30th Hunger Games
hrálo se Jednou týdně
od: 16. února 2013 16:25 do: 09. října 2014 10:05
Dobrodružství vedl(a) Rhianni
| |
 |
|
| |
| - Dobu před samotnou akcí můžete strávit po libosti. - Žně: Distrikt 1 A tak se rok s rokem sešel, a konečně se zase budou odehrávat Hladové Hry. Je těžké uvěřit, že se hrají už celých třicet let – pro vaše rodiče jako by to bylo včera, kdy byl podepsán pakt a uskutečněn první ročník. Vy už jste se do režimu narodili: do prestižních tréninkových škol, každoročních Žní, a jaká je to pocta, že vybrali právě mě, děkuji vám za vše a nezklamu vás, ne! Děti z vašeho kraje už celý týden vzrušením ani nedýchají a nemluví o ničem jiném. Někteří jsou trochu nervózní, jiní horečně doufají, že budou vybráni, nebo je alespoň vyberou z davu zástupců. Ale všichni se cítí naprosto v bezpečí. Ví, že pokud nebudou chtít soutěžit, vždycky se za ně najde náhrada, která celá poctěná umře v aréně. A také mají důvěru ve své schopnosti. Celý život byli připravováni ke Hrám, a letos to jistě bude opět Distrikt 1, kdo přinese domů slávu a bohatství na celý rok. Na rozlehlém náměstí vyzdobeném košíky květin a girlandami se srocují davy už od rána, přestože přenos má začít až v poledne. Většina z potenciálních splátců si chce zajistit místo s dobrým výhledem na pódium, kde bude lehce zahlédnuta jejich ruka. A kdo dorazí později, bude muset trčet někde v postranní ulici a dívat se na holoobrazovky vyvěšené na zdech. Což v překladu znamená ‚žádná šance‘. Mezi lidmi se obratně proplétají pestře odění sázkaři v kanárkově žlutých sacích, kteří vykřikují jména nejpravděpodobnějších splátců pro diváky, kteří už se nemohou dočkat sázení. Celé rodiny si vzrušeně šeptají, když docházejí na náměstí. Dívky si vybírají své nejlepší oblečení a po ručně malované dlažbě hopsají na platformách i ve vysokých kozačkách, s barvenými vlasy a obecně kopírujícími módní trendy kapitolských boháčů tak přesně, že téměř nevypadají jako jejich levnější kopie. Wonder i Amethysta, nejnovější a rozhodně nejkrásnější trenéři vašeho kraje, už sedí na svých místech v rudých křeslech s koženými potahy. Amethysta má vlasy vyčesané vysoko nahoru a do davů shlíží s úsměvem kočky, která sežrala všechnu smetanu; Wonder se ležérně povaluje s nohama nataženýma přes poslední schod a prohlíží si pěstěné nehty. Něco si mezi sebou šeptem vyprávějí a občas se laškovně zasmějí, Amethysta kromě toho Wonderovi jednou za čas odhrne blond vlasy z čela. Kdykoli ale jeden z nich zahlédne nastavenou kameru, nasadí ten nejlíbeznější úsměv na světě a na okamžik jako by zcela zapomněli, že s někým vedou konverzaci. Vedle nich stojí starosta, jehož pleš se pod přehazovačkou barvenou na zeleno jasně leskne v poledním slunci. Tváří se až nepříjemně vážně. Tohle je přeci tak pěkný den! Stejně jako všichni ostatní postupujete frontou, na jejímž konci vám odeberou vzorek krve pro identifikaci. Pak se každý odeberete do skupiny dětí svého pohlaví a čekáte, až začne show. Jen pár mírotvorců postává na okrajích náměstí, ale jinak jste nehlídaní. S úderem dvanácté vystoupí na pódium Silvae Grandeur, ta nejelegantnější žena, jakou měl kdy váš kraj tu čest mít za svůj doprovod, a zároveň i manželka hlavního Tvůrce, Cyruse Grandeura. Do čistě bílých vlasů má zdviženou luxusní masku Harlekýny, a výstřih jejích třpytivých šatů každého už zdálky informuje, že není vlastně jen elegantní, ale také dobře vyvinutá. Zdvihne štíhlou ruku do vzduchu a umlčí tak kohokoli, kdo doposud něco brumlal svému sousedovi do ucha – kromě Wondera a Amethysty, kteří dál nepokrytě flirtují, dokud starosta neklepne blonďatého trenéra po hlavě otevřenou dlaní. Pak zmlknou, urovnají se v křeslech a vytasí se s odzbrojujícími úsměvy. “Přeji Vám všem šťastné Hunger Games! Nechť Vás při Hrách vždy provází Štěstěna.“ Silvae lehce mávne směrem ke starostovi, který přednese řeč, a poté je puštěn krásně sehraný kapitolský film. Na jeho konci už Silvae stojí u skleněných koulí se jmény. Lehce se usmívá do kamer, když vybírá lístek se jménem. S ladností baletky jej vytáhne na světlo, a čte: “Angelina Stars.“ Když se nic neděje, vybídne ji laskavě, ale pevně: “Pojď sem, drahá, nestyď se.“ Na pódium tedy vystoupá okaté děvče s kaštanovými vlasy sahajícími až téměř po lýtka v lesklých měkkých vlnách. Tváří se trochu ostýchavě a mírně se červená do kamer, když se Silvae optá na nějakou dobrovolnici místo této „půvabné mladé dámy“. Žně: Distrikt 3 A tak se rok s rokem opět sešel a Kapitol se těší na další kulatý ročník Hladových Her. Je to už celých třicet let, co byl podepsán a zpečetěn pakt a děti ze všech krajů poprvé vyrvány do arény smrti. Zatímco matky doma pevně svírají své potomky v naději, že je po vysílání budou moci odvést v klidu domů, samotné děti ve vašem distriktu jsou většinou nemluvné a vyděšené už celý týden dopředu. A kdo by se divil, když nad nimi visí Damoklův meč. Nic nepomáhá fakt, že jen před několika lety se podařilo jedné z vašich splátkyň vyhrát. Poté opět následovala další léta zabíjení, kdy se rodinám vracely zpět jen hrubě zatlučené dřevěné bedny s očištěnými kusy těl. A Gadget, vítězka 26. Her – a vaše jediná vítězka, když jsme u toho - , se navíc horečně vyhýbá jakémukoli lidskému kontaktu a vytrvale sedí zavřená ve svém prázdném domě v osamělé Vesnici vítězů. I letos patříte mezi potenciální splátce, a s tím se nedá nic dělat. Živý přenos do diváckých televizí začíná někdy po druhé hodině odpoledne. Nad náměstím se honí temně šedé mraky slibující déšť, a tak se davy lidí z celého třetího kraje, mířící před oprýskanou soudní budovu, nervózně tlačí jeden na druhého. Někde v sousední ulici zuřivě štěká pes, zatímco mezi zástupy se proplétají pokřikující sázkaři hledající výhodné místo pro svou práci. Kabely vysokého napětí visí ledabyle natažené z jedné střechy na druhou jako liány v džungli, zamotávají se do zašmodrchaných klubek, a tvoří jakousi propletenou černou síť nad vašimi hlavami. Kapitolští pracovníci pobíhající po plošinách na domech se je snaží na poslední chvíli smotat a uklidit stranou, aby nepřekážely kamerám. Nejmenší děti sedící na ramenou svých otců se snaží zachytit prověšené šňůry a párkrát se na nich zhoupnout, zatímco jejich chvějící se matky je plácají přes ruce. Atmosféra houstne s každou vteřinou, kdy se s davy vléváte na náměstí. Vidíte fňukající dvanáctileté děti, jejichž jméno bylo letos poprvé hozeno do skleněné koule, i ty o něco starší, které se naučily svůj strach zvládat s nečitelnou tváří. Jedna malá holčička se nechce odtrhnout od svých rodičů, a mírotvorce v bílé uniformě ji musí vyrvat z matčiny náruče a vřískající odtáhnout až do fronty. Společně s ostatními dětmi se řadíte do řady na identifikaci, kde vám odeberou krev z prstu, a pak jste nahnáni do dvou ohrad obklopenými mírotvorci. Ze všech stran okolo vás se nervózně ošívají desítky dalších teenagerů. Na pódiu proti vám se na obyčejném stole lesknou dvě velké skleněné koule, naplněné složenými losy až po okraj. Před nimi stojí mikrofon. Vzadu u schodiště na židlích sedí starosta třetího distriktu – a vychrtlá Gadget, která má nohy zkřížené v tureckém sedu a o jedno z kolen si opírá bradu, takže vypadá jako loutka s přestřiženými nitěmi. “Šťastné Hunger Games! A nechť Vás vždy provází Štěstěna!“ zahřmí náměstím hlas Felixe Schuberta, který vyběhne před mikrofon jako raketa. Jeho charakteristický motýlek je letos žlutě kostkovaný, a dále nechal si narůst strniště, patrně aby vypadal mužněji. Nechá jako každoročně promluvit starostu, kterému oči neustále střílejí ke sklenici se jmény, a pak vám jako každoročně pustí kapitolský film, který nějak zdůvodňuje, proč že to vlastně musíte umírat jako mouchy. “A teď, ke splátcům!“ prohlásí Felix rozjařeně, a konečně přistoupí ke kouli s lístky. “Dámy první…“ zaloví uvnitř rukou, a celé náměstí už v té době zadržuje dech, kdo bude ta nešťastnice. “… a je to Cyber Stein, dámy a pánové, slečna Cyber Stein! Kdepak tě máme, děvenko?“ Nechá tě vyjít až na pódium, a pak se tradičně zeptá, jestli je tu nějaký dobrovolník. Do naprostého ticha jen vane vítr a kdesi štěká ten zatracený pes. “Nečekaně.“ Felix podrážděně mlaskne a zavrtí hlavou, jako by letos doufal v něco jiného. “A nyní chlapci!“ V této sklenici loví o poznání kratší dobu, načež vytáhne papírek a vesele čte: “Niels Wireshot! Je tu přítomný pan Niels Wireshot?“ Z davu se pomalu vyplouží zhruba čtrnáctiletý, neduživě vypadající chlapec ostříhaný na ježka. Plačky vystoupá na pódium, kde stojí jako zařezaný. “A máme tu nějakého náhradníka za mladého pána?“ Žně: Distrikt 4 A tak se po roce opět objevily Hunger Games. Vyvstaly zničehonic jako obrovská vlna na jinak klidném moři, a teď se chystají převalit přes celý Panem jako tsunami, které kdysi zničily kontinent takzvané „Ameriky“. Ani rybí úlovky nejsou posledních pár dní příliš dobré, jako by se snad i ryby snažily uprchnout před touto pohromou. Práci to ovšem nijak neulehčuje, protože u příležitosti dalšího ročníku Her Kapitol vyžaduje větší podíl ryb na hostiny. Rybáři nemají na výběr a musí pro ně plout mnohem dál na moře, a tak se zdají pobřeží nezvykle prázdná, když v dálce nemůžete zahlédnout jedinou loď ani malou bárku. Dalo by se říct, že Hunger Games tvůj kraj netrápí tolik jako jiné. Ačkoli většina z vás nejsou šílenci toužící po slávě ve Hrách a preferují svůj klidný život na lodích a plážích, vaše rodiny si mohou dovolit platit školy pro profesionální splátce, které dětem dávají větší šance na výhru než ostatním. I tak ale Hry zůstávají čímsi hrůzostrašným, co si nikdo nepřeje ani pro sebe, ani pro své blízké. Žně v Distriktu 4 se odehrávají krátce po poledni, když už slunce tolik nepraží, ale stále stojí přímo uprostřed oblohy a hřeje vlasy. Od moře sem fouká chladivý vánek, který je cítit po soli a rybách. V drážkách mezi dlaždicemi obyčejně leží bělavý písek z pobřeží, ale pro dnešek je vymetený do posledního zrnka. Ve všech ulicích směřujících k náměstí jsou vyvěšené holografické obrazovky, které budou živě přenášet Žně těm, kteří se nevejdou před pódium. Mezi davy se občas objeví dva nebo tři mírotvorci, ale jejich celkový počet není vysoký, protože od vašeho distriktu se rebelie neočekává. Několik dvanáctiletých dětí stojí na rohu a zoufale se vyptává kolemjdoucích, jestli se za ně někdo přihlásí, pokud by byli vybráni. Občas se někdo slituje, zastaví a přikývne, ale zda jsou jeho sliby skutečné, se nedá poznat. Mezi nimi pak procházejí sázkaři a vyvolávají jména nejpravděpodobněji vybraných splátců. Pár občanů si tu a tam vsadí na známá i neznámá jména. Procházíš davy lidí, řadíš se do fronty na odebrání krve, a následně jsi společně s ostatními dovedena ke skupině děvčat. Chlapci stojí ve druhé řadě. Okolo postává pár mírotvorců, ale více než na vás se soustředí na houf mladých dívek, které se právě objevily vzadu mezi dospělými. Pódium už je plně obsazené ještě předtím, než začínají Žně. Vrásčitá starostka i oba trenéři vašeho kraje jsou usazeni v charakteristických křeslech pokrytých třpytivou perletí. Nemluvný Sean v šedivém obleku shlíží chladnýma očima do zástupů chlapců hrnoucích se před pódium jako stádo dobytka, jako by se snad snažil už teď odhadnout, kdo bude vybrán. Rivershore v letmém vánku od moře lehce povlávají dlouhé tmavé vlasy okolo hlavy. Velké oči má zavřené a ruce složené na prsou, jako by spala, a vypadá přitom křehce a nevinně – ale kdo ji viděl ještě v aréně, ví dobře, kolik splátců skočilo na tento trik. Jakmile se ozve první fouknutí do mikrofonu, trenérka se prudce narovná, vymění si pohled se Seanem, a oba naráz vzdychnou. “Haló? Je to zapnuté? Slyšíte mě? Haló?“ Lareen Flowers, váš polonahý doprovod tupější než poleno, stojí před mikrofonem a ťuká do něj zdobeným nehtem. Celým náměstím se rozléhá skřípání. “Funguje to!“ Květinová dívka Lareen si radostně poskočí. “Přeji Vám šťastné a veselé Hunger Games, a nechť Vás vždy provází Štěstěna!“ Starostka se namáhavě zvedne na staré nohy a pomocí hole dojde na kraj pódia, kde zarmouceným hlasem přednese oslavnou řeč na počest Her. Poté je vám z holografických obrazovek vyvěšených okolo puštěn kapitolský film. Na jeho konci Lareen tleská jako o závod – a jako by ho neviděla už tolikrát během posledních let. “A teď už můžeme konečně přejít ke splátcům! Dámy první, jako vždycky!“ Lareen se pár okamžiků přehrabuje ve skleněné nádobě, než na světlo vytáhne malý papírek se jménem: “Prosím uvítejte Nymfiu Agro!“ Žně: Distrikt 10 Noční můra každého dítěte je po roce zpět – třicátý ročník Hunger Games nadešel. Posledních devětadvacet let bylo k vašemu kraji nebývale krutých, pokud se nepočítají Temné Dny před nimi. Z tolika párů dětí totiž přežili jen tři splátci z vašeho kraje, které velice často vídáte v televizi, a tak nemáte příliš velký důvod Hry oslavovat. Stále jste na tom ovšem lépe než památný Distrikt 12, kde zatím zemřely všechny děti do jednoho. Nebo Distrikt 13, který byl vyhlazen do posledního miminka v kolébce. Pořád máte doma tři děti, které všechnu tuhle hrůzu přežily. Pořád máte tu šanci, jakkoli malou. Ale kdykoli se za poslední dny díváte kolem sebe, je to děsivá atmosféra děsivého očekávání. Když se dny v kalendáři nebezpečně přiblížily k datu třikrát červeně podtrženému, děti náhle začaly snít děsivé sny o krveprolitích z minulých Hladových Her a rodiče je k sobě tiskli, jako by je mohli uchránit před tím, co přijde stejně nevyhnutelně jako Nový rok. Ti starší příliš nemluví. Nemají o čem. Na náměstí začali budovat obrazovky a reproduktory. Žně samy o sobě netrvají příliš dlouho, ale i tak se ty vaše kvůli časovému rozpisu jednotlivých krajů konají až velmi pozdě odpoledne. Naštěstí je venku stále teplo a světla jako brzy ráno, a tak není třeba rozsvěcovat lampy ani umělá světla, která si přinášejí kameramani pro případ „co by kdyby“. Z otevřeného náměstí - pro dnešek vycíděného od špíny z jakéhokoli zvířete, které se sem kdy za poslední rok zatoulalo -, můžete zahlédnout stáda krav a koní, jak se volně popásají na lukách okolních kopců. Vidíte je, ale jsou příliš daleko na to, aby bylo slyšet ržání nebo klinkot zvonců. Mezi davy lidí se potuluje pár sázkařů, kteří cosi vykřikují. Jedna malá skupina dívek a chlapců se snaží zpívat nějakou píseň na uklidněnou, když docházejí na náměstí, ale hlasy jim tichnou, lámou se a vytrácejí, jak se přibližují k davu. Nakonec se bez jediného pohledu rozpojí a každý si jde tiše po svých. Procházíte mezi řadami mírotvorců stojících v pozoru, kteří vás dirigují do fronty na odebrání krve pro identifikaci. Poté vás zaženou do ohrad jako ten dobytek, který koneckonců chováte. Když jsou všechny děti přihlášené, rozestoupí se okolo vás jako stráž… ale koho před kým? Na pódiu kromě dvou skleněných nádob, mikrofonu, židlí a lidí není ani smítko. Starostka mezitím přechází tam a zpátky po pódiu s rukama složenýma za zády. Na vyřezávaných židlích pak sedí oba letošní trenéři a oba sedí jako zařezaní, jen trochu jinak. Zatímco Bee sedí klidně, s rukama volně složenýma v klíně a apatickýma očima sledujícíma stádo mustangů v dáli, téměř o deset let mladší Lariat nervózně těká pohledem po množství lidí před sebou. Sedí na samém kraji židle a vůbec nepřipomíná toho veselého chlapce, který před časem poprvé odjel do Kapitolu. Doprovod letos dělá nějaký nový Kapitolan, po úspěchu jedenáctého kraje vloni byl povýšen sem mezi vás. A to, že to náhodou není jen velmi plochá žena, víte pouze díky tomu, že se představuje v mužském rodě. I když i to může být jen nějaký nový kapitolský úlet; jméno Florence Dawnmont nenaznačuje vůbec nic. Když vpluje na pódium v červeném kostýmku a nalíčený, potěšeně se usmívá, jako by to snad byl on, kdo loni vyhrál Hry. “Vítejte u letošních Hunger Games!“ spustí afektovaným kapitolským přízvukem. “Ať Vás vždy provází Štěstěna!“ A zatímco uvádí starostku, aby pronesla řeč, ti blíže k pódiu mohou slyšet mumlání, které říká něco jako „a mně ať dá to další povýšení“. Poté následuje kapitolský film. “A teď losování! Dámy první! Vidím to nadšení v očích!“ Florence buď žije mentálně v jiném distriktu, nebo komentuje pro diváky v Kapitolu, kteří příliš nerozumí vašim výrazům. Doprovod se zavřenýma očima strčí ruku hluboko do sklenice, chvíli v ní dramaticky přehrabuje, než konečně sebere jeden lístek a vyškubne ho ven, až se kolem jako konfety rozletí několik dalších. “Prosím, přivítejte… Betty Jo Knoxville!“ zatrylkuje do kamer s tím nejzženštilejším tleskáním na světě. Žně: Distrikt 11 Posledních několik týdnů se mírotvorci opravdu činili, aby vás postavili do řady. Jako by je blížící se Hry upozorňovaly na to, že se snad dost nesnažili při bičování za krádež dvou kukuřic nebo věšení za pískání zakázané písně. Během té doby byli obzvlášť krutí. Celá jedna rodina byla zastřelena za to, že si jejich děti omylem odvezly větší dávku zásob z oblázků, než měly dostat; malému chlapci byla useknuta ruka za to, že při pracovní směně usnul v koruně jabloně; starého muže nachytali, jak si pod košili schovává pár brambor, a byl zbičován do bezvědomí, ze kterého už se neprobral. To, že dívka tvého kraje vloni Hunger Games vyhrála, ačkoli jí v té době bylo teprve čtrnáct let, jako by snad ničemu nepomohlo. Sice si obyvatelé Distriktu 11 mohli za posledních dvanáct měsíců užít větší příděl zrní a širší výběr zboží ve výlohách, a Kapitolané sem jezdili pro interview s Berry a fotografie jí a její rodiny ve Vesnici vítězů jako diví a občas s sebou vozili povolené sladkosti, ale na nevyhnutelnosti příštího ročníku to nic nezměnilo. Opět nastal ten den, kdy všechny děti naženou na náměstí a vyberou ta, která zemřou v aréně. Nevyhnutelné jako facka. Jelikož živý přenos z Distriktu 11 začíná už dopoledne (ale stále až po desáté, aby celý Kapitol stihl pohodlně vstát), davy se začínají srocovat na náměstí už brzy ráno. Ti, kteří přicházejí nebo přijíždějí z velké dálky, přespávali dnes v noci venku před městem, kontrolováni, zda se někde mezi nimi neplánuje zrada. Mezi davy lidí se proplétá pár sázkařů, ale v tomto kraji je jich málo, protože lidí dost bohatých na nějaké sázky je tu poskrovnu, pokud vůbec nějací takoví existují. Na každém rohu náměstí pak hlídkuje skupina ozbrojených mírotvorců, kteří také provázejí celé skupiny lidí a jestřábíma očima hlídají jakékoli známky nepokojů. Matky pevně svírají ruce svých dětí, když kolem nich procházejí se zdviženou bradou a očima upřenýma jen před sebe. Otcové je ochranitelsky objímají kolem ramen. Občas se někde objeví člověk s naběhlými modřinami, u kterého mírotvorci patrně usoudili, že potřebuje malý výprask na vyučenou – třeba jen do budoucna, preventivně. Snad jen děti se tomu vyhýbají. Možná dostali hlídači rozkaz, ať nelámou kosti ještě do arény? Těžko říct. Třeba jsou zkrátka líní se shýbat. Společně s dalšími děti procházíš frontou zakroucenou jako had, aby sis nechal pro identifikaci odebrat krev. Pak vás všechny mírotvorci doprovází do ohrady, kterou za posledním chlapcem zavřou. Na pódiu před soudní budovou jsou celkem dvě skleněné nádoby s papírky, mikrofon a tři židle. Jen dvě z nich jsou ovšem obsazené. Zatímco starosta i drobná Berry sedí na svých místech, Root stojí za malou trenérkou a téměř otcovsky jí drží ruku na rameni. Berry k němu vzhlíží vykulenýma tmavýma očima a přitom si okusuje nehty na levé ruce, zatímco nohy má pod židlí zkřížené, jako by byly z gumy. “Děti, kdo z vás má rád násilí?“ Šoumen jménem Alfie Kotecha vyběhne na pódium a ukloní se do kamer, které jsou na něj namířené. Dříve údajně pracoval v nějakých televizních programech v Kapitolu, ale letos se poprvé dostal do Hunger Games. Modré sako za ním povlává. “Já tedy určitě! Pojďme si pro nějaké!“ Zasměje se do ticha. “Šťastné Hunger Games, a nechť vás vždy provází Štěstěna! Prosím o slovo starostu!“ Starosta si skutečně slovo vezme a jeho proslov se táhne jako med. Když skončí, je vám puštěn kapitolský film vykreslující hrůzy Temných Dnů, a tak nějak bokem informující, že umřete. “A nyní překročíme k samotnému losování, ano? Dámy první.“ Alfie si vykasá rukáv saka a zaboří ruku do široké mísy se jmény jako had: sáhne, uchopí a vytáhne během vteřiny. Když si jméno přečte, na okamžik se dramaticky odmlčí. “Tobiana Plum!“ Na pódium roztřeseně vystoupí vytáhlá dívka s tisícem dredovitých copánků na hlavě. Když se Alfie ptá po nějakém náhradníkovi, žádný se nepřihlásí. V davech je náhle ticho jako v hrobě a i vítr snad na ten okamžik přestal foukat. Tobiana ze sebe mačká drobný úsměv do kamery, a přitom zamačkává slzu. “Teď vylosujeme chlapce!“ Opět následuje hadí losování, kdy nikdo ani nestačí zadržet dech. Dlouhá pauza pak nahrazuje, co výběr ukrátil. “Trevor Grain!“ |
| |
7163.jpg) | Žně: Distrikt 2 Rok se s rokem sešel a druhý kraj stejně jako celý Panem může zase cítit příchod dne sklizně. Je to čas vzdávání díků, připomínka ohavné zrady kapitolu jinými kraj i upomínka na věrnost a sílu vašeho distriktu, který vytrval věrný. Je to čas, na který se už mnoho dní předem zdobila mramorem obložená budova soudu, chystala veškerá potřebná technika a mírotvůrci šůrovali každý kousek uniformy k tomu vhodný. Proto v čase, kdy ceremonie začíná zrovna tak, jako už třicetkrát předtím a nejspíše bude pokračovat až na vždy... je vše dokonalé. Slunce se směje příjemně na budoucí hrdiny své domoviny i na ty, kteří si jen stoupnou na pódium, aby třeba zamávali a uvolnili jim místo k uskutečnění jejich osudu. Zde, kde je všem těm dětem z rodin pracujících v kamenolomu jasné, že před zraky Panemu nebudou bojovat, je zkrátka snadné neklesat na mysli a zachovat si radost. Bít se v hladových hrách je zkrátka čest a šance na výhru pro občany dvojky není zrovna minimální. Živým důkazem může být nejen dvojice šampionů, která bude připravovat letošní vyvolené, ale i pár dalších pozorující tento sváteční čas z řad diváků. Jsou to hrdinové, hvězdy taktéž začínající tím, že právě zde stáli v pozoru hrdě naslouchajíce hymně, připomínkám starých časů a vůbec všemu patřícímu k této každoroční tradici. „Šťastné Hunger Games!“ Tímto se slavnost dostává k místům, která se jako jediná neopakují – výběr splátců. Letos jej uvádí Avaritia Lovell svým příjemným zřetelným hlasem. „Ať vás, kromě mě, provází Štěstěna!“ Toto drobné rošťáctví korunované mrknutím dá znát, že umí hrát na správnou strunu svých příznivců, kterých tu má nemálo. „A jelikož dámy mají přednost…“ Je usměvavá a veselé září jako svíce. Ostatně tu může s trochou nadsázky i připomínat díky úzkým bílým šatům korunovaným zrzavým plamínkem jejích vlasů. „Octavia Jones, potlesk prosím!“ Svých pět minut slávy tímto získává malá, drobná asi třináctiletá dívka, která je naprosto… zmatená. Zprvu stojí jako solný sloup snažící se maskovat, asi za raka nebo něco jiného naprosto zarudlého v rozpacích, než ji dojde z pokřikování ostatních, že by měla jít. Je silně nervózní a úplně rozhozená z pozornosti celého Panemu. „Neboj Octavio, já většinou nekoušu.“ Snaha o lehký vtípek ji moc odvahy nedal, takže jen vytřeští svůj trémou poděšený pohled na Lovell. „Tak se podíváme, jestli ti nenajdeme dobrovolníka…“ Přechází změna taktiky na konejšení, která zabírá. Alespoň dle toho, že byla schopná ze sebe dostat alespoň trochu slyšitelné „hmmm“. Chvilku hledá v lese rukou, než se zastaví. „Ty, pojď k nám mladá dámo a představ se…“ Ukázala na tebe, osobu kterou osobně vůbec nezná a podle potěšených úsměvů trenérů, je přesto nejvhodnější kandidátkou. Žně: Distrikt 8 Život střídá smrt úplně stejně v Kapitolu, prvním kraji nebo i v temnotě úhelných dolů živořící dvanáctce. Bohužel v tom vašem obvykle přichází s železnou pravidelností v tento den hned pro dvě mladé duše. Nic na tom nemění ani slabý plamínek naděje v podobě vaší finalistky, které patrně vnímána spíše jako ojedinělý zázrak, než jako cosi, čeho může dosáhnout každý. Fatalismus a strach tak prostupují přípravy na slavnost, která snad nikomu ani nemůže přijít veselá. Mezi vysoký domy poskytujícími přístřeší a komfort králíkáren a stěnami mnohých fabrik zpracovávající látky nebo přímo produkujícími oděvy se jako výsměch tyčí připomínky „veselí“ na jehož konci budou rozdělené rodiny s připomínkou toho, že kapitol nezapomíná. Nikdy. Ceremonie stejně dusivá, jako temný stín smogu nad vaším krajem, pozvolně přechází k části, která rok co rok zahrnuje jiná jména, ovšem s obvyklým koncem. Slova se ujímá Bonita Opal přenášející poselství o hrách, vzdávání díků a všemu, co k jejímu postu patří. Nutno podotknout, že navzdory snaze stylizovat se s vaším krajem, jí se to nikdy nepodařilo. Možná za to může i fakt, že její oděv zdobený pavími pery by uživil dost dlouho celou rodinu. Pokud by za jeho držení nebyla rovnou popravena. teď možná působí mile, nadšeně a usměvavě, ale kdo měl možnost ji zahlédnout mimo tohle pozlátko může vidět, jak ji navoněný kapesníček pomáhá přežít chvíle v této díře. „A za dámy…“ Dramatické chvíle, kdy její ručka zkoumá osudí, aby vylosovala tu vyvolenou. „…Lisha Seam!. Dámy a pánové, prosím potlesk pro naší reprezentantku…“ Oběť by bylo asi vhodnější slovo. Jedno je jisté, všudypřítomná nechuť tleskat a vůbec dávat otevřeně najevo radost z tohoto rozsudku pro jednu duši z osmičky je mnohem menší než strach z pochmurných tváří mírotvůrců. Výsledkem při tvé cestě je tak zdvořilý aplaus tak upřímný, jak jen vynucená věc může být. V podstatě jediným světlým bodem zde pak může být trenérka, která jako jediná z vašeho kraje přežila a teď se tu celá šťastná culí do objektivů s vědomím, že má další pokus zopakovat… zázrak. Pokud ji opravdu bude provázet Štěstěna. |
| |
 | Žatva: Distrikt 10 Nikdy som sa nebála. Teda bála som sa to je jasné, ale z nejakého dôvodu som sa nikdy nebála, že ma vylosujú. Proste som niečo také popierala, úplne to vypustila z hlavy, zahnala som strach a snažila som sa na sebe privolať len to najpozitívnejšie. Proste verila som . Nie ja som vedela, že moje meno nikdy nepadne a preto som sa nikdy tohto dňa, čo bol pre druhým prekliatim, nebála. To moji rodičia vždy maľovali čerta na sklo, no ja som sa vždy s úsmevom na tvári vrátila domov s pohľadom " veď som vám to vravela." Nebolo tomu inak ani tentokrát. Celý deň som sa usmievala, pospevovala som si nejaké detské odrhovačky, zatiaľ čo sa na mňa mama ľútostivo pozerala spoza stola, kde čistila zemiaky. Radšej by som čakanie, trávila v práci, no dostala som voľno, o ktoré som nestála. Nemusela som byť ani príliš vnímavá na to aby som sa dovtípila, že sa tým určite stál otec. Tak ako za všetkým. Stokrát radšej by som napáchla mäsom, než tu teraz pozerať na mamu a vidieť jej v očiach svoj vlastný pohreb. " Počuj mama, veď sa trocha usmej. Všetko bude fajn. Pozri, choď si oddýchnuť. Choď za susedov na pletky ja zatiaľ navarím. Potrebuješ sa trocha rozptýliť." Usmievala som sa na tú ženu, ktorá sa za tie roky nevedela zmieriť s faktom, že sme prišli o ranč. Neustále sa na svet pozerala s pesimizmom, ktorý jej pridával niekoľko rokov, akoby sme treli biedu a nemali čo do úst. My sme biedu netreli. Boli sme na tom celkom dobre, v porovnaní s ostatnými. Ona to však nevidela, nechcela to vidieť. Pobozkala som ju na líce a vyprevadila k susede. Bolo to tak lepšie, aj pre mňa aj pre ňu. Varenie mi išlo od ruky, dokonca som sa pri tom ani príliš nezadýchala a nemusela som zbytočne dlho odpočívať. Dokým bude po všetkom, večera nám vychladne ale na tom nezáležalo. teraz záležalo len na tom, že je čas sa prezliecť, trocha upraviť a ísť. Tvár som si poriadne umyla vodou, a ruky rajbala mydlom, aj keď cibuľový pach z varenia sa mi do nich zažral natoľko, že ma teraz nechcel pustiť. Prečesať vlasy, obliecť si šaty...Fajn šaty som si takmer neobliekla. Boli to tie najčistejšie, čo som mala, z kvalitnejšej čiernej látky s bielym límčekom. Jednoducho šaty, na ktoré som sa zbožňovala pozerať, avšak nosila som ich len zriedka. Ešte jednoduchšie povedané šaty, do ktorých som za posledný rok pribrala. Nebolo to až také hrozné, len rukávy ma ťahali v podpazuší a na mieste brucha mi vyčnieval kopček vydutého brucha, teda vydutejšieho než tomu bolo minulý rok. Len som pokrčila ramena a ani som nevedela ako, za chrbtom sa mi zjavila matka a otec. Obaja výraz, tak tragický až som ich chcela udrieť. Matka z vrecka na zástera vytiahla umelohmotnú tyčinku, v ktorej som spoznala tmavý rúž. Alebo aspoň to čo z neho zostalo. Zrejme to bol nejaký pamätný predmet čo si ho sentimentálne odkladala a teraz si na neho z čista jasna spomenula. Omočila si, v tom takmer úplne minutom skrášlovadle, prst a pretrela mi ním pery. Tvár sa jej na chvíľku rozžiarila, nevedela som však prečo. Na výzore mi to určite nepridalo, na tom až príliš dôverne poznala svoj odraz v zrkadle. Obaja rodičia ma potom pobozkali na líca a vyšli do davu ľudí, ktorí sa už vonku zoraďoval. *** Všade okolo mňa nervozita. Vnútorné muky malých alebo tých čo tú stáli posledný rok. No a medzi nimi ja, veriaca v svoju nezranitelnosť a neviditeľnosť. Ak by to nebolo nevhodné kvôli ostatným, zrejme by som sa aj usmiala. Miesto toho som len sledovala tú Kapitolskú parádu, čo k nám znova priniesli. Nebála som sa, vnímala som veci okolo seba, narozdieľ od druhých, čo len mŕtvo hľadeli pred seba ako dobytok na porážke. Pozerala som sa z údivom na človeka, ktorého k nám poslali ako tohtoročný doprovod. Bola to skôr len nejaká zvláštna bytosť, na ktorú som sa nevedela prestať pozerať. Muž či žena, na tom nezáležalo. Bolo to niečo úplne mimo nás, niečo fascinujúce, niečo čo malo spečatiť osud niekoho kto tu dnes stál. Hádam ten človek ani nebol skutočný. Prišlo na losovanie, atmosféra okolo zhustla a mňa optimizmus neprechádzal. Od slobody ma delilo len pár sekúnd. Od úľavy od tichej večery v rodinnom kruhu a tichou modlitbou na perách pred spaním za tými, čo nebudú mať toľko šťastia ako ja. Preskočila ma smrť, tak ako tomu vravíme keď nás bez dôvodne strasie zima. Ja som však dôvod mala. Moja viera v šťastie zlyhala, všetko v čo som verila zlyhalo. Môj imaginárny svet sa rozbil ako škrupina. Z hrdla sa mi vydral akýsi piskľavý zvuk, no hlavu som mala stále vztýčenú a nohy sa mi pomaly začali šúpať dopredu. Niekedy mali rodičia pravdu, niekedy vedeli, že sa stane niečo zlé. Niečo strašné čo nešlo odvrátiť, ani vierou ani zapieraním, ničím. Jednoducho šiesty zmysel, ktorého sa ja ale nikdy nedožijem pretože zomriem. Srdce mi začalo splašeno búchať a do pľúc sa mi dostávalo stále menej kyslíka. Lapala som po dychu, telo ma však stále nieslo hore, na výslnie, na pódium. Bola som tak šokovaná, že som sa nezmohla ani na slzy, len som sa zblízka zahľadela na doprovod, snažila som sa ukľudniť si dych tým, že som nasávala jeho parfum. Do prednastaveného mikrofónu som sa zmohla len na patetické , tiché a akoby v tranze prenesené " Ahoj." Čo v mojich ušiach skôr znelo ako múkanie kravy, pred tým ako do nej pošlú elektrický prúd. Pokúsila som aj o niečo čo vyzeralo ako odvážny a skromný úsmev. Niekoho som dnes zachránila. Niekoho, kto veril viac než ja, a ktorého život sa chystal byť pestrejší než ten môj. Tešila som sa zo všetkými tými neznámymi dievčatami, ktorým padol kameň zo srdce, ktoré si predstavili svoje nadchádzajúce životy, ktoré sa práve odprisahali, že nikdy nebudú mať deti...Znova som hodila pohľad po Florence/ Florencovi a ruky som vzopäla pred seba v spomalenom a úplne nečujnom potlesku. A myslela som pri tom len na jedno. Mami vďaka, že si mi dala ten rúž. Výzor  |
| |
 | Žně: Distrikt 2 "Aurí, vstávej, připravila jsem ti snídani!" "Pffrrr," zahučím do polštáře, ale přesto věnuju matce po chvíli pohled. "Copak nevíš, co je dnes za den?" Máma přímo září. Chvíli mi to nedochází, ale pak vyskočím na nohy. "Jasně že vím," opáčím se zvednutým obočím, jako by to byla nejsamozřejmější věc na světě. Nejdřív mi to sice nedocházelo, ale pššt. Poté, co se trochu reprezentativně upravím (čti: učešu se, opláchnu si obličej a takové ty ranní věci), obléknu si župan a sejdu dolů na snídani. "Dobré ráno," pozdravím a sednu si ke stolu, načež si vyberu chleba, máslo a marmeládu. "Takže dneska?" zeptá se otec stručně. V odpověď na něj zazářím a přikývnu. "Ano. Při nejmenším se pokusím." "Už ti zbývá jen jeden rok," připomene mi s taktem slona v porcelánu. Zamračím se - nelíbí se mi, že mi to připomíná takovým tónem. "Já to VÍM," odseknu. Zbytek snídaně strávíme mlčky a po obvyklém oznámení maminky, že mi na postel připravila šaty a boty, dopiju džus a zvednu se, abych se šla trochu upravit. Asi o hodinu později jsem konečně hotová, nalíčená a oblečená do šatů, které jsou sice trochu jednoduché, ale i tak mi sluší. K nim ladí páskové boty na trochu vyšším podpatku a vlasy mám nakulmované a jednoduše rozpuštěné. "Sluší ti to, drahoušku," rozzáří se máma a obejme mě. Neříkej mi drahoušku, pomyslím si kysele, ale nahlas neříkám radši nic a objetí přetrpím. "Můžeme?" zeptá se otec navlečený do elegantního obleku, jaký nosí skoro každý rok. Přikývnu a společně vyjdeme z domu, jednoho z nejokrajovějších ve Vesnici vítězů. Aspoň že je hezky. Ještě abych zmrzla! To by nebyl dobrý začátek mé kariéry. Na náměstí panuje dost uvolněná atmosféra a nikdo není nervózní jako v jiných krajích. Proč by taky měli? Pokud se nechtějí účastnit Her - což nechápu, ale tak je to jejich boj - nemusí se o sebe bát. Za chvíli je stejně přijde někdo vystřídat... Zařadím se k dívkám své věkové kategorie, pozdravím se s pár kamarádkami a prohodím s nimi pár slov. "Šťastné Hunger Games!" utne letošní doprovod Avataria moje špitání s Antonií, která se dnes taky plánuje přihlásit. "Vsaď se, že půjde buď Phoebe nebo já," zašeptám směrem k ní, ale s pohledem upřeným na Avatariu, a ona jen otráveně sykne. Věnuju jí jen pohrdavý úšklebek. Za víc mi lúzr, který tím svým oštěpem neumí trefit ani vrata od stodoly, nestojí. "Trhni si nohou, čúzo!" Jsem ráda, že máme na sebe navzájem podobný názor. Jak se za pár minut ukáže, nevylosovali mě, Antoniu ani Phoebe, ale nějakou Octavii. Neznám. "Tak se podíváme, jestli ti nenajdeme dobrovolníka…" V tu chvíli moje ruka, Antoniina ruka i ruce několika dalších dívek vyletí do vzduchu. Vyber mě, vyber mě, modlím se, zatímco Avataria bloudí očima po dobrovolnicích. Když ukáže na mě, zatvářím se na chvíli asi malinko nevěřícně, ale ihned nasadím sebevědomý úsměv a vydám se k pódiu, přičemž zcela nenápadně narazím ramenem do Antonie. Která, podle jejího výrazu, asi bzro pukne vzteky. "Jmenuji se Aurelia Coleman," pronesu, když stojím na pódiu vedle Avatarii. "A bude mi ctí reprezentovat náš kraj," dodám a usměju se na dav pode mnou. Tihle všichni mi za pár dní budou fandit. Z té představy se můj zářivý úsměv ještě o něco rozšíří. Vzhled |
| |
 | Deň žatvy – distrikt 11: Ako po iné dni sa ráno zobudím veľmi skoro. Vonku je ešte šero a z vedľajšej izby mojich dvoch sestier je počuť tiché odfukovanie. Celým našim chudobným domom sa ozýva hlasné otcovo chrápanie. Podľa toho je mi jasné, že včera to opäť prehnal s alkoholom a dnes bude znova väčšinu dňa nepoužiteľný. Vykradnem sa z postele, hodím na seba nejaké oblečenie a vyberiem sa von. Viem, že dnes mňa a po prvý krát aj moje malé sestry čaká losovanie. Tiež je mi jasné, že šanca, že ma vytiahnu je obrovská, nakoľko som si musel zobrať nejaké tie kamienky, aby sme spolu so sestrami a otcom, ktorý od je od smrti matky, vzhľadom na jeho obľubu v alkohole totálne nepoužiteľný. Moje meno sa tak v osudí nachádza toľko krát, že by to bol zázrak, ak by vytiahli niekoho iného. Teraz nad tým ale nepremýšľam, vyjdem von a pomaly sa prechádzam smerom k sadom s ovocnými stromami. Dýcham studený ranný vzduch, ktorý ma aspoň trochu ukľudňuje. Čo je zvláštne nie som ani tak moc nervózny preto, že je skoro isté, že do tohto ročníka hier o život pôjdem ja, ale preto, že losovania sa po prvý krát zúčastnia aj moje sestry. Prídem do sadu a zistím, že je úplne vyľudnený. Je skoro ráno a všetci si pravdepodobne užívajú posledné chvíle v kruhu najbližších a mierotvorcovia majú pravdepodobne prácu s niekým, komu vysvetľujú čo dostane, ak si vezme bez dovolenia jeden klások kukurice. Vyšplhám na jabloň v strede sadu a odtrhnem tri jablká. Jedno hneď zjem a zvyšné dve schovám do vreciek. Začína sa rozvidnievať , tak zoskočím späť na zem a poberiem sa domov. Sestry sú už hore a jednoznačne si uvedomujú, že dnes sú ich mená v osudí. I keď ich šanca je príliš malá obe sú viditeľne nervózne. Podídem k nim, pohladím ich po vlasoch a každej podám jablko. Iné raňajky si bohužiaľ dovoliť nemôžeme. Z maminej starej skrine im vyberiem obom šaty a poberiem sa zobudiť otca. Celá izba je cítiť alkoholom, ktorý včera vypil. Prinesiem mu pohár vody a opatrne ho zobudím. Najprv na mňa nechápavo pozrie, pretrie si oči a vypije vodu. Posadím sa k nemu a pokúsim sa mu dohovoriť, ako už mnohokrát pred tým. Otec, aspoň dnes sa prosím chovaj zodpovedne. Vieš čo tento deň znamená pre Pat a Taylor. Buď im aspoň dnes otcom a oporou. Kvôli mne sa pretvarovať nemusíš, ja som si na teba už zvykol a čiastočne ťa aj chápem. Len prosím, ak by ma náhodou vytiahli, zmeň svoje chovanie a nenechaj ich umrieť od hladu. Posledné vety poviem trocha hrubšie ako by som chcel, ale je vidieť, že na otca to malo aspoň nejaký účinok. Zrazu sa ozve na dvere búchanie. Stoja tam dvaja mierotvorcovia, ktorí, nám oznámia, že je potrebné sa dostaviť na losovanie. Sprvu kráčam vedľa sestier, každú držím za jednu ruku, otec ide za nami, Prichádzame však k miestu, kde sa musíme rozdeliť. Nakloním sa k nim a trocha ich posmelím úsmevom. Potom už kráčam do ohrady pre chlapcov. Ako bez ducha sledujem všetko, čo sa odohráva na pódiu, skoro vôbec ma to nezaujíma. Už som to videl toľko krát, že to viem naspamäť. Jediné nad čím uvažujem, je to či je nejaká možnosť že vytiahnu niektorú z mojich sestier. Zrazu chlapík v modrom saku pristúpi k osudiam. Vytiahne lístoček s dievčenským menom. Padne mi kameň zo srdca, nie je to meno ani jednej z mojich sestier. Pozriem na dievčenskú ohradu a keď konečne nájdem Pat a Taylor, ako sa k sebe tlačia, pousmejem sa na ne. Úsmev mi však okamžite zmrazí chlapčenské meno vyhlásené mikrofónom. Taylor Grain. Je to samozrejme moje meno. Dievčatá sa zrazu rozplačú a tlačia sa k sebe. Kráčam ako bez ducha k pódiu, v hlave mám úplne prázdno. Prídem na pódium pozriem dole. Prejdem pohľadom dozadu na otca, potom späť na sestry. Jediná myšlienka, ktorá mi prejde hlavou je: Musím sa vrátiť. Nie kvôli sebe, ale kvôli vám. Sľubujem vám, že sa vrátim. Zobrazit SPOILER |
| |
–kopie–kopie–kopie3192–kopie5410.jpg) | Žně: Distrikt 3 “To pro dnešek stačí. Jdi se připravit, Wafere, ať nevypadáš jako strašák.“ Postarší muž v umaštěném laboratorním plášti mi pokládá ruku na rameno a kriticky pohledem hodnotí moje vlasy, které neviděly hřeben už minimálně dva dny. Prohrábnu si je rukou, jako kdyby tenhle pohyb mohl nahradit bůhví kolikadenní absolutní nezájem o ně, leč podle podmračeného výrazu svého zaměstnavatele jsem tomu moc nepřidal. Tázavě k němu vzhlédnu, když mi ramenní kloub po krátké odmlce pevně sevře a střetnu se s jeho až směšně mateřským citem v očích, který k němu ani trochu nepasuje. “Koukej sem zítra zase naklusat synku, nehodlám si hledat někoho jiného.“ Zmateně svraštím obočí a chvíli si ho prohlížím, analyzujíc situaci, v které jsem se náhle ocitl, než se na něj jenom smířlivě pousměji a vyhýbavě pokrčím rameny. Hlavně se mi tu nerozbreč. Že je tahle věc vlastně už dopředu rozhodnutá, o tom prozatím nemusel vědět. Chvíle poznání se už neúprosně blížila. “Být tebou, neplácal bych strachem na mou osobu, Doktore. Taky bys to měl mít namířený domů.“ Pozvednu koutek úst do křivého úsměšku a víc se narovnám v zádech abych náš výškový rozdíl ještě o něco podpořil, vracejíc mu přitom kritiku v očích. I pro něj tu byla ta ošemetná chvíle, kdy se jeho synek poprvé nachází v ohrožení života. Zatím nepatrného, ale určité riziko je tu vždycky. A že spolupracuje s Kapitolem, to nebyla dostatečná propustka pro jeho vlastní krev. Rád bych ho uklidnil a především ujistil, že jeho synek je aspoň pro dnešek a tenhle rok v pořádku, ovšem nehodlal jsem se podrobit jeho spalujícímu pohledu a hordě přesvědčivých slov, abych tenhle nesmyslný nápad hodil za hlavu. Věděl jsem totiž, že on, jakožto jediný člověk z celého distriktu tři, by mě přemluvit dokázal a o to jsem nestál. “Pravda…“ Zkonstatuje při pohledu na hodinky, přičemž se mu v očích nedaří zakrýt záchvěv panické hrůzy. Jestli to bylo zapříčiněno budoucí manželčinou reakcí na jeho pozdní příchod nebo náhlým uvědoměním o synově ohrožení mi až do konce života pravděpodobně zůstane záhadou. “Takže zítra v obvyklou dobu.“ Nezapomene mi s uštěpačným hlasem připomenout a po dalším sentimentálním stisknutí mého ramene snad namísto popřání mnoho zdaru se ode mě odvrátí a s obdivuhodnou rychlostí kulhá pryč. Určitě manželka. Zhodnotím nakonec jeho úprk, při kterém ještě stihl znovu pohlédnout na hodinky a zanadávat do prostoru před sebou. Sám se naposledy rozhlédnu po vývojovém středisku, zkontroluji své místo u integrovaných obvodů, které bylo jako vždy vzorně vysmejčené a rozloučím se přitom s několika málo známými, kteří se s mou osobou bavili spíš pro známost mého otce než pro mě samotného. První, co do mě praští, když se objevím na prahu našeho něco-na-způsob-domu je moje mladší sestra a to jednou moc dobře mířenou trefou do žaludku. “Máš zpoždění, HROZNÉ zpoždění!“ Vyčítavě si mě měří a já se přitom samým překvapením zmůžu jenom na lapání po vzduchu. Takové přivítání jsem si skutečně nepředstavoval. Využije chvíle mé chvilkové dezorientace a hned začne šermovat rukama ve vzduchu a láteřit pro změnu nad mými vlasy, za chvíli se jí zase nelíbí, že jsem celý zpocený, až se opět dostaneme k tématu ‚máš zpoždění, zatraceně!‘. Po celou dobu jenom stojím ve dveřích, zírám na ní jako vyoraná myš a nechce se mi přitom věřit, že tahle drobná dívka ještě před dvěma dny ležela v posteli, pro vysokou horečku nemohouc ani zvednout ruku. Natáhne se pro připravený kbelík s vodou, který stál hned vedle dveří a vrazí mi ho do rukou, vyšplíchávajíc na mě přitom patřičnou část ledového obsahu, díky čemuž se na mé tělo jindy plandavé triko okamžitě nalepí. “Jdi se umýt, připravím ti oblečení. A POSPĚŠ SI!“ Zavrčela na mě vztekle a pak s rychlostí blesku odběhla do našeho pokoje. Její zbytečné rozohnění nad patnácti minutami jsem přisuzoval její nervozitě, kterou prožívala za nás za oba. Ona moc dobře věděla, co mám v plánu a stejně tak jí bylo jasné, že mě od toho neodradí. A tak se rozhodla vyšilovat. Pořád lepší řešení než snažné prosby. Zašklebím se na její záda, která právě mizela za rohem. Teprve potom se otočím a vyjdu před dům, kde si začnu omývat obličej a vlasy vodou a mýdlem, které mi pořád prokluzovalo mezi prsty a padalo zpátky do džberu. Nakonec se zbavím i horního dílu svého stejně tak už zmáčeného oděvu a zbytek vody na sebe vyliji, ošívajíc se přitom nad její teplotou. Vzhlédnu k obloze, která posetá tmavými mraky zrovna dvakrát přívětivě nevypadala a celý mokrý zalezu s prázdným vědrem zase zpátky do domu, kde už sestra netrpělivě poklepává nohou a tváří se přitom jako bohyně pomsty. Hlavou pokrčila směrem k židli, na kterou jsem se poslušně posadil a nechal si od ní odrbaným ručníkem rozpáraným na několika místech vysušit mokré kadeře. Následoval téměř bezzubý hřeben, který mě i přes svou velkou újmu dokázal přeměnit na ulízaného blbečka, kterého ze mě má milovaná sestra tak moc ráda dělala. Mou hlavu okamžitě pohltily zuřivé tiky, kterými jsem se snažil za každou cenu nějakým navýsost nenápadným způsobem zbavit se přílišné úlisnosti. Že jsem asi moc nenápadný nebyl mě utvrdí okamžitý káravý pohled od mé sestry, která si stoupla přede mne pro správný náhled na svoje dílo. Až teď si všimnu, že už na sobě i ona má svoje šaty zelené barvy, které byly tak jednoduché, jak jenom mohly. Očividně ani trochu nesplňovaly její velikost, protože na ní doslova visely, jako hadr na tyči. Nebylo se čemu divit, po jejím drastickém úbytku váhy na ní všechno vypadalo, jako kdyby to zdědila po své tlusté tetičce. S příměsí její extrémní bledosti vypadala spíš jako chodící mrtvola. Až teď se na mě za celou tu dobu poprvé usměje, v očích náhle plno slz. Cuknu hlavou, nepřipraven na tak brzký výbuch jejích citů, než se na ni jenom přívětivě usměji a pohledím ji po její téměř holé hlavě, kterou zakrývalo jenom několik málo průsvitných chomáčků černých vlásků. “To je v pořádku Enchant. V pořádku.“ Konejšivě jí přejedu dlaní po paži, na tváři vyrovnaný úsměv. Nechme si ty scény na potom. Zvednu se ze židle, setřu jí z náhle horkých tváří slzy a beze slova se vydám do pokoje. Dřív, než se tam však dostanu, zavadím pohledem otevřenými dveřmi o svou matku, která ležela v posteli a mrtvýma očima sledovala strop. Měla v práci volno a očividně jí nestálo za tu námahu se vůbec zvednout. Na stolku měla netknutou snídani, kterou jí ten dobrotivec alias má mladší sestra nachystala a která se skládala ze suchého chleba a sklenice vody. S povzdechem změním směr a zamířím si to přímo k ní, kde si bez dovolení sednu na kraj její postele, nedostávajíc však na tenhle čin žádnou reakci. “Dneska to udělám.“ Pronesu náhle tvrdým hlasem a konečně se setkám s jejíma očima. Vlastně jsem byl překvapený i pro tuhle reakci a když mi ještě k tomu souhlasně přikývne, obočí mi samotným překvapením vylétne do nebes. Po svém prvotním šoku se na ni nepatrně usměji, snad protože se mi to prostě zdálo vhodné. Sice jsem touhle ženou už dlouho opovrhoval, leč pořád to byla má matka, ke které jsem jako malý vzhlížel. Zvednu se z postele, přičemž ucítím matčinu dlaň přejíždějící po hřbetu mé pravé ruky, snad na znamení rozloučení, co já vím. “Hlavně se na Enchant znova nevybodni, ať se stane cokoliv.“ Pronesu, otočený k ní zády a pak už se vydám za svým původním záměrem. Když je načase, abych se od své mladší sestry oddělil, v celé té tlačenici se k ní otočím a jemným gestem jí upravím šátek, který skrýval její jinak holou hlavu. Věnuji jí povzbudivý úsměv, pohladím ji hřbetem ruky po opět žhavých tvářích a pak se k ní otočím zády. Hlavně nesměla být vybraná ona, to se prostě nesmělo stát. Nechám si propíchnout prst, nedobrovolně daruji kapku svojí drahocenné krve a pak se zařadím mezi chlapce stejného věku jako jsem já sám. Pohledem ještě vyhledám svou mladší sestru, která se zdá lehce malátná a s obavami se zamračím na její záda. Prstem se zaháknu za límeček své černé košile s krátkým rukávem, která i přes všechnu snahu na sobě nesla první známky zapranosti, snažíc se ji aspoň trochu uvolnit. Tmavě šedé kalhoty, které mi jako jediné nebyly krátké mi kvůli své novotě připadaly na tělo nepříjemné. Teprve když se na podium doslova přiřítí doprovod - můj doprovod, když už jsme u toho; a popřeje nám každoroční odrhovačkou štěstí, zpozorním. Mám pocit, že pokud by mě mohlo něco od mého úmyslu odradit, tak by to měl být právě on. Svraštím obočí nad svou smůlou, která mě potkala hned na začátku. Mohl jsem se jenom modlit, že pouze vypadá jako někdo, kdo holduje spíš kalhotám než sukním. Představa, že mu budu podstrojovat jenom proto, že mi z jeho pozornosti může leccos kápnout byla slizce odporná a zanechávala za sebou trpkou pachuť v ústech. Starostu poslouchám jenom na půl ucha, stejně jako téměř nevnímám film, jehož obsah bych stejně mohl zpřeříkat nazpaměť bez jediného zádrhelu. Raději si prohlížím svou budoucí trenérku, kterou se snažím usilovně odhadnout na první pohled. Nevypadala vůbec zle … tedy, ne, že by to hrálo nějakou významnou roli, ale podotknout jsem to musel. Když konečně dojde k tomu jedinému významnému momentu, kvůli kterému jsme taky všichni tady, usilovně si zaryji nehty do dlaní a zoufale doufám, že Enchant bude konečně vybírat ze svého konta štěstí, které musela mít jakožto kompenzaci za celou tu chorobu přeplněné k prasknutí. Muselo to tak vyjít, protože jsem si to tak naplánoval a můj plán nesměl v ničem škobrtnout. Strnu a čas se mi zdá neúprosně dlouhý, když Felix tou svou ručičkou vzrušeně štrachá ve skleněné kouli plné jmen. Úlevy se mi však nedostaví ani po přečtení jména mé budoucí spolusplátkyně. Nebyla to Enchant a svým způsobem jsem byl skutečně rád, že to tak dopadlo – kdokoliv jiný byl víceméně v pořádku. Nýbrž to byla Cyber. Mě známá dívka, kterou jsem vedle sebe nechtěl, kterou jsem nechtěl po svém boku v Hladových Hrách už proto, že ji prostě znám. Tohle bylo lehce přes čáru mého plánu. Ruce se mi přitom začnou třást a já zoufale těkám očima tam a zpátky, hodnotíc situaci, která se přede mnou naskytla. Možná… bych mohl počkat. Ještě jeden rok. Nemáš čas. To byla pravda. Mohl jsem polemizovat, ale stejně už jsem věděl, že to udělám. Další napětí mě zasáhne v okamžiku, kdy se náš ošklivý doprovod rozhodne losovat chlapce. Nesměl jsem to být já. I když jsem měl v plánu se do arény podívat a taky z ní odejít živý, k plnému naplnění mého plánu musela přispět i špetka štěstí, pro kterou jsem se teď urputně modlil. Těžce by se mi pak vyrovnávalo s faktem, že jsem prostě jenom další vylosovaný, nic víc. To jsem nechtěl, tak jsem si to nenaplánoval, tak se to uskutečnit prostě nemohlo. Tentokrát skutečně zhluboka vydechnu úlevou, když se okolo rozezní jméno pro mě neznámé osoby, na které mi absolutně nezáleželo. Reakcí na to nebyl jenom šouravý krok chlapce a jeho útrpný obličej, ale taky hlasitý vzlykot, který pravděpodobně patřil jeho matce. Sleduji malého chlapce, jak se postaví na podiu a vypadal přitom, jako kdyby se už nikdy neměl pohnout. Pohledem se náhodně střetnu i s Doktorem, který se spokojeně usmíval. Nebyl to ani jeho syn, ani já, pro něj úspěšný rok. Správný čas, aby se dozvěděl pravdu. Omluvně se na něj pousměji, což v jeho obličeji vyvolá značnou vlnu zmatení. A máme tu nějakého dobrovolníka za mladého pána? Trocha napětí nikdy neuškodila a pro mě by mohla hrát větší roli, než si kde kdo dokáže představit. Raz… Zhluboka se nadechnu, nutíc se přitom do okouzlujícího úsměvu, který mi tak dobře šel a kterým jsem obměkčil nejedno srdce zatrpklé obchodnice. Dva… Setkám se s pohledem Enchant, která se teď pro změnu povzbudivě usmívá na mě a mrknu na ni. Lehce cuknu hlavou, abych se zbavil posledních prvků ulízaného blbečka a oči mi zazáří. Tři… Naoko lenivě zvednu ruku do vzduchu. Chlapci rozestoupeni kolem mě jenom vyjeveně vyvalí oči, jiní překvapeně zalapají po vzduchu. “Hlásím se dobrovolně.“ Pronesu nenuceně, jako kdyby to byla věta, pro kterou jsem se narodil a kterou jsem každý den trénoval před zrcadlem. Cítím přitom na sobě nenávistný pohled jednoho chlapíka v laboratorním plášti, který by mě nejspíš v nynější chvíli nejraději uškrtil. Hysterický pláč ustal. Kluk na podiu na mě upřel nevěřící pohled. Volným krokem se potom přemístím k podiu, ke kterému mi ostatní chlapci svým rozestoupením vytvořili cestičku. Ujistím se přitom, že zářivý úsměv, který mi na rtech stále spočívá, byl zachycen všemi přítomnými kamerami. Podle předešlé reakce pro tuto chvíli už mého doprovodu jsem mu svým tahem pravděpodobně udělal obrovskou radost. Jenom jsem doufal, že mě samou radostí nezačne objímat. O prosím, jenom to ne! Vystoupám po krátkých schodech, ze kterých právě sbíhal chlapec s tváří opět oživlou. Radoval se nad svou novou šancí života a mě to bylo upřímně jedno. Posloužil mi jakožto jméno na papírku, u kterého jsem potřeboval, aby se neshodoval s tím mým. “Mé jméno je Wafer Eprom. Zapamatujte si to.“ Oslnivě se usměji do kamery a oči mi září spokojením, tentokrát dokonce i upřímným. Můj plán vyšel, kromě jednoho malého škobrtnutí šlo všechno podle mých představ a já nemohl být spokojenější. Hrdě se přitom narovnám v zádech a věnuji vítězoslavný úsměv své sestře, která mi ho vrací v podobě svého, ostýchavého. Vzhled |
| |
| Žně: Distrikt 10 - dodatek Bettyin výstup na pódium doprovází horečně dámské tleskání Florenceho. Evidentně je z celého dne nadšený jako dítě ze svých narozenin. A vy jste snad jeho… dárky, dalo by se říct? Pěkně děsivá představa. “A teď se podívám na chlapce… chci říct podíváme!“ Florence přitančí k nádobě s chlapeckými jmény, dlouho v ní šmátrá, a nakonec vytáhne ruku s papírkem v prstech. Dramaticky ho rozloží. “Razaaq Coglin!“ |
| |
 | D1 - žně Řev budíku. Ze všech zvuků, které mohu po ránu slyšet je zvuk budíku zcela určitě tím nejhorším možným. A to i v den, kdy vstávám kvůli něčemu lepšímu, než je každodenní návštěva školy, popřípadě individuální trénink navíc. "Ach jo ještě pět minut..." Zakňučím, ač mé kňourání mohou slyšet maximálně tak plyšoví medvědi. A že jich mám v pokoji požehnaně. Jsou to takoví mí osobní němí svědkové všeho, co v pokoji tu a tam dělám. Když se pak převalím, několik jich z postele skopnu dolů. Bohužel, pět minut je, hlavně pak v ranních hodinách, velmi krátká doba a tak budík za chvíli řve znovu. "Však já už vstávám, ty hajzle," zaklapnu jej a šourám se v pyžamu do koupelny. "Safiro!" Z pokoje vykukuje usměvavý, rozcuchaný kukuč mého mladšího bratra. Emerald se na dnešní losování těší i za mě. I přes to, nebo možná proto, že on se nikdy Her účastnit nebude. "Eme zalez, ještě spím," ušklíbnu se na něj. "Tě chci vidět, jak to stihneš," odpovídá mi on. "Ty se raději učeš, protože až mě vyberou, beztak zaberou i tebe a já se za tebe pak nechci před celým Kapitolem stydět. Já stíhám všechno. Jsem docela rychlá." "Ne ve sprše!" "Se divím, že ještě nespíš - ty si to můžeš dovolit." "Já toho nikdy moc nenaspal, to víš. Navíc mám zrovna to no... inspiraci..." Zbystřím a na tváři se mi objeví úsměv. "Ukaž!" Ano, kreativita mého mladšího bratra mne vždycky udivovala. Bude stejně dobrý, nebo možná ještě lepší šperkař, než je náš otec. Emeraldova hlava na chvíli zmizí v jeho pokoji a pak se vynořuje i s rukou, která mi ukazuje náčrtník, na němž je skeč překrásného, složitě proplétaného šperku. "Tak tenhle je krásný," "Ti ho dám, až se vrátíš." "Tak jo. A teď tu sprchu. Víš, že spěchám." Sprcha, výběr garderoby, malování, snídaně, ranní kafe. Všechno to jde tak nějak ráz naráz. Přátelský, příjemný rozhovor s rodiči, odehnání naší kočky (již tradičně) ze stolu. Občas po očku sleduju staré hodiny na zdi, dědictví po prababičce, nebo možná ještě někom starším, než byla ona. Pak, ač je do losování ještě čas, vydávám se na náměstí, před budovu soudu. U nás se losuje poměrně brzy, aby bylo možné sledovat všechny přenosy v Kapitolu živě a postupně. I tak se ale náměstí plní mnohem dříve, než je třeba. Upravím si šaty a nechám si odebrat kapku krve. A když už jsme u té krve... Zvědavě se rozhlédnu okolo, jako bych někoho hledala. A po minutce jej i najdu. Diamond. Stojí o kus dál a... nejspíše nad ním opětně slintají nějaké ty cizí dívky. Znám jej už pár let. Kromě toho, že jeho rodiče jsou šperkáři, stejně, jako můj táta, spolu také několikrát týdně trénujeme. A letos spolu, pokud Štěstěna dá, půjdeme i do arény. Připlížím se mu za záda a rukou, ve které nedržím svůj krajkový slunečníček, jej plácnu hravě po zadku. "Tak co, lásko," zahihňám se. To oslovení samozřejmě nemyslím vážně a oba to velmi dobře víme. "Připravený jim ukázat, jak první kraj ovládne hru?" Voní jedním z máminých parfémů z kolekce pro muže. Je to sexy. ***** Pak už s lehkým úsměvem a poměrně dobrou výchozí pozicí, ač nejsem úplně vepředu, sleduji zahájení losování. Se samolibým úsměvem sleduji také náš doprovod - nikdo menší, než žena hlavního tvůrce. Alespoň je vidět, že nás berou vážně. “Angelina Stars. Pojď sem, drahá, nestyď se.“ Ano, běž, protože já se za tebe přihlásím. "Uhněte ksakru, huš, sdovolením! Sakra uhni ty nulo." prodírám se několika řadami před sebou. Tu a tam někomu šlápnu ve vysokých jehlových podpatcích na nohu. "Nešlapej mi na ty šaty, víš jak jsou drahý... pozor." Odsunu od sebe poslední ubožačku, která mi zavázela v cestě k pódiu. Silvae Grandeur se ptá po dobrovolnících. "Hlásím se dobrovolně!" Zavolám přímo zpod pódia a ještě zvednu ruku, aby mě náhodou nepřehlédla. |
| |
 | Žně: Distrikt 10 Říkám si, že za tu dobu co je moje jméno v osudí si na to člověk mohl zvyknout. Opak je pravdou. Skoro celou noc polehávám a koukám do stropu. Ani nevím kolik času jsem tomu věnoval. Obdivuju bratra, že je tak klidný, já to nedokážu. Podle zvuků z vedlejší místnosti ani sestry ne. K losování jdou teprve podruhé a přestože bral jídlo na sebe bratr, i ony můžou skončit v aréně. Největší strach mám z toho, že se tam sejdeme společně. Nakonec se převalím a na malou chvíli se mi podaří usnout. Musela to být opravdu chvíle, protože mě budí budík a následně i kroky. Chtěl bych se válet až do oběda, ale brzo mi to překazí sestry. Naběhnou do pokoje a doslova mě vytáhnou z postele. Den sklizně je jeden z mála dnů, kdy jí naše početná rodina společně u stolu. Přijde mi to skoro až komické, ale nebráním se tomu. Většina členů rodiny mlčí, pokud se někdo odváží promluvit, dostane stručnou odpověď nebo zamručení. V našem kraji jsou přenosy naštěstí až v odpoledních hodinách, takže máme spoustu času. Dostali jsme dokonce volno, které hodlám využít. "Budu doma po obědě." Mávnu na zbytek osazenstva jídelny a vyrazím ven. Sraz s partou máme za jatkama, kde to vždycky pekelně smrdí. Téměř všichni přišli na čas. Začíná debata o tom, kdo bude letos vylosován. Vlastně je to taková naše tradice, že si vsázíme, kolik bude letošním splátcům. Snažíme se tak vyloučit možnost, že nás vylosují. Nechce se mi o tom moc přemýšlet, proto plácnu třináct. Letos zvítězil věk sedmnáct, takže uvidíme. Zbytek dopoledne strávíme poflakováním v okolí města. Oběd probíhá stejně jako snídaně. Je hezké, že se všichni sejdeme, ale to ticho je nepříjemné. Nakonec se začneme bavit o mírotvorcích, což nám vydrží pěkně dlouho. Pak už to jde všechno rychle. Hned po obědě matka začne vytahovat slavnostní oblečení, které si všichni musíme vzít na žně. Nesnáším tu košili, připomíná mi každý rok losování. Zkouším na ní, jestli si nemůžu vzít něco jiného, ale ona to odmítá a chápu jí. Nechce, abychom vypadali jako vandráci. Ve vsi máme relativně dobré postavení a matka chce, abychom tak také vypadali. S velkou neochotou se do košile nasoukám a schválně zapnu knoflíky ob jedno očko a čekám, dokud si toho matka nevšimne. Na losování si jako každý rok beru dědův starý kovbojský klobouk. Cestou na losování se všichni čtyři držíme za ruce. Dělají to téměř všichni sourozenci a je to celkem pochopitelné. Náměstí se proměnilo v jedno velké ošklivé studio. Bohužel musíme jít každý do své ohrady a já ztrácím přehled, kde jsou ostatní. Je to vesměs jedno, protože se po losování zase setkáme. V ohrádce jsem se setkal s přáteli, které jsem viděl ráno. Zdravíme se jenom pokývnutím hlavy, protože nikomu není do řeči. Na podium vystoupí osoba, jejíž pohlaví nejsem schopný odhadnout. Je to jasný Kapitolan už jenom podle hlasu. Na video ohledně her ani nekoukám. Stejně jako většina tady ho znám zpaměti. Po videu dojde bohužel na losování. Jsem nervóznější než, kdy dřív. Betty Jo Knoxville? Oddechnu si, protože to není žádná z mých sester. Málokdo řekne něco do mikrofonu a ona nás pozdraví. Je docela sympatická. Další na řadu přicházejí chlapci. Ani nevím, kdy se to stalo, ale v hlavě mi zní moje jméno. Cože? Já nechci! Sklopím hlavu tak, že mi přes klobouk není vidět do obličeje. Kdyby mě někdo nepoklepal na rameno, tak tam stojím ještě teď. Pomalu se začnu sunout k plošině. Narozdíl od Betty nejsem schopný říct ani to ahoj. Zobrazit SPOILER |
| |
| Žně: Distrikt 1 - dodatek Silvae Grandeur se zkoumavě dívá do davu, hledajíc vhodnou náhradu, doprovázená horečným pohledem vylosované dívky ve stylu panna-v-nesnázích. Nakonec ladně ukáže na Safíru a letmým pohybem dlaně ji pobídne, aby vystoupala na pódium. "Ty, má drahá, pojď sem a představ se nám! Právě ses stala oficiální splátkyní za letošní ročník Hunger Games. Děkujeme Angelino, můžeš jít." Propuštěná dívka věnuje poslední plachý úsměv kamerám a seskáče ze schodů mezi své kamarádky, které ji začnou objímat pro malou společnou chvilku slávy. Silvae poté přestoupí k nádobě s chlapeckými jmény. "Honorius Panemslav Lovecraft!" Na pódium vystoupá chlapec s fialovými kšandami obepínajícími vypasené břicho. Jeho kulaté brýle mají zlaté obroučky, a když se zastaví nahoře, skla se lesknou ve světle. "Nějaký dobrovolník za mladého pána?" |
| |
| Cthulhu is calling... "Ty, má drahá, pojď sem a představ se nám! Právě ses stala oficiální splátkyní za letošní ročník Hunger Games. Děkujeme Angelino, můžeš jít." Můj deštník letí ladným obloukem do publika ze mnou. Se zářivým úsměvem si upravím vlasy a jdu ke schodům na pódium. Nyní si už nemusím cestičku probíjet, všichni mi sami ustupují z cesty. "Děkuji," odpovím s úsměvem Silvae. Trocha pokory vůči někomu, kdo mi bude velmi brzy ku prospěchu, mi opravdu nemůže uškodit. "Jsem Safíra Astoriánová," řeknu do mikrofonu a usměji se na kamery, které můj obraz přenášejí do Kapitolu. "Je to pro mne velká čest, smět se účastnit Hladových Her. Nezklamu svůj kraj a nezklamu Kapitol!" "Honorius Panemslav Lovecraft!" Zazní pak jméno. A sem začne vystupovat totální ubožák, o něhož bych si neopřela kolo. Neubráním se úsměvu směrem k davu chlapců, kde pohledem vyhledám Diamonda. Jeho šance momentálně rapidně stouply. Tohle obrýlené prasátko totiž do Her určitě nepůjde. "Nějaký dobrovolník za mladého pána?" Navíc jeho jméno tady zaznělo z úst sázkařů už tolikrát a mluví se o něm tak dlouho... že Silvae snad i musí vědět, koho vzít! |
| |
 | D1- den D Už od časného rána ležím na své měkké posteli s plavou hlavou zabořenou do desítek malých saténových polštářků, docela bdělý. Nemohu přestat přemýšlet nad důležitostí tohoto dne... Den na který jsem se připravoval již od malička. Ten den, kdy předvedu svému kraji, kdo je nejlepší... Koneckonců mé jméno zaznívá z úst sázkařů častěji než jiná a když se občas podívám po svých konkurentech, musím se usmívat nad tím, jak bych jim setnul hlavu. Nikdo nemá větší šanci, než já a přece se mi spánek v ranních hodinách vyhýbá. Nicméně mi tato drobná překážka nezabrání vypadat dokonale. Světlé vlasy mi elegantně spadají do čela a uhrančivé oči jako by se vždy dívaly docela mimo vás. Provedu ranní hygienu a poté si obléknu málem seriózní oblek tmavé barvy, avšak doplním jej o barevnou šálu málem kapitolského vzhledu. Bílou košili mírně rozhalenou. Takto vstoupím do jídelny, kde má matka - pověstné ranní ptáče - již dávno snídá. Málem přijde o dech a lehce mi stiskne ruku, když se usadím, abych si dal něco z dnešní nabídky. ,,Náš diamant v plné kráse, těším se, až tě uvidím na pódiu." Zářivě se usměje. Ona nikdy nepochybovala, o tom že budu vybrán a taky že se vrátím domů. Ještě chvilku posedím s rodiči a pak už se ležérním krokem vydám k náměstí, kde si nechám odebrat kapku krve. Přimhouřenýma očima hledám v davu zmalovaných a později i omdlévajících děvčat Safíru, koneckonců spolu trénujeme a známe se příšerné roky. Mohla by to být právě ona, kdo půjde se mnou... Jen škoda jejího pěkného krčku. Pomyslím si s úšklebkem, když tu přistane její drobná, ale silná ručka na mém pozadí. Poprvé za tento den se jinak tvrdé rty roztáhnou do úsměvu. ,,Safi..." Krátce ti položím ruku kolem ramen a stisknu ti paži dlaní. ,,Vždy připraven." Než se k té provokatérce stihnu naklonit, abych ji alespoň trochu znervóznil, tak mi uteče kamsi do chumlu děvčat a po chvíli se vší grácií také vyleze na pódium, jako by tam odjakživa patřila. Několik mladíků vrhlo zamilovaný pohled na padající slunečník a já je s posměšným odfrknutím odstrčil z cesty. Širokými rameny si rychle proklestím cestu do prvních řad, kde svou výškou a dokonalým zjevem jistě musím upoutat všechny přítomné. Mezitím k Safíře nakráčí absolutně ubohý tučný klouček, který viděl pohyb leda tak ze vzdálenosti několika mil a mně už nezbývá než hrdě, s jemným úsměvem zdvihnout svalnatou paži a vyrovnaně, avšak hlasitě se ozvat. ,,Hlásím se dobrovolně, jako splátce." Nepovažuji za možné, že by chtěli vybrat někoho jiného, koneckonců, kdo je lepší? Zobrazit SPOILER |
| |
„Vstávej, zlatíčko!“ Cítím, jak mnou jemně lomcují matčiny ruce. „Je čas vstávat! Víš přece, co je dnes za den?“ Znechuceně zamručím nesrozumitelné a nic nevysvětlující „hmm“. Jak bych to asi tak mohla nevědět? Nenávidím tenhle den už od svých šesti let… A ona se tváří, jako kdyby snad šlo zapomenout. „No jo… Za chvíli jsem dole!“ Řeknu s nepříliš milým tónem, a doufám, že mou výzvu k odchodu pochopila. „Dobře.“ Reaguje o poznání tišším hlasem a má se k odchodu. „Promiň, mami!“ Ve dveřích se otočí a usměje. „Já vím, že je to pro vás těžké.“ Usměju se na ní taky, i když mé mimické svaly silně protestují. Zavře za sebou a podle zvuku kroků odtuším, že teď jde probudit mé dva povedené bratříčky. Ráda bych ještě ležela, ale v hlavě se mi usadila myšlenka na to, že je možné, že dnes uvidím svou rodinu naposled. Cesty osudu jsou přeci nevyzpytatelné. Neochotně tedy vylezu z postele a zamířím ke své šatní „skříni“. Většina mnou vytvořených modelů by na dnešek asi nebyla nejvhodnější volbou. Snažím se oblékat do veselých a pozitivních barev, ale tento den již tradičně "nasazuji" spíš tmavé barvy. Jednak kvůli sourozencům a pak také na důkaz toho, že i když v prvním a druhém kraji se dobrovolníci jen hrnou, tady je účast na „hrách“ jen rozsudkem smrti. A to většinou k té pomalé a velmi nepříjemné. A něco takového vážně nehodlám slavit. Nakonec si vyberu šaty, které jsem si ušila celkem nedávno, a tak mne v nich zatím nikdo neviděl. Položím je na postel a spokojená s výběrem sbíhám dolů na společnou snídani. Na stole je oproti normálu připraveno mnoho jídla. To je jediná věc, která mi dnešek zpříjemňuje. Mamka vždycky vyváří, abychom v nejhorším alespoň odjížděli s plným žaludkem. Když dojídám svou porci, slezou konečně ze schodů mí bratři. Nemůžu nepostřehnout jejich nadšení z plného stolu. Pozdravíme se a pak radši vyklízím prostor, protože nemám náladu na poslouchání jejich obvyklých hádek, které provázejí skoro každý krok jejich života. A to strašný mlaskání! Vyběhnu nahoru, kde se umyju a navleču se do připravených šatů. Pak si spletu neposlušné vlasy do postranního copu, nazuju se do černých svátečních střevíců na zvýšeném podpatku a sejdu zase zpátky. Už je sklizeno ze stolu a zbytek rodiny je zabrán do tiché diskuze. Podle atmosféry, která v místnosti panuje, je jasné, jakým tématem se zabývají. „Jdu za Patchem!“ Oznámím a otočím se k odchodu. Matka se na mě podívá se smutným pohledem v očích. „Nechceš tentokrát zůstat s námi?“ Ví, co odpovím. Ale hezký pokus. „Omlouvám se!“ Řeknu mezi dveřmi a vyběhnu ven na prašnou cestu. S mým jediným kamarádem se setkám asi v půlce cesty mezi mým a jeho domovem. Jako vždy se vydáme k jednomu z maličkých ostrůvků zeleně, který ještě v tomto kraji zbyl, a po cestě se bavíme o všem možném. I když hlavní téma je samozřejmě jasně dané dnešním dnem. Nakonec se přece jen rozloučíme a každý zamíří zpět ke své rodině. Všichni jsou očividně rádi, že jsem se k nim nakonec taky přidala. (Tentokrát se mi dokonce podařilo neušpinit si šaty, takže ani nemusím poslouchat přednášky na toto téma.) Jdeme sice v tichosti, ale to mi nebrání cítit společnou sounáležitost. Když dorazíme na náměstí, popřejeme si ironicky, ať nás provází štěstěna, naposledy se na sebe usmějeme a každý se vydáváme obětovat kapku naší drahocenné krve. Dolehne na mě tíživý odér strachu, který obestírá celé hry. Jak podivně působí výzdoba, která oslavuje něco, co zde každý nenávidí a proklíná. A tragikomedickou korunu tomu nasazuje náš letošní doprovod. Její róba a celková „výzdoba“ vůbec nezapadají do kontextu kraje, byť se o to možná pokoušela. A navíc je mi jasné, že ta usměvavá tvářička a milé vystupování je celé jen dobře vyrobená a nošená maska. Ta nádhera v pavím peří začne mluvit… Ceremoniál začíná. „A za dámy…“ dramatické ticho, které jen prodlužuje utrpení těch ubožaček, ze kterých si brzy jedna půjde stoupnout na pódium. „… Lisha Seam! Dámy a pánové, prosím potlesk pro naši reprezentantku…“ Rozhlížím se, která z dívek se vydá na cestu tvořící se uličkou. Nějak jsem špatně slyšela to jméno… Znělo to skoro jako to mé. Ruce se chtějí pohnout, abych se přidala k váhavému potlesku. A pak mi konečně mozek sepne správný spínač. Všichni mě pozorují a já, s panikou v očích a s tváří ze které se začíná vytrácet všechna barva, pomalu jako ve snách vykračuji k pódiu vstříc nalíčenému ztřeštěnci a smutnému osudu. A okolo mne všichni tleskají. Ne mně, ale faktu, že letos zůstali uchráněni. Rodinou, která ztratí dalšího svého člena, je ta naše. Nohy mám jako z rosolu, ale i přes obrovskou nervozitu a strach se snažím vypadat vyrovnaně a klidně. Nikdy mi vlastně nedošlo, že bych opravdu mohla skončit jako jeden ze splátců. Nikdy jsem se pořádně nedokázala vžít do role lidí, které potkal stejný osud. Tak teď mám vlastní zkušenost. Když vystupuji před utichající dav, stihnu ještě zachytit šťastný pohled trenérky, která očividně doufá, že tento rok náš kraj znovu dokáže zvítězit. No, alespoň někdo si to užívá! Konečně stojím před kamerami v celé své „kráse“ a doufám, že to o co se právě pokouším, bude alespoň trochu připomínat povzbudivý úsměv. Ne pro Kapitol a tisíce diváků, kteří se teď kochají mou bezmocí, ale pro členy mé rodiny. |
| |
 | Den sklizně Protože jsem zvyklá vstávat velmi brzy, kvůli tomu, že vyjíždím s otcem na moře. Dnes je to ale jiné. Dnes na žádné moře nevyjíždíme. Dnes je Den sklizně. Takže když se včastně probudím nevím, co mám dělat. Zírám bezmyšlenkovitě do stropu. Tuším, že i můj otec je vzhůru, určitě i matka, ale já s nimi nechci trávit čas. Nejraději bych někam utekla a neukazovala bych se. To nemohu, musím se ustrojit, načinčat tak jak to nesnáším a vydat se na náměstí, kde se uskuteční losování. Náhle se rozrazí mé dveře a vletí mi do pokoje můj bráška. Je mu teprve deset let a tak on se nemusí obávat, že bude vylosován. Skočí mi s bujarým smíchem do postele. Já zapištím a chytnu ho pod krkem a dám mu takzvaného ořecha. "Kolikrát jsem ti říkala, že máš klepat." Směji se a stále ho sestersky mučím. Veles se mi nakonec vytrhne. "Přišel jsem tě rozptýlit a ty jsi na mě zlá." Zatváří se tak ublíženě a já jsem ráda, že ke mě takhle vtrhl. Možná se mi i povede zapomenout na starosti dnešního dne. "Náš trenér přeci říkal, že ty vylosovaná určitě nebudeš a hlásit se taky nemáš." Přestože Velesovi je jen deset let, chápe celé hry a to co mě dneska čeká. Máme stejného trenéra, pana Thomase Salamandra. Nevěřím mu, vždy se zajímal více o malého Velese, protože ten má skutečný talent. "Máš pravdu." Hlesnu k bráškovi, abych mu nepřinášela starosti na víc, vždy jsem ho chránila. Než jsme se my dva vyhrabali z mé postele už byl čas na snídaní. Poslala jsem Velese převléknout a já na sebe natáhla jen otrhané triko a džíny. Takto vymoděná jsem vyrazila na snídani. "Tohle nemůžeš myslet vážně," utrhne se na mě má matka. "Teď se nasnídej, ale poté se hned převlékneš do těch šatů co jsem ti nechala na skříni." Odpovím jí jen hlasitým "Hmm..." a sednu si ke stolu. V jídle se jen tak šťourám a jak dopiji čaj, matka mě už vláčí do mého pokoje a že mi s přípravou pomůže. Donutí mě se vykoupat. Vlasy mi pak učeše a protože vždy jsem nosila vlasy kratší nemůže na nich učesat nějaký příšerný účes. Nakonec po krátké hádce mi z ofiny splete francouzský cop. Oblékne mě do šatů, které se mě naprosto hnusí. "Vypadáš nádherně." Moje matka mě chce asi naštvat... Ona ví jak nesnáším ten kýč kapitolu a tomu podobné. Líčení je pro mě tedy naprosté utrpení, naštěstí po matčině zásahu vypadám stále přirozeně. Přípravy jsou hotovy a já se s rodinou vydávám na náměstí. Je lehce po poledni a přestože jsem skoro nejedla, hlad nemám. V hloučku dívek potkávám svoji kamarádku Kirsten. Pozdravíme se a jdeme se postavit do řady, kde nám odeberou krev. Postavíme se s Kirsten vedle sebe a já jako každý rok napodobuji hlas naší starostky, jak nám přeje šťastné a veselé Hladové hry. Kirsten se tomu vždy směje, já se tím snažím spíše rozptýlit. Poté přijde výborný film o revoluci, kterému doprovod Lareen tleská jak šílená. Kdyby jen věděla jak se mi hnusí, přesně tenhle typ kýče, je to nejhorší. Lareen zašmátrá mezi lístky dívek a jakmile jeden má v ručkách přistoupí k mikrofonu. “Prosím uvítejte Nymfiu Agro!“ Polije mě studený pot. Kirsten mi stiskne ruku a to je pro mě impuls, abych se vydala na pódium. Cestou hledám toho parchanta. Svého trenéra zahlédnu se samolibým úsměvem. Všechno mi začíná docházet. To on zařídil moje vylosování. Ne Veles... Bude mít každodenní přístup k mému bráškovi a bude ho moci ovlivňovat a jednoho dne se zmanipulovaný Veles sám přihlásí. Kdybych mohla přeskočila bych celý dav a začala škrtit Salamandera. Bohužel nemohu a tak moje svaly na těle povolí a já odevzdaně vstoupím nahoru k Lareen. Jsou žádána ode mě nějaká slova. Přistoupím k mikrofonu "Znovu se shledáme..." najdu očima Salamandera, aby pochopil komu ty slova patřila... "Šťastné Hladové hry." Řeknu naprosto hrdě, jako kdybych se na to vše těšila. Zobrazit SPOILER |
| |
| Žně: Distrikt 1 Silvae mile kývne na Diamonda a pohybem ruky mu pokyne vyjít na pódium, stejně jako předtím Safíře. Zbylý les rukou, který na doprovod zoufale mával ve snaze být vybrán, nakonec tedy neochotně stáhne ruce zpátky. Jeden chlapec vztekle dupne. Silvae shovívavě pokrčí rameny na způsob „škoda, zlatíčko“. “Vynikající – můžeš se vrátit, Honorie. A ty se nám hezky představ!“ Wonder a Amethysta si oba splátce zkoumavě prohlíží. Všechny kamery zabírají, jak se jim ve tvářích rýsují spokojené výrazy; pravděpodobně už teď uvažují, jakou mají jejich letošní svěřenci šanci. Silvae vám mezitím navrhne potřesení rukou. Vzápětí se otočí do davu a s uvolněným úsměvem pronese: “Dámy a pánové, představuji vám letošní splátce 30. Hladových Her!“ Ozve se burácení davu, pyšného na své zástupce. Ať už tedy nakonec dopadne losování jakkoli, mírotvorci vás všechny doprovodí do soudní budovy. Zde dostáváte hodinu na to, abyste se rozloučili se svou rodinou a přáteli, či se jen tak poflakovali po pokoji, pokud vás nikdo nenavštíví. Žně: Distrikt 3 Překvapení, které se zástupem pod pódiem přelévá jako vlna, zasáhne snad celé náměstí. Kamery se okamžitě stáhnou na toho statečného chlapce, který se pro arénu rozhodl dobrovolně, všechny hlavy z davu se zvednou nahoru. Dokonce i Felix vypadá dost… zaraženě. A Gadget, která až dosud upřeně zírala do země, jako by na ní ležel klíč k vesmíru, a kterou očividně celé Žně až doposud zajímaly zhruba stejně, jako co měla loni k snídani, překvapeně zvedne hlavu. “No… tedy…“ Felix se ze sebe snaží něco vymáčknout, ale i jemu samotnému to téměř vyrazilo dech. Vzápětí si ale nejspíš vzpomene, kdo je, a rozzáří se: “Vida, úžasné, skvělé! Máme tu dobrovolníka! Potřeste si rukama, tak, výborně… Představuji vám letošní splátce za Distrikt 3!“ Felix se pokusí zatleskat, a z davu se ozve šokovaný, ale vlažný potlesk. Ať už tedy nakonec dopadne losování jakkoli, mírotvorci vás všechny doprovodí do soudní budovy. Zde dostáváte hodinu na to, abyste se rozloučili se svou rodinou a přáteli, či se jen tak poflakovali po pokoji, pokud vás nikdo nenavštíví. Žně: Distrikt 4 “A tady máme našeho chlapeckého zástupce, není to rozkošné?“ Lareen se zahihňáním přistoupí k druhé nádobě. Dramaticky v ní šmátrá s takovou vervou, že ji málem srazí ze stolku – ale jak všichni víte, Kapitol Lareen pro její nemotornost a roztomiloučkou, hloupoučkou povahu miluje, a tak se vlastně nikdo u obrazovek nezdobí. “Hups! A tady je, náš Duncan Algae!“ Všechny oči se upřou na vytáhlého, šlachovitého chlapce, kterého některé děti mohou znát z akademie. Tváří se sice trochu zaskočeně, ale rozhodně ne vyděšeně. Když kráčí na pódium, dovolí si zamávat kamerám a celým davům. Bez váhání ti pak nastaví ruku k potřesu, aniž by byl vyzván. Lareen to očividně potěší. Rivershore a Sean si mlčky prohlíží své nejnovější svěřence, Sean zkoumavě, Rivershore způsobem „jaké je dnes maso v krámě“. Lareen se pak přešťastně culí do kamer. “Letošní splátci 30. Hunger Games! Prosím o potlesk!“ A ten se z řad davů opravdu ozve – ačkoli ne tak veselý, jak by mohl znít v prvním či druhém kraji. Ať už tedy nakonec dopadne losování jakkoli, mírotvorci vás všechny doprovodí do soudní budovy. Zde dostáváte hodinu na to, abyste se rozloučili se svou rodinou a přáteli, či se jen tak poflakovali po pokoji, pokud vás nikdo nenavštíví. Žně: Distrikt 10 Zatímco Bee klidně pozoruje nejnovější splátce se stoickým výrazem člověka, který už viděl všechno a nic ho nevyvede z míry, a Lariat nešťastně zírá do davu na zdrcené rodiny, Florence šťastně tančí okolo Betty i Razaaqa. Nenápadně oba dva z nich natočí směrem k nejbližší kameře. “Dámy a pánové, vznešený Kapitole, mám tu čest představit vám vaše letošní splátce z 30. ročníku Hunger Games!“ Načež vás přiměje si potřást rukama, a nejspíš pro všechnu tu krásnou show, která by mu mohla získat další povýšení jako loni, s úsměvem několikrát zapózuje do objektivů s nejnovějšími obětmi. Ti blízko u něj si mohou všimnout, že se mu rty lesknou vrstvou červeného lesku na rty. Ať už tedy nakonec dopadne losování jakkoli, mírotvorci vás všechny doprovodí do soudní budovy. Zde dostáváte hodinu na to, abyste se rozloučili se svou rodinou a přáteli, či se jen tak poflakovali po pokoji, pokud vás nikdo nenavštíví. Žně: Distrikt 11 Tobiana má ruce složené za zády a nehty si zarývá do dlaní, které jsou sbalené do dvou těsných pěstí. Navenek ze sebe ovšem mačká malý úsměv, a její velké tmavé oči se upírají střídavě do davu, kde vyhledávají starou shrbenou ženu na okraji, a do kamer, kde se pokaždé zarazí a poté plaše sklopí dolů. Root stále s kamenným výrazem drží ruku položenou na rameni Berry. Patnáctiletá trenérka vypadá dokonce mladší než její vlastní svěřenkyně. “Tak tady je oba máme!“ Alfie oběma splátcům pokyne k potřesu rukou, načež vás vezme kolem ramen jako staré známé a předvede na kraj pódia. “Letošní čestní splátci! Přiznám se, že se nemůžu dočkat je vidět na scéně!“ Jako by úplně ignoroval vykořisťovaný dav před sebou a promlouval pouze a jedině k publiku u obrazovek. Ať už tedy nakonec dopadne losování jakkoli, mírotvorci vás všechny doprovodí do soudní budovy. Zde dostáváte hodinu na to, abyste se rozloučili se svou rodinou a přáteli, či se jen tak poflakovali po pokoji, pokud vás nikdo nenavštíví. |
| |
| Žně: Distrikt Osm Když je člověku úzko a čekají ho potíže, čas se může buď vléct rychlostí přežraného šneka nebo letět rychleji než jehly v mnoha šicích strojích ve zdejších továrnách. Ať už je to ve tvém případě jakkoliv, tvá pouť končí na pódiu, kde ti paví slečna s profesionálním úsměvem dává k dispozici mikrofon. "Co vzkáže naše splátkyně svému kraji?" Jestli něco opravdu nezahřeje, tak je to její úsměv. Získáváš tak chvilku času cokoliv vzkázat v pár větách. "Ta je naše reprezentantka... a nyní losujeme pány..." Tak nějak shrne případný komentář, nebo mlčení zahraje svým způsobem do autu, než přichází na přetřes tvůj parťák na poli cti, slávy a televizí zpopularizované smrti. "Thread Moll!" S podobným snaživým, avšak neupřímným elánem, uvádí druhého splátce. Davem si tak razí cestu černovlasý kluk útlé postavy nemající o nic víc nadšení, než ty, nebo všichni ti "vesele" tleskající všude kolem. Do kamer pak hledí poměrně vyrovnaně a ve svém přiděleném čase řekl jen prosté "udělám maximum, co bude v mých silách", což spíše než kraji adresoval svým blízkým. "Zde máme naše splátce!"Teď, jak už to v promítáních bývá, patrně přichází na řadu sportovní duch, k čemuž se on zatím nemá. Spíše tam jen tak stojí a kouká střídavě na dav a střídavě na tebe. Zjevně chce mít celou záležitost za sebou stejně, jako loučení, které se vás čeká v místnosti budovy soudu po této poslední tečce na závěr. To vše zdarma v luxusním doprovodu mírotvorců. Žně: distrikt 2 "Tak prosím ovace pro naši odhodlanou reprezentantku!" Avaritia znovu pobídne dav k radosti, aby slávu mohla ochutnat ta skutečně vyvolená bytost mající největší šance na vítězství druhého kraje - ty. Ta zoufalá ztrémovaná dívka tě pak ještě zkouší obejmout, než se může dostat zpátky k té samé šedi průměru, ze které původně vyšla a to patrně obohacená do života o jednu veselou historku z natáčení na téma "jak jsem se ztrapnila před celým Panemem". "A teď jsou na řadě pánové..." Přichází dramatická odmlka a chvilka pro napjaté očekávání dalšího jména z osudí. Zdá se, že Avaritia si to napětí tak trochu užívá, takže to celé trvá tochu déle, než by muselo. "Maxmilian Gate!" Z řad chlapců tak má tu čest na pódium vystoupit chlapík mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem, kterého patrně z akademie od vidění můžeš znát. A pokud ne, není se čemu divit. Přeci jen vás tam není nejméně. Maxmilian: "Udělám vše, abych naplnil vaše očekávání!" Ještě zamává na kameru, kde objektiv může zachytit i veselý úsměv. Avaratia: "Tak to jsou naši splátci!" Více ani nemusí dodávat, protože narozdíl od jiných, ve dvojce je to důvod k radosti. Maxmilian: "Tak ostatním ukážeme, že máme dvojku..." Nabídne ti sportovně ruku. "...protože jsme dvakrát lepší!" To je pak zlatou tečkou v momentě, kdy vás dav vyprovodí spolu s mírotvůrci v ovacích do míst, jež jsou vyhrazena k rozloučení s rodinou a přáteli. |
| |
| Žatva- Distrikt 10 Dych som mala stále prerývaný a ticho ťapkajúce ruky mi začali nepríjemne opúchať. Nechcela som si ich však zložiť pozdĺž teľa, pretože takto pred sebou mi celkom dobre maskovali postavu. Alebo som si to aspoň myslela. Tvár mi horela hanbou, strachom, vzrušením...nedostatkom vzduchu a síce som úplne cítila ako mi kútiky sťahuje grimasa nervozity keď som sa snažila tváriť prirodzene, nevnímať kamery, pokračovanie losovania a kamenné tváre podo mnou. Stáť tu pred všetkými bolo snáď ešte horšie než moment, kedy sa v mikrofóne ozvalo moje meno, pretože niekde tam ďaleko sa na mňa díval celý svet a súdil ma. Len moje oči prezrádzali aj niečo iné než strach čo sa mi odrážal v tvári. Prezrádzali akúsi zvláštnu zvedavosť, keď neustále tekali po Florencovi a hľadali tie najmenšie detaily na jeho oblečení. Zvedavosť smerovala aj k trénerom, no najmä ku kráčajúcemu klobúku, ktorý prichádzal k nám hore. Ako sa len volá? Nepočula som jeho meno. Trvalo to celú večnosť kým chlapcove nohy zastavili na pódiu. A sekundu na to, čo Florence spustil svoju pesničku. Jeho, červené vlhké pery čo vyzerali ako dážďovky, niečo hovorili a ja som nevnímala čo. Zrejme niečo dobré a pozitívne, niečo prečo by sme sa mali prestať báť. Súdiac podľa jeho výzoru a správania. Ako sa len volá? Konečne sa mi podarilo nazrieť pod klobúk a moja spotená napuchnutá ruka hanblivo chytila tú jeho.. Ustráchane som sa pousmiala v snahe tomu chlapcovi dodať odvahy, ktorú som ja sama nemala, a zároveň som sa pozerala s ospravedlňujúcim pohľadom, ktorý sa snažili odčiniť tie nechutne vlhké dlane. " Jo." Automaticky mi ušlo z úst ani som nevedela ako. Jednoducho podanie rúk bolo pre mňa jednoducho reflexom, povelom k tomu aby sa začalo rozprávať, predstaviť sa. Čo to len robím? Vôbec som nevedela ako sa správať, snažila som sa správať normálne tak akoby som sa správala v inú dobu, no tu hore čakajúc na popravu, to všetko vyznievalo tak strašne inak. Nevhodne a zároveň tragicky. Nasledovalo finálne natočenie do kamier, do ktorých som sa ale nezvládla pozerať príliš dlho a uhľa som pohľadom. Oči som sklonila až na samí dol, a začala som si prezerať čierne šaty, na ktorých sa lesklo zopár mojich vlasov. Ústa som mala pootvorené aby sa mi lepšie dýchalo, v hrudi som mala hotové peklo a nepravidelný tlkot môjho srdca muselo byť počuť aj pre ostatných. Po spánkoch mi stiekla veľká kvapka potu, žmurkla som, mierne som sa pohla a do zorného poľa, mi periférne vkĺzla ruka druhého splátcu. Som tak strašne moc bledá. Tak znela moja posledná myšlienka pred tým, než nás mierotvorci odviedli preč. |
| |
| Distrikt 10 - to je, ale podívaná Krátce potom co dorazím na podium mě Florence postaví před mikrofon a čeká, že snad něco řeknu. Narozdíl od Betty nejsem schopný říct ani to ahoj. Ta chvíle u mikrofonu mi připadá jako věčnost. Ve skutečnosti je to jenom pár vteřin. Náš doprovod musí být nešťastný, jedno ahoj a pak polootevřená pusa civící do davu. S elegantním úsměvem mě strčí zase zpět vedle Betty a začne mluvit do mikrofonu. Stojím vyrovnaný jako prkno a neodvažuju se podívat jinam než před sebe. Betty jsem viděl jenom z davu, když jí právě vylosovali a to jsem byl hodně daleko od pódia. Možná by nebylo na škodu se trochu uklidnit, už to stejně nezměníš. Nejradši bych se rozeběhl davem pryč. Bohužel je tu tolik mírotorců, že bych měl brzo kulku v hlavě a nejspíše by to odnesl někdo další. Konečně se mi podařilo najít sestry. Možná to byla chyba, protože je mi ještě smutněji. I na dálku lze rozpoznat jejich mokré tváře. Sklopím zrak a podívám se do země před sebe. Pořádně mě probere až řeč věnovaná Kapitolu. Teď by stálo za to udělat nějaké nepatřičné gesto, na které bych se však nikdy nezmohl. Betty mi podá ruku a řekne "jo". Nechápu co to znamená, ale nechám to být. Moje ruka není o moc víc sušší než ta její. Myslím, že se takhle cítí každý splátce, když zde stojí. Minimálně každý z našeho kraje. Nikdy jsem nepochopil ty z nižších krajů, jak si takovou soutěž můžou užívat a jak se do ní můžou hlásit dobrovolně. Prostě jo Napadne mě a podívám se na Betty. Ona se dokonce na malou chvíli usmála. Zřejmě musím vypadat, jako bych tu sebou měl každou chvíli seknout. Konečně mám šanci si jí prohlídnout z blízka. Ta chvíle je sice minimální, protože nás Florence zase nastaví směrem ke kamerám. Koukám se přímo do ní s neutrálním výrazem. Ani tak mě nezajímá, kdo sedí na druhé straně, ale samotná kamera. Předtím jsem si jich nikdy nevšímal, byl jsem vyklepaný z losování, teď už je to všechno jedno. Musím si toho užít co nejvíc, třeba stojící kameru v desátém kraji. Poslední signál je asi ten nejlepší. Mírotvorci nás obestoupí a doprovodí do soudní budovy za námi. |
| |
| Distrikt 2 - Losování Znáte ten pocit, když uděláte hned dva dobré skutky a ještě k tomu na den sklizně? Já totiž ano. Za prvé jsem zachránila tu holčičku. Teda, ne že by mi jí bylo líto, spíš mi šlo o to dostat se do Her, co si budeme vykládat, že? A za druhé - no řekněte, není dost velký dobrý skutek už to, že jsem se uvolila reprezentovat letos náš kraj? Je? Žejo, já bych taky řekla! Vážně si užívám, jak mi všichni tleskají. A ještě budou, až to celé vyhraju, pomyslím si dost samolibě a mimoděk věnuju jeden letmý pohled vylosované dívce vykládající něco svým kamarádkám. Když se Avataria rozhodne přejít k losování chlapců, zabloudím očima do davu, kde stojí, a přemítám, kdo by tak z nich mohl jít do arény - možná - po mém boku. "Maxmilian Gate!" To jméno mi moc neříká, ale když ho uvidím, vybaví se mi, že chodí taky na akademii. Je zhruba stejně starý jako já, ale moc o něm toho nevím. Jestli jsme totiž spolu někdy mluvili, tak to nejspíš byl rozhovor typu "ahoj"-"ahoj" a konec. Očima zabloudím ke svým rodičům, na které jsem se vlastně dosud nepodívala. Usmívají se - matka tak trošku ustrašeně a nejistě, otec pyšně. Jak jinak, pomyslím si s úšklebkem, který ovšem navenek znát není, jeho dcera to jednou prostě musela dokázat. Pozoruju, jak sebevědomě vystupuje, když ho dav oslavuje stejně jako mě. Ano, to jsme my. Letošní reprezentanti. Prostě nej. To dokazují i Maxmilianova slova, když mi podává ruku se slovy: "Tak ostatním ukážeme, že máme dvojku... Protože jsme dvakrát lepší!" Přikývnu a jeho ruku s úsměvem stisknu. "To jsme," přisvědčím. Pak už nás mírotvorci odvedou do budovy a já v duchu počítám, kolik asi lidí mě přijde navštívit. Nejspíš hodně. Jak jinak. Kdo by si taky nechal ujít setkání s dokonalou Aurelií, že? |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Už se neotáčím za davem. Přemohla mě zvědavost z toho co bude následovat dále. Mírotvorci každého z nás rozdělí a odvedou do jednoho z pokojů soudní budovy. Nakonec mě nechají úplně o samotě. Posadím se na měkkou pohovku a zmateně koukám kolem sebe. Nelíbí se mi to, co bych dal za náš ošuntělý dům. Přibližně po deseti až patnácti minutách do místnosti konečně přivedou rodiče a sourozence. Ihned se postavím a rychlým krokem se k nim vydám. Matka i dcery se téměř okamžitě rozpláčou a i na otcově a bratrově obličeji vidím sklíčenost. Trvá dlouho než někdo promluví. Je to ještě horší než u snídaně. Každý ví, že nejpozději za měsíc budu mrtvý. "Já tam nechci." Zamumlám potichu a cítím, jak mi tečou slzy po tváři. Chtěl jsem se tomu ubránit, ale nepovedlo se. "Jsem rád, že aspoň ty jsi mimo osudí a můžeš se o ně postarat." Na malý moment se usměju na bratra. Jsem opravdu rád, že je mimo hru. Sestry budou potřebovat podporu v dalších ročnících. Doba co se všichni uklidníme je příliš krátká. Po dlouhém loučení a objímání mi je všechny odvedou a mě zase začnou téct slzy. V tom nejhorším momentu přijdou lidi z mojí, už starý party. Překvapilo mě, že se tady ukázali. Rychle si otřu tváře. Jeden z těch co se s ničim příliš nepáral prohlásil něco jako, že tu bulim jak malá holka. Někdo jiný se na něj docela hnusně podívá, ale má pravdu. Musím být silný a nedat profíkům záminku, aby po mě šli. Měli jsme na sebe jenom pět minut, ale abych byl upřímný, tak mi to pomohlo více než ta hodina s rodinou. Nakonec odejdou i oni a já čekám co se bude dít... |
| |
| Losování Rozhlédla jsem se po ostatních ne že bych hledala někoho kdo se za mě přihlásí, je mi jasné, že tohle si Salamander pojistil. “A tady máme našeho chlapeckého zástupce, není to rozkošné?“ Začne Lareen a snad mě to její chování rozptyluje a já nedokážu přemýšlet o svém trenérovi. Jen se modlím, že se nepůjde semnou rozloučit, ale tak hloupí není, ale co já vím. Zatím mu vše vychází. Lareen se možná někomu připadá roztomilá, ale mě naprosto hloupá a neschopná. “Hups! A tady je, náš Duncan Algae!“ Konečně se jí povede vylovit papírek a přečíst jméno, nejradši bych udělala nějaký ten "facepalm", ale nemohu si to v tuhle chvíli dovolit. Vlastně se začínám litovat, že s ní budu muset trávit poslední dny svého života. Vyhledám v davu chlapce co byl vylosován. Znám Duncana od vidění, ono na akademii se lidi většinou znají. Duncan vyjde na pódium a okamžitě mi podává ruku. Mě nic jiného nezbývá než jí přijmout a tak si krátce potřeseme. “Letošní splátci 30. Hunger Games! Prosím o potlesk!“ Vyzve Lareen diváky k potlesku. Musím hrát pro úplně jiné diváky ne pro ty ve čtvrtém kraji a tak se podívám do kamer a usměji se a naposledy zamávám. Už přicházejí mírotvůrci a odvádějí nás do budovy radnice, abychom se mohli rozloučit ze svými přáteli a rodinami. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Zavřeli se za námi radnice a můj hraný úsměv zmizel. Musím přemýšlet, mám rodičům říct své domněnky o svém trenérovi, který je i bratrovým trenérem. Nebo je nemám tím zatěžovat, ale jestli jim to neřeknu vezmu si to tajemství do hrobu a za pár let mě může bratr následovat. Z toho mi naběhne až husí kůže. Mírotvůrce mě odvede do pokoje, který má sloužit mému poslednímu rozloučení. Stojím u okna když se ozve. "Nymf..." Poznám hned hlásek mého brášky. Nemusím se ani na něj podívat, abych věděla že se mu po tváři řinou slzy. Já brečet nehodlám... Já chci být silná. Do mé náruče Veles naprosto vběhne a já ho v ní sevřu. Za ním jde moje mamka a bezeslova nás oba obejme. Všichni si užíváme naši přítomnost, možná je to naposledy. "Kde je otec?" Zvednu zrak k matce a ta mi prozradí, že musel pro něco skočit domů, ale že přijde. Možná jsem ráda, že se s ním budu loučit sama, jemu to řeknu. Řeknu mu vše o Salamanderovi. Kleknu si na kolenu a utřu Velesovi jeho slzy. "Jak jsem řekla, já se vrátím." Lžu nám oběma, jak mohu zvítězit proti 23 dalších, ale určitě se o to pokusím. Naposledy mě obejme a už jsou odváděni mírotvůrci. Jako další mě navštíví Kirsten. Stou jen mlčíme a držíme se za ruce. Nemusíme mluvit, slova jsou zbytečná. Třeba pak budeme litovat, že jsme si neřekly něco co jsme si měli říct, ale ticho nám vyhovuje. Otevřou se dveře a když se objeví mírotvůrce, Kirsten mě mlčky objeme a odejde. Po ní vstupuje otec. "Zlatíčko, promiň, že jdu až teď, chtěl jsem aby jsi měla tohle." Z kapsy vytáhne modrou třpytku na ryby (samozřejmě bez těch háčků), upevněnou na řetízku. Připne mi ji kolem krku. Je to moje třpytka, s kterou jsem snad chytila svůj první úlovek. "Děkuji, tati." Obejmu ho. Ne nebudu plakat... "Tati poslouchej mě. Musíš ochránit Velese, postarej se, aby mu změnili trenéra. Myslím že Salamander zajistil moje losování. Chce Velese, chce aby se jednou sám přihlásil do Her a já mu stála v cestě, vždy jsem Velese chránila a nedovolila jsem, aby s ním zůstal sám." Otce moje slova naprosto vyděsí, ale děs se mění ve vztek. "Já toho chlapa zabiju..." Smutně se ušklíbnu. "To nikomu nepomůže, jen se postarej o Velese." Dál si už nic nedokážeme říci, protože vstoupí mírotvůrce a můj otce musí odejít. Zůstanu sama, už nikdo další by neměl přijít. Se všemi mě blízkými jsem se rozloučila, ale dveře se naposledy otevřou a v nich, Thomas Salamander. Oči se mi zúží vztekem. Vrhnu se proti němu, ale on to čekal. Vlastně kdo by tohle nečekal. Chytne mi ruku a zkroutí mi jí za záda, za kterými mi zrovna stojí. Přitiskne se na mě a já nemohu s tím nic dělat. "Moje holubičko. Je mi jasné, že jsi to pochopila." Jeho tvář se mi přitiskne na tu mojí. "Neboj bude o něj dobře postaráno." Zaječím a on mě už jen od sebe odstrkává a mizí z místnosti. Já se sesunu k zemi a moje oči mě začnou pálit. Ne já brečet nebudu... |
| |
| Výběr Jak jsem předpokládal, nikdo není lepší. Nemohli vybrat někoho více oslnivého a skvělého, jednoduše proto, že tu nikdo takový není. Přes všechno moje očekávání se mi v hrudi rozlije příjemný pocit zadostiučinění, když stoupám po schůdkách. Vyrovnaně a s hlavou pyšně vztyčenou nakráčím na pódium, kam patřím. Postavím se vedle Safíry a předvedu jeden z nejzářivějších úsměvů, jaký mám ve svém repertoáru. Doufám, že pár děvčat omdlí, jako to dělávají pokaždé... Pomyslím si a planoucíma očima pilně pročesávám nadšený dav. Několik zklamaných mladíků teď propáslo svou životní šanci... Mrzáci Suverénně se chopím mikrofonu, připraven udělat první krok na cestě k slávě větší, než si dovedu představit. ,,Mé jméno je Diamond Sparkle a v letošních hrách vám ukážu, co je to dokonalost!" Pronesu hrdě, silným vyrovnaným hlasem, rysy tvrdé a vážné, jako bych chtěl už jenom výrazem zastrašit všechny potenciální protivníky. Poté se však otočím k Safiře, vezmu její dlaň do své a jemným dotekem rtů jí políbím hřbet ruky, namísto klasického potřesení. Sice to není zvykem, ale mně to připadá mnohem víc reprezentativní, navíc bych si nenechal ujít příležitost to udělat. Jemně se usměju a pozvednu bradu během Silviina rozloučení. Aplaus mi zní v uších ještě když nás mírotvorci vedou do budovy soudu. Takhle chutná vítězství, a to je jenom začátek... |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Začalo to byť všetko tak veľmi skutočné, a teraz tu nebilo nič čoby ma dokázalo zabaviť a uchrániť ma tak pred tým kameňom čo sa mi formoval v hrudi. A nie tentokrát to nebolo mojou chorobou. Boli rpi mne len mierotovorci, presne tí istí, čo sme ich vídali celé dni. Žiadne okázalé kapitolské farby, čoby dokázala zamestnať myseľ, svojou intenzitou prinavrátiť dobrú náladu. Len fádna biela a na pozadí vojenská a akoby sterilná sivá farba súdnej budovy. Vsugerovala som si aspoň, že ich biela uniforma príjemne žiari, že pre mňa znamená niečo dobré, pozitívne a hlavne nové. Zavreli ma do izby a ani som sa poriadne nestačila rozpozerať okolo, ani si trasúcimi rukami naliať za pohár vody, keď v pustili dnu strhanú matku a kamenného otca. Bola to len ďalšia sekunda kedy spustili. "-Jo, preboha čo len s tebou bude?" Povedala matka plačlivo, bez nejakého úvodu. "-Vieš dobre narábať s nožmi..." Ozval sa otec, ktorý si napriek emóciám snažil zachovať pragmatickosť a nejako si to celé uľahčiť tým, že vyzdvihne moje kvality, čo ani zďaleka neboli kvalitami, čo by sa mohli osvedčiť aj niekde inde ako na bitúnku. "-Jo, moja zlatá, čo len s nami bude. -Išlo ti to s dobytkom, možno to pôjde aj s inými zvieratami... -Prišli sme o všetko, a teraz prídeme aj o teba -Vždy si mala oči otvorené , všímaš si všetko, sprosté detaily a poznáš veci okolo seba. -Si chorá, ako nám ťa môžu vziať? Zomrieme od hladu. Nemáme nič a ja pracovať ísť nemôžem. Musí sa s tým niečo dať spraviť, možno ak oprášime nejaké staré kontakty. -Nie si najrýchlejšia, najzdatnejšia ale tie nože...vieš s nimi tak dobre narábať. " Akoby na povel sa na mňa oba zadívali, oči prázdne, ústa napoly otvorené a na čele nápis, že než hovorili čokoľvek ani jeden z nich neveril, že sa vrátim domov. Neodvážili sa v niečo také dúfať. A nech už to bolo akokoveľke strašné, pochovali ma hneď ako vyhlásili moje meno. A ja, ja som im to nezazlievala, pretože som urobila to isté. Ktovie aké to je, byť mŕtvym. Možno sa stanem aj duchom. Nemotorne som roztiahla pery do úsmevu, akoby som ich chcela posmeliť, že sa nemajú prečo hanbiť za svoje myšlienky ."Tati? Prosím. Mohol by si sa zastaviť za jeho rodinou?" Stále som nevedela ako sa volá náš druhý splátca. "Neviem či to potrebujú, ale ak by potrebovali, tak teraz je po mne voľné miesto v mäsiarstve, mám kopec šiat, čo nebudete potrebovať. " Smerovala som svoje slová len na otca, matka moje samaritánstvo nikdy nepodporovala. Ona bola dušou "Kapitolan", potrebovala žiť aspoň na takej úrovni, na akej sme boli pred tým. Potrebovala byť obklopená aspoň nejakým hmotným statkom, nepotrebnými čačkami, ktoré ju povznášali a pomáhali jej k lepšiemu duševnému pokoju. Nebola sebec, len človek čo sa príliš bál vzdať svojich priorít a zabúdal na to, že to boli práve cudzí ľudia, ktorý nám raz pomohli, keď sme to potrebovali najviac. Otec len súhlasne prikývol, v tichosti s rukami vzopätými pred sebou. Bolo to moje posledné želanie , želanie umierajúceho, ktoré trebalo splniť. Zovrelo sa mi hrdlo a ja som sa konečne rozplakala. Hlasno a bezradne ako malé bábo, ktoré odtŕhajú od matkiných pŕs. Objala som obydvoch rodičov naraz. A snažila som sa si len čo najdôvernejšie zapamätať ich vôňu a rozpamätať sa všetky tie chvíle, ktoré sme spolu zažili. Matka vyšívajúca patchworkovú prikrývku, otca na koni, matku s krvavými rukami, keď pomáhala jej obľúbenej krave priviesť na svet teliatko, otca čo na trhu sebavedomo predával jalovice a ďalšie s ťažkým srdcom posielal rovno na bitúnok. A medzi tým všetkým som videla samú seba. Pred tým, keď mi ešte nebúšilo srdce a keď sme si mohli dovoliť lieky pravidelne a nie raz za pol roka ako tomu bolo teraz. Možno im bude bezo mňa lepšie. Možno sa im narodí ďalšie dieťa, veď sú ešte pri sile a nie takí starí. A možno im prinesiem šťastie, a niekto im ponúkne druhú šancu a budú môcť znova začať rančeriť. Pri tej predstave som si matku aj otca pritiahla bližšie k telu a trocha sa ukľudnila. Chceli to obaja. Otec v tichosti a matka možno až príliš nápadne. No želala som im to, z celého srdca. Možno sa nájdu sponzori, čo by nám pomohli, veď ten mor nebola naša chyba. Neboli sme jediný. "Neplač už, ako budeš vyzerať na kamere? Rozmazala si si celý rúž. Opuchla ti tvár a ťažko dýchaš." Mama vždy chcela bábiku a miesto toho dostala mňa, no znášala to statočne a vždy sa ku mne správala ako ku klenotu bez kazu. Cez plač som sa musela ticho zasmiať. A dala som jej pusu na líce. To sa otvorili dvere a mierotvorici vyzvali moju rodinu k odchodu. Stisla som otcovi ruku, ten ma pohľadom uiistil, že ak bude potrebné , pomôže rodine toho chlapca a nakoniec ma pobozkal na čelo. Odchádzali zo slzami na krajíčku, s kameňom na duši. Nevedela som si predstaviť ako im je...Keď už boli takmer pri dverách zvolala som s úsmevom, čo najúprimnejším a najpovzbudivejším. " Mami, môžeš mi dať ten rúž? " Vedela som, že ho má pri sebe. Rýchlo podišla ku mne, vtlačila mi plastový šulček do dlane a posledný krát ma dlho a pevne objala. Odišli a ja som trasúcou rukou chytila pohár vody a rýchlo ho do seba hodila. Sadla som si a zhlboka prerývane dýchala a síce sa mi plač už zastavil občas mi z hrude unikol hlasný vzlyk. Prstami som si jemne prechádzala po látke šiat a oberala som ich od vlasou, čo mi vypadli. Myšlienky som mala niekde inde v minulosti, a v budúcnosti. No nie v tej tragickej a konečnej, ale v tej pompéznej, naleštenej a plnej jasu pod reflektormi Kapitolu. |
| |
| Jsem princezna! A už mám i svého prince! Nakonec to přeci jen vyjde! Silvae zve na pódium Diamonda. A na mé drobné, líbezné tváři, se pomalu ale jistě usazuje sladký, spokojený úsměv. Můj den už nemůže být lepší. Do arény půjdu s někým, koho velmi dobře znám, s kým jsem prakticky denně trénovala. Vždycky se to lépe táhne ve dvou, že? A ve finále? Co už! To vyřešíme, až nějaké nastane - a upřímně? Zase tak hluboké city ke svému spolusplátci nechovám. Tedy na to, abych se nechala jen tak zabít.¨ ,,Mé jméno je Diamond Sparkle a v letošních hrách vám ukážu, co je to dokonalost!" Prohlásí rezolutně do kamer. Namísto tradičního potřesení si rukou pak vezme mou ruku do své a políbí její hřbet. Nebráním se jemnému zrůžovění ve tvářích. Vždycky se ke mně choval galantně, to se mu musí nechat. Všechno to dle mého názoru vypadá dokonale. Jeho vybrané způsoby a kavalírské chování, v kombinaci s mými princeznovskými, drahými šaty... Založím levou nohu za pravou a lehce se zhoupnu v kolenou, čímž naznačím něco, jako pukrle. Můj další pohled pak směřuje do kamer. Jsem ta nejšťastnější princezna v celém Panemu a hodlám to dát dostatečně najevo! “Dámy a pánové, představuji vám letošní splátce 30. Hladových Her!“ Vyhlašuje Silvae a my se za doprovodu potlesku a křiku odebíráme do budovy soudu. Určitě jsme udělali dojem! Ten nejlepší! |
| |
 | Žně: Distrikt 3 Dnešní den byl dnem D. Obávaným dnem D. Moc dobře jsem věděla, jak se všichni bojí. Stačilo se projít ulicemi a vidět ty zamlklé děti, či jejich pobledlé matky, které se je snažily táhnout domů, jako by si myslely, že je tím uchrání před možným zlým osudem. Já se tím jenom dobře bavila. Moc dobře jsem věděla, že šance, že by mě vybrali, je jedna ku... No, řekněme, že je nás jak psů. Obecně se dalo říct, že u nás doma nepanoval žádný velký zmatek. Věděla jsem, že tátovi to není jedno, že už čtvrtým rokem bude moje jméno v osudí, ale ten by to nikdy nedal najevo. Možná jsem mu byla za to vděčná. Nebylo by mi k ničemu, kdyby mě objímal a proléval potoky slz. Stejně bych nevěděla, co mu na to mám říct. Svým způsobem to považuju za naprostou slabomyslnost. I kdyby... I KDYBY... Tak co jako? Ponořil se do práce a já jsem ho napodobila. Jako kdyby byl jakýkoliv jiný normální den jsme ještě po ráno přijímali zraněné či nemocné lidi, kteří potřebovali ošetřit. Čím jsem starší, tím víc mi v tom otec důvěřuje. Posledních pár let ani nekontroloval přesnost a správnost mojí diagnózy. Vlastně měl pravdu, nebylo proč. Zaprvé jsem nebyla o moc horší jak on, přinejmenším v tomhle ne, a to i přes ten věkový rozdíl, a zadruhé... Stejně nebylo moc způsobů, jak tu v těhlech podmínkách ty nemoci léčit. Čemu by pomohlo přesně určit nějaký zparchantělý druh té a té nemoci, když máme pomoc sotva pro ten nejzákladnější druh ze všech, nic specializovaného? S matkou jsem se neviděla už od rána, ale nijak mě to nezajímalo. Stejně jako jsem věděla, že ani ona si velké starosti nedělá. Moje jméno jí už kolik let nezajímalo - a můj mladší bratříček byl od losování zatím ještě několik let vzdálen. Protože jsem nebyla vystrašená já, tak pravděpodobně ani on nepostřehl, že by bylo něco v nepořádku. Možná to tak bylo lepší. I když mi přišla zábava sledovat všechny ty vyděšené a vystresované děti a přemýšlet nad tím, jaké by to bylo podívat se do jejich mozku zrovna když produkuje takový hrozný pocit strachu, u něj tomu tak nebylo. Z Voltova strachu bych byla tak akorát sama nervózní. A pak přišel čas. Umytá, učesaná a upravená se zařadím do davu ostatních přiměřeně starých děcek. Nemám na hlavě žádný složitý účes. Nemám matku, která by mě do něj nutila, abych vypadala co nejlíp, a já sama si na to nepotrpím. Ale bílé šaty, které jsem si tento rok vzala poprvé... Tak ty se líbily i mně. I když mám v plánu je po skončení dnešního dne trošku ozvláštnit. Potřísnit kapkami rudé krve. Krásný umělecký dojem, bude to vypadat úžasně. Možná bych se s tím modelem dokázala probojovat i mezi návrháře v Kapitolu, kdybych chtěla... Taková blbost! Tiše se rozesměju. Což v tomhle davu vážných a strnulých tváří musí vyznít jedině tak, že jsem se zbláznila. Ale co? Jsem si jistá, že se nový model 'krvavé lázně za bílého dne' (tak bych to nazvala! hustý co?) bude líbit mně, ale že by Kapitolu? To asi těžko. Lidé to jsou opravdu zvrhlí, až nad tím i já musím kroutit hlavou, ale opravdovým nechutnostem se vyhýbají velkým, véélkým obloukem. Slaboši. Abych přiznala barvu, to, že tu vždy musím nechat kapku své krve mě celkem irituje. Ne, že bych se jí tak moc nerada vzdávala, ale když už po mě někdo chce něco takhle cenného, měl by s tím ale nějak normálně naložit! A ne, že si tím jenom ověří moji totožnost či co, či že by to dokonce jenom dali do archivu... Takové plýtvání! Přejedu pohledem osazenstvo pódia. No, popravdě řečeno, nijak zvlášť mě to nevytrhlo. Od minulého roku žádná změna. Vlastně prakticky žádná od té doby, co Gadget vyhrála, a to byl zrovna ten ročník, co jsem tu takhle stála poprvé. Do té doby mě to VŮBEC nezajímalo. Sice jsem tu musela být, ale pravděpodobně jsem stála někde při kraji a zabývala se ehm... Vlastními záležitostmi. Na film se nijak zvlášť nesoustředím. Místo toho vyhledám v davu pohled svého malého bratříčka a usměju se na něj. Ach ano, jediná osoba, které snad ještě umím věnovat upřímný milý úsměv. Jak tak na něj koukám, ani jeho film dvakrát nezajímá. Ještě aby ano. Už ho také viděl několikrát a od té doby, co ho pohled na tu velkou obrazovku poprvé fascinoval, už mu to prý přijde taky jako pruda. A pak začne losování. Obrátím se k pódiu a poprvé se tvářím zaujatě. Jako vždy. Svým způsobem mě zajímá, koho vyberou. Ráda pak sleduju přímé přenosy, a nejvíce povzbuzuju splátce, kteří si libují v krvavé lázni, kterou pak můžu aspoň zdálky sledovat. Občas bych si přála, abych tam sama mohla být. Tady se takové věci netolerují. “… a je to Cyber Stein, dámy a pánové, slečna Cyber Stein! Kdepak tě máme, děvenko?“ Pár sekund mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to doopravdy řekli moje jméno. Tvářím se šokovaně, ale už míň vystrašeně. Silou vůle se přiměju k pohybu a vydám se směrem k pódiu, z mého výrazu se dá jen stěží rozeznat, jestli se bojím - ostatně jako snad každý, koho tam v tomhle kraji kdy poslali - a nebo snad něco jiného. A bylo to tady. Zrovna když jsem pomyslela na to, jaká to musí být svým způsobem slast objevit se v Hladových hrách - protože to je snad jediné místo na světě, kde můžete bodat do lidí a všichni vám k tomu budou hlasitě fandit - jsem byla vylosovaná. Zároveň ale moc dobře vím, jak to obvykle končí. Potupně. Bůh ví, co s mým tělem udělají... Občas za pomocí těl padlých splátců vytvoří nové muty. Na mé tváři se objeví úsměv. Ano, to je ono! Vždy jsem se chtěla podílat na tvorbě mutů. A co kdybych se mohla podílet až takhle MOC osobně? A v závěru stojím na pódiu a usmívám se. Ano, dámy a pánové, já se USMÍVÁM. Je mi úplně jedno, že neskrývám, že můj úsměv není ten diplomaticky milý, který nasadí každý uvědomalý splátce, aby si získal publikum. Můj úsměv totiž doplňuje pohled v očích. A ten jasně říká jedinou věc. Já se doopravdy těším. Na to, až budu moct sledovat, jak některému z ostatních splátců z těla vyhřeznou vnitřnosti MOJÍ VINOU. To je totiž přesně to umění. Z jakékoliv situace toho vytřískat co nejvíc. Nebrat to jako nevýhodu ale svou osobní výhodu. Pravdou je, že tohle je životní šance. Vždy jsem si chtěla zkusit 'sáhnout' na opravdového člověka. Zvířata nestačí. Jsou tak nudná. Málo komplikovaná. Jenomže tenhle kraj je tak chudý, že by mě v životě nikdo k ničemu nepustil. Takhle jsem právě zřejmě vyhrála jackpot. I kdybych zemřela, mé tělo bude použito pravděpodobně na vědecké účely, nikoliv v úctě uloženo do země - slyšíte, jak úžasně to zní?! VĚDECKÉ ÚČELY! Přestala jsem se soustředit a proto vnímám až to, že si potřásám rukou s černovlasým mladíkem. Nikoliv tím ubrečeným děckem, které bylo vylosováno. Wafer? To, že se nabídl jako dobrovolník, mi v hlavě seplo jen o pár sekund později. Možná proto mu - zcela výjimečně, to ví i on sám - věnuju úsměv, byť v tom mém je zbytkově ještě znát jakási šílenost. Pane bože, já plus dobrovolník z našeho kraje! Vypadá to, že tenhle ročník bude dokonalý. Plný samých šílenců. Potřesu si s ním rukou, podle pravidel. To, že je tu se mnou zrovna on, jeden z mých mála známých, považuju za dílo osudu. Co kdybych... Vyhrála? Dovolí mi pak Kapitol postarat se o jeho malou sestru? Já bych se o ní totiž... Mileráda... Ehm ehm, postarala, ehm... Na rozdíl od Waflíka nemám nejmenší potřebu nějak komunikovat s davem. Stejně se to ode mě asi nečeká. Jako u splátkyně z chudého kraje je u mě zřejmě považováno za úspěch to, že jsem se tu veřejně nezhroutila. Nakonec nás mírotvorci odvedli do soudní budovy. Nejsem si jistá, jestli vůbec někdo přijde. Možná táta. Volt by určitě rád, ale nemyslím, že ho matka pustí. A jinak? Ještě, že mi nedrásá srdce, že jsem celému kraji úplně ukradená. Zobrazit SPOILER |
| |
| Deň žatvy - distrikt 11: Celý čas ako Alfie rozpráva horúčkovito do mikrofónu a vyzerá pri tom, akoby sa náramne bavil sledujem ľudí dole pod pódiom. Nikto nemá na tvári ani náznak radosti. Dokonca ani deti, ktoré sa vyhli tohtoročnému vyžrebovaniu. Každý samozrejme súcití s nami vybranými, teda samozrejme až na mierotvorcov. Tí sa na môj vkus usmievajú až moc a tvária sa strašne sebavedomo. Stále behám očami od otca vzadu k sestrám medzi dievčatami. Musím stále rozmýšľať nad tým, kto sa o ne postará, keď tu už ja nebudem. S malou nádejou sa otočím na našich trénerov. Vyzerá to tak, že mňa bude trénovať minuloročný víťaz, jeho telesná stavba a najčerstvejšie skúsenosti z arény, vo mne vykresajú malú iskierku nádeje na víťazstvo. Potom sa obrátim na Tobianu. Z nášho kraja ju moc nepoznám. Viem len to, že raz sme spolu mali službu pri viničoch, ale moc sme toho nenahovorili, pretože za chrbtami nám stáli mierotvorcovia, ktorí boli pripravení udrieť za každé slovíčko navyše. Pristúpim k nej, s neutrálnym výrazom jej podám ruku a snažím sa tváriť pokojne a sebavedomo, aby som jej aspoň trochu dodal odvahy. Na moje trochu hlúpe "Ahoj, Trevor" len kývne hlavou. Očividne jej moc do reči nie je. Komu by však bolo, aj ja som sa musel len k pozdravu priam dokopať. Na Alfieho hlúpe reči som už neni vôbec zvedavý a tak len čakám, kedy nás odvedú do budovy súdu. Snažím sa popri jeho rečiach pozerať priamo do kamery a neuhnúť pohľadom, ale nie je to tak ľahké, akoby sa mohlo zdať. Keď konečne zavrie ústa obkolesia nás mierotvorcovia a kráčame spolu s nimi do budovy. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Mierovorcovia ma nešetrne vedú chodbami budovy súdu, až ma privedú k masívnym dubovým dverám. Vsotia ma dnu a zabuchnú za mnou. Ostanem tam úplne sám. Miestnosť je obrovská, ale ja prejdem len krížom cez ňu k oknu smerujúcemu na námestie. Zaujímalo by ma, čo sa teraz odohráva v mysliach všetkých tých ostatných detí. Či je väčšia výhra ostať tu a nechať sa trýzniť mierotvorcami, ktorí sú rok od roku krutejší. Alebo ísť na skoro istú smrť do Kapitolu. DOSŤ! Ani na to nemysli. Ty sa musíš vrátiť, už len kvôli nim. Zrazu ma z vnútorného boja vytrhne vrava na chodbe a vzrušené otvorenie dverí. Samozrejme, že sú to Pat a Ty, moje drahé sestričky. Tváre aj oči majú sčervenané plačom a celé zmáčané. Len čo vojdú rozbehnú sa ku mne. Skočia mi okolo pliec a znova sa rozplačú. Nebojte sa kočky. Ja sa vrátim a postarám sa o vás. Verte mi trošku. Ešte som neni mŕtvy, ani úplne odpísaný. Nezabúdajte na moju silu. Možno to neviem so zbraňami, ale verte mi trochu. Pri posledných slovách sa mi trochu roztrasie hlas a aj ja už mám slzy na krajíčku. Podarí sa mi však plač udusiť k sebe a trochu posmeliť sestry. Potom podídem k otcovi. Venujem jedno objatie aj jemu a nečakane mi ho opätuje. Synu, opatruj sa. Jeho slová ma prekvapia. Nečakal som od neho prakticky nič, len "neprítomnú prítomnosť" na losovaní aj lúčení. Pobúcham ho po chrbte. Otec, drž sa a nespadni znova až na dno. Pat a Ty ťa teraz potrebujú omnoho viac ako kedy predtým. Potom už vtrhnú do miestnosti mierotvorcovia a ženú otca aj so sestrami von. Otec kráča, síce neochotne ale ide. Sestry však s plačom a krikom musia odo mňa odtrhnúť. Nebojte sa dievčatá, ja sa vrátim. S týmito slovami z mojich úst sa zaplesknú dvere. Ja sa vrátim! Ja sa vrátim! Ja sa proste musím vrátiť! Zvyšok času len postávam pri okne a uvažujem na nasledujúcimi dňami, čo ma čakajú. |
| |
| Žne: Distrikt 3 Šok. Tak přesně takovým způsobem teď reagovali naprosto všichni. Od dětí v ohradách, kteří se samým překvapením zapomněly radovat, že jsou naživu a zase budou mít rok pokoj, přes Gadget, které náhle země nepřipadala zase tak zajímavá jako doteď byla, až po Felixe, který ztratil řeč, úplně. Jeho reakce mě potěšila nejvíc ze všech, protože jako neschopný slova byl hned dvakrát tak milejší. Potlesk si vysloužil každý, nucený či ne, to už byl jenom detail. Radost v profi krajích taky nebyla zrovna dvakrát nevídanou. Prostě nic, čím by vás mohlo publikum vyzdvihnout. Doufal jsem, že jsem byl jediný, kdo se tenhle rok postaral o tu neslýchanost v podobně dobrovolníka, v krajích sociálně slabých. Že jsem byl jediný, kdo si mohl vychutnat ty tak jiné reakce, a proto o tolik sladší a především viditelné. Když se náš doprovod konečně ze svého omráčení probere, odstoupím od mikrofonu a nechám mu volnou cestu, aby do něj zase začal švitořit svou nepříjemnou Kapitolskou hatmatilkou. Pozvolna přitom uvolním mimické svaly, které mě samými úsměvy začaly pobolívat, až jsem měl pocit, že každou chvilku jisto jistě vší tou námahou prasknou. Místo rovné řady bílých zubů mi v nynější chvíli na rtech pohrával jemný úsměv, vyrovnaný a klidný, jako kdybych se spíš chystal na dovolenou než na krvavá jatka. Zatímco Felix se začne rozplývat nad mým rozhodnutím, dovolím si podívat se na Doktora. Na toho muže, který pocítil, co je to radost z úspěchu, která byla následně rozšlapána na prach. Ten tam však nestál. Jeho místo bylo prázdné, zatímco jeho žena se zmateně rozhlížela kolem. Vrátím se tedy myšlenkami zpátky na pódium, odkud jsem už nemohl utéct, i kdybych to měl v plánu. A jelikož jsem byl o svém přesvědčení stoprocentně rozhodnutý, všechna pro a proti jsem si prošel během probdělých nocí nejmíň milionkrát, na něco takového jsem se rozhodně nechystal. Galantně nabídnu Cyber pravici a po její reakci jí pevně stisknu ruku. Jako odpověď na její jindy ne zrovna dvakrát běžný úsměv spiklenecky mrknu a věnuji pouze jí jeden ze svých pokřivených úsměvů, pro jednou i zcela upřímných. Ještě pořád se mi vidina, že budu zrovna s ní v aréně, nelíbila. Chtěl jsem někoho neznámého, kdo by mi byl stejně tak jedno, jako ten chlapec, jehož život jsem čistým omylem zachránil. Když nás doprovod ohlašuje jakožto nové splátce třetího kraje, hrdě se vypnu v prsou a v očích mi hraje potěšení. To nejjednodušší jsem měl za sebou, teď už to bude jenom čím dál tím těžší. Naposledy se zářivě usměji do kamery, loučíc se tak se svými diváky a potencionálními sponzory. Jako hodný kluk si upravím límeček černé košile, to už nás ale ze všech stran obklopují mírotvorci v bílých uniformách. Podívám se přitom na Cyber, která očividně nemá moc zájem na okouzlování diváků, ovšem šokovaná taky zrovna dvakrát nevypadala. No, když budeme upřímní, ona nikdy do sorty normálních lidí nezapadala, tak proč bych se měl divit, že se i v nynější chvíli zachovala jinak, než by se od ostatních očekávalo? Následuji vojenské kroky našeho čistě bíle oblečeného dozoru, které nesmlouvavě míří k soudní budově. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Soudní budova: Distrikt 3 Nervózně zabubnuji prsty na stole, který stál hned vedle mě a netrpělivým pohledem opět probodnu dveře. Sice jsem se v místnosti nacházel teprve nějakých patnáct vteřin, to mi ani trochu nezabránilo strachovat se a myslet na možnost, že by se tu Enchant neukázala vůbec. Mohla omdlít praštit sebou přímo mezi všemi těmi dětmi a oni by se jí ani nedotkli, protože se bojí, že by mohla být nakažlivá. Nechali by ji tam ležet a klidně i umřít, starajíc se přitom jenom o svoje věci. Matka nepomůže. Ta se někde v domě pravděpodobně válí na zemi a nevnímá svět, v kterém se stejně myšlenkami zdržovala už pouze minimálně. Nechala by ji tam a možná teprve někdy v noci by si uvědomila, že její jediná dcera není doma. Potřeboval jsem jí toho ještě tolik říct, nakázat a poradit. Najednou se zdálo, že celá hodina na moje přednášky nebude dost a ona se někde fláká! Neměl jsem si to všechno nechávat na poslední chvíli, měl jsem o tom začít raději dřív, i když jsem riskoval, že by se mi tam rozbrečela a vystavila svoje slabé tělo dalším nájezdům vysokých horeček. Ruce se mi roztřesou, v krku se mi udělá knedlík, přes který ani polykat nemůžu. Donutím se od dveří pohled odvrátit, ale v další sekundě už na nich visím a v duchu je přímo prosím, aby se otevřely a schovávaly za sebou dívku s šátkem na hlavě. Dveře se prudce otevřou, až panty zaskřípějí. Ze samého napětí leknutím nadskočím a už, už bych se rozešel své sestře s otevřenou náručí naproti, kdyby mě v dalším momentě nezarazil fakt, že proporce dotyčného s rozměry mé sestry opravdu nesouhlasí. S poděšením si uvědomím, že tohle nejsou zelené šaty, které zdobily kostnaté tělo mé sestry ale umaštěný laboratorní bílý plášť, který už zažil mnohem lepší časy. Pomalu po něm přejíždím pohledem, jako kdyby se mi tomu nechtělo uvěřit, až se zastavím u těch tmavě hnědých očí, které metaly blesky na všechny strany. Nečekal jsem, že se vůbec ukáže. Vlastně jsem nad tím nepřemýšlel, tahle situace mi přišla prostě nereálná, a přesto se v ní právě nacházím. Chvilku tam jenom tak stojíme a přeměřujeme se pohledem. Zatímco on si dává očividně načas proto, aby se vůbec uklidnil, já tam lehce vyveden z míry jenom přemýšlím nad tím, jestli mám nějakou šanci útěku. Při nejhorším bych se ubránil, ale Doktor byl hned po Enchant poslední člověk, na kterého bych chtěl vztáhnout ruku. Jako kdyby mi četl myšlenky, několika natáhnutými kroky se dostane až ke mně. Supěl přitom jako rozzuřený pes. Snažil se přede mnou vypadat větší, i když v poměru výšek jsme byli tak nějak stejní, možná jsem ho kvůli jeho hrbícím se zádům o trochu převyšoval. Napřáhl ruku, jako kdyby se chystal mě uhodit. Jenom poslušně zavřu oči, mračíc se přitom soustředěním, abych instinktivně nezareagoval. Pokud má tu chuť tak ať, ale jelikož je tohle možná moje poslední strávená chvíle s ním, prát se s ním rozhodně nehodlám. Na to mi ten starý dědek až moc přilnul k srdci. Místo rány jsem však ucítil jeho ruce na svých ramenou. Překvapením oči otevřu a zírám přitom do těch jeho, ztrápených, až je mi mého drastického kroku téměř líto jenom kvůli jeho strastem. “Seš to ale kretén!“ Žádné ‚hodně štěstí‘, žádné ‚vyhraj to‘, to by ani nebyl Doktor. Zasmál jsem se. Bezstarostným smíchem, který skrýval jakékoliv obavy, jestli tam vůbec nějaké byly. A on se mnou, i když na rozdíl ode mě, jeho smích připomínal řezačku, která už jistě nebude mít dlouhého bití. “Snaž se přitáhnout pozornost sponzorů, ale zase si dávej pozor na ostatní splátce, ať už se to dělá jakkoliv.“ Měl jsem nutkání mu ironicky odseknout, protože jeho rady zrovna dvakrát užitečné nebyly, ale nakonec se spokojím s pouhým úšklebkem. Pravděpodobně toho stařík taky má za celý den dost a já jsem mu dál do soudku přidávat nechtěl, už tak tam budu mít podíl nemalý. “A jestli to posereš, tak tě… tak ti… do hajzlu, prostě se vrať, rozumíme si?“ Tvářil se přitom tak naléhavě, že i kdybych to měl v plánu, odporovat jsem nemohl. Ramena mi přitom silně stiskl, jako kdyby se snažil svým slovům dodat podstatnou váhu. “Tě uprostřed projektu přece nenechám, jenom si teď na pár dní odskočím vyhrát Hunger Games.“ Pobaveně se na něj zašklebím. Můj humor ho očividně uklidňuje natolik, že je schopný mi mou veselou reakci oplatit zamyšleným úšklebkem. “Drž se hochu, budeme tu na tebe čekat.“ Poplácá mě do obou ramenou a pak se otočí s očividnou myšlenkou na odchod. Nikdy nebyl ten typ, co by dával emoce moc najevo a já jsem mu za to byl vděčný. S Enchant si slz a objímání užiju ještě dost. Sleduji jeho záda, očekávajíc, že mi zmizí za dveřmi. Nejraději bych jimi odešel s ním. Jenže to by tu nesměla být má sestra a já bych se musel smířit s myšlenkou, že ji ztratím, což nepřipadalo v úvahu. Až téměř u dveří se postarší muž, lehce shrbený s typickým laboratorním pláštěm přes ramena otočí na patě a zadívá se mi do očí. “Postarám se o ni, nebude tu sama.“ Celým mým tělem se prožene prudký záchvěv, kterému jsem nemohl odolat, i kdybych opravdu moc chtěl a zachytil ho včas. Jako jediný z celého pracoviště věděl, jak to se mnou vlastně je. Z celého distriktu kromě těch, kteří se toho přímo účastnili. Oblíbil jsem si ho a trávil s ním tolik času, že jsem si jednoho dne prostě otevřel klapačku a hodil před něj celý svůj životní příběh jako hadr na podlahu. A on mě pozorně poslouchal, nikdy mě nepřerušil a zbytečně se neptal. Zmožený dojetím na něj chvíli jenom nevěřícně zírám, než se mi rty zvlní do vděčného úsměvu, oči se mi přitom leskly náhlou úlevou. “Díky, Doktore.“ Vysoukám ze sebe ještě, než se za ním dveře definitivně zavřou. O několik minut později se do dveří hrne Enchant. Sama. Tváře jí na první pohled hořely, ale ona se i přes to pořád usmívala - nuceně, neupřímně. Vyskočil jsem na nohy a přestal se věnovat stolu, do kterého bych každou chvíli už prsty pravděpodobně vybubnoval díry. Smířlivě se na ni usměji. I když jsem si v hlavě po celou dobu rovnal, co všechno jí musím říct, najednou byla moje mysl prázdná jako naše kapsy. Chvíli tam na sebe jenom tak hledíme, zatímco ona bojuje s náhlým přívalem emocí, já přemýšlejíc o tom, jak se jejímu pláči vyhnout. Pro její zdraví to není zrovna ideální a já bych ji nerad vystavoval ještě větším teplotám, než kterými trpí nyní. Nikdy jsem v chlácholení nebyl dobrý. Postupem času jsem se naučil nazpaměť přeříkávat fráze, které Enchant uklidňovaly, když jí bylo nejhůř. Ale tenkrát jsem byl já v postavení toho vyděšeného a ona té klidné. Jí šlo o život a já byl ten bezradný. Dokonale si uvědomuji, jak se asi v nynější chvíli musí cítit. Nakonec se rozhodnu dělat, jako kdyby se nic nestalo. Měl jsem moc málo času na rozmyšlenou a stát tam ještě o chvíli déle, rozbrečela by se mi ještě dřív a k poučování už bychom se nedostali. “Dávej na sebe pozor. Nechoď zbytečně ven. Nevšímej si ostatních. Kontroluj mámu, že chodí do práce. Hlavně za ní doma nic nedělej. Posílej jí na nákup, nechoď na tržiště, je to tam nebezpečné pro holku jako ty. Pořádně jez, ať si silná až přijedu. Spi odteď s mámou v posteli, ať na tebe dává pozor. Dodržuj pitný režim. Víš, kde máme peníze, přidal jsem tam ještě celou svou výplatu, mělo by toho být dost, než se vrátím. Hlavně ať tě nenapadne žádná šílenost. A Enchant… ať se stane cokoliv…“ Po celou dobu tam zarytě stála a hrdinně se usmívala, brada se jí přitom nepatrně třásla. Až když jsem se dostal k tomu nejvíc ošemetnému tématu, propukla v hysterický pláč, který ve svém drobném tělíčku už nebyla nadále schopná udržet. Nepřekvapilo mě to, už jsem počítal sekundy, než to přijde. Chlácholivě rozpřáhnu ruce, nabízejíc jí tak svou náruč a útěchu, do které mi doslova naběhne a slzami mi začne smáčet hruď. Objala mě rukama kolem hrudníku a já jí prsty jemně přejel po šátku, který jí zakrýval holou hlavu. Bolestně jsem si přitom uvědomil, že ji tu možná nechávám nadobro a přesto jednám v jejím nejlepším zájmu. “Sli-sli-sli-sli…“ Přes překotné vzlyky nebyla schopná ani mluvit, marně se snažila dobře artikulovat, každé slovo se jí však zlomilo na jazyku. “Šššš.“ Snažím se jí poskytnout tu marnou špetku útěchy, kterou jsem u sebe měl. Skloním se k ní a políbím ji na tvář. Dalších několik minut tam jenom tak stojím a já nechám Enchant, aby mi svými slzami a bůhví čím dalším máčela košili. A mě to bylo naprosto jedno, protože to byla má sestra, která nutně potřebovala útěchu, kterou jí nebudu moct v následujících několika dnech poskytnout, jestli vůbec ještě někdy… Až když se uklidnila, zvedla ke mně své pláčem zarudlé oči a naléhavě je na mě kulila. Vypadala přitom jako porcelánová panenka, křehoučká a jemná. “Slib mi, že se vrátíš.“ Její hlas byl zastřený a chraplavý. Nemohl jsem si dovolit od ní odvrátit tvář a bolestně si povzdechnout. Věděl jsem, že to přijde. Sestra ode mě žádala jistotu, kterou jsem jí zaručit nemohl. Pokud tam někde na mě spadne strom, těžko s tím něco udělám. “Dám do toho všechno, slibuju.“ Povzbudivě jsem se na ni usmál a cvrnkl ji do nosu, snažíc se aspoň trochu zahnat její chmury. Očividně to nebyla odpověď, kterou chtěla slyšet, ale byla to ta nejlepší možná, kterou jsem jí popravdě mohl dát. Položím jí dlaň na čelo, které jí celé jenom hořelo, snažíc se tak utéct před jejím obviňujícím pohledem. Mohl jsem se na tuhle situaci připravovat milionkrát a stejně mě zasáhla jako rána bleskem. Uvědomil jsem si, že se nepatrně třesu. “Sedni si, musíš už být celá zesláblá, dneska toho na tebe bylo hodně.“ Pomůžu jí usadit se na židli, na které jsem čekal a přitáhnu si k ní jinou. Usazujíc se k ní, beru do ruky její zpocenou roztřesenou dlaň a jemně ji tisknu, snažíc se jí přitom dodat aspoň nějakou odvahu, kterou jsem já sám oplýval. “A pamatuješ si, jak jsem pak běhal s vědrem plným vody tam a zpátky, až byla všechna voda na zemi? Nevěděl jsem, co mám dělat!“ Pobaveně jsem se zrovna smál společně se svou sestrou nad jednou z dávných společných vzpomínek, kterými jsme spolu trávili poslední chvíle, a bylo nám dobře. Ode dveří se ozvalo krátké, rezolutní zaklepání, které dávalo jasně najevo, že je čas. Enchant se na mě vyděšeně podívala, brada se jí opět rozklepala. Vyděšeně jsem jí stiskl ruku a sledoval její reakce. Prosím, už ne! Vyplácal jsem všechny svoje postupy, jak ji utěšit a taky bych se mohl dostat do situace naprosto beznadějné, kdy bych ještě sám začal panikařit. A to by nepomohlo ani jednomu z nás. Pro mě samotného bylo překvapením, když se s rozhodným výrazem narovnala v zádech a usmála se na mě, jako kdybych měl odejít do práce. Vděčně jí úsměv oplatím. “Tak… zatím.“ Pronesu, zmaten její náhlou změnou a postavím se na nohy, abych jí mohl pomoci získat rovnováhu na těch jejích, očividně ztěžklých stejně jako její víčka. Ona místo toho ale vyskočila a celou vahou se na mě pověsila, snažíc se sevřít můj trup vší silou, kterou měla. Bohužel jsem ji téměř necítil a musel ji podpírat, aby se nesesypala na zem jako pytel prázdna. Starostlivě jsem si ji prohlížel. Takhle nemohla dojít domů sama, to bych ani nedovolil. V tu chvíli se jako na zavolanou ve dveřích objevila hlava Doktora. Samou úlevou jsem si oddechl a sevřel Enchantina ramena v jemném stisku. “Je čas.“ Zašeptal jsem jejím směrem a jemně ji pohladil po vlasech. Kývla, ale nepouštěla se. “Enchant, kdyby se cokoliv stalo, tady Doktor ti pomůže, ano? Neboj se a obrať se na něj s čímkoliv.“ Promlouvám jí ještě do duše, ověřujíc si přitom tázavým pohledem pravdivost svých slov, která mi rozvážným kývnutím byla potvrzena. Ještě chvíli stála nehnuta jako socha. “Wafere, já ti věřím! Ty se vrátíš a zachráníš mě! Pak budeme zase spolu a všechno bude ještě lepší, než bylo.“ S námahou se vytáhla na špičky a za mého sklonění mě políbila na tvář, snad pro štěstí. Potvrzujíc její slova, radostně se na ni usměji, ještě jednou jí prsty přejedu po šátku na hlavě a pak už jí pouštím. Doktor se jí okamžitě ujímá, chytá ji kolem boku a odvádí pryč. A ona se po celou tu dobu tvářila hrdinně v očích samý lesk. “Mějte se vy dva.“ Pronesu ještě za nimi, než se zavřou dveře a z chodby se ke mně nese tichý vzlykot doprovázený uklidňujícím mručivým hlasem. Budou mi chybět. Zkřivím rty do kyselého úšklebku, kterým jsem se akorát tak bránil emocím, které zaútočily i na mě. Posadil jsem se na židli s úmyslem vyčkat až do konce, kdy si pro mě muži v bílých uniformách přijdou. Dveře se otvírají a já vstávám s úmyslem vydat se za nimi, do vlaku a pak do Kapitolu. Místo toho na mě však z dveří shlíží menší žena šlachovité postavy, vpadlých očí a rozpraskaných rtů. Má matka. Zmateně na ni vytřeštím oči a zůstanu stát na místě, překvapen asi tak jako ostatní děti z distriktu tři před méně než hodinou. Beze slova – ona to totiž už ani jinak neumí – ke mně přistoupila a prohlížela si mou tvář, nucena mít přitom hlavu jemně zakloněnou. Teplou dlaň mi nakonec přitiskla na tvář a já od ní cítil najednou tolik mateřské lásky, kterou jsem u ní neviděl celé roky. “Vyhraj.“ Chraplavým, šeptavým, téměř neslyšitelným hlasem promluvila. PROMLUVILA. Strnul jsem na místě. Až po několika vteřinách pozorného pozorování jejích pohaslých očí rozvážně přikývnu. Rukou mi projela rozčepýřené vlasy, snažíc se je jako každá správná matka zkrotit, nakonec však dlaní bez valného úspěchu opět skončila na mé tváři. “Postarej se o ni, ať se stane cokoliv.“ Zašeptal jsem na podobný způsob jako ona, náhle neschopný projevu hlasitějšího. Cítil jsem přitom jasné napětí svalů v její ruce. Jemně se na mě usmála a přikývla. Zavřel jsem oči, už toho bylo příliš. Nikdy bych neřekl, že mě dokáže jedna hodina tak dokonale rozházet. “Jsem na tebe pyšná.“ I když se jí hlas téměř ztrácel, i když její dlaň byla ledová jako led, i když jsem ji po celé ty dlouhé roky nenáviděl, měl jsem co dělat, abych se ubránil slzám, které na mě útočily. Byla na mě pyšná. Na svého syna. Myslel jsem, že mě zavrhla. Byla na mě pyšná. Vysloužím si další polibek na tvář, tentokrát však od osoby, od které bych to v životě nečekal. Nejsem však schopný oči otevřít dřív, než se za jejími zády dveře zavřou a na chodbě se rozezní klapání polobotek. Nemohl jsem nikomu odhalit svoje lesklé oči, už jenom pro můj klid. Zbytek času, tentokrát už nikým nerušen, strávím na židli, jak jsem měl původně v plánu. Před definitivním koncem návštěv jsem se stihl ještě oklepat z toho otřesu, který mi byl onou hodinou poskytnut, a v nynější chvíli už se má mysl plně soustředila na hru. Jedna z hlavních otázek byla, co udělám se svou spolusplátkyní. Jestli ji využiju pro své účely a pak se jí zbavím buď sám – a kamarádství nekamarádství, svůj život a ještě k tomu život své sestry jí neobětuji – nebo si jí prostě nebudu všímat a budu doufat, že mě jí zbaví někdo jiný. Potřeboval jsem vidět záznamy ostatních a začít rozvíjet spoustu možností, utvořit si několik taktik, na sebe navazujíc, aby mě nemohlo nic překvapit. Aréna čeká… |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Přecházím po místnosti a... Čekám. Upřímně řečeno, není to zrovna příjemné čekání. Nemám ráda čekání. Je to ztráta času. Vždycky mě napadá, kolik užitečnějších věcí bych mohla dělat. Jenomže žádná z nich se nedá dělat v tomhle pokoji, což je na houby. A co teprve, když pomyslím na to, že tu budu muset čekat celou hodinu! Možná dokonce úplně zbytečně. Pokud nikdo nepřijde. No, to se naštěstí nestalo. Prvním návštěvníkem se stal můj otec. "Cyber..." Pár kroky ke mně dorazí, obejme mě a zaboří mi obličej do vlasů. Jsem si dost jistá, že nebrečí, ale musí se držet. Možná proto nic neříká, raději. Dlouhé objetí mě trochu znervózňuje. Nevím totiž, co přesně mám dělat. Je mi jasné, že je dost smutný a vyděšený z toho, že zrovna mě vylosovali. Jak mu mám říct, že já to zvládám v pohodě, a že si nemusí dělat starosti? Ať se stane cokoliv, dobře to dopadne. Alespoň z mého pohledu to tak vypadá. Pak objetí konečně trochu uvolní. Pořád mě drží za ramena, ale dívá se mi do obličeje. "Osud je tak krutý... Víš holčičko?" Moc dobře vím, co tím myslí. Což ale neznamená, že bych jeho citové nevyrovnanosti nějak zvlášť rozuměla, já ji jen chápu. "Nikdy jsem neměl v plánu tě zachránit, abys pak mohla být obětovaná... Tomuhle. Chtěl jsem tě uchránit před Kapitolem. Ale málokdy jdou věci tak, jak by si lidi přáli." Hladí mě po vlasech. "Ale ty Cyber... Jsi silná. Silnější než ostatní. Zvládneš to." Přesvědčuje mě nebo sám sebe? Políbí mě na čelo. "Já to vím." Odchází. Ani jsem mu nestihla něco říct, ale možná je to tak lepší. Stejně nevím, jakým způsobem bych ho měla uklidnit. Napadá mě jen, že je mi trochu líto, když tohle vidím. Zvláštní pocit, protože já obvykle ničeho nelituju. Po jeho odchodu jsem čekala hodně dlouho. Vlastně jsem si myslela, že čekám už jenom na to, kdy sem znovu přijdou mírotvorci. Že už nikdo jiný nepřijde. Ale z ničeho nic se otevřou dveře a dovnitř nakoukne blonďatá hlava. Volt. "Cyber!" Prolítne dveřmi a vrhne se ke mně. Moc dobře vím, že to znamená, že chce vyzvednout do vzduchu, obejmout a nepustit. A tak to taky udělám. "Ráda tě vidím... Myslela jsem si, že tě máma nepustí." Řeknu zcela upřímně. Teprve až pak si všimnu, že spolu s Voltem dorazila i matka, a ta za sebou právě zavřela dveře. "Musel jsem ji hodně přemlouvat... Nechtěla mě pustit samotného. Ale když já tě musel vidět." Obraz matky, která nás sleduje, úplně vypustím. Zbývá tu Volt. "Vylosovali tě, takže půjdeš do Hladových her, viď?" Tváří se najednou smutně. Takový výraz na jeho tváři prakticky nenajdete. Vždy bývá radostný a divoký... Vypadá vážně, jako by to chápal a věděl, co to znamená, ale stejně tu otázku vyslovil, jako by doufal, že to budu moct popřít. "Ano, Volte." Na víc se nezmůžu. Nikdy nevím, co říct. Pohladím ho po vlasech a sleduju, jak se snaží chlapsky zadržovat slzy. "Ale neboj se. Určitě to dopadne dobře, slyšíš? Nedělej si starosti, ale jen se dívej a povzbuzuj mě... Protože to potřebuju. Potřebuju vědět, že na mě někdo myslí." Ne, to rozhodně nepotřebuju. Ale moc dobře vím, že malému klukovi pomůže, když se bude moct zaměřit na něco jiného než na strach z toho, že mě při té velké show pravděpodobně uvidí umírat. "Dobře, Cyber." Políbím ho na čelo, stejně jako předtím otec mě. Napadlo mě, že je to celkem dobré gesto. Nikdo další už nepřišel. Má matka se mnou ani teď nebyla ochotná promluvit jediné slovo. Jen jako by dohlížela na mého bratra. No, možná je to tak dobře. Když se bude soustředit jen na něj, určitě se tomu praštěnému klučinovi nic nestane. A tak jen čekám, až už to bude za mnou, budu moct vyrazit na cestu, a konečně se soustředit na něco normálního. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Netrvá to zrovna dlouho. Naši byli, alespoň dle mého názoru, nachystaní na místě, odkud se sem mohli vydat co nejkratší možnou cestou. Aby se mnou mohli být co nejdéle, to dá rozum. Nestačím se ani usadit na příjemné, semišové pohovce a nabídnout si druhý čokoládový bonbon (a mezi námi, ten první byl moc dobrý, mám ráda čokoládu s marcipánem uvnitř, opravdu ano!) a do místnosti vchází nejprve můj mladší bratr Emerald a v závěsu za ním mí rodiče, oba s hrdými úsměvy ve tvářích. "Miláčku, jsme na tebe tak moc hrdí!" Objímá mne máma a divže nepláče štěstím. Ji samotnou nikdy do her nevybrali - a vlastně ji ani nebylo umožněno pořádně trénovat, aby se mohla dobrovolně přihlásit. Určitě se jí skrze mě splnil její vlastní dávný sen. "Byla jsi úžasná - to, jak spolu se Sparklovic klukem ladíte... no musí se nechat, že na dnešních záznamech budete ze všech splátců vypadat nejlíp!" Dodává otec a hrdě mi pokládá ruce na ramena. "Měli jste se líbat!" šklebí se můj mladší bratr rozjíveně. "Už jsem vás jako stejně viděl, jak se líbáte!" a následně se zatváří velmi, velmi hrdě. Asi je pyšný na svůj pozorovací talent, štěnice moje drahá! "Oooo tak to už seš velký kluk," vypláznu na něj jazyk. "No - dost legrace," utíná naše popichování máma. "Budeš se muset hodně snažit, abys vyhrála - ale to už sama dobře víš." Nevypadá smutně, nebo vyděšeně. Nemá o mě strach, jako takový. Jen chce, abych byla... asi opatrná a vědomá si rizika. "Pokud neuděláš nějakou hloupost, vyhraješ to. To všichni víme, Safíro. Vždycky jsi byla velmi dobrá." "Ruby - Safíra byla nejlepší. Umí se plížit ve stínech, jako duch," Otec mi evidentně věří. I já sama sobě věřím! Tohle je má životní šance. Bohatá... ano, to už do určité míry jsem. Ale slavná? To možná nikdy nebudu! Ne bez Her! "Něco tady pro tebe máme," říká pak Emerald a šátrá v kapse, načež vytáhne sametovou krabičku na šperky. "Chtěl jsem ti dát náušnice, ale táta řekl, že by ti je někdo mohl urvat," řekne pak vážně. "Takže prsten," odpovím s úsměvem, když krabičku otevřu. Jedná se o velmi jemnou práci mého otce. "Moc děkuji, budu jej v aréně opatrovat," řeknu, když si jej nasazuji na prst. Zbytek času pak strávíme v přátelském rozhovoru se svou rodinou. Na posledních deset minut se za mnou staví také Kamej, má kamarádka ze školy. Společně se hihňáme nad několika holčičími nedůležitostmi... načež je čas jít. |
| |
Pohybující se hromada drahého pavího peří mi strčí pod nos mikrofon s pobídkou, abych něco vzkázala kraji. Řekni něco chytrého! Řekni něco chytrého! Bohužel, jak to tak bývá, narychlo nedokážu nic inteligentního a intelektuálně znějícího vymyslet, a tak co nejpevnějším hlasem pronesu suché: "Budu na vás vzpomínat!" To platí pro mou rodinu a přátele. Kraj samotný mi nikdy nic kromě mizerných podmínek k životu nedal. "Pokusím se svůj úkol splnit co nejlépe, anebo zemřít se ctí!" Ihned mi dojde, jak podivně to znělo. Začnu si svůj „proslov“ vyčítat a zároveň přemýšlím, jestli je vůbec možné v aréně "zemřít se ctí". Jenže co jsem řekla už nejde vzít zpět, a tak ustupuji dozadu a rychlým mrkáním se snažím zahnat slzy, které se mi už notnou chvíli snaží vehnat do očí. Paví žena se přesune o pár kroků dál, aby vylosovala druhého splátce. Rozhlížím se, napjatá, kdo mě doprovodí na smrt. „Thread Moll!“ Vidím, jak se k podiu za doprovodu vlažného potlesku vydá černovlasý celkem sympaticky vypadající kluk, který je očividně také velmi „potěšen“ vývojem událostí. Jeho projev je strohý a krátký. Alespoň to neznělo divně. Pak se na sebe chvilku nejistě koukáme, až se rozhodu pro vstřícné gesto, a podám mu ruku, aby měly kamery co zabírat. Doufám, že alespoň ze slušnosti přijme, i když už očividně myslí na to, jak se bude loučit s rodinou. Potom už k nám přispěchá „milý“ doprovod v podobě několika mírotvorců, který nás odvede do jedné z místností v soudní budově, kde můžeme vyčkat příchodu našich blízkých. |
| |
