APH: Všichni jsme jedna Amerika
hrálo se Jindy
od: 30. ledna 2011 18:36 do: 09. února 2012 18:16
Dobrodružství vedl(a) Yuri-chan
| |
 | HRA Jedná se o hru která,úzce souvisí s anime Axis Power Hetalia. Děj: Osud trochu ztratil kontrolu na nadsvětem a Američánkovi děti se dostali na Zem a on se o ně musí postarat a zároveň i os vůj stát. Bude zvládat takovou míru zodpovědnosti aby se postaral dobře o své děti, které nejsou vždycky jen hodné? |
| |
| Tak jo děti moje, Nenašli jsme Ameriku, zatím, ale nebudeme to vzdávat, zatím. Takže náhradní scénář: Je krásný Slunný den,všechny malé/ mladé státečky se pomalu probozí ve svýhm malých domečcích ve svých státech po klidné noci. Většina se chystá do školy nebo na jiné pracovní povinnosti. Ale na rohožce leží obálka s stříbrným lemováním a Rudou voskovou pečetí. V obálce je list se Slovy: Mladé Národy Ameriky, Alfred F. Jones, váš otec, se stal dnes v noci nezvěstným. Nikdo neví kde je a co se stalo. Prosím nepanikařte a urychleně dostavte se na Velký ranč jehož Adresu najdete jako zpáteční na obálce. Vaše domy musí být pronajmuty protože Váš otec po sobě nezanechal příliš mnoho peněz na Vaši obživu. Od dnešních bude Velký Ranč vaším domovem. Neočekáváme od vás že budete svého otce hledat ale musíte se postart o sebe a celou Ameriku. Se srdečným pozdravem Americká tajná služba |
| |
 | No to snad ne... Pročítám dopis a se slzama v očích..PAPÁÁÁ!!!!Co teď?! Co?! Co mám dělat?!Cpu si kapesník do obličeje.No asi bych se měla dát s někým dát dohromady jinak zahynu.Chodím po místnosti sem a tam.Najednou něco slyším.HE?!ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍP můj dm neeee!!Nee!!!!!Chmátla jsem po pušce a začala střílet ,ale vzali mi ji...vyhodili a prodali důům...Zbalili mých pět švestek a poslali pryč...Ehm..Musím za Washem!Jdu za Washem!Jak tak jdu přemýšlím dojde mi ,že Wash taky musí pryč tak zrychlím a doběhnu.Zazvoním a skočím mu kolem krku... |
| |
 | Tak... konečně jsem doma, bytečku na náměstí, po dvou dnech non stop běsnění na koncertech. Pod očima mám obří černé pytle, cítím se jako dikobraz přejetý kombajnem hozený do míchačky na beton. "ÁÁÁááááá posteeel!!" sesunu se k zemi jak mokrej hadr a pomalu umírám, když v tom... dopis?! Georgia nekdy nedostává dopis. Nikdy. NIKDY! Chápete?! "Ellin!! Někdo na mě myslí!" Vyhrknu vesele a rázem cítím jak se do mého zmučeného těla vrací špetka života. Otevírám a čtu. Chvíli jen tak zírám na černá písmenka. Je neuvěřitelné, že něco tak zdánlivě nicotného může naprosto obrátit můj život naruby. Heh. Tak taťka je nezvěstnej. No jo, to se stává... snažím se uklidnit. SNAŽÍM! Ale věřím tomu, že Amerika neumírá, takže se ten šílenec zas někde ztratil. Haha -ironický smích-. To je mu podobný. A já na to doplácím. MY na to doplácíme. Zabalím si pár věcí do objemného baťohu a nahlas si povzdychnu. To jsem celej svůj život dokopla do jednoho vaku? Možná by to nebylo tak smutný, kdybych nebyla stát a neoxidovala na tomhle světě hodně dlouhou dobu. Ellin se mi mezitím obtočila kolem krku. Vždyť je to ještě malý had! Pak zařídím pár věcí a můžeme vyrazit vlakem pryč. "Tohle bude dlouhá jízda, Ellin! Ale nejdřív... si zdřímnu..." -plác po podlaze- |
| |
 | Jako vždy mne z mého poklidného spánku probudí lehký vánek a hlásky zpěvavých práků štěbetajících za sklem okna. Nepotřebuji budík, plně důvěřuji přírodě jež mě dokáže probudit v pravý čas, za jakýchkoliv podmínek. Vstávat se mi nechce ani za mák, kdyby mi to moje povinnosti dovolily, prospala bych celý den. Jenže nepočkají. A škola taky ne. Povzdychnu si a zabořím chodidla do měkkého koberce u mojí postele. Je pohodlný, ale i přesto se zastávám názoru, že svěží zelené trávě se nevyrovná nic. A nejlepší postel je v koruně stromu. Znovu si povzdychnu a přes mou ranní hygienu a snídani, kterou tvoří několik studených topinek ze včerejška, se dostane až ke dveřím. Další pošta? Protočím očima, poslední dobou mi chodí opravdu hodně dopisů, i když tenhle vypadá docela odlišně. Zvednu ho z rohožky a pomalu a soustředěně si ho přečtu. Cože? Nedává mi smysl, ještě jednou si ho pročtu, pěkně slovo za slovem. Mám tomu věřit? Takže otec zmizel a my se musíme přestěhovat? Polknu a vcouvám zpátky do domu, tašku s učebnicemi a jinými školními pomůckami nechám sklouznout ze svého ramena a dopadnout na zem, nehledě na to, že se všechny věci vysypaly. Táta zmizel a naše domy budou zabaveny... Hlavně klid, ano, to chce klid, třeba je to jen nějaké nedorozumnění, nebo nějaký opravdu hloupý žertík... Nicméně, rozhodnu se slepě se řídit pokyny z dopisu. Ze skříně vatáhnu větší tašku a naházím do ní nejpotřebnější a nejdůležitější věci, o kterých vím, že se bez nich neobejdu. Rozloučím se se svým domem, kdo ví, třeba se s ním už neuvidím. Byl mi skvělým společníkem, se kterým jsem trávila každý den, ale teď ho musím opustit. Pro dobro Ameriky. Ještě nějakou chvíli bezcílně trajdám po Yellowstonu. Nevím, co je ten Velký Ranč zač, ale nechce se mi tam. Jediné plus, které na tom všem vidím, je to že se zase uvidím se svými sourozenci. Je pravda, že mezi ně moc nechodím. Jak na tohle asi zareagovali oni? Po pár hodinách -ano, opravdu dokážu chodit sem a tam a přemýšlet tak dlouho- se rozhodnu zavolat si taxi. Řidiči nadiktuji adresu našeho nového domova a už jen sleduji jak opouštím svůj kraj. Skoro celou cestu klečím na sedadle auta a pozoruji ze zadního okna. Ano, pozoruji, ale sama nevím co. Pohled si dovolím odtrhnout až když dorazíme na místo. Vystoupím z taxíku, poděkuji a zaplatím řidiči a pomalým krokem kráčím k Ranči. Nevidím důvod spěchat, jak se zdá, nikdo tu ještě není. Sednu si na lavičku před domem, dovnitř se mi nechce. Ještě ne. Zhluboka se nadechnu, aspoň že vždych je tu čerstvý. Pohodlně se na lavičce uvelebím a zavřu oči. Budu přemýšlet, ano, přemýšlet o různých věcech... |
| |
 | Ráno Je krásný den. Slunce už je vysoko, je skoro už čas jít do školy a přesto se moje peřina stále pravidelně zdvihá a žaluzie jsou zatažené a v pokoji je příjemný chládek. Kdyby záleželo jen na mně, tak klidně budu spát až do večeře. O mě se dá říct hodně věcí, ale rozhodně ne to, že jsem ranní ptáče. Moje aktivita kulminuje v době, kdy mě ženou do postele. Klasika, zákon schválnosti. Jenže můj celodenní spánek má jednu vadu. Mého vychovatele Sebastiana, kterého mi pořídil dědeček Arthur. Že prý 10letá dívenka nemůže existovat sama o sobě. Navíc takový postrach jako já. Pche… Člověk si tu občas připadá jako v Kuroshitsuji. Až na to že můj Sebastian není sexy démon, ale dlouhovlasý blonďák v letech. Ale stará se o mě moc pěkně, musím říct. Nemůžu si ztěžovat. Až na to ranní buzení s tím protivným zvonečkem. Jako zrovna teď, nakráčí si do mého pokoje, roztáhne žaluzie a pustí do něj sluneční světlo a přímo do mích očí a jako by to bylo málo, sedne si na postel a začne mi u ucha zvonit tím protivným zvonečkem. Podlost toto. Pootevřu ospale oči a hned je za se zavřu. Přikryju si dekou uši, otočím se na druhý bok a zamumlám, že mi není dobře a dnes do školy nepůjdu. Jako by mi to bylo nějak platné. Sebastian by mě neposlal do školy, pokud bych přinejmenším neumírala, nebo neměla povinnosti ke svému státu. Je tak naprogramovaný od dědečka… Sebastian vsune ruce pod deku a bezostyšně mě vytáhne ven a postaví na podlahu, všechny moje výmluvy už dávno zná. „Máš už nejvyšší čas vstávat Abigail. Škola na tebe čekat nebude, autobus tu bude už za půl hodiny.“ Protřu si unavené oči a vezmu si od Sebastiana své brýle. „Sebastiane, kolikrát ti mám říkat, neříkej mi Abigail, jsem Abi. Tak mi tak prosím říkej.“ Protáhnu se, až mu křupne v páteři. Sebastian odejde do kuchyně a tak mám možnost se v soukromí obléct a spáchat ranní hygienu. Natáhnu si na sebe červeno bíle pruhovanou sukni a modré triko s hvězdou. Dokonalé na léto. Má to jen jednu vadu, venku leží po kotníky sníh a mrzne. Povzdechnu a oblečení zas uklidím do skříně a vezmu si teplé oblečení, kalhoty, rolák a svetr. Pak seběhnu dolů, kde mi u snídaně Sebastian zaplete vlasy do copu. „Sebastiane, bylo něco v poště? “ poslední naděje jak se vyhnout škole. Sebastian mi podá obálku s pečetí. Rozlomím ji a vyndám lístek a čtu. V mžiku mám oči plné slz. Můj drahý tatínek se pohřešuje, musím pronajmout můj dům, aby bylo na jídlo a navíc tam stojí že se musím vzdát i Sebastiana a žít na ranči se svými sourozenci. To nemůžu přežít. Ne že bych neměla ráda své bratry a sestřičky, to mám a moc, teda většinu, ale moc se s většinou nevídám. Jen na konferencích a rodinných srazech, ale nijak do hloubky je neznám. Navíc pohřešuju tátu, moji největší oporu. Jen on a Sebastian ví, že se bojím tmy a moc špatně usínám. Ještě včera večer mi volal a nezněl, že by se něco dělo. Uspával mě jako každý večer. A pak hned ráno taková rána. Podám list Sebastianovi, ten dopis přelétne pohledem a obejme mě. Ví, že to teď potřebuji ze všeho nejvíce. Odstrčím od sebe snídani, veškerá chuť na ní mě přešla. Sebastian jen řekne že se nedá nic dělat,že stejně bychom se jednou museli rozloučit. Smutně mu to odkývám a v jeho doprovodu si jdu zabalit své věci. Celý můj život zde a najednou je v jediném kufru s kolečky. Akorát včas. Dole už houká taxík. Naposledy se otočím za svým domkem a nasednu spolu se Sebastianem. Odjedeme na nádraží a vlakem pak na adresu co je určená. Na nádraží už čeká taxík, který mě odveze přímo k domu Celou cestu jen mlčím, občas jen steče pár slz po tvářích. Před Velkým rančem mi Sebastian otře oči a tváře a pomůže mi vystoupit. Rozhlédnu se, už je tu jedna že sestřiček Wyo. Zatím jí nevěnuju moc pozornosti. Objemu Sebastiana a rozloučím se s ním. Ten pak nastoupí do taxíku a nechá mě tam samotnou. „Ahoj Makaylo.“pozdravím ji a s úsměvem i když moje oči jsou stále rudé od slz. |
| |
 | Hezky to den Nemusim nikam spechat, ani do prace, ani do skoly. Proc taky? Jedinou praci co tu mam je dohlizeni na Aljasky ropovod. POmaham s opravami a tak. A taky sleduju migracni cesty sobu. Nekdy se stryckem Kanadou. Je asi jediny kdo me ma rad. Nekdy prijde a snidame spolu. Ale to se dneska nekona. Ma nejaky dulezity hokejovy zapas. Ani Ivan me dneska neotravuje, jsem za to rada. Prodal me, zbavil se me jako nejakeho podradneho sluhy. Vymstilo se mu to. I kdyz ani Amerika neni dokonaly. Ba naopak. Prijde mi ubohy. S tou maskou hrdiny uz nekolikrat prived svet na pokraj bankrotu. A ja? Ja byla v pohode, mam ropu, trochu zlata, nejaky ten diamant, zemni plyn a ve zmrzle pude nerostne bohatstvi. Jsem velka, mohla bych byt samostatna, i kdyz je mi tak neco kolem 18-19. Vstanu. Na tyhle myslenky neni cas, kdyz se ozve zaludek. Asi si dneska dam... hm, copak asi? Premyslim, kdyz si cistim zuby a snazim se uhladit ten protivny pramen vlasu, co mi trci z hlavy. Vypada neco mezi Nantuckenem a antenkou Kanady. Nakonec to vzdam, je to marne, a pripnu si ho k hlave sponkou ve tvaru slunecnice. Natru si oblicej ochranym kremem. Nechci aby mi kuze popraskala zimou. A vydam se do kuchyne. Stale v pyzamu si udelam wafle a natru je javorovym sirupem. Kouknu s wafli v puse do schranky, neocekavam nic, ale k memu prekvapeni je tam dopis. Nejiste spolknu i posledni kousek sladkosti, je z podivem, ze se mi z tehle sladkych jidel nezkazy zuby, a po hltu mleka otevru dopis. Oci mi rychle preletnou po obsahu a kdyz prejde prvotni sok, rozesmeju se. Nevim jestli zoufalstvim, pobavenim nebo necim jinym? Mozna ulevou. Zoufalstvim, ze budu muset odejit a opustit svoje zvireci kamarady, hlavne verlyby, co kdyz se Japonsko a Cina rozhodnou zase lovit? Kdo je vyzene z mych vod? A taky, budu mezi 'sourozenci' coz bytostne nesnasim. Pobavenim, protoze si dokazu predstavit Ameriku ztraceneho nekde na ostrove a drbajiciho se ve vlasech, koukajiciho se na mapu Ameriky a diviciho se, kde to je. A taky, ze nikoho nenapadlo, ze ja mam penize abych se o sebe postarala. A ulevou, ze General Zima ani Ivan uz me nebudou otravovat! Zbavim se jich! Na ten Velky Ranc za mnou asi nepolezou. To by bylo uzasne. Vzdychnu si. NO neda se nic delat. Tedy da, ale proc se namahat? Dopiju svuh hrnecek mleka a jdu se pomalu oblect. Lila salu, ruzovy kabatek po kolena s bilym koziskem, na hlave bezovou vysokou capku a na nohach teple bezove puncohace a lila kozacky s koziskem. Pod tim vsim mam na sobe cerveny top s zlatym napisem 'Alaska Beast' a cernou minisukni s malou nasivkou Union Jacku. To ze mam radeji Arthura, nez Alfreda, Mattyho a Ivana je jasny, on je aspon uprimny a je od prirody strasny rodic, nesnazi se to zakryvat. Ne jako Ivan a Alfred. Ale to co mam na sobe je velky kontrast s tim co ostatni vidi. Tak se mi to libi. Nechci aby se ke me kdokoliv dostal prilis blizko. Spakuju si svoje veci, vezmu sve nemale uspory, zamknu dum a vzrazim snehem k nadrazi. Vsechno mam v jedne objemne tasce a kufru, ktere snadno nesu. A jeste svou milovanou hokejku. Cesta na ranc mi ubehne ani nevim jak. Musela jsem vlakem na letiste, letadlem do Ameriky a nakonec taxikem na Ranc. Asi jsem dorazila jako posledni a v neadekvatnim obleceni, ale je mi to jedno a rovnou napochoduju do sveho pokoje, kde si vybalim a schoulim se na postel, kde usnu. Jako bych toho spani nemela z letadla a vlaku dost. |
| |
 | Znuděně se dívám do stropu už nějakou dobu před tím, než zazvoní budík. Večer jsem šel spát dřív než obvykle a nejspíš proto se mi teď nepovedlo dospat. Sleduju sluneční paprsky tančící na zdi, probleskující zpoza polovytažených žaluzií. Zamáčknu budík, když začne vyřvávat ztichlým domem a docela ochotně vylezu z postele. Obvykle bych si rád přispal, ale když nemůžu zabrat, tak je to jedno. Do školy se vlastně taky docela těším. To z toho důvodu, že nás dnes nechají vyrábět nové softwary. V tom jsem všeobecně zběhlý a alespoň tam můžu dokončit ten, co jsem začal včera odpoledne. Jak se probírám úvahami, uvědomím si, že už aspoň minutu nečinně sedím na posteli a vyměňuju si pohled s holou stěnou, v zelené barvě odstínu mojí vlajky. Spustím nohy přes postel a rozejdu se ke dveřím pokoje a potom po schodech dolů. Mám na sobě jen spodní prádlo. Je pohodlnější spát v něm a navíc se ani nemusím bát, že by mě někdo viděl. Do mého domu zavítá někdo jen málokdy, za což jsem rád. Mám rád svůj klid, protože v minulosti tu bývalo dost rušno. Indiáni, válka proti Japonsku a tak. Ze všeho nejdřív zamířím do kuchyně, kde si vyrobím k snídani pár toastů. Zapiju je sklenicí pomerančového džusu a vezmu si z mísy jablko. Pohazujíc si s ním vyšlapu schody zase nahoru a v pokoji na sebe navléknu první oblečení, které mi padne pod ruku. Zamířím do koupelny, abych vykonal ranní hygienu a takové ty věci. S teď už nakousnutým jablkem v ruce jdu zkontrolovat poštu. Tak co tu máme.. Nějaké letáky, noviny a pak nějaký dopis.. Všechno vyndám a sednu si nejdřív ke stolu s novinami, mám ještě dost času. Přitom zvědavě pokukuju po dopise. Odkud jen může být? Sáhnu po něm a zbavím ho obálky, kterou vyhodím společně s ohryzkem do koše. Rozložím ho a když už se chystám číst, někdo zazvoní. S otevřeným, ale ještě nepřečteným dopisem v ruce otevřu dveře divíc se, kdo to může být. Uvědomuju si, jak překvapeně se musím tvářit, když mi kolem krku přistane sestra. Trvá mi ještě pár vteřin, než se vzpamatuju a vybaví se mi přesné jméno. Mám hodně sester, tak mám právo v nich mít trochu zmatek. I se sestrou se obrátím do domu a zavřu venkovní dveře. „Minnesoto? Co tu děláš?“ zeptám se překvapeně a odpáčím ji od svého krku, konečně se dívajíc do dopisu. Už po prvních dvou řádcích se mi to nelíbí. Povzdechnu si, ale neubráním se úsměvu. Co náš ztřeštěný tatík zase vyváděl? Nevydrží chvíli v klidu. A to jsme po něm vlastně většina zdědila. Máme jít na ranč? Předpokládám, že touhle dobou už tam většina sourozenců bude, vzhledem k našim rozdílným časovým pásmům. „Kvůli tomuhle si přišla?“ podívám se na Minnu. Stejně nemám nejmenší tušení, proč šla sem a ne na ranč, když můj domov leží opačným směrem. No jo, domov. Ani v nejmenším se mi nelíbí, že se ho budu muset vzdát a opustit svůj stát. Nechám sestru v přízemí, ať se zařídí podle sebe a sám vyběhnu do svého pokoje. Odněkud ze skříně vyhrabu batoh větších rozměrů a naházím do něj kromě oblečení i notebook a dalších pár věcí, které by mnoho lidí pokládalo i za zbytečnosti. Ať si říkají co chtějí, já se bez nich neobejdu. Doufám, že na místě bude dost jablek, nebo alespoň malin. Skočil bych ještě do přístavu a hangáru, podívat se naposled na svoje stroje, ale vzhledem k tomu, že je tady Minna.. Budu se muset obejít bez toho. A škola se taky nekoná. Takže si svůj software dokončím až na ranči. Měl bych být rád, že zase uvidím všechny své sourozence, ale když se sejdou všichni.. Z toho by se člověk zbláznil během pár hodin, ne-li minut. Natož pak dní, možná i měsíců.. Umím si představit, že valná většina bude na tatíka naštvaná. Ještě se kriticky kouknu na svoje oblečení a uvážím, že když se nejde do školy, můžu si na sebe vzít svoji obvyklou uniformu. Převléknu se tedy, přehodím se přes rameno napěchovaný batoh a přidržujíc si lodičku na místě sjedu po zábradlí až do přízemí. „Půjdem?“ zeptám se Minny a vyjdeme z domu. Je otrava, že nemám řidičák. Přitom stíhačku, loď i ostatní stroje zvládám perfektně. Musíme se tedy dostat na místo vlakem. Nějakou dobu to trvá a v kupéčku je narváno, ale konečně jsme na místě. |
| |
| "VLAK, VLAK, VLAK!!!!" To BYLO o vlásek! Ufff.... strašný tohle. Setřu ze sebe pot a podívám se na Ellin. Alespoň jeden z nás je v pohodě. Zalehnu celé jedno kupé, vlak je prázdný a tak klidný. Miluju tyhle jízdy, mám čas jen pro sebe a při pohledu z okna se mi v hlavě vytváří jeden nový příběh za druhým. 6 hodin cestování! Proboha... někdy si musím pořídit auto. Tedy - začít řidičákem. Mrknu na hodinky - jedna ráno. Heh. Po příchodu domů jsem se vážně nenaspala... Tak to vypadá, že jsem celou noc prochrápala.... a poslintala celé kupé. Tse tse! Vylezu z vlaku. Malá budka, která vypadá jako... počkat... to patří k tomu "nádraží". Svit slunce osvítil celou krajinu, plnou polí a stromů. Příjemné barvy, jen co je pravda! Jakmile se má noha dotkla země, vlak se rozjel do dále. Přede mnou se rozprostřela hodně mrňavá vesnice. Jelikož se ztratím i v telefonní budce, vytáhnu jak debílek obří mapu a svraštím své děsivě velké obočí. Gaaaaaaah!!!! Tady to někde bude! Musí! Asi.. tady? To je tři kilometry odsud - kousek po silnici a pak se vydat polní cestou. Asi... své tvrzení si už nemůžu ověřit, mapa se roztrhla vejpůl. Tak nějak samo se to.. heh... A tak se Georgia vydala na cestu s Ellin kolem krku, se sluchátky v uších. To prostředí vyvolává tolik myšlenek a podmětů k napsání zbrusu nového příběhu! "Now and then when I see her face She takes me away to that special place And if I stared too long I'd probably break down and cry" Začala jsem si zpívat, vzhledem k tomu, že nikdo nebyl v okruhu jednoho kilometru a nemohl tím pádem ohluchnout. Ta polní cesta se zdá nekonečná! Po asi padesáté přestávce na svačinu (jo, já vím!!) se v dáli konečně objevovalo něco jako statek. Z druhé strany k němu vedla jakási "silnice". Snad nebude vadit, že jsem přišla tak brzy. "Kolik nás tam je? Padesát? Tak to se dost brutálně povraždíme.." hlasitý úchecht. Však já se nějak prokopu. Jsem přece Georgia! Přišla jsem druhou stranou obrovské budově, utahaná z cestování a zlomená z nepohodlných odporných sedaček. Mým útočištěm se stala stodola. Malý pád do sena a téměř okamžitě se dostavil další spánek. __ Guns n´ roses - Sweet Child O' Mine |
| |
| Nebe Visím na něm jako záclona z hedvábí.Mírně rudá vášnivá záclona.Koukám Washovi na krk tu zvednu hlavu a zírám mu přímo do očí.Jeho krásných zelených barvy lesa a svěžích očích s dávkou upřímnosti..Zasním se a představuji určité myšlenky příjemné a uspokojivé myšlenky..Tu ,ale Wash promluví a všechno zkazí.Zeptal se mě zda jsem přišla tu dálku s kufry v ruce až za ním kvůli tomuto jistému dopisu..Sklesle jsem odpověděla:Ano strašné že?!..Wash jen něco domumlal a odešel nahoru..Že bych za ním šla?Zrudnu ještě více..Pomalu kráčím po schodech s mírně nekalými úmysly ..Vidím pootevřené dveře a nakouknu.V místnosti přeplněné nábytkem vidím stát polonahého bratra Washe.Tak roztomilý a hezký..Je ke mne sice zády,ale před zrcadlem.Tu dveře uklouznou rychle znovu přivřu a upaluji dolů..Zavolám Kalimu a ten mi pěkně vynadal jsem dosti skleslá,ale což o to.Počkám na brášku a jdeme na vlak.Sice jsem ušla ten kus pěšky s kufry,ale s ním zvládnu cokoliv.Nastoupíme do doopravdy plného kupé.Je tu starý pán s nepříjemným odérem ,silnější paní s dvěma otravnými dětmi a mladá slečna s notebookem..Po této slečně také Wash pokukoval,vlastně po jejím notebooku a zíral na něj celou dobu.Jednou vlak v zatáčce cukl tak ,že jsem spadla na Washe a ten byl naštvaný že zrovna přemýšlel o softwaru prý..Když jsme dorazili na stanici museli jsme přes pole pěší tůrou..Mířili jsme rychle na ranč,ale zastavila jsem než jsme dorazili a zeptala se Washe: Jaký typ holky se ti líbí?..Potom jsme pokračovali a dorazili k ranči.. |
| |
 | Probudím se pomalu docupitám k ledničce vytáhnu mléko a rovnou z krabice se napiji.Najím se haburgerů,hranolek a pomalu se oblékám do košile..Prohlédnu si svou skvělou postavu v zrcadle.Dooblékl jsem si kalhoty.Dojdu k oknu a sleduji vlny na moři..Zazvonil zvonek.Byl to listonoš a nesl pár balíku s knihami a jednu obálku.Otevřel jsem ji a přečetl..Docela mě to popadlo můj otec a pohřešován?!Zvláštní.Někdo volá tak zvednu mobil.Je to má sestra a velmi naštvaně říká svůj názor na dopis..Tak jsem ji řekl:Sakra Minno nebuď tak sebestředná nejsi jediná!Je i něco jiného než vzhled!Musíš brát ohledy.Stejně v tom tuším boudu od našeho otce,jelikož on a ztratit se?!Takže se nad sebou laskavě zamysli ty nádhero..Položil jsem telefon.Zbalil se a pádil na vlak.Jak jsem jim tak procházel hledal jsem místo..Byl jsem v kupé pouze s nějakým mladým stejně starým klukem.Celou dobu jsem jen mlčky četl .Dojel vlak a já vystoupil.Došel na ranč a vešel.. |
| |
 | Svět je vzhůru nohama Je...ráno. Sluneční paprsky prosvítají skrz zatažené žaluzie. Ptáci mi cvrlikají za okny. Protřu si oči. Miluji rána. Kromě západů slunce je to to nejhezčí, co na světě existuje. To mdlé světlo, ten vánek v povětří... Roztáhnu žaluzie a vyhlédnu ven. Tolik zeleně kolem... Miluji svůj dům. Miluji svůj stát. Ne nadarmo se mu říká "The Garden State", Zahradní stát. Je tu tolik stromů... A zvířat. Zvířata taky miluji. Usměju se a pohledem sjedu k poličce. Na ní, na čestném místě, leží věc, kterou mám snad ještě radši než stromy a zvířata. Pistole. Moje milovaná Glock 17. Je čas na ranní rozcvičku. Vezmu pistoli, hodím do sebe malou snídani, a ještě neumytá v pyžamu vyjdu za dům na rozlehlý dvorek. Terče už na mě čekají. Za chvíli už se okolím rozléhají výstřely. Lidé to ignorují, jsou na můj koníček zvyklí. Co víc, někteří mě v tom i podporují. Svoji první pistoli jsem dostala k desátým narozeninám od táty. Táta... co s ním vůbec je? Už se mi dlouho neozval. Normálně mě aspoň jednou za čtrnáct dní kontroluje, jestli sem nezdrhla. Nevěří mi. Bojí se, že mám větší slabost pro strýce Nizozemí než pro něj. Někdy se ale táta opravdu chová jako šílenec. Na rozdíl od strýce... Zatočím s pistolí v ruce a s pohvizdováním se vrátím do domu. U dveří leží obálka. To mi asi napsal strýc. Rozlomím pečeť a sednu si i s dopisem za stůl v kuchyni. Domem se ozve hlasitý výstřel. Prst se mi jaksi přesunul na spoušť u pistole a nějakým způsobem ji zmáčkl. Ale proč se divit, ten dopis mě absolutně šokoval. Taťka se pohřešuje. No je tohle možné?! Věděla jsem, že je to šílenec, ale až takhle?! Tak proto se mi neozval... S povzdechem si sbalím svých pět švestek a vypadnu z domu. Smutně se podívám na svůj dům, na stromy kolem něho, letmo zahlédnu terče na zahradě. Po stromě přeběhla veverka. Bude mi to tu chybět. HODNĚ chybět. S úšklebkem mířím na vlak. Zajímalo by mě, jak se zvládneme se sourozenci nepozabíjet. Už jsem je děsně dlouho neviděla, ale vím, že většina z nich je po taťkovi. To zase dopadne... |
| |
 | Že bych zas jednou uviděl sourozence..? Po probdělé noci strávené trénováním střelby, se sotva sunu noční ulicí. Je tma a většina pouličních lamp ani nezabliká. V dálce vidím svůj dům a kolem mě pobíhají krysy a potkani z ulic. trochu popoběhnu co mi jen nohy dovolí abych byl doma dřív. Jednou rukou zastrčím pistol za opasek, druhou odemknu a otevřu dveře. Mezitím ještě stihnu vybrat poštu a poté vejdu do kuchyně. Neobtěžuji se rosvěcet. Znám to tady až moc dobře. Položím na pult vedle mikrovlnky poštu a poslepu zašátrám po svém milovaném hrnku. Modrý s hvězdou. Nahmatám něco tvarem mému hrnku podobného a přiložím si ho k ústům. Najednou prsknu. ÁÁÁ! Kterej debil sem dal tu solničku?! blbá otázka...jsem tady sám. Nasupeně zmáčknu tlačítko takovou silou, že se divím že nevyletělo druhou stranou zdi a rosvítím jím lampu nade mnou. Rychle najdu svůj HRNEK a natočím do něj vodu kterou zapiju tu hnusnou pachuť soli. Po chvíli-přes kterou se vydýchávám- vezmu do ruky poštu. Blbý reklamy. Blbý reklamy! Blbý...co to je? v ruce náhle třímám dopisní obálku s rudou pečetí. Že by napsal...táta? Rozzáří se mi oči. Táta už se mi strašně dlouho neozval. Skoro půl roku. Jeden by řekl že na něj i zapomněl. Roztrhnu obálku a dopis v ní si rychle přečtu. Čím dál v dopise se dostanu, tím rychleji můj rozjařený úsměv mizí ze rtů. On se...ztratil? On? Můj otec?! Tomu se mi nechce věřit. Není to jenom nějaký špatný vtip? Vždyť já nemůžu jen tak jít a opustit místo ve kterém odjakživa přebývám! Ale musím... Pomalu se seberu a jdu do šatny. Zpoza pověšených bund a mikin vytáhnu velkou tašku přes rameno. Pomalu přecházím do svého pokoje a už se pohledem loučím s milovanými věcmi. Když stoupám po schodech, prohlížím si fotky ze svého dětství na kterých jsem buď se sourozenci nebo s tátou. Sourozenci. To jsou ti lidé které jsem neviděl snad ještě dýl než otce. Ve svém pokoji naházím do batohu většinu svých košilí a kalhot, nábojů do pistole a -aspoň pro mě- nezbytné věci. Scházím ze schodů a mám nepříjemný pocit. Na posledním schodu se zastavím a ze zdi sundám jednu větší fotku. Na ní jsme všichni jako jedna velká šťastná rodina. Vložím ji do tašky a vytáhnu telefon, kterým si zavolám taxík. Nasednu do něj, řidiči řeknu danou adresu která je jako zpáteční na obálce a zahledím se z okna. Všechny mé věci, jsou pryč. Ale někdy by tahle moje idylka skonči musela. Řeknu si a zakloním hlavu. Na místo určení to ještě nějakou chvíli potrvá pomyslím si a zavřu oči. Myslím že spánek mi udělá jen a jen dobře... |
| |
| Cesta v kupéčku je dost nepříjemná, když je tu tolik lidí. Naštěstí se to ke konci začíná vylidňovat. Zůstáváme tu jenom já, Minnesota a nějaká mladá slečna s notebookem. Ten model neznám.. Zřejmě nějaká japonská značka, nejnovější model. Nic amerického to určitě nebude, o tom bych věděl. V tom na mě spadne má drahá sestra. „Dávej pozor!“ vyhrknu možná trochu nepříjemně, což nebyl účel, a pomůžu jí se sebrat na nohy. Zastávku před námi vystoupí i ona slečna a já pohledem vyprovázím její notebook ze dveří. Takže vidím i ten dav lidí, co se sem zase hrne. Doufám, že se nám přes ten nával vůbec podaří dostat z vlaku. Bylo by přinejmenším nepříjemné, kdybychom nevystoupili včas. Začal jsem si raději tvořit cestičku už za jízdy očekávajíc, že Minna půjde za mnou - máme přece stejný cíl. Díky tomu jsme se prorvali ke dveřím zrovna v tu chvíli, kdy vlak zastavil. Ujistil jsem se, že mám všechno a vystoupil jsem z vlaku, rozhlížejíc se po krajině. Na ranč je to ještě pár kilometrů po nějaké dávno zapomenuté cestě mezi poli. Zatímco se s Minnou po boku vydávám vstříc našemu novému domovu, přemýšlím, jak dlouho už jsem neviděl sourozence. Jistě, pár z nich vídávám docela často, kdežto některé – především ty z východnějších poloh – jednou za dlouhý čas, většinou na meetingu. Nemusím je však vídat nějak extra často, abych věděl, že shromáždit nás všechny na jednom místě se rovná zemětřesení nejvyššího stupně. Dobře, možná trochu přeháním, ale občas to mívá podobné účinky. Jako všichni sourozenci máme trochu soutěživé sklony a ne všichni se spolu snesou, mají téma k hovoru.. Někteří se vlastně ani navzájem moc neznáme, přestože jsme příbuzní. A všechno je to navíc umocněno padesátkou. Jak někdo sakra může mít padesát dětí? Nepochopím. Tatíkovi to nezměrně ulehčuje to, že se o sebe zvládáme skvěle postarat i bez něj. Tak proč musíme opustit naše domovy, když se ztratil? Dokázali bychom se určitě uživit i tak. Přinejmenším já – a i další – ano. Jsem někde uprostřed těhle úvah, když se Minna vytasí s tou její otázkou. „Typ holky?“ zopakuju překvapeně. Proč se mě na tohle ptá? „O tom jsem vlastně ještě nepřemýšlel...“ odpovím popravdě. Zdržím se připomínky, že by měla mít ideálně dobře sestrojený a promazaný motor nebo plný zásobník nebo tak, protože mám dojem, že moje kovové krásky sestru nijak nezajímají. Mezi školou a povinnostmi mi čas na nějaké randění zrovna nezbývá. Ne že by mi to nějak vadilo. Ženské, narozdíl od strojů, nikdy nepochopím. I moje sestry jsou mi velkou záhadou a nikdy nevím, co se jim zrovna honí hlavou. Většinou mám pocit, že to vědět ani nechci. Jsme už kousek před rančem, když narazíme na další sestru – New Jersey. „Hoj Jersey,“ prohodím. O lidském jméně ani nepřemýšlím, ono časem vyvstane samo. Po nějaké té chvíli strávené – děsivá představa – v kruhu sourozenců. „Tak jak se daří na východě?“ zajímám se. |
