Už chci promluvit, ale přeruší mě Kristiánův příchod..
Pozorně sleduji starce jak jí bobule a je vidět, že se mu trochu ulevilo..
Safra, že nejsem zkušený hraničář nebo alchymista.. Pomohl bych mu a uzdravil ho..
Chtěli jsem se vás zeptat na toho kouzelníka. Rozhodli jsme se, pokud to bude v našich silách, vám v tomhle ohledu pomoci a zničit zlo, které se tu rozbujelo. Potřebujeme o něm vědět co nejvíce a především kde ho najdeme?

Muž chvíli váhá, ale pak bobule sní. Mám radost že jsem mohl alespoň trochu pomoci.
Muž spolkne bobule, ale nezdá se že by mu to příliš pomohlo. Trochu se mu barva vrátí do tváří, ale jinak nic. Nic...
Ono to nempomohlo...
Nemohl jsi čekat příliš velký úspěch. Bylo jich málo...
Ale... Ale, to...
Tak to zkrátka je. Je příliš nemocný aby mu tak málo bobulí pomohlo. Potřeboval by spíš něco jiného. Nějaký lektvar nejlépe.
Uvědomuji si bolestnou pravdu. Naděje s kterou jsem muži tyto bobule podal se rozplynula a já si teď připadám hloupě. Velmi hloupě.
Zase jsem zklamal. Proč nikdy neuspěju?!, ptám se sám sebe zlostně a skloním hlavu v beznadějném gestu s kterým vstanu a odejdu ke jedné ze zdí, kde se opřu. Nechci se dívat do tváří Tellchara a už vůbec ne Himringa. Dovedu si předstvavit jejich výrazy a nechci je vidět. Bylo by to příliš.
Musím se zlepšit. Musím se už konečně chovat jako Alchymista! Takhle se k otci nikdy nedostanu. Nikdy nebudu mistr!
Tyto myšlenky tě k cíli ale nedovedou. Jsi blíž než si myslíš. Děláš víc než mnozí jiní.
Je to málo. Musím se víc snažit. Musím být lepší, musím být silný!
Nechci plakat a slzy potlačím. Jsem teď spíše zahořklí. Nečekám díků, nečekám ničeho jiného než výsměchu, který i když jej čekám by ale velmi zabolel...

Ve chvíli , kdy muž domluví , vejde dovnitř Kristián . Chvilku se zarazí , pak však rychle přistoupí k posteli a podá starci čtyři bobule s tím , že je má sníst .
Ten chvilku váhá , pak však tyto vezme a najednou strčí do pusy a sní . Není však vidět , že by to nějak pomohlo , i když trošku barvy se mu do obličeje vlilo ...

Přijdu do domu, kde jsem chtěl najít Lordenwie, a dát jí bylinky, ale jsem trochu roztěkaný. Vzpomenu si na muže v druhé chatrči. Přijdu k Lordenwie a s úsměvem trochu nejistým sáhnu do váčku pro dvě bobule.
"Vem si to. Pomůže ti to, když to sníš trochu to vyléčí tvá zranění. Moc ne... Dal bych ti toho víc, ale muž v domku vedle, ten co jsme u něj včera byli to asi potřebuje o něco více a já jich mám málo... Pormiň...", omluvím se Lordenwie a rychle vyběhnu ven z domu.
Jak vyběhnu do deště stále s tím svým nadšeným úsměvem tak mám co dělat abych neupadl. Bahno mi zacáká kalhoty a já celý promočený v padnu do domku se staříkem.
Náhle se zarazím. Přítomnost Himringa a Tellchara mne zaskočí. Neím co bych měl dělat.
Jsem pěknej hlupák... co teď? Tohle jsem nečekal... budou se mi smát..., napadá mě, ale i přes tyto myšlenky, ktteré mne znervózní vejdu dovnitř. Ruce na okamžik jak je mým zvykem skryji za zády a přejdu až ke starému muži.
"Něco pro vás mám... trochu vám to pomůže... Mám už jen čtyři bobule, ale lepší než nic. Snězte je.", řeknu mu a z váčku vyjmu zbytek bobulý. Přikleknu k posteli tarého muže a bobule mu nabýdnu. Pokusím se jej přimět aby je snědl.

Po vstupu Tellchara a Himringa do domku , ve kterém je muž , zjistí , že tam ani Hísime ani Fea nejsou . Je tam pouze ten muž . Leží na posteli , je přikrytý houní a na ní má ještě Hísimin plášť . Oči má otevřené a na váš pozdrav odpoví jemným kývnutím .
Zůstali jste tedy tady jak se dívám a jste i celí a zdraví. No tak se tedy vydejte co najrychleji pryč . tolik štěstí dál mít nebudete ...

Pokývám hlavou a nabídnu trpaslíkovi ruku, abych mu pomohl vstát. Pak se otočím na podpatku, který se tímto pohybem zaboří mírně do rozmohlé země, ta vydá čvachtavý zvuk. Vyrazím směrem k chatrči, ve které nocoval stařík.