| A hurá na výlet! |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1 Ze soudní budovy vás oba vyzvedne auto, ve kterém už je usazená Silvae. Do druhého auta parkujícího za vámi, navlas stejného jako to vaše, právě nastupují Amethysta a Wonder. Ti nejspíš strávili celou hodinu spolu… těžko říct, co spolu prováděli. Zatímco Wonder drží Amethystě galantně dveře, ta mu se smíchem udeří laškovný žďuchanec do ramene, a slyšíte smích obou dvou. Načež se jede na vlakové nádraží. Podél cesty občas ještě stojí obyvatelé kraje a nadšeně mávají ztmaveným sklům, ale většina populace už se vydala zpět do svých domovů, provázena těmi pár mírotvorci, kteří se na náměstí vyskytli. Na nádraží je samozřejmě přeplněno jako v úle. Kamery byly nápadně propašovány i sem, dorazili také fotografové a reportéři pro jakési kapitolské magazíny. Až do nástupu do vlaku vás provází blýskání fotoaparátů, výkřiky o pár slov pro ten a ten časopis, vrčení kamer a celkový zmatek. Amethysta a Wonder ochotně pózují s vámi i bez vás, Silvae vás naopak nenápadně naviguje celým davem a žádnému z novinářů nevěnuje pozornost – jen na posledním stupínku schodů se pomalu otočí, a s elegantně zdviženou bradou líně zamává do kamer. Vlak zapíská, vypustí oblak kouře a dá se do pohybu. Z města vyjíždíte docela pomalu, snad abyste si mohli naposledy pořádně prohlédnout svou domovinu, ale jakmile se zpoza budov dostává hlouběji do přírody, rozjíždí se ohromující rychlostí. Vnitřek je neuvěřitelně luxusní, jako by vám dával ochutnat pozlátka Kapitolu: podlaha je potažená ručně šitými koberci, obrovská, pečlivě vyleštěná okna poskytují výhled do krajiny, všude jsou rozestavěné stolky s malovanými vázami, křesílka a stříbrné podnosy s laskominami, u jedněch dveří dokonce stojí nízká knihovnička s časopisy. Vlak je rozdělený na několik vagónů, mezi které patří jakýsi obývací pokoj a jídelní vůz, a každý z vás dostává vlastní pokoj s koupelnou a televizí. Televize se vlastně vyskytuje v úplně každé z místností. Sice k tomu není příliš důvodů, protože splátci z vašeho kraje se ve vlaku pomalu ani neohřejí, načež zase vystupují v Kapitolu, ale i tak tu tudíž máte trilion věcí, kterými se můžete zabavit. Jakmile se za vámi zavřou dveře, Amethysta se s blaženým povzdechem položí na jednu z pohovek a srovná si šaty, které se doslova třpytí lesklými nitěmi a barevnými kamínky. Pravděpodobně další z jejích vlastních výtvorů. Wonder si mezitím nabere hrst vypeckovaného zeleného vína a decentně je začne uždibovat. “Tak to bychom měli,“ prohlásí Silvae s lehkým úsměvem a přistoupí k oknu, aby z něj vyhlédla do přírody. Nonšalantně si přitom uhladí vybělené vlasy, o kterých víte, že rozhodně nejsou žádnou parukou. V každém živém přenosu se to opakuje zhruba třikrát. “V Kapitolu budeme za dvě hodiny. Radím vám se mezitím opláchnout a snad i upravit, to loučení vám na kráse nepřidalo. Za deset minut se bude v jídelním voze podávat oběd, koukejte se objevit. Budu tam na vás s vašimi trenéry čekat – pokud si chcete o něčem promluvit, teď máte možnost.“ Načež Silvae se vlnivou chůzí první dámy odebere pryč, zanechávaje vás na místě s vašimi trenéry. Amethysta ani Wonder ovšem nikam nespěchají, zdá se. Naopak, udělají si pohodlí na pohovkách a pak se na vás jejich oči jednotně zaměří jako hledáčky. “Takže ještě jednou, jak že se jmenujete vy dva?“ protáhne Wonder a hodí si hrozen do úst. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2 Ze soudní budovy vás oba vyzvedne auto, ve kterém už je usazená Avaritia. Do druhého auta parkujícího za vámi, navlas stejného jako to vaše, právě nastupují Diana a Aurelius. Ti nejspíš strávili celou hodinu spolu… těžko říct, co spolu prováděli. Obecně by se dalo říct, že se oba tváří neutrálně. Max se posadí do auta s příjemným úsměvem a pozdraví tě, jako byste se neviděli naposledy teprve před hodinou. Načež se jede na vlakové nádraží. Podél cesty občas ještě stojí obyvatelé kraje a nadšeně mávají ztmaveným sklům, ale většina populace už se vydala zpět do svých domovů, provázena těmi pár mírotvorci, kteří se na náměstí vyskytli. Na nádraží je samozřejmě přeplněno jako v úle. Kamery byly nápadně propašovány i sem, dorazili také fotografové a reportéři pro jakési kapitolské magazíny. Až do nástupu do vlaku vás provází blýskání fotoaparátů, výkřiky o pár slov pro ten a ten časopis, vrčení kamer a celkový zmatek. Zatímco Diana jen občas někomu zamává, ale jinak se zdá netečná, můžeš slyšet, jak se Aurelius po cestě hlasitě vybavuje s reportéry o posledním večírku v Kapitolu. “… jenže to nebyla pěna! Hahaha!“ Avaritia se lehce usměje, pokrčí rameny a jemně vás oba protlačí až do vlaku. “Rozhovory budou až později! Dočkej času, jako husa klasu!“ zavolá k reportérům, a dveře se za vámi zavřou. Vlak zapíská, vypustí oblak kouře a dá se do pohybu. Z města vyjíždíte docela pomalu, snad abyste si mohli naposledy pořádně prohlédnout svou domovinu, ale jakmile se zpoza budov dostává hlouběji do přírody, rozjíždí se ohromující rychlostí. Vnitřek je neuvěřitelně luxusní, jako by vám dával ochutnat pozlátka Kapitolu: podlaha je potažená ručně šitými koberci, obrovská, pečlivě vyleštěná okna poskytují výhled do krajiny, všude jsou rozestavěné stolky s malovanými vázami, křesílka a stříbrné podnosy s laskominami, u jedněch dveří dokonce stojí nízká knihovnička s časopisy. Vlak je rozdělený na několik vagónů, mezi které patří jakýsi obývací pokoj a jídelní vůz, a každý z vás dostává vlastní pokoj s koupelnou a televizí. Televize se vlastně vyskytuje v úplně každé z místností. Sice k tomu není příliš důvodů, protože splátci z vašeho kraje se ve vlaku pomalu ani neohřejí, načež zase vystupují v Kapitolu, ale i tak tu tudíž máte trilion věcí, kterými se můžete zabavit. Zatímco Aurelius stále popadá dech ze smíchu, který srdečně sdílel s reportéry, Diana se na vás mile usměje. “Ráda vás poznávám, oba dva. Letos je můj první trenérský ročník, tak…“ “… tak snad bude provázet Štěstěna i tebe!“ zakření se Aurelius. Max se zasměje, Diana udělá kyselý obličej. Avaritia vás následně všechny nažene do jídelního vozu, ať se najíte. Jelikož je něco po poledni, podává se oběd – stůl překypuje mísami kandovaného ovoce, masem opékaným na rožni, sýrovými jednohubkami, hustými horkými polévkami a pak zhruba dvaceti druhy nejrůznějších sladkostí. Max okamžitě přeskočí všechno normální jídlo a naloží si od každého druhu jeden – cheesecake, jahody v čokoládě, větrník s jablky… V podstatě všechno, co je sladké. Mnoho z těch druhů jsi ještě ani neviděla. “Do Kapitolu dorazíme za čtyři hodiny,“ informuje vás Avaritia s potěšeným úsměvem, “takže toho využijeme a najíme se, ne?“ Načež se rozhovor stočí k jídlu. “Ochutnejte pstruha, je politý jablečnou omáčkou a je naprosto vy-ni-ka-jí-cí!“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3 Ze soudní budovy vás oba vyzvedne auto, ve kterém už je pohodlně usazený Felix. Do druhého auta parkujícího za vámi, navlas stejného jako to vaše, právě nastupuje Gadget – celkově se při chůzi tak nějak klátí, jako by buď nedokázala ovládat všechny svoje končetiny, jako to dovedou normální lidé… nebo byla v jednom kuse sjetá. Nejspíš je v tom kus obojího, ale jak se to dá poznat, je zase otázka. Felix toho překvapivě moc nenamluví, jen se na vás docela mile usměje, načež si hledí svého. Načež se jede na vlakové nádraží. Podél cesty už prochází jen pár zbylých občanů kraje, kteří se ještě nestihli vrátit – ale těch je velmi poskrovnu a spíš vidíte mírotvorce. Na nádraží je samozřejmě přeplněno jako v úle. Kamery byly nápadně propašovány i sem, dorazili také fotografové a reportéři pro jakési kapitolské magazíny. Až do nástupu do vlaku vás provází blýskání fotoaparátů, výkřiky o pár slov pro ten a ten časopis, vrčení kamer a celkový zmatek. Několik lidí křičí, že chce další záběr dobrovolníka. Felix mává davům, občas jednomu z vás stiskne ruku a vítězně ji zdvihne do vzduchu ve stylu koukejte-co-mám. Gadget si jednoduše zakrývá obličej předloktím a rve se do vlaku, jako by jí šlo o život. Felix vás pak ještě jednou předvede fotografům, načež za vámi zabouchne dveře. Vlak zapíská, vypustí oblak kouře a dá se do pohybu. Z města vyjíždíte docela pomalu, snad abyste si mohli naposledy pořádně prohlédnout svou domovinu, ale jakmile se zpoza budov dostává hlouběji do přírody, rozjíždí se ohromující rychlostí. Vnitřek je neuvěřitelně luxusní, jako by vám dával ochutnat pozlátka Kapitolu: podlaha je potažená ručně šitými koberci, obrovská, pečlivě vyleštěná okna poskytují výhled do krajiny, všude jsou rozestavěné stolky s malovanými vázami, křesílka a stříbrné podnosy s laskominami, u jedněch dveří dokonce stojí nízká knihovnička s časopisy. Vlak je rozdělený na několik vagónů, mezi které patří jakýsi obývací pokoj a jídelní vůz, a každý z vás dostává vlastní pokoj s koupelnou a televizí. Televize se vlastně vyskytuje v úplně každé z místností. Sice k tomu není příliš důvodů, protože splátci z vašeho kraje se ve vlaku pomalu ani neohřejí, načež zase vystupují v Kapitolu, ale i tak tu tudíž máte trilion věcí, kterými se můžete zabavit. “Přehráváš to,“ zavrčí Gadget, ale překvapivě ne směrem k vám, ale k Felixovi, jakmile se zavřou dveře. Váš doprovod jako by ze sebe náhle otřepal všechnu tu naivní kapitolskou radost: jeho tělo ztratí tu kočičí pružnost a napůl se shrbí, maniakálně šťastný výraz se změní v naprosto normální neutrál. Pokrčí rameny a mimoděk vám přitom pokyne, ať si stoupnete dál ode dveří a nabídnete si něco k jídlu. “Vyvedl mě z míry. Jak jsem mohl tušit, že tu budeme mít v chudém kraji dobrovol-“ “Blbce, chceš snad říct! Kterej kretén by se přihlásil dobrovolně, nepochopím, co budu živá!“ přeruší ho vaše trenérka a střelí podrážděným pohledem po Waferovi. “Zajímalo by mě, jestli si fakt myslí, že Hunger Games jsou nějaký podělaný ‚hry‘!“ Felix si unaveně promne spánky, svleče si modré sako a pečlivě složené ho přehodí přes opěrku křesla. “To je jeho věc, Gadget. Nerýpej do toho.“ Otočí se k vám dvěma. “V jídelně se podává oběd. Vy oba vypadáte, že byste potřebovali něco sníst, tak si poslužte. Hned za vámi přijdeme, jen tu s Gadget… něco probereme.“ Pak vás doslova vystrká ven do jídelního vozu. Když se zavřou dveře, můžete slyšet tlumené dohadování za nimi. Stůl před vámi pak přetéká delikatesami – sýrovými jednohubkami, dorty, opečenými rybami i masem, kandovaným ovocem, vším možným. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4 Ze soudní budovy vás oba vyzvedne auto, ve kterém už je usazená Lareen. Do druhého auta parkujícího za vámi, navlas stejného jako to vaše, právě nastupují Rivershore a Sean, který se neobratně snaží uvolnit upjatou košili. Ačkoli to posazení nebylo příliš vidět, Rivershore je vlastně na dívku dost vysoká, ale přesto vypadá vedle velkého Seana nesmírně křehká. Načež se jede na vlakové nádraží. Podél cesty občas ještě stojí obyvatelé kraje a mávají ztmaveným sklům, napůl šťastně, napůl úlevně, ale většina populace už se vydala zpět do svých domovů, provázena těmi pár mírotvorci, kteří se na náměstí vyskytli. Na nádraží je samozřejmě přeplněno jako v úle. Kamery byly nápadně propašovány i sem, dorazili také fotografové a reportéři pro jakési kapitolské magazíny. Až do nástupu do vlaku vás provází blýskání fotoaparátů, výkřiky o pár slov pro ten a ten časopis, vrčení kamer a celkový zmatek. Sean si mlčenlivě proráží cestu skrz, Rivershore vedle něj nasazuje příjemný výraz a dokonce jednou obejme Duncana pro fotku. Lareen kolem vás šťastně poskakuje a snaží se vás nastavit do správných úhlů. Jako by to nebralo konce, než nastoupíte do vlaku. Vlak zapíská, vypustí oblak kouře a dá se do pohybu. Z města vyjíždíte docela pomalu, snad abyste si mohli naposledy pořádně prohlédnout svou domovinu, ale jakmile se zpoza budov dostává hlouběji do přírody, rozjíždí se ohromující rychlostí. Vnitřek je neuvěřitelně luxusní, jako by vám dával ochutnat pozlátka Kapitolu: podlaha je potažená ručně šitými koberci, obrovská, pečlivě vyleštěná okna poskytují výhled do krajiny, všude jsou rozestavěné stolky s malovanými vázami, křesílka a stříbrné podnosy s laskominami, u jedněch dveří dokonce stojí nízká knihovnička s časopisy. Vlak je rozdělený na několik vagónů, mezi které patří jakýsi obývací pokoj a jídelní vůz, a každý z vás dostává vlastní pokoj s koupelnou a televizí. Televize se vlastně vyskytuje v úplně každé z místností. Sice k tomu není příliš důvodů, protože splátci z vašeho kraje sice žijí o něco dál od Kapitolu, ale stále jim cesta netrvá dlouho, ale i tak tu tudíž máte trilion věcí, kterými se můžete zabavit. Lareen tě vezme za ruce a ze srdce se usmívá. “Tolik vám to oběma přeju!“ prohlásí šťastně, aniž by si uvědomovala, co vám to vlastně říká: že se jí náramně líbí, jak vás oba posílají na smrt. Duncan se zatváří trochu zaraženě, ale řekne jen: “Díky.“ Sean si pohoršeně odfrkne a přejde k oknu, ze kterého upřeně zírá ven. Váš doprovod jako by si toho ani nevšiml. Rivershore postává u dveří do jídelny a štíhlé paže má složené na prsou. Pozoruje vás velkýma očima, které jako by neustále hodnotily. “Pojedeme nějakých pár hodin, než dorazíme do Kapitolu. Jestli chcete, můžeme si vzít oběd k televizi a shlédnout zbylé záznamy z krajů. Sice ještě nejsou všechny, ale zbytek si můžeme prohlédnout v Kapitolu…“ “To ne! Všechno popořádku! Nemůžeme přece míchat dvě tak úžasné věci najednou!“ Lareen prudce zavrtí hlavou, až se jí květinová paruka, která dělá čest jejímu příjmení Flowers, nakloní na stranu. S precizností si ji opět urovná, přejde ke dveřím do jídelny, a otevře je pro vás. Duncan na tebe vrhne zmatený pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 8 Čekám na rozloučení s rodinami! Ze soudní budovy vás oba vyzvedne auto, ve kterém už je usazená Bonita, jež se prohlíží v ručním zrcátku. Do druhého auta parkujícího za vámi, navlas stejného jako to vaše, právě nastupuje Cotton, která se kolem sebe rozhlíží jako šelma na lovu. Když se její oči střetnou s tvými, pobaveně se v nich zablýskne. Dokonce na tebe a Threada zamává konečky prstů, než si sedne na své sedadlo. Načež se jede na vlakové nádraží. Podél cesty nestojí jediný strom ani zbylý divák, jen několik mírotvorců přechází tam a zpět a kontroluje, zda se už všichni navrátili do původních životů. Na nádraží je samozřejmě přeplněno jako v úle. Kamery byly nápadně propašovány i sem, dorazili také fotografové a reportéři pro jakési kapitolské magazíny. Až do nástupu do vlaku vás provází blýskání fotoaparátů, výkřiky o pár slov pro ten a ten časopis, vrčení kamer a celkový zmatek. Fakt, že tví sourozenci kdysi padli v aréně, už si asi nikdo nepamatuje, nebo si ještě nikdo nestihl udělat správné konexe v hlavě, a tak senzaci způsobuje spíš Cotton, která mezi reportéry prochází jako lovec senzací. Oba z vás splátců drží kolem ramen, culí se do objektivů jako pravá hvězdička a kormidluje vás k vlaku. Bonita se přitom směje na celé kolo. Thread sebou nervózně cukne, kdykoli se ozve cvaknutí fotoaparátu – což je vlastně pořád. Do vlaku vás musí nakonec nacpat Bonita, protože Cotton se ze středu pozornosti jaksi… nechce. Vlak zapíská, vypustí oblak kouře a dá se do pohybu. Z města vyjíždíte docela pomalu, snad abyste si mohli naposledy pořádně prohlédnout svou domovinu, ale jakmile se zpoza budov dostává hlouběji do přírody, rozjíždí se ohromující rychlostí. Vnitřek je neuvěřitelně luxusní, jako by vám dával ochutnat pozlátka Kapitolu: podlaha je potažená ručně šitými koberci, obrovská, pečlivě vyleštěná okna poskytují výhled do krajiny, všude jsou rozestavěné stolky s malovanými vázami, křesílka a stříbrné podnosy s laskominami, u jedněch dveří dokonce stojí nízká knihovnička s časopisy. Vlak je rozdělený na několik vagónů, mezi které patří jakýsi obývací pokoj a jídelní vůz, a každý z vás dostává vlastní pokoj s koupelnou a televizí. Televize se vlastně vyskytuje v úplně každé z místností. Jelikož osmý kraj je od Kapitolu dosti vzdálený, splátci nikdy nedoráží dříve než druhý den – a tak máte pro sebe celý večer. Cotton si slastně povzdechne a natáhne se jak široká tak dlouhá do křesla. Z mísy před sebou se začne krmit čímsi maličkým a černým, co jí zdá se nesmírně chutná. “Šťastné Hunger Games,“ protáhne potměšile. “Letos to jeden z vás koukejte vyhrát!“ “Doufám, že si tenhle vlak užijete. Tohle všechno bylo vytvořeno jen pro vás, představte si to! Ten luxus Kapitolu můžete mít už teď jen pro sebe!“ Bonita pak švitoří dál, ale všechno je to tak nějak na stejné brdo. Švitoří pak ještě dlouhou dobu. Odcházíte do jídelního vozu, aby vás nakrmili čímsi mezi pozdním obědem a svačinou před večeří – kromě sýrových jednohubek jsou tu mísy kandovaného ovoce, pražené ryby, desítky různých druhů moučníků a další. Cotton si z druhého vozu přinesla tu mísu černých věcí. Bonita neustále něco drmolí. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10 Ze soudní budovy vás oba vyzvedne auto, ve kterém už je usazen Florence, který se během poslední hodiny stihl převléknout do nového obleku, tentokrát v jasně zelené. Do druhého auta parkujícího za vámi, navlas stejného jako to vaše, právě nastupují Bee a Lariat. Oba jsou dost bledí, a dokonce se zdá, že Lariat drží Bee za ruku, ale z takového úhlu je to těžko říct. Bee v jednom okamžiku otočí hlavu směrem k vám a věnuje vám upřímný úsměv. Načež se jede na vlakové nádraží. Podél cesty už nikdo nestojí, jen někteří obyvatelé procházejí po ulicích do svých domovů, pronásledováni mírotvorci. Na nádraží je samozřejmě přeplněno jako v úle. Kamery byly nápadně propašovány i sem, dorazili také fotografové a reportéři pro jakési kapitolské magazíny. Až do nástupu do vlaku vás provází blýskání fotoaparátů, výkřiky o pár slov pro ten a ten časopis, vrčení kamer a celkový zmatek. Lariat mezi reportéry prochází se sklopenou hlavou, občas ze sebe vymáčkne malý úsměv, ale jeho hlavním cílem je vlak. Bee se už zdá zkušenější v ohledu, jak se chovat, a tak přátelsky mává a občas jednomu z vás varovně stiskne ruku, když vám někdo málem šlápne na nohu. Florence posílá vzdušné polibky, a než za vámi zabouchne dveře, udělá malé pukrle, drže přitom šosy svého saka. Vlak zapíská, vypustí oblak kouře a dá se do pohybu. Z města vyjíždíte docela pomalu, snad abyste si mohli naposledy pořádně prohlédnout svou domovinu, ale jakmile se zpoza budov dostává hlouběji do přírody, rozjíždí se ohromující rychlostí. Vnitřek je neuvěřitelně luxusní, jako by vám dával ochutnat pozlátka Kapitolu: podlaha je potažená ručně šitými koberci, obrovská, pečlivě vyleštěná okna poskytují výhled do krajiny, všude jsou rozestavěné stolky s malovanými vázami, křesílka a stříbrné podnosy s laskominami, u jedněch dveří dokonce stojí nízká knihovnička s časopisy. Vlak je rozdělený na několik vagónů, mezi které patří jakýsi obývací pokoj a jídelní vůz, a každý z vás dostává vlastní pokoj s koupelnou a televizí. Televize se vlastně vyskytuje v úplně každé z místností. Jelikož desátý kraj je od Kapitolu dosti vzdálený, splátci nikdy nedoráží dříve než druhý den – a tak máte pro sebe celý večer a téměř zbytek dalšího dne k tomu. Florence si vás potěšeně prohlíží. “To by šlo, drahouškové. Příště se víc usmívejte!“ Otočí se k vašim trenérům: “A to platí speciálně pro tebe, Lariate. Tváříš se, jako bys snědl kyselou okurku!“ Poslední větu Florence skoro zakňourá. Lariat a Bee nečinně postávají vedle něj a příliš se nemají k tomu, aby něco dodali. Nakonec se na vás Bee znovu konejšivě usměje ve snaze vás ujistit, že: “To bude dobrý. Máte hlad?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11 Ze soudní budovy vás oba vyzvedne auto, ve kterém už je usazen Alfie; když se podíváš na Tobianu, zdá se, že plakala. Do druhého auta parkujícího za vámi, navlas stejného jako to vaše, právě nastupují Root a Berry. Pravděpodobně strávili poslední hodinu spolu, a po celou dobu, co nastupují, si tiše povídají mezi sebou. Root se musí ke své loňské svěřenkyni nezvykle sklánět – ve srovnání s ním je přes dvě hlavy nižší. Načež se jede na vlakové nádraží. Podél cesty už nikdo nestojí, jen někteří obyvatelé procházejí po ulicích do svých domovů, pronásledováni mírotvorci. Na nádraží je samozřejmě přeplněno jako v úle. Kamery byly nápadně propašovány i sem, dorazili také fotografové a reportéři pro jakési kapitolské magazíny. Až do nástupu do vlaku vás provází blýskání fotoaparátů, výkřiky o pár slov pro ten a ten časopis, vrčení kamer a celkový zmatek. Root si se stoickým davem klestí cestu pomocí svých širokých ramen, Berry za ním tiše cupitá. Alfie se mezi davy zdržuje dlouho: mává, povzbuzuje, poplácává vás po ramenou, a obecně se chová jako miláček médií. Jelikož se nemá nijak k nástupu do vlaku, Root jej nakonec musí téměř násilím zavléct dovnitř. Vlak zapíská, vypustí oblak kouře a dá se do pohybu. Z města vyjíždíte docela pomalu, snad abyste si mohli naposledy pořádně prohlédnout svou domovinu, ale jakmile se zpoza budov dostává hlouběji do přírody, rozjíždí se ohromující rychlostí. Vnitřek je neuvěřitelně luxusní, jako by vám dával ochutnat pozlátka Kapitolu: podlaha je potažená ručně šitými koberci, obrovská, pečlivě vyleštěná okna poskytují výhled do krajiny, všude jsou rozestavěné stolky s malovanými vázami, křesílka a stříbrné podnosy s laskominami, u jedněch dveří dokonce stojí nízká knihovnička s časopisy. Vlak je rozdělený na několik vagónů, mezi které patří jakýsi obývací pokoj a jídelní vůz, a každý z vás dostává vlastní pokoj s koupelnou a televizí. Televize se vlastně vyskytuje v úplně každé z místností. Jelikož jedenáctý kraj je od Kapitolu dosti vzdálený, splátci nikdy nedoráží dříve než druhý den i přes rychlost vlaku – a tak máte pro sebe celý večer a téměř zbytek dalšího dne k tomu. “Tak!“ Alfie si potěšeně zamne ruce. “Tohle šlo dobře.“ Jako by si teprve teď uvědomil, že tu stojíte, se na vás obrátí. “Oběd se bude podávat za hodinu. Mezitím se můžete ve svých pokojích umýt a převléknout do něčeho… kvalitnějšího. Pak můžeme vést dialogy!“ S lehce nakrčeným nosem si vás dva prohlédne a zhodnotí pohledem. Berry po něm loupne očima, pak vezme kolem ramen drobnou Tobianu, které se opět začíná třást brada. “Já… Tobi doprovodím. Ukážu jí vagóny a tak, dobře?“ Root si jen založí ruce na prsou. “Uvidíme se na obědě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Ne s velkou potěchou si sedám do auta k Lareen, toužebně se podívám k druhému, kde se nacházejí naši trenéři. Nedá se nic dělat a tak nasedám a jsem ráda, že dovnitř není vidět a já se mohu tvářit znechuceně jak chci. Zastavíme na nádraží, kolem je spousta lidí a hlavně novinářů. Chci to mít rychle a úspěšně za sebou. V autě se párkrát zhluboka nadechnu a už jsem vytlačována ven. Snažím se zapůsobit na okolí milou tváří, když mě někdo požádá o pózování na fotografii, ochotně tak učiním. Konečně jsme se dostali do vlaku a já nahlas vydechnu. Lareen mě chytí za ruce a já zděšeně ucouvnu a vytrhnu se jí. “Tolik vám to oběma přeju!“ "Tak si to s námi vyměň, mile ráda ti svoje místo přenechám." Já vím, že ona nevtipkovala a myslela to upřímně a smrtelně vážně. Moje odpověď je rázná a chladná. Můj spoluslátce jí za to poděkuje, tak asi on bude z nás ten milý, ono řekněme si půjde mu to více. “Pojedeme nějakých pár hodin, než dorazíme do Kapitolu. Jestli chcete, můžeme si vzít oběd k televizi a shlédnout zbylé záznamy z krajů. Sice ještě nejsou všechny, ale zbytek si můžeme prohlédnout v Kapitolu…“ Navrhne Rivershore a já než stačím cokoliv říct, vloží se dotoho naše okouzlující Lareen. “To ne! Všechno popořádku! Nemůžeme přece míchat dvě tak úžasné věci najednou!“ Ona fakt něco požila něco čím je tak happy, a já myslela že to berou jen lidi ze šestého kraje. Chci to taky hlavně na rozhovory s moderátorem. Duncan na mě vrhne vyděšený výraz, tak fajn já promluvím. Nasadím ten nejmilejší a nejpřátelštější výraz jaký v tuhle chvíli dokážu. "Ale přeci když je namícháme vznikne něco tak úžasného a nezapomenutelného... To si nemůžeme nechat ujít." Neubráním se krátkému úsměvu. "Jdeme tedy na ty záznamy?" Zpátky je můj neutrální výraz, moje otázka směřuje na trenéry a Duncana na Lareen už neberu ohledy. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: vlak Lareen po tobě vrhne zmatený pohled. Jako bys mohla téměř slyšet ozubená kolečka šramotící jí v hlavě, tak moc se tvůj doprovod snaží porozumět tomu, že když smícháš dvě věci, nemusí to být nutně patlanice. “Ale co když se to zkazí?“ pípne nakonec po dlouhé odmlce. “Ach jo.“ Vidíš Rivershore, jak si unaveně přejíždí rukou po obličeji. “Tak se běž klidně najíst sama. Nebo já nevím, co chceš dělat. Nejsme svázaný za nohy, víš,“ odříkává tónem, jako by mluvila s malým dítětem. Lareen na ni poulí velké oči. Sean neříká nic, jen se otočí od okna a měří se debatu zkoumavým pohledem. “Já si tohle ujít nenechám! Žně jsou moje oblíbená část! Tak dobře, já nám přinesu něco na zub,“ řekne nakonec poražená Lareen, a odtančí do jídelny pro to něco na zub. Rivershore znovu vzdychne. “A takhle je to pořád. Jak malej harant.“ Ukáže vám rukou, ať se posadíte do křesla, a sama se usadí na opěrku – Duncan se natáhne pro jablko a Sean pustí televizi. Sledujete zatím přenos z prvního a druhého kraje, poté svého vlastního, pátého, jedenáctého a dvanáctého (viz příspěvky). Pořadí přenosu se rok od roku mění, pravděpodobně proto, aby si každý kraj přišel na své s celodenní přípravou. Žně Distriktu 5 se konají na náměstí obklopeném budovami postavenými nízce, aby se nepletly do cesty elektrickému vedení. V některých záběrech kamery můžete v dálce zahlédnout stožáry vysokého napětí křižující krajinu, pospojované černými dráty. Doprovod kraje, Namyria Credo, přicupitá na pódium celá ve fialovém: latexu, třpytivých botách i vlasech, a samozřejmě pronese ono známé „dámy první“. Z mísy papírků vylosuje splátkyni jménem Katie Edison, nijak zvlášť zajímavou, zhruba patnáctiletou dívku – a dvanáctiletého chlapce jménem Jordan Tesla. Jeho matku musí při hledání dobrovolníku odvést mírotvorci, protože dostává hysterický záchvat. Poslední distrikt, dvanáctý kraj, je početně malý a celkově nejchudší, takže ani všudypřítomné kamery a vycíděné náměstí nemohou zakrýt chudobu, která páchne z každého rohu. Eriolanus, letošní trenér z Kapitolu, sedí na židli se zády vyrovnanými jako pravítko, a přísným pohledem si měří všechny potenciální splátce. Na pódium pak vtančí doprovod Jewel Quinne, ne o moc starší než samotné děti, celá v červeném, s výrazně dlouhými rudými drápy. Vylosuje dívku Lavender Dále, zhruba sedmnácti či osmnáctiletou, s bystrým pohledem, ale vystrašeným výrazem, a chlapce Ruperta Abercrombieho zhruba ve stejném věku, který se nahoru vyškrábe ztuhlý jako malta. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Při jízdě autem jaksi neodolám, pohladím svému spolusplátci spokojeně stehno, načež si beze slova opřu hlavu o jeho rameno. Užívám si svou chvilku slávy, svůj vlastní splněný sen. Toto auto mě přeci veze na vlak. Vlak, který mne odveze do Kapitolu. Městě, o kterém jsem si mohla nechat ostatně doposud jen zdát, zatímco jsem po večerech hleděla jeho směrem. Ona ostatně tato cesta netrvá dlouho. Záhy vystupujeme na nádraží jak my, tak naši uhihňaní trenéři. Pokud jsem si předchozí tichou jízdu automobilem užívala - tak si nejsem jistá, jak popsat ten skvostný pocit, který zažívám nyní. Všude plno fotoaparátů, reportéři, toužící po každém slově, které pronesu, po každičkém záběru. S úsměvem, bez něj... připadám si jako hvězda dne. Pal to čert, že takových hvězd je dalších dvacet tři - a to nepočítám trenéry. Nyní, alespoň v mé vlastní hlavě, jde přeci o mě! Jen a jen o mě! Také proto na každý požadavek o fotografii odpovídám se sladce pyšným úsměvem drobných růžových rtů "ano!" popřípadě "ale jistě!" Nakonec jsme přeci jen zahnáni do vlaku. Poslední úsměv, zamávání - a pak za námi zacvaknou dveře. S neskrývanou sebepýchou si prohlížím interiér vlaku. Moc se mi líbí - ostatně jako vše, co je z Kapitolu. Je elegantní, výborně zařízený. Strohé linie jsou doplněny o drobná, ale výrazná pozlátka, vše jako by dýchalo luxusem. “V Kapitolu budeme za dvě hodiny. Radím vám se mezitím opláchnout a snad i upravit, to loučení vám na kráse nepřidalo. Za deset minut se bude v jídelním voze podávat oběd, koukejte se objevit. Budu tam na vás s vašimi trenéry čekat – pokud si chcete o něčem promluvit, teď máte možnost.“ Myslím, že budeme mít dost času během těch dvou dnů, kdy budeme čekat na socky, pomyslím si, ale v odpověď jen přikývnu. Nebudu, snad ani v myšlenkách dodávat, že jí losování taky zrovna neudělalo nový stajling. “Takže ještě jednou, jak že se jmenujete vy dva?“ "Jsem Safíra. Astoriánová. Nyní mne omluvte." Jak řekla Silvae - jdu se holt přemalovat. A, vzhledem k tomu, že objevím šatní skříň plnou oblečení, které mi sedí - TAKY PŘEVLÉCT! Zvolím si tedy černé šaty a upravím si líčení očí. A přidám pudru. A ještě trochu, aby se neřeklo. Když se pak vracím do jídelního vagonu, kývnu na jíž přítomné. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: vlak Když vstoupíš do jídelny, Diamond tam ještě není – ale Silvae, Wonder i Amethysta už sedí u stolu. Wonder si jednoduše čte nějaký kapitolský magazín s tučnými titulky, Amethysta se právě s mravenčí pílí přehrabuje v misce salátu a vyhazuje z něj řepu nalevo napravo. “Který pitomec může dát řepu do salátu… vždyť se to vůbec nedá…“ mumlá si přitom pro sebe. “Ach, tady jsi.“ Silvae si tě zkoumavým pohledem prohlédne od hlavy k patě. “Pěkné šaty,“ zhodnotí tě. “Sluší ti to.“ Amethysta zvedne hlavu od salátu. Jak jistě víš, navrhuje svou vlastní módu a některé její kolekce se občas promítnou na módních přehlídkách. Právě v tuhle chvíli se ovšem netváří jako uhihňaná slepice, ale vypadá vlastně docela seriózně. Taky to ale taky dost dobře může být způsobem, jakým má právě vykreslené obočí. “Tohle určitě pár potenciálních sponzorů zaujme. Unikátní vzhled je vždycky plus. A nedávej si salát, je tam řepa.“ I Wonder k tobě zvedne oči, načež s lehkým úsměvem prohlásí: “Moc dlouhý, Safi. Kratší by nebyly?“ Zazubí se. “Ale ticho, ty módě taky rozumíš jak koza petrželi.“ “No dovol, já jsem byl náhodou zvolený nejlíp oblékaným splátcem roku!“ “Stejně vypadáš líp bez-“ “To by myslím stačilo,“ okřikne je Silvae. “Ale tvoje trenérka má pravdu, vy oba s Diamondem vypadáte dobře. Otázkou je, jak se hodláte předvést sponzorům.“ Můžeš si všimnout, že ona sama se jídla ani nedotkla. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Čekání na mírotvorce v místnosti, kde jsem se loučil s rodiči je nekonečné. Potom co se otevřou dveře bych byl radši, kdybych si mohl ještě nějakou chvíli počkat. Začínám si všímat, že jakmile na nás nemíří kamery, chovají se k nám stejně jako k dobytku, který jde právě na porážku. Nebýt posledních slov mých přátel tak se tu asi složím a nikam nejdu. Musím vypadat aspoň trochu normálně. Do úsměvu mi moc není, ale připadám si aspoň trochu vyrovnaný s faktem, že za pár dní zemřu. Musím si užít života, jak to jenom půjde. Mírotvorci nás odvedou k automobilu, kterým jsem nikdy v životě nejel. Za jiných okolností bych si jízdu užíval a vyptával se na všechny věci okolo, ale teď na to není moc dobrá chvíle. Krátce se podívám kolem sebe a všimnu si našich trenérů. Ten co bude trénovat nejspíš mě vypadá, jak kdyby vylosovali právě jeho. Ta holka se na nás dokonce usměje, což mi dodá aspoň trochu naděje na lepší dny. Cestou se koukám z okýnka a snažím si zapamatovat co nejvíc z našeho kraje. Vlak jsem viděl tak maximálně v televizi. Je větší než jsem myslel. Z všudypřítomného blýskání fotoaparátů a všemožných dotazů se mi zamotá hlava. Musím vypadat docela zmateně, radši se na náš záznam ani koukat nebudu. Jsem rád, že nás odvedou do vlaku, kde už nikdo neotravuje. Luxus tohoto dopravního prostředku je neuvěřitelný. Je tu všechno co v našem kraji chybí. Několikrát se přistihnu jak na nějakou z věcí sáhnu, ale hned toho nechám a následuju naše průvodce. Florence nám vyloženě nevynadá, ale úplně nadšená taky neni. Nemám moc co bych jí na to řekl. Ona se naštěstí otočí na naše trenéry a moc je nešetří. Lariate bude nejspíš hodně přátelská. Kývnu na její dotaz a podívám se na Betty. "Něco bych snědl." Zamumlám, že mi skoro neni rozumět. Necítím se v téhle společnosti dobře. Evidentně tu jsem nejmladší a to mi na jistotě taky moc nepřidá. Dodatek k 10. kraji: Pokud jsi sledovala alespoň minimálně dění v osadě, musela jsi mě zaregistrovat ať už z vyprávění nebo jsi to přímo viděla. Před pár měsíci mě mírotvorci chytli s mrtvou slepicí v ruce a na náměstí mě nechali zbičovat do bezvědomí. Několika lidem se to nelíbilo vzhledem k mému věku, ale všichni víme jak by to dopadlo kdyby někdo projevil nesouhlasný postoj. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Celú cestu autom aj pri prebíjaní davom sa snažím držať svoje emócie na uzde. Aj keď to vo mne lomcuje, snažím sa na vonok vyzerať veľmi flegmaticky. Keď ma Alfie chce na stanici potľapkať po ramenách len sa odtiahnem a pokračujem ďalej do vlaku. Vôbec nemám chuť ani silu na nejaké interview pre Kapitol. Vleziem do vlaku a nikoho si nevšímam, snáď len môjho trénera. Zaujímalo by ma, ako to dokázal vyhrať. Samozrejme, postavu na to má, aby niekoho ubil na smrť aj holými rukami, ale predsa 23 ľudí je 23 ľudí. Okolo Alfieho prechádzam po vlaku z obrovskou nevôľou. Všetko čo je na ňom Kapitolské neznášam. Keď mi niečo rozpráva tvárim sa akoby som sa pozeral len na kopu maštaľného hnoja, ktorú používame na poliach. Pri výzve na obed odíde Tobiana spolu s trénerkou do iného vagóna. Teraz sa mi konečne naskytne šanca na rozhovor s trénerom. Zdravím vás Root, veľmi vás obdivujem. Ja viem, že nie je práve dva krát príjemné o tom rozprávať, ale ako ste preboha dokázal vyhrať. A čo je pre mňa ešte dôležitejšie: Ako ste dokázal zabiť človeka. To je asi jediná vec, ktorú si nedokážem pri svojom pobyte v aréne zatiaľ predstaviť. Iné je zabiť dobytok, vtáka, či skácať strom. Zabiť človeka si nedokážem predstaviť. A ak sa mám vrátiť živý tak budem musieť zabiť nejedného. No ja nedokážem ovládať žiadnu zbraň. Snáď okrem sekery, ale aj tú používam len na drevo. Ako sa to dá prežiť bez schopností bojovať so zbraňou? Dúfam, že nie som moc otravný. Trocha sa zarazím, pretože si pripadám, ako malé dievčatko v hračkárstve pri bábikách. Rozprávam strašne roztržito a asi aj nesúvislo. Spamätám sa, lebo pred trénerom som chcel vyzerať tvrdo. Tak len dodám na záver. Asi tak, čo by ste mi mohol poradiť? |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Je dobré vědět, že má trenérka má dobrý vkus. Jak jsem to poznala? Snadno. Z toho, že pochválila můj vzhled a výběr oblečení, přeci! Na její komplimenty odpovídám jen spokojeným úsměvem a tichým "děkuju." Na její doporučení ohledně salátu jen pokývám hlavou. Toliko k dobrým trenérským radám, které nám mají zachránit život! "Nedávej si salát, je v něm řepa." Jen tak mezi námi, mi řepa nevadí. Asi. Doma jsme ji snad nikdy k ničemu nedělali... a v restauraci jsem si ji taky snad nikdy nedala. Řepný problém dnešního dne řeší až Diamondův trenér, který si mne dobírá kvůli délce mých šatů. Než stihnu odpovědět, rozhoří se na téma mého oblečení divoká debata, kterou utne až Silvae. “Ale tvoje trenérka má pravdu, vy oba s Diamondem vypadáte dobře. Otázkou je, jak se hodláte předvést sponzorům,“ "Chtěla bych je zaujmout reprezentativním vzhledem, který se pojí se schopnostmi, které díky soukromým trenérům a možnostem našeho kraje mám. Příjemným vystupováním, láskou ke Kapitolu a všemu, co s ním souvisí. Parfémy mé matky jsou také prý v Kapitolu poměrně žádané, tak je možné, že si lidé vybaví i její jméno," odpovídám na dotaz zamyšleně, zatímco si vezmu na talířek jeden drobný, smetanový dortík, ozdobený nepoměrně velkou marcipánovou růží. "A co se týče délky šatů," otočím se k Wonderovi s úsměvem, "Jedny kratší tam byly, ale nemohla jsem se rozhodnout, zda se jedná o příliš krátké šaty nebo příliš dlouhou halenku..." |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Vlak: Distrikt 3 Usadím se na pohodlnou sedačku hned vedle Felixe a vypadám přitom tak uvolněně, jako kdybych tohle dělal už roky. Jako kdybych se vozil autem každý den a nepotřeboval se tak podivovat, jak jsou tyhle stroje zvláštní. A přitom jsem tak maximálně viděl nějaký ten motor, nikdy ne v konečnou fázi, obalenou vším tím kovem a bůhví čím dalším. Koutkem oka přitom zachytím pohyb naší zrzavé trenérky, jejíž končetiny zrovna dvakrát sesynchronizované nejsou, což mě na chvíli donutí zavzpomínat na svou práci, kterou jsem měl tak rád. Ovšem na čas tak kratičký, že se ani nestihnu cítit provinile. Jestli byla takovým způsobem retardovaná už od přírody, nebo s ní teprve výhra, moc peněz a drogy nehezkým způsobem zamávaly, to byla otázka. Začínal jsem však mít pocit, že Gadget nebude trenérkou snů, po které by každý toužil. Zachmuřeně se na ni přitom zamračím, otevřeně tak ostatním dávajíc najevo své obavy, které zaplnily mou mysl v okamžiku, kdy sebou málem plácla na zem. K mému obrovskému překvapení se na nás Felix jenom mile pousměje a mlčí… Je zticha… Nemlátí klapačkou… Nesnaží se na nás cukříkovat… Jako kdyby ho můj nástup do auta dostal do druhotné vlny šoku, která mu opět přeměnila jazyk na kus dřeva. Nakonec však uznám, že tohle mi ke škodě rozhodně není, ani trochu ne. Když z auta – té podivní krabice postavené ze šrotu; vystupujeme, tvářím se klidně a naprosto vyrovnaně. Stejně jako kdyby tohle byl každodenní šálek kávy, kterou jsem nikdy předtím neměl a vlastně ani nevím, jak přesně vypadá. Všude se to přitom hemžilo foťáky s těly, zářivýma očima třímajícíma v rukách mikrofon a obrovskými kamerami. Kdybych se nepřihlásil dobrovolně a na všechno tohle bych se dlouhé dny psychicky nepřipravoval, pravděpodobně bych teď valil oči jako vystrašené kotě. Otevření dveří pravděpodobně znamenalo startovací signál, díky kterému se jako na povel začne všude kolem s ohlušujícím cvakáním blýskat, až z toho jednomu přebíhaly mžitky před očima. Ani tahle náhlá bombardace mě však nepřekvapí, tedy minimálně se tak tvářím. Jakmile uslyším, že se několik z nich rve dopředu jenom kvůli fotce dobrovolníka – tedy mně, koutky úst mi samovolně vzlétnou vzhůru v potěšeném gestu. Všechno vychází tak, jak jsem si naplánoval, možná ještě mnohem lépe. Kdybych mohl, radostně bych si zatleskal jako malé dítě, kterému se na pískovišti povede bábovička. Sem tam zamávám do nějaké té kamery, někdy zase věnuji úsměv pouze tomu a tomu fotografovi, jindy se naopak podívám na Cyber a věnuji pouze její osobě povzbudivý úsměv. Ovšem očividně, děvče jako byla ona, nějakou tu odvahu od galantního mladého muže nepotřebovalo. Všimnu si v tom rachotu i Gadget, která prostě prosviští vším tím shonem s hlavou ukrytou pod jednou ze svých paží, která připomínala spíše párátko. V mé hlavě to přitom zanechá neklid. Dost pochybuji o tom, že takový člověk by mohl být v Kapitolu oblíbený a v tom případě padá nehezké světlo i na nás. Na mě. Když se naposledy předvádíme fotografům, hrdě zvednu bradu, narovnám se v zádech a s jemným úsměvem na rtech zírám do všech těch blesků, které mě svou bělotou naprosto oslepily. Pak už se nacházím ve vlaku, který se po zaklapnutí dveří za našimi zády okamžitě rozjíždí. Uvědomuji si přitom, že je to možná naposledy, co distrikt tři vidím, ale snažím se takové myšlenky raději zahnat a jsem raději za rychlé tempo, které vlak po vyjetí ze sítě budov nasadí. Zaměřím se raději na vybavení vlaku, které z každé pídě tohohle prostředí křičí ‚nechutný luxus‘ a který po nějaký ten čas před jatkami budu moct využívat. Ručně tkané koberce, které jsou už na pohled heboučké, spousta nábytku jistě z toho nejlepšího dřeva a vázy, přičemž cena jedné jediné by mou rodinu určitě uživila minimálně měsíc. Než se stihnu do interiéru zahledět nějak více, z úst naší trenérky vyleze jakési vrčení naředěné nějakým tím slovem. Bylo to poprvé, co jsem ji slyšel a popravdě jestli bude jako rozháraná fena vrčet i na naše možné sponzory, pravděpodobně nejednoho odradí. Zírám přitom na Felixe, který se z Kapilana, šťastného až za hrob mění na nějakého neutrálně vypadajícího muže. Kdyby nebyl oblepen tou homosexuální atmosférou a ošklivě zářivými věcmi, řekl bych dokonce, že by mohl patřit i do některého z krajů. Po jeho slovech se cítím potěšený. Jestli jsem vyvedl z míry jeho, jak na tom asi byl zbytek Kapitolanů... Pravděpodobně podobně a nejlepší na tom bylo, že oni ani neví, proč. A budou ještě nějakou tu chvilku žít v nevědomosti, u které jsem doufal, že je donutí mě sledovat. Názor Gadget přijmu bez jediného mrknutí oka a její zuřivý pohled jí oplácím svým, naprosto nevzrušeným a neutrálním. Určitě se nestrachovala o můj život, spíš bych to typoval na nějakou tu aroganci z její strany. A proč vlastně ne, když dokázala vymyslet, jak vyhrát celé Hunger Games? Ona neví, proč jsem to udělal a pravděpodobně si myslí, že jsem nějaký montér televizí, který v životě nesáhl na zbraň. Že jsem jenom nějaký naivní hošík, který si myslí, že slovo ‚hry‘ znamená kopu zábavy a k tomu plno dobrého jídla a pití. YAY! Když k tomu přidáme ještě její očividnou lehkou sjetost nebo prostě psychický kolaps od jejího ročníku Hunger Games, není se čemu divit, že reaguje tak agresivně. Zatímco se o mně baví, jako kdybych tu vlastně ani nestál, vyčkávavě na ně hledím a založím si přitom ruce na prsou. Náhle jsem začínal mít Felixe rád mnohem více a to i přes jeho komického motýlka, který mu nyní zplihle visel u krku. Pravděpodobně byl můj první odhad naprosto milný, protože v nynější chvíli se mi právě on zdál jako ten rozumnější. Jakmile nás vystrká do jídelního vozu, znovu se rozhlédnu po okolí. Nevšímám si tlumených hlasů za sebou. Už takhle jsem se musel soustředit na svojí roli v Hunger Games. Zbytečně bych se rozptyloval, kdybych začal moc brzy řešit jeden sjetý problém jménem ‚Gadget‘. Stoly tu praskaly ve švech pod všemi těmi možnými pokrmy. Cítím přitom, že jsem od rána nic nejedl, protože s něčím takovým jsem počítal a nechtěl tak brát rodině tenké zásoby. “Dáme se do toho.“ Pobaveně pronesu směrem k Cyber, oči jsem však od jídla už odtrhnout nemohl. Přisednu si ke stolu a náhle nemám ponětí, čím vlastně začít. Bylo tu snad všechno. Maso, brambory, rýže, těstoviny, výborně vypadající chleba, ryby, spousta zeleniny, ovoce, které jsem ani neznal, dorty, koláče, kandované ovoce, prostě jídla jako pro celý kraj. Byl jsem hrozně rád, že jsem přeskočil tu fázi lítosti a šoku, kterou prožívá většina vylosovaných a někteří z nich se z toho nevyklepou až do hořkého konce. Já jsem si na rozdíl od nich mohl jídlo vychutnávat už od začátku, neztrácejíc přitom chuť nad svým nespravedlivým osudem. Snažím se jíst pomalu a sem tam si udělat i nějakou tu pauzu, kdy si vychutnávám jeden doušek křišťálově čisté vody za druhou. Na prázdný žaludek nebylo nikdy dobré se přežírat, a jelikož mě čekal ještě výstup z vlaku, který byl z pohledu mediality možná ještě důležitější než nástup, nebylo by dobré, kdybych se tam někde poblil. Ochutnávám přitom naprosto všechno, co mám na dosah ruky a sem tam něco z toho s nadšeným výrazem strčím do blízkosti Cyber se slovy: “To musíš ochutnat!“ Když mám konečně pocit, že hlady neumírám, v jídle ještě o něco zpomalím, ale nepřestanu. Statečně se prokousávám jakýmsi druhem masa – snad vepřovým, které se společně s mrkví a jablkem topí ve zlatavé omáčce. Sem tam se přitom podívám na Cyber, jako kdybych si ověřoval, že tam ještě pořád sedí. “Na takový luxus by se dalo rychle zvyknout, co Cyber?“ Pohlédnu směrem ke své spolusplátkyni, snažíc se tak odlehčit atmosféru. Ono to možná ani nebylo potřeba, tahle zrzka nikdy nebyla člověk, který by na věci reagoval jako většina. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Po celou cestu autem se zdá, že mí spolucestující mě naprosto nezajímají. Než by se ale mohli začít cítit pohoršeně či odstrčeně, vystoupíme na nádraží, a tam se stane zcela zřejmým fakt, že naprosto stejně se stavím ke všem lidem okolo. Dobrá zpráva je určitě to, že na rozdíl od Gadget - která by ale jako ta, která už to absolvuje poněkolikáté a navíc byla zocelena tím, co se stalo v aréně měla být naprosto v pohodě - to zvládám vlastně dobře. Neschovávám se před tím davem za hradbu svých paží, a ani se nesnažím pokořit rekord běhu na dvacet metrů k vlaku. 'Horší' zpráva je už to, že se ale ani nijak zvlášť nesnažím být milá nebo zaujmout publikum tak jako Wafer, který sem tam vyšle pohled či úsměv, a hlavně se po celou dobu snaží tvářit jako někdo, kdo ví, co dělá. Jo, čas od času jsem koukla na to, co vyvádí. Z televize vím, co dělají ti, co si chtějí zajistit přízeň publika. A má být? Mínění veřejnosti mě absolutně nezajímá a proto nehodlám pro jeho zlepšení něco dělat. Dobře, trochu se zdá, jako bych se usmívala. Ale ve skutečnosti je to spíš cosi jako úšklebek, který jasně dává najevo, že já se nebojím. Co nebojím. Já už si srovnala všechna pro a proti a vyhodnotila to tak, že tohle bude zábava. Vlastně se těším. Konečně se za námi zavřou dveře vlaku, který se prakticky okamžitě rozjíždí. Interiér je doslova přepychový. Musím uznat, že mi to docela imponuje. Když jsem byla malá, ještě dřív, než jsme se dostali na okraj Třetího kraje, mezi ty nejchudší, naši vždycky říkávali, že jsme ve Třetím kraji dost bohatou rodinou. A přitom se naše 'bohatství' ani omylem nemohlo srovnávat s tímto. Než se ale stačím zamyslet nad tím, co chci s touhle zajímavou okolností, kdy jsem se čirou náhodou dostala do takového luxusního prostředí, dělat, začne Gadget prskat po Felixovi. Je dost vyvedená z míry tím dobrovolnictvím. Jenom je mlčky sleduju. Popravdě řečeno, postoj Gadget považuju za... No, trochu zpátečnický. Sice se zdá být z hlediska pudu sebezáchovy naprosto nelogické přihlásit se jako dobrovolník, ale já si zase myslím, že pokud někdo chce zkusit něco nového - proč mu v tom bránit. Zřejmě jde o nějaký experiment nebo tak něco. A do toho Waferovi jako zcela svobodnému jedinci nemá prostě nikdo co krafat. Felix nás vystrčí do vedlejšího vagonu. Stejně jako Wafer se nebráním a tak se za námi zavřou dveře. Jak se zdá, dostali jsme se do jídelního vozu, protože stoly jsou úplně přeplněné všemožnými jídly, z nichž půlku jsem nikdy neviděla. "Jasně." Odpovím Waferovi, zní to poněkud nepřítomně. Sama si bohužel nejsem jistá, jestli mě uchvátilo množství toho jídla, a nebo přemýšlení nad tím, jak ostré asi musí být tyhle kvalitní příborové nože a jestli by možná jeden kus takovéhohle luxusního příboru bohatě nevystačil za můj starý nůž, se kterým jsem donedávna operovala doma. Zřejmě ale na tom nezáleží, jemu je to jedno. Posadím se stejně jako on ke stolu, ale dřív než se pustím do jídla vezmu do ruky nůž a prstem přejedu přes jeho hranu tak, abych se případně neřízla. No, nevypadá to tak slavně. Ale kdo ví, to nezjistím dřív, než s tím zkusím do něčeho říznout, že? A proto je prvním kusem jídla, které si naložím, pořádné maso, na kterém ten nůž můžu vyzkoušet. I když ani mě množství toho jídla nezanechalo chladnou, vyloženě se nesnažím toho sníst co nejvíc. Ani nějak nemám čas si uvědomit, že je taktické se pořádně najíst, protože zas až tolik možností před příchodem do arény, kde většina lidí strádá, nebude. Stoly totiž kromě různých kusů masa obsahují i některá zvířata vcelku. Pro někoho známka přepychu, pro mě zdroj euforie. Po tom, co jsem zjistila, že nůž funguje vcelku dobře, se i nadále krmím masem - vždy vezmu nějaké to nebohé mrtvé zvíře, třeba celou rybu, byť opečenou a bez vnitřností, kterou potom rozříznu a krájím, a je dost očividné, že před tím, než sním maso, se zaujatě kochám uložením a postavením jejích kostí, například. “Na takový luxus by se dalo rychle zvyknout, co Cyber?“ Z mého bádání napříč břichem divočáka - neptejte se mě, jak něco takového chci po těch dosavadních x chodech sníst, já to sama nevím - mě vyruší Waferův hlas. Protože otázku vyhodnotím jako tu, na kterou se dá odpovědět aniž bych musela přerušit činnost a podívat se mu do očí, pokračuju dál v kuchání. "Určitě. Kdybych je tak mohla požádat, aby sem dali ještě jedno prase před uvařením... Tak by to bylo skoro ideální." U normálního člověka by se řeklo, že si dělá legraci. Já ale ne, a můj zpruzený výraz, když se místo vnitřnostmi probírám nádivkou, to celkem potvrzuje. "Ach jo, tohle nemá cenu." Zašklebím se, pustím nůž a opřu se o opěradlo židle. Divočáka nechám být tak jak jsem s ním skončila. Je to plýtvání, ale upřímně, to by mě nezajímalo ani kdybych byla doma, a to už je docela co říct. Místo toho se natáhnu po kusu nějakého koláče, o kterém se nejasně pamatuju, že mi ho Wafer před chvílí doporučil. "Jak je to očištěný a upečený, tak už na tom není nic moc k vidění." Do druhé ruky vezmu kus nějakého ovoce, které jsem nikdy předtím neviděla - překvapivě, v Třetím distriktu nic moc nepěstujeme - a rádoby zaujatě si ho prohlížím. "Gadget z tebe málem dostala psotník." Sice na Wafera nepohlédnu, stále si prohlížím to ovoce a k tomu přikusuju koláč, ale koutky mi zacukají směrem vzhůru. Podle všeho mě ta její hysterie celkem pobavila. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: vlak Root se vůbec nezdá otrávený tvými dotazy. Naopak tě po celou dobu zkoumavě pozoruje s rukama založenýma na prsou. Přeci jen, už je trenérem několik let a poslouchat každý rok podobně nezkušená děcka, která se zoufale snaží zachránit si život radami na poslední chvíli, se mu muselo tak nějak otlouct o hlavu. Proto za celou dobu ani neuhne pohledem. Jen se na tebe dívá, zatímco takříkajíc meleš páté přes deváté. Neodpoví, dokud se Alfie nezvedne a neodebere se také upravit do svého pokoje. “Možná se na tohle posaď,“ zabručí nakonec a ukáže na dvě sametově potažená křesílka naproti kávovému stolku, přímo pod jedním z širokých oken. Z nich je ven výhled na dlouhé lány kukuřice, pokud občas právě neprojíždíte mezi alejemi ovocných stromů. Root si pak sedne do křesla vedle tebe. Pro svou rozložitost v něm vypadá tak nějak nepatřičně, jako by tu vůbec neměl co dělat. Tohle je set pro dámy s pudlíky, ne pro ranaře. Chvíli je ticho, než ti odpoví. “Dám ti jednu radu: vůbec nad tím nepřemýšlej. Představ si porážku prasete. Neber si to osobně, ale takový holce z jedničky je úplně jedno, kdo jsi zač. Bude ji zajímat jedině to, že se hýbeš a dá se po tobě hodit nožem. Nejlíp uděláš, když se přinutíš myslet stejně. Tady ti nikdo nic nedaruje.“ Root se odmlčí, jako by potřeboval prostor na uvažování. Než promluví, těžce vzdychne. “V aréně jsem zabil pět lidí. Ani si nepamatuju jejich tváře, jména, kraje. Ale první z nich byl kluk mnohem mladší než já, hned po Rohu hojnosti. Utíkal jsem pryč, on mi vběhl do cesty, lekli jsme se oba… já měl přitom v ruce meč. Když jsem pak viděl jeho tvář mezi holoprojekcemi padlých, necítil jsem nic kromě strašlivé touhy, abych se nedostal tam nahoru mezi ně.“ Následuje další odmlka, během které Root čeká, až strávíš novou informaci. “Co tím chci říct je, že nemusíš být trénovaný zabiják, abys měl šanci. Berry bylo loni čtrnáct, když vyhrála. Obávám se, že ti nemůžu poradit nic kromě toho, aby ses měl na pozoru a nevystrkoval hlavu při tréninku, nebo o ni přijdeš minutu po odpočtu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Vlak: Distrikt 3 Nezvedne ke mně oči, neohlédne se po mně, neustále se piplá ve svém jídle, což je mimochodem celý jedno prase, asi tak stejně velký jako její horní polovina těla. Chápal jsem, že jsme o jídlo měli v distriktu tři nouzi, ale že by byla tak hladová, aby do sebe po několika chodech byla schopná naházet ještě celý prase? Pobaveně jsem se nad tou představou zašklebil a zasněně se přitom díval přímo na ni, jak se tou malou kudličkou rejpe divočákovi v břiše. Přestávám se smát až v okamžiku, kdy pronese svojí zmínku o praseti před upečením. Nikdy jsem to nechtěl říct na plnou držku, ale ona byla vždycky děsně divná. Skoro vyšinutá. A možná proto jsem se s ní bavil, protože s ní se nikdy nedalo krafat o věcech normálních, což bylo někdy zatraceně fajn. “Vždyť to zkusit můžeš. Třeba ti i vyhoví.“ Zašklebím se pobaveně a vidličku přitom zabodnu do otvoru v divočákovi, napichujíc tak trochu té nádivky, kterou Cyber přivítala s tak otráveným šklebem. Téměř labužnicky si jí převaluji na jazyku. Neměla proč, byla výborná jako všechno ostatní tady. Pobaveně sleduji Cyber, jak se natahuje po jednom z koláčů, který jsem jí doporučil, naříkajíc přitom nad divočákovou propečeností, přičemž ho na stole přímo před sebou nechává ležet tak, jak ho rozpižlala. Plýtvala jídlem natolik, že kdybych tohle udělal já u nás doma, sestra by mi byla schopná dát pár facek a donutit mě všechno dojíst do posledního kousíčku. Nebudeme se teď zaobírat tím, že tam se nikdy celé prase neobjeví. Aspoň ne do té doby, než vyhraju Hunger Games a přivezu jim zpátky do distriktu slávu a peníze. Jenže teď už nejsme doma, teď sedíme ve vlaku do Kapitolu a můžeme si plýtvat jídlem jakkoliv chceme, protože je stejně všechno jenom naše a pravděpodobně ho nikdo jiný nedostane. Minimálně jiné distrikty ne a tím pádem pro mě moje výčitky svědomí končí. U mě bylo celkem jasné, že se nebudu zkroušeně choulit na židli a naříkat nad svým životem, ale do dneška jsem si dostatečně neuvědomoval, jak je Cyber odlišná. Což vlastně mohlo hrát v můj prospěch, třeba se s ní bude domlouvat lépe než s nějakým vyděšeným usmrkancem, s kterým bych se nakonec ani na ničem domlouvat nechtěl. “Tak příště pro tebe poprosíme o jeden extra krvavý. Nebo rovnou syrový, pokud bys chtěla.“ Pobaveně se na ni usměji a mrknu na ni. O faktu, že mi to připadá naprosto zbytečný, zkoumat maso teď, před arénou, když v ní si s ním bude moct hrát v jednom kuse, se nezmiňuji. Její fanatická oddanost vědě si holt vybírá svou daň a to v podobě toho, že se pravděpodobně ani pořádně nenají. Její smůla. Strčím do pusy poslední kus masa a natáhnu se po sladkém dortíku, celém pokrytém čokoládou. Jelikož jsem se začínal cítit docela sytý, bylo načase ještě ochutnat pár sladkých dezertů předtím, než můj žaludek odmítne cokoliv dalšího. Už teď jsem se cítil jako pijavice, s její vychlípeninou na střevě pro příjem většího množství krve. Buďme přitom upřímní, nějaké to kilo navíc by mi přeci jenom pomohlo. Před arénou určitě, a když už je to jídlo tak dobré, upejpat se nebudu. Bohužel mé až moc dobré zažívání mi pravděpodobně moc nedopřeje. Připadám si v tu chvíli spíš jako na dovolené než kdekoliv jinde, rozhodně ne jenom několik dní před krvavou vřavou a ani se na to myslet nesnažím. Spoustu věcí už jsem promyslel dopředu, takže si můžu dát chvilku oddych nad svým věčným taktizováním. A navíc teď stejně bylo načase poradit se i se specialisty, i když nemám ponětí, nakolik bude Gadget ochotná radit kreténovi jako jsem já. “A bude hůř, řekl bych.“ V očích mi zahrají plamínky, zatímco rty se změní do pobaveného úsměvu. Hlas přitom přeci jenom trochu ztiším, aby mě za stále zavřenými dveřmi nebylo slyšet. Ve skutečnosti jsem z toho ani trochu nadšený nebyl, a kdybych mohl, třískl bych vzteky pěstí do stolu, jak moc mě tenhle fakt zneklidňoval. Všichni ze mě měli být do hajzlu nadšení a samotná trenérka mi měla líbat ruce, že má konečně nadějného kandidáta, ne mě shodit hned, jak se odpojíme od médií. Nejsem si ani v nynější chvíli jistý, jestli na mě náhodou Cyber podle neútočí a nevysmívá se mi přitom do xichtu. Leč jsem moc dobrý hráč na to, abych na sobě dal něco znát. Tvářím se jako lehkovážný floutek, kterého zrovna něco takového opravdu netrápí. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: vlak “To by šlo. Miláčky médií má rád každý. Zkusím se podívat na ty parfémy.“ Silvae pak přikývne s jakýmsi souhlasným výrazem ve tváři. Možná už v tuhle chvíli přemýšlí nad tím, jak tě nejlépe představit mezi vyššími kruhy společnosti, aby se na tebe sponzoři sesypali jako vosy na bonbón. Ne doslova řečeno. Ty samozřejmě své dobré samaritány nepotkáš, dokud se ti nepodaří vyjít z arény po svých, což je už samo o sobě dost obtížný úkol. A do té doby ti budou svou přízeň poskytovat jen v podobě drahých balíčků nejrůznějších surovin od jídla přes léky až po oblečení. A možná, že když budeš se svým týmem tuhle hru hrát hodně dobře, přistane ti v klíně i nějaká ta zbraň. A později možná i něco jiného, ale to teď nechme stranou. Wonder se nad tvou odpovědí pobaveně zasměje. Dokonce odloží stranou svůj magazín – teď si dokonce můžeš všimnout, že jednou ze tří tváří na úvodní straně je sám Diamondův trenér – a prohlédne si tě od hlavy k patě. Pěkně detailně. Asi si tě představuje v příliš dlouhé haleně. “Tenhle přístup se mi líbí. Ami, nechceš si třeba ještě vyměnit splátce?“ Amethysta po něm loupne očima. “Pěkně se věnuj svému. My holky si musíme povyprávět o módě a dietě.“ Krátce na tebe mrkne. “Proč musím vždycky trénovat kluky? Já si chci taky jednou užít výhled!“ Silvae, zdá se, zcela rezignovala na nějaké klidnění rozbouřených hormonů svých svěřenců. Místo toho zkoumá své pěstěné nehty. “Protože můj manžel zodpovídá za jakousi nepsanou etiku ve Hrách. Má mírné obavy, že příliš mnoho času s opačným pohlavím by mohlo Domov splátců zvrhnout v masové orgie.“ Netrpělivě se nadzvedne na židli. “Diamondovi to nějak trvá…“ “Sázím pětku, že si pudruje nos,“ obrátí se Wonder k Amethystě. Ta, aniž by se na něj podívala, prohlásí bez mrknutí oka: “Beru.“ |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro "Hm." Trochu se zakaboním, když Wafer navrhne, že bych teoreticky někoho o to neuvařený prase požádat mohla. Mě osobně teda totiž vůbec nenapadá, KOHO bych tím jako mohla pověřit. Tady. Co jsem tak viděla, tak jsme tu jenom my, náš doprovod a naše trenérka. A i kdyby, ať už je vlak vybavený čímkoliv, tak to syrový prase tu pro mě stejně asi zrovna nemaj. Ale nahlas z toho neřeknu ani slovo. Nějak ho nechávám, ať si to z toho 'hm' a mého nepříliš rozzářeného výrazu domyslí sám. Po tom, co dojím koláč, se dám do toho ovoce, co jsem si před tím vzala. A protože zjistím, že je to docela dobrý, vezmu i další kus. Vlastně by mě docela zajímalo, jak se to asi jmenuje a co se z toho dělá za jídlo, pokud se to nejí jenom tak. A pokud to ještě nikdo nepojmenoval, tak jestli bych já mohla. “Tak příště pro tebe poprosíme o jeden extra krvavý. Nebo rovnou syrový, pokud bys chtěla.“ Pomalu přikývnu s výrazem, který naznačuje, že tenhle návrh už se mi líbí víc. A nebo mi jenom připadá poněkud reálnější. Protože přeci jenom zase jsem celkem ochotná věřit, že až dorazíme do Kapitolu, tak tam by mi mohli na stůl položit, co si usmyslím. Vlastně by mě zajímalo, jestli když tu mají to jakože exotické ovoce, tak jestli by mi na stůl nemohli ke zkoumání předložit nějaké exotické zvíře. Které ještě neznám. Pravda, v praseti jsem se nikdy jako teď nehrabala, prase na zabíjačku jsme v životě nevlastnili a ani nechovali, ale pořád je to takový docela předvídatelný organismus. Chtěla bych něco, co ještě neznám, nebo je na tom nějaká anomálie. "Samozřejmě, že chtěla. Bylo by to ideální. Rozhodně mám aspoň v plánu to zkusit." Pokrčím rameny. Myslím to vážně. Pochopitelně ale moje teze počítá s tím, že krom objednaného syrového něčeho budu mít na stole i nějaké normální jídlo. Nemám v plánu se nechat vyhladovět, zvláště, když tady rozhodně nemám v popisu práce strádat, aspoň ne pro několik následujících dní. Po tom, co spořádám ještě několik kusů toho ovoce, se pustím do chlebíčků a jednohubek. Tím se člověk zasytí nenápadně a pomalu, a navíc je to neuvěřitelně dobré. Mají tu všemožné druhy, a tak ochutnám prakticky všechny. I přes to, že až na první kus masa, kdy jsem zkoušela nůž, jsem zas až tolik jídla neměla, se teď začínám taky cítít celkem plná. "Podle mě z toho moc nadělá. Hysterka." Ušklíbnu se. Já být Gadget, tak bych se zaměřovala na důležitější věci, než zabývání se Waferovou volbou. Chápu, že jako průkopník něčeho nového se prostě bude muset poprat s množstvím kontroverzním názorů, ale stejně mi ten okolní poprask přijde zbytečný. Udělal zajímavé rozhodnutí, za což si zaslouží obdiv - ale to je tak všechno a měla by za tím být tečka, nikoliv čárka. "Ale ať už plánuješ cokoliv, nepřežeň to. Ne, že by mi záleželo na jejím blahu, ale myslím, že toho moc nevydrží. A až se psychicky zhroutí, bude nám k ničemu." Konečně jsem řekla něco relativně rozumného. Přitom se poněkud ledabyle rejpu vidličkou v kusu dortu, který už téměř nemůžu. Myslet si, že nedokážu racionálně uvažovat a dát si dvě a dvě dohromady by byla veliká chyba. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Sleduji debatu mezi naší trenérkou a doprovodem. Sakra vždycky jsem věděla že Lareen je divná a blbá, ale ona mě překvapila, je ještě horší než jsem si jí představovala. Myslela jsem si, že to hraje na kamery jaká je, ale ono ne. Když zmizí se slovy, že nám jde pro něco na zub tak si oddechnu, že mi zmizela z očí. “A takhle je to pořád. Jak malej harant.“ Konstatuje nakonec Rivershore. Já si s úšklebkem odfrknu. "Nechápu jak s ní každý rok vydržíte." Zavrtím hlavou a vydám se s nimi na televizi. Protože nemám hlad ani na nic k jídlu chuť, naliji si jen pomerančový džus a usadím se na gauč. Záběry ze žní nejsou ještě kompletní a tak máme možnost vidět jen pár. To co vidím v jedničce ty dvě atrapy mě naprosto znechutí. Hlavně ta holka, která místo očí má dvě velké černé šmouhy, ale asi tomu říká líčení. Další je druhý kraj, co o nich říct další pošahanci co se přihlásili dobrovolně. V tluč si do hlavy, že na ně musíš být milá... Bude to těžké, ale jestli se chci vrátit tak nezbytné. Ostatní kraje mě nijak nezaujmou ono ani ty první dva. Dopiji svůj džus a položím prázdnou sklenici na stolek. "Asi předpokládám správně, že se máme pokusit jet v klasickém spojenectví s jedničkou a dvojkou..." Zeptám se ohledně spojenectví, k výběru splátců se nijak nevyjadřuji. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Vlak: Distrikt 3 Pobaveně se na ni usměji, tentokrát dokonce upřímně. Ne, že by mezi tím mohla rozpoznat rozdíl, ale tak proč to nezmínit. Její smýšlení o naší trenérce se mi líbilo a já si musel s nevolí přiznat, že tahle holka se mi pod kůži dostává až moc snadno a o to rychleji. A určitě v tom bude hrát roli i to, že ty její zrzavé kadeře znám už takovou dobu a seděla se mnou na lavičce vždycky, když mi bylo nejhůř. Ztracená Cyber! Na třetí polknutí v sobě mám celý kus čokoládového dortu a připadám si přitom už trochu jako Otesánek. Jestli se rozežeru ještě víc, budu mít v aréně neskutečný hlad téměř každou hodinu a to bych opravdu nerad. Sponzory by asi nebavilo mi neustále dokola posílat jídlo, teda určitě by z toho nadšení nebyli. Mám takový pocit, že jsem toho nyní spořádal asi tolik, co jsem normálně naskládal do žaludku v distriktu za týden. A třeba moje sestra za dva a půl, protože jsem byl od narození dítko nedovřené, které spořádalo, na co přišlo. Taky jsem prožíval krušné časy, když jsem se musel uskromnit na stejné porce, jaké normálně jedlo ženské osazenstvo mé rodiny. Ty první dny jsem myslel, že můj žaludek ze samé zoufalosti pohltí sám sebe. A pak jsem si prostě zvyknul, stejně jako můj organismus. Na její další zmínku se k ní však důvěrně nakloním – ne však moc blízko, abych nenarušoval základní vymezení osobního prostoru a ona si to nemohla vyložit jinak, než bych chtěl a můj obličej překypuje náhlou vážností, která tam ještě před sekundou nebyla. “Cyber, tenhle rok pro třetí distrikt musí být úspěšný.“ Pronesu tichým hlasem směrem k ní a propaluji ji přitom ohnivým pohledem, který jasně vypovídá mé zapálení pro věc. Dobře, čert vem distrikt, jde tu o mou rodinu, která by i z jejího úspěchu těžila a o to šlo. I když sestru bych jí do rukou nedal, na to byla do celé její záhadné nemoci až moc hr a fanaticky se přitom těšila z pohledu na vykuchaná zvířata. Navíc ona šanci měla taky a já nebyl schopný říct, jestli bohužel nebo bohudík. Nebyla žádná chudinka, která by se v aréně svezla pro pár kapek krve. Naopak bych si i troufal říct, že se jí ten pohled bude líbit, což bylo sice trochu děsivé, ale rozhodně ne na škodu. I když pro mě představovala větší riziko než nějaká ufňukaná holka, mohla by být i dobrým spojencem, který by se do arény taky šikl, co si budeme povídat. Vlastně byla pro mě ohrožením velkým, když se nad tím teď tak zamyslím. Kdoví, jestli za tou svou maskou ‚dejte mi něco ke zkoumání, chci to všechno vidět‘, neschovává nějakou taktiku, jak se mě v aréně zbavit v prvních pěti minutách. Samozřejmě bych byl raději, kdybych to celé vyhrál já, a taky se o to snažit budu, protože bačkory opravdu natáhnout nehodlám, děkuju pěkně. Jenže kdyby tedy opravdu nějakou strašně nechutnou náhodou něco skončilo špatně, musí to minimálně vyhrát distrikt tři, ten byl tou poslední prioritou, která by ještě po mém odchodu zbyla. Pro Enchant, aby měla jídlo. Třeba jí potom Doktor bude moct pomoci, když bude mít správnou výživu. “Takže se nemusíš bát, na tohle si rozhodně pozor dám.“ Vážně pokývnu hlavou, jako kdybych to snad sliboval i sám sobě a pak se na ni ledabyle usměju. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: vlak Můžeš si všimnout, že Lareen sleduje každé Žně s očima navrch hlavy. Přesně jako ty panenky s třesoucími se hlavičkami a očima navrch hlavy, sedí na své židli, kouše obložené chlebíčky s kaviárem (evidentně z vašeho distriktu) a když nahrávky prozatím skončí, zatetelí se radostí. “Vypadali tak úžasně! A ten malý chlapec, to bylo tak dojemné!“ Rivershore váš doprovod úplně ignoruje. Místo toho se otočí na vás s Duncanem. Po celou dobu nahrávek nespustila oči z obrazovky a zkoumala každého splátce tak podrobně, jako by to snad byla ona, kdo vstupuje do 30. ročníku Her. Zdá se, že to všechno bere opravdu vážně. “Pokud nemáš lepší plán, tak rozhodně ano. Pravidla znáte oba. Vytvořte si pěknou přátelskou skupinku, vybijte slabé, pak se obraťte proti sobě a modlete se, že přežijete masakr.“ Duncan si během každé Žně nacpal do pusy plnou hrst pražených oříšků, a teď má plnou pusu a nemůže mluvit. Jak se snaží cosi zuřivě gestikulovat, Sean ho musí zachytit za ruku, aby nesletěl z pohovky. Ten zase mluvit nechce, váš trenér opravdu není jeden na řeči. A tak Rivershore pokračuje v rozebírání plánu: “Prostě se tvařte jako další profíci. To by nemělo být moc těžké.“ Tvému spolusplátce se konečně podaří polknout sousto a zazubí se. “Jasně, řeknu svému stylistovi, ať mi dá na trénink brnění. To by mělo všem vyrazit dech.“ Rivershore po něm loupne očima. “Ber tohle vážně.“ “Smrtelně!“ reaguje bez váhání pohotový Duncan. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: vlak Konečně se dveře do jídelny opět otevřou a v nich stojí shrbená Gadget s typicky podmračeným výrazem ve tváři. “Pořád tvrdím, že seš idiot,“ prohlásí bez obalu místo pozdravu, a plácne sebou na nejbližší židli jako zašlápnutá žába. První, co do sebe narve, je zbytek celého čokoládového dortu, který načal Wafer – rozkrájí ho zdatně na tři kusy a bez okolků jej začne nakusovat jako krajíček chleba. Ne, že by to byla nějak velká porce, ale přeci jen… tolik čokolády, čokoládové pěny, čokoládového základu a čokoládového sypání musí nevyhnutelně způsobit, že vám v žilách poteče cukr místo krve. Gadget se, zdá se, nestará. Její vychrtlost tedy není výsledek chorobného hladovění, to teď víte s jistotou. Ve dveřích se poté objeví Felix, který se vypadá unavený ze zdánlivě nekonečného dohadování se svou bývalou svěřenkyní a nynější trenérkou. “Tak tedy, ehm… jak se vám líbí cesta? Brzy dorazíme do Kapitolu, tak se příliš nezabydlujte. A Gadget, jez příborem.“ “Ale trhni si.“ “Až začneš jíst příborem.“ “Fajn, tati,“ ušklíbne se Gadget a natáhne se po noži. Nabodne na něj celý zbytek dortu a nacpe si ho do úst. Felix jen vzdychne. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Poslouchám rozhovor, plynule proudící okolo mne. Musím se pousmát nad tím, že si mě chce Wonder s Amethystou vyměnit. Alespoň mám jakousi představu o tom, jak na mne asi muži budou reagovat, až se jim objevím na očích. Je to výborné. Jsem na sebe hrdá! Nakonec se rozhovor stočí okolo Diamonda. “Sázím pětku, že si pudruje nos,“ “Beru.“ S tichým zahihňáním se sundám prsty z dortíku tu obrovskou rudou růži. Vždycky si nechávám tyhle věcičky až na konec, jako tečku za dobrým pokrmem. Zatímco ji pokládám na talíř, neunikne mi, že jsem si ukazováček jemně zamazala šlehačkou. "Dieta je samozřejmě důležitá věc, Amethysto," odpovím vážně a věnuji Wonderovi jeden šibalský úsměv. Pak si špičkou jazyka zlehka olíznu konec prstu. Následně si celý prst strčí lascivně do úst a labužnicky ho olíznu, což doprovodím mrknutím. Toliko k masovým orgiím... |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Na stanici a vo vlaku
Dala som sa do poriadku. Teda do poriadku v rámci normy. Jednoducho ten zvláštny lesk v očiach zostane aj dávno po plači a je jedno, či sa usmievate alebo nie, tej pripomienky sĺz sa istú dobu nezbavíte. Keď si po nás prišli mierotvorci dodala som si odvahy, keď Bee hodí naším smerom úsmev, musela som jej ho oplatiť a už mi z mier nezišiel. A len sa rozšíril keď som sa usadila do auta. Bolo to tak iné, tak čisté, tak voňavé, tak farebné. Vlastne farebný bol len Florence, možno preto som na neho neustále pokukovala. S nádejou som sa otočila aj na spolu-splátcu, ktorý sa len pozeral z okienka, preto som opäť hlavu otočila na doprovod a prehlásila som. " Vraj autá majú kdesi v sebe kone, ale ja tomu neverím. Lebo toto je omnoho pohodlnejšie než konský chrbát." Hneď ako som to povedala, som sa zahanbilo, pretože mi to zrazu prišla ako úplná hlúposť. Sklopila som zrak a po zbytok cesty som si hľadela na kolená.
Avšak pri pohľade na vlak som sa opäť rozžiarila zvedavosťou. Bol to nablískaný dlhočizný had, ktorý dominoval v pozadí aj keď cestu k nemu zatarasili kamery. Tentokrát omnoho doternejšie a reálnejšie. Ľudia, ktorý čosi kričali. Ľudia, ktorí cvakali fotoaparátmi a oslepovali vás bleskami. Proste príliš veľa vzrušenia, príliš veľa stresu pre moje srdce. Znova sa nepravideľne rozbubnovalo a mňa oblial pot, zrýchlil dych a keď som nastupovala do vlaku, nepekne som zakopla. Podarilo sa mi to však uhrať aby to vyzerala ako nepodarené sedliacka úklonka a dokonca som sa na vlastne nešikovnosti aj zasmiala. To už som konečne nastúpila do vlaku. To čo bolo vo vnútri sa nedalo slovami príliš opísať. Bol to úplne iný svet. Nie, bol to svet sám o sebe uväznený vo vagóne. Zabudla som na splašené srdce, na to, ako zle sa mi dýchalo. Pristúpila som snáď ku všetkému a všetkého som sa musela dotknúť, nasať prstami tie hladké materiály, tú detailnú prácu. A to som si myslela, že moje šaty sú z lepšej látky! Ale aj ten koberec bol z mäkších vlákien ako oni. Zasmiala som sa a pohľad som upriamila na jednu vázu. " Veď, je tenšia ako škrupina z vajca! Ako je to vôbec možné? Vy zamestnávate v Kapitole mágov? " Usmiala som sa, boli to len chabé pokusy o vtip. Pretože som nevedela čo hovoriť, ako začať normálne konverzovať. A zvyčajne som s týmto problém nemávala. Pozrela som sa na Florenceho na trénerov, na chlapca a dúfala som, že sa na to niekto chytí. Ozval sa len chlapec čo takmer nečujne prehodil odpoveď na Florenceho otázku. "Neviem či by som ja mala jesť. Už aj tak som mala problém sa do týchto šiat obliecť a ešte by som ich roztrhala. Ale tie veci vyzerajú tak strašne lákavo. Myslím, že sa ale kľudne môžeš dať do toho. " Povzbudivo som sa usmiala a sadla som si za stôl, dokonca som mu aj pokynula rukou aby si sadol. Čo vyznelo trocha smiešne vzhľadom na to, že to by mala byť robota nášho sprievodu. " Prepáčte." Hodila som očko po Florence a hneď na to som sa zapozerala na koláčiky a ústa mi zaplavili sliny, no siahla som len po pohári bublinkovej vody. " Vieš...." Sklopila som zrak a pozrela znova na chlapca. " Ja som nezachytila tvoje meno. " Červená som bola až za ušami. Áno, poznala som ho od videnia. Teraz som si tým už bola istá, keď som sa na neho mohla poriadne pozrieť. To čomu spravili som nevidela. Nikdy som sa nechodievala pozerať na verejné tresky, aj keď o otec bol vtedy veľmi pohoršený. Ale jednoducho to jeho meno som si nedokázala vôbec vybaviť. Mojim ušiam znelo úplne inak. " Ja som Betty Jo. " Povedala som len tak pre istotu ak by mal podobný problém ako ja." Ale kľudne mi môžeš hovoriť len Jo. " Usmiala som sa a na chvíľku som sa zapozerala na krajinu, ktorá sa mihala za oknom a do úst som si vložila guličku hrozna. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Lareen se celá rozplývá nad ukázkami žní. Jak jí vidím, tak začínám chápat, proč mají hry takový úspěch je to díky takovýdle lidem jako je ona. Bezduchých a jednoduchých lidí co žerou každou vteřinu. Nejradši bych chtěla vidět je na mém místě, jak by najednou byly tak v pohodě. Bohužel já musím být v pohodě a vyrovnaná, sesypat se mohu akorát tak osamotě. Nikomu svoji slabost nesmím ukázat, ne před těmi to lidmi a ani před nikým. “Vypadali tak úžasně! A ten malý chlapec, to bylo tak dojemné!“ Vypravý ze sebe Lareen a trenéři jí ignorují, takže se zachovám jako oni. Měla jsem na jazyku jízlivou poznámku, ale nechám si jí pro sebe. Rivershore se ujímá slova a řekne vlastně to, co je zřejmé. "Pro zatím, když je neznáme je to nejlepší plán. Nic jiného nám nezbejvá než se tvářit jako profíci.." Jsem přerušena kašláním a dávením se Duncana, který spolykal a narval si do pusy příliš oříšků. Kdyby nebylo Seana tak by nejspíš upadl na zem a dávil se na ní. S mírným znechucením celou situaci sleduji. Nakonec se mu všechno povede polknout a on prohlásí něco o brnění. Rivershore ho upozorní, aby to bral vážně a jeho odpověď se mi líbí. Ušklíbnu se na jeho smrtelně. "Tak by to mohli brát i ostatní." Pokračuji v lehce humorném duchu v kterém začal Duncan. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Jsem rád, že Betty začíná komunikovat. Jeden z nás to bude muset být a možná se i já později zapojím. Ta poznámka v autě byla vtipná a dokonce mě na malý moment rozesmála. Po mé poznámce ve vlaku se slova ujme Betty, což mě docela překvapí a zároveň potěší. Její poznámka je vtipná. Každopádně s ní nesouhlasím. V aréně se jí to bude hodit. Bude tam nedostatek jídla a ona bude ve výhodě. To já, taková tyčka bude mít problém. "Proč by ne, je tu toho tolik." Kývnu ramenama a posadím se ke stolu. To je snad první srozumitelná věta, co jste odemě mohli slyšet. Poznámku Betty moc nechápu. Vždyť se jí to bude hodit v aréně. Co na to mám říkat já, jsem dost hubený, že dřív umřu na hlad než, aby mě někdo našel. "Jen si dej, kdo ví, kdy se k tomu zase dostaneme." Usměju se na Betty a sám si naložím na talíř celkem dost sladkostí, které se do mě nejspíše ani nevejdou. Je mi to jedno, většinu z toho jím a dokonce vidím poprvé v životě. Chtěl jsem to jíst rukama, ale když vidím ostatní, vemu si příbor. Je jich tam tolik, že nevím, který je na co. Prostě si vemu vidličku a jím. "Moje jméno je Razaaq." Podívám se na Betty a pak se napiju taky bublinkové vody. "Kolik ti je." Konečně jsme se začli bavit a já můžu myslet na jiné věci než na arénu. Krátce se podívám i na náš doprovod, ale asi nám dávají čas na seznámení. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: vlak Po celou dobu, co se vy tři začínáte bavit o taktice a Sean přitom kouká z okna, vás Lareen sleduje a v hlavičce jí šramotí, jak se usilovně snaží vymyslet nějakou kloudnou odpověď. Přitom podvědomě špulí pusu a vypadá jako nějaká modrá ryba, kterou vyhodili na břeh. Nakonec, když se zmíníte o smrtelně vážných Hrách, konečně vyhrkne: “Přesně tak! Hlavně čestně a sportovně, fér plej!“ Sean vzdychne, Rivershore se chystá něco odseknout, ale je to Duncan, kdo všechny předběhne a s úsměvem Lareen přitaká: “Moje řeč. Když někoho zabít, tak aspoň na férovku, viď?“ Z jeho úsměvu je víc než očividné, že to myslí dobře a chce být milý k doprovodu, možná z podlézačství, možná z upřímné povahy – ale když se pak otočí na tebe, rychle uhne pohledem stranou, jako by se styděl za to, co řekl. Jako by se styděl za to, že vůbec bude muset někoho zabíjet. V téhle partě nejsi jediná, komu se ten nápad nezamlouvá. Lareen se zatváří spokojeně, že s ní někdo pro jednou také souhlasí a nekritizuje ji jako zbytek jejího vlastního týmu. Očividně si pro svoji hloupost užívá dost, ale kdo by se divil, když vás dokáže šmahem odsoudit jako skutečnou zábavu. Venku se pomalu začíná stmívat. Je dost možné, že už brzy dorazíte do Kapitolu. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro " Tu nejde o to, že by som nechcela. " A veruže som chcela a strašne moc, veď už som mala v ústach aspoň dvadsiatu bobuľu hrozna. " Ale o to, že tieto, šaty na mne držia pokope asi len nejakým zázrakom. Nechcem aby sa mi roztrhali. Alebo mi náhodou odletia gombíky a niekomu ublížim." No nabádzal ma natoľko. Dobre možno nie natoľko ale vďaka nemu som sa osmelila a načiahla som sa po niečom čo ma na prvý pohľad upútalo. Netušila som čo to môže byť. Oranžové, vytvarované takmer do dokonalej ruže. " Oh, áno Raazaq. Prepáč, ja som to naozaj úplne prepočula.A pritom to je také nezvyčajné meno. Zrejme si jediný na celom svete s takým menom " A síce som ho teraz vedela bála som sa, že na neho zabudnem. Vidličkou som s výčitkami svedomia, že ničím taký skvost, odmotala oranžový plátok z kvetu a vložila som si ho celý do úst. Zahryzla som a na malý moment som zbledla. To čo vyzeralo ta krásne bola v skutočnosti nejaká surová ryba. Na malý moment, som začala zmätkovať. Zdvíhal sa mi žalúdok a myslela som si, že tú zvláštnu chuť a konzistenciu na jazyku už dlhšie neudržím. V panike som sa pozrela po všetkých okolo, no nakoniec som sa prekonala a sústo prehltla. A hneď na to som začala mľaskať a neurčito povaľovať jazykom v ústach a krčiť nos. " Mám 17 a ty? " Chcela som sa opýtať aj na rodinu, alebo na to čo robí no bála som sa, aby som ho podobnými otázkami nerozcítila. A v nejakom samodeštruktínom popude som si vložila druhý lupienok rybej kvetiny do úst. " Naozaj netuším, čo toto je! Ale ochutnaj to! Na začiatku je to pekne odporné, ale potom? Ja ani neviem k čomu to prirovnať. Stejk to teda nie je, a ani koláčiky. Ale predsa je to úplne úžasné. Teda až na druhý pokus. Ten prvý bol naozaj teror." Nabrala som kúsok oranžovej ryby na vidličku a cez stôl ju natiahla k Raazaqovi. Aj keď možno by bolo lepšie, ak by to nejedol. Veď na prvý pokus som sa skoro povracala. " To je strašné, nikdy pred tým som nikam necestovala. A teraz keď by som sa najradšej pozerala z okna, tak nič nevidím. Veď všetko sa to hýbe tak rýchlo. Na čmuhy sa môžeme pozerať aj doma, keď si zle umyjeme okno." Skonštatovala som, celkom posmutnene, keď som sa zapozerala cez okno, ktoré bolo za Raazaqovým chrbtom. Okrem toho niekde v podvedomí ma začala tlačiť myšlienka, že len odkladáme nevyhnuté a že skôr či neskôr sa budeme musieť vrátiť do reality a spýtať sa niečo našich trénerov. Prosím len nech to nemusím byť ja kto pokazí dobre začínajúcu atmosféru. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Můj zcvrklý žaludek se začíná brzo ozývat. Nesnědl jsem ani polovinu toho co jsem měl v plánu a už nemůžu. Poslední sousta přežvykuju opravdu dlouze a musím je zapít tou bublinkovou vodou. Nečekal jsem, že na tom budu až tak špatně. Je mi těžko a nejradši bych si lehnul a zaspal tu bolest břicha. Poznámka o mém prazvláštním jménu mě rozesmála. "Jmenoval se tak můj praděda a jeho praděda myslim taky." Nevím kam až to do minulosti sahá, ale pořád se to drží, teda drželo. Já tuhle tradici neochotně poruším pro pobavení jiných lidí. Krátce sklouznu zrakem k doprovodu s očekáváním, že se třeba něco dozvíme, ale zatím si dávají čas. Betty nakonec odpoví na mojí otázku. Překvapuje mě její věk, možná bych jí řekl trochu míň. "Patnáct mi je..." ...a docela by mě zajímalo jestli tam bude někdo mladší. Až tak mladších splátců ve hře nebývá, ale kdo ví, třeba budeme mít štěstí. "Vypadá to zajímavě" Dloubnu do té věci prstem a očichám ho. Nikdy jsem to neviděl. Jsem zvyklý jenom na lehce zkažené maso, tohle je novinka. Zvednu vidličku, kterou jsem používal předtím na sladkosti a ochutnám tu věc. Je to divný pocit, ale nakonec mi to i docela chutná. Musí to vypadat komicky, protože to koušu stejně pomalu jako předtím poslední zákusek. "Není to špatné." Dal bych si ještě, ale zatím si dám pauzu. Kooukám z okna na ubíhající krajinu, ale nijak její poznámku nekomentuju. V dáli je něco málo vidět. Napadá mě, že kdyby praskla ta okna tak musím být mrtví. Jedeme tak rychle, že by nás to určitě vysálo ven. "Nekoukneme se na losování ostatních splátců?" Podívám se na Betty a pak hlavně doprovod, který by nám mohl už konečně něco říct. Nechtěl jsem načít tohle nepříjemné téma, ale i když se to nezdá, nemáme tolik času. Přiznám se, že chci vidět i ostatní jestli trpí jako my nebo je jim to jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Na Rootove naznačenie, aby sme si sadli prejdem za ním ku kreslám. Žasnem ako sa tam dokáže zmestiť, veď ja s tým mám problém. Keď rozpráva pozorne počúvam. Až pri zmienke o porážke prasaťa sa zatvárim trochu zarazene. Nikdy som nad tým neuvažoval takto, ale keď sa nad tým, čo hovorí zamyslím, znie to veľmi rozumne. Jeho rozprávanie ma veľmi zaujme. Hlavne časť o jeho pobyte v aréne. Vždy ma zaujímalo, aké to asi je bojovať tam, ale nikdy som si nemyslel, že to vyskúšam na vlastnej koži. Ak by vám to neprekážalo, chcel by som sa vás ešte spýtať. Ako...ako to bolo vo finále, keď ste ostali len sami dvaja? Keď bojujete na život a na smrť s posledným človekom v aréne, čo sa vám preháňa po rozume? A vždy ma zaujímalo, ako také útle žieňa ako Berry dokázala vyhrať. Tiež ma vždy zaujímalo, ako to bude s tréningami pred arénou, ako to bude vôbec vyzerať? Stále si pripadám dosť hlúpo, pretože mám na jazyku tisíc otázok a keď ich kladiem takto jednu za druhou, nevyzerá to moc odvážne. Rootove správanie ma však ukľudňuje a nepripadám si až tak hlúpo ako na začiatku, keď sa niečo pýtam. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: vlak Zatímco jste se jako správně sympatičtí splátci bavili u stolu a přitom se cpali nejrůznějšími lahůdkami, které jste v životě ani neviděli, natož předtím ochutnali, zbytek vašeho týmu si klidně, jen s občasnou poznámkou mezi sebou, jedl své porce. Je zřejmé, že Kapitolané jako Florence jídávají syrové lososy a ragú na třicet let starém víně denně, už podle toho, jak váš doprovod pečlivě vybírá nejlepší kousky a ty pak znalecky ochutnává, zatímco ty špatné odhazuje stranou - přesně jako někdo, kdo si skutečně může dovolit jídlem plýtvat. Bee a Lariat jí oba poměrně skromně, ačkoli Lariat se ve svém talíři spíš nimrá, než že by skutečně něco jedlo. Bee se na vás občas příjemně usměje, ale po celou dobu vás nechává, ať si po libosti vyprávíte. Teprve když Razaaq navrhne, ať konečně shlédnete ostatní záznamy, se zbytek stolu jaksi probere. “Vynikající myšlenka!“ zatrylkuje Florence potěšeně. Zřejmě si myslí, že už se oba nemůžete pro samou krvežíznivost dočkat vidět své soupeře… i když tohle může být i trochu jiný důvod, než se domnívá. “Myslím, že je to dobrý nápad,“ řekne Bee a odsune svůj talíř stranou. Příbor pečlivě složí stranou. Lariat přikývne. “Tak já půjdu pustit televizi.“ Jakmile se usadíte na křeslech u televize a přinesete si či nepřinesete nejrůznější občerstvení, Lariat spustí záznamy (viz příspěvky). Žně Distriktu 5 se konají na náměstí obklopeném budovami postavenými nízce, aby se nepletly do cesty elektrickému vedení. V některých záběrech kamery můžete v dálce zahlédnout stožáry vysokého napětí křižující krajinu, pospojované černými dráty. Doprovod kraje, Namyria Credo, přicupitá na pódium celá ve fialovém: latexu, třpytivých botách i vlasech, a samozřejmě pronese ono známé „dámy první“. Z mísy papírků vylosuje splátkyni jménem Katie Edison, nijak zvlášť zajímavou, zhruba patnáctiletou dívku – a dvanáctiletého chlapce jménem Jordan Tesla. Jeho matku musí při hledání dobrovolníku odvést mírotvorci, protože dostává hysterický záchvat. Náměstí šestého kraje je vměstnané doprostřed kruhového objezdu dálnicí, na které se pravděpodobně projíždějí nová auta – dnes je ovšem celá cesta prázdná a všichni jsou natěsnaní uvnitř. Rudovlasý doprovod Lynette Chatten vytáhne nejdřív papírek se jménem Rachel Brooks, vytáhlé kostnaté dívky s blond vlasy, jež hledí do kamer zcela beze strachu, a poté chlapce zvaného Martin Road, jehož zjev značí, že on se drog ještě nikdy v životě nedotkl. Oběma může být tak šestnáct, nejvýš sedmnáct let. Náměstí sedmého distriktu vypadá zcela běžně – až na to, že pro pobavení Kapitolu byly očividně nedávno vysázeny kolem budov nízké sazeničky topolů, aby mohly značit zaměření kraje. Oba ostřílení trenéři, Jack i Cinder, sedí usazení na dubových židlích a podmračeně pozorují Juno Aurum, letošní doprovod, která si za svůj kostým sarkasticky vybrala ztělesnění ohně. Juno nejprve vybírá pihovatou dívku jménem Birch Lonsdale, jež se zdá nemile překvapená, a poté splátce Isaaca Mapleho, což je vysoký, určitě osmnáctiletý chlapec se širokými rameny. Devátý distrikt, který se zaměřuje na pěstování obilí, je očividně zasazen do krajiny obklopené celými lány zmíněných plodin – náměstí je ovšem široké a prostorné, aby se tam dalo narvat celé početné obyvatelstvo. Zdá se, že doprovod May Bouqet má symbolizovat květinu, ale spíše se zdá, jako by měla přes hlavu přetažený růžový sáček. Ve skleněné nádobě losuje nápadně dlouho, než vytáhne jméno Heather Sow: tato dívka je zhruba čtrnáctiletá, drobná a hubená, a když vyjde na pódium, bez okolků jí začnou téct slzy. Poté přichází na řadu chlapecký splátce Richie Hett, což je kluk zrzavý jak mrkev a nápadně malý, ačkoli jistě patří k těm starším splátcům. Poslední distrikt, dvanáctý kraj, je početně malý a celkově nejchudší, takže ani všudypřítomné kamery a vycíděné náměstí nemohou zakrýt chudobu, která páchne z každého rohu. Eriolanus, letošní trenér z Kapitolu, sedí na židli se zády vyrovnanými jako pravítko, a přísným pohledem si měří všechny potenciální splátce. Na pódium pak vtančí doprovod Jewel Quinne, ne o moc starší než samotné děti, celá v červeném, s výrazně dlouhými rudými drápy. Vylosuje dívku Lavender Dále, zhruba sedmnácti či osmnáctiletou, s bystrým pohledem, ale vystrašeným výrazem, a chlapce Ruperta Abercrombieho zhruba ve stejném věku, který se nahoru vyškrábe ztuhlý jako malta. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: vlak Root se nezdá překvapený nad žádnou z otázek, které mu kladeš – pravděpodobně už na podobné či dokonce stejné odpovídal vícekrát než teď tobě, možná i samotné Berry z loňského ročníku. “Řekl bych, že asi záleží na přístupu,“ začne. “Jsem si jistý, že naše Berry vnímá svoje přežití jinak než takový hezoun Wonder, který podle mě zvítězil prostě kvůli pěkné tvářičce, a ten zase vnímá věci úplně jinak než třeba Gadget z třetího kraje, která se po výhře mentálně zhroutila.“ Root se na okamžik odmlčí. Zdá se, že hledá způsob, jak nejlépe podat zpověď zabijáka. “Já se celou dobu snažil nevnímat, že kolem mě umírají skuteční lidé. Do semifinále jsem se dostal s lukostřelkyní z prvního kraje – jenže ona měla po posledním boji těžce poraněnou ruku, takže nemohla střílet. Prostě jsem jí rozbil lebku; je překvapivě jednoduché vzít kámen a utlouct jím někoho k smrti. Uvažovat nad tím smíš, a začneš, až později. Když ti z paměti zmizí jména i tváře.“ Ze skleněné karafy na stolku vedle vás si do sklenice nalije čistou vodu. Nabídne ti vlastní sklenici, a pokračuje: “Ohledně tréninků… na tři dny vás všechny naženou do tělocvičny, kde vás budou hodnotit Tvůrci. Potom dostanete soukromý trénink s trenérem a soukromé předvádění schopností. Oficiálně se vám tím snaží zlepšit kondičku, ale to je pěkný kec. Nikdo nebude fit za dvaasedmdesát hodin. Tohle je spíš doba, kdy se učíte šikovné triky do arény, získáváte spojence a taktizujete.“ Tvůj trenér se napije vody a chystá se pokračovat, ale v té chvíli se otevřou dveře a dovnitř vstoupí Berry s Tobianou. “… tak se neboj, já loni v ohodnocení získala jenom čtyři body z dvanácti,“ říká právě mladá trenérka, která je skoro o hlavu menší než její svěřenkyně. Tobiana už se nezdá vyděšená, i když je pořád trochu nejistá. Dokonce se na tebe váhavě usměje. “Ahoj, Trevore.“ |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Rootove rozprávanie ma už postupne začína baviť a tiež ma ukľudňuje. Už nie som tak nervózny ako som bol pri odchode zo súdnej budovy. Prijmem od neho pohár vody a napijem sa. Ďalej počúvam jeho rozprávanie a práve keď sú zodpovedané skoro všetky otázky vojde Tobi s Berry. Aj ona už vyzerá omnoho lepšie a čo je asi najviditeľnejšie, tak aj pokojnejšie. Opätujem jej pozdrav. Ahoj Tobi. Viem, že to vyznie ako klišé a možno trocha trápne, ale ako to ide? Pri posledných slovách sa pousmejem a na chvíľu pozabudnem, čo nás čaká už za pár dní. Vyzeráš veľmi dobre, vidím, že aj tebe rozhovor s trénerkou pomohol. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: vlak Reakce na tvé obscénní chování se různí. Zatímco Amethysta usoudí, že tentokrát není středem pozornosti ona, a jednoduše zase začne vyhazovat řepu z talíře, Wonder vezme tvůj malíček jako výzvu. Na stole před ním leží netknutá miska studené polévky gazpacho, hned vedle magazínu s jeho fotografií. Lehce, jako by omylem, položí na její hladinu dva prsty, udělá z nich véčko a jazykem přejede po jejich vnitřní straně. Amethysta už vás opět zaujatě pozoruje. Silvae si vás dva prohlíží s nevěřícným, skeptickým výrazem ve tváři. “Tak přesně tohle měl můj manžel na mysli, když vás rozdělil,“ vzdychne nakonec – ale z výrazu její tváře se dá vyčíst, že ji váš malý necudný výstup docela pobavil. Jízda vlakem pokračuje a krajina se pomalu mění. Dá se odhadnout, že brzy už budete v Kapitolu (řekněme, že Diamondovi to v koupelně tentokrát trochu trvá). |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: vlak “Jo, už se cítím fajn,“ řekne Tobiana, a za ucho si zastrčí několik tmavých copánků. “Děkuju. Slibuju, že už nebudu brečet jako malá,“ dodá pak s dalším úsměvem, širším než ten první. Na sobě teď má vzdušné oranžové šaty, které vypadají daleko kvalitnější a hezčí než její původní šedivý úplet, který na sobě měla při Žních. Celá se zdá taková klidnější a spokojenější, stejně jako ty. Tvůj tým evidentně rozumí tomu, jak uklidnit splátce ve stresu. To je fajn, to se bude ještě hodit. Do pokoje vzápětí vstoupí Alfie s tím, že jídlo se bude podávat o něco dřív, a tak se odeberete do jídelny. Na stole leží pečení krocani, kandované ovoce, čokoládové fondue, výběr plesnivých sýrů, ragú na víně a tisíc dalších různých pokrmů, všechny pečlivě upravené, nazdobené, a připravené na vyhození, jakmile z nich ochutnáte jednu porci. Kapitolané jsou na plýtvání zkrátka zvyklí. Berry si nalije šálek horké čokolády a na oba z vás se povzbudivě usměje – i ji samotnou nejspíš přešla nepříjemná nálada, do které ji dostaly vaše Žně. Když si člověk uvědomí, že ona sama ty své přežila teprve loni, a vzpomene si na její výkon v aréně, je jasné, že většinu jejího přežití ovlivnila náhoda. “Jedna z úžasných věcí je,“ říká právě Alfie, zatímco speciálním příborem otvírá humra, ze kterého se stále kouří, “že si před arénou můžete dopřát všechen tenhle luxus a jídlo! K tomu byste se přece nedostali, kdybyste nebyli vylosovaní!“ |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro “Přesně tak! Hlavně čestně a sportovně, fér plej!“ Chci se tak začít smát, protože ta ženská je neuvěřitelně blbá. Přeci jen je to náš doprovod a tak jí nechci hned ukázat, co si o ní myslím. Proto rychle šáhnu pro sklenici s džusem a napiji se, jenže to jsem neměla dělat. Zakuckám se. Mezitím Lareene odpoví Duncane. “Moje řeč. Když někoho zabít, tak aspoň na férovku, viď?“ Ten kluk jí podlejzá nebo jí nechce nijak urážet. Zavrtím nad tím nechápavě hlavou. "Tak mi tedka povězte, jak se člověk má chovat férově v Hladových hrách. Od tebe Lareene by mě to fakt zajímalo." Otočím se na tu modrou rybu. Je mi jasné, že ona nechápe, že všechna moje slova byl velký sarkasmus. Počkám si na její odpověď a pak přistoupím k oknu, abych se podívala ven, na krajinu která se pomalinku halí do tmy. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Vlak
Zasmiala som sa. " Prepáč ale tak ďaleko si to asi ani neviem predstaviť. Ale je skvelé mať také staré meno! Betty Jo sa volala mamina najobľúbenejšia krava. A nikdy som nezistila, či mňa pomenovali po nej, alebo ju po mne. Možno aj lepšie nevedieť." Dodala som celkom pobavene a tvár mi celá očervenela a znova sa mi nejako zhoršil dych. Dobrá nálada, ak to tam môžem nazvať, však bránila tomu aby som sa príliš zadýchala. " Teší ma." Po chvíľke ticha som vychrstla, celkom zahanbene, aj keď fakt, že bol Razaaq odo mňa mladší mi to celé troška zjednodušila. Neviem prečo, ale jednoducho som sa zrazu cítila pohodlnejšie a najmä uvoľnenejšie. Tú vetu som však nevenovala len jemu ale aj ostatným, čo sa zatiaľ neprejavovali.
Celkom zaujato som ho sledovala ako ochutnáva onú oranžovú delikátnu vec. Dokonca som sa aj mierne zasmiala, pretože za tú dobu čo hrýzol ten jeden plátok ja som prehtla ďalšie tri. Nemôžem sa z toho otráviť? Zachvátila ma mierna panika a radšej som si ďalšiu porciu nenabrala. Avšak chcela, som. Tak veľmi som chcela, no pre istotu som si zapchala ústa jednou z pochutín do ktorej sa pustil aj Florence. Usmiala som sa na Razaaqa, ktorý bol už očividne plný a hneď na to navrhne onú strašnú vec. Florence sa toho chytil v rýchlosti blesku, a skôr než som stihla niečo namietať veci sa dali do pohybu. Okrem toho dalo sa niečo namietať? Tá zrejme bezpohlavná bytosť, čo bola našim sprievodom ma jednoducho fascinovala. A s podporov trénerov, by moje slovo nemalo žiadnu váhu. Nechcela som to jednoducho vidieť. Chcela som tých ľudí spoznať až v Kapitole. Nechcela som ich vidieť na "plátne" s tvárami plnými strachu. Z tváre mi zmizol úsmev a v tichosti som sa usadila pred televízorom kým nezačalo to divadlo. Mlčala som a napchávala som sa nejakou presladenou , ale ako obláčik nadýchanou, roládou s kakaovou penou. Teda mlčala som až do doby kým sa na pódiu neobjavil ten ryšavý chlapec. Jednoducho tá farba vlasou ma úplne uchvátila. "Môže mať niekto také ohnivé vlasy? " Chcela som pokračovať aj ďalej, no nakoniec som pre takú dávku "sympatie" , ktorú som zbytočne prejavila, upadla do rozpakov a z červenou tvárou som sa radšej začala pozerať na špičky topánok. Zrejme by sme sa už mali na to konečne opýtať. Opýtať sa na to čo bude s nami. Ako to vidia oni. Pozrela som sa na Razaaqa a potom na trénerov a miesto vážnej otázky, ktorá raz prísť musí som len spevavo a s úsmevom povedala: " Neodkrojím vám kúsok tej čokoládovej rolády?" Začínala som byť trocha nervóznejšia, dokonca sa mi na čele objavila kvapôčka potu a srdce sa mi nepríjemne rozbúchalo. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Jméno podle krávy? Děsí mě představa, že bych se měl jmenovat podle nějakého zvířete. Ta historka je velice vtipná a pobavila mě. Následná reakce Betty mě rozesměje. Nečekal jsem, že by takhle mohla vyprsknout bublinkatou vodu. Je pravda, že mě se po ní chtělo několikrát krknout, ale nedovolil bych si to. Florence je nadšená, nadšený z mého návrhu, že se koukneme na losování. Všichni vypadají tak mile. Skoro se mi nechce věřit, že jedeme tam kam jedeme. Nadruhou stranu jsou milí právě proto. K televizi si vemu ještě několik těch plátků, které mi doporučila Betty. Je zvláštní mít všeho spoustu a nemuset se dělit s ostatníma sourozencema. Skoro bych si to i schoval, ale je to zbytečné. Posadím se před televizi vedle Betty a koukám na losování. Jediné co mě v tuhle chvíli napadá je, kdo mě asi tak zabije. Po shlédnutí prvních čtyř krajů na chvíli sklopím hlavu a podívám se na svoje ošoupané kalhoty. Od losování jsem měl aspoň malou naději, že bych třeba mohl. Je to, ale stejné jako každý rok. Jsou tak velcí a silní. U šestého kraje zase zvednu hlavu a koukám na zbytek záznamu. Říkal jsem si, že to bude možná dobrá nápad, ale byla to chyba. Neměl jsem to chtít vidět. Protáhnu si ruce před sebou a dožvýkám poslední kousek toho zvláštního asi masa. Pomalu se postavím a podívám se na doprovod a Betty. "No... já, já si nedám, už jsem plný, půjdu si na chvíli lehnout." Podívám se hlavně na Florence a pak i na naše trenéry. Pokud se neozvou nějak moc negativně, vydám se do pokoje, který mi určili. Betty je fajn a je s ní sranda, já bych možná zábavu trochu kazil. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Konečně mám pocit, že mě můj kraj docenil. Všechny ty blesky fotoaparátů, potlesk a jásot si nezaslouží nikdo víc, než já. Ze zaslepenosti mou vlastní úžasností mě vytrhne Safířin dotek. Trochu se usměju a stisknu její malou dlaň, která teď vypadá tak nevinně a křehce. Stačilo by stisknout o něco víc a pár kostiček by jistě slastně zakřupalo. Když mi opře hlavu o rameno, trochu ji k sobě přitisknu a očima zabloudím k jejímu výstřihu. Jsem rád, že je tu se mnou právě ona... Ačkoli to bude mít jednu nevýhodu, že? UZ se nemůžu dočkat, až sedneme do vlaku, který nás odveze do samotného Kapitolu, až tam, kam chceme všichni jednoho dne dosáhnout. Když zastavíme, opět se mi vzrušeně rozběhne srdce a ačkoli to na sobě nedávám znát, jsem nadšený. Nasadím kamennou masku tvrdého, ale krásného a krutě okouzlujícího splátce a pomůžu své princezně pohodlně vystoupit. Po cestě ochotně pózuji fotografům, ať už se Safírou, s naším doprovodem, nebo sám. Každá reklama je dobrá a publicita nám nyní může jenom prospět. Jsem hvězda, konečně! A patřičně si to užívám. Byl jsem pro tohle vyvolený a hodlám to dotáhnout až do konce! Netrvá dlouho a ocitnu se uvnitř toho skvostného vlaku, ve vlaku o kterém sní každé děcko z prvního kraje... Spokojeně si prohlížím interiér vysněného dopravního prostředku a na tváři se zjeví spontánní úsměv. Čeká nás sice jen krátká cesta, ale i tak je tu spousta vymožeností a věcí, co by nás mohly zabavit. Vše zavání samotným Kapitolem a to se mi moc líbí. Elegance spojená s všudypřítomnou lehkostí, opravdová dokonalost - Nic jiného by pro mě nemohlo být dost dobré. ,,Jmenuji se Diamond Sparkle." Odvětím stroze na dotaz a v duchu si slibuji, že brzy nebude jediného hlupáka, který by neznal moje jméno. Přimhouřenýma očima si prohlédnu osazenstvo a nakonec mírně skloním hlavu v pozdravu a odporoučím se do koupelny, kde se hodnou chvíli věnuji vylepšování mé vlastní dokonalosti. Převléknu se do rozhalené bílé košile a sako nechám volně přehozené přes ramena - uvolněný styl bude dobře působit na lidi. Usadím se a po chvíli přijde má skvělá spolubojovnice. ,,Dokonalé." Zabroukám hrdelním hlasem při pohledu na její úchvatnou postavu v nových šatech. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: vlak V tuhle chvíli by se nejspíš měl objevit Lareenin smysl pro Hunger Games a její nekonečné znalosti každého ročníku od doby, co byla malá, ale… nic takového se neděje. Místo toho jen našpulí pusu, takže jako ryba vypadá ještě víc, a prohlásí udiveně, jako by nemohla pochopit, že nerozumíš pojmu fér-plej (jako by mu ona rozuměla hodně): “No… aby to nebylo ošklivé!“ V čemž je víc pravdy, než by si jeden myslel. Jakmile začnou být Hunger Games příliš brutální či nechutné i na svá vlastní pokřivená měřítka, a kapitolským divákům u televizí vstávají vlasy na parukách znechucením, splátci, kteří takové nepokoje způsobili, okamžitě končí. Jako třeba ten chlapec, který se před několika lety ze samého hladu pustil do kanibalismu. „Úplně náhodou“ narazil o pár hodin později na smečku vlků, která jej roztrhala na kusy. Do Kapitolu přijíždíte večer. Jelikož je hlavní město Panemu ze všech stran obklopeno horami Rocky Mountains jako hradbami nedobytné pevnosti, nejdříve vůbec není poznat, že už dorážíte na místo; teprve když se vlak zanoří do tunelu vedoucího skrz, a o pár minut později se vynoří na druhé straně, zdá se, jako byste dojeli do nového světla. Futuristické budovy se tyčí do nebe, okolo protéká řeka s třpytivě čistou vodou, všude jsou zavěšené obrovská holografická plátna, podobná těm, která obyčejně visí při Žních v ulicích mimo náměstí – aby i ostatní, kteří se nenatlačili před pódium, dobře viděli. Na nádraží opět stojí mraky fotografů, kameramanů a reportérů, kteří se snaží zachytit tváře nejnovějších splátců alespoň na krátký okamžik; tentokrát jsou však doprovázení nadšenými fanoušky, kteří na vás v zástupech čekali bůhvíkolik hodin. Když vás zahlédnou v oknech vlaků, mnoho jich začne výskat, mnoho mávat, ale všichni do jednoho se zoufale snaží k vám dostat, aby se na vás mohli podívat na vlastní oči. Až do Domova splátců vás doprovází ozbrojení mírotvorci v bílém, kdyby případě nějakému Kapitolanovi ruplo v bedně. Vaše apartmá se nachází ve čtvrtém patře podle očíslení vašeho distriktu – nahoru vyjíždíte výtahem, a když vstoupíte dovnitř, nacházíte se ve stejném luxusu, v jakém byl zařízený vlak: obývací pokoj s nádherným výhledem na Kapitol, velikou televizí a sedací soupravou, vyvýšená jídelna plná tichých sluhů v červeném, a navíc každý máte plně vybavený pokoj s vlastní koupelnou. Před večeří a shlédnutím zbylých záznamů máte půlhodinu na zabydlení v pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: vlak Ještě nějakou dobu sedíte u stolu, ať už jíte, mluvíte nebo flirtujete. Brzy se ale krajina, kterou váš vlak projíždí, poněkud změní, a tak můžete brzy očekávat příjezd do Kapitolu. Silvae se předtím odebere do svého pokoje, aby krátce zavolala svému manželovi. Do Kapitolu přijíždíte pozdě odpoledne. Jelikož je hlavní město Panemu ze všech stran obklopeno horami Rocky Mountains jako hradbami nedobytné pevnosti, nejdříve vůbec není poznat, že už dorážíte na místo; teprve když se vlak zanoří do tunelu vedoucího skrz, a o pár minut později se vynoří na druhé straně, zdá se, jako byste dojeli do nového světla. Futuristické budovy se tyčí do nebe, okolo protéká řeka s třpytivě čistou vodou, všude jsou zavěšené obrovská holografická plátna, podobná těm, která obyčejně visí při Žních v ulicích mimo náměstí – aby i ostatní, kteří se nenatlačili před pódium, dobře viděli. Na nádraží opět stojí mraky fotografů, kameramanů a reportérů, kteří se snaží zachytit tváře nejnovějších splátců alespoň na krátký okamžik; tentokrát jsou však doprovázení nadšenými fanoušky, kteří na vás v zástupech čekali bůhvíkolik hodin. Když vás zahlédnou v oknech vlaků, mnoho jich začne výskat, mnoho mávat, ale všichni do jednoho se zoufale snaží k vám dostat, aby se na vás mohli podívat na vlastní oči. Až do Domova splátců vás doprovází ozbrojení mírotvorci v bílém, kdyby případě nějakému Kapitolanovi ruplo v bedně. Vaše apartmá se nachází v prvním patře podle očíslení vašeho distriktu – nahoru vyjíždíte výtahem, a když vstoupíte dovnitř, nacházíte se ve stejném luxusu, v jakém byl zařízený vlak: obývací pokoj s nádherným výhledem na Kapitol, velikou televizí a sedací soupravou, vyvýšená jídelna plná tichých sluhů v červeném, a navíc každý máte plně vybavený pokoj s vlastní koupelnou. Příjemný bonus je, že to máte nejkratší na trénink. “Jelikož máme před večeří pořád nějakých pár hodin, navrhuji vám shlédnout zbylé záznamy. Jsem si jistá, že už se nemůžete dočkat, až se uvidíte v televizi. A ostatní splátce, pochopitelně,“ pronese Silvae, usazená na pohovce. V ruce drží sklenici bílého vína, kterou jí nalila mlčenlivá služebná. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Pozrela som na neho s prekvapeným výrazom. Na jednej strane som chápala, že zrejme po tom videu a celom dni, chce svoje súkromie. Ale nebolo by lepšie kebyže sme zostali spolu? Aspoň by sme si tak odďaľovali tie nepríjemné myšlienky. Pretože toho som sa desila asi najviac. Toho okamžiku kedy položím hlavu na vankúš, kedy zatvorím oči....kedy padne tma. Ale našťastie som unavená ešte nebola. Niečo m držalo pri živote, v dobrej nálade a hlavne čo najďalej od čiernych nezmyselných vízií. " Tak skoro, Raazaq? Ale určite ráno vstaneš až moc zavčasu, zatiaľ čo ja prespím celý deň. Keby niečo tak ma prosím zobuď, kebyže nemáš čo robiť." Povedala som síce z úsmevom ale mimovoľne som si ľavú ruku pritisla k srdcu a sťažka a zhlboka som sa nadýchla. To video ma naozaj rozrušilo. A zároveň som aj znova očervenela a sklopila zahanbene pohľad. Pretože som možno bola až príliš priateľská a zrejme sa to nehodilo. " Ale dúfam, že ti nepríde zle. Počula som , vraj môže človek vo vlaku dostať takú chorobu, že mu príde zle keď si ľahne. Alebo to bolo auto? Možno loď. Kto vie. A asi tu nemajú konope, do ktorého by sme ťa potom uložili. Či vlastne nie. Do konope si má človek ľahnúť keď sa otrávi hríbmi. Ale kto vie čo všetko bolo v tom jedle?" Dopovedala som z jemným smiechom, no trocha zadýchane a naliala som si vody a potom ukrojila kusisko koláča. Keď už som raz začala tak už poriadne. A začala som hlavne na výzvu Raazaqa I keď šaty sa mi začali na bruchu až príliš vydúvať z toho koľko som už zjedla a hlavne z toho koľko vody som už vypila. No a tie šaty mi už začali byť naozaj nepohodlné. Ale keď ten čokoládový krém je tak úžasný! Oblízala som pery a vzápätí som si pomyslela, že musím vyzerať ako ródeo klaun s tým bohvie ako zle zotretým rúžom na perách. " Ak teda naozaj ideš, dobrú noc." Pretrela som si spotené čelo a usmiala som sa na chlapca. Tak odišiel, ja som zostala v spoločnosti trénerov a Florence a k odchodu som sa teda rozhodne nemala. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Moje slova na sebe nenechají dlouho čekat. Mému doprovodu to evidentně nevadí, za což jsem rád. Koukám, že Betty to vadí asi nejvíce. Překvapí mě to. Asi má na věc úplně jiný pohled. Radši si někam zalezu sám a nějak se s tím vyrovnám než tady ve společnosti. Pustit si záznamy losování byl pěkně hloupý nápad a teď toho lituju. Připomělo mi to totiž proč tu jsem a co už nikdy neuvidim. "Hm..." Zamručim neurčitý slovo a kývnu na otázku ohledně toho, že jdu tak brzo. Na více se nezmůžu. Betty mě pak přecejejnom rozesměje. O takové nemoci jsem nikdy neslyšel a pokud je to pravda, bude to asi dlouhá noc. Úsměv mi z tváře docela rychle zmizí. "Dobrou noc." Zamumlám potichu a vydám se pryč z místnosti. Pořádně si nepamatuju kam mám jít, ale dveře ven ještě ano. Možná se nesoustředím na cestu, možná na ní nevidím tak dobře, ale podaří se mi zakopnout o kolejničku, do které pasují posuvné dveře. Zapadnu dál do chodby a dveře se zamnou automaticky zavřou. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Ten právý důvod proč jsem odešel byl, že jsem nechtěl být v přítomnosti Florence ani našich trenérů. Jsou sice hodní a snaží se nám pomáhat. Vidím v nich i něco jiného a to se mi nelíbí. Pomalu se seberu ze země a vydám se hledat svůj pokoj. Paměť mi slouží ještě dobře a dveře najdu rychle. Zavřu zasebou dveře a jediné co si sundavám je klobouk a boty. Nerad bych jim to zašpinil zaschlým bahnem. To jsem bohužel nestačil před losováním odstranit. Teď jsem rád, že je mám, protože je to kus naší země. Za kolik hodin tam tak můžeme být? Pomalu si lehnu na postel, na bok a koukám do stěny proti posteli. Blbě z cesty se mi naštěstí nedělá, to z jídla je to horší. Spát nebudu asi ještě dlouho. Dokázal bych napočítat na prstech jedný ruky, kdy jsem spal sám v mínosti. Je tu takové ticho, žadné oddechování nebo povídání z vedlejších místností. Donutí mě to přemýšlet nad domovem... |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Laškování ze strany Wondera. Kompliment od Diamonda. Příjezd, naplněný ovacemi diváků a blesky fotoaparátů. Luxus našeho nového apartmá. Pokoj, dýchající strohým, neosobním luxusem - a plná skříň nových, krásných šatů. To vše jsou jen jedny z mnoha přísad do mé polévky spokojené blaženosti, pojící se s očekáváním Her. “Jelikož máme před večeří pořád nějakých pár hodin, navrhuji vám shlédnout zbylé záznamy. Jsem si jistá, že už se nemůžete dočkat, až se uvidíte v televizi. A ostatní splátce, pochopitelně,“ "To je pravda." Ono to zase až taková pravda tedy není. Chci vidět sebe, to ano - ale koho zajímají veškeré ty nuly? Jediný, na koho jsem poměrně zvědavá, je druhý kraj - no, a možná čtvrtý, co kdyby náhodou. Po zbytek losování předpokládám, že tak nějak budu přemýšlet nad tím, zda bude Silvae moc řvát, až budu dnes v noci spát v pokoji u Diamonda. "Tak půjdeme na to?" Sevřu svému spolusplátci dlaň ve svých a lehce se tělem přitisknu na jeho paži. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: vlak Poté, co se Razaaq vytratil do svého pokoje, na malou chvíli nastalo ticho, během kterého se venku za okny rapidně setmělo. Florence se odebral přelakovat si nehty, a tak jsi zůstala už jen s Bee a Lariatem. Lariat se snaží číst nějaké kapitolské noviny, ale oči mu každou chvíli neklidně lítají po pokoji. Bee se klidně dívá ven z okna do tmy. “Všechno v pořádku?“ zeptá se, aniž by se otočila k tobě. Zdá se dost vyrovnaná. “Myslím v mezích, co to vůbec jde.“ |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Vlak Za tú chvíľku čo Razaaq odišiel som stihla vypiť pohár vody a zjesť poriadny kus čokoládového koláča. Skôr by sa dalo povedať, že to vo mne zmizlo takmer okamžite. Keď sa Florence postavil, na odchod celý čas som na neho vytriešťala oči. Proste ten človek ma úplne fascinoval. A stále som sa prikláňala k myšlienke, že to človek ani byť nemôže. Osamela som len s trénermi a sladký koláč som musela zasa zajesť niečím slaným, pretože mi to sladké už liezlo hore ušami. Jedenie zamestnávalo moju myseľ, pretože zatiaľ sme zotrvávali v mlčaní a ja som akosi nevedela čo povedať, aj keď som veľmi chcela. Našťastie sa ozvala Bee, prudko som sa na ňu otočila, až nahlas rupla látka na mojich šatách, ale našťastie sa neroztrhali. S plnými ústami a stále v celku pozitívnymi iskričkami v očiach som spustila. " Ale áno, všetko v poriadku. Veď cestujem vlakom. Naozaj cestujem! Aj keď z toho síce veľa nemám ale naozaj cestujem. Je tu to najlepšie jedlo na svete, a niekde v ďalšom vagóne ma čaká najpohodlnejšia posteľ na svete." Usmiala som sa. Myslela som to vážne, veď nič iné mi ani nezostávalo len sa upínať k pozlátku, ktoré ma delilo od smrti. Ale ktovie aký dojem to robilo na Bee. Možno do mňa videla hlbšie...možno videla môj strach, zatiaľ čo ja som sa ho snažila všemožne maskovať a odmietať. Jedno však bolo isté, tak ako som to vedela ja, aj ona musela vedieť, že nemám žiadnu šancu. Tak prečo si kaziť cestu? Užijem si to najlepšie ako viem. " Aké to tam je? " Spýtala som sa zrazu mierne neurčitú otázku. Mohla som ňou myslieť Kapitol, prípravu na hry alebo možno aj hry samotné. Sama som nevedela a úprimne ma prekvapilo, že som sa vôbec spýtala. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: vlak Bee se očividně nezdá příliš přesvědčená, že bys byla skutečně tak naivní a opravdu viděla jedině ty dobré stránky svého vylosování, totiž že v nejbližší době už nebudeš hladovět a co budeš chtít, to dostaneš. Ale rozhodne se to přejít, neboť na tvoje úsměvy a nadšení z cestování odpoví dalším úsměvem: “To jsem ráda, že umíš ze situace vytěžit. Ne všichni něco takového dokážou.“ Když se ovšem zeptáš na to, jaké to „tam“ je, ať už mluvíš o Kapitolu, přehlídkách či Hrách samotných, můžeš vidět změnu v obou trenérech: Lariat, který čtení už před chvílí vzdal a teď vás dvě jen tiše pozoruje, se trochu narovná a rozhlédne se kolem sebe, jako by očekával další fotografy; Bee jen vzdychne. “No… dobře tam vaří. A když si odmyslíš to, co přijde, Kapitol je vlastně moc hezké město – z Domova splátců má naše patro výhled až skoro seshora, a z kuchyně je krásně vidět na vodopády. A dostaneš vlastní pokoj a makeover, a Kapitolané přímo umírají touhou tě uvidět na vlastní oči.“ Kousne se do rtu. “Promiň, špatně volená slova.“ Lariat mezitím odložil knihu a přesunul se k vám. Teď si přitahuje židli a kysele se šklebí. “A taky ti přidělí vlastního vraha, na to nezapomeň.“ „Lare, prosím. Já se jí snažím pomoct.“ „To vidím,“ ušklíbne se Lariat. “Jako by Kapitolu záleželo na tom, co-“ “Lare! Ovládej se přece!“ sykne Bee, načež vykulenýma očima střelí kamsi nad vás, ke stropu. Lariat její pohled sleduje, a vzápětí polkne. Zvláštní, jako by tam snad něco oba dva viděli, co ty nemůžeš postřehnout. “Promiň, špatně volená slova.“ Lariat teď opakuje to, co před chvílí řekla Bee – ale jako by omluvu nesměřoval ani na jednu z vás. Bee znovu vzdychne. “Každopádně… v Kapitolu se žije pohodlně a bohatě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Vlak
Beein úsmev ma tešil. Áno, pomáhalo mi to. Potrebovala som aby sa na mňa niekto usmieval. Pretože o pár dní, už nebude nič z čoho by sa dalo "ťažiť."Len z toho čo bolo. Z úsmevom a podpory, ktoré sa mi dostali a dostanú za tú krátku dobu. Docela ma zamrzelo, že som svojou otázkou mierne nalomila náladu. Svoju? Alebo ich? Kto vie. Zahanbene som sklopila zrak, dokým Bee nedopovedala a nakoniec som sa chopila slova. " Taký Kapitol sa vidí len raz za život. " A síce som to povedala s nadšením turistu bolo jasné, čo sa za tými slovami skrýva. " Vždy som si myslela, že by z mojej mami bola skvelá Kapitolanka. Bude celá bez seba keď ma uvidí prerobenú na ich štýl. Konečne dobre oblečenú, vyparádenú. Urobí mi to radosť, aj keď troška sa bojím. Ale ja sa asi najviac teším na ten výhľad. Ale aj toho sa bojím. Veď ja som ani nikdy pred tým nelozila po stromoch! Toto bude naozaj čosi iné. Dúfam, že nevypadnem z okna alebo také niečo." Troška som sa zasmiala, hodila očkom po tréneroch a s hlbokým nádychom som pokračovala ďalej. Jednoducho som potrebovala rozprávať. Najlepšie o hlúpostiach a banálnostiach." A teším sa aj na ten hluk, na tých ľudí a zároveň je to moja najhoršia nočná mora. A to je v poriadku nemusíš sa ospravedlňovať, veď aj my chceme vidieť kravu na vlastné oči, aj keď ju o pár dní dáme na porážku. " Znova som sklopila pohľad a tentoraz omnoho nervóznejšie. Začala som si žmoliť ruky zložené na kolenách. Napadli ma otázky ako To vždy toľko rozprávam keď som nervózna? A nerozprávam veľa stále? To som stále nervózna?" alebo " Čo ak sa nebudem Kapitolanom páčiť? Som taká škaredá. Čo ak ma ponížia? Akí vôbec budú tí ľudia? Akí budú ostatní splátcovia? Koho tým Lariat myslí, že nám pridelia vrahov? Myslí tým seba a Bee? Myslím, že som nemala toľko jesť prišlo mi ťažko. Poriadne som ich tú "výmenu názorov" nevnímala. Stále som sa pozerala na svoje ruky na kolenách. Prsty mi znova opuchli a srdce mi nepravidelne bubnovalo v hrudi a sem tam sa mi spravilo čierno pred očami. "Aké to tam bolo?" Spýtala som sa takmer totožnú otázku ako pred tým. Tentokrát však vyznela omnoho temnejšie a nebolo pochýb na čo presne sa pýtam. Po úsmeve nebolo ani pamiatky. Ústa sa mi mierne zachveli a ja som začala cez ne prerývane a nahlas dýchať zatiaľ čo som si jednu ruku automaticky priložila k hrudi, akoby mi to malo pomôcť ukľudniť srdce. Škoda, že tu nezostal Razaaq. Ak by som tu mala niekoho druhého, zrejme by som sa tvárila odvážnejšie. Už len preto aby som mu dodala guráže. Takto som len prišla o to posledné steblo a o chvíľku sa utopím. Ale aspoň budem mať už tento rozhovor za sebou. Aspoň sa už k tomu nebudeme musieť vracať. A budem môcť myslieť na iné. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro “No… aby to nebylo ošklivé!“ I když to není přímo vysvětlení slova fair play, ale stejně to má něco do sebe. Kapitolanům se nikdy nelíbí, když míra násilí přeroste nebo se vymkne kontrole. U mě tedy nehrozí, že bych se ukájela nad smrtí ostatních, ale co já vím jak mě aréna pozmění. Padl večer a náš vlak dojíždí do cíle. Ohromí mě jak Kapitol vypadá. Ano znám to z vysílání, ale vidět to na vlastní oči je prostě něco jiného. Jsem nalepená u okna a jak mě zpozorují fanoušci her, začnou si na mě ukazovat. I kdybych nejradši se otočila a zmizela jim z očí, udělám přesný opak. Zhluboka si oddechnu, dodám si tím sílu a s úsměvem jim mávám. Vlak zastavuje a my jsme nuceni vystoupit. Fanoušci se tlačí, aby co nejlépe viděli, já se tvářím hrdě a občas na některého z lidí zamávám. Kdyby nebylo mírotvůrců nejspíš nás ušlapou. Nečekala jsem takovou smršť hned od začátku. Vše je pro mě nové. Dorazili jsme k domu splátců a vyjeli do čtvrtého patra, které je určené pro náš kraj jako každý rok. Vdechne na nás ten stejný luxus, jako jsme se mohli setkat ve vlaku. Je nám oznámeno, že se můžeme jít zabydlet a opláchnout po cestě. Za půl hodiny, že se setkáme ve společenské místnosti. Bez jediného slova tedy zapluji do pokoje určené pro mne. Jak se zamnou zavřou dveře sundavám ze sebe šaty. Kdybych byla doma tak je ze sebe strhám, ale takhle je to jedna z posledních vzpomínek na domov a na mojí rodinu. Opatrně je vložím do skříně, doufám že mi je neodnesou. Bezmyšlenkovitě se dotknu třpitky na krku, ztrápeně se ušklíbnu. Vydám se do koupelny a použiji sprchu na rychlé okoupání, hlavně se chci zbavit toho líčení. Omotám si ručník kolem sebe a opustím místnost, přesunu se ke skříni. Je v ní spousta oblečení připravena pro moje využívání. Vyberu si pohodlné sportovní tepláky, triko a mikinu vše tmavé barvy. S vlasy mokré jen vysušené do ručníku se vydám zpátky do společenské místnosti. Požádám sluhy o nějaké sušenky a vodu a usednu na gauč k televizi a čekám, kdy se objeví další. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: vlak Tvá otázka vyvolá mezi trenéry další nepříjemné ticho, při kterém po tobě střelí pohledem vážně-to-chceš-vědět. Ani jednomu z nich se evidentně nechce znovu otevírat kapitolu ve svém životě na téma „jak mě málem zabili“, ale zároveň musí být jasné, že na tuhle otázku pravděpodobně odpovídají každý rok. Jistě jsou v jiných krajích trenéři, kteří s chutí vyprávějí o každém dni, který strávili jako splátci, do nejmenších krvavých podrobností: distrikty 1 a 2 určitě. Pak tu jsou trenéři, kteří tohle téma bezpečně uzavřou jako tabu, nebo i takoví, kteří rovnou jdou vyhrabat kazetu s nahrávkou svého ročníku. Bee a Lariat patří do jakési skupiny, která bude vyprávět tak dlouho, dokud to splátci vyžadují, a pak sklapnou a nepronesou na to téma jediné další slovo. Řeči se opět chopí tvá trenérka. “Jaké to tam bylo? Drsné. Celou dobu ti v hlavě zvoní, že tě ostatní chtějí mrtvého, trpíš hladem a dehydratací a paranoiou a nedostatkem spánku, jenže ne pár hodin, ale celé týdny. Já měla štěstí - vypadala jsem a tvářila se slabě, a tak mě všichni nechali na pokoji, že se o mě postará pokaždé někdo jiný. Nakonec… jsem se postarala já o ně.“ Tentokrát žádný úsměv nenásleduje. “Kradení zásob, sbírání bobulí, neustále se držet na nohou, aby si tě nevyhlédli Tvůrci… Vyhrát může každý, když ví, jak na to. I ty, Jo.“ “… Řeknu ti jen tohle: opatři si zbraň.“ Lariat se zvedne. “Já nejsem tvůj trenér, radit ti nemůžu a nebudu. Já mám na práci udržet při životě někoho jiného. Jdu si lehnout, už je pozdě.“ S tím se odebere do svého pokoje, stejně jako předtím Razaaq. Bee sklopí oči. “Neber si to osobně. Nerad o tom mluví. Potřebuješ vědět ještě něco?“ Je jasné, že odpovídat ji právě netěší; ale bude, dokud se nepřestaneš vyptávat. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Vlak
Zrejme to nebola dobrá otázka. Už som sa ani nečudovala Razaaqovi, že po vzhliadnutí videa sa radšej utiahol do svojej izby. Čo som si vôbec myslela, že mi povedia? Teda povie? Väčšinou som sa na hry nepozerala. Alebo som sa im aspoň snažila vyhýbať ako to len šlo. No žiadna scéna mi nemohla vykresliť taký desivý obrázok ako pár viet z Beeiných úst. Ale aspoň som to počula. Aspoň viem na čo sa snažiť zabudnúť. Trocha posmutnene som sa usmiala a pozrela som sa na Bee keď padli slová o tom, že by som mohla vyhrať aj ja. Ale ja neviem ako na to! Také šťastie mať nebudem. A prečo nie? Kam sa podelo to tvoje, mne sa nič nestane? Mňa sa nič zlé jednoducho netýka, pretože nepripúšťam, že by sa to mohlo stať práve mne? To ma v prvom rade nemali dnes vylosovať. Možno to bolo na niečo dobré. Ani nevieš k čomu to povedie. Stádo sa zbavilo najslabšieho článku a teraz bude prosperovať. Dala mi nádej? Nie, nádej to tak úplne nie je. Ale aspoň niečo. " Prepáčte, že som s tým začínala." Ozvala som sa dosť previnilo a nahlas, keď sa Lariat zodvihol a odišiel. Nevedela som, či to počul. Nechcela som ho nijako uraziť. " Bee, naozaj prepáč. Nechcela som. A ďakujem. Naozaj si to vážim a myslím, že už nič vedieť nechcem. " Usmiala som sa na ňu, takmer tak priateľsky a veselo ako som sa usmievala po celú cestu, len oči som mala akési matnejšie. Chcela som jej aj stisnúť ruku, ale nakoniec som si to rozmyslela a svoju natiahnutú ruku som zamaskovala tým, že som sa dotkla ozdobnej kanvičky z čajového servisu. " Ako dlho ešte pôjdeme? Dá sa tu vo vlaku ešte niečo robiť? Teda okrem jedenia. Vieš myslím si, že nezaspím. Ale možno by som sa o to mohla aspoň pokúsiť. Ty už chceš ísť spať?" Vychrlila som kopu otázok. Naozaj som nechcela prísť o spoločnosť, aj keď som si bola takmer presvedčená, že o ňu prídem. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: Kapitol Netrvá to dlouho a ve společenské místnosti se objeví i Duncan. Rovnou přejde k oknu a obličej téměř přilepí na skleněné tabulky. “Viděla už jsi ten výhled? Tomu říkám něco! Dohlédneš odsud až na náměstí. Jak to asi musí vypadat z dvanáctého patra!“ Pokusí se najít nějakou kliku, pomocí které by mohl okno vyklopit a vyhlédnout ven, ale nic takového podél celého rámu není. Evidentně, protože by vás třeba mohlo napadnout vyskočit – a co by potom Tvůrci dělali, kdyby jim chyběl jeden splátce? Brzy se v pokoji objeví Sean, Rivershore a Lareen – Lareen si někde odložila paruku, pod kterou má nakrátko ostříhané vlasy barvy myší hnědi, a teď mezi vámi sedí a tváří se… no, jako vždycky. Podává se večeře, a tak se všichni odeberete k jídelnímu stolu ve tvaru proskleného kvádru, který je postavený na vyvýšené plošině. Skrz sklo vidíte na malé akvárium, vyplněné hejnem exotických rybek a mořskými korály všech možných barev z vašeho distriktu. Kapitol se asi snaží, abyste se cítili jako doma. Mlčenliví sluhové a služky, všichni oblečení v rudých a modrých kompletech, vám dolévají pití a odkrajují jídlo, kdykoli o to požádáte. Duncan v jednu chvíli převrhne sklenici s vodou, a během pěti vteřin je rozlitá tekutina vytřené papírovými ručníky a na stůl postavená celá nová karafa. Po jídle Rivershore rozhodne, že se dokoukáte na zbylé nahrávky, a tak se všichni usadíte k televizi a Sean pustí posledních několik záznamů (kraje 3, 6 – 10). Náměstí šestého kraje je vměstnané doprostřed kruhového objezdu dálnicí, na které se pravděpodobně projíždějí nová auta – dnes je ovšem celá cesta prázdná a všichni jsou natěsnaní uvnitř. Rudovlasý doprovod Lynette Chatten vytáhne nejdřív papírek se jménem Rachel Brooks, vytáhlé kostnaté dívky s blond vlasy, jež hledí do kamer zcela beze strachu, a poté chlapce zvaného Martin Road, jehož zjev značí, že on se drog ještě nikdy v životě nedotkl. Oběma může být tak šestnáct, nejvýš sedmnáct let. Náměstí sedmého distriktu vypadá zcela běžně – až na to, že pro pobavení Kapitolu byly očividně nedávno vysázeny kolem budov nízké sazeničky topolů, aby mohly značit zaměření kraje. Oba ostřílení trenéři, Jack i Cinder, sedí usazení na dubových židlích a podmračeně pozorují Juno Aurum, letošní doprovod, která si za svůj kostým sarkasticky vybrala ztělesnění ohně. Juno nejprve vybírá pihovatou dívku jménem Birch Lonsdale, jež se zdá nemile překvapená, a poté splátce Isaaca Mapleho, což je vysoký, určitě osmnáctiletý chlapec se širokými rameny. Devátý distrikt, který se zaměřuje na pěstování obilí, je očividně zasazen do krajiny obklopené celými lány zmíněných plodin – náměstí je ovšem široké a prostorné, aby se tam dalo narvat celé početné obyvatelstvo. Zdá se, že doprovod May Bouqet má symbolizovat květinu, ale spíše se zdá, jako by měla přes hlavu přetažený růžový sáček. Ve skleněné nádobě losuje nápadně dlouho, než vytáhne jméno Heather Sow: tato dívka je zhruba čtrnáctiletá, drobná a hubená, a když vyjde na pódium, bez okolků jí začnou téct slzy. Poté přichází na řadu chlapecký splátce Richie Hett, což je kluk zrzavý jak mrkev a nápadně malý, ačkoli jistě patří k těm starším splátcům. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: vlak “Ne, ne, vůbec se neomlouvej. Tady teď jde o tebe. Jako tvoji trenérku mě váže povinnost ti pomoct, jakýmkoli způsob jen můžu.“ Bee vypadá trochu utrápeně, ale i tak ti věnuje další ze svých úsměvů. Zdá se, že jich má v zásobě hotové nekonečno. “Když budeš chtít nějaké rady nebo pomoc, přijď za mnou. Od toho tu přece jsem…“ Přerušíš ji záplavou dotazů, které ji, zdá se, trochu překvapí. Koneckonců už je opravdu pozdě, a ona tak nějak zřejmě počítala, že nevydržíš vzhůru o moc déle než Razaaq. “No… jestli chceš, můžeš se kouknout na záznamy z předchozích Hunger Games nynějšího Tvůrce. Jsou tam myslím i bonusové příběhy ostatních splátců, kteří arénu nepřežili, pokud tě něco takového zajímá. Pak jsou tu nějaké knihy… jídlo… časopisy…“ A to bude asi všechno. Přece jen je to vlak, a ten neposkytuje tolik zábavy jako třeba volnost tvého kraje – jakkoli byl ve srovnání s tímhle přepychem málo luxusní. Bee se nezdá unavená v pravém slova smyslu. “Já tu asi ještě můžu chvíli zůstat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Původně jsem se soustředila na prohledávání pozůstatků mého kusu dortu vidličkou jako by šlo vlastně o nejzajímavější věc na světě, ale něco v tónu Waferova hlasu mě přinutilo zvednout hlavu a se zájmem se na něj zahledět. Zřejmě mu moc záleží na tom, abychom vyhráli. To vlastně celkem chápu. Přeci se nepřihlásil dobrovolně na sebevražednou misi. Vím o jeho sestře a o tom, že ji má rád. Sebevraždu by nenaplánoval, kvůli ní. Cítila jsem z toho v pozadí ale cosi, co naznačovalo, že kdyby nevyhrál on, rád by, abych vyhrála aspoň já. Prostě náš kraj. Nebo tak aspoň vyzněla jeho slova. A já zauvažovala, jestli to mám chápat tak, že teď s ním mám počítat jako se spojencem. Vlastně mi to ani tolik proti srsti nebylo, znala jsem ho a co vím z předchozích ročníků, málokdy na to člověk stačí sám. Pomoc se může hodit. Jenom by bylo protivné, kdyby mi chtěl krafat do mého velmi vysoce vytříbeného názoru na svět. Chtěla jsem odvětit něco souhlasného nebo aspoň kývnout hlavou a souhlasně zamručet v odpověď, ale zrovna v tu chvíli se znovu otevřou dveře do jídelny a dovnitř vejde Gadget, která je zřejmě pevně rozhodnutá projíst se k cukrovce. Se zaujetím sleduju její počínání, kdy do sebe narve velký kus dortu a očividně je to pro ni celkem zvyk. Takže její vychrtlá postava není způsobená hladověním... Což znamená, že má úžasný metabolismus. Zatoužila jsem promluvit si s ní, prohlédnout ji a prozkoumat to blíž. V tu chvíli ale vešel do dveří Felix. "Není to zlý. Ale jestli můžem požádat o cokoliv, nešlo by příště k běžnému jídlu dodat třeba i... Neupečené prase? Ideálně před vykucháním." Tvářím se rádoby lhostejně, ale něco v mém pohledu říká, že dychtím po kladné odpovědi. A je celkem zjevné, že legraci si nedělám. A pak se díky Gadget dozvím o jejich příbuzenském vztahu. Se zaujatým pohledem přejedu z jednoho na druhého a zpátky. Ne, nemyslela bych si, že spolu mají něco společného. Genetika je taky dosti nevyzpytatelná věc. Taky bych se na ni ráda podívala. Kdybych jenom na všechny tyhle zajímavé věci měla víc času... "Na výchovu v tomhle věku bývá již pozdě. Nejen u lidského druhu, od období dospívání se o sebe většina tvorů stará sama." Okomentuju jejich roztržku a zdá se, že fandím Gadget. Ve skutečnosti ale nefandím nikomu a ani se nesnažím Felixovi vysvětlit, že je jeho jednání marné. Jenom konstatuju fakt, který mě právě v souvislosti s tím napadl. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Vlak ((prepáč za takéto omáčky, ale baví ma to ;D))
" Oh nie to naozaj nechcem pozerať. A dúfam, že nikto nebude pozerať podobné špeciály ani o mne. Možno tú knihu alebo časopis. Predsa len tak u nás nie je príliš času na takéto veci. Dokonca ani neviem, či by ma to čítanie bavilo. Radšej príbehy počúvam." Bola to akoby taká nenápadná výzva k tomu aby trénerka neprestala rozprávať. Chcela som aby rozprávala niečo zaujímavé. Musela mať kopec zážitkov. Bola staršia, zrejme sa dosť nacestovala a určite mohla spomínať aj na nejaké pekné zážitky než len to čo sa stalo v aréne. Či už jej alebo jej zverencom. Miesto toho aby som však čakala čo povie spustila som príbeh svoj. Len aby som čosi rozprávala. "Keď som bola malá, tak bola zima asi najkrajšia akú si pamätám. Začalo snežiť, ale tak ticho a husto, že sme o tom ani nevedeli a zatiaľ zasnežilo celý ranč a chudiny kravy tam išli pomrznúť. Otec si toho všimol strašne neskoro, až keď bolo snehu až po kolená. Mama zaspala a ja som si vydrankala aby ma otec vzal zo sebou von, keď išiel von skontrolovať stádo a nahnať aspoň tie otelené do stajne ku koňom. Ale to nie je dôležité. Vzal si ma k sebe na koňa a šli sme. teda šli ako šli. Ono sa aj tomu chudákovi koňovi zle išlo v tom snehu. Ale sranda bola, že až do toho dňa som si nikdy neuvedomila, že sa k pastvine ide cez cestu po oboch stranách lemovanú hájom. A pekne hustým, alebo aspoň tak sa mi zdal, keď boli stromy celé prikryté snehom. Všade bolo ticho, asi najpríjemnejšie a najtichšie ticho aké som kedy zažila. Také čosi asi v Kapitole nepoznajú. Obloha bola zvláštne oranžová a zrazu nám cez cestu prebehne jeleň. Veľký jeleň s obrovským parožím a o pár sekúnd na to dve srny. To je jediné čo si z toho večera pamätám. Ale kto to kedy videl jelene na ranči? Otec si na to vôbec nepamätá a stále mi tvrdí, že som si to vymyslela. Ale ja viem čo som videla! Proste tam bol jeleň. A stále ho mám pred očami ako živého. " Ani neviem prečo som začala rozprávať. A hlavne prečo som si spomenula práve na toto. Ale uvedomila som si ako veľmi ma táto spomienka upokojila. A hlavne to tlmené ticho, ktoré som takmer hmotne cítila aj po tých rokoch. " Kto vie, čo som tam videla." Zasmiala som sa a naliala som si pohár vody. " Prepáč nechcela som ťa unudiť. Možno by bolo predsa len lepšie ísť do postele. Zrejme si potrebuješ oddýchnuť aj ty. " Dopila som pohár a postavila som sa. " Dúfam, že sa mi nepodarí omylov vtrhnúť do niečej spálne. Ale snáď sa nestratím. Sme predsa vo vlaku. " Ešte som dodala. Až mi prichádzalo smiešne ako všemožne som sa snažila oddialiť ten príšerný okamžik kedy osamiem. Naozaj som sa ho strašne bála. A nikto si nemohol predstaviť ako. Ten okamih prinášal len to najhoršie a bude len umocnený tým čo mi povedala Bee. Ale nebyť mojej otázky neboli by ani nočné mory. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro A mašinka jede dál Dveře jídelního vozu se otvírají a konečně se k nám přidávají i náš trenér a doprovod. Tudíž nedovolili Cyber reagovat na můj dodatek a pokud jsem je někdy ve své blízkosti mít chtěl, zrovna teď to nebylo. Nemohli se hádat o dvě sekundy déle, to ne, naše zrzavá trenérka měla očividně silné cítění pro načasování. Zachmuřeně si prohlédnu Gadget, která se proti mně rozhodla vyrukovávat za mou osobní volbu, o které ví naprosté houby. Kdyby to nebyl nikdo důležitý, pravděpodobně bych se na ni rozezleně utrhl, ale takhle jsem musel zůstat hodňoučký a zdánlivě hloupoučký, jako zfanatizovaná ovečka. “A já to stále beru na vědomí.“ Věnuji jí nenucený úsměv, i když upřímně jsem z jejího přístupu zase tak nadšený, jak jsem vypadal, nebyl. Vlastně pokud mám být upřímný… kurvo. Loktem pravé ruky se opřu o stůl a dlaní si podepřu hlavu, přičemž sleduji Gadget, jak do sebe vcelku zdatně cpe celý čokoládový dort, který jsem předtím zakusil a jehož dalšího kousku už se asi nedočkám, protože si ho právě neoficiálně celý přivlastnila. Páni, ta holka si toho dokáže nacpat do pusy opravdu mnoho… ehm. Hlavou se mi přitom honí myšlenka, jak jí mám sakra donutit, aby mi aspoň přestala nadávat, když už nic jiného. Potřeboval jsem jí a jak moc sjetá či psychicky nevyrovnaná byla, její zkušenosti se budou hodit vždycky. Doufal jsem, že až uvidí, co vlastně dokážu, pochopí a přestane být příjemná asi jako osina v zadku. Když se k nám pak přidá i Felix, jsem za to vskutku rád. Na to, jak jsem ho ze začátku odsuzoval, se nakonec zdá být až neuvěřitelně ne-Kapitolský, což bylo divné, ale přivítal jsem to v plném rozsahu. Pokud se vymykal obvyklým stavům těchhle podivně oblíkaných kreatur, mohl by mít v hlavě taky něco jiného než jenom piliny a především to umět používat. Což se hodí, protože pravděpodobně většina ostatních takové štěstí jako my mít nebude. A to se hodilo ještě o něco víc. Nechám Cyber vyjádřit se první na jeho otázku ohledně cesty. Nakonec to byla věc naprosto zbytečná a oběma bylo pravděpodobně – Gadget určitě; putna, jak se nám to tady zamlouvá. Takže při slovech své spolusplátkyně jenom něco souhlasně zamručím, dávajíc tak najevo, že rozhodně nestrádám a vlastně si myslím to samé, co ona – snad poprvé v životě. Když se pak má kolegyně zeptá na tu osobitou otázku, překvapeně se narovnám, ale nakonec nad tím jenom pokrčím rameny. Byla to přeci Cyber a já se nakonec mohl divit akorát tomu, že mě to ještě stále překvapuje. Mohl jsem hned vědět, že se na to skutečně zeptá a nedělá z toho akorát přede mnou nějakou hroznou aféru. Zadívám se jak na Gaget, tak na Felixe a sleduji jejich reakce. Nakonec se zdála tahle podivná dívka jako pravý jackpot, který jsem si do Her mohl přát. Člověk se s ní aspoň nenudí. Samozřejmě, ještě pořád to mohla být spojenkyně naprosto na nic pro svou neschopnost, ale nyní bych si jí s sebou snad vzal už jenom proto, jak vtipná uměla být a to o tom ani sama nevěděla. Mě by upřímně nebavilo poslouchat tady nějakýho malýho fracka, který pouští jenom krokodýlí slzy a spílá rukama nad svým ošklivým osudem, který však nikoho tady absolutně nezajímá. Cyber vypadala, jako kdyby ani nemyslela na to, že tohle může být dost pravděpodobně její zkáza. Předpokládal jsem, že v nynější chvíli pro mě bude nejlepší, když prostě zůstanu zticha. Přesně proto jsem se taky pouze natáhl pro nějaké to ovoce a zakousl se do něj, sledujíc přitom jakoby z povzdálí celou scénu, která se však odehrávala přímo přede mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Moc dlouho nečekám a do společenské místnosti napochoduje Duncane se svojí bezstarostností a nebo se tak aspoň tváří. Momentálně je uchvácen výhledem z okna a polemizuje nad tím jak to vypadá ve dvanáctém patře. "Určitě z toho nejsou nadšeni jak my." Celkově pochybuji, že je nějaký výhled zajímá. Oni vědí, že v těchto hrách jsou jako každý rok jen do počtu, jsou jen lovná zvěř. Takže okno a jeho krása je nejspíš nějak nevytrhne. Po chvíli, kdy Duncane neúspěšně hledá kliku od okna, dorazili naši trenéři a doprovod. Kdyby se Lareen netrvářila jako obvykle, možna se zavřenýma očima, bych prohlásila, že takto mi nevadí a neobrací se mi žaludek když můj pohled na ní spočine, bohužel já oči nezavírám a ona se tak hloupě bude tváři do její smrti. Lituji, že její nicotný život bude trvat déle než ten můj. Pokračujeme v určeném programu a tak proběhne večeře. Vzpomenu si na svoji rodinu, jak oni sedí u společného stolu. Bráška nepřetržitě pláče, vím to, znám ho. Má mě rád. Jejich jídlo je strohé, my si tu žijeme jak králové. Asi nám naši cestu k popravě chtějí spříjemnit. Z myšlenek mě vytrhne nešikovnost mého spolusplátce. Svrhl sklenici s vodou, trhnu sebou. Zvednu zrak k němu a jak zjistím, co se stalo, usměji se. Všichni dojedli a je tedy čas shlédnout zbytek záznamů. Usedneme na gauč a pustí se televize. Sleduji pozorně další žně. Co mě vyrazí dech je chlapec z trojky. On se přihlásil sám. Za můj život si snad nepamatuji, že by se někdo přihlási vyjma nás, ale tam to není tak časté jako v jedničce nebo dvojce. Ten chlapec, Wafer se jmenuje, bude pro Kapitol senzace. Dalši kdo mě zaujme je ten chlapec ze sedmičky vypadá jako velký hromotluk. Mohlo by s e zauvažovat je navrhnouz profíkům, občas se stáva, že se přibíraji neprofesionálni hrači. "Ten chlapec, co se přihlásil dobrovolně. Bude to senzace pro Kapitol, že?" Jestli Lareen opovrhuji, je mi jasné že na tohle mi bude moc nejlépe odpovědět právě ona. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro V mierne pokojnejšej atmosfére a s množstvom zodpovedaných otázok, na ktoré som bol už roky zvedavý sa vyberieme k stolom plným jedla. Najprv sa mi kaitolská strava hnusí, ale keď to všetko na stole uvidím tak ma asi sedemnásť ročný hlad premôže a pustím sa do všetkého. Chcem okoštovať všetko čo je na stole. Najprv si dám trochu mäsa, potom syry, nejakú čokoládu, ovocie a tak pokračujem okolo celého stola. Keď som už plný až na prasknutie zapijem to pohárom vody a rozvalím sa na stoličke. Tak dobre som sa nenajedol už od... Vlastne takto som sa nenajedol ešte v živote. Prehlásim a poobzerám sa po ostatných. Otočím sa na Alfieho. I keď mi nie je práve po vôli byť s ním v jednom vlaku, nieto ešte v jednom vagóne, ale on je jediný kto vie na niektoré otázky odpoveď. Kedy asi dorazíme do Kapitolu? Som z toho natrásania dosť nesvoj. |
| |
| soukromá zpráva od Aurelia Coleman [2] pro Po rozloučení, na které přišli - jak nepředvídatelné - matka, otec a pár kamarádek a kamarádů, dokonce i lidi z akademie, které znám akorát od vidění. Bylo to fajn. Všichni věří, že to vyhraju... A PROČ BY JAKO NE??? Odtamtud nás - teda mě, Maxe a Avatariu - odveze auto. "Ahoj," zazářím na svého "do-jisté-doby-spojence" sebevědomým úsměvem. Zbytek cesty ale mlčíme, což mi nevadí. Přiznám se, že jsem i tak trochu nervózní, jak to celé bude probíhat a tak vůbec. Když konečně přijedeme na nádraží, už tam čekají naši trenéři Diana a Aurelius, který poskytuje dost hlučně informace o nějaké pěně-nepěně. Fakt by mě zajímalo, co to teda nakonec... Anebo snad radši ani ne. Ve vlaku je to... Jedním slovem dokonalé. I když z domova jsem zvyklá na slušný luxus, tady je to asi tak tisíckrát lepší. "Celkem škoda, že pojedeme tak krátce," prohodím tak nějak ke všem a zároveň k nikomu. I když... Na druhou stranu je lepší jet pár hodin než nějaké dva dny a patřit mezi tu looserovskou špínu z dolních krajů. Představíme se s Dianou, která začíná působit docela mile. Narozdíl od Aurelia, který se podle té poznámky směrem k Dianě zdá dost neomalený. Chm. No nevadí. Pak jsme usazeni k jídelnímu stolu a já s úžasem pozoruju, jak Max systematicky přehlíží všechno normální jídlo a nakládá si jen moučníky. No, nemusí to být špatné, ale já bych si akorát splácala žaludek, takže s vděčným úsměvem kývnu směrem k Avatarii a naložím si onoho pstruha s jablečnou omáčkou a pár brambor. "Budeme se moct podívat po obědě na záznamy losování z ostatních krajů?" nadhodím a rozhlédnu se po trenérech a naší průvodkyni. "Docela ráda bych viděla ostatní splátce," dodám na vysvětlenou. Fajn, možná to působí trochu netrpělivě... Ale nebudu na druhou stranu dělat, že mě těch ostatních dvacet dva lidí, které za chvíli budu muset povraždit, nezajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: vlak “Prosím?“ Felix se zdá upřímně zmatený tím, co mu právě Cyber oznámila. Jako by vůbec nerozuměl tomu, proč právě nadnesla podobné téma, a nechápal, proč se tu u stolu vůbec objevilo cosi o výchově dětí. Pak si konečně v hlavě srovná, co tím chtěla mladá splátkyně říct, a pokrčí rameny. Gadget se ušklíbne. “Jo, taky mám ráda jahody.“ Když se na ni Felix otočí s vytřeštěnýma očima, co do vychovávání jedinců plete lesní ovoce, vaše trenérka vzdorovitě pohodí hlavou: “Stejně náhodná věta.“ Pak se natáhne po červeném jablku a zakousne se do něj. Venku se postupně setmělo až do fialového příšeří, které se velmi brzy promění v noční tmu. Vlak projíždí rychlostí přes 300 km/h skrz krajinu, ale přesto neslyšíte okolní hluk. Do Kapitolu přijíždíte až večer. Jelikož je hlavní město Panemu ze všech stran obklopeno horami Rocky Mountains jako hradbami nedobytné pevnosti, nejdříve vůbec není poznat, že už dorážíte na místo; teprve když se vlak zanoří do tunelu vedoucího skrz, a o pár minut později se vynoří na druhé straně, zdá se, jako byste dojeli do nového světla. Futuristické budovy se tyčí do nebe, okolo protéká řeka s třpytivě čistou vodou, všude jsou zavěšené obrovská holografická plátna, podobná těm, která obyčejně visí při Žních v ulicích mimo náměstí – aby i ostatní, kteří se nenatlačili před pódium, dobře viděli. Na nádraží opět stojí mraky fotografů, kameramanů a reportérů, kteří se snaží zachytit tváře nejnovějších splátců alespoň na krátký okamžik; tentokrát jsou však doprovázení nadšenými fanoušky, kteří na vás v zástupech čekali bůhvíkolik hodin. Když vás zahlédnou v oknech vlaků, mnoho jich začne výskat, mnoho mávat, ale všichni do jednoho se zoufale snaží k vám dostat, aby se na vás mohli podívat na vlastní oči. Hlavně k Waferovi. Dobrovolník z chudého distriktu se většinou jen tak nevidí. Až do Domova splátců vás doprovází ozbrojení mírotvorci v bílém, kdyby případně nějakému Kapitolanovi ruplo v bedně. Vaše apartmá se nachází ve třetím patře podle očíslení vašeho distriktu – nahoru vyjíždíte výtahem, a když vstoupíte dovnitř, nacházíte se ve stejném luxusu, v jakém byl zařízený vlak: obývací pokoj s nádherným výhledem na Kapitol, velikou televizí a sedací soupravou, vyvýšená jídelna plná tichých sluhů v červeném, a navíc každý máte plně vybavený pokoj s vlastní koupelnou. Před večeří a shlédnutím záznamů máte půlhodinu na zabydlení v pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: vlak Bee tě po celou dobu pozorně poslouchá. Občas se společně s tebou usměje, občas pokývá hlavou, a při zmínce o jelenovi se krátce zasměje. Obecně se zdá šťastná, že ses zatím s brekem nesložila. Když skončíš, narovná se na židli a promne si spánky. “Jsem ráda, že si pořád dokážeš uchovávat pozitivní myšlenky. Toho se drž.“ Když se zmíníš o tom, že bys už tedy šla spát, sama Bee se zvedne, opráší si kolena od neviditelných smítek a usměje se. “Tak se tedy uvidíme ráno. Snad se nakonec neztratíš, to by mi Kapitol dal!“ Věnuje ti poslední, příjemný úsměv, a sama se odebere do svého pokoje, který stojí ve vagonu před tvým. Tak, máš oficiálně odepsáno :) |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: Kapitol Ostatní sledují zbylé nahrávky stejně zaujatě jako ty; Duncan se po celou dobu neklidně ošívá, Sean si střídavě skládá paže na prsou a rozkládá je, Rivershore cosi tiše vypočítává na prstech. Dva z nich zvedne, když se na obrazovce objeví právě Wafer a Isaac, což by mohlo znamenat, že buď počítá, kdo pro vás může představovat hrozbu – nebo naopak, koho byste si měli pustit mezi profíky, stejně, jako uvažuješ ty. Samotná Lareen se po celou dobu krmí penízky z bílé čokolády, s očima přilepenýma na obrazovku. Můžeš si jen domyslet, že takhle nejspíš vypadají i ostatní Kapitolané, kdykoli se v televizi objeví znělka Hunger Games. Když ji oslovíš, trhne hlavou, jako by se poprvé za celou dobu probrala z transu. “Ach, myslíš toho ze třetího kraje?“ Pokývá hlavou. “Já jsem z toho teda nadšená! A zbytek Kapitolu určitě taky! Něco takového se nepřihodilo za celou dobu, co máme nového Hlavního Tvůrce. Musí být ohromně potěšený, že jeho ročníky dosáhly nové úrovně!“ Poté jako by se uklidnila – urovná si kratičké vlasy a přehodí si nohu přes nohu. “Zítra se vám dvěma poptám, jaký jste udělali dojem, a kdo koho sleduje. V tomhle jsem totiž moc dobrá! Úplně nenápadná, víte!“ Rivershore si odfrkne. “Upoutal na sebe pozornost, která mohla patřit čtvrtému kraji. Doufám, že víte, co to pro vás znamená v budoucnu.“ „Že se budeme muset o to víc snažit?“ Duncan tázavě nakloní hlavu na stranu. Rivershore se zarazí. “To… taky. Ale že se vám jeho popularita bude později hodit. A pokud se přihlásil dobrovolně, bude dobrý nápad jej při tréninku… omrknout. Nezvedl by ruku, kdyby si myslel, že meč je sprosté slovo.“ |
| |
soukromá zpráva od Lisha Seam [8] pro Po chvíli za dveřmi uslyším kroky a než se naděju, otevřou se. První vejde má matka, která mě jde ihned se slzami v očích obejmout. Až do teď jsem se jakž takž držela, ale když vidím zoufalství v jejich tvářích, také se rozpláču. Vzlyky mnou otřásají a já se marně snažím sama sobě vysvětlit, že bych se měla naučit ovládat, protože tohle zdaleka není ta nejhorší část z celých her. Každý z mé rodiny se snaží o co nejtěsnější a nejdelší kontakt se mnou a mně dochází, že mi velké naděje nedávají. Snažím se si do paměti vrýt tyhle poslední momenty co nejhlouběji, protože nepředpokládám, že bych někoho z nich ještě někdy viděla. Povídáme si o všem možném. Bratři se mě snaží povzbudit a rozesmát, ale nějak nedokáží vymyslet nic, co by pochmurnou atmosféru dokázalo zahnat. Otec mi na poslední chvíli ještě dává různé rady, o kterých si myslí, že mi k něčemu můžou být. Matka se hovorů moc nezúčastňuje. Opřená o její rameno cítím, jak těžce dýchá, ale její ruka hladící mě a hrající si s mými vlasy mne uklidňuje víc, než řeči mých bratříčků. Když je čas k odchodu, všichni se ještě na rozloučenou obejmeme. Už nebrečím. Doufám, že budou silní. Protože ztratit další dítě bude jistě těžké. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: vlak Zatímco si všichni pochutnáváte na pochoutkách přímo z Kapitolu, krajina i čas ubíhají dost rychle. Dokonce se pomalu začíná stmívat – asi jste vším tím loučením a cestou strávili víc času, než by se dalo očekávat. Alespoň už se něco děje. Alfie právě zaujatě listuje jakýmsi katalogem, a kromě několika odmlk, kdy se natáhne pro kousek toho či onoho, vám nevěnuje příliš pozornosti. Občas cvakne propiskou a zakroužkuje či podtrhne některé části textů. Když na něj promluvíš, složí magazín a položí jej stranou. Můžeš si všimnout, že na obalu část textu hlásá „Cyrus Grandeur“, což je jméno vašeho nejnovějšího Hlavního Tvůrce. Loupne po tobě očima. “Dorazíme někdy zítra odpoledne.“ Tobiana se natáhne po ubrousku a otře si koutky. “Co budeme do té doby dělat?“ „Mohli bychom shlédnout zbylé záznamy. Teď už by měly být všechny za námi, a stejně si je nakonec budeme muset prohlédnout,“ odpoví Root. Je usazený mezi Berry a Tobianou, což s jeho mohutností a jejich obecně křehkým vzhledem působí jako komický kontrast. |
| |
soukromá zpráva od Lisha Seam [8] pro Se spolusplátcem se přesuneme k autu, které nás má dovést na nádraží. Chvilku sleduji Bonitu, ale ta je zaneprázdněná úpravou své visage a tak pohled stočím k naší budoucí trenérce Cotton. Když si všimne, že jí pozoruji, všimnu si lehkého úšklebku mým směrem. Nějak si pořád nemůžu ujasnit, jestli je mi tahle dívka sympatická či ne. Každopádně když na nás zamává, tak se pokusím o chabou odezvu, ale mé máchnutí a letmý pohyb prstů asi moc jako pozdrav nevypadalo. Usadí se do svého vozu a já následuji její příklad a sedám si do našeho. Když jsme všichni „nalodění“ tak se rozjedeme směrem na nádraží. Dívám se okýnkem ven, ale žádná změna se nekoná. Náš kraj vypadá stále stejně smutně a ošuntěle jako vždy. Zeleň nikde a dokonce i diváci se už vytratili. A pohled na mírotvorce s přísným výrazem a tvrdými pohledy mě optimismem též moc nenaplní. Nádraží je pro mě něčím naprosto novým, stejně jako masy lidí s kamerami a fotoaparáty v rukou. Jsem trošku zaskočená, ale pořád tuhle pozornost asi snáším lépe než Thread. Jakmile vystoupíme z vozu, propukne okolo vřava a ještě větší zmatek než na nástupišti panoval doposud. Nejprve se tvářím vyděšeně a blýskání fotoaparátů doprovázené zvukem kamer mne hodně vyvádí z rovnováhy. Pak mi dojde, že všem jde určitě spíš Cotton a tak nasazuji podle mě celkem neutrální výraz, který se někdy změní i v letmý úsměv, když zahlédnu v davu nějakou hodně šílenou návrhářskou kreaci. Mentalitu Kapitolanů asi nikdy nepochopím. Naše trenérka se nakrucuje jako opravdová hvězda zatímco my jsme Bonitou nasměrováni do vlaku. Když se náš dopravní prostředek konečně rozjede, jdu se naposledy podívat na svou domovinu mizící za obzorem. Pak odpoutám pohled od okna a zkoumám interiér vagonu. Nemůžu se vynadívat. Většinu věcí, které se zde nacházejí, vůbec nepoznávám, ale všechny jsou velmi moderní a luxusní. Okny pozoruji krajinu, která je zde už zelenější a působí zdravěji. Popojdu k jednomu ze stolečků, kterých je v místnosti plno a ochutnám pokrm, který se na něm nachází. S naším jídlem to opravdu vůbec nejde srovnávat. Pokoje, které jsou vyhrazeny pro splátce, nás zaskočí svou prostorností a vybavením. Dlouho se ve svém ale nezdržuji. Převleču se tedy do jednoduchých černých šatů se slušivým střihem a vrátím se do „společenské místnosti“. Jsem docela zvědavá na rozhovor s Cotton. A s Threadem bych se asi taky měla trochu víc seznámit. Naši trenérku zastihnu jak se láduje nějakou černou dobrotou sedíc v křesle. “Šťastné Hunger Games,“ protáhne potměšile. “Letos to jeden z vás koukejte vyhrát!“ Ráda bych nějak reagovala, ale útrpný úšklebek je to jediné, na co se zmůžu. “Doufám, že si tenhle vlak užijete. Tohle všechno bylo vytvořeno jen pro vás, představte si to! Ten luxus Kapitolu můžete mít už teď jen pro sebe!“ Kdybych mohla vraždit pohledem, tak Bonita už zakouší krásy nebeského ráje. Její nadšení rozhodně není nakažlivé a já se stále snažím přesvědčit, že všichni Kapitolané nemůžou být ta naivní a povrchní. Pak jsme přesměrováni do jídelního vozu na jídlo. Nemám tušení, jak bych mohla začít rozhovor s Cotton, ale když narazím na Threada, tak se na něj usměju a pronesu co nejmileji znějící „Ahoj!“ |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Tak Kapitole, tady mě máš Mám pocit, že mi ještě stále nedochází, kam vlastně právě mířím. A to by mělo, protože ode dneška už to nebylo jenom plané plánování, ale skutečná hra o život, do které jsem se k tomu všemu přihlásil dobrovolně. Bylo to však těžké, když Cyber neustále vnáší do konverzace svoje divně směřující myšlenky, Felix se staral jako velký taťka a Gadget… to byla prostě Gadget. Jako kdyby bylo všechno postavené na hlavu. Moje spolusplátkyně se tvářila, jako kdyby jí hrozící smrt byla naprosto ukradená, doprovod byl zase naprosto ne-Kapitolský a naše trenérka se místo chlácholivých či prospěšných rad raději cpe dortem. Sám jsem si nebyl jistý, jestli bych měl být za takovou originální společnost rád, nebo bych si z toho měl rvát vlasy. Sleduji cestu, jak strašně rychle utíká a je mi jasné, že už tam za chvíli budeme. Nakonec, náš distrikt od Kapitolu není zase tak daleko. A to je dobře. Byl jsem rád, že nebudu muset strávit noc ve vlaku, protože to všemožné kodrcání by mi na rozdrásané nervy zrovna dvakrát nepomohlo. Rád bych se aspoň trochu vyspal. Těsně před příjezdem se na chvíli vytratím ze společnosti ostatních, abych se mohl převléknout. Už jenom proto, že zapraná košile a kalhoty, které na několika místech mají už jenom opravdu málo k roztrhnutí, nejsou věci, kterými by se lákali sponzoři. A mě na tom opravdu záleželo, na rozdíl od Cyber, která pravděpodobně na takové věci ani nepomyslí. Otevřu šatník a chvilku na něj zůstanu jenom udiveně zírat. V oblečení jsem se vyznal asi stejně tak jako v pocitech žen. Ne vážně, když mi dáte do ruky integrované obvody, přesně vám řeknu, kde je chyba a co je pro opravu potřeba udělat. Když přede mě položíte nějakou tu elektroniku, možná se v tom budu chvíli jenom rejpat, ale nakonec si svou cestu přes elektrický obvod najdu. Ale oblečení? Tady se na mě ze skříně usmívalo minimálně sto kusů oblečení a já neměl absolutní ponětí, co s tím mám dělat. Všechno zbrusu nové, zářící čistotou a navoněno bůhví čím. Jak jsem měl asi sakra vědět, co se k čemu hodí, když na mě v distriktu oblečení vždycky plandalo a jenom těžce jsem si uvědomoval přes všechnu tu zapranost, že nějakou tu barvu někdy tehdá mělo. Věděl jsem, že mám slušné tělo. Nezapomněl jsem okamžitě také znovu v myšlenkách poděkovat Doktorovi, že si našel zrovna mě a dokázal mě tak hezkým způsobem připravit na tyhle hrátky se smrtí, které byly pro přežití Enchant nezbytné. Takže by bylo asi nejjednodušší to ukázat, protože na tohle by se minimálně nějaká ta Kapitolanka chytit mohla. Pošetilý ošklivý babizny. Vezmu si tedy na sebe čistě bílé upnuté tílko. Bylo divné mít na sobě přesně svojí velikost, už jenom proto, že jsem ji na sobě snad nikdy předtím neměl. Stejně tak se mi zdálo děsivé, že i když já sám ji ani neznal, Kapitol si o ní snad vedl záznamy, nebo já opravdu nevím. Jelikož už bude večer a já bych vypadal jako naprostý idiot, kdybych se tam klepal zimou, hodím si ještě přes tílko na sebe tmavě šedý bavlněný svetr, do kterého sem tam byly všité i kousky modré nitě. Vše to nakonec dokončím kompromisem jednoduchých džínsů. Co mi na nich však vadilo - všechny do jedněch byly úzké, což bylo značně nepohodlné a rozčilující. Ovšem co já bych pro ty svoje Kapitolský zlatíčka neudělal, že? K ostatním se připojuji těsně předtím, než náš vlak pohltí tunel. Už to bylo téměř na dosah. Další horda kamer a foťáků, lidí, kteří budou křičet jenom proto, abych se na ně podíval. Budou vyžadovat mou pozornost, každý mě bude chtít vidět, protože já jsem přeci ten dobrovolník z chudého kraje. Natáhnu se po posledním košíčku se sladkým krémem, zdobeným všemi možnými druhy ovoce, snad abych tu sladkost dostal i do svých úsměvů. Pak už je nejvyšší čas obléknout si opět kabát toho dárečka, všemi milovaného. Jakmile se venku ozve jásot, z mého neutrálního výrazu se okamžitě vyklube nadšený úsměv, se kterým taky zamávám Kapitolanům z okna vlaku. A pak už byl čas vylézt z vlaku a ukázat se jim. V plné kráse, v tom nejlepším rozkvětu a odhodlanosti. Jakmile se před námi otevřou dveře, dolehne na nás i nadšený jásot a křik pestrobarevně oděných lidí. Viděl jsem na každém z nich, jak hrozně touží po tom dostat se blíž, možná se nás třeba jenom prstíčkem dotknou. Bylo k neuvěření, že byli skutečně ochotní se tak strašně mačkat proto, aby nás viděli. Mě. Toho, o kterém do dnešního rána ještě ani nikdo nevěděl. Po celou cestu nás přitom obklopovaly bílé uniformy. Bylo téměř k neuvěření, že tentokrát je to i pro naši ochranu. Tady už nás za krádež chleba bičovat nebudou. A to jenom proto, že na nějaké kradení už jsme tady nemuseli ani pomyslet. Usmívám se přitom na všechny strany, sem tam i na někoho zamávám. Cítím, jak se na mě soustřeďuje obrovská pozornost a snažím se jim ji taky náležitě oplácet, prostě proto, abych se zavděčil. Když pak konečně zapadneme do Domova splátců, oddechnu si a uvolním koutky, které už byly vším tím usmíváním celé ztuhlé. Vyjíždíme výtahem do třetího patra. Divné to zařízení, mimochodem. Člověk si prostě zmáčkne tlačítko a automaticky ho to odveze tam, kam se mu zachce. Vsadil bych krk na to, že ani měsíční produkce naší výrobny integrovaných obvodů nebyla dost na tohle monstrum. Když jsem pak vypuštěný na půl hodiny do svého pokoje, abych se tak nějak zabydlel, posadím se na postel a pozoruji svůj pokoj. Nemám totiž co vybalovat a nadšeně pobíhat po pokoji taky nepotřebuji. Nevzrušeně se přitom kolem dokola rozhlédnu, jako kdybych na takový luxus byl snad od malička přivyknutý. To samozřejmě nebyl, ale teď, když nemusím nikomu dokazovat svou vděčnost a nadšenost, neměl jsem potřebu se nad vším usmívat jako měsíček na hnoji. Prostředí to bylo pěkné, postel byla neuvěřitelně měkká, koupelna velká – a především to byla koupelna. U nás v distriktu jsme se myli před domem a po většinu času tak, že jsme jeden na druhého lili rendlík ohřáté vody. Po pěti minutách se však nakonec odevzdaně zvednu a vydám se do společného obývacího pokoje, kde se měla odehrávat večeře a následné sledování záznamů. To byl další záchytný bod, na který jsem se připravoval. Jakmile je všechny uvidím, budu si muset začít pomalu rozvíjet možnosti, které se mi naskytnou. A že jich nebude málo, o tom si ani nemusíme povídat. Nemělo smysl jenom tak hloupě vysedávat v pokoji, když mě jeho všelijaké vymoženosti stejně ani nezajímaly. Především jsem tam byl sám, což jsem v nynější chvíli nechtěl, protože by mě zbytečně doháněly myšlenky na mou sestru a všeobecně všechny, které jsem možná viděl naposledy. A i když v obýváku jsem byl taky první, stále tu byla přítomnost mlčících sluhů, která byla lepší než naprostá samota. Usadím se do jednoho z pohodlných křesel, hlavu si podepřu rukou a zamyšleně přitom zírám přímo na jednu z černovlasých avoxek, aniž bych si to plně uvědomoval. V takovém stavu pak setrvám až do příchodu někoho dalšího. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2: vlak “Tady je někdo hrrr do hrrraní,“ povytáhne Aurelius obočí, jakmile navrhneš zhlédnutí záznamů. Vzápětí si odkrojí kus lososa a růžové maso si polije jablečným pyré jako pravý labužník. “Drahoušku, obávám se, že většina krajů si stále ještě neprošla svými Žněmi. Měli bychom to celé rozházené. A to přeci nejde.“ Avaritia se zatváří soucitně, jako by ji velmi dojalo, jak se tolik těšíš na samotné Hry – věc, kterou v nižších krajích nezahlédneš, ale mezi profesionály se objevuje jako houby po dešti. “Ale neboj se, jakmile dorazíme do Kapitolu, bude to první věc, kterou uděláme. Slibuju.“ Diana znuděně převaluje hrášek po porcelánovém talíři. “Jestli to vás dva ovšem uklidní, sami jste si počínali dobře, jako každoročně v našem kraji. Líbilo se mi to, cos prohlásil, Maxi.“ Tvůj spolusplátce se potěšeně zazubí. “Že jsme dvakrát lepší?“ Diana kývne. “Přesně tak. Zkus si vymyslet víc podobných hlášek.“ „Počkat! Tohle je můj svěřenec! Starej se o svoji princeznu.“ Aurelius se nezdá, že by mluvil příliš vážně, a dokonce Dianu patrioticky poplácá po hlavě jako malou holčičku – a to přesto, že ona vyhrála Hry ještě před ním. “Protože v každém týmu může být jen jeden Aureli!“ Max teď evidentně naráží na podobnost vašich jmen. Už v tomhle momentě nejspíš vymýšlí, co zajímavého řekne příště. Vlak skutečně nejede příliš dlouho. Za necelé dvě hodiny dojíždíte do Kapitolu. Jelikož je hlavní město Panemu ze všech stran obklopeno horami Rocky Mountains jako hradbami nedobytné pevnosti, nejdříve vůbec není poznat, že už dorážíte na místo; teprve když se vlak zanoří do tunelu vedoucího skrz, a o pár minut později se vynoří na druhé straně, zdá se, jako byste dojeli do nového světla. Futuristické budovy se tyčí do nebe, okolo protéká řeka s třpytivě čistou vodou, všude jsou zavěšené obrovská holografická plátna, podobná těm, která obyčejně visí při Žních v ulicích mimo náměstí – aby i ostatní, kteří se nenatlačili před pódium, dobře viděli. Na nádraží opět stojí mraky fotografů, kameramanů a reportérů, kteří se snaží zachytit tváře nejnovějších splátců alespoň na krátký okamžik; tentokrát jsou však doprovázení nadšenými fanoušky, kteří na vás v zástupech čekali bůhvíkolik hodin. Když vás zahlédnou v oknech vlaků, mnoho jich začne výskat, mnoho mávat, ale všichni do jednoho se zoufale snaží k vám dostat, aby se na vás mohli podívat na vlastní oči. Až do Domova splátců vás doprovází ozbrojení mírotvorci v bílém, kdyby případně nějakému Kapitolanovi ruplo v bedně. Vaše apartmá se nachází ve druhém patře podle očíslení vašeho distriktu – nahoru vyjíždíte výtahem, a když vstoupíte dovnitř, nacházíte se ve stejném luxusu, v jakém byl zařízený vlak: obývací pokoj s nádherným výhledem na Kapitol, velikou televizí a sedací soupravou, vyvýšená jídelna plná tichých sluhů v červeném, a navíc každý máte plně vybavený pokoj s vlastní koupelnou. Před večeří a zhlédnutím záznamů máte půlhodinu na zabydlení v pokoji. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 8: vlak Vzhledem k faktu, že kolem sebe s Threadem porůznu postáváte a posedáváte a popojíždíte už několikátou hodinou, je tvůj spolusplátce mírně řečeno zmatený, když na něj po takové době promluvíš prostě… pozdravem. Věnuje ti tedy poněkud rozpačitý pohled: “Ehm… čau.“ Vzápětí sklopí oči zpět k talíři a dál se cpe vařenou zeleninou všemožného druhu. “Jak se máš, Lisho?“ Celkem ironická otázka, když jste tu oba na pokraji mentálního zhroucení z faktu, že vám zbývá maximálně pár týdnů života, pokud budete mít štěstí. Cotton si přitom z prstů olizuje ty černé kuličky, o kterých jsi slyšela, že jim říká takzvaně „kaviár“. “No vy se teda umíte bavit. Doufám, že bojovat umíte líp, protože já už nehodlám být další rok jediným trenérem osmičky.“ Napije se ze sklenice červeného vína a ihned si ji dolije. “Vypadáte mile, děti moje, tak si to nepokazte.“ Bonita si jakýmsi malým párátkem nabodává dietní porce ovoce, míchá je s různými druhy sýra a pak namáčí v hovězím vývaru. “Co říkáte, že bychom se podívali na ostatní Žně?“ zašvitoří. “To bychom mohli,“ souhlasí Cotton. Thread neříká nic, jen nenápadně kývne, že by to mohl být dobrý nápad. Koneckonců, jednou je budete muset shlédnout. Možná lepší dřív než později. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Škoda, že s Bee sme sa spoznali pri tak neutešenej udalosti. Keď som odišla z jedálne ostalo mi príjemne na duši. Nie tak príjemne akoby tomu bolo za iných udalostí ale stále dostatočne pozitívne aby mi jej vtipné rozlúčenie, oddialilo smutné myšlienky a hororové predstavy. Zapozerala von veľkým oknom. Cez ktorý distrikt teraz prechádzame? Vonku bola tma ako v rohu a nevidela som nič. Možno len tmavé sivé čmuhy čo jemne vychádzali do popredia na inak čiernom pozadí. A možno to bol len môj dych čo sa začal zrážať na skle. Keď som sa konečne rozhliadla okolo stála som na chodbičke sama. A nanešťastie som si nevšimla, ktorým smerom odišla trénerka, pretože niečo mi hovorilo, že tam nikde by bola aj moja izba. Ja sa naozaj chystám stratiť vo vlaku? Ale ťažko vyčítať niečo podobné človeku, ktorý nikdy vo vlaku nebol a stiesnené priestory aj keď úctihodných rozmerov pre neho neexistovali. Len som mykla plecami a zabočila som do vozňa, ktorý bol na opačnej strane ako izba moja. Zívla som si, a až teraz keď som mala ruku na dverách som si uvedomila ako veľmi som unavená. Tá posteľ. Tá posteľ bude ako obláčik. Hlasno som vydýchla takmer pôžitkom pri tej predstave keď som sa dotkla kľučky. Vedela som si to úplne predstaviť, aj keď niečo mi hovorilo, že ani tá najlepšia predstava sa nevyrovná skutočnosti. Potiahla som kľučku, nevediac že izba nie je moja.
