Vstanu dřív než ostatní, ale jen o chvilí. Zajdu kousíček za tábor a začnu meditovat. Když se vracím k táboru jdu pomalím, pevným krokem pčímo k Phee. Na tváři mám úsměv, možná spíš úšklebek. Vůbec nevypadá povzbudivě říká spíš "něco jsi provedla a přemýšlej co to je". přisednu si naproti ní, koukám na níc a mám na tváři ten svůj vyčítaví úsměv. Moje oči pátrají po dlouhou dobu v jejích, nakonec se úšklebek vytratí a tvář je bezvýrazná a kamenná, chladná, oči bodají jako rampouchy.
"Nympheo Albo" oslovím ji celým jménem, mrazivým a tichým hlasem "Nevím, jestli si to udělala schválně, nebo máš tak krátkou paměť. Víš proč jsme včera nechtěli rozdělávat oheň? Já budu tak velkorysý a prozradím ti to.Ne proto, že bychom ostatní chtěli trápit zimou, ne proto, že bychom někomu nepřáli teplé jídlo."
udělám přestávku, aby si to hraničářka mohla vše dobře uložit do paměti.
"Ale proto, aby nás ti vrahové medvědic a medvíďat nemohli stopovat. Jenže tím dnešním ohněm jsi řekla každému, kdo aspoň někdy prošel kolem lesa :ANO, ta jsme byly. Zůstane tu spálená tráva, horká půda a zvířata se tomuto místu obloukem vyhnou. Tedy pokud neumíš tohle vše zamaskovat tak, jako by tu nikdo nikdy nebyl."
S tím vstanu a jdu ke svým věcem. Nemám ani chuť na snidani. Jen se napiji vody a začnu opět ze stejnou naléhavostí jako včera večer balit své věci. Nic neříkám, ale pohledem, jako bych vybízel ostatní. Když si všimnu Kristiana, poynu mu hlavou:
"Pokud to ta hraničářka nějak nezkryje, nemusíš to dřevo ani schovávat. Pokud po nás někdo půjde, tohle nepřehlédne... "
Všechno je marný, jako kdybych hučel do vrby... hraničářka...
zarkoutím si pro sebe nevěřícně hlavou.

Když se začali budit ostatní, tak já byla už na stráži. Těsně před tím než jsem šla na stráž, tak jsem si zameditovala, pokud jsem nebyla dost vyspalá na doplnění energie, tak alespoň pro dobrý pocit (a konec konců za pokus to stojí vždy).
Když se začnou budit první jedinci, tak rozdělám jeden oheň, aby si někteří mohli ohřát vodu na čaj či jiné nápoje a hlavně aby si mohli popřípadě udělat vydatnější snídani. Když nás nenapadli tuto noc, nemyslím, že to budou zkoušet přez den, nebo další noci.
Přivolám si Isis, aby nerušila zbytky spáčů. Pomalu si sbalím věci a připravím si věci k nasedlání koně, kterého ještě trochu po dlouhé noci napojím. Pak si i s Isis sednu k ohni a počkám až se všichni vzbudí a připraví se k odchodu.
6výkám kousek sušeného masa a chléb. Občas se podívám i na nebe...
"Pokud bude pršet, tak si užijeme. Zajímalo by mě, jak budu sušit Isis."
Soucitně se na ní podívám, přitulím se k ní a podám jí zbytek masa s chlebem...

Nic jsem nenašel. Mrzí mě to. Zklamaně se opřu o jeden strom a rozbrečím se. Za posledních pár dní toho na mě bylo trochu moc.
Nebreč...
Je to těžké... Tak těžké...
Nemůžeš splnit očekávání všech. To nejde.
Měl bych. Měl bych být silnější.
Jsi silnější něž myslíš.
To není pravda...
Tak už nebreč. Pláčem nic nezpravíš ani nezlepšíš. Naopak, kdyby tě nekdo viděl...
To je pravda. Mudsím přestat., otřu si slzy.
Už nikdy nebudu brečet. Už nikdy...
To nedokáže nikdo...
Já jo!
Jsi tak naivní...
Vyjdu zpoza stromu a vracím se do tábořiště k ostatním. Kouzelníci a ihraničářka už domeditovali a já se tedy postavím poslušně ke svému koni. Dívám se do země abych zakryl stopy po nedávném pláči. Nechci v nich vzbuzovat lítost. Bude lépe pokud si mě nebudou všímat...

