Andor.cz - online Dračí doupě

Nastal čas losování. Cetkie Trinketová jako vždy říká: ,,Dámy mají přednost!" a přechází ke skleněnému osudí s dívčími jmény. Sahá dovnitř, noří ruku hluboko do koule a vytahuje jediný kousek papíru. Dav tají dech, takže by bylo slyšet, kdyby někdo upustil špendlík, a mně se zvedá žalůdek. Zoufale doufám, ať to nejsem já, ať to nejsem já, ať to nejsem já.
Cetkie Trinketová se vrací k mikrofonu, uhlazuje papírek a jasným hlasem čte jméno. Opravdu to nejsem já.
Je to Catherine Moonlight.

Co by se stalo, kdyby se Katniss nikdy nedostala do her. Nejspíš by nebyla žádná revoluce. Hry by se konaly pořád, rok co rok. Minuly by sedmdesáté páté deka hry. Minuly osmedesáté hry, pak devadesáté páté. Devadésáté deváté a nakonec by nastaly čtvrté dekahry. Všichni jsou napjatí, jak zvláštná tyhle hry budou. Co si na ně Kapitol přichystá tentokrát.

Hoďte své jméno do osudí a staňte se splátci a splátkyněmi stých dekaher. Ať vás vždy provází štěstěna.

Otvírání obálky
Kapitol, týden před sklizní

A je to tady! Období, na které se těším už od sedmdesátých pátých her! Sté hladové hry a tudíž čtvrté čtvrtohry. Čekám v zákulisí, až mě Caesar uvede. Nemůžu se dočkat až konečně otevřu obálku a dozvím se, co bude v dalších čtvrtohrách za zvláštnost. Čím se oživí. Podle mého by jsme měli otvírat obálku před každými hrami, ale dědeček mi to zakázal a já chci dodržet to co jsem slíbila.

Konečně je to tady. Caesar vyvolává mé jméno a titul a já vystupuji na pódium. Mám na sobě čistě bílé šaty ověšené diamanty a křišťály a blonďaté vlasy mám smotané do pevného drdolu. Usmívám se a mávám do kamery. Všichni se musí dívat na otvírání obálky. Jinak je stihne krutý trest a to všichni krajané vědí. Proto si teď můžu být jistá, že mě pozorují všichni obyvatelé Panemu. ,,Děkuji Caesare." Usmívám se, když mě líbne na tvář a ukáže mi, abych se posadila na sametovou pohovku.

Caesar se mě ptá, co si myslím o lubilejních, stých, hrách. ,,Inu. Je to něco úžasného, mít tradici, kerá se tak dlouho dodržuje. Často si říkám, že hry jsou to nejlepší co nás mohlo potkat. Můj děd byl tak laskavý, když založil hry, místo toho, aby vyhladil všechny kraje do jednoho a poskytnul jim možnost zazářit." Usmívám se. Druhou otázku směřuje na obálku. ,,Inu, vůbec netuším co nás v těchto hrách potká. Jsme, ale napnutá a tak bych to dál neprodlužovala." Zasměji se a Caesar mi dal za pravdu.

Přecházím k pultu a spolu se mnou vyráží ze zákulisí avox se truhličkou plnou obálek. Sáhnu do ní a chvíli v ní šmátrám. Hledám tu pravou. Konečně jednu vyberu a rozbalím ji. Text si rychle projedu očima. Jsou tam tři poznámky. Pousměji se. ,,Ve stých hladových hrách nebudou splátci bojovat jen mezi sebou. Bude je nahánět jedna..." ušklíbnu se. ,,...obluda. A to není všechno. Bude to ve stylu fantasy... To by myslím stačilo. Nebudeme přece prozrazovat všechno!" Zasměji se a za bouřlivého potlesku se ukloním. ,,Děkuji! Tak tedy za týden v aréně!" Odcházím z podia.

// omlouvám se za chyby,psal jsem na telefonu ;) Reakce prosím soukromě :)

Otvírání obálky
Kraj 10, týden před sklizní

Jedna děsná pesimistka

Tohle bylo naposled, prostě jenom se tvářit neviditelně jako všechny ostatní léta, a pak, pak už žádný strach o svůj život, ne, žádný, nic takového. Proč jsem se vlastně nemohla narodit do jiné doby? Jiného světa? Nebo alespoň do Kapitolu. Aby to nebylo pochopeno špatně, já měla ráda svůj Kraj, i svůj život, ale to ostatní, to prostě nebylo správné.
Možná by bylo lepší, kdyby jsme všichni byli mrtvý, proč ne? Žádné Hry, žádný pocit, že tě ponižují, jenom klid a pokoj, svět by vypadal jinak, sice netuším jak, ale určitě jinak.
Pozorovala jsem obrazovku, Snowová měla řeč, asi si ji opravdu musela užívat, skoro se až tetelila blahem, když seznamovala Kapitol s plány na jejich letošní show, na show, ve které budeme učinkovat.
Rozhlédla jsem se kolem. Ne, nikomu bych to nepřála, ani sobě a takový jsme všichni, kdokoliv jen ne my.
'Obluda? Fantasy?'
Jedno pozvednuté obočí, ať už to bylo cokoliv o to větší snaha doufat, že tam opravdu neskončím.
To je celý Kapitol, vždycky vás odvolají od práce, udělají kvůli ničemu rozsáhlou akci a nic z toho.
'Sejdeme se za týden.'
Kraviny, když už nás neustále k něčemu používají, mohli by šetřit náš čas. Poslední týden, který bude znamenat, jestli umřu a nebo budu žít dál, já chci žít, jenže mám opravdu velmi reálné odhady svých šancí.

Kancelář akademie

Otevírání obálky ohledně speciální úpravy dekaher je jedním z nejočekávanějších přímých přenosů několika uplynulých let-a to nejen na akademii vychovávající budoucí dobrovolníky do arény.
Na dvou židlích před a za stolem instruktora sedí on sám, postarší muž-a jeho chlouba a snad největší triumf- Danus.
Prezidentka na obrazovce konečně uchopila osudnou obálku a s neskrývaným potěšením přejela pohledem její obsah. Zdá se, že letošní oznámení nikterak neovlivnilo den sklizně, jako ta předešlá, ovšem bylo zaměřeno převážně na arénu.
S tím se dá pracovat.
přichází sebevědomé sdělení od instruktora, jeho mladý chráněnec jen pokýve hlavou. Jako účestních stých dekaher byl vybrán již před lety-a teď už zbýval jen týden do jejich začátku.
Fantasy...a obluda. Zdá se, že tentokrát si obecenstvo hry opravdu přijde na své… přemítal mladík v tichosti.
Fantasy…čert aby vzal ty jejich nápady. Připíšu ti navíc tréning přežití, nastuduj si teorii boje proti organickým nepřátelům-a taky si nezapomeň projít seznam mutací Capitolu, je pravděpodobné, že ta zmíněná obluda bude jejich výtvorem.
přichází smršť rychlých úprav rozvrhu příprav.
Ano, pane.
Zazní rázná odpověď a mladík po formální úkloně opouští místnost.
Styl fantasy...to znamená razantní změna prostředí, pravděpodobně vynechání jakékoliv techniky v aréně…měl bych se na tento styl literární fikce podívat blíže...
Knihy ovšem budou muset počkat. Poslední čtyři dny v akademii jsou naplánovány jako tréningové. Teprve až poté následuje odjezd zpět domů, chvíle volna s bratry a pak…den sklizně.

Danus otevře dveře do tělocvičny-lépe by v současné době připraven být nemohl, ale přesto cítí při tom pomyšlení jistou nervozitu. I když má díky prezidentce teď jeho budoucnost pevnější ohraničení-stejně jako aréna, jež ho čeká, stále ještě neví, s kým bude mít tu čest-a to by mohla být jedna z těch nejhorších překážek.
Tu myšlenku ale zažene kliky-teď přece musí trénovat.

Osmý Kraj: Textilní továrna, skladové oddělení (Týden před sklizní)

Na obrazovce, promítané na tovární stěnu probíhá začátek show Caesara Flickermana. Znělka se rozléhala tichostí mezi všemi přihlížejícími. K příležitosti otevírání obálky dekaher byla vypsána speciální pauza a shlédnutí pořadu bylo pro všechny povinné.
Vedoucí stála s vyššími dozorci úplně vepředu a já musela vylézt na blízké lešení, abych viděla přes okolní pracovníky.
I přes nenávist, jež se všem leskne v obličeji jsme pod dohledy peacekeeperů potichu s očima přikovanýma na obrazovku, vytvářejíc atmosféru, jež by se dala krájet i tak tupými noži, jako jsou u nás doma.
Konečně prezidentka přejde ze zdvořilostních frází k věci, jíž je malá krabička, plná obálek.
Několik lidí zadrží dech, já obejmu tyč konstrukce a nahnu se blíže.
Prezidentka s úšklebkem prozradí budoucí dění a někdo v davu zakleje, jelikož si pravděpodobně vsadil na něco jiného.
pane bože… vykřikne nějaké děvče uplakaně …bála jsem se, že zase budou chtít dvakarát tolik lidí…
její přátelé ji musí přidržet, aby se neskácela k zemi.
Já sama se cítím stejně sklíčeně, jako předtím. Je to poprvé, co útroby obálky neovlivnily den sklizně. Otázkou ovšem je, jestli je to dobře. Podle slov prezidentky bude aréna tento rok dvakrát tak nebezpečná, obsahujíc horší nepřátele, než jen lidi. Capitolu už pravděpodobně nestačí sledovat děti, jak se vraždí mezi sebou…ještě k tomu musí přihodit nestvůru, aby sežrala ty, jež zbudou.
Konec přestávky! Zpátky na svá místa!
zazní povel a já sjedu po konstrukci k zemi a zamířím zpět hlouběji do skladu, k mému oddělení plnému skvostných barevných látek položených na kovových policích, jež stoupaly až ke stropu haly. S blížícími hrami do hlavního města mířilo mnohem více skvostných látek, než jindy. Krajky, výšivky, pentle a stuhy, to všechno putovalo do středu země, aby se smetánka mohla při příležitosti Hunger Games obléct do těch nejexotičtějších barev na trhu, zatímco všichni, jež tyto skvosty vyráběli a jež se o ně starali běhali po hale v ošuntělých montérkách a s párem skoro děravých pracovních rukavic.
Hej, do práce! Přichystat 85343d na transport!
zazněl velitelský hlas hlavního skladníka dohlížejícího na transport, hlásící číslo barvy látky, jež měla jako další odjet do Capitolu, než ji bude za týden následovat dvojice zoufalých splátců, kteří budou v jejich šílené aréně bojovat proti jejich skvělému monstru.
Přesto vylezu o pár pater výš k paletě s kaštanovým brokátem a připravím se na jeho shození do transportu, jež se během svého projíždění skladem pomalu naplňoval.
Nohama se zapřu o spodní polici s levandulovou af99c7 a jakmile je transport jen metr daleko, trhnu paletou s látkou tak, že vyjede ven z regálu a poté měkce dopadne na korbu transportu.
Kousnu se do rtu-co si o tom celém prohlášení asi myslí Rim?
Pokud se mi podaří dorazit domů, než odejde na noční šichtu, ráda bych se ho na to zeptala. Tento rok je sice jeho poslední, ale i ten nejhorší. V osudí bude mít své jméno dvaadvacetkrát. Cítím se sice provinile, jelikož za to vděčí příspěvků, které si na sebe, mě a otce vzal, když mu bylo čtrnáct, ale současně i vděčně, jelikož přestože za týden budu muset na sklizeň také, mé jméno bude ve skleněné nádobě jen čtyřikrát, což je sice dost na to, aby vás to udělalo nervózním, ale s dvaadvaceti se to srovnat nedá. Z mého přemýšlení mne ale vytrhne další objednávka, tentokrát bavlna v barvě nebeské modři 078dca, jenž se nachází o dvě řady dál.
Zpátky do práce.
pomyslím si a přehoupnu se na další příčku lešení.

Už se zase otvírají obálky

Dnešek začal pro mě jako každý jiný pracovní den. Ještě za tmy jsme s otcem vstali, aby jsme se za svítání mohli hlásit v práci. Nesnášel jsem teplé věci k snídani, jako je čaj nebo podobně, takže jsem jen vodou zapil chleba s trochou másla, což mi jako snídaně stačilo. Ono když člověk nežije zrovna v blahobytu tak mu stačí málo ke štěstí a spokojenosti po ránu. Rozloučili jsme se s matkou, která vstávala s námi a odešli do lesa, kde jsme se dali do kácení stromů a vydělávání něčeho málo na obživu. Než jsem si na to zvykl, když jsem začínal, měl jsme po pár chvilkách dost a otec na mě byl v tomto hodný. Práci často dělal za mě, ale teď se občas vstává že mu to můžu vracet. Ovšem dnešní směnu nám přerušili v polovině, kvůli povinnému sledování rozlepení obálky, aby jsme věděli co za téma a bude ve stých hrách. Upřímně mě to nezajímalo, i když jsem byl stále v ohrožení. Osobně mě odpuzovalo zabíjet pro pobavení davů, ale vím že Ti v aréně neměli na výběr. Buď zabijí nebo budou zabiti. V takové chvíli se bude každý snažit přežít, ať říká co říká. Rozbalování obálky vypadalo strašně vyumělkovaně a pateticky, jako ostatně pokaždé. Poslouchal jsem co tam má být a říkám si pán bůh potěš. Když se splátci vraždí mezi sebou to stačí, ale když je bude pronásledovat ještě nějaká bestie, tak se nezastaví nikdy. Lidi potřebují odpočívat, ale bůh ví co si vymyslí jako bestii. To, že se jedná o fantasy může navádět co to bude za nestvůru, ale já to neřeším. Působím spíše apaticky a naštvaně.
Nestačí, že nás nutí zabíjet se mezi sebou. Teď to chcou ještě pojistit.
Zabručím jen k otci a odvrátím se od obrazovky, protože na tohle se dívat déle než je nutné nehodlám.

Rok je pryč a další čas Sklizně je před námi

A opět to bylo tady. Rok uběhl jako voda a opět tu byla ta nejhorší doba, která pro náš kraj mohla nastat. Už je to dlouho, kdy někdo z našeho kraje vyhrál hladové hry. Velmi dávno. A teď nás nudí dívat se na tu šílenou maškarádu? To je k smíchu. Vždyť nesejde na tom, co to bude za arénu… Stejně tam zemře tři a dvacet splátců a zůstane jeden, pološílený.

Ovšem to, co naše krásná blonďatá prezidentka tlumočí z kartičky, na chvíli upoutá mou pozornost. Tentokrát tam bude ještě někdo navíc? Obluda? To je přeci normální, že tvůrci her nechávají některé splátce přizabít nebo dokonce zabít nějakou obludou. Není to výjimkou. Tak co teď na tom bude tak výjimečného?

Zamračeně pozoruji obrazovku, po boku s oběma sestrami i matkou, která má ustaranější výraz než kdy před tím. Annie se lehce chvěje a já vím moc dobře proč. Její jméno je od letošního roku v osudí. Je tam jen jednou, nedovolila jsem jí brát si oblázky od nikoho, takže na rozdíl od mě má velikánkou šanci, že se tam nedostane. Ale pořád je poznat, že má strach.

„ Klid Annie.“

Obejmu ji konejšivě kolem ramen a usměju se. Chápu, jak se cítí, ale pořád ještě má naději. Na rozdíl od mě a spousty jiných dětí ze slumu mého věku. Jsou to mé předposlední hladové hry, které mi hrozí. Pořád doufám, že vylosují někoho jiného než mě. V to doufá ale každý.

Na chvíli se znovu zadívám na obrazovku, kde Caesar ukončuje svůj pořad a loučí se s prezidentkou. Caesar už musí být strašně starý, ale pořád vypadá stejně. Pořád tentýž muž. Nechápu, co to s ním dělají a jak to, že to jeho tělo ještě zvládá, ale … je to hvězda z Kapitolu. U nich je to přece normální, no ne?

Naposledy nám z obrazovky zamává a já jen zakroutím hlavou.

„ No. A za pár týdnů už zase budeme fungovat jako po celý rok. Nemá smysl si s tím dělat starosti, Annie. Tebe určitě nevyberou.“

S úsměvem ji pohladím po vlasech a pevně ji k sobě přimknu, snad jako bych jí chtěla ochránit proti všemu. Přímí večerní přenos skončil, ale já mám pocit, jako by z televize měla vyskočit nějaká příšera a všechny nás tady rozškubat. Asi jsem trošku paranoidní, ale kdo by v tomto období nebyl…

„ Měly by jsme jít spát, zítra je taky den. A bude zase spousta práce. Půjdu na lov, takže to tu budeš mít na povel ty.“

Ušklíbnu se na ní. Z druhé strany mě obejme Bella. Ohlédnu se po ní a přitisknu si jí k sobě stejně jako Annie. Matka nás se zvláštním smutným úsměvem sleduje. Vím nač myslí a vůbec se mi to nelíbí, jenže za vzpomínky nikdo nemůže. Někdy mě vzpomínky na otce přepadají taky.

Bella zívne a zavěsí se mi na krk. Chce odnést.

„ Annie tebe už neunesu, dojdeš do postele sama?“

Rozesměju se. Pustím jí z obětí a pevně chytím do náručí tu malou. Annie se usměje a vyrazí do pokoje. Dobře, do vedlejší místnosti, kde spíme všechny čtyři. Je tam krb a tři postele. Jednolůžko, kde spím já. Dvojlůžko, kde spí Annie s matkou a dětská postýlka, kde spí Malá Bella. Teda spávala tam, teď častěji a častěji spává s matkou a Annie. Přesto jí však vždy ukládám do její postele, hned po tom, co se převlékne do pyžama. Annie nás následuje, převléká se. Uložím i jí, stejně jako Bellu jí zakreju dekou až po bradu a políbím ji na čelo.

S tím odejdu z pokoje za matkou. Sedla si na mé místo na pohovce. Přišla mi jako hromádka naštěstí, ale rozhodně lepší hromádka, než tehdy při důlní nehodě. Usadila jsem se vedle ní.

„ Všechno to bude dobré mami. Zvládneme to Annie skoro nic nehrozí.“

Promluvím k ní konejšivě a následně ji obejmu. Ona mi objetí opětuje, i když mlčky. Nikdy jsme spolu nevedli dlouhosáhlé rozhovory. Nikdy to vlastně nebylo ani potřeba.

„ Pojď, půjdeme spát.“

Zvednu se a pomůžu i jí. Přijde mi, že by se nebyla schopná teď sama postavit na nohy. Vypadá rozhodně starší než doopravdy je. Nechala jsem ji odejít a teprve když jsem zaslechla šustění dek, jsem se rozhodla vydat se do postele taky. Je mi jasné, že Bella už leží u těch dvou, nerada spává sama. Ani nevím proč.

Mlčky se svléknu a navléknu se do košilky, než zalezu do postele a přikryju se až k nosu. Schoulená na boku do klubíčka ještě sleduji zeď před sebou a počítám. Dělávám to čas od času, snad kvůli tomu, že se tak uklidňuju. Mumlám si čísla postupně od jedné. Až po co je potřeba. Pomáhá to hlavně, když některé ze sester něco vyvede a já mám co dělat, abych se udržela a neseřvala je na hromádku.

Nezdá se mi nic. Teda možná se mi něco zdálo, to je možné, ale nepamatuju si to. Vstávám brzy, dřív než matka… A daleko dřív než sestry.

Posbírala jsem své věci a vytratila se z pokoje, abych je oblékáním nevzbudila. Navlékla jsem na sebe oblečení, rozčesala si vlasy a ty zapletla do copu, ono to s nimi ani jinak nešlo, a začala chystat dřevo do krbu, abych zatopila. Podpálila jsem malou hranici, jakmile chytili třísky, naskládala jsem tam větší větve. Mezi tím jsem si udělala menší snídani v podobě krajíčku okoralého chleba a plátku sýra. Pravda, byla to bohatá snídaně pro dnešní den, jenže dneska strávím celý den v přítmí lesů.

* Jak já se nemůžu dočkat! *

S úsměvem nakouknu do ložnice, jestli ty tři ještě spí. Matka ne, jen leží a pozoruje sestry. Dělá to každé ráno. Dívá se alespoň na ty dvě, když už jsem já vzhůru. Jen na ní mávnu, aby věděla, že jdu pryč a vyrazím ven. Po cestě hodím do krbu dvě větší polena a pak se vydám ke dveřím, kde si obuju boty a seberu menší batoh. V něm se nachází hlavně láhev s vodou, džbánek, provaz a taky jeden obvaz. Co kdyby náhodou se něco stalo.

Nikdo mi v ničem nebrání. Tiše se vydám do temných zatím ještě uspaných uliček slumu směrem rychle rovnou k plotu. Na chvíli se u něj zastavím, jen pro jistotu jestli do něj nepustili proud, nerada bych skončila usmažená jako sváteční řízečky.

Po ujištění, že plot není pod proudem, jsem prolezla dírou v plotě. Velmi rychle jsem odtud přešla do lesa. O pár kroků dál byl dutý strom. Jeden z mnoha tady v lesích, ale jen ve dvou z nich jsou mé luky, toulce, nože a pár dalších věcí, jako drátky na oka a další.. Tedy můj a otcův luk. Vyrobil je kdysi otec. Tady byl ten můj luk, toulec a nůž.

Jsem ráda, že jsem z dvanáctého kraje a že tu máme tak benevolentní mírotvorce. Porušuju spousty zákonů. Přešla jsem přes hranici kraje. Nedovolené ozbrojování. Pytlačení. Navštěvování černého trhu. Nepovolený prodej. Jo a ještě úplatky mírotvorcům – zatím všechny povedené. Když by mi to všechno hezky spočítali, asi bych byla už tisíckrát popravená, umučená a kdo ví co dalšího.

První zvířátko, které jsem potkala ještě před tím než jsem došla k pastem, byla veverka. Sestřelená jedinou čistou ranou. Sebrala jsem ji s ladností ze země a vyškubla jsem z ní šíp. Bylo to malé zvířátko, ale polévka z ní byla dobrá. Navíc díky jejich masu byli žádané. Fakt ale je, že ve dvanáctém kraji je maso vždycky žádané. Alespoň pro ty, kdo na to mají.

Minulo poledne, když jsem měla další tři úlovky v podobě ušáka a dvou koroptví. Ty dvě si to štrádovaly po lesní pěšině jako by se nechumelilo. Měli to za sebou velmi rychle. Ten ušáček se chytil do pasti. Jako jediný. Asi bych měla přijít na něco nového ohledně pastí. A nebo se je naučit lépe maskovat. Přijde mi, že ty zvířata to prostě nějak poznají, že tam něco je. A nebo to prostě vidí a vědí.

Dokontroluju pasti a znovu je narafičím. Snad lépe zamaskované než předtím. Posbírala jsem úlovky a vyrazila ještě na obhlídku jezírka. Tedy spíše na jeho návštěvu. Umyla jsem si tvář, ruce a pak jsem si ho naokolo obešla. Tam jsem zašla kousek do lesa rovnou k ostružinám sbírajíc po cestě jahody. Malé drobné červené plody. Dokonce jsem narazila i na pár borůvek. Opravdových krásných borůvek. Žádná vraní oka. Mezi ostružiním, z kterého jsem byla mimochodem trošku dodrápaná, hlavně na rukou, jsem nalezla i několik málo malin. Posbírala jsem si je zvlášť, abych je mohla dát nahoru, aby se moc nedomačkali.

Jakmile byl džbánek plný lesních plodů, došla jsem zpátky pro své masité úlovky a vydala jsem se domů. Po cestě proběhla poslední kontrola pastí a pak už jen návštěva dutého stromu, kde jsem nechala svůj luk a nůž. Už mě čekal jen plot. Opět jsem před ním vyčkala, dokud jsem si nebyla jistá, že nepraská a tedy není v něm proud, než jsem se jím protáhla a vyrazila rovnou k černému trhu. Hodlala jsem tam prodat ty koroptve, s veverkou jsem se chtěla stavit u obchodníka ve městě, no a králíka jsem chtěla donést domů. Aby se Annie s Bellou taky najedly zase pořádného kousku masa. Proběhla jsem rychle, tentokrát už živými uličkami slumu, rovnou do starého „prázdného“ skladiště, které jako obvykle zářilo životem. Jak by taky ne, když se tam dalo vyměnit vlastně všechno.

Jedna z koroptví skončila u naší milé kuchařky, která i psa vydávala za hovězí. To je tak, když je zvířat málo. A pořád lepší myslet si, že je to jenom speciální guláš z hovězího než vědět, že je to z toulavýho psa nebo krys no ne?

Ta druhá šla rovnou k jednomu z mladých dozorců. Fajn chlap, možná tak o pět let starší než já, takže fakt asi docela mladý na dozorce. Setkávala jsem se s ním tady často, protože on chodil ke kuchařce na ten její guláš. Nikdy se raději nezajímal o to, co v tom doopravdy je, protože to nikdy krávu nevidělo ani z vlaku.

Rozloučila jsem se s lidmi na tržišti a vyrazila jsem domů, kde mě čekala trošku očekávaná návštěva. Kupodivu velmi milá…

Vysílání z Kapitolu, začátek dalšího ročníku

Znovu po roce přichází další Hladové hry. Pro mě už předposlední ročník a zatím jsem se vylosování vyhnul. Sedím před obrazovkou a znovu na scénu vystupuje Cézar. Jak já toho chlapa s šíleným úsměvem nesnáším. Ale dívat se na tu šaškárnu je povinnost. Vím to moc dobře tak se jen znechuceně zašklebím a čekám co bude následovat. Když vyjde na pódium prezidentka a přečte "zpestření" pro letošní rok, nevěřícně se dívám na končící pořad.

*Jak já se těším. No jistě, další způsob navíc jak zabít další mladé lidi a vydávat to za soutěž krajů.*

Rozloučím se s otcem a matkou a s omluvou se vypařím z pokoje s televizí a zavřu se k sobě. Představím si své jméno v osudí a pohrávám si s myšlenkou, jak bych si vedl, kdyby mě vylosovali. Pak tu myšlenku zahodím pryč. To je špatně, nesmím myslet na to, co by se stalo kdyby mě vylosovali. ale už se stalo a otec vždy říkal, že na jaké věci myslím, ty si mne také najdou. Doufám že to není v tomhle případě. Chvíli po pokoji přecházím a cítím se jak lev v kleci. jediné co můžu je teď čekat. Nečinnost. Jed, který se dostává do žil a stravuje mysl a mění ji v ustrašené zvíře.

*Nejhorší je smrt vyděšením.*

Zazní mi odněkud z hlavy hlas mého otce, který má tohle přísloví tak nějak rád. Pousměju se. Zítra mám domluvenou schůzku s Elis, která pro mě bude mít nějaké lesní plody. Snad. Aspoň nějaká aktivita. Dojdu ke svému stolku a položím ruku na kování posledního šuplíku. Na chvíli se zamyslím a pak ho otevřu. Na dnu je přívěšek s fénixem. (http://www.carodejnice.com/fotky7665/fotos/gen320/gen__vyr_1821slunecni-fenix.jpg)

Elis má své jméno v osudí už několikrát, i když se snažím pomoct její rodině s jídlem, není ochotná spolupracovat. Přitom je jasné, že kdyby si ode mě víckrát vzala nějaké peníze, nemusela by si brát tolik oblázků. Ale to jí člověk nevysvětlí. Doufám, že si vezma aspoň tohle. Říká se že je to pro štěstí. Položím ho na kraj stolu. Připozdívá se a já dneska už nemám nic, co bych mohl udělat. Vysvléknu se, ještě se protahnu a zacvičím si, aspoň pár sérií kliků, cviků na břicho a nohy. Potom padnu do postele a upadnu do neklidného spánku, plného nějakých divných fantasy monster a lidí používajících magii.

Ráno spíš vyletím, než bych se probudil a vyskočím z postele do obranného postoje. Rozhlédnu se okolo a uvolním se. Jen sen. Otřu si pot z čela, chvíli vydýchávám noc a obléknu se. Ještě mě dnes čeká pár věcí a musím se vypařit celkem brzy. Jdu dolů na snídani a při ní pohovořím s matkou a otcem. Poté odcházím do školy. Víceméně většinu školy ale nevnímám. Ne že by to bylo tak důležité, dnes do nás opět hustí ty kraviny okolo hladových her.

Po škole jdu domů s tím, že jdu ven. Vezmu přívěsek a hodím na sebe nenápadnější oblečení. Koneckonců se chystám do slumů a tam to místy není hezké. Vyběhnu ven a vyrazím nenápadně od domu. Otec ví, kam mám namířeno, ale dělá, že to nevidí. Dnes tam jdu koneckonců pro jeho jahody. Nechce zbytečně mojí matku znervózňovat. Vždy se domluvíme na nějaké kompromisní odpovědi, kde jsem je převzal. Když zmizím mezi úzkými uličkami, vyšvihnu se do okna jednoho domu a odtud na střechu. Jakmile se napřímím na vachrlaté střeše a vítr mi rozcuchá vlasy, cítím se svobodný. Slastně se nadechnu vzduchu a rozběhnu se. Střechy jsou poměrně blízko u sebe a jen minimum lidí se dívá do nebe. Sem tam si dovolím při přeskakování ze střechy na střechu salto vpřed či vzad. Jednou ale dopadnu špatně a málem sletím ze střechy na zem. Jen tak tak se zachytím rukama a vytahnu se zpět.

*Jen machruj, když nemáš před kým.*

Trpce si pomyslím a běžím dál. Poblíž domu, kde bydlí Elis seskočím na zem a náraz na klouby ztlumím parakotoulem. Opráším se a dojdu před dveře. Zaklepu a rozhlédnu se kolem. Moc lidí se tu nyní nenachází, ale to je jen dobře. Čím míň očí vidí, tím lépe.

Po chvilce mi otevře Elisina matka.

"Dobrý den paní Antherwoodová. Jdu za Elis, je doma?"

Po negativní odpovědi a pozvání dál s díky přijímám a posadím se do skromného obýváku, kde ke mě přijde Elisina nejmladší sestra. Po chvíli, kdy se mě snaží přemluvit k hraní ji její matka odežene a posadí se do křesla. Udržujeme neutrální rozhovor, několikrát se otřeme i o téma Hladových her. Rád bych ji utěšil, jak to bude v pořádku, ale ví stejně jako já, kolikrát je Elisino jméno v osudí a nejsem z těch, co dávají plané naděje. Asi po hodině se ve dveřích objeví Elis. Pousměju se a přijdu k ní.

"Vítám tě, i když u Vás doma. Koukám že jsi byla úspěšná"říkám, když uvidím ušáka, kterého tahá z batohu.

"Vím že nerada přijímáš cokoliv ode mě, ale na tomhle trvám. Máme ho v rodině, prý pro štěstí. A myslím, že ho budeš potřebovat víc než já, navíc já na tenhle talisman zrovna moc nevěřím."

Pousměju se když sahám pro přívěšek a podávám jí ho. Kdyby mě slyšela matka, bylo by to na hodinovou přednášku o tom jaký jsem bezvěrec. Ale co, teď bude využit určitě líp.

Doma

Vyměnila jsem u Kuchařky koroptvi za tři mrkve, od mírotvorce jsem dostala celkem slušně zaplaceno. Stačilo to na to, abych koupila ještě vosk a klubko provázku. A ještě mi jedna mince zůstala. Alespoň něco matce ještě dám navíc. Hlavně nejvíc bude za ty lesní plody. Dneska jich je víc než dost, možná bych mohla doma nějaké odsypat sestrám. Hlavně ty maliny, těch je málo vždycky.

Po cestě domů jsem se stavila ještě v obchodě ve městě, kde jsem vyměnila veverušku za pytlík mouky. Samozřejmě pod pultem a hlavně mimo doslech obchodníkovi manželky. Vždycky mi dal něco navíc, když mohl. Ona mě spíš vždycky vyhnala.

Otevřela jsem dveře do domu, a aniž bych se po místnosti rozhlížela, vyrazila jsem rovnou ke kuchyňskému stolu, kde jsem začala vytahovat věci z batohu. První mouku.

„ Mámíí jsem doma. Budu od tebe potřebovat něco do školy!“

Zavolám na ní. Ano budu potřebovat omluvenku. Jinak by z toho byl opět velkej průšvih. Jenže kdo by hleděl na nějaký ten postih ve škole, když potřebuje uživit čtyři hladové krky. A dneska se podařilo vydělat pěkně no ne.

Překvapeně jsem sebou trhnu, když zahlédnu pohyb a následně zaslechnu i hlas. Otočím tím směrem hlavu a usměju se na naší milou návštěvu. Zapomněla jsem, že má přijít k nám, úplně mi to vypadlo. No co, člověk občas zapomíná, na to se neumírá nebo jo?

„ Zdravím, Nathe. Jo povedlo se mi něco chytit, to je pravda.“

Povím mu s úsměvem, jakmile vytáhnu ušáka z batohu a položím ho na stůl vedle džbánku s lesními plody. Z batohu vytáhnu ještě klubko a vosk a samozřejmě i tu mrkev. Když odkládám mrkev na stůl, zamává mi tím řetízkem před očima. Trošku nejistě sleduji řetízek s přívěškem, který mi chce věnovat pro štěstí, pak se ale zamračím.

„ Tak to ne.“

Zakroutím hlavou.

„ Dohoda je dohoda Nathanieli. Vždy jste mi za lesní plody platili. Jestli je chcete směnit za věci, tak s nimi raději půjdu na černý trh, to víš moc dobře.“

Vezmu džbánek s plody do dlaní a o kousek ucouvnu. Vyberu z ní několik malin a ty položím na stůl.

Nedorozumění

Podivam se na Elis trochu zmateně.

Ale já ti tim neplatím za ty plody. Já ti to chci dát, pro štěstí. Na tyhle věci moc nevěřim. Za ty plody ti samozřejmě zaplatím tak jako obvykle.

S tim vytáhnu z kapsy mince a podám ti je. Spolu s nimi ti dam i ten přívěsek.

A nehodlám o tom diskutovat.
Usmeju se a pomalu se začnu vychystavat k odchodu. Akorát počkám na ty jahody, nechci moc zdržovat , každý z nás má svých starosti a prace dost.

Malinké nedorozumění

„ Jenom tak? Nathe, to přeci nemůžu přijmout.“

Vydechnu tiše. Tváře mi trochu zrůžoví. Už je to velmi dávno kdy jsem dostala od někoho nějaký dárek. A ještě ke všemu tak drahocenný.

* Jenže je to vůbec slušné, přijmout to? *

Ono mi toho ale moc jiného nezbývá. Prostě mi řetízek vtiskne do dlaně i s penězi za lesní plody, které si od mě vezme.

„ Je tam… toho víc než jenom Jahody. Jsou tam i borůvky, ostružiny a pár malin. Ty jsou letos obzvlášť vzácné.“

Promluvím s úsměvem. Raději se bavit o ovoci, než se přít o řetízek. Když mi ho chce dát, asi k tomu nějaký důvod má. A nebo je to prostě jenom rozmarný syn Starosty. Jak by v tom mohlo být něco víc, třeba to že by mu na mě nějak záleželo. To určitě ne.

Na chvíli se zarazím ve vlastních trochu zmatených myšlenkách a proto mi unikne, že už se za ním skoro zavřeli dveře. Rychle zatřesu hlavou, abych rozehnala všechny ty pomatené myšlenky a vyběhnu za ním.

„ Děkuju Nathe!“

Zavolám za ním a s úsměvem mu zamávám. Zůstanu ještě chvíli stát jen sleduji jak mizí v mezi polorozpadlými budovami.

„ A Džbánek vrátit!“

Křiknu za ním se smíchem, ale to už vidět není. Snad mu to dojde. A když ne, no tak si pro něj prostě přijdu, no co. Zavřu dveře a opřu se o ně s podivným úsměvem na rtech. Matka na mě kouká skoro jak sůva z nudlí, Bella nic nechápe. Annie díky bohu není doma.

„ Co je?“

Zeptám se poněkud zmateně, když vidím matčin pohled, který následuje takový výmluvný úsměv.

„ Nic Nic, Elis. Vůbec nic.“

Přijde až ke mně a pohladí mě po vlasech. Vezme mi z ruky řetízek a připne mi ho na krk.

„ Vypadá moc hezky.“

Nevím co tím myslí, ale popravdě raději to přisuzuji tomu přívěšku. Že myslí jenom a jenom ten přívěšek. Nechci si připustit nic jiného.

„ Děkuju mami.“

Pousměju se. Objala mne a já jí krátce objetí opětovala, pak teprve až mě opět pustila se vydala do kuchyně a začala se starat o toho králíka.

„ Večeři máš na stole, Annie přijde každou chvíli, měla by jsi si jít lehnout a odpočinout si. Zítra už do školy prostě musíš.“

Já to vím moc dobře, že musím. Komu by se tam ale chtělo hm? Nikomu a hlavně vůbec ne mě. Nerada tam chodím. Umím všechno, co potřebuju. Beztak budu živit svojí rodinu lovem. Nemám nejmenší naději na to, že mě zaměstná někdo z města a nebo, že se tam vdám. To je ještě méně pravděpodobné. Jestli bych se vůbec někdy chtěla vdávat. Asi ani ne.

Večer utekl jako voda. Přívěšek od Nathaniela jsem už nesundala. Začala jsem nad ním přemýšlet až ve chvíli, když jsem opět ležela ve své posteli. Zbytek rodiny už dávno spal a já jen ležela a civěla do zdi. Teprve až teď jsem si ho dobře prohlédla. Ladné tvary křídel a pírek. Fénix. Ten jenž povstane z popela.

Lehce jsem ho sevřela v dlani a zavřela jsem oči. Nebyla to zrovna klidná noc. Nevím proč ale tyhle sny nemívám tak často. Pravda, o neštěstí v dole se mi zdává často. Ale takové ohnivé sny jsem ještě neměla. Příliš mnoho plamenů v mém okolí. Mnoho zvláštních zmatených tváří.

Ráno k sobě přicházím sotva prospaná. A dokonce vstávám poslední. Budí mě Annie, abych vstala do školy, že je to potřeba.

Celá polámaná se vymotám z deky, obléknu se. Obuju si boty, rozčešu vlasy, pro dnešek si je nechám rozpuštěné. Unaveně projdu bytem až pro tašku s učením, sotva všechny doma pozdravím. Málem zapomenu i svačinu. Dneska se mi nespalo moc dobře.

A ve škole to probíhá vlastně skoro stejně. Zdravím sice slušně každého, ale dneska se s nikým ani moc nevybavuji. Sestry zavedu do tříd a pak se usadím ve své třídě ve své lavici. Sotva vnímám. Většinu času si pohrávám s přívěškem na krku, ale nikomu ho moc neukazuju. Ještě by se chtěli vyptávat. A já nemám moc v lásce otázky, na které se těžko odpovídá. Odpovědět totiž, že ho mám zrovna od Nathaniela, asi by to na něj nevrhlo zrovna pěkné světlo. A nebo by mě považovali za zlodějku a to by bylo asi ještě horší. Jasně porušuju jeden zákon za druhým, ale nejsem zloděj. To rozhodně ne.

Celý týden proběhl v podobném duchu. Ráno do školy, odpoledne do lesa, večer na trh. V pátek jsem do školy nedorazila, opět. Prostě jsem se musela vypařit. Musela jsem vypadnout do lesů. Znovu nalovit a tentokrát co nejvíc. Vyrážím z domu ještě před svítáním. Dnes bude až moc práce a já musím udělat pro svojí rodinu, co jde. S tím kolik je lístečků s mým jménem v osudí, je hodně velká šance, že vylosují mé jméno.

Když se pozdě v noci vrátím domů, obtěžkána přecpaným batohem, košem a ještě taškou přes rameno věcmi, které jsem na trhu získala za své úlovky, matka jenom zírá. Utahaně to všechno vyskládám. Matce košík bylinek, které nejčastěji používá úhledně svázané provázky. Maso, zeleninu, pečivo. Sýr. Tolik jídla jsme snad ještě neměly. Nevím proč mám pocit, že ho budou potřebovat. Zásoba mouky, loje, provázků. Nové křesadlo.

Všechno to pořádně poukládám a vydám se spát. Pro tentokrát ale vlezu do postele k matce a sestrám. Chci být s nimi. Dnes mám nějak moc zvláštní potřebu být prostě s nimi. Jako by se mělo něco ošklivého semlít.

Otevírání obálky
Časy se mění nebo spíš čas se mění s tím jak se mění svět.Čas je nekonečný relativní,čas je bezvýznamný a přesto je to to jediné co má význam.Čas se nemění mění se jen osudy.Kdyby někdo cestoval zpět a pověděl vám co se stane pochybovali by jste o jeho zdravém rozumu.Kéž by tomu tak bylo ...
Ano můžete mít tyhle myšlenky pokud si je necháte čistě a jen pro sebe.Nikomu nevěřte ani svým nejbližším.Máte přikázáno být šťastní no tohle zrovna přikázáno nemáte,ale další věci ano.A tak se tak tvařte někdy tomu i uvěříte.
Ano já tomu věřím.Než opět přijde čas ...
A ten čas přišel a s nimi i pochyby ty se kterými jsem se neodvážila komukoliv svěřit.Současný systém funguje už dostatečnou dobu a funguje dobře.Navíc projevit teď jiný názor není bezpečné.Dřív vám hrozilo že vás zavřou možná vás i zmlátili,ale pak vás stejně pustili neboť mít jiný názor bylo jen přestupek.Ale dnes je ten den blíží se sté Hladové hry neboli též čtvrté čtvrtohry.
Ja říkal už Cézar:Chléb a hry.Velmi trefné protože Caesar tu skutečně mluví.
Současná sledovanost předčí i dřívější sledovanost Super Bowlu i když na ten se nemuseli všichni dívat.Tedy více méně pokud jdete s proudem nakonec vám to tak už nepřijde.Pokud všechno je dobré a vy jste v bezpečí čemu je vám volba?
Ano tradice a vize.Jistý muž jménem Hitler měl taky jistou představu ...
Není špatné hledat informace pokud si necháte to co zjistíte pro sebe.Je jiná doba nenajde se žádný hrdina protože ani není před čím zachraňovat.Nebo možná je,ale kdo si na to troufne?To co slyším pak mně moc nezaujme.
Příšera a fantasy to znamená co?To je všechno?Ne rozhodně ne.Co bude dál je ve hvězdách.

Týden před Sklizni

Po příchodu domu jsem odnesl otcovi jahody. Prohodili jsme spolu par vět a ja pote sel k sobe do pokoje, natáhl se na postel a přemýšlel. Nebo spíš než přemýšlel, nechal jsem myšlenky volne plout a jen sledoval, kam se ubírají. Ze zamyšlení mě vytrhne az volání k večeři. Sejdu dolů, k večeři je jako dezert mačkane jahody se smetanou. Po dobře večeři sedim ještě asi dvě hodiny a povídáme si o všem možném. Jen Hrám se vyhýbáme. Potom vyjdu do pokoje a po chvilce usnu.

Celý týden probiha dost jednotvarne, ale je vidět jak se všichni připravují na Hry. Krom doručení džbánu zpet Elis se činnosti točí okolo školy, posilování, běhu a jídla. Převážně. Pak ještě rozhovory s otcem, který mi dava dobre rady, které se dají využít i v Hrách. A potom nastává poslední večer, kdy na všechny dolehne podívaná atmosféra očekávání neodvratneho. A moje myšlenka je co budu dělat, když mě vytáhnou....

Den sklizně

Stála jsem na náměstí přeplněném lidmi. Byly jsme jako v konzervě od sardinek. Všude známé tváře, které se dívali na podium, na kterém stála šíleně vyfintěná kapitolanka a promlouvala k nám. A pak sahá do velké baňky, na tváři divný úsměv, který je u ní vidět každý rok a hrabe. Vlastně jenom sáhne a vytáhne lístek. Rozdělá ho a nadechne se.

„ Annabeth Antherwoodová!“

Rozhlédne se po davu dívek. Ani jedna se nehýbá. Nic…

„ Annabeth Antherwoodová, kde si? Pojď sem.“

A mě z hrdla vylétne jenom rychlé: „ Ne!“

Probrala jsem se. S výkřikem. Po čele i po zádech se mi kutálely kuličky ledového potu. Zrychleně jsem oddechovala, zatím co jsem si začala uvědomovat, že to byl jenom sen. Jenom noční můra. Shodila jsem nohy z postele a lokty si opřela o kolena, abych si mohla podepřít hlavu.

Venku byla ještě tma. Taková tma před svítáním. Těsně před rozedněním, kdy je největší zima a chlad. Vím, že venku nikdo touhle dobou nebývá a proto se z postele zvedám, natahuju si kalhoty a bosá vycházím ven. Ze studny vytáhnu džber ledové vody a poleju si s ním hlavu. Pak se opřu o studnu a zadívám se na hloubku, jaká tam je. Bylo by to tak snadné, všechno tady nechat. Zbavit se všech starostí. Ale nejde to. Ne. Teď mě tu potřebují.

Tiše jsem se vrátila domů, do obytné místnosti, kde jsem zatopila v krbu a začala jsem chystat snídani. Nesměla jsem dovolit, aby se teď něco změnilo. Uvařila jsem čaj, nachystala každému chléb s masem a vše přichystala na stůl. První vstala matka.

„ Slyšela jsem tě vykřiknout, co se ti zdálo?“

„ Nic mami. Nic. Všechno bude dobré. Hlavně se teď musíme nachystat.“

Pokusila jsem se na ní usmát, ale s dnešním dnem to nešlo asi nikomu. Před sestrami se musím ale tvářit aspoň tak, že jsem neztratila dobrou náladu. Že se mi nic nezdálo a že nikoho z nás nevylosují.

Matka to raději nechala být. Chápe co se děje. A asi i ví, co se mi zdálo, tak strašného, že jsem se vzbudila s výkřikem. Hlavní ale je, že se snaží to prostě nerozmazávat. Oběma by nám to uškodilo.

Pomohla mi přichystat snídani, pak šla pro vodu. Nachystala hrnce na ohřátí vody, kterou tam ze studny začala nosit.

Annie a Bella vstávaly současně. Obě rozespalé a pomuchlané, jako právě vyorané myšky. Už to mě donutilo usmát se. Annie držela Bellu za ruku a ta se jí zjevně nechtěla pustit. Obě se s pozdravem usadily u stolu a začaly jíst. Jako obvykle. Akorát nikomu z nás zrovna do mluvení moc nebylo.

Dopomohla jsem matce s vodou, naplnila první vanu, aby se mohly dvě u stolu najíst a spolu s ní jsem se usadila u stolu a pustily jsme se společně do snídaně. Proběhlo to všechno moc tiše. Dokonce i Bella cítila, že bylo něco špatně. Vídala to každý rok, proč by si to teď nezačala uvědomovat, že?

Bella i Annie se koupaly spolu, aby to šlo rychleji a hlavně aby se šetřilo s vodou. Pak se rozhodla máma, že se okoupe po nich a mě nechá čistou vodu pro samu pro sebe. Nechala jsem to na ní. Tím, že jsem šla poslední, jsem si to mohla pořádně užít. Což se nestávalo zase tak často. Ty tři byli po koupeli, když už bylo pomalu deset. Moje voda byla už snad šestkrát převařená a doplněná, ale Belle se prostě z vody nechtělo. Byla jsem znervózněná z toho, že jim to tak trvalo. Možná pro to jsem přecházela po obytné místnosti jako zvíře v kleci. Z hlavy jsem nemohla vypudit ten sen. Tohle se Annie nemůže stát. Určitě ne.

Nevrle jsem za sebou zabouchla dveře koupelny a vlezla jsem si do vody. Horké vody. Matka mi přichystala čisté plátno a hlavně jakousi její mátové mýdlo či co na vlasy a tělo a taky pořádný kartáč, abych se mohla dobře umýt. Potopila jsem se až po nos a zavřela jsem oči. Zapomněla jsem si i sundat ten přívěšek od Natha. Nějak jsem si na něj zvykla.

Taky mi trvalo než jsem se donutila z vody vylézt a usušit se. Vlasy jsem si prozatím nechala rozpuštěné, aby rychle proschly. Když jsem vyšla z koupelny, holky už byli připravené, oblečené a učesané. Annie to opravdu slušelo. Měla moje staré tmavé šaty s puntíky, které jsem nosila právě na den sklizně.

Bella pro změnu měla šatičky po mě i po Annie. No hold jsme nebyly nijak movité, takže se tu dědilo vlastně všechno. Ještě, že žádná z nás nebyla kluk.

„ Pro tebe mám taky šaty, Elis. Máš je na posteli.“

Usměje se na mě matka a já jen pokývám hlavou a vydám se do ložnice. Na mě čekají zelené šaty. Vím, že jsou její. Ukázala mi je už dávno. Ale nevěřila jsem, že by mi je někdy vypůjčila.

Celá jsem se pořádně usušila znovu, hlavně vlasy, abych šaty nenamočila a oblékla jsem se. První čisté spodní prádlo, pak šaty. Byli tam i starší černé střevíčky, mě sice o číslo větší, ale tím, že je nad kotníkem drželi stužky, tak to nevadilo. A stejně v nich přece nebudu tak dlouho na to, aby se mi udělali puchýře no ne? Rychle jsem se obula a vyšla zase do kuchyně.

„ Strašně ti to sluší, Elis.“

Výskla Annie a užuž se hrnula k mým vlasům. Vždycky měla strašně šikovné ruce na různé účesy, možná to bylo pro to, že jsem se vždycky nakonec nechala ukecat, aby si s mými vlasy mohla hrát.

„ Tobě taky, Annie, tobě taky.“

Opětovala jsem jí poklonu a usadila jsem se na židli. Stejně by mě s tím kartáčem dohnala. Proti ní jsem v tomhle prostě neměla šanci.

Netrvalo moc dlouho a měla jsem na hlavě jednoduchý, přesto velmi pěkný účes.

„ Nemusela si se s tím tak drbat. Stejně až skončí sklizeň, zase to svážu do copu a vyrazím do lesa.“

Pokusím se jí rozesmát. Nikdy neměla ráda, když jsem se hned zase přečesala, ale teď se smát začala. Potřebovala vědět, že se vrátím a že budu s nimi doma. A i když jí tohle asi moc jistoty nepřidalo, asi se cítila víc v bezpečí.

„ Měly by jsme vyrazit. Ať nepřijdeme pozdě.“

Promluví trochu zdráhavě matka a já se přestanu usmívat. Annie už se nesměje a jenom kouká do země. Chytím jí za ruku a pokusím se na ní povzbudivě usmát.

„ Nic to není, Annie. Nic ti nehrozí.“

Obejmu jí a vydám se s ní ke dveřím, za matkou a malou Bellou. Většina cesty je společná pro všechny z nás. Matka se s Bells oddělí na okraji náměstí a půjde k ostatním matkám a malým dětem. Já s Annie pokračuji až k frontě, která vede ke stolu s mírotvorci, kteří si nás zapisují. Kapitol má přesné údaje o tom, jak staré děti kde jsou a vůbec kolik jich je. Neuvěřitelně dobrá kontrola populace.

Chvíli to trvá, než se dostaneme na řadu, pomalu už začínám nervóznět, a proto zaměstnávám volnou ruku hraním si s přívěškem od Nathaniela. Teď je mi úplně jedno, kdo ho vidí. On se stejně nikdo asi dívat nebude. Ne v mém okolí. Všude jsou smutné vystrašené a vystresované tváře dětí. Hlavně těch, jejichž jméno je letos v osudí poprvé a těch, kteří tam mají těch lístečků nespočítatelně.

„ Další!!“

Ozval se popuzený hlas muže, když jsem se jakýmsi zázrakem objevila u jeho stolu. Annie sem stále držela za ruku trošku za sebou, tu druhou ruku jsem držela na přívěšku. Zatřásla jsem rychle hlavou a natáhla jsem ruku z přívěšku, možná malinko mechanciky, aby mě píchl do prstu a krev otiskl do sešitu. Zamračeně jsem poodešla stranou a počkala, až totéž udělali i Annie, která si prst strčila do pusy.

Odvedla jsem jí až k její skupině, stejně starých dětí, těch co tu byli svým způsobem poprvé.

„ Bude to dobré Annabeth. Bude to dobré. Musíš počkat tady a až to skončí, přijdu pro tebe, ano?“

Kývla mi v odpověď. Měla strach a já vlastně taky. Řekněte mi, kdo tady strach vlastně neměl? Měli jsme ho všichni. Celý Panem, snad až na Kapitol, všichni měli strach. Kapitolané strach neměli. Oni byli v bezpečí. Přejídali se, nosili odporné oblečení a užívali si Hladové Hry.

Naposled jsem sestru políbila na čelo a nechala ji stát na okraji skupinky dívek, která se až nepřirozeně moc choulila k sobě. Vyrazila jsem ke své skupině dívek. Bylo nás taky docela dost. Možná pro to tu pro mě byla stále velká šance, že nevylosují zrovna mě. Všichni tady tam měli své jméno. Všem nad hlavou vysel terč. A každému se ulevilo pokaždé, když zaslechl cizí jméno. Ano. Je to sobecké a odporné, ale je to tak. Ulevilo se mu, protože věděl, že další rok bude na živu. A i když by to byl jeho nejlepší přítel, v tu kratinkou chvíli, kdy bylo vyřčeno cizí jméno, to bylo osvobozující. Teprve po tom přišel smutek a strach o přítele.

Stála jsem na kamenném náměstí, zatím co se postupně plnilo lidmi. Stále se mi do hlavy vracela vtíravá noční můra a neustále jsem se ji snažila vyhnat. Dneska byl vážně hodně špatný den.

Náměstí je přeplněné k prasknutí, když se najednou otevřou dveře u budovy soudu, kde bylo vystavěno podium pro tuhle příležitost a z nich, v doprovodu několika mírotvorců, vyjde Rozie Renefarová. Ve svých příšerných černých šatech s vlasy laděnými do bíla, vymotanými až kamsi… kamsi do háje. Na vysokých podpatcích, na kterých vypadá jako by na nich neuměla, protože se při každém kroku kynklá ze strany na stranu, přesto jde sebejistě a rozhodně. Míří si to rovnou k mikrofonu, který tam na ní čeká a okamžitě se ho ujímá s poněkud zvláštním úsměvem.

Za Rozií vyjde na mol opitý Rick Greenwood. Sotva stojí na nohou, možná pro to ho hodně rychle usadí na židli a nechají ho tam, než se mu něco stane.

Rozie začne svůj každoroční proslov, pustí film o strašlivé válce, kde umřela spousta lidí a nakonec zahlásá to strašlivé heslo: „ Nechť vás vždy provází štěstěna!“

*Od ní to zní tak nechutně sladce až se mi z toho všeho snad zkazí zuby.*

Jenže pak začne o losování. Celé náměstí je naprosto potichu, snad jako by tu bylo liduprázdno a ne přeplněno jak v konzervě se sardinkami. Všichni upřeně sledují kapitolanku na podiu a čekají. Čekají na to, až vylosuje první dívku. A mě se opět vrací ten sen. Sen z dnešní noci, který mě děsí celý den.

Přešla trošku vratce po podiu ke kouli s dívčími jmény. Bylo jich tam strašně moc. Celá ta velká koule byla z třičtvrtě plná. Ne že by jich u chlapců bylo míň, ale mě to tak v tuhle chvíli přišlo.

Vytáhla lístek. Přeťapala zase k mikrofonu a tam ho začala, na můj vkus moc pomalu, rozbalovat. První přečetla jméno nejspíš v duchu, protože jí pár vteřin trvalo, než ho vyslovila.

„ Elisabeth Antherwoodová!“

Napětí se v tu chvíli nedalo ani krájet, tím by nůž prostě neprošel ani nevím, jak nabroušený by musel být. Když se však náměstím rozezněl její hlas, ozvalo se zvláštní zašumění.

V tutéž chvíli se mi zastavilo srdce. Na vteřinu… na dvě. Možná na pět. První co jsem ucítila bylo to, jak mi poklesla trošku udiveně brada. A pak ty pohledy. Srdce mi naskočilo až ve chvíli, kdy mé jméno zavolala znovu. V tu chvíli jsem se probrala. Kéž by mě v tu chvíli vážně trefilo. Neměli by splátce, kterého vylosovali. Nevím co by udělali, možná by losovali znovu… a nebo by pro letošek měli jenom chlapce z dvanáctky. Ale ne. Mé srdce se rozbušilo. A to tak silně, že jsem v tu chvíli neslyšela vlastně nic víc.

Zatřásla jsem hlavou a polkla jsem. Nohy mě nechtěli poslechnout, přesto jsem se nějakým zvráceným zázrakem dala do pohybu. Přišli pro mě čtyři mírotvorci. Vstoupila jsem mezi ně.

Zaslechla jsem výkřik. Vyděšený plačtivý výkřik. Annie. Hnala se za námi a křičela z plných plic to své: „ Ne!“

Otočila jsem se a chytila jí do náručí. Nechtěla jsem jí pustit, ale musela jsem.

„ Annie… Annie slyšíš? Vrať se.. Prosím vrať se. Jdi k matce! Slyšíš?!“

Někdo nás násilím odtrhl. Mě nechali stát, ale jí odstrčili tak silně, že upadla na zem a odřela se. V tu chvíli mi najednou vyletěla ruka proti tomu mírotvorci, který to udělal. Sevřená v pěst se setkala s jeho obličejem. Lépe řečeno s místem těsně pod nosem mířená ze spodu nahoru. Zavrátila se mu hlava a přepadl do zadu na několik dívek, které začaly vyděšeně křičet. A já dostala ránu do zad a další do obličeje. V tu chvíli mi to ale bylo úplně jedno. Složila jsem se na kolena v bolestech. Najednou mě někdo sevřel pod pažemi, zvedl na nohy a odvlekl na podium. Tam mě postavili, naštěstí mě nemuseli podpírat. Tohle si asi někdo pořádně odnese až to uvidí v kapitolu. Asi to bude nějaký mírotvorce, protože mě už potrestat stejně nemůžou. Co by mi tak teď mohli udělat?

Dívám se na dav zděšených tváří. Cítím, že mi po ze rtu stéká cosi horkého, ale ignoruji to. A docela zdárně, protože záda mě bolí. Opravdu hodně. Ovšem lepší faktor, který pomáhá ignoraci všeho, než bolest, je strach. Strach, který začíná svazovat celé mé tělo. Uvědomění si, že teď stojím na tom podiu, na kterém jsem za žádnou cenu nechtěla stát. A že za… několik dní umřu.

Někde v tom davu je matka a mé dvě sestry. Za chvíli se s nimi rozloučím a už je nikdy neuvidím. A nebo uvidím? Dokážu vyhrát?

Možná na to bych měla myslet, jenže já mám v hlavě duto. Duto jako by mi tam něco vybuchlo a někdo velmi pečlivě všechny drobečky co zbyly, smetl a vysypal někde hooodně daleko.

Rozie značně rozhozená mým výstupem a vším, co se dělo tam dole, se vydává vylosovat chlapce. Někoho, kdo bude stát po mém boku, dokud nezačnou hry. Všímám si jejího starostlivého výrazu, který ke mně vrhá, když trošku zavrávorám. Rozechvěle stojím na místě, kousek od té prokleté koule, kde je ještě několikrát zasazené mé jméno. Nevím jestli má strach o to, že by tenhle výstup mohl ohrozit její karieru a nebo o mě a nebo dokonce má strach ze mě, ale teď je mi to opravdu jedno.

Sledovali mě ještě ale jiné oči. Tady na podiu. Někdo, kdo se do teď projevil jenom jako potížista a opilec. Muž který kdysi dávno vyhrál hladové hry a teď z něj byla troska nad všechny trosky. Neotočila jsem k němu pohled, snad jen na kratičkou chvíli. Na chvíli kdy jsem zahlédla záblesk v jeho jinak zpitých očích. Seděl tam na židli a do teď vypadal, že si neuvědomuje naprosto nic z toho, co se děje, ale můj incident v něm zjevně vzbudil jakýsi zájem.

Překvápko

Je večer a já se s rodinou dívám na starou telku, moc často se nedíváme na televizi ale dnes je výjimečný den. Dnes je totiž den, kdy se otevírá první obálka před sklizní. Všichni napjatě poslouchají a sledují ústa prezidentky. A teď to přijde.,, Cože? To jako budu naháněná na zabití a ještě budu muset sama zabíjet?"Mamka mě začne utěšovat ,, No malá změna přece neuškodí, bude to zajímavé. Jsi přece šikulka a se zbraněmi to umíš.Budeš muset být neustále v pozoru a hodně si všeho všímat."
Zvrátím panenky a prásknu dveřmi za mnou je jen slyšet ,,Však víte, kde mě hledat."Myslela jsem tím na půdu, kde cvičím a trénuji. Moje útočiště, můj pokoj. Ano mám tu i postel ale nespím tu pořád.
Lehnu si na žíněnku a začnu dělat shyby.Už jsem skoro u 100ky, když v tom někdo zaťuká. Podle ťukání už i vím, kdo to bude. ,,Pojď dál dědo, ale nesnaž se mě utěšovat."dál pokračuji ve shybech a když už je děda na půdě tak si jdu sednout a napít se.
Už vidím ten jeho výraz ,,No joo nemusela jsem s těmi dveřmi zas tak prásknout.",,Ne o to nejde, jsi připravená??? " ,,Jo jsem, vždyť víš, že jsem trénovala víc než obvykle." Děda zajde na schody pod půdou a pak mi něco podává.
,,Na tu máš, ukoval jsem pro tuhle příležitost."
,, No páni dědo..."obejmu ho,,díky."
Vybalila jsem z látky velkou sadu zoubkatých i nezoubkatých nožů, nožů s pilkou nebo nože propojené s kanálkem na jed a to samé u sekyr a dýk či mečíků. ,,Vypadají skvěle, naprosto báječně.",,A podívej se na rukojetě, jsou tam tvé iniciály a ornamenty v tvých barvách.Máš dokonce domluvený i dres v těchto barvách ale o tom pššš.",, Jak- jak- jak to???Vždyť na ten dres jsme přece neměli peníze ne?",, No neměli ale když tě lidi mají rádi tak se na Tebe i složí nebo dokonce ti něčím přispějí víš.A to máš dar od naší rodiny a přátel."Den se blížil ke konci a já stále neměla chuť jít spát. Nakonec jsem si ještě zaboxovala do pytle a pak jsem uznala, že bych už mohla být natolik unavená, že půjdu spát.

Obálka

Za pár dní na to přišla pošta. Každý z kraje byl zvědavý zda jeho dítě tam bude nebo ne. Vylosování změní životy jedné rodiny z kraje. Konkrétně mojí rodiny. Všichni se sešli v obýváku nad tou zdobenou obálkou.Asi se tak i děje u ostatních rodin.,,No tak do toho Chloe."Vybídla mě mamka je vidět, že jsou všichni netrpěliví a zvědaví. Nakonec jsem vzala nůž na dopisy a udělal úhledný řez.No mohla bych být i řezník.A je to i dobrá přezdívka dokonce.Jde z ní respekt a strach. Nějak jsem se zasekla a tak do mě děda šťouchnul.,,Pardon nějak jsem se zamyslela."Pomalu a napjatě vyndávám papír z obálky.
Úhledným písmem tam je
Milá slečno Chloe Rungová
Byla jste vybrána jako dívka splátců kraje 5 do 100th Hunger Games. Tímto jste oficiálně pozvaná do Kapitolu, kde s Vámi bude vše řádně sjednáno. Očekáváme Vás za 3 dny.

Za kapitol prezidentka Catherine Snow

Podívám se po všech v místnosti a tiše pronesu ,, A máme jasno, buď se vrátím jako vítěz nebo se nevrátím vůbec." Všichni se seskupili kolem a objali mě. Tu chvíli jsem si užívala, když už se mi zdála moc dlouhá musela jsem zasáhnout ,, No ták lidi..ještě jsem tu do Kapitolu mám přece jet až za 3 dny." Táta pak odešel za chlapi z práce do hospody, aby to oznámil a zapil. Mamka šla rovnou dělat přípravy a děda mi ještě dal složitý medailon, kde byla fotka každého člena rodiny.,,To máš, abys nás měla vždy nablízku. Medailon je ze stříbra a chirurgické oceli. A když ho otočíš"na to ho otočil párkrát ho nějak přeskupil a byla z něho miny dýka ,,vidíš a máš dýku".Vzala jsem si ho rovnou kolem krku a sedla si děda odešel zas k sobě a já v obýváku zůstala sama.
Vytáhla jsem si všechny knížky o první pomoci, o jedech, o střelných zbraních prostě knížky o všem s čím bych se tam mohla setkat.A dala jsem se do studia. Aspoň se tak uklidním.

Sklizeň

Tak a osudový den nastal. Tedy přesněji řečeno, jeden z osudových. Konec konců, opakuje se každý rok. Ráno se probudím z velmi neklidneho spánku, a vstávám celý zatuhly z postele. Ani se neoblikam a zacvičim si, aspoň co se tyce uvolnění svalů. Potom jdu na snídani, na kterou je chléb se sýrem a šunkou, a čaj. Pote mě čeka horka koupel, kdy se poradne vydrhnu a vylezu az je voda téměř studena.

Na posteli mam od matky přichystaný slavnostní oděv. Když už to má byť ta slavnost. Matka je od rána velmi nesva a je i na otci vidět, že je nervózní, kdo by taky nebyl, to dá rozum.
Potom, az dokončím všechny potřebne věci, vydávám se s matkou a otcem na na náměstí. To se začíná plnit. Já se jdu zapsat, jako syna starosty mě vezmou ihned, za doprovodu probodavajicich pohledu ostatních. Mysli si, že mě se nemůže nic stát, že snad v osudí ani lístek nemam, a jdu tam jen do poctu. Kéž by.

Za radim se mezi sve vrstevníky a čekam. Když vyjde losovatelka pro nás kraj, zasklebim se. Zase ta komedie. Potom vidím i Ricka, opilce, kterého čas od času vidam. Ten zase vypadá.

Ovšem když vylosuji Elis, skubnu ve mě.

*Další důkaz, že přívěsek pro štěstí není nic jiného než kravina.* pomyslím si smutne a divam se, jak ji vlečou na pódium, i jak dobře migrénou pěstí skoli dozorce. Když ji začnou bit, vyrazím dopředu a chytnou e az ruce, které mě strhnou dozadu. Klepu se a vidim jak ta nádhera přechází k osudí chlapcu. A pak s lístkem zpet k pultu.

"Nathaniel Bergsteel. " zvolá a v tu chvíli se pro mě zastaví čas. Pohlednu na ni, na rodice, kterým se usazuje ve tvářích zděšení a zbytek lidi, kteří na mě míri pohledy.

"Jsem tady." Zavolám a stisknu čelisti az mi vystoupi na krku zily a ruce severu v pěst. Pomalu se prodiram kluky, kteří mi ochotne dělají cestu a rukou strhávám ruku dozorce, který mě vezme za loket.
"chodit ještě zvládnu, díky."
Zavrcim a pomalu jdu a postavim se k osudí chlapcu. Celou dobu na sobe cítím Rickuv pohled.

Další rána pod pás..

Sledovala jsem ženu, jak sahala do baně s jmény chlapců a jak šla zase zpátky. Musím přiznat, že otékající ret nebyl zrovna nic moc, ale víc boleli ty záda. Možná proto jsem začínala mít více a více tupí pohled.

*Hlavně se teď nesmím složit. Ne teď. Až budu ve vlaku. Až budeme pryč z kraje, pak už to bude jedno. Hlavně se teď nesložit bolestí.*

Trochu nepřítomně zamrkám, když si všimnu jak lísteček otevírá.

„ A teď splátce z řady chlapců.“

Promluví do mikrofonu. Nevím jestli to tak opravdu je, ale jistě se jí hlas chvěl. Tvář ale udržovala sportovně klidnou. Asi se snažila všechno přejít aniž by si prostě čehokoliv všimla. Jenže ona si všimla. A Celý panem taky.

„ Nathaniel Bergsteel.“

Prostě a jednoduše vyhlásila jméno. Jako by to nic nebylo. A mě zatrnulo podruhé.

*Natha… ne.*

Přešlápla jsem z nohy na nohu a sledovala jeho příchod k nám. Postavil se na místo vedle baňky s chlapeckými jmény. Odtrhla jsem od něj pohled a zadívala jsem se na lidi pod jevištěm.

Bylo ticho. Všichni nás pozorovali. Bylo to nepříjemné.

„Tak. Toto jsou splátci za dvanáctý kraj!“

Musela to opravdu říct tak vesele? Asi ano, rozhodně se u toho usmívala, jak měsíček na hnoji.

„ Podejte si ruce.“

Výskne na nás. Nadechnu se a vydechnu. Otočím se trošku kostrbatě k Nathanielovi a zadívám se mu do očí. Přívěšek na krku se mi zaleskne a já trochu nejistě natáhnu pravou ruku. Klouby na ní jsou zarudlé, do večera to jistě pěkně nateče.

Mlčím. Co bych taky měla říkat. Začít tu výskat jako bláznivá? Ne. To přeci ani nejde.

„ Úspěšné hladové hry! A kéž váš vždy provází štěstěna!!“

Zahlásila na konec. To bylo ukončení celého tohohle pitomého divadélka. Vzala mě dost nejistě za paži, jako by si myslela, že jí snad taky jednu natáhnu a stejně tak chtěla vzít i Natha.

Okamžitě nás odvedla do budovy soudu, kde nás rozdělili do dvou místností. Čekalo nás rozloučení s rodinami…

Rozloučení

Divam se bez jakéhokoliv výrazu na ostatní z kraje. Mel bych mít v hlavě hrozne otázek proc já a ne nikdo jiný. Ale nemam. Když uslyším abychom se chytili za ruce a uvidím odrene klouby na Elisinych rukách, chytim ji tak, aby ji to co nejméně bolelo. Už takhle dostala po letech celkem solidně a nejspíš to boli jak cert. Pak mi jen něco bleskne hlavou. Zvednu naše spojene ruce do vzduchu a chvilku je tam necham. Pak je spustím a nechám, aby nás odvedli.

V místnosti, kam mě dovedli, sedi matka s otcem. Sednu si k nim a chvilku všichni mlcime, jen matka usedave pláče a otec ji nezná hladit po zádech a snaží se ji uklidnit. Vím, jaky mají názor na Kapitol a jak ho otec nenávidí. Vsadím se, že by byl mnohem lepší prezident než ta Káča, co tam je ted.

"Otce, matko." Začnu pomalu a musím si od kašlat, jak mám stažený krk. "Mel bych asi začít o tom, jak bude vše dobre a nic se nám nestane, ale všichni víme, že je to lez. Místo toho vás Prosím, abyste se na nás diváci a fandili nám, ať už tam dokážeme cokoliv. Je to sty ročník, bude to něco mimořádného. A ja budu bojovat tak, abych z toho vyvázl živý." otec mě chvíli soustredene pozoroval a pak kývl, beze slova. VI, že to není nutne a ze jsem sdělil vše, co jsem chtěl a i něco navíc mezi řádky. Matka mě obejme a čeka mě příval citu, opakování abych byl opatrný a tak dále. Otec ji odvede, podá mi ruku, obejmeme se a pak odejde. Vidím jal má stiknutou čelist aby se kontroloval.

Pak už jen v tichosti čekam, az si pro mě přijdou.

Rozloučení

Trvalo to než je přivedli. Nebo mě to tak připadlo. Usadila jsem se na křesle v místnosti, kam mě zavedli a zadívala jsem se z okna, které bylo poblíž. Musela jsem se v křesle trochu pokroutit, abych uvolnila pobouchaná záda.

*Nemůžu tam umřít. Nemůžu je tady přece nechat!*

Pomyslím si. Kousnu se do rtu a zadívám se ke dveřím. Někde tam za nimi, kousek od mě je Nathaniel. Jeden z třiadvaceti, kteří budou muset zemřít jen pro to, abych se vrátila. Zvládnu to vůbec? Někomu ublížit. Někoho jenom tak zabít. A zabít zrovna jeho?

Ruka mi sklouzla k přívěšku, který mi onehdy dal. Prý pro štěstí.

*Moc pěkné štěstí…*

Zavrtím se a stáhnu ruku raději dolů. Najednou se otevřou dveře a dovnitř vtrhne Annie s Bellou a matkou v závěsu. Skočí mi kolem krku a já v sobě sotva udržím bolestný výdech. Pláče. Vzlyká a snaží se mluvit. Matka si to zatím asi stále pořádně neuvědomila, protože jen otupěle stojí a civí na nás. A Bella? Ta je z toho všeho strašně vyděšená. Chvěje se a drží matku za nohu.

„ Annie! Poslouchej.. poslouchej mě prosím!“

Vydechnu a přitisknu si jí na krátko k sobě. Pak jí odtrhnu, i když to zrovna dvakrát dobře nejde. Chytím jí za tváře a silou jí donutím, aby se mi dívala do očí.

„ Zvládnete to, slyšíš?!“

Zvýším na ní hlas. Neposlouchá a stále mumlá naprosté nesmysly. Jenže na tohle nemáme čas. Teď je nutné, aby mě poslouchala. Teď to všechno padne na ní. Vím, že do lesa jí nedostanu. Teda alespoň ne za účelem lovu. Ona by zvířeti nebyla schopná ublížit.

„ Annie. Poslouchej. Pod postelí je malá skříňka. V ní je schovaných několik mincí. Půjdeš na trh a seženeš kozu. Pokud ti to vyjde tak dvě. Začneš se starat o rodinu svým způsobem. Jasné? Budeš vyrábět sýr a budeš ho prodávat.“

Pohladím jí po vlasech.

„ Budeš chodit do lesa na bylinky, na lesní plody.. na houby. Nemusíš lovit maso. Jenom to teď nesmíš vzdát ano?“

„ A co ty?“

Konečně něco co jí bylo rozumět. Zatřesu hlavou a zkusím se usmát.

„ Já se vrátím. Potrvá to. Ale vrátím se.“

Natáhnu ruku k Belle a matce. Už nám moc času nezbývá. Za chvíli přijdou, odvedou je pryč a já tu zůstanu sama dokud pro mě nepřijdou a neodvedou mě pryč taky. Asi jsem Annie moc neuklidnila, ale rozhodně už přestala nezvladatelně brečet. Bella s matkou přišly blíže a nakonec mě obě pevně objaly.

„ Všechno to bude dobré. Hlavně se teď nesmíte vzdávat. Mami. Slyšíš? Potřebují tě.“

Matka trochu mechanicky zakývala hlavou. Najednou se otevřeli dveře a já zalitovala toho, že jsem s nimi nemluvila alespoň o něčem jiném, než o tom co mají dělat.

„ Annie, neber si žádné oblázky, rozumíš?!“

Houknu na ní, když jí najednou ze mě strhne mírotvorce.

„ Konec, musíte odejít.“

Prohlásil. Další zvedl matku. A Annie začala znovu řvát. Bránit se. Jenže já už v tu chvíli neměla moc sílu na to, abych se jí pokusila alespoň nějak zachránit. Navíc mezi mnou na tím co jí vláčel pryč byli další dva mírotvorci. Asi pojistka proti tomu co se stalo tam venku.

Zůstala jsem bezmocně sedět v křesle. Není odtud možnost utéct. Není ani vlastně jak. A i kdyby se mi podařilo utéct, nemůžu tu nechat ty tři…

A pak se dveře otevřeli znovu. V nich se objevil mírotvorce a vyzval mne, abych šla s ním. Mlčky kývnu a vydám se za ním. Dovedl mě k autu, stejně jako Nathaniela. Tam už byla i naše průvodkyně, která neustále nezavřela hubu. Mlela a mlela o tom, jak to všechno bude skvělé. Jak skvělá cesta nás čeká. Jak krásná cesta to bude. O vlaku a o vybavení, které tam je. Je z toho až moc unešená.

Usadím se v autě vedle ní, ona sedí uprostřed. Natha asi usadí na druhou stranu. Sem tam se podívám ven z okna, ale je pravda, že čas od času se podívám na něj. Co asi tak řekl svým rodičům. Rozloučil se s nimi a nebo jim řekl, že se vrátí? A nebo neřekl vůbec nic?

Cesta na nádraží trvá jen velmi krátce. Rychle nás převedou do vlaku, po cestě nás fotografují a je tam strašný hluk. Jak já nesnáším hluk. Tohle je snad větší utrpení, než bolest v zádech.

Jakmile se za námi uzavřou dveře vlaku, okamžitě sebou škubne. Nikdy jsem vlakem nejela, takže málem upadnu. Je to jako bych ztratila pevnou půdu pod nohama. Strašně se to houpá a není to nic příjemného.