Ak bolo otvorené vtrhla som dnu ako veľká voda aby som potom očervenela ako rak, keď som uvidela Razaaqa a uvedomila som si, že izba nie je moja. A ak bolo zatvorené tak som očervenela tak isto s tým rozdielom, že som sa aj zľakla, že sa dobíjam do priestorov, ktoré sú pre mňa zakázané, a v miernej panike som sa začala dosť nahlas ospravedlňovať . |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Přestože je mi z toho všeho smutno a občas mi ukápne nejedna slza, končně se mi daří zabrat. No nespím moc dlouho, protože uslyším, jak mi někdo vstupuje do pokoje. Doma jsem na to byl zvyklý, přecejenom jsem neměl pokoj sám. Tady je však všechno jiné. Otřu si stále mokré oči a převalim se, abych viděl ke dveřím. Snad už nejsme v Kapitolu. Za oknem je ještě stále tma a určitě by nás nenechali přijet v pozdních hodinách. Ve dveřích je Betty, která se začne omlouvat. "To je jedno." Nedaří se mi vyplodit nic duchaplnějšího. Na noc jsem si nechal mírné osvětlení, takže je v pokoji dobře vidět. Taky jsem si moc nelámal hlavu s převlékáním. Sundal jsem si jenom boty a klobouk a uložil se tak jak jsem přišel. Přestože mám dojem, že jsem svůj smutek zamaskoval tak tomu tak úplně není. Nevím co bych Betty dál řekl, proto na ní mlčky koukám a možná se i trochu usměju, protože si je tak nejistá, až je to vtipné. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Během večeře si dostatečně všímám své spolusplátkyně, avšak nezapomínám, sem tam prohodil slušnou lichotku i směrem k našemu početnému doprovodu - protože se jedná vskutku o nádherné dámy, ačkoli nejsou v mé věkové skupině - Tedy vyjímaje Wondera, který se svou jemnou tvářičkou jistě nějaký ten kompliment taky čekal. Jenže všichni máme rádi něco jiného, no ne? Dychtivě očekávám příjezd do Kapitolu a brzy se již mé oči pasou po nádheře toho města - města slávy a vítězů. I když pocházím z prvního kraje a vždycky jsem si žil nad poměry, tak tohle je něco docela nového, jiného... A já vím, že přesně tady budu žít a pyšnit se svým vítězstvím do konce mých dnů. Taky pak budu trénovat mé mladé sličné krajanky... Navlhčím si jazykem rty a úkosem pohlédnu na ohromenou Safíru. Na nádraží už na nás všichni čekají, s elegancí navenek a s radostí v srdci vpluji do toho víru mediální pozornosti jako do známých vod a tentokrát se i více usmívám, avšak ne příliš, abych si zničil pověst drsňáka. Fanoušci si nás touží prohlédnou a ti nejodvážnější by si jistě i rádi sáhli na mé vyrýsované svaly. Mírotvorci kolem nás však tvoří spolehlivou zeď a já jen doufám, že několik dalších zástupkyň něžného pohlaví omdlelo při pohledu na tvář budoucího vítěze. Pohodím hlavou a věnuji pohled poslednímu fotografovy, potom už jistými kroky zamíříme k našemu apartmánu. Nemusíme jezdit vysoko, jako ty ostatní nuly a vybavení je opravdu úchvatně luxusní. Tentokrát jsou dokonce přichystáni i sluhové, což ještě více pozdvihne mou samolibou část k oblakům. To všechno, co jsem očekával od Her se pomalu začíná plnit... Jen trocha krve schází. Pomyslím si a mávnu na jednu služebnou, aby mi také přinesla sklenku vína, jako Silvae, která nás vyzve, abychom zhlédli ostatní záznamy. Pfff, jako by ty nuly někoho zajímali. Je to jen mrtvé maso. Spontánně si zívnu a rezignovaně se usadím k Safíře na pohodlný gauč. Skousnu si ret, když se ke mně přitiskne a v očích zahoří podivné dvojsmyslné plamínky. Jednou paží si ji přivinu k sobě, avšak vytrvám tak jen do chvíle, kdy sledujeme náš úchvatný triumf. Opravdu vypadáme dokonale! Nikdy jsem si nemyslel, že můžu vypadat ještě líp, než jsem si myslel!! Opravdová královské dvojice. Poté začnou běžet další záznamy, to už se pohodlně natáhnu a položím Safíře hlavu do klína. Lhostejnýma očima sleduji vzrůstající náladu strachu a bolesti, která z těch tragických krajů přímo čiší... Jenže, já vždycky nějak postrádal soucit. |
| |
soukromá zpráva od Lisha Seam [8] pro Chápu, jak divně musel můj "úvod do rozhovoru" znít. Jenže doteď jsem na nějakou konverzaci nemyslela. Všechno je takové nové a ještě ke všemu jsem spíš introvertnější typ. Každopádně jsem ráda, za Threadovu reakci, byť je asi jasné, že zrovna nezažívám nejlepší okamžiky svého života. No, i když, jak se to vezme... "Mohlo to být i horší. Třeba nás mohli vést dobytčákem, nebo tak... " Na chvilku se odmlčím. Pozoruji svého spolusplátce, jak se láduje zeleninou. "Ty jsi vegetarián?" Zeptám se s lehkým úsměvem a lehce ironickým tónem. "Nebo je ta zelenina tak skvělá?" “No vy se teda umíte bavit. Doufám, že bojovat umíte líp, protože já už nehodlám být další rok jediným trenérem osmičky.“ Prohlásí Cotton když dojí svůj oblíbený pokrm. "Věř mi, že bych tě ráda nezklamala, ale... hmm..." Nedokážu myšlenku dovést do konce. Náš kraj opravdu nemá moc velké vyhlídky na výhru. A i kdyby, tak vyhrát může jen jeden, a já si nejsem úplně jistá, jestli je možné, abych to (čistě hypoteticky) vůbec mohla být já. Když řekne, že vypadáme mile, tak se na ní zadívám, abych zjistila, jestli to myslí vážně. Ale z jejího výrazu stejně nic vyčíst nedokážu. Tak se prostě jen potěšeně usměju jejím směrem. Pak se pustím do ochutnávání co nejpestřejší palety pokrmů ze stolu. Beru si jen malé kousky, takže brzy najedu na Bonitin "párátkový styl". Po chvilce Bonitu napadne, že bychom se mohli podívat na záznamy starších Her a Cotton souhlasí. To jako vážně? Po jídle?!? Nejsem si úplně jistá, jak budu reagovat. Zvlášť na některé záběry. Jen tiše kývnu a modlím se, abychom neprojížděli úplně všechny ročníky. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
"Prepáč. Naozaj prepáč. Nechcela som ťa zobudiť. Myslela som si, že je to moja izba. Vieš bola som s Bee, a zrejme som zahla do iného vagóna. Je to všetko také nové. Nepočula som hlasy, tak som si myslela, že je izba prázdna. Myslela som si, že je niekto s tebou Lariat, pretože odišiel od stola skôr. Naozaj mi je to ľúto. Snívalo sa ti niečo? " Ani som si neuvedomovala, že ťa tento monológ zrejme ešte viacej prebral. Bola som dosť vykoľajená a zahanbená, srdce mi začal znova búšiť, dych sa mi zrýchlil a pomyslela, som si, že by som si možno zajtra vypýtala tabletku. " Si v poriadku? Dúfam, že ti nie je zle. Mám ti priniesť trocha tej bublinkovej vody?" Spýtala som sa starostlivo po chvíľke ticha. Predsa len odišiel si do svojej izby veľmi skoro a zazdalo sa mi, že sa ti v tme akosi zaleskli oči. Akosi ho je zle vidieť. Pristúpila som o krok bližšie ale stále som stála pri dverách. " Fakt, naozaj prepáč. Možno tu majú aj nejaký čaj aby si znova zaspal.A možno by som si ho mala dať aj ja. A poriadne veľkú šálku. " Zasmiala som sa, no stále som bola v rozpakoch a ruky som si žmolia za chrbtom. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: Kapitol A tak tedy sedíte u televize, porůznu se po sobě válíte, případně usrkáváte víno jako Silvae či se krmíte z misky piniových oříšků jako Amethysta, a sledujete záznamy všech Žní jedny po druhém. Nutno říct, že ty nuly po vás už nejsou ani z poloviny tak zajímavé jako vy, a tak je těžké vůbec dávat pozor (viz příspěvky). Žně Distriktu 5 se konají na náměstí obklopeném budovami postavenými nízce, aby se nepletly do cesty elektrickému vedení. V některých záběrech kamery můžete v dálce zahlédnout stožáry vysokého napětí křižující krajinu, pospojované černými dráty. Doprovod kraje, Namyria Credo, přicupitá na pódium celá ve fialovém: latexu, třpytivých botách i vlasech, a samozřejmě pronese ono známé „dámy první“. Z mísy papírků vylosuje splátkyni jménem Katie Edison, nijak zvlášť zajímavou, zhruba patnáctiletou dívku – a dvanáctiletého chlapce jménem Jordan Tesla. Jeho matku musí při hledání dobrovolníku odvést mírotvorci, protože dostává hysterický záchvat. Náměstí šestého kraje je vměstnané doprostřed kruhového objezdu dálnicí, na které se pravděpodobně projíždějí nová auta – dnes je ovšem celá cesta prázdná a všichni jsou natěsnaní uvnitř. Rudovlasý doprovod Lynette Chatten vytáhne nejdřív papírek se jménem Rachel Brooks, vytáhlé kostnaté dívky s blond vlasy, jež hledí do kamer zcela beze strachu, a poté chlapce zvaného Martin Road, jehož zjev značí, že on se drog ještě nikdy v životě nedotkl. Oběma může být tak šestnáct, nejvýš sedmnáct let. Náměstí sedmého distriktu vypadá zcela běžně – až na to, že pro pobavení Kapitolu byly očividně nedávno vysázeny kolem budov nízké sazeničky topolů, aby mohly značit zaměření kraje. Oba ostřílení trenéři, Jack i Cinder, sedí usazení na dubových židlích a podmračeně pozorují Juno Aurum, letošní doprovod, která si za svůj kostým sarkasticky vybrala ztělesnění ohně. Juno nejprve vybírá pihovatou dívku jménem Birch Lonsdale, jež se zdá nemile překvapená, a poté splátce Isaaca Mapleho, což je vysoký, určitě osmnáctiletý chlapec se širokými rameny. Devátý distrikt, který se zaměřuje na pěstování obilí, je očividně zasazen do krajiny obklopené celými lány zmíněných plodin – náměstí je ovšem široké a prostorné, aby se tam dalo narvat celé početné obyvatelstvo. Zdá se, že doprovod May Bouqet má symbolizovat květinu, ale spíše se zdá, jako by měla přes hlavu přetažený růžový sáček. Ve skleněné nádobě losuje nápadně dlouho, než vytáhne jméno Heather Sow: tato dívka je zhruba čtrnáctiletá, drobná a hubená, a když vyjde na pódium, bez okolků jí začnou téct slzy. Poté přichází na řadu chlapecký splátce Richie Hett, což je kluk zrzavý jak mrkev a nápadně malý, ačkoli jistě patří k těm starším splátcům. Poslední distrikt, dvanáctý kraj, je početně malý a celkově nejchudší, takže ani všudypřítomné kamery a vycíděné náměstí nemohou zakrýt chudobu, která páchne z každého rohu. Eriolanus, letošní trenér z Kapitolu, sedí na židli se zády vyrovnanými jako pravítko, a přísným pohledem si měří všechny potenciální splátce. Na pódium pak vtančí doprovod Jewel Quinne, ne o moc starší než samotné děti, celá v červeném, s výrazně dlouhými rudými drápy. Vylosuje dívku Lavender Dále, zhruba sedmnácti či osmnáctiletou, s bystrým pohledem, ale vystrašeným výrazem, a chlapce Ruperta Abercrombieho zhruba ve stejném věku, který se nahoru vyškrábe ztuhlý jako malta. Když přenosy konečně po neskutečně dlouhé době skončí a obrazovka plynule zčerná, Silvae si nechá potřetí dolít na dno sklenice vína a dlaní si uhladí okraje šatů, které se během nahrávek celkem zkrabatily, a znovu se vydá zavolat svému manželovi. Jelikož oba Wonder i Amethysta jsou oblíbenými hosty Kapitolu a populárními ikonami, nezůstávají na večeři tady, ale později jdou na soukromý večírek nějakého Kapitolana (nepochybně potenciálního sponzora). Brzy se tedy odeberou opláchnout a převléknout, aby mohli vyrazit. Ve společenské místnosti tedy zůstáváte sami dva. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 8: vlak Jelikož jste se tedy všichni jednohlasně usnesli na zhlédnutí Žní zbylých splátců letošního ročníku, odebíráte se po jídle k televizi; Bonita si nese malé občerstvení v podobě pomerančových plátků, Cotton se usazuje do křesla a hlavu si opře do dlaní. Brzy si pouštíte záznamy (viz příspěvky). Žně Distriktu 5 se konají na náměstí obklopeném budovami postavenými nízce, aby se nepletly do cesty elektrickému vedení. V některých záběrech kamery můžete v dálce zahlédnout stožáry vysokého napětí křižující krajinu, pospojované černými dráty. Doprovod kraje, Namyria Credo, přicupitá na pódium celá ve fialovém: latexu, třpytivých botách i vlasech, a samozřejmě pronese ono známé „dámy první“. Z mísy papírků vylosuje splátkyni jménem Katie Edison, nijak zvlášť zajímavou, zhruba patnáctiletou dívku – a dvanáctiletého chlapce jménem Jordan Tesla. Jeho matku musí při hledání dobrovolníku odvést mírotvorci, protože dostává hysterický záchvat. Náměstí šestého kraje je vměstnané doprostřed kruhového objezdu dálnicí, na které se pravděpodobně projíždějí nová auta – dnes je ovšem celá cesta prázdná a všichni jsou natěsnaní uvnitř. Rudovlasý doprovod Lynette Chatten vytáhne nejdřív papírek se jménem Rachel Brooks, vytáhlé kostnaté dívky s blond vlasy, jež hledí do kamer zcela beze strachu, a poté chlapce zvaného Martin Road, jehož zjev značí, že on se drog ještě nikdy v životě nedotkl. Oběma může být tak šestnáct, nejvýš sedmnáct let. Náměstí sedmého distriktu vypadá zcela běžně – až na to, že pro pobavení Kapitolu byly očividně nedávno vysázeny kolem budov nízké sazeničky topolů, aby mohly značit zaměření kraje. Oba ostřílení trenéři, Jack i Cinder, sedí usazení na dubových židlích a podmračeně pozorují Juno Aurum, letošní doprovod, která si za svůj kostým sarkasticky vybrala ztělesnění ohně. Juno nejprve vybírá pihovatou dívku jménem Birch Lonsdale, jež se zdá nemile překvapená, a poté splátce Isaaca Mapleho, což je vysoký, určitě osmnáctiletý chlapec se širokými rameny. Devátý distrikt, který se zaměřuje na pěstování obilí, je očividně zasazen do krajiny obklopené celými lány zmíněných plodin – náměstí je ovšem široké a prostorné, aby se tam dalo narvat celé početné obyvatelstvo. Zdá se, že doprovod May Bouqet má symbolizovat květinu, ale spíše se zdá, jako by měla přes hlavu přetažený růžový sáček. Ve skleněné nádobě losuje nápadně dlouho, než vytáhne jméno Heather Sow: tato dívka je zhruba čtrnáctiletá, drobná a hubená, a když vyjde na pódium, bez okolků jí začnou téct slzy. Poté přichází na řadu chlapecký splátce Richie Hett, což je kluk zrzavý jak mrkev a nápadně malý, ačkoli jistě patří k těm starším splátcům. Poslední distrikt, dvanáctý kraj, je početně malý a celkově nejchudší, takže ani všudypřítomné kamery a vycíděné náměstí nemohou zakrýt chudobu, která páchne z každého rohu. Eriolanus, letošní trenér z Kapitolu, sedí na židli se zády vyrovnanými jako pravítko, a přísným pohledem si měří všechny potenciální splátce. Na pódium pak vtančí doprovod Jewel Quinne, ne o moc starší než samotné děti, celá v červeném, s výrazně dlouhými rudými drápy. Vylosuje dívku Lavender Dále, zhruba sedmnácti či osmnáctiletou, s bystrým pohledem, ale vystrašeným výrazem, a chlapce Ruperta Abercrombieho zhruba ve stejném věku, který se nahoru vyškrábe ztuhlý jako malta. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Koukám na Betty a poslouchám co mi řiká. Jestli jsem v pořádku je dobrá otázka. Betty se, ale neptá na můj duševní stav, ale na ten fyzický. Z jídla mě sice trochu pobolívá břicho, ale tím jak jsem ležel je to naštěstí už pryč. "Ne to je dobrý, nemám žízeň." Usměju se a poklepu na postel, aby se posadila vedle mě. Je neslušné, aby stála v otevřených dveřích a ještě by mohl jít někdo kolem. Nevím jesti můžeme být u sebe nebo ne, proč si dělat problémy. "No, vlastně moc v pořádku nejsem. Stýská se mi." Přiznám Betty bez ostychu a podívám se na ní. "Proto jsem odešel, ten záznam mi připomněl co mě za pár dní čeká." Tuším, že se chtěla bavit a zapomenout na to co nás čeká, já to bohužel tak snad nedokážu. Návrh ohledně čaje kývnutím odmítnu a pak se usměju. "Musel bych jít v noci na záchod." Ta představa je vtipná jak tu chodím rozespalý po vlaku a hledám, kam bych si mohl dojít. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Nuda. Jinak se to prostě nedá popsat. Ani doma, ještě v době, kdy jsem nebyla splátkyní a sledovala celou machinaci Her z obrazovky naší solidní plasmy, mě losování nebavilo. Prostě ne. Ukvičené, zaprášené a umolousané distrikty, svíjející se strachem, protože vědí, že lepší splátci - třeba my, nebo dvojka, jejich děti s nejvyšší pravděpodobností vyřídí. Mohou jen doufat, že to bude rychlé a čisté... letos mohou rodiče těch ušpiněných a špatným vkusem obdařených, příšerně oblečených spratků doufat, že jejich dítě nebude odchyceno Diamondem, jehož hlavu, položenou ve svém klíně, něžně a láskyplně hladím, zatímco on... ani nevím, jestli se dívá, nebo spí. Taky bych spala, ale díky tomu, že zde nejsme sami, alespoň předstírám zájem - i když to celé tak nějak... já nevím, jde mimo mě. Jedním uchem tam - a tím druhým zase ven. Nezájem. Ujídám z misky kandovaný zázvor a užívám si ten vtipný pocit, kdy vám hoří huba a vy si říkáte, že "jste si tohle nikdy neměli du pusy brát" - a pak sáhnete po dalším kousku. Občas to všechno zapiju ananasovým džusem - a můžu začít žvýkat zázvor znovu. Improvizovaná zábava, jen co je pravda. Jediné, co mě tak nějak zaujme je dobrovolné přihlášení se chlapce z třetího kraje, které okomentuji tichým a příznačným "Debil..." a pak hysterický záchvat nějaké z matek... byla to pětka? Šestka? Koho to zajímá. Ona ví, proč ten záchvat má. Její děcko už prakticky vzato chcíplo. Ještě se hezky projede na vozíčku - a pak tradá. Nakonec z místnosti všichni mizí a my s Diamondem zůstáváme sami. Lehce mu šťouchnu do hlavy, abych jej probudila, pokud spí - a nebo přitáhla jeho pozornost, pokud je vzhůru. "To byla ale tak neskutečná otrava..." protáhnu znuděně. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
To poklepanie na posteľ ma vyviedlo z mieri ešte viac. Nepatrilo sa rozprávať sa medzi dvermi, ale na podobné prejavy som jednoducho nebolo zvyknutá. A fakt, že Razaaq je chlapec mi odvehy rozhodne nepridávalo. Bolo niečo iné byť v spoločnosti všetkých a iné byť v spoločnosti jedného. Predsa len som vošla dnu, priprela dvere aby boli stále troška pootvorené a sadla som si na posteľ. Na samí konček postele, že sa mi ledva zadok dotýkal matracu. Stále som sa však nadhadzovala a pozerala som sa do zeme, alebo na svoje kolená. Ešte šťastie, že bola tma aj keď som mala isté obavy aby moje červené líca nezačali svietiť. A síce som bola nervózna moja prirodzená zhovorčivosť sa jednoducho nezaprela. Aj keď trvalo mi porne dlho, kým som sa konečne odhodlala otvoriť ústa. Predsa len tá úprimnosť s akou povedal, že sa mu cnie ma trocha dojala. Zvyčajne sa mi deti v škole posmievali , nikdy som nemala žiadneho reálneho kamaráta. Len zákazníkov v obchode s ktorými som mohla troška diskutovať, otcových známych a matkine susedy. " Aj mne je smutno. " Odpovedala som úprimne na oplátku. " No kto vie? Možno sa niečo stane a všetko dopadne pre nás dobre. Vrátiš sa. Bee povedala, že vrátiť sa môže každý. Možno zmenia pravidlá. Možno nás miesto hier zatvoria do ZOO. Možno budeme mať šťastie keď už sme mali tú smolu a vylosovali nás." Odrapkala som s takmer tragickou nádejou v hlase. Proste ja som tomu verila. Nič zlé sa nám už nestane. A predsa s každým žmurknutím som v tej sekunde absolútnej tmy videla len strašný smäd, hlad a bolesť a strach. Príšerný strach. " Máš nejakých súrodencov? Vieš ak sa o nich bojíš. Myslím o rodinu. Tak sa nemusíš. Poprosila som otca aby im pomohol ak by to náhodou potrebovali. Mám kopec šiat, ktoré sa môžu prešiť. A ostalo po mne voľné miesto v mäsiarstve." Dúfala som, že za toto neurazí. Nevedela som v akej situácii je jeho rodina. No podpora niekoho druhého sa hodila vždy. Bolo to príjemné mať ľudí, ktorí pomôžu ak príde najhoršie. Moja rodina bola toho dôkazom. " Ja som jedináčik. Ale vždy som si myslela, že mať súrodencov musí byť úžasné! A mať také dvojča! To musí byť naozaj čudný pocit, mať súrodenca, ktorý vyzerá úplne ako ty. Neviem si to predstaviť. Veď to musí byť ako pozerať sa do zrkadla, ale lepšie! Teda nemyslím, že pozerať sa do zrkadla je bohvie ako vzrušujúce ale mať dvojča...Myslím, že som ani žiadne nikdy nevidela. Vlastne raz jedna krava porodila dve teliatka. Jedno ale zomrelo. " Rýchlo som začala zahovárať svoje predchádzajúce slová nezmyselnou úvahou o súrodencoch. " Vieš si predstaviť Kapitolana na latríne? " Z ničoho nič som sa opýtala zo smiechom. A konečne sa zdalo, že nie som nervózna. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Prebehnem pohľadom po svojich spolucestujúcich a pri pohľade na kontrast medzi Rootom a dievčatami sa musím pousmiať. Rootov návrh sa mi však hneď zapáči. Súhlasím s trénerom. Dozvedieť sa nejaké nové, prospešné informácie o nasledujúcich dňoch nám môže len pomôcť. Pohodlne sa usadím a počkám čo ostatní. Nedočkavo sa však mrvím, pretože sa už neviem dočkať zhliadnutia záznamov. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: vlak Jelikož jste se tedy všichni jednohlasně usnesli na zhlédnutí Žní zbylých splátců letošního ročníku, odebíráte se po jídle k televizi; můžete si přinést malé občerstvení, jak dokáže Berry, která si na gauč přináší druhý šálek horké čokolády. Tobiana po celou dobu jen sedí na krajíčku židle s rukama způsobně složenýma v klíně. Brzy zapnete televizi a sledujete přenosy jeden po druhém (viz příspěvky). Žně Distriktu 5 se konají na náměstí obklopeném budovami postavenými nízce, aby se nepletly do cesty elektrickému vedení. V některých záběrech kamery můžete v dálce zahlédnout stožáry vysokého napětí křižující krajinu, pospojované černými dráty. Doprovod kraje, Namyria Credo, přicupitá na pódium celá ve fialovém: latexu, třpytivých botách i vlasech, a samozřejmě pronese ono známé „dámy první“. Z mísy papírků vylosuje splátkyni jménem Katie Edison, nijak zvlášť zajímavou, zhruba patnáctiletou dívku – a dvanáctiletého chlapce jménem Jordan Tesla. Jeho matku musí při hledání dobrovolníku odvést mírotvorci, protože dostává hysterický záchvat. Náměstí šestého kraje je vměstnané doprostřed kruhového objezdu dálnicí, na které se pravděpodobně projíždějí nová auta – dnes je ovšem celá cesta prázdná a všichni jsou natěsnaní uvnitř. Rudovlasý doprovod Lynette Chatten vytáhne nejdřív papírek se jménem Rachel Brooks, vytáhlé kostnaté dívky s blond vlasy, jež hledí do kamer zcela beze strachu, a poté chlapce zvaného Martin Road, jehož zjev značí, že on se drog ještě nikdy v životě nedotkl. Oběma může být tak šestnáct, nejvýš sedmnáct let. Náměstí sedmého distriktu vypadá zcela běžně – až na to, že pro pobavení Kapitolu byly očividně nedávno vysázeny kolem budov nízké sazeničky topolů, aby mohly značit zaměření kraje. Oba ostřílení trenéři, Jack i Cinder, sedí usazení na dubových židlích a podmračeně pozorují Juno Aurum, letošní doprovod, která si za svůj kostým sarkasticky vybrala ztělesnění ohně. Juno nejprve vybírá pihovatou dívku jménem Birch Lonsdale, jež se zdá nemile překvapená, a poté splátce Isaaca Mapleho, což je vysoký, určitě osmnáctiletý chlapec se širokými rameny. Devátý distrikt, který se zaměřuje na pěstování obilí, je očividně zasazen do krajiny obklopené celými lány zmíněných plodin – náměstí je ovšem široké a prostorné, aby se tam dalo narvat celé početné obyvatelstvo. Zdá se, že doprovod May Bouqet má symbolizovat květinu, ale spíše se zdá, jako by měla přes hlavu přetažený růžový sáček. Ve skleněné nádobě losuje nápadně dlouho, než vytáhne jméno Heather Sow: tato dívka je zhruba čtrnáctiletá, drobná a hubená, a když vyjde na pódium, bez okolků jí začnou téct slzy. Poté přichází na řadu chlapecký splátce Richie Hett, což je kluk zrzavý jak mrkev a nápadně malý, ačkoli jistě patří k těm starším splátcům. Poslední distrikt, dvanáctý kraj, je početně malý a celkově nejchudší, takže ani všudypřítomné kamery a vycíděné náměstí nemohou zakrýt chudobu, která páchne z každého rohu. Eriolanus, letošní trenér z Kapitolu, sedí na židli se zády vyrovnanými jako pravítko, a přísným pohledem si měří všechny potenciální splátce. Na pódium pak vtančí doprovod Jewel Quinne, ne o moc starší než samotné děti, celá v červeném, s výrazně dlouhými rudými drápy. Vylosuje dívku Lavender Dále, zhruba sedmnácti či osmnáctiletou, s bystrým pohledem, ale vystrašeným výrazem, a chlapce Ruperta Abercrombieho zhruba ve stejném věku, který se nahoru vyškrábe ztuhlý jako malta. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Keď sa všetci zhodneme na odsledovaní záznamov zoberiem si po vzore Berry do ruky tiež šálku horúcej čokolády a vyberiem sa s nimi sledovať koho nám tento rok Šťastena prisúdila do arény. Každý jeden prenos sledujem so zatajeným dychom, pretože mi pripomenie moje vlastné vylosovanie. Keď dopozeráme prenos z dvanástky tak mi očividne odľahne. Už toho bolo aj dosť. Nie je moc príjemné sa na to pozerať. Nechápem, čo na tom tí Kapitolania vidia. A k tomu tí dobrovoľníci z prvých krajov. Tak to nechápem už vôbec. Ako sa niekto môže prihlásiť dobrovoľne do arény, odkiaľ môže vyjsť živý len jeden. To sú až taký sebavedomí? Nechám svoju otázku vysieť vo vzduchu a dopijem horúcu čokoládu, ktorá už za ten čas stihla vychladnúť. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Připadá mi, že se mě Betty bojí jako bych byl nějaký úchyl. Je otázka jestli bychom se někdy bavili, kdybychom se viděli v kraji. Popravdě si asi myslím, že ne. Měl jsem tam svoje kamarády a měli jsme celkem uzavřenou společnost. Začínám litovat, že jsem nebyl otevřenější vůči ostatním dětem. Teď bych za to dal kdo ví co. Reakce Betty mě ani tak nepřekvapí. Nestýská se snad jenom lidem z prvních krajů, kteří se na nás musí těšit už od losování. "S tim bych se dokázal smířit, dali by nám pěkný výběh a Kapitolané by se na nás chodili koukat." Představa je to děsivá, ale popravdě stále lepší jak hry. Třeba hry nikdy neexistovali a jsou to jenom vymyšlení záběry pro televizi. Ne, je to jenom moje nereálné přání. Otázka ohledně sourozenců mě zase vrátí do našeho kraje. "Mám staršího bratra a dvě mladší sestry." Zamumlám potichu a chvíli přemýšlím nad tím co řekla Betty. Mě tohle nikdy nenapadlo, abych řekl rodičům, aby pomohli její rodině. Byl jsem tak zmatený, že jsem si rozloučení moc neužil. Většinu času jsme stejně jenom mlčeli a koukali na sebe. V téhle smutné chvíli mě přecijenom pobaví představa jak se bratr souká do Bettyních šatů. "Určitě by to bratrovi slušelo." Usměju se na Betty a setřu slzu. "Ty jsi pracovala v řeznictví?" Vím, že jsme nebyli v kraji jediné řeznictví, nicméně jich tam tolik taky nebylo. "Tak to jste byli vy, kdo nám konkuroval v prodeji?" Řeknu vážně, ale dlouho mi to nevydrží. Vím, že otec často nadával na další řezníky. I tak jsme byli nejlepší řeznictví v kraji a to mi nikdo nevymluví. "Né jakéhokoliv Kapitolana, ale Florence, je to žena nebo muž?" Hrozně mě to zajímá a sám nevím. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Vlak
Keď začal Razaaq debatiť trocha som sa osmelila a sadla som si na posteľ lepšie. Prestala som sa aj toľko mrviť a pohľad som chvíľkami uprela aj na neho, nie len na zem. " Mohli by nás kŕmiť tým surovým oranžovým mäsom. Mali by sme vo výbehu pekné jazierko, možno bežecké koliesko. A kto vie, možno by sme mali aj drahokamami vybíjané obojky. Naučili by nás pár trikov." Tá predstava ma naozaj pobavila a to veľmi. Svojim spôsobom však bola omnoho ponižujúcejšia než hry a niečo mi hovorili, že ak by niekto náhodou tento rozhovor počul, veľmi rýchlo by sa niečo také mohlo stať skutočnosťou. " Ale asi by sme takto nemali hovoriť. Aj keď nám by asi nastrelili do nosa krúžky, do zadku nám vypálili značku a miesto diamantového obojku dali okolo krku zvon." Rukou zahýbala akoby som zvonila dokonca som takmer dokonala ten zvuk kravského zvonca zaimitovala. Keď nezareagoval negatívne na moju poznámku o rodine, uľavilo sa mi. Trocha som sa síce pomrvila na posteli obzvlášť keď sa zaleskla slza. Chcela som spraviť nejaké chlácholivé gesto, ale rozmyslela som si to. Možno by som jeho nálade len uškodila. A ak by sa náhodou rozplakal úplne, zrejme by som to nevydržala ani ja. Predsa len keď som sa rozprávala s Bee, mala som to na krajíčku a bola to len otázka času kedy aj mne povolia nervy a všetko to pustím von. Preto som rýchlo pokračovala v rozprávaní. " To ste veľká rodina! Musíš byť rád, že máš staršieho brata. A tvoje sestry musia zbožňovať, že majú tých starších bratov dvoch. " Ticho som sa zasmiala. " Aj keď stavím sa, že by niekedy brali aj tú sestru. Stačí ak si nechá podrásť vlasy, šaty už má. Úplné ho vidím malá dojka kráv." Úprimne som nevedela ako jeho brat vyzerá, ale v mojej predstave dojky mal dva blond zapletané vrkoče, čepček a jedny z mojich károvaných červených šiat, ktoré mi boli malé už asi dva roky. " Tak to by sme sa spolu možno vôbec nemali rozprávať! " Veselo som sa smiala. " Ale nemusíš sa báť. Nijako sme vám nekonkurovali. Okrem toho nemôže byť reč ani o nás. Bolo to malé mäsiarstvo, ktoré skôr predávalo zbytky z mäsokombinátu, ktoré sa nehodili pre Kapitol. Pôvodne som robila tam. Porcovala to najlepšie, vykosťovala. Bolo to super! Tie gumené oblečky, gumáky, sieťky na hlavých. Ale hrozne náročné. Nevládala som, tak mi otec vybavil aby som mohla predávať v predajni. Nôž som vymenila za baliaci papier len sieťka na hlave mi ostala. Ale tá najlepšia vec bola, že som sa mohla zhovárať. Niektorý tam chodili len pre to. Na kus reči. " Ústa mi v jednom kuse mleli, boli vidieť akú strašnú radosť mi to spôsobovalo spomínať. Áno, spomínať, pretože to čo bola ešte včera rutina, boli dnes len vzdialené spomienky. " No a pred tým. Pred tým sme mali menší ranč. Nanešťastie celé stádo pošlo na chorobu. Ale vyrastať v tom prostredí bolo úžasné." Nebolo to chvastúnstvo. Človek sa nechváli vecami, o ktoré prišiel, a ktorých strata ich takmer úplne zruinovala. Jednoducho som tie detské časy milovala. " A vy to mäsiarstvo vlastníte? To musí byť super. Možno raz odkúpite aj ten mäsokombinát a oficiálne sa staneš mojim šéfom. Pracuje tam celá tvoja rodina? " Dúfala som, že Razaaq dá nejaký dlhý a kvetnatý opis svojej práce. Síce sa nezdal príliš zhovorčivý, ale naozaj ma to zaujímalo. Mohol robiť, to isté čo ja, ale v jeho podaní by to určite znelo ako niečo úplne iné. " Podľa mňa je to muž. Aj keď meno má ženské ale kto vie čím nás prekvapí. Neviem ako teba ale mňa fascinuje. Stále sa na neho musím pozerať!" Takmer úplne som sa uvoľnila, dokonca som sedela vystretejšie so vzpriamenou hlavou, a občas som sa pomrvila. Tentokrát ale nedočkavosťou čo nové sa dozviem. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Slova Lareen mě nepřekvapí. Za těch pár let a jak vidím jí, ty přeumělkované Kapitolany už dokážu odhadnout. Chlapec z trojky zaujal a to je pro mě a Duncana nemilé ani jeden z nás se sám nepřihlásil. A proč taky? Nejsme cvoci... Ano to nejsme a stejně jsme zde. “Zítra se vám dvěma poptám, jaký jste udělali dojem, a kdo koho sleduje. V tomhle jsem totiž moc dobrá! Úplně nenápadná, víte!“ Ubezpečuje nás Lareen. Netuším jak ona může být nenápadná, asi jako slon v porcelánu. Ale bude se pohybovat mezi svými lidmi a i ty jsou stejní jako ona, takže třeba je takový tajný špion, ale úplně blbý. Ukáže si zítra, co zjistí. Rivershore přemýšlí přesně jak já. Nestačím být pohotová jako Duncan na odpověď, měla bych lepší. Další instrukce je, abychom ho omrkli a zjistili, jestli nám bude k úžitku. "Jestli zaujme ostatní profíky, myslím že přibrání ho do skupiny bude stát za úvahu. Všechno ukážou tréninky. První je až za dva dny že? Zítra nás čeká naše velká proměna ve velký kýč." Jestli Lareen poslouchá určitě bude znechucena a nebo prohlásí, že budeme nádherní a žádný kýč, nejlíp když přidá, že budeme krásní jako ona. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: vlak Berry pokrčí útlými rameny. “Jejich distrikty si můžou dovolit je trénovat. Mají na to speciální školy.“ Odloží prázdný hrnek od čokolády na stolek a rukama si obejme kolena. Jak tak sedí na pohovce, s chodidly na sedadle a celá sbalená do klubíčka, vypadá malá a hubená. I Tobiana je o něco vyšší. “Děti z prvního, druhého a někdy čtvrtého kraje se proto odmalička učí, jak zabíjet a bojovat o přežití v aréně. Když přijdou do Her, jsou jako masakrující stroje. Není divu, že vyhrávají ze všech nejčastěji,“ konstatuje suše Root. Až doposud zaujatě sledoval každý kraj, a právě se narovnal a opřel v křesle. “Tohle si pamatujte oba dva: nikdy, nikdy se nepleťte do cesty profíkům. Udělají s vámi krátký proces.“ Tobiana si oběma rukama žmoulá lem oranžových šatů. Vypadá opět trochu nervózně. Několik Žní způsobilo, že si začala hryzat ret, především ty z prvního a pátého distriktu. Ono nikdy není příjemné vidět oba kontrasty Her: už předem daná smrt dvanáctiletého dítěte, a fakt, jak moc si profesionálové věří. “Co máme dělat?“ zeptá se tiše. „Vyhýbat se jim,“ odvětí Root stručně. Venku se během nahrávek začalo pomalu smrákat – koneckonců jich bylo dvanáct a nějakou dobu samy o sobě trvaly. Když skončila dvanáctá nahrávka, venku už byla dost velká tma. Momentálně venku svítí hvězdy a projíždíte neznámou krajinou. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro (Krátké a odbyté vzhledem k tomu, co můžu psát - ale dneska už víc nezvládám a už tak zdržuju až příliš dlouho.) Ani tentokrát se netvářím, že by mně nějak zvláště zajímali všichni ti lidé, kteří tu jsou jenom proto, aby nás viděli. Aby nás viděli naživo, před tím, než se dostaneme do arény. Jejich motivaci absolutně nerozumím. I když kapitolské vysílání postrádá cenzuru, pokud je o záběry nevhodné pro děti protože kolem stříká krev a lítají vnitřnosti, nikdy nepochopí, jaké to je doopravdy, když tam člověk přímo stojí. Má tvář je klidná, ale jde z ní jasně číst, že se mi to moc nelíbí. Ne, že bych se bála nebo že by mi přítomnost fotografů dělala bůhvíjak špatně. Spíš mě to otravuje. Mnohem radši bych přeskočila všechnu tu nutnou medializaci, která se s Hrami pojí, a rovnou se vrhla do arény, abych mohla všem divákům názorně předvést, jak drsně také může vypadat násilí, na které se oni obzvláště těší. I když je náš kraj symbolem pro rozvoj technologie, nic, co jsem viděla doma, se ani zdaleko nemohlo rovnat tomu, co jsem viděla tady. I když nešlo zrovna o objevy, které by se týkaly živých těl - což je mimochodem škoda - já mám celkem zájem na vědě obecně, a proto i na pokroku v oblasti technologie. I přesto, že je potřeba dodat, že já tomu nijak zvlášť nerozumím, pokud nepočítáme to, čemu nás naučili ve škole. Zapadnu do svého pokoje stejně jako Wafer, protože nám bylo řečeno, že máme půl hodinku volnou. Připadám si jako Alenka v Říši divů. Tedy, rozhodně mně to nepřesvědčilo, že bych se raději měla zabývat technikou než biologií, ale spolehlivě to zahnalo jakýkoliv pocit nudy, který bych tu jinak začala pociťovat. Možná proto jsem zamířila do koupelny. Ani ne tak proto, abych se umyla, ale nakonec to udělám. Chtěla jsem vyzkoušet co všechno dokážou tady ta tlačítka. Bylo jich hodně a já chtěla vyzkoušet prakticky všechno. Bylo docela s podivem, že jsem na konci doopravdy skončila umytá a suchá místo toho, abych se opařila a byla celá popatlaná bůh ví jakým krémem, mýdlem, či čímkoliv jiným. Výběrem nějakého speciálního oblečení se neobtěžuju. Sice když jsem přišla na to, že mám soukromý šatník, tak jsem svoje původní šaty nechala být, ale nebyl důvod se nijak zvláště vystrojit, stejně mě čekala jenom večeře. Proto na sebe hodím obyčejné tričko a kraťasy. Na rozdíl od našeho domu, kde bývalo teplo jen v létě a v zimě, když byla opravdová zima a my si tedy trochu přitopili kamny, tu je totiž všudypřítomné teplo - tedy prostředí tak akorát vhodné k tomu nijak se nenabalovat. Když se vrátím zpátky do obýváku, vidím Wafera, jak sedí usazen v křesle. Ale nevěnuje se ničemu zajímavýmu, spíš jako by byl zamyšlený. Aniž bych mu cokoliv řekla, posadím se do jednoho z dalších křesel. Stejně nám nezbývá než počkat, až někdo přijde, a začne se něco dít - ať už to bude cokoliv. Možná by mě napadlo nějaké rádoby téma ke konverzaci, ale v tuhle chvíli nějak nemám nejmenší chuť se obtěžovat, ačkoliv mě netíží prakticky žádné zlé myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: Kapitol Rivershore pokývne hlavou. Dlouhé tmavé vlasy se jí přitom svezou z ramen a odhalí tak rýsující se lopatky a páteřní obratle vystupující proti tenké kůži; trenérka je tak štíhlá, až to hraničí s vyhublostí. “Přesně tak. Zítra vás Kapitol uvidí poprvé zblízka, a pozítří se dostavíte na svůj první trénink.“ Ušklíbne se a utrhne si několik zelených hroznů bez pecek z mísy na stolku. Začne je pomalu ukusovat. Je to vlastně první jídlo, které před vámi opravdu jí. “I když bude přehlídka až večer, bude oba z vás váš tým připravovat už od rána. Sice nevím, co Grandeur plánuje pro letošní Hry, ale Terence se nechal slyšet, že budete vypadat přímo ‚božsky‘.“ Ozve se praskavý zvuk, jak Lareen odlomí půlku tenké skořápky jakéhosi ořechu. “Takže bych tomu neříkala velký kýč, mladá dámo! Budete vypadat dokonale, oba dva!“ Duncan se na tebe s povzbudivým úsměvem obrátí. “Ale no tak. Jsem si jistý, že to nebude tak špatný. Jenom v sítích na ryby byli oblečení loni, určitě se nebudou chtít hned opakovat!“ Zazubí se. “Co by mohlo být horšího než jet Kapitolem jen ve slipech, co páchnou rybinou?“ “Jet Kapitolem v zatlučené dřevěné bedně,“ odtuší Rivershore podrážděně. Sean neříká nic. Jen tu s vámi tak… sedí. A klouže očima z jedné osoby na druhou, podle toho, kdo právě mluví. Občas se dokonce ušklíbne. Lareen se zdá příliš zaneprázdněná louskáním oříšků, než aby vám věnovala velkou pozornost. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Je sranda přemýšlet nad tím co by s náma Kapitol mohl všechno udělat. V podstatě je to cokoliv. Pro ně nejsme nic když se koukají jak se mezi sebou zabíjíme. Nikdy jsem nepochopil jak je to může bavit. Většina z nic, nás, jsou děti, které nikdy nedrželi žádnou zbraň, pokud nepočítám třeba nůž. "Na kraví jatka jsem se nikdy nedostal. Já pracoval chvíli ve slepičárně, ale pak jsem začal pracovat v našem krámu." Na malou chvíli se zamyslím a pak se usměju. "No... vlastně jsem tam víc nebyl než byl." Otec mě nechával chodívat ven a nepracovat. Pomáhal mu můj starší bratr a já jsem jim tam spíše překážel, jak mi rád bratr zdůrazňoval. "A jezdila jsi na koni?" Zeptám se se zájmem. Vždycky jsme chodívali koukat na honáky. Chtěl jsem si to zkusit, ale neznal jsem nikoho, kdo by měl koně. Nejspíš si to už ani nevyzkouším, ale co se dá dělat. Jsem rád, že je tu Betty semnou. Být tu nějaká ubulená holka tak už se složím. Ona je tak pozitivní, jako by si vůbec nepřipouštěla co se děje. "Je to otce, takový rodinný podnik, ale všichni tam pracovat nemůžeme, sestry ještě chodí do školy a až dostudují tak nevim co budou dělat." Kývnu ramenama. Pořád si plánují, že si vemou někoho z bohatší čtvrti, kdo se o ně postará a nebudou muset nic dělat. Takhle nějak jsem si to taky plánoval než jsem byl větší a nastoupil jsem do slepičárny. "Mě přišlo teda, že má prsa." Budu si ho nebo jí muset ráno ještě prohlídnout. "A co řikala ještě ta Bee zajímavýho?" I když to byl asi stejně takovej neutrální seznamovací hovor, že to je fuk. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: Kapitol Nakonec se tedy všichni sejdete ve společenské místnosti v určité časové míře. Felix se brzy objeví ve dveřích a nechá si od jedné z mlčenlivých služebných nalít hrnek černé kávy – žádné flamboyantní šampaňské na oslavu či punč s barevným deštníčkem. Usadí se v jednom z křesel u televize a usrkne stále horkého nápoje. Ačkoli jste z týmu stále jen vy tři, zvedne ovladač a vybere nahrávku prvního kraje. “Gadget nepřijde,“ podotkne. “Sice jsem s ní nemluvil, ale znám ji. Nebudeme na ni čekat.“ A jak řekne, tak taky uděláte. Záznamy všech Žní jsou automaticky seřazené podle očíslování, a tak se můžete pohledem na svou nahrávku těšit docela brzy (viz příspěvky). Žně Distriktu 5 se konají na náměstí obklopeném budovami postavenými nízce, aby se nepletly do cesty elektrickému vedení. V některých záběrech kamery můžete v dálce zahlédnout stožáry vysokého napětí křižující krajinu, pospojované černými dráty. Doprovod kraje, Namyria Credo, přicupitá na pódium celá ve fialovém: latexu, třpytivých botách i vlasech, a samozřejmě pronese ono známé „dámy první“. Z mísy papírků vylosuje splátkyni jménem Katie Edison, nijak zvlášť zajímavou, zhruba patnáctiletou dívku – a dvanáctiletého chlapce jménem Jordan Tesla. Jeho matku musí při hledání dobrovolníku odvést mírotvorci, protože dostává hysterický záchvat. Zhruba v polovině záznamů se v místnosti objeví hlava plná rozježených oranžových vlasů, následovaná zbytkem těla Gadget, tak nějak celkově nekoordinovaného. Krátce střelí pohledem k obrazovce, a když uvidí malého chlapce z pátého kraje, jak vychází na pódium, zamračí se a opět zmizí kdesi v hale do svého pokoje. Nikdo ze služebnictva, ani Felix, na to nijak nereaguje. Náměstí šestého kraje je vměstnané doprostřed kruhového objezdu dálnicí, na které se pravděpodobně projíždějí nová auta – dnes je ovšem celá cesta prázdná a všichni jsou natěsnaní uvnitř. Rudovlasý doprovod Lynette Chatten vytáhne nejdřív papírek se jménem Rachel Brooks, vytáhlé kostnaté dívky s blond vlasy, jež hledí do kamer zcela beze strachu, a poté chlapce zvaného Martin Road, jehož zjev značí, že on se drog ještě nikdy v životě nedotkl. Oběma může být tak šestnáct, nejvýš sedmnáct let. Náměstí sedmého distriktu vypadá zcela běžně – až na to, že pro pobavení Kapitolu byly očividně nedávno vysázeny kolem budov nízké sazeničky topolů, aby mohly značit zaměření kraje. Oba ostřílení trenéři, Jack i Cinder, sedí usazení na dubových židlích a podmračeně pozorují Juno Aurum, letošní doprovod, která si za svůj kostým sarkasticky vybrala ztělesnění ohně. Juno nejprve vybírá pihovatou dívku jménem Birch Lonsdale, jež se zdá nemile překvapená, a poté splátce Isaaca Mapleho, což je vysoký, určitě osmnáctiletý chlapec se širokými rameny. Devátý distrikt, který se zaměřuje na pěstování obilí, je očividně zasazen do krajiny obklopené celými lány zmíněných plodin – náměstí je ovšem široké a prostorné, aby se tam dalo narvat celé početné obyvatelstvo. Zdá se, že doprovod May Bouqet má symbolizovat květinu, ale spíše se zdá, jako by měla přes hlavu přetažený růžový sáček. Ve skleněné nádobě losuje nápadně dlouho, než vytáhne jméno Heather Sow: tato dívka je zhruba čtrnáctiletá, drobná a hubená, a když vyjde na pódium, bez okolků jí začnou téct slzy. Poté přichází na řadu chlapecký splátce Richie Hett, což je kluk zrzavý jak mrkev a nápadně malý, ačkoli jistě patří k těm starším splátcům. Poslední distrikt, dvanáctý kraj, je početně malý a celkově nejchudší, takže ani všudypřítomné kamery a vycíděné náměstí nemohou zakrýt chudobu, která páchne z každého rohu. Eriolanus, letošní trenér z Kapitolu, sedí na židli se zády vyrovnanými jako pravítko, a přísným pohledem si měří všechny potenciální splátce. Na pódium pak vtančí doprovod Jewel Quinne, ne o moc starší než samotné děti, celá v červeném, s výrazně dlouhými rudými drápy. Vylosuje dívku Lavender Dále, zhruba sedmnácti či osmnáctiletou, s bystrým pohledem, ale vystrašeným výrazem, a chlapce Ruperta Abercrombieho zhruba ve stejném věku, který se nahoru vyškrábe ztuhlý jako malta. “Tak tady to máte,“ vzdychne Felix, když Žně dvanáctého distriktu konečně skončí a obrazovka zhasne. Nechá si dolít druhý hrnek kávy. “Nějaké poznámky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Vlak ( taký bežný deň v 10. distrikte odkaz)" V kuríne? Sliepky sú dosť desivé. Tie ich zošuverené očká. Okrem toho sú klzké ako mydlo a človek ich nikdy nevie chytiť. Ty si ich chytal? A to tam tak voľne behali? Nechcela by som potom čistiť tie topánky. " Zasmiala som sa. " Mali ste tam aj kohúty? Jedna teta mi raz povedala, že keď bola malá tak ju napadli kohúty, až ju zvalili na zem a ďobali ju do hlavy! Počkaj vlastne nie, to boli gunáre. A mali ste tam aj kuriatka? Ako môže z niečoho tak maličkého a žltého vyrásť taká hnedá nafúknutá potvora? " Očividne sliepky neboli moje najobľúbenejšie tvory, aj keď pečené alebo v polievke, to už bolo niečo iné. Proste slepačie oči ma celkom desili, rovnako ako oči kôz. " Tak ti teda bolo hej, že si sa mohol túlať? Zrejme máš veľa kamarátov. Aj oni pracovali u tvojho otca?" Celkom mi aj prišlo ľúto, že u mňa o nejakom flákaní sa mimo prácu nemohla byť reč. Väčšinou som bola stále len v práci, alebo doma. A ak som bola vonku tak skoro stále sama. A samozrejme najradšej som sa pozerala na kravy. Človek jednoducho musí milovať tie ich úprimné flegmatické výrazy, keď si len tak prežúvajú, múkajú a zvonia zvonmi. Docela som dostala chuť na mlieko. Teplé práve nadojené. Pri tej predstave sa mi prvý krát zívlo. "Určite sa pre tvoje sestry niečo nájde. Možno sa dajú aj na ródeo." S úsmevom od ucha k uchu som zodvihla ruku do vzduchu a napodobnila točenie lasom. Chýbalo tomu len "jííííííhaaaaaaa" ale to som si radšej odpustila." No jazdila som. Ale takmer vždy s otcom. Obaja v jednom sedle. Takže zrejme o takom poriadnom jazdení reč byť nemôže. A teraz by som sa zrejme už ani nevydriapala do sedla." Znova som sa mierne zasmiala. Bola som naozaj rada za tento rozhovor. Mohla som pri ňom úplne zabudnúť. " Myslíš, ja som ich nevšimla." Je chlapec, zrejme má na to lepšie oči ako ja. " Ale stále si myslím, že je to muž. Zrejme je to taká móda." Nakoniec nás možno Florence ešte niečím prekvapí."Nič zaujímavé. Pýtala som sa na to aký je kapitol a aké je to byť v aréne." druhú polovicu vety som takmer zašepkala. Dúfala som, že mu nebudem musieť prerozprávať onen bezútešný opis. Pre istotu som sklopila zrak a opäť som sa na dlhú dobu zapozerala na svoje kolená. Nakoniec sa predsa len nedá úplne zabudnúť. Vždy sa k tomu nejako vrátime. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Rivershore mi potvrdila moji domněnku, že zítra bude přehlídka a další den bude náš první trénink. Spadnou jí vlasy a naskytne se mi pohled na její hubené tělo, říkám si, jak ona mohla někoho zabít takhle vyzáblá. Přemýšlení o mé trenérce je přerušeno dalšími informacemi. Zítra si nás vezmou do parády naši stylisté a jejich tým. Doufám, že mě nedonutí mít dlouhé vlasy, je to tak nepraktické... “Takže bych tomu neříkala velký kýč, mladá dámo! Budete vypadat dokonale, oba dva!“ Aaa moje milá Lareen se ozvala. Já si určím co je kýč a celý Kapitol je velký kýč, takže si budu říkat a myslet o tom co chci a o tobě ty stará gréco taky. Duncan se snaží mě snad rozveselit těma svýma poznámkami. Ale to neměl, já si na minulý ročník vzpomněla a nechci vyjet jako oni. Nechci být prakticky nahá. Rybina je to nejmenší co mě vadí. “Jet Kapitolem v zatlučené dřevěné bedně,“ prohodí Rivershore vcelku podrážděně. Ta tomu nasadila korunu. Ta představa mě vyděsí, víc jak to že bych měla být nahá. "Jenže jeden z nás nebo dokonce oba tak pojedou." Nevím jak se mi povedlo něco takového říct, ale řekla jsem to. Je mi z toho naprosto špatně a je to nejspíše znát na mé tváři. Ta trvďačka, kterou se snažím být je na malou chvíli pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: Kapitol Po tvých a Rivershoriných slovech nastane ve společenské místnosti ticho, že by člověk slyšel spadnout špendlík na voskované parkety. Náhlý příliv klidu ruší jen tlumený hluk města za vyztuženými okny – skučení větru, občasné houkání aut, zvuky oslav, které probíhají na náměstí, pravděpodobně na vaši počest. Ale tady uvnitř je ticho. Služebnictvo samozřejmě nemluví, Sean mlčí jako vždy, Rivershore má ve tváři tvrdý výraz, Lareen sklopí oči k zemi… a Duncan se poprvé za celou dobu zatváří skutečně nervózně. Odvrátí hlavu stranou, jako by se chtěl podívat z okna. Vzápětí se zvedne. Dívá se na špičky svých lakovaných bot. “To je pravda. Já… já už asi půjdu.“ Lareen se k němu obrátí. “Je ti špatně, drahoušku? Přejedl ses?“ Splátce se trochu pousměje. “Ne, ne. Jen jsem… unavený. Půjdu si lehnout, ať nemám na zítra kruhy pod očima,“ pokusí se na konci ještě o vtip, než se vydá do svého pokoje. Pohled, kterým jej Rivershore sleduje, dokud chlapec nezmizí za rohem, by se dal volně popsat jako „sledování kořisti“. Významně se na tebe podívá, aniž by něco řekla. Jako by ti chtěla naznačit, co si právě myslí. “Ne, River.“ Sean se konečně ozve. Má neskutečně chraptivý hlas, jako by měl kašel. “Je to můj svěřenec. Žádný obětní beránek.“ Rivershore pokrčí útlými rameny. “Nic jsem přece neřekla. Jen se tak dívám, kdo má už teď strach, a kdo jej aspoň dovede potlačit.“ Zbytek hroznů odloží stranou, jako by je už nechtěla jíst. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro (Jak nás vidí 6. po požití... odkaz) Představa, že bych tam dělal něco z toho co vyjmenovala Betty je úsměvná. "Ne, já tam jenom pobíhal a sbíral vajíčka. Někdy jsme se vsázali, která zrovna snese, byla to docela sranda." Ani nevím proč jsem odešel. Možná právě proto, že jsme se víc bavili než pracovali a hlavně mě chtěl mít otec u sebe a né pod dohledem mírotvorců. "To ne, máme čistě rodinný podnik, kdyby tam byli tak to všechno zboříme." Poprvé se začnu smát upřímně a nahlas. To co jsme dělali s přáteli je nezapomenutelné a rád na to budu vzpomínat až do konce. "Až se vrátíme tak se pojedeme projet. Jako vítězové si budeme moci dovolit cokoliv, třeba koně." Byla by to sranda jezdit po desátém kraji na koni. "Zeptej se ho ráno u snídaně." Usměju se na Betty a nespouštím jí z očí. Už zase začínám mít náladu škádlit hada bosou nohou. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Dostaveníčko s Felixem . . . a Cyber, uhm Toho, že si Cyber přisedla ke mně, jsem si všimla až v momentu, kdy přišel i Felix a všichni tři jsme se posadili k televizi. Stihnu se přitom už asi po sté divit jeho odměřenosti a naprosté nenadšenosti pro vraždění nevinných dětí, které se provinily asi tak tím, že se narodily. Kdybych se nepřihlásil dobrovolně, pravděpodobně bych tu teď seděl schoulený na židli. Kdybych neměl tu jistotu, byl bych na dně a vzpomínal na poslední krásné chvilky s mou rodinou. Jenže jsem se přihlásil a jistotu ve svých schopnostech mám, takže se jenom pohodlně rozvaluji v křesle, nohy zkřížené v tureckém sedu a zamyšleně si podepřu bradu, jako vlastně kdykoliv, když na něčím vážně hloubám. Schválně jsem si nevzal žádné pitivo ani jídlo, které by mě tak akorát od mé soustředěnosti odvádělo. Poznámka o Gadget je nemilá, ale popravdě dost očekávaná. Ta se očividně snažit nebude. Už prostě proto, že jsem se přihlásil dobrovolně a pravděpodobně proto, že Cyber je mladší a hezčí než ona. Štvalo mě to. Doufal jsem, že pocitům beznaděje se vyhnu a přesto teď se mnou nepříjemně zmítá. Já jsem se sakra nepřihlásil dobrovolně, abych pak chcípnul na trenérovu neschopnost! Přiznejme si to, základy můžu mít jakýkoli, ale pokud nedostanu aspoň jednu hloupou radu a nebudu mít s kým probírat svoje taktické plány, nejenom, že pravděpodobně skončím pod drnem a společně se mnou i Enchant, ale když už, tak se předtím ještě stihnu zbláznit. Když jsou konečně puštěné záznamy, nevěnuji pozornost ničemu jinému, než jim. Zírám na splátce z prvního kraje, kteří se upřímně tenhle rok vyvedli. Opravdu. Už teď jsem věděl, že budou mou hrozbou číslo jedna (jak příhodné) a to jsme byli na samotném počátku. U nich si člověk byl na první pohled jistý, že pokud se dostane do ruky jim, bude umírat opravdu dlouhou, bolestivou a potupnou smrtí. Druhý kraj už se zdál o něco pozitivnější. Ne, že bych plně dával na první dojem, protože třeba u Felixe jsem nehorázně zklamal, ale především dívka se mi zdála… tak nějak tupá. Typická blondýna, která poslušně odklapala svou naučenou frázičku a její spolukrajan už to zachraňoval jenom stěží. Pak přišel náš záznam. Ne, že bych chtěl být nějaký narcis, ale popravdě na sebe zírám celou dobu. Sem tam mi cuknou koutky v popuzeném gestu, to když jsem se zrovna usmál až moc zářivě, nebo naopak málo komunikoval s kamerou. Čtvrtý kraj byl obdobně průměrný. Jednička byla jednička, s tím už se nedalo nic dělat. Pořád to však byli profíci a stejně jako u ostatních, i na ně jsem si hodlal dávat pozor. Pětka byla fajn. Vesměs malé děti, ten nejmladší, co mohl být a pak dívka, které bych typoval tak okolo čtrnácti – patnácti let. Vůbec jsem v tu chvíli nemyslel na to, že jsou to děti, lidské bytosti, které živoří pravděpodobně dost podobně jako já. Ne, tyhle budu muset zabít a taky to udělám, pokud budu muset. Čím víc dětí, tím větší jsem měl procento úspěšnosti a tím větší šanci vyléčit Enchant, která je mi dražší než 23 životů, včetně toho mé spolusplátkyně. Gadget si popravdě ani nevšimnu, protože se v nynější chvíli moc soustředím na záznamy, které hltám očima a možná i tak trochu zastupuju toho Kapitolana, který tady měl být. I když já jsem se z toho neradoval, já jenom chladnokrevně plánoval, jak je všechny podřežu. Dívka z šestky se mi naopak nelíbila ani náhodou. Tak trochu jsem si přál nějaké zdrogované trosky, které se budou víc zajímat o to, jak v Kapitolu splašit další dávku, než jak zabít ostatní. Její odhodlanost by mohla být nebezpečná, ovšem pouze za předpokladu, že to z ní divným způsobem právě nepromlouvají drogy. Sedmička pak přinese naprosto stejné zklamání. Místo dvou děcek tam máme dostatečně starou dívku a ještě k tomu všemu nařachance. Vybral jsem si skutečně skvělý ročník, co můžu ještě dodat. Pomalu mě začala ovládat panika, která se projevila mým klepáním prstů do opěradla židle a zatínáním čelistí. Naplánoval jsem si to až moc snadné a najednou se strašně divím, když mi věci nevycházejí podle plánu. Wafere, ty kreténe! Snažím se dýchat zhluboka a upínat svou pozornost na další záznamy. Osmička pak přinese lehké rozptýlení. Dívka vypadala naivně, takže by se s ní pracovala jedna báseň. Tedy aspoň v to jsem upřímně doufal, pokud už se budu muset snížit k ošklivostem tak hrozného typu, na které jsem se chystal. Devátý distrikt mě poté už zase dostává do jakéhos takéhos klidu. Ufňukaná holčička a kluk malého vzrůstu, to nebylo vůbec špatné. A i když jsem je nehodlal podceňovat, to bych se neopovážil ani toho dvanáctiletýho smrada, protože už se několikrát stalo, jak u takových harantů starší splátce ošklivě doplatil, dodávalo mi to pocit úlevy. Tohle by mohlo být jednodušší. Desítka je potom takový normál. Tedy obtloustlá dívka – což se jenom tak nevidí, takže jakožto maskot zafungovala skvěle, ale to spíš zajímalo mě než Kapitolany, pravděpodobně může na svou korpulentnost taky doplatit. Chlapec na rozdíl od ní vytáhlý jak lunt by se dal zařadit jakožto lehké ohrožení. Ani jedenáctka nepřinese žádné nové děti ale dospívající teenagery. Hrozně a především naivně jsem doufal, že všichni tihle pochcípají už u Rohu. Bylo by to tak krásné a přesně proto se to taky nestane. Další potencionální jehňátka pro můj plán úniku. Konečně poslední kraj vypadal stejně dobře jako ten předešlý. Dostatečný věk, bystrost v očích, svaly na rukou… do hajzlu s tím! Z mého opět zmatečného pobíhání myšlenek v hlavě sem a tam mě vyruší až Felix. Otočím se na něj s vděkem, protože právě zahnal ten hrozný úl, z kterého už mi třeštila hlava. Na přemýšlení nad svými plány a teoriemi bude ještě času dost. “Vlastně nic, co by nebylo očividné na první pohled.“ Odpovím našemu doprovodu, abych tak dal najevo svou účast. Je smutný, že to musí všechno táhnout sám. A taky pěkně blbý, když už jsme u toho. “Takže mám to teď brát tak, že jsi naším doprovodem, i trenérem?“ Podívám se na něj s klidem v očích, ovšem mé tření zubů o sebe při každém slově mu mohlo dostatečně dobře naznačit, že zase v takové pohodě nejsem. Pronáším to však dostatečně tlumeně, aby se to nedoneslo k uším naší drahé trenérky, u které bych tak pravděpodobně skončil nadobro. Můj následující ironický škleb celou situaci asi zrovna dvakrát nezachránil. Ve skutečnosti zuřím. Chci do hajzlu trenéra, který mi dokáže poradit a ne se sobecky cpát dorty a kdoví co ještě, co mi není absolutně prospěšné. Ohlédnu se popuzeně směrem k pokojům. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro (Taký bežný deň v 10. časť druhá odkaz)
Celkovo som si nevedela predstaviť ako dá vsádzať, ktorá sliepka kedy znesie vajíčko. Akoby tie sliepky boli na povel. A možno aj sú. Každopádne som sa zasmiala a so smiechom čo ma stále prerušoval som si rozpamätala na moju prvú skúsenosť s hazardom." Pamätáš sa? Možno si tam bol, alebo si o tom počul. Raz. Ale to som bola ešte menšia. Ma otec vzal na dobytčie trhy. A mali tam takú vec, že kravské bingo. Namaľujú na trávnik takú mriežku a pustia tam kravu. No a ľudia stávkujú na ktoré políčko to ta krava hodí."Samozrejme, že v tom neboli žiadne reálne peniaze, išlo len o zábavu. Už som si ani nepamätala čo bola výhra, aj keď niečo mi hovorilo, že tvarohový koláč. A že my sme to s otcom určite nevyhrali. " Možno by to tak mohli spraviť aj so sliepkami. Že kam znesie vajce. " Smiech mi teraz ustal aby som si mohla zívnuť. Nahlas a docela nekultúrne. Nestihla som si ani priložiť ruku k ústam. Kedy som sa tak strašne unavila? " Hej, keď sa vrátime kúpime si kone! Alebo možno nám dovolia sa previesť na koňoch aj v Kapitole? Alebo sa dohodneme a z tých vozov do ktorých nás dajú, preskočíme na konské chrbty! Také divadlo tam ešte určite nevideli." Už mi ani nebolo do smiechu. Teda nie, žeby som sa smiať nechcela. Ale bola som už taká unavená, že som sa zmohla len na úsmevy. Pretrela som rukou oči. " Aby si vedel, tak sa opýtam! Zajtra na raňajkách! " Neznelo to príliš presvedčivo, ale spýtam sa. Nejako nenápadne. Aspoň sa pobavíme. " Počuj ja už pôjdem. Som taká strašne unavená, že najradšej by som tu zaspala po sediačky. A to som si myslela, že ostanem hore celú noc. Ale asi nie teda. Ešte raz prepáč, že som ťa zobudila." Postavila som sa, venovala som mu posledný úsmev a potom som dodala ešte jedno: " Ďakujem." Ďakujem za to, že si sa viac nepýtal na detaily čo mi povedala Bee, ďakujem, že si sa so mnou rozprával a smial. Ďakujem, že si ma smiechom unavil natoľko, že pochybujem vôbec, že budem mať čas myslieť na nejaké príšerné scenáre. Tým som zavrela dvere a vydala sa na opačnú stranu, kde už sa snáď naozaj nachádzala moja izba. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Po tom co jsem řekla, to co jsem řekla, všichni náhle ztichli. Lareen sklopila oči, možná konečně pochopila, že tohle není zábava, určitě ne pro nás. Duncan se nervózně zvedá a chystá se k odchodu. Ještě se ho vyptává Lareen, ta vážně není senzibilní. Je jasné, co se mu stalo. "Dobrou noc." Popřeji mu. Rivershore je vážně zvláštní člověk a vím, že před ní nesmím ukázat slabost ne jak to udělal Duncane. Ona je můj trenér a ona slabochy nemá ráda, takže ja taková nesmím být. Poprvé promluví Sean, už je jasný proč nemluvil. Jeho hlas je nepříjemně chraptivý. Moje tvář je raději bez jakéhokoliv výrazu nechci aby se River na mě koukala tak jako na Duncana. "Už je pozdě a tak si půjdu taky lehnout. Dobrou." Zvednu se z gauče a zamířím ke svému pokoji. Cestou zabloudím pohledem k Duncanově dveřím. Možná bych... Napadne mě si s ním ještě promluvit, nechtěla jsem aby ztratil svůj humor tak brzy. Pak si uvědomím, že nejspíše potřebuje být sám. Promluvím si s ním zítra. S touto myšlenkou odejdu do pokoje, kde se uložím ke spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Pozriem von oknom a zistím, že už nastala noc. Krajina sa rýchlo míňa a na mňa po dnešnom neskutočne únavnom dni prichádza stršná únava. Už mám problém byť hore a počúvať debatu medzi svojimi spolucestujúcimi. Postavím sa, zývnem a unavene poznamenám. No, myslím, že na dnes toho už bolo dosť. Vyhýbať sa niekomu v boji to nie je zrovna môj šálok kávy, ale budiž. Vy ste tréner a rozumiete sa tomu viac ako ja. Teraz však už nevládzem ani len držať oči otvorené. Pôjdem si pred zajtrajškom ľahnúť. Možno to bude jedna z posledných pokojných nocí, tak si ju idem užiť. Dobrú noc všetkým. Mávnem rukou a odoberiem sa do svojho vagóna. Rozvalím sa na posteli, ale napriek obrovskej únave nedokážem zaspať. Stále mám pred očami tváre svojich sestier a tiež to, ako mi ich bezmocnosť pripomínajú Berry a Tobi. Po dlhom premýšľaní sa mi konečne vyčepanému podarí zaspať, keď už sa vonku začína rozvidnievať. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Něco o tom co mi tu říká Betty jsem slyšel, ale nikdy mě to moc nebavilo. Koukat na to jak se kráva vysere do čtverce. Jenom na to zavrtím hlavou, že ne a usměju se na ní. "Zkusím jim to navrhnout, aby to udělali s těma vejcema." Tohle mě nikdy nenapadlo a snad budu mít možnost jim to ve slepičárně navrhnout. "Hej, určitě to Florencovi navrhni, musí se mu to líbit." Ten nápad, že skočíme na koně je skvělý. Určitě je budou mít vycvičené na to, aby se nesplašili. Já se ho zeptám jestli je žena nebo muž a bude u snídaně o zábavu postaráno. Betty mi nakonec oznámí, že už je docela unavená a že si pujde lehnout. Kývnu na ní a znovu se usměju. Docela jsem se rozpovídal, ale unavený jsem stejně. Minulou noc jsem toho moc nenaspal, protože jsem byl nervózní z losování. "Dobře, taky si půjdu lehnout, jsem taky unavený. Dobrou noc." Kývnu na Betty a koukám jak odchází. Hned potom zhasnu tlumené světlo a pokusím se konečně usnout. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Po chvíli mlčení dorazil Felix. Aby nám sdělil, že Gadget zřejmě nedorazí vůbec. Sice netuším, jak tyhle první večery v Kapitolu vypadají normálně - a také nejsem zrovna ta, která by mohla snadno určit, co se dá označit za 'normální' - ale i tak mi přijde, že tohle je naprosto mimo mísu. Nikdo se tu netváří nadšeně. Nebo naopak, že by se strachoval. Co jsem tak vysledovala z chování ostatních lidí, tak tohle je naprosto 'špatně'. Neřeknu ale nic, a sleduju nahrávky. Protože jsou popořadě, máme možnost jako první sledovat První kraj. Nahrávku nejprve sleduji se značně nezaujatým výrazem. Pak se ale konečně vyberou dobrovolníci a zbyde nám tam výsledná dvojice. A v tu chvíli se na mém obličeji objeví úsměv. Mírně, ale jen opravdu mírně psychopatický. Stačilo mi je jen vědět a zjitřily se moje smysly predátora. Moc dobře jsem i jen takhle skrz záznam viděla, že s těmihle bude doopravdy sranda. Pokud srandou myslíme ten pocit vítězoslávy, když se vám podaří jednoho z těhletěch nadmíru nebezpečných lidí dostat pod svou kudlu. Při sledování druhého kraje můj úsměv zmizel. I když se tvářím docela zaujatě pořád. Nebylo na nich nic moc zajímavého. Krom toho, že by z fleku mohli dělat reklamu na zubní pastu se všemi svými úsměvy. Vždy jsem myslela, že to spíš První kraj vypadá takhle a Druhý distrikt rodí vlky v rouše beránčím. Ale asi je to jak kdy. Spíš jsem si říkala, že budou dobří na rozehřátí. Vypadali tak nějak... Naivně. Zrovna na nich bych zkoumání lidského těla mohla začít. V duchu mi vyvstane myšlenka na to, jak si na tělo té blondýny kreslím čáry jak a kde ji mám nařáznout a nakonec úplně rozřezat a já najednou chci do arény co nejdřív. Náš záznam nesleduji vůbec zaujatě. Fakt nevím, proč se na něj jako musíme koukat. Vždyť já přece vím, jak jsem se tvářila a jak se tvářil Wafer. Já tam byla, proboha! Ani Čtyřka mě z apatie nevytrhne. Nic moc na nich nebylo. Stejně jako na těch z Pětky. Ti poslouží maximálně tak jako žrádlo pro rybičky. Gadget nevěnuju žádnou zvláštní pozornost. Ostatně co mně je po tom, že se o nás nezajímá. Já na ni upřímně řečeno taky kašlu. Ta holka z Šestky mi něčím ve svém pohledu připomíná mně samotnou. Možná proto mě to zaujalo. V duchu jsem ji pojmenovala jako nejdůležitějšího nepřítele číslo tři - hned po těch dvou z Jedničky. Bylo mi jasné, že s touhle taky bude legrace. Ani pohled na statného splátce ze Sedmičky mně nijak neznervózní. A překvapivě ani nezaujme. Je to kus chlapa - a co jako? Jinak na něm neshledávám nic moc zajímavého, a proto mě nezajímá. I když byla jsem si jist, že na tu jeho svalovinu bych se taky ráda podívala poměrně dost zblízka, anatomie by se na tom studovala dobře. Zbytek krajů už mě vůbec nezajímal, sledovala jsem je bez nějakého valného zájmu. Nevidím v nich ani nebezpečí, ani vybídku k dobré zábavě. Na nich se můžu maximálně tak rozcvičit. Pokud neulovím hned tu nejlepší kořist, což je jasné, že ne, klidně si můžu prohlédnout anatomii jejich těl, to by mohlo stačit. Jenom přikývnu, když Wafer odpoví Felixovi, jako že s tím souhlasím. "Nejmíň půlka z nich na to nemá," ušklíbnu se. Těžko říct, jak jsem to myslela. Tvářím se ale spíš pohrdavě. Jestli chápou můj styl myšlení, zřejmě jim dojde, že to myslím tak, že podle mně většina z nich není považovatelná za cíle hodné zájmu a brzo skapou. Wafer se tím zabývat zřejmě zrovna dvakrát nechce. Místo toho se mu zřejmě nezamlouvá přístup Gadget. Nekomentuju to, jenom se zatvářím otráveně. Já bych to neřešila. |
| |
| soukromá zpráva od Aurelia Coleman [2] pro Až po tom, co se zeptám, si uvědomím, jakou jsem řekla blbost. Avataria mi vysvětlí, že to opravdu nejde, a já se v návalu trapnosti začnu ládovat lososem. "Aha, jasně. To jsem si neuvědomila," přiznám pak, trochu se červenajíc. Pak si vezme slovo Diana. Mé sebevědomí se mi s její pochvalou vrátí a ani mi moc nevadí, že Maxe vychvaluje víc než mě. Nějak nevnímám, o čem se dohadují pak, a když dojím svou porci ryby, vezmu si ještě nějaký ovocný dortík jako zákusek. Nic se mi nechce dělat, takže jen stojím u okna a pozoruju krajinu. Když projedeme tunelem a octneme se už v Kapitolu, na chvíli stuhnu úžasem. Tak tohle je vážně něco. Když uvidím všechny ty pištící lidi, musím se zasmát, načež začnu mávat a posílat vzdušné pusinky. Cítím se takhle vážně dobře. Když vystoupíme, jsem celkem vděčná za mírotvůrce, kteří jdou s námi. Kdyby tu nebyli, nejspíš bych se každou vteřinu musela bát, jestli mě někdo neušlape. Nemůžu ani nic říct, protože ani Max, ani trenéři a ani Avataria by mě přes ten křik neslyšeli. Na cestě už ani nemávám, jen koumám, jak být co nejrychleji v Domově splátců. Když jsme konečně uvnitř, vyjedeme výtahem do druhého patra, kde je náš byt. Neubráním se tichému hvízdnutí. "Tak tomuhle říkám luxus," poznamenám okouzleně. Než se stačím ale pořádně rozkoukat, už jsem ve stejně dobře zařízeném pokoji i s koupelnou. Prvních pár minut strávím prozkoumáváním prostoru, ve kterém budu nějakou dobu bydlet, pak se rozhodnu dát si sprchu. Když si i vyfénuju vlasy a převléknu se do něčeho pohodlného, je čas jít na večeři, takže zamířím zpátky do obývacího pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Než skončí poslední z nudných záznamů, tak se naše společnost pomalu vytratí a to mi zrovna přijde vhod. Stále si ještě užívám pohodlnou pozici, kdy mohu mít hlavu v klíně mé drahé Safíry a užívat si vískání ve vlasech. Nemám strach, že mě rozcuchá, protože vypadám dokonale v jakémkoli stavu. Zlehka se pousměju komentáři mé plavovlasé spolusplátkyně a sám se na výjev ze třetího kraje pohrdavě ušklíbnu. Nebaví tě život? Když jsme konečně oproštěni od uši trhajících vzlyků matek špinavých, už teď mrtvých harantů, úlevně vydechnu a trochu se na svém místě zavrtím. Mohl jsem spát, avšak z jakési slušnosti jsem se ubránil zívání a zavřel oči jen na několik málo promítnutých krajů. ,,Příšerná," odvětím a otočím se na záda, abych jí mohl pohlédnou do tváře. ,,Možná bychom se mohli trochu zabavit, než do Kapitolu přivezou tu zásilku mrtvého masa..." Dodám a s poněkud hladovým pohledem si oblíznu plné rty, poté se vytáhnu do sedu a uvězním Safíru v objetí silných paží. Chvíli ji studuji nekompromisníma očima, jako bych chtěl zjistit, zda je pro, avšak popravdě... i kdyby nebyla. Nejprve ji políbím na krk a pak ji jemně, ale neústupně vezmu za bradu, aby mi nastavila své rty k dlouhému polibku. Mezi vším tím tréninkem nebyl vůbec čas na tak důležité věci... a co víc, je docela dobře možné, že je to naposledy. Trochu se zachvěju, zčásti zasažen vlastní zvrácenou myšlenkou, zčásti touhou. Jednou dlaní hladím stehna pod krátkými šaty a hledám nejtajnější místo každé ženy. Dráždím ji jen chvíli, aby mě chtěla, tak jako já ji. Na nic se neptám a zvednu ji do náruče, je lehonká jako pírko, zamířím do svého pokoje, kde na nás čeká dokonale kapitolská postel, kam ji nepříliš opatrně položím. Popravdě jí nepříliš opatrně udělám i jiné věci. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro ,,Možná bychom se mohli trochu zabavit, než do Kapitolu přivezou tu zásilku mrtvého masa..." Protáhne Diamond zamyšleně. Nejsem si přesně jistá, kam tím míří - ale upřímně, mám takový ten pocit, že tuším, o co mu jde. Není to ostatně poprvé - a třeba ani naposled. Tedy do doby, než nás vpustí do arény. Tam Diamond umře... a já si najdu někoho jiného, kdo zaujme jeho místo. Tedy ne, že on by byl jediný, s kým bych si občasné rozkošné chvíle doma dopřávala -. ale řekněme, že kromě toho, že byl můj první... byl asi i můj nejoblíbenější souložník. "No já nevím," protáhnu takovým tím hlasem, který dává najevo že "přesně vím a chci!" a spokojeně přivřu oči, když mě políbí na krk a následně chytí za bradu a přitáhne si mé rty k těm svým. Polibku se nebráním. Co víc, kromě toho, že se plně podvolím, obejmu Diamonda okolo krku a hladově si jej přitáhnu a vášnivě, chtivě líbám. Jak už je to dlouho, cos mě neměl? Dva týdny? Měsíc? Zanedbával jsi mě. Tak je to. Když pak jeho ruka zabloudí pod lem mé sukně a výš, vzrušeně zakňourám a hryznu jej do spodního rtu. Když pak ruce sunu po jeho břiše níž, abych jej zbavila kalhot - teď a tady - předběhne mě a vezme do náruče. Takže na pokoji. Budiž! Vzrušení z možného načapání naší dvojice trenéry nebo Silvae nahradí stejně velmi brzy jiné vjemy. Mírná bolest, submisivní vědomí, že Diamond je pánem situace a že se mi to vlastně i líbí, touha, extáze, vyčerpání... a vlastně všechno dohromady a ještě mnohem víc. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: Druhý den Noc je vlastně až na vaše malé nebo větší povyražení docela klidná. Venku není nikdy úplná tma ani ticho, protože světla z budov naproti, neonové nápisy a blikající reklamy na ulicích venku neustále září k nebi jako ultrabarevné pochodně – a troubení aut, hučení vlaků a hlasitá jásavá hudba vycházející z náměstí, doprovázená obecným hlukem davů, proniká do vašich oken i přes výšku Domovu splátců. Ale jinak je noc klidná a příjemná. Druhý den ráno se snídaně podává v deset hodin, takže můžete klidně vyspávat. Vlastně se zdá, že v Kapitolu začíná všechno až pozdě dopoledne, protože místní obyvatelé jsou líní. Když dorazíte na snídani, u stolu už sedí Silvae i Amethysta a mlčí. Silvae má v bílých vlasech zapletených několik drobných natáček a živí se opékanými tousty, zatímco si pročítá nadpisy v novinách. Amethysta ve froté županu má hlavu zabořenou v dlaních a pomalu usrkává černou kávu a velkou sklenici citronády zároveň – její reklamní tvář vypadá bez make-upu zcela běžně. Kdykoli někdo cinkne lžící o misku či promluví příliš nahlas, střelí po něm pohledem a sevře si hlavu v dlaních. Wonder se neobjeví ani poté, co snídaně skončí. Je vám vysvětleno, že se zdržel u hostitelky večírku a vrátí se společně se stylisty až pozdě odpoledne. “A než tedy dorazí, můžete si tu dělat, co se vám zlíbí, pokud u toho nezboříte dům,“ povolí vám laskavě Silvae. Pohledem vás pak provází o něco déle než normálně. Amethysta na vás zamžourá očima červenýma jako králík. “A jestli u toho budete dělat nějaký hluk, tak přísahám, že vezmu tamten kuchyňský nůž a vykuchám vás oba.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2: Druhý den Po večeři konečně shlédnete všechny záznamy (viz příspěvky). Žně Distriktu 5 se konají na náměstí obklopeném budovami postavenými nízce, aby se nepletly do cesty elektrickému vedení. V některých záběrech kamery můžete v dálce zahlédnout stožáry vysokého napětí křižující krajinu, pospojované černými dráty. Doprovod kraje, Namyria Credo, přicupitá na pódium celá ve fialovém: latexu, třpytivých botách i vlasech, a samozřejmě pronese ono známé „dámy první“. Z mísy papírků vylosuje splátkyni jménem Katie Edison, nijak zvlášť zajímavou, zhruba patnáctiletou dívku – a dvanáctiletého chlapce jménem Jordan Tesla. Jeho matku musí při hledání dobrovolníku odvést mírotvorci, protože dostává hysterický záchvat. Zhruba v polovině záznamů se v místnosti objeví hlava plná rozježených oranžových vlasů, následovaná zbytkem těla Gadget, tak nějak celkově nekoordinovaného. Krátce střelí pohledem k obrazovce, a když uvidí malého chlapce z pátého kraje, jak vychází na pódium, zamračí se a opět zmizí kdesi v hale do svého pokoje. Nikdo ze služebnictva, ani Felix, na to nijak nereaguje. Náměstí šestého kraje je vměstnané doprostřed kruhového objezdu dálnicí, na které se pravděpodobně projíždějí nová auta – dnes je ovšem celá cesta prázdná a všichni jsou natěsnaní uvnitř. Rudovlasý doprovod Lynette Chatten vytáhne nejdřív papírek se jménem Rachel Brooks, vytáhlé kostnaté dívky s blond vlasy, jež hledí do kamer zcela beze strachu, a poté chlapce zvaného Martin Road, jehož zjev značí, že on se drog ještě nikdy v životě nedotkl. Oběma může být tak šestnáct, nejvýš sedmnáct let. Náměstí sedmého distriktu vypadá zcela běžně – až na to, že pro pobavení Kapitolu byly očividně nedávno vysázeny kolem budov nízké sazeničky topolů, aby mohly značit zaměření kraje. Oba ostřílení trenéři, Jack i Cinder, sedí usazení na dubových židlích a podmračeně pozorují Juno Aurum, letošní doprovod, která si za svůj kostým sarkasticky vybrala ztělesnění ohně. Juno nejprve vybírá pihovatou dívku jménem Birch Lonsdale, jež se zdá nemile překvapená, a poté splátce Isaaca Mapleho, což je vysoký, určitě osmnáctiletý chlapec se širokými rameny. Devátý distrikt, který se zaměřuje na pěstování obilí, je očividně zasazen do krajiny obklopené celými lány zmíněných plodin – náměstí je ovšem široké a prostorné, aby se tam dalo narvat celé početné obyvatelstvo. Zdá se, že doprovod May Bouqet má symbolizovat květinu, ale spíše se zdá, jako by měla přes hlavu přetažený růžový sáček. Ve skleněné nádobě losuje nápadně dlouho, než vytáhne jméno Heather Sow: tato dívka je zhruba čtrnáctiletá, drobná a hubená, a když vyjde na pódium, bez okolků jí začnou téct slzy. Poté přichází na řadu chlapecký splátce Richie Hett, což je kluk zrzavý jak mrkev a nápadně malý, ačkoli jistě patří k těm starším splátcům. Poslední distrikt, dvanáctý kraj, je početně malý a celkově nejchudší, takže ani všudypřítomné kamery a vycíděné náměstí nemohou zakrýt chudobu, která páchne z každého rohu. Eriolanus, letošní trenér z Kapitolu, sedí na židli se zády vyrovnanými jako pravítko, a přísným pohledem si měří všechny potenciální splátce. Na pódium pak vtančí doprovod Jewel Quinne, ne o moc starší než samotné děti, celá v červeném, s výrazně dlouhými rudými drápy. Vylosuje dívku Lavender Dále, zhruba sedmnácti či osmnáctiletou, s bystrým pohledem, ale vystrašeným výrazem, a chlapce Ruperta Abercrombieho zhruba ve stejném věku, který se nahoru vyškrábe ztuhlý jako malta. Nakonec odcházíte všichni spát do svých pokojů, kromě Avaritie, která ještě zůstává vzhůru, aby zvedla telefon a obvolala pár známých, možná snad i sponzorů. Venku není nikdy úplná tma ani ticho, protože světla z budov naproti, neonové nápisy a blikající reklamy na ulicích venku neustále září k nebi jako ultrabarevné pochodně – a troubení aut, hučení vlaků a hlasitá jásavá hudba vycházející z náměstí, doprovázená obecným hlukem davů, proniká do vašich oken i přes výšku Domovu splátců. Ale jinak je noc klidná a příjemná. Druhý den ráno se snídaně podává v deset hodin, takže můžete klidně vyspávat. Vlastně se zdá, že v Kapitolu začíná všechno až pozdě dopoledne, protože místní obyvatelé jsou líní. U snídaně už sedí všichni ostatní a důkladně se zabývají jídlem. Diana snídá kuřecí prsíčka a zelené jablko nakrájené na tenounké plátky, a přitom se baví s Avaritií o loňské přehlídce splátců a jak vypadal druhý kraj; Avaritia si do bílého jogurtu zamíchává rozdrcené ořechy a med. Max se rýpe ve slanině a Aurelius mu zrovna cosi vypráví: “… a jak jsme se oba řítili proti sobě, tak jsme do sebe narazili, strašná šlupka! Měl jsem úplně bílo před očima. A ona prej ‚Ty někam spěcháš?‘“ Max i Aurelius vybuchnou smíchy. Po snídani vás oba Avaritia informuje, že máte až do příchodu stylistů čas na relaxaci a můžete jej strávit, jak chcete. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: Druhý den Nakonec odcházíte všichni spát do svých pokojů. Gadget už se neobjeví, přesně jak Felix předpokládal, a váš doprovod se zdá být dost unavený. Snad stres. A tak jdete spát. Venku není nikdy úplná tma ani ticho, protože světla z budov naproti, neonové nápisy a blikající reklamy na ulicích venku neustále září k nebi jako ultrabarevné pochodně – a troubení aut, hučení vlaků a hlasitá jásavá hudba vycházející z náměstí, doprovázená obecným hlukem davů, proniká do vašich oken i přes výšku Domovu splátců. Ale jinak je noc klidná a příjemná. Druhý den ráno se snídaně podává v deset hodin, takže můžete klidně vyspávat. Vlastně se zdá, že v Kapitolu začíná všechno až pozdě dopoledne, protože místní obyvatelé jsou líní. Když se objevíte na snídani, Felix už sedí u stolu, pije čaj s citrónem a bez ostychu cosi vypráví dvěma služebným. Ty mu sice neodpovídají, ale usmívají se a poprvé za celý váš pobyt projevují nějakou emoci – to, zdá se, stačí. Historka skončí chvíli předtím, než dojdete ke stolu. Po nějaké době se objeví i Gadget. Spořádá osm lívanců s javorovým sirupem. “Tak jak jste si užili pohled na svý protivníky?“ ušklíbne se. “A co ty, Wafle nebo jak se vlastně jmenuješ, jak se ti líbil tvůj malý moment slávy na pódiu? A tobě, maniaku, žadný sele na vykuchání, co? Smůla!“ Felix vzdychne. “Gadget, už to prosím přestaň řešit. Potřebujeme, aby ses zaměřila na jejich pomoc a rady, ne ponižování. Jde jim o život.“ „Jo? Fajn, tady máte super radu: naběhněte na nůž a ušetřete si námahu,“ zavrčí Gadget. “Takže mimochodem,“ zvýší Felix hlas a je v něm opět postřehnutelný kapitolský přízvuk, “až do příchodu stylistů máte volno.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: Druhý den A tak jdete nakonec všichni spát. Noc je docela klidná, přestože venku není nikdy úplná tma ani ticho. Světla z budov naproti, neonové nápisy a blikající reklamy na ulicích venku neustále září k nebi jako ultrabarevné pochodně – a troubení aut, hučení vlaků a hlasitá jásavá hudba vycházející z náměstí, doprovázená obecným hlukem davů, proniká do vašich oken i přes výšku Domovu splátců. Ale jinak je noc klidná a příjemná. Druhý den ráno se snídaně podává v deset hodin, takže můžete klidně vyspávat. Vlastně se zdá, že v Kapitolu začíná všechno až pozdě dopoledne, protože místní obyvatelé jsou líní. Když se objevíš v jídelně, několik služebných právě pobíhá okolo a uklízí rozbitou misku, s mlékem a cereáliemi rozlitými všude okolo. U stolu sedí bezradný Duncan, jenž tak nějak neví, co dělat – v ruce stále drží lžíci a je evidentní, že už je to zase on, kdo něco rozbil. Sean si v klidu čte noviny a přitom spokojeně mlčí, jak je navyklý; Rivershoriny oči se na tebe zaměří jako v hledáčku, jakmile vstoupíš do místnosti. Můžeš si všimnout, že už opět nic nejí, ale místo toho popíjí jasně červený drink z rozmixované zeleniny. Lareen stojí u okna, dívá se z něj ven a přitom telefonuje. Když tě spatří, krátce se na tebe usměje a zase se otočí ven. Duncan už se nyní zdá opět v pořádku, a včerejší melancholie je tatam: “Dobré ráno, Nym! Tyhle postele jsou tak pohodlné, viď, nejradši bych v nich zůstal ležet celý den. Ani jsem nemohl vstát, jen se válet!“ Začne se vybavovat téměř sám se sebou, jako by přes noc získal tisíc tématů k rozhovoru – ani tě nepustí ke slovu, dokud snídaně neskončí. Pak je vám oznámeno, že do příchodu stylistů máte volno, pokud neopustíte patro. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 8: Druhý den Po zhlédnutí veškerých záznamů se nakonec odebírá celý vlak spát do svých pokojů. Venku se krajina postupně mění z jehličnatých i listnatých lesů a širokých jezer, ve kterých se leskne měsíc, na písek pouštních prérií s horami v dáli. Kdesi tam se vyskytují špičaté Rocky Mountains, v jejich obležení se nachází načančaný Kapitol. Noc ubíhá pomalu a tiše, narušovaná jen hučením vlaku na kolejích, když přejíždí přes výhybky. Jinak se kromě letící krajiny okolo téměř nedá poznat, že někam cestujete. Druhý den ráno se snídaně podává v deset hodin, takže můžete klidně vyspávat. Vlastně se zdá, že v Kapitolu začíná všechno až pozdě dopoledne, protože místní obyvatelé jsou líní – a stejné věci nejspíš platí i pro jejich vlaky. Když dorazíš do jídelny, u stolu už sedí Bonita s Cotton i Thread. Bonita si piluje pěstěné nehty a nakládá na ně drobné lesklé kamínky s lepivým spodkem, takže vytváří drobné ornamenty. Cotton snídá plátky čerstvého ananasu, žluté jako sluníčko – obratně je krájí na drobné nudličky. Thread už do sebe nasoukal jakési pečivo, a teď znuděně přejíždí prstem po okraji sklenice od mléka. “Dobrý ráno,“ zabručí Thread směrem k tobě. Po snídani už netrvá cesta příliš dlouho. Za necelé dvě hodiny dojíždíte do Kapitolu. Jelikož je hlavní město Panemu ze všech stran obklopeno horami Rocky Mountains jako hradbami nedobytné pevnosti, nejdříve vůbec není poznat, že už dorážíte na místo; teprve když se vlak zanoří do tunelu vedoucího skrz, a o pár minut později se vynoří na druhé straně, zdá se, jako byste dojeli do nového světla. Futuristické budovy se tyčí do nebe, okolo protéká řeka s třpytivě čistou vodou, všude jsou zavěšené obrovská holografická plátna, podobná těm, která obyčejně visí při Žních v ulicích mimo náměstí – aby i ostatní, kteří se nenatlačili před pódium, dobře viděli. Na nádraží opět stojí mraky fotografů, kameramanů a reportérů, kteří se snaží zachytit tváře nejnovějších splátců alespoň na krátký okamžik; tentokrát jsou však doprovázení nadšenými fanoušky, kteří na vás v zástupech čekali bůhvíkolik hodin. Když vás zahlédnou v oknech vlaků, mnoho jich začne výskat, mnoho mávat, ale všichni do jednoho se zoufale snaží k vám dostat, aby se na vás mohli podívat na vlastní oči. Až do Domova splátců vás doprovází ozbrojení mírotvorci v bílém, kdyby případně nějakému Kapitolanovi ruplo v bedně. Vaše apartmá se nachází v osmém patře podle očíslení vašeho distriktu – nahoru vyjíždíte výtahem, a když vstoupíte dovnitř, nacházíte se ve stejném luxusu, v jakém byl zařízený vlak: obývací pokoj s nádherným výhledem na Kapitol, velikou televizí a sedací soupravou, vyvýšená jídelna plná tichých sluhů v červeném, a navíc každý máte plně vybavený pokoj s vlastní koupelnou. Před příchodem stylistů dostáváte volno, které můžete strávit po libosti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: Druhý den Nakonec po dlouhém rozhovoru přece jen odcházíte spát. Venku se krajina postupně mění z jehličnatých i listnatých lesů a širokých jezer, ve kterých se leskne měsíc, na písek pouštních prérií s horami v dáli. Kdesi tam se vyskytují špičaté Rocky Mountains, v jejich obležení se nachází načančaný Kapitol. Noc ubíhá pomalu a tiše, narušovaná jen hučením vlaku na kolejích, když přejíždí přes výhybky. Jinak se kromě letící krajiny okolo téměř nedá poznat, že někam cestujete. Druhý den ráno se snídaně podává v deset hodin, takže můžete klidně vyspávat. Vlastně se zdá, že v Kapitolu začíná všechno až pozdě dopoledne, protože místní obyvatelé jsou líní – a stejné věci nejspíš platí i pro jejich vlaky. Když se objevíte u snídaně, Bee už sedí u stolu a povídá si s Florence o jakýchsi nových botách na platformě, které jsou hitem sezóny. Nutno říct, že většinou spíš mluví Florence, a Bee se jen usmívá, přikyvuje a pokládá si plátky sýra na housku. O něco později se objeví i Lariat s kruhy pod očima. Zamumlá něco na pozdrav, posadí se vedle Bee a nasype si cereálie. Do Kapitolu zbývá už jen pár hodin. Brzy odpoledne skutečně dojíždíte do Kapitolu. Jelikož je hlavní město Panemu ze všech stran obklopeno horami Rocky Mountains jako hradbami nedobytné pevnosti, nejdříve vůbec není poznat, že už dorážíte na místo; teprve když se vlak zanoří do tunelu vedoucího skrz, a o pár minut později se vynoří na druhé straně, zdá se, jako byste dojeli do nového světla. Futuristické budovy se tyčí do nebe, okolo protéká řeka s třpytivě čistou vodou, všude jsou zavěšené obrovská holografická plátna, podobná těm, která obyčejně visí při Žních v ulicích mimo náměstí – aby i ostatní, kteří se nenatlačili před pódium, dobře viděli. Na nádraží opět stojí mraky fotografů, kameramanů a reportérů, kteří se snaží zachytit tváře nejnovějších splátců alespoň na krátký okamžik; tentokrát jsou však doprovázení nadšenými fanoušky, kteří na vás v zástupech čekali bůhvíkolik hodin. Když vás zahlédnou v oknech vlaků, mnoho jich začne výskat, mnoho mávat, ale všichni do jednoho se zoufale snaží k vám dostat, aby se na vás mohli podívat na vlastní oči. Až do Domova splátců vás doprovází ozbrojení mírotvorci v bílém, kdyby případně nějakému Kapitolanovi ruplo v bedně. Vaše apartmá se nachází v desátém patře podle očíslení vašeho distriktu – nahoru vyjíždíte výtahem, a když vstoupíte dovnitř, nacházíte se ve stejném luxusu, v jakém byl zařízený vlak: obývací pokoj s nádherným výhledem na Kapitol, velikou televizí a sedací soupravou, vyvýšená jídelna plná tichých sluhů v červeném, a navíc každý máte plně vybavený pokoj s vlastní koupelnou. Před příchodem stylistů dostáváte volno, které můžete strávit po libosti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: Druhý den Nakonec po dlouhém rozhovoru přece jen odcházíte spát. Venku se krajina postupně mění z jehličnatých i listnatých lesů a širokých jezer, ve kterých se leskne měsíc, na písek pouštních prérií s horami v dáli. Kdesi tam se vyskytují špičaté Rocky Mountains, v jejich obležení se nachází načančaný Kapitol. Noc ubíhá pomalu a tiše, narušovaná jen hučením vlaku na kolejích, když přejíždí přes výhybky. Jinak se kromě letící krajiny okolo téměř nedá poznat, že někam cestujete. Druhý den ráno se snídaně podává v deset hodin, takže můžete klidně vyspávat. Vlastně se zdá, že v Kapitolu začíná všechno až pozdě dopoledne, protože místní obyvatelé jsou líní – a stejné věci nejspíš platí i pro jejich vlaky. Při tvém příchodu do jídelního vozu právě Alfie vstává od stolu a honem běží zvednout telefon, až za ní vlají šosy saka; Berry a Tobi spolu zdá se vycházejí velmi dobře, jelikož si spolu u stolu navzájem rozplétají a znovu splétají stejné tenké copánky, jaké má Tobiana. Root klidně snídá vejce se slaninou, a když vstoupíš dovnitř, kývne ti na pozdrav. Po snídani do Kapitolu zbývá ještě několik hodin cesty, během kterých dostáváte volno. Odpoledne přijíždíte do Kapitolu. Jelikož je hlavní město Panemu ze všech stran obklopeno horami Rocky Mountains jako hradbami nedobytné pevnosti, nejdříve vůbec není poznat, že už dorážíte na místo; teprve když se vlak zanoří do tunelu vedoucího skrz, a o pár minut později se vynoří na druhé straně, zdá se, jako byste dojeli do nového světla. Futuristické budovy se tyčí do nebe, okolo protéká řeka s třpytivě čistou vodou, všude jsou zavěšené obrovská holografická plátna, podobná těm, která obyčejně visí při Žních v ulicích mimo náměstí – aby i ostatní, kteří se nenatlačili před pódium, dobře viděli. Na nádraží opět stojí mraky fotografů, kameramanů a reportérů, kteří se snaží zachytit tváře nejnovějších splátců alespoň na krátký okamžik; tentokrát jsou však doprovázení nadšenými fanoušky, kteří na vás v zástupech čekali bůhvíkolik hodin. Když vás zahlédnou v oknech vlaků, mnoho jich začne výskat, mnoho mávat, ale všichni do jednoho se zoufale snaží k vám dostat, aby se na vás mohli podívat na vlastní oči. Až do Domova splátců vás doprovází ozbrojení mírotvorci v bílém, kdyby případně nějakému Kapitolanovi ruplo v bedně. Vaše apartmá se nachází v osmém patře podle očíslení vašeho distriktu – nahoru vyjíždíte výtahem, a když vstoupíte dovnitř, nacházíte se ve stejném luxusu, v jakém byl zařízený vlak: obývací pokoj s nádherným výhledem na Kapitol, velikou televizí a sedací soupravou, vyvýšená jídelna plná tichých sluhů v červeném, a navíc každý máte plně vybavený pokoj s vlastní koupelnou. Brzy přijdou stylisté, a tak máte čas jen na rychlé prohlédnutí pokojů a případné opláchnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Probudila jsem se brzy, jak jsem zvyklá z domova. Jak procitnu a ucítím příjemné povlečení, uvidím pokoj je mi jasné, že doma nejsem. Domnívala jsem se, že to byl všechno zlý sen, ale nebyl. Přetáhnu přes hlavu peřinu a nejradši bych se sama udusila. Nechci být po chuti kapitolu ne takovým lidem jako je Lareen. Nedokážu vydržet v posteli a tak se odkopu. Nejprve si sednu na kraj postele a nakonec vstanu. Mám ještě fůru času než se bude podávat snídaně a tak si napustím horkou vanu. Vysvleču se a zalezu si do teplé vody. Zavřu oči a snažím se všechny myšlenky zapudit tímto momentem. Po nějakém čase vylezu a obmotám se ručníkem. Vyjdu z koupelny a zamířím k šatníku. Obleču se na co jsem zvyklá a to do sportovních kalhot a pohodlného trika s mikinou. Vlasy jsem si vytřela do ručníku a z lehce vlhkými jsem opustila pokoj. Prvního koho potkám je služebnou co odnášejí rozbité nádobí. Naskytne se mi pohled na zmateného Duncana, co opět něco rozbil. Doufám, že je tak nešikovný ve všem... "Dobré ráno." Popřeji všem a ani si nestačím sednout a Duncan na mě vychrlí spoustu slov. Po pár minutách přestávám vnímat a už jen bezmyšlenkovitě přitakávám a občas řeknu "jo" nebo "hmm". Aby si snad nemyslel, že ho neposlouchám. K snídani jsem si vzala nějakou zeleninu a obložený toust a zapila to ovocným džusem. Ukázalo se, že máme volno než si pro nás dojdou stylisti. Takže můžeme dělat, cokoliv. "Co budeme s tím volným časem dělat? Mohli bychom se podívat na nějaké minulé hry." |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Idylka u snídaně Nakonec se bez určitého zodpovězení mé otázky ubírám do svého pokoje se záměrem jít spát. Očividně ani Felix už nebyl v rozpoložení, kdy by se mu chtělo něco řešit. Únava na něm byla dost očividná, snad způsobená jeho neustálým dohadováním se s Gadget. Ostatně žádný spěch, o jejich životy tady přeci nejde, že. Před spaním se ještě vydám do koupelny, kde chvíli zápasím s různými tlačítky. Za jejich náhodného mačkaní, mi nejdřív spadnou na záda ledové kapky vody, div nevyjeknu jako malá holka a následně je na mě nasypána tak tuna soli do koupele, o kterou jsem nestál a která se mi motá do vlasů a nepříjemně štípe v očích. Ale jakožto správný nerd z trojky si nakonec i s touhle naprosto zbytečnou vymožeností – vážně, stačil by mi kýbl teplé vody a mýdlo, nejsem nijak náročný; popasuji a vycházím ze sprchového koutu umytý, vyvoněný po nějaké kytce, kterou ani neznám, bez nějakých velkých škod krom pokračujícího tupého pálení podrážděných očí. Po dalších několika málo hygienických rituálech se nakonec ubírám ke své posteli, kde na sebe ještě natáhnu opravdu pohodlné kalhoty na spaní z té nejjemnější látky a pak už se ukládám pod přikrývku. Při dotyku kůže s prostěradlem jsem si téměř stoprocentně jistý, že dnes budu spát opravdu dobře. Díky svému dobrovolnému rozhodnutí jsem stejně tak nemusel brečet do polštáře pro nespravedlnost osudu a místo toho si naplno vychutnat milost tohohle nadmíru měkkého a přívětivého luxusu, který bych si hned nechal líbit. Není se čemu divit, že se Gadget chová jako rozmazlený děcko. Probouzím se patnáct minut před snídaní, pod očima přitom velké černé pytle, jasně naznačující můj ne zrovna dobrý spánek. Zkurvení Kapitolani! Kdo by kdy řekl, že budou i v noci tak děsně hluční. S mou nadměrnou citlivostí na jakýkoliv šramot jsem se budil každých deset minut a někdy možná i pravidelněji. Ostatně jakmile se mi podařilo aspoň trochu zabrat, okamžitě jsem byl násilně vytrhnut ze spánku nějakým jásáním, troubením aut, projížděním vlaku a podobně. Bylo mi dovoleno upadnout do tvrdého nevědomí až někdy kolem šesté hodiny ranní, kdy už pravděpodobně ani Kapitol neukrýval další uřvané nadšence, kteří neměli na práci nic lepšího, než mě budit. Konečně. A já se tomu okamžitě a především velice ochotně poddal. Zmučeně spustím nohy z postele, jako kdyby vážily minimálně sto kilo, a došourám se do koupelny. Rychle si tam oplachuji obličej, abych se tak zbavil té otupělosti, která se mě držela jako klíště. V šatně potom na sebe házím nějaké černé triko společně s mikinou šedé barvy, kterou si přetahuji přes hlavu. Stejně tak whatever džíny, kterým nejsem schopný věnovat víc pozornosti, než se do nich prostě nějak navléct a víc si jich nevšímat. Nazuji se do první otevřené obuvi, kterou zmerčím a pak už se vydávám směr jídelna, zatímco cestou se nutím do přívětivého a vyrovnaného výrazu, který mi jde samou rozmrzelostí mnohem hůř než normálně. “Dobré ráno.“ Pozdravím jak Cyber, tak Felixe, který právě dovyprávěl nějakou historky personálu, což mi bylo upřímně putna. Dopíjel přitom čajík a celá atmosféra vypadala klidně. Jasná ukázka ticha před bouří. Zatímco snídám toastový chléb s nějakou pomazánkou, kterou jsem nebyl schopný určit, ale byla jak jinak než výborná a k tomu pomerančový džus, přidává se k nám Gadget a její kyselé poznámky. Rozhodně ta první osoba, kterou bych po opravdu nevydařené noci chtěl vidět a poprvé je mi líto, že z toho svého doupěte vůbec vytáhla nos a raději se tam neoddávala drogovým orgiím, či co ona tam tak může dělat. I tak ji však pozdravím pokýváním hlavy, protože se mi prostě bude ještě do budoucna hodit a nemohl jsem si dovolit si ji znepřátelit, i když bych moc rád chtěl. Pak bych se totiž už nemusel držet zpátky a naplno si otevřít kušnu, což by pro mě byla v nynější chvíli smrtelná operace. Jakmile mě osloví, zaseknu se v polovině pohybu a napůl rozžvýkané sousto mě div nezačne dusit. V očích mi zaplane hněv, ovšem jinak se statečně držím svého výrazu pokerového hráče, který jsem si tak dlouho nacvičoval. Donutím se polknout, zatímco zbytek chleba pokládám na talíř. Opřu se lokty o stůl, prsty propletu a opřu se o ně čelistí a nosem, aby mi nebylo dost dobře vidět na spodní část obličeje, zatímco s klidem v očích sleduji Gadget, jak se nás snaží za každou cenu shodit. Přitom se snažím za každou cenu potlačit tu vlnu vzteku, která se ve mně neustále rozdmýchává s každým jejím slovem. Wafle. WAFLE! Ona kurva ani není schopná zapamatovat si naše jména! MOJE JMÉNO! Zhluboka se nadechnu. Ne, ne, tohle ne, nerozzuří mě. Nedonutí mě, abych si ji znepřátelil ještě víc, než jsem to svou svobodnou volbou očividně udělal. Bude se ti hodit, Wafere. Bude se ti hodit. V klidu. V klidu. Ještě se ti bude hodit. Snažím se uchlácholit sám sebe, zatímco mě polévá horko a ovládá mě nesmírná chuť do něčeho praštit. Nedobré spaní se na mě celkem slušně podepsalo a Gadget tomu akorát pořád přidává. Obávám se chvíle, kdy to přežene a já pak udělám něco, čeho budu až do Arény litovat. Tam už mi to potom bude jedno, protože budu myslet především na to, jak se odtamtud dostanu živý. “Jmenuji se Wafer, Gadget. Ne Wafle.“ Promluvím snad stejně unaveně jako Felix a obdařím jí jedním ze svých slabých úsměvů a tvářím se přitom, jako kdyby všechny ty ostatní poznámky včetně té s noži přeslechl. I přes to jsem se nevyvaroval možná až moc unáhlenému důrazu na zkomoleninu mého jména, kterou jsem tak strašně nenáviděl. Poté svou pozornost opět obrátím na napůl rozjedený toast s pomazánkou, do kterého se opět zakousnu. Zvednu oči k Felixovi, který se opět snaží celou situaci otočit o sto osmdesát stupňů. Jednou však nastane chvíle, když už to nebude mít kam odvracet a pak teprve začne to pravé terno. “A dá se tenhle čas využít nějak lépe, než pouhým lelkováním po patře?“ Zcela se odpoutám od jídla a zkoumavě si ho prohlédnu, věnuji přitom jeden rychlý pohled i Gadget, která i po osmi lívancích překvapivě nevypadala jako balón. Spát pro mě nemělo smysl. Stejně jako v noci, i teď je na ulicích poměrně rachot, což nebylo pro můj spánek zrovna to pravé ořechové. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro U Diamonda v pokoji zůstanu celou noc. Proč taky ne. Je to ostatně moje věc a dokud se jej nesnažím před arénou zabít, myslím, že to vlastně ani není nijak zvlášť proti pravidlům. Počkám, než usne, načež se jdu dnes ještě jednou osprchovat. Oblečení na spaní sebou nemám, tak se zpátky do postele uložím jen v tenoučkých krajkových kalhotkách černé barvy. Přivinu se k jeho silnému, klidně oddechujícímu tělu a poměrně spokojeně usnu. Plní se mi můj sen. Jsem součástí Her - a nemusím tuto čest sdílet s žádným zbytečným idiotem - ale s Diamondem. Diamondem, který se mi v aréně ještě bude velmi, velmi hodit. Hlavně u rohu hojnosti mi nejspíše bude muset zachránit krk. Protože v boji na blízko zrovna neexceluji - a on mě bude později potřebovat. Co se týče rána - dalo by se říci, že je klidné. Klidné tak, jak chci já. Když se sama, okolo deváté probudím, vzbudím vášnivými polibky i svého spolusplátce. Nezdá se, že by nás někdo mínil rušit - a já si chce včerejší večer zopakovat. Alespoň jeho konec. Jen jeho konec. Tak jako se mě včera příliš neptal on - ani já si neberu servítky a doslova si na něj vylezu. Vím, že ten pocit, že tomu tady velím, budu mít jen chvilku. Právě to se mi na sexu s Diamondem líbí. Ostatní chlapci ke mně přistupují jako ke květině, uměleckému dílu, které je třeba hýčkat. Ne tak on... Pak, o nějakou tu půl hodinku později, spokojená... a lehce oslizlá... cupitám do svého pokoje, kde - ano, zase se sprchuji. A pak si najdu v šatníku něco hezkého, co by mi třeba i mohlo slušet. Ono upřímně, mám pocit, že mi tak nějak sluší všechno - ale řekněme, že chci něco, co mi bude slušet HODNĚ. Nakonec tedy volím hezky padnoucí červené šatičky s vysokými botami. Vlasy si sponou stejné barvy sepnu vysoko na temeni a samozřejmě nezapomenu na výrazné líčení linkami a červenými stíny s malými kamínky po stranách víček. Vlastně mi to nezabere ani moc dlouho, mám v tom už určitou praxi. Na snídani je kromě Diamonda také Amethysta, mé trenérka a Silvae. Nabírám si do misky hezky vypadající ovocný salát, který zalévám medem a jogurtem. Amythysta by, dle mého názoru potřebovala okurky. Hodně okurek. “A než tedy dorazí, můžete si tu dělat, co se vám zlíbí, pokud u toho nezboříte dům,“ Hmmm... ten pohled je tak vědoucí, Silvae! Samozřejmě, že u toho nezboříme dům. “A jestli u toho budete dělat nějaký hluk, tak přísahám, že vezmu tamten kuchyňský nůž a vykuchám vás oba.“ Ach ano - tohle už je horší. Nejsem při tom zrovna z nejtišších - a to ani když se krotím. "To nebude třeba," odpovím pak s pokrčením ramen. "Asi se... hm, co se tady vůbec tak dá dělat?" KROMĚ SEXU? |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Rozhovor s Razaaqom ma strašne unavil. Ale v dobrom unavil. Neostal mi čas myslieť na hlúposti a zaspala som úplne bez problémov. Dokonca sa mi ani nič nesnívalo. A síce som sa ráno prebudila zo zvláštne stiahnutým vnútrom, horúca sprcha ma toho pocitu aspoň čiastočne zbavila. Dúfam, že nie sú kamery si aj v kúpeľni. Na chvíľku ma vydesila vlastná myšlienka a radšej som sa rýchlo osušila a vytiahla si zo skrine šaty. Úžasné šaty! Ktoré mi síce vôbec nesvedčali ale tá látka bola ako dotyk pavučiny. Zaplietla som si vlasy do dvoch riedkych copčekov a pretrela som si ústa maminým rúžom. Poteší sa keď ma tak uvidí na kamere. Prišla som do jedálenského vagónu s veľkou chuťou na to oranžové, nanešťastie som si musela zájsť chuť. Pozdravila som prítomných a usmiala som sa. " Dobré ráno. Alebo mám skôr povedať dobrý večer? Ešte nikdy som takto dlho nespala, ale keď tie vaše postele sú jednoducho úplne úžasné! Podľa mňa sú očarované aby vás zo svojej moci nepustili skôr než, bude polovička dňa preč." Usadila som sa usmiala sa a naložila som si ohromnú kopu akýchsi malinkých chlebíčkou, veľký pohár sladkého džúsu. Teraz som už mala šaty ktoré mi padli a boli dokonca príjemne voľné. Mohla som sa najesť bez toho aby som sa bála, že prasknú vo švíkoch.
Keď sme sa blížili ku Kapitolu pochytila ma výrazná nervozita. Nie však zo strachu, ale z čistého vzrušenia z toho čo uvidím. Bola som doslova natlačená na okne a zanechávala som na ňom odtlačky svojho nosa. A hlavne som bola prekvapivo ticho. Čo bolo trocha prekvapivé keďže som celé raňajky prerečnila. Keď som konečne uvidela tie obrovské hory pred nami srdce sa mi opäť nepravideľne zrýchlilo a nalepila som sa ešte viac na okno. Potom som sa otočila na trénerov, na Florence a na Razaaqa a potom znova na okno. Bolo to ako z nejakej rozprávky. Veľký obri chrániaci nejaké staré a mocné a časmi zabudnuté kráľovstvo. Až na to, že na Kapitol sa zabudnúť nedalo. To čo však čakalo na druhej strane tunela, nebolo kráľovstvo, to bolo niečo, čo som ani nedokázala dobre pomenovať. " Ako sa dajú postaviť také veľké domy? Dá sa tam v tej výške vôbec dýchať? Alebo to dostaneme nejaké masky aby sme sa neudusili?" Bola som presvedčená, že o čomsi podobnom sme sa učili v škole. Že čím sme vyššie tým horšie sa dýcha. A mne sa dýchalo ťažko veľmi často a to som nemusela byť ani vysoko. Takže som si nedokázala predstaviť čo nás čaká.
