Dorazíme do hostince a obsadíme předposlední stůl. „Nic tu nepotřebuji, můžeme vyrazit co nejdříve,“ odpovím Tellovi. Tak Dreng je docela odvážný, nejdříve požádá o peníze a potom se ještě zeptá Delpha. To bych si teda netroufl. Tak alespoň známe Delphův příběh. Zajímavý, ale každý máme nějaký a ne vždy bývá jednoduchý. To je přeci taky ten důvod, proč jsme na cestách.

Nějak si pořád nemohu zvyknout, že Dreng teď patří k nám, pořád ho mám trochu za cizího. Ještěže jsou moji společníci tak velkorysí, ale půjčit bude zřejmě potřebovat i Kamerin, také o všechno přišel a to chci vidět, jestli mu Tell půjčí. Se všemi si připiji. Sice normálně nepiju, ale tahle příležitost si to opravdu zaslouží. Potom si objednám něco k jídlu a pití pro mě i pro Rauka. Když se rozcházíme na pokoje, přijdu k Drengovi a řeknu: „Vidím, že nejsi ještě úplně v pořádku. Podívám se ještě na ta tvoje zranění,“ dojdu s ním na pokoj a sešlu Uzdrav těžká zranění. Pokud to úplně nepomůže, sešlu ještě Uzdrav lehká zranění. Potom se odeberu na svůj pokoj a před spánkem ještě provedu meditaci.

Dáte si tedy večeři a někteří z vás i po kořalečce. Dnes už asi do města nemíníte vycházet , takže se můžete dosyta vyspat a odpočinout si . Pokud si kdokoliv z vás potřebuje něco vybavit , má na to další den .

S velkým zájmem poslouchám vyprávění Delpha. Přestože spolu putujeme dlouho a známe své návyky a rituály, někdy se zapomeneme zeptat, jak to vlastně druhý má. Zamyslím se po impulsu Drengovi otázky a premýšlím že jsem si nevšiml sám a neoptal se.
Velmi zajímavý příběh Delphe, někdy se rád dozvím více. A dobrý nápad s palenkou. Pousměji se.
Na zdraví a šťastné cesty!
Připiji si s ostatními kořalkou a rázně ji do sebe lupnu.
Je to tak jak říká Tell Drengu, bereme Tě za sobě rovné.

Poté se také zapojím do diskuse o délce pobytu.
Myslím si, že tu ráno Dreng jen obstará nejnutnější a mužem po obědě vyrazit. V tomto nic zvláštního nepotřebují a souhlasím s Vámi.

Drenga si s chápavým výrazem vyslechnu až do konce a během Delphova vyprávění pod stolem odpočítám do koženého váčku 100 zlaťáků. Manipulaci se zlaťáčky ovládám tak bravurně, že mi to nebrání v tom, abych dával pozor a vyslechl si celý půlelfův příběh..

Takže jak to tak vidím, tak bude nejlepší, když se tu skutečně nebudeme moc dlouho zdržovat, aby se nám to naše putování na něčem zase nezadrhlo.. Myslím Delphe, že asi nebudeš mít potřebu hledat ty vojcly a platit jim za výcvik, ne?

Dreng nesedí moc daleko, takže mu pod stolem podám váček se slovy Tož tady máš na ty outraty a zajtra si to brzo ráno oběhej. Kup si co potřebuješ, tohle by snad mělo stačit..

Hostinský donese kořalu, tak se chopím svého kalíšku a se všemi si ťuknu, pak uleji par kapek na podlahu a kopnu ji do sebe..

O jednoho bratra jsi přišel Drengu, ale dalších pět jsi získal.
To měj na paměti, protože my spolu držíme jako jedna rodina.
Při těch slovech se podívám po ostatních, jako bych se chtěl ujistit svými slovy. Možná nepatrně déle nechám pohled na Kamerinovi, ale na mém výrazu nelze vyčíst žádné pochybnosti..