| |
| S trhnutím se zastavím když zjistím že taxík zastavil. Podám řidiči peníze, vytáhnu svoji tašku z auta a vydám se po cestě k ranči. Tady to není můj domov. To je jen přechodná stanice. Doufám. Nervózně se rozhlédnu okolo. Jsem téměř na místě a vidím jenom pár svých sourozenců. ...Samý holky? povzdechnu si když v tom uvidím Ethana. Aspoň nějakej kluk. Doufám že jich časem dorazí víc. Zůstanu stát asi třicet metrů od ostatních a sednu si do stínu nějakého celkem vysokého stromu. Pozoruju ostatní a nijak netoužím se k nim přidat. Zatím. Vždyť je ani neznám takže....nevím co od nich očekávat. Tašku položím vedle mě a vytáhnu z ní onu fotku. Dosal jsem nápad. Tak uvidíme.... zvednu se a vyšplhám na strom i s fotkou a usadím se na jedné silnější větvi. Odsud mám dobrý výhled. Vidím na všechny ostatní národy a porovnává je s fotkou. Vidím tu...Minnesotu..Wyoming...Ethana a nějakou malou kterou z mého pohledu ostatní zakrývají,tudíž jí nevidím do obličeje. Fakt by mě zajímalo jací jsou... zamumlám a dál na ně koukám z větve... |
| |
 | Můj krásný ostrov... A rozhodně ne krásný Ranč Dívám se na setmělé nebe. I když jsou tři hodiny ráno, tady, na mém ostrově, je krásně teplo. Pod paží držím surfovací prkno. Vlny jsou obstojné, turisti neotravují a doma na mě čeká sklenice plná kokosového mléka. Co víc si můžu přát? Ve vlasech mi zavane vítr. Přináší s sebou vůni stromů. Vůni stromů...a kokosů. Miluji kokosy. Nadhodím si prkno pohodlněji do podpaží a pokračuji v cestě domů. Kokosové mléko ve mě zmizí rychlostí blesku. Z venku se ozve zvuk dopisu dopadajícího do poštovní schránky. Neroznášejí poštu dneska nějak brzo? Vezmu obálku ze schránky, pohodlně se uvelebím v obýváku a rozlomím pečeť. Ta zpráva mi úplně vyrazila dech. T...táta zmizel? Ale j...jak to? A zrovna on, který o sobě pořád prohlašuje, že je h...hrdina. No, to by byla jedna věc. Zmizení táty by na mě nějak hodně velký dopad nemělo. Od zbytku Ameriky jsem docela dost vzdálená, a to někdy přináší i výhody. Ale já mám jet na nějaký Ranč. A co hůř - mám potkat sourozence. Sourozenci. Jen to slovo mi nahání husí kůži. Díky mé vzdálenosti od ostatních států USA na rodinné sešlosti a meetingy nemusím. Sourozence jsem viděla tak maximálně dvakrát v životě! Nemám ráda cizí lidi. Jsou až příliš děsiví. Nevím, co od nich mám čekat. Sourozenci se mi určitě budou smát. Kvůli mé vzdálenosti od ostatních, kvůli mé neinformovanosti o USA situaci i kvůli mé závislosti na kokosech. Já nechci z mého krásného, sluncem prohřátého ostrova. Nechci! Se slzami na krajíčku se převlíknu z plavek do snad jediného teplejšího oblečení, co doma mám - sukně a tílko na ramínka. Jinak nic kromě plavek, sukní z palmových listů a kokosových podprsenek nevedu. S pohledem mučedníka naházím do kufru pár nezbytností. Naposledy obejmu kokosovou palmu před mím domem, strčím ještěrku Noelani do náprsní kapsičky a smutečním pochodem razím na letiště. Co si jen počnu? Let probíhá v klidu. Čas mám tak akorát na spánek. Přitisknu si Noelani ke tváři a pokouším se nemyslet na své sourozence. Letadlo dosedlo. Zbytek cesty musím absolvovat vlakem. Je tu na mě moc lidí. Bojím se. Neznám to tu. Když nejsem na svém ostrově, jsem schopna se ztratit během pěti minut. Konečně před sebou vidím Ranč zmíněný v dopise. Pomalu dojdu do těsné blízkosti domu. Vidím je. Vidím svoje sourozence. Ale jaksi nepoznávám ani jednoho. Opatrně, nezpozorovaná, se skrčím za stromem. Aspoň tahle jediná věc mi připomíná domov. Nevím proč, ale tenhle strom mi připomíná kokosovou palmu. I když se palmě podobá stejně, jako kokos banánu. Najednou si všimnu, že na stromě sedí nějaký kluk. Skrčím se ještě víc, aby mě neviděl. Proč je tu všechno tak děsivé? |
| |
| To to začíná... Napřed letadlo, potom vlak a autobus. A poslední kus cesty pěšky. Kousek od sebe vidím kráčet kluka s holkou. Nějaký zamilovaný pár na procházce? Když ale slyším "Hoj Jersey.", hned je mi jasný, že tohle rozhodně nebude žádný zamilovaný pár. Přiblížila sem se k nim, takže teď jdu vedle nich. Že sem si to hned nemyslela. Je to Washington. "U nás na východě? Ále jo, je to tam v pohodě. Takový poklidný život." ušklíbnu se "Akorát tatík by nemusel zdrhnout. A co u vás na západě? Jak ti šlapou mašiny?". Podívám se na holku vedle Washe. Na stopro je to některá z mích sester. Ale která? Montana? Arizona? Oklahoma? Proč si nemůžu vzpomenout?! "Ty jsi Oklahoma, že?" ušklíbnu se na holku. Risk je zisk. Když já ale opravdu netuším, s kým mám tu čest. Nedívá se na mě zrovna nějak extra přátelsky... Konečně dorazíme k Ranči. Je to tu tak veliký.... Spokojeně si prohlédnu stromy okolo. Tady zvládnu žít. Dokud je tu pěkná příroda, tak je to v pořádku. |
| |
| Deska s hřebíkama Hmm jak nepřemýšlel?!..No nevím...Jen tak dál jdeme chvíly krajinou plnou travin .Věje vítr ,který mi čechrá vlasy..Teď projdeme kolem obrovského šutru,ale fakt mega!Chvíly jen tak sleduji s úsměvem Washe a potom jak dojdeme vidím kluka...Wash ho pozdraví takže zřejmě nějaký ze sourozenců.New Jersey!Potom promluvil a mě došlo ,že je to holka.Měla krátké blond vlasy a plochou hruď.Pche..Nic s porovnáním se mnou..Ale potom mě její blbost a zároveň drzost naštvala.Jak může hádat kdo jsem..Tak s Oklahomou to přehnala! Narozdíl od tebe jde u mne poznat že jsem holka ty desko s hřebíkama!Čapla jsem Washe a hrdě odkráčela dovnitř... |
| |
| Vzhledem k tomu, že Minnesota neodpověděla, usoudím, že jí moje odověď stačila. Stejně je mi záhadou, proč se ptá na takovéhle věci. Jako by na tom záleželo... Obrátím pohled k New Jersey. Je to docela dlouho, co jsem ji naposled viděl. Pamatuju si ji vlastně jenom proto, že má taky určitou slabost pro zbraně. Zdá se, že sestra mě poznala – narozdíl od Minnesoty. Je to s podivem vzhledem k tomu, že Minnesota se nachází podstatně blíž než já. Vždyť New Jersey je na druhé straně Států, úplně na východě! Nechám to plavat a pousměju se na Jersey. „Tak nějak, no,“ zasměju se. „Mašiny jsou v pohodě. Nedávno jsem na nich dolaďoval mouchy a promazával motory.. Jen doufám, že se o ně dobře postarají, když na ně nebudu moct dohlížet.“ zadumám se. Je to pro mě krajně nepříjemné, že jsem musel nechat svoje krásky doma. Jsem zvyklý si párkrát týdně vyrazit na lodi nebo v letadle, ale zdá se, že ranč takovými vymoženostmi nedisponuje. Navíc to vypadá na akutní nedostatek jablek.. Už zase se ztrácím v úvahách a jen mlčky přihlížím k sesterské přestřelce. Minnesota se zdá ve špatné náladě, že jí nestojí za to uvést věci na pravou míru. Nezlobil bych se, kdyby někdo spletl moje jméno. Je nás taky padesát, proboha! „Whoa!“ vyjeknu, když mě Minna popadne a táhne za sebou. Co to do ní vjelo? Vytrhnu se jí ještě před dveřma, když zahlédnu lidi před budovou. Vypadá to, že se všichni shromažďují na dvorku. Pravda, ranče si nejspíš užijeme dosytosti. Zamířím k nim. „Nazdar lidi!“ prohlásím a přejedu každého z nich pohledem. |
| |
| Co s tou holkou je?! Ta holka vedle Washe se na mě dívá nějak divně. Jako by v životě neviděla holku. Když slyším její odpověď, oči se mi zúží do malinkatých štěrbinek. Co si jako o sobě myslí?! Na narážky na svůj vzhled sem vysoce alergická!!! Sjedu dlaní k pistoli, pověšené na mém boku. Moje zlatá Glock si už dlouho nevystřelila... Co takhle, kdyby prostřelila týhle nevychovaný sestřičce díru mezi kozama? Deska...s hřebíkama. Nejde poznat...že sem holka. Mám co dělat, abych nechytla tu blondýnu pod krkem a pořádně jím nezakroutila. Grrrr!!! Ale musím se uklidnit... Musím se uklidnit, je tu přece Wash... A nemůžu přece prostřelit ségru. To by se taťkovi, až se vrátí, rozhodně nelíbilo. Chcu přeslazeným hlasem namítnout, že mi ještě neodpověděla, ale "má drahá sestra" odkráčela, táhnoucí Washington, dovnitř. Zastavím se na dvoře. Je tu tolik lidí... Poznávám Kalifornii, malou New York, na stromě sedí nějaký kluk, u kterého si nějak nemůžu vzpomenout, kdo to je, a za tím samým stromem se krčí nějaká holka. Jo, a ještě je tu Wyoming. A právě se ke skupince přidal Wash... Ušklíbnu se a nakráčím si to k nim "Zdravím, drazí sourozenci." pronesu s mírnou ironií v hlase. |
| |
| Wash se mi vytrhl..Všichni si povídají.Nu což nikdy jsem nezapadala do kolektivu ani Wash si to nemyslel jen chtěl být slušný..Že bych to zkusila změnit?!Kráčím ven a a s úsměvem zdravím:Ahooj všich.. do prkýnka dubovýho!Uklouzla jsem a spadla přímo do bahna.Alespoň že to pocákalo i New Jersey Lady Desku!..Pomalu se celá špinavá zvednu a chci se o Washe opřít,ale pak si vzpomenu na jeho nášivky a další věci tak raději cuknu zpět..Zaujmul mě člověk nahoře na stromě..Projdu tím chumlem a zajdu ke stromu..Zavolám na něj :Ahoj kdo jsi? Já jsem Minnesota .. |
| |
| Pozoruji sourozence a najednou pod mou větví zašustí listí. Chci automaticky sáhnout k pasu pro kolt,ale sklouzne mi ruka takže....teď visím hlavou dolů a držím se větve jenom nohama asi deset centimetrů té holce -která je jak vidím oblečená opravdu nalehko- nad hlavou a snažím se vyhoupnout zpátky. Hej! Ty....ehm... houknu na dívčinu podemnou. Páč jméno si nepamatuju. Uhni prosím. Rád bych seskočil a přestal si hrát na netopíra. Řeknu a snažím se působit...drsně? Neznám ji. Možná jsem ji kdysi viděl, ale to neznamená že ji znám nějak extra dobře. Vždyť si nepamatuju ani její jméno. Snažím se na větvi udržet a doufám že ta holka není nahluchlá. To by hrozilo že bych spadl na ni a myslím že mít otřes mozku, není nejlepší nápad... |
| |
| Příliš děsivé věci Nějak tady těch lidí přibývá. Jsou opravdu děsiví. Třeba tamhle ta blonďatá holka... A ten kluk, kterého táhla za sebou... A... a.... prostě všichni. Najednou udělám jakýsi neopatrný pohyb a zašustí poblíž mě listí. Trhnu sebou. Zavřu oči a doufám, že až je zase otevřu, budu ležet doma na pláži, kolem budou blbnout turisté a vlny budou hrát svou vodní píseň. Přeju si to vší silou. Začínám slyšet onu mořskou píseň...cítit písek pod nohama....a žár slunce na tvářích... Otevřu oči. Mám co dělat, abych nevyjekla. "Pro...promiň. H...hned.". Děsí mě. Ten kluk působí strašidelně. Příliš drsně. A visí na větvi opravdu jako netopýr. Uhnu. No, spíš se otočím a peláším pryč, co mi nohy stačí. Při cestě jaksi narazím do té děsivé blondýnky. Proč je celá od bahna? Pod sílou toho nárazu ji povalím na zem. Okamžitě se zvedám a snažím se jí omluvit "Promiň, já...já nechtěla...". Mám slzy na krajíčku. Proč se tohle všechno muselo stát? |
| |
| Ale nic ..Řeknu ..Neboj se zvykneš si a neděs se mě bohužel nemám svůj den. Teď musím pomoci tomu nahořeodběhnu k němu...Hmm ..Usmála jsem se a začla se chechtat..Ty jsi vtipnýýý! hehehehee heheheeee..Teď už bych tě asi měla sundat co? hehee ..Odkráčím trochu od stromu dupnu a rozběhnu se při čemž svou mrštností bez menších obtíží vylezu na strom jen nohama a chytnu se v koruně.Chmátla jsem jistému sourozenci po nohách abych ho vytáhla,ale no.malým nedopatřením jsem mu zhrnula kalhoty..Měl motiv spodního prádla...Americkou vlajku..rychle jsem mu je dala zpět a vytáhla ho nahoru.Pomalu jak jsem ho tahala jsem couvala po větvi až nad chumel sourozenců,ale větev se zlomila!A já spadla doprostřed čímž jsem vyprskla bahno už na všechny kromě onoho ze stromu. |
| |
| Hlavou dolů pozoruju jak osoba zdrhá kamsi do pryč. Asi jsem to přehnal...najednou cejtím jak mě někdo táhne nahoru, zpátky na strom a taky...jak se mi pomalu shrnují kalhoty. Rychle si je natáhnu zpátky a posadím se na větvi relativně pohodlně. Ještě si pořádně nasadím klobouk abych zakryl ten otravný vlas na hlavě a podívám se na osobu co mě nahoru vytáhla. A ty jsi...Minnesota že? Můžeš mi říct proč jsi celá od bahna? povytáhnu obočí a snažím se vypadat..skoro stejně jako u předchozí "konverzace" s tou u který si jméno nepamatuju. Řekl jsem to docela nevraživým tónem, takže doufám že se chytí a nebude se se mnou chtít nějak blíž sourozenecky poznat. Padesát sourozenců...a stejně si nepamatuju ani půlku jmen.. |
| |
| Ehm..Znovu přijdu ke stromu..Ano jsem Minnesota asi jsi to poznal podle oblečku..Usměji se.A ty jsi podle tvého oblečení jasně Texas..Cowboooy ... Tak to to jistě dál zvládneš..Kopla jsem trochu větší silou do stromu a on spadl..Chytla jsem ho rychle do náručí..Obrátil se a šla zpět k chumelu a postavila ho..Tohle je Texas! Ani sama nevím proč jsem se usmívala.Jediný člověk s ,kterým jsem mluvila a nedal na jevo že jsem na obtíž..Možná jednou..Zadívám se na slunce a pak se znovu ohlédnu..Opřu se o Texas..V tom mi dojde že tu jsou všichni tak se odkloním a řeknu si,že to nějak musím zvládnout!Už nebudu jen taková nafintěná holčička.. |
| |
| Jo jsem Texas...pokývu hlavou a přeměří si jí pohledem když v tom už ho nese v náručí k ostatnímHe?! Co děláš?Já se k nim připojit nehodlám! zavztekám se, ale to už stojím na zemi a probodávám pohledem zem. Jo jsem Texas. No a? Protočím oči a tvářit se drsně mi dělá čím dál větší problém. Není snadné tvářit se drsně když jste jinak zatvrzelý optimista. Nohou se šourám po zemi a najednou se zatvářím divně. Proč jste všichni od bahna? To jste snad přešli na bahenní zábaly nebo co? zašklebím se a když se o mě Minna opře, spěšně se podívám na opačnou stranu. Když se zvedne, zase probodávám zem. To takhle budu muset vydržet nějak extra dlouho? Například dokud s nima budu muset žít? |
| |
 | Voda.. Tak jako každý den, tak i dnes mě probudí šplouchání mořských vln o skalní útesy a racci. Ti ptáci umí být pěkně hluční.. když se jim chce. Odhodím peřinu na bok, sednu si a hodím si teploměr do pusy. Tupě zírám na nástěnné hodiny přede mnou a hypnotizuju vteřinovou ručičku. Po necelé minutě, kdy se ozve můj žaludek a močový měchýř hlásí přeplněno konečně vstanu z postele a zamířím si to do koupelny. Teploměr mezitím hlásí zvýšenou teplotu. Dnes můžu všechno brát hlemýždím tempem, do školy se nechystám. Podle toho taky vypadá můj půlhodinový pobyt v koupelně. Výjdu z koupelny v tyrkisovém županu a kapesníkem u nosu a zamířím si to do kuchyně. Cestou to beru přes obývák, kde zjičťuji, že jsem včera po Kriminálce Miami nevypnula televizi.. To zase bude účet za elektriku.. V kuchyni si hodím pár vaflí do vaflovače a udělám si kakao. Než se mi udělají vafle a ohřeje se mi kakao, jdu zkontrolovat poštu. "Účet, účet, reklama, úkoly, účet.. He?" zadívám se na dopis s pečetí. S poštou si jdu sednout ke stolu. Přinesu si kakao a již hotové vafle se šlehačkou a kakaem a pomalu otevřu dopis. Chvíli jen tak hypnotizuju černá písmenka, nakonec papír se slovy "Moc dlouhý" vložím zpět do obálky a odložím. Uříznu si kousek vafle a otevřu účet. Když ale vidím, kolik nul to obsahuje, s polknutím to zvařu a odložím k dopisu. Přece jen mi to nedá a dopis znovu otevřu. Po nekonečných pěti minutách jsem dopis přelouskala. Taťulda se pohřešuje? Určitě jen skončil na nějakým ostrově jako posledně, když měl namířeno do Evropy. Nebo se jen ztratil.. Starost mi ale spíš dělá to, jak myslí větu "Pronajmout domy".. Dlouho jsem přemýšlet nemusela, protože před můj dům se zaparkovali exekutoři. To vážně musím opustit můj plážový domeček jen kvůli tomu, že se táta nenaučil používat mapu? Nebo spíš, že používá jenom mapu Ameriky? To se mi nechce.. S tímhle protestem jsem se ale nakonec přemluvila a vyšla po schodech zase do svého pokoje, kde jsem si do dvou kufrů a jedné tašky naházela skoro celý dům. Nezapomněla jsem přibalit ani kapesníky, sirup na kašel a teploměr. Rychle na sebe hodím tričko a kalhoty a razím si to směr vlak. Radši ale zadním vchodem přes zahradu, aby mě ti exekutorští chlapíci nezpozorovali. Zajímalo by mě, jak to tam vypadá.. |
| |
| Už se stmívalo, když jsem se rozhodla konečně opustit stodolu. Bylo mi na tom seně tak příjemně… a navíc jsem netušila, co ji čeká. Vždycky jsem tak.. nervní? Jo. Vyškrábat se na nohy bylo trochu problém, vzbudit Ellin nikoli. Ta poslušně zalezla zpět do bedýnky. Hodný had. Nechápu, jak tohle dělám… nejsem žádná Sněhurka, aby mě ráno ptáčkové oblékali a aby mi nosily snídani do postele veverky, jelínci sušili prádlo na větvích a já do toho zpívala svým líbezným hláskem. BOŽE! Nad tou představou se jsem tak brutálně rozesmála, že jsem se málem vážně udusila a utřela si z oka slzičku. Tak! Jen popadnout svých pár věcí, a konečně se dostavit k chumlu již národů. Musím udělat dobrý první dojem! Takže jsem se tam doklouzala po tom neuvěřitelně vodnatém bahně. „Čus Buřt vespolek! To mi připomíná, že mám hlad! Nemáte někdo něco?“ začnu čuchat ve vzduchu. Na tohle jsem prostě expert! „Cítím vafle! VAFLE!“ V tuhle chvíli vnímám obyčejně jen svůj prázdný žaludek a nic ostatního okolo sebe… teda až na to- „Proč jste všichni od bahna?!“ Svraštím gigantické obočí a pustím věci nějak do trávy, aby nebyly od bláta zasviněné. „Možná je čas vejít dovnitř, už je vážně chladno… neměl by tu ale teď někdo být? Možná v budově? A slyšela jsem, že tu mají stáje…“ Když jsem nervní, tak kecám! Něco proti?! Alespoň jsem ostatním nabídla kapesníček… s tím bahnem by měli něco udělat! Tse tse tse… ale už nic neřeknu, aby se na mě nedívali divně (tomu se ale asi stejně nevyhnu). Otočím se a narazím na takovou mile vypadající F…Fl…Floridu? Ne. To je Hawaii. Jéj 8D. Tu si pamatuju… ale vypadá dost smutně… Georgia Kirkland ZASAHUJE! „Copak? Nechceš zázvorovou limču?“ Zeptám se vesele. |
| |
| P...pomoc Se slzičkami na krajíčku se dívám na tu blondýnu. Jí to nevadí? Uf. Běží pomoct tomu klukovi. Bééé. Je to moje vina, že si nedobrovolně hraje na netopýra. Smutně poodejdu dál, až ke zdi domu. Mě se tu nelíbí! Já tu nechci být! Chci zpátky na svůj ostrov! V okamžiku, kdy se mi oči rozslzí ještě víc, ke mě přichází další holka. Vyplašeně se na ni podívám. Ona má...dědovo obočí? Krátce zamrkám. Tu si pamatuji! Jako jedinou vím, že jsem ji už viděla! Počkat...Alabama? Tennessee? Někde tam... Mám to! Georgia! "A...ahoj." kníknu "Li...limču?" zakručí mi v břichu a pomalu se začíná dostavovat absťák "Ráda si dám, ale..." polknu "nemáš spíš nějaký kokos?". Konečně někdo, kdo mě neděsí. |
| |
| Kdo tu keca? Tak hezky jsem spala. Ale to uz je minulosti, jakesi divne hlasy, neco na co nejsem zvykla, me probudili. Ano, hned jak jsem zaslechla neco, co nepatrilo do normalniho koloritu Tundry, me probudilo. A pak me to trklo, nejsem doma, ale na nejakem ranci, jelikoz Alfred je idiot a ztratil se. Vstanu z postele. Upravim se a z jednoho kufru vytahnu malou vlajecku Aljasky. Kdyz vyjdu z pokoje, povesim ji na maly hacek, takhle jsem si oznacila svuj pokoj. Vykouknu ze dveri a pobavene pozvednu oboci, tak preci jen jsem nebyla posledni, kdo prisel. Skoro vsichni jsou od blata a ja je minimalne vsechny o hlavu previsuju. Co se da delat, jsem nejvetsi a taky vyskou po Ivanovi. Bohuzel. Mozna Texas se mi vyskou trochu blizi, ale zase v Texasu jak se rika, je vsechno velke. ''Co je to tu? Skolka? Dovnitr, je pozde a bude se muset stanovit par zakladnich pravidel, kdyz nas tu bude 50,'' upozornim na sebe, jak tak koukam, je tam jedna bloncka, hrud silne vyvinutou, ale ne tak jako ja. Trochu se za to stydim. Sama se otocim k ostatnim zady. ''Jo a zaberte si pokoje, nez prijdou ostatni, schuze v jidelne za 20 minut, aby jste meli cas se umyt, jste jak cunata,'' blysknu po nich chladnym pohledem a odejdu do jidelny. Jak jsem predpokladala, je to to nejvetsi misto v celem Ranci, taky se tu musi najist 50 lidi. Zajdu do kuchyne a krytickym pohledem prejedu zasoby, bafnu nekolik wafli, hrnek mleka a sednu si do cela jednoho stolu, kde pockam na souroznece. V hlave stradam myslenky, co budu ted delat. Asi bych mela zavolat guvernerovi. Ruka my vyjede k malemu pristroji zavesenemu u ucha, je to prakticke, zvlaste pokud pracujete venku a potrebujete obe ruce prazdne, vytocim jeho cislo. ''Pane? Tady Alana, v poradku jsem dorazila na Ranc. Sveruji vam vse do rukou, ale chci pravidelne zpravy o deni doma, prosim,'' pousmeju se, Guverner je mily jako vzdy. Jeste mi popreje prijemny pobyt, brzky navrat a prida radu, at jsem na sourozence hodna. Zaskaredim se. Jako bych musela. ''Krasnou noc,'' popreji mu jeste a zavesim. Necham kousek technologie vyset v uchu a venuju se dal vereci a koukam kdo prichazi. |
| |
 | Pozdě, ale přece... Rrrring! Rrring! Podrážděně zavrčim, naslepo sáhnu po mobilu a vypnu ranní buzení. Potom se zase zachumlám do peřin. "Ještě chvíli..." zamumlám a zavřu oči. O pár sekund později je ale zase otevřu dokořán. Proboha, kolik je hodin? Hodiny na druhé straně pokoje hlásí deset ráno. "To snad ne!" zaúpim a vyskočim z postele. "Jestli dneska zase příjdu pozdě, tak už mi to jen tak neprojde..." mrmlám, zatímco na sebe soukám školní uniformu. V rychlosti si pročešu vlasy tak aby mi nahoru trčel jen jeden a vřítim se do jídelny. Hodlám se hned vrhnout k ledničce, když mě zarazí dopis ležící na předložce u vchodových dveří. "Odkdy s účtama otravujou už tak brzo ráno?" ušklíbnu se a zvednu dopis ze země. Ovšem překvapí mě, když na něm nenajdu žádné logo nebo zpáteční adresu. Je tam jen úhledně vyvedená moje adresa. "Hmmm...škola počká." rozhodnu a roztrhnu obálku. Letmo dopis projedu očima. He? Znovu si ho přečtu, tentokrát pořádně. Táta zmizel? A já...mám opustit barák? Zmačkám dopis do malé kuličky a hodím ho do rohu místnosti. "To si dělaj srandu..." zavrčim. Prý mám bydlet se všema sourozencema na Velkém Ranči. Vždyť už ten název zní tak...necivilizovaně. Já nechci na nějakej venkov! To už radši ta škola... No, aspoň to je výhoda! pomyslím si chlácholivě. Nemusim do školy! Zvednu se a ze židle a vydám se zpátky do pokoje. Ve skříni vyhrabu největší cestovní tašku co mám a začnu balit. Oblečení, knihy, notebook...taky nějaký prachy... Po chvíli mám všechno potřebné. V kuchyni v rychlosti zhltnu misku cerálií, vyčistim si zuby, obléknu na sebe lehkou mikinu a vyrazím na cestu. |
| |
| Jaký prasata?! Aljaška všechny nazvala čuňaty....jenže já jsem tady jediný čistý. copak je slepá? Ale musím si držet kamenný výraz a tak jenom utrousím poznámku. Já jsem tady jediný čistý, ale to máš fuk...Jdeme dovnitř bando řeknu a vykročím pomalu za Aljaškou. Když už se ví že jsem tady, neznamená to že se budu chovat tak, jak se chovám jinak. Musím si pořád dokola opakovat že jsou to cizinci. Sice sourozenci, ale pořád cizinci. Vejdu do domu a vyjdu nahoru do patra kde je řada dveří do pokojů. Vejdu do toho úplně na konci chodby a vejdu do nich. Zabouchnu dveře a rozhlédnu se po komůrce. Je to tu docela malé...postel, nějaký dvě skříně, okno a noční stolek. Tak.....tohle je můj nový domov. povzdechnu si s mírným odporem a i s batohem dojdu ke skříni do které hodím oblečení, do té menší vedle hodím nějaké boty, na noční stolek položím můj nepostradatelný modrý hrnek a nad postel si pověsím tu naši -pro mě docela důležitou- fotku se sourozenci a tátou. eden by řekl že je to normální pokoj, ale pro mě to od teď bude moje skrýš před světem- obzvláště sourozenci. Pod rohožkou před dveřmi leží klíč, vezmu ho a položím ho vedle postele na stolek. Přejdu k oknu...a otevřu ho. Přímo za ním mám tu moji netopíří větev. A myslím že by se z toho okna dalo docela dobře vyskočit a v případě nouze i utéct. Podívám se na hodinky na ruce. Už je to skoro dvacet minut. chtě nechtě poodejdu od okna, vezmu si klíč, odejdu z pokoje a zamknu. Tam mi nikdo bez mého svolení lézt nebude. Zase nasadím svůj kamenný výraz a vydám se směrem dolů do kuchyně. Za Aljaškou a sourozenci.... |
| |
| "Jediný čistý? Já jsem vzduch?" Přišla jsem jen před chvílí... pak se otočím na Hawaii "Zítra ráno můžu skočit do vesnice. Pochybuju, že tam budou mít kokos, ale něco kokosového by mohlo.." Aljašky si raději nevšímám. Vybrala jsem si pokoj až na úplném konci s nádherným výhledem na louku a s oknem mířícím na severní stranu. Říká se, že na severním světle se nejlépe kreslí... jo, ale já nekreslím (ale jsem pyšná, že umím domeček jedním tahem 8D). Vytáhnu si noťas a okamžitě začnu psát povídku. Na vybalování věcí jsem líná, navíc - nebudu rušit tu atmosféru příjemného večera :D. |
| |
| Odkráčím dovnitř a jdu si vybrat pokoj hned vedle Texe..Pomalu jsem otevřela dvířka a hrůzou se zhnusila.Co to?!Všude nepořádek!Tady nebudu..Ale no..řekla jsem si ž to zvládnu takže zvládnu!Položím batoh a vrhnu se do úklidu ..Opráším vše.Vyházím také odpadky až tak,že to bylo i po přestěhování krásně útulného..Ještě jsem nastěhovala své věci a urovnala.Pak jsem si sedla a ašla do koupelničky krásně vyčištěné i s mými přípravky..Tak trochu lázně z toho ...Vysleči se a vlezu do bublinkové koupele..Rychle se potom usuším hodím na sebe svou uniformu ,která je narozdíl od dobového oblečku čistá..Dojdu i s brýlemi....A vezmu si ovoce z ,kterého udělám ovocný salát ..Sednu a čekám.. |
| |
