Pure Raven - 25. května 2011 00:37

Rok 2 702 podzim Jaké to je? Dívat se dolů, z mrakodrapu. Možná vidí jen mlhu... Jo tu děsnou mlhu, která nás tu dole, v pekle maskuje... To je Gōrudo City. A jen jedna jeho část, odvrácená od metropole, která jako by válkou ani nebyla zasáhnuta. Možná proto, že jsme kapitulovali příliš rychle. Ale ti bohatí na vrcholcích nepoznali nouzi, bídu a utrpení. Celé město by se dalo rozdělit na dvě poloviny. Nebe jsou luxusní apartmány bohatých umístěné v mrakodrapech a závratných výškách. A pak je tu Peklo s tvory, co chodí po zemi, co trpí nemocemi a které nejvíce zasáhla válka. Jsou to ti chudí. Kdo vlastně způsobil jejich utrpení? Lidí a nejen jich, kteří už nedokážou svým domovům pod mlhou přezdívat jinak než Peklo? Odpověď je jednoduchá. Jde o organizaci. Věděckou organizaci s velmi silnou armádou. ROTS - Radical Organisation of Technology and Science. Sbírají už po celá desetiletí věděcké poznatky a uplatňují je při dobývání měst. A jejich třešnička na dortu bylo dobytí Gōrudo City, které dlouho odolávalo a nyní se nemůže probrat z krutých a velkých ztrát. Lesk a sláva města pohasly. Smích ustal. Už je to dlouho. Dlouho, co ROTS získali toto město a začali jej plnit těžkým průmyslem. Minulost aneb co předcházelo Gōrudo City: Naše civilizace se rozvíjela přímo tryskem. Ano, my lidé jsme už takoví. Chceme víc a víc. A Matička Země se nám za to pomstila. Ledovce roztály, pouště zamrzly. Státy zmizely a vznikla soběstačná města, kde se nashromáždily poznatky z předchozích životů. Mnoho nemocí jsme dokázali léčit. Po Apokalypse, mstě Země, se vyskytla obrovská spousta nových onemocnění. Mezi nimi i AVS. V překladu to znamená Acquired Vampire Syndrome, tedy získaný upíří syndrom, který se přenáší stejně jako AIDS (na který již byl nalezen 99% lék), tedy pohlavním stykem ( jistý přenos nákazy 80-100%) nebo "krevní výměnou" (jistota přenosu nákazy 99-100%), vypití krve nakaženého (závisí na množství, pokud mluvíme o litrech jakýkoliv tekutin nakaženého, dá se mluvit o nákaze). Nemoc má dvě části. První je tzv. smrt, kdy v průběhu jednoho až tří měsíců dochází ke kolapsu imunitního systému a lidských orgánů. Druhá část je rozdělena na dvě možnosti. Ta první je, že to lidské tělo neunese a nastane kolaps a následná smrt. Druhá možnost je líbivější - tělo se naučí s virem "žít". A to věčně. Ale jsou to již stovky let zpět, co se AVS objevilo. Zatím je neléčitelné a nikdo neví, jak předejít kolapsu, smrti. Nebo to není až tak zcela pravda? Existuje někdo, kdo by to dokázal obejít? Jsme přece v době vrcholové kybernetiky... Nebo na to přišel někdo... už mnohem dřív?

Pure Raven - 25. května 2011 15:19

PROLOG "Pojď, něco ti ukáži," ozval se něžný hlas v místnosti provoněné zvláštní vůní. Jeho tělo umíralo. Byl pobledlý a třásl se. Kolem bloudila smrt. Dívka elegantními až zvláštně přitažlivými pohyby odkryla deku. Její doteky byly letmé. Ale nakonec se jí podařilo dostat ho na nohy. Držíc ho pevně ha ruku, vyrazili spolu ze dveří. "Ukáži ti, kde se na nás už Země nehněvá," koutek jejích něžných, plných úst se zakroutil do kouzelného úsměvu a jak zafoukal vítr, pročísl její černé, rovné vlasy plazících se po zádech až k jejím bokům. Pohlcovala je temnota, i když si mysleli, že budou schopni spolu žít. Navěky. Byla to možná jen láska, která zatemnila jejich zdravý úsudek, nebo ta nová nemoc. Šli dlouho a on se cítil unavený. Palčivá bolest každého kousku jeho těla ho omračovala a nutila tisknout k sobě pevně zuby. Říkala, že je to v pořádku, že to tak má být a pak bude stejný jako ona. Ale nemýlila se? Netrvá jeho utrpení už nějak příliš dlouho? I tyto myšlenky zužovaly její mysl a tak pevněji stiskla jeho ruku, když vyšli z města. Města, které bylo do poslední budovy zničené, slehlé se zemí, nemocné, pusté, prorostlé životem Země, která konečně mohla dýchat. Všude kolem nich se rozprostřela divočina. Stromy, keře, zeleně a rostlin, které my bychom dnes nedokázali poznat. Už sotva šel do kopce a ona ho pevně držela u sebe. A když se přes něj přehoupli, zavála k nim vůně, stejná, jakou mohl cítit u nich doma. Jen silnější. Jeho oteklé, zarudlé oči přejížděly po louce a rty se pootevřely v němém úžasu. "Podívej... tady...," usmála se šťastně. "To je ale krásné," odpověděl a sám udělal několik kroků doprostřed, mezi květy. Pak se rozesmál a padl na zem. Sledoval je zespoda. Ona k němu přiběhla se starostlivým výrazem ve tváři. Pak uviděla, jak se usmívá. Usadila se k němu a zlehka hladila jeho tvář i vlasy. A on na chvíli, v jejím náručí, zapomínal na bolest.

Pure Raven - 25. května 2011 15:45

KAPITOLA PRVNÍ: NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Podzim roku 2 702, jedna ze základen ROTS RAVEN Ležel jsi tam zase. Na lůžku, které bylo podobné posteli ale stěží tak pohodlné. Tiše si čekal další příval bolesti, kterou ti měl způsobit jeden ze strojů. Prý jsi selhal. V čem? V tom, že jsi dokázal projevit vlastní vůli? Jako tenkrát... kdy kusy plechu byly měkká kůže a kdy se tvé rty mohly kroutit do úsměvu. Ne. Tohle sis nevybral. Ale chceš si i nyní dobrovolně vybrat smrt? Slyšel jsi zvuk. Zvuk toho přístroje, co byl na tebe napojený. Aby tě roztavil radiací. Ale nikde žádný doktor, ani ochranka. Není to zvláštní? Nebo sis toho všiml až nyní? Protože tě to napadá. Až teď nad tím přemýšlíš. Dalo by se utéct? Dřív než tě roztaví radiace?

Smrt - 25. května 2011 17:13

Raven spreads the wings Zase tahle ponurá místnost. Deprimující cvakání a vrčení stroje. Ale proč? Za co? Trest? Za to, že jsem selhal? Kde? Jak? Chtěli ze mě mít prvotřídní vraždící stroj, ale já jsem člověk...nebo jsem jím alespoň dřív byl. Je tohle konec? Konec pro mě? NE! Tohle není konec! Otevřel jsem oči a rozhlédl se po místnosti, kde nebyl nikdo, až na tu horu šrotu, co mě měla zlikvidovat. "Myslí si, že mě ta jejich mašinka děsí? Je to jen kus plechu, obvodů a procesorů!" pomyslel jsem si. Vymrštil jsem se ze stolu na nohy a rozhlédl se. "Dveře budou mít zamčené, ale porucha stroje je donutí je otevřít." bleskne mi hlavou a vydám se ke stroji. Chvíli se mi nedaří najít nějakou slabinu, ale až pak, malá obrazovčička. Opřel jsem se o stroj a pravou rukou jsem se napřáhl a vší silou, co jsem zrovna měl jsem do ní praštil. Praskání skla, plastů a všech komponentů uvnitř stroje, doprovázeno probíjející elektřinou přes mojí zbroj. Pomalu jsem vytáhl ruku ze stroje a čekal jsem, až si přijdou zkontrolovat co se děje. Netrvalo dlouho a objevila se tu hora vědátorů. Při pohledu na mě se vyděsili a začali utíkat, protože už to brali jako předzvěst konce....svého konce. Využil jsem toho, čímž mě sami obdařili a rychle jsem vyklouzl z místnosti. Utíkal jsem místností a potkával zatím všude samé vědce. V jedné prosklené místnosti jsem zahlédl svou zbraň, modifikovaný meč. "Projít tím sklem nebude problém." pomyslím si a rozběhnu se proti sklu, kterým díky zbroji projdu bez újmy. Vědci v laboratoři, kde se "vrtali" v mém meči okamžitě začali řvát na pomoc. Až teď jsem si všiml, že houká alarm. Beze slov jsem mířil k meči. Jeden z vědátorů se mi pokusil postavit do cesty, nějaký mladý odvážný ucho, co chtělo udělat dojem na kolemstojící dámy. Chytil jsem ho pod krkem a přitáhl si ho blíž sobě, abych se mohl podívat na tvář toho machra. Jen co mu šlo o život už tak nemachroval a začal škemrat o tu svojí mizernou existenci. Upřímně mi bylo jedno, co s ním bude. Mrštil jsem ho stranou na zeď a pokračoval jsem pro meč. Získat meč bylo až podivně jednoduchý. Zatím to vypadá jako procházka růžovým sadem. Několikrát jsem mečem máchl do prostoru a přitom jsem rozsekal nějaké přístroje. Pak jsem se otočil směrem ven. Zaregistroval jsem pohledy přítomných vědátorů, které byly plné zděšení. "Přeji pěkný den!" pronesl jsem sarkasticky a pokračoval v cestě ven. Projít laboratořemi, kde nebyl ani jediný strážný by nebylo podezřelý jedině idiotovi. Jen co jsem vešel do atria, které se tvářilo být prázdné, na obou podlažích, tak jsem raději zpozorněl. "Něco tady smrdí!" řekl jsem do ticha a vlastně i tmy, protože někdo úmyslně vypnul světla. Došel jsem až do středu atria, kde na podlaze byl symbol organizace. A jako náhodou, někdo rozsvítil všechna světla, což byl docela šok, díky tmě kolem. Zakrýt si oči a slyšet cvakání zbraní nebylo příjemný, ani jedno. Když se mi podařilo uzpůsobit se světlu, tak jsem se podíval kolem. Všude vojáci a s různou výzbrojí. "Nemáš šanci utéct! Vzdej se, nebo budeme střílet!....." zaslechl jsem a zbytek proslovu jsem neposlouchal, protože jsem se se věnoval vlastním myšlenkám. "Vy to vzdejte, protože jste si vytvořili vlastní noční můru! Chtěli jste stroj na zabíjení, máte ho mít!" pomyslím si. Narovnal jsem se, vytáhl meč z pouzdra a několikrát jsem s ním máchl, jak jsem čekal, brali to jako akt agrese a začali střílet. Jenže s čím nepočítali, že reflexy díky zbroji mi jaksi neanulovaly. Ten kdo to sledoval, mohl říct, že to byl tanec smrti, protože co máchnutí meče, to alespoň tucet odražených projektilů jiným směrem, než jen na mě. Ani jsem nepočítal délku okamžiku, ale jakmile zaznělo ticho, bylo mi jasný, že není nikdo, kdo by střílel. Při pohledu po místnosti jsem viděl jen horu těl, proděravěných jako řešeto a také nepočetně děr ve stěnách, všechny po kulkách. "Jak se vám líbí tahle vražedná mašina?" zeptám se mrtvol a rozběhnu se dveřmi, u nichž je nápis "SKLAD". Cestou jsem potkával spoustu strážných, každý z nich skončil mrtvý. Pokaždé jinak. Jedna z chodeb, kde mě chtěli zastavit byla podlouhlá a plná těžších zbraní, jako je kulomet, pokud možno rotační. Jen co jsem se objevil v místnosti, tak zase začala ta šílená honička s mečem, kulkami a strážnými. První strážný skončil rozpůlený horizontálně, takže si šlo prohlédnout jeho orgány z nové perspektivy. Další dva měli trochu příjemnější smrt, probodnuti a zároveň rozmetáni granátem po místnosti. Obsluha něčeho, co se tvářilo jako Gaussovo dělo, nebo co to vlastně bylo, přišla o ruku, kterou jí následně byla přeražená páteř. Další tři pokaždé přišli o jednu z končetin a během pádu na zem o hlavu. A zbytek byl všemožně nadrcen a rozmačkán o zdi a podlahu. Když jsem se na konci chodby podíval na výsledek, tak to vypadalo jako abstraktní malba s lidskými končetinami a těly. "Krása!" řekl jsem si sám pro sebe. Pak jsem pokračoval v cestě dál, kde ojedinělé potyčky s vojáky nebyly už tak zábavné. Dostal jsem se až do skladů, k nějakému východu pro obsluhu. Ale v tu chvíli se za mnou něco vyřítilo, měl jsem pocit, že je to snad i rychlejší, jak já. Když už jsem byl už u východu, tak do mě to něco vrazilo a knock-outovalo mě to ze dveří ven. Při dopadu jsem se praštil do hlavy, čímž mě to dezorientovalo víc, než bych chtěl...

Pure Raven - 25. května 2011 19:22

RAVEN, základna ROTS Bylo ti podezřelé, že vše šlo tak lehce. Jak ses dokonale schovával za clonou rudé, lidské krve a hledal cestu k úniku. Ne - tys ji nepotřeboval hledat. Tys ji znal. Nepostřehl jsi jednu nenápadnou věc. Vlastně stvoření. Rozhodně nebylo na technologické bázi. Sám jsi většinu mutantů z výrobny ROTS příliš neznal. Většinou ti prostě dávali rozkazy a tys je musel plnit. A když jsi odmítl týraly tě bolestí, která se nedá překonat. Ale teď jsi cítil vůni svobody. Bylo to kousek od tebe. Před tvýma očima. Jako bys dokázal cítit vůni vzduchu, který ti připadal docela jiný než na základně. Když ses náhle objevil na zemi, tvým tělem projela mírná slabost, kterou jsi moc dobře znal. Záření. Nad tebou se tyčila zvláštní hlava. Měla hranatější přilbu, ale nebyl to kov, nýbrž krunýř. Vlastně to vypadalo jako veliký člověk se dvěma chapadly pod rukami a v plátech z krunýře. Jako varování vyslal zvláštní výboj energie vedle tvého obličeje. Možná by ses měl dát na útěk. Nebo bojovat. Nebo zavést ho někam jinam a pak s ním bojovat. Jsi stáleu základny. Kdokoliv by mohl přijít téhle potvůrce pomoct. Stojí ta svoboda za to? Ale měl jsi umřít...

Smrt - 25. května 2011 20:19

Unwanter suprise! Když jsem zjistil, co to vlastně je, tak jsem se pomalými přísuny začal plížit vpřed, když do mě začalo to cosi bušit, čímsi, tak se prudce otočím na záda a vymrštím se na nohy tak, že jsem tu krabici nakopl zespoda a pak i zhora tý jeho podivný hlavy. Pak jsem využil okamžiku, kdy snad bude mimo z útoky a rozběhnu se směrem k východu. "Mě jen tak nedostaneš!" pomyslím si a raději pevněji sevřu meč. Nehodlám s tím bojovat v budově, nehodlám bojovat venku, nehodlám s tím bojovat nikde. Ne teď, když už mám kousek od toho, dostat se ven. Konečně!!

Pure Raven - 25. května 2011 20:43

RAVEN a příšerka ze základny Výpad se ti podaří. Možná čekal, že to předem vzdáš. Ale ty ses dal na útěk. A on za tebou. Nebylo to tolik hbité, za to poměrně dost rychlé, až se ti začal úspěšně lepit na paty a tys ho nedokázal setřást. Šlo z něj záření, které tě začalo oslabovat a pak jsi ucítil obrovskou vlnu, která tě odmrštila (hoď si procentkou, ať víme, jak silně jsi se mohl bránit a zda jsi utrpěl zranění). Sám se nejspíš proklínal, že náhle nemůžeš nijak reagovat. Když v tom nad tebou prosvištěly kulky. Stála u tebe asijská slečna s platinovými vlasy a s nikorinem (je to moderní obdoba cigarety. Dýmka ve tvaru delší cigarety) v puse, od kterého šel mírný dým. Najednou jako by ti voněl.

Leo Mógwei 魔鬼 - 25. května 2011 22:17

Hele! Kyborg! A příšerka! aneb podzim 2 702, okolí základny ROTS Kdo by si myslel, že je okolí kolem základny těch hovad z ROTS vybílený, pekelně by se mejlil. Totiž moc lidí tu není, pravda, ale soustřeďují spousty kořisti, že to z tý jejich pitomý základny přetejká do okolí. A tak se tam dá najít často dost zajímavejch věcí a pokladů. Na zádech jsem měla batoh a moje vypracované nohy, v masivních vysokých botech s nízkou podrážkou a pánským podpatkem, rázně krokují. Pokuřuju si nikorin a mračím na budovu ROTS, jejíž vršek mizí v tý pitomý mlze. Sleduju tu budovu. Mám chuť na ni plivnout, ale tam moc blízko nejsem a navíc nestojím o problémy. Když se najednou odtama ozve siréna. No doprdele... co to je? Neudělala jsem to já, že ne? Vždycky semka chodím a ještě to nebyl problém! Pohotově vytáhnu svoje dvě milovaný bouchačky a sleduju pozorně okolí. Pomalu couvám. Uslyším nějakej šramot. A pak nějakej kovovej plechovák, nejspíš kyborg, narazí to zdi hned vedle mě. To, co za ním běželo je ale mnohem roztomilejší. "Ale to je roztomilé, pojď za mnou příšerko!" ušklíbnu se a bez váhání pálím (11%).

Pure Raven - 25. května 2011 22:50

Souboj před jednou ze základen ROTS Raven narazil na zeď a mohl cítit nevolnost a pichlavou bolest zad která se dere od zátylku. Jeho příští útoky se tedy snížily o 5%. Leo střílela na tu zvláštnost, ale vypadalo to, že si to vytvořilo štít. Kulky se odrazí do zdi. Ani jedna to zvířátko nezasáhla. Jeho vztek se obrátil proti Leo. Svou mocí ji odvál stejně jako Ravena předtím, dokud se nazastavila o sloup.

Smrt - 25. května 2011 23:08

Hmm.....au? Náraz do zdi mi neprospěl po žádné stránce. Bolest co mi rozežírá zátylek a nevolnost jasně naznačovaly to, že asi něco není v pořádku. Pomalu jsem zvedl hlavu a podíval se na kolem. Zahlédl jsem nějakou blond dívku a zároveň to pošahané cosi, co se mi ani nelíbilo po stránce vzhledu, vypadalo to jako mutovaná krabice. Opatrně jsem se postavil a nechal jsem tělo se trochu srovnat. Pak jsem se soustředil na tu krabici. "Nejsem snad já co chceš ty kartonová krabice?" pomyslel jsem si a pomalu jsem se vydal k němu. Svižně jsem přešel do běhu, i když to nebyl ten běh, co bych rád viděl, ale stačilo to. Jen co jsem byl dost blízko, tak jsem vykopl směrem k jeho "hlavě". (32%).

Pure Raven - 25. května 2011 23:20

Souboj před jednou ze základen ROTS II Leo se zarazila o sloup, ale ten zůstal na svém místě. Jejím tělem projela mírná bolest, ale nebylo to nic hrozného a brzo a lehce se z toho vzpamatovala. Ravenovi se podařilo dostat se na tělo příšery, ale ta jeho nohu zachytila ve výkopu. Mohl cítit silný vliv záření a odhodila ho stranou. Raven naletěl znovu do zdi a nechal v ní poměrně velkou díru. Cíít bolest v pravé ruce a udělá se mu o něco hůř. Má pocit, jako by se vařil. Jeho útoky se snižují o 10%.

Leo Mógwei 魔鬼 - 25. května 2011 23:32
	Útoook! Sledovala jsem, jak chytí toho kyborga za nohu a musela nasuho polykat. Okamžitě jsem pálila, ale sledovala jsem, jak se kulky odrážejí od toho jeho pitomýho štítu. Doufala jsem, že alespoň jedna kulka prošla skrz (41). Nepřestávala jsem pálit.

Smrt - 25. května 2011 23:53

Je libo vařeného kyborga? Další tvrdej dopad, jednak do zdi a pak na zem. Měl jsem pocit, že začínám mít problém s viděním. Hlavně díky tomu, co to bylo za šlupu. A taky díky tomu jeho záření. "Ty jedna debilní mikrovlnko!" zaúpěl jsem, když jsem se zvedal ze země. Fyzická bolest se dá ignorovat, ale ten pocit, jako když se vařím zevnitř není zrovna příjemný. "Stupidní radiace!" pomyslel jsem si a použil jsem meč jako vzpěru. Zmátoření mi trvalo zase o něco déle. Pak jsem se opět rozběhl směrem ke "krabici" a v její těsné blízkosti jsem dvakrát máchl mečem, jednou na nohu, co byla ke mě blíž (70%), a pak na ruku nad ní (38%)

Pure Raven - 26. května 2011 00:10

Souboj před jednou ze základen ROTS III Leo na něj střílí a dvě kulky projdou štítem. Obludka nestihne zareagovat, když na ní zaútočí Raven. Poprvé za celý souboj je konečně vážně zraněna. V koleni zavrávorá a na ruce je jen škrábanec. Odhodí od sebe Ravena, který už ale nenarazí do zdi, ale padne na zem, na zraněnou pravou ruku. Obluda se začne bránit útokem a z pod jejího krunýře vystřelí jehlice, aby zneškodnila Leo a ta na ni nemohla střílet. Dlouhé, úzké jehlice proletí tělem Leo, ale nezasáhnou žádný životně důležitý orgán. Ta ale padne na kolena a síla útoku se jí sníží o 10%.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 01:10

Jehlice? Ono to rádo plete? "Yosha!!" dostanu ze sebe, jak se dvě kulky provrtají skrz jeho štít. Pak přestanu střílet, protože se na něj vrhá ten Kyborg. Sleduji souboj a hlasitě Kyborgovi fandím. Když pak vystřelily jehlice. Vykřikla jsem a zavrčela. Sledovala jsem, jak ze mě uniká krev i síla a díky tomu mě mírně rozbolela hlava. Teď to ale musím dát. Zadívám se na své zbraně a změním jejich naprogramování. V ruce se mi přetvoří i jejich tvar. Namířím a vystřelím (60%). Obě kulky se zavrtají do těla. A pak vybouchnou (86%). Příšera padne mrtvá k zemi a ještě tam sebou cuká. Schovám zbraně a dokulhám ke kyborgovi. Nemám teď sílu na to, abych léčila. "Hej si v pohodě?" ta otázka byla fakt blbá. Zlehka se ho dotknu na rameni. "Pojď - pomůžu ti to džípu. Pojedem ke mně domů, schováš se tam, odpočineš si a vyléčíš," už jsem se tak rozhodla. Pomůžu každýmu, kdo by rád trhl ROTS partu.

Smrt - 26. května 2011 01:26

Naklepaný a uvařený kyborg Sotva se mi podaří zasadit nějakou pořádnou ránu, tak zase letím vzduchem. Za letu vzduchem mě napadne, jak by to vypadalo v těch animovanejch seriálech pro děti: Letím si vzduchem, rukou si podpírám hlavu a koukám na diváka a u hlavy myšlenkovou bublinu s nápisem: Tak trochu ohrané, ne? Ale bohužel není to animovanej seriál, ale realita. Dopad byl bolestivější než předtím, díky tomu že jsem si ještě víc pochroumal ruku. Což by mi nevadilo, kdybych neměl pocit, že se doslova rozvařím. "Mizerná radiace!" pomyslím si a jen tak periferně sleduju jak ta holčina nakonec zastřelila krabici. Pak se mi podařilo na chvíli vypnout, díky bolesti z ozáření. Když sem pak otevřel oči a viděl jak se nade mnou sklání ona, tak si nějak říkám, co je tohle vlastně za svět? Její nabídka pomoci je lepší, než aby mě tihle klauni strčili do mikrovlnky a uvařili si mě k obědu. "Ne, nejsem!" odpovím na její otázku. Fyzická bolest mě netrápí, ale to záření je jako Damoklův meč. "A jak víš, že mi můžeš věřit?" zeptám se jí a za pomocí meče se vydrápu na nohy a zadívám se jí do obličeje. "Asiatka, těch jsem po pravdě moc neviděl." pomyslím si a dívám se na ní.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 01:59

Naklepanej, uvařenej a prošpikovaná "Já vím - blbá otázka," ušklíbnu se. Sleduju ho, jak se sápe na nohy. Ptá se, jak mu můžu věřit. "To se mi zdá. Ti nabízím pomoc a ty to chceš skoro vyvrátit. Mám tě snad tady nechat? Heleď - ta potvora se používá pro odchyt zběhů. Nějdřív tě umlátí a otříská, upeče radiací a pak vysaje chapadlama vnitřek vašeho brnění. Viděla jsem to už nejednou," ušklíbnu se. Chytím ho za levou paži a pomáhám mu jít se mnou k džípu, kterej je docela daleko kvůli ROTS. Všimnu si jejich znaku na jeho "brnění". Jsou to fakt hovada. Jsem dost vysílená, jak se tam dostanem. "Kdyžtak se polož na zadní. Lepší když ostatní neuvidí, koho vezu," pronesu jasně. Pak se nějak musím zbavit jeho znaku na zbroji. Doufám, že to udělá, protože jinou možnost nemá. Posadím se za volant a mizím od základny. Jedeme dobrou půlhodinu. Nakonec se objevíme před obrovským kolosem bytů. Já mám "střešní" domeček, nicméně je stále pod mlhou. Džípem se dostanu do garáže. "Tak jsme tu. Pomůžu ti na postel. Pak si vezmu sváču a uvidím, co s tebou zmůžu," pronesu. Ale těžko říct, jeslti z toho pochopí, že ho chci vyléčit.

Smrt - 26. května 2011 12:10

Předvařená "konzerva" Při jejích slovech, co ta zrůda dělá ani nehnu brvou, viděl jsem daleko horší věci, než je tohle. To že mě chytne za ruku mi moc na klidu neuro-soustavy moc nepřidá, díky tomu, že díky záření se jednak vařím zevnitř a taky to solidně podráždilo nervy a vůbec bych se nedivil, kdyby na místech, kde na mě ta věc šáhla, měl popáleniny od radiace. U džípu se vyškrábu tam, kam říká, už proto, že každej větší pohyb mě "vaří" čím dál víc. Ze všech věcí na celým světě ze mě dělají vařenou konzervu. "No to je vážně zajímavý. Ani jí neznám a už mě chce dávat do kupy....tenhle svět je vážně šílenej." pomyslím si a raději zavřu oči, zírat na nebe není nic pro mě. Když pak zastavíme, tak je otevřu a pomalu se zvednu. Stojíme u nějakého domu. "Něco takového ještě stojí?" zeptám se sám sebe. Zároveň poslouchám, co mi říká ta holčina. Nevím, jestli si myslí, že jsem jenom velká hromada obvodů nebo jsem naprosto vygumovanej, ale její přístup, jako bych byl naprosto blbej se mi vůbec nelíbí. Levou rukou se opřu o auto a zadívám se na ní. Až teď jsem si všiml, že v pravém dolním rohu displaye masky mám hlášení: Poškození systému. "Řekni mi něco, co nevím!" zavrčím myšlenkou k displayi. Dál pak čekám, co bude dál, resp. co mám čekat.

Pure Raven - 26. května 2011 12:40

soukromá zpráva od Pure Raven pro Nacházíme se - KAPITOLA PRVNÍ: NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Podzim roku 2 702, středisko ROTS, Sai Jsi jeden z mála, který má tu čest vidět hlavu organizace. Vybudoval si s to svou prohnilou spolehlivostí. Ano, možná tím, že tě bavilo vést takový život a on to na tobě prostě poznal. Znal jsi jeho tvář i jméno. A on věděl, že to nikdy nevyzradíš. V tetování, které jsi měl na stehnech byla přimíchána ještě jedna látka. Látka, která tě má v případě potřeby zneškodnit. Moc dobře si uvědomuje, jak moc důležitý pro něj si, ale mohl bys být i jeho slabinou. Říká si Dorakura. A prahne po tom samém co ty. AVS, vir smrti ale hlavně nesmrtelnosti. Sedíte v prostorné, luxusní kanceláři. On si poklepává prsty po skleněné desce stolu. Vydává zvuk, jako vy tam dopadal kov, ačkoliv jasně vidíš, že jeho prsty obaluje kůže, která se lehce zmáčkne jako u obyčejného člověka. Drží si prst u ucha a jen se s někým rozloučí. Pak se na tebe zadívá a vstane ze židle, otočí se a jeho pohled jde z okna. Je k tobě zády, takže můžeš vidět jeho bílé vlasy, rozpuštěné, dlouhé po boky a úplé černé oblečení. Dorakura by se dal popsat jen jedním slovem: dokonalost. Je dokonalý po technické stránce, po mentální ale i vzhledové.  "Ze základny Y5 se podařilo utéct kyborgovi," promluví na tebe a jako bys slyšel mírné, otrávené povzdechnutí, "výrobní číslo CW329. Nadělal tam pěkný nepořádek. A někdo mu pomáhal. Nemáme její tvář podrobně zachycenou, ale jedná se s největší pravděpodobností o ženu menších rozměrů s platinově blonďatými vlasy. Kuřačka. Ovládá obstojně střelbu."Otočí se na tebe a nad tebou se objeví projekce z celého souboje a přiblížení, jaké nejvíce jde. "Najdi je, nezabíjej je. Sleduj a podávej informace o jejich pohybu," jeho rozkazy zněly jasně. Jeho koutek úst se zakroutil mírně do úsměvu. Mnohým by naskočila husí kůže, ale ty jsi byl už zvyklý. "Můžeš jít."

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 13:42

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Nebaví mě popravdě nadpisy a nikdy nebavily U mě doma (pišme už soukromky) Opře se o auto. "Neopírat se - jsem ráda, že jezdí," zavrčím na něj. Vezmu batoh z auta. Jsme v garáži. "To ... pod tvým brněním jsou tkáně... jako u člověka, že jo?" pronesu a zadívám se na něj. "Jsem léčitelka. Ty lidi tady nemaj na doktora a tak jsem tu pro ně. Asi jsem moc velkej dobrák," ušklíbnu se, "pojď dovnitř." Otevřu zrezavělé dveře s nepříjemným skřípanám. Můj dům je jenom jedna místnost a nějakej kout. A pak ještě jedna místnost připomínající záchod. Ve místnosti je jakýsi rozdrbaný gauč, postel, něco jako lékařské nástorje na místě, kde kdysi byla linka, stůl a tři židle. Pár vysílaček a počítač evidentně domácí výroby. Ale ten jsem nedělala. u jedné ze stěn je prostorová iluze akvária jako vždycky, když se nedívám na televizi. Dojdu k lince a rozevřu rty. Z mých dásní se vyderou zuby a já dravě zasyčím. Cítím tam krev, na kterou jsem zvyklá. Otevřu rovnou dvě skleněné ampulky a naliji je do sklenice. Napiji se. S žíznivostí. Posadím se na židli a na malou chvíli zavřu oči. Moje rány se začnou zacelovat. Ale ne zcela. Zadívám se na kyborga. "Jsem Leo Mógwei," představím se.

Smrt - 26. května 2011 13:59

soukromá zpráva od Smrt pro Auto, které sotva jezdí, aneb nevrlá majitelka Podívám se na auto a pak na ní. "Pardon že žiju!" pomyslím si sjedu jí pohledem. Při slovech: tkáně jako u člověka, mě chytá amok, nenávidím jako když se mnou zacházejí jako se strojem, který nic necítí. Ale nakonec se ovládnu, nebudu si kvůli její nevědomosti ničit nervy, které mi už tak pocuchalo záření. Šel jsem za ní a ani nepřemýšlel nad tím, jak je ten barák v katastrofálním stavu. "To i já jsem v lepším stavu." pomyslím si a koukám kolem a následky záření se snažím ignorovat, ale jde to ztěžka. U ní doma se dívám po všem co tu má. Z nějakého důvodu mi to připomíná laboratoře, ze kterých jsem právě utekl. "Z jedné do druhé." pomyslím si a vzpomenu si na její slova, že je léčitelka. "Jasně." dodám pro sebe. Když dojde na představování, tak mě zarazí její jméno: Leo. Které většinou dávají mužům, ne ženám. Podívám se na ní a chvíli váhám, vlastní jméno nemám, vím jen, jak mi říkaly v laboratoři. Ani nevím, jestli jsem někdy vlastní jméno měl. "Raven." odpovím tím, jak mi říkali, pak mi ale dojde, že usuzuje že jsem stroj, díky kybernetickému hlasu, co zkresluje maska. Ale z nějakého důvodu mi to nevadilo, že zním kyberneticky.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 14:13

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Raven - pták jako pták Jen na jeho jméno přikývnu. Nakonec se na něj zadívám upřeněji. Jako bych ho propalovala očima a polije mě horkost a mírná bolest. "Takže radiace," pronesu a zahřeji si ruce. "Lehni si na postel a sundej ze sebe toho co nejvíc můžeš. Jeslti do jde. Musím mít přístup ke tvým tkáním," pronesu a zlehka dám ruce před sebe. Zahýbu prsty a může v nich vidět malá nazelenalá světélka.

Smrt - 26. května 2011 14:35

soukromá zpráva od Smrt pro Myslíš, že na to máš? Lehnout a zbroj dolů. Když vidím ta světélka, tak se mi do toho vůbec nechce. "Co je sakra zač?? Mutant?" pomyslím si a trochu s neochotou začnu sundávat kusy zbroje. Pravá ruka mi to neusnadňuje. I když by měla. Předloktí je celý zkybernetizovaný. Jen co je zbroj z horní poloviny těla dole a ukazuje docela hafo jizev, které jsou každá jiného stáří. Pravé předloktí je komplet kybernetické a o to víc by mě zajímalo, co s tou rukou mám. Při pohledu na kybernetickou náhradu mě přepadne deprese. "Sliby, chyby!" hlesnu a slabě zahýbu kybernetickými prsty. Pak si lehnu na tu její "postel" a čekám, co bude dál. Jen doufám, že mě nemá v plánu dovařit. Dolní část exoskeletonu nehodlám sundavat, protože tam mě nic netíží a navíc, není tam nic, co by jí mělo, nebo mohlo zajímat.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 15:17

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Jistě že ano... ale bude mi pak pěkně blbě :D Div mi nespadne čelist až na zem, když uvidím, jak moc se podobá člověk. On musel být člověk. Posadím se k němu na svou postel. Uculím se. "No vida, jakej je z tebe fešák," zahýbu prsty a roztáhnu prsty tak, jako bych ho chtěla postříkat vodou. Zelená světélka se rozprsknou a zaplují do něj, do jeho těla. Cítí to, ale je to příjemný pocit. Normálně by hřál, ale jemu připadá chladivý. Zavřu oči a přiložím ruce k jeho tváři. Mezi mými rukami a jeho kůží to začne světélkovat a příjemně ho to chladí a tlumí jeho bolest. Moje ruce se ho nedotýkají. Dávám do něj tolik síly, že mu zmití i nějaké novější jizvy. Tkáň se zotavuje, regeneruje. za to cítím, jak se otevírají znovu mé rány od těch pitomejch jehlic. Ke konci se začnu třást a potit. Ale vyléčím ho skoro celého. Bolest ustoupila, i když může cítit stále místy nepříjemnou horkost (93), ale není to nic hrozného. Jak to dokončím, přerývavě dýchám a třesu se. Jsem na pokraji zhroucení. Stéká po mě pot a sotva lapu po dechu. "Tak snad se už... doupravíš... sám...," prones ztěžka a donutím se do úsměvu. Chci ho kamarádsky poplácat, když náhle omdlím a padnu hlavou na jeho rameno. Moje tělo se chvěje a polévá ho studený pot. Na Ravenově těle není ani modřinka.

Pure Raven - 26. května 2011 17:31
	soukromá zpráva od Pure Raven pro Hrubě načrtnutý říbytek Leo (má tam více vybavení a přístrojů)

Smrt - 26. května 2011 17:47

soukromá zpráva od Smrt pro Léčba a mdloby Jen pozoruju, co se děje. Ani mi to hlava moc nebere. Co si pamatuju, tak mě nikdo neléčil. Jenom si občas vzpomínám na sály, ale to nejspíš byla součást kybernetiky. Ani nekomentuju její jednání. Chladivý pocit je furt lepší, než pocit rozvaření se zevnitř. Sledoval jsem jak se začíná potit a třást se. Nestihnu ani zareagovat a už se mi skácí na rameno, ale stihnu jí chytnout, aby se nesunula na zem. Sám se zvednu z postele a položím jí na ní. Nevím, co mám dělat, moje parketa byla zabíjení, ne léčení. Začnu se rozhlížet po něčem, čím bych jí mohl pomoci, ale mám pocit, že nevím, k čemu ty věci, co tu má, fungují...

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 18:10

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Spánek a probuzení Nevnímám, ale po chvilce se mdloby přemění na spánek. Oddechuji ve své posteli a spokojeně oddechuji. Propadám do zvláštních světů. Je tam nádherná příroda a krásně se mi tam dýchá. Zdá se mi o tom, jak odpočívám u vystouplých kořenů velkého stromu. Mé tělo se občas zatřese. Něco ze spánku mumlám, ale není mi příliš rozumět. Vlastně vůbec. Ale vypadá to, jako bych mluvila nějakým ze starých jazyků z tehdejší Asie. Jak naberu síly, probudím se. A to po svém, takže s eprudce posadím a dezorientovaně sleduji okolí.

Sei Wirom - 26. května 2011 19:16

soukromá zpráva od Sei Wirom pro Podzim roku 2 702, středisko ROTS Hlavou mi chvíli běží zcela jiné myšlenky, než které by se do této budovy a hlavně místnosti hodily. Tolik volnosti mi ovšem dává právě Dorakurův přijatý hovor. Mám to tady rád. Směs luxusu a moci, jisté smrtelné nedosažitelnosti. Ano, možná je to právě ta část jeho, která se odráží v každé věci tady. I v mém vlastním jednání. Z přemýšlení o malichernostech mne vytrhne konec hovoru. Klidně přelétnu pohledem k jeho tváři, pln očekávání, čím mne poctí dnes. Bohužel, i dnes si musím sám pro sebe postesknout, že vypadá lépe, než-li já. Ten styl, přirozenost, věděl bych, jak toho využít. Zbývá mi však vlastní tělo a někdy, možná, věčný život. Kyborg a ženská? Tak nedokonalou dvojici těžko pohledat. Zlehka se usměju, když je mi přehráván souboj. Není pochyb o tom, že je schopná, možná i víc, než si myslí. K čemu nám bude navrátivší se kyborg nevím, ale, to nakonec není má starost. Ona má potenciál. "Rád jsem vás zase viděl," rozloučím se prostě, pro někoho možná s nádechem jisté familiárnosti, a tiše opustím jeho pracovnu, abych zamířil k nejbližšímu zdroji informací. Informace, ceněná komodita, pro některé z nás to nejcennější, co můžeme získat. "Základna Y5, profil kyborga CW329 a vše dostupné o jeho útěku," je jasné, že pro začátek mě zajímá vše, co mi mohou poskytnout naše vlastní složky. Nečekám, že toho bude příliš. Její záznamy dostupné nebudou, práci mi to stíží, ale co naplat. Nemohu mít vše naservírované na zlatém podnose. Jakmile prohlédnu dostupné záznamy, pokud nějaké jsou, vydám se dolů do města. Zapadnout, rozhodit nenápadně sítě. Možná si na chvíli dáchnout, než bude třeba skutečně zakročit. Kyborgův útěk se nemohl obejít bez poškození, toho se budu držet pro začátek. Proč by mu jinak pomáhala.

Smrt - 26. května 2011 21:11

soukromá zpráva od Smrt pro Co s ní? Sleduju co se s ní děje a když pak přejde do spánku, tak se mírně uklidním, aspoň myslím že spí. Pak se podívám po jejím brlohu a dívám se, kde co má. Abych pravdu řekl, docela chaos. Najít tady něco, s čím se můžu podívat na tu svojí ruku, kterou mi těžko opraví bude o hubu. Nakonec jsem našel nějakej menší nožík a nůžky. Tak jsem se vrhl na opravování. Rozebrat část kybernetiky nebyl problém. Ten nastal, když jsem měl hledat co je špatně. Vrtal jsem se ve vlastní ruce, no ani nevím jak dlouho, ale nakonec jsem zjistil, že nůžky a nožík mi z tohodle problému nepomůžou. V tu chvíli sem ale zaslechl, jak se hýbe, otočil jsem na ní pohled a sledoval jsem co dělá. Zatím jenom koukala. Čekal jsem, co bude dál.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 21:36

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Rozhlédla jsem se po místnosti a můj pohled spočinul na Ravenovi. "Už je líp, Vrabčáku?" usměju se a vstanu pomalu z postele. Zadívám se na jeho rozebranou ruku. V mých očích může vidět trochu lítosti, ale nic neříkám. "Asi tu nemám nic, s čím bych mohla v tomhle pomoct. Ale nářadí je v garáži. Vydrž," pronesu. Je mi jasné, že nástroje, které si vybral, asi nebudou ty pravé. Zmizím do garáže a pak se vrátím s velkou a těžkou krabicí s nářadím. Položím ji na zem a otočím se k němu zády. Sehnu se ke krabici a přitáhnu ji k němu, takže může sledovat mé pohupující se pozadí :D "Tak tady. Ale používám to na auto nebo na motorku. Tak tu máš líh, kdys to chtěl mít čistější," pronesu a podám mu láhev čiré tekutiny. Pak na chvilku odejdu s obrovskou nádobou na zádech a po pár minutách přijdu. Nohy se mi třesou a z pod mini kraťásků je vidět, jak se svaly třesou a napínají. Ale to halvně i na stehnech a lýtkách. Na čele se mírně leskne pot. Položím tu obrovskou nádobu na zem do pokoje. Je slyšet zašplouchání. Usměji se a utřu si čelo. Vyleji trochu vody do vany v rohu u postele a část do ohřívadla nad ní. Sundám si bundičku a hodím ji na židli. Moje oblečení je potrhané od jehlic a zašpiněné od krve. "Sakra. Další práce navíc," konstatuji při podrobnějším prozkoumání jedné z dírek. Jdu si pro bílou košilku. "Jak jsi na tom vlastně z jídlem a pitím? Potřebuješ to?" zeptám se ho.

Smrt - 26. května 2011 21:52

soukromá zpráva od Smrt pro Vrabčák? Beze slov pozoruju její počínání, docela mě fascinuje, co všechno zvládne i s tou perforací od jehlic na pletení. Ani nestíhám komentovat její počínání, ale když se sehne a vyšpulí svou zadní sedací soupravu, tak bych byl sám proti sobě, kdybych se nepodíval, když ho takhle vystavuje. Skoro jsem i zapomněl na to, že mám rozebranou ruku. Ale pak se mi podaří se vzpamatovat jen jí děkovně kývnu na to nářadí, líh potřebovat nebudu, protože se mi v tý ruce hrabali už špinavějším nářadím. Pak se začnu věnovat opravě, i když to jde trochu nešikovně, protože pravá je moje dominantní ruka. Jakmile slyším šplouchat vodu, tak sem se rozhodl věnovat ruce a nepokukovat po ní, asi by jí to nemuselo být příjemný. Asi, spíš určitě. Na její další otázku už raději odpovím, protože by s mohla myslet, že mluvím jen s nasazenou maskou. "Jsem člověk jako ty. Nejsem Android, kterýho stačí píchnout do zásuvky." odpovím s pohledem upřeným na ruku.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 22:07

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Ju - Vrabčák Odpoví mi. Ale popravdě trochu špatně. Člověk jako ty... Posmutním a povzdechnu si. Vidím, jak se na mne nedívá, i když jsem ještě oblečená v úplém tílku a kraťasech. Můj pas je štíhlý a boky i stehna široká. A hruď tak akorát, nemusím se svazovat do podprsenek (ani je nenosím). "Já nejsem... člověk... nepotřebuji jíst...," špitnu tiše, když stojím u něj a pozoruji jeho ruku. "Mám AVS," hrdlo se mi divně sevře. Je mi z toho divně... smutno. "Tak já se ti stavím pro jídlo. Ale nečekej nic extra. Nevím, jeslti se můžeš koupat, ale jestli jo, dej si zatím koupel, když tu nebudu," obléknu si bundu a vyjedu z domečku na své motorce. Požádám známou, jestli by mi nedala nějaké jídlo. Za poklad z okolí základny ROTS. nakonec dostanu nějakou kaši, náhražku za maso a pytlík geneticky upravené brambororýže. Vrátím se s tím dovnitř a pomalinku otevřu dveře. "Jsem zpátky," protáhnu.

Smrt - 26. května 2011 22:22

soukromá zpráva od Smrt pro Matrix sytem fail Poslouchám jí a zjištění že má AVS mě překvapí. Nechám jí domluvit a pozoruju jak odchází. Když odejde, tak se mi vybaví, co mi říkali ohledně AVS a mě. "AVS tě nijak neohrozí, díky unikátním nanobotům, co udržují kybernetiku a živou tkáň v harmonii." vybavím si hlavní poučku, co si pamatuju. Proto jsem se nikdy u likvidace AVS pozitivních osob nikdy neostýchal kontaktu s jejich krví. "Zajímavé." pomyslím si a vrtám se dál v ruce. Jádro pudla byl docela fest zachycenej drátek, co držel dvě části mechanismu u sebe, ten šmejd se chytil do toho mechanismu. Po asi čtvrt hodině mordování se mi podařilo ruku zase složit zpět. To se ale vrátila má hostitelka. Pořádně jsem si jí prohlédl, musím říct, že je to nejhezčí nevědeckej pracovník, co jsem zatím viděl. Chtěl jsem něco říct, ale nějak jsem nevěděl, co. Možná to je proto, že nikdo po mě nechtěl, abych mluvil. Všichni očekávali, že budu plnit příkazy bez myšlenek a pochybností. Plus bez komentářů.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 22:40

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro "Normálně se říká vítej zpět," ¨pronesu a s úsměvem na něj mrknu. Položím před něj na stůl kaši a náhražku za maso. A pohledem sjedu na jeho opravenou ruku. "Vítej ve světě chudých," podotknu a ukáži na pytel brambororýže, drusy. "Tady je drusa. Kdybys měl pak ještě hlad," ukážu mu kam do linky ji dávám. Svléknu si bundičku a i tílko. Vypustím vodu z ohřívače do vany a nakonec ze sebe svléknu vše. Vlezu si do vany a spokojeně zavrním. Zakloním hlavu a zavřu oči. Po chvíli se ponořím pod hladinu a zase vynořím. Začnu mýt své tělo voňavým mýdlem. A i vlasy. Dneska jsem se potila až moc. Poočku jsem ho sledovala. Je zvláštní tu někoho mít po takové době samoty. Usměju se spokojeně. Taky jsem si dlouho nezapálila. Po nějaké době vstanu a osuším se. Hodím na sebe jen košilku na ramínka končící v půli stehen a spokojeně zavrním. Zapluji do pantoflí. "Mám to vypustit nebo se vykoupeš po mně? Nebo v tom málu vody co zbylo? K pití tu snad mám ještě nějakou limonádu. Kupovala jsem si ji nedávno, ale nedělá mi dobře," Mluvím a jdu k němu zatímco si suším vlasy.

Smrt - 26. května 2011 22:56

soukromá zpráva od Smrt pro Wait, what? Dívám se na její akce a nějak si připadám divně. "Mluví s tebou, jako se sobě rovným, ne jako s podřadným experimentálním strojem na zabíjení." šrotuje mi v hlavě. Na jídlo jí jen kývnu. Přijdu si divně. V cizím příbytku, s někým, koho znám chvíli a taky s někým, koho bych ve službě ROTS měl zlikvidovat bez mrknutí oka. Když zapluje do vody, tak se nějak zmůžu ke slovům. "Díky..." začnu trochu s ostychem, nikdy jsem s nikým nemluvil na rovinu, jako se sobě rovným, snad jen s dcerou jednoho vědátora, která jak sama říká měla kamaráda. "...takhle se mnou nezacházeli. Pro ně jsem byl jen....kus plechu a masa. Chodící konzerva." dodám a dívám se na jídlo, které je rozhodně zajímavější, než to, čím mě krmili tam. "Všichni ostatní jedli samý libovky, jak tomu sami říkali a mě cpali nějakou hnusnou kaši, která chutnala jako guma." pomyslím si a sevřu kybernetickou ruku v pěst tak, že hlasitě zavrčí. "Taky se omlouvám že mlčím, tam se mnou nikdo nemluvil, teda pokud nešlo o nějaký testy." dodám a držím pohled upřený na jídle. "Vůbec nejsem díky nim na společnost zvyklý. Povětšinou jsem trávil čas sám ve tmě. Nikdo se ani nenamáhal se mnou prohodit pár slov. Až na ní..." dodám a pomalu se podívám na Leo, svojí hostitelku. "A koupat se nepotřebuju, to mi zajistili tam, než se mě rozhodli ugrilovat...." hlesnu a slabě pohybuju prsty levé ruky.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 23:07

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Otevřenost "Za málo," odpovím mu, když mi poděkuje. Mluví a mluví a mluví. Rozpovídá se a mě to zarazí. Ale příjemně mě to překvapí. Usměju se. Dojdu k němu a pozorně ho sleduju. Položím mu ruku na rameno a povzbudivě ho sevřu. "Bejt na tvým místě, utekla bych taky. Je fajn, že o otm mluvíš. Už jsem se bála, že jsi vážně stroj," podotknu. Na to se na chvilku oddálím a vezmu nohavičkové kalhotky. "Na ní? Zamiloval ses do někoho?" snažím se v něm vzbudit příjemnější myšlenky. Natáhnu se pro svůj nikorin, nasypu do něj tabáček a on se sám zapálí. Nasaju kouř do plic. Sehnu se a otevřu linku. Donesu mu sklenici a limonádu a posadím se vedle něj. Nechávám ho hodovat.

Smrt - 26. května 2011 23:29

soukromá zpráva od Smrt pro Zamilovaný? Ne. "Ne." odpovím na její otázku. "Nevím ani co to znamená." dodám popravdě. "Kdykoliv si její otec myslel, že by se něco mohlo dít, poslal jí ven a mě vždy přiškvařil." pokračuju v monologu. "Tenkrát jsem si nedovolil oponovat. Bral jsem to tak, že na mě ROTS má právo, a právo si dělat co chce." dodal jsem. "Carol byl sice milá společnost, ale byla jediná. Ostatní se na mě dívali jen jako na stroj, kterej má poslouchat." řeknu a nějak jsem si neuvědomil, že jídlo zmizelo rychleji, než jsem já mrkl. "V podstatě jediné emoce co mám jsou: hněv, nenávist a nemilosrdnost." dořeknu a podívám se na ní.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 23:37

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Studená sprcha Překvapeně nadzvednu obočí, když řekne, že ne. A ještě víc mne udiví, když řekne, že ani neví, co to znamená. Porzoruju ho a jak dojí, vezmu talíř, naberu do obrovské, kovové mísy zbytek teplé vody z ohřívače a hned umyji nádobí. "Teď jsi ale svobodný, víš, co budeš dělat dál?" zeptám se ho a nádobí rovnou osuším a uklidím. Nikorin nechám na stole. Vezmu mísu s tím, že ji vyleju, ale zašplouchá v ní voda a vyklopí se mi na hrudník a břicho. Látka se okamžitě přilepí na tělo a její bělost teď spíš působí průhledně. "Sakra! Dneska mám fakt smůlu!" zanadávám si a položím kovový lavor zpět na linku.

