| |||
Uplynuly tři týdny , které jste strávili v táboře hledačů zlata . Museli jste čekat , až se douzdraví Pepas , který byl z vás nejvíce zraněn . Teď jste již v plné síle , připraveni na další putování . Každý z vás má váček se zlatem , které může , ale i nemusí prodat . Dále máte zbraně banditů a Tell má i jejich peníze , které u nich našel , a šperky ... |
| |||
Naglfarova slova jsem v podstatě neslyšela, nebo... slyšela, ale nevnímala, proto mi nyní Barahirova slova nedávají až tak smysl... Však se přeci nehádáme... Nicméně nespustím oči z ošklivě raněného barbara, který mě drží za ruku a dřív než jsem se mu stihla vysmeknout, překryl ji druhou... Mé rozpaky jsou čím dál větší... Nikdy mě muž nedržel tak jako on... bylo v tom cosi jiného... a nebo jsem to jen jinak vnímala? Těžko říci... Ve chvíli, kdy začne odříkávat motlitbu a jeho rty se pohnou skloním hlavu, zavřu oči a v duchu, abych nerušila jeho slova si odříkávám svou: Brighit, matko veškerého života. Dej jejich duším klid a vyprovoď je k branám své sestry Mory a přimluv se za ně, nebo» jen Ty milostrdná dokážeš změnit vliv i nejtemnějších sil. A pomoz nám! Neš»astným, kteří před Tebou jednou staneme, nech» dojdeme stejného odpuštění. Pak oči opět otevřu a zadívám se Barbarovi do tváře ze které je vidět únava a vyčerpání. Spěte klidně, nech» Vás bozi ochraňují! Zašeptám skoro neslyšným hlasem. Pak počkám až usne. Až pak svou ruku opatrně vysvobodím a přemístím se na své lůžko. Kde ulehnu a usnu spánkem spravedlivým nicméně ostražitým. |
| |||
Hledím stále zkoumavým pohledem do tváře Elfí ženy, čtu v jejích očí co si asi tak myslí. Mírně přivřu oči, jen na sekundu, když mi všechno dojde. Duše neumírají... Za vlákna života by se mělo pouze tahat a né zpřetrhat je všechny najednou. Otočím otevřenou dlaň směrem k hřejivému doteku, jakmile se něžné stíhlé prsty dostanou do mé široké dlaně přiložím na ni druhou. Dostanou druhou šanci ... snad...Alespoň zemřeli v čestném souboji a rychlou smrtí. Bohové rozhodnou, záleží, ke kterému se dostanou dřív... Poté pohlédnu do stropu a zavřu oči. Započnu modlitbu téměř neslyšně, jako by si vzduch z plic pohrával smými rty a dával jim tvar. Torme ochránče života a slabých, dej odpočinout mým protivníkům, očisti jejich duše a dej jim šanci zase žít ... v míru. Mé dlaně se rozehřejí a trochu ulehčí trápení mé ochránkyni. Pak na ni pohlédnu, kývnu a vrátím se ke spánku. |
| |||
,,Teď se nehádejte,měli by ste odpočívat.To co ste udělali budiž vám ke cti!ale teď si odpočiňte a ležte,potřebujete to.Měli ste perný den." Ráno moudřejší večera,až se vyspí bude jim líp.Je to dobrá parta,vylížou se z toho skoro sami. |
| |||
Když mi tak válečník hledí do očí, začínám být zase v rozpacích... Nejsem si jistá, zda to bylo správné. Proč se ptá právě mě? Od kdy je vlastně zabíjení správné? A lze to vůbec nazvat VECÍ? Mémyšlenky se odráží v mých očích... Jsou v nich vidět pochyby a nejistota... Neumím lhát, ale přeci mu teď nemohu říci svůj názor naplno... Nejsem si uplně jistá... a rychle, by» s pochybami větu dokončím: ... ale uplně špatné to také nebylo. Všchno na tomto světě má své opodstatnění. Pokusím se usmát, ale oči se mi zalijí slzami a ačkoliv mi žádná ještě nestekla, nemám k tomu daleko. Můj pokus o osměv dopadne jako pozvedlé chvějící se koutky a lítostně stažené obočí. Teď to neřešte, odočívejte! Budeme mít spoustu času o tom mluvit... Chvějícími prsty ho pohladím po ruce... |
| |||
Ako kto... -poviem naraz s odmeraným hlasom a pomaly sa pretočím na druhý bok. Pri hlave si však stále držím jednu z tých bylín od alchymistu. Teraz sa však už naozaj snažím zaspa»... |
| |||
Upřeně hledím pečovatelce do očí a pomalu si lehám. Pak sklopím zrak a zeptám se jí: Udělali jsme správnou věc? Poté zase pohlédnu do Nympheiny tváře a hledám tam odpověď. |
| |||
Když Pepas zareaguje, mám radost... Když však naznačí polibek stydlivě sklopím oči... Pak zaslechnu výraz bolesti a z úst se mi ozve mírně přiškrceným hlasem způsobeným rozpakami: Opatrně! a i přes své rozpaky se pokusím usmát... ... Přidržím mu pohár u úst, aby se mohl napít... Opět se na něj usměji, nyní už podstatně jistěji: Odpočívejte... Přejdu nejistě na vykání... Když už je v tom polosedu, tak se mu pokusím porovnat polštář (či co to jest), který má pod hlavou a pomohu mu znovu lehnout. Opět se naň usměji a chystám se k odchodu zpět na své lůžko, aby si mohl odpočinout... |
| |||
Cítím příjemné pohlazení po tváři a to mě odpoutá od mých úvah. Rozkoukám se trošku zmateně, co se děje a komu mám za tu něhu poděkovat. Uchopím jemně ruku a naznačím polibek, přičemž mě zabolí v boku a z mých ust se ozve tiché Hnn. Eh.. děkuji. pomalu se vyšoupu nahoru do sedu a napiji se. Pak vděčně pohlédnu na Nympheu. |
doba vygenerování stránky: 0.31762599945068 sekund