 | Non, non, non! "Kyáááá," se zívnutím se protáhnu, pořádně se propnu a pak teprve zamžourám po svém pokoji. Je poměrně brzy, ovšem já jsem spokojená. Zdál se mi tak krásný sen, usměju se. Spokojeně vyskočím na nohy a jen ve své téměř průhledné košilce se vydávám k balkonu, ve který můj pokoj plynně přechází. Opřu se o zábradlí, nastavím tvář slunci a nechám si vychutnávat jeho první paprsky. Jemný vánek mi cuchá mé krásné zlatavé vlásky a na mé tváři se rýsuje úsměv. Věřím, že dnešek bude opět krásný. Poslední dny jsou krásné, všechno vychází a plyne. Jen když někdo zmíní Mexický záliv, chytám nerva a ječím. Aby taky ne, udělal se mi kvůli němu beďar (naštětsí už je pryč), a tomu říkám katastrofa! Jinak se o politiku a podobné blbosti vůbec nestarám, jsem si jista, že vláda bude činit, co uzná za vhodné, a to je fajn. Já to považuji za příliš přízemní, raději se zabývám uměním, všeoplývající krásou a jasem. A doba, kdy jsem si mohla kompenzovat blbou náladu na plantážích, už je pryč. Bohužel! Co ale dneska budu dělat, hmm... Mohla bych se jít někam pobavit, seznámit se s nějakým pěkným chlapcem, dívkou či oběma..., nebo bych mohla jít do té školy, když už jsem tam zapsaná. Ale škola..., hmm, to vůbec není kreativní a zajímavé. Půjdu se nasnídat. Rozhodnu se nakonec a s nakrčeným nosíkem shlédnu do krajiny. Vydám se do kuchyně. Připravuji si sladké toasty po francouzsku. Dozlatova si je opeču, načež je posypu moučkovým cukrem a ozdobím ovocem. Pak se spokojeně usadím na gauči a požitkářky toasty sním. Vychutnávám si každé sousto, k tomu zapnu francouzské šansony a zasněně poslouchám. Kéž by mě papá Francis zase někdy přišel navštívit. Smutně si povzdechnu, od té doby, co jsem včera ukončila svůj dvouhodinový vztah, si připadám trochu osaměle. Nevadí, prostě si opravdu musím jít najít nějakou novou oběť na zahřání svého pelíšku. S tím energicky vstanu a vydám se připravit. Umyji se, namaluji, obléknu. Dnes mi to zabere pouze tři hodiny. Ale i tak mi to sluší, mám krásný vyzývavý růžový top, krátkou sukýnku, tanga a boty na dokonalých jehlových podpatcích. Vlasy rafinovaně rozpuštěné s nápadnou sponkou. Usměji se na sebe v zrcade. Jsem krásná. Vezmu svou kabelku, přehodím si ji přes rameno a vydám se ven. Ovšem ve dveřích strnu, když vidím obálku, vezmu ji, trošku chlípně se usměji. Že by nějaké vyznání lásky? Ovšem omyl. Nevěřícně zírám na to, co se tam píše. ONI MĚ CHTĚJÍ VYSTĚHOVAT? A DO NĚJAKÝHO RANČE? ... Určitě to tam bude ošklivý, bude nás tam moc..., a nejspíš budem mít společný sprchy! ... Při té myšlence mě omyje, udělá se mi nevolno a skoro to se mnou sekne. To nepřežiju! (To, že se Amerika ztratil mě opravdu nedojímá!) Do očí se mi hrnou slzy zoufalství. "Non! Non! Non! Je ne veux pas!" rozvřískám se. Jsem soběstačná, určitě. Nepotřebuji Alfredovy peníze..., vydělám si na sebe sama. Otočím se a rozběhnu se do domu, hystericky se vrhnu na telefon a vytáčím číslo svého papá Francise. Musím ho donutit, aby si mě koupil zpátky! Bohužel Francis mi to nebere, padá to do hlasové schránky. Zasténám. TO NE! Namluvím alespoň vzkaz. A zkusím to znovu. Potom, co tatínkovi zanechám asi deset ufňukaných, zoufalých a vyděšených vzkazů, vztekle praštím sluchátkem. Papa určitě zase někde rozdává lásku a nemá čas ani na svou milovanou Luisu. Uááá! začnu telefonem mlátit o zem. Až potom, co je nepoužitelný, mě napadne, že jsem mohla zkusit svého druhého otce Španělsko. Zarazím se, zamrkám. Bohužel... na mobilu už jsem si vyplácala kredit. Zaječím, popadnu bič a začnu s ním mlátit do sedačky. "Je te deteste, Alfred! Je te DETESTE! Morte! Morte!" Po tom, co se trochu uklidním, si jdu sbalit kufry. Jen šminky zaberou tři, oblečení čtyři, boty ...ehm, no nakonec mám 15 kufrů, jednu tašku a dvě kabelky. Popadnu svého mopsíka, který až doteď spokojeně spal... A zaraženě shledám, že nemám, čím si zavolat odvoz. Skoro mě popadne další záchvat vzteku, naštěstí se dole ozve zatroubení. Seběhnu dolů, shledám, že je to onem mladík, s kterým jsem se včera rozešla..., s úsměvem ho donutím, aby mi dal mobil a pošlu ho pryč. Zavolám si limuzínu. Pche. Musím přeci dojet jako dáma... Potom už jen se svými věcmi uraženě čekám, než se objeví, pohodlně se usadím a nechám se dovést na místo určení, celou cestu uraženě hladím svůj bič (tedy mimo chvil, kdy se snažím uklidňovat svého mopsíka)a snažím se vidět jako pozitivní to, že teď budu mít 49 potenciálních partnerů do postele... Hmmm. Jak se vůbec jmenují, bezpečně poznám snad jen bývalé francouzské kolonie..., ale ten zbytek... Dorážíme, z okýnka to na mě působí lehce chaoticky. Zrovna se tam nějaká starší vysoká sestra snaží udělat pořádek..., ale odchází... No nic! Nechám limuzínu dojet skoro až ke dveří, pak si nechám otevřít a vystoupím. Nasadím zářivý úsměv, vystavím se proti slunci a pohodím vlasy. "Bonjour, mes chers frères et sœurs. Je suis ici!" prohlásím a nechám kolem sebe rozzářit šťastnou auru, tu mi ovšem překazí to zatracené zvíře, které mi vyskočí z rukou a s zuřivým štěkotem se rozběhne po pozemku. "Jean!" vyjeknu a zírám za ním. "Počkej!" vykřiknu anglicky a rozběhnu se za ním... |
| |
| Přikráčím k Minnesotě. Můžu si vzít taky? ukážu rukou na salát. Mám docela hlad a nic se mi dělat nechce. Sednu si vedle ní a natáhnu po salátu ruku. Vypadá docela dobře...to se musí uznat. Bože! Udržet si v týhle společnosti kamenný výraz asi nebudu moc lehké. Opřu se o opěradlo. Co ostatním tak trvá? vzdychnu si mírně otráveně a nevím proč, usměju se. Jen trochu ale poprvé za tu dobu co tu jsem se usměju. Hned jak mi dojde co dělám, zase nasadím ten debilní výraz. Snad si toho nikdo nevšiml... |
| |
| Ehm..no Ano.Usměji se a narvu mu přímo do pusy polovinu salátu.Když chce musí to sníst naráz ,ovoce tu bylo dost přece jen je to ranč.Musím si přiznat svou šikovnost ohledně vaření.Ostatní budou vyhládlí tak jim něco upeču asi..Chceš něco lepšího?No to je jedno.. Zakráčím do kuchyňky a vezmu mouku mléko vajíčka a kypřící prášek.K tomu je tu i skořice a zbytek mého salátu..Fajn udělám těsto nechám vykynout a mezitím vymažu plech a dám ovoce se skořicí..Zůstanu čekat až se upeče a je to!Křupavá dobrá buchtička ..Vezmu do chňapek plech, dojdu do jídelny..Kdo chce buchtu? Usměji se a příjemně se cítím. |
| |
| Uch... Tak si tak stojím, v hloučku sourozenců, když tu náhle mě nějakým způsobem postříká blátem ta neopatrná, nezdvořilá, kozatá blondýna. Co proti mě má, sakra?! Naštěstí o chvíli později skončí v bahenním zábalu i ostatní. Chvíli si tam jen tak stojíme. Ta kozatá blondýna něco dělá u stromu s tím klukem. Jak je běžný, zase nevím, kdo to je. Vzápětí to však zjistím. Texas. Proč mě to nenapadlo hned? Hmm...je docela hezkej. Zastrčím si pramen vlasů za ucho a snažím se dívat jinam, jen ne na něho. No, ale když se nedívám na něho, tak se zase čumim na Washington. Sákra... Na scéně se objeví holka, kterou se nedá si nepamatovat. Aljaška. Vrhnu na ni znuděný pohled a dle jejího "rozkazu" zamířím dovnitř. Vybírání pokoje je dost těžký. Pokoje vzadu sou už zabraný. Najednou si všimnu dveří schovaných za rohem. Vejdu dovnitř. Úžasem nemůžu popadnout dech. Pokoj je sice starý, škaredý a zaprášený, ale ten výhled...vidím louku, stromy...prostě přírodu. A příroda je něco, co nadevše zbožňuju. Snad jen svoji pistoli mám radši. Spokojeně hodím tašku na postel. Uklízet se mi nechce, nejsem moc pořádkumilovná. S rukama za hlavou sejdu dolů do jídelny. Tady už sedí "Slečna Kozatá Blondýna" s Texasem. A spolu jí salát. Přejdu do kuchyně do mražáku a vytáhnu zmražený balíček hranolek. Hodím je do mikrovlnky, zapnu ji a doufám, že brzy roztají. Mám docela hlad. Spokojeně, s talířem plným hranolek, si sednu vedle Texe "Jak se mají koně, bratříčku?". Slovo "bratříčku" mírně ironicky podbarvím. |
| |
| Já bych si jednu dal jestli nevadí... poznamenám a uznám že u týhle osoby bych mohl být trochu milejší než u ostatních. Stejně tady dole nikdo krom nás dvou není. Myslím. Pousměju se a poznamenám že bych si i buchtu dal. Jednu si tedy vzmu a musím říct že vypadá docela chutně. Zakousnu se do ní Dobrý je to. Myslím že bys mohla vařit častěji Zase si sednu do rohu a jím buchtu. Že bych si vzal další? Narazím si klobouk víc do čela tak, aby ten můj NAPROSTO dementní vlas trčící vzhůru nebyl vidět. Bože jak já ty sví vlasy nenávidím! |
| |
| Nevadí ..Zakoukám se na něj jak jí buchtu.A pak si všimnu té Lady Desky!Ještě že stále jí mé buchty!Ta deska mi mou občasnou radost nezkazí.Jdu k Texovi a ještě mu nabídnu při čemž mi řekne že bych mohla vařit častěji..No možná ano.Lepší než nějaký hranolky z mikrovlnky.Jak neoriginální..Sednu si vedle něj a nechám plech nechráněný ať si vezme kdokoliv..A Texi jaké máš pistole?Usměji se a ukážu svou ušlechtilou pistol a kold Gau a Mako vyrobené přímo pro mě.To jsou mé zlatíčka.A sice mám uniformu,ale pistolky budu mít stál sebou.. |
| |
| Uhm...čau sestři... pronesu mírně ironicky. Koně se mají dobře. Jen jeden hřebec poslední dobou tak divně pokulhává. Nelíbí se mi to. řeknu a zase si kousnu buchty. Jeden si zaleze do rohu a všichni jdou za ním. To nechápu. Ale lepší že tu jsou tyhle dvě než nějaká pipina nebo nějakej hip hoper. To by asi lítaly zuby. Co ty? Jak se má pistol? řeknu a dojím buchtu. Skrčím nohy k sobě a opřu si o ně ruce takže tu teď sedím jak nějakej uzlíček. To je trapný. Kdy už ostatní přijdou? Bych potom mohl jít do svého pokoje, zamknout se tam a mít svatej pokoj. Ale tímhle -víc než- hlamýždím tempem to ještě chvíli potrvá. Bohužel...chci spát... |
| |
| Jé, dík. vezmu si od Minny další buchtu. Já mám pistol od táty. Kdysi když jsem byl ještě malý mi je dal, že prej jsou jen tři. Z těch tří mám dvě a nechtěl mi říct jaký konkrétně jsou. Snažím se o ně starat jak jen to jde, tak doufám že je neztratím ani nezničím Ty buchty jsou dobré. Ale jsou hodně hutný. Jestli se přejím, asi se ani nedostanu nahoru do pokoje. Zakřením se v tom mém uzlíčku takže to není vidět. Popotáhnu si košili. Tolik lidí okolo mi nedělá moc dobře....nechápu proč jsem tak nervózní. Vždyť jsme "rodina". Musím se v duchu usmát. Vždyť se neznáme pomalu ani jmény... |
| |
| Přeletím ještě jednou pohledem osazenstvo. Některé si pamatuju, některé ne. Třeba na Texas se zapomenout nedá, stejně jako Aljašku a pár dalších. Potom jsou tu ti, které si jen matně vybavuju, že bych je někdy mohl vidět, ale nedokážu je přesněji určit. Jen se chvíli rozhlížím, jak se zástupy rozšiřují a hned mám uniformu od bahna. Ta holka snad chvíli neposedí, zadívám se na Minnesotu a zakroutím hlavou. Aljašce jen kývnu na pozdrav, zatímco na osobu s obočím po dědečkovi se zkoumavě zadívám, než se mi vybaví jméno. Nenechám se dvakrát pobízet a vejdu do domu, kde zapadnu do prvního pokoje, jehož dveře uvidím. Nějak se nezabývám podrobnějším zkoumáním nábytku a tak, jen se ujistím, že je tu pohodlná postel a elektrická zástrčka. Vyhlédnu z okna, marně hledajíc nějaký sad nebo alespoň pár jabloní. K mojemu zklamání a smůle nevidím ani jeden strom. Snad bude někde jinde okolo domu... Popadnu batoh a začnu z něj vytahovat oblečení, které halabala naházím do skříně, jak mi přijde pod ruku. Zato když se dostanu k ostatním věcem, jako elektronice a nějakým těm zbraním, opatrně je naskládám na poličku. Zůstávám v pokoji ještě nějakou tu chvíli. Hlad nemám a stejně je otrava zdravit všechny příchozí, případně se bavit s ostatními. Pobudu tu ještě aspoň dalších deset minut, než se uráčím sejít dolů. Když procházím chodbou, zaslechnu zvenčí někoho křičet francouzsky, ale nerozumím tomu. Stejně jako netuším, kdo by to mohl být. Projdu jídelnou do kuchyně a posloužím si jablkem z misky. Alespoň něco. Vrátím se zpět k ostatním a zakotvím vedle Jersey, které vezmu jednu hranolku. Má jich dost, tak by jí to nemělo nijak vadit. "Nazdar Texi," pozdravím ho s úsměvem. Není to tak dlouho, co jsme se viděli. Vždycky mi přišlo úsměvné to, jak se snaží schovávat ten vlas po tátovi pod kloboukem. Já jsem měl v tomhle ohledu větší štěstí a všechny moje vlasy se drží zákonů gravitace. Sloupnu hranolku a natáhnu se pro další. Když je i po téhle, pustím se konečně do toho jablka a koukám po místnosti. Nejsem si jistý, jestli dokážu všechny pojmenovat. |
| |
| Nekdo prijde k uhone Cekam na ostatni v jiidelne, nejak se neukazuji, ze by jejich logika spatne ukazala, ze budu v jedinem miste, kde se muze naskladat vsech 50 statecku? Mam sto chuti roztriskat neco na padrt. A ani si to neuvedomim, ale siri se ode me chlad ve vlnach. ''Merde! Duraci! Gits!'' ulevim si v nekolika jazycich a cekam dal, ted uz dost netrpelive s tikem v oku a svou milovanou hokejkou-bucharem v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Slavík pro |
| |
| Celý od bahna znovu dojdu do budovy a vyberu si pokoj hned vedle Washingtona ,jelikož nepůjdu až dozadu jako mí ostatní sourozenci.Vejdu do pokoje ,který byl uklizen.Jenže zezadu slyším Minnu jak vyjekla takže jak jsem předpokládal to tu uklízí postupně a pomalu , už ani neuklidí.Hmm jen dám pár fast-foodu do ledničky a jdu se osprchovat..Pomalu se vysvléknu a zalezu do sprchy kde strávím tak patnáct minut.Jak jsem hotový tak vykročím ze spršky a utři se ..Vyfoukám vlasy a omotám ručník druhý kolem pasu v kterém vejdu do pokoje kde mám zrcadlo ,které jsem si sem dal a zase začnu pózovat..Shodím ručník ,potom se začnu pomalu oblékat..Hmátnu po knize a dojdu dolů..Vidím pekáč s buchtama tak si vezmu a sednu na opačnou prázdnou stranu od ostatních tiše jak myška. |
| |
| Do Kanady a zpět.. Doběhnu na nádraží a nasednu do prvního vlaku, který uvidím. Uvelebím se v jednom volnějším kupé, vytáhnu si kapesníky a opřu si hlavu o okno. Dívám se, jak se vlak rozjíždí a přemýšlím, jaké to na tom "Velkém ranči" bude a kdo tam všechno bude.. "Ííííík!" uklouzne mi, když si uvědomím že se tam asi narve všech padesát státu, sourozenců. Nemám ráda místa, kde je plno lidí. Ale tak kdo ví, třeba budou fajn.. alespoň většina z nich. Zavřu oči a pomalu usnu. Probudí mě rána do hlavy od toho, jak vlak zabrzdil. Držíc si spánek se podívám ven z okna. Jsem tady.. Ale.. něco mi to tady připomíná. Zapřemýšlím. Z přemýšlení mě vytrhne hlas v rozhlasu. "Vítejte v Kanadě!" He? Kanada?! Rychle popadnu svoje kufry a vyběhnu ven. Podívám se na ceduli, která mi visí nad hlavou a opravdu. V několika jazycích je tam napsáno "Vítejte v Kanadě". Já se na to vykašlu.. Strčím si ruku do kapsy a snažím se vyndat ten dopis. Nahmatala jsme jen několik posmrkaných kapesníků, ale žádná složená obálka. Rozhlédnu se kolem. Nikde nic. Bezva.. Nejdřív se mi podaří dojet do Kanady a teď sjem ještě ztratila dopis.. Super.. Hodím si tašku na záda, každý kufr vezmu do jedné ruky a namířím si to k ceduli "Exit". Výjdu před nádraží a snažím se si stopnout taxík. Při mém dnešním štěstí polovina taxikářů mluví francouzsky a další anglicky mluvící polovina neví, co je "Velký ranč". Odhodím tašku na zem a sednu si na jeden z kufrů. Už to vzdávám a chci náhodně zavolat někomu ze sourozenců, když v tom u mě zastaví černé Porsche. "Mia Jones?" ozve se z něj. Lehce kývnu hlavou a přijdu blíž. "Nasedněte." Trošku nedůvěřivě hodím tašku s kufry na zadní sedadlo a sednu si. Řidič bez jediného slova šlápne na motor a jedeme mě neznámo kam. Připadám si jak v nějaký Bondovce. Když ale vidím ceduli "Opouštíte Kanadu", opřela jsem se a zavřela oči. Spala jsem asi dost dlouho, protože sjem se probudila ve tmě. Auto stálo a nikde nikdo. Na sedadle řidiče byl pouze lísteček, na kterém stálo "Došel benzín, zdrhl jsem. 0007" Povzdychla sjem si, vysedla jsem z auta, vzala kufry a tašku a šla směrem, kterým sjem si myslela, že je Velký ranč. Nemůžu vynechat to, že v té tmě jsem narážela do stromů, navíc jsem vůbec nevěděla, kde jsem. Rozhodla jsem se počkat do rána, opřela jsem se o jeden ze stromů a usnula. O pár hodin později mě probudily paprsky slunce. Vstala jsem a rozhlédla se kolem. V dáli na kopsi jsem uviděla velkou budovu. Zajásala jsem, chytla kufry a tašku a přes pole si to běžela směr budova. Ani nevím jak, ale dostala jsem se tam během půl hodinky. Nejistě jsem chodila kolem a dívala se po civilizace. "A-Ahoj? Je tu někdo?" |
| |
| Helemese, zbraně. Opět vytočená honím svého psíka. Když ho chytím, skoro ho umačkám k smrti. Je už pozdě a jak tak koukám, pozemky se nějak vylidňují. Hmm... Navíc shledám, že ten zatracený řidič limuzíny odjel. Navíc vyndal všechny mé věci, což je sice fajn..., ale opravdu nemusel postavit dva z mých krásných vkusných kufrů do bahna! Doufám, že někde cestou zapadne! Z úst mi vyjede pár vzteklých španělských nadávek, potom pro jistotu ještě chvíli kleju francouzsky. Pak konečně jeden z kufrů popadnu a táhnu jej do domu, musím si vybrat nějaký úžasný, skvělý pokoj... Nejlíp nějaký blízko, jelikož se nemíním se svým majetkem tahat bůhvíkám. Ano, zapadnu do prvního, co je nasnadě. To, že už ho obsadil Wash přede mnou nějak neregistruji (Nikde ho tu nevidím...a nezamkl si a že jsou tam nějaký věci..., nevadí, to se pak vyhodí ven.) Položím svého psíka na postel, pohladím ho a s tichým "Hlídej" se otočím a vydám se pro další kufry. Počítám s tím, že kdyby mi někdo do pokoje teď vešel, můj milý Jean ho rychle vystrnadí. Tak si nanosím své kufry, tašku, kabelky a unaveně se svalím na pohovku. Pohladím si bič, podrbu pejska. Kouknu na poličku. Vidím zbraně. Na tváři mi naskočí zvláštní úsměv. Pistole. Dojdu k nim a jedu zkusmo popadnu. Fíha, takže bonus na uvítanou, bezva. Rozradostněně zavýsknu, zamířím na stěnu a vystřelím, domem se ozve rána a kulka se zavrtá do zdi. Hups. Mopsík sebou škubne, já se rozjařeně rozesměju. Hihihihi. S puškou v jedné ruce, bičem v druhé, vyběhnu z pokoje. Samozřejmě, že za sebou pečlivě zamknu a hledám kuchyň. Napadlo mě, že mám hlad. Vždyť jsem dnes měla jen toasty. Vlítnu do jídelny, trochu zamrkám, když vidím své milované sourozence... "Salut!" vyhrknu a zářivě se usměju. "Táta se ztratil, to je vůl, co?" prohodím, "Ale musíme to brát statečně," prohlásím, " Všichni se můžeme poznat a užít si spolu!" zatrylkuji. "Mimochodem, zabírám si sprchy, odted je to výhradně mé území...!" (Tedy, pokud jsem se nemýlila a opravdu jsou společné, to jsem měla zjistit, ach...) No nic, mám z nich divný pocit, raději zapadnu do kuchyně, hledám marmeládu. Navíc ta... vysoká sestra vypadá trošku děsivě. Kníík... |
| |
| Wash je tu takže mohu provést akci! Počkej tu chvíly Texi ano? usměji se a odejdu k pokojům.Tu z jeho pokoje uslyším střelbu tak si vezmu své pistole a pomalu se ke dveřím přiblížím.Vykopnu rychle dveře až na skříň a něco uzemní pod nimi.Prohlídnu si věci.Hmm dívka..Má docela styl když se tak na to dívám..Ehm..chybí tu jedna pistol....Wash bude naštván..Pod dveřmi se něco stále hýbe..Pak se kouknu do kabelky..A už vím Louisane!Ona si nedá pokoj..Zakývám hlavou a jdu do svého pokoje pro laso..Rychle přiběhnu zpět a chytnu do lasa něco pod dveřma..Její čokl!Ehm..dotáhla jsem ho do jídelny..Jen tak si jdu na WC a slyším střelbu od Washe tak vejdu a co nevidím. |
| |
| Proč jdou všichni ke mě? Povzdechnu si a pozdravím Washington, když v tom do kuchyně vejde ta...jak se jmenuje? Bere si marmeládu. Radši mlčím a igroruju ji. Dojím i druhou buchtu a zvednu se Hele bando jestli vám to nevadí, já bych šel vedle do jídelny. Ta vysoká se mi nezdá jako moc trpělivý národ. řeknu a pomalu podél zdi odcházím do vedlejší místnosti. Vejdu do jídelny, kývnu té vysoké na pozdrav a sednu si na židli co nejdál od ostatních. Nevědomky popotahuju rozepnutou košili pod kterou mám ještě normální zelené triko a nevím proč, mám z ní respekt. Začnu se na židli houpat, když v tom se na ní ulomí noha a já spadnu. Jau! Sakra! To se povede fakt jenom mě! jestli jsem měl doteď blbou náladu, tak teď je ještě horší. Pomalu se sbírám ze země a nadávám při tom. Když zase konečně stojím, sednu si na židli vedle a na té už se raději nehoupu. Nejsem artista... Až teď si všimnu že mi spadl můj milovaný klobouk a odhalil tak ten dementní vlas po otci. Rychle si ho připlácnu na hlavu, potichu zakleju a čekám na ostatní, přičemž nenápadně pokukuju na hrozivě vyhlížející osobu na druhé straně místnosti... |
| |
| Konečně se prorvu z vlaku ven a hned sebou praštím na lavičku na nástupišti abych popadl dech. Nejenže měl vlak půlhodinový zpoždění, ještě byl narvanej až k prasknutí. Vypadalo to že polovina Států se dneska rozhodla cestovat... Z kapsy vytáhnu zdejší příručku s mapou. Zdá se že Velký Ranč by měl být odsud kousek.... Zvednu se a vydám se z nádraží pryč po nejbližší silnici. Ani ne za deset minut opravdu dojdu k velké, venkovsky vyhlížející budově. To by mohl být Velký Ranč... Vydám se blíž. Z otevřených vchodových dveří se line aspoň dvacet hlasů. Znamená to že jsem tu správně...? Najednou zaregistruju holku v růžovém tričku, přicházející z druhé strany. Bylo by fajn, kdyby mi řekla, jestli je tohle to co myslim... Zamířím k ní. "Ehm, promiň...je tohle Velkej ranč?" |
| |
| Hmmm...Kdy už konečně přijde víc lidí co tu mám dělat..Nemám sice rád až velkou společnost,ale i tak..Ta zrůdná ženská tam ve mě budí zlou náladu.Tu někdo přijde a zlomí židli houpáním..Všimnu si jeho vlasů.Nevypadá nějak zle..Možná bych si mohl povídat..Nebo ne?Možná.Ale což.Přemýšlím nad tím..Ale stejně táta aby se ztratil..Je to hloupost on a ztratit se..Je to sice trouba,ale nedělá si s těmito věcmi hlavu takže by se nemusel ztratit.Horší by bylo kdyby se díval na horor jak ho znám.Páni v hlavě se mi motá ještě hodně myšlenek..Raději si popovídám s tamtím..Ehm..Ahoj..jen řeknu a zarazím se ani nevím proč.. |
| |
| Jean! Jean! Mám marmeládu! Popadnu lžíci a začnu se jí nacpávatm ovšem se vší elegancí. Samozřejmě, že předtím položím pistol na linku a bič si strčím za opasek. Zazubím se na... jak se jmenuje? To je jedno, vypadá hezky, navíc má pěkný klobouk. "Jasně, jasně," kývnu na něj, osobně vůbec nevím, proč bych tam měla zase lézt. Už jsem je přece pozdravila a svoje požadavky řekla. pak ovšem strnu, když slyším odvedle hlas Minnesoty. Ten bych poznala. Cože to říká? Navíc uslyším štěkot. "Mon chien!" vydechnu. Pustím marmeládu na zem a vletím zpátky do jídelny, současně s tím vytahuji bič ... "Jean! Jean!" zaječím, když vidím svého psa v tak nevkusném provazu. To je nepřípustné! "Uáááááááááááááá!" zařvu. "Pusť mýho psa!" vyštěknu a rozmáchnu se bičem, chci sestřičku trefit. Chci zpátky svýho malýho tyranskýho psíka! "A co mi lezeš do pokoje?!" zavýskla jsem. Co si vůbec ta holka myslí?!!Plus je, že u téhle alespoň bezpečně vím její jméno. |
| |
| Hm..? Doufal jsem že tu bude klid páč ta vysoká moc mluvná není co jsem si o ní zatím stihl udělat obrázek. Mrmlám na židli a najednou na mě promluví nějakej kluk s brýlemi. ,,Jo čau. A ty jsi...?" skoro nikoho si nepamatuju. Je mi z toho trapně. Proč se nemůžu se sourozenci vídat častěji? Povzdechnu si. Asi proto, že by se mi většina z nich smála kvůli mému chování? Kvůli mým vlasům? Nebo se s nimi prostě nechci vídat? Sám nevím. Je tu čím dál víc otázek než odpovědí. Je to frustrující. Z toho by se jeden zbláznil. Povšimnu si knihy v jeho ruce. ,,Co to čteš?" Natáhnu ruku ke knize, ale hned ji zase stáhnu. ,,Můžu se podívat?" zdá se mi to nebo mu pokládá jenom samé otravné otázky? Nechci být otravný. Ale ve skutečnosti být strašně ukecaný a docela aktivní osoba a zvenku být relativně chladný a často odsekávat...to mi fakt nejde. Asi se na ten docela tichej postoj vykašlu a začnu být takový jaký jsem ve skutečnosti...Ale nebude to ostatním vadit? Jsem nerozhodný. To u mě není moc časté... |
| |
| Co by?! Co by jen jsem slyšela výstřel tak jsem přes koupelny běžela k pokoji z kterého to bylo..A tam jsem našla tohoto mazla..Porovnám si sukni z uniformy,pustím psa.Pokud vím tak jsi poznala ,že tam již někdo bydlí.Navíc jsi vzala pistol.Řekla jsem s odhodlaným pohledem a kráčela kolem hloučku na podpatcích s materiály v ruce.Prošla kolem všech židlí v jídelně.Došla až ke konci kde seděla Aljaška,kterou si kupodivu pamatuji z meetingu.Líbí se mi její odvaha.Ahoj Aljaško..zasalutuji a posadím se.Položím papíry přičemž se snažím nakreslit otcův portrét.. |
| |
| Zrovna se dívám okolo, když v tom uvidím na druhém konci stát nějakýho kluka. Uslyším, jak říká něco ve smyslu, jestli je toto Velký ranč. Zamířím si to i se zavazadly k němu s tím, že to bylo asi na mě. "Ahoj, myslím, že je. Já jsem Florida a ty? Budu hádat, jsi jeden z mých padesáti sourozenců, že? Hodím tašku na zem a opřu kufry o strom. Z kapsy vytáhnu kapesník a přiložím si ho k nosu. "Eh.. jak, jak se máš?" |
| |
| Náhoda,že právě Texas. Ehm..pozvednu si brýle.Já jsem Kalifornie.Je docela milý..Snad nebude moc zlý.Tu kolem projde Minnesota,ale nevšímám si jí,jelikož se mě zeptal na knížku .Zrovna přejedu na další stránku..Čtu o Americe ,abych lépe poznal sourozence.A co nedivím.Na stránce je právě tento člověk.Takže ty jsi Texas?No špatná otázka když už to tady vidím..Podám mu knížku..Klidně si ji nech já už ji mám přečtenou tohle je poslední stránka.Usměji se.A jak se máš?Viděl jsem tě pouze venku jak jsi visel na stromě a Minnesota tě táhla nahoru a zbytek víš...Sednu si vedle něj.. |
| |
| Tak to je dobrá knížka... ,,Máš dobrou knížku." prohlásím a převezmu si ji Ani jsem nevěděla že o mě někdo takhle něco psal. Jo mám se docela dobře. Dneska už jsem si zahrál na netopíra,vyděsil jsem nějakou malou co mi lezla pod stromem a no tak jsem poznal nějaký ty sourozence. Zajímalo by mě jak tu všichni přežijem. Přece jenom je nás tady padesát a myslím že nebudu s každým nějak extra vycházet povzdechnu si a přestanu si konečně popotahovat tu pitomou košili. Stáhnu si klobouk do čela Co všechno si z tý knížky zjistil? A nevíš která je ta malá co se mě tak lekla? Ta v tom tílku a sukni... fakt by mě zajímalo co je zač že se ho tak lekla... |
| |
| Ehm děkuji..Netopýra? Zakřením se.Tak to jsem už viděl..Jinak malá v tílku a v sukni? Asi myslíš Hawaii..Je plachá jelikož sem moc nejezdí když je daleko na ostrově a má tam trošičku jiné prostředí.Vlastně je to z nás pro ni zatím nejhorší takže třeba Minna nemá co si stěžovat.Pošeptal jsem,jelikož sedí u Aljašky.Co myslíš kdy už příjdou ti ostatní?Docela jím to trvá.Vytáhnu další knížku tentokrát o drama dvou mužů..Dala mi ji Minnesota. řeknu po pravdě..Ale stále nevím jestli si ji mám přečíst..Co myslíš? |
| |
| Chudák Hawaii. Ale ona si snad zvykne. podívá se na knížku, přečte sí nazev a uchechtne se Nevím. Já bych to asi nečetl...to je na tobě. Myslím že ti ostatní tam snad přimrzly k podlaze řekl bych. loupnu nervózním pohledem po Aljašce. Matně si ji pamatuje, ale žádná valná sláva to není. Už se fakt nudím tak otevřu tu knížku od Kalifornie. Otočím na předposlední stranu a ta je o...právě o Aljašce. Začtu se do článku Ta knížka je fakt praktická....Kdes ji sehnal? zeptám se a Jo na netopýra. Jsem se lekl tý....Hawaii a uklouzla mi ruka takže jsem tam vysel na větvi zavěšený jenom nohama. Docela mi to i vyhovovalo. Pak přišla Minnesota a sundala mě. Bych tam nejradši zůstal celou dobu zašklebím se a poté se protáhnu. Je tu vážně nuda.... |
| |
| No uvidím jestli to přečtu,ale asi ne..Až mi dojdou knihy v pokoji.Usměji se.Vypadá to tak že tam zamrzli..No tu knihu jsem vyhrabal v knihovničce když jsem se balil sem..Prohrábnu si vlasy ,které září díky dobrému laku.Nějaké ticho.S tím taťkou to je divný..Než tamti přijdou si zatím zdřímnu.Stoupnu si znovu vedle Texe a sundám si mikinovoé sako,které položím na stůl a znovu sednu..Položím vedle Texe hlavu na stůl a pomalu zavírám oči.Už jen koutkem vidím a je tma.Skoro spím.Pochybuji ,že mi někdo něco udělá-třeba nějaký vtípek .Je nás tu málo.. |
| |
| Uz je toho dost Kdyz uslysim vystrel a jekot mam toho akorat dost. 20 minut je davno pryc a jsou tu jen 3 'sourozenci'. Podle klobouku poznam Texas, vzhledu Kalofornii a prsou Minesotu. Ted jen vzpomenout na jejich lidska jmena, protoze jmeny statu neoslovuju nikoho! Chvilku pockam, tak dvacet vterin nez prasknu rukama do stolu, je docela bytelny, takze ten naraz s hodne velkym chvenim a sem tam zaprastenim prezije, jen si nevsimnu, jak se druha strana nadzvedla o dobry metr. ''Ticho! zaburacim, tak ze je me slyset snad i venku. Samotnou me sila meho hlasu prekvapuje. ''Vsichni do jidelny, presto!'' zaburacim znovu a s temnou aurou, ktera Mathewovi a Alfredovi nikdy nedala spat, protoze znacila znacne navyseni cen pohonych hmot a ostatnich veci, se usadim do cela stolu. Dvere propaluju jasnym temnym fialovym pohledem. Bohuzel, tady se ukazuji moje ruske koreny. Ty ktere bych nejradeji vykopala a nechala vzplanout jasnym plamenem. Ale zase, Ivanovi deti jsou horsi jak Alfredovi, magori do jednoho. Trochu se pousklibnu, jsem tu nejstarsi, mam nad nimi urcitou moc. Hm... |
| |
| Wiliam si vedle mě položí hlavu na stůl...že bych mu něco provedl? Ale ne. Takový zase nejsem. Spokojeně se natáhnu na židli a zavřu oči, když v tom ta vysoká flákne rukama do stolu. Trochu zaskočeně zamrkám a loupnu po ní trochu vyjeveným pohledem,ale jinak své rozrušení znát nedám. otřesu se při myšlence že tyhle její výlevy budu muset snášet denodenně. Pokud se mi nějak nepodaří dostat z ranče. Třeba jet na koni...Koně...ty by mi taky měli dovézt zítra nebo pozítří. Co asi dělají? Hloupá otázka. Uvědomím si a zase zaměřím svou pozornost na tu vysokou. Noták...sestři... řeknu trochu roztřeseným hlasem ale hned zase nasadím lhostejný tón. Uklidni se. Však oni dorazí. Neboj se. povzdechnu si vstanu. Popojdu kousek směrem k ní. Čím blíž k ní jsem, tím větší respekt z ní mám. Je...děsivá. Agresivní a děsivá. Vražedná kombinace pomyslím si než se zase pustím do chlácholení aby se uklidnila... |
| |
| Co si jenom počnu? "D...díky." usměju se na Georgii. Je milá. A neděsí mě. Bohužel velmi brzo odkráčela pryč a já zůstala stát venku sama. Když uslyším nový hlas, trhnu sebou. Otočím se ke dveřím. Že by další sestra? Chvilku mi trvá, než se vzpomenu na jméno. Aljaška. No to je opravdu pěkné. Pamatuji si dva ze svých 49 sourozenců. Povzdechnu si a přitulím se k Noelani "Noelani, co si jenom počnu?". Ještěrka se na mě dívá svýma černýma korálkovýma očkama. Smutně si povzdechnu a tiše, jako myška, se proplížím kolem svých sourozenců do budovy. Rychle zapadnu do prvního pokoje, na který přijdu. Noelani pustím na postel a tašku položím na zem. Smutně se podívám ven z okna. Jsem zvyklá každý den z okna vídat oceán. Ale tady... Potichu sejdu dolů a nakouknu do jídelny. Vidím tu Blondýnu, Netopýra a ještě někoho... Na jméno si nepamatuju ani u jednoho. Jo, a ještě je tu Aljaška. Z Aljašky začíná vycházet temná aura. Vytřeštím oči, které mi okamžitě začnou slzet. Tohle...tohle, že je moje sestra? Bojím se. Aljaška je děsivější, než všichni mí sourozenci dohromady. Polknu a po špičkách vejdu do jídelny. Pořád upírám na Aljašku své vyděšené oči. Když spatřím temný pohled v jejích očích, vykníknu a strachy se vrhnu na prvního člověka poblíž sebe "Pomoc." polknu. Rukou ucítím, že jsem dotyčné osobě srazila klobouk. Pomalu otevřu oči. Rychle se od osoby odtrhnu. Zase on. Netopýr. "P...promiň.". Se slzami v koutcích očí rychle přejdu na opačný konec stolu a sednu si na židli. Snažím se vyhýbat pohledům svých sourozenců. Proč jsem tak nešikovná? |
