Už od chrámu se skoro vůbec neprojevuji. Vypadá to, jako když nad něčím přemýšlím. S nikým se nebavím a dávám všem najevo, že se ani nemám zájem bavit. Občas se snažím být nápomocná, jako třeba rozdělat oheň, naplnit vaky vodou, něco uklohnit, nebo alespoň nepřekážet. Nechávám se vláčet náhodou, která mě dotáhne až do města...
Brrr... Už zase město. Zlaté hory, zlatá pustina i poušť... Já chci do lesa... postesknu si v mysli.
Samo sebou, že se přes den také projdu městem a doplním si vše co potřebuji.
Teď už je na mě vidět, že hnána představou odejít z města jsem pookřála a přestala jsem se zabývat pouze svými myšlenkami.
Sedíc s ostatními u stolu a popíjejíc si relativně spokojeně svojí vodu pohlédnu na Tellchara.
"Tellchare? Myslíš, že už mají všichni co ve městě chtěli? Já jen, že... že... že bychom mohli třeba zítra ráno za svítání vyrazit."

Himringova slova si vezmu jako zcela nečekanou pochvalu a rázem nevím co očekávat. Raději však už nic na toto téma neříkám. Trochu jsem se uklidnil. Konečně mi zdejší společnost přestává trochu vadit. K tomu ještě když vidím trpaslíka jak si přiťukává s elfkou... je to byzardní pohled i když vím nyní že tento trpaslík vyrůstal mezi elfy. A nebo tedy byl elfem vychován. Je to všechno náhle velice jiné.
Vidíš... Co jsem ti říkal. Nejsou všichni takoví jaké jsi elfi poznal...
Pořád je...
Ano. Ale Nyní už tě nebere tak podřadně jako předtím.
Co když je sklamu? Co když udělám chybu?
Chybami se člověk učí.
No prýávě...
To platí i pro elfy.
Tím si právě nejsem tak jist.
Věnuji elfovi chápavý pohled a i když mám stále jisté pochybnosti už je mi evidentně lépe než předtím."Velmi rád udělám co budu moci abych vám pomohl." řeknu ještě směrem k elfovi a už raději mlčím abych dal šanci i jiným aby se vyjádřili. Ostatně nejsem zas až tak výřečný...

Chvíli si povídám s Murmëou, zatímco probíhají rozhovory ostatních.

Jsem vážně ráda, že mohu zažívat tuto příjemnou atmosféru.
Usměju se od srdce na Murmëu a lehkým pohybem pozdvihnu svůj hrnek s čajem:
Oi yétanyel nányë alassëa, nazdraví příteli. dořeknu a lehce ťuknu do jeho korbele. Usrknu a otočím se opět na ostatní.

Jak Himring rychle vše shrne opět si uvědomím, že této vzácné chvíle klidu je třeba si vážit.

Čeká nás dlouhá cesta.
Všimnu si zadumaného Himringoa výrazu.
Nechci, aby se trápil předčasně. ještě je čas na pesimistické myšlenky. dnes večer chci , bay byl každý alespoň trochu rád, za to, že jsme všichni vpořádku...
Proto se na něj podívám a vřelým úsměvem mu chci dát najevo, aby starosti na chvíli nechal stranou.

Ten mladík je moc nervozní a vyděšený? jak může dělat alchymistu, kdyř se mu rozklepou ruce. Určitě se brozo poleje žravinou inebo upustí nějakou výbušninu. Hledím na Kristiana trochu nevěřícně a s despektem, když sleduju jeho chování a reakce.
"Jistě vím o tom kouzle a taky jsem o něm říkal mnichům" přikývnu na souhlas "je vidět, že jsi zvídavý a chytrý. Přesto v tomto případě je úplně k ničemu. Hlavní potíž je v tom, že ten jazyk, jakým je svitek psán, není nějak záhadný zvláštní nebo tak styrý. potíž je v písmu, které je použité a nejde rozluštit."
vysvětluji trpělivě půlelfovi, který prokázal nyní dostatek inteligence a hloubavosti a proto s ním nyní mluvím méně odměřeně než jindy.
"Představený chrámu, u kterého jsme byly pro odpovědi, nám řekl, kde se ten odpadlík nalézá. Tedy u jakého města a kde sídlí. Myslím, že nebude zas taková potíž ho najít. "
Ten mizera má určitě nějaké sídlo, ve kterém jistě provádí nějakou nečistou magii. Má tam ty svoje hrdlořezi a ti terorizují okolí. Taková místa se lehce nacházejí, i když se tamm obvykle lidé bojí chodit.
Pohled mi zase ztvrdne.

Elfa jsem si přestal všímat, když na mou reakci nic neřekl, nyní se ale ozval a já mu věnoval plnou pozornost. Pojednou jsem se zase zastyděl. Ty oči. Ty jeho oči...; "Alchymista říkáš? To je dobré. Jestli umíš to co říkáš, budeš užitečný..."; užitečný? mluví o mě jako bych byl nějaká věc.
Klidni své pocity.
Vyslechnu celý příběh a snažím se nedat znát smutek a strach, který ve mě slova lfa i jeho chování vzbudili. A pak mi náhle něco bleskne havou a já si vzpomenu na slova svých nevlastních bratrů a otčína, když mluvili o kouzlech, která se dají zaklínat do předmětů.
"Zajímavé, opravdu... A vy víte, kde ten mnich sídlí? totiž jestli odcizil knihu, tak se asi bdue skrývat..." Sakra co to melu... horkost a rudá brava zalijí mé tváře, když hledím na elfa a já si uvědomuji jen že teď když už jsem začal mluvit musím svou myšlenku nějak dokončit abych se před tímto elfím mužem neschodil ještě více, než už se stalo. "totiž chtěl jsem říct, že asi nebude jednoduché ho vypátrat. Asi bude znít hodně hloupě ale pokud jde jen o překlad svitku, proč jste se nezeptali nějakého kouzelníka? Někteří mistři umějí kouzlo, které dokáže přeložit jakýkoliv psaný text. Četl jsem o tom a slyšel... ALe samozřejmě pokud je v tom něco více tak... Asi víte co děláte," nejistě se usměji, ale mám teď jen jedinou myšlenku. Nejraději bych se propadl do země.