Rozhlédnu se, zda je tu něktará z našich společnic, které ho měli opatrovat, buď Nyphhea nebo Hisimë:
"Dobré ráno. Jak se dneska daří?"
Pokud muž není vzhůru, posadím se na okraj jeho postele, pozvednu tázavě obočí na Tellchara, pak muži položím ruku na rameno a jemně s ním zatřesu.

Pokračuji v rozhovoru s Himringem..
Rozhodně nechci nic podcenit.. Proto je nezbytné provést ten průzkum. Musíme přijít na to jak na tom je, jestli máme šanci ho udolat. V prvé řadě si musíme promluvit ještě se starcem. Myslím, že by nám mohl poradit kde ho hledat..
Naznačím Himringovi, ať jde se mnou..
Pojď brachu uděláme to ihned. Den je krátký musíme ho využít co nejlépe..

Procházím se lesem a snažím se něco objevit. Je zde klid a ten klid mi velice pomáhá. Vzpomínám na to jak jsem s pomocí herbáře hledal svoje první byliny. Bylo to v noci a já neodešel příliš daleko od paláce, kde jsem vyrůstal po boku svých čistokrevných bratrů, matky a otčína. Čistokrevných…, pomyslím si s pohrdáním.
Teď nemám herbář, ani žádnou z knih, která by mi pomohla, ale vybavuji si přesně co bych mohl potřebovat.
Jak se tak procházím do oka mi padne jedna bylina.
”Gribik,“ zašeptám do ticha panujícího v lese.
”Nedorůstá se více než několik coulů. Jejími plody jsou bobule černé barvy. Každá z těchto bobulí pomáhá léčit zranění. Není to nijak silné léčení, ale trochu to může pomoci. Je… Tahle má šest bobulí.“, odříkám pečlivě naučený text z knihy a zaraduji se nad květinkou a jejími plody.
Sehnu se a pečlivými pohyby utrhne všech šest bobulí a opatrně je uložím do malého váčku na bylinky, který se uvážu k pasu. Ještě jednou se na rostlinku podívám a usmeji se. Nikdo tu není. Nikdo kdo by se mi smál nebo po mě vrhal pohrdavé pohledy.
”Díky…”, řeknu tiše.
Vlasy morké za tu krátkou procházku si dám za uši, což běžně nedělám abych skryl půlelfí původ, ale nyní mi na tom nezáleží. Všichni z družiny beztak už vědí co jsem zač a tak nějaké skrývání postrádá smysl. Oblečení, které mi ještě nestihlo uschnout zase začíná být promočené, ale pro tuto chvíli mi to nikterak nevadí.
Pomalu se začnu vracet do vesnice k ostatním. Nenašel jsem toho příliš, ale pořád lepší šest bobulí Gribiku než mít prázdný váček. Přijdu do vesnice a se spokojeným úsměvem na tváři se vrátím do domu, kde jsem spal.
Porozhlédnu se po Lordenwie. Ty bobule by jí mohli pomoci…

Čekám co mi Hísimë odpoví, ale tak stihne učinit Murmëo už je zpět i s otepí dřeva a zdraví mě.
On mě pozdravil... To není... On vážně mluví na mě?
Jsem překvapev. Trochu na něj vyvalím oči a polknu další hlen, který se mi snažil ucpat nos. Už ale zdaleka nebyl tak silný a tak si pomyslím, že to nakonec přežiju ve zdraví.
"D-dobré r-ráno, p-pane...", vykoktám překvapeně trpaslíkovi na pozdrav.
Rázem si ale vybavím Himringova slova u mostu, kdy mi kladl na srdce, že bych měl ostatním tikat. Nevím proč dělám mi to zase potíže. Proto než bych opravil svůj pozdrav tak abych trpaslíka oslovil jménem, řeknu jen:
"T-tedy d-dobré r-ráno v-všem..."
Zase sklopím hlavu a aby to nevypadalo příliš jako smutné nebo stísněné gesto, které to ale nepochybně je tak se vrátím k místu, kde hořel oheň a sám začnu skládat dřevo abych jej mohl zapálit.
Jestli mi namoklo křesadlo, tak už to asi nepřežiju...
Není třeba být nervózní, oni tě nezačnou nenávidět kvůli křesadlu...
Pořád se cítím hrozně úzkostlivvě a nějak se mi uleví, když trpaslík odejde. Nejraději bych teď byl sám. Napadne mě že bych se měl jít jako minulé ráno jít podívat po surovinách, ale mám strach. Strach ze zdejšího lesa na to abych tam jen tak sám vkročil.
Nemůžu se pořád bát. Musím být silný. Himring by se také nebál., říkám sám sobě v myšlenkách, když se pokouším vykřesat jiskru a zapálit oheň. Křesadlo je v pořádku, ale zapálit vlhké dřevo není snadné. Když se mi i to podaří, tak abych nemusel setrvávat na jednom místě raději odejdu opravdu ven.
Potřebuju něco dělat. Nečinnost mě ubíjí..., uvědomím si že je to pravda a tak vyjdu před chatrč. Vidím Tellchara a Himringa jak jsou zabraní do rozhovoru. Nechci jim překážet a tak aniž bych cokoliv řekl odcházím kus dál do lesa kde se pokouším hledat suroviny auklidnit svou roztěkanou mysl.