Je čas (Its Morphing Time)
Ta otázka mně trápí nocí dnem zda lidstvo nebo mé já blázen jsem.
Albert Einstein

To se ví že budu pařit protože pak přijde sklizeň a můj život skončí. V tom lepším případě.
Sammantha Hewittová
Po skončení povinného programu už nemám náladu se dívat na televizi.
„Vypnout.“ dodám když vstanu a vydám se k východu z domu.
„Zapnout“ pronese Rebeca která se zřejmě rozhodla zahnat obavy tím že se bude dívat na něco jiného. Ovšem já potřebuji chvíli zahnat myšlenky z toho co nás čeká. Jistě není to zrovna bezpečné, ale já jsem opatrná a nikdy nejdu dvakrát na stejné místo.
Navíc pokud by to prasklo už se nemusím bát toho že mně vylosují.
Otevřu dveře abych zjistila že moje plány se mění protože za nimi stojí dva kluci asi mého věku. Ten s krátkými černými vlasy a na čele posazenými kulatými brýlemi s koženým páskem je Vinc a ten druhý kluk s hnědými vlasy a foukací harmonikou na krku je Eric.
„Ahoj Samm.“
„Ahoj kluci.Pojďte dál.“
Nakonec tedy strávím večer poněkud bezpečněji když si v mém pokoji prohlížíme soubory na tištěných spojích a pak když Vinc i Eric odejdou se rozhodnu jít spát.
„Světlo.“ ozve se ráno nadšený hlas malé holky.
„Zhasnout.“ dodá její starší poněkud naštvaná sestra jako vždy když jí její mladší sestra budí.
„Samm máš tu snídani.“ ozve se za chvíli mámin hlas.
Táta už odešel protože vstává první aby byl první v továrně a všechno si připravil než přijdou první dělníci. Máma pak připraví přístroje v kuchyni a odejde taky čili vypravit sebe a Rebecu do školy je na mně. Posadím se na posteli a stále se zavřenýma očima řeknu:
„Světlo.“
Zamžourám, postavím na kovové prkno a to se pak se škubnutím rozjede po okruhu zabudovaném na podlaze do koupelny. Před umyvadlem se prkno zastaví, ozve se cvaknutí a když blikne červené světlo otevřu pusu aby mi mohl strojek do pusy nastříkat pěnu na čistění zubů. Ta je dost hnusná a vždy mně dokonale probere. Vím že to vypadá divně, ale tohle je třetí kraj. Každý si zde svůj dům upravuje a každý v něm má několik věcí které mu mají usnadnit běžné činnosti. Použiji na mechanikou násadu svůj kartáček a potom přijde na řadu kartáč na úpravu vlasů. Zmáčknu červené tlačítko na vyrovnávání vlasů a pak jdu do kuchyně. Tam vytáhnu z jednoho přístroje opečený chleba a nechám si z dalšího na něj nastříkat pastu která má tento den světle modrou barvu. Pak vytáhnu hrnek z překapávače a ochutnám nahnědlou tekutinu která má dnes chuť mezi javorovým sirupem a mátou. Snídaně probíhá v tichu protože obě přemýšlíme co tento den uděláme. Tedy než Rebeca řekne co jí právě napadlo.
„Sekačky.“
„Hmm ...“
„Vůně čerstvě posekané trávy.“
Jindy bych jí na to něco řekla, ale teď jí nechám mluvit aby se nezajímala co budu dnes dělat. Po snídani se popadnu brašnu a svou krabičku se svačinou a společně se vydáme do školy. Zde se rozdělíme a já se vydám do své třídy.Když jste zahloubaní do svých teorií, přemýšlíte o nadcházející sklizni nebo jen dřímáte a předstíráte že přemýšlíte je váš příchod přijat téměř bez povšimnutí.I já mám o čem uvažovat jako vždy když se rozhodnu pro svůj zakázaný výzkum. Když škola konečně skonči tak pospíchám domu kde si z pod své postele vytáhnu dřevěnou skřínku s třemi kusy které pokud jsou oddělené vypadají naprosto neškodně. Pak se vydám najít odlehlé místo které má vždy minimálně jeden únikový východ (a taky místo kam se můžu schovat) a magneticky uzamknu všechny místa kudy sem jde vstoupit. Potom strčím obvod do zámku dřevěné skřínky a po jejím otevření začnu skládat derringer který nakonec připomíná mušketu až na to že je na začátku pažby poněkud větší a nemá hlaveň jako takovou. Stisknu první tlačítko které uvede do provozu oscilátor a zelené světlo které se pak rozsvítí oznámí že jsou aktivní probíječe.
„Sledujte to červené světlo.“
Na kožichu mrtvého zajíce se objeví červená tečka a když zmáčknu další tlačítko vytvoří se elektrický oblouk. Zajíc se rozeškube jako by ho zásah oživil je cítit pach spálených chlupů a pak velkým obloukem přeletí celou místnost než narazí do zdi. Odvrátím od něj pozornost protože zelené světlo se změní v červené a bzučení zesílí. Derringer se přehřívá a tak vypnu oscilátor, počkám až všechno doběhne a z části vychladne než to začnu zase rozebírat. Potom co části opět uklidím do skřínky kterou znovu zamknu odemknu místnost a vrátím se domů. Svou skříňku opět ukryji a s úlevou se posadím na postel. Už jenom samotné vyvíjení zbraně by způsobilo že bych se nemusela bát že mně zabijí v Aréně. A do toho ještě černý trh abych sehnala součástky nejen pro tento projekt a mé řídké návštěvy mimo kraj abych derringer otestovala na pohyblivém cíli. Šlo o to najít slabinu v proudu energie plotu trochu jí přitížit,ale hlavně je nejdůležitější se vrátit dřív než to stačí opravit. Zajíce nebo ptáka který mi posloužil jako cíl si pak vezmu sebou a pokud není moc spálený nechám tátu aby ho upravil. V opačném případě mi poslouží znova v dalším testu čímž se v obou případech zničí poslední důkaz mé nepovolené činnosti. Večer se rozhodnu že si budu před spaním číst a tak si ovladačem zvednu záda a pak spustím masážní část.
„O přitlač.Co se děje Becky?“ zeptám se pak když si všimnu že Rebeca stojí vedle mé postele s ustaraným výrazem.
„Můžu spát dnes s tebou?“
Jindy bych se jí zeptala zda její postel rozbitá a případně jí i nabídla opravu, ale teď vím co jí trápí. Letos jsou to její první Hladové hry ,ale naštěstí je její jméno v osudí jen jednou. Spočítala jsem si pravděpodobnost, ale navzdory číslům mám o ní obavu. A ona zřejmě má obavy o mně, ale zatím jsem vždy měla štěstí. Ještě tento a příští rok a budu už moc stará. Zvednu deku a nechám Rebecu se k sobě přitulit.
„Co kdybych ti chvíli četla? Takže Kohout kokrhá o půlnoci kapitola první. Hober Marlow se rozhlédl po své kanceláři soukromého detektiva. Potřeboval bych dovolenou all inclusiv nejraději v nějakém tropickém ráji, ale mám jen svůj kabát a klobouk napadlo ho ...“
Rebeca usne krátce potom co se Hober Marlow rozhodne vzít případ Lízy Pottitové a já usnu o několik kapitol dál krátce potom co Lízu zabijí a Hober se ocitne v jiné kanceláři před mírotvorci tehdejší doby. Další den jdu k Vincovi zatím co Rebeca si pozve své kamarádky. Dnešní den jsem se rozhodla že začnu žvýkat abych to nějakou dobu vydržela bez cigaret. Náhoda je blbec a pokud se štěstí unaví bude nikotinový absťák mým nejmenším problémem. Den uteče u hraní her a sledování praštěných pořadů přerušované pouze když nám Vincův mechanický mazlíček Fredie donáší různé věci. Freddie je vozík stylizovaný do podoby majordoma (pivního majordoma jak často Vinc říká) sestavený z různých dílů stejně jako náš strojek na údržbu podlahy (i když ten je mnohem menší). Další den je další zkouška derringeru tentokrát v opuštěném domě poblíž makety větrného mlýnu. Pořád se mi nedaří zabránit přehřívání po výstřelu ovšem pak se rozhodnu že v tomto výzkumu budu pokračovat až po sklizni. Stejně to nevyužiji musela bych vysvětlovat jak jsem k tomu nápadu přišla. Další dny se snažím bavit co nejvíc jak to dělám vždy před sklizní, ale nakonec je tu ten očekávaný a obávaný den. I když se snažíme zachovat rutinu každodenního dne cítíme že je to jen křeč abychom nemuseli myslet na to co je nevyhnutelné. Cesta na náměstí mi vždy přijde jako cesta na popravu.Mlčíme protože nemáme sílu se přesvědčovat o něčem s čím si nemůžeme být jistí i ta křeč zmizela jako by z okolí někdo vypustil vzduch. Fronta která má zajistit další maso do mlýnku Hladových her mi připomene můj sen o jiné frontě která vede ke dveřím a tlustý chlap v černém obleku strká ty co tam čekají dolů. Tento sen se mi zdá vždy poslední večer před losováním jako chmurná předpověď věcí příštích.
Ovšem jak to bude tentokrát? Jsme jako ovce vedené na porážku které doufají že se nakonec nad nimi řezník smiluje a odhodí nůž.
Mírotvorce si nás zapíše, my jdeme na značky a následují všechny ty okázalé formality než se přistoupí k losování. Za ty roky jsem si vypěstovala netečný výraz i když je je to spíš jen únava. Jsem tak vyděšená že už nemůžu mít strach,ale pak je tu Rebeca. Co když se statistika mýlí nebo jsem to špatně spočítala? Ale nemá cenu se tím mučit o to se postarají hry samy jak brzy potvrdí slova Cho Wangové moderátorky her pro třetí kraj.
„Sammantha Hewittová.“
Je mi jasné že se štěstí se vyčerpalo. Počítala jsme s tím vždy s tím počítám, ale teď když se to skutečně stalo jen zvednu obočím protože to je to jediné čím zrovna můžu hýbat. Sice jsem se snažila poručit svalům, ale nebyla jsem schopná pohnout ani malíčkem na ruce. Mírotvorci po mně museli přijít a odnést mně na pódium,byli čtyři.Dva mně nesli a další dva šli přede mnou a tvářili se důležitě. Strach mně stále naprosto paralyzoval a já se s ním už ani nesnažila bojovat. Postaví mně tam jako bych byla mikrofon a následuje druhé kolo losování.
Uvolnit zbroj. Opačný náboj. Uvolnit křeč.
Pak se ozve rána když má poslední slova zaberou ovšem jinak než bych čekala. Sesunu se na pódium jako pytel brambor,zvednou mně,ale já opět spadnu takže mně musí podpírat.
Ne nedělám to schválně zřejmě to je nějaká podvědomá reakce.Dejte mi čas vyprchá to. Čas. Tik tak běží čas a každému byl dán. Tik tak a tvůj čas už byl spočítán.

Posezení s Coinovou
Třináctý kraj

Dnes ráno jsi vstala brzy. Strčila jsi ruku do pístroje, který ti na ruku vytetoval tvůj dnešní rozvrh. Inkoust nešel smýt dřív než večer, takže ti pořád bije do očí tvůj rozvrh.Překvapilo tě, že hned po snídani s tebou chce mluvit prezidentka Coinová. Hlava třináctého kraje. Normálně se s obyčejnými lidmi nestýká.

Hned po snídani, která se skládala ze dvou krajíců chleba, másla a soro studeného čaje jsi zašla do konferenční části kraje. Aby byl kraj méně nápadý pro Kapitol, vybudovali ho do podzemí. Bylo to bludiště chodeb, dveří a místností, takže jsi do sálu dorazila o deset minut déle než jsi měla. Prezidentka Coinová Jenom pozvedla obočí, ale nijak se k tomu nevyjadřovala. Šla rovnou k věci. ,,Včera večer nás zastihla nemilá zpráva. Možná jsi to měla šanci zaslechnout, ale dosavadní velitel pěších jednotek byl umuč...řekněme, že byl odstraněn Capitolem. Dlouho jsem přemýšlela, koho mám do této funkce povýšit. Nakonec jsem se rozhodla pro Vás. Vidím ve Vás veliký potenciál a to, že jste dorazila pěšky ze třetího kraje až sem je..." Odmlčí se. ,,Obdivu hodné. Co vy na to. Lepší ubytování, lepší strava a komunikátor k tomu. Díky němu se s vámi budeme moct kdykoliv spojit." Opět nadzvedne obočí a čeká na tvou reakci.

Když vstala, čekala, že den bude jako každý jiný. Ačkoliv byla jiná než ostatní lidé v třináctém kraji, ti většinou pocházeli z jiných krajů, protože první tři kraje bývaly spokojené, neměla problémy. Buď je ani nenechala začít, nebo je ani nenechala vyvrcholit. Na svůj rozvrh se nedívala až do snídaně. Když si všimla, že s ní chce prezidentka mluvit, právě pila svůj studený, černý čaj. Rozkašlala se a chvíli musela lapat po dechu. Prezidentka? Mluvit s ní? S prašivou trojkou, Angee?
Její přezdívka byla vytvořená ze slova anděl... I když si tak nepřišla... Nejlepší přátelé jí vždy říkali, že jednou bude andělem pomsty. I když ji spíš jen utěšovali, než aby tomu sami věřili.

Její kroky se rozléhaly po chodbě, ve které se právě nacházela. Srdce jí bilo jako nikdy předtím. Měla snad prezidentka strach, že je špeh? Nebo snad ne? Zrádce ona nebyla. To rozhodně ne. Ale pokud si to prezidentka myslela... Doteď se snažila nepřemýšlet, proč se chce sejít zrovna s ní. Ale čím víc se snažila soustředit pouze na zvuk podrážek dopadajících na podlahu, tím víc byla nervóznější. Šla co nejrychleji dokázala. A nejspíš i proto dorazila o 10 minut dříve, než měla v plánu.

Když jí řekla, co se chystá, na poslední chvíli zarazila pád brady. *Já! A velitelka pěšáků! To je sen!* Kývla. Ale najednou se jí udělal knedlík v krku. Bude to velká zodpovědnost... Ošila se. To se jí vůbec nelíbilo. Na jejím soustředěném obličeji šlo poznat, že přemýšlí. Nakonec kývla. Ano, vezme na svá bedra tu zodpovědnost. Zvládne to. Všechno zvládne. ,,Ano," souhlasila. ,,Souhlasím," musela se pousmát. Ano... ona souhlasí. Je vážně takoví blázen, nebo je to tak skvělá nabídka?

Sklizeň
kraje

Týden uběhl jako voda. Všude bylo cítit napětí, takže tento týden byl zvláštní a depresivní. Proto si někteří lidé oddechli, když konečně nastal den Sklizně.
První kraj:
V Prvním kraji byla Sklizeň šťastnou událostí. Všichni se vyfintili a pokračovali na veliké náměstí, které bylo ověšené obrovskými plazmovými obrazovkami, aby mohli Sklizeň sledovat i ti, co byli od pódia daleko.
Na pódiu seděli na židlích čtyři lidé. Starosta Prvního kraje, dva vítězové her: Lia a Diamond Carterovi. Dvojčata. Na poslední židli seděl Carl Tailor, průvodce hrami z Kapitolu a vzrušeně si povídal s Dvojčaty. Na náměstí pomalu přicházel i poslední zbytek obyvatelstva a tak Carl vstal a přešel k mikrofonu. ,,Šťastné hladové hry!” Zvolal na muže až moc pisklavým hlasem. ,,Jsem rád, že jsme se tu tak všichni sešli, aby jsme vybrali splátce do stých hladových her! A začneme filmem dovezeným přímo z Kapitolu!” Největší obrazovka přímo na pódiem se rozzáří a začne film.
Film skončí a Carl opět přejde k mikrofonu. ,,Tak to by jsme měli! Teď přejdeme k losování a jak je naším zvykem. Dívky první!” Přejde k první z velikých skleněných koulí, která je až po okraj naplněná lístečky. Carl se do ní ani nenamáhá ponořit ruku a vybírá lístek, který je hned navrchu. ,,Cataline Brockwood!” Vyhlásí a počká až natěšená dívka vystoupí na podium. ,,A nyní chlapce!” Přejde k druhé skleněné kouli, kde jsou jména chlapců. Do této skleněné koule sáhne až naspod. Vytáhne jeden papírek a vykřikne: ,,Danny de Raw!” Počká až chlapec přejde na podium.

Druhý kraj:
I ve druhém kraji berou Sklizeň jako svátek radosti. Děti dostanou šanci ukázat, jak moc se rodičům povedly! Náměstí zdobí uprostřed veliké pódium. Na okolních budovách jsou také rozmístěny veliké plazmové obrazovky, pro obyvatelé, kteří stojí daleko od pódia. Na pódiu jsou rozmístěny čtyři židle. Na jedné z nich se vesele usmívá starostka Druhého kraje. Na dalších dvou sedí dva poslední vítězové. Luna Templement a Daren Yanetar. Také se usmívaly a mávaly do šílícího davu. Na poslední židli seděla Nena Montez, nová průvodkyně her a znovu a znovu si pročítala svůj text. Nakonec se zhluboka nadechla a s širokým úsměvem přešla rovnou k mikrofonu. ,,Vítejte dámy a pánové. Nebudem to nijak zdržovat a rovnou začneme! Na začátek tady máme film, který nám daroval sám Kapitol!” Řekne nadšeně a na všech obrazovkách se objeví film.
Když film skončil, Nena pokračovala. ,,A jelikož vždycky začínáme dívkami, uděláme výjimku a jako první vylosujeme jako prvního chlapce!” Odkašle si a přejde k osudí s chlapeckými jmény. Dlouho se prohrabuje v nádobě s papírky, až konečně jeden vytáhne: ,,Danus Cojacar!” Pak přejde k druhé nádobě a i tam se dlouho přehrabuje. Užívá si onen moment. Vytáhne jeden papírek. ,,Oggie Longbow!” Ozvou se překřiky ve stylu já se hlásím dobrovolně a tak dále. Nakonec se na pódium vyškrábe jakási dvanáctiletá dívka s úlysným úšklebkem. ,,Ty jsi Oggie?” Zeptá se Nena. Dívka zavrtí hlavou. ,,Já jsem Klaris Moon. Dobrovolnice z druhého kraje!”

třetí kraj:
V třetím kraji Sklizeň zas takovou radost neměli. Sklizeň tam je způsob jak se zbavit lidí a to se většině lidí nelíbí. Jsou tam, ale nějací příznivci, kteří by se přihlásili dobrovolně. Náměstí, kde se shromáždili všichni obyvatelé bylo vybaveno tou nejmodernější technologií. Obrovské plazmové televizory a velikosti dvou slonů a promítání na čistě bílou stěnu radnice, které je vidět i za denního světla. Na pódiu jsou připravené čtyři židle. Na třech z nich již sedí lidé. Starosta třetího kraje na jedné a dalších dvou dva vítězové. Brenda Vancio a Brian Brendon. Na čtvrté židli neseděl nikdo. Jen vedle ní postávala Chu Ling. Průvodkyně hrami. Když nastal čas a všichni lidé již byli na náměstí, přešla Chu k mikrofonu. ,,Vítejte na slosování lidí do stých Hladových her!” Zajásala. ,,Nebudeme to přespříliš zdržovat a rovnou si pustíme folm, který k nám byl dovezený přímo z Kapitolu! V mé taštičce, abych byla přesnější.” Zachichotala se a ti, kteří chtěli do arény se zachichotaly s ní. Film začal.
Když film skončil, Chu vyskočila ze své židle a zvonivým hláskem, jak je u Kapitolanů zvykem, pronesla: ,,Výborně. Tak tedy, pusťme se do toho! Začneme dámami!” Přejde k velké skleněné nádobě, která je naplněná lístky, se jmény. Zaboří do jedné z nich ruku a jeden z nich vytáhne. Přejde opět k mikrofonu a jasným hlasem přečte jméno na papírku. ,,Sammantha Hewittová. Pojď sem děvče. My se mezitím přesuneme k chlapcům.” Přejde k druhému osudí. Taktéž do něj zaboří ruku a pronese jméno, které je na něm napsané. ,,George Lime!” Opět počká, až i on vyleze na pódium.

čtvrtý kraj:
I zde jsou hry velikou prestižností. I když ne takovou jako v prvním nebo druhém kraji. I zde je však plno dobrovolníků. Sklizeň se konala na náměstí, tak jako každý rok. Uprostřed náměstí bylo podium se dvěma skleněnými nádobami, naplněnými lístečky se jmény dětí, kteří mohou být poslání do arény. Kromě nádob tam také byli čtyři židle, všichni zaplněné. Na jedné z nich seděla starostka čtvrtého kraje. Na dalších dvou Evie Aspent a Edward Lynch. Dva vítězové, kteří se uvolili trénovat splátce ze čtvrtého kraje. Na poslední židli sedí Kali Cersei a omotává si své modré vlasy na prst. Když jí dají mírotvorci znamení, že všichni už jsou na svých místech, přejde k mikrofonu a s úsměvem začne. ..Zdravím vás u slosování lidí do sté arény! Dnešní sklizeň bude speciální! A víte proč?” Zeptá se davu, který jen kroutí hlavou. ,,Protože začneme pány!” Výskne radostně a přejde k jedné velikých nádob, tam se ale zarazí. ,,Vlastně ne. Ještě tu máme zábavný film, na který se určitě rádi podíváte!” Na všech plazmových obrazovkách rozmístěných po budovách se spustí film.
Když film skončí, Kali skočí opět k osudí s chlapeckými jmény a zašmátrá hluboko do něj. Je vidět, že jí přehrabování v lístečcích s jmény baví. Nakonec musela jeden vytáhnout. Přešla k mikrofónu a zřetelně přečetla jméno: ,,Hans Theodorik. Jen pojď nahoru já mezitím vylosuji tvojí partnerku!” Přešla k osudí s dívčími jmény. ,,Delphine Jones. Kdepak tě máme zlatíčko?”

pátý kraj:
V pátém kraji už hry takovou oblibu neměli. Sem tam se sice našel dobrovolník, ale ostatní žili ve strachu, že je nebo jejich příbuzné vylosují. Jako každý rok se obyvatelé pátého kraje sešli na malém náměstíčku, po kterém byla sem tam rozmístěna veliká plazmová televize, pro lidi, kteří stáli moc daleko od podia. U radnice bylo malé pódium s velkými nádobami na jména. Na pódiu byli také připravené tři židle, na kterých zatím nikdo neseděl. Za okamžik, ale k jedné nich přišel Leo Twist, Kapitolský průvodce hrami a usadil se na jednu z nich. Později přišel i starosta společně s zachmuřeně se tvářicím Gregorim Nortonem. Vítězem 76. her a mentorem splátců z pátého kraje. Usadili se na zbývající dvě volné židle. Leo počkal, až mu jeden z mírotvorců dá signál, že na náměstí jsou všichni lidé přítomní. Leo se rozzářil a energeticky přešel k mikrofónu. Byl rád, že dostal pátý kraj, který ještě tak trochu patřil k těm bohatším. ,,Zdravím vás. Děkuji, že jste přišli!” Museli jste přijít. Bylo to nařízené prezidentkou a Leo to věděl. ,,Ještě než se přesuneme k samotné sklizni. Máme tu jako každý rok film, na který se jistě rádi podíváte!” Na všech plazmových obrazovkách se spustil film.
Když film skončil, Leo, který pořád stál u mikrofonu přelétl všechny shromážděné zkoumavým pohledem, jako by přemýšlel, kdo se dostane do arény tento rok. ,,Dobrá tedy, přejdeme k děvčatům!” Prohlásil a přešel k míse s ženskými jmény. Sáhl pro papírek, který ležel hned na vrchu a přečetl ho před mikrofonem. ,,Chloe Rungová! Zlatíčko. Nestyď se a ukaž se nám?” Zatímco Chloe přecházela k pódiu, Leo přešel k osudí s mužskými jmény. ,,A k Chloe se připojí….” Napíná diváky. ,,Robert Thomason!”

šestý kraj:
Ani v šestém kraji nepanuje čiré nadšení ze sklizně. Lidé se smutně trousí na náměstí, kde má probíhat slosování. I tady se sice sem tam najde nějaký ten dobrovolník, ale většina lidí prostě jen stojí a modlí se ať je nebo jejich příbuzné nevyberou do arény. Po celém náměstí je rozmístěno pár velikých plazmových televizorů. U radnice je přistavěné malé pódium s osudími a třemi židlemi. Na jedné ze židlí sedí starostka. Hned vedle ní sedí s nepřítomným pohledem Arthur Black. Vítěz 85. her a těžký morfionik. Na židli dál od obou dvou se mračí Oliva Carry, Kapitolská průvodkyně hrami. Určitě si teď představuje jak losuje lidi v prvním kraji. Nikdo nemusí nic říkat a začíná film.
Po skončení filmu Oliva vstane ze své židle a pokusí se o úsměv. ,,Vítejte na skliznich stých hladových her. Začneme dámami!” Přejde k prvnímu osudí a rychle šáhne po jednom z papírků. Nahlas přečte jméno. ,,Sylva Gorham.” Pak přejde k druhému osudí, kde také co nejrychleji sáhne po papírku a přečte jméno. ,,Gordon Pease.” Je ráda, že to sfoukla tak rychle a mizí z pódia. O ostatní se postarají mírotvorci.

sedmý kraj:
Ani tady nepřivítali novou sklizeň jásotem. Lidé se pomalu trousili na náměstí a skoro vůbec nemluvili. Tady žádní dobrovolníci nebyli. Tady se lidé modlili, aby se nedostali do arény. Bohužel, zákon je zákon a každý rok byli dva lidé posláni na zcela jistou smrt. U radnice bylo již přistavěné pódium a na okolních budovách byly rozmístěné plazmové televizory, aby mohli ti, co stojí daleko od pódia také sledovat dění. Na podiu byly kromě dvu osudí také tři židle. Na jedné z nich seděla překvapivě zamlká starostka sedmého kraje. Doufala, že se její synové do arény nedostanou. Na židli vedle ní seděla Janet McTaires. Šedesátiletá stařenka, která kdysi hry vyhrála. Nyní jezdí do Kapitolu spolu s dětmi ze sedmého kraje a snaží se jim pomoci hry vyhrát. Na poslední židli seděl Thomas Northon a snažil se navázat rozhovor. Bezúspěšně. Byl tedy rád, když k němu přišel mírotvorce a oznámil mu, že jsou všichni na svých místech. Thomas tedy nasadil zářivý úsměv a vydal se směrem k mikrofonu. ,,Vítám vás tu. Vážení občané sedmého kraje. Společně vylosujeme dva splátce, kteří budou mít tu čest, podívat se do Kapitolu. Ještě, ale než k tomu přejdeme, máme tu film, který k nám byl dovezen až z Kapitolu! Určitě budete tak ochotní jako já a na film se se mnou podíváte!” Thomas si sedl zpět na svou židli a na okolních obrazovkách se začal promítat film.
Když film skončil, Thomas opět vstal ze své židle. ,,Zajímavé že? Jak jen ti tvůrci mohli vystihnout tak dobře ten pocit, který určitě všichni cítíme tady v srdíčku! No nic. Nebudeme to zdržovat a přesuneme se ke slosování. Jelikož jsem Gentleman jak se patří, začneme dívkami!” Thomas se přesunul k jedné veliké skleněné nádobě a zabořil do ní ruku. Chvíli se v ní prohraboval a poté jeden lísteček vytáhl. Přešel zpět k mikrofonu a nahlas přečetl jméno, které na něm bylo napsané. ,,Clara Collins!” Počkal až dívka dojde na pódium. Mezitím málem třikrát omdlí. Pak Thomas přejde k druhé skleněné nádobě. ,,A teď chlapci!” Stejně tak jako před tím zaboří ruku skleněné nádoby a vytáhne jeden jediný papírek. ,,A splátce z řad chlapců je….” Nejde mu papírek rozbalit, takže to chvíli trvá. ,,Roger Pawn! Pojď jsem k nám!”

osmý kraj:
V osmém kraji je sklizeň přímo horor. Lidem se zdají zlé sny o tom, že je vylosují a ustavičný stres se na nich podepisuje. Dnešní den se nikdo neusmívá. Snad jen kromě Gordona Nemroye, Kapitoláka, který si tento den dlouho připravoval. Teď seděl na jedné z židlí na pódiu a usmíval se od ucha k uchu. Vedle něj seděl Gale Bloodstar. Nesmírně krutý vítěz 91. her. Také se neusmíval. Na poslední židli seděla starostka, které se z očí koulely slzy. Doufala, že nevyberou jejího syna.
Když už nastal čas a všichni obyvatelé se namačkaly na náměstí, Gordon přešel k mikrofou. ,,Zdravím osmý kraj!” Rozesmál se. ,,Vítám vás na sté sklizni, kde máme za úkol vybrat dívku a chlapce, kteří budou dovezení do arény. Ještě, ale než se do toho pustíme, máme tu jeden krátký filmeček, který by jsme si měli pustit.” Na velikých plazmových obrazovkách, které byli sem tam rozmístěné na náměstí jen pro tuto příležitost se spustil film.
Když film skončil, Gordon opět přiskočil k mikrofonu. ,,Výborně a nyní to na co jistě všichni čekáte. Čas, kdy budete moct být na vaše potomky hrdí. A jelikož to jsou čtvrté dekahry, tak začneme něčím speciálním. Začneme chlapci!” Přejde k veliké skleněné nádobě s chlapeckými jmény. Chvíli se v í přehrabuje a pak vytáhne jeden jediný papírek. ,,Theodorik Willson!” Gordon nečeká na reakci a hned je u osudí s dívčými jmény. Také se zde chvíli přehrabuje, až vytáhne jeden určit papírek. ,,Pemma Lime!” Rozhlíží se, po obou splátcích. ,,Kdepak vás máme?”

devátý kraj:
V devátém kraji měli ze sklizně také noční můry. Devátý kraj měl všeho všudy jen jednoho dobrovolníka a to Marka Stevensona, který se nabídl za svého mladšího bratra. Hry vyhrál, a říká se, že rodina Stevensoů má hladové hry prostě v krvi. O devatenáct let dřív než on vyhrála hladové hry jeho matka. Oba teď seděli na pódiu a nešťastně okukovali příchozí lidé. Přemýšleli, které z nich budou muset učit jak přežít v aréně. Na další židli seděl starosta devátého kraje. Zavalitý postarší muž. Jemu a jeho rodně se úspěšně povedlo vyhnout se hrám, takže teď se neměl čeho obávat. Přesto se ho zmocnil špatný pocit, když viděl, jak se na náměstí shromažďují lidé. Jediným člověkem široko daleko, který se usmíval byla Lola Cash. Kapitolská průvodkyně hrami, která si tento den už dlouho připravovala. Takže, jen co se všichni shromáždili na náměstí. Vyskočila ze své židle a přešla rovnou k mikrofonu. ,,Vítejte drazí občané devátého kraje! Je mi potěšením být tu s vámi a vylosovat dvě šikovné děti, které dostanou možnost, udělat čest své rodině. Nenecháte přece všechnu slávu na Stevensových!” Zasmála se, jako kdyby řekla kdoví jaký dobrý vtip. Diváky to, ale nechalo vlažné. ,,Ehm, dobrá tedy.” Pokračovala Lola zklamaně. ,,Napřed si pustíme film, který nám byl darován přímo z Kapitolu.” Na obrovské plazmové televizi nad pódiem se spustil film.
Když film skončil, jediný kdo začal tleskat byla Lola. ,,A přejdeme k losování!” Řekla a přešla jak už bylo zvykem k velké skleněné nádobě plné dívčích jmén. Chvíli se v ní prohrabovala a pak našla jeden jediný papírek, který vytáhla. Zřetelně přečetla jméno, které na něm bylo. ,,Emilly Starlight! Pojď k nám zlatíčko. Nemusíš se vůbec ničeho bát!” Lola ani nečekala, až Emily dojde na pódium a už byla u druhé nádoby. ,,A splátce z řad chlapců bude Jason Hill!”

desátý kraj:
Ani v desítce nebyl žádný dobrovolník. Lidé měli z arény strach. Každopádně, sklizeň byla povinná pod trestem smrti, takže všichni zamířili na malé náměstíčko, kde u radnice už stálo pódium. Na pódiem visela veliká plazová televize, přidaná jen pro sklizeň. Na pódiu seděli čtyři lidé. Starostka desátého kraje, nijak nejevila zájem o hry. Neměla přítele neměla děti, neměla co ztratit. Vedle ní se k sobě tulili dva vítězové her. Artemis Pevency, která se z her zbláznila a její muž, Jack Pevency, který jí i přesto dál miloval. Na poslední židli seděla Ikiha Norman, Kapitolská průvodkyně hrami a pořád si do kola pro sebe opakovala text, aby ho nezapoměla. Nastal čas. Ikiha se vymrštila ze židle a zamířila přímo k mikrofonu. ,,Vítejte vážené dámy a milí, přemilí pánové. Jistě víte, proč jsme se tu sešli. Pro ty, co by třeba náhodou zapoměli to zopakuji. Jsme tu, aby jsme vylosovali splátce do stých hladových her!” Zavýskla. ,,Ještě, ale než se do toho dáme se podíváme na film, který nám daroval Kapitol.” Na plazmové obrazovce nad pódiem se spustí film. Když film skončí, Ikiha opět přejde k mikrofonu. ,,Výborně. A hned se do toho dáme! Jako vždy začneme dámami.” Ikiha přejde k první ze dvou skleněných nádob a zaboří do ní ruku. Chvíli se přehrabuje v lístečcích se jmény a pak jeden vytahuje. ,,Hassie Feathers! Kdepak tě máme zlato?” Zatímco Hassie přichází na pódium, Ikiha přechází k druhé nádobě, kde stejně jako předtím šmátrá po lístečku. Nakonec jeden vyloví a přečte ho nahlas. ,,Will Chase!”

Jedenáctý kraj:
I v jedenáctém kraji vládl strach z her. I když ne jako z her, jako spíš z Jamala Adewalea. Vítěze 82. hladových her. V aréně mu hráblo a začal pojídat své oběti. Každý se teď bojí, strávit s ním třeba jen hodinu. I když tvrdí, že kanibalismus už dávno neprovozuje, kdo ví, kdy ho to znovu popadne. Jako jediný dosud žijící vítěz z jedenáctého kraje musí cvičit splátce sám.
Obyvatelstvo se pomalu začalo trousit na náměstí, kde bylo přistavěné malé pódium. Na jedné židli seděl Jamal. Na druhé, v dostatečné vzdálenosti seděl starosta jedenáctého kraje. Vedle něj seděl Sam Hellman, Kapitolák, který měl na starosti slosování. Když nastal čas, zvedl se ze své židle a přešel rovnou k mikrofonu. ,,Zdravím vás. Je mi ctí být tu s vámi.” Řekl rychle, ale každý ví, že ho jedenáctý kraj prudí. ,,Ještě než úplně začneme, podíváme se na film, který nám byl předán samotným Kapitolem!” Jak to dořekl, veliká plazmová obrazovka nad pódiem se rozzářila a začal film.
Když film skončil, Sam se opět přesunul k mikrofonu. ,,A jelikož mám rád originalitu, dnes začneme losovat první muže.” Přešel k první skleněné nádobě. Chvíli se v ní přehraboval a nakonec vytáhl jeden lístek. ,,Splátce z řad chlapců je Hestie Moonrow!” Počkal až vyděšený dvanáctiletý chlapec vyšel na pódium a přešel ke druhému osudí. Neobtěžoval se hrábnout dovnitř, prostě vzal papírek, který byl na vrchu. ,,A dívčí splátce je Bonnie Donner.” osmnáctiletá urostlá dívka zaujala své místo vedle Hestieho.

dvanáctý kraj:
Ve dvanáctce hry nenáviděli ze všeho nejvíce. Jen s velikou nevolí se všichni shromáždili na náměstí. Ve dvanáctce nikdy nebyl žádný dobrovolník a jen jediný dosud žijící vítěz. Rick Greenwood, věčně naložený v lihu. I on měl tu povinnost dostavit se na sklizeň a nyní s nepřítomným pohledem shlížel na lidi z pódia. Vedle něj seděl starosta dvanáctého kraje. Na třetí židli seděla Rozie Renefarová, Kapitolanka, která měla na starost slosováí. Když nastane čas, přejde k mikrofonu, rozzáří se svým obvyklým úsměvem. ,,Vítejte, vítejte, vítejte. Je mi ctí váš přivítat na sklizni do stých hladových her! Ještě než se pustíme do samotného losování, mámě tu film dovozený přímo z Kapitolu! Nechť vás vždy provází štěstěna!” Obrazovka nad pódiem se rozzáří a spustí se film.
Film skončí a Rozie opět přiskočí k mikrofonu. ,,Výborně. A jako vždy, dámy první.” Přejde k osudí s dívčími jmény a zaboří do něj ruku. Lístek vytahuje skoro okamžitě. ,,Elisabeth Antherwoodová!” Koutkem oka zaregistruje jak ta vylosovaná holka dává pěstí mírotvorcovi. Snaží se dále na sebe strhnout pozornost a tak pronese: ,,A nyní chlapci!” Přejde k druhému osudí a stejně jako předtím rychle vytáhne ruku s lístečkem. ,,Nathaniel Bergsteel! Kdepak tě máme?"

Všichni vybraní splátci byli odvedeni do budovy soudu, kde měli možnost se rozloučit se svými rodinami. Poté byli všichni odvedeni do vlaku, kterým měli dojet až do Kapitolu.

Záznam
13th kraj

,,Výborně." Pousmála se prezidentka Coinová. ,,Vlastně jsem ani v nečekala, že to nepřijmete." Ze šuplíku ze svého stolu vytáhne ovladač a namíří jim na obrovskou plazmovou televizi naproti vám. Na obrazovce se objeví záznam ze sklizně. ,,A nyní dvanáctý kraj!" Hlásí Ceasar a obraz se přepne na scénu z dvanáctky. Vyhlašují jméno Elisabeth Antherwood. Vybraná dívka se snaží uklidnit svou mladší sestru, ale mírotvorce jí odtahuje pryč. Dívka se naštve a dá mírotvorcovi pěstí. Pak Caesar pokračuje jakoby se nic nestalo.
Coinová televizor vypnula. ,,Teď se to bude snažit ututlat, jakoby se nic nedělo, náš plus, ale je, že nestihli přerušit nahrávání dřív než ta holka dala přes hubu mírotvorci. To nás moc nezajímá, ale ten záběr viděli všichni obyvatelé Panemu. Můžou to chápat jako pokus o vzpouru. To je naše příležitost. Co vy na to?"

Sklizeň

Celkově to bylo velice hektické ráno-což den sklizně býval vždy-ovšem pro budoucího splátce druhého kraje to také znamenalo oficiální povinnosti, jimiž se stala poslední rodinná snídaně, jež fungovala jako rozloučení s rodinou, jelikož všichni viděli, co nastane, až započne sklizeň.
Ovšem namísto láskyplného rozloučení plného citů ráno ovládlo neprostupné ticho. Otec opustil místnost neprodleně po jídle, aby se setkal se svou jednotkou a dostal se na svou pozici včas, mezitím, co Galio se ani neobtěžoval vyjít ze svého pokoje.
Danus sám se cítil možná až příliš klidně, což překvapilo i jej samotného. Neznervóznila ho ani nenápadně zamáčklá slza jeho matky, když si na sebe oblékl předem připravené kalhoty tmavě modré barvy, lemovanou košili a příslušnou vestu a s posledním obětím se v tichosti odporoučel z domu v doprovodu Caia a Kaesa, jež se snažili sami sebe rozptýlit nevinnými vtipy.
Co když vylosují jednoho z nás? směje se jeden.
a druhý mu odpovídá naříkající karikaturou splátce z chudšího kraje
Ne, oh ne, mě neeeeeee…
Danus je celou dobu sledoval myslíc na moment, kdy by se něco takového stalo. Už jednou se předurčený splátce rozhodl na poslední chvíli zdržet přihlášení a musel místo něj jít nikdo s nulovým tréningem, co na tom, že za to nakonec také zaplatil i on…ale dnes se něco takového nemělo stát.
Konečné rozloučení zastála už jen dvojice lehkých obětí před tím, než byli všichni rozřazeni do davu přihlížejících. Danus hned pod pódiem v první řadě. Přišlo mu, že v dacu za sebou zahlédl lehce zamračený pohled Galia. Včera večer se ho snažil přemluvit k tomu, aby vystoupil z akademie-neúspěšně.
Začátek sklizně. Pár slov od nové průvodkyně, rozkošné dámy, jež jistě brzy pozná, film a poté losování. Danus se v první na řadě narovnal a připravil se k dobrovolnému přihlášení, když najednou uslyšel své vlastní jméno. Bylo to nečekané, ovšem ne nevyhnutelné-přesto věnoval jakýsi zvláštní pohled nahoru starostovi a ostatním přihlížejícím z pódia-zdálo se mu, že to nemohla být náhoda.
Tiše vyjde na pódium a přehlédne celý dav ledově chladnýma očima, přihlížejíc lehkému chaosu, jež nastal po vylosování dívčí splátkyně.
Když se konečně vedle něj před davem na pódiu objeví děvče jménem Klaris Moon, musí zapátrat v paměti, jestli ji vůbec někdy viděl. Většinu dívek z akademie si pamatoval, ale tahle byla něčím zvláštní, snad to byl ten její úšklebek…přesto jí podal v tichosti ruku a přede všemi ji s pokynutím hlavy stiskl.
Zbytek sklizně byl až příliš všední, aby mu věnoval pozornost. Nikdo se s ním nepřišel rozloučit, zato on se pokusil zeptat jednoho z mírotvorců, který mu přišel povědomý, jestli někdo nepřišel za děvčetem. Rád by se o ní dozvěděl něco víc.
Přesto cestou do vlaku zůstává v doprovodu obou žen tiše a i v jeho luxusních útrobách jen soustředěně sleduje dění okolo sebe. Přemýšlí a přemítá, drží se dál jak od svého doprovodu, tak mentorů. Má zvláštní pocit, že něco není úplně v pořádku, přesto se musí dát dohromady-čeká ho Kapitol a tam musí za každou cenu zapůsobit.

Shawna byla tiše. Dost už s tím, že přišla pozdě. Líbil se jí úsměv prezidentky Coinové. Vytáhla ovladač z šuplíku. Byl to výběr 12tého kraje. Nejdřív dívky. Shawna stiskla čelist. A nehty si zaryla do dlaní. Další bolest pro nevinné lidi. Caesar byl podle ní podlí člověk. Ušklíbla se. V jejích očích zazářila jiskřička světla. Dívka. Další dívka, kterou vybrali na smrt.

Dívka se snažila uklidnit mladší sestru. Shawna stiskla zuby. Stejně jako tehdy její sestřička... Mírotvůrce dostal pěstí. Pousmála se. Ani nevěděla, proč jí to přišlo tak vtipné. ,,Ano, pokus o změnu systému," souhlasila s prezidentkou. ,,Myslím, že pokud tahle přežije, přidá se k nám. Teda.. to většina od sedmičky nahoru." Zase semknula rty. ,,Pro Kapitol to bude nepříjemné. Myslím, že se budou snažit, aby všichni, co jsou proti, byli zničeni."

Vybavení
13th kraj

,,Což je podle mého nepravděpodobné!" Zarazí jí Coinová už u toho, když řekne jestli vyhraje hladové hry. Je tu spoustu jiných nadějných lidí. Třeba ten ze dvojky. Jeho potěšení, že se dostal do her bylo až zjevné. ,,Je to náš plamen. Může rozpoutat revoluci v náš prospěch. Musíme je a i ty ostatní vítěze dostat z arény. Jak to provedete, nechám na vás. Jo a ještě něco. Až budete mít plán, přijďte za mnou, zatím vám dám vybavení. Začneme Komunikátorem. Díky němu se s vámi budem moct kdykoliv spojit, pokud budete poblíž. Co se týče zbraní, mám pro vás jednu obyčejnou nábojovou zbraň a jednu Laserovou zbraň. Jakou budete používat je jen na Vás vojáku Ryanová. Když se nějaký nepřítel dostane až moc blízko, používejte dýku. Mám pro vás také brnění, které by vás mělo chránit jak před laserem tak i před kulkai. Samozřejmě dokud se nerozbije. To je prozatím vše vojáku Ryanová. Přemýšlejte o tom." Ukončí prezidentka váš rozhovor. Popřípadě čeká na nějaké dotazy.

,,Jistěže může vyhrát," řekla na protest. ,,Kdokoliv může vyhrát, ačkoliv je u prvních tří nejvyšší pravděpodobnost, prezidentko," trvala si na svém neústupná Shawna. ,,Musíme je dostat z arény." Shawna měla pocit, že se přeslechla. *Musíme je dostat z arény? Jak to chce provést?* na čele mezi obočím se jí vytvořila drobná vráska. A bude to muset vymyslet ona. Rozvážně kývla. ,,Kolik si můžu vzít vojáků? A mohla bych dostat nějaké nákresy budovy, pokud je to možné? Hlavně arény." Její otázka dávala smysl. Obě. Vojáci byli potřeba i tady, kdyby je našli a musela se ubránit základna. A kdyby je nedokázali dostat, mohli si je vzít rovnou z arény. Ačkoliv i tam bude spousta zabezpečení, s tím Shawna počítala. Proto chtěla vzít jen dobrovolníky. Bylo by to na jejich riziko. Nikoho nutit nemohla, bylo to moc riskantní. Ale to byl celí tenhle podnik. ,,Jinak to bude vše," prohlásila smířeným hlasem. Postavila se a zasalutovala. ,,Mohu odejít?"

Sklizeň

Nastal den sklizně, na který se jako šílenci všichni těšili. Až na mě. Já tu nikdy být nechtěla. Zatím se mi podařilo se vždycky hrám vyhnout, ale přeci jen mě to dostihne. Můj otec, matka, bratr a teta. Všichni tam nemohli být. Matka je nemocná, otec se o ni stará. Jediný bratr a teta tam mohli být, ale to mě teď nezajímalo. Byla jsem napjatá jak kšandy. Nikdy by mě nenapadlo, že tu ještě budu stát. Konečně tam přišla Lola Cash, která tohle všechno moderovala. Poté následovala otázka ohledně dobrovolníků.
Na to zapoměň... pomyslela jsem si a sledovala jestli se někdo přihlásí. Nikdo. Jak nečekané... pomyslela jsem si.
Opravdu nevím jestli jsem někdy viděla horší film než ten, který jsem viděla za chvíli. Lola byla zklamaná z toho, že není žádný dobrovolník a po filmu bylo losování. Na to jsem se netěšila. V duchu jsem se modlila, abych to nebyla já. Prosím...
"Emily Starlight!" vykřikla Lola a já zůstala stát jako přikovaná a já moc dobře vím jaký to je pocit, přeci jen jsem dcerou kováře. Ne, ne, ne, ne, ne! pomyslela jsem si a málem jsem se zhroutila. Když mě vyzvala, abych šla za ní, neochotně jsem se tam vydala, ale Lola ani nepočkala až tam dojdu a hned už hrabala další jméno. Vyhrabala nějakého Jasona Hilla.
Poté nás odvedli do budovy soudu, kde jsme se mohli rozloučit s rodinami. Když jsme tam přišli přiběhl ke mně můj bratr Kevin, kterému je jen 10 let. Objal mě a já jeho. "Bude to dobrý..." pošeptala jsem mu div jsem se nerozbrečela. Já nikdy nebrečím... Možná jen z opravdu závažných důvodů. Poté jsem objala i tetu, ale šlo to těžko, když se na mě věšel můj bratr. Matka ani otec tu nebyli. "Vyřiď jim, že je mám moc ráda." řekla jsem tetě a koukala jsem na ni se slzami v očích. Přikývla a pak nás odvedli do vlaku, který nás měl odvézt do Kapitolu.

Sklizeň
10. Kraj

Ráno, kolik jich ještě budu mít? Jak všechny ty roky před tím, tohle může být moje poslední snídaně tady doma, ale pokud budu mít letos to samé štěstí, co každý rok, nemusela bych se již od příštího roku bát a mohla bych ... Ne, tohle vše musí zůstat až na zítra. Vlastně stačí za pár hodin a ...
Nechci na to myslet! Bylo to zbytečné, ničilo to duši člověka, viděli jste je? Vraceli se mrtví a rodiny pro ně truchlily, a pak přicházel výherce a celým svým vystupováním říkal:
"Já se vrátil domů, vaše dítě ne, heč."
Jenže musíš, protože jsi prohrál, jsi jak ten dobytek na porážku, klapky na oči a běž, zapomeň na to, že si silnější, že je tě víc, zapomeň na to, klapky na oči a běž. Stála jsem před zlomkem ze zrcadla a snažila se uzavřít nějakou dohodu s hřebenem, pak si pamatuju, jak jsem oblékala do svátečního sebe, oba brášky a jak jsme odcházeli z domu. Potom mám trochu tmu. Vím, že jsem tam stála spolu s ostatními a cítila se vážně mizerně, snažila se upokojit tím, že moje jméno v tom kole zase tolikrát není, že by to musela být opravdu velká náhoda, jenže ruka té ženské se blížila k osudí.
Tomuhle nezabráníš, vždycky někoho vytáhne, přejete si to nebýt vy, protože nikdo vás nenahradí, nikdo za vás nenasadí krk, stejně jako vy by jste to neudělali pro druhé.
"Ne, to ne."
Řečeno tiše a nevěřícně doprovázené několika krůčky vzad. Ty pohledy okolo, ulehčení, soucit. Ale co změní na tom, že jste prostě mrtvý. Já nechci umřít, proč to nemůže být někdo jiný? Proč? Já to nedokážu, nedokážu jít jak dobytče na porážku, jenže už nemám kam utéct, můžu jít jenom dopředu, tam, kam si přeje stádo.
Klapky na oči a běž.
Tak jsem si našla svou cestu davem a na mírně roztřesených kolenou kráčela na pödium, když jsem tam stála, hledala jsem pohledem svého přítele, díval se jinam. Zrádce. Já vím, že je to jedno, že jsem už mrtvá, ale naposled se ohlédnout mohl.

Rozloučení s rodinou si pamatuji velmi okrajově, bylo to jako sen, jako příšerný sen v příšerné době, myslím, že jsem plakala, ale nakonec slzy zaschly s koncem Kapitolem vyměřeného času na poslední rozloučení. Stal se ze mě splátce desátého kraje, mrtvola z desátého.
Klapky na oči a běž. Běž k vlaku, stejně si už jen chodící mrtvý.

Osmý Kraj: Den Sklizně

Malý byt, čítající jen dva pokoje, z něhož jeden byl obývákem a kuchyní zároveň, i když měl méně než sedm na pět metrů, neposkytoval zrovna moře možností, co se spánku týkalo. Jae sice spokojeně vyspával své večerní řádění v postranním pokojíku, ovšem já a Rim jsme museli nocovat na proleželém gauči, jehož železná pera dokázala vytvořit opravdu záviděníhodné otlačeniny. Když jsem konečně otevřela oči, Rim už byl na nohou, ve svátečních kalhotách a polozapnuté košili dával u skromné kuchyňské linky dohromady snídani.
Jakmile zaslechne šustění peřiny, otočí se a s úsměvem mi přinese talíř s několika plackami pšeničného chleba.
Klid. Klid. Ještě máš čas. Já musím vyjít o něco dřív, byl tu Den…sejdu se s tebou pak u mostu, slibuju.
zašeptal na vysvětlenou a poté na chvíli odešel do koupelny.
Den byl jeho spolužák a bratr Annie, světlovlasé dívky s níž se Rim scházel už nějaký ten pátek. Pokaždé, když se pohádal s otcem obzvláště ošklivě, zůstával nějaký čas u ní, dokud jeden nebo druhý nevychladli. Annie samotná byla velice milá, ovšem také velice křehká a i minulý rok musel Rim Denovi pomoct, aby ji v klidu mohli odvést ke dni sklizně. Tohle byl poslední rok pro všechny z nich.
Když Rim konečně v upraveném stavu opustí místnost s umyvadlem a záchodem, jež se i přes její ubohost u nás říkalo koupelna, zbývala na talíři už je jen jediná placka, jež se rozhodnu schovat pro Jaeho. Jsi si jistý, že to stihneš? Nemusíš tam n…
Budu tam.
přeruší mne Rim s vážnou tváří a po spěšném zavázání včera vyleštěných polobotek se vydá ven do ranního chladu.
Já samotná ještě chvíli zůstanu zachumlaná v zašlých peřinách pozorujíc sluneční světlo na parapetu okny, než konečně vstanu a zajdu se umýt do připraveného lavoru s vodou. Dnes sice nikdo z mladých obyvatel osmého kraje nemusí ani do školy, ani do práce, zato se ale musí dát do gala na důkaz toho, že všichni ctíme den sklizně. Pamatuju si, jak jsem kdysi záviděla Pear šaty, které si vždycky mohla v ten den obléct. Tehdá jsem toužila po tom ,abych mohla také nosit podobné věci, ale to jsem ještě nevěděla, jaký pocit melancholie se s nimi pojí.
Navíc jsem na letošní šaty odkaz musela dát více než polovinu poslední výplaty, protože ty z minulého roku stihl Jae propít. Tyto byli o něco méně nápadné, přesto měly ale oproti mým normálním věcem jistou auru elegance a tak strávím chvíli jejich obdivováním, než si je nakonec obleču, učešu se a v páru vypůjčených lakovaných střevíčků potichu vyjdu směrem na náměstí před budovou spravedlnosti.

Už před naším polorozbitým obytným domem potkávám další skupinky svátečně oblečených dětí, mířících na to samé místo. Nebyli jsme to jen mi, jež měli dnes volno. Všichni byli povinní sledovat přenos losování jejich kraje-i Jae, kterého jsem slyšela hrabat se z postele, když jsem odcházela.
Když se blížím k řece, jež rozděluje celé město na dvě části, vidím, jak kousek od mostu, kterým proudí na náměstí řetězce lidí, čeká malá skupina známých tváří. Rim dodržel svůj slib.
Dobré ráno, slečno.
pozdravil Den s lehkým mrknutím. Annie se držela Rimova rámě a znatelně se třásla.
Vypadáš jako panenka.Kdo by do tebe řekl, že v šatech budeš tak rozkošná.
usmála se na mě, snažíc se zakrýt svou vlastní nervozitu, přestože ona sama vypadala jako princezna, v širokých žlutých šatech s nabíranými rukávy a složitým drdolem, jež jí přidržoval tucet sponek s mašličkami.
Společně jsme se pak zařadili do průvodu vedoucího z řadám zápisu, kde Den převzal od Rima Annie a vyrazili s nervózními úsměvy napřed. Rim sám nevypadal o nic klidnější.
Bude to v pořádku.
položil mi ruku na rameno, ale stále se díval na řady zápisu, takže jsem si nebyla úplně jistá, jestli se snaží přesvědčit mě a nebo sebe samého. Nakonec se ale přeci jen otočil.
Víš co? Tyhle šaty ti opravdu sluší-tentokrát je někam schováme až se vrátíme a příští rok v nich budeš moct jít zase, co ty na to?
Pokusím se o úsměv a lehce zakývu hlavou.
Dobře. Uvidíme se za chvíli.
tentokrát se o úsměv pokusí on a pak už společně přejdeme k řadám, kde nám odeberou krev a zapíšou naše jména na papírky, aby je mohli později hodit do skleněných nádob.
Rim a Den skončí v davu skoro úplně vepředu, ale i přesto je můžu z mého místa přibližně ve střední vzdálenosti od pódia dobře vidět. Taky jsem si kvůli toho stoupla schválně blízko k uličce mezi dívkami a chlapci, jelikož je jinak s mým nízkým vzrůstem celkem těžké vidět, co se vepředu děje.

Než se konečně všichni uklidní, nervózně se koušu do rtu a sleduji dvojici mladých mužů sedících nahoře na pódiu. Gordon Nemroy, jež svými modrými kadeřemi a širokým úsměvem jako vždy dokonale kontrastoval atmosféře celé sklizně. Ten, kdo do ní zapadal o něco lépe byl jediný mentor osmého kraje, Gale Bloodstar, jehož pohled vystihoval přesně tu hrozbu, jež ono pódium představovalo. Když jsem si vzpomněla na řeči, co o něm kolovaly, přejel mi mráz po zádech.
Mezi tichými vzlyky starostky a děvčat v davu zazněl hlas Gordona, když se vším nadšením uvedl film, jehož slova už jsme snad znali všichni nazpaměť a jež fungoval jako záminka pro všechno, co se mělo dále jménem stoleté tradice na sklizni odehrávat.
… takto chráníme naši budoucnost.
ozvalo se zakončení a všechny oči opět spočinuly na Gordonovi.
Jakmile se zmíní o tom, že tentokrát začne chlapci, pohled mi v panice ihned vystřelí k Rimovi, jež se zdá stejně zaskočený, jako všichni ostatní.
Jeho jméno ale nezazní a on si znatelně oddychne. V tu chvíli to pro něj všechno skončilo. Žádné další sklizně, žádná další losování. Den ho plácá s úsměvem po zádech, zatímco Gordon přešel na druhou stranu pódia k osudí s dívčími jmény.
Musela bych se postavit na špičky, abych viděla, jak se přehrabuje v osudí, ale místo toho stále sleduji bratra a ostatní chlapce, jak se rozhlížejí kolem a hledají pohledy toho, jež byl vybrán, když v tom uslyším své vlastní jméno, což mě přinutí vzhlédnou dopředu k muži s modrými vlasy u mikrofonu.
Dívka vedle mě s úlevou vydechne.
Kdepak vás máme?
vyzývá veselý hlas a rozhlíží se po obou zástupech.
Vím, že bych měla něco udělat-pohnout se-začít utíkat, ale jediná věc, které jsem schopna je zvednutí lehce se třesoucí ruky.
Tady…
vyloudím ze suchého hrdla tiše. Dívka přede mnou, jež mi doposud bránila ve výhledu, se otočí a uhne bokem, aby na mne byl zepředu lepší výhled.
Jsem tady…
zopakuji o něco hlasitěji a teď už se začnou obracet i všichni ostatní okolo, takže můžu ruku dát zase dolů. Mírotvorce kousek ode mě přistoupí k oddělujícímu lanu a odepne ho, abych mohla projít a několik jeho kolegů kolem mě utvoří jakýsi čtverec, ve kterém mě vedou dopředu.
Zahlédnu, jak se Rim snaží vyrazit kupředu, ale Den ho zastaví chycením kolem pasu. Ani nevím jak se mi podaří odtrhout pohled zpět k pódiu a ke schodům, po níž pomalu s třesoucíma se nohama vystoupám nahoru.
Gordon mne postaví na pomyslnou značku vedle sebe k mikrofonu a na chvíli, když očima projíždím přes dav přede mnou, nejsem schopná vnímat vůbec nic, kromě stisku mužského splátce…jak že se jmenoval, ah, Willson…Theodorik Willson. Jeho tvář je mi trochu povědomá, ale nejsem příliš schopná cokoliv vnímat, když nás Gordon vede do budovy spravedlnosti a poté mne samotnou do jedné z prázdných připravených kanceláří.
Po chvíli ticha a čistého šoku se otevřou dveře a dovnitř vrazí Rim, který mě pevně stiskne kolem ramen.
Nam.
snaží si získat mou pozornost. Zdá se, že nemáme moc času a proto jen přikývnu na znamení, že ho poslouchám.
Nam, poslouchej mě, dobře? Všechno to bude v pořádku. Opravdu v pořádku. Musíš jen, musíš si je jen získat, dobře? Vidíš, dneska vypadá jako panenka, nevinnost sama, no tak, poslouchej mě. Ukaž jim, že jsi ta nejroztomilejší věc od vynálezu plyšových medvědů, zařiď, ať se do tebe zamilují, ano? Slyšíš? Když budeš mít sponzory, budeš mít šanci. Neuhýbej pohledem, takhle to je. Všichni, všichni tu jsou, aby tě zabili, nikdo ti nebude chtít pomoct, nikdo kromě těch, co tě budou mít rádi. Já vím, že tě budou mít rádi, ano? Budeš jejich malý andílek, jejich rozkošný andílek.
To by stačilo. ozve se hlas mirotvorce u dveří.
snažím se ze sebe něco dostat. Nějakou odpověď, nějakou reakci, ale nejsem schopná ničeho, než je naprázdno otevřít ústa.
Nam…tady.
vezme mou ruku a předá mi něco malého, než se opět narovná a po posledním pohledu a tichém
Bude to v pořádku.
udělá několik kroků zpět ke dveřím.
Než stihnu cokoliv říct, dveře se zavřou a já zůstanu zkamenělá, se zvednutou rukou jejich směrem, stát uprostřed místnosti s jeho slovy ozývajícími se mi v hlavě.
Vím, že nikdo jiný nepřijde. Konečně se podívám dolů na svou vlastní dlaň, na které leží malá kovová sponka do vlasů s pomuchlanou mašličkou na konči, jaké měla ve vlasech Annie. Rezignovaně si ji vetknu nad ucho a čekám, až si mne vyzvednou.
Následují jisté instrukce a cesta vozidlem k vlaku. Nikdy jsem ničím nejela, ale nejsem vůbec schopná vnímat, co se děje za okny.
Když konečně dorazíme k nádraží a nastoupíme do vlaku, jako první věc zjistím, kde se nachází toalety, když do nich obrátím ranní placky.
Poprvé od chvíle, kdy vyhlásili mé jméno se cítím o trochu lépe a začínám všechno vnímat. A v té chvíli, slyšíc velmi tiše pohon vlaku a loktem opírajíc se o mísu, sedíc na zemi těch nejluxusnějších toalet snad na celém světě si slíbím, že až z nich vyjdu, udělám všechno na světě, aby mě ti zmetci v Capitolu, ověšeni všemi těmi krásnými látkami z našeho kraje, měli rádi. I kdyby to znamenalo promluvit si se samotným Galem.
Nad ničím dalším nestihnu přemýšlet, protože se o pozornost přihlásí další pšeničná placka.

Cesta
Vlak

Mírotvorci vás odvedou až k vlaku. Nemáte sebemenší šanci na útěk. Do vlaku sice s vámi nejdou, ale je jisté, že v další vagónu sedí další a monitorují vás, takže jsou připraveni kdykoliv zasáhnout. Rick je úplně nalitý. Usnul už cestou v autě, takže na nádraží jste ho skoro nemohli probudit. Cestou od auta k vlaku se tvářil nepřítomně a hned jak nastoupil do vlaku, odešel do své kajuty. Na vás se ani jednou nepodíval.

Zato Rozie pusu nezavřela. Ve vlaku si sedla až příliš blízko Natha a vyprávěla vám o tom jaké to je v Kapitolu, o tom kdo s kým kdy spal (Ani jednou nepadlo slovo o prezidence Snowové) ,,...Jednou vás musím vzít na nákupy, pokud nám to ovšem velitelství dovolí. Ani by jste nevěřili, co můžete sehnat v obyčejné trafice! Samozřejmě by s námi museli poslat příslušný oddíl mírotvorců, ale byla by sranda. Připadala bych si jako VIP osoba. Ráda si připadám jako VIP osoba. Co vy? Jasně, že si tak připadáte rádi, kdo by si tak rád nepřipadal." Vlak se dal do pohybu a oba dva jste málem neudrželi rovnováhu, narozdíl od Rozie, která na svých třinácticentimetrových podpadkách skvěle držela balanc. ,,Ups, trochu to drnclo. Na to si, ale budete muset zvyknout zlatíčka. Máme na plánu tři zastávky, než dojedeme do Kapitolu!"

Vlak

Sotva vystoupim z auta, jdu na pomoc Elis, aby si neudělala ještě něco krom toho, co už má. Víceméně ji odnesu do vlaku a pomůžu ji se posadit. Když si vedle mě sedne Rozie tak, ze se téměř dotykame, s hlasitym povzdechem si odsednu. Kdo by měl náladu na nějake jejich hry. Posloucham jen na pul ucha.

*Jistě, prezidentka je jako kudlanka, po dokončení partnerovi od kousne hlavu a vše důkladném zamete.*

"Nevím jestli je o co stát, vezou nás jak dobytek a porážku a máme se cítit jako VIP? Dost těžko."

Zavrcim podrážděne a je mi v tu chvíli jedno, kdo nás slyší. Beztak nám ted nic nikdo nemůže udělat, navíc to není ani vysilane. Usilovne přemýšlím, jak z toho všeho ven. Ale rozhodne se bude na co divat. To se můžou všichni těšit... nehodlám tam chcípnout pro pobavení Kapitolu. A nenechám rozhodne umřít ani Elis. Pokud na to přistoupí. Má dáti a dal. Jak jednoduche...

Překvapilo mě, když jsem se najednou ocitla ve vzduchu. Poplašeně jsem rozhodila ruce, ve snaze se zachytit čehokoliv, než upadnu na zem. Nakonec se zachytím Nathova krku, který mě zvedl. Nevím co ho k tomu vede, rozhodně mě tím poněkud vyplašil, ale chytil mě do náručí a odnesl až do vlaku.

Popravdě jsem mu nedokázala říct vůbec nic. Nechápu proč to dělal, chtěl mě snad zmást? Chtěl snad, abych mu věřila, aby ze mě měl snadnou kořist ve hrách? A nebo to dělal kvůli něčemu jinému? Ne nic jiného v tom přeci ani být nemohlo. Proč by zrovna jemu na mě záleželo…

Rick se od nás okamžitě odpotácel někam do hlubiny vlaku. Za to Rozie se rozhodla nás umučit ještě před hrami. Kéž by bylo možné, že by mi vykecala díru do hlavy ještě před tím než mě šoupnou do Arény.

„ Nathe, klid.“

Šeptnu tiše, když se na Rozii rozčílí. Podívám se mu do očí a s velkým sebezapřením se pořádně usadím v křesle. Jak mě se nechce hýbat těmi zády. Navíc mě bolí i pusa.

„ Slečno Rozie, nejsem si zrovna dvakrát jistá, že… že je nám nákupy nějak pomohou. Chápu, že pro vaši prestiž by to bylo něco nepřekonatelného, protože by jste jistě uhlídala dva splátce, kteří by se s vámi jistě dobře bavili, ale… obávám se, že nákupy nejsou zrovna něco, co by nás, chodící mrtvoly, mohlo zajímat.“

Zadívám se na naši průvodkyni. Já chápu, že je z toho všeho nadšená a chápu, že si určitě přeje dostat lepší kraj než jsme my, má to v povaze jako Kapitolanka, ale… Proč se toho musím zúčastnit, to nechápu.

Pohledem sklouznu k Nathovi a pak k ruce, na které mi pěkně naběhly klouby. Pomalu jsem se zvedla a rozhlédla jsem se kolem.

„ Je tady někde studená voda?“

Ale pak se zarazila. ,,Madam..." řekla trochu přemýšlivým tónem. ,,Chtělo by to informace zevnitř. Vím, že vás to nejspíš již napadlo. Máme uvnitř někoho důvěryhodného? Protože .. pokud by to šlo, ráda bych se tam infiltrovala sama. Protože nejdůvěryhodnější informace už si dnes musí schánět člověk sám," podotkla. ,,Ne že by jste byla špatně informovaná..." řekla rychle. ,,Jen sem tam může někomu něco vypadnout a to zrovna může být životně důležité," objasnila.

plán na zítřek
13th kraj

Prezidentka Coinová se usměje. ,,Výborně. Už jsem myslela, že vás to nenapadne. Vskutku vás hned zítra pošleme do Kapitolu jako novinářku pod falešná jménem. Od nynějška do doby co splátce vysvobodíte z arény budete Ellie Parker. Pracujete pro krajské noviny. Neměl by to být nějaký problém. Krajské noviny mají spoustu reportéru a skvěle do nich zapadnete. Vyptávejte se splátců a ptejte si jich na všemožné blbosti." Prezidentka se zamyslí. ,,Zítra vám doktor L dá kufřík s iněkční stříkačkou. Použíjte jí na té dívce z dvanáctého kraje těsně předtím než vstoupí do arény. Látka jí učiní neviditelnou před onou nestvůrou, ale tělo jí spálí za pouhý týden. Do té doby musí být z arény pryč! Je to jasné? Jo a odlétáte také hned zítra! Pokud je to vše, můžete se jít vyspat."

Rozie
vlak

Když se Nath od Rozie odsune, ona se k němu opět přitulí. Jako bumerang, který se stále vrací. ,,Ano, i mrtvoly zajímají nákupy! Koho by nákupy nezajímaly?" Zeptá se udiveně a Nathova výbuchu si nijak nevšímá. ,,Vy, ale potřebujete sponzory! A co je může přilákat více, než článek o tom, že se dva splátci baví v Kapitolu!" Řekne to jako výčitku. ,,Musíte také držet svůj vztek na uzdě! Rozplývejte se, přehánějte o tom jak moc vás mrzí, že jste opustili svou rodinu, ale že jste pevně rozhodnutí vyhrát! Napíšu vám kartičky, které se budou týkat vaší řeči. musíme vám obou vymyslet nějakou povahu, která by k vám seděla, ale nejdřívá vás musím lépe poznat. Co vás baví? A co naopak ne?" Zeptá se a propíjí vás oba pohledem. ,,No tak drahoušci. Nestyďte se! Je to pro vaše dobro!"

Přikývla. *Novinářka, Ellie Parker, pro krajské noviny. Injekce pro dívku z dvanáctky. Neviditelná před nestvůrou. Tak jo. Zapomatuj si to." ,,A nešlo by to hned dnes?" vyzvídala. Ano, byla ještě trochu unavená, protože vstala brzo ráno, ale do zítra se jí čekat nechtělo...
,,Můžu si vzít něco, čím bych případné lidi Kapitolu zmátla? Paruku? A co oblečení?" otázala se. Občas to při pronásledování mohly být důležité detaily a proto je nechtěla zanedbat. Nechtěla zemřít...

Sklizeň v sedmém kraji

Sklizeň opět přišla. Dneska vyberou dva další, kteří půjdou zemřít do arény pro pobavení kapitolu a možná pár bláznů, kteří nemají děti hry se jim líbí. Bylo to jedno z těch rán, kdy i ptáci se rozhodly nezpívat a sledovat další díl tragédie. Nyní již stý díl této tragédie. Já jsem nikam nechvátal. Moji rodiče a sourozenci, kterých se naštěstí ještě hry netýkaly už někde na náměstí byli, ale já ráno zůstal déle doma. Prohlížel jsem si to tam a snažil se tam s tím rozloučit, kdyby se mi nepovedlo se tam vrátit. Měl jsem divné tušení a doufal jsem, že je to jenom tušení. Náměstí už bylo skoro plné a já rezignoval na to, abych hledal naše. Stejně se pak potkáme doma, tak to nemá cenu. Vše bylo vyzdobeno s okázalostí, kterou kapitol ukazuje každý rok a každý rok je z toho všem velmi zle. S lítostí a naštváním jsem hleděl na podium. Starostka tam seděla jako hromádka neštěstí, čekající ztrátu svých dětí, McTaires jsem litoval už jen proto, že se her musela zúčastnit a na Thomase jsme se radši nedíval. Na napudrované pitomce se není proč dívat. To, že je pitomec potvrdil i následným proslovem,který vedl před a po filmu. Pro někoho je to čest podívat se do kapitolu a někdo by si to radši nechal ujít. Tihle lidé by se potřebovali podívat nebo spíše do rukou lidem, kteří přišli o děti v aréně. Přechází k dámskému osudí a já jen zatínám klouby. Nemám tady nikoho na kom by mi extra záleželo, ale každý kdo je tam poslaný je odsouzenec a mrtvola. Dívka, kterou vybrali je mi známá jen od pohledu, ale nikdy jsme se nějak blíže nebavili. Chudák, vypadá jako mrtvola už teď když sotva došla na podium.Teď přechází k druhé nádobě a mě praští klouby. Drtím ruce v pěst a doufám.
Jenom ne mě!
V kapitolu to berou jako čest a výhru, ale tady to nikdo tak nebere. Lísteček konečně povolil a bylo vykřiknuto jméno. Moje jméno. Hluboce vydechnu a pak zvednu, aby viděli že se jich nebojím. Přešel jsem davem na podium a nechal se odvést do budovy soudu kam přišla moje rodina. Matka i sestra měla slzy v očích, zatímco otec chlad. Bratrům taky tekly slzy, ale drželi se. Všechny jsem je obejmul.
Nebojte se. Ostudu nám neudělám a vrátím se.
Usměji se na matku a s otcem si vyměním jen ten druh tichého pohledu. Potom se seberu a zamířím na vlak spolu s doprovodem.

Cesta vlakem, ošetření

Posloucham nadšené zvatlani Rozie o všem možném. Když přijdou na řadu sponzoři, zpozornim. Chvíli přemýšlím.

"Jistě, sponzoři. To není špatný nápad. Kartičky nebudou potřeba. Nejlépe beztak jednam s obchodními partnery z patra."

Prohlásim a na Rozie se kysele usmeju. Pak se rozhlednu a zvednu se. Pro hledám místnosti okolo ohledně ledu a vody.

"Pojď Elis, musíme ti ošetřit ty zranění."

S tim ji odvedu do koupelny, kde ji opatrne umeju rány, zachladim klouby a pak se podivam, co bych mohl udělat s tim rtem.

Vlak

„ Já žádné hloupé kartičky nechci.“

Obrátím se na Rozii. Ta ženská je fakt blázen. A nebo to jenom hraje? U Kapitolanů prostě nikdo nikdy neví. Sklouzla jsem pohledem k Nathovi, který se zvedl a rozhlížel se kolem dokola. Trošku jsem znejistěla, tedy do chvíle než mi poví, že mi musí ošetřit ty zranění. Jako bych to sama nevěděla.

Nic raději ale neříkám. Vždyť on přece za to nemůže. On přece nemůže za to, že jsem se vzbouřila. Ne. Nechám se odvést do koupelny. Opatrně se přidržuju u stěny, abych neupadla, kdyby se vlak znovu zhoupl.

„ Nemám ráda vlak.“

Vydechnu potichu, jakmile se za námi zaklapnou dveře koupelny. Kdo ví co si z toho Rozie vymyslí, ale teď je mi to jedno. Po dlouhé době někdo pečuje zase o mě. Je sice fakt, že mě překvapuje, že je to zrovna Nathaniel, který se ujal mého ošetřování.

Celou dobu jsem ho pozorovala, zatím co mi máčel ruku, otíral krev ze rtu, který se mezi tím trochu stáhl, ale pořád to nebylo nijak hezké. Vypadalo to že se soustředí snad jenom na to, jenom já jsem si nějak nevěděla moc rady co udělat. On byl na rozdíl od mě v pořádku. Jenže já mu nechtěla zůstat dlužná. Ten pocit viny by byl pak ještě horší, kdybych ho nakonec měla zabít.

„ Nathe já…“

Začnu tiše, rozechvěle. Nějak nemůžu sebrat odvahu k tomu, abych mu cokoliv řekla. Nevím. Opravdu nevím co to semnou je.

„ Děkuju.“

Povím nakonec. Přijdu si pomalu jak zmlácený pes, což teda skoro jsem až na to, že nemám ocas dlouhý uši.

Chytím se opatrně za bolavá záda a zavřu oči, když se narovnám. Bolí to, takže rovno nevydržím moc dlouho, nakonec se zase trochu zkroutím.

„ A-asi by jsme se měli vrátit. Než si z toho Slečna Rozie vyvodí nějaké…“

Nedokončím větu, jen se mu podívám do očí.

Ošetření, plán

Ze začátku to vypadá, že se soustředím jen na ošetření ran a nic jiného nevnímám. Pak ale zvednu pohled a usmeju se.

"A skutečně by vadilo, kdyby si něco myslela?" nadhodim tu otázku a chvíli ji nechám viset ve vzduchu.

"My potřebujeme sponzory, to má Rozie pravdu. A s kym rádi obchodují sponzoři a obchodníci? Se zajímavými lidmi. Lidmi, kteří jim něco přinesou za to, že s nimi budou spolupracovat. A co muže byt lepší než třeba nějake proslychani... Podivam se na Elis a čekam, jestli mi k tomu něco řekne. Mezitím doosetruji vodou co jde a rozhlednu se po koupelně po ještě něčem, nejlépe lékárničce, čim bych to mohl ošetřit ještě lépe.

"Vyhrn es si castecne ty šaty Prosím? Chci se podivat, jak moc te po tech zádech vzali." řeknu mezitím, co přehraduju koupelnu. Pak se otočím a zvědave nad zvednu obočí.
"Tak co? Půjdeš do toho se mnou? Nemám v úmyslu tam zemřít pro potěchu Kapitolu a tebe tam pokud možno taky nenechám, ale musíme to sehrát dobře. Navíc musíme dostat Ricka z deliria, mohl by nám hodně pomoct."

Zadívala jsem se mu do očí, když jen tak nadhodil svou otázku, jestli by to vážně vadilo.Čelo se mi trošku zkrabatilo, možná měl v tomhle pravdu. Jenže jak toho chce docílit? Chce se schovávat v koupelně? Nebo snad něco víc? A jde to vůbec bez citů?

„ Možná máš pravdu. Co chceš ale dělat?“

Zeptám se. Dívám se mu celou dobu do očí. Co jako chce dělat? Prohlásit, že semnou bude dělat kdo ví co, jen aby si zachránil krk? A nebo ho snad dokonce zachránil mě?

Lehce jsem se zachvěla. Nervózně. Přesto jsem pohled nesklonila vůbec nikam. A ještě víc mě znervóznil, když navrhl abych si vyhrnula šaty, aby se mi podíval na záda. Polkla jsem.

„ V-vyhrnout? To.. to ne.. Ale… jestli se na to chceš podívat, tak… na zádech je zip. Tam.. se k tomu dostaneš taky.“

Povím potichu. Tentokrát už pohled skloním. Ano stydím se. Nejsem přece žádná děvka ani… ani nic jinýho. Popravdě teď se mě chlap dotýká fakt nikdy ještě nedotkl. Zrůžoví mi tváře, když se otáčím, abych mu ukázala záda.

„ Nevím jestli se nám povede Ricka dostat z jeho alkoholového opojení.“

Povím tiše. Chytím se za umyvadlo a podívám se do zrcadla. Ret vypadá tak jak vypadá. Rozbitý a trošku napuchlí, ale to do večera přejde.

