| |||
Na poznámku Murmëi ještě dole pod horou jsem sice nic neodpověděla, ale snad si všiml souhlasného výrazu v mé tváři. Nechtělo se mi to příliš rozebírat. Raději jsem se soustředila na cestu. Ladně seskočím z koníka a chytnu jej za ohlávku. Pevná půda pod nohama mě mile potěší. Nyní, když už máme náš cíl nadosah se mě zmocňuje podivné napětí. Koník, jakoby to vycítil a neklidně přešlapuje a hází hlavou. Nakloním se k němu a pošeptám klidným hlasem: Nildo, hauta! Nai quildë... doufám, že se uklidní. Obdivuju řečnické a diplomatické jednání Himringa. Doufám, že zabere a nakonec vše zdárně dopadne. Teď se můj pohled upírá k okýnku, ze kterého se dozvíme náš další osud... |
| |||
Celou cestu co jsme vyjeli moc nekomunikuju, zrak mám upřený k horám a myšlenky, jako by se toulali ve stených výšanách jako vrcholky horských štítů. Pak se setkáme se gnomem, kterému se podaří během pár okamžiků urazit hned dva členy naší družiny. Zkrátka si nevidí do úst. Nejsem moc pro to, aby s náma cestoval,ale zdá se, že si s ním Tellchar rozumí a tak to zatím nechám být. Jedu v předu a vybírám cestu podle toho co jsem viděl na mapě, až se mi nakonec naskytne pohled na klášter. Seskočím z koně a užívám si chladné, ale čistého horského vzduch. Pak Tellchar zabuší na bránu a já vím, že se konečně snad dozvíme záhadu onoho svitku. Pak konečně někdo příjde otevřít. Pokloním se muži, který nám přišel otevřít: "Mé jméno je Himring a tohle jsou mí přátelé", úkážu rozmáchlím gestem na celou družinu, která se mnou přišla " prošli jsme dlouho cestu a mnoha útrapami, abychom dorazili až sem. Hledáme vaši moudrost a přicházíme s žádostí o radu. Nesem drahocený svitek a je zde sídlí znalosti, které mohou rozluštit tajemnství textu, který je na svitku napsán." Na moment se odmlčím a nechám muže přemýšlet o tom, co jsem řekl. "Potujeme již dlouho bez zastávky a byly bychom Vám i vašemu patronovi vděčni za přístřešek nad hlavou. Nebudeme Vaše soukromí rušit dlouho, jen na nezbytně nutnou dobu, než nám pomůžete rozluštit svitek, pokud se k tomu tedy odhodláte." dokončím celou svoji řeš a opět se mírně ukloním. |
| |||
Pokusím se dostat nějak z koně ... ale při mé velikosti je to přinejmenším výzva. Pokusím přehodit nohy abych je měl u sebe a moh zeskočit na zem. Při tomto pokusu se projedu koni po zadku dolů. S překvapeným pohledem a vytřeštěýma očima kouknu na Albeu. Kůn zřejmě chtěl celou situaci ještě přikořenit, začal vykonávat svoji potřebu. Rychle jsem se odvalil než na mě stihlo dopadnout potrávené seno. Pak jsem vstal a oprášil si pozadí. Hlídé si tu bestii bo skončí jako štagla uzenýho. Jeho názor na mě je jasnej. Nechám se poté slyšet. Všemi z družiny. Ovšem nikdo mi moc nevěnuje pozornost a tak asleduju co a jak a kdo bude s mnichem vyjednávat. Albí, símtě vo co tady go kam se to vlastně jede? povím jí polohlasem když sleze z koně. |
| |||
Když mi Šrédr cosi pošeptá, lupnu po něm do radu očkem. A Velice potichu mu odpovím, i když pravděpodobně pokud je od nás někdo vzdálen méně jak 1 sáh, tak mi bude rozumět. Kdo je dál, bude slyšet nesrozumitelná slova... |
| |||
Nade dvervi brany je male okenko , ktere za chvili otevre a z nej vykoukne hlava mnicha. Na hlave ma kapi a na brade dlouhy cerny plnovous . Zadiva se na vas patrave a pak se pomalu zepta : Co si racte prat ? |
| |||
Zvuk se dlouho tříští o stěny hor, když Tellchar pořádně zaklepe na bránu mohutným železným klepadlem… „Snad to slyšeli…“ S ironickým úsměvem se pousměji na Tella a seskočím z koně, aby si taky chvilku odpočinul… Alarmující zadnice mi však nedovolí seskočit tak ladně jak bych si přála a vydá prudký impuls, když dopadnu na nohy… Kolena se mi podlomí, jak hadrové panence… Podle výrazu v obličeji by poznal snad každý, že jsem spadla na tu část těla, na kterou jsem zrovna spadnout nechtěla… Zasyčím bolestí a chytnu se za zadek…. „Ještě, že jsme u chrámu to mě jedinou těší…“ Postavím se na nohy, vezmu hřebce za uzdu a hladím ho po krku… |
| |||
S americkým úsměvem nasednu na koně. Pokusím se nějak usadit, ale cesta je dlouhá a já jsem zvyklý raděj po svých. Tak většinu času koukám na záda spolujezdkyně ten zbylý na zamračené obličeje ostaních. Těsně před cílem cesty zašeptám něco Elfce do ucha. A pak se rozhlížím, jak se před námi otvírá údolí. |
| |||
Celou cestu jsem byl nejaky zaražený a nabručený. Když se však před námi z čista jasna vynoří tak krásné pohled na tu scenerii před námi, už nelituji ani jedné modřiny na mém tvrdém zadku. Koně a poníci řehtají, zřejmě už cítí, že si od nás v sedlech brzy odpočinou. Nemám chuť nějak reagovat ani nemám na co, takže si jen užasle prohlížím okolní krajinu. A žasnu. Jen doufám, že na takovém místě nebudou žít nějací bručouni. povzdychnu si ještě tak aby nás s kledbama vyhnali... To by nám tak zcházelo. |
doba vygenerování stránky: 0.3176589012146 sekund