Pozorně naslouchám Kristiánovi a nejsem vlastně ani trochu překvapen. Je mi jasné, že se mi nemůže někdo téměř uplně cizí odhalit se svými nejzaššími kouty své duše. Každý je silný tak jak nejslapší místo jeho mysli. Zavrtím hlavou, tak aby Kristián pochopit, že mu rozumím a nechám toho nebetyčně otravného filosování.

Zavděkem přijmu dva korbele plné zlatavého piva s hustou bílou pěnou, které mě a Kristiánovi donesla šenkýřka. Sice nechápu proč zůstává u své vody, ale všem se prostě nezavděčíš. A spokojeně si užívám doušků střídavě pijíc z obou korbelů.

Náhle ucítím jemnou vůni směsici pivoňky, máty a meduňky. Ihned mi je vše jasné a uvolňuji Hisimë místo vedle sebe. Usměv opětuji. Nechávám se opájet vůní, kterou sebou přinesla a nachvíli zapomínám i vše okolo. S vůní přináší i pozoruhodnou pohodu. Meduňka se líně line z horkého šálku z kterého Hisimë usrkává. Zatímco Lordenwie hovoří Lilien stihnu si ještě s Hisimë prohodit pár věr. Spíše neslyšně. Přeci jenom je v hostinci dosti ruch. Oba se usmíváme. Pak se odmlčím a opět držím v obou dlaních korbel piva. Občas vyslechnu rozhovor přátel okolo, ale mnoho se nezapojuji.

Když se nikdo ohledně záchranné výpravy nevyjádří, jsem zděšená tím, jak moc si cenní ostatních.
Přece jen, zažít něco na způsob tvého života, asi by měli všechno ostatní mnohem radši a jednali s tím s větší úctou...teda to je jedna možnost. Ta druhá je, život nenávidět a řekla bych, že to se mi hodně dlouho dařilo. problém je, že to časem omrzí.
Zaposlouchám se do vyprávění Murmeä, který se jaksi za tu dobu zapomněl. Ale zdá se jako příjemný, velmi hovořivý chlápek.
Vychován elfem? Asi mě u téhle družiny nic nepřekvapí. prolétne mi hlavou a zahledím se k ostatním, tichým členům....
Každopádně Lilien znám nejdýl, ačkoliv o ní skoro nic nevím...
A tak započnu nový rozhovor právě v těchto místech.

Tam v poušti nám moc k řeči nebylo, ale tady je to přece jen trochu volnější začnu, abych si získala její pozornost.
Ale odkud ses na té poušti vlastně vzala ty? Co si vzpomínám, tak ses netvářila moc nadšeně a vesel, když jsem tě prve potkala...spíše jako by ses před ničím nebo nikým skrývala kyž vidím, že jsem asi udeřila na tenkou strunu, okamžitě dodám.
Ale nemusíš se o tom zmiňovat pokud chceš. loupnu pohledem k našemu elfátku Himringovi.
A jelikož se mi nechce jen sedět a mlčet, pustím se do rozhovoru ještě s Hisimë, tedy až Lilien domluví.

Jsi s nimi dlouho? Ráda bych se zeptala na podrobnější věci ohledně vašeho úkolu, jelikož jak se zdá, už jsme se do toho lehce zamíchaly. a dál popíjím lahodné pitivo.

Hostinec

Od té doby, co jsme opustili oázu a nabrali nově příchozí, prakticky nemluvím. Nemám náladu. Proto jsem byla překvapivě vděčna za tu chvíli samoty, paradoxně v rušném městě.
Potřebovala jsem si utříbit myšlenky zavzpomínat na staré časy a celkově se vyrovnat.

Soudě podle spokojeného úsměvu na mé tváři, mi dnešní den pomohl. Nechala jsem si opravit zbroj, protože teď dostávala vcelku zabrat. Koupila si teplý plášť a doplnila zásoby bylinek. Koupel s pivoňkou a mátou mě přímo naplnila harmonií…


Přicházím ke stolu s meduňkovým čajem v rukou, omamná vůně se line přes celou místnost.
Na pozdrav lehce ukloním hlavu a přisednu blízko k Murmeovi. Mile se na všechny usměju.

Až teď si uvědomuji, že mě velice zajímá, co jsou naši noví společníci zač.
Je mi poněkud trapné, že jsem je odbyla jen lehkým představením a úklonou hlavy.
Snad to tito zajisté otřelí cestovatelé pochopí.

Usrkávám horký čaj a čekám zda, se budu moci také nějak zapojit do rozhovorů.

S díky přijmu místo na hřbetu jednoho z koní a společně s ostatní se vydáme na cestu. Sleduji stále se přibližující město a v ruce dřímám svou hůl z bílého dřeva.
Ale co chceš dělat teď?
Třeba by mě vzali sebou, rozhodně se nevrátím domů, jako ubohé budižkničemu.
Ztěžka sesednu z koně a s ostatními vstoupím do hostince. Při první příležitosti se vydám do města a dokoupím nějaké zásoby a trochu vody. Nakonec se vydám zpět do hostince a ulehnu unavena na postel ve svém pokoji. Prospím skoro celý zbytek dne. Z lehkého spánku mě zbudí průvan, který dost hlasitě dobouchne dveře. Tiše jen zanadávám a vstanu. Zamířím dolů do lokálu, kde již všichni sedí u jednoho stolu a o něčem se baví.
Tiše se posadím k jejich stolu a všechny stejně tiše pozdravím. Rozhovor bedlivě sleduji, ale nepletu se do jejich úvah. Jsem velice ráda, když jeden z nich nám nabídne, ať se připojíme. Vím, že ta otázka nebyla mířena přímo na mě a tak počkám, co řekne má společnice z předešlé cesty. Jen pokývám hlavou na souhlas a dál všechny pozoruji. Zejména mladého půlelfa. Začíná mi ho být trochu líto.

Poslouchám trpaslíkova slova a nedokáži vyjít z úžasu. Mé oči se rozšířili při jeho slovech, tak jako už dlouho ne. Je mi ho líto, když mi vypověděl svůj příběh. Cítím že má pravdu a opravdu máme lecos společné. Pak bych raději nežil!
Jsi pišetilý...
A pro co mám žít?
Pro naději, sám víš...
Ale co když nikdy nebudu mistrem? Co když nikdy nebudu dost zkušený abych si podrobil brány světů?
Jako bys svou cestu vzdal dokud toho nedocílíš. Poslouchej jeho slova. Jsou moudrá...
Jenže on žije déle než já...
O to více jsou rady moudré.
Možná...
Proč se zdráháš? Co více bys chtěl slyšet?
Cítím se teď před ním hloupě. Byl jsem sobec.
Že jsi se cítil ztracený? Že se tak stále cítíš?
Ano...
Každý má své vlastní trápení. A nikdy není tak zle aby nemohlo být ještě hůř.
Když on je... Tak jiný...
To všichni z nich když se rozhlédneš. Co se skrývá za branami jejich očí?
Jenže to hlavní...
Ano to neví a nemohou. Kolik z nich má otce z jiného světa tážeš se? Kolik z nich? Odpověď znáš...
No právě...
A co když zažili něco horšího? Vžij se do tohoto trpaslíka. Víš co si musel protrpět. sám tím trpíš.
A pokoušel se ho snad vlastní bratr zabít?!
Chceš říct nevlastní...
Ano...
To asi ne. Ale vezmi to z druhé strany. On se nevzdal a bojoval aby měl mezi trpaslíky své místo. Tak ty také nojuj! Máš svůj cíl...
A co když otce nenajdu? Co když...
Už nežije? Pokud budeš takto přemýšlet vzdáš to dřív než to budeš mít možnost zjistit.
To nemohu.... Nesmím...
Tolik chceš aby na tebe byl jednou hrdý tolik chceš ho poznat. Tak přestaň sám sebe litovat.
Ano...
"Omlouvám se, za svou pošetilost a sobecký pocti jež mne svírá. Omlouvám se že jsem zapoměl... Mrzí mě to, ale vy se netrapte pro bolest, kterou nemůžete utišit." říkám trpaslíkovi a myslím tím svou vnitří bolest. "Jste jistě silný muž. Takový jakým já nikdy nebudu... Ale věřte že rozumím co se mi snažíte říct, jen... Je těžké přijmout moudrost vašich slov a pokud jde o pivo... Víte já... Raději zůstanu u své vody..." řeknu nakonec a přejedu po sklenici s vodou prsty abych se ujistil že stále ještě stojí na svém místě. Ještě jsem z ní neupil, ale abych trochu svého nového společníka uklidnil velký douškem sklenici vyprázdním. Dívám se mu do tváře a snažím se skrýt napětí v sobě samém. Nechci dál hovořit na toto téma. Krev v mých žilách vře, nejraději bych byl teď sám, ale vím že útěk není řešení. Snažím se soustředit jen na přítomnost a lidi kolem sebe. Tvářit se neutrálně. O to však mé napětí vzrůstá. Nechci ale aby se někdo musel dál věnovat mým obavám a strastem. Sám sobě říkám že v porovnání s těmi jejich nejsou důležité a že bych se měl naopak já snažit jim pomoci, než abych jejich pomoc přijímal.
Musím být silný... Nesmím projevovat slabost. Už nikdy. Na mě nezáleží...

Jsem překvapen dlouhou odmlkou pulelfa po mem oslovení, trošku na něj koukam. "Když já nevím kámo, mám v sobě neustále pocit, že tě trápí něco tak velkého jako kovadlina mého přítele Tellchara." dopovím. "Náš život je neustálé přemýtání myšlenek o tom jak mohlo být, kdybychom tu a tamtu překážku zvládli překonat jinak." je na mě vidět mírné zvážnění, které podtruhuje má slova. Chvíli se odmlčím. Ani netušíš jak moc vím o čem mluvím. zamyslím se a pokračuji "Nevěřil by jsi tomu drahý Kristiáne, ale máme toho mnoho společného. Nejsem fyzicky pulefem jako ty, ale výchovou ano. Když jsem byl malý tak že jsem ještě něměl ani chlup na bradě a byl jsem ještě neustále pod ochranou paží mé mámky, přihnala se do krajů válka která rozpoutala ohromné zlo. Oba mí rodiče tuším zemřeli. Ujal jse mě ten, odkoho by to člověk, trp ba i elf, nejméně čekal. Velmi krásný a vznešený elf Farandil. Měl v sobě tolik lásky, že mě odnesl ještě jako batole k sobě domů, a stal se mým druhým tátou. Vychoval mě ohromě, avšak ani netušíš kolik jsem si toho kvůli mému vychování musel vyslechnout mezi ostatními trpy. Dříve mnou velmi pohrdali, ale časem jsem se naučil mít svou elfskou výchovu jako přednost." odmlčím se. "Časem pochopíš," udělám delší pomlku a pokračuji "že právě tyto překážky, které považujeme za překážky k tomu abychom mohli už koneč žít spokojeně a vnímáme svoje rozhodnutí na rozcestích často jako marně špatným, že právě tyto překážky jsou onen život na který tak pořád čekáme, a že bez nich ani život není."

Vezmu do dlaně korbel, napiju se tak, že mi pivo skoro stíká po fousech. Položím korbel, otřu si rukávem fusiska a mrknu na korbel. "No což, koukám, že ty už taky nemáš co pít, tak jsi dáme aspoň korbel piva, když už aspoň." promluvím Kristiánovi a huknu k šenku aby, že přinesli tři korbele piva, pač Tell s velkým říhnutím právě dopil také to své.

Čekám na elfovu rakci, ale ten zjevně poslouchá slova Lordenwie. Už už jsem doufal že se na mě zapomělo přesto že mne ta myšlenka hluboce zabolela. Pohlédnu na trpaslíka, který na mne promluvil a honem zatlačím zpět slzy, aby nepoznal jak blízko jsem měl k pláč.
Za co se stydíš?
Za svou slabost!
Jsou snad slzy slabostí?
Ano...
Ale, kde že... I elfové pláčou... pohlédnu na Himringa a hned zase na trpaslíka.
Tenhle ne!
A co ti na tom tolik záleží?
Nechci aby...
Aby tě měl za slabocha? A myslíš že takhle toho docílíš?
já nevím...
Ten trpaslík se tě na něco ptal, měl bys mu odpovědět...
"P-příteli...?" ptám se udiven... chvíli to slovo jen tak převaluji v ústech a vychutnávám jeho zvuk. Je krásné slyšet toto oslovení ale něco ve mě se tomu vzpírá. "Řekl to spíš jako zdvořilost! říká ten hlas a já se zase vrátím do přítomnosti...
"Obávám se že, ne... Mistře trpaslíku," dodám v zápětí abych snad nebyl nezdvořilí.

Po příchodu Tella mu uvolním místo, avšak do dalších věcí se příliš nezapojuji. Sedím. Zvuky přátel jdou okolo a jen domalovávají atmosféru. Předsebou mám korbel piva. Objímám ho dlaňemi. Pohledem jsem zapřen na občas ubývající hladinu. Pivo dlouhých je hořké a nedozrálé. Avšak i tak svlaží hrdlo.
Od boje s Gomody se mnou není řeč. Nevím zda to bylo mou přílišnou vervou, či pohledem těch oblud. Měšec se doplnil, zkušenosti jsem nabral. Gomoní zub mi zdobí zápěstí. Myšlenky plynou. Jsem poslední dobou hrozně přecitlivělí. Co jsem to za trpa? Zdá se, že moje nátura byla Farandilovou elfí výchovou trochu obnažena. Nejsem snad špatným trpem? Neměl jsem raději umřít s našima? Neměl jsem raději Farandila kousnout do prstu když mě jako kojence bral do své péče? Nebyl snad Farandil tím, kdo mě znemožnil?
Ale, kde že. vyřhknu polohlasem, v hluku hostince a korbelů však jen těžko slyšitelně. Farandil mě naučil mnohému, a to i tomu jak být správný. Rozeznat dobro od zla. A to dokáži. Jsem plnohodnotný, jsem takový jaký mám být. Žádný Gomon, žádný nepřítel mě nebude vyvádět z míry. Hned jak nějakého potkám, hned mu nandám plnou kapsu sekerkou.Poplácám po dlouhé době ostří mé spolubojovnice. Napiji se hlubuko z korbele. Je na mě po celou dobu v hostinci i po cestě z oazy vidět vnitřní boj. Hledám se. Niní však je možné sledovat, že vše se blíží k nějakému vyustění. Zachnuřelé obrysi obličeje se mění v veselé vrásky. Zvuky okolí mě začnají vtahovat do dějů.
Tellchar zrovna dovyprávěl jeden ze přisprostlých trpasliřích příběhů a i sním se dám do hlasitého hromovitého smíchu.
Najednou se oba zarazíme, očividně je Tell překvepen mou náhlou proměnou, a okamžitě v smíchu pokračujem.
Porozhlénu se po přátelích okolo stolu a pohled se mi zastaví na pulelfovi, který se tuším představil jako Krystián. Jsou mu v očích vidět neustále proudící myšlenky. Co se děje příteli? promluvím k němu. Snad ho moje znenadá změna nepřekvapila. Je na tobě znát, že neustále zahloubaně přemýšlíš. Mužu ti nějak pomoci? pokračuji a v příštím okamžiku hbitě plácnu okolo procházející šenkýřku po zadku a poprosím ji s obluvným pohledem o další korbel piva. Obrátím se zpět na Krystiána a očekávám zda se rozhovoří.

Ten elf si ze mě dělá srandu
rozhněvaně mi bleskne v očích a začnu jemně drtit hliněné ucho korbelu.
Nevím o těch dvou co jsou zač, ale přece jsou vašimi přáteli ne? Copak je tu hodláte nechat? zeptám se všech nechápavě a pak kývnu a dodám.
A chápu, úkol je přednější. Být však jedním z těch dvou, doufala bych, že mi pomůžete. dodám o něco tišeji a na okamžik se ztratím za korbelem.
Sama za sebe bych se k vám ráda připojila a pokud možno...později bych byla ráda, kdyby mě někdo s tím úkolem trochu přesněji seznámil.....Nevím zda-li mohu být vašemu týmu nějak prospěšná, to každopádně uvidíte asi sami
jen doufám, že nenajdu svůj obličej, na plagátu odměn zadoufám a náhodně zabloudím k nástěnce, jestli tam opravdu má podoba není....(Tak též činím i v městě)

Elfova slova můj zmatek jen podpoří. Cítím se hloupě a bojím zůstat i odejít. Nechci ani jedno přesto že toužím po obojím.
Pokud mi přirostou k srdci už nebudu svobodný. Pokud se s nimi spřátelím budu se o ně bát...
Ale to samé oni se budou bát o tebe...
A proč by měli? ten elf to stejně říká jen tak.
Ale rád bys věřil že ne...
Ano, já...
Jsi sám. Příliš dlouho už jsi sám...
to budu navždy...
Třeba ne. Dej jim šanci. Dej šanci sobě...
Otočím se zpět na elfa a ostatní. Cítím z jeho slov chlad. Možná bys mohl jít s námi, pokud umíš být v něčem užitečný." Pche... Vůbec mu na mě nezáleží!
Něco jim dlužíš...
Já vím...
Povzdechnu si a posadím se na své místo. Měl bych začít mluvit, ale nějak toho nejsem schopen. Nevím co bych řekl. Elfův pohled mě spaluje a já raději sklopím pohled na své ruce. "Jmenuji se Kristián. Kristián Marvoj... Jsem... Jsem alchymista. Umím..." zarazím se. Co já vlastně umím? ptám se sám sebe s jakousi hořkostí.
"Umím mýchat lektvary, dělat z obyčejných věcí magické a taky... Třeba dělat výbušniny... Tedy pokud mám klid a potřebné komponenty..." vypovím nakonec. Snad jsem neřekl příliš...
Spíš příliš málo...
Co bych jim měl ještě sdělit?
Poznáš sám. Jednou jim třeba povíš vše. Až se přestaneš bát...
Mnu si ruce promočené potem a stále se bojím rozhlédnout se klem sebe.