Smrt - 26. května 2011 23:47

soukromá zpráva od Smrt pro Provokace - z kategorie příjemných "Nevím. Prioritou bylo dostat se ven, co bude dál jsem ještě neřešil." odpovím po pravdě a pozoruju, co dělá. Když vidím, jak myje nádobí, tak mi dojde, že tohle jsem viděl maximálně ve filmech, co mi Carol pouštěla. "Jsem zaostalej, co se týče normálního života!" uvědomil jsem si a začal jsem proklínat svojí existenci, ROTS i to, co ze mě udělali. "Jen co zjistím, kdo dal příkaz k tomu, aby se ze mě stalo tohle, tak skončí jako sekaná!" rozhodnu se a sleduju, jak se Leo polila. Zapůsobilo to jako katalyzátor nějakého uvolnění hormonů, ale nepřikládal jsem tomu váhu, protože mě naučili, že to nic není. "Jsem možná víc stroj, než vypadám." pomyslím si a nechávám hormony dál pracovat. Pak vstanu a zamířím k ní. "Já to udělám." řeknu, dojdu k ní a kybernetickou rukou chytnu lavor. "Kam to mám vylejt?" zeptám se a podívám se jí do tváře.

Leo Mógwei 魔鬼 - 26. května 2011 23:55

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Ruka k dílu Vstane a jde ke mně. Jsem jako přimražená. Jeho ho sleduji. Jeho otázka a počínání mne překvapí. "Do záchodu," dostanu ze sebe trochu trhaně. Cítím, jak voda na mně chladne a vystupují bradavky. Až teď mne napadne skrýt si rukama hrudník. Po chvíli je vyměním za jednu a hledám druhou čité oblečení, ale nakonec musím oběma. Vytáhnu tílko do pasu s poměrně hlubokým výstřihem. Povzdechnu si. Svléknu ze sebe košilku a přehodím přes vanu. Navléknu na sebe tílko a snažím se moc si nepřipouštět chlad, aby bradavky nedělaly to, co dělají.

Smrt - 27. května 2011 00:10

soukromá zpráva od Smrt pro Leo a její trošku intimní problém Aniž bych pohnul očima, tak vidím jak určitá část jejího těla dělá něco, co by neměla. Je to jedna z mála věcí, co mám za pozitivní, z mého pobytu v ROTS. Nikdo neví, že si všímám věcí, kterých bych neměl i když se dívám přesně na někoho. "Dobře." řeknu a zvednu lavor a opřu si ho o žebra, během zvedání slabě zaúpí mechanika ruky. Jen co jsem Leo z dohledu se pousměju, i když pořádně nevím proč. Ostatně taková trochu trapnější situace a řadění hormonů. Najít záchod nebylo problém, vzhledem k tomu, že orientace byla jedna z mých předností. Vylil jsem lavor a rozhlédl jsem se po okolí. Proti laboratořím tu byl docela binec. "Však si myslím, že si na tohle zvyknu." pomyslím si a znovu se rozhlédnu. Pak chytnu lavor do kybernetiky a zamířím zpět. Jen jsem zpět, tak lavor položím na zem u linky. "Úkol splněn." zahlásím automaticky. "Proč jsem to vlastně řekl??" zamyslím se.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 00:18

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Rudá jako rak Přijde a promluví. Polekám se a otočím se na něj. Zrudnu a hbitě přetáhnu tílko přes ňadra. "Jo... dobře...," dostanu ze sebe celá rudá a natáhnu s epro nikorinku. "Teda... co... blbnem. To už nemusíš říkat, copak jsem ti nějakej dávala?" zasměju se a dojdu k lavoru. Skloním se a tak trošku vyšpulím zadeček a uklidím lavor na správné místo. "Tady v Pekle tě najdou hůř, než kdybys byl v Nebi. Tam to maj zmapovaný. Jenže tady je bída. A práce prakticky žádná, pokud nedřeš v továrnách od ROTS," vysvětlím mu jak to tu chodí. Otočím se k němu a jsem stále trochu v rozpacích, bradavky stále lehce tvrdé.

Smrt - 27. května 2011 00:33

soukromá zpráva od Smrt pro Trochu nesvá Pozoruju její počínání a zároveň poslouchám jak, osvětluje jak to chodí tady dole. Když vyšpulí zadeček, tak si neodpustím pohled a zadívám se na její intimní partii. "Wow." pomyslím si a dívám se na ní. "Práce. Myslím si, že budu mít co dělat nejdřív sám se sebou, než s jinými." konstatuju a dívám se na její pozadí, dokud se nenarovná. Když se narovná, tak si nepatrně všimnu jejího dvojtého problému na hrudi. Hold některé věci se beze snahy dají schovat jen těžko.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 00:40

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Práce mu nevoní Skousnu si spodní ret a zadívám se na něj. Pak ho pustím a rozhlédnu se po místnosti. Složím ruce na hrudi, propletu, doufaje, že efekt zimy zmizí, ale místo toho se naskytne dobrý výhled ve výstřihnu. "No to ti schvaluju. Ale jak mám pro tebe hledat jídlo? Budeš si muset vystačit s tím, co pro tebe seženu. Já nikde nepracuju, protože peníze vlastně ani nepotřebuju. Ne na jídlo," vysvětlím mu, že sama si vystačím, ale že on se bude muset uskromnit, jestli tu chce být. Nevyháním ho. Je mi jasné, že nemá kam jít... .a jsem tu i docela ráda za společnost. Nějak jsem si ho oblíbila... je vlastně docela... roztomilý. Koutek úst se mi zakroutí do úsměvu a mé oči si ho prohlédnou. Popojdu k němu a dám mu pusu na tvář.

Smrt - 27. května 2011 00:58

soukromá zpráva od Smrt pro Nečekaná reakce "Neboj, jen co se dám trochu do kupy, tak nebudu překážet." řeknu a pozoruju její tvář. Její pohyby vnímám tak nějak víc, než bych chtěl. Nemám pocit, že bych měl sledovat něco jiného. Oči nemůžu odtrhnout od ní. Asi proto, že je nejhezčí objekt zájmu, co jsem viděl za poslední čtyři, možná pět měsíců. Když popojde blíž, tak vidím, jak se vytáhne špičkách a mě si přitáhne blíž a políbí mě na tvář, tak se mi naskytne pohled od jejího výstřihu. Opravdu krásný výhled, abych pravdu řekl. Reakce hormonů ani nějak neřeším, protože už je beru jako součást sebe, asi se něco urovnalo tak, jak mělo být. Po polibku se jí zadívám do očí, pousměju se a levou, kyberneticky neupravenou rukou jí pohladím po vlasech. Jednám automaticky, ale nejsem si jistý zda jednám správně, ale nějak je mi to momentálně jedno.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 01:09

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Roztomilý útok? Pohladí mě po vlasech. Pootevřu rty a překvapeně vydechnu. Vzhlédnu k němu a přimhouřím flirtovně oči. "Je to zvláštní. Po dlouhé době tu se mnou někdo je a docela se mi to i líbí... Vlastně docela hodně," přiznám. Zlehka skloním hlavu, protože si ji mírně vyvracím, jak je vysoký. Prsty něžně přejedu po jeho lidské ruce a aniž bych si pořádně uvědomovala, co vlastně dělám, stáhnu si jeho ruku ze svých vlasů a jemně ji stisknu ve své. Najendou cítím, co by asi nebylo dobré. Do tváří jde lehká červeň a já vím, že je s emnou zle. Za dívám se na něj. "Jsi dost vysoký, víš to?" nikdy jiný neumí zazdívat bezva okamžiky tak, jako já.

Smrt - 27. května 2011 01:39

soukromá zpráva od Smrt pro Romance: "Upír" a stroj? Dívám se na ní, ani nevím, jestli to, co dělá, je normální, ale nevadí mi to. Aspoň se dozvím něco o životě normálních lidí. "Aspoň si v životě někoho měla, já ne." řeknu popravdě a při mých vlastních slovech mě docela zamrazí. Husí kůže proběhne po celé mojí kůži docela viditelně. A co se mi nelíbí vůbec je to, že mi to vyvolalo jen další nepříjemnou vzpomínku. "Tak vstávej ty kuse šrotu!! Hni se!!" zařval jeden z vojáků. "Ten má dost brácho, dosloužil, hodíme ho k ostatním ne? Jako další nepovedenej pokus našich vědátorů." ozval se další. Následoval kopanec do žeber, díky tvrzené botě to bolelo víc, než cokoliv jiného. "Jak si vede náš výtvor?" ozval se ženský hlas. "Špatně madam, vůbec se nechytá, je na odpis." ozval se první voják a před očima se mihla bota, která tvrdě nakopla obličej, díky masce to jen krutě bolelo, taky mě to převalilo na záda. Pak se objevil obličej jisté blondýny v bílém plášti, vlasy stažené do culíku, v obličeji jasně vědecky necitelný pohled. "Ale no tak Ravene, co mi to děláš? Takhle mě tu ztrapňovat, před všemi těmi hlavouny." řekla a v obličeji měla takový ten vědecký výraz. Pak se sklonila níž. "Co kdyby jsi těm šaškům ukázal, čeho jsi schopný a pak ti něco ukážu já." řekla vyzývavě a lehce poodhalila výstřih, který byl vidět jen z mého úhlu. Pak se zvedla a odstoupila. "Poslední pokus." řekla tradičně vědeckým tónem. Pak následovalo pomalé zvednutí z vlastních sil, pohled na skupinu vojáků a následný masakr, neozbrojený. Na jehož konci byla testovací místnost celá od krve a plná těl vojáků. Zaslechl jsem hlas oné vědátorky, tak jsem se za ním otočil, mluvila ke skupině hlavounů v oblecích. Pak se otočila na mě s úsměvem a poklepala svému asistentovi na rameno, ten něco nacvakal do klávesnice, načež následoval masivní elekromagnetický výboj, který přetížil veškeré obvody zbroje a kybernetiky. Způsobil naprostou ztrátu vědomí. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že jsem přikurtovaný k nějakému stolu. Nade mnou se skláněla vědátorka: "Potěšil jsi mě Ravene. Hlavounům se demonstrace líbila." řekla a cítil jsem jak rukou klepe na hrudní plát zbroje. "Jo a ještě jedna věc..." začala a naklonila se blíž. "...snad jsi si nemyslel, že bych si začala se strojem. Jsi blázen, jestli jsi tomu věřil..." dodala a na tváři se jí objevil líbezný úsměv. Chtěl jsem jí nějak chytit, nebo praštit, ale bránila mi v tom pouta. "Ale, ptáček se nám zlobí!" rozesmála se a odešla.... Když jsem se vrátil do reality, tak jsem zadíval Leo do tváře. "Promiň, nějak jsem se....zavzpomínal..." řekl jsem mírně otráveně. Opravdu to nebyla vzpomínka, kterou bych si právě přál. Lehce jsem sevřel její ruku a snažil jsem se usmát, ale nějak to nešlo.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 01:52

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Kousky minulosti To, co řekne mne mírně zabolí. Pousměji se. Ale nic neříkám. Vypadá pak silně nepřítomný. Trochu se bojím ho vyrušit. Když řekne, že se zamyslel, dívám se mu hluboko do očí. V těch mých je nehraná starost o něj. Sevře mou ruku a já se zhluboka nadechnu. "Ano... měla...," oči s emi zaplní slzami, "všichni se mnou chtěli žít věčně a všichni umřeli jeden po druhém kvůli mému prokletí jménem AVS." Proto jsem byla radši sama, proto .... Z očí mi vykápnou slzy a tělo se rozechvěje. "Promiň... já... ," začnu si rozklepanou rukou utírat slzy a pustím jeho ruku. "Svou láskou... zabíjím... a tak jsem... skončila sama... a já... neřeš... promiň," hlavou mi probíhá směs myšlenek. Pak s ena něj povzbudivě usměji a položím mu znovu ruku na rameno. "Určitě si někoho najdeš. Být z části stroj je v téhle době rozhodně víc sexy než být nakažený AVS. Protože já bych tě stejně tak akorát nakazila," utřu si oči skoro do sucha. "Kruci! Nesnáším, když před někým bulím jako malá holka!!" zahudruju. Umírali pomalu... před mýma očima.. orgány jim selhávaly... postupně... kousek po kousku... a i když si je brala smrt, měli na rtech mé jméno.... jméno jejich vraha.

Smrt - 27. května 2011 02:05

soukromá zpráva od Smrt pro AVS contra Cybernetics Když vidím, že se rozplakala, tak mi další ze vzpomínek na Carol říkala, že bych jí měl obejmou a uklidnit jí. Rozhodl jsem se vzpomínky poslechnout. Pomalu jsem jí objal, i když spíš levou rukou. Spousta lidí, co vidělo, co mám z pravé ruky okamžitě začalo řvát: Nešahej na mě to špinavou kybernetickou prackou! "Ale no tak." snažím se jí uklidnit, i když tón, který naznačuje naprostou necitelnost tomu nenasvědčuje. "Nemůžeš za to, že máš tu nemoc. Určitě jsi se jí nenakazila dobrovolně." řeknu a podívám se na ní. "Ty jsi aspoň kompletní osoba, máš vzpomínky, city, sny a naděje." pokračuju a pak se zadívám někam za ní. "Já ne. Nevím kdo jsem, odkud jsem, nemám cíl, nemám city a jediné vzpomínky mám na dobu, kdy ze mě ROTS měli vraždící stroj. Mám na svědomí víc životů, než kolik si myslíš, že máš na svědomí ty." řeknu a snažím se měnit tón hlasu, aby to neznělo naprosto necitelně. "Desítky...ne stovky životů vyhasli mojí rukou. Dobrých deset procent byli lidé, jako ty." pokračuju, ani mi nedochází, že bych jí tohle říkat neměl, ale prostě to ze sebe sypu, jako kulomet. "Ani nevím, jestli někdy budu mít alespoň desetinu z toho, co máš ty." řeknu už o něco klidnějším tónem. "A nemusíš se bát že mě nakazíš, to, co mi koluje v krvi mě prý před tím virem chrání, aspoň co říkali v laboratoři..." dodám a podívám se na ní.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 02:15

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Necitelná citelnost Překvapí mne, když mě obejme. Přitulím se k němu a natisknu se tak na jeho kůži. Popotáhnu. Poslouchám ho a zlehka sjedu na jeho kyber ruku a stáhnu si ji na sebe, aby mě s ní taky objal. Jeho tón byl chladný ale nějak vypadal, že ... mne chce utišit. "No jo - asi mám co dohánět," pronesu a tiše se zasměji. Poslouchám ho i ohledně toho, že ho nemůžu nakazit. "takže existuje lék, jen si ho mohou dovolit jen někteří," zbrblu si. Ale pousměji se. "I tak si dám pozor," pronesu a tím dám najevo, že mi na něm záleží. Znovu k němu vzhlédnu. Usmívám se. "Jsi skvělej chlap. Chce to jen trochu zvyku a holky se budou o tebe jenom prát. Jednou jsi byl člověk a teď jím budeš zase," pohladím ho něžně, skoro až magicky po tváři a může cítit zvláštní, příjemné teplo.

Smrt - 27. května 2011 02:25

soukromá zpráva od Smrt pro Člověk "Nemyslím si, že takhle budeš žít věčně." konstatuju a dívám se na ní. Když si stáhne i kybernetickou ruku na sebe, tak se ani nebráním. Sice v ní nemám takový, respektive žádný cit, vzhledem k tomu, že je to kus kovu, ale snažím se do doteků nedávat vůbec žádnou sílu. "Nemyslím si, že by na mě bylo něco extra. Kdo by stál o něco, co má v krvi zabíjení a ničení?" nahodím do éteru. "Možná jsem byl člověk, ale nepamatuju si z tý doby nic." řeknu a kouknu a svojí kybernetickou ruku. "A stát se člověkem, po tom, co jsem bůhvíjak dlouho byl jen stroj? Na kterém nikomu nezáleželo?" vypálím další otázku. Když ucítím její dotek na tváři a to zvláštní teplo, tak jen zavřu oči a pomalu skloním hlavu co to jen jde, jen abych vnímal její dotek a to teplo.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 02:37

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Pocity Nakonec mne tou rukou obejme. Nevadí mi to. Jen se na něj povzbudivě usměju. Je to zvláštní. Ukazuju mu svojí slabou stránku. Ale radši jsem ta "hloupá" a "nespoutaná". Po jeho slovech chápu, jak to myslí. "Zabíjení a ničení. Ne - jenom do v krvi nemáš. Je jedno, že si nic nepamatuješ. Člověk má pudy. Základní, už s e snimi narodí a dají se jen potlačit. Ne však vymazat. A ty cítíš. Už jenom proto, žes utek', žes mě nezabil, že zavřeš oči, když cítíš moje teplo. Vlastně to nejsou malé, ale velké důkazy svobodné mysli s citem. Toužil jsi přece po svobodě. Touha je taky cit, pud. Lidský. Lidi chtěj bejt odjakživa svobodný. Takže pro mě JSI člověk. A mně... na tobě záleží. A toho si važ, protože mě hned tak na někom nebo něčem nezáleží... Takže nemáš v krvi jen zabíjení a ničení," mluvím takovým chlácholivým tónem a jasně mu dávám najevo, že tohle mu nespolknu. Teda jako jo - jasně - není zvyklej. Ale to, jak se teď chová je moc hezký. "Nikdo nezapře svůj původ. Možná tak potlačí, ale nikdy nezmizí," zopakuju mu. "Vrabčáku," oslovím ho na konec a bezbolestně, škádlivě ho ďoubnu do žeber.

Smrt - 27. května 2011 02:46

soukromá zpráva od Smrt pro Vrabčák? No comment. Poslouchám její slova a vnímám její doteky, možná je na tom něco pravdy, možná ne. Ale popravdě to teď nehodlám zkoumat. Ani jsem nevěděl, co jí říct. Nevím ani jak s ostatními pořádně jednat, natož, jak se chovat v takovýhle situaci. Že mě osloví vrabčáku mě překvapí. Havran by bylo příhodnější, ale to je spíš ponurý. Aspoň z jistého pohledu. Dloubnutí do žeber mě donutí otevřít oči a zadívat se do těch jejích. Najednou jsem měl zase ten pocit, jako by můj mozek kalkuloval nejlepší další tah, ale ten mě vzápětí opustil. "Jak myslíš....lvice." odpovím jí stejným formátem, jakým začala ona a lehce se usměju.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 02:55

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro No jasně, že je na tom něco pravdy Znovu se podiví nad mým oslovením a pohlédne na mě. Tak nějak se "mile ušklíbnu", aby měl ten pohled lepší. Trochu se zarazím, když mě osloví, jak mě osloví. Ale pak mi zacukají koutky. Být drzá je moje přirozenost. "Nah - chce to čas. Jen o sobě v tomhle nepochybuj," mrknu na něj. Pak se zadívám na hodiny a podvědomě zívnu. Nechci už se v tom pitvat a všechno možné rozebírat. Na druhou stranu vím, jak na tom je. A bude mi dělat společníka, což je fajn. "Tak jak navrhuješ dostat to znamení ROTS z tý svojí zbroje?" nahodím zase svůj oblíbenj tón, typickej pro lidi z Pekla.

Smrt - 27. května 2011 03:01

soukromá zpráva od Smrt pro Zbroj Dívám se na ní a docela mě pobaví, když zívne, sice anatomii znám, ale detailní ukázku mi poskytla snad jen ona. Její otázka byla docela trefná. Co s tím znakem? Chvíli si nad tím lámu hlavu a pak se podívám na ní. "Upřímně? Nemám páru, zatím jsem nad tím taky nepřemýšlel." odpovím jí po pravdě. "I když je důležitý, aby zůstala v celku, protože pochybuju, že by jí někdo dokázal znova dát takhle dohromady. Myslím že by se neměla řezat ani tak podobně." uvažuju a podívám se na zbroj. "Jedině nějakou chemikálií, co není agresivní vůči kovům." zauvažuju a pak se podívám zpět na Leo, jestli nemá nějaký nápad ona.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 03:19

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Znak, a já jdu na znak Povzdechnu si a pokrčím rameny. "Já ti s tímhle nepomůžu. Na to mi nejspíš chybí znalosti," zatvářím se naoko kapitulovaně. "Ale ty bys mohl být chytřejší a nějak si s tím poradit. Ještě bych něco poradila a ty bys ze mě nadělal sushi, protože by byla zničená i zbroj. A viděla jsem tvoji rychlost, to mi stačilo. Takže použít můžeš cokoliv najdeš. Ale třeba bych začala lihem, ale šetřit," mírně se usmívám. Pak se chytím linky a pomocí ní se zvýším. Dám mu krátkou, přesto až překvapivě něžnou pusu na rty. "Dobrou noc, Vrabčáku. Jdu si lehnout. Až se budeš cítit unavený, lehni si klidně ke mně do postele. Je akorát pro dva a já jsem zvyklá spát u zdi," pronesu a obejdu ho. Poplácám ho po paži a na to ulehnu do postele.

Smrt - 27. května 2011 03:29

soukromá zpráva od Smrt pro Uvažovní nad zbrojí Díval jsem se na Leo, a poslouchal její návrhy. Jak se z toho dokázala vykroutit. To je docela fascinující. I když jsem pochyboval o tom, že není tak hloupá, jak sama říká. Něco mi říkalo, že jí to stejně nevymluvím. Když začala mluvit o lihu, tak se mi trochu rozsvítilo. "To by šlo." pomyslím si. Její polibek zase trochu rozházel moje soustředění, ale tentokrát mi to nevadilo, dokonce jsem to uvítal. Pak jsem se díval jak si jde lehnout a ještě chvíli poté jsem cítil její doteky. Jen co si lehla, jsem našel nějaký kus hadru a začal jsem čistit zbroj, co mě překvapilo bylo to, že to jde z tuha, ale jde to. "Hi-tech technologie, ale mizerně nanesenej symbol? Dělá si tu někdo srandu???" pomyslím si a pokračuju v pulírování. Zabralo to asi další půlhodiny. Po skončení práce byla po znaku veta. Byl jsem rád, že jsem došel maximálně ke gauči, moje pravá ruka si říkala o timeout a já jí ho hodlal dopřát. Jen jsem sedl na gauč, tak jsem sebou žuchl a cítil jsem, jak vypínám...

Pure Raven - 27. května 2011 13:07

soukromá zpráva od Pure Raven pro Středisko ROTS, Sei Když jsi se s Dorakurou rozloučil, mohl jsi vidět na jeho tváři mírný úsměv, který sis vyložil jako přátelský snad jen ty.  Trvalo to jen chvíli a objevil ses ve svém menším, přesto luxusnějším pokoji, který vždy slouží jako prozatímní hnízdo, než vyletíš do terénu.  Celé středisko je řízené hlavní počítačem. Každý ví, že Dorakura řídí tento počítač, ale někdy jsi míval pocit, že je to obráceně.  Jak jsi promluvil, objevila se přes tebou projekce s informacemi a okamžitě se ozval až mrazivě realistický hlas, ovšem bez žádného emočního zabarvení. "CW329, původem člověk z Arak City. Lidské jméno: Carter Wahed, krycí jméno Raven, biologický věk 30 let; nejlepší adept na přijmutí kyber strojů a zdokonalení. Testování exoskeletu. Výsledky úspěšné. Od 3. března 2 691 na základně Y1, kde byl zahájen přeměňovací proces. 30. srpna 2 699 převelen za základnu Y5. Od 24. června 2 700 objeveny první známky projevování lidských emocí. Ihned nasazena léčba. Od 16. ledna 2701 opakovaně zahájeno potlačování lidských vrozených pudů a emocí. Léčebné procesy neúspěšné. 24. září 2 702 odsouzen na smrt radiací. Včera se mu při plnění rozsudku podařilo uniknout. Sledovací zařízení poničeno radiací ze syrvoga. Jeho komplic je žena. Není v databázi. Její výška: 163 centimetrů. Vlasy: platinově blond. Kolem základny se pohybovala každý čtvrtek, kolem páté hodiny odpoledne od 5. ledna 2 701. Včetně včerejšího dne. Její rysy napovídají o starém, čistém, asijském původu. Díky nedostatku informací můžeme spekulovat, že pochází z nižších vrstev z míst, které slangově nazývají Peklo," sdělí ti spoustu informací, "CW329 při svém úniku zabil 20 pěšáků, 10 strážců základní stráže, 15 strážců posílené stráže, 40 odstřelovačů a 1 zmutovaného mental syrvoga. Zranil 6 příslušníků armády a 5 vědců. Celkem za svoji existenci připravil o život 865 tvorů." Hlas se na chvilku odmlčí.  "Budete si přát ještě něco?" zeptá se tě hlavní počítač znovu. Ale vypadá to, že ony informace byly skoro víc než vyčerpávající. Informace, že má rysy čisté Asiatky ti velice pomohou. Moc rasově čistých není. Nezbývá ti ale nic jiného, než se vydat do Pekla. Těžko říct, co ti bylo příjemnější. Jestli luxus, ale konzervatismus Nebe, nebo špína, ale odvázanost Pekla.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 13:41

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Druhý den, ráno Probudím se se brzy ráno. Těsně před svítání. Ale ono vždycky ještě hodnou chvíli trvá než se světlo dostane sem domů. Pozoruji temnější šero svého příbytku. Zadívám se na gauč. To je ale šmudlajz - postel je pohodlnější. Pousměju se. Vezmu si deku a přikreju ho. Je docela zima a tak zapnu ohřívač, který slouží i jako topení. Jsem odpočinutá a přemýšlím, co mu dát k snídani. Možná bych měla koupit chléb. Zadívám se na hodiny. V pekárně otvírají za chvilku.

Smrt - 27. května 2011 16:59

soukromá zpráva od Smrt pro Morning? Really? Jen co jsem zamhouřil oči, tak jsem ztratil pojem o tom, kde vlastně jsem. Sny se mi od určité doby nezdály. K čemu by se stroji měli zdát sny? Ty jsou výsadou lidí. Ráno mě probudí jak na mě někdo něco pokládá. Když jsem nepatrně pootevřel oko a zjistil jsem, že Leo přes mě přehazuje nějakou deku. "Laboratorní stoly jsou chladnější, než je vzduch tady." pomyslím si, ale nechci jí vyděsit, tak raději dál předstírám, že spím. Když odešla, tak jsem ještě chvilku počkal a pak jsem vstal. Chvilku mi trvalo než jsem si uvědomil, kde jsem, ale nakonec jsem si vzpomněl. Screw this!" pomyslím si a pomalu se zvednu. Kéž bych měl ještě něco víc, než jen tu zbroj, nějakej civil. Ale nakonec si myslím, že dostatečně bude stačit ta zbroj. Žil jsem v ní do teď, nemám důvod jí měnit. Hodil jsem jí tedy na sebe, až na masku. tu jsem nechal zatím dole. Pak jsem se rozhlédl po příbytku Leo a uvažoval, k čemu má tolik věcí.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 17:15

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Ráno Vezmu si pár drobných a povzdechnu si. No moc peněz nemám. Převléknu se a odejdu. Dají mi chléb do papírového pytle. Vezmou si těch pár drobných, ale pak mě uvidí jeden z pekařů. "Hej - ahoj Leo! Jie - vrať jí ty peníze. Vyléčila mýho syna, když se vytřískal na motorce. TO je k nezaplacení - hoď to na mě," pronese a já se nestačím divit. "Sakra neblbni, Eriku," svraštím obočí. Chleba je právě z pece a pálí. Ale nakonec mi půlku vrátí. Jsem nasraná. Nepotřebuju nějaký jejich pitomý slitování. Všichni tu jsme na jedný lodi, nevidím důvod, proč být zvýhodněná. Vrátím se domů. Otevřu a trochu se zarazím, když vidím, jak je Vrabčák vzhůru. "'Brý ráno," pozdravím ho a uculím se. Na zádech mám menší nádobu s vodou. Podám mu stále teplý chléb. "Snídaně," pronesu a najili vodu do té větší nádrže. Sjedu ho pohledem a uvidím, že se zbavil znaku. Zazubím se. "Asi bych ti měla sehnat civil, co?" ušklíbnu se a začnu stlát postel.

Smrt - 27. května 2011 19:06

soukromá zpráva od Smrt pro Civil Když se objeví Leo se snídaní, tak mě překvapí, že se snaží. ROTS mi dávali jíst jednou denně a přežil jsem. Jako odpověď jsem se usmál a díval se na ní. Když začne o civilu, ta se znovu usměju. "Nemusíš, stejně by mě dřív, nebo později prozradila kybernetika, takže je asi jedno, jestli jsem takhle, nebo v něčem jiném." řeknu a dívám se na ní. Navíc, udělala jsi toho pro mě víc, než kdokoliv jiný." usměju se.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 19:32

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Asi jsem fakt moc hodná "No jo ... to sem celá já," ušklíbnu se a přejedu ho pohledem a pak se k němu zase vrátím. Nadzvednu překvapeně obočí. Jeho úsměv... Je najednou tak přirozenej a objevil se na tváři tak lehce... Vykouzlí mi to na tváři rozzářený úsměv. "Ty se usmíváš," pronesu nadšeně. Popojdu k němu a stoupnu si na malý stolek. Obtočím mu zlehka ruce kolem ramen. Flirtovně a svůdně. Hned na to natisknu své rty na jeho. "Asi jsem s tím děsná a dotěrná, ale prostě jsem to chtěla udělat," ospravedlním se.

Smrt - 27. května 2011 19:44

soukromá zpráva od Smrt pro Ou Překvapí mě, že jí potěšila taková banalita. Pro mě je to něco, co se teprve učím. Nikdy jsem se nesmál. Nebyl důvod. Ještě víc mě překvapí co udělá potom. Hopne na stůl, dá mi ruce kolem ramen a políbí mě. Polibek pro mě trval skoro věčnost a vůbec mi to nevadilo. Vůbec jsem si neuvědomoval nic jiného.. Když pak promluví, tak jsem mrkl a díval se jí do očí. "Dotěrná?? Nepřijde mi." řekl jsem a rukama jsem jí objal kolem pasu. "Nemusíš se omlouvat." dodám a dívám se na ní.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 19:58

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Líbí se mu to Obejme mě. Uculím se a zlehka zavlním boky. Přimhouřím spokojeně oči jako lvíče a zavrním. Je mi to příjemné. Přitulím se k němu víc. "Dobře... nebudu se omlouvat. Takže ti nebude vadit.. když to udělám ještě...?" pronesu a můj hlas je provokativní. Přitisknu znovu své rty na jeho a něžně ho líbám. Ochutnávám sladce jeho rty svými a tisknu se k němu. Jazýček samozřejmě nezapojuji. Pohladím ho po vlasech. Po chvíli se od něj odtáhnu. "Půjdeme za Ezym. Půjčí ti nějaké civilní oblečení. Takhle tu pobíhat nemůžeš. Kyber části nevadí, ale tohle příliš provokuje vznětlivost tady, tvorů v Pekle," dodám a sladce přitisknu své rty na koutek jeho úst.

Smrt - 27. května 2011 20:19

soukromá zpráva od Smrt pro Co je špatného na mém outfitu? Aspoň jediná cool věc tady... Ani jí nestihnu odpovědět a opět cítím její rty. Ani nevím co mám dělat, ale jednám nějak sám od sebe. Když i přes zbroj ucítím že se na mě tiskne, tak jí lehce pomůžu rukama, i když se je spíš snažím nezapojovat. Její polibky ve mě probouzí něco, co dlouho spalo. Ani nevím, jak to přijmout. Když začne mluvit o nějakém Ezym, tak nějak moje pocity najednou řachnou k zemi jako výšková budova. "Kdo to je?" zeptám se a dívám se na ní. "A co je špatného na tomhle? Ani nevím, jestli si chci zvykat na něco dalšího, tohle je něco jako moje druhá kůže." řeknu a podívám se na zbroj.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 20:44

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Je cool, ale budou na tebe pohlížet skrz prsty Oplácí mi zlehka polibek. Pak se zas zatváří trochu jinak. V duchu se prokleju za to, že jsem s tím začala. Mluví o své zboji jako o druhé kůži. Zamyslím se a zamyšleně se zhoupnu v kolenou a otřu se o něj pánví. "Tak co třeba nějaký kabát, který to zamaskuje? Takhle lítat mezi náma je fakt o hubu... I když vím, že ty bys mnohé přepral... Se znakem je to jistá smrt, beze znaku provokace," vysvětlím, "tak se poohlídnem po nějakým lehkým kabátě kterej venku budeš nosti na zbroji, hm?" Uculím se a znovu se zhoupnu a má pánev se s podbříškem na něj natiskne.

Smrt - 27. května 2011 21:12

soukromá zpráva od Smrt pro To na mě pohlížejí stejně... Pohyb její pánve cítím přes zbroj slabě. Ale zahlédl jsem, co dělá. I přes zbroj mi to přišlo takový....přítulný. Což asi původně mělo být. "Něco si sehnat musím, nemůžu tu takhle lítat hlavně kvůli tomu, že mě ROTS nejspíš budou chtít najít." řeknu a dívám se na ní. "Co se týče obyvatel tady dole, těm se dá v nejhroším utéct, nebo zabít." konstatuju a všimnu si, že v hlasu nemám žádný cit. Na její další pohyb pánví nějak automaticky zareaguju tak, že jí přitisknu k sobě.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 21:41

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Já ne :) Natiskne si mě na sebe. Přitisknu se k němu i hrudí a zalapu po dechu. "Studíš," špitnu a pousměji se trochu .. lišácky. Zrudnu, protože cítím, jak mu znovu tvrdnou bradavky. Asi si pořídím podprsenku... "Raději nejdřív utíkat. Moc by ses mi nezavděčil, kdybys je zabil a oni zjistili, že tě tu schovávám..," pronesu a vyzývavě nadzvednu obočí. "Měli bysme vyjet, ale nechce se mi od tebe," přiznám a svůdně se zasměju.

Smrt - 27. května 2011 22:03

soukromá zpráva od Smrt pro Studený plech "Furt lepší, než být rozpálený jako kamna ne??" zeptám se s úsměvem a dívám se na ní. "Jak by to mohli zjistit, když budou mrtví?" střelím další otázku a cítím, jak se Leo ke mně tiskne. Její slova, že se jí ode mě nechce mě donutí se usmát. "Tak furt budu s tebou. I když asi vím, jak to myslíš." dodám a dívám se na ní. Rukou už navlečenou ve svršku zbroje jí pohladím po vlasech.

Leo Mógwei 魔鬼 - 27. května 2011 22:21

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Chladná maska pookřála "To ano," špitnu. Pak se ptá, jak by to mohli zjistit, když budou mrtví. Pokrčím mírně rameny. Mohli by najít stopu. Navíc někteří z nás ovládají nadpřirozené síly. Uculím s epo jeho odpovědi, že bude furt se mnou. Přitáhnu se k jeho rtům. "Jsi děsně sexy, když se usmíváš," zašpitám do jeho rtů smyslně svůdným tónem. Přitisknu své rty na jeho znovu. Líbám ho, ochutnávám jeho rty, ale o něco vášnivěji a toužebněji než předtím. Víc se na něj tisknu a můj dech se o něco víc zrychluje. Po nějaké době polibek zakončím olíznutím jeho rtů. "Tak jdem. Pojď se podívat, jak vypadá svět tam venku," ušklíbnu se, přesto vyzývavě nadzvednu obočí. Chytím ho za ruku, ale pak se vyvléknu, ale tak nějak vyzývavě a provokativně. Vejdu do garáže a přemýšlím, co bude lepší vzít.

Smrt - 27. května 2011 22:34

soukromá zpráva od Smrt pro Možná Její slova opětuji úsměvem. I když teda nevím, co přesně je na úsměvu sexy. Jednoduše možná to, že asi se to někomu může líbit. Pak následuje další salva jejích polibků, které si užívám o něco víc, než předtím. Při polibcích jí tisknu k sobě tak, abych jí neublížil. Po nuceném přerušení jí jen kývnu na to, že bychom měli vyrazit. Vezmu masku, která je součástí zbroje a pak bych bez ní nemusel zvládat to, co včera v ROTS. Zatím jsem neměl moc možností to tu vidět, ale co si pamatuju z nájezdů, nikdy to nestálo za nic. V garáži čekám, co si Leo vybere jako dopravní prostředek. Osobně mi to je jedno, při nájezdech používali velké transportéry, takže tohle je něco jako kůň, proti nosorožci.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 01:34

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Errrorrr Zadívám se na motorku. Není ještě zcela opravená. Mohlo by se něco stát. Po chvíli nasednu do auta a snažím se nastartovat. Ale vždycky to zakašle. Kopnu vztekle do pedálu s peprným zaklením. Proč zrovna teď? Ne ne... to mi nedělej - tohle vážně není fér! Moje tšlo se třese vzteky a je na mně vidět, že jsem docela velký živel. Rozhodně ten emoční. Později autu vyhrožuju a nakonec se slovy: "Tak dobře, sám sis o to řekl." vyběhnu z auta a otevřu kapotu. Nahnu se a zadívám se na vnitřnosti auta, takže zlehka vyšpulím zadeček.

Smrt - 28. května 2011 01:42

soukromá zpráva od Smrt pro Pokušitelka Pozoruju, jak pobíhá kolem auta, nadává a kope. Nikdy jsem to nechápal, nechápal jsem, proč když něco nejde, tak do toho lidé musí kopat. Je pravda, že někdy se to rozběhlo, ale tady auto se jaksi tvářilo, že odmítá nastartovat. Když otevře kapotu a nakloní se do ní, tak opět vyšpulí pozadí a pro mě je to zase na vteřinu objekt zájmu. I když mě něco nakoplo, že bych neměl zírat a raději se snažit pomoct. Tak jsem pomalu došel k Leo a nakoukl do motoru a zeptal se: "Nechceš pomoct?"

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 01:57

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Malá pokušitelka Chvilku se v tom vrtám a pak si povzdechnu. Zeptá se mě, jeslti nechci pomoct. "Ne to je dobrý, asi budu muset vyměnit vnitřnosti," zavrtím hlavou, "no aspoň se nasnídáš. Pak to vezmem pěšky.... Nebo Ezymu zavolám." Zavřu naštvaně auto, až se zakymácí. Mám svraštěné obočí a jsem trochu umazaná. "Tak výlet se odkládá na později. Jinak promiň, že je to suchej chleba, ale na víc nemám...," omluvím se, že jako hostitelka moc pohostinná nejsem. Umyji si ruce a vypnu už ohřívadlo, protože tu je příjemně. Posadím se s otráveným vydechnutím do gauče.

Smrt - 28. května 2011 02:06

soukromá zpráva od Smrt pro What now? Trochu jsem rád, když řekne, že pomoct nepotřebuje, protože já jsem spíš na rozkládání, než skládání. Ještě bych něco udělal jinak a pak co? Jdu za ní a zatímco si myje ruce položím masku na linku, kde trochu zarachtá. "S tím si nelam hlavu. Nemusíš se o mě takhle starat. Já to sice oceňuju, ale nejsem na to zvyklej. Pro mě pravidelný příjem jídla bylo jednou denně něco, chutnalo jako guma." řeknu popravdě a sleduju její pohyb po místnosti. "Když to vezmu kolem a kolem, nikdo se o mě nestaral." dodám a nepřítomně zírám do zdi, přičemž mi hlavou víří myšlenky.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 02:12

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Starat se? A já? Cože? Vysvětlí mi, jak to s ním je. Utřu se do osušky a se zájmem ho poslouchám. "No jo...," jenom zahuhlám, protože se nerada starám. Teda starám, ale nerada to slyším. Ano - trošku mi to přijde jako slabost. "No pro lidský organismus je to nezdravé... A třeba v té gumě byly nějaké živy, které do sebe z toho jídla nedostaneš. Tedy ne z jednoho," pronesu a posadím se mu drze na klín. Obkročmo, tváří k němu. V ruce mám chléb. "Tákže otevřít," uculím se a utrhnu kousek chleba a dám tu to ke rtům.

Smrt - 28. května 2011 02:19

soukromá zpráva od Smrt pro Maska by bodla Sotva stačím něco říct, hned mi oponuje. "Jestli ta guma byla výživná, tak já jsem svatý." pomyslím si a dívám se na ní. Ale z mého sólo uvažování mě vytrhne to, že se na mě posadí jako na koně s chlebem v ruce. "Čichám zradu, tady mě někdo chce vykrmit a sníst!" napadlo mě a v duchu jsem se musel praštit za tuhle nemístnou myšlenku. Pak teda trochu pootevřu pusu, nemyslím si, že je třeba, abych jí ukazoval to, jaký mám mandle.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 02:25

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Mlčoun bez mečouna Sleduji pozorně pohyby v jeho tváři. Která se tedy příliš nehýbe. Ale vypadá to, že si myslí svoje. Takže je dost možné, že mi oponuje, jenom to nedokáže vyslovit nahlas. Pootevře rty a já se lišácky uculím. Dám si kousek chleba mezi rty a předám mu sousto v polibku. Přičemž jak se k němu víc přitáhnu, zlehka, dalo by se říct, že hlavně dráždivě, zatlačím svou pánví na jeho. A jak se objeví sousto v jeho ústech, dám mu krátkou, sladkou pusu na rty. Já vím - tento trik by se víc hodil s ovocem nebo s něčím sladkým. Ale v tomto případě účel světí selhávající prostředky.

Smrt - 28. května 2011 02:31

soukromá zpráva od Smrt pro Hrát podle jejích pravidel Její chování je docela zajímavé, ale ještě zajímavější je ten polibek a následný pohyb jejího těla. Nevím, jestli to dělá nějak úmyslně nebo ne, ale řekl bych že tohle byla taková ta pověstná kapka do mého poháru, kdy jsem jí dokázal odolávat. Jen se její rty dotknou mých, tak ani nevnímám výstřel svých rukou. Leva vystartovala na její stehno a pravá jí tiskla ke mě a pomalu mířila k jejím vlasům. Věnoval jsem jí ty nejvášnivější polibky, co jsem dokázal, i když si myslím, že furt to není dost. Ale jedno jsem věděl jistě, není důvod jí dál odolávat.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 02:44

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Výbuch Nečekala jsem něco takového. Po tom všem, co tvrdil, jak se z něj snažili dělat stroj... Ale nejsem překvapená dlouho. Protože mou mysl zaměstnává něco docela jiného. Vlastně někdo docela jiný. Chvíli překvapeně oplácím polibek, ale to opravdu malou chvíli. Jak se spustil on, nedokázala jsem se udržet ani já a padli jsme v boji se svými pudy. Příjemně teplé dlaně položím na jeho tváře. Cítím, jak mým tělem pobíhá elektrizující napětí doprovázené šimráním lehce pod podbřiškem. Tělo se něžně rozechvěje a ruce se obtočí kolem jeho ramen. Oplácím mu vášnivě a nespoutaně jeho krásný polibek. Vysuouvám ze své horké pusinky jazýček a kmitám s ním na špičce jeho jazyka. Otírám se o jeho jazyk a hravě, dráždivě se ho dotýkám svým. Moje tělo, boky se začnou pomalu vlnit na jeho klíně.

Smrt - 28. května 2011 02:53

soukromá zpráva od Smrt pro Lion and Raven Její polibky jsou čímdál šílenější z mého hlediska, aspoň co si tak pamatuju, je tohle ta nejpříjemnější šílenost vůbec. Pravou ruku jsem jí položil na zátylek a tiskl jí něžně k sobě, zatímco pravá se vyhoupne na její zadeček a jemně ho stiskne. Pak jí však od sebe odtrhnu se slovy: "Počkej." Během pauzy, než se byť jen naděje, sundám část zbroje, kterou jsem na sebe před chvílí pracně nasoukal. Takže horní polovina těla zase odhalená až na kůži. Pak si jí opět přitáhnu a pokračuju v polibcích. Zatímco nekybernetická ruka začne lehce přidrzle šmátrat pod její svršek a stejně drzým tempem si to šine výš.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 03:09

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Raven and Lion Položí mi svou kybernetickou ruku na zátylek a já se lehce zatřesu, protože to chladí. Jak jeho ruka vyjíždí k mému zadečku schovaném pod šortky, rozpálená kůže se pod jeho dlaní vlní. A jak sevře moji hýždi, boky se zavlní rozkoší, kterou mi jeho dotek způsobil. Hned na to se náš polibek rozpojí a já ho nechám uslyšet můj toužebná vzdech, který se bezděky vydral z mých rtů. Moje hruď se nepravidelně nadzdvihává od přerývavého dechu a oči se přivírají. Jak řekne počkej, trochu zapochybuji, zda se mu to líbí, ale mé pochyby jsou brzy vyvráceny. Svůdně se usměji a sama se na něj natisknu. Mé ruce, horké dlaně, začnou bloudit po jeho obnažené hrudi s se smyslnou vášnivostí oplácám jeho polibky. Ne. Neřeším, že je třeba brzo, nebo že bychom neměli. Kašlu na to. Taková pravidla jsou příliš svazující a toto je opravdu příjemné. Dech se zrychlí okamžitě, jak se jeho bloudivá ruka objeví na mém bříšku. Mírně se napružím a jak vyjíždí výš, zatajuje se mi dech a oči přivírám pod tíhou chtíče. A jak jeho dlaň zapluje na mé ňadro, propnu se a na malý okamžik rozpojím polibek, abych slastně zavzdychala.

Smrt - 28. května 2011 03:21

soukromá zpráva od Smrt pro Brzo? Kdo říkal? Její kůže mi přijde tak žhavá, že v jednu chvíli mě napadne, že bych se taky z jejího doteku mohl rozpustit. Ruka na jejím ňadře ho začne lehce masírovat a laskat. Druhou rukou z ní pomalu začnu stahovat svršek a přitom jí dál líbám tam, kam zatím dokážu. Jen co se mi podaří svršek shodit, tak ho hodím ke zbroji a oběma rukama jí obejmu kolem pasu a začnu jí líbat na hrudi. Jen co moje rty doputovali až k jejím bradavkám, tak je začnu co nejněžněji líbat a laskat jazykem. Cosi ve mě mi říkalo, že to tak mám dělat a pevně si za tím stálo, tak jsem se rozhodl dle toho řídit. A zatímco jsem se rty věnoval jejím ňadrům, levá ruka lehce začala hledat, kudy by se dostala pod šortky.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 03:38

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Nikdo Začnu se vlnět vášní a chvět nedočkavostí, jak se věnuje mému ňadru. Cítím, jak mi druhou rukou stahuje svršek. Občas se dotkne kovem mého rozpáleného těla a vždycky mne to donutí zalapat po dechu. Je to zvláštní, ale i teď vzrušující. Naskočí mi z toho mírná husí kůže a mé bradavky vystupují. Ale teď už to není jenom chladem. Stáhne ze mne tričko. Zadívám se na něj roztouženě, přesto cítím, jak se treochu zastydím. Ale netrvá to dlouho, protože sjede polibky níž a mně to donutí skousnout si spodní ret. Můj dech znovu nabere na rychlosti a prsty ho začnu vískat ve vlasech. Zlehka se propínám a vystavuji mu svou kůži na obdiv. Mé boky se vlní na jeho klíně o něco důrazněji, naléhavěji a prosebněji, aby uhasil žár, který sám založil. Cítím, jak začínám vlhnout a zcela se oddávám vášni. Nikdy bych od něj něco takového nečekala, ale je to dokonalé. Tiše zasténám a více se natlačím na jeho pánev, když podráždí jednu z mých bradavek o něco víc. Cíítm, jak se mi chce dostat pod šortky, pod kterými mám ještě prádlo. Nechávám ho. Chci to stejně jako on.

Smrt - 28. května 2011 03:53

soukromá zpráva od Smrt pro Ještě že tak Věnuju se jejímu tělu a momentálně nejvíc bradavkám, které střídám, aby měla požitek rovnoměrně rozložený. Zároveň levou rukou pokračuji stále níž, nakonec se mi podaří projít přes šortky a prádlo pak nedělá problém, je to ten nejmenší problém. Sjedu rukou až na její nejintimnější partie, cítím, jak samou rozkoší vlhne. Rukou sjedu co nejníže to půjde a pak pomalým, dlouhým dotykem se vracím nahoru. Dávám si pozor, aby to bylo něžné a co nejméně nepřijemné. Pak ruku pomalu vytáhnu. Obejmu Leo kolem pasu, přitisknu jí k sobě a přenesu jí na postel. Kde jí opět začnu líbat a zároveň stahovat šortky a posléze i kalhotky, oboje šlo dolů velice pomalu, asi úmysl. Pak jsem pomalu začal polibky posouvat níž, přes krk, hruď, obě bradavky, které jsem ještě jednou něžně políbil. Pomalu jsem směřoval přes břicho až mezi stehna, kde jsem umístil několik polibků a pak spíš otěže převzal jazyk a pokračoval ve svém vášnivém tanci.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 04:13

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Slast za slastí Jak se dostane pod šotky, kousnu se silně do rtu. Ale naštěstí ne do krve. Začnu se o něco více chvět rozkoší a propnu se, jak cítím jeho doteky ve svém vlhkém lůně. Moje vzdechy jsou hlasitější a opojnější. Cítím, jak mi koluje v krvi adrenalin a vzrušení. Dotkne se mne tam o něco citlivěji a něžně zavadí o poštěváček. Propnu se a slastně zavzdychám. Už ho cchi pohladit i jinde naž na odhalení hrudi, zádech i vlasech, ale pevně mne chytí a pak se objevíme na posteli. Mělce dýchám a i na posteli se mí tělo vyzývavě vlní. A to jsem ještě netušila, co mne čeká. Mé tělo hoří a chvěje se. Mám pocit, jako bych měla každou chvíli shořet na popel samou vášní. Chtěla bych o něj také pečovat, ale je teď daleko a má mysl vypnutá a soustředěná jen na jednu věc. I když mi to připadá mírně sobecké. Moje vzdechy plné slastí a chtíče se proměňují v okouzlující tiché steny a pak ve steny plné extáze. Pak se mé svaly napnou a mám pocit, jako bych nad postelí levitovala. Zakláním hlavu a pokrčím palce, pod návalem extáze a ze rtů se vydere o něco hlasitější sten a pak vzušené zanaříkání.

Smrt - 28. května 2011 04:22

soukromá zpráva od Smrt pro Když na ostro, tak naostro Chvíli jsem jí dráždil mezi stehny a pak jsem jí lehkým polibkem naznačil krátkou pauzu. Narovnal jsem se a sundal jsem zbytek toho, co bylo zbrojí. Jelikož nikdo nečekal, že to někdy budu sundavat, jinak, než aby mi umyli kůži tak je to trochu zvláštní pocit. Při pohledu na svého kolegu se mi vybaví fráze některé z řad ženského personálu ROTS. "Škoda že je stroj, má fakt pořádnou výbavu.". Kolega se tvářil tvrdě a neústupně, jako by si říkal o své. Posadil jsem se na postel vedle Leo a věnoval jí několik něžných polibků, zatímco moje levá ruka převzala štafetu po jazyku.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 04:43

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Je zvláštní psát nadpisy u sexuálních scén Celé mé tělo se chvěje. Venuje mi lehké políbení. Chvilku mi trvá, než se mi vrátí zpátky nějaké vědomí o realitě. Sleduji ho, jak se svléká a tají se mi dech. Posadí se ke mně a já mám konečně k jeho... chloubě přístup. Mhouřím oči, jak mi dá několik něžných políbení. Zahřeje mne to u srdce. Je to procítěné .... nebo se mi to prostě jen zdálo? Na nic nečekám. Přejedu dráždivě bříšky prstů po jeho obnažené hrudi- Sjíždím níž a níž, dráždivě, skoro až mučivě pomalu. A v momentě, kdy bych se měla dotknout jeho penisu, zatočím jinam. Sjedu ale k jeho varlatům, něžně je sevřu a zlehka promnu. Už jen z těchto málo doteků může zjistit, že nejsem až tak nešikovná. Nasliním si prst a přiložím ho ke špičce jeho chlouby a sjedu dráždivě po vnější straně jeho žaludu. Soustředím se. Chci mu udělat co nejlépe. Pohladím jeho penis. Něžně. A nakonec jej sevřu do dlaně a dráždivě stáhnu kůžičku. Chvilku ho honím a nechávám špičku jeho penisu přitom narážet do mé ruky a nakonec se sehnu a olíznu jeho penis jako lízátko. Nechávám jeho kůžičku dole a jazýčkem kmitám po jeho špičce, ale i pod ní. Chvilku si s ním takhle hraji, až nasaji jeho špičku do mých úst a zasunu si ho dovnitř.

Smrt - 28. května 2011 11:54

soukromá zpráva od Smrt pro Někdy to dokáže přidat na okamžiku Nechávám jí naprostou volnost, už z důvodu, že je to úžasně příjemné. Jen jí levou rukou hladím po vlasech a nechávám jí prostor. Chvíli jí nechám volnost, ale pak se položím na postel, přitáhnu si její intimní partie k sobě a začnu jí oplácet podobnou, nebo stejnou mincí, s tím, že mám trochu náskok. Nejdřív zpočátku lehce dráždím za pomocí prstů, ale pak převezme otěže jazyk. Vypadá to jako by se trochu ostýchal, že se zatím pohybuje na kraji. Zároveň jí občas políbím. Ale po pár polibcích zabrousím jazykem hlouběji a postupně postupuji, co nejdál můžu. Její rty na mém penisu mi páchali takové potěšení, že byla škoda jí to neoplácet. Prsty kyber ruky jsem jí občas přejel po stehně, zatímco levou nekybernetickou jsem si pohrával s jejími ňadry.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 14:21

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Jedno překvapení za druhým Položí se na postel a začne mne hladit ve vlasech, což je příjemné a evokuje to ve mně nutnost dráždit ho víc. Zasouvám ho do své horké pusinky a nechávám jeho špičku narážet do mého stočeného jazýčku. Netrvá to ale dlouho a přisune si mě k sobě. Moje tělo okamžitě reaguje na jeho doteky díky předchozímu rozdrážděnosti z orgasmu. Mé tělo se znovu rozechvěje a já si ho na chvilku musím vysunout z úst, abych nabrala dech a slastně zavzdychala. Na to nasaji jeho chloubu do svých úst a odvážím se až do hluboko do krku. Bez zadávení. Hraji si s ním, obtáčím jazýček kolem jeho penisu, dráždím ho, někdy až pomalu, jindy zase přidám. Ale nechci, aby teď vyvrcholil, protože bych si ho ráda užila i jinak. Ale nechávám to v jeho režii. Vlastně je docela zvláštní, jak lehce jsem se dokázala podřídit a přizpůsobit. Moje tělo se pod jeho péčí propíná a já se můžu už teď zbláznit rozkoší.

Smrt - 28. května 2011 15:29

soukromá zpráva od Smrt pro Příjemná překvapení Po chvilce vzájemného dráždění jí ze sebe něžně sundám. Položím jí vedle sebe na bok a přitisknu se k ní, levou rukou zvednu horní nohu a opřu jí svojí. Pak vezmu do ruky kolegu a pomalu za polibků začnu do ní pronikat. Úmyslně jednám zpomaleně, aby prožitek z toho byl co nejdelší a nejintenzivnější. Jen co je kolega zcela uvnitř tak pomalými přírazy "vedu šou", pokud se Leo nerozhodne převzít otěže. Levou rukou na jejích hýždích jistím, aby neměla potřebu tou nožkou překážet. To vše doplňuji polibky.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 16:27

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Splynutí Zlehka mne ze sebe sundal. Vlastně jsem šla sama, jako bych mu dokázala číst, ale bylo to spíš řeč jeho těla a náznaků, které jsem rozšifrovala. Vlastně mne docela překvapilo, jakou pozici zvolil hned na začátek. začne do mě pronikat. Zalapu po dechu a zakloním hlavu. Mé rtíky se rozevřou, jak mým tělem projede dokonalá slast. Začne pomalu přirážet. Nedokážu se ovládat. Z mých rtů se linou spokojeně, toužebné vzdechy a někdy i steny. Neležím jen jako prkno. Mé boky se vyzývaně, dráždivě vlní a teplé dlaně lačně přejíždějí po jeho krásné, obnažené kůži. Moje tělo začnou pokrývat malinké kapky potu a mé tělo voní svou živočišnou přirozeností. Pak se ale zapřu a než se naděje, použiji na něj chvat ze starého asijského umění boje. Než se rozkouká, leží na zádech a já na něj pomalu nasedám. Zasténám mhouřím roztomile oči, jako unavená šelmička. Protože to nyní v mých asijských tak vypadá. Ale já nejsem unavená, spíš omámená slastí. Dostane se do mě jak nejhlouběji může. Cítím ho skoro až v břiše. Trochu to už bolí a tak nadzvednu pánev a nasednu na něj znovu v jiném úhlu. Svůdně zavrčím spokojeností a zavřu oči. Nenasedám na něj, jen vlním elegantně, smyslně pánví a tím ho dráždím ve svých útrobách. Po chvíli začnu znovu nasedat a přitom nepřestávám vlnit pánví. Hladím jeho tělo a občas po jeho kůži přejedu nehty a poškrábu ho, místy skoro do krve. Po chvíli mám pocit, jako bych zažívala orgasmus v jednom kuse. Mé steny o něco víc zesílí nechávám se unášet na vlně vzrušení. Pak se položím na jeho hruď a mé rty si žádají ty jeho.

Smrt - 28. května 2011 18:13

soukromá zpráva od Smrt pro 2 in 1 Vpíjím se do každého její doteku, každého polibku, jako by měl být ten poslední. Dech, který jsem si uvědomil až teď je tak rychlý, že by dohnal i střelu. Ani se člověk nenaděje a hned potom, co se sotva spojíme je opět ona, ta na koni. Ne že by mi to vadilo, je to i příjemné. Prohlížím si jí a mám co dělat, abych ještě nějak držel soudnost. Její pohyby mě už tak přivádějí na pokraj normálního myšlení. Zarytí jejích nehtů a následné cestování po kůži beru jako součást toho všeho. Bolest jí způsobená mi nevadí, spíš ještě přidává celé té situaci na kráse. Když se nakonec položí, tak nějak poznám, co vlastně chce, pravou ruku jí položím na zátylek a jemně si jí přitáhnu a začnu jí líbat. Levou rukou sjedu na její zadeček a jemně ho stisknu. Dále pak začnu lehce přirážet, ať není jediná, kdo má zábavu.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 18:39

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Šampón a kondicionér Velice mi imponuje jeho rychlý, vzrušený dech. Teplo, které sála z našich těl a dokonalá spontánní intimita. Pocítím jeho kovovou ruku na zátylku a znovu přimhouřím oči. Políbíme se. Cítí, jak už nelíbám jen z vášně, ale i z citu. tak ráda bych ho chtěla odměnit jeho vrcholem. Vniká do mě a já udýchaně vzdychám do polibku, natisknutá na jeho těle. Mazlíme se jazyky dlouho, když nás pak znovu překulím tak, že jsme skoro u zdi a on nade mnou, aniž by ze mne vyjel. je mi jasné, že se teď chce nyní zapojit víc i on. Provokativně vlním pánví a znovu se svými dlaněmi věnuji jeho kůži.

Smrt - 28. května 2011 18:49

soukromá zpráva od Smrt pro Zajímavé duo Po další náhlé změně polohy, kdy jsem jí nahoře se na ní krátce usměju a pokračuju v polibcích. Ruka na jejích hýždích je opět slabě stiskne. Přírazy jsou pomalé, ale razantní. Pokaždé způsobí, že se naše kůže o sebe navzájem tře. Nevím, koho to přivádí do šílenství víc. Zda mě, nebo jí. Ale momentálně je mi to jedno. Pomalé přírazy o něco zrychlím, polibky zintenzivním a ruka svírající její zadeček stiskne o něco větší silou.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 18:59

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Ale to, co dělají je ještě zajímavější Jakmile se změní naše poloha, uvidím na jeho tváři úsměv, který mu oplatím svým smyslným způsobem. Vrním spokojeně, když cítím, jak tiskne mou hýždi. Je mocné přírazy mne přivádí k šílenství. Moje tělo se vlní a chvěje vzrušením. Sladce sténám. A pak zrychlí a chytí si mne o něco pevněji. Obejmu ho kolem krku. Obejmu ho nohami kolem jeho boků a více se tak na něj natisknu. Můžu se zbláznit rozkoší a cítím příchod dalšího orgasmu. Nehty se opět objeví v jeho kůži, na zádech. Cítím, jak chci víc a víc a má pánev se divoce vlní v rytmu jeho přírazů.

Smrt - 28. května 2011 20:32
	soukromá zpráva od Smrt pro Vskutku Její doteky mi připadali jako něco neuvěřitelného. Něžného a přitom dravého. Silného, ale také křehce slabého. Každým okamžikem jsem stupňoval úroveň přírazů až jsem jí jednou rukou musel obejmout, aby se jí náhodou něco nestalo. Polibky jsem samozřejmě nestupňoval, protože by to dopadlo možná jinak, než bych chtěl.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 21:15
	soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Indeed Objeme mne a vniká do mě tak hluboko. Chvějí se vzrušením a dalším, neskutečným návalem orgasmu. Sténám a hýbu pánví o něco divočeji. Moje svaly se zatínají a já se nechávám unášet na vlnách vášně. Moje nehty jezdí po jeho zádech a škrábou ho. Zažívám naprosto dokonalý orgasmus.

Smrt - 28. května 2011 22:05

soukromá zpráva od Smrt pro In....her Její škrábání mě jen uvádí do dalších stavů tranzu, které má na svědomí jedině ona. Přírazy jsou už tak rychlé, že by je ani nešlo počítat. Její ruce a nohy jsou pro mě něco jako zámek, který mě drží u ní. Každopádně bych se neodtrhl, ani kdyby si mě tahle nedržela. Levou rukou jsem pomalu vystoupal na její ňadro a lehce jsem ho stiskl a pak jsem jí ho něžně masíroval v rytmu polibků.

Leo Mógwei 魔鬼 - 28. května 2011 23:01

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro With him Oba se opájíme našim vzrušením. Které sdílíme, jako bychom byli jednovaječná dvojčata. Jeho tempo je rychlé, ale jako by mě vybízelo mu ukázat, že to umím stejně dobře jako on. Nebo snad lépe. Mám chuť místy křičet slastí, ale místo toho mírně kňourám a třesu se touhou. Než se rouzkouká, sedí a já na něj nasedám ve stejném tempu, které on započal. Je lépe vlním pánví. Jsem udýchaná a opojená slastí.

Smrt - 28. května 2011 23:33

soukromá zpráva od Smrt pro Grande Finale Změna polohy mě překvapila a co mě překvapilo ještě víc byla její vášnivost, rychlost a dravost. Během jejích pohybů jí rozdávám polibky tam, kam došahnu se rty. Nekybernetickou rukou svírám její hýždě a tu kybernetickou mám položenou na jejím stehně. Začínám cítit, že naše nádherná chvilka bude brzy končit. Ale hodlám si to vychutnat až do konce. Když už to nejde dál oddalovat, tak jí levou rukou zastavím v pohybu a cítím jak přišel mohutný výbuch. Po té jsem ji obejmul, přitiskl k sobě a políbil. Pak už jsem jen spokojeně oddechoval, ani rozpojovat toto úžasné spojení se mi nechtělo.

Leo Mógwei 魔鬼 - 29. května 2011 00:12

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Vrchol Mé tělo začne polévat pot, ale nepřestávám. Náhle mne zastaví, ale já se na něj ještě setrvačně narazím. Posítím uvnitř sebe jeho sémě. Propnu se a zalapu po dechu. Spokojeně zavrním, zakňourám. Udýchaně se zavrtím v jeho klíně a přitulím se k němu. Nemluvím. Jen líbám jeho kůži na rameni a klíční kosti. Jsem rozechvělá, motá se mi hlava a skoro nemám ponětí, kde je nahoře a kde dole. Cítím, jak se mi po hrudi rozlévá příjemný, hřejivý pocit. Možná bych ho měla.... pochválit ... něco mu říct... "Nádhera," špitnu. Je lepší než kdejaký člověk.

Sei Wirom - 29. května 2011 01:18

soukromá zpráva od Sei Wirom pro Středisko ROTS Kyber prsty si podepřu zvednutou hlavu a se skoro zamyšleným výrazem se zahledím do stropu, když počítač začne chrlit informace. Není radno neposlouchat a nevnímat, sám si pak připadám jako idiot. Divím se, že nám utekl. Taky bych mohl protestovat proti přísnosti pravidel pro odstraňovaní nevhodných či pokažených objektů, ale není to moje práce, i když tu mou by to usnadnilo. Jenže bezprostřední kritika jde vždy každému skvěle. "Ne, to je vše," že zní lidsky nikdy neznamenalo, že lidský je, nebo že ho tak hodlám brát. Tady měl Dorakura vždycky navíc. Podívám se na počítač a odstoupím od něj. Nemáme tu nic dobrého. Síla, emoce, chuť přežít a komplic, který nebude jen tak. Mám pocit, že by se mi hodilo víc informací o ní a to nejen adresa. Sto šedesát tři, platinová blond, asijské rysy. Tebe někdo bude znát, když jsi tak odvážná. Pak tě poznáme my. Protáhnu si prsty ruky a zběžně kouknu do odzadu na nejbližší lesklé ploše, nechci jít dolů jako úplný idol, ale jako vandrák taky ne. Jsem někdo, kdo nabízí a vážně má co nabídnout, nebo ne? Usměji se na sebe, nebo spíš pro sebe. Pak už nemeškám a vyrazím dolů, do Pekla. Zase tolik jsem to neprocházel, hodilo by se najít nový podnik, nové tváře, informované a sdílné za několik drobností, které má maličkost nemá problém získat. O to víc je snadnější to ostatním napovídat, a nevěřím, že by tady byli jiní, než jinde. Levná cena, drahé součástky, co se přeplácí a v podstatě nevyplácí, ale takový svět obchodu je. Jen na konci toho mého stojí ROTS. ROTS pro každého, v podstatě zdarma.

Pure Raven - 29. května 2011 01:54

soukromá zpráva od Pure Raven pro podzim roku 2 702, Asgeir - příběh osamělého vlka Cítil jsi ledový vítr, který se ti opírá do vlasů, to těla. Jsi na nejvyšším vrcholu budovy, ve které žiješ. Jsi si jistý, že kdyby sis sundal masku, tvoje hlava by explodovala. Pro někoho by to bylo úsměvné. Sledoval jsi nebe, a kdesi v dálce jsi mohl vidět i druhé město, které si zrovna podmaňují ROTS. Dřív s tebou lezla nahoru i ona, ale nyní se věci mají jinak. Vždycky si přála vlka, ale už Iöra nezažila. Trávíš na střechách spousta času. Ale o něco víc ještě Iörem. Tolik ti jí připomínal. Vlastně to byl teď tvůj jediný společník. Nastal čas se vrátit. Měl jsi hlad a chyběl ti tvůj vlk. Střecha je jediné místo, kde můžeš vnímat přírodu. Do pekla se neodvážíš. Ne snad, že bys měl odpor k chudině, ale koluje tam spousta nemocí, proti kterým nejsi imunní. Sotva jsi otevřel dveře svého luxusního příbytku, postřehl jsi, že něco není s Iörnem v pořádku. Kousal si packu a u toho vrčel. A cokoliv jsi udělal, řekl nebo přikázal, okázale ignoroval. Musel jsi ho vzít za srst a táhnout. Je totiž opravdu těžký. Nezbývá ti nic jiného, než se ozvat té šílené holce, tvůrkyni Iöra. Stačilo jí napsat zprávu a vydat se k ní s Iörem.

Pure Raven - 29. května 2011 02:44

soukromá zpráva od Pure Raven pro podzim roku 2 702, Nebe a vlčí muž Kdo by tvrdil, že bylo příjemné být pozorován a ve dne v noci sledován ROTS, byl by brán za blázna. Ale pravdou je, že ty ses místy na jejich účet opravdu bavila. A to pokaždé, když jsi zpozorovala nějakého robotického špeha a "omylem" jej zneškodnila s takovým ledovým klidem a grácií, že by to snad nikdo jiný nedokázal. Podívat se znovu do databází ROTS tě lákalo čím dál více. Nejde přece jen o zábavu ale i o něco víc. O adrenalin. O to, že se jim opět vysměješ do obličeje. Moc dobře víš, že není jednoduché dostat se do databáze a napojit se na hlavní počítač ROTS, ale na druhou stranu máš klíče k otevření jejich bran. Teď jde o to, aby za nimi nebyli drsní trhači, kteří by si na tobě opravdu pochutnali. Netušíš, jak moc si můžeš dovolit teď, když jsi pod lupou, zajít daleko. Sedíš u stolu, cpeš do sebe jídlo a sleduješ televizi. Když ti na komunikátor přijde hlasová zpráva. Ozývá se ti Asgeir. Ten člověk je ovšem kapitola sama pro sebe. Možná ti přijde pro tebe příliš naivní a někdy i moc osobní. Je to vlastně podivín. Ale jeho chování přičítáš reakci na svět, ve kterém žije. Když se může vymykat konvencím, milovat přírodu a lezení po budovách a riskovat tak neustále život a zajímat se o historii, proč by to měl být špatný člověk. Navíc ti dal určitou možnost zase něco zdokonalit a tomu se odolává velice špatně. A tak jste spolu vytvořili projekt, androidího vlka, staré, již zaniklé zvíře. Často ti o nich zapáleně vypráví a někdy i více, než je nutné k výrobě androida. Nicméně není naprosto dokonalý a ty víš, že je na něm ještě spousta práce. Ačkoliv by mnozí řekli, že to jsou jen detaily. Nicméně ti Asgeir napsal, že s Iörem nastaly nějaké problémy a že jede hned za tebou, aby se to vyřešilo. Jako by nemohl počkat. Je to prostě šílenec a nadšenec nejtěžšího kalibru. Co kdybys nebyla doma? Ale nesází právě on na to, že jsi neustále ve svém prostorném bytě, který spíš připomíná několika patrový dům, a sotva z něj vytáhneš paty ven?

Pure Raven - 29. května 2011 03:08

soukromá zpráva od Pure Raven pro Středisko ROTS -> Peklo Když jsi se vzdaloval od střediska, dokonale zmizelo v mlze. Nebyla to ovšem jen mlha, co jej činila neviditelným. Toto středisko leží trochu stranou od Gōrudo City, v jehož centru se nachází jakási "falešná" centrála. Tvé a hlavně Dorakurovo středisko se pohybuje po vodě a dá se stěhovat. Ale nyní bylo na břehu. Ke Gōrudo City tě zavezlo speciální auto i s řidičem. Tam na tebe čekala tvá motorka, která zapadá do "norem" Pekla. Peklo je sice rozlehlejší než Nebe, ale je pro tebe snadnější odsud získávat informace. Ať už je to zapříčiněno jejich chudobou a tvými nabídkami, nebo jejich zvláštní, bázlivou otevřeností. Do karet ti nahrává hlavně jejich společenský život v podobě barů a podniků pro potěšení oka, uvolnění vzteku a odreagování se. Když jsi vešel do jedné z nich, nebylo tam zrovna prázdno. Takže kde začít? U baru sedí mladá dívka. Byla by i docela krásná, kdyby sis odepsal její třas. Ten ti jasně napovídal, že právě prožívá abstinenční příznaky. Když si nervózně prohrábne vlasy, spatříš na krku vpichy a dojde ti o jakou drogu se jedná. Skoba. Ta jediná se dává do krku. A patří k těm dražším drogám. Vlastně ta holka nemůže dělat nic jiného než jiného, než si na ni vydělávat. A jak ti bylo hned jasné, když jsi viděl, jak minišaty sotva zakrývají její svůdné tělo, měkkou, bledou, obnaženou pleť. Možná by sis mohl zpříjemnit dnes svoji práci. Anebo si také nechat zajít chuť vzhledem k prostředí, ve kterém žije. Protože to není jen AVS, co tu mezi lidmi koluje za nemoci.

Eydis "Wired" Amardottir - 29. května 2011 10:55

soukromá zpráva od Eydis "Wired" Amardottir pro Má denní rutina - No, možná ne tak docela V soukromí svého "skromného bytečku," jak bych jej ovšem nazvala jenom já nebo někdo s hodně velkým smyslem pro humor, jelikož by jej s klidem mohlo obývat několik chudých rodin z Pekla a při toulkách oním sídlem by se ani nemuseli potkat, sedím pohodlně usazená ve svém oblíbeném otáčivém křesle, jednu nohu na stole, hlavu mírně zakloněnou. I když vím, jak asi musím vypadat, příliš mě to nezajímá, protože není nikdo, kdo by mě při tom mohl vidět. Do firmy jsem jako obvykle zavolala s tím, aby mě obtěžovali jen v "naléhavých případech," jasně dala najevo, že za naléhavý případ nepovažuji nic menšího než totální krach, který podle posledních zpráv doopravdy nehrozil a vyjádřila svůj názor, že cokoli menšího zvládnou sami, na co bych jinak měla tolik dle mého názoru až příliš dobře placených manažerů. Taky jsem nezapomněla naznačit, co by následovalo, kdyby se opovážili plýtvat mým drahocenným časem zbytečně. Někdo by možná prohlásil, že je to nezodpovědný přístup, což nepopírám, ale mě tyhle byrokratické nesmysly nikdy nezajímaly a jsem si jistá, že ti manažeři tomu stejně rozumí daleko lépe než já. JÁ se v prvé řadě zajímám o skutečnou vědu, nejsem poskok tohohle zoufale zastaralého systému. Ostatně jsem si nevybrala, že převezmu tatíčkův podnik - kdyby se v prvé řadě on nerozhodl umřít, nic z toho bych teď nemusela řešit a mohla bych se dál věnovat svým záležitostem. Smrt mého otce mě doopravdy namíchla, ne snad proto, že bychom spolu měli nějaký výjimečný vztah, myslím si, že si jen občas vzpomněl, že nějakou dceru vůbec měl a já jsem ho brala podobně. Vlastně to byl docela harmonický vztah, když se to vezme z téhle stránky, já vesele ignorovala jeho, on vesele ignoroval mě, občas jsem po něm něco chtěla, on mi to bez řečí koupil, aby byl klid, já ho za to neotravovala... A on si pak prostě umře. A ještě takovým pitomým způsobem. Dobrá, nemůžu říct, že bych sama byla čistá jako lilie, ale když už se věnuji nelegálním aktivitám, dělám to opatrně a hlavně držím hubu, proboha. Ale né, on se prostě musí předvádět a tak to pak dopadá. Nejvíc mě na tom naštvalo, že jsem si dávala takový pozor, abych za sebou nezanechala žádné stopy, které by mohly jméno "Eydis Amardottir" spojit s "Wired" a ono mi to i vycházelo, tedy do doby, než otec provedl tu kapitální hovadinu a strhl na sebe, potažmo i mě, pozornost ROTS. Sice jsem se z celé situace dokázala vylhat a ani to nedalo tolik práce, částečně proto, že svou mimiku mám hodně vytrénovanou a už předem jsem si sestavila databázi chytrých odpovědí pro podobné případy, takže dokážu z rukávu během několika sekund vysypat naprosto věrohodnou lež, možná v tom hrálo jistou roli i to, že jsem žena - mám dojem, že pro některé hlupáky je skoro nepředstavitelné, aby za tím vším stála ženská - ale tak hloupí, aby mě nechali na pokoji úplně, evidentně nejsou. Připouštím, že někdy jsou ty jejich pokusy sledovat mou osobu doopravdy zábavné, zejména ve chvílích, kdy se jakoby mimochodem zbavuji jejich kybernetických špehů. V takových okamžicích mé zadostiučinění stoupá někam do nebeských výšin, protože jestli je TOHLE to nejlepší, co si proti mě mohou dovolit poslat, tak to znamená, že buď oni jsou žabaři, nebo že já jsem skvělá. Nekriticky se přikláním spíše k té druhé možnosti. Když ale odložím zábavu stranou, je celá tahle věc velice otravná, poněvadž se nemůžu volně věnovat svým vlastním aktivitám souvisejícími s ROTS. To, že mě doteď nedostali, je fajn, ale nehodlám polevit ve své ostražitosti jenom proto, že se mi momentálně daří - to by mohlo hodně rychle znamenat můj konec. Pořád se pohybuju na ostří nože a na to nemůžu lehkomyslně zapomínat, pokud tedy nechci, aby mě potkal stejný neslavný osud jako mého tatíčka. A to mě možnost nahlédnout znova do jejich vpravdě úctyhodné databáze tak láká... Určitě jsem jedna z mála, jestli ne rovnou jediná, které se tam podařilo proniknout. Zamyšleně si ukousnu kus pizzy, televizi, která v pozadí slouží víceméně jako zvuková kulisa, příliš nevnímám. Pochybuji, že časem jejich ostraha poleví, ale taky mě nemůžou sledovat věčně, když nebudu vykazovat žádné známky podezřelých aktivit. Mírně pohodím hlavou, skoro jako bych se snažila zaplašit tuhle myšlenku. MŮŽOU mě sledovat věčně, jsou to přece ROTS, zdroje mají a spoustu času evidentně taky. Nemluvě o tom, že kdyby mi nakrásně trochu povolili šrouby a v té chvíli by se jim někdo zase naboural do databáze, bylo by to jasnější, než kdyby na mě ukazovaly obrovské červené šipky. Jako nejlepší řešení se jeví to nejsebevražednější, a to pokračovat v činnosti i pod jejich "laskavým dohledem." Přirozeně že ne hned, budu si muset trochu proklepnout, jak důkladně mě sledují, což pravděpodobně bude nějakou dobu trvat, ale stejně. Ostatně momentálně pracuji na něčem, co by mi v tom mohlo aspoň trochu pomoci. Jedná se o nenápadný svazeček kabelů, co mi leží na stole hned vedle počítače - hledač štěnic na hledač štěnic. Můj hledač štěnic je sice poměrně spolehlivý a kontroluje celou místnost, ale nedávno mě napadlo, že existuje místo, kam se hledač štěnic nedívá... A to je hledač sám. Nebylo by nemožné umístit na něj štěnici, tak teď sestrojuji další, který bude pokrývat původní hledač a zároveň původním hledačem prověřován. Geniální myšlenka. No co, proč bych měla být falešně skromná, je to pravda. Když dojím a chci se vrátit k svému hledači beta, jak jsem jej pracovně nazvala, zapípá mi komunikátor. Je docela jasné, že nikdo z firmy to nebude, pokud tedy netouží po vyhazovu na hodinu, o čemž pochybuji, takže si vzkaz pustím celkem zaujatě. Po vyslechnutí nahrávky protočím oči.. dobrá, jedno oko... vsloup. Asgeir je sice zvláštní člověk a zvláštní lidé jsou sice zajímavější než ty ovce, které jdou s davem, ale někdy bývá až přehnaně aktivní, zvlášť co se týče Iöra. I mě sice zajímá, co je s mým výtvorem v nepořádku, je to tak trochu záležitost profesní cti, ale pořád by bylo lepší, kdyby se předtím.. Já nevím, třeba zeptal, jestli mám čas nebo tak něco. Do všeho je tak hrrr. Já mu přece říkala, že Iöro ještě není dokonalý, ale on prostě trval na tom, že si ho už vezme domů. A pak se diví, že všechno nefunguje tak, jak by mělo. Kdyby byl trpělivější, ušetřilo by mi to spoustu času. Protože už s ním mám jisté zkušenosti a vím, že jeho "přijedu hned" znamená zhruba "za deset minut jsem u tebe," trochu otráveně shodím nohu ze stolu a vydám se ke dveřím, abych jej náležitě přivítala. Mé osobní záležitosti holt budou muset chvíli počkat.

Smrt - 29. května 2011 13:22

soukromá zpráva od Smrt pro Game over Jen se pousměju, když mě pochválí a tisknu jí k sobě. Jak tak pomalu začínám střízlivět, tak si začínám říkat, že bychom pomalu měli něco jít dělat. Nebo alespoň já. ROTS mě určitě nenechají pláchnout jen tak a budou chtít vidět, jak umírám. Nestojím o to, aby něco udělali jí, nebo komukoliv jinému. Dle jejich vlastních slov jsem: Alfa a Omega. Podívám se na ní, usměju se a lehce jí políbím. "Nerad kazím tuhle chvilku, ale asi bychom měli jít." řeknu omluvným tónem a pohladím jí po vlasech.

Asgeir Wolfheart - 29. května 2011 15:33

soukromá zpráva od Asgeir Wolfheart pro 2 702, Z NEBE DO NEBE Sedím na střeše, na jednom z vyšších vrcholů Gōrudo City. Jen tady se trochu cítím, svůj, neblíž přírodě. Je to skoro ironie, protože tu vlastně nic moc není. Jen mraky, mlha pode mnou a modré nebe a kdesi v dáli ještě další město. Prý dlouho ROTS odolávat nedokázali. Vlastně mám z ROTS docela strach a zvednutý žaludek. Už si podmaňují Peklo a nás řídí už jenom tím, že o nás mají překled, datábe. Protože jsme ti bohatí, "vlivní". A ještě jim musíme přispívat na jejich "vědecké" výzkumy. Ale to není věda - to je jen výroba strojů na zabíjení. Kdyby se věnovali něčemu pořádnějšímu... Moje myšlenky tak různě bloudí, i v těch smutnějších vzpomínkách, kdy tu se mnou sedávala ona..., zatímco sedím ve speciálním obleku a masce na střeše. Nakonec s erozhodnu mírně sestoupit. Iöro! Dostanu ze sebe, když vejdu domů, ale on mi neběží naproti. To je divné... Pomyslím si a vejdu dovnitř. Uvidím Iöra, jak si kouše packu a vrčí, nemůže se hnout. Ale ty můj brachu... Co ti je? Pohladím ho po srsti. Ano - beru ho jako sobě rovného, jako živého tvora. Nečekal jsem na nic a hned se ozval té holce, Eydis. Je to mozek, to se jí musí nechat. Jenže Iöro je poměrně těžký, takže ho chytím za srst a táhnu. Potom, co si poškrábu podlahu, mne napadne pod jeho packy dát látku. Po nějaké době se mi zadaří dotáhnout ho před dveře jejího bytu. Zazvoním. Jak se dveře otevřou, nahodím úsměv, o jehož nevinnosti by se dalo pochybovat. Zdravím - mám tu malej problém. Pronesu a moje oči se stočí na Iöra, který je má stále zaklesnutou tlapu ve své tlamě a vypadá to, že mu docházejí síly.

Leo Mógwei 魔鬼 - 29. května 2011 16:55

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Zpět v realitě Pomalu se uklidňuji a začínám vnímat. Pocítím na sobě jeho pohled a tak se na něj zadívám. Sehne s eke mně a políbí mne. Oplácím mu polibek a pak přikývnu. Nechce kazit... tuto chvíli... je možné aby cítil něco podobného, co já? Ještě jednou ho sladce políbím než vstanu. Cítím, jak ze mě zlehka vyteče jeho sperma. Vody na koupel tu moc není, ale přesto si trochu ohřeji a namydlím se a otřu. Čistým ručníkem. Zadívám se na hodiny. Asi ještě Ezyho vzbudíme. Začnu se elegantními pohyby oblékat. Pak se na něj lišácky uculím. "Pořád si myslíš, že jsi stroj?" dám mu otázku.

Eydis "Wired" Amardottir - 29. května 2011 17:51

soukromá zpráva od Eydis "Wired" Amardottir pro Návštěva Ve chvíli, kdy se vydám ke dveřím, se hlasitě ozve zvonek, skoro jako kdyby se jednalo o nějakou divadelní narážku. Na okamžik se můj výraz změní v lehce otrávený - jako bych to nečekala - ale pak se zhluboka nadechnu, vytěsním z hlavy fakt, že jsem před jeho příchodem pracovala na mnohem důležitější věcičce, a opět nasadím svou obvyklou neutrální masku. Ostatně, možná nebude od věci trochu si odpočinout od práce a utřídit si myšlenky. Většina lidí by nejspíš nenazvala hrabání se v robotovi zrovna odpočinkovou činností, ale ve srovnání s tou záležitostí s ROTS je to vlastně hotová dovolená na Bahamách. Navíc mi hraní si s podobnými udělátky vždycky připadalo docela uklidňující, je to trochu jako skládat Rubikovu kostku nebo jiný hlavolam... I když trochu obtížnější a tím pádem i zábavnější. Ještě než otevřu dveře, jistá paranoia mi nedovolí kukátkem nezkontrolovat, jestli se doopravdy jedná o Asgeira a ne o nezvaného návštěvníka, abych mu případně mohla přichystat na uvítanou menší překvapení v podobě přímé palby. Na svou paranoiu jsem právem hrdá, protože jeden z důvodů, proč si tady obrazně řečeno stále ještě pobíhám, je moje motto: "To, že jsem paranoidní, neznamená, že po mně nejdou." Když se ukáže, že nejde o nikoho jiného než o mého známého, konečně otevřu dveře. Se svým typicky nicneříkajícím výrazem klidně hledím Asgeirovi do tváře, ale jen na okamžik, protože můj pohled téměř okamžitě přitáhne Iöro, který se už od pohledu poněkud zaseknul. Nepatrně přimhouřím své organické oko, tohle je vážně nepříjemné. Něco takového vaše ego vynálezce opravdu příliš nepotěší. "Nazdar," odpovím mu po chvíli na pozdrav. "No nepovídej," dodám chladně. "Jako kdybych ti neříkala, že jsem na něm ještě nevychytala všechny mouchy." Gestem mu naznačím, ať jde dál, zatímco se bez dalšího slova sehnu pro jakousi provizorní nůši, kterou Asgeir zřejmě zhotovil pro účely přepravy, a s téměř znepokojivou lehkostí jej nadzvednu, abych dopravila svůj náklad na svůj "operační stůl," jak mu přezdívám. Přestože jsem si z větší části zachovala lidský vzhled, nic to nemění na tom, že jsem silnější než obyčejný člověk, takže mi vážně nedělá problém uzvednout hromadu železa, kterou Iöro je. "Budu tě muset na chvíli vypnout," pronesu nezvykle laskavým hlasem k vlkovi a připadám si trochu nepatřičně, že se tady rozplývám nad robotem, neživou věcí, ale byla jsem to ostatně já, kdo zařídil, aby byl Iöro citlivý na různé tóniny lidského hlasu, jako kdyby byl skutečné zvíře, takže mé jednání má své logické opodstatnění. Za okamžik mechanický vlk ustrne ve své pozici, kde si zoufale kouše tlapu. Víc takových projektů a začnu si připadat jako veterinář, pomyslím si a přemístím robota na svůj pracovní stůl. Asgeira, kterému jsem do té doby nevěnovala příliš pozornosti, pokynem nasměruju ke gauči, před kterým hraje televize. Nejspíš ho nepřekvapí, jak jsem "komunikativní," ale může si všimnout jedné neobvyklé věci: první z nich je krabice s napůl nedojedenou pizzou na stole, což u mě rozhodně neobvyklé je, jelikož obyčejně dodržuju ve svém bytě úzkostlivý pořádek, což naznačuje, že mě nejspíš vyrušil přímo od jídla, a hned vedle leží nenápadný svazeček kabelů, který vypadá naprosto nepotřebně, ale kdo ví, o co ve skutečnosti jde. Asgeira si dále nevšímám a ze skříňky vytáhnu své "nádobíčko," přičemž věnuji nehybnému torzu zkoumavý pohled. Tak fajn... Než začnu řešit nějakou závažnější vadu, měla bych prozkoumat stav obvodů, pomyslím si a dám se do díla. "Předpokládám, že nevíš, jak se to stalo?" pronesu naprosto nečekaně ve chvíli, kdy vypadám úplně ponořená do práce. I přes tu otázku od vlka ani nevzhlédnu a mé ruce pracují se stále stejnou jistotou, která byla získána léty praxe.

Smrt - 29. května 2011 18:50
	soukromá zpráva od Smrt pro Reality sucks Když se Leo obléká, tak já se rychle opláchnu. Ani se neutírám, protože na mě všechno schlo rychle. Pak se opět navléknu do zbroje. Na záda zbroje hodím meč a do ruky vezmu masku. Na její otázku nějak nemůžu nají odpověď. Pak se na ní podívám. "Něco na tom bude." řeknu jí a lehce se usměju. "Můžeme?" zeptám se dívám se na ní

Asgeir Wolfheart - 30. května 2011 07:57

soukromá zpráva od Asgeir Wolfheart pro Vlčí patálie Sleduji její reakce. I když jsou slabé, projevuji snahu se naučit v ní číst. Ale nevypadá příliš spokojeně. Zatvářím se, jako že já nic. Miluji lidi, co říkají "já ti to říkal", ale je to asi už určitý komplex záskaný od mých rodičů, kteří mi vždycky něco říkali, ale nakonec jsem se prakticky nic nedozvěděl a zajímavé bylo, že mi to nikdy v ničem nepomohlo. Sehne se a zvedne Iöra, jako by byl pírko. Nadzvednu obočí. Nepřestane mne nejspíš nikdy udivovat. Je to zvláštní, ale i přes to, co má ve tváři, ji nedokáži brát jako poloviční stroj. Možná proto, že si vytvářím lehce vztah i k počítačům a androidům, jako je třeba Iöro. Nicméně Eydis to nikdy nesežeru. I když se jako stroj prakticky snaží chovat a její chování je ledové jako kov, ne-li mrazivé. Trochu sebou trhnu, když uslyším její laskavý tón. Nejprvne mne napadne naivní myšlenka. A to, že si ho oblíbila jako svůj výtvor, svoje dítě, ktetou ovšem nakonec potlačím druhou, logičtější - a to, že Iöro je prostě naprogramovaný na tóny hlasu. Posadím se na gauč podle jejích němých pokynů a rozhlédnu se. Zadívám se na pizzu a dojde mi, že jsem nejspíš přišel nevhod. Otočím se na ní a sleduji jí při práci. Takhle vypadá docela roztomile, když je zabrnaá do něčeho, co ji baví. Ne. Netuším. Šplhal jsem po Saphire building. Odpovím jí na otázku. Ostatně Mám na sobě ještě jakýsi trikot, který mne chrání před přestlakem a zimou. A když jsem přišel domů, byl už takhle. Zamyslím se. Možná bych ho neměl nechávat samotného. Podotknu jen tak. Vlastně o něm nedokáži mluvit jinak než o zvířeti. On je totiž takový. Chová se jako zvíře, vypadá tak. Až na pár detailů, jako jsou například zbraně v něm zabudované pro lepší ochranu. Asi jsem přišel nevhod...? Ano - má to brát jako omluvu.

Eydis "Wired" Amardottir - 30. května 2011 18:04

soukromá zpráva od Eydis "Wired" Amardottir pro Drobný problém Při práci na sobě cítím Asgeirův pohled a přestože se nedá říct, že by mi byl nějak zvlášť příjemný - jsem zvyklá jet sólo a to je ještě dost mírný výraz - mlčím a pokračuju v činnosti. Nevadí mi to natolik, abych něco řekla. Nějaké problémy s nervozitou doopravdy nemám, mé vskutku ocelové nervy už přestály daleko větší zkoušky, a dost pochybuju, že by skrze Asgeira hrozil nějaký únik technologie, což je to jediné, co by mě štvalo. Jenže tahle možnost vážně moc reálná není, za a) tak dobrý výhled zas nemá, popravdě řečeno bych ani já neviděla všechny součástky dokonale, kdyby nebylo malé úpravy mého oka, za b) si nemyslím, že by ho technické záležitosti nějak zvlášť zajímaly. Kdyby ano, nepotřeboval by k opravě svého mazlíčka obtěžovat mě. Popadnu do ruky šroubovák, jehož tvar je sice trochu pozměněný, ale ze všech primitivních nástrojů si asi nejvíce zachoval svou původní podobu, a chystám se odstranit jeden z krytů, abych se takříkajíc podívala "dovnitř." Stejně je kybernetika zvláštní věda - ve většině odvětví vědy vám prostě stačí vědomosti a trocha toho zdravého rozumu, což jsou mimochodem zvláště u některých lidí daleko vzácnější vlastnosti, než by jeden čekal, ale v kybernetice k tomu všemu potřebujete i obratné ruce... Což byl asi jediný důvod, proč jsem si nechala upravit pouze jednu ruku a to ještě tu pravou, kterou jako levačka zas tolik při práci nepoužívám. Některým lidským přednostem se technika stále ještě nevyrovná a šikovnost lidské ruky se s tou mechanickou sice dá měřit, ale pokud jde o opravdou jemnou práci... Ne, při mém zaměstnání by bylo poněkud sebedestruktivní upravovat si obě ruce.. No, minimálně při současném stavu techniky. Později... Kdo ví. Na jeho odpověď jenom zlehka kývnu hlavou. Nepřekvapuje mě to. Stejně jsou lidé zvláštní druh. Snad všechny živé organismy se nebezpečí vyhýbají stůj co stůj, aby přežily, ale jsou lidé, kteří se s nadšením vrhají do každé jámy lvové. Tohle ostatně platí i pro mě, i když v trochu méně akčním slova smyslu... Ale o to nebezpečnějším. A proč vlastně? Z pouhé nudy? Ta myšlenka mě zaujme daleko více, než bych si chtěla připustit. "Řekni, Asgeire, co na tom lezení vidíš? Připadá ti zábavná vyhlídka na možnou smrt?" optám se klidně a na okamžik zvednu hlavu od rozdělané práce. V mém hlase není ani náznak posměchu, spíš než cokoli jiného je to vědecký zájem. Nejspíš to ode mě byla dost nečekaná otázka, ale já mám ostatně ve zvyku pokládat téměř výlučně otázky, které nikdo nečeká... Pokud tedy nejde o technické záležitosti. Na jeho další poznámku jen pokrčím rameny. Možná bys jej měl vypínat, když jdeš pryč. Je mi však jasné, že taková myšlenka je pro něj nepřípustná. On považuje Iöra za skutečné zvíře, což je dost neuvěřitelné vzhledem k tomu, že z větší části viděl, jak vzniká. Z kovových součástek, drátů a pár dalších hraček. Brilantní dedukce, pomyslím si, když pronese něco o tom, jestli náhodou nepříšel nevhod. Trochu se ušklíbnu. "Ani ne. Před chvílí jsem dojedla." Než stačím vlka na svém stole rozmontovat, všimnu si něčeho nepatřičného, a to kusu nějakého obalu na tlapě robota. Tak to mi neříkej ani ve snu. Na jednu stranu je sice fajn, že v podstatě nešlo o chybu v konstrukci, ale zas je vážně k vzteku, že se s tím piplám kvůli něčemu takovému. Znechuceně odstraním obal a opravdu je to tak, jak jsem čekala - Iöro si nejspíš v marné snaze osvobodit se od otravné překážky překousnul zařízení, které umožňovalo pohyb hlavy. Banální záležitost, které by se dalo snadno zabránit. Kdyby někdo dokázal udržovat pořádek. Popadnu kus obalu, který předtím visel na tlapě robota, a okázale jej položím před Asgeira. "Pro příště by možná bylo lepší nenechávat odpadky jen tak volně povalovat," věnuju mu přátelskou radu. No, možná by byla přátelská, kdybych nemluvila svým obvyklým chladným tónem. Dobrá zpráva ale je, že to rozhodně není nic neřešitelného, mělo by stačit to zařízení prostě vyměnit. Vrátím se k vlkovi, opět se chopím šroubováku a dám se do díla.

Sei Wirom - 12. června 2011 13:53

soukromá zpráva od Sei Wirom pro Peklo Fascinuje mě ten přechod z luxusu do temných špinavých ulic města tady dole. Obojí má své kouzlo, obojí mám pro něco rád. Tady je to přímý boj o život a vzít ho může kdokoliv, kvůli čemukoliv. Nahoře je to jiné, víc promyšlené a ne zase tak časté. Být maniak, jsem ve svém živlu a hledám způsoby, jak se tímhle zabavit a co nejvíc to využít, ale – zase tak špatně na tom nejsem. Přejedu rukou po motorce. Hodilo by se na ni přidělat pár škrábanců navíc, jenže když nastartuju, je mi jasné, že si to ta kráska nezaslouží. Pátrání naslepo, část první. Sjedu hlouběji do města. Bary, podniky, kouř a chuť špatného alkoholu. Aspoň většinou. Vyberu namátkou jeden z podniků, přejedu si prstem po obočí a jdu dovnitř. Moc se neusmívám, budit podezření hned začátku.. zkrátka to teď zkusím jinak. Míň sebejistě, dokud to neokoukám. A že je na co koukat, i když se třese jako ratlík a zhruba tuším, jak to po pozvání na skleničku bude pokračovat. Třeba ale překvapí. Sednu si na barovou stoličku vedle ní. "Tak co to bude?" otočím se k ní, ruku zapřenou o barový pult, a nasadím mírně troufalý úsměv. "Zavítám sem prvně a hned mám štěstí na někoho, komu můžu koupit drink," úsměv chvíli trvá, než si začnu prohlížet zdejší nabídku. A možná mám i štěstí na někoho, kdo je dobře informovaný, když vleze do postele prakticky komukoliv, ne? Vrátím se k ní s usměvavým pohledem ve tváři a tázavě zvednu obočí.

Pure Raven - 21. června 2011 22:13

soukromá zpráva od Pure Raven pro Vítejte v pekle, kdo zhřešil, budiž pochválen je to právě tvá zkušenost, díky které nebudíš podezření. Kolikrát jsi už vlastně byl v Pekle? A vždy vlastně úspěšně. Naučil ses s nimi, s těmi chudáky dole, jednat a mluvit. I když tě to ze začátku stálo pěkných pár ran a nejednou zpřerážený nos či polámané kosti. Stálo tě to i pár bodných ran. Ale byla to škola. Tvrdá a drsná, přesto k užitku. A bylo jen na tobě, zda sis jizvy nechal či dal odstranit. Ale nyní jsi neměl ani pomyšlení nad začátky v Pekle. Potřebuješ se přece soustředit. I když toto soustředění by mohlo vést i jinam než proč jsi sem prvně zavítal. Dívka svůdně přivřela oči a zlehka stáhla hlavu níž. Její znuděný pohled zmizel a nahradila jej koketným až žádostivým. Jak zvláštní při tom jejím třasu. Tak lehce by se dal přehlédnout díky jejím skvělým hereckým schopnostem a možná až příliš zvláštní profesionalitě. Možná tě snad považuje za někoho bohatšího z Pekla. Možná i přímo za překupníka. Její oči jsou zkušené a hůř se oklamávají. Skoro máš pocit, jako by za těch pouhých pár vteřin, kdy jsi mluvil, si o tobě udělala obrázek dokonalý a přesný. Nebo se spíš o to pokoušela. Ale číst v tobě je těžké. Sám jsi to poznal, když se její pohled projel po tvém těle s náznaky zaváhání. Pak se ale na tebe překvapivě příjemně usmála a usadila se na barové stoličce o něco žoviálněji. Elegantně vypnula hruď a věnovala ti upřenou pozornost. "No páni - to se hnedtak nevidí, že by mi někdo chtěl kupovat drink," vztáhla dívka tvá slova správně na sebe. Už z jejích slov a přízvuku, tolik typickým pro lidi z pekla, si můžeš domyslet, že tu žije celý život a nejspíš bude informovanější. Už jsi to prostě poznal. Vždycky jsi přece věděl, kde správně uhodit. "No ale jak ti to oplatit?" ano - lidé z Pekla jsou vždycky natolik familiární, že snadno přecházejí do tykání. Vlastně jim vykání nic moc neříká. Dívka pokračovala. "Nebo tu je něco, co bys po mně rád?" pronesla takovým tónem, dokonalou barvou hlasu, že by dokázala i gaye převést na "víru pravou". Pohladila se prsty po krku neuvědomujíc, že upozorňuje na své jizvičky, vpichy po droze.

Asgeir Wolfheart - 21. června 2011 23:10

soukromá zpráva od Asgeir Wolfheart pro Stává se i v lepších rodinách Sleduji její práci s podepřenou bradou. Ležérně sedím na jejím gauči. Pak se začnu rozhlížet kolem a trochu nervózně poklepávat nohou. Vlastně jsem člověk, který musí být neustále v pohybu. Na nohách a prostě něco dělat. A vážně mne netěší jen tak sedět a čekat. Moje myšlenky se znovu ubírají k budově na které jsem byl před chvílí, jako bych se konejšil vzpomínkami na aktivitu. Náhle moji zamyšlenost ukončí její slova. Usměji se na její typicky chladný tón. Vypadá to, že si neustále naivně říkám, že její povrch je chladný a železný, ale uvnitř je prostě pudová a živočišná jako každý, kdo byl jednou člověkem. No jistě - nemůžu říct, že se mi nelíbí. Vlastně me i poměrně dost přitahuje, ale zkrátka nejsem ten přidrzlý typ, který by dokázal kličkovat a směle ji pozval ven nebo tak. A možná nemám prostě odvahu. Ale tu já ve vztazích neměl nikdy. Málokdy jsem holku oslovil nebo pozval ven. Jediné, co mě drželo kdysi dávno nad vodou, byl internet. Tam jsem poznal i Eve. Ta mě naučila lásce k přírodě a ukázala nebe z vršku budov. A tak se mé myšlenky, co na pár vteřin bloudily ve zpomínkách, vrátí k její otázce. Zadívám se na ni a věnuji jí opět pozornost. Zasměji se. No vlastně jsem začal s lezením kvůli své přítelkyni. A když zmizela tak mi to prostě zůstalo. Pokrčím rameny. Popravdě sám nevím, co na tom vidím. Možná to dělám pro ten adrenalin, který mi koluje v žilách, když lezu po budově apodívám se dolů. Je to takové šimrání v podbřišku, takové zvláštní vzrušení ze strachu. Vím v ten moment, že jsem na hranici svého bytí. Je to skoro fascinující. A pohled z vrchu budovi je k nezaplacení. Žadné projeskce, ale vidět to na vlastní oči. Můj hlas je najednou zapálený. Možná bych mluvil dál, když mi dojde, že jí to možná nejspíš nezajímá. Ne dostatečně na to, abych jí tu dělal dlouhé přednášky o svých pocitech. zančou mě ale napadat další a další myšlenky a já mám chuť je vyslovit. Což nakonec i udělám. Je to jako očista. Nejde jenom o fyzičku, ale i o psychiku. V ten moment jsem vystaven obrovskému emočnímu napětí. Ale působí to na mě jako meditace. Vlastně tam v tu chvíli musím být... jak to jenom říct... dokonalý...? Ano - nemůžu si dovolit žádnou nedokonalost nebo chybu. Jinak skončím v Pekle. A to doslova. Když to tak vezmu... Tak ty chceš být také dokonalá nebo ne? Jinak bys nebyla taková jaká jsi. ty se zdokonaluješ přes stroje a já prostě jinak. Musím uznat, že nejspíš nevím, kdy mlčet. Ale to jsem prostě už já. Moc mluvím, co? Pousměji se a rozhlédnu se po místnosti, abych si našel jiný objekt zájmu, na který bych soustředil svou hyperaktivitu. Moc dlouho nemusím. Eydis za mnou přijde a položí mi obal, který hnedka poznám, přede mě. Zatvářím se překvapeně a trochu poplašeně. Omluvně se na Eydis zadívám. Protože příčinou byla moje nepozornost a já dokážu uznat svou chybu. Dneska mi přišly nové mechanické karabiny. Hned jsem je vybalil a vyzkoušel. Musel jsem na to... zapomenout. Ztěžka si povzdechnu a podrbu rozpačitě na zátylku. Zadívám se na ni až po chvíli. Sleduji její pohyby a práci.

Leo Mógwei 魔鬼 - 21. června 2011 23:58

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Čas vyrazit Usměje se. Uculím se na něj. Pohladím ho po tváři. "Půjdeme pěšky, ale vezmeme to zkratkami. Je to takové trochu skákání z budovy na budovu," řeknu a pousměji se. Je mi docela trapně, že ho musím požádat o to, aby se nějak znevýraznil. Ale bude to třeba. Natáhnu se k němu a něžně, přesto smyslně ho po líbím na rty. Jemně otřu svou tvář o jeho a dýchnu mu horký vzduch na krk. Zlehka nasaji jeho vůni. "Jen by bylo dobré... kdyby nikdo neviděl tvoji výzbroj. Totiž neber to tak, že bych se za tebe styděla, ale byla by to zbytečná provokace... Já - můžu ti půjčit tak akorát svoji bundu, ale ta by ti stejně nejspíš nebyla...," nemám tušení, co má za možnosti přesunu. Třeba by mohl mít super rychlost. Nebo neviditelnost .. nebo tak něco.