| |
| Pomalu ,ale jistě se něčím probudím ..Pořád sedím vedle Kylea..Protáhnu se a protřu si oči..Kyle je vyděšený..A už vím z čeho.Neboj se jí ona je sice děsivá,ale jen aby jí ostatní poslouchali.Usměji se.Podívám se znovu na Aljašku..Jak nezodpovědní co? řeknu jí jemně ironicky..A zařvu ať jdou sem...TAK SAKRA LASKAVĚ DOLEZTE SEM NÁRODY BEZ FOTŘÍKA!Nehodlám tady tu Kráturu poslouchat!Bouchnu ještě knihou pořádně do stolu a sednu si znovu vedle Kylea.A opřu se o stůl.Jen čekám na reakci národů.. |
| |
| "Florida? Tak to jsem velmi pravděpodobně tvůj sourozenec..." Počkám až se vysmrká a podám jí ruku. "Ohio, jméno mé. A mám se...no, jak se může mít člověk po dvou hodinách ve vlaku s minimem osobního prostoru?" Zašklebim se. Ta cesta byla fakt hrozná. Najednou se zevnitř budovy ozve výstřel. Trhnu sebou. "Uhm...ostatní se nejspíš seznamujou. Půjdem taky?" navrhu ironicky. |
| |
| Vběhnu do místnosti, špinavá, s nepříčetným výrazem ve tváři, z kterého vytvořím úsměv během okamžiku. "HAWAII! Kokos měli, vysolila jem za něj asi 5 dolarů, odporní vydřiduši! Ani to není žádný sláva... víte, že se o stáje staral takovej chlapík? Jmenoval se John. Zejtra odjíždí, takže se o koně postaráme sami. Jsou teda sice tři, ale dost... velcí. Třeba Apokalypsa mě povalila jako nic..." vyndám si z vlasů stéblo trávy. Vejdu dál, dělám po sobě šlápoty od bahna. Na stůl vyklopím obě tašky. Doplnila jsem si zásoby zázvorové limonády, papírů a čokolády. Tak, kdo tu všechno je? Washington! Jooo toho si pamatuju. Vypadá jako geek. Texas? Myslím, že je celkem v pohodě. Jako jeden můj kámoš z Georgie. Ještě jeden s brejlema, ale toho neznám. Prsatá Minnesota... a když se otočím, skoro mě trefí šlak. Hehe... Aljaška! Z toho hořkého výrazu na Aljaščině tváři se mi dělá šoufl, strčím jí k obličeji čokoládu. "Pohoda, klídek. Dej si Deli. A nikdo neodmítá čokoládu, to by mě hluboce urazil. :D" Buď teď nebo nikdy. |
| |
| Meeting v jídelně Na Minnesotu jsem jen vytřeštila oči. Co si to ke mně vlastně dovoluje? Jak někdo je? ... Prostě mi sprostě vlezla do pokoje, chytla psa a ... Skoro bych se začla rozčilovat, kdyby nepustila Jeana. Ten se mi s hřmotným štěkotem vrhnul do náruče, skoro mě povalil svým skokem, tak jsem si ho jen přitulila a opět se rozhodla dávat pozor. Schovala jsem bič opět za opasek. V duchu mě napadá, že bych se mohla začít chovat více jako dáma a méně jako furie. Ano, tím, že tu budu ječet si přátele nenajdu. A já chci, aby mě tu všichni měli rádi. Trošku schlíple se posunu ke stěně a vyděšeně koukám na výbuch vysoké sestry. Rozklepu se, když cítím rozšiřující se temnou auru. Ta holka je fakt... d-d-děsivá. Přitisknu Jeana víc k sobě. Pro jednou vypadám opět jako roztomilá, vyděšená hočička. Ale já jsem mocná Louisiane! Já se nebojím nikoho a ničeho! Rozhodně potřesu hlavou a koukám, jak se někteří snaží sestřičku uklidnit. Přejíždím je pohledem a snažím se dobrat k závěru, kteří mí sourozenci to jsou. Tiše si pro sebe vrčím. Copak jsem vážně tak blbá? Copak poznám jen Minnesotu, jelikož má poznávací znak, který mě zaujal nejvíc? Mon Dieu! Tiše upím. Pak mi dojde jiná věc. Kluk z kuchyně, s kloboukem - To je přece Texas. Můj soused! Asi jsem na tom hodně špatně, že jsem ho nepoznala hned. Natočím si na na prst vlas a sleduji je... Všímám si přicházející Hawaii, cítím, jak se mi hrne do nosu krev. To je tak rozkošný človíček. Sleduji ji po celou dobu, než se usadí na židli a chvíli i pak. Na tváři se mi rýsuji úsměv, moc by mě zajímalo, jak by asi vypadala zmožená slastí... Rychle zatřepu hlavou. Teď ne! A zase koukám na ... vysokou sestru, víc co než jiného si snažím vybavit její jméno. Štve mě to... "ALANO!" vyjeknu nakonec, když mi to konečně dojde. Radostně se usměju. Mám to! Mám to! Náhlým nadšením povyskočím, pustím psa, který se rozběhne někam k příchozí Georgie (mimochodem, tu si taky pamatuju, kvůli tomu obočí). A já se rozbíhám ke své temně, nepřátelsky vyhlížející sestře a skáču ji kolem krku. Jsem radostí bez sebe, že jsme si konečně vzpomněla, jak se jmenuje. A až když na ni visím, mě napadá, jestli jsem zase neudělala nějakou blbsot. |
| |
| Kývnu na obočnatou postavu která vejde do dveří a začnu zase zkoušet uklidňovat tu...vysokou. Když v tom přilítne moje marmeládová sousedka a skočí sestře kolem krku...jak jí to řeka? Alena? Alana? Jo Alana! To bude ono. Myslím že se radši vzdálím a zase si teda sednu na židli vedle Wiliama. "Ta vysoká vypadá nebezpečně. Hodně nebezpečně." vypadá to že z Aljašky budu mít respekt. Zalistuju v knížce o Williama a najdu Aljašku. Radši si o ní něco zjistím než abych pak skončil jako mrtvola v pokročilém stádiu na smetišti.... |
| |
| Co to? Strelim pohledem po Texasu, primhourim oci a zavrcim. ''Kyle,'' vybavi se mi jeho jmeno ani nevim jak. ''Nepotrebuju aby jsi mi rikal sestri, jsem Alana,'' odseknu temne a propaluju ho pohledem. Je to docela pohledny mladik, ale znam hezci. Hlavne dva. Nez se minazene cerven do tvare, ozve se Kalifornie, proc si ho stale pletu s holkou? NO radeji mu tohle rikat nebudu. Zarve. A ja ztuhnu. Temne aura kolem me jeste zhoustne. ''Kratura? Kdopak to je smym-li se zeptat drahy Williame?'' zeptam se hlasem sladcim jak javorovy sirup, ale s temnou pohruzkou v ocich. Ale nez stacim tomu pitomci zakroutit krkem, nekdo mi vrazi pred oblicej cokoladu. Temnota jako by na chvili ustoupila nadsenemu jiskreni. Sladkost! Rychle ji capnu a schovam do kapsy. Na pozdeji. A kdyz uz nemam tu tycinku pred oblicejem, temna aura zdrazovani je zpet. A prede mnou par zelenych oci a prominentni oboci. Zamrkam. Ani si nevsimnu osloveni. Potresu hlavou. Tohle neni Arthur vsimnu si po chvili. ''Zdravim Genny,'' odtusim suse a pokynu ji aby si sedla. Trochu me zarazi, jak to, ze mi jen tak vyskakuji jejich jmena na pameti? Ale ano, preci jak jsem byla koupena, tak jsem se je ucila zpameti, abych dobre zaposobila a byla prijata jako pravoplatny stat co nejdriv. Heh, jo mohla jsem byt neco kolem 30 a jsem 49, kaslu na to. Z uvah, z kterych se mi vari krev a temnota mnou doprovazena dosahuje polarni noci na severnim polu, me vytrhne vyjeknuti meho jmena a cosi co se mi povesi na krk. Vyjevim se. Ztuhnu a dokonce i zapomenu na chvilku dychat. ''Huh?'' ujede mi, nez se vzpamatuju a temnota se vrati s plnou paradou. Drapnu toho opovazlivce, bojim se, ze me nekdo dostane z toho meho ruzoveho kabatku a lila saly, a podivam se na Luisianu. Tikne mi v oku. ''Co to mas na sobe?'' zeptam se kdyz ji sjedu chladnym Arktickym pohleldem, jak to nazval jeden z mych kamaradu z dob Studene valky. Drzim ji za limec dost daleko od sebe, aby mi moc nenarusila osobni prostor. |
| |
| "Ohio? Ty jsi.. eh.. ze.. severu?" Hádám. Zeměpis mi nikdy nešel. Dám si kapesník do kapsy, potřesu si s ním. "Tak to ti rozumím." Usměju se. Ještě teď mě bolí nohy a zcela jsem se nevzpamatovala z toho Porsche. Podívám se na budovu "Seznamují? Spíš se navzájem zabíjejí. Ale třeba je to zábava.." Ušklíbnu se a vydám se s ním do budovy. "Eh.. a teď kam?" Stojíme ve dveřích. Všude jsou různé chodby, dveře, pokoje. Aby se tady jeden ztratil, teda já určitě. Budu si muset obstarat mapu.. |
| |
| Ano, vzala si ji. V tu chvíli vypadala neškodně.. tedy, než si ji schovala. "Říká se děkuju..." dodám a ruce založím v bok. Co to?! Nenene!!! "Jsem Georgia! GEORGIA! Nikdo mi neříká Genny!" Odseknu, ale pak usednu na měkkou židli. Hmmm :3 pohodlíčko. Alana je teda pěkně zlá na tu malou... ehm. Ale je pravda, že skákat někomu takhle na záda je docela netaktní, zvlášť, když nevíte, co od toho druhého čekat. Pak si všimnu těch skvrn na podlaze! Ksááákru. Vběhnu kamsi do kumbálu. Našla jsem ho za dost dlouhou dobu a dokonce jsem vlítla někomu do pokoje, když se převlíkal. Bez studu se poškrábu na vlasech s hlasitým "Sorry" zavřu dveře. Támhle je vchod do hlavní místnosti, kde se mezitím všichni shromáždili. Začínám po sobě dost nešikovně vytírat. V tom jdem polila Texovy boty. "Hups, promiň brácha..." A pokračuju. |
| |
| Ehm..ehm..řeknu ve vztyku na Aljašku..Když pozdravím já tak laskavě taky pozdrav tučňáku...Sednu si znovu a rozhlédnu se po místnosti když uvidím klobouk na Texasovi..Copak pod ním asi schovává ?ušklíbnu se..Potom co zařvala Aljaška zařval i Kalifornie..Hmmm..Ani se mu nedivím s tím co řekl o Aljašce..Že bych jí odpověděla za něj?Jo!Myslí to tak jak to říká ty krakatice..Znovu si stoupnu a vytáhnu..Začnu s ním otírat rudou a naštvanou tvář Aljašky s provokativním monologem:Aby jsi nám neroztála.Dám ji kapesníček do kapsy...Sladce s ironií se usměji. |
| |
| V jídelně Ty hranolky sou opravdu dobrý. "Kozatá Blondýna" se na mě nějak podivně dívá. Co jí zas je? V tom si vedle mě sedne Wash a začne mi užírat hranolky. Nechám, ať jí. V mrazáku je jich ještě hodně. Spokojeně jím. Když jím, a chutná mi, tak většinou nevnímám okolí. A tak se nebylo čemu divit, že když sem vybílila talíř, bylo v místnosti o pár lidí míň. Podívám se na Washington "Neměli by sme už taky jít?". Stoupnu si, chytnu Washe za ruku, táhnu ho za sebou, s mohutným zívnutím opustím místnost a vejdu do jídelny. Rychle pohledem přejedu osazenstvo. Texas...tenhle by mohl být Kalifornie...slečna Kozatá Blondýna...Aljaška...taková malá, na lehko oblečená, s kytkou ve vlasech...tohle bude asi Georgia...blondýna se psem... To je teda společnost. Pustím Washe a vpluju na volné místo poblíž Texase a Kalifornie. Pohodlně se uvelebím a ušklíbnu se "Už sem se lekla, že přijdu jako poslední." oznámím. |
| |
| Za stolem v jídelně Tiše sedím za stolem a hladím Noelani po hlavičce. Vyhýbám se pohledům sourozenců. Jsem ráda, že si mě nikdo nevšímá. Je pro to pro mě tak snazší. Ani Netopýr si mě nevšiml... Navzdory svému strachu se začínám bát, že jsem neviditelná. Z Aljašky jde pořád strach... Přichází čím dál tím víc lidí. Včetně Georgie. "K...kokos?" úlevně si oddechnu. Už jsem začínala chytat absťák. Možná je nejvyšší čas, abych se té závislosti zbavila. Pomalu se rozhlédnu po místnosti. Začíná se to tady zaplňovat. |
| |
| ALjaška má kousavý poznámky...říkal jsem si když v tom mi někdo polil niohy. Vzhlédnu a uvidím že je to Georgia Jo v pohodě zakřením se aa pak si všimnu té malé......jak že se jenom...jo Hawaii! Hawaii? Nechceš si přisednout k nám? usměju se na ní a mávnu rukou. Myslím že tyhle lidi jsou docela v pohodě takže nebude tak strašné když se budu chovat normálně. Jen nevím jestli se v téhle společnosti sourozenců dokáže najít místo pro věčně veselého národa. Pozorně si prohlížím každý národ v místnosti. Jersey a Wash, ti vypadají docela v pohodě. Pak je tu ta bloncka se spem...přijde mi taková...nafrněná a prudérní. Pak je tu Alana. Tak u tý si povahu určovat netroufnu. Každou chvíli se chová jinak, jen ne mile. Georgia...takový uklízecí maniak řekl bych. Kalifornie mi přijde trochu jako intoš ale jinak v pohodě. Minna ta je věčně rozhádaná s Jersey. Aspoň myslím. Za tu dobu co tu jsem už po sobě hážou vražedné pohledy. Snad je to přejde. Pak ta malá...možná si na ni vzpomenu...ne. Nevzpomenu. A potom je tu ještě Hawaii. Asi jsem ji ráno vyděsil víc než jsem chtěl. Já ji ale viděsit nechtěl. Chtěl jsem jenom aby mi uhnula.... |
| |
| Do místnosti přijde další holka a nějaký kluk. To tu jsou všechny holky blonďaté? No to je snad spiknutí. Pokukuju po místnosti. Najednou uslyším, jak někdo volá mé jméno. Podívám se po hlase. Netopýr? Stisknu Noelani a pomalu se přesunu ke klukovi. Sednu si k němu a pohled upírám do stolu. "C...co potřebuješ?". Noelani mi vykoukne z dlaně a přeběhne po stole ke klukovi. Prohlíží si ho. Rychle malou ještěrku chytnu a strčím si ji do kapsičky. Vždyť i ona může sourozencům dát další podmět, proč se mi smát. Který normální Národ má jako domácího mazlíčka ochočenou ještěrku? |
| |
| Jen jestli si sedneš k nám. Tam sedíš tak bokem. Je to divný zasměju se když ke mě přiběhne ještěrka. Pohladím ji po hlavě, když ji najednou stáhne zpátky k sobě. Škoda. Ještěrky mám rád. Roztomilé zvířátko. zasměju se a přejdu k ní. Jak dlouho ji máš? A co je to za druh? snažím se půsovit aspoň trochu přátelsky a neděsit ji tolik. To ráno jsem vážně přehnal. Ještěrka jí vykoukne z kapsy tak ji zase pohladím po hlavičce. Má takové malé černé očka. Je fakt rozkošná. Podívám se na n´její paničku Já jsem Texas.... |
| |
| Zamrkám. To mě zavolal jenom kvůli tomuhle? "N...no tak jo." zůstanu sedět. Když si kluk všimne ještěrky, polknu. Naštěstí se však očekávaný posměch nekonal. Ten kluk vypadá, jako by se mu Noelani líbila. A když ještě řekne, že je roztomilá, vykouzlím úsměv na tváři "Mám ji asi tak...ani už nevím, jak dlouho." vytáhnu ji z kapsy a nechám ji proběhnout po stole "Je to kříženec." když se Noelani vrátí ze svého kolečka po stole, pohladím ji. Konečně se dozvídám Netopýrovo jméno "Já jsem Hawaii. Ale jinak Kalia." podrbu ještěrku pod krkem "A tohle je Noelani.". |
| |
| zasměju se Je fakt pěkná...jo a já jsem jinak Kyle. řeknu a vytáhnu ji ze židle a dotáhnu ji k nám Netopýr je taky možnost. pronesu lehce ironicky a sednu si zpátky na svoji židli. Noaleni...to je pěkný jméno. Já teda zvířátko nemám. Teda mám pár koní ale ty přijedou až zetjra. Nebo tak někdy. protáhnu se na židli a srovnám si klobouk. Ten vlas po otci vážně nesnáším. Vypadám s ním jako pitomec a nějak si ho k hlavě připlácnout se mi nijak extra nepovedlo takže mám klobouk. Vypadám s ním zhtuba stejně jako bez něj, ale takhle se mi to víc zamlouvá. Kalla si sedla na židli vedle mě a já jí začal vyprávět o svých koních. Mám je fakt rád... |
| |
| Texas má hrozně pěkný hlas. Krásně se poslouchá. Nechám se vytáhnout ze židle a dotáhnout k nim. Když se o Texas zmíní o "Netopýrovi", mírně se začervenám a zakoktám se "Pr...promiň, opravdu mě to mrzí. Kvůli mě tě musela ta blondýna vytahovat z toho stromu...". Pousměju se "Je to Noelani, ne Noaleni." pohladím Noelani po hlavičce "Koně...to jsou krásný zvířata. Musí se na nich krásně jezdit..." trochu se zasním. Všimnu si, že si Tex připlácává klobouk. Zajímalo by mě, co pod ním schovává. Sedím vedle něj a poslouchám o jeho koních. Je to zajímavé. Já mám ráda všechny zvířata. Už se mi Kyle nezdá tak děsivý. Je...milý. |
| |
| "Dyť je to v pohodě. Ta holka je jinak Minnesota a vytahovala mě z vlastní vůle. Já se o pomoc neprosil." zašklebím se a přestanu si hrát s tím kloboukem. Jako bych vycítil na co myslí řeknu "Ne, Nezajímá tě co mám pod kloboukem. Je to naprosto normální... vykecávám se a snažím se působit i nadále normálně...když to nejde! Proč mi všichni čumí na klobouk? Copak je to tak divný že ho mám? Asi jo...ale musím uznat že Hawai je docela roztomilá jak se pořád stydí. S tím by se mělo něco udělat. Najednou mi hlavou bleskne nápad že bych se mohl postavit do obvyklé "hrdinské" pozy ve které setrvává častokrát můj...teda nás, otec. Ale to je jenom takový nic když vezmeme v potaz kolik věcí se mi honí hlavou... Najednou Hawaii promluví No jasně že se na nich skvěle jezdí! Koně jsou úžasná zvířata! Miluju je víc než cokoliv jiného... promluvím nadšeně a zase si automaticky srovnám klobouk. Já už ani nevím proč, dělám to automaticky..... |
| |
| "Tak.. moje šlápoty jsou utřeny..." podívá se vesele na podahu, ale spíš to vypadá, že veškerou tu špínu jsem roznesla po celé podlaze. Raději to nechám být, než se něco zase podělá... v tom si všimnu velkého štosu papírů na kuchyňské lince. Popadnu do rukou. Jde se na věc, začnu číst.. Na druhé stránce je napsáno "JAK SE STARAT O STATEK" Starání o koně... udržování polí... sklízení v sadech... Ostatní znířata... "Hele lidi.. tohle už někdo četl?" podívám se na lidičky okolo. Tohle vypadá, jako bysme si měli svůj pobyt oddřít. Vrátit se ke starým časům, kdy jsme každý měli sám nějaké to políčko... než jsme se dostali do víru betonových džunglí a vymožeností. To by ještě mohlo být zajímavé! Změna je vždycky příjemná... "Mohla bych se starat o zvířata... když už jsme u té zvěře - ELLIN?!" Sehnu se. To malé hádě! Asi mi zmizela z pokoje. |
| |
 | S východem slunce v sedm hodin vstávám díky paprskům lechtájicích na tváři.Pomalu se vysoukám z peřiny a dojdu ke skříni.Obleču se do svého trika a džín.Zadívám se na fotku z meetingu.Nikoho z nich si nepamatuji.No což dlouho je ani neuvidím ..řeknu si v mysli.Jdu do ledničky a vytáhnu bagetu ,kterou do sebe nacpu v sekunděVyčistím si pořádně zuby a zaběhám si.Když se vrátím za hodinu je tu pošta.Hmm Posilovna-pernamentka zdarma,Today in the USA,Zamilovaný pholed ani nevim od koho a nějaký rádoby dopis s pečetí..Jdu si sednout dovnitř na křeslo a jak čtu tak se dočtu až k dopisu.Páni to je šok.Nuže zavolám stěhováky ať zítra přijedou.Klíč bude pod rohožkou.Hned po nich přijede i realitka..Teď se ale osprchuji. .S ručníkem kolem krku ve spodním prádle vyjdu z koupelny a zapnu wifi přes celý byt..Zrovna karaoke písnička.Tak si zazpívám!Trsám po bytě s kusy oblečení a do rytmu vyzpívávám "So saaay!"..Jak se již obléknu zbalím si nespočet věcí..Stěhováci přestěhují jen to důležité..Třeba koně které mám za domem ..Nakrmím je a jedu pryč.Ve vlaku svými věcmi obsadím celé kupé.Cesta docela pohodlná až na fakt že mi z okna vypadl kartáček na zuby.Na stanici všechno poberu a cestou koupím i nový kartáček..Nedá mi to a přiberu pár dentálních nití.. Kráčím cestou na jistý Velký Ranč..Vlastně ani nevím kudy.Jen jdu a čekám až spatřím něco obřího jak moje zavazadla.Po nějaké té cestě pčikráčím konečně k budově a je mi jedno jestli je to ranč,ačkoliv je..Vidím dva nějaké sourozence..Normálně je pozdravím :Ahoj. s úsměvem dál jdu se svou neuvěřitelnou hromadou kufů a hledám volný pokoj.První čtyři zabrané nebo je nechci až nakonec se mi zalíbí přesně sedmý pokoj.Celý uklizený ..Vybalím se a najdu dokonce v poličce mapku areálu.Podle něj se zorientuju cestou do jídelny..Potkám také ony dva ještě u dveří a podám jim mapku.Tady máte já ji nepotřebuji už.A mávnu v výkroku do kuchyně. Uvařím si kávu a chňapnu misku s pečivem ..Vidím bandu určitě sourozenců,ale nějaká sester si žádala pozornost..Hned k ní dopádím a sednu přímo vedle..Napiji se kávy. |
| |
| Poté co se všichni sejdete v jídleně, vstoupí do místnosti vysoký hnědovlasý muž. Projde místností a prohlédne si všechny přítomné. "Poprosil bych vás o chvilku pozornosti . Jsem John bývalý správce Velkého ranče. Výtám vás zde. Já zítra odjedu a ranč bude plně ve vaší režii. Mapky koplexu Velkého ranče máte každý v pokoji. každý tam také máte knihu o tomto ranči. Vlastníme 3 koně, 15 krav, jednoho býka, stádo ovcí a nepočítaně drůbeže. O to vše se nyní musíte postarat vy. Máte k dispozici velmi omezený rozpočetm proto bych vám doporučoval osázet si zahradu nejen kytičkama ale i zeleninou. Pro ty z vás co jsou školou povinní nebo chodí na střední přijede autobus v 6:30. Jste zapsání všichni na školu v blízkém městě. Jednou měsíčně vám sem pošlu kontrolu aby byla jistota že se o vše dobře staráte. Děkuji za pozornost" a s tímhle odejde. |
| |
| Pozdravím se s Wyo a začnou se postupně scházet další sourozenci. Jsem hlavně ze začátku velmi stydlivá takže se brzy uklidím do nitra ranče. Je jich na mě tak moc a moc. Procházím se a hledám pokoj který by mi vyhovoval. Nakonec najdu průměrně velký pokoj, se skříní, postelí, knihovničkou a stolem. Začnu vybalovat své věci a přesně a pečlivě je skládat do poliček a šuplíků. Nakonec vytáhnu svůj Laptop a položím ho na stůl a zapojím do zásuvky. A hele dokonce je tu i Wifi. Zkontroluji poštu a zas ho zaklapnu. Slyším venku škádlit se mé sourozence. Bude trvat než si na ně zvyknu, pokud vůbec někdy. Já chci zpátky domů za Sebastianem. Tak jsem tohle nemusela řešit, navíc většinu sourozenců ani pořádně neznám jménem natož charakter. Navíc se k smrti bojím tmy…všechny ty příšery co v ní číhají a ty co se schovávají do šatníků a pod postel… Slyším křičet tu velkou dívku asi je to Aljaška teda alespoň si to myslím, že se máme dostavit na schůzi v jídelně. Dívnu se krátce na plánek a pak potichu dojdu do jídelny a posadím se. Jak jsem si myslela, nejmladší a nejmenší. Zase. Snad mě budou mít rádi. Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! Ať mě mají rádi! |
| |
| "Tak Minnesota..." zamyslím se. Trochu nervózně se zasměju "Jak jsi poznal, na co myslím?". Usměju se "Ten klobouk ti sluší. Vypadáš s ním jako pravý cowboy.". S úsměvem poslouchám jeho básnění o koních. Kyle opravdu ví, o čem mluví. I když jsou koně nádherní, tak se jich bojím. Jsou takový...velcí. "A koně hodně shazují lidi?". V tom okamžiku vejde do místnosti nějaký muž. Polknu a skrčím se. Proč se pořád tak bojím? Bývalý správce? Naše režie? Koně? Ovce? Drůbež? Škola? Podívám se na Texe, co si o tom myslí on. Zamyslím se. Starání se o zvířata a zahradu mi starosti nedělá. To spíš škola... Jací asi budou noví spolužáci? Doufám, že budou milí jako Kyle. I když....to asi chci moc. |
| |
| jo Minnesota. Zdá se být docela v pohodě. zase se usměju No...řekněme že kdykoliv mi někdo koukne na klobouk takhle, automaticky mi ho chce sundat. To je prostě reflex. Když se zmíní o shazování lidí ze sedla trošku se zašklebím No tak to ani ne. Záleží na tom, jak se kůň vycvičí a na přístupu jezdce. V tu chvíli přijde ten chlapík a začne nám vyprávět o aktuální situaci na statku. 'Po tváři se mi rozlije úsměv. Upřímný úsměv. Díky zmínce o koních a ostatních zvířatech si začínám připadat aspoň částečně jako doma. Jenom díky zvířatům. A ještě mi přijde relativně sympatické že je tu třeba Hawaii. Chlapík odejde.Ta to je fajnový. Co si o tom myslíš ty? otočím se na ni a znovu se zakřením Myslíš že by mě nechali starat se o koně? Přece jenom je to jedna z mála věcí co mi připomíná mou domovinu... Zatvářím se trochu smutně...chtěl bych teď být doma... |
| |
| "No, jde z ní trochu strach." polknu. Usměju se "A co by se stalo, kdybych ti ho sundala?" zkusmo se po něm natáhnu. "Chtěla bych si jízdu na koni vyzkoušet..." nechám větu odeznít. "No, může to být zábava..." zamyslím se "Proč by tě neměli nechat starat se o koně? Vždyť ty s koňmi žiješ od malička.". Já bych se ráda starala o zahradu. Podložím si bradu dlaněmi a vzpomínám na svůj milovaný ostrov. Na oceán...na vlny...na surfovací prkno...na kokosové palmy... |
| |
| Když se mi natáhne po klobouku, rychle ucuknu a...už zase skone skončím na zemi. Ale tentokrát jsem tu židli nerozbil Myslím...že by se stalo tohle. Ne tak já mám prostě strašný vlasy. A vůbec celkově je to na nic... Podrbu se nervózně ve vlasech a i můj úsměv o tom vypovídá No tak snad by mě mohli nechat u nich dělat. S tím že jsem s nimi odmala máš pravdu no... Řeknu a loupnu nervózním pohledem po ostatních. Snad si nějak nevšimli mého -dalšího- pádu na zem..... |
| |
| Je mi jasné, co budu dělat. Nahnu se přes kuchyňskou linku a zvedám energeticky ruku! "Budu se starat o ovce!" Každý den se válet po jasně zelené stráni, v ústech pžežvykovat stéblo trávy s čerstvou ranní rosou a v hlavě shromažďovat všechny ty příběhy a nápady, které se mi honí hlavou. Pozoravat klidně plynoucí obláčky jako lodě prohánějící se po modré obloze připomínající průzračné moře. Stejně vím, že mi to dlouho nevydrží, takže si sem tam někoho k sobě natáhnu, abych se neužrala nudou. Každé ráno v 6:30 je teprv opravdový problém. Vždycky mi trvá tak hodinu, než se po probuzení nastartuju... takhle brzy to platí dvojnásob. Obvykle vypadám jako neustlaná postel. Ja k budu vypadat teď?! Odfrnu si. |
| |
| Ještě nějakou chvíli sedím na lavičce před domem. Někteří ze sourozenců, jak se zdá, už také dorazili. Mírně se pousměju a všechny pozdravím, je příjemné je zase vidět, ovšem opravdu netuším, jestli s nimi dokážu bydlet pod jednou střechou. Přeci jen jsem až doteď bydlela sama a zvykla jsem si na klid. Na ten nádherný klid v mém státě, ze kterého jsem byla tak sprostě vyhnána. A to jen proto, že otčím vzal do zaječích. Když usoudím, že vysedávání bylo dost, zvednu se a beze slova odkráčím do toho děsivého domu. Vlastně není zas tak hrozný, jak jsem si ho představovala, jen je to...nezvyk. Pomalu jím procházím a hledá něco, co by se aspoň vzdáleně podobalo pokoji. Po cestě narazím na několik již obydlených. Kdo si je asi zabral, zapřemýšlím na chvíli, ale v tom už najdu jakýsi prázdný pokoj, není moc velký, takový roztomile útulný, s velkým oknem a výhledem na zahradu. Ano, tenhle se mi líbí, tady zůstanu. Položím si tašku na postel a začnu se zabydlovávat. Těch pár věcí, co jsem si vzala, poskládám do skříně, moc toho není, ale na přežití mi to snad postačí. V tom zmatku jsem si toho příliš nabalit nemohla, a i kdyby ano, stejně by se mi to nevlezlo do tašky. Odložím dokonce i mou věrnou pušku, pochybuji že ji dneska budu k něčemu potřebovat, a opratrně sejdu po schodech dolů ke kuchyni, která je už plná ostatních. Dovnitř ale nepůjdu, dneska nemám náladu na společnost, jen stojím opřená o zeď vedle otevřených dveří a poslouchám ten hluk. Když se přižene ten John a přednese nám svou zprávu, zbystřím. Koně, krávy, ovce, drůbež... moc hezká zvířátka, ale stejně se mi bude stýskat po svých bizonech. Povzdechnu si, jak já to tady jen vydržím? Otočím se na podpatku a vydám se ven. Mám v plánu trochu obhlédnout okolí a užít si čerstvého vzdychu, dokud to jde. |
| |
| Byl jsem uprostřed pojídání jablka, když se strhnul ten povyk, jak se přiřítila Luisiana. Podle útržků z její bitvy s Minnesotou jsem pochopil, že naše otrokářská princeznička si zabrala můj pokoj. Nevadí, není tak těžoé se přestěhovat, jen.. Doufám, že se nestalo nic elektronice. Když se zvedám, abych se šel podívat, popadne mě Jersey a odtáhne mě s sebou do vedlejší místnosti. Zdá se, že jsme přišli právě včas. Aljaška už opravdu zuří. Asi jsme se sem měli stáhnout hned, místo tlachání v kuchyni.. Několik sourozenců už tu je a zjevně našli společné téma k řeči. To je plus, alespoň na sebe nebudeme vztekle vrčet. I když u některých se to bez toho nejspíš neobejde.. Zdá se, že se ještě chvíli do pokoje zkontrolovat stav nedostanu. Místo toho se objeví nějaký muž a hned nás začně úkolovat. Super. Nejenže nás nemůžou nechat v našich domovech, když bychom se zvládli uživit i tak, ale ještě si budem muset odpracovat pobyt tady. K tomu zmizela poslední naděje, že bychom mohli zanedbat alespoň školu.. No, nevadí. Zemědělství je moje parketa a alespoň si tady vysázím jabloně. A taky to chce maliny.. Předpokládám, že tady máme dost lidí, kteří se postarají o zvířata. Koně nemůžou dostat lepšího opečovatele než Texe. Jen by mě zajímalo, kolik sourozenců se požene do zemědělství.. Takovou Luisu si se zašpiněnýma rukama nedovedu představit. "Vezmu si na starost zahradu," oznámím a očekávám, že se přihlásí i někdo jiný. Jeden člověk celou zahradu rozhodně nezvládne. Chvilku ještě postávám v jídelně a čekám, jestli po nás ještě bude někdo něco chtít. Nakonec i to nedá a vyběhnu po schodech do svého.. Teď už zřejmě Luisiného pokoje. Když vidím, že věci jsou v pořádku (až na tu chybějící pistoli, ale bez ní to přežiju. U sebe nosím dvě a třetí ještě leží na poličce.), značně si oddechnu. Jelikož si nemyslím, že by se Luisa hodlala hnout a s jejím psíkem se blíže seznámit netoužím, bude jednodušší, když si odnosím své věci. Stejně jich mám sotva desetinu co Luisa. Je otázka pár minut, než se zabydlím v jiné místnosti. Stejně jako z předchozího okna, ani z tohoto nevidím žádnou jabloň. Jen si povzdechnu a zamířím zpátky do jídelny. Dveře za sebou zamknu, podruhé se přestěhovávat nehodlám. |
| |
| Zrovna dopiji kávu tak do místnosti vletí nějaký muž.Máme si to rozdělit ty práce?!Hmm tak fajn..Ehm..řeknu poněkud nervozně jelikož tu nikoho neznám..Beru si krávy se zahradou ..A...ještě nervozněji zmíním..zítra mi přivezou čtyři koně a buvola.Snažím se o úsměv a docela to i jde.Vykročím středem a pospíchám do pokoje,jelikož mi došlo ,že už nechodím do školy takže mám štěstí.Ani se nedívám jen se usmívám a běžím,když tu srazím nějakého sourozence v zeleném oblečku s lodičkou na hlavě.Páni..ehm moc se omlouvám..já nechtěl ehm..zvednu ho..moc prosím promiň ehm...to ,ale začíná.. |
