Chvilku se dívám na Feu a pak na svou sekeru..
Jasně deme..
Sekeru opřu o chatrč a ještě před Feou se nahrnu dovnitř..

Ohlédnu se k Tellcharovi...
"Půjdeš se mnou?"
A při těchto slovech sundavám ze zad luk i toulec se šípy...
"Alespoň ten tesák v botě..."
Pohledem překontroluji prostor, kde se má ona zbraň nacházet, abych se ujistila, že není viditelná a čekám na Tellovu odpověď.

Chvilku je ticho a pak se z domku ozve :
Ech , pojdte ale dva dovnitr ... a beze zbrane ... a znovu uslysite zakaslani a jakesi brblani ...

Po slovech muže uvnitř domku hodím na Tella nechápavý pohled...
Otočím se ke dveřím a zlehka zaklepu...
"Dobrý den! Nechceme Vám ublížit, chtěli bychom od Vás jen radu a možnost usušit své věci. Myslíte, že by jste nám mohl pomoci? Třeba pak budeme moci na oplátku pomoct my Vám."
Snažím se mluvit, měkce a přesvědčivě, ale zároveň dost pevně, aby z mého hlasu cítil jistotu a teplo.
Chvíli ještě hledím na dveře... Pak mě napadne udělat jednoduché gesto... Se svojí šavlí přejdu k oknu a položím ji na parapet.
"Vidíte?! Odložila jsem i zbraň... u dveří jsem sama. Všichni ostatní jsou od dveří kousek dál."

Čekám na reakci z domu...

Nestojím příliš blízko. Trochu pro to že se bojím trochu protože mám pocit že bych tam byl beztak k ničemu. Držím se zpátky. Sesedl jsem z koně a sundal ze zad luk připravený ke střelbě. šíp založím ale zatím nemířím.
Co se tu asi stalo?
Kdo ví. Je to divné...
To teda jo.
Cítím jak na mne znovu leze nervozita, ale není to ještě tak hrozné. Rozhlížím se kolem sebe, ale jinak se snažím dále heldět k domku a čekám jak bude Tellchar coby vůdce pokračovat v přemlouvání obyvatele domu.

Stale je ticho , ale zretelne slysite v dome pohyb . Jakoby skripave zvuky a za oknem se znovu mihne tvar , vsimnete si , nebo spise se vam to zda , ze bude starsiho muze . Pak se z domku ozve skripavy hlas :
Tahnete zrudy pekelne , ze mne si toho moc nevezmete . Neprodam svou kuzi lacino , budu se bit do posledniho dechu ...
Nasledne slysite , ti co jsou s Tellcharem u domku , hluboke oddechovani a zakaslani ...

Naprosto automaticky pozdravím Lordenwie, která se mezi nás připletla z lesa... Ani jsem nevěděla, že nám někam zmizela. Přeci jen jsem se soustředila na každý detail cesty. Je to již vrahně let co jsem tu byla naposledy a nebylo snadné si rozvzpomenout.

Opuštěnost osady mě zarazila. Když jsem tu kdysi byla byli tu veselí pohostinní lidé. Teď nikde nikdo...
"Nevím proč jsem si to tu pamatovala větší... Asi jsem si do tohoto prostoru v mysli vložila jinou vesnici.

Tell přistoupí k domku, v němž jsme zahlédli pohyb... Pobídnu koně a dojdu s ním do prostoru, kde budu mimo zorný úhel všech v domě. Teprve tam z koně sesednu a sáhnu po šavli.
V tu chvíli, kdy udělám první krok vyzve Tell osazenstvo domku ke komunikaci.
O to rychleji se snažím neviděná přesunout ke dveřím tak, abych do nich mohla strčit nohu, nebo ze zadu sundat nečekaného útočníka, který by ze dveří mohl vyběhnout. (Nepozorovaně se snažím přesouvat samozřejmě jen pro ty, kteří jsou v domku.:o) )
Psovi jsem dala povel zůstaň již ve chvíli, kdy jsem sesedala z koně, tudíž teď sedí u předních nohou kopytníka.

Když vjířdíme do vesnice zmocní se mně prazvláštní pocit..
Poznávám to tu, už sem tu někdy předtím byl nebo tudy projížděl.. Ale takto si to nepamatuju..
Opatrně se rozhlížím a sleduji okolí..

Je tu jak po vymření.. Vůbec sa mi to nelůbí.. Mějte oči otevřené a zbraně připravené.. Myslím, že v tam tom domku se možná dozvíme víc..

Ukážu na malý domek, ve kterém sem zjevně někoho zahlédl..
Přijedu blíž k domku, sekeru připravenou..

Hej hola je tu někdo!? Vylezte prosím ven, chceme se vás jen na něco zeptat..

Zahřmím svým hlubokým hlasem, ale snažím se o vlídný tón..

Cesta je taková... Jako předtím, dokud se odkudsi nevynoří Lordenwie. Podívám se na ni vesele, ale když ji vídím můj úsměv pohasne. Chtěl bych se jí zeptat co se jí stalo, zdá se že je zraněná, ale nezeptám se nýbrž promluví první. Nějak Tarisovi uklouzla noha a pak už si vzpomínám jen jak mě někdo škr.... Něco škrabe na hlavě a náhle ležím v lese"
Ta přece... Někdo škr... Někdo škrtí? On ji někdo přepadl? Asi o tom nechce mluvit, když... Když to skrývá. Proč ale? Kdyby boj prohrála tak by tu nebyla...
Máš pravdu je v tom něco více. Zeptej se jí až bude sama.
Ano, udělám to...
Přislíbím si a podívám se na ni chápavým pohledem, spíše smutným...
Konečně jsme dorazli do vesnice. Nebo to alespoň vesnice bývala. Cítím strach. Nelíbí se mi tu. Jako by nás někdo sledoval. Všechny domky jako by byli opuštěny, ale jeden... ano v jednom jako by někdo byl. Vůbec se mi zde nechce zůstávat. Nejraději bych pokračoval v cestě, ale to sám nemohu. Přlíš mi na osotatních záleží.
"Nevím jak vy, ale... Je to tu nějaký divný... Vážně chcete nocovat zde?", snažím se aby se mi netřásl hlas, ale příliš to nejde.
Proč tohle dělám? Zase jsem se schodil...
Chceš je varovat, jak jinak bys to chtěl udělat?
Jenže teď si budou myslet že se bojím.
Ale ty se bojíš...
Ne!
Jsi lhář...
Já nelžu...
Jiným ne, ale sobě ano a stále...
Nervozita ve mě stoupá a já doufám že někdo bude mít nějaký kloudný nápad a nebo že mne alespoň nebudou ignorovat, i když bych vlastně trochu rád kdyby ano...