Smrt - 22. června 2011 00:15

soukromá zpráva od Smrt pro Time to go Díval jsem se na ní a její polibek jsem si vychutnal. Na její plán jít pěšky mi nevadí. Sice nejsem zvyklej na přespolní běh, ale tohle snad zvládnu. "Znenápadnit se? To by snad neměl být problém." pomyslím si a dívám se na ní. "No, tak něco takovýho bych měl mít jako součást zbroje, ale musím si vzít masku, jinak by to nemuselo fungovat." řeknu a pohladím jí po tváři. Pak jí políbím a dívám se na ní. "Na chvíli poslední." oznámím s úsměvem a pak si nasadím masku. Průzor masky mi zahlásí, že zbroj je teď v provozuschopném stavu. "Tak to zkusíme." řeknu, udělám od ní pro jistotu krok zpět a pak zapnu maskování zbroje. Zadívám se na vlastní ruku a vidím, jak mizí v jakémsi zavlnění vzduchu. Pak se podívám na Leo. "Dostatečně nenápadné?" zeptám se.

Leo Mógwei 魔鬼 - 22. června 2011 01:01

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Neviditelost Vysvětlí mi, že to něco takového má, ale že musí mít masku. Přikývnu. Dá mi ještě polibek. Pohladím ho ve vlasech. A jak se polibek rozpojí, tiše vydechnu. Stále se ale usmívám. Řekne, že je to na chvíli poslední a mě to dostane do rozpaků. Sleduji, jak jeho tvář zmizí za maskou a je to zvláštní... Takový svíravý. Přesto vím, že to tak být musí a že jeho tvář uvidím nejspíš jen já. Kdyby totiž někteří věděli, že je v podstatě člověk, víc by si na něj dovolovali. Moc se mi od něj nechce. Jak udělá krok zpět. Zůstanu zírat, protože stihnu jen mrknout a je neviditelný. "Teda... to se musí nechat...," zašátrám rukou do prázdného prostoru a konečky prstů se o něj zachytím. Nic se nestane, jako bych se zachytila o vzduch. Vidím to prvně v životě a je to na mně opravdu vidět. Pak se pousměji. "Jo... to je .. skvělý znenápadnění," uculím se a zapálím si nikorinku. Vezmu batoh. Zachrastí v něm ampulky s krví, které někdy dodávám Ezymu. Hodím batoh na záda. "Tak jdeme. Drž se mě... A to... kdyžtak dej vědět normálně hlasem. Ono se něco takovýho tady stejně nezná," zapátrám očima. To je vážně divně zžírající nevědět, kde je. Ušklíbnu se. Vyjdu ven a seskočím o střechu níž. Vlastně celá cesta je jenom o přelézání skákání a lezení. Taková opičí dráha. Přesto se místy zastavuji, abych měla jistotu, že je tu se mnou a na opuštěnějších místech se ho ptám.

Smrt - 22. června 2011 01:10

soukromá zpráva od Smrt pro Like a ghost "Hm, napadá mě, co všechno by se s tím dalo dělat." pronesu lehce pobaveně a dívám se na Leo. Docela vtipný, že ona mě vidět nemůže, ale já jí jo. Na jednu stranu je to dobrý v tom, že takhle si případnej útočník bude myslet, že je sama. Zatímco bude věnovat pozornost jí, mám šanci já. Následuju jí a venku se podívám dolů. "Myslím, že umím skákat z větších výšek." pomyslím si a sleduju kam skáče. Pak se s minimálním rozběhem odrazím a jakousi lehce parodizovanou šipkou proletím kolem ní. Celou cestu jí následuju potichu, ale občas schválně zadušu, aby věděla, že tu jsem. A když se zeptá, tak odpovím: "Stále tady, jsem ti v patách." až teprve teď jsem si uvědomil, že můj hlas je zase kybernetický.

Pure Raven - 22. června 2011 15:44

soukromá zpráva od Pure Raven pro Cesta za Ezechielem Vyběhnete ze čtvrti, o které by se dalo říct, že je ještě čistá narozdíl od toho, kam jste se vypravili. Leo je dcerou přistěhovalců, kteří našli své místo v "asijském městě". Vlastně se tam tomu přezdívalo po dlouhou dobu "Malá Asie". Seskáčete dolů. Leo volí opravdové zkratky. Na motorce by vám cesta zabrala dobrou půlhodinku. Takhle jste tam byli tak na dvacet minut. Dostali jste se na naprosté dno. Tedy ne tak docela. Dole jsou už jenom žumpy a továrny, ve kterých pracují lidi z pekla pro ROTS. Dole by to mohlo vypadat i hůř, což vzápětí Leo Ravenovi ukáže. Vejdete do uliček tak těsných, že by jimi projela sotva motorka. Vyšplháte se na kovovou plošinu. Vypadá to jako dvorek. Ezechielův dům je počmáraný a polepený. Z toho místa přímo čiší zoufalství a utrpení. Ale přesto tak tlumeně, že se detaily dají lehce přehlédnout. Ezechiel nebydlí sám. V přízemí žije Kathy. Nemocná dívka se silnými, dýchacími potížemi. Svou nemoc má vrozenou. U postele má kyslíkové bomby a většinou je na její tváři, nose a ústech, maska filtrující dusivé ovzduší, které panuje v Pekle. Díky Leo přežívá, protože umí alespoň léčit její bolest a plíce, které jí nemoc ničí. Jjeího prokletí ji však zbavit naprosto neumí. Náhle se tam Kathy objeví, vedle domu, s malým vědrem s vodou. Ano - kanalizace tu je. Ale vody je zde pomálu a potrubí je poškozené a špinavé. Takže se pro vodu chodí na veřejná prostranství. Usměje se pod maskou, když uvidí Leo. Dá se to poznat podle napnutí obličejových svalů. Upraví si pramínek tmavě hnědých vlasů. Její vyzáblé tělo, vysoké tělo, se více napřímí a sinavým, přesto radostným pohledem se zahledí na Leo. "Leo! Tak ráda tě vidím! Jdeš nás navštívit? To je skvělé. Myslím, že má Ezy už trochu hlad..." v jejím hlasech je znát mladistvá radost, i když její obličej na to nevypadá. Jak zvláštní, že dívka, která očividně trpí hlady, myslí na ty druhé. Nebo to tady, v Pekle, tak moc zvláštní není? Otočí se směrem k domu. "Ezy!! Leo je tady!!" houkne do okna v prvním patře.

Leo Mógwei 魔鬼 - 22. června 2011 18:09

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Na místě Po ne zrovna jednoduché cestě dorazíme na místo. Uvidím Kathy a tak na ni mávnu. Jsem si jistá, že je tu Raven se mnou, ale zatím bude lepší když nebude vidět. Přece jen Kathy je poněkud plachá a nemuselo by to dopadnout dobře, kdyby viděla Ravena. Pozdraví mě a já se na ní zazubím. "Kathy, jak je?" sundám ze zad batoh a ušklíbnu se na okno, na které Kathy volá. Je docela ráno, takže těžko říct, jestli Ezy ještě nespí. Vyndám kus chleba, který jsem oddělala od Ravenova. On je stejně zvyklý jíst jinak, tak celý nepotřebuje a jen by zbytečně zplesnivěl. Podám jí s úsměvem kus. Překvapeně se na mne zadívá a hladově kousek chleba schová, jako bychom.. tedy jen já, o Ravenovi neví, jí ho měli vzít.

Ezechiel - 23. června 2011 13:34

soukromá zpráva od Ezechiel pro Je brzo ráno.Spánek je přerušován lehce, však jak by nebyl. Chrání mě a mojí vlastní kůži. Hlas, mě tak dobře známý zavolá moje jméno. Protáhnu se a zaposlouchám se do věty. Vypadá to, že je to bezpečno. No není prima mít někde malou obět, kdyby náhodou něco. I když Kate to tak nebere a já už pomalu taky ne. Promnu si krk a odplivnu si na zem. Pomalu se seberu z mé "Postele" , která se stane ihned příbytkem dalších potvor. Snad jakoby vždy čekali, až se zvednu.Jen kradmo se na ně podívám, mojí pozornost však upoutá něco jiného. Návštěva. Natáhnu si na sebe černou bundu, aby zakryla moje tělo a s vychytanými vycpávkami tak, že jsem nenápadně chráněn na citlivých místech na hrudi. Obuju si boty a vyrazím dolů. Katy je dobrý alarm a tak vím, že se nemusím nijak skrývat. Vejdu ke Kate a zároven k Leo, kterou pozdravím mávnutím ruky. " Tak jsi zase přišla do našeho skromného špinavého koutku?" procedím skrz zuby. Na Kate se ovšem mile usměju. Zůstávám u své unikové cesty, kdyby se náhodou něco zvrtlo. život mě naučil hlídat si záda. Na prstech mám spousty prstenů, některé viditelně navíc ještě naostřené. Je mi asi kolem 35 let, mám po lopatky dlouhé vlasy mírně zvlněné a černé, oči jsou zelené.Bílá pokožka a pár jizev. Vysoký jsem asi 185 cm. moje postava není moc atletická, ani vychrtlá, spíš normální.

Smrt - 23. června 2011 14:00

soukromá zpráva od Smrt pro Hate look at this place Pomalu následuju Leo a dívám se kolem, jestli nezahlédnu ještě někoho dalšího. První, koho se mi podaří zahlédnout je nějaká dívka s maskou na obličeji. Můj pohled se upřel na ní. Nechápal jsem, proč má tu masku. I když v tomhle světě nechápu víc věcí. Můj život se nějak zásadně nelišil od toho, co je tady. Sice mají tvrdý život, ale aspoň nějaký. Nikdo je nedrží zavřené ve tmě a nechová se k nim jako k neživé věci. Když nás ona dívka vezme dovnitř, tak se protáhnu těsně za Leo a dívám se kolem po příbytku. Zatím mi všechny tyhle příbytky připadají všechny stejné. Stejně jako mi přišli stejné všechny místnosti v laboratoři. Žádný rozdíl mezi příbytky nevidím. Maximálně ve velikosti. Znovu se podívám na svou ruku, která se zatím drží ve stavu neviditelnosti. Když se objeví onen známý Leo, tak lehce přimhouřím oči. Něco se mi na něm nelíbí, ale nevím proč a co. "Tady někdo vstával levou nohou?" pomyslím si a raději se držím dál.

Leo Mógwei 魔鬼 - 23. června 2011 16:56

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro U Ezyho Kathy na mně mávne rukou a já vejdu dovnitř. Ale nenápadně a naschvál dám prostor i Ravenovi. Rozhlédnu se s mírným úsměvem na rtech. Přesto se mi divně svírá žaludek. Trochu protřebuju, aby mi Ezy pomoh. A jel v tom se mnou. Ale jak vidím jeho náladu, když schází po schodech, je mi všechno jasné. Ušklíbnu se. "Zase nemáš nic jinýho na práci než se válet a trpět svým stihomamem?" ale on už ví, že se takhle kočkujem a že vlastně svá slově nemyslím nikterak zle. Často se navštěvujem. Teda hlavně já jeho. "Jídlo až domů, donáška," pronesu a rozesměju se. za krev, kteoru mu přináším jsem si nikdy nic neřekla. I když sem tam mi něco vylepšil na domě nebo na autě. "Ty Ezy - zase mám něco s autem. Stavíš se někdy, abys to dal dokupy?" chovám se přirozeně. Položím batoh na stůl a začnu vyndavat ampulky s krví. "Ne že to vypiješ hned. Nějak lidí ubývá. I nás. Kldině se vsadím, že za to můžou Prohnilí," Prohnilí. Tak říkáme ROTS. Ono to tak vlastně je. Zadívám se na Kathy a svraštím obočí. Povzdechnu si. Už vidím Ezyho reakci: Tys ho zachránila? Ale to je tvůj zatracenej problém! "Ezy... je ještě jedna věc... důležitá...," můj obličej zahalí zvláštní stín a já hodím očko po Kathy. Ta přikývne, sebere se a odejde do vedlejšího pokoje, kde se zavře. Otočím se na Ezyho. Zhluboka se nadechnu. "Víš... jak vždycky ve čtvrtek chodím k základně sbírat poklady," no někdy se mi zadaří i sem tam něco ukrást, "byla jsem tam včera a zapletla se do souboje zběha s nějakou potvorou od Prohnilejch... hele... já... bych potřebovala pomoct... ukrýt ho. Zatím by stačilo... třeba... jen nějaké civilní oblečení." Zalapu po dechu a rozhlédnu se po místnosti. "Ravene... už se nemusíš maskovat," pronesu do éteru.

Pure Raven - 23. června 2011 17:57

soukromá zpráva od Pure Raven pro Země, matko má Kapitola první: NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Co bylo to první když jsi otevřel oči? Byla to vůně jejího těla nebo snad květin, mezi kterými jste leželi? Její jméno znělo tak hezky. Alallieta. Jako bys slyšel jeden tón kroutící se do ornamentů a tvarů ve štítu barokních budov. Jako Vivaldiho hudba... Bolest. Projede ti hrudním košem. A ty sedíš. Na zemi, v trávě. A chlad je to, co tě kolébá, co objímá tvé tělo a dotýká se tvé kůže. Co se dělo včera? Cítíš rány... a hlad. Ten pach krve, co se ti dostal do chřípí a i když se snažíš... snažil ses už tolikrát ... nedokážeš zbavit se chuti na krev. Alallieta voněla vždycky tak krásně... po krvi. Zasípals... Bolestí? Jsi hladový a nemůžeš se léčit. Možná sis i všiml, že tvá košile není ve stavu, v jakém by ji jakýkoliv jedinec na sebe oblékl. Byla potrhaná a od tvé krve. Kde vlastně může být... Pamatuješ si. Jasně. Žes ji viděl před nedávnem. Řekla jen, že za chvíli bude jen v pořádku. Ale jsou to roky nebo dny co od té doby uplynuly? Vydal ses na cestu. Šels za svým šestým smyslem. Tak, kde je krev. Nastal čas. Lovu. Šel jsi dál, až do vyprahlé země. Bez trávy. Ani nevíš, jak dlouho. Pak uvidíš plechovou boudu. U nějakého velkoměsta. Města se tak změnila. U ní voják. Nevěděls, že patří k ROTS, ale ten symbol ti byl povědomý. Jen obyčejný pěšák.

Alan Shaw - 23. června 2011 18:54

soukromá zpráva od Alan Shaw pro vzpomínky, současnost... kdo to má rozeznat? Zmateně jsem se kolem sebe rozhlížel. Vždyť tady teď byla. Tak krásně voněla, ale kde je teď? Co se stalo? Proč jsem od krve a ještě té své. Kde je Alallieta? Tohle místo jsem neznal. Ať jsem se díval jakkoli pozorně, nepoznával jsem to tady. Proč je mi zima a proč to bolí? Zmateně jsem se třásl a zvažoval, co mám dělat. Nebyla tady, ale jak je to dlouho, co odešla a odešla vůbec? Kde mám hledat odpovědi? Bolest na hrudi a vyprahlost mě donutili se zvednout. Znovu jsem se rozhlédl, ale nakonec jsem zvolil směr snad náhodou, snad mě tam něco táhlo. Hnal jsem se dny a noci, po čase jsem přestal vnímat kolik jich bylo, přesto jsem nezastavil dokud jsem nestanul před plechovou boudou u nějakého města. Co se to s městy stalo? Kde jsou ty krásné dřevěné budovy? Který je tohle rok? Pak jsem uviděl toho vojáka. Tedy nevím, kde jsem přišel na to, že je to voják, ale nějak jsem to cítil. Ten znak, co měl na hrudi... byl mi tak povědomý. Kdo to je? Vůně jeho krve mě vábila.

Smrt - 23. června 2011 20:09

soukromá zpráva od Smrt pro DeCloak Stál jsem kousek od nich všech a poslouchal jejich hovor, nebo jak to nazvat. Hovory co znám já byly převážně vědecký. Celou dobu jsem ale pozoroval tu dívku s maskou, snažil jsem se přijít na to, co jí trápí. Něco ve mě jí chtělo pomoct, nevím co přesně, ale chci jí pomoct. Je jedno jak. Když se Leo zmíní o tý pseudo-bytosti, tak zpozorním. A když mi oznámí že se můžu zviditelnit, tak pomalu vypnu maskování zbroje a vidím jak se pole, které láme světlo kolem mizí. Zadíval jsem se na kamaráda Leo a zůstal jsem stát jako socha.

Sei Wirom - 23. června 2011 20:15

soukromá zpráva od Sei Wirom pro Podnik v Pekle "Sedět u baru po suchu je chabá zábava, ne?" opáčím klidně a usměvavě, abych nějak osvětlil své pozvání. Prohlížím si jí se špatně skrývaným zájmem, v duchu elegána, který to zkouší jinak, než penězi nebo silou. Kdybys byla hloupější, měl bych to o tolik snazší. Nebo jsi a jen to přehlížím? "Řekni mi raději své jméno, hm? Za ten drink," navrhnu a sám si objednám něco mírně alkoholického, víc na chuť, než na pozdější potácení se po ulicích ve zcela nestřízlivém stavu. "I když možná tu je něco, s čím bys mi mohla pomoci, jestli se tu vyznáš. Hledám starého známého, říká si Ian, a docela rád obráží podniky, jako je tenhle. Je to asiat, třeba jsi ho zahlédla," zkusím to takhle. Třeba mě pošle tam, kam budu potřebovat. "Jen naposled dostal slušný výprask a od té doby se schovává, a já bych od něj něco potřeboval," následuje nejistý úsměv. "Ale tvoje jméno mě teď zajímá víc."

Ezechiel - 23. června 2011 20:59

soukromá zpráva od Ezechiel pro Leo se do mě pustí rýpnutím, jen si odfrknu na znamení, že na tohle nemám náladu. Nějak jsem si blbě hnul s krční páteří a potvora bolí. Rukou si zajedu na zátylek a projedu si krční svaly prsty. Nějak neřeším, že se mírně poškrábu. " Pch...donáška....ani nechci vědět, od koho jsi jí sebrala..." odpoustím si poznámku, ale na druhou stranu jsem rád. Šetří moje síly a nejspíš i okolí, že nejsem až tak moc náruživý v hledání obětí a ukojení mého vlastního hladu. Vykročím k ní, jak vytahuje flašky a jednu si vezmu do ruky. Prohlížím si barvu a poslouchám její otázku na opravu auta. " Jo jasně.....podívám se ti na to....v nejbližší době.." odvykl jsem si dávat sliby, termíny a takové ty kecy. Nesplním to a pak, zbytečně vysvětlování. Prostě někdy a tak někdy. Mám přece taky svůj život a ..svůj hlad, který musím kojit. Né, alpulky nejsou řešení, ale jen pomoc. "Hovoříš, jako by ti jich bylo líto....hele, mají chcípnout v mých rukách a nebo u Prohnilích...moje jsou rozhodně příjemnější...pro lidi." ušklíbnu se. Ne, já to beru jako přežití. Celý můj život je o tom a kdybych chcípnul, ani těm potvorám v mý posteli to nebude líto.Možná snad Kate, ale sama dobře ví, že její budoucnost je dosti nejasná. Snad díky tomu, že jsem poblíž, nechávají jí napokoji a díky Leo se její životní čára prodlužuje. Zatímco se zabývám pohledem na krev a myšlenkami na Kate, Leo jí odežene. Jak zavře dveře, proberu se a zadívám se na Leo. Svráštím čelo, jasný znamení, že čekám, co bude. Začínám cítit, že tu něco není tak, jako vždycky. A Leo spustí, čelo se vráští více a více. Ampulku si dám do kapsy u bundy a postavím se proti ní, snad i trochu v bojový pozici. " Cože jsi? Ty jsi se snad úplně zbláznila....ukrýt....Prohnilce?" ale to už se tu jeden přímo objevuje. Ustoupím a v očích se objeví vztek. Praštím pěstí do opěradla u židle až spadne na zem. " Ty ho přivedeš až sem.....ke Kate...víš to může být...a ty chceš, abych ho ukryl...a kde tady...pod matraci?..nebo myslíš, že mu pomůže triko a kalhoty?..Leo..čím jsi starší, tím jsi hloupější...nebo spíš měkčí...dřív by jsi tohle neudělala." vyjedu ze začátku, ale pak se můj ton hlasu uklidní. Pozoruju vetřelce v mém vlastním domě. " Kdo to je....jak víš, že ti nekecá?" sjedu pohledem z vetřelce na Leo, která se opět vybarvila. "Jsi naivka, Leo...a jednou na to doplatíš." řeknu jí svůj verdikt a rukou si opět hraju se zátylkem. Snad hra těla, snad naučený blaf, ale vetřelce nenápadně sleduju pořád a stačí jediný pohyb, a ukážu mu, na čí půdě je.

Leo Mógwei 魔鬼 - 23. června 2011 21:48

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Ezechiel "No tak, papej a nestěžuj si," uculím se. Pak se ale Raven odmaskuje a Ezy začne vyšilovat. Skloním pohled a sleduji kovovou zemi. Těžce si povzdechnu. Zadívám se na Ravena. Popojdu blíž k němu dávajíc najevo jakési obranné gesto. "Jistě, ale nezapomeň kolik lidských životů jsem měla na svědomí svojí neohleduplností, Ezy," ale musím uznat, že Ezy patří k těm žíznivějším a lidi někdy prostě bere jako jídlo. Má pravdu.. jak mu můžu věřit. Ale já chci Ravenovi věřit a to mi stačí. Už jsem žila moc dlouho a pokud bych měla umřít v Ravenově náručí, tak radši tak než jinak. Třeba žízní. "Věřím mu. Navíc jsem na vlastí oči viděla, jak po něm šli. Utekl. Jednali s ním jako s věcí. Tohle není fér. Třeba nechtěl být tím, kým je! No tak, Ezy, co myslíš, že asi dělají s těmi, který mizí. K čemu je asi tak mají? Jak asi vznikají ty jejich příšerky a kyborgové?" oponuji mu a můj hlas je důsledný. "Prohnilí nemám ráda stejně jako ty...," už nevím, jak mu to vysvětlit. Povzdechnu si. "A podívej... Když na svou stranu získáme někoho, na kom dělali pokusy, kdo je nenávidí, otočí se to proti nim. Raven je dobrý bojovník. Opravdu. Je rizikem, ale zároveň dobrou ochranou. Vím o čem mluvím." Dokončím svá slova a zadívám se na Ravena. Jako bych mu říkala, že za něj budu bojovat. Popojdu k Ezymu a jednou jedinou ranou do zad mu záda narovnám a přestanou bolet, jen trochu rezonovat a to za chvilku zmizí.

Smrt - 23. června 2011 22:06

soukromá zpráva od Smrt pro Člověk nic nedělá a pomalu mu jdou po krku Dívám se na kamaráda Leo a stále stojím jako socha. Je na něm vidět, že by mě nejradši poslal do říše, kam jsem já poslal už hodně bytostí. Slova Leo mi splývají s okolím, protože stejně nedůtklivě, jako on sleduje mě, tak já sleduju jeho. Nestojím o nějaký nechtěný překvapení. "Jestli jsou všichni takhle přátelský, tak si říkám, jestli útěk byl ten nejlepší nápad." projede mi hlavou a neuhýbám pohledem. "Jestli i ostatní jako jsou on a Leo budou stejní, tak nevím, jestli jim mám pomoci." uvažuju a dívám se na něj. "Nabídnu jim jednosměrnej lístek....do pekla....." pokračuju v úvahách. "Tedy krom Leo, ta mi zachránila život a ještě se o mě postarala. Ale tenhle....tenhle je příjemnej jako ROTS. Proč by mě nepřekvapilo, kdyby s nima byl spřáhnutej? Jako špicl.", rozhlédnu se po okolí a zvažuju kudy v případě nutnosti ustoupit.

Ezechiel - 23. června 2011 23:02

soukromá zpráva od Ezechiel pro Nepříjemná ...no rozhodně nečekaná ..návštěva Moc dobře si všímám, jak se ho snaží bránit.Stále ho brání nejen slovy, ale tělem. Vidím a jak dokončí jeho obhajobu, zadívá se na něj jakoby v něm hledala oporu. pak přejde ke mě a pomůže mi s krkem. Zabručím a natáhnu se pro krev, abych si jí dal do kapes. Chová se jako kdyby to byl její milenec......takhle už dlouho nikoho nebránila....Leo...ty si jednou namlátíš tak ten tvůj nos. pomyslím si a přejdu stranou. Nohou zvednu židli a posadím se. Skrčím nohu a položím si ruku na koleno a s poslední ampulkou si hraju mezi prsty aniž bych jí roztřískal svými prsty či prstýnky." A co teda přesně po mě chceš?.....jen to oblečení?" hovořím odtažitě. Přistoupím na pomoc jen kvůli krvi, kterou mi nosí a kvůli starání se o Kate.

Leo Mógwei 魔鬼 - 23. června 2011 23:43

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Nejistota Povzdechnu si, když ty dva vidím. Chybí jim důvěra. Ale Ezy udělá ústupek a já se usměji. "Díky Ezy," hodím svou radost do šklebu. "No myslím, že by zatím civilní oblečení mohlo stačit... popravdě si nevím... rady," přiznám. Pocítím tísnivé ticho a povzdechnu si. Ezy je odtažitý. Zadívám se na něj se zbožným přáním: Tak mu věř. Ale vím, že to nebude jen tak, a že Ezy svůj ústupek udělal. Zadívám se na Ravena. Do místnosti vejde Kathy, ale nevypadá to, že by byla z Ravena vyděšená. Vypadá to, že to slyšela všechno. Povzdechnu si znocu a zadívám se na Ravena. Vlastně se na něj upře většina zraků v místnosti. "Ezy, Ravene - vím, že není jednoduché někomu věřit... Ezy díky za tvou podporu... za ústupek... proto... Ravene... prosím... mohl by sis sundat ... masku?" zeptám se ho prosebným pohledem se zadívám na jeho cyber oči. Kathy se zatají dech. "Ale pak bude celý jeho exoskelet oslaben," řekne překvapeně a zadívá se na mě, jak po něm můžu něco takového chtít. "On je dobrý bojovník. Nyní ale musí ukázat, že nám důvěřuje. Jako důvěřuji já jemu," nespouštím z Ravena oči. "Prosím," špitnu znovu. Kathy přiběhne vzrušeně ke mně a její oči planou zvědavostí. Ne - nenadávám jí, že vyšla. Popravdě jsem to tušila, že jí zvědavost nedá. Jen jsem ji nechtěla děsit, až by se objevil Raven. Kathy je někdy plachá a snadno se vyděsí. Ale jinak je na svůj věk velice moudrá. Vlastně mi přijde jako nejvzdělanější člověk v celém Pekle. Věřím Ezymu, že na něj nezaútočí. Stejně tak i Ravenovi. Pokud Ezy vystartuje, ztratím Ravenovu důvěru. Pro mne je v sázce hodně. Doufám, že ani jeden nezklame.

Smrt - 24. června 2011 00:07

soukromá zpráva od Smrt pro Atmosféra houstne Dívám se po všech, co jsou v místnosti, i po té dívčině, Kathy, která právě přišla. Docela mě dostalo, jak Kathy usoudila, že bez masky bude zbroj slabší. Co vím, tak nebudu moct zapnout maskování, jinak další nevím. "Jak mám věřit, že po mě támhleto individum nevystartuje??" napadne mě a dívám se na něj. "Tady nemůžu věřit nikomu. Jsem tu sotva pět minut a hned mám ukazovat tvář potenciálnímu nepříteli?" pomyslím si. Ale pak se podívám na Leo a Kathy. Leo věřím, neb mě zachránila před uvařením se a co se týče té druhé, nevím, moje potřeba jí pomoc mě kope k tomu, abych to udělal. Pomalu jsem zvedl ruku k počátku masky a dívám se, že po nadzvednutí masky se informace v průzoru masky vypínají. Chvíli jsem zaváhal a pak jsem masku stáhl úplně a odhalil tak všem svůj obličej, na kterém je pár jizev, každá jinak dlouhá, či jinak stará, nejvýraznější se táhne přes pravé oko.

Pure Raven - 24. června 2011 00:23

soukromá zpráva od Pure Raven pro Podnik v Pekle Krásně se na tebe usmála. Jako by říkala, že tě prohlédla. Ale jak to její povaha vezme. "Jsem Becky, pro všechny Bebe, na lepší přezdívky tu nejspíš nepříjdou," pohodila elegantně vlasy a než se napila drinku, který jsi jí koupil, přejela jazýčkem po sladké krustičce na okraji sklenky. Napila se. Vypadalo to, že přemýšlí. "Asiat ... Ty jsou teď dost vzácný," pousmála se a její ramena se zvláštně zavlněla. Jako by tě vybízela k něčemu víc. Že za drink ti toho příliš nepoví. "Takže tebe zajímají staří asiati? Jaká škoda... Já doufala, že si zašpásuji s někým jako jsi ty," přejela ti prstem od jamky mezi klíčními kostmi až na podbřišek. Sledovala očima dráhu svého prstu a pak ztěžka zvedla víčka. Nyní už bylo jasné, že něco ví. Jen záleží na tobě, jak to z ní dostaneš. najít asiaty není jednoduché. Jsem cenění, ale o to v Pekle schovanější. A ona jasně dávala najevo, že o nějakém území ví. Ale nechtěla ti to dát zadarmo. A možná z tebe ještě chtěla dostat víc za svoje služby, které ti tak roztomilým a vábivým způsobem vnucovala.

Pure Raven - 24. června 2011 00:42
	soukromá zpráva od Pure Raven pro Hlídka? Voják tě zaregistroval. Byl to obyčejný pěšák (viz HP). "Saphre - máme tu nějakýho šupáka," pronese a pak pokyvuje hlaovu. Cítíš, že pod maskou je člověkem. A koluje v něm krev. A co vlastně myslel tím šupákem? Ty přece nejsi žádný šupák. Dojde až k tobě míříc na tebe zbraní. "Identifikujte se!" přikáže ti.

Ezechiel - 24. června 2011 09:23

soukromá zpráva od Ezechiel pro Ta snaha.....o důvěru. Leo si znova rýpne, jen se zamračím. "No nevím, jak bych ti já mohl pomoci....moc dobře víš, jaké to tady je.A on tu bude i přes oblečení jako pěst na oko."hovořím narovinu.Upřímně sám nevím,co s ním chce dělat. Vejde Kathy a já jí jen probodnu pohledem, vůbec né přátelským. Super...ještě ty se sem motej...neměla by jsi sakra být někde jinde...třeba dýchat kyslík.přesto pohled za chvili stočím opět na ampulku s krví, která se proplétá mezi prsty a o prsteny cvaká zvonivým tonem. Kathy začne znova ty svoje rozumy, kterými mě občas jen točí. Snad na moment při jejím příchodu pocítím strach,ale ted už ne. Je mi jedno, zda se nyní ukáže toho návštěvníka pravá tvář, až se na ní vrhne. Místo toho obě začínají přemlouvat jeho, aby se ukázal a odhalil svojí pravou tvář. Znova mi zacuká koutek do úšklebu.Zvednu pohled a setkám se s jeho. Nejsem k němu přátelský a důvěru u mě hnedtak nenajde. Rozmýšlí a já jen čekám, co vyhodnotí. Sundá si masku a já se jen zadívám na něj a pak na ty dvě ženský. " Hm...jste spokojený..tak jsme se se svým způsobem představili..ukázali slabiny a co..budeme přátelé?" zvednu se z židle a zadívám se na Ravena. Sjedu ho pohledem a otočím se k těm dvěma zády. " Třeba tu něco pro něj najdu..ale extra nic to nebude....to nečekejte...a být tebou, Leo, pořádně si promyslím, co dělám. Nejenže to celý na nás může hrát, ale i kdyby nehrál..půjdou po něm a všichni, kdo mu pomůžou, jsou ohrožený. Já se ubráním, ale ona...ne." upozorním, že Leo nevědomky zatáhla Kathy do velkého nebezpečí a odejdu nahoru pro to oblečení.

Leo Mógwei 魔鬼 - 24. června 2011 11:49

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Snaha o důvěru Těžce si povzdechnu a nechám Ezyho odejít nahoru. Posadím se a vedle mě Kathy. "Kdyby měl u sebe sledovací zařízení, nenechají ho přes noc naživu. Takže je jen otázkou zda ho najdou," přizvu Ravena, aby si k nám přisedl. Kathy ho sleduje zvědavýma očkama. Ale nikoliv vyděšenýma. Do ticha je slyšet její těžký dech a občas mírné zasípání. Nevypadá to, že by se tak celkově ROTS bála. Ona už před lety byla smířená s tím, že umře. Ale já ji přemluvila, aby si cenila svého života. Ale někdy mi přijde, že si toho stejně neváží. Vyprávěla jsem o zelených místech, trávě a stromech ve Staré Asii. Neodváží se tam ale ani ROTS. A to nejen, že se tam objevili, vyvinuli dravé šelmy a nová zvířata, ale myslím že hlavně proto, že tam není co plenit. Žádná nerostná bohatství, žádná ropa a ze dřeva děláme věci jen my, občané, otroci Pekla. "Kathy... Nevím, jak to teď budeš mít s kyslíkem. Musím najít jinou skládku Prohnilejch. Ale ještě pár kyslíkových bomb mám, takže až mi Ezy zpraví auto, nebo dodělám motorku, hned ti je přivezu," dojde mi, že jsem kyslík kradla ROTS. Ale teď mne znají a dovedla bych je do Pekla. Za Vrabčákem, Ezym, Kathy a spoustě jiným lidem či upírům. A to nechci. Takže musím najít nějaké jiné řešení. Ale já to už vymyslím. Kathy se na mě zadívala, že to chápe, ale nějakým způsobem jsem jí to nevěřila. Je na mě určitě naštvaná. Všechno jsem to podělala a Ezy má svým jistým způsobem pravdu. Ale pevně věřím, že tohle dopadne dobře a že je Ezy jen příliš velký pesimista. "Co ten stroj na čištění a okysličování vzduchu. Pracuješ na něm pořád? Mohla by ses u mě podívat na nějaké součástky, třeba by se to tam hodilo," povzbudivě se na ni usměji a ona pokýve hlavou nic neříkajícím pohledem. "Jsem ve finální fázi. Myslím, že jsem blízko toho, abych ho dodělala," v jejím hlase je znát nadšení a mně se uleví. Přesto vím, že jí tenhle stroj kyslíkové bomby nenahradí. Přesto se na ni povzbudivě usměji. "Až Ezy přinese oblečení, ulevím ti ano? Jak vlastně dnes je? Ale popravdě...," zeptám se jí. Jjeí oči uhnou a to mi docela jako odpověď stačí. "Neboj. Budu se stavovat častěji," snažím se jí konejšit. Ona se rozhlédne po místnosti a její oči se stočí na Ravena. "I s ním?" zeptá se Kathy s malou radostí v hlase. Pokrčím rameny a uculím se. "To se zeptej jeho," a naše zraky se stočí na Vrabčáka.

Smrt - 24. června 2011 13:20

soukromá zpráva od Smrt pro Unwanted guest, almost outcast Sleduju Ezyho, jak mu Leo říká a je mi jasné, že moje přítomnost mu vadí víc, než cokoliv jiného. "Jednou jsem měl možnost vidět jak se někteří tady odsud, z Pekla, nebo jak tomu říkají, se sebou navzájem zacházejí, ostatně o nic líp, jak elitní čety ROTS. Slabší jsou pod útlakem silnějších a oba jsou pod útlakem ROTS. Docela ironie." uvažuju a nějak vypouštím všechno ostatní z hlavy. "Stál mi ten útěk za to? Být ponižován a brán za stroj v laboratoři, nebo být nenáviděn tady? Jaký je v tom rozdíl?" přemýšlím a otupěle zírám před sebe, jako pravej stroj. "Tady člověk důvěru nejspíš nezíská, stejně jako jí nezískal tam. Pro ROTS budu opdad, zrádce, nepovedenej experiment. A pro tyhle? Hrozba, vyvrženec, kterému nikdo nevěří. A případná vidina zisku, jestli ROTS na mě vypíšou odměnu, čímž se stanu veřejným nepřítelem číslo jedna." zadívám se na ruku, kterou mám kybernetickou a sevřu jí v pěst. "Nikomu se nedá věřit. Nepřátele si můžu dělat každým krokem.", rukou zajedu na záda na rukojeť meče a přejedu po ní. Pak sundám ruku z meče a nechám jí poklesnout podél těla. Nějak jsem z hlavy vypustil dění okolo sebe, až pohledy Leo a Kathy mě vytrhnou z přemýšlení. Věnuju jim pohled, který nic neříká, ani nenaznačuje. "Chtěli jste něco? zeptám se, protože jsem absolutně nevnímal.

Leo Mógwei 魔鬼 - 24. června 2011 14:56

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Vrabčák je mimo Zadívám se na něj a vypadám, jako by mi uletěly včely spolu s úlem. On nás neposlouchal... Povzdechnu si a položím lokty na stůl. Opřu hlavu do rukou. "Kathy se tě jen prakticky ptala, jestli sem budeš chodit se mnou na návštěvy," Kathy přitaká a já se zatvářím trochu smutně a zarmouceně. "Pojď si k nám sednout. Víš... obyvatelé z Pekla mají důvod nevěřit Prohnilým. Nemůžeš být tolik zaskočen Ezyho reakcí, Ravene. Kdo pro ně nedře... no to je jedno. Berou nás jako otroky. Voják od ROTS má právo zastřelit kohokoliv. Vybírají si z našich řad a nesutále se snaží mezi nás proniknout, protože to tu nemají zmapované jako v Nebi," snažím se mu vysvětlit, že Ezyho důvěra je oprávněná a že chvilku potrvá, než Ezy bude Ravenovi věřit. Kathy trochu zasípe a já jí hřejivou rukou pohladím po zádech.

Alan Shaw - 24. června 2011 21:13

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Hlídka Poslouchal jsem jeho slova a rozhlédl jsem se. Netušil jsem o kom mluví. Nikdo tady nebyl, ale jak mě mohl nazvat šupákem. Já přece šupák nebyl. Vnímal jsem, jak mu tělem koluje krev. Horká a plná života. Cítil jsem znovu tu palčivou bolest v krku. Mířil na mě zbraní a voněl. Krev voněla. Cítil jsem, jak silně po ni toužím. Řekl, abych se identifikoval. Olízl jsem si vyprahlé rty: ,, Alan Shaw, kde to jsem?" zeptal jsem se, ale nemohl jsem vydržet se nedívat na jeho tepny.

Smrt - 30. června 2011 19:12

soukromá zpráva od Smrt pro Nápad, víc než šílený Když mi Leo vysvětlí co se děje, tak se jen lehce zakroutím hlavou a řeknu: "Ne, děkuju. Postojím." Pak se podívám jak na Kathy a Leo. "A myslíš, že já někomu z Pekla taky mám důvod věřit?" zeptám se a zadívám se na Leo. "Stejná nevraživost co vy chováte vůči ROTS, taková panuje i u těch, co mají štěstí a vymaní se jim." řeknu a než Leo stačí něco říct, tak jí rukou naznačím, že jsem neskončil. "Nikdo mi tu nevěří, krom tebe. A já nebudu věřit, dokud nebudu mít jistotu, že mi někdo nevrazí dýku do zad, nebo mě nepředhodí ROTS, jen aby se měl o něco líp. Tak mi odpusťte tu nevraživost." dodám a nechám jí vznášet námitky. Složím ruce na hrudi a dívám se kolem. "Mimochodem, co víte o konvojích?" zeptám se jako by o nic nešlo.

Sei Wirom - 01. července 2011 22:33

soukromá zpráva od Sei Wirom pro Podnik v Pekle Bebe? K tomu se došlo jakou přesmyčkou nebo smyčkou.. ne, nezajímá mě to. Jednou o ní začnu uvažovat a bude se to táhnout až k tomu, že ji budu chtít vyzkoušet. Umí to, jde jí to. Kdybych tu nebyl kvůli něčemu docela jinému, možná bych nad tím zauvažoval i jinak, než jen jako nad něčím, co se zrovna nehodí. Leda by jí to rozpovídalo. "Právě," přitakám jí a zahledím se před sebe na bar. Vzápětí mi ale ve tváři naskočí pobavený výraz. "Jó, asiati, to je moje. Ale.. co není, může být, Bebe..," další, ovšem mnohem více plachý úsměv. Je hezká, sexy. Dal bych si říct, jenže mě to trochu přestává bavit. Není hloupá, nebo možná je, trochu se ztrácím, a to není dobré. Kdyby jí šlo jen o peníze.. podívám se na své pití a mírně, téměř neznatelně se ušklíbnu. Ano, třeba je to pitím, že tak přemýšlím, a posunu skleničku o kousek dál od sebe. "Líbí se mi, jak jsi přímá. Nevinnost s tak trochu hořkou příchutí, hm?" nakloním se blíž k ní a prohlédnu si ji. "Ještě jeden drink?"

Pure Raven - 20. července 2011 20:04

soukromá zpráva od Pure Raven pro Podnik v pekle Vypadá to, že jí tvoje plaché úsměvy našeptávají zvláštní věci. Dívá se na tebe jako by ti říkala, že s panici to také umí. Sleduje skleničku, kterou jsi odsunul. V očích se jí zablýskne pochybnost. Dopije drink od tebe a opět si tě prohlídne. Její tvář se ovšem nezměnila. Ani vyzývavé pohyby. Skoro by si jeden řekl, že jí je na tuhle práci škoda, že má na víc. Ale tys dobře věděl, že na víc mít nemůže už jen proto, že když srovnáš ji a Dorakuru, srovnat se nedají. Její intelekt je přirozený. A to se v tomto světě příliš nenosí. Na drink zavrtí hlavou, že nikoliv. Rozhodně napřímí ramena. Jako by říkala: A teď k věci. "Ani informace, ani...má přízeň (řekne to tak roztomile a svůdně až zamrazí)... nejsou zadarmo. A drinkem si ani jedno nekoupíš," tak sem mířila. Přesně sem. Mohlo tě to napadnout. Že jí jde jenom o peníze a o skoby. Možná by se chovala jinak, kdybys byl její známý. Ale to je nyní jedno. Poptávka určuje nabídku. Teď je řada na tobě. Obdaruješ ji sladkým potleskem za její divadýlko, nebo ji prostě vypískáš z pódia?

Pure Raven - 20. července 2011 20:45

soukromá zpráva od Pure Raven pro Zadní vrátka Asgeir se rozhovoří. Možná nakonec s ním prohodíš i pár slov. Mezitím opravíš Iöra. A zapneš. Okamžitě seskočí a přiběhne k Asgeirovi. Náhle uslyšíš v hlavě zvuk. Rozhodně se ti nelíbí. Vždycky jsi dobře věděla, že je zapotřebí hlavně bezpečí. Sebe. Ne, že by bylo zapotřebí rodinného zázemí. Jde o to, že to byl zvuk zařízení, které máš v sobě. Teď víš, že zapnout počítače by bylo riskantní. Tím se myslí OPRAVDU riskantní. Nebo je už pozdě? Jak se rozsvítí malá kontrolka počítače, zjistíš, že je PŘÍLIŠ pozdě. Počítač se zapíná sám. Mnohým by vyschlo hrdlo a orosil by se strachy ledovým potem. A možná sis tak právě mohla připadat. Bylo to, jako by se temný, černý stín k tobě připlížil, pohladil tě mrazivě za krkem a šeptal ti do ouška kolem dokola: "Jsou tady... Jdou si pro tebe... ROTS na tebe přišli... máš jen pár sekund... na záchranu života." A monitor počítače se rozjasnil.... Logo ROTS.

Leo Mógwei 魔鬼 - 21. července 2011 18:19

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro To myslí vážně? Nevěřícně se zadívám na Ravena, když promluví. Stejná nevraživost? "Ale my ROTS nic neudělali. To oni nás utlačují," pronesu důrazně a rozlíceně. Bouchnu pěstí do stolu, až se Kathy lekne. Ale zadívá se na mne, jako že je na mé straně. "A všichni se blbě koukaj, když si k něm ani nesedneš ke stolu," v podstatě bylo jeho odmítnutí urážkou. Nemůže čekat, že mu budou důvěřovat, když se k nim ani neposadí. Ale tak jasně - nemusela jsem to říkat. Jenže ve mně vře krev. "Proti tvojí nevraživosti nic nemám. Tu má tady kdekdo. Ale nečekej zázraky, jestli se budeš chovat stejně odtažitě," povzdechnu si. Můj tón se zmírní a já se zadívám na Vrabčáka omluvným pohledem. "Myslím to dobře... s tebou...," řeknu tiše a zadívám se pak neutrálním výrazem na Kathy.

Pure Raven - 21. července 2011 18:47

soukromá zpráva od Pure Raven pro Konvoj Kathy vše tiše sleduje. Posune si masku více na nos a mírně se nadechne. Zůstává spíše neutrálním pozorovatelem a do ničeho se neplete. Jak se ale zeptáš na konvoje, nenechá tě reagovat na Leo. "Konvoj tu jezdí jenom jeden - nad dělnickou třídou," odpoví ti. Je to přesně, jak sis myslel. Jednou jsi už jako kyborg s konvojem jel. Každý konvoj obsahuje jednu příšerku, nebo kyborga, čtyři členy elitní jednotky, dva odstřelovače a zbytek jsou pěšáci. "Nakreslím mapu, zda bude třeba," pousměje se ochotně...

Smrt - 24. července 2011 14:07

soukromá zpráva od Smrt pro Takže špatný jsem já? Vyslechnu si co mi Leo říká a pak věnuju pohled Kathy. Její zpráva mě potěší. "Mapa se určitě bude hodit." řeknu a usměju se na ní. Furt lepší, než ten konvoj hledat na vlastní pěst x dní. Pak se otočím na Leo. "Pochop, že já tu nemám krytý záda! Ty jsi mezi svými. Já ne. Nehodlám někomu dávat záminku si na mě přivydělat, nebo mě rovnou zlikvidovat. To jsem klidně mohl zůstat v laboratořích a byl bych na tom stejně!" dodám. Neočekávám, že to někdo tady dole pochopí, ale momentálně mi nevěří oni ani ROTS. Nechci se stát přítěží, ale zároveň nehodlám tady jen tak stát a utápět se melancholii. ROTS jim vadí, stejně jako mě, tak proč s tím nic nikdo nedělá?

Leo Mógwei 魔鬼 - 24. července 2011 16:04

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro To přehnal Poslouchám jeho slova. Překvapeně a ukřivděně se na něj dívám. Udělala bych pro něj první a poslední a on... Kathy zmizí do svého pokoje pro mapu. "My nechytáme nepřátele ROTS za odměnu. Jinak by nás tu byla polovina!" oči se mi zaplní slzami. "Jestli si tu připadáš tak moc špatně, tak se vrať!" z očí mi vytečou slzy a já vyjdu z místnosti ven. Před dům. Zapálím si nikorinku a popotáhnu. Mám na sebe vztek. Jak jsem mohla být tak hloupá. On se vůbec nesnaží. Když se snaží jenom jeden, je to pak na h*vno. Utřu slzy a popotáhnu. Nasaji kouř a zaskřípu zuby. Nic pro něj neznamenám. Byl by tom stejně jako v laboratoři... Nic pro něj neznamenám... Sleduji vlhkýma očima okolí.

Smrt - 31. července 2011 16:34

soukromá zpráva od Smrt pro Even worse hell, than Hell Když jsem zůstal v místnosti sám, tak jsem si nasadil masku, tentokrát to bylo v něčem jiné, teď jsem měl pocit, že oči masky zaplály. Pak jsem zapnul maskování a vydal jsem se za Leo. Vyšel jsem ven tak, aby si toho nevšimla. Prošel jsem kolem ní a postavil jsem se vedle ní. Když vidím, že zase kouří tu věc, tak jí jí seberu a začnu s ní mezi prsty točit před jejím obličejem, což ona nevidí, krom rotující cigarety. "Nevíš, že to škodí zdraví?" hlesnu a stále točím s cigaretou. Pak chvíli mlčím, ale dokopu se promluvit. "Leo, promiň. Mrzí mě to." řeknu a přestanu točit s tou věcí. "Ale musíš pochopit, že já krom tebe nemám absolutně žádný krytí. Nemám tu nic. Stejně jako nemám nic tam. Je ze mě vyhnanec." dodám a opět jí vsunu mezi rty. "ROTS po mě jdou a lidé v pekle mě budou nejdřív nenávidět, považovat mě za špeha. Že se tu snažím infiltrovat mezi vás, abych pak mohl jen škodit. Já si proto musím nějak získat aspoň částečnou úctu." dodám a opatrně jí položím ruku na rameno, kdyby něco chtěla.

Leo Mógwei 魔鬼 - 31. července 2011 18:45

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Peklo V prvním okamžiku se leknu a rychle chytím své zbraně připravena k útoku. Ale naštěstí brzy mi dojde, že je to Vrabčák a sleduji nikorinku ve vzduchu. Sundám ruce ze zbraní a rychle utřu slzy a zadívám se stranou, aby to neviděl. I když je nejspíš pozdě. Nic neříkám. Jen mi přijde, že ho nenávidím, ale zbožňuji zároveň. Mlčím na jeho poznámku u o zdraví. Jen se na mé tváři objeví něco jako nejistý úšklebek. Pak ale řekne něco, co mě překvapí. Rozšíří se mi oči a já se zadívám do prázdného místa nad nikorinkou, která přestala rotovat. Nechám ho mluvit a snažím se ho pochopit, což je jasně vidět na mých očích, jak těkají z místa na místo. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Vyndám si nikorinku z pusy a volnou ruku položím na jeho na mém rameni. Pohladím ho. "Je mi jasný, že to není jednoduchý. Ale neřekla bych, že teď máš na výběr, Vrabčáku," ne - neznělo to útočně. Spíš lítostivě. Bohužel mám pravdu. "Nechci, abys věřil každýmu tady. Ale pro nás je přátelství důležité. Byla bych ráda, kdybys důvěřoval mým přátelům," řeknu, "Nemáš už znak ROTS, budeš mít možnost se převlíknout do civilního oblečení. Oni nemusí poznat, že nejsi vodsaď. Bydlím v malým asijským úseku. Nad nimi ROTS nemají sebemenší kontrolu. Málokterý asijský čtvrti kdy objevili." Pronesu. Dřív tu měli ROTS hlídky, všude, ale bylo to nad jejich síly a tak nám dali nálepku: zběř, a Peklu: džungle. Zavřu oči a povzdechnu si. "Obejmi mě, prosím," špitnu. Mám na sebe vztek, že jsem tak slabá. Já ho nemůžu obejmout nazpět. Ne tady.

Smrt - 31. července 2011 21:29

soukromá zpráva od Smrt pro Peklo Povzdychnu si, když mě žádá, abych věřil jejím přátelům. Sice to bude těžké, ale ne nemožné. "Pokusím se." hlesnu a dívám se na ní. "Akorát to bude asi trochu obtížnější než vybít základnu ROTS..." konstatuju a zadívám se na cigaretu. Zapomínáš na jednu věc, jak budu vysvětlovat svojí pravou ruku?" dodám a pravou rukou lehce zmačknu nos. Pak jí jen opatrně obejmu tak, aby to nevypadalo nějak divně. Jednou rukou jí lehce pohladím po vlasech, ale tak, aby to nevypadalo divně. "Ještě jednou promiň." hlesnu a podívám se na ní.

Leo Mógwei 魔鬼 - 31. července 2011 21:57

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Peklo trochu jinak Hlesne, že se pokusí a mne to potěší. Řekne, jak moc to bude obtížné. Pokývu hlaovu jakože rozumím. Pak ucítím dotek na nose. Uculím se, usměju. Obejme mě.Mám stále zavřené oči a nenápadně opřu hlavu o jeho rameno. "Můžeš třeba říct, žes měl kontakt z nebe a prostě ho ROTS odpráskli, protože se paktoval s Peklem," řeknu mu jednoduchou odpověď. Znovu se mi omluví. Zavrtím hlavou. "Už nad tím nepřemýšlej. Prostě nejsi zvyklej. Chce to čas - určitě se to poddá," usměju s epovzbudivě. Po dlouhý... hodně dlouhý době se cítím spokojeně.

Smrt - 31. července 2011 22:27

soukromá zpráva od Smrt pro Hell "Hmmm, to mi nepřijde jako pravděpodobný. Ti nahoře mají až moc rádi svůj pohodlný život." řeknu a podívám se na ní. "Pokud je ze shora nevystěhují, tak se do ničeho sami nehrnou." dodám a jen tak z nudy jí lehce štípnu na zádech. "Bude to těžký. Ale teď chci vyřešit ty konvoje. Když už jsem to nakousl. Je třeba léčit rakovinu, kterou je ROTS..." hlesnu a podívám se směrem nahoru. "Chceš sloužit v Nebi, nebo vládnout v Pekle?" zacituju pasáž z jedné knihy, i když nevím, které...

Leo Mógwei 魔鬼 - 31. července 2011 22:38

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro heaven in hell Propnu se, jak mě štípne na zádech. "Vrabčáku, věř tomu, co říkám. Někteří měli tu odvahu a zašli s epodívat do Pekla. A spojit se proti ROTS. Ale ti odvážlivci od dost odnesli," vysvětlím mu. Má to logiku, proč jsme separovaní. Ti z nebe jsou dost monitorovaný, aby něco nevyvedli a ROTS je taky slušně obíraj. Usměju se, jak řekne nepřesně citát. "Je lepší vládnout v pekle, než-li sloužit v nebi," opravím ho, "to je od nějakýho Miltona. Ale v tom se vyzná Kathy. Je to dost chytrá holka... Jo a s těma konvojema. Nevyveď nějakou kravinu. Mám tě ráda vcelku." Mírně se od něj odtáhnu a nahodím svůj typický úšklebek. Kdo mě aspoň trochu zná, ví, že to nemyslím zle. "Tak poď, Vrabčáku," pronesu a vypnu nikorinku. Vejdu dovnitř. Tak už má na stole Kathy rozložený mapy. Malý a ne tak přesný a cosi překresluje.

Smrt - 31. července 2011 22:56

soukromá zpráva od Smrt pro Hell or Heaven "Já to slyšel ve svojí verzi a není to konstatování, ale spíš otázka, kterou někomu položíš." řeknu na její opravu a dívám se na ní. "Kathy by se při zdárným útoku na konvoj nemusela tahat s bombou..." řeknu a dívám se na Leo. "Když už, tak Harvran." rýpnu si do ní a jejího Vrabčáka. Pak se lehce protáhnu a jdu s ní dovnitř. Tam už čeká Kathy s mapami. Vypnu maskování a sundám si masku. "Tak ukaž mi, kudy ten konvoj zmijí jezdí..." řeknu a upřu zrak na mapu.

Sei Wirom - 06. srpna 2011 12:32

soukromá zpráva od Sei Wirom pro Podnik v Pekle "Čekal bych, že oceníš snahu o hezký začátek," mírně k ní pokynu vlastní sklenicí, když dojde k věci. Najednou bych si skoro přál, aby v té hře ještě pokraovala. Lidé chtějí vždy to, co nemají, nebo ne? "Ale když to bereš takhle," usměji se úplně stejně, jako předtím, dopiju pití. "Kolik?" dodám už s přímým a asi ne zrovna kamarádským pohledem, ale ten rázem změkne. Ne, nezaslouží si špatné chování, mohla by mi pomoci a hlavně – každý děláme jen to, co umíme. "Nebo bys raději nějakou službičku?" mohl bych jí strašit, možná zabít, ale k ničemu by mi to nebylo. Takový šach mat, moje zájmy versus svět a jeho tisíceré oči i tam, kde by je jeden nikdy nečekal. V jedné z hlavních rolí moje touha po pobavení, po pocitu vítězství a moci. Tady v Pekle je to možné, někdy. Usměvavě ji sleduji a čekám, s čím vyrukuje, pokud mne ovšem nenechá dát jí nabídky, aby si mě taky trochu proklepla.

Pure Raven - 07. srpna 2011 00:46

soukromá zpráva od Pure Raven pro Mapy Jakmile se vrátíš, Kathy už má na stole rozprostřené mapy. Překresluje ti je skoro se zarážející přesností. Zadívá se na tebe skoro až uhrančivýma, temně modrýma očima. Podle svalů pod maskou poznáš, že se usmála. Uměla se smát i očima, což ti mohlo přijít zvláštní. Její přítomnost jakoby dodávala okolí naprosto dokonalý, domácký, klidný pocit pochopení a soucitu. "Konvoje jezdí po koleji přes průmyslové zóny a přes pár příbytků dělníků. Jestli tady tvrdí, že je tu divočina, tam je to peklo a to ještě v horším slova smyslu," její slova jsou učená, skoro akademická. Ukazuje ti trasu a kreslí ti je na papíry se špinavými, pomačkanými rohy. Map je víc. Jak ty na překreslení, tak nakreslené. Nejspíš jim tu chybí veškerý materiál...

Pure Raven - 07. srpna 2011 01:00

soukromá zpráva od Pure Raven pro Podnik v Pekle Celou dobu se usmívala. Tak nějak podmanivě. Ještě chvilku nejspíš potrvá než zapomeneš její něžně vykrojené rty elegantně zatočeného do lehkého, flirtujícího úsměvu. Neměla to jen naučené. Byla to její přirozenost. Na její tváři žádná známka strachu, pochybení. "Začátek byl hezký, ale nepokračoval směrem, který by mi byl nakloněn. Kdo si neřekne o nic, nic také nedostane," položí ti něžně ruku na koleno a nahne se k tobě, až skoro cítíš, že tě její vlasy šimrají na krku. "Jak moc si ceníš takové informace? Jak moc myslíš, že jsem nákladná?" zašeptá ti do ouška a zlehka ti hřejivě dýchne na krk. Její tvář, tak nevinná, si tolik protiřečila s chováním, až se to mísilo do silně provokativní kombinace. Snad právě toto umí nejlíp. A je těžké odolávat, když se ti dostane do chřípí její něžná vůně, nijak laciná. Svým způsobem přirozená.

Leo Mógwei 魔鬼 - 07. srpna 2011 01:35

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Let's do something good Uculuji se víc a když mluví o Havranovi, vypláznu na něj jazyk. "Pro mě budeš pořád Vrabčák, kterej vyletěl z hnízda," pronesu stále s jakýmsi prapodivným dobráckým tónem v hlase. Jak vejdeme dovnitř, pocítím mírný závan větru, jak se Vrabčák protáhne kolem mě. Na chvilku se posadím na židli se spokojeným výrazem. Pak se ale seberu a jdu nahoru. Nechávám tam Ravena s Kathy. Důvěřuji mu. A vyptávat na mapy se ho budu až pak. Ušklíbnu se při té představě, jak z něj tahám, na co to potřebuje. Ale podle jeho slov je to docela jasný. Jdu pomalu za Ezym, kdyžtak mu pomoct.

Smrt - 10. srpna 2011 21:02

soukromá zpráva od Smrt pro Convoy aproaching! Dívám se na mapy a poslouchám Kathy. Peklo tady, ještě větší tam. "Asi jste nebyli nikdy v cele ROTS. Tam je to horší." pomyslím si a dívám se na plány tras konvoje. "Nevíš přibližně kolik jezdí jako doprovod vojáků?" zeptám se a podívám se na Kathy. Jestli to, co se mi honí v hlavě, vyjde, tak už nebude muset tahat tu bombu. Stejnak jako se nikdo nebude muset bát ROTS. "Strach je zabiják mysli, nesmím se bát!" proběhne mi hlavou pasáž z jedné knihy co jsem měl možnost číst. "To bude rachot." pomyslím si a znovu kouknu na mapy.

Ezechiel - 16. srpna 2011 21:55

soukromá zpráva od Ezechiel pro Nahoře...hrabání ve věcech V prvních chvílích nadávám na Leo, jak je naivní a jak vystavuje všechny nebezpečí. Co kdyby to na ní jen hrál. Ovšem postupně se uklidnuji, nebo spíš vztek přechází na mě, protože nemůžu nic najít. Proč já ji sliboval, že pro toho troubu jí něco najdu...no dobře..někde to tu muselo být. občas se ozve mírná rána, jak se snažím něco obrátit a ono to spadne. Mojí noční i denní společníci se rozprchnuli do všech možných temných zákoutí a když na ně narazím, mizí raději z mého dosahu. Vědí, že nejsem v dobré náladě a mohl bych je ve vzteku zašlápnout. Konečně najdu starý kalhoty a nějaké to triko. Po dalších dlouhých chvílích najdu i starý kabát, který už nenosím. Vlastně mi tento nesedí, nejspíše byl někoho z mých přátel. Raději jsem zapomněl kterého. Uslyším kroky a zadívám se ke schodům. Spatřím Leo a ušklíbnu se. Hodím po ní najitý věci. " Tady máš..pro toho tvého....kamaráda." a jakoby se snažím trochu uklidit, i když jen opět narazím na tajnou schovku všemožné noční havěti.

Ezechiel - 16. srpna 2011 21:56

soukromá zpráva od Ezechiel pro Nahoře...hrabání ve věcech V prvních chvílích nadávám na Leo, jak je naivní a jak vystavuje všechny nebezpečí. Co kdyby to na ní jen hrál. Ovšem postupně se uklidnuji, nebo spíš vztek přechází na mě, protože nemůžu nic najít. Proč já ji sliboval, že pro toho troubu jí něco najdu...no dobře..někde to tu muselo být. občas se ozve mírná rána, jak se snažím něco obrátit a ono to spadne. Mojí noční i denní společníci se rozprchnuli do všech možných temných zákoutí a když na ně narazím, mizí raději z mého dosahu. Vědí, že nejsem v dobré náladě a mohl bych je ve vzteku zašlápnout. Konečně najdu starý kalhoty a nějaké to triko. Po dalších dlouhých chvílích najdu i starý kabát, který už nenosím. Vlastně mi tento nesedí, nejspíše byl někoho z mých přátel. Raději jsem zapomněl kterého. Uslyším kroky a zadívám se ke schodům. Spatřím Leo a ušklíbnu se. Hodím po ní najitý věci. " Tady máš..pro toho tvého....kamaráda." a jakoby se snažím trochu uklidit, i když jen opět narazím na tajnou schovku všemožné noční havěti.

Pure Raven - 17. srpna 2011 21:04

soukromá zpráva od Pure Raven pro U map Kathy ti vše vysvětluje a u tvé otázky se zarazí. Zadívá se na tebe a zkoumavě si tě prohlédne. Pak sklopí oči a tiše se rozkašle. Zavrtí hlavou. Nemá ponětí. Ale ty ano. No tak. Stačí jenom, když si vzpomeneš. Jednou jsi s konvojem jel... jako kyborg... jako záloha.... Pomalu vzpomínáš a mapy, ploché, se mění na pozorování okolí z konvoje. Vzduch je těžký. Jasně si pamatuješ, že to je jiné, než jsi byl zvyklý. Nevíš, jak dlouho to už je. Často vzpomínky vypadávají. Jaké by bylo se tam podívat znovu... vezli tě. Odněkud tě vezli. Ale odkud? Na základnu? Vrátíš se zpět do reality. Zadíváš se do mapy. Paměť ti přece trénovali. 10 pěšáků, 4 ze speciální jednotky, 3 odstřelovači, jeden mutant/kyborg. Uslyšíš kroky. Stojí za tebou Leo a nese oblečení.

Pure Raven - 17. srpna 2011 21:14

soukromá zpráva od Pure Raven pro Hlídka "Jsi v Gōrudo City. Tvůj čip! Kde máš čip?!!" hlas vojáka zdrsní. Míří na tebe zbraní a slyšíš její klapot, jak drží spoušť, jen tak tak ji zmáčknout. Ale jasně ho znervózňují tvé pohledy. Jak je nesvůj, jeho tep se zrychlí. "Žádám vás znovu! Identifikujte se!" o jakém čipu to mluvil? Pak se ale ozve z vysílačky. "Nech ho chcípnout, Ally. Je to máčka," nejsi žádná máčka. Nepustí tě dál? Chtějí tě nechat umřít. A ten hlad... jeho krev... cítíš touhu. Touhu zaútočit. "Je nějakej divnej, Saphre!!" vypískne. Zelenáč. Je to jen zelenáč. A ty umíráš... hlady.

Leo Mógwei 魔鬼 - 17. srpna 2011 21:27

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Oblečení Jak vejdu, hodí mi oblečení. Posbírám ho, protože jsem to nestačila chytit. Zazubím se, pak ale můj úsměv opadne. Ta.. vůně. Zadívám se ohromeně na věci. Naskočí mi husí kůže a oči se o něco víc rozšíří. "Ezechieli...," dojdou mi slova. Do očí se nahrnou slzy. "Díky," špitnu tiše a sevřu kabát. Držím ho křečovitě a jdu směrem dolů. Divně s emi sevře hruď. Pochybuji o tom, že bych mu to měla dát. A tak jak sejdu schody a uvidím Ravena, stojím tam jako přikovaná a nemohu se hnout. Jsem pobledlá a nohy se lehce třesou. Dívám se na Ravena. Upřeně.

Smrt - 20. srpna 2011 19:02

soukromá zpráva od Smrt pro Úvaha a oblečení Stál jsem tam a díval se na mapy, na otázku jsem se odpovědi nedočkal, ale neměl jsem to Kathy za zlé. Nemůže vědět vše. Už to, že od ní mám mapu, kudy jezdí konvoj mi pomůže víc, než armáda. Když začne kašlat, tak jí položím ruku na rameno. "Jen v klidu dýchej. Nechci, aby se kvůli mě někomu něco stalo..." řeknu a povzbudivě se na ní usměju, pak pomalu stáhnu ruku a stočím pohled zpět na mapy Dívám se na ně a tak nějak si je začnu "promítat" tak, jako bych se díval na nějakou projekci, nebo tam i byl. Vybavuju si, jak jsem s jedním "hadem" jel, přeci jen to bylo něco jako povinnost. Před očima se mi pomalu vybaví složení doprovodu konvoje. "18 překážek na tím, jak zlomit ruku ROTS." vzpomenu si a dívám se do mapy. "Ale co když tam...." zamyslím se, ale pak uslyším kroky a za mnou stojí Leo. Usměju se na ní a podívám se na to, co nese, ale pak zpět na ní. Moc se mi nelíbí to, že vypadá, jako by viděla ducha. "Leo? V pořádku?" zeptám se a čekám, co se děje.

Pure Raven - 22. srpna 2011 22:24

soukromá zpráva od Pure Raven pro KAPITOLA PRVNÍ: NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Show začíná Gōrudo City, podzim 2 702 Slyšel jsi to jasně. Tlukot srdce. Tak jasně a krásně. Tak dokonale, až tě to přivádělo k šílenství. Mělce jsi dýchal. Jasně jsi viděl ve tmě. A oni to neví... neví. Měl chuť se smát. Tak takhle chutná vítězství. Přece jsi tohle vždycky chtěl. Tlukot ustával a ty... ses opájel jejich krví. A možná ses i smál... smál ses nad jejich mrtvými těly. Vypadaly přece tak uboze. Tak male oproti tvé osobě. Otevřel jsi oči. Vozidlo jelo tak čistě, že jsi se ani nepohupoval. Bylo to jiné než v Arak City. Tak vyspělé. Konečně se zase budeš moct o něco víc zdokonalit. Možná tu najdeš i víc zábavy. Zatím tě přesouvají ze základny Y1 do Z3. Z3 je zásobovací základna. Jsou tři typy základen. Ty vědecké jsou označené Y, vojenské A a zásobovací Z. Na všech je ovšem zázemí (nehledě na typ základny) pro, řekněme, takové jako jsi ty. Ale to by bylo přece příliš hanlivé přirovnávat se k ostatním. Protože TY NEJSI jako ostatní. Vozidlo si razilo cestu prachovou cestou. Možná sis jen na chvilku zdříml, možná jen vzpomínal. Jak sladce se vzpomíná na vyděšené tváře obětí? Někdy tě to naplňovalo nepopsatelnou rozkoší. Když vyhlédneš z vozu vidíš jen pouhou, holou pustinu, poušť.  Bez známek života. Všude jen prach a písek. Před očima je vidět silnice jen na pár kroků od vozidla. A ačkoliv jsi seděl v komfortně zařízeném vozidle, musel sis prostě říkat, do jakého zapadákova to jedeš. Blízko Arak City jsou lesy. Podobné džungli. Divoká zmutovaná zvířata, prapodivné rostliny, větší chlad. A když už jsme u těch teplot, nebyla ti zrovna zima. Seděl jsi a cítil jsi, jak se přístroje zahřívají. Ne však nepřehřívají, na to jsou příliš kvalitní. Přesto je to pro tebe nezvyk. A to velký.  S teobu jeli dva společníci. Ale nešlo o vojáky. Spíš jakési posly. Tihle androidi jsou naprosto neškodní. Prostě jen sluhové vytvořené ROTS. Jen kousky plechů a obdvodů. Žádné donášení, žádné drby. Jen loutky bez duší. Není nejlevnější je mít. Ale třikrát tak spolehlivější. Náhle se vozidlo zastavilo a hlava jednoho z nich se na tebe otočila. "Vítejte v Gōrudo City. Vaše ID bylo zapsáno do databáze," ten hlas znáš jasně. Patří Evě, dcery tvého bosse. Nikdy jsi s ním nemluvil a neznáš ani jeho jméno. Je to prostě vládce, generál, hlava. A pokud je jeho dcera po něm, pak je nejspíš hlava doslova. Právě ona ti dává příkazy.  Je v každém tvém obvodu, dokáže se dostat do veškeré vyspělé technologie. Proto se tak lehce ovládá Nebe. Ti chudáci ani nevědí, jak daleko postoupila věda ROTS. Skrz ní dáváš příkazy. Celá vojska ROTS a vaše jednotky jsou závislé na vyhodnocení situace pomocí Evy. Ona pak uzná, zda byl tvůj příkaz správný. Pokud ano, pošle jej dál. Pokud nikoliv, upozorní tě na nesprávnost. Ale to se prakticky nestává. Ne snad, že bys nebyl neomylný, ale Evina vyhodnocení jsou přesná a dobře se podle nich rozhoduje. Pokud by Eva selhala, je v záloze starší, nyní zdokonalující se syn, Adam.  Gōrudo City není jen ono město, ale i jeho okolí. Včetně základen, nádrží, výzkumných středisek a jiných více či méně důležitých míst ROTS. Ty ovšem díky menší písečné bouři nevidíš. Čím více se ale blížíte ke Gōrudo City, prach řídne.  Můžeš spatřit část poničených neobytných domů města. Toto město bylo pobyto nedávno. A je to na něm vidět. Kdyby slavné a silné, nyní pokořené a zničené. Byl to krásný pohled na ještě zaschlou krev. Oni ji neviděli. Ale tys ji cítil jasně, jako by byla prolita před pár dny. Místy někdo kolem proběhl, ale většinou se jednalo o chudé děti nebo o pěšáky, kteří obcházejí město kolem svých stanovišť. Pak se ale vaše cesta stočí jiným směrem. Trochu to připomíná zemi nikoho. Dorazíte ke komplexu. Vidíš jen to, co je pod mlhou, což josu jen hrubé průmyslové obrysy. Uslyšíš turbíny a vozidlo nabere jiný směr. Začne se zvadat z magnetické dráhy. Vyplujete nad mlhu a spatříš jakousi luxusnější část základny. Zaplujete do komplexu. Čekají tam na tebe další dva adroidi nepříliš se lišící od řidiče. Je to jasné. Zavedou tě do pokoje. Procházíte chodbami. I přes to, že je před vysláním konvoje, je tu klid a ticho. Vidíš spousty geneticky upravených lidí, jak se zastavují u svých služebníků a jak si ukazují na elektronických zápisníkách projekce dat. Sem tam proběhne nějaký uniformovaný. Vidíš přesně, kde jsou hlídači. Mohlo by si jich všimnout i oko netrénované. A o to právě jde. Jsou to jen zelenáči. Pěšáci. Obvykle se kolem nich pohybují elitní jednotky a jediná známka jejich přítomnosti je zavlnění prostoru od špatného odrazu světla. Objevíš se ve svém pokoji. Je tam vše potřebné. Žádné věci navíc, ovšem komfort.  Na obrazovce se objeví projekce pobočníka bosse, který je vždy před konvojem v zásobovací základně. "Za čtvrt hodiny v místnosti OF23. Dáme vám s Evou pokyny," vzkaz je jasný a stručný.

Magnar - 23. srpna 2011 20:18

soukromá zpráva od Magnar pro Cesta na základnu Z3 Otevřu oči. Ještě pořád jsme na cestě. Tohle už mě přestává bavit. Vím, že musím cestovat v utajení jako obvykle, ale proč se musím plahočit takovýmhle krámem?! A rozhlídnu se po vozidle. Venku taky není nic k vidění, jak záhy zjišťuji, místo toho mám na přilbě spousty prachu a písku. Výborně! a zanadávám si sám sobě. K mému překvapení stačilo jen zatřást hlavou a všechen bordel byl pryč.Hustý. Řeknu nahlas, ale roboti nemají ani ponětí, co se děje. Když na mě robot promluví hlasem Evy, lehce mě překvapí. Sakra, myslel jsem, že mi ve dveřích dá úkoly a já budu moct zmizet. Děkuji madam, jsem rád, že jsem zde. Řeknu robotovi. Vím, že se to k ní doneslo. Když konečně zastavíme na základně, vstanu, vezmu svojí tašku s věcmi a vystoupím. Přivítají mě další dva roboti. Další plecháči! To nestojím nikomu za to, aby mě přišel přivítat!? Podívám se na jednoho z nich. Tak dělej, kde jsou mé ubikace! Spustím z ostra, stejně je mu to jedno. Během cesty se rozhlížím po základně. Zelenáči! ACH, jaké to byli časy, když jsem byl na jejich míst, na chvíli se mi na tváři objeví úsměv, který však není pod maskou vidět. Také si všimnu pár starších důstojníků, kteří tvoří skutečnou obranu základny. Na pokoji mě moje plechová eskorta opustí. Když se za mnou ozve hlas, otočím se a vytasím zbraň, kterou mám připnutou u nohy. Místo toho se na mě dívá pobočník.Fuj, to jsou ale blbý způsoby! Uklidím zbraň, ano, pane. Děkuji. Když zmizí, zapnu si nějaké zprávy, abych věděl, jak se věci ve městě mají. Kliknu na tlačítko na přilbě a ta se pomalu začne skládat až zmizí. Potom si z tašky vyndám své bílé sako. Než se do něho obléknu, tak si dám ještě malou svačinku v podobě krevní plasmy, která na mě čekala v ledničce. Moje tvář je mrtvolně bílá a rudé oči s implantátem mi na kráse nepřidávají. Je čas jít! Řeknu nahlas a opustím pokoj. Dojdu do místnosti, kde už stojí pobočník a Eva. Velitel Magnar se hlásí dle rozkazu! Spustím po vojensku. Potom stisknu pobočníkovi ruku. To ale Evě udělat nemůžu, a tak skloním hlavu, madam. A čekám, co mi řeknou.

Pure Raven - 23. srpna 2011 21:18

soukromá zpráva od Pure Raven pro Základna Z3 Dorazíš do místnosti. Vypadá to jako malá zasedačka. Vypadá prostorně, ale tak nejspíše působí ta bílá barva. Pohodlné gauče a sedátka. Umělé osvětlení, po tvé pravici vylepšený stroj na projekce. Pokud sis pozorněji prohlédl projektor, zjistils, že musí umět promítnout obraz do celé místnosti. Pěkná hračka na případná party nebo sledování příběhů se zárukou skoro naprostého vtáhnutí do děje. Uslyšíš jasně kroky. Jsou pravidelné, skoro strojově pravidelné. Tiché elegantní odkašlání tě upozorní, zda by ses mohl otočit. Stojí před tebou Eva. Dostane tě to mírně do šoku. Vždycky jsi ji viděl jen v cyber podobě. Ale nyní byla nerozlišitelná od člověka. Nikdo neví, kdo přesně je. Zda člověk vylepšený natolik, že je spíše humaoidem, nebo jediný existující stroj s vlastní vůlí. Dali jí nejspíš nové tělo. A kůže vypadá tak pravě. Dokonce tak, že ti pravá přijde.  Nezapomněl jsi na to, že takhle na živo, ne přes projekci, jsi ji viděl jako "malou holku". Lítala kolem a hrála si na honěnou. Když spadla z malé verandy a udělala díru do kovové země. Z toho se dalo poznat, že není ledajakým člověkem, či spekulace, zda je vůbec člověkem. Ano - i ona byla kdysi dítětem, snad proto, že si boss přál mít dceru. Ale  Adam jaksi odpadl, potřeboval údržbu. A tak musela nastoupit Eva. A teď je z ní slečna. Že by trocha stařešinské euforie? haha. "Tak se znovu vidíme," podá ti ruku a ucítil si, že sil nepozbývá, "ještě jednou Vás tu vítám, Magnare. Jste tu hlavně proto, že se nám stala nepříjemná záležitost. Ze základny Y5 utekl jeden humanoid." Urovná si minišaty lososové barvy, které na její bílé pleti skoro zářily. Pohladí rukou bok a usadí se. Přehodí nohu přes nohu. Oči se jí divně zalesknou, jak hledá data. "CW329, původem člověk z Arak City. Lidské jméno: Carter Wahed, krycí jméno Raven, biologický věk 30 let; nejlepší adept na přijmutí kyber strojů a zdokonalení. Testování exoskeletu. Výsledky úspěšné. Od 3. března 2 691 na základně Y1, kde byl zahájen přeměňovací proces. 30. srpna 2 699 převelen za základnu Y5. Od 24. června 2 700 objeveny první známky projevování lidských emocí. Ihned nasazena léčba. Od 16. ledna 2701 opakovaně zahájeno potlačování lidských vrozených pudů a emocí. Léčebné procesy neúspěšné. 24. září 2 702 odsouzen na smrt radiací. Včera se mu při plnění rozsudku podařilo uniknout. Sledovací zařízení poničeno radiací ze syrvoga. Jeho komplic je žena. Není v databázi. Její výška: 158 centimetrů. Vlasy: platinově blond. Kolem základny se pohybovala každý čtvrtek, kolem páté hodiny odpoledne od 5. ledna 2 701. Včetně včerejšího dne. Její rysy napovídají o starém, čistém, asijském původu. Díky nedostatku informací můžeme spekulovat, že pochází z nižších vrstev z míst, které slangově nazývají Peklo," její hlas je sice stále lidský, ale pohled silně nepřítomný a záda až nepřirozeně narovnaná. Je strnulá. Jako socha.  Pak se ale uvolní a až nyní si všimneš, že veškeré její jednání se zdá skoro nesmělé. "CW329 při svém úniku zabil 20 pěšáků, 10 strážců základní stráže, 15 strážců posílené stráže, 40 odstřelovačů a 1 zmutovaného mental syrvoga. Zranil 6 příslušníků armády a 5 vědců. Celkem za svoji existenci připravil o život 865 tvorů," sdělí ti ještě pár informací, ale tentokrát přirozeně, "nyní tu jste nejen za něj, ale i jako posila, pakliže bude třeba při jeho pátrání. Otec ho nechce zabít. Připište to výzkumu. Hodláme ho pozorovat jak se v Pekle chová. Až ho najdeme. Proto ten popis. Pokud na jednoho z nich narazíte, hlásit, nezabíjet. K případnému zneškodnění bude vydán případný rozkaz. Zítra pojedete proto s konvojem. CW329 cítí. To znamená, že může popudit lidé v Pekle proti nám. A konvoj se jeví jako logický způsob útoku." Zdálo se ti to nebo se usmála? "Dotazy? Připomínky?" přivře oči a upraví si pramínek vlasů.

Leo Mógwei 魔鬼 - 23. srpna 2011 22:51

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Staré, nezhojene rány Sleduji Vrabčaka. Ale je to jako bych se dívala skrz. Hlavou mi projde tolik vzpomínek v jednom jediném okamžiku. "Miluji te, Leo. Uz nikam nechod. Proležíme celý den. Udelám snímani." "Tak skakej, chytím te!" "Všechno bude v pořádku. Uvidíš. Je to jenom chřipka..." jeho úsměvn. I když byl nemocný, oba jsme to věděli. Ze umírá. Ze to není chřipka. Ze za to mohu ja. Zavřu oči a sevřu jeho oblečení. Zavrtím hlavou. To triko i kalhoty patřily...jemu. Zhluboka se nadechnu. Otevřu oči. "Je fajn, ze Ezy nevyhazuje starý věci. Na. Třeba ti to bude,"podám mu oblečení a mírně se usměju. Pohled je zase přítomný.

Smrt - 24. srpna 2011 14:36

soukromá zpráva od Smrt pro Oblečení Vezmu si od Leo věci a podívám se na ně. "To vypadá, že je nosil trpaslík." pomyslím si, ale pak mi dojde, že jsem nenosil nic jiného, než jen tu zbroj, která zrobustňuje postavu. "Koneckonců zbroj zkresluje. Uvidíme." řeknu a podívám se na věci, co mi Leo podala. Rozhodně to není takový eňo-ňuňo, jak jsem to viděl v laborce. Tam bylo přehnaně čisto, zatímco tady je moc špinavo. Ale je to tím, že co si pamatuju, nikde jinde jsem nepobýval, mimo nájezdů. Jen se lehce pousměju na Leo, protože momentálně mám jiné myšlenky. A přešaltovat na jiné mi trochu dělá problém. "Jak často jezdí "hadi"? Teda, vlastně konvoje?" zeptám se, ani nevím, jestli už jsem se ptal, neb pod přívalem dalších úvah jsem to asi vypustil.

Magnar - 04. září 2011 16:18

soukromá zpráva od Magnar pro Zasedačka Prohlížím si místnost, nemohli by sem jednou dát třeba obraz? Už mě unavuje, jak jsou všechny tyhle zasedačky stejný! Jedna jako druhá. Řeknu nakonec nahlas s otráveným tónem v hlasu. "Ehm." Ozve se za mnou a já se pomalu otočím. Předemnou stojí Eva, tentokrát v podobě mladé dívky. Sluší vám to, řeknu na přivítanou a počkám, až mě vyzve, abych si sedl. Hezké tělo, zajímalo by mě, kolik času nad ním strávili. Sloužím už u ROTSu příliš dlouho a je mi jasné, že tohle nebude její jediné tělo na nošení. Potom si vzpomenu, když jsem jí viděl naposledy naživo. Byla to malá čipera, ale už i tenkrát na ní bylo něco zvláštního. A to nemyslím to, že prorazila železobetonovou stěnu. Posadíme se, prohodí pár slov na přivítanou a dá se do práce. Tyhle brífinky nesnáším. Miluju akci v terénu. Snažím se poslouchat, co mi říká, ale jde to jedním uchem tam a druhým ven. Její návrat ze světa dat, mě trochu probere, ale jinak zůstávám stále trochu duchem nepřítomný a přemýšlím o cestě sem. Výborně, já jim pořád říkám, aby nehleděli na tělesné schopnosti jedinců v našich tajných jednotkách, ale hlavně na jejich mentální a sociální cítění. Napadne mě, když slyším, co všechno včera vyvedl. Potom se dozvím o konvoji. Dotaz mám jediný. V případě útoku, primární cíl je obrana konvoje, nebo se mám stáhnout a zjistit, kde se Raven ukrývá? Počkám si na odpověď a pak se s ní rozloučím. Na cestě na pokoj si dojdu vyzvednout standartní uniformu.

Alan Shaw - 17. září 2011 19:40

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Hlad?! Sleduji vojáka a hlavně jeho se zrychlující se tep. Vůně jeho kůže a krve tím zesílila. Pocítil jsem ještě větší touhu se napít jeho horké krve. Chtěl po mě, abych se identifikoval, chtěl nějaký čip, ale já žádný neměl a pak se z vysílačky ozval nějaký jiný hlas s tím, že mě má voják zabít. Voják byl slaboch a evidentně začátečník a nechtěl mě pustit dál, ale já cítil, že dál jít musím. Cítil jsem chuť jeho krve skoro na patře, jak intenzivně voněl, když byl nervózní. Nikdo nebyl poblíž a já hladověl. Stalo se to rychle, snad až příliš. Voják vytřeštil oči, když jsem se na něj vrhnul.

Pure Raven - 21. září 2011 19:35

soukromá zpráva od Pure Raven pro Základna Z3, zasedací místnost Sleduje tě bystrým pohledem a přikývne, jak se jí položíš svou otázku. Obyčejný člověk by si mohl začít připadat v její přítomnosti silně nesvůj. Neustále analyzuje a pečlivě sleduje každý tvůj pohyb, reakce. A možná že i naprosto přesně ví, kdy dáváš pozor a kdy nikoliv. Chvilku zůstane bez mrknutí oka, jako socha, sedět. Nejspíš se ptá svého stvořitele. "Braňte náklad. Pakliže se dá na útěk, sledujte ho a podávejte informace. Je možné, že se dostanete na slepá místa. V tom případě ...," na chvilku se zarazí a sleduje tvé reakce. Skoro jako by se bavila tím, že ti řekne potěšující zprávu. "V tom případě to nechávám na Vás," tahle odpověď byla dokonalá. Raven je výzva. A toto bylo jako povolení zabíjet. Jak se s ní rozloučíš, zvedne se z gauče a dojde ke dveřím. Zadívá se na zeď po své pravici, kde je malá tečka. Nejspíš kamera. "Projekt 4596MD11 zahájen," ozve se ještě strojově, ale to spíš už z dáli. Přesto to v tobě nevyvolá příliš dobrý pocit. Jsi u sebe v pokoji, když se ti v hlavě ozve hlas. "Dobrý den, byl jste zaregistrován do databáze zásobárny živin. Svůj stav můžete kdykoliv doplnit," ani nemusíš řešit čí to je hlas. Hlavní byla informace, že si můžeš kdykoliv doplnit krev. Můžeš se tam v ní klidně i koupat.

Pure Raven - 06. listopadu 2011 16:03

soukromá zpráva od Pure Raven pro Čas na lidskost Kate ti podávala informace zatímco se na tebe Leo dívala trochu ustaraně a po nějaké době se zvedne a zmizí za Ezym. Ty jsi ale zcela zabrán do informací, které porovnáváš se svými poznatky a zkušenostmi. Dozvíš se, že konvoje jezdí každý měsíc. Je to vlak na magnetickém poli jedoucí poměrně rychle. V momentě, kdy by se zastavil, zbořil by koleje a spadl na obydlí lidí, dříčů pro ROTS. Takže ho zastavovat není příliš chytré. Dráha má 4 odbočky (vojenská základna Y5, průmyslové centrum Delta21, nemocnice M7, vědecko-vývojové centrum S8) . Pojede za zásobovacího centra Z3 na tobě dobře známou základnu Y5. Jedná se jen o jeden vlak vedený/ovládaný počítačem, ačkoliv se vždy nalodí ještě palubní technik, který by v případě selhání mohl nahradit počítač a ovládat jej ručně. Po cestě je nejvýš dráze jedna ze střech domů u Delty21. Ovšem každý vlak obsahuje vlastní vznášedlo, které je užitečné při rozvozu nového zboží po centrech. Nevejde se tam vše, základny i centra mají také vlastní. Ale urychluje to efektivnost práce. Jenže efektivnost práce není to, co tě nyní zajímá. Další konvoj má vyjet pozítří. Hned brzy ráno (obvykle kolem čtvrté hodiny ranní). Aby ses dostal do konvoje, je v podstatě nemožné se na něj napojil za jízdy. Proto se nejspíše zítra večer budeš muset vydat na Z3. Je třeba se připravit. (je-li libo, můžeš se o den posunout.)

Pure Raven - 06. listopadu 2011 16:14

soukromá zpráva od Pure Raven pro Touha po krvi Stala se z tebe bestie. Počal jsi z vojáka strhávat jeho pláty, zbroj a když ses konečně dostal na jeho kůži, ucítils vůni potu, která tě nalákala ještě více. A když jsi skončil, na tvém oblečení zela jeho krev. Vypadal náhle tak bledě a seschle. A ty ses cítil pln sil. Tvůj dech se uklidňoval, sucho , vyprahlost úst mizela. Začal jsi trochu víc vnímat okolí. Všiml sis pustiny za tebou a zuboženého, moderního města před sebou. Architekturu jsi nepoznával. Ale nemohl jsi nad tím dlouho přemýšlet, neboť z vysílačky se ozvalo: "Ally! Ally! Posílám ti posily! Hned tam budou!"

Alan Shaw - 18. listopadu 2011 21:32

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Uhasit žízeň Když jsem se ,,probral" cítil jsem se mnohem lépe, ale voják, kterého jsem napadl na tom nebyl dobře. Popravdě byl mrtvý. Vyhublý jako kdyby nejedl měsíce a seschlí jako kdyby nepil roky žádnou vodu. Byl bledý a jeho srdce netlouklo. Vnímal jsem to naprosto zřetelně. Ani jsem mu nemusel měřit puls, abych měl jistotu. Já už neměl žízeň a konečně jsem byl schopen vnímat své okolí. Vnímal jsem i město přede mnou nebo spíš zříceninu města. Ale neměl jsem čas se kochat výhledem. Ve vysílačce toho mrtvého vojáka se ozvalo, že mu posílají posili. Bylo na čase zmizet. Vydal jsem se rychlým krokem směrem do města, ale nešel jsem hlavní ulicí, abych nebyl tak na rána.

Smrt - 23. listopadu 2011 15:12

soukromá zpráva od Smrt pro Death...only that matters Snažil jsem se očima si nakopírovat do hlavy mapu. Zároveň poslouchám, co Kate říká o konvoji, taky kdy jezdí. Nejbližší popelnice má vyjet pozítří. Co bych taky čekal. Ani se to pořádně naplánovat nedá...snad jen spoléhat na to, že mi mistrovství improvizace pomůže se z toho vysekat. A že díky tomuhle se snad dostanu do povědomí těhle lidí jako spojenec a ne jako nepřítel. I když mě samozřejmě několikrát napadlo, proč bych jim měl pomáhat... Leo je jediná kdo mi tu věří. Kate je ze mně spíš unešená. Ezy ten mě už od první chvíle nesnáší, a nejspíš mu přijdu jako "zrádná krysa ROTS, která zradí, jen co získá dost informací". Jedno tahle zrádná krysa ví...jestli mně bude štvát, tak skončí šest stop pod zemí s hlínou na hrudi. "Nevíš, jestli ty vlaky nemají nějaký automatický vykládací systém? Proslýchalo se, že prý začnou jezdit nové druhy vlaků, ale nemluvilo se o tom kdy...tak mě napadá, jestli to není třeba nový druh..." zeptal jsem se Kate a podíval se na ní. Bylo mi líto, že musí živořit na dýchací bombě s kyslíkem, zatímco ti bastardi nahoře si žijí jako králové. "Najednou mám chuť jít do Nebe a trochu ho prosekat od plevele..." řeknu si a soustředím se na Kate. Až teď jsem si všiml, že tu není Leo, nejspíš šla nahoru za tím vzteklounem. Povzdychl jsem si a znovu se soustředil na Kate.

Pure Raven - 16. prosince 2011 17:51

soukromá zpráva od Pure Raven pro Kapitola PRVNÍ NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Být či nebýt, Dumia Vzbudila jsi se. Pomalu nabírala povědomí o okolí. Bylo to jako vždycky. Otevřela jsi oči do temné místnosti. Sem tam prosvítaly paprsky světla. Slunce? Ne... Jak je to dlouho, co jsi viděla slunce? A vidělas ho vůbec někdy? Dá se v Nebi vidět slunce? Tvůj život se nacpal do jedné místnosti. Spala jsi tu, jedla jsi tu, žila jsi tu. Cítila jsi ale mírnou vůni vanilky. Není to zvláštní? Cítit něco tak vzácného jako byla vanilka? Ty sis jí nekupovala, to bylo jasné. Ale pamatuješ si dozajista, jak sis jako malá přivoněla k vanilce, když ji otec dones od kdo ví koho domů. Sice se občas pohádali. A možná jste nebyli zrovna příkladnou, ukázkovou, rodinou. Ale ... Tenkrát, když přinesl vanilku, měli jste všichni radost. Z její vůně, ochutnávali jste jí. Ta tyčinka měla zvláštní chuť. Tvé myšlenky mohly při téhle zabloudit k jídlu. Začala jsi pociťovat hlad. Možná čas najít si práci, nemůžeš přece žít místním na revanš, který nemůžeš ani oplatit. Blízko je pekařství - žije tam Dobrák Erik. Je to hodný člověk, pekař. Občas ti donesl chleba ze zbytkového těsta. Ale dlouho se nestavil. Nejspíš nadešel čas se podívat ven. Vykuklit se a roztáhnout křídla. Ale kéž by to bylo tak jednoduché. Kéž by to bylo tak krásné, jak krásně to zní.

Pure Raven - 16. prosince 2011 18:38

soukromá zpráva od Pure Raven pro Gōrudo City Tě vítá Běžel jsi daleko a rychle. Tak rychle, že nejspíš tvůj běh málokdo zpozoroval. A když jsi se zastavil, měl jsi čas rozhlédnout se. Stál jsi v uličce. Slepé uličce, což byl ostatně důvod proč jsi se zastavil. Všude byla špína, ale město už nevypadalo tak zruinovaně jako ve své okrajové části. Byla trochu potemnělá. Všiml sis toho až teď? Pokud vyjdeš víc na světlo, vidíš, že je tu v podstatě neustále šero. Sem slunce nesvítí. Jen světlo tě mohlo trochu zaštípat do očí. Najednou se otevřely dveře z jednoho nejspíš podniku. Jak se otevřely, ucítils vůni čerstvě upečeného pečiva. Mladík, který vyšel ze dveří, tě uvidí. Vykřikne. Je to zatím jenom klučík. Pozoruje tě trochu zvídavě a zároveň opatrně. Vyhodí odpad do jednoho z košů. Stále tě poočku sleduje. Ale neptá se. Ani neutíká. Pokračuje ve své práci. Vůně pečiva. Nutilo tě to do úsměvu. Alallieta přece kdysi chtěla jeden chleba upéct... ale připálila ho. Vonělo to stejně. Jen trochu štiplavěji. Ztratíš se ve svých myšlenkách. A tvé vědomí vypoví službu. Zatmí se ti před očima. Když otevřeš oči, ležíš. V posteli. Rozhlédneš se po příbytku. Vypadá zvláštně. Jinak. Prostě. Tvé čelo se rosilo studeným potem. Co s tebou je, jsi netušil. Měl jsi dost síly se posadit. Projít po místnosti. Možná ještě vykouknout ven. Ale je tam jen chodba. Nikdo nikde. Slyšel jsi jen hlasy. Ženy a muže. Muž za něco děkoval.

Alan Shaw - 16. prosince 2011 19:15

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Gōrudo City Můj rychlý krok se změnil v běh. Ani jsem si to moc neuvědomil, ale něco mě nutilo přidat na rychlosti a přestože jsem běžel dlouho, tak jsem necítil únavu. Něco mě však donutilo zastavit. Snad změna prostředí nebo světla. Přesně nevím. Prostě jsem najednou stál a vnímal rozdíl v okolí. Ulička ve které jsem nyní stál byla slepá, nikam nevedla a já netušil, co teď. Světla tady bylo pomálu. Všude byli odpadky a zápach mi přišel strašný. Nakrčil jsem znechuceně nos a dál jsem se rozhlížel. Byl tady další rozdíl o proti místu, kde jsem zabil vojáka. Město na které jsem předtím hleděl vypadalo jako jedna velká ruina, tohle vypadalo docela slušně. Zajímalo mě, kde se asi nacházím. Rozhlédl jsem se. Šero bylo všude, nikdy žádný náznak slunečního světla, ale nějak mi to nevadilo a pak se otevřeli dveře. Podíval jsem se tím směrem a spatřil malé kluka, který se mě lekl. Uskočil a vykřikl, ale pak nezačal utíkat, jen si mě prohlížel. Vůně čerstvě pečeného chleba mě lechtala v nose a já bezděky potáhl vůni víc do nosu. Oči jsem nespouštěl z onoho mládence. Nehýbal jsem se a on taky ne. Přemýšlel jsem, co bude následovat, ale dráždivá vůně chleba mě pohlcovala víc a víc. V mé mysli vyplula vzpomínka, tak jemná jako mlžný opar po ránu a přesto intenzivní jako silná káva. Musel jsem se pousmát. Ta vzpomínka byla krásná a přesto tolik smutná, že kdyby mi skanula slza i přes úsměv, nikdo kdo by ji viděl se mnou, by se nad tím nezarazil. Viděl jsem ji. Byla tak krásná. Stála a lomila rukama nad zčernalou hroudou, která měla být chlebem. Vonělo to stejně, snad jen trochu víc to štípalo v nose. Stejně jako tehdy kouř zaplnil můj nos, tak nyní tma zatlačila mé vědomí někam do pozadí a pak už nebylo nic. Prudce jsem se posadil. Netušil jsem, kde jsem ani, jak dlouho. Místnost byla světlá a velká, ale podivně prázdná. Slyšel jsem hlasy, netušil jsem však odkud jdou. Nevnímal jsem, jestli jsem unavený či nikoli, zvedl jsem se z postele a prošel se po místnosti. Jak jsem se sem dostal? Uvědomil jsem si, že mi něco teče po tváři. Sáhl jsem si na čelo a zjistil, že se potím. Netušil jsem, co se mi stalo a nevěděl jsem, co bude dál. Nikde jsem nikoho neviděl. ,, Haló?" zkusil jsem tiše.

Leo Mógwei 魔鬼 - 16. prosince 2011 20:21

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro U Ezyho Když vidím, jak se Vrabčáák baví o něčem s Kate a je do toho zahloubán, seberu se a vyjdu zase nahoru za Ezym. Jdu pomalým krokem. V půli cesty se zastavím na schodech. Oči se zaplní slzami a já se tiše rozpláču. Moje tělo se rozechvěje a já se posadím na schod. Chci odsud pryč. Chci z tohodle blázince pryč. Já už.... nemůžu. Nemůžu. Utírám slzy. Jsem tu už 183 let. Jsou to tak tři lidské životy. Moje emoce to nedokážou udržet lidskou mysl. To všechno, co jsem viděla a zažila... Už nemůžu dál. Utři si slzy a sesbírám se. Vyjdu schody nahoru. Zaklepu na dveře a vejdu. Jakmile uvidím Ezyho, obejmu ho. On je taky docela starý, i když mladší než já, jistě to pochopí. "Ezy... já už nemůžu," špitnu tiše a vzlyknu. Roztřesu se. "Rozumíš? Já prostě... asi ... asi se zblázním...," obejmu ho o něco pevněji. Nebo bysme mohli pak někdy vyrazit do baru. Zapít to. Jak se dívám po místnosti, uvidím náčiní na čichání. Může slyšet můj těžkej povzdech. Je jasný, že se jeho tělo regeneruje a není na tom fyzicky závislej, ale prostě i tak se mi to nelíbí. Taky kvůli Kate.

Pure Raven - 16. prosince 2011 22:29

soukromá zpráva od Pure Raven pro Kapitola PRVNÍ NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Volání divočiny aneb ROTS opět tahají za nitky Neznáš jeho jméno ani obličej. Ale pracuješ pro něj. Všichni pro něj pracují. Pro vůdce. Byla to jen půl hodina od doby, kdy jsi podal zprávu. Možná by ses s ním konečně mohl setkat - s tou záhadnou postavou, jenž píše dějiny a ovládá nejen tvůj život.  Proč si nzpestřit život? Rozhýčkaný život pný luxusu a nudy. Nebo práce. Vždycky záleží na tom, kým jste. Na vašem svědomí. Svědomí... Wired a její hackerství mohly ohrozit celý systém. Strkala prstíčky tam, kam neměla. Bylo na čase jí je odseknout. Vyrvat zlo i s kořeny. Navíc to vypadá, že Wired náhle není hlavním tématem podle výrazu Evy, když jsi jí podával zprávu. Když dozvěděla se o Asgeirovi a jeho projektu, její holografická tvář ztuhla a byla strojovější než kdy předtím.  Asgeir ... Malý biologický vědátor, kterému se nikdy nic nedařilo, by náhle mohl být důležitější a dražší než tučné výdělky Nebešťanů. Akechi kolem tebe tiše proklouzla s pohledem sklopeným k zemi. Sklidila rychle talíře ze stolu a zmizela do kuchyně. Ono to vlastně už není kuchyně v pravém slova smyslu. Jídla jsou stejná. Ne chuťově, ale stejně kvalitní. Tvoří se ve specializovaných střediskách a dováží se již hotová. Tedy pokud se nejedná o restauraci. V domovech se obvykle už jen ohřívají. Ačkoliv Akechi vařit umí a pokud je tvé speciální přání mít jídlo od ní, ráda jej splní. Jen co ale tvá služebná zmizela v kuchyni, druhá, Akemi, sebou trhla. Zpozorněla a svůj pohled stočila k holografu. Akemi vždycky dokázala vycítit změny v tchnologie dříve než nějaká vůbec proběhla.  Holograf se ozval s tím, že vám kdosi volá. Ovšem dříve, než jsi stačil hovor přijmout, objevila se znovu holografická hlava Evy.  Její tvář obklopovaly rudé vlasy a pohled opět strojově prázdný.  To ROTS, přvážně Eva, obvykle dělají. Přijmou se sami. Netřeba přijímat jejich hovory. "Na základě Vašich informací, se vůdce za pomoci Platinové rady rozhodl následovně:" a ano - také je zvykem ROTS stavět lidi již před hotovou věc, "Eydis Wired Armadóttir bude exekuována. Platinová rada a vůdce Vám děkují za spolupráci. Očekáváme od Vás další. Budete pověřen důležitým úkolem," Evina tvář zněžní a rty se zakroutí do jemného, přesto šibalského úsměvu. Nejspíše se potatila. Nebo alespoň to se traduje. Že Eva a Adam jsou vůdcovi biologičtí potomci.  "Jistě jste si odvodil, jak moc je pro nás Wolfheartův výzkum důležitý. Ovšem zapletl se s Wired - což je pro nás poněkud problém. Ale pro Vás to jistě nebude. S vůdcovým příkazem ho u sebe schováte. Jednotky pana Wolfhearta k Vám nasměrují. Vydáte se oba do Pekla. Tam na Vás bude čekat naše špionka, která se bude vydávat za vůdkyni fingované rebelské skupiny DeathAngels. Tato skupina kdysi opravdu existovala v severovýchodním úseku Pekla. Její členi byli před rokem v tichosti exekuováni. Nyní to bude kontrolovaná rebelie. Vaším úkolem bude také dát na pana Wolfhearta pozor. Především na jeho další výzkum a případné prováděné akce. V Pekle Vás budeme kontaktovat přes špionku. Její identita Vám bude poslána na komunikátor. Před odchodem do Pekla zde prosím nechte veškeré elektronické přístroje kromě androidů. Právě Vám byl zaslán kontakt na muže, který jak Vám, tak panu Wolfheartovi, odoperuje čip, aby důvěra mezi vámi a obyvately Pekla byla co nejvyšší. Potřebujeme čas na přípravu stejně jako Vy. Pan Wolfheart Vám zaklepe na dveře nejdříve za pět hodin. Čas Vám ještě upřesníme. Za tuto službu budete řádně odměněn naší organizací," usmála se na tebe a schovala pramínek vlasů za ouško. Skoro se to dalo přirovnat k flirtování. Pak ale její výraz androidně ztuhl.  "Máte otázky, pane Scolley?"

