Malinko se mi zdá, že jsem Delpha urazila, tím, že jsem si z něj vystřelila. Přijdu blíž k němu, pohladím ho po rameni. „Neboj, nic tam nechybí, ty co se mi líbí, neokrádám.“ Zaculím se jako neviňátko a mrknu na něj. „Promiň.“

Pak už se vydám do hostince za Tellcharem, pozorně si vyslechnu jeho slova. Objednám si mošt. Ze začátku to nevypadá příliš vábně, ale když se zmíní o odměně, tak trochu zbystřím, přece jen už nějakou dobu se mi nedařilo najít pořádný kšeft a po tomhle fiasku se k ničemu stejně dlouho nedostanu.

„Dobře pro začátek se spokojím s placením stravy a noclehu, když bude nějaký poblíž a postupně podle vyhodnocení rizika se jistě domluvíme na nějaké rozumné sumičce. Prozatím řekněme, že s Váma půjdu, ale jak daleko to se uvidí. Nechci se uvázat k něčemu, o čem nevím. Ať tak či tak, podrazu se bát nemusíte, přece jen máte můj vděk za mou záchranu.“

Páni, tak takhle se mají dobrodruzi. V duchu si obdivně zahvízdám. Na Tellcharův pohled, mu dám jako odpověď naprosto bezelstný úsměv a pohodím jen rameny. Takovým tím stylem: jsem, co jsem.

Docela mě překvapilo, že mi pár věci nezabavili, ale tak jsem liška prohnaná, která se snaží své paklíče a šperháky schovávat v různých běžných věcech a pokud někdo není až tak důkladný, tak si toho nevšimne. I když pár kousků se mi přece jen úplně schovat nezadařilo, ale očividně to není až tak jejich problém. Všechno naskládám do kapes, kapsiček, švů a dírek, tam kam pěkně všechno patří. Všechno pěkně na svém místě, to je základ čisté práce. Není nic horšího než se v nepravou chvíli prohrabovat haldou udělátek, to už mě život naučil. A lekce to byly kolikrát dost tvrdé.

Když mám všechny věci na místě a samozřejmě i prohlédnuté co mají ostatní, vydám se pryč z tohoto místa, dřív než si to rozmyslí a najdou si nějaké obvinění, kvůli kterému by mě tady mohli zdržet.

Venku mi úplně hned nedojde, že Delph mluví na mě, ale nakonec se vzpamatuji a zadívám se zpříma do jeho očí s takovou tou jiskrou, která vždycky muže malinko rozhodí. Jsou bystří, to se musí nechat. Samozřejmě, že mohla, ale toulat se sama po cizí vesnici, když v podstatě jediným důkazem je nějaké tvrzení, příliš velký risk. Když Delph domluví, udělám dramatickou pauzu. Pak se široce na všechny usměji.

„Dobrá, řekněme, že jméno Elen je můj umělecký pseudonym, což Vám bude muset stačit. Sice jsem vám vděčná za záchranu z té kopky, ovšem ne až tolik, abych vám hned vyklopila všechna svá tajemství a ani si nejsem jistá, zda vám vůbec někdy budu ochotna sdělit své pravé jméno. Takže Elen je vhodnou náhražkou a dál o tom nehodlám diskutovat. Mám své důvody proč tomu tak je.“ Odmlčím se, abych jim dala přece jen prostor na případné stížnosti, ale vypadám v tomto ohledu dost neústupně.

„Řekněme, že momentálně nemám co na práci, ovšem to neznamená, že se k vám hned z čista jasna přidám. Chtělo by to víc informací, než jen jdeme umírat za naši čest. Neberte to nějak špatně, ale já nepatřím mezi rytíře, kteří by, chtějí umírat na bojištích za vyšší ideály.“ Z protočení očí je patrné, že tohle je naprosto nad moje chápání a přijde mi zbytečné se kvůli něčemu takovému nechat zabít.

„K té další věci, kdybych Vás chtěla okrást, tak řekněme, že příležitostí jsem měla víc než dost.“ V ruce se mi s nevinným úsměvem objeví Delphův váček ve kterém budou asi nějaké peníze. Prostě jsem jen využila příležitosti, když jsme odcházeli z věznice. Když se tak okatě předváděl, tak co bych se nepředvedla i já. No, ne. Hodím mu jej zpátky. „Nic tam nechybí a musím poznamenat, že to jak si schováváte věci je.. hmm“ podívám se k nebi, abych našla vhodná slova  „…poněkud nešikovné. Takže ano, potřebujete někoho, kdo zařídí, aby vás v prvním větším městě neoškubali jako slepice. Prozatím Vám tento doprovod poskytnu, ovšem na jak dlouho to se uvidí. Takže kam teď? Myslím, že po cestě byste mi mohli říct něco málo o tom úkolu. Teda pokud ještě stále stojíte o můj doprovod.“