Keď sme sa blížili ku stanici prepadla ma nervozita číslo dva. Tentokrát však nebola vzrušením ale čistým desom z toho keď som uvidela aké strašné množstvo ľudí nás čaká. Z obavami som odskočila od okna, chytila som sa rukou za hruď aby som si trocha ukľudnila srdce, aj keď skákalo tak divoko a nepravidelne, až sa mi chvíľami začierňoval zrak. Bojovala som s pocitom sa za niekoho skovať. Chytiť Bee za ruku, alebo sa jednoducho zamknúť v izbe a odmietnuť vyjsť. Vystrašene som sa pozrela na Razaaqa, snáď preto aby som vyčítala z jeho tváre, či má z davu rovnaké obavy ako ja. Keď som vyšla z vlaku mala som pocit, že odpadnem. Naozaj už mi dlho nebolo tak zle. Necítila som sa takto príšerne ani keď vylosovali moje meno. Pozerala som sa pod nohy, ale pár krát som sa donútila k tomu aby som zodvihla hlavu a venovala rozbesnenému davu ostýchavé zakývanie a tiché. "Ahoj." Presne také isté ako vtedy na žatve. Obavy že by som sa na desiatom poschodí udusila sa nekonali. A hneď ako sa za nami zatvorili dvere moja nervozita a hanblivosť pominuli a ja som okamžite začala rozprávať úžasom. " Ako to tu môže byť také obrovské? Veď takýto veľký hádam nie je ani náš najväčší kravín? Videli ste už niečo také? A to okno! Veď z toho ide úplne strach. Je to bezpečné? " Podišla som k oknu a zapozerala som sa von a hlava sa mi mierne zatočila." Takto sa to zdá omnoho vyššie! Vôbec neverím, že môžeme byť tak vysoko. Razaaq poď sa pozrieť. Wau pozrite na tých ľudí akí sú maličkí. Keď vidíme my ich, vidia aj oni nás?" V domnienke, žeby ma mohli vidieť som teraz už s úsmevom a plná "hrdinstva" zodvihla ruku a výrazne zamávala. "Až som z toho vysmädla! Ale to bude určite tým rozdielnym vzduchom!" |
| |
| soukromá zpráva od Aurelia Coleman [2] pro Po večeři následuje promítnutí záznamů z jednotlivých krajů. Soustředím se hlavně na ty, se kterými přichází v úvahu spojenectví - Safíra s Diamondem z Prvního a Nymfia a Duncan ze Čtvrtého kraje, ale podle záznamu je nemůžu nějak víc odhadnout. Maximálně můžu říct, že ta Safíra mi připadá celkem namyšlená (ale kdo taky není, že). Dost mě překvapilo dobrovolnictví toho kluka z Trojky, na toho bych si měla dát pozor. Ale jinak... Normálka. Nikdo z nich mě nějak víc neznepokojuje. Stejně z nich budu asi nejlepší. Pak už nic na programu zjevně není, takže všem poptřeju dobrou noc, odejdu do pokoje a za pár minut už ležím v posteli a spím. Ráno se probudím dost pozdě, až pár minut před desátou. Nejspíš je to únavou z cesty, takže se opláchnu, obléknu, pročísnu si vlasy a když se rozhodnu jít na snídani, všichni už tam jsou. "…a jak jsme se oba řítili proti sobě, tak jsme do sebe narazili, strašná šlupka! Měl jsem úplně bílo před očima. A ona prej ,Ty někam spěcháš?' " No jo. Haha. Chlapi mají dost divný smysl pro humor. Vlastně je otázka, jestli vůbec nějaký mají. "Dobré ráno," pronesu ignorujíc ty dva a sednu si na židli, která zbyla volná a je tedy rezervovaná pro mě. Po ránu nemívám hlad, takže si naberu akorát nějaký jogurt a ovoce a vezmu si čaj. Když se nasnídáme, sdělí nám Avataria v podstatě to, že máme volno. Chvíli jen tak koukám v pokoji z okna, ale pak se rozhodnu nebýt tak asociální a jít si popovídat s Maxem. Přejdu tedy k jeho pokoji a zaklepu. "Můžu dál?" ...Aneb se zdvořilostí nejdál dojdeš! |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Nevím kolik je hodin, ale probudím se relativně brzo. V jídelním voze, kde jsme se koukali na přenos a měli spoustu dobrot ještě nikdo není. Napadlo mě, že bych šel na malý průzkum, ale někde za dveřma, na druhé straně než jsem přišel, jsem uviděl stín a stydlivost mi nedala a rychle jsem utekl do svého pokoje. Nemám moc rád nové lidi. Nikdy nevím co si s nimi mám povídat i když tady je tolik věcí na povídání a hlavně na otázek. Když byly sestry malé, hrozně mě štvali jejich otázky. Momentálně bych byl ještě horší jak ony. Máma mi vždycky říkávala ať si jdu lehnout, když mám nějaký splín. Opět se mi to potvrdilo. Ten největší stesk a obava ze mě opadli a já se cítím o trochu líp. Než jsem se vydal znovu do jídelny, osprchoval jsem se a umyl si boty od bahna. Oblečení si nechávám své. Vzhled kapitolanů je tak zvláštní, až je stejný. Všichni jsou tak barevní, co budou řikat na mojí starou flanelovou košili, kterou by si na sebe nevzal ani ten nejchudší obyvatel. "Dobré ráno." Pozdravím osazenstvo u stolu a koukám se co pěkného nám dneska přichystali. Kdyby se k nám takhle chovali nadosmrti, vůbec bych se nezlobil. Pohledem hledám to oranžové, podivně slizké maso. Nakonec na něj stejně zapomenu, protože je tu spoustu jiných dobrod. Při příchodu jsem si říkal, že se nesmám přejíst jako včera, ale po pár minutách je mi jasné, že to nesplním. "Waw." Nechám jídlo jídlem a nahrnu se k oknu, abych se podíval na tu nádheru. Nikdy jsem neviděl nic hezčího a asi už neuvidím. Skrytě jim závidím, že žijí v tak přepychovém městě. Betty má otázky, ale nevnímám jejich odpovědi. Tunel mi zkazí výhled a já si oddechnu. "Achjo, chtěl bych to vidět ještě jednou." Vrátím se ke stolu, ale né na moc dlouho. Venku už je to samý Kapitolan, který se nás chce dotknout. Nechápu jejich štěstí. Je to neobvyklé, doma jsme byli nic a tady jsme slavní. Občas na někoho ostýchavě zamávám a ze zmateného pohledu vykouzlým i úsměv. Betty jde předemnou a dokonce někoho pozdraví, jak kdyby tu měla známého. Cesta do věže je poměrně rychlá. Ve výtahu mlčím dokud nedojedeme na naše patro. "Tady budeme bydlet?" Odpovídat mi ani nemusí. Čekal jsem nějakou kobku v podzemí bez denního světla. Máme podobně krásný výhled jako z vlaku. Uslyším Betty jak komentuje okno a ještě mě zavolá. Po příchodu zaťukám na okno a kývnu. "Bude to pevné." Zhodnotím znalecky okno a podívám se na gauč, tam také hned zamířím. Je tak měkký, že mi to nedá a několikrát na něm poskočím. "Zkus tohle." Houknu na Betty a podívám se na náš doprovod. Až teď jsem si uvědomil, že tu jsou s námi a někteří dokonce nevěřícně koukají. "Co bude následovat teď?" Zeptám se trochu vážněji a podívám se na Florenc. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Já jsem popravdě řečeno nikdy neměla problémy se spánkem. Nejsem z těch, co by trpěli nervozitou či vzrušením z toho, že se právě nacházím v Kapitolu. Je mi to putna. Samozřejmě občas myslím na to, jak všechny tyhle zdvořilostní výlevy v Kapitolu jsou vlastně dost k ničemu, že aréna je mnohem důležitější, a já bych tam ráda byla - ale nevyspat se kvůli tomu? Moc dobře vím, jak spánek funguje. Potřebuju být použitelná! "Brý ráno," pozdravím všechny, co už sedí u stolu, tedy Wafera a Felixe. Sama se posadím a natáhnu se nejprve po měkkém a voňavém chlebu, ke kterému přikusuju sýr a notnou dávku jakési šunky; pak si vezmu jakýsi sladký tvaroh. Objevila jsem tu sladké kakao, což je oproti tomu, co jsme normálně mívali v kraji naprostá lahůdka. Pak ho ale doplním obyčejnou vodou, z kakaa se člověk moc nenapije. Chvíli po mně dorazí Gadget. Stejně jako ona poměrně ignoruju to, že se ji Felix snaží krotit. Místo toho na ni nepřestávám zírat. "To není smůla. To je vaše neschopnost. Já o něj přeci slušně požádala - a jak koukám, tady v Kapitolu je dostatek všeho. Není důvod, proč by splátcům nemohli vyplnit sem tam jedno malé přání." Můj hlas zněl velmi odměřeně. Je znát, že mě tím docela namíchli. Pravdou totiž bylo, že než to Gadget řekla, málem jsem se po tom praseti nebo čemkoliv vhodném ani nezačala shánět. Nenapadlo mě to. Ale teď? Zřetelně si toho všímám a tak přichází rozmrzelost. "Námaze se vyvarují jenom srabi s nedostatkem zapálení. Pro nové objevy je potřeba se obětovat," zamumlám když Gadget řekne to o tom noži. Bylo mě zcela určitě slyšet, ale zdá se, jako bych hovořila spíš sama pro sebe či náhodou řekla nahlas svoji myšlenku, protože si právě plním misku jakousi sladkou kaší. Ačkoliv nám Felix následně sdělí, že teď máme volno, najednou to nijak nekomentuju. Jím svoji kaši a setrvávám naprosto mlčky. Jen když se Wafer našeho doprovodu optá na nějaká doporučení, zaujatě na Felixe pohlédnu. Prosím prosím! Ať je to něco užitečného! |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Kapitol
Podišla som ku stolu, naliala som si pohár vody a skôr ako som sa stihla poriadne napiť som neodolala pokušeniu, keď so videla skákajúceho Razaaqa. Rýchlo som podišla k nemu, prudkým zatrasením nôh som zo seba striasla svoje topánky a vyskočila som na pohovku. Neklamal. " Dúfam....." skok.... " že"....skok..... "tam nie sú" .....skok..."struny." Zasmiala som sa s hlasom prerušovaným hlasným dýchaním. Nebola som na tom najlepšie s vytrvalosťou a o to mi to bolo celé vtipnejšie. " Kebyže.."...nádych.... " takto skáčem".....výdych a nádych..... "doma" ....výdych a nádych.... "Mama ma zabije." Opäť som sa zasmiala a z rovných nôh som skočila rovno na zadok. Poriadne to zapružilo. " No ale teraz si myslím, že som zlomila nejakú strunu." Ako málo stačilo k detskej radosti. Jedna dobre pružiaca fotelka, kamarát a ľudia, ktorý neveriaco sledovali naše malé divadielko. Florence v nás zrejme videl nejaké opice, ktoré sa nevedia zmestiť do kože, mne to však nevadilo. Keď Razaaq pozrel po našom doprovode, chvíľku som si myslela, že sa opýta onú otázku, či je muž alebo žena. Miesto toho sa opýtal na náš plán v najbližších minútach? alebo možno aj hodinách. Zaujímalo to aj mňa. " Mohli by sme ísť von? Myslím prejsť sa po Kapitole? Určite je tu strašne veľa miest k videniu." O nejakej tej prírode nemohla byť vôbec reč a práve to bol dôvod prečo som chcela ísť von. Zapamätať si čo najviac z okolia, ktoré bolo pre mňa tak nové a cudzie. Pripadala som si naozaj ako dieťa, ktorého pozornosť sa stŕhala pri aj tej najmenšej maličkosti. " Večer sa stretneme so štylistami však? Razaaq, čo si myslíš, že nám oblečú? Len dúfam, že nebudeme v kostýmoch kráv. Alebo cowboyov. Tí sú skoro každý rok." Pozrela som sa pri tom na chlapca, na našich trénerov a nakoniec na Florence. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Vo vlaku sa zobudím skoro ráno, keď si však uvedomím, že nemusím ísť na žiadne pole ani do žiadnej práce tak si ešte ľahnem a poriadne si pospím až skoro do obeda. Keď sa zobudím druhý krát v žalúdku mám už hotovú vojnu. Včerajšie prejedanie mi asi nespavilo moc dobre. Rýchlo vbehnem na záchod a vyzvraciam včerajšiu stravu. Následne dostanem do žalúdka strašné kŕče od hladu. Trocha sa umyjem a vydám sa znova do jedálenského vozňa. Všetci sú tam už usadený, tak len odzdravím Roota rovnakým kývnutím hlavy a zoberiem si poučený ranným divadlom nejakú striedmejšiu stravu. Trocha sa najem. Po chvíli prichádzame do Kapitolu. Ľudia tu stoja akoby prichádzal sám prezident. Natlačený jeden na druhom, aby čo najlepšie videli. Cez stanicu prechádzam úplne bez záujmu, nevšímam si dva a chcem len, aby som čím skôr bol už vnútri a nemusel sledovať týchto Kapitolských šialencov. Vyvezieme sa výťahom a prichádzame do svojich izieb. Izby sú nádherné a tak si len s nemím úžasom prezerám všetky kúty izby. Po dlhej ceste vlakom si dám sprchu. Najprv sa trochu neviem orientovať v tých gombíkoch, čo tu v sprche majú, ale potom sa mi podarí pustiť príjemne teplú vodu a umyť sa. Oblečiem si pripravený župan a prejdem k posteli, na ktorej sa rozvalím. Hlavou mi idú myšlienky a spomieky, všetky sa obracajú k domovu a hlavne k mojim sestrám. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4 Rivershore se na okamžik zamyslí. Očima přitom bloudí po stěnách místnosti, ve které každoročně tráví čas s dětmi, které budou už příští měsíc pravděpodobně mrtvé – ale trenérka se rozhodně nezdá, že by ji to odradilo od snažení. Nakonec dopadne očima k jedné z knihovniček u zdi, kde jsou místo knih vyskládané kazety s nahrávkami minulých devětadvaceti Her včetně bonusových epizod, rozhovorů s rodinami, Hlavními Tvůrci, příběhy neúspěšných splátců a pohledy do zákulisí tvorby kostýmů i arén; vlastně vším, co se k uším soutěžících ve Hře nedostane, dokud se nepovraždí a nezůstane jen ten poslední. Rivershore přejde k policím a chvíli hledá v té nejnižší zaplněné. Nakonec vytáhne jednu z kazet v temně hnědém obalu. “Tohle by vás dva mohlo zajímat. 27. ročník, zatím jediný od letošního Tvůrce, kdy vyhrál někdo z lepších krajů. Tohle je zkrácená verze, soustředí se hlavně na vítěze, jestli chcete plnou verzi, budeme tu sedět ještě týden. Čtyřka tam umřela docela brzo, ale… i tak je to podívaná. Sleduje taktiky profíků – to by se vám mohlo hodit.“ Všichni se usadíte k televizi a Rivershore spustí kazetu. 27. Hunger Games Úvodem každé nahrávky je přirozeně rozhovor s Hlavním Tvůrcem. Cyrus Grandeur má letos obarvené vlasy i vousy na levandulovou – ne jako letošní rok, kdy jsou tyrkysové jako lahvička s parfémem. Jeho pohled je skelný a hlas monotónní jako každoročně, dokud se tradiční interview s Coral Forell, moderátorkou Hunger Games, nepřenese k plánům arény. V ten moment jako by muž ožil: doslova vyskočí z křesla a začne přecházet po pódiu, zatímco rychle vypráví všechna data, která si může dovolit divákům poskytnout – jelikož se tento rozhovor splátcům nepromítá, prohlašuje: “Letos mám v plánu podniknout něco tradičního, ovšem samozřejmě s drobnými úpravami tu a tady. Terén bude… vodnatý. A plný nebezpečí!“ Žně jsou značně sestříhané a věnují pozornost především těm splátcům, kteří se v aréně dostali daleko. Kamera zabírá načinčaný první kraj, samozřejmě budoucího vítěze Aurelia Attano z distriktu 2, podezřele vyhlížející zástupce třetího kraje, drobného chlapce z distriktu 8 a hotový buldozer z desátého kraje. Aurelius získává nejvíce času ze záběrů – tváří se zdravě sebevědomě a možná lehce namyšleně, a jeho dobrovolnictví vítá radostný potlesk z davů pod pódiem. Přehlídka splátců, kde jsou letošní soutěžící poprvé naživo prezentování Kapitolu, je pojata v tradičním směru zobrazování krajů v jejich přesné formě – ovšem podle nejklasičtějších povolání. Kostýmy, které diváky zaujaly nejvíc, jsou zabírány detailně a dlouho. První kraj má vlasy barvené divokými odstíny a je ověšený šperky a drahými látkami, které vytvářejí dojem téměř kapitolského způsobu života; druhý kraj je převlečený za bojovníky, ale místo zbraní drží v rukou kamenické nástroje; třetí kraj má na sobě unikátní modely z použitých součástek, drátů nejrůznějších barev a spínačů, a ve vlasech jim září blikající diody; desátý kraj je převlečený za kovboje, včetně autentických černobílých vest z kraví kůže, a tak dále. Moderátoři komentují, že Cyrus Grandeur je zamilovaný do jednotného námětu celých Her, a filozofují nad tím, co vymyslí příští rok. Zatím je prý plně pohlcen do příprav letošního ročníku a odmítá komentovat příští Hry, ale pravděpodobně budou opětovně sjednocené jedním tématem. Dalším bodem záznamu je ohodnocení schopností všech splátců. Všechny profesionální kraje získávají mezi 8 až 10 body, přičemž Aurelius si odnáší krásných 10 bodů; zbylé distrikty nejsou obodovány příliš dobře a žádný z tří dvanáctiletých splátců nepřekračuje hranici 4 bodů. Posledním kapitolskou částí Her jsou interview s jednotlivými splátci. Většina z nich běží klasicky, profíci se těší do arény, ostatní děti jsou někdy nervózní, někdy letargické, někdy lekavé, někdy smířené s osudem, někdy melou páté přes deváté jen proto, aby na sebe upozornily. Když přichází na řadu Aurelius, Coral Forell se jej celá usměvavá ptá, zda se cítí připravený soutěžit o výhru. Aurelius po ní loupne očima a ušklíbne se: “Ne… já totiž vím, že vyhraju.“ Zatím ještě nikdo netuší, že má ve svém prohlášení skutečně pravdu. Přichází čas arény. Když splátci vyjedou podstavcem nahoru, mají na sobě nepromokavé sportovní oblečení, teplou bundu a pevné boty s gumovou podrážkou. Aurelius má delší vlasy jednoduše stažené gumičkou a pohlíží k Rohu hojnosti, který se zde na rozdíl od loňského roku skutečně vyskytuje. Okolí je bezútěšný močál, půda rozbahněná a pokrytá mokvající, páchnoucí vodou, okolí ohraničené vysokými stromy lesa rozryté do příkopů různými zvířaty. Nebe je podmračené, jako by se brzy mělo dát do deště. Konec odpočtu označí krvavý boj, během kterého padnou pouze čtyři splátci, zatímco zbytek se obrátí a prchá do lesa ve snaze přežít o něco déle. U Rohu poté zůstanou tradičně profíci – první, druhý i čtvrtý kraj. Překvapením dne je, že nechali žít oba splátce, tedy dívku i chlapce ze třetího distriktu. Rozhodnou se rozdělit do skupin a obhlédnout okolí, které jim Tvůrci nachystali; první distrikt následovaný chlapcem z trojky míří na jih do lesa, druhý distrikt společně se zbylou dívkou odcházejí na sever. Obě skupiny kladou po celé aréně důmyslné pasti, které vyrábí talentovaní splátci z třetího kraje. U Rohu zůstává hlídkovat čtvrtý kraj. O chvíli později se zezadu přikrádá šestý kraj ve snaze ukrást nějaké zásoby, ale chůze v hlasitě mlaskavém bahně je prozradí a chlapec rychle končí s nožem v hrdle; ozývá se dělo a dívka prchá o život. Jelikož se v nynější aréně rychle smráká, k Rohu se vrací celý zbytek profíků a celou noc drží hlídku. Během noci pak přijdou o život další dva splátci, kteří padnou za oběť močálovým muttům, jakýmsi dlouhým slizkým plazům podobným kombinaci hada a krokodýla – rychlých jako prásknutí bičem, které láká světlo plamenů. Moderátorka Coral Forell divákům u televizí ochotně vysvětluje, jak nebezpečně v noci přitahuje oheň pozornost a jak se zbavit stop po ohništi. Druhý den s sebou dívka z šestého distriktu přivádí celou řadu splátců, kteří unikli smrti u Rohu hojnosti, aby se jim společnými silami podařilo převzít kontrolu nad zásobami – někteří se střetnou se skupinou splátců z druhého kraje a dívky ze třetího, zatímco zbytek běží k Rohu hojnosti. Během masakru umírá celý čtvrtý kraj a dívka z druhého, včetně mnoha z útočících nižších krajů. O některé z nich se dokonce postaraly lidožravé ryby plavoucí v močálech, které je za nohu strhly pod hladinu a nahoru pustily už jen krvavou stopu. Té noci Aurelius podřezává hrdla zbytku profesionálů, od Rohu hojnosti si bere, co unese, a zbytek zapálí – čímž kromě zničení konkurence odláká zbylé krokodýlí mutty. Odebere se na bezpečné, vyvýšené a relativně suché místo v lese, odkud hodlá sledovat zbylé splátce, jak se chytají do pastí. Přitom se živí jakousi jasně modrou rostlinou s ostrými listy zvanou kiška; moderátoři ji popisují jako běžný plevel a výživnou náhradu čisté vody. Ale Tvůrci se zdají nedočkaví, a tak do arény vypouští vlčí mutty s infraviděním, kteří se vrhnou po zbytku soutěžících jako vosy na med – během zoufalého úprku někteří padnou za oběť hustému bahnu, které je stáhne do hlubin, někteří jsou roztrháni vlky, někteří se chytí do nakladených pastí. Aurelius díky výbornému tréninku nemá problém udržet rychlé tempo a podaří se mu utéci. Na skalách se poté odehrává poslední souboj mezi Aureliem a chlapcem z desátého kraje. Profesionální splátce jej tam uštval téměř jako vlčí mutt; pod skálou leží jáma plná špičatých kůlů, což byla nejlepší z pastí, které třetí distrikt vymyslel. Aurelius svého protivníka skopává dolů jediným pohybem. Korunovaným vítězem prozatím jedněch z nejkratších Hunger Games v historii, tedy 27. ročníku, se stává Aurelius Attano. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3 “Mno…“ Felix se obrátí na Wafera a na jeho otázku pokrčí rameny. Rozhlédne se po patře, jako by se snažil najít nějaké dětské hřiště, kterým by tyhle děti opravdu zabavil, než přijdou dospělí a vezmou je k holiči. “Tohle je většinou čas, kdy spolu splátci diskutují o strategiích, snaží se domluvit na společném přístupu, dívají se na televizi, celkově se poflakují, přecpávají do arény… A nedá se říct, že by někdo byl právě hr do tréninku tady, mezi vším tím křehkým nádobím a lustry a tak.“ Gadget se právě houpe na židli, koleny se opírá o hranu stolu – což je akce pro uvážení bezpečnosti, protože přímo za ní se vyskytuje metr a půl rozdílu mezi podlažím jídelny a obývacího pokoje – a láduje se sklenicí brusinkového džemu. Palcem ruky vám ukáže přes rameno, kde se vyskytuje sedací souprava s kávovým stolkem pokrytým časopisy a nejmodernější televizí. “Když jste oba dva tak diví do toho zabíjení, tak si poslužte támhle z výběru a pěkně si slintejte nad nahrávkama jinejch děcek.“ Felix se zdá upřímně překvapený, že Gadget taky něco navrhla. “To je nápad! Můžeme jim ukázat tvoje Hry, ať něco odkou-“ „V žádným zasraným případě! Ať se kouknou na loňský, ale ten Grandeurův první masakr je na tomhle patře tabu!“ Gadget tohle doslova vyštěkne a zavrávorá přitom na židli tak, že se málem převrátí dozadu. Na poslední chvíli se zachytí stolu. Chvíli je z Felixovy strany ticho. Pak se zvedne, zamumlá cosi jako „chápu“, a z kazet vyrovnaných na jedné z poliček vybere jeden z ročníků, který vám pustí v televizi. Gadget tentokrát zůstává. 29. Hunger Games Úvodem každé nahrávky je přirozeně rozhovor s Hlavním Tvůrcem. Cyrus Grandeur má letos obarvené vlasy i vousy na citrónově žluto – ne jako letošní rok, kdy jsou tyrkysové jako lahvička s parfémem. Jeho pohled je skelný a hlas monotónní, dokud se tradiční interview s Coral Forell, moderátorkou Hunger Games, nepřenese k plánům arény. V ten moment jako by muž ožil: doslova vyskočí z křesla a začne přecházet po pódiu, zatímco rychle vypráví všechna data, která si může dovolit divákům poskytnout – jelikož se tento rozhovor splátcům nepromítá, prohlašuje: “Nechci, aby nikdo přišel o moment překvapení, ale letošní aréna bude proměnlivá jako čert!“ Coral Forell musí Cyruse přinutit, aby se posadil zpět do křesla a uklidnil se. Žně jsou značně sestříhané a věnují pozornost především těm splátcům, kteří se v aréně dostali daleko. Kamera zabírá velmi vytáhlého chlapce z prvního a pihovatou dívku z druhého kraje, statné děvče ze sedmého, ramenatého chlapce z devátého, a pak samozřejmě tehdy čtrnáctiletou Berry a celý Distrikt 11. Budoucí vítězka je o dost menší a hubenější než z posledních fotografií, ale když vyjde na pódium, tváří se nesmírně statečně. Během přehlídky jsou všichni splátci tematicky oblečení jen velmi poskrovnu. Kostýmy, které nejvíc zaujaly, jsou zabírány detailně: první kraj má kolem intimních partií omotané drahé látky a nahá záda poseta nalepovacími blyštivými drahokamy; čtvrtý kraj je zahalený jen v třpytivých rybářských sítích; sedmý kraj je oblečen jako Adam a Eva a zakrývá je pouze dubové listí, zatímco těla mají pokreslená vinou révou; jedenáctý kraj, jehož oba splátci jsou stále děti, je oblečený v upnutém overalu s motivem ovoce; dvanáctý kraj je od hlavy k patě posypaný uhelným prachem. Moderátoři komentují, že Cyrus Grandeur je zamilovaný do jednotného námětu celých Her, a filozofují nad tím, co vymyslí příští rok. Údajně se momentálně zaujímá o předpanemskou historii, ale zda si z ní skutečně vybere období, které by chtěl prezentovat, je stále otázka spekulací. Dalším bodem záznamu je ohodnocení schopností jednotlivých splátců. V prvním kraji se u vytáhlého chlapce objeví dokonce 11 bodů, jinak zbylé profesionální kraje získávají tradičně od 8 do 10. Berry dostává číslo 4. Údajně hluché děvče z distriktu 12 získává pouze jediný bod. Posledním kapitolským bodem jsou interview s jednotlivými splátci. Většina z nich běží klasicky, profíci se těší do arény, ostatní děti jsou někdy nervózní, někdy letargické, někdy lekavé, někdy smířené s osudem, někdy melou páté přes deváté prostě jen proto, aby něčím zaujaly sponzory. Hezká zlatovlasá dívka ze čtvrtého kraje se nechá slyšet, že až vyhraje Hry, nechá si ve svém kraji odlít sochu z mramoru v nadživotní velikosti. Střih, a kamera právě zabírá Berry. Má na sobě sametovou róbu v barvě tekutého zlata, která se za ní táhne, když se usazuje do křesla, a v hustých vlasech zasazené drobné perly. Když se jí moderátorka ptá, co se jí v Kapitolu nejvíce líbí, špitne děvče tiše: “Jídlo.“ Přichází čas arény. Když splátci vyjedou podstavcem nahoru, mají na sobě univerzální sportovní oblečení, bundu a pevné boty. Berry má krátké husté vlasy stažené do drobných drdůlků po celé hlavě. Okolí Rohu hojnosti vypadá jako běžný les složený z borovicí, smrků i divokých listnáčů tyčících se do výše. Půda je vysypaná opadaným jehličím a zdá se, že podnebí má představovat podzim. Nebe je pošmourné a zatažené šedými mraky a vane studený vítr. Po odpočtu padne během boje o zásoby celkem šest splátců, a mezi nimi i blonďaté děvče z čtvrtého distriktu, které si po výhře chtělo nechat ulít sochu na svou počest. Berry běží překvapivě rychle a podaří se jí uzmout dobrý batoh rychle jako blesk – když si pak rozrazí cestu lesem pryč, najde v něm kromě energetických tyčinek, lahve na vodu a ostatních životně důležitých věcí dokonce i sirky. Druhý den se jí náramně hodí, jelikož chladný podzim se změní v ledově studenou zimu a přes noc napadne takového sněhu, že kdyby dívka nevylezla na strom, zasypal by ji. Kolem kmene se pak celý den motají bílí mutti ve tvaru polárních lišek s obřími tesáky, a tak jej Berry stráví ve větvích, kde se téměř ani nepohne. Sníh a draví mutanti ten den zabijí dokonce pět splátců, což je jen o jednoho méně, než dokázal Roh hojnosti. Moderátoři Kapitolanům vysvětlují, jak důležité je vědět, co dělat při závějích a jak se chránit před mrazem. Počasí se poté mění každé další ráno a s ním i designy muttů. Například povodeň, provázená lidožravými štikami. Vichřice, vánice, deště, tropy, hotové Aprílové počasí. Jednou je takové horko, že jakýkoli pohyb splátce mu přinese orosení na čele – mezi stromy pak poletují gigantičtí komáři a exotičtí ptáci, kteří ze zobáků vystřikují kyselinu. Den předtím Berry vytvořila spojenectví s chlapcem šestého kraje, ale ona kyselina jej trefí přímo do oka a před dívčinýma očima mu pomalu rozežere polovinu hlavy, než sebou přestane házet a ječet. Moderátoři fascinovaně přihlížejí. Coral se poté ujme slova, vysvětlujíc přesné účinky kyseliny a první pomoci, kterou kdyby Berry provedla, možná mohla svého přítele zachránit. Po zbytek arény je Berry sama a neustále v pohybu. Jakýsi sponzor jí věnuje novou termosku, protože starou ztratila při povodni. Zbývá posledních pět splátců – ona, chlapci z prvního a devátého kraje, dívky z druhého a sedmého kraje. Ten den se objeví magma, provázená obřími slimáky, kteří lezou úplně po všem a zanechávají za sebou plamennou stopu provázenou štiplavým kouřem. Kromě děvčete z druhého kraje, které nestihne včas utéct před lávou, se všem podaří najít úkryt ve skalách či na vysokých stromech. Chlapec z jedničky se brzy dostane k zásobám chlapce z distriktu 9 a v dramatickém boji mu nakonec utne hlavu. Dívka ze sedmého kraje se další den pokusí dostat na druhou stranu skály, ale uklouzne na vratkém kameni a zřítí se do vroucí lávy. Berry se drží při životě jedením kůry, podaří se jí dokonce chytit jakéhosi ptáka, zlomí mu tedy vaz a sní jej syrového. Slimáčí mutt nakonec těžce zraní zbylého chlapce z prvního kraje, a Berry vyhrává poté, co přeleze na skálu a uštědří mu ránu z milosti. Následuje korunovace mladé dívky za vítězku. Berry Rawcut slavně vyhrává 29. Hunger Games i přes všechnu nepravděpodobnost. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1 Zdá se, že Silvae tuhle otázku tak nějak očekávala, jelikož se zvedne ze židle a sejde po schodech z jídelny do společenské místnosti; rukou vám jemně pokyne k sedací soupravě u televize. “Poradila bych vám podívat se znovu na některé z Her mého manžela. Můžete získat nějakou lepší představu o tom, jak pracují jeho arény, a snad se naučit i nějaké užitečné věci.“ Amethysta se pomalu zvedne, v obou rukou přitom drží velký hrnek ovocného čaje, ze kterého se stále kouří. “Já teda jdu spát,“ prohlásí, zatímco pomalu zapluje kamsi do haly a do útrob svého pokoje, kde si nepochybně zatahuje záclony a snaží se přežít svá zdivočelá játra. Silvae kývne hlavou a přesune se k malé knihovničce u zdi, kde jsou podle očíslování seřazeny všechny ročníky Hunger Games už od samého začátku; chvíli přejíždí špičkami prstů s pěstěnými nehty po hřbetech kazet, než se zastaví u jedné z posledních na nejnižší zaplněné poličce. Zvedne se a vloží ji do přehrávače pod televizí, zatímco se na vás otáčí: “Tohle je 27. ročník. Jak si jistě pamatujete, jsou to zatím jediné Hry pod vedením mého manžela, které vyhrál profesionální splátce; myslím, že by stálo za to si prohlédnout jeho taktiku. Dívejte se pozorně, nikdy nevíte, co Cyrus bude opakovat i letos. Rád do Her vsunuje různé maličkosti z loňska jako bonusy pro diváky, kteří si jich všimnou.“ 27. Hunger Games Úvodem každé nahrávky je přirozeně rozhovor s Hlavním Tvůrcem. Cyrus Grandeur má letos obarvené vlasy i vousy na levandulovou – ne jako letošní rok, kdy jsou tyrkysové jako lahvička s parfémem. Jeho pohled je skelný a hlas monotónní jako každoročně, dokud se tradiční interview s Coral Forell, moderátorkou Hunger Games, nepřenese k plánům arény. V ten moment jako by muž ožil: doslova vyskočí z křesla a začne přecházet po pódiu, zatímco rychle vypráví všechna data, která si může dovolit divákům poskytnout – jelikož se tento rozhovor splátcům nepromítá, prohlašuje: “Letos mám v plánu podniknout něco tradičního, ovšem samozřejmě s drobnými úpravami tu a tady. Terén bude… vodnatý. A plný nebezpečí!“ Žně jsou značně sestříhané a věnují pozornost především těm splátcům, kteří se v aréně dostali daleko. Kamera zabírá načinčaný první kraj, samozřejmě budoucího vítěze Aurelia Attano z distriktu 2, podezřele vyhlížející zástupce třetího kraje, drobného chlapce z distriktu 8 a hotový buldozer z desátého kraje. Aurelius získává nejvíce času ze záběrů – tváří se zdravě sebevědomě a možná lehce namyšleně, a jeho dobrovolnictví vítá radostný potlesk z davů pod pódiem. Přehlídka splátců, kde jsou letošní soutěžící poprvé naživo prezentování Kapitolu, je pojata v tradičním směru zobrazování krajů v jejich přesné formě – ovšem podle nejklasičtějších povolání. Kostýmy, které diváky zaujaly nejvíc, jsou zabírány detailně a dlouho. První kraj má vlasy barvené divokými odstíny a je ověšený šperky a drahými látkami, které vytvářejí dojem téměř kapitolského způsobu života; druhý kraj je převlečený za bojovníky, ale místo zbraní drží v rukou kamenické nástroje; třetí kraj má na sobě unikátní modely z použitých součástek, drátů nejrůznějších barev a spínačů, a ve vlasech jim září blikající diody; desátý kraj je převlečený za kovboje, včetně autentických černobílých vest z kraví kůže, a tak dále. Moderátoři komentují, že Cyrus Grandeur je zamilovaný do jednotného námětu celých Her, a filozofují nad tím, co vymyslí příští rok. Zatím je prý plně pohlcen do příprav letošního ročníku a odmítá komentovat příští Hry, ale pravděpodobně budou opětovně sjednocené jedním tématem. Dalším bodem záznamu je ohodnocení schopností všech splátců. Všechny profesionální kraje získávají mezi 8 až 10 body, přičemž Aurelius si odnáší krásných 10 bodů; zbylé distrikty nejsou obodovány příliš dobře a žádný z tří dvanáctiletých splátců nepřekračuje hranici 4 bodů. Posledním kapitolskou částí Her jsou interview s jednotlivými splátci. Většina z nich běží klasicky, profíci se těší do arény, ostatní děti jsou někdy nervózní, někdy letargické, někdy lekavé, někdy smířené s osudem, někdy melou páté přes deváté jen proto, aby na sebe upozornily. Když přichází na řadu Aurelius, Coral Forell se jej celá usměvavá ptá, zda se cítí připravený soutěžit o výhru. Aurelius po ní loupne očima a ušklíbne se: “Ne… já totiž vím, že vyhraju.“ Zatím ještě nikdo netuší, že má ve svém prohlášení skutečně pravdu. Přichází čas arény. Když splátci vyjedou podstavcem nahoru, mají na sobě nepromokavé sportovní oblečení, teplou bundu a pevné boty s gumovou podrážkou. Aurelius má delší vlasy jednoduše stažené gumičkou a pohlíží k Rohu hojnosti, který se zde na rozdíl od loňského roku skutečně vyskytuje. Okolí je bezútěšný močál, půda rozbahněná a pokrytá mokvající, páchnoucí vodou, okolí ohraničené vysokými stromy lesa rozryté do příkopů různými zvířaty. Nebe je podmračené, jako by se brzy mělo dát do deště. Konec odpočtu označí krvavý boj, během kterého padnou pouze čtyři splátci, zatímco zbytek se obrátí a prchá do lesa ve snaze přežít o něco déle. U Rohu poté zůstanou tradičně profíci – první, druhý i čtvrtý kraj. Překvapením dne je, že nechali žít oba splátce, tedy dívku i chlapce ze třetího distriktu. Rozhodnou se rozdělit do skupin a obhlédnout okolí, které jim Tvůrci nachystali; první distrikt následovaný chlapcem z trojky míří na jih do lesa, druhý distrikt společně se zbylou dívkou odcházejí na sever. Obě skupiny kladou po celé aréně důmyslné pasti, které vyrábí talentovaní splátci z třetího kraje. U Rohu zůstává hlídkovat čtvrtý kraj. O chvíli později se zezadu přikrádá šestý kraj ve snaze ukrást nějaké zásoby, ale chůze v hlasitě mlaskavém bahně je prozradí a chlapec rychle končí s nožem v hrdle; ozývá se dělo a dívka prchá o život. Jelikož se v nynější aréně rychle smráká, k Rohu se vrací celý zbytek profíků a celou noc drží hlídku. Během noci pak přijdou o život další dva splátci, kteří padnou za oběť močálovým muttům, jakýmsi dlouhým slizkým plazům podobným kombinaci hada a krokodýla – rychlých jako prásknutí bičem, které láká světlo plamenů. Moderátorka Coral Forell divákům u televizí ochotně vysvětluje, jak nebezpečně v noci přitahuje oheň pozornost a jak se zbavit stop po ohništi. Druhý den s sebou dívka z šestého distriktu přivádí celou řadu splátců, kteří unikli smrti u Rohu hojnosti, aby se jim společnými silami podařilo převzít kontrolu nad zásobami – někteří se střetnou se skupinou splátců z druhého kraje a dívky ze třetího, zatímco zbytek běží k Rohu hojnosti. Během masakru umírá celý čtvrtý kraj a dívka z druhého, včetně mnoha z útočících nižších krajů. O některé z nich se dokonce postaraly lidožravé ryby plavoucí v močálech, které je za nohu strhly pod hladinu a nahoru pustily už jen krvavou stopu. Té noci Aurelius podřezává hrdla zbytku profesionálů, od Rohu hojnosti si bere, co unese, a zbytek zapálí – čímž kromě zničení konkurence odláká zbylé krokodýlí mutty. Odebere se na bezpečné, vyvýšené a relativně suché místo v lese, odkud hodlá sledovat zbylé splátce, jak se chytají do pastí. Přitom se živí jakousi jasně modrou rostlinou s ostrými listy zvanou kiška; moderátoři ji popisují jako běžný plevel a výživnou náhradu čisté vody. Ale Tvůrci se zdají nedočkaví, a tak do arény vypouští vlčí mutty s infraviděním, kteří se vrhnou po zbytku soutěžících jako vosy na med – během zoufalého úprku někteří padnou za oběť hustému bahnu, které je stáhne do hlubin, někteří jsou roztrháni vlky, někteří se chytí do nakladených pastí. Aurelius díky výbornému tréninku nemá problém udržet rychlé tempo a podaří se mu utéci. Na skalách se poté odehrává poslední souboj mezi Aureliem a chlapcem z desátého kraje. Profesionální splátce jej tam uštval téměř jako vlčí mutt; pod skálou leží jáma plná špičatých kůlů, což byla nejlepší z pastí, které třetí distrikt vymyslel. Aurelius svého protivníka skopává dolů jediným pohybem. Korunovaným vítězem prozatím jedněch z nejkratších Hunger Games v historii, tedy 27. ročníku, se stává Aurelius Attano. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2 Než na dveře zaklepeš, můžeš zpoza nich slyšet v Maxově pokoji tlumenou hudbu a hlasy; poté, co na něj promluvíš, se uvnitř ozve třískání jakýchsi plastových předmětů a cosi mumlající chlapcův hlas, načež zvuková kulisa utichne. Za okamžik se klika pohne a otevře ti Max sám. “Ahoj Auri,“ usměje se přátelsky. “Zrovna jsem si znova prohlížel Žně. Akorát jsem se dostal k šestce – to víš, připravenost hory přenáší!“ V pokoji za ním můžeš vidět šumící obrazovku televize a pauznutý záběr na tvář té světlovlasé dívky z dopravního kraje, která se nezdá nijak vyděšená svým vylosováním. Pozornější divák by si mohl všimnout, že zorničky jejích očí nevypadají širší než obvykle a i její kůže má zdravý nádech, takže pravděpodobně drogy nebere. “Pojď dál,“ zve tě Max. Sám se posadí do křesla a nalije si sklenici vody z karafy na stolku. “Jdeš jenom tak?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10 Florence se nezdá příliš potěšený tím, že mu poskakujete po tak drahém a luxusním nábytku, a tak vás z nich během chvilky s krátkým „všc!“ jako na kočku odežene. Máte jen štěstí, že jste se sami rychle zkrotili, jinak byste nejspíš dostali celou přednášku o tom, jak se máte chovat. Takhle jen vrtí hlavou: “Sedněte si přece jako kultivovaní mladí lidé…!“, zatímco si sám bere několik hroznů mísy, kterou drží jedna z mlčenlivých služebných v červeném. Posadí se na jednu z pohovek a přehodí si nohu přes nohu jako dáma. Bee a Lariat se posadí na další křesla. “Bohužel vás musím zklamat, zlatíčka, splátcům není dovoleno se volně procházet po Kapitolu během Her. Standartní předpisy, drahouškové, mohlo by se vám něco stát nebo naopak. Kapitol je velké město – mohli byste se třeba ztratit!“ pokračuje potom váš doprovod. “Ale už dnes večer pojedete po náměstí v povozech,“ slíbí vám Bee s úsměvem. “To je teprve něco. Dostanete vlastní kostým a sjede se na vás podívat snad celý Kapitol!“ Lariat si založí ruce na prsou. “Úplně úžasná věc, no,“ zabručí. „Kromě toho, okna vašich pokojů jsou holografická. Můžete si na nich promítnout třeba desítky pohledů do ulic města,“ švitoří Florence. Bee pak pokračuje: “A ohledně kostýmů… letos se Grandeur někde nechal slyšet, že ho zajímá předpanemská historie – ale co si z toho vyvodit, to nevím. Myslím, že do oblečků pro zvířata vás nenavlečou, to tu bylo rok před nynějším Tvůrcem. Moc běžné.“ Věnuje vám ujišťující úsměv: “Ale vaši stylisti tu budou už cobydup. Brzy uvidíte! A jsem si jistá, že se vám budou líbit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Náš doprovod se nám konečně věnuje. Možná by bylo lepší kdyby ne. Florence nás pokárá a my se usadíme na pohodlnou sedačku. Stejně až odejdou tu budeme zase skákat. "Nechci na sebe krávu." Podívám se trochu vyděšeně na Betty. Možná by nás mohli letost převléknout za kuřata. Já nechápu, kdo tohle vymejšlí. Florence nakonec zmíní, že ven mimo věž splátců nemůžeme chodit. Trochu mě to zamrzí. Chtěl jsem před smrtí poznat aspoň Kapitol. Je hezké, že půjdeme na přehlídku, tam toho moc neuvidíme. Jenom mávající davy. "Holografické?" To slovo jsem nikdy předtím neslyšel. Jsem rád, že pak dodal co se s tím dá dělat. Prohlédneme si Kapitol alespoň takhle. Ujištění, že zvířecí oblek letos nehrozí mě uklidní. O Historii Panemu toho moc nevím, maximálně to co nám promítají na náměstí před začátkem každých her. "Mohli bychom se podívat na záznam těch her, kde běhali splátci mezi troskami kovových konstrukcí a podivně barevných domů?" Nepamatuju si jaký to bylo čísle, nicméně mám na mysli záznam her z lunaparku. Kovové konstrukce jsem myslel horské dráhy a tak. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Florencové slová ohľadne kultivovaných mladých ľudí ma troška zamrazia a celé telo mi stuhlo studom. Tvár som musela mať červenú ako rak. Našťastie už ďalej nepokračoval žiadnou inou výtkou a pomerne rýchlo som sa zbavila pocitu, že ma zahriakla vlastná mama. Usmiala som sa priateľsky na Bee, to dievča nejako vedelo ako sa s nami zhovárať priateľsky a ako nás navnadiť na to dobré čo nás čaká. A pri tej zmienke o vozoch som si spomenula na jednu časť Razaaqovho a môjho nočného rozhovoru. " Ehmm. Viem, že to bude asi hlúposť. Určite je to proti pravidlám a tak. Ale dostali sme taký nápad. Teda ono to ani je tak nápad ako skôr...No Razaaq ešte nesedel na koni. No a tie povozy ťahajú kone, tak čo keby sme sa neviezli na voze ale rovno na koni? Len si to predstavte. A keď už nebudeme oblečený ako kravy. Naozaj dúfam, že hovoríš pravdu. " Príliš som nemala potuchy, čo si pod nejakou predpanemskou históriou predstaviť . Panem bol hádam stále, či nie? "Mohol by to byť taký návrat k divočine? Nemalo by to úspech? " Oči mi žiarili touto nezmyselnou predstavou a upla som sa k nej ako malé decko. Striedavo som pozerala na Razaaqa a hľadala som v ňom podobné nadchnutie sa pre vec, na Florence, na Bee a dokonca aj na Lariata. V hlave som nás už úplne videla. Dokonca som prepočula aj informáciu o holografických oknách, a zahnala som tým vlastné sklamanie z toho, že nesmieme chodiť von. Razaaq mi však znova prekazí nával čistej a nefalšovanej detskej radosti keď spomenie, že by si rád pozrel záznam starších hier. S videom určite odíde aj nálada. No nezazlievala som mu to. Aj keď ten ročník hier bol mimoriadne strašidelný. Srdce sa mi rozbúchalo pri predstave, že by nás niečo podobné mohlo čakať. Nie, ešte horšie. Pred touto morou by som sa najradšej skovala, a kľudne aj do kravského kostýmu. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Felix mě svým sdělením zrovna dvakrát nepotěšil. Co to má být jako za zábavu? Poflakování se - fajn. Jenomže když jsem se já čirou náhodou poflakovala někde ve Třetím kraji, obvykle to skončilo u hledání nějakého vhodného zvířecího neviňátka pro můj příští pokus. Nebo aspoň něco podobného. Protože to já považuju za opravdovou zábavu a oddech. Vážně nevím, co je tak fascinujícího na tom se věčně válet a mluvit a mluvit a mluvit... Bože. Jsem taky společenský člověk, ale ne až tak moc. Pak se ale ozve Gadget. Cizí kompletní nahrávky, ne jen to minimum, co jsem viděli nebo o čem jsme slyšeli doma? Super! Úplně to smazalo můj nepříliš dobrý dojem z její dle mého názoru neadekvátní škodolibé radosti nad tím, že se nikdo neobtěžoval vyhovět mi a donést mi k snídani aspoň nějaký vhodný objekt, abych se zabavila. Rychle se zvednu od stolu a během chvilky už jsem pohodlně usazená na gauči tak, abych dobře viděla. V ruce mám kus nějaké tvarohové buchty, kterou jsem bezmyšlenkovitě popadla jako první, co mi přišlo pod ruku. I když jsem nahlas neřekla ani slovo, je dost očividné, že tohle mě zaujalo víc než cokoliv jiného, co se od mého vylosování do HG stalo - pokud nepočítáme nadšení ze zdejší techniky a jídla. Ukusuju buchtu a přitom sleduju nahrávku. Tedy pravda, zajímá mě pak především ta část v aréně, ale i tak nemám sebemenší problém dávat pozor i u zbytku. Proměnlivá aréna... Takže nepřítelem splátců bylo především prostředí. Pche. V takovém případě se ani nedostanou k tomu pravému intrikování a zabíjení! Přes tvář mi přelétne navýsost otrávený výraz, ale vím, že můj názor, že bychom se měli podívat na jiný ročník, by byl k ničemu. Na druhou stranu, s trochou štěstí můžeme očekávat zajímavé muty. Žně ani přehlídka mě zrovna dvakrát nevytrhly. To mě na Hrách nezajímá - a nebude mě to zajímat ani když jde o MOJE Hry. Je mi to někde. Vím, že se pořád máte snažit lézt do zadku sponzorům - ale co já s nimi? Stejně budou posílat svoje supr čupr dárky všem těm bohatým smradům z profi krajů. A i kdyby ne, tak budou mít v hledáčku spíš Wafera pro jeho perfektní kousek s dobrovolnictvím. Jestli jsem kdy měla chuť či motivaci se snažit, po tomhle stručném zhodnocení už jsem zájem ztratila úplně. Hodnocení splátců mě téměř znechutila. Pamatuju si, že to vyhrála nějaká Berry z Jedenáctky - vždyť to bylo teprve minulý rok -; a ona dostane jen blbý čtyři body?! Tak ta zřejmě nezvítězila kvůli nějakému zvláštnímu bojovému umu. Nebo zápalu, jak vidím pak v jejím interview. V tom případě mě nijak nezajímá, tsche. Jen co se ale přesuneme do arény, už se mi to líbí víc. Proměnlivé prostředí. Neustále noví mutové, jiní, než bych si kdy dokázala představit. A co je hlavní - konečně tu máme zabíjení. Jenomže jak jsem předpokládala, většinu splátců vyřadily nástrahy arény spíš než nějaká jejich neschopnost. To bylo trochu nudné. Pak mě ale plně uspokojí pohled na Berryina společníka z Šestky, kterému rozežrala hlavu kyselina. Nezakrývám si oči ani se neodvracím se zhnuseným výrazem; přesně naopak, sleduju to s doširoka rozevřenýma očima, ve kterých je cosi jako úžas. Ti muti ale byli vymyšlení dobře, to se vážně musí nechat. Doufám, že se Hlavní tvůrce na našich letošních Hrách taky tolik vyřádil - až nějakého muta sejmu, ráda bych se na něj podívala, zvláště pokud půjde o něco neobyčejného! Můj hlad po soubojích uspokojí chlapec z Jedničky. Zaujatě sleduju, jak tomu z Devítky usekne hlavu a pak se vrhne po jeho zásobách. Tolik krve, hahaha! Vážně se mi líbí představa, že tohle si taky brzo budu moct zkusit. Budu to mít povolené. Ne, ono to bude dokonce potřebné. O tom se mi nezdálo ani v těch nejlepších snech! Konec mě ale vyloženě zklamal. Jak jsem předpokládala, Berry žádné zvláštní schopnosti neměla. Prostě jenom štěstí, pořád se schovávala, a nakonec vyhrála hru na ententýky dva špalíky - aneb kdo dnes propadne hrdlem. Když se drápe na skálu, aby uštědřila chlapci z Jedničky - který byl mimochodem můj favorit, škoda, že už nežije, docela ráda bych s ním někdy mluvila - zvednu se a s mírně zhnuseným úšklebkem se vydám zpět ke stolu, tentokrát pro bonbóny z jakéhosi želé. Dávám tím tak jasně najevo, že tohle už mě naprosto nezajímá, a dokonce mi to přijde trapný. Když se otočím zpátky, zbývá už jen záběr na oslavovanou Berry a pak nahrávka skončí, televize zhasne. Nastávající chvilkové ticho přeruší můj hlas. "Málo krve." Kdyby se na mě někdo podíval, viděl by, jak žvýkám bonbóny, kterých držím ještě plnou hrst, a tvářím se poměrně nezaujatě. Každý si to tak může vyložit zcela jak je mu libo. "Doufám, že náš ročník bude slavnější," dodám, čímž naprosto jasně oznámím, že se mi výsledek Her nelíbil. "Muty bych pochválila, kdybych mohla - byli úžasní - ale splátci byli na houby." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Tahle noc nebyla vůbec špatná, koneckonců už pár týdnů jsem trénoval a zase jenom trénoval a tak na zajímavější věci nezbyl čas, ale teď když už jsme za vodou a vybraní, můžeme se věnovat posteli třeba celý den. Koneckonců, co jiného tady? Navíc mezi všemi slečnami je Safíra stále nejkrásnější a nejhladovější. Pomyslím si a rty se roztáhnou do potěšeného úsměvu, když si vzpomenu na její vzrušenou tvář. A ačkoli vím, že nejsem jediný muž ve středu její pozornosti, byl jsem první a na tom přece taky záleží... Nejprve nechtěla, ale pak už vždycky jo. Rychle zaženu vzpomínky na prázdnou tělocvičnu, nepohodlné žíněnky i znepokojené vzdechy a raději zamířím do luxusní koupelny, abych upevnil svoji dokonalost. Dorazím na pozdní snídani ve slušivě upnutém bílém nátělníku a tmavě modré košili, kalhoty jsou neutrálně tmavé a vlasy nedbale rozcuchané. Amethysta vypadá dnes ráno obzvlášť obyčejně, a proto ji málem přehlédnu... Jindy dokonale reklamní tvář je dnes podivně bledá a celkově se zdá, že je po solidním flámu. Nás malý Wonder nejspíš ještě vyspává a já raději nechci vědět s kým, Silvae si neodpustí rýpavou poznámku a já se jen samolibě ušklíbnu - ne každej donutí ženu tak křičet... Škádlivě Safíru svléknu pohledem, když se optá, co se tu dá dělat, avšak než se stačí odehrát cokoli víc, zakročí Silvae a pustí nám prozatím jediné hry jejího manžela. Posadím se na pohovku tentokrát s větším zájmem, než včera a přemítám, jaká aréna přinese věčnou slávu mně. Prohrábnu si už tak rozcuchané vlasy a věnuji Silvae jeden ze svých neodolatelných úsměvů, zatímco na obrazovce běží záznamy žní. Jen jdi spát, zmizte všichni. Popravdě jsem docela rád, že močálová aréna je letošní rok prakticky vyloučena, protože ve zrádném bahně není nejjednodušší se pohybovat s grácií i tichostí mně vlastní. Navíc ti slizcí muti jsou dost nechutní a po rozmašírování mým kyjem by byli jistě ještě nechutnější. Trochu se ušklíbnu, když Aurelius slíbí vítězství a po očku mrknu na Safíru. ,,My oba bychom byli schopni slíbit stejnou věc. Rozhodně to letos bude zajímavé." Dodám zamyšleně, avšak v jindy studených očích hoří plamínky. Jemně ji chytnu za bradu, abych se na ni mohl vynadívat a než ji pustím, vtisknu jí překvapivě něžný polibek. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Hry skoční. Narozdíl od nějakého losování našich "soupeřů" - tohle mě dokonce i zajímá. Možná proto, že Hry mě bavily vždycky tak nějak samy o sobě - a možná proto, že tady opravdu není pořádně co dělat. Sleduji Attanovu cestu ke slávě a mohu jen žasnout nad střihačským uměním kapitolských režisérů. Sestřih je to opravdu hodně pěkný a napínavý. Attanova zrada... je fascinující. Sladká. Nutí mě roztáhnout rty v úsměvu. ,,My oba bychom byli schopni slíbit stejnou věc. Rozhodně to letos bude zajímavé." Řekne pak Diamond, když celé promítání skončí. Vím, o čem mluví. o Aureliově slibu, že Hry vyhraje. Ano. Jeden z nás dozajista Hry vyhraje. A já můžu slíbit, že udělám vše pro to, abych ten jeden byla já. Otočím se k němu a pootevřu ústa, abych něco řekla - ale on je rychlejší. Chytá mne za bradu a přitahuje k sobě. Jako obvykle, i tentokrát se jej nechám, aby si se mnou dělal to co chce a vycházím mu vstříc. Vždyť vlastně o nic nejde. Náš polibek je překvapivě něžný. V dlani vzrušeně sevřu lem jeho košile. "Máme nejlepší předpoklady pro finále," zavrním mu do ucha. "To, že předchozích pár ročníků vyhráli ti chudáci... nic neznamená." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10 Sedáte si tedy k televizi a Florence vám pouští nahrávku těch „strašlivě morbidních“ Her o lunaparku, které vyhrála Gadget Graph před pěti lety. 26. Hunger Games Úvodem každé nahrávky je přirozeně rozhovor s Hlavním Tvůrcem. Cyrus Grandeur vypadá na Kapitolana stále obyčejně, jelikož má na sobě obyčejný oblek a vlasy i vousy v původní černé barvě – ne jako letošní rok, kdy jsou tyrkysové jako lahvička s parfémem. Jeho pohled je skelný a hlas monotónní, dokud se tradiční interview s Coral Forell, moderátorkou Hunger Games, nepřenese k plánům arény. V ten moment jako by muž ožil: doslova vyskočí z křesla a začne přecházet po pódiu, zatímco rychle vypráví všechna data, která si může dovolit divákům poskytnout – jelikož se tento rozhovor splátcům nepromítá, prohlašuje: “Ve svém prvním ročníku hodlám experimentovat. Diváci se mohou těšit na velké změny v programu!“ Rozhovor se poté stočí k osobním dotazům na Cyruse, jak se před svým prvním dílem cítí, a brzy následuje střih. Žně jsou značně sestříhané a věnují pozornost především těm splátcům, kteří se v aréně dostali daleko. Kamera zabírá modrovlasou dívku z prvního kraje, oba splátce z druhého, samozřejmě budoucí vítězku Gadget z třetího kraje, opáleného chlapce z čtvrtého a blonďáčka z dvanáctého distriktu. Oproti nynějšímu vzhledu Gadget, tedy zrzavě barvené vlasy a antisociální chování dívky na stránkách kapitolských časopisů, se tahle na kost vychrtlá holčička s oškubanými blond vlasy tváří zmateně a vystrašeně. Však tenkrát ani nikdo netušil, že se právě dívají na vítěze. Přehlídka splátců, kde jsou letošní soutěžící poprvé naživo prezentování Kapitolu, je pojata lehce řečeno zářivě. Všechny kostýmy jsou lesklé, třpytivé, křiklavě barevné, upnuté i volné, ale zcela rozhodně všechny do jednoho okázalé. Kostýmy, které diváky zaujaly nejvíc, jsou zabírány detailně a dlouho. První kraj je nasprejovaný zlatě a na hlavě má čelenku z barevných per; třetí kraj na sebe upozorňuje šaty z barevných drátů spletených dohromady a vysokými botami s blikajícími světélky; čtvrtý kraj je pruhovaně natřený ve stylu akváriových rybek; osmý kraj má na sobě dlouhé lehké pláště z bohatě tkaných látek; z vozu dvanáctého kraje srší záplavy jisker, přes které téměř není vidět jejich kostým. Moderátoři komentují, že Cyrus Grandeur si zatím vede ohledně svých svěřenců velmi dobře, a že jím samotným navržené kostýmy jsou jednotné ve stylu a kreativně vymyšlené. Dokonce spekulují, co bude plánovat v příštích letech. Dalším bodem záznamu je ohodnocení schopností všech splátců. Všechny profesionální kraje získávají mezi 8 až 10 body. Gadget získává dokonce celých 7, stejně jako blonďatý chlapec z dvanáctého distriktu. Posledním kapitolskou částí Her jsou interview s jednotlivými splátci. Většina z nich běží klasicky, profíci se těší do arény, ostatní děti jsou někdy nervózní, někdy letargické, někdy lekavé, někdy smířené s osudem, někdy melou páté přes deváté jen proto, aby na sebe upozornily. Gadget přichází na řadu dost brzy – má na sobě klasické černé šaty s odhalenými zády a kolem krku náhrdelník z lesklých ozubených koleček. Oškubané vlasy jsou už ostříhané na ježka a nagelované do špiček, takže vypadá, jako by dostala zásah elektrickým proudem. Její stylista si očividně vyhrál s tématem jejího kraje. Když se jí Coral Forell ptá, zda si ohledně arény věří, odpovídá Gadget krčením ramen. “Stejně záleží houby na tom, co člověk dovede. Ale nejsem blbá.“ Přichází čas arény. Když splátci vyjedou podstavcem nahoru, mají na sobě tříčtvrteční kalhoty, široký pásek a vesty s kapucí a odhalenými rameny. Všichni jsou postaveni do kruhu okolo místa, kde by se měl podle všech měřítek nacházet Roh hojnosti – ale uprostřed nic, vůbec nic není. Splátci se zmateně rozhlížejí, někteří pokukují jeden na druhého, obracejí se na podstavci a překvapeně zjišťují, že opravdu nikde žádnou hromadu zbraní a jídla nevidí. Místo toho se kolem nich rozprostírá starý, opuštěný, vysokou travou prorostlý lunapark. Podstavce splátců obkružuje zrezivělá horská dráha, jež se zvedá do výšky, klesá a točí se, až mizí kdesi v zamlžené dálce. Vedle se do nebe tyčí staré ruské kolo, jehož středem se stal břečťanový keř, který se vine i po jednotlivých tyčích ke kabinkám. Tichý, chladný vítr profukuje staré trubky strojů a vytváří strašidelné melodie. Ticho přerušuje zvuk fanfár a hlas Coral Forell, říkající: “Stateční splátci! Letos žádný Roh hojnosti neexistuje, jak vidíte. Ale nezoufejte! Zásoby jsou stále rozmístěny v aréně. Jen budete muset… hledat.“ Poté se ozve odpočítávání. Na jeho konci se splátci zmatečně rozeběhnou všemi směry. Profíci zamíří holýma rukama zabít některé slabší kusy, zatímco ti pohotovější se obrátí a upalují pryč z té vřavy. Za oběť zlomeným vazům, úlomkům cihel a kamenům padne pět dětí; krev stříká ve sprškách vysoko do vzduchu. Gadget, její společník z třetího kraje a blonďatý chlapec z dvanáctky letí pryč do vysoké trávy, aby se ukryli mezi polorozpadlými budovami, zatímco jeden na druhého křičí cosi o „hledání“. Dvě hodiny běhu mezi zákruty horské dráhy poté, co setřesou profíky, se v trávě ozve hadí syčení: vzápětí kluk z trojky vykřikne, zhroutí se na zem a chytí se za kotník, kde kamera mezi prsty vidí dvě drobné ranky. Gadget a dvanáctka jej chytí za paže a společnými silami odtáhnou do úkrytu nejbližšího přístřešku – dřevěné střelnice s polámanými terči. Pokouší se svému spojenci zaškrtit nohu nad ránou a opřít jej o stěnu, aby se jed šířil pomaleji, ale bez dezinfekce a protijedu je to vše, co mohou dělat. Chlapec z třetího kraje vyděšeně lapá po dechu a ten druhý nadává. Moderátoři ukazují divákům holografický model hada, který splátce uštknul, což se ukáže být jakási silně jedovatá zmije; společně pak vysvětlují, kdy a kde se tito plazi často objevují a jak se dá hadí kousnutí ošetřit lépe: samozřejmě s pomocí kapitolských protilátek a léků, které splátci postrádají. Večer začíná chlapec blouznit, ale zdá se, že nejhorší část prvního dne přešla. Ostatní splátci se snaží vyšplhat na vršky atrakcí a získat lákavé zbraně a zásoby, které jsou nahoře vábivě složené pro statečné jedince; netrvá dlouho a výstřel z děla oznamuje smrt dívky, která spadla z ruského kola a zlomila si vaz. Gadget se uprostřed noci vykrade ze střelnice, aby zkusila své štěstí na jídlo či lékárničku u cukrové vaty. Kolem výrobního stroje se povaluje pár rozervaných pytlů barviv a cukru; čenichají kolem nich ovšem velcí vzteklí psi, a dívka vystrašeně prchá dřív, než si jí stačí všimnout. Druhý den ráno je noha bolestí skučícího chlapce z trojky oteklá a plná modřin. Gadget se podaří z rozmlácené budky vylomit ostrý kus dřeva a opět se vydává na průzkum, kdy v několika keřích nachází jedlé bobule. Moderátoři vysvětlují, že tyto drobné, jasně oranžové kuličky se vyskytují téměř v každé aréně a dobře zasytí na pár hodin. Když se Gadget vrátí ke střelnici, uvítá jí rána z děla, protože její společník z třetího kraje právě zemřel na zástavu srdce. Budoucí vítězka je zcela paralyzovaná zděšením a od té doby nepromluví až do konce nahrávky ani slovo. Dalších několik dní provází sled splátců, kteří podléhají smrtícím pastem v bludištích a labyrintech, divokým muttům ve strašidelných hradech (klaunské tváře, mumie, obří netopýři, zombie…) a volně pobíhajícím vzteklým zvířatům v parku, a skupince profesionálních splátců, které se podařilo získat nějaké zásoby a zbraně z vozíku horské dráhy a teď si zbylé neozbrojence podává jednoho po druhém. Gadget je zcela zamlklá a společně s chlapcem z dvanáctého kraje procházejí krajinou ve snaze se vyhnout ostatním splátcům a uprchnout nástrahám. Přitom se živí především starými zásobami sladkostí a polotovarů, které vyhrabou z odpadkových košů či seberou z prázdných restaurací. Konečně dorazí k něčemu, co by se dalo označit za v podstatě řídící centrum celého lunaparku – přestože se jednotlivé atrakce ovládají přímo na místě, zde by se daly násilně zastavit i rozjet. Tvůrci sem tohle místo nejspíš umístili záměrně, a tak oba sledovaní splátci vyrazí dovnitř. V tom momentě narazí na zbylé čtyři profíky, kteří se po nich vrhnou jako saně: zbývá posledních osm dětí. Chlapec z dvanáctky zůstává pozadu, aby se bránil, zatímco Gadget letí o život. Vběhne do řídícího centra, rozhlédne se po kabině, vidí svého kamaráda cupovaného na kousky, a její výraz se změní z vystresovaného v krutý. Roky tréninku z třetího kraje se osvědčí, protože pohon nahodí během vteřiny. A pak se horská dráha rozjede a přejede dva splátce na kolejích, autodromové autíčko vyjede z dráhy a srazí profesionálního splátce, a celý lunapark jako by se zbláznil. Až do konce vřavy řádí Gadget jako šílená – a když zazní dvacátý třetí kanón, zhroutí se na zem a rozpláče. Následuje korunovace Gadget Graph vítězkou 26. Hunger Games. |
| |
| soukromá zpráva od Aurelia Coleman [2] pro Musím se pousmát, když slyším, jak si můj "spolusplátce" pro sebe cosi mumlá těsně před tím, než mi otevře. "Ahoj, Auri," usměje se na mě a hned pokračuje. "Zrovna jsem si znova prohlížel Žně. Akorát jsem se dostal k šestce – to víš, připravenost hory přenáší!" O takovém přísloví jsem v životě neslyšela, ale budiž. Chvilku přemýšlím, co originálního mu říct na pozdrav, ale pak usoudím... Originální neoriginální, ono je to ve finále celkem jedno. "Ahoj, Maxi," kývnu a oplatím mu úsměv. Přijmu jeho pozvání dál a usadím se do druhého křesla, pokud Max nic nebude namítat (což nepředpokládám... Jednou si mě pozval, takže co!) "Jo, jen jsem se chtěla zeptat, jak se máš a tak," vysvětlím účel své návštěvy. A taky o tobě něco vyzjistit, ale to nemusíš vědět, muhehehe! Mé oči zabloudí k obrazovce, na které je zrovna dívka ze Šestého kraje. Pak se pohledem vrátím opět k Maxovi. "Takže ty si ty záběry přehráváš znova? Proč?" Není v tom nic výsměšného na způsob "to ti jako nestačilo se na to kouknout jednou", jsem prostě zvědavá a zajímá mě to. Možná chce Max postřehnout něco nového, nebo co já vím. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Užívám si Safířinu blízkost, dnes už to není tak divoké, hladové ani uspěchané, jako včera... Protože ať už je touha sebekrásnější, ovládá naši mysl a já rád zůstávám dokonale soustředěný. Sevře lem mojí bílé nažehlené košile a mám co dělat abych dokázal vnímat, co mi říká, když se mi na uchu sráží její horký dech. ,,Ne, to bylo pouhé štěstí a letošní rok ho nikdo z nich mít nebude... o to se postarám." Zavrčím sebejistě a na okamžik zatnu volnou dlaň v pěst. Zdá se, že hry hodlám brát opravdu vážně... I když jsme jedni z nejlepších, vždycky se může stát něco nepředvídatelného. ,,A jakou vůbec zvolíme strategii, moje milá?" Trochu pozdvihnu obočí a jedním prstem ji začnu hladit po tváři a krku, dekoltu se prozatím příliš nevěnuji, ačkoli mě to stojí značné úsilí... Chci si vážně promluvit o tom, jak budeme vraždit. Konečně, kdy je k tomu lepší příležitost? ,,Rozhodně budeme alespoň na začátku potřebovat někoho do party, zvolil bych tradičně dvojku a třeba i čtyřku. Ve vhodném okamžiku je můžeme povraždit ve spánku. Navíc jsme oba dobří stopaři a lovci... zkrátka ty mrzáky ulovíme." Dodám po chvíli a probodnu svou společnici oříškovýma očima. V tuhle chvíli mi docela připomíná kočku, nechá se hladit, dokáže příst a stejně by byla v okamžiku vytasit drápky a řádně mě poškrábat... Naštěstí jenom poškrábat, moje malá. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2 Max pokrčí rameny a lokne si studené vody ze sklenice. “Minule jsem ze splátců dostal akorát povrchní dojem typu ‚silný – slabý‘.“ Bradou ukáže k obrazovce, na které je stále blízký záběr na dívku z Distriktu 6. “Teď se je snažím objektivně zhodnotit.“ Zasměje se: “V podstatě si teď hraju na Tvůrce a doufám, že mi to k něčemu bude.“ Znovu se napije vody ze sklenice. Vypadá klidně a nevzrušeně, jako by vás za pár hodin nečekalo zkrášlování celého těla a hned potom i přehlídka před zraky nejen celého Kapitolu, ale i zbytku Panemu skrz obrazovky televizí v jejich domech. Vlastně se zdá, jako by si to buď vůbec neuvědomoval, nebo se nad tím alespoň vůbec nepozastavoval. Někdo tu není ani v nejmenším nervózní – což je vlastně hned jeho další otázka, jelikož se na tebe opět obrátí: “Těšíš se víc na interview, nebo na přehlídku? Já teda na rozhovor. Ne, že by mi nějak vadilo sdílet prostor s tebou, ale s moderátorkou máme každý pozornost jen pro sebe… a u vozů je vždycky protivný, že všichni nekoukají jen na tebe. Ale zase na druhou stranu, Coral na každýho všechno vyšťourá. Ještě, že se tam nemám čeho bát!“ |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro ,,Rozhodně budeme alespoň na začátku potřebovat někoho do party, zvolil bych tradičně dvojku a třeba i čtyřku. Ve vhodném okamžiku je můžeme povraždit ve spánku. Navíc jsme oba dobří stopaři a lovci... zkrátka ty mrzáky ulovíme." Strategie. Už na ni přišlo. Jemně se usměji a štíhlými prsty začnu jeho zatnutou dlaň něžně, pomalu rozevírat. "Bude třeba si utvořit spojenectví, jak říkáš. To jsme věděli už než jsme sem přišli." Žel nevíme ani jak vypadají ti, co s nimi ve spojenectví budeme, což je takové smutné. Ale to bych teď neřešila. "Až vybijeme většinu chudáků ze vzdálených krajů... bude třeba jednat jako první. O podřezání ve spánku pochybuji . tak hloupí nebudou," Věnuji mu konejšivý, téměř mateřský polibek na čelo. Ano, Diamond je krásný a silný - ale... je to také velký myslitel? "Chce to lest. Lest, kterou si předem domluvíme, můj krásný splátče." Zahihňám se tiše. Je v tom cosi podlého, zlostného. Cosi, co působí sice vytržené z kontextu možná roztomile - ale v opačném případě z toho tuhne krev v žilách. "Vystavím své lovecké dovednosti na obdiv. Zatímco ty budeš válečníkem - já se pro skupiny stanu lovcem. Až nastane ten správný čas, nabídnu se, že někoho ze zbývajících chudáků vystopuji a přijdu zpátky s tím, že zjistím, kde se pohybuje - a zmizím. Nepůjdu si ale pro něj - počkám si kousek od tábora - a za nějakou dobu se připlížím zpátky, tichá jako stín. Ve chvíli, kdy se do prvního z nicnetušících profíků z druhého a čtvrtého kraje zaboří můj šíp, bude to pro tebe signál, abys využil zmatku a pobil zbývající. Nebudeš v tom sám. Vystřílím, co budu moci. S trochou štěstí využijeme momentu překvapení..." |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Protože máme volný den, tak moje trenérka vybere jako zábavu, že nám pustí jedny z minulých her, které jsou v režii Cyruse Grandeura. Vybere 27 hry protože v nich vyhrál někdo z profíků. Jedná se o vítězství Aureliuse Attana. Na jeho vítězství si pamatuji. Odsuzovala jsem jeho taktiku, kdy podřezal hrdla svým společníkům. Sednu si tedy na sedačku k televizi, ještě jsem si vzala na mlsání misku ovoce a oříšků. Po celou dobu z toho uždibuji. Znovu vidím záběry, které jsem už znala. Nechci být takhle krutá, jako byl Attano, nechci se otočit tajně proti svým spojencům. Nechci to udělat Duncanovi, i když mi na něm vůbec nezáleží. Ta nahrávka mi, ale pomůže k tomu, že si vzpomenu, jak v každých hrách Cyruse se objevují muti a jsou tam snad od začátku. Tady byli schováni v bažině. Přenos skončil a já nějak ani nevím, co říct. Odložím prázdnou misku na stůl. Na gauči sedím v tureckém sedu. Rozhlédnu se po ostatních, jestli jejich výrazy v obličeji mi něco prozradí. Odkašlu si. "Nelíbí se mi jak vyhrál... ale aspoň ukázal, že v noci si musí člověk hlídat i svoje spojence..." |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Přikyvuji na slova Betty. Souhlasím s ní, že by to mohlo být oživení, ale rozhodně to neříkám nahlas. Možná to je proto, že se bojím reakce Florence nebo je to něco jiného. Žďuchnu do Betty, která se po mojí otázce zatváří jako kakabus. "Třeba nám to pomůže v našich hrách." Kývnu ramenama a koukám se na obrazovku, kterou Florenc pustil/a na dálku. Takový dálko ovladač bych chtěl taky domu. Člověk by nemusel vstávat, nadruhou stranu nemáme pořádně co zapínat. Pohodlně se zapřu do sedačky a koukám na našeho tvůrce. Předtím jsem si ho pořádně nedokázal vybavit, tohle mi paměť oživilo. Co může znamenat ta změna vizáže? Mohl klidně zešílet a arénu udělat nevyhratelnou. "Kdybychom neměli roh hojnosti, byli bychom na tom lépe." Podívám se krátce na Betty a ostatní. Je to určitě pravda, protože jakmile je ve hře tak automaticky patří těm z nižších krajů. Oni hned zabijou ty co se k němu vrhnout a je konec. Radši bych hledal někde po lesích, domech, atrakcích než tohle. Pak už začne jednotlivé vraždění, na které se sice snažím dívat, protože to budu muset zažít i v reálu, ale nakonec vždycky uhnu pohledem. Co mi však neunikne jsou oranžové bobule. Tuhle informaci si snažím zapamatovat a hlavně jejich tvar, abych si je případně nespletl s jinými. Po ukončení přenosu sedím zapřený do sedačky a koukám na běžící titulky nebo korunovaci Gadget, cokoliv co tam běží. Nemám moc slov co by mě napadala. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Musím uznat, že tohle je jedno z nejpříjemnějších plánování jaké jsem kdy zažil. Obvykle je taková strategie docela zábavná sama o sobě, avšak když se k vám tiskne krásná žena, to je teprve zážitek. Nejlíp by to zpestřila ještě kapka krve z živých figurín… Rty se roztáhnou do drobného úsměvu, když mi prsty zavadí o pěst, kterou na její popud začnu zlehka rozevírat. Když povolí úplně, vezmu její dlaň do své a galantně ji políbím na hřbet drobné ručky. Docela jako závan větru, nevídaně jemně... Škoda, že si nepamatuji, jak ti mrzáci vypadají... Pomyslím si poněkud podrážděně, avšak dál se snažím poslouchat Safíru, protože ona je tady hlavní mozek. Já sice výborně vraždím a s mečem i kyjem jsem nepřekonatelný, jenže ona je vychytralá. Což mi připomíná, že si ji rozhodně nenechám za zády, mohla by mě zabít dřív, než bych se stačil ohnat. V jejím smíchu je cosi podlého, ale právě to se mi na ní líbí, kontrast nevinného vzhledu krásné ženy a kruté mysli podlé vražedkyně. Uvidíme, jak se budu tvářit s šípem v zádech. Jemně přikyvuji, když mi líčí svou dokonale promyšlenou lest, avšak v koutku mysli stále živě vidím, jak lehce by se mohla promyšlená akce zvrhnout v nehodu, která vyústí mou smrtí... ,,Necháme si pár mrzáků v aréně a pobijeme ty nebezpečné, pak ten zbyteček vychytáme a přijde náš boj, moje nejkrásnější." Usměju se a s planoucíma očima jí uvězním obě tenká zápěstí jednou rukou. Vyzývavě ji políbím na krk, avšak nepřestávám ji u toho sledovat. ,,Jsem rád, že tě mám na své straně, Safíro." Dodám ještě a zamyšleně se zadívám na zčernalou obrazovku před námi. ,,U rohu hojnosti se drž u mě, alespoň dokud nečapneš luk." Zasměju se vesele, načež si ji přitáhnu na klín, jako malé děvče, které potřebuje ochránit, i když vím, že tahle potřebuje něco docela jiného. Zkrotit. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Něžné, sladké líbání ručky střídá tvrdé chycení mých dvou zápěstí do jedné jeho silné tlapy. ,,Jsem rád, že tě mám na své straně, Safíro." Řekne mi pak. V kombinaci s tím, jak mě chytil za ruce a zamezil mi pohyb je naprosto jasné, co mi řekl. Diamond, můj dokonalý, krásný a nebezpečný společník mi zrovna za kompliment krásně ukryl výhružku. Zpříma se mu zadívám do očí a zlostně si skousnu spodní ret - přesto nic neříkám. ,,U rohu hojnosti se drž u mě, alespoň dokud nečapneš luk," pokračuje pak veselým tónem. Jako by mi vlastně před pár sekundami vůbec nevyhrožoval. Posadí si mě na klín a já mu klidně, na důkaz své loajality a důvěry, kterou k němu i přes to, jak nebezpečný je, chovám, položím hlavu na hrudník a zavřu oči. "Já vím, že mě ochráníš, můj krásný princi," zavrním tiše. Dokud budeš mít pocit, že mě potřebuješ. "Musíme si ale smluvit... nějaký nenápadný signál, jak si řekneme, že je ten správný čas se jich zbavit. Nějaký, který budeme znát jen my dva... takovou naši soukromou rozbušku..." |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Nepotešilo ma ani Flroencovo či Beeino mlčanie, čo sa týkalo môjho brilantného plánu s koňmi na prehliadke, ani fakt, že sa tak rýchlo chytil prehrania nám starých hier. Razaaq vybral tie najdesivejšie hry, na aké som si pamätala. Bola som ešte malá. Bol to môj prvý rok kedy sa dostalo moje meno do žatvy? Alebo až rok po tom? Niektoré scény som si hmlisto pamätala a iné? Iné sa mi určite postarajú o nočnú moru keď dnes pôjdem spať. Viacej som sa na ten záznam nepozerala ako pozerala. Otáčala som hlavu od televízora s hraným záujmom o dianie vonku, ktoré som aj tak nevidela. Neušli mi však hady a ani bobule. A dokonca som si spomenula, ako otec vravel, že keď bol malý jeho kamaráta štipol had a jed mu z ranu vysal. Za iných okolností by som sa možno k poznámke o cornucopii nejako vyjadrila. No ja som na ňu tak povediac spoliehala. Pre mňa to bol jediný svetlý bod celej arény. Miesto, kde to s vami skoncujú rýchlo a bez zbytočného trápenia. Video bolo nekonečné a keď konečne skončilo nastalo ticho. Pozrela som sa na Razaaqa sediaceho v tichosti, a prvých pár sekúnd som nehovorila ani ja nič. Len som sa pozerala znova na vlastné kolená, oberala si šaty od neviditeľných vlasov a nakoniec som len poznamenala. " Tá tyrkysová mu svedčí viac. " |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Sledování 29. Her Když Felix zmíní tu část s domlouváním strategie mezi splátci, významně povytáhnu obočí na Cyber, abych jí tak dal najevo, že i tenhle rozhovor mezi námi prostě musí proběhnout. Nebo aspoň já se o jeho průběh pokusím, když už nic jiného, jenom si k tomu ještě najít nějakou vhodnou chvíli. V tom lepším případě s pozitivním nádechem, v který jsem i tak trochu doufal. To, že se mnou byla Cyber byl pro mě milý fakt, ovšem pouze pokud bude ochotná se mnou spolupracovat. Jinak je možná ještě horší než nějaká přítěž v podobě dvanáctiletého usmrkance. Stejně jako náš doprovod, i já věnuji jeden z nadmíru překvapených obličejů Gadget, když se vyjádří o svém nápadu jak trávit nudné dopoledne. Takže tahle zrzavá fúrie dokáže i něco jiného než jenom prskat jed kolem sebe? Dobré vědět, vskutku. Navíc její připomínka nebyla zase tak špatná, když už jsme u toho. Podívat se na nějaké jiné záznamy pro mě sice nebylo takové terno, protože ať si myslí Gadget co chce, to zabíjení mě fakt nebere, ovšem možná se v nich najde něco, co by nám mohlo být užitečné. A já jsem člověk, který se snaží ze všeho vytěžit maximum, především když mi jde o život. Upřímně je mi dost jedno, jestli uvidím svou trenérku v akci nebo ne. Naopak mám pocit, že by to mohlo být špatně pro ni a v tom případě i pro nás, pokud to ještě horší vůbec být může. Pokud nejela na drogách, je prostě psychicky narušená a to nám do karet zrovna dvakrát nehrálo. To raději oželím ten pohled na ni, jak se trmácí a bojuje o holý život, stejně to jako já budu dělat za několik dní. Stejně by mě ta vidina nijak neuklidnila a pro pocit zadostiučinění jsem moc myslel na to, že na tom budu podobně, dost možná mnohem hůř – klidně i mrtvý. Sice jsem si věřil a všechno, ale tak trochu jsem vylučoval myšlenku, že bych mohl všechny porazit pouze svým intelektem. Jde taky o arénu a spoustu dalších aspektů a já nejsem naivka, abych doufal ve šťastné náhody. Naštěstí jsem ani po fyzické stránce nebyl tak špatný, taky proto tady teď dosedávám na sedačku a rozvaluji se na ní s toastem v ruce jakožto dobrovolník a ne další nešťastné dítko. Při losování dojídám své jídlo a to je vlastně jediná pořádná věc, která mě na tom všem bere. Vlastně mě ani nezajímalo, jak ti lidé vypadají, jejich reakce, jaké mají známky a jak se ujali, nebo jak moc se snaží o přízeň diváků, nebo naopak nesnaží a odmítají přitom komunikovat s okolím kolem sebe. V tomhle mi nemohli nic dát, protože jsem měl všechno dopředu promyšlené a naplánované. Věřil jsem svým instinktům a doufal jsem, že přesně tak se chytím v Kapitolu nejvíce. Chtěl jsem vidět arénu, muty a doufal, že se tam pro mě najdou nějaké informace, které by se mi mohly hodit do mého vlastního boje, který budu absolvovat. K čemu mi bude, že budu vědět, jak se kdo jmenoval a kolik měl bodů, když kromě jednoho všichni ostatní pochcípají. A tu jednu jedinou dost pravděpodobně po celou dobu těch mých Her ani neuvidím. Ne, že bych byl necita, to rozhodně ne, jenom mi jde o moje vlastní blaho... Ožiju až v momentě, kdy se Berry a všichni ostatní splátci konečně dostanou do arény. Narovnám se v zádech a zpozorním, což se projeví tak, že se začnu na televizi místy podezíravě mračit. Nezajímá mě ta řežba, překvapivě. Všichni víme, že u Rohu umírá lidí nejvíce, ovšem zrovna po místě plném krve a těl jsme nebažil tolik, jako po informacích, které jsem doslova hledal na každém stromu. Vyzařuje ze mě přitom naprostá klidnost, jako kdybych takovéhle zabíjačky lidí vídal dennodenně, což jsem teda nevídal, ale jsem prostě moc dobrý hráč na to, abych na sobě dal cokoliv znát. Především před Gadget, která by mohla cokoliv později nebo třeba rovnou použít proti mně a nutit mě nenávidět ji ještě víc, než už se stalo. A o to jsem nestál, protože ji ještě budu potřebovat a to hodně. Jakékoliv důležité informace si okamžitě v hlavě opakuji, aby mi tam taky utkvěly. Ono opakování je matka moudrosti, známe. A to především když se moderátorka rozpovídá o radách, jak se chránit před mrazem a přečkat vánici, až po první pomoc při zásahu kyselinou. Když už to tak hezky všechno vím, doufám, že mi to taky k něčemu bude. Tedy ne, že bych si rád dopřál zásah kyselinou jenom proto, abych se pak mohl chlubit tím, že umím první pomoc při takové chvíli. Ovšem bylo by hezké, kdybych měl nějakou tu výhodu nad ostatními. A že to ví i Cyber? To snad nějak překousnu. Jenže užitečnost těchto informací se dozvím až v aréně a v tu chvíli už bude stejně všechno jedno, takže se akorát můžu chlácholit faktem, že v nynější chvíli jsem zase o trochu připravenější do boje, který musím vyhrát, pokud chci, aby přežila i Enchant. A v neposlední řadě i já sám, když už jsme u toho. Konec už je opět jenom o krvi, rozsekaných tělech, zraněních a bolesti, což mi moc dalšího nepřinese. Vlastně absolutně nic až na nepříjemný pocit v žaludku, že bych přeci jenom mohl skončit stejně, což by hezké opravdu nebylo. Zvednu oči od korunovace k Cyber, která je očividně zklamaná celkovým výsledkem 29. her, který jí pravděpodobně připadaly moc málo krvavé a která si v nynější chvíli dopřává dávku sladkých bonbonů, snad pro zlepšení nálady nad takovým žalostným výsledkem, podle ní. Jenom silou vůle přitom potlačuji znechucený úšklebek, kterým bych tak mohl ukázat, co si o jejím fanatickém nadšení pro masakry myslím a taky tím možná zkazit nejeden svůj plán, který už jsem měl v záloze. Ovšem ve svém naprosto automatickém posunku se naštěstí okamžitě zastavuji a opět se můj obličej zahaluje do neprostupného klidu, můžu přitom jenom děkovat své pohotovosti. Div neprotočím oči nad její další poznámkou, Cyber byla někdy opravdu divná a trochu iritující. Bych ji chtěl vidět, jak by se radovala nad takovými mutty, kdyby jí šli v aréně po krku a ona se neměla jak bránit. To by si potom zpívala trochu jinou písničku, jestli by to vůbec stihla, než by ji roztrhali na milion kousíčků. Založím si ruce na prsou a svým mlčením dávám jasně najevo, že k tomu nemám co dodat. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1, Safíra: Stylisté Ještě nějakou dobu máte čas se bavit o svých podlých taktikách v aréně, zatímco Silvae přechází po pokoji a urovnává obrazy. Zjevně nemá příliš náladu vás vyrušovat ani od sebe odtrhávat – navzdory tomu, co vám včera oznámila o pravidlech Hlavního Tvůrce. Nakonec však končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu i se Silvae, která vás musí zjevně doprovázet úplně všude, kam se hnete (tedy téměř všude, je otázka, zda by měla nervy vás hlídat i v té ložnici). Váš doprovod namačká nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistů: Gustav, Frederika a Cordelia, jak hlásají jejich jmenovky. Opálený Gustav se dá lehce poznat podle křiklavě žlutých ornamentálních tetování po celé tváři, duhově zbarvené dredy Frederiky jsou stažené do pracovního ohonu, Cordelia se právě prohlíží v zrcátku a nanáší si na lícní kosti modrou tvářenku. Když se za tebou zavřou dveře, všichni tři se jako na povel otočí a ve tvářích se jim rozsvítí úsměvy jako žárovky. “Tak tady je naše princezna!“ “Víte někdo, co s ní vůbec provádět? Už takhle vypadá dokonale!“ “Jasně, že jo! Vlasy a make-up, jako vždycky!“ „Až tě dostane do parády Natasha, bude ohromená! Frederika ti trhavým pohybem ruky pokyne, ať jdeš dál, a jemně ti naznačí, ať se svlékneš. Zdá se, že tomuhle triu velí. “Připravili jsme pro tebe koupel! Doufám, že ti voní šeřík, protože tohle jsou esence šeříkových extraktů!“ Při slově „esence“ se její kapitolský přízvuk doslova rozsyčí. Následně se posadíš do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a Cordelia ti opatrně rozčeše vlasy. Položíš se do křesla… a nastává proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu tvůj přípravný tým štěbetá o nadcházející přehlídce, jak ti budou všichni fandit, že je taková škoda, že oni nemají povoleno vsadit si na výhru, a že je stejně největší čest upravovat distrikt 1 – protože jsou vždycky už dávno civilizovaní, ne jako ti divoši z „kraje tucet“. “Stejně mě mrzí, že máte všichni vypadat přirozeně,“ rozčiluje se vzápětí Frederika. “Tetování a barvení vlasů přece k přehlídkám vždycky patřilo! Já toho Grandeura nechápu…“ „Však to není tvoje práce, abys něco chápala.“ „Prosímtě, vždyť ty nechápeš ani jízdní řády vlaků!“ „No co, jsou složitý!“ „Cože? Jezdí sem jeden týdně!“ Gustav se pak chopí úpravy nehtů na rukou i nohou, které ti důkladně doopraví a nalakuje průhledným lakem na nehty, Frederika se pak postará o nenápadný make-up v podobě rozjasňujících líčidel, jemné růže na rty a docela běžných nalepujících řas, se kterými při mrkání nakonec ani nevypadáš jako s netopýrem na očích. Cordelia ti mezitím vyfénuje vlasy, kulmou natočí do drobných prstýnků a vyčeše do uvolněného účesu, do kterého dokonce upevní i vlásenky s umělými květinami. “Vypadáš nádherně!“ opakují všichni po celou dobu procesu jako mantru. “Letos bude první kraj zase nejkrásnější!“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1, Diamond: Stylisté Ještě nějakou dobu máte čas se bavit o svých podlých taktikách v aréně, zatímco Silvae přechází po pokoji a urovnává obrazy. Zjevně nemá příliš náladu vás vyrušovat ani od sebe odtrhávat – navzdory tomu, co vám včera oznámila o pravidlech Hlavního Tvůrce. Nakonec však končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu i se Silvae, která vás musí zjevně doprovázet úplně všude, kam se hnete (tedy téměř všude, je otázka, zda by měla nervy vás hlídat i v té ložnici). Zmáčknete nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů rovnou několik pater. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistek: Isabella, Henrietta a Venezia, jak hlásají jejich jmenovky. Isabella má nasazené rudé kontaktní čočky a rámuje je velkými květinovými brýlemi, Henrietta má tělo celé pomalované hvězdami, zatímco Venezia je od hlavy k patě oblečená v purpurové včetně vlasů barvených odpovídající barvou. Když se za tebou zavřou dveře, všechny tři se jako na povel otočí a ve tvářích se jim rozsvítí úsměvy jako žárovky. “Páni, v reálu vážně vypadá ještě líp než ze záznamů!“ „Já říkala, že se vyplatí pracovat pod Alayne, vždycky dostane nejlepší splátce!“ „První kraj je prostě třída! Jenom škoda, že už tak dlouho nevyhrál…“ „Amethysta ale stála za to, holky!“ „Co to povídáš, přece nám pořád kecala do práce, že prý ví líp než my, co dělat a jak! To si přece pamatuješ, jak mi nedovolila ji ani ostříhat!“ „Vypadala přece krásně!“ „Díky mému líčení!“ „Líčila se přece sama!“ Tvé stylistky jako by na okamžik zapomněly, že vůbec stojíš v místnosti, a začaly se bavit mezi sebou – ale brzy se otočí a Isabella, která vypadá nejstarší a nejzkušenější členkou týmu, ti nakáže svléknout oblečení a jít se vykoupat. Následně se posadíš do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a Venezia ti opatrně rozčeše vlasy. Položíš se do křesla… a nastává krátká debata „holit či neholit, toť otázka“. “Cyrus říkal, že mají vypadat přirozeně! Žádné manekýny!“ prohlásí Henrietta, zatímco razantně odsunuje košík s depilačními prostředky. “Ale to neznamená, že přece pojede na přehlídku chlupatý jak opice,“ argumentuje Isabella, a přitahuje košík zpátky. “Dovedeš si představit, že by kamera zabrala jeho holeně, nebo že by si v aréně protrhl oblečení, a ty chlupy všude?“ Zazní sborové: “Fuj!“, a jde se na to. Proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí, vousů a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu tvůj přípravný tým štěbetá o nadcházející přehlídce, jak ti budou všichni fandit, o Henriettině novém příteli a o tom, jak každé kapitolské dívce zlomíš srdce, na přetřes přijdou i drby o Grandeurových. “Cyrus stejně netuší, co se Silvae dělat! Já se divím, že si ho brala, on stejně vždycky jenom zírá do zdi, jen se koukněte na všechny jeho rozhovory! Ten chlap je úplně mimo!“ prohlašuje Venezia. “On prostě žije Hrami! Měl bys být poctěný, Diamonde, málokdo má pro ně takové zaujetí jako on,“ poučí tě Isabella mírně. Ta se pak chopí úpravy nehtů na rukou i nohou, které ti důkladně doopraví a nalakuje výživným lakem na nehty, Venezia ti vyfénuje vlasy a chvíli je láskyplně prohrabává prsty natřenými tužidlem, než dosáhne kýženého výsledku, načež ti je ještě pro jistotu přelakuje. Henrietta ti pak na tvář nanese nenápadný matný make-up, aby zakryla jakékoli drobné vady, které by mohla během přehlídky zabrat kamera. “A jestli tohle nedostane všechny Kapitolanky do kolen, tak nejsou na kluky!“ prohlásí na závěr Henrietta. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2, Aurelia: Stylisté Nakonec končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu i s Avaritiou, která vás podle všeho musí doprovázet úplně všude, kam se hnete. Váš doprovod namačká nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů několik pater. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistů: Tulius, Arabelle a Donna, jak hlásají jejich jmenovky na pracovních pláštích. Tulia v davu jistě nejde přehlédnout díky jeho téměř metrovému číru v barvě kanárkové žluti, zatímco Arabelle a Donna jsou jednovaječná dvojčata a jejich orientální rysy jsou odlišeny jedině tím, že Arabelle má na tvářích vytetované kočičí vousky, zatímco Donna se třpytí pod desítkami zlatých rybích šupin. Když se za tebou zavřou dveře, všechny tři se jako na povel otočí a ve tvářích se jim rozsvítí úsměvy jako žárovky. “Já jsem vám říkala, že je krásná!“ „Profi-kraje vždycky jsou!“ „Ne jako nějací negříci z jedenáctky, těch bych se štítila dotknout! Kdoví, jaké bacily na sobě přenáší, nechci chytit nějakou nemoc šílených krav nebo tak nějak!“ Tulius se zdá se všech tří jako velitel, protože ti okamžitě naznačí, aby ses svlékla a vlezla do koupele. “Neboj se, drahoušku, budeme diskrétní!“ Následně se posadíš do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a Tulius ti opatrně rozčeše vlasy. Položíš se do křesla… a nastává proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu tvůj přípravný tým štěbetá o nadcházející přehlídce, jak ti budou všichni fandit, že „dvojka je dvakrát lepší“ se určitě letos stane vaším sloganem, jestli taky v televizi sleduješ nějaké kapitolské přehlídky, a že budeš určitě vypadat perfektně. “Jenom škoda, že Cyrus nám vždycky nadiktuje, co s tebou máme udělat! Adel má vždycky tolik vlastních nápadů, a hrozně ji mrzí, že už je takových let skladuje jenom v knížkách a šije podle toho, co chtějí Tvůrci!“ povzdychne si Donna, když si konečně odběhne opláchnout ruce od krémů. Arabelle se pak chopí úpravy nehtů na rukou i nohou, které ti důkladně doopraví a nalakuje průhledným lakem na nehty – sama fouká, dokud neoschne. Tulius si vezme do parády tvoje vlasy, fénuje je, češe a omotává na kulmě, dokud ti na záda nespadá kaskáda měkkých vln. Pak si donese čelenku, gumičky, vlásenky a síťky, a začne ti plést copánky a uchytávat je na hlavě, dokud ti na hlavě nezačne lakovat profesionální účes. Donna se pak chopí štětečků a začne ti na tvář roztírat přirozený make-up včetně jemných stínů i tužky na oči. Rty ti přejede nenápadným leskem a na víčka ti nalepí umělé řasy s krvavě červenými konečky, jakýsi drobný přestupek pravidla „hlavně přirozeně“. Tulius ti pak ještě uvolní poslední pramen vlasů a nastaví jej přes rameno, takže vlasy vypadají méně nuceně a víc ležérně. “Já vám říkal, že je krásná!“ prohlásí nakonec, když společně všichni tři obdivují své dílo a natáčejí tě před zrcadlem z jedné strany na druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3, Cyber: Stylisté Na konci nahrávky, kdy už zní jen tiché šumění obrazovky televize a kdy se Cyber nechá slyšet, že na ni byly Hry moc krvavé, se Felix zatváří poněkud… překvapeně. Skoro stejně, jako když Wafer zvedl ruku při losování a přihlásil se dobrovolně. Těžko říct, co váš doprovod čekal – ale zdá se, že letošní splátci jej neustále vyvádějí z míry. Koneckonců je to on, kdo už takovou dobu hraje šarádu pro Kapitol, ne děti, které jdou téměř jistě zemřít do arény. Gadget na vás dva jen upře oči: “Narodili jste se do špatnýho kraje, děcka. Krev se provozuje v těch nóbl distriktech, co furt vyhrávaj.“ Nakonec končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu i Felixem, který vás má dle všeho doprovázet už úplně všude, kam se hnete. Váš doprovod namačká nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů rovnou několik pater. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistů: Marcus, Cosmia a Xaviera, jak hlásají jejich jmenovky na pracovních pláštích. Zdá se, jako by si Marcus a Xaviera vyměnili tradiční mentality obou pohlaví – zatímco Marcus je plně nalíčený včetně výrazných očních stínů a korálové rtěnky, Xaviera má na sobě běžné sultánky a volné triko a vlasy stažené do copu. Cosmia má zcela odhalená záda, jež poskytují výhled na komplexní tetování, která se jí táhnou od krku až k pánvi. Když se za tebou zavřou dveře, všichni tři se jako na povel otočí a vydají se k tobě. “Tak tady jsi, nějak jste se opozdili.“ „Ale houby, to jen ty chodíš brzo, Marku.“ „To je fuk, čekám tady už hodinu a půl. Málem jsem si začal hryzat nehty nudou, představte si!“ „To je strašné! Felix by se měl stydět, že tě nechá takhle trpět.“ „Co blbneš, vždyť se ani neznají. Ty, svlíkni se a vlez si do vany. Jak říkám, Felix za to těžko může. Měli přijít na druhou a přišli!“ Následně se posadíš do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a Cosmia ti opatrně rozčeše vlasy. Položíš se do křesla… a nastává proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu si tvůj přípravný tým ležérně vypráví o nadcházející přehlídce, že se musíš pěkně usmívat, že by taky někdy rádi upravovali bohaté kraje a ne jenom donekonečna ty „nerdy“, mluví o včerejším večírku, který pořádala jedna ze sponzorek, a jak se tam po celou dobu lepila po Wonderovi, až hanba. “Já se jí ale nedivím, vždyť on je to kus!“ hihňá se Marcus. “Škoda, že je jenom na holky, hned bych si dal říct.“ „Ty by sis dal říct i s pouliční lampou!“ směje se Xaviera, načež ji Marcus laškovně plácne po rameni. Cosmia se pak chopí úpravy nehtů na rukou i nohou, které ti důkladně doopraví a nalakuje průhledným lakem na nehty, Xaviera ti mezitím začne rozčesávat a fénovat vlasy. Vlásenkami a gumičkami ti je pak upevňuje na hlavě okolo vycpávky do volného drdolu, načež do nich vloží několik drobných ozdůbek a volné prameny nakulmuje do vln. Marcus se pak vyzbrojí všemožnými šminkami a začne ti na hlavu „malovat obličej“, jak se říká – ačkoli nic rozhodně nepřehání jako u sebe a naopak se snaží o minimalistický dojem, kdy všechno včetně nalepovacích řas vypadá přirozeně. Jemný dojem pak dokončí světlým popraškem na rty. “Vlasy máš teda sama krásný,“ prohlásí uznale Xaviera, když jsou všichni s prací hotovi. “Teď ještě, ať ten tvůj kostým není nějaká šaráda.“ “Demi přece není magor. A navíc to má všechno letos být přirozený, tak neblbni,“ klidní ji Cosmia. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3, Wafer: Stylisté Na konci nahrávky, kdy už zní jen tiché šumění obrazovky televize a kdy se Cyber nechá slyšet, že na ni byly Hry moc krvavé, se Felix zatváří poněkud… překvapeně. Skoro stejně, jako když Wafer zvedl ruku při losování a přihlásil se dobrovolně. Těžko říct, co váš doprovod čekal – ale zdá se, že letošní splátci jej neustále vyvádějí z míry. Koneckonců je to on, kdo už takovou dobu hraje šarádu pro Kapitol, ne děti, které jdou téměř jistě zemřít do arény. Gadget na vás dva jen upře oči: “Narodili jste se do špatnýho kraje, děcka. Krev se provozuje v těch nóbl distriktech, co furt vyhrávaj.“ Nakonec končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu i s Felixem, který vás teď už nejspíš bude doprovázet všude, kam se hnete – ať se mu to líbí, nebo ne. Zmáčknete nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů rovnou několik pater. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistů: Savoya, Ebony a Ivory, jak hlásají jejich hrdé jmenovky. Všechny tři se dnes evidentně rozhodly pro stejný styl, totiž respektive troje identicky střižené šaty s geometrickými vzory – Savoyin odstín je spíše azurově modrá jako voda, šaty Ebony jsou zbarvené zlatě jako slunce, a Ivory dělá čest svému jménu a její róba je slonovinově bílá s odlesky porcelánového nádobí. Když se za tebou zavřou dveře, všechny tři se otočí a vypadají stejně ohromeně, jako by právě do místnosti vstoupila celebrita. “Už jsem ani nedoufala, že se v tomhle kraji ještě někdo přihlásí!“ „To je tak vzrušující, plnit pro jednou sny profíků! „Proč jsi to udělal, zlato? Chceš být slavný, viď? Já se ti nedivím!“ Savoya ti pokyne, ať se celý svlékneš, a odkáže tě do vody, abys ze sebe smyl všechnu tu špínu. “Neboj se, až s tebou budeme hotové, všechna dívčí srdce se rozbuší!“ Než ti na hlavu nalije první mísu vody, pocuchá ti vlasy. “Takový hezký chlapec, určitě zapůsobíš!“ Následně se posadíš do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a Ivory ti opatrně rozčeše vlasy. Položíš se do křesla… a tvé stylistky se začnou dohadovat. “Tak mám, nebo ne?“ „Cyrus je přece chtěl přirozený!“ „A navíc má být mužný, ne? Když se sám přihlásil, tak musí působit mocně!“ „Blázníte? Tohle není dřevorubec ze sedmičky! Vždyť je mu teprve osmnáct! Nebo kolik let ti je, drahoušku?“ „Já ho teda zarostlého nenechám! Jestli mu budou na přehlídce vlát chlupy na nohou stejně jako vlasy, tak to bude moje smrt!“ „Tak ho teda depilujte, když tak moc chcete!“ Načež nastává proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí, vousů a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu si tvůj přípravný tým ležérně vypráví a zdá se, že ignoruje fakt, že ti právě rve veškeré ochlupení a působí bolest. Příjemně se baví i nadcházející přehlídce, o ostatních krajích, o tvém dobrovolnictví (a spekulují, že určitě v tom bude nějaká holka, na kterou chceš zapůsobit, a že ti to moc přejí), rozmlouvají o tom, jak moc ti budou fandit a nezapomenou znovu dodat, jak dobře vypadáš a že tak zůstaneš i do arény. Ebony se pak chopí úpravy nehtů na rukou i nohou, které ti důkladně doopraví a nalakuje výživným lakem na nehty, Ivory ti mezitím začne rozčesávat a fénovat vlasy, a nakonec je úhledně rozčeše na pěšinku a nageluje, takže vypadáš tak nějak... učitelsky upraveně. Ještě chybí brýle a vypadáš jako hotový vzdělanec. Pak vezme pinetky a na hlavu ti upevní pozlacený vavřínový věnec, který ti obepíná čelo. Savoya ti nakonec po tváři rozetře matný makeup v odstínu tvé pleti, aby zakryla drobné nedostatky, jež by kamera mohla ukázat. “Áááá!“ vypísknou nakonec všechny. “Ty vypadáš tak úžasně! Helena z tebe bude na větvi, až si pro tebe přijde!“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4, Nymfia: Stylisté Rivershore sledovala celou nahrávku s dravčím výrazem ve tváři, zatímco Sean s Duncanem seděli vedle sebe a zírali bez hnutí na řežbu. Teď se tvá trenérka narovná, pohodí dlouhými vlasy na záda a prohlásí bez mrknutí oka: “Lepší oni než Aurelius, řekla bych. Nečekej, že tohle byla výjimka. Noční přepady a zrady se odehrávají skoro každý ročník.“ Sean se po dlouhé době opět rozhodne promluvit, a jeho chrčení se rozléhá pokojem: “Však tys nebyla o nic vznešenější.“ „Pravda. Nikdo nečekal, že malá holčička utopí favorita Her,“ pronese Rivershore zamyšleně. “To byl taky výborný ročník!“ vypískne nadšená Lareen. Nakonec končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu i s Lareen – která se zdá, že vás zde bude nucena provázet až do konce pobytu, kam se hnete. Váš doprovod namačká nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů rovnou několik pater. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistů: Arméno, Leonia a Carlene, jak hrdě hlásají jejich jmenovky. Arméno je neskutečně vytáhlý mladík, jehož výšku a hubenost ještě umocňují černobílé svislé pruhy, ze kterých se skládá jeho oblek. Leonia pak vedle něj působí téměř komickým dojmem pro svou neobvyklou drobnost; žena má na sobě latexové rukavice až po lokty a červenou róbu s mašlemi. Carlene je oblečená v limetkových šatech se žlutým boa a stejně zbarveným kloboučkem ve tvaru srdce ve vlasech. Když se za tebou zavřou dveře, všichni tři se na tebe bleskově otočí a nasadí zářivý úsměv. “Ahoj!“ zazní sborově. “Jak to jde?“ Zatímco tě uvádějí dovnitř, Arméno se rozplývá: “Máš krásnou tvář! Na téhle bude radost dělat makeup! Máme takové štěstí, všechny ostatní budou muset být přirozené, ale tebe smíme nalíčit úplně dokonale!“ “Svlíknout se a do vody!“ zavelí Leonia hned poté, načež Carlene se rozesměje. “Co je?“ “No do vody! Je ze čtvrtého kraje! Řeklas jí, ať jde do vody!“ Rozesmějí se všichni a naženou tě do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a Leonia ti opatrně rozčeše vlasy. Položíš se do křesla… a nastává proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu si tvůj přípravný tým vypráví o večírku, který včera pořádala nějaká z potenciálních sponzorek, a jak se tam Amethysta z prvního kraje strašně ztřískala, až to bylo trapné; mluví o přehlídce, a jak bude váš kraj ze všech nejkrásnější, drbou ostatní obyvatele Kapitolu, jejichž jména ti nic neříkají, a občas se pošťuchují. Po celou dobu se tě snaží dostat do diskuze: “Co myslíš, drahoušku?“ „Co ty na to, zlato?“ „… no nemám pravdu, Nymfio?“ Carlene se pak chopí úpravy nehtů na rukou i nohou, které ti důkladně doopraví a nalakuje lesklým lakem na nehty. Následně ti na ně nalepí dvě vrstvy bledých umělých nehtů s blyštivými kamínky. Leonia ti mezitím začne rozčesávat a fénovat vlasy. Rozdělí je úhlednou pěšinkou, důkladně nageluje, takže vypadají jako stále mokré, sváže do malého uzlíku na krku a nakonec do účesu nasadí pinetky s perlami. Arméno se nakonec pustí do make-upu, který se zdá naprosto šílený, když je s tebou hotový: bílá tvář, šupiny na bradě, čele, krku a po stranách tváří, a umělé řasy jako vějíře. “Vypadáš jako mořská panna,“ informuje tě nakonec. “Letos jsi jediná, kdo má ze splátců výrazný make-up, víš. Všichni ostatní musí vypadat přirozeně – jsem tak rád, že pracuju ve čtvrtém kraji!“ Všichni členové tvého přípravného týmu se pak shluknou a chvilku obdivují své dílo, než se dostaví tvůj hlavní stylista. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10, Razaaq: Stylisté “Žádný Roh hojnosti by vám určitě usnadnil přežití prvních deseti minut arény. Ale bojím se, že se Cyrus nebude chtít hned tak opakovat,“ pronese smutně Bee. Přitom vrhne empatický pohled k Betty, která se zdá mírně v šoku. Florence se naopak rozhodne chytit tyrkysové: “No mě se neptejte! Kdyby Hlavní Tvůrce neměl své stylisty, chodil by po ulicích otrhaný jako bezdomovec, to vám tedy řeknu! On na sebe vůbec nedbá!“ Nakonec končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu i s Florencem, který vás pravděpodobně bude doprovázet snad úplně všude, kam se nyní hnete (a dohlížet na to, abyste už neskákali po nábytku). Váš doprovod namačká nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů rovnou několik pater. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistů: Jozephine, Lauria a Daniela, jak hlásají jejich pracovní jmenovky. Jozephine je oblečená v jakési dlouhé látce, kterou má omotanou kolem celého těla jako růžové obvazy a na prsou zavázanou v mašli, takže připomíná zabalený dárek. Lauria se v klasických žlutých šatech nezdá o moc starší než ty, ale cupitá po pokoji v botách na obří platformě. Daniela má vlasy obarvené na barvu grapefruitu a tak dlouhé, že je za sebou téměř tahá po zemi. Když se za tebou zavřou dveře, otočí se sice na tebe, ale neustále si něco špitají: “Já myslela, že černoši pracují v jedenáctce!“ „Je tu správně?“ „Co blbneš, to víš, že jo! Nesledovala jsi snad nahrávky? Jasně, že jich pár žije i jinde!“ „Ale je takový hezounký, takový chlapeček!“ „Jeho kostým se na něj přece nebude hodit!“ „Ale kuš!“ Konečně tě začnou dívky vnímat i jako osobu, ne objekt. Daniela, jež se zdá ze všech nejstarší a tím pádem vedoucí týmu po dobu nepřítomnosti hlavního stylisty, ti přikáže, ať se svlékneš a vlezeš do vany – a to jakože do naha, samozřejmě. Což znamená, že si tvých jizev všimnou dost rychle, ještě než dojde na sundání kalhot. “No to snad-“ vyjekne Lauria. “Co se ti stalo!“ „To jsou ale jizvy!“ „Jsou pravé?“ „Skarifikaci tam asi neprovozujou, ty náno! Jasně že jsou!“ „Drahoušku, on tě někdo bičoval? To je mi tak líto!“ „Mně taky!“ „I mně!“ Než se naděješ, všechny tři tě soucitně objímají, jako by tě mírotvorci zranili teprve před minutou a stále ti po zádech tekla krev. “Ty jsi tak statečný, že potom zvládáš i Hry!“ „Já ti budu fandit!“ „Já taky! Všechny budeme!“ A své stylistky máš v kapse. Následně se posadíš do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do kratičkých vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a nějaké ti nakonec nalijí na hlavu. Položíš se do křesla… a tvé stylistky se začnou dohadovat. “Epilaci jo!“ „Ne, má být mužný! Nebude se hodit na kostým! „Do háje s kostýmem! Jestli mu někde budou čouhat chlupatý nohy, tak za sebe neručím!“ „Savoya říkala, že toho kluka z trojky taky depilujou! Nepřežiju, jestli bude upravenější než náš hrdina!“ „Tak teda dobře!“ A nastává proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu si tvůj přípravný tým povídá o tvých jizvách a o tom, jaké tu musí být nějaké mít, že to určitě musí bolet a že prý si Donna chce nechat vyřezat hvězdy na kotník, mluví donekonečna o nadcházející přehlídce, a jak ti budou fandit… po celou dobu tě střídavě vnímají a střídavě se baví jen mezi sebou. Jozephine se brzy poté chopí úpravy nehtů na rukou, Lauria se věnuje těm na nohou, Daniela ti mezitím po tváři roztírá matný makeup, aby ses na kamerách neleskl a nenašly ti na pleti nějaké drobné nedostatky – všechno se musí zakrýt. Když jsou hotové, všechny chvíli obdivují své dílo, načež vydechnou: “Ty jsi takové statečné zlatíčko!“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10, Betty Jo: Stylisté “Žádný Roh hojnosti by vám určitě usnadnil přežití prvních deseti minut arény. Ale bojím se, že se Cyrus nebude chtít hned tak opakovat,“ pronese smutně Bee. Přitom vrhne empatický pohled k Betty, která se zdá mírně v šoku. Florence se naopak rozhodne chytit tyrkysové: “No mě se neptejte! Kdyby Hlavní Tvůrce neměl své stylisty, chodil by po ulicích otrhaný jako bezdomovec, to vám tedy řeknu! On na sebe vůbec nedbá!“ Nakonec tedy končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu s Florencem, který vás pravděpodobně bude doprovázet snad úplně všude, kam se nyní hnete (a dohlížet na to, abyste už neskákali po nábytku). Váš doprovod namačká nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů rovnou několik pater. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistů: Cicero, Natalia a Patricie, jak hlásají jejich pracovní jmenovky. Cicero má vyholenou hlavu potetovanou umně vypracovanými květinami. Stříbrné šaty Natalie včetně princeznovské korunky na straně se v umělých světlech lesknou jako divé. Patricie má na sobě korzet, který z jejího pasu dělá rouru, jež by se dala lehce obejmout prsty jedné ruky, a na hlavě krvavě rudou paruku s loknami. Když se za tebou zavřou dveře, všichni tři se na tebe obrátí s nakrčenými nosy. “Ona je fakt tlustá…“ slyšíš nápadně hlasitě zašeptat Natalii Cicerovi. “Vejde se vůbec do šatů?“ „Ale jistě že ano!“ „Kathryn se o to postará, on šití rozumí!“ „Celá ušmudlaná…“ „Pšt! Mohla by tě slyšet!“ „No a? Určitě to ví…“ „Pšššššt!“ Cicero, který podle všeho téhle nezdvořilé skupince velí, obě dívky lehce liskne a pokyne ti, ať se svlékneš a jdeš vykoupat. “Tady se bude pracovat, už žádný kecy!“ Naženou tě do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a Natalia ti opatrně rozčeše vlasy. Položíš se do křesla… a nastává proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu tvůj tým docela mlčí, jen občas prohodí něco o přehlídce a ať se nebojíš, že „řeknou Kathrynovi, ať ti sežene stahovací spodní prádlo“. Jací to milí lidé! Patricie se pak chopí úpravy nehtů na rukou i nohou, které ti důkladně doopraví a nalakuje průhledným lakem na nehty, Cicero ti mezitím začne rozčesávat a fénovat vlasy až do hladka. Několik pramenů namotá na natáčky a upevní na temeni hlavy, zatímco zbytek lehce navlní a natočí stranou. Do účesu pak nakonec vloží stříbrnou čelenku na ozdobu, a vše důkladně přelakuje. Natalia se mezitím věnuje tvé tváři, na kterou nanáší nenápadný make-up a umělé řasy, přes které stále vypadáš celkem přirozeně. Když ovšem otevře tubu s jemnou rtěnkou, zanadává. Polovina se totiž nalepila na horní uzávěr, a teď je nepoužitelná. “Do pytle!“ zavrčí. “Ty nemáš jinou?“ „Ne, akorát lesky, a ty budou mít všechny!“ „To je tím přirozeným vzhledem! Já hned říkal, že všichni mají mít normální makeup!“ „Viď, modrý poprašek na rty a bylo by!“ „Tady normální rtěnku neseženeš, ani růž!“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11, Trevor: Stylisté Nakonec končí váš volný čas na podlaží splátců, nastoupíte tedy do výtahu i s Alfiem, který vás teď pravděpodobně bude doprovázet snad všude, kam se hnete. Váš doprovod namačká nějaká tlačítka na tabuli a rychle, tiše sjedete dolů rovnou několik pater. Společně se pak odeberete do spodu budovy, kde se mimo tréninkové centrum nachází také soukromé pokoje péče o tělo. Tam se bude váš přípravný tým v čele s osobním stylistou věnovat zušlechtění vašeho vzhledu do posledního chloupku obočí a zarostlého nehtu na palci, jako by to byla nejdůležitější věc na světě, načež vás navlečou do kostýmů a upraví do finální podoby. A to po zbytek dne, dokud nenastane večer a všech čtyřiadvacet splátců včetně zástupců vašeho kraje nepojede Kapitolem na přehlídku městem. Když tě doprovodí to tvého pokoje, čeká na tebe klinicky čistá, bíle vybavená místnost – černé kachličky s čerstvě opláchnutými spárami, vymalovaný strop pokrytý jasnými kruhovými světly. V jednom rohu stojí připravená napuštěná vana s ručníky a osuškami všech velikostí, hrubými kartáči na vydrhnutí kůže, pleťovými krémy i peelingovými gely. V druhém je pak vystavená skříň z průhledného skla vyplněná nůžkami, kleštičkami, tubami s výživnými mazy a laky na nehty, hřebeny, hustými kartáčky, natáčkami, fénem, kulmou i žehličkou na vlasy, desítkami spon i elastických gumiček a sítěk. U jedné ze stěn leží otevřené solárko. Uprostřed místnosti pak stojí poněkud nepříjemně vypadající křeslo, které podezřele připomíná to zubařské – kolem něj jsou stolky s košíky naskládanými depilačními prostředky a pinzetami. Zde už je na tebe připravený tvůj tým stylistů: Pinea, Samantha a Vanessa, jak hlásají jmenovky na jejich pracovních pláštích. Pinea má na sobě šedý dámský oblek pošitý pravými perlami matně mléčné barvy. Jablečně zelené šaty Samanthy s nekonečnými volánky pak ostře kontrastují s její červenou parukou. Vanessa je oblečená v papouškovsky barevném kostýmku, ale vlasy i boty má klasicky černé. Když se za tebou zavřou dveře, všechny tři se otočí a tváří se téměř rozkošně. “Jé, ty jsi tak malinký!“ „Menší než já!“ „To je sladký!“ Vanessa si k tobě ihned stoupne a začne se s tebou přeměřovat – ale zdá se, že jste zhruba stejně vysocí, a tak dívka vypadá téměř zklamaná. Pinea ji odtáhne stranou. “Přestaň, máme tady práci!“ Jelikož se Pinea zdá se všech nejzkušenější, přikáže ti, ať se svlékneš a jdeš vykoupat, ať můžou pokročit. Naženou tě do vany, kde tě donekonečna omývají horkou vodou a pěnivými mýdly, zatímco ti do vlasů nanášejí další a další výživné masky a oplachují je. Poté, co vystoupíš ven a osušíš se, ti do celého těla vetřou vonné oleje a Natalia ti opatrně rozčeše vlasy. Položíš se do křesla… a nastává horečné omlouvání všech tří dívek: “Grandeur vás sice chce přirozené, ale my nesmíme dovolit, abys tam šel neupravený.“ „Na zarostlá děcka z chudých krajů není nikdo zvědavý!“ „Takže jsme se rozhodly, že tě depilujeme.“ „Nohy i ruce!“ „Trochu to bolí, tak zavři oči.“ „Mě to nebolí!“ „Protože ti už s chlupama vyrvali i nervy!“ Dívky se zasmějí, načež zcela ignorují tvé případné protesty. Nastává proces voskování a epilace snad na všech částech těla, kdy ti kdy rostl nějaký nežádoucí chloupek, včetně laserového odstranění kořínků v podpaždí, vousů a u obočí. Poté ti do těla znovu vetřou krémy na uklidnění a výživu pokožky. Samozřejmě nesmí chybět ani bělení zubů. Po celou dobu tvůj tým neustále švitoří, že už zbývá jen posledních deset, posledních devět, tak, vidíš, jak to jde, poslední tři, dva, jedna… Nezapomenou také mluvit o nastávající přehlídce a včerejším večírku sponzorů, kde se hostitelka hrozně lepila na Wondera z jedničky, o tom, že tvoje stylistka má teď před sebou první ročník a že musí být hrozně nervózní, a že jsou nervózní i za ni, protože to je hrozně náročná práce a že i tohle už docela zabere čas, a jak se máš ty a jak se těšíš na Hry? Samantha se pak chopí úpravy nehtů na rukou i nohou, které ti důkladně doopraví a nalakuje výživným lakem na nehty, Pinea se postará o matný makeup s korektorem, který má zakrýt veškeré nedostatky při přehlídce a zabránit tomu, aby ses leskl na záběrech v kameře. Vanessa přitom kontroluje tvůj celkový nynější vzhled. “Holky, on je tak hezounký!“ „Já se hrozně bála nějakýho zablešence!“ „Já taky!“ Tvůj přípravný tým se dále pustí do debaty o tom, co mohlo být horšího než ty. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Po skončení přenosu mlčím a koukám na prázdnou obrazovku. Snažil jsem se zapamtovat důležité věci, jako bobule a podobné. Šok ze smrtí je však horší. V duchu děkuju Betty, že promluvila. Poznámka ohledně tvůrce her je vtipná a přez veškerý šok se musím usmát. Toho se hned chytne její instruktorka Bee, která nám oznámí, že jeho taktitka se jenom tak opakovat nebude. Trochu mě to vyděsilo, ale další poznámka ohledně zjevu tvůrce mě pobavila. Nemám moc co bych jim k tomu řekl. Z Bee se podívám krátce na Lariata, který semnou od doby co mě vylosovali téměř nepromluvil. Mám z toho špatný pocit a nejradši bych utekl zase pryč, do svého pokoje. Už se nadechuju, že něco řeknu, ale nakonec k tomu nedostanu příležitost. Florenc nás vyzve, abychom s ním nastouli do výtahu a jeli dále do neznáma. Nemá cenu odporovat. Pomalu vstanu a vyrazím s Betty do výtahu. Dveře se zavřou a my jedeme dolů. Nemůžu si pomoc a musím chytit Betty za ruku. Už předtím u losování mi podání ruky dodalo trochu odvahy a i když na nás teď nemíří kamery, bojím se. Doufal jsem, že nás upraví společně. Bohužel mě odvedou někam pryč k neznámým lidem. Ještě se krátce otočím na Betty a pokusím se o úsměv... |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Troška ma prekvapilo, že sa Florence tak nedobre vyjadril o tvorcovi hier. Myslela som si, že ako tunajšia celebrita sa teší všeobecnej popularite a nikto im nedovolí nič vytknúť. Avšak zasmiala som sa. Ktovie, čo vo Florencovom ponímaní znamenalo dbať na seba. Ktovie ako dlho mu trvá sa ráno nachystať. Zasmiala som sa ešte raz pre tej predstave. Keď sme sa mali ísť chystať. Pochytilo ma veľké vzrušenie. Uvidieť samú seba v tej kapitolskej paráde. Veď hádam nespoznám samú seba! Vo výťahu bolo nepríjemné ticho, prerušované len mojich nedočkavým hlasným dychom. Razaaq ma chytil za ruku a venovala som mu úsmev. Veď teraz o nič nejde! Práve prichádza tá zábava. No nie? Aspoň to som si myslela. Stisk som mu opätovala a hneď na to som jeho ruku nadvihla a dobre si prezrela jeho tmavú kožu, akoby "znaleckým" okom posudzujúcim, ktorý odtieň akej farby by mu išiel najlepšie k pokožke " Ktovie, možno teba celého natrú na tyrkysovo. Podľa mňa by sa ti to hodilo. Alebo možno aj na žlto! Žltá by sa ti hodila viac. Ako tie tvoje sliepky..teda kuriatka!" Usmievala som sa od ucha k ucha k uchu. A keď sme sa museli rozdeliť ešte som po chlapcovi zakričala. " Nezabudni, pýtaj si žltú." |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro S týmom
Odvaha ma však prešla hneď ako ma zatvorili do miestnosti. Všetko biele. Všetko sterilné desivé a príliš neosobné. Len tie čierne kachličky ma ubezpečovali, že nie som na bitúnku. Okolo samé aparáty, kliešte, a veci ktoré som nevedela ani pomenovať. Niektoré dokonca pripomínali kliešte na kopytá alebo značkovače rančerov. No najväčší strach mi navodzovalo to kreslo. A potom tam boli tie tri zjavy. Ak som si myslela, že Florence je čudný tak títo boli ešte čudnejší. Ako si môže muž nakresliť na hlavu kvetiny? Muži sa predsa málo kedy zdobia kvetinami. A tie dve ženy. Jedna sa leskla ako rozbití sklo a tá druhá. Takmer s výčitkami svedomia som pozrela na svoj široký pás a na jej. Vyzerala ako nejaká osa. Nechápala som ako môže byť taká útla. Veď kde má všetky vnútornosti? To bola záhada asi zo všetkého najväčšia. Môj prekvapivý a mierne vystrašený pohľad bol opätovaný s istým..čo to bolo? Znechutením? No tie ich súdiace oči neboli to najhoršie, tými bolo ich slová. Rozhovor, ktorý som zachytila. Veď sa ho nesnažili ani nijako skrývať. Teraz už mi vtip o Kapitolskej ZOO s nami ako zvieratami srandovný neprišiel. Bolo to omnoho horšie. Títo ľudia na mňa hľadeli len preto aby na mne našli čo najviac nedostatkov a dali mi ich patrične pocítiť. Akoby mi nestačili niektoré deti v škole! Otec mi vždy hovoril, že to preto lebo deti sú hlúpe, dospelí si na mňa prstom nikdy ukazovať nebudú. Tu som však stála pred trojicou, ktorá bola pravý opak. " Nie, nie, nie , nie ja sa nevyzlečiem!" Do očí sa mi začali tlačiť slzy. Boli to cudzí ľudia! Určite som sa im hnusila. A bol tu muž! Nie ja sa nevyzlečiem! Naozaj som si myslela, že si túto premenu užijem miesto toho sa stávala mojou nočnou morou. Nakoniec ma predsa len k tomu donútia. A ja som sa s tichými plačom čistého zahanbenia schovávala všetky možné aj nemožné časti tela pred ich očami a naložila sa do vody. Cítila som sa tak zle zo seba samej, že som ani nevnímala okolo seba ani tie intenzívne vône šampónov a mydiel. Bála som sa na nich čoby len pozrieť, nechcela som vidieť ich tváre. Len pre istotu. A to som si tak hlúpo myslela, že s nimi nadviažem nejaký rozhovor, napríklad o tých topánkach na platformách, o ktorých som počula sa zhovárať Florenca s Bee, radšej som však mlčala a pokúšala som sa neplakať a trpezlivo znášať to ma natierali olejmi. Netušila som však, že môže prísť niečo ešte potupnejšie. Depilácia. Bolelo to! A okrem toho to bolo čudné, nepríjemné, zahanbujúce, dehonestujúce a odporné! Prečo to robia? Prečo potom nedepilujeme dobytok? Veď aj oni majú chlpy a nikto to nerieši. Tak prečo to zrazu vadí na mne? Znova som urobila pár trpkých sĺz, avšak zrejme mi ich do očí vháňala len bolesť keď sa mi z jemnej kože strhávali voskové pásiky.
Účes bol dokonalý, dokonca aj to česanie. A stále bojujúc s ponížením som im musela dať nemého uznania za to aký účes mi spravili. To sa naozaj dá spraviť s tak riedkych vlasou ako mám ja? Mama odpadne! A síce som sa ešte nevidela, súdila som len podľa toho, ako som sa účesu rýchlo dotkla dokým mi nasadili čelenku. Keď mi maľovali oči, stále som žmurkala a nevedela som ich poriadne nechať otvorené. Svoje mlčanie som prerušila až vtedy keď sa začali dohadovať za rúž. " Myslím, že ja jeden mám..." ozvala som sa ticho a stále som sa na nich nepozerala. " V tých šatách, čo som v nich sem prišla je malé vrecko. A tam mám talizman. Mamin starý rúž." Neurčito som sa priznala, bála som sa, že ma vysmejú aj za ten. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Po vstupu do místnosti se soustředím více na její vzhled a vybavení než na tři osoby, které se stejně baví mezi sebou. Židle uprostřed mě děsí. Zubař mi nikdy nevadil, ale tady to vypadá spíše jako u zvířecího doktora. Skoro to tak bude. Já jsem jako tele a oni doktoři. Až potom co se více soustředím na jejich hovor, si všimnu, že to jsou samé ženy. Rychle si je prohlídnu a pak se zadívám na dokonale čistou podlahu. Dokonale mě znejistili, protože já sám nevěděl jestli tu jsem dobře. Z počátku jsem se s nima nechtěl bavit, ale zvědavost mi nedala. "Jaký kostým budeme mít letos?" Zamumlám, když míříme k vaně. Nikdy jsem nebyl v přítomnosti dospělých žen a nikdy jsem se před tolika ženama nesvlékal. Nahého mě viděla snad jenom máma a to když jsem byl malý. Chvíli váhám, ale odporovat nemá cenu. Začnu se svlékat, dokud nemám jenom trenky. Komentáře ohledně mých zad nemůžu přeslechnout. Jsem rád, že mluví i když mluví trochu zmateně. "To je za slepici co jsem našel, chtěl jsem si jí vzít, když tam tak ležela, ale asi jsem to neměl dělat." Kývnu ramenama a prohlížím si jejich tváře. Musí být v šoku. Já se tím nějak netrápím. V tu dobu mě to bolelo pekelně, teď to jsou jenom jizvy. Už dál nezdržuju a svléknu si trenky. Rukama si schovávám rozkrok, aby žádná z nich neviděla moje tajemství. Cítím jak mi tváře pulzují, jesm tak nervózní. Rychle vlezu do vany a posadím se do vyhřáté vody. To je nádhera. Zmínka o tom, že mi budou fandit mě potěší a dá určitou naději. "Děkuju." Slušně poděkuju jak mě to doma naučili a podívám se na ně. Ony se mě začnou dotýkat a omývat. Mému tělu i mě se to nejspíš líbí víc než je vhodné. Ten pocit jsem předtím už několikrát zažil, to jsem však nebyl v Kapitolu a nebyly kolem mě tři ženy. Občas se zavrtím a snažím se to nevnímat. Bohužel to nejde. Omývání pokračuje ještě několik minut. Potom co se postavím se zase zakryji a rychle přes sebe přehodím ten nejemnější ručník, který jsem kdy držel. Do křesla se mi moc nechce. Ani nevím jak, ale už v něm sedím a patlají na mě něco nepříjemného. Nevím k čemu to je, vlastně nevím o většině věcí k čemu to je. Nechci mít holé nohy. Budu pak vypadat jak holka. Kdyby to viděli kamarádi tak se mi určitě smějou. Pak už ucítím jenom škubnutí a pálení na noze. "áááááááá.... tohle už nedělejte prosím." Podívám se vystrašeně na ty tři, ale je mi jasné, že to moc nepomůže. Snažím se to moc nevnímat, ale jde to blbě. To takhle mučí všechny? Co bude následovat?" Podívám se ke skříni se spoustou mazadel a drobných přístrojů. Následuje laserové odebírání chloupků. "Neubližujte mi už prosím." Podívám se na ty tři. Musí to v jejich tváři vyvolat úsměv, protože zřejmě ani nechápou, že já jejich okrášlení beru jinak. Naštěstí je to rychlé a méně bolestivé. Nechápu proč mi něco patlají na obličej, každopádně mě to už nebaví. Jsem rád, že je konec. Pomalu se postavím a koukám na ty tři. Nepřipadá mi, že bych to byl já. Kůži mám tak hladkou, voním, prostě to neni ono. "Hm, no... já si spíš připadám jako telátko..." Řeknu potichu a stojím na místě, aby se na mě mohli vynadívat. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Stylistky Když zmerčím Gadgetin pohled, chce se mi v následující sekundě vymrštit ruce vzhůru a zaječet něco v tom smyslu, že já jsem přeci naprosto nevinný. To Cyber si tak debilně stěžovala na nedostatek krve a ano, to i naše malá zrzavá psychopatka po ní touží, ne já, TEN HROZNĚ HODNÝ CHLAPEC, KTERÝ BYL PO CELOU DOBU NAPROSTO ZTICHA A ANI NEDUTAL. Pravděpodobně by si chrochtala blahem, kdyby do té rudé karmínové tekutiny mohla zabořit ruce, o to víc, kdyby byla ještě k tomu teplá, což je děsivé, opravdu ano. Někdy ta její naprostá oddanost vědě – což byl nakonec jenom pouhopouhý fetiš dívky, která prostě svou životní situaci očividně neustála; byla opravdu k nevydržení, sem tam i značně rozčilující. Ale já na sobě samozřejmě nedám nic znát, to ne. Nakonec si na ni budu muset dát větší pozor, než jsem myslel – tedy spíš jsem na ni do téhle doby nemyslel vůbec, ale pravděpodobně bych měl pomalu začít. Klidně to může být takový pošuk, jakým se zdá být a potom by bylo všechno v pořádku, protože dokud bude mít koho pitvat, očividně nebude problém s ní vycházet. Za předpokladu, že to nebudu já, komu se bude s fanatismem a nadšením rýpat ve střevech, samozřejmě. Jasně, ale stejně tak na mě tohohle blázna může jenom hloupě hrát a já se pak někde nabodnu na její zbraň jenom proto, že jsem naivně věřil v její naprostou šílenost a otočil se k ní zády, protože zrovna měla co dělat s plícemi nějakého splátce. A takovou radost jí neudělám, protože jsem se sem nepřihlásil proto, abych se pak nechal se vší pompou zničit na základě nadměrné důvěřivosti, to rozhodně ne. Už jenom proto, že v Hunger Games je to nejdůležitější pravidlo hned po Přežij! taky Nikomu nevěř! . Vlastně můžu působit sám sobě jako příkladem. Schopný lhát komukoliv do očí, tvářit se jakkoliv se to zrovna hodí, vymyšlené zkažené plány plné zrady a bolesti ostatních a především podlejzák jak se patří… Když nastane čas ten zlověstný čas, kdy jsem měl jenom obecnou představu o tom, co se bude dít, vydám se společně s Felixem k výtahu. Nebyl jsem si jistý, jestli je z mého dobrovolnictví jako každý jiný Kapitolan nadšený. Jelikož on to vlastně ten pravý Kapitolan ani nebyl, mohl být tedy potom stejně nepochopitelně naštvaný jako Gadget? Anebo je mu to prostě moc šumák a já se tady teď mučím takovými otázkami naprosto zbytečně? Ano, protože na ně stejně nikdy nedostanu odpověď. Někdy si opravdu přeju, aby tady Felix skákal nadšením a -Bůh a vy všichni ostatní mě teď nesuď, já opravdu teplej nejsem- mě klidně třeba objímal, jenom aby byl sakra normálně nenormální a dělal přesně to, co od něj bylo očekáváno a jak jsem si to naplánoval. Kapitol ze mě možná nadšený byl, ale jak to mám zvládnout bez podpory jak doprovodu, tak trenéra? Ztrápeně si povzdechnu, jak tak jedeme výtahem a mezi námi je absolutní ticho. Ani ne tak nepříjemné, jako prostě prázdné, což mám místo neustálého cvrlikání a falešného smíchu. Jak se ocitám přede dveřmi, ke kterým mě Felix doprovází, náhle na mě dopadá obrovský tlak nervozity. Ruce se mi přitom začnou třást a to už jenom z důvodu, že v nynější chvíli nejsem pánem své situace. Nevím, co mě čeká, protože na něco takového se nedalo v televizi koukat a čert vem, že je to jenom nějaká hloupá vylepšení těla. TAKY SE JIM TO TŘEBA NEMUSÍ POVÉST, ŽE JO! Udělají ze mě nějakou hroznou příšeru a ta trocha toho hezouna, kterého podle své sestry v sobě mám, bude v tahu pod tunami líčidel. Nedej bože, jestli náhodou nebudeme tenhle rok třeba rovnou nazí, když už minulý rok to bylo tak málo. To by se mi opravdu moc nelíbilo. Nakonec se s Felixem rozloučím jemným pokýváním hlavy a s dalším nádechem otevřu dveře do jámy lvové. Jakmile se za mnou s tichounkým ‚klap‘ zavřou, otočí se na mě tři dívky, v šatech s různými geometrickými tvary, ale co bylo víc zarážející, tvářily se, jako kdyby právě vešel minimálně samotný Tvůrce celých Her. Kdybych nebyl tak zaskočený, takovým přivítáním v podobě obdivných pohledů, pravděpodobně bych se vyděsil všeho toho vzhledu a všeobecně celé té místnosti a prostě vycouval. Především po prohlédnutí toho křesla, které vypadá podezřele a především mi bylo jasné, že pokud se na něm ocitnu, bude to určitě bolet. Než se stihnu vůbec nějak nadechnout a nějak zareagovat, spustí ty tři, div je stíhám sledovat. Rád bych reagoval na každou, podmanil si je všechny nějakým tím sladkým úsměvem – jestli to teda vůbec ještě bylo potřeba a snad je vyvést z nějakých těch omylů, ale mluvily jedna přes druhou a já jsem na ně zůstal jenom ostýchavě zírat ode dveří. Což je naprosto hloupé, Wafere! Nakonec jsem se nepřihlásil dobrovolně proto, abych teď vypadal jako ustrašené kuře. “Tak nějak.“ Pobaveně se na ně pousměji a přitom k nim s bradou zdviženou o kousek přistoupím, abych tak smazal svůj ne-zrovna-hrdinský nástup. Její pokyn, abych se svlékl, mi zrovna dvakrát po srsti nebyl. Dlouho se zdráhám, než ze sebe oblečení nakonec dost nedobrovolně sundám. Bylo to tak nějak… hrozně trapné, víte? Snažím se na sobě však nedávat nic najevo a pořád se tvářit mile a sladce, jak by takový miláček Kapitolu měl. Jsem moc rád, když jsem odkázán do vody, kde se mohu schovat aspoň pod tu vodu, když už nic jiného. Věnuji přitom nadšený úsměv Savoye, když mi tak pěkně oznamuje moje budoucí vzhledové vyhlídky a pocuchá mě ve vlasech. Dal bych ruku do ohně, že by se jich před pořádným vydrhnutím nedotkla, kdybych se nepřihlásil dobrovolně. Trvá celou věčnost, než mi hlavu konečně propustí z neustálého vězení všelijakých šamponů a kondicionérů a bůhví čeho dalšího, já tomu přece vůbec nerozumím! Mám už ze vší té vody prsty celé zkrabatělé, ovšem ne, že by to bylo nepříjemné, nechat se jenom tak obskakovat a sám nepohnout ani brvou. Když už jsem po nekonečném louhování propuštěn ven, ještě mému tělu dopřejí nějaké ty olejíčky. Je hrozně divný, jak na mě všechny šmatají, cítím se tak nějak… zneužívaný každým jejich pohybem. Jenom s obrovskou nevolí se usazuji do toho ošklivě vyhlížejícího křesla, které pro mě není zrovna dvakrát pohodlné už jenom z důvodu, že vypadá opravdu nebezpečně. Bojím se už jenom podívat na všechny ty věci vedle mě. A pak se strhne výměna názorů mezi mými stylistkami. Propaluji je intenzivním pohledem, který neříká nic kromě slabé nevyrovnanosti, a pozoruji, kam se jejich rozhovor udává. Ten směr se mi ani za mák nelíbil. “Sedmnáct.“ Sladce se na ně přitom pousměji a naoko nevědomky mírně natočím hlavu k jedné straně. V následující chvíli však už stahuji čelisti do upjatého úsměvu, který dává najevo, že jsem všechno jenom ne v klidu a naprosté pohodě. Víte, abych byl upřímný, na takové věci jako zarostlé nohy a hrudník se u nás v distriktu zrovna dvakrát nehrálo. Tam byl každý rád, když měl něco do huby a přitažlivá se mu zdála spíše výplata toho druhého než nějaké vzhledové vrozenosti. Po celou tu dobu, co se rozhodnou mě takovým nechutným způsobem mučit, zarývám nehty do sedačky a netečně zírám před sebe, zatímco mi sem tam v náhlém záchvatu bolesti cuknou koutky. TOHLE JE TEN NEJHORŠÍ MUČÍCÍ PROSTŘEDEK ZE VŠECH! Několikrát jsem měl chuť vyskočit a tak, jak jsem, vyběhnout ven z místnosti, kamkoliv jinam, kde nebudou tyhle šílené ženské s tou jejich nadšeností pro trhání mých milovaných chloupků. Musím si milionkrát připomínat, že to dělají jenom pro moje blaho a že jejich reakce bude pravděpodobně sdílet většina Kapitolu. Když je konečně konec, připadám si jako oškubané kuře, náhle tak strašně nahý a především strašně podvedený. Nejenom, že to strašně bolelo, ale i teď moje pokožka vykazuje svou nevoli a především podrážděnost. Jsem dokonce i vděčný za chladivé krémy, které aspoň trochu zmírňují mé zmučené tělo. Tak tohle vám, děvčata, nikdy NEZAPOMENU! Pomyslím si přitom vyčerpaně, ale navenek se na ně jenom vděčně pousměji. “Víte, dívka v tom je, ale vlastně je to moje sestra. Je těžce nemocná a já doufám, že když vyhraju, Kapitol jí pomůže.“ Jemně se na ně pousměju, ukazujíc tak svou otevřenost a komunikativnost. Přitom mám ale velké problémy, abych se na ně aspoň na sekundu nemračil, po tom, co mi to všechno provedly. Ovšem jejich ujišťování o mé kráse a o jejich naprosté odevzdanosti mé osobě mě přeci jenom obměkčuje. Přesně takové lidi kolem sebe potřebuji, ne pološílenou trenérku a neKapitolského Kapitolana. Takže v podobě holátka, dokonce i bez denního strniště, které už mi začalo rašit na bradě a s vybělenými zuby se nakonec konečně dostáváme jinam a to k mým nehtům a vlasům. Upřímně, neměl jsem ponětí, proč se s nehty tak strašně patlají, když v televizi budou jenom těžko vidět a pravděpodobně se na ně nikdo ani nezaměří, ale pokud to nebolí, je mi to jedno. Užívám si přitom jemný dotyk Ivoryných prstů, která se pustila do mého účesu. Podle toho, jak je češe, to bude ulíznutý blbeček… ovšem. Očividně i ona propadla tomuhle stylu, stejně jako moje sestra. Co je na tom tak hezkého proboha? Aspoň je to všechno z části zakryto pozlaceným vavřínovým věncem, který mám připevněný na hlavě. Upřímně mi záleželo na tom, jak vypadám. A to ne proto, že bych byl nějaký narcis, ale především z důvodu, že si tím můžu získat další sponzory, které tak nutně potřebuju. Když vypísknou jako banda nadšených školaček, nechápavě na ně zůstanu zírat, zatímco se ještě stále rozvaluji na tom křesle bolesti. Po jejich další pochvale se na ně šibalsky pousměji a bradu zvednu vysoko vzhůru, pootáčejíc hlavu na stranu a dávajíc jim tak náhled na svůj profil, který se jim pravděpodobně bude líbit naprosto stejně. “To je ale především vaše zásluha, dámy.“ Oči mi přitom září radostí a rty se roztáhnou do zářivého úsměvu, který po dnešním bělení je víc než jenom běloskvoucí. Vykazuji přitom stoprocentní spokojenost. Jsem tak dokonalý herec. Ne vážně, musím se pochválit. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Docela by mě zajímalo, co je se Seanem. Ten jeho chrčivý hlas je vcelku děsivý. Pak je krátká diskuze mezi ním a mojí trenérkou a jde to tak nějak mimo mě. Náš společný odpočinkový čas vypršel a já musela zamířit ke stylistům. Přijdu do místnosti, kde na mě vybafnou tři kapitolský individua. Povzdechnu si a taky je pozdravím klasickým. "Ahoj." Na jejich otázku jak to jde jen pokrčím rameny. Nechci být hnusná a tak raději mlčím. Je mi poručeno se svléknout a je mi jasné, že o tomhle se tady nedá diskutovat a tak to udělám. Jsem pořádně vydrbána. Do vlasů mi dají tolik preparátů, že je ani neznám. Nakonec jsem zbavena všech chloupků na těle a i na místech, kde jsem snad ani netušila, že tam nemají být. Je mi vyprávěno o nějakém večírku, kde doprovod jedničky se opil. Přiznám se, že tohle jde mimo mě a je mi to naprosto jedno. Ale aby měli pocit že je poslouchám občas udělám "Hmm" nebo zakývám hlavou. Většinu času, ale mlčím a tvářím se nepřítomně nebo naštvaně. Ale co je třešinka na tomhle dortu hrůzy je to jak vypadám. Zděsím se. U vlasů jsem vcelku ráda, že mi je nijak neprodloužili, ale to co mám na obličeji a pak jejich slova o mořské panně. Vážně se bojím, že budu z poloviny nahá. "A já lituji, že jsem ze čtvrtého kraje." To je konstatování na to, že ostatní budou vypadat normálně, tak jak bych si přála sama a přitom vypadám takhle. Takhle směšně. |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Najprv keď vkročím do miestnosti, kde ma majú pripraviť na hry, tak sa zhrozím. Tá miestnosť vyzerá ako z môjho najhorčieho sna a nástroje, ktoré ma majú skrášliť vyzerajú skôr ako pomôcky na mučenie. Na ich prvé slová len nechápavo prikyvujem. Ja som malinký? Sladký? Čo je toto preboha za ľudí? Z akej planéty asi pochádzajú? Trocha zhrozene si ich premeriam. Je mi veľmi trápne, keď sa musím pred nimi vyzliecť a ešte ma aj mydlia a starajú sa o mňa vo vani. Je mi to veľmi nepríjemné. A myslím, že to bude ešte horšie. Keď začnú blabotať niečo o depilovaní celého tela, tak sa zhrozím úplne. Čo? O čom to hovoríte? Aká depilácia? Ja radšej budem zarastený. Aúúú... Na moje reči vôbec nedbajú a pokračujú v depilácii akoby sa nechumelilo. Po depilácii som taký ubolený, že už je mi prakticky jedno, čo so mnou ďalej urobia, aj keby sa mi pokúsili vytrhať všetky zuby a nechty tak asi len nechápavo na nich pozriem a pomrvím sa v kresle. Keď sa konečne blíži koniec všetkých procedúr do tváre sa mi pomaly vráti farba. NA ich blabotanie o hrách a o tešení sa na ne len nechápavo pozerám. Ako si môžu tieto individuá myslieť, že sa teším na hry. Ja by som ich poslal na jeden mesiac žiť do 11.kraja. Potom by som bol zvedavý, ako by sa o seba starali a či by sa tešili na hry rovnako ako teraz. Na ich záverečné zhodnotenie mojej krásy už len rezignovane odpoviem. No ďakujem veľmi pekne. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro “Tak tady je naše princezna!“ Mé ego vyletí do téměř nebeských výšin! Hrdě se nadechnu vzduchu, vonícího po parfémech a šamponech a všelijakých kosmetických přípravcích, včetně teplého nehtového gelu. Všichni tři mě zasypávají komplimenty. Snažím se pokud možno jen tak nějak skromně usmívat, ale není to zrovna snadné. Takže vypadám velmi spokojena sama se sebou. S nimi - prostě vypadám šťastná a spokojená. To by se jim ostatně taky mohlo líbit! Tohle je sen! SEN! "Dobré ráno!" “Připravili jsme pro tebe koupel! Doufám, že ti voní šeřík, protože tohle jsou esence šeříkových extraktů!“ "Určitě ano," odpovídám potěšeně, zatímco se svlékám a sedám si do voňavé, vyhřáté vany. "Věřím, že vy by jste snad ani nemohli vybrat něco, co nevoní naprosto perfektně! Jste přeci ti nejlepší z profesionálů, co se týče stylistycké úpravy - že ano?" Ano, to, co říkám, myslím naprosto upřímně. Je přeci jasné že nám, miláčkům Kapitolu, vyberou ty nejlepší. A stylisty ve Hrách chtějí dělat i velmi talentovaní lidé! Je to přeci taková čest! Spokojeně zavřu oči, zatímco mě mydlí, drbou ve vlasech a tiše okolo mě švitoří a štěbetají. Všechny tři je miluji. Jsou úžasní. Vypadají skvěle. Opravdu mi přijdou vkusní, nádherní - neotřelí a jedineční. A nestydím se jim to mnoha různými komplimenty dát najevo. Ať už se jedná o modrou barvu na Cordeliině tváři, Gustavova tetování a nebo křiklavě barevné Frederičiny dready. Nechávám celou očistu mé osoby na nich, do ničeho nezasahuji. Je to báječné, když se o vás stará najednou šest rukou. Následuje otření se do ručníku, vonné oleje, spousta dalších komplimentů. Jen se nakrucuji a potěšeně usmívám. Ti chudáci ze vzdálených krajů by za tohle měli být vděční! Vždyť i já si tady užívám naprosto nepopsatelný luxus. Vlastní stylisté! Pro tohle sakra stojí za to i umřít! Jistě, odstraňování chloupků už takové terno není - ale protože jsem vlastně téměř celá z domu oholená a vosk by většinu mého ochlupení ani nezachytil, stejně jde většina mého těla pod laser - takže mi to může být jedno. Jediné negativum je ten smrad - ale ten velmi rychle přebijí parfémované esence všude okolo. Jediné, co mě trošku děsí, je jemný make-up. Jistě, já vím, že mi sluší nejspíše naprosto všechno - tedy i ten! - ale jsem zvyklá se malovat hodně a výrazně! Když se pak podívám do zrcadla, vypadá to v kombinaci s mým účesem tak... panensky a nevinně? Je to možné? "Působím tak... něžně," vydechnu užasle. "Jako zrovna rozkvetlé poupě, to je..." Takhle jsem snad ještě nevypadala! "... fascinující." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Ještě hodnou chvíli rozebírám se Safírou naši strategii a ačkoli nejsem ten typ, co by měl z něčeho strach, nebo si byl často nejistý, nyní vím, že ona je náš stratég a proto si ji nesmím příliš připustit k tělu a ani ji pouštět dál, než na dosah mých silných paží. Máme chvíli pro sebe a také ji patřičně využijeme... Koneckonců, třeba by to opravdu mohlo být naposledy a to je příšerná představa. Běží mi hlavou, když sjíždíme o poschodí níž. Není to moc dlouhá cesta, protože máme nejprestižnější apartmá hned na prvním podlaží, ne jako ty nuly, tam někde v závratných výškách budovy. Jsem připraven na zkrášlování a docela se i těším, jak mě bude můj tým obskakovat, to zkrátka všechno patří k hladovým hrám a osudu, který jsem si vybral. Jsem přesvědčený o tom, že už nyní vypadám dokonale, avšak až si mě vezmou do rukou praví kapitolští odborníci, tak budu teprve neodolatelný - a to jde přeci především. Musíme udělat dojem, omračující na sponzory, zastrašující na soupeře. Jenže ti se všichni bojí už teď. Mrtvé maso pro Kapitol. Ušklíbnu se a pohlédnu na svůj doprovod, než zamířím do mě přidělené místnosti. Vše je dokonale čisté a sterilní, jasná kruhová světla jsou uzpůsobena tomu, aby osvítila každou nedokonalost, dokážu si představit, jak moc jsou nepříjemná, když zrovna nevypadáte jako já... S úsměvem si prohlédnu interiér, od vany plné horké vody, po všechny možné gely a vůně, z nichž některé možná ani neznám. Jen na depilační prostředky hledím trochu s odporem, z vyprávění vím, že odstraňování chloupků nepatří k nejpříjemnějším procedurám, ovšem co se dá dělat. Jen co za sebou zavřu dveře, celý můj tým se jako na povel otočí a začne mě obdivovat, což mi vážně lichotí. Na rtech se objeví samolibý úsměv a samozřejmě nezapomenu trochu vypnout svaly, když si mě dámy prohlíží. Všechny jsou velice zajímavě vyparáděné, hádám, že dle poslední kapitolské módy. Trochu podrážděně si odkašlu, když mi přestanou věnovat pozornost. ,,Letos ale první kraj zase vyhraje, nebojte!" Mrknu na ně a nechám se obskakovat, dokud vše není dokonalé. Bez protestů podstoupím odstranění chloupků a ke konci se mi i podaří nevnímat jejich věčné štěbetání. Při závěrečném hodnocení věnuji svým stylistkám jeden z nejkrásnějších úsměvů. ,,Děkuji, dámy." Dodám, načež se obdivně prohlédnu v zrcadle. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: Betty Jo Poté, co se tak nesměle ozveš a upozorníš své stylisty na růž ve svých šatech, se k tobě přípravný tým překvapeně otočí. Jako by ani nečekali, že po krátkém zděšení před svléknutím a slzách budeš schopná ještě pronést nahlas něco jiného než další „už ne!“. “Vážně?“ Natalia nakloní hlavu, až se jí stříbrná korunka ve vlasech zatřpytí pod světlem ze stropu. “Skvělé!“ “Krize zažehnána!“ Cicero spráskne ruce dojetím, a vůbec se nezdá, že by mluvil sarkasticky. Správný odstín rtěnky je nejspíš v Kapitolu otázka života a smrti. Natalia se bez dalších řečí vydá k tvým šatům, ve kterých se chvilku přehrabuje, než nachází to, co hledala. Tvůj talisman, růž od matky, vytáhne z kapsy a odšroubuje uzávěr, načež překontroluje odstín rtěnky tím, že si na hřbetu ruky špičkou udělá krátkou čárku. Poté ruku natáčí ve světle, než pronese: “To by vlastně šlo!“ “Zlato, tys nás zachránila!“ A překvapivě, druhá Cicerova poznámka teď nesměřuje k nikomu z týmu, ale přímo – ano, k tobě. Jemně tě poplácá po rameni, jako pejska, který správně podal pac. Natalia ti konečně bez okolků jemně přejede růží přes rty a poručí ti, ať je promneš. Poté ti představí zrcadlo, ať se na okamžik můžeš obdivovat ze všech stran, než se s tebou rozloučí: “Tak utíkej, Kathryn už na tebe čeká!“ „Ne, neutíkej, nechceš si rozcuchat vlasy!“ „Nebo se zapotit!“ Jak se zdá, ani po zachránění jejich kůže si tví stylisté nemohou odpustit rýpání. Patricie ti pomůže do saténového županu, otevře pro tebe dveře, a poté je za tebou zavře. Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávil předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? U jednoho z oken pak s rukama založenýma za zády stojí mladý muž, jenž se zdá být tvým stylistou. “Ahoj, Betty – Betty, smím ti tak říkat, že? Mé jméno je Kathryn Benezias, což vůbec není ženské jméno, ani omylem!, a pověřili mě být tvým stylistou. Rád tě poznávám, i když tohle pro tebe nejspíš nejsou právě příjemné okolnosti.“ Kathryn se otočí zády k oknu a při úsměvu mu v očích hrají jiskřičky. Přitom se zdá, jako by právě skrz pokoj plula vystřižená část pralesa: opálenou tvář, ramena i paže má pomalované modrozeleně, a na holých zádech a břiše umně vykreslené větvičky. Ve vlasech má zapletené umělé listy a na sobě má jen řasené kalhoty z černého šifonu, které při chůzi šustí. “Doufám, že se ta banda blbců, která si říká tvůj přípravný tým, aspoň pokusila být milá. Jak je znám, nikdy neudrží klapačky zavřené a většinou jsou jenom nepříjemní ke komukoli, kdo není naprostý favorit celých Her. Proto s nimi trávím tak málo času, jak jen to jde.“ Tvůj stylista se na tebe zazubí. Rukou ti přitom pokyne, ať se usadíš do jednoho z křesílek okolo konferenčního stolku. Na něm stojí dvě průhledné mísy čerstvého zeleninového salátu, který je ještě vlhký z očisty. “Máš hlad? Prý nemáte před přehlídkou jíst nic těžkého, aby vám padl kostým, takže tady máš… jídlo pro králíky. Dobrou chuť.“ Kathryn sám vezme vidličku a začne chroupat křupavou okurku, zatímco se na tebe zkoumavě dívá. Po chvilce ti věnuje úsměv: “No, ti se tedy vážně činili. Sluší ti to. Až ti dodělám šaty, budeš vypadat úžasně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: Razaaq Coglin Na dotaz, jaké vás letos čekají kostýmy, se všechny tři stylistky jen zahihňají. Jozephine na tebe šibalsky zamrká: “Už brzy uvidíš! Bude se ti to líbit!“ Načež se pokračuje v krasojízdě; poté, co se svým stylistkám svěříš se svým trýznivým zážitkem čítajícím mírotvorce a slepici, chovají se snad ještě něžněji a laskavěji, než je možné. Také se zdá, že jim došlo, kdo tě nejspíš potrestal. Možná nejsi první splátce, jenž jim něco takového řekl – a možná je jim zkrátka jasné, že nikdo jiný z tvého kraje by ti nebyl schopný našít hned několik ran bičem na stejné místo. Každopádně, reakce jsou příznivé. “Ale ty naše ubohé zlatíčko!“ „Jak to vůbec můžou udělat?“ „Jsem si jistá, že to mysleli dobře, ale tohle je přece trochu moc!“ „Neboj se, až to tady všechno vyhraješ, můžeme ti tady všechny jizvy vyhladit a budeš zase jako nový!“ „A nebo ne, holky teď na stopy po bitvách letí!“ Daniela ti prstem lehce přejede po jedné z jizev, jako by studovala mapu. “Pořád nerozumím tomu, proč si Lariat nechtěl nechat tu spálenou ruku, vypadalo to tak mužně!“ Poslední část chlupů je tedy stržena, a tebe už čeká jen finální úpravy. Když se děvčatům svěříš o svých pocitech, následuje jen další chichotání. “Ale za to moc roztomilé telátko!“ zavrní Lauria, zatímco tě obchází a kontroluje, zda je všechno takříkajíc „na svém místě“. Občas ti některá z nich smete z ramene neviditelné smítko. “Ale už tě musíme nechat jít. Cecilie na tebe čeká!“ Daniela ti podá sametový župan a pomůže ti do něj. Poté tě všechny na rozloučenou obejmou a znovu slíbí, že ti budou hrozně fandit, a nakonec ti otevřou dveře a zase je za tebou zavřou. Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávil předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? V jednom z křesílek uprostřed pokoje sedí Kapitolanka, která se zdá být tvou stylistkou. Čte si jakýsi módní časopis, na konferenčním stolku před sebou jich má položených dokonce několik – hned vedle dvou netknutých misek se saláty. Na hlavě má tu největší a nejzdobenější rudou paruku, jakou jsi tady kdy zatím viděl, a oblečená je v řasené bílé košili se vzdušnými rukávy a úzkých jezdeckých kalhotách. Tvář má nalíčenou tak, že v ní není vidět jediná vráska, ale její odhalené žilnaté ruce ukazují, že jí klidně může být přes čtyřicet. “Tak tady jsi,“ promluví hlubokým hlasem a věnuje ti krátký úsměv. “Už jsem si začínala říkat, co tam s tebou provádějí. Já jsem Cecilie Bovaryová, tvoje osobní stylistka. Těší mě.“ Nato, aniž by vstala, odloží časopis stranou a podá ti ruku jako při formálním seznamování. “Posaď se, dovezli nám oběd. Jen lehký salát, abys neměl před přehlídkou plné břicho; kdybys měl ovšem opravdu hlad, prosím, stačí říct – máme tu interkomy a tak dvacet avoxů jen k našim službám.“ Postrčí k tobě jednu z misek křehkého salátu, a sama začne nabodávat vidličkou drobná cherry rajčátka. Přitom si tě zkoumavě prohlíží, jako by hodnotila tvůj vzhled. Občas se dokonce nahned přímo k tobě, aby ti natočila hlavu do strany a zkontrolovala práci tvého přípravného týmu. Nakonec spokojeně pokývá hlavou . “Odvedly dobrou práci, to musím uznat. Nejdřív jsem si myslela, že ti nechám kvůli kostýmu nalepit falešné vousy, ale to by si diváci nepamatovali tvůj obličej – a navíc by si někteří i mohli myslet, že jsou pravé. Občas bývají tak pitomí. Ale neboj se, teď už tě bude čekat jen obléknutí a finální přešití na míru. To je hned.“ Cecilie vypadá spokojená sama se sebou, a nejspíš i s celkovým průběhem dnešního dne. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: Wafer Tvé stylistky pravděpodobně nejsou na nějakou chválu zvyklé. Ve tvém distriktu není právě tradicí, aby se za služby v Hladových Hrách nějak zvlášť děkovalo, nebo je dokonce někdo ocenil, a tak se možná poprvé po dlouhé době – zda vůbec – dočkávají lichotek. Všechny do jedné se decentně zapýří a Ebony se dokonce zachichotá jako malá školačka, s dlaní před pusou a vším. “Není vůbec zač, drahoušku, je to přece naše práce,“ usmívá se Savoya se sklopenýma očima, zatímco dokončuje posledních pár úprav korektorem. “Nás to těší!“ „Ano, je radost zdobit takové jako ty!“ Ivory ti ještě jednou projede prsty skrz vlasy, a na hlavě cítíš studený dotek další vrstvy tužidla. Nejspíš jen tak pro jistotu, aby ti během projížďky na vozech držel… a možná i proto, že jsi takový sympatický a hezký, za-rok-plnoletý chlapec, a můžeš se přetrhnout, abys svému přípravnému týmu lichotil. Kdo by nechtěl. “Vždycky jsem si přála pracovat s dobrovolníkem…“ zasní se Ebony, a přitom ti podává sametový župan a pomáhá ti do něj. “A teď se mi to splnilo!“ „A z takových šlechetných důvodů!“ „Wafere, ty jsi světec! Všechny ti budeme moc fandit, ať se vrátíš domů a zachráníš svou sestřičku!“ Ivory i Ebony tě dlouze obejmou, Savoya tě dokonce letmo líbne na tvář, tak láskyplně jako fanynka. “A kdyby se to nepovedlo…“ slyšíš ještě, ale to už procházíš dveřmi a zavírají se za tebou. Těžko říct, co chtěly dodat, ale to už se nedozvíš. Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávil předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Uprostřed stojí konferenční stolek a kolem něj křesílka. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? U šicího stroje sedí podle všeho mladá dívka, která nejspíš bude tvou vrchní stylistkou. Rukama rychle obsluhuje jednotlivá tlačítka, zatímco obratně protahuje látku skrz, a celý akt doprovází disharmonické vrčení mechanických jehel. Kapitolanka je k tobě otočená profilem, a tak vidíš, že celá vypadá velmi podivně – na hlavě má paruku z pravého peří, skrz které se proplétají drobné copánky zrzavých vlasů. V peří je i oblečená, na sobě má šaty jednoduchého střihu pokryté peřím a k tomu pernatý nákrčník. Nalíčená je oranžově a třpytivě, s těmi nejdelšími umělými řasami, jaké jsi kdy viděl. Chvíli jen tak stojíš, než sebou stylistka konečně trhne a vzhlédne od práce. Stroj přestane vrčet. “Ty už jsi tady? Tak brzy? Jak to, to byly nějaké rychlé! Sotva před chvilkou jsem s nimi mluvila, ať si dají na dobrovolníkovi záležet, řekla jsem jim to takhle, že jako někdo tak výrazný musíš být určitě zajímavý i na přehlídce, že to jinak nejde, že přes to nejede vlak, a ony mi to odkývaly, vždycky mi to odkývají, že nenechají ani vlásek neupravený a že budeš vypadat perfektně, a to se jim povedlo, ale ty už jsi hotový, tentokrát to zvládly v úplně rekordním čase, vůbec tomu nemůžu uvěřit, to je úplně neuvěřitelné! A když si vzpomenu třeba na tu Gadget, ta byla můj první ročník zrovna jako Cyrusův, než té konečně ostříhaly ty vlasy na rozumný účes, to byly hodiny! Měla je tak hrozně vybledlé a oškubané úplně nakrátko, jak jsem živa neviděla, to bylo něco strašného, na mou duši! A jak dlouho že to trvalo tobě?“ Stylistka mluví tak rychle, že se konečně nadechne až teď, a podívá na tikající hodiny nad dveřmi. Vykulí oči. “Tři hodiny? Tomu nevěřím! Ty hodiny jdou špatně, určitě musí jít, přece mi to nemohlo takhle utéct, to bych si všimla, šiju přece jenom kalhoty, to není zase taková kratochvíle, ale…“ Konečně se na tebe zase podívá. “… ale to snad ne, my ztrácíme čas a to není dobré! Přijít pozdě nesmíš! Já jsem Helena Gemstone, ale přátelé mi říkají Hel, tedy většinou, když se na mě zlobí nebo tak, tak jsem zase Helena, ale ty mi prosím říkej Hel, snad tě nenaštvu! To bych nerada, jsi můj úplně první dobrovolník a to nesmím pokazit! Wafer, viď? Posaď se, máme tu pro nás připravený salát, abys na přehlídce nepadl hlady, tak vidíš, tady máš, a jsou tam okurky, ty jsou moc dobré, hm, ochutnej! Jak se ti tady líbí? Já tu bydlím celý život, takže to nemůžu posoudit, ale ty jsi tu druhý den a musí to být hrozně nové a zajímavé a exotické! Povídej, povídej, ať taky něco řekneš! Jsi nějaký zamlklý, bolí tě v krku? Mám ti zavolat avoxe, ať ti přinese něja- EHM!!“ Helena se zničehonic předkloní a divoce rozkašle do dlaně, dokud se nezvedne. “Okurka!“ zasměje se, zatímco pořád popadá dech. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: Nymfia Stylisté si tvůj výrok o lítosti nad svým původem ze čtvrtého distriktu vyložili zcela jinak, než jsi původně plánovala – tedy pokud jsi jim skutečně plánovala něco naznačit, a nebo sis jen povzdechla nad svým smutným osudem. Místo toho, aby se cítili dotčení, že čtvrtý kraj je nejlepší a že jako jediná máš právo na pořádné líčení, které se navíc tak krásně povedlo, že vypadáš jako ryba, tak vypadají téměř lítostivě a… soucitně? “Já vím, zlatíčko! Ty pomýšlíš na Kapitol, že?“ Leonia se předkloní a na malý okamžik ti vezme ruku do dlaní, téměř jako by tě chtěla ubezpečit. Ve tváři má soustředěný výraz člověka, který se snaží působit mile. Mezitím ti zbytek týmu začne poprašovat horní část těla lehce na bílo, aby ti ramena, paže i torzo ladily s nalíčenou tváří. „Nedivím se! V Kapitolu by chtěl žít každý!!“ „Tady je to prostě tak luxusní, že ani s tvým domovem – to mi odpusť, Nymfičko – se to nedá srovnat. Ani s prvním krajem, a ten už je vážně na úrovni, co jsem slyšela!“ „Ale nemusíš se strachovat! Až tady všechno vyhraješ, budeš moct v Kapitolu trávit tolik času, kolik jen budeš chtít!“ „Nás to bude určitě moc těšit!“ „Všechny bude! Každý si vždycky považuje, když profesionální vítěz přijede na návštěvu!“ „Ale přeci jen domov, sladký domov, viď?“ „Nikde není líp než doma!“ „Kromě Kapitolu!“ Takhle by tví stylisté, kterým zabralo poprašování možná tak dvě minuty, možná pokračovali až do soudného dne, kdyby je nezarazilo rázné zaklepání na dveře. Vzápětí se skrz ně ozve důrazný mužský hlas, který volá: “Tak už jste sakra hotoví? Před čtvrt hodinou už jsem měl přešívat kostým!“ “Už jde!“ odpovídá rychle Carlene, zatímco ti Arméno podává sametový župan a pomáhá ti do něj. “Tak si to užij, broučku!“ Načež ti otevřou dveře a zase je za tebou zavřou. Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávila předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? “Tak konečně,“ zavrčí vytáhlý muž stojící uprostřed místnosti, když vejdeš dovnitř. Má na sobě divokou kombinaci-černobílých vzorů: černou košili s bílými puntíky, vestu potisklou písmem z jakýchsi textů, a černé korále, které mu při chůzi rachotí. Blond obočí je tak světlé, že mu téměř chybí. “Málem tady už obrůstám mechem. Terence Coombes, tvůj stylista, moc mě těší a tak dále.“ Rukou ti pokyne, ať se posadíš do jednoho z křesílek kolem konferenčního stolku. Na něm jsou položené dvě skleněné mísy salátu. “Máš hlad? Ber si, tohle nám sem donesli, ale já nemůžu zeleninu ani cítit a oni to ví. Začínám si říkat, že celý ten tým do jednoho nechám vyházet. Já bych tě takhle dokázal nalíčit a načesat rychleji než všechna ta tři hovada dohromady. A času přitom vážně nemáme nazbyt!“ Nespokojeně si tě přitom měří. “I když ten makeup se jim povedl, to musím uznat. Tohle ozvláštnění mám rád, aspoň si tě Kapitol lépe zapamatuje. Mořská panna mezi lidmi, to se dá dobře prodat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: Trevor Všechny tvé stylistky tě obcházejí jako smečka vlků, ovšem místo nadšeného výrazu momentálně nasazují tvář supa, kde s precizností vyhledávají jakoukoli nedokonalost na tvém těle, zatímco kolem tebe krouží a do detailů upravují. Vanessa se nakonec usměje a opožděně ti odpoví: “Není vůbec zač! Těšilo nás!“ “To ano! Loni jsme upravovaly toho chlapce, jak se jenom jmenoval, potom stejně vyhrála Berry – ale on byl takový… nanicovatý, nevýrazný, i když jsme ho krásně vyfešákovaly, neřekl ani děkuju.“ „Jo, to mě teda hrozně urazil, to vám řeknu!“ „Stejně potom bylo hrozně smutné, když umrzl! „To bylo, já jsem plakala!“ „Já taky! Zmařená práce!“ Děvčata se zcela zjevně trochu pozapomněla v ohledu na tvé pocity, a začne se vybavovat. Pokračují tak i ve chvíli, kdy ti Pinea přinese sametový župan a pomůže ti do něj, zatímco Samantha ti otevře další dveře a pustí tě jimi dál. “Užij si přehlídku, drahoušku!“ Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávil předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? U jednoho z oken pak na zemi sedí velmi mladá dívka, která je pravděpodobně tvou stylistkou. Na sobě má jemné šaty pokryté květinami, které z jarní zelené přecházejí v červánkově růžovou a rozprostírají se po zemi okolo, zatímco její husté natočené vlasy vypadají, jako by na ně někdo vysypal květináč. Trčí z nich celá pletená koruna velkých umělých květin. Dívá se na tebe velkýma tmavýma očima a usmívá se. Když vstoupíš dovnitř, vyskočí na nohy. “Ahoj, já jsem Xelia Rouenová, tvoje nová stylistka. Hrozně moc mě těší, že tě poznávám, a nemůžu se dočkat naší spolupráce! Páni, já jsem tolik nervózní. Tohle je poprvé, kdy někoho stylizuju, takže slibuju, že se budu strašně snažit, dobře?“ Chvilku tam jen tak stojí, načež si nejspíš vzpomene na to, co si pravděpodobně po celou dobu nacvičovali, a křečovitě mávne rukou směrem ke křesílkům kolem konferenčního stolku. Na něm jsou umístěny dvě mísy s čerstvým salátem. “Máš hlad? Já sice moc ne, ale přinesli nám sem salát, kdybys náhodou hlad měl, ale zase aby ses moc nenafoukl, víš? Páni! Ale holky tě vážně nalíčily hrozně dobře, víš?“ Xelia se pak usadí na krajíčku jednoho z křesel a předkloní se. “Nechám tě hádat, jo? Co myslíš, že budeš mít za kostým?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: Diamond Po tvém ujištění, následovaném krásným úsměvem a slovy vděku, se všechny tvé stylistky do jedné synchronizovaně zapýří a zahihňají. Celkově právě působí, jako by už na ně mluvila nejslavnější celebrita planety. A jakkoli si můžeš jejich pozornost užívat, měl bys pořádně doufat, že si nebudou chtít odnést pramen vlasů či slinu na ubrousku jako suvenýr. “Ne, my ti děkujeme!“ „Je to nádherný, zase jednou upravovat prince z pohádky!“ „Naposledy byl takový Wonder, pamatujete?“ „Jasně, ten byl úplně úžasný! Kdyby krása zabíjela, tak už jsem tolikrát mrtvá!“ „Diamonde, ať se ti to v aréně taky tak povede jako jemu!“ „Ano! To by bylo úžasné! Tak ráda bych tě zase česala na Vítěznou cestu za půl roku!“ „My ti věříme, že vítězem z prvního kraje budeš ty!“ Dívky mluví jako o překot a jedna druhou pomalu nenechají ani dokončit, jak se ti snaží všechny najednou sdělit svůj obdiv a touhu po tom, abys tu pěknou tvářičku mohl ukazovat Panemu ještě nějakou chvíli. Venezia ti nakonec ještě jednou přelakuje vlasy, a pak ti Henrietta přinese sametový župan a pomůže ti do něj. Isabella ti otevře dveře do další místnosti, všechny ti ještě jednou vyjádří svou podporu a obdiv, a dveře se za tebou zavřou. Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávil předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? U jednoho z květinových stolků postává vysoká a štíhlá mladá žena v jemně růžových šatech s krajkami, v dlouhých tmavých vlasech má vytknutý šifonový klobouček s fialovým peřím. Právě upravuje a natáčí květ jedné velice barevné rostliny, když vstoupíš do pokoje. Narovná se a uhladí si šaty, ve tváři má přitom mírný výraz laně. “Těší mě, Diamonde. Já jsem Alayne Sonata, tvá osobní stylistka. Jak určitě víš, budu ti příštích několik dní zařizovat vzhled.“ Na okamžik se zarazí a prohlíží si tě zkoumavýma očima. “Na obrazovkách vypadáš trochu jinak,“ podotkne pak. “Naštěstí se moc nemusím zabývat úpravou kostýmu, takže jestli máš hlad, posluž si. Já ho donesu.“ Plavně mávne rukou ke konferenčnímu stolku ve středu místnosti a dvěma koženým křesílkám u něj, zatímco se vydá ke krejčovské panně. Na stolku stojí dvě skleněné mísy salátu, které jsou patrně připraveny pro vás. “Mezitím mi můžeš o sobě něco říct, abych měla podklad pro tvůj příští vzhled, co říkáš? Chtěl bys působit spíš zastrašujícím dojmem, nebo zaujmout diváky charismatem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: Cyber Po celé proceduře tě nakonec tví stylisté obléknou do sametového županu a pošlou spánembohem do dalších dveří, kde se nachází tvá stylistka. Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávil předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? Napříč místností pochoduje drobounká žena v krátké bílé paruce. Napudrovanou pokožku má polepenou třpytivými kamínky a flitry, a krk, rameno a polovinu tváře začerněnou a prokvetlou bílým vrásněním. Zápěstí jí chrastí pod náramky, nehty jsou polepené falešnými blyštivými atrapami. Na sobě má upnutý smaragdový kostýmek a u ucha přiloženého sluchátko starobylého telefonu. Jak přechází tam a zpátky po pokoji, elektrická šňůra se za ní vlní jako had. Zdá se, že si tě zatím nevšimla; místo rozhlížení křičí do sluchátka. “Mě ale nezajímá, že perly takové velikosti na trhu nejsou k sehnání! Sežeňte je, sakra! Cože? Tak pro ně do čtvrtého kraje zajeďte osobně! Trocha sluníčka vám oběma jen prospěje! A proč bych měla? Já tady dělám osobní stylistku splátkyni z třetího kraje, nemám čas si jen tak jezdit po distriktech! Než se tam vůbec dostanu, ta holka už bude pobíhat po aréně! Potřebuju, abyste pro ně zajeli, nebo můžu nákres šatů na interview rovnou vyhodit z okna! Cože? Ale to není můj problém! To si vyřiďte mezi sebou, na shledanou!“ Rozčileně praští sluchátkem do držáku na stolku a nasupeně vzhlédne. Konečně si tě tak všimne. “Věřila bys tomu? To jsou dneska lidi! Já jsem Demi Kiedis, a jistě mi promineš, že jsem momentálně naštvaná, ale ta dodavatelská hovada ti ani neumí sehnat doplňky k šatům. Aspoň, že tyhle jsou v pořádku, předělávala jsem je celé odpoledne. Máš hlad?“ Mávne rukou ke konferenčnímu stolku uprostřed místnosti se dvěma velkými mísami salátu, kolem kterého stojí několik křesílek potažených kůží. Sama jen dál chodí tam a zpátky po místnosti, jako by si tím chtěla vykompenzovat rozčilení. “Já teď nějak nemám chuť jíst, ale vraždit, tak si klidně posluž i z mojí porce. Nejlepší, co pro sebe můžeš teď udělat, je cpát se a spolehnout se na mě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2: Aurelia Po celé proceduře tě nakonec tví stylisté obléknou do sametového županu a pošlou spánembohem do dalších dveří, kde se nachází tvá stylistka. Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávil předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? V jednom z křesílek u konferenčního stolku veprostřed místnosti posedává opálená třicátnice v elegantních černých šatech se zlatými lemy a zavazováním kolem krku. Má výrazně nalíčené třpytivé oční stíny, zlaté náušnice i prsteny, a umně vykreslené vzory na nehtech. Nejdetailněji jsou ovšem učesány její hnědě barvené vlasy, které jako by neměly konce a neustále se vlnily pramen přes pramen ve stočených drdolech na hlavě, zatímco několik tenkých pramínků je přelakováno na straně a tvoří ornamenty. “Vítej, zlatíčko,“ uvítá tě laskavým úsměvem. “Vidím, že tvé stylistky se činily, máš opravdu krásné vlasy. Mé jméno je Adel Song a budu tvou osobní stylistkou po celou dobu Her.“ Na okamžik vstane, aby ti lehce podala ruku, a pak se zase posadí a tobě pokyne, ať tak uděláš také. Přisune k tobě jednu ze skleněných mís salátu, které stojí na konferenčním stolku, a sama se jednou začne decentně přebírat. “Dnes jsem říkala Cyrusovi, že letošní zástupci tvého kraje jsou oba výjimečně roztomilí. Neodpověděl nic, jako vždycky, a nejspíš nad tím ještě ani neuvažoval, ale je to tak. Jsem ráda, že mám tu čest oblékat právě tebe. Udělám z tebe bojovnici, sladkou, ale zákeřnou. Co tomu říkáš? Pod sladkou tvářičkou se skrývá nebojácná mladá žena, která neváhá udělat pro slávu vše?“ V jejím hlasu můžeš kromě příjemného podtónu zaregistrovat i jakousi… přezíravost, se kterou si tě měří a mluví k tobě. Jako by se domlouvala s dítětem. Zároveň se však usmívá a tváří vlídně, možná se ti to zdá. Přeci jen je to tvá stylistka. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: Safíra Gustav jako by po té poznámce rozkvetl stejně jako ty. “Vypadáš tak romanticky, jako opravdová bohyně!“ „Přesně tak!“ „Ohromně!“ „To se musím pochválit!“ „Já taky!“ „Ale vždyť ty sama jsi poklad, zlatíčko. My jen probudili tvou vnitřní princeznu…“ „… než se do ostatních pustíš jako saň!“ Všichni tři se vesele zasmějí nad povedeným žertíkem, naposledy ti několikrát prohrábnou prsty vlasy a uvolní tak drobné prstýnky do jemnějších loken, přelakují celý účes, aby taky tu jízdu ve voze později vydržel, jemně ti světlým pudrem popráší ramena a dekolt, a nakonec se všichni zarazí a konečně si prohlížejí finální výsledek jako mistrovské dílo. Frederika si nakonec lehce povzdychne, a tváří se přitom velice spokojeně sama se sebou a zřejmě i s celým výsledkem: “Vždycky mě učili, že tvář je jako plátno, na které maluješ obraz. A tohle je přece nádhera!“ „Skvostné! Krásně jsi to řekla!“ „Chtěla bych mít tvoje vlasy, jsou tak zdravé a krásně drží!“ Cordelia ti přinese sametový župan a jemně ti do něj pomůže. Ještě tě vezme za ruce a s dojatým výrazem ti pohlédne do očí: “Všichni ti budeme na přehlídce moc fandit! Užij si ji, drahoušku, víme, že budeš ze všech nejhezčí!“ „To rozhodně!“ Poté pro tebe otevřou dveře do dalšího pokoje a pomalu je za tebou zavřou. Na rozdíl od klinicky chladným dojmem působícího pokoje, ve kterém jsi strávila předchozích několik hodin, nyní vcházíš do vzdušné místnosti s výhledem na Kapitol skrze francouzská okna, jež sahají od podlahy ke stropu. Patrně i spodek budovy se nachází vysoko nad běžnými ulicemi města. Zdi jsou pokryté tapetami s ornamenty, v každém rohu stojí stolek s vázou s květinami, podlahu vykládají leštěné parkety a chlupaté koberce na prst tlusté. Na několika policích pak leží velké nůžky, průhledné krabice s barevnými nitěmi naskládanými podle odstínů, jehelníčky probodané skrz naskrz, malé štůčky drahých látek a podobně; vedle otevřených skříní stojí velký, nazdobený šicí stroj, a před ním oblékací panna, přes kterou je cosi přehozeného a zakrytého. Možná tvůj kostým? A ze špičkové hudební soupravy v rohu se line hudba. Ne příliš hlasitá, ne příliš tichá, na přesně takové hlasitosti, aby nebyla vlezlá ani nevýrazná, jemná a přitom veselá, smyčcová, zdobená a stále jednoduchá, doprovázená cinkotem píšťal varhan, podmanivá a okouzlující. U okna stojí ženská postava, zřejmě tvá stylistka. Dívá se ven na město, hlavu má sklopenou a ruce přitom natažené do stran; lehce jimi pohybuje v rytmu hudby, jako by dirigovala – vlní přitom prsty i zápěstími. Celá je oblečená jako páv, v nařasených modrých šatech, včetně tmavé paruky s korunkou a vějíře ze skutečných pavích per, který drží rozložený v ruce. Když se za tebou zaklapnou dveře, plynule otočí hlavu a ten pohyb přitom dokonale splyne s tahem smyčce v hudbě. Hlas má hluboký a sametový. “Tohle neznáš, že? Jeden místní skladatel ji složil pro letošní ročník Her, ale Cyrus všechny čtyři skladby zamítl. Prohlásil, že by se víc hodily pro loňskou arénu, kde se období střídala jako blesk, a že si vystačí s panemskou hymnou. Hudba se nikdy nevysílala, ale já získala přes pár kontaktů kopii. Podle mě je geniální…“ Lehkým krokem přejde doprostřed místnosti, jednou rukou stále gestikulujíc podle jedné z viol, a usadí se v jednom z křesílek kolem konferenčního stolku. Na něm jsou uloženy dvě mísy s čerstvým salátem. “Můžeš se posadit a vzít si, kdybys měla hlad. Mé jméno je Natasha Lingea. Stylistku prvního kraje dělám už léta – ačkoli pod Cyrusem to není taková zábava jako dřív, protože chce mít pod kontrolou úplně všechno, drahoušek. Diktoval by mi pomalu, i jaký odstín látky použít a které boty ti vybrat.“ Houslové sólo skončí jediným dlouhým tahem a Natashiny prsty vyletí nahoru. “Naštěstí jsem se ubránila největšímu vlivu. Co si o mých kostýmech myslíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro So štylistom
Naozaj som mala veľké obavy z toho čo povedia. Bola som si takmer istá, že niečo také pod úroveň ako starý rúž z distriktu 10 nemôže spĺňať tunajšie kvality. Tŕpla som v napätí akej krutosti sa mi od nich dostane a miesto toho....miesto toho som im musela venovať zmätený úsmev. Celkom veselý aj keď stále nesmelý. Popravde venovala som ho hlavne Cicerovi. Aj napriek stresu a trápeniu, ktoré my spôsobili behom týchto pár hodín, sa mi dostalo maličkého bezvýznamného uznania. Musela som sa stále usmievať a v duchu ďakovať mame. Popravde metál mal ísť jej. Rúž patril jej. " Nie, to moja mama! " Preniesla som smerom k Cicerovi. Pretrela som si pery tak ako mi nakázali a dúfala som len, aby som si rúžom nejakým nedopatrením nezašpinila zuby. Ďalšie bielenie by som už asi nezvládla. " Nie! To nemôže byť pravda! Tam musí byť za zrkadlom niekto iný. Naozaj toto nie som ja! Čo ste mi to spravili? Vy ste mi úplne zmenili tvár. Tak to naozaj vyzerám? Nie, veď ma ani rodičia nespoznajú!" S úžasom som hľadela na svoj odraz v zrkadle. Neustále som sa musela jemne dotýkať svojich líc a zároveň sa dotýkať aj samotného zrkadla. Neverila som tomu. Takúto ma vždy chcela vidieť mama? Takúto....peknú? Slovo pekný som s v duchu vyriekla veľmi zdráhavo. Nikdy sa ku mne nehodilo, nikdy som nad tým slovom ani nepremýšľalo. Jednoducho ku mne nikdy nepatrilo. A teraz mi srdce búšilo ako splašené, do očí sa mi div nehrnuli nové slzy, keď som videla, tú rozprávkovú premenu. Samozrejme som nebola žiadna rozprávková princezná. Bola som to stále ja. A pres to všetko to bolo po prvýkrát v živote kedy som vo svojej tvári videla aj iné než len fádnu obyčajnosť zachádzajúca až do škaredosti. Na perách som mala slovo ďakujem, no ich posledná poznámka ma prinútila túto naivnú vďaku prehltnúť. Nezáležalo na tom, ako sa vidím ja, ako ma bude vidieť rodina. Žiarivý, peknú a čudne dospelú. Tu nech ste urobili čokoľvek, nech ste vyzeralo akokoľvek, ľudia si vždy našli niečo, čo vám vzalo odvahu, a vrátilo vás tam kde ste boli na začiatku. Z tváre mi zmizol úsmev, dokonca v mojich očiach zmizli aj tie vrstvy make-up, parádny účes. A videla som zasa tú starú guľatú Betty Jo. Aké hlúpe bolo si myslieť, že vyzerám dobre.