| |
| Do místnosti vešel nějaký urostlý mužík...Hmmm...beru si slepice a býka! Usměju se sladce a běžím po stole naproti pánovi ,na kterého neskočím,ale uhnu mu a přistanu vedle něj.Čiperně se zubím .Snažím se být nenápadně středem pozornosti,ale nenápadně to nejde..S velkým a zářivým úsměvem si představuji skvělou budoucnost..V těchto případech jsem velmi aktivní..Ale když slyším o škole myslím ,že se radost pomalu vytrácí..Ale snad se to povede vše...Prohlížím si sourozence a přemýšlím s radostí.. |
| |
| Jen tak pozoruji tláchaní Texe a Hawaii a vidím co se jim přímo sugeruje v hlavě.Raději nebudu říkat....Noleani?Nevím proč zní mi to jako toaletní papír.Tu příjde nějaký muž.Docela dost vysoký a mohutný.Hmm...po jeho zprávě mi došlo že jsme ještě na střední a stál bude škola...Máme to tu uživit a ještě chodit do školy?!Beru si chod ranče celkově!Zadívám se vážně..Docela to prožívám..Ten táta...jestli si z nás dělá šoufky tak uvidí..Zatvářím se zákeřně..Ukážeme mu?!Zeptám se ostatních v póze,kterou dělají lidé,když chtějí něčeho dosáhnout.. |
| |
| "Být tebou bych to nedělala, Kalifornie... náš diktátor už je podle všeho tady Aljaška..." nahnu se k němu a špitnu co nejtiššeji dokážu. Zazubím se od ucha k uchu, přisednu si k ostatním, dokud hluk nepřeruší můj žaludek zoufale toužící po jídle. Jde se vybrakovat lednička! Nasolím si na talíř nějaké hotové palačinky a zalévám hroudou voňavé horké čokolády. Už vidím, jak zasviním všechno okolo. Sedám si vedle Hawaii, která k sobě toužebně tiskne kokos. Narušila jsem jako vetřelec její poklidnou konverzaci s Texasem. "Ale dávej bacha. Ti tři koně taky jsou na můj vkus moc velký. Podle mě určení k orbě..." |
| |
| No, tak tohle bude legrace Luissianu pustim na zem, radeji od ni poodstoupim, nevim, co od ni muzu cekat, ale jestli to same co od Francise, no potes koste. Prijde muz a rekne nam, co a jak. Opravdu je to ranc a ja naprosto nechapu, co tu budu delat. Finance mam zajistene, na sourozence se mi dohlizet nechce a asi si najdu praci. A hned se hlasi nekolik ''sourozencu'', ze se bude starat o tohle a ostatni. Docela si oddechnu, ale nedavam to najevo. Ale i tak, musi se urcit zakladni pravidla. ''Tak dobre, prace se rozdeli, ale nejdriv se musi urcit zakladni pravidla. A jestli je tohle nejaky zert Alfreda,'' pohled mi opravdu potemni. ''Muze se rozloucit s dodavkami ropy,'' dodam temne a usklibnu se sadisticky, vim jak je Amerika na rope zavisla. ''Ale k pravidlum, zaprve, respektujte soukromi. Tudiz bez dovoleni nelezeme do pokoje nikoho jineho, pokud vas nepoverim, ze je mate vzbudit. Jasny?'' rozhlednu se a pohled mi utkvi na par byvalych francouzskych koloniich. Melo by jim to dojit. ''Za druhe, akce tipu Francis nebudou tolerovany, zadne flirtovani, prespavani nekde jinde a vodeni si partneru na ranc, jasny?'' zduraznim. I kdyz, mit nekoho... ehm, radeji tu myslenku zaplasim. ''Za treti, vecerka je v 10 hodin presne. Musite brzo vstavat a skola na vas nepocka az se probudite, ponocovani bude trestano,'' nespoustim z nich oci. POhled mi padne na jednoho prcka. New York. Hm, nevidely jsme se uz nekdy? ''A za ctvrte, budeme se stridat ve sluzbe v kuchyni, krome malych statecku, jako je Abigail,'' pokynu New Yorku. ''Vsichni. A pokud nekdo chce zpochybnit mou autoritu, jako nejstarsi a nejvetsi, muzete,'' dodam se sadistickym usklebkem a temnou aurou. Udela to nekdo? Zajimalo by me to. |
| |
| "Já bych si vzala drůbež." špitnu tiše. Doufám že mě někdo vzal na vědomí. Ale vstávat na 6tou ráno...no fuj abych se tohle naučila...6:30 školní autobus...hrůza...nesnáším vstávání. Jdu si udělat silný černý čaj.Mám ho ráda rozhodně raději než kafe. "Mě sem zítra přivezou mého koně." poznamenám i když si nejsem vědoma že by mě někdo poslouchal. Proč jsem nejmenší a nejmladší...já chci jít domů...Aljaška nastavila pravidla... no respektovat soukromí...no to by teoreticky nemusel být problém, Akce Francie typu se mě netýkají, spát v 10?? nu fuj jsem zvyklá pracovat být aktivní dlouho do noci...ale trest mě moc neláká tak alespoň ze začátku bych mohla zkusti poslouchat...A od vaření jsem osvobotzená. "Děkuji, já uvařím tak vajíčka čaj a špagety..." pípnu tiše ale jak Aljaška začne pouštět tu temnou auru a mluví o zpochybnění autority vyhrknou mi slzy a schovám se pod stůl, pěvně si stisknu kolena k bradě. |
| |
| Pravidla, povinnosti, brr Ííík. Chyba, chyba, chyba. Prožene se mi hlavou, když se ocitnu v držení Alany vystavená jejímu nemilosrdnému pohledu. Mimoděk se rozklepu zimou. A ta její aura mě také nenechává zrovna klidnou. Nadechnu se. "J-já...," zavrtím hlavou, ptá se mě na oblečení. "To jsem si ušila!" pochlubím se. Možná se to nezdá, ale nitím a jehlám vládnu dobře. "Est-que, je suis belle, oui?" vybreptám, nejistě se na ni usměju. Jenže to už mě pouští, nejspíš díky tomu muži. Zůstanu postávat kousek od ní, mám chuť se trochu klidit stranou, jestli se bude rozdávat práce..., tak tu nejsem. Navíc to škola..., to je tak neinspirativní. Trochu se porzhlédnu, jak se mezitím pozměnilo sestavení, nějak jsem nevnímala, když jsem byla zaměstnaná klepáním se z Alany. Poslouchám, jak se sourozenci hlásí o povinnosti. A Alana to začíná korigovat. Pravidla. Brr, nemám ráda pravidla, pokud tedy nejsou má vlastní! A co že to mele o pokojích? Zamračím se, snad si k sobě do pelíšku můžu vodit koho chci... a taky si můžu vlést ke komu chci. Mimoděk pokouknu po Hawaii a pousměju se. No co, pravidla jsou od toho, aby se porušovala, no ne? Až podezřele moc se začnu usmívat a prohlížím si Aljašku, jako by mě náhle opět hrozně zaujala. "Co máš proti Francisovi?" přihlásím se nakonec s dotazem, z jejích pravidel mi skoro přijde, že jí na něm něco vadí. A to přece nedopustím, aby mi někdo urážel papa. Ale proti službě v kuchyni nic nemám..., vlastně bych si to možná klidně vzala na starosti, nějak to aspoň korigovat... Od papa na to mám buňky. A vaření pro 50 lidí je výzva... , hmm. Hm, ale ne..., moc aktivity škodí! |
| |
| Neco proti Francisovi? Kouknu se na Luisu, jak mi pamet napovi a zamracim se. Francouzsky rozumim, ale ten jeji prizvuk je desny, radeji davam prednost neznemu sepotu Kanady, kdyz... Nemyslet na nej! ''Non,'' odveti ma jeji otazku. ''Navic k farmareni se to moc nehodi, draha,'' odpovim ji francouzsky a mile, zabijacky se na ni usmeju. Chvilku se rozhlizi, ze by se ji nelibyla pravidla. Ale to uz pohled presune zpet ke me. Trochu poblednu. Nelibi se mi ten jeji usmev. ''Ano mam proti nemu par veci,'' odseknu ji popravde a zalosim si ruce na hrudi, to ze tim vynikne moje az prilis bujne poprsi, preci jen Aljaska oplyva nejvyssim pohorim v Severni Americe, nijak nevnimam. ''Nemam ho rada, Luiso'' reknu bez prikras. Chtela bych jit do pokoje, mam dojem, ze se mi asi stane, to co by tu nikdo nemel videt. Neznatelne popotahnu, ale je pozde, spusti se mi krev z nosu. Tak tohle je trapas. S povzdechem vytahnu kapesnicek, ktery je uz vic cerveny jak bily a zacnu si krev stirat. Zkusene zaklonim hlavu a sevru koren nosu. |
| |
| Jéje ledová královna...Beztak se jí v hlavě zrovna sugeruje nějaký hezký kluk který se jí líbí..Ušklíbnu se..Coo?Vylezu na stůl a reaguji stejně jako Luisa..Alespoň něco máme společné..Neurážej strýčka ty pijavice!Po něm jsem zdědila svůj elán..Mrknu na Texe.Asi nebude mít zrovna radost.Takže laskavě mlč eskymáku.Usměji se na Alajšku..Každý tu ví ,že jsi úchyl a skrýváš svá krvácení z nosu.Já vím od strejdy jak se jich zbavit. Usměji se znovu a tak sladce jak to jen jde. |
| |
| "Vždyť to nemůže být zas tak hrozný." usměju se na Texe "A nepadej." zasměju se. Sourozenci si postupně zabírají domácí práce. Roztřeseně zvednu ruku "M...můžu pomoct se zahradou?" Poslouchám pravidla, která stanovuje Aljaška. Nechodit k ostatním do pokoje... Žádné flirtování? U všech kokosů, vždyť jsem sourozenci! Večerka v deset? To se mi moc nelíbí. Jsem zvyklá na své večerní procházky. Služba v kuchyni? Ta mi nevadí. A zpochybňovat Aljaščinu autoritu? On by se někdo odvážil? Vždyť z ní jde takový strach! Koutkem oka zachytím pohled jedné blondýny. Skrčím se v židli a podívám se po Texovi "Kyle, kdo je ta holka?" kývnu hlavou směrem k blondýně zuřivě bránící Francise. Minnesota se vysápe na stůl a začne se do Aljašky navážet. Ok, mýlila jsem se. Asi opravdu existují lidi, kteří se nebojí zpochybňovat její autoritu. |
| |
| Na zemi Jo...jenže já prostě s sebou cuknu když mi někdo chce sáhnout na klobouk... zamumlám když vidím že konečně promluvila s někým jiným než se mnou a Georgiou. Jedině dobře. Pravidla Aljašky jsou v pohodě...až na tu práci v kuchyni a večerku. Co jako myslí že je? No jo no..naše velká sestřička. Nejradši bych ji jednu vpálil do obličeje...škoda že holky a slabí národy nebiju. Začínám vzteky bublat a rudnout když se mě Kalia zeptá kdo je ta bloncka na stole. Jo...to já nevím. Já si pamatuju jenom pár států. Ale typnul bych to na Lousianu. Ta se dycky chová tak...řekněme povrchně. zamyslím se Počkat! zalistuji v knížce od Wiliama a nalistuji si stranu o ní. Jo je to Lousiana. Tak tu bych nechtěl potkat víc než je zdrávo. řeknu si když na mě Minnesota mrkne. Čipernost? Co tím jako myslí že na mě mrkne? Moc holky nechápu..... |
| |
| Texas a ta malá spolu kecají. Ne, že bych ten rozhovor poslouchala, ale pár vět mi v uších uvízlo. Dozvídám se dívčino jméno: Hawaii. Ale Texas a Hawaii sou od sebe tak daleko... jak to, že spolu mají nějaké společné téma? Nějak se to tu zaplňuje. Už ani nestíhám mít přehled o tom, kdo tu všechno je. Najednou si to sem přikráčí správce. No, vlastně bývalý správce. Ráda bych se starala o zahradu nebo krávy. Zakašlu, abych na sebe aspoň trochu upozornila, a s rukama za hlavou pronesu "Já bych si klidně vzala na starost krávy.". Aljaška začíná udávat rozkazy. Moc to neberu, pouštím je jedním uchem tam a druhým ven. Stejně...pravidla sou tu od toho, aby se porušovala. Pohladím svoji pistoli uloženou v pouzdře za opaskem. O střílení nic neříká, takže zakázaný není. A co není zakázaný, to je povolený. |
| |
| "Co jít prostě za hlukem?" navrhnu a vykročim k blízkým jídelním dveřím, ze kterých se line nejvíc hlasů. Nakouknu dovnitř zrovna když všichni ztichnou a začne mluvit nějaký postarší kovboj. Co nejtišeji vtáhnu Flo do místnosti, usadim se na nejbližší volnou židli a pozorně poslouchám. Starat se o statek? Jo, to jsem předpokládal. Ale zrovna já se s hospodářskou zvěří nebo zahradou moc nekamarádim... Druhá půlka proslovu mě vyděsí. Cože? Škola bude dokonce i tady? Dělaj si srandu?! A tak brzo... "To snad néé..." zaúpim. Potom zvednu ruku. "Nemohl bych si vzít nějakou práci v domě? Úklid, mytí nádobí nebo tak..." Najednou mi dojde, že jsem se ještě ani neseznámil s ostatními sourozenci. A nejspíš nikdo kromě Flo ani nezaregistroval můj příchod. No, snad je moc nevyděsim... |
| |
 | Marnost nad marnost Zrovna jsem se vracel ze své několikadenní projížďce jezery, bylo příjemné zase se na chvíli odloučit od přítomnosti pevniny a jen naslouchat zvuku vody, bylo příjemné zase na chvíli zapomenout na povinnosti spjaté s řízením státu, pokochat se přírodou a užívat si tu nádhernou samotu. Každopádně, už když jsem se blížil ke svému domu, bodala mě jakási divná předtucha, a když jsem objevil ten dopis… Upřímně měl jsem chuť ho bez přečtení vyhodit, odesílatel nějaký Ranč …, nezájem. Nezaujatě jsem ho položil na klavírní křídlo (které mám především k tomuto účelu – tedy odkládání zbytečností), zašel jsem si do kuchyně, kde jsem si rychle připravil jakýsi zeleninový talíř a s tím jsem se odebral do svého pokoje. Pečlivě jsem překročil své rozestavěné puzzle, zalehl do postele, natáhl se pro notebook, kde jsem zkontroloval maily, mezi čímž jsem ujídal své zeleniny. Pak jsem talíř i brýle odložil na noční stolek a nakonec usnul spokojeným spánkem… Probudilo mě až jakési překvapené zvolání a hovor. Otevřel jsem víčka a vytřeštil jsem oči na jakéhosi muže, který silně připomínal někoho z nějaké agentury na prodej domů a který zrovna ukazoval můj pokoj jakémusi páru. Nejdřív jsem myslel, že se mi to zdá, přeci jen mi tak trochu splývaly, pak jsem si nasadil své obroučky… „C-co to má znamenat?“ vykoktal jsem nechápavě a prudce vyskočil z postele. Muž i pár sebou jaksi trhli, načež jsem je už rozčíleně pakoval ze svého pokoje a posléze i z domu. K tomu jsem nádherně využil svůj kord, který mi obyčejně jen zdobí stěnu nad postelí. Jakmile vypadli, jen jsem se zničeně svalil na gauč, dům jsem kontroloval jen mimoděk pohledem. Složil jsem hlavu do dlaní a zhluboka oddechoval. Tohle snad není možný… Pohled mi padl na onu zrádnou obálku, až teď jsem ji laskavě otevřel a skoro to se mnou seklo. Takže ten pitomec Amerika se ztratil…, a my kvůli tomu máme opustit své domy? …Proč? Nemohl bych se raději odpojit a starat se o sebe sám? Nebo se připojit ke Kanadě? … Myslím, že strýček by nic nenamítal, přeci jen se o mě s Amerikou už hádal... Nadechnu se, mezitím co rozladěně uvažuji nad různými jinými řešeními, už vytahuji nejdůležitější věci a začínám si balit. Přeci jen nestojím o to, aby mi sem vtrhli další potenciální nájemníci. Když mám sbalené oblečení, hygienické potřeby a podobné nezbytnosti. Začnu zvlášť balit elektroniku, knihy, své sbírky komixů… a také si vybírám nějaké puzzle a ještě nepostavené dřevěné modely. Po těch postavených kouknu jen s jakousi tichou bezmocí. To tu bude muset nechat, doufám jen, že noví obyvatelé tomu nezkřiví ani třísku. Prohlédnu na svou výbavu na zimní sporty. Nakonec beru i svoje lyže, i když pochybuji, že je tam zužitkuji, zajišťuji i svůj kord, dýku. Beru i pušku z dob boje o nezávislost a pak jeden revolver. Pak už jen přejdu k zrcadlu a začnu se upravovat tak, jak obvykle chodím do společnosti. Tedy košile, tmavé sako, tmavé kalhoty. Jen na krku se mi houpe můj přívěšek, nosím jej pro štěstí. Brýle schovávám do pouzdra, místo toho si dávám své dioptrické kontaktní čočky s červeným tónováním. Ani nevím, proč jsem si zvolil tuhle barvu. Každopádně však ta modř zděděná po Franciscovi není nic, co bych chtěl svým sourozencům předvádět (už tak jsem alergický na to, když mě někdo s mým… „ drahým otcem Francií“ jen spojuje. Stejně tak každý, kdo mě aspoň trochu zná, ví, že na oslovování mě mým francouzským jménem může rovnou zapomenout a má mi říkat Mike.) Nemluvě o tom, červené oči jdou stejně k platinovým vlasům lépe. Pak už jen absolvuji hovor s guvernérem, kde s ním proberu situaci, požádám jej, aby mě pravidelně informoval, a nanosím věci do svého auta (přeci jen automobilový průmysl je doménou Michiganu) a vydávám se (i přes předchozí přípravu na ranč) směrem… Na letiště! Seženu si první letenku do Anglie! Přeci jen jsem vedle Arturova boku stál celou dobu během boje za nezávislost, zásoboval jsem ho a byl jeho základnou. Myslím, že díky tomu máme stále dobré vztahy… A já jsem na svou spolupráci s ním hrdý! Vždyť stačí, když se na ty pošuky jen vzpomenu! V duchu si promítnu všechny ostatní sourozence (ano, znám a pamatuji si je! Název státu, vlastním jménem a vím o nich i něco bližšího, nejsem rád za idiota…), je mi mdlo. Představa některých bývalých Francisových kolonií ve mně vyvolává záchvaty zoufalství, ne-li paniky. Aljaška pocit bezradnosti, … Tiše zaúpím. Nikdo normální po mně nemůže chtít, aby s nimi žil v jednom domě. Je jich tolik… a já tak miluji klid a samotu. Zaparkuji auto na místa určená pro delší parkování, opřu se o volant a tiše sténám. To má být trest? Co jsem udělal? Co jsem komu udělal? Zhluboka se nadechnu, polykám vzteklé slzy a vytahuji mobil, jenže jen, co najdu Arturovo číslo, abych ho na svůj přílet upozornil, zarazím se. Určitě by se mu nelíbilo, že utíkám od povinností, je to zbabělé a hloupé. Navíc mám jistou zodpovědnost, když už ji nemá Alfred. Takže nakonec jen s hlubokým povzdychem a pocitem marnosti vycouvám a vydávám se na cestu napříč Amerikou k onomu… ranči. No předpokládám, že tam přijedu s pořádným zpožděním, nejspíš někdy vprostřed noci. Ale nevadí…, pochybuji, že bych někomu chyběl… |
| |
| Hawaii nebo Aljaška? Ohio! Zaraženě zamrkám, jí se nelíbí má šatečky? A farmaření? Tche. Zvednu nosánek nahoru a uraženě našpulím rtíky. Na její zaijácký pohled odpovím uraženým pohozením hlavy a rozklepu se až, když se na mě nekouká. Nesmím dát najevo, že mě děsí... Její odpověd si vyslechnu se zamračenou vráskou na čele. "Proč?" protáhnu dotčeně. "Papa je úžasný," vydechnu, ráda bych vychrchlila spoustu věcí, proč to tak je. Místo toho jsem ale vypoulila zrak na její ňadra, kterým tak důmyslně dala vyniknout. Nadechnu se a pohlédnu na stranu, jelikož sama cítím jistý pocit v nose, popotáhnu a rychle vytahuji svůj růžový hedvábný kapesníček. Nádech, výdech... Jsem moc ráda, že se Minnesota ujala bránění papa, i když ty urážky... Šlo by to zajisté i s mnohem větší grácií. Pokouknu po nich, když vidím, že Aljaška krvácí z nosu, překvapeně povytáhnu obočí. Co to...? Nakloním hlavu na stranu a s nově naskočivším úsměvem si ji prohlížím. Hawaii, Aljaška, Hawaii, Aljaška..., hodím si je na seznam obě! Pousměji se po sestřičce (Texe ignoruji, i když se mi nelíbí, že mi tam flirtuje s mou obětí), navíc pohled na ni nebyl nejlepší nápad, pevněji si chytnu nos a zakloním hlavu. Snažím se klidnit... Škubnu sebou až s náhlým proslovem Ohia, nový hlas... Poohlédnu se a vytřeštím na něj oči. "Pomůžu ti!" rozhodnu nakonec a zářivě se usměji. Přeci jen nějakou práci si vzít musím... A z věcí venku mám zkušenosti jen s poháněním otroků... Nepatrně se uculím. To by se sourozencům asi nelíbilo... |
| |
| Nervózně přešlápnu a začnu si všechno a všechny prohlížet. Při tom se ale nevzdaluju od Ohia. Zdejší atmosféra mě trochu děsí. Drůbež? Ovce? Krávy? Koně? BÝK?! Drůbež bych ještě přežila, ale Býk? Mám strach z velkých a nebezpečných zvířat.. Zahradničit? To mě baví, ale jak tak poslouchám, už je to zabrané. Navíc.. škola? Ještě tady? A já myslela, že tu nebude.. No nic, nějak to přežiju. Polknu a zvednu ruku. "Eh.. M-Mohla bych něco..? Já.. eh.. mohla bych vařit? Obědy, večeře..?" Vykoktám a nejistě čekám na reakce. |
| |
| To je normalni Venuji Minesote a Luisiane prazdny pohled, pak je drapnu za predek jejich tricek a pritahnu si je k sobe. ''Proti Francisovi mam dost dlouhy seznam osobnich urazek, prirovnani me osoby k jiste magorske Belorusce a osobni oharasovani, ehm, jistych casti meho tela, kdyz jsem ho videla naposledy, zanechala jsem ho se zlomenym nosem stenat na zemi v kreci,'' reknu jim napstoso chladne i pres krev stekajici mi po obliceji. ''A pro vas ostatni, krev mi tece z nosu diky poskozenym cevkam, asi to pochazi z hodne davne doby, kdy mi losi kopnuti prerazilo nos, tehdy jsem byla velka jako tady Abigail,'' kyvnu hlavou k malicke. ''Takze, nechme uchyly stranou, ja jim nejsem,'' strelim pohledem po Minesote a omylem roztrhnu ji a Luisiane tricka. ''Ups, to jsem nechtela,'' reknu popravde a podrbu se ve svych po ramena dlouhych vlasech. Vypadam aspon trochu zahanbene. ''A jak jsem rekla, zadne flirtovani, svadeni, sex nebo neco takoveho. Jsem na to alergicka, stejne jako na kokos,'' dodam po kratkem zamysleni. Zvednu se, chci odejit do sveho pokoje a zaridit transfer svych milacku. Sve uzasne 7. ''Hm, krasne jste si rozdelili prace, ja se pokusim najit nejakou praci abych mohla prispet k rozpoctu, na farmareni me neuzije,'' reknu a pokrcim rameny, musim neco delat. Premyslim jak se tu moji sedmicce bude libit. Doufam, ze nebudou delat moc problemu. Ach, styska se mi po Yukon. ''Takze pravidla znate, jeste je sepisu a vyvesim, takze nasi pozde prichozi je budou znat taky. To je asi vsechno, co jsem chtela,'' zamumlam a vyhybam se pohledu na znicena trika Luissiany a Minesoty. Pomalu couvam ke dverim. Je tu moc a moc lidi. ''Jo a necekejte, ze vam budu rikat jmeny statu. Kdo s tim ma problemy, jeho vec,'' pokrcim rameny, pripravena se zdejchnout do pokoje. |
| |
| Tak už asi nic Když vidím že Aljaška se už chystá k odchodu, zvednu se pomalu ze židle a jdu taky pryč. Do svého nového pokoje. Vyjdu ze dveří a ještě se zastavím v kuchyni pro chleba. Ukrojím si dva krajíce a začnu v lednici hledat máslo. Nemůžu ho najít...jo tady! Je až v úplně dolním šuplíku. Chleba namažu máslem a hodím na to plátek sýra co jsem našel v lednici taky. Zakousnu se do jednoho krajíce a vydám se zase po schodech nahoru. Vyjdu na chodbu s pokoji...kdybych si nevzal pokoj až vzadu, asi bych do něj netrefil bez toho abych vlezl nějakému sourozenci do pokoje. Ale díky upozadění mého pokoje, nemám problém do něj vejít. Zamknu za sebou a svalím se na postel. To je snad za trest... povzdechnu si a dojím jeden chleba. Co se podívat ven? Aspoň kousek... napadne mě a okamžitě vylezu z okna i s druhým chlebem v puse. Skočím do koruny stromu za oknem a pomalu slezu z větve. Když jsem na zemi, uslyším řehtání koní. Nedá mi to a vydám se směrem ke stájím. Pomalu do nich vejdu a uvidím tři statné oře. Páni... vydám ze sebe omámeně a přejdu k tomu co je ode mě nejdál-tudíž na druhé straně stájí. 'Pohladím ho po hlavě. Vypadáš jako můj Kodra.Až na to že nemáš lisinu jako on. povzdechnu si a chumlám mu obličej do hřívy. Pousměju se. Aspoň něco-nebo spíš někdo- mi tu připomíná domov. |
| |
| "Éééé, tak fajn." oplatim své blonďaté sestřičce(?) úsměv...nebo spíš to zamýšlím, když mi najednou zmizí ze zorného pole. Zmateně se otočím na velkou, děsivě - chci říct, dominantně vypadající osobu, která drží Luisianu za tričko, společně s nějakou další blondýnou. Cooo? Oni se hádaj kvůli Francii? Boha jeho, maj tohle zapotřebí? Přemýšlím o jménu té vysoké. Jak se jmenovala ta z nás vždycky nejstarší? A...A...Aljaška, že jo? Když najednou oboum holkám roztrhne trička, škubnu sebou a rychle se zadívám jinam. Nato si uvědomim, jak trapná reakce to byla. Sakra kluku, dyť to jsou tvoje ségry! okřiknu se v duchu. A měl by sis začít zvykat! Koukej kolik holek s tebou bude teď bydlet! Ve velkým chumlu ženských naštěstí zahlédnu i klučičí postavu...která vzápětí zmizí ve vchodových dveřích. Achjo... |
| |
| Uslyším své jméno a vykouknu z pod stolu a podívám se na Aljašku. Je tak velká, fascinují mě velké věci. Ale je taky moc děsivá. Asi jako dědečkovo vaření. No to přeháním, tak hrozného není nic, ale je děsivá hodně hodně, možná tak jako děda během svých kouzelnických pokusů. “Já jsem Abi ne Abigail ale Abi, nebo Abinka nebo i NY ale ne Abigail.“ ozvu se ale když na mě Aljaška podívá, zapluju zase po stůl do bezpečí. Ach jo, ach jo, ach jo… strašně moc chci se všemi vycházet ale je jich tolik a pořádně si je nepamatuju a vůbec ne jmény. Já chci k tátovi. Proč se ztratil zrovna teď. A proč musím být tady a proč to musím zvládnout sama. A proč sakra musím zase do školy. Nechci výtvarku. Potřebuju se uklidnit a rychle. Vytáhnu z kapsy zapalovač ve tvaru části velké čínské zdi a zapálím ho. Chvilku pozoruji kmitající plamínek a po chvilce jsem klidná. Díky Čína-san, že jsi teď se mnou. Brzy tě zase navštívím. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro |
| |
| Jsem na cestě do jídelny a jen kousek před vchodem mě srazí jeden ze sourozenců. A jelikož už nestihnu zareagovat, není divu, že skončím na zadku. Sedím tedy na zemi a trochu flegmaticky zvednu pohled, kdo že mě to vlastně srazil. Chvilku trvá, než se v podvědomí proberu všemi tvářemi sourozenců, u kterých si pamatuju i jména a docvakne mi, že se dívám na Colorado. „To je dobrý,“ mávnu nad tím rukou a pomoc odmítnu, umím se zvednout sám. Věnuju mu ještě jeden zadumaný pohled a zamířím zpátky do jídelny. Zdá se, že Aljaška rozšiřuje pole působnosti. Podle toho, co jsem vyrozuměl, se strhla menší bitka kolem Francise. A co je komplikovanější, zrovna moc lidí se podle všeho nepřihlásilo k zemědělství. Alespoň já jsem nezaregistroval nikoho. Bleh. To si opravdu myslí, že jeden dva lidi dokážou zvládnout celou zahradu? Prosím, když chtějí být všichni pohodlní a starat se o zvířata, ať si. Jen ať se pak moc nediví, když nebude co jíst. Zašklebím se a vytáhnu z uniformy mapku, kterou jsem tam schoval v pokoji. Začnu ji teď podrobně zkoumat, abych se nemusel dívat na Aljašku a ty kolem ní. Zároveň u toho už si v hlavě rozmýšlím co s tou zahrádkou. Co kde vysadit, kde se bude jaké plodině dařit nejlíp a co bychom vůbec všechno měli mít.. Nakonec zvednu pohled a rozhlédnu se po místnosti. Nejsme tu zdaleka všichni, což je však možná jen k dobru. |
| |
 | Jak to ráno krásně začíná.. Na nebi ani mráček a stopy po včerejším dešti z velké části zmizely přes noc. Dokonce ani neslyším žádnou ovci v okolí, což je další plus. Sice je dost možné, že se do pěti minut přižene v zádech s jedním z bratrů, ale rozhodnu se myslet optimisticky a jakékoli myšlenky, ve kterých se vyskytuje třeba jen náznak čehokoli, co má jen vzdáleně něco společného s ovecmi, zatlačím až dozadu, za ostatní myšlenky. Přinejmenším se o to pokouším, protože ty okousané kytky se přehlédnout nedají. Povzdechnu si a po všech ranních úpravách a výletu ke schránce si s novým výtiskem novin a pár dalšími tiskovinami sedám k čaji. Rozhodnu se nejdřív otevřít nehezky vyhlížející dopis. Upiju a po otevření obálky uhladím list, který se v ní nacházel, na koleni a pustím se do čtení. Už po pár řádcích málem vyprsknu čaj. Amerika že se ztratil?! Odložím šálek na stolek a praštím se dlaní do tváře. Co ten idiot zase vyváděl?! Probleskne mi hlavou a vidím se, jak ho snad něčím přetáhnu po hlavě, aby se konečně vzpamatoval. Až se najde, samozřejmě. Nedělám si o něj starosti, je jako osina v zadku. Až ho bude nejmíň potřeba, zase se objeví. Jako vždycky. V tu ránu si vzpomenu na těch jeho padesát malých státečků. Jak těm se asi daří? Vsadím se, že jim jejich nezodpovědný otec zase zadělal na spoustu problémů. Zadívám se zpět do papíru, jestli tam o nich taky není zmínka. Velký ranč? Že by to bylo tak špatné? Ale jsou to šikovné a samostatné děti, určitě to samy zvládnou. Přesto si o ně – na rozdíl od jejich otce – dělám docela starosti. Někteří se ani moc neznají navzájem a vím, jaké vztahy mám se svými sourozenci já. Navíc, jich je padesát. Cítím se trochu zodpovědný za to, postarat se, aby se nesežrali navzájem. O pár minut později už trochu nervózně pochoduju kolem telefonu. Měl bych jim zavolat a ujistit se, že všechno zvládají. Jenže bych situaci raději viděl na vlastní oči. Kromě toho, už jsem většinu hrozně dlouho neviděl a je načase to napravit. Systematicky naházím ty nejdůležitější věci jako oblečení, hygienu, několik krabiček čaje a další, do tašky a vypochoduju z domu. Ujistím se, že je pořádně zamknutý a že náhradní klíč není na svém místě. Nestojím o to, aby mi tu po dobu mojí nepřítomnosti nadělali bordel. Podobně zaopatřím i zahradu a stopnu si taxíka, kterým zamířím přímo na letiště. O pár hodin později už vyhlížím z okýnka na poměrně známou krajinu amerického kontinentu. Velký ranč je mně místo známé, takže se tam díky kombinaci taxíků a železnice dopravím poměrně bez problémů. Sice to trvá delší dobu, ale to zas tak nevadí. Jen se začínám cítit trochu unaveně. Jak to vypadá, asi zase prospím většinu následujícího dne. Přeci jen, ten velký časový rozdíl je znát. Oddechnu si, když konečně stojím před rančem. Zevnitř se ozývá křik a hovor, co taky jiného čekat? Zhluboka se nadechnu a vstoupím dovnitř. Jdu po zvuku, který mě dovede ke dveřím do jídelny. „Um.. Nazdar děcka!“ vstoupím dovnitř a pronesu co nejhlasitěji, aby mě v tom kraválu bylo slyšet. |
| |
| WTF?! na druhou... ne třetí! No je vidět, že budu muset útéct. Tohle se mi opravdu nepovedlo. Raději couvám nespouštěje pohled ze "sester". Nejistě jsem pokla a udělala další krok směrem východ. Najednou mě zarazí něco, tedy spíš někdo, něčí hlas. Otočím se. Za mnou, jsem od něj skoro deset čísel, stojí Anglie. Cítím jak se mi krev hrne do tváří a do nosu. Vidím mu skoro do očí, ani nemusím moc zvedat hlavu. Přeci jen Alfredovi doasuhju po nos a Anglie je jen o pár čísel menší jak on. Nejistě polknu. "A dop," zabručím si pro sebe a otočím se na ostaní. Ve dveřích Anglie, přede mnou moje povedená rodinka. Sakra, co když je tu protože, si chce odvést svoje bývalé kolonie? zamračím se. Nejsem jejich sestra, ale nechci aby je odvedli, chci je podrobit svojí vůli a ... zním jak Ivan. Otočím se znovu na angličana. "Co tu děláš?" štěknu na něj a ani si neuvědomím, že jsem použila dost neslušný slang z Londýnského podsvětí. Snažím se udržet červenání na uzdě, ale krvácení z nosu, to je jiný příběh, nad tím nadvládu nemám. Pitomej sob. |
