| |||
Himring domluvil a já vím že má pravdu. Kdybych té medvědici mohl pomoci šel bych tam býval sám, ale to já nemohu. Nejsem hraničář a těžko bych přesvědčoval to zvíře vypít lektvar. Beztak žádný nemám..., povzdechnu si. Jsem alchymista k ničemu. Tahám sebou spoustu základů, ale nemám suroviny a magii na nic co bych snad jinak mohl vyrobit... Časem mít budeš. Možná. A když ne? Co dkyž ne až to bdue třeba a Himring... Co bude se na tebe zlobit? bude se ti posmívat? nic nového pod sluncem nemyslíš? SPíš bude stát s tím svým povýšeneckým výrazem a na tváři mít ten svůj škleb., pomyslím si kysee a snažím se tyto myšlenky zahnat. Vím, že co řekl nyní je správné a to jak se zachoval vlastně taky i když nesouhlasím s užitím násilí dříve než je zkoušeno vyjednávat. Snažím se nedívat se kolem sebe a jáí jen čekám až konečně bude dán rozkaz k další cestě. |
| |||
Hledím jižním směrem, kudy odchází banda těch lumpů. pak se zahledím na medvědici. Pravda, dobrých skutků bylo až až, ale co když je to vážný, to jsme ji mohli rovnou nechat těm mizerům. "Počkej Tellchare. Když ta medvědice těm zraněním podlehne, to už jsme je klidně mohli nechat těm grázlům. Ať to aspoň Nymphea zhodnotí. Je z lesa, myslím, že se v tom vyzná. Pokud řekne, že má aspoń nějakou šanci přežít to, jedem dál. Pokud ne, měli bychom aspoń zkusit ji zachránit." Sám se divím svým vlastním slovům, přesto vím, že je to pravda. "pokud to ta medvědice muže přežít, jsem pro to pokračovat co nejdál od tohoto místa, klidně i ještě kus po tmě. A nerozdělávat oheň a držet hlídky." Dneska po nás už určitě nepůjdou. Ale zítra by mohli chtít stopovat nás, tak ať jsme co nejdál odsud a ať jim necháme co nejméně stop. |
| |||
Jakmile hodím hrušku a už tehdy vím, že minu. Škoda, měla jsme jít blíž a ty lumpy trochu poškádlit. Ušklíbnu se sama pro sebe a vrátím se ke svému koni. Už jen díky neúspěchu, jsem se nechtěla raději do věci dále moc plést. I když se mi podařilo, medvědici dostat z jejich dosahu a upoutat jejich pozornost, stejně se cítím jako malá myš. Nicota, která nemá šanci se nikdy prosadit. Pomalu ve mě roste vztek na mě samotnou, na svou nemotornost a neschopnost. Stojím u koně a sleduji slovní potyčku mezi Kristiánem, Himringem a těmi hulváty. Nijak se nezapojuji a jen vyčkávám. Potají doufám, že dostanu šanci, ty tři usmažit na místě. Avšak mému lehkému zklamání se nedá zabránit. Muži zmizí mezi stromy a já nasednu zpět na koně. Počkám až se družina vydá dál a já společně s Lordenwie se zařadíme skoro až na konec. |
| |||
Muži odcházejí a já pomalu nechává svůj luk klesnout. Jak jsem měl ruce napjaté tak mě nyní všechny svaly bolí ale snažím se nedat nic znát. Himringova slova na mne nyní dopadla jak kámen. Velmi těžký kámen, který mne jakoby začal drtit zevnitř. Zandám šíp, vstanu, přehodím si luk přes rameno a bezeslova se vracím ke svému koni. Nedokážu tam dál zůstat, nedokážu se dívat na elfa, který tak plameným proslovem mluvil k těm mužům. "Jste jako paraziti. Jako pijavice a moskyti, kteří vysávají krev z ran. vy jste vlastně horší než oni. Oni by bez toho nepřežili, ale pouze lidé loví pro kořist. Pro potěšení ze zabíjení. Jeste nejhorší sbírka lidského odpadu, která loví samice s mladými, slzy se mi derou do očí přo té vzpomínce a tak si je honem otřu do rukávu své košile. Lidského odpadu..., opakuji si v mysli a nedokážu vytěsnit ta slova někam pryč. Připadám si ponížený a pohrdám sám sebou že jsem se mu téměř zasmál, že jsem se kdyz opovážil jen pomyslet... Stojím u svého koně a čekám až Tellchar rozhodne, kde přenocujeme. Už nyní ale vím že to pro mne nebude klidná noc. Nemysli na to. Byl rozčilený a jeho slova nepatřila tobě. V rozčilení všichni většinou řeknou pravdu... Ano. Možná pohrdá lidmi, ale u tebe přeci uznal, že... Že jsem zvídavý, ano... Ale to je jiné. Ne. Ten by mě neváhal zabít kdybych udělal byť jedinou chybu. Ale ty jsi ji neudělal. Zastal ses ho. Pokoušel ses je odehnat slovy i varovným výstřelem. Nemůže se na tebe zlobit. Oni se vrátí.... Časem, ano... Ale až se tak stane musíš být připravený je chránit. Udělám co budu moci... Stojím se sklopenou hlavou. mám strach se komukoliv z nich podívat do tváře. Hladím koně po krku a doufám že si mě nikdo nebude všímat, protože nevím kolik slov dokážu ještě dnešního dne snést. |
| |||
Dívám se za odjíždějícími lovci a mračím se.. Celá ta situace se mi moc nelíbí! Neměli jsme právo je zadržet. Kdo ví, co byli zač.. Zbytečně jsme si možná nadělali potíže do budoucna.. Otočím ponyho našim původním směrem.. Pojeďte. Už bylo těch dobréch skutků až až.. Estli ječtě někdo chce být tak hodnej, že té medvědici pude vytahovat šípy ze zadku, tak se s ním rovnou můžem rozloučit a jet.. Trochu se zazubím a pak se znova zadumám.. |
| |||
Muž se po plamenném proslovu Himringa zamračí a sevře ještě pevněji kopí . Po chvilce , kdy celou vaši družinu sjede pohledem , začne covat ke svým společníkům . Dojde k nim a něco procedí mezi zuby . Ostatní mu zlostně odpoví a chvilku se polohlasně dohadují . Asi hodnotí situaci ... Pak ten , co s vámi mluvil , vykřikne . Dobrá , je vás více a proto půjdeme , ale nevidíme se naposledy . Střeste se dalšího setkání s náma , mohlo by vás to mrzet !! Pak seberou raněného druha a odcházejí jižním směrem lesem ... Medvědice mezitím stojí na všech čtyřech asi třicet sáhů od vás , připravena na další boj . Z boku ji trčí dva šípy a za ní se krčí dva malí medvídci ... |
| |||
Jak jsem mohl minout.Už nikdy nedovol aby ti vztek zakalil chladný úsudek. Příště tě to bude stát život. A jestli se mi někdo bude smát, tak jeho taky. A teď těch pár mizerů Jen přimhouření očí naznačí nespokojenost s tím co se mi právě nepovedlo. Ale ten kratičký okamžik pochybností uplyne jako mžiknutí oka, jako jeden nádech a výdech, stejně rychle jako úder srdce. "Auta micquve orco" procedím mezi zuby prastarou elfskou kledbu z dob dávných válek, která směřuje na mluvčího těch "lovců". Přistoupím k lovců na vzdálenost 10 sáhů. V mysli se mi honí ohnivá slova různých zaklínadel, která bych nyní mohl použít, ale čekám jak se situace vyvine. "Jste jako paraziti. Jako pijavice a moskyti, kteří vysávají krev z ran. vy jste vlastně horší než oni. Oni by bez toho nepřežili, ale pouze lidé loví pro kořist. Pro potěšení ze zabíjení. Jeste nejhorší sbírka lidského odpadu, která loví samice s mladými. Kolik vám tahle kořist vynese? Prodáte maso někam do hostince a kožešiny koželužníkovi? Kolik? 20 zlatých?Nebo snad dokonce lovíte jen pro trofeje? Abyste dokázali, že lidé jsou nejmocnější rasa? Táhněte odsud, než si uděláme kořist z vás." Plamenný proslov jsem vychrlil a dopadl jako kladivo na hlavy těchto lovců. začal jsem jej pronášet tiše a pomalu, ale nakonci zněl můj hlas jako hřmot laviny, jako když se utrhne kus horského ledovce. Nikdy doposud jsem neopovrhoval kteroukoliv rasou, ale k těmto můžům citím hlubkou zášť. Z mého posteje jde vycítit znovunabyté sebevědomí a pohrdání. |
| |||
Takovou odpověď jsem čekal, ale přesto mne to zaskočilo. Nebyl jsem připraven použít násilý. "Nechceme vaši kořist!", zavolám na ně i když pochybuji že mě budou poslouchat. "Jen nechceme abyste zabili medvědici s medvíďaty!", zavolám znovu. Napnuluk. Pokud se ještě o kus přiblíží už nebudu váhat. Zalije mne kladný klid, který jsem doposud poznal, jen když jsem se učil dělat lektvary. Jsem připraven udělat co bude třeba a neobtěžují mne žádné zbytečné myšlenky. Cítím se podivně, ale vlastně to ani nevnímám. Když vidím že se blíží vystřelím jeden šíp před nohy tomu jež na mne předtím mluvil a sotva vystřelím založím další šíp do luku. |
| |||
Dostanete se asi na dvacet sáhů , když Kristián zakřičí . Lovci už upoutal výbuch a teď stojí a těkají očima mezi medvědicí a vámi . Pak jeden z nich mávne ostatním rukou a popojde pár kroků k vám . Pak se zastaví a zakřičí směrem k vám : Proč bychom měli odcházet !? Ti medvědi jsou naše kořist a od vás si je vzít nedáme ... ! Při tom sevře pevně své kopí a zbylí lovci obrátí své zbraně pomalu proti vám . Jsou tam ještě dva s luky a dva s kopím . Jinak teprve teď jste si mohli všimnout , že už mají jednoho svého druha zraněného nebo mrtvého . leží mezi stromy nalevo . |
| |||
Po cestě nemluvím, jsem spíš zadumaný do sebe a prohlížím si krajinu.. Občas po očku mrknu na nové členy naší "bandy".. Hmm myslím, že se brzo otrkají a dobře se zapojí.. Do té doby na ně dám pozor. Zavzpomínám na ostatní členy družiny, kteří se postupně vypiplali v zkušené dobrodruhy.. Usmívám se, ale ne dlouho. Zmerčím nějaké pobudy, či loupežníky nebo co to je za chátru.. Lovit medvědici s mláďaty?! Co to je za jantary...?! Dostanu chuť je rozsekat na kusy. Ale vzápětí zapojím zdravý rozum. Můžou to být lovčí místního šlechtice. Nemáme právo je za jejich čin potrestat. Je možné, že mají právo lovit v těchto lesích.. Sice se chovají krutě, ale neznáme jejich důvody.. Myšlenky mi proudí hlavou, ale jejich tok náhle přeruší záblesky a výbuch.. Tázavě se podívám na Himringa a Lilien, kteří vzali spravedlnost do svých rukou.. Jejich kouzla lovce nezranila, ale aspoň přestali útočit na medvědici.. Asi bych je měl oslovit a uvidíme jak se to vymrví.. Už otvírám ústa, ale Kristián je rychlejší.. S úsměvem se na něj podívám.. Dobře človíčku, začínáš se zapojovat.. Dobře pobaven a naladěn se napřímím v sedle. Čekám co udělají lovci.. |
doba vygenerování stránky: 0.30589294433594 sekund