Zbytek noci se pro mě stává velmi nepříjemným.
Krůček po krůčku s tvým oslabením jsem ti stále blíže a blíž má zlatá
Prudce rozevřu oči, když se nademnou zjeví kapitánova tvář....
Hloupý sen
Jsem jim vděčná jak za zachránění v poušti tak za zachránění nyní....Čest je jedna z věcí která mi zbyla. A obávám se, že teď už jsem opravdu k ničemu sápu se do svého skromného batůžku, abych se napila toho málo co mi zbývá.
Chudá jako krysa, která se brzy polapí do nějaké z dalších pastí.
Musela jsem být hodně mimo když se probíralo to o nekromancii a věci jim podobných....
Nekromanti....Skládají své pomocníky z těl mrtvých a výjimečných lidí
Mořská pouť mi vlila do žil mnoho vědomostí, které se mi ve vlnách zdály zbytečné, ale teď tady.....
Jsi slabá a nejsi nic
Zavrtím hlavou a opřu se o stěnu. Za chvilinku se zvednu. Velmi opatrně. Krk zapulsuje, ale bolest je o dost menší....Avšak nemám potřebu si ránu znovu otevřít, už tak jim visím na krku dost dlouho....
nazuji si boty, hodím na sebe plášť a vykouknu ven. V šeru rozeznám dvojici spolu se bavících stínů. Na vysvětlenou mam na jazyku pouhou výmluvu v obraze procházky
Tiše se proplížím někam o trošku dál do přírody- opatrněji než minule samozřejmě. Tam se rozvalím do trávy a upřeně čučím na nebe.
čerpám sílu z přírody, která se mi uprostřed mých cest stala velkou oporou. Vlastně ani nejsem takový hraničář, jakého si každý představuje. Lovila jsem z největší nutnosti, ale né odjakživa...Vlastně jsem to ani nikdy neuměla tak dobře jako zkušení lovci, ale na obživu to stačilo.....Pak poť pouští....Otroctví....A mnohé další. Ale jedinou mou skutečnou láskou bylo moře. Tolik vzdálené a tiše šumící.
Znovu jsem se ocitla na palubě, sledujíce hvězdy a tiše se houpaje na vlnách.....
Pak jsem se stejně tiše vrátila zpět, ulehla a velmi rychle usnula….Ale i sny mě několikrát za noc obraceli k moři….

Všude v lese je spousta napadeného dřeva. Je sice mokré, a pujde z něj mnoho kouře, ale když se budu snažit vybírat ty větve, které leží pod jinými, třeba docílím toho, že bude možné dřevo použít téměř ihned. Zamýšlím se, a přemýšlím dál po celou dobu kdy sbírám co nejsušší větve. Vzpomínám na spoustu věcí, myslím na mnoho pěkného co mě potkalo, na hory kterých mám tak rád. Za chvíli již mám notnou otýpku a po dalším sbíráním mě již není ani za dřevem, které nesu před sebou, vidět.

Tak jsem si to představoval. řeknu si sám pro sebe a po paměti se vracím zpět k domu v kterém jsme spali. Občas nakouknu před sebe přes otýpku, abych nezakopl. Vracím se ve chvíli, kdy Tellchar promlouvá s Himringem a vylechnu cestou do chalupy rozhovor. Když jsu již za nimi a oni domluvili, otočím se a špitnu Jsem pro brašule. Každýmu hnusnýmu nekromantovi kterej vyvádí takoví věci, kterých jsme byli včera svědky, patří nakopat zadek. Dokončím rázně a odkráčím do chalupy kde jsem spal. Pozdravím již probuzeného Kristiána slovy Dobré deštivé ráno ve spolek. Snad nám déšť ani chladno nezčeří náladu. i když pro sebe si pomyslim že to je již stejně pozdě.

Přinesl jsem trochu co možná nejsušíhodřeva. Hisime, myslíš že by jsi, poté co už pro Lordenwie uděláš co budeš moci, mohla uvařit trochu svého dobrého krásně vonícího čaje? Zavzpomínám na hostinec ve kterém jsme kdy naposledy nocovali a připomenu si krásně vonící čaj, který si Hisime přinesla ke stolu.

V naší chatrči jsem již složil polovinu dřeva, poté se usměji na Hisime a ostatní a odejdu s druhou polovinou dřeva do druhé chalupy, kde jej položím a doufám, že ostatním také dřevo poslouží.

Večer si vezmu první hlídku. Vůbec se mi nechce spát a tak klidně všem ostatním dovolím ulehnout a trochu si odpočinout. nakonec jsem vystřídaná, ani pořádně nevím kým. Sama ulehnu na volné místo a během pár okamžiků se propadám do nuceného a lehkého spánku. I kdžy bych to nikdy nepřiznala mám strach. Celou svou hlídku jsem trávila tím, že jsme sledovala temná zákoutí mezi stormy a už šekala, že někdo vyjde. To že se nic nestalo, mě tedy rozhodně neuklidnilo.
Ráno se vzbudím mezi prvními. Posadím se na posteli a rozhlédnu kolem sebe. Dlouze zívnu a stáhnu kápi hlouběji do obličeje. Nemám moc dobrou náladu a tak se ani nesnažím s někým zavíst řeč. Jelikož z venku slyším Himringa a Tellchara, je mi jasné, že se v noci nic nestalo.
Je to zvláštní...vůbec se mi to nelíbí. Měli by jsme během dneška odejít. Nebude nic naplat, riskovat další noc. Tentokráte by přišli, tím jsem si jistá...
Zaposlouchám se do rozhovoru přicházejícího z venku...

"To všecko je pravda, Tellchare, pokud tu ten nekromant ještě je. Pokud ano a chceš ho zničit, pomůžu ti, Já si osobně nemyslím, že to není dobrý nápad. Myslet si, že nekromanti neumí pořádně kouzlit a umí jen ovládat nemrtvé by bylo smrtelně nebezpečné podcenění ."
Podotknu jenom ke schpnostem nekromantů.
"K taktice ti nic moc neřeknu, nejsem válečník. Jenom mi řekni jednu věc: Na ten průzkum půjdem všichni, nebo jenom někteří z nás? A pokud jenom část, tak kdo?"

Po své hlídce spím dobře ale lehce. Kdyby mě bylo potřeba jsem hned k dispozici..
Ráno je chladné a vlhké.. Nevadí mi to, ale na náladě mi to nepřidá..
Himring klepá, tak mu otevřu..
Koukám, že jste asi všici v pořádku.. To je dobře. Musíme si promluvit a naplánovat, co uděláme teď. Pojď ven, chci si zakouřit..
Vyjdu před chatrč nacpu si lulku a za chvilku už spokojeně bafám..
Jsem hned u dveří, které jsou otevřené aby sluníčko probudilo i ty nejposlednější ospalce..
Pokud jsou ti vevnitř vzhůru, tak nás slyší..
Jak už jsem řekl včera. Uvědomuji si riziko, ale mohli by jsme dokázat nekromanta zničit. Důležité je, aby se už nestalo, to co včera. Každý můsí přesně plnit svoji úlohu.. Vlálečníci a hraničáři do útoku. Zbytek střelecká podpora a hlavně se držet mimo řvavu. Nechci aby to někdo odskákal! Prvotní věc, co by jsme měli udělat, tak si ještě trochu promluvit se stařcem. Myslím, že mu už bude lépe a může nám poradit, kde toho nekromanta hledak, kde je jeho sídlo.. Přes den nemají nemrtví takovou výhodu, jako v noci, takže bych našel sídlo a poslal někoho na výzvědy. Nejlepší by byl náš přeborník v tomto oboru- Strig. Ze stop se dá taky ledacos vyčíst.. Třeba kolik jich přibližně je a jestli jsou to jen kostlivci nebo i něco jiného. Potřebujeme informace a pak naplánovat útok. Vše by mělo proběhnout co nejdříve. Je časně máme celý den..Další noc bych tu nechtěk riskovat. Nekromant už o nás bude vědět a mohl by nám přichystat nějaké nemilé překvapení.. Odmlčím se a dál bafám..
Čekám co mi Himring řekne..

Tu noc jsem usnul a zdáli se mi nehezké sny o chodících mrtvých. Usnul jsem v sedě jak mi přemohla únava, ale v průběhu neklidného spánku jsem si lehl ani nevím jak. Teď je ráno. Poznávám to podle hlasů všude kolem. Tolik bych chtěl otevřít oči, ale nejde to. Cítím strach a úzkost ale nedokážu se probudit i když se o to moc snažím.
Chvěji se. Je mi zima. V noci jsem spal ve vlhkém až mokrém oblečení protože jsem se styděl jej sundávat před ženami v chýši a teď na to doplácím rýmou, která mi ucpala nos a já se začínám tímto vlivem mírně dusit. Dýchám pusou, ale nemohu se stále probudit. Je to až šílené.
Někdo odešel. Vnímám otevírání a zavírání dveří.
Pomoc!, křičím ve svých myšlenkách, ale nepomáhá to. Nikdo mě nejde probudit.
Nakonec se přece jen má oční víčka pohnou a můj zrak se nasytí ranním přítmím domu. Cítím se jako bych právě uběhl několik mil. Mé tělo je rozlámané a já si hlasitě kýchnu a polknu hlen, který mi ucpal nos. S bolestní hlavy se rozhlédnu kolem a zjišťuji že v domě jsou teď mimo mě jen Lordenwie a Hísime. Snažím se vstát, ale mé tělo jakoby nemělo sílu. Když se mi i tohle podaří, přejdu nemotorně k místu, kde v noci hořel oheň snažíc se zahnat zimu, jež prolezla celým mým tělem. Ohniště je vyhaslé a tak mi tížené teplo nepřinese. Není zde až taková zima ale já za noc strávenou v mokrém šatstvu prochladl ještě více než za den, který jsme strávili v deštivém počasí.
To jsi tomu dal!
Říká můj vnitří hlas a já vím že má pravdu. Jsem si plůně vědom toho že jsem se zrovna moudře nezachoval a že i když jsem zřejmě nastydl budu to muset skrývat aby o mě ostatní neměli starostr a já je nezdržoval. Nechtěl bych třeba zrovna Himringovi vysvětlovat proč jsem si mokré šaty nesundal. Výsměch jeho očí by mě pak pronásledoval asi do konce života.
Kéž bych mohl být doma…, postesknu si. Vzpomínka na teplo a pořádné jídlo se mi nyní vedře do mysli jako cejch, kterého se nejsem schopen zbavit. Teď bych celé umění alchymie pro které se mě otčín zřekl vyměnil jen za to teplo a jídlo. Stejně jsem doma nic lepšího nepoznal.
Čas nevrátíš zpět. Alespoň zatím ne… Litovat můžeš jen toho co neuděláš., můj vnitřní hlas zní moudře jako vždy, ale nepřináší mi úlevu od samoty a tíživých vzpomínek. Slzy se mi derou do očí a já se je ze všech sil snažím potlačit. Jde to ztěžka, ale nakonec se mi to povede.
Co bude teď? Budou chtít pronásledovat nemrtvé a pak hledat toho co je vyvolal, nebo pojedou dál za svým cílem? Nemrtví jsou špatní to ano ale… Co když náš zabijí?
Je třeba udělat co je správné i s tím rizikem.
Ale co když by se pak z nás stalo to samé co jsou oni?
To se stane jen pokud byste neuspěli.
Ale já jsem jim k ničemu.
Musíš se holt víc snažit.
To dělám.
Ne… Stále se nedokážeš oprostit od některých dětských způsobů. Takhle nikdyx nebudeš stejně silný jako oni. Síla není v tom skrývat své pocity. Síla je v tom umět se s nimi vyrovnat. To ty stále ještě neumíš.
Proč nemohu být jako jiní kluci? Všichni mého věku jsou učedníci nejakého řemesla nebo tak. Proč nemohu být normální?
Protože bys to nebyl ty.
Mé myšlenky jsou jako kámen stahující mne do hlubin velké černé jámy, kterou cítím jako bych ji měl v sobě.
Rozhlédnu se kolem a pak se můj zrak vrátí zpět k ohništi.
Pokdu chceš své pocity skrývat tak ti rovnou říkám že takhle ti to moc nejde.
Rozumím…
Vstávám od ohniště a smutných tichým hlasem se podívám kolem. Pak vstanu a přejdu směrem k Hísime.
”Mohu něco udělat?”, zeptám se.

Po Himringově odchodu se začnu pomalu zvedat z prostřeného pláště. Vnitří boj o to zda zustanu ležet či se zvednu je vždy celkem prohraná bitva. Ještě chvilku, však ja se zase hned zvednu, a pujdu se podivat po nějakem tom dřevě pomyslím si a opět ulehnu. Skoro mě víčka opět spadnou. Ne to nemůžeš. Takhle to nejde. Začnu se opět zvedat a přemáhat se. Nakonec se ve mě něco ve mě zlomí. Zvedám se, zvednu i plášť, protřepu jej a přehodím přes sebe.

Popojdu blíže doprostřed místnosti. Jakmile ke mě Hisime promluví odpovím. Cítím se celkem rozlámaně, maličko mě bolí za krkem, ale jinak je to v pořádku. Uděláme si čaj, ten to jistě spraví. Jak jsi si odpočinula ty?

Odmlčím se. Vyslechnu odpověď od Hisime. Usměji se a už smutněji pokračuji.

Pujdu tedy pro nějaké to dříví. Myslím, že se o Lordwien postaráte lépe než.. zatrpkle domyslím, že já, ale jelikož s silou hlasu postupně klesám, vypadá to jen jak kdybych to řekl příliš potichu.

Vydám se tedy dveřmi ven a porozhlédnu se. Jdu k nejbližímu okraji lesa, na protější straně něž co proběhl boj s kostlivci, donést alespoň pořádnou otýpku dřeva. Tak aby mě za ní nebylo ani vidět.

Klečím nad Murmëou.
Laita příteli! Už jsem se bála, že se neprobudíš.
POmalu svítá.
Mile se na Murmëu usměju. V toto chladivé ráno, jej můj úsměv snad trochu zagřeje na duši.
Byla to dlouhá noc. Skoro jsem nespala.

Jakmlie se probudí Himring a rozdá nám úkoly, neotálím a jdu za Lordenwií. Doufám, že už je na tom lépe. Pokouším se jí převázat rány. Improvizuji, jak se dá.
Bude to dobré Lordewie.
utěšuju ji.

Zatímco omotávám její rány znovu se otočím na Murmëu.
Odpočinul sis alespoň trochu?

Když už jsme konečně v domku, řeknu ať se rozdělá oheň. Sám si sundám všechny svršky a zůstanu jenom v kalhotech a blízko ohně, abych ty kalhoty usušil a nepromrzl více než jsem.
"Dopřejem si teplé pití. Taky sundejte mokré oblečení a nechte ho proschnout."
Snad má někdo i nějaké jídlo, co by se dalo ohřát.
Prohlédnu si pátravě tváře všech v místnosti. Promoklí, sesláblí, někteří poranění, někteří vystrašení...A zítra bude hůř.
Sáhnu pro svůj měch a položím ho na stůl:
"Dejte si každý trochu, na zahřátí, je to medovina.. stačí dva doušky. Musíme zůstat čilí na hlídky."
Sám si naleju teplé pití. Držím ho v obou rukách abych zahřál prokřehlé prsty a srkám ho co nejteplejší, abych dostal zahřál vnitřnosti. Cítím jak se mi příjemné teplo rozlévá po celém těle.
Nemůžu sedět, usnul bych. Jsem tak unavenej... potřebuju odpočinek, abych zítra ohl kouzlit. Nejsem tak odolný jako Tellchar, ale musím jít pořád dál. Ten mladý půlelf v tobě vidí vzor. Dokaž mu, že i on může být tak silný. ti co jsou tu s tebou na tebe teď spoléhají.
Vstanu a jdu si zkontrolvat zda už mi usychá oblečení.
"Lordenwie nebude dnes hlídat. Nechte ji celou jednu postel. Ať si odpočine. Já si vezmu první hlídku a pak si také půjdu lehnout. Kdyby se něco dělo, hned mě vzbuďte.
S tím se odeberu k oknům a procházím od jednoho ke druhému. Až zkončí můj čas hlídky, nechám se vystřídat tím, kdo je po mě a ulehnu na jedno ze dvou zbývajících lůžek. Zatím nespím, odpočívám a naslouchám krokům nebo hovoru. Nakonec přece jenom podlehnu spánku a i když není takový jako bych si přál, je to stále lepší než dýkou do oka. Dokonce mne nikdo nevzbudil a tak mne probudí až slabé svítání.
Ráno zase rozdělým úkoly:
Zkuste ještě udělat nějaký čaj a potom sežeňte nějaké dřevo. Prohlédněte Lordenwii její rány a připravte se na průzkumnou cestu. Já se půjdu podívat jak to vypadá v druhé chatrči.S těmi slovy si obleču plášť, který je nyní nahřátý. Ale jak vyjdu do deštivvého rána, rychle se hřejivé teplo vytrácí, nejdříve ucítím chlad a potom i vlhko..
Zaklepu na dveře chatrče:
"To jsem já, Himring. Už jste vzhůru?"

Konečně bylo rozhodnuto, ale mě toto rozhodnutí nikterak nepotěšilo. Bojím se jen rozhlédnout kolem sebe a ještě notnou chvíli si jen pro sebeněco tiše mumlám.
Noc je dlouhá a mě padají víčka. Jsem šíleně utahaný a i když se věnuji pohledu z okna vím že se spánek blíží.
Bojím se každého pohnutí větví, každého zvuku přicházejícího z venčí. Už-už bych chtěl řídt že jsem viděl dalšího kostlivce, ale naknec to nic není a já si jako už po několikáté oddychnu.
Nechci vůbec spát i když vím že bych měl. Nakonec se opět posadím pod oknem a rukama obejmu svá kolena. Mé oblečení je stále vlhké as teplo tu zrovna také příliš není. Vlasy mi neustále padají do obličeje a já lituji že jsem si je neostřihal, když jsem měl tu možnost.
Už jsem sám téměř spal, když Murmeo vykřikne a já se opět probudím v šoku a rozhlédnu se. šok ale opadne a i když se stále chvěji snažím se se ukloidnit.
To nic, jen se mu něco zdálo...
ALe ono není lehké ten výkřik přejít i když je u trpaslíka Hísime.
Vždyť já usnul... To se němlo stát.
Nic se nikomu nepřihodilo a ty potřebuješ odpočívat.
Ale...
Po tak náročném dni nemůžeš zůstat celou noc vzhůru. Potřebuješ spát.
Takhle jim nijak nepomůžu!
Nadávám si že jsem usnul, že přeci nesmím spát a další dlouhou chvíli se snažím udržet při vědomí, než mne únava znovu přemůže...