Po tom co se hovor rozproudil zase na chvíli utichl, když všechny omámila vůně Hisiminých bylinek.

Pak se opět podívám na Lordenwii.Ona má asi nějaký problém. Nevím co se jí nezdám, ale budu si na tu rusovlásku dát pozor. Škoda, vypadá hezky.
pak pokývám hlavou:
"Mort a Schredr jsou chodící potíže. Schredr je gnom. Moc pije a moc mluví. Má špatný smysl pro humor a dostává se do potíží. Mort pomáhá věcem z kapes jiných lidí do svých kapes. Jestli se ti dva dali dohromady , nedivím se, že do dopadlo takhle. My musíme jít dál, je to důležité. A pokud je nemužeme vyplatit, musí si trest odsedět. Věřím, že bychom je dostali z vězení, ale nemužem si dovolit potíže , riskovat že by nás taky zatkli nebo dokonce někdo zemřel. Už jsme vyděli umřít dost našich ...
Doufám, že to pochopila a pokud ne, je ztracená. Ti dva věděli, že máme na spěch a co nás čeká. Měli si dát pozor.
Pak se otočím opět na půl elfa.
"Alchymista říkáš? To je dobré. Jestli umíš to co říkáš, budeš užitečný. Už s námi jeden chvíli byl, bohužel si nedával pozor, některá místo a situace jsou nebezpečné... Poprvé se mi na tváří objeví úsměv, ale je to úsměv vlka a možná by bylo lepší, kdybych se vůbec neusmál. Jak muže tak hezká tvář vypadat tak hrozivě? Je však vidět, z mimických vrásek kolem mých úst, že se smát umím, a kdysi jsem se smál hodně a to i příjemně a nejen tak, jak jsem to předvedl nyní.
"Tedy alchimista. Tak tedy alchimisto Kristiáne poslouchej, kam a proč putujeme:" zvýším hlas, abych si získal pozornost všech.A pohlédnu do očí oběma novým ženám.
"Vlastníme jeden svitek, který našel zde přítomný Strygg a náš vůdce mistr trpaslík Tellchar v jedné zapomenuté jeskyni. je psán tajným písmem řádu rytířů Yalky. V té tobě jsem já k naší družině neptřil. Tellchar a ostatní se rozhodli najít rytíře tohoto řádu, ten byl však úkladně zavražděn, proto jsme se vydali na cestu do chrámu ke kněžím, aby nám ho přeložili. Ta však byla docela ztrastiplná a mnoho našich přátel zemřelo, než jsme se k tam dostali.V klášteře se nám rady dostalo. A mnohé jsme se dozvěděli. Přesto překlad svitku není kompletní a my musíme pátrat po knize, která byla z kláštera odcizena, aby byl překlad dokončen. Jedeme proto do Měděných hot, kde se zkrývá mnich, který odpadlo od svého řádu a tu knihu zcizil.
Zkočím vyprávění všeho podstatného. Je jasné, že jsem si mnohé nechal pro sebe a mnohé jsem taky zkrátil. Přesto už dál nehodlám pokračovat a je nyní na nových členech, zda prokáží odvahu a půjdou s námi.
Jinak bychom je nemohli nechat odejít. Museli bychom zajistit, aby nás nezradili.

Také bych rád pochopil jaký mají úkol. Mám-li jít s nimi potřebuji vědět co nejvíce. Jenže mi začíná být těsno mezi tolika lidmi a já znovu zvažuji jestli bych raději neměl odejít. Vím že nemohu. Dlužím jim pomoct a mimo to. Potřebuji se zlepšovat. Potřebuji se učit a to teď mohu jen praxí.
Nechtěně se mi vybaví vzpomínky na rodný hvozd a já znovu skloním hlavu. Jen naslouchám jestli někdo Lordenwie odpoví na její otázku ohledně úkolu, který mají. Já sám nemám dost sil abych se zeptal.
Uvědomím si ež mi chybí trpaslíkovo dorážení a otázky, ale vím že kdby se začal znovu ptát tak by mi to bylo opětovně jen přítěží. Měl by sis uvědomit, co vlaastně chceš... ozve se znovu hlas v mé mysli.
Já vím...
Jenže nevíš jak se rozhodnout.
Ano.
Jednej s nimi tak jak chceš aby oni jednali s tebou.
Ale jak chci aby jednali? Chci abychom byli přátelé, ale na druhou stranu...
Se přátelství bojíš a chceš být sám.
Ano.
Zapomeň teď na chvíli, že jsou cizí. Zapomeň na zeď mezi vámi. Uvidíš jaké to bude a pak se můžeš rozhodnout.
Dobrá...
Zvednu hlavu a nastražím uši abych slyšel jejich rozhovor. Trochu se mi ulaví. Mé oči jsou sice ještě ostražité, ale jinak jsem se viditelně trochu uvolnil a dokonce se ušklíbnu na trpaslíka, který se mnou mluvil a elfku vedle něj. Je to trochu bolestný leč upřímný úsměv.