| |||
Planina Mísí se ve mě různé pocity. Smutek s radostí, únava s přívalem sil z nového dobrodružství. Cesta až sem na náhorní planinu, neprobíhala v přílišné pohodě. Mrzí mě to, myslela jsem, že přece jen trochu poznám s kým mám tu čest. Planina je celkem bezpečná, chráněná z několika stran skalami. Dobré místo pro přenocování. Z přemíry emocí se cítím nesvá. Nejsem zvyklá projevovat city a tak bych si potřebovala utříbit myšlenky. Zajdu pro dřevo. oznámím a aniž bych čekala na reakce, mizím v lese. Za chvíli jsem zpět s náručí dřeva... |
| |||
Navršíte dvě mohyly, Pepasovu a Malacusovu. Pak se každý v tichu v myšlenkách odeberete každý jinam . Z tohoto vás vyruší až Tellův hlas .Dáte se tedy zpět k městu Goru . Důl necháte za sebou a s tím i čtyři mrtvé vaší družiny . Se sebou si taky skoro nic odtud nenesete , kromě pochmurné nálady , a žádná tajemství jste nerozluštili . Tak to ale chodí ... Dáte se tedy zpět cestou mezi skalami Zlatých hor . Od dolu jste vyšli po poledni a tak jste neušli mnoho mil , když se začlo smrákat . Našli jste si jednu náhorní planinu skoro celou obklopenou skalami , velkou asi třicet na třicet sáhů . Tady se rozhodnete přenocovat a ráno vyrazit dále . |
| |||
To s tím stáhnutím medvěda řeknu jen tak, abych se nemusel na ostatní dívat.. Prostě nechci chvilku mluvit.. Otočím se k medvědovi, Pepasovi a všem ostatním zády.. Dívám se do krajiny, vítr se do mě opírá a já stojím jako socha. Neuvědomuji si přítomnost, ale cítím jak společně s Pepasovou duší odešlo i něco ze mě.. Družina ho znala celkem dlouho, jenže já ho znal od malička.. Myšlenky plují temnotou mého smutku jako mraky.. Vzpomínky.. Otočím se a vrátím se k Pepasovi. Pokleknu vedle něho, šeptám modlitbu za jeho duši.. Rozloučím se.. Pak mu zavřu víčka, ruce složím i s mečem na jeho hruď. Pod hlavu mu vložím výstroj. Natočím tělo, aby hleděl na východ.. Tiše skládám kameny, dokud neudělám malou mohylu.. Myslím, že by jsme měli vyrazit.. Ať se dostaneme brzo do města.. |
| |||
Stojím nad Pepasem, neschopen nic říct ani udělat.. Chudák Tell.. Sakra!! Copak se todle musí stávat?? Pepas s náma byl dlouho, přišel s telem byly fakt skoro jak bratři.. Sakra.. !!! Kleju si pro sebe.. Nemůžu se na Tella dívat a tak se seberu a radši jdu pomoct Fee se stahováním toho medvěda.. |
| |||
Když Pepasovo světlo zhasne, sveze se mi po tváři slza... Další slzy už vidět nejsou... Tvář mám zabořenou do jeho ramene a tiše pláču. Slyším Tella jak říká cosi o stažení medvěda "Medvěd... Ano... Stáhnu ho. Alespoň se na něm vyřádím... Jen mě tu ještě chvíli nechte!" Ještě pár vteřin spočinu u Pepasova těla, pak se zvednu, otřu slzy a mlčky přejdu do míst, kde jsem odhodila svůj luk. Seberu ho a vytahujíc tesák přejdu k mrtvému zvířeti. Kleknu si k němu a pomalu jej začnu stahovat... |
| |||
Snazite se Pepasovi pomoci , ale moc to nepomaha . Jeho dech se zpomaluje a povoli se stisk ruky ve ktere drzel mec . Nejvice to proziva Tellchar , ktery kolem nej pobiha a snazi se mu vsemocne pomoci . Znaji se dlouho a v ocich trpaslika muzete videt slzy beznadeje a zmaru , kdyz Pepas zacne vykaslavat krev a dech mu zacne slabnout az uplne neni citit . Pepas vydechl naposledy ... Tell schoval hlavu na jeho hrud` a cosi septa . To trva asi pet minut . Pak vstane a slabym hlasem rekne : Meli bychom je pohrbit ... A tady toho ...a ukaze na mrtveho hu`nace , bychom meli stahnout at aspon neco z neho je ... |
| |||
Pohled na mrtvé členy družiny u mě nevybudí žádnou emoci… Snad proto, že jsem je neznala tak dlouho nebo snad proto, že jsem si už na to zvykla… „Je to marné Striggu… Ten už dohrává svou životní symfonii, ale nemohu ti to říct, stejně by jsi mě neposlouchal…“ Otočím se od družiny a dívám se dolů do ztracena… Horský vítr si hraje s prameny mých vlasů, které mi častokrát zabrání ve výhledu na krajinu… ¨ Co tu vůbec dělám? Je to náhoda nebo osud? Mám tu vůbec být? Mám zase cítit to sevření v srdci, když mi umře někdo z blízkých? Zase ten divný pocit úzkosti, která mě dusí a nenechá spát? Je toto můj život? Co je vůbec život? Je jako šachová hra, kde je člověk na políčkách bílých a jindy na políčkách černých…Čas od času dostane šach, někdy dostane mat, ale nikdy, nikdy nikdo nemůže strhnout figurky a říci ZAČNEME ZNOVU! Živote vím, že čím jsi prázdnější tím jsi těžší, ale proč jsi tak hořký? “ ¨ |
| |||
Když doběhnu k Malacusovy, podívám se jen po Himringovy ten zakroutí pomalu hlavou.. To už je na mě moc svalím se do trávy neshopen ničeho. Proč musí pořád někdo umírat?? Proč?? Copak nestačí že jsme přišli o dva v tom proklatym dole?? To ještě není všechno.. Snad aspoň Pepas přežije.. Sice sme k sobě neměli nikdy nějak moc blízko ale byl s náma dlouho, Sakra!! A jak to tak vypadá pomůžou tady jen čáry a léčit tak uměl snad jen Pepas.. Nepřítomně koukám do země.. To ne!! Zvednu se a rychle dojdu k Pepasovy a Fee. JKe něco co můžu udělat ?? Cokoli! Ja se v léčení moc nevyznám.. Podívám se na ni s otázkou v očích.. |
| |||
Himring u Malacuse zjistil , ze tady je uz vsechna snaha marna . Zlodejicek narazil temenem hlavy na skalu a tato rana mu byla osudova . Himring pouze zezadu hlavy nahmata teplou , vytekajici krev se kterou vychazi z Malacuse i zivot ... U Pepase je jeste nadeje . Ma zhmozdeny hrudnik a obrovskou ranu na krku od medvediho kousnuti , ale dycha . Sice ztezka a nepravidelne , ale zije . Medved se uz nehyba a z jeho ran vyteka krev . Je to opravdu poradny kus . Meri neco pres tri sahy ... |
| |||
Trhnutím vytáhnu šavli z nehybného těla zvířete... Otočím se a se zkrvavenou zbraní v ruce přeběhnu k Pepasovi, kde šavli ačkoliv zkrvavenou zasunu do pochvy a začínám z něj sundavat zbroj abychom zjistili, jesli mu něco je... Nějak mě ani nenapadne se jej nejdříve zeptat, nebo se mu podívat do očí, či si poslechnout u úst, zda dýchá... Prostě z něj rovnou rvu zbroj... |
doba vygenerování stránky: 0.37653493881226 sekund