| |
| Tiše sedím na židli a pozoruju okolí. Hádka o Francisovi? Moc o něm nevím, ale asi to bude velká osobnost, když se kvůli němu hádají. Všimnu si, že Texas odešel. Polknu. Jediná neděsivá osoba v místnosti je pryč. Co teď? Aljaška znovu mluví, tak ji jen tiše, skrčená v židli, poslouchám. Úplně mi naskočí husí kůže. Flirtování? Svádění? SEX?! Copak si neuvědomuje, že jsme sourozenci? Koho by mohlo něco tak pitomého napadnout? To je... To je... Mimoděk hledám v místnosti nějakého méně děsivého člověka. Že by... Pokud si dobře vzpomínám, tak se támhleten kluk přihlásil k zahradě. Dívá se na mapu. Tiše se zvednu ze židle a přiťapkám k němu "A...ahoj." chtěla bych se ho zeptat na tu zahradu, ale jaksi ze sebe nemůžu vypravit kloudný slovo. Tak tam jen tak stojím a tupě na něho čučím. Je mi trapně. Najednou od dveří uslyším hlas. Podívám se...a vyvalím oči "D..děda?" ujede mi. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Jednou sis tak vyrazil za Kikuem na návštěvu do Japonska. Nebylo to poprvé. Jezdil si za ním docela často. Vše proběhlo bez problémů, pobavili ste se, byla legrace, potřebná smlouva byla podepsána. Nasedl si do letadla zpátky domů a usnul si v domnění, že ti cesta snad rychleji uteče. Spíš Asi tak hodinky když tě probudí poplach a hrozná rána. Tvé malé dopravní letadlo se zřítilo někam do hlouby Tichého oceánu. Přežil si jako jediný, dost možná proto že jsi národ. Povedlo se ti dostat ven a doplavat na nedaleký ostrov. Mobil ti nefunguje, notebook taky ne, máš jen pár základních věcí. Ostrov není obydlený ale je zde plno zvěře a ovocných stromů. Hamburgery tu sice nerostou ale hlady neumřeš. Víš že vláda má krizový plán pro tvé děti takže o ty mít strach nemusíš. Musíš se o sebe postarat abys nějak přežil ale nebylo by o věci vymyslet jak se dostaneš domů. Nebo chceš zůstat a udělat si od všeho dovolenou? |
| |
 | Karel konečně přijíždí Stojím před tím rančem, po taxíku, co mě tu vyhodil, zbyl jen oblak prachu rozvířený jeho koly. Chvíli zírám na stavení a pak polknu. Pomoc… Nenechávejte mě tu, zaúpím v duchu. A to to tak krásně začalo. Ráno jsem se konečně vrátil domů z takového menšího výletu do Jižní Ameriky. Karneval v Riu je vždycky úžasný zážitek, miluju ho. Ve schránce jsem našel pár dopisů, ale hlavně ten jeden a byl několik dní starý. Bylo mi jasné, že na to přišel. Tedy Amerika. On mi totiž ten výlet zakázal. Mailem. Mailem! Dlouho jsme se neviděli a on mi to není schopný přijet zakázat osobně. Osobně mi říct: Táhni do školy! Vytáhl jsem z kapsy hromadu kondomů. Ministerstvo zdravotnictví v Brazílii – machři. V rytmu samby jsem se dovlnil před prosklené dveře mého domu, upravil si pestrobarevnou bundičku s flitry a nějakým peřím, zkontroloval jsem, jak se odrážím ve skle, a otevřel jsem obálku. Ještě jednou jsem juknul na své dveře. „Jsem stále nejkrásnější,“ broukl jsem si pro sebe, což mě uspokojí, a konečně jsem se začetl do dopisu. No, myslím, že jsem koukal jako idiot. Tak mě to dostalo, že jsem se ani nepodíval do dveří. Amerika se ztratil, mně seberou dům a budu muset žít na farmě? Já? Pokusil jsem se odemknout a okamžitě jsem zjistil, že úřady nelenily. Výjimečně. Propadl jsem panice. Moje oblečení! Moje kulma! Tu jsem si nebral! To mi snad vážně nechcete tvrdit, že všechny moje věci jsou teď v tomhle kufru?! Posadil jsem se na schod a tiše brečel. To není fér. Po patnácti minutách jsem se pomalu zvedl a zamířil do centra. Jediné, co mě v tuto chvíli dokáže uspokojit bude nová kulma a pak si možná půjdu koupit lístek na vlak. Samozřejmě jsem si po čas celé této operace pohrával s myšlenkou, že nikam nepojedu. Nějak bych si tu vystačil. Já a moje kulmááá… Farma… hrůza! Určitě tam nebude ten správný vzduch Appalačského pohoří, který má moje pleť tak ráda. Nakonec jsem si však lístek koupil. Byl jsem tak zdrcený, že opouštím krásné město Charlotte, po kterém jsem dokonce pojmenoval svou pravou půlku, že jsem si zapálil. Nedělám to často, ale když už mám reprezentovat svůj stát, tak musím. Když musíš, tak musíš, přírodě neporučíš a tajné službě už vůbec ne. Jsem jenom stát, že? Cesta ubíhá až moc rychle, když se člověk dívá do zrcátka na svůj krásný obličej. Lidi se na mě koukali sice trochu divně, ale myslím, že to bylo proto, že ještě neviděli, takového pěkného mladého chlapce. Jsem na svůj vzhled patřičně hrdý a starám se o něj. Holky v Karolíně na to letěly. Povzdechl jsem si. Ani jsem v tom vlaku nemohl spát. Takže teď tu stojím, je asi pět odpoledne. Připadám si jako zločinec, vyděděnec vyhoštěný ze své krásné zemičky. Široko daleko pole, nejbližší město je díra. Odhodlaně vezmu kufr a vykročím směrem ke dveřím domu. Něčeho jako domu. Otevřu a okamžitě se trochu zděsím. Páni, to je rachot. Tyhle rezonance by mi zničili účes. Zhluboka se nadechnu a hlasitě zařvu: „Je někdo domááá?!“ |
| |
 | Odteď jezdím stopem... Ležím na pláži s hlavou zabořenou do písku. Být tu teď na dovolené, tak si ten krásný pohled na modrou oblohu a šumění moře možná užiju, jenže takhle... Znovu vytáhnu mobil a zkusím ho zapnout. Nic. naštvaně s ním praštím o zem, tohle nemá cenu, člověk si jednou vyrazí do ciziny aby udržel přátelský vztahy s přítelem a jak to dopadne? Skončí kdesi na ostrově uprostřed Tichého (doufám) oceánu, bez jídla, bez vody, bez připojení na internet a vůbec bez všech k životu potřebných věcí. Mám tu jen pár blbostí, co se mi podařilo z toho zříceného letadla zachránit. Kudlu, jojo, triko, však to znáte. Když s váma začne padat letadlo, nemáte moc času na to rozmýšlet se, co se vám v případě přežití bude hodit a co ne. Vezmete si několik pár věcí co zrovna máte po ruce, ale sakra, jak se sem dostalo to jojo?! Zvednu se a poněkud malátnou chůzí se vydám napříč pobřeží. Koneckonců, doplavat až na tenhle ostrov taky nebylo jen tak, no já jestli tu přežiju, tak dneska budu spát jak zabitej. Snad si ještě pamatuju, jak se rozdělává oheň, já věděl proč ve skautech dávat pozor. Až se vrátím domů, musím o tomhle natočit film. Teda jestli se vrátím domů, což je dosti záludná otázka. Snad se vláda o moje děti postará. Zatím co si jen tak přemýšlím, přehlédnu vyčnívající kámen a pěkně si při pádu naryju čumák. Můžu si klidně hlasitě zaklít, nikdo to neuslyší, jak by taky mohl když jsem tu sám? Achjo, v televizi je to vždycky tak jednoduchý, tam si hrdina postaví loď nebo ho někdo zachrání. Já ale tolik času nemám, musím co nejrychleji vymyslet jak se odtud dostat. Ale na přemýšení jsem až moc unavenej... a ten písek tááák hřeje, když už nic jinýho, aspoň je tu teplo. Dobře, teď si chvíli odpočinu, trochu se prospím. Až se vzbudím, vymyslím nějaký hrdinský plán úniku z tohohle ostrova. Ale teď...Dobrou noc. |
| |
| Zrovna přemýšlím o tom, že si půjdu zabrat nějaký pokoj a vybalit, když se najednou ve dveřích objeví Anglie. "Ah...ahoj...strýčku!" usměju se na něj. Přijde mi divný oslovovat ho "dědo", když vypadá mladší jak táta... I to strýčku zní dost... dost... dost divně. Taky matně zaslechnu něčí řev od předních dveří. Je to dost zvláštní, protože přes přetrvávající uširvoucí hluk v místnosti by snad nebyla slyšet ani hasičská siréna... Jo, to budou slyšiny... |
| |
| Nikdo si mě nevšímá.. Nevadí. Nějakou práci si zaberu a nebo se k někomu přidám. Potichu dojdu ke dveřím s plánem zjistit, který z pokojů je ještě volný a zjistit, kam zmizela moje zavazadla. Při mém štěstí uslyším z chodby nějaký zvuk. Vykouknu zpoza rohu. Naskytne se mi pohled na podivně vyhlížejícího kluka s kufrem v ruce. Znejistím a schovám se. Ale.. nikoho kromě Ohia tu neznám.. Mohla by to být dobrá příležitost se s někým dalším seznámit. Nejistě vykročím a pomalým krokem si to k němu zamířím. "A-Ahoj.. Já.. já jsem Florida.. eh.. já.. no.. heh.." hlas mi vypoví službu. Zčervenám a bleskovou rychlostí se vrátím do chodby odkud jsem přišla a zamířím k jiné uličce. Když jsem od toho kluka dostatečně daleko, zastavím se a opřu se o zeď. Nemám páru, kde se to zrovna nacházím, člověk aby se tady vyznal.. Samý chodby a dveře.. |
| |
| Yeáááh!!!!!!Dědo ,dědo dědo!!! Skočila jsem Arthurovi kolem krku s ještě roztrhnutým tričkem..Přitulím se k němu..Alespoň dědeček ,když ne táta..Zavedu tě do pokoje!Čapnu ho za ruku a táhnu chodbami..Tohle je tvůj pokoj..Usměji se a pošeptám mu:Ale nesmíš říct že bydlíš tady..vybal si a s prázdnými kufry jdi od těch standard pokojů tohle jsou apartmá ,ale nikdo si jich nevšiml ..Já jo..Bydlím hned vedle..Otevřu mu dveře a ukážu luxusní pokoj.Jsem tak ráda ,že jsi tu Arthure,tedy dědečku..Znovu se k němu přitulím.. |
| |
| Žádné úchylárny? ... Jasně, jasně ... Ani se nenaděju a jsem opět držena Aljaškou. Poněkud mrknu, ale když poslouchám její projev, nakonec mi to ani nepřijde tak...děsivé. Poslouchám její výklad o Francisovi a trochu se zamračím. Ono se poměrně špatně protiargumantuje, když ona vyzdvihuje jako negativní ty stránky, které já vidím pozitivně. A na to přirovnání k Bělorusce mi cukne v koutku, já bych jí přiřadila taky..., pokud je teda Běloruska ta, kterou myslím. Kdo se má v těch evropských zemičkách vyznat? A na oznámení o losovi se začínám křenit ještě pobaveněji. Posléze překvapeně vykulím očka, jak mi rozthne můj vršek. Tedy, ono to už předtím víc odhalovalo, než zahalovalo, ale jelikož pod tím nemám už nic jiného, vykouknou na svět má pevná ňadra, velikostí tak akurát do dlaně. Překvapeně mrkám a pak se mi na obličeji objeví takový zaujatý (poněkud úchylný) úsměv. Tak žádný úchyl, jo? Pobaveně na sestřičku pohlédnu. "V pohodě," ujistím ji jen a ani se nesnažím cáry trička nějak svázat. Nejraději bych se k ní opět přitulila, ale nemám pocit, že by to náležitě ocenila... Tak si jen znovu vyslechnu řeči o zákazu svádění a podobně. Hm... alergická na kokos? To si pečlivě uložím do hlavy, myslím, že se to může hodit. A dál už se jen zubím a nechám na odiv své krásné tělo. Zbytek informací nechám tak nějak vyplynout a raději zahupkám za Ohiem. (I když cestou ještě mrknu po Hawaii). Položím mu ruku kolem ramen a přitulím se. "Ahoj," zaševelím k němu. "Ty jsi...?" raději se rovnou zeptám a přiznám, že nevím jeho jméno a zářivě se usměji. "Já jsem Louisiane, Luisa," dodávám ještě s milým úsměvem a na přivítanou mu věnuji pusu na tvář. Na příchod Artura jen reaguju zvednutím hlavy a překvapeně otevřu ústa. Jeho bych tu nečekala. "Ahoooj," mávnu mu a jen sleduju, jak se na něj vrhá Minnie. Možná ji začnu mít i ráda... Na zaslechnutí jakéhosi křiku ode dveří reaguji trhnutím hlavy. Hm? Drapnu Ohio za ruku a táhnu se podívat, kdo že to je... Pak zamrkám a prohlížím si příchozího zjeva. Vůbec nevím, kdo to je..., ale dle toho, jak vypadá... Pohodím hlavou a probodnu ho pohledem. "Koupelna a sprchy jsou moje!" zasyčím rovnou. |
| |
| Tamhle mizí moje mládí... b>"Ehm... dobře," raději přestanu vnímat ten bordel kolem a vzdychnu si. Kouknu se směrem Arthur a zrudnu, boha, co si o mě jen pomyslí, až zjistí. Ehm, to nezjístí. V hlavě se mi rojí myšlenky, on vlastně nikdo neví, že jsem utekla do Londýna a jen díky Anglii, jako zemi, ne toho, zelenookého muže přede mnou, mám tetování na celém stehně. Nemluvě o té jizvě na zádech, ale to je jiný příběh. "Omlouvám se, ale musím jít, nakrmit křečka!" vyjeknu první ptákovinu co mi padne na pamět, no jo, zase něco z Diesnyovek, jsem hrdá majitelka všech filmů z jeho produkce, stejně tak jako majitelka sbírky všech Bondovek a skoro majitelka toho Aston Martinu ze Zítřek neumírá, přehodil mě na poslední chvíli. Vytratím se tedy z jídelny, kde je bordel. Ostatní už se seznamují, ale... já nechci. Nejsou moje rodina. To je snad víc moje rodina Kamčatka a Yukon. Dvě úžasná stvoření seslaná pro mou maličkost z nebe. Najdu svůj pokoj. Je to jediný pokoj, kde na dveřích visí vlajka státu. Že by to ostatní ještě nenapadlo? No, jejich chyba. POprvé se rozhlédnu po pokoji. Naštěstí jsem si zabrala trochu prostornější s podkrovním oknem a malou kouplenou. Je tu hezky. Prostorná postel, dvě skříně, nějaký ten šuplík, prádelník a malý stolek s křeslem. Koberec v krémové barvě, stejně jako pokrývky, přehoz a křeslo. Nábytek bych odhadla na třešeň, medově hnědé. Vybalím si tedy. Pod postel hodím svou medvědí past a lopatu. Nikdo nikdy neví. Do skříně uložím svoje oblečení, zvlášť punk, goth a metal a formální a normální nošení. Na háček pověsím svoji uniformu na opravování aljaškého ropovodu a veškeré nářadí, co k tomu patří a samozřejmně i boty. Vytáhnu svůj PC, výkonný stroj s několika externími disky, plnými muziky, videjky a podobně. Hlavně je tam jeden dokument o Masherech a závodu v Alpách. Ve Švícarsku. Ach, úžasný závod. Zapnu Notebook a zkontroluju si poštu. Ach, guvernér mi poslal mou smečku? Dokonalé, odešlu mu poděkování a těším se až moji miláčci přijedou. Počítám, že to bude tak za dva dny, Alfi nesnáší letadla, proto cestují vlakem. Doufám, že mě nikdo nebude rušit. Vytáhnu ještě plakáty mých oblíbených Musherů, hlavně toho mužného Čecha, nechala jsem si ho dokonce podepsat. Odvážit se do závodu huskyů s tak různorodou smečkou, boha, a ještě vyhrát několikrát za sebou? Ten chlap má mou úctu! Stáhnu ze sebe kabát, čepici a šálu a nechám si na sobě tričko a mini sukni co jsem měla pod tím. na uši dám sluchátka a začnu poslouchat svou MP4. Nejlepší Punkové hity! Aspoň můžu zapomenout na to ponížení, co jsem zažila před Arthurem, krev a obličeji si nechám, jsem na to zvyklá. Nevadí mi to už. |
| |
| Když zrovna nechápavě kroutím hlavou nad Minnesotiným počínáním (je vidět, že nad svým jednáním moc nepřemejšlí... nepříjde jí trošku, no - blbý skočit Arthurovi hned kolem krku?), najednou je vedle mě ta Francisova blondýnka. Okamžitě znovu zrudnu až po kořínky vlasů, když zjistím, že je ještě pořád polonahá... dokonce i bez podprsenky... Než stihnu cokoliv říct, přitulí se k mně, dá mi pusu na tvář a v klidu se mě zeptá na mé jméno. Bože, to je situace!!! "Já...ehm... L...Luiso... nemohla by sis, prosím, něco oblíct?" vykoktám a uhýbám pohledem před jejím hrudníkem. To už mě ale táhne ven z místnosti, ke vchodovým dveřím. V hlavě mi krátce bleskne, že odtuď jsem před chvílí slyšel jakýsi křik... ale blbost, to byl přece jen sluchovej klam! Jaké překvapení, když tam ovšem opravdu někdo je. Zamrkám na kluka, vypadajícího tak... na patnáct? A už od pohledu vypadá dost... šamponovsky. No ti si budou s Luisianou rozumět. Nebo možná ne... |
| |
| Zatím co sedím pod stolem a tisknu k bradě svá kolena, uslyším lehké vrznutí dveří a uslyším velice povědomí hlas. Dědeček Arthur. Vykouknu ven, mám chuť se k němu rozběhnout a skočit na něj a přitulit se a nikdy už ho nepustit. Je to taková moje jistota, když už tady táta není. Kdo ví, jestli ho ještě uvidím. Ale i s objetí dědečka sejde. Skočí na něj Blonďa a odtáhne ho někam pryč. Proč sakra?! Navíc se ještě dost bezostyšně ubytovala v tátově pokoji…takhle hanobit památku našeho dost možná i mrtvého tatínka…možná jí v budoucí době vykopnu…ten pokoj je svatyně posvátné místo. Ještě si letmo všimnu toho, jak se Alaně spustí krev z nosu a jak uteče někam pryč. Snad je v pořádku… Zvednu se, vylezu zpod stolu a rozhlédnu se po sourozencích. Ani jeden si mě nevšímá… no co bych čekala. Jsem tu nejmladší a nejmenší. Pokrčím rameny a pomalu odejdu z jídelny. Někdy si fakt připadám jako strýček Matthew. Projdu chodbou a zastavím se u portrétu Arthura s malým Alfrédem. Moc jim to spolu sluší, proč sakra spolu nezůstali. Kousek dál je pokoj Alany. Pořád vidím to, jak jí teče krev z nosu, chuděrka snad se jí nestalo nic vážného. Zaklepu na pokoj, abych se ujistila. “Alanko, si v pořádku?“Ticho…ticho…ticho… ale slyším pohyby takže tam je a jen se mnou nechce nic mít…no …tak nevím…povzdechnu si a zajdu do svého pokoje který je o pár dveří dál a zavřu za sebou dveře. Padnu na postel a rozbrečím se. Chci domů a chci tátu. |
| |
| Jak koukám, je tu pěkný humbuk. Přeletím rychlým pohledem místnost a snažím se získat přehled o situaci. Zdá se, že je tu pěkně rušno. Což se dá vlastně čekat. Padesát dětí dokáže nadělat parádní randál, i když se zdá, že tu ještě nejsou všichni. Někteří vypadají docela nejistě, mezi všemi těmi lidmi. Ani se moc nedivím, některé z těhle dětí jsou pěkné živly. A ještě k tomu se všichni neznají navzájem a to věci jenom ztěžuje. "Ah, ahoj, Alano." usměju se na Aljašku. Nezdá se zrovna nadšená, že mě vidí. Překvapeně zamrkám, když tak vyštěkne. Kde vůbec nabrala tenhle slang? vrtá mi hlavou. Pozvednu ruce na svou obranu a rozpačitě se zasměju. "Jen jsem se dozvěděl, že Alfred zmizel, a tak jsem se přijel přesvědčit, že jste v pořádku," podrbu se na zátylku a pak už jen koukám na tu krev, co se Alaně spouští z nosu. "Jsi v pořádku?" překvapeně se na ni dívám, přišlo to tak náhle.. Udělám krok směrem k ní, ale to už se ohradí a zmizí. "Křečka?" podívám se za ní nechápavě, ale nechám ji jít a pozdravím všechny ostatní, kteří si mě všimli. Zrovna vyhledávám pohledem své bývalé kolonie, když mi kolem krku přistane Minnesota. Překvapením couvnu a chvilku získávám zpět rovnováhu. Minna.. Vždycky byla taková,.. zbrklejší. Navíc zaregistruju, že nemá triko a tváře se mi nepatrně zbarví. "Ahoj, Minno, eh.. Neměla by ses obléct?" ošiju se, ale zdá se, že mě neposlouchá a už mě někam táhne. Pokoj? Ten by byl sice fajn, přece nepojedu takovou dálku na otočku, ale.. "Není tohle náhodou pokoj tvýho táty?" podívám se na Minnesotu podezřívavě. "Měla by ses přestěhovat do jednoho z ostatních pokojů," pokárám ji. "A mně taky bude stačit nějakej menší, děkuju." usměju se a pohladím ji po vlasech. Potom vezmu to jedno zavazadlo, které mám a uložím ho do menšího pokoje vedle. Potom se vrátím po schodech dolů, kde jsou shromážděni všichni. Všimnu si Luisiany, která se zase k někomu tulí a navíc, jak se zdá, shází jí vrch oblečení. Nebo alespoň kvalitní, který by něco zakrýval. Povzdechnu si a zakroutím hlavou, co taky jiného čekat od vinařových kolonií. Dělá mi trochu starost, kde je malá Abigail. Už by tu nejspíš měla být, ale ještě jsem ji nikde nezahlédnul. Asi se ztratila v houfu dalších sourozenců, vydedukuju. Při dalším letmém pohledu do místnosti si všimnu Genny. Že by konečně někdo normálnější? Obloukem se vyhnu Luisianě a přiblížím se ke stolu, kde sedí Georgia. "Zdravím, Genny." pozdravím se a s úsměvem si sednu vedle. Začínám vypadat trochu unaveně a vážně uvažuju o tom, že se každou chvílí vypravím trochu vyspat. Z toho kraválu tady mě navíc začíná bolet hlava. |
| |
| Jsem ponořen do zkoumání mapy a tak si dívenky s kokosem v ruce všimnu, až když stojí prakticky vedle. Zvednu pohled a prohlédnu si ji od hlavy k patě. Je mi povědomá, nejspíš jsem ji už někdy viděl, ale jméno, či název státu, se mi nevybavuje ani vzdáleně. "Ahoj," pozdravím a usměju se na ni. Působí nějak vylekaně, nesměle. Posunu se a poklepu na místo vedle mě, ať se posadí. Nebude přece stát. Otvírám pusu, abych se optal, kdo že vlastně je, ale přeruší mě humbuk u dveří. Anglie? Co ten tu dělá? Táta tu není, tak na nás bude dohlížet on, nebo co? Sleduju, jak se kolem něj začínají shlukovat ostatní sourozenci. Minnesota samozřejmě nezklamala a hned se na něj nalepila. Odtáhla ho někam pryč, tak jen potřesu hlavou a obrátím pozornost zpátky na dívku. "Která ty vlastně jsi?" zeptám se. Nemůže ji to nějak urazit, všechny si pamatovat nemůžu. Zvlášť ne ty, se kterými se zrovna nestýkám. |
| |
| Procházím se po okolí velkého ranče. Je to mnohem lepší, než být tam vevnitř, uprostřed toho blázince, skoro mě až překvapuje jak se někteří mý sourozenci neumí chovat. Anglie už je snad nějak srovná. Jaká škoda že jsem ho nezastihla, když přijel, zrovna jsem vycházela ven. Snad ho někdy zastihnu o samotě, ráda bych s ním probrala pár věcí, ohledně našeho přemístění, ohledně tátovi,... Ne že bych ho měla nějak moc v lásce, jen je to asi jediná osoba, se kterou se dá mluvit na úrovni. Ale je moc vznešený. A je to Evropan, těm se věřit nedá. Přemýšlím, a skoro automaticky se stočím k místu, jenž připomíná menší lesík. Tam určitě bude klid, a navíc, je to dost daleko od ranče, který se sává čím dál hlučnějším. Bolí mě z něj hlava. Ne že bych sourozence neměla ráda, ale mohli by ušetřit mé zdraví. A to své taky. Kdyby se raději šli projít, místo toho vyvádění a blbnutí uvnitř, ale to bych po nich asi chtěla moc. Prostě si jen najdu klidné místo, kde mě nebude nikdo rušit, a tam budu trávit svůj volný čas. Jak tak mířím k lesíku, pohled mi padne na těch pár políček, co se v okolí ranče vyskytují. Nevypadá, že by se o ně někdo dobře staral - jsou celá zarostlá plevelem.. Pokrčím rameny, aspoň se nebudu nudit. Otočím se na rameni, najít šopku mi žádný velký problém nedělá, vytáhnu si z něj motyku a zeminu na jednom z políček začnu rozkopávat a odstraňovat nežádoucí rostlinky. Práce na čerstvém vzduchu mě baví, skvěle se u toho přemýšlí. Aniž by si to nějak uvědomila, po nějakém čase dočistím první záhon a vrhnu se na další... |
| |
| Vzbudí mě nějaká podivné lechtání na břiše, a já mám co dělat, abych při pohledu na krásného kraba nevyletěl jak namydlenej blesk. Co tady sakra dělá krab?! Rozhlídnu se písečné pláži a několika palem na ní, a v tom mi to dojde. Jaká škoda, a to se mi zdál tak nádherný sen o hamburgerech...což mi připomíná, že bych tu mohl nechat postavil McDonald's a udělal z tohohle ostrova pětihvěždičkové letovisko. Plesknu se, a to pořádně, zase přemýšlím o blbostech. Na nic takovýho teď nemám čas. Shodím ze sebe kraba a zvednu se, při čemž mi parádně zakručí v břiše. A sakra, tušil jsem, že drřív nebo později dostanu hlad. A navíc jsem dneska měl jen pár donutů a sušenek, což není zdravý. Pro mě rozhodně ne. Tak fajn, teď...jsem v rejži? Jestli tu okamžitě nenajdu něco poživatelnýho, tak zřejmě jo. Pohledem si přeměřím nejbližší palmu, rostou na ní kokosy. Na tyhle exotický blbiny sice moc nejsem, ale přece nenecháv vyhrát hlad. Mám totiž plán: najím se, postavím si super loď, dorazím zpátku domů a bude ze mě hrdina! A právě teď se chystám přejít na první krok. Pořádně si prohlídnu kmen palmy, vypadá docela pevně, což je samozřejmě dobře. Vyskočím a pevně kolem ní omotám nohy i ruce, ten krátký spánek mi vrátil alespoň trochu mé ztracené síly. Šplhám na palmu a divím se, jak lehce to jde. Skoro bych si myslel, že předchůdcema lidí jsou opice.. Samozřejmě žertuju, nejsem blbej. Konečně se dostávám k vrcholku palmy, tam kde vyrůstá několik tvrdých hnědých plodů. Shodit je na zem a nespadnout při tom už je trochu náročnější, než se dostat nahoru, nicméně se mi to po pár minutách podaří a já tak můžu zase slízt. Teď to ještě něčím rozbít. K tomu mi poslouží kámen, který najdu na kraji hustého a zajímavě vyhlížejícího pralesa. Ten budu muset taky prozkoumat, počítám ale, že na to budu mít dost času. Teď se zatím usadím do stínu nějakého mohutného stromu a napiju se kokosového mlíka. Nevím čím to bude, ale chutná jako kokos. No, tak to vypadá, že to tady nakonec nebude tak hrozné.. |
| |
| Povzdechnu si. Zajímalo by mě,kde je tady nějaké sedlo,uzda a ostatní výbava pro koně.. Rozhlédnu se po stáji..A už je vidím! Visí vysoko na protější stěně. Jak se k tomu mám sakra dostat..? Dojdu pod výbavu a trochu povyskočím,jestli bych na ně přeci jenom edosáhnul..nic. Kousek ode mě je nějaký starý rozviklaný žebřík-po tom by se mi možná nahoru vylézt podařilo. Přejdu k žebříku a popadnu ho do rukou-je těžký,jen co je pravda. Stěží ho dotáhnu kam potřebuji a zarazím ho do země. "Snad bude držet pevně. Spadnout by se mi nechtělo." povzdechnu si "Proč vlastně někdo takhle ledabyle zahodil,položil nebo já nevím co, tyhle strašně důležité věci?! Vždyť jsou úžasný.." chytnu se ze stran žebříku a povylezu na první stupínek. Viklá se to. Hodně. Ale dokud mě to unese.. Začnu lézt nahoru a asi na pátém stupínku myslím,že bych už mohl na náčiní dosáhnout. Natáhnu se po něm do strany. ale je docela daleko od žebříku který už tak skoro nedrží. Zkusím na něm popošlápnout až ke straně jak jenom to jde a natáhnu se znovu. Žebřík se nebezpečně zakymácel a moje ruka se skoro dotkla uzdy. "Tak znovu.." ještě jednou se natáhnu a už v ruce držím uzdu která je přivázaná k sedlu. Sedlo i uzda se posouvají ke kraji jak za ně tahám a snažím se je shodit na zem. Najednou křupne tyč-stupínek na kterém stojím- a já padám. Naštěstí se držím za uzdu a tak visím. Žebřík spadl. Budiž,to by se ještě dalo,ale když se začne k okraji čím dál víc posouvat i sedlo,začínám se bát. Sedlo i uzda přepadly přes okraj a já spadl. Dopadl jsem na tvrdou zem a sedlo i uzda na mě. Při dopadu jsem asi něco zaječel a to,jak dopadlo ono zlověstné náčiní asi taky nebylo nejtišší. "J-jau..!" fňuknu pod bandáží co mám na sobě a doufám že tu ránu moc lidí neslyšelo.. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Najednou se začne šeřit. Noc je sice velice blízko ale od toho to být ještě nemůže. Nebe zahalí zlověstně vypadající černé mraky, co nevidět začne pršet a nejen to, oblohu prořízne blesk doprovázený mohutným zahřměním. Copak budeš dělat? |
| |
| Váš první společný den pomalu končí. Venku se stmívá, celý ranč pomalu upadá do poklidného večerního rozjímání. A docela nastává první problém. Ano domluvili jste se že se budete ve vaření střídat, ale domluvili jste se v jakém pořadí? Někdo by se toho měl urychleně ujmout protože je čas večeře a nikde není nic k jídlu a pomalu vás už musí přepadávat hlad. Navíc postřehl někdo fakt že architekti udělali chybičku a jsou tu na 50 děcek a jednoho Anglii jen pouhé dvě koupelny? Anglie: Jako zodpovědný dědeček bys na to všechno měl dohlédnout skontrovat že tu všichni jsou a zahnat je do peřin a psychicky se připravit na to že je ráno budeš tahat z postele, protože je pondělí a musíš dohlédnout že nikdo školu nezatáhnul. |
| |
| Long life the Queen! Jak si tak poslouchám písničky z mé MP4, zapomenu, že nejsem doma a vyjdu z pokoje, když mi zakručí v břiše. Spokojeně odtančím do kuchyně prozpěvujíc si společně se zpěvákem The Adicts jejich písničku Lullaby. Podle některých to truchu tahá uši, ale ať si poslouchaj ty svoje pitomé Rapery, já si poslechnu starý dobrý Punk! A dám si waffle! "Oh, I sing you a Lullaby!" s tímhle na rtech dorazím do kuchyně a konečně otevřu oči, které jsem měla celou dobu zavřené. A ztuhnu děsem. Nejsem doma! "Aaaa," nemístně zakleuju a vyrazím do svého pokoje. Takhle mě někdo vidět, je to můj pohřeb. Hlavně když jsem si suntala punčocháče a je jasně vidět moje tetování. Tohle opravdu nedopadne dobře. A další krvácení z nosu o sobě dává vědět. Já a moje štěstí. |
| |
| Raději se stěhuju z tehdejšího pokoje do tamtoho.Cestou potkám vcelku rozpačitou Aljašku,ale nemám co říkat s takovou tíhou co nesu.Dojdu do pokoje a hezky si to tam podle sebe zařídím.Třeba si dám své závěsy,dva stoly ze tří hodím na chodbu na kraj a přihodím i dvě židle ze čtyř.Ještě že jsem si přinesla miniledničku.Jinak bych se musela dělit s těmi některými poněkud "opruzáky" Ačkoliv třeba Luise,Washovi,Texasu ráda nabídnu..Vytáhnu i mikrovlnku a plyňák.Jsem blbá nebo co,že jsem vzala i mini pračku?!Vše zapojím do rozdvojky v zásuvce.Přihodím ještě jednu elektroniku-Wif.Udělal jsem tu dost místa..Vytáhnu kávovar(neboli i čajovar ) Tak a na jedné straně mám dveře,postel a jednu skříňku.Na další skříně.Na další stůl-mezi ní a následující je rohový stůl.A na té poslední je tedy nejen kousek rohového stolu,ale i ta "vařící technika s ostatní technikou"..Abych nezapomněla tak mám nad stoly i okna.Pak se budu chtít sprchnout tak jdus ručníkem a oblečením v ruce hledat koupelny.Jak je najdu tak vidím že..že jsou jen dvě!!!!Božeeee!No hold bude holčičí a klučičí..I tak si myslím,že to bude problém ze strany některých sourozenců..Mě to problém nedělá ani před klukama,ale hold nejsou všichni tak "pohostiní" jako já..Ale pro jistotu dám nápisy na koupelny "Klučičí umývárna" a "Dívčí umývárna"...Začnu se v dívčí sprchovat a zpívám si..Když tu slyším nějaké vyjeknutí ..Vylezu do okýnka dívčích sprch ani nezastavím vodu a čumím z nad přistříšky.Ano vypadáto že stáj je jen pod malou přistřýškou.Vylezla bych klidně úplně,ale doopravdy nestojím ani já se nahá producírovat a pomáhat tam někomu.Stalo se ti něco? Dopůl těla vylezlá z okna volám. |
| |
| Sotva přidje Arthur tak jdu za ním ho přivítat,ačkoliv mě předvídatelná Minna předběhla tak ho odvedla..Pak se zase vrátil a sedl vedle Georgie.Arthur není ani tak můj dědeček.Jelikož jsem byl kolonií Antonia,ale Arhur si mě sebral a spolu s tátou mě převychovali..Alespoň už mu mohu po tom převychování tykat.Ahoj Arthure.Přisednu k němu.Jak se máš?I když je Arthur už tak dost nízký,ale já jsem kupodivu nižší a slabší.Nevypadáš moc dobře..Jsi už ubytovaný?Když tu se ozve výkřik..A vyběhnu jako blesk a už stojím u oné dív...Texasu?!What the fuck?!Ehm...Vypadá že má něco s páteří takže ho jen tak nezvednu..Drbnu do něj a cítím že má jen trochu vyhozené záda..Chytnu ho pod pažemi a rovně ho zvednu -postavím.Potom vidím Minnu a raději nekomentuji..Dám mu ruce do kříže na záda a zaberu rukami mu do zada narovnám je-šlo slyšet "křup"..Už v poho? Usměji se. |
| |
| Zdalipak tu někde najdu připojení na wifi...? Lok za lokem do mě padá příjemně chladivé mléko z kokosu a osvěžuje moje ani ne tak unavené, jako přehřáté tělo. No vážně, je tu možná až moc velké teplo. Jakmile budu mít příležitost, nejspíš se půjdu osvěžit do moře. Teď ale zaregistruju nepatrné zasyčení nedaleko mě, a samá zvědavost mi nedovolila neotočit hlavu. Okay. Možná jsem ji otáčet neměl, při pohledu na velkého hada neurčitého druhu mi naskočí husí kůže. Páni, to je ale macek, zajímalo by mě, jestli by se z něj dala udělat večeře... Zauvažuji, ale další zasyčení mě přeruší a mě nezbývá nic jiného než se v rychlosti zvednout a dát se na zbabělý útěk. Jsem ještě příliš mladý na smrt! I když takový had není pro hrdinu žádné nebezpečí, to je samozřejmé, ale tohle radši nechme stranou. Jistota je jistota, a člověk nikdy neví co ho může potkat. A navíc, s tím hadem se můžu zkamarádit později, koneckonců hádám, že času budu mít habaděj. No jo, odtud se jen tak nedostanu. "Ahahahahahá! Co teď sakra budu dělat?!!" Vykřiknu se zázubem, jako by to byla ohromná sranda. No co, musel jsem si ulevit, sítím se teď mnohem lépe, dokonce i toho hada jsem už ztratil, a tak zvolním tempo a nakonec se zastavím úplně. Za tu dobu mě ani nenapadne všimnout si, že obloha mezitím docela potemněla. To mi dojde až poté, co se vyvalím do písku a v tu ránu se na mě vylije snad celé Hořejší jezero. Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu, ale díkybohu za ten déšť, je to po tom horku příjemná změna, to můžu říct, navíc ta voda odehnala ten otravný hmyz, díky kterému je moje kůže jako kelímek Coca-coly. Není tak studená, ale červená rozhodně ano. Takže si ty velké kapky docela užívám. Do té doby, než na scénu příjde i jasný záblesk a následující zahřmění. V tu chvíli mi dojde, že by nebylo vůbec na škodu opatřit si nějaký přístřešek, kde bych přečkal noc, alespoň nějakou malou stříšku. Zatraceně, na to jsem měl myslet dřív, to jsem celej já... Hrdě se postavím a vypnu hruď, tohle přece není nic, co by pravý Američan nedokázal! K čertu s bouřkou, k čertu s hadama, třeba mi nakonec pomůže splašit alespoň nějakou latrínu. Áha, no jo, a další problém na světě... Povzdechnu si a vylezu si na větev nejpřístupnějšího stromu v okolí, kde hodlám přečkat bouřku. Třeba budu mít štěstí a nic mě tu nezakousne. Přitom si pořádně prohlídnu velké listy stromu, později by se z nich možná dalo něco ukutit. Není teď už pozdě? Kdo ví, rozhodně, tohle bude zajímavé... Najednou se přistihnu, jak asi hodinu sedím na větvi a hledím někam pryč, na oblohu, na blesky, nebo kam vlastně. Nevím jestli za to může moje lenost, že se tu válím a čekám až pro mě přijede Titanic, ale rozhodně to není dobré znamení. Velmi ochotně seskočím z větve, když uslyším další zasyčení, a odhodlaně se rozhodnu dát do práce. Ke své velké radosti jsem boty nechal kdesi na pláži, v domnění že mi na sluníčku uschnou. Takže teď inteligentně šlapu na boso napůl rozmočenou hlínou a upřímně doufám, že nevyšlápnou žádný kámen, trn, nebo ježka. Žijou tu vůbec ježci? Při pomyšlení na ty všelijaký tvory, co by se tu mohly vyskytovat, zblednu jako smrt a pro jistotu radši zrychlím krok, vydávám se totiž na průzkum hlouběji do lesa, třeba najdu nějakou zajímavou věc. A věřte nebo ne, po nějakém neurčitém čase, hádám ale že by to mohla být tak hodina a půl neustálého plahočení a zakopávání o kořeny, se mi nakonec podařilo objevit jakýsi nevelký potůček. Moje vnitřní já zajásá, když zjistí, že voda protékající malou strouhou je jakž takž pitná, bohužel tu ale nemám žádnou láhev, ani nádobu, ve které bych vodu přechovával. Takže asi budu muset pobývat v blízkosti onoho potůčku. Vydám se tedy po jeho směru, snažíc se najít nějaký obytný a bezpečně vypadající plácek, a ignorujíc blesky. Achjo, kdybych teď mohl být doba u televize... |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro Pokud se jí rozhodneš otevřít najdeš v ní tato slova: Důvěrné Z naši zdrojů se k nám doneslo že národní představitel státu Amerika, jmenovitě Alfred F. Jones, byl dnešního dne prohlášen za nezvěstného, potom co se jeho letadlo zřítilo do Tichého oceánu. Jeho malé státy jsou odkázány na pobyt na Velkém ranči ve státě Nebrasca. Monetáně je zde jako jediná dospělá osoba Arthur Kirkland. Myslíme si že by Vás tato informace mohla zajímat. Ruská Špionážní agentura Velice zajímavé informace co myslíš Váňuško, nestálo by to za bližší prozkoumání? |
| |
 | soukromá zpráva od Ivan Braginsky - Rusko pro Vychutnával jsem si svůj stejk, jeho mírně nakyslá chuť šla dokonale s Vodkou. Jak jinak. Copak bych jedl jiného? I když nikdo to neví, ale mám docela rád sladké, ale proč bych ostatním říkal, že si rád pochutnám na sladkostech? To by bylo nedůstojné takového národa jako jsem já. I když někdy mám dojem, že můj prim je dávno za mnou. Ale já se vrátím. Spokojeně si broukám Katjušu a jím. Přemýšlím, jestli bych neměl zavřít ten notebook, přeci jen se to nehodí abych jedl a díval se na na film. Nejsem jako jeden dost protivný američan, i když se naše vztahy zlepšily, přeci s ním nechci přicházet do styku víc než je nutné. Je tak otravný. Blikne mi správa na Outlooku. Dojíst nebo se podívat na zprávu? Odesílatel Ruská tajná služba? Odsunu talíř a začtu se do e-mailu. Začnu se pomalu usmívat. Takže ten blbec se ztratil? Hm, zní zajímavě. A jeho děti jsou na Velkém ranči? Samozřejmně v Americe, to jsem si mohl myslet. Protočím oči. Opřu se na židly. Co tohle pro mě znamená? Amerika, tedy spíš jeho státečky jsou slabé a dají se ovlivnit, jediná překážka je tam Kirkland, ale to se dá tak snadno zbavit. A už dlouho jsem chtěl Angličanovi jednu vrazit, svázat ho a mučit až bude krvácet. Ten obrázek zoufalého Arthura mě dost potěší. Kdo by ho nechtěl zabít? Hodně lidí s ním má nevyřešené účty, hlavně Francie a Španělsko. Vlastně bych tím udělal službu lidstvu, kdybych zbavil svět toho šíleného obočí. A hlavně toho vaření, jen pomyšlení na to a přešla mě chuť na ten úžasný stejk. Ale nebudu rozmazlený a dojím. Přeci... byly doby, kdy jsi neměl na výběr, co budeš jíst. Nebudu pohrdat jídlem. Když jím, přemýšlím o svých dalších krocích. Až když si otřu rty od zbytků, ztuhnu. Vzpoměl jsem si na maličkou holčičku, tedy už ne tak malou, na kterou tam určitě narazím. Alanka. Moje milovaná Alanka. Asi jediná, která ví jaký je to být žít sama. Zvednu se a podívám se na společnou fotku naší rodiny. Myslím Sovětské a Ruské. Všechny moje děti jsou na ní vyfocené. Jen Alanka stojí opodál a ... jak je možné, že jsem si toho nevšiml? Tváří se smutně. Zamračím se. Ale to netrvá dlouho. "Neboj Aljenočko, budeme zase jedna velká Ruská rodina," zešeptám a usměji se sladce. Ano, to je ono, budou mojí rodinou a budeme žít na místě plném slunečnic a tepla. A nikdo už nikdy nebude sám. Zajdu si zbalit kufry a zamluvím si letenku do Ameriky. Nebrasko, Velký ranči, tatínek už jede. Na ranč dorazím druhýho dne pozdě večer. Přeci jen, je to docela dálka. |
| |
| Kam jde čas? Kolem mě proběhne William. Zamračím se. Moje přílíšná starostlivost nakopne moje pohyby a zastavím se u okna v patře. Koukám ven. To co vidím se mi ani za mák nelíbí. "Williame! Nesahej na něj!" zahromuju, copak neví základy první pomoci? Tedy pro pád z výšky? No, to je tu budu asi znát jediná, když pracuju a pravidelně chodím na kurzy první pomoci při pádech. Na Aljašském ropovodu se to stává. Ale to se většinou nepřežije. Vyskočím z okna, nedbajíc na to, že mám minisukni a... to musí být zajímavý výhled. Holka skákající z okna v minisukni s krví na ksichtě. Budu ráda, když se Kyle nelekne a neumře strachy. Přijdu k nim dvoum. "Nehejbej s ním, sice jsme národy, ale úrazy páteře se hojí pěkně blbě," zahromuju na toho pitomce Williama. "Jsi stejný pako jako Antonio,"prsknu na něj. Nemyslím to zle, ale mám docela starost o Kyleho. Ten blbec si mohl vážně ublížit. Ale stejně nemůžu snést, že mě někdo viděl starostlivou. Jsem Aljaška, mám být chladná. Tedy aspoň tohle si o mě každý myslí. Ale skutečnost je daleko. Kouknu se na nebe. "Blondie zalez do toho okna! Nech ostatní se vykoupat, protože se půjde spát" zavolám na holku do okna a uložím Texas do stabilizované polohy. Prohmatám mu něžně záda, jestli nemá vybočené obratle. Doufám, že ne. Vzhlédnu na Williama. "Jdi za Arthurem, pověz mu co se stalo a ať se nestrachuje, Kyle bude v pořádku. A taky ostatní nažeň do postelí. Zítra se vstává do školy," připomenu mu. Kyleho zatím prohmatávám. "Bolí tohle?" otočím se na něj s otázkou. Potřebuju vědět kde je poraněný nejvíc. |
| |
| Jé..asi ta rána byla slyšet, no.. Po pádu na zem zatím jenom mrkám a snažím se zvednout. docela dost to bolí, ale zatím jsem naživu, tak je to dobrý. Z okna na mě volá ta..jak jen že se jmenuje..jo! Blondie. Zvednu hlavu a podívám se na ni. No, vzhledem k tomu, že je nahá a vyklání se z okna, trochu zrudnu, kouknu se někam úplně mimo než je ona a zavolám na ni: "Jo, v pohodě..Jen jsem tady měl takovej malej držkopád.." a zase se marně zkusím zvednout. Většinou mi to nedělá takový problém, vzhledem k mému talentu na úrazy. Vždyť už jenom dneska jsem spadl z tamtoho stromu. Po chvilce se ke mě přiřítí William a začne mě zvedat. Bolí to, ale mlčím. Jsem kluk, a něco vydržím..aspoň doufám. A vzhledem k tomu, že jsem i národ, tak se oklepu skoro ze všeho. Než mu stihnu odpovědět, že jsem v pořádku i když to tak docela není, vidím jak z okna skáče i Aljaška v..minisukni?! No..eh..fajn..to se nějak přežije řeknu si v duchu, ale to už mě pokládá zase na zem a začne mi prohmatávat záda. Zrovna když se mě zeptá, jestli to bolí, trefí se přesně do bolavého místa. Trochu cuknu, ale fakt jenom maličko a trochu bolestně se zašklebím. "Ne, nebolí.." zalžu. Tak to asi byla pořádná šupa, když sem přiběhli dva sourozenci a třetí na mě volá z okna.." řeknu si v duchu.. |
| |
| Luisa mě ignoruje. Fáááájn.... Znovu se zkoumavě zadívám na toho novýho. Řekne nám teda něco nebo ne? ... ... ... Asi bude nejlepší, když zmizím. "Ehm... omluvte mě." Rozpačitě se na oba zakřenim a zdrhnu zpátky do společenské místnosti. Vevnitř už to docela ztichlo. Zdá se, že většina se už roztrousila za svojí vlastní zábavou. Rozhlédnu se po Flo. V tom zmatku a "únosu" jsem na ni úplně zapomněl - jsem já to teda brácha k pohledání. Zdá se, že i ona někam zmizela. Doufám, že je v pohodě. S povzdechem ze země zvednu svoji tašku, kterou jsem předtím nedbale hodil pod svoji židli, a vydám se hledat nějaký volný pokoj. Kolik má tahleta barabizna vůbec pater? |
| |
 | Pozdě, ale přeci Po trošku delší době, než jsem předpokládala, se vracím do svého malého obydleného domečku. Nevěřila bych, že mě těžba zaměstná na tak dlouho. Strčím klíč do zámku a otočím jím. Kopnu do dveří poprvé, podruhé... nic. Situace mě donutí použít můj krumpáč. "Hups" vydám ze sebe, když vidím dveře padnout na zem. Naskytne se mi ne moc hezký pohled na prach všude, kde je to jen možné, na rozházené dopisy a letáky po zemi a na hmyzem okupující koš. Na nic nečekám, hodím krumpáč do rohu a seberu ze země poštu. Většinu z nich jen tak přejedu pohledem, až na jednu, kterou po přečtení datumu, okamžitě otevřu a důkladně přečtu. Obálka po přečtení a po prozkoumání adresy letí na druhý konec místnosti a já do svého pokoje. Z pod postele vytáhnu látkovou tašku na zip, opráším jí a z rozvrzané skříně do ní nahážu pár kusů oblečení. nezapomenu na můj milovanej krumpáč a klobouk a spolu s taškou opouštím, už zase, svůj dům. Zavolám si taxík a když konečně dojede, nasednu, řeknu mu místo, kam má jet. Řidič mě po pár hodinách vykopne někde na samotce. Stromy, zeleň, jeden velký dům, stromy... No to si snad ze mě dělaj srandu. Žádnej důl! Tse. Naštvaná se vydám k domu, rozrazím dveře a jdu si to přímo tam, kde si mylsím, že by mohlo být osazenstvo. |
| |
| Vybrečet se někdy opravdu pomůže, ale člověk má pak zarudlé oči jako by týden nespal. Otřu si je do kapesníku a kouknu na fotku tatínka co mám na stolku. Podám si ji k ruce a dlouze se na ní podívám Proč se sakra ztratil? Copak není jiný způsob jak mě naučit samostatnosti a vycházení se sourozenci?! Jsem nejmladší nejmenší a nikdo si mě nevšímá. Úžasný začátek. Ne že bych je neměla ráda, to mám ale většinou se s nimi moc nevídám a teď s nimi mám najednou žít. Když jsem zvyklá na osobního vychovatele? Pochybuju že se mi někdy zvládnou tak věnovat jako Sebastian. No dobře uznávám jsem trochu rozmazlená a možná i trochu spratek. Ale kdyby ses o mě staral tak by se to nestalo. Ale už jsem si to uvědomila, tak nechtěl by ses vrátit, dát mi zaracha na půl století a všechno by bylo jako dřív? odložím fotku, je to zbytečné takhle přemýšlet, táta se přece neztratil kvůli mně. Vstanu z postele, obléknu se jen tak na oko a zmizím ven, potřebuju si provětrat hlavu. Všichni šílej nad tím že bráchy vypadnul z okna, chudák snad se mu nic nestalo. Zatoulám se přes pole až k výběhům a stájím a nakouknu dovnitř. Výborně nad boxy je seník. Vylezu po žebříku nahoru ale omylem o něj zavadím a on spadne na zem…když se daří tak pořádně. Sednu si do sena a přemýšlím co s tím. Volat o pomoc se mi nechce, akorát by byli se mnou problémy jak s Texem. Možná že když na chvilku zavřu oči tak mě něco napadne. Ale jen na chvilku, na malou chviličku. Sundám si brýle, hlavu položím do sena a zavřu oči ale víčka jsou pojednou tak těžká že už je nedokážu zvednout a usnu na seníku. |
| |
| soukromá zpráva od Osud pro |
| |
| Sprcháááá .... Hau ~.. Fajn já se tedy dosprchuji! Jak jsem řekla taky také učiním.. Jelikož jsem nehorázně zvědavý stát tak nakouknu i do vedlejších umívárek, ale tam nikdo není.. Škoda.. mohla být legrace.. Když dojdu na svůj už přestěhovaný opět starý pokoj tak zjistím, že nemohu najít klobouk! Vuááá! kde je klobouk! kde?! kde?! kdeeee?! Začnu zběsile běhat po pokoji abych ho našla.. Co.. ani.. moje Pretty Rose tu neníí! Co si počnu.. Ha! sprcha! Běžím do sprchy až je zamnou pára.. Otevřu dveře a rychle běžím k okýnku kde je mám položené.. "Skluz" uklouznu a bouchnu se o zem hlavou.. Ááááíí.. To byla rána.. Ale teď bych se měla spíše starat o tu bolest.. |
| |
| Několikrát si projdu přízemí sem a tam, hledaje nějaké místo, kde bude klid a co nejmíň lidí. Pokojů tu málo není.... všude jsou dveře vedle dveří, a když za nimi není ubytovací místnost, tak sklad nějakého haraburdí. V jednom jsem dokonce spatřil regál plný whisky. O tom radši nikomu říkat nebudu, to by to tu po večerech vypadalo... Začínám se divit, jak se sem tolik místností narve. Vždyť to zvenku nevypadalo ZAS TAK velký... Zrovna minu kumbál plný zahradního náčiní, když si všimnu, že za rohem vede jedna postranní chodba, která končí něčím, co vypadá jako malé dřevěné schodiště. ...Možná jsem už našel nějaké klidné místo. Pomalu vystoupám po schodech - ačkoliv nevypadaj jakkoliv poškozeně, je možný, že budou provrtaný červotočem - a dostanu se... kam vlastně? Přede mnou je krátká šerá chodba, která končí střešním oknem. Nalevo jsou jedny dveře, napravo dvoje. Ne, že bych z toho měl nějak bezpečnej pocit... ale zvítězí u mě zvědavost a já vkročim do těch levých. Bang! Docela obyčejný pokoj s jednou postelí, konferenčním stolkem, skříní, dvěma lampami a malým oknem, kterým je vidět na příjezdovku. Pro jeden pubertální státeček tak akorát. Spokojeně vydechnu, tašku hodím na skříň a plácnu sebou na postel. Tady bude klid až až. |
| |
| V koupelně! Nadále rozladěně koukám po novém příchozím. Ruce v bok, nakrčený nosík a čekám, jestli se nově příchozí odhodlá nějak zareagovat. Evidentně jsem ho ale svou dokonalou krásou a vzhledem zaujala natolik, že se k ničemu nemá. Spokojeně se ušklíbnu a zrovna, když si opět uvědomím, že jsem sem dotáhla Ohio a chci mu odseknout ohledně oblečení (že ne, oblíknout bych se rozhodně nemohla, jelikož takhle lépe vyniknou má pevná ňadra), rozhodne se můj milý příbuzný místnost opustit. "Pche!" reaguji jen a pohodím vlasy, chvilku bodám pohled do jeho zad a pak se rozhodnu taky spakovat. Zajímalo by mě, kam zmizel můj pejsek? Zauvažuji mimoděk, no pokud ho někdo omylem nesnědl, určitě se opět objeví. S tím vydupám schody ke svému pokoji a pak tepvre v šoku strnu. "A tohle má být co?!" rozzuřeně zaječím, když zjistím, že mi někdo šikovný vyrazil dveře. "Jakej idiot...?! Co si to vůbec dovoluje...?! Kam si vyvěsím plakát Edwarda Cullena?!" běsním a díky svém jeku naprosto přeslechnu nějakou ránu nebo cokoli, co by mě informovalo o zranění mých sourozenců nebo čemkoli jiném ... Co mě ale zaujme, po tom, co se vyvztekám, jsou sprchy. Dojdu k nim a prohlížím si ony cedulky označující pánské a dámské... Tady mě zřejmě nikdo nebere vážně. Odfrknu si a s milým úsměvem cedulku Páni vezmu a připevním ji pod cedulku Dámy. Následně se spokojeným úsměvem vytvořím další cedulku, kterou pověsím na náhle volnou koupelnu. Na ní je jasně napsáno: Království Louisiane. Smůla děcka! S tím spokojeně kývnu. Nejprve vlezu do bývalé pánské koupelny, kde (možná trochu zklamaně) zjistím, že nikdo není, a nechám si napouštět vanu. Mezitím, co se napouští, zas odhoplám do svého pokoje pro ručník, mycí potřeby, odličovadla a podobné šikovné věci, pak se zase ztratím se ve své koupelně. Naleju si do vany věnu... a pak se spokojeně naložím do příjemné vody... Všechno ostatní mi je momentálně jedno... |
| |
| Neplánovaná zastávka Cesta mi docela příjemně ubíhá, tedy ve chvílích, kdy nemyslím na to, kam jedu. To pak mám chuť stočit směr na nejbližší letiště a vážně za Arthurem odletět, a když ne za Arthurem, tak aspoň za strýčkem Kanadou. Na druhou stranu, když se soustředím na hudbu, která mi hraje na plné pecky, pohodlnou cestu, navigaci, která mě sem tam znuděně upozorní, kde zatočit, je to docela pohodlná cesta... Trochu přidám na plyn, abych si užil trochu rychlejší jízdy... V Missouri se stavím na svačinu, zaflirtuji s prodavačkou a pak zas spokojeně jedu dál. V myšlenkách u toho, co se asi tak mohlo Alfredovi stát a jak rychle ho najdou. Zívnu. Začínám být už poněkud unavený, přeci jen jsme za volantem docela dlouho. Stmívá se... Snažím se ovšem nepoddat těžknoucím očním víčkám... O nějakou tu hodinu později mě navíc vyruší telefonát. K mému překvapení se ozývá Francis. (Ani se nesnažím přepočítat, kolik hodin je zrovna u něj.) S klasicky neutrálním výrazem a odměřeným tónem, který mimochodem používám i při jednání s Alfredem, hovor zvednu. Chvilku přemýšlím, proč Francis volá zrovna mně. Na druhou stranu jsem možná jediný z jeho zdejších potomků, kdo si od něj pravidelně žádá vína. Hmm... Po chvilce zjišťuji, že mu volala Luisa a Francis ze mě doluje, co se to pořádně stalo. Že mu prej sestřička nezvedá telefon nebo co... Rychle a stručně se mu situaci snažím osvětlit. Hlavně, ať ho nenapadne sem jezdit! I když..., myslím, že to nehrozí... A zatímco se snažím ignorovat občasné chlípné poznámky, náhle rozšířím oči údivem a prudce šlápnu na brzdy. Vidím totiž na cestě něco, do čeho bych autem rozhodně vjet neměl, jakési sklo nebo cosi ostrého ... Bohužel pozdě a já tím profrčím. Poněkud vyplašeně polknu. "Au revoir!" vydechnu směrem k Francisovi, který v tuto chvíli zní zaraženě a zřejmě řeší, zda je na mé straně všcehno v pořádku. Típnu hovor. Ne, díky, neměj péči! Ujedu dalších pár metrů, když jasně cítím, že auto jaksi drhne, drhne... Zastavím a vylézám ven. Rozhlížím se, jsem někde mezi poli, kde nic, tu nic. A jak zjistím, obě přední pneumatiky jsou píchlé ... Stejně tak pravá zadní. Blednu a opřu se o kapotu. Kdyby jen jedna..., tu mám náhradní, ale tři...?! Cítím, jak mi po zádech stéká ledový pot. A s tímhle asi fakt nikam nedojedu ... Tohle není dobrý... Navigace hlásí, že jsem zhruba 250 km od mého cíle. To pěšky asi neujdu. Poněkud nervozně se uchechtnu a zajedu si rukou do vlasů. Rozlížím se po silnici. Jaká je šance, že tudy někdo pojede? (A pomůže mi?) Vytáhnu mobil. Mohl bych přece někomu zavolat..., nějakému sourozenci. Nebo odtahovce. Tahle myšlenka ovšem padne, když vidím poněkud nepříjemnou zprávu. "Vybitá baterie!" a displej zčerná. Nadechnu se. "Fajn...a teď jsi v háji, Miku!" pronesu si tiše a zahledím se na nebe. Alespoň je pěkný výhled na hvězdy. Pomyslím si s jistou dávkou černého humoru. Není nad to smýšlet optimisticky. Povzdechnu si. S jistou nelibostí mi dochází, že můj osud závisí na tom, jestli mě někdo ze sourozenců bude postrádat...a těch je tolik, nemluvě o tom, že určitě nepočítají s tím, že všichni dorazí ve stejný den... Případně na Francisovi, jestli ho napadne, že se něco stalo a někoho kontaktuje. Skvělý vyhlídky! Vážně! Musím říct, že to není zrovna něco, co by mě uklidňovalo. S podmračením zalezu do auta a zahledím se na navigaci. Teoreticky bych mohl dojít do nejbližšího města a najít pomoc tam... Jen 21 kilometrů... Zívnu. Já věděl, že mám letět do Anglie! Pomyslím si kysele. Přeladím pár stanic a snažím se najít nějakou veselejší hudbu. Nakonec si jen odfrknu. Tohle nemá cenu. Rozhodnu se a unaveně se stočím na sedačce. Když už nic, aspoň se prospím. Teď v noci stejně nemá smysl nikam chodit... A s touto myšlenkou se propadnu do nijak hlubokého spánku... |
| |
| Idilkááá Pff. Ta Alana je, ale strašná, studená a přihlouplá diktátorka. Nechápu tu její perfektní, dokonalou, ale arogantní a všeználkovsky vyznívající pečlivost. Něco si zamručím a odejdu za dům kde jsou pole.. Vždyť nejsou vůbec zoraná! Bude to asi těžší než jsem si myslel. Vejdu zpět do domu. Kráčím okružní cestou kolem pokoje kde si vezmu věci ke sprše a nachvátám do sprchy. Vejdu tam kde vidím cedulku "páni"..He?! To je Minnesota! Vylezu opět.. Heh.. Pohlédnu na další dveře.. Snad mi to Louisiane odpustí.. Vlezu a vykopnu ji.. Zamknu za sebou.. Svléknu se a opláchnu tělo, vlasy.. Poté celé tělo důkladně utřu ručníkem a následují vlasy. Obléknu si boxerky, nasadím brýle a mohu jít. Když vyjdu vyhodím věci Louisiane a zamknu to tam.. Odejdu i s nimi.. Přijdu k pokoji kde hodím ručník a jdu dál.. V kuchyni si udělám zbytek kakaa.. Sednu si ke stolu a pozoruji některé "noční státy".. Heh.. Pousměji se..Tohle ještě bude zajímavé.. Přivřu oči tak, že to vypadá jako bych spal.. |
| |
| Bolehlav na cestě Zadívám se naprosto nezaujatě na Texas. "to ti věří leda tak slepá polární liška," oznámím mu naprosto nezaujatě a začnu mu zkušeně mnout ono místo, které je bolestivé. Jemně ho masíruju abych se ujistila, že nic není zlomené, narušené nebo přetrhané. Když se ujistím, že není, narovnám se. "Je to lepší?" zeptám se trochu starostlivě a podám Kylovi ruku. Už by se mohl zvednout sám od sebe. Přeci jen je stát. Já jsem po takových pádech vstávala sama. Ale je pravda, že jsem na sobě měla pracovní uniformu, bederní pás a samozřejmně jsem dopadala většinou do hustého sněhu. Když jsem měla štěstí. Nejhorší bylo, když jsem spadla na losa. Nevím kdo řval víc, jestli já nebo on. Chlapi z čety si ze mě pak následující rok dělali hroznou legraci. A od tý doby mám jizvu na zadku. Promnu si spánky. "Všichni budou muset do postele. Zkus je tam nahnat, já projdu pozemky, jestli se tu někdo nezatoulal. Bylo by dobrý, kdyby každý měl na dveřích vlajku svého státu nebo aspoň jméno. Boha, to je hrozně věcí na ohlídání," vzdychnu si zoufale a zajedu si rukou do vlasů. Trochu se na Kyla usměji a kývnu. "Tedy pokud ti to nevadí," dodám po chvíli zase s nezaujatým výrazem. |
| |
| Zamračím se a jsem ze sebe docela zklamaný. Ani holce lhát neumím?! Jsem to teda moc daleko nedopracoval! Jde to se mnou z kopce. Nechám si od ní ty záda masírovat, ale tvářím se jako kdybych jedl citron, jak jsem na sebe naštvaný. Když skončí, jsem už schopný se postavit sám. Přikývnu jí, přeci jen jí něco málo dlužím. "Dobře, zkusím někoho najít.." Podívám se na koně u kterého jsem předtím stál. Neodolám a dojdu k němu, kašlu na sedlo, uzdu, na všechno a nasednu na něj. Trochu zavrávorám a chytím se ho za hřívu a popoženu ho dopředu. Vyjedu ven a zavolám na Aljašku. "Podívám se jestli tu není někdo venku nebo dál odsud, dobře?" Usměju se na ni a rozjedu okolo. Zajedu blíž k lesíku, jestli tam někdo nezašel. Pomalu projíždím mezi stromy a už chci odjet pryč, když si všimnu jisté osoby s dlouhými vlasy (Wyoming). "Hej! Ty!" Zavolám směrem k ní a pomalu se k ní rozjedu. "Hele.. Kdo přesně jsi? Jako za národ." Řeknu a usměju se na ni. "To je jedno. Hele, Aljaška vzkazuje, že jestli máš zabraný nějaký pokoj, napiš si u něj na dveře svoje jméno a vlajka by nejspíš taky neuškodila." Usměju se na ni a podám jí ruku. "Chceš svézt zpátky k domu?" |
| |
| Sladká kořist a pes Ležím si v příjemně teplé vodě, obklopená pěnou a příjemnými myšlenkami na Francise. Copak můj papa asi tak dělá? Přemýšlím zasněně a předszavuji si ho v posteli s nějakým jiným milým národem, třeba s mým druhým papa Španělskem. Na tváři se mi vyrýsuje spokojený úsměv, když si je společně představím, jak se oddávají vášni ... A pak jen naprosto nechápavě vypoulím oči a zamrkám. "Q-Qu'est que?" vykoktám zmateně. Vypadám jako ublížené zvířátko, které vůbec nerozumí světu kolem a kterého právě vytrhli z jeho obvyklé běžné zábavy. Fňuk! Naprosto vyvedená z míry se nechám vyhodit z koupelny, kde zůstanu, stále poněkud v šoku, stát přede dveřmi. Co-copak se zbláznil?! A co si to vůbec dovoluje?! Nasupeně přimhouřím oči. Začínám se trochu třást, jelikož chladný vzduch působící na mou nahou mokrou pokožku vůbec nepůsobí příznivě. Nemluvě o tom, že mám na sobě ještě stále pozůstatky pěny, stejně tak ve vlasech... Roztřesu se jako ratlík. Nemíním ovšem odejít dřív, než ten hajzl vyleze! "JEAN!" zařvu na celý barák a světe div se, po pár chvílích je u mých nohou můj psík, který se mezitím toulal francisvíkde (protože Francis je bůh, jak víme). Pak už jen s rukama založenýma na ňadrach stojím přede dveřmi, podupávám svou něžnou nožkou a můj psík je připraven do akce. HA! Dveře se otevírají a zdroj největšího zla /vyhození Louisiane z koupelny jest smrtelným hříchem!/ vychází ven. S mým oblečením v rukou! Upřu na něj opravdu, ale opravdu zlý pohled. Sleduji, jak kolem mě prochází, načež napřáhnu ruku s ukazovákem mířícím na něj. "TRHEJ!" zařvu a můj mopsík vyráží do akce. Vrhá se na nohy Kalifornie a kouše ho a škrábe a všechno možné. Zasměji se, pak vklouznu do svého pokoje. Popadnu první šaty, které mém nahoře v kufru. (Jsou z růžového šifonu, poměrně průhledné a působí jako zhotovené pro vílu (která se zabývá prostitucí)) V nich pak seběhnu dolů, (následuji zvuky vydávané mým psem), dojdu k Williamovi a postavím se před něj. Propálím ho vražedným pohledem, načež elegantně pohodím hlavou a prohrábnu si své krásné vlasy (a zacákám tak půlku kuchyně, protože je mám pořád mokré...) "Vrať mi klíč od koupelny!" syknu na něj nakonec nanejvýš podrážděně a napřáhnu dlaň, ať mi je tam vloží. "Také chci své věci!" dodávám skoro mimochodem. "A zabírám ti kakao, ty zmetku!" prsknu, vezmu si jeho nápoj a načuřeně se usadím vedle něj. Přitáhnu se kolena, popíjím sladký nápoj a mračím se kolem sebe. |
| |