Oprávnene som sa desila momentu kedy osamiem s mojim štylistom. Aj keď, mierne som sa utešovala tým, že by to mohla byť nejaké mierna žena. Koniec koncov volala sa Kathryn. Bola som v takom strese, že som nedokázala ani plne oceniť príjemnú zmenu prostredia. Popravde som sa radšej pozerala len na koberec a na diaľku som počítala jednotlivé vlákna, dokým sa neozval hlas. Na moje zdesenie mužský. Nevšimla som si ho. Videla som figurínu cez, ktorú bolo čosi prehodené, no jeho som nezaregistrovala až teraz. Aj napriek varovaniam prípravného týmu ma oblial pot. Najhoršie zo všetkého však bolo, keď sa ku mne otočil a ja som uvidela jeho. Nahotu? Veď na sebe takmer nič nemal. Nevedela som kam sa pozrieť. Bolo mi tak veľmi trápne. Hádam ešte trápnejšie, ako keď som sa musela prvý raz vyzliecť. A teraz stojac tu iba v župane, pozerajúc sa na dobre stavaného pomaľovamého muža som hlavou nervózne mykala sem a tam, len aby som sa na neho nemusela pozerať. Nezmohla som sa ani na odpoveď a pritom sa zdal byť tak prekvapivo priateľský, čo ma tak isto vyvádzalo z miery. Zmohla som sa len na úplne zúfalé. " Prosím, prosím ja nechcem skončiť nahá!" A nejako automaticky bez toho aby som sa na neho pozrela som si sadla do kresielka. Tvár som musela mať celú červené, a pohľad som držala veľmi nízko. Vlastne ani raz som sa na neho poriadne nepozrela, ale pritom som bola veľmi zvedavá. Veď kto sa už len dá pomaľovať ako strom? Až keď sa zmienil o tom aby som si dala šalát, som sa odvážila a pozrela sa mu do tváre. Nevydržala som to však príliš dlho, no aspoň som sa úprimne pousmiala. No hneď ako sa usmial on som pohľad zasa sklonila a hypnotizovala som zelené chrumkavé šalátové listy. Keď sa hneď na to ozval, že mi to sluší a že budem vyzerať úžasne. Moja nervozita nabrala takej úrovne, že bola takmer na nevydžanie, musela som ju zo seba nejako dostať von. A najlepšie rozprávaním. Spätne som sa vrátila k tomu, čo mi vravel ako prvé. Záhada bola, že som to vôbec vnímala. " Ak je Betty pridlhé, kľudne ma môžeš volať Jo. A naozaj si Kathryn? Naozaj je to mužské meno?" O jeho spriaznenosť s mužským druhom nemohlo byť pochýb. " Mám spolužiačku a tá sa tak volá. To je bežné? Veď aj Florence je dievčenské meno. Volá sa tu niekto aj Betty? Nemáte to nejaké popletené! Teda..nemyslím to v zlom. Ja si to neviem predstaviť. U nás by sa ti asi každý smial s takým menom, nevravím, že to nie je pekné meno. Ale, no podľa mňa je....to je jedno aké je." Spustila som najrýchlejšie ako som vedela záplavu slov, no pritom som sa na neho stále nedokázala pozrieť. Keby sa tak viac obliekol. " Náhodou boli celkom milý, dokonca ten rúž, ktorý mám je môj! Ale bolo to naozaj strašné. Už to nikdy nechcem zažiť. Tešila som sa na prehliadku, ale teraz? Kebyže viem, čo to obnáša..."Spätne som sa vrátila k tým príšerným procedúram, a dúfala, som, že už nikdy viac ani jednou neprejdem. A zrazu som čosi uvedomila. A dokonca som pozdvihla hlavu a pozrela som sa mužovi do očí. " Oh, ten rúž je môj talizman! A nevrátili ho! Chcem ho mať pri sebe, prosím. Mohli by mi ho vrátiť? " Tým ako som to povedala, som dala najavo, že ja si ho pýtať nechcem, obávala som sa toho čo by mi povedali. " A áno ďakujem dám si šalát." Chytila som do rúk vidličku, aj keď ruky sa mi nervózne triasli a začala som si do úst tlačiť šalátový list. " Oh, asi by som nemala, veď si zničím všetko na čom tak dlho pracovali. Kto vie, myslíš, žeby si krava tiež zničila rúž ak by ste ju nalíčili a potom ju dali žrať trávu?" Opýtala som sa úplnú hlúposť a začala som si uvedomovať ako nemožne sa správam. A nerobím to vždy? Líca som mala stále ešte červené, pohľadom som tekala sem a tam ale nakoniec som zmĺkla. Trošku ma to ukľudnilo, a možno viac než trošku, pretože som bola nakoniec schopná povedať. Dosť zahanbene a ticho s pohľadom upreným na misku so šalátom. " Prosím, nemohol by si si obliecť nejakú košeľu?" Bola to tá asi najtrápnejšia vec, akú som kedy vypustila z úst. Ale keď ja som sa tak strašne hanbila. A Kathryn bol tak priateľský a ja som si pripadala tak veľmi hlúpo, že s ním nedokážem normálne komunikovať a ani sa na neho pozerať bez toho aby som neupadla do rozpakov. A to bolo neslušné. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Mysleli dobře? To nevim, kde teda. Trochu mě to zalochtá, když se mě jedna z nich dotkne. Naštěstí už to nebolí a tím jak je jemná, je to i příjemné. Nikdy jsem nebyl tolik středem pozornosti. "To byste dokázali?" Nikdy jsem neslyšel o tom, že jde odstranit jizvy. Byl bych za to rád. Bohužel to bude až odměna za to, že vyhraju. To znamená, že mi je nikdy nikdo neodstraní, protože skončím v dřevěné bedně někde v desátém kraji. Nepamatuju si Lariatovu hru. To, že měl spálenou ruku je pro novinka. Nejspíš se o tom nechce bavit, vlastně mi připadá, že se během mého tréninku semnou nebude bavit vůbec. Ještě mi neřekl ani jedno slovo a to mi moc šancí v aréně nedává. Potom co zopakujou moje označení si připadám docela trapně. Župan je příjemný a rád bych si ho nechal. Ještě mě nakonec obejmou a pošlou za nějakou Cecílií. Po vstupu do místnosti mě nejdříve zaujmou obrovská okna s výhledem na Kapitol. Rozejdu se tím směrem a koukám se na město podemnou. Z pozorování města mě vyruší až hlas té ženy. Otočím se a až teď si prohlédnu místnost a tu ženu. "Dobrý den." Zamumlám směrem k ženě a popojdu o něco blíž. Podá mi ruku, kterou chytnu a krátce s ní potřesu. Pak se posadím k ní a podívám se na salát. "Razaaq." Ještě se krátce představím a pak se natáhnu po misce se salátem. Není to špatné, ale zrovna to bych si jako oběd nepředstavoval. Stydím se moc na to, abych si řekl o něco dalšího. To jak na mě pořád sahá a ruší mě při jídle mi trochu vadí. Nepřipadám si ani jako člověk, ale spíš jak výstavní kráva. Při posledním pozorování se snažím uhnout, aby mě to nechala aspoň dojíst. Pak se konečně zase rozmluví, ale nic konkrétního neřekne. "A co budu mít za kostým?" Podívám se na zahalenou figurínu a pak na Cecílii |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro (Tak, chci se ti oficiálně omluvit. VÁŽNĚ. Ale fakt jsem nečekala, že výměna bude tak vyčerpávající; a i kdyby, nic moc lepšího jsem s tím bohužel udělat nemohla. Odteď už to bude jen lepší. Teda faktem je, že za týden jedu na dovču, ale tam by měla být wifi; a pokud ne, tak se zas budu mset omlouvat, nic jinýho nezbývá.) “Narodili jste se do špatnýho kraje, děcka. Krev se provozuje v těch nóbl distriktech, co furt vyhrávaj.“ Naprosto nevnímám Felixův překvapený výraz, který by, pokud by měl jen malinkato jinačí povahu, jistě hraničil s šokovaným. Místo toho si odfrknu, jako by řekl něco, co mi přijde jako totální blbost. "Když přijde na věc, původ nikomu nepomůže. A jestli se mají chudší distrikty chovat podle nějakého předvídatelného řádu - tak na ten vám zvysoka kašlu." Ne, vážně si nemyslím, že by mi to, že pocházím z Třetího kraje nějak mohlo znemožnit užít si krvavou lázeň. Jen se podívejte na tu Berry, která to vyhrála minule. Jestli Hladové hry o něčem nejsou, tak rozhodně ne o předvídatelnosti. Závěrem našeho volného času se společně s Felixem vydáváme za stylisty. To mě tedy nijak zvláště nevytrhlo, spíše jsem si z nadcházejících procedur přišla pěkně otrávená. Holt nejsem typická holka, kterou by to buď těšilo, že konečně dostane možnost zbavit se svého maloměšťáckého vzhledu a stane se aspoň pro tento večer kráskou pro potěšení celého Panemu, a nebo by ji to celé děsilo. Přelétnu pokoj, ve kterém se má stát mé zkrášlování, poněkud nezaujatým pohledem. Všude jsou všemožné nůžtičky, pinzetky, gumičky, krémy, gely a podobné blbosti. Mimoděk mě napadlo, že mě celkem mrzí, že se místo toho radši nemůžu podívat do pravé Kapitolské nemocnice. I kdybych měla vidět jenom jejich léky; chtěla bych si nějaké vzít a pak s nimi na někom experimentovat. Když si jenom vzpomenu, jak můj otec celý život musel vyjít s tím, co bylo; a přitom tady určitě mají všeho dostatek. Poslední výstřelky techniky. Určitě by pouhých pár tabletek některým lidem zachránilo život. Čeká na mě osobní tým stylistů, které přelétnu pohledem - bez úsměvu, vlastně bez jakékoliv stopy po nadšení či aspoň strachu a nechuti. Vím, že nemá smysl se jim vzpírat, tím by se celá tahle otravná věc ještě protáhla; ale nijak zvlášť mě nevytrhlo, že ze mě mají udělat krásku. O to mi nejde, a nikdy nešlo. Je mi úplně putna, jak před kamerami zapůsobím na diváky. Nechápu, proč kolem celých Her musí být takové divadýlko, když stejně tou nejdůležitější věcí je aréna. Ano, ARÉNA. A na TU se těším. Svléknu se a vlezu do vany dle příkazu. Přitom protočím oči v sloup, když tak poslouchám jejich štěbetání - ale nekomentuju to. To by stejně k ničemu nebylo. Naprosto mě to nezajímá, ale oni si stejně budou mlít svou, tím si jsem jistá. Všechno, včetně bolestivé epilace, přetrpím v naprostém mlčení. Jejich hovor poslouchám, ale přesto mu nevěnuju zvláštní pozornost. Otoč se takhle, otoč se jinak. Sedni si sem, sedni si támhle. Drby sem, drby tam. Hihňání na druhou. Když mluvili o tom, že už jim vadí obletovat jenom 'nerdy z trojky', celkem se mi chtělo prohodit nějakou sarkastickou poznámku o tom, že si stěží umím představit člověka, který by vybočoval z běžných poměrů lidí z distriktu Tři tak moc jako já s Waferem. Nakonec je jejich práce hotova, a já dostanu možnost se zhlídnout. No, za pár věcí bych jim rozhodně poděkovat mohla - třeba že teď nevypadám jako přeslazená fiflena. Jenomže mně se zrovna moc děkovat nechce. To nemám ve zvyku, ani v popisu práce. Navíc ne, že by to nemohlo být lepší. Představovala bych si... Já nevím, mohla bych působit nebezpečněji. Chci, aby moje zrzavé vlasy zazářily jako oheň. Jen ať všichni vědí, že se mě mají bát, že mají něco očekávat. Možná při rozhovoru. Každopádně tak jako tak, může mi to být jedno, stejně jde hlavně o arénu, že. "Jo, snad to ten kostým nezkazí," ušklíbnu se sarkasticky, čímž jsem jejich práci tedy zrovna dvakrát neocenila. Naštěstí nedostali moc času rozebírat můj nedostatek nadšení. Místo toho mi musí věnovat župan a odeslat mě do vedlejší místnosti. Ta působí úplně jiným dojmem, než ta původní. Ale nemyslím si, že je mi to nějak bližší. Vlastně když se nad tím zamyslím, tak NIC tady v Kapitolu mi není nějak blízké. Všechno je tu načančané, upravené, nalajnované - nudné. Kam se poděla chuť objevovat? Výzkum? Ach ano, ten zůstal v krajích Panemu. Díky bohu, že jsem se nenarodila v téhle izolované bublině; to bych zřejmě již dávno umřela nudou. Scéně vévodí malá žena - a zřejmě má chuť si vyřvat hlasivky. Otráveně si povzdechnu. Bože! Proč se tu jako splátci nemůžou zabývat něčím normálním, zábavným? Na rozdíl od ní na svoje šaty úplně kašlu. Já bych klidně mohla jít v tom, v čem jsem přijela; což zcela určitě neodpovídá kapitolským standartům. Stejně, koho to zajímá? Nemohli bychom prostě tohle všechno přeskočit a rovnou se vrhnout do arény? "... Máš hlad?“ Sleduju gesto její ruky až k mísám na stole. Mísám salátu. Nakrčím nos. Co tady všichni mají proti masu? A zvířátkům? Sice bylo jídlo tady mnohem lahodnější, a přesto se mi skoro začínalo stýskat po těch krysách, které jsem lovila, rozkuchala, mohla si prohlédnout, a pak pekla a jedla. "Díky, ani ne," odmítnu poněkud kategoricky. Ne, že bych neměla hlad, ale pokud tu má jenom salát... To si teda jako můžu počkat. Určitě si tu splátců váží natolik, abych se brzy dostala k nějakému zábavnějšímu jídlu. Ne, že bych se vyhýbala zelenině, ale už dlouho jsem neměla nic na hraní, a svalovou tkání se i po upečení dá jakž takž probírat, aspoň trošičku, a vidět tam plus mínus svalová vlákna. Kdežto salát? "Můžu dělat i něco lepšího, než spolehnout se na tebe?" otážu se tónem, který jasně naznačuje, že je mi její nasazení do práce celkem volný a místo toho se cítím spíše znuděná, s čímž bych chtěla něco dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Nakonec jsem se svým zjevem - a to i přes to, že je poměrně nezvyklý, protože jsem zvyklá se více a výrazněji líčit, samozřejmě spokojená. Aby taky ne. Mám tady tři profesionály. Jde to poznat mimo jiné dle toho, že mě dokáží ocenit! Jsem předvedena před svou návrhářku, Natashu. Je poměrně upovídaná, ale to rozhodně není na škodu. Sice jsem se o hudbu nikdy příliš nezajímala, takže bych skladbu asi neznala, ani kdyby byla hrozným hitem, natož věcí, kterou získala pod rukou - ale proč ji nenechat to říct. Když už nic, vím, že Natasha má kontakty. To je dobře. Nikdy nevím, kdy by se mi takové kontakty, které má někdo z mého týmu, mohly hodit. “Naštěstí jsem se ubránila největšímu vlivu. Co si o mých kostýmech myslíš?“ hm? Vzhlédnu od prohlížení si nějakého štůsku drahých a luxusních látek, jako víla, vytržená ze sna. "Jsou nádherné." Odpovím nakonec, když mi zpětně dojde, co vlastně říkala. "Pokud jste vytvářela loňské a předloňské modely, musím říct, že mne rozhodně zaujaly. První kraj má ostatně vždy nejlepší šaty. Musíte tedy být nejlepší ze všech stylistů, kteří zde pracují." Obdařím ji úsměvem. "Vlastně by se dalo říci, že vaši práci dost obdivuji. Vaši i maskérských týmů." |
| |
| soukromá zpráva od Aurelia Coleman [2] pro To koupání, když se zapřu a svléknu se, ještě šlo. Vlastně to bylo docela příjemné. Ale to, co přišlo potom, za to bych snad vraždila. To byla taková bolest, že jste to NEZAŽILI! A já - samozřejmě jsem statečná, ne - jsem to hrdinně přetrpěla bez jediného výkřiku agónie. No nejsem já dokonalá? Pak už následovaly jenom příjemné věci. Úprava nehtů, fénování vlasů... A hlavně účes a líčení. "Boží!" vykřiknu nadšeně, když uvidím své nové já v zrcadle. Kývnutím hlavy jim poděkuju - samozřejmě ne za tu hnusnou bolest při trhání chlupů, ale za ty vlasy a makeup. To by jen tak někdo nedokázal - možná ani já ne. A to už je co říct! Poté mě pošlou ke stylistce. "Tak zatím," rozloučím se, protože znám přece slušné mravy, a zamávám jim, načež se vydám cestou, kterou mi popsali. Musím říct, že někdo si fakt umí svůj kanclík zařídit. Až po pár vteřinách, když se vynadívám na pokoj stále ještě ve dveřích, padne můj pohled na ženu, která tu sedí. I když už je docela starší, vážně jí to sekne. "Dobrý den," usměju se zdvořile. Potřesu jí rukou, když mi ji nabídne, a usadím se do pohodlného křesla. "Díky," pronesu jen maličko překvapeně, když mi Adel přistrčí mísu se salátem. Že tu bude občerstvení, to jsem moc nečekala. Ale ne že bych tím salátem pohrdla, to vůbec! Vlastně... Mám celkem hlad. Zatímco si napichuju na vidličku jednotlivé kousky zeleniny, poslouchám, co mi stylistka říká. Sladká, krásná, vychytralá bojovnice. Jo. To se mi líbí. To se mi HODNĚ líbí! zhodnotím Adelin návrh a přikývnu. "Já jsem pro," řeknu s maličko samolibým úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Ty tři jsou tak blbí že ta jejich blbost bolí. Vůbec nepochopili, jak jsem svojí větu myslela. Já miluji čtvrtý kraj. Když mohu s otcem vyjet na moře na ryby nebo když jen tak ležíme u vody s bráškou. Ne oni to nechápou. Já nesnáším to co mám na obličeji. "Ne takhle jsem to nemyslela." Zaprotestuji, ale stejně to nemá cenu a ty tři si jedou svoji. Takže poslouchám jak je Kapitol skvělý a když vyhraji budu mít tu nesmírnou čest tu přebývat jak dlouho budu chtít. Ale já nechci... Nejradši bych začala křičet, tyhle tupci by se aspoň probrali z toho svého blbského oparu. Uvědomím si, že jim by to nepomohlo. “Tak už jste sakra hotoví? Před čtvrt hodinou už jsem měl přešívat kostým!“ Ukončí tuhle šaškárnu něčí důrazný hlas, jeho majitele poznám záhy. Arméno mi pomáhá do županu a pak jsem poslána do vedlejší místnosti. Představuje se mi můj hlavní stylista, který připravuje kostýmy. Je to další šašek Kapitolu. Proč všichni musejí vypadat tak výstředně a hnusně. Tenhle se jmenuje Terence Coombes. Něco mi říká, že tomudle nesmím odporovat. Ptá se mě jestli nemám hlad a já jen zavrtím hlavou. Chválí makeup těch tří individui a já jen pokrčím rameny. "Jo povedlo se jim to." Nezním nějak nadšeně. Jestli čekal, že se budu dychtivě ptát, jaké šaty mě dneska čekají, tak to se nestane. Vlastně jen sedím, těkám očima po místnosti, pak na něj a čekám, co bude dál. Jaká další hrůza mě čeká a bojím se že ten kostým Mořské Panny dneska bude vyhrávat ve všem. V nejhnusnějším, nejhorším co mě dnes potkalo. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Helenka, další šílená zrzka v mém Kapitolském životě Mé pochvaly vyvolají přesně takové reakce, jaké jsem chtěl. Přesně dámy. Konečně někdo, kdo se chová normálně a u koho vím, jak na něj. Rozdávám oslnivý úsměv za úsměvem, jak se mě při posledních úpravách snaží ujistit o své radosti nad mým zdokonalováním. Kéž by taková byla Gadget a kéž by takhle naivně roztomilá byla i Cyber a svoje sadomasochistické choutky si nechala pro sebe. Užívám si péči navíc, kterou jsem si pravděpodobně vysloužil za svých pár lichotek. Inu dobrá, pokud to tak bude fungovat, klidně se pro trochu té hezké péče navíc donutím vymyslet nějaká další pochlebovačná slova. “Jsem nadmíru rád, že jsem ti to mohl splnit.“ Spiklenecky mrknu na Ebony a s její pomocí se soukám do hedvábného županu, který byl na dotek velmi příjemný a především nadmíru vítaný, protože přeci jenom jsem se necítil úplně svůj. A pak přijde na řadu loučení. Zatímco těm dvěma, které mě obejmou, přejedu dlaní po zádech v gestu pohlazení a věnuji jim zářivý úsměv, ovšem Savoya mě svou reakcí přeci jenom trochu zaskočí a tak se na ni nakonec zvládnu jenom přiblble pousmát. Na polibky na líce od hezkých děvčat bych si tady zatraceně rychle zvykl, o tom žádná. Pak už mířím do vedlejší místnosti, kde na mě jisto jistě čeká další důležitý článek, který už bude – upřímně doufám – aspoň v rámci možností normální a především budu schopný si jej nějakým způsobem zpacifikovat. Už mě totiž opravdu nebylo, jak byli všichni naprosto jiní a nezvladatelní – to především. Na Gadget sladký úsměv nepomůže, Felix vypadá, že talový věci ho taky zrovna dvakrát neberou a Cyber? Ta zrzka je naprosto šáblá a to jsem ještě slušný. Když už se za mnou téměř zavírají dveře, ozvou se za nimi velice zajímavá slova. V duchu se přitom proklínám, že jsem tam sakra nezůstal o pět sekund déle a bojoval s nutkáním vysprintovat zpátky do pokoje, i kdyby to bylo naprosto zbytečný. I kdyby to nakonec byly jenom slova do větru, jenom to stéblo, kterého jsem se mohl chytit, bylo pro mě velice důležité. Ale nemohl jsem, protože se za mnou už zavřeli dveře a já nyní mohl zírat na zrzavou návrhářku hrbící se nad nějakým kusem hadru. Další zrzka! Jestli i tahle bude šílená jako ty dvě před ní, umřu. A stejně tak začnu tuhle barvu vlasů opravdu nenávidět, protože mi do mého života přivedla akorát samé neštěstí. Jelikož si mě zatím očividně nevšímá a já už raději nebudu reagovat vůbec nijak, protože bych zase něco nevědomky posral, rozhlédnu se po pokoji, který je na rozdíl od těch chladných kachliček příjemně vzdušný, s výhledem do Kapitolu krásný. Ne, že by mě něco takového zajímalo, nejsem tu kvůli obdivování výhledu, ale nakonec, proč to nepochválit, když už je to přímo přede mnou. Nakonec se lépe zaměřím i na svou návrhářku, která už jenom svým zjevem vypadá dosti … zvláštně. Byla to Kapitolka, čekal jsem nějakou šílenost, ale to peří… bylo děsivý, upřímně. A společně s její barvou vlasů jsem se děsil chvíle, kdy zvedne oči a všimne si mě. Nakonec se tak přeci jenom stalo. Zírám na ni, jako kdyby na mě měla v další minutě skočit a rozdrásat mi tělo na milion cárů. A pak přijde obrovský příval informací, až jsem rád, že ho vůbec celý chytnu. Zírám přitom na ni a po chvíli se i soustředěně mračím, abych vůbec byl schopný z té obrovské hromady slov pochytit význam. Mírně se na ni usměji, když pochválí můj vzhled, ale vzápětí už na ni zase zírám, abych pochytil všecičko, co jí vyletí z úst. Je to dost těžké, když je ještě k tomu její mluva dosti pošramocena tím šíleným Kapitolským přízvukem. Poslušně se posadím k salátu, do kterého se potichu pustím, ovšem nezvládám toho sníst moc, protože se neustále musím soustředit na ten vodotrysk slov. Nakonec mě zachrání okurka, ta věc, kterou mi Helena tak vřele doporučovala. Ne, že by mi ta pozornost vadila, ale konečně se aspoň trochu můžu zaměřit na salát, kterého si nacpu do pusy pěkný kopec, dokud mám příležitost. Když nakonec rozžvýkám tu nálož, pousměji se na ni. “Kapitol je fajn. Především strava je o mnoho lepší a taky všechen ten luxus. Hrozně se těším, až tohle všechno budu moct poskytnout i sestře, ta z toho bude nadšená, vždycky to byla parádnice.“ Okamžitě navážu přátelsky na její šílenou samomluvu. “Ne, to je dobrý, nic nepotřebuju. Ale děkuju. Je šílený, jak se o mě najednou každý stará.“ Nakloním se k ní důvěrně a promnu si krk, dodávajíc tak najevo svou nevyrovnanost nad touhle skutečností. Nepřiznám přitom, že ta péče mi nakonec zase tak nevadí a že je pro mě spíš potěšující než nepříjemná, leč přesto stále nezvyklá a vyvolávající rozpaky. Byl jsem rád, že Helena je sice šílená, ale aspoň v dobrém slova smyslu na rozdíl od těch dvou divoženek, které tvořili zbytek mého týmu. “A teda… Hel…“ Ostýchavě se na ni pousměji a uhnu přitom pohledem, zírajíc chvíli do mísy salátu, než se zase odhodlám podívat se jí do oříškově hnědých očí. “Nemohla bys… mi říct, jaký jsem udělal dojem? Můj tým je tak trochu… zvláštní a od těch jsem se toho moc nedozvěděl. Já jestli v takových kolejích můžu pokračovat, nebo to bylo moc. Všechny ty úsměvy a tak.“ To je ono Wafere, ze všeho vyždímej maximum a když už nedostaneš odpovědi tam, kde bys měl, hledej jinde… |
| |
| soukromá zpráva od Trevor Grain [11] pro Ešte raz sa mierne znechutene pozriem za tímom, ktorý ma práve dolíčil a vôbec nepočúvam o čom sa rozprávajú. Keď mi zaželajú šťastie pri prehliadke, tak len stručne poďakujem. Nie preto, že by som bol naozaj vďačný, ale preto, že sa snažím chovať slušne, i keď mi to asi moc nejde. Bez ďalších zbytočných rečí odídem do ďalšej miestnosti, ktorá je mi už trocha viac príjemná. Najprv podídem k oknu, pozriem von. To je asi jediné čo ma tu upokojuje, pohľad cez okno do diaľky. V tom ma zo zamyslenia vytrhne akési drobné dievča, pravdepodobne moja hlavná stylistka. Je oveľa príjemnejšia ako tie, ktoré so mnou práve skončili. Na jej predstavenie sa predstavím aj ja. Ahoj, ja som Trevor, tiež ťa rád spoznávam. I keď by som si vedel predstaviť asi tisíc situácií, pri ktorých by som ťa spoznal radšej. Na jej nechápavý pohľad pri mojej moslednej vete len mávnem rukou a zamumlem niečo v zmysle "nechaj to tak". Po tom ako ukáže na jedlo sa celkom poteším, pretože pri tých všetkých kozmetických úkonoch mi pekne vyhladlo. Lačne si sadnem k stolu a pustím sa do jedla. Keď dojem utriem si ruky a tvár do obrúskov. Xelia sa spýta na kostým čo mi pripravila. Hmmm, vážne ani netuším. Nakoľko som z desiatky, tak asi niečo na tú tému. Len dúfam, že ma neoblečieš do kostýmu ovocného stromu, lebo to by som asi spáchal dobrovoľnú samovraždu a pokazil tak hry. Pri posledných slovách sa mierne pousmejem. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Celý můj tým je štěstím bez sebe, že mohou dýchat stejný vzduch, jako já a když jim poděkuji docela se divím, že žádná neomdlela, protože i to se ženám v mé přítomnosti často stává. Nepohybuji však, že je při mém ojedinělém úsměvu zachvátila známá vlna slabosti v kolenou... To je zkrátka dokonalost, není jen výhodou, je i velkou odpovědností a já musím počítat s tím, že si mě nejeden splátce bude pamatovat. Proto vsadím na tvář drsňáka, kterým mimo jiné jsem, a jistě se budou všichni držet dál, jako bojácná zvířátka, dokud je nazabiju. Jen se Safírou bude těžké pořízení. Někde uprostřed her by měla zmizet, jinak to budu mít na konci velmi těžké. Z přemýšlení mě vytrhne nové štěbetání mého týmu. ,,Jste skvělé, dámy." Mrknu na ně, zatímco se oblékám do jemného županu... Teď mě čeká další důležitá fáze. Vejdu do vzdušné místnosti a prakticky hned se volným krokem vydám k velkým francouzským oknům, abych se pokochal výhledem. Velmi se těším na svůj kostým, protože to bude třešnička na dortu mé krásy. Otočím se čelem k místnosti a spatřím vysokou mladou ženu, která je ve svých růžových šatečkách přinejmenším pohledná. Nejkrásnější je její pohled - dívá se na mě jako laň, jako vyplašené křehké zvíře. A já byl vždycky predátor. Udělám několik kroků jejím směrem a pohnu jedním koutkem vzhůru. ,,I mě moc těší." Odvětím hlubokým hlasem, zatímco zkoumám, jestli poznámka o obrazovkách byla komplimentem anebo nikoli. Poté přikývnu a s chutí si naberu na vidličku salát, je výborný ostatně jako všechno v Kapitolu. Popravdě už jsem měl docela hlad, seděl jsem v tom kosmetickém křesle příšerně dlouhou dobu. Jsem zvyklý o sebe pečovat, ale co je moc, to je moc. Spolknu další dávku salátu a poté zvednu hlavu k mé stylistce. ,,Nejraději bych vsadil na roli drsňáka, Alayne, protože se to lépe hodí k zástupci prvního kraje. Navíc, nejsem na dlouhé povídání... Zkrátka chci, aby všichni věděli, že jsem připravenej vyhrát." Odvětím a vím, že je to pro mě ta pravá role, snad už jenom proto, že jsem lepší v zabíjení, než v mluvení. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: Betty Jo Kathryn tě celou poslouchá mlčky a s výrazem říkajícím, že ho opravdu zajímá, co mu vyprávíš. Občas přikývne nebo zavrtí hlavou, na dotaz o svém jménu pokrčí rameny ve stylu „bohužel ano“, ohledně vrácení tvé růže přitaká kladnými slovy a „já to zařídím“, načež po zbytek mlčí. Až když skončíš, jako by ho poslední otázka opravdu zarazila. Obočí mu vystřelí nahoru jako raketa. “Prosím?“ Jako by se sebou vnitřně bojoval a zároveň nemohl potlačit smích, začne se zubit. Zvedne se z křesla a přejde ke skříni s látkami podél stěny, když se k tobě otočí zády, lehce se mu třesou ramena. “Jo, jasně. Tak, lepší, Jo?“ Z jedné police vyloví volnou tuniku a tu si přetáhne přes hlavu. Bohaté barvy skrz jemnou látku stále lehce prosvítají, jako by snad fosforeskovaly. Rozpaží ruce a plavně se otočí okolo vlastní osy jako nějaká modelka. “Připadám si, jako by to právě bylo obráceně. Tys moje stylistka a já tvůj výtvor.“ Znovu ti věnuje úsměv, tentokrát daleko klidnější než předtím. “Nemusíš být nervózní. Já jsem fajn, opravdu, jenom trochu nadávám.“ Přejde ke krejčovské figuríně, která je celá zakrytá plachtou. “Asi je čas ti ukázat kostým – proto jsme taky koneckonců tady, viď. Napřed bys ale nejspíš měla vědět, proč zrovna takový, jaký je. Jen podle vzhledu tvému kraji právě neodpovídá.“ Odkašle si, jako by si připravoval krátkou řeč. “Takže, Grandeur letos pro kostýmy navrhl trochu jiné téma. To, že Panem je založený na starodávné Římské říši, určitě víš ze školy – tamější civilizace uctívala stovky bohů, z nichž každý měl na starost určitý aspekt lidského života, který ovládali. Grandeur se rozhodl každého z vás stylizovat jako některého z těch bájných tvorů. Tobě byla přidělena bohyně Diana: spojovaná ze všeho nejvíc s měsícem a lovem zvěře.“ Pomalu a opatrně, Kathryn stáhne z figuríny plachtu a odhalí tak postavu oblečenou ve volných antických šatech stažených opaskem se vzorem měsíce, s náhrdelníkemve tvaru srpku měsíce na krku. Na zádech má zavěšený zlatý toulec s několika šípy uvnitř a pružný luk ve tvaru jeleních parohů. Kathryn neurčitě mávne rukou ke svému výtvoru. “Takže… pojď si ho vyzkoušet?“ Jakmile máš kostým na sobě, pomůže ti jej upravit tak, aby měl všechno na správném místě, a začne špendlit jednotlivé části, které je potřeba přešít. Po celou dobu tě otáčí a přeměřuje. Nakonec vezme kostým k šicímu stroji, a za jeho tichého vrčení je během pár chvil hotovo. Zdá se, že praxe i zručnost techniky je na místě. Brzy máš kostým opět navlečený, tentokrát přesně padnoucí na míru. “Tak co tomu říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: Razaaq “Tvoje stylistky ti ještě neprozradily, jak moc mužný budeš?“ Cecilie vypadá i přes sarkastický tón upřímně překvapená tou novinkou. Dokonce do tebe i přestane rýpat a odtáhne se – a tím ti zároveň poskytne tu kýženou pauzu, aby ses konečně mohl najíst svého vysněného zeleninového salátu. Zvedne se na nohy, a zatímco kráčí k figuríně, mluví k tobě přes rameno: “Ty se ale musely držet. Většinou všem splátcům vždycky honem vyžvaní, co si na přehlídku oblečou za parádu, protože to překvapení prostě nevydrží. Nerozumím, co to do nich vždycky vjede.“ Konečně se zastaví u krejčovské figuríny zakryté dlouhou plachtou. Jednu ruku si ostentativně dá v bok, druhou si upraví obrovskou paruku na hlavě do správné pozice, načež ji položí figuríně na rameno. “Asi by tě mohlo zajímat, proč na sobě budeš mít právě tohle. Jak tě jistě už tolikrát učili ve škole, panemská civilizace je založená na starobylé Římské říši. Ta měla hotový panteon bohů, polobohů a mytických tvorů, ve které věřili. Cyrus si vymyslel, že letošní přehlídkou tenhle aspekt Panemu oslaví, a tobě přidělil roli Herkula: poloboha, nejsilnějšího a nejmužnějšího muže na světě. V kolébce uškrtil hady, kteří ho chtěli uštknout, během svých dobrodružství porazil všemožné nestvůry, a nezranitelného nemejského lva si udělal kožešinu. Všechna ta magická zvířata, která porazil, reprezentují tvůj kraj.“ Cecilie konečně stáhne plachtu z panny a odhalí tak tvůj minimalistický kostým. O nohu má figurína opřený ocelový kyj, který je ale ve skutečnosti lehký a dutý s tupými ostny a slouží pouze jako atrapa. “Vyzkoušej si ho,“ přikáže ti Cecilie. “Pokud má ta vycpanina nějak nedostatky, potřebuju to vědět teď.“ Jakmile máš kostým na sobě, pomůže ti jej upravit tak, aby měl všechno na správném místě, ale zdá se, že nic výrazně upravit nepotřebuje. Kožešina ti přes rameno visí volně, ale drží. A to navíc tak, že v žádném případě nezakrývá jizvy na zádech, ale místo toho pokrývá celou levou paži. Můžeš si být jistý, že zbytek kostýmu se neuvolní. “Tak co tomu říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: Cyber Demi ti věnuje krátký strohý pohled, který jasně naznačuje, že neočekávala nějakou odpověď – ale když už ses tedy ozvala, nejspíš ti bude muset odpovědět. Zase začne přecházet tam a zpátky po místnosti, jako to dělávají ředitelé společností, když diktují sekretářce dopis. “Pokud nejsi úplně hloupá, sama to víš moc dobře. Získat vysoké skóre při hodnocení. Osm, devět, deset, jedenáct, dvanáct, co já vím, co ty vlastně umíš a neumíš. Upřímně, zase tolik mě to nezajímá, protože já mám na starost jen tvoje oblečky. Udělat dobrý dojem na sponzory. Pěkně se usmívat, to jsi zatím moc nepředvedla, co jsem se dívala na záznamy, vtipkovat, mít zajímavý životní příběh, takové věci fungují a v aréně prodlužují životy o celé dny. Naklonit si tu husu Gadget, ale to je vlastně nemožný, protože s tou se nikdo nemůže vystát. Ale stejně máš nejlepší šanci, když budeš dělat, co ti s Felixem řekneme.“ Když se konečně zastaví, dopochodovala křížem krážem přes místnost až ke krejčovské panně, která je zahalena plachtou. Netrpělivě si přitom prsty bubnuje do paží složených na prsou. “Letos jsem měla s Helenou pro přehlídku nejhorší práci ze všech. Grandeur si vymyslel, že jako letošní téma kostýmů bude panteon starodávné Římské říše, na jejíchž principech stojí základy celého Panemu. Jenomže před tolika tisíci lety samozřejmě ještě nikdo neměl o žádné technologii vašeho distriktu ani ponětí.“ Odfrkne si. “Dlouho jsem si lámala hlavu, než jsem vymyslela role bohů pokroku a umění. Tobě jsme tím pádem přidělily part Múzy. Jenže ty nemají žádné atributy - vůbec žádné – takže jediné, co mám, jsou tvoje vlasy a antikou inspirované šaty.“ Stáhne plachtu dolů a před tebou se objeví figurína v jemných šatech. “Tak honem, oblékni si to, nemám na to celý den,“ zavrčí poté Demi. Jakmile máš kostým na sobě, pomůže ti jej upravit tak, aby měl všechno na správném místě, a začne špendlit jednotlivé části, které je potřeba přešít. Po celou dobu tě otáčí a přeměřuje. Nakonec vezme kostým k šicímu stroji, a za jeho tichého vrčení je během pár chvil hotovo. Zdá se, že praxe i zručnost techniky je na místě. Brzy máš kostým opět navlečený, tentokrát přesně padnoucí na míru. “Tak co tomu říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2: Aurelia “V tom případě se dáme hned do práce,“ zasměje se Adel, načež se přes místnost vydá až ke krejčovské figuríně zakryté plachtou. “Nejdřív bys ovšem měla vědět logiku skrytou za těmihle kostýmy – nejsou totiž úplně klasické, víš? Cyrus se letos rozhodl, že místo typického zobrazování distriktů podle jejich výroby, udělá namísto toho ze splátců něco víc. Osobnosti, tak nějak. Určitě tě učili, že Panem stojí na základech daných starodávnou Říší římskou. V té měli stovky bohů, polobohů a nejrůznějších mytických bytostí, které všechny uctívali. Cyrus… udělal bohy z vás. Antické válečníky a magiky. Tobě jsme přidělili roli Mayesty, bohyni věrnosti a bojů, na znamení věrnosti tvého kraje.“ Adel přitom stáhne plachtu z figuríny, jako by odkrývala tajemství. Šaty na figuríně jsou doprovázeny zlatým náramkem na paži, pozlaceným štítem a opaskem s mečem, který je ovšem z bezpečnostních důvodů tupý jako hřebík. Adel ti přikáže kostým vyzkoušet. “A opatrně s tím opaskem, utahuje se trochu pomalu.“ Jakmile máš kostým na sobě, pomůže ti jej upravit tak, aby měl všechno na správném místě, a začne špendlit jednotlivé části, které je potřeba přešít. Po celou dobu tě otáčí a přeměřuje. Nakonec vezme kostým k šicímu stroji, a za jeho tichého vrčení je během pár chvil hotovo. Zdá se, že praxe i zručnost techniky je na místě. Brzy máš kostým opět navlečený, tentokrát přesně padnoucí na míru. “Tak co tomu říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: Nymfia Terence si tě chvíli měří pohledem, a nakonec si nespokojeně založí ruce na prsou. Hlas má drsný, když se ozve. “Hele, zlato – tohle si nedělej. Je mi jasný, že zrovna neskáčeš radostí nad svým osudem, který pitomec by to taky udělal, ale jestli si těmi kyselými ksichty hodláš zkazit něco, na čem my jako tví stylisté nepracovali jen posledních pár hodin, ale celé měsíce dopředu, tak tady máš nůžky a rovnou si je vraz do krku. Ty máš aspoň šanci přežít. I ta předem mrtvá děcka z nižších krajů se snaží.“ Tvůj stylista si odfrkne. Celou situací se nezdá právě potěšený; jako by ty pichlavé oči viděly nejen tvůj vzhled, načesané vlasy i makeup a sametový župan, ale dokázaly nahlédnout až dovnitř tvé hlavy a skrz ni na zeď za tebou. Zatímco pokračuje v mluvení, vstane a přesune se ke krejčovské panně s kostýmem. “Já tuhle práci nemám rád, víš? Ale snažím se. Vymýšlím ty nejkýčovitější a nejvýraznější kostýmy, aby si tvého distriktu zbytek Kapitolu s připraveným sponzoringem všiml a zachránil ti ten tvůj depilovaný zadek o dva dny dýl.“ Znovu si odfrkne. “Ale za celou tu dobu, co tady dřu, jsem se nedočkal ani jediného ‚děkuju‘. No nic. Grandeur z vás chtěl mít mocné bohy Římské říše na oslavu Panemu, já z tebe udělal Salaciu, královnu moří. Tady máš svůj kostým, užij si ho, nebo ho pak roztrhej na kusy, mně je to upřímně jedno.“ S těmi slovy stáhne plachtu z figuríny. Bezhlavá postava je oblečená v dvoudílných šatech z jemné látky, jejichž sukně a průsvitný plášť přecházejí do třpytivé modré barvy moře – když se látka zavlní, vypadá to docela, jako by se čeřila skutečná voda. Na paži má zlaté náramky, a chybí jí boty. “Tak si to vyzkoušej, ať můžu tenhle krám konečně přešít a mít hotovo,“ přikáže ti netrpělivě Terence, když si kostým konečně prohlédneš. Jakmile máš kostým na sobě, pomůže ti jej upravit tak, aby měl všechno na správném místě, a začne špendlit jednotlivé části, které je potřeba přešít. Po celou dobu tě otáčí a přeměřuje. Nakonec vezme kostým k šicímu stroji, a za jeho tichého vrčení je během pár chvil hotovo. Zdá se, že praxe i zručnost techniky je na místě. Brzy máš kostým opět navlečený, tentokrát přesně padnoucí na míru. “Tak co tomu říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: Wafer Helena ti sice občas skáče do řeči s krátkými větami typu „ano, tohle přesně znám!“ nebo „ty máš sestru?“, ale jinak tě vlastně ani nevyrušuje. Když se zeptáš, jak jsi působil na kamerách, na tváři jí naskočí široký úsměv. “Ale ty se přece vůbec nemusíš bát, vypadáš tak hrozně úžasně, to ti tedy řeknu, když jsem tě poprvé viděla zvednout ruku a vystoupit na pódium, tak jsem výskala radostí, dobrovolník tady ve třetím kraji ještě nikdy nebyl, a navíc vypadáš tak hezky a zdatně a krásně se pořád usmíváš, to já mám tak ráda, když se splátci usmívají, hned je potom vidět, že se cítí před kamerami jako doma, a já se o tom bavila s holkami, a ty říkaly, že jsi úplně úžasný, a takový přirozený talent, a že určitě vyhraješ, protože jsi takový sebevědomý, a pak jsme hrozně dlouho mluvily o tom, co je tvoje tajemství, a já jsem si říkala, že určitě celý život trénuješ, a ony že prý ne, že bereš nějaké prášky, ale to jsem zamítla, to bys vypadal jinak, věř mi, a to mi připomíná, že musíme pokročit s kostýmem, určitě se ti bude líbit, já se ho snažila udržet jednoduchý, ale krásný, a tobě to bude tak slušet, uvidíš!“ Helena by určitě s radostí pokračovala dál v samomluvě tak-nějak-určené-tobě, ale bohužel jí došel dech a konečně se musí nadechnout. Mezitím se jí podařilo dojít až k figuríně zakryté plachtou. A spustí nanovo: “Cyrus se letos tolik snažil, Wafere, abyste měli krásné kostýmy a zároveň se to hodilo k tématu a zároveň to oslavovalo třetí kulatiny Her a Panem a všechno, víš, on nad tím strávil tolik dní, a nakonec vám vymyslel bohy římského Olympu a celý zbytek panteonu a všechny mytologické postavy a tak, určitě vás o tom učili ve škole, že Panem je vystavěný na Římské říši, nás to tedy učili, a my jsme s Demi strašně dlouho přemýšlely nad vaším distriktem, protože v té době žádná technologie ještě nebyla, a tak jsme nakonec přišly na pokrok a umění, takže ty jsi dostal roli…“ Helena se snad poprvé za celou dobu dramaticky odmlčí a zazubí se na tebe, zatímco strhne plachtu: “Apollón! Bůh slunce a umění a pokroku! No není to nádhera?“ Figurína tedy odkryje tuniku sepnutou sponou ve tvaru slunce, držící jakousi holi se stejným symbolem. Doplněno sandály a zlatými náramky. “Tak si to honem vyzkoušej!“ Jakmile máš kostým na sobě, pomůže ti jej upravit tak, aby měl všechno na správném místě, a začne špendlit jednotlivé části, které je potřeba přešít. Po celou dobu tě otáčí a přeměřuje. Nakonec vezme kostým k šicímu stroji, a za jeho tichého vrčení je během pár chvil hotovo. Zdá se, že praxe i zručnost techniky je na místě. Brzy máš kostým opět navlečený, tentokrát přesně padnoucí na míru. “Tak co tomu říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: Trevor Xelia se zahihňá. “To ani omylem, slibuju. Ovocné stromy nevedu, a navíc by tě pak nikdo nepoznal! Ale v tom případě se ti tvůj kostým určitě bude líbit.“ Zvedne se, a jak přechází po místnosti k figuríně, musí si přidržovat květiny a větve ve vlasech, aby jí nespadly na zem. Mezitím dál pokračuje jemným hláskem. Klidně by mohla být stejně stará jako ty, a klidně o pět let starší. Těžko říct. “Pan Cyrus Grandeur nám letos řekl, že budeme mít jednotné téma: Římská říše. Určitě jsi o ní slyšel ve škole? Panem je na vystavěný na jejím principu – a oni uctívali hrozné množství bohů a polobohů žijících na Olympu, víš. Vy jste letos oblečení jako bohové! A tobě připadla role Bakcha. Boha vína, veselí, úrody, plodnosti, všech takových věcí!“ Konečně se zastaví u krejčovské panny zakryté plachtou. “Takže… tady je tvůj kostým!“ S těmi slovy Xelia strhne plachtu dolů. Na figuríně visí jednoduše střižená a omotaná levhartí kůže, sepnutá na rameni. Figurína drží v ruce naostřenou hůl s plody, na hlavě má věnec z vínových listů, a kolem krku zavěšený věnec ze šperků ve tvaru ovoce. “Tadá! Líbí se ti? Pojď si ho vyzkoušet!“ Jakmile máš kostým na sobě, pomůže ti jej upravit tak, aby měl všechno na správném místě, a začne špendlit jednotlivé části, které je potřeba přešít. Po celou dobu tě otáčí a přeměřuje. Nakonec vezme kostým k šicímu stroji, a za jeho tichého vrčení je během pár chvil hotovo. Zdá se, že praxe i zručnost techniky je na místě. Brzy máš kostým opět navlečený, tentokrát přesně padnoucí na míru. “Tak co tomu říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: Diamond Alayne tě se zaujetím poslouchá, když jí vysvětluješ své důvody k postupu jsem-drsnej-a-vyhraju. Přitom má ve tváři zcela klidný a mírný výraz. “Myslím, že je to dobrý nápad. Kapitol od tebe tak nějak očekává profesionalismus, vysoké skóre a podobně. Když k tomu přidáš drsný zjev, asi to bude jen k lepšímu. Vezmu to na vědomí, až ti budu vybírat oblečení pro interview. Zatím budeš muset přetrpět roli, kterou jsem pro tebe vybrala na přehlídku – opravdu, neměla jsem moc na výběr.“ Pokrčí rameny a přehodí si nohu přes nohu, zatímco si do úst vloží srpek rajčete ze salátu. “Grandeur měl letos originální náladu, a rozhodl vás všechny obléknout v jednotném stylu na oslavu Panemu. Určitě víš, že Panem je vystavěný na základech Římské říše – a ti měli svůj Olymp, kde sídlili bohové i polobohové. Cyrus se rozhodl, že letos vám nebudeme dělat klasické kostýmy, a místo toho se spolehneme na atributy a podobné věci. A tak jste dostali roli těch bohů: konkrétně ty představuješ Amora, který symbolizuje krásu a nebezpečí Distriktu 1. Kdo kdy řekl, že láska není smrtící?“ Tvá stylistka se zvedne od nedojedeného salátu a přistoupí k zakryté krejčovské panně. “A jako bonus máš křídla…“ Pod plachtou se ukrývá statná figurína, která velmi připomíná tvoji tělesnou stavbu. Je oblečená v tunice přes jedno rameno, a na zádech jí visí jednoduchá konstrukce s bělostnými křídly z pravého peří. Je ozdobená zlatým náramkem, zlatým lukem a toulcem s několika šípy, štítem a helmicí. “Vybrala jsem atributy, které symbolizují i bojeschopnost. Myslím, že by ti měl kostým padnout. Oblékni si ho.“ Kostým ti skutečně padne velmi dobře, stačí jen utáhnout nenápadné popruhy na zádech, které nejsou přes křídla vidět. “Jak se ti to líbí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: Safíra Tvá odpověď vyvolá u Natashi velmi pozitivní reakci, kterou nejspíš díky tvému přístupu profíka čekala, možná skutečně ne. Příjemně se usměje a jako by se uvolnila, takže už tolik neblázní u hudby. “Děkuju. Snažím se všechny regulace obejít, jak jen to jde. V téhle branži už pár let pracuju, takže vím, jak to chodí. Ale i když už znám Cyruse léta, přes jeho představy ohledně Her nikdy nejede vlak.“ Předkloní se k tobě, aby detailněji prozkoumala tvoje vlasy i makeup. “Dovol mi, abych pochválila tvůj vzhled. A nemyslím jen to, co s tebou udělali stylisté – jsi velmi hezká a máš nádherné vlasy. Budeš vypadat dobře i po pár týdnech v aréně, což se vždycky hodí, že?“ Konečně se zvedne na nohy a přejde po místnosti až k figuríně, prsty přitom lehce vlní do tlumené hudby linoucí se ze soupravy. Právě teď zní cellové sólo. “Myslím, že je čas ti předvést tvůj kostým – ale nejdřív musíš vědět, že Cyrus vzal tématiku letošních kostýmů dost… ojedinělým způsobem. Ze školy si jistě pamatuješ, že Panem je vystavěný na principech dávné Říše římské, která uctívala stovky bohů. Cyrus se rozhodl, že ze splátců tohoto ročníku udělá bohy. Můžeš hádat, koho jsme pro tebe vybrali: Venuši, která symbolizuje lásku a krásu. A z těch desítek verzí, které zahrnovaly i naprostou nahotu a latexový oblek, jsem vybrala tu romantickou verzi.“ S těmito slovy stáhne plachtu z figuríny, a tak se objeví jemné šaty a několik zlatých náramků kolem kotníků a paží. Natasha tě nechá chvíli obdivovat své dílo, než pronese: “Oblékni si je, ať je můžu přešít.“ Jakmile máš kostým na sobě, pomůže ti jej upravit tak, aby měl všechno na správném místě, a začne špendlit jednotlivé části, které je potřeba přešít. Po celou dobu tě otáčí a přeměřuje. Nakonec vezme kostým k šicímu stroji, a za jeho tichého vrčení je během pár chvil hotovo. Zdá se, že praxe i zručnost techniky je na místě. Brzy máš kostým opět navlečený, tentokrát přesně padnoucí na míru. “Tak co tomu říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro So štylistom 2
Pár sekúnd na to som svoju prosbu aby sa obliekol oľutovala. Mala som radšej mlčať a miesto toho som zo seba spravila hlupáčku, ktorú určite vysmejú. Teraz alebo niekedy inokedy. Určite sa to niekto dozvie a Panem budem mať o zábavu postarané na niekoľko rokov dopredu. Napchala som si do úst kopu šalátu, nehľadiac na to či si rozmažem alebo nerozmažem celý make-up a tŕpla som v príšernom očakávaní toho ako môj štylista zareaguje. Keď odišiel od stola nedalo mi a napriek totálnej potupe, ktorú som cítila som sa musela za mužom pozrieť. On sa smeje? Trocha ma bodlo pri srdci a dokonca sa mi začali opäť drať do očí slzy, že výsmech je možno bližšie než som si myslela, keď som videla ako sa mu jemne natriasajú ramená ale nakoniec sa otočí. Decentne zahalený a mne zo srdca spadol obrovský kameň. Tvár sa mi doslova rozžiarila a bolo poznať, aj z držania tela, že sa cítim omnoho príjemnejšie. „Lepšie. Omnoho lepšie. Aj keď ak by som bola ja tvoja štylista, zrejme by tá látka bola o trošku tmavšia. Ale na druhej strane, bola by škoda zahaliť tie farby úplne. Vieš aspoň sú ľudia viac zvedaví a nechávaš to na fantázii.“ Poviem s úsmevom, keď sa začal otáčať okolo svojej osi. No samozrejme som svojich slov hneď oľutovala. Čo to zasa rozprávam? Zrejme to niekedy povedala mama, áno, povedala. V rozpakoch som to musela dať rýchlo na pravú mieru. „ Teda to hovorila mama. Byť oblečený slušne, je niekedy krajšie ako odhaľovať priveľa.“ Dávam mu tým najavo, že je oblečený vulgárne? Začala som sa do toho pekne zamotávať a čím viac som chcela zahovoriť nervozitu tým viac som sa do toho celého ponárala. Zakoktane som rýchlo pokračovala. „ Teda nie, žeby si ty..bol....To je jedno, mali sme takú susedu. A mama tú rodinu nemala strašne rada. A to som bola ešte malá. A ich dcéra sa obliekala dosť, podľa mami vulgárne a že to robila kvôli ...ani neviem prečo ... ja si na to už poriadne nepamätám. Kto vie čo je s ňou. Bola asi o 10 rokov staršia..“ Dodala som nakoniec, celkom spokojná. Čím viac som rozprávala tým mi bolo lepšie. Obzvlášť keď spomenul môj kostým. Nervozitu vystriedalo čisté vzrušenie z toho čo uvidím. Dokonca bola pre mňa ťažké sa sústrediť na to, čo Kathryn hovorí. Vzrušila som sa ešte viac keď som zachytila, že pôjdem za niečo tak bájne ako bola bohyňa. Niečo také som si síce nikdy nepredstavovala, ale ako príležitostný rojko som si niečo také vedela veľmi rýchlo predstaviť. Aj keď niečo mi stále nešlo do hlavy. „Bohyňa lovu? To budú ľudia asi sklamaný. Veď kedy som ja naposledy niečo ulovila? Veď ani neviem ako sa niečo také robí. A zrejme by som ani chudáka žiadneho zajaca ničím netrafila.“ Teraz som sa už musela zasmiať, no smiech ma prešiel hneď ako sa predo mnou odhalili šaty. Boli úžasné, tak strašne iné až som si skutočne dokázala predstaviť, že ich utkala nejaká nadprirodzená bytosť. Sú strašne krátke! Nikdy mi niečo také nebude svedčať! Neskutočne sa mi však páčili. Ten zvláštny motív na fialovom leme. Tá voľnosť a vzdušnosť. Aj keď tá ma troška desila, predsa len vzdušnosť veľa vecí nezakryje a skôr ich len odhalí. „ Úplne si viem predstaviť, že sú ušité z nejakej mesačnej hmly.“ Poviem s údivom a pozriem sa pritom, prekvapivo z priama na štylistu. „A ten luk? Veď ani neviem ako sa niečo také drží. Dúfam, že nebudem musieť strieľať, to by asi nedopadlo dobre.“ No vyzeral úplne ako jelení paroh, čo mi pripomenulo môj nočný príbeh s otcom a jeleňmi čo nám prebehli cez cestu. A náhle som sa upokojila. Až som si pomyslela, že to nie je náhoda. Nahlas som si vydýchla a cítila som, že je tu so mnou na diaľku otec, dodávajúc mi odvahu. Usmiala som sa a prikývla som na súhlas, že som pripravená si šaty vyskúšať. Pri úpravách som miestami stála v kŕči, no snažila som sa zo všetkých síl stáť čo najprirodzenejšie. Aj keď popravde niekedy to musel byť pre Kathryna boj, donútiť ma aby som sa postavila vzpriamene a nekrčila v rozpakoch ramená. „ To bolo rýchle. Mama vždy šije tak strašne dlho. A hlavne veľmi nerada. Väčšinou mi musí šaty zväčšovať a to nemá rada. Hlavne preto, že tak robí až priveľmi často.“ Zasmiala som sa, keď som konečne mala na sebe šaty na mieru. Pozrela som sa na štylistu pobavene ale ďalej som nevedela čo povedať. Boli úžasné, to áno. Boli božské, a to doslova ale nejako som si netrúfala hodnotiť samú seba. Nie po tom, čom s prípravným týmom na moment prepadla márnivosti a hneď ma aj svojou poznámkou vrátili na zem. Srdce mi začalo nepravidelne búšiť a aj dych sa mi zrýchlil. Prstami som sa jemne dotýkala mesiaca na opasku, chvíľkami mesiaca na náhrdelníku a chvíľkami som jemne hladkala jelení luk.“ Nachystaj mi koňa...smrteľník.“ A teraz som sa naozaj ale naozaj zasmiala s chuti. Pozrela som sa na Kathryna s úsmevom a asi prvý krát bez výrazných rozpakov. Nehodlala som súdiť svoj vlastný výzor. To pre istotu. No cítila som sa príjemne. Či už kvôli tomu, že mi kostým pripomenul moju najmilšiu spomienku, alebo v tom bolo čosi iné. Cítila som sa fajn. Zvesela som sa stále usmievala a žiarila som ako slniečko, alebo lepšie povedané mesiačik v splne? V očiach som mala veľké „ďakujem“, potom zasa ešte väčšie „prepáč“ za to aký výstup som spravila a nakoniec...nakoniec tam ale stále ostala prosba, aby sa v mojej prítomnosti obliekal „bohatšie.“ |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Jak moc mužný budu? Já?" Nedovedu si představit co za kostým si pro mě připravila. Moc se mi to nelíbí. Doufám, že nebudou vidět moje mužné přednosti, což by znamenalo, že opravdu budu nahatý. Konečně mi dá pokoj a přejde k figuríně. Salát mám už z poloviny snědený, každopádně když neni u stolu, na něj mám větší klid. Nevím proč, ale moje stylistka mi není zrovna dvakrát sympatická. Ty tři předchozí mám rozhodně radši, už jenom proto jak se ke mě chovali. Ona mě už zase bere jako maso na porážku. Nevím co bych jí na tu poznámku ohledně těch tří řekl, proto radši mlčím a koukám na zahalenou figurínu. Srdce mi buší. Co to? Zarazím se a koukám na kostým. Nikdy jsem nic podobného stylu neviděl. Vím, že Kapitolané jsou zvláštní, ale ani tohle se jim moc nepodobá. Naštěstí mi pak vizážistka pronese přednášku ohledně historie. Nevím teda na jaké škola, ale já si tohle nepamatuju. Učíme se hlavně o Panemu, vzpouře a tak. Asi jsem zrovna chyběl nebo si to opravdu nepamatuju. "Zajímavé." Dlouho se přemáhám, abych vstal. Je mi jasné, že pak bude následovat oblékání do kostýmu. Nakonec mě vyzve a já dojdu ke ostýmu, který si pomalu a neochotně začnu navlékat. Doufám, že nezafouká vítr. Podívám se na úzký proužek látky, který mám před rozkrokem. Je to dost nepraktické. Zbytek kostýmu mi vesměs nevadí, ale mužně v tom rozhodně vypadat nebudu. Vždyť je mi teprve patnáct let, nevím jak toho chtěj docílit. Původně jsem myslel, že ten kyj nebo co to je, bude těžší. Překvapí mě, že ho unesu i jednou rukou. Chvíli mi trvá než najdu ten správný úchop. Dám ruku nad hlavu a usměju se. "Hezký kostým, nešlo by dát trochu více látky tam dolu." Podívám se na místo, kterým jsem se zaobíral už předtím. Necítím se v tom dobře a nejraději bych to ze sebe strhal. Nemám odvahu jí to říct. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Nevěřím, že by měl někdo lepší stylistku. Helenka rulezz! Helena je výborná. Nejenom, že mi dodala nové odhodlání do mých přihlouplých úsměvů, z kterých už mě bolí mimické svaly, ale ještě k tomu se postará o svou zábavu sama, takže nemusím neustále vymýšlet další a další způsoby, jak jí možná co nejvíce zalichotit. On všeobecně celý můj přípravný tým je takový nenáročný, oproti tomu zbytku, který však bohužel vidím mnohem častěji. Snad bych i ochudil všechno to pozitivní, co mi může Gadget dát (a co vůbec, ona mi to pravděpodobně stejně dát ochotná nebude) a raději měl za svého trenéra třeba tady Helču. Ta by se na mě usmívala, každý můj pohyb pochválila a tím pádem bychom měli zábavu na půl hodiny hotovou. Rozhodně bych se nemusel neustále potýkat s kyselými škleby a narážkami na svou osobu, které musím v jednom kuse elegantně přehlížet a to už mě taky pěkně prosím dost unavuje. Spokojeně ji tedy poslouchám v její chvále mé osoby a jejích spekulacích o mé osobě a usmívám se přitom na ni jako mílius. Ono nebylo moc složité udržet pozornost, když to vesměs byly všechno lichotky na mou osobu, to se hned poslouchá jinak. Až když se konečně musí nadechnout, důvěrně se k ní nakloním a blýsknu na ní jedním ze svých oslnivých úsměvů. “Nepochybuji, Hel.“ Můj úsměv se ještě rozšíří a pak do sebe nacpu ještě trochu toho salátu, protože mám takový pocit, že za chvíli už nebudu moct ani to. A jak tak žvýkám tu směs s těmi úžasnými okurkami, které se pokusily Helenku zabít, dá se opět do svého výkladu. A vším tím žvatláním se skutečně pomaličku sune k důležitému tématu, které už mi nemělo zůstat moc dlouho skryto. Ve stejnou chvíli se taky začínám děsit. Ve škole jsem toho moc neposeděl a nějaké dějiny mě stejně nikdy moc nezajímaly, ovšem už jenom fakt, že nám bylo přiřazeno božstvo, mě zrovna dvakrát chladným nezanechal. Víte… oni bozi toho na sobě moc nemají… a když už… tak je to takový divný… no ano! SUKNĚ je to. Když se zastaví a taky poprvé od našeho prvního setkání se ve slovech zarazí sama a ne nedostatkem kyslíku, nedočkavě na ni pohlédnu. Tak ať už to máme za sebou! Pomyslím si zoufale a zírám na ni, jako kdybych tu odpověď mohl vyčíst někde v jejích očích. A pak už plachta padá z figuríny dolů a na ní se vyskytuje to, čeho jsem se nejvíc bál. Mám co dělat, abych se na ni nezakabonil a nedostal tak od Hel nejeden minus. Kdyby to měl nosit kdokoliv jiný, řeknu si fajn, je to pěkný, Helenko, jsi tak šikovná, ale takhle? Představa, že už za několik hodin budu jako idiot tajtrdlíkovat před celým Kapitolanem v opravdu krátké sukni mi zanechávala v puse sucho. Vůbec to přitom nekompenzoval pocit, že představuji samotného boha. Kdyby toho na sobě měl aspoň o trošičku víc, tak možná, ale takhle mi nějaké umění a pokrok můžou být ukradené. “Ano, je. Hel…“ Vysoukám ze sebe zaraženě, očima stále propalujíc chudáka figurínu, který na sobě musí mít ty hadry. “To je tak pěkná… tunika…“ Zírám na ty šaty a násilně polknu, přičemž mi po zádech proběhne mráz. Jenom doufám, že se rozhodne moje zaražení přirovnat k mému úžasu nad tím a ne nad opravdovým důvodem, který mě tak zatraceně trápí. Pro jistotu se na ni obdivně usměji, abych to v každém případě zachránil na počátečním bodu a nenechal se ji toho pravého důvodu dopídit. Když mě tak pobízí do toho oblečení, rychle se postavím na nohy, i když ve skutečnosti se mi do toho opravdu nechce. Nejraději bych se k tomu táhl ještě stovky minut, ovšem jakožto prvotřídní herec, který má v plánu být ve svém hraní nejlepší, jsem na něco takového neměl nárok. Navléknu se do toho kostýmu, s čímž nakonec moc velkou práci nemám, protože buďme upřímní – ono toho moc nebylo. Takže nejenom, že budu v kratičké sukni, ale ještě k tomu do půl těla nahý. Nejsem si úplně jistý, jestli se mi opravdu chce takhle Kapitolu ukázat. Vím, že mi nic jiného ani nezbývá, ale je přeci jenom hezké aspoň si představit, že bych v něčem takovém vyjít nemusel. Nechám sebou otáčet ze strany na stranu, propíchat svůj oděv několika špendlíky a stále přitom přemýšlím nad tím, jak krásné by bylo, kdybych v tomhle nakonec ven nemusel. Doufám, že chlapci z ostatních krajů jsou na tom aspoň podobně, když už nic jinýho! Jak jsem šťastný, když ze sebe ty hadry můžu sundat. Nejsem si teď jistý, jestli bych raději neprožil celou tu předešlou proceduru hrůzy znovu, nebo skutečně vyšel v téhle trošce látky, která se očividně podařila pro distrikt tři ukořistit. Není to ani mžik a už se do té trochy látky soukám znovu a tentokrát mi skutečně sedí tip ťop. Super, skáču nadšením. Copak to nevidíte? Jsem nadšen! Až když na mě Helena promluví, uvědomím si, že bych se měl usmívat od ucha k uchu a to taky okamžitě napravím. Ještě aby se mě začala vyptávat, co se mi na tom nelíbí, když odpověď by byla ‚NAPROSTO VŠECHNO, HELENO!‘ “Je to paráda, Hel.“ Rozpačitě si přejedu dlaní po bradě, kde postrádám své několikadenní strniště, které už mi po všech těch šílených technikách pravděpodobně už nikdy nevyroste. Co jí na to říct? Nelíbí se mi to, nechci být celý odhalený a rozhodně nechci tu protivnou sukni, ale nemůžu jí říct, že se mi to nelíbí, protože bych jí dost pravděpodobně buď rozčílil, nebo rozesmutnil a ani jedna varianta pro mě není dobrá. “A co si o tom myslíš ty?“ Pobaveně se na ni usměji a hlavu otočím na stranu, aby měla výhled na můj profil. Nejenom, že se tím zbavím jejího zájmu o mé pocity – které zrovna dvakrát pozitivní nebyly, ale ještě budu působit jako miloučký chlapec, který se zajímá o názor každého, koho potká. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro “Dovol mi, abych pochválila tvůj vzhled. A nemyslím jen to, co s tebou udělali stylisté – jsi velmi hezká a máš nádherné vlasy. Budeš vypadat dobře i po pár týdnech v aréně, což se vždycky hodí, že?“ Jen spokojeně přikývnu. Miluji svou stylistku! Všechny čtyři! Přeci jen ona už to má tak nějak v oku - a když říká, že budu vypadat dobře i v aréně, tak BUDU vypadat dobře i v aréně! To je přeci naprosto jasné. Ze školy si jistě pamatuješ, že Panem je vystavěný na principech dávné Říše římské, která uctívala stovky bohů. Škoda, že nás je jen dvacet čtyři! Cyrus se rozhodl, že ze splátců tohoto ročníku udělá bohy. Můžeš hádat, koho jsme pro tebe vybrali: Venuši, která symbolizuje lásku a krásu. A z těch desítek verzí, které zahrnovaly i naprostou nahotu a latexový oblek, jsem vybrala tu romantickou verzi.“ Ano, tak tohle mi lichotí! Ve chvíli, kdy se na scéně zjeví mé šaty, roztáhnou se rty snad do ještě širšího úsměvu než předtím, pokud to je vůbec možné. Budu Venuše, VE-NU-ŠE! Zkrátka a jednoduše pro mě osobně nejlepší ze všech možných bohů! Panem mi bude ležet u nohou stejně jako jí, když se zjevila z mořských vln, jakožto nejvzácnější perla Říma! “Oblékni si je, ať je můžu přešít.“ "Ráda," vydechnu nakonec se šťastným úsměvem. Následuje chvíle špendlení, pak lehké přešití a úpravy. Jsem celá nedočkavá. Zajímá mě, kdo bude mít jaký kostým. A také mě zajímá, zda opravdu budu nejkrásnější. Doufám v to! Vlastně ne - vím, že budu! “Tak co tomu říkáš?“ Několikrát se v šatech projdu před zrcadlem a natočím ze všech stran, než odpovím. "Jsou úžasné. Ta látka je dokonalá. To provedení... opravdu!" Pak mě něco napadne. "Jaký kostým bude mít Diamond?" |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Tak tuhle odpověď jsem neočekávala. Otráveně protočím oči v sloup. Víte co mě ve skutečnosti zajímalo? Co můžu dělat právě teď. Když ona telefonně seřvává lidi někde na druhém konci Panemu - což je mi mimochodem úplně jedno. Když nemám chuť jíst tu nějaký její salát a radši si počkám na pořádné jídlo. Ani to co mi řekla mě nijak nevytrhlo. Získat vysoké skóre při hodnocení? A proč, když stejně víc než na tom, co jim předvedu tam, záleží na tom, co předvedu v aréně? Že se neusmívám? Je mi prostě úplně putna, co si o mě lidi myslej! Stejně jako Gadget, Felix, a nebo třeba ona. Jsou to jen rituály, které vám - dle mého skromného názoru - život aréně stejně nezachrání v tom pravém slova smyslu. Ale všichni se tváří, jak moc je to vážný a důležitý, tyhlety triky se snahou zaujmout veřejnost. Nijak to nekomentuju, založím si ruce na prsou a sleduji ji při jejím monologu u figuríny. Takže tam budou mé šaty. Doslova srdceryvný příběh o problematice oblékání mě ale za srdce nechytl. To je toho. Víte co? Oni by nám tleskali i kdybych na sobě měla pytel. Hlavně že je to originální. A hlavně, že budou mít na co se v aréně dívat. Protože o to tady sakra jde - ne o nějaké získávání plusových bodíků! S odfrknutím coby reakcí na její nepříliš vstřícné zacházení a pokyny si ale šaty skutečně obleču. Nezajímá mě to, ale ostatní ano, a i když se nemusím chovat jako že mi o to jde, musím je nechat se vyřádit. Pro jejich klid - a vlastně i pro můj. Po chvíli mám šaty znovu na sobě a tentokrát mi perfektně padnou. Mohla bych ji obdivovat za její rychlost a schopnosti, ale nechce se mi. Protože mi to obdivuhodné prostě a jednoduše nepřipadá. Shlédnu šaty nejdřív na sobě a pak se shlédnu v zrcadle. "Materiál příjemný, sluší mi to - ale originalita nulová," ohodnotím její dílo se zcela kritickou upřímností, místo toho, abych jí lhala, že je to perfektní. "I kdybych se do kamer usmála, takhle si mě mezi ostatními nápaditými šaty stejně nikdo nevšimne." Nezněla jsem nějak smutně či zklamaně. Naopak, na konci se téměř ušklíbnu. Tak, a má to. Ale je to pravda, opravdu si to tak myslím. Jednoduché šaty jsou kolikrát lepší než nějaké překombinované - ale tady přeci nejde jenom o to, aby mi to slušelo, že? Stejně je mi to jedno. Ale chtěla názor - má ho mít. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Jsem si docela jistý, jak chci působit na sponzory, Kapitolany, své spojence i ostatní splátce. Smrtelně krásný, tvrdý, jako kámen, nedosažitelný, nedostižitelný. Koneckonců všechno z toho jsem... do jisté míry. Málem dokonalý. I doma na mě spoléhají, podle všeho jsem předurčený k vítězství a nezastaví mě žádná překážka, ani ta sebesilnější a sebevětší. Ne nadarmo jsem Diamantem naší rodiny. Pokývám hlavou, když ke mně mluví ona plachá stylistka, řekl bych že se jí samotné jistě podlamují kolena při pomyšlení, že bude moci oblékat úchvatného splátce z jedničky. ,,Je to jedno, myslím, že i v tomhle dokážu vypadat nebezpečně." Mrknu na ni a několika kroky obejdu figurínu navlečenou do tuniky Boha lásky. Přivřu oči a s hodnotícím pohledem se dotknu štítu konečky prstů. Vše je výborně propracované, to mám na kapitolské práci rád. S posměchem se podívám na krásně zhotovený luk... To není zrovna moje zbraň, lépe by padla do ruky Safíře. ,,Dal bych přednost nějakému bohu podsvětí, ale tohle musí stačit. Sluší mi?" Obrátím se na ni s krátkým dotazem a pozvednu pravý koutek v mírném úšklebku. ,,Od jedničky se vždy očekává profesionalita. My dva budeme dobrý tým." Usměju se do zrcadla, avšak hovořím ke své stylistce s laníma očima, protože i přes přítomnost křídel nevypadám ani maličko směšně. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: Diana Kathryn tvůj úsměv okamžitě opětuje. Z takové blízkosti si můžeš všimnout, že zuby má vybělené úplně stejně jako teď ty – celé září. “Jistě, madam. Rovnou čtyři, až se setkáte se svým božským partnerem.“ Pak se k tobě nahne přes rameno a upraví ti luk v rukou do správné polohy. Ukáže ti také, jak držet lehce napjatou tětivu se šípem v několika polohách (vertikálně, horizontálně, v klidu a podobně), a poté vysvětlí, že zbraně splátců na přehlídce jsou jen atrapy: “Nemusíš se bát, nedostřelila bys ani na vůz za sebou. Tvůrci by nedovolili, aby se splátci pozabíjeli ještě před tréninkem.“ Poté ti galantně otevře dveře. Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš s Razaaquem oblečeným v kostýmu poloboha Herkula, jak ti Kathryn následně vysvětlí. Tvého spolusplátce doprovází žena středního věku v obrovské rudé paruce a škrobené bílé košili jménem Cecilie. Oba stylisté se pozdraví dost neutrálním tónem, a společně se všichni vydáte zpět k výtahu. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Kathryn a Cecilie vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Před vámi podupává a frká čtyřspřeží bílých koní zapřažených do bronzového vozu pro dva. Okolo nich vzorně sedí a leží čtyři lovečtí psi a laň se zlatými parohy. “To je narážka na jeden z úkolů, které musel Herkules splnit. Chytit laň se zlatými parohy, která byla zasvěcena Dianě,“ vysvětlí vám Cecilie, jakmile si jí všimnete. Vaši stylisté vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. “Takže… hodně štěstí, vy dva.“ Kathryn se na vás zazubí. “Teď už můžeme jen čekat do odpočtu. Nějaké dotazy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: Apollón Pokud si Helena vůbec všimla, že z jejího vlastnoručně vyrobeného kostýmu právě neskáčeš radostí do stropu, tak to velkodušně ignorovala. “Já myslím, že vypadáš úžasně! Víš, trochu jsem měla strach, že ta sukně bude moc krátká, protože v reálu jsi vyšší, než vypadáš na obrazovkách, ale ne, ono to nakonec vyšlo dobře, a stejně, ta látka je dost těžká, aby ses nemusel ničeho bát, vlát bude jenom ta kápě, a zbytek Kapitolu může obdivovat tvůj vzhled, a tobě přece stejně jenom stačí nějaké mávání a drž si hůl, jo, s tou jsem se patlala hrozně dlouho, víš, ono to dá práci, nechat ji vyrobit a nabarvit, to mi zabralo skoro dva týdny, a jestli chceš, tak až to tu vyhraješ, můžeš si ji nechat, víš, ty určitě vyhraješ, já to vím, cítím to v kostech, určitě!“ Poté ti galantně otevře dveře. Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš s Cyber oblečenou v kostýmu bohyně umění Múzy, jak ti Helena následně vysvětlí. Tvoji spolusplátkyni doprovází malá žena v černobílém oblečku, která se tváří velmi netrpělivě a kterou ti Helena představí jako Demi. Obě stylistky se na uvítanou přátelsky obejmou, a poté společně odcházíte k výtahu za nekonečného švitoření Heleny. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Demi a Helena vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Před vámi podupává a frká čtyřspřeží rezavých koní zapřažených do zlatého vozu pro dva. Vůz má po stranách ornamenty slunce, lyr a velmi překvapivě také několika složitých matematických vzorců šikovně zapracovaných do drobných doplňků, které postřehnou nejspíš už jen kamery. Vaše stylistky vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. Jelikož Helena za celou dobu nepřestala mluvit, Demi ji překřikne: “Takže teď už čekáme jen na odpočet. Chcete ještě něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3: Múza, profesionální kritička! Demi se zdá upřímně překvapená, že si nebereš žádné servítky. Jenže místo nějaké rozzuřené odpovědi na obranu jejího veledíla se jen pobaveně ušklíbne, a konečně přestane pochodovat z místa na místo. “Tak to jsme dvě, kdo si to myslí – máš naprostou pravdu, děvenko. Tvůj kraj to prostě letos schytal, a neexistuje způsob, jak to nahradit.“ Poté výmluvně pokrčí rameny. “Ale co jsem vypozorovala z tvých reakcí, stejně ti na tom nejspíš nezáleží.“ Poté ti galantně otevře dveře. Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš s Waferem oblečeným v kostýmu boha pokroku Apolla, jak ti Demi následně vysvětlí. Tvého spolusplátce doprovází stylistka jménem Helena, od hlavy k patě oblečená v rezavém peří, která zdá se nedokáže na vteřinu zavřít pusu. Obě stylistky se na uvítanou přátelsky obejmou, a poté společně odcházíte k výtahu za nekonečného švitoření Heleny. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Demi a Helena vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Před vámi podupává a frká čtyřspřeží rezavých koní zapřažených do zlatého vozu pro dva. Vůz má po stranách ornamenty slunce, lyr a velmi překvapivě také několika složitých matematických vzorců šikovně zapracovaných do drobných doplňků, které postřehnou nejspíš už jen kamery. Vaše stylistky vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. Jelikož Helena za celou dobu nepřestala mluvit, Demi ji překřikne: “Takže teď už čekáme jen na rozpočet. Chcete ještě něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: Venuše Natasha se zdá velice spokojená s tvou odpovědí, ačkoli nějaké známky hrdosti nad svým dílem maskuje vějířem z pavího peří, kterým se decentně ovívá. “Jsem ráda, že se ti líbí. Těší mě pracovat pro první kraj. Nikdy si nestěžuje, a je pyšný, že může reprezentovat svůj domov.“ Zdá se, že chtěla říct ještě něco, ale přeruší ji orchestr viol a bas, během kterého by člověku přejel mráz po zádech. Během něj ti tvá stylistka ještě několikrát upraví vlasy a načechrá šaty, abys tvořila perfektní dojem skutečné bohyně krásy, a nakonec poodstoupí a nechá ti několik posledních minut na obdiv samy sebe. “A ohledně Diamonda… uvidíš to už sama. Velmi brzy. Tvůj partner v zločinu lásky, Amor.“ Poté ti galantně otevře dveře. Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš s Diamondem oblečeným v kostýmu boha lásky Amora, okřídlený, se zlatým lukem, štítem a bojovou helmicí. Tvého spolusplátce doprovází stylistka jménem Alayne, vysoká a krásná mladá žena v růžových šatech. Obě stylistky se vřele uvítají, načež se do sebe velmi pohodlně zavěsí – Natasha přitom položí hlavu na Alaynino rameno. Společně odcházíte k výtahu. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Natasha a Alayne vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Před vámi podupává a frká čtyřspřeží stříbřitě šedých koní zapřažených do vozu pro dva. Vůz je ozdobený bílými a černými perlami, barevnými drahokamy a stříbrozlatými ornamenty. Vaše stylistky vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. “Potřebujete ještě něco?“ otáže se pak Alayne. “Myslím, že je všechno na svém místě – pojedete první, takže…“ „… se snažte udělat co nejlepší dojem – ať už se na jiné kraje ani nepodívají!“ dokončí za ni Natasha. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1: Amor “Jsem si jistá, že budeš ze všech nejpohlednější,“ usměje se na tebe v povzbudivou odpověď Alayne, a složí si ruce za zády. “Tvůj distrikt je na přehlídkách nádherný. Už proto, že se sem hlásíte dobrovolně. Mrzí mě, že z arény nikdy nevyjdete živí oba… Safíra vypadá příjemně…“ Jakoby v zamyšlení pak jen chvíli stojí. Poté ti galantně otevře dveře. Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš se Safírou oblečenou v kostýmu bohyně lásky Afrodity. Tvoji spolusplátkyni doprovází stylistka jménem Natasha, oblečená od hlavy k patě jako páv. Obě stylistky se vřele uvítají, načež se do sebe velmi pohodlně zavěsí – Natasha přitom položí hlavu na Alaynino rameno. Společně odcházíte k výtahu. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Natasha a Alayne vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Před vámi podupává a frká čtyřspřeží stříbřitě šedých koní zapřažených do vozu pro dva. Vůz je ozdobený bílými a černými perlami, barevnými drahokamy a stříbrozlatými ornamenty. Vaše stylistky vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. “Potřebujete ještě něco?“ otáže se pak Alayne. “Myslím, že je všechno na svém místě – pojedete první, takže…“ „… se snažte udělat co nejlepší dojem – ať už se na jiné kraje ani nepodívají!“ dokončí za ni Natasha. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4: Salacia Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš s Duncanem, oblečeným v kostýmu boha moří a oceánů Neptuna. Tvého spoluplátce doprovází také jeho stylistka. Společně se odeberete k výtahu. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Vaši stylisté vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Ve voze bílém jako pěna s temně modrými odlesky jsou zapřaženi čtyři… no… asi to mají být koně. Terence a Duncanova stylistka vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. “Potřebujete ještě něco?“ Terence se usadí na skládací židli u vozu, a jako již tradičně vypadá mírně podrážděně, jako by tenhle dotaz říkal jen z povinnosti a ve skutečnosti nevěřil, že vám může ještě nějak pomoci. Duncanova stylistka si sedne vedle něj, ale nezdá se, že by dávala pozor. Místo toho si začne přeličovat třpytivé oči s neskutečně dlouhými řasami. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 11: Bakchus Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš s Tobianou, oblečenou v kostýmu bohyně úrody Demeter (ta napravo). Tvoji spolusplátkyni doprovází také její stylistka. Společně se odeberete k výtahu. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Vaše stylistky vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Váš vůz je sice vyrobený z oceli, ale je tmavě natřený a vypadá jako dřevo z citrusových stromů, ze kterých obíráte plody. Je ověšený ovocným vínem, břečťanem a umělým ovocem, které ale vypadá jako skutečné. Jsou v něm zapřaženi čtyři koně, kteří barvou ladí s vozem. Xelia a Tobianina stylistka vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. Když se konečně zdá, že je vše na svém místě, Xelia se k vám dvěma otočí s nadšením vykulenýma očima: “Můžeme pro vás ještě něco udělat?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 2: Mayesta Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš s Maxem, oblečeným v kostýmu boha válek Marta. Tvého spolusplátce doprovází také její stylistka. Společně se odeberete k výtahu. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Vaše stylistky vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Váš vůz je krvavě rudý, a některé části vypadají jako z oceli, zatímco jiné jako z kamene. Koňské čtyřspřeží je černé a podupává na místě. Adel a Maxova stylistka vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. Adel se k vám ještě nakloní, zatímco druhá stylistka si začne bez ostychu upravovat modrou paruku. “Potřebujete ještě něco, drahouškové?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10: Herkules Cecilie je evidentně na podobné pokusy o smlouvání o kostýmu ze strany tvého kraje zvyklá, protože si jen založí ruce v bok a utrousí: “Nešlo.“ Něco ve tvém výrazu ji ovšem trochu obměkčí, protože po chvíli dodá: “Můžeš si navléct tělové trenky, které nebudou na kameře vidět, ale tím to končí.“ Poté ti galantně otevře dveře. Skrz klinicky bílý pokoj – teď už se v něm nikdo nenachází – vyjdete ven na chodbu. Zde se opět setkáváš s Betty oblečenou v kostýmu bohyně lovu Diany, jak ti Cecilie následně vysvětlí. Tvoji spolusplátkyni doprovází mladý muž s pomalovaným tělem zakrytým průhlednou košilí, kterého ti Cecilie představí pod jménem Kathryn. Oba stylisté se pozdraví dost neutrálním tónem, a společně se všichni vydáte zpět k výtahu. V zákulisí to doslova vře. Prostorem se tohle místo podobá obří hale s klenutým stropem zhruba patnáct či dvacet metrů nad vámi, takže všude slyšíte slabou ozvěnu mumlání rozhovorů, chrčení vysílaček a volání přes celou místnost. Na druhou stranu, nacházejí se zde mraky hemžících se lidí, kteří svými těly tlumí echo, jak jen to nejlépe dovedou. Prakticky oblečení Kapitolané a Kapitolanky v zaprášených montérkách a džínech pobíhají sem a tam, s přízvukem syčí do rádia, navádějí vozy a koně na svá stanoviště, pomáhají provádět poslední úpravy na všem možném i nemožném. Navíc také slyšíte štěkot psů, který se ozývá odněkud zezadu, a který je rychle umlčen. Kathryn a Cecilie vás tím mumrajem úspěšně provedou. Když se konečně prokličkujete skrz davy mechaniků a koordinátorů včetně několika skutečných Kapitolanů, kteří tu dělají vlastně bůhvíco, zastavíte se v prostoru určeném vašemu distriktu. Před vámi podupává a frká čtyřspřeží bílých koní zapřažených do bronzového vozu pro dva. Okolo nich vzorně sedí a leží čtyři lovečtí psi a laň se zlatými parohy. “To je narážka na jeden z úkolů, které musel Herkules splnit. Chytit laň se zlatými parohy, která byla zasvěcena Dianě,“ vysvětlí vám Cecilie, jakmile si jí všimnete. Vaši stylisté vám pomohou nastoupit do vozu a dají vám několik krátkých připomínek k jízdě: mávat, usmívat se, nespadnout, a pro všechno na světě, nesnažit se sami řídit vozy. Sice mají vlastní otěže, ale ty jsou uvázány na hrušce uvnitř vozu a slouží jen na okrasu. “Takže… hodně štěstí, vy dva.“ Kathryn se na vás zazubí. “Teď už můžeme jen čekat do odpočtu. Nějaké dotazy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
"Razaaq odpadne keď sa dozvie, že tie kone budú štyri!" Zvolám celá rozradostená, v hlave si predstavujúc ako na ich budeme jazdiť krížom krážom cez celý Kapitol. Opäť m raz však úsmev z tváre spadol keď sa Kathryn až príliš nahne aby mi pomohol s lukom. Oh som ale hlúpa. Ani neviem ako to poriadne držať. " Vieš, určite by som tam ten šíp pchala opačne alebo niečo podobné. To by bolo príšerné! Vieš si to predstaviť! Ale som rada, že s tým nikomu nemôžem ublížiť. Teda dúfam, že mi neklameš...No stále, druhý voz nedostrelí ale čo ak zraním Razaaqa." S pýtam sa naozaj s obavami a boja predstava o tom ako budeme jazdiť na koňoch sa zrazu zmení na príšerný horor toho ako mi omylom povolí ruka a šíp zasiahne chlapca do oka, alebo niečo podobné. To by som si v živote neodpustila a preto som sa radšej rozhodla držať luk len v pokoji, bez nejakého divadielka okolo. " Oh ďakujem." Až sa zapýrim keď mi otvorí dvere. " Za koho pôjde Razaaq? Neprezradíš mi to vopred? Myslíš, že existuje nejaký boh sliepok? Podľa mňa by bol skvelý boh kurčiat!" Jazyk mi stále mlel a mlel dokým sme prešli sterilnou bielou miestnosťou, na ktorú mi naveky ostatnú len tie najhoršie spomienky. Striasla ma zima. Kráčala som celkom rezko, chvíľkami som sa pozerala na to ako sa vlní látka keď kráčam a tešila som sa ako sa konečne uvidím s Razaaqom. Nejako som si ho už začala predstavovať oblečeného vo farebnom perí. To čo som však uvidela ma úplne odrovnalo. Nahota! Nahota všade samá nahota! Takmer mi do očí znova vyhŕkli slzy, keď som videla tú príšernosť, ktorú mal na sebe. Moje rozpaky pri Kathrynovi boli jedna vec. No ten mal aspoň nohavice, kdežto môj spolusplátca mal cez svoje bedrá prehodenú len nejakú handričku a cez ramená desivú kožušinu. Kam sa mám pozerať? Kam sa mám pozerať? Tvár som musela mať úplne červenú, aspoň tak ako ten rúž čo som mala na perách. Cítila som ako som sa aj napriek všetkému začala od nervov potiť , ako mi ide od trapasu vyskočiť srdce z hrude a ešte k tomu sa mi aj začalo zle dýchať. Na chlapca som sa nedokázala pozrieť z priama. Pozerala som sa za neho, na pravo, na ľavo, dokonca som sa pozrela aj vyčítavo na môjho štylistu, že ma dopredu psychicky neprivalil. " Ahoj." Horko-ťažko som dostala zo seba von pozdrav, úplne mechanicky akoby som bola robot a pozerala som sa na špičky vlastných topánok. A ak som si myslela, že toto je trápne. Ten pravý teror prišiel až keď sme museli byť bok po boku spolu vo výťahu. Mala som toho toľko na srdci. Tak rada by som sa rozprávala, ale jednoducho mi to nešlo. Tak som len dýchala, nahlas ako umierajúce zviera a snažila som sa na prílišnú odhalenosť Razaaqa radšej nemyslieť.
Aspoň, že zákulisie mi poskytlo dostatočne veľa podnetov na to aby som sa trocha rozptýlila, všímajúc si ľudí okolo nahla som sa k Razaaqovi a prehodila som. " Tvoja štylista vyzerá akoby mala na hlave obrovské klbko vlny! Vieš, že budeme mať štyri kone? Bože to bolo tak strašné. Aj tebe robili také príšerné veci? To bolo tak hrozne strašné! Plakala som! " Splietam dve na tri, najrýchlejšie ako môžem. Možno by som aj čosi povedala za jeho kostým, no neodvažovala som sa. Len čoby som sa do toho znova zamotala a nevedela sa vykoktať. Našťastie moju pozornosť si úplne získajú kone. Tak krásne bytosti som hádam ani nevidela. Nemohla som sa ubrániť nutkaniu ich pohladkať. Keď som uvidela psy, už som sa takmer za nimi rozbehla. Vyzerali, že majú uši prinajlepšom také hebké, akými hebkými boli moje šaty. Čo ak sú ušité zo psej vlny? Vlny asi nie. Zo psích chlpov. To sa mi zdalo nepravdepodobné ale tá možnosť tú bola vždy. Pristúpila som k jednému psovi a usmiata od ucha k uchu som ho začala škrabkať za uchom. Jednou rukou psa a druhou som si jemne prechádzala po leme šiat. To len tak pre istotu, skúšala som hladkosť aby som vyvrátila svoju teóriu o psej priadzi. " Bože, oni sú taký úžasný! Razaaq, pozri ten jeden vyzerá úplne ako ty!" Zasmejem sa , a pozrela som sa na chlapca, konečne si neuvedomujúc jeho príšerný kostým. " A to ako budú bežať za nami?" Svoj dotaz smerujem na Kathryna. "Chudinky malé, zvládnu to vôbec? nemôžeme si ch vziať do povozu?" To, že som kedysi vyrastala na ranči medzi zvieratami, sa zaprieť nemohlo. Nedokázala som sa od nich odtrhnúť, no keď som konečne neochotne nastúpila do voza, všimla som si onú krásnu laň. A úplne mi vyrazila dych. Len som sa pozerala na to magické stvorenie s veľkými a dobráckymi očami. " A tu ju Razaaq bude musieť chytať? Ale dúfam, že ju nezabije! Ale ja mi to nedovolím. Veď je moja. A prečo mu vôbec niekto dával takú hlúpu úlohu? Chytať laň? Tie by mali behať .A budem si ju môcť potom nechať?" Znova mnou začala viditeľne lomcovať nervozita, keď sme tam tak stáli blízko seba, a keď sme mali čakať na náš veľký nástup. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Koukám se na svojí vizážistku s nadějí v očích. Doufal jsem, že mi přecijenom dovolí něco, čím bych se víc zahalil. Odpověď, nešlo, jsem mohl čekat. Je hezké, že mi navrhla nějaké tělové trenky, já bohužel nic takového nemám a ani nevim, kde bych je vzal. Za tím kusem látky, stejně musí být vidět všechno. Nejenom, že Cecilie vypadá přísně, ona i je. Nerad na ní koukám a mluvím s ní. Celou dobu mi přijde povýšená. "Dobře..." Chtěl jsem jí na to odpovědět aspoň něco. Ve výsledku si uvědomím, že kdybych mlčel, bylo by to lepší. S kyjem a v hnusném kostýmu se vydám společně s Cecilii skrz bílou místnost na chodbu. Tam se setkáváme s Betty a jejím vizážistou. Já bych bral všema deseti ty tři pani, které se o mě staraly předtím. Betty má hezký kostým a rozhodně nevypadá tak divně. Prohlížím si jí i jejího vizážistu. Připadám si tu ze všech lidí nejhůř. "Ahoj..." Odpovím Betty a cítím jak mi pulzují tváře. Chtěl bych to ze sebe strhat a schovat se do pokoje. Betty po proměně vypadá hezky, skoro bych jí ani nepoznal. Za to já. Zbavili mě chloupků a kdo ví čeho ještě. Musím vypadat tak na dvanáct let a ještě v tomhle. Musela to tvořit na svlanatého muže a né takovýho hubeňoura. Stydim se tak, že koukám do země a nic neříkám. Vlastně jsem měl v plánu mlčet celou dovu, dokud ze sebe ten kostým nesundám. Nadšení Betty mě však stejně přesvědčí. "Moje stylistka je zá a přísná." Řeknu tak potichu, že jsem to slyšel sotva já. Pohledem jí vyhledám a doufám, že to neslyšela. K vůli ní jsem měl k obědu jenom zeleninový salát. Ani ten jsem pořádně nemohl jíst, protože na mě pořád saha, natáčela mě a všelijak komentovala. Na chvíli se podívám na Betty, ale dlouho mi to nevydrží. Potom co sjedeme dolu mi řekne co symbolizuje ten divný tvor se zlatejma rohama. Je mi to jedno, stejně si to zítra nebudu pamatovat, protože se zase budu cpát těma dobrotama, který nám servírujou. Psi jsou hezcí, koně taky. Betty mě dokonce přirovná k jednomu. Je pravda, že je taky černý, ale to je tak všechno. Kývnu ramenama a usměju se na ní. Pomalu nastoupíme na vůz a já znovu zvednu svůj kyj, abych si vyzkoušel jak s ním budu asi mávat. Je opravdu lehký, což je výhoda. Bojím se, že až vyjedeme, tak ho samou nervozitou upustím. Naši vizážisti se zeptají jestli nemáme nějaké otázky. Já jenom zavrtím hlavou, že ne a čekám, kdy konečně odejdou. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Měla bych říct, že mě její odpověď překvapila? Pobavila? Či snad potěšila? No, popravdě řečeno mi díky tomu byla asi nejsympatičtější ze všech lidí, co jsem tady v Kapitolu zatím potkala. Trochu škoda, že až na navrhování šatů mi moje drahá stylistka k ničemu nebude. Nebo alespoň ne k ničemu zvláštnímu. A už vůbec je dost nepravděpodobné, že bych dostala možnost s ní rozvinout nějakou konverzaci - pokud by to vůbec stálo za to. "Máš pravdu," pokrčím rameny stejně jako ona. "Upřímně jsem odpověděla na tvou otázku, nic víc, nic míň. Je mi to jedno." S tím vyjdu ven dveřmi, které mi otevřela. Projdeme tou bílou místností a skončíme na chodbě, kde po 'dlouhé' době zas potkáme Wafera. Tentokrát ale v dost divném kostýmu. A nebo děsném? Najednou jsem za svoje až příliš nevýrazné šaty byla celkem ráda. Na rozdíl od našich stylistek, které se velmi familiérně pozdravily, se já neobtěžuju ani cokoliv říct. Ne, že bych proti Waferovi něco vyloženě měla. Koneckonců, ani jsme si nebyli tak docela neznámí. Ale ani jsem nikdy neměla chuť se nějak zvlášť snažit. Stejně by ho to nemělo překvapovat, když se tak chovám ke všem kolem sebe. Zákulisí je velmi živé místo plné zmatku. I přesto se ale netvářím nijak zaujatě - vlastně jen asi tolik, co po celou dobu, co jsem tady v Kapitolu. Což znamená prakticky vůbec. Nijak zvlášť mě to neděsí ani se mi z toho mumraje netočí hlava; ale ani mě to nijak nefascinuje. Víte co by mě doopravdy fascinovalo? Mít konečně volnost! Přijde mi ale celkem lichotivé, že koně jsou sladění s mými vlasy. Obávám se, že Kapitolané jsou tak rozmarní, že to zřejmě nebyl jejich opravdový původní zájem - ale skutečně jde jen a jen o mé prý skvěle vypadající zrzavé vlasy. Když se mi snaží pomoct do vozu, jenom mávnu rukou a vyškrábu se tam sama, i kdyby mi to mělo činit sebevětší problém. Instrukce ale nijak zvlášť pozorně neposlouchám; respektive poslouchám, ale nějak nemám v plánu si z nich něco vzít. Konečně se Demi podaří Heleně trochu zacpat pusu. Vlastně jsem si mohla blahopřát, že moje stylistka není tak hrozně otravná. "Kdy už to budeme moct přeskočit a jít do arény?" zamumlám tak, že Demi a Helena mě přes všechen ten hluk určitě neslyší; ale Wafer stojící vedle mě klidně mohl. Nahlas ale Demi, která zřejmě čeká nějakou odpověď, neřeknu vůbec nic a nechávám to na svém kolegovi. "Jak se ti líbí vystavování svého vlastního těla?" prohodím s mírným úšklebkem k Waferovi, když se zdá, že nás Demi s Helenou asi ponechají svému osudu. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Jsem spokojená. Jsem krásná. Mám krásné šaty. Mí stylisté mě milují. Za chvíli mě ostatně bude milovat celý Kapitol. Věnuji Natashe ještě několik obdivných a pochvalných ód na její osobu, její um, její vizáž, její schopnosti, její vše. Evidentně je za to ráda - a ostatně, oplácí mi stejnou notou. Miluji svůj stylistický tým. Jaksi netrpí tou upjatostí lady Grandeur. Můj "partner v zločinu lásky" (což okomentuji tichým "hihihi jak tohle víte!?") se nachází přede dveřmi a musím uznat, že vypadá impozantně. Není tedy tak krásný, jako jsem já - ale to, když se to vezme kol a kolem, ani být nemůže. Krátká tóga odhaluje jeho perfektně modelované, hladké a svalnaté nohy i jeho krásně urostlý hrudník. Křídla jsou jen drobnou tečkou na mozaice originality. Prodíráme se davem, stejně jako naše stylistky, se držíc za ruce. Jen ať všichni vidí, že patříme k sobě. Nekompromisně se do Amora zavěsím. ČTYŘSPŘEŽÍ! Jsem nadšená. Bude to prostě nabubřelá přehlídka s mnoha koňmi, stojící určitě mnoho peněz, poutající mnoho pozornosti - a celkově vzato jsem spokojená, že jsem zrovna v tomto ročníku. JSEM TOTIŽ BOHYNĚ! Nechám si pomoct do vozu, což se ostatně od bohyně i očekává a vyslechnu si kázání na téma "co dělat na voze a co na něm rozhodně nedělat." Evidentně taky máme chvíli před tím, než se rozjedeme. "Moc ti to sluší," Zacukruju a pohladím svého spolusplátce po paži. Pak se nakloním blíž k jeho uchu. "... nemůžu se dočkat, až to z tebe večer všechno strhám." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Věnuji Alayne jeden z jemných úsměvů, kterých sice nemám v zásobě tolik, jako těch okouzlujících, ale o to jsou vzácnější. Svými slovy se mě dotkla v místech, kde pravděpodobně sídlí duše, nebo takové ty jiné abstraktní věci, které dělají i takového tvrďáka jako já v jistých chvílích lidmi. Líbí se jí Safíra... ale nevyjdeme oba živí. Dívám se do zrcadla plný obdivu a po chvíli vyhledám v odraze i její oči. ,,Díky, jsem si tím jistý. Dobrá práce." Pokývám hlavou, koneckonců kdo jiný by měl být nejkrásnější? Samozřejmě, že já! Bylo by vlastně absurdní tvrdit něco jiného. Projdu dveřmi, abych se setkal s mou krásnou polovičkou, takhle ustrojená vypadá skoro tak dokonale jako já. Zlehka trhnu obočím, když ji spatřím... předpokládám, že si to gesto vyložila docela přesně, samozřejmě, že bych jí ten dokonale střiženej kostým nejraději serval a vzal si ji tady a teď. Naprosto nevnímám mumraj kolem, ani šum hlasů, ani neklidné koně... Protože já jsem tu dneska největší hvězda a jakékoli přípravy jdou mimo mě. Následujeme svoje stylistky a já si užívám tíhu Safířiny paže na mé. Její blízkost je doslova elektrizující, zkrátka symbolizuje svou bohyni skvěle. Náš vůz je úchvatně zdobený a koně jsou také krásní, v tomto ohledu je Kapitol zkrátka špička. Trochu poplácám jednoho z koní po hlavě a poté pomůžu své Afroditě nastoupit, avšak než její ručku postím, galantně ji políbím. Trpitelky si vyslechnu podrobnou instruktáž o vozech, a poté se na dámy usměju. ,,Všichni si budou myslet, že za námi už je jenom prach..." Odvětím samolibě a krátce k sobě Safíru přitisknu. Stylistky moje odpověď nejspíš uspokojila, protože si nás nadále nevšímají. Pod Safířiným dotekem ztuhnu ve svalech a stojím pevně, jako skála, protože ona vůbec neví, jak moc se musím ovládat, abych jí tu přinejmenším nepřehnul přes okraj vozu. Jenže tuším, že ještě neskončila, což mi potvrdí následující větou. Jindy tvrdé rty roztáhnu do polovičatého úsměvu. ,,Nápodobně, vypadáš jako ztělesnění zločinu vášně." Schválně jsem vynechal slovo láska, protože to rozhodně nevystihuje Safířin zjev tolik, jako vášeň. ,,Kapitol dnes konečně pochopí, co je to dokonalost." |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro ,,Nápodobně, vypadáš jako ztělesnění zločinu vášně." Odpovídá mi. Jen slastně zavrním a přitisknu se k jeho paži celá. Nebýt tady okolo tolik lidí, dokázala bych mu, jak moc jej chci. ,,Kapitol dnes konečně pochopí, co je to dokonalost." Dodá pak. I to lahodí mým uším. Vím, že mě chce. Poznám to z toho pohledu, kterým se na mě dívá. Je tak... hladový. Náruživý. Vyvolává ve mně touhu po něm. O nějaké lásce je naprosto zbytečné mluvit - ale ten chtíč, ten je oboustranný. Rozhodnu se jej provokovat ještě malou chvilku. Třeba se mu pak ta krátká sukýnka nadzvihne. Chichichichichi.... "Já jen doufám," zašeptám mu znovu do ucha, "že po přehlídce poznám, jak se milují bohové." |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Distrikt 3 Stále ze svého kostýmu nejsem zrovna dvakrát odvázaný, ale když mě Helena ujistí, že se mi ona ‚nádherná‘ sukně nezvedne, přeci jenom se mi trochu uleví. To byla právě jedna z hrozeb, která mě děsila nejvíce. Pak už bych byl za totálního blbečka a nikomu by se nechtělo sponzorovat kluka, jehož nádobíčko bylo spatřeno celým Kapitolem. Pobaveně na ni zamrkám s bezeslovným příslibem, že tu její hůl nezahodím hned, jak se rozjede vůz. To bych totiž u ní měl nadosmrti konec a to by mi zrovna dvakrát neprospělo. “Díky Hel, doufám, že tvoje kosti to cítí správně.“ Zvednu oba koutky v milém úsměvu. Ona Helena byla sice další šílená zrzka, jejíž huba jela neustále a člověk ji prostě nezastaví, dokud jí samotné obličej neznachoví nedostatkem vzduchu, ale můžu s klidným srdcem prohlásit, že ze všech těch šílených osobností s ryšavými vlasy, je Helena tou nejlepší a především nejméně hrozivou. S nemizícím úsměvem na rtech se vydám skrz dveře, které mi Helena tak šlechetně otevřela a skrz tu nyní už prázdnou místnost bolesti se vydám kamsi ven, následujíc ženina útlá záda. Na chodbě potkávám svou společnici, oděnou v opravdu jednoduchých šatech, představujíc Múzu. Aspoň, že tak. Ne, že by pro mě v získávání diváků byla nějak nebezpečná, když se stejně ani nesnaží a na její postoj se dost možná téměř nikdo nechytne. Ovšem přeci jenom není úplně hnusná a já se nechci jejím kukučem nechat okrást ani o jediného sponzora, který by se rozhodl být nakloněn třetímu kraji. Doufal jsem, že když je Cyber oblečena značně jednoduše, nebude si jí moc Kapitolanů všímat. Ono to taky tak vypadá, že oni mají rádi všechno, jenom ne jednoduchost. Och, co jí ale rozhodně závidím, je ta dlouhá sukně, kterou se pyšní její zelenkavé šaty. Když už musí být mé mužství shozeno natolik, že mě navlečou do něčeho bez nohavic, neměla by být ona s tou kratší verzí? Sevřu v ruce hůl, i když bych její přítomnost klidně oželel. Ale jelikož jsem Heleně slíbil, že jí budu hezky ukazovat světu, neudělám to. “Čau Cyber.“ Zazubím se na ni přátelsky, i když necítím žádnou radost, že ji mám zase na očích. Její arogance byla někdy opravdu k vzteku a zrovna nyní je ten čas, kdy by jí člověk nejraději prošlápl obličej podrážkou těch ošklivých sandálů, co mám na nohou. Tvářím se však stále mile a překypuji nadšením nad její náhlou přítomností. Ona by se mi ještě do budoucna mohla hodit, takže nebudeme zatím nic uspěchávat, víme? Na její stylistku, která je mi představena jakožto Demi, se sladce pousměji. Teď ani nevím, kdo z těch dvou Kapitolanek vypadá šíleněji. I když ve třídě povahové jasně vede ta moje. Chacha, Cyber. V zákulisí je takový bzukot, div mi z toho v prvotní chvíli neupadnou uši. Prakticky oblečení Kapitolané – což je na pohled fakt divný; lítají z kouta do kouta v jakémsi synchronizovaném tanci. Člověk si na ten hluk musel nějaký ten čas zvykat, ale jak se hrdinně dereme dál a dál na určené místo, je to čím dál tím lepší. Ono přeci jenom, mi do hlavy neustále hustila Helena, takže už jsem na takovou situaci značně proškolen. Konečně se dostaneme až na místo, které je očividně vymezeno pro náš distrikt. Tam už na nás čeká čtyřspřežení rezavých koní… REZAVÝCH! Mám takový pocit, že tahle barva mi zatím přinášela jenom smůlu (kromě Helenky, samozřejmě, to byla taková mile ukecaná výjimka) a proto se ani v jejich přítomnosti necítím zrovna dvakrát dobře. Proč tam třeba aspoň jeden kůň nemůže být černý? Třeba jako MOJE vlasy, víte? Připadá mi, že ta ryšavá se v mém okolí propaguje až nějak moc a vůbec se mi to nelíbí. Jestli ty koně budou stejně šílený jako všechny tři zrzky v mém Kapitolském životě, asi se dneska ve svém pokoji oběsím, vážně. Vůz namísto toho vypadá dobře. Matematické vzorce jsou trefnou tečkou, i když dost pochybuju o tom, že jim ten, kdo je do vozu ryl, rozuměl. Zatímco nám obě stylistky vrývají do paměti, co všechno musíme při jízdě dělat, svědomitě jim na každou připomínku přikývnu hlavou a usměji se na znak, že rozumím. Jasně. Ne, že bych to bez jejich rad nevěděl, přeci jenom jsem dobrovolník, ode mě se očekává, že budu s publikem komunikovat. Cyber ať si potom dělá co chce, že. Pak se Demi konečně rozhodne Helenu přerušit. I když ji mám rád, protože vždycky ví, kdy mi zalichotit a vesměs je to vtipná osůbka, přeci jenom už byl ten její hlásek dost protivný. Po jeho několikahodinovém poslouchání se taky není čemu divit. Ohlédnu se po Cyber, která překvapivě taky něco vypustí z pusy. Možná by nakonec bylo lepší, kdyby mlčela a svoje názory pronášela jenom ve své mysli. S úsměvem na ni zakoulím očima, majíc to na mysli jakožto pobavené gesto, ovšem v hlavě mi létají myšlenky typu: Bože, drž hubu. Pokud se nakonec rozhodnu spřáhnout se Cyber, v aréně to bude kolem všech těch mrtvých těl peklo. Jedna z nevýhod, které tato slečna nese se svou značně narušenou psychikou. “Ne, děkujeme.“ Ohlédnu se po Cyber, které je očividně zase všechno fuk, takže normálka. “Však my už si poradíme. Rozloučím se s oběma a především s Helenou zářivým úsměvem. I když sám mám velké pochybnosti o svém oblečení-neoblečení, vím, že ona se na něm opravdu nadřela. A pokud si ona myslí, že vypadám neodolatelně nějaký ten Kapitolan si to bude určitě myslet taky. Překvapeně se otočím na Cyber, která po jejich odchodu sama započala rozhovor. Jak nezvyklé, vskutku. “Vypadám jako kašpar.“ Úšklebek jí oplatím a očividně značně nespokojeně zatahám za lem sukně, která zpola zakrývala má stehna. “Ale tak aspoň jeden z nás tady vypadá dokonale.“ Usměji se na ni a názorně si ji prohlédnu od hlavy až k patě. Je mi jasné, že na Cyber lichotky dost možná nezaberou, ale tak proč se neprocvičit. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Můj stylista mě docela dostal. Jeho proslov ať si radši vrazím nůžky do krku než ten můj kyselí obličej mě dostal. Jeho upřímnost je vcelku dechberoucí a začínám se i za sebe stydět nebo tak něco. Jeho práce je jen mě podpořit, abych měla šanci vyhrát a jaký slib jsem dala bráchovi a rodině, že se vrátím a on mi pomáhá tento slib splnit. Takže celou dobu mlčím a dělám vše co mi Terence říká. Když mě požádá vyzkoušet si šaty bez jakýhkoliv řečí to provedu a dokonce se netvářím tak jako předtím. Šaty jsou jednoduché, ale pěkné. Naproti tomu co mám na obličeji se mi líbí. Terence se mě ptá na názor. "Jsou pěkné. Děkuji." Dokonce to zní i upřímně. Nakonec přidám i lehký úsměv. Poté se přesunuji i s Terencem ven do velké haly. Připojuje se k nám Duncan se svojí stylistkou. Další umělá nána Kapitolu, ale co tu jiného čekat. Dokonce se nezdá, že by byla nějak zaujatá tím, co se tu děje, udělala si svojí práci a nějak jí to moc nezajímá. Vylezli jsme na vůz, kde jsme od těch dvou dostali instrukce. Je to takové prosté, smát se, mávat a hlavně nespadnout. Jo a nezkoušet řídit vůz, tak to by mě ani nenapadlo, i když Duncan je takový veselý hoch u něj si tak jistá nejsem. Nakonec se Terence ptá, jestli něco potřebujeme a já zavrtím hlavou. Konečně mám prostor si prohlédnout Duncanův oděv. "My teda vypadáme." Konstatuji docela chladně. Ať už tohle máme za sebou. To je jedno z mých a vlastně jediných přání. Tohle celý je strašná šaškárna a já vypadám jako největší šašek ze všech. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 4 Než nastoupíte na vůz, Duncan si tě prohlíží tak trochu podezíravým pohledem na způsob jsi-to-vážně-ty-nebo-fakt-ryba. Ale když nastoupíte, a ty si postěžuješ na váš vzhled, ulehčeně se zasměje a zády se opře o stěnu vozu, zatímco v ruce svírá mohutný zlatý trojzubec – můžeš si ovšem díky svým rokům tréninku všimnout detailu, že rohy jsou ztupené a konstrukce je pravděpodobně dutá. Není nad bezpečnost. Kdo by taky chtěl, aby se splátci povraždili ještě před arénou? Nejhorší, co by ti snad Duncan mohl v tuhle chvíli udělat, je boule na hlavě. “Mluv za sebe, já mohl dopadnout hůř,“ zazubí se. “Ještě, že venku není zima, co?“ Významně se podívá na svou tuniku, ve které by skutečně v horším počasí mrznul. Poté se obrátí na podivné mořské koně, kteří jsou zapřaženi do vašeho vozu, a pokrčí rameny. “Aspoň si můžeme být jistí, že nás nikdo nepřehlídne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Nečakala som ani poriadne na odpoveď. Pravdu povediac, žiadnu odpoveď som ani neočakávala. Veď väčšinou sa pýtam na samé hlúposti. A síce som sa stále na Razaaqa nedokázala pozrieť a pozerala som sa radšej na švihajúce konské chvosty, len aby mi zrak omylom neskĺzol tam kam nemal. Mlčal, bol zrejme rovnako zahanbený ako ja. No nevedela som či za to môžem ja, že vyzerám tak strašne, alebo za to mohol jeho kostým. No nech už som bola vystresovaná ako som len mohla, mlčať som nemohla. " Dúfam, že som ťa neurazila, že vyzeráš ako ten pes....Vieš...no...nemyslela som to zle. Naozaj som to nemyslela zle, prosím nehnevaj sa. Ale mal také oči..Úplne ako ty! Naozaj, fakt neklamem. Naozaj mal tvár ako ty!" Pochytila ma obava, že možno mlčí práve preto. Nechcela som si chlapca nijako znepriateliť. " Naozaj prepáč...ak ti to spraví radosť môžeš mňa k niečomu prirovnať!" Zvolám v nadšení, že som prišla s takým skvelým nápadom ako si chlapca prípadne udobriť ak sa ho moja poznámka dotkla. " Trebárs ku...." Načiahnem prst, ruka sa mi mierne chvela nervozitou, a zamierim ním na konský zadok. Zasmiala som sa a stále trocha zahanbene som pozrela na Razaaqa, no s veselým úsmevom. " A naozaj je tvoja štylistka taká zlá? Urobila ti niečo?" Okrem toho, že ťa tak strašne obliekla? Nepozeraj sa tam, nepozeraj. Stíšila som hlas, aby to nikto nemohol prepočuť a oči som zafixovala na kožušinu na chlapcových ramenách. Chcela som ho nepriamo nejako dodať odvahy preto som spustila. "Tak vieš, nie je to až také hrozné, aspoň ti nebude teplo, mne už teplo byť začína ale tebe bude príjemne ti bude fúkať." Bože, čo som to zas povedala? Čo som to zas povedala? Vytreštila som oči nad tým čo mi to zas vyšlo z úst. Chcela som mu niečím vylepšiť náladu a vyzdvihnúť nejaké pozitíva, ktoré ani neboli a nakoniec sa do toho zasa tak strašne trápne zamotám. Celá červená som odvrátila hlavu a prstom som začala prechádzať po tetive, akoby to bola tá najzaujímavejšia vec na svete. Musela som to nejako zahovoriť tak som koktavo spustila. " Môj... môj.. prípravný tým bol strašný...Už nechcem aby som sa s nimi viac stretla..." Dodala som zúfalo. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Ten úsměv na tu poznámku o psovi byl opravdu krátký. Vybavilo se mi pár chvil, kdy jsem narazil na špatné vrstevníky a ti se mi smáli za to jaký jsem. Říkali, že nepatřím do desítky a takové hnusné věci. Teď musejí mít náramnou radost, když mě uvidí na svých přijímačích. Betty se postará, že na tu událost rychle zapomenu. Téma hovoru změní na vizážisty. Otočím se a pohledem hledám tu svou. Naštěstí je dost daleko. I tak mluvím potichu, aby mě neslyšela. Nevím co všechno lidé z Kapitolu dokážou, možná slyší i tak daleko. "Dala mi k jídlu jenom salát a pořád na mě sahala, i při jídle." Kývnu ramenama a podívám se na Betty. "Taky mi zakázala vzít si pod to něco..." Zakývu tim kusem hadru, který dělí můj poklad od tvého pohledu. "...řekla, že si můžu vzít tělové trenky, ale nevěděl jsem co to je." Podívám se před sebe trochu zahanbeně. Nic takového jsem nikdy neměl a nedokážu si představit jak to vypadá. "To můj přípravný tým je hodný, jsou úplně jiný než ona. Líbil jsem se jim a prej mi budou fandit." Usměju se na Betty a znovu se na ní podívám. Nevím proč, ale napadlo mě, že bych mohl na pokoji udělat takové malé divadlo a začít tam běhat jenom v berní roušce a ničim jinym. Zajímalo by mě jak by Betty reagovala. "A co tobě udělal tvůj tým?" |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Pred prehliadkou
" Aj ja som mala len šalát. Ale vôbec som nebola hladná. A vlastne si už ani nepamätám či som bola. Vieš, ale veď trávu jedia aj zvieratá tak čo je na tom ak si to dáme občas aj my? Kto vie ale čo dostaneme na večeru! Stavím sa, že nejaké úžasné veci, ešte lepšie ako vo vlaku a na nejaký šalát rýchlo zabudneš...A nie je také nejaké príslovie? Že šalát každý deň, drží od teba doktora každý deň? Možno nechcú aby sme ochoreli...oh, vlastne nie. Ono to nie je so šalátom ale s jablkami. Mne ale celkom chutil." Nejako som nechápala čo je na šaláte také tragické. Ale zrejme išlo o to, že ho stále obchytkávala. Striasla ma pri tej predstave zima a nevyjadrovala som sa k tomu. Bolo to príliš trápne. Prečo mi to vôbec robil. Nechcela som sa baviť o tom jeho hroznom kostýme. Nechcela som vedieť, že pod tým naozaj nič nemá. " A nie je všetko spodné prádlo telové? Veď kde inde by sa aj malo nosiť? Jedine na tele. Teda myslíš, že ho tu v Kapitole nosia akože opačne? Na oblečení? To je nejaká hlúposť asi. Vieš si to predstaviť? Ja teda nie. Keď budeme prechádzať pomedzi ľudí tak si to budem všímať...Pamätáš si keď sa nejaký chlap u nás v distrikte obliekal ako žena? Moja mama bola strašne pobúrená, vraj je to zahanbujúce a že ponížil celý náš kraj. Otec mi ale povedal, že prehral stávku a musel to spraviť. Vieš moja mama mi nikdy nedovolila nosiť nohavice, vraj sa to na dievča nesluší. Tak si vieš predstaviť aký to musel byť pre ňu šok vidieť chlapa v šatách...Už ju vidím ako bude sedieť doma, uvidí nás. A hlavne teba a bude otcovi hovoriť, že ťa navliekli do zle ušitej sukne! Nikdy sa z takého čohosi už nespamätá." Zasmiala som sa. Lepšie sa klamať, že je to sukňa, ako ten horor, ktorý mal v skutočnosti na sebe. Rozprávanie mi zabránilo v tom, aby som si všimla, akého hazardu sa dopustil, keď zakýval látkou okolo seba. Bola som rada, že sa môžem nejako odreagovať. Dokonca som sa aj trocha ukľudnila a nebolo mi tak trápne. Nie. Nechcem na to myslieť. Nechcem na to myslieť. " Robili mi strašné veci. Také veci by sa nemali robiť ľuďom. Ani zvieratám..ani nikomu! A smiali sa mi." To nebola tak úplne pravda, ale poznámky rozhodne mali. " Vieš ale je dobré, že ťa budú povzbudzovať, nie? Mal by si sa z toho tešiť. Že už máš fanúšikov." Usmiala som sa a zrazu mi niečo napadlo. Bolo to trocha trápne. Hlavne keď sme sa konečne dostali od tému jeho oblečenia, niekam troška inde. Ale aj tak. Išlo skôr o moju bezpečnosť, ale tak aj jeho. Rukou som si opatrne chytila pekný účes, ktorý držal pomocou veľkého množstva sponiek. Opatrne som jednu nahmatala, s veľkými obavami aby som si nezničila to čo tak dlho prípravný tým robil, a nakoniec som ju vytiahla. Zdalo sa, že účes mi drží aj bez nej. Aj keď mohlo sa to veľmi rýchlo zmeniť a trocha som sa bála, že ak znčím účes, vynadajú mi. " Na.." Načiahnem jeho smerom ruku so sponkou. " Môžeš si to zopnúť aby to nelietalo." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Probodnu Safíru spalujícím pohledem, když se k mé paži přitiskne celá její dokonalá postava. Cítím její dech u svého ucha a musím zatnout zuby, abych při nastávající přehlídce vypadal tak moc důstojně, jak je v plánu. Vytrhnu se jí a přitisknu jí svým tělem ke straně vozu, aby mi nemohla nikam utéct a především proto, aby ji nenapadlo mě ještě více vzrušovat. Po dalším zastřeném šepotu se mi ze rtů vytratí úsměv a v očích zaplanou plameny chtíče, který nás kupodivu ovládá i na takovém místě. ,,Poznáš, ale asi to bude trochu bolet, protože Bůh musí ztrestat tvoji neposlušnost." Zatnu svaly a v dlaních pevně stisknu její drobná zápěstí. Nyní se nad ní konečně tyčím, jako opravdový Bůh. ,,Proč mě tak provokuješ?" Zeptám se ještě, než se nakloním, abych ji uvězněnou v mém náručí hrubě políbil. Stále se však ovládám, protože můj kostým má opravdu krátkou sukýnku... Jak nedůstojné mě! Tohle ti vrátím v aréně, moje milá… |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro "Stejně bych si dal něco lepšího." Jen tak se nedám a i když Betty chutnal, mě prostě nenadchl. Pak se Betty rozpovídá o tom tělovém spodním prádle. Tváře mi začniu pulzovat a já nervóznět. Dělá mi tu pěknou přednášku a já si připadám jako ještě větší blbec. Zavrtím hlavou a radši se podívám někam jinam, po jiných splátcích. Moc toho vidět není, ale to je jedno. Když domluví tak se na něí zase otočím. "Asi jsem ho viděl." Kývnu ramenama, protože si nejsem stoprocentně jistý. Jsem rád, že pak nakonec změní téma. Já se k němu rozhodně vracet nehodlám. "No a co ti teda dělali? Určitě né horší věci než mě." Usměju se na ní a podívám se na její účes jak si v něm hrabe. Docela se vyděsím. Nedovedu si představit, jak by na to reagovala moje vizažistka. Asi by mě zabila. "Díky." Usměju se na Betty a pohledem hledám vizážistku. Naštěstí je trochu dál a s někým se baví. Neváhám ani chvíli a použiju sponku k lepšímu uchycení toho kusu látky, který by mě mohl při jízdě zradit. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Když mě opře o vůz, jen se mu zahledím do očí s vyzývavým úsměvem. ,,Poznáš, ale asi to bude trochu bolet, protože Bůh musí ztrestat tvoji neposlušnost." Odpovídá mi tiše. Otřu se svým stehnem o to jeho. Jistě, Diamonde, drahoušku. Samozřejmě, že máš navrch. Jsi přeci silnější. Vzor mužné síly a odvahy, ztělesnění bojovníka. Jen se podívej, jak drobná a bezbranná jsem... ,,Proč mě tak provokuješ?" Po jeho otázce následuje polibek. Doufám, že jsou zde přítomní reportéři. Pokud možno hodně reportérů. Dva bohové lásky, líbající se na voze - to tady ještě nebylo. Obejmu jej okolo krku a oplácím jeho nevybíravý, hrubý polibek svým. Dávám si přitom hodně dobrý pozor, aby mě nekousl. Mohu jen děkovat svým stylistkám za jemné, decentní líčení. Takhle mi nerozmaže make-up po celém obličeji. "Protože můžu," ušklíbnu se jedovatě. "A protože se na nás všichni dívají." |
| |
| Přehlídka “Vozy splátců se připraví na svá místa!“ A je to tady. Přehlídka, na kterou vás všechny celý den připravovali – hýčkali či mučili, záleží na tom, koho se ptáte -, už se má odehrát. Konečně, tenhle jediný den se zdál dlouhý celé týdny. A po tom všem se zdá, jako by to byl vlastně celkem zbytečný večer. Nebo ne? Napětí hlasitě srší celou halou v podobě sykotu, překřikování, tlumeného rozkazování a horečných instrukcí na poslední chvíli. Každý Kapitolan jako by se náhle zbláznil. Všechno se jim zdá nepřipravené a nezorganizované a neustále pobíhají tam a zpět ve snaze dokončit poslední úpravy, které už jsou půl hodiny hotové. “Seřadit!“ Všechny vozy sebou trhnou, pomalu se rozjedou uvolněnou uličkou a zařadí se podle za sebe s mírnými rozestupy; Distrikt 1 pojede v čele, zatímco Distrikt 12 celý průvod uzavírá. Před vámi stojí obrovská zdobená brána. Za ní už pak čeká Kapitol ve svém přepychu a lesku – nádherném či strašlivém, záleží na tom, koho se ptáte-, a s ním přes sto tisíc nedočkavých diváků, kteří se tu všichni shromáždili jen kvůli vám. Prozatím je bezpečně uzavřená, aby neposkytla jediný předčasný pohled nedočkavým fanouškům do zákulisí. Zdá se až neskutečné, kolik povyku se ztropí jen kvůli čtyřiadvaceti dětem. Z nichž třiadvacet bude už za pár týdnů mrtvých. Na to se nezapomíná ani na vteřinu. Vaši stylisté vám ještě naposledy popřejí hodně štěstí a snad na vás i zavolají nějakou poslední radu narychlo jako „nehrbte se!“ či „usmívat se a mávat, usmívat se a mávat!“, a poté se odeberou pryč – snad se jdou také usadit na tribuny, aby si své velkolepé dílo prohlédli v plné parádě. Kapitolští zaměstnanci v montérkách se klidí stranou a pomáhají navádět vozy do řady za sebou, dokud nestojíte srovnaní jako podle pravítka. “Odpočet zahájen! Dvanáct, jedenáct, deset, devět…“ Jeden ze psů desátého kraje začne zuřivě štěkat na koně před sebou, a je okamžitě umlčen tvrdým plácnutím přes čumák. Už se neozve ani kvíknutí. “Osm, sedm, šest…“ Jordan Tesla, dvanáctiletý splátce z pátého kraje, má v očích slzy. Dívka z jeho kraje, Katie Edison, ho pevně drží za ruku, div jim oběma nemodrají prsty. “Pět, čtyři…“ Vysoká dívka z dvanáctého kraje, Lavender Dale, se třese jako osika. Tobiana Plum z jedenáctého se na ni ze svého vozu otočí a nasadí křečovitý úsměv, který patrně měl být povzbuzující. “Tři, dva, jedna…“ Kdosi vepředu mávne červeným praporkem, a brána se otevře. Ve stejný moment se odevšad rozezní hymna Panemu… a vozy se rozjedou. Letošní třicáté Hunger Games si za téma své přehlídky vybraly starodávné římské náboženství plné mocných bohů živlů, událostí i emocí. Nutno říct, že každý z ozdobných vozů s čtyřspřežím dělá svému kraji i všeobecnému stylu Her čest. Dívky, tedy až na výjimku Nymfii ze čtvrtého kraje, nejsou nijak výrazně nalíčené, a všichni splátci i splátkyně jsou ponecháni tak přirozeně, jak jen mohou být – tedy až na občasnou depilaci a korektor tu a tam. Nic převratného, ale vše má svůj význam. První kraj je kraj přepychu a krásy, a letošní přehlídka snad nemůže být zdobenější. Koně, kteří táhnou vůz, jsou vysocí, štíhlí a stříbřitě šedí, a v třpytivé hřívě mají uvázané kašmírové mašle. Vůz je ozdobený bílými a černými perlami, barevnými drahokamy a stříbrozlatými ornamenty, které symbolizují luxus, jímž kraj Kapitol zásobuje. V samotném voze pak stojí bohové lásky a krásy Venuše a okřídlený Amor třímající luk, štít a helmici. Druhý kraj vystrojili válečně. Jeho vůz má zábradlí z leštěné žuly po způsobu kamenolomů, kterými je Distrikt 2 posetý. Jinak je z oceli, ze které jsou ukuté zbraně, s občasnými krvavě rudými stříkanci na kolech či bocích. Koňské čtyřspřeží je mohutné a černé. Splátci, oblečení jako bůh války Mars a bohyně loajality Mayesta, se sebevědomě smějí do kamer i na publikum, a horečně mávají. Aurelia Coleman si stoupá na špičky a posílá vzdušné polibky, a Maxmilian Gate zvedá obě ruce ve vítězném gestu, jako by už letošní Hry vyhrál. Lesklý zlatý vůz třetího kraje táhnou silní rezaví koně a přitom pohazují hřívami. Vůz září a připomíná tekuté zlato, a má po stranách vyryté tmavé ornamenty lyr, sluncí – a dokonce, když jedna z kamer přiblíží svůj záběr, drobné matematické vzorce a výpočty. Vlastně veškeré zlato, které se v Distriktu 3 právě objevuje, září jako skutečné slunce. Vedle sebe zde stojí bůh Slunce a pokroku Apollón s vavřínovým věncem na hlavě, a jedna z jeho bohyň umění, Múza. Na scénu vyjíždí čtvrtý kraj, již tradičně v kostýmu moře. Vůz bílý jako pěna s temně modrými odlesky ve světle reflektorů táhnou upravení a přetvoření koně. Po boku zde stojí splátci v kostýmech boha všech oceánů Neptuna a jeho manželky Salacie. Splátkyně Nymfia má tvář i celé odhalené tělo poseté perleťovým make-upem. Duncan Algae vítězně třímá zlatý trojzubec v jedné ruce, a druhou horečně mává komukoli, kdo se právě dívá. Pátý kraj to letos s tématem přehlídky vyhrál. Bledý vůz křížený tenkými zlatými čárami táhnou mohutní bílí koně s blýskavými hřívami. Zde pak nervózně postávají pravděpodobně nejmocnější bohové Olympu: Jupiter, vládce blesků a síly, a jeho manželka a královna bohů, Juno. Teprve dvanáctiletý Jordan jednou rukou drží nad hlavou pozlacené bleskové kopí, kterým bázlivě mává, a druhou svírá paži své „ženy“ Katie. Katie sama má na tváři umělý úsměv a téměř se opírá o své paví žezlo. I přes jasnou převahu v určení svého kostýmu ani jeden z nich absolutně nedokáže působit jako svá role. Šedočerný odstín vozu šestého kraje, který je tažený rychlými, štíhlými grošáky, se jasně leskne ve světle a na kamerách působí velice výrazně – snad až moc. Na něm se vezou Martin Road a Rachel Brooks, respektive bůh cestování Merkur a jeho takřka protipól, bohyně domácích krbů Vesta. Jako by se ti dva skutečně odpuzovali, jeden druhého se v žádném případě nedotýkají, a věnují se své straně publika: mávají, posílají vzdušné polibky a smějí se. Rachel však i přesto vypadá, jako by tu všem chtěla jednu vrazit, a Martinovy zorničky jsou široké jako talíře, jak ukazují holoobrazovky… Se sedmým krajem přijíždí na cestu duch přírody. Temně zelený vůz, ověnčený dubovým listím, bukvicemi a borovicovými větvemi plnými čerstvého jehličí, je táhnutý silnými koňmi v různých barvách – jeden je černo-bílý jako březová kůra, druhý červenošedý jako tis, a zbylí dva jsou klasicky hnědí. Vezou bytosti lesa; vysokého fauna s nahou hrudí, listím ve vlasech a chlupatých kalhotách s oháňkou, a rezavou lesní nymfu v šatech ušitých jen z listí nejrůznějších stromů, jejichž vlečka přesahuje okraj vozu a táhne se za nimi jako hotový koberec. Osmý kraj vypadá na první pohled velmi jednoduše… a na druhý pohled také. Čtyřspřeží lehkých béžových koní, přes které někdo přehodil ručně vyšívané barevné dečky, táhne stříbřitý vůz ověšený nejrůznějšími látkami. Zde vedle sebe stojí bůh řemesel Penates v řasené tóze z deseti druhů bílé vlny, v ruce držící veliké stříbrné nůžky, a bohyně moudrosti a řemesel Minerva. Lisha Seam i Thread Moll se tváří trochu zaraženě, a tak mávají jen nenápadně, jako by se celého průvodu a lidí okolo sebe báli. Kdo by se jim také divil? Vůz devátého kraje se barvou přelévá mezi měděnou a nazlátlou barvou, a je tažený silnými světle hnědými koňmi, s obilnými klasy čouhajícími z hřív zapletených do copánků. Uvnitř se kromě dalších balíků obilí nachází také oba splátci: Richie Hett, oblečený jako bůh zemědělství Saturn v obyčejném rolnickém obleku z hrubého plátna a slamáku proti slunci. V jedné ruce drží kosu na sečení obilí, a plaše mává davům okolo sebe. Jeho spolusplátkyně Heather Sow představuje bohyni Terru – je oblečená v zelené tóze s odhalenými zády, na kterých je precizně namalovaná kulatá planeta Země. V náruči jí leží přesná replika zlatavého Rohu hojnosti, jen je místo zbraní naplněný ovocem. Desátý kraj nejede na svém bronzovém voze sám. Vedle něj lehce běží laň se zlatými parohy, následována čtyřmi loveckými psy. Bílí koně nevzrušeně klušou vpřed, a vezou polonahého poloboha Herkula, obdařeného nelidskou silou, a bohyni měsíce a lovu Dianu, ozbrojenou lukem s parožím. Tmavě hnědí koně jedenáctého kraje vezou tmavě hnědý vůz ověšený ovocem, břečťanovými listy a vinnou révou, jež se na jednom místě uvolnila a táhne se za koly jako šňůra. Po boku si zde stojí bůh veselí, úrody a vína Bakchus v levhartí kůži a věncem ovoce okolo krku, a bohyně Ceres (ta vpravo), vládkyně úrody a zemědělství. Tobiana Plum se jednou rukou drží hrušky na voze, aby nespadla, a druhou rukou posílá vzdušné polibky davům; Trevor Grain se trochu usmívá, ale při mávání působí křečovitě. Dvanáctý kraj uzavírá celou řadu. Jejich vůz i koně v bílých lebečných maskách jsou uhlově černí, stejně jako splátci, kterým poprášili ruce i kotníky uhelným prachem; boky vozu jsou ozdobené temnými podzemními nerosty a rudami uhlí, a na okrajích se skví symboly vybělených kostí a lebek. Lavender Dale a Rupert Abercrombie, letošní splátci kraje horníků, na sobě mají kostýmy bohů podsvětí, Pluta a jeho manželky Proserpine. Oba mávají davům, jako by na tom závisely jejich životy – což je vlastně, když se to tak vezme, pravda. Jízda Kapitolem trvá něco přes dvacet minut. Během té doby provází splátce nekonečná hymna Panemu, potlesk, hvízdání, jekot a vyvolávání veškerých jmen, jež si diváci našli na internetu; některá zazní častěji než jiná, některá téměř vůbec, ale dostane se i tak na všechny. Obklopuje vás takové slávy, bohatství a nádhery, až se z toho člověku zamotá hlava. Projíždíte na vozech rovnou ulicí až k domu prezidenta. Z obou stran se kolem vás tyčí obří tribuny přeplněné novináři, diváky, fotografy, kameramany a dalšími tisíci mávajících a vřískajících Kapitolanů. Za nimi se pak k nebi vzpínají obří mrakodrapy bez jediného světla – veškerá pozornost je dnes stržena na přehlídku 30. Hunger Games. Občas vás zabere kamera a vaše napudrované tváře se zblízka objeví na holoobrazovkách vyvěšených z obou stran hlavní silnice, ale brzy jste nahrazeni jinými a oni posléze také. Do cesty vám létají pugéty květin, vázaných i samotných: růže, trsy fialek, lilie, měsíčky, kaly, karafiáty, narcisy, tulipány, slunečnice, orchideje, chryzantémy, nařezané větve šeříku a další. Některé kytice dokonce přistávají i ve vozech, a kdykoli na ně splátce zareaguje, dav zaburácí nadšením. On vlastně burácí nadšením pořád, a pořád, a pořád. Jak se postupně začíná více a více smrákat, jste osvětlování reflektory zavěšenými seshora i ležícími zespoda a vaše tváře získávají téměř tajemný nádech. Koně si ničeho nevšímají, ani jeden druhého. Po stranách očí mají klapky v barvě vozu svého distriktu, a projíždějí ulicemi stejně klidně a nevšímavě, jako by byly prázdné. Psi na ně nedorážejí, a zlatoparohou laň zcela ignorují. Konečně přijíždíte k domu prezidenta Snowa. Prezidenta Coriolana Snowa staršího, přesněji řečeno; stojí na balkóně své vily a právě vychází nahoru k řečnickému pultíku se symbolem Panemu vepředu, když se vozy zastavují v širokém půlkruhu před budovou. Dole okolo prezidenta sedí na křeslech několik členů rady a nejprominentnějších obyvatel Kapitolu, včetně Coriolana Snowa mladšího, syna prezidenta. Pokud se zde měl objevit Tvůrce Her Cyrus Grandeur, jeho modrozelené vlasy a vousy nejsou nikde vidět. Snad zůstal zašitý v centru, kde plánuje poslední detaily arény. Snad je někde nenápadně usazený na tribuně a užívá si pohled na své dílo z první ruky. Je zvláštní, že by se rozhodl ignorovat takovou událost, na které si vystavěl celý svůj život. Hymna utichne. Snow se opře o řečnický pultík. Koně sklopí hlavu a nastává ticho. “Vítejte… Vítejte!“ Prezident zvedne ruku a utiší tak veškeré davy. “Splátci, vítáme vás! Zdravíme vaši odvahu… a vaši oběť.“ Ozve se potlesk. “Přejeme vám šťastné Hladové Hry. A nechť Vás vždy provází Štěstěna!“ Další salva potlesku. “Letošní 30. Hunger Games právě započaly!“ Vozy sebou naposledy trhnou a za bleskotu fotoaparátů všude kolem vás přesunou do Domova splátců – kde budete bydlet ve veškerém lesku a luxusu, dokud vás všechny nenaloží na přenašedlo a nevhodí do arény, kde se až na jednoho brutálně pobijete. V zákulisí vás uvítají trenéři, hlavní stylisté a doprovod. Vylíčí vám, jak byl dnešní večer naprosto velkolepý, skvostný a úžasný, jak si vás jistě všimlo spoustu sponzorů (či, pokud jsou k vám alespoň trochu upřímní, že ono na tom zase dnes tolik nezáleželo), a poté vás vezmou do výtahu a vyvezou zpět na patro. Je přibližně deset večer, když dorazíte na patro. Na jídelním stole vám avoxové přichystali občerstvení, pokud jste během jízdy dostali hlad: chlebíčky obložené granátovým jablkem, vykostěný steak z krůty, čerstvou zeleninu, bohatý výběr sushi, karamelové sušenky a kuskus s rajčaty a grilovaným kuřecím masem. Trenéři a doprovod s vámi zůstanou, dokud se nerozhodnete vydat na pokoje, zatímco stylisté se vydají zpět domů, jakmile vás trochu zbytečně doprovodí výtahem. Během jídla se příliš nemluví. Občas někdo pronese poznámku ohledně sponzorů. Jste pochváleni či napomenuti ohledně toho, co jste předvedli na vozech. Je vám připomenuto, že zítra je trénink, takže musíte vstávat brzo. A tak dále. Konečně se rozejdete do svých pokojů. Až do rána můžete okny vidět oslavy, které po vaší přehlídce probíhají; na ulicích se tančí a hoduje, hraje se rychlá hudba, pobíhají zde lidé v kostýmech a maskách napodobujících vaše oblečení, přehrávají se zde oblíbené scény z předchozích ročníků Her. Ať už usínáte, nebo se převalujete až do rána, celý zbytek noci už je konečně jen váš. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Jako kašpar. Skutečně příhodá odpověď. Popravdě řečeno jsem si to při pohledu na něj pomyslela taky. Já vím, Hry se snadno mohou stát soukromou soutěží krásy, pokud vás zajímají sponzoři - ale vystavit hnedka při jednom z prvních kontaktů s kamerami své tělo se mi zdá jako přespříliš laciné. Samozřejmě Wafer nemá špatné tělo, což by mu mohlo sehnat spoustu přízně zvláště mezi ženskými diváky, ale... Pořád je to směšné. „To těžko,“ utrousím, když mi pochválí vizáž. „Žádný originální nápad, žádný wow efekt. Na to, jaké mají v Kapitolu prostředky, to mohlo vypadat mnohem líp. Přirozená krása ty blázny neupoutá.“ Teď se může jenom domnívat, nakolik vážně to holka, která se očividně o získávání přízně naprosto nezajímá, myslí. Upřímně? Možná bych se aspoň trochu snažila, kdyby to nebyla taková otrava. A otravné je to především proto, že já už z principu v tomhle získávání pozornosti prohrávám na celé čáře. I kdyby nestačilo, že jsem z chudého kraje, naprosto klasicky vybraná losem a můj kostým je naprosto nezajímavý a všední, mám vedle sebe někoho, kdo na sebe už od začátku upoutal pozornost tím dobrovolnictvím. A teď se tady promenáduje polonahý. Což je trapné, leč… V očích těch zvrhlých Kapitolanů dost možná účinné. |
| |
| Přehlídka Vyruší nás hlas, který nám oznámí, že za chvilku přehlídka začne. Okolní dav zachvátí všeobecný zmatek. Stylisté mají poslední možnost udílet nám zjevně dobře míněné rady jak zapůsobit. Přejedu obě naše stylistky pohledem, ale z mého výrazu je očividné, že je mi to dost jedno. I přesto má ale můj přístup jedno velké pozitivum – na rozdíl od ostatních ustrašených splátců vypadám, jako že se mě narůstající „davová panika“ téměř nedotýká. Začíná odpočet. Už se to blíží. Atmosféra ještě víc houstne. Všichni vědí, co nás za branou čeká, viděli jsme to v televizi už mnohokrát – a stejně se toho mnoho splátců obává. Nemám ale možnost to vidět, jsme třetí na řadě, což znamená, že před sebou mám jen první a druhý kraj a ti pochopitelně nijak zvláště stresováni nejsou. Celkem zřetelně si uvědomuju, že se mi tam nechce. Sice už nás Kapitolané viděli, ale až tenhle večer je nazýván jako první opravdová možnost zaujmout sponzory. Necítím se být nervózní, ale na druhou stranu ani nijak nadšená. Tohle všechno… Nemá s tím, co já osobně považuju za zábavu, vůbec nic společného. Jenom nás tu ukazují jak zvířátka v zoo. Kam se poděla ta chuť po krvi, to, co Kapitolany dělalo mně blízkými? „… tři, dva, jedna…“ Vozy se pohnou kupředu. Brána se otevřela. Hymna Panemu zní, davy šílí a naše tváře se v mnohonásobně zvětšené podobě střídavě objevují na velkých holoobrazovkách. Aniž bych vnímala, co dělá Wafer – je mi hned jasné, že se bude snažit davům zavděčit jak to jen nejvíc půjde – sama nedělám nic. Vůbec nic. Stojím s rukama svěšenýma podél těla a velmi laxně se rozhlížím po všech těch Kapitolských lidech, co se na nás přišli podívat. Rozhodně nevypadám, že bych měla strach a byla křečovitě ztuhlá. Chvílemi se ozývají nějaké jména. Jména ostatních splátců. Zaslechnu i to svoje, ale oproti ostatním zazní jen párkrát. Nemají důvod, proč si všímat zrovna mě. Což mi svým způsobem vlastně nevadí. Ale o to víc mě irituje skutečnost, že tu musím být – a že to ani zdaleka není první předvádění se před celým Kapitolem, které tady budu muset absolvovat. Jsem znuděná a otrávená – ne, bohužel neexistuje vesmír, ve kterém by to mohlo dobře skončit. Pohlédnu na splátce z dvojky, kteří jedou přímo před námi. Můžou se přetrhnout, aby davům ukázali svoji náklonnost. Jestli jsem si při pohledu na záznamy myslela, že by z fleku mohli jít dělat reklamu na zubní pastu, teď oba dva vypadají vyloženě afektovaně. Ale oni jim to žerou. Kapitolané… Na jejich Hrách je podle mého jedinou pozitivní věcí ten masakr, který přijde. Jinak je to jenom o všeobecné medializaci, protože nemají nic jiného na práci. Idioti. A přesně v tu chvíli zcela spontánně zvednu ruku. Kdo ale naivně čekal, že jsem se konečně vžila do role a začnu davům mávat, se šeredně spletl. Ukazuju davům vztyčený prostředníček, v obličeji arogantní úšklebek. Skoro jako bych odkázala vnímat jejich pohoršené pohledy. A víte co? Je mi to úplně jedno. F*ck you all! Právo ukazovat toto gesto si užívám po celou zhruba dvacetiminutovou cestu. Moc dobře totiž vím, že teď není nikdo, kdo by mi to mohl zatrhnout. Teprve až když dorazíme k domu prezidenta ruku zase svěsím dolů. Zahájení Her… Blá blá blá. Pak už nás odvezou zpět k Domovu splátců. V zákulisí na nás čeká Gadget, Felix a Demi s Helenou. Je mi dost jasné, že nemají v plánu mě chválit. Ale místo toho, abych se tvářila aspoň trochu provinile, věnuju každému z nich vzpurný pohled. Nemůžu za to, že už od chvíle, co mě vybrali jako nového splátce, se hrozně, strašlivě nudím. Tímhle jsem jen ventilovala svoji nevoli z toho, že nemám nic zábavného na práci. Mlčky do sebe naházím večeři. Sice se za své chování nestydím, ale na druhou stranu jsem ráda, že je relativní ticho a nikdo to nerozebírá. Jenom něco brouknu na pozdrav a klidím se do svého pokoje. Po koupeli se uložím spát. Zítřejší ráno totiž snad konečně slibuje aspoň trochu zábavy. |
| |
| Prehliadka
Razaaq mi síce nedával príliš veľa možností, na ktorých by som mohla budovať náš ďalší rozhovor, no ja by som si určite niečo našla. Dokonca som sa už začala nadychovať, že sa mu predsa zdôverím s tými ohavnými bolestnými intímnosťami, ktorými som si musela pred prehliadkou prejsť, a zrejme nimi prišiel aj on. Aj keď som si nedokázala dobre predstaviť, že by podobné veci robili aj chlapcom. No vtedy sa to celé začalo. Ono mala som tú otázku na jazyku už pred tým, ale akoby som ju nestihla povedať, pretože som hovorila o iných veciach, a teraz som to docela ľutovala. Tá otázka znela. Ako sa udržíme na voze, bez toho aby sme vypadli? Po prvom pohnutí som vedela, že veľmi alebo naozaj veľmi ťažko. Vypleštila som oči, a automaticky mi ruka vystrelila ku chlapcovmu ramenu, aby som sa neprevrátila dozadu a nevypadla ako stoh slamy z rebriňáku. Dych sa mi výrazne zrýchlil a tlkot srdca ešte viac a hlavne bilo nepravidelne. Veľmi nepravidelne a mne sa začala točiť hlava. Natlačila som čo najviac k bezpečnému okraju voza a pevne sa chytila jeho okrajov. Veď spadnem! Spadnem! Vysypem sa z toho voza pred všetkými. Chaos naokolo som nepočula, v spánkoch mi pulzovalo, po chrbte mi začali stekať cícerky potu a len som dúfala, aby to nebolo príliš vidno. Jediné čo ma trocha prebralo do reality nebol ani tak odpočet ako skôr štekanie psa. Bol to zhodou okolností len čo mal tvár ako môj spolusplátca. Nervózna, vystrašená, v kŕči, v obave, v čistom dese som predsa len otočila hlavu a nespokojne som povedala. " Nebite toho chudáka. Veď on sa to nemôže. Psy predsa majú štekať nie? Ak ste nechceli aby štekal, tak sme nám sem mali dať mačky!" Predstava ako by za vozom bežali malé mačky s vystretými chvostami ma celkom pobavila, no predsa len som musela stále súcitiť s tým úbohým zverom, čo dostalo cez čumák. Hánky na rukách mi už začali belieť od toho ako silno som sa držala okraja voza. Luk som mala prehodený cez rameno a pochybovala som, že ho vôbec dokážem počas prehliadky chytiť do rúk a hrať s ním nejaké divadielko a popravde som sa na to aj tešila. Zazneli prvé noty hymny a ja som len zúbožene s perami stiahnutými do jednej malej rovnej linky pozrela na Razaaqa a ticho povedala. " Bojím sa. Neprežijem to! Spadnem!" Moje slová zazneli prekvapivo do rytmu hymny Panemu. *** Bála som sa. Zrejme najviac za celý svoj pobyt, tu v Capitole. Kŕčovito som sa stále držala voza a pozerala sa na všetky strany. Teraz už mi muselo byť jasné, že chrbát mám celý mokrým aj keď tvár mi príjemne chladil vetrík. V ušiach mi pulzovali nesúrodé zvuky výskajúceho davu a prvých pár minút som oči upierala len na obrazovky, kde som sa kochala krásou ostatných splátcov. A vtedy som to nevydžala. Najlepším relaxom bolo pre mňa rozprávať a okolo mňa bolo príliš, ale naozaj príliš veľa vnemov, ktoré bolo treba komentovať. " Vidíš! Nie sú krásny! Pozrie na tie kone! Na tie vozy. Ale tí ľudia naokolo sú desivý, prečo toľko kročia? Nikdy som si nemyslela, že je to taký hluk. Tá televízia je úplne....ako je to slovo? Neau....neau..no proste, vôbec neukazuje to ako to naozaj je. Ani okrajovo. Pozri pozri pozri. To dievča vyzerá úplne ako ryba! Ako také čosi dokázali urobiť? Myslíš, že to ma na sebe ozajstné šupiny? Myslíš, že smrdí? Ale aj keby smrdela tak to nevadí je krásna!" Povedala som jedným dychom, až sa mi srdce rozbúšilo ešte viac a na chvíľku som sa zaknísala ako sa mi znova zatočila hlava. Razaaq ma zrejme nepočul. No to mi nebránila v tom aby som nepokračovala. " A pozri na toho s tými chlpatými nohavicami! Myslíš, že z nás trhali chlpy, kvôli jeho kostýmu?" Ako inak som opäť trepla úplnú hlúposť, ktorú som oľutovala hneď ako mi vyletela z úst. Bolo to nechutné, a dúfala, som že to chlapec nepočul, že to nepočul nikto a táto výpoveď ostane navždy zabudnutá. Do tvári mi opäť vošla zahanbená červeň, no malo to výhodu. Aspoň som nadobudla zdravej farby. " A tie šaty tej dievčiny. To ju musí asi škriabať tie listy. Možno sú tam aj chrobáky. To ale hádam nie! Raz som šliapla do mraveniska. Ešte teraz ma bolí noha keď si na to spomeniem. Ale sú krásne tie šaty, naozaj. S chrobákmi alebo bez nich..ale dúfajme, že bez nich lebo aj mňa začne všetko svrbieť!" Krátky nádych a pokračovala som..." A pozri kone deviateho kraja! Veď majú lepší účes ako ja! " Zasmiala som sa. Samozrejme, že to nebola pravda, ale predstava, ako koňa usadia v kresle a robia mu účes ma pobavila. Keď sme sa na obrazovke objavili mi začala som si pripadať veľmi trápne. Radšej som sa ani na seba ani nepozerala. Nechcela som sa príliš sklamať, preto som si radšej všímala len celkový dojem." Wau...wau...Máme najkrajší voz! To som si až teraz uvedomila. Len mi máme psy a laň! " Naklonila som hlavu a pozrela som sa na ladnú laň, bežiacu pri nás. A to mi dodalo odvahy. Prvý krát som sa odvážila jednou rukou pustiť a zamávala som davu. Vlastne nemávala som ľuďom ale rodičom. " Ahoj tati....Ahoj mama." usmiala som sa a prstom som ukázala na laň. Bolo to gesto pre otca, či si pamätá nás malý zimný zážitok s jeleňmi. Potom som si prstom ukázala k ústam. Znak pre mamu, či poznáva jej starý rúž. A potom som zamávala ešte raz. Razaaqovej rodine, ale to nikto nemohol ani len tušiť. Ani neviem čo to do mňa vošlo. No predsa len som sa rozhodla urobiť malé číslo s lukom. Odvážila som sa pustiť oboma rukami. Nebezpečne som zavrávorala a nebyť toho, že som drgla do chlapca vedľa mňa, teda doslova som sa na neho zvalila, zrejme by som vypadla. Oči som mala zasa veľké jak slepačie vajcia, srdce v krku a nezmohla som sa ani na slovné ospravedlnenie, len kajúci sa pohľad. Dúfam, že som ho nijako neudrela. Opatrne som rozkročila nohy aby som nadobudla rovnováhu, zložila som si z ramena luk a vytiahla jeden šíp. Presne tak ako ma mi to pred tým ukázal môj štylista. Usmiala som sa a namierila na dav ľudí a vtedy som si to všimla. Nie, nie, nie , nie , nie, nie, nie, nie, nie, nie. Moje vystúpenie by bolo bezchybné kebyže....neviem ako sa to mohlo stať. Niečo také nemohlo byť ani možné, proste zrejme sa to ani nedalo ale ja som to dokázala. Šíp som držala opačne. Na ľudí nesmeroval jeho hrot ale pierka na konci. Zalapala som po dychu, do očí sa mi začali drať slzy. Úsmev mi zamrzol a rýchlo som šíp hodila sebe pod nohy, a luk prehodila cez rameno. Do davu som sa už viac nepozrela. Len som sa znova kŕčovito chytila a pozerala sa na svoje vysoké topánky. Nevnímala som ani prezidenta, celý čas čo sme ho počúvala som chcela aby bol všetkému koniec. Aby už ukončilo moje trápenie hneď tu a teraz. Chcela som chytiť chlapca za ruku. Chcela som nejakú malú podporu ale radšej som to nespravila. Ešte by som znova niečo pokazila. *** Keď sme prišli "domov" mlčala som. Šokujúce ale je to pravda. Stále som sa pozerala do zeme a premýšľala len nad tou potupnou maličkosťou, ktorú som spravila. Občas som popotiahla nosom. Dokonca som nerozprávala ani pri večeri, zvedavo som sa nepozerala na náš doprovod ani na vyzdobenosť jedla. Popravde som ani nevedela čo si nakladám. Preto som si k mäsu naložila sušienky a na tie ešte náhádzala tie čudné malé guličky s paradajkami. Čudnosť kombinácie som vôbec neriešila, len som do seba všetko mechanicky hádzala. Pri stole som ostala aj po tom, čo nás poslali spať. A stále oblečená v kostýme som do seba hádzala jedlo, už hodinu v kuse a zdalo sa, že môj žalúdok je nekonečný. |
| |
| Přehlídka Konečně se dostaneme k bodu, kdy je na čase se zase pohnout o kus dál. Ne, že by mi konverzace s krásnou, jednoduše oděnou Cyber vadila, ovšem přeci jenom tenhle den byl víc než jenom dlouhý a já bych nerad zklamal své sponzory jenom proto, že jsem se dnes ne zrovna dvakrát dobře vyspal. Se zářivým úsměvem se otočím směrem na svou spolusplátkyni, která si stěžuje na své až moc jednotvárné šaty. Ještě jednou – když si o to vlastně sama řekla; ji sjedu pohledem od hlavy až k patě a zase zpátky. “Ale jdi Cyber, jsi úchvatná. Ty už žádný wow efekt nepotřebuješ.“ Položím jí ruku na rameno v podobě povzbudivého gesta, ale pro jistotu ji raději zase ihned sundám, kdyby jí náhodou můj dotek nebyl úplně příjemný. Nechceme ji přeci nijak otrávit, to samozřejmě ne. Všude kolem nás to začne vřít jako v integrovaném obvodu, v kterém byla blbě invertovaná elektrika. To mě taky dostatečně probere, špatný spánek je minulostí a na řadu přijde soustředění a vážnost. Když se pak všechny vozy seřadí do řady od prvního distriktu až po ten úplně poslední, nápadně se přikloním k Cyber a pronesu jejím směrem: “A kdyby ses pokusila usmát, byla bys ještě krásnější, má milá.“ Věnuji jí pobavený úšklebek, protože už dopředu vím, že je to jako mluvit do dubu. Pěkného a dobře vyvinutého, ale pořád naprosto neschopného uposlechnout jakoukoliv dobrou radu. A jak tak stojíme uzavřeni v pařátech profi krajů, postupně si prohlédnu každá záda těch, kteří se stkví před námi. Naplní mě pocit zadostiučinění při pohledu na chlapce z prvního kraje, protože je stejně jako já ověnčen nejenom sukní, ale dostal jako bonus ještě křidýlka. Rozkošné, ještě pocukrovat a dílo by bylo dokonalé. To mě taky přivádí k tomu, že i když mě Helena ujistila, že ono sukno se za žádnou cenu během průvodu nezvedne a nestane se ta trapná scéna, necítím se úplně bezpečně. Jako kdyby nestačilo, že mě rovnou zbavili svrchní části oděvu, ještě k tomu mě donutili navléct na sebe TOHLE! A skutečnost, že devadesát procent všech splátců má na sobě sukni, mě zrovna moc neuklidňuje a dokonce nepřinesla ani pocit zadostiučinění, na který jsem spoléhal. Napůl nepřítomně odkývám Demi i Heleně jejich snahy dát mi nějaké poslední dobré rady – jako kdybych je neslyšel už pětkrát; a když už je čas, aby nás opustily zcela, věnuji oběma zářivý, lehkovážný úsměv. Stejně asi všechny ty připomínky nepadaly na mou hlavu, ale to je jenom takový můj malý odhad. Když už je zahájen i odpočet, zacloumají mnou první obavy, které jsem do té doby držel v dostatečně dalekém koutku mysli. Co když přeci jenom spadnu, co když se ta pitomá sukně přeci jenom vyhrne, co když mi spadne hůl, co když nebudu dost oslnivý, co když… “Pět, čtyři…“ Trhnu hlavou, abych dostal jakýkoliv pochybnosti z hlavy, přičemž zatnu pěsti, aby třas v rukou nebyl dostatečně poznat. Vzpomenu si na to, kdo ne mě doma v distriktu čeká a proč jsem vlastně tady. Zhluboka se nadechnu a pošlu směrem k Cyber ještě jeden milý úsměv – spíš pro svoje vlastní ujištění, že stále umím být tak k sežrání. A pak už vyrážíme. Hymna Panemu se rozezní všude kolem, stejně jako jekot, který se ozve hned, jak se brána před námi pohne. V první chvíli jenom stojím na voze a zmůžu se na oněmělé zírání kolem dokola. Vyrážíme moc brzy, nestihnu se ještě ani zbavit toho zmateného pohledu ztraceného malého kluka a už náš vůz vpouští na dvacetiminutovou cestu Panemem. Trvá mi přesně pět sekund, než si uvědomím, kde se vlastně nacházím a především co mám dělat a nedělám. Rty roztáhnu do širokého, zářivého úsměvu, i když mi do smíchu moc není, protože před celým Kapitolem se polonahý zrovna dvakrát dobře necítím. Ještěže oni to cítí trochu jinak. Vypnu se v hrudi – holé a nahé, děkuji pěkně; a o vršek hole, u které mi bylo apelováno, abych ji ukazoval, protože si dala Helenka celý ten týden práci se štěkáním na ostatní lidi, co ji tvořili, si opřu pravou dlaň. Naštěstí prostor mezi mnou a Cyber je dostatečně velký, aby se tam ta šíleně otravná a zbytečná věc vešla. Bílý plášť přitom nechám vlát za sebou, aby dodával dojem pseudo - hrdiny. Levou zvednu nad hlavu a mávám davu, který vděčně volá mé jméno. Nechci být žádný narcis, ale že to mé je slyšeno docela často, toho si snad všichni dostatečně všimli. Vděčně se usmívám kamkoliv, odkud se ozývá mé jméno. Sem tam, když hrozí, že mi nějaký ten plevel přiletí přímo do obličeje, jej chytím ze vzduchu (nebudeme tu mluvit o některých těch neúspěšných pokusech, kdy jsem vypadal, jako kdybych ochrnul na levou ruku a bezmocně s ní plácal ve vzduchu) a každou chycenou z nich zapletu do hole, kterou mám pořád zapřenou o dno povozu pod pravicí. Snad to bude Heleně stačit, protože mávat s ní nad hlavou se mi fakt nechce. Takhle si totiž můžu jejím protáhlým tělem aspoň dostatečně přidržovat tu příšernou sukni u těla, jediná výhoda tohohle jinak naprosto zbytečného dekorativního prvku. Když se pak Cyber vytáhne tím gestem, které samozřejmě je trefné, ovšem naprosto nemístné, pohlédnu na ní pohledem typu ‚I ty jedna!‘. Musím se přitom hodně přemáhat, abych se nezačal smát. Ona Cyber může být pošuk (stejně jako všechny ostatní zrzky, které se kolem mě v Kapitolu vyskytují a že jich je HODNĚ), ale někdy i pobaví, což se třeba u Gadget říct nedá. Těch dvacet minut bylo únavných. Nejenom, že jsem se neustále musel usmívat, stejně jako vyhýbat bombardaci kytkami a ještě k tomu si dávat pozor, aby se mi nezvedla sukně (jenom mě to zní tak blbě?), ale třeba jsem se taky musel popasovat s pocitem společenského znásilnění v podobě mého téměř nahého těla a dojmu obrovské nespravedlivosti a zároveň zhrození, že i ti debilní koně jsou prostě ZRZAVÍ! Takže když se konečně zastavíme před lóží prezidenta Snowa, mé úsilí donutit diváky zírat jenom na mě zesílí, jelikož mám naději, že už bude brzo konec. Pak už všechno běží rychle. Než se naděju, slézám z vozu – galantně pak pomůžu i své spoluplátkyni, ať se jí to líbí nebo ne a míříme si to spolu směrem k Gadget (hurá, opravdu člověk, kterého potřebuju vidět jako prvního), Heleně, Demi a Felixovi. Zatímco Helena mě obskakuje a prozpěvuje, jak jsem byl úžasný – ona by mě asi chválila, i kdybych tam předvedl totální frašku; ostatní moc nemluví. No, třeba kvůli Cyber půjdou na kobereček, co já vím. Do večeře se pustím s velkou chutí. Samozřejmě, byl jsem zvyklý na distriktní nepohodu a jindy bych za ČERSTVÝ salát a ještě s okurkou, jak se ráda nechala slyšet Helča; k obědu, řval jako malý kluk, ovšem na Kapitolská měřítka to bylo přeci jenom docela málo. Jsem rád, že se moc nemluví. Samozřejmě, mohli by mě pochválit za to, jak dobrou práci jsem odvedl, ale toho bych se od Gadget stejně nedočkal a Felix taky není úplně typický Kapitolan, který by se nade mnou a mým dobrovolnictvím rozplýval. Postupem času mi dochází, že mě to docela štve, protože by mi vůbec nevadil někdo, kdo by kolem mě pořád lítal a šveholil, jak dobrý jsem byl a že to mám v kapse. Ona psychika dělá hodně, víme. Cyber odchází do pokoje jako první. Nejsem si úplně jistý, jestli chci riskovat a zůstat v pokoji jenom s pořád nasranou a štěkající Gadget a tatínkem Felixem. Po krátkém pohledu na ty dva mi je okamžitě jasné, že ne, tohle nebude dobrá volba. Narychlo tedy akorát požádám Felixe o špunty do uší a stejně tak aby mě přišel ráno vzbudit, protože nějaký budík asi těžko uslyším - logicky. Ještě jedna taková noc jako byla ta předešlá a dost pravděpodobně bych tam někde usnul ve stoje. A že to by se mi první den tréninku zrovna nevyplatilo, to ví každý. “Tak zítra.“ Neurčitě se s těmi dvěma rozloučím, upřímně šťastný, že jsem se aspoň pro dnešní večer vyhnul Gadgetině další vlně urážek na mou hlavu. Došli mi už totiž chápavé a milé výrazy. Po řádné sprše, kdy ještě půl hodiny obdivuji pečlivost provedení toho zázračného stroje a přemýšlím, kolik intergrovaných obvodů museli na takové udělátko použít, přičemž začnu kalkulovat, kolik jich uděláme za den a jak dlouho nám to mohlo trvat, pak to vydělím počtem zaměstnanců, přičtu zásluhu každému z nás a nakonec začnu přemýšlet, za jak dlouho bych to asi tak zvládl já sám. To víte, problémy nás nerdů jsou ty nejvážnější, to je jasné. Pak už spokojeně ve spacích kalhotách ulehnu do postele a s radostí malého kluka se oprostím od toho věčného hluku z ulic. |
| |
| Jedeme na vozíčku :) Diamond už mi nestíhá odpovědět, když se okolo nás vyrojí spousta dosud si jiných důležitostí všímajícího personálu. Začnou náš vůz navádět, probíhají poslední úpravy, rady. Jen pustím tógu svého spolusplátce, jíž jsem až doposud svírala v drobné ručce a vyzývavě se na něj usměji. Mám navrch. Tentokrát jsem to já. Ano, vím, že karta se velmi rychle obrací - mezi námi rozhodně - ale je třeba se hřát na vlně své vlastní blaženosti. Není toho moc, co mi mohlo přidat ke štěstí. Kromě toho, že snad nikdo nevypadá ani srovnatelně, natož lépe, než já, máme také nejhezčí koně (ne, že bych koním celkově vzato rozuměla, ale mám pocit, že se mi zrovna ti naši hodně líbí! Stejně, jako vůz!) a celkově vlastně působíme nejlépe ze všech. Venuše a Amor. Popravdě jsem se bála, aby Venuši, když má být zrozena z moře, nezískala třeba ta holka ze čtvrtého kraje - ale ta, vzhledem ke své maškaře, evidentně utřela nos. Však ji to taky patří. Všem. Já jsem královna přehlídky - a celému Kapitolu to dokáži. Diamond měl pravdu - dnes Kapitolané uvidí, jak vypadá dokonalost. Prostě a jednoduše - po nás už to půjde jen z kopce, měli by se na to připravit. Stejně tak, jako by si ostatní splátci měli dobře uvědomit, kde je jejich místo - za námi! Hrdě se vyprsím a štíhlými prsty se zachytím o okraj vozu - ne snad proto, že bych měla v úmyslu padat - ale prostě proto, aby všichni viděli, jak mám krásně rostlé a elegantní ruce - alespoň při výjezdu. Než se odpočítá otevření brány - rozhodnu se jednu přeci jen přesunout - na tu Diamondovu. Propletu jeho prsty s těmi svými, jako bych se s ním už už chtěla pomazlit. Přitáhnout si jej k sobě a... no, co si budeme povídat - já to vlastně i chci. Vůz vyjíždí a za všeobecného jásotu nás táhne Kapitolem. Po pár minutách nejen že ruku z okraje vozu zvedám a posílám jí vzdušné polibky do davu okolo - ale také se k Diamondovi přitisknu blíž a posunu jeho ruku tak, aby mě ochranitelsky objímal. Bohyně a její bůh - ochránce - tak musíme vypadat. A pokud možno také - ano, jsme bohové lásky! Proto se vlastně ani nerozpakuji a zašeptám mu do ucha výmluvné - "Polib mě... Přede všemi." Lidem se to bude líbit. Budeme věrni své roli - navíc jsme pár dvou dokonale nádherných a opečovávaných lidí. Na to je přeci vždycky radost koukat. Nějací trhani od pětky dolů by určitě v této pozici působili spíše směšně, než cokoli jiného! Na přivítání na hrách pak stojím už rovně a hrdě. Diamonda si pro tuto chvíli nevšímám, chci ukázat lidem, že stejně tak, jako umím "milovat," tak dokážu být svá a nezávislá. Sleduji, doslova hltám pohledem prezidenta i jeho mladého syna. Dva nejmocnější muži na světě. Samozřejmě, že je obdivuji a platonicky miluji! A jejich pozornost je teď moje. Proklínám pátý kraj za to, že dostal krále bohů. Nicméně vím, že se příliš dlouho z této výhry radovat nebudou. Ne, ne. ***** U večeře si pak spokojeně naberu na talíř sushi a pak i nějaký sladký dortík. Vše zapíjím perlivou vodou a tvářím se hrdě. Jsem na sebe hrdá. Na nás na oba - ale na sebe trochu víc. Přeci jen - jsem tady hlavně sama za sebe, Diamond je jen nástroj k mé vlastní výhře. Nepochybuji, že on o mě smýšlí stejně! Poslouchám, co mi u večeře říkají jak trenéři, tak náš doprovod. Klidně a s úsměvem jim případně odpovídám. |
| |
| Přehlídka Potom co si upevním ten malý kus látky, který mě zahaluje už dál nemluvím. Všechno kolem nás začíná ožívat, což svědčí tomu, že za chvíli vyjedeme. Na chvíli se vyděšeně podívám na Betty a pak na velkou bránu, která je zatím zavřená. Vedle sebe uslyším štěkot a Bettanin protest. Taky se mi to mo nelíbí, ale nic neříkám. Připadám si skoro stejně, hlavně při rozhovoru s mojí vizážistkou. Stálo to rozhodně za to a když mě nepraštila, chvíli mi připadalo, že by to udělala ráda. Pohledem se vrátím k bráně a několik minut jí hypnotizuju. Popravdě nevšímám co dál mi Betty říká, to napětí je silnější. Pak se to stane. Vrata zaskřípou a koně se rozjedou. Možná bylo hrobové ticho, ale mě to tak připadalo. V prvním momentu mám co dělat, abych nedal nohu vzad a nespadl dolů. Chytnu se jednou rukou kočáru a podívám se vyděšeně na Bettany. Nikdy jsem na takové věci nejel, ale je to docela sranda. Škoda, že nám zakázali sednout si na koně. Ještě než opustíme bránu několikrát povyskočím, abych viděl co je před námi. Viděl jsem pár hlav splátců a ještě za nimi blikající světla. Musí tam být asi milion reportérů a fotografů. Jakmile opustíme bránu, přimhouřím oči. Je tu tolik světla, až je mi to nepříjemné. Moje zamračení rozhodně nevypadá nejmileji. Všimnu si toho až tehdy co jsme poprvé vidět na obrazovkách. Vyzkouším si několik úsměvů a pak ten nejmíň blbej použiju. Tak to řikala, usmívej se a mávej. Podívám se na kyj, který stále držím v pravé ruce. Úsměv mi z tváře zase zmizí. Musím to udělat nebo mě při příštím setkání zabije. Je tak zlá. Ruka mi vystřelí i s kyjem. Slyšel jsem slabou reakci publika. Otázka je na koho to bylo. Je nás tu tolik. Několikrát kyjem zamávám a s úsměvem se podívám na Betty. Myslel jsem si, že to bude těžké, ale rozhodně o nás mají zájem. Srdce mi buší pod náporem pohledů. Je to jako bych byl omámený. Chce se mi pořád usmívat. "Můžeme být rádi, že nemám ocasy jako ta rybí žena." Podívám se vážně na Betty, která je z celé situace docela mimo. Evidentně budeme každý úplně jiný. Chytnu jí ruku, kterou se drží vozu. "Je to dobrý, ať nás daj ještě na tu obrazovku, naše psy a laň." Zase pokynu kyjem a přestanu až před lóží prezidenta. V televizi mi vždycky připadal tak obrovský a přitom je maličký. Vlastně každý v televizi mi vždycky připadá obrovský. Nutná povinnost v podobě hymny je za námi a jeho proslov také. Pak už se koně odeberou do věže splátců a my vyjedeme do svého patra... |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Chtěl bych si o tom hrozně moc promluvit, ale jede s námi i náš doprovod. Stále se usmívám jakoby nás zabíraly stále kamery. Ještě nikdy se mi to nestalo, ale bylo to skvělé. Betty má na celou událost evidetně úplně jiný názor. Vypadá dost nesvá a zasekle. Vím, že mi na voze řikala tolik věcí, ale já jsem z toho byl tak mimo. Soustředil jsem se, abych něco nepokazil a jí si moc nevšímal. "Bylo to parádní." Už mi můj oblek nepřijde tak špatný. Každý tam měl nějaký a v celku to vypadalo fakt hezky. Mám sto chutí běhat po společenské místnosti a máchat kyjem a představovat si nepřátelé před sebou. Neuvědomuju si, že za pár dní to bude realita a já budu mezi prvníma komu se ozve dělo. Celý rozdováděný se usadím ke stolu a podívám se po ostatních. Nejspíš nemají podobný dojem z toho všeho jako já. Uklidním se a pustím se do jídla. "Jací jsme byli?" Podívám se po doprovodu a čekám na odpověď. Možná ještě dřív než jí uslyším se podívám na Betty. "Co se stalo?" Nechápu co se jí děje. Bylo to tak velkolepé. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Čo na tom záležalo, že som si vlastnou nešikovnosťou pokazila tak skvelý večer. A síce som sa snažila byť správne sklesnutá, Razaaqova dobrá nálada sa na mňa proste lepila. Poslednú vec, ktorú by som chcela, bola mu pokaziť radosť. "Ty si bol rozhodne najlepší. Chvíľkami som sa bála, aby si ma tým kyjom netrafil do hlavy. Alebo aby si nevzlietol alebo také čosi. Dokonca mám aj pocit, že sa trocha vzniesol! Vieš si to predstaviť? Keby si im zrazu uletel pred nosom? Také čosi to asi ešte nemali." Zasmejem sa s plnými ústami, najveselšie ako som len dokázala. " A síce si neuletel ty, ale stavím sa, že polovica celého Kapitolu teraz ulieta na tebe. " Ono pýtať sa nášho sprievodu aký sme boli, na to som sa neodvažovala. Určite budú mať kopec výčitiek, hlavne na mňa. Znova som si naložila plné ústa a keď padla otázka o tom čo sa stalo, takmer mi zaskočilo. Nemotorne som sa zažala samú seba búchať po chrbte a po pár sekundách sa mi uľavilo. " Ale nič sa nestalo. Teda vlastne, ja neviem ...som nešikovná ale to nevadí. Možno si to ani nikto nevšimol a ak aj hej, snáď sa aspoň dobre pobavili. Prepáč ak som ti pokazila tú jazdu. Teda koniec jazdy. Ja som si to užívala. Prvú tri štvrtinu určite." Zvolala som nadšene, keď som si spätne v hlave predstavovala tú parádu a ostatných splátcov. " Ale hrozný bol ten voz! A vlastne prepáč aj za to, že som do teba vrazila. Mám asi obe nohy ľavé, ale nevedela som tam udržať balans a tak strašne to triaslo. Úplne ma bolia ruky ako som sa tam držala. Teba nebolia ruky? Možno nám teraz tak nabehli svaly, že by sme sa mohli doma zúčastniť závodov v pretláčaní! Vieš tak rukami! Raz sa otec opil s chlapmi a prišiel domov neskoro práve preto, že sa vzpierali rukami, dokonca priniesol domov malé prasa ako výhru. A vieš čo spravila mama? Vyšľahala ho utierkou, že či sa nevie slušne správať. Asi som to nemala ani vidieť, ale tak vtedy som nespala tak som ich sledovala! " Ono to asi nemala byť najšťastnejšia spomienka, ale prišla mi vtipná. A posmelila ma k tomu aby som položila príbor, položila som na stôl lakeť a dala sa to vyzývateľskej pózy v pretláčaní. "Tak aký silný je Herkules?" Zasmiala som sa. Teraz už naozaj veselo a pobavene. A pokiaľ mi niekto z nášho sprievodu nepripomenie tú jednu jedinú vec, čo som spravila zle behom prehliadky. Teda jednu jedinú zlú vec, ktorú som si uvedomovala. Zrejme sa mi vrátila vďaka chlapcovi dobrá nálada. |
| |
| Přehlídka Nevšímám si všeho mumraje kolem sebe, protože mě plně zaměstnává ta překrásná mrcha, co stojí tak blízko. Protentokrát vyhrála, ale co jsou taková mizerná vítězství, dokud nestojíme v aréně? Popravdě už se nemůžu dočkat čerstvé krve. Zatnu zuby a pohledná tvář celá zkamení, rysy ztvrdnou, avšak to už náš vůz pomalu vyráží. K uším mi doléhá nezměrný jásot a já vím, že jakmile kapitolané uvidí první vůz, už nebudou chtít vidět další, protože jsme nejoslnivější a nejlepší a já jsem již předem vítěz. Máme nejhezčí koně, zajímavý pár bohů, až bych dával přednost něčemu více chlapáckému... Na druhou stranu mě ženský budou milovat ještě víc, než teď. Konečně najdou opravdového boha lásky a všechny jej budou chtít pro sebe! Takže i kdyby čirou náhodou nastaly nějaké potíže... jistě každá prodá střechu nad hlavou jen proto, aby mě spasila. Ne, že bych to potřebovat, jsem koneckonců Diamant, stejně cenný, stejně krásný a stejně tvrdý. Navíc jsem s kyjem i mečem neskutečně nebezpečný. Nepochybuji o tom, že Safíra, která stojí těsně u mě, se cítí podobně. Je nádherná a dokonce i ta pýcha jí sluší. Tváří se jako královna a tou také je. Kapitol dnes večer konečně spatří dokonalost. Pomyslím si opět a pečlivě narovnám záda a zatnu pěstěné svaly, aby všichni viděli, že mezi tou lúzou za námi nemám konkurenci. Ať už jde o krásu, talent, či sílu... Nikdo z nich vedle mě nestojí ani za pohled. Stojím vedle své Venuše, jako pán tvorstva a těsně před výjezdem jí zlehonka políbím ruku, jež si propletla s mojí. Trochu se usměju, když spatřím její nadšení kombinované s hrdostí a poté se přidám k zdravení Kapitolu. Cestou se ke mně stále víc vine a já vím o co jí jde... tedy mimo jednu jistou věc - o popularitu, o média! Rychle se přizpůsobím její hře a působím jako Bůh, co ochraňuje svoji milovanou Bohyni. Jednou paží ji objímám, druhou zdravím své poddané z Olympu a pohledem dávám všem najevo, že je zničím, pokud by mé Safíře byť jen zkřivili vlásek. Dychtivě se k ní nakloním, když mi šeptá do ucha, co si budeme povídat, celou dobu před přehlídkou mě provokovala. Nerozpakuji se tedy vyplnit její přání a se vší parádou, romancí i vášní ji políbím před zraky celého Kapitolu. Dlouze a hluboce. Dav šílí. Kdokoli jiný by u toho vypadal hloupě, ale my jen dokonale zapadli do své role, nikdo nám to nemůže vyčítat. Užívám si pohledů a své slávy, když tu naše cesta poněkud neočekávaně a rychle skončí. Musíme se totiž pozdravit s velkým prezidentem Snowem. Hledím na něj zpříma a v duchu mu slibuji, že se letos bude na co koukat. Obličej je tvrdý jako kámen a vyzařuje z něj síla i odhodlání. Tohle je jen první z mnoha triumfů... *** U večeře je klid, všechno proběhlo v pořádku a trenéři, doprovod i stylisté na nás mohou být patřičně hrdí. Já si jen užívám dobrého jídla a ani moc nemluvím. Sem tam se můj pohled zatoulá k Safíře, která září spokojeností. Je sice úžasná, ale já vím, že bych se nikdy nenechal zaslepit nějakou láskou, alespoň pokud jde o hry. |
| |
| Takže popojedem! Trénink: Den 1 Ráno vás budí doprovod, který se zdá více než rozespalý – není divu, když Kapitolané jsou noční stvoření, zvyklí žít v noci a nevstávat před desátou, podobně jako taková sova nebo dnešní teenager. Tak jako vy proto příliš neholduje nápadům budit se brzy (ačkoli upřímně, vy už za chvíli budete mít lepší starosti než ranní budíček v osm ráno). Jste vyhnáni z postelí, ať už protestujete jakkoli vehementně, je vám nastrčeno čisté sportovní oblečení s číslem vašeho distriktu vyšitým na ramenou a zádech, a dostáváte snídani. Lehké jídlo, po kterém vám při běhu nebude špatně, ale zase nebudete za hodinu padat hlady. Jakmile jste probuzení, oblečení a nakrmení, nastupujete do výtahu a odjíždíte do tréninkového centra; trenéři i doprovod zůstávají protentokrát na patře, aby se vám nepletli do cesty při čemkoli, co se vám v příštích třech dnech zlíbí. Snad kromě bití Tvůrců. To se nedělá. Tréninkové centrum se nachází pode všemi patry splátců. Je to velká podzemní hala s balkonem pro Tvůrce, ze kterého na vás shlíží zhruba patnáct osob v čele s Cyrusem Grandeurem, jehož zářivě barvené vlasy a vousy jde jen těžko přehlédnout. Nachází se zde mnoho stanic, kde ke každé z nich je přiřazený osobní trenér: kamufláže, jedlá fauna a flóra, zakládání a udržování ohně, rybaření, sítě a uzlování, budování přístřešků včetně visutých lůžek, pasti, jedovaté a léčivé rostliny a houby, přežití – zahrnující v podstatě vše ostatní – a mnoho dalších. Naleštěné zbraně vyrobené z té nejkvalitnější oceli jsou vystavené na odiv, vrhacími noži počínaje a trojzubci konče; vedle jsou rozložené boxovací pytle a podložky na boj beze zbraní a wrestling. Na jedné z laviček jsou vyskládané činky a koule malých i velkých hmotností. Přes téměř polovinu stropu se táhne lanový kurs, zatímco druhou stranu haly vyplňuje široká překážková dráha – tu trenéři ztěžují ještě tím, že na dráze zhruba ve výšce kotníků mávají těžkými vycpanými palicemi, které srazí každého nepozorného účastníka. V deset hodin vás hlavní trenér shromáždí do kroužku kolem sebe a pronese krátkou instruktáž, kde vám zakáže bojovat s ostatními splátci a nabádá vás k nepodceňování dovedností k přežití, což ilustrujte několika statistikami. Poté strávíte přibližně hodinu protahováním a posilováním vnitřního svalstva – a jste rozpuštěni na individuální trénink. Jak následující den strávíte, bude jen na vás. |
| |
| Tak budu první! ~Alespoň krátce, po několikahodinovém čtené Sáry jsem poměrně vymaštěná~ Individuální trénink. Popravdě? Čekala jsem na něj. Už proto, že teď konečně nemusím dělat něco, co nás stejně učili dávno doma (hele, koho zajímá, že to ty socky neumí?) a můžeme se věnovat něčemu... hm - důležitějšímu? Tak či onak, hned se rozhlížím okolo, kde se mohou nacházet mí potenciální spojenci. Jako prvního si vyhlídnu splátce z druhého kraje. Není to sice můj typ (ale upřímně, kdo by vedle takového Diamonda BYL) - ale myslím si, že na tom vůbec nezáleží. Je třeba si dělat kamarády. Kamarády, kteří vám pak pomůžou vykuchat odpad. Jdu za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Zasměju se nad poznámkou, kterou pronese Betty. Však jsem s tim kyjem nemáchal tolik, aby se mě musela bát. "To si nemyslim, viděla jsi přece ostatní." Kývnu ramenama. Kdo by si všiml někoho z desátýho kraje. Jsme třetí od konce, všichni museli koukat na čelo průvodu a pak nejspíš na dvanáctku, který se stejně vždycky jenom smějou. Natočím hlavu k našemu doprovodu a podívám se na ně. K celé té situaci se zrovna dvakrát nemají. Nejspíš to nebylo podle jeji představ. Rozhodně mě to trochu uzemní a dál už se věnuju jídlu. Ještě, že tu máme tu Betty. Odstrčí pár misek a talířů a natáhne ke mě ruku. Co??? Páku? Nejistě se na ní podívám a pak i po doprovodu. Evidentně jim to bude taky jedno. Nikdy jsem na to nebyl dobrý, většinou jsem prohrával. "Herkules co přišel o moc." Natáhnu ruku a chytnu se té její. Nějakou chvíli se přetahujeme dokud někdo nevyhraje. Ono je to vlastně jedno. Ještě něco málo snim, napiju se a pak se protáhnu. Tohle je jediná dobrá věc na Kapitolu. Můžeme se tu přejídat jak se nám zlíbí. "Já už půjdu spát." Podívám se na ostatní, pomalu vstanu od stolu a zasunu zasebou židli. "Dobrou noc." Zamumlám potichu těm cizím lidem a vydám se do svého pokoje. Za jiných okolností bych ho asi zkoumal. Jsem tak unavený, že ze sebe sundám těch pár látek co na sobě mám a zalehnu do postele. Všechno je tak měkké a čisté, připadám si jak v jiném světě. Zase mě napadají myšlenky na smrt. Zalezu si pod peřinu a tam se několik hodin snažím usnout... ...Ráno přijde dřív než jsem doufal. Snažím se dál ležet, ale nedaří se mi to. Jsem skoro násilně vytažen z postele. Obleču si sportovní soupravu a pomalu se vydám na snídani. Moc u ní nemluvím. Spíše přemýšlím co nás v tělocvičně může čekat. Poprvé se uvidím s ostatními splátci tváří v tvář. Udělat si kamarády na prvním tréningu by nemuselo být špatné. Hlavně na sebe člověk nesmí upozornit u nižších ročníků. Pokud se mi to stane, rovnou se můžu utopit ve sprše. "Nějaké tipy na doporučení?" Podívám se po trenérovi. Už od vlaku mám takové tušení, že mi nebude moc nápomocný, ale zeptat jsem se musel. Po snídani nás odvedou do výtahu, který jede rovnou dolů do tělocvičny... |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Už ve výtahu mi začíná být špatně. Možná jsem se neměl tolik přejídat. Rozhodně to pro cvičení nebude dobré. Občas se podívám na Betty a na náš doprovod. Výtah se zastaví a my vystoupíme do velké prostorné haly. Hned si všimnu balkonu tvůrců her. Co nejdál od nich. Tak jsem se z nich zamotal, že jsem omylem vrazil do Betty, která se náhodou objevila přede mnou. "Jé, promiň." Usměju se na ní a pak se vydám k hloučku splátců. Při popisování jednotlivých stanovišť se na ně dívám a jenom vrtím hlavou. Vůbec nevím, kam mám jít jako první. Ještě horší pro mě je protahování a zahřívání svalů. Raději se přemístím do zadní řady, aby mě nikdo moc neviděl. Sice to dělám pro sebe, ale stejně to šidim. Málokdy jsem dělal takové cviky a pokud jsem musel, snažil jsem se z nich ulejvat. Jedním okem pokukuju po Betty, ale i ostatních, jak jim to jde. Po rozchodu se pomalu rozejdu ke stanovišti rozdělávání ohně. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safírka + Maxík Vyrazíš za splátcem z druhého kraje; Maxmilian Gate v té době stojí na půli cesty mezi stanicí s oštěpy a velkou překážkovou dráhou. Vypadá celkem nerozhodně, jako by nevěděl, kam dřív skočit, a tak pro jistotu zůstal na místě. Když si tě ale všimne přicházet, přátelsky se na tebe usměje - jako byste byli staří známí - a bez dalšího váhání vyrazí k terčům. "Na přehlídce jste to vy dva celkem rozjeli," zakření se, zatímco v ruce potěžkává oštěp z duralu. |
| |
| Stanice a postavy Safíra Astoriánová (1), Maxmilian Gate (2) - stanice s oštěpy Razaaq Coglin (10) - stanice zakládání ohně Aurelia Coleman (2), Duncan Algae (4) - kladina Jordan Tesla (5), Katie Edison (5), Lisha Seam (8), Martin Road (6), Heather Sow (9) - žebřiny Lavender Dale (12), Tobiana Plum (11) - uzlování Birch Lonsdale (7) - maskování Thread Moll (8) - konzervace jídla Richie Hett (9), Rachel Brooks (6) - pasti Rupert Abercrombie (12) - budování přístřešku Trevor Grain (11), Isaac Maple (7) - léčivé rostliny |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Maxmillian Gate "Na přehlídce jste to vy dva celkem rozjeli," Neubráním se zahihňání a širokému úsměvu. "Vy jste si nás všímali?" Následuje takový ten pohled typu "to nestálo přeci za řeč" a pokrčení ramen. "No - dost srandy," Pohled mi sjede na oštěp, který drží v ruce. "Přišla jsem se tady víceméně zeptat, zda to rozjedeme i u Rohu," mrk mrk. "a nemyslím tím s Diamondem ve dvou." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Stanice s ohněm - Razaaq Instruktor má na stole vedle sebe vyskládaných několik křesadel, dřívek a klacíků, hromádku pilin, pár motouzů a klubíčko provázků. Také jsou vedle nich položená různě velká sklíčka z křišťálu, ale k čemu by k zakládání ohně bylo něco takového, to opravdu netušíš. Když dorazíš ke stanici, sedne si s tebou na malý plácek vedle - část je na troud suchá, část vlhká, a část tak promočená, že vám pod podrážkami bot čvachtá bahno. Zde ti pak ukáže metodu, kterou nazývá "ohňový pluh": tupým klacíkem z tvrdého dřeva, do kterého se musí vyřezat tupé rýhované špičky, se tře o rýhu vyrytou v kuse měkkého dřeva. Poté ti ukáže několik příkladů dřeva, které můžeš použít, a jak je poznáš. Za měkké je to jedle nebo cedr, za tvrdé dub. Dále ti jako výborné palivo předvede planiku. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Astoriánová (1), Maxmilian Gate (2) - stanice s oštěpy Max jako by se užuž snažil o nemístnou poznámku, ale pak si radši nechá zajít chuť. "Ne, tvého blond kámoše ti milerád přenechám. Nerad bych z tý jízdy naboural." Znovu se zazubí. Vypadá docela klidně. "No, já vlastně nevidím moc důvodů, proč tentokrát tu klasickou alianci rozbíjet," prohlásí poté, když konečně zvážní. Přitom stále drží oštěp. Letmým pohledem - zračí se v něm pohrdání? - přejede splátce z ostatních krajů, kteří se potácí na kladinách či se na poslední chvíli snaží dohnat svou neznalost divoké přírody. "Jako obvykle? My a čtyřka?" |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Ráno
Príliš som toho nenaspala. Veľkú časť noci som strávila tým, že som sa pozerala z okna, alebo som dojedala zvyšky z večere. Bojovala som s nutkaním ísť zaklopať Razaaqovi, no nechcela som ho rušiť. Dokonca som dúfala v nejaké stretnutie s trénerkou alebo naším sprievodom ale všetci sa zdali byť preč.
Ráno som sa prezliekla. V raňajkách som sa tak rýpala, pretože som bola ešte stále napchaná zo včerajšej večere číslo jedna. Večere číslo dva. A tých ďalších večier, ktoré nasledovali po tom a nikto o nich nevedel. " Pripadám si úplne hlúpo. Nikdy som nemala na sebe nič podobné. A tie nohavice. Ako môžete nosiť nohavice. Veď je to hrozné! " Zasmejem sa a pod stolom som stále musela hýbať nohami z nezvyku. " Okrem toho mám pocit, že ani nemám nohy ale miesto nich mi narástli dva veľké hrubé párky! Už sa ani nečudujem prečo bola mama proti tomu, aby dievčatá nosili gate! Cítim sa ako nahá! Nie horšie ako nahá! Akoby ma zabalili do igelitu alebo ja neviem.." Znova som sa zasmiala. " Miesto nohavíc mi mohli dať rohlíky a mali by sme na raňajky hot dogy..." Zrejme som si rozprávala skôr sama pre seba. Chvíľkami som sa len pozerala po mojich spoločníkoch na raňajkách. Razaaq sa tváril až strašidelne zamyslene, až som sa bála, či cez noc náhodou neonemel. " A vieš, že mám svalovicu na ruke! To kvôli tomu, že sme sa pretláčali!" Začnem sa tváriť, že mám tú ruku úplne ochrnutú a hádzala som s ňou zo strany na stranu ako úplná hlupáčka, no aj tak som sa dobre bavila.
Až vo výťahu som sa ukľudnila a ostala ticho. Pozerala som sa na Razaaqa a nejako som si nevedela predstaviť, že budeme zrazu všetci spolu. Budeme sa spolu rozprávať a trénovať. Čo vôbec budeme trénovať? Neviem si to predstaviť. Rukami som si prechádzala po nohaviciach a dotyk látky mi prišiel úplne divný.
"Pozri na tie jeho vlasy a fúzy! Na živo sú ešte viac super ako pred tým." Poviem nadšene Razaaqovi keď uvidím hlavného tvorcu hier. Dokonca si poriadne ani neuvedomím, že do mňa vrazil. " Myslíš, že budú ostatní milý? Mám strach." Dodám, už nie tak veselo ako pred tým a keď sme sa zoradili aby sme si vypočuli pokyny držala som sa pri Razaaqovi ako kliešť. Dokonca som sa zaradila aj k nemu v rozcvičke, z ktorej mi bolo úprimne do plaču. |
| |
|
Rozcvička bol horor. Čistý horor, ktorý by sa dal prirovnať hororu, predchádzajúceho dňa. Nešlo mi to. Zadýchala som sa pri prvom cviku. Srdce mi išlo vyskočiť z hrude a chvíľkami som mala pred očami čierno. Len som sa modlila aby sa na mňa nikto nepozeral. Po rozcvičke som bola celá červená, mala som mokré vlasy pri čele a unavená som bola tak, že som si myslela, že zomriem. Zúbožene som sa pozrela na Razaaqa ale venovala som mu úsmev. Dokonca som aj vykročila jeho smerom, že sa k nemu pridám ale potom som si povedala, že by som tam niečo určite pokazila. Rozhliadla som sa okolo, zhlboka som sa nadýchla a osmelila som sa spraviť prvý samostatný krok. Snažila som sa usmievať. Každému jednému splátcovi alebo splátkini, okolo ktorých som prešla som venovala úsmev a malý priateľský kompliment ako úžasne včera večer vyzerali. Nakoniec som sa zastavila pri stanici, ktorá mi prišla ako najmenšie zlo. Jedlá fauna a flóra. Trénera, ktorý mal stanovisko na starosti som pekne pozdravila a spustila som. "Vyzerá to tu ako na jarmoku. Už chýba len nejaký vývesná tabuľa. U nás v kraji sme ich mali docela často. A tamtie zelené výhonky." Ukážem na prstom. " Sú super pre ľudí..ale nikdy ...ale naozaj nikdy ich nedávate kravám. Neviem či ste to vedeli ale príšerne ich z toho duje, a to by ste potom nechceli zažiť!" Zasmiala som sa a ďalej som už len počúvala. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Jsem nervózní a předem smířený s tím, že jsou pro mě tyhle treninky zbytečné. Nevím co bych se tu mohl naučit. Nikdy jsem si pořádně nepamatoval, kdo co mi říká a i když si přeříkávám ty druhy stromů, po chvíli si to zase nepamatuju. Ještě větší problém je, že tam venku budou ty větve vypadat jinak. S polootevřenou pusou koukám na instruktora a snažím se pochytit co předvádí. "Můžu si to vyzkoušet?" Zamumlám směrem k instruktorovi a pak to sám zkusím. Snažím se to dělat dokud se mi to nepodaří. Ať už v suchém nebo vlhkém prostředí. Pokud si budu trochu jistější, pomalu se zvednu a podívám se kolem sebe, kde jsou ostatní. Seberu se a vydám se k maskování, kde by se moc splátců ukazovat nemuselo... |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Jedlá fauna a flóra - Betty Jo Instruktor se zdá dost překvapený, že jsi za ním přišla s tím, že mu něco hodláš vyprávět. Většinou je zvykem, že splátci poletují ze stanice ke stanici a snaží se na poslední chvíli sežrat všechnu moudrost. Proto na tebe při tvém výkladu zírá trochu překvapeně - ale poté se lehce usměje, a ukáže rukou na jakési drobné červené plody, trochu podobné jahodám. "Tohle je ze stromu planiky. V žádném případě nejez syrové - radši to nejez vůbec -, jestli nechceš skončit se strašnými bolestmi břicha. Ale tohle..." Ukáže na jakousi drobnou rostlinku podobnou plevelu, "jez s klidem za syrova. Je to přízemní rostlina, roste i v nepříznivé půdě. Dělají se z toho saláty, a najdeš to vlastně všude. Ale pozor." Instruktor ti ukáže další rostlinu, která vypadá téměř identicky. "Nesplést s pryčkem. Jedovatý. Ale snadno to rozpoznáš - když jim rozlomíš stonky, tak z pryčku vytéká bílá šťáva." |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
" To je ale smutné, že pri vašom stánku je tak málo ľudí! Myslíte, že sem ešte niekto príde?" Spýtam sa zrazu no potom ma úplne upúta pozornosť, toho čo mi rozpráva. "Ani sa nečudujem, že sa nesmú jesť. Síce vyzerajú pekne ale...pozrite sa aké sú hrboľaté. Veď to sú skoro ako pichliače! A to vyzerá byť nebezpečné. Veď nikto by predsa dobrovoľne nezjedol nič z bodlinami! Ale je pravda, že otec mi vravel, že kravám sa niekedy dáva jesť ihličie. Vraj na dobrý dych. Ale kto už len čuchá aký má krava dych? Raz som to ale skúsila a bolo to odporné. Teda myslím, že som skúšala jesť ihličie zo stromu, nie, že som privoniavala ku kravskému dychu." Dodala som mierne zahanbená, že to možno vyznelo, že som nejaká úchyláčka, ktorý ovoniava dobytok. No radšej som sa len ticho zasmiala a pozerala som sa ďalej. " A môžem to ochutnať?" Ani som nečakala na dovolenie a uždibla som si kúsok sviežo chutiacej rastlinky. Teda pred tým som sa pokúsila o vtip. Miesto toho aby som sa načiahla po jedlej rastline, som prv ruku smerovala k tej jedovatej. No zo smiechom som sa len usmiala a vzala si nakonec tú, ktorá sa jesť mohla. " A kebyže náhodou zjem tie hrboľaté plody, tak čo potom? Ako ma z nich prestane bolieť, brucha. Teda nie, žeby som ich chcela jesť, teraz keď ste ma varovali, že ich jesť nemám, ja len tak pre istotu. Alebo to mi nemôžete povedať? " Opýtam sa zo záujmom. Rastliny boli jednoducho skvelé. A kľudne by som sa stavila, že sa mi aspoň k polovici z nich viaže nejaký príbeh alebo spomienka. " A čo jedlé zvieratá? Viete mali sme len také skromné raňajky...." Poviem pobavene, a pretriem si čele, ktoré som mala stále ešte spotené z rozcvičky. " Čo také hady..môžem jesť hady? Niekto raz vravel, vraj chutia ako kura. Ale každý hovorí, že všetko chutí ako kura. A ďalší vravel, vraj to chutí ako ryba. Tak sa pýtam ako môže chutiť také rybie kurča? Fuj a chrobáky? Môžeme jesť chrobáky? Čo ak ho zhltnem celého a nakladie mi do brucha vajíčka a potom sa raz zobudím a z úst mi polezú malý hmyzáci?" To sa vyditeľne otrasiem nechuťou. " Fuj....A viete, že sme sa učili, že sa z niektorých hmyzov sa dá vyrobiť farbivo? Myslíte, že si tvorca hier farbí vlasy farbou s chrobákov? To musia byť ale pekne exotické chrobáky, pretože tá farba je úžasná! |
| |
| Trénink Popravdě? Konečně jsme se posunuli k něčemu konstruktivnímu... Můžeme všem nulám, kterým ještě nedošlo, že jsou předurčeni ke smrti, ukázat jak moc je to bude bolet. Během instruktáže mám kamenný obličej a příliš neposlouchám, není proč, do arény jsem připravován již od té doby, co jsem byl malý diamantík. V duchu se poněkud ušklíbnu a po očku sleduji Safíru, jak se jde činit za klukem z dvojky... Chvíli je pozoruji, ne že bych žárlil, není totiž na co, i když se dvojka rozhodně počítá mezi profíky. Chvíli se rozhlížím a uvažuji, která z děvčat by stála za to... Každá by sice stála o mě, ale já potřebuji jedno jediné konkrétní číslo, a to velmi brzy zahlédnu u kladiny, kam se také vydám. Dívka je velmi pohledná a já nepochybuji o tom, že mě si rozhodně pamatuje. |
| |
| Trénink Na trénink jsem se celkem těšila. Neměla jsem totiž naprosto žádnou představu o tom, jak to asi bude vypadat. Záběry z tréninků se totiž v televizi samozřejmě neukazují – pouze občas tělocvičny, ale to mi je k ničemu. Tak nějak jsem se rozhodla být optimistická a očekávat od tréninku, že bude mít nějakou šťávu. Že tam bude něco… Já nevím, zajímavého. Kapitolané jsou střelení, od nich můžete čekat cokoliv. Což by mohl být trochu klad… Pak ale stojím v tréninkové místnosti a zběžný pohled kolem mě ujistí v tom, že tady ještě žádné krveprolití nezačíná. Bojovat se splátci zakázáno. Vše jenom na figurínách. Věci týkající se zvířat nevypadají, že by měly praktickou ukázku toho typu, který bych si představovala. Takže vlastně jedna velká nuda. Ano, já vím, že tréninky jsou snad jedinou pořádnou možností získat si spojence mezi splátci. Jenomže jak jsem je tak všechny viděla, tak ani nevím, jestli vůbec nějaké spojence chci. Stejně tak těžko říct, jestli by stáli oni o mě. Nemám v plánu si na nohy upevnit koule, které mě budou táhnout ke dnu – a profíci na chudší kraje soustavně kašlou… Pak si na jednom stanovišti všimnu té holky ze Šestky. Dost jasně si pamatuju, že hned na sklizni mě upoutal její výraz. Zamířím proto ke stanovišti s pastmi, aniž bych se ohlížela na to, co má v plánu Wafer. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Přicházím pomalu, jako šelma, avšak nehodlám dlouho vyčkávat, protože trpělivost zrovna nepatří k mým přednostem. Stačí, že jsem silný, nebesky krásný a to všechno ostatní. Trochu pohnu koutkem a světle modrýma očima se zabodnu přímo do své oběti - světlovlasé dívky ze dvojky. ,,Ahoj. Já jsem Diamond Sparkle." Pozdravím svou vyvolenou a tentokrát se i trochu pousměju. Doufám totiž, že pokud neroztála nad mou krásou jménem, jistě to zvládne úsměv - navíc takováhle spojenectví jsou mezi profíky jen formalita. ,,Říkali jsme si se Safírou," pokývnu hlavou směrem ke stanovišti oštěpů, kde stojí naše protějšky. ,, že bychom si mohli na začátku her trochu vypomoct." Dodám jednoduše a čekám na její rekci. Kluka ze čtyřky si zatím moc nevšímám, protože nevím, zda je chce Safíra taky. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Kromě Rachel je tam ještě nějaký kluk. Taky zrzek, ale na rozdíl ode mě není nijak zvlášť pohledný. Být sponzor, tak jemu hlas fakt nedám. Na druhou stranu si pro jeho zvláštnost ve vzhledu celkem jasně vzpomínám, že on je z Devátého kraje. „Čau,“ pozdravím je a postavím se k nim, abych mohla sledovat instruktáž – ale tak jako tak byl můj pozdrav hodně vzdálen od zdvořilého „můžu se přidat?“. „Viděla jsem tě na záznamech ze sklizně,“ řeknu po chvíli tichého poslechu na rovinu. Pokud se ke mně otočí ten zrzek, tak ho zpražím pohledem, kterým jasně dávám najevo, že „s tebou se nikdo nebaví“. „Hnedka mě napadlo, že bychom si možná měly co říct,“ nadhodím. Nemám v plánu jí nabízet spojenectví – nebo aspoň zatím ne – ale dost mě zajímá, co mi na „nadhozenou udičku“ řekne. |
| |
| Splátci: přesun Richie Hett (9), Rachel Brooks (6) + Cyber Stein (3) - pasti Betty Jo Knoxville (10) - jedlá fauna a flóra Aurelia Coleman (2), Duncan Algae (4) + Diamond Sparkle (1) - kladina Wafer Eprom (3) - přežití |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Richie Hett (9), Rachel Brooks (6) + Cyber Stein (3) - pasti "Ty jseš ta holka, co na přehlídce všechny poslala do prdele. Taky mě těší." To měla být pravděpodobně řeč na uvítanou. Splátkyně z šestého kraje po tobě loupne očima a přestane se věnovat jakési přednášce, kde instruktor ukazuje vázání primitivního pytláckého oka. Richie Hett z Distriktu 9 je příliš pohlcený do zapamatování si každého detailu pasti, než aby vás příliš vnímal - ani se na vás dvě neotočí, když se začnete bavit. "Říct si co, přesně?" Rachel si založí ruce na prsou, a v té chvíli vypadá celkem jako vaše trenérka. "Chceš se spojit, nebo jak?" |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Musím se jeho humoru usmát. Ten chlapec... když už nic, je roztomilý. "Popravdě si myslím, že časem nabourá spíš on," utrousím jen tak mimochodem, aby bylo jasné, že ve spojenectví s ním zůstávám z ryze.... praktických důvodů a není v tom nějaká malicherná blbost, jako například láska. Zamilovaný spojenec není zrovna kompetentní, že ano. "No, já vlastně nevidím moc důvodů, proč tentokrát tu klasickou alianci rozbíjet," jen přikývnu. Ono to dává smysl. "Jako obvykle? My a čtyřka?" "Jo. To zní dobře. Pokud bude čtyřka chtít... ovšem - byli by sami proti sobě. Když jsme u toho... nepřesuneme se někam..." pokrčení ramen, "kde toho můžeme o aréně zjistit víc? Upřímně - házet oštěpem asi umíme z domu." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Aurelia Coleman (2), Duncan Algae (4) + Diamond Sparkle (1) - kladina Ve chvíli, kdy přicházíš ke kladině, na ní právě balancuje Aurelia z druhého kraje, a kousek od vás se lehce protahuje Duncan ze čtyřky. Splátkyně ti na uvítanou vesele zamává a posadí se na kladinu, takže se ti dívá přímo do očí; splátce si tě zatím nevšiml - je k vám otočený zády, a právě se chystá vyšvihnout se nahoru. "Aurelia Coleman, těší mě!" usmívá se roztomile děvče, když se jí představíš. Div ti nepodá ruku k políbení. Pak zamává dlouhými řasami, stále se usmívajíc. "Se spojenectvím určitě počítáme! Bylo by moc fajn si zabrat Roh pro sebe." Pak se ohlédne na chlapce, který za ní zkouší šířku kladiny a přitom bez problémů balancuje. "S Duncanem jsem ještě nemluvila, teď přišel." |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Sotva otevřela pusu a už je mi sympatická. Jeden by se složitě domýšlel, jak to asi myslela, ale na mé tváři se objeví pobavený úšklebek. Ano ano. Těžko říct, jestli mě chtěla pochválit nebo tím myslela „bože, ty jsi blbá“, ale tak jako tak to vyslovila způsobem, kterým bych… To řekla já osobně, a to se celkem cení. Střelím pohledem k instruktorovi. Právě vysvětluje základ nějaké jednoduché pasti, kterou Richie velmi zaujatě sleduje. Napadne mě, že umět aspoň tuhle snadnou věcičku by se mi taky mohlo hodit, ale popovídat si s Rachel bude mnohem zajímavější. A vida, ani není naivní či jinak blbá. Jenomže já si ještě nejsem jistá, jestli po ní vůbec něco chci. Je sice pěkné, že je mi tak podobná, ale v takovém případě bych si na ni musela dávat pozor. „Prozatím chci jenom zjistit, jestli máme stejné zájmy,“ odpovím a odvrátím ji tak od toho definitivního „spojit se či nespojit“. „Jak na tom jsi se svým kámošem?“ optám se. Asi je zjevné, že kámošem nemyslím Richieho, se kterým dost možná ani nepromluvila, ale jejího spolusplátce. Očividně je mi dost jedno, že nás Richie může poslouchat, jakkoliv se zdá být zaujatý. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Tak tedy jdeme První trénink. Ach ano, jaká to krása. Jak dlouho jsem nad ním rozjímal, jak dlouho jsem vše zvažoval, jak dlouho jsem kritizoval všechna stanoviště a v hlavě tvořil plán, co všechno tedy vlastně potřebuji a co zase bych měl chytře nechat v nevědomí ostatních. Na koho si dávat pozor, koho naopak po očku sledovat, jestli teda něco neukáže, na koho se můžu rovnou vykašlat, protože je to ztracený případ. Přičemž ti nejmladší jsou velkým červeným křížkem hned už od začátku. Poslední, co potřebuju, je být jejich chůvou a nechat je se vozit na mé vlně slávy, kterou jsem si dobrovolnictvím získal. Kráčím si to do haly vedle frigidní Cyber a lehkomyslně se přitom usmívám, jako kdybychom spíš přišli na kolektivní zábavu, než se připravovat do arény, kde bude jisto jistě 23 životů zmařeno. S trochou štěstí to budou oni a ne já. Při rozcvičce se pak rozhlížím kol dokola, prohlížím si všechny, stejně jako stanoviště a dedukuji, opět. Poslední dobou velice oblíbená činnost, musím dodat. Sleduji ty dva z prvního kraje, kteří na přehlídce předvedli tu klišé scénu, jako vystřihnutou z každého druhého ročníku. Opravdu, už by to chtělo trochu obměnu. Čímž se samozřejmě zvedají šance mě, protože dobrovolníků ze třetího kraje skutečně moc nebylo, ještě s takovým srdceryvným příběhem, jaký mám – samozřejmě se jej nebojím ještě trochu přehnat, i když ono to možná ani není potřeba. Pro Kapitol jsem dokonalý už teď. Ještě aby se mi to vyplatilo v aréně, to by byla paráda. Stejně tak s potěšením sleduji tu očividně dosti jednoduchou splátkyni z dvojky. Byla hezká, o tom žádná, ovšem mám takový pocit, že od ní se nějakých obrovských lstí a pastí nedočkám. Což mě tedy opravdu mrzí, o tom žádná. Nakonec ještě pohledem zavadím o dívku z desátého kraje, která už teď nechytá dech a přiznejme si to – zrovna dokonalou postavu taky nemá. Ne, že bych z toho chtěl dělat nějaké předčasné závěry, ale mám takový pocit, že ta by mi moc daleko neutekla, kdybych ji někde naháněl. S výdrží, kterou očividně má, by maximálně po půl kilometru sama umřela na totální vyčerpání organismu. Dál už to moc nesleduji, protože rozcvička pomalu končí a pro mě je nyní nejdůležitější rozvrhnout si plán, podle kterého se potom budu řídit a na jaká stanoviště se dnes uberu. Jelikož pro dnešek se všichni budou dost pravděpodobně rozkoukávat a dělat takový kraviny, jako rozhýbávání se na kladině, které si stejně za půl dne neosvojí, já naopak se rozhodnu vycvičit svou mysl, což by mohlo slavit větší úspěchy. Ostatní splátci mě pro tuto chvíli nezajímají, času mám ještě dost a nechci nic uspěchat – jestli mi rozumíte. Vydám se tedy ke stanovišti přežití, které je takové opuštěné, což mi pro tuto chvíli vyhovuje. Pokud už mě napadne nějaká spásná myšlenka, na kterou bych v aréně měl znát odpověď, byl bych opravdu nerad, kdybych se o ni měl podělit s někým jiným – ať už by to bylo jakkoliv hluboké. S tím neustálým přihlouplým úsměvem posazeným na svých rtech – hraný a vynucený až běda; dojdu k instruktorce a úsměv ještě o něco víc roztáhnu, abych ji tím pozdravil. Jsme totiž slušně vychovaný chlapeček, který má zdravou radost do života, víme. “Nějaké užitečné tipy?“ Pokusím se ji trochu pobídnout, protože v nynější chvíli sám nemám úplně jasnou myšlenku. Samozřejmě, je tu milion věcí, ale ona by mi aspoň trochu mohla přiblížit, kde že to teda jako budeme, což by mi ve volbě dalších stanovišť mohlo dost pomoci. A já bych si tedy rozhodně nestěžoval, co si budeme povídat. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Knoxville (10) - jedlá fauna a flóra Když konečně zavřeš pusu, instruktor na tebe chvilku jen konsternovaně zírá. Asi opravdu není zvyklý na takové dlouhé proslovy od splátců, kteří do Her nepřišli dobrovolně, ale vlastně nešťastnou náhodou - a tak si tedy až po chvíli sesbírá myšlenky a je schopný ti odpovědět. "Ehm..." Odkašle si. "To je moc pěkné, co mi tady říkáš, ale... teď popojedem." Ukáže tedy na skupinku hmyzu, který leze uvnitř velké sklenice. Otevře pevně utěsněné víčko a jednoho z nich si vysype na ruku. Je to celkem nevzhledný, okřídlený členovec, který se z nějakého důvodu nikam nesnaží uletět. "Tohle je cikáda. Tady v Kapitolu se běžně jí jako pochoutka, ale v aréně na ně narazíš dost často. Stačí jít za cvrkotem. Nepěkné, ale masité. Můžeš je smažit nebo pražit, chutnají jako chřest." Pak pokrčí rameny. "Prý symbolizují nesmrtelnost... celkem ironické." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Astoriánová (1), Maxmilian Gate (2) - stanice s oštěpy Max se zatváří trochu zklamaně, ale jasné, že to jen hraje. "A já se tak chtěl předvést... No, jak dáma poroučí." S těmi slovy se bleskově otočí k terči, který je od vás vzdálený přibližně deset kroků, ze strany popoběhne směrem k němu, zatímco druhou se pořádně napřáhne a prudce mrští kopí na cíl. Hrot se zabodne jen malý kousek od červeného středu. "No nic, vždycky budu mít čas později," zazubí se jakoby nic, a vydá se s tebou loudavým tempem pryč. "Kam chceš jít? Mně je to celkem jedno," pokrčí pak ledabyle rameny. |
| |
| Splátci - přesun Birch Lonsdale (7) + Razaaq Coglin (10) - maskování Safíra Astorianová (1), Maxmilian Gate (2) - poté, co Max vrhl a trefil se skoro přesně do středu, odcházejí oba pryč od stanice s oštěpy |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Birch Lonsdale (7) + Razaaq Coglin (10) - maskování Když přicházíš ke stanici, instruktorka v khaki maskáčích a bundě zde právě pihovaté splátkyni ze sedmého kraje vysvětluje několik základních pravidel maskování, která by jí mohla pomoci. Děvče jí naslouchá s očima na vrch hlavy. Sedí společně v malém okruhu vyplněném stromy a keři, a instruktorka zdálky téměř není vidět. "Takže zaprvé, neschováte se s holou kůží. V terénu působí jako pěst naoko. Zadruhé, hledejte stín, vždycky. Zatřetí, maskování vás nesmí omezovat v pohybu - když selže a vy budete muset honem rychle utíkat před mutanty nebo jinými splátci, nebudete mít čas si složitě svlékat půl křoví. Začtvrté, vyvarujte se zbytečných pohybů a zvuků! A zapáté, v přírodě neexistují rovné a oblé tvary. Používejte místní vegetaci, nejlíp trsy trávy." Poté vás oba dva nechá si nasbírat větve a barvicí náčiní, a chvíli se patlat mezi keři jako malé děti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Richie Hett (9), Rachel Brooks (6) + Cyber Stein (3) - pasti Rachel si nechává ruce složené na prsou, zbytek výkladu už ignoruje, a dívá se na tebe. Když se zeptáš na druhého splátce z jejího kraje, oči jí na okamžik střelí k žebřinám, kde se mladý Martin Road nachází s dalšími dětmi - a pak je líně otočí zpět na tebe. "Znám toho kluka už od školky. Ale..." Začne si z dlouhých blond vlasů plést cop po straně hlavy, "... až se budu muset rozhodovat mezi sebou a jím..." Zbytek věty už nedokončí, a podívá se ti do očí. "A co ty a ten tvůj miláček Kapitolu? Zdá se to jenom mně, nebo už sponzorům ze zadku ani nevylejzá?" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Eprom (3) - přežití Instruktorka lehce pokrčí rameny. "Jestli chceš, můžu tě něco naučit o vodě. Ta je k přežití absolutně nezbytná, vydržíš bez ní tak možná tři dny a ke konci už ani nebudeš vnímat okolí." Přejde ke stolku, kde kromě dalších předmětů z jiných témat stojí také několik lahví balené vody, povalují se igelitové sáčky, kameny, plachta, trs rákosů a orobinců, a provázky. Nabídne ti sklenici vody s tím, že z tohohle výkladu možná dostaneš rychle žízeň. Přitom ti ukáže jednoduché zařízení, které ti pomáhá destilovat vodu z rostlin: igelitový pytel s dírou nahoře i dole přivážeš k větvi listnatého stromu a dobře utěsníš, zatímco druhý konec se závažím uvážeš tak, aby skrz něj nic neproteklo. Vypařovaná voda bude kondenzovat dolů do pytle. "Samozřejmě, pokud nebudeš mít igeliťák, jsou tu nějaké další možnosti. Můžeš hledat vodu podle rákosí a orobinců, chytat déšť, nebo třeba pít vlastní moč. Ale připrav se na to, že to není zrovna růžová limonáda." Instruktorka se na tebe zašklebí. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Bolo mi trocha ľúto, že sa dnes nikto nemá príliš do reči. Nerozumela som tomu. Ja som rozprávala rada, a hlavne mi to pomáhalo nemyslieť na to čo sa stane za pár dní. Ľudia u nás v kraji rozprávali docela radi. Veď nebolo lepšieho ako sa dlhé minúty zhovárať s tetami, ktoré prišli ku mne do mäsiarstva. Keď mi rozprávali ich príbehy a počúvali moje. Inštruktor bol zrejme človek nezhovorčívý. A možno sa len hanbil, alebo možno bol smutný, že jeho stanovisko je očividne nepopulárne a stála som pri ňom jediná. " Nebuďte smutný. Veď oni ešte prídu. A ak nie tak ich k vám dotiahnem. Alebo budem chodiť za vami každý deň." Možno som mu už podobnú útechu dala aj pred tým. Nepamätala som si. Ďalej som to už viac nerozvíjala a sledovala som len veľkú cikádu, ktorú si vzal do rúk. " Naozaj je to pochúťka v Kapitole? Myslíte, že ak by som niekoho pekne poprosila tak by nám ich priniesol na večeru? Ako ono to je dosť hnusné, ale rada by som to ochutnala! Veď to mi nikto nikdy neuverí, že som niečo taká dala do úst! A stavím sa, že chutí ako kurča, aj keď vy hovoríte niečo iné." Zasmiala som sa a na magickú chvíľku pár sekúnd som zmĺkla. Premýšľala som. Popravde som nechcela ísť príliš k inému stanovisku, pretože zbraní som sa bála a už vonkoncom som si netrúfala na žiadne ukážky telesných zdatností. Rozhliadla som sa okolo, pozrela som sa smerom, kde bol Razaaq, usmiala som sa, že si možno spraví nejakú kamarátku a potom som sa otočila späť k inštruktorovi. Ja by som musela asi veľa na sebe maskovať. Usmejem sa tej myšlienky a spustím. " A do tretice všetko dobré ako sa vraví. Čo také hríby! Môj otec vravieval, že nič nie je úplné bez hríbov. A keby ste vedeli akú skvelú praženicu s hríbmi robil. Ale popravde ja sa ich dosť desím. Človek im nemôže veriť. Sú to zákerné rastliny, alebo čo to vlastne je! Ale s niektorými bola sranda. Napríklad keď som bola malá, za domom nám rástli prašivky. Viete také guľaté nafučané pupáčiky a keď do nich pichnete tak vybuchnú. Vyzerá to takmer ako ohňojstroj. Nie také farebné ale rovnako super na efekt. Mohla som ich prepichovať stále. Dokým mi mama nepovedala, že keď sa nadýcham toho prášku, začnú mi rásť na pľúcach! To bolo strašné. Viete ako som plakala? Takto ma strašiť. " |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Tak jdeme přežívat dál “Mmm-hm.“ Souhlasně zabručím, když mi nabídne jako téma vodu. Proč ne, i to může být třeba a já nehodlám v aréně chcípnout jenom proto, že prostě nemám vodu nebo jídlo – i když ve skrytu duše doufám, že by mě Kapitol tak trapně umřít nenechal.Jsem přeci dobrovolník, proboha! Ještě k tomu pohledný se srdceryvným příběhem, ne, to by určitě neudělali! Nemůžou, bůhví, za jak dlouho se jim zase někdo přihlásí, tak si mě musí hezky pěstovat. I tak si pozorně prohlížím udělátko, protože vím, že by mi na něm jednoho dne skutečně mohl záviset život, Kapitol neKapitol, dobrovolník nedobrovolník. A taky mám přirozenou nerdskou zaujatost v jakékoliv věcičky, které vyžadují aspoň trochu té tvořivé činnosti. Ona je to vlastně i celkem legrace. Jenom kdyby mi přitom nešlo o kejhák, to bych se potom bavil dvakrát tolik. Když opět promluví, vzhlédnu k ní a jemně se na ni pousměji – spíš už ze zvyku, má milá stránka se pro mě stala téměř mou pravou podstatou, leč my víme, že to zase taková pravda není. To ovšem nemusí vědět nikdo z ostatních. Pobaveně se na ni zašklebím, když mi nabídne i další možnosti, jak získat vodu. Poslední je asi ta nezoufalejší, ale když už člověk nemá jinou možnost, využije toho. A na to jsem připraven i já. Výborně, znám dobrý fígl, jak zachytit vodu. To bych se tedy taky mohl porozhlédnou po nějakých jedovatých rostlinkách, které bych v tom mohl vylouhovat a doufat, že se na to nějaký idiot chytí. Ono, když bude jeden zoufalý, bude mu to připadat jako dar z nebes a ty hloupější z chudších krajů by ani nemuselo napadnout, že na tom něco nehraje. Za pokus to stojí, rozhodně. Pokud budu mít sám dostatek vody, proč ne. Jenže… najít igelitový pytlík možná nebude úplně jednoduché, možná i nemožné, kdoví. Aréna je vždycky jedna velká záhada, dokud tam člověk nestojí na podstavci a v tu chvíli už je definitivně pozdě na nějaké přiučování se. “Ten igeliťák se skutečně nedá ničím nahradit? I třeba zpola úspěšným?“ Zajímám se, když tu pořád kolem mě nikdo není a tak se nemusím bát, že by se někdo snažil prokouknout směr mých myšlenek. Nechci, aby měl někdo jenom pocit, že přemýšlet dokážu a dost zákeřně, když už jsme u toho. “Co nějaký přírodní materiál, s kterým by se dalo pracovat. Nějaká vlákna z rostlin na provazy a tak.“ Se zájmem jí pohlédnu do očí. Jsem šikovný, zvládnu si vyrobit kde co, ale poslední, na co budu mít v aréně čas, je lítat z jedné strany vytyčeného prostoru na druhou a hledat, co bych teda jako mohl použít a jak s tím naložit. Nebudu mít takového času, abych si na půl dne někde sednul do trávy a rozjímal, bohužel. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Eprom (3) - přežití Instruktorka se na okamžik zamyslí, a pak se opře oběma rukama o stůl. "Myslím, že igelit je nejúčinnější. Ale pokud máš chuť se hrabat ve zvířecích vnitřnostech, roztažená střívka jsou taky celkem účinná. Samozřejmě musí být očištěná - a hádej, co potřebuješ k očistě?" Zavrtí hlavou. "Mám pro tebe další alternativu, ale ta je trochu komplikovanější." Vytáhne stonek rákosu a nožíkem z něj zručně odřeže listy, vršek a spodek, takže zůstane jen dutý stonek. Do něj pak nastrká drobné oharky z ohniště a tolik stébel trávy, kolik se tam vejde. Nakonec už jen vytáhne dva cáry látky a překryje jimi oba konce vzniklého brčka. Podá ti jej, ať z něj zkusíš pít skrz jednu z lahví vod, a pak tě nechá celou proceduru vyzkoušet znovu, tentokrát sám, a pak ještě jednou, už bez instruktáže či pomoci. "Samozřejmě teď předpokládáme, že pokud budeš mít v aréně vůbec nějaký kus látky, tak bude aspoň trochu čistý. Celé brčko by celkem ztratilo pointu, kdybys ho zakryl zabláceným hadrem." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Knoxville (10) - jedlá fauna a flóra Instruktor opět trpělivě počká, dokud na něj nevychrlíš vše, co ti připadne na mysl - tentokrát se zdá trochu obrněnější. Mezitím však po očku pokukuje směrem nahoru k balkónu, kde vás všechny pozorují tvůrci Her; zdá se, jako by z nich byl nervózní. Možná mají zakázáno se s vámi vybavovat, možná prostě nechce moc mluvit. Každopádně, když skončíš, ti ukáže masitý hřib s nápadně červenohnědým kloboukem. "Tenhle najdeš téměř všude, kde se budeš v aréně pohybovat - ale musíš hledat pod borovicemi, či alespoň jinými jehličnany." Opět tě nechá, abys mohla část hřibu ochutnat. "Není moc červivý, a taky se dá jíst vlastně v jakékoli úpravě. Výhoda je, že si jej těžko spleteš s jinou houbou." |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Stále přežívám Zkřivím rty do pobaveného úsměvu, když mi vypráví o alternativě číslo dvě. Vlastně na tohle by se mi hodila Cyber – konečně jsem taky pro ni našel nějaké uplatnění, když už jsme u toho. Mohl bych jí nosit zvířátka a ona by mi z nich vyrýpala všechno, co by mi mohlo být k užitku. Tedy aspoň v to doufám, snad by jí nechytl takový amok, že by mi rozřezala naprosto všechno jenom proto, že sakra potřebuje bádat. Koho to v aréně bude zajímat? Přesně, nikoho! Samozřejmě, očista je opět jednou velkou neznámou, protože nevím, jak to tam bude s vodními zdroji, ovšem přemýšlet nad svou spolusplátkyní jako nad aspoň trochu užitečnou osobou mi přináší takový hřejivý pocit – jako kdybych na tom měl sám nějakou tu zásluhu. To samozřejmě nic nemění na tom, že je to maniakální zrzka, u které člověk neví, co udělá příště a přesně proto se taky nenechám strhnout euforií, že ta holka je aspoň k něčemu jinému než na podivínské hlášky a ještě divnější touhu po poznání všeho, co je uvnitř jakéhokoliv organismu. Pak se dostaneme k dalšímu tématu – zázračnému brčku, přes které se dá pít jakkoliv špinavá voda. A mě to donutí přehodnotit žebříček hodnot a dát na svůj list i stanoviště zakládání ohně, protože bez něho by mi takovéhle super udělátko bylo k ničemu. Zatímco ho zkouším, abych si zapamatoval jednotlivé kroky a to pro jistotu rovnou dvakrát, aby mi neuniklo absolutně nic, po očku se rozhlížím i po dalších stanovištích a především skupinkách, které se tam tvoří. Dost mě šokuje Cyber, která žoviálně krafá se šestkou, což se mi ani trochu nelíbí. Tak trochu jsem doufal, že s takovým sociopatem nebude chtít nikdo nic mít a já ji budu aspoň moct mít jako úniková vrátka. Zamračím se přes rameno tím směrem a raději se opět začnu soustředit na ono brčko, které je takovým maličkým zázrakem a to ze sebe budu muset servat jenom kousek trička, díky čemuž si dost možná ještě získám nějakého toho sponzora navíc. “Chápu.“ Zadumaně přikývnu, zatímco brčko ještě stále mnu v ruce – tentokrát už i své vlastní výroby. Abych smazal všechny pochyby, pro jistotu i s ním zkusím nasát trochu vody z lahve a když zjistím, že to skutečně funguje, spokojeně jej položím na stůl a dám své rozpoložení najevo jedním z vševědoucích úsměvů. “Co počasí? Jsou nějaké charakteristické znaky, jak můžu uhodnout, co mě čeká?“ |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Jenom přikývnu. Zřejmě má v plánu ho přibrat do party. No proč ne, nevypadá ani hnusně, ani vyloženě neschopně, i když u těch žebřin se nikdo ze skupinky nijak zvlášť nepředvádí. Debatní kroužek – dost možná se tam propírají nějaká spojenectví… Což by znamenalo, že pokud Rachel a Martin drží spolu, já bych se musela zapojit taky. Otravné. Pak se mě optá na Wafera. Pobaveně se ušklíbnu. „Není takovej kretén, jak vypadá. Má nějakej šílenej plán, do kterého spadá dobrovolnictví a podlejzání. Upřímně věří, že mu to vyjde, tak mu to neberu,“ pokrčím rameny. „Já bych si přišla jako naprostá kráva, ale když jemu to nevadí… Tak se s ním třeba můžu trochu svézt.“ Nebo se schovat v jeho stínu. „Co chce ten tvůj kolega dělat? Silně pochybuju, že si ta skupinka chce jenom přátelsky pokecat.“ Kývnu hlavou směrem k žebřinám a pak do Rachel zabodnu pohled. Myslím, že spojenectví s ní by mohlo být užitečné. Časem ji snad ještě přesvědčím, že se jí nevyplatí mě podrazit. Jenomže jestli k tomu patří tahat se s tamtou obrovskou skupinou – tak do toho fakt nejdu. Jenom se podívejte na ty děti z Pětky. Budou jenom na obtíž. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Sledovala som inštruktorov pohľad až k balkónu tvorcov. Vysvetľujúc si jeho pohľad po svojom som znova spustila. "Nebojte sa, ja nikomu neprezradím, že hlavný tvorca si farbí vlasy a bradu chrobáčikmi." Síce inštruktor tú moju teóriu nijako nepodporil, no ani ju nijako nevyvrátil. A ako vždy vravela moja mama kto mlčí ten svedčí! Čo znamenalo, že som musela mať rozhodne pravdu!" Bude to naše malé tajomstvo, ktoré si vezmem až do hrobu!" Spiklenecky som si priložila prst na ústa a usmiala som sa. Popravde som si ani neuvedomovala ako blízko pravdy som bola. No akosi som si to neuvedomovala. " Tak to som teta strašne moc rada, že si ho nemôžem pomýliť s niečím iným! Lebo ako som povedala neverím im! A fuj, to sú všetky hríby červavé? Ale na druhej strane. Také vtáky sa stále kŕmia červami, tak mne by to zrejme neuškodilo. A viete, raz sme sa učili..Teda skôr sme videli len v knižke obrázok, takého medvedíka. čo žije na strome. Videli ste už niekedy medvedíka, čo by žil na strome? Viete si to predstaviť? Ale ja som popravde nevidela na život nikdy medveďa a ani medvedíka. A v škole nám povedali, že to zviera vôbec nepije vodu a všetku vodu získava z toho, že žuje akési listy. Naozaj existuje taká rastlina, z ktorej by som sa mohla aj ja napiť? Predstavte si, že by kravy žili na stromoch a žuli by listy takého stromu! Ale dojenie by bolo asi pohodlnejšie, miesto toho aby ste sa skláňali, mali by ste tú kravu pekne nad hlavou! Ale to by si asi trebalo dávať pozor na to mlieko. Aby vám náhodou jeho prúd nevyrazil oko! " |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Eprom (3) - přežití "No... To poznáš asi dost intuitivně - přeci jen jsi už asi vypozoroval, že když se kupí tmavé mraky, tak asi bude pršet -, ale něco ti asi říct můžu. Když se zvířata vypadají šťastně, nejspíš bude hezky. Žáby kvákají, hmyz létá v houfech, ještěrky se vyhřívají, pavouci pletou sítě. Když večer nejsou mraky, ale červánky, a kouř z ohně ti stoupá kolmo, nejspíš bude hezky. Instruktorka se nadechne, a pokračuje. "Ale když hmyz začne bodat jako šílený, ryby skáčou nad hladinu, a žížaly lezou na povrch, máš skoro záruku dešťů. Když máš ranní červánky, kruh okolo měsíce, a rudý východ slunce, platí to samé." Poté se instruktorka začne věnovat jakýmsi papírům. Zdá se, že víc už ti nemá co říct. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Richie Hett (9), Rachel Brooks (6) + Cyber Stein (3) - pasti Rachel na tvá slova o Waferovi jen kývne, ale z její tváře se nedá příliš vyčíst. Možná si myslí, že jste idioti oba dva, možná, že Wafer je užitečný, a možná ji snad tvá slova stále víc utvrzují v tom, že se v tomhle sveze sama. Kdo ví. Každopádně, když se jí dál vyptáváš na Martina, který právě vylézá nahoru po žebřinách společně s Katie Edison z pátého kraje - zdá se, že se o něčem ostýchavě baví -, zamračí se. "Co tam dělá? A to mám jako vědět jak? Nejsem jeho chůva." Poté si znovu začne smotávat vlasy do copu. Zdá se, že přemýšlí. "Podle mě se Martin snaží vyhnout skutečnosti, že vůbec v Hunger Games je. Vždyť se podívej, s kým se baví... fakt si myslíš, že by to bylo nějaký úspěšný spojenectví?" Instruktor právě dokončil vysvětlování principu pasti, a Richie Hett teď sedí na zemi a zkouší ji sestrojit sám. Leží kolem něj spousta klacíků, ale těžko říct, jaký to má smysl. Rachel snaživce z devátého kraje po očku pozoruje, ale pak opět zaměří pozornost k tobě. "No nic, já jeho máma v aréně nebudu. Takže, nechceš mi o sobě něco povědět? Jestli to potáhnem spolu, ráda bych věděla, do čeho jdu." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Knoxville (10) - jedlá fauna a flóra Instruktor zjevně vzdal jakoukoli snahu o sledování toku tvých myšlenek, a tak už tě opravdu jen pozoruje s polovičním zájmem. Je hezké vidět, jak Kapitolu záleží na vás jako osobách, které myslí a mluví, a věnuje se jen přípravě, jak z vás vyrobit stroje na zabíjení. "No, tak tohle už není můj obor, milá zlatá. Jestli chceš vědět něco o vodě, tamhle je kurz přežití." Mávne rukou ke stánku, kde právě vysoká instruktorka vysvětluje cosi splátci ze třetího kraje, Waferovi Epromovi. "Stejně už ti tu nemám moc co říct. Tvůrci nám z arény dávají jen omezený výběr vzorků a informací." Není těžké uhodnout proč. Tvůrci si evidentně nepřejí, abyste byli připraveni úplně na všechno, co vás v aréně potká. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Slečna z druhého kraje lehce balancuje na kladině a já vím, že rozhodně bude mít i další skvělé schopnosti i vlastnosti, krom dobré rovnováhy a krásy. Představí se jako Aurelia a celkově je velmi roztomilá, proto na okamžik odhodím tvrďáckou masku a věnuji jí přátelský a možná i trochu svůdný pohled. Ruku, kterou mi málem podá k políbení, jí po přijmutí mé nabídky opravdu políbím a úkosem pohlédnu na splátce ze čtvrtého kraje. ,,Myslím, že přibrat čtvrtý kraj do party by taky nebylo na škodu... Koneckonců vždycky se dá počet spojenců zredukovat." Povytáhnu obočí a jsem pyšný na svoje rozhodnutí - proti skupině šesti se nikdo z těch srabů nepostaví. ,,Hej, Duncane... co plánujete s rohem?" Prohodím jeho směrem a nenuceně postoupím o něco blíž ke své nové spojenkyni, protože si rozhodně nenechám ujít být nablízku pohledné dívce. Zvlášť když brzy na nějaké pletky nebude čas. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Aurelia Coleman (2), Duncan Algae (4) + Diamond Sparkle (1) - kladina ,,Hej, Duncane... co plánujete s rohem?" "Pořádně hlasitě na něj zatroubit!" Splátce ze čtvrtého kraje se prudce otočí za hlasy za sebou, a aniž by seskočil z kladiny, jen se obrátí čelem k vám a nasadí zářivý úsměv. Aurelia se zahihňá. "Ale to přece nejde," poznamená duchaplně. Ruce si způsobně složí za zády a pohledem na okamžik střelí k Tvůrcům, jako by ji zajímalo, co na to říkají. Nezdá se, že by byli nějak ohromeni. Dál usrkávají víno a krmí se kaviárem, a občas si některý z nich něco zapíše do poznámkového bloku nebo pokyne avoxovi. "V tom případě ho asi jenom dobudeme. I Nymfia říkala něco v tom smyslu." Duncan pokrčí rameny, a pak provede na kladině línou hvězdu. "Takže zase nás šest jde nakopat zadky těm osmnácti loserům?" |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Na jazyku som mala ďalšiu kopu otázok a vecí, s ktorými som sa chcela podeliť s inštruktorom ale jeho odpoveď mi vzala všetok vietor z plachiet. Cítila som ako mi do tváre vstupuje červeň, ako sa mi sťažil dych a ako ma napĺňa pocit novej potupy. Snáď v Kapitole to ani bez zahanbenia ani nešlo. Okamžite som sklonila hlavu a zapozerala som sa na svoje nohy, na ktoré som si ešte stále nezvykla. " Prepáčte ja som nechcela....a nevedela som to! Myslela som si, že keď sa to týka rastlín. Tak sa vás môžem pýtať. Naozaj..nechcela som. " Vysúkala som zo seba ospravedlnenie. " Viete nemuseli ste mi to ale hovoriť. Len som chcela vedieť, či také čosi naozaj existuje. Nie u vás, či u nás ale niekde! Lebo niekedy mám pocit, že nás v tej škole učia len hlúposti, ktoré ani nie sú.!" Rozhodne som to nepovedala preto aby som sa sním chcela hádať. Len som potrebovala niečo povedať aby si o mne nemyslel, že som nejaká hlupáčka. Ale to si už aj tak myslel. Stále sa pozerajúc na nohy som tam ešte chvíľku postávala, než som sa osmelila zodvihnúť hlavu a zamieriť svoje kroky, k stanovisku, ktoré mi "odporučil." Príliš som sa k tomu nemala. Bola som čerstvo zahanbená, a stál tam ten chlapec..bála som sa nejakého nového poníženia. No nakoniec som sa osmelila. " Oh a ďakujem vám moc za váš čas! Nejesť tie pichľavé plody, chrobáčiky mňam a ten hríb tiež!" Zvolala som na inštruktora, aby som ho ubezpečila, že si to ešte všetko pamätám a nesmelo som vykročila ku kurzu prežitia. Postavila som sa ku chlapcovi, ktorého som pozdravila s hanblivým úsmevom a potom som sa započúvala do toho, čo rozprávala žena. |
| |
| Splátci - přesun Wafer Eprom (3) + Betty Jo Knoxville (10) - přežití |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Nemyslím. Právě proto se mi nijak nezamlouvá myšlenka, že by nám Martin dohodl spojenectví s totálníma sockama a já to musela trpět, pokud bych stála o Rachel. A já čím dál víc začínám mít dojem, že o ni stojím. Jenomže nikdo neví, jestli se tam Martin vážně jenom vybavuje nebo má v plánu se rozhodnout poněkud slabomyslně. Sleduju Rachelin pohled na Richieho, který má právě čas na to, aby si ty věcí ozkoušel sám v praxi. Vypadá to složitě až nesmyslně, ale… Co mě je po tom. Pozor jsem nedávala, a upřímně řečeno, ani jsem to neměla v plánu. Pohlédnu na Rachel, když znovu promluví. „Nezhroutím se z toho, že jdu do arény. Nemám žádný strach z profíků. Naopak, ty jedničky mě zajímají…“ Vrhnu pohled směrem ke stanovišti, kde se některý z nich právě nachází. Můj výraz šelmy oblizující se při představě, jak z tamtoho ptáčka vymáčkne duši, je celkem výmluvný. „A mám v plánu s sebou vzít Wafera,“ dodám trochu tišeji - doufajíce, že Richie zaujatý svou prací mě nebude vnímat -, když na ni znovu pohlédnu. Neřekli jsme si sice spolu, že budeme opravdoví spojenci. Nebo že si tu nějaké budeme hledat. Vlastně jsme o ničem takovém moc nemluvili. Ale on na rozdíl od Martina není slabý článek. Je chytrý, pohání ho chuť pomoct svojí sestře, hezký, získal si pozornost… Může se hodit. A navíc, přiznejme si, že si ho moc dobře pamatuju ze školy. Pokud jsme se dali považovat za přátele, neměli jsme úplně špatný „vztah“. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Už jsem dožil “Díky, dost jste mi pomohla.“ Jemně se na instruktorku pousměji, kývajíc přitom na srozuměnou. I takové banální informace mi jednoho dne k něčemu být můžou, a kdyby se tak i skutečně stalo, bylo by to skutečně fajn. V tu chvíli se ke mně přidá další dívka – pamatuji si ji moc dobře, to je ta maličká, která už při rozcvičce sotva popadala dech a ve tvářích byla rudá jako rajské jeblíčko. Ohlédnu se na ni a chvíli si ji zaujatě prohlížím, přičemž sem tam zadumaně nakrčím obočí. Nakonec však jenom potřepu hlavou ze strany na stranu, ukážu jí řadu svých vybělených zubů, abych jí tak pozdravil. Nemusíme se na sebe všichni mračit a krvežíznivě šklebit, nu což? Takového chování bude dostatek v aréně, tak proč si ten drahocenný čas před ní hned tak kazit. Dost stačí, že si nakonec stejně všichni budeme muset jít po krku. Vypadá jako milé a slušné děvče, které se akorát ve svém distriktu očividně mělo o něco lépe než ostatní. Dobře pro ni, když už jsme u toho. Kdybych měl takového jídla, abych se mohl takhle pěkně vykrmit, neváhal bych ani minutu. Především po tom, co jsem zažíval u nás v distriktu a na co všechno jsem musel dívat a dělat, že to nevidím, protože sám jsem měl málo. Ovšem, čas pro mě vyhrazený u tohoto stanoviště tímto taky skončil. Nenapadal mě žádný jiný dotaz, a jelikož tu byla Betty, která očividně lační po nějakých informacích – a je dost možné, že dostane dost podobné jako já; mohl jsem se s klidným srdcem vydat zase o dům dál. Znovu kývnu na ono děvče a stejně tak i na instruktorku na znak rozloučení a vydám se na stanoviště zakládání ohně, které je po onom výkladu nezbytně nutné. A stejně jsem se tam vlastně chtěl zastavit, protože ono to nemusí být úplně na škodu. “Nějaké dobré triky?“ Pronesu s žertovným nádechem a usmívám se přitom od ucha k uchu, jako kdyby se vlastně nic nedělo. Jako kdybychom se všichni nesnažili získat co možná nejvíc informací proto, abychom potom v tý blbý aréně přežili o jeden nebo dva dny navíc. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Kurz prežitia
Síce som bola stále silne zahanbená, chlapcov milý a priateľský úsmev ma takmer okamžite priviedol na iné myšlienky. Teda nie, žeby som sa hanbiť prestala, no posmelilo ma to a opätovala som mu úsmev s rozpálenými lícami a striedavo som sa na neho pozerala a striedavo pohľad sklopila dole na svoje nohy. Všetko mi však nasvedčovalo tomu, žeby sa chcel rozprávať. Už už som sa nadychovala, že sa mu predstavím a spustím dlhú reč o tom, aký boli zo svojou sposplátkyňou pekný včera večer. A že mali úplne úžasné kone. A skvelý voz a že mi pripomínal nie zlato ale hustý ťahavý med. Chcela som sa ho opýtať na to, či by vedel dokázať vypočítať tie vzorce, ktoré mali na voze napísané, a ktoré som si všimla na obrazovkách a priznať sa mu, že ja by som niečo také nikdy vypočítať nevedela ale za to poznám chlapíka z bitúnka, ktorý vie odhadnúť váhu porazenej kravy takmer na miligram presne, a často sa zabával tým, že uzatváral stávky o to, že tipoval ľuďom ich hmotnosť. Bola by som sa ho opýtala na toľko vecí, keďže celý jeho kraj bol pre mňa úplnou záhadou a predstavovala som si, že miesto normálneho dobytka im v ohradách behajú nejaké roboty, poprípade veľké televízne obrazovky s nohami. Mala som toho toľko na srdci, no nakoniec som k ničomu nedostala príležitosť a nestihla som ho ani len pozdraviť. Rezignovane som sklonila hlavu a chvíľku tam len tak stála, pred inštruktorkou a premýšľala som, čo je to dneska za hlúpy deň, keď sa nikomu nechcelo poriadne rozprávať. Dokonca ani Razaaqovi. Nakoniec som sa však cez ďalší neúspech preniesla a pozrela som na inštruktorku. " Môžem jesť listy miesto toho aby som pila vodu? Ako tie exotické medvede, ktoré lozia po stromoch? Je pravda, že existuje tanec, ktorý privolá dážď? Počula som to. Vraj tak kedysi tancovali ľudia. Ale musí byť niečo také naozaj nebezpečné. Čo ak niečo podobné zatancujem, bez toho aby som o tom vedela a spôsobím povodeň? To by som teda nechcela!" Pozriem sa vážne na inštruktorku a v ústach mi cuká smiech. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Richie Hett (9), Rachel Brooks (6) + Cyber Stein (3) - pasti Zatímco se tak toužebně díváš na profíky a v duchu se olizuješ jako kočka nad miskou smetany, Rachel se zvedla na nohy. Je zhruba opět centimetrů vyšší než ty, a zdá se, že má na nízký distrikt překvapivě dobrou postavu. Rozhodně ne vyžle. "Tak to máš dobrý. Když s sebou bereš magnet na sponzory, asi se přidám. Třeba mu z těch hor dárečků, co dostane, něco upadne stranou." O Richieho se starat nemusíte. Právě se o něčem baví s instruktorem, a jako předtím, nevěnuje vám moc pozornosti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Eprom - zakládání ohně Instruktor má na stole vedle sebe vyskládaných několik křesadel, dřívek a klacíků, hromádku pilin, pár motouzů a klubíčko provázků. Také jsou vedle nich položená různě velká sklíčka z křišťálu. Když dorazíš ke stanici, sedne si s tebou na malý plácek vedle - část je na troud suchá, část vlhká, a část tak promočená, že vám pod podrážkami bot čvachtá bahno. Zde ti pak ukáže metodu, kterou nazývá "ohňový pluh": tupým klacíkem z tvrdého dřeva, do kterého se musí vyřezat tupé rýhované špičky, se tře o rýhu vyrytou v kuse měkkého dřeva. Poté ti ukáže několik příkladů dřeva, které můžeš použít, a jak je poznáš. Za měkké je to jedle nebo cedr, za tvrdé dub. Dále ti jako výborné palivo předvede planiku. |
| |
| Trénink Když jsem se objevila na tréninku, krátce jsem se rozhlédla a vyrazila ke stanovišti rozdělání ohně. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "Kam chceš jít? Mně je to celkem jedno," Uznale kývnu na jeho hod. Byl moc pěkný, jen co je pravda. Moc se mi nelíbí myšlenka, že by se mi oštěp takhle mohl zabodnout třeba mezi lopatky - ale to je prostě něco, co se dalo čekat. "Půjdeme za čtyřkou. K ohni-" kývnu směrem, kterým stanoviště je. "Bude třeba se jí optat, ne?" |
| |
| Přesuny splátců + Wafer Eprom (3), Nymfia Agro (4), Safíra Astoriánová, Maxmilian Gate - zakládání ohně |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Když se Rachel postaví, zřejmě by mě mělo napadnout, že je skutečně nebezpečná. V klasickém souboji by mě určitě přeprala, je vyšší a těžší. A takhle by jistě přeprala i většinu dalších holek tady. Já se na to ale dívám jinak. Získala jsem ji pro sebe. Je to jako… Přisvojit si nějakou vyšší moc. Protože za ni tu ona zřejmě bude platit. Přikývnu, pak ale můj pohled zabloudí směrem ke stanovišti s rozděláváním ohně, kde se hromadí poměrně podivná skupinka. Co tam ten Wafer asi chce? Mezi profíky? Že by… Že by plánoval něco vlastního? Nebudu na něj spoléhat. „A nebo ho možná s sebou taky brát nebudu,“ řeknu najednou a gestem naznačím, aby se podívala tím směrem – měla by tak pochopit, co tím chci říct. Trochu se ušklíbnu. „S tebou ale počítám,“ dodám. „Můžeme si vytvořit vlastní tým. Ať nám s tím pletichařením laskavě políbí prdel.“ Nerada to přiznávám, ale docela jsem na Wafera naštvaná. Já mu tady zařizuju spojenectví s Rachel a on na mě normálně kašle. Možná oni došli za ním, to jsem neviděla, ale tak jako tak pochybuju, že jim říká „ne, nechci s vámi mít nic společnýho“. „Klidně někoho ještě pozvi. Jenom ne žádný měkoty, však víš,“ zašklebím se. „Já se teď vzdálím. Třeba najdu něco… Zábavného.“ Mávnu jí na pozdrav, přejedu pohledem Richieho, ale protože nás stejně nesleduje, neuznám ho za hodného jakéhokoliv zájmu, a zamířím pryč. Nakonec si vyberu stanoviště s léčivými rostlinami. Sice v tom mám praxi, ale nikdo neřekl, že v aréně budou rostliny, které už bezpečně znám. A bylo by fajn, kdyby mi moje umění přeci jenom k něčemu bylo. Sice je to opruz, ale taky bych tady na tréninku mohla dělat něco užitečného. Ty dva co tam jsou pozdravím jenom kývnutím a zaměřím se na výklad instruktora, kterému případně pokládám doplňující otázky a snažím se tak o léčivé flóře (případně fauně) vyzvědět co nejvíc. Oba splátce nijak zvlášť nevnímám (leda by začali mluvit), nemám nějaký zvláštní dojem, že bych o ně mohla mít zájem. I když ten černoch vypadá dost silně… |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Odpovědí je mi souhlasné kývnutí. Ono to začíná docela slibně. Ještě si promluvit se čtyřkou a vše bude v pořádku. Koutkem oka ale zaregistruji něco, co mě docela ruší. Tedy - on, ne že by ten kluk z trojky byl vyloženě rušivý, už proto, že je hezký - ale jaksi mi nezapadá do plánů - takže mi jeho přítomnost je spíše na obtíž. Což se vlastně ani nerozpakuji dávat najevo. Sjedu jej pochybovačným pohledem od té hezké hlavy až k patě a otočím se ke splátkyni čtvrtého kraje. "Ahoj," usměju se na ni a rozhlížím se po tom, co stanoviště nabízí. Ono- když už tu jsem - tak proč se třeba něco nenaučit, že? Kdo ví, kdy bude třeba něco nebo někoho... zapálit. "Zrovna jsme se bavili o spojenectví a odstranění lůzy z arény dřív, než to začne být opravdová zábava." Při slove lůza se jemně ušklíbnu. Jeden zástupce tady s námi přeci je! |
| |
| Přesuny splátců + Betty JoKnoxville (10) - přežití |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Knoxville (10) - přežití Instruktorka se ušklíbne. "V aréně si klidně tancuj, jak chceš, holčičko, ale nepřivolá ti to ani sponzory, ani déšť. Co kdybych tě radši naučila něco užitečného?" Ohlédne se za Waferem, který právě odešel ke stanovišti přežití. "A víš co? Máme tu výběr, tak tobě ukážu něco jiného." Přejde ke stolku, kde kromě dalších předmětů z jiných témat stojí také několik lahví balené vody, povalují se igelitové sáčky, kameny, plachta, trs rákosů a orobinců, a provázky. Nabídne ti sklenici vody s tím, že z tohohle výkladu možná dostaneš rychle žízeň. Vysvětlí ti dezinfekci, tedy že v batozích v aréně se možná budou vyskytovat čisticí chemické tablety, které stačí vhodit do nabrané vody, výrobou filtrovacího brčka, nebo že vodu musíš pár minut převařit a počkat. "To ale samozřejmě není žádná růžová limonáda." A jak vodu vůbec získáš? Chytáním dešťových kapek, pitím vlastní moči, hledáním pramenů, sbíráním rosy. Jelikož tě instruktorka ujistí, že na suchu rozhodně nebudete, rozhodne se tě naučit jednoduchou konstrukci na chytání dešťové vody. Mezi několik kolíků v zemi jednoduše natáhneš plachtu a doprostřed umístíš kámen, který místo zatíží - bude k němu tedy voda stékat. "Když už jsme u toho, filtrovací brčko se ti bude hrozně hodit." Vytáhne stonek rákosu a nožíkem z něj zručně odřeže listy, vršek a spodek, takže zůstane jen dutý stonek. Do něj pak nastrká drobné oharky z ohniště a tolik stébel trávy, kolik se tam vejde. Nakonec už jen vytáhne dva cáry látky a překryje jimi oba konce vzniklého brčka. Podá ti jej, ať z něj zkusíš pít skrz jednu z lahví vod, a pak tě nechá celou proceduru vyzkoušet znovu, tentokrát sám, a pak ještě jednou, už bez instruktáže či pomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Poslouchám instrukce trenéra. Čekal jsem, že na mě dívka třeba promluví. Já sám jsem na to sbíral docela dlouho odvahu, ale nedotáhl jsem to dokonce. Styděl jsem se a radši se soustředil na informace. Nějakou dobu se zkouším mskovat v uměle vytvořené přírodě. Nepřijde mi to tolik složité. Po nějaké době si všimnu, že Betty je na stanovišti sama. "Děkuji za informace." Poděkuju instruktorovi a vyrazím za Betty ke stanovišti přežití. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Cyber Stein (3) - léčivé rostliny Rachel se s tebou už rozloučí jen nevýrazným kývnutím hlavy a tichým: "Tak čau, kámoško,", a poté se konečně začne věnovat přednášce instruktora pastí. Ten jí ukazuje stejnou konstrukci jako Richiemu, ale to už jsi moc daleko, než abys něco pořádného zahlédla. Místo toho tě uvítá kulatá instruktorka léčivých rostlin. Na stolku před sebou má vyloženou celou řadu trsů rostlin. Díky svému lékařskému výcviku jich dokážeš určit valnou hromadu - leží tu řebříček, ostružiník, pelyněk, tymián, myrta, mateřídouška, třezalka a mnoho dalších. Je tu ale odřezaná větev stromu se žlutozelenými květy, který neumíš určit, a pravděpodobně bys nemohla, ani kdyby ses opravdu snažila. Vedle leží fotografie: strom je podle měřítka vedle zhruba 25 stop vysoký, s tmavou kůrou a úzkým větvením. "Tohle je větev lotusového stromu," usměje se na tebe instruktorka. "Žvýkání listů způsobuje po nějaké době příjemnou otupělost v těle. Můžeš to použít jako narkotikum, ale jinak bych nedoporučovala přílišnou konzumaci... po nějaké době je to droga, po které zapomínáš všechno: své priority, vzpomínky... |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Eprom (3), Nymfia Agro (4), Safíra Astoriánová (1) , Maxmilian Gate (2) - zakládání ohně Když se dívky s Maxem přiblíží ke stanovišti, instruktor se právě s Waferem zvedá z malého plácku, kde jej zrovna něco naučil. Plácek je pokrytý listím, hlínou a větvičkami, a právě na něm plápolá slabý ohýnek. "Zrovna jsme se bavili o spojenectví a odstranění lůzy z arény dřív, než to začne být opravdová zábava." "Přesně tak," zamrká Max, zatímco si prohlíží kameny a kusy dřeva vystavené na pultíku. "Tahle párty je jen pro zvané. A já si nevzpomínám, že by někdo kromě nás dostal VIP vstupenku..." Instruktor čeká, než se nějak dohodnete. Nebude vám přece něco marně vysvětlovat, když mu do toho hodláte nahlas pletichařit, že? |
| |
| Přesuny splátců Betty Jo Knoxville (10) + Razaaq Coglin (10) - přežití |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Než mi instruktor dá jakoukoliv činnost nebo instruktáž ohledně zakládání ohně, ozve se zamnou dívčí hlas, který mě zdraví. Otáčím se tedy za zvukem a uvidím dívku z prvního kraje, nevědomky se zamračím. Jak si to uvědomím, moje tvář se rozjasní v přátelském úsměvu. "Zrovna jsme se bavili o spojenectví a odstranění lůzy z arény dřív, než to začne být opravdová zábava." Švihnu pohledem k Waferovi a pak se s krátkým přikývnutím vracím k Safiře než stačím cokoliv říct, přidává se k ní chlapec se dvojky. Je jasné o co jim jde. "Měl by ses klidit než přijdeš k úhoně dřív než by sis přál." Je to takové tiché varování, které si ale najde toho komu patří. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "Měl by ses klidit než přijdeš k úhoně dřív než by sis přál." Oznamuje Waferovi dívka ze čtvrtého kraje. Neuniklo mi lehké zamračení, kdy jsem přišla. Napadá mě, jestli s ním třeba už nemluvila dřív, než jsme sem přišli. Třeba si zatím pojistila tady s Fešákem zadní vrátka, mrška jedna krátkovlasá. A teď jej zachraňuje tím, že ho posílá pryč. Hm... pozor na ni! |
| |
| Přesuny splátců + Cyber Stein (3) - léčivé rostliny |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Obklopen supy Jsem až moc zaujatý tím, co mi říká instruktor – ono se to taky bude hodit, nebudeme si nic nalhávat; a přesně proto si ani nevšimnu, jak se ke stanovišti blíží poměrně slušný počet profíků. Uznejte sami, kolem se míhá spousta dětí a jelikož jsou všichni stejně oblečení, nevšimnete si jich okamžitě. Ze začátku je mi to i docela jedno – vlastně je mi to naprosto šumák, stále si prohlížím různé druhy dřeva, které jsou naskládané přede mnou a v ruce žmoulám část jednoduše vyrobeného nástroje, který mi instruktor představil, jako kdybych si tím mohl víc osvojit jeho výrobu. Na rozdíl od nich nemám moc času tlachat jak se mi zachce – což jim v tuhle chvíli i docela závidím, taky bych si raději s někým poklábosil, než abych tady putoval k jednomu stanovišti k dalšímu. Pokud chci skutečně uskutečnit svůj plán do posledního puntíku, musím ještě nějaké to stanoviště navštívit, ba co víc, bylo by docela záhodno si to taky správně zapamatovat, protože aréna je přeci jenom ještě nějaký ten den vzdálená. Naštěstí to není takový problém. Až když se konečně dostanu ze svého nejhlubšího zamyšlení, okamžitě si uvědomím, že vlastně mluví o mně – ke mně. Nakloním hlavu jejich směrem a koutkem oka si všechny tři prohlédnu. Tedy… být chlapcem z dvojky, docela si v nynější chvíli pískám, o tom žádná. Být obklopen dvěma krásnými dívkami, to se v chudších krajích bohužel jenom tak nestává. A i když Cyber je celkem pěkná, je zase trochu mimo a to je potom takový menší rušivý element. Asi takový, jakým jsem očividně v nynější chvíli já. A jak plyne čas, jejich narážky se stupňují, dokud se nerozhodne krátkovlasá dívka ze čtyřky oslovit mě přímo. Po tom, v jakém stavu se objevila na povoze jsem rád za její transformaci zpátky. Člověk by si o ní opravdu začal myslet, že má žábry a mezi prsty blány. To ještě stále sedím na plácku a tentokrát už na ně bez ostychu zírám, jako kdyby to nebyli ti obávaní profíci, nebo možná jako kdybych jejich jazyku vůbec nerozuměl. Záleží na úhlu pohledu, že. Nakonec se však jenom potutelně usměji, jako kdyby mi sdělili nějaké vtipné tajemství a ležérně se přitom začnu sbírat z plácku. Nemám v plánu tady dělat šílený výstupy s tím, že mě vyhánějí ze stanoviště, vlastně už jsem tady svou odpověď našel a je načase zamířit zase o kus dál, pro další část skládačky, kterou potřebuji mít do arény celou. Nakonec bych jim mohl být i vděčný, že mě trochu popohnali. Beze slova, ovšem bez nějakého valného spěchu nebo strachu – s jemným úsměvem na rtech se vydám pryč, ke stanovišti jedovatých rostlin. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Pomalu, spokojenš sleduji, jak ten kluk z trojky odchází. Upřímně? Na to jaké obvykle do hry dodají imbecily je tenhle... alespoň hezký. Docela dost hezký. V jiné situaci bych po něm vyjela, ano! Ale to je bezpředmětné. Je tady, aby umřel a já mohla žít. A pak si nějakého dupáčka najdu. A hezčího. Bez problému. "Tak tedy," otočím se ke své malé elitní skupince. "Jsme tady od toho, abychom se zeptali na spojenectví. Jednička a dvojka, zdá se, do toho jde," věnuji Maxíkovi rozkošný úsměv a mrknutí, "Chtěla bych vědět, jestli můžu počítat i se čtyřkou, jako obvykle." |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Sleduji ten teatrální odchod chlapce z trojky. Je divný a nelíbí se mi. Jeho úšklebek je takový znepokojující. Jeho odchod sleduji hodně ostražitě, jako kdyby se měl otočit a na místě se na nás vrhnout. Nakonec je pryč a slova se ujme dívka ze dvojky. Přesunu pohled z chlapce ze trojky na blonďatou dívku, která je zmalovaná více než bych se slušelo na to, že jsme na tréninku. Přišli s něčím, co se dalo očekávat. "Se čtyřkou můžete počítat." Bez jakéhokoliv úsměvu nebo emoce odpovím. "Budeme jen nás šest nebo vám padl do oka někdo z vyšších krajů?" Abych řekla pravdu mě nikdo nezaujal. Než mi kdokoliv z těch dvou odpoví jsem si založila ruce na prsou. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "Budeme jen nás šest nebo vám padl do oka někdo z vyšších krajů?" "Hm.... co se týče padnutí do oka... mám spíše vyhlídnuté ty, kteří brzy musejí pryč." Ušklíbnu se kysele. "Třeba šestky... nebo co to bylo - vládci pantheonu? Jako ti pudou, už protože celému Kapitolu musíme dokázat, co si o takových samozvaných vládcích z krajů, které nemají předpoklady vyhrát, myslíme. No a vybila bych brzo sedmičky. Sedmičky, co se tak koukám na záznamy, bývaj dycky problém. A letos jsou silní i trojkaři, ti taky musí ze hry..." |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Najdu pohledem dvojici ze šestého kraje. Doopravdy si nepamatuji jak vypadají, naštěstí stejnokroje s čísly mi napoví. Jak uvidím chlapce, který vypadá jako kdyby tu byl vážně omylem, protože bych mu dvanáct netipovala. "Šestka?" Zeptám se jako kdyby si ze mě Safira dělala srandu. "Vážně? Nezdají se nebezpečně." Pak si najdu sedmičku a tam musím uznat, že na ně bych si pozor dala a trojka tu byla před chvíli a chlapec se mi ani za mák nelíbil. "Dobře tak první cíle máme." Pronesu naprosto nezaujatě, to je jak kdybych mluvila o tom co si dneska chci koupit. A to bych možná mluvila více dychtivě. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "Vážně? Nezdají se nebezpečně." "Jasně že ne, jsou to chcípáci," krčím útlými, elegantními rameny a nakrčím při tom obočí. "Ale hrozně mě serou. Prostě je chci zabít - víceméně z hecu, než proto, že bych se jich bála." "Dobře tak první cíle máme." Usměju se. Přístup té holky je správně pragmatický. "Takže klasický plán? Dobýt roh, vyvraždit všechny okolo, ustanovit hlídku a jít na lov? Hej a ten velký negr z jedenáctky..." Protáhnu zamyšleně. "Ten by možná stál za to, zařadit ho na chvíli do týmu. Potřebujeme mulu." |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro "Ale hrozně mě serou. Prostě je chci zabít - víceméně z hecu, než proto, že bych se jich bála." Nevím proč, ale tohle umíněné chování dívky z jedničky ohledně vraždy šestky mi přivodí krátký úšklebek. "Jak je libo." Svoje slova doplňuji pokrčením ramen. Pak přijde plán ohledně dobití Rohu a s tím mohu jedině souhlasit. "Nevidím žádný problém, aby to tak nebylo." Dívčina zmíní chlapce z jedenáctky. Sakra myslíte si, že si ty lidi pamatuji. Já radši nechci ani vědět jak vypadali. Musejí všichni umřít a nechci aby se mi jejich obličeje pak vracely ve snech. Stejně se teda otočím, abych tušila o kom je řeč. Mám chvíli problém protože ve hrách jsou dva černí chlapci a z mého pohledu jsou skoro stejní a k tomu skoro ze stejného kraje. "Na mulu... vypadá dobře stavěný..." Oči stále na chlapci z jedenáctky. "To by šlo." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro  Max nic neříká. Tváří se ledabyle, a nenápadně okukuje zbylé splátce. Nakonec zvedne obočí: "Já bych trojku vyřadil co nejrychleji. Ta holka je evidentně magor, a s dobrovolníkama od lůzrů je vždycky potíž." |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Ha. Docela by mě zajímalo, jestli Rachel o pastech skutečně něco ví, a nebo se chce jenom takhle narychlo něco přiučit. Mohlo by být užitečný, kdyby se v tom vyznala. Sice čím brutálnější, tím lepší, ale polapit nejdřív kořist do sítě a rozpárat ji až potom… Jo, to má taky svůj půvab. Hlavně za pomocí mých medicínských znalostí by se daly dělat různé pasti… A to už přejdu k léčivým rostlinám. Skutečně valnou většinu z nich poznám na první pohled – což mě vlastně celkem potěšilo. Pohled na větev podivného stromu se žlutozelenými květy mě ale přesvědčí o tom, že jsem udělala správně, když jsem se sem šla podívat. Co já můžu vědět – možná je to něco, co by mohlo v ročníku dosti pomoct. Po krátkém výkladu instruktorky zjistím, že zas až tak nepostradatelná rostlina to není. Pche. Ale tak jestli v aréně nebude růst nic jiného, aspoň vím, že tyhle listy mám uklidit z dosahu svých obětí. Nechtěli bychom jim to přece ulehčovat tím, že otupí své smysly, že. „Je tu ještě něco podobně… Atypického?“ optám se instruktorky. Co kdybych náhodou nějakou důležitou kytku přehlídla. Mimochodem, poděkovat za předchozí výklad jsem se fakt neobtěžovala. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "To by šlo," Usuzuje dívka ze čtvrtého kraje. Dá se s ní docela rozumně mluvit, jen co je pravda. Lehce přikývnu, abych dala najevo, že jsem s tím, co řekla, dost spokojená. Že si rozumíme. "Já bych trojku vyřadil co nejrychleji. Ta holka je evidentně magor, a s dobrovolníkama od lůzrů je vždycky potíž." Dodává dvojka. "Jo - pravda." Krčím rameny. "Navíc... jsou docela staří. A čím starší, tím nebezpečnější. Smrady odděláme snáz." |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Oběd a zbytek tréninku Jenže ke stanovišti už dojít nestihnu. Tedy možná bych to i zvládnul, kdybych se tak nešoural a vlastně v půlce nezastavil, přičemž jsem akorát zamračeně zíral do země a mnul si bradu, jak urputně jsem přemýšlel. Pak bych opravdu možná ještě něco stihnout mohl. Ale takhle, když jsem se neustále po rameni ohlížel na tu sebranku profíků a vyslechl si prvních pár slov… konečně jsem mohl začít rozvíjet svou taktiku. Pořádně, ze základů, které jsem vypracoval už bůhví jak dlouho předtím. Tedy především se potřebuji ujistit v tom, že si mám na krk připoutat Cyber – teď už to vím stoprocentně, protože je mi víc než jasné, že jakožto dobrovolník z chudého kraje jsem pro profíky jedním z hlavních cílů a ne, teď to neříkám pro přehnanou sebedůvěru. Můžu předpokládat, že se ta pološílená zrzka vyzná ve zvířatech. Fyzicky na tom taky není špatně, takže nějakou tu výdrž a sílu by měla mít taky. Můžu doufat, že její výstup taky někoho chytil – co já vím, po tom, co jsem poznal Feliuxe už si v Kapitolanech zase tak jistý nejsem. Samozřejmě, sponzoři budou očividně stále moje záležitost, ale co už. Taky by někoho mohla upoutat svojí atraktivitou. Má pěkný vlasy, v obličeji je celkem přijatelná a tak, to by snad jednoho nebo dva blázny přilákat mohlo. Je vidět, že se ničeho neštítí a tudíž nebude u ní problém, aby kohokoliv odrovnala. To je do arény docela cenná skutečnost, kterou bych u ní měl zohlednit. Na druhou stranu je to magor – skutečně, jinak už se to ani říct nedá. Člověk si u ní nemůže být nikdy stoprocentně jistý, i když u koho v Hunger Games ano, že? Jenže ona je extrém. Člověk ani neví, jestli tu šílenou zrzku hraje, nebo nám všem jenom věší bulíky na nos. Možná by se tahle její úchylka dala využít a možná taky ne – s tím by se dalo postupně pracovat, ale nejsme si úplně jistý, že budu mít takového času. A taky je potřeba zjistit, co dělala s tou holkou ze šestky, ano, to je velice důležité. Já totiž hrozně nemám rád překvapení a příživníky a tahle dívka by mohla být dávkou obojího. A zatímco tak rozumbraduji a skládám si v hlavně všechno potřebné dohromady, ani se nenaděju a je čas oběda. Pro mě to tedy není zase taková obměna, protože si nandám na talíř všechno, co mi zrovna padne do oka, usadím se ke stolu a vesele ve svém taktizování pokračuji dál. Posadím se přitom k Cyber, abych se mezi všemi těmi lidmi necítil tak sám a abych jí taky poctil svou přítomností, když mě celé dopoledne nemohla mít, když jsem obíhal jedno stanoviště za druhým. Jídlo bylo skvělé, ba co víc, mohl jsem si dostatečně promyslet všechno, co jsem potřeboval. Odpolední pauza byla opravdu to pravé ořechové, o tom žádná. Není žádný div, že jsem si proto poté na odpolední trénink vykračoval s úsměvem od ucha k uchu a tvářil se přitom, jako kdyby to byl jeden z nejkrásnějších dnů, které jsem kdy zažil. A ať si to klidně i ostatní myslí, že jsem nějaký venkovský balík, co je odvázaný z kusu žvance, ono to pak v aréně bude o to snazší. Odpoledne tedy poté strávím u svého prvotního záměru – jedovaté rostliny a houby. Zajímám se především o ty, které se dají vylouhovat ve vodě a o kterých se oběť dozví buď až příliš pozdě, nebo ještě lépe vůbec. Když už jsem se tam tak hezky zastavil, poptám se i po nějaké té rostlině - nějakých těch bobulích nebo houbách; které by se dali zaměnit s jedlými a popřípadě i po nějakých jejich protijedech – nebudeme nic riskovat, že. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Dodatek k večeru Jenom tak posedávám v křesle a tvářím se nadmíru spokojeně. Abych taky nebyl po dobré večeři a prvním úspěšném tréninku, kdy jsem měl skutečně štěstí na prázdná stanoviště a tudíž se nemusel zabývat tím, že mi někdo zaclání nebo ubírá čas. Kdyby to takhle pokračovalo dál, bylo by to opravdu pěkné. Vyčkávám, jako lovec na svou kořist a očima přitom co deset sekund špikuju Cyber. Jestli už náhodou nejeví známky únavy nebo takové úrovně znuděnosti, kdy by se prostě zvedla a odkráčela pryč. Felixe a Gadget přitom poslouchám jenom okrajově – on Felix toho beztak moc nenamluví a naše roztomilá, sladká Gadget by stejně solila jednu nadávku za druhou a na ty zrovna dvakrát zvědavý nejsem – už jenom proto, že si nechci nechat zkazit dobrou náladu. Čekám a snažím se přitom jevit tak vyrovnaný, jako obvykle. K prvnímu špatnému pohybu dojde až ve chvíli, kdy se Cyber skutečně rozhodne vydat do svého pokoje – konečně, mimochodem. Trvá mi jenom dvě sekundy, než se vymrštím na nohy a rozloučím se i já, načež ji rychlým krokem doženu – fakt nenápadný, ne nemám pravdu? Zařadím se jí po boku a v tichosti míříme k pokojům, přičemž se tvářím, jako kdyby tohle všechno byla jenom milá a roztomilá shoda náhod. No není to krásné, že jsme se začali cítit ospalí oba v tu samou chvíli? Až téměř u jejích dveří zvážním. Nakrčím obočí, rty stáhnu do přísné linky a oči zúžím, jako kdybych jí podezříval ze všeho špatného, co se na tomhle světě stalo. Jemně jí poklepu prsty na rameno, abych si tak získal její pozornost a taky jí zastoupím cestu, abych ji tak donutil zastavit. Doprovázím to přitom naléhavě znějícím: “Cyber.“ Když jsem si jist, že mám její plnou pozornost, ležérně se opřu o stěnu a jemně se usměji – jako kdybych si jenom chtěl popovídat, i když jí je asi dost možná jasné, že nezávazná konverzace na téma ‚dneska je ale krásně‘ to asi nebude. “Potřeboval bych si s tebou promluvit ohledně spojenectví.“ Nesnažím se nijak schovávat svoje úmysly a záměrně jí přitom celou dobu zírám do očí, hledajíc jakoukoliv reakci. Ono z obličeje se toho kolikrát vyčte mnoho, ovšem zrovna u Cyber dost možná moc nepochodím. “Třetí kraj to tenhle rok musí vyhrát. Jestli já ne, tak ty.“ Začnu trochu z širšího okolí. Ono není na škodu jí dokázat, že její smrt je hned ta druhá nejméně vítaná. Samozřejmě hned po té mé, to snad dá rozum. Třeba jí tím i dostatečně přesvědčím, i když bych pochopil, kdyby mi nevěřila. Taky bych si dával pozor, i když někdy bych si přál, aby mi ostatní věřili, když už to pro jednou taky myslím vážně. “Profíci po nás půjdou. Po obou. Jsi silná, vypadáš odolně a především nejevíš známy strachu a to se jim zaručeně líbit nebude.“ Přiblížím se při svém proslovu o kousek blíž, abych nemusel mluvit tak nahlas. Jsem možná paranoik, ale když už nic jiného, aspoň mě to zanechá klidným. Zastavím se jenom kousek před ní a musím se přitom měkce usmát nad její maličkostí, která je oproti mým téměř dvěma metrům jasně patrná. “Jsme na jedné lodi, proto si myslím, že bychom měli spolupracovat. Dohromady se ubráníme spíš, než když půjdeme každý na svojí pěst.“ Tvářím se přitom mile, jako kdybych jí spíš nabízel nedělní návštěvu cukrárny než tak důležitou věc. “Navíc budeš těžit z mého dobrovolnictví, když už jsme u toho.“ Pobaveně se na ni zazubím, očividně to všechno majíc za jeden velký vtip. Téměř jako kdyby pro mě Hladové Hry byly jenom zábavou a nějaký boj o život se mé osoby vlastně ani netýkal. “Rozmysli si to a zítra si řeknem.“ Mrknu na ni, uvolněný pramen vlasů jí připevním za ucho a vydám se do svého pokoje, spokojený sám se sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Konečně dojdu na stanoviště, kde je Betty. Musel jsem počkat než bude na nějakém stanovišti sama. Nechtěl jsem se s ní bavit před ostatními. Ani nevím proč, ale je to tak. "Dobrý den." Pozdravím instruktora a podívám se s úsměvem na Betty. Posadím, případně postavím se hned vedle ní a poslouchám co instruktor říká. "Ahoj, tak jak to jde? Kde jsi všude byla?" Krátce se podívám na Betty a pak zase na instruktora. Nechci ho přerušovat, ale to co se naučila Betty mě zajímá. Na mojí ruce a vlastně i částech oblečení můžeš vidět barvy a nějaké trsy trávy a kůry. Možná jsem je měl sundat u toho stanoviště, ale nechtělo se mi zdržovat. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Víťazoslávne zdvihnem moju vlastnoručnú filtrovaciu slamku do vzduchu a mávam ňou akoby to bol nejaké magický predmet. Na tvári mám úsmev a veselo sa pozerám na inštruktorku. " Tak toto je tak super! A už na mňa žiadne maličké potvory, čo žijú vo vode na mňa nemajú." Zvolám, namočím ho do fľaše z vodou a napijem sa. Cítila som nejakú čudnú uhoľnatú chuť na jazyku ale nejako som to neriešila, pretože sa zrazu vedľa mňa zjavil Razaaq a celá veselá som sa na neho otočila zo slamkou v rukách a vycerenými zubami ( zuby má celé čierne od uhlia zo slamky, niečo zrejme spravila pri výrobe zle a nevie o tom). " Haló je tu niekto?" Pozriem sa za chlapca a tvárim sa zmätene. " Razaaq. Oh, nevidím ťa ja, ťa nevidím. Si neviditeľný. Si tu vôbec!" Herecký výkon to bol teda chatrný, no bavilo ma to. Razaaq bol zrejme v stanovisku, kde sa zamaskoval a chcela som mu týmto výstupom naznačila akú dobrú prácu odviedol. Tie trsy trávy a kôry a farby! No proste úžasné. Načiahla som ruku a akoby naslepo som ho chytila za ramená, akoby som sa uisťovala či tam naozaj stojí. Už som to flhšie nevydržala a zasmiala som sa ešte viac. " To je tak super. Si úplne ako nejaká húština. Len si musíš dať pozor aby ťa nejaký iný splátca nevyužil ako...kríček kam si pôjde uľaviť. " Opäť raz som uvedomila, akú blbosť som to povedala a celá červená som klonila oči a rýchlo som začala upresňovať. " Tu teta vravela, že máme piť vlastnú....no vieš proste. Fuj. Ako toto teda nie. Urobil si niečo také? Ale vraj sa máš očúrať aj keď šlapneš do mraveniska. Teda to nehovorila inštruktorka, to mi hovor otec, že mu to hovoril jeho dedo. Ale ani to neviem! " Už som sa znova usmiala. " Ja som v podstate nikde nebola! Len som jedla! A môžeme jesť cikády! Ale ty si toho asi stihol dosť veľa. Rozprával si sa s niekým? Ja som sa chcela, ale ten chlapec odišiel ešte skôr ako som stihla otvoriť ústa. Škoda. Vyzeral celkom milo." |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Do rozhovoru se konečně zapojuje i chlapec ze dvojky. Zminuje se o nebezpečnosti toho kluka ze třetího kraje, který předchvílí odcházel s tím divným úšklebkem na rtech. Což mi dokázalo že vůbec neví co se tu děje a nebo je naprosto blbej. "Souhlasím. Trojka musí umřít nazačátku. Nejlíp aby souboj u Rohu byl jejich poslední." Přidávám i já tou trochou do mlýna. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro superkrátký post! "Souhlasím. Trojka musí umřít nazačátku. Nejlíp aby souboj u Rohu byl jejich poslední." Přikyvuji. "A pokud od rohu zdrhnou, půjdeme primárně po nich." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Líbí se mi, jak moc je dívenka z druhého kraje prostá, jistě by se nebránila, ať bych navrhnul cokoli. Nebude těžké ji mít na svojí straně. O Dunkanově věrnosti jsem zas tak přesvědčen nebyl, ačkoli momentálně nás potřebuje... ,,Někdo jim musí ukázat, jak se taková hra hraje."Ušklíbnu se na něj a pokývám hlavou. Zmocníme se rohu a pak je všechny zabijeme! Když se zmíní o své společnici, přejede mi po rtech stín úsměvu - vypadá to, že letos máme ve vítězné skupině opravu zabijáckou krásu - co se dam týče. A pak jsem tu já samozřejmě. Lidi budou šílet! Duncanovu hvězdu záměrně nesleduju, aby si nemyslel, že na mě dělá kdovíjaký dojem. Místo toho se usměju na Aureliu. ,,Nepůjdeme všem ukázat, jak bude setkání s námi bolet?" Ukážu samolibě ke stanovišti se zbraněmi na blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Aurelia Coleman (2), Duncan Algae (4) + Diamond Sparkle (1) - zbraně na blízko "Jasně! Už jsem se na to těšila od vlaku!" zazubí se šťastná Aurelia. "Duncane, pojď, jdeme si hrát!" Zamává na splátce ze čtvrtého kraje, který provede další hvězdu a poté ladně seskočí z kladiny. Společně se pak vydáte ke stanovišti se zbraněmi na blízko. Aurelia se chopí velkého tesáku se zatočenou rukojetí a jde trénovat s instruktorkou, zatímco Duncan si jen stoupá před arzenál zbraní a obdivuje krásný výběr blyštivých a naleštěných čepelí. Aurelia vypadá, že jí boj s tesákem jde docela dobře - ačkoli trenérka ji několikrát zasáhne ztupeným koncem do předloktí a nohou, splátkyni z druhého kraje se nakonec podaří instruktorku odzbrojit. Je jasné, že docela ví, co dělá. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Předpokládejme, že po této domluvě se taky budu věnovat rozdělávání ohně. Abych zjistila co budu mít v aréně k dispozici atd atd. Odehrávat to nemusíme, stačí, když mi to pár větičkami shrneš. :) |
| |
| Trénink: Druhý den Po obědě se ještě nějakou dobu poflakujete po tréninkovém centru, než si vás hlavní instruktor svolá k sobě ("je čas udělat Tvůrcům pápá!"). Poté si všichni posledních patnáct minut ještě protahujete namáhané svaly a dáte si závěrečné kolečko po překážkové dráze, než vás konečněrozpustí do svých pater. Následuje koupel, dobrá večeře, případné domluvy a debaty, a poté honem na kutě. První polovinu druhého dne, který začíná zcela identicky jako ten předchozí, zaplňuje především tělesný trénink. Času tedy na taktizování s ostatními splátci či ozdravné kolečko po instruktážních stanicích nezbývá příliš. Teprve po obědě jste rozpuštěni, ať si děláte, co chcete. Komu z prvního dne chybí v deníku nějaké info, nechť se ozve do pošty. Tenhle týden stačí napsat krátký post o jednom stanovišti, kam jste se vydali, případně pokud si stihnete odehrát krátký rozhovor s ostatními hráči. P.S. Omlouvám se za prodlevu, ale komisionálky z chemie a fyziky v jednom týdnu dají průměrnému člověku jako já zabrat. 8. 7. už se vám budu plně věnovat, zlatíčka :) |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Večer, musím uznat, že jsem tak trošku zmožená. Takže - ač se to nemusí nutně zdát, nemám zrovna náladu na žádné postelové hrátky, ani nic podobného. Prohodím pár slov se svou trenérkou, ač ji to dost možná ani nezajímá, ji řeknu své poznatky, které jsem získala od stanoviště s ohněm (ať už jsou jakékoli - btw, prosím, ráda bych ještě věděla, jaké nářadí a věci na podpal jsem měla k dispozici - byly to přírodniny? Nebo něco víc "urban?") Pojím nějaké těstoviny se smetanovou omáčkou a masovými kousky, zadlábnu to sušenými rajčaty s kořením a olivovým olejem. Pohádka. Doma se nemám špatně - ale na luxus Kapitolu bych si hodně rychle zvykla, jen co je pravda! To, že si nakonec dám ještě jedno opravdu výborně udělané laté, nijak neovlivní mou schopnost usnout prakticky kdekoli a kdykoli. Rozloučím se, odstrojím, odmaluji - a jdu spát. Ráno celý kolotoč začíná znovu. Do sprchy, obléct nové tréninkové tričko, nasnídat se, tentokrát volím jogurt, med a cereálie s jahodami - osvědčenou ranní kombinaci - a vyfičet do tréninkové haly. Tentokrát si ale nebudu nic domlouvat. Po obědě zamířím hned sbírat info. Info o jedech. Je dobré vědět, čím napustit šípy, že ano! |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Mala som v pláne, že budem celú noc hore, a že z každej voľnej plachty alebo deky vybudujem u nás na poschodí provizórne, samozrejme že nefunkčné, palače na vodu. Avšak vzrušujúci deň plný nových podmetov, možno aj trapasov, poprípade sklamaní sa na mne podpísal, že som zaspala takmer v momente, čo som si sadla k večeri. Hlava mi padala každých pár sekúnd, svojim spoločníkom som zrejme dopriala našťastnejší moment ich pobytu, pretože som bola ticho a nakoniec som sa odobrala do spálne a zaspala som ako drevo. Zrejme som aj ako drevo...teda drevorubač aj chrápala. Ale to je jedno, pretože sa mi snívalo, že som bohyňa dažďa a mojím magickým predmetom je vodu filtrujúca slamka. *** Prosím, nie. Prosím ja už nechcem. Nechcem, nechcem, nechcem. Mala som takú strašnú svalovi, boleli ma snáď aj viečka na očiach, aj mihalnice. Pripadala som si ako tá princezná na hrášku, čo sa celá ubolená ráno zobudila pretože mala pod matracmi guľôčku hrášku. Až na to, že ja som nebola princezná ale strhano vyzerajúca dievčina od kráv, ktorá funela námahou, keď preťahovala svoje stuhnuté masívne telo. Keď to celé skončilo, vydýchla som si úľavou, a začala som sa rozhliadať okolo. Zrejme to bolo tým včerajškom, že som večer bola príliš unavená na to aby som rozprávala, ale teraz som mala rozprávania akútny nedostatok! Len som sa rozhliadala okolo, pery a jazyk ma doslova svrbeli a nedokázala som sa už poriadne ovládať. Razaaqa som otravovať nechcela, bála som sa, že mu budem zavadzať, že sa chce priučiť niečomu dôležitému pri čom by som mu zavadzala. Ale na druhej strane som sa príliš obávala osloviť niekoho cudzieho. Preto som len s červenou tvárou, spoteným čelom a nohami, ktoré ledva niesli moju váhu zamierila k stanovisku s rybolovom. Cez cestu mi ale prešiel ten ryšavý splátca z 9.kraja a ústa sa mi otvorili úplne samé. " Ahoj, nechceš si ísť zachytať ryby? Môj otec vždy vraví, že rybačka je najlepšia vo dvoch. Ale obaja by mali byť ticho. A to ja zrejme asi ani nedokážem. Ale niečo mi hovorí, že ty by si mohol byť rybár skvelý!" Usmiala som sa, no pozerala som sa pod nohy. " Aj keď možno, nie ja neviem. Tvoje vlasy. Tie sú tak úžasné, akoby ti horeli, možno to nie je dobrý nápad aby si išiel k vode. Čo ak sa kvôli nim vyparí voda? Alebo čo ak ma popália? Môžem sa ich chytiť?" Povedala som zo smiechom a pozrela som na chlapca, ale ako inak, som si uvedomila, že som to zrejme znova trocha prehnala a zahanbene som sklopila zrak. " Prepáč, nechcela som ťa otravovať. Ale vlasy máš naozaj super, úplne ako živé a to je skvelé! Mali by dostať nejaké svoje vlastné meno! Napríklad ..hmmm neviem ale niečo ohnivé a horúce!" Zvolala som celá nadšená. Nebola som si však istá, čo si chlapec myslí, preto som na neho ďalej nenaliehala a pristúpila som k stanovisku s rybolovom. Bola by som rada keby sa ku mne on alebo niekto iný pripojil, ale v niečo také som už ani nedúfala. " Dobrý deň. Sem s tou rybinou! Už som sa naučila ako chytať vodu, teraz sa už len naučiť ako chytať ryby a v aréne si spravím vlastný rybníček, alebo to...akvárium. Ale len tak medzi nami tie stále sa otvárajúce pusinky rýb sú hrozné! Akoby vám hovorili niečo strašne desivé, niečo príííšerné, a zároveň nehovoria, nič. Brrrr...A dostanem gumáky? Alebo udicu?" Bola som z toho celého veľmi rozrušená, takejto aktivite som sa nikdy nevenovala, u nás v kraji bola veľmi zriedkavá a o to viac som sa nevedela dočkať. Dúfam aspoň, že mi ukáže nejaké pekne rybky malé a farebné, nie tie veľké slizké dlhé veci, čo vyzerajú ako hady. " Hmmm a nenaučíte ma pripravovať také tie rúžové rybacie kvetinky? To je mňam!" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Instruktor ti předvede použití dvou silných jedů - rulíku zlomocného a oměje vlčího moru. Také ti poradí, kde se běžně nachází, a předvede jednoduchou extrakci toxinů. odkaz + wikipedie |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Zamlklý Richie se jaksi nemá k odpovědi, místo toho jen postupně rudne a rudne, až ve tvářích získá stejně červenou barvu, jako mají jeho vlasy. Nakonec vykoktá jen: "D-díky!", a po krátkém zaváhání tě tiše následuje ke stanovišti rybaření. Instruktorka vám zde ukáže velice primitivní metodu udice, ke které stačí pouze obyčejný provázek, klacík, háček a návnada. Také vám předvede, jak se vyrobí jednoduchý háček ze dřívka či ostnatého prutu. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Po večeři jsem se i já rozhodla zdržet v naší „společné místnosti“. Vyberu si další z křesel a ku pomoci si vezmu šálek dobré horké čokolády – jedné z mála vážně pozitivních věcí, které jsem tady v Kapitolu objevila. Jsem spíše masožravý typ, ale kdo by odolal něčemu tak lahodnému… Jinak ale nemám zvláštní zájem se bavit. Naštěstí to nepůsobí nijak divně, protože se zdá, že Wafer je na tom dost podobně – ačkoliv se tváři nadmíru spokojeně. Jo, tak tomu se nedivím. Neubráním se mírnému úšklebku. Ale je pravda, že ani mně se dnes nevedlo nijak špatně. Přinejmenším jsem se něco přiučila, což by se mohlo v aréně celkem hodit. I doplňování původních znalostí se počítá. I když jsem s čokoládou hodně šetřila, nedalo se svítit – nakonec došla. Vyškrábnu z šálku poslední zbytky a labužnicky olíznu lžičku. Pro jednou jsem ochotná zapomenout na to, že za celou dobu v Kapitolu jsem nedostala možnost se pořádně bavit. Nudím se, hrozně moc. Zvednu se a bez pozdravu se vydám ke svému pokoji. Nejsem si jistá, jestli se mi chce spát, ale tam se toho taky moc dělat nedalo. Můžu si aspoň dát koupel a nastavit si na tom podivném televizním – okně nějaký „uklidňující“ program… V tom si všimnu, že jsem nevyrazila sama. Vedle mě jde Wafer. Vrazím ruce do kapes a protočím oči v sloup. I přes všechnu snahu tvářit se, jako že je to v pohodě, moc dobře vím, že na tuhle chvíli schválně čekal. Jenomže mně je to jedno. Podařilo se mu mě zastavit a tak se otočím – zdá se, že moji pozornost skutečně má, ale ne nijak zvlášť dobrovolnou. Můj bezvýrazný pohled jasně svědčí o tom, že tuhle situaci považuju za otravnou, a že zřejmě nečekám, že by mi mohl chtít cokoliv zajímavého či důležitého. Spojenectví? Vypadám pořád stejně nevzrušeně – kromě toho, že obočí mimoděk vyletí vzhůru. Já vím, že jsme o tom mluvili už ve vlaku. Jenomže… Od toho už nějaká doba uplynula. A tady se věci mění rychleji, než by si jeden přál. Bez hnutí si vyposlechnu všechno, co má Wafer na srdci. Pokud tedy nepočítáme to, že po chvíli si založím ruce na prsou, což mému obličeji dodá ještě výraznější odmítavý postoj. Trochu to vypadá, jako bych ignorovala jeho argumenty. Jeho výraz. To divadlo. Nebo to na mě nefunguje. Nebo je to zase jen moje hra…? Nepohnu se ani když se natáhne, aby mi za ucho zastrčil uvolněný pramen vlasů, a tím vytvořil rádoby důvěrné gesto. Mně můžeš věřit, jako by chtěl říct. Zdá se, že to myslí vážně – ale co si myslí, že já teď udělám? Seriously. Klidně bych mu na to něco řekla rovnou, ale ujistí mě, že tu možnost dostanu zítra a mám si to nechat rozležet. Takže se spokojím s tím, že stále mlčím a zůstávám ve stále stejné pozici. Chudák z toho sotva mohl vyčíst, co se mi honí hlavou. Teprve až když se za Waferem zavřou dveře, zakroutím hlavou a vydám se sama do svého pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Co si ten Wafer jako myslí? Celý trénink se mnou ani nepromluví, vybavuje se s profíky, o taktice se ani nezmíní – a přesto si ke mně sedá u oběda a teď… Teď přijde s tímhle. Musela jsem o tom přemýšlet celý večer, ale i ráno a dopoledne, při fyzickém tréninku. Celá ta situace mi byla dost nepříjemná. Těšila jsem se na Hry proto, abych mohla jít ve velmi malé skupince a užívat si pocit nikým neomezovaného lovu. Ne proto, abych musela intrikovat – a to ještě ohledně svého spolusplátce! Samozřejmě, nebyl by v tom žádný problém, kdyby mu nebylo tak na obtíž se sem tam zmínit, co se mu honí v té hlavě. Sakra, kéž bych to mohla brát jako za normálních okolností – protože pak by mi bylo úplně u prdele, co si Wafer myslí. Ale takhle… To mi chce jako tvrdit, že profíci za ním přišli aby mu vyhrožovali? Začínala jsem na něj být dost naštvaná. Ale ani v nejmenším jsem neměla v plánu se doprošovat. Aniž bych se po obědě zajímala o to, na jaké stanoviště se vydá, vyberu si sama a úplně ho ignoruju. Tentokrát jsem zvolila stanoviště jedovatých rostlin a hub. V aréně se mohou vyskytovat druhy, které já neznám – a ne, že by nebylo užitečné vědět, jak by se toxické látky v těch rostlinách obsažené daly využít. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Cyber Instruktor ti předvede použití dvou silných jedů - rulíku zlomocného a oměje vlčího moru. Také ti poradí, kde se běžně nachází, a předvede jednoduchou extrakci toxinů. odkaz + wikipedie |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Vydám se na stanoviště, kde se vrhají dýky a nože. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq Stanice s vrhacími zbraněmi je rozsáhlá oblast tréninkového centra. Je tu několik instruktorů, kteří dohlíží na plynulý průchod tréninku - aby si nějaký matlal nevypíchl oko a nějaký profík mu nechtěl pomoct i s tím druhým -, několik zbrusu nových terčů a lidských figurín. A pak samozřejmě zbraně: dýky, kopí, oštěpy, nože, tomahawky a desítky dalších. Stačí si vybrat. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Při výkladu se mi na tváři pozvolně objevuje lačný úsměv - který se, co si budeme povídat, postupně rozšiřuje. Je to lepší a lepší. Dostala jsem tip na hned dva řádné jedy - a dokonce, jak se zdá - se nejedná o rostiny z žádných tropických krajin. Což mě těší dvojnásob. Známé prostředí je koneckonců to nejlepší. Džungle, nebo třeba ledová planina - nedejbože pak poušt! ... to fakt ne. Takže jsem spokojená. A když pak kývu na instruktora a opouštím stanoviště, je to docela dobře vidět. Pohledem pak vyhledám, kdo je kde - abych se mohla rozhodnout, ke kterému stanovišti zamířím dál. |
| |
| Trénink: Třetí den Zbytek tréninku opět probíhá ve včerejším duchu - trenéři se s vámi chvíli relaxačně protahují, aby si vaše unavené svaly, ať na námahu zvyklé či ne, konečně trochu odpočaly. Nakonec se ovšem sbalíte a postupně vyrazíte k výtahu, aby vás rozvezl na odpovídající patra. Po celou dobu vás bedlivě sleduje pohled Hlavního Tvůrce, který po celý den držel zcela nečitelný výraz. Na patře vás čeká lehká a zdravá večeře v podobě zeleninového salátu a rybího filé s citrónem, a poté místo dezertu následuje krátký odpočinek ve formě televize, povídání si, diskuze s trenéry a podobně. V takových momentech je docela jednoduché zapomenout, že vás už za pár dní čeká smrtící aréna. Večery jsou tak klidné, ospalé a příjemně unavené. Třetí den tréninku začíná identicky jako oba předchozí. Snídáte, oblékáte se do sportovního oblečení, scházíte se dole v tréninkovém centru. Instruktor si vás postaví do kroužku a po pár instrukcích a půlhodině rozcvičování jste vysláni, ať si děláte, co chcete. Doslova. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Po lehké snídani, aby mi nebylo dole špatně jsem se oblékla do sportovního a společně s Duncanem jsme vyrazili na trénink. Naštěstí začátek není nějak těžký, jen se protahujeme a trenéři se snaží nás nijak neunavit. Mě je to vlastně fuk, zvládla bych i horší zátěž. To bude zase den... Tak ať to máme už zasebou... Jakmile dostaneme volno a s těmito myšlenkami jsem vyrazila na stanoviště přežití. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro ((Nechcela som to zbytočne deliť na veľa postov. Tak Razaaq v podstate si to nemusíš ani čítať ak nechceš ;D ale keď hej. Tak posledných pár viet z prvého odstavca je pre teba..a potom teda tá večera :) ))
Tréning č.2
"Kto by to bol povedal, že sa dá vyrobiť háčik z drievka? Veď to má byť háčik, keby to malo byť z dreva volalo by sa to hádam dreváčik. Ale nie je dreváčik, taká tá topánka? " Pozriem sa na toho tichého splátcu s 9. kraja a usmejem sa. Potom sa pozriem na inštruktora. " To je tak super, len dúfam, že sa neulovím samú seba! Viete si to predstaviť? Zachytil by sa mi ten háčik do úst a potiahla by som! To by bol teda veľký úlovok, ale neviem či by som bola dobrá ryba. Viete ono...neviem plávať. " Priznala som sa zahanbene a pošepky. " A možno viem. Zvieratá to vedia, nejako samé. Tak možno to viem aj ja, ešte som to neskúšala. Počula som však ale nejaký príbeh o žene, čo sa kúpala v mlieku! Naozaj v mlieku! Fuj, a viete čo robila moja mama? Keď sa uvarí mlieko a ostane na ňom taká hnusná kožka. No tak ona si to dávala na tvár. Vraj nejaká maska. Ale mne to teda ako maska nepripadala. Veď masky by mali byť veselé s pierkami a ozdobami a farebné. Tak aká maska to už len, je z odpornej slizkej kožky z mlieka?" Zasmiala som sa, aj keď popravde pri spomienke na ten mliečny povlak mi bolo nevoľno. No usmiala som sa. Popravde, už nečakala žiadnu odpoveď. Usmiala som sa na chlapca, ktorý mi prišiel dosť vykoľajený ale s nejakého dôvodu mi to padlo vhod, že som sa pohla porozprávať aj s niekým iným ako s Razaaqom. Pretože som mala naozaj obavy, že ho len otravujem. " Tak ahoj, teda a dovidenia a ďakujem za háčik-dreváčik. " Rozlúčila som sa a po konci tréningu som pristúpila k Razaaqovi. " Ja chcem vedieť, či si hlavný tvorca hier farbí vlasy chrobáčikmi. Som to naozaj počula, že z chrobáčikov sa získava nejaká farba. Čo si myslíš? Ale vyzerá tak strašne vážne." Ani neviem prečo som to urobila, ale zamávala som smerom kde boli všetci tvorcovia. Kto vie prečo, možno preto, že odísť odniekiaľ a nepozdraviť .
**** Večera
" Tak čo si robil? Čomu si sa naučil? Škoda, že tam nemajú stanovisko s kúzelníkom. Raz na dobytčom trhu, bol muž, ktorý vedel čarovať. Bol si tam? Videl si to? Neviem ako to urobil ale nechal zmiznúť býka! Veľkého obrovského výstavného býka! To si mal počuť, ako tá pani, ktorej patril vrieskala! Veď tam bol...a zrazu nie a potom miesto býka na zemi stál ten malý chlpatý zajac! Predstav si to. Bol by si v aréne a zrazu by si len luskol prstami a pričaroval by si si koláč!" Ústa sa mi nezastavili a snažila som sa do rozhovoru zapájať nie len Razaaqa ale aj náš doprovod a trénerov. " Ale čo by som dala za koláč! Som strašne moc hladná...ale ten šalát. Ten šalát už je hrozný! Správny chlap predsa nemôže žiť len zo zeleného. Teda, nie žeby som bola muž. To vravieval otec a potom som to začala vravieť aj ja, keď mama príliš šetrila a nechcela nám dopriať niečoho lepšieho. Ako tá ryba je príliš kyslá. Nie je pokazená? Prečo je taká kyslá? To bude taká kyslá aj tá čo si ju sama ulovím? " Hádzala som do seba ľahkú večeru, a keď som skončila môj utrápený výraz hovoril o tom, že by som si ešte dala. Mala som pocit, že som tú rybu strávila ešte skôr, ako som vôbec prehltla posledné sústo. Keď sme po večery prešli k televízoru, chvíľku som sa mrvila na sedačke a nevedela som sa tam pohodlne poskladať." Vôbec nie som unavená. Možno mám nejakú tajnú schopnosť. Aj dýchať sa mi začalo lepšie. Ty si unavený? Podľa mňa je to tým riedkym vzduchom, že sme taký svieži. " Usmiala som sa a 5 min po tom, čo som to povedala som zaspala v neprirodzenej polohe na sedačke, ani neviem ako.
**** Tréning č.3
Bola som nevyspatá, ubolená a moja teória a super sviežej energii sa vytratila behom sekundy. Nevládala som. Dýchalo sa mi zle, pri sebamenšom pohybu a rozcvičku som si odbila zo zaťatými zubami a tak strašne hlasným funením a ochkaním, že to museli počuť všetci naokolo. Červená som bola hanbou, námahou, tým, že mi srdce išlo vyskočiť z hrude a neviem čím ešte. Možno ma počas spánku niekto natrel červenou farbou. Neviem. Po rozcvičke som si musela na pár minút sadnúť a predýchať to. Ovievala som sa rukami, neustále som si pretierala spotené čelo rukávom a nevedela som kam ísť. Všetko naokolo sa mi zdalo príliš náročné. A to náročné nebolo som už zrejme mala za sebou. Nemotorne som sa postavila. Na chvíľku som premýšľala, že sa pridám k Razaaqovi a pôjdem tam kam on, no nakoniec som vykročila k stanovisku s liečivými rastlinami. Cestou som s úsmevom mávla na pozdrav tomu chlapcovi z 9. teho kraja a nakoniec som pozdravila inštruktora. " Vedeli ste, že z jednej rastliny sa dá spraviť hudobný nástroj? Neviem, či je zrovna liečivá. Je to taká burina ale má miesto lístkov také srdiečka a keď sa trocha nalomia. Tak to potom hŕka ako detská hrkálka." Začnem zvesela a s elánom, ale môj postoj vypovedal o únave. |
| |
| Splátci a splátkyně Nymfia Agro (4) - stanoviště přežití Betty Jo Knoxville (10) - stanoviště léčivých rostlin NPC jsou tak nějak rozmístěná... všude. Pokud je chcete, odchyťte si je, pokud jdete něco zkoumat, napíšu vám, kdo tam s vámi je. Jsem líná PJ, ano. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Po příchodu do stanice vrhacích zbraní jsem nervózní. Jó, občas jsem si s kamarády zaházel nožem, klackem i provizorním oštěpem. Bohužel mě nikdy nenapadlo, že by se mi to jednou mohlo hodit do arény. Jediná možná zbraň, ke které se v aréně můžu dostat je dýka nebo nůž. Proto se vydám právě ke stanovišti, kde se vrhají dýky a nože. Jsem tu poměrně dlouho a trénuju dokud se nějakým způsobem nezlepším. Bohužel je to na úkor jiných stanovišť. Po ukončení tréninku si mě najde Betty a začne mluvit o barvě tvůrce her. Nikdy jsem nepřemýšlel, čím by si to mohl barvit. "Myslíš, že bych si měl dát taky nějakou barvu?" Usměju se na Betty a podívám se k tvůrcům. Večeře Slova se jako vždy ujme Betty. Nechápu, kde se v ní bere tolik energie. Mě treninky docela zmáhají a jsem zralý, tak maximálně do postele. V tichosti sním večeři a občas kývnu na Bettyni slova. Toho kouzelníka jsem tam možná viděl, nejsem si jistý. Po dobrém jídle se vydáme k sedačce. Náš doprovod už nás opustil a jsme tam jenom my dva. "Kde se v tobě bere ta energie, já nejsem schopný skoro nic." Kývnu ramenama a opřu se hlavou o opěradlo. "Jak ti to dneska šlo?" Zeptám se Betty a mezitím než mi odpoví, koukám z okna na ruch velkoměsta. Trénink 3 Snad ještě horší než večerní únava je to ráno. Nikdy se mi nechce vylejzat. Bohužel nás nenechají spát ani o minutu později. Obleču se a vydám se na snídani. Všechny pozdravím a posadím se na svoje místo. "Povídala jsi si už s někym během tréninku?" Podívám se na Betty. Bylo by dobré si najít nějaké přátele, kteří by nás v aréně podrželi. Já jsem k tomu neměl ještě příležitost, respektive odvahu. Nejsem si jistý kolik dní budeme ještě trénovat. Každopádně bych se měl aspoň o něco pokusit. Po snídani se vydáme dolů do tělocvičny. Rozcvička jako každý den. Je to sice jenom třetí den, ale nějaký ten pokrok na sobě zaznamenávám. Zase stojím vzadu společně s Betty, které dělá cvičení problém. Po rozchodu se koukám na ostatní splátce a stanoviště, kam chodí ostatní. Trvá mi dlouho než se rozhodnu, kam jít. Přijde mi, že na všech užitečných jsem už byl. Pak si vzpomenu, že jsem první den chtěl jít na pasti, ale někdo tam byl a s nima jsem se rozhodně setkat nechtěl. Po krátkém zaváhání se konečně vydám na stanoviště kladení pastí. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Retrospektíva ((pardon, ale mám desnú chuť niečo písať ))
" Rozhodne by si mal! Žltá. Rozhode žltá! Alebo nie, marhuľovo ružová! To je ono marhuľovo ružová!" Zvolala som veselo vo výťahu. " Ale nechcem aby kvôli tomu zabíjali chrobáčiky. A nechcem aby si ty mal na sebe niečo z chrobáčikov. Veď to je príšerné. Možno by ťa tá farba ovládla. Vieš ostali by v nej nejaký duchovia, alebo niečo také. A tí by ťa ovládli a premenili ťa na veľkého chrobáka...Predstav si to? A potom by si sa premenil na veľkého motýľa. Ale motýle zrejme nie sú z chrobákov, že? " Nedokázala som tok slov, jednoducho zastaviť. Bolo mi jednoducho dobre. Napriek všetkému som bola, šťastná..že sa konečne môžem rozprávať s ľuďmi, ktorí nie sú zákazníkmi v mäsiarstve, alebo predavači na trhu... *** Rozvalená na sedačke som sledovala Razaaqa ako vyzerá z okna. " Dnes som sa naučila vyrábať prut!" Ležiac som spravila gesto ako keby som nahadzovala udicu smerom ku chlapcovi. Ale preto, že som ležala to zrejme vyzeralo ako predsmrtný agonický kŕč umierajúceho tuleňa. " A čo ty? Stavím sa, že hviezdiš v každej disciplíne! Veď inak to ani nemôže byť. Si mocný Herkules. " Zasmiala som sa aj keď tvár mi celá očervenela, pretože s tým menom sa spájala tá strašne zahanbujúca bedrová rúška, ktorú mal vtedy na sebe. Zmĺkla som. Čakala som na odpoveď a pomaly sa mi začali zatvárať oči. *** " Áno. S tým jedným chlapcom. Takým ryšavým z 9.teho kraja. Teda on veľa nerozprával. Ale boli sme spolu u rybároch. Tie jeho vlasy. Bála som sa, že ma popália! Myslíš, že si bude môcť na nich v aréne opekať jedlo? Stavím sa, že áno! To je tak skvelé! Aj ja by som také vlasy chcela." Vychŕlim zo seba. Možno bola škoda, že som sa s ním neskúsila zhovárať viac. "Bol celkom tichý. Ešte tichší ako ty! " Nebola to urážka, skôr uznanie, že niekto dokáže byť aj ticho. Usmiala som sa pokračovala som. " A pred tým som sa stretla s tým... Wafe...Wafe....Waflom. Z 3. tieho kraja. Ale nestačila som mu ani nič, povedať, odišiel skôr ako som niečo stihla. A to som toho mala toľko, na čo som sa ho chcela opýtať! Ale ako sa niekto môže volať Wafla? Myslíš, že mali jeho rodičia radi ten koláčik? Predstav si, že by si sa volal Krémeš Coglin. A ja trebárs Šamrola Knoxville" Schuti som sa zasmiala, až mi vyhŕkli slzy. Niekoľko krát som zopakovala Krémeš Coglin a potom som sa upokojila. " A ty si sa s kamarátil s tým jedným dievčaťom však? Neviem ako sa volá, také pekné dievča. Bolo s tebou pri jednom stanovisku. Myslím, že to bolo hneď prvý deň? Ale neviem, či si to dobre pamätám. " Bolo mi jasné, že Razaaq si už určite poklebetil s dobrou polovicou všetkých splátcov a musí byť u nich veľmi populárny. Jednoducho v mojej hlave som mala predstavu, že je vždy obklopený kopou ľudí a kamarátov. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Tento den si vyhradím konverzaci. Proto poté, co je nám dán rozchod, vyhledám dívku ze druhého kraje, Aurelii. Tedy od svých trenérů vím, že se Aurelia jmenuje - jinak bych nevěděla nic, protože na losování jsem samozřejmě koukala ryze sporadicky. "Ahoj, předpokládám, že s tebou Max mluvil." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia Instruktor s tebou nějakou dobu sedí u plakátů a vysvětluje ti nové znalosti potřebné k přežití ve sněhu. Ukáže ti, jak stačí rozehřát sníh pro získání vody k pití - ale také tě předem informuje, že na ní nemůžeš přežít příliš dlouho kvůli nedostatku minerálů uvnitř. Teoreticky ti vysvětlí, jak předejít omrzlinám a případně jak provést první pomoct, a nakonec ti ukáže na pár obrázcích, jak přežít při zasněžení. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Na stolku u instruktorky léčivých rostlin leží fotografie: strom je podle měřítka vedle zhruba 25 stop vysoký, s tmavou kůrou a úzkým větvením. "Tohle je větev lotusového stromu," usměje se na tebe instruktorka. "Žvýkání listů způsobuje po nějaké době příjemnou otupělost v těle. Můžeš to použít jako narkotikum, ale jinak bych nedoporučovala přílišnou konzumaci... po nějaké době je to droga, po které zapomínáš všechno: své priority, vzpomínky... |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Když objevíš Aurelii, mladá dívka si právě procvičuje boj s tesákem u instruktorky. Ale ve chvíli, kdy tě uvidí, okamžitě s tréninkem přestane, věnuje zářivý úsměv Tvůrcům, a vyrazí za tebou. "Jo," směje se na tebe. "Max už mi říkal, že budeme kamarádi... Včera jsem mluvila s Diamondem! Br, vypadá silně!" Aurelia se dál vesele chichotá, jako by to byla nejzábavnější věc na světě. Přitom neustále střílí pohledem k balkonu Tvůrců, jako by chtěla zjistit, zda se na vás dívají. Pro informaci: ne, nedívají. |
| |
| Splátci, splátkyně Safíra Astoriánová (1), Aurelia Coleman (2) - zbraně na blízko |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq Instruktorka u stanoviště s pastmi se s ničím příliš nepáře. Předvede ti jednoduchou hákovou past, na kterou potřebuješ oko (vytvořené z rostlinných vláken či tenké kůry), návnadu a dva klacíky s ořezanými konci, které o sebe zahákneš. Building a Hook Trigger. Několikrát si můžeš past vyzkoušet, dokud ji nedokážeš účinně vyrobit i bez pomoci instruktorky. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Než se stačím vzpamatovat je tu druhý trénink, ale jinak se dny příšerně vlečou. Kdy už přijde můj čas v aréně? Zavrčím v duchu a s neproniknutelně tvrdým výrazem vyrazím k mým krásným spojenkyním a stanovišti zbraní na blízko. Je načase ukázat těm malým mrtvolkám s kým mají tu čest. Jsem připraven si slušně potrénovat s mečem a usekat tolik hlav figurín, aby to postrašilo celou místnost. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Tak přeci jenom jsem se i u jedovatých rostlin něčemu málo naučila. Zbytek času na tréninku, ještě před tím, než se dostaneme k závěrečnému protahování, strávím trochu makačkou na fyzičku. Ve skutečnosti ale ne proto, abych si tím skutečně nějak pomohla, či se chtěla vytahovat – nehledě na to, že jeden den vám oproti spoustě jiných, „promrhaných“, zas až tolik nepomůže. Nudila jsem se každým dnem čím dál tím víc – a po chvíli se tvrdá práce začala zdát být tím jediným, co pomáhalo, abych na to zapomněla. Začínala jsem si myslet, že mi Wafer celkem kecá. Víte jak, řekne „zítra to pořešíme, jen se rozmysli“ a pak na mě celý trénink pěkně prdí. Rozhodně jsem ale neměla v plánu jen co se dostaneme zpátky na patro spustit vzteklou scénu. Žádné takové. Je to jeho problém – já mám koneckonců Rachel a můžu být spokojená klidně i bez něj. Zřejmě ale nikoho můj přístup u večeře nepřekvapil – ostatně, já toho nikdy moc nenamluvila, když na to přišlo. A ani nejsem ten typ, který by každý krok musel probírat se svým trenérem. Je*u na něj. Třetí den tréninku. Chvilka procvičování a pak už zase máme čas se po libosti pohybovat po všech stanovištích. Wafera záměrně a poněkud okázale ignoruju – nevěnuju mu ani jediný pohled – místo toho se zahledím na všechna stanoviště. Ta „nejdůležitější“ pro mě jsem už prolezla, spojence taky mám, a jak tak na to koukám, víc jich ani nechci… Co dalšího potřebuju? Pak mě ale napadne, že bych jenom tak pro sichr mohl vlézt na jedlé rostliny. A přežití. Čím líp se budu umět orientovat v aréně téměř sama, tím líp. Kdyby mi zbyl čas, mohlo by celkem stát za to vydat se trochu popíchnout profíky; a nebo zjistit, co předevčírem řešila ta početná skupinka lidí z chudých krajů… Zamířím tedy nejprve na stanoviště jedlých rostlin. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Prohlédnu si blondýnku od hlavy až k patě. Upřímně - mohla by mi být v aréně docela ku prospěchu. Ta holka ze čtvrtého kraje mi moc po chuti není - ač to může být jen jejím vzhledem. Přiznejme si to - jsem poměrně povrchní člověk! "Max už mi říkal, že budeme kamarádi... Včera jsem mluvila s Diamondem! Br, vypadá silně!" Ušklíbnu se a následně se zahihňám s ní - jen aby neměla pocit, že je jediná, kdo se hihňá... no a taky kvůli ostatním. Bude dobré, když si budou myslet, že probíráme kluky... a ne taktiku. Ostatně, když se to veme kol a kolem - to zrovna děláme ne? "Jo," odpovím s úsměvem. "Diamond bude v aréně zatracená hrozba." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Cyber Na stolku instruktáže jedlých rostlin můžeš vidět bonsaj olivovníku a dokonce máš příležitost ochutnat několik zelených oliv, které chutnají hořce a olejnatě - ale na druhou stranu jsou masité, a pokud jim člověk přijde na chuť a najde je, také dobrý způsob obživy. Kromě toho ti instruktor také ukáže borůvky a hlízy pampelišek... a cikády. "Tohle je cikáda. Tady v Kapitolu se běžně jí jako pochoutka, ale v aréně na ně narazíš dost často. Stačí jít za cvrkotem. Nepěkné, ale masité. Můžeš je smažit nebo pražit, chutnají jako chřest." Pak pokrčí rameny. "Prý symbolizují nesmrtelnost... celkem ironické." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Třetí den - Diamond (Hoď si procentkou, ať se můžeš předvést publiku!) Stanoviště na blízko je, stejně jako to dálku, velmi rozsáhlá část tréninkového centra. Je tu několik instruktorů, kteří dohlíží na plynulý průchod tréninku - aby si nějaký matlal nevypíchl oko a nějaký profík mu nechtěl pomoct i s tím druhým -, několik zbrusu nových terčů a lidských figurín. Chopíš se meče a jdeš na to! |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra "No, doufám že hlavně pro ostatní!" opáčí Aurelia. "A hele - my o vlku a on..." Skutečně, ke stejné stanici se blíží Diamond, ale on na rozdíl od vás u trenérů směřuje k figurínám, vyzbrojený mečem. Aurelia jej sleduje očima a na tváři se jí objeví úsměv profesionálního lovce. "Určitě jde zastrašovat ostatní! A dobře dělá!" |
| |
| Splátci a splátkyně Safíra Astorianová (1), Aurelia Coleman (2) + Diamond Sparkle (1) - zbraně na blízko Cyber Stein (3) - jedlá fauna a flóra |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Zdá se, že jsem se měl nejdřív trochu rozcvičit, avšak ty nejlepší výkony bych si přesto měl raději šetřit do arény. Koneckonců, na štěstěně tolik nezáleží, když jste tak dobří, jako já. Skolím pár figurín a jdu pozdravit svoje půvabné spojence. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Zdá se, že Diamond se měl před svým výkonem trochu rozcvičit - ačkoli sama dobře víš, že s meči je velmi zdatný, nevede se mu tak dobře, ja by mohlo. Nepřevádí dnes tedy nijak extra zážitek, ale spíše průměrného rázu. Poté, co probodne a utne hlavy několika figurínám, se vydává za tebou a Aurelií. |
| |
| Můžete si všimnout! Většina profíků už za poslední tři dny něco předvedla - někteří házeli oštěpy na cíl, jiní procvičovali boj s dýkami v dozoru instruktorů, běhali po překážkové dráze nebo hopsali na kladině, ačkoli většinou se sdružují ve skupinkách a na něčem se domlouvají. Právě teď ovšem několik hlav figurín padlo pod údery meče Diamonda Sparkle z prvního kraje! Tento čin samozřejmě přitáhl svou pozornost. Cyrus Grandeur a několik dalších Tvůrců se zaujetím pozorují blonďatého chlapce, jak předvádí své schopnosti, a pár především mladších splátců sleduje Diamondovo počínání s rozšířenýma očima; ostatní profíci by ale mohli usoudit, že už viděli lepší výkony, než je tento. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Pozorně si prohlédnu všechny rostliny, které mi instruktor ukáže. Je sice pravda, že o jedlé kytky jsem se nikdy nezajímala, ale vzhledem k mým rozsáhlým znalostem léčivých rostlin pro mě není problém si zapamatovat pár dalších. Pro běžné lidi jsou kytky jedna jako druhá – stejné listy, stonky, možná tak jiná barva květů. Já už umím rozpoznávat jemnější rozdíly. Vpravdě mě zaujmou ale až ty cikády. Mezi tím, co mi o nich instruktor povídá, vezmu jednu do ruky a dost nešetrně jí zvedám krovky, abych se mohla podívat na křídla a vůbec si ji celou prohlédnout. Konečně za celou dobu tady v Kapitolu mám pocit, že se věnuju něčemu opravdu zajímavému a taky prospěšnému. „Dá se to jíst i syrový?“ optám se ho, protože kolikrát se vám nepoštěstí sehnat sirky. Aspoň podle zkušenosti ze záznamů z předchozích let. Navíc jsou možná trochu ošklivé – ale ne pro mě. Já v nich spatřuju jedinečné živé tvory. Po chvíli fascinovaného prohlížení si toho malého tvorečka ho položím a ohlédnu se na instruktora. „Jací tvorové se ještě dají jíst? Případně nedají?“ Zní to jako naprosto normální otázka, ale oči mi jen žhnou; ve skutečnosti doufám, že tu má také nějaké exponáty. Ideálně živé. A větší než cikáda. Abych se na ně mohla… Podívat. Blonďatého splátce z Jedničky jsem si v tom zaujetí ani nevšimla. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Při poslední větě Aurelie, jen mnohosmyslně pokrčím rameny, snad abych beze slova odpověděla takové to "kdo ví?" Inu - nic není jisté. Rozhodně ne v této hře. To víme samozřejmě všichni - a my z profesionálních krajů snad ještě líp, než ti ostatní. Kolik záznamů her jsme jen za dobu svého tréninku doma viděli? Diamondovo počínání sleduji s tichým, upřímným zaujetím. "Hele," upozorním poměrně zbytečně Aurelii na to, že se zrovna chystá předvést něco pěkného pro tvůrce. Inu - a asi se mu to povedlo, ač já už na tréninzích s ním viděla... lepší. I tak rozhodně udělal dojem. Narozdíl ode mě, která se předvádím více či méně jen při společné části tréninku - a zatím jsem obešla jen nebojová stanoviště. Rozhodnu se, že to později napravím. "Diamonde," usměji se na něj vřele a zamrkám. "Byl jsi úžasný. Ostatně, jako obvykle." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Kráčím ke svým půvabným splátkyním s neproniknutelným výrazem ve tváři, netuším o čem mluvily a celkem nerad bych se dočkal z jejich strany nějaký zrady - jenže jsou to ženský a s těma to bývá sakra těžký. Navíc paktovat se tak těsně se Safírou, už je skoro samo o sobě sebevražda. Jistota je, že pokud nebudu dost opatrnej, jistě skončím s nožem v zádech. ,,Safíro, Aurelie." Věnuji jim lehký úsměv, avšak zachovávám si trochu odstup, koneckonců před malou chvílí jsem vystrašil valnou většinu mrtvolek a hodlám si zachovat status zabijáka. ,,Jen jsem se trochu rozcvičoval." Prohodím lhostejně, ale její lichotka je mi samozřejmě příjemná, i když je to taková nevyzpytatelná šelma. Jsem nejlepší. ,,Tak co, už se těšíte do arény? Ještě bych se rád seznámil s naším posledním článkem - čtyřkou." Dodám a krátce se rozhlédnu po cvičišti, zda tu dívku nezahlédnu. Ona je totiž poslední článek naší zářné šestky. |
| |
| Soukromé předvádění Po nějaké době opět slyšíte volání na oběd, a proto se odebíráte do jídelny. Ať už sedíte sami, či pospolu, dnes spolu sdílíte poslední společné jídlo – a někteří splátci toho využívají k posledním domluvám. Po obědě vás všechny čeká několik posledních hodin tréninku, které završíte konečným protahováním. Ačkoli to byly jen tři poslední dny, mnoho z vás na sobě může cítit námahu a takřka každý sval a šlachu v těle. I ty vnitřní, o kterých kdekdo ani neví, že je má. Snad vám to bylo k užitku. Zítra se musíte předvést v plné síle, a v aréně je kondice bezpochyby výhodou. Když vás pak všechny výtah po dvojicích odveze do vlastních pater, přicházíte zrovna na večeři. Jako by vás chtěl Kapitol odměnit za vaši třídenní námahu, objevuje se na stole téměř každé jídlo, na které si vzpomenete. A to od syrového hovězího bifteku, ze kterého ještě teče rudá krev, přes kozí sýr s brusinkami, po arašídy namáčené v medu. Vaši trenéři a doprovod vás celý večer zpovídají a připravují na zítřejší den, kdy si vás Tvůrci jednoho po druhém zavolají, aby se podívali na vaše individuální schopnosti a posléze ohodnotili číslem 1 až 12. Dvanáct je nejlepší; čím vyšší číslo, tím víc sponzorů. Dvanáct se ještě za celých třicet let tradice nikomu nepodařilo získat. Jako by se Tvůrci rozhodli, že nikdo tak dokonalý neexistuje. Ráno se opět převlékáte do sportovního oblečení s číslem vašeho kraje na tričku. Dnes už netrénujete – místo toho sedíte u stolů v jídelně, a jednoho po druhém vás volají do tréninkového centra. Opět se začíná od prvního kraje; jako první jde Diamond Sparkle, po něm Safíra Astorianová, poté Maxmilian Gate z druhého kraje, následuje Aurelia Coleman… celou řadu uzavírají Rupert Abercrombie a Lavender Dale z distriktu dvanáct. Dnes musíte předvést, co dokážete. Proč byste to měli být právě vy, kdo vyhraje letošní Hry. Jak umíte bojovat, jak rychle utíkat, jak jste chytří, talentovaní, informovaní nebo zdatní. Kdo jste, a proč by si vás měli sponzoři v aréně všimnout (a případně zachránit vám život). Předvádění vašich schopností tentokrát nechám raději na vašem vlastním úsudku než na generátoru náhodných čísel. Snažte se tedy být objektivní a věrohodní, svou postavu nepřesilujte a nevymýšlejte žádné velké šílenosti, které vám nikdo nezbaští – já tedy rozhodně ne. Na druhou stranu, originality si Tvůrci cení. Nechť vás dnes provází Štěstěna! |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Soukromý post Včera jsi ještě jako pravý profík stihnul předvést své dovednosti s mečem na několika ubohých figurínách, z nichž několik stihlo skončit o hlavu či končetinu kratší. Kromě toho jdeš na řadu úplně první z dvaceti čtyř, jsi sebevědomý a na přehlídce se Safírou vlastně zazářil. Když tedy vstoupíš do velké tréninkové haly, která se bez ostatních splátců zdá tak prázdná, oči všech Tvůrců se na tebe otočí s velkým zájmem. Cyrus Grandeur má ve tváři zaujatý výraz. Téměř působí dojmem, že by ze všeho nejradši seskočil dolů z balkónu, kde Tvůrci sedí, popíjejí a jedí – a šel se na tebe podívat zblízka. Jako na ochočeného tygra v kleci. Tak do toho. Představ se. Vem si zbraň, šplhej po laně, rozběhni se po překážkové dráze… máš pro sebe veškerou pozornost a hodnocení čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Soukromý post Ačkoli jsi jako vychytralá liška dala během tréninku přednost navazování aliancí než samotnému předvádění, rozhodně se nedá říct, že by se na tebe Tvůrci netěšili – právě naopak. Nejspíš je zajímá, co tahle extravagantní splátkyně, která se na přehlídce líbala s vlastním spoluhráčem před celým Panemem, vlastně předvede. Když tedy vstoupíš do velké tréninkové haly, která se bez ostatních splátců zdá tak prázdná, oči všech Tvůrců se na tebe otočí s velkým zájmem. Cyrus Grandeur má ve tváři zaujatý výraz. Téměř působí dojmem, že by ze všeho nejradši seskočil dolů z balkónu, kde Tvůrci sedí, popíjejí a jedí – a šel se na tebe podívat zblízka. Jako na ochočeného tygra v kleci. Tak do toho. Představ se. Vem si zbraň, šplhej po laně, rozběhni se po překážkové dráze… máš pro sebe veškerou pozornost a hodnocení čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Soukromý post Říct, že jsou na tebe Tvůrci zvědaví, je slabé slovo. Z tvého dobrovolnictví, sladkých úsměvů, sebejistého chování jim zvědavost určitě v noci nedá spát. Když tedy jako první neprofesionální splátce vejdeš do prázdné haly, která se bez ostatních splátců zdá tak prázdná, můžeš vidět, jak se na tebe oči všech Tvůrců zvědavě stočily. Někteří dokonce odloží sklenici vína, kterou drží v ruce. Cyrus Grandeur na tebe upírá zamyšlené oči a zdá se velmi zaujatý tvou osobou. Je jisté, že pokud tu někoho zajímáš, je to rozhodně Hlavní Tvůrce. Tak do toho. Představ se. Vem si zbraň, šplhej po laně, rozběhni se po překážkové dráze… máš pro sebe veškerou pozornost a hodnocení čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Soukromý post Dalo by se říct, že Tvůrci netuší, co si o tobě myslet – ukázat prostředník celému Panemu v přímém přenosu je věc, která tu ještě nebyla. Můžeš to vyčíst z jejich tváří, když zazní tvé jméno a ty vstoupíš do tréninkové haly, která se bez ostatních splátců zdá tak prázdná. Někteří si tě prohlíží zmateně, někteří podezřívavě, někteří pobaveně, někteří lehce otráveně, že jim kazíš Hry – ale každopádně, dívají se na tebe všichni. Cyrus Grandeur z tebe dokonce nespouští oči, jako by se snažil dopídit, co se ti honí v hlavě. Tak do toho. Představ se. Vem si zbraň, šplhej po laně, rozběhni se po překážkové dráze… máš pro sebe pozornost a hodnocení čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Soukromý post Jako profík, který na přehlídce zaujal svým neobvyklým a letos jistě výjimečným kostýmem, sis jistě získala dostatečnou pozornost Tvůrců. Pověst čtvrtého kraje jistě jen přidává na tvé reputaci – a to i přesto, že během tréninku se ještě nijak nepředváděla. Když tedy vstoupíš do velké tréninkové haly, která se bez ostatních splátců zdá tak prázdná, oči všech Tvůrců se na tebe otočí se zájmem. Cyrus Grandeur i přes nulový výraz působí, jako by v televizi právě dávali jeho oblíbený pořad (což je vlastně tak trochu pravda…). Je jasné, že se ti tu všichni budou věnovat. Tak do toho. Představ se. Vem si zbraň, šplhej po laně, rozběhni se po překážkové dráze… máš pro sebe pozornost a hodnocení čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Soukromý post Vzhledem k tomu, že jsi obyčejný patnáctiletý splátce z chudého kraje – který ještě k tomu přichází tak pozdě v pořadí -, který nevynikl ani dobrovolnictvím, ani extravagantním chováním, nemůžeš čekat, že by se na tebe Tvůrci zrovna těšili. Když tedy vstoupíš do velké tréninkové haly, která se bez ostatních splátců zdá tak prázdná, zvednou sice hlavy… ale někteří se po chvíli začnou věnovat vlastnímu obědu nebo lahvi starého vína, které je zřejmě zajímá víc než ty. Bohužel. Tak do toho. Představ se. Vem si zbraň, šplhej po laně, rozběhni se po překážkové dráze… dokaž, že si zasloužíš pozornost, protože hodnocení čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Soukromý post I přes tvou milou a bezprostřední povahu a rozkošně nemotorném chování na přehlídce se u Tvůrců stala nemilá věc. A sice, že je příliš nezajímáš. Jednak je to proto, že přicházíš už velmi pozdě na řadu, jednak proto, že už podle vzhledu nevypadáš jako horký kandidát na výhru. Což je sice bohužel strašně nefér, ale který pitomec by si v Hunger Games stěžoval na spravedlnost. Když tedy vstoupíš do velké tréninkové haly, která se bez ostatních splátců zdá tak prázdná, všichni se na tebe sice ze slušnosti podívají, ale několik se zase vrátí k činnosti, kterou prováděli, než ses objevila. Tak do toho. Představ se. Vem si zbraň, šplhej po laně, rozběhni se po překážkové dráze… dokaž, že si zasloužíš pozornost, protože hodnocení čeká. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Obed Na obede som sa silou mocou snažila zoznámiť Razaaqa s dvojkou z 9. kraja. Ani neviem prečo som si vybrala práve ich. Jednoducho mi boli sympatický. Vyzerali dobrosrdečne, a ten chlapec mal proste nenormálne vlasy! Donútila som Razaaqa nech ide so mnou a poobeduje spolu. Možno sa mu ten chlapec aj dievča zapáčia. Zbežne som im chlapca predstavila. Na seba som však zabudla. Po pár minútach celkom tichého obeda som mi zrazu napadla skvelá a zábavná vec!" A stavím sa, že si to nikto z vás neuvedomuje. Obilie s kravami pekne spolu! Kto by to bol povedal! Kravy sú čo sa obilia týka strašné predátorky. Zožrali by všetky klasy keby mohli. Ale potom tie problémy. Jedná naša krava bola tak pažravá, že sa jej suchý klas zasekol tak veľmi medzi zubami, až jej začala krvácať papuľa! Viete čo to bolo? Otec jej musel do úst strčiť taký kolíček, aby tie ústa nechala otvorené a musel jej z tade vyberať! To bolo hrozné! Ale môže si za to sama! Ale zasa to je dobré pre vás! Ostré obilné klasy, to je takmer ako nôž! Skúšali ste s tým už niekedy niečo rezať? Predstavte si to. Nožnice z obilia, alebo kombajny z obilia. Žali by ste obilné polia, obilím. To znie ale trocha ako nejaký horor." Zasmiala som sa a lačne jediac som sa zvesela pozerala na svojich troch spoločníkov.