Když se mě lidský kouzelník zeptá trochu trhnu hlavou a věnuju mu dost neurčitý pohled. Mám sám v hlavě dost neurčité myšlenky.
Nehrozí ti nic Drengu, ne tobě osobně, nebo komukoliv z vás. Jedná se čistě o mou osobu. A snad se nestane vůbec nic, nebo aspoň ne vám, kvůli mě. Z Dusaru jsem odešel sotva něco víc než před rokem a ne z vlastního dobrovolného rozhodnutí. sklopím oči, protože se v ten okamžik nedokážu podívat nikomu do očí, Nebyl jsem tak úplně na té pravé straně zákona a možná mě tu můžou hledat. Bohužel tím nemyslím zdejší strážníky, ale právě podsvětí. Možná bych našel ještě pár těch, které bych mohl nazvat přáteli a oni mě, ale bude tu hodně těch, kteří by mi rádi zlomili nejednu kost v těle. Dělával jsem ranaře pro jednu skupinku mladých zlodějů. Jenže moje elfí krev způsobovala, že jsem dospíval mnohem pomaleji a zůstával jsem ještě dítětem, když se mí přátelé stávali dospělými a boje o moc, nebo spíš přežití se přelévalo, až jsem zjistil, že stojím na straně prohrávajících, proti těm, se kterými jsem občas pracoval, ale i proti kterým. Takže je tu nejeden člověk, který by mi chtěl zlomit čelist, ruku, nos, prostě mi oplatit to co jsem dělával já jim.
na chvíli se odmlčím a z hluboka se nadechnu, než začnu pokračovat.
Vlastně i strana zákona mě může hledat, i když o tom pochybuju. Ale ne kvůli tomu co jsem vám právě řekl, ale jsem levoboček jednoho bývalého důstojníka. Odešel jsem od své matky, která zůstala u elfů, ale zažívala kvůli mě příkoří. Doufal jsem, že zde to bude lepší. A bylo. Otec mě přijal a zapsal do vojenské školy. Bohužel zemřel a jeho majetek připadl jeho rodině a já nezískal nic. Záhy jsem se stal dlužníkem za výcvik, ve kterém jsem pokračoval. Bohužel dobré vztahy otce, se na mě nevázali. Proto jsem skončil, jak jsem skončil.
Doufám, že za tu dobu se na mě zapomnělo poklepu si na plátovou zbroj, A že šaty dělají člověka a v tomhle mě nikdo nepozná. Když jsem odcházel byl jsem špinavý, v otrhaném oblečení a levné kožené zbroji, měl jsem mnohem kratší vlasy, protože celou tu dobu jsem se nestříhal.

zakončím s jemným, ale upřímným smíchem.
A co se týče toho, že ti půjčíme, o to se nestarej. Jsme družina, co drží pohromadě. Zvykej si tak na svou novou rodinu.

hej hostinský, přines nám láhev něčeho ostřejšího. Zapíjíme tu padlého bratra.

přitom pohledem přejedu po ostatních, abych se podíval, co se zračí v jejich myslích...

S ulehčeným heknutím dosednu na lavici v hostinci. Nadšeně se nadechnu a... zarazím se.
Se sklopenýma očima pak prohlásím
Víte, je mi to trapné. Nechali jste mne jít s Vámi, staráte se, a já... já Vás musím požádat o víc. Já, jsem švorc. Potřebuju založit. Aspoň na to nejnutnější. Lepší hadry na pohyb venku by bodly. Zbraň je v pohodě. Ale aspoň na vyspání se v postely, a ideálně na pár lahvinek chlastu... Dostat ze sebe ty sračky co sem viděl, a musel dělat. Napít se na bráchu... No, a kdyby to šlo, tak standartní výbava, vak nebo tornu, deku vak na vodu a tak. Sami to znáte. No, předpokládám že na návštěvu alchymisty mi půjčit nemůžete... Každopádně i to by bodlo, jelikož bych pak mohl ten meč používat trochu líp. Nejde o to že bych to s ním neuměl. Ale ve chvíli kdy jsem začal praktikovat magii, polovina z toho co sem uměl s mečem šla do kytek. Jakž takž umím zbraň chytit, i se s ní trefit. Ale přes všecky věci co se mi honí hlavou mám problém s tím se bránit. Což jak zajisté chápete není nic moc...
S otázkou v očích se podívám na společníky. Zároveň poslouchám i hluk v hospodě, a když se dostane na dostatečně vysokou úroveň, šeptem se zeptám.
Půlelfe, docela by mě zajímalo před čím si tady dáváš bacha. Zbytek to asi ví, když se neptá, ale já bych nerad způsobil problém... Na co si dát bacha???