Vnější a vnitřní nepřítel
Stojím na pódiu, dva mírotvorci mně musí podpírat a svým důležitým výrazem se snaží zachránit situaci. Stejně jako ti co šli předtím přede mnou protože splátce pro tento kraj zcepeněl a musel být na pódium donesen jako mramorová socha. Kupodivu nezabrali ani slova Chu Ling která se svým nadšením snažila strhnout okolí, ale možná nejsem ta pravá osoba.
Tohle je třetí kraj lidé se zde dělí na dvě skupiny. První jsou arogantní řiťolezci.To jsou ti ve vkusném padnoucím oblečení a s odhodlaným výrazem. Ti kteří se dmou pýchou že tu můžou být a smějí se každému pokusu zdejší moderátorky o vtip. Ti které my ostatní nazýváme idioty ovšem přesto jsme jim vděční. Díky jejich kombinaci arogance a špatného úsudku se nedostane na nás ostatní. Tedy až dodnes.
I když jsem s touto situaci počítala nikdy jsem neuvažovala co se stane když mně skutečně vylosují. Něco je špatně přesto že přešla ta křeč která předtím způsobila celkovou paralýzu pořád můžu hýbat pouze mimickými svaly protože ostatní prostě odmítnou převzetí. Stáhnu se do sebe abych se pokusila najít problém což se navenek projeví tak že zavřu oči a zvrátí se mi hlava dozadu neboť (k velké radosti mírotvorců kteří mně drží) rezignovali i svaly v krku.
Volané číslo je odpojené a bude odpojené dokud to nevyřeším. Jdu hlouběji a obklopuje mně tma kterou pronikají duhová světla. Cesta pak skončí a já stojím ve velkém šedivém a prázdném prostoru. Sice jsme tu nikdy nebyla, ale vím že bych tu neměla být. Je jistý důvod proč sem nechodím. Zde jsou uložené veškeré mé poznatky o kterých by nebylo zrovna bezpečné se veřejně šířit.
„Žasneš?“
Otočím se a když si všimnu té dívky vím že jsem u zdroje problému.
„To ty že? Ty jsi id skrytá stránka mé osobnosti.“
„To není úplně přesné tušila že jednou přijde tahle chvíle, ale složila ses sama. Ó oni mně vylosovali. Je mi z tebe špatně máš takový potenciál a radši vytvoříš tohle. Souhrn tvých obav, tužeb, snů a nesplněných přání. Ani nejsi schopná se o tom bavit s někým skutečným.“
Pak dívka zatleská a okolí se změní. Všechno tu hoří,a srší tu jiskry a do toho se ozve mužský hlas.
„Primární systém odpojen ... sekundární systém přetížen ...“
Dívka kopne do jedné konzole a obrazovka před námi ožije.
Otevřu oči abych si všimla že zatím neuteklo moc času Chu Ling zrovna čte další jméno ovšem v tu chvíli se mi hlava opět zvrátí dozadu.
„Okruh přetížen ... Okruh přetížen ...“
Dívka se otáčí,jde pryč a začíná mizet. Rozeběhnu se za ní a povede se mi jí chytit. Víříme v nějakém prostoru a stoupáme vzhůru. Musím jí vstřebat.Držíme se za ruce a točíme se zatímco kolem nás to jiskří.
„Čekala jsem dlouho,ale jsem volná. Jak chceš vyhrát Hladové hry? Víš co budeš muset udělat.“
„Vím, každý to ví i ti dva na pódiu proto tam teď sedí. Ale správný válečník ví kdy má bojovat a kdy boj vzdát. Ano udělala jsem chybu,ale neudělám další.“
„Potřebuješ mně tvá milá povaha tě mrzačí. Jen se podívej pokorní jistě zdědí svět, ale ne v této době.“
„Budu bojovat,ale ne s tebou. Strach je jediný nepřítel. Poznej nepřítele a poznej sebe a pak budeš vždy vítězem.“
Otevírám oči a zvedám hlavu zrovna když zjistím že ten vylosovaný kluk už stojí na pódiu. Mírotvorci jsou rádi že mně už nemusí podpírat a snášet z pódia. O tom co se stalo a co budu dělat hloubám i když se se mnou přijde rozloučit rodina. Obejmu Rebecu mámu tátu a opět Rebecu, ale pak se mi v očích zaleskne a tváří mi mihne poněkud jiný výraz.
„Becky ráda bych aby jsi pokračovala v mých výzkumech. Můj poslední výzkum je pod postelí v dřevěné skříňce která se otevírá tímto obvodem. Všechno je zaznamenané v počítači heslo je vyryté na víku té skřínky.“
Pronesu poněkud hrubším hlasem zatímco jí tisknu do dlaně ten obvod. Později si odkašlu a s obavami se podívám do okna,ale vidím jen svou tvář.Uleví se mi a tak se vydám k vlaku který mně odveze mimo kraj vstříc nejisté a krvavé budoucnosti.

Dohoda

Uvědomím si, že to rikam dost možná trochu bezcitne a obchodne. Kdo na to má mít porad čas...

"Chci je přesvědčit, že pro lidi je to spatne, že to přetrvává pouta, ktera mezi nimi jsou. Láska, přátelství... pokud bychom sehráli dejme tomu... milence, nezůstalo by to nepovsimnute. Zvaz tu možnost." zkouším ji to vysvětlit.

Pak ji pomalu rozepnu šaty s tim, abych se podival na rozsah zranění.

"nemyslí si, že bych to nabízel každému. Vím že z nim. Tak jak znim..." začnu neohrabane.

Na zádech je jedna velká tmavnoucí modřina. Od šatů lehce spálená ke všemu, jak sjel obušek po látce a látka po kůži.

„ Bude to jen… Dobrý obchod.“

Šeptnu potichu. Možná to vyzní trochu zraněně. Podívám se přes rameno na něj. Proč by v tom taky mělo být víc. Chce to hrát. A možná nám to zachrání život. Ale jaké to pak bude mít důsledky?

„ Jak zníš? Jenom jako obchodník. Jenom jako někdo, kdo si chce zachránit život. A to vlastně chceme oba dva.“

Zatnu prsty trochu do umyvadla, snad jako by mohlo za to, že se cítím tak jak se cítím. A jak se vlastně cítím? Možná zrazená. Možná… Zklamaná.

*A nebo snad … *

Zadívala jsem se do zrcadla. Ale ne na sebe. Na něj. Jak tak stál za mnou a prohlížel moje zranění.Nakonec jsem sklonila hlavu. Mlčky. Tiše.

Sklizeň -Den D

U nás HG nebývají moc oblíbené a dle toho se také všichni tváří samozřejmě,že nahlas se nikdo neodváží nic říct ale v myslích všech koluje jedno a to samé. Jsme před pódiem a všichni čekají na jména, na to až bude všem jasno, KDO bude další.
Je zajímavé jak hlouček lidí umí udělat na malém náměstí takovou atmosféru takové napětí a dusno. V televizích byli všichni vidět až moc dobře. Moc se mi nechtělo tam ale musela jsem. Musí totiž všichni. Nebyla jsem nějak moc daleko ale asi 10m od pódia u radnice.
,,Hele mami už přicházejí."Dloubnu loktem do mamky a hned naše rodina zpozorní.,,Snad to Chloe nebudeš ty, doufejme, doufejme."Hodila jsem po mamce pohled, jako ve smyslu A kdyby tak s tím stejně nic neuděláme. A já si v duchu pomyslela, že aspoň bych vypadla a přestala myslet na to vše tady.
,,Ach jo už zase ten film..."obrátím oči v sloup, jelikož už jsem ten film viděla tolikrát, co mi je let.,,Chloe ale no tak."Napomene mě mamka,,Ale vždyť už znám ten film celý nazpaměť.."A začnu se koukat bokem., No hurá tak konečně už skončil.
A přichází samotné losování.Napjatě čekám a hypnotizuji Lea a jeho ústa.
,,Chloe Rungová! Zlatíčko. Nestyď se a ukaž se nám!” Moje rodina se na mě obrátí a je vidět z jejich výrazů, co jim asi běží hlavou. Jen dám ruku na rameno mamce, abych ji uklidnila a pomalu se prodírám mezi lidmi k pódiu.

Rozlučka
V budově soudu jsem objala tátu a pomalu přešla od dědy až k mamce. Děda s mamkou se na mě podívali, jako bych se neměla už vrátit. Věděla jsem to, vím to. A je to prostě tak. to je realita s kterou se budou muset smířit a bohužel i já. Od mamky dostávám ještě medailon s fotkami naší rodiny. Podívám se a pousměji se.,, Tyhle šaty si pamatuji na Tobě mami. Neboj vím, co to znamená buď PAK nebo Nikdy."
Pak už jsem byla s ostatními odvedena do vlaku. Směr Kapitol..,snad ta cesta uteče rychle´.

Koupelna

Podivam se na modrinu. Nevypadá moc pěkně, ale dá se s tim něco dělat.

"Počkej, zachladim ti to. To bude dobre." najdu lékárničku a tam obvaz. Vezmu ručník, namočím do studené vody a přiložím na modrinu. Pak to pomalu a opatrne ovazu obvazem.

"to by melo pomoct. Ano, znim jako obchodník, ale nemyslím to tak. Jen presne nevím jak to říct a vyjádřit. To je problém." za tvářím se nestastne a pokračuje v bandazovani

Zasyčím bolestí a zavřu oči. Zatnu prsty až mi sjedou rovnou do dlaní a zareju si do dlaní nehty. Bolí to.

„ Jo… Dobrý to bude.“

Procedím skrz zuby a nadechnu se.

„ Takhle ne Nathe… Nejlepší by bylo lehnout si.“

Šeptnu potichu. Šaty mi moknou pod tím ručníkem. Asi to bude vypadat fakt blbě. Navíc je mi chladno díky tomu. Znovu se ale podívám do zrcadla tentokrát si všimnu toho jeho nešťastného pohledu.

„ Vždy jsme spolu mluvili přímo. Tak proč je teď problém tak mluvit?“

Zeptám se ho potichu. Stáhnu si ze zad mokrý ručník i s obvazy, tohle držet stejně teď nebude a přes šaty by se to nedalo moc dobře obmotat. Položím ručník na umyvadlo a otočím se k Nathovi čelem.

Koupelna

Když se Elis otočí čelem ke mě, trosku z nervózním, ještě po položení takové otázky. Chvíli rozmyslim co vlastně říct.

"Tady nejde o to, jak jsme spolu mluvili předtím. Ted to tak úplne dobře nejde. Zachází me do míst, kde se moc neorientuju. Nechci, aby se ti něco stalo, což jen sotva můžu ovlivnit, tak delam co umím. Neříkám, že přesvědčíme všechny jen herectvím, meli bychom do toho zapojit víc..."

Nervózne si prohrabnu vlasy.

"Vis určitě moc dobře co chci říct."

„ A kdybych byla tak hloupá, že bych nevěděla, Nathanieli?“

Zadívám se mu do očí. Sama jsem nervozní, stejně jako on. Abych ale taky nebyla. Vždyť ani já nemám ponětí, co se to děje.

„ Já si.. totiž taky nejsem zrovna dvakrát jistá.“

Sleduji ho. Opřu se opatrně o umyvadlo. Dívám se na něj. Šaty mám stejně stále rozepnuté. Sjede mi ramínko, které raději hodně rychle zase vrátím zpátky.

„ Obávám se, že v těchto místech se neorientujeme ani jeden z nás dvou.“

Přiznám potichu. Skloním pohled a potichu vydechnu.

„ Myslíš, že by to takhle dopadlo, i kdyby nás nevybrali do her? Proč začínám mít strach, že tohle náš vztah zničí? Což… vlastně zničí, protože i kdyby to jeden z nás vyhrál… tak se vrátí domů sám.“

Tentokrát odvrátím hlavu úplně stranou. Odstrčím se lehce od umyvadla a sednu si na okraj vany. Rukama se opřu o kolena a zadívám se na zem. Vlasy mi přepadnou trochu do tváře, i když se Annie snažila udělat účes pořádně, aby vydržel, co nejvíce.

Rozie
Vlak

Pomalu se začnou otevírat vysouvací dveře a do koupelny strčí hlavu Rozie a zkoumavým pohledem přejíždí přes místnost. Možná čekala, že vás tu uvidí nahé nebo, že uvidí Ricka, jak zvrací do vany. Když si oddechla, že v místnosti není Rick, vešla také trochu zklamaná z toho, že neprovádíte nic zajímavého. ,,Tak to by stačilo! Myslím, že tento čas byl pro ošetření ran až příliš dlouhý! Doufám, že jste přitom přemýšleli o vašem příběhu, čím diváky zaujmete. Nemusím vám doufám připomínat, že čím poutavější příběh, tím víc sponzorů a fanoušku, tím větší možnost na přežití. Přímá úměra. Tu jste se snad už učili ne?" Nemyslela to zle, jen netušila, v jakém postavení je vzdělávání ve dvanáctém kraji. ,,Možná by také nebylo od věci sehnat Ricka." Pípne potichu. Této věty se už dlouho děsila.

Našli jste ho v jídelním voze. Spal a hlasitě chrápal. Rozie se nijak neměla k tomu, aby ho probudila. Prost si jen sedla ke stolu co nejdál od něj a pokynula vám, aby jste ho probudili vy. Snažila se na něj nekoukat, ale sem tam jí ujelo očko.

„ Víš co? Nebudeme to řešit. Stejně na tom nesejde. Jediný co je důležitý, že já si na nic hrát nebudu.“

Oznámím mu. Jen tak. Prostě a jednoduše. A s víc jak velkou kapkou chladu.

Zničehonic vrzli dveře do koupelny. Bez klepání, bez nějakého oznámení. Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se jí směrem. Měla jsem stále holá záda, ale zjevně jí to nestačilo.

„ Jistě, Rozie. Zapneš mi prosím šaty na zádech?“

Zeptám se jí, když se zvednu z vany a dojdu až k ní. Učiní tak. Proč by neměla. Projdu kolem Natha, pak se ale zastavím a strhnu si z krku přívěšek. Chytím ho za ruku a vtisknu mu ho mlčky do ruky. Pak se otočím a vyrazím za Rozií a jeho už si nevšímám.

„ Jistě, Rick…“

Potichu zavrčím. Nakonec se dostaneme až do jídelního vozu. Je to fajn vůz, tady je dost jídla. Jak já bych si přála kdyby tady byla Annie, matka a Bella. Rick se tam vyvaloval, chrápal jako prase a zjevně se nehodlal dobrovolně vzbudit. No… Fajn.

Sebrala jsem sklenici, nalila do ní ledovou vodu a chrstla jí přímo na něj.

„ Vstáváme!“

Zařvu podrážděně. Na Nathaniela už se ani nepodívám.

Vlak
Vlak

Do vlaku jste šli v tomto seskupení. První si šťastně kráčela Nena Montez. Byla nesmírně hrdá na to, že měla jednoho dobrovolníka! Nepochybovala, že kdyby Danus nevylezl dost rychle na pódium, určitě by se našel dobrovolník i za něj. To jí přišlo uspokojivé. Hned po ní jste šli vy. Dívka Dobrovolnice se tvářila povýšeně. Jasně dávala dvanáctému kraji najevo, že to bude brnkačka. Za váma šla Luna a Daren-předešlí vítězové her, kteří vám měli radit jak co nejefektivněji vyhrát.

Jen co se zavřeli dveře a vlak se dal do pohybu, dívka dobrovolnice zbledla. Nejspíš jí došlo, že její přihlášení bylo poněkud ukvapené. Prohlížela si tě a nejspíše se snažila odhadnout, jak těžké tě bude zabít. Nena, Luna a Daren se šli domluvit s řidičem o zastávce na půli cesty a vás poslali do luxusně vybaveného jídelního vagonu. Jen co jste se usadili dívka vyhrkla: ,,Spojenci?" Zřejmě to nechtěla říct před ostatníma. Nechtěla najevo dát slabost.

Cesta
vlak

První šla Lola. Byla poněkud zklamaná z dnešní sklizně. Zase se toho moc nestalo. Zase nemá žádného dobrovolníka. Úplně viděla jak se jí Nena Montez z druhého kraje posmívá. Přesto se zachovala profesionálně a s úsměvem vás vede přímo do vlaku. Za ní jste tedy šli vy dva. Kluk po tvé pravé straně se tvářil nepřítomně. Šel jako otrok a to taky svým způsobem byl. Za vámi šla Margaretha a Mark, dřívější vítězové her, kteří měli tu povinnost trénovat mladší účastníky her. Také nebyli z nového ročníku odvázaní. Kolem vás byl ještě rozmístěn oddíl mírotvorců, kdyby se náhodou někdo z vás pokusil o útěk. Jen co se zabouchli dveře vleku, zavedli vás přímo do luxusního jídelního vozu. Lola někam poodešla. Nejspíše volat svým kamarádkám a tak se vás ujali Margaretha s Markem. ,,Máte nějaký plán jak zůstat naživu?" Vystřelil Mark jen co jste si sedli.

Otázka
vlak

Když jsme se posadili spustil na nás Mark, dřívější vítěz her, otázku, zda máme strategii na přežití. Založila jsem ruce na prsou a se zklíčeným pohledem jsem se opřela o sedačku. Žádný plán jsem neměla. Ani jsem nečekala, že mě vyberou. Proč já? zastěžovala jsem si sama pro sebe. Smutně jsem se na Marka podívala. "Ne." řekla jsem a probodla ho pohledem. Beztak si to jenom užíval a věděl, že stejně budu mrtvá. Dřív nebo později.
Cesta ubíhala a já se koukala z okýnka. Nebylo to dlouho, co jsem se možná naposledy viděla s rodinou. Jen je chci aspoň jednou vidět... Jen jednou.

Vlak

Jakmile se všichni octnou ve vlaku a kolos se neslyšně vypraví po kolejích do Capitolu, uvelebí se Danus na sedadle poblíž okna a potichu sleduje všechny své spolucestující. Ti, o nichž alespoň něco věděl se vydali do čela vagónového průvodu, zatímco on sám zůstal ve voze s dívkou s podivným úšklebkem, jež se usadila u stejného stolu.
Lehké překvapení z jejího vyhrknutí na sobě nedal zdát a v tichosti si ji prohlédl ledově bledýma očima.
Teprve až teď měl příležitost si ji pořádně ohodnotit.
Přijde na to...
zněla jeho tichá, chladná odpověď, mezitím, co si naléval do křišťálové sklenice vodu.
Pravda byla, že spojenci se vždy hodili, ovšem původní jakési kouzlo dívky vymizelo v okamžiku, kdy se rozjel vlak a jakákoliv slabost v aréně mohla znamenat konec celé skupiny lidí.
Proč ses přihlásila?
položí po další nepříjemné chvíli klidu šeptavý hlas.
Rády by ji co nejrychleji ohodnotil a vše uzavřel dříve, než se vrátí trojice od řidiče, jelikož na ně měl jiné otázky, které se týkaly identity jeho protivníků-jinými slovy řečeno, jestli už bylo oficiálně oznámeno, kdo byl z jakého kraje vylosován a kdo se přihlásil, což ho opět přivede zpět k dívce, sedící s ním ve vagónu, na níž upne další pronikavý pohled a s jistou nepovšimnutelnou samolibostí čeká, jestli pod jeho tíhou dívka vyhrkne ještě něco dalšího.

Cesta
Vlak

Ikiha šla první. Usmívala se, ač z průběhu sklizně nebyla vůbec nadšená. Nic zajímavého se nestalo. Netěšila se na moment, až se potká s ostatními průvodci. Ti se jí určitě vysmějí. Přesto se usmívala celou cestu do vlaku. Za ní jste šli vy dva. Chlapec se také usmíval, nejspíše chtěl, ale dokázat, že nemá strach. Chtěl udělat dojem. Za vámi Jack a Artemis. Jack Artemis objímal, ale ona ho nijak nevnímala. Už zase jde tou stejnou cestou k vlaku, kterou absolvovala už několikrát. Kolem vás byl ještě rozmístěn oddíl mírotvorců, kdyby se náhodou někdo rozhodl utéct.

Jen co se zavřeli dveře, Ikiha odešla. Co se s vámi bude dít po dobu jízdy není její starost. Možná by mohla zavolat někomu Kapitolu a předem je připravit na obrovský propadák ze strany desátého kraje. Jack vás zavedl do velikého jídelního vagonu. Artemis s prázdným pohledem se posadila vedle něho na židli. Slova se ujal Jack. ,,Předem bychom vám rádi řekli, že je nám líto, že jste byli vybráni. Sem tam se, ale objeví člověk, který má na podobné situace nějaký plán. Máte nějaký plán?

Pozoruju změny v Elisině chování a tak trochu nechápu... Nejde teď o to si zachránit krk? To do toho chtěla nutně montovat city?

*Ta nás přivede tak leda do průseru, se chová jak malý dítě.*

Když mi vrátí přívěsek pro štěstí, akorát trhnu rukou a přívěsek letí kamsi... kamsi. Nasraně odejdu z koupelny a následuji Elis s Rozie za Rickem.

"Tak ukaž co umíš. Uvidíme, jak se ti povede." Rýpnu si a pozoruju její počínání. Když chrstne na Ricka vodu, zatleskám.

"Výborně. To se ti povedlo. Jen tak dál." řeknu vyloženě jízlivě a jen sedím a čekám, co se bude dít.

Plány
Vlak

Ozve se zaklepání na dveře záchodu a poté se dveře odsunou. Do místnosti vchází Gale Bloodstar. Nevypadá moc strašidelně. Dokonce se i mile usmívá. ,,Můžu?" Zeptá se, ale nečeká na odpověď a vchází dovnitř. ,,Vím, že to teď nemáš lehký. Když mě vybrali do arény, byl jsem na tom stejně. Většina lidí z osmého kraje mě má za psychopata." Ušklíbne se. ,,Ty mě asi taky tak vidíš, že?" Zeptá se, ale v jeho hlase není vidět žádná stopa po zlobě. ,,Ta krvežíznivost mi, ale zachránila krk. Kapitolané, ale milují brutalitu! Měl jsem tolik sponzorů a darů, že jsem si nevěděl co si s tím počít. A co ty? Máš nějakej plán, kterej by ti pomohl přežít? Ptám se je proto, že já měl jasno, co musím udělat."

Cesta
Vlak

Do vlaku nastupujete v násedujicí formaci. První jde Thomas a nadšeně se usmívá. Zřejmě už asi přemýšlí, co řekne příští hladové hry. Za ním jste šli vy dva. Dívka vedle tebe za cestu ani jednou nepromluvila. Za váma šla Janet McTaires, která si pomáhala holí. Přitom si něco mumlala pod vousy. Zřejmě o tom jak jsou hladové hry nesnesitelné. Kolem vás byl ještě rozmístěn oddíl mírotvorců, kdyby se někdo pokusil o útěk. I to se už jednou stalo.

Jen co se zabouchli dveře a vlak se dal do pohybu. Janet vás zavedla do luxusně vybaveného jídelního vozu. ,,Vy dva budete spojenci!" Řekla ještě než jste se stihli usadit do pohodlných křesel. Pak ještě uhodila holí do Thomasovi hlavy, kterýsi zabral její nejpohodlnější křeslo. Ten zasténal a odsednul si. Janet se svalila do křesla a pokračovala. ,,Potřebujete co nejvíce spojenců. Jakékoliv! Je jedno z jakého kraje budou. Ale jen co se bude blížit konec her, musí je jeden z vás podříznout!"

problém?
Vlak

Vlak, do kterého jste právě nastoupili se dal trhaně do pohybu. Nikdo o vás, ale neměl sebemenší zájem. Chu ihned odešla do svého pokoje, kde pravděpodobně chtěla strávit zbytek cesty. Jen ona sama a její mobil. Brenda a Brian se čerstvě pohádali kvůli významu her a tak spolu odmítali být v jedné místnosti. Proto se i oni rozešli každý do svého pokoje. Zůstali jste v chodbě úplně sami. Našli jste si luxusně vybavený jídelní vagon a usadili se k jednomu ze stolů. ,,Děje se něco?" Zeptá se tě po chvíli ticha, když si všimne tvého skelného pohledu. ,,Heh, no to asi nebyla ta nejlepší otázka co?" Začervená se. ,,Měli bychom se seznámit, jestli chceme být spojenci. Já jsem George. Tedy, chceš být spojenec nebo ne?" Zeptá se. Je na něm znatelně znát nervozita.

„ Měl sis ho vzbudit sám, když si tak chytrej Nathanieli.“

Zavrčím podrážděně. Nemám na tohle náladu. Ne. Vážně ne. Usadím se u stolu jenom na Ricka hodím ubrousek.

„ Dobré ráno Šípková Růženko.“

Zadívám se na Ricka. Jistě bude zuřit, ale co mi může udělat? Nic. Leda tak bude nadávat. Natáhla jsem nohy na druhou židli, opatrně jsem se opřela zády o zeď a zadržela jsem v sobě bolestný výdech. Jednou rukou jsem si podepřela hlavu a druhou sem položila na stůl. Prsty jsem začala klepat nervózně o stůl.

Nemám náladu. Vážně ne. Nevím co se děje, rozhodně mě to leze na mozek. Vyjela jsem po Nathovi, kterej není schopnej se vymáčknout. A asi jsem za to ráda, protože to by dobře nedopadlo. Vždyť ho stejně budu muset zabít, tak proč se s ním mám teď zrovna začít ještě víc bratříčkovat? Už teď to bude problém. Do teď jsme spolu obchodovali. Do teď jsme společně měli jistý vztah, který jsme udržovali na slušné úrovni. Byli jsme si prospěšní. Jenže teď nám jde o život. Oběma.

Na chvíli k Nathovi těknu pohledem. Jen krátce. Pak se zase zadívám jinam. Já na rozdíl od něj umím v přírodě přežít. Umím lovit, umím lést po stromech. Umím plavat. To z dvanáctky vlastně skoro nikdo neumí, protože jen málokdo se odvážil za plot, kde bylo jezírko. Hlavně se neotrávím tím co neznám. Pochybuju, že on rozezná boruvku od rulíku zlomocného. Vždyť tu kytku ani neviděl.

A teoreticky bych možná mohla najít i vodu. Ta je přece nejdůležitější.

Znovu jsem sklouzla pohledem na Ricka. Nejspíše nasraného jak parní lokomotiva.

„ No? Měli by jsme začít s nějakýma radama do hry ne? Přeci jen do her už tolik času nezbývá. Určitě budete chtít mluvit o sponzorech a že si je svým chováním nezískám. Jasně, k tomu vám ale Ricku nic říkat nebudu. Jenom jsem teď rozhozená. Většinu času bývám o něco klidnější.“

Sleduju ho. Střídavě zatínám dlaň na stole do pěsti a když uvolním párkrát prsty znovu bouchnu do desky stolu.

„ No? Takže máme udělat, aby jeden z nás přežil?“

odjezd
13th kraj

,,Ne!" Řekla prezidentka Coinová úsečně. ,,Vyspi se na to. Spánek budeš potřebovat. A pokud jde o kostým. Červené vlasy, malá ňadra, až moc hubená....Myslím, že to není třeba." Těmito slovy dala jasně najevo, že se o tom dál nechce bavit a že by jsi už měla jít.

Druhý den ráno už na tebe čekal profesor Pills. Beze slova ti podal malý kufřík. Počítal. Napřed ho, ale otevřel, aby jsi viděla jeho obsah. Injekční stříkačka a malá uzavřená kádinka s neonovou barvou. ,,Nejlépe jí to bodněte do krku. Chvíli si nebude nic pomatovat. Vzpomene si, kde je a co má dělat, ale o tom, že byla očkovaná ani ťuk." Řekne, když nastoupíš do malého vznášedla se znakem Kapitolu. ,,Nezapomeňte jí to píchnout těsně před vstupem! Látka učinkuje pouze týden!"

Když jí prezidentka Coinová řekla, že má malá prsa, uraženě se ohradila: ,,No a co? Každý jsme nějaký!" řekla uraženě s čímž odešla a nechala tam prezidentku, ať si myslí co chce. Ji urážet nebude, na to by se Shawna podívala... Zamířila rovnou do postele... sotva z ní vylezla. Uraženě mručela. To měla být jako narážka, že není pro chlapy zajímavá, nebo co? Kdyby to nebyla její nadřízená, měla by modráka na oku.

A jí na truc si převlek udělala. Modrá paruka. Ale opravdu pěkná. Zbraně měla zastrkané všude možně, aby se o nich nevědělo.
Druhý den už na ni čekal profesor, který tam dělal pokusy. Předal jí kufřík s injekční stříkačkou a neonovou tekutinou. ,,Dobře," řekla mu na jeho oznámení, co musí udělat. A kdy. ,,Zapamatuju si to," řekla otráveně,protože jí přišlo, že ji bere jako úplného idiota, když jí to musí říkat. Takže do krku. *Dobře... zezadu. To by šlo,* pomyslela si a s tím se rozhlédla po vznášedlu. Povzdechla si. Opouští svůj 'domov'. Sna se sem brzo vrátí... a Kapitol bude zničený.

Rick
vlak

Rick sebou prudce trhl a otevřel oči. Začal sprostě nadávat, ale pak se zarazil a rozhlédl se, jakoby si nemohl vzpomenout, kde to vlastně je. Zničeho nic mu v očích zajiskří jiskra poznání. Když Rozie uvidí, že Rick je již vzhůru, pomalu přejde k jeho stolu a usadí se k němu. Rick se na ní zamračí a ona raději sklopí zrak.

,,Hej zpomal zlatíčko! Ani nevím jak se jmenuješ!" Zamračí se Rick na Elis. ,,Můžeš to zopakovat? Nepochopil jsem z tvého proslovu, skoro nic!" Pak, ale trochu pookřeje. ,,No já o sponzorech mluvit nechci! Ty jo? Jsou to jen nenažraní idioti, kteří uvěří prakticky čemukoliv. A ano. Jestli po nich budeš lít vodu, určitě si žádné sponzory nezískáš." Řekne pořád ještě podrážděně. ,,Pokud však chceš přežít, měla by ses naučit svůj vztek naučit ovládat. Jeden takový výbuch a jdeš nenávratně pod vodu děvče."

Rick se poté zadívá na Natha. ,,Jeminánku, ty jsi taky nasraný?" Řekne, jako by mluvil s malým dítětem.

Capitol
Capitol



Cesta netrvala nějak moc dlouho. Vznášedla se uměla pohybovat nesmírně rychle. ,,Tak jo Ellie." Pronesl Rickon-svalnatý, snědý muž, který ti měl dělat ochranku. ,,Vlak z prvního kraje právě přijel do Capitolu. My tam za pár minut budeme také. Budeš mít možnost udělat s ním rozhovor a lépe ho poznat. A hlavně..." Odmlčel se. ,,...Se chovej potrhle."

Vystoupili jste ze vznášedla a jakýsi Avox vás doprovodil až k autu, které vás dovezlo do ubytovny splátců. Rickon šel první. Nastoupil do výtahu a zmáčkl tlačítko s číslicí 1. Výtah se dal rychle dal do pohybu, ale ihned se zastavil. ,,První patro." Pronesl hlas z reproduktoru a vy jste vystoupili. ,,Dívka rozhovor poskytnout nechtěla. Chlapec se však uvolil. Támhlesedí na té pohovce. Je tvůj. Rickon se zastavil opodál a bedlivě vás dva pozoroval.

Ve vlaku
vlak

Nadšený Leo a Gregori tě zavedou do luxusně vybaveného jídelního vagónu. Usadí tě na jednu ze židlí, ale Leo s vámi nezůstává. Bere si chlapce, kterého také vylosovali a jde s ním dál do útrob vlaku. George začne. ,,Jen abych věděl na čem jsem. Jaký máš názor na hry? Abych se nějak špatně nevyjadřoval." Řekne klidným hlasem.

,,Dobře, důležití jsou také spojenci. Řekni mi narovinu. Chceš se spojit s tím klukem? Je to celkem svalovec, takže si myslím, že není k zahození. Jestli ale nechceš, najdeme ti někoho jiného." Pousměje se. ,,Jsem tu pro tebe."

diskuze
vlak

,,Dobře, to jsem čekal. Jde o to, že nae cesta nebude tak dlouhá, jelikož bydlíme celkem nedaleko Capitolu. Potřebujeme si, ale ujasnit některé věci. Například Spojenci. Chcete být vy dva spojenci? Nebo ne? Mark si vás projede zkoumavým pohledem. ,,Můžete si pak najít i více spojenců, jde jen o to, jich mít na začátek co nejvíce. Pak už je na vás jak se jich zbavit. Zda budete čestní a nebo nikoliv. Usměje se. ,,Také by každý z vás měl mít nějaký ten životní příběh a povahu, kterým naprosto oslní Kapitol. Někdo může být plachý, a schovával se před světem. Někdo může být arogantní-ty mají Kapitoláci ze všeho nejraději. Vidí v nich potenciál. Hlavně však musíte být krutí. Musíte nalézt ten nejkrutější způsob zabití, aby jste jim ukázaly, že dárky, které vám pošlou nebudou zbytečným vyhazováním peněz."

Ve vlaku

Když mě zavedli do vagónu tak mi málem spadla dolní čelist. Na mé poměry to bylo až moc luxusu na jednom místě.Ale snažila jsem se zachovat klid. Leo si vzal toho hocha a se mnou zůstal Gregori.Otázka na hry mě nijak nezaskočila dalo by se říci, že jsem ji i mohla očekávat.
Chvíli nic neříkám a pak pomalu a klidně začnu ,,Je to jen jeden ze způsobů jak nastolit v Panemu pořádek a svým způsobem zabránit dalším revolucím. Lidi to na chvíli zabaví a začnou se soustředit na něco jiného než na myšlenky na vzpouru ale né všichni třeba se nechají strhnout sledováním a fanděním her.S tím myslím, že musí prezidentka a ti nad ní počítat."

Nad zmínkou o spojencích jsem se jen pousmála.,, Ano spojenci....uvažovala jsem o tom nedávno. Toho hocha moc dobře neznám, nevím jaký je a jaký by byl někdo jiný. Ale ráda bych měla někoho chytrého,bystrého,obratného,hbitého a s dobrou fyzičkou.Nechci pana dokonalého ale někoho komu to pálí a bude se umět i porvat.Protože tak jsem založená i já."
Pomalu se opřu o opěradlo a zavřu oči. V mysli se mi vybavují poslední slova a pohledy členů mé rodiny. Nejbolestnější je mámin výraz. Po smrti bratra se na mě upnula jak nejvíc matka vůbec může.
Otevřu oči a zeptám se,, Můžu se něčeho napít? Nějak mi vyschlo v krku."A přemýšlím nad tím jak moc se můžu v průběhu her změnit., Změní mě to hodně? Budu to pak ještě já nebo mě případná sláva změní v někoho jiného? Jaké bude první zabití? ´
Zatřesu hlavou, abych zahnala myšlenky na první vraždu, na první krev a ten adrenalin, co se do mě nažene.

Pousměju se, když začne chrlit proud nadávek a souhlasně kývám, když jí říá o výbuchu zlosti.

Když promluví na mě, sjedu ho velmi mrazivým pohledem.

"Jednak nevím, s kým tady jednáš jako s dítětem, to by se hodilo spíš tady na Elis, ta se tak chová, navíc já nasraný nejsem, jen hodnotím "léčebné postupy" Elis jako vyloženě účinné a potřebné. Přijde mi to naprosto zbytečné. Ano, jste zlitý jak zákon káže, a nejspíš byste byl nadále, pokud byste nedostal studenou sprchu. Ale pokud se od vás chceme nco dozvědět, tak na to musíme asi jinak, než že vás zlejeme od hlavy k patě a budem tu na vás, jako kolegyně, ječet. Tohle by měl být podle mého obchod, který bude dobrý pro obě strany."

Při své řeči se zakloním a opřu se pohodlně v křesle, propletu prsty rukou a pak si je zvednu k tváři. a trochu si jimi podepřu hlavu.

Casta do Kapitolu: Vlak

Původní důvod mé návštěvy toalet už jaksi vyprchal, ale i přesto na nich zůstávám schoulená objímajíc si kolena. Ani sama nedokážu říci, jestli to je proto, že tento uzavřený prostor poskytuje alespoň trochu samoty a útěchy a nikdo mne zde takto neuvidí, nebo proto, že se jednoduše stydím po mém očividně dosti neinspirativním příchodu na vlak ukázat před ostatními.
Z toho všeho mne však vyruší jemné zaklepání a než stačím odpovědět, že je obsazeno, stane přede mnou samotný Gale Bloodstar.
Naštěstí se nikterak nevěnuje mému překvapenému zamrkání a bez okolků se ke mě připojí v mé skromné záchodové doméně.
Ty mě asi taky tak vidíš, že?
teprve teď se mu na chvíli zadívám do očí, ale namísto odpovědi mi jen zrudnou tváře, napovídající tomu, že se nemýlil.
Pokračuje.
Nakonec položí otázku o které jsem celou tu dobu přemýšlela a já se najednou cítím ještě sklíčeněji, protože jsem celou dobu přemýšlela o tom, jak se budu snažit působit před hrami, ale ani na chvíli jsem nepomyslela na to, co budu dělat, až se octnu v aréně.
Přesto ale vím, co musím udělat…zůstat naživu.
Nejsem moc silná…
špitnu nakonec po chvíli ticha.
…ale jsem rychlá…a mrštná.
svěřím se nejprve s tím, na co jsem vlastně celkem hrdá, i když úplně stejným talentem by se mohl pravděpodobně chlubit každý, kdo posledních pět let každé odpoledně po škole trávil na traverzovém lešení velkoskladu.
…a…mám dobrou mušku, takže bych mohla…snad vrhací nože…ale nikdy jsem to nezkoušela…jsem ale malá, takže budu mít možnost se někam schovat a pak…ze zálohy
musím přiznat, že i když všechno šeptám velmi nejistě, zní to dohromady docela logicky.
…nemuseli by si mě všímat, protože nevypadám zrovna nebezpečně…ale, ale Kapitolu by se mohlo líbit, že jsem…tedy, bratr říkal, že jsem…myslel si, že jsem celkem roztomilá…
vykoktám nakonec a s rudými tvářemi zabodnu pohled do podlahy.
Hodně lidí z továrny si to myslelo také, ale neměla jsem ponětí, jestli zrovna v tomhle s nimi budou obyvatelé Kapitolu souhlasit.
Až příliš ráda bych věděla, co si o mě Gale asi teď myslí. Přeci jen musel už potkat celou řadu splátců z našeho kraje…a ani jeden z nich se ještě nikdy z her nevrátil.
Mužský splátce našeho kraje má pravděpodobně mnohem lepší šanci na přežití, než li já…vlastně, kdo ví, jestli o mě zrovna teď nezjišťuje Gale věci pro něj.
Rozhodnu se konečně vstát z podlahy toalety.
Asi…asi bych měla...měla bych se jít něčeho napít.
ukončím náš soukromý rozhovor rozhodnutím přidat se ke zbytku osazenstva vlaku, abych si mohla znovu a tentokrát mnohem podrobněji prohlédnout kluka, kterého se mnou vybrali na ranní sklizni a popřípadě i zjistit od Gordona, co si ohledně mého vzhledu myslí pravý Kapitolan.

„ Konečně je vidět trocha života, Ricku.“

Zavrčím na něj. Podrážděně. Hodně podrážděně. Zavrtím se na židli a několikrát se rozhlédnu. Chtělo by to kvůli těm zádům něco jiného než zeď, ale teď s tím nic neudělám, bohužel.

Jakmile začne mluvit Nathaniel, zatnu zuby a raději mlčím, dokud nedomluví.

„ Víte co? Když je to všechno tak strašně zbytečné, tak proč tu ještě jsme? Ty Ricku, nechceš probírat taktiku, chrápeš tady slitej jak já nevím co .. Rozie se tu krčí jak zraněný zvířátko, jen se na ní ten opilec podívá a ty? Ty si tu hraješ na toho nejlepšího ze všech Nathanieli.“

Obrátím se na něj.

„ Ale zabil si někdy něco? Zabil si alespoň zajíce? Nezabil. Nikdy sis neušpinil ty svoje vychované ručičky. Vždycky si dostal všechno pod nos.“

Začnu se zvedat ze židle.

„ Nikdy si nepoznal co je to mít hlad. Ani mít strach. Nikdy si se nemusel bát o to, že tě chytí a pověsí nebo zastřelí, protože si z města. Si z rodiny, která má vše co potřebuje. Ty si se nikdy nemusel obávat toho, že se vrátíš domů a najdeš někoho z rodiny na smrt nemocného, nebo dokonce mrtvého.“

Nekřičím. Nezvyšuju hlas. Jen je v tom cítit odpor a vzdor. On nikdy nemusel jít za plot a pytlačit jenom pro to, že musel živit členy své rodiny.

„ Neznáš nic z toho.“

Hlas se mi lehce zlomí. Nadechnu se a vydechnu, než od něj znechuceně odvrátím hlavu. S hrdostí se narovnám a zadívám se na Ricka.

„ Pomůžete nám a nebo chcete pokračovat opět v chlastu?“

Dívka
vlak

Dívka se poprvé od doby, co se vlak rozjel usmála. ,,Protože chci být slavná? Protože chci, aby na mne byli rodiče hrdí? Protože si myslím, že mám šanci?" Napřáhla k tobě ruku. ,,Hele, nemám na tebe celej den. Chci si popovídat ještě s našema mentorama a pak jít spát. Celou noc jsem ani oka nezamhouřila, takže co? Bereš spojenectví?" Pořád má ruku ve vzduchu. ,,A už mě bolí ruka!" Připomene jakoby mimo řečí.

,,A proč jsi vlastně šel do arény ty? Mohl jsi prostě jenom počkat až se někdo vyškrábe na pódium dřív než ty. Pokud bys ovšem nechtěl vyhrát, o čemž nepochybuji."

Cesta
vlak

Z hlubin vagónu se vyhrabe Leo a zavrtí hlavou a Georgi se zamračí. Leo opět zaleze do hlubin vlaku. ,,Tak ten kluk, teď jsem zapomněl jak se jmenuje. Nedával jsem při sklizni pozor, tě za spojence nechce. Nevadí. Pokusíme se ti najít někoho jiného." Pousměje se, aby tě povzbudil. ,,Teď se, ale zaměříme na sponzory. Kapitolané nejsou příliš realističtí diváci. Když to řekneš přesvědčivě, uvěří ti, že pes má pět noh. To nám může hrát do karet. Taktéž by jsme měli vyzvednout tvojí osobnost. Napadá tě něco. Nemusí to být podle pravdy. Nechtěla jsi se jako malá něčím stát? Třeba starostkou? Musíme tě přizpůsobit obrazu Kapitolu." Chvíli si tě prohlíží a vypadá to, e přemýšlí. Nakonec prudce luskne prsty. ,,Jasně. Proč ne. Uděláme z tebe arogantní, sebevědomou drsňačku. Takové typy se v Kapitolu líbí. Myslíš, že by jsi byla schopná hrát někoho podobného?" Usměje se.

Cesta nebyla dlouhá, ale i tak měla Shawna pocit, že tam sedí hodiny a hodiny... jjí myšlenky ji utápěly... vzpomínala si na svoji sestru. Dostala se do finále. A pak ji zabil vítěz. Semknula rty.
Někdy měla pocit, že její sestra nikdy nezemřela, jindy však že je mrtvá už staletí. Nebylo jí příjemné, že sestra byla takoví malí krůček od vítězství... a pak zemřela. Nebylo to fér...

Pak se zastavili. Vystoupila ze vznášedla. Rickon, muž, který ji měl hlídat pronesl její jméno a ona jen nepatrně kývla. Když narazil na to, že se má chovat potrhle, spražila ho pohledem. ,,Vím, co mám dělat, nemějte strach," zavrčela tiše.

Pak se šlo k autu. Nebylo to daleko. Shawna se zamyslela... jak to vlastně bylo dlouho, co byla naposledy v autě? Ani sama už nevěděla.... Když auto konečně zastavila, byla však ráda, že může ven. Poslouchala Rickona, když jí říkal, že se jede do jedničky a bla bla bla. Jediné z toho, co říkal a ji to zajímalo, bylo to, že dívka odmítla rozhovor. Nad tím musela nadzvednout obočí... Přeci jenom splátci z jedničky byli většinou nadšení. Bylo to divné... Celou dobu pevně svírala kufřík, který si neměla kam odložit, až jí klouby na rukou bělely. Silně k sobě tiskla zuby. Už v autě zkoušela hraný úsměv. Jakmile výtah otevřel dveře, zeširoka a sladce se usmála.

,,Ahoj!" vypískla nadšeně jako nějaká fotbalová nanynka. ,,Já jsem Ellie. Což už možná i víš, že?" zachichotala se. Ihned si sedla vedle něj. Už měla připravený poznámkoví bloček. Zastávala názor, že by si všechno měla zapisovat. ,,Mím úkolem je tě vyzpovídat," mrkla na něj. ,,Aby jsme začali, že? Hladové hry se blíží čím dál tím rychleji. Dobře. První otázka. Co sis myslel, když tě vybrali? Ah, špatná otázka. Jistěže ses těšil, až všem ukážeš, co v tobě je!" zachichotala se. ,,No vážně. Dobře, druhá otázka. Máš přítelkyni? Tohle bude zajímat obzvláště fanynky, že ano? A nemůžeme je zklamat. Tak pověz, máš?" Další otázky byly nejrůznějších typů, jako: ,,Co bys vzkázal svým soupeřům?" a ,,Na co se ohledně Hladových her nejvíce těšíš?" nebo ,,Už jsi viděl své soupeře? Někteří vypadají hrozivě."
Když to měla z krku, byla upřímně ráda. Od neustálého usmívání ji bolela čelist, stejně jako ze švitoření.

Vlak

Danus chvíli pozoruje napřaženou ruku ve vzduchu, ale nakonec ji přeci jen ledabyle stiskne, přestože si zachovává stále stejný výraz obličeje.
Pokud ovšem dohodu dodrží se ukáže teprve až uvidí, co přesně děvče umí-nebo také neumí.
Následují další otázky a zdá se, že děvče se o něm chce co nejdříve dozvědět co nejvíce informací-stejně jako on o ní.
Řekněme, že to byl osud, aby vybrali mě. Stačilo by to jako odpověď?
pronese po menší odmlce jaksi nejasný motiv svého jednání. Zdá se, že jeho spoluhráčka si není vědoma výhody, kterou měl před přihlášením a on sám by jí tuto skutečnost jen nerad prozradil.
Poté se otočí směrem k oknu, aby naznačil, že tím pro něj konverzace skončila a děvče se může rozeběhnout za mentory.
Poté počká, kterého z dvojice si děvče vybere a sám se pustí do možná až příliš suché konverzace s tím druhým, jež se převážně točí kolem dobrého počasí na sklizni a okolo zařízení vlaku. Konverzaci ohledně samotných her by totiž raději ponechal do soukromí, jelikož přestože z každého kraje vylosovali dva splátce, vítězem se může stát jen jeden.

Gale
vlak

Gale tě celou dobu poslouchal a jen přikyvoval. Nakonec se usmál a pomohl ti vstát. ,,V jídelním vagónu je pití dost." Vedl tě vlakem. ,,Dobrá jsi mrštná. Využij toho. Nežeň se někam, kde nebudeš stoprocentně vědět, co děláš. Říkám to každému splátci, ale v akci na to každý zapomene. Nemusíš chodit moc blízko k rohu. Mnohdy důležitější a cennější věci jsou rozmístěny okolo." Při zmínce o vrhacích nožích se zakaboní. ,,No nevím. Jestli jsi vrhací nože nikdy nedržela v ruce, mohlo by to být složité. Je to celek náročná věc. Co třeba luk nebo kuš?" Zeptá se. ,,V tréninkové místnosti si, ale budeš moct zkusit. cokoliv. Klidně i vrhací nože a potom sama uvidíš, co ti půjde lépe. A myslím, že jedno ze stanovišť bude i maskování. Tam ti povědí o tom řeknou více nežli já."

Dovedl tě až do luxusně vybaveného vagónu. Jídelního vozu. Seděl tam Gordon a ten splátce z řad chlapců. ,,Roztomilá? V tomuhle já nerozumím, ale určitě najdeme nějaký způsob jak toho využít." Zašeptal ti, ještě než jste se usadili. ,,Tak a teď spojenci." Řekne nahlas, když si sedneš. Gordon ti přistrčí sklenku s vodou a Gale pokračoval. ,,Chcete být vy dva spojenci?"

hádka
vlak

,,Inu, jednám tak jak se chováte." Řekne Rick prostě na Nathovu první větu. Na konci Nathova proslovu se usměje. ,,Ty se mi líbíš! Ty mě nebudeš polejvat a já ti řeknu něco užitečného." Rick se odmlčí, jenom proto, aby se napil ze své placatky. ,,Ohol se. To je dost dobrá rada nebo ne?" Pak pozornost obrátí na Elis. ,,Ou to bolí!" Řekne jakoby nic, když začne o tom, že chrápe jako prase a opět si lokne ze své čutory a s nezájmem ji poslouchá. Čeká co odpoví Nath. ,,Pokud jde o mě, pokračoval bych v chlastu!"

Rozhovor
Capitol

Měl jsem poskytnout rozhovor do krajských novin. Něco takového jsem očekával. Krajské noviny jsem tedy nikdy nečetl, a ani mě to nějak nelákalo. Za okamžik se otevřely samovisouvací dveře a dovnitř vešla nějaká Kapitolanka se svou ochrankou. Usměji se. ,,Neměl jsem to potěšení vaše jméno zjisti." Řekne poněkud omluvně. ,,Co jsem si myslel? Lidi, dívejte se! Přichází vítěz stých Hladových her!" Zasměji se. ,,Inu, byl jsem připaven se přihlásit jako dobrovolník, kdyby mne nevybrali, ale štěstí hrálo při mě a já byl vybrán." Nad další otázkou se zamračím. ,,Konkurence? Těm idiotům, kteří si jenom stěžují, že jsou to největší chudáčci světa? Ale noták. To pro mne není žádná konkurence. To je pouze jen překážka, která mi brání (ač bezúspěšně) opusti arénu."

Celou dobu mu ukazovala svůj bělostný chrup. ,,Ále, nevadí!" řekla na to, že nezná její jméno. ,,Já ráda, když se můžu představit osobně. Ty jsi... Danny, že ano?" zalistovala ve svém deníčku. ,,Jistě, Danny de Raw. Zajímavé jméno! Jak jsi k němu přišel?" Když mluvil o konkurenci, v poslední chvíli se zadrhla, aby se nezamračila. Tak na tváři vyčarovala ještě sladčí úsměv. ,,Pěkné! Chceš tedy naznačit, že jsi ambiciózní?" mrkla na něj. Když neodpovídal na otázku ohledně přítelkyně, optala se ještě jednou. Vypadala u toho zadumaně... že by... ho balila?
No, přeci jenom nebyla stará a pěkná byla... ale kluka z jedničky, co měl hrát Hladové hry? Že by někde nastala chybička?

Cesta do Kapitolu: Jídelní vůz

Když se Gale při mé zmínce o nožích zakaboní a navrhne jiné zbraně, jež spoléhají na přesnost, opět sklopím zrak. Nejsem si jistá, jestli budu schopná naučit se tak rychle používat luk, natož ho dokonce pořádně natáhnout a co se kuše týče, dlouho trvá, než ji člověk opět natáhne, tudíž by byl v nevýhodě proti skupině, nebo pokud by napoprvé špatně zasáhl. Zato dýky a nože jsou malé, mohla bych je dobře schovat a nijak by mi nebránili v pohybu, navíc jejich přesnost bude záležet jen na mé paži a ty jsou vytrénované ze skladů…ale na tohle všechno je příliš brzo. Má pravdu, že nakonec všechno zjistím až v tréningovém centru.
Nakonec společně dojdeme až do jídelního vozu a já mám poprvé opravdovou příležitost se pozastavit nad tím, jak je vše okolo skvostné. Už jen všechny ty sladkosti na křišťálových podstavcích všude okolo.
Posadím se ke stolu do té snad nejměkčí židle na světě a ihned se narovnám, snažíc se vypadat před kapitolanem alespoň trochu hezky, když mi elegantním pohybem přisune dokonale opracovanou sklenici s vodou. Zrovna se chci napít, když se Gale optá ohledně spojenectví mne a Theodorika.
Zvednu oči, pohlédnu mu do tváře a nejprve chvíli čekám, jestli se slova neujme on.
Pokud možnost spolupráce nezapře, nakonec ze sebe vyrazím lehké
Asi ano…
a čekám na jeho reakci.
Nejsem si tím krokem ale až příliš jistá, i když má chlapec o něco vyšší šanci na přežití, než li já, nikdo nedokáže v tomto okamžiku říci, co se bude v aréně dít. Možné je také to, že se během her ani jednou nepotkáme. Každopádně pomoc do začátku by vadit nemusela…nebo ano? Gale, pokud si dobře pamatuji, na nikoho jiného nespoléhal a pokud to já sama teď udělám a začnu mému společníkovi věřit, jakou můžu mít jistotu, že toho on sám nevyužije.
Přesto se pokusím navenek na mého spoluhráče usmát.
Poté ale pohledem přejedu z něj na Gordona.
Ehm, omluvte mě, ale ráda bych se zeptala…co přesně nás vlastně čeká až dorazíme do Kapitolu?
snažím se mou otázku formulovat co nejslušněji to jde, jelikož mi připadá, že někdo, kdo byl zahalen celý život blahobytem se na nás z šedavě industriálního kraje musí dívat jen jako na buranskou pracovní třídu. Přesto je to právě on, kdo nás může nejlépe poučit o tom, jak si Kapitolany získat a proto bych se ráda dozvěděla, co si o nás jako o jeho letošních chudých chráněncích myslí.

Sponzoring

Nad zmínkou o arogantní babě vyprsknu smíchy.,,Né vážně Gregori taková nejen, že nejsem ale arogantní blbci se mi vážně protiví. Jsem jen víc ambiciózní než jiní a mám ráda řád a pořádek.Vedoucí pozice se mi samozřejmě zamlouvá ale ten charakter bych pozměnila."
Pak se málo zamyslím a jen tak prohodím ,,Co takhle Mazaná mlátička, mazaná,vychytralá,bystrá a i trochu vtipná jsem a mlátička? O přežití se budu bít hlava nehlava, půjdu přes mrtvoly ať mi v cestě bude stát kdokoliv.Já se jen tak nedám a pokud mám padnout tak né jako srab."
A opět se zadívám z vlaku ,,A to, že nechce být mým spojencem mi nevadí já ho ani nechtěla."
Při pohledu z okna vlaku se mi začnou honit v hlavě další myšlenky akorát teď ohledně budoucího spojence.,Jo to zvládnu. Spojenec ale né kámoš ani nic víc.Tady na kamarádíčkování nebude a není čas.A až to vše skončí stejně zůstane jen jeden tak je nesmysl uvažovat o něčím víc než o spojenectví, které bude nutné k přežití.Ještě tu jsou další hráči tak uvidíme..´

Po Rockové větě abych se oholil si přejedu po vousech. Nicméně se usmívám když se do mě Elis znovu pusti.

"Díky Ricku, zvazim to. Co se tyce tvého plánu rad bych ti něco navrhl, ale vydrz okamžik."
Obrátím se k Elis, ktera syci jak jedovatý had, a mistama se tak i tváří. Nechápu co ji kouslo do pozadí ale evidentne něco zlého.

"Ano Elis, jsi nejlepší. Zabíjís bez mrknutí oka, stahuje s z kuze, vyvrh jes. Ale zvířata. Uhybalas někdy pěsti, ktera ti mirila na nos? Muselas vykryvat útok zbraní v podstatě s holýma rukama? Musela ses někdy ukrývat ve stínech a modlit se, aby te nenašli a nevykuchali jak sele?" odvětim naprosto v klidu a divam se ji do oci.


"Já za svou rodinu nemůžu, ale alespoň se umím chovat přiměřeně situaci. Ty stékás kopes kolem sebe bez výsledku. Ano, mela s to těžký, to rozhodne. Ale nejsi jedina, kdo tu má spinave ruce. Tak se uklidni." S tim se znovu otočím na Ricka.

"Mel bych návrh. My bychom potřebovali trenéra, a bohužel, když se o pijete jak zákon kaze, nebudete nám nic platný. Bez urážky. A my bychom vazne chtěli prezit, což snad chapete. Pomozte nám a řekněte cokoliv, co se dá použít, my budeme v trénovat to, v cem jsme dobří a společně to dokážeme. Pijte si, pokud vám to pomáhá, ale přiměřeně, abychom si mohli vzájemně pomoct." předložim svuj návrh. Není zrovna nejlepší, ale nejeli kozeny nemam v podstatě za dne informace, spatne se pracuje.

Cesta

Nástup do vlaku byl jako nástup do vězení. Nešel jsme zrovna na nějakou radostnou událost a tak jsem nijak nepospíchal. Vidina nadšeného Thomase nebyla něco co bych nějak vyhledával. Pro něj jsme jen další v dlouhé řadě splátců, které už touto cestou odvezl do Kapitolu a zpátky už je nevrátil, aspoň podle toho co vím za posledních pár let a vzhledem k naší mentorce. Kdyby kolem nebylo tolik mírotvůrců, asi bych ho do těch zad nakopal. Otočil jsem hlavu na Claru, která šla vedle mě. Já s tím svým způsobem počítal a ona musela asi taky, ale zjevně to nenesla tak jako já. Já sám osobně jsem si to ještě neuvědomil, protože se u mě neprojevil žádný znak slabosti, ale to pravděpodobně přijde později. Byl jsem připravený Claru zachytit, kdyby měla nějaké potíže. Neznal jsem jí, ale to neměnilo nic na tom že byla z našeho kraje a já pro ní udělám co budu moct. Taky je pravděpodobné, že jí budu muset dříve či později zabít, ale pokud tak čistě a rychle.

Dveře vlaku se zabouchly a on se dal do pohybu rychlostí, kterou jsem nečekal. Nikdy předtím jsem vlakem nejel a tohle bylo něco nového a nečekaného. Což ovšem nebylo to jediné. O to se postarala Janet jen co nás dovedla do jídelního vozu. Ještě jsem se rozhlížel a chystal se sednout, když jsme už jí slyšel jak mi přiděluje spojence. Vím, že jednotlivec to má vždycky těžší, ale zase se nemusí ohlížet na to kdy mu spojenec podřeže krk. To co říkala Janet mělo logiku, ale taky to byl dobrý způsob sebevraždy. Než promluví Clara chopím se se smíchem z rány do Thomasovi hlavy slova já.
To je hezké spojence, ale jak zajistit aby to co říkáte neudělali oni hned nám co usneme? Všichni tam s tím půjdou a všichni to budou dělat takhle. Není to nic nového a všichni na to budou dávat pozor. Máte doporučení, který kraj aspoň vybrat?
Pronesu mírně skepticky, protože ač je Janet mentorka tak toto je velmi obecné a dle mě průhledné. Pravděpodobně nebdu moci věřit Claře, která teda vypadá trochu otupěle natož jiným krajům.

„ Jistě, Nathanieli… Modlím se za to pokaždé, když jdu za plot a když se vracím zpátky. Pokaždé, když u sebe mám jakýkoliv úlovek. Pokaždé, když k tobě domů odnáším lesní plody. Pokaždé, když nesu úlovek domů a nebo na černý trh. Víš co je totiž za trest, pokud jsi pytlák? Nebo když jdeš za plot? Kulka. Bez milosti, bez slitování, bez jakýchkoliv okolků.“

Dívám se na něj. Celou dobu. Nechápe nic z toho co jsem mu řekla. On že se vystavil nebezpečí? Možná. Jasně. Vystavil se tomu, že mu někdo rozbije čumák. Ale nikdy nedělal nic co by ohrozilo život jeho rodiny.

„ Uvědom si, že …“

Zarazila jsem se. Proč bych mu tady měla říkat něco o tom, že … že když se nevrátí domů, jenom ho opláčou. Jemu to bude stejně ukradené. Jeho to nikdy zajímat nebude. Jenže když se nevrátím domů já, zemřou nakonec další tři lidé.

Zůstanu tiše, zatím co mluví s Rickem. Je to jenom ožralec. Jediné co nechápu, proč mluví o tom, že by jsme měli dělat něco společně. Nakonec se budeme muset zabít.

Zůstanu potichu po celou dobu. Už jim nemám co říct. A co bych taky měla říct. U Natha bych mluvila do větru a u Ricka? Toho bych asi první musela přizabít, aby semnou začal mluvit o něčem potřebném.

Pohledem jsem nakonec sklouzla k Rozii. Seděla tam jak hromádka neštěstí. Určitě z nás nebyla zrovna dvakrát nadšená. A ze mě. Tady ze mě vlastně nikdo nebyl moc rád. Jenže, já v takovémhle stresu nikdy nebyla. Mám nervy na pochodu a zrovna moc mi ani tohle šílené prostředí neprospívá. A do toho hádky? Nathaniel, který se neumí vymáčknout, když je to potřeba. Rick, který je slitej jak prase a Rozie, která se tady klepe jak ratlík. No… to nám to pěkně začíná.

den jménem Sklizeň

Pro některé velký den, pro jiné noční můra. Jaký bude pro tebe Hansi ?
Prohlédl jsme se v zrcadle a přejel rukou po jizvě táhnoucí se od hrudního koše k pánvi.
Ta plavba mohla být moje smrt vlastně skoro byla, ale vrátil jsem se. Vrátím se i dnes v pořádku domů ? Nebo.... Sáhnul jsem na postel a začal se oblékat.
Umřu...
Ne ikdyž budu vybrán, neumřu, nesmím !!

Sebe kriticky jsem zhodnotil svůj vyzážistický výkon skládající se ze slavnostní košile, čistých kalhot, vlasů v jednoduchém ohonu a pár malých doplňků v zrcadle a vidal se spolu s rodinou na náměstí.

Pár slov od Kali Cersei, opravdu strašně vypadající moderátorky našeho kraje. Krátky film a...

Začíná se pány...bezva alespoň to budu mít rychle za sebou. Trpělivě budu sledovat jak se přehrabuje v osudí a pak pomalými krůčky s jedním lístečkem dojde k mikrofonu.
Hans Theodorik
Chvíly tam budu jen tak stát a dívat se na ní než mi blikne že opravdu myslí mě.
Osud lodi vyrážející k neznámým břehům spočívá jen na ramenou kapitána a posádky. Nikoho jiného a od nikoho jiné nemůže na širém moři čekat pomoc. Vybaví se mi slova jednoho ze starých námořníků poflakujících se po přístavu. Nevím proč jsem si na ně vzpomněl než jsem začal stoupat na podium, ale teď sedí, alespoň trochu.

Rozloučení

Pár minut s rodinou bylo plných smutku a pláče mých malých sestřiček. Ikdyž ani po jeho skončení jsem se nemohl zbavit dojmu že si můj starší bratr mne ruce.
Největší rána která mi byla zasazena nebylo vybrání do Hladových Her ani celkem dojemné rozloučení s rodinou. Byla to má láska Erika, která přišla beze slova do místnosti. Natáhla ke mě ruku a vložila mi do dlaně mosazný prstýnek, který jsem ji dal k narozeninám se slov: Bude to tak pro nás oba lepší.
Věděl jsme co tím myslí a po tom co mě dovedli do vlaku a mého pokoje...dal jsem slzám volný průchod...

Problém v problému
Jak se vlak rozjel všichni se vydali po svých záležitostech.Chu zalezla do svého pokoje aby odtud vedla veledůležitý rozhovor s Kapitolem a oba naší mentoři se pohádali ohledně důležité politické otázky a odešli do svých pokojů.Být arogantní řiťolezec nejspíš by má cesta vedla k jednomu z nich i když být arogantní řiťolezec vypadala bych jinak.Vzhledem k tomu že odešel oděvní reprocesor rozhodli jsme se to řešit jako ostatní a to tak že jsme své běžné oblečení upravili tak aby vypadalo svátečně.
Já jsem třeba u té blůzy přestříkala barvu a zvolila jasnější odstín Vinc si zase přidělal spoustu knoflíků a cvočků a doplnil to motýlkem tak že vypadal jako by vyšel ze staré fotografie.
Podívám se z okna že ještě uvidím kraj který opouštím aniž bych tušila zda se vrátím a div nenadskočím když si opět všimnu její tváře.
„Tohle mi už nedělej takto vzniká infarkt.Navíc když umřu zemřeš taky.“
„Nemluvě o té spoustě lidí v Kapitolu kteří budou zklamaní když neuvidí krev.Musíme myslet na povinnost jak by řekli v druhém kraji.“
Být jiná situace nebo mi to aspoň neříkat má temná stránka zasmála bych se.Jistě kdo by neznal příběh o doktoru Jekyllovi a panu Hydovi,ale nečekala jsem že ho zažiji.Pokusím si vzpomenout kde jsem už tu dívku viděla,ale to v okně uvidím opět jen svou tvář.Pokračuji tedy chodbou až do jídelního vozu.
„Tak tohle je to poslední jídlo.“
„Uklidni se já umřít nehodlám a i kdyby k tomu došlo pojistila jsem se.“
Současné ne zrovna veselé pocity i to že tím že jsem svou skrytou stránku vstřebala jí neumlčelo nahradí nový pocit.Hrklo ve mně protože mi došlo co se stane až máma najde ty v počítači soubory.
„Láska je ten nejsilnější cit a na to spoléhám.Na světě není větší víra,pro nic se tak ...“
„Děje se něco?“
„Co je to za pitomou otázku?“pronesu naštvaně poněkud hrubším hlasem.Ten hlas mně vyrušil což je nemilé,ale je tu ještě něco jiného emoce se ve mně mísí já si odkašlu se a můj výraz se změní jako když se vyjasní obloha.Tohle je skutečný hlas a já jeho majiteli poprvé věnuji delší pohled.Ani on nebude arogantní řiťolezec protože to by teď nemarnil čas se mnou.
A je docela nervózní a taky se červená jako Vinc i když tomu rudne celý obličej.Naproti tomu Eric se nečervená.
„Jasně že víme kdo jsme už jsme byli představeni.Jak jsme čekala přišel kňourat o spolupráci,ale pozor.Jdi za ním tak daleko jak musíš a připrav se na zradu.“
„Promiň jsem poněkud ... no to jsi viděl.“odpovím už normálním hlasem a pokusím se o úsměv.Jistě že to viděl všichni to viděli.
„Ano chci být spojenec.Já jsem Samm.“
Celé jméno mu říkat nebudu přijde mi zastaralé což je ovšem v naší rodině zvykem.
„Klid zvítězíme.A pokud ne budou tohle poslední Hladové hry.Kapitol je mocný,ale ani on nemůže vzdorovat času.“

Trochu překvapení po tom ránu

Už od útlého dětství jsem, krom školy, chodil i do práce. Nebylo by to proto, že bychom žili v tak zbídačeném kraji jako je jedenáctka, nebo dvanáctka, ale proto, že na to byl táta sám. Matka zemřela krátce po porodu a táta mi to dával za vinu po celý můj dosavadní život. Když zrovna nebyl v práci, tak se utápěl v chlastu, nebo mě mlátil. Když mě pak poslal do školy, hledal jsem všechny možné způsoby, jak se vyhnout tomu, abych musel jít domů. Proto jsem začal pracovat jako údržbář a po práci, když jsem se doma najedl, jsem se prostě vyplížil z domu pryč a vracel se až k ránu, jen abych se najedl, vzal si věci a šel zase do školy. A takhle to šlo nějakých jedenáct let.

Pak přišel jeden z těch dnů. Ten, kdy do města přijedou ti zmalovaní idioti a začnou vybírat splátce. Když první vybrali nějakou holku, ani jsem nezvedl oči. Že jsem nic neslyšel, mi řeklo, že to vzala v klidu. Jen jsem pozdvihl obočí a čekal na druhé jméno. Když padlo moje, překvapeně jsem zvedl hlavu, podíval se na otce, ale s ním to ani nehlo. Nic jsem mu neřekl a ani nečekal na vyzvání, prostě jsem šel. Procházel jsem kolem lidí, občas do někoho narazil, ale nic jsem neříkal.

Pak přišlo něco, jako rozlučka, kdo ví proč. Odvedli nás do budovy, zavřeli a hlídali, abychom nezdrhli. Já to ani neměl v plánu. Měli přivést rodiče, ale pochyboval jsem, že táta přijde a matku… inu, tu už nepřivede nikdo. Stáhl jsem se dál od ostatních a po očku sledoval loučení té holky, když se na mě pak pokusila promluvit, jen jsem pokrčil rameny, neposlouchal jsem, co říká, bylo mi to jedno. Na jednu stranu jsem byl rád, že odsud vypadnu, že se možná domu už nevrátím, na druhou stranu… na druhou stranu vlastně nic. Nic mě tu nedrželo, snad jen matčin hrob, který jsem pravidelně navštěvoval.
Štvalo mne, že jsem tam už nemohl, ale aspoň jsem tam byl ráno. Sice jsem se s ní nemohl rozloučit, ale kdo měl vědět, že mne vyberou? Jasně, každý tady s tím nějak počítá, ale všichni doufají, že oni to dnes nebudou. Že jim se to vyhne. Mě se to nevyhlo. Kdo ví, možná se s ní setkám.

Po rozloučení nás nahnali do vlaku, kde jsem zjistil, kde je můj pokoj a zalezl tam. Neměl jsem zájem si nějak moc povídat, prostě jsem zalezl do pokoje, natáhl se na postel, ruce si dal za hlavu a sledoval strop, či jsem tu a tam vykoukl z okna.

Mentoři
vlak

Přesně tak to i bylo. Za nedlouho si Luna k sobě zavolala dívku a ta hbitě odběhla za ní. Oči jí jiskřili nedočkavostí. K tobě si přisedl Daren, ale netvářil se nějak přátelsky. ,,Co ty řekla?" Zeptal se, ale nevypadlo to, že by ho to nějak zvlášť zajímalo. Pak, ale pokračoval dál. ,,Máš už nějaký plán čímž by jsi přilákal sponzory? Většina kluků v tvém věku ho už má. Myslím, že jste tomu věnovali i předmět na akademii. Nebo snad ne?" Pozvedne obočí. ,,Nejlepší by bylo spojit se s ostatními profíky. To ti také doporučuji udělat, jinak bys sám bez nich nikdy nepřežil. Je to jasné? Ohledně té holky. Nepřibíral bych jí k profíkům. Je malá a neudrží s vámi tempo. Jen by vás zdržovala." Dodá, zatímco si nožem čistil nehty.

Rozhovor s potrhlou
Capitol

,,Jak jsem přišel ke svému jménu? To je taková zábavná historka..." Odmlčí se, aby Ellie napnul. Ví, že teď bude hltat jeho slovo jak se od správné Kapitolanky patří. ,,...Mé jméno mi dali rodiče." Řekne arogantně. A jeho usměvavý výraz vystřídal výraz naivity. ,,To je stejné jako bych se ptal vás. Kdo vám dal jméno Ellie Parker. Uklidním se a přejdu k další otázce. ,,Ambiciózní? Jistě, ž jsem aminociozní." Zamotal se mi jazyk. ,,Am-bi-ció-zní." Opravím se rychle.

Vlak

jakmile si ke stolu přisedne Daren a položí svou první otázku, je jasné, že ho chození kolem horké kaše neodradí.
Snažila se získat pomoc...
podá Danus suše odpověď a chvíli v klidu naslouchá slovům svého mentora, načež lehce zakývá hlavou v souhlasu.
Můžu jí ale zaručit rychlou smrt...mnohem více, než by udělali jiní.
ta myšlenka ovšem zůstane nevyřčena. Proto se rozhodne rozvinou pozitivní odpověď na otázku předchozí.
Nejlépe k mému vzhledu by se podle všeho hodil charakter mysteriózního gentlemana...
opakuje slova hlavní poradkyně, jež jeho profil posuzovala na akademii hned několik let vkuse. Na první pohled je ale jasné, že tomuto profilu odpovídá už jen tím, jakým způsobem se usadil do křesla a jak drží sklenici s vodou.
To byla výhoda prvního, druhého a čtvrtého kraje. Dobrovolní splátci, jež do her putovali z akademií už byli předem připravení nejen na boj v aréně, ale také na veřejné vystupování před Kapitolany. A díky úzkému propojení druhého kraje s Kapitolem po převzetí militaristické základny to byl právě Danus, jež se těmito dovednosti mohl pyšnit, přestože z jeho chladného pohledu bylo možno vyčíst, že v aréně se ona role doktora Jekylla promění do podoby pana Hydea, což možná je přesně to, co někteří sponzoři hledají.
A možná i co hledá samotný Daren. Mentoři druhého kraje byli často v kontaktu s lidmi na akademii, proto Danus pochyboval, že by o jeho osobě nevěděli vůbec nic. Možná si tedy jeho nový učitel přišel prohlédnout ten další zázračný exemplář a v současné době jej z té trochy slov, jež si mezi sebou vyměnili, hodnotí.
Přeci jen by to byla velká čest býti mentorem výhercem stých dekaher...ovšem, tak daleko dvojice zdaleka nebyla.
Prolomme ale ledy těchto, jaksi, zajetých otázek mentorů a pokusme se vésti o něco opodstatněnější rozhovor...
pronese nakonec po chvíli ticha Danus svým charakteristickým tónem, jelikož současná konverzace je asi tak plodná, jako ta plánovaná o počasí.
...řekněte mi něco, co ještě nevím.

Shawna měla silný pocit, že protočí oči. Neslýchala často ono de, ale nezajímalo ji, jak si bude dělat legraci z toho, že se na něco zeptala.
Ano, jistěže mu jméno dali rodiče. Protočení očí nakonec zarazila a jen se dál sladce usmívala, až ji z toho bolely tváře. A taky oči. Protože jinak by s nimi kroutila pořád. Byl arogantní- ale když se zeptal, že je to stejné jako kdyby se jí někdo zeptal, kdo jí dal jméno Ellie Parker, chtěla se na něj zazubit a říct mu: ,,Vůdkyně rebelů, zlato." Ale neudělala to...
Ale představovala si jeho výraz.
Pak špatně řekl slovo ambiciózní. Místo výbuchu smíchu se jen zachichotala, jako správná pitomá ženská. ,,Roztomilé. Tak dál." stále jí neřekl, zda má přítelkyni. Ale ptát se ho na to nechtěla, když se tomu tak šikovně vyhýbal.
,,Jelikož jste řekl, že ostatní vám vrásky nedělají. Tudíž nebudete dělat spojenectví? Poodhalíte techniku?" přátelsky mrkla. ,,Nebojte, článek vyjde, až budete v aréně. Tedy... vaši protihráči to neuvidí, že?"

Vlakem z desátého

Na dojem vám zvysoka kašlu. Tvářím se jako nedobrovolně jdoucí na nedobrovolnou smrt. Jak geniální, ani utéct nemůžu. Ne. Všechno musí být dokonalé, předem připravené a okouzlující.
Slova mi nestačí pro to, abych popsala jak to ve mě vře, nechápu, měla by se dostavovat předsmrtná apatie, nbeo něco takového, ale ne, jenom vztek. Nejraději bych do něčeho praštila, ale nemůžu, není o čeho, teda vlastně je když se tak dívám na tu bandu mírotvůrců.
Naštěstí cesta netrvá dlouho a tak se vzápětí ocitám ve vlaku, vztek vystřídal chlad. Zoufalství se zaměnilo za emocionální prázdno. Je mi to vlastně všechno jedno.
"Ne, nemám."
Odpovídám oběma "výhercům". Chci domů, málem tady brečim jak malá holka a nemůžu se vzchopit. Kašlu na to, umřu co nejdřív, abych se s tím nemusela tak dlouho trápit.

Spojenci? Ráda bych. Zabíjení? Nikoliv
vlak

Vzhledem k tomu, že Mark nás zahrnul povídáním o krutosti, aroganci a zabíjení, objevilo se i jedno dobré slovo "spojenci" jenže za ním následovalo slovo "zabít" a to se mi už moc nezamlouvalo. Chtěla jsem mít spojence a to jsem mu musela ihned říct a taky mu zdělit svůj názor. "Jo, asi by nebylo od věci být spojenci. A mám pro tebe jednu zprávu. Před Kapitolem se nebudu tvářit jako něco co nejsem a nikdy nebudu. Což je arogantní, sobeckej a nafoukanej fracek, kterej nemá žádný city k druhým. A taky bych jim rovnou mohla říct úplně to samý. Nikdy jsem tam jet nechtěla a nikdy nebudu nikoho zabíjet pokud nebudu muset." řekla jsem mu a naštvaně pohlédla z okýnka. Čekala jsem na jeho odpověď a doufala jsem, že nebude arogantní, což jsem asi doufala moc.

,,Upřímě, je mi jedno, jestli to ti lemry uvidí nebo ne. K ničemu jim to nepomůže. A teď odejďěte. Musím se připravovat na cestu do tréninkového střediska."

I tebe tato cesta čekala. Byla to dlouhá cesta, kde tě zavezli až na druhou stranu Capitolu, ale středisko ti doslova vyrazilo dech. Nebyl to jeden vysoký panelák. Tohle byla rozlehlá parcela se spoustou budov. Každý kraj měl svůj domek a ty byly rozmístěny do kruhu kolem kulaté budovy- jídelny. Bylo tu i pár skleněných panelových domů, ale ty sloužili pouze jako ubytovny zřízenců a kanceláře. Pak tu byl také jeden betonový dům, do kterého nebylo vidět. Neměl žádná okna, jen ocelové dveře. Tato budova sloužila na soukromé výstupy.

Tréninkové středisko
Capitol



Vlaky všech splátců nakonec bezpečně dorazili do Kapitolu. Mimo jásajícího davu tam na vás čeká jedenáct limuzín. Ta s párem z prvního kraje už odjela. Každého kraje se ujmou dva mírotvorci, kteří prorážejí cestu davem až k autům. Jenže tady lidi prosí, aby jim uhnuli z cesty a nemlátí je svými obušky jako v krajích. Sápou se po vás ruce dychtivých Kapitolanů, kteří si na vás chtějí sáhnout. Trvalo věčně než jste se dostali do bezpečí limuzín. Jedna po druhé začala opouštět nádraží a rozjela se silnicí, která byla autům obyčejných lidí uzavřena, aby tudy limuzíny mohli přejet bez větších potíží.

Tento rok však limuzíny jeli jinou trasou. Když konečně zastavili a vy jste vystoupili, uviděli jste, že jste někde jinde, než vždycky. Místo vysokého paneláku koukáte na obrovskou parcelu s umělým mořem. ,,Toto teď bude vaše výcvikové středisko.” Ozvalo se za vámi. Když jste se otočili, spatřili jste ženu snědé barvy. Byla větší než většina mužů a měla na sobě uniformu mírotvorců.,,Jmenuji se plukovník Swanová a jsem tu, abych na vás dohlížela. NE, abych vám dělala chůvu.” Zamračila se na dívku z druhého kraje. ,,Možná se divíte, kde to jste. Jste v novém výcvikovém centru navrženém samotnou prezidentkou. Ty domy, rozestavené do kruhu, jsou vaše ubytovny. Mají na sobě čísla jednotlivých krajů, takže do domu číslo osm půjde osmý kraj, ne že ve srubu číslo osm najdu sedmý kraj!” Znovu vás přejela přísným pohledem. ,,Tak dál. Ta kruhová budova je jídelna. Slouží JEN a POUZE k JÍDLU, nikoliv k debatním kroužkům. Těch několik skleněných paneláků si všímat nemusíte. Jsou tam kanceláře a ubytovny zřízenců centra. Všude okolo jsou různá stanoviště, kde si můžete procvičovat jednotlivé dovednosti. Jsou to: Boj na blízko, Střelba z luku nebo házení nožů, stavění přístřeší, maskování, horolezení, plavání, posilování, kurz přežití v divočině, běh. NIKDY nebojujte s ostatníma splátcema mimo určité stanoviště. Dnes večer vás ještě bude čekat přehlídka kostýmů, takže se moc neunavte.” Plukovník Swanová pokynula rukou a přišla k ní mladá usměvavá Kapitolanka s modrými vlasy. ,,Tohle je Ellie Parker. Novinářka z Krajských novin. Bude tu mezi váma chodit a dělat s vámi rozhovory. Taková malá rada pro vás. Buďte na ní hodní nebo o vás napíše něco, co se sponzorům nebude líbit.” Ušklíbla se. ,,Myslím, že to bude pro teď všechno. Máte rozchod!”

Kapitol

Rozhovor s Darenem pokračoval vcelku pomalým tempem a po chvíli měnící se krajiny za okny vlaku se vagón ponořil do temnoty tunelu-předzvěsti Kapitolu.
Danus využije poslední chvíli k potvrzení několika informací a poté už míří i s Klaris a okouzlující Nenou k východu, kde dámám dá přednost a poté je v tichosti následuje na přeplněné nástupiště.
Dva mírotvorci se snaží vyčistit cestu k limuzíně, zatímco Kapilané po obou stranách šílí nad příjezdem dalších splátců. V nesouladu s jeho chladným pohledem se na Danově tváři objeví strojený, okouzlující úsměv, když rozdává lehké úklony vpravo i vlevo do davu rozličných barev.
Poté už nezbývalo, než nastoupit do připraveného vozidla a očekávat brzké setkání se svým budoucím stylistou nebo stylistkou. K překvapení jeho samého je ale vozy dovezly na pláň tvaru kolosea, lemovanou očíslovanými budovami.

Tréningové středisko. Svitlo mu, než se zde stihli nashromáždit splátci z ostatních krajů-jak zvláštní, že se všichni setkávají tak brzy.
Zdálo se, že prezidentka Snow chce aby se splátci tento rok poznali co nejrychleji-a taky aby v tréningovém centru strávili o něco více času, než v předešlých hrách. Nebylo se co divit, šlo o stý ročník-tentokrát muselo být vše perfektní-snad proto chce aby se její rozkošní splátci naučili co nejvíce věcí.
Snědá žena hodnosti plukovníka seznámí početnou skupinu se základními pojmy.
Danus si je během jejího kázání pomalu prohlíží.
Zajímavá skupina, usoudí, než jej z tichého přemýšlení vytrhne představení mladé reportérky. Zdá se, že prezidentka svým letošním splátcům věnuje opravdu speciální pozornost-rozhovory ještě před televizním vystoupení u Flickermana jistě vzbudí v obyvatelstvu Kapitolu vlnu nečekané senzace.
Proto také věnuje modrovlasé dívce lehkou úklonu, než plukovník předčasné setkání rozpustí.
Reportérka bude pravděpodobně chtít začít s okrajovými kraji, 1 nebo 12, jakýkoliv si vybere, nechává to Danovi nějaký volný čas-a tak se rozhodne nejprve v tichosti odebrat do ubytovny druhého kraje-což také naznačí své mladé spoluhráčce.
Ať už je jakákoliv, cítí za ni jakousi nevyřčenou zodpovědnost-alespoň dokud se z nich nestanou oficiálně nepřátelé.

Klid ubytovny a svého vlastního pokoje poté využije k tomu, aby se převlékl do pro něj připravené tréningové uniformy-během čehož konečně shlédne Den sklizně ostatních krajů a letmo zhodnotí ostatní splátce.
Následně nezbývá než vyrazit opět ven a zaujmout místo na běžecké dráze, kterou se rozhodne využít pro jakési zahřátí, mezitím co v tichosti čeká, až i ostatní splátci zaberou svá místa v tréningovém centru a on bude moci pozorovat, jak si vedou.

Octavian Shadowhead:

Mé černé auto dorazilo před ústřední nádraží o něco dříve než vlaky splátců, je to taky limuzína snadno zaměnitelná s těmi, které odvezou splátce, ale není to až tak důležité auto jako dodávka s veškerou odposlechovou a sledovací aparaturou, kterou jsme zaparkovali v jiné části prostranství před nádražím. Pak už stačilo jen hacknout kamerové systémy umístěné zde a rázem jsme byli "on-line". A pročpak, že tu jsme? Přijeli splátci a tak je dobré mít všechno pod kontrolou, kdo ví co by se mohlo stát před začátkem stých her. Mám tu jen sebe a pár chlapů v dodávce, ale stačíme to v pohodě. Já zůstávám ve svém autě a skrze notebook sleduju na monitoru vše co vidí kamery zde v prostoru kolem nádraží a na nádraží umístěné - dokonalý přehled je klíč. Vždy a všude.

"Tak už jsou tady...," sleduji na monitoru vystupovat z vlaku jednotlivé splátce a následně vidím jak nastupují do připravených limuzín. Dav šílí a já si jen znechuceně za monitorem svého notebooku pomyslím: "Děti vedené na jatka za nadšeného aplausu davů, lze vůbec ještě klesnout hlouběji?" Ale neřeším to, tohle není můj problém - tohle je vizitka celé vlády a má práce pro vládu je v současné chvíli to jediné co je podstatné. Sleduji odjezd limuzín a do interkomu oznámím posádce naší sledovací dodávky: "Pokračujte ve sledování subjektů, chci mít přenos z kamer po dobu celé cesty. Jedeme." Mé černé auto vyrazí v dostatečném odstupu za limuzínami a chlapi v dodávce se mezitím napojujou a odpojujou od kamer v ulicích tak, abych měl vždy na monitoru svého notebooku k vidění ty kamery, které právě sledují "konvoj limuzín". "Vše jde podle plánu...," dovolím si pomyslet teprve až limuzíny zmizí v komplexu určeném pro účastníky "her". Mé auto se následně odpoutá a jen do interkomu řeknu posádce v dodávce: "Zaparkujte někde po straně, napíchněte se na všechny kamery a komunikační zařízení v komplexu subjektů. Dále chci mít dvacetičtyřhodinový odposlech všech hovorů z komplexu. Večer vás vystřídá druhý tým z ústředí. Šéf končí, hezkou směnu."

S těmi slovy se rozloučím s posádkou dodávky, šlápnu na plyn a zamířím na "ústředí". Snažím se na nic zvláštního nemyslet. Cesta z nádraží do komplexu vyšla splátcům dle plánu a o jejich bezpečnost jako i monitoring z "naší strany" je postaráno. Prezidentka nic o této operaci sice netuší, ale pro mě není problém to vždycky vysvětlit jako "běžnou agendu" a dohled nad bezpečností her. I to ostatně máme v popisu práce, "dohlížet na bezpečnost čehokoliv pro Kapitol důležitého". Když dorazím na ústředí tak zaparkuju své černé zlatíčko v podzemní garáži a zamířím do svého kanclu. Přepojím interkom na intranet sloužící jako komunikační síť na ústředí a spojím se svou sekretářkou: "Jdu nahoru do kanclu, příchod tak za pět minut. Ať je tam kafe a všechen materiál denní agendy, dík." Projdu pár chodeb, vlezu do výtahu a nechám se vyvézt do nejvyššího patra budovy "ústředí", kde mám kancelář. "Octavian Shadowhead, generální ředitel ISSOP" - kouká na mě cedulka na dveřích mé kanceláře, které se otevírají na fotobuňku, má sekretářka s dokonalým načasováním přináší kávu i hromadu formulářů "denní agendy" na stůl ve chvíli, kdy usedám do židle: "Díky Patsy... jo a postarejte se, aby vyměnili hochy ze čtvrtého monitorovacího týmu, tak někdy kolem desáté večer a ať mi pak přinesou nahrávky zevnitř komplexu, chci mít všechno na stole do zítřejšího rána, ať se nenudím."

Usrknu z kávy a začnu listovat ve formulářích, ne že by mě cokoliv z toho zajímalo, stejně jde převážně o účetní výkazy za poslední měsíc a mezi tím je jen pár "zajímavých informací", které poputují do mého archivu, pardon do archivu ISSOPu. "Pitomé hry... je s tím akorát práce a je to akorát příležitost pro kdejaký průser. Proč ty haranty prostě nepostaví před popravčí četu a nedopřejou jim důstojnou smrt, když už potřebují někoho zabíjet? Takhle je z toho akorát cirkus dosti nechutného rázu plný bezpečnostních rizik," pomyslím si otráveně. Nesnáším tyhle hry, nikdy jsem je neměl rád a nebaví mě pokaždé předstírat, že je tomu jinak. Ale co... show must go on, takže se zabírám formuláři a doufám ve skrytu duše v nějakou zprávu, která mne vysvobodí z rutiny.

Kapitol

Z Janet jsem toho už moc nevyrazil. V hlavě mi okamžitě naskočila jedna jediná myšlenka.
Jak mě může takovýhle magor připravit?
Nechtěl jsem Janet upírat její ztráty a zkušenosti z arény, ale její stáří se na ní podepsalo. Byl jsem z toho poměrně zklamaný, protože jsem o ní slyšel jiné věci. Když už nic tak jsem si aspoň užíval jídla, které jsme tu měli k dispozici a kochal se krajinou. Po nějaké té době jsme konečně dorazili do Kapitolu. V nějaké té ,,formaci" s Thomasem v čele jsme se vsunuli do davu kapitolanů. Byla to strašná záplava barev a extravagance, která nebyla pro náš kraj a pravděpodobně ani pro jiný obvyklá. Kdyby jsme byli v našem kraji tak už jsme dávno u limuzíny, protože by Mírotvůrci udělali takovou paseku mezi davem, že by se rozutekl, ale tady používali prosby. Vrchol povrchnosti Kapitolu. Ovšem do celého toho procesu jsem se musel zapojit i já. Nasadil jsem úsměv a házel ho na všechny strany. Jeden nikdy neví komu se zalíbí a tak jsem se natahoval po rukách, které se mi nabízely a třásl jimi či se jich jen dotýkal. Konečně jsme se dostali do limuzíny a já mohl vypnout ten divný úsměv. Clara vypadala, že jí je to všechno celkem jedno. Sledoval jsem tu okázalost Kapitolu zabořený v sedačce a snažil se vzpamatovat z toho bouřlivého uvítání, kdy se spousta lidí raduje, že vidí mrtvoly. Konečně jsme dojeli na místo, ale divné mi bylo, že to není to místo co obvykle bylo vidět. Rychle jsem se, ale přeorientoval na tváře ostatních splátců a snažil se mezi nima najít nějakou tvář, která by se mi líbila do budoucna. Někdo vypadal vyplesknutě a někdo odhodlaně. Já sám nevím kam bych se zařadil, protože kombinace toho všeho na mě dost působila. Tyto první dojmy, asi měla rozbít ta drsná plukovnice. Po jejím výkladu by pochopil i blázen takže snad i Clara, že hledá záminku aby nám mohla rozbít úsměv. Po jejím úvodu se zahledím na reportérku. Evidentně někdo chce znát naše příběhy. Pokud by to mohlo zapůsobit na sponzory bude to určitě přínosné, ale jak se znám určitě něco zkazím a budu bez sponzorů. Vydal jsem se do naší ubikace spolu s Clarou a naším zbytkem. Nějak jsem se nerozpakoval a převlékl se do tréninkové uniformy. Nečekal jsem na Claru tu ať si zkoriguje Janet, protože dle mě jsou na tom myšlenkově úplně stejně. Přemýšlel jsem čím začít dnes a vydal se na stanoviště posilování. Je třeba trošku rozhýbat svaly.

Schůze
Capitol

Netrvalo dlouho a Pasty opět nakoukla do místnosti. ,,Ehm, šéfe. Je tu prezidentka." Pak, ale kdosi Pasty odstrčí ze dveří a do místnosti nakráčí Katherine Snow, vnučka zesnulého prezidenta Snowa. Aniž by čekala na Octavianovu reakci, přešla přes místnost a usadila se v křesle naproti tobě. Usmála se a se zájmem se snažila dohlédnout na papíry, které jsi měl rozprostřené na stole. Doufala, že se dozví něco důležitého.

,,Máš to tady hezky zařízené." Prohlásila, když si konečně uvědomila, že papír popsaný malými písmenky z takové dálky prostě nerozluští. ,,Takové útulné na spřádání různých podvodů a lstí. Někdy dokonce pochybuji, že jsi na mé straně." Usmála se. ,,Ale dnes jsem nepřišla zpochybňovat tvojí loajalitu, jsem tu kvůli něčemu, co se ti jistě bude líbit." Rozhlédla se. ,,Co takhle nějakou vodu, čaj, víno?" Nevině se usmála.

Octavian Shadowhead:

"Prezidentka?" Pozvednu trochu udiveně obočí a hned dodám: "Tak jí prosím uveď Patsy a připrav se nás trochu pohostit." Než prezidentka vstoupí, tak sklapnu složku své denní agendy a strčím jí do šuplíku, nikdo nemusí vidět čím se teď probírám a vyčkám na prezidentku. Tedy na "Cat" jak jí soukromě přezdíváme v agentuře, když jí občas sledujeme (pro její vlastní bezpečnost samozřejmě, jak jinak). Jakmile vstoupí tak si stoupnu (byla příliš rychlá na to, abych všechny složky schoval) a pozdravím jí: "Paní prezidentko, těší mě vás zde vidět." "Tak teď kecáš Octaviane," řeknu si v duchu sám k sobě, ale s úsměvem se hned posadím (jakmile vidím, že si sama sedá) a uklidím zbytek složek do šuplíku: "Nic zajímavého, jen běžná denní agenda. Teda pokud vás samozřejmě nezajímá, kolik se tady za poslední měsíc protopilo a prosvítilo," ušklíbnu se trochu pobaveně nad jejím zájmem o mé papíry. Její zmínku o "útulné kanceláři" a "loajalitě" přejdu s profesionálním úsměvem aniž bych odpověděl. Stejně to nebyla z její strany otázka, tak proč odpovídat že?

"Ah jistě...," řeknu a přes interkom zavolám Patsy: "Patsy doneste nám láhev lehkého bílého a džbán s vodou. Neperlivou ovšemže... ano s citronem, děkuji velmi pěkně. A nezapomeňte na sklo." Takže jsem si objednal láhev bílého vína, k tomu dvě sklenice na víno a dále džbán (2 litrový) na vodu s plátky citrónu a dvě sklenice na vodu. "Ve službě bych sice neměl víno, ale čajem vás urážet nechci paní prezidentko. Mám tu pár láhví bílého ryzlinku od jednoho "dobrého známého" z ministerstva zemědělství. Nuže... říkala jste, že pro mne máte něco zajímavého, a že by mne to mělo bavit, takže předpokládám, že po mě nechcete, abych dělal roztleskávačku před Arénou až začnou Hry." Pobaveně se pousměju a nechám Patsy přinést veškeré věci a využiji momentu, kdy bude prezidentce nalévat víno, abych nenápadně stiskl knoflík, který mám pod deskou stolu, a kterým se zapínají štěnice v této místnosti. Tenhle rozhovor bude nejspíš důležitý a kdo ví... třeba se vyplatí ho mít nahraný. Víno jsem samozřejmě ochutnal (a schválil v případě že bylo dobré) jako první - vím co se patří. Poté už Patsy "vypadne" a my zůstaneme s prezidentkou o samotě, já si klidně naliju do druhé sklenice něco vody a čekám co z "Cat" vypadne.

Schůze
Kapitol, 4 dny před vstupem do arény

S úsměvem naslouchám Octavianovým řečem. Poslední větě se hlasitě vás zasměji. Ne, že by byla nějak extra vtipná, ale očekávalo se to ode mně. ,,Vlastně ano. Chci po Vás něco velice podobného." Když vstoupí Patsy do místnosti zmlknu a mile se na ní usměji. Mé oči však zůstávají chladné a s nechutí jí sleduji. Nechci, ale by nás někdo poslouchal. (Tím pádem jsem si nevšimla zmáčknutého knoflíku).

Když se Patsy opět vytratí, sáhnu pro sklenku nalitého vína a napiji se. ,,Výtečné," pochválím víno, ,,vinikající ročník!" Vlastně vůbec ne. Sklenku neodkládám, ale stále jí držím v ruce. Přehodím si nohu přes nohu a pokračuji. ,,Zpět k věci. Jednomu z mých gamemakerů se přihodila jistá...nehoda" Těžko se to dá nazvat nehodou. Znelíbil se Kapitolu! Uklidňovala jsem sama sebe, abych neměla černé svědomí. ,,Každopádně teď nebude moct zasednout k vyhodnocování soukromých výstupů." Opět jsem se napila vína. ,,Samozřejmě jsem tím chtěla pověřit někoho jiného, ale znáte to. Nikdo neměl čas a blá, blá, blá." Napřímila jsem se na židli. ,,Co myslíte. Vezmete si na starost toto břemeno?"

Octavian Shadowhead:

Když paní prezidentka ve vší vážnosti vyslovila svou žádost měl jsem co dělat abych za:

A) nevyprskl všechno víno co jsem měl v ústech do jejího výstřihu
B) nevytáhl devítku a s výrazem "fuck you bitch" jí nevystřelil mozek z hlavy
C) nezačal brečet jako Jimm Carey, když musí mluvit pravdu ve filmu Lhář lhář!

Nicméně jsem profesionál a tak se "samozřejmě" ovládnu a můj kamenný výraz se stane ještě více kamennějším. Polknu v klidu víno (tedy s předstíraným klidem) a nadechnu s k odpovědi. "Jsem ředitel tajné služby! Doprdele práce! Proč mám hodnotit vystoupení splátců?! Vždyť ani nevím co se tam hodnotí, hry nesleduju, nezajímají mě... sakra! To mi udělala naschvál! ...nebo že by tím něco sledovala? Proč by to jinak dávala mě? Šéfovi tajné služby... hmm... skoro mě to začíná zajímat..." A vydechnu. Neřeknu na to prvních pět až šest vteřin nic, pak promluvím klidně:

"Předně byste měla vědět, že jsem Hry nikdy nesledoval, takže - ač se Vám to bude znát neuvěřitelné - tak ani nevím pořádně jakým způsobem probíhají, a i když samozřejmě nějaké povědomí o nich mám, tak si nejsem jistý, že vím co a jak mám hodnotit. Ale předpokládám, že tohle je ta méně zajímavá část...

...ale je přeci jen zajímavé, že chcete mě - šéfa ISSOPu jmenovat do hodnotící komise či do čeho a chcete po mě, abych se pohyboval v okolí Her... mohu se vás otevřeně zeptat? Není za tím něco ještě jiného? Jsou hry nějak ohroženy? Čekáte nějaký útok, nebo potíže? A co se vlastně stalo tomu gamemakerovi, nežiju v Kapitolu celý život abych nevěděl, že nehody se zde stávají méně častěji než politické vraždy...

...odpusťte mi mou přímost, ale jsem za ní placený."

Kapitol
Vida aspoň zde žádné nebezpečí nehrozí George je ustrašený zajíc.
Rozhodnu se to nekomentovat i když musím uznat že má pravdu.V obou případech protože i když plán jedna je poněkud ambiciozní tak plán dvě vyjde rozhodně.Je totiž velmi prostý,nebudeme na čas působit necháme ať to čas udělá za nás v době než se Kapitol začál třást před Damoklovým mečem vzpoury který nad ním stále visí.Otázkou je kdo je tu víc vězněm zda my nebo oni.Žádný zaručený způsob jak zabránit vzpouře totiž není a i přes tento přepych a všechny mírotvorce kteří je obklopují žijí zde jako ve vězení.Ve vězení vlastního strachu z toho že se minulost zopakuje.Rozhodnu se že se vyspím než dorazíme do Kapitolu protože další dny budou cokoliv jen ne klidné.
Rozhlížím se po kanceláři zatímco kolem mého okna proletí nějaký muž v obleku.
„Budu muset říct doktoru Jawovi aby při terapii pacientů s úzkostí zavíral okno.“
Otočím a pohlédnu na muže jehož jméno je napsané na dveřích a pak na obrazovku kde se natáčí dlouhá chodba se spoustou dveří.
„Páni to je velký a co je tohle?“zeptá se když se zastaví u jedněch dveří.
„Empatický zesilovač kdyby všichni v tomto kraji a i v dalších deseti naráz soustředili svou nenávist proletěla by celý Panem a spálila Kapitol na uhel.Ale proto tu nejsem co ona?“
„Je vedlejší účinek to co stvořilo všechno kolem stvořilo i jí.Živnou půdou se stali emoce která vaše milá povaha potlačuje.“
„Ale co mám dělat?“
„To hlavní jste už udělala přijala jste jí a až jí nebudete potřebovat sama opět zmizí.“
Probudím se z neklidného snu a přemýšlím o něm.Vážně nemůžu nic dělat?Ne nic je to jediné co můžu dělat,nikdo tu nemůže nic dělat.Ovšem to už přijíždíme do Kapitolu kde nás vítají jásající davy.Mírotvorci nás odvádějí k limuzínám a zde lidi prosí.Je to příjemný pocit vidět je se zde takto ponižovat místo aby zmlátily každého kdo se přiblíží na menší vzdálenost než je metr.
Mávání nechám arogantním řiťolezcům.
„Myslíš si že ten kluk ze sedmého kraje je řiťolezec?“
„Ne on je zoufalec.“
„To se dá říct i o té dívce z osmého kraje.Unavený poutníku ulehni k odpočinku neboť mrtvý jako ostatní budeš už za chvilinku.“
Konečně se posadím do limuzíny a my se dostaneme poněkud jinou cestou na nějaké výcvikové centrum což mně poněkud překvapí.A pak se tu objeví nějaká žena z mírotvorců která je naštvaná že nám bude muset dělat chůvu.
A své ponížení si vybije na každém kdo se jí nebude líbit.Mírotvorci jsou stráž novodobých feudálů.Ne feudálů ne spíš šlechty neboť všichni jsou zde jako bohové na Olympu.
Z její řeči mně zaujme jen řeči o přehlídce kostýmů a tak se útrpně podívám nahoru.
Prosím střelte mně do hlavy!
Přebírám kontrolu nad tímto výtahem.
V očích se mi zableskne a na tváři se mi mihne jiný výraz.A pak se můj pohled stočí k té novinářce a zatímco se ostatní rozcházejí já zamířím pomalu rovnou k ní.
„Zdravím vás směla bych vám položit jednu otázku?“oslovím jí poněkud hrubším hlasem než by jste od dívky čekali a pak na to navážu.
„Co to má znamenat?Myslím co bylo špatného na předchozím systému?Jistě chápu že tohle jsou sté hry,ale ...“
Nedomluvím a vydechnu.Jas v mých očích pohasne a výraz v mém obličeji se změní na neutrální.Rozhlédnu se a pak až jsem si jistý že okolo mně nikdo není pronesu tak aby mně slyšela jen Ellie už svým bězným hlasem.
„Tohle všechno je tu kvůli prodloužení her?Jistě je tu i jiná možnost,ale Kapitolané neví co je to cit pokud to není třeba arogance.“
Vím že riskuji a Ellie napíše jen to co jí zde řeknou že má napsat,ale pokud to co si myslím začnu řešit tak možná až se potom podívám do zrcadla uvidím už opět jenom svou tvář.

Kapitol a trénink

Po dlouhé cestě jsme dorazili na místo. Limuzína mne zavezla na úplně jiné místo než jsem očekávala, pak se dozvím, že to je nově vybudované a právě pro nás.
,,Monumentální a krásné"ujede mi pusou. Prostě překvapení se podařilo.Hned si to zamířím do své chaty a rozmísťuji si věci. Prohlídnu si místnosti ale nakonec mi dojde, že není čas na delší prohlížení.
Pokud se budu moct převléknout tak se převléknu a zamířím si to rovnou na házení nožů.Stanoviště je povedené a tak tu zkysnu dobrý 3hodiny.Házela jsem spodním i vrchním obloukem a kupodivu párkrát jsem se strefila.A tak jsem začala házet a házet a házet. Následoval běh. V běhání jsem celkem dobrá a tak mi to nedělalo problém, trochu promnout lýtka a jde se na věc.Po hodině běhu jsem se přesunula dál na boj zblízka a párkrát jsem spadla ale opět jsem se zvedla.Postupně jsem za ten zbytek dne obešla skoro všechny stanoviště ale musela jsem i někdy skončit, abych měla ještě energii na ty kostýmy.
Nakonec jsem si sedla na lavičku u lukostřelby a vzala si nabízené pití. Do čela mi spadl pramen vlasů ale nechala jsem ho být.A jen jsem odpočívala a urovnávala si myšlenky.
, Moje rodina je kdesi tam ...Snad to mamka zvládne.Snad to přežiju a snad....snad se naučím dobře aspoň 2 nějaké věci k přežití...Ale výcvikové středisko mají fajn.´Trochu nenápadně se začnu rozhlížet po ostatních...Hlavou mi začne kolovat myšlenka, že bych si mohla najít spojence...Ale..jakého?

Vlak
Cesta do Capitolu, 4 dny před vstup do arény

Rick byl z ticha po celou dobu vašeho hádání. Sem tam si zase lokl z jeho placatky, kterou se ani nenamáhal zavírat, jelikož by to pro něj bylo moc namáhavé. Nakonec řekl. ,,No, rád bych se tady s váma hádal, ale povinnosti volaj." Bylo vidět jak začíná opilecky rudnout v obličeji. ,,Mám vám říct v čem jste dobří? Jste dobrý v kecech, ale ti vám budou na hovno." Rozzie se nespokojeně zavrtěla, když zaslechla sprosté slovo. ,,Je to jednoduché. Ty se hlavně ostříhej. Možná vás konečně od sebe rozeznám. Jinak si dělej co chceš." Poradil Nathovi a pak se obrátil na Elis. ,,A ty..." Zamyslel se. ,,Ty mě hlavně už nechoď budit a všechno bude oukej" S těmito slovy odešel do svého pokoje, kde se zamknul před dalšími nevítanými probuzenými. Neobjevil se ani, když jste nastupovali do limuzín.

Zbytek cesty

Po Rickově výbuchu se jen bezvýrazně podívá na dveře, kde zmizel.

"To čekej ožralo." Odfrknu na jeden zátah vypiju pohár vína a odejdu do svého pokoje. Cestou mumlám cosi o idiotech. Při vystupování z vlaku a přechodu do limuzín se ani nesnažím skrýt zhnusený výraz. Proč se přetvařovat, šance že to přežiju je 1:24 a to nepočítám úskoky Kapitolu a tu bestii, která nás bude lovit. Na Elis se ani moc nepodívám. A proč taky? veškeré snahy o sblížení nebo o plán rozbila potřeba nějakých citů.

City.... teď... luxus, který si ani nemůžeme dovolit. Ale stejně. Nevím, k čemu by to vůbec bylo dobré. *Ale s tím náhrdelníkem to dělat neměla. Ale co... leží někde v koupelně, tam mu bude asi nejlíp. Já bych ho beztak nenosil.* pomyslím si, nasednu do limuzíny a rozhlédnu se okolo. Je dobré mít přehled. Vlasy jsem si nechal rozpuštěné, ať Rick kecá co chce.

Cesta - Kapitol - Dům číslo 12

Rick nás sprdnul na dvě doby. Teda ne že by řekl něco co by jsme už dávno nevěděli, že? Naštvaně jsem bubnovala prsty o desku stolu, když mi řekl, ať už ho nechodím budit. Jen jsem odvrátila nabručeně hlavu. A pak odešel i Nath. Zlobila jsem se na něj a on na mě. Byli jsme si kvit.

Zůstala jsem v místnosti jenom s Rozii, která se tam klepala neschopná slova. Zjevně jsme pošlapali její iluze o tom, že by někdy snad mohla dosáhnout na lepší kraj. Pomalu, celá rozbolavělá jsem se zvedla a podívala jsem se na ní.

„ Omlouvám se, Rozie.“

Ani vlastně nevím proč jí to říkám. Proč se vlastně omlouvám? Za to, že jsem jí pomohla zničit sny? A nebo za ten výstup? A nebo snad za Ricka a to proč se ho bála? Copak já jí vůbec znám? Neznám. A zjevně tady neznám vůbec nikoho.

Mlčky jsem vyrazila do svého pokoje, procházejíc kolem koupelny, když jsem si všimla čehosi lesklého, tam na zemi. Přívěšek zůstal ležet tam, kde jsme ho s Nathanielem nechali. Potichu jsem do koupelny vešla a zvedla jsem ho. Chvíli jsem jen stála a dívala jsem se na něj, než jsem ho zastrčila do kapsičky v záhybech šatů. Byl to dárek, neměla jsem mu ho vracet. A vím, že jsem v tom udělala chybu. Jak jsem si taky mohla myslet, že to mělo znamenat něco trošku víc.

Nakonec jsem se podívala do zrcadla. Tiše jsem si opláchla tvář, upravila jsem si vlasy a vyrazila jsem do svého pokoje, odkud jsem už nevystrčila nos, dokud jsme nezastavili na nádraží v kapitolu. Tohle byla opravdu dlouhá depresivní cesta z niž nejspíše není návratu. Není moc velká šance, že bych se mohla vrátit…

Tiše jsem vylezla ze svého pokoje, který mimochodem byl ten nekrásnější jaký jsem kdy viděla, a vydala jsem se za Rozii a Nathanielem. Rick se jaksi neukázal. Je fakt, že on už si své hry odehrál, přežil je a teď už si může dělat, co chce no ne? Na nikom mu nemusí záležet.

Mlčky s chladným pohledem jsem následovala Rozii. Má zranění, byli viditelnější než před tím, hlavně ten rozbitý ret a ta moje ruka, ale koho to zajímá. S hrdě zvednutou hlavou se koukám před sebe, nevšímajíc si vlastně vůbec nikoho. Usadila jsem se v limuzíně, ruce jsem si složila na kolenou a zadívala jsem se ven. Vezli nás kdo ví kam, já vlastně ani nevím že nás vezou jinam, nikdy jsem pořádně neviděla, kde je výcvikové centrum.

Vyhlížela jsem z auta a sledovala cestu, dokud nezastavilo před seskupením budov a nedonutili nás vystoupit. Rozhlédla jsem se kolem, zatím co před nás předstoupila žena - naše dozorkyně, zjevně.

Jakmile nám dala rozchod, podívala jsem se po všech přítomných. Tohle jsou lidé, které budu muset dostat, nebo oni dostanou mě. Jak dlouho se dá ve hrách vydržet, když člověk jede na vlastní pěst? Moc dlouho nejspíš ne. Jenže já nejsem společenská. Ne, na to je spíše Nath, a ten se semnou nejspíš bavit nebude.

Na krátko mi pohled sjel k němu, dneska snad poprvně, v kapsičce jsem stiskla mezi prsty přívěšek, co mi dal. A pak jsem jenom mlčky odvrátila pohled a vydala se do domu s číslem 12…

Výcvikové centrum

Velice ráda se oddálila od toho pitomce z jedničky. Všechny ty sladké řečičky... Takovej arogantní zmetek! Proč ho nemohla zabít?! Tak moc si to přála. Když jel výtah dolů, zhoupl se jí žaludek. Z toho úsměvu ji bolely tváře a z toho jak byl sladký se jí chtělo zvracet. Hleděla do stěny a nic neříkala. Chtěla zpět svoje rusé vlasy...

V té paruce jí bylo vedro... Ale co! Ona byla rebelka, musela to zvládnout. Shawna se potutelně usmála. Těšila se na tu holku z dvanáctky...

Konečně byli dole. Nadechla se čerstvého vzduchu a usmála se. A pak úsměv zmizel. „Ještě jich zbývá 22," zasténala a vlezla do auta. V autě si jen znuděně namotávala vlasy na prst a koukala z okna. Nemohla tu nikomu věřit. To na tom bylo nejhorší. Sté hry. Smutně zavřela oči. Třeti kraj. Věděla, že udělá cokoliv, aby tamti přežili. Mohli to být její příbuzní, sousedé... Ještě neznala tváře letošních splátců a ani nechtěla..

Když jí zastavili, prostě vylezla a držela si svůj poznámkoví bloček. Potichoučku se kradla ven z auta. Vedle vysoké ženy vypadala jako kuře vedle kozy. Snažila se, aby ji nezašlápla. Ale už teď se krčila. Ve skutecnosti byla vyšší. A hlavně na sobě měla volné oblečení. Měla svaly a co se týkalo arény, mohla být jeden z favoritů.Taky podstupovala tvrdý výcvik.

Se slaďoučkým úsměvem si prohlížela všechny obličeje. V očích úsměv nebyl. Jen tvrdé odhodlání. Hypnotizovala všechny. Teda... Jedinou splátkyni, kterou viděla. Zrzku. Sladce se na ni usmívala...
Pak se všichni začali rozcházet. Jedna splátkyně šla přímo k ní. A mluvila narovinu. Takže... Že by někdo, s kým by mohla mluvit na rovinu? Když na Shawnu holka mluvila, mezi obočím se jí udělala vráska. Stále se za ní dívala. A pak dokonce vydala za ní „Ty jsi z kterého kraje?" zeptala se, když si ji vyčíhla samotnou.

Výhružka
4 dny před vstupem do arény

Když jsem zjistila, že to zřejmě po dobrém nepůjde, rozhodla jsem se přitvrdit. ,,Důvod proč chci do této funkce jmenovat šéfa ISSOPu je zcela moje záležitost. Vy jen plníte to co řeknu já. Nesledovat hry je trestné, to určitě víte. Také jistě víte, že o Vaše místo je hodně nabídek. Myslím, že by mě nedělalo problém Vás nahradit, kdyby se Vám stala, nedejbože, nějaká nehoda. Nehody se stávají. V nějakých případech bohužel až příliš často." Opět jsem se usmála. Jen blázen by mou nabídku teď odmítl. ,,Chci Vás vidět jak dnes při přehlídce kostýmů v prezidentské lóži, tak při rozhovorech s Ceasarem, tak i při soukromých výstupech. Pak si můžete dále vesele dál špehovat lidi." Napřímila jsem se v židli, jednak, že už mi tahle poloha nebyla pohodlná a jednak, protože jsem byla zvědavá, na jeho odpověď.

Octavian Shadowhead:

Pokud paní prezidentka čekala nějakou mou reakci, tak se šeredně spletla, jen můj studený, nepřístupný, profesionální ksicht jí dělal dál společnost. "Přemýšlím, kdo z nás dvou je blázen Cat. Ty mi vyhrožuješ na ústředí ISSOPu, kde jsou všichni mi lidé. Když vytáhnu z šuplíku pistoli a ustřelím ti hlavu uděláš co? Když tě nechám zatknout a umučím tě tady na ústředí k smrti uděláš co? Tví Mírotvorci v této budově, v této kanceláři, teď a tady nejsou... a stejně mi vyhrožuješ... a kvůli čemu? Kvůli sledování Her? Chm... nesleduju hry a sledovat je nikdy nebudu a po tomhle se postarám, aby sté hry byly ty poslední tomu věř Cat a neuděláš nic. Protože tvá moc stojí jen na síle. Na hrubé síle Mírotvorců, která nemůže trvat věčně. Celá země je jako sud se střelným prachem - uvědomuješ si to? Uvědomuješ si jak moc jsi nenáviděná mnohými? Ty i tvůj děd vedete PANEM do záhuby, protože spoléháte jen a pouze na sílu a ze strachu, že se všechna vaše moc lusknutím prstů někoho jiného rozplyne vás ani nenapadne uvažovat o jiné formě vlády. Všechno jde do sraček a ty tomu jen přihlížíš paralyzovaná strachem s tím cokoliv udělat. Strach vede k zaslepení a zaslepenost k nenávisti a nenávist... k hrubosti a zlu. Cat... jsi jen ztracená holka ve světě politiky, která si neumí připustit, že s PANEMem to jde setsakra rychle z kopce..."

Dlouho jsem mlčel a zůstával ve svých myšlenkách. Hodnotil jsem co a jak říct, přemýšlel jsem zda nevytáhnout pistoli a nestřelit jí rovnou do obličeje. Proč? Jen tak. Just for fun. Pro legraci, jen pro tu srandu z toho, jak bych jí rázem vyvedl z omylu, že má nademnou teď a tady nějakou moc. Tady jí nemá. Může jen vyhrožovat. Napil jsem se z vína - opravdu jsem si dal s odpovědí na čas, napínal jsem jí dobrou půl minutu. Nechal jsem jí v nejistotě a pak jsem konečně odpověděl: "Dobrá." To bylo to jediné co jsem řekl, aniž bych hnul svalem ve svém obličeji. Catherine Snow mě chce mít na Hrách a není ochotná mi sdělit důvod - což veškerou práci stěžuje a navíc vyvolává u mě osobně pochyb, proč mě tam chce mít...

"Říkala jsi, že mě můžeš nahradit... kým? Komu svěříš ten archiv plný špíny, který mám. Komu můžeš věřit ze všech těch ostatních co máš kolem sebe. Máš za mě náhradu? Inu tak zjistíme, kdo to je. Pokud mě chceš nahradit mým otcem, tak se mu stane nehoda. Sama říkáš, že "to se stává"... pokud někým jiným, tak si ho najdu a ... voilá... nehoda. Tuhle hru můžou hrát dva. A co chceš udělat se mnou? Způsobit mi "nehodu"? Hmm... jistě, na Hrách budu zranitelný, možná to je tvůj záměr, vytáhnout mě na Hry, dostat mě odtud, abys mohla udeřit do mého království a pak mě odstranit? Že bys byla až tak mazaná? Chm..." Mlčím ponořen do svých úvah a snad jen aby řeč až moc nestála se zeptám: "Je to vše paní prezidentko?"

----------------------------------
Poznámka: Pokud odejde chci mít prostor ještě pro rozdání úkolů. Tohle vypadá, že se mě Snowová snaží odstranit, takže chci zaujmout příslušná protiopatření. Díky PJ.

Ahoj, já sem Has a pro většinu lidí jsem úplně neviditelná

Fascinovaně i vyděšeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Bylo mi, jako bych se v tom všem topila. Pěkně hluboko. Bylo to strašně takové ... Ne, neměla jsem ani slov, neznala jsem je. Připadala jsem si jako něco opravdu velkého a nemotorného mezi něčím opravdu křehkým. Vídat to na obrazovkách je něco jiného, než v reálu.
Raději jsem se zabývala tím, jak se nezačít krčit před tím vším okolo, než tím, co skutečně okolo je. Bála jsem se, jako ten první den, kdy mě postavili k práci a já zjistila, že jsou ty zvířata větší než já, jako první den, kdy mi řekli, že ať už se budu účastnit čehokoliv, nebudu z toho mít nic, že vše dostane Kapitol a že nemůžu slízat ani tu krev, co teče odpadní strouho a že pokud mám hlad, musím své jméno přidat znova do osudí.
Jenže když tolik lidí říká, že tohle je nespravedlivé, tak jak to může fungovat? A každý jednotlivý z těchto mě může zabít. A já zažila 18 let plný strachu a strádání právě z Kapitolu a teď tady jsem a chcípnu. A nebudu myslet na nic jiného, ... Budiž.
Sama jsem si tak nějak vyrazila k budově s velkou desítkou, nezbývá mi nic jiného, než zvyknout si na fakt, že to jediné, co mě bude až do smrti spojovat s domovem a rodinnou, bude číslo kraje.
Všechno bylo příliš přehnané, tak ohavné, až sem se bez sebevětšího otálení navlékla do oblečení s číslem kraje a vypadla zpět ven. Nebála jsem se citů, které bych k nim mohla cítit, to se odnaučíte zabíjením zvířat, vypěstujete si takový ten sžíravý černý humor, který se mi tady někde schoval a já jej musela najít.
Šla jsem se podívat na nože, v čem jsou odlišné od těch, se kterými jsem zvyklá pracovat já a možná by tady někde mohlo být i lano, nebo něco takového, rozehnat pozornost a myšlenky. Jo, to by bylo fajn.

Kapitol a jde se trénovat

Zbytek cesty vlakem jsem strávil zavřený ve své kabince, neměl jsem chuť si povídat, nebo se vůbec nějak projevovat. Když jsme dojeli do kapitolu, moc jsem se nerozhlížel. Jasně, každého, kdo je tu prvně uchvátí, jak to vypadá, jiné naštve, když zjistí na co dře a v jiných zase probudí touhu zde bydlet. I mě to uchvátilo, i já ve skrytu duše zadoufal, že tu budu někdy bydlet, ale nedával jsem to najevo, tak, jak jsem nedával nic najevo. Nechal jsem se odvést do limuzíny, na dívku, která byla ze stejného kraje jsem se při tom ani nepodíval.

Když nás odvezli do táborového centra, překvapeně jsem se rozhlédl. Bylo to tu jiné, než znám z vyprávění a krátce po tom, co jsme vystoupili, jsme se i dozvěděli proč. Poslouchal jsem velitelku, rozhlížel se kolem a snažil se zapamatovat kde co je, abych nebloudil. Jakmile nás propustila, loudavým krokem jsem zamířil k centru boje na blízko, kde jsem si vypůjčil dvě zbraně a začal jsem cvičit. Nechci o sobě tvrdit, že jsem v tom dobrý, ale něco málo jsem uměl a šlo to poznat. Pravda, pořád se mám co učit, ale k tomu, abych se o sebe dokázal postarat to stačilo. Po delší chvilce jsem zamířil k místu, kde se trénovalo maskování a plížení a nějaký čas jsem strávil i tam. Nakonec jsem si to zamířil k centru posilování těla, kde jsem i zůstal do chvíle, než nás zase odtáhnou někam dopryč.

Odchod

Usmála jsem se. ,,Ne to bude všechno. Tedy pokud pro mě nemáte nějaká zajímavá tajemství, které bych měla vědět." Spiklenecky jsem se usmála a pak svou otázku lépe objasnila: ,,Něco nového ze strany rebelů?"

Poté jsem se zvedla a položila nedopitou skleničku vína na stůl. ,,Pokud to je tedy i od Vás vše. Půjdu." Viděla jsem mu na očích, že chce, abych co nejrychleji vypadla. Mám ráda, když vzbuzuji respekt. ,,Naschle večer!"

Možné řešení?
Tohle mně vážně štve,ale zřejmě s tím nic neudělám.Ona tu byla už dřív,každý má v sobě temný stín,ale pouta která jí držela mimo mé vědomí byla moc silná až na dobu kdy jsem spala.Tehdy se otevíralo okno které se zavíralo opět mým probuzením,ale když mně vylosovali byl džin osvobozen z láhve.Pouta která jsem vytvořila už nejsou,ale i tak to můžu zastavit.
„Celou dobu jsme byla jenom stínem,ale věř mi já nejsem vinná.Kouzelný noži pouta ze mně shoď a mně samotnou osvoboď.“
Spouštím nový propočet je tu ještě jedna možnost sice velmi riskantní,ale máme tu ideální příležitost.Nebudou to čekat stejně jako jsem nečekala já že mně vylosují.A pak musíme to být my protože my jsme pokrok Panemu
„Navíc máš mně a já tě povedu.“
]Dobře souhlasím,ale mám ještě jednu otázku.Kdo je ta dívka?
„Já nevím.Když jsi jen myšlenka v podvědomí nepotřebuješ podobu a pak jsem měla jen mikrosekundu na rozhodnutí.“
Můj obličej ztratí skelný pohled kapitolské sochy a já se rozhlédnu.Sama to nezvládnu,ale kde začít?Co můj kolega?Možná má z her hrůzu a pokud mu to správně vysvětlím půjde to.
A co někdo z těch zubožených krajů?Třeba ta zrzka.
„Ta co jí hoří hlava?Zoufalé gesto toho kdo nemá co ztratit.Zabít ji nemůžou to by bylo bránění osudu.“
Ale stejně si s ní promluvím.
„Dělej co chceš můžeš vrtat,ale na ropu nenarazíš.Dvanáctý kraj nezná nic než bídu a utrpění.Jen se podívej na jejich mentora.“
A v tom jí musím dát za pravdu.Rick sice vyhrál Hladové hry,ale taky je to opilec.Teď je z něj troska která žije z časů své slávy.Pochybuji že by byl schopný svého protivníka porazit pokud by na něj nedýchl.Ale to už mně osloví ta reportérka asi mi jde vynadat tihle se totiž snaží vysát co nejvíc ze své moci.Ovšem její otázka mně udiví (tedy ne ta otázka,ale to že na mně nezačala hned křičet). Asi s i to schovává do zálohy i když to by mně seřvala přede všemi.Takto když nás nikdo neslyší není to ono.
„Já jsem ze třetího kraje.Mohla by jste prosím odpovědět teď vy mně?Snažíte se obnovit římský model?Protože promiňte,ale nevěřím že by nějaký Kapitolan byl schopný soucitu.“

Kapitol

Musím se přiznat, dost mě překvapily davy Kapitolanů a chování mírotvůrců. Sice v televizi jsem vyděl bouřlivý jásot těchto "lidí" ale na vlastní kůži....
Celou cestu k limuzínám jsem prošel se vztyčenou hlavou. Byť do radosti a pohody jsem měl na moře daleko, už jsem alespoň nebyl tak v riti jak ve vlaku.

Plukovníku Swanová po třech štamprlích a troše piva by jste byla celkem sexi.
Budu se chvilku poťouchle šklebit než mi zpátky dojde tíhá toho všeho a mě se znovu v tváři oběví ten posmutnělý/odtažitý výraz..
Přehlídka jo...na co se sakra chtějí dívat ? na mrtvoly na vozech ?
Až teď si začnu prohlížet zbytek chudáků co to vychytaly stejně jako já.
Asi ano...

Po "přivítání" se odeberu do ubikace s číslem čtyři, převléknu do cvičební kombinézy a odeberu se na stanoviště kontaktního boje.
No někde ty emoce vybít musím...
Ze kterého se přesunu na kurz přežití v divočině.....

Slečna z trojky

Moc splátců už mou přítomnost na vědomí nebralo a popravdě.. Trochu ji to uráželo. Ona byla jejich možná i jediná záchrana a většina se tvářila, že neexistuje. Kousala se do rtu. Klid, Shawno. Jsou vyvedení z míry.. Nediv se jim. Jsou to děcka, teda... Zčásti. Tak si to ber k srdci..
Když měla později konečně to štěstí mluvit s blondýnou z trojky, poměrně ji překvapila její otázka „Já nevím," vyhrkla. „Vždyť..." Stop! To by bylo řečeno víc, než jsem chtěla. Odkašlala jsem si a falešný úsměv odpadl jako maska.

„Nepříjde vám vaše chování poměrně dosti odvážné?! Mezi rebely by ho jistě ocenili, ale tady..." s falešnou nechápavostí vrtěla hlavou. „A není to pravda. S těmi city.. " Já se možná i cítím jako ty. Vzteklá na všechny hry a kapitoláky... „Každopádně... Máte moc odvážné názory, slečno z Trojky. Před sponzory bych je raději neprohlašovala. Ale lidé z kraje musí držet spolu," usmála se. Konečně upřímně. „Ještě si promluvíme.." rozhlédla se. „Či máte na srdci něco dalšího?" s touto holkou byla ochotná se zdržet.

Výcvikové centrum

Běžecká dráha poskytuje během Danova zahřívání pohled na zbytek stanovišť, jež se pomalu plní ostatními splátci.
Jeho pohled v tichosti sleduje splátce z prvního a čtvrtého kraje. Jeho předpokládaní spojenci-ovšem nic není jisté.
Po chvíli přemýšlení se pomalu zastaví a po náležitém protažení vedle dráhy se v tichosti přesune k stanovišti s terči, podle slov jejich dozorkyně určených k střelbě z luku a házení nožů, jež prozatím okupuje děvče z desátého kraje, jehož jméno si nepamatoval.
Ale nebyla to jeho společnost, kterou hledal, ovšem odpovídající asistent, kterého svým tichým hlasem požádá o oštěpy.
Pokud jim prezidentka dala tu příležitost poznat ještě před přehlídkou kostýmů, nemá důvod proč ji nevyužít.
Chvíli trvá, než asistent přinese požadované náčiní a on si mezitím protáhne ramena a krk a poté vezme jeden z Kapitolských oštěpů do jedné ruky.
Skvěle tvarované, mistrovsky vyvážené.
Prolétne mu hlavou. Skoro jako ty v tréningovém centru akademie, avšak zářivější a elegantnější.
Pár kroků zpět, naučený atletický poskok a pak tři kroky, kterými hravě překoná vzdálenost mezi jím a vymezenou čárou, poslední odraz a hod.
Pokud by byl cíl dále, mohl by skočit a dát do hodu všechno, avšak teď se nejednalo o vzdálenost, ale o sílu. Máchnutí, při kterém zapojil do hry všechny svaly v paži, ramenu, krku a zádech a oštěp poslal s výdechem proti jedné z figurín s terči.
Jeho snaha měla žádoucí efekt. Oštěp nejen trefil požadovaný cíl, ale projel figurínou jako nůž máslem, než se konečně zastavil přímo v jejím středu.
Pokud by za figurínou stála další, byly by zasaženy obě. Neohlížel se po ostatních, avšak neubránil se věnování jemného úšklebku dívce, kterou převyšoval o několik čísel na stanici vedle něho, než se otočil zpět k asistentovi, aby svůj čin zopakoval ještě několikrát, na hlavě a hrudníku dalších figurín.
Pokud k němu pozornost nepřilákala už jen skutečnost, že pochází z druhého kraje, pak teď dal zbývajícím splátcům opravdový důvod k tomu, aby jej brali vážně.

Takže rozhodnuto
Dobře ty mně udržíš na živu a možná se nám povede nemyslitelné,ale co bude pak?
„Myslíš s námi?Pak odejdu a už nikdy na nikoho nepromluvím.Pokud se ti povede projít ohněm už mně potřebovat nebudeš.“
Hlavně neříkej že osud světa záleží na mně.
„Světa ne,jen těchto lidí a tebe.“
To mně vážně uklidnilo i když nemůžu čekat uklidnění vzhledem k současné situaci.Opět se vrátím opět k té dívce s modrými vlasy kterou ostatní přehlížejí jako placatý kámen protože je to jen další Kapitolanka.Kdyby chtěla aby si jí ostatní všimli zjednala by si to sama.Vidím že jsem jí překvapila,jistě čekala že jí polezu do zadku a ne že budu upřímná.
„Narušila jsi tu obecnou propagandu nebo dogma štěstí.A ti kteří nejsou šťastní to mají nařízeno.Tedy ti co se pro mají vlastní názor nemusí ptát svých nadřízených.“
Mohla by jsi místo těchto průpovídek zařídit abych nemluvila jako chlap?
„Hodláš sopránem zpívat Utiš se má Argentino?“
Navzdory situaci mně ta představa pobaví tak že mi zacukají koutky úst.I když ta Kapitolanka má pravdu ovšem já jí nemůžu vysvětlit důvod své nové upřímnosti.
Dříve by pro to byl výraz.Dříve ... co se pokazilo.Další otázka bez odpovědi protože ty se ztratili v propadlišti času.
„Rebely?Žádní rebelové nejsou vládnete železnou rukou takže samotná myšlenka je nepředstavitelná.To by jste jako Kapitolanka měla vědět.“
Nakonec na ní zamrkám ve stejném falešném rozhořčení protože se jí rozhodnu odpovědět stejným způsobem.Pak se mi v očích zableskne,tváři se mihne jiný výraz a můj hlas opět zhrubne.
„Ale máte pravdu tu nějaké city tu jsou.Nemít negativní emoce nemá tu nikdo žádnou osobnost.Ale udělejte někomu zde EKG a ten přístroj se vám rozbije.“
Působím snad jako idiot?Pokud budu mluvit veřejně mám připravený proslov který zahanbí i ty pošuky z druhého kraje.
Ovšem pak se zarazím když uslyším něco při čem zase ona hrozně riskovala.I když to dělá už samotnou přítomností.
To jako ona ... a já ... to jako ...
Přebírám kontrolu.
Překvapený výraz se změní a já promluvím svým běžným hlasem.
„Dobře omlouvám se možná jsem se spletla.To že nám připadáte všichni stejní neznamená že vás všechny budu házet do jednoho pytle.“taky se usměji.
„Ano ráda bych si s vámi ještě promluvila.Tedy pokud nechcete slyšet jak vzniklo rčení Damoklův meč.Je to zajímavý příběh který je rozhodně k věci.“

,,Jistě, jistě," pousmála se Shawna na Sam. Byla vzrušená z toho všeho, ale Měla i strach. Na její nesouhlas k existenci rebelů zamručela. ,,Existuje tzv. 13tý kraj," rozhlédla se a šeptala. ,,Rebelové tam žijí a určitě jsou již mezi námi, akorát nebyli zpozorováni."

Poplácala ji po rameni. ,,Máš ve mě spojence, Samantho. Když budeš něco chtít nebo potřebovat, obraz se na mě," v očích Měla oheň.
Odtáhla se a nahodila připitomnělí úsměv. ,,Ach jistě, ráda se stavím." Otočila se na odchod.

Přípravný tým
Středisko

Jak se pomalu blížil večer, začaly do středisky přijíždět přípravné týmy, které napřed obdivovali nové zázemí pro splátce, které nechala prezidentka nově zbudovat. Poté přešla řada na splátce. Samozřejmě se to neobešlo bez přehnaných lichotek a zvonivého smíchu. Všude se ozývalo: ,,Musíme tě napřed připravit zlatíčko, než půjdeš ke stylistovi." nebo ,,Podívejte, to je ale hezká dívenka! No fuj, koukněte se na její chlupaté nohy!" Postupně si vás začali odvádět do jednoho z velikých skleněných domů, kde vás uložili na lůžko a začali se zkrášlováním. Příprávné týmy, ale ani teď nepřestali žvatlat. Vyprávěli si různé drby a nebo se ptali splátců, jestli nemají zájem o poněkud fialovější odstín pleti.

A příběh začíná
Třináctý kraj?Jistě slyšela jsem o něm,ale ... můj plán byl cestovat do doby kdy ještě existoval.Pokud zkrátíme čas a udeříme když nebudou nic čekat ani Kapitol se nedokáže ubránit času.
Jistě je ta dívka vzrušená to jsemi i já a nejspíš má i strach.Ten mám já taky ovšem ona ho nemá.Ona je id spojení všech mých potlačovaných emocí.
Abych přežila musím se spojit s Hydem,ale pak odejde.Ten muž ve snu měl pravdu vznikla protože jí potřebuji a až jí potřebovat nebudu opět se ztratí do podvědomí.
"Děkuji rozhodně se obrátím.Já ... mám nápad."usměji se,ale víc jí zatím neřeknu.
"Takže máme dalšího spojence mnohem lepšího než Ron.Skvělé."
A co ta zrzka?
"Jen ztrácíš čas."
Ale ona jí bude zajímat.
Ellie odchází a já potlačím nápad jí zamávat.Zde nemávají Kapitolanům a to ani jí.Kapitolané jsou čisté zlo.

Soumrak
Zatímco jsem si povídala s Ellií tak jsem zjistila že čas pokročil a přichází večer a já vím co bude následovat.
A to si ani necvičila zatímco ti týpci z druhého kraje jistě prošli všechno aby se procvičili a ukázali všem z čeho jsou udělaní.
Já nemám potřebu se předvádět to přijde teď.Už sem přichází zkrášlující tým který bude nejdřív žasnout nad tím co zde uvidí a ukazovat zuby a pak přijde řada a směr jejich zájmu na nás.A všude se ozývají přehnané lichotky a zvonivý smích ze kterého se mi zvedá žaludek.Budeme se předvádět před lidmi kteří mají místo mozku tolik plísně že by z ní bylo kilo penicilínu.
Předávám ti velení.
„Cože?Tedy ne že bych si toho nevážila,ale ...“
Já jsem ... jak ... bez konce seriál ... jako příběh co končí ...
Dělám to poprvé,ale teď když tu je ona nemusím tu být já.
Jen přijít na to kde je ten obvod nebo spínač.Už to mám s tou show se loučím a
prázdný sál se zhasíná a zavírá.Až přijde čas ozvu se zas.Timeout.
Skelný pohled zmizí já protočím oči a opět se složím na zem.
***
Systém obnoven.
Uživatel Sammatha Hewittová odhlášen.
Přístup k uživateli Sammatha Hewittová nepovolen.
Detekován sekundární přístup skrytého uživatele.
Nasedat!Držte si klobouky!Órijé,startujem,órijó s medvědem.
Otevřu oči a rozhlédnu se kolem.Potom se postavím a protáhnu je to zvláštní pocit,jistě už jsem ovládala tohle tělo když Sam spala,ale to není to samé.Teď mám plnou kontrolu a přístup ovšem ona je pryč.Stáhla se do hlubin podvědomí a jen ona se může vrátit.
„Sam musíme si promluvit.“
A taky bych měla udělat něco s tím hlasem.Sice nesouhlasím s tím že mluvím jako chlap,ale ten hlas zní nakřáple jako bych měla chřipku nebo rýmu.
Ale měla jsem málo času a hlas je velmi těžký.
Nakonec tedy počkám kdo si pro mně přijde a nechám se odvést do skleněných domů.
Chopte se mně pochopové.
Když na lůžku začíná zkrášlování rozhodnu se ignorovat jejich žvanění a pokusit se o něco jiného.
Chci přístup do chráněné paměti.Sam,Sam sakra pořád tu je nadřazený příkaz Nerušit.
Sam se ozve,ale až tahle šaškárna s manekýny bez touhy (kromě prvního a druhého kraje) a smutných klaunů skočí.
Sam musíme si vážně promluvit.

Namáhavé odpoledne udělalo své a Danus nakonec odchází v obklopení svého přípravného týmu celkem rád, přestože jejich lichotky a komentáře poslouchal jen tak na půl ucha.
Nejprve přišla koupel, pak úpravy „zarostlých částí“ těla, doplněna přípravkem, který mu zajistí hladkou tvář po dobu jeho pobytu v aréně a zdokonalení střihu vlasů.
Na rozdíl od děvčat nebylo ale na zevnějšku mužských splátců závislých tolik věcí-i když býti dobře vypadajícím gentlemanem v skutku neuškodilo.
Po další koupeli a několika odmítnutých návrzích na zlatá tetování a přebarvení očí ale nakonec přeci jen nastal ten moment, kdy se měl setkat se svým stylistou, aby mu představil jeho tématický kostým na projížďku Kapitolem, doufajíc, že stylistova vize nijak nepoškodí jeho vybranou image.

šatičky anebo kostýmek?
Zavedli mě do místnosti, kde kolem mě lítalo hodně lidí.A hodně jsem jich ani neznala, nebylo to nepříjemné jen jsem si připadala jak opice v zoo nebo nějaká věc ve výkladní skříni.No snad budu vypadat jinak ale pořád to budu já. Nejlíp mi stejně bude až budu z obleku pryč.Přestala jsem vnímat čas a zbytek dne rychle utekl.
V mém pokoji jsem si lehla tak jak jsem byla do postele a začala přemýšlet nad tím, jak přežít.Rozhodla jsem se, že se osprchuji a vydám se na další tréninkové stanoviště.A tím bylo maskování a stavění přístřeší.Pozorně jsem si prohlédla všechny věci, co tam byly a začala zkoušet různé věci.Pak jsem stejně zamířila na boj zblízka,horolezení a plavání.
V domě pro můj kraj jsem pak zas vlezla pod sprchu a šla se podívat po něčem k jídlu.Byla jsem unavená a tak jsem byla ráda, že další den je zamnou.

Otrava na druhou

Jak jsem čekal, brzy si nás z tréninkových částí odtáhli. Ne, že bych šel ochotně, ale něco mi říkalo, že bych se neměl vzpouzet. Odvedli mne... kamsi, kde se do mě pustila spousta, pro mě děsivě vypadajících lidí. Začali štěbotat něco o mém vzhledu, o mých vlasech, o tom, jak moc by mi to slušelo, mít je krátké, jak bych vypadal na svůj věk, být oholený do hladka. Vše jsem kategoricky odmítal. Na vlasy jsem si moc sáhnout nenechal, nebo aspoň ne nůžkami, na strniště už vůbec ne. Měl jsem pro to své důvody, se kterými jsem se moc svěřovat nechtěl. Nakonec se jim něco podařilo vytvořit, ještě nějakou chvíli mě mučili, než byli spokojení a konečně mě pustili.

Převlékl jsem se zpět a vrátil se na tréninkové. Cestou na maskování jsem si všiml holky z mého kraje, ale nedával jsem to moc najevo. Stačilo, že spolu sdílíme jeden domek, byť tam jsou oddělené pokoje (tedy doufám). Po delší době cvičení jsem se nakonec sebral a vydal jsem se do domku, kde jsem si dal sprchu, chvilku jen tak přecházel po pokoji, další chvilku jen tak zíral z okna, než jsem zapadl do postele. Že jsem nejedl mi nevadilo. Stačilo mi to málo jídla ve vlaku, i když jsem byl po celkem vysilujícím tréninku.

Mučírna – pardon příprava na výstavu kapitolanům

Tiše jsem vyrazila z domu, který jsem si vlastně ani neprohlédla rovnou k prvnímu stanovišti, které bylo nejblíže. Stanoviště přežití v přírodě. Jako bych nevěděla, co mám dělat. Mlčky jsem mechanicky rozdělala oheň, pak ho nechala uhasit a začla jsem klást drobné pastičky, oka a jim podobné. Strávila jsem tam většinu času. Nechtělo se mi přesouvat jinam. Proč taky.

Nikdo mě neotravoval, tedy až do chvíle, kdy se objevili naše přípravné týmy. S trochu znechuceným pohledem jsem se podívala na ty, co mě měli připravit. Kapitolané byli jednoduše divní a úchylní. A ještě ke všemu milovali drby.

Popravdě, příprava na večer byla příšerná. Vůbec nejraději bych se teď nechala rozškubat medvědem, než znovu absolvovat celé to jejich šílené zkrášlování. Rozčesávání vlasů, škubání obočí, zbavování chloupků snad všude krom hlavy, drhnutí kůže. Docela se divím, že ze mě tu kůži nesedřeli úplně. Nechápu, co je to napadá, ale rozhodně to není nic příjemného. Vůbec. Jestli tímhle žijí každým dnem… Každou chvíličkou svého života… tak vlastně nežijí vůbec. Nikdo z nich nemá nejmenší ponětí o tom, co se děje za branami kapitolu. A zjevně je to vůbec ani nezajímá.

* Kapitolané jsou hloupí! *

Říkám si několikrát za celou tu dobu. Říct to nahlas nejspíš by se mi tihle primitivové pomstili tím, že by mě obarvili na kdo ví jakou šílenou barvu. A nebo by mi udělali něco s vlasy… nebo kůží. Kdo ví co by tyhle lidi mohlo napadnout.

,,No podívejte se na ty její chlupaté nohy." Pištěla nějaká z Kapitolských žen. ,,A ty zacuchané peroxidové vlasy. No to je nechutné." Řekl jakýsi muž podivuhodně holčičím hlasem. Když tě svlékly do naha, třetí z žen se šla vyzvracet. ,,No teda holka. Ty se pěkně zanedbáváš." Zavrtěl hlavou muž s dívčím hlasem. ,,Takhle před stylistu nemůžeš!" Vzal pinzetu a začal ti vytrhávat veškeré přebytečné chloupky. První žena vzala vosk a začala ti depilovat nohy. Když se vrátila zvracící žena, začala ti mýt hlavu a později zastřihovat ofinu.

Stylistka pro tvůj kraj je žena, která neměří snad ani metr a půl. Nadšeně se vrhla k tobě. ,,Zdravím. Jsem Trůdi. Tvoje Stylistka! Panejo, ty jsi, ale chlapák!" Podotkla a bedlivě si tě prohlédla. Pak tě usadila do jednoho pohodlného křesla. ,,Tak jo. Nechci ti nic nakazovat, takže než ti ukážu tvůj úbor, zeptám se tě na otázku: Jak se ti líbí uniformy?" Zářivě se usmála.

Chloe a Daren

,,Zlatíčka, zlatíčka, počkejte! Neutíkejte nám!" Čtvero Kapitoláků a dvě Kapitolanky se na svých dlouhých podpatcích belhalo k domku s číslem pět. ,,Ještě jsme neskončili! Musíte jít za stylistou!" Klepou na dveře. Když se však dobelhá i ta poslední, vtrhnou dovnitř a začnou vás za ruce vytahovat zpět.

Otrava na třetí

Když už si myslím, že konečně usnu, ozve se bušení na dveře a nakonec i zvuk jasně dávající najevo, že se dveře otevřely a dovnitř se někdo navalil. Věděl jsem kdo, šli cítit na hony daleko. Protočil jsem oči v sloup a přetočil se ze zad na břicho, načež jsem si hlavu schoval pod polštář. To jim ale nezabránilo chytit mě za ruku a nakonec i přinutit vylézt z postele. Přestal jsem se bránit, rezignoval jsem a nechal je, aby mne vytáhli. Jen jsem doufal, že to moc dlouho trvat nebude a zase se brzy vrátím do postele. Když mne táhli ven, zavadil jsem pohledem na dívku, kterou táhli také.

S uniformami nemám problém.
Zazní Danova strohá odpovéď. Je jasné, že se stylistka zaměřila na milistaristické zaměření kraje namísto kamenictví. A pravděpodobně je to tak i dobře.
S lehkou vděčností se narovná v křesle a čeká, co přesně znamená stylistčina představa pod pojmem "uniformy".

Už zas???

Jen co vylezu ze sprchy hned na mě někdo sahá.Leknu se a vytřeštěně hledím na kapitolany.,,A že byste mě nechali aspoň se převléknout???"Rozhořčeně se na ně podívám a pak okem zaregistruji mladíka.Hodím na něho úsměv a zvrátila oči v sloup ,Chvíli pokoj tu mít asi nebudu.´A zároveň si uvědomím, že tu stojím nahá jen v ručníku, který naštěstí zakrýval vše potřebné.Moje mokré,dlouhé vlasy mi spadaly na záda a i přes ramena.
Jednou rukou jsem popadla oblečení, které jsem měla hozené přes židli a druhou si držela ručník.,,Mohli byste počkat ve společenské místnosti???Já se převléknu a hned tam dorazím."Pak se otočím na mladíka a jen mile prohodím ,,Ty jsi Daren? Já Chloe, těší mě.Jsou otravní až moc..."Na to se zavřu v pokoji a rychle na sebe navleču oblečení.Vlasy si dám do ohonu nazuji boty a pádím dolů., Bože snad to nebude trvat dlouho...To zas bude tamto nebo toto ale ne k slečně by se hodilo víc tohle.Už je slyším.´

Už zas

Jakmile jsem spatřil tu dívku, taktně jsem se otočil, vzhledem k tomu, co měla na sobě a když zmínila mé jméno a hned na to své, jen jsem nepatrně kývl hlavou. Zdálo se, že ani kapitolani ji nechtěli nechat jít nahou a jen v ručníku, takže jsme opravdu počkali ve společenské místnosti, kde jsem se opřel o zeď vedle dveří a zavřel na chvilku oči. Ač jsem si přál, aby tahle šaškárna už skončila, na druhou stranu jsem byl zase rád, že pořád probíhá. Přeci jen, až to tady skončí, hodí nás do arény, ze které se dostane jen jeden z nás. A pochybuji, že to budu zrovna já.

Byla jsem už převlečená ale stihla jsem napsat ještě krátký vzkaz pro Darena.Je mi jasné, že tady to bez spojenectví nepůjde a když je ze stejného kraje tak proč ne.V množství je síla tak uvidíme zda dva budou stačit.
,Ahoj Darene
Jsem ráda, že tu nejsem sama z našeho kraje.Nabízím ti spojenectví dle mě to totiž jinak asi nepůjde.Hlavně nijak jinak asi ani nepřežijeme den v Aréně a to ještě nevíme, co nás tam čeká.Taky nejsem zrovna rváč ale dva si už umí víc a líp poradit než jeden.Co ty na to? Pokud do toho jdeš tak přijď kolem 21h na stanoviště běhu.¨
Chloe´
Když sbíhám schody do společenské místnosti tak nenápadně strčím Darenovi do kapsy kus papíru a pobídnu Kapitolany,, No tak honem. Už to chci mít za sebou tak jdeme."

Jsem Speedy Gonzáles,ale radši bych zalez tak kde je nejbližší kojotí nora
Začínám chápat proč Sam chtěla aby jí střelili do hlavy bohužel to se nestane.Zažiji to co dřív podstupovali různé ženy (hlavně modelky a pak i manekýni) a teď to postupují všichni Kapitolané.
Třeba ten kastrát který právě mluví.Ten by klidně mohl zpívat sopránem (nebo spíš kontrasopránem) Utiš se má Argentino.
Jistě já teď taky mluvím hrubším hlasem než je u dívky běžné,ale všechno se to stalo tak náhle a já musela vyřídit tolik věcí.A přesná intonace hlasu v současné chvíli neměla zrovna vysokou prioritu.
Sam ještě si promluvíme.Je mi jedno jak,ale já tě přivolám.
Jedna žena jde zvracet a mně se chce zvracet taky.A pak mně napadne zda mám promluvit nebo to mám nechat jako překvapení.
Ne nechám to jako překvapení.
Usměji se i když tady toho k úsměvu moc není.Už toho začínám mít dost a taky musím najít Sam.Pochybují že si stylisté při svém mučení (pardon zkrášlování o mučení se postará aréna) všimnou mého skelného pohledu.
„Spoj mně s uživatelem Sammantha Hewittová.“
„Požadovanou akci nejde provést.“
Jistě tušila jsem že to nepůjde tak snadno.Sice uzavřela komunikační linku takže tu není žádná spojnice,ale já jsem ona a teď po sloučení když už nejsem jen myšlenka dokáži to co ona pokud zopakuji její cestu.
Rozhlédnu se po konzolích z nichž některé právě nepracují,ale pak to najdu.
„Dálkové ovládání,autopilot to je ono.“
„Skrytý uživatel odhlášen.“
„Já jdu dolů přes led a sníh u konce seriál a z módy vyšlý manekýn.Jako příběh co končí a smutný klaun se s tou show loučí a prázdný sál se zhasíná a zavírá.“
Vychází to a náhle se dám do pohybu.Zrychluji každou chvíli zatím co kolem mně se míhají barvy a něco mně upozorňuje že vstupuji do zakázané oblasti.Ale vytrvám a nakonec před sebou uvidím bublinu.
„Žasneš?Vytvořila jsem další spojnici“
„Kdo je potom ...“
„Neboj našla jsem sytém dálkového ovládání.“
„Asi jsi poněkud naštvaná.“
„Myslíš?Hodila jsi to na mně!Ale to se dalo čekat protože jsi zbabělec.“
Abych to doplnila začnu mávat rukama a kvokat.
„No tak,já nejsem diplomat.Prosím Sam jsou jistě i horší situace.Co jak se naše malá sestřička rozhodla tě seznámit se třemi kluky aniž by ti o tom řekla?A tak je přivedla do obývacího pokoje a ty jsi tam přišla což by nevadilo kdyby ses předtím ...““
„Dobře máš bod.Myslela jsme že doma nikdo není.“
„Ale za to ses jím líbila.Prý máš hezké oči a vlasy.“
„Pochybuji že zrovna tam se dívali.“
„Nebo jak si se rozhodla pěstovat tabák aby jsi měla co kouřit,ale měl takovou sílu že sis rozhodla depilovat nohy.Tvůj křik byl slyšet po celém kraji.A pak tu máme ...“
Ukážu dvěma ukazováky a modré světlo vytvoří obrazovku.Je na něm vidět jak Sam právě dostala přímý zásah jednou baterii s barvou které z toho jiskřícího přístroje vyletěly.Sice se jí povedlo sklonit hlavu,ale teď byla bruneta.Rebecu pak napadne že peroxid zesvětluje a aby to působilo rozhodne se dát tomu čas.Hrozně se tím baví než se musí nakonec pochlubit se svým výsledkem.
„No Sam mám pro tebe dvě zprávy kterou chceš slyšet první?“
„Tu dobrou.“
„Jsi opět blondýnka.S odstínem jsem se sice úplně netrefila,ale opravdu ti sluší.To je ta špatná zpráva,ale tomuhle odstínu se říká platinová blond.A až ti vlasy uschnou ztmavnou.“
Vzpomínka končí jak Rebeca vybíhá z domu a za ní běžím já za ní v bílé plastové helmě a s holí (obojí vlastní výroby) kterou se dřív hrál lakros.
„Vypnout.“řekne Sam a mávne rukou takže obrazovka zmizí.
„Dobře vyhrála jsi,ale já nikam nejdu.Aspoň zatím ne.“

Mučení kalibru XY

Vzpírání a posilování bylo fajn, ale strávit tak celý den nemělo smyslu. Sledoval jsem ostatní splátce jak trénují na různých stanovištích a sám jsem se vydal na boj z blízka. Nevím jak na začátku jinak se někoho zbavit než takto. Nevím jak moc stihnu kam doběhnout a přeci jen pravděpodobně budu beze zbraně. Netrvalo to ani půl hodiny než jsem zaslechl první členy přípravných týmů. Ono je nešlo přeslechnout dělali na můj vkus velký rámus.

Za chvíli si jedno klubko těchto rámusících stvoření odvedlo i mě. Cestou si něco blekotaly pro sebe, ale já jsme je moc nevnímal. Tušil jsme co asi přijde podle toho co si tak nějak říkali a vůbec se mi to nezamlouvalo. Samozřejmě si stěžovaly na moje vlasy, protože jsou moc krátké a nedá se s nima vlastně nic udělat kromě toho snad je nabarvit nebo nějak nalakovat, za což jsme byl rád.

Fáze depilací a holení to bylo něco čím bych znova procházet nechtěl. Psychicky jsem byl smířený, že nějaké mučení může přijít v aréně, ale nečekal jsem že tolik toho bude i před tím než mě tam pustí. Trpělivě jsme to snášel, protože být proti by asi stejně nemělo cenu. Byl jsem rád, že tohle se u nás doma neřeší. Taky proč by se to řešilo. V lese je jedno jestli máte na bradě jeden chlup nebo dva. Tam jde jen o sílu paží a o to co zvládnete. Nic víc nic míň. V hlavě mi běžela jenom jedna základní myšlenka.

Ať to skončí!

Návrat
„Měla by ses vrátit.Systém dálkového ovládání není určený na ...“
„Myslíš že si toho všimnou?Chtějí loutku tak budou mít loutku.“
„Dobře opět se ujmu velení,ale ty si promluvíš s tou zrzavou holkou z dvanáctého kraje.“
„Ztrácíš čas.Dobře já s ní promluvím,s kýblem s vodou na uhašení hlavy.“
Tudy cesta nevede nebo že bych to slíbila?Jeden rozhovor mně nic nestojí,zjistím že je k ničemu,ale co Ellia?Lidi jako ona hledají podobnou osobu jako znamení odporu,hrdinu a ochránce jako byl Robin Hood.Už mluvím nesmysly a tak se rozhodnu změnit téma.Je čas začít trénink a teď k tomu máme vhodnou příležitost.
„Nadešel čas si promluvit o taktice.Jsi poněkud prchlivá.“
Z prstů mi vyšlehne modrý blesk a vytvoří další vzpomínku.
„Sam chápu že jsi naštvaná.No tak můžeš mně praštit“
Sam to udělá a Vinc se ohne a dotkne hlavou stolu.
„Nemyslel jsem zrovna do rozkroku.“
„Uvolni ten vztek.“
„Na to tu mám tebe.“
„To nestačí,to rozhodně nestačí.“
„Rozhlédni se.No jen se rozhlédni a podívej se dál než za propagandu Kapitolu.Žít v dnešní době Dante nikdy by Božskou komedii nenapsal protože by své poznámky zničil už ze začátku při popisu pekla.“
Usměji se protože to Sam konečně chápe.
„Dobře to už je lepší.A teď chci aby jsi mně vyděsila.Vyděs mně pokud to dokážeš.Protože pokud ne nemáš při Hrách šanci a já taky ne.“
Sam se zarazí a skloní a obrazovka vedle začne blikat jako když si vítr převrací listy otevřeného alba.
„Dobře tak do toho.Sílo pomoz.“
Bílá energie která se jí mezitím povedlo nashromáždit se uvolní a náraz který by se dal přirovnat jen k nárazu vlaku mně vymrští z bubliny.A já letím po spojnici kterou jsem vytvořila dokud nepřistanu u jedné konzole a spojnice se za mnou neuzavře.Sice poněkud nečekané,ale první lekci je to dobré.Možná by se mi povedlo vytvořit další spojnici,ale už není není dost času.Navíc teď už si dá pozor.Zavřela se tam a jako sejf taky se nedá otevřít zvenčí.Ale přesto jsme dosáhli jisté pokroku
Skrytý uživatel přihlášen.
Skelný pohled který jsem dosud měla zmizí a na tváři se opět objeví otrávený výraz.
Dobře Sam vyhrála si.