Dumia Mice - 18. prosince 2011 17:43

soukromá zpráva od Dumia Mice pro Voľ nebyť ako byť otrokom Avšak ja som bola, žila a zároveň som cítila, že dnes sa cítim ešte väčšmi ako nevoľník. Môj duch bol otrokom môjho hlúpeho tela, mojich sprostých ľudských potrieb, hladu..smädu a pokrúteného groteskného strachu. Schúlenú a prikrytú len tenkou dekou ma necitlivo bičovali, a pľuli mi do tváre, zatiaľ čo som sa takmer nemohúco a s bolesťou otvárala ťažké, chorobnými žilkami popretkávané, viečka. Ako veľmi som nechcela otvoriť oči, ako veľmi som túžila po spánku, po skutočnom odpočinku, ponorená v hlbinách kde všetko bolo tak krásne. O niečo menej temné, smradľavé a prachov.Áno krásne, veď ako inak by som to aj mohla nazvať? Ležala som, na niečom čo sa už ani zďaleka nepodobalo na posteľ, skôr to bola len vpadnutá matrac bez pružín, navlhnutá , plesnivá a možno aj prelezená hmyzom. Radšej na to nemyslieť, radšej nemyslieť na nič. Chcem spať. Ešte chvíľku, ešte päť minúť. Prosím, ešte titerných pár minút....sekúnd...stotín. Nedalo sa. Žalúdok mi skučal nenásytnosťou, môj mechúr horel bolestivou akútnosťou , zatiaľ čo moja hlava začala sa metať zo strany na stranu desom, blížiaceho sa nevyhnutna. Na pokožke mi naskočili zimomriavky a ja som sa to nevyhnutné snažila oddialiť, čo najviac to len šlo. Zatúlané svetlo preniklo cez zatlčené okná bez výplne a spustili fascinujúci svetelnú šou. Trblietali sa, neustále sa menili,a v každom tom maličkom jemno ako vlas širokom lúči tancovali milióny maličkých prachových zrniečok a sem tam i nejaká vysilená umierajúca mucha. Usmiala som sa. Krásne...áno krásne, presne ako v mojom sne. Bosými nohami som opatrne stúpila na vŕzgajúcu neopracovanú podlahu plnú triesok. No práve v tomto momente pre mňa neexistovalo nič , ani hlad, smäd a zároveň potreba sa vyprázdniť, ani strach, fóbie. Len mihajúce sa lúče, ktoré možno len pre mňa podstúpili tú strastiplnú cestu do horúcich pekiel len aby ma potešili. Malú izbu rozozvučal môj detinský nevinný mierne bláznivý chichot. Ako dlho tomu bolo, čo tieto steny naposledy počuli, niečo také? A počuli vôbec niekedy smiech...môj smiech. Hopkala som po izbičke , do chodidiel sa mi bolestivo zabodávali ostré triesky , no ja som sa len zasneno tancovala okolo lúčov. Nič iné pre mňa neexistovala, toto bola moja chvíľka...moja chvíľka nerušeného šťastia. Tupé kvapkanie vody začalo dopadať na dlážku až sa zlialo do jedného celistvého bubnovania, ktoré mi zalievalo nohy príjemným mokrým, priam horúcim teplom. V tom svetielka zhasli, miestnosť sa ponorila do starého známeho šera a ja som si uvedomila, čo v skutočnosti ono mokré teplo znamenalo. Znova sa mi to stalo, už znova. Pocit radosť sa okamžite vystriedal s temnou zádumčivosťou, beznádejou a zahanbením. „ Zlá...zláá , zlááá...zlááá.“ Zaskučala som, a za trest som sa vyťahala sa zlepené vlasy. „Zlá...zláááá...Dumia je zlááá!“ Zaškriekala som ešte raz, pretože sa mi zdalo, že si to zaslúžim. Po lícach mi tiekli slzy, v očiach sa leskol hnev a ruky sa striasli strachom. Bola som prašivý pes, zdratý svojim tyranským pánom. Mala som chuť sa schovať...niekam do búdy...nájsť si miesto kde na mňa celý svet zabudne, kde na seba zabudnem ja sama. Miesto toho som len z postele strhla plachtu a hodila ju na mokrú zem, zatiaľ čo som sa druhou rukou bolestivo štípala do stehna. „ Za trest! To máš za trest!...Ja som nechcela! Nechcela som...Prosím, prepáč..“ sadla som si na obnaženú posteľ a sklonila utrápenú , grimasami zvráskavenú tvár do dlaní. Do nosa mi prenikal ostrí pach čpavku, no môj mozog si to vysvetlil po svojom. Vanilka. Tentoraz to bolo prekvapenie spojené s príjemnou vlnou nostalgie, ktorá mi zovrela srdce. Valinka..Vanilka...Valinika...Tak nejako som to zvykla oslovovať. Drahá, drahocenná tyčinka. Pred očami sa mi vybavil obrázok rodiny, ako sa všetci nakláňame nad tým aromatickým luskom a nevieme sa dočkať toho ako ochutnáme. Vtedy sme boli šťastný....ale od tej chvíle už nie....ďalší závan sladkastej vône vyvolal ďalšiu spomienku..Fleshback , ktorý mal radšej zostať zabudnutý.Matka, strhaná, chorá...ako si svoje spotené telo strieka najlacnejším parfémom imitujúcim vôňu vanilky, tesne pred tým, ako išla do roboty, obšťastniť čo najviac zákazníkov.... Vykukla som pomedzi prsty a zabudnutá myšlienka, ktorej pokračovanie som radšej zapudila zmizla. Jediné čo ostalo boli moje primárne zvieracie pudy po jedle. Pozrela som sa na svoje trasúce sa kostnaté ruky, a uvedomila som si, že môj jazyk si už vlastne ani nepamätá kedy naposledy jedol chleba.. Bolo načase ísť von, načase si nájsť obživu....no jediné na čo stačila moja odvaha bolo, ísť škemrať Erika o trošku pečiva, ba aj surového cesta. Vedela som, že ma neodmietne, že jeho dobré srdce , mi pomôže a nasýti ma. Mala som ho rada, doslova milovala detskou láskou vďačnosti za to, čo pre mňa robil. Bola som jeho dlžníkom, no nikdy som to nemohla splatiť. „Erik...dobrý Erik...Hi-hi..idem za Erikom.“ Povedala som si nahlas, len aby som prerušila ticho, ktoré na mňa začalo pôsobiť nepríjemne. A tak ako som bola, v krátkych šatách, jednoduchého strihu z najhoršej látky, ktoré boli stále vlhké na zadku, som opatrne vyšla z izby.. Neobzerala som sa, snažila som sa nepočúvať ruchom ulice, ktoré pre mňa pôsobili ako hororové katakomby nekonečného mraveniska, kde sa to hmýrilo obludami. Nepočúvala som výkrikom, hlukom ani klokotaniu motorov, dokonca som ani nevnímala pach riedidiel, ktorý sa vznášal nad jedným uslintaným bezdomovcom s bezprízorným výrazom v tvári. Len som kráčala, rýchlo doslova po slepiačky cestou, ktorá ma viedla k pekárni. „Už len kúsok....kúsok....už som skoro tam...raz ...dva..tri...budeš tam“ pohmkávala som si akúsi melódiu, a dodávala si guráže. Môj hlad síce krotil môj strach, ale predsa len som mala čudný pocit, čudného chrobáka v hlave, ktorý hrýzol moje podvedomie a nútil ma pýtať sa v duchu otázku: Prečo sa Erik tak dlho nezastavil?

Ezechiel - 19. prosince 2011 00:18

soukromá zpráva od Ezechiel pro Nahoře Dám Leo věci a vrátím se nahoru, protože chci mít klid na můj oběd. Leo nejspíš poznala, čí oblečení je, ovšem já už ne. Vypustil jsem to z hlavy, jinak bych se nejspíš zbláznil. Netrvá to dlouho a uslyším zaklepání na dveře. " Dále....nebo jak se to říkalo." procedím skrz zuby a zadívám se na přicházející osobu. Leo. Svráštím obočí, protože tohle se mi nelíbí. Přece by se měla starat o toho svého ochránce. Ani se nezastaví a přejde ke mě. Obejme mě a tak jí automaticky obejmu nazpátek. Přizná, že se nejspíš zblázní a už nemůže. Asi si vážně vzpomněla, čí je ten kabát. Mohl bych se zeptat..ale k čemu by to bylo? ..zbytečný. Jemně jí pohladím po zádech. " Nesmíš si vše tak připouštět......musíš být nad věcí.....víš toho víc, než kterýkoliv cucák v této oblasti......a pokud bude nejhůř, vždy budu s tebou a má náruč...no tak...to zvládneme....my je nenecháme vyhrát." hladím jí po zádech, snaha o oklidnění mi nikdy moc nešla, ale tak aspon mé tělo je k dispozici.

Leo Mógwei 魔鬼 - 15. ledna 2012 12:08

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Slabá chvilka Tisknu se k němu a celým mým tělem otřásá pláč. Objímal mě nazpět a já mu za to byla vděčná. Možná víc než vděčná. Možná jsem mu mnohem větší dlužnicí, než on můj... za tu krev. Mluvil na mě a konejšivě hladil. Pokývala jsem hlavou a uvědomovala si, jak moc má ve všem pravdu a jak moc se chovám jak malá. Měla... bych začít žít zase jako předtím. Obalená, obrněná vůči takovým slabostem, jako je tato. Vůči žalu. Můj pláč pomalu přestává a dech je opět mělký. Dýchám pootevřenými rty a pohled je zabodnutý do prázdného místa. Pomalu moje sevření povoluje. Rovnám si myšlenky. Pak zavrtím hlavou a zadívám se na Ezyho. Setřu si slzy. Lehce se pousměju. "Máš pravdu. Se vším. Jsem teď divně slabá-," nadechnu se. Zhluboka. A pak zas vydechnu. "Kéž by byla moje paměť špatná," zasměju se a pustím se ho. Urovnám na něm oblečení a přejedu prsty po mokrých místech na jeho hrudi od mých slz. "Promiň. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl. Ale vím, že seš jedinej komu můžu věřit a vím, že ani Vrabčákovi takhle věřit nemůžu jako tobě. Ale já mu dám šanci na druhej život. Každej si to zaslouží. Co když ho sebrali z Pekla. Každej ví, že lidi i ti z našich řad mizí. Co když z nich dělaj tohle," ukážu na podlahu, kde je pod náma Raven, "jen ti říkám, co si myslím. Ne - abych tě přesvědčila. Přehnala jsem to. A to ty ses fajnově. Takže tě tím nebudu už zatěžovat... Nicméně tam teď kecá něco o konvojích s Kate. nejspíš má něco v plánu. A upřímně nejsem z toho nadšená. Jestli se chce zabít, klidně ať se zabije, ale ať to neháže na nás. Mno uvidíme." Pokrčím rameny a vypadá to, že mi v žilách pulzuje energie jako dřív a vrací s emi zdravej úsudek. Uvidím malou potvoru na zemi a zašlápnu jí. "Budeš chtít něco proti těm potvorám? Přišla jsem na dobrej přípravek. U mě doma funguje," ušklíbnu se a zvednu botu, od který se chvilku táhl sliz než se naprosto odlepil.

Pure Raven - 15. ledna 2012 16:12

soukromá zpráva od Pure Raven pro Podzim roku 2 702 Kapitola první NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Kéž by se dalo jen tak cestovat. Jen tak žít z místa na místo. Bez strádání. Kéž by to mohlo být tak idylické, tak dokonalé, tak krásné, jak si to mnozí představují. Mnozí chtějí krásný život. Všichni se snaží jít za lepším. Žijou "z ruky do huby". To sama přece dobře znáš. Kam se ale ženeš ty? Chudoba je tady zlá. Tohle je Peklo. Místo, kde se shlukují skupiny a skupinky domácího hmyzu, špíny, různých nelibích pachů čpavku, alkoholu, drog. Ano. Takové je Peklo. Plné nemocí, lidského strádání a utrpení. Ale zároveň vděčností za život. Za možnost žít. Za možnost zpívat a smát se. A ty jsi potřebovala také z něčeho žít. Někde alespoň zase na chvíli bydlet. A navíc - získávání krve není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Nejen, že je těžké najít potencionální oběti, ale ještě těžší je rozpoznat, zda nejsou nemocní. Už párkrát jsi se mohla spálit špatným odhadem a strávit hned několik dní v posteli v křečích a bolestech, v tom lepším případě jen s nevolností. Nebylo těžké vzpomínat na svého otce, který dělal to, co většina obyvatel Pekla. Navštěvoval bary. A v barech... je pro tebe nejvíc potravy. A tenhle měl tak zajímavé omamné jméno... Opium. Jeho majitel nevypadal zrovna jako obyčejný člověk. Rozhodně ne jako chudý obyčejný člověk. Spíš z něj jasně čišely ... protizákonné akce? I takhle by se to dalo říct. Ale v jeho obchodech jsi se nevrtala. Poskytl ti snad nejlepší ubytování, na které jsi mohla v Pekle narazit. Bylo čisté a prostorné, i když jsi jej sdílela ještě se dvěma slečnami. Seraphin tu prý je už od začátku. Nejspíš to byl původně i její dům. Je také nakažená AVS a žije nejspíš už více jak půl století. Je spíše mlčenlivá a poněkud děsivá. Patří ke starším generacím, kteří znají město ještě bez ROTS. Sera je barmanka. Chodí za barem nahoře bez jen v dlouhé rudé sukni. Bere svou práci vážně a v podstatě se neumí smát. Na druhou stranu ti pomáhá s vhodným výběrem obětí. Dává ti během chodu baru znamení u zdravých, vhodných lidí. Na jejím těle je nespočet piercingů a vlasy si vyholuje. Nakažena byla ve svých šestnácti. To ti ostatně říkala Bebe, druhá slečna. Nikdo pořádně neví, jak se jmenuje doopravdy. Je závislá na droze, velmi drahé droze, skobách. Proto se ostatně drží majitele a udělá pro skobu cokoliv. Třeba i prodá své vlastní tělo. A to tu vlastně dělá. Často se u ní střídají nálady díky závislosti na drogách. ... Toho dne se Sera necítila příliš dobře. Bylo ráno a ona nespala, jak mívala ve zvyku po dlouhých hodinách strávených v baru. Sama jsi pak odpočívala a ani jsi nemohla postřehnout, že Sera zmizela. Nakažení AVS spí více než lidé. Potřebují často odpočinek, protože organismus je více zpomalený. Probrala tě až rána. Pokud jsi zavčas otevřela oči, uviděla jsi Seru, jak ukládá nějakého muže na svůj gauč, na kterém je zvyklá odpočívat. Pokud jsi ho chtěla vidět více zblízka, rozpoznala jsi rysy mladého muže. Byl velice pobledlý a jeho čelo pokrýval studený pot. Co jsi ale určitě vnímala, bylo odcvaknutí části ampulky s krví. Jasně jsi ucítila její pach. Pach krve. I kdyby tě nevzbudila rána, toto zajisté. Sera se otočila od mladíka ve velmi starém, potrhaném oblečením. "Je starý. Starší než my dvě dohromady," promluví k tobě Sera a jasně vidíš v jejích očích lesk a... nadšení? Kousky života, které tak pozbývala pokaždé, když jsi na ní pohlédla. ... Starala se o něj a do večera. Než přišel opět šéf, aby otevřel bar. Všechny si vás pozval do své ... řekněme že kanceláře. Sera nemusela šéfa dlouho přemlouvat, aby tady mladíka (Alan Shaw) nechal. Nejspíš je šéf spíš Seřiním dlužníkem. On si říkal šéf, ale Sera byla to, kdo to tady vlastně vedl. Zrovna dokončil svou řeč, díky níž si snažil dohnat autoritu, kterou Sera rozsekala pár větami. Z chodby se náhle ozvalo tiché a nesmělé: "Haló?" Všichni se otočili tím směrem. Šéf se zadíval na Seru. Ta zmizela druhým vchodem do baru. "Dej zatím na něj pozor," řekne ti jasně šéf. Takže dnes nepracuješ. (Svůj příspěvek pošli už jen šeptaně Alanu Shawovi)

Pure Raven - 15. ledna 2012 18:35

soukromá zpráva od Pure Raven pro Konec návštěvy Kate ti odpovídala, jak mohla, ale většinu informací jsi stejně věděl a jiné ses nedozvěděl. Nakonec sešla dolů i Leo. Vypadala jinak. Více odhodlaně, vyrovnaněji. Nakoukla do mapy, ale Kate se trochu lekla. Leo se na tebe zadívala a pak poklepala Kate na rameno. Na chvilku zmizely do jejího pokoje, kde Leo n chvíli ulevila Kate jejímu trápení. Nakonec jste se s Leo posbírali a prošli se zase k ní domů. Byla to složitější a náročnější cesta než cesta za Ezym. Možná proto, že jste museli šplhat. Leo ti dávala prostor k přemýšlení, co teď. A k promyšlení plánu. Čas nestrávila doma skoro vůbec. Neustále odbíhala ke zraněním.

Pure Raven - 15. ledna 2012 19:24

soukromá zpráva od Pure Raven pro Svět tam venku Úzké uličky zamořené kouřem a ředidly se skláněly nad tvou menší postavou. Někdy do tebe i kdosi vrazil s tím, abys mu uhnula, že tady žebrá on. Nazývaly tě špínou a smáli se ti. Odvraceli se od tebe a klidili z cesty. Vůni chleba jsi cítila. Jasně. Všechno bylo zkreslené. Slévalo se. Jako by se zima i teplo naráz odráželo od tvé kůže. Nohy tě sotva nesly, jak hlad zmáhal tvé tělo. Celkové vypětí, které napínalo tvé tělo, tvou mysl, s tebou mávalo ze stran na stranu. Jako bys zakopávala o vlastní nohy. "Hej - špíno - co tu děláš?! Vypadni!!" slyšíš poslední slova než chvilku tvé tělo letí vzduchem a hned na to přijde zatmění před očima. ... První byla vůně jídla, která se ti dostala do chřípí. Vůně čerstvého pečiva a polévky z čerstvé dursy. Necítila jsi žádný z těch pachů tam venku. Byla jsi čistá, učesaná, na sobě velké triko a kraťásky, které byly vlastně čisté trenky. A i když v koutě lezly nějaký ty potvorky, bylo tu čisto. Ležela jsi na gauči a vedle tebe talíř s polévkou a kouskem chleba. Místnost byla potemnělá. A kdyby nesvítily lampy, jistě by tu byla naprostá tma. Je ráno nebo noc? Cítilas i mírnou bolest hlavy. Nicméně to, co je na stolku se nyní jeví jako nejzajímavější a nejlákavější objekt zájmu.

Avis Scolley[Hunter] - 03. února 2012 13:58

soukromá zpráva od Avis Scolley[Hunter] pro Muj Byt: Byl zrovna obed kdyz jsem se zaobiral poslednimi hlasenimi ktera jsem mel. Ano je pravda ze Wired se dostala hodne daleko, ale nikoli tak daleko aby si mohla udelat doopravdy obrazek o tom co se v tomto meste deje. Ptam se sam sebe, vi vubec nekdo co se v tomhle meste deje? Samozdrejme ze nevi. Jak by mohl, ROTS maji vse pod kontrolou a ani muj otec by nedokazal vzdorovat jejich moci. Matna vzpominka na tvora jenz mne pripravil na tento svet mi vykouzlila neco co se da nazvat usmevem. Mene uz jsem byl nadseny ohledne faktu tykajicich se toho Asgeira. Byl prakticky nikdo a najednou, svete div se neco znamena. Az prilis bohuzel. A ja mam neblahy pocit ze to az prilis bude mit co docineni se mnou. Ano obed, jiste jidlo je dobre jako vzdy, ale to je mozna prave ten duvod proc uz mi to prijde jen jako prumerny blaf, ktery side dobre vypada ale v ustech budi pocit polysternu. "Akechi dnes vecer varis doma. Mam chut na neco pikantniho." Vim ze dal se starat nemusim, mym pranim bude vyhoveno k me absolutni spokojenosti. Misto toho jsem ale zpozornel nad chovanim Akemi. Podivam se stejnym smerem jako ona, ale to uz v podstate koukam na tvar Evy v mem holoprojektoru. A helemese my o vlku a ovce ve dverich. Posloucham jeji monolog o exekuci Wired, ktery mne absolutne nezaujal. Nechapu proc mi rika neco co je jasne predem. ROTS si servitky neberou, mozna proto jsou tak dobri. Z ceho nemam radost je zdeleni ze po me zase neco chteji. Ale tak co naplat, hrat si na hodneho musime. "Jiste. O co jde?" Pronesu ponekud neutralnim hlasem a cekam na vysvetleni ukolu ktery po me budou chtit. Nad ukolem se nijak nepozastavuji, nema smysl ji prerusovat uprostred vety a rozhodne nema smysl se ptat na zbytecnosti ktere si stejne mohu zjistit sam. Hmm tak chuvy se jim zachtelo. No co alespon se podivam bliz na ten jeho vyzkum. A odstraneny cip muze mit take sve vyhody. "Rozumim, prijmu tedy naseho "hosta" jak nejvreleji to pujde." Rekl jsem tak jasnym tonem ze nikdo nezapochybuje o tom jak to bylo mysleno. Nakonec vypnu holoprojektor a zavolam na obe devcata. "Je mi jasne ze jste to slysely, takze nema smysl zaobirat se s detaily. Akemi nachystej vse potrebne pro vypravu. A Akechi ty se postarej o to at je byt zabezpecen a zkontroluj okoli, chci mit prehled o tom co se deje, nez budeme mit navstevu. Zadna prekvapeni, vse musi byt absolutne perfektni." Pockam na jejich reakce a pote si pujdu dat poradnou sprchu, protoze jak to tak vypada sanitarni blok ted dlouho, ale opravdu dlouho asi neuvidim. Mozna by nebylo na skodu abych zavolal ty dve. "Akemi, Akechi, prijdte sem." Tak nebude nakonec sprcha ale koupel. Pri ni se alespon dobre premysli. Necham tedy napustit vyrivku, mezitim se svleknu a saty slozim na hromadku na polici. "Udelejte mi vodni masaz. A peclive." Dodam k holkam a sam se natahnu do vyrivky abych mel chvili klid nato promyslet si jak to vlastne dnes bude vse dal probihat.

Pure Raven - 05. února 2012 20:07

soukromá zpráva od Pure Raven pro Čas na odpočinek aneb ticho před bouří Dívky ti naslouchaly pozorně. V jejich očích se jako vždy nezračilo nic jiného, než pochopení. A jejich reakce byly rychlé. Jakmile jsi totiž rozdal své rozkazy, zmizely, jako když střelí do vrabců a vše začaly připravovat. Možná bych mohl vidět na Akechi mírné emoce. Jestli to bylo ale rozrušení nebo nadšení, to už jsi nevěděl. Právě Akechi je ta, která si ponechala jisté pozůstatky emocí. Nyní to ovšem nebyl důvod k obavám. Hned jak jsi zavolal, objevily se u tebe. Akechi se usmívala a její pohled byl příjemný, hřejivý, dalo by se říci, že láskyplný. Za to Akemi byla v obličeji profesionálně chladná a jen její pohled mluvil jisté sexuální vyzývavosti, svůdnosti, dospělosti. Akemi ... je prostě více stroj a dobře by se dala uplatnit na bitevním poli. Moc dobře si věděl, jak moc jsou tyto dvě vzácné a ROTS se museli nejspíš hodně plácnout přes kapsu, aby ti umožnili využívat takového luxusu, jako byly tyto dvě. Tvá slova zněla jasně a Akechi, která umí více intuitivně číst mezi řádky, svlékla ze sebe bílé, upnuté minišaty a v bílých kalhotkách se ponořila za tebou do lázně. Její bradavky viditelně ztvrdly, jak se náhle dostala do kontrastu se studenějším vzduchem a horkou lázní. I Akemi došlo, co má dělat, i když prvním impulsem byla spíš Akechina reakce. Též ze sebe svlékla šaty, byly ovšem černé a více toho spíše odhalovaly než zahalovaly. A zůstala v kalhotkách stejné barvy. Obešla lázeň začala ti masírovat ramena a šíji. Občas svá ňadra natiskla na tvá záda, abys pocítil její teplo. Akemi uměla vždycky lépe masírovat než Akechi, která byla spíš lepší na mazlení. Tulila se k tobě a jasně jsi viděl skrz její bílé kalhotky, což působilo rajcovním dojmem. Její ruce jezdily po tvé hrudi a stehnech a až po nějaké době se osmělila ochutnávat tě i rty, horkými polibky, kterými jezdila po tvém těle.

Avis Scolley[Hunter] - 05. února 2012 20:47

soukromá zpráva od Avis Scolley[Hunter] pro Koupelna, aneb mistecko klidu: Odpocival jsem a vychutnaval si doteky obou divek, pozdeji i polibky Akechi, ktere byly prijmenym zpestrenim. Pravda obe dve jsou svym spusobem velmi sexy, jedna to vsak dava najevo otevrene, druha skryte. Bez prilisneho premysleni sahnu akechi na prso a prejedu prstem pres bradavku. Je pekne tuha, to je z prostredi v koupelne. Chlad a zaroven teplo vytvari zajimavou situaci. Citim bradavky Akemi na svych zadech a bradavky Akechi mezi prsty. Samotneho mne to nenechava chladneho, cehoz si mohla Akechi snadno vsimnout. Ackoli je to snad vzrusenim, nebo virem vody a bublinkami ktere vznikaji v teto prijemne horke koupeli? Nebo snad zato mohou samotne doteky divek? Prijemna masaz zad je mi take prijemnym prozitkem dovolujic mi zapomenout nato co mne v nejblizsich hodinach ceka. Akemi, udelej mi masaz celeho tela. Dodam mirnym rozkazovacnym tonem. A dal se venuji bradavkam na Akechine prsou. Jejich tak typicka barva a vyraz a jemnost na omak jsou az dokonalym pojetim krasy tela. Nebo alespon casti.

Pure Raven - 07. února 2012 19:14

soukromá zpráva od Pure Raven pro Hrátky s dvojčaty  Akechi vzdychla, jak se tvá ruka objevila na jejím prsu. Propnula se a více se ti vystavila. Jasně dávala najevo že chce více. Z pod kalhotek prosvítal její veušin pahorek a její ohambí dělil šev na dvě rozkošné půlky. Jen tam zajet a pocítit to teplo...  Akemi přikývla a hladina vody se zavlnila, jak se objevila v lázni. Skoro chtivě se zadívala na Akechino tělo a stejně chtivý, nebo spíš chtivější pohled sjel na tebe.  Začala masírovat tvoje prsní svaly, tvoji hruď. Proplížila se k tvým zádům a udělala ti ze sebe opěrku. Masírovala ti záda a její nohy se zahákly za tvá třísla.    Akechi se k tobě více natiskla, hladila tě a dráždila. Občas přejela po kůži i zoubky, ale jen dráždivě. Nikoliv bolestivě. Vlní se jako malé hádě a čeří hladinu. Zadeček se rýsuje a prosvítá z pod kalhotek. Akemi pořádně promasíruje záda a protočí se k tvé levé ruce. I její rty začnou pečovat o tvou kůži, ale jsou oproti Akechiním nejisté. Za to její doteky jsou mnohem jistější a pevnější. Cítíš je výrazněji. Ale co rozhodně pocítíš nejvýrazněji je pohyb Akechi. Pohne se tak rafinovaně, že špička tvého penisu projede po švu, mezi jejímy stydkými pysky a zarazí se na venušinném pahorku.

Avis Scolley[Hunter] - 08. února 2012 10:34

soukromá zpráva od Avis Scolley[Hunter] pro Koupel: Vim co maji rady a jak. Vim presne kde se dotknout a kdy. Ale nespecham a jen si vychutnavam tuto pravdepodobne na dlouho posledni koupel. Citim Akeminy doteky a rty na sve kuzi, co vic mohl bych chtit v tuto hodinu. Jiste par veci by se naslo. Odpovim sam sobe ustepacnou poznamkou. A zatimco mne Akemi masiruje, Akechi se na mne tiskne vice a smyslneji. Drazdi mne kazdym svym pohybem a pohlazenim. Pokracuje az tak daleko ze vedome pristoupi na jeji soukromou hru pri niz provokuje nejen mne ale i svou "sestricku". Akemi vsak dale pokracuje ve svedomite masazi. Velmi prijemne a hlavne poctive masazi. Vim vsak ze kdyz muze pokukuje po Akechi a nejradeji by prestala a pridala se. Vsak se na ni take dostane. Neda se rict zdali to Akechi udelala schvalne. No udelala to ja vim, ale jestli to byl plan? Jeji rafinovanost nezna mezi a tak kdyz muj penis narazi na jeji venusin pahorek, lehce ji stipnu do bradavky a druhou rukou ji sahnu na zadek a pritahnu si ji k sobe o neco malo blize. Dostane se mi tak jeji g bod na dosah a ja toho vyuzivam prakticky okamzite. Ruka mi klouze z prsu az na kalhotky kde se zastavi a jemne, velmi pomalu ji zacnu hladit briskem pres jeji pahorek. Druhou rukou ji hladim na zadecku a vyse, pres pater a zase dolu. Akemi mne jiz prestala masirovat, alespon tedy na ruce a presunula se tak aby mela Akechi na dosah. Dal tedy pokracuji v laskani Akechi a sleduji Akemino chovani, co si vymysli.

Pure Raven - 05. března 2012 21:49

soukromá zpráva od Pure Raven pro Jedna z posledních příjemně strávených chvil Zavzdychala. A pak znovu. Tak sladce, tak podmanivě. Kdyby nebyla tvojí loutkou, byla by ona loutkářem. Tedy rozhodně v těchto neodolatelných a smyslných chvílích. Její hlásek jsi slyšel jasně. Vlnila se. Pomalu, pomalinku a tak plynule. Možná to už měla naučené, možná si to opravdu užívala. Ano - mohl jsi říct, že je zcela ovládáš, ale tajemství jejich myšlenek nikdy neodhalíš. Je to to jediné, co před tebou zůstává skryto. Cítil jsi horké ruce Akemi, jak masírovala tvé břišní svaly. Vlastně spíš jen hladila. Pak sjela na stehna, rafinovaně se vyhýbajíc tvému rozkroku. Natáhla ruku a přitáhla si za bradu Akechi k sobě. Možná se ti to zdálo, ale jako by se na svou sestřičku v náznaku ušklíbla. Políbila ji. Ale tak vášnivě, že spíš než v Akechi, to mohlo vyvolávat chutě tobě. Tobě se ale věnuje především. I když to Akechi nevidí, zajede ti Akemi svými dokonale hřejivými dlaněmi do rozkroku. Pohladí po špičce tvoji chloubu a pokračuje na celou délku. Opustí Akechiny rty, pocítíš i její prstíky v rozkroku své sestřičky. Jezdí s nimi na druhé straně, mezi půlkami a hladí její análek. Jasně je vidět zasněný pohled Akechi. I její boky se lákavě, roztomile rozpohybují. Akemi ovšem nehodlá uspokojit jen svou sestru, ale i tebe. ne - nehladí tě jenom v rozkroku, ale i v tříslech, na stehnech a její prsty, a někdy i dlaň, se objeví na tvém podbřišku. Vyžaduje si tak tvoji pozornost a probouzí chtíč po více dotecích.

Pure Raven - 31. března 2012 23:20

soukromá zpráva od Pure Raven pro KAPITOLA PRVNÍ: NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Podzim roku 2 702, středisko ROTS, Jessica Taylor Jsi jedna z mála. Jena z mála, která má tu čest vidět hlavu organizace. Znáš jeho tvář i jméno. A on věděl, že to nikdy nevyzradíš. Nedovolí, aby kdokoliv byl jeho slabinou. Ani tak významný špion, jako jsi ty. Víš, co smíš a co nesmíš, co je tajné a co není. A nemusel ti to ani on, ani Eva říkat. Vždycky, když jsi s ním jednala, byl tak klidný. jako by mu bylo jdno, jestli si někde otevřeš pusu. Děsilo tě to? Ten jeho klid? Bylo trochu mrazivé vědět, že má nejspíše nějakou nebezpečnou pojistku. Že má nástroj ke tvé zneškodnění v případě potřeby.  Ale dal ti toho tolik. Dal ti domov, peníze a moc. A ačkoliv se ničím z toho nesmíš chlubit, naplňovalo tě to tím dokonalým pocitem přepychu, jako když jsi byla malá. Říká si Dorakura. Ctižádostivý, klidný a chladný kus.. oceli? Jak moc je člověkem a jak moc strojem? To je otázka, na kterou zná odpověď jen on sám. Být špionem jako ty, znamenalo znát ho a setkání přežít. Své vědce, kteří na něm pracují obvykle ubytuje na nějaký čas ve středisku. Jak vyprší doba jejich pobytu, jsou zpopelněni s ostatními. Vědců je přece dost. Z tolika škol, z tolika měst, přicházejí další a další, s novými nápady, s novými poznatky. Nač si tedy nechávat ty staré? Ale vraťme se k tvé osobě. Kdykoliv tě chce Dorakura kontaktovat, neučiní tak přes komunikátor, ale přes samotnou Evu. Osobní setkání je v této době mnohem bezpečnější. (Eva vyšle do speciálního zařízení implantovaného ve tvém mozku kódovanou zprávu, jenž umí zprávu rozluštit. Zařízení se samo aktualizuje a je schpno zpracovat až 3 mld. různých kódovaných zpráv, které jsou elektronicky vyslány. Pro tebe funguje podvědomě. Pokud bys zprávu viděla na papíře, nebyla bys schopna ji rozkódovat.) Ozval se i tentokrát. Je čas práce. Cesta do střediska není složité. Pro ty, kteří ji znají. Z dálky není ani poznat, že tam stojí budova. Po rozkódování maskujících štítů se po speciální lodi dopravíš na místo. Sedíte v prostorné, luxusní kanceláři. On si poklepává prsty po skleněné desce stolu. Vydává zvuk, jako vy tam dopadal kov, ačkoliv jasně vidíš, že jeho prsty obaluje kůže, která se lehce zmáčkne jako u obyčejného člověka. Drží si prst u ucha a jen se s někým rozloučí. Pak se na tebe zadívá a vstane ze židle, otočí se a jeho pohled s měřuje z obrovského okna. Je k tobě zády, takže můžeš vidět jeho bílé vlasy, rozpuštěné, dlouhé po boky a úplé černé oblečení. Dorakura by se dal popsat jen jedním slovem: dokonalost. Je dokonalý po technické stránce, po mentální ale i vzhledové. "Tvá poslední mise byla úspěšná. Ale můj cíl mi stále uniká a proplouvá mezi prsty," promluví na tebe a jako bys slyšela mírné, otrávené povzdechnutí, "hra se musí umět hrát. Jinak není vítězů, že?" Otočil se od okna k tobě a prohlédl si tě chladným pohledem. Někdy bylo těžké mu rozumět, ale po určité době si jeden zvykne. Nebo se naučí v něm číst. Založil si ruce na hrudi a sledoval tě, jako by se díval skrz. Do tvé hlavy. Skoro jsi cítila divný tlak na zátylku.  "Zvláštní. V Pekle stále vznikají rebelie. Uděláme tomu přítrž a zároveň získáme, co potřebujeme," pomalu ale jistě se dostával k bodu jednání. Když mluvil, bylo nejrozumější mlčet anebo jen odpovídat. "Od zítřka budeš nepřítelem mé organizace. Přestěhuješ se do Pekla a vstaneš v čele rebelantské skupiny, DeathAngels," možná v tobě hrklo. Postavit se organizaci, za kterou pracuješ? Ale plán byl tak jednoduchý a zároveň geniální... Není nad monitorované rebelanství. Rebelanství, které ani rebelanstvím být nemůže, když tam má organizace své lidi. Ošálení lidí z Pekla. Oni budou spokojení, budou mít svoji nenávist a přitom budou lépe kontrolovatelní.  Přesto sis také uvědomila riskantnost mise a i to, že tímto přicházíš o svůj dokonalý luxus. Peklo, špína společnosti, život ve sr*čkách. Trochu tě vrátí do reality cvaknutí, jak se cosi objevilo před tebou na skleněném stole. Dorakura na tebe vrhal stín a skoro se skláněl nad tvou sedící postavou.  Pak se stáhl a usadil už od pohledu pohodlného křesla. Tiše.  Na stole bylo něco jako stará pečeť. pečetě, které se používaly kdysi dávno. Je na něm znak křídla. "Tento předmět u sebe nosil vždy ten, kdo vedl DeathAngels," vysvětlil ti záhy. Bylo samozřejmé, že máš pečeť přijmout. "Tvou povinností nebude pouze vůdcovstí rebelantů, které získáš na svou stranu, ale také je tu něco, co je velmi důležité," v jeho tech-oku získá světýlko poněkud jinou, zlověstnou barvu. Nebo se ti to jen zdálo? "Za tři týdny, přesně v pondělí kolem osmnácti hodin za tebou do Pekla dorazí náš člověk, Avis Scolley s mladým vědcem, Asgeirem Wolfheartem. Se Scollym budeš spolupracovat. Wolfheart se nesmí za žádnou cenu dozvědět, že je jeho únik z Nebe plánovaný. " Přejede si palcem tak trochu zamyšleně po rtech. Smýšlí snad i o jiných možnostech? Pochybuje? Může on vůbec někdy pochybovat? "Včera se do našeho města vrátil Vyvolený. Muž, nakažený AVS, kterého potřebujeme, abychom našli pro nás velice důležitou osobu. Její jméno je nejspíš Lalieta. Není to ovšem přesné," na stole se objeví hologram muže.  "Jeho jméno neznáme vůbec. Je však důležitým pojítkem k Lalietě. A také ... k ochočení viru. Najdi ho. Měl by se pohybovat v Pekle, ve východním sektoru. Tam jsme ti ostatně zařídili ubytování i práci. Pakliže se bude ptát na Lalietu, dej mu vědět, že máš pár stop, které k ní vedou. Ale nejdřív ti musí pomoci s rebelantstvím. Bylo by příhodné ho seznámit s Wolfheartem. Také si nech přednést informace o Pekle od Evy, až dorazíš do svého apartmá. Získáš i mapu svého budoucího... domova. Zde je také tvá nová identita. Nauč se ji. Do pěti hodin od otevření se sám zneškodní," podá ti malý projektor s elektronickou pečetí.  "Otázky?" nadzvedne zlehka obočí.

Pure Raven - 01. dubna 2012 00:18

soukromá zpráva od Pure Raven pro KAPITOLA PRVNÍ: NEPŘÍTEL NEPŘÍTELE Rok 2702, Peklo pekelné aneb hořký pád, Andrei Ziori Připadal sis jako ve snu. Možná jsi tomu ani nemohl uvěřit. Jenže zrak tě nešálil. Před tebou stál oficír. Za ním dva ozbrojení muži pro případ, že by se vyjednání mohlo vymknout z rukou.  Bylo to zvláštní. Tak moc jsi pracoval na sobě, na svých vědomostech. Ale najednou je všechno jinak. Byl jsi tak slepý nebo se svět tak moc změnil? Proč jsi tedy tak moc dřel, když ti nakonec dali tak málo na výběr? Buď jejich otrok nebo Peklo. Peklo... tam jsi to znal. Dokonce jsi tam měl kontakty. Vlastně to bylo kvůli tvému podezření, že tvůj pěstoun bere drogy. Odkud jinud by se drogy asi tak vzaly?  Exekutor před tebou stál, ruce složené na prsou. Právě ti sdělil, že tvůj majetek bude zabaven. Transport do Pekla je připravený. Máš dvě hodiny na zabalení si svých pár švestek a odebrání se k transportu. Nedovolil ti ani zavřít dveře. Stál tam jako socha a bedlivě tě pozoroval kdykoliv ses objevil v místnosti. Jako by tě ani nechtěl nechat rozloučit se se svým domovem. Obač se před jeho obličejem objevila projekce a čísla. Naskakovala tam čísla a mnoho z nich bylo záporných. Vysoké sumy, tvé dluhy.  Ve tvém prosluněném, přepychovém domově jako by se zatemnilo. A když jsi se už měl k odchodu, promluvil na tebe: "U transportu Vám bude vyplaceno 8 bodů, tedy 24 sakramů. Zbytek Vašeho majetku po odečtění dluhu." (1 b = 3 skr) Za osm bodů sis v Nebi nekoupil ani minerálku. Ale v Pekle se z toho s trochou skromnosti dá žít týden.  Exekutor ji zůstal ve tvém apartmánu a oba ozbrojenci tě odvedli k transportu. Bylo ráno. Ale když ses objevil v Pekle, jako by se stmívalo. Ne - čas se tak rychle neposunul. To ta mlha. I když místy sem pronikaly paprsky světla, které se pracně snažily dostat pře vrstvu kouře. Načpělý vzduch tě trochu dusil, když se ti dostal do plic. Oči trochu opuchly a štípaly.  Jsi ve východním sektoru Pekla. Jedině tady tě mohli vysadit. Je to jedno z míst, které mají ROTS alespoň trochu zmapované.  Tys tu ale už byl, v téhle ulici. Sice jen párkrát, nicméně to hrálo ve tvůj prospěch. Ten bar, kde se kupovaly drogy a kde jsi našel i svého pěstouna a chytil při činu. Když jsi prošel dál, míjels zadní dveře klubu. Otevřely se a málem tě sejmuly.  "Řekla jsem vypadni! Nebo ti ukousnu ještě ptáka!" ozval se ostrý, přesto poměrně temný hlas. Pokud ses ohlédl za jeho zdrojem, uviděl jsi sobě známou ženu. Obsluhu z baru. Seraphin. Nikdy na tebe v baru nepromluvila a spíš tě pozorovala. Obsluhuje nahoře bez, jen s krásnou, zdobenou látkou obtočenou kolem beder. Chodí bosky. Běda tomu, kdo si jí splete s lehkou děvou. Je takovou atrakcí baru. Baru s tak příhodným jménem: Opium.  Mladík, který vystřelil ze dveří, s vyděšeným výrazem vzal nohy na ramena. Snad jsi viděl i místy krev na jeho oblečení. Její oči v barvě mléčné čokolády na tebe pohlédly. A i když se snažila k sobě rychle semknout rty, jasně jsi viděl hladově vysunuté zuby. AVS. O tom viru jsi něco málo slyšel. Ale až nyní vidíš poprvé někoho nakaženého. Sera se natočila k tobě a chytila okraj dveří. Její dlouhé rudé nehty vytvořily na kovu tak trochu nepříjemný zvuk.  Zhluboka se nadechla a pak znovu vydechla. Získala klidný pohled a svůj typický odstup. "Co tu chceš? Tvého pěstouna jsem tu neviděla co je rok dlouhý," promluvila klidným, skoro podmanivým hlasem. Možná jsi se nad ní pozastavil. Hlavně nad tím... odkud ví, že to byl tvůj pěstoun? Řekl jí to snad? Pod drogami si mnozí pustí hubu na špacír.

Andrei Ziori - 01. dubna 2012 15:13

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Rok 2702 – Konec starého života a začátek nového Bylo to jako dostat facku. Nejdříve zleva, pak zprava a nakonec stojím před tou hořkou skutečností. Ptám se sám sebe, kde nastala chyba. Nosil jsem růžové brýle. K čertu! K čemu bylo to vynaložené úsilí? Ten strávený čas učením, zdokonalováním sama sebe, k čemu to všechno bylo? K čemu? K čemu....k če..mu? Mohl jsem se takhle ptát tou jednou větou, co větou? Jednou otázkou až by z toho vznikla nekonečná smyčka. Nicméně jsem se nehodlal vzdát. Hodlal jsem bojovat. Ve svých rukou a v sobě samém jsem měl zbraně, které jsem hodlal využít. Ne tady a ne teď. Byl jsem sice trénovaný s potřebnými znalostmi, ale podniknout něco na tomto místě by byla sebevražda. Nezbývá mi tedy nic jiného, než pozorovat oficíra a jeho dvě gorily. Nepředstavovaly by problém, přeci jen to nejsou speciální jednotky ROTSu. Nicméně způsobený humbuk by přivolal pořádkové síly a to by věci značně zkomplikovalo. Takže Peklo...tam se teď budou ubírat mé kroky a budoucnost? No co, je to pořád lepší volba, než být hračkou ROTSu, jejich superpočítačů a velkého šéfa. Mezitím pozoruji exekutora, povídajíc mi o mém zabaveném majetku a připraveném transportu do Pekla. Dvě hodiny? To by mi bývalý velitel dal pěkně do těla, kdybych svojí bagáž balil dvě hodiny. Vybaví se mi pár starých vzpomínek. Sbalení mi netrvá déle jak třicet minut. Vše se mi navíc vejde do vojenské krosny a dvou menší báglů. Oblečení a pár dalších maličkostí. Exekutor mě pozoroval celou dobu, jako kdyby čekal, že odněkud vytáhnu něco cenného, ale nebyl jsem tak blbej, abych schovával cennosti na místě, o které můžete přijít lusknutím prstů. Více méně ale žádné cennosti nemám, tedy nic materialistického. „No vida, ještě dostanu nějaké kapesné na cestu.“ prohodím. Tady bych si za to nekoupil ani hajzl papír. Snad stále Peklo bude levný kraj. Cestou se dívám na ty dvě gorily, doprovázejíc mě k transportu. Měl jsem chuť jim zlámat vazy, zkrátka nashromážděný vztek mě k tomu nutil, ale jak jsem řekl sám sobě předtím. Ne tady a ne teď. Transportovali mě ráno, avšak čím blíž jsme byli k Peklu, tím víc se stmívalo a vše se bylo pohlcováno temnotou v podobě mlhy, která houstla a propouštěla nepatrné paprsky světla, jež se snažili dostat přes silný kouř, výpary a dalších všemožných výparů. Začnu se dusit, nejsem totiž zvyklý na tenhle idylický vzduch, jež se prohání zákoutími Pekla. „Kam mě to vůbec vezete? Do jakého sektoru?“ Mí „společníci“ nejsou zrovna moc sdílní, nicméně po tom, co mě vyhodí z transportu, se zorientuji a poznám východní sektor Pekla. Taky mě to mohlo napadnou a plácnu se při tom do čela. Trošku se protáhnu, pač ten transportér nebyl zrovna nejpohodlnější a pak se vydám do ulic. Začínají pár ulic poznávat, nakonec dorazím k baru, kde jsem nachytal svého opatrovníka, jak za mé peníze kupuje drogy pro svou maličkost. Právě jsem míjel zadní dveře klubu, když mi málem prudce otevřené dveře přerazily nos. Kurva, co je se mnou? Chovám se jak nějaké trdlo. Kam se poděl můj výcvik a instinkt? Byl jsem na sebe nasraný, mé nynější chování se mi nepodobalo. Blbost, nemůžu být rozhozený.... Bar Opium Ta má tedy vyřídilku. Pomyslím si, když uvidím mému podvědomí známou ženu. Seraphin vybaví se mi její jméno. Vypadala jako tenkrát, když jsem pátral po důkazech o tom, že pěstoun zpronevěřuje peníze z mého fondu. Podívám se na mladíka. Spletl si ji snad s děvkou? Podle jeho vyděšeného výrazu ve tváři a jak rychle se zdekoval, to tak vypadalo. Seraphin přestane věnovat pozornost zběsilému úprku mladíka a tentokrát pohlédne se svýma mléčnýma očima na mě. Supr, možná skončím jako její oběd, řeknu si, když uvidím její vysunuté zuby a rozpoznám AVS. Sera se natočí bokem ke mě, chytajíc se okraje dveří. Na to, že jsme spolu nikdy neprohodili žádné slovo, toho věděla poměrně dost. Že by se opatrovník vychloubal tím, jakou má zlatou husu? „Pěstoun by měl být v chládku, ale pochybuji o tom. Tipoval bych to spíš na to, že skončil jako pokusné morče v nějakém experimentu ROTSu. Více méně je mi to jedno.“ pokrčím rameny nad osudem bývalého správce majetku. „A co tu chci? Nejspíš nějakého panáka a pak se uvidí.“ Nechtělo se mi vylívat můj životní příběh. Nicméně by mohla vědět, kde složit hlavu a popřípadě najít nějakou tu práci. „Kde máš nějakého vyhazovače? Holka jako ty by měla zákazníky přitahovat a ne hrozit kastrací.....“

Pure Raven - 01. dubna 2012 16:01

soukromá zpráva od Pure Raven pro Opium, desire of will Nevypadala, že jí zajímá osud tvého pěstouna. Nebo snad dokonce, že jí zajímáš ty sám. Jenom tě sledovala. Po tom, co jsi řekl své přání, sjela tvoji bagáž vševidoucím pohledem.  Jako by si přečetla najednou tvůj životopis. Možná sis připadal jak pod drobnohledem. "Za těch dvě sta čtyřicet devět let snad vím, jaká je nejúčinnější zbraň sebeobrany," pronesla a jako bys viděl náznak úsměvu, jen lehce zakroucený levý koutek rtů. Na chladný přístup lidí tam nahoře, v Nebi, jsi byl zvyklý. Ale její chování je pro Peklo atypické. Prozradila ti svůj věk. Nejspíš jen bezděky. "Otevíráme až za pět hodin. Ale pojď dovnitř. Dám ti něco na vzpružení. Velký den, co?" poodstoupila ode dveří, abys mohl vejít.  Jak jsi vstoupil dovnitř, obklopilo vás ještě větší šero. Jen stará projekce zeleného plamenu osvětlovala chodbu. Nikdy jsi nebyl "v zákulisí" za barem. Ale k možná k tvému překvapení tam bylo čisto. Jen se na zemi válela dívka. Byla mimo a krk měla rozpíchaný od skoby, nejzákeřnějí drogy. Říkají jí Bebe a v baru prodává své tělo, aby měla na drogu. Kdysi možná byla i krásná. Třeba žila také v Nebi... Sera do ní strčila nohou. Bebe cosi zamručela a sklidila se do kouta jak lenivé zvířátko. Tvoje průvodkyně si jenom zívla a pokračovala k baru. Jak jste se objevili za barem, ukázala ti na stoličku. Vytáhla sklenku na vetšího panáka a pořádně ti nalila tekutiny, které tu místní říkají Modrá Mlha. Je to namodralý alkohol a j tak silný, že když se napiješ, máš opravdu modré mžitky před očima.  Sklenka se s charakteristickým cinknutím objevila před tebou na barové desce. "To je na mě. Vítej v Pekle," pronesla stroze. Hned na to otočila se k tobě zády a mohl jsi slyšet další cinknutí. Pokud jsi Seru pozoroval, mohl jsi spatřit kousek ampulky nebo zkumavky. V ní se cosi rudě zalesklo. Nejspíš krev. Otevřela ji a napila se. Spokojeně vydechla a prázdnou nádobku schovala zpět.  "Máš čip, že?" odtušila a znovu tě sledovala, "v Pekle je jedna osoba, která ti ho vyoperuje. ROTS (při vyslovení jejich jména si pomyslně odplivla) tak o tobě nebude mít přehled a nebude riziko tě potkávat."

Pure Raven - 01. dubna 2012 16:39

soukromá zpráva od Pure Raven pro Svět je trochu jiný, než se na první pohled zdá Wired zrovna dokončila tvého vlka, když vás v nečekané chvilce vyrušil její poplach. Rozsvítilo se červené světýlko a ozval děsný zvuk. Nejdřív jsi nevěděl, co se děje. Wired se začala pakovat a tvůj vlk se před tebe postavil v obranné pozici. Co teď? Najednou se konečně Wired rozhoupala a zařvala na tebe, abys utekl. Pro svůj případ úniku pro sebe měla připravenou únikovou tajnou chodbu. Než ses nadál, byls tam i se svým vlkem, který tě tahal za rukáv. Kolem sebe jsi v chodbě viděl zajímavé diody. Jakoby rušičky. Zároveň jsi pociťoval mírnou bolest na zátylku, která šla od čipu. Zkratoval nebo tak něco? Bolest přecházela do celé míchy a ztěžovala ti tvůj útěk. Wired za tebou neběžela. Když vylezl jsi z úkrytu, zjistil jsi, že jsi stále v Nebi. Srdce ti bušilo jak splašené. Bolest ale ustupovala. Stál jsi před dveřmi do něčího bytu. Možná by ses mohl k němu schovat, ne? Třeba tě přijme. Nebo s tebou vyrazí dveře.