Doputujeme do města, kde jsem toho prožil už taky opravdu moc, takže to na mé vousaté tváři vyvolá dosti zádumčivý výraz..
Vybavují se mi vzpomínky a já se do nich nořím..
Tamhle ten plácek, tamhle ta ulička.. Kašna na náměstí.. Tahle knajpa, tamta paluša, bordel.. Njn.. :)
Víc se věnuji současnosti až když začneme hledat hostinec na přespání..
A to si všimnu i Delphova chování..
To chlapisko tu asi taktéž něco prožilo..
Nehodlám se zrovna nyní ptát a ani v hostinci na to nepadne řeč..
Objednám si pifko a sednu si k ostatním ke stolu..

Tož bando..
Měli by sme sa domluvit, že sa v Dusaru nebudeme příliš zdržovat.. Len estli tady někdo má nějaké vyřizování, tak by jsme počkali.. Inak by jsme měli zajtra ráno vstávat a dát se zas na castu..

Vjedete do Dusaru . Uytujete se v prvním hostinci , který uvidíte . Jmenuje se to tam U Volské hlavy .Šenk je plný , je něm osm stolů a šest je jich obsazených . Dusaru se koná celý celý týden velký trh , takže město je plné obchodníků ...
Sednete si k jednomu stolu a dáte si večeři . Pokud si chcete něco říct , je k tomu čas , kdo nechce jde spát , aby zase po nějaké době ulehl do postele .

Prohrábnu zbytek těla, nic nenajdu, ale nevypadá to ani, že by tam byla ta kyselina. „Tak tady nic nenajdeme,“ zkonstatuji nakonec. Ještěže Murmëa byl úspěšný. „Když jsem viděl tuhle kytku, tak mě hned napadlo, že by mohla mít na svědomí tu vesnici, ale jsme docela dost daleko, možná tam opravdu je ještě jedna, ale proč bychom našli v tom jednom domě kostru, neodtáhla by si snad kořist k sobě?“ zeptám se spíše sám sebe.

Nakonec se však rozhodneme pokračovat v cestě. Něco pro bezpečí této cesty jsme udělali. Byl bych pro odstranění té případné druhé, ale naše poslání je důležitější. Blížíme s k hlavnímu městu. Tak dnes to vypadá na nocleh v hostinci. Raději přespávám v přírodě, ale u hradeb to také není zrovna ideální. Co to dělá ten Delph? Jako by nechtěl, aby ho někdo spatřil. Ale kdo a proč? „Dobře Delphe, veď nás,“ řeknu a pokračuji v jízdě.

Když se blížíme k městu, vytáhnu srolovaný cestovní plášť a obleču si jej. Přitom přetáhnu kápi víc do obličeje. I když není zima, ani neprší. Pozornější z vás uvidí, že jsem znervózněl a jsem jako na trní. Kradmé pohledy do stínů.
Znám uvnitř pár dobrých hostinců, kde se dá slušně najíst a bezpečně vyspat.
prohodím a na chvíli zvednu hlavu a zadívám se otevřenou branou do šeřícího se města.
Už mi nechybíš, tak jako kdysi.. domove. Prokletý domove.
Pak ji opět skloním.