Večer jsem sám nanosil všechno dřevo a zjistil že už jsou víceméně všichni uložení ke spánku. Chtěl jsem se ještě porozhlédnout po nějakých surovinách, protože pokud něco nenajdu tak až bude zapotřebí něco vyrobit tak budu v koncích.
Jo, a Himring mě zabije...
Jenže na hledání nakonec nedošlo. Snědl jsem něco málo k večeři a náhle jsem zjistil že už jsem téměř poslední kdo zůstává vzhůru a protože jsem se nechtěl vystavovat zbytečným otázkám tak jsem raději ulehl ke spánku. Normálně by se mi usínalo špatně, ale dnes v noci jsem usnul hned protože mne přemohla únava.
Ráno mne probudí ranní rosa a pobíhající Isis. Vždycky jsem chtěl mít psa, ale v paláci, kde bydlela má matka by se to nehodilo a tak jsem nikdy žádného neměl. Oni by mi tedy psa asi nesehnali, ani kdybychom žili jako obyčejní elfové, ale na to je lépe ani nemyslet. Přesto mi to bleskne hlavou a já vstávám tedy se stejně pošmournou náladou jako je zatažené nebe.
Mám hlad, ale sním jen něco málo. Nechci nikoho zdržovat. Zajímalo by mě jestli dneska budu zase všechno to dřevo nosit do lesa..., pomyslím si hořce. Jindy bych se snad pousmál, ale teď to nedokážu. Bez jediného slova vše zabalím a připravím na koně. Ti co potřebují nabrat sílu začnou meditovat a já se pokusím nepozorovaně vytratit a projít se po lese. Pokouším se najít nějaké suroviny, alespoň dnes ráno když mi to večer nevyšlo.
Jestli nic nenajdu tak to nebude vůbec dobrý...
Když neuspěješ napoprvé tak to zkusíš zase zítra po ránu...
A když ani pak nic...?
Musíš být trpěliví. Jak při hledání surovin, tak při získávání respektu a přátel.
Respektu?
Ano... To přeci chceš, nebo ne?
Cítím se hloupě...
To se cítíš správně.
Prohlédnu plácek v okruhu dvouset metrů od tábořiště.

Noc proběhla bez jakýchkoli problémů . Pouze se vám kolem tábora potulovalo pár vlků , ale nezaútočili . Většinu vás probudila ranní rosa a pobíhající Isis , pod jejímíž tlapami praskají sušší větvičky.
Nebe je pošmourné a jen semtam probleskne sluneční paprsek . Vypadá to na déšť ...

Tiše sleduji snažení hraničářky o pomoc medvědici. Nakonec se medvědice rozhodne za nás a zmizí mezi stromy. Nedám najevo žádné pocity, ale jsme docela ráda, že je pryč. Měla jsme od dívku vcelku strach. Přeci jen si již připadám mezi nimi jako doma.
Pobídnu koně do kroku a zařadím se jako vždy i se svou společnicí na konec družiny. I když jsem skoro nic neudělala, víčka se mi pomalu klíží a já tiše podřimuji. Avšak každé klopýtnutí koně, či jiný nepravidelný pohyb, nebo hlasitější zvuk mě okamžitě probudí.
Nakonec, když se rozhodne k přenocování neprotestuji. Neopatrně slezu ze hřbetu koně a vezmu své věci, kterých moc nemám. Najdu si místo, odkud uvidím všechny, ale nikdo neuvidí mě. Tiše ulehnu a skoro hned usnu. Potřebuji doplnit magickou energii, ale ani na meditaci mi nezbývají síly. Dnes v noci mě nic nevzbudí, dokud sama nebudu chtít.

sklopím zrak k trpaslíkovi, když se mnou začne hovořit.
"Já dneska hlídat nebudu,Tellchare. Pokud mám být co k čemu, musím nabrat energii meditací a to mužu jenom po 8 hodninách nerušeného spánku. Sice citím že bych ještě něco zvládl." pozvednu ruce a cvične snima zakroužím v náznaku magického gesta "přesto však nebudu plně k dispozici, když si řádně neodpočinu."
rozhlédnu se kolem, zda ten rozhovor nikdo moc neposlouchal. Celou dobu se snažím mluvit tlumeným hlasem. A pokud je někdo, kdo by napínal sluch, zpražím ho pohledem, aby si šel po svých.
Pak ale zvýším hlas a je jasné, že slova jsou věnovaná všem, ne jenom trpaslíkovi:
"Dneska žádný oheň Tellchare. Nechci, aby tu po nás zůstala jediná stopa. Připravíme opravdu jen ty strážní ohně. Spát budem v bodech a se zbraněmi po ruce."
Já sám si začnu chystat ležení. Sažím se najít si co nejrovnější místo a vystlat ho listím. Svůj plášť si sundám, což mnohé možná překvapí, jelikož se do něj obvykle bedlivě choulím. V zápěti však vytáhnu teplou ovčí houni a připravím ji ke svému ležení. Houně je silná, z dobré vlny. Zřejmě jsem ji musel koupit v posledním městě, neboť v poušti ste ji u mne ještě neviděli.
Měl bych odstrojit koně, a dát mu odpočinout, ale možná budem odjíždět ve spěchu. Musí to vydržet.
Po půl minutě přemítání s e napiju něčeho z j jednoho měchu. Medová kapka mi steče po tváři a já ji utřu rukávem. Pak měch schovám a začnu do sebe soukat zásoby, co jsme si vzali s sebou na cestu. Nesním toho moc, jako vždy. Zapiju to několika doušky z druhého měchu, čisté vody a uložím se na lůžko. Chvíli pozoruji hemžení v táboře a pokud už se mnou nikdo nechce mluvit, zatoulají se moje myšlenky k daleké zemi. Tyto myšlenky mne vždy brzy uspí.

Když medvědice zmizí v lese pokrčím rameny a odšourám se ke koni... Po cestě odevzdaně kopnu do kamínku, který mi ležel v cestě. Převezmu si otěže od Himringa. Místo poděkování se na něj jen usměji.
"Jak to myslel udělala jsi co jsi musela a mohla... Určitě se dalo zvládnout víc! Proč jen nejsem dobrá jako můj strýc. Mít víc energie, tak jsem to mohla napravit celé! Kdybych zůstala doma, mohla jsem se vše naučit od něj a nemuseli by mě pak takovéhle věci mrzet. Měla jsem vyrazit až když něco budu umět."
Vztekám se v duchu sama nad sebou.
Ještě než nasednu přejdu k Isis a pochválím ji. Zároveň s pochvalou dostane volno a já nasednu na svého koně, abych ostatní nebrzdila. Pobídnu ho k pohybu a ještě naposled se podívám k místu, kde mi medvědice zmizela v lese.

Jdeme lesem a hlavou mi bloudí vzpomínka na slova lovců...
"Musíme být ostražití. Těžko říci, jestli nás sledují. Ani vlastně nevíme kolik jich doopravdy může být a jak dobře znají místní les."
Snažím se všímat si každého pohybu kolem včetně hlasů lesa, který by mi mohl napovědět, že je někde poblíž ještě něco víc...

Když Tell zavelí, že se utáboříme, rozhlédnu se a přeměřuji si prostor...
"Mno ideál to není, ale mohlo by být i hůře..."
Sesednu z koně uvážu ho u nejbližšího stromu a začnu si prostor obcházet a přemýšlet odkud by asi kdo mohl zaútočit, nebo zda není poblíž známka po šelmách.
Když si to celé projdu vrátím se k ostatním, kde Tell už rozdává úkoly..
Už zase Tell... A jak na něj všichni hezky dají." Pousměji se a přejdu k němu. Během těch pár kroků si stihnu pomyslet už jen, že někdo přeci jen organizovat musí.
To už se mě ale ptá na Isis.
Podívám se na ní, jak za mnou chodí jako ocásek a čichem sem tam prozkoumává okolí.
"Bohužel, příteli, ještě nic moc neumí. Je jí devět měsíců. Jsem ráda, že poslouchá tak, jak poslouchá. Nicméně posloužit nám mohou alespoň její instinkty. Vzít si hlídku jako poslední nebude vcelku žádný problém. Potřebuji se jen do té doby dobře vyspat, abych mohla načerpat sílu ztracenou u medvědice. Asi jen něco málo zakousnu a půjdu si rovnou lehnout, abych to stihla."
Mrknu na Tella a úsměvem odejdu ke koni.
Převedu jej na místo, které bude blízko mě, až budu spát. Sundám z něj sedlo i brašny. Z brašen si vyndám něco málo k jídlu a po jídle ještě chvíli strávím výcvikem svého nového objevu, dám Isis najíst a jdu se uložit ke spánku.
Isis si po jídle lehne vedle mě. Položím na ní ruku a spokojeně usnu.

Když dá trpaslík příkaz k zastavení hbitě sesednu z koně a dojdu jej přivázat tam co trpaslík svoho poníka. sundám z jeho hřbetru celou tu nálož co musel celý den vést a pohladím ho po krku. "Promň příteli... Ale je třeba aabys to nesl, vážně mě to mrzí..." šeptám tiše svému koni.
Vezmu svou výbavu a uložím na místo, kde hodlám později ulehnout na noc. Poslouchám trpaslíkovi rozkazy jen tak napůl dokud nezaslechnu své jméno. Prudce se ohlédnu až vy vlasy spadnou obličeje.
"Jistě, pane...", odpovím rychle, ale smutek je znát z mého hlasu. Nejsem smutný že je po mě něco chtěno. Naopak jsem rád že mi byla dána nějaká práce ale to s někým bych raději oželel. Nevím komu bych měl říci a tak raději odcházím do lesa sám. Pokud se někdo další zvedne snažím se si ho příliš nevšímat.
Proč s někým? Nanosti dřevo zvládnu sám.
A pro to se hned urážíš?
Nejsem uražený jen...
Jen?
Připadám si pak zbytečný...
Jak někdo může mít takový kompllex ménměcennosti to bych mě zajímalo.
Mlč, ano?
Jak si přeješ.
Jsem unavený tak nosím dřevo po malých částech, ale snažím se alespoNˇco nejrychljeji to jde.