Pure Raven - 01. dubna 2012 18:00

soukromá zpráva od Pure Raven pro Životní cesty jsou nevyzpytatelné a spletité Tvůj hlas zněl tak zvláštně v prázdné místnosti. Nohy tě sotva držely. Přesto jsi v sobě nacházel ještě dostatek sil pro chůzi. A všude divné ticho. Jsi snad někde ... jinde? Byl to všechno sen nebo jsi se opravdu dostal do toho divného města?  Pak jsi ale zaslechl kroky. Blížily se a čím víc se blížily, tím zrychlovaly. Ale Neslyšel jsi klapot. Spíš jakési ťapkání.  A pak se otevřely dveře. Stála tam dívka. Vypadala zvláštně, pro některé až odporně. Přesto ti něčím přišla familiární.   Její očka se užasle rozzářila. Jak moc kontrastovaly s kamenným a chladným obličejem. Kdyby neměla látku omotanou od pasu dolů, až ke kotníkům, byla by zcela nahá. Ale její šperky se také daly považovat za oblečení. Bosky ťapkala po kovové zemi. "Jsi už vzhůru. To je dobré znamení. Prosím, posaď se. Brzy dorazí léčitelka," pronesla melodickým, znělým hlasem. Právě to na ní bylo poměrně krásné. Mohla na tobě oči nechat. Pak je ale sklopila. "Promiň. Poprvé ale potkávám někoho staršího, než jsem já sama," pronesla tiše. Stále si zachovávala svojí přirozenou hrdost a tobě docházelo, že je také nakažená AVS.  Cítil jsi, jak tě bolelo břicho pot přibýval. "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptala se po chvíli. Možná by nebylo špatné dozvědět se, kde vlastně jsi. I když jsi jí místy nerozuměl. Mluvila trochu jinak. Přesto jsi dokázal odtušit vše důležité. A správně.

Andrei Ziori - 01. dubna 2012 18:12

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Opium Podle jejího vystupování jsem si připadal jako v Nebi. Byl jsem ji ukradený, ale chápal jsem to. Proč by se taky o mě měla zajímat. Jen další možná oběť Pekla. Skutečnost se pro mě nevyvíjí dobře, ale nehodlám se vzdát jen proto, že mě zastihla nepřízeň osudu. Stále mě pozoruje, ale něco teď bylo jiné. Sjela mě, mé věci a já si náhle připadal jak nahý. Bylo mi to ale vcelku fuk, přeci jen můj konec tady není tak zázračný. Jestli jsem kdy myslel, že bych se s ní vyspal a to i přes vědomí, že má AVS, rázem vyšumělo. Jsme snad zvrhlej? „Tak to beru svá slova zpět. Pětadvacetileté kuře jako já, nemůže poučovat.“ No možná mohl, strategie, vojenské postupy, ale myslím si, že ona má dost dobře zaběhnutý systém, jak zlikvidovat nežádoucí zákazníky. Promnu si zátylek a souhlasně přikývnu na její pozvání na panáka. No co, panáka jsem na dnešním seznamu činností měl. Projdu kolem ni a vstoupím do baru. „Pěkný, moc pěkný. Nahoře by se nic s tak „temnou“ atmosférou nenašlo.“ Byla to příjemná změna, určitým způsobem to odráželo současné rozpoložení mé duše a mysli. Projdu kolem dívky, válející se na podlaze. Nemusel jsem být bůh ví jaký analytik, abych viděl, co bylo příčinou jejího rozpoložení. Tedy pokud můžeme ležení na zemi říkat rozpoložení. Má „průvodkyně“ do ní strčí nohou, šťouchnutá něco zabrblá a jako hromádka neštěstí se přesune do kouta. Seru to nijak nevyvede z míry a zívne si, jako kdyby to byla rutina, což asi taky bude. Pokyne mi a já si sednu na barovou židli naproti ni. Ona mezitím odněkud vyloví většího panáka a dá mi pořádnou lampu modré tekutiny. Kdybych byl v Nebi, tak by mi takový panáka přes míru nedali. „Díky Seraphin“ a kopnu do sebe Modrou Mlhu. „Ufff, to má fakt říz“ ocením dryák. Sera je otočená ke mě zády, přesto si všimnu, že si taky dala „panáka“. No co, každý máme jiné chutě. V jiné situaci bych možná měl předsudky, ale kdo jsem, abych mohl soudit či kritizovat ostatní. Barmanka se na mě opět otočí. „No jo, pořád tu mršku mám.“ odpovím na její otázku týkající se čipu. Opřu se lokty o barovou desku a prsty spojím do stříšky. „Kde tu osobu najdu?“ Až se se zbavím čipu, tak se mi snad otevřou další dveře. Hlavně si musím najít zatím nějaký úkryt na přenocování a pak se uvidí, jak je na tom zdejší zabezpečení. Musím sehnat peníze, jinak se nic nehne a já buď skočím jako mrtvola nebo budu něčí děvka.

Alan Shaw - 01. dubna 2012 19:27

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Dívka Hlas se dutě rozezněl v prázdné místnosti, tedy relativně prázdné. Ale i přes nábytek se můj hlas rozléhal jako v nějaké jeskyni. Díval jsem se okénkem do chodby a snažil jsem se naslouchat. Pokusit se zjistit, kde to jsem nebo, jak se odtud dostat. Skutečně jsem v nějakém městě nebo jsem už někde jinde? Kdo mě sem odnesl? Co se se mnou děje? Znovu jsem si musel utřít pot z čela. Pak jsem, ale zaslechl ťapavé kroky. Ustoupil jsem ode dveří a stále jsem poslouchal, jak se kroky zrychlují, dokud se dveře nepohnuly a neotevřely se. Stála v nich spoře oděná dívka. Prohlédl jsem si ji. Její zvláštní vzhled. Zastavil jsem se u očí. Byly tak zvláštní, krásné. Nějak mi nevadil její vzhled, protože ona.... ona byla něco úžasného. Nemohl jsem z ní spustit oči, i když mi bylo hůř. Došlo mi, že je taky AVS, když pronesla svá slova o tom, že vidí poprvé někoho staršího než je sama. Prudce mě zabolelo břicho a já si uvědomil, že mi po tváří opět a ve větším množství stéká pot. Rychle jsem ho utřel a podíval se ji do očí. ,, Kde... to jsem. To se to děje?" zeptám se zmateně.

Pure Raven - 01. dubna 2012 19:58

soukromá zpráva od Pure Raven pro Opium -> Asijské město Olízla si rty a mohls vidět, že hladovějící zoubky byly ty tam. Sledovala tě. Každý tvůj pohyb. Možná, že to prostě tak dělá normálně. Protože je už prostě stará.  "Sám tam netrefíš. Je to Asijské město. Jedno z těch míst, které nemají ROTS ještě zmapované. Ale to víme jen my, tady dole. V Nebi se s tím moc nechlubí. Tady se pro ROTS akorát pracuje. V továrnách a na umělých polích. I tenhle podnik dává většinu svého výdělku jim. Asijská města jsou naprosto slepá místa v Pekle. Možná se tam chvíli budeš cítit nepříjemně, protože čip nebude vysílat signál. Ale až bude pryč, bude to osvobozující. Takovejch jako ty už tu pár bylo. Lepší chudoba a alespoň nějaká svoboda...," všimneš si, že se dívá stranou. Jako by na něco vzpomínala, jako se utápěla ve zvláštní euforii. Je to krásný pohled. Něco takové jsi u lidí v Nebi prostě neměl šanci vidět. Tak volné emoce. Tak lehce získaná důvěra. TO všechno tak nové. Přesto jsi ty vjemy dokázal vnímat. Už jen to tě osvobozovalo. "Doprovodím tě tam. Nebo alespoň kousek od jejího příbytku. Jmenuje se Leo Mógwei. A je to léčitelka. Velice dobrá léčitelka," vzala si zpět skleničku a opláchla ji. Pak ti gestem naznačila, že máš jít za ní. U hlavnícho vchodu na sebe volnou rudou tuniku a vplula do kristusek. Vyšli jste spolu z baru a odjistila menší vznášedlo spíš na mechanické než technické bázi. Takový steampunkový šílený vynález. A když jste se vznesli, mohl jsi i dostat strach či obavy z toho, abyste se nezřítili. Stroj se trochu třásl a místy nebezpečně nakláněj. Letěl mnohem pomaleji než transporty v Nebi. Pokud jsi sledoval ruch dole, viděls chudobu. Žebráky a i lidi v cárech místo oblečení. Špinaví a už od pohledu zapáchající. Ale také jsi viděl skupinky dětí a s jednou i těhotnou ženu a doléhal jejich smích až nahoru, k vám. Jejich vřískot, jak jsou zapálení do hry. To, jak jsou šťastní. Ale po padesáti minutách jste dorazili nad  "Malou Asii", jedno z Asijských měst. Přistáli jste. Poněkud krkolomě, málem jsi vyletěl i se svým batohem ze vznášedla a tak jedno ze zavazadel skončilo na silnici. Ukázala na přístavek na střeše jednoho z kamenných domů blízko kokové plošiny, takže se tam dá dostat i autem.  "Tam bydlí. Řekni, že tě posílám. Heslo je: samaritánka. Ona už bude vědět," informovala tě. Vylezla ze vznášedla i s tebou a ručně jej otočila na silnici.  "Hodně štěstí. Stav se občas do klubu, když budeš chtít," zdálo se ti to nebo se na tebe opravdu usmála? Nestihl jsi nad tím ale dlouho přemýšlet. Sera se vznesla se svým vznášedlem a odletěla zpět.

Pure Raven - 01. dubna 2012 20:17

soukromá zpráva od Pure Raven pro Nová poznání Sera tě pozorovala. Bedlivě a i trochu starostlivě. Vzhlížela k otbě skoro jako k bohu. Dotkla se tvých ramen a pomohla ti se posadit. Mohls cítit zvláštní vůni, jakou občas mívala Alallieta. Trochu tě bodlo u srdce. Ale není čas na ni zapomenout? Přestat pátrat? Třeba se jí nic nestalo. Třeba se na tebe jen.... vykašlala. Sera tě pohladila po paži. Konejšivě. Posadila se vedle tebe. Až nyní sis všiml, že drží menší zkumavku, ampulku s krví. Načala ji a podala ti ji. Pobídla tě, aby ses napil. "Jsi v Gōrudo City, v jeho podsvětí," odpověděla ti až když ses napil, "nejspíše si požil krev strážce. Mají v sobě genomy, které nám ubližují. Brzy tu ale bude Leo s antigenem. Za hodinu, dvě. Nemusíš se bát. Není to pro nás smrtelné." Kusem látky ti setřela pot z čela. "Ta krev ti pomůže, zmírní příznaky," její koutky cuknou do mírného povzbudivého úsměvu. Sedí rovně, jako podle pravítka. Její pevná, bělostná ňadra se občas dotknou tvé paže, jak tě otírá. Pociťuješ po krvi úlevu a začínáš se i pomalu probouzet, orientovat.

Alan Shaw - 01. dubna 2012 20:37

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Nové informace Sledoval jsem dívku a jen velmi nerad jsem si sedl, i když jsem cítil tu bolest a slabost. Pořád jsem nevěděl, zda ji mohu věřit. Pak jsem ucítil tu vůni. Zaštíplo mě v nose, jak vzpomínka doputovala do mého mozku, poslala signál k srdci, které se bolestně stáhlo a do očí vehnalo pálení a nutkání plakat. Vzpomínky na Alallietu tolik bolely. Potlačil jsem to, i když to bolelo snad ještě víc. Myšlenky, že by se na mě vykašlala nebo že bych měl přestat pátrat mě trhaly na kusy, ale přesto v nich mohl být ždibec pravdy, ale já nebudu schopen přestat pátrat. Cítil jsem to hluboko ve svém srdci, které trpělo její nepřítomností. Podíval jsem se na dívku, která nyní seděla vedle mě. Z myšlenek mě vytáhla právě její dlaň, která mě jemně pohladila po paži. Všiml jsem si, že drží v ruce zkumavku. Kdyby mi ji podala, aniž by se sama napila, nejspíš bych si to nevzal, i když mě napadlo, že by mohla mít v sobě protilátku a mohla by se napít kolikrát by jen chtěla a nic by jí to neudělalo, ale i přes to jsem vzal ampulku a vypil zbytek krve, který tam byl. Pak se mi dostalo odpovědí na mé otázky. Neměl jsem nejmenší potuchy, co je tohle město zač, i když mi řekla jeho název. Nevzpomínal jsem si, jak jsem se sem dostal, ale to teď nebylo podstatné. Vysvětlila mi dokonce i původ mých obtíží a bolestí žaludku, které se po požití krve zmírnily. Cítil jsem, jak podivná otupělost, která svírala mé tělo také ustupuje a taky jsem vnímal, jak mi utírá pot z čela a jak se mě občas dotkne svým skoro nahým tělem. Podíval jsem se na ní, na její rty a do jejich smyslných očí. ,, Jak jsem se sem dostal?" zeptám se.

Andrei Ziori - 01. dubna 2012 23:27

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Opium Ona pozoruje mě a já pozoruji ji. Mohu jen soudit dle zmizelých hladovějících zoubků jednu. Je ji daleko líp, než při prvním setkání. Asi měla opravdu velkou žízeň, pomyslím si. Z mého hlediska mě nějak přitahuje, i když je to starší lady, ale překvapuje mě, že ona mě neustále pozoruje. Vidí na mě něco zajímavého? Jsem obyčejný chlap. No pravda, ty bíle vlasy jsou přírodní, ale i tak si většina myslí to, že jsou uměle upravené. No a ještě jeden markantní rozdíl je mezi ní a mnou a to má pleť. Jsme snědší oproti její alabastrové pleti. Asi začínám fantazírovat, nebo za to může alkohol? „Takže ROTS zneužívá i část Pekla? Divím se, že mají tu drzost, aby sem strkali ten svůj rypák.“ Zaujme mě její vyprávění o Asijském městě a skutečnost o nezmapovaní celého Pekla. ROTS přeci jen není tak silný a všemocný, jak se může v Nebi zdát. Má společnice se zdá být myšlenkami někde jinde. Je to určitým způsobem fascinující, je to tak jiné, tak odlišné od toho, co jsem vídával v Nebi. Čím je způsobené mé vzrušení? Dělá to tohle místo? Tihle lidé? Přijdu si jak Alenka v říši divů. „Ty mě tam vezmeš?“ Podivím se ještě víc. Upřímně nevycházím z údivu Odkud vychází její ochota? Nebo za to zaplatím později? Trošku se při tom otřesu. Nevadila by mi případná ztráta krve, pokud bych o ni přišel pomocí sterilizované jehly v sterilním prostředí. Po AVS jsem rozhodně nebažil. Vypadneme ven z baru a naše kroky jsou směrovány k menšímu vznášedlu. Vrátí mě to do doby, kdy jsem byl na škole a měli jsem hodiny technického inženýrství. Tloukli nám tehdy do hlavy, že pro naše zaměření je důležité studovat tento obor. Onehdy mě to nelákalo, věnoval jsem se raději IT technice a informačním systémům. Jo kdyby to nebylo čistě na mechanické bázi a bylo v tom více elektroniky, tak bych na to mohl číhnout. No, mohl bych využít i toho mála ze strojního inženýrství, ale třeba bych se dostal někam, kam bych nechtěl. Byl to podstatný rozdíl oproti transportéru. Nával vzrušení se dostával každou chvilkou. Neznal jsem ten stroj a nevěděl jsem, co od něho můžu očekávat. Bylo to ale poprvé kdy jsem cítil život. Pod sebou vidím ruch v ulicích. Bylo to tak rozdílné oproti ulicím v Nebi. Ano, byla tam bída, smrt, beznaděj, ale ve stejném poměru tam byly i pozitivní vlivy. Padesát minut, tak dlouho zabrala cesta do „Malé Asie“. Během té cesty jsme oba mlčeli, co bychom si tak asi mohli říct. Možná se to časem změní, pokud se se Seraphinou opět shledám. Naše přistání bylo poněkud krkolomné, ale já už byl otlučenej z transportéru, takže jen co jsme vylezli ven, jsem si trošku promasíroval zadek a opět bylo fajn. „Sero......já. Děkuji. Příště tě na „panáku“ zvu já.“ Souhlasně přikývnu při jejím opětovném „pozvání“ do klubu. Počkám než mi Sera zmizí z dohledu a pak se vydám k zmíněnému místu. Snad všechno půjde bez problému. Pokusím se dostat k onomu místu a pokud se mi podaří dostat až k hlavním dveřím přístřešku, tak na ně taktně zabouchám. Pokud se někdo objeví, řeknu, že mě posílá Sera a tiše pronesu heslo. Jestli-že nikdo nebude doma, tak hold tam setrvám do doby, než se tam někdo objeví.

Leo Mógwei 魔鬼 - 02. dubna 2012 20:23

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Narušitel Cítila jsem, jak voda chladne. Mé tělo bylo ponořené do pomalu chladnoucí vody. Ale mysl létala kdesi kolem. V puse zapálená nikorinka. Nasládlý kouř speciální, uklidňující náplně se usazoval u stropu. Vnímala jsem ticho. Svým sluchem, svýma očima, svým tělem. Prostupovalo mnou a... ... ozvalo se zaklepání. Zadívala jsem se na pootevřené dveře do garáže. Kdo za mnou jde, musí přes garáž. Ale někdo klepal na garážová vrata. Vstanu. zběžně osuším svoje tělo a i když je místy ještě mokré, hodím na sebe rychle bílé tílko, jenž se nalepí na mou holou kůži, a minišortky. Zapluji do žabek a vypustím vodu. Namočené konečky vlasů smáčejí látku a místy ji činí průhlednou. Popotáhnu si pořádně z níka a pak si zívnu. Skoro jsem v té vaně usnula. Došourám se do garáže. Je tam docela zima. Naskočí mi husí kůže. Znovu nasaji kouř. Otevřu dveře a automaticky vzhlédnu. S postavou sto padesáti dvou centimetrů si brzy zvyknete dívat se nahoru. "Hmmm?" dostanu ze sebe. Promluví. Sleduji jeho vlasy. Určitě mu není v tomhle prostředí příjemně. Nejspíš jeho čip za chvíli začne zkratovat, jak se mu nedostává signálu. A to bude bolet. Od zátylku po celé páteři do kříže. Popotáhnu z nýka a uhasím jej. V Nebi mají určitě taky takové. Ale jen honosnější. Uklidím tyčinku do kapsy u šortek. Zhluboka se nadechnu. "Řekla ti vůbec, jaká je platba za moje služby?" ušklíbnu se a pozvu ho zatím do garáže. Je docela špinavá. Ale ze dveří z příbytku do garáže line se vůně desinfekce a čistoty. "Ale pojď dál, když už tu jsi," pousmála jsem se na něj. I když to s kruhy pod očima z nevyspání mohlo vypadat poněkud... děsivě. Vejdu k sobě do pokoje. Je jen na něm, jestli vstoupí. Pokoj garáž V pokoji mám i lékařské nástroje a alternativní medicínu. Vše ale vypadá sterilizovaně a co nejčistěji, jak to v daných podmínkách jde. Také pár projekcí a eletronická zařízení. Na stěně nad postelí visí starodávný šaolinský meč. Září tam jako modla. Otec i bratr o něj s láskou pečovali. Stejně tak o něj pečuji i já. Rodinné dědictví děděné z generace na generaci.

Andrei Ziori - 02. dubna 2012 22:40

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Nová tvář – Leo Mógwei 魔鬼 Konečně se po té dlouhé štrece dostanu ke svému cíli. Zvolním krok a zvolna dýchám. Cestou jsem někde asi minul hlavní dveře a dostanu se ke garáži. Všimnu si otevřených garážových dveří a tak zamířím k ním. Třeba bude někdo uvnitř. Dojdu ke dveřím a zaklepu prsty o jejich stěnu. Snad mě uslyší, nechtěl bych dostat něčím mezi oči. Rozhodl jsem se počkat pět minu a pak zkusím znovu zaklepat. Uslyším kroky. To bylo rychlé. Objeví se přede mnou o dvacet čtyři centimetrů menší dívka s bílými vlasy v trošku mokrém oblečení. Vypadala jako miss mokré tričko. „Hmmm?“ ozve se z její strany. „Zdravím, posílá mě Seraphin z baru Opium. Řekla mi, že bych tu mohl najít samaritánku.“ Poškrábu se na zátylku a odvrátím pohled. Dívka si popotáhne z nýka a pak jej tipne. „No jestli to není za peníze, tak jedině plus pro mě.“ Zapřemýšlím nad tím, co řekla. „Pokud mám hádat, tak to nebude ani služba za protislužbu, co?“ Dívka mě pozve do špinavé garáže. To mě nechává klidným. Garáž je zkrátka garáž, není to obývák či ložnice. Dumám ještě chvilku nad tím, s čím by se dalo v Pekle platit. Nevím proč, ale vůně dezinfekce linoucí se z příbytku před námi mi vnukne myšlenku. „Mohla by to být krev?“ „Máš hodně nabito? Vypadáš, že by si neodmítla pár hodin spánku.“ zkusím nezávaznou konverzaci. Dojdeme k druhému konci garáže, kde jsou dveře do dalšího pokoje. Polknu a dveřmi projdu. „Pěkné, to tu žiješ sama?“ Prohlížím si pokoj obsahující všechno možné. Ten pořádek a vůně sterilizace mě kapku uklidní. Možná nic nechytnu. Mou pozornost si zjedná starodávný šaolinský meč. Vyvolá to další vzpomínku ze „šťastného“ dětství na Akademii. Konkrétně hodiny bojových umění a lekce bojů se zbraněmi. „Velice krásná a zároveň nebezpečná věcička.“ Své hostitelky se raději nezeptám, jak dobře s ním umí zacházet. „Takže....? Jak se domluvíme?“ Pokud je má domněnka správná a ona doopravdy bude požadovat platbu v krvi. Tak se ji zeptám, kolik mé krve bude chtít. Pokud to bude smrtelné množství, budu muset odmítnout. Pokud to bude doopravdy bezpečné, tak budu souhlasit, i když pravda je taková, že až budu v narkóze, tedy za předpokladu, že mě nebude chtít řezat za živa, tak si se mnou bude moci dělat co chce. Tak či tak, čipu se musím zbavit. Než začne „operace“, tak se ji zeptám, jak bude chtít odebrat krev. Ne že by mi nevadilo, kdyby se taková miss mokré tričko ke mě přisála, nicméně netoužím po AVS. Pokud se vše bude zdát přijatelné, tak ji nechám pracovat. Ještě dodám, zda by mi nemohla odebrat do ampulky. Doufám, že Seraphin bude tenhle „panák“ chutnat. Nikdy jsem si nepředstavoval, že by moje krev mohla být pro někoho potravou či „alkoholickým“ drinkem. Nicméně je to malá cena za to, čeho se mi dostalo.

Leo Mógwei 魔鬼 - 04. dubna 2012 20:32

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Host Jak vejdeme, probudí se dle všeho i jeho um dedukce.  "Hm," odpovím mu jenom a přikývnu na souhlas. Vypadá dosti nesvůj. Slyším, jak nasucho polyká.  "Je to průměrnej barák v Pekle. Jak tohle můžeš nazvat pěkným?"ušklíbnu se. Na jho otázku, jestli žiju sama, si už určitě odpoví sám. Jsou tu jenom moje a lékařské věci.  Zadívám se do chladícího zařízení na ampulky s krví. Není jich už tolik jako kdysi. Zdravých j teď vážně málo.  "Jsi vůl. Alkohol ředí krev. Teď si jí vzít nemůžu. A bude z tebe dost chcát, až se ti dostanu skalpelem do masa," pronesu zamyšleně a přejedu si palcem po rtech.  "Jinak bych si vzala 2-3 dcl," odpovím mu a zavřu speciální chlaďák. Naskočí mi husina ze zimy.  Najednou sebou trhnu, jak je u rodinného meče.  "Dotkneš se ho a naklonuju tě," zasyčím skrz zuby. Tím klonováním jsem logicky myslela rozčtvrcení.  Všechny jeho poznámky o spánku ignoruju. My, nakažení, potřebujeme spoustu spánku, jak je náš organismus pomalejší. Ale poslední dobou mi mé myšlenky nedopřávaj odpočinek.  Chytím ho pevně za zápěstí a zadívám se mu výhružně do očí na potvrzení svých slov. Stisk je až překvapivě silný na tak malou postavu, jakou mám, ale nijak destruktivní.  Odseknu a pustím jeho ruku.  "To je fakt den. Nebešťan a neplatič," povzdechnu si. Ale spíš rezignovaně.  "Dobře. Krev mi dáš až budeš střízlivý. Ale zákrok mohu provézt hned. Je mi jasné, že to potřebuješ hned." Dojdu k lince a vysunu šuplík. Vydezinfikuji linku a začnu na ní pokládat nástroje.  "Dám ti anestezii. Ale nebude mít příliš velký účinek. Ti bastardi vám dávaj čipy ne pod kůži, ale propojujou ho s míchou. Bude to pekelná bolest, nebudeš pak cítit nohy ani ruce, jen prudkou, mučivou bolest v hlavě a páteři. Ale neboj. To pak pomine," neřeknu mu, jak to dělám, dokud to sám neuvidí.  Dám čisté povlečení na postel a zadívám se na něj. Ale aby nebyl tak vyděšený, povzbudivě se na něj usměji.

Andrei Ziori - 05. dubna 2012 02:49

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro V „ordinaci“ „Jak to můžu nazvat pěkným? Nevím, zkrátka mi přijde pěkné.“ pokrčím rameny. Pravda je taková, že by mi asi každé místo přišlo pěkné. Pokud by tam bylo čisto a byl tam pořádek. Úšklebek mi prozradí jak se věci mají. Mohlo mě to ťuknout. „Hej hej, jen klid dámo. Dal jsem si jen jednoho panáka. Takže mi netvrďte, že za hoďku či dvě to ze mě nevyprchá. “ Při zmínce krev a maso v jedné větě jsem si říkal: Dal bych si ještě panáka a nezůstal bych u jednoho. Souhlasně zabrblám při zmínce dvou až tří decilitrů. Dívka náhle sebou trhne při zmínce o meči. „Hele, já nemám ve zvyku sahat na něco, co není mé. Nejsem zloděj!“ Něco ji žere? Člověk aby se bál něco vůbec říct. Její výhružka byla jasně srozumitelná, ale neopodstatněná. Dívka mě mezitím chytne za zápěstí a dívá se mi přímo do očí. Cítím její stisk, který mě překvapí. Trošku silná na to, jak je mrňavá. „Svá drsná gesta nepadají na úrodnou půdu. Možná tě něco či někdo nesral, ale já to nebyl. Klidně můžu držet jazyk za zuby.“ volnou rukou si přejedu semknutým palcem a ukazovákem z jednoho konce rtů na druhý. Nevím jestli to byl popud k tomu, co udělala, ale nakonec mi ruku pustí. Její poznámku o Nebeštanovi a neplatiči ignoruji. Jednak jsem se ji chystal zaplatit její krvavou daň, tedy až ze mě alkohol dostatečně vyprchá a narážka na můj původ je mi dosti ukradená. Necítil jsem se jako někdo, kdo se povyšuje nad ostatní. Možná se s moc dobrými lidmi nesetkala, napadne mě. Nechtěl jsem zbytečně plýtvat slovy, o která nestála a tak jen přikývnu na znamení souhlasu s jejím postupem. Představa dočasného invalidy se mi nezamlouvala. Nemám na výběr. Musím to, nebo budu živoucí zombí pracující pro ROTS bez možnosti volby. Dívka připraví „operační“ sál. V tu dobu mě přepadla několikrát myšlenka na smrt. Stojí mi všechno tohle za to? Jistěže, nejsem srab a nehodlám chcípnout, i když mi není přízeň osudu nakloněna. Její povzbudiví úsměv mne zarazí. Musí být doopravdy cvok. V jeden moment vypadá, že by mě rozpárala od shora dolů a teď je jak starostlivá matka, jež drží svému dítěti palce. Doopravdy jsem nevěděl, co si o ní mám myslet. Svléknu si vrní díl oblečení, takže tím odhalím své vypracované atletické tělo. Není v tom žádný sexuální podtext, jen si zkrátka nechci zasvinit oblečení od krve. Nakonec poruším imaginární slib mlčení. „Nemáš něco jako roubík, abych se do toho mohl popřípadě zakousnout?“ zeptám se ji. Všechno jsem si to představoval jako část výcviku. Mučení k tomu taky patří. Pravda je taková, že by mi mí věznitelé ten roubík asi nedali a rádi by poslouchali bolestivou ódu, linoucí se z mých úst. Ať už s roubíkem či bez něj si lehnu na postel. Předpokládám že na břicho, jak jinak by se asi k mé páteři jinak dostala. Čekám na píchnutí anestetika do oblasti, kde mě bude rozřezávat. „Budu mít pěknou jizvu, doufám, že na ně holky tady letí.“ pokusím se o uvolnění tlaku, který mezi námi panoval, nebo tak jsem to cítil z mé strany. „Jinak já jsem Andrei.“ představím se ji. „Budu se snažit být bezproblémový pacient, nechci aby si semnou měla moc práce.“ Rozhodně jsem ji nechtěl být na obtíž. Čím dříve vypadnu tím líp pro nás oba. Ona nestojí o cizí tváře a tak ji vyhovím, jak nejdříve to bude možné. S napětím očekávám začátek toho všeho. Kurva, fakt jsem si měl dát těch panáků víc.....

Leo Mógwei 魔鬼 - 05. dubna 2012 21:11

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Skokan, co si vyskakuje Cosi si žbrblá pod pomyslný vousy. Nemá mě právo jakkoliv soudit nebo napomínat. Nezná mě. Na alkohol mu už nic neříkám, ale jeho drzost mi na náladě nepřidá. Když mi řekne, že není zloděj, zakoulím očima: "Ještě to tak." Pak ale pokračuje a já mám chuť se na to vykašlat. Sakra... Kdybych to aspoň tý Seře nedlužila. Chovám se ke ke každýmu cizímu stejně. Opět. Raven byl výjimka, ale taky mě z té naivity, že jsou všichni fajn a svět je fajn, rychle vyléčil. Přislíbí mi, že bude držet jazyk za zuby. Uvnitř sebe zajásám. Svlékl se. Jen letmo jsem přejela jeho postavu pohledem. Spíš jsem už začala omotávat kousek dřeva čistou látkou, abych mu vyrobila roubík, do kterého se dle potřeby může zakousnout. Ale to se natáhne a má zase kecy. Dokonce si o něj právě říká. "Normálně ty jsi horší než ukecaná baba," zasměju se a pak se hned ušklíbnu. Lehne si na břicho. "Špatně. Takhle dlouho hlavu neudržíš tak, aby sis nevytočil obratle. Lehni si na bok, zády ke mně," popíšu mu správnou polohu. Jak to udělá, podložím mu krk tak, aby nemusel vyvíjet během zákroku žádnou činnost navíc. "Jo. Jsem Leo. Ale to už víš," pravím jménem Fei, ale to ho nemusí zajímat. Podám mu roubík a zkontroluji anestetikum. Nanesu si na ruce sprej, který v podstatě vytvoří nejlepší hygienicky čisté rukavice. Tiše se zasměji, jak mluví o jizvě a začnu mu vyholovat zátylek naprosto do čista. "Nebude tam žádná jizva. Za hodinu odsud odskáčeš jak rybička. Bez jedinýho strupu, jizvy nebo rány," odpovím mu zatímco aplikuju anestezii. Začne působit prakticky okamžitě a tak provedu řez. Může to cítit jenom jako tlak. Nic hrozného. Jasně - krev nestříká, jak jsem mu nastínila. Jenom jsem ho chtěla dostatečně vyděsit. Jak jsem se ale dostala k čipu, nastaly první příznaky bolesti.Kdykolv jsem s čipem manipulovala, projela mu celou páteří bolest od zátylku po kříž. Momentálně snesitelná. Čip jsem musela zkratovat, aby se chapadla přestala upínat vně jeho páteře. Teprve teď to začne doopravdy bolet. Veškeré svalstvo dostane na pár sekund cukavku. Na to čip odříznu od svalstva, ke kterýmu je v podstatě přirostlej. Tím, že jsou ale chapadla uvolněná, působí jakýkoliv dotek nesnesitelnou bolestivou agónii. Když druhou ruku nepotřebuji, položím mu ji na rameno nebo na čelist. Jako útěchu. Jako znak toho, ať se nebojí, že vše brzy skončí. Může si všimnout, jako jsou mé dlaně příjemně teplé. Je to uklidňující- Zkotroluju, jestli jsou včechna chapadla volná a čip nefunkční. "Připrav se. Teď to bude nejhorší," upozorním ho a začnu odpočítávat, "tři dva jedna... teď." Při teď vytrhnu čip, jehož chapadla se vysunou z jeho míchy. Je to největší lidská bolest, kterou jsem kdy viděla. Mnohokrát se mi stalo, že se tu prostě počůrali bolestí. V tuto chvíli to není žádná ostuda. Kdyby mi někdo udělal něco takovýho... Však já si jeho bolesti užiju dost. Za chvíli. Může cítit, že bolest ustupuje. A to docela rychle. S tím ale jeden přestává cítit končetiny. Zadívám se, zda je opravdu zády ke mně. Trochu stupidní, ale jistota je jistota. Dám k sobě ruce a zamnu je. Zavřu oči. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Mezi dlaněmi se najednou objeví malá nazelenalá světýlka. Roztáhnu prudce prsty jako bych z nich sklepávala vodu a ty kouzelné kuličky se zavrtají pod jeho tkáň. Příjemně to hřeje a může cítit, jak se mu pomalu vrací cit do oudů. Přiložím ruce k jeho zátylku. Tak tři milimetry nad kůži. Z pod dlaní začne prosvítat nazelenalé světlo a jeho tkáň se začne viditelně hojit. Jedu rukama po páteři pomalu dolů. Čím jsem níž, tím jsem unavenější a vyčerpanější. Cítím palčivou bolest, až mi vytrysknou slzy a musím skřípat zuby o sebe. Ke konci po mně začne stékat pot a ruce se chvějí. Po jeho těle se rozlévá pocit bezpečného tepla. Takový, který určitě nikdy nezažil. Cit se pomalu vrací, ale jeho malátnost ještě tak půl hodiny zůstane. Jak dokončím svůj zázračný proces, zasténám, až agonicky, a padnu na zadek vedle postele. Opřu hlavu o její okraj u té jho palice. "Ještě ... si chvilku ... polež...," řeknu mu mezi silnými nádechy. Mám záškuby ve svalstvu. Zavřu oči. Na jeho zátylku není jediná stopa po zákroku. Teda nejen tam. A já se pomalu uklidňuju.

Pure Raven - 05. dubna 2012 21:32

soukromá zpráva od Pure Raven pro Cizí svět Napila se, i když jen trochu. Předtím totiž již pojedla. Visela na tobě pohledem. A hlatala každé tvé slovo. I když ona měla trochu problém porozumět starému jazyku, její stáří a zkušenosti ji umožňovaly rozlušťovat ty nejdůležitější slova. "Našli jsme tě, spolu s kolegyní, před zadním vchodem našeho baru," přiznala ti. Začal jsi pociťovat únavu. Padala na tebe poměrně rychle. Bylo snad v té krvi nakonec něco? "Říkají mi Seraphin, zkráceně Sera. A tobě?" zvědavýma očkama si tě prohlédne. Ale ty už máš jen zbytek sil. Nebo za to může otrávení se strážcovou krvi? Zmůžeš se tak akorát na vyřknutí svého jména, než upadneš znovu do říše snění. K Alallietě. *** Jakmile otevřeš oči, vidíš v přímo před sebou dívku s čistě asijskými rysy, malou postavou a platinově blond vlasy. Cosi balí do svého batohu se znakem nejspíš červeného kříže. Všimne si, že jsi se probral. "Cítíš se líp?" zeptala se tě. Ano. Cítil jsi se mnohem líp. Jak dlouho ne. Silnější a více při smyslech. Rozeznal jsi místnost, ve které jsi usnul. Jen tu nebyla Seraphin. Mohl jsi se na ni i zeptat. Tak jako tak ti ta Asiatka sdělila, že je Seraphin na baru. Což je, když vyjdeš z místnosti, po levé straně, za chodbou. Hodila si batoh na záda a prohnula se v zádech. Rozloučila se s tím, že má ještě práci a Sera ví, kde bydlí, bylo by ji ještě třeba. Odešla.

Alan Shaw - 05. dubna 2012 22:08

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Podezření Když říkala, že mě našli s kolegyní, vybavil jsem si, jak se mi začernilo před očima v té uličce, kde byl ten kluk. Ta vůně chleba jako kdyby vyplula na povrch, když jsem si vzpomněl na uličku. Jenže myšlenky na to, co mi to připomnělo nebo spíš koho byly zahnány únavou. Stiskl jsem výška pevně k sobě a znovu je otevřel. Snad abych se zbavil toho mlžného oparu, který mi začal zakalovat zrak. Snažil jsem se pozorovat tu dívku, ale šlo to těžko. Podíval jsem se na ampulku, kde byla předtím krev. Bylo v ní opravdu něco nebo... Nedokázal jsem svou mysl donutit, aby se soustředila na mé myšlenky, aby neutíkala kdesi do nevědomí. Jediné, co jsem dokázal zachytit bylo, že se představila. Seraphine... Sera... To jméno projelo mou myslí jen zlehka, ale věděl jsem, že ho nezapomenu. ,, Alan!" vydechl jsem vyčerpaně a pak jsem si zase nepamatoval nic. *** Probral jsem se. Netušil jsem kolik času mi to zabralo, ale Seraphine tam nebyla. Místo ní v místnosti... ano byla to ta místnost, kde jsem se probudil minule.... byla mladá asiatka. Její vzhled byl poněkud zvláštní, ale nebyl výstřední jako ten od Seri. Kde vlastně je? ,, Kde je Sera?" zeptám se bezmyšlenkovitě. Ano tolik k tomu, jak prozradit svlj hlavní zájem. Než se mi však dostalo odpovědi, byla mi položena otázka, jak se cítím, která mě donutila se zaměřit na sebe samotného. Bylo mi nevídaně dobře. ,, Je mi dobře...děkuji!" Nejspíš spokojená s mou odpovědí, mi zdělila, kde najdu Seraphine a odešla s tím, že má ještě hodně práce. Počkal jsem, dokud neodešla a pak jsem se posadil. Netočila se mi hlava a vše jsem viděl docela jasně. Postavil jsem se a čekal, jestli se mi nezatmí před očima nebo něco, ale nic se nestalo. Bylo mi opravdu dobře. Rozhodl jsem se jít hledat Seru.

Andrei Ziori - 06. dubna 2012 20:51

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Operace Poznámka o ukecané babě mě přiměje mlčet, ať se děje co se děje. Fajn, aspoň si nemusím hrát na společenského týpka. Pravda je taková, že upovídaní lidé jsou přijati daleko lépe než ti mlčenliví. Zvolená taktika v tomto případě možná nebyla ta správná, nicméně se mi snad nepodařilo vyvolat dojem nebezpečné osoby, i když v jádru jsem přesný opak. Hodiny psychologie a „sociálního“ chování přišly vhod. Změním polohu poté, co mi řekne, že ležím špatně. Nic nenamítám a lehnu si tak, jak vyžaduje. Ať už to mám za sebou. Opět si připomenu následující: Čím dříve odtud vypadnu, tím lépe pro nás oba. Vezmu si od Lei roubík a vložím si ho do úst. Informaci o mém budoucím stavu vnímám napůl ucha. Cítím tlak, ale nijak nepříjemný. Nevím jestli to mám přisoudit anestetiku, o kterém mi bylo tvrzeno, že nebude až příliš účinné, nebo to je moje schopnost regenerace, jež tlumí bolest a nezpůsobuje přílišné krvácení. Leč přes to všechno pocítím bolest, až se Leo dostane k čipu. Mé dosavadní znalosti o bolesti se značně prohloubili. Pocit agónie se hlásil při každém její doteku. Svaly mi cukají jako při smrtelné křeči, kdy v těle koluje ještě zbytková elektřina, kterou tělo vyprodukuje. Zuby se zatínám do provizorního roubíku a její snaha mě uklidnit mě určitým způsobem spíš dráždí než uklidňuje, ale nedávám to zřetelně najevo. Mou mysl spíš naplňuje bolest, vyplňující každičký kousek mé soustředěnosti. Čas letí, aspoň tak se mi to zdá. Soustředěnost na bolest přeruší Leonin hlas. Nevím zda jsem za něho rád či naopak, pač obsah jejich slov není zrovna to, co bych chtěl slyšet. Víc se zahryznu do roubíků, jak řekne: „Teď.“ Hlava se mi zamotá a já si kladu otázku, zda nezemřu na tomto místě. Pomalu procitám z krátkého bezvědomí. Pociťuji teplo, šířící se mým tělem. Do mého ochromeného těla se postupně navrací cit. Cítím její dotek na mém zátylku a postřehnu nazelenalé světlo, ovšem v mé mysli to nevyvolává otázku: K čemu je? Co je jeho zdrojem? Zkrátka v mém stavu člověk nechýří zvědavostí. Obranný systém v podobě mého GMO se proplétá s teplem, naplňujíc mé tělo pocitem, jež jsem nikdy nezažil a pravděpodobně už ani nezažiji, tedy za předpokladu, že nepodstoupím něco podobného. Uslyším žuchnutí. Chci se otočit, ale tělo je stále paralyzováno a vnímání reality není taky nejlepší. Slyším drobný pohyb, který má za následek, že se Leonina hlava objeví vedle té mé. „Díky.“ Konečně se plně uvolním a vychutnávám si ten blažený pocit. O 30 minut později Otevřu oči. To jsem zase ztratil vědomí? Jednou rukou pomalu nasměrovávám k svému zátylku a opatrně se jej dotknu. Usměji se. Nakonec se posadím a rozhlédnu se po „chirurgovi“. Tak ještě tu krev a mám to všechno. Mohl jsem jen doufat, že GMO podvědomě odbourala alkohol. V ten moment si uvědomím, že se mi chce strašně chcát. Vstanu z postele a podívám se po toaletě. Pokud je Lea v příčetném stavu a při vědomí, zeptám se ji slušně, kde má záchod. Pokud bude mít zase nějaké kecy na to, že mluvím, tak vylezu ven a hold si ulevím někde venku. Samozřejmě se pak vrátím. Nehodlám totiž útéct bez zaplacení.

Leo Mógwei 魔鬼 - 07. dubna 2012 01:17

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Pacient Seděla jsem celou dobu na zemi. Nejdřív protože jsem sbírala síly, pak spíš jako bych svého pacienta hlídala. Ono to v podstatě tak bylo, i když se mi to blbě připouští. Většina lidí mě zná jako ubrblanou babu beze smyslu pro humor a autoritativní typ. Protože se tak prostě chovám. Nedůvěřivě a taky podezřívavě. Tvářím se, jako by mi osudy všech byly absolutně šumák. Ale mně to šumák není a to mě vážně dopaluje. Mám vztek na sebe, že i po těch všech kopancích jsem uvnitř prostě ... dobrák? Ušklíbnu se. Tomu přece nemůžu věřit. Nějakou dobu jn tak sedím a má bolest odstupuje. Sleduju dveře do garáže. Pak se otočím k němu a kontroluju ho. Sleduju ho jak podezřívavě, tak starostlivě. Podezřívavě proto, že bolest nesl jinak než ostatní. Líp, odolněji. Nabírala jsem síly a místy jsem i zavírala oči.Pak jsem ale postřehla pohyb. Pootevřela jsem oči. Připadám si, jako by mě přejel parní válec. Vyslovil svou otázku. "Jo... vécko... vejdeš do garáže a dáš se doleva," napravo je východ. Záchod je v udržovaném stavu, ale je na něm znát stáří. Navíc ho omejvá jenom čistě užitková voda. Když jí je dostatek. Jinak se zalejvá použitou vodou v kýbli vedle. Vrátí se. Postel je už uklizená, místnost voní čerstvě nanesenou desinfekcí. Vše pomalu zaklízím. Moje pohyby jsou pomalý, rozechvělý, unavený. Moje mandlové, tmavě hnědé oči se mu zadívají do tváře. "V pohodě?" zeptala jsem se přece jenom a dala jsem najevo určitou ... starost.

Jessica Taylorová - 09. dubna 2012 15:53

soukromá zpráva od Jessica Taylorová pro Sny,skutečnost a nový úkol Když jsem byla malá vyrůstala jsem v luxusu tehdy jsem ještě úplně nechápala odkud ten luxus pochází,ale nepotřeboval jsem to vědět.Stejně jako co se nachází pod tou mlhou na kterou jsem občas viděla dole když jsem se víc vyklonila.Myslela jsem že se tam nachází obludy a příšery a když nebudu hodná tak si mně tak odvedou.Pak jsem vyrostla a zjistila jsem že jsem měla pravdu ikdyž to bylo poněkud jinak.Svět postrádá to pohádkové rozdělení,hranice se stírají a vy zjistíte že neexistuje dobro a zlo tak jak jste si mysleli že ho znáte.A že jsou příběhy které je nutné si nechat pro sebe.Začnete si vytvářet vlastní pohádky kde však už není zaručené dotyčný přežije za každé situace protože to je dané.Zavisí na vás a na vaších schopnostech jak bude dál děj pokračovat a pokud neuspějete čeká vás smrt nebo pád do Pekla,otázkou je co je horší.Ale i v Pekle se dá psát vlastní příběh,aspoň ... Tahle myšlenka je přerušena já se rozhodnu věnovat radši tomu co mně čeká.Podívám se z okna a pak před sebe ... na něj.Co po mně bude chtít tentokrát,jistě už mnohokrát jsem ukázala co umím a od toho se odvíjí výhody,ale i úkoly mně udělované. Jistě. Nad jeho dalšími slovy se nedá než souhlasi protože cena za prohru je známá.Ano moje poslední mise byla uspěšná a ta nová ruka se ukázala být lepší než ta moje skutečná a přitom je od té skutečné téméř k nerozeznání.Polknu a potlačím tomu sklopit oči,jistě brzy se dostaneme k jádru věci až to uzná za vhodné.Po jeho dalších slovech polknu znovu a začínám cítit narůst paniky. Tak tohle je ten plán?Ano je to prosté a zároveň geniální,ale jde tu o Peklo.A ne jen tak občasná návštěva budu mít možnost psát ten jiný příběh.Teda skoro,ale Peklo ... špína,pochybné existence a život no ... ten jsem viděla a já mám ... mám ... uklidni se Jess ... dýchej.Jsi přece dobrá velmi dobrá tak se jen zvýšila obtížnost.Tohle bude skutečná výzva a výzvy tu jsou o toho aby se překonávali.Navíc ikdyž to co po mně Dorakura chce je možná šílené a zcela určitě nebezpečné přesto mi to lichotí.Svým způsobem. Když se proberu všimnu si že u mně stojí opravdu blízko.Asi ví co se mi honí hlavou,ale pak se stáhne a opět se posadí.Podívám se na pečeť a pak jí vezmu a přejedu po ní palcem.Ano budu muset znovu upevnit svou moc a jelikož v Pekle uznávají pouze sílu tak no spíš bude složitější to další.Jistě očekávala bych že toho bude víc.Vyslechnu všechny další informace a pak přeberu i ten projektor. Otázky,ano otázky. "Ne,jsem si jistá že vím co mám udělat."

Asgeir Wolfheart - 09. dubna 2012 16:28

soukromá zpráva od Asgeir Wolfheart pro PŘEKVAPENÍ Dívám se na to, jak Eydis opravovuje Iöra. V místnosti je ticho a tak se i různě rozhlížím. Je tu moc technických vymožeností. Tolik bych do bytu nechtěl. Ticho zabije její alarm. Jasně jsem zpozoroval děs v jjích očích. Připadá mi, že jsem musel na chvíli usnout nebo tak nějak, protože Iöro se postavil přede mě a začal vrčet. Nikdy jsem Eydis neviděl tak rychlou. Běhá po bytě a snaží se zachránit co se dá. Ne že bych chápal, co se děje... Nevím absolutně, co se děje. Držím za umělou srst svého kamaráda a dívám se na blikající červené světlo. Dolehne ke mě její hlas. Eydis. Vyzývala mě k útěku. Až teď začnu reagovat a probudí se ve mě pud sebezáchovi. Nemám nejmenší tušení před čím mám utíkat. Jenomže Eydis zní naléhavě. Cesta tunelem j zvláštní. Bolé mě zátylek a to silně. Iöro mně tahá za rukáv a tak přidám na tempu. Předtím jsem šel, nyní se dám do klusu. Ohlédnu se, jestli s námi běží i Eydis, ale nevidím jí. Buď se jí podařilo utéct, nebo ne. Možná bych se měl pro ní vrátit. Chci to udělat, ale Iöro mi v tom zabrání. Jak vypadneme z tunelu, zavře se za námi. A já pozoruji dveře do bytu před sebou. Zadívám se na Iöra. Sedí poslušně vedle mě. U dveří. Podívám se na zvonek, komunikátor, a zazvoním.

Andrei Ziori - 16. dubna 2012 16:17

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Navrácení sil „Díky“ a s tím se vydám ke zmíněnému záchodu. Přestože se cítím v pořádku. Neuchyluji se k rychlé chůzi či zbrklým pohybům. Věřil jsem svému GMO, ale člověku to prostě někdy nedá. Navíc tomu moc nepřidá ta skutečnost, že se vám někdo vrtal v páteři. Nicméně až ulevím močovému měchýři, udělám si patřičný zátěžový test na svou fyzičku a flexibilitu. Zkrátka se chci ujistit. Záchod najdu bez problému. Zvednu horní kryt a posadím se. Původně jsem se chtěl jen vychcat, ale kdo ví. Po vykonání potřebu vstanu, spláchnu, umyji si ruce a navrátím se k „doktorce“. Nicméně v garáži si ještě jednou prohlédnu auto, motorku a zbylé věci, co tam jsou. V obytné části zamířím k místu, kde je Leo. „Co myslíš? Už bude zbytkový alkohol fuč spolu s tím anestetikem?“

Leo Mógwei 魔鬼 - 04. května 2012 19:52

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Uf.. nesnáším nadpisy... ale když to musí být... "Pacient" Na mojí otázku, jestli je v pohodě mi neodpoví. Ušklíbnu se. Mluví o alkoholu. Z člověka by to tak rychle nevyprchalo... Založím ruce na hrudi a nadzvednu zkoumavě levé obočí. Jako bych říkala, aby ze mě nedělal husu nebo něco, někoho na ten způsob. "Takže jsi mutant?" drobnými prsty si poťukám na paži a pak s tichým povzdechem pohlídnu ke skříňce se sterilizovanýma jehlama. Cejtila jsem to z něho. Že něco je jiný. Rychlejší. Takový lepší AVS. Ušklíbnu se. Sehnu se k jehlám, který jsou ve spodním šuplíku. "Tak povídej. Co je to za mutaci? Měla bych to vědět, jestli mám z tvojí krve nakrmit hladový krky pekelný," například krev elementálů pro nás není moc výživná. Propluje námi a nic nenechá. Posadím se na židli a v mžiku si odeberu krev. Čekám, že se rozpovídá. Musím udělat test reakce. Se svojí nakaženou krví jednám opatrně. Ne - nechci další krk na živení. Jenom spojení naší krve nebo nechráněným sexem se může nakazit. Doufám, že ani jedno nehrozí. Přenáší se jako kdysi AIDS. Takže by mojí krev, stejně tak sliny musel lemtat po litrech, aby se nakazil. Klidně se mu moje sliny můžou dostat i do krve. Zadívám se na jeho krk trochu unaveně. Jak je to dlouho, co jsem si nekousla...? Do tepny... ještě bušící srdce by mi nahánělo teplou krev přímo do chřtánu.... Zasním se.

