čekal sem kde co, ale medvěda teda ne..
Proberu se v mžiku jednám..
Problém je v tom, že jsem poměrně daleko od toho huňáče..

Přeměřím vzdálenost a pak se pokusím přemístit hned za medvěda a rovnou mu tnout do hřbetu..

Původcem dupání a hlubokého zamručení byl medvěd , skalní medvěd. Vyběhl z tmavé chodby dolu a na okamžik se zastavil . Pravděpodobně byl někde dále ve vrchní chodbě a vy jste ho vyrušili
Je to pořádný kus jak můžete sami vidět . Podle odhadu tak třu sáhy velký a značně robusní . Určitě dospělý kus , žádné mládě . Srst má černohnědou a na tlapách dlouhé ostré drápy .
Jste přece jen trošku zaskočeni, jak vy tak on. On asi z počtu družiny . Zareaguje však rychle a skočí po nejbližším členu družiny a to je Malacus . Ten je celý skoprnělý a nestačí uhnout jeho mohutné tlapě , která ho záhne do hlavy . Tento úder ho odhodí na skálu a Malacus se následně jen sesune k zemi .
Jste všichni dost daleko od vchodu do štoly a tak máte ztíženou možnost okamžité reakce . Navíc některým střelcům cloní výhled jiní ...
Medvěd se následně obrátí na Pepase , který je od něj na pravé straně a má ho nejblíže k sobě . Rozeběhne se na něj a chce po něm skočit ...

Z důlních chodeb, ve kterých bylo vlhko a zima, mě při výstupu na horký letní vzduch naskočí husí kůže. Chvíli si třu paže, aby chvíle husiny zase přešla…
Najednou uslyším šramot zevnitř dolu… Tento zvuk mě poněkud vyleká a prudce otočím hlavu k východu… Podívám se po ostatních a když spatřím, že Tellchar se chystá k boji, sejmu svůj luk z ramene a ustoupím, abych mohla z něj střílet… Vytáhnu z toulce bronzový šíp a vložím jej na tětivu, kterou napnu a namířím směrem k východu dolu…

Trhnu sebou, když uslyším ty zvuky..
Instinktivně se otočím k problému čelem a zaujmu defenzivní postoj se sekerou připravenou na boj...
čekám, co se nás z dolu vyřítí..

Hmm konečně to vypadá na přímej boj.. Už bych ho potřeboval, po všech těch hnusnejch a zákeřnejch pastích..

Háááh.. Tak polez ven, ať si co si.. Vyřídím si s tebou účty za své kamarády..

Po váhání jste vyšli všichni před důl. Sluneční paprsky vás zpola oslepily a museli jste přimhouřit oči , aby si zvykli zase na sluneční svit . Určitě jste však skoro všichni rádi ,že jste venku .
Nacházíte se na otevřené pláni před vchodem do dolu . Je zde pár zakrslých stromů a jinak nic . Co by se taky dalo čekat v horách ...
Najednou však někteří z vás uslyší dupot a šramot zevnitř dolu a po chvilce i zamručení ...

Vyrazím za Nympheou. Sdílím její radost z toho že jsme konečně venku bylo to pro ni kruté, težce nese ztrátu každého člena družiny. snad se ji teď uleví. když procházím kolem Tellchara, poplácám jej přátelsky po rameni Trpaslíky moc rád nemám a podle toho, jak jsem poznal tohodle...mít ho v bitvě po boku je k nezaplacení a je na něj spoleh. Snad si nebude vyčítat smrt těch dvou.. nebyla to jeho vina.
"Dobře si nás vedle....příteli" dodám váhavě "Jsem rád že jsem tě poznal.Ale neboj, my na tu záhadu pčijdem" poklepu si na tornu, v níž mám uložené předměty, které jsme naěli ve štolách.
Pak se vydám k nejbližšímu stromu a obejmu ho.

Usměju se při pohledu na Feu, která vyrazila ven jako malé kůzle..
Mám také radost, že jsme bez dalších komlikací došli až sem..
Moc neotálím a vydám se obezřetně za slunečním svitem.. Sekeru však mám stále v pravé ruce ze zvyku,a také proto, že i venku může číhat nebezpečí

Při pohledu na pronikající paprsky se mi zrychlí tep a pokusím se zhluboka nadechnout... A ano... i vzduch už je zde čerstvější...

Zbraně dám do pochev a zrychlím krok... Když projdu kolem všech a jsem v čele skupiny, tak se po nich ohlédnu... Všichni si mohou všimnout mého úsměvu a šťastné jiskry v očích...

Hurááá!!! Jsme venku... Vzduch. Slunce! Stromy!! Zvířata!!! ...

Ještě jednou se ohlédnu a poposkočím a rozeběhnu se ven... Když se dostanu na rozhranní dolu a venkovního prostředí tak se odrazím udělám salto...

Stále v dole

Paprsky, které jen letmo pronikají do černo černé tmy, mě neuvěřitelně potěší. Přijde mi jako bych tady na tomto vlkém, temném místě byla neuvěřitelně dlouho.
Mám sto chutí se jako malá holka rozběhnout ven!
Při této myšlence se mi lehce zalesknou oči.
Ještě , že je tady tma, jinak by si mysleli, že se nedokážu ovládat.
Provinile kouknu kolem, jestli si nikdo něčeho nevšiml.
Pravý elf, neprojevuje city, zbytečně nemluví a nechává ostatní na pochybách, co si o něm mají myslet.
Zní mi v hlavě. Jak strašně jsem tuto větu nenáviděla.
Zaženu vzpomínky a opět se soustředím na přítomnost.
Ještě nejsme venku!

Protoze nikdo nijak neprotestuje vracite se znamou casti chodeb zpet .
Projdete kolem tela cerva , ktere zacina pomalu zapachat a na kterem vidite hodovat plno jinych , malinkych cervicku . rychle to probehnete a dojdete k chodbe , kterou jste tady sestoupili. Jdete tedy nahoru a dojdete do vrchni , vstupni chodby . Tam vidite po dvou dnech paprsky slunce , ktere sem prosvicuji vstupnim otvorem .
Vy stojite ve velke chodbe . Na pravo mate chodbu , kterou jste vylezli zpod zemi . Pred sebou vidite pokracovani chodby , ktera ale mizi ve tme a za sebou vidite osvetleny paprsky slunce vychod ...