Po chvilce uvazovani se date za Feou . Jedete v desti jeste asi hodinku , kdyz se pred vami mezi stromy zjevi , na vymycenem placku , deset domku .
Jsou staveny do pulkruhu . Je tady vsak ticho , az velmi nezvykle . Dokonce neslysite ani zpivat ptaky . Cestou se vam nekterym vkradala myslenka , ze vas nekdo pozoruje . Ale nikoho jste nevideli ...
Stojite pred domky . Nejsou nijak velke , zepredu maji jedno mensi okynko a dvere . Vsechny dvere u domku jsou zvenku zajisteny petlici ,takze to vypada, ze obyvatele pribytky opustili nebo nejsou doma . Krome jednoho . V tom domku jste taky mohli zpozorovat nepatrny pohyb za oknem ...

zase mezi vámi

Zhluboka se nadechnu. Přece jen mám k tomu pořádný důvod. Možná si ani nevšimli, že sem se od nich oddělila. Ale jak vidím a cítím, byla to chyba. a promnu si rudou skvrnu kolem krku. Něco mě začne velmi jemně ďobat ve vlasech. Pomalu zvednu hlavu a zadívám se do moudrých očí černého hřebce. Právě díky tomu jsem si ho vybrala. A navíc se zdá, ž kdysi patřil jakému si rytířovi.
Pomalu vstanu a promnu si zmožené ruce.
Poučení, už nikdy nesledovat někoho, kdo nechce být sledován
Zavážu si kolem krku šátek a rozhlédnu se kolem. Obklopována jen hlubokým lesem. Ale podle hlasů vycházejících odkudsi, asi hlavní stezka či vesnice nebude daleko.
Proderu se křovím a krásnému hřebci vysekám čepelí cestu. Poklesne mi brada když se podívám dál na prašnou cestu.
To je ale náhoda
Tak vás zase zdravím
oznámím a přijdu k nim.
Pokud stále trvá nabídka připojit se k vám, tak bych jí rada přijala.
oznámím pomalu a rozrušeně. Dojdu k nim a jak se zdá, asi budou chtít vědět nějaké to vysvětlení.
Nějak Tarisovi uklouzla noha a pak už si vzpomínám jen jak mě někdo škr.... Něco škrabe na hlavě a náhle ležím v lese
to byla opravdu výmluva za všechny prachy.
Přeřek zkusím skrýt za úsměvem. Ovšem rudá, poškrabaná tvář asi nevypadá nejviněji.....

Pozoruji elfku a snažím se přijít na to proč se tak rozhlíží. Původně jsem očekával že Tellchar nebo Himring něco řeknou ale pak... Nymphea to tu zná. Rozzáří se na mé tváři nový úsměv. Jsem ráda že nespočineme na noc zde, ale že zkusíme dojet do vesnice.Stejně jako elfka nasměruji koněn tím směrem a přikývnu tak aby to viděla.
"De mého názoru by to bylo moudré...", vypravím ze sebe nejsitě, snažíc se o co nejsušnější projev, stále ale s upřímným úsměvem.
"Je to paráda. Jsou tak... Báječní..."¨
A to ses jich bál.
Stále se bojím...
Ale už ne tolik.
To je pravda.
Oouštím říši myšlenek a vracím se do přítomnosti. čekám až se dá družina do pohybu a zařadím se na své obvyklé místo předposledního jezdce.

Jak tak přemýšlím o tom, zda jsem někdy něco někde nezaslechla, začne mi to tu připadat povědomé...

"Co mi to tu do prčic je tak moc povědomé?"
Rozhlížím se kolem sebe s podmračenou tváří...
"Jasně!"
Pohled se mi rozzáří...
"Já to tu znám..."
Špitnu relativně potichu, ale určitě ne dost potichu, aby to nikdo neslyšel. Ještě chvíli přemýšlím a pokouším se vzpomenout si, jak a kde tu co je.
Cuknu s uzdou a přesměruji koně do míst, kde tuším, že bývala vesnice.
"Tímto směrem by měla být vesnice. Nevím přesně jak daleko, ale bývalo tam dost domů na to, aby nám někdo poskytl střechu nad hlavou i pro koně."
Rozhlédnu se po tvářích spolucestovatelů...
"Nezkusíme to?"

Nymphea nakonec položí svou otázku a já se usměju ještě víc. jindy bych se zastyděl za své myšlenky ale nyní nemám proč. Všecho je jiné... Její návrh je jistě dobrý. Škoda jen že jsem se nevěnoval při svém studiu také kartografii. Mohl jsem teď mít navrh.
Vidíš? Čím více toho budeš umět, tím lépe...
Ale to jsem věděl i tak.
Jo ale je mnoho věcí, které jsi se ještě neučil.
Jo, třeba plavání.
Třeba...
S tím holt taky budu muset začít.
Jo až bude více času.
času...
Čas nemusí být tvým nepřítelem.
Ale bohužel je. Nidky nebudu dost rychlí...
Teď nesmutni a neměj obavy. Vše bude v pořádku, uvidíš.
Jo jasně...
Potlačím chmury jako nepotřebné nyní a uvědomím si znovu hlad, únavu i promoklé šaty a tělo... Doufám že se brzy k otázce elfyk, někdo vyjádří protože já opravdu o tomto kraji nic nevím...

Stojím u svého koně a pobaveně sleduji veškeré snažení Himringa a jeho pád do vody. Chvíli mám strach, že s emu něco stalo, ale nakonec, když sám a promočený stojí na okraji břehu, neubráním se úsměvu. Svůj úsměv skryji a překvapí mě jeho reakce.
...Proč to nejdeš zkusit ty?...
Už otevírám pusu, abych se přihlásila, ale ještě štěstí, že jsem si to rozmyslela dřív, než se něco stalo.
...Sakra co blbneš? Nemusíš se pořád vnucovat...
V duchu si vynadám a se slušnou dávkou strachu sleduji Kristiána, jak obratně přejde mostek a vesele na nás mává z druhé strany. Lehce si oddechnu a vydám se stejně jako ostatní i já přes mostek. Nějak mi je už jedno, zda se mi to povede a nebo i přes veškeré provazy se namočím ještě více než jsem.
Nakonec mostek přejdu a společně s ostatními se vydáme na další cestu. Začíná mi být zima a tak si promočený plášť tisknu nenápadně k tělu a zoufale doufám, že se někde utáboříme a já budu moci uklidnit i svůj žaludek. Štěstí se na nás usměje a před námi se objeví chatrč. Musím se hodně přemáhat, abych nezačala vískat radostí. Slova mladé elfky mě uklidní. Teprve teď mi dochází, jak jsem neuvážlivá. Nehodlám nijak odpovídat, jelikož odpověď neznám. Raději vše nechám na ostatních a počkám jak rozhodnou.