Andrei Ziori - 13. května 2012 12:08

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Zvědavost Leo si mě pozoruje a já bych dal o pár kapek navíc, jen abych viděl její myšlenkové pochody. Dám ruce křížem, mírně nakloním hlavu na pravou stranu a čekám. Co z sní asi vypadne? Její otázka mě kapku zarazila. Buď byla neskutečně vnímavá, nebo byla chyba na mé straně. Tak či onak, nechtělo se mi s ní mluvit o mém GMO. „Nejsem o nic větší mutant než jsi ty. „Příroda“ mě, tak i tebe, obdařila něčím zvláštním a tomu se říká evoluce.“ řeknu vyhýbavě. Jestli jsem Leo ještě něco dlužil, nebyl jsem si toho vědom. Šlo o službu za proti službu. Kdyby bylo řečeno hned na začátku, že lidé s AVS nemůžou pít jakoukoliv krev, pochopil bych to, ale takhle je to změna pravidel během hry. To se mi příčí. Svěsím ruce a přejdu k ní, kde se přehrabuje v šuplíku s jehlami. „Určitá odnož AVS.“ odpovím na její otázku. „Ovšem tahle mutace se odvíjí poněkud jiným směrem. Zrychlená regenerace tu je jako u AVS, nicméně není tak silná a progresivní. To je cena za nezávislost na krvi.“ Leo se posadí na židli těsně ode mne. Je plná očekávání, ale já ji vskutku nemám co říci o mé mutaci. Pravda, o určitých věcech vím, nicméně je to pořád jedna velká neznámá a GMO se může vyvíjet i negativním směrem, a to i přesto, že mi zatím dává jen pozitivní vlastnosti. „Určitě tě zklamu, ale víc ti o tom neřeknu. Kdybych o tom mluvil s každým, mohl bych se ocitnout na pitevním stole....“ Z míry mě vyvede její pohled, připomínající kočku ke skoku na svou kořist. Cítím jak mi krční tepna pulzuje ve zrychleném tempu. „Láká tě něco Leo?“ Smysly mám vyladěné na maximum a přesvědčuji sám sebe v duchu, že jsem připraven na cokoliv......

Leo Mógwei 魔鬼 - 13. května 2012 14:46

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Lapen do sítě Najednou jako by se cukal. Jako by si myslel, že... no on to sám vlastně řekne. Nechce, aby ho tu někdo pitval... Ptá se mě na to, co mě láká. Zatřepu hlavou. "Tvoje tepna," řeknu mu popravdě. On ví, na čem je. Ale já se umím ovládnout. Řekl mi o osbě poměrně dost i přes to, že se "cuká". Jasně - jak jsem mohla doufat v to, že mi popíše reakce v jeho těle. To uvidím až na reakci naší krve. "No jasně. Tady je spousta lidí, co by tě ráda pitvala," ušklíbnu se a trochu hurónsky zasměju. "Ne ne... hele... jako máš nás za svině? Jako ROTS?" směju se už o něco příjemněji. Ne fakt. Jeho opatrnost mě dostala. Ale chápu ho. "Já nepotřebuju vědět co všechno umíš. Spíš jak to ve tvém těle funguje, jako jak moc je to podobný a tak. No to je fuk. Jestli to nevíš, prostě udělám test, jak naše krve spolu reagujou. Trvá to chvilku." Uložím si svojí krev a jenom čekám, až se vpich zhojí. Před jeho zraky se mi do pěti minut ranka od vpichu zatáhne. Opláchnu si ruce v teplé vodě na sporáku a vydezinfikuju. Pak se na chvilku zastavím. Bylo to zvláštní, ale mluvil i o mně... se mnou. To se mi moc nestalo. Většinou se snažím vyhnout řečem o mojí osobě. Na druhou stranu... jak mi může důvěřovat, když mu nevěřím já. Nějak jsem chtěla, aby mi důvěřoval... "Já...," otočím se k němu a trochu nesměle se pousměju, což na mě nebejvá často vidět... Sakra - chovám se jak nějaká pitomá školačka! "Beru svojí mutaci jako dar. AVS je virus. Ale jsem k tomu.. léčitel. Dědí se po pokolení. Od Apokalypsy. Často jsem se jako malá motala u otce v ordinaci a chtěla jsem být stejně dobrá léčitelka jako byl on...," popojdu k němu s jehlou, abych si vzala trochu jeho krve. Začnu desinfikovat jeho žílu nad loktem. "Tak teď něco víš o mně. Ne že to vytroubíš všem v Pekle," vypláznu na něj jazyk a můj na chvíli opravdu ženský a roztomilý obličej se opět změní do mého typicky... morousovského. Pak se ale soustředím na odebrání vzorku. Nakonec oba smíchám a dám do urychlovače.

Pure Raven - 13. května 2012 18:23

soukromá zpráva od Pure Raven pro Opium Vydal jsi se chodbou. Šel jsi podle hluku. Zněla odtama hudba, takže bylo jednoduché odtušit, kde je. Celé pokoje vzadu vypadaly stejně jako zákulisí baru. Když jsi vešel, objevil ses za barem. Sera tam byla také. Stále nahoře bez, jen s drahou látkou kolem pasu. Zadívala se na tebe a nadzvedla obočí. Usmála se a ukázala ti, aby jsi obešel bar a posadil se na židličku.  Nad barem visí nápis: Opium.  Je jednoduché si odvodit, že je to název baru.   "Jak se cítíš?" zeptala se tě. Pohledem sjela ke stolu, kde parta dělníků hrála elektronický mariáš. Nebo spíš něco na ten způsob. Křičeli po sobě a bavili se. Často jsi u ostatních viděl zbraně. Ne - nenosili je viditelně, ale měli je.  Sera se opřela o bar. "Tak už víš, co bude dál? Co tu budeš dělat?" zeptala se tě nesměle.

Andrei Ziori - 13. května 2012 22:09

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro (Ne)Důvěra „A to znamená?“ řeknu pevným hlasem. V mysli se mi odvíjel dost groteskní výstup. Avšak díky Leonině netečnosti k dalšímu kroku jsem „snížil“ svůj pohotovostní režim. „Soudíš lidi podle sebe Leo? To, že ty mě „neohrožuješ“, nemusí zcela platit pro ostatní. A zda jste jako svině z ROTS? To určitě ne, minimálně ty ne. Ovšem v každé zahradě se najde shnilé jablko.“ Podívám se jí do očí. „A já rozhodně nechci do nějakého kousnout.“ Mé opatrnosti se může vysmívat, nicméně já vím, kde bych skončil, kdybych nedržel jazyk za zuby – minimálně v Nebi, tady v Pekle to je možná jiné, ale nehodlám měnit zásady ohledně své bezpečnosti. Její další věta mě doopravdy pobaví. „Pověz mi, co je za rozdíl mezi tím, když ti řeknu, co umím a tím, jak to v mém těle funguje? V obou případech bych tu stál jako „naháč“ s holou řití.“ Nevím proč, ale pořád mi přijde, že Leo to ze mě chce dostat. Hraji ovšem mrtvého brouka a nechám Leo udělat vše potřebné k tomu, aby zjistila, zda má krev ji bude k užitku s dostatečným obsahem „nutričních“ látek pro její výživu. Leo mě překvapí ještě víc v momentě přepnutí její osobnosti. Její „nepřátelství“, izolovanost a odstup se náhle poděl někam jinam. Opět mě to přivede k myšlence: Nevím proč, ale pořád mi přijde, že Leo to ze mě chce dostat. Výše zmiňované chování se promění v jakési sbližování s mou maličkosti a získávání mé důvěry. Sorry Leo, ale tenhle transport odjel, řeknu si v duchu, ale nahlas to nekomentuji. Přeci jen, čím víc budu o ní vědět, tím lépe. „I kdyby, tak není zatím komu to vytroubit. V Pekle nemám moc přátel. Pokud někoho tím „přítelem“ můžu nazvat, tak jsi to ty Leo a Seraphin.“ Informace o Leonině maličkosti uložím do své mozkové databanky, i když vím, že bych to těžko mohl nějak využít. Nakonec Leo smíchá moji a její krev. Vloží ji do urychlovače a zapne. „Takže máme něco společného, oba jsme nedostali možnost volby, ohledně našeho daru...“ Pravda je taková, že já toho svého nelituji. Platí to ale i pro lidi, mající AVS? Dokázal bych se já sám vyrovnat se závislostí na krvi? „Pokud má krev nebude k užitu, tak budu muset najít jiný způsob, jak ti splatit tvou laskavost.“ Netušil jsem, jak se dál budu probíjet Peklem. Budu se muset ohlédnout po nějaké práci. „Ty by si tu neměla asi něco jako „sociální“ mapu, na níž by byly vyznačené terminály, obchody a podobné věci, že?“ Neměl jsem sice vybavení pro hacknutí terminálů, ale to by se s trochou štěstí dalo sehnat. Navíc jsem mohl očekávat, že zabezpečení terminálů nebude jako v Nebi.

Alan Shaw - 18. května 2012 20:55

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Opium Procházel jsem chodbou a zvažoval, co tady vlastně dělám. Ne, že bych nevěděl, jak jsem se sem dostal, ale proč jsem ještě tady?! To byla moje hlavní otázka. Přišel jsem jí hledat nebo se zase pletu? Začínal jsem mít zmatek sám v sobě. Chodba skončila a já se ocitl za barem, kde byla i Sera. Chvíli jsem ji sledoval a pak uposlechl jejího pokynu, abych si sedl na barovou židličku. Ano bylo poznat, že Opium je název baru. Sledoval jsem sklenice a flašky s různými druhy alkoholu. Jemně jsem prsty přejížděl po desce bar pultu, jako kdybych chtěl mít v paměti vrytou její strukturu. ,, Fyzicky je mi líp, díky!" Těkal jsem pohledem po baru. Ozbrojené muže nešlo přehlédnout. I když neměli zbraně dané viditelně, stejně jsem je vycítil. Když se opřela o bar, tak jsem se na Seru podíval. Do jejich zvláštních očí. Zeptala se mě, co chci dělat. Zamyslel jsem se, znovu, ale odpověď jsem nějak nenacházel. Byl jsem v neznámém městě a moje mysl si se mnou hrála. Ani jsem nevěděl, jestli to, co se mi děje je skutečné nebo se zase proberu někde jinde. ,, Asi to bude znít divně, ale sám nevím!"

Leo Mógwei 魔鬼 - 11. června 2012 21:43

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Ach ty informace Zase moc mluví... o věcech, který mě prostě nezajímaj. O tom, jak musí bejt ostražitej a tak. Pozoruju ho a jenom nadzvednu obočí. "Jo oukej... prostě se tu musíš zabydlet. Ale když budeš takhle křečovitej, moc daleko nedojdeš," pokrčím rameny a ušklíbnu se. Cejtim, že můj pokus se trochu sblížit vyšel v niveč. A to jsem mu chtěla vyjít vstříc a von takhle. Vlastně nereagoval nijak. Což mě zklamalo. "Asi vám, Nebešťanům, nebudu nikdy rozumět," zasměju se a nažhavím nikorinku. Naslouchám mezitím jeho slovům. Zadívám se na něj jako bych říkala: Nebuď bláhovej. "No mám v podstatě dva "dary". Mutaci a AVS. Jenomže to první je dar a to druhý prokletí. Nikdy v životě jsem necítila takový hlad jako s AVS. Po čase se ho naučíme ovládat. Ale když vyhladovíme, když hladovíme slouho, jsou z nás bestie...," zasyčím. Ne... není mi příjemný o tom mluvit. Už jenom proto, že jsem měla krizi. Drsnou krizi. Raději otočím list konverzace. "No to o tvý krvi si nemyslím. Voní mi," věnuju mu úšklebek, jako bych se na něj chtěla vrhnout a vysát ho. "Ale i jedy můžou vonět," argumentuju nahlas sama se sebou. Pohledem sjdu k urychlovači a popotáhnu z nikorinky. On ale začne kecat o terminálech. Začnu se smát. "Vypadám jako technik?" vstanu a dojdu k urychlovači. Vyfouknu kouř a uhasím nikorinku. Pak otevřu urychlovač. "Vážně nemám mapy. Tady se většina lidí orientuje podle svých hlav a ne podle strojů. Ale najdi si techniky, jestli chceš mapy. Pár jich znám. Ale jenom od vidění. Nemám na ně kontakt. Ale jestli se s nima chceš sejít, stačí rozbít terminál... vypojit nějakej drátek, co já vim... a počkat si na ně," pokrčím rameny a mluvím zatímco zkoumám reakci. Pak se na něj zadívám a znovu na krev. Znovu na něj zkoumavě pohlédnu. "To je zajímavý...," zahuhlám a uculím se. Takže vypadám jako malé, roztomilé lvíče. Než se stihne rozkoukat, jsem u něj a kousnu ho do prstu. Nádherně to zavoní. Olíznu jej. Moje chuťové pohárky se můžou zbláznit. Jako by se mi zbystřily smysly, jako bych ožila. Je ranka se zacelí, nebylo to hluboko ani nijk moc. "Sorry za přepadení.. .ty jo.. ta je... ještě jsem nikdy tak dobrou krev nepila. A je ... vydatná. Plná živin... bude ...," jsem nadšená a nevypadá to, že bych na něj znovu chtěla "útočit". Odkašlu si, abych zvážila. I když se pořád tak nebezpečně roztomile uculuju. "Máš čím zaplatit. Připravený?"

Pure Raven - 11. června 2012 23:12

soukromá zpráva od Pure Raven pro Z kašmíru do do hrubého plátna Dorakura jenom pokývl hlavou. A tím to bylo vyřízené. Svoji šanci na případné otázka jsi propásla. Nyní už můžeš komunikovat jenom s Evou ohledně podrobnějších informací. Masivní dveře se za tebou zavřou. Máš k dispozici své apartmány v tomto centru. Poslední záchvěvy luxusu. Dostaneš zprávy o Peklu. A o své nové identitě.   Nejnovější poměry v Pekle 80% populace v Pekle pracuje v továrnách ROTS, zbytek v barech opravnách, pekárnách a jiných službách. Kolem 12:00 se teploty udržují okolo 15-ti stupňů celsia, vzduch je více obohacen o dusík, nehybný. Zdroje tepla: stroje - dusné prostředí. Kolem 24:00 se teploty pohybují kolem -1 stupně. Možno zaznamenat lehký vánek, který je díky zplodinám nebezpečný pro lidské dýchací ústrojí. Společenská situace: po potlačených rebeliích chvilka klidu. Nyní se však zvyšuje nespokojenost obyvatel. Veliká šance pro vytvoření další rebelantské skupiny. Zmapovanost: pouze 20% Pekla. Asijská města nebyla dosud objevena, určena s přesností. Stále přetrvávají "bílá místa" Nová Identita Jméno: netřeba měnit Datum narození: netřeba měnit Povolání: barmanka Rodina: Otec, Jack Taylor, popravený revolucionář (zemřel před deseti lety ve věku 35ti let), matka, Amanda Taylor dělnice v oděvní firmě (za svobodna Cananová, zemřela na AVS před 12ti lety ve věku 30ti let) Minulost: Často jste se stěhovali, díky rebelantské povaze otce. Odmala jsi se zajímala o techniku a její zdokonalování. K té jsi dostala přístup díky dealerům z Nebe. Pracovala jsi jako technik při opravách terminálů a elektroniky zdejšího světa (SZ část Pekla). Tvá jiná, konfliktní povaha byla však překážkou. Nakonec ti kamarád, spojka mezi Nebem a Peklem, Sei Wirom, řekl, že hledají barmanku v jednom z barů. Nyní se tam půjdeš přihlásit s tím, že tě posílá Sei. Povolání, ubytování Ubytování je zařízeno v samotném baru, Opium. Jedná se o jedno z čistších míst. Pocházíš ze SZ části, tvá neznalost okolí bude omluvitelná. Na stole byly položeny tvoje budoucí věci. Vše lněné a ne příliš praktické jako oblečení na které jsi zvyklá. Žádná funkční vlákna, která nesou termoregulační trička apod. Jen obyčejná a hrubá. Vše vypadá poměrně zašle a nošeně, ale voní čistotou. Seznam věcí připravené na život v Pekle: 1x primitivní magnetická karta na platby 1x obyčejná střelná zbraň (pistole) upravená na možnosti Pekla (z Pekla) 1x příruční plynová maska pro případ nevolností 1x vlajka DeathAngels, kteří rebelovali před pár lety a kterou vlastnil tvůj otec 4x baterie 1x řetízek s křídlem, znakem DeathAngels - doporučeno nosit neustále. Oblečení: 2x kalhoty 1x šortky 4x trička 3x tílka 1x mikina 1x svetr 1x 3/4teční kabát 1x široký teplý šál 10x prádlo 10 párů ponožek 1x staré vojenské boty 1x sandále. Zbývá se tedy připravit. Zítra to začne. Zkouška z dospělosti.

Andrei Ziori - 13. června 2012 14:59

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Cena krve „Já křečovitej nejsem, ale ty se mě vyptáváš na věci, které jsem neřekl živé duši. Pravda, tady nikdo nikoho pitvat nechce, maximálně tak vysát, že?“ Prohodím Ironicky. Debata v tomhle směru je pro mě něco nového. Otevřeně si pokecat v Nebi? Utopie. Tam vás každý chytne za slovo a za předpokladu, že vaše slova jsou pravdivá, tak ne vždy skončíte dobře. To mě nutí se opakovat v tom, že jakákoliv zmínka o mé mutaci by vedla na pitevní stůl v nějaké laboratoři patřící ROTS. „Sorry Leo, ale nemůžeš mě odnaučit zvykům, které sebou nosím už hodně dlouho. Snížení šance vpíchnutí injekční stříkačky s nějakým svinstvem na omámení je pro mě novinkou.“ prohodím kysele. Chtěl jsem dodat ještě sarkasticky poznámku o tom, jaký já jsem Nebešťan, když mě vykopli hned ze začátku. Informace o její potencionální změně na bestii mě fakt neuklidní. Ale co, buď bych chcípnul díky čipu v těle, který je díky ní teď fuč. Jen doufám, že v případě vysátí to bude aspoň méně bolestivé – ovšem než to nastane, tak jistě pár lidských bestií vezmu sebou. „To zasyčení jsis mohla odpustit. Pokud tedy nechceš, aby ti svačina nevzala do zaječích. Vsadil bych se, že mýt tu někoho mentálně slabšího, jistě by už pelášil či se ti tu složil.“ Pravda je taková, že já neměl od těch ostatních moc na výběr. Peklo neznám. Se svým výcvikem, zkušenostmi bych tady mohl přežívat jako zloděj, lupič či vrah – dlouhé trvání by to jistě nemělo a někdo by se mě snažil eliminovat herního plánu Pekla, tudíž nějaké děšení z Leonina zasyčení je ta poslední věcí, z které bych se měl bát. Konverzace se pomalu vystupňuje a chci změnit list. Leo mě však předběhne tím, že začne mluvit o mé krvi. Přivodí mi to lehké zamrazení na zátylku. Skutečně si přijdu jako kuře, které skončí někomu na talíři, ale na venek nenechávám nic znát. „Zní to, jako kdyby si mluvila o dobrém parfému.“ Známé zabrnění v zátylku po jejím úšklebku. Na jed jsem měl výstižnou poznámku, ale nekomentoval jsem to. „Vezmi si bílí plášť, postav se k urychlovači a jsi techniky jak vyšitý.“ Zmínka o tom, že se tu všichni řídí podle hlavy mě nijak moc nepotěší. Supr, takže si musím udělat domácí úkol a zmapovat terén. Ovšem její další slova mě přivedla na další myšlenku. Má pravdu. nefunkční terminál přivolá nějakého technika, který bude mít patřičné vybavení a jistě bude mít nějaký datové mapy s okolím. Za předpokladu, že to není dlouholetý technik, který zná svůj rajon na zpaměť. Poslední myšlence se mi moc nechce věřit a počítám s tím, že dotyčný bude mít zmiňovanou datovou mapu s terminály. Jakmile budu mít potřebné věci, nebude problém se hacknout a vybrat životní minimu pro přežití. Pro start nic moc, ale lepší než být mrtvý..... Myšlenkové pochody jsou přerušeny Leoniným náhlým kousnutím do prstu. „Tohle mělo znamenat co, Leone?“ Mít po ruce pisto, tasil bych mířil na ni. Kulky by ji jistě nezabili, ale bylo by to jistě nepříjemné. Meč by byl daleko lepší....oddělené části těla by ji jistě zpacifikovalo. Kousnutí mi nevadí. Nic, co by má regenerace za vteřinku nezvládla, spíš mě vytáčí její drzost a způsob ochutnání mé krve. Proč jen jsem flegmatik? Zanadávám si na svůj temperament. Proč se vlastně rozčiluji...To jak si svojí krvavou odměnu vybere je na ni, pokud mě nebude ohrožovat smrtí či AVSkem. „Děláš to každému? Či je to nějaký způsob, jak projevuješ zájem? Hlavně mi tu nezačni kecat o tom, jak je má krev úžasná.“ Pozdě bych honiti. Leone se mi omluví a zmíní přesně to, co jsem nechtěl. Supr, ještě si ze mě udělá dojnou krávu. Kam jsem to jen dopracoval....? „Připravený? To záleží na co. Teď nevypadáš, že by jsi se spokojila s dvěma, třemi decilitry, ba ani půllitrem. A jaksi mám mám pocit, že si spíš chceš kousnout než mi ji odebrat sterilizovanou jehlou.“ Trošku se odsunu, abych měl případný prostor pro manévrovatelnost. „Nicméně pokud se pletu a podmínky jsou stejné, mile rád splatím svůj druh.“ Teď aspoň vím, že má krev se dá považovat za tekuté zlato, které má jistě svou cenu. Představa o tom, že budu sloužit jako určitý druh nápoje ostatním lidem s AVS se mi nelíbila, ovšem je to další možná cesta, jak krátkodobě přežít, než uskutečním svoje plány. Chvilku vyčkám na vyjádření o Leo. Pokud se nemá moc k odpovědi na naši úmluvu, tak budiž. Dojdu k opatrně k sterilizovaným jehlám a prázdným ampulkám. Nejsem zas takový packal, abych si neuměl odebrat krev sám. V rámci vojenského přežití jsem na tom podstatně lepé než na cvičišti, kde jsem museli s improvizovaným náčiním si odebrat krev. Samozřejmě Leo sleduji. Kousnutí od ní by mi tolik nevadilo, ale jde o princip. Je to jako s první pusou, tady jde o první kousnutí.......

Leo Mógwei 魔鬼 - 13. června 2012 22:39

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Platba Jak mluvil o mentálně slabších, začala jsem se smát. "Mentálně slabší... víš, kdo j tu tak mentálně slabší? Sérioví vrazi, blázni s kudlou v ruce, pochcávající se schizofrenici... magoři a psychopati. To jsou mentálně slabší v těhle končinách. Žádný slečinky tam nahoře, co utečou při prvním vycenění zubů," ušklíbám se a pak se sladce usměju. Tak sladce, že to je falešný jak pětník: "Takže si budu syčet, jak uznám za vhodné." Snaží se vyčíst z mojí reakce, když ho kousnu, ale vážně mu to moc nejde. Ušklíbnu se. "No jo - jsem do tebe uplně žhavá," pronesu tak, že to skoro víc sarkasticky nešlo. Ale vzápětí si vzpomenu na Ravena a můj výraz je spíš zvláštně, euforicky smutný. Zatáhnu špičáky. Jasný znak mé sebekontroly. Urazí mne, jak se snaží myslet za mě. "Vezmu si jen tvou platbu, jak jsme byli domluveni," sdělím mu důrazně a ke konci, jako by můj tón získal pár kapek ukřivděnosti. Sám vstane. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. "Co čekáš? Že tě tu povalím na zem a vysaju do poslední kapky krve s bestiálním výrazem ve tváři?" to bolí... tyhle předsudky. Je vidět, že je z Nebe. "Hele... máme sice zesílený pudy... ale sakra - jsme pořád lidi a ne zvířata. Máme lidské emoce, lidské chování. Jen jsme nemocní. Nebezpečné je nás potkat tak týden bez krve. To už nejsme lidé... Ale do té doby...," vstanu a jdu si pro náčiní. "Tvoje krev je chutná. A krásně voní. Ale pro mě to není důvod, abych tě kvůli ní připravila o život. Je to jako by naproti tobě stál člověk a v ruce držel tvé nejoblíbenější jídlo. Ucítíš tu vůni, víš jak to jídlo chutná, ale odstřelíš ho kvůli tomu? Jenom s olízneš a řekneš si, že by sis rád dal taky. Ale u toho skončíš," pousměju se a ukážu mu, aby si sedl na gauč. Zatímco mluvím, vše si pečlivě připravuji a dávám si pozor, abych se nezranila a nic tak nenakazila a aby nástroje byly vydezinfikované. "Každý nový, koho se Seraphin odchytíme, kdo je nakažený AVS, učíme jej sebekontrole. Je to naše posvátné pravidlo." Prohmatám mu ruku, aby se uvolnil. "Jak je to v jiných částech Pekla, to netuším. Ale zde o sobě nakažení ví. Sbíráme krev a někteří, jako já či Sera, ji rozdávají ostatním, aby nedocházelo k vyhladověním a masakrům. Jiní si ji hledají sami, ale obvykle uchovávají asi tak jako já," proniknu jehlou pod jeho kůži. Krev se už sama natáčí do speciálního přístroje. "Je to i pohodlnější. Koho by bavilo pokaždé se sápat na člověka a snažit se kousnout do jeho tepny? Není to nic hezkého ani pro ně, ani pro nás." Zadívám se mu do očí. Stále držím jeho ruku. Kdyby byla nějaká komplikace, abych mohla zasáhnout. Kontroluji tak i jho životní funkce. Věřím, že i se svou mutací bude po takovém odběru malátný. "Ale pro tvůj klid, tvou krev naředím jinou. Má charakteristický pach a někteří by pak mohli snadno zjistit, kdo je jejím vlastníkem. Dělám to tak běžně, ale tvé krve dám do poměru méně," prozradím mu, že moji dárci v podstatě zůstávají v anonymitě. "Mám tu drusu, chléb a sladkou limonádu. Nemohu ani jedno. Dávám to podvyživeným dětem, když mají horečné stavy z hladu. Takže mám veliké zásoby. Dám ti troch, ať nám tu neumřeš hlady. Ostatně i to měla na mysli Sera, když ti poradila heslo. Asi by mě spálila na prach, kdybych její přání nesplnila. Je starší," ušklíbnu se, "moc kecám, co?" Mám tendence hodně mluvit na pacienty, aby se na průběh léčby a následné platby tolik nemusel soustředit.

Jessica Taylorová - 14. června 2012 17:47

soukromá zpráva od Jessica Taylorová pro Pád,špína,zvratky a vše ostatní Všechno důležité vím a protože si musím začít zvykat odpustím si tentokrát ten luxus vědět víc než potřebuju vědět.A v současné době mně nic dalšího nenapadá.Jistě ani nevím na co přesně se ptát či zda bych to chtěla vědět nebo se bojím toho co bych se dozvěděla.Jistě zde půjde o mnohem víc a možná ovládnutí viru znamená něco dobrého.Jenže ROTS není spolek humanistů,lidumilů a filantropů.Možná kdysi při jejím vzniku,ale teď?No jak už kdysy při jednom velmi starém seriálu který byl natočen ještě před Apokalypsou řekli v jednom díle:Není dobro ani zlo.Jen ti co mají moc a ti kteří jsou moc slabí na to aby jí získali. Možná se obávám že příjdu o všechen ten luxus na který jsme byla zvyklá,ale aspoň bude všechna ta nenávist stát na mé straně a ne proti mně.A já jsem viděla co ta nenávist umí i se špičkovou technikou.Ještě pořád to mám v živé paměti proto jsem poněkud zneklidněná protože to že nemáte strach neznamená že jste dobří.Znamená to že jste idioti pocit nezranitelnosti vede k chybám často s fatálními následky.Masivní dveře se za mnou zavřou já jdu dál a přemýšlím.Nebo se aspoň snažím tentokrát zvyšuje se úroveň i sázky,ale až nastane čas vítězství ... nakonec se opřu o dveře ve svých pokojích v tomto centru a na chvíli zatoužím být opět tou malou holkou. Tehdy jsem věděla jen co potřebovala vědět,ale ani jsem víc nechtěla vědět.I v této době rodiče klamou své děti protože je lepší když jste klamáni.K čemu je vám vědět že za všechen ten luxus je o vás vedeno několik záznamů kde je každý váš vzdech zaznamenán... "No tak seber se Jess a pokecej si s Evou.A pak se připrav a užij si aspoň na dnešek ..." Mlasknu a zavrtím hlavou a pak se vydám ke svému počítači pro podrobnější informace.Používám od té nehody pravou ruku a levou jen jako pomocnou ne proto že jsem pravák,ale proto že ta nová ruka je mnohem rychlejší.Když jsem používala obě současně zpomalovalo mně to a dostavala jsem do levé ruky křeče jak se snažila vyrovnat té kybernetické.Jistě Peklo nebylo nikdy pořádně zmapované a i v současné době známe jen malou čast jeho území.Navíc všechna ta bílá místa kde nefunguje signál a vy se můžete spolehnout jen sami na sebe to moc neusnadňují. A ikdyž představa naštvaného davu s vidlemi a pochodněmi místní chátra preferuje hlavně tyto místa když pořádá lov na osamělého Nebešťana.Nepotřebovali vědět kdo jsem stačili jim vědět že před sebou mají zhýčkaného Nebešťana a tak se rozhodli mně pozvat na lynčovací večírek kde jsem měla být čestným hostem.Paradoxně v současné situaci jsem na tom lépe protože by už ve mně neviděli zradce,ale spíš ... Protřu si oči a podívám se na svou novou identitu jistě tohle vysvětlí mé špičkové vybavení.Poslední odezvy mého postavení mi zaručili i relativně čisté ubytování a taky moje nové oblečení voní čistotou Aspoň něco protože tohle je zpackaná kolekce.Lněná,hrubá,nepraktická vlákna bez čehokoliv jiného.No co tu máme dál?Tohle je karta na platby?Magnetická jak úžasné.A hele pistole samozřejmě bez hlasového ovládání.I ostatní schopnosti jsou ořezané téměř na nulu.Umí to střílet,ale to je asi to jediné co umí.Ne já nejsem nevděčná jen ... Znovu mlasknu a proberu zbytek všech věcí.Pak zabalím vše a rozhodnu se připravit na zítřek.Pokusím se zjistit ještě něco o místě mého nového pobytu a pak se naložím do vany,nechám se masírovat,pustím si hudbu a budu přemýšlet jak se na zítřejší zkoušku nejlíp připravit.Protože tohle bude mnohem větší než vše co jsme zatím zažila.

Andrei Ziori - 16. června 2012 03:07

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Kroky budoucí Musím dát Lee za pravdu. Nemám páru nad tím, kdo je tu mentálně slabí. Jen z pouhého popisu vidím jasný rozdíl mezi obyvateli Nebe a Pekla. Co víc krom života můžou ztratit, že? Každý den tady je boj o přežití. Člověk musí být silný, jinak zešílí či pojde..... Ale není tak markantní. Podobný boj probíhá i tam nahoře – lidé snažící mít uplatnění v systému či býti „bezmozkovým“ vojákem, poslouchající rozkazy systému. „Tvůj dům, tvoje pravidla, tvé syčení....“ „Člověk si tu nemůže ani zavtipkovat, když ho kousne vlastní doktor?“ odpovím na její sarkastickou reakci. Posléze naplní její tvář něco jiného, co je určené někomu jinému. Opět jen dohady. Má mysl spojená s výcvikem se snažila tu bělovlasou dívku – ženu analyzovat. Čert aby se v ní vyznal. „Neboj, tolik si zase nefandím....“ Proč taky, že? Jistě pro ni bude výhodnější živý, než mrtvý. „Promiň. Nechtěl jsem tě urazit. Jen zkrátka nevím, co si mám myslet o tvém počínání. Nepovažuji tě za zrůdu. Už předtím jsem ti řekl, že jsme hříčka přírody – další stupeň evoluce. Takže strach je to poslední, jen mi zkrátka vadí možnost ztracení volby. Navíc znám „lidi“, na které se toto označení hodí mnohem víc, než na nás.“ Systém ROTSu – to je monstrum, které nutí lidi vzdávat se své svobody, vůle, snů a budoucnosti. Buď systému prospěšný a budeš „žít“. Jdi proti němu a v lepším případě skončíš v Pekle. „Označit někoho za jídlo....je jaksi, ehm, netaktní, ale chápu tvou pointu.“ sednu na gauč a nechám Leone činit. „Nezvolili jste si zrovna nejjednodušší cíl....O kolik lidí se teď zrovna „staráte“? Jistě to není jednoduché, aby se dostalo s krví na každého.“ Ucítím jemný vpich. Jehla pronikla mou kůží a hned narazí na drahocennou krev, stékající do „sběraču“ krve. „Beru tě za chytrou a předvídavou. Koho by neustále bavilo hledat nový zdroj „jídla“.“ Setkáme se pohledem, ve kterém snad i zahlédnu kousek starosti. Zda o mou maličkost či krev, fakt nevím. „Kolik „potravy“ vlastně můžeš udělat z půl litru mé krve?“ Objem krve zmíním proto, že to je necelých deset procent, při kterém bych neměl pocítit slabost. Trošku mě šokuje informace o pachu krve. Nerad bych, aby se má maličkost stala lovnou zvěří. „Neznehodnotíš tím nutriční obsah krve při jejím zředění?“ Ve skutečně mě to nezajímalo, ale rád jsem vedl nezávaznou konverzaci, jež je mi milejší než nuda. Zmínka o jídle ve mě přivolá smíšené pocity. Nerad jsem byl na něčem, někom závislý, ale momentálně nemám jiné možnosti. Musím zapřít svoji samostatnost. „To tady Sera posílá lidi i bez hlesla? To mi připomíná, že ji dlužím panáka krve a ne jednoho, což platí i pro tobe Leo.....“ Ač jsme nezačali zrovna dobře, chci tím naznačit pokus o druhé kolo. Darování krve mi přijde jako to nejmenší, co můžu udělat. Aspoň pro teď, při uváznutí někomu na krku.„...Mohla by si Seře dát dvě ampulky mé nezředěné krve, prosím?“ „Jinak ne, moc nekecáš. Je to daleko lepší, než kdyby tu bylo hrobové ticho....Navíc, snad s nikým jsem nevedl tak dlouhý rozhovor. Lidé v Nebi nebývají moc upovídaní. Snad jen ti, co nemají žádné starosti a těch je povětšinou pomálu. Výjimkou můžou být jen vojáci.....“ Ano, vojáci, poslouchající rozkazy. Žádné otázky, žádné pochyby – soustředění na vykonání a tím to všechno hasne. Cítím, že mé GMO se začíná činit. Urychluje obnovu krve v kostní dřeni, což má za následek rychlejší rozklad bílkovin a ostatních věcí pro tvorbu krve. Dalo by se říct, že krev by mi mohla být odebírána tak dlouho, než by mé tělo nemělo co trávit. Ovšem rozhodně lepší být hladový, než malátný. Navíc moc nerad uvádím teorii do praxe, pokud to není nezbytně nutné.... Za předpokladu překročení deseti procent krve – nijak se neděsím. Ovšem při dvaceti už pronesu, že by to mohlo stačit. Navíc Leo z rozhovoru může pochytit, že jeden odběr není konečná......Nečtu ji ovšem myšlenky........

Leo Mógwei 魔鬼 - 16. června 2012 16:24

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Potrava? "To byl žert? Chmm... a já jsem si myslela, že jsem tak moc žádaná," pokračuju v sarkastickém tónu. Je vidět, že se takto bavím. Omluví se mi. Jenom jsem nadzvedávala obočí a nechala jsem ho mluvit. "Hele... časem si zvykneš. Jsi v jiným prostředí. Tedy já jsem v Nebi nikdy nebyla a jsem za to ráda. Asi bych se tam umluvila k smrti. Klídek - neoznačila jsem tě za jídlo. Jenom tvojí krev. V tom je rozdíl. Když máš nemluvě, které se krmí z ňadra matky, tak o té matce taky neřekneš, že je jídlo, ale mateřské mléko už jo. Nemyslím, že je to netaktní. Přijde mi normální mluvit o tvojí krvi jako o jídle, jako o mateřském mléku. Zrovna včera jsem odrodila jedno prtě .... teda ne svoje... ale to tě asi nezajímá. Je to radost, když přije na svět novej život. Fakt," usmívám se. je to takovej jinej úsměv. Upřímnější, radostnej a tahle hezká vzpomínka není jenom v úsměvu, ale i v očích. "No Sera s tím vším začala a já jsem jí podporovala ještě než jsem se nakazila. Nepřidělujeme čísla. Nemáme moc těhle přístrojů," ukážu na přístroj, který ho ochuzuje o krev, "v tomhle úseku je nás, sběračů, asi tak kolem dvou set. Obvykle každý dodává krev deseti až patnácti nakaženým. Jsme spíš krizovka. Zásobujeme je krví dvakrát až třikrát týdně třemi ampulemi, zkumavkami," pokud bude dobře počítat, dojde mu, že je tu tak osmina obyvatel nakažených, o kterých se ví, "živím osmnáct hladových krků včetně Sery a mě. Někdy si přijdou, jindy se za nimi stavím, když mám cestu kolem." Hlídám jeho životní funkce. Necítím ani slabost a jako by se mu zrychlil metabolismus. Držím ho stále za ruku a hlídám ho. Má za sebou tři decky, které si beru obvykle, protože ne každý snáší odběr dobře a nechci je ochuzovat víc než je nutné. Na bříškách prstů ruky, kterou ho držím, se objeví opět zelené světýlko a začne to příjemně hřát. "Jenom kontroluji tvoje funkce," odpovím mu dopředu na případnou otázku. "Z půllitru... tak si to spočítej. V jedné ampuli jsou tak přes tři centilitry krve...," zamyslím se, "takže hypoteticky půl litr tvé krve zasytí na dva až tři dny asi tak pět nakažených. A co se týče nutriční hodnoty... trochu bych to otočila, že to tu obyčejnou krev obohatí o lepší živiny. Bylo by nefér, kdyby někdo dostal právě tu lepší. Ale dobře.. odeberu víc a dám Seře tvou čistou stranou." Myslím, že on si to přepočítá dřív než já, ale neřeším to. Na to, že jsem z Pekla, počítám vážně obstojně. Na chvilku se odmlčím a pak mi dojde, že mluvil o Nebi a o diskuzích a tak. "Jo... říkáme Nebešťanům Psí čumáci," ušklíbnu se. Ale je vidět, že ten úšklebek je prostě naučený a skoro ho používám místo úsměvu. "Wau... to jsem ráda, že jsem první, s kým tak dlouho diskutuješ," uculím se na něj. Pak se znovu zadívám na svou ruku. Zelená, menší záře zmizí. "Snášíš to obdivuhodně dobře. Myslím, že tuším, co tvoje tělo dělá, proto radši skončíme s odběrem. Sedm deci je ostatně víc než dost," vypnu stroj, na gazový polštářek nanesu dezinfekci a přiložím, když vytáhnu jehlu, "chvilku si to drž. A neboj. Nikomu o tvojí... mutaci ... neřeknu." Rychle se o krev postarám, aby zůstala čerstvá. Pak se sehnu a vytáhnu padesátikilovej pytel drusy. Vyndám něco jako košík a odsypu mu drusu, dám mu k tomu chléb a litrovou sladkou limonádu. Cukr je důležitý na výživu. Položím to před něj. "Už víš kde nebo jak budeš bydlet?" zeptám se ho a vezmu si mikinu.

Andrei Ziori - 17. června 2012 16:53

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Pomocná ruka Skutečně si libuje v sarkasmu a ironii. Kolik lidí asi chápe tenhle druh...„humoru“ a chování? „Dobře, beru svá slova zpět...“ Najednou je pedant na slovíčka? Ano, použil jsem nepatřičné označení, nicméně pochybuji, že dítě by sežralo svoji matku, kdyby mělo hlad. V tom to případě se můžu potkat se strávníky, kteří mě v jejich kritické hodince hladovění rozsápou. Pro jednou lituji svého zabaveného majetku. Z psychologického hlediska je to úplná blbost, ale s pistolí bych se cítil líp a nejen s ní – meč, nůž, baseballová pálka či něco jiného by přišlo vhod pří toulání temnými uličkami Pekla. Vskutku jsem nestal o potencionální upgrade v podobě AVS viru. Trochu mě uklidňuje mé GMO, které by si snad s novodobým retrovirem mohl poradit.... Leo mě překvapí větou: „...než jsem se nakazila...“ Těžko věřit tomu, že by se Leo nechala AVSkem dobrovolně nakazit. Chci se ji na to optat, ale nebudu riskovat potencionální přátelská pouta takto brzo. Po sdělení o velikosti její sběratelské skupiny a lidech, které zásobují, se mi v mysli vyklube číslo, které se mi moc nezamlouvá, protože pomalu z každého člověka v sektoru, to dělá potencionálního nepřítele. „Lidé bez AVS se tu asi nevidí, co? Řekl bych, že dříve či později se nějakým způsobem nakazí...“ To mě přivádí na myšlenku, že pokud by nakažení lidé neměli krev normálních lidí, dojde ke snížení populace. V mysli mi projedou rychlé výpočty. Pokud vezmu maximum – tři dny, pět lidí, tak mi to vychází na jedna celá jedna ampulky pro jednoho nakaženého na jeden den. Vskutku mě překvapuje jak malé množství stačí pro jejich výživu. „Chceš mi říct, že nakaženému při horní hranici stačí něco přes tři centilitry na den?“ Raději se zeptám, pač tomu stále nemůžu uvěřit. Nicméně je to logické, kdyby ji bylo potřeba více, jistě by normální lidé asi vymizeli. Ještě tu je jakási kalkulace o ředění mé krve s jinou a zmínka o lepší dávce. Nevím proč, má mysl ale řekla něco o tom, že je to lepší droga. Ano, droga bylo vhodnější pojmenování než jídlo. Přeci jen to je jejich závislost. „Je to jen pro jednou Leo, nehodlám nikoho znevýhodňovat, i když mi pomohl.“ Nehodlám narušovat pravidla mezi Leou a Serou. „Proč Psí čumáci?“ nechápavě zavrtím hlavou. „Chápal bych třeba Otroci, Egocentričtí parchanti, Lidé z ledu, či něco podobného....ale Psí čumací mi k nám moc neladí.“ Popravdě nečekám odpověď, z jejího úšklebku soudím, že si ze mě utahuje – nicméně v dobrém. „Tohle ještě nic není. Aspoň tady a teď. Při zátěžových vojenských testech jsem se musel soustředit, aby se má mutace příliš neprojevovala....“ Jen souhlasně přikývnu, když prohlásí, že s odběrem skončí. Přidržím si gázový polštářek s dezinfekcí na místě vpichu, ale stačí opravdu jen chvilka pro zacelení. „I kdyby, tak co? Sama si řekla, že tady to je lidem ukradené....“ Zrovna má podezíravost klesala směrem dolů a ona musí zmínit pravě tohle.... V jádru bylo jedno, zda se někomu zmíní o mé mutaci, nebudu první ani poslední, kdo ji má. Za předpokladu pravdivosti jejich slov, tak nikdo mě nebude chtít pitvat.... Leo mi přichystá zmiňovanou drusu, k tomu přihodí chleba a limonádu. Přesunu se k ní a následně k připravené potravě. Je to dostačující pro doplnění cukrů a energie, nicméně se budu muset poohlédnout i po něčem, obsahujíc více stopových prvků se železem. Za předpokladu placení krví, musím mít v těle dostatečné zásoby železa pro její tvorbu. Leo mi položí otázku, na kterou jsem částečně znal odpověď. Vybavím si psychologickou příručku na akademii. Většina lidí pokládá zjišťovací otázky, aby se dostali blíže k cíli či aby řeč nestála. V druhém případě chtějí podat či naznačit pomocnou ruku při negativní odpovědi, což je vlastně tento případ – stručně mohu odpovědět: Ano, Ne. „To tvé pohostinství a stanovená pravidla nabízí i možnost noclehu? Přijde mi, že ty si takový pěti hvězdičkový hotel s all inclusive.“ „Jinak k tvé otázce. Nevím kde budu bydlet. V Pekle jsem jen pár hodin a „sociální“ mapu tu neseženu. Takže si budu muset zmapovat terén.“ Mám dobrou paměť, nicméně pokud si z Pekla budu chtít udělat svoje domácí hřiště, budu si muset sehnat pár věcí...a to bez peněz, znalosti terénu, lidí a zlodějiny nepůjde. Musím se rozhoupat co nejdříve, jinak budu jak dětsko – závislé na matčině prsu. „Pár drobných po kapsách mám, takže bych si nocleh na pár dnů mohl sehnat, než se mi podaří sehnat vybavení....a postavit se na vlastní nohy.“ Tím sehnáním bylo myšleno „vypůjčení“ od nějakého technika, spravující poškozený terminál. Nečekám ovšem hladký průběh, technici tady nebudou tak bezstarostní jako ti v nebi. Bude to chtít záložní plán....Třeba se mezi Leoniny věcmi najde něco, čím bych dotyčného mohl uspat a nezranit. „Máš mezi tím vším...“ rozhodím rukami po „ordinaci“ „...omračující či paralyzující prostředky?“ Z mých předešlích slov není těžké si domyslet, na co to chci použít. Navíc to naznačuje to, že rozhodně nikoho nechci zabíjet.....Pokud to nebude nutné....

Leo Mógwei 魔鬼 - 02. září 2012 13:59

soukromá zpráva od Leo Mógwei 魔鬼 pro Zjev z Nebe Vezme svá slova zpět. Nechápala jsem proč to řekl. My jsme prostě v Pekle výbušný a splachovací lidi a mutanti. Nějaký tohle slovíčkaření neřešíme, spíš se bavíme ušťepačnýma poznámkama a někdy si za ně rozbijeme hubu... hehe... Pokračuje ohledně nakažení. Pokrčím rameny a dál ho poslouchám. Zazubím se nad jeho údivem. "No jo. Nic jinýho nám nezbejvá. Jasně, že bysme měli pít víc, ale tohle nám stačí. Není to ale luxus, to je fakt," ušklíbnu se. Jenom mávnu rukou, když mluví o nějakým zvýhodňování. Jakože pro teď je mi to fuk. No ale pak se strašně rozřehním. "No neboj, tohle byla slušná verze... proč psí čumák? Protože psi maj studenej čumák," pronesu a položím mu svůj prst na nos, "ne.... nejsi pes." Vypláznu na něj jazyk a pokračuju v úklidu. Všechno zaklízím a schovávám. A taky dezinfikuju, dokonce i do prostoru nastříkám dezinfekci. Pro jistotu. Moc dobře vím, jak vypadaj hnisy a záněty. Poslouchám jeho slova a pak se k němu otočím a opřu se o linku. Vypadá to skoro komicky, protože i tak malá linka je pro mě veliká. "No hele - to sis blbě vyložil. Já jsem zvyklá mít svůj klid. Někoho dalšího bych od sebe vykopala," ušklíbnu se znova, "hele - mapy tu fakt nehledej. A jenom sem tě chtěla varovat, ať se ptáš, co se stalo s majiteli, když najdeš nějakej prázdnej barák. Voni se ty prohnilý hovada vobčas vracej i do stejnýho místa, pro svoje ... chm ... vzorky." Na to se otočím, abych zavřela skříňku a jeho poslední žádost mě trochu pobouří. Zaskřípu zuby a snažím se myslet na to, že mu vážně nedochází, kde je. "Hele promiň, ale to fakt nemůžu. Představ si malý děcko, který spadlo a má vážnej úraz. Křičí a v bolestivý agónii a já jej nebudu mít čím uklidnit, uspat, protože to dám tobě jenom z rozmaru, abych ti chránila prdel?" Otočím se k němu a přisunu blíž jídlo: "Už tímhle obírám akutně podvyživený děti, takže si toho važ." Mluvím naprosto vážně. "Já vim, že tak nevypadám, ale ráda pomůžu. Jenomže tu jsou ti, který ty látky potřebujou víc, víš...," rozdejchala jsem jeho žádost a je to v pohodě. Von za to nemůže. Ale časem si určitě zvykne. Zapálím si nikorinku a zadívám se na něj. "Hodně štěstí," popřeju mu.

Pure Raven - 02. září 2012 14:14

soukromá zpráva od Pure Raven pro Noc v opiu Sera se na tebe skoro koketně usmála a pohodila vlasy. "Chvíli budeš moc být tady, ale...," trochu posmutní, zavolá si ji zákazník a tak mu nalije panáka a hned se vrátí k tobě. Ten zákazník nepůsobil dobrým dojmem. Jako by byl cítit močůvkou nebo nečím takovým. Měl na sobě oblečení dělníků a divný, široký klobouk. Tvář zarostlou vousy a oči světlé jako dvě jehličky. Vychrtlý, skoro na umření. Takhle lidé přece nevypadali za dob, které si ale nyní těžko pamatuješ. "Ale to víš... Nemůžeš tu být bez práce věčně... Tak začneme... třeba tím co umíš?" usměje se na tebe povzbudivě. Těžko říct, zda flirtovně nebo přátelsky. Ale je jasné, že se ti snaží pomoct. Na druhou stranu proč vlastně? Je jen na tobě, zda ti to přijde podezřelé, či v tobě vyvolá větší pocit bezpečí a přátelství.

Alan Shaw - 02. září 2012 15:39

soukromá zpráva od Alan Shaw pro Noc v opiu Sledoval jsem Seru, jak si mě prohlíží a jak se usmívá. Trochu mě to mátlo. Přišlo mi, že vlastně nic nevím. Nemám nejmenší potuchy o tom, co chci dělat, ani kým vlastně jsem. Jen občas mě něco táhlo pryč. Do neznáma, za neznámým. Chtěl jsem se zeptat, jestli ji něco nenapadá, když se sama zmínila o tom, že bych tam chvíli mohl zůstal, jenže nedořekla myšlenku, protože byla přerušena zákazníkem. Pokud se tak dá muž, smrdící a nechutně hubený, nazvat. Sera se ke mě vrátila a pokračovala v našem rozhovoru, i když se to taky dalo nazvat monologem z její strany, protože já převážně mlčel. Stejně jsem ani neměl, co říci. Jen jsem ji pozorně sledoval. Vysvětlila mi, že mě nemůže živit pořád, což mi bylo celkem jasné a pak se mě zeptala na to, co umím. Zamyslel jsem se, protože jsem si moc nevzpomínal na sebe nebo svou minulost, ale pak mi došlo, že sebou neustále nosím katanu. ,, Řekl bych, že umím dobře bojovat... bojovat s mečem, ale nevím, jestli ti to bude k něčemu. O jiné schopnosti nevím, promiň!" Nepřemýšlel jsem nad tím, co svým chováním naznačuje či nikoli. Bral jsem to zcela normálně. Možná bych se měl zamyslet nad tím, jestli to dělá z přátelství nebo z nějakého jiného důvodu. Možná bych mě cestovat dál a nezastavovat se, ale kam vlastně mířím? Kam směřuje můj život?

Andrei Ziori - 29. září 2012 11:52

soukromá zpráva od Andrei Ziori pro Hledání „práce“ „Hele klid jo. Možná jsem to řekl blbě, nechci být na škodu. Nicméně u tebe mám velký dluh, který ti splatím. Minimálně svou krví.“ Krev a medikamenty... uložím si to své vědomé databanky v mozku. „Rozhodně nechci, aby kvůli mé blbosti někdo trpěl a už vůbec ne dítě.“ Tak se budu muset obejít bez záložního plánu. Bude nebezpečnější, ale pokud ten technik nebude mít ochranku, tak to půjde. Jistě bude ale připravený na tyhle možné přepady. „Díky za všechno, jistě se nevidíme naposledy....“ Vstanu a chystám se k odchodu. Čím dříve prozkoumám okolí a najdu nějaký vhodný terminál k poškození, tím lépe pro mne. Pokud bych oddaloval adaptační prohlídku, mohl bych skončit na ulici jak nějaké zvíře, které navíc bude dosti vysušené, až by si na někdo smlsnul na mé krvi. Normálním tempem se přesouvám k východu a pouštím se do hledání. Mým cílem je zmapovat blízké okolí a najít vhodný terminál k poškození. Věci technika se mi určitě budou hodit a otevřou se mi snad krátkodobé dveře k manipulaci s terminály. Pokud najdu nějaké terminály, vybírám si dle pár kritérií. Mělo by to být ne v moc rušné ulici, málo osvětlení a hlavně bez nějakých kamer. Pokud bych nějaké našel, tak bych je poškodil. Nejsme v Nebi, takže pochybuji, že to způsobí rozruch a pošlou hned technika na opravu. A jestli jo, tak to bude nepříjemné, pokud přijdou dva technici naráz. No zkrátka si to bude vyžadovat kratší pozorování.....

Drag Oncave - 14. listopadu 2012 15:05

Nový příspěvek v dobrodružství. Po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Drag Oncave Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu! Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní.