Achtung Zombies!
hrálo se Denně
od: 31. prosince 2019 12:53 do: 21. října 2020 22:15
Dobrodružství vedl(a) Landstreicher
| |
 | Příběh starý jako lidstvo samo. Armagedon - konec světa, na který lidstvo čeká už od středověku a jenž byl kvůli Božím neodkladným záležitostem několikrát odložen. Vypadalo to, že v roce 1914 už je lidstvo na dobré cestě, ale nepovedlo se a ani Španělská chřipka, která zkosila víc lidí než Velká válka, to nedotáhla na vyhlazení lidstva. Jak to ale vypadá dnes je konečně našlápnuto k vytouženému armagedonu a kompletnímu vyhlazení lidstva. Je 31. prosince 1944, už rok neprobíhá žádná druhá světová válka, ale válka Z. Podařilo se v už roce 42 probudit něco nad čím zůstává rozum stát. Totální masový hlad. Jestli to vyvolali sověti, nacisté nebo snad židovští kabalisté koncentrovaní v prázdninových lágrech nikdo neví. Každopádně požírání lidského masa zdivočelými lidmi a nebo možná spíš nelidmi, bylo jako první zaznamenáno v obleženém Leningradu a koncentračních táborech, kde lidé žili ve špíně a hladu. Rychle se to šířilo díky frontě a vojskům. Bitva u Stalingradu byla opravdu katastrofa, ale pro obě armády. Byl to bod zlomu z masového hrobu povstali statisíce nemrtvých a prokousali se oběma armádami. Do poloviny roku se zhroutila fronta a barva uniformy přestala mít význam. Význam mělo jen to jestli chcete rvát lidské maso do vašeho břicha a nebo jste teplokrevná potrava. Podle velmi strohých informací nákaza zasáhla celý svět. Dokonce je to ještě horší s nákazou přišli různé mutace a nebezpečné v některých oblastech je i zmutovaná fauna a flora. Veškerá struktura civilizace se rozpadla, zákony neplatí jen zákon kamene a kyje. Jsou však ostrůvky lidskosti v různých pevnůstkách či pevnostech, které nejsou nakaženy - zatím. Každopádně myslím, že se to konečně povedlo lidstvo planety země dosáhlo vytouženého cíle Armagedonu - konce světa. Vítejte tedy na konci.
|
| |
| Prozření majora Kunze Skupina se prodírala vysokou travou do poměrně příkrého kopce. Po cestě si jít netroufli bylo to tam zamořeno nějakou chemií nebo čím. Když se Velká válka číslo dvě přeměnila ve válku Z, lidstvo dělalo všechno pro to, aby zastavilo nákazu či snad spíše její průvodní jevy jako jsou tlupy, lidožravého mrtvého obyvatelstva. Použilo se všechno co bylo po ruce a mnoho dalšího se narychlo sflikovalo nejhorší sajrajty co vědci dokázali vymyslet k zabíjení. Sověti ani nacisté si moc nelámali hlavu na dopady pro lidstvo a přírodu když se to vypustí do světa. Nacisté sice měli teorii o ekologii a rovnováze přírody a života a tvrdili, že jeden germánský strom má větší hodnotu než tisíc židovských životů, ale tady na Krymu nebyly germánské stromy jen stromy. A Sovětům to bylo u prdele ostatně jako vždycky. Tak teď všichni (nebo aspoň ti co chtěli žít) museli zasažené oblastí obcházet Skupina se skládala asi z 6 chlapů dva na sobě měli sovětskou uniformu, jeden civilní hadry vylepšené vojenskými doplňky a tři byly oblečení v polní šedi. Rozkazy vydával chlap s nárameníky feldwebla a komandoval poddůstojníka o dvě frčky víš a poměrně mladého majora v elegantní uniformě. Hodnosti už dávno pozbyli význam stejně jako barva uniformy, nezáleželo teď ani na dobré, zámožné rodině či příslušnosti v partaji, nebo na kvalitně ušité uniformě, vládl ten kdo toho víc uměl, byl tvrdší a měl "větší gule". Vlastně se jednalo o beztřídní společnost, která měla dohromady absolutní nic. Takže si vlastně mohli připsat svůj historický úspěch obě donedávna soupeřící ideologie. "Chlapy tady by jsme měli zahnout kolem skalního oblouku a pak dále nahoru a tam je ta meteorologická stanice Luftwaffe. tam by to všechno mělo být kurva zásoby tak na 4 měsíce pro celou rotu. A měl by tam být ještě někdo na živu" Jeden z chlapů v ruské uniformě se trochu ošil při slovu Luftwaffe a obořil se na majora. "Kunzy ty kriple, žádný Luftwaffe není je to jen meteorologická stanice. Chápu, že ses válel poslední rok zavřenej v luxusním bunkru štábu a nechal ses od nich šoustat za vodku a kaviár, ale svět se změnil zvykni si." Major jen něco zamručel a pochodoval dál... ------- Yekatěrina celou skupinu už pěknou dobu pozorovala, původně se vypravila na lov, jídlo bylo čím dál těší sehnat naštěstí v Krymských horách bylo zvěře poměrně dost, to však nebylo úplně až tak pozitivní jak by se mohlo zdát. Zdravá, rozuměj ne nemrtvá, zvěřina nebyla vubec snadno dostupná, krom ostatních lovců se o ni pokoušela i další zvěř, nemrtvá zvěř, zmutovaná zvěř, zmutované rostliny, parazitní houby, jedy, chemikálie, atd... A když se vám povedlo ulovit zdravou zveřinu a nezpracovali jste ji hned mohli jste o ni přijít skrze psychotropní plíseň, která se dělala na srnčím a jelením mase, říkalo se jí Veselá srnka Tonka. Po konzumaci, jste měli myšlenkový výlet do dálav, který trval v kuse 4-6 hodin a během toho rauše se snadno stalo, že jste v domnění, že za dveřmi čeká tetička Gréta s příbuznými ze Saské Kamenice otevřel třeba dveře bunkru. Objetí s "příbuznými" bylo tak vášnivé až lítaly ruce a nohy. Yekatěrina sledovala skupinu optikou své pušky už z dálky, když se přiblížili blíž zakryla se trávou jako to viděla dělat ženské sniperky z vojenské školy v Ufě. Od té doby ušla pořádný kus cesty, když její jednotky ustoupila na Krym zdálo se to jako perfektní tah, přes perekopskou šíji se infikovaní dostávali jen velmi málo, ale i tu se to nakonec posralo. Jeji skupina to tvrdě schytala a ted už 3 měsíce žije s francouzskou Esesačkou v malém bunkru (snad původně to měla být sovětská protiletecká pozorovatelna) tady v Krymských horách. Do teď to bylo celkem ucházející s Lottie se vyjít dalo, ale teď byl podzim, sice krásný a teplý, ale zima přichází a to bude problém. Slova která zaslechla o zásobách pro rotu byla naprostá bomba, to by vyřešilo mnoho problémů, ale co ti chlapy a je možné, že tam je ještě vojenská posádka? Chlapy poměrně rychle zmizeli za obzor do prostoru, kde rostla smrtící flora....
|
| |
 | Všední den v bunkru Zívnula jsem a pohodlněji se uvelebila na pozorovatelně. Nenáviděla jsem to tady, ale pořád jsem byla neskutečně šťastná, že jsme tohle místo našly. Stejně tak jsem byla vděčná i za svojí "spolubydlící". Z počátku to sice trochu skřípalo, ale obě jsme věděly, že jedna druhou potřebujeme. Spory tedy musely jít stranou. Byla prostě témata, o kterých se nemluvilo, a jak šel čas, chuť o nich mluvit se stejně vytrácela. Šlo jen o to, abychom přežily. Pohledem jsem přelétla okolí a zamračila se. Yekaterina byla pryč už nějakou dobu, a já začínala být nervózní. První týdny potom, co vypukla nákaza, jsem byla sama. A byly to nejhorší týdny mého života. Byla jsem sama, na nepřátelském území, věčně na útěku. Nikde nebylo bezpečno. Měla jsem pocit, že jsem mrtvá, a jen jsem si to ještě neuvědomila. Když se tedy Gasheva delší dobu nevracela, dostávala jsem strach, že opět budu sama. Z bunkru jsem vycházela opravdu jen zřídka, a vždy jsem se pohybovala na dohled od jeho bezpečných stěn. Částečně jsem obdivovala sovietku za její odvahu. Ne, že bych jí to snad někdy řekla. Uklidňovala jsem se tím, že jsem užitečná jiným způsobem. Teď jsem bránila náš domov před...znovu jsem se rozhlédla...vlastně nebylo před čím. Všude byl klid a já za to byla vděčná. Dobře jsem ale věděla, že se to může každým okamžikem změnit. Musím zůstat ve střehu. Yekaterina se jistě brzy vrátí a bude se potřebovat dostat dovnitř. |
| |
 | Nové zprávy Těch několik mužů zmizí z dohledu a já se konečně také pohnu. dřív bych se je pokusila kontaktovat, ale zkušenost mě naučila být opatrnou. Svět se příliš změnil a to co platilo je již dávno pryč. Stále doufám, že nás někdo najde a vyzvedne, že se to celé obrátí a vyhrajeme, ale tihle nevypadají na nic z toho. Jsou to jenom další zoufalé existence, které se snaží přežít. Je to ale příležitost pro nás. Příliš dobrá než aby nám mohla proklouznout mezi prsty. Odplížím se kus zpátky. Pak se teprve postavím. Znovu zrakem překontroluji své okolí. Nestojím o žádná překvapení a pak vyrazím zpátky k našemu stanovišti. Musím o tomhle povědět Lottie a společně pak vypracovat plán. Zásoby nutně potřebujeme protože nás dosavadní způsob opatřování potravy je příliš náročný. Při cestě zpátky opatrně obejdu pasti, které jsme zde nastražily. Často se zastavuji, ohlížím a naslouchám. Pušku držím v rukou připravená se okamžitě bránit kdyby se něco zvrtlo a teprve až když jsme na dohled bunkru tiše zapískám domluvený signál aby Lottie věděla, že se vracím zpátky. |
| |
| Navrátilec Z myšlenek mě vytrhne zahvízdání. Okamžitě ožiju a vyskočím na nohy. Kulomet nechám na místě a rozeběhnu se ke vstupu do bunkru, abych Yekaterinu vpustila dovnitř. Sovietka mi celkem přirostla k srdci. Tedy, alespoň do té míry, že jsem ráda za její bezpečný návrat. "Už bylo na čase." Prohodím místo pozdravu a nechám jí proklouznout kolem sebe dovnitř. Sama krátce vyhlédnu ven, ale ten pohled mě děsí, takže rychle dveře opět uzamknu. Pokaždé, když se obě ocitneme uvnitř bezpečných stěn, pocítím úlevu. "Jak to venku vypadá?" Sama se ven vycházet bojím, ale o okolní svět se dost zajímám. I když je to většinou jen očima Yekateriny. |
| |
| Zpátky v bezpečí Když jsem zpátky mezi pevnými zdmi tak se konečně uvolním. Pušku opřu vedle dveří ze sudu si do plecháčku naberu vodu abych se konečně napila. Lovecké výpravy začínají být víc a víc vyčerpávající, ale to se sad brzy změní. "Zatím dobré. Hlavní část nakažených se sem zřejmě nedostala, takže se nemusíme tolik strachovat, ale vrátila jsem se kvůli něčemu jinému. Viděla jsem skupinu soud... mužů. Míří sice jiným směrem,a le vyslechla jsem zajímavé zvěsti. Prý by tu někde v okolí mohla být meteorologická stanice se zásobami," oznámím Lottie co jsem se dozvěděla. "Navrhuji je sledovat a zjistit kde přesně se ta základna nachází. Mohlo by se nám podařit získat nějaké vybavení pro sebe. Sama to však nezvládnu," pokračuji a doufám, že se francouzka nechá přesvědčit aby vyrazila se mnou. Zásoby prostě opravdu nutně potřebujeme pokud máme zvládnout zimu. |
| |
| Společnost Na tváři se mi objeví výraz úlevy. Zažily jsme pár nocí, kdy se nakažení pokoušeli dostat do bunkru. Na strach, který jsem přitom cítila, nikdy nezapomenu. Věřila jsem, že jsme uvnitř v bezpečí, ale když dveřmi lomcovali nakažení, a vzduchem se nesly jejich příšerné skřeky, pochybovala jsem úplně o všem. Pokud se nám tedy hlavní vlna vyhnula, máme šanci. Šanci na co? Přežít blížící se zimu? Dožít se jara? A co potom? "Další přeživší? Nebylo by lepší se s nimi domluvit, místo toho, abychom s nimi bojovali o zásoby a vybavení." Myšlenka na to, že jsou v okolí další lidé mi zvedne náladu. Někdy mě napadají ošklivé myšlenky, že jsme třeba poslední žijící lidé na zemi. Když se tedy v okolí objeví další lidé, vždycky ožiju. Netajím se tím, že bych se ráda připojila k nějaké větší skupině. Víc lidí znamená větší šance proti nakaženým. "Ale máš pravdu. Měly bychom zjistit, kde ta základna je." Srdce se mi už jen při myšlence, že bych měla jít ven. Ale tohle je skutečně důležité a já nejsem žádný zbabělec. "Kdy vyrazíme?" |
| |
| Slovenské národné obrodenie Ján Linse Se skupinou už byl Janko už od počátku léta 44, moc mu nevyhovovala, ale byl za ni vlastně rád - lepší než být sám. Němci se mu posmívali, že je to cizák co se nechal nalít do SS, aby si zlepšil původ. Bez ohledu na to, jaké kvality jako voják měl byl pro ně jen posranej příštipkař, dráteník hrnců, pasák ovcí no prostě vypičenej slovák. Kdyby to aspoň uměli ti pitomci vyslovit, ale tolikrát slyšel zkomolené Slovensko, že už na to byl alergický. No a Rusové? Ti ho zase nesnášeli, už pro ty dvě SS runy a bylo jim jedno, odkud je. Vlastně nějaké Československo jim moc neříkalo. Jeden z nich znal Brno a tvrdil, že je to nejlepší město světa, nebyl důvod pochybovat o jeho slovech, ale Bratislavu neznal nikdo. Z jižního pobřeží Krymu které bylo poměrně hustě obydleno se Jankovi podařilo dostat lanovkou do hor, vysoký útes nad kterým se lanovka vznášela byl dlouho hradbou před nákazou zombiky i jinými potvorami. To sem přivedlo poměrně dost lidí, ale společnost zdivočelá válkou nebyla schopna udržet něco jako civilizaci. Skupiny se začali masit o jídlo a on skončil s touhle. Měli tábor kus od lanovky, ale neovládali ji a tak museli vyrážet za potravou. Dalo se lovit nebo hledat různé tábory a sklady s jídlem. Hory před válkou Z ovládali partyzáni, Tataři, ale dali se zde najít i německé základny, pozorovatelny, stanice a taky strategické štábní bunkry. Jeden takový našli před týdnem a byl v něm i Major Kunz, už jim pomalu docházelo jídlo a tak se spojili. Kunz tvrdil, že v horách je meteorologická stanice a že je tam plno zásob. Tak jsou tady. Celá skupina obešla skály sice byl podzim, ale slunce ještě pořádně pálilo. Janko se napil s feldfalšky, mezi zuby cítil tu nepříjemnou hliníkovou chuť a také zatuchlinu vody. Voda nebyla dobrá, ale ve vyschlých horách Krymu to bylo jedno hlavně, že zahnala žízeň. Stoupání do kopce se pomalu zmírnilo a před vámi se rozprostírala louka krásných modrých květů velkých jako lidská hlava. Omamně voněli a kolem nich se táhli dlouhé šlahouny, listy byly zvlášť. Feldwebel zahvízdal a skupina se před květy zastavila. Ty květy byly více než podezřelé, o podivné floře zmutované chemií jste už slyšeli, ale vlastně nikdy neviděly. Tohle bylo určitě ono. Můžou ty kvítka být nebezpečné? To se všem honilo hlavou. "Zlovák a náš novej oficír vpřed - prozkoumejte ty květy." Major Kunz si jen vztekle odplivnul zapálil si retko a nabídl i "Zlovákovi" a připravil kořistní Špagin s bubnovým zásobníkem. Vůně byla omamná trochu to přebíjel kouř z cigarety, ale málo točila se vám za