Čakanie na predvádzanie Celá som sa klepala od nervou. Sedieť tam a čakať, bolo zrejme ešte horšie ako stáť tam na pódiu počas žatvy a ukazovať sa celému Penemu. Dokonca to bolo ešte príšernejšie ako trhanie chlpov a všetko to úmorné cvičenie za posledné tri dni, ktoré ma zničilo. Aj keď pri pohľade do zrkadla sa mi zdalo, že mi nabehli na rukách pravé a nefalšované svaly. Zrejme to však boli len opuchy. Aj kravám sa to občas zvyklo. Nervózne som poklepkávala nohou, rukou som si neustále zbierala neviditeľné vlasy z kolien a chvíľkami som si trela dlane o seba. " Dúfam, že spravíš nejakú veľkú vec! Zamaskuješ sa tak dobre, že budeš úplne neviditeľný prídeš úplne k nim a zaviažeš im o seba šnúrky do topánok. Alebo sa môžeš začať hrať na sliepku. Teda na kohúta. To sú fakt príšerné a zrádne tvory. Otec mi hovoril, že keď bol malý, chlapi si trávili čas kohútími zápasmi, a tie vtáky majú na nohách nejaký strašný pazúr, a vraj jednému z nich rozdriapal celú tvár. Mali ste tam také krvilačné kohúty u vás v kurníku? Dúfam, že nie. Ale nevidím na tebe žiadne desivé jazvy. Takže vy ste museli mať dobré sliepočky. Najlepšie sú aj tak varené, a pečené.. fuj tie ich zošuverené očká." Moje klopkanie nohou sa zrýchľovalo, bola som naozaj strašne nervózna, pretože som nemala čo ukázať. Preto som aspoň dúfala, že chlapec im toho predvedie minimálne za dvoch. Prosím poraď mi, či im mám ukázať? Chcela som sa strašne moc opýtať, rovnako tak som sa chcela opýtať trénerky ale nechcela som im pridávať na strese. " Keď to všetko skončí, zaskáčeme si na pohovke, dobre? Kto vyskočí najviac a stavím sa, že to budem ja. Lebo pozri aké strašné svaly mi nabehli! Zrejme by som mala byť ja Herkules. " Samozrejme, že sa žiadne svaly nekonali ale ja som sa zasmiala a ukázala som na svoje tučnučké nohy v obtiahnutej nohavici. Pár sekúnd pred tým ako chlapca zavolali aby ukázal čo v ňom je, som ho silno chytila za ruku. " A ak sa budeš náhodou maskovať! Tak nezabudni. Žltá, marhuľová a fialová. To sú tvoje farby. Ale prečo mám ten pocit, že stále hovorím o iných?" Zasa som sa zasmiala. " Tak ti teda držím strašne moc moc moc palce. Aj tie na nohách a v duchu si nezabudni predstavovať kravské kopýtko, to prináša šťastie...Teda nie, to má byť zajačia packa. Ale nevadí, kopýtko je väčšie a to viac radosti prinesie, a často majú tie kopýtka v sebe zatlačená...veď vieš....seno, a to druhé..hnedé a smradľavé. Ale to nosí šťastie tiež!" Zvolala som celá rozradostená ako keby som prišla na niečo super prelomové a veľmi dôležité, čo zmení všetko naokolo, v očiach som však mala silný strach. Konečne som pustila Razaaqovu ruku a nechala som ísť. On im to určite ukáže. Už len tým svojim menom sa im zapáči! |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Na prehliadke ((prepáč za príšernú dĺžku))
Prišla som na radu ja. Nebolo o až také strašné. Už som bola presvedčená, že to trhanie chĺpkov bolo na sto percent horšie. Keď som vstúpila medzi tvorcov hier, na čelo mi vystúpil pot. Pohľadom som zahanbene tekala tam aj späť. Pozerala som sa skôr za nich, než na nich a nevedela som čo mám robiť. Nič som nevedela. Nebola som ako Diamond, že by som dokázala mečom odseknúť hlavy ako nejaký hrdina čo zabíja draka. Mohla som len rozprávať. A ako som si spomenula z raňajok. Bee mi rázne povedala by som im niečo predviedla. Predviedla a zbytočne nehovorila. Tati, čo mám robiť? Vieš to dobre s nožom. Ale čo mám robiť? To čo vieš najlepšie. Rozprávať? Rob to čo vieš najlepšie, pri čom si šťastná, rob to čo ťa baví. Si dobrá s nožom . Konečne som sa osmelila s priama pozrieť na Tvorcov, a časť z nich ma vôbec nevnímala. To mi nahnalo strach, začalo mi vháňať do očí slzy a celkovo ma to rozhodilo." Ahoj...." Povedala som nesmelo, celý červená so zrýchleným dychom a potom na čele. Betty no tak vieš to dobre s nožom. S nožom! Otcov hlas, ktorý mi znel v hlave ma trocha upokojil. Usmiala som sa a rozhliadla som sa okolo. Blízko mňa boli rozložené rôzne zbrane. Vyzerali tak hrôzostrašne, no nakoniec som siahla po veľkom armádnom noži. " Dúfam, že su dosť ostré! Pretože na toto treba naozaj ale naozaj ostré veci. A to vám teda hovorím. Tak strašne ostré, že keď si nedáte pozor, šmik a máte po prstoch." Špičkou palca som začala prechádzať opatrne po čepeli noža aby som zistila jeho ostrosť. " Au..." Zrazu som so vzdychla a vložila si prst do úst. Fakt super Jo, len tak ďalej. Nevieš vystreliť šíp, porežeš sa nejakou hračkou čo tu odložili. " Vidíte. Vravím. Šmik a máte po prstoch! " Silene a nervózne som sa zasmiala. Potom som sa rozhliadla okolo a pri maskovacom stanovisku som našla akúsi červenú pastu. Vzala som si ju a spolu s nožom som si ju vzala k jednej vystavenej figuríne. Vybrala som si takú, ktorá bola vytvorená z hmoty podobnej želatine (vyhotovenina ľudského tela z balistickej hmoty). " Tak toto robíme u nás doma. Je to super keď viete ako na to. Je to také čudné. Väčšinou to robíme s kravami, a toto je človek. Ale ako vraví moja mama, ľudia sú niekedy väčšie kravy alebo voly než dobytok, alebo žeby to hovorila opačne? " Od nervozity som stratila aj svoju schopnosť rozprávať piate cez deviate. Mala som pocit, že sa do pár sekúnd udusím tak som si len pretrela tvár rukávom a cez celého panáka som naučene a popamäti nakreslila červenou pastou prerušované čiary. Zazubila som sa, že sa mi podarilo kravskú anatómiu aplikovať a ľudské telo a spustila som, teraz smelšie. " Tak dámy a páni. Toto je mäso. Len dúfam, že to čo máte na tanieroch je naozaj hovädzina a nie nejaká človečina. Počula som, že je to sladké. Ale sladká je aj konina! Myslíte, že človek je nejako spriaznený s koňmi? Myslíte, že niekde žijú tie polovičné koňsko-ľudské bytosti? " Samú seba som pristihla, že odbieham a musela som sa na chvíľku od mlčať aby som chytila svoju stratenú niť. A čas mi bežal. Teda ráta sa toto tu na čas? Nebola som si istá a znova som spanikárila. " Takže toto tu je krk, a ten kúsok nad tým špička. Toto je čo? No predsa rameno ale na krave sa to volá pliecko, vysokú roštenku, rebrá...Mňam rebierka. Rebierka sú proste úžasné. Všetko mäso s kosťou je omnoho lepšie ako to bez neho. Potom tu máme hruď. Nízku roštenku, sviečkovú, bôčik bez kostí, a tu hneď jeho braček bôžik s kosťou. Sviečková. Toto tu dole je glejovka." Ukázala som na nohu na časť lýtka, a potom s pobaveným úsmevom na poslednú časť, na stehno. " A toto sa volá horný a spodný šál. Že šál! Kto to kedy videl aby bol na nohe šál? Viete si to predstaviť? Je vám zima a vy si okolo krku obmotáte kus mäsa. Viete si predstaviť, čo by z toho bolo keby to zmrzlo? Museli by vás dať na rožeň, aby to z vás dostali dole!" Nefalšovane som sa zasmiala. " Fuj ale to by muselo smrdieť, ale potom by ste už voňali ako údeninky." A teraz prišlo na radu moje umenie-porcovanie. Prechytila som si nôž a začal sa doslova balet. Alebo aspoň mne to tak pripadalo. Bolo to proste niečo čo som milovala. V mäsokombináte sme to všetko robili nahrubo, no ja som sa snažila každú jednu predvyznačenú časť odrezať na krásny tenký filet. Bolo to čudné, pretože som krájala nejakú umelú vec, ale veľmi okrajovo sa to konzistencii svaloviny aj podobalo. Tých pár sekúnd som bola úplne ticho, plne sústredená. Keď som fugurínu doslova oholila, pozbierala som po sebe plátky a pristúpila som opäť ku stolu s kamuflážou. " Vy tu tak strašne pekne servírujete jedlo. To mňam oranžové mäso čo je vytvarované do ružičiek. To som nikdy nevidela. Naozaj. To sa mi tak strašne moc páči. Je to dobré. Krásne to vyzerá. Až je to škoda zjesť. Ľudia si s tým dajú toľko práce." Zatiaľ čo som rozprávala moje prsty sa o čosi nemotorne pokúšali, netušila som či ma sledujú alebo si hľadia svojho, proste venovala som sa tomu čo mi práve napadlo. Nebyť Kapitolu nikdy by ma to nenapadlo. Nebyť toho koľko nevšedností som za tých pár dní videla, zrejme by som len stála ako tela na nové vráta a nerobila som nič. Urobila som pár úprav a s obrovským úsmevom som sa otočila na skupinu tvorcov."Tu máte mäsové kvetinky ala kraj číslo 10. Teda nie je to skutočné mäso, je to z tej smiešnej hmoty, dokonca v tvare človeka. Ale to nevadí! Len ma mrzí, že to nebude môcť zjesť. Už to úplne vydím, ugrilované s cibuľkou...proste mňam." Spoza chrbta som konečne odhalila svoje dielo. Zobrazit SPOILER Želé z figuríny som namaľovala tou červenou pastou, aby z diaľky naozaj pripomínalo hovädzie. Ale naozaj len z diaľky. Spravila som pár krokov v pred a s úsmevom som načiahla ruku smerom k Tvorcom. " Tak nech sa vám páčí a nie, že dostane alergiu!" Zasmiala som sa. Položila som kyticu najbližšie ako som mohla k Tvorcom a pomaly som odišla von. Keď sa za mnou zavreli dvere, uvedomila som si, že som sa Hlavné Tvorcu zabudla opýtať, ako sa volajú tie chrobáčiky, ktorými si farbí hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Konečně přišel můj čas, chvíle, kdy se můžu předvést v tom nejlepším světle. Včera na tréninku jsem všem ukázal pouhou desetinu své vražedné síly, moci i odhodlání - Dneska bude všechno jinak. Přijdu já a po mně už nikdo nebude středem zájmu. Půjdu jako první, seberu všechnu slávu a odejdu, jako vítěz, stejně tak jako o pár dní později v aréně. Nejsem nervózní, avšak obličej je kamenný, rysy tvrdé... Jediné, co mi ubírá na dokonalém vzhledu zabijáka je má nebeská krása, avšak ani ona nebude na škodu, co se sponzorů týče... A ne, že bych je pro své přežití potřeboval. Mám totiž svoje svaly. Dokonalou železnou sílu, úchvatné tělo i obličej, co víc, jsem stroj na zabíjení. Připravoval jsem se už jako kluk, nic mě nezastaví. S těmito pocity, plný sebevědomí a kapkou samolibosti procházím koridorem až k tréninkové hale. Po očku pohlédnu na porotce a vidím, že všichni čekají se zatajeným dechem, co přijde - a já jim to vážně hodlám ukázat. V hale je vše připravené tak, jak jsem žádal, vypadá jako velká opičí dráha a všude možně jsou přichystané figuríny čekající na ostří mého meče, nebo ošklivý úder palice. Milují mě. A já miluju zabíjení... Na nic nečekám a propadnu svému osobnímu transu - chystám se předvést, jako ten nejlepší. Jsem nejlepší běžec pod sluncem, a proto se závratnou rychlostí rozběhnu k překážkové dráze, po cestě za pomoci šikovného kotoulu uchopím velký meč a beze změny rychlosti s tím těžkým zabijákem po mém boku předvedu to nejlepší z mého umění parkouru a freerunu - mimo neskutečné síly jsem totiž i velmi mrštný a rychlý. Zatímco porotci nejspíš vidí jen šmouhu, já se věnuji - v různých akrobatických polohách a při nebezpečných skocích - zabíjení figurín na víc, jak dvacet různých způsobů - systematicky poškozuji nejdůležitější orgány - tepny, srdce, plíce, žaludek, játra - každý zásah je smrtelný a přesný. Postupně přecházím k větší brutalitě a začnou odpadávat hlavy i končetiny. ¨Nyní přijde chvíle, při níž chci ukázat i kapku ze své důmyslnosti, zručnými prsty během několika minut nachystám různé pasti z připraveného materiálu. Jde o sítě, oka i důmyslnější mechanismy z nich oběť jen tak neunikne – neproniknutelné spleti ostrého vlasce, který by člověka po několika hodinách rozřezal na kousíčky – pokud by se snažil utéct. A mnoho dalších nepříjemných věciček – nechci ztrácet příliš času, a proto se postavím před porotce a vyměním svou zbraň za velice těžkou palici, s níž hodlám ukázat svou sílu. S překvapivou lehkostí rozdrtím několika figurínám lebku, nebo páteř... Zdaleka jsem nepředvedl všechny své úžasné schopnosti, ale tuším, že tohle by mohlo jako sladká ochutnávka pro sponzory stačit. Při posledním zvlášť hezkém křupnutí pevných součástek zkušebních terčů, zvednu palici vítězně do pravé ruky. ,,Diamond Sparkle - první kraj!" Prohlásím pevným ledovým hlasem a doufám, že jsem udělal ten největší dojem. Věnuji všem porotcům poslední pronikavý pohled temně oříškových očí a odcházím plný spokojenosti sám se sebou. Jako dravec. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Ano - všichni mě chtějí! Zde mě chtějí sice vidět a nic moc jiného - ale i to je, takříkajíc, slibný začátek - a nebo ne? S jemným úsměvem se na tvůrce otočím a ladně jim pokynu rukou, jako bych je zdravila. Není to příliš srdečné - ale ani přezíravé. Prostě jim jen poměrně důstojně pokynu. District jedna startuje celý večer - takže je třeba se jim předvést tak, aby na mě vzpomínali ještě poté, co se budou dívat na ty ubožáky z jiných krajů. V krátkých černých šortkách a tričku, které by také rozhodně mohlo být delší a ne že ne, se tedy chystám na věc. "Jsem bohyně lásky. A láska si žádá šero," Pokynu avoxovi, ovládajícímu osvětlení, aby světla ztlumil a jdu si pro luk a oštěp. Ten si pak připevním na záda a do luku, jež mám připravený v ruce, beru jen jediný šíp. Tak jako jsem si předtím domluvila s trenérkou na soukromém tréninku, jedna část haly je posetá drobnými předměty, kameny a klestím. V další jsou pak tréninkoví simulanti pro střelbu. Opatrně se kradu zšeřelou místností, skrze rozházené větývky a smetí. Snažím se být pokud možno neslyšná, jako duch. Inu - tu a tam přeci jen něco cinkne či praskne - nicméně trénink se nějak projevit musí - a tak zvuky nejsou nikterak nápadné. Daly by se snad i zaměnit, za zvuky normálního lesního života, v případě, že člověk je zaslechnuvší není paranoik. Když jsem na místě, které se mi zdá dost daleké na to, aby bylo poznat, že střílet umím, ale dost blízké, aby bylo patrné, že jsem se nějakou dobu plížila šerem, s grácií kočky natáhnu luk a zamířím. Trefa je čistá a neslyšná. Do srdce. Další hod - tentokrát oštěpem, pak žel zasáhne jen ruku figuríny. Znepokojeně si odfrknu. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Předváděčka Další ráno, opět se převlékám do své tréninkové uniformy a poprvé za celou tu dobu na mě dopadá nervozita. Dneska dost záleží na tom, kolik těch sponzorů vlastně budu mít. Cítím, jak se mi třesou ruce a můj dech je zrychlený. Připomíná mi to chvíle, kdy Enchant dusila. Až mi z toho naskakuje husí kůže, jen si na to vzpomenu. Jenom mi padne myšlenka na to, že jsem ji tam nechal samotnou s neschopnou matkou a je mi z toho na zvracení. Mám obavy. Že jim tam zase začaly provázet těmi nevítanými slovy. Že se někde zhroutila a nikdo jí ze samého znechucení nepodal ani pomocnou ruku. Že tam beze mě někde umírá hladem nebo žízní. Že matka zase dostala jeden ze svých šílených výpadků a Enchant je teď na všechno sama. Se svojí slabou kondicí by zvládla sotva dva dny a pak by se zhroutila. Podívám se na sebe do zrcadla. Jestli nevyhraju, umře. Jestli vyhraju, má šanci, že se uzdraví. Bude se společně se mnou topit v bohatství a blahobytu – už nikdy nebude mít hlad, její hrdlo už nikdy nebude svírat ukrutná žízeň. Zhluboka si povzdechnu. U stolu pak vládne ticho. Tedy aspoň z mé strany. Zamyšleně si podpírám rukou hlavu a zírám kamsi do dáli, zatímco po mém boku sedí Cyber, s kterou musím ještě probrat všechny ty věci okolo spojenectví. Možná by se mi mohlo dařit lépe, kdybych byl sám. Víc lidí přitáhne víc pozornosti a já si moc dobře vzpomínám, že Cyber kula nějaké ty pikle s tou holkou z šestky, což mě zrovna dvakrát nepotěšilo, o tom žádná. Je to pro mě další dítě, které budu mít na krku a které bude doslova hltat MOJE dary. Bude se těšit z toho, co bylo určeno mě a bude se doslova vést na mé slávě dobrovolníka. A nakonec mi slavnostně za všechnu tu péči vrazí dýku do zad, moc dobře vím, jak to funguje. Stačila by mi osmička nebo devítka. Už to je docela vysoké číslo, ale ostatně čím výš, tím líp. Přeci jenom, pro profíky jsem hrozbou už jenom proto, že jsem dobrovolník. Můžu vsadit boty na to, že pokud mě nepřizvali k sobě, půjdou primárně po mně, protože jakmile skončí dobrovolník, sponzoři se přesunou k běžným typům jako jsou profíci, samozřejmě. Proto už mi co nejvyšší číslo opravdu neuškodí. A já bych se vůbec nezlobil, kdyby se na mě usmálo štěstí. Jenže pro to musím taky něco udělat a to se musím maximálně soustředit. Jenže z nějakého důvodu od rána myslím jenom na Enchant a ruce se mi chvějí jako šílené, protože v tuhle chvíle rozhodně nejsem pánem situace. A to mě trochu sere, teda hodně, abych byl přesný. Ani se nenaději a už jsem na řadě. I když ono žádný div, třetí kraj se nijak moc nenačeká. Jsem první z ne profesionálního kraje, i když zase na druhou stranu to není zase tak horké jako v případech ostatních. Klidným krokem se dostanu až do centra místnosti, zvládal jsem to mnohem líp, než jsem si myslel, protože ve skutečnosti jsem nebyl v klidu ani v nejmenším. Sledoval jsem všechny ty pohledy. Tvůrce letošních her na mě zírá, jako kdybych byl pozlacené sele, které si to právě nakráčelo do místnosti, jako kdyby se nic nedělo. A očividně ani ostatní jsem nenechal chladnými, dívali se na mě všichni, naprosto všichni. Musel jsem se usmát – sebejistě, lehkovážně, tak jak jsem to měl nacvičené pod svou rolí. Skutečně jsem je zajímal, chtěli vidět, co umím. A to mě trochu nadzvedlo. Ne zcela, ale přeci jenom to byl dobrý začátek, který donutil moje ruce aspoň trochu se přestat třást. Díky bohu, kdybych takovým tempem pokračoval, ani bych neudržel mačetu, která mi byla tak známá, jako nic jiného. “Dobrý den.“ Jemně se pousměji na všechno obyvatelstvo a zvlášť si prohlédnu několik dam v publiku. Na ty vždycky budu zabírat líp než na muže. Ale tak zkusím i nějakého toho Kapitolana mužského pohlaví, kdyby se mi poštěstilo a dotyčný byl tak trochu přihřátý. I když po setkání s Felixem už si nejsem jistý naprosto ničím, to mi věřte. Začnu během přes překážky. Dokážu tak nejenom rychlost, ale stejně tak i dovednost vypořádat se s kdečím a především to ze mě snad setřese i další panickou hrůzu ze selhání, která mě svírá už od Božího rána. Běžím, skáču přes překážky a cítím se víceméně svůj, uklouznutí nohy se pokouším zakrýt parakotoulem, o nárazu do ruky o překážku zase dělám, že nevím. Za celé ty dny jsem toho totiž moc nenaběhal, a i když mám s překážkami zkušenosti, tak trochu mi zdřevěněly nohy. I přesto se snažím vyplodit co největší rychlost, aby se Tvůrce a všichni ostatní mohli přesvědčit i o tom, že ten chlapec dokáže vzít nohy na ramena, pokud to bude nezvratně nutné. Netrvá to dlouho a leje se ze mě, jako kdybych běhal celé hodiny a ne pár minut na překážkové dráze. Naštěstí se mi žádný velký kix nestal, což mi na sebevědomí trochu přidalo. Ruce už se netřesou téměř vůbec, jenom ten divný pocit a sevřené hrdlo. To se poddá, už ses rozhýbal, teď to bude jenom lepší. Vrhnu směrem na publikum oslnivý úsměv, než se vrhnu na hvězdice, protože k těm trochu toho mého šarmu bude potřeba. Nikdy jsem v nich nebyl žádný přeborník, používal jsem převážně mačetu a hvězdice byly jenom v případě, když už jsem se nemohl na nohách ani pohnout a to se s narůstající fyzičkou stávalo čím dál tím méně. Vezmu je do ruky. Jsou lepší než ty u nás, ale zase taková změna kvality to není. Lehce si jednu nadhodím v dlani, snažíc se tak odhadnout její hmotnost a z tohoto údaje taky vycházející trajektorii. Pak se rozpřáhnu a hodím – naslepo, prostě doprostřed, aby se ta hvězdice prostě někde zapíchla. A ona se taky zapíchla, do levé strany hrudního koše, jenom kousek od podpaží. Žádný světoborný výkon, ale na velkou bolest a dočasné zneškodnění protivníka by to snad stačilo. Hodím znovu, tentokrát se snažím trefit hlavu. Dostanu se místo toho na krk, ovšem to mohlo vypadat jako úmysl, takže to budu brát jako absolutní úspěch. Další hvězdice se zabodne do levého boku, jiná zase do pravé ruky, ta úplně poslední přímo do rozkroku, což mě sice potěší, ale ránu jsem mířil přímo do srdce, což už zase tak potěšující okolnost nebyla. Ovšem publikum mi naštěstí do hlavy nevidí, takže asi vědí pendrek o tom, co jsem měl nebo neměl v plánu. Přesunu se k mačetě, té lepší stránce na mých dovednostech se zbraněmi. K mačetě, věci, která je mi víc než jenom důvěrně známá a kterou jsem potěžkával v ruce už několik let. Chytím ji s naprostou samozřejmostí a ještě si ji vyhodím do vzduchu, kde ji po několika otáčkách chytím za ten správný konec. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem se při tomhle předvádění před ostatními v našem distriktu zranil. Ale ne dnes, díky bohu. Dneska jsem naštěstí vítězem nad zbraní já. Přesunu se k první figuríně. Zhluboka se nadechnu a pak začnu. Sérii naučených úderů, tak jak jsem to předváděl den za dnem, měsíc za měsícem. Bodnutí do hlavy, sek do boku, shrbení, bodnutí do břicha a pootočení zbraně, zatlačení zbraně až po toulec, vytrhnutí a poslední nápřah, při kterém zabodnu na jeden náraz mačetu figuríně přímo do srdce. Přesunu se k další figuríně. Rychlými pohyby mistra špičkou mačety nejdříve vypíchu protivníkovi obě oči, následně obkreslím jeho srdce. Useknu zápěstí, stejně jako kotníky, probodnu žaludek a jako dokonání díla zarazím mačetu do toho nejintimnějšího místa každého člověka. Nechám ji tam a do ruky si vezmu novou, stejně jako ještě jednu hvězdici. Při pochodu k další figuríně potom z asi tak pěti metrů hodím hvězdici přímo do vyrytého obrysu na srdci. Z takové blízkosti se trefí každý, nejhorší je s hvězdicemi pokořit onu dálku, ovšem tři sta centimetrů by byl bonbonek i pro člověka, který drží tuhle zrádnou zbraň podruhé v ruce. A nakonec poslední figurína. Odseknu paže, odseknu nohy a nakonec, jako zlatý hřeb si trochu poodstoupím. Následně se rozeběhnu opět směrem k nepohyblivé oběti a s výskokem jí mačetu zarazím přímo doprostřed lebky. Nechám ji tam. Otočím se směrem k těm tam nahoře a zářivě se na ně usměji. Jsem propuštěn. Při odchodu k nim ještě dost hlasitě prohodím: “Díky za pozornost.“ A pak už se spokojeně vydám ven. Šlo to dobře, snad jsem svým finálním vystoupením smazal všechny chybky, které se sem tam vyskytly. Bylo by to moc fajn, o tom žádná. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Naštěstí jako profík, i když z posledního kraje a dokonce ani jeden z nás se nepřihlásil, mám plnou pozornost. Vkráčím do místnosti a stoupnu si před balkónek tvůrců. Ve vší úctě lehce pokloním hlavou a představím se. "Nymfia Agro, čtvrtý kraj." Po oznámení kdo tedy jsem, vrhnu pohled po místnosti. Mohla bych ukázat své dovednosti v motání uzlů a nebo pastí, ale předpokládám, že to by je akorát unudilo. Vrhnu se tedy ke známé zbrani a nejprve použiji tomahawke. Vezmu si rovnou dva a jeden si připnu k pasu. Přesunu se k pannám určené k ukázání dovedností se zbraněmi. Stoupnu si o něco dále, chci se totiž rozběhnout. Pořádně uchopím tomahawke a začnu utíkat, čím blíže jsem figurínám tím jsem rychlejší. Před první se odrážím a seknu - upadává celá ruka. Tím samým tomahavkem sekám do další figuríny a přitom vytahuji druhou zbraň a zasekávám ho do protější panny. Odstupuji od své práce a zbraně nechávám tam kde jsou - ve figurínách. Jako další zbraň si vybírám oblíbený luk. S tím žádné vrajeřinky neumím a ani to nebudu vymýšlet na místě. Stopnu si tedy k terčům a vystřelím párkrát na ně. Nejsou to čisté středy, ale blíží se to k nim. Je mi jasné že už nic zajímavého jim nepředvedu a tak odkládám luk a stoupám si opět před tvůrce a čekám až mě propustí. Nechci být nijak neuctivá. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Konečně jsem přišla na řadu. Samozřejmě, „konečně“ není úplně správné slovo, když jsem vlastně přišla na řadu šestá, což není tak zlé. Ale nijak zvlášť mě nebavilo vysedávat v jídelně – tím spíš, že Wafer mohl jít přede mnou. Jsem moc dobře seznámená s tím, co teď bude následovat, a proč je tak moc důležité si získat aspoň nějaké body – ale upřímně řečeno, už ZASE mě to nezajímá. Sponzoři? Občas se vyplatí mít málo bodů, aby vás ostatní i přese všechno, co o vás ví, podcenili. Snažit se vlézt do zadku tvůrcům Her? Pche. Proto vcházím do tréninkové haly s rukama zaraženýma hluboko v kapsách, a na tváři výraz… No, ne vyloženě otrávený, ale ani nijak nadšený. Zastavím se uprostřed místnosti a přejedu své diváky pohledem – všichni mě moc dobře sledují. To bude zřejmě tím mým trikem v přímém přenosu. No, o to to bude jednodušší. Rozhlédnu se kolem – vypadá to tu přesně jako při trénincích, a tudíž nic záživného, na čem bych si mohla vyhrát – to, jestli bych jim tak něco ukázala, je otázka. Ani jsem se neobtěžovala si něco vymýšlet předem, a proto po chvilce přemýšlení zamířím velmi volným krokem ke stanovišti jedlých rostlin. Vezmu si nějakou misku a naplním ji bobulovými plody (hlavně borůvky). Pak přejdu ke stanovišti s jedovatými rostlinami a shrnu do misky aspoň hrst rulíku či jiných bobulí (které mi sice neukazovali zdejší instruktoři, ale znám je už zdřívějška). Všechno to jemně promíchám a pak se s miskou v podpaždí vydám dál po tréninkové hale, mezi tím, co do sebe nevzrušeně začnu házet některé z plodů – moc dobře vím, čím se vyznačují ty jedlé, a stačí mi obvykle jen menší, naprosto nenápadná kontrola pohledem, že se nemíním nějakou nešťastnou náhodou otrávit. Nakonec se zastavím u figurín. Chvilku jedné z nich mlčky zírám do „obličeje“ a žvýkám u toho borůvku; pak vezmu z misky další plody a začnu to patlat po figuríně. Další plody si již nedám, protože hrozí poměrně reálné nebezpečí, že mám teď na prstech jedovatou šťávu, kterou bych mohla pozřít. Tvůrcům se musí zdát, že se nudím, dělám kraviny nebo bůh ví co, ale já svou malbu vytvářím poměrně účelně a využiju k ní i několik dalších figurín. Když jsem konečně spokojená, položím misku a stavím se u zbraní pro sadu nožů. Zastavím se u první figuríny, která je popatlaná asi nejvíc, vezmu jeden z nožů a s neomylnou přesností ho zabodnu tam, kde by figurína měla mít srdce. Další z nožů přijde do ruky, další do lýtka, u jiné figuríny pak do hlavy, do stehna, do břicha… Až to po chvíli tvůrcům může začít dávat smysl. Borůvky a jiné mnou vybrané plody vylučují plus mínus červeně zbarvenou šťávu – a tak to vypadá, jako by figuríny krvácely po mých zásazích. Je možno si dokonce všimnout, že ze všech probodených míst zřejmě figuríny krvácely, podle množství „krve“, s různou intenzitou – která je mimochodem naprosto reálná, využila jsem na to svých znalostí anatomie. Když poslední nůž skončí zabodnutý na správném místě, otočím se na tvůrce – pohledem zaměřím hlavního tvůrce Her, Cyruse Grandeura. „To za mnou jsou oběti zběsilého vraždění – či pomalého mučení, jak je libo. Takhle obvykle dopadají i mrtvoly splátců – předmět masturbace mnohých obyvatel Kapitolu… A jediná věc, která mě na Hrách zajímá.“ Ušklíbnu se. „To bylo vše od Cyber Stein ze Třetího kraje.“ Neukloním se a ani nepočkám, než mě propustí – dost možná jsem to přeslechla, když někdo říkal, že se něco takového vůbec koná. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Do poslední chvíle nevím co jim tam mám předvést. Nic neumím, v ničem nejsem dobrý. Kdyby Betty nemluvila pořád o maskování, nejspíš by mě to ani nenapadlo. Jsem nervózní a pohupuju nohama. Přestože do mě Betty pořád něco hustí, neodpovídám jí a koukám do země. Je hodná, ale v tuhle chvíli mě to spíš rozčiluje. S každým dalším člověkem jsem nervóznější a nervóznější. Někdo je tam kratší dobu, někdo delší. Sakra už za chvíli. Chce se mi někam utýct a nezůstávat tu. Houpání nohama se proměnilo v nervózní klepání pravé nohy. Promnu si vlasy a koukám střídavě na Betty, střídavě na dveře. Pak to přijde. Betty vstoupí dovnitř a já tu jsem se zbylejma čtyřma splátcema. Mám pocity, že mi srdce vyskočí. Teď už dveře jenom hypnotizuju. Bude to dobrý... V tom momentu definitivně rezignuju, protože se otevřou dveře a uvaděč mě vyzve, abych vešel dovnitř. Myslel jsem si, že třeba někdo půjde semnou a upozorní splátce, že jsem tady. Bohužel se tak nestalo a já koukám na lóži tvůrci jako zaražený. Dojde mi to až po nějaké době. Nechal jsem si připravit překážkovou dráhu a umělý les s travním porostem. Původně jsem chtěl prvně přeskákat překážkovou dráhu, ale jsem tak nervźní, že přistoupím rovnou k pultu, kde jsou připravené věci na maskování. Rychle na sebe začnu patlat věci, tak jak mě to učili na stanovišti. Pak na sebe nalepím různé trsy podobné trávy, co je v připraveném umělém lese. Po nějaké době jsem konečně hotový. Lehnu si do trávy a ještě se snažím nějak zamaskovat. Možná jsem vidět, možná ne. "Dobrý den, moje jméno je Razaaq Coglin a jsem z desátého kraje." Schválně jsem si nechal představování až poté, co budu namaskovaný a schovaný. To, že se na mě nekoukají může být vlastně plus pro mě. Chvíli po představení se pomalu zvednu a i s trsy trávy a podobného proběhnu poměrně lehkou překážkovou dráhu. Byl to spíše takový doplněk, mým cílem bylo ukázat maskování. Pak už jenom čekám až mě uvolní a vydám se ven z místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Hodnocení: Diamond Tvůrci tě sledují. Dívají se, jak běžíš přes překážky, jak skáčeš, sekáš, bodáš, utínáš a bojuješ s figurínami jako o život. Potěšeně tě pozorují při každé tvé činnosti, odkládají sklenice vína a zapomínají si pochutnávat na svém jídle. Místo toho se někteří naklánějí přes okraje zábradlí, povzbuzují tě pohledy a smějí se. Na konci ti několik dokonce potěšeně zatleská. Téměř to vypadá, že jsi předvedl nějaké představení, místo přípravy na vraždění. Tohle je správné. Tohle je perfektní. Tohle je gladiátor, který všem vyrazil dech. Tohle je přesně typ splátce, který v aréně vítězí. Konečně něco takového vidíme. Všechny ty myšlenky jim vidíš v tvářích. Z pohodlného sedátka se zvedne Hlavní Tvůrce a nepřítomně se usmívá. Pokyne ti rukou. Má nezvykle hluboký hlas a téměř nevýrazný kapitolský akcent. Celkově zní jinak, než by si člověk představil Kapitolana – nonšalantně a zasněně, beze stopy po nabubřelosti. “Děkujeme, splátče. Výborný výkon… můžeš jít.“ A tak jdeš. Safíra už jistě čeká na své vlastní představení. Když za tebou avoxka v červeném zavírá dveře, slyšíš šumění hlasů a škrábání per o papír. Jako první ze všech máš předvádění svých schopností za sebou. Nastupuješ do výtahu a vyjíždíš do prvního patra, kde na tebe čeká celý přípravný tým – Silvae Grandeur sedí v křesle u televize, popíjí růžové víno z křišťálového poháru a listuje dietním magazínem, Natasha a Alayne společně stojí u okna a kochají se výhledem na Kapitol. Vaši trenéři se baví vyhazováním zlaté kapitolské mince do vzduchu a hádáním „panna nebo orel“. “Panna nebo orel?“ ptá se Amethysta. “Orel,“ nezaváhá Wonder. Ozve se cinknutí vrhané mince a plesknutí o dlaň. Amethysta nespokojeně mlaskne: “Zase orel! Hrajeme znova!“ Vypadá to, že se tu mincí hází už nějakou dobu. Jednou přece musí padnout panna!“ „Ta už tu kdysi dávno padla, kření se Wonder. “Nenapadlo tě, že je ta mince třeba ťuklá?“ Silvae se tě nevzrušeně zeptá, jak to šlo, aniž by zvedla oči od časopisu. Přeci jen, co by se dalo čekat od profíka jako ty, a tak je tato otázka spíš víceméně formální slušností, než zvědavým co-jsi-tam-pokazil-dneska. Po přibližně půl hodině dorazí i Safíra, která obdrží stejný dotaz. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Hodnocení: Safíra Po svém výkonu dostáváš zaslouženou část potlesku. Tvůrci se dívají na vzdálenost, kterou jsi po tmě a potichu urazila, a srovnávají jí se vzdáleností, ze které jsi vystřelila šíp. Někteří vypadají, že jsi na ně skutečně zapůsobila. Můžeš poznat, že se jim zamlouvají tvé lučištnické schopnosti, i když hod oštěpem na ně tak velký dojem neudělal. Ten ovšem vyvažuje tvůj odvážný trikot, který přitahuje pohledy i Tvůrců víc v pozadí. Když skončíš, na chvíli nastane ticho. Hlavní Tvůrce si po chvíli odkašle. Má nezvykle hluboký hlas a téměř nevýrazný kapitolský akcent. Celkově zní jinak, než by si člověk představil Kapitolana – nonšalantně a zasněně, beze stopy po nabubřelosti. “Velmi pěkné, splátkyně. Můžeš jít.“ Než za tebou stihne drobná červená avoxka zavřít dveře, můžeš zaslechnout jiného z Tvůrců, jak cinká skleničkami a volá na jiného: “Moc pěkné! Vážně moc pěkné… obě dvě!“ Před přibližně půl hodinou už nahoru vyrazil i Diamond. Následuješ ho výtahem do prvního patra. Tam na tebe čeká celý přípravný tým – Silvae Grandeur sedí v křesle u televize, popíjí růžové víno z křišťálového poháru a listuje dietním magazínem, Natasha a Alayne společně stojí u okna a kochají se výhledem na Kapitol. Vaši trenéři se baví vyhazováním zlaté kapitolské mince do vzduchu a hádáním „panna nebo orel“. “Panna nebo orel?“ ptá se Amethysta. “Orel,“ nezaváhá Wonder. Ozve se cinknutí vrhané mince a plesknutí o dlaň. Amethysta nespokojeně mlaskne: “Zase orel! Hrajeme znova!“ Vypadá to, že se tu mincí hází už nějakou dobu. Jednou přece musí padnout panna!“ „Ta už tu kdysi dávno padla, kření se Wonder. Silvae se tě nevzrušeně zeptá, jak to šlo, aniž by zvedla oči od časopisu. Přeci jen, co by se dalo čekat od profíka jako ty, a tak je tato otázka spíš víceméně formální slušností, než zvědavým co-jsi-tam-pokazila-dneska. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 1 Později avoxové podávají chutnou večeři v podobě studené ovocné polévky a krocana nadívaného pomeranči. U večeře si všichni povídají. Natasha a Alayne vyzvídají, jak se vám dařilo na tréninku, trenéři si dál tiše hrají s mincí, Silvae občas přispěje do rozhovoru nějakou lehkou poznámkou či otázkou. Také vám připomene, že zítra se celý den věnujete tréninku do arény a na rozhovor, a to pouze s ní, Amethystou a Wonderem. Na konci večeře se podává dezert: čokoládový pudink s jahodami. Zatímco vytáhlá avoxka porcuje moučník na malé kousky, váš doprovod zapíná televizi a všichni se jdete usadit do křesílek a na pohovku. Právě včas; ozývá se panemská hymna a kamera zabírá moderátorku 30. Hunger Games, Coral Forrel. Coral Forrel je něco jako maskot Kapitolu pro kraje. Je nelidsky štíhlá, extravagantní a výřečná. Oči má nalíčené tak výrazně, že téměř nikdy není vidět obočí. I přesto je půvabná a šarmantní a rozhovory i výsledky hodnocení splátců prezentuje jako perfektní mediální šoumenka. Právě teď sedí za pultíkem, za sebou má na obrovském plátně rozšířenou projekci fotografií jednotlivých splátců, a před sebou velkou kartu s výsledky. Líbezně se usmívá do kamery. “Vítejte u živého přenosu z hodnocení splátců 30. Hladových Her – již pátým rokem pod vedením Hlavního Tvůrce Cyruse Grandeura! Mé jméno je Coral Forrel a velice mě těší… že se vás tu sešlo tolik!“ Coral zamává do kamery třpytivými umělými řasami. “Tři dny splátci trénovali své schopnosti v dozoru trenérů. Tři dny zvyšovali své šance na výhru. Tři dny se schovávali před kamerami. Nás diváky drželi v temnotě. Ani já nevěděla nic! A to by jeden čekal, že když tu pracuje…“ Coral předvede zklamanou tvář. “A dnes pak splátci při soukromých hodinách předváděli své schopnosti samotným Tvůrcům!“ Moderátorka blýskne svými oslnivě vybělenými zuby. Jako perličky. Svému jméno skutečně dělá čest. “Přestože se nám nepodařilo získat Hlavního Tvůrce pro přímý rozhovor – a kdo by to také čekal, že? -, měli jsme tu čest nahrát jeho odpověď na naši nejžhavější otázku: ‚Překvapili Vás někteří splátci svým talentem?‘ Poslechněte si jeho odpověď!“ Obrazovka za moderátorkou se změní v jednu velkou fotografii Cyruse Grandeura. Kráčí po ulici, na očích má velké sluneční brýle a rukou si zakrývá tvář. Jeho hlas je skrz telefonní nahrávku rozostřený. “Jako každoročně jsme zažili svůj díl milých překvapení i zklamání. Musím ale přiznat, že letos jsme mohli vidět mnoho zajímavých a originálních vystoupení, která mě velmi potěšila i zaujala. A teď už mi dejte-“ Spojení zapraská a přeruší se. Coral se líbezně usmívá, zatímco se fotografie mění zpět na čtyřiadvacet splátců. “To zní jistě napínavě, že? Co bych dala za to, vidět splátce při tréninku! Bohužel si budeme muset počkat až do arény. Snad příště!“ Studiem se opět rozezní hymna Panemu. Coral znovu nasadí profesionální úsměv. „A nyní už konečně přistoupíme k tomu, na co již celé tři dny čekáte, milí diváci! K finálnímu hodnocení vašich milovaných splátců!“ Na pozadí za Coral se začnou postupně objevovat fotografie splátců, jak vyhlašuje jejich jména, kraj a hodnocení. Opět se již tradičně začíná prvním krajem a končí dvanáctkou. Distrikt 1 Diamond Sparkle: 11 Safíra Astoriánová: 9 Distrikt 2 Maxmilian Gate: 10 Aurelia Coleman: 10 Distrikt 3 Wafer Eprom: 8 Cyber Stein: 7 Distrikt 4 Duncan Algae: 10 Nymfia Agro: 8 Distrikt 5 Jordan Tesla: 3 Katie Edison: 5 Distrikt 6 Martin Road: 5 Rachel Brooks: 8 Distrikt 7 Isaac Maple: 7 Birch Lonsdale: 6 Distrikt 8 Thread Moll: 4 Lisha Seam: 5 Distrikt 9 Richie Hett: 7 Heather Sow: 4 Distrikt 10 Razaaq Coglin: 5 Betty Jo Knoxville: 5 Distrikt 11 Trevor Grain: 7 Tobiana Plum: 5 Distrikt 12 Rupert Abercrombie: 6 Lavender Dale: 6 Coral Forrel odloží kartu s výsledky stranou a věnuje kamerám poslední zářivý úsměv. “Jste stejně napjatí jako já? Hry se závratně blíží! Doufám, že tato hodnocení Vám pomohou v rozhodování, koho podporovat v boji o výhru. Některé výsledky skutečně překvapily, že? Já osobně se už nemohu dočkat, až splátce uvidím v aréně! Loučí se s Vámi Coral Forrel.“ S posledním přehráním hymny Panemu se ukončí vysílání a v televizi ihned naskočí reklamy na barvy na vlasy a upoutávky na fiktivní thriller z budoucnosti „429. Hunger Games: Kdo z koho“. Silvae ji vypne. Takže vaše výsledky právě zazněly. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Hodnocení: Wafer Tvůrce jsi nezklamal. Spokojeně sledují tvůj výkon, upíjejí víno z pohárů a dobře se baví. Říct, že jsi na splátce z třetího kraje podal dobrý výkon, je podcenění tvých schopností. Je zřejmé, že se jim líbí tvé vrhání hvězdic i práce s mačetou. Když se ti podaří zasáhnout figurínu do rozkroku, odmění tě několik Tvůrců tichým uchechtnutím. Těžko říct, jestli jim došlo, že to nebylo plánované – evidentně se baví tak jako tak. Neočekávaným dobrovolníkům se vždycky nadržuje. “Slušná práce. Můžeš jít, splátče.“ Cyrus Grandeur si nepřítomně hladí modrozelený vous, když tě propouští. Má nezvykle hluboký hlas a téměř nevýrazný kapitolský akcent. Celkově zní jinak, než by si člověk představil Kapitolana – nonšalantně a zasněně, beze stopy po nabubřelosti. Vycházíš ven a vyjíždíš výtahem do třetího patra, kde už na tebe čeká celý přípravný tým – Demi stojí u okna, telefonuje a přitom naštvaně rozhazuje rukama, Helena něco vypráví Felixovi, a Gadget sedí na křesle před vypnutou televizí a hypnotizuje pohledem hodiny. Když si všimnou, že jsi dorazil, Helena se za tebou vrhne a obejme tě. “Tak jak se ti dařilo? Určitě skvěle! Zaválel jsi, viď? Musel jsi! Já to vím! Cítím to v kostech! Teď počkáme na drahouška Cyber a můžeme jít jíst! Pojď mi honem všechno vyprávět!“ Za dalšího švitoření tě přesune na křesílka, kde začne chrlit tisíc dotazů, na které ani nestíháš odpovídat. Gadget tě prostě ignoruje, zatímco Felix se na tebe zasmušile usměje. Přibližně za půl hodiny přichází i Cyber. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Hodnocení: Cyber Upoutání pozornosti tvou prací s noži je slabé slovo. Všichni Tvůrci, a především Cyrus Grandeur, tě napřed pozorují zmateně, pak nechápavě, potom znechuceně (tak ty nám patláš na naše drahé figurínky!)… a nakonec fascinovaně. Takový zvrat v tvém předvádění zcela jistě nečekali. Několik z nich se kření, několika naskákala husí kůže z tvého chladného tónu osoby zralé do cvokhausu, několik tleská. Všechny jsi ovšem zaujala. Pěkná práce s noži. Pěkná práce s bobulemi. Pěkná práce s rozeznáním, které jsou jedlé a které ne. “Děkujeme za tvou ukázku, splátkyně.“ Cyrus Grandeur se usmívá a ve tváři má skoro stejně maniakální výraz jako ty, když něco porcuješ. Má nezvykle hluboký hlas a téměř nevýrazný kapitolský akcent. Celkově zní jinak, než by si člověk představil Kapitolana – nonšalantně a zasněně, beze stopy po nabubřelosti. “Můžeš-“ Zabouchneš za sebou dveře. Kdo tě taky kdy informoval, že musíš čekat na propuštění. Před přibližně půl hodinou jel nahoru i Wafer, a ty jej výtahem následuješ do třetího patra, kde už na tebe čeká celý přípravný tým. Helena právě chrlí dotazy na Wafera, Demi pořád hlučně telefonuje a rozhazuje u toho naštvaně rukama, Cyber zírá do zdi a Felix tě uvítá úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 3 Později avoxové podávají chutnou večeři v podobě studené ovocné polévky a krocana nadívaného pomeranči. U večeře si všichni povídají. Helena neustále švitoří o kostýmech a dnešních výsledcích, ačkoli ji už přes hodinu nikdo neposlouchá, Demi soustředěně ťuká do svého pageru a věčně se mračí, Felix se horečně snaží udržovat příjemnou atmosféru a ujišťovat vás, že si povedete dobře, a Gadget... se prostě cpe a na všechny zvysoka kašle. Na konci večeře se podává dezert: čokoládový pudink s jahodami. Zatímco vytáhlá avoxka porcuje moučník na malé kousky, váš doprovod zapíná televizi a všichni se jdete usadit do křesílek a na pohovku. Právě včas; ozývá se panemská hymna a kamera zabírá moderátorku 30. Hunger Games, Coral Forrel. Coral Forrel je něco jako maskot Kapitolu pro kraje. Je nelidsky štíhlá, extravagantní a výřečná. Oči má nalíčené tak výrazně, že téměř nikdy není vidět obočí. I přesto je půvabná a šarmantní a rozhovory i výsledky hodnocení splátců prezentuje jako perfektní mediální šoumenka. Právě teď sedí za pultíkem, za sebou má na obrovském plátně rozšířenou projekci fotografií jednotlivých splátců, a před sebou velkou kartu s výsledky. Líbezně se usmívá do kamery. “Vítejte u živého přenosu z hodnocení splátců 30. Hladových Her – již pátým rokem pod vedením Hlavního Tvůrce Cyruse Grandeura! Mé jméno je Coral Forrel a velice mě těší… že se vás tu sešlo tolik!“ Coral zamává do kamery třpytivými umělými řasami. “Tři dny splátci trénovali své schopnosti v dozoru trenérů. Tři dny zvyšovali své šance na výhru. Tři dny se schovávali před kamerami. Nás diváky drželi v temnotě. Ani já nevěděla nic! A to by jeden čekal, že když tu pracuje…“ Coral předvede zklamanou tvář. “A dnes pak splátci při soukromých hodinách předváděli své schopnosti samotným Tvůrcům!“ Moderátorka blýskne svými oslnivě vybělenými zuby. Jako perličky. Svému jméno skutečně dělá čest. “Přestože se nám nepodařilo získat Hlavního Tvůrce pro přímý rozhovor – a kdo by to také čekal, že? -, měli jsme tu čest nahrát jeho odpověď na naši nejžhavější otázku: ‚Překvapili Vás někteří splátci svým talentem?‘ Poslechněte si jeho odpověď!“ Obrazovka za moderátorkou se změní v jednu velkou fotografii Cyruse Grandeura. Kráčí po ulici, na očích má velké sluneční brýle a rukou si zakrývá tvář. Jeho hlas je skrz telefonní nahrávku rozostřený. “Jako každoročně jsme zažili svůj díl milých překvapení i zklamání. Musím ale přiznat, že letos jsme mohli vidět mnoho zajímavých a originálních vystoupení, která mě velmi potěšila i zaujala. A teď už mi dejte-“ Spojení zapraská a přeruší se. Coral se líbezně usmívá, zatímco se fotografie mění zpět na čtyřiadvacet splátců. “To zní jistě napínavě, že? Co bych dala za to, vidět splátce při tréninku! Bohužel si budeme muset počkat až do arény. Snad příště!“ Studiem se opět rozezní hymna Panemu. Coral znovu nasadí profesionální úsměv. „A nyní už konečně přistoupíme k tomu, na co již celé tři dny čekáte, milí diváci! K finálnímu hodnocení vašich milovaných splátců!“ Na pozadí za Coral se začnou postupně objevovat fotografie splátců, jak vyhlašuje jejich jména, kraj a hodnocení. Opět se již tradičně začíná prvním krajem a končí dvanáctkou. Distrikt 1 Diamond Sparkle: 11 Safíra Astoriánová: 9 Distrikt 2 Maxmilian Gate: 10 Aurelia Coleman: 10 Distrikt 3 Wafer Eprom: 8 Cyber Stein: 7 Distrikt 4 Duncan Algae: 10 Nymfia Agro: 8 Distrikt 5 Jordan Tesla: 3 Katie Edison: 5 Distrikt 6 Martin Road: 5 Rachel Brooks: 8 Distrikt 7 Isaac Maple: 7 Birch Lonsdale: 6 Distrikt 8 Thread Moll: 4 Lisha Seam: 5 Distrikt 9 Richie Hett: 7 Heather Sow: 4 Distrikt 10 Razaaq Coglin: 5 Betty Jo Knoxville: 5 Distrikt 11 Trevor Grain: 7 Tobiana Plum: 5 Distrikt 12 Rupert Abercrombie: 6 Lavender Dale: 6 Coral Forrel odloží kartu s výsledky stranou a věnuje kamerám poslední zářivý úsměv. “Jste stejně napjatí jako já? Hry se závratně blíží! Doufám, že tato hodnocení Vám pomohou v rozhodování, koho podporovat v boji o výhru. Některé výsledky skutečně překvapily, že? Já osobně se už nemohu dočkat, až splátce uvidím v aréně! Loučí se s Vámi Coral Forrel.“ S posledním přehráním hymny Panemu se ukončí vysílání a v televizi ihned naskočí reklamy na barvy na vlasy a upoutávky na fiktivní thriller z budoucnosti „429. Hunger Games: Kdo z koho“. Felix ji vypne. Takže vaše výsledky právě zazněly. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Hodnocení: Nymfia Těžko říct, co se tvému obecenstvu honí hlavou, když tě pozorují při sekání figurín a střílení šípů. Možná už něco podobného viděli předtím, ale nezdají se být tak nadšení, jak sis možná představovala, nebo jak očekávali na začátku. Čímž se nedá říct, že tě vidí jako neschopnou, to jistě ne – vysloužíš si zaujaté pohledy i malý potlesk, když se ti podaří nějaká vážně dobrá rána. Pěkné. Čtvrtý kraj nezklamal, ani nepřekvapil. Cyrus Grandeur se na tebe na konci usmívá. Má nezvykle hluboký hlas a téměř nevýrazný kapitolský akcent. Celkově zní jinak, než by si člověk představil Kapitolana – nonšalantně a zasněně, beze stopy po nabubřelosti. “Děkujeme, splátkyně. Můžeš jít.“ Před půl hodinou už nahoru vyjel i Duncan. Vydáváš se také výtahem do čtvrtého patra, kde už čeká celý přípravný tým. Trenéři o něčem tiše diskutují v rohu místnosti, zatímco stylisté po sobě nevraživě štěkají v druhém rohu. U stolku pak sedí a čte si Lareen, a vedle ní se Duncan cpe hroznovým vínem. Když si tě všimnou, Lareen i Duncan se vytasí se zářivým úsměvem a Rivershore tázavě nakloní hlavu na stranu. “Tak jak to šlo?“ ptá se hubená trenérka. Později avoxové podávají chutnou večeři v podobě studené ovocné polévky a krocana nadívaného pomeranči. U večeře si všichni povídají, tedy kromě Seana, který jen sedí a jí. Rivershore do tebe hučí nějaké taktiky, Lareen bez ustání vypráví o své oblíbené telenovele, stylisté se o něčem stále dohadují mezi sebou. Terence ti jen mimochodem popřál hodně štěstí. Duncan vypadá trochu pobledle, ale když se na něj podíváš, povzbudivě se usměje. Na konci večeře se podává dezert: čokoládový pudink s jahodami. Zatímco vytáhlá avoxka porcuje moučník na malé kousky, váš doprovod zapíná televizi a všichni se jdete usadit do křesílek a na pohovku. Právě včas; ozývá se panemská hymna a kamera zabírá moderátorku 30. Hunger Games, Coral Forrel. Coral Forrel je něco jako maskot Kapitolu pro kraje. Je nelidsky štíhlá, extravagantní a výřečná. Oči má nalíčené tak výrazně, že téměř nikdy není vidět obočí. I přesto je půvabná a šarmantní a rozhovory i výsledky hodnocení splátců prezentuje jako perfektní mediální šoumenka. Právě teď sedí za pultíkem, za sebou má na obrovském plátně rozšířenou projekci fotografií jednotlivých splátců, a před sebou velkou kartu s výsledky. Líbezně se usmívá do kamery. “Vítejte u živého přenosu z hodnocení splátců 30. Hladových Her – již pátým rokem pod vedením Hlavního Tvůrce Cyruse Grandeura! Mé jméno je Coral Forrel a velice mě těší… že se vás tu sešlo tolik!“ Coral zamává do kamery třpytivými umělými řasami. “Tři dny splátci trénovali své schopnosti v dozoru trenérů. Tři dny zvyšovali své šance na výhru. Tři dny se schovávali před kamerami. Nás diváky drželi v temnotě. Ani já nevěděla nic! A to by jeden čekal, že když tu pracuje…“ Coral předvede zklamanou tvář. “A dnes pak splátci při soukromých hodinách předváděli své schopnosti samotným Tvůrcům!“ Moderátorka blýskne svými oslnivě vybělenými zuby. Jako perličky. Svému jméno skutečně dělá čest. “Přestože se nám nepodařilo získat Hlavního Tvůrce pro přímý rozhovor – a kdo by to také čekal, že? -, měli jsme tu čest nahrát jeho odpověď na naši nejžhavější otázku: ‚Překvapili Vás někteří splátci svým talentem?‘ Poslechněte si jeho odpověď!“ Obrazovka za moderátorkou se změní v jednu velkou fotografii Cyruse Grandeura. Kráčí po ulici, na očích má velké sluneční brýle a rukou si zakrývá tvář. Jeho hlas je skrz telefonní nahrávku rozostřený. “Jako každoročně jsme zažili svůj díl milých překvapení i zklamání. Musím ale přiznat, že letos jsme mohli vidět mnoho zajímavých a originálních vystoupení, která mě velmi potěšila i zaujala. A teď už mi dejte-“ Spojení zapraská a přeruší se. Coral se líbezně usmívá, zatímco se fotografie mění zpět na čtyřiadvacet splátců. “To zní jistě napínavě, že? Co bych dala za to, vidět splátce při tréninku! Bohužel si budeme muset počkat až do arény. Snad příště!“ Studiem se opět rozezní hymna Panemu. Coral znovu nasadí profesionální úsměv. „A nyní už konečně přistoupíme k tomu, na co již celé tři dny čekáte, milí diváci! K finálnímu hodnocení vašich milovaných splátců!“ Na pozadí za Coral se začnou postupně objevovat fotografie splátců, jak vyhlašuje jejich jména, kraj a hodnocení. Opět se již tradičně začíná prvním krajem a končí dvanáctkou. Distrikt 1 Diamond Sparkle: 11 Safíra Astoriánová: 9 Distrikt 2 Maxmilian Gate: 10 Aurelia Coleman: 10 Distrikt 3 Wafer Eprom: 8 Cyber Stein: 7 Distrikt 4 Duncan Algae: 10 Nymfia Agro: 8 Distrikt 5 Jordan Tesla: 3 Katie Edison: 5 Distrikt 6 Martin Road: 5 Rachel Brooks: 8 Distrikt 7 Isaac Maple: 7 Birch Lonsdale: 6 Distrikt 8 Thread Moll: 4 Lisha Seam: 5 Distrikt 9 Richie Hett: 7 Heather Sow: 4 Distrikt 10 Razaaq Coglin: 5 Betty Jo Knoxville: 5 Distrikt 11 Trevor Grain: 7 Tobiana Plum: 5 Distrikt 12 Rupert Abercrombie: 6 Lavender Dale: 6 Coral Forrel odloží kartu s výsledky stranou a věnuje kamerám poslední zářivý úsměv. “Jste stejně napjatí jako já? Hry se závratně blíží! Doufám, že tato hodnocení Vám pomohou v rozhodování, koho podporovat v boji o výhru. Některé výsledky skutečně překvapily, že? Já osobně se už nemohu dočkat, až splátce uvidím v aréně! Loučí se s Vámi Coral Forrel.“ S posledním přehráním hymny Panemu se ukončí vysílání a v televizi ihned naskočí reklamy na barvy na vlasy a upoutávky na fiktivní thriller z budoucnosti „429. Hunger Games: Kdo z koho“. Lareen ji vypne. Takže vaše výsledky právě zazněly. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Hodnocení: Razaaq Tvůrci si tě skutečně všimnou až v momentě, kdy se jim představíš. Můžeš si přičíst bod za maskování, protože se opravdu rozhlíží, než tě objeví skrývat se v trávě. Poté tě s vlažným zájmem pozorují, jak přebíháš po dráze. Někteří si nechávají dolít víno a jiní se zkrátka rozhodli, že pozornost si nezasloužíš, ale valná většina se na tebe dívá. Cyrus Grandeur z tebe nespustil oči od začátku. Zdá se, že je mu zcela jedno, ze kterého kraje jsi, protože jsi pro něj zajímavý tak jako tak. Když skončíš, jsi jím propuštěn se slovy: “Děkujeme, splátče, můžeš jít.“ Má nezvykle hluboký hlas a téměř nevýrazný kapitolský akcent. Celkově zní jinak, než by si člověk představil Kapitolana – nonšalantně a zasněně, beze stopy po nabubřelosti. Vyjedeš výtahem nahoru do desátého patra, kde už na tebe čeká celý přípravný tým – Florence si u stolu lakuje nehty na jasně červenou, Bee se tiše směje s Lariatem, který se snad poprvé za celou dobu usmívá, a vaši stylisté si čtou v křeslech. “Jak to šlo?“ usmívá se Bee od stolu. Po půl hodině doráží i Betty. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Hodnocení: Betty Jo Ačkoli je jasné, že tvůj vstup nikoho ze židle nezvedl… stačí ti pár pronesených vět a tvá malá ukázka vaření, a Tvůrci se rozdělují do dvou táborů. Jeden na tebe konsternovaně hledí, když bez mrknutí oka porcuješ lidskou figurínu na kusy a popisuješ ji jako maso. Druhá na tebe zírá s otevřenými ústy a nemůže potlačit smích, když jim předvedeš svou růžově nabarvenou květinu. Na konci se zdá, že všichni se dobře baví. Kdyby tu nebyla ta část s umíráním, bylo by to vlastně docela zábavné odpoledne. Cyrus Grandeur ti na konci pokyne k odchodu. Cukají mu koutky, ale vypadá nepřítomně. Má nezvykle hluboký hlas a téměř nevýrazný kapitolský akcent. Celkově zní jinak, než by si člověk představil Kapitolana – nonšalantně a zasněně, beze stopy po nabubřelosti. “Děkujeme. Velmi originální. Můžeš jít, splátkyně.“ A tak jdeš. Před přibližně půl hodinou už nahoru vyjel výtah s Razaaqem, a ty jej následuješ do desátého patra. Tam už na tebe všichni čekají, celý přípravný tým i Razaaq. Bee tě při vstupu do místnosti obejme. “Určitě sis vedla dobře,“ zašeptá s milým úsměvem. Kathryn, který si v křesle čte knihu, se zazubí. Na sobě má, což je skvělé zlepšení vzhledem k tomu, jak jsi jej potkala před pár dny, dlouhé kalhoty a volnou neprůsvitnou košili. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Distrikt 10 Později avoxové podávají chutnou večeři v podobě studené ovocné polévky a krocana nadívaného pomeranči. U večeře si všichni povídají. Bee se ze všech sil snaží udržovat příjemnou atmosféru, zatímco Lariat se už dávno vrátil ke svému zamlklému přístupu. Kathryn přizvukuje Bee sarkastickými vtípky, a Cecilie bez valného zájmu poslouchá. Na konci večeře se podává dezert: čokoládový pudink s jahodami. Zatímco vytáhlá avoxka porcuje moučník na malé kousky, váš doprovod zapíná televizi a všichni se jdete usadit do křesílek a na pohovku. Právě včas; ozývá se panemská hymna a kamera zabírá moderátorku 30. Hunger Games, Coral Forrel. Coral Forrel je něco jako maskot Kapitolu pro kraje. Je nelidsky štíhlá, extravagantní a výřečná. Oči má nalíčené tak výrazně, že téměř nikdy není vidět obočí. I přesto je půvabná a šarmantní a rozhovory i výsledky hodnocení splátců prezentuje jako perfektní mediální šoumenka. Právě teď sedí za pultíkem, za sebou má na obrovském plátně rozšířenou projekci fotografií jednotlivých splátců, a před sebou velkou kartu s výsledky. Líbezně se usmívá do kamery. “Vítejte u živého přenosu z hodnocení splátců 30. Hladových Her – již pátým rokem pod vedením Hlavního Tvůrce Cyruse Grandeura! Mé jméno je Coral Forrel a velice mě těší… že se vás tu sešlo tolik!“ Coral zamává do kamery třpytivými umělými řasami. “Tři dny splátci trénovali své schopnosti v dozoru trenérů. Tři dny zvyšovali své šance na výhru. Tři dny se schovávali před kamerami. Nás diváky drželi v temnotě. Ani já nevěděla nic! A to by jeden čekal, že když tu pracuje…“ Coral předvede zklamanou tvář. “A dnes pak splátci při soukromých hodinách předváděli své schopnosti samotným Tvůrcům!“ Moderátorka blýskne svými oslnivě vybělenými zuby. Jako perličky. Svému jméno skutečně dělá čest. “Přestože se nám nepodařilo získat Hlavního Tvůrce pro přímý rozhovor – a kdo by to také čekal, že? -, měli jsme tu čest nahrát jeho odpověď na naši nejžhavější otázku: ‚Překvapili Vás někteří splátci svým talentem?‘ Poslechněte si jeho odpověď!“ Obrazovka za moderátorkou se změní v jednu velkou fotografii Cyruse Grandeura. Kráčí po ulici, na očích má velké sluneční brýle a rukou si zakrývá tvář. Jeho hlas je skrz telefonní nahrávku rozostřený. “Jako každoročně jsme zažili svůj díl milých překvapení i zklamání. Musím ale přiznat, že letos jsme mohli vidět mnoho zajímavých a originálních vystoupení, která mě velmi potěšila i zaujala. A teď už mi dejte-“ Spojení zapraská a přeruší se. Coral se líbezně usmívá, zatímco se fotografie mění zpět na čtyřiadvacet splátců. “To zní jistě napínavě, že? Co bych dala za to, vidět splátce při tréninku! Bohužel si budeme muset počkat až do arény. Snad příště!“ Studiem se opět rozezní hymna Panemu. Coral znovu nasadí profesionální úsměv. „A nyní už konečně přistoupíme k tomu, na co již celé tři dny čekáte, milí diváci! K finálnímu hodnocení vašich milovaných splátců!“ Na pozadí za Coral se začnou postupně objevovat fotografie splátců, jak vyhlašuje jejich jména, kraj a hodnocení. Opět se již tradičně začíná prvním krajem a končí dvanáctkou. Distrikt 1 Diamond Sparkle: 11 Safíra Astoriánová: 9 Distrikt 2 Maxmilian Gate: 10 Aurelia Coleman: 10 Distrikt 3 Wafer Eprom: 8 Cyber Stein: 7 Distrikt 4 Duncan Algae: 10 Nymfia Agro: 8 Distrikt 5 Jordan Tesla: 3 Katie Edison: 5 Distrikt 6 Martin Road: 5 Rachel Brooks: 8 Distrikt 7 Isaac Maple: 7 Birch Lonsdale: 6 Distrikt 8 Thread Moll: 4 Lisha Seam: 5 Distrikt 9 Richie Hett: 7 Heather Sow: 4 Distrikt 10 Razaaq Coglin: 5 Betty Jo Knoxville: 5 Distrikt 11 Trevor Grain: 7 Tobiana Plum: 5 Distrikt 12 Rupert Abercrombie: 6 Lavender Dale: 6 Coral Forrel odloží kartu s výsledky stranou a věnuje kamerám poslední zářivý úsměv. “Jste stejně napjatí jako já? Hry se závratně blíží! Doufám, že tato hodnocení Vám pomohou v rozhodování, koho podporovat v boji o výhru. Některé výsledky skutečně překvapily, že? Já osobně se už nemohu dočkat, až splátce uvidím v aréně! Loučí se s Vámi Coral Forrel.“ S posledním přehráním hymny Panemu se ukončí vysílání a v televizi ihned naskočí reklamy na barvy na vlasy a upoutávky na fiktivní thriller z budoucnosti „429. Hunger Games: Kdo z koho“. Florence ji vypne. Takže vaše výsledky právě zazněly. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Privítanie bolo takmer úplne rodinné a tak super príjemné až mi to skoro vohnalo do očí slzy. Bee som silno objala a hlasom z ktorého vola cítiť dobrá nálada som povedala. " Tak strašne som sa bála. A pritom to bola taká zábava! Prečo ste mi hneď na začiatku nepovedali, že to bude také fajn? Kľudne by som si to ešte zopakovala. A trocha som sa porezala, ale nič to nie je. Tie ich nože sú teda ostré. Počula som, že ich brúsia diamantom. Myslíte, že to ich po večeroch nosia Diamandovi Sparklovi?" Zasmiala som sa, venovala som šťastný úsmev Kathyrinovi, ktorému to naozaj svedčalo v tej voľnej košeli. Bola taká úžasne voľná, vzdušná a musela byť aj hrozne pohodlná, čo sa o tej mojej športovej súprave povedať nedalo. A nakoniec som mierne rozpačito objala aj Razaaqa. Plánovala som sa spýtať, čo robil ale bála som sa, že sa o tom rozprávať nesmieme, a že je to tajomstvo tak som radšej mlčala ale vo vnútri som horela zvedavosťou.
Na večeru som sa prezliekla. Do dlhých voľných šiat, ktoré skôr vyzerali ako nejaká nočná košeľa pre tehotné ženy a ako inak vôbec mi neslušali. Očividne som si však užívala ich super vzdušnosť a voľnosť a hlavne moje nohy sa tešili, že už nie sú upnuté v tých priliehavých teplákoch. " Nie, nie nie. Prosím ešte nejedzte. Ešte nejedzte. Chvíľku počkajte. " Zvolala som, keď sa začal servírovať moriak a z tváre som si zotrela kvapku ovocnej polievky, ktorá mi kvapla na bradu. Rýchlo som sa chopila noža už z takmer naporcovaného moriaka sa mi podarilo nakrájať ešte pár tenučkých plátkov. Tie som zatočila do tvaru malej ružičky a s posvätnou opatrnosťou som si spravila kolečko okolo stola a každému ju položila do taniera. " Od teraz by sa malo všetko jedlo podívať v ružičkách. Okrem ružičkového kelu. Ten by mali zakázať! Ale nebolo by to úžasné? Rajčina ako ružička, uhorka ako ružička, chleba ako ružička, kukurica ako ružička! Oh áno kukurica ako ružička! Viete si to predstaviť, ale taký klások by sa asi pekne zle kúsal. Ale možno by sa nám potom prispôsobili ústa a zuby by sme mali ako ružičky!" To už som si sadla na svoje miesto. " A nebojte sa ruky som mala čisté! Veď mama by mi dala. Aj takto na diaľku by mi dokázala vynadať, že som si ich neumyla!" Znova som sa zasmiala a ešte pred tým než som sa konečne pustila do jedenia som z papierových obrúskov zatočila pár kvietkov a podala som ich avoxom, čo nás tak štedro hostili.
"Takto som sa na televíziu ešte nikdy netešila. Nie je to napínavé? Razaaq povedz, nie je to napínavé?" Posediačky som poskakovala na pohovke a nechtiac som niekoľkokrát drgla Razaaqa. " Ale Coral ma troška desí. Ako môže byť niekto taký štíhli? Myslíte si, že si dala odstrániť nejaké kosti? Také veci sa robia? Veď je široká ako moja noha! Pozrite sa! Pozrite sa.." Spod šiat som vytrčila svoju bosú nohu a zamávala som ňou televízoru. Takúto dobrú náladu som zrejme ešte nemala. Pár krát som sa zasmiala Coraliným vtipným narážkam a keď sa na obrazovke objavila fotka hlavného Tvorcu ani som nedýchala. Ono, ešte stále som si v sebe niesla ten príjemný pocit, keď mi slušne povedal aby som odišla. Keď mi dokonca poďakoval. Niečo také som jednoducho nečakala. A to ako sa mu sem tam nadvihli kútiky ...a ten tón hlasu...a tie tyrkysové vlasy, tie boli zrejme na tom najlepšie. Ono zrejeme sa tak rozlúčil s každým. Teda nie zrejme určite. Ale pre mňa to bolo niečo neobyčajné...."Veľmi originálne" Pristihla som sa pri tom, ako sa hlúpo usmievam a Cyrusovu nahrávku som ani nevnímala. Potom prišli výsledky. Komentovala som úplne všetko. " 11? To pre to, že im po nociach brúsi tie nože!....Pozri Nymfia má 8! Nepripadá vám, že tá osmička vyzerá takmer ako morská panna? Hore hlavička, dole chvost! Určite sa potápala. Určite zadržala dych aspoň na hodinu! Jéééj pozri Richie má 7. Čo si myslíš, že robil? Určite im ukázal nejaký trik s tými jeho vlasmi! Rozložil pomocou nich oheň, to je ono! " Potom prišla na radu Heather a potom mi. Prestala som sa na sedačke nadhadzovať a keď padlo Razaaqovo meno takmer som nedýchala. " To je tak. Super. 5..Číslo päť žije! A päťka je také silné číslo, len sa na ňu pozri. Aké má veľké brucho. Tá prežije veľké veci! A vidíš ako má hrdo vztýčenú hlavu? A keď sa budeš moc snažiť. Tak 5 vyzerá takmer ako had. A hady majú predsa 9 životov. Teda nie...to mačky majú. Ale určite aj hady! Veď inak by sa nezvliekali z tej kože, čo kožka dole to nový život! " Bola som priam vo vytržení z Razaaqovho hodnotenia. Ono nebolo to najlepšie skóre, ale bola to tá úžasná nenápadná takmer zlatá stredná cesta, ktorá to určite ďaleko dotiahne. A päťka je naozaj silné číslo. Veď sa na ňu pozrite. " Aj ja mám aj ja mám!" Znova som sa začala mrviť a usmievala som sa ako hlupáčka raz na Razaaqa, raz na Bee. Jednoducho na každého kto bol v miestnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro I když jsem se v konečné fázi rozhodla v rámci svého představení i něco předvést a všechny je tam nevyignorovat, ne, že by mě nějak zvlášť zajímaly jejich reakce. Nebo dobře, zajímaly – ale vědomí jejich zaujetí či několika párů rukou, které se nejistě roztleskaly, ve mně neprobouzí to potěšení, které by to asi bylo přineslo nějakému profíkovi. Je mi to dost jedno. Spíš mě zajímalo, jak se tvůrci s lidmi jako já dokáží vyrovnat. Je to trochu pocit jako když pitváte nějaké zvíře, abyste zjistili, jak jeho životní funkce fungují. Jak budou jeho smysly a instinkty nejspíš reagovat. Tohle je dost podobné, jen na psychické úrovni. Nijak zvlášť jsem se v místnosti nezdržuju, ostatně není proč. I ve chvíli, kdy za sebou zabouchávám dveře, mám ale na paměti výraz hlavního tvůrce Her. Moc dobře ho znám. I ten pocit, který ho provází. Těžko říct, jak to chápat, že se objevil zrovna po mém představení – ale teď každopádně vím, že jeho vztah ke Hrám je podobný jako můj k pitvání, či raději vivisekci. Což mě z nějakého důvodu neděsí, ale spíš vzrušuje. V třetím patře je pěkný blázinec. Když vidím Helenu a Demi, naše dvě stylistky, které snad nikdy nezavřou pusu – byť Demi, ta moje, je, co jsem zatím tak měla možnost vidět, mnohem méně otravná – začínám zvolna doceňovat Gadgetiny kvality. U večeře si všichni povídají – nebo spíše všichni kromě Demi, která má zas nějakou práci a my všichni jsme na vedlejší koleji, Gadget, která kašle vždycky na všechno, a na mě, protože mě věčné rozebírání našich úspěchů či neúspěchů nijak nebere. Co na tom, kolik dostanu bodů – zajímavý je pouze fakt, jak jsem zapůsobila na Cyruse. A jak si vedli ostatní splátci, včetně Wafera, který zcela jistě bude sdílnější než já. Konečně nastane ten kýžený moment a my včetně našeho „štábu“ se rozsadíme u televize. Pohotově si zaberu jedno z křesílek se sebejistotou šlechtičny, které tohle všechno PATŘÍ – to proto, abych se nemusela s nikým mačkat na pohovce. Podle mého se ten úvod jen zbytečně natahuje – jako vždycky. Asi to Kapitolany nějak zvlášť bere. V úvahu ale připadá i hypotéza, že Coral za svůj výkon nedostává zrovna nejmenší plat, který si ale ovšem musí zasloužit i nějak jinak než tříminutovým shotem, kde by čtyři pětiny času zabralo ukazování výsledků splátců. Ani Cyrusova odpověď nebyla tak vzrušující, jak se nám Coral snažila namluvit. Jak jinak. Jasně, že se objevili zástupci „obou stran“ – hlavní tvůrce nám prostě nechce nic konkrétního vyzradit a tím to končí. Na druhou stranu, stejně se za chviličku dozvíme výsledky a dál už jeho názor nijak zvláště nefiguruje, takže to ani není taková hrozná škoda. Konečně začalo samotné hodnocení. Moc dobře vím, že vzhledem k tomu, že jsme z Trojky, přijdeme na řadu poměrně brzo; ale nenechávám se tím vzrušovat. První hodnocení, které se objeví, je pro splátce Jedničky, Diamonda Sparkla. 11ka je prakticky nejvyšší hodnocení, které kdy bylo uděleno, protože na 12ku dosáhne málokdo. Jeho společnice oproti němu s 9kou poněkud zaostávala, ale tak jako tak jsem získala pocit, že jsem si úhlavní nepřátele vybrala dobře. Úhlavní nepřátele? To bylo, když jsme sledovali záznamy sklizně. Hned jsem věděla, že s těma dvěma bude sranda. Proto se také na mé tváři zjeví úsměv, který až hraničí s mou typickou maniakální radostí. Nezdá se, že by mě jejich vysoké hodnocení nijak zdrtilo. To se nezmění ani po tom, co se ukáže naše hodnocení. Nejenom, že mám míň bodů jak Wafer, ale oproti profíkům jsem dopadla dost mizerně. Netrápí mě to ani po zjištění, že Rachel taky dostala o bod víc. Jen ať se tím ostatní splátci nechají ovlivnit. Blbci. V aréně se krotit nehodlám – a to je něco, co oni z nějakého počtu bodů prostě nepoznají. Výsledky jsou konečně za námi. Felix vypne televizi, ale nijak se k tomu nevyjadřuje, stejně jako nikdo jiný. Asi čekají, jestli jsme s Waferem upadli do nějakého šoku nebo tak – ne, že by Wafer nedostal na chudý kraj poměrně vysoké hodnocení, ale znáte to. Od někoho, kdo se přihlásí jako dobrovolník, by toho zřejmě čekali víc. A to ani nevím, co si myslí o mém výsledku. Ne, že by mě to nějak zvlášť zajímalo. Stejně by sponzory neobměkčilo ani kdybych měla vyšší výsledek, pořád tu mají profíky a Wafera, takže… „Celkem zklamání, co?“ popíchnu svého spolusplátce a ušklíbnu se. Samozřejmě, za osmičku by měl být správně rád, ale kdo ví, co si o sobě on sám myslel. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Na vyhodnocení si k televizi vezmu další z mnohých kapitolských modelů, tentokráte se jedná o důmyslně prostříhanou sukni z různých kusů zelené látky, vyšitou mnoha, mnoha flitry a jednoduchou, bílou halenku, pod kterou si snad jen čirou náhodou zapomenu vzít cokoli dalšího. To vše doplním o bílé botičky na vysokém podpatku, ozdobené zelenou organzovou květinou na nártu. Při jídle odpovím na všechny všetečné otázky a pravděpodobně i nějaké, týkající se zítřka, sama položím. Přeci jen - tak, jako dnes, je zítřek velký den. Popravdě... teď už je tak nějak každý den velký. Ale víte, co se tím snažím naznačit. Pak už se přesouváme k televizi, kde už otěže přebírá hvězda večera, Coral. Zatímco ona si bere slovo, já sahám po vinném střiku, na jehož dně plavou zmražené kuličky z hroznů. Netrvá to dlouho a vyhlášení je tady. Devítka. Málem mi zaskočí v krku kulička hroznového vína. Devět? Doopravdy DEVĚT? S nejvyšším sebezapřením ji polknu, aniž bych ji musela vykuckat zpět a rozkousat. Polykání mi vždycky šlo, což o to. Obě dvě dvojky mají víc, než já. I ten idiot ze čtvrtého kraje má desítku! "Gratuluji," vydechnu nakonec, když vím, že je kuličky bezpečně polknuta a nehrozí mi návratem z krku ven. "Máš nejvyšší skóre." Klid Safiro. Skóre nic neznamená. Už tolikrát se stalo, že... že to nevyhrál favorit. Vlastně se to stane skoro vždycky. Alespoň mne třeba... podcení. "Dvojky budou poměrně těžcí soupeři." |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Jakmile jsem vyšla z předváděcí místnosti, věděla jsem, že to co jsem předvedla mohl v pohodě ukázat každý. Ale přeci jen moje schopnosti rybolovu a podobně nemohu nijak ukázat a aspoň nebudu jako nějaká velká hrozba. Dorazila jsem nahoru do apartmánu a trenérka se ptá jak to šlo. Z mého neurčitého výrazu, který mám vlastně vždy, nejde nic určit. "Ukázala jsem, co se ukázat dalo." Řeknu chladně a pokrčím rameny. Duncan se už na mě směje od ucha k uchu a tak nakonec se i jeden z mých koutků zvedne do takového pokřiveného úšklebku. Následně přišla večeře a po ní velká show pro kapitolany. Ono se to vysílá všude po Panamu, ale tohle je jen pro hlavní město, jen oni to tak žerou a mají to rádi tak kýčovité. Nějaké kecy těch dvou mě prakticky nezajímají, ale hodnocení to je jiné. Největší číslo dostal chlapec jedničky. Tak to si uží... Z naší dvojice je to Duncan, kdo uspěl lépe. Poslední hodnocení těch břídilů už ani nesleduji. Náš doprovod po celém tom programu televizi vypne a nastává ticho. Snad poprvé za celou dobu se na Duncana podívám vesele a dokonce si ani nemyslím, že je to idiot, kterého tu předemnou hraje. "Gratuluji k výsledku." Náhle mi dochází, že jsme si pořádně ani mi dva nepromluvili osamotě a jak on vidí nás. Jestli můžeme spolu spolupracovat. "Můžu si s tebou promluvit osamotě?" Optám se svého spolusplátce. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Vyhodnocování Po chutné večeři, která taky ani nemohla být jiná než výborná, se všichni s dezerty v podobě čokoládového pudinku s jahodami usadíme k televizi. Po vzoru Cyber se usadím na jednom z křesílek, i když ne, že by mi vadilo mačkat se na jednu z našich stylistek – v ideálním případě klidně i na obě. Ovšem zrovna před vyhlášením hodnocení nemám zrovna náladu na to, aby mi Helena neustále žvatlala do ucha a ještě k tomu tím pisklavým hláskem. Už takhle mi dostatečně hučí v hlavě samo od sebe a ještě aby mi k tomu přidávala Helena – a že ta se neupejpá a když už rozdává bolehlavy, tak pořádné. Vím, že to myslí dobře a je mi jasné, že by se mě snažila jenom ukolébat do klidu, jenže to je mi stejně k ničemu, protože to absolutně nic nezmění. Předvedl jsem, co jsem mohl a víc s tím stejně neudělám, teď už můžu jenom čekat a pozorovat, jak se Cyber šklebí, jak je Gadget všechno jedno, jak se Helena snaží Demi vymluvit díru do mozku, jak to Demi absolutně nezajímá a dělá něco na svém pageru, a jak se Felix snaží všechno zachránit a udržet dobrou náladu, která v místnosti stejně nikdy nebyla. A tak sedím raději mimo, pouze se svým dezertem, který konzumuji překvapivě pomalu. Snažím se vypadat, že je mi to všechno lehkovážně jedno. Stejně jako Cyber, akorát ta to nemusí hrát, ta je takhle flegmaticky nezaujatá skoro vždycky krom okamžiků, kdy se před ní objeví něco, co by stálo za to prozkoumat, zevnitř. Někdy jí tuhle zvláštnost fakt závidím, protože čas od času se taková věc opravdu hodí do krámu. Když se na obrazovce objeví žena se zmalovaným obličejem a tělíčkem podobném vysokému vychrtlému dítěti v našem kraji, přesunu svou pozornost od čokoládového dezertu k ní. Začne vykládat a především kolem všeho věšet miliony okrasných kudrlin. Trvá celých deset minut, než se dostane k tomu, co nás opravdu zajímá a proč jsme se tu všichni tady tak hezky sešli, jako jedna velká šťastná rodinka, kterou rozhodně nejsme. Dokážu se začít plně koncentrovat až v momentě, kdy se na obrazovce objeví první obličeje děcek z jedničky. Moc dobře jsem věděl, že si na ně musím dát pozor, hned od toho okamžiku, co jsem je uviděl v televizi a stejně tak jejich slova u stanoviště s ohněm, kde do mě šli s takovou vervou, mě v tom všem ještě víc usvědčila. Ani dvojka nedopadla tak špatně, to se musí uznat. Možná se zdají dost slaboduší a jednodušší, ovšem vypadá to, že se zbraněmi se ohánět umí, takže ani ty dva nepodcenit. A pak už jsme na řadě my. Bylo to tu tak rychle, že jsem ani nedokázal dostat do klidu, kterým jsem se snažil vyzařovat celou dobu. Upínám zrak na obrazovku a na svou fotku, očekávajíc, co za číslo se tam objeví a konečně o sobě začnu pořádně pochybovat. Určitě jsem to celý posral, určitě jsem toho mohl předvést víc, určitě… určitě… Osm. Zírám na obrazovku, lokty opřené o kolena s bradou položenou na spletených prstech. Upřímně nejsem schopný žádné reakce, absolutně žádné. Ani nevím, jestli se mám radovat, nebo být naštvaný, nebo být uspokojený, v hlavě mi stále létalo to jedno malé číslíčko a já nevěděl, co si o něm mám vlastně myslet. Cyber má sedm. Nymfia ze čtyřky taktéž osm. Zbytek neprofesionálních krajů má tři další sedmičky a jednu osmičku – to je ta holka, se kterou se Cyber u jednoho ze stanovišť kamarádíčkovala a já dodnes nevím, co z toho tedy pro mě vzešlo. Zbytek je šest a méně, ovšem zase na druhou stranu žádná dvojka ani jednička a trojka byla taky jenom jedna. Tenhle ročník je očividně u chudých krajů průměrně o něco výše než normálně, i když kupříkladu ta dívka ze čtvrtého kraje zase trochu kazí průměr profíkům, stejně jakožto Safíra, což je překvapivé, především na to, jak se vždycky nesla celou místností. Ohlédnu se po Cyber, když pronese mým směrem onu poznámku. Zatvářím se nechápavě. “Jsme čtvrtý nejlépe ohodnocený kraj a nad všemi chudými kraji máme minimálně o dva body navrch. Já si teda jako myslím, že je to dost dobrý.“ Sladce se zazubím jejím směrem a šibalsky na ni mrknu. Pak se nerozhodně ohlédnu i na Felixe, jako kdybych si tím ovšem zase tak jistý nebyl. Na Gadget se raději nedívám vůbec, ona se stejně ohlásí sama. Nakonec skončím svým pohledem na Heleně a pyšně se na ni usměji, protože je to přesně ta osoba, která by mi gratulovala i ke dvěma bodům a tu já teď potřebuji. |
| |
| soukromá zpráva od Cyber Stein [3], NPC pro Wafer se tváří, že je se svým výsledkem zcela spokojen. Jenomže já mu to nechci věřit. Přihlásil se dobrovolně, má v plánu zvítězit, a snad není takový magor, aby se přihlásil kdyby na to ještě nebyl připravený. Musí být připravený tak moc, jak to jen jde. Tedy by tomu měly odpovídat i jeho schopnosti. I jeho bodové ohodnocení. To ale ovšem zdaleka nesplňovalo nároky na někoho s chutí bořit mnohaleté mýty, jako že v chudých krajích se dobrovolně prostě nikdo nehlásí. Navíc jemu nikdy nemůžete věřit jenom na základě toho, jak se tváří. To byste nikam nedošli - protože před publikem se zvládl naparovat pěkně, a já dodnes nevím, jestli ho to skutečně tak bavilo nebo je to vážně takovej vůl. Zašklebím se trochu posměšným způsobem, ze kterého je zcela zjevné, co si myslím. Rozhodnu se do něj ale víc nerýpat. Ještě by se nám tu složil a co my pak s ním. Vlastně si jsem dost jistá, že na nějaký citový výlev zklamaného chudáka nejsem připravená. A zřejmě ani nikdy nebudu. "Asi jsem se zamilovala do Jedniček." Můj tón by se mohl zdát být sarkastický, ale ve skutečnosti jen trochu přehrávám. V zásadě to myslím naprosto vážně. "Bude s nima legrace. Co říkáš, Wafere?" otočím se na svého spolusplátce, koutek úst pozvednutý v úšklebku. Pravdou je, že vlivem toho, že na tréninku za mnou nakonec nepřišel, neměl možnost zjistit, jak se vlastně stavím k tomu našemu spojenectví. Ale tohle zní jako že souhlasím... Nebo ne? |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia V pokoji vládne vcelku pozitivní atmosféra. Ačkoli Rivershore se rozhodně nezdá spokojená s tvým nízkým hodnocením a dává to najevo tichým mračením, váš doprovod se vesele usmívá a gratuluje vám oběma. Duncan sedí v křesle trochu zaraženě. Možná sám tak vysoké hodnocení nečekal. Když ho požádáš o rozhovor o samotě, obrátí se na tebe s nervozitou v očích. Vyskočí na nohy a opráší si neviditelné smítko z trička. "J-jo. Jasně!" |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Po příchodu do apartmá se dojdu převléct do něčeho lepšího než tepláky a mikina. Téměř hned jsem zpět. Posadím se k televizi a koukám po ostatních. Jsem docela netrpělivý z bodování. Nervózně poklepávám nohou. Až po chvíli mi dojde, že hodnocení nebude jenom tak. Vstanu a dojdu k jídelnímu stolu, abych se připojil k ostatním. Není mi moc do řeči, ostatně jako většinu času v Kapitolu. "Já jsem teda rád, že to mám zasebou." Nechápu, jak se to mohlo Betty líbit. Vždyť si nás, aspoň mě, nikdo nevšímal. "Kdybych se neozval, tak si mě nikdo nevšimne." Kývnu ramenama a dám se do jídla. Konečně dojíme a můžeme se přemístit k televizi. Trochu sobecky si zaberu nejlepší místo před televizí. Opřu se a sleduju rozhovor. No ták, urychlete to trochu. Nahlas bych si to nedovolil, ale trochu popohnat je musím. Konečně začíná hodnocení. Samozřejmě se to stupňuje od nejlepších k horším. Každým blížícím krajem mi srdce buší víc a víc. "Jenom pět?" Vyhrknu ze sebe a podívám se po Betty, která má taky pět. Čekal jsem aspoň šest. Zavrtím hlavou a zamračím se. "Aspoň si nás nikdo nebude všímat." Usměju se nakonec a mávnu nad televizí rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Razaaq sa po hodnotení netváril vôbec šťastne. Čo je na hodnotení päť také hrozné? Prišlo mi chlapca ľúto pretože bol zrejme sklamaný a zrejme som mu nedokázala zmeniť názor ani chválospevom na číslo päť, ktoré podľa mňa rezonovalo naozaj kráľovsky. " Neboj, tu nie sme v škole! 5 nie je najhoršia! Pozri kebyže máš jeden, to by bola katastrofa! Vraj kedysi, kedysi kedysi stráááášne dávno bola nejaká krajina a tam deti v škole dostávali známky opačne. Čiže päť bola v skutočnosti jednotka. A jednotka päťka a tak ďalej. Čiže? Vieš čo z toho vyplýva? Že si najlepší! " Priateľsky som do chlapca drgla a usmiala som sa sa od ucha k uchu. " A to čo si vravel pri večeri, že by si ťa ani nevšimli. Nie je to skvelé? Zrejme si sa zamaskoval tak, že si bol úplne neviditeľný. Ale úplne, nevideli ťa. A budeš neviditeľný aj v aréne, len dúfam, že ma nebudeš chodiť strašiť!" Troška ma pri tom striaslo. No zasmiala som sa a nakoniec som dodala. " Alebo vieš čo? Ja ti dávam svojich päť bodov. Nechcem ich. Vezmi si ich!" Zrazu som sa postavila pred televíziu, a začala som imitovať moderátorku hier, dokonca som sa pokúšala aj o Kapitolský akcent, ale príliš sa mi to nedarilo. Ono celkovo celá imitácia Coral Forrel, bola príšerná. " Mimoriadna správa. Mimoriadna správa. Prišlo k z mene, moji drahí...Šokujúcej zmene, ktorá sa tu ešte nestala. Máme tu zmenu hodnotenia! Kto by to bol čakal? " Nahodila som malý šokovaný afekt a pozrela som sa na ľudí okolo akoby som sa pozerala na divákov. " Ale už vás nemôžem dlhšie napínať. No splátca Razaaq Coglin získava pre svoj kraj 10 bodov. No nie je to krásne? Chlapec z kraja desať získava desať. Je mu to súdené. Celé štúdio ti gratuľuje, Razaaq ." Začala som decentne tlieskať a takmer som sa dusila smiechom, ktorý mnou lomcoval, ale ešte som to chcela uhrať do konca. " A môžeme sa len domnievať, že slečne Safíre Astoriánovej ozeleneli vlasy závisťou, aspoň do tak krásne odtieňa aké má náš milovaný tvorca Cyrus Grandeur....Týmto sa s vami lúči Coral Jo Forrel. " Konečne som sa rozosmiala a pozrela som sa na Razaaqa. Snáď teraz už nebude taký sklamaný. Veď teraz je to už oficiálne. Aspoň pre nás z vašej obývačky. Coglin 10, Knoxville 0 . |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Vyhodnocování Podrážděně cuknu prsty, v reakci na posměšný úšklebek své spolusplátkyně. Tváří se, jako kdyby věděla přesně, co si myslím a já jsem přitom byl na rozpacích, neschopný se rozhodnout pro hodnocení konečného verdiktu. O to víc mě štve, že si Cyber myslí, že ve mně čte jako v otevřené knize… i když… ono by to vlastně ani nemuselo být tak na škodu. Kdyby se tomu věnovala nějaká ta péče. Hm. Narovnám se v zádech, abych se pak o sekundu později mohl opět probořit do toho měkkého polstrovaného opěradla. Jo, na takový luxus by se zvykalo opravdu rychle, jenom kdyby už to bylo napořád. Pokud vyhraješ… “Hm.“ Zní má neuvěřitelně duchaplná a především navýsost konverzaci povznášející odpověď na rozplývání se mé rusovlasé společnice ohledně splátců z Jedničky. Byl to ten nejjednodušší způsob, jak jí tím projevit svůj tichý souhlas, nepřidávajíc tomu přitom nějakou vážnou váhu. Když se ovšem otočí přímo na mě, přívětivě se k ní taktéž natočím tělem a usměji se, jako kdyby mi nabízela část svého moučníku. Jemně pozvednu obočí, když zachytím narážku, která je ve slovech načrtnuta. Ne, že by mě to zase až tak překvapovalo, mohu jí toho nabídnout až, až na to, aby mě jenom tak odmítla. Ale zase na druhou stranu je to Cyber, od té se dá čekat ledacos. “Mohla by být.“ Pobaveně pozvednu jeden koutek do svého křivého úsměvu a pravou rukou si promnu bradu – neobvykle hladkou, ještě pořád jsem si nezvykl na neexistenci několikadenního strniště; prohlížejíc si svou partnerku jako exponát v muzeu. Ne, že by na ní někdy taková taktika zabrala, na hloupé holčičky, které by se obětovaly pro můj jediný úsměv, jsem měl očividně dost smůlu. Místo toho je tu Cyber a uznejme, ta na sladký řečičky zrovna dvakrát není. “Takže souhlasíš?“ Bez ohledu na všechny okolo, mluvím k Cyber, jako kdybychom byli jediní dva v místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Výsledky Během mého představování i po něm se cítím velmi spokojený sám se sebou a sebejistý. Cítím na temeni, pažích i nohách tucty obdivných pohledů, a když ke konci zaslechni i spontánní potlesk vím, že mám vyhráno. Ta rtech se na pár chvil objeví samolibý úsměv vítěze - nemůžu se dočkat arény! Vím, že přesně tohle každý z porotců chce vidět, zápal pro hry, silného zabijáka, co si jde nelítostně za svým. Odcházím s pocitem, že alespoň v této chvíli jsem obstál podle očekávání, což mi jistě přinese sponzory a spoustu fanynek. Koneckonců nikdo nic jiného nečekal... Když se navrátím ke svému týmu, netrpělivě odpovím na těch pár otázek položených ze slušnosti - naštěstí na takové věci, jako slušnost budu moct brzy zvysoka kašlat. Nesleduji ani hádku o minci, ani nejapné žerty Wondera. Použité zboží zkrátka už není to pravé, že? Se Safířiným příchodem nezbývá už nic jiného, než čekat na oficiální hodnocení, které po několika nepříjemně dlouhých hodinách nakonec přijde. Rychle do sebe naházím večeři a už si sedám do křesla, abych pohodlně mohl sledovat svůj triumf. Coral vesele štěbetá o hrách a já musím říct, že až na její neobvykle štíhlou postavu je velice pohledná a rozhodně by ve světě Kapitolu nebyla považovaná za slabý úlovek…. Ještě si poslechneme pár formalit a máme čest slyšet i samotného tvůrce her. Zazní hymna a já naprosto ztratím zájem o nabízený moučník. Kdesi vzadu v hlavě se mi ozve netrpělivý pochybovačný hlásek. Co když jsi to nedokázal, co když nejsi nejlepší?.. Dostaneš nulu? Ale já mu nevěřím, několikrát jej v duchu okřiknu, než ve mně opět zvítězí samolibá část - Jsi nejlepší! A opravdu mé hodnocení je číslo 11! Celých jedenáct a co víc, nikdo z nich nemá víc a nikdo z nich nemá stejně! Jen splátci z dvojky a desítky se mi zdaleka blíží společně s Aureliou. Nejspíš nebude jen krásná... Pomyslím si potěšeně a spokojeně se podívám na Safíru. S nově nabitou energií a posíleným sebevědomím se natáhnu po pudinku - výborný. ,,O tom jsi snad ani na chvíli nepochybovala." Věnuji jí silácký úsměv. Natáhnu se pro její dlaň a políbím ji způsobně na hřbet ruky. ,,I ty jsi dopadla skvěle." Trochu ji stisknu a doufám, že dnes večer mé úspěchy pořádně oslavíme. ,,Nemyslím si, není nic jednoduššího, než vrazit spojenci kudlu do zad když spí..." Zachechtám se surovým smíchem. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro To že se na mě šklebí moje trenérka nějak neřeším. Ano neuspěla jsem jak si ona představovala, ani já si to tak nevysnila, ale ani to že bych byla tady. Takže, co si budeme povídat. Po mé prosbě, jestli bychom si mohli s Duncanem promluvit, vyskakuje na nohy a oklepává si drobky. Mám chuť nesouhlasně zavrtět hlavou, ale přemůžu se. Místo toho se přátelsky ušklíbnu a zamířím s ním do mého pokoje ať máme klid. "Chtěla jsem si s tebou promluvit jak to vidíš v aréně?" Nechodím nijak kolem horké kaše jak se říká. Jdu přímo k věci, tak jak jsem zvyklá. "Bude čtyřka spolu držet, co nejdéle to půjde?" Svoje modré oči upřu do těch jeho, snad aby mi neutekl jediná jeho grimasa. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro ,,O tom jsi snad ani na chvíli nepochybovala." Zavrtím hlavou, jako že rozhodně ne. Ne nijak přehnaně, ale také ne nepřesvědčeně. Popravdě - ne, že bych vyloženě pochybovala - ale tak trošku jsem doufala, ve skrytu duše... že - no, to je jedno. Stalo se, hodnocení je, jaké je a je třeba z toho vytěžit maximum, co to dá. Kdo ví, možná mé hodnocení může nakonec být i dobrý tah. I přesto - nebo právě proto, že nebylo vyloženě vysoké. ,,I ty jsi dopadla skvěle." Tentokrát přikývnu a otřu se svým stehnem o to jeho. Poté, co mě stisknul je mi poměrně jasné, co by tak asi mohl chtít. A hodlám mu to dát - ostatně mu hodlám do doby, než budeme v aréně dávat vše o co si řekne - a nějakou dobu to hodlám praktikovat i v ní - tedy... no, dobře - sex v aréně neproběhne. Přeci nebudu před celým Panemem... to je k smíchu. ,,Nemyslím si, není nic jednoduššího, než vrazit spojenci kudlu do zad když spí..." Pokrčím rameny. "A co trojky? Letos poměrně vystrkují růžky. Bylo by vhodné se jich zbavit hned ze startu..." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Cítím se, jako pravý válečník, jako hvězda a opravdový diamant. Dokážu si představit, jak se všech jedenáct pater nad námi klepe strachy, z mého hodnocení a čím výš postupujeme, tím je hrůza větší! Spojenci si právě oddychli, že mě mají na své straně... a Safíra? Zbožňuje mě, žere mě - vidím jí to na očích. Její přikývnutí dodá mému balónku štěstí a pýchy v hrudi na objemu a já jí věnuji samolibý úsměv. Jsem král. Být úspěšný je skoro stejně boží pocit, jako někoho zabít a koukat se, jak mu spousta krve vytéká z rozšklebených tržných ran. Safíra se ke mně přitiskne a já, tedy má chlouba ihned zareaguje. Snažím se, alespoň pro tuto chvíli zklidnit a po chvíli se mi to silou vůle povede. ,,Ty mrško." Zašeptám jí a pevně stisknu to neposlušné zlobivé stehno. Vždycky mě dokáže překvapit, jak rychle mění témata a dokáže zůstat klidná. Vím, že mi bude skvělým spojencem, ale také velmi nebezpečným nepřítelem - až přijde ten pravý čas. Svým skóre jsem si minimálně zajistil její věrnost o pár dní déle a totéž se nejspíš dá říct o ostatních - dvojkách a čtyřkách. ,,Hned, jak se dostanu ke zbrani půjdu po nich." Pokývám hlavou na znamení, že má samozřejmě pravdu. Ona je koneckonců stratég - nádherný stratég. ,,Všechno, co budeš chtít." Dodám o něco tišeji a olíznu si rty špičkou jazyka. Pár chvil poté se rozloučím s týmem a poněkud chladně jim popřeju dobrou noc, ačkoli rozhodně ještě nehodlám spát. O vítěze je potřeba se postarat... |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia "Já bych rád zůstal v týmu," přikývne Duncan. "Tohle bude znít... asi blbě, protože jeden z nás stejně musí umřít... ale věřím ti, že mě nepodrazíš. Já tebe určitě nepodrazím. Nejsem podrazák. I kdybych to zkusil, poznala bys to dřív, než bych vůbec vymyslel, jak to provést." Při poslední větě se dokonce pokusí o chabý úsměv. Unaveně zívne. Jak bylo vidět v hodnocení, dnes evidentně podal velký výkon. "Dobrou. Hodně štěstí zítra!" S těmi slovy se otočí na patě a odejde do svého pokoje. |
| |
| Přípravy na rozhovor Během včerejšího večera vás doprovod informoval o zítřejším programu: čtyři hodiny tréninku žvanění před obecenstvem, a pak čtyři hodiny snahy o přípravy na poslední chvíli. Alias chlapci tráví dopoledne se svými trenéry v soukromých tělocvičnách, zatímco dívky dostanou průpravu na rozhovor s Coral Forrel od svého doprovodu (nesmát se, jako když kůň hýká, a podobně). Odpoledne se pak role mění, tedy doprovod učí chlapce (jak sedět na křesle, aniž by působili jako strýc Alfons po vydatném obědě, a podobně), a mezitím dívky předvádí své schopnosti trenérům. Nebo co tam vlastně máte dělat. Občas se zdá, jako by se Hry rok od roku měnily – ale podstata přitom stále zůstává stejná. Bohužel, živý odsud pořád vyjde jen jeden z vás. Ráno probíhá opět každodenní rutina – probouzíte se, oblékáte se, odcházíte na snídani, kterou pro vás připraví mlčenliví avoxové (dnes, zdá se, hraje prim desátý kraj, a tak můžete na stole najít širokou škálu slepičích a křepelčích vajec, kozích sýrů, šunky naložené v medu a podobně). Trenéři a doprovod na vás počkají, než se dostatečně připravíte, a poté si vás podle pohlaví odvedou. Zatímco dívky odchází se svým doprovodem zpět do svého pokoje, následovány avoxy nesoucími krabice od bot a blyštivé šaty na ramínka, chlapci se svým trenérem odchází do malé tělocvičny, která se nachází na patře. Splátkyně poté tráví čtyři hodiny pochodováním v podpatcích nejrůznější délky – od plochých pantoflíčků přes klínky a platformy až po vysoké jehly – a natřásáním se v narychlo spíchnutých šatech spousty střihů – vykrojená záda, nabírané sukně ze šifonu, vlečka, splývavý satén, rozparek, mini, plesová róba -, zatímco doprovod je obskakuje ze všech stran a předkládá před ně situace jako klopýtnutí po schodech, padající ramínka, uvolněné prameny v účesu, natržený lem sukně a mnoho dalších společenských katastrof. Střídavě na vás pokřikují, chválí za malé úspěchy, rozčilují se, nadávají, předstírají nejrůznější reakce publika, a obecně vlastně hrozně přehrávají a tváří se, jako by celá tahle záležitost byla nejdůležitější věcí na světě. Splátci během této doby zkoušejí triky, které jim doporučí jejich trenéři. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond Wonder tě zavede do malé tělocvičny na patře, která vypadá trochu jako zmenšená verze té pod vámi – ale chybí v ní mnoho stanovišť, která už se v téhle chvíli pokládají za uzavřená. Když se za vámi zavřou dveře, Wonder se posadí na zem k oknu a ušklíbne se na tebe. “Gratuluju k nejvyššímu skóre. Musel jsi udělat fakt dojem. Takže, co s tím plánuješ provést v aréně, ty náš mladý zabijáku?“ I přes to, co říká, se tváří, jako by na něj tvá malá výhra neudělala moc velký dojem. Spíš vypadá, jako by si začínal dělat starosti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Gadget tě zavede do malé tělocvičny na patře, která vypadá trochu jako zmenšená verze té pod vámi – ale chybí v ní mnoho stanovišť, která už se v téhle chvíli pokládají za uzavřená. Když se za vámi zavřou dveře, Gadget sebou třískne o zeď a sjede po ní dolů. Ani se na tebe nedívá. “Na dobrovolníka bych teda čekala vyšší skóre. Fakt si za tebe přeju, abys měl v aréně mistrovskej plán, protože osmička tě nezachrání.“ Konečně na tebe zírá zpod sklopených řas. “Takže, může tě moje malý bezvýznamný já něco naučit, nebo to zabalíš rovnou?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq Lariat tě zavede do malé tělocvičny na patře, která vypadá trochu jako zmenšená verze té pod vámi – ale chybí v ní mnoho stanovišť, která už se v téhle chvíli pokládají za uzavřená. Když se za vámi zavřou dveře, Lariat si založí ruce na prsou a následně pokrčí rameny. Netváří se tak vytočeně, jako posledních pár dní. Možná, že jak se opravdu blíží Hry, začíná konečně chápat svoji trenérskou roli. “Pětka není špatná, na tvůj kraj. Já měl šestku, a to akorát proto, že jsem měl sakra štěstí.“ Ukáže bradou k několika stanovištím. “Co plánuješ v aréně? Můžu ti s něčím pomoct, jestli chceš… ale zas tolik toho není.“ |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Následuju Lariata do menší tělocvičny. Čekal jsem, že bude podobně vybavená, ale bohužel se nic takovýho nekoná. Jednu pozitivní věc to má. Není zde terasa, ze které by nás mohli pozorovat tvůrci. Cítím se mnohem klidněji než v dolní tělocvičně. Bohužel ze mě tento pocit rychle vymizí. Lariatovo gesto ve mě nevyvolá zrovna pozitivní myšlenky. Definitivně se uvolním až potom co promluví. Není špatná? Je strašná!" Když se nad tím víc zamyslím, dojde mi, že má pravdu. Pokud je to opravdu průměr, moc jsem na sebe neupozornil a mohl bych být nějaký čas v bezpečí. "Nejsem žádný bijec, to je na mě snad i vidět?" Kývnu ramenama stejně jako on před chvílí. "Pomohlo by mi, kdybys mi řekl, jak se třeba v aréně zachovat, něco málo mě napadá, ale radši bych slyšel i tvoje doporučení." Vzhledem k tomu, že nedojde ke cvičení, posadím se na podlahu a koukám na Lariata. Nejsem si jistý kolik máme času, proto přecijenom začnu něco o tom co mám v plánu. "Nevím jaký bude roh hojnosti, ale pokud bude někde poblíž mě nějaký batoh, vydám se pro něj. Pokud ne, namířím si to rovnou pryč od rohu hojnosti. Mám v plánu se spíše schovávat a doufat, že se co nejvíc splátvů pozabíjí mezi sebou." Připadám si trochu hloupě, že jsem ve svém plánu nezmínil Betty. Nejsem si jistý jestli bychom měli ve dvou větší šanci. Nejhorší na tom všem je, že nikdo netuší jaká bude aréna. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Tohle je můj rybníček, kde se cítím dobře. Každé boty, které si vyzkouším se mi líbí a chtěla bych je domů, každý účes vypadá prostě DOKONALE, protože je z Kapitolu. Musím si natáhnout na ruce všechny rukavičky, vyzkoušet všechny šperky,.... a jedno je mi jasné. AŽ VYHRAJU HRY, VŠECHNO TOHLE BUDU ZAŽÍVAT KAŽDÝ DEN! A já hrozně chci vyhrát Hry. Když už ne kvůli tomu, abych kraji přinesla slávu - tak právě pro tento luxus. Věřte tomu, nebo ne, navzdory tomu, co si asi musejí myslet v Kapitolu jsem si nikdy nežila špatně. Ale tohle - tohle je pro mě ráj. Takže se zaposlouchám do celé té instruktáže o tom, jak mám naklánět hlavu, přivírat oči, vystavovat na obdiv labutí šíji. To vše a mnohem víc. Ono dokonce i to držení skleničky je podřízeno nějakým těm zákonům. S každými šaty, které si zkusím, jsem ale o trošku unavenější - a to i přes své neutuchající nadšení. Vyzkouším možná deset účesů, čtyři různé laky. A to jen proto, že barevné schéma mám předem dané. V konečném důsledku sice nevím, co budu mít na sobě... ale vím, že budu hezká. Což mi stačí. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Odpolední dostaveníčko s Gadget – BAVÍM SE! Další krásné ráno. Další pěkný den plný luxusu, dobrého jídla, hřejivého oblečení, bez jakéhokoliv stresu, bez sebemenší potřeby bojovat o život. Ještě ne. A stejně – i přes to, že jsem se krásně vyspal v měkkých přikrývkách, že jsem se příjemně probral pod proudem teplé vody, jsem se necítil v pohodě. V hlavě mi kolovalo neustále dokola jediné číslo – osm. Je to dobré, nebo špatné? Průměrné? Asi se ode mě čekalo víc. Nebo snad to bylo očekávatelné? Umřu snad kvůli tomu? Ne. NE! Já nechci umřít, ani nemůžu - Enchant na mě čeká, má sestra mě potřebuje! S nepříjemným pocitem v žaludku se oblečený do sportovní uniformy posadím ke snídani. Nikoho si moc nevšímám. Je mi jedno, co za dort do sebe cpe Gadget, je mi naprosto ukradené, jaký čajíček si dnes dopřává Hugo a ani samotná Cyber a její fanatismus ve štourání se v jídle pro mě dnes není dostatečně velkým lákadlem pozornosti. Prostě tam jenom tak sedím, sám se rýpám v míchaných vejcích mnoha druhů, stejně jako sem tam uždíbnu kousek šunky. Pečivo spíš rozdrobím po stole, než že bych z něj pořádně ukusoval, stejně jako čaj spíš rozleju po šálku a ubruse, než abych z něj pořádně upil. Jsme sice nejlepší neprofesionální kraj, ale co to je v porovnání s těmi profesionálními? Ten kluk z jedničky, ten jmenující-se-po-nějakym-drahym-šutru, ten měl jedenáctku. Člověk nemusí být matematický génius, aby si spočítal, že za ním docela patřičně zaostávám. Zhluboka si povzdechnu a nechám rozrýpanou snídani být. Musím se dát dohromady, já vím. Když už jsem tolik nezazářil v hodnocení, musím to dohnat na rozhovorech. Jsem si víc než jistý, že můj srdceryvný příběh se sestrou všechny dokonale dojme, ale kouzlo je i v jeho samotném podání. A teď už opravdu potřebuju, abych byl dokonalý. Na náladě mi moc nepřidává, že budu muset celé dopoledne trávit s otrávenou Gadget. Tedy aspoň si to všechno odbudu na začátku a pak mi třeba Hugo aspoň trochu zlepší náladu. Tedy pokud se nebude zmiňovat o tom, že ode mě očekával víc. Přesně jako naše trenérka, děkuju pěkně Gadget, ty nikdy nezapomeneš člověka potupit a donutit ho cítit se ještě hůř, než tomu bylo doposud. Sleduji ji, jak se opírá o zeď a jak se mi vysmívá do obličeje. A nemůžu s tím udělat absolutně nic, protože je to můj trenér. Její výstupy jsem trpěl právě pro tuhle chvíli a to nejhorší, co bych mohl udělat, je se na ni utrhnout pět sekund předtím, než měla ta chvíle nadejít. Co si budem, já ji stejně budu moct seřvat až potom, až to všechno vyhraju, protože ať už je to sebevětší čůza, je to čůza, která má sílu sehnat mi sponzory a poslat mi do arény přesně to, co budu potřebovat. Ale pak, pak si to opravdu užiju. Rozhodnu se její kousavé poznámce vyhnout starým dobrým nereagováním a s vážným výrazem ve tváři na ni pohlédnu. Možná je zlá a protivná a nepříjemná, ale vyhrála Hunger Games a já bych opravdu rád šel v jejích šlépějích, k čemuž mi může přidat svou troškou do mlýnku. “Jaký názor máš na Cyber? Jak moc se jí dá podle tebe věřit? Je prý se mnou, ale mám takový pocit, že se mi zapomněla zmínit o pár spojencích navíc. Ta dívka z šestky. Viděl jsem je, jak se spolu baví.“ Spíš než procvičování něčeho bych se raději zabíral taktickou stránkou, protože ať už to chci přiznat nebo ne, Gadget je ve skutečnosti nadprůměrně inteligentní a její názory budou především stoprocentně racionální, přičemž tedy výnosné. Kudlu do zad bych své rudovlasé spolusplátkyni klidně vrazil, ale jestli mě ani v jednom jediném směru neovlivňuje naše dlouhá známost, to netuším. “Jaká je podle tebe nejlepší taktika u rohu? Jsem si téměř jistý, že po mně profíci půjdou.“ Chrlím na ni jednu otázku za druhou, přičemž doufám, že aspoň na chvíli zahodí svou nenávist a pokusí se mi na druhou stranu taky jednou trochu vypomoci. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Popravdě mě tyhle přípravy na vstup do arény pomalu začínají nudit... Kdy už uvidíme, nějakou krev na mém meči? Po snídani se mám sejít s Wonderem - ne, že by mě příliš těšilo trávit čas s takovým malým ubrečeným princátkem, které jistě vyhrálo je náhodou. Stačí se podívat na jeho obličej a je to jasné... Znuděně povytáhnu obočí a prohlédnu si malou tělocvičnu v patře, kam mě odvedl. Chvilku myslím na Safíru, ta je teď jistě ve svém živlu, natřásá se v pěkných šatech a všechny okouzluje svým smíchem. Je mozek našeho týmu a umí si získat lidi - já jsem naše síla, krutá a bezcitná. Uvidíme, co mě Wonder může naučit. Pomyslím si nakonec a rozhodnu se věnovat mu pozornost. Sleduji jej, jak se usadí pod okno, a já sám chvíli otálím, než se vyhoupnu na kladinu, odkud na něj mám dobrý výhled. Z jeho úšklebku lze číst kyselá poraženost - nejspíš ani on neměl tak vysoké hodnocení. Opětuji jeho pohled a cítím, jak se mi v hrudi nafukuje bublinka samolibosti. ,,Jo, myslím, že jsem je přesvědčil." Přitakám a pokrčím rameny, jako by to nic nebylo. Koneckonců narodil jsem se proto, abych byl šampion a vítězil... ,,Co by, chci vyhrát."Překvapí mě náhlá starostlivost v tváří mého trenéra. Protáhnu si mocné svaly na rukách a přemýšlím, co asi má na srdci. ,,Zaostalé kraje moje hodnocení dozajista zastrašilo - budou utíkat jako lovená zvěř - a ostatní profíky to jistě utvrdilo v tom, že se mě musí alespoň nějaký čas držet - dokud se jich nezbavím, nebo oni mě, ale garantuju ti, že já budu první." Odvětím sebevědomě a tázavě zvednu obočí. Co mi chceš Wondere? Budeš mi dělat starostlivého strýčka? Pff, to určitě... |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq Lariat se na okamžik zamyslí a upře přitom oči kamsi před sebe. "To záleží. Jestli si dokážeš sehnat jídlo sám, mohl bys na vlastní pěst vydržet docela dlouhou dobu. I bez batohu, protože být tebou - neriskoval bych, jestli ti nebude nějaký ležet rovnou u nohou. Budu se... snažit... získat ti sponzory, ale..." Na okamžik se tvému trenérovi v očích objeví odpor. Teprve když se přemůže, pokračuje dál. "... ale nedovedu všechno." Těžko říct, co měla tahle věta znamenat, ale nevypadá příliš důležitá přímo pro tebe. Nicméně, Lariat velice rychle pokračuje o sponzorech. "Během rozhovorů bude dost záležet, jak se budeš prezentovat. Je strašně důležité, abys dobře zapůsobil na sponzory. Nemusíš nutně vytáhnout tragickou minulost nebo se snažit být vtipný - ale postarej se, ať si tě zapamatují." Nakonec na tebe Lariat upře oči. Vážně nemůže být o moc starší než ty. Vlastně byste mohli být jedna věková skupina. "Co spojenci? Našel sis nějaké?" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafle Gadget vydá chrochtavý zvuk, který měl patrně být uchechtnutí. "A ty si jako myslíš co, že tajně osnovaly tvůj náhlý skon? Ty naše centrum pozornosti!" Znovu to zachrochtání. "Nevidím jim do hlavy, těžko můžu vědět, o čem se bavily. Ale jestli z nich máš nervy, ser na ně. Holčičky se o sebe postarají samy." Zamračí se. "Spojenci jsou na nic. Stejně je to nakonec jenom o tobě. O tvým přežití. Což mi připomíná..." Konečně se na tebe podívá. Loupne po tobě divně lesklýma očima, jako by si teprve teď uvědomila, že si nepovídá sama se sebou. "... že profíci jsou brutální. Ser na ně, ser na Roh. Prostě makej pryč a čekej na sponzora." Tvá trenérka nakloní hlavu na stranu. "Nebo máš lepší plán?" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond Wonder na tebe po celou dobu kouká, jako by ho nic z tvé řeči ani v nejmenším nepřekvapilo. Ani tvůj plán, ani tvoje sebevědomí, ani tvé ujištění, že to budeš ty, kdo z vřavy vyjde živý. Nakonec jen lehce zvedne obočí, a tobě je najednou jasné, proč před deseti lety naprosto ovládl sponzorské pole. "Vážně doufám, že ty budeš jiný než ta děcka, co tu byla loni. A předloni. A rok předtím. A co říkala do puntíku to samé, co ty. Taky byli vždycky ti nelepší... a pak je sežral medvěd. Takže v čem přesně jsi lepší než oni?" Chvíli nechá tuhle otázku viset ve vzduchu. "Hunger Games nejsou sranda. Pěkná práce s oštěpy ti život nezaručí." |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Bettina stratila trocha dych
Koľko prepeličích vajíčok sa mi zmestí do úst? To bola prvá otázka, ktorá ma napadla keď som zasadla k stolu a k raňajkám. Niečo mi hovorilo, že Razaaq príliš nebude v nálade zahrať si takú nekultúrnu súťaž, tak som sa hrala sama. " Dvadsať! Stavím sa, že ich sám dvadsať možno aj viac. Ako môžu byť tie vajíčka také malé? Neviem či so prepelicu niekedy videla. Ale veď až také maličké nie sú! Ako môže byť to vajco také malinké! A čo tamto pštros! Myslíte, že jedia v Kapitole pštrosie vajcia? Ako chutia oni? Ale čo....čo je to za hlúposť každé jedno vajco chutí tak isto! Nemôže tam byť rozdiel. Razaaq ty s robil so sliepkami....mali ste tam pštrosy? Alebo prepeličky?" Ústa sa mi nevedeli zatvoriť a nebolo to len prívalom slov ale aj tým, že som si do úst vložila asi desiate miniatúrne vajíčko. Takmer sa mi jedno skotúľalo dole krkom čo ma len presvedčilo o zákernosti hydiny a pre svoje vlastné bezpečie som v pokuse nepokračovala. " Ale chcela by som mať na sebe pštrosie perá! Len si to predstavte! Mať na sebe len pierka! Ale tie pštrosie sú možno tvrdé. Chlpy z papagája. Leda perie...A mať taký chochol...Ako sa ten papagáj volá? Duduka...Duduka? To je nejaké čudné nie je? Nauzaj..ale prečo nie? Znie to tak exoticky..." Cítila som, že niečo na tom názve nie je v poriadku. Ale nevedela som zistiť čo..Ale ten pocit trapasu vo mne rástol pomerne rýchlo. Pohľad sa mi stočil na Kathryna, ktorý snami zdieľal raňajky. V jeho očiach úsmev, na jeho koži.....priliehavá košeľa, ale aspoň, že tam nejaká bola.....a jeho ústa sa skrúcali v tichom slove, ktoré mi našepkávali. "Kakadu." Srdce sa mi rozbúšilo, dlane sa mi zapotili, spolu s čelom a radšej som už nič nehovorila. Pretože hlavu som mala plnú toho čo som povedala. "Duduka? naozaj? Naozaj som mohla povedať duduka?" Ak som nezvládla ani bežný rozhovor ako zvládnem interview s kamerami, svetlami a Coral? Ktorú som síce včera večer imitovala, ale....
*** Smiala som sa. Smiala som sa ako asi nikdy pred tým keď Florence! Áno Florence, muž.....aj keď stále som mala svoje pochybnosti predvádzal chôdzu o vysokých podpätkoch. " Ale to sa nedá! Toto...toto keby vi.....vi....videli otcovi kamaráti. " Začala som sa smiať ešte viac, keď mi pustil hudobné video s mužmi , ktorí tancovali v podpätkoch ako keby sa s nimi narodili. Jednoducho som tomu neverila. Tiekli mi slzy...a dokonca som zabudla na fakt, že páni na obrazovke neboli príliš oblečený. " Ja....ja....nemôžem...nemôžem." Stále som sa smiala, krochkala som a hýkala ako malé prasiatko. Nejaký môj vnútorný hlas mi však šepkal, že to video je výsmech. Výsmech mňa, toho ako vyzerám. Veď prečo mi ukazuje videá mužov a nie videá žien? Chce mi snáď ukázať, že si nezaslúžim byť v Kapitole nazývaná dievčaťom...alebo snáď mi chce naznačiť, že ak to zvládnu oni, zvládnem to aj ja? Alebo ešte lepšie...že oni to zvládli a ja určite nie? Hlások bol však tichý úplne prehlušený dobrou náladou a tým, ako som sa nevedela dočkať toho, ako o tom poviem Razaaqovi, ako sa Kathryna opýtam či aj on nosí opätky dokonca som si predstavila Cyrusa vo vysokých sandáloch, vo farbe jeho krásnych tyrkysových vlasov a brady. Zdalo sa, že Florence strácal trpezlivosť a na nohy mi nazul, všetku ohavnosť sveta personifikovanú do jedného páru topánok. " Čo je to? Čo je to? ....To sú topánky? Vyzerá to ako telefón! Haló je niekto tam? Áno to sú moje prsty! Ako sa máte prsty? Počul si, že niektorý majú šesť prstou na nohách? ako je to možné? Myslíš, že to sú dva palce, alebo dva malíčky? Kde sa tam naberie ten šiesty, veď tam nie je miesto. Naozaj nie je. To je ako keby koza mala na kopýtku prstou päť. Koza s palcom! Predstav si to!" Florence si ale nepredstavoval, len sa na mňa pozeral s tým prísnym výrazom a zo mňa sa zrazu vyparila všetka dobrá nálada, spolu s tým potom, ktorý mi vyrazil na čele. *** Plakala som. Plakala som keď som sa potkla prvýkrát. Plakala som ešte viac, keď som sa prezula do nižších a aj tak som nedokázala spraviť ani jeden krok bez toho aby som nespadla na zem, aby sa mi nevykrútila noha, aby som sa nemusela niečoho zachytiť. Prekvapivo mi Florence nenadával, podľa možností bol trpezlivý, ale jeho pohľad vravel za všetko. Nikdy...ale nikdy nespravím dobrý dojem. Bude to najhoršie interview, jeho kariérne poníženie, že nedokázal dievča od kráv naučiť aspoň na oko štýlovému výstupu. "A čo tak tamtie?" S prerývaným dychom som ukázala na topánky, ktoré vyzerali úplne inak ako tie ostatné. Boli červené takmer ako ten rúž čo mi dala mama pred rozlúčkou. Boli nízke ale predsa celkom vysoké a vyzerali ako z inej planéty. Florence sa zamyslel a nakoniec prikývol. Radšej nech má obuté papuče, než aby sa zabila ešte skôr ako vojde do arény. Bola jeho myšlienka keď mi pomáhal nazuť tie krásky, ktoré som si sama vybrala. Škoda len, že Kathryn s nimi asi súhlasiť nebude. " Myslíš, že si ich budem môcť vziať? Môžem? Môžem? Sú ako papučky! nie sú ako keby som si na nohy nazula trs trávy! Už si niekedy behal bosí po tráve? Asi nie, tu v Kapitole jej príliš veľa nemáte. Ale aj tak. To je tak úžasný pocit, teda ak nešlapneš do kravského lajna...ale na druhej strane...je to takmer ako šlapnúť do blata a to je príjemné! To je super! To by ste mali vymyslieť, topánky s pocitom ako keď človek stúpi do blata! Ako môžu byť také pohodlné? Prečo si mi do teraz obúval také zlé veci? " Nálada sa mi trocha prinavrátila, dokonca som mala pocit, že sa mi cez miestnosť podarilo prejsť elegantne! Ale moje ponímanie elegancie bolo troška iné. Moja elegancia bola, prejsť na druhú stranu miestnosti bez zakopnutia. a to som zvládla.....takmer...takmer na výbornú. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Odpolední dostaveníčko, part II Pobaveně se pousměji nad Gadgetinými slovy, které si šly vlastně přímo naproti. Střetávaly se jako dva berani a stejně nakonec dávaly všechny smysl. Podle Gadget určitě. Ovšem jenom na setinu sekundy, pak opět rty stáhnu do pevné přísné linky, tváříc se tak vážně, jak to jenom jde (a ono tady vlastně ani o žádnou prdel nešlo, tedy pro mě rozhodně ne, protože to já můžu zařvat v aréně), abych nedal Gadget další podmět k tomu, aby se na mě bezdůvodně naštvala. Beztak už jsem debil za to, že jsem se přihlásil dobrovolně, že jsem měl jenom blbou osmičku v hodnocení, že se podle všeho nedokážu ani správně nadechnout. Poslední, o co bych pak stál je, aby si myslela, že se jí směju do xichtu. Já se jí raději budu smát a nadávat na ni zároveň za jejími zády, to je mnohem jistější. Její rady ovšem dávají smysl. Ono bude možná jistější jít od začátku na vlastní pěst. Zvládnu to. Vyznám se v pastích, za těch pár hodin tréninku jsem se toho taky hodně naučil, se zbraněmi umím a nechce se mi věřit, že by za mnou po mém ne-tak-úžasném-hodnocení zavřeli dveře naprosto všichni. Pořád jsem dobrovolník. Pobaveně se ušklíbnu. Mě je vlastně jedno, jestli se o sebe holčičky postarají nebo ne, vlastně by mi ani nevadilo, kdyby tomu nakonec tak nebylo. O pár nepřátel méně, ba co víc, nemusel bych ani hnout prstem, to se hodí. Jenže Cyber nedopadla v hodnocení špatně a mohla by být užitečná. Kdyby tam jenom nebyla ta debilní Rachel. To bych ji zvládl, to bych se svou spolusplátkyní naložil tak, jak bych potřeboval, ale ta čůza s osmičkou mi všechno hatí. Jestli se jí povede tu potrhlou zrzku otočit proti mně – a bůhví, co se tý magorce honí hlavou; podřízli by mě ve spánku a já bych umřel tou nejtrapnější příčinou – blbostí. “Vlastně Rohu jsem se chtěl vyhnout. Přemýšlel jsem, že bych udělal třeba maximálně dva tři kroky dopředu pro nějaký chudý batoh, nebo vzal něco ještě zadnějšího, žádný hamižnictví, hlavně z dohledu profíků, než se stihnou zorientovat a pobít ty hlupáky, který jim tam sami naběhnou. Budu spoléhat na sponzory.“ Přikývnu rozvážně a vlastně tak Gadget potvrdím, že její teorie se pro jednou shodují s těmi mými. Nečekané, ani jsem nepočítal s tím, že bychom se mohli na něčem někdy shodnout, ale už to asi tak bude. Aspoň teď budu moct v klidu vyhrát Hunger Games a nestresovat se nad tím, že jsem si s Gadget nikdy nerozuměl. Protože to by mě určitě moc tížilo. |
| |
| Přípravy na rozhovor II Po zbytek dopoledne si splátkyně zkouší délky šatů i výšky podpatků, a doprovody zaznamenávají pokroky více či méně – zatímco některé dívky na začátku ve střevících klopýtají, jako by poprvé v životě stály na nohou, jiné se už od začátku producírují po pódiu jako hotové manekýny. Každopádně, na konci každého sezení je znát, že i ty nejzoufalejší si jsou svou chůzí a způsoby alespoň trochu jistější. A pokud ne… možná alespoň večer pobaví Kapitol. Taková splátkyně, která při výstupu po schodech zakopne o vlastní nohu a natáhne se před Coral jak rozpláclá žába, má alespoň jistotu, že se na ni večer nezapomene. Chlapci mezitím se svými trenéry rozebírají taktiku v aréně a večerní šarádu. Někteří mají dokonce příležitost vyzkoušet si zbraně, na které měli během tréninku s ostatními splátci strach sáhnout, nebo které je ani nenapadlo otestovat. A vcelku vzato vlastně každý trenér, ať už na splátce doteď kašlal jakýmkoli způsobem, vyvíjí alespoň minimální snahu hráče pokeru. Přesně v poledne zazvoní zvonek hodinovou obědovou pauzu. Po ní se program splátců mění – dívky se svými trenéry odcházejí do uklizených tělocvičen, zatímco chlapci následují doprovod do svých pokojů, kam za nimi avoxové nosí krabice od bot a ramínka s obleky. Následující čtyři hodiny se chlapci učí sedět a stát tak, aby vyzařovali přirozenou sebejistotu – rovná záda, stažené lopatky, vypjatá hruď, přímý pohled, jako vojáci. Ale nezapomeňte být sví. Ale nezapomeňte se přitom usmívat. Ale nezapomeňte se tvářit inteligentně. Drsně. Statečně. Sebevědomě. Doprovod kolem nich poskakuje a koriguje jejich postoj, natočení špiček u nohou, jak sedí, jak mluví, jak se tváří, jak si na opěrce složí sako. Klade jim rafinované otázky, obléká fraky a obleky a saka a kravaty a motýlky a rozhalenky a košile s krátkými a rovnými rukávy. Vypichuje neobratné fráze a slangové výrazy a nahrazuje je slušnějšími a výmluvnějšími. Během této doby se dívky zaobírají svými plány do nejbližší budoucnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Amethysta tě zavede do malé tělocvičny na patře, která vypadá trochu jako zmenšená verze té pod vámi – ale chybí v ní mnoho stanovišť, která už se v téhle chvíli pokládají za uzavřená. Když se za vámi zavřou dveře, Amethysta tě sjede pohledem od hlavy k patě, a aniž by zaváhala, její první otázka zní: “Tak kdy plánuješ konec vašeho tragického románku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Cyber Hej, jsi naživu? Má cenu pro tebe něco psát? |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia Rivershore tě zavede do malé tělocvičny na patře, která vypadá trochu jako zmenšená verze té pod vámi – ale chybí v ní mnoho stanovišť, která už se v téhle chvíli pokládají za uzavřená. Když za vámi zabouchne dveře, vypadá Rivershore poněkud podrážděně. Asi ji nepotěšil tvůj výsledek, ale koneckonců, za Grandeura nebyly výsledky nikdy příliš vysoké. “Jaký máš plán v aréně? Musíme ho prodiskutovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Bee tě zavede do malé tělocvičny na patře, která vypadá trochu jako zmenšená verze té pod vámi – ale chybí v ní mnoho stanovišť, která už se v téhle chvíli pokládají za uzavřená. Když se za vámi zavřou dveře, Bee si starostlivě vzdychne. V očích má viditelnou nervozitu, která se jí tam usadila už včera. První věc, kterou udělá – a kterou bys asi ve zdejších poměrech nečekala – je, že tě obejme. Mile. Jako mladší sestru. Když tě pustí, posadí se pod žebřiny. “Co budeš dělat?“ je jediné, co řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro “Tak kdy plánuješ konec vašeho tragického románku?“ Ptá se mě trenérka bez obalu, když mne uvede do tělocvičny. Tak tohle budeme trénovat? Inu, proč ne! "Původně jsem měla v plánu jej nechat vybít několik podřadných břídilů - a pak jít "obhlídnout okolí" a omylem jej při tom střelit šípem zdálky do zad... ale klidně si nechám poradit od zkušenějších a lepších," odpovím ji bez známky jekékoli nerozhodnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Amethysta se zdá být potěšená faktem, že jsi při zmínce o Diamondovi nezaváhala. Kdo ví, co čekala - možná si Silvae nenechala své přehlídkou odůvodněné podezření o vás dvou pro sebe, a tvá trenérka se obávala závěrů, které by z toho bylo možné vyvodit. Nicméně, ty jsi odpověděla bez mrknutí oka, a tak se trochu uvolní. Dokonce se zasměje. "Té nejlepší. A nejkrásnější, jak mi letos potvrdil Kapitol." Poté se ale zase vrátí ke svému soustředěnému výrazu. "Záleží. Na tvůj věk to je dost podlý plán; nejlíp by fungoval, kdybyste byli jen sami dva..." |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "Té nejlepší. A nejkrásnější, jak mi letos potvrdil Kapitol." "Což se možná změní, až vyhraju," ušklíbnu se bezelstně. "Záleží. Na tvůj věk to je dost podlý plán; nejlíp by fungoval, kdybyste byli jen sami dva..." Ve chvíli, kdy řekne to o podlém plánu, odpovím automaticky tiše něco jako "děkuji" a poslouchám dál - když pak domluví, jen kývnu hlavou, jako že jsem ji rozuměla. "Popravdě jsem jej chtěla střelit, až bude se skupinou profíků, nejlépe ze tmy a pak se ztratit. Ve zmatku možná vzít ještě nějakého z nich sebou..." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Amethysta se začíná tvářit, jako byste byly dvě holky na přespávačce a právě se dostaly k části, kdy si začnete vyměňovat pikantní drby. Dokonce se překloní a vloží si hlavu do dlaní. Právě teď vypadá, jako by se dozvěděla něco neskutečně zlého nejpopulárnější holce na škole - nadšeně. "... páni. A takhle jim dáš varování, že kdo poběží za tebou, taky dostane šípem. Wonder by zíral, vsadil na Diamonda." Potom nakloní hlavu na stranu. "Ale ve tmě? Co když se netrefíš? Moment překvapení je fuč." |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Její kompliment přijmu s blaženým úsměvem. Miluji, když jsem chválena! Odmalička jsem to milovala. "Ale ve tmě? Co když se netrefíš? Moment překvapení je fuč." Pokrčím rameny. "Oni určitě ve tmě nebudou - spíše naopak, předpokládám, že tábor profesionálních splátců si nebude brát se zhasnutím světel servítky - přeci jen, budou ovládat arénu. Já, na druhou stranu, se umím pohybovat i tmou." |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Vidina spoločnej chvíle s Bee ma tešila. Bola úžasná, a ešte doteraz som mala v pamäti náš spoločný rozhovor vo vlaku sen. Zdalo sa to tak strašne dávno. Zoširoka som sa na dievča usmievala a snažila som sa nevnímať ten výraz v jej očiach. Bolo to prvý krát, čo na mňa doľahla predstava mojej blízkej smrti. Doteraz to bola zábava, niečo úplne nové...čo zamestnávalo myseľ dňom i nocou. Bolo to úžasné pozlátko plné smiechu, a čo na tom, že pred pár hodinami som plakala ako malá pri pohľade na svoju nemožnosť vo vysokých topánkach. Čo na tom, že som plakala aj pred prehliadkou a možno ešte niekedy inokedy....kto vie? Slzy čo ma pálili v očiach boli teraz úplne iné. Objatie som opätovala s intenzitou, ktorá ma sama prekvapila. Držala som trénerku pevne, nechcela som ju pustiť a v ten moment bola pre mňa všetkým. Celým vesmírom, mojou matkou, otcom. Dokonca som mala na malý moment pocit, že to sa lúčim sama zo sebou so svojim životom. Chcela som sa rozvzlykať, usedavo plakať a miesto toho som sa len s mokrými očami hrdinsky pozrela na Bee a na jej otázku odpovedala mierne priduseným smiechom. " Ako si zvládla tie podpätky?" Neviem, čo budem robiť. Môžem len zomrieť. Nedúfať, urobiť si to kratšie a čo najmenej bolestivé. Čo môžem robiť? Zachrániť niekoho. Mám sa držať s Razaaqom ako návnada aby som ich zdržala zatiaľ čo on utečie? Mám bežať od neho? Nechať ho tak a skryť sa, hodiť sa do rany prvému career splátcovi? Prežijem. Nie neprežijem. Ešte raz som si pretrela oči a sadla som si vedľa Bee. " Asi budem odpovedať na otázky. Ale neviem či mi bude stačiť čas...tak málo času. Budú ma musieť asi vyviesť. Myslíš, že bude smiešne ak začnem imitovať Coral? Asi nie, však? Čo mám robiť ak spadnem? Ja určite spadnem, určite mi nedovolia normálne topánky. Bude to hrozné tie kamery? To ich budem mať rovno v tvári? Lebo vždy to tak vyzerá ako keby boli rovno, ale rovno v tvári! Čo ak si do kamery udriem hlavu? alebo dychom zarosím to sklíčko?" Jej otázka nebola na to čo budem robiť počas rozhovoru, ja som len nedokázala myslieť na arénu. Nemohla som, nie ešte teraz. Nechcela som ju zarmucovať, robiť jej starosti. Musela som sa tváriť bezstarostne, rozprávať, usmievať sa a jednoducho jej nedať nový dôvod pre obavy. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro No nejsem si zrovna dvakrát jistý, že se mi podaří najít si potravu sám. Pokusit se o to můžu. Uvidím jestli bude někde poblíž batoh. Pevně doufám, že bude. "Uvidím, jak to bude vypadat u rohu." Kývnu ramenama a podívám se na Lariata. Těší mě, že se bude snažit shánět mi sponzory. Snad se mu to podaří a pošlou mi něco, co se mi bude možná jednou hodit. "Zapamatovali? To nevim co jim tam mámv vykládat." Tím už pomalu přecházíme k přípravě na přenos. Je to už za chvíli a já nic neumím. "Jediný můj spojenec je Betty, možná." Kývnu ramenama, protože si nejsem jistý ani jí. Možná mi bodne kudlu do zad, aniž bych něco tušil. Pak už přijdou stylisti a kolo příprav začíná. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Bettynka hrozinka Nechceš mluvit o aréně, a tak místo toho převedeš řeč na dnešní večer. Bee se ve tváři na malý moment objeví stopa po bolestném úsměvu. Ona moc dobře ví, co všechno tě čeká. Ale přesto se snaží vypadat povzbudivě. "Nemusíš se bát. Kathryn tě nebude nutit nosit něco, v čem by ses cítila nepohodlně," řekne, jako by tě chtěla ubezpečit o tvém pohodlí - možná poslední večer ve tvém životě. Pak se zamyslí. "Buď prostě... sama sebou." Vzápětí si nejspíš uvědomí, že v takovém případě by tři minuty rozhovoru nestačily ani na to, aby ses představila, protože se rychle zarazí. "Ale zkus to nějak omezit." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Ta Safírka kavalírka "To je ovšem za předpokladu, že vás Tvůrci v aréně nebudou honit z místa na místo."Amethysta se zasměje. "Ale abych byla upřímná, s aliancemi osobní zkušenosti vůbec nemám. Můžu poradit jenom ohledně tvé sólo mise." To je pravda. Tvá milá, sladká trenérka strávila drtivou většinu svých Her osamoceně a bez spojenců, jako tichý predátor. Její jediný lidský kontakt během tří týdnů v aréně byl, když vystopovala soupeře. Vynořila se u protivníka vždycky ve chvíli, kdy ji nejméně čekal, a udělala s ním krátký proces, který v jednom případě obsahoval i uťatou hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "Zaprvé bych ráda věděla tvůj názor na to, kdy by bylo vhodné skupinu profíků opustit. Nechci začínat úplně sama - to ne. Já vím, že tys to zvládla - ale já nemám pocit, že si to můžu takhle ze startu dovolit. Ne, dokud nebudu mít trochu zmapovaný terén a jejich vzorce chování." Odpovídám rozvážně, zamyšleně. Poprvé to vlastně vypadá, že ta malá, blonďatá od pohledu pipinka a blbka, je schopná efektivně a vražedně přemýšlet. Jenže já nejsem taková pipinka, jako se jevím, to bych tady nebyla! "A samozřejmě; nějaké to info o dalším postupu a rady a zážitky - se mi budou hodit." |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Odpoledne s Felixem Nakonec dopolední trénink skončí. Překvapivě jsem ani nebyl tolikrát shozený a ponížený a zesměšněný, jak jsem si představoval, že budu. Navíc mám dalších pár bodů k pořádnému promyšlení. Pořád ve vzduchu visí otázka, jestli teda mám Cyber hodit přes palubu, nebo si jí vzít na triko společně i s Rachel, dívkou s osmi body, která by pak byla mým velkým nepřítelem. Když budu ve skupině, budu mít větší šanci, že přežiju proti profíkům. Jich taky bude hodně, když tam budou ty dvě, máme buď větší šanci, nebo prostě já mám lepší vyhlídky na útěk. Ať se na to v tomhle ohledu podívám jakkoliv, je to jenom samá výhoda. Jenže na druhou stranu se mi zase nechce se každou minutu třást, jestli se na mě náhodou ty dvě důry nedomlouvají. Budu potřebovat spánek a ten nebudu mít klidný, pokud tam budou i tyhle dvě. U Cyber samotné bych to snad i nějak překousnul, ale pokud tam ta Rachel bude – což sice nevím jistě, ale viděl jsem, jak se spolu přátelsky bavily, má drahá spolusplátkyně se dokonce i usmála – a to znamená průser, protože ona se sotva usmívá na mě a už určitě ne na lidi, kteří mají za úkol jí zabít a jsou ještě k tomu naprosto neznámí. No, mám nad čím přemýšlet, to rozhodně. Po tomto malém sezení následuje oběd. Jím v poklidu, pomalu a rozmýšlím přitom nad vším, o čem jsme dnes dopoledne mluvili. Vím, že se budu muset rozhodnout a že by to mělo být co nejdříve, protože aréna už nám všem klepe na dveře. Je pravda, že sám se lépe skryju, je pravda, že ve skupině se lépe ubráníme. Ale Gadget měla pravdu – nakonec je to stejně jenom a jenom o mně a já budu spoléhat na dary. Kterých bych jako dobrovolník podle všeho měl dostat mnoho, doufám. Odpolední program už je potom o něco klidnější, tedy aspoň co se společnosti týče. Felix je klidný, neskáče kolem mě jako pérko z gauče, nepiští nad každou šílenou blbůstkou, nepleská mě přes prsty a tváře, když udělám nějakou chybu. V nynější chvíli naopak nelituji toho, že je Felix jiný. Aspoň co se ostatních Kapitolanů týče. Neustále mi narovnává záda - taky nejsem zvyklý na to, že musím mít záda jako pravítko. Nad prací jsem se většinou hrbil a všem bylo putna, jestli u toho vypadá elegantně nebo ne, tam šlo především o ten výsledek. Jenže tady? Nemohl jsem promluvit, abych při tom neměl vypnutou hruď, pronést něco nespisovně byl hřích, kvůli kterému snad měly všude kolem létat blesky, vypadat nerozhodně byla smrtelná chyba, stejně jako letmý pohled do publika značí pudy vystrašeného kuřátka. Jsem unavený. Tohle je mnohem náročnější, než probírat s Gadget taktiku, fyzicky určitě. Tohle je mnohem, mnohem horší. Ještě si musím zkoušet všechny ty věci. Milion obleků a košil, které jsou stejně všechny stejné, ale Felix tvrdí, že nejsou. Že je všechny musím nosit jiným způsobem, ukazovat jejich krásu, přičemž v každé té věci je zakomponovaná nějak jinak. Pro mě je to prostě oblečení. Nezáleží mi na tom, kolik má na sobě drahých šutrů a třpytek, jak moc září a jestli se zmačkají nebo ne. Ovšem Felixovi na tom očividně záleží a to dost. A tak trpím, neustále se převlékám a přemýšlím nad tím, když už bude konečně konec. Tohle je absolutní ztráta času. Nemůžu přitom ani vypnout a přemýšlet nad něčím jiným, protože na mě má neustále nějaké hloupé otázky. Jakmile odpovím špatně, objeví se mu na čele mezi obočím vráska, ukazujíc jeho nespokojenost a on se mě na tu otázku zeptá znovu. A znovu a znovu, dokud buď neodpovím správně, nebo se prostě nechám podat a on mi to pak celé vysvětluje, jako kdyby to byla nějaká velice důležitá látka ve škole. Opravdu zábavné odpoledne. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
" Bojím sa." Povedala som z ničoho nič. Tiché a nenápadné priznanie v inak "bezstarostnom" a triviálnom rozhovore. Bojím sa. Bojím sa toho čo bude. Bojím sa že niečo pokazím. Že sa stane niečo strašné. Že zomriem strašne. Že sa na to všetci budú pozerať. Že to uvidí otec....mama...Bojím sa, že to neuvidí nikto. Že si nikto nespomenie....Že ani nebudú vedieť. Radšej som to ale zahovorila. "Kathryne. Poviem ti tajomstvo. Na začiatku som sa ho strašne bála! Bol takmer úplne nahý! Ale dala som mu radu. Teda radu ani nie....skôr som mu povedala to čo vždy vravela mama. A on poslúchol! A od vtedy chodí oblečený! Nie je to síce úplne najlepšie ale odvtedy sa nebojím. Myslíš, že by som ho mala večer pozdraviť. Kto mi to vravel. Vraj raz dávno dávno Capitole bežala televízia...Prečo sa hovorí že televízia beží? Myslíš, že po večeroch sa nikto nepozerá utekajú? A vlastne to ani nebola televízia. Televízny program to bol a ľudia tam volali svoje rodiny aby im povedali, že ich majú rady a bola tam stena, ktorá sa potom odsunula preč...Počula si o tom? Ako sa to len volalo? Myslím že Došla pre teba?" Kto pre koho ale došiel? Tá televízia? Alebo tá stena? Bude aj počas interview nejaká stena? " Zasmiala som sa a jemne som sa oprela ramenom o Bee. Ono nikdy som nemala kamarátku. Takú tú dôvernú a najlepšiu. Ale sediac tu pri rebrinách a s vedomím, že Bee mi to nechce robiť ťažšie a pristúpila na moju bezstarostnosť, aj keď jej tvár pred pár sekundami vyzerala ustarane, napovedala, že možno....možno som tú svoju kamarátku, s ktorou sa môžem podeliť o všetko našla. Na sklonku života...ale predsa len. " Bee?...." Nebola som si istá či jej to mám povedať. Možno by sa nahnevala, alebo to nepochopila, možno ma berie len ako zverenca nič viac, len jej prácu...."Čo keby sme si zaspievali?...Vždy som to mala rada. Otec si väčšinou spieval na ranči, aj mama spievala. Vždy som mala rada keď niekde spievali. A môžeme si aj zatancovať? Asi mám otlak na nohe z tých topánok, a takto to aspoň rozchodím...fuj ale prečo o tom vôbec rozprávam? A škoda, že tu nemáme trávu. Síce spievať neviem ale vždy som vedela hrať! Na najlepšom hudobnom nástroji na svete. Aspoň to vravel otec. Na steble trávy! " |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Bee se ani nezdá moc překvapená. Pravděpodobně je zvyklá na to, že svým splátcům spíš poskytuje poslední podporu, než nějaké skutečné rady. A tak si zpíváte. Možná naposledy v tvém životě. Sedíte u okna, díváte se ven na Kapitol, kde se sluneční paprsky třpytí na blyštivých chromovaných zábradlích a lesklých střechách, a zpíváte si. Bee má tichý, příjemný hlas. Just close your eyes odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra, Safíra, zastřelí tě za šera! "No..." Amethysta se zamyslí. Když začne vzpomínat na minulé ročníky Her, zírá kamsi do zdi nad tvoji hlavu. "Kdybych byla tebou, počkala bych si v klidu pár dní, než si budeš jistá, že máš příležitost. Nikdo tě nikam nepožene, když budete průběžně zajišťovat zajímavou show - hon na kořist, večerní táboráček, tak různě, co vás napadne. Bylo by přece skvělé si zajistit jejich důvěru, a pak provést ten tragický a podlý tah úplně zničehonic!" Zasměje se. Vypadá šťastně. Možná proto, že konečně není její splátkyně hloupá husička, která si myslí, že jí k výhře stačí pěkný účes a vrhání nožem. "Aureliovy Hry byly v tomhle ohledu parádní - profíci tam spolu strávili tolik dní, smáli se spolu, strkali se, kamarádili... a pak si začali snad až moc věřit, nevím, co se té partě slepic honilo hlavou. Je dobře, žes ten záznam viděla." Amethysta si při té vzpomínce prohrabává bohaté měděné kudrliny, jako by zase viděla sama sebe s vavřínovým věncem. "Věř tomu, nebo ne, ale aréna mi chybí. Takový adrenalin už v životě nepoznáš." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Wonder mě štve s tím svým prázdným pohledem, bez obdivu a náležité úcty k někomu, jako jsem já. Vždyť ten buzíček vyhrál jenom náhodou! Díváš se spatra na všechny, co jsou lepší, než ty? Pomyslím si rozčíleně a oplatím mu nazlobený pohled. ,,Já se nebojím smrti a rád budu jejím nástrojem." Odvětím náhle poněkud klidněji a vydechnu, jako bych ze sebe konečně dostal všechno, co jsem chtěl. Koneckonců na řeči tu jsou ženský. Já už víc mluvit nemusím, hovoří za mě moje činy. Ještě chvíli strávím s Wonderem v tělocvičně a rozebíráme ohranou taktiku všech profíků, nakonec si trochu zacvičíme a já se neochotně ponořím i do tajů "umění přežít", jako je rozdělávání ohně, či maskování, ačkoli já jsem toho názoru, že to nepotřebuji. Konečně zazvoní zvonek a já se s ním můžu rozloučit. S mojí maličkostí jistě nemá doprovod ani vizážistky zdaleka tolik práce, jako s ostatními - umím se tvářit i vystupovat, jsem krásný i přirozeně sebevědomý. Řešíme tedy především otázku toho, co mi bude nejvíc slušet - ale rozhodně chci kravatu! |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Pesničku som nepoznala. Teda nie, že nepoznala. Poznala ale nie dostatočne na to aby som sa mohla zapojiť. Okrem toho zdalo sa mi to smutné. " Bee? Prečo nie si speváčka? Bee...včielka s hlasom ako med? Ale to je asi zlé prirovnanie však? Ono bzučanie včiel je otravné a hlavne strašidelné. Brrrrr bzučanie! Mala by si zložiť niečo, a celý Kapitol by ti ležal pri nohách, možno by s teba spravili aj moderátorku. A nikdy by ti nedovolili rozprávať stále by si len spievala! " Nadýchla som sa a začala som spevavo imitovať rozhovor." Dobrýýýýý večečečečer, Kapitóóóóóól. Privíííítamééééé tu dnéééééééés, spátcov z nášho kráááásneho Panemúúúúúú." Z takého rozhovoru by som zrejme nemala ani obavy. Bolo by to srandovné a určite by sa všetci zabávali. " A stala by sa s toho taká móda a nakoniec by sme tak začali všetci rozprávať a teda spievať. Už by sa nerozprávalo len módne pospevovalo. Ale čo tí chudáčikovia čo nemajú dobrý hlas? čo by s nimi bolo? Oni by nespievali ale recitovali! " Zasmiala som sa a nejako som bola zrazu úžasne naladená. Pripadala som si ako v raji. " Ale teraz ti zaspievam ja! Tú som mala vždy najradšej! Pamätám ako sme pri nej vždy aj tancovali! Postúpala som ale otcovi nohy. Dúfam, že teba nerozdupem! No asi som krava! Kôň ťa preskočí ale krava ťa podupe. Chudinky kravy! A pritom sú také úžasné!" To som si však už odkašľala, prečistila som si pľúca a spustila som tú svoju, môj hlas však bol povedzme dosť nepredvídateľný. Začala som aj imitovať country tanec. Spievanie a pohyb mi však nezačali robiť príliš dobre. Tvár mi očervenela na čele vyrazil pot, srdce mi začalo nepravidelne biť a každú chvíľku slová prerušilo jemné lapanie po dychu, no s úsmevom som pokračovala ďalej. "Step we gaily, on we go, heel for heel and toe for toe. Arm in arm and row on row. All for Marie's wedding." Aj keď v mojom podaní to skôr znelo ako " awful Marie´s wedding." Keď som skončila, ruku som si priložila na hruď. " Toto je tak super deň, Bee. Tak super. A vlastne celé to tu je super. Veríš, že si ani nepamätám ako dlho tu sme? chvíľku mi to pripadá akoby sme sem prišli len včera, potom mám pocit, že už sme tu celú večnosť! Upodozrievam ich, že Kapitolčania vedia ovládať čas alebo čo!" A zasa som sa nevedela zastaviť. Ale tak prečo sa krotiť? Musela som toho ešte toľko dohnať. Doslova celý svoj život v tých krátkych hodinách. |
| |
| p align=center>Rozhovory s Coral Reflektory. Desítky reflektorů – ne, stovky – jsou namířeny na pódium studia Coral Forrel. Lichotivými odstíny měkce růžového světla osvětlují mahagonová křesílka se zlatými potahy, která jsou umístěna přímo uprostřed vyleštěných parket. Kolem dokola pódia jsou zavěšeny plakáty o stejném principu, jímž holoobrazovky podél přehlídky zabíraly tváře splátců před několika dny. Na těchto plakátech se pomalu mění jejich fotografie, pořízené při projížďkách a kdykoli se ocitli na veřejnosti, upravené v počítačových programech tak, aby splátci vypa-dali co nejatraktivněji. Všechno se třpytí. Záře reflektorů totiž osvěcují miniaturní zlatý a stříbrný prášek, který se trousí se stropu a pokrývá opěrky křesel i podlahu, zachytává se do paruk dam v publiku a leskne se na ramenou drahých obleků pánské části diváků. Publikum… samotná část vyhrazená pro ně připomíná spíše lóže v opeře než studio. Třicet řad křesel zepředu, deset z každé strany, a v horním patře to samé. A kdo se přes kontakty svého strýce z třetího kolene nebyl sto dostat přímo do centra dění, teď sedí u televize doma a láduje se popkor-nem. Nikoho ani nenapadlo sem pustit trochu čerstvého vzduchu. Všichni už jsou na svých místech, a je tu vedro k zalknutí. Tichá klimatizace byla před chvílí zapnuta, a postupně si pro-pracovala svoji cestu k pódiu, ale jejím hlavním účinkem zatím bylo totální vysušení očí. Vět-šinou oblepených růžovými řasami delšími než jehly podpatků jejich nositelek… a nositelů, samozřejmě. Nikoho by ale ani nenapadlo si stěžovat. Jen za pár okamžiků se mají objevit první splátci a mluvit o sobě. Svých životech zpátky doma, svých nadějích na budoucnost, svých plánech v aréně, aby se jim ty naděje vůbec mohly někdy splnit. Ani jeden z přítomných by teď neměnil za nic na světě. Na pódium vtančí Coral Forrel na platformách tlustých jako cihly, s šaty decentně zakrývají-cími dekolt až po krk vepředu, ale se zcela prostřiženými zády. Kdyby nebylo vidět její per-fektní bělostnou kůži, pod kterou vystupují obratle páteře, člověk by přísahal, že ta žena má na sobě nejmenší korzet, jaký mohla ukrást svým panenkám – objem jejího pasu není širší, než když si z prstů na obou rukách uděláte kolečko. Kolik žeber si asi pro takový efekt nechala vyoperovat? Ale vzhled není to jediné, čím Coral vyniká. Její palčivé poznámky, otázky na tělo a týmy vyzvědačů, které o splátcích zjistí i barvu tkaniček jejich prvních bot, už přivedly mnoho splátců do rozpaků… a mnoho k desítkám sponzorů. Její zářivý úsměv je každopádně širší než její pas. Ani se neobtěžuje s představováním. Zamává davu, a ten zatleská v odpověď. “Právě jsem prošla kolem fronty našich splátců! Zdáli se nadšení! Jste nadšení vy?“ Ano! Dav zařve. “Nic jsem neslyšela!“ ANO!!!! Dav doslova burácí. “Tak se mi to líbí! Nebudu vás už v tom případě déle napínat, a začněme s rozhovory!!“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Natasha si dala s tvým vzhledem velikou práci. Tvé fialové šaty s ornamenty vyšitými zlatou nití jsou tenké, poloprůsvitné přesně na místech, kdy by měly být, s dekoltem vykrojeným ve tvaru V. Prsténkovitě natočené vlasy máš vyčesané nahoru, oči zvýrazněné přesně tak, jak jsi zvyklá. Když vystupuješ nahoru na pódium, lem šatů ti šustí kolem vysokých zlatých podpatků. “Safíra Astoriánová!!“ Uvítá tě řev davu a úsměv Coral, nabízející ti druhé křeslo hned naproti tomu, ve kte-rém sama sedí. Jsi první, a všichni se nemůžou dočkat. “Safíro, má drahá princezno. Tvá přehlídka byla ohromující! Můžeme od tebe podobná překvapení…“ Mrk mrk, ty malá nezbednice, „očekávat i v aréně?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond Alayne si velice rychle dala dvě a dvě dohromady a tvůj bílý oblek s pravými diamanty na klopě a bílá košile, pošitá stříbrnou nití, z tebe udělal splátce hodného jak svého jména, tak i kraje. Když vystupuješ po schodech nahoru, slyšíš, jak se dav loučí se Safírou – a vzápětí už nadšeně vítá tebe. “Diamond Sparkle!!“ Coral ti s okouzlujícím výrazem nabízí křeslo naproti sobě. Ramena už má pokrytá zlatavým prachem, a než začne mluvit, s klidem počká, než se publikum uklidní a ztiší. “A tady máme našeho letošního prince válečníka! Skóre jedenáct jistě značí, že umíš oslňovat nejen vzhledem, že?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Naproti dojmu, že by měla Helena v hlavě jen suchou trávu a spoustu slov, pro které se jí tam už nevejde místo pro odmlky a tečku na konci věty, s tvým oblekem si poradila velice zručně. Klasicky střižený šedý oblek s jasně modrým tenkým proužkem a kobaltově modrou košilí ti ladí k očím, a uměle rozcuchané vlasy celý vzhled dělají lehce ležérní a lehce „moje postel, teď hned“. Už když vystupuješ nahoru po schodech, slyšíš své jméno. “Wafer Eprom!!“ Uvítá tě burácení davu a Coral Forrel, která ti nabízí křeslo naproti sobě. Ještě než usedneš, zatváří se jako kočka u mísy smetany. “Dobrovolník z neprofesionálního kraje, kdo by to byl řekl? Co si asi myslí tvá sestřička, když tě vidí takhle riskovat život pro… co? Slávu? Bohatství?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia Terence se kromě štiplavých poznámek a pravdivých výroků umí mimo jiné blýsknout i talen-tem pro zachycení charakteru. Tvá šaty jsou střižené nad kolena, z mačkavého splývavého materiálu zelenkavě modré barvy, který vypadá jako tropické moře. Krajka na lemech pak připomíná mořskou pěnu. Kolem krku ti visí perlový náhrdelník, i boty na prakticky nízkém podpatku jsou lemované drobnými perlami. Když vycházíš nahoru po schodech, slyšíš dav loučící se se splátcem před tebou. A ještě než se objevíš na pódiu, slyšíš své jméno jako signál: “Nymfia Agro!!“ Uvítá tě Coral Forrel a dav. Usadíš se na křeslo naproti moderátorce, která si složí ruce v klíně a předkloní se k tobě. “Naše mořská víla vystoupila nad hladinu.“ Decentní smích v davu. “Nemůžu tě prokouknout, Nymfio. Řekni nám, jsi připravená do arény?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Kathryn se blýsknul, ale tentokrát v košili. Nenutí tě do ničeho, co bys nechtěla – naopak, tvoje letně zelené šaty jsou střižené tak, aby lichotily tvé postavě, a končí těsně pod koleny. Sukně je skládaná, takže když se otočíš, rozletí se na všechny strany. Tvoje boty jsou… ty, které sis vybrala, jen ve stejném odstínu jako tvé šaty. Nízký podpatek, pohodlné jako bačko-ry. A kolem krku i zápěstí máš ornamentované dřevěné šperky, které hezky klinkají když jimi zatřepeš. “Betty Jo Knoxville!“ Dav volá na pozdrav, když vystoupáš nahoru po scho-dech. Vítá tě Coral Forrel a nabízí ti křeslo naproti sobě. “Ani jsem nemohla uvěřit, když jsem slyšela, že tak něžná dívka jako ty pracuje v řeznictví. Řekni, drahá, je v tom nějaký rozdíl mezi člověkem a vepřem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq Ať už vůči sobě chováte s Cecilií jakékoli pocity, svému řemeslu ta ženská rozumí jaksepatří. Oblékla tě do obleku ze zlatavé látky, která se v určitých odlescích mění v měděnou, a oční víčka ti poprášila zlatým prachem tak nenápadně, že se jí dokonale povedlo zvýraznit celko-vou zlatost tvého oblečení, aniž by příliš přidala feminitu. Když stoupáš po schodech nahoru, slyšíš, jak se dav loučí s Betty. Ještě než se dostaneš na pódium, už slyšíš svoje jméno. “Razaaq Coglin!“ Coral Forrel se na tebe zářivě usměje a nabídne ti místo v křesle naproti sobě. “Tak co, Herkule,“ zasměje se. “Plánuješ srovnat naši nejnovější arénu se zemí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Je to tady. Tohle je moje chvíle. Samozřejmě, že moje chvíle byla také losování a předvádění.. a všechno to okolo - ale tuhle si zatím užívám nejvíc. To, jak vypadám, pozornost všech - pokud Amethysta nemůže zapomenout na arénu a přijde jí to jako nejlepší chvíle jejího života, tak MOJE nejlepší chvíle je tato - a vlastně jakákoli, kdy budu mít pocit, že mi publikum leží u nohou. MILUJI POZORNOST! A nyní jsem jejím středem. pro celý Panem. Pro celý svět! “Safíra Astoriánová!!“ Zvedám seběvědomě ruku směrem k davu. Můj úsměv srší něčím, co by se snad dalo nazvat pozitivní energií. Pak ručku stáhnu, políbím si dlaň a všem divákům v sále pošlu vzdušný polibek, než se usadím. “Safíro, má drahá princezno. Tvá přehlídka byla ohromující! Můžeme od tebe podobná překvapení…“ zamrká na mě „očekávat i v aréně?“ V odpověď se zahihňám. "Troufám si tvrdit, že ano!" Odpovím se suverénním úsměvem. "Ale víc prozradit nemohu - přeci jen - co by to bylo za překvapení?" Zahihňám se. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Už som sa Karthyna nebála! Jeho košeľa fantasticky zahaľovala všetko čo mala, tak som nebola vôbec nervózna. Dobre možno tak trošičku ..ale naozaj len máličko. " Jeeeeeeeej. Tie topánky! Naozaj tie topánky! Povedz mi čo je na nich také pekné? Veď sú úplne škaredé tak prečo sa mi tak veľmi páčia? A to ich tu máte toľko párov? Alebo menia farbu? Sú ako chameleóny? A tie šaty? Vyzerám ako šalát! Ten šalát čo sme jedli vtedy keď sme sa stretli prvý krát. Ale to už si aj tak nepamätáš. Bolo to tak strašne dávno. Tak dávno...." Zamyslela som sa a troška dlhšie som sa zapozerala Karthynovi do tváre. " Čo to tam máš? Pozri vráska! Máš na tvári vrásku, teda nie, žeby to bolo niečo zlé. Vrásky sú super! Jeden predavač ovocia mal tak vráščité čelo, by si neveril. Ale najsrandovnejšie bolo, že s nimi vedel hýbať! Vedel s nimi vlniť, úplne to vyzeralo, že má húsenice na čele!" Ono týmto príbehom a hlavne tou neexistujúcou vráskou na jeho pleti som chcela umocniť svoje tvrdenie, že už je to naozaj dávno, od toho prvého dňa kedy som sa so svojim štylistom stretla prvý krát. " Ale je super byť šalátom! Je to také osviežujúce!" Zatočila som sa a skladaná sukňa sa nádherne rozprestrela a jej jemný lem ma pohladkal po nohách. " Myslíš, že o bude strašidelné? Nechcem aby to bolo strašidelné. Nechcem aby sa tam každý na mňa pozeral. To je strašné! Tie oči! A hlavy a potlesky a kamery! Stále sa bojím, že ma s nejakou udrú do hlavy!" A takto to išlo do nekonečna, až dokým nebol čas sa stretnúť s Razaaqom a čakať na to kým nepríde na nás rada. Keď som odchádzala miesto toho aby som ho pozdravila zvolala som za ním. " Veľa šťastia, Karthyn!" A pritom ja som mala byť tá, ktorej šťastie mali želať! Uvedomila som si svoju hlúposť a znervóznela som, musela som sa začať ovievať rukami aby som si trocha utíšila páliace líca.
*** Povedali moje meno! Čo mám robiť, čo mám robiť? Mohla som len kráčať dopredu. Snažiť sa ovládnuť svoje srdce a hlavne NOHY! Nohy aby som nespadla. Mohla som sa len nesústrediť na tie kvantá ľudí čo sedeli v publiku. Hľadisko mi ale vyrazilo dych! A síce som nevidela tváre ako som sa bála, pretože reflektory mi svietili do očí, až som sa bála aby som sa od toľkého svetla nestala neviditeľnou, ako ma osvieti. No lóže a výzdoba magicky prechádzali do popredia a ja som si ani nedokázala tak úplne predstaviť kto takú krásu mohol navrhnúť. Posadila som sa. Nepodarene...preto som sa postavila a pokúsila som si sadnúť druhý krát, tak aby som si nekrčila šaty. " Ahoj..." Povedala som nervózne ešte skôr ako Coral povedala svoju otázku. Nevedela som kam sa mám pozerať, ako sa tváriť. Zdalo sa mi, že sa tvárim príšerne! Že sa celá trasiem, mraštím čelo, stískam pery. No a potom prišla otázka.....
Coral si myslí, že som nežná? Oh, čo mám robiť? Čo mám robiť? Čo mám robiť? " Kvik, kvik.." Prstom na ľavej ruke som si natiahla nos aby vyzeral jak rypák a zaimitovala som prasa. A zrejme som mu bola dosť podobná. Rozhodne to bolo gesto hodné "nežnej dievčiny" . Zasmiala som sa však, a pomerne nervózne, čo sa dalo poznať na zrýchlenom dychu a ešte rýchlejšiemu rozprávaniu, som spustila. " Mama občas vravievala otcovi, že sa za stolom správa ako prasa! Ale to však vôbec nebola pravda! A vraj sú prasatá rovnako múdre ako ľudia! To som počula, vážne! Prasa Hillovcov vedelo paprčkou vydupkávať melódiu pesničky keď pri nej hrali na bendžo." V rýchlosti som zahmkala melódiu a svojou krásnou topánočkou som úplne mimo rytmu klopkala o vyleštenú podlahu. " Chúďa Veľká Berta, bola z nej ale veľmi dobrá slaninka. S ľudí by asi taká dobrá nebola. Myslíš, že niekde v lesoch žijú divoké prasatá, ktoré lovia ľudí a robia si z nich slaninu? Blek. Dúfam, že nie. Ale aj ľudia sa radi váľajú, niekedy aj v blate. Takmer ako svinky. Už si sa niekedy váľala v bahne? Spomenula som si na slová Bee aby som to nepreháňala a tak som svoje slová sekla. Už aj tak som zrejme povedala až príliš veľa. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Po radách mého trenéra dojde na přípravu oděvu pro přenos. Přiznám se, že byc byl radši jako Herkules než mít na sobě zlatý oblek. Vypadám jako nějaká figurka z Kapitolských dortů. Dívám se na dlouze na svůj odraz v zrcadle a jenom kroutám hlavou. Cecilie na mě ve výsledku nasype ještě zlaté třpytky nebo co to je a může se jít do studia. Bude to v klidu, určitě to bude v klidu. Lidi předemnou rychle mizí. Nakonec tu jsme jenom s Betty a pár lidma za náma. Poklepávám nohou a nervózně se koukám kolem sebe. Cítím tlak na žaludku, nejradši bych utekl. "Hodně štěstí Betty." Popřeju své kolegyni, ale marně. Už je dávno pryč. Klepání nohou se ještě zintenzivnělo. Co se může stát, buď budu vypadat přirozeně nebo se tam tak ztrapním, že budu ještě rád za smrt u rohu hojnosti. Po nějaké době na mě dojde řada. Moje předchozí uklidňování nepomohlo. Už slyším hlas Coral volající mě na podium. Z vyděšeného úsměvu se snažím vykouzlit úsměv jako na vlakovém nádraží. Intenzita světel je docela silná a já přes ně skoro nevidím na diváky. Ten, kdo nebyl na podiu tohle nikdy nezažije. Popravdě mi to dodalo trochu odvahy. Nekoukám na diváky, ale na Coral. Sakra na co se mě to ptala? Herkules? Je to pěkně debilní otázka. Nevím co jí na to mám asi tak říct. Ticho v sále signalizuje, že bych měl co nejdříve promluvit. "Nejsem si jistý jestli aréna nesrovná se zemí spíš mě." Usměju se na Corel a pak na diváky. Vlastně je to jako bavit se s přáteli. Je tu jenom rozdíl toho davu. Snad mojí odpověď diváci přijmou. Pokud ne, budu na to muset jít jinak. Moc dobře si pamatuju co mi říkal Lariat. "Hlavně musíš zaujmout diváky a sponzory." Zavísí na tom můj život, musím se snažit. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Coral se zasměje s tebou, a na okamžik ti může připadat, jako by ses opět bavila s Amethystou. Jen tak, holčičí tlachy. "Samozřejmě, něco takového bychom určitě pokazit nechtěly. Můžeme se jen těšit do arény. Mezitím nám pověz - jak se ti líbí tady v Kapitolu?" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Coral poněkud nevěřícně zamrká, když se v odpovědi na její otázku pustíš do sáhodlouhého monologu, který zakončíš dotazem, jestli se Coral koupe v bahně. Během pikovteřiny ale sesbírá své sebevědomí a zavrtí hlavou. "Tady se bohužel nebavíme o mně." Už se usmívá. "Ale když už mluvíme o koupelích a jídle... co říkáš na Kapitol? Z desátého kraje to musí být velký skok!" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq V odpověď ti je výbuch smíchu z řad diváků, a dokonce i Coral se zasměje. Zdá se, že narážky na tvou blízkou smrt Kapitol baví víc, než by si člověk myslel. Nakonec Coral mávne rukou, a sál se ztiší. "Tak zlé to jistě nebude. Řekni, je tu něco, na co bychom si u tebe měli dát pozor? Nějaký speciální talent, který by ti zachránil kůži?" |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Nevedela som čo sa deje. Ten chvíľkový zarazený pohľad Coral, ktorý som si ale stihla všimnúť ma utvrdil v tom, že som asi povedala niečo zlé! Veľmi zlé! Začala som panikáriť. " Ale....ale ja som to nemyslela v zlom! " Dodala som priškrteným hlasom, ktorý naznačoval, že nemám ďaleko od plaču. Našťastie mi však profesionalita moderátorky a málo časového priestoru nedali príliš veľa času k tomu aby som rozmýšľala nad tým čo som povedala. "Oh, to jedlo! To úžasné jedlo! A tie rybie kvetinky tie sú najkrajšie! A všetko je super. Ale domy sú príliš vysoké, to je nebezpečné! A máte malinké kone, ktoré vám bežia v autách! A muži majú ženské mená. A farbíte si vlasy a brady! To je ešte lepšie ako ružičky zo surovej ryby! Tiež by som chcela mať také krásne tyrkysové vlasy. Dokonca by som si kľudne nechala narásť aj bradu ak by to šlo!" Chcela som toho vyjadriť tak veľa, ale nedalo sa to. Čas bežal..tak som aspoň vyjadrila s každého rožku trošku. A kompliment na Tvorcu som si jednoducho odpustiť nemohla...." U nás v kraji bola jedna žena a tiež sa volala Betty...a ona mala bradu! Hustú a ryšavú! Takú veľkú ju mala. A nosila v nej kvetinky!" .....a očividne som si nevedela odpustiť ani ďalšiu príhodu s 10.distriktu. Našťastie som hovorila veľmi rýchlo a rozrušene, takže som mohla len dúfať, že z času mi až tak rýchlo neubúda. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Konečně přichází ten velký večer, kdy se předvedu celému Panemu ve své kráse a všem dokážu, že jen já jsem ten pravý a jediný vítěz, jenž může letošní rok zabít všechny ostatní. Pořádně se nedechnu do hrudníku, aby bylo i přes elegantní sako vidět, jaké mém svaly. Přesto však působím uvolněně a na pódium nakráčím jako lev, jako král. Obličej mám drsný, dokud se neusměji na Coral - jen trochu, frajersky a pak se zahledím na diváky a doufám, že několik fanynek omdlí. Usadím se do nabídnutého křesla a rozhovor může začít. ,,Dobrý večer, Coral. Jistě, řekl bych, že vzhled je jen jedna z mých mnoha předností," Bezděčně si prohrábnu vlasy, což je neodolatelně sexy a pak pokračuji. ,,To však už brzy uvidíte v aréně a budete moct posoudit sami, v čem jsem nejlepší." Blýsknu úsměvem a čekám na další dotaz, či reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Coral se po mé odpovědi uvolněně zasměje a i mi se můj, již tak beztak dosti široký, úsměv ještě rozšíří. "Samozřejmě, něco takového bychom určitě pokazit nechtěly. Můžeme se jen těšit do arény. Mezitím nám pověz - jak se ti líbí tady v Kapitolu?" A kdyby to bylo možné, usmála bych se ještě víc - ale zase nechci vypadat, jako žába s velkou hubou, takže si to odpustím. Mí stylisté i doprovod mi jasně řekli, jak moc se ještě smát můžu, abych stále působila krásně. Takže se řídím jejich radami. "Jsem ráda, že se ptáš! Kapitol je úžasný - je to něco, o čem jsem vždycky snila! Podívat se sem osobně, vidět všechny ty úžasné lidi - je to splněný sen!" Ne - není to pochlebování, ač by si to ostatní splátci mohli myslet. Je to horší. Já to myslím upřímně. "Je to možná troufalé, ale mám pocit, že bych se sem hodila!" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Coral trpělivě udržuje pozorný výraz po celou dobu, co mluvíš, dokud neskončíš. Pak se nadechne a zamrká. "No, vypadá to, že v desátém kraji se člověk opravdu nenudí!" Publikum zafrká smíchy. "A teď řekni, Betty - jaké myslíš, že máš v aréně šance? Řeznice jako ty určitě nebude mít problém s... řezáním živých bytostí, že?" Coral nakloní hlavu na stranu tak nevinně, jak jen může, aniž by si vyvrátila krk. A je to tady, nepříjemné otázky. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond Coral zamává dlouhými řasami. "Ano, mnoha tvých předností jsme si už všimli," zapřede hravě. "Pověz nám, Diamonde, o svém vystoupení na přehlídce - žárlí teď doma nějaká dívka? A co rodina, byli ti popřát hodně štěstí?" Podle způsobu, jakým otázku položila, si můžeš být velice jistý, že moderátorka už odpověď na tvou otázku zná. Z očividného důvodu ale raději nechá odpověďět tebe. Koneckonců, tohle jsou tvé tři minuty. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra "To jistě ano, Safíro! Vítěze jako ty by Kapitol vždycky uvítal." Coral na tebe spiklenecky mrkne. Podle jejího výrazu by klidně mohla patřit mezi ten typ Kapitolanů, kteří zásadně fandí bohatým a kultivovaným krajům. A to i přesto, že v posledních letech se jim právě nedařilo. "Pojďme si představit, že Hry opravdu vyhraješ - jaké máš plány do budoucna? A co doma, byl by na tebe někdo opravdu pyšný?" |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Ta nejistota z reakce diváků rychle opadne. Jsem za to rád a evidentně se jim to líbí. Je to tak těžké odpovídat a soustředit se na to co říct. Dokonce i moderátorka vykouzlila úsměv, i když na krátko. Rozhodně to ve mě uvolní náladu, což v tuhle chvíli potřebuju. "No..." Chci diváky trochu napnout a zároveň si promyslet co říct. Řichle přemítám co bych mohl. Neumím vůbec nic, co by mi mohlo zachránit kůži. Improvizace bude nejlepší. "...Rozhodně na mojí kuchyni. Nikdy jsem nebyl dobrý kuchař a možná by mi to v aréně proti mým nepřátelům mohlo pomoci." Kývnu ramenama a na malý moment se podívám do davu a na kamery. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq Och, ty vtipný chlapče! Publikum se už teď znovu směje. Coral vypadá šťastně, že konečně nemusí být za baviče jen ona. Dokonce jí cukají koutky. "Áá, rozumím. Nějaký brzlík ála Razaaq, přelitý omáčkou z rulíku a spálený na uhel, by klidně mohl pár tvých soupeřů zadávit!" Moderátorka s k tobě nakloní a spiklenecky zamrká, jako byste se právě stali parťáky ve zločinu. "Asi se ti teď zamlouvalo, že za tebe v Kapitolu vařili jiní! Jak se ti tady vlastně líbí?" |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Ono to neni vůbec vtipné, ale kdybych se tu mračil tak si pomůžu. Zasměju se vtipu moderátorky a poslouchám její další otázku. "To rozhodně ano, měl jsem tu tolik druhů jídla co za celý svůj život ne." Nevím co mám říct o Kapitolu. Je to hezké místo, ale žít bych tu rozhodně nechtěl. Stáda krav a slepičinců bych neměnil ani za mák. "Je to hrozně pěkné místo, rád bych se pro něm někdy prošel." Usměju se a podívám se na Coral. Tahle odpověď byla poněkud nudnější, ale co už. Musí mě poznat také z jiné stránky. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Otázka ma zaskočila, na tvári mi zamrzol úsmev na tvári. Bola to krutá otázka, otázka na ktorú som nepoznala odpoveď alebo aspoň na jej druhú časť. Šance som nemala žiadne...a hlavne som si spomenula na to čo som spravila pri ukážke tvorcom hier. To však bola len nevinná zábava, no Coralina otázka z nej spravila niečo hmotné a úplne strašné. "Mäsiari ale nerežú nič živé...." Na čele sa mi objavili veľké kropaje potu a jedna sa mi skotúľala rovno na nos. Troška dezorientovane som sa pozrela po veľkom reflektore , potom okolo seba, položila som si ruku na hrudník aby som si ukľudnila srdce a potom som sa pozrela na Coral s pohľadom aby ma takto netrápila. Veď nám to išlo tak pekne. Bolo to zatiaľ úplne super. Tak prečo v tom peknom rozhovore neporačovať? Od teteraz to bude zrejme už len horšie.... |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "To jistě ano, Safíro! Vítěze jako ty by Kapitol vždycky uvítal." Mrká na mne moderátorka. Vážně přikyvuji, jako by právě řekla poměrně důležitou pravdu. Jsem prostě lepší, než ti burani z nižších krajů. Reprezentativnější! A každý to vidí. Letos to prostě bude buďto já nebo Diamond. "Pojďme si představit, že Hry opravdu vyhraješ - jaké máš plány do budoucna? A co doma, byl by na tebe někdo opravdu pyšný?" "Kromě celého prvního kraje?" Zahihňám se, než pokračuji dál. "Zcela určitě by to byli mí rodiče a mladší bratr, kteří mi velice fandí. Vlastně jen díky nim jsem si mohla splnit tento sen!" Otočím se na nejbližší kameru a zamávám, jako bych mávala domů. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq "Třeba už budeš mít brzy příležitost! Jeden nikdy neví, komu bude přát Štěstěna," pronese Coral povzbudivým tónem, který by snad mohl být i věrohodný. "Což mi připomíná - tvoje rodina ti jistě přeje úspěch, že? Pověz nám něco o nich! Myslíš, že jsou na tebe hrdí, když tě tu takhle vidí?" |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Možná mi opravdu fandí Napadne mě, když uvidím povzbudivý výraz Coral. Viděl jsem už její show. Někdy byla divná, někdy v pohodě. Nikdy jsem nečekal, že zrovna na mě bude tak hodná. "Nejsem si jistý jestli mě vůbec moje rodina poznává. Nikdy jsem na sobě neměl zlaté oblečení a zlato na hlavě. Určitě mi fandí a věří, že se vrátím." Kývnu na Coral a podívám se znovu do kamery. Nevím co dalšího bych o nich měl říkat. Popravdě vůbec nevěřím tomu, že se vrátím. Nejspíš tomu nevěří ani oni a není se čemu divit. Jsou tu mnohem lepší splátci. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Coral se téměř zatváří zklamaně, že z tebe nedostala lepší odpověď. Téměř. "V tom případě jsem velice zvědavá, jak si v aréně povedeš!" Tón jejího hlasu je nevypočitatelný, jako by si sama nebyla jistá, jestli je sarkastická, nebo zase jen napíná diváky. Každopádně, rychlý pohled na odpočet na hodinách vás obě informuje, že nezbývá příliš času. "Dobrá, Betty, dovol mi poslední otázku - chtěla bys něco vzkázat domů rodině?" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Coral se zasměje, jako byste si vyprávěly zábavné historky z mládí. "Takový entuziasmus! To ráda slyším, Safíro. A teď mi dovol odběhnout k mému oblíbenému holčičímu tématu - zbožňuju tvé šaty!" Moderátorce doslova zazáří oči nadšením. "Tvůj styl, to je velký rozdíl oproti tvé róbě na přehlídce, že? Je poznat, že bohyní lásky a krásy jsi nebyla nadarmo!" |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Tak a hurá na rozhovor! Je to tu. Událost, na kterou jsem nacvičoval celé odpoledne, na část mého Kapitolského života, kvůli které jsem se musel dneska tak milionkrát převlíkat a pořád dokola se narovnávat a usmívat se a bůhví co všechno ještě, na onu chvíli, na kterou jsem vsázel nejvíc. Všechno to nějak utíká podezřele rychle. Najednou tu byl večer. Najednou běžela ta podivně vypadající žena na podium, jako kdyby měla hodinové zpoždění. Fakt jsem se divil, že sebou přitom nešvihla o zem, protože to, co měla na sobě – no, řekněme, že jsem opravdu rád, že já něco takového mít na sobě nemusím. Zajímalo by mě, jak se s tímhle nepříjemným faktem – tedy podpatky; popasovala Cyber, ale když se na ni ohlédnu, najednou nemám chuť se s ní bavit, takže se zase hodně rychle otočím. Tváří se zase jako kyselá prdel a já bych byl opravdu nerad, kdyby na mě tuhle svojí náladu přenesla. Nyní potřebuju být okouzlující a úžasný a sladký a dokonalý. Co si budem, minimálně ze vzhledového hlediska bych měl být připraven až dost. Helenka si dala záležet, rozhodně se snažila a řekl bych, že je jedna z těch schopnějších stylistů v tomto ročníku Hunger Games. A to opravdu hodně, protože jestli já nevypadám dobře, tak už snad nikdo. Nebo aspoň tak mi to neustále omílala dokola, a že se to docela dobře poslouchá, o tom snad ani nemusím nic vykládat. Potom už tomu ani nejde nevěřit. A najednou to bylo tady. Coral Forrel, podivná žena na obrovských botách, které připomínaly spíš cihly než slušivé a především pohodlné boty, mě volala na jeviště. Hlásila moje jméno, přičemž se ozval burácivý jásot. Oni mě tam chtějí! Vyžadují si mou přítomnost! A já se jenom zhluboka nadechnul, přejel si rukama po klopách saka, abych je tak uhladil a setřel neviditelná smítka prachu a vyrazil. Pomalým krokem, zase tak jsem nespěchal, až když jsem se pak objevil před zraky publika, usmál jsem se do něj přesně tak, jak mi bylo řečeno, přičemž jsem na náhodně vybranou Kapitolanku spiklenecky mrknul. To abychom dostoupili tomu ‚Moje postel, hned teď,‘ když už si s tím dala Helenka tak záležet. Nestihnu se ani pořádně usadit a Coral už po mně pálí první otázkou – perfektně mířenou, nutno dodat. Jestli jsem se obával, jak se budu složitě dopracovávat k tématům, kterými bych mohl udělat největší dojem a dojmout nejvíce srdcí, tohle napětí ze mě okamžitě opadlo. Tahle žena přesně věděla. Pohodlně se uvelebím v křesle, jednou rukou si přitom podepřu bradu, kterou si při pokládání první otázky promnu, jako kdybych přemýšlel nad odpovědí. I když jsem nemusel, na tohle jsem se připravoval už tak dopředu, že bych odpověď dodal, i kdyby mě pro ni vzbudili o půlnoci. Hodím ještě jeden, letmý pohled do publika, přimhouřím přitom oči, spokojeně se pousměji, jako kdybych našel přesně to, co jsem potřeboval a pak se zase otočím na Coral. “ Pro ni, pro Enchant. Riskuji všechno pro svou mladší sestru, která je smrtelně nemocná. Doufám, že když vyhraju, Kapitol mi pomůže ji uzdravit.“ Prsty ruky, kterou mám položenou na opěradle židle, jej sevřu. Smířlivě se pak usměji jak na Coral, tak do publika, abych tak všemu dodal dojem ‚to je v pohodě, já to zvládnu, i když je to pro mě opravdu těžké.‘ |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Oplatím moderátorce úsměv, ačkoli ten její je daleko širší a zářivější. Já chci koneckonců vypadat víc drsně, než přátelsky. V reakci na její kompliment zatnu svaly, aby si je mohla důkladně prohlédnout i pod sakem. ,,Určitě žárlí všechny, stejně tak, jako všichni muži, že mám tak nádhernou společnici." Odvětím korektně a vyhnu se tak šikovně přímé odpovědi. Když zavede téma na poslední rozloučení s rodinou, vím, že je informovanější, než dává najevo, ale nyní jsem pánem situace já. ,,Moje rodina mi věří. Není potřeba dávat si sbohem, když víme, že se opět shledáme." Povytáhnu jeden koutek v sebejistém úsměvu a poté se otočím na kamery a diváky, jako bych je o tom chtěl všechny přesvědčit - Já jsem vítěz. Matka mě tak vychovala. ,,Spíš než na štěstěnu sázím na dovednosti. Ale nerad bych sázkařům něco doporučoval." Zasměju se, spiklenecky zamrkám a trochu omluvně pokrčím rameny - Tak trochu reklama na sebe samého, ale snad se diváci budou ohromeně smát jako stádo ovcí. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Můžeš se vsadit, že Coral už podobně srdceryvných historek o rozvráceném dětství, nešťastné lásce a tragické minulosti slyšela od svých splátců spousty a spousty - ale na dav to evidentně funguje, takže si položí dlaň na prsa a dramaticky vzdychne, aby dokonala efekt. Můžeš doslova slyšet, jak jsou diváci pohnuti tvou neskonalou laskavostí a obětavostí. "To je velmi smutný příběh, Wafere. Ale smutný příběh nám tu bohužel nestačí... myslíš si, že máš nějakou šanci mezi svými soupeři?" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond Publikum se pod vedením Coral, která si decentně přiloží ruku ke rtům, zahihňá. "Sebevědomí ti rozhodně nechybí, Diamonde. To je dobře! Můžeme od tebe čekat stejný přístup i v aréně? Cítíš se připravený? Těšíš se?" Zdá se, že Coral se s profíky spolupracuje velice dobře. Může si držet svůj kapitolský pohled na věc, a nikoho tím nevyděsí. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "Takový entuziasmus! To ráda slyším, Safíro. A teď mi dovol odběhnout k mému oblíbenému holčičímu tématu - zbožňuju tvé šaty!" Zazáří ji nadšeně oči, až se zatetelím blahem. "Tvůj styl, to je velký rozdíl oproti tvé róbě na přehlídce, že? Je poznat, že bohyní lásky a krásy jsi nebyla nadarmo!" "Děkuji!" Odpovím srdečně. "Taky je zbožňuju! To má stylistka, Natasha - je úplně geniální! Vlastně cokoli, co by na mě ušila, by mi nutně muselo slušet!" |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Rozhovor Nehodlala som sa ďalej zamýšľať nad tým čo hovorila. Ani na jej tón ani na nič. Bola som rozrušená aj bez toho a v kŕči akú ďalšiu otázku mi rozhovor prinesie. Našťastie dobrú- Presne tú na ktorú som čakala. Zhlboka som sa nadýchla, pokúsila som sa zabudnúť na stres z pred pár sekúnd a spustila som. " Oco videl si, mali sme tam laň! Skoro ako vtedy v zime keď som bola malá. A mami ďakujem za ten rúž! Oni ho naozaj použili a muži sa tu voľajú ako ženy. A Kathryn sa vďaka tomu čo si mi vravela začal viac obliekať. A jedla som chrobáky! A všetkým nám trhali chlpy aj chlapcom! A Bee je úplne skvelá. Dneska sme si spievali! A bola som za bohyňu a však ten jeden pes vyzeral ako Razaaq? " Bolo to akoby kamery prestali existovať a len som chaoticky rekapitulovala rodičom všetko čo som zažila. Snažila som sa tak spraviť rýchlo, chcela som aby videli, že som zažila príjemných pár dní. Tak to mohlo byť pre nich jednoduchšie...To čo príde zanedlho. Usmievala som sa, dokonca som zamávala do kamery. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Samolibě se usměju, když se publikum společně s Coral dá do smíchu. Dá se bodovat i jinak než válečnickým umem - jsem krásný a mám charisma. ,,Ale no tak, Coral," zahlaholím k moderátorce trochu domácky, abych navodil pocit, že je to naprosto normální otázka. ,,Já se nemůžu dočkat! Od té vteřiny, co jsem zaslechl svoje jméno, nemohu dospat, abych už stál v aréně. Jsem víc než připravený. Jdu na věc! Narovnám záda a během věty z tváře zmizí úsměv a rysy ztvrdnou. Jsem jako z ocele, jen nebezpečně krásný. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq Coral pokýve hlavou. "Vůbec bych se tvé rodině nedivila, ani já osobně bych tě od Žní nepoznala! Chtěl bys jim ještě něco říct, než se spolu rozloučíme?" Tradiční otázka pro většinu nižších krajů. Je jasné, že splátci jako ty nemají zase tolik šancí na výhru - a možnost pozdravit svou rodinu přes kamery je dost dobře poslední způsob, jak jim o sobě dát vědět, než se vydáš do arény. Obecně vzato se zdá, že Coral neměla zájem na tebe něco vytáhnout. Otázka o tvých jizvách po biči už se pravděpodobně stejně propírá ve všech kapitolských bulvárech; Coral se samozřejmě nemůže zeptat, protože by se mírotvorci ocitli ve špatném světle. A tak se na tebe při poslední otázce jen soucitně podívá. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra "Taková chvála! Natasha se teď jistě musí červenat, že?" Publikum se s Coral zahihňá, a několik diváků se kolem sebe zvědavě rozhlédne, jako by měla tvá stylistka právě sedět někde mezi nimi. Když hlučení utichne, můžeš si všimnout, že už zbývá jen málo času do konce tvého rozhovoru. Coral se zdá spokojená s tvým výkonem - možná proto je její poslední otázka velice volná: "Máš tu ještě něco, co bys nám o sobě chtěla sdělit? Svým budoucím sponzorům, nebo své rodině? Nebo přímo mně?" Moderátorka se hravě zasměje. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo - konec rozhovoru A najednou se cinknutím na hodinách ozve konec tvého rozhovoru s Coral. "Vypadá to, že toho už víc rodině vzkázat nestihneš! Je mi líto, budeme se muset rozloučit - snad se zase brzy potkáme! Dámy a pánové, Betty Jo Knoxville z desátého kraje!!" Poté ti potřese rukou a ukáže na druhou stranu pódia, kudy sejdeš dolů. Cestou k výtahu už slyšíš, jak vyvolává na řadu Razaaqa. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond Moderátorka vypadá velice spokojená, jakým směrem se rozhovor s tebou vyvíjí - dalo by se říct, že to jde takříkajíc samo od sebe. "Jsem si jistá, že mnoho sponzorů sází na tvá slova." Usměje se. "Těšíme se od tebe na fantastické věci! Ale i když se nemůžeš dočkat do arény, užil sis svůj pobyt tady v Kapitolu? Jak se ti u nás líbilo? Je to hodně jiné od prvního kraje?" |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Tak snad jsem se až tak nezměnil né? Usměju se na lichotku Coral a podívám se na jednu z obrazovek, kde jsme my dva. Opravdu jsem se změnil. Nevim co bych jim měl říct. No je to trochu lež. Je toho hrozně moc, ale nechci to říkat před celým Kapitolem. Tedy celým Panemem. Ta sebejistota, kterou jsem před okamžikem měl rychle mizí. "Chtěl bych jim vzkázat ať na mě myslí v dobrém a ať mi drží palce." Podívám se na Coral a s mírným pochybením se na ní usměju. Doufám, že to byla poslední otázka. Ten hovor nebyl tak špatný a diváky jsem snad aspoň trochu pobavil. Doufám, že si mě zapamatují. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq - konec rozhovoru Coral ti úsměv lehce oplatí - potom se ozve cinknutí oznamující konec rozhovoru. Moderátorka rychle vstane a podá ti ruku. "Hodně štěstí, Razaaqu. Dámy a pánové, Razaaq Coglin z desátého kraje!!" Ukáže na druhou stranu pódia, kudy sejdeš dolů. Cestou k výtahu už slyšíš, jak se Coral ptá diváků, jestli to s ní ještě pár rozhovorů vydrží, a poté už vyvolává na řadu dívku z jedenáctého kraje, Tobianu Plum. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Dokážu si představit, že se mnou to má Coral daleko jednodušší, než s tím vystrašeným mrtvým masem z ostatních krajů, ale to zkrátka ke hrám patří - musím být koho zabíjet. Když mě moderátorka ujistí, že si vedu dobře a sponzorům se to určitě bude líbit, jen pozvednu koutek v tvrďáckém úsměvu. ,,Kapitol je skvělý, ale co si budeme povídat, ačkoli jsem si s sebou přivezl opravdu půvabnou společnost, nemůžu si vynachválit místní ženy." Věnuji jí pohled a poté se uhrančivě obrátím na publikum. ,,První kraj má svoje krásy, je bohatý, ale Kapitol je velkolepý! Dostál svému jménu! Stejně tak mu dostojím i já!" Dokonalý jiskřivý diamant. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond "Ach ty lichotníku!" Coral se vytasí se svým nejšarmantnějším úsměvem, načež se synchronizovaně s tebou otočí do publika a lišácky mrkne na diváky. Poté se zase vrátí očima k tobě. "V Kapitolu by se pro tebe určitě našlo skvělé místo. Bude se nám po tobě stýskat, ale když se tak těšíš do arény... Se svým nejvyšším skórem pro nás určitě máš připravených nějaké triky, že? Než se rozloučíme, nechtěl bys nás trochu navnadit?" |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro "Taková chvála! Natasha se teď jistě musí červenat, že?" Publikum se tiše, potutelně, hihňá, někteří lidé hledají pohledem Natashu. Nejsem si jistá, zda zde je - a ani, zda ji zabírají třeba kamery a promítají na velké plátno za mnou - ale reakce publika je stoprocentně kladná - takže se po tom ani nepídím. "Máš tu ještě něco, co bys nám o sobě chtěla sdělit? Svým budoucím sponzorům, nebo své rodině? Nebo přímo mně?" "Snad jen, aby mi všichni drželi palce! Mám čím překvapit - ale stejně, jako všichni, budu potřebovat k uskutečnění svých plánů trochu štěstí a-" spiklenecky mrknu do publika "- možná malou pomoc zvenčí." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra - ending tajm Cink! Časovač na hodinách oznámí konec prvního rozhovoru, a tak se Coral zvedne a podá ti ruku. "Děkujeme, Safíro - a jistě mluvím za všechny, když ti popřeji hodně štěstí. Safíra Astoriánová z prvního kraje!" Poté ti pokyne na druhý konec pódia, odkud vedou ze zákulisí schody dolů. Když po nich jdeš k výtahu, ještě slyšíš, jak moderátorka volá Diamonda. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Coral ,,Vždyť říkám jenom pravdu, no ne?" Obrátím se přátelsky na diváky, abych vymohl taky nějaký potlesk pro krásu moderátorky - nepochybuji, že má v publiku spoustu fanoušků, co mě v tom podpoří. ,,Ano, nejprve musím jít do arény, ale až se vrátím, všechno bude jinak." Odvětím napůl odhodlaně a napůl vesele, aby to vyznělo, jako že se arény nemůžu dočkat stejně jako toho až vyjdu a vrátím se do Kapitolu. ,,Víš, nemůžu vyzradit svoje triky předem, ale myslím, že to letos bude opravdová podívaná! A citlivé dámy by se raději měli dívat jen po očku, protože poteče krev!" Dodám silným hlasem poslední příslib své nadějné účasti a čekám na závěr rozhovoru. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond - konec rozhovoru Coral se usmívá. "Takhle nás napínat, Diamonde! Aspoň už nás od tvé podívané dělí jen pár hodin! Jistě se nikdo nemůže dočkat, až tvé triky uvidí na vlastní oči." Víc už ti neřekne, protože časovač s hlasitým CINK! oznámí konec rozhovoru. Moderátorka se zvedne a podá ti ruku. "Dámy a pánové, prosím potlesk pro Diamonda Sparkle z prvního kraje!" Poté ti ukáže schody na druhé straně pódia, po kterých sejdeš k výtahu. Když pro tebe dorazí, slyšíš, jak diváci vítají splátkyni z druhého kraje, Aurélii Colemanovou. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Coral vědoucně nakloní hlavu na stranu, jako by přesně věděla, proč sis mohl dovolit se přihlásit. "To jistě ne, Hry koneckonců nejsou pro každého, že? Každopádně, konkurence je letošní rok veliká - můžeš nám prozradit důvod své sebejistoty? Není snad pro tebe pozice dobrovolníka z třetího kraje náročná? Jsem si jistá, že letošní favority jsi docela překvapil." |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Zazní mé jméno a já vycházím na pódium. Nasadím vřelý úsměv a zamávám lidem do davu. Usedám na křesílko vedle moderátorky. "Přeji krásný večer." Stihnu vyslovit, ještě než mi je položena záludná otázka. "A to je dobře, že mě ani tak znalá moderátorka Hunger games, která před sebou měla nespočet splátců nedokáže prokouknout." Usměji se na Coral. "A jestli jsem připravená do arény. Myslím, že nemohu být více. A mohu vám slíbit, že všechna svá tajemství odhalím v aréně." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Hlasité cink oznámí konec mého výslechu a já se elegantně postavím, políbím Coral na hřbet ruky, naposledy se obrátím k divákům a jejich mocné ovaci a pak skloním hlavu v malé úkloně na rozloučenou. Tohle jsem zvládl na jedničku! |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia "To je slovo do pranice!" Coral se decentně zasměje. "Jistě se od tebe máme na co těšit. Ale stejně tak určitě můžeme očekávat zajímavé zvraty od mnoha dalších splátců - což mě přivádí k otázce, jaký máš pocit z letošní konkurence? Tvůj spolusplátce Duncan získat krásných 10 bodů při tréninku. Nemáš z něj obavy?" Moderátorka se k tobě předkloní, takže působí dojmem, že ji skutečně zajímá, co říkáš. Těžko říct, jestli je to pravda - koneckonců, slyší každoročně v podstatě ty samé příběhy. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Musím uznat, že mě tímhle dotazem Coral překvapila. Snažím se nedat nic znát. Nevím, co Duncan předvedl před tvůrci, ale já ho viděla v situacích kdy jsem si o něm myslela, že je jen šašek. "Kdybych tvrdila, že se ho nebojím, jsem blázen. Nemůžeme nikomu v aréně věřit, jak jste podotkla jsme konkurenti. Nejspíše uvidíme nějaké spojenectví, ale zvítězí jen jeden. Bez strachu není odvahy." |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia "Taková úvaha má jistě něco do sebe - ostatně, brzy se už přesvědčíme sami, že?" Coral se významně podívá do publika, a kdyby nad hlavu zvedla ceduli s nápisem HUNGER GAMES SE BLÍŽÍ, nebylo by evidentnější, co se jí právě honí hlavou. "Ale nepředbíhejme. Líbí se ti v Kapitolu?" |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer - 4. otázka Coral se vítězně otočí do publika, a pak zase zpět na tebe. "Bravo! Ohromně ráda slyším takové nadšení, to se ve tvém kraji přeci jen tolik nevidí!" Přehodí si nohu přes nohu a opětně se k tobě nakloní. "A teď mi řekni upřímně, Wafere: takový hezký mladý muž jako ty má jistě doma nějakou dívku, která na něj čeká?" Na vteřinku se zarazí a pak se usměje. "A neříkej svou sestru, ta se nepočítá." |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro První byla jen taková otázka, co nepotřebovala odpověď a tak jen přikývnu. "Ale nepředbíhejme. Líbí se ti v Kapitolu?" Proč dostávám dotazy, které jsou nepříjemné. Sladce se usměji. "Jak jsem Kapitol viděla navlastní oči, vyrazilo mi to dech. Je to jiné než ho vidět přes televizní obrazovky." Nakrátko se odmlčím. "Ale máte tu málo vody, to mi tu velmi chybí." Zasměji se. Vážně se ve mě nezapře čtvrtý kraj. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer - poslední otázka Nad tvými slovy Coral lehce zvedne obočí i koutky do potutelného úsměvu, který před tebou okatě skryje dlaní tak, že ho vidí všichni diváci. Samozřejmě, že tohle věděla - ale dostat z tebe nervózní výraz ve tváři stálo tolik za to. "No představte si! Dámy a pánové, on je volný!" Zasměje se. "Kdo by to byl čekal! Jsem si jistá, že jestli Hry opravdu vyhraješ, nebudeš mít v tomhle ohledu rozhodně nouzi." Následně se moderátorka jakoby překvapeně podívá na hodiny. "Ale ne, zdá se, že nám brzy vyprší čas - a já se nemůžu rozhodnout, kterou otázku ti ještě položit! Takže tě nechám mluvit za sebe... chtěl bys ještě něco říct? Vzkázat domů, nebo nám něco prozradit?" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia - poslední otázka Coral se zasměje a publikum ji v tom následuje. "Ano, samozřejmě, vaše voda. Zníš, jako by se ti stýskalo po domově, Nymfio - a já se ti vůbec nedivím, taky by se mi po Kapitolu stýskalo. Nechceš mi tedy něco o svém kraji povědět? Něco, na co budeš vzpomínat i v aréně?" |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer - konec rozhovoru Časovač s hlasitým CINK! oznámí konec rozhovoru. Moderátorka se zvedne a podá ti ruku. "Dámy a pánové, tohle je Wafer Eprom z třetího kraje!" Poté ti ukáže schody na druhé straně pódia, po kterých sejdeš k výtahu. Když pro tebe dorazí, slyšíš, jak diváci vítají Cyber Stein. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Nemusím moc dlouho rozmýšlet a prakticky to ze sebe vypálím. "Na klid. Když člověk sedí na břehu moře a pozoruje ho. To ticho které člověka obklopí je nepopsatelné." Zdá se že se zasním, jako kdybych u té vody právě teď seděla. "To mi bude nejvíce chybět." Dokončím svoje slova s úsměvem a přikývnutím. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia - konec rozhovoru Časovač s hlasitým CINK! oznámí konec rozhovoru. Moderátorka se zvedne a podá ti ruku. "Dámy a pánové, tohle je Nymfia Agro z čtvrtého kraje!" Poté ti ukáže schody na druhé straně pódia, po kterých sejdeš k výtahu. Když pro tebe dorazí, slyšíš, jak diváci vítají tvého spolusplátce, Duncana Algae. |
| |
| Safirka ve svém živlu Je to tady. Tohle je moje chvíle. Samozřejmě, že moje chvíle byla také losování a předvádění.. a všechno to okolo - ale tuhle si zatím užívám nejvíc. To, jak vypadám, pozornost všech - pokud Amethysta nemůže zapomenout na arénu a přijde jí to jako nejlepší chvíle jejího života, tak MOJE nejlepší chvíle je tato - a vlastně jakákoli, kdy budu mít pocit, že mi publikum leží u nohou. MILUJI POZORNOST! A nyní jsem jejím středem. pro celý Panem. Pro celý svět! “Safíra Astoriánová!!“ Zvedám seběvědomě ruku směrem k davu. Můj úsměv srší něčím, co by se snad dalo nazvat pozitivní energií. Pak ručku stáhnu, políbím si dlaň a všem divákům v sále pošlu vzdušný polibek, než se usadím. “Safíro, má drahá princezno. Tvá přehlídka byla ohromující! Můžeme od tebe podobná překvapení…“ zamrká na mě „očekávat i v aréně?“ V odpověď se zahihňám. "Troufám si tvrdit, že ano!" Odpovím se suverénním úsměvem. "Ale víc prozradit nemohu - přeci jen - co by to bylo za překvapení?" Zahihňám se. Coral se po mé odpovědi uvolněně zasměje a i mi se můj, již tak beztak dosti široký, úsměv ještě rozšíří. "Samozřejmě, něco takového bychom určitě pokazit nechtěly. Můžeme se jen těšit do arény. Mezitím nám pověz - jak se ti líbí tady v Kapitolu?" A kdyby to bylo možné, usmála bych se ještě víc - ale zase nechci vypadat, jako žába s velkou hubou, takže si to odpustím. Mí stylisté i doprovod mi jasně řekli, jak moc se ještě smát můžu, abych stále působila krásně. Takže se řídím jejich radami. "Jsem ráda, že se ptáš! Kapitol je úžasný - je to něco, o čem jsem vždycky snila! Podívat se sem osobně, vidět všechny ty úžasné lidi - je to splněný sen!" Ne - není to pochlebování, ač by si to ostatní splátci mohli myslet. Je to horší. Já to myslím upřímně. "Je to možná troufalé, ale mám pocit, že bych se sem hodila!" "To jistě ano, Safíro! Vítěze jako ty by Kapitol vždycky uvítal." Mrká na mne moderátorka. Vážně přikyvuji, jako by právě řekla poměrně důležitou pravdu. Jsem prostě lepší, než ti burani z nižších krajů. Reprezentativnější! A každý to vidí. Letos to prostě bude buďto já nebo Diamond. "Pojďme si představit, že Hry opravdu vyhraješ - jaké máš plány do budoucna? A co doma, byl by na tebe někdo opravdu pyšný?" "Kromě celého prvního kraje?" Zahihňám se, než pokračuji dál. "Zcela určitě by to byli mí rodiče a mladší bratr, kteří mi velice fandí. Vlastně jen díky nim jsem si mohla splnit tento sen!" Otočím se na nejbližší kameru a zamávám, jako bych mávala domů. "Takový entuziasmus! To ráda slyším, Safíro. A teď mi dovol odběhnout k mému oblíbenému holčičímu tématu - zbožňuju tvé šaty!" Zazáří ji nadšeně oči, až se zatetelím blahem. "Tvůj styl, to je velký rozdíl oproti tvé róbě na přehlídce, že? Je poznat, že bohyní lásky a krásy jsi nebyla nadarmo!" "Děkuji!" Odpovím srdečně. "Taky je zbožňuju! To má stylistka, Natasha - je úplně geniální! Vlastně cokoli, co by na mě ušila, by mi nutně muselo slušet!" "Taková chvála! Natasha se teď jistě musí červenat, že?" Publikum se tiše, potutelně, hihňá, někteří lidé hledají pohledem Natashu. Nejsem si jistá, zda zde je - a ani, zda ji zabírají třeba kamery a promítají na velké plátno za mnou - ale reakce publika je stoprocentně kladná - takže se po tom ani nepídím. "Máš tu ještě něco, co bys nám o sobě chtěla sdělit? Svým budoucím sponzorům, nebo své rodině? Nebo přímo mně?" "Snad jen, aby mi všichni drželi palce! Mám čím překvapit - ale stejně, jako všichni, budu potřebovat k uskutečnění svých plánů trochu štěstí a-" spiklenecky mrknu do publika "- možná malou pomoc zvenčí." "Děkujeme, Safíro - a jistě mluvím za všechny, když ti popřeji hodně štěstí. Safíra Astoriánová z prvního kraje!" |
| |
| 10 Po nějaké době na mě dojde řada. Vůbec se mi nechce na podium. Svojí vizážistku zrovna dvakrát nemusím. Potvrzuje to oblečení, do kterého mě navlékla. mám na sobě oblek ze zlatavé látky, která se v určitých odlescích mění v měděnou, a oční víčka mi poprášila zlatým prachem tak nenápadně, že se jí dokonale povedlo zvýraznit celkovou zlatost mého oblečení, aniž by příliš přidala feminitu. Moje předchozí uklidňování nepomohlo. Už slyším hlas Coral volající mě na podium. Z vyděšeného úsměvu se snažím vykouzlit úsměv jako na vlakovém nádraží. Intenzita světel je docela silná a já přes ně skoro nevidím na diváky. Ten, kdo nebyl na podiu tohle nikdy nezažije. Popravdě mi to dodalo trochu odvahy. Nekoukám na diváky, ale na Coral. Ta mi se zářivým úsměvem nabídne místo. Posadím se a nespouštím z ní oči. “Tak co, Herkule“ zasměje se znovu. “Plánuješ srovnat naši nejnovější arénu se zemí?“ Chvíli vypadám tak zmateně, že ani nevím na co se mě ptala. Až po nějaké době mi dojde co to bylo za debilní otázku. Nevím co jí na to mám asi tak říct. Ticho v sále signalizuje, že bych měl co nejdříve promluvit. "Nejsem si jistý jestli aréna nesrovná se zemí spíš mě." Usměju se na Corel a pak na diváky. Vlastně je to jako bavit se s přáteli. Je tu jenom rozdíl toho davu. Moje odpověď diváky odrovná, výbuch smíchu z řad diváků mluví za vše. Dokonce i Coral se mojí odpovědi zasměje. Zdá se, že narážky na blízkou smrt Kapitol baví víc, než by si člověk myslel. Nakonec Coral mávne rukou, a sál se ztiší. "Tak zlé to jistě nebude. Řekni, je tu něco, na co bychom si u tebe měli dát pozor? Nějaký speciální talent, který by ti zachránil kůži?" Ta nejistota z reakce diváků rychle opadne. Jsem za to rád a evidentně se jim to líbí. Je to tak těžké odpovídat a soustředit se na to co říct. Dokonce i moderátorka vykouzlila úsměv, i když na krátko. Rozhodně to ve mě uvolní náladu, což v tuhle chvíli potřebuju. "No..." Chci diváky trochu napnout a zároveň si promyslet co říct. Neumím vůbec nic, co by mi mohlo zachránit kůži. "...Rozhodně na mojí kuchyni. Nikdy jsem nebyl dobrý kuchař a možná by mi to v aréně proti mým nepřátelům mohlo pomoci." Kývnu ramenama a na chvíli se podívám do davu a na kamery. Publikum se znovu začne smát a snad ještě víc než předtím. Coral vypadá šťastně, že konečně nemusí být za baviče jen ona. Dokonce jí cukají koutky. "Áá, rozumím. Nějaký brzlík ála Razaaq, přelitý omáčkou z rulíku a spálený na uhel, by klidně mohl pár tvých soupeřů zadávit!" Moderátorka s k tobě nakloní a spiklenecky zamrká, jako byste se právě stali parťáky ve zločinu. "Asi se ti teď zamlouvalo, že za tebe v Kapitolu vařili jiní! Jak se ti tady vlastně líbí?" Zasměju se vtipu moderátorky. "To rozhodně ano, měl jsem tu tolik druhů jídla co za celý svůj život ne." Nevím co mám říct o Kapitolu. Je to hezké místo, ale žít bych tu rozhodně nechtěl. Stáda krav a slepičinců bych neměnil ani za mák. "Je to hrozně pěkné místo, rád bych se pro něm někdy prošel." Usměju se a podívám se na Coral. "Třeba už budeš mít brzy příležitost! Jeden nikdy neví, komu bude přát Štěstěna," pronese Coral povzbudivým tónem, který by snad mohl být i věrohodný. "Což mi připomíná - tvoje rodina ti jistě přeje úspěch, že? Pověz nám něco o nich! Myslíš, že jsou na tebe hrdí, když tě tu takhle vidí?" Na tuhle otázku mám dpověď poměrně rychle. "Nejsem si jistý jestli mě vůbec moje rodina poznává. Nikdy jsem na sobě neměl zlaté oblečení a zlato na hlavě. Určitě mi fandí a věří, že se vrátím." Kývnu na Coral a podívám se znovu do kamery. Nevím co dalšího bych o nich měl říkat. Coral pokýve hlavou. "Vůbec bych se tvé rodině nedivila, ani já osobně bych tě od Žní nepoznala! Chtěl bys jim ještě něco říct, než se spolu rozloučíme?" Tradiční otázka pro většinu nižších krajů. Usměju se na lichotku Coral a podívám se na jednu z obrazovek, kde jsme my dva. Opravdu jsem se změnil. "Chtěl bych jim vzkázat ať na mě myslí v dobrém a ať mi drží palce." Podívám se na Coral a s mírným pochybením se na ní usměju. Coral mi úsměv lehce oplatí - potom se ozve cinknutí oznamující konec rozhovoru. Moderátorka rychle vstane a podá mi ruku. "Hodně štěstí, Razaaqu. Dámy a pánové, Razaaq Coglin z desátého kraje!!" Ukáže na druhou stranu pódia, kudy mám jít. Ještě se krátce podívám na diváky, párkrát zamávám a vydám se směrem kam mě poslala. |
| |
| Rozhovor
“Betty Jo Knoxville!“ Povedali moje meno! Čo mám robiť, čo mám robiť? Mohla som len kráčať dopredu. Snažiť sa ovládnuť svoje srdce a hlavne NOHY! Nohy aby som nespadla. Mohla som sa len nesústrediť na tie kvantá ľudí čo sedeli v publiku. A na myšlienku, že od toľkých svetiel, ktoré na mňa svietili sa možno zneviditeľným. Posadila som sa. Nepodarene...preto som sa postavila a pokúsila som si sadnúť druhý krát, tak aby som si nekrčila šaty. " Ahoj..." Povedala som nervózne ešte skôr ako Coral povedala svoju otázku. Nevedela som kam sa mám pozerať, ako sa tváriť. Zdalo sa mi, že sa tvárim príšerne! Že sa celá trasiem, mraštím čelo, stískam pery. No a potom prišla otázka.....
“Ani jsem nemohla uvěřit, když jsem slyšela, že tak něžná dívka jako ty pracuje v řeznictví. Řekni, drahá, je v tom nějaký rozdíl mezi člověkem a vepřem?“ " Kvik, kvik.." Prstom na ľavej ruke som si natiahla nos aby vyzeral jak rypák a zaimitovala som prasa. Zasmiala som sa a pomerne nervózne, čo sa dalo poznať na zrýchlenom dychu a ešte rýchlejšiemu rozprávaniu, som spustila. "Mama občas vravievala otcovi, že sa za stolom správa ako prasa! Ale to však vôbec nebola pravda! A vraj sú prasatá rovnako múdre ako ľudia! To som počula, vážne! Prasa Hillovcov vedelo paprčkou vydupkávať melódiu pesničky keď pri nej hrali na bendžo." V rýchlosti som zahmkala melódiu a svojou krásnou topánočkou som úplne mimo rytmu klopkala o vyleštenú podlahu. " Chúďa Veľká Berta, bola z nej ale veľmi dobrá slaninka. S ľudí by asi taká dobrá nebola. Myslíš, že niekde v lesoch žijú divoké prasatá, ktoré lovia ľudí a robia si z nich slaninu? Blek. Dúfam, že nie. Ale aj ľudia sa radi váľajú, niekedy aj v blate. Takmer ako svinky. Už si sa niekedy váľala v bahne?" Coral len neveriaco žmurkala a na malú chvíľku, kratšiu než sekunda sa zdalo, že je vykoľajená.
"Tady se bohužel nebavíme o mně." Usmeje je sa. "Ale když už mluvíme o koupelích a jídle... co říkáš na Kapitol? Z desátého kraje to musí být velký skok!" Nevedela som čo sa deje. Ten chvíľkový zarazený pohľad Coral, ktorý som si ale stihla všimnúť ma utvrdil v tom, že som asi povedala niečo zlé! Veľmi zlé! Začala som panikáriť. " Ale....ale ja som to nemyslela v zlom! " Dodala som priškrteným hlasom, ktorý naznačoval, že nemám ďaleko od plaču. Našťastie mi však profesionalita moderátorky a málo časového priestoru nedali príliš veľa času k tomu, aby som rozmýšľala nad tým čo som povedala."Oh, to jedlo! To úžasné jedlo! A tie rybie kvetinky tie sú najkrajšie! A všetko je super. Ale domy sú príliš vysoké, to je nebezpečné! A máte malinké kone, ktoré vám bežia v autách! A muži majú ženské mená. A farbíte si vlasy a brady! To je ešte lepšie ako ružičky zo surovej ryby! Tiež by som chcela mať také krásne tyrkysové vlasy. Dokonca by som si kľudne nechala narásť aj bradu ak by to šlo!" Čas bežal strašne rýchlo. A ja som toho chcela povedať tak veľa. " U nás v kraji bola jedna žena a tiež sa volala Betty...a ona mala bradu! Hustú a ryšavú! Takú veľkú ju mala. A nosila v nej kvetinky!" Vizuálne som naznačila dĺžku brady a obohatila som Kapitol o ďalšiu pikošku z 10. kraja.
Coral sa celú dobu tvárila trpezlivo. "No, vypadá to, že v desátém kraji se člověk opravdu nenudí!" Publikum zaprskalo smiechom. "A teď řekni, Betty - jaké myslíš, že máš v aréně šance? Řeznice jako ty určitě nebude mít problém s... řezáním živých bytostí, že?" Tu pre mňa skončila všetka sranda. Spomenula som si síce na to čo som predviedla tvorcom na svojej ukážke, to však bola len nevinná zábava. Coral z toho však spravila niečo hmotné, reálne a úplne strašné. "Mäsiari ale nerežú nič živé...." Dostala som zo seba zarazene, celá som sa spotila a jedna veľká kvapka sa mi dokonca skotúľala po nose. Ruku som si priložila na hrudník aby som si upokojila nepravidelne skáčuce srdce a čakala som čo bude ďalej.
Coral sa zatvárila pomerne sklamano. "V tom případě jsem velice zvědavá, jak si v aréně povedeš!" Jej hlas bol nevypočitateľný. Akoby si sama nebola istá či svoju poznámku myslí sarkasticky alebo len napína divákov. "Dobrá, Betty, dovol mi poslední otázku - chtěla bys něco vzkázat domů rodině?" Padol mi kameň zo srdca, keď neprišla žiadna ďalšia otázka na telo. Snažila som sa zabudnúť na stres z pred pár sekúnd a otvorila som ústa. " Oco videl si, mali sme tam laň! Skoro ako vtedy v zime keď som bola malá. A mami ďakujem za ten rúž! Oni ho naozaj použili a muži sa tu volajú ako ženy. A Kathryn sa vďaka tomu čo si mi vravela začal viac obliekať. A jedla som chrobáky! A všetkým nám trhali chlpy aj chlapcom! A Bee je úplne skvelá. Dneska sme si spievali! A bola som za bohyňu a však ten jeden pes vyzeral ako Razaaq? " Chaoticky som rekapitulovala všetko pre mňa dôležité, čo som za tých pár dní zažila. Chcela som rodičom ukázať, že som prežila skvelý týždeň a uľahčiť im tak celú situáciu. Usmievala som a mávala až mi išla odpadnúť ruka. Chcela som povedať ešte viac no ozvalo sa cinknutie a môj čas vypršal. "Vypadá to, že toho už víc rodině vzkázat nestihneš! Je mi líto, budeme se muset rozloučit - snad se zase brzy potkáme! Dámy a pánové, Betty Jo Knoxville z desátého kraje!!" |
| |
| Rozhovor Terence se kromě štiplavých poznámek a pravdivých výroků umí mimo jiné blýsknout i talen-tem pro zachycení charakteru. Tvá šaty jsou střižené nad kolena, z mačkavého splývavého materiálu zelenkavě modré barvy, který vypadá jako tropické moře. Krajka na lemech pak připomíná mořskou pěnu. Kolem krku ti visí perlový náhrdelník, i boty na prakticky nízkém podpatku jsou lemované drobnými perlami. Když vycházíš nahoru po schodech, slyšíš dav loučící se se splátcem před tebou. A ještě než se objevíš na pódiu, slyšíš své jméno jako signál: Nymfia Agro!! Uvítá tě Coral Forrel a dav. Usadíš se na křeslo naproti moderátorce, která si složí ruce v klíně a předkloní se k tobě. “Naše mořská víla vystoupila nad hladinu.“ Decentní smích v davu. “Nemůžu tě prokouknout, Nymfio. Řekni nám, jsi připravená do arény?“ Zazní mé jméno a já vycházím na pódium. Nasadím vřelý úsměv a zamávám lidem do davu. Usedám na křesílko vedle moderátorky. "Přeji krásný večer." Stihnu vyslovit, ještě než mi je položena záludná otázka. "A to je dobře, že mě ani tak znalá moderátorka Hunger games, která před sebou měla nespočet splátců nedokáže prokouknout." Usměji se na Coral. "A jestli jsem připravená do arény. Myslím, že nemohu být více. A mohu vám slíbit, že všechna svá tajemství odhalím v aréně." "To je slovo do pranice!" Coral se decentně zasměje. "Jistě se od tebe máme na co těšit. Ale stejně tak určitě můžeme očekávat zajímavé zvraty od mnoha dalších splátců - což mě přivádí k otázce, jaký máš pocit z letošní konkurence? Tvůj spolusplátce Duncan získat krásných 10 bodů při tréninku. Nemáš z něj obavy?" Moderátorka se k tobě předkloní, takže působí dojmem, že ji skutečně zajímá, co říkáš. Těžko říct, jestli je to pravda - koneckonců, slyší každoročně v podstatě ty samé příběhy. Musím uznat, že mě tímhle dotazem Coral překvapila. Snažím se nedat nic znát. Nevím, co Duncan předvedl před tvůrci, ale já ho viděla v situacích kdy jsem si o něm myslela, že je jen šašek. "Kdybych tvrdila, že se ho nebojím, jsem blázen. Nemůžeme nikomu v aréně věřit, jak jste podotkla jsme konkurenti. Nejspíše uvidíme nějaké spojenectví, ale zvítězí jen jeden. Bez strachu není odvahy." "Taková úvaha má jistě něco do sebe - ostatně, brzy se už přesvědčíme sami, že?" Coral se významně podívá do publika, a kdyby nad hlavu zvedla ceduli s nápisem HUNGER GAMES SE BLÍŽÍ, nebylo by evidentnější, co se jí právě honí hlavou. "Ale nepředbíhejme. Líbí se ti v Kapitolu?" První byla jen taková otázka, co nepotřebovala odpověď a tak jen přikývnu. "Ale nepředbíhejme. Líbí se ti v Kapitolu?" Proč dostávám dotazy, které jsou nepříjemné. Sladce se usměji. "Jak jsem Kapitol viděla navlastní oči, vyrazilo mi to dech. Je to jiné než ho vidět přes televizní obrazovky." Nakrátko se odmlčím. "Ale máte tu málo vody, to mi tu velmi chybí." Zasměji se. Vážně se ve mě nezapře čtvrtý kraj. Coral se zasměje a publikum ji v tom následuje. "Ano, samozřejmě, vaše voda. Zníš, jako by se ti stýskalo po domově, Nymfio - a já se ti vůbec nedivím, taky by se mi po Kapitolu stýskalo. Nechceš mi tedy něco o svém kraji povědět? Něco, na co budeš vzpomínat i v aréně?" Nemusím moc dlouho rozmýšlet a prakticky to ze sebe vypálím. "Na klid. Když člověk sedí na břehu moře a pozoruje ho. To ticho které člověka obklopí je nepopsatelné." Zdá se že se zasním, jako kdybych u té vody právě teď seděla. "To mi bude nejvíce chybět." Dokončím svoje slova s úsměvem a přikývnutím. Časovač s hlasitým CINK! oznámí konec rozhovoru. Moderátorka se zvedne a podá ti ruku. "Dámy a pánové, tohle je Nymfia Agro z čtvrtého kraje!" Poté ti ukáže schody na druhé straně pódia, po kterých sejdeš k výtahu. Když pro tebe dorazí, slyšíš, jak diváci vítají tvého spolusplátce, Duncana Algae. |
| |
| Rozhovor Konečně přichází ten velký večer, kdy se předvedu celému Panemu ve své kráse a všem dokážu, že jen já jsem ten pravý a jediný vítěz, jenž může letošní rok zabít všechny ostatní. Pořádně se nedechnu do hrudníku, aby bylo i přes elegantní sako vidět, jaké mém svaly. Přesto však působím uvolněně a na pódium nakráčím jako lev, jako král v dokonalém bílém obleku s pravými diamanty na klopě. Slyším, jak se dav loučí se Safírou a náhle mohutnou ovací vítá mě. “Diamond Sparkle!!“ Coral mi s okouzlujícím výrazem nabízí křeslo naproti sobě. Ramena už má pokrytá zlatavým prachem, a než začne mluvit, s klidem počká, než se publikum uklidní a ztiší. “A tady máme našeho letošního prince válečníka! Skóre jedenáct jistě značí, že umíš oslňovat nejen vzhledem, že?“ Obličej mám drsný, dokud se neusměji na Coral - jen trochu, frajersky a pak se zahledím na diváky a doufám, že několik fanynek omdlí. Usadím se do nabídnutého křesla a rozhovor může začít. ,,Dobrý večer, Coral. Jistě, řekl bych, že vzhled je jen jedna z mých mnoha předností," Bezděčně si prohrábnu vlasy, což je neodolatelně sexy a pak pokračuji. ,,To však už brzy uvidíte v aréně a budete moct posoudit sami, v čem jsem nejlepší." Blýsknu úsměvem a čekám na další dotaz, či reakci. Coral zamává dlouhými řasami. "Ano, mnoha tvých předností jsme si už všimli," zapřede hravě. "Pověz nám, Diamonde, o svém vystoupení na přehlídce - žárlí teď doma nějaká dívka? A co rodina, byli ti popřát hodně štěstí?" Oplatím moderátorce úsměv, ačkoli ten její je daleko širší a zářivější. Já chci koneckonců vypadat víc drsně, než přátelsky. V reakci na kompliment zatnu svaly, aby si je mohla důkladně prohlédnout i pod sakem. ,,Určitě žárlí všechny, stejně tak, jako všichni muži, že mám tak nádhernou společnici." Odvětím korektně a vyhnu se tak šikovně přímé odpovědi. Když zavede téma na poslední rozloučení s rodinou, vím, že je informovanější, než dává najevo, ale nyní jsem pánem situace já. ,,Moje rodina mi věří. Není potřeba dávat si sbohem, když víme, že se opět shledáme." Povytáhnu jeden koutek v sebejistém úsměvu a poté se otočím na kamery a diváky, jako bych je o tom chtěl všechny přesvědčit - Já jsem vítěz. Matka mě tak vychovala. ,,Spíš než na štěstěnu sázím na dovednosti. Ale nerad bych sázkařům něco doporučoval." Zasměju se, spiklenecky zamrkám a trochu omluvně pokrčím rameny - Tak trochu reklama na sebe samého, ale snad se diváci budou ohromeně smát jako stádo ovcí. Publikum se pod vedením Coral, která si decentně přiloží ruku ke rtům, zahihňá. "Sebevědomí ti rozhodně nechybí, Diamonde. To je dobře! Můžeme od tebe čekat stejný přístup i v aréně? Cítíš se připravený? Těšíš se?" Samolibě se usměju, když se publikum společně s Coral dá do smíchu. Dá se bodovat i jinak než válečnickým umem - jsem krásný a mám charisma. ,,Ale no tak, Coral," zahlaholím k moderátorce trochu domácky, abych navodil pocit, že je to naprosto normální otázka. ,,Já se nemůžu dočkat! Od té vteřiny, co jsem zaslechl svoje jméno, nemohu dospat, abych už stál v aréně. Jsem víc než připravený. Jdu na věc!" Narovnám záda a během věty z tváře zmizí úsměv a rysy ztvrdnou. Jsem jako z ocele, jen nebezpečně krásný. "Jsem si jistá, že mnoho sponzorů sází na tvá slova." Usměje se."Těšíme se od tebe na fantastické věci! Ale i když se nemůžeš dočkat do arény, užil sis svůj pobyt tady v Kapitolu? Jak se ti u nás líbilo? Je to hodně jiné od prvního kraje?" Dokážu si představit, že se mnou to má Coral daleko jednodušší, než s tím vystrašeným mrtvým masem z ostatních krajů, ale to zkrátka ke hrám patří - musím být koho zabíjet. Když mě moderátorka ujistí, že si vedu dobře a sponzorům se to určitě bude líbit, jen pozvednu koutek v tvrďáckém úsměvu. ,,Kapitol je skvělý, ale co si budeme povídat, ačkoli jsem si s sebou přivezl opravdu půvabnou společnost, nemůžu si vynachválit místní ženy." Věnuji jí pohled a poté se uhrančivě obrátím na publikum. ,,První kraj má svoje krásy, je bohatý, ale Kapitol je velkolepý! Dostál svému jménu! Stejně tak mu dostojím i já!" Dokonalý jiskřivý diamant. "Ach ty lichotníku!" Coral se vytasí se svým nejšarmantnějším úsměvem, načež se synchronizovaně spolu se mnou otočí do publika a lišácky mrkne na diváky. "V Kapitolu by se pro tebe určitě našlo skvělé místo. Bude se nám po tobě stýskat, ale když se tak těšíš do arény... Se svým nejvyšším skórem pro nás určitě máš připravených nějaké triky, že? Než se rozloučíme, nechtěl bys nás trochu navnadit?" ,,Vždyť říkám jenom pravdu, no ne?" Obrátím se přátelsky na diváky, abych vymohl taky nějaký potlesk pro krásu moderátorky - nepochybuji, že má v publiku spoustu fanoušků, co mě v tom podpoří. ,,Ano, nejprve musím jít do arény, ale až se vrátím, všechno bude jinak."Odvětím napůl odhodlaně a napůl vesele, aby to vyznělo, jako že se arény nemůžu dočkat stejně jako toho až vyjdu a vrátím se do Kapitolu. ,,Víš, nemůžu vyzradit svoje triky předem, ale myslím, že to letos bude opravdová podívaná! A citlivé dámy by se raději měli dívat jen po očku, protože poteče krev!" Dodám silným hlasem poslední příslib své nadějné účasti a čekám na závěr rozhovoru. Coral se usmívá. "Takhle nás napínat, Diamonde! Aspoň už nás od tvé podívané dělí jen pár hodin! Jistě se nikdo nemůže dočkat, až tvé triky uvidí na vlastní oči." Hlasité cink oznámí konec mého výslechu a já se elegantně postavím, políbím Coral na hřbet ruky, naposledy se obrátím k divákům a jejich mocné ovaci a pak skloním hlavu v malé úkloně na rozloučenou. Tohle jsem zvládl na jedničku! "Dámy a pánové, prosím potlesk pro Diamonda Sparkle z prvního kraje!" |
| |
| WAFER EPROMJe to tu. Událost, na kterou jsem nacvičoval celé odpoledne, na část mého Kapitolského života, kvůli které jsem se musel dneska tak milionkrát převlíkat a pořád dokola se narovnávat a usmívat se a bůhví co všechno ještě, na onu chvíli, na kterou jsem vsázel nejvíc. Všechno to nějak utíká podezřele rychle. Najednou tu byl večer. Najednou běžela ta podivně vypadající žena na podium, jako kdyby měla hodinové zpoždění. Fakt jsem se divil, že sebou přitom nešvihla o zem, protože to, co měla na sobě – no, řekněme, že jsem opravdu rád, že já něco takového mít na sobě nemusím. Zajímalo by mě, jak se s tímhle nepříjemným faktem – tedy podpatky; popasovala Cyber, ale když se na ni ohlédnu, najednou nemám chuť se s ní bavit, takže se zase hodně rychle otočím. Tváří se zase jako kyselá prdel a já bych byl opravdu nerad, kdyby na mě tuhle svojí náladu přenesla. Nyní potřebuju být okouzlující a úžasný a sladký a dokonalý. Co si budem, minimálně ze vzhledového hlediska bych měl být připraven až dost. Helenka si dala záležet, rozhodně se snažila a řekl bych, že je jedna z těch schopnějších stylistů v tomto ročníku Hunger Games. A to opravdu hodně, protože jestli já nevypadám dobře, tak už snad nikdo. Nebo aspoň tak mi to neustále omílala dokola, a že se to docela dobře poslouchá, o tom snad ani nemusím nic vykládat. Potom už tomu ani nejde nevěřit. A najednou to bylo tady. Coral Forrel, podivná žena na obrovských botách, které připomínaly spíš cihly než slušivé a především pohodlné boty, mě volala na jeviště. Hlásila moje jméno, přičemž se ozval burácivý jásot. Oni mě tam chtějí! Vyžadují si mou přítomnost! A já se jenom zhluboka nadechnul, přejel si rukama po klopách saka, abych je tak uhladil a setřel neviditelná smítka prachu a vyrazil. Pomalým krokem, zase tak jsem nespěchal, až když jsem se pak objevil před zraky publika, usmál jsem se do něj přesně tak, jak mi bylo řečeno, přičemž jsem na náhodně vybranou Kapitolanku spiklenecky mrknul. To abychom dostoupili tomu ‚Moje postel, hned teď,‘ když už si s tím dala Helenka tak záležet. Nestihnu se ani pořádně usadit a Coral už po mně pálí první otázkou – perfektně mířenou, nutno dodat. Jestli jsem se obával, jak se budu složitě dopracovávat k tématům, kterými bych mohl udělat největší dojem a dojmout nejvíce srdcí, tohle napětí ze mě okamžitě opadlo. Tahle žena přesně věděla. Pohodlně se uvelebím v křesle, jednou rukou si přitom podepřu bradu, kterou si při pokládání první otázky promnu, jako kdybych přemýšlel nad odpovědí. I když jsem nemusel, na tohle jsem se připravoval už tak dopředu, že bych odpověď dodal, i kdyby mě pro ni vzbudili o půlnoci. Hodím ještě jeden, letmý pohled do publika, přimhouřím přitom oči, spokojeně se pousměji, jako kdybych našel přesně to, co jsem potřeboval a pak se zase otočím na Coral. “Pro ni, pro Enchant. Riskuji všechno pro svou mladší sestru, která je smrtelně nemocná. Doufám, že když vyhraju, Kapitol mi pomůže ji uzdravit.“ Prsty ruky, kterou mám položenou na opěradle židle, jej sevřu. Smířlivě se pak usměji jak na Coral, tak do publika, abych tak všemu dodal dojem ‚to je v pohodě, já to zvládnu, i když je to pro mě opravdu těžké.' "To je velmi smutný příběh, Wafere. Ale smutný příběh nám tu bohužel nestačí... myslíš si, že máš nějakou šanci mezi svými soupeři?" "Tak samozřejmě, kdybych ji neměl, nehlásil bych se dobrovolně." Jemně se pousměju a přimhouřím oči, snad abych dodal trochu tajemného nádechu. Coral vědoucně nakloní hlavu na stranu, jako by přesně věděla, proč jsem mohl dovolit se přihlásit. "To jistě ne, Hry koneckonců nejsou pro každého, že? Každopádně, konkurence je letošní rok veliká - můžeš nám prozradit důvod své sebejistoty? Není snad pro tebe pozice dobrovolníka z třetího kraje náročná? Jsem si jistá, že letošní favority jsi docela překvapil." "Mám v rukávu pár es, které mi mohou k vítězství hodně pomoci." Jemně se pousměji na Corall a narovnám se v zádech. "Ale vůbec ne, jsem z toho nadšen. Být prvním dobrovolníkem z třetího kraje, toho si velice vážím a jsem rád, že jsem se téhle role mohl ujmout." Coral se vítězně otočí do publika, a pak zase zpět na mě. "Bravo! Ohromně ráda slyším takové nadšení, to se ve tvém kraji přeci jen tolik nevidí!" Přehodí si nohu přes nohu a opětně se ke mně nakloní. "A teď mi řekni upřímně, Wafere: takový hezký mladý muž jako ty má jistě doma nějakou dívku, která na něj čeká?" Na vteřinku se zarazí a pak se usměje. "A neříkej svou sestru, ta se nepočítá." "No, ehm, na to nikdy nějak nebyl čas, víte... holky." Odkašlu si a trochu si poposednu v křesle, dávajíc tak najevo svou náhlou nejistotu. "Měl jsem moc práce, abych uživil rodinu." Moderátorka se potutelně culí do publika. "No představte si! Dámy a pánové, on je volný!" [/b]Coral se zasměje. "Kdo by to byl čekal! Jsem si jistá, že jestli Hry opravdu vyhraješ, nebudeš mít v tomhle ohledu rozhodně nouzi." Následně se moderátorka jakoby překvapeně podívá na hodiny. "Ale ne, zdá se, že nám brzy vyprší čas - a já se nemůžu rozhodnout, kterou otázku ti ještě položit! Takže tě nechám mluvit za sebe... chtěl bys ještě něco říct? Vzkázat domů, nebo nám něco prozradit?" "Jenom to, že se těším, až konečně pro třetí kraj získám vítězství." Zářivě se usměji do publika. "Dámy a pánové, Wafer Eprom z třetího kraje!" |
| |
| Nechť Hunger Games započnou! Poslední večer probíhá rychle. S trenéry a stylisty a několika mlčenlivými avoxy v pozadí shlédnete záznam rozhovorů. Ty pro některé splátce probíhaly ve velmi pozitivním duchu a jistě jim sehnaly mnoho budoucích sponzorů, pokud už se pro ně Kapitolané nerozmýšleli předem. Pro některé naopak skončily velice tragicky; splátkyně z devátého kraje, Heather Sow, se po úvodním dotazu na svou rodinu rozplakala a poté už nebyla schopná vydat ze sebe jedinou plynulou větu. Přichází večeře. Během ní zazní několik posledních rad od vašich trenérů, které se trenér od trenéra liší – „schovej se“, „urči slabé kusy“, „zůstaň v pohybu“ a podobně. Poté už jen odcházíte do svých ložnic, a to s vědomím, že to klidně může být vaše poslední noc v pohodlné posteli. Že to klidně může být vaše poslední noc. V den začátku Her vás trenéři budí brzy. V sedm hodin ráno se oblékáte do pohodlného oblečení na cestu vznášedlem a snídáte poslední jídlo v jídelně. Koneckonců, show se nejmenuje Hladové Hry pro nic za nic. Stejně jako v předchozích ročnících je zde celkem reálná šance, že některý splátce zemře prostě a jednoduše z důvodu, že nebyl schopný sehnat si potravu. Jídlo je proto většinou lehké a vydatné – vařená čočka, zeleninové a kuřecí polévky, vykostěný tuňák, jogurty s medem a ořechy a ovoce. Váš tým stylistů se do vás naposledy obuje: sčeše vlasy do praktických drdolů a copů, které nebudou překážet v běhu o život, odlakuje nehty a zastřihne je, abyste je pokud možno nemuseli brzy ohryzávat v aréně. Výtahem odjíždíte nahoru na střechu, kde už na vás čeká vznášedlo, které vás dopraví do arény. Přichází definitivní rozloučení s trenéry. Po žebříku z ocelového lana vás poté vytáhnou nahoru – nemůžete vylézt sami, protože v momentě, kdy se dotknete stupínku, k němu jakoby přimrznete. Pravděpodobně jakási paralyzační technologie Kapitolu, aby vás náhodou třeba nenapadlo zhoupnout se a sletět ze střechy nebo něco podobně chytrého. Uvnitř vznášedla se usadíte do křesel a zapnete si pásy. Žena v uniformě vám poté do pravé paže vpraví injektorem lokátor, malý čip, který bude po celou značit vaši lokaci v aréně a případně vyšle signál o vašem předčasném skonu. Vznášedlo se zvedne do vzduchu. Následuje přibližně hodinová cesta vzduchem, během které panuje občas rušené ticho. Většina splátců, především ti z pátého kraje, sedí jako zařezaní, zírají před sebe a mlčí. Rupert Abercrombie z dvanáctky si nervózně tře bolavou ruku. Naopak Maxmilian Gate a Aurelia Coleman z druhého kraje se k sobě naklánějí a tiše si povídají – občas sjedou očima k některému z vystrašených splátců a začnou se zubit... raději nemyslet, nad čím. Cyber Stein z distriktu tři sedí jako na jehlách a hladově se rozhlíží kolem sebe, a Duncan Algae z čtvrtého kraje si od ní nervózně odsedne. Konečně dosedáte a jste odváděni do podzemních místností, kde na vás čekají vaši osobní stylisté s posledními radami a vaším oblečením. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond Když vstoupíš do místnosti, Alayne stojí zády k tobě, jemnými pažemi si objímá pas, a zdá se zamyšlená. Když se k tobě otočí, podezření se potvrdí – mezi obočím má drobné vrásky, a rty lehce stisknuté k sobě. Když uhne z cesty, můžeš konečně vidět své oblečení. Je to římská uniforma do boje, nebo alespoň její adaptace. Na figuríně visí světle žlutá tunika, přes kterou je položený kyrys z ocelových plátů. Doplňují jej kožené chrániče předloktí a holení… a sandály. “Nechápu to,“ pronese pomalu. “Nevím, jak si to mám vyložit. Pan Grandeur se nejspíš rozhodl pokračovat v římské tématice… ale jak moc je tohle praktické pro přežití v terénu, nemůžu říct. Samozřejmě, máte nějakou zbroj…“ Zavrtí hlavou. “Ale boty jsou špatné. Dá se v nich chodit i běhat, ale jestli nebude vaše aréna něco urbanistického…“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Při vstupu do místnosti tě jako první udeří překvapivě hlasitá hudba, která připomíná jakýsi válečný valčík. Natasha sedí v křesílku a čte si jakýsi módní magazín, a vedle ní na tebe zírá figurína s tvým oblečením. Světle žlutá tunika, přes ni přehozený kyrys z tvrzené kůže, doplňují je chrániče předloktí a holení… a sandály, které se vážou koženými řemínky kolem holení. Natasha zahodí časopis a vstane z křesla. “Takže tohle vám Cyrus vymyslel. Zbroj vypadá celkem bytelně, ale ty boty mě vytáčí. Doufám, že terén nebude nijak hrozný, protože tohle prostě není obuv na chození po horách. Aspoň můžu soudit, že nebudete mrznout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Uvítá tě typické drmolení Heleny, které jako by ne a ne přestat. Snad si ani nevšimne, že bys mohl být tak trochu s nervy v kýblu, když uvážíme, že už za pár minut bys mohl být klidně mrtvý. “Wafere! Už je to tady! Nemůžu tomu uvěřit, jak rychle nám spolu ten čas uběhl, ani se mi nechce věřit, že už nám odcházíš, budeš mi moc chybět, musíš vyhrát, protože mě včera napadl nápad, do čeho tě obléknout na cestě vítězů, a to bys koukal, jak by ti to slušelo ve zlatohnědé kombinaci, a taky jsem ti chtěla ještě říct, že…“ Tvoji pozornost mezitím upoutá vaše oblečení do arény. Je to římská uniforma do boje, nebo alespoň její adaptace. Na figuríně visí bledě modrá tunika, přes kterou je položený kyrys z ocelových plátů. Doplňují jej kožené chrániče předloktí a holení… a sandály. “Cyrus letos fakt jde do římské tematiky! Vážně by mě zajímalo, co pro vás přichystal, škoda, že to ještě nevím, to budeš koukat, ale snad je to něco dobrého na běh, protože ty boty jsou vážně špatné, ale zase jste vybavení na boj, takže by to nemuselo být tak hrozné, a ještě…“ A drmolení pokračuje. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Kathryn ti při vstupu do místnosti položí ruku na rameno. Vypadá vážně nešťastně. Na sobě má rolák s dlouhými rukávy, a na něm je vyšitý jelen. Snad ti chtěl udělat radost. “Je mi to líto,“ řekne dřív, než podniknete cokoli jiného. “Ať se v aréně stane cokoli, slibuju, že si tě budu pamatovat stejnou, jako jsem tě poznal.“ Gestem pak ukáže na figurínu s oblečením, která se tyčí vedle něj. Tmavě hnědá tunika, přes ni přehozený kyrys z tvrzené kůže, doplňují je chrániče předloktí a holení… a sandály, které se vážou koženými řemínky kolem holení. “Ty boty jsou na terén mizerné. Jestli se nám to podaří, pošleme ti jako sponzorský dar něco pořádného. Jinak jsem to brnění zkoušel, a je… docela dobré. Neochrání tě před zbraní, ale spíš si sedřeš klouby na ruce, než bys jím prorazila ruku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Razaaq Za dveřmi už na tebe čeká Cecilie. V ruce drží sklapnutý rudý vějíř s peřím a netrpělivě jím klepe o vystrčený bok. Hned, jak tě uvidí, vytočeně spustí: “To jsem si mohla myslet, že Grandeur upřednostní styl před funkčností. Vážně netuším, jak v tomhle budete běhat po aréně – kdo mu proboha poradil, že žabky jsou vhodná obuv do arény?“ Postrčí tě před figurínu s tvým oblečením. Tmavě hnědá tunika, přes ni přehozený kyrys z tvrzené kůže, doplňují je chrániče předloktí a holení… a sandály, které se vážou koženými řemínky kolem holení. “Vážně, na co myslel? To brnění, to je v pořádku, ale z těch bot šílím. Hodně štěstí s běháním v tomhle!“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia Za dveřmi stojí zády k tobě Terence, ruce má založené na prsou, a skřípe zuby. Už od pohledu vypadá dost vytočeně. Když zaregistruje tvou přítomnost, prudce se otočí na patě. Z očí mu šlehají blesky. Hned můžeš vidět, proč – za ním vykukuje figurína s tvým oblečením. Zelenkavá tunika, přes ni přehozený kyrys z tvrzené kůže, doplňují je chrániče předloktí a holení… a sandály, které se vážou koženými řemínky kolem holení. “Co má tohle znamenat?!“ vyštěkne. “Nejen, že z vás udělají totální maškaru, ale ještě k tomu vám snad zničí nohy hned v prvních patnácti minutách? Tohle je vrchol. Upřímně netuším, co ti říct jiného, než – mrzí mě to.“ Na okamžik vypadá možná i provinile. To je překvapení. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Po rozhovore som bola rozrušená. Nabudená pozitívne a zároveň mnou lomcovali čudné stavy, ktoré som pred tým nepoznala. Ten príšerný strach, ktorý bol tak strašne abstraktný až som ho neodkázala plne vnímať. Len čo som mala abnormálne nutkanie niečo hovoriť. Ešte viac než pred tým. Celý večer som spovedala Razaaqa a všetkých prítomných. Neustále som sa promenádovala vo svojich zelených nadýchaných šatách a užívala som si posledné hodiny života. Vlastne ani to som si neuvedomovala. Že je koniec, že zomriem hneď zajtra. Určite v prvej minúte kedy to celé začne. Samozrejme som nemohla spať. Posledný krát som si zaskákala na sedačke, užívala si pohľad z okna a dokonca som si asi 100x zmenila výhľad. Vymýšľala som si hlúpe príbehy a nútila samú seba aby som išla spať. Nedalo sa. Nech som skúšala osvedčené rátanie ovečiek, a myslenie na nič. Už oblečená v pyžame som sa zodvihla a bez zaklopania som vošla do Razaaqovej izby. " Ahoj, spíš? Ja viem, že je to strašne moc neslušné. Ale pamätáš mám pocit, že aj vtedy vo vlaku som ti v trhla do izby. Alebo sa mi to možno už len snívalo. Neviem. Príde mi to takmer ako niekoľko rokov. Tebe nie. Nemôžem zaspať to je hrozné." V izbe bola tma, takže som poriadne ani nevidela..zo dva krát som zakopla a sadla som si na posteľ. Vlastne som ani nevedela, či v nej môj spolusplátca leží alebo nie. Možno bol niekde inde. Na tom ale nezáležalo. " Bojím sa....Tak veľmi sa bojím...." Povedala som úprimne. Dnes vlastne včera som to povedala už aj Bee. No po tom ako som vedela ako na niektoré veci chlapec reaguje, zasmiala som sa a pokračovala som ďalej. Nechcela som mu pridávať starosti. " A vlastne ja ani neviem. To je tak čudné. Neviem čo si o tom vlastne myslieť. Hádam nemám asi názor, som nejaká zmätená. A na toto by mi mama povedala, že to som asi vždy. " Znova som sa zasmiala...." Asi chceš spať. Prepáč. Nechcem ťa otravovať. Ja len.....chcem ti popriať veľa šťastia. Nezabúdaj, že si môj favorit!" Zamrvila som sa na posteli a pár krát som zalapala po dychu. " No a....Bolo to super. Najlepší týždeň aký som kedy zažila. Fakt a to neklamem. A hádam som sa nikdy s nikým tak dobre neporozprávala. No a vlastne ti ďakujem za všetko. Že si sa so mnou bavil. Taká škoda, že sme sa nikdy nerozprávali doma! To by mohlo byť tak super. Ale tak ja si nesťažujem. " Vlastne som ani nevedela kam tým čo hovorím mierim. Takže som sa len zasmiala. Dosť dlho a nevedela som čo ďalej. Samú seba som očividne dostala zas do trápnej situácie, ktorú som prestala zvládať. Rozprávať sa s Bee bola jedna vec.....ale povedať niečo Razaaqovi bola druhá. " Hovorila som ti niekedy o tom duchovi kravy? Ale asi hej. Ako si myslíš, že vyzerá smrť? Niekto hovorí, že vyzerá ako dievča...niekto, že ako muž. Kto sa má v tom vôbec vyznať? No to teda neviem. Podľa mňa vyzerá ako krava. Veď prečo aj nie?" Bolo to čím ďalej tým horšie. " Asi by som mala ísť...Ale tá cesta vlakom bola aj tak najlepšia. Úplne najlepšia! Naozaj ďakujem....za spoločnosť." Napadlo ma to isté ako s Bee. To jedno slovo. Že Razaaq bol môj kamarát. No rovnako som to nepovedala nahlas. " No a ak by si nevedel zaspať tak prosím. Ja budem hore určite celú noc. A ak máš nejaký návod ako zaspať tak mi ho prosím povedz..." S týmito slovami som odišla a miesto svojej izby som sa natiahla na chlpatý a huňatý koberec s dlhými vláknami. Bolo to ako zaboriť si prsty do srsti, takých tých veľkých, ryšavých a huňatých kráv. Bolo to ukľudnujúce...takmer ako doma. Len bez múch, bučania a hnoja. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro U večeře toho moc nenamluvím. Soustředěně pozoruji svoje poslední jídlo v Kapitolu. Normálně bych toho nakecala spousty a hýřila vtipem. Tady mi do smíchu není, vlastně celý můj pobyt v Kapitolu ne. Loučím se svojí trenérkou a děkuji jí za rady. Jestli se mi podaří být sama s Duncanem, povzbudivě se na něj usměji a řeknu, že se uvidíme v aréně. Při těchto slovech mi přeběhne temný stín po tváři, smutný stín. Nedá se nic dělat, musíme to brát jak to je. Ve vznášedlu těkám očima kolem sebe a jen lidi pozoruji, nechci se nijak projevovat. Vsunování čipu zabolí, já se neubráním a skřivým tvář. Po hodinové cestě se potkávám naposledy se svým stylistou Terencem. Je to rázný muž a svým gestem, kdy mi podával nůžky aby jeho výtvor zničila, mě přesvědčil, že bych ho mohla mít ráda. Navlíká mě do divných šatů ve stylu starého Řecka. Mě se to nelíbí, hlavně ty boty. Terence taky není spokojen a dokonce se mi omlouvá. "Za to nemůžeš." Pokusím se o úsměv, ale je poněkud smutný a ztrápený. Nechám se navléknout do toho hrozného úboru. "Děkuji." Nasucho polknu. "Děkuji za všechno. Možná ten Kapitol není ve všech ohledech tak strašný." Poslední úsměv a pak přesun do tubusu, který mě vynese do arény. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Přichází můj velký den! V noci nemůžu spát, ráno jsem tak nervózní, že se musím vyloženě přinutit, abych do sebe něco dostala. Je to tak vzdálený pocit, od toho, kdy jsem se cpala pralinkovými dortíčky a kokosovými pusinkami a... no, prostě asi tak. Nahoře ve vznášedle pak sedím, jako na trní. Ne, jako mnozí jiní, kteří vypadají že se velmi brzy dost možná zhroutí - ale takovým tím nadšeným výrazem, plným očekávání. Usmívám se si na dvojky a čtyřky - však je u rohu potkám. Celou cestu taky držím Diamondovu ruku, pustím ji jen na malou chvíli, aby mu mohli vpravit čip. Pak přijde čip i do mě. Lehce sebou trhnu a ujede mi tiché "au." A pak nás svezou dolů, do našich přípravných místností. Poprvé vidím své nové šaty - a nejsem z nich nadšená. Bojovník? Takhle? Jak bude aréna vypadat? Jako koloseum? “Takže tohle vám Cyrus vymyslel. Zbroj vypadá celkem bytelně, ale ty boty mě vytáčí. Doufám, že terén nebude nijak hrozný, protože tohle prostě není obuv na chození po horách. Aspoň můžu soudit, že nebudete mrznout.“ "Hm..." protáhnu a obejdu si celou krejčovskou pannu dookola. "Ten kyrys - doufám, že jej šípy prorazí..." Zaklepu na něj. Stranou s estetikou. Teď nastupuje Safira - lovec. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Ach, ano. ANO! Uklidni se Diamonde, dýchej zhluboka a připrav se na nejdůležitější okamžik tvého života - už za pár minut budeš moct zabíjet a vraždit, stačí sáhnout po meči, nebo po kyji a rozmetat prvního splátce na kousky. Na tohle jsi čekal, to je chvíle, kdy konečně dostojíš svému jménu a budeš zářit víc než všechny šperky prvního kraje. Jsem stroj! Bojovník! Neznám slitování... Stojím tiše se zavřenýma očima a opakuji si jako mantru slova svého otce i trenéra, slova mně vlastní, se kterými jsem vyrostl a kterými žiji. Konečně přistoupím ke vznášedlu, dokonale připravený i upravený díky vzornému dohledu mých stylistů. Chvíli se dívám kolem sebe na vyděšené splátce i svoje spojence. Poslední počastuji pohledem Safíru, spokojeně si ji prohlídnu od hlavy až k patě, ale nevěnuji jí žádný zamilovaný, natož pak povzbudivý pohled. Od této chvíle jsme totiž docela jinými spojenci, než na veřejnosti - v aréně všechno získává nový rozměr. Budeme spolu táhnout za jeden provaz, dokud to bude výhodné, poté mi nic nebrání vrazit jí do jejího krásného, plochého bříška meč, a to pěkně hluboko. Teprve potom bude nejkrásnější. Povytáhnu koutky v krutém úsměvu a nechám si do ruky vpravit čip. *** Vstoupím do místnosti a chvíli tiše hledím na zamyšlenou Alayne, objímá si dlaněmi svůj půvabně štíhlý pas a vyčkává. Když se ke mně otočí pokývnu jí na pozdrav, nyní jsem v rozpoložení, kdy si nechci moc povídat - ruší to moje soustředění. A já chci být soustředěný, abych mohl rozdávat smrtelné rány. Jakmile trochu ustoupí, naskytne se mi pohled na naše oblečení - nebo jsou to stále kostýmy? Povytáhnu obočí a nepokrytě zírám na boty. ,,To není zrovna vhodné pro boj, a snad tam nebude příliš zima..." Odtuším nakonec a neochotně na sebe tu maškarádu navlíknu. To je snad vtip. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Raňajky aj všetko prebehli šialene rýchlo. Ale inak to bolo takmer také isté ráno ako každé iné. Možno len viac nervóznejšie viac, zamĺknutejšie, ale inak rovnako Kapitolské ako tie pred tým. Dokonca bolo Kapitolské ešte viac. Pretože si po nás prišlo vznášadlo, usadili sme sa, očipovali nás. Počula som, že vraj v dobách pred Panemom zvykli čipovať zvieratá. Psi, mačky dokonca aj fretky. Možno čipovali aj dobytok, s tým som si už ale istá nebola. Snažila som sa zabávať. Predstavovať si veci, ktoré neboli a ani nebudú. Zamávala som Richiemu, na Heather som sa sústrastne usmiala s tým, že sa nič nedeje, že sa včera rozplakala no a potom som sa opäť vrátila do svojho vymysleného sveta. *** Uvedomila som si, že Kathrynova ruka na ramene mi bola dokonca príjemná. Že som sa zahanbene neodtiahla len som sa pozerala na jeho smutný výraz. Do očí my vyhŕkli slzy. A prečo? Kvôli tomu roláku! Nevedela som na isto či to bolo kvôli mne. Ale už len samotný fakt, že mal na sebe zviera ku ktorému sa mi viazala taká pekná spomienka, ma naplnilo čudným pocitom. A jeho slová ma už rozplakali úplne. S vlastnej iniciatívy som ho pevne objala a tlmeným hlasom , keďže som mala ústa pritisnuté k roláku som povedala. " Prečo mi to robíš? Ja som si povedala, že nebudem plakať. Nebudem! Nechcem! Radšej na to nemyslime. Ani ty ani ja. Sú lepšie dievčatá v Paneme, na ktoré by si mal myslieť a spomínať! Nie na mňa!" To už som sa trocha zasmiala a od štylistu sa odtiahla. Pozrela som sa na oblečenie s miernym úsmevom. " A to je tiež oblečenie nejakých bohov? A nemôžeš im radšej povedať, nech tie dary posielajú Razaaqovi? Ja sa kľudne vyzujem! Nie je nad bosú nohu. Tá sa asi nešmykne na ničom! Karthyne? Nemôžem ťa o niečo poprosiť? Neviem ako to funguje. A ako rýchlo sa to dá spraviť. Ale....nemohol by si mi zamaľovať vlasy? Teda myslí nafarbiť. Na tyrkysovo! Aspoň jeden prameň! Pre šťastie! A za odmenu si ty môžeš vziať ten môj rúž od mamy. Ty ho určite využiješ. Teda nehovorím, že ho využiješ na seba....teda možno aj áno. Mne je to jedno. Ale možno pre niekoho iného. Aj tak je už skoro úplne minutý...."Znova som sa zasmiala ale oči som mala stále celé zaslzené. " A už si ani nemyslím, že máš ženské meno. Teda stále je také zvláštne ale tebe sa hodí. Rozhodne by som si už žiadne iné k tebe nevedela predstaviť..." Celkovo som nevedela čo robiť. " A naozaj ti hrozne moc ďakujem. Mám pocit, že ďakujem teraz každému. Ale naozaj to myslím! Dúfam, že si nemyslíš, že si to len vymýšľam! Ale naozaj ďakujem. Nikdy som nemala také pekné oblečenie! A také pekné vlasy a líčenie..a zároveň som sa asi nikdy necítila pred vami tak strašne trápne!" Znova som sa zasmiala. " Ale človek si možno na to zvykne. Nebolo to zasa až také trápne ako keby som bola krava a veterinár mi strčil ruku po rameno do zadku." Tak toto bolo trocha neprimerané. Zahanbila som sa tak ako vždy. Zrýchlil a mi dych, očerveneli tváre a sklopila som pohľad..... |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Já osobně mám po rozhovoru dobrou náladu. Lidé se mi smáli a celkově jejich reakce byla pozitivní. I Coral se usmívala a i když to asi nic neznamená, jsem rád. Večeře proběhne pod palbou otázek Betty. Pak se podívám zpětně na záznamy splátců a obvzláště u Betty se směju. Docela by mě zajímalo co moji rodiče řikali na to, že je v Capitolu pes co vypadá jako já. Po přenosu se už moc nezdržuju ve společenské místnosti a odejdu do pokoje. Všem ještě popřeju dobrou noc a jdu k sobě. Je to moje poslední noc v měkkém. Nejspíš je to moje poslední noc vůbec a proto se musím pořádně prospat. V aréně nejspíš nebude moc prostoru, kde spát. Kdo ví co to bude za arénu. Jestli to bude někde na vodě, tak je po mě asi hned. V pokoji se svlíknu do trenek a lehnu si do postele. I když se snažím a několikrát se převalim, nejde mi to. Po nějaké chvíli dokonce přijde Betty. "Ahoj, to je jedno, taky nemůžu spát." Podívám se ke dveřím na Betty a usměju se. "Klidně pojď dál." Jakékoliv témata o aréně nebo domově ve mě vyvolávají smíšené pocity. Taky mám strach, ale už to nechci dávat najevo. Musíme vydržet co nejdýl. "Co máš v plánu v aréně?" Vím, že to neni moc vhodná otázka. Třeba si bude myslet, že po ní budu chtít jít. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Takže Bettyna neodišla " Neviem čo budem robiť? Asi sa budem snažiť druhým nezavadzať. A teda hlavne tebe. " Zasmiala som sa. Ale tak zvláštne docela smutno. Žiaden scenár som si nedokázala predstaviť a to už je čo povedať. Pretože väčšinou som ich mala niekoľko. A teraz som akosi nevedela povedať nič konkrétne. " Počula som že ak utečieš skôr ako máš, tak to budeš mať rýchle a bezbolestné! Ale neviem či je to pravda. Myslím, že raz sa o tom otec zmienil pri večery. Ale možno hovorili o niečom úplne inom. Rýchle a bezbolestné....rýchle a bezbolestné! A ja už viem o čom hovorili! O nastreľovaní ucha na náušnice! Mama vždy chcela aby som ich nosila. A pamätám si, že to teda nebolo rýchle a ani bezbolestné! Strašne som pri tom revala..Alebo to bolo o značkovaní kráv?" Zasa som sa stratila v toku myšlienok. Ale áno, chcem to rýchle a bezbolestné. A hlavne teda rýchle. Niečo mi ale hovorilo, že by som možno mala skúsiť utiecť skôr, možno mám predsa len pravdu a skončí sa to tak ešte skôr ako to vôbec začne.
" A čo budeš robiť ty, Herkules?"Zasmiala som sa. " Pomaľuješ sa a niekde sa skryješ To by bolo super. Počula som, že raz sa jeden ujo rozhodol bývať na strome a s tým stromom zrástol. Dúfam, že sa ti to nestane. Aj keď byť strom to by muselo byť docela super. Ak by ti teda ďateľ neďobal do čela. " Znova som sa zasmiala." Mohol by si ísť za Richiem. Vieš tým ryšavým chlapcom. S ktorým sme obedovali. Oni sú super. Aj Heather. Podľa mňa by ste boli skvelá parta, čo by to dotiahla hrozne moc ďaleko!" Nadšene som navrhla Razaaqovi. Určite to bol dobrý návrh. Nevedela som prečo, ale jednoducho bol! Ale príliš som nespoliehala na to, že by sa podľa toho zariadil.
|
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Jo to má Betty pravdu. Viděl jsem pár ročníků Hunger Games a jednou se snad stalo, že někdo sestoupil o něco dřív a místo pod ním explodovalo. Chvíli se mlčky zahledím na Betty. Nejsem si jistý jestli to chce udělat. Byla by to škoda aspoň nezkusit přežít. Občas se stanou vítězové z těch nejméně pravděpodobných splátců. I když potom co jsem viděl splátce z nižších krají si nemyslím, že by se to mělo stát v našem ročníků. "Doufám, že to nechceš vzdát hned na začátku?" Podívám se na Betty vážně. "Ty jsi se tam dole stačila s někým seznámit?" Koukám na Betty skoro až nevěřícně. Taky jsem to chtěl udělat, ale nenašel jsem k tomu asi dost odvahy. Místo toho jsem se učil to, co by se mi mohlo v aréně hodit. "Já nikoho neznám, asi po mě půjdou všichni a nebudou se ptát." Kývnu ramenama a pak nad tím mávnu rukou. Aspoň to budu mít rychle zasebou. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nymfia Terence ti pomáhá obléknout se do šatů. Během té chvíle se už vrátí zpět do své lehce iritované nátury. “Aspoň máš jednu z největších šancí na výhru. Některé z těch dětí by už rovnou mohli odprásknout přímo na stupínku – udělali by jim tím vlastně laskavost.“ Přehodí ti kyrys přes hlavu a vzadu utáhne šňůrky, když se z interkomu na stropě ozve hlas, oznamující posledních dvacet vteřin. “Hodně štěstí, Nymfio. Budeš ho sakra potřebovat.“ Druhou větu si už Terence zamumlá spíš pro sebe, když tě doprovodí do tubusu. Ten se pak s cvaknutím zavře, a začne tě jako píst tlačit nahoru… nahoru, vstříc smrti. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Safíra Kyrys pravděpodobně slouží spíš jako ozdoba, než skutečná ochrana. Měl by být celkem užitečný v boji na blízko a zarazit slabé rány, ale proti tvému šípu nebo Diamondovu meči nejspíš zmůže jen málo. Snad, kdybyste to nějakým nepochopitelným způsobem fakt pokazili. Natasha se na tebe usměje, a jemně ti pomůže se obléknout do šatů. Zatímco ti utahuje řemeny na chráničích holení, aby tě při běhu netlačily, zvedne k tobě hlavu: “Škoda, že jako zaměstnanci Hunger Games nesmíme sázet. Protože bych na tobě mohla vydělat dost slušný balík.“ Poté se z interkomu ozve ženský hlas, který ti oznamuje posledních dvacet vteřin do výstupu. Natasha naposledy zkontroluje tvoji zbroj, a pak ti ustoupí z cesty, abys mohla vstoupit do tubusu. “Hodně štěstí, Safíro.“ Pak už tě píst začne vytlačovat nahoru – vysoko do arény. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamond Alayne ti mlčky pomůže do kyrysu. Lehce se přitom mračí, až se jí dělá drobná vráska mezi obočím. "Myslím, že se pan Grandeur nechal příliš unést svými nápady. Snad bude v Rohu kromě zbraní i nějaké oblečení… a snad bude i Roh.“ Můžeš si přitom vzpomenout na ten památný ročník pár let zpět, kdy žádný Roh hojnosti zkrátka nebyl – jedině snaha vašeho Tvůrce nijak se tématem neopakovat by ti měla zaručit šanci na výbavu. Koneckonců, běhat po aréně v sandálech a šatech není zrovna vrchol důstojnosti, ať si římská historie říká, co chce. Hlas v interkomu oznámí posledních dvacet vteřin, a tak ti Alayne nabídne přátelské objetí, a téměř sestersky tě pohladí po vlasech. Je dost vysoká, aby si nemusela stoupat na špičky. “Budu ti držet palce,“ usměje se tvá stylistka, než vstoupíš do tubusu, a ten se s tebou začne pomalu zvedat nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty Jo Je poznat, že Kathryn se necítí dobře. Ne snad, že by mu tvá společnost nebyla příjemná – už předtím sis mohla všimnout, že se s tebou vždycky bavil ochotně, ale je viditelně nerad, že tě vůbec musí pouštět nahoru. Zbývá otázka, proč vůbec v takovém případě dělá tuhle práci. Snad chce dětem jako ty pomoci, snad se pokouší krotit zlomyslný tým vašeho kraje. Každopádně vypadá snad celou dobu, co mluvíš a on ti pomáhá do oblečení, zničeně. Tedy, dokud nevypustíš poslední větu. Tvůj stylista ztuhne, a pak vyprskne smíchy. Tak trochu zoufalý smích, ale je v něm poznat pobavení. “Tohle bys mohla zkusit v aréně. Třeba všechny omráčíš svým vtipem. Škoda, že pro tebe nemám tu tyrkysovou barvu.“ Když se otočíš, usměje se na tebe. “Hodně štěstí, Betty. Budu ti věřit.“ Pak už interkom oznámí posledních dvacet vteřin. Kathryn tě odvede do tubusu – ten se s cvaknutím zavře, a začne tě vysouvat nahoru do arény. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Ja nechcem aby sa tváril tak smutne. Nechcem aby boli pre mňa ľudia nešťastní. Veď to je úplná hlúposť. Slzy a pochmúrne tváre predsa patria pekným a úspešných ľuďom, nie podpriemerným Bettynám, ktoré ničím nevynikajú nemajú ani vtip ani krásu a mimo posledného týždňa, po nich neštekol ani pes. Za ten smiech som bola ale rada. Veď čo je lepšie ako počuť smiech a šťastie počas vlastného pohrebu? " A ja už si som sa zľakla, že myslíš tú ruku, že im mám strčiť...." Nedopovedala som, sklonila som zahanbene pohľad- zasa raz- ale sekundu na to som sa zasmiala. " Tak nevadí. Tak si ma v nej aspoň predstav! Ja si to predstavujem. A predstavuje si ju aj na tebe. Ale nehodí sa ti. Prepáč. Teda nie tak ako nášmu Tvorcovi....Ale ten mamin rúž je tvoj!" Usmiala som sa a nechala som sa obliekať. Padlo mi to ako uliate. Možno sa mi v tom len troška zťažka začalo dýchať, ale to bolo zrejme z napätia. "Ja ale nechcem do tej presklenej rúry. Čo ak sa v nej zaseknem? Vyzerá dosť úzka. Ale na druhej strane mi to pripomína tú rozprávku. O tej princeznej čo zaspala v sklenej rakve a potom prišiel princ a mali spolu sedem trpaslíkov. Hovorila som ti, že u nás v kraji bol tiež jeden trpaslík? Mal také krátke pršteky a hrozne ťažké kosti a spadol do studne...." Ešte raz som štylistu objala a zapozerala som sa na uštrikovaného jeleňa. " Ale choď. Mne prosím ťa never. Ver Razaaqovi. To on je víťaz!" Postavila som sa do tubusu a do očí mi znova vyhŕkli slzy. Ťažko povedať prečo. Pretože som skoro nič necítila. Žiaden konkrétny pocit. Sklo sa nado mnou zavrelo. " Rada som ťa spoznala. Bože povedala som ti ako rada som ťa spoznala?" Netušila som, či ma počuje. Keď ma to začalo vysúvať hore. Posledný krát som sa usmiala. V rýchlosti som ukázala na seba. a nacapila sa na sklo. Tvár sa mi zdeformovala a vyzerala som ako prasiatko. Hneď na to som ukázala na neho a ruky som dala k hlave aby vyzerali ako parohy, že je akože jeleň. Neviem čo som tým chcela povedať. Ale ústa sa mi aspoň roztiahli do úprimného úsmevu. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Retrospektíva-izba
Na jeho otázku som neodpovedala. Nebolo to o vzdávaní sa. Bolo to o niečo úplne inom. Čo som ako inak nevedela pomenovať. Bola to len myšlienka. Odísť ako prvá, bez trápenia, bez toho aby som videla strašné veci a musela strašné veci urobiť. Rýchle a bezbolestné. " Ale ty to stále tajíš. Prečo mi nepovieš, aký máš plán ty? Alebo je to strašne tajné? Myslíš, že by to niekto mohol počuť?" Sprisahanecky som stíšila hlas a ešte som si aj prekryla ústa dlaňou. " Ja budem mlčať ako hrob, sľubujem! Ešte nikto mi nikdy nezveril tajomstvo!" Zrejme to žiadne tajomstvo nebolo. A chlapec len zabudol zareagovať kvôli tomu ako som sa rozrozprávala, ale to som nemohla vedieť. Okrem toho vidina tajomstva a jeho zdieľania so mnou bola veľmi lákavá. " Tak ja neviem, či to je zoznámenie sa. Ale áno. Trocha sme sa rozprávali. A sú obaja fajn. A hovorila som im o tebe. A myslím si, že Richie za tebou možno aj sám príde. Takže sa nemáš čoho báť! Ani toho, že si ho s niekým pomýliš A neprekvapilo by ma ani keby za tebou prišiel niekto z profesionálov! Veď sa na seba pozri! A ako si hviezdil na tom rozhovore. Všetci sa stále smiali!" |
| |
| ARÉNA
Nejprve vás zasáhne vlna světla, které do podzemí nepronikalo – musíte přivřít oči, před kterými se vám dělají blikavé mžitky. Ale ostatní smysly vám napovídají, že se nacházíte v teple. Pravděpodobně větším, než cítíte, protože tu fouká svěží a dost chladivý větřík. Odněkud zespoda slyšíte hlasité vrzání cikád, seshora klokotání řeky, a pak… praskání ohně? “Dámy a pánové, nechť Třicáté Hladové Hry započnou!“ A je to tady. Odpočet je spuštěn. “Šedesát, padesát devět, padesát osm, padesát sedm…“ Rozhlížíte se. Je ráno, někdy v době mezi východem slunce a polednem, ještě není tak horko. Aréna odsud vypadá obrovská; máte vynikající výhled. Nacházíte se na vyvýšeném prostoru s příkrým sestupem, a pod vámi se ve vodorovném pásu do dáli rozkládají rozlehlé aleje cypřišů a olivovníků, zarovnané v úhledných řadách. Z pohledu od nejbližší hory, na jejímž úpatí se nacházíte, jsou za vámi lesy borovic, a za nimi pak další pole. Kam až dohlédnete, se pak do výše zvedají duby, cedry a borovicemi porostlé hory, které zakrývají pohled dál. “Padesát, čtyřicet devět, čtyřicet osm, čtyřicet sedm…“ Přímo před vámi je hora nejvyšší a nejrozlehlejší. Celé úpatí, u kterého čekáte, porůstají koberce různorodých květin, pichlavé a vysušené keře, borovice obsypané šiškami. Čím výše ale putuje váš pohled, tím sušší a skalnatější se hora zdá, hustou faunu nahrazují spíš nižší keříky i stromky, a květiny se střídají s bylinami. Na vršek nedohlédnete, zakrývají jej mraky. Mohl by tam být klidně sníh. “Čtyřicet, třicet devět, třicet osm, třicet sedm…“ Jste rozmístěni v kruhu. Tubusy vás vyvezly okolo kuželovitého náspu z trsů suché trávy s drobnými žlutými květy, písku, štěrku a rozlámaného pískovce. Může být vysoký asi jako třípatrová budova, nejprve se mírně svažuje, poté začíná prudce stoupat (tahle část je pokrytá čerstvě rozrytou hlínou), na skalnatém vršku se pak tyčí blýskavý Roh hojnosti. Cikády doslova řvou. “Třicet, dvacet devět, dvacet osm, dvacet sedm…“ Roh má asi tři metry na výšku a tvar klikatého blesku. Je zlatý a ve slunci vrhá bledé odlesky všemi směry. Splátci stojící na podstavcích směrem k širšímu zakončení vidí, že tenhle konec je zároveň i otvor, a tedy vstup dovnitř. Ven vykukují zbraně, ale z vašeho místa ještě nejde určit, jaké to jsou. “Dvacet, devatenáct, osmnáct, sedmnáct…“ Na mírnější části náspu, té, která je pokrytá lučními květinami, trávou a plevelem, je rozhozených několik batohů v zářivých odstínech oranžové, zelené a žluté. Příkrá část, kde se člověk musí trochu sehnout a občas se přichytit nějakého kamene či ojedinělého chomáčku trávy, pak leží jen pár drobností. Nahoře to vypadá na nějaká další zavazadla. Není jich mnoho. Sotva budou stačit pro polovinu splátců. “Deset, devět, osm, sedm…“ Cosi náhle temně zaduní a zasviští. Země jako by se neznatelně otřásla, a snad i nebe zaburácí. Náhle okolo vás vyšlehne obrovská stěna z plamenů. To praskání ohně se vám nezdálo. Dokonce na okamžik i přeruší křik cikád. Stěna může měřit snad šest nebo sedm metrů na výšku, a je dost široká na to, aby se nedalo v žádném případě projít skrz; zdá se, že obkružuje vaši arénu v povoleném rozsahu, kam až smíte jít. Od pohoří, kde sady přerůstají v borovice, zezadu podél lánů, pod vaší vyvýšeninou s náspem, a z druhé strany se jakoby obtáčí kolem nejvyšší hory na druhou stranu. Ta je nyní jediná, ke které máte přístup, a jedinou další možností jsou pak aleje. “Tři… dva… jedna.“ Startovní výstřel. Čas běžet pro batohy. Nebo o život. Není čas se zabývat ničím jiným. Utíkejte! ROH HOJNOSTI TAKHLE NĚJAK TO CELÝ VYPADÁ |
| |
| Aréna
Cikády mi zaplnili mozog, ešte skôr než sa mi oči prispôsobili svetlu. Nikdy pred tým som cikády naozaj nepočula. Aj keď troška mi to pripomínalo zvuk, ktorý vydávali keď ich človek opečené chrúmal v ústach. Aspoň podľa toho čo som si pamätala z tréningu. Ale toto bolo rozhodne krajšie. Magickejšie. Zastavili ma v polovici kroku. No nič, taká minúta je pekne dlhá doba, jedno malé zdržanie ešte nič neznamená. Mám čas. Len sa ešte troška obzriem okolo. Teplo sa na mňa začalo lepiť. Nebolo nepríjemné, ale mne stačilo málo. Z čela som si utrela pot a bola by som ten krok spravila keby som si nevšimla tie kvety a olivovníky a hory a suché kríky a to nebo a tú vôňu vzduchu a tie cikády! Cvrlik-cvrlik-cvrlik-cvrk. Vraj sa vyrába olej z olív? Aj ten názov je taký podobný. Olej.....oliva. Vraj z jednej bobuľky je len jedna kvapka. Už je 40! Už je 40! Musím ísť. Môžu byť tie kvetiny tak nahusto? Niečo mi tu ale chýba. Niečo by tu malo byť, ale nie je to. Ovce! Mali by tu byť. Alebo kozy. Ale skôr ovce. Kozy majú strašidelné oči, ale zato majú brady. Pozrela som sa okolo. Len tak rýchlo na ľudí. Usmiala som sa. Snažila som sa pozrieť aj dole a zakývať ešte svojmu štylistovi. Toho som už nevidela tak som aspoň zodvihla ruku a zakývala len tak do vzduchu. Oči mi ale padli na tie borovice. Žijú tam jelene? Možno by mohli. Veveričky určite. A nebude tam také teplo. Chcem sa dostať do tieňa. A prečo je vlastne ten roh hojnosti v tvare blesku. Blesk, nebolo to meno koňa? Neudrel do niekoho blesk? Určite udrel. Ujo Dixie to bol. Bude ten blesk kopať? Myslím, že ten kôň bol dosť nebezpečný a kopal úplne všetko. Nakoniec z neho spravili salám. Pohla som dopredu. Kľudná a odhodlaná. Jeden malý krôčik a bude po všetko. Rýchlo a bezbolestne. Jednoducho rýchlo a......cvrlik-cvrlik-cvrlik-cvrk. Zdalo sa mi, že mi niečo preletelo pred tvárou. Lietajú vôbec cikády? Kde je Razaaq? Po spánkoch mi stekali cícerky vody, srdce mi začalo búšiť, dych sa stal prerývaným ale pritom som vôbec nebola nervózna. Nebála som sa. Vlastne to bolo všetko tak strašne pekné. Tá príroda okolo. Lepšie by som si to v hlave ani nevedela predstaviť. Bolo to také iné než som poznala. Žijú tú bohovia? Sme niečo ako ich galapágovia? ( gladiátori ) Čo to praská? To sú tie šišky? Oheň? Keď človek dlho počúva spev cikád vraj sa pociká. Cikáda....pocikať. To je tiež také podobné slovo. Či to je oheň? Ak sa niekto pozerá dlho do sviečky? Prečo by to robili? Pozerali sa do sviečky. SEDEM! A je to tu. Krok dopredu. Rýchlo a bezbolestne. " Ahoj..." Spomenula som si na to ako som to slovo povedala v deň kedy ma vylosovali. Tak som si ho povedala aj teraz. Aj nohy som mala také ťažké jak vtedy. Vtedy ma tlačili aj šaty, ktoré mi boli malé. Teraz mi bolo len strašne teplo. Mala som pocit, že tá koža môjho oblečenia už musela byť úplne mokrá a stmavnutá. Ako môžu rančeri nosiť tie kožené nohavice? Rýchlo a bezbolestne. Bolo to však pomalé.....no prekvapivo bezbolestné. Pretože sa nič nestalo. Svoje nemotorné vystresované telo som zmobilizovala neskoro a skôr ako som stúpila na zem časomiera dočasila. Realizácia toho, že som to nestihla ma vykoľajila a začala som panikáriť. Nechápala som ako sa to mohlo stať. Minúta je tak krátka a ja som predsa mala nohu nachystanú už dávno. Nevedela som kde sa stala chyba. Možno som to len nepochopila. Možno zmenili pravidlá a bola to len sekunda miesto minúty, možno som si to celé len vymyslela a naozaj to bolo len o nastreľovaní náušníc a značkovaní kráv. Rýchlo a bezbolestne! Okolo nastal chaos. A až teraz som si začala uvedomovať vážnosť situácie. Stála som tam hodných pár sekúnd. A boli dlhé ako hodiny! Raz tam, raz sem. Raz tam a sem. Pozerala som sa na utekajúcich ľudí. Hľadala som ohnivo ryšavú hlavu. Richie? No miesto toho som uvidela blond vlasy Safíry, ktorá stála neďaleko odo mňa. Boli kúsok od nej tie ryšavé vlasy? Dusila som sa. Točila sa mi hlava. Pomaly a bolestne. Bude to pomalé a bolestné. Ja som to nestihla. Prečo som to nestihla? Razaaq kde si? Kathryn? Otec? Potrebujem nôž. Potrebujem nôž. Dýchaj. Bež. Nájdi niekoho. Choď sama. Nebež len rýchlo kráčaj. Dýchaj. Nemysli na to, že ti je zle. Štrikovaný sveter. Nôž. Razaaq. Tyrkysové vlasy. Jelene. Cikády. Cvrk-cvrk. Nemala som moc na výber. Batoh, dupot nôh. Cikády. Každé jedno žmurknutie to nový obraz. Splašené srdce, mžitky, nevoľnosť. Hlboký nádych, zakašľanie, slaná voda v očiach. Bola z čela alebo z očí? Stromy...stromy....alej. Pohla som sa tým smerom. Nebol to beh. Bola to skôr len rýchla tackavá chôdza prerušovaná občasnou paródiou na poklus ako sa sa snažila zísť dole. Si smiešna, všetci sa pozerajú. Smejú sa na tebe. Prečo som sa zamyslela. Prečo som nezoskočila. Prečo nebežíš pre batoh? Prečo vôbec nebežíš. Hýb sa, rýchlejšie. Rýchlejšie. Neobzeraj sa. Dýchaj a hlavne neskolabuj. Cítila som ako mi bosé prsty v sandáloch šteklí suchá tráva. Cikády robili cvrk-cvrk-cvrk, oheň prask-prask-praks a moje dýchavičné pľúca uff-puff-oh-uff. Odpadnem. Odpadnem. Odpadnem. Už nezvládnem ani krok. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Aréna Bežím, respektívne sa motám, v stave pred omdletím na východ. Smer-}veľa stromov. A zrejme si dolámem nohy každú chvíľku.
|
| |
|
| |
| Aréna Tak a je to tady. Jediné za co jsem opravdu rád je, že už nikdy neuvidím mojí stylistku. Ta ženská mi dělala snad jenom naschvály. Formálně se s ní rozloučím a velice pomalu vlezu na stupínek. Skleněný tubus se zavře a po chvíli jedu nahoru. Ještě se naposled podívám na svojí stylistku, dokud definitivně nezmizí. Ve tmě začnu docela panikařit. Nelíbí se mi být zavřený v tak úzkém prostoru. Několikrát se dotknu skla než konečně vyjedeme na povrch. Všichni se objevují ve stejný čas. Kapitoláné musí u svých obrazovkách jasát. Už za chvíli to všechno začne. Musím přimhouřit oči, protože i když to byla jenom chvíle, ten světelný rozdíl je docela značný. Rukou si schovám oči, dokud si na světlo nepřivyknu. Kde je Betty, kde jsou ostatní?" V hlavě mi naskočí myšlenka na splátkyni z mého kraje. Původně jsem si myslel, že bude na opačné straně a neuvidím jí. Překvapí mě její umístění. Je pouhých šest lidí odemě. Za normálních okolností bych na ní zamával, ale není na to čas. Betty se rozhlíží všude kolem sebe, což je dobrý nápad. Měl by ses soustředit. Podrbu se na hlavě a začnu si prohlížet roh hojnosti, poházené batohy a nakonec i okolní arénu. Prostředí zdejší arény mě překvapilo. Vlastně by mě překvapilo asi všechno. Můžu být rád, že nejsme na zasněženém území a že tu máme teplo. Sice bych bral o několik stupňů míň, ale s tím nic nenadělám. Prohlížím si také nejbližší splátce. Až na dvojku to jsou poměrně nízké kraje, od kterých mi snad nic nehrozí. Bohužel jsem si při tréninku nevšímal, kdo s kým se baví, což byla chyba. Na chvíli mě napadne návrh Betty ze včerejšího večera. Kdyby to udělala, nejspíš by se ozvala rána. Znovu jí vyhledám pohledem a nespouštim z ní oči. To vedro jí musí dělat pěkné problémy. Zvuk odpočítávání mě definitivně navnadí a pomůže mi se rozhodnout co dál. V duchu odpočítávám a jakmile se objeví nula, vyběhnu co nejrychleji. |
| |
| Aréna Běžím k rohu hojnosti |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Běžím co nejrychleji k batohu číslo 9. Během běhu si hlídám hlavně dívku ze sedmého kraje a kluka ze dvojky. Bokud u něj bude někdo z nich dřív, rovnou to vzdávám a běžím okamžitě od rohu hojnosti. |
| |
| BĚŽÍM K ROHU |
| |
| Aréna Trochu nedůvěřivě si na sebe obléknu ten prapodivný kostým - jsem nervózní z toho, že mám po aréně pobíhat v něčem takovém, na druhou stranu to méně uškodí takovému zabijákovi, jako jsem já, než zbytku... V tomhle oblečení se mi koneckonců jenom tak neschovají, dostanu je dřív... Dívám se Alayne do jejích očí laně a trochu se usměju, když mi pocuchá vlasy. Nastoupím do tubusu, narovnám záda a hledím na ni, dokud mi nezmizí z očí, pomalu stoupám vzhůru, chvíli je naprostá tma... Poté mě do očí uhodí ostré paprsky slunce. Hodnou chvíli mi trvá, než se zorientuji a rozkoukám. Oči jsou sice stále zmatené, ale na kůži cítím teplo, uši jsou náhle naplněny cvrkotem cikád a nosem nasávám vlhký vzduch... Vypadá to na tropy... Odpočet byl zahájen. Posledních šedesát vteřin mě dělí od akce. Už si potřebuju uvolnit svaly a naplnit ten stojatý vzduch vůní krve. Na rtech mi pohrává jemný úsměv, který se vzápětí rozšíří - stojím totiž přímo naproti ústí rohu hojnosti. Nebudu ho muset obíhat, ani si k němu razit cestu. Čeká mě nejkratší dráha, rovnou za nosem k nějaké ostré a smrtící zbrani. Safíru nikde nevidím, nejspíš stojí za rohem, přímo naproti mně, tak to vždycky bývá. Čtyřicet osm, čtyřicet sedm, čtyřicet šest. Zní mi v hlavě můj malý osobní rozpočet, na milisekundu přesný, stejně jako ten, který tiká pro všechny. Někde v okolí je jistě řeka a slyším i podivné praskání. Instinkty mi napovídají, že jde o oheň, ale nepřijde mi to zrovna pravděpodobné. Jé ráno, to znamená, že největší vlny tepla teprve přijdou... Kolem dokola se rozprostírá bohatá fauna i flóra, ale nikdy nebyl příliš fanda přírody a romantických procházek, proto se už výhradně soustředím na chvíli, kdy budu muset vyrazit. Dvacet dva, dvacet jedna... Svaly se mi napínají, ještě naposledy se podívám na zbytek splátců, vypadají vystrašeně, nervózně a ztraceně - to ve mně probouzí chuť jim ublížit a pořádně je potrápit... Osm, sedm. Už to pomalu přichází, když tu se aréna otřese a v jakémsi kruhu kolem nás vyvstane ohnivá stěna. Přirozeně, ohraničení. Pomyslím si a přestanu si ohně všímat, abych nevyrazil ani o vteřinku později. Teď to přijde, moje sláva! Můj úděl. Všechny zabiju a vyhraju! Zabiju Vás! ,,Jedna." Zaduní startovní výstřel a já svýma rychlýma, svalnatýma nohama vybíhám kupředu, přímo do otevřené náruče rohu hojnosti, kde hodlám popadnout první meč, který najdu a rozsekat jím na kusy prvního splátce, který mi přijde pod ruku a není mým spojencem. Už jen pár metrů. Jsem nejlepší, jsem Diamant. |
| |
| běžím k rohu hojnosti |
| |
| Aréna Tubus mě vyváží nahoru. Nad šaty jsem již lamentovala, rozhodla jsem se to tedy hodit za hlavu. V první chvíli mne oslní světlo, tak odlišné, od osvětlení podzemní místnosti. Přimhouřím oči a pomalu se rozkoukávám. Jak dával oděv najevo - je tady teplo - a dost možná bude ještě tepleji. Lesy, krajina.... aréna vypadá rozlehlá. Hledám Diamonda. Je na druhé straně rohu? Vnímám hlas, který odpočítává start her. Ta princeznička z přehlídky je pryč, v očích se mihne jistá divokost. Vypočítavě hledím okolo sebe. Dvojky jsou velmi blízko. Doufám, že naše spojenectví platí. Batoh před holkou z dvojky. Mezi námi ubožačka z devítky. Za mnou čtyřka. Mohli bychom ji sejmout. Jsme tady čtyři profíci a ona je mezi námi jediná. Zakroutili bychom ji krkem holýma rukama. Vzít batoh a běžet k rohu. třicet.... dvacet devět... navážu s kterýmkoli z dvojky oční kontakt. Doufám, že to kamery zabírají. Že jsem to vymyslela já! A ukážu na sebe, jeho a jeho polovičku - a následně na devítku a rychle naznačím podříznutí krku prstem - a pak ukážu na batoh (11) Snad to pochopí! To samé ostatně ukážu i chlapci ze čtyřky, který stojí na druhé straně. Diamonda a zbytek skupiny hodlám najít potom! |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro |
| |
| Aréna Vstoupila jsem do průhledného tubusu a otočila se. Hledím na svého kostyméra, který nakonec byl nejupřímnější a nejférovější osoba v celém Kapitolu. Hnulo to se mnou, že možná ne všichni tu nejsou ztraceni. Krátce kývnu a nechám se vyvést nahoru. Teď už je to na mě. Jenom na mě. Oči se přivykají světlu. Ostražitě mžourám kolem sebe a za tu minutu chci si udělat, co nejlepší obrázek o svém okolí. Vidím Duncana ne až tak daleko odemně. Čekala jsem, že ho vůbec nespatřím. Pak mám už jenom smůlu, na druhé straně, nikdo známí v dohledu. Předemnou jsou dva batohy a pak dlouho nic a nakonec roh. Odhodlaně se přikrčím a jsem připravena vyrazit. Už jen čekám na startovací gong, který přichází velmi brzo. |
| |
| běžím k rohu hojnosti |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro |
| |
| Aréna Je čas. Konečně to nastalo, konec předvádění, cukrování kolem a házení úsměvů všude kolem dokola. Konečně nebo bohužel? Samozřejmě, nikomu se asi nechtělo z toho Kapitolského luxusu přímo doprostřed vřavy, ovšem na druhou stranu Enchant už nemá moc času, takže ještěže tak. Teď už to jenom všechno vyhrát a všichni budeme šťastní a spokojení. Tak, přesně tak to bude. Vyjíždím tubusem nahoru a ještě pořád mi v hlavě zvoní Helenino žvatlání. Její vysoký pisklavý hlásek mi v hlavě duní ještě teď, stejně jako v uších doznívají poslední bezvýznamná slova o tom, jak vypadám úžasně. Teď už to stejně žádnou velkou roli nehraje. Ta ženská je šílená a stejně jsem jí vděčný za těch několik chvil, které mi tak neuvěřitelně otravným způsobem zkrátila. Snad jsem i rád, že už můžu vyjet nahoru a nejsem ještě pořád zavřený tam dole. I když toho oblečení bych se klidně vzdal. Tak nepohodlnou věc jsem na sobě neměl už hodně dlouho, a že mě v Kapitolu oblékali do spousty hrozných věcí. Najednou jsem venku, stojím na podstavci a kolem dokola je dalších 23 dětí, které budou muset umřít jenom proto, aby Enchant mohla žít. Chvilku jenom tak mžourám do prostoru, neschopen se přinutit vnímat cokoliv jiného, než světlo, které se mi zarývá do očí. Když už konečně jsem schopen aspoň trochu vnímat, rozhlédnu se kolem sebe. Rozložení se zdá až na chlapce z jedničky v pořádku a ještě je přímo přede mnou batoh. Ten je můj. Proběhne mi okamžitě hlavou. Podívám se na obě dívky, které jsou kolem mě, a přikrčím se, jako kočka, která právě našla svou kořist. Dívek se nebojím, zrovna tak jako chlapce z dvanáctky. Navíc jsem dostatečně rychlý, abych si ten batoh vzal dříve, než se ke mně někdo z nich vůbec přiblíží. Ohlédnu se i na Cyber. Rozvážně na ni kývnu, ale čert ví, jestli si toho vůbec všimne. Je natolik šílená, aby běžela do otevřeného rohu jako šílená straka za lesklými cetkami. Už jenom proto, že mu kouká přímo do chřtánu a že je tam hrozně moc věcí, kterými by mohla propitvat všechno živé, co tady najde. Odpočet je skoro u konce. Odpoutávám pozornost od Cyber, přestávám se soustředit na cokoliv jiného než batoh přede mnou. Má na sobě mé jméno, snad ani nikoho jiného nenapadne po něm jít, když ho mám téměř na dosah ruky. Ještě jednou se stejně pro jistotu rozhlédnu a nahrbím. Chci ho. Bylo by bláznovství ho tam nechat, když mi ho tak pěkně naservírovali. Gong se rozezněl. Je čas. Vyrazím, okamžitě jako pružina vystřelím za batohem, číslo pět. Hlídám si přitom koutkem oka chlapce z jedničky, ten si však očividně beze zbraně nic nedovolí, dobře pro mě. |
| |
| Aréna Běžím k rohu. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Reakce profíků (a kořisti) Tvé gestikulace si všímají oba dva splátci z dvojky. Aurelia ti naznačení "vykucháme ho" oplatí zářivým úsměvem a malým zamáváním, a pak se hladově zadívá na ubohého Richieho Hetta a její výraz se změní v pravý lovecký. Max už takov cirkus nedělá - místo toho ti oplatí gesto nenápadným ukázáním na batoh mezi vámi (10), a poté na sebe. Co se týče Richieho Hetta, ten si toho, jak kujete pikle už na podstavcích, všimne dost briskně. Zatváří se zděšeně, a prudce se obrátí na podstavci směrem k Rohu. |
| |
| PRVNÍ KOLO Směrem k rohu běží: Chlapci: 1: Diamond Sparkle (přímo, čeká na posun) 2: Maxmilian Gate (batoh č. 10) 3: Wafer Eprom (batoh č. 5) 4: Duncan Algae (přímo, „čeká“ na posun) 7: Isaac Maple (batoh č. 12) 10: Razaaq Coglin (batoh č. 9) 11: Trevor Grain (batoh č. 7) 12: Rupert Abercrombie (batoh č. 14) Dívky: 1: Safíra Astoriánová (batoh č. 11) 2: Aurelia Coleman (nejprve pryč za chlapcem z 9, poté se vrací zpátky a přímo k rohu, „čeká na posun“ 3: Cyber Stein (batoh č. 6) 4: Nymfia Agro (batoh č. 14) 5: Katie Edison (batoh č. 5) 6: Rachel Brooks (batoh č. 7) 8: Lisha Seam (batoh č. 13) 9: Heather Sow (batoh č. 8) 12: Lavender Dále (batoh č. 6) Od rohu běží: Chlapci: 5: Jordan Tesla 6: Martin Road 8: Thread Moll 9: Richie Hett Dívky: 7: Birch Lonsdale 11: Tobiana Plum 10: Betty Jo Knoxville ROH HOJNOSTI Gong ještě stále zní arénou, když splátci seskakují z podstavců a rozbíhají se všemi možnými směry. Pro některé asi představuje šplhání do kopce nebo čelní srážka s nepřítelem příliš veliké riziko, které na sebe nehodlají vzít; jakmile možné, do zaječích peláší hned několik splátců. Je mezi nimi kulatá a rudovlasá Betty Jo (10), neméně zrzavá Birch (7), nejmladší Jordan (5), nervózní Tobiana (11) s ebenovou pokožkou a dlouhými copánky, a poté další dva chlapci: Thread (8) a Martin (6). Co se týče vyčouhlého Richieho (9), obklopeného dámami z prvního a druhého kraje, ten jakmile zmerčí jejich hladové pohledy, se obrací a prchá, co mu nohy stačí. Aurelia (2) letí za ním, ale Richie má dlouhé nohy, a tak se splátkyně po chvilce obrací a otráveně běží zpět k Rohu. K Rohu už běží všichni ostatní, ale někteří si ještě cestou přibírají batohy. Těch, kteří běží přímo, je jen poskrovnu: Diamond (1) si pro tuto chvíli nevšímá ostatních a sprintuje nahoru, a Duncan (4) obíhá batoh č. 11 a také běží nahoru. Batoh č. 5 zaujal hned dva splátce, a sice Wafera (3) a Katie (5). Wafer ale dobíhá k batohu o chlup dřív a bere ho – Katie se na okamžik zarazila, a teď stojí uprostřed vřavy, zcela nechráněná, a zmatená. Batoh č. 6 je také okupován hned dvěma kandidáty. Jakmile se Diamond prořítí dopředu a nechá zavazadlo za sebou, vrhnou se po něm Cyber (3) a Lavender (12). Ani jedna z dívek nehodlá batoh pustit první, a strhuje se bitka! Batoh č. 7 padl do oka jak Trevorovi (11), tak Rachel (6). Trevor ale nejspíš nechce riskovat střet s drsnou dívkou jako Rachel, a tak pouští batoh a couvá! Batoh č. 8 úspěšně ukořistila Heather (9). Batoh č. 9 úspěšně ukořistil Razaaq (10). Batoh č. 10 úspěšně ukořistil Maxmilian (2). Batoh č. 11 úspěšně ukořistila Safíra (1), a plavným obloukem ho obíhá Duncan (4). Batoh č. 12 úspěšně ukořistil Isaac (7). Batoh č. 13 úspěšně ukořistila Lisha (8). Batoh č. 14 je předmětem zájmu jak Nymfii (4), tak Ruperta (12). Nymfia nicméně dobíhá k batohu o poznání dříve, a tak se Rupert otáčí k běhu pryč. Batohy č. 1, 2, 3 a 4, stejně jako celý Roh samotný, jsou zatím nedotčené. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Aréna
Mala som to stihnúť. Zoskočiť dole. Rýchlo a bezbolestne! Miesto toho som sa snažila len utekať. Ale čím skôr som kládla nohu pred nohu tým pomalšie sa moje telo pohybovalo v pred. Chvíľkami som mala pocit, že šliapem vzduch! Kto to vôbec vymyslel to spojenie. "šľapať vzduch?" vtáky predsa vo vzduchu nič nožičkami nerobia. Aspoň čo viem. Musela som si dať pauzu. Krátky prerývaný nádych dusivý výdych. Srdce mi zatemňovalo oči no zrak nanešťastie nie. Videla som za sebou ten chaos. Tých bežiacich splátcov, ktorý sa rozhodli bežať k batoh alebo k rohu. Razaaq? Mohla som ho vidieť? Nie nemohla. Určite to nebol on. Nerozoznávala som nikoho. Až na ohnivú hlavu, ktorá sa blysla niekde smerom od toho chaosu pri batohoch. A vôbec čo v tých batohoch tak môže byť? Určite nič čo by mne mohlo pomôcť. " Richie?" Zvolala som nahlas aj keď fakt, že som bola strašne zadýchaná tomu zvolaniu na silne nedával. A vlastne som ani nevedela prečo volám jeho meno. " Razaaq....Heather?" Uvedomila som si, že ak by som poznala tých mien viac bola by som ich zvolala všetky. Nechcela som byť v tom sama. Tak veľmi som nechala skončiť sama! |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Copak to Diamond našel? Zdá se, že se na tebe usmála Štěstěna! Zatímco v chaosu okolo tebe se splátci prodírají jeden kolem druhého a rvou se o batohy, ty běžíš, či spíše se začínáš v předklonu drápat po strmém svahu nahoru... když náhle kousek před sebou uvidíš v hlíně a písku lesknoucí se zubatou čepel loveckého nože. Má zdobně vyřezávanou dřevěnou rukojeť, která by sice mohla zavádět, ale provedený je mistrně. Akorát tak k zapichování nevinných splátců, když zrovna není po ruce meč nebo kyj. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Drápu se k rohu, docela jistě tam budu první a když dosáhnu na zbraň, hned zabiju pár nebožáčků. Běžím a náhle se přede mnou zaleskne zubatá čepel nože - Štěstěna Pomyslím si a drapnu ho v běhu. V rohu si později vezmu všechno, co budu chtít, ale vraždit můžu už teď. Rychle se rozhlédnu po stranách, kdo je mi nejblíž. Rozhodnu se zkřížit cestu klukovi z jedenáctky - podříznu ho, aby z něj prýštilo co nejvíc krve. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Zmetek zasranej! Vrhnu na devítku, která se otáčí od rohu a chystá se prchnout poslední nasraný pohled a naznačím Aurelii, že na to možná kašlem. Ta se ovšem nevzdává svého úkolu, který si vytyčila - zabít toho kluka. Tak ať. Zatím to nevypadá, že by někdo umíral. Za běhu drapnu batoh (11) a v závěsu za čtyřkou se chystám běžet k rohu. Ta gladiátorská sukně mě pěkně štve, co si budeme povídat. Ale co se dá dělat. Myšlenku na to, že bych mohla sejmout sedmičku, která běží k batohu 12 zaženu. Se zbraní levou zadní - ale ten kluk je větší, než já - holýma rukama by to mohla být sebevražda! |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Celou dobu si hlídám své okolí. Naštěstí moje největší obava běží k jinému batohu a já mám cestu volnou. Mám pocit, že tu musím srdce nechat. Buší mi o stošest a kupředu mě žene snad jenom adrenalin. Popadnu batoh a co nejrychleji běžím přímo od rohu hojnosti. Momentálně se snažím co nejrychleji vypadnout pryč. Až o několik desítek metrů dál se to pomalu snažím stočit k borovicovému háji, kde se snad půjde nejlépe schovat. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Běžím k rohu. Cestou beru batoh č. 4. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Hoď si prosím kostkou! Obrana Trevora z 11. kraje je: 32 - 10 za zbraň - 0 za postih = 22 |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Úprk od rohu Sbíháš, či spíš pozadu škobrtáš se dolů ze svahu směrem k sadům. Kopeček od rohu to není nijak velký, ale je až překvapivě strmý, takže se musíš při sestupu otočit čelem ke svahu, zachytávat trsů trávy a opatrně klást nohy pod sebe tak, aby sis nezvrtla kotník - přesto se krok za krokem dostáváš do prozatimního bezpečí. Pod rukama se ti sype vyschlá hlína, o drnech se dá často pochybovat, že vydrží nějakou tíhu, občasné květiny jsou jasně žluté a bledě modré. Zničehonic zaslechneš jen málo vzdálený dívčí vřískot, ze kterého krev tuhne v žilách; zděšený výkřik, který ze sebe neznámé děvče vyrazilo, je téměř nelidský. V tu chvíli už jsi ale seběhla násep a můžeš běžet dál. Před tebou se táhnou dlouhé lány sadů s cizokrajnými stromy. Všechny jsou asi dva metry vysoké a tvoří hustý porost, hlína pod nimi je suchá a drolivá na dotek. Lehký vítr ti cuchá spletené vlasy, listí šumí v korunách stromů. Místo voní létem a teplem. Nebýt té vřavy za tebou a ohnivé stěny, která se táhne po tvé pravé straně až daleko dozadu a obtáčí horu nalevo, působil by ten dojem skoro... poklidně. Takhle slyšíš jen praskot ohně, cikády a lomoz. "Pssst!" Teprve teď tvoje oči spočinou na zrzavé hlavě Richieho Hetta z devátého kraje, která nesměle a jaksi nepatřičně vyčuhuje zpoza jednoho z kmenů - blízko, ale přesto dost vzdáleného na to, aby mohl případně bezpečně utéct dalším splátcům. Dívá se na tebe tázavě, a co chvíli mu pohled spočine na pohled za tebou. Co si budeme povídat, vidět toho není příliš... ale řev a hluk je slyšet dál, nemluvě o celkovém pocitu, že blízko vás se právě umírá. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro |
| |
| DRUHÉ KOLO Směrem k rohu běží: Chlapci: 2: Maxmilian Gate 4: Duncan Algae 12: Rupert Abercrombie Dívky: 1: Safíra Astoriánová 2: Aurelia Coleman 4: Nymfia Agro Směrem od rohu běží: Chlapci: 3: Wafer Eprom 7: Isaac Maple 8: Thread Moll 10: Razaaq Coglin Dívky: 5: Katie Edison 7: Birch Lonsdale 8: Lisha Seam 9: Heather Sow Souboje! 1: Diamond Sparkle versus 11: Trevor Grain 3: Cyber Stein + 6: Rachel Brooks versus 12: Lavender Dale ROH HOJNOSTI Roh opouští stále víc splátců ve snaze uprchnout z blížící se řeže! Za mnoha chlapci a děvčaty s už uzavřel obzor, někteří jsou ještě stále na cestě - Isaac (7), Birch (7) a Razaaq (10) míří do sadů, zatímco Heather (9) utíká do stínů borovic na úpatí hory; Wafer (3), Katie (5), Lisha (8) a Thread (8) míří také do sadů, ale na druhé straně. Naproti tomu si to téměř všichni profíci míří, či spíše se škrábou nahoru po hlíně a štěrku, k Rohu. Safíra (1) po cestě bere batoh č. 3, Nymfia (4) čerstvě ukořistila batoh č. 4. Aurelia (2) sice zdatně dobíhá své zpoždění, když se pokoušela chytit Richieho (9), ale stále je daleko za ostatními. Naproti tomu zbylí chlapci Max (2) a Duncan (4) míří rovnou k rohu, který obíhají a míří dovnitř! Ale výsada rohu, zdá se, nepatří jen profíkům, protože i Rupert (12) se právě vyškrábal nahoru a míří ke vstupu! Diamond (1) mezi hromadami kamení a hlíny objevil poklad – krásný lovecký nůž s vyřezávanou rukojetí. Rozhodně na sebe nenechává čekat, a vrhá se na nic netušícího Trevora (11)! Zatímco Cyber (3) a Lavender (12) se stále tahají o batoh č. 6, na pomoc své spojenkyni běží Rachel (6)! Kdesi na zemi našla pěkně ostrý kámen, se kterým útočí na Lavender a zasáhne ji krásným úderem rovnou mezi žebra; děvče zavřískne bolestí a batoh pustí ve snaze zastavit krvácení - ale Rachel a Cyber jako by ztratily zájem o batoh, a společně bijí ubohou Lavender, která se zoufale brání všemi silami! Batoh č. 3 bere Safíra (1). Batoh č. 4 bere Nymfia (4). Batoh č. 6 vyhrává Cyber (3), ale nechává jej ležet. Do Rohu vstupují Max (2) a Duncan (4). |
| |
| POTŘEBNÉ HODY KOSTKOU: Šestistěnkou: Nymfia, Safíra Procentkou: Diamond |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Úprk od rohu Navlékáš si svůj batoh na záda a prcháš pryč, co ti síly stačí. Kus od Rohu končí kopeček, ze které jste vybíhali na násep za zásobami, a dolů už pak vede jen strmý svah, který se po pár metrech mění v hlínu a sady. Musíš se otočit čelem ke svazu a postupovat pomalu, pokud nechceš spadnout - přesto se ti to ale brzy povede, a zachytávání se o drny a trsy trávy vystřídá suchá, drolivá hlína a rovné řady exotických stromů, které z pravé strany obkružuje prskající ohnivá stěna. Cítíš vůni květů a léta. Lehký vánek tě šimrá na kůži a šumí listy v korunách stromů. Slyšíš cikády a praskot ohně a... a výkřik. Zavřísknutí plné bolesti, ze kterého tuhne krev v žilách - a pak další zvuky boje a ječení. Okolí Rohu je slyšet velmi dobře. Několik desítek metrů od tebe, přímo pod svahem z kopečku, vidíš Betty. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Úprk od rohu Navlékáš si svůj batoh na záda a prcháš pryč, co ti síly stačí. Kus od Rohu končí kopeček, ze které jste vybíhali na násep za zásobami, a dolů už pak vede jen strmý svah, který se po pár metrech mění v hlínu a sady. Musíš se otočit čelem ke svazu a postupovat pomalu, pokud nechceš spadnout - přesto se ti to ale brzy povede, a zachytávání se o drny a trsy trávy vystřídá suchá, drolivá hlína a rovné řady exotických stromů, které z levé strany obkružuje prskající ohnivá stěna. Hned napravo od tebe se tyčí hora. Vidíš další splátce, kteří sbíhají dolů a mizí mezi řadami cypřišů - Tobianu (11), která upaluje tak rychle, jako by snad měla na patách křídla, a Threada (8), který teprve slézá dolů. Cítíš vůni květů a léta. Lehký vánek tě šimrá na kůži a šumí listy v korunách stromů. Slyšíš cikády a praskot ohně a... a výkřik. Zavřísknutí plné bolesti, ze kterého tuhne krev v žilách - a pak další zvuky boje a ječení. Okolí Rohu je slyšet velmi dobře. Můžeš běžet dál mezi cypřiše a případně se potkat s dalšími splátci, nebo se vydat nahoru na horu (...), a schovat se ve stínu borovic. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Copak to Nymfia našla? Zdá se, že se na tebe usmála Štěstěna! Zatímco v chaosu okolo tebe se splátci prodírají jeden kolem druhého a rvou se o batohy, ty běžíš, či spíše se začínáš v předklonu drápat po strmém svahu nahoru... když náhle kousek před sebou uvidíš v hlíně a písku ležet sirky. Velké balení, kde dřívka musí být tak minimálně na prst dlouhá - z jedné strany obalu jsou vyobrazené plameny v římském stylu, a z druhé strany... je velkými písmeny vytištěno UTÍKEJ NAHORU. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Zaraduju se v duchu a vyrazím rovnou od rohu hojnosti. Původně jsem měl opravdu rychlé tempo, ale čím prudší je svah, tím víc zpomaluju. Občas se otočím jestli mě někdo nesleduje a jestli se nevyplatí radši skutálet. Naštěstí mě nikdo nesleduje a já v klidu scházím dolů. Kromě svých nepřátel sleduju ještě ohnivou stěnu. Doufám, že se nezačne pohybovat. Pokud by se tak stalo, bylo by po mě. Né, ještě je čas! Mám sto chutí kouknou se do batohu. Z euforie mě rychle vyvede hluk od rohu hojnosti. Slyším nárazy zbraní a křik. Opět znejistím a přidám do kroku. V dáli vidím někoho dalšího a zpomalým. Až po chvíli poznám tu praseší postavu. To snad ne! Přidám do kroku a dojdu skoro k ní. Nakonec se zastavím v dostatečné vzdálenosti. "Jsme stále spolu?" Promluvím na Betty a koukám na ní. Kdyby se na mě vrhla, nejspíš by mě porazila. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Je až neuveriteľné akú váhu niekedy dokáže uniesť steblo trávy. V mojom prípade to síce boli celé trsy, ale ak ma zachránili od toho aby som si ublížila hneď nazačiatku. A išlo to tak pomaly! Za sebou som mala hluk, pred sebou som mala hluk, pretože my vychádzal z úst od vypätie síl. A potom prišiel hluk najhorší. Ten hrôzostrašný krik, ktorý ma donútiť pridať do kroku. Srdce mi teraz búšilo strachom. Každú sekundu som sa otáčala za seba a čakala na najhoršie....a do toho ten krik...kriv teraz už zrejme mŕtvej dievčiny, ktorá kvičala ako prasa na porážke....Bosé nohy v sandáloch sa mi zaprášila od hliny. Teplý vzduch za mnou vial ako plášť a kúra stromov príjemne drela o dlaň keď som sa o nich chvíľkami opierala. Ostal mi už len oheň a cikády. Krik človeka ostal už len nepatrnou spomienkou. Áno len cikády a horiace praskanie....a vlastne aj oheň vo vlasoch. " Richie, Richie, Richie!" Zvolala som možno príliš nahlas! No nemohla som v sebe tie emócie zadržať. Podišla som k nemu bez podozrenia a nejakého strachu, že by mi mohol ublížiť. Na nič také som nemyslela. " Čo budeme robiť? Oh, čo budeme robiť? Kam pôjdeme. Veď tu sa nikam nedá ísť. Ten krik! A je mi hrozne teplo...Nevidel si Razaaqa? Je s tebou aj Heather? Čo ak pôjdu za nami? Oni po nás určite pôjdu! Takto to vôbec nemalo dopadnúť. Toto som vôbec nechcela. Prečo som to nestihla, Richie? Prečo?" Na chvíľku som sa zarazila a zrazu som takmer plačlivo zaprosíkala. " Prosím. Skovajme sa niekde. Niekde ďaleko. Ale keď tu sa nedá asi nikde schovať! A na stromy liezť neviem. Čo budeme robiť. Prosím nenechávaj ma samú." Ukončila som svoju zmätenú výpoveď a rozhliadala sa okolo, s výrazom ktorý zrkadlil len strach a očakávania toho najhoršieho. A pritom sa stalo zasa niečo pozitívne! Začula som totižto známy hlas. Čo to vôbec bolo za hlúpu otázku? Rozbehla som sa s úsmevom Razaaqovým smerom a miesto odpovede som sa mu hodila okolo krku a poriadne ho vystískala akoby sme sa nevideli celé roky. " Počul si ako niekto kričal? To bolo strašné. Na moment som sa bála, že to si ty! Vieš ja neviem ako kričíš! A aj keď to bol hlas dievčaťa....zľakla som sa! A teraz som sa zľakla tiež. Si kľudne mohol byť duch! Duchovia sú strašný! " Konečne som chlapca pustila. Toto stretnutie ma rozveselilo. Konečne som si dokázala plne užívať scenériu a prvý krát od úteku som sa blažene rozhliadla okolo seba. " Mali by sme nájsť Heather. Nemôžeme ju nechať samú! A hlavne keď sme teraz traja! Veď sa to tak aj vraví nie? Štyria mušketieri, nech už je to kto ktokoľvek, štyria statoční...štyria samuraji, štyri grácie..." A sme doma...Stará dobrá Betty útočí. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Boj! Boj! Boj! Útok: 57 + 0 za specializaci - 0 za postih = 57 Obrana: 32 - 10 za žádnou zbraň - 0 za postih = 22 Rozdíl 35, tedy zranění stupně 3. Vrháš se po Trevorovi se zuřivostí a krvelačností pravého splátce. Ten se sice pokusí utéct, ale nerovný povrch mu do cesty nastrčí kámen a on o něj zakopne, ve vzduchu se přetočí a upadne na záda, odkud na tebe zděšeně zírá. Bodneš ho do rovnou hluboko do břicha, dokud už jílec nemůže zajet hlouběji - Trevor jen hvízdne a z rány se začne valit temně rudá krev. Je jasné, že Trevor nemá šanci. Přesto na zemi - kašlajíc krev - nahmatá kámen, kterým se ti ze všech sil ožene po hlavě. Bohužel, těch sil není příliš, a spíš než že by se ohnal jen tak zvadle mávne rukou ve vzduchu. Útok: 65 - 5 za špatnou zbraň - 50 za zranění stupně 3 = 10 |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty + Razaaq + NPC Richie Hett Richie se obezřetně vynoří zpoza stromů a vydá se k vám dvěma. Římská zbroj na něm vypadá mírně řečeno nepatřičně, a ačkoli je šitá na míru, vypadá na ni příliš hubený a vytáhlý. Pohled mu padne na Razaaqův batoh. "Viděli jste Heather? Já ne. Když jsem si všiml, jak si mě ti profíci prohlíží, prostě jsem musel utíkat." Nervózně polkne. "Nemůžeme se jít někam schovat? Co nejdál od nich? Třeba jít nahoru nebo tak?" |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro Beru sirky na vzkaz moc nereaguji není čas. Šplhám k Rohu. Kluci tam musí být dříve protože nebrali po cestě dva batohy tak na ně křičím ať mi něco hodí. Nejlépe luk se šípy. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Jsem stále nervózní z těch zvuků od rohu hojnosti. Křik a údery zbraní jsou hrozné. Ještě horší by bylo, kdyby zvuky utichly a profíci šli po nás. Betty mě ihned po mé otázce obejme. Trochu se zastydím za to co jsem řekl. Bylo to trochu trapný. "Myslel jsem, že mě sejmou, ale podařilo se mi proklouznout." Usměju se trochu vítězoslavně a ukážu na batoh, který mám na zádech. Všimnu si jak ten Betty kamarád kouká na můj batoh. Nelíbí se mi moc, že budu zásobovat celou naší skupinku, ale co se dá dělat. Pokud chci přežít, ve skupině to pujde snáz. Aspoň v to doufám. Na chvíli se zamyslim nad tím, kdo je Heather. Po chvíli mi dojde, že mluví o té holce z jeho kraje. "Vůbec nevím, u rohu jsem neměl moc času sledovat okolí." Kývnu ramenama a podívám se k rohu jestli nás někdo nesleduje. "Co máte v plánu?" Docela by mě zajímalo, kam se chtěli vydat dál. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Vypadá to, že brzy bude konec... popravdě to byla docela nuda, rychlé zabití, ale doufám, že mi to u diváků získá potřebnou oblibu. Sparkle nečekal na krev ani o vteřinu déle! První krev patřila Diamantu letošních her! Hodnocení nelhalo! Hlavou mi létaly novinové i televizní titulky. Mladík kašle krev a vypadá to, že prostě jen nudně zemře... Nakonec však slabě zvedne ruku a ožene se po mně kamenem, který našel na zemi. Jistě ho hnal pud sebezáchovy, ale už byl příliš slabý, příliš mrtvý... S pokřiveným úsměvem mu vyrazím kámen z ruky. (Nevím, kolik jsem hodil, ale jistě to bude stačit na záporný rozdíl :)) Ten s žuchnutím dopadne na zem a já mu začnu s úsměvem na rtech párat břicho. Tak jak je nůž zaražený jen táhnu směrem dolů, aby trochu víc krvácel... Musí to být přece nějaká show. Pokud tentokrát již doopravdy vydechne naposledy, obrátím se opět k rohu, ve kterém už jsou moji spojenci a jeden malý pošetilý vetřelec. Koutkem oka na vteřinu pátrám po Safíře, pak se rozběhnu do akce. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Mala som pocit, že ma nikto nepočúva..ale na tom nezáležalo. Všetci sme boli v strese, poriadne sme nevedeli čo sa okolo robí takže som sa im to odvážila vyčítať ani len v duchu. " Ako si tam vôbec mohol ísť? Veď to je šialené! Takto bežať po ten batoh! Ale vieš čo? To je výborné. Úplne najlepšie. To aby som ťa začala volať Hrdina, alebo čo! Alebo možno blázon...Ale otec vždy hovoril odvážnemu šťastie praje! Už si sa pozeral dnu? A dávaj pozor, aby z batoha nevystrelili nejaké konfety. Človek nikdy nevie čo si prichystali." Pozerala som sa na batoh, na Razaaqa a nakoniec zhrozene na Richieho! " A čo bude s našimi "Štyrmi statočnými, a mušketiermi a samurajmi?" Nemôžeme sa len tak schovať. Teda musíme, ale treba nám nájsť Heather! Nechceš snáď aby bola niekde stratená a sama? Veď to je strašné. To si neviem ani predstaviť! Musí byť niekde tu...len prosím nechoďme nikam hore..." Bola som šťastná, že som sa dostala dole, ale teraz som sa mala znova dostať hore? A kam? Bože a kam? "Ale asi by sme mali niekam ísť...ale čo najďalej od rohu! a ja verím, že Heather stretneme! Veď náhoda už len je, že sme sa dali dokopy my traja! To musí byť nejaká mágia...znamenie....možno zasiahli tí bohovia, čo sme za nich boli prezlečený?" Nakoniec som povedala a spýtavo sa pozrela na chlapcov. Ja sama som nevedela kam ísť. Snažila by som sa ísť čo najhlbšie medzi stromy...úplne úplne ďaleko....čo najďalej. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Copak to Safírka našla? Hlína a štěrk se ti drolí mezi prsty, jak šplháš nahoru po příkrém kopci a průběžně se u toho přidržuješ kamení, suchých trsů trávy a země. Roh hojnosti už máš jen několik metrů před sebou, když se tvé prsty náhle sevřou kolem hladkého, placatého předmětu. Držíš v ruce kompas - velký akorát do dlaně, s šipkou ve tvaru zlatého blesku. Na zadní straně je enkaustikou červeno-černě vymalována hora, kterou zespoda pohlcují plameny. Nahoře bereš svůj batoh a vbíháš do Rohu. Roh je prostorný, větší, než by se mohl zdát; po stranách stojí spousta beden se zásobami, zlaté amfory v tripodech, nádoby na mísení tekutin, flakónky, lékárnička, spacáky, po zemi je rozházených nespočetné množštví drobných předmětů. Kolem tebe se právě hrne Max, který v jedné ruce drží oštěp a v druhé sekeru. Přdpokládám, že tebe zajímá hlavně luk a další oštěpy - takže ano, obojí se tam nachází. Luky jsou dokonce dva, z nichž jeden už bere Duncan, a na zemi leží rozkopnutá změť pěti až šesti stejných oštěpů, který jsi viděla u Maxe. Duncan si ven vynáší přes rameno přehozený luk, sadu vrhacích nožů a tomahawk. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Roh hojnosti Po chvilce se z blýskavýho Rohu vynoří Duncan. Je vyzbrojený sadou vrhacích nožů, tomahawkem a lukem, který si upravuje přes rameno. Nevypadá to, že by ti ho hodlal věnovat, ale zároveň to nevypadá, že by ho před tebou nějak výrazně chránil - spíš tě asi přeslechl, než že by tě ignoroval. I když, jeden nikdy neví, že? "Tady!" mávne na tebe, načež k tobě doběhne a podá ti tomahawk topůrkem napřed. "Hned se cítím bezpečněji." |
| |
| TŘETÍ KOLO - CORNUCOPIA ROH HOJNOSTI Výsledky soubojů! Diamond Sparkle (1) versus Trevor Grain (11): Boj netrvá ani deset vteřin. Trevor se pokouší utéct, ale kámen v cestě se mu vplete pod nohy - Trevor padá, Diamond se na něj vrhá, bodá jej a následně mu rozpárá břicho. Trevor nemá příliš času na to, aby s hrůzou prohlížel svá vyhřezlá střeva, jelikož umírá během okamžiku. Diamond se zastavuje jen na vteřinku, a už se zase vrací zpět k Rohu hojnosti, aby se patřičně vyzbrojil. Dámy a pánové, první zabití letošních 30. Her patří Diamondu Sparklovi z prvního kraje! Cyber Stein (3) + Rachel Brooks (6) versus Lavender Dale (12): Cyber bere Lavender za dlouhé vlasy spletené v copu a táhne si ji k sobě, jako by se ji snažila skalpovat, zatímco Lavender se s jekotem obrací, zarývá špičaté nehty Cyber do krku a škrábe, co jí síly stačí. V tu chvíli ale na místo boje dobíhá Rachel. Nad hlavou drží ostrý kámen. Lavender ze sebe stačí vydat jen strašlivý výkřik, ze kterého tuhne krev v žilách, než jej prudce utne rána do hlavy. A pak další, kterou provází ošklivé křupnutí. A ještě jedna. Zatímco Cyber zůstává a fascinovaně si prohlíží mrtvou dívku před sebou, Rachel na nic nečeká, bere batoh, který Cyber před okamžikem vyhrála, a prchá směrem k hoře! Druhé zabití dnešku tak patří Rachel z šestého kraje! Roh hojnosti Všichni, kteří se snaží dostat k zásobám, už jsou uvnitř, nebo alespoň povážlivě blízko. Safíra (1) vbíhá dovnitř, zatímco Max (2) a Duncan (4) už, oba patřičně ozbrojení, vybíhají ven. Odvážný splátce Rupert (12) se vrhá po batohu č. 1, ale do cesty mu vstupuje Max (2) s oštěpem, sekerou a bojovným výrazem ve tváři. Duncan (4) si ven vynáší luk, vrhací nože a tomahawk, který odevzdává Nymfii (4) čekající venku. Diamond (1) a Aurelia (2) společně vbíhají dovnitř. Batoh č. 1 chce ukořistit Rupert (12), ale objevuje se Max (2)! Batoh č. 2 leží bez povšimnutí. Boj! Maxmilian Gate (2) versus Rupert Abercrombie (12) |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Roh hojnosti Roh je prostorný, větší, než by se mohl zdát; po stranách stojí spousta beden se zásobami, zlaté amfory v tripodech, nádoby na mísení tekutin, flakónky, lékárnička, spacáky, po zemi je rozházených nespočetné množštví drobných předmětů. Ven práve vybíhají Max a Duncan, těsně před tebou se dovnitř dostala Safíra, ve tvém závěsu zase Aurelia. Předpokládám, že tebe zajímá hlavně meč a případně tupé nástroje - takže je mou povinností ti oznámit, že zatímco nějaké kyje tu nevidíš, na podstavci tu leží krásný jednoruční meč, který se jen blýská novotou a kvalitou. Aurelia si na zemi vybírá veliký lovecký tesák. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty + Razaaq + NPC Richie Hett Richie se nezdá, že by nějak stál o mušketýrství. "Já chci hlavně odsud pryč," zamumlá, když Razaaq vyžaduje nějaký plán, "Heather mů- Heather!!" Splátce najednou vyjekne a s očima upřenýma k hoře ukáže prstem přímo za vás. Když se otočíte, uvidíte drobnou hubenou postavu dívky s tmavými vlasy, jak s batohem na zádech, skoro tak velkým jako ona, běží pryč od Rohu přesně tak rychle, abyste ji ještě stačili zahlédnout. Sama si vás nejspíš nevšimla, protože si rychle rozhlédne a když zjistí, že ji nikdo nepronásleduje, vběhne mezi borovice na úpatí hory. Nikdo jiný už na tuto stranu neběží. "To byla Heather!" zašeptá Richie. "A má batoh! Jak se jí to proboha povedlo?" |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Nahoru na horu Necháváš za sebou ovocné sady a přesouváš se mezi vysoké borovice, které lemují úpatí hory. Pod nohama ti leží tenká vrstva jehličí, trávy a písku, kolem se tyčí stromy, občas obklopené nízkými keříky plnými pichlavých trnů a vysušených listů. Mezi trávou a jehličím občas vykoukne drobný žlutý či bílý kvítek. Vypadá to, že cikády se uhnízdily snad všude kolem, protože jejich cvrkání slyšíš jak seshora, tak od alejí cypřišů, které jsi nechal za sebou. Postupuješ nahoru, a výkřiky a rachot zbraní tě pomalu opouští. Totiž, ne docela. Vypadá to, že nějaký splátce tě sleduje sem nahoru - když se na okamžik zastavíš, slyšíš křupání roští, než se další kroky zastaví taky. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
" No tak čo je v tom batohu. Razaaq otvor ho! Otvor ho!" Povzbudzovala som chlapca nech už sa pozrie dnu, alebo mi aspoň prezradí jeho obsah. Išlo len o nefalšovanú nezištný zvedavosť. A ak by to nebolo neslušné, zrejme by som ho bola aj sama otvorila. " Alebo sa bojíš? Ale prosím ťa! Myslíš, že by som ti z neho niečo v vzala? Blázon....naozaj SI blázon." Nemohla som si pomôcť. Len byť celá rozradostená akoby som sa v aréne ani nenachádzala. Moje uši filtrovali ten smutný hluk okolia. A mohla som sa sústrediť len na to, že som neostala sama. " Čo Heather, mô....?" Asi to malo byť Heather môžeme ísť hľadať? Určite to tak muselo byť! Veď splátcovia z toho istého kraju držia predsa spolu, navzájom na seba dávajú pozor! Tak to má predsa byť! Vtedy sa však ozval znova jeho hlas, alebo skôr prekvapivé zvolanie a prstom ukázal na horu. Bola tam! " Heather!!!!" Zakričala som akoby ma vôbec mohla počuť. Čo na tom, že sme sa na tréningu videli len párkrát, raz sme obedovali..ale z nejakého dôvodu som bola na tých ľudí spolu s Razaaqom úplne namotaná! " To je skvelé! To je skvelé! Jak, že ako sa jej to podarilo? Ona je určite prirodzený talent! Alebo tichá voda brehy myje! Tak teraz ju už nemusíme hľadať! Teraz už môžeme ísť rovno za ňou!" Úprimne sa mi až krútil žalúdok pri predstave, že by som sa mala driapať tam hore. Určite by som to nezvládla. Ale... |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Aréna Běžím, co mi síly stačí, což je díky mým dlouhým nohám docela slušné tempo. Namísto toho, abych se snažil v ovocných sadech socializovat s ostatními, pro začátek jsem zvolil cestu samotáře. Počkám si na nějaký ten sponzorský dar a tak, pak teprve bude moudré si někoho pustit blíže k tělu, i když ani to není to nejlepší řešení. Konečně se dostávám z toho nejhoršího. Vřavu nechávám za sebou. Je mi jedno, kdo ta zařval a upřímně doufám, že jich bude co nejvíce, hlavně, že jsem to nebyl já. Já jsem v nynější chvíli v bezpečí, aspoň co se týče profesionálních splátců. Asi ne úplně. Slyším za sebou lehké křupání. To určitě nepatří zvěři, to určitě nebude nějaký mutt těšící se na mou smrt. Bylo naprosto zbytečné dělat, že si toho nevšímám. Už jenom proto, že jsem se automaticky zastavil a naslouchal tomu drobnému lupání, které mi dává jasně najevo, že sám nejsem. Otočím se tedy tím směrem, zatímco si utahuji popruhy na batohu, kterého se rozhodně nezbavím. Přikrčím se, ruce zatnuté v pěsti, oči výhružně vytřeštěné, uši nastražené. “Vylez.“ Výhružně pronesu směrem, odkud se domnívám, že jsem zaslechl kroky. Pravděpodobně nebude mít v tuhle chvíli v plánu na mě zaútočit, už jenom proto, že by to mohl udělat už hodně dlouhou dobu dopředu, ovšem to nic nemění na tom, že jsem stoprocentně připravený se bránit. |
| |
| soukromá zpráva od Nymfia Agro [4] pro "Díky." Až toužebně se zadívám na luk v Duncanových rukou. "Nebyl tam ještě jeden." Kývnu na zbraň v jeho rukou. Prostě potřebuji něco na dálku a tomahawkem házet nehodlám. Jestli mi potvrdí, že se v rohu ještě nějaký nachází na nic nečekám a rozběhnu se. Všimám si stojící holky ze trojky. "Tref jí." Zavolám na Duncana, aby aspoň ten luk použil. Jestli luk v rohu není stejně se tam podívám, protože tomahawke mi stačit nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Když toho kluka dořežu, chvíli se vítězně dívám, jak mu vnitřnosti vytékají ven, ale za okamžik už jsem zase na nohou a běžím k rohu, všude kolem mě jsou spojenci, hezonká Aurelia z dvojky vbíhá za mnou. Na první pohled mě upoutá nádherný blýskavý meč, jako stvořený k zabíjení, trochu mě mrzí, že tu není pořádný ostnatý kyj, ale dokonale se spokojím s jednoručním, pořádně ostrým mečem. Popadnu ho, trochu potěžkám v ruce – je stabilní a dobře mi drží v ruce - a vydám se ven, tentokrát o trochu klidnějším během. Rozhlédnu se a hodnotím situaci, rád bych ještě někoho skolil, ale zdá se, že všichni prchají, buď do alejí stromů, nebo do lesíku. To už je práce pro lukostřelce, nebo vrhače seker. Kouknu, jak se vede klukovi z dvojky - jsem připravený zasáhnout, kdyby se dvanáctka na něco zmohla - a mezitím se chopím batohu č. 2, který tu leží docela bez povšimnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Nelíbí se mi jak mě Betty popohání k otevření batohu. Je jak smyslu zbavené a přitom jsme jenom několik desítek metrů od rohu hojnosti. Byl bych nerad, aby se za náma ukázali profíci a já měl vyskládaný batoh na zemi. "Otevřu ho až budeme dál od rohu." Betty o mě sice tvrdí, že jsem blázen, ale necítím se tak. Naopak jsem spíš opatrný a fakt bych nerad přišel o ty věci. Nehledě na to, že nevěřím jejímu kamarádovi. jsem rád, že řeč přejde na někoho jinýho. Ta jejich kamarádka je na malý moment vidět v dálce jak směřuje k borovicovému háji. Jsem za to docela rád, protože jsem se tam původně chtěl taky vydat. "Ok, vydáme se tam za ní, stejně je to asi nejlepší místo, kde se dá schovat." Kývnu na ty dva a pak se pomalu vydám na cestu k borovicovému háji. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro Užasle vydechnu, když nahmatám v ruce kompas. Štěstěna mne musí milovat! Aby také ne. Zastrkuji si kompas za běhu do záňadří, abych jej neztratila, s tichým poděkováním... nebo modlitbou na rtech. Pak vbíhám do Rohu. Beru si oštěp, luk a šípy - a následně se jaksi zajímám o batoh číslo dva. Který nikdo nechce. protože mám MÁLO BATOHŮ! Pokud to stihnu a budu mít tu možnost, zastřelím dvojce dvanáctku před nosem. Pokud ne... ach jo, tak to oželím, mno. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro POSLEDNÍ KOLO - CORNUCOPIA Výsledky soubojů! Maxmilian Gate (2) versus Rupert Abercrombie (12): Rupert za sprintu popadá popruh batohu č. 2 a chystá se napůl seběhnout, napůl se skutálet ze svahu a prchnout do bezpečí, jenže Max je rychlejší a chytá jej za zápěstí dřív, než mu chlapec stihne vyklouznout. Ruperta tak nečekaný odpor strhne na zem, a bolavou ránu do zad vykryje jen batoh, který mu visí na zádech. Splátce z dvojky se napřáhne a máchne svou sekerou v brutálním oblouku, ale Rupert se v poslední chvilce odkulí stranou a vyskočí na nohy, připravený zaútočit na svého protivníka a srazit jej celou svou silou. A jistě by to udělal, kdyby jej nezastavil šíp přímo do oka. Střela na vzdálenost několika kroků má takovou sílu, že hrot projde skrz splátcovu lebku a prorazí ji na temeni. Rupertovo tělo se bez sebemenší známky odporu skácí k zemi a přepadne přes okraj svahu, kde chvilku bezvládně válí sudy, než jej zastaví kámen. Když se Max otočí, zjišťuje, že jeho trumf právě ukradla drobná mrška z prvního kraje. Třetí zabití dneška tak po právu patří slečně Safíře Astoriánové! Mezitím se u Rohu dějí jakási malá škatulata hejbejte se. Z „blesku“ vybíhá Diamond (1) s mečem v ruce a bere batoh č. 2, takže velmi dobře vidí, jak se Rupert (12) kutálí ze svahu s šípem v hlavě. Max (2) se zmateně otáčí. Aurelia (2) na nic nečeká, a konečně vyzbrojená pořádným loveckým tesákem se ani nezastaví a běží dolů za Cyber, která se stále zaobírá mrtvou Lavender (12). Po cestě míjí Nymfiu (4), která si taky běží do Rohu pro něco dobrého, a Duncana (4), který natahuje svůj luk a také míří na Cyber (3). Boj! Aurelia Coleman (2) + Duncan Algae (4) versus Cyber Stein (3) |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Roh hojnosti “Hej!“ otočí se Max se stále vražedným výrazem ve tváři, když zjistí, žes mu právě vyfoukla jeho kořist. “Ten byl můj!“ zaprská, když tě uvidí s ještě stále nataženým lukem. Pak si nejspíš uvědomí svůj momentální výraz, a tak se zklidní a svěsí ruku se sekerou, kterou dosud držel nad hlavou, připravenou k dalšímu úderu. “To je fuk.“ Pokrčí rameny. Opět už má nasazený svůj šarmantní výraz, který jsi u něj viděla na tréninku. Oči mu zabloudí k Aurelii, která se kolem vás prožene za Cyber. “Pořád je jich tu někde kolem dost pro všechny, ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer Eprom + NPC Rachel Brooks Tvůj výhružný tón nejspíš dotyčného překvapil natolik, že trvá několik vteřin, než se zpoza jedné borovice ozve dívčí hlas. Nezní nijak vyděšeně, spíš naopak, ale stejně jako u tebe je tu stopa opatrné obezřetnosti. “Hele, frajere, nechci s tebou žádný problémy.“ Ze shluku stromů nalevo pod tebou se následně vynoří světlovlasá Rachel ze šestého kraje – ta samá, kterou jsi během tréninku viděl bavit se s Cyber. Ale ať se díváš, kam chceš, tu nikde poblíž nevidíš. Rachel má na zádech zavěšený batoh a ruce až po lokty pocákané krví, která ještě nezaschla, a kolena a ramena zamazaná hlínou. Vypadá, jako by tu snad byla už podstatně déle než ty, a jako by jí to bylo jedno. Zůstane tam, kde je, a měří si tě asi stejným pohledem, jako ty ji. “Možná by tě mohlo zajímat, že ta tvoje pošahaná holka asi brzo umře. Co jsem ji viděla naposled, hrabala se v mrtvole, a běželi za ní nasraný profíci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty + Razaaq + NPC Richie Hett "Ok, vydáme se tam za ní, stejně je to asi nejlepší místo, kde se dá schovat." Všichni tři projdete několika řadami cypřišů, aniž byste přilákali něčí pozornost, a brzy dorazíte k úpatí hory – což je, jak se zdá, nakonec ta nejbezpečnější alternativa k profíkům na vršku náspu a s vynikajícím výhledem na obě strany alejí. Uvítá vás stín a chládek vysokých borovic, měkké jehličí rozsypaná v trsech suché trávy a jemný písek. Kolem se tyčí stromy, občas obklopené nízkými keříky plnými pichlavých trnů a vysušených listů. Mezi trávou a jehličím občas vykoukne drobný žlutý či bílý kvítek. Vypadá to, že cikády se uhnízdily snad všude kolem, protože jejich cvrkání slyšíte jak seshora, tak od sadů, které jste nechali za sebou. Voní tu jehličí, pryskyřice a divočina. Svah brzy z mírného přechází v poněkud strmý, což se dá od hory čekat, ale na rozdíl od těch, po kterých jste snad stoupali ve svém kraji, tu nejsou žádné vyšlapané cestičky – jen stromy a keře rostoucí bez ladu a skladu. A občas sešlápnutá květina nebo zlomená suchá větvička, která vám poradí, že tudy před chvilkou prošla Heather. “Asi bude trochu víc nahoře,“ míní Richie mezi jednotlivými dechy, zatímco supí a lapá po vzduchu. “Koukat, co má v batohu nebo tak něco.“ |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Aréna
Áno povedala som, že by sme mali ísť za ňou, ale to boli len slová, ktoré som síce myslela úprimne ale telu sa do toho nechcelo. Už len z pohľadu kam sa budeme škriabať ma boleli kĺby, a strácala som dych. "Je to tvoj batoh. Môžeš si ho otvoriť kedy chceš. Ale aj tak sa čudujem, že dokážeš vydržať to napätie...Mám pocit, že na teba úplne kričí..tak veľmi chce aby si ho otvoril." Razaaq mal asi prirodzené obavy aj keď som nevedela s čoho. Ale bola to jeho magicky vybojovaná vec a preto som sa radšej k tomu viac nevyjadrovala. Miesto toho som si radšej nahlas povzdychla keď obaja súhlasili a pohli sme sa v pred. Nedalo mi to a stále som sa rozhliadala okolo seba. Nie preto aby som dávala pozor či nejde nejaký iný spátca ale preto, že som bola zvedavá z toho všetkého naokolo. Mala som toho toľko čo povedať, milióny drobných postrehov ale kvôli zadýchaniu som nevládala povedať ani slovo. A to ste sa ešte nedriapali ani do kopca! Výrazne som zaostávala, no to mi nezabránilo v tom aby som odtrhla 4 biele kvetinky. Jednu som si zastrčila za ucho. A zbytok som si šetrila pre Razaaqa, Richieho a Heather....ale zatiaľ som ich naprázdno pozdvihla do vzduchu aj keď som si nebola istá kde všade sú alebo nie sú kamery a s krivým upachteným úsmevom som na ne ukázala. Mala to byť taká malá a milá pripomienka toho, čo som predviedla pred hlavným Tvorcom. " Ah....ah.....Asph....Asphoň tu nie....ah..nie je...thaaak....thaaak strašne teplo." Vysúkala som zo seba keď sa začal kopec strmšie zvažovať. Každú chvíľku som sa musela oprieť borovice, raz alebo dvakrát so sa potkla a mala som pocit, že som sa aj poškriabala na nohe. A keď už sme boli dievčaťu zrejme veľmi blízko neovládla som sa a zakričala som. " Heatheeeeeeer! Heatheeeer! Thu.....thu....thu Jo a Raz....Raz....Razaaq a Richie...Fuf-huf a Richie..." Aj keď posledná veta takmer zanikla do stratena kvôli môjmu dychu. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro ANO! Ano! Jeden výstřel z děla bude díky komu? Díky mě! Vítězoslavně se usměji a následně skloním luk a pohladím si vlasy. Prohrábla bych si je, ale praktický účes to moc nedovoluje - a já bych si jej nějakou dobu chtěla udržet. Jak vypadám? Určitě jako nějaká hrdinka z pradávných bájí. Se zbrojí a vším okolo. Amazonka! A jsem AMAzing. Doufám, že to sponzoři vidí. Hodně sponzorů! “Ten byl můj!“ Jo - a nejen sponzoři. Taky bych byla naštvaná, kdyby mi někdo ukradl můj vlastní kredit, což o to. Ale o Maxovi Hry nejsou. Jsou o mě - on to ještě ale neví. Nakloním hlavu na stranu v tázavém gestu, vnitřně připravená pozvednout luk i proti splátci ze druhého kraje, bylo-li by to nutné a on na mě zaútočil. “To je fuk.“ Naštěstí není. Chvíle, kdy mu proženu šíp mezi očima se odkládá. “Pořád je jich tu někde kolem dost pro všechny, ne?“ "Mohl mít blbý štěstí a škrábnout tě. Měla jsem tu možnost, tak jsem ho sejmula. Nechceme tady ještě ze začátku bojovat se snětí, ne?" Ušklíbnu se. Upřímně bych pochopila spíš, kdyby řval, že jsem mohla zabít jeho, kdybych nemířila dobře... ehm ehm. "Na boj tělo na tělo ještě určitě dojde. Teď musíme sledovat, kam ti hajzlové prchají, abychom věděli, kde je hledat," ušklíbnu se dravčím úsměvem a rozhlížím se, abych pochytila situaci. |
| |
| soukromá zpráva od Wafer Eprom [3] pro Aréna “To je fajn, frajerko, cítím to stejně.“ Zhluboka se nadechnu, cítíc jistou úlevu, že to třeba není jeden z profesionálů, ovšem i tak nejsem nijak odvázaný z toho, že je to zrovna Rachel. Proto se sice i trochu narovnám, ale pořád zůstávám v nouzovém stavu, připraven na jakýkoliv útok z její strany. Samozřejmě mě překvapí, že je sama. Dost dobře si pamatuji, že jsem ji viděl, jak se domlouvá se Cyber a dal bych ruku do ohně za to, že si na něco plácly. Moje domněnky vedly ke spojenectví, ovšem v nynější chvíli tu nic takového nevidí. Sleduji její vzevření, očividně si už minimálně jeden křížek na triko připsala. To se mi nelíbí. Už jenom proto, že tahle holka se nebojí, a když to nejsou profíci, nebudu to ani já. Je i docela silná, samozřejmě bych ji přepral, ale co se týče hloupých náhod? Člověk nikdy neví a já se po ní v tuhle chvíli vrhat nehodlám, nejsem dostatečně vybaven. “Smůla.“ Konstatuji suše, tváříc se přitom absolutně nezaujatě. Ne, že by mi to bylo zase až tak jedno. Přeci jenom se Cyber jsem něco málo zažil, ovšem abych se kvůli ní nechal stáhnout nebo snad dokonce zabít? Ani náhodou, tady jde o mě, já potřebuji vyhrát a není to jenom pro můj život, proto taky musím být dvakrát tak obezřetný. “Ovšem vy jste byly na tréninkách kamarádky, co ta změna?“ Ušklíbnu se na ni. |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Nehodlám tu Betty vysvětlovat, že to nechci otevírat před jejím kamarádem. Přecejenom je z jiného kraje a popravdě mu věří nějak moc rychle. Vydám se rychle za ním, ale přes rameno koukám na Betty jestli nám stíhá. Vím, že to nemá s fyzičkou zrovna dvakrát dobré a jestli jí jednou bude někdo pronásledovat, nejspíš je po ní. "No tak pohni se trochu." Povzbudím Betty, která je stále dál a dál. Před strmým svahem na ní nakonec počkám, protože to pro ní bude asi úplně nejhorší. Zároveň to bude vhodná doby si promluvit jenom mezi námi, proto Richie má mírný náskok. Při šplhání do kopce si pomáhám i rukama. "Opravdu jim věříš?" Zeptám se trochu udýchaně Betty a podívám se na ní. Je ve stavu úplného vyčerpání a pohled na ní je docela srandovní. Každopádně bych rád, aby ze sebe vyfuněla nějakou odpověď. "Nechtěl jsem otevírat batoh před ním, ale asi k tomu stejně dojde." Podívám se na Richieho někde vepředu a pak na Betty. |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Se zalíbením se prohlídnu ve svém novém meči a rozhlídnu se kolem, jestli nenajdu nějakého splátce, abych tu čepel pokřtil horkou krví - nejlépe spoustou horké krve. Zdá se ale, že se nám ovečky poněkud rozprchly do širých krajin arény... Nepředpokládám ale, že se budou schovávat dlouho, pokud je nedostanem my, tak muti, nebo další pěkné nástrahy. Sleduji bezvládné tělo nějakého kluka, jak se valí ze svahu s šípem v hlavě - Safíra... Pomyslím si a opravdu, ta malá mrška se dostala do první trojky zabijáků. Holka z trojky už pravděpodobně nebude dlouho mezi živými, zaprvé se za ní řítí rozkošná Aurelia a zadruhé na ni míří Duncan. Toho kluka se budeme muset zbavit, nesnáším, když tě někdo může napadnout zdálky. Nejspíš to bude jenom nehoda... Pozorně sleduji vývoj situace a když je všemu konec nakouknu do batohu, který jsem ukořistil - mohlo by se to zdát zbytečné, ale v batozích občas bývají i docela jiné věci než v samotném rohu. Jídlo, voda a podobné věci, bez kterých se nedá žít... |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro
Zadýchane som sa dotkla Razaaqovho pleca aby som chytila trochu dych a druhou rukou som sa chytila na hrudi. " Ako....akho môžu tie....thie zvieratá existhovať v takej....uf takej hrubej koži?" Povedala som zasa úplne od veci zatiaľ čo môj mozog premýšľal nad tak vážnou vecou na akú sa ma chlapec opýtal. Vlastne som nad tým nikdy nepremýšľala. To čo ma k slátcom z 9. kraja priťahovalo boli len ryšavé vlasy Richieho. Popravde som o nich nič nevedela. Nerozprávali sme sa o žiadnom spojenectve, ani o ničom...len sme spolu pár krát prehodili reč na tréningu. Vlastne ja tie rozhovory viedla sama zo sebou než s nimi. Ale aj tak...niekto s tak super vlasmi nemôže byť jednoducho zákerný. " Phrečo? Urobili ti nhiečo? Ja im verím. Nemám dôvod nhie. Uf....Myslíš si, že sú zlhí?" Pár krát som zodvihla ruky do vzduchu aby som si zväčšila kapacitu pľúc a poriadne sa nadýchla. Očami som pri tom sledovala okolie, či náhodou neuvidím znova Heather. " Neboj sa...nemusíš ten batoh otvoriť pred nimi...wau...ja dýcham...konečne som chytila dych..vidíš? Už nedychčím, nie až tak!" Znova som sa pár krát nadýchla a zdalo sa mi, že už mi nie je na odpadnutie, ale môžem chvíľku normálne fungovať. "Môžeš ho otvoriť tu, keď to nikto nevidí. Alebo ani ja sa nebudem pozerať, ale ten tvoj batoh budem chrániť vlastný životom aj keď neviem čo v ňom je!" Chcela som Razaaqa trocha povzbudiť. Aj keď stále mi tá jeho otázka o dôvere nedala. " Chceš sa oddeliť? Ja som si myslela, že v skupinke to bude lepšie. Ja neviem. Teda teraz už je asi neskoro. Ja ale nechcem skončiť sama. Fakt si myslíš, že sú zlý?" Znela som dosť vyplašene. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro CORNUCOPIA - KONEC Výsledky soubojů! Aurelia Coleman (2) + Duncan Algae (4) versus Cyber Stein (3): Přesila dva proti jednomu, přičemž ten jeden má právě na mysli zaobíráním se nehybným tělem před sebou a v žádném případě nebezpečnými profíky okolo sebe, mluví sama za sebe. Aurelia k Cyber dobíhá a už zdálky se ohání velkým zubatým tesákem, kterým patrně hodlá zrzku před sebou vykuchat jako rybu, ale zastaví se bohužel před svou protivnicí tak nešťastně, že vlezla svému spojenci Duncanovi přímo do cesty. Strhává se bitka mezi dvěma děvčaty. Cyber bohužel nejde pod kytičky tak snadno, jak by si člověk myslel. Vyhýbá se prvnímu útoku Aurelie, která prudkým pohybem dopředu ztrácí rovnováhu a padá na mrtvé tělo Lavender (12) před sebou. Bleskově se otáčí, ale to už Cyber bere do ruky nejbližší ostrý kámen a pořádně Aurelii praští přes čelist, až to zapraští. Splátkyně zavřískne bolestí a chytí se za bradu. V té chvíli je už ale Aurelia dole, takže se Duncanovi otevřela cesta k Cyber. Zakládá šíp, natahuje tětivu a pouští – svist! – a hrot šípu se zabořuje hluboko do zrzčina břicha. Cyber zalapá po dechu a klesne na kolena; Aurelia sebere síly a ožene se naposledy tesákem, který najde svoje místo v hrudním koši. Cyber padá k zemi, prsty svírá šíp ve svém břichu a zírá na krev, která teče z jejích ran. Další šíp ji trefuje do čela. Zabití Cyber Stein patří Duncanovi Algae! Po boji Aurelia se sbírá ze země, kde leží čerstvě zabité Lavender (12) a Cyber (3). Jednou rukou si opatrně ohmatává čelist, která jí trčí stranou, a tiše přitom kvílí. Zoufalýma očima zírá po ostatních splátcích, v ruce svírajíc svůj zakrvácený tesák. Ale Duncan se už patrně nemá k dalšímu zabití, protože se i s lukem otáčí k Rohu hojnosti a vrací se zpět. Max se už v rohu ponořil do dalšího rozebírání zbraní a zásob. Diamond si prohlíží svůj batoh, který ukořistil. Safíra se rozhlíží kolem po dalších uprchlých splátcích. Nymfia asi čumí do blba. A Aurelia brečí. Pokud jsou blízko kolem vás nějací splátci, nejspíš se schovali mezi řady stromů v alejích, nebo se už rovnou vydali na výšlap na horu. Každopádně teď – kromě těch mrtvých – žádné nevidíte. |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Diamondův batoh Kvalitní materiál s krycími potisky různých odstínů zelené, hnědé a žluté barvy. V několika postranních a hlavní kapse dohromady obsahuje následující věci: -1 čutora na vodu, prázdná -1 balíček náplastí -2 balíčky obinadel -1 malá lahvička dezinfekce -1 malý sprej proti hmyzu -2 vrhací nože -1 pláštěnka, hnědá -1 malá lahvička opalovacího krému -1 pár ponožek, univerzální velikost, šedé, vlněné -1 sluneční brýle -1 pár rukavic se zdrsnělým povrchem na dlaních, červené, bezprsté -2 tuby tabletek na čištění vody -1 balíček sušeného ovoce (švestky, křížaly, jahody, rozinky) |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Wafer + NPC Rachel Brooks “Ovšem vy jste byly na tréninkách kamarádky, co ta změna?“ Rachel ti úšklebek výsměšně oplatí. Zdá se, že nic, co děláš, na ni nedělá dojem. Vyvstává otázka, proč tedy za tebou vůbec běžela až sem. “Zaprvý, nikdy jsem neřekla, že ji budu tahat z průserů. Ta holka je magor. Zadruhý, nechtěla jsem si nechat prostřelit hlavu tou zmalovanou blondýnou z jedničky. Zatřetí, u rohu asi s holýma rukama nemám co pohledávat.“ Zvedne obě ruce do vzduchu. Jsou prázdné, ale pokryté krví. “Vidíš? Nejsem ozbrojená. Byla jsem jim vydaná na milost a nemilost! A teď i… tobě.“ Sama sebe teď nejspíš pobavila, protože se zazubí. “Vtipný, jak se věci vyvinou, co?“ |
| |
| soukromá zpráva od Tvůrce pro Betty a Razaaq + NPC Richie Hett, Heather Sow Mezitím, co se vy dohadujete o důvěryhodnosti vašich potenciálních spojenců, se hora lehce vyrovnává – nejspíš se blížíte ke srázu nebo něčemu podobnému – a před vámi se objevuje malá mýtina. Tráva je tu vysoká, suchá a plná jak divokých květin, tak cvrkajícího hmyzu, a širokou mezerou mezi stromy na louku pere ostré slunce. Na jenom místě také ze země vyrůstá několik keřů s červenými bobulemi. Strom, který mezeru patrně ještě nedávno vyplňoval, je sražený k zemi. A na jeho vrásčitém kmeni sedí Heather. Heather je malá a hubená a na klíně má svůj otevřený batoh, kterým se prohrabuje. Je nejspíš natolik zaujatá jeho obsahem, že váš příchod neregistruje. “Heather!“ sykne Richie a zamává dlouhou rukou, aby na sebe děvče před vámi upozornil. “Heather!“ Heather zvedne hlavu a uvidí vás. V ten moment zalapá po dechu, popadne batoh, a rozběhne se pryč mezi stromy. Dvě nebo tři věci jí přitom z batohu vypadnou, ale už stihne zmizet mezi borovicemi. Richie se za ní jen zmateně dívá. MÝTINKA |
.jpg){kind=link}
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro "Nevim jaký jsou." Zamumlám trohu rozladěně. Nebaví mě pořád šplhat do kopce a nejradši bych se někde zstavil. Betty má co dělat, aby tu nedostala infarkt. Dál jí neodpovídám, protože by musela mluvit a nedávala by to s dechem. Po několika krocích konečně dojdeme na rovinku. Pomůžu Betty nahoru a dívám se kolem. Všimnu si Heather. Richie jí k nám volá, ale ona se lekne nebo nevim co a začne utíkat. Jasně proč ne. Nechce se mi jí honit po celé aréně. Podívám se na Betty a pak na Richieho. "Nejspíš chce být sama." Kývnu ramenama a podívám se za sebe jestli není z vrcholku vidět na roh hojnosti. Byla by to docela výhoda. |
| |
| soukromá zpráva od Betty Jo Knoxville [10] pro Razaaqova nedostatočná zhovorčivosť ma dosť miatla. Nevedela som ako si ju poriadne interpretovať. Či začať upodozrievať nášho spoločníka z nejakých nekalostí, alebo dokonca začať považovať samú seba za hrozbu celej skupiny. Mohla som len mlčať, viac sa na veci nevypytovať, nenútiť ho aby mi odpovedať, hlavne sa nepozerať na ten jeho batoh, pretože to bolo zrejme to čo ho tak rozdráždilo a radšej sa sústrediť na dievča, ktoré tu zrejme musí niekde byť. Chlapcovi som len poďakovala z tým, že mi pomohol vo finálnom stúpaní a s úsmevom som skonštatovala: " Keď sa vrátiš domov, tak sa môžeš zamestnať jak ťažný koň! Lebo väčšiu záťaž jak som ja, asi nikdy ťahať nebudeš musieť!" Zasmiala som sa, jemne som do Razaaqa drgla v geste, aby sa tiež trocha usmial, a prestal byť taký nedôverčivý...vtedy som už aj ja uvidela Heather, ktorá nedôverčivosťou prekonala ešte aj Razaaqa keď sa radšej rozbehla preč a vytratila nejaké veci, než aby sa k nám pripojila. "Heather? To som ja Betty!" Zakričala som....." A Razaaq a Richie!" Vyzerala som ešte zmätenejšie než Richie. " Čo sa jej stalo? Ako môže chcieť byť niekto sám? Ja tomu nerozumiem. Ja teda nechcem byť sama. Veď to je hrozné. Bola som sama už dosť!" Pozrela som sa na chlapca z môjho kraja, na to ako sa zo záujmom rozhliadal po okolí, v hlave mi rezonovala jeho poznámka o tom, že Heather chce byť zrejme sama. Poznámka, ktorá v sebe niesla zrejme aj kúsok z toho čo chcel on. Začalo mi byť do plaču. Pred tým bolo všetko tak super. Myslela som si, že sme kamaráti...a teraz? Teraz som mala pocit, že nikto nikoho nemá rád, že každý každého otravuje a má z neho strach. " Keď chcete....nemusíte ísť so mnou." Nenápadne som si pretrela červené oči. A to bol ešte len začiatok, pár minút po tom čo sme sa rozbehli preč...." Heather? Niečo ti vypadlo!" Kričala som na dievča, ktoré som v podstate ani nepoznala a s ťažkým srdcom, a to doslova ťažkým, lebo moja arytmia bola takmer na nevydržanie, som sa pohla smerom kde som si myslela, že Heather vypadli veci z batoha. |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Tak, děcka, vidíte? Musíte psát, nebo se nikdy nedozvíme, kdo z vás nakonec neumře. Šup, hrajem! |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| soukromá zpráva od Razaaq Coglin [10] pro Koukám zamyšleně na zadýchanou Betty a přemýšlím nad návratem domů. Nikdo přece nevěří, že se vrátí domů. No možná ty z jedničky a dvojky, ale my? Jsme tu jenom na porážku. "Určitě bych dělal něco jiného." Usměju se konečně na Betty a podívám se na místo, odkud vyběhla. Na jednu stranu jí chápu. Nebýt tu Betty, tak jsem nejspíš taky sám. Richie je sice její kamarád, ale my se spolu nikdy nebavili. Nečekal jsem, že se jí moje poznámka až tak dotkne. Chvíli to vypadá, že to bude v klidu, ale pak se zase rozeřve. Oddechnu si a vydám se za ní, k věcem Heather. "Vždyť jsem snad nic hroznýho neřekl?" Podívám se na Betty, která bulí. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro ~Diamond, Nymfia~ Nikde nikdo. Kromě Duncana, Maxe, Aurelie, která vypadá hůř, než obvykle, Nymfii a samozřejmě - Diamonda. Věnuji mu krátké mrknutí a plavným krokem se připloužím k němu, abych nahlédla přes rameno, co tahá z batůžku. Luk držím stále pevně v rukou. "To opravdu chcípli u rohu jen tři? Kapitol se nám musí smát," odfrknu si. "Takhle slabý Roh tady nebyl už pár sezón." |
| |
| soukromá zpráva od Diamond Sparkle [1] pro Líně si prohlížím obsah batohu, který jsem ukořistil, je v něm hodně potřebných věcí a navíc je vyroben z praktického materiálu, na rozdíl od našich šatů. Jako první sáhnu po vrhacích nožích, které si umístím za opasek, abych je měl po ruce. Mám také čutoru na vodu, obinadla, náplasti, dezinfekci a nějaký sprej proti hmyzu - Paráda, to vypadá, že tady budou pěkně nepříjemní hmyzáci... Pomyslím si a všimnu si Safíry, která se mi mezitím připlížila za záda, aby omrkla, jak jsem na tom. ,,Možná bychom to mohli použít hned, než se vydáme na lov." Řeknu a hodím sprej vzhůru, aby jej mohla pohodlně chytit. ,,Mám i opalovací krém, asi tu bode dost horko..." Zamumlám poněkud lhostejně a prohrabu zbytek batohu. Obsahuje pláštěnku, ponožky, sluneční brýle, které si hned nasadím, stejně jako ochranné, ale nijak pohybu nezamezující bezprsté rukavice. Nechybí důležité tabletky na čištění vody a nějaké to sušené ovoce. ,,Jo, bylo to slabší, než jsem doufal..." Potvrdím a zamyšleně přejedu po čepeli svého meče - je nádherně ostrá, stále ještě vlhká od první prolité krve. Otřu ji o trávu, aby se zase blyštěla na slunci. ,,Poohlídnem se po vodě a dalším jídlu." Kývnu směrem k rohu. ,,Taky bych potřeboval kyj je s ním větší zábava... Třeba bych s ním mohl rozmlátit na kaši hned dva najednou." Usměju se na Safíru a v tom úsměvu je příslib, že brzy zabijeme mnohem víc, než tři ubožáky... |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| soukromá zpráva od Safíra Astoriánová [1] pro ~Nymfia, Diamond a pár NPCS~ Pozoruji Diamonda, který se prohrabuje batohem a hodnotím, co je uvnitř. Věřím, že vše z toho se bude nějak hodit a nepochybuji, že jakožto profesionálové jsme cvičení tak, abychom pro všechno dokázali najít využití v jakýchkoli podmínkách. Chytám sprej proti hmyzu a chvíli jej obracím v rukou. No výborně. Komáři a breberky. Tohle fakt nesnáším. ,,Možná bychom to mohli použít hned, než se vydáme na lov." "Co když bude ten hmyz jenom někde a my vyplýtváme část spreje zbytečně?" Zeptám se obratem. ,,Poohlídnem se po vodě a dalším jídlu." "To bychom mohli." S těmito slovy se otočím a jdu si to tam prohlédnout pořádně. ,,Taky bych potřeboval kyj je s ním větší zábava... Třeba bych s ním mohl rozmlátit na kaši hned dva najednou." "Můžeme ti najít nějaký větší klacek!" Zavolám na něj, zatímco si prohlížím, zda je k dispozici ještě něco dalšího. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR