Čekám až se vyjádří i ostatní z týmu. zdá se však, že nejsou schopni sova a nebo jednají o něco pomaleji.
Kdo mlčí souhlasí
všimnu si pohledu, který upírá Himring na onoho půlelfa, který se zatím nepředstavil.
Pociťuji k té bytosti jistou lítost. Být na půl tím a na půl něčím jiným.
Himring ve mě rázem vzbudil nenávist. Mých zmatených pocitů je hold potřeba si nevšímat.....
Ale každopádně ten půlelfí tulák nesedí na koni a kdo je na mé úrovni je mi o dost blíž.
Co to tady vykládáš. Je to stejná sebranka stejné duše....Myslíš že si protrpěli stejně jako ty? I když musí jistě také utíkat před minulostí....Ano musí...co by jinak dělali tak daleko od svých domovů? Jsme vlastně všichni stejní a přeci již vidím ty, ke kterým budu chovat nenávist myšlenkami se odpoutám kamsi do pryč.
Co takhle vyrazit kupředu? navrhnu a pohladím jednoho z koní po popraskaných a suchých nozdrách.
Zdá se, že i jim by to prospělo. ale apeluji to spíše jako návrh…..

Vděčně pozvednu oči k elfovi se stříbřitými vlasy a ledovým hlasem. Znám elfy a i takové, kteří takto mluví. Dívám se ně naj očima plnýma vnitří bolesti, ale má tvář nedává nic znát. Snad směsici vděčnosti a bázně. Kdo ví...? Nechtěl bych předbíhat událostem a tak čekám ještě na vyjádření ostatních. Chtěl bych mu poděkovat elfsky ale slova mi uváznou v hrdle. Jako by mi dělalo potíže užít tento jazyk v jeho přítomnosti. Jeho pohled byl tak... Chladný.... ano to je to slovo. Pocit že jim budu na obtíž mne neopouští ale v mém srdci roste naděje ž mne třeba vezmou sebou a stanou se mými opravdovími přáteli, které jsem nikdy nepoznal. Proč si můj otec musel vybrat zrovna elfí ženu? Proč ho neodmítla? ptám se sám sebe a snažím se aby ta otázka, terá mne tíží celý můj život nepronilůa do mých očí což se stejně stane. Dívám se na družinu pohledem plným očekávání a naděje. Vím že bych neměl doufat že naděje je jen předzvěstí zoufalství. Naděje je daň praví nejstarší učení hrdinů. Alespoň jsem to četl ve starých svitcích... Ať prosím řekou ano. Ať řžeknou pojďte s námi... doufám jen.

Na úsměvy ani na sklopené oči vyjadřující repket nijak zvlášť nereaguju. Jen pozvednu obočí, když mě žena elfsky pozdraví.
"Mea govannen" oplatím jí zdvočilost, i když méně vzletnou frází.
Otočím se nově příchozímu muži a měřím si ho stejně jako před tím dívky. Dlouze, zkoumavě snad vševědoucně. vyšší čelo, širší lícní kosti, strniště, pronikavé oči, širší v ramenou, zašpičatělé uši. Půlelf! Nebo půlčlověk uchechtnu se v mysli, oči mi provokativně zajiskří.A jak je nesvůj, jistě většina elfů je považuje za méněcenné.Elfí krev je znečištěna lidskou slabostí. Mnohdy jsou nechtěnými dětmy násilí a válek. Ale i lidé mají výhody...valar ví, proč nám ho poslali do cesty...
Pak se otočím na rudovlasou dívku:
"Nejsem jediný elf v naší družině a stejně tak se nevidí dvě mladé dívky uprostřed pouště."
Pronesu melodickým hlasem, který však způsobuje pocity, jako když praská led pod nohama.
Pak promluvím ke všem třem, oči však stále upřené na Lordenwie:
"Nejsem vůdce téhle družiny, ale dle mého názoru bychom mohli cestovat společně. Bylo by zvěrstvo nechat tři osamocené poutníky na stezce a nenabidnout jim pomoc a doprovot."
řeknu nakonec mnohem příjemnějším hlasem. Jasným a silným, který jako by ani nepatřil tomu elfovi, který hovořil o pár vteřim předtím, který jako by promlouval z hlouby ledové hory.To co jsem řekl evidentně patřilo i mým společníkům, ne jen těmto nově příchozím.

Ten spolek bytostí získal mojí počáteční náklonost, která je pro ostatní velmi těžko dosažitelným cílem. Úplnou důvěrou to však nazývat nemohu.
Děkovně kývnu a podám dobrodinci zpět měch s vodou.
Shlédnu očima pozorně celou sešlost, aby mi neuniklo nic ani ta sebemenší cetka.
Pohled elfovo smaragdových očích mě přinutí pohlédnout mu vstříc. Krátký mentální souboj pak dopadne nerozhodně.
Ulísaný a vyšlechtěný v obličeji se však na elfa přátelsky usmívám. Těžko může vědět jaké myšlenky se ženou mou unavenou hlavou.
Málo kdy se vidí někdo vašeho původu na takovém konci světa , jako je zde řeknu pomalu a uctivě se pokloním a představím ostatním. I když za tím se představil jen jakýsi Tellchar a pohledný elf, který vzbudil mou zvědavost....Jak asi líbají elfové?
Jmenuji se Lordenwie řeknu s drsným přízvukem.
Pokud vám nebude na obtíž naše přítomnost, rádi by jsme se k vám připojily, zdá se že bloudíme sem a tam....Zapomenout mapu byla chyba řeknu ke všem a zadoufám, že Lilien se mnou souhlasí.
Sama za sebe vám již brzy oplatím tohle všechno a rukama ukážu do prostoru.
Téměř černýma očima zabloudím opět k elfovi a vrhnu na něj nelidský a okouzlující úsměv.

V duchu si opakuji vlastní lsova sa docházím k závěru že to co jsem řekl neudělalo ani v nejmenším dobrý dojem a tak nejistě ukročím zpět. Žena v kápi se na mne podívala, ale nějak jsem z toho nic dobrého nevytušil... Poli men strach a bolest. Vzpoměl jsem si jak se ke mě chovali elfové... Kde jen je hvozdům konec? ptám se sám sebe v myšlenkách. Cítím se nesvůj a jen krůček mne dělí od toho abych nasedl na koně a odjel zase odkud jsem přišel. A kam bys chtěl jít? vysmívýám se sám sobě. Vím příliš dobře že nemám kam jít...

Nedočkavě se vrhnu k měchu s vodou a zhluboka se napiji. Svlažím své vyschlé hrdlo a také suché rty. Nedovolím, aby mi kápě klesla na ramena a tak není možné zahlédnout co se skrývá pod ní.
Měch podám své spolucestovatelce a s lehkým úsměvem sleduji jak i ona svlaží své tělo čerstvou vodou.
Otevřu ústa a chystám se družině sdělit zbytek svých myšlenek a dokončit tak rozhovor, avšak nevydám ze sebe ani hlásku.
V tom všem mi zabrání elf, který si stáhne kápi na ramena.
Po chvíli se ovládnu a uctivě skloním hlavu.
„Elen síla lúmenn' omentielvo“
Uctivě ho pozdravím jak se na elfy patří a s radostí otočím pohled za zvukem kopyt. Ten jediný mi zabrání dále zírat.
Muže si zvědavě prohlédnu, ale neodvážím se promluvit.
Mladý elf na mě zapůsobil. Připomněl mi mého otce.
Ne podobou mezi nimi, ale svým vystupováním. K němu se nelze chovat jinak než s úctou.

Prohlédnu si družinu před sebou a pojednou nevím co bych řekl. Dvě dívky jedna s černými kadeřemi a druhá s rudou hřívou pevně sepjatou. Elf se stříbrnými vlasy... Zděsím se a na okamžik se v mých očích obějí respekt a sklopím hlavu. V tom gestu je něco beznadějné. Jako bych říkal: "Snad abych šel..." ale neřeknu nic. Zatím. Chvíli trvá než zvednu znovu svou tvář, která je nyní zarděná až za mé mírně zašpičatělé uši. Napůl elfí původ nedokážu zakrýt i když jsem se o to evidentně snažil svými vzpurnými hnědými vlasy. V mých očích je podivná bolest a tak těkám pohledem z jednoho člena družiny ny druhého.

"Dobrého dne přeji, poutníci," mírně se ukloním a poklepu si dvěma prsty na hrdlo po zvyku elfů. "Cestuji do hlavního města a..." povzdechnu si. Najednou mi ta žádost přijde tak... Hloupá. Ano hloupá je to spravné slovo. Nevezmou mě sebou. Je mezi nimi elf! Nevezmou mě sebou a pokud ano tak mne nepřijmou...
Nemusí tě přijmout stačí když budeš moci jít chvíli s nimi.
Pak abych se jim odvděčil...
Ty něco vymyslíš...
"Chtěl jsem se zeptat zda bych nemohl jít s vámi. Lidé v karavané o vás mluvili a... Cestovat sá je nebezpečné..." vypravím ze sebe konečně a srdce mi tluče závratnou rychlostí až mám pocit že brzy omdlím v tomto horku a dusnu všude kolem.

Vaši pozornost najednou upoutá zvířený prach a dupot kopyt . Otočíte se směrem k jihu , tím směrem, kam se vypravila karavana kupce Maxe, a vidíte odtamtud přijíždět jezdce na koni .
Zbystříte a necháte ho dojet až k vám .
Jezdec zastaví před vámi a sesedne z koně a ukáže holé ruce , jakoby chtěl tímto říct , že nemá zlé úmysly .
Vidíte , že má hnědé vlasy splývající až na ramena , vyšší čelo a pronikavé oči . Na sobě má tmavý kabátec a modré kalhoty a na nohou vyšší jezdecké boty ...

Já vystoupím společně s Tellcharem. I přes horko pouště mám na sobě plášť s kápí. Tmavě zelený, až po zem. Pod ním je košile a na sobě mám kalhoty. ty jsou pohodlné a praktické. Vše je z pevné a kvalitní látky. Opírám se o svoji hůl, kterou pevně svírám v ruce Odhodím kápy a odhalím obličej tak krásný, že není možné, aby patřil normálnímu smrtelnému. Záplava stříbrných vlasů spadá na moje ramena a mezi nimy vyčnivají zašpičatělé uši. A pak spaříte oči. Dva žhnoucí smaragdy které se vám zavrtají na dno duše. Jako zelený planem z hlubin věků.
ta tvář je však ledově studená, bez úsměvu, bez nenávisti, bez špetky emocí. Dlouze si vás prohlížím, jako bych vám opravdu viděl do žaludku, ba přímo dozadu nakonec hlavy. A pak jen řeknu:
"Já se jmenuju Himring."
A podám druhý měch s vodou.
Potom začnu šátrat ve svém vaku. Po pár vteřinách vytáhnu mapu, kterou jsme dostali v klášteře. Zahledím se do ní a snažím se zjistit odpověď na otázku té dívky s úžasně rudými vlasy.
Doufám, že je to město daleko a ony s námi budou cestovat dost dlouho.Tak užasná barva vlasů... jen škoda té jizvy pod okem... ale i ta má své kouzlo...

Dlouhá pouť plná žhavých dotyků slunce a bolesti v obraze spálené kůže a úžehu. Ani šátky, ani pláště...nic mě neskryje před slunečními paprsky. Pouť je dlouhá a za chvíli se ze mě stává putovatel od někad nikam. Ale tím jsem byla vždycky. Cesta pouští je vyčerpávající. Ke mě se připlete tulačka mě podobná. I když jí nepřeji, že se tu vleče semnou, jsem ráda za spolu cestovatelkyni. Za tu dobu spolu prohodíme jen několik slov. Dozvídám se z nich však akorát tak její jméno. jako ona ode mě.
Žádná oáza, žádný stín...ani klid....A pak, skupinka lidí.
Těch pár postav jsou pro mě velkou nadějí. je těžké rozpoznat jejich tváře přes slzící oči a spálená víčka. Každopádně když Lilien požádá o vodu s děkovným pohledem jí i jí přijmu.
Když ústa osvěžím kapkami vody, zmůžu se na první slova.
Prosba by byla....Kde se tu nachází nejbližší město,prosím? nejsem zvyklá prosit, ale pochopíš, když je to na svém místě. Mám ráda odpovědi, ale né otázky.....Jednoduše, život mě učil podle přísných pravidel.

K popisu toho moc nedodám, jelikož ho Pj obstaral za mě. Jinak na sobě nemam nic neobvyklého krom těch náušnicí, jizev a tetování....Možná, pokud z vás někdo putoval poblíž moří můžete tetování na rameni popsat jako pirátské.