| |||
Himring promluví zcela suveréním tónem a já si připadám zcela zahanben. Jak to dělají že vždycky ví co dělat? To bude tím, že už prožili víc než ty... Také bych to chtěl umět. Možná jednou budeš. Teď se uč! Spolu s Tellchatrem vyjdu ven do deště a začnu už proklínat nepřející počasí. Nahlas ale nepovím nic. Ruce, které jsem si nervózně mnul za zády povolím a snažím se vypadat zcela normálně i když se neustále rozhlížím a nervozitu by na mě poznal i slepý člověk. Spolu s trpaslíkem hledáme nějaký domek, kde by se dali usušit koně, stáj nebo alespoň domek s přístřeškem na koně. O čem asi chce Himring mluvit s Lilien? To bude něco mezi kouzelníky. Dobře, ale... Cožpak to snad nemůžeme slyšet i mi ostatní? Řekl že vám o tom pak poví. Ale... Myslím že Himring skutečně není tím mágem, který sem přitáhl nemrtvé... jo jasně..., usměji se sám své hloupé doměnce, která se mi vkradla do mysli. Přijde mi to až tak legrační že se začnu hlasitě smát... |
| |||
Zaujatě poslouchám vyprávění tohoto starce.Když začne mluvit o Nemrtvých můj výraz je téměř nevěřícný až pohrdlivý. Pak však zmíní mága, který tu procházel a je mi jasné o co tu jde. Nekromancie. Proletí mi hlavou a vlasy na zátylku se mi zježí znechucením. Kdyby šlo pouze o ty nemrtvé, nebyl by to až takový problém, jistě bychom to zvlídli. Navíc máme posvěcené zbraně z kláštera. Ale pokud je tu stále ten nekromant, nemáme moc šancí. Musím mluvit s tou druhou kouzelnicí. Lilien, nebo jak se jmenuje. Opět se mi ve tváři zračí naléhavost a začno rozdělovat úkoli, což mne samotného překvapí, jednám však suveréně, jako vždy. "Tellchare, ať Fea a Hisime postarají o toho muže.Ty s Kristianem zkuste najít nějakou chalupu, kde bychom mohli přespat. nejlepe takovou, která má nějaké stání pro koně. A Murmëa a Lordenwie ať se postarají o koně. Já nutně potřebuju mluvit s Lilien. Pak vám řeknu, o čem." Tímto beru ty věci jako jsné a vyřízené. Jen pohledem vyhledám Lilien a pokynu jí, ať mne následuje ven z chatrče. |
| |||
Poslouchám vše s jakýmsi opožděním. Přepadl mě jakýsi proud myšlenek, který mě napadl a rozdrásal mou duši na milion malinkých kousků. A každý z nich náhle na svět pohlíží jiným směrem. je to k zbláznění. Pokud na mě nikdo mluví tak ho nevnímám. Skoro si ani neuvědomím že kůň na kterém s Lilien jedu už dávno zastavil a že ve vzdálené chatce k nám někdo promlouvá. Cítím se jako bych prospala den svého narození. Kde to vůbec jsem? a samotnou mě překvapují pochmurné myšlenkové pochody. Potřepu hlavou a seskočím ze sedla. Jak se tak dívám, Lilien se o koně postará. tedy aspoň v to doufám. Otočím se k ostatním zády a odejdu o kus dál. Slyšela jsem jak Himring navrhl cosi o přespání a to mi dokonale vyhovuje i když vím že neusnu. Odcházím, možná řeknu něco o procházce a jdu dál do skupinky poblíž se krčících stromů. (nebo něco podobného poblíž) Tam vytáhnu stářím opotřebovaný meč z pochvy u pasu (mohla jsem jí mít ukrytou někde v batohu). Svaly si na na to párátko začínají lehce zvykat. Není nad to si po dlouhé době zacvičit.... |
| |||
Trochu nervózní, ale přeci jen vejdu dovnitř a podívám se na ležícího staršího muž.Slyším jeho přerývaný sípavý dech a u srdce mne zabolí. Ten muž umírá..., pomyslím si a je to jako sto jehel, které mi někdo vrazil do srdce. Přesto že toho muže neznám cítím s ním soucit a lítost nad jeho životem, který se jistě brzy chystá pohasnout. "Proč ještě nemohu umíchat ani jeden rudý kříž?! Jsem k ničemu! to si přeci nemůžeš klást za vinu... Jak to že ne?! Měl bych to umět. Měl bych být silnější, měl bych... CO? Dělat zázraky? Víš že jsi ještě příliš mladý... No a? Můj otec by mu pomohl. Neváhal by... Tvůj otec je již dávno theurgem. On už má dost sil, ty ne... Ale přemýšlej. Ve své družině máte hraničářku. Přeci by mu mohla pomoci...´ Slzy, které se mi vehnaly do očí si rychle setřu, pokud možno tak aby si toho nikdo nevšiml a podívám se na Nympheu. "Můžete mu pomoci?" ptám se jí tiše, zatímco muž mluví. Když ale svou historku dokončí můj smutek a lítost přehlusí nervozita a strach z nemrtvých. Každý pořádný alchymista by sebou nosil svěcenou vodu!, nadávám sám době v myšlenkách. Každý pořádný alchymista si neustále jen na něco neztěžuje... Rozhlédnu se po domě a pak se zadívám na ostatní. Své ruce schovám za záda a divoce si je mnu. Hrozně se mi začali potit dlaně a je to velmi nepříjemné vzhledem k tomu že jsem stále ještě mokrý. "Co teď?", ptám se co nejledabyleji dokážu, ale i tak je poznat že se můj hlas mírně třese. |
doba vygenerování stránky: 0.37242889404297 sekund