 | Pozdě... nebo ještě později Pomalu se soukám z vlaku, společně se svým malým kufrem a igelitkou. Trochu podrážděně mručím, jelikož dospělí kolem na mě neberou nejmenší ohled... Za poslední dvě minuty jsem napočítal dobrých patnáct strkanců. Co nejrychlejš prokličkuji přes narvané nádraží a teprve za východem se zastavím, abych se z té dlouhé cesty trochu vzpamatoval. Ráno začalo docela dobře. Jako vždycky jsem byl na nohou už pěknou dobu před tím, než bych musel nutně vstávat do školy, a těšil jsem se na další pěkný den. Ještě u snídaně jsem si říkal, že by bylo prima, kdybych dneska zas jednou uviděl někoho ze sourozenců. Co třeba takovou malou neplánovanou návštěvu Západní Virginie? Jenže když jsem o hodinu později vyrážel do školy, musel jsem svůj program neplánovaně kompletně změnit. Táta je pryč! Ztratil se! Je pohřešovaný a já musím opustit svůj dům. Já nechci! Po tomhle dopise jsem měl skoro slzy na krajíčku. Já vím, kluci přeci nebrečí, ale tohle mě prostě moc zaskočilo. Mám teď bydlet se svými sourozenci. Všemi. Teda... ne, že bych je snad nechtěl vidět, ale spoustu z nich ještě ani pořádně neznám. Naposled jsme se všichni viděli před dvaceti, třiceti lety, možná to je i déle... Ale tehdy jsem všichni byli o dost mladší. Ačkoliv jako národy stárneme každý trochu jinak, pořád mám neblahé tušení, že jsem jeden z nejmladších. Tati, pomoc! Nad cestou jsem moc dlouho nepřemýšlel. Pořád jsem byl docela rád, že nemusím do školy, takže jsem si vyběhl zabalit všechno nutné, v rychlosti informoval guvernéra (i když se ukázalo, že už o tom ví) a vydal se na vlak. Časově jsem na tom byl docela dobře, doufal jsem, že tam dorazím jako jeden z prvních a budu mít dost času se se všemi seznámit. Chyba. Samozřejmě, že jsem hned poprvé nasedl na špatný vlak a uvědomil si to až skoro u kanadských hranic. No, stane se. Chtěl jsem informovat nejbližšího bráchu (Washington), ale nikdo nebyl doma. Překvapení. Takže jsem jel zpátky, v rychlosti se na nádraží naobědval a konečně vyrazil správným směrem. Jenže přišla další katastrofa. Ve vlaku jsem usnul. Průvočí mě vzbudil až na konečné, tzn. na druhé, jižní straně Ameriky. Ach jo. Musel jsem se znova vrátit. A to znamenalo celé odpoledne v tahu. Po krátkém, osobním flashbacku dnešní cesty jse se jen zaksychtil, zvedl kufr a vydal se po první cestě, která mi padla o oka. Naštěstí se ale nezdálo, že tu je kde zabloudit. Za chvilku jsem už uviděl Velký Ranč. Nikdy dřív jsem tu sice nebyl, ale něco mi říkalo, že to je ono. Možná to, že se zevnitř ozývalo nejmíň devětačtyřicet rozdílných hlasů. Šťastně jsem se usmál a rozeběhl se dovnitř. Rázem jsem úplně zapomněl na tu úděsnou cestu, nebo fakt, že skoro čytři pětiny své rodiny ani pořádně neznám. Tady bude každopádně určitě pořádně veselo. Vběhl jsem do chodby a zvědavě jsem se rozhlížel. Po chvilce jsem se rozhodl zavolat. "Je tu někdoo?!" |
| |
| Je to tu zamrzlý jak rybník na Sibiři .... Takže: Ať se dělo co se dělo, vyřeště si to soukromě nebo v diskuzi. Právě je druhý den ráno a je čas vstávat a jet do školy.Platí pro všechny bez výjimky Alano. Ano je to hnusný ale ani všechna ropa a peníze ti nepomůžou. Naklušeš s ostatníma do školní lavice. Mimichodem Abi je stále k nenalezní, krávy bučí ve chlévě nespokojeností nad plnýma vemenama, slepice kdákají hlady a stejně tak ostatní zvířata. Nemluvě o tom že asi i Vám bude kručet v žaludku. Každopádně za 2h je tu autobus a ten na nikoho nečeká!!! |
| |
| Na místě Vzdáleně vnímám jakési ťukání na okno. Pak jakýsi hlas. Ošiju se. "Hej, chlapče! Vstávej!" začínám rozeznávat konkrétní slova. "Jsi v pořádku?" Rozespale zívnu a zamžourám kolem sebe. Svět je typicky zamlžený a nekonkrétní jako vždy, když usnu s čočkami. Poněkud zamrkám, abych rozjasnil pohled. Za krkem mě nepříjemně pobolívá, jak jsem se nepohodlně zkroutil na sedačce. Radio jen nepříjemně zrní, zřejmě jsem ve spánku kopnul do čudlíku. Vypnu to a při té příležitosti kouknu na červěně svítácí displej. Ten mi sdělí, že je pár minut po druhé. "Chlapče!" připomene se hlas, co mě probudil. Polakeně sebou škubnu, jelikož se ozve hned u okýnka, a okamžitě sáhnu po zbrani. Naštěstí mám dost duchapřítomnosti, takže ji nevytáhnu, jen se ohlédnu a eviduji poměrně přátelsky a ustaraně vyhlížejícího chlapíka vedle svého auta. "Z-zdravím," vykoktám a následně se snažím vyloudit elegantní úsměv. Chlapík trochu ustoupí a já otevřu dveře. Vystoupím. Ovšem než stačím cokoli říci, chlapík shodnotí situaci za mě. Že jsem evidentně projel tím sklem, píchly mi gumy, jsem pěkně v hajzlu ... (to si klidně mmohl odpustit!) A také mi sdělí, že je rád, že jsem v pohodě, protože jsem prý vypadal děsně mrtvě, když jsem tam tak pokrouceně ležel... Když to shrnu, nezmohl jsem se na víc, než, "Hm." Nakonec mi chlápek, během toho, co mě usilovně plácal do zad a já měl co dělat, abych mu neflákl taky, sdělil, že mi může pomoci. Dozvím se od něj, že čirou náhodou má dvě náhradní pneutiky a jelikož já také jednu mám ... No, mám dojem, že snad začnu věřit na ty Arthurovy víly, protože tohle je snad zázrak. (Pokud tedy opomineme, že chlapík je zřejmě vyděračský podnikatel, jelikož mi ty pneumatiky nedá zadarmo ..., mm, asi se zeptám Francise, jestli by nebyl ochotný zaplatit Americe nějaké ty alimenty a poslat je na můj účet, jelikož já osobně taky potřebuju z něčeho existovat... ) Každopádně spolu s chlapíkem vyměníme kola. A kolem třetí už jsem opět na cestě. V onom nedalekém městě si skočím na něco malého k snědku a hlavně kafe ... A benzín, jelikož kontrolka u nádrže už zuřivě signalizuje, že by to mohlo dopadnout blbě. Kolem půl šesté mi navigace říká, že už mě od cíle dělí jen pár metrů ... Zazívám a pak prudce trhnu volantem, jelikož se skoro srazím s jakýmsi autobusem (Kdo by ho tu čekal, že?) A pak konečně (... ne, že by mě to těšilo) dorážím k ranči. Zaparkuji. Vystoupím a znuděně se vydávám k budově. Jak tak koukám, moc lidí tu zrovna není. (Ale možnost, že bych tu byl první, vylučuji) Zadívám se na nástěnku, pravidla. Pak pokrčím rameny, projdu si barák..., shlédnu pokoje nahoře. Jak vidím, moc volných jich není, ale vyberu si nějaký, který má... pevné plné dveře. Tam se také vydám nanosit své věci ... Když to mám, pečlivě zamknu auto (Ne, nechci, aby mi tam nějaký otravný sourozenec lezl!), následně si pečivě vybalím a srovnám věci ve svém pokoji, dám si nabít mobil a na své dveře vyvěsím vlajku svého státu. A pak se rozhodnu obhlédnout dům. Až nyní si začínám dělat hlavu s tím, kam se všichni poděli. Že by šli za pracemi ... Povzdechnu si. Doufám, že mi nikdo nechce tvrdit, že se vláda rozhodla, že nás donutí chodit se vzdělávat. Tedy, nemám proti školám vůbec nic. Občas je to zábava do nich chodit v průběhu staletí. Ale ... už jsem jich vážně několik absolvoval, z toho i několik vysokých... a nějak už mě to prostě neláká. Otravovat se se spolužáky. Povzdechnu si. Mám chuť akorát tak zalézt ke svému laptopu a zjistit, jestli je tu wi-fi. To nakonec ale nechám na jindy, místo toho se vydám obhlédnout okolí. Vypadnu ven. Zvířat je tu fakt dost, polí taky... Ale vypadá to, že sourozenci to ráno docela zvládli. Hmm. Nakonec s pokrčením ramen se vydám dál do okolí porozhlédnout se, jak že to vypadá v místě, kde mám přežít kdovíjak dlouho ... |
| |
| Proč jsem jen tak stydlivá...? "Ha...Hawaii... Jsem Hawaii." pousměji se na kluka. "Já...já...". "To...to vážně nejsem schopna doříct ani jednu větu?". Ano, opravdu toho nejsem schopna. Jasně si uvědomuji, že tu sedím jako kokos, pomalu rudnu a svůj zrak upírám do desky stolu. "A...ty...". "Teď....teď se určitě začne smát. A...a pošklebovat se mi.". Úplně jasně v hlavě vidím, jak se obličej toho kluka roztahuje do širokého úšklebku a jak říká něco o "trapce s kokosem v ruce a ještěrkou na hlavě". Zrudnu až po kořínky vlasů a s trhnutím se zvednu, div tu židli nepovalím. "Om...omlouvám se!!!" vyhrknu červená až za ušima a vyběhnu z místnosti. Rychle vyběhnu schody do patra. "Aha...takže většina pokojů už je zabraných." blikne mi hlavou, když si uvědomím, že vlastně ještě nemám pokoj. Vkročím tedy do jednoho z volných. "Noelani...kam jsem se to jen dostala." povzdechnu si a pohladím ještěrku po hlavičce. Seberu z parapetu pár mrtvých much, sednu si na postel a začnu je Noe házet. Nakonec sebou na tu postel plácnu. Zavřu oči a doufám, že až je zase otevřu, tak budu doma. Doma, na svém krásném ostrově. Druhý den ráno... Noelani, škola volá Do očí mě udeří sluneční paprsek. Zamžikám a posadím se. "Asi...jsem usnula.". Musím se sama sobě zasmát. Vyskočím z postele, protáhnu se, vyhlédnu ven z okna a... je hnusně, zamračeno, slunce žádné. Povzdechnu si. Udělám krok a... a rozplácnu se na zemi. "Kokos!" ujede mi naštvaně a vrhnu pohled na věc, přes kterou jsem přepadla. Překvapeně zamrkám "Jak...jak se sem dostaly moje kufry?". Nevzpomínám si, že bych je brala s sebou nahoru. A fakt, že tu někdo byl, když jsem spala (neumytá, nepřevlečená do pyžama, dokonce s botami na nohou...), se mi zrovna nezamlouvá. Otevřu kufr, rychle se převleču ("Teplé oblečení, halooo~, kde jsi?") a z hloubi kufru vytáhnu budík. Překvapeně zamrkám "Tři hodiny?". "Taky jsem šla spát brzo...". Opatrně sejdu po schodech dolů, s Noelani zalezlou za límečkem halenky. Ani se nenaději a už mi začne oždibovat krk na znamení, že jí ty mouchy včera rozhodně nestačily. Pousměji se, vezmu ji do rukou a položím na zem "Budeš si muset najít jídlo sama.". Koutkem oka si všimnu, že Noel okamžitě zmizela pod skříňkou, ale to už se o slovo začíná hlásit můj žaludek. S pískáním dojdu do kuchyně, kde otevřu ledničku a vydělám nějakou tu zeleninu. "Je tu víc hranolek než okurků..." povzdechnu si do prázdné kuchyně a chopím se krájecího prkýnka a nože. Jak nakrájené zeleniny v míse přibývá a okurků, rajčat, mrkve a salátu v ledničce ubývá, začnu si pobrukovat "Aloha 'oe, aloha 'oe". Vytáhnu ze skříňky další mísu " 'O ka hali'a aloha i hiki mai". I ta se velmi brzy začne naplňovat. "Maopopo ku'u 'ike i ka nani Nâ pua rose o Maunawili." Spokojeně odnesu obě mísy do jídelny, kde je obě položím na stůl. "I laila hia'ia nâ manu Miki'ala i ka nani o ka lipo." Ke každé židli položím misku. Teď už zbývá jen doufat, že toho salátu bude stačit. "Stejně se na ten salát ani nepodívají a radši si dají hranolky...". "Aloha 'oe, aloha 'oe" okamžitě přehluším své myšlenky. Pohled mi zabloudí k hodinám "Neměla bych je vzbudit?" okamžitě mě ale hryzne má stydlivost "N...ne. A...asi bude lepší, když vstanou sami.". |
| |
| Do postele a z postele Jsem Texasu vděčná, že se rozběhl pro ostatní. Sama se vydám do domu a všechny, tím myslím absolutně všechny vyženu do postele. Dokonce i tu blonďatou cuchtu vyhodím z koupelny a rovnou do postele. I Arthura, tedy, toho spíš požádám aby šel do postele, než uteču. Jaksi stále zapomínám, že na sobě mám jen tu mini. Ono je to oblečení pohodlné a jak ho mám pod kabátem, tak mi to vůbec nepřijde, že na sobě mám něco jiného. Jsem taky zvyklá na jinou teplotu, takže je to no... stává se. Nakonec upravím cedulky na sprchách. Jsou veřejné. Na jedny dveře dám DÁMY a na druhé PÁNY. Pokud přistihnu drahou "sestřičku" jak to zase mění, tak jí vyhodím z okna. Opravdu to udělám. Hm, jak se tomu říká? Nemá to jméno? Ale je to jedno. Nakonec ještě obejdu pokoje, zaklepu na ně a ujišťuji se, že ostatní spí. Dovnitř nelezu, nejsem sprostá. Ne jako někteří, že ano. Když spokojeně dokončím obchůzku, zapluji do svého pokoje. Otevřu e-mail a v něm jsou další pokyny. COŽE? I já musím do školy, no díky, zase budu za vola. Jsou tam lidi a kluci mi budou čumět na prsa. Jestli tam budou školní uniformy, hodím si smyčku. To bych dobrovolně šla i k Ivanovi zpět. A ten autobus? Boha, v kolik budeme muset vstát? Pomyslím si zděšeně a udělám rychlé výpočty. "Osud mě nenávidí," pronesu nakonec a zaklapnu počítač. Nastavím si budíka na čtvrtou ráno. Jelikož se chci sama v pokoji umýt a vysprchovat. Ono to není jen tak. A pak usnu. Probudím se deset minut před budíkem. Myslím, že jsem někde četla, že lidé mají trauma z budíků a budí se dřív než zazvoní. Směle můžu říct, že jsem jedna z nich. Mám tak traumatické vyzvánění budíku, že ho nechci nikdy slyšet. Někdy by mě zajímalo, proč se tak trápím. Bleskne mi hlavou. Potřesu vlasy a jdu se rychle vysprchovat a spáchat raní hygienu. Ledová sprcha mě probudí líp jak opravdové hození do sněhu. To už jsem zažila několikrát. Po rychlém osvěžení a vyčistění zubů se obléknu a sejdu po schodech dolů. Vběhnu do kuchyně a zmateně zamrkám na dívku, která tam už úřaduje. Tak tuhle ve složkách nemám. Kdo to je? Asi pět minut stojím a zírám na ní. A nakonec mi sepne. "Ty jsi Kaila, Hawaii," pousměji se. Musím se poplácat po rameni, že jsem si vzpoměla. "Co děláš tak brzo vzhůru? Taky čekáš na autobus?" zeptám se trochu zmateně a rovnou zamířím pro vafle, které si ohřeji na vaflovači a kydnu na ně víc jak štědrou porci zmrzliny a zaliju kýblem sirupu. Není to kdo ví jak zdravé. Ale od kdy jsem já známá jako tvář zdravé výživy? Navíc když přiberu, tak mě tuk ochrání před zimou. Je to tak snadné. |
| |
| Ospalé ráno Pomalu otevřu oči. Ouch, ta postel za noc nějak šíleně ztvrdla. Automaticky natáhnu levou ruku a chmátnu po budíku... ale nahmatám jenom studené, dřevěné parkety. Eh? Zmateně vyhrabu do sedu a rozhlédnu se. Kde to krucinál jsem, a proč ležím na podlaze? Najednou mi blikne. No jo vždyť jsem vlastně na Ranči. Asi jsem usnul při vybalování. Pomalu se postavím, opráším si oblečení a protáhnu si krk. Jau jau jau. Ta tvrdá podlaha mi pěkně zruinovala páteř. Doufám, že už takhle nestřeženě neusnu. Zalovím v kapse po mobilu a kouknu na čas. 03:22. No super. Zazívám, hodím pohledem po polovybalené tašce a povzdechnu si. Když to neudělám teď, neudělám to nikdy, takže začnu pomalu pokračovat tam, kde jsem včera přestal. Za pár minut je taška prázdná, skříň poloplná (těch pár mikin, triček a džínsů zabralo sotva dvě police), notebook obsadil čestné místo na stole a všechny ostatní osobní pišišvořiny jsou rozprostřené na komodě. Uff, takovej šílenej pořádek. Tady se budu cítit všelijak, jenom ne jako doma. Protáhnu se a znuděně pohlédnu z okna. Venku je pěkně pochmurně, takže nějaká ta ranní procházka se po novém domově se asi nekoná. Ale co jinýho má člověk takhle brzo ráno dělat? Do toho se ozve můj žaludek. Uh, není divu, od včerejšího cestovního rychlooběda jsem nic nejedl. Snad nebude vadit, když si pro něco zaskočím... Pokud teda trefím do kuchyně. Pomalu si na nohy natáhnu svoje černé crocsy (které mi na pohybování se po domě přišly nejvhodnější) a vydám se z pokoje do temného podkroví, odtamtud po dřevěných točitých schodech dolů a nato zamířím chodbou tam, odkud si myslím, že jsem včera přišel. Nějakou chvíli to trvalo, ale přecejen jsem se z těch všech šílených chodeb nějak vymotal a skončil jsem u jídelny, kde se včera konala ta velká rodinná konference. Pokud se nemýlím, kuchyně by měla- Ugh... právě jsem si uvědomil, že tu nejsem sám. U stolu sedí jedna z mých sestřiček a trochu rozčarovaně na mě kouká. "Ah... Good morning." rozpačitě se na ni zazubim. "Promiň, že tu straším tak brzy, ale usnul jsem tak nějak... nepatřičně." Z kuchyně se ozývá cinkání nádobí a vrnění vaflovače (vrní vůbec? nikdy jsem takovou věc neviděla o_o), takže usoudím, že je vzhůru ještě někdo. "Jinak jsem Lucas, oficiálně Ohio." představím se dívce u stolu a s úsměvem k ní natáhnu ruku. |
| |
| ...Nejsi má matka, Alano. "Nuda..." odfrknu si s rukama za hlavou, ležíc na posteli ve "svém" pokoji. Nezaujatým pohledem pozoruji mouchu poletující u lustru. Jak se asi cítí? Uvězněná v pokoji, nevědíc o tom, že jen stačí se otočit a vyletět pootevřeným oknem ven. Je snad hloupá? Tupá, debilní, blbá? Ne, jen je příliš okouzlena tou svítící zářivkou. Rozhodně by jí bylo lépe venku. Tam by si mohla volně poletovat, mohla by ladně klouzat po vzdušných proudech. Proč si tedy místo vlahého venkovního vzduchu vybrala skotačení kolem žárovky? Kolem té jiskrné, vábivé žárovky? Převalím se na bok, zády k mouše i lustru. "Jsem jako ta moucha..." povzdechnu si. Stěna s mírně popraskanou omítkou. V duchu začnu počítat díry a dírky. Pomalu, ale jistě, se začnou formovat do tvaru obličeje strýce Nizozemí. "Měla sem zůstat s ním..." proletí mi hlavou. Teď s tím však už nic nenadělám. ...bohužel V tom uslyším hlasité bušení na dveře a výkřiky, které by se daly charakterizovat jako "otravné posílání malých prťat do postele". "Jasně, jasně, už spím, mami." zašklebím se a větu zavolám co nejvíc posměšným a ironickým tónem. "Kdybych byla u strýčka, tak by mě žádná otravná Zmrzlina neposílala tak brzo spát.". Posadím se na posteli a projedu si rukou vlasy "Okej, už nesmím myslet na strýce, nebo mi z toho hrábne." povzdechnu si a vyhlédnu ven z okna. Venku už je tma...a asi i pořádná zima. Lehnu si tedy do postele a usnu...kéž bych mohla říci "tvrdým spánkem". Když oči opět otevřu, je venku stále ještě tma. Typla bych to tak na půlnoc. Znám se, jakmile se jednou probudím, tak už neusnu. "Čeká tě škola, zlato." otráveně se nakloním z okna. Zima je opravdu pořádná. Natáhnu ruku po větvi, končící nedaleko právě mého okna. "Potřebuju si provětrat hlavu... To poslední, co chci, je, aby mi z těch všech lidí tady praskl mozek.". Otočím se ke krosně opřené o stěnu, vydělám z ní nějaké to teplejší oblečení, navleču ho v rychlosti na sebe a co nejtišeji, aby mě neslyšely Aljaščiny (ani žádné jiné) uši, se vyhoupnu na větev a zručně sešplhám po stromě až na zem. Zašklebím se a svižným krokem zamířím co nejdál od Ranče. Svěží vzduch... vzdušné proudy kolem mě... Moucha konečně opustila pokoj, prosycený září žárovky, a stala se volnou. Na rtech se mi objeví upřímný úsměv. Ano, když jsem sama, když mě nikdo neotravuje a nikdo mi nevnucuje své názory, tak se můžu usmívat. Můžu se smát, můžu dávat najevo radost. Tu nespoutanou, upřímnou radost. Zapluji ladně do stájí, stále s úsměvem na rtech a cílem pomazlit se s přítomnými zvířaty, ať už jsou jakákoliv... "AUUU~!!! JÁ SE NA TO VYSER..." zarazím se. Právě jsem se jak dlouhá, tak široká, rozplácla o žebřík povalený na zemi. S klením ho zvednu a opět přistavím tak, aby se po něm dalo vlézt na seník (Budiž, přiznávám se, byla jsem k tomu zpropadenému žebříku docela dost hrubá a o dřevěné plošky na seník jsem s ním docela...docela hodně...docela dost hodně...praštila. Ale co, přežil to.). Najednou se vedle mě ozve cinknutí, jak něco malého dopadlo na podlahu. Zamyšleně se sehnu a zapátrám rukou po podlaze. "To jsou...brýle?" překvapeně zamrkám "Proboha... odkud spadli?". Pohledem zabloudím k seníku. Udělám pár kroků dozadu, až se mi naskytne pohled na malou siluetu, ležící na seně. "Proboha..." odfrknu si. "Co si to ty děcka myslí, lézt na seník?! Ke spaní mají postel, ne?!". S nadávkami na rtech vylezu po žebříku a zatřesu s holkou "Budíček, zlato. Vstávat. Tady spát nemůžeš...". Mírně překvapeně zamrkám, když zjistím, že je holka studená jako led. A ještě víc mě překvapí, když zjistím, že to děvče není nikdo jiný než má malá sousedka... "NY, panebože, jak jsi tady dlouho?!". Pokusím se ji posadit. Navleču ji rychle do své bundy, vezmu na ramena a co nejopatrněji snesu ze seníku. Pak už jen rychle pospíchám k ranči. Hodím ji na gauč v obývacím pokoji. "Sakra, Abi, co sis jako myslela?!" naštvaně se na ni podívám, mezitím co hledám deku, kterou bych přes tu prokřehlou chudinku nenormální holku mohla přehodit. Jen co nějakou najdu ("Růžová se slonama? ...co něco takového dělá na ranči?"), zabalím do ní starostlivě New York a strčím jí do rukou horký čaj "Povinně ho vypiješ, je ti to jasný?" vážně ji probodnu pohledem. Ve skutečnosti se mi ale uleví, že nezmrzla. Kouknu na hodiny "Dvě ranní. Než se mí "nejdražší sourozenci" vyhrabou z pelechů, tak snad Abi roztaje.". |
| |
| Jde se chrupkat- Minnesota se dává na fotbal.. Rozlámaná se zvednu ze země a třu si bolavé místo na hlavě .. Já jsem, ale tupá.. Mohlo mne napadnout, že uklouznu a nemusela bych spěchat.. Hold to jsem já, ale i přesto mě to mrzí, protože většina lidí má, když tvrdí, že jsem jen hloupá pubertální holka pravdu.. Ne úplnou- je ve mně i něco jiného, ale než to stihnu ukázat, tak tu osobu či národ vyplaším.. Nesnáším se za to, že jsem se narodila a nesnáším všechny ostatní.. Možná by bylo lepší kdybych byla prostě ticho a o nic se nestarala.. Tolik jsem se snažila někam zapadnout a zatím se mi to vůbec nedaří.. Pocuchám si trochu vlasy a posmutním si... Co já jsem vůbec zač.. Steče mi jedna slza po tváři a pak další a další.. Protírám si oči a stoupám.. Musím se dát do pořádku.. Snažím se usmát.. Ostatní už zřejmě budou spát.. Vezmu si věci co jsem zapomněla a klobouk si nahrnu skoro až do obličeje... Vyjdu z koupelny a kráčím po chodbě.. Zítra už budu muset jít do školy.. Ne jen já, ale všichni musíme.. Všude je to stejné.. Tady, doma i ve škole se mi jen ostatní smějí a nadávají mi.. To je tak těžké si najít kamarády? Pro některé to není žádný problém, ale já to musím prožívat pomalu jako přežití v divočině.. Mno jo... k čemu mi jsou všechny pistole a klobouky, když nemám nikoho kdo by mi je chválil.. Jen proto, že jsem jaká jsem.. Nechci skončit jako zapomenuté území v nějaké Americe.. Chci být slyšet.. Asi si najdu nějakou mimoškolní aktivitu.. Třeba fotbal.. Strejda Španělsko ho hraje často a dobře.. Mám jeho geny, takže by mi to mohlo jít.. Poznámka na zítřek- pořídit si fotbalový dres a zapsat se na fotbal.. Nejdřív budu muset asi projít nějakým testem či kvalifikací. Takže se asi zapíšu později, abych si před tím mohla trochu natrénovat ... A samozřejmě nastudovat pravidla.. Asi, když mě někdo uvidí s fotbalovou tématikou, tak si bude myslet, že chci být roztleskávačka, ale to ani náhodou. nebudu jako ty barbíny co se rozbulí sotva si zlomí nehet.. Já si nehty ani nelakuju- no dobře, poctivě si je stříhám a pouze zlehka natírám bezbarvým lakem, ale to jsou základy péče o ženské nehty... Protáhnu se a dojdu do svého pokoje.. Svléknu se a hodím na sebe noční košilku.. Vezmu do ruky deníček a vše si pečlivě a detailně zapíšu.. Však já všem ještě ukážu.. Položím deník, zavřu oči a usínám.. No tak kravičko, snaž se trochu holka.. Ráno vstanu překvapivě čile vyspalá z bolesti hlavy a ihned si to namířím do svých milovaných sprch.. Bolest hlavy sice přestala, ale nemohu si vzpomenout nad čím jsem včera přemýšlela. Vlezu pod teplou ... e .. omyl! LEDOVOU VODU! ÍÍÍÍÍÍK! Ihned sebou trhnu a vyletím z proudu vody.. Takže tady se nejdříve musí zatopit pod bojlerem, aby byla teplá voda.. Tak mi asi nic jiného nezbyde.. Omotám si tělo ručníkem a vyjdu.. Hned na dveřích místnosti vedle obou sprch je cedulka "Bojlerová místnost" .. Vlezu tam a zjistím, že se tama dá dostat do stájí kde je dřevo na topení.. Všimnu si NY a NJ ... Dobré ráno.. Vytvořím na tváři něco co se jen vzdáleně podobá úsměvu, ikdyž bych se chtěla opravdu přirozeně usmát.. Ehm.. Jersey.. chci se ti omluvit za ten včerejšek.. Ano opravdu jsem to ze sebe vykoktala.. Když vým fouká vítr pod ručník, tak to asi dělá divy, jelikož jinak si to vysvětlit nedokážu.. Ale Alaně už bych seo mluvit nedokázala.. Ona je má pravá soupeřka- ne Jersey.. Vezmu rychle nějaké dřevo co bylo nasekané.. Chlapci se budou muset zapotit a nasekat další... Zatopím plný bojler, ale pak ať se zase snaží oni.. Hledám nějaké polínka se zaschlou smůlou a házím je do kamen.. Zapálím je sirkami a rozfoukám oheň.. Do deseti minut je bojler a voda v něm celá teplá, takže otevřu otvor na přelití do stabilní nádoby.. Je to takový doplněk, který udrží teplou vodu ve své teplotě.. Uhasím oheň a nachystám kamna na ohřívání vody večer.. Vyjdu celá špinavá z místnůstky a dopřeji si vydatnou sprchu.. V pokoji se usuším a nahodím na sebe školní uniformu. Učesám se atd. V kuchyni si sednu na kraj stolu a vezmu si trochu salátu.. Ten salát je výtečný! Zavísknu si a po tom co dojím si chci jít odpočinout, ale uslyším bučet krávy.. Dojdu do kravína a vidím osm kravek.. Tak se jde na to! Vyhrnu si rukávy uniformy, vezmu stoličku a kbelíky.. Krávy jsem oddojila v pořádku, jelikož už to umím od mala.. Akorát jedna měla menší problémy, ale ty jsem i hned vyřešila prohmatáním vemene. Kbelíky s mlékem jsem dala do zrající místnosti vedoucí z kravína a vrátila se do jídelny na další rundu salátu.. Po tom co ji do sebe nacpu mě napadne jak si vzpomenout na včerejšek.. Doběhnu si pro deníček a po jeho přečtení je mi vše jasné... Vrátím se do jídelny.. Hele lidi, neumíte prosím někdo hrát fotbal? Nahodím svůj další pokus o úsměv- konečně úspěšný.. |
| |
| Svět je momentálně ten tam, moje myšlenky lítají někde hluboko v mém podvědomí a já nevím, jestli mi vůbec bude někdy dáno se probudit. Všude je plno sněhu, nekonečné pláně bílého sněhu. Tak takhle to vypadá na Aljašce, budu muset sestřičce koupit šálu, jestli se někdy vůbec probudím. Najednou ucítím lehký dotyk a jako by mě z dálky někdo volal. Ani nevím jak pomalinku na škvírku otevřu oči, ani nevnímám že mě někdo nese, ani nevím kdo, jen je mi děsná zima a klepetám zuby o sebe. Teprve když mě odnesou až domů začnu se trochu malátně probírat. Jersey tak ona mě zachránila. Držím v ruce horký hrnek a dívám se do něj jako bych nevěděla co s ním. „Sestřičko, díky žes mě sundala já se tam vylezla podívat a spadl mi dolů žebřík. Tak jsem tam zůstala.“ Otřesu se až mi vypadne hrníček z prokřehlých prstů. „Jej…seberu ho“ seskočím z gauče a vlezu pod stůl pro hrnek a pak už se ozve jen tupá rána a zavytí jak jsem se praštila do hlavy o desku stolu. |
| |
| Ráno Sedím na způsob kleku na židli, s Noelani před sebou. Myšlenky se mi stále, bez přestávek, vracejí ke škole. Bojím se... Až moc se bojím... Copak nestačí, že musím žít v jednom domě se sourozenci? Copak nestačí, že mě vytáhli z mého nádherného, prosluněného ostrova? Ne, asi ne. Teď se ještě budu muset vypořád s novými spolužáky. Z uvažování mě vyruší až kroky. Ztuhnu a vyděšeně těkám očima kolem sebe. Ono... ono tady straší?! Stisknu ještěrku ve dlaních, div ji nerozmáčknu. Nevím, jestli si mám úlevně oddychnout nebo být ještě vystrašenější, když se objeví Aljaška. "A... Ano." kníknu vyděšeně a rychle sklopím pohled do desky stolu. "A... Ano, čekám. B... bohužel jsem se vzbudila d... dřív." tiše odpovím a pokouším se koktam co nejmíň. Moc se mi to ale nedaří, takže si jen v duchu úlevně oddechnu, když sestra zmizí si připravit snídani. "Salátu si ani nevšimla..." pomyslím si smutně a odvážím se zvednout pohled. Netrvá to dlouho a ozvou se další kroky. Trošku zarazím hlavu mezi ramena, ale jinak zvědavě pozoruji příchozí osobu. "To je... hmm... hmm...". Neúspěšně se pokouším si vzpomenout na jméno toho kluka. Naštěstí se představí sám. "Alo... Aloha kakahiaka." vypadne ze mě na pozdrav. Hned však zrudnu a opravím se "Te... teda vlastně... dob... dobré ráno...". "To je v... v pořádku." pohled sklápím ke stolu a k Noelani na něm. "Hawaii, Laia." šeptnu a stydlivě stisknu napřáhnutou ruku. "N... nemáš h... hlad?" trošku zvednu pohled, hned ho však zase sklopím. Přisunu k němu mísu se salátem. Mírně vyjeknu, když se do místnosti vrhne Minnesota. "D... děkuji..." špitnu, když pochválí salát. |
| |
| Hladové ráno Laia Jones... Hawaii.... Že mi to nedošlo už od pohledu! Překvapeně pohlédnu na salát, který ke mě přisune. Hmm, vypadá vážně lákavě. Jenže vzápětí kolem prosviští další z mých sestřiček (ta, která včera skočila na Arthura... uhm, jakpak se asi jmenuje... že by Dakota? Nebo Iowa?... no, nechám to na jindy) a miska je rázem v tahu. O pár sekund později sice zase přistane na stole, ovšem už bez salátu. "No... Nevadí. Vsadím se že byl vážně dobrý. Půjdu si udělat kakao, nechceš taky?" rozpačitě se zazubím na Hawaii, sesbírám špinavé misky ze stolu a zamířím s nimi do kuchyně. ... Ajaj. Tak zrovna Aljašku jsem tu nečekal. "Dobré ráno." zamumlám letmo na pozdrav a vydám se ke dřezu, kam složím špinavé misky (o pár hodin později se tu to špinavé nádobí beztak nakupí). Následovně s netečným pohledem vezmu rychlovarnou konvici a začnu do ní točit vodu. "Ehm... Nemám té vody ohřát víc?" otážu se opatrně a věnuji pohled své velké sestře. Asi to od chlapa vyzní blbě, ale z jejích nepředvídatelných reakcí mám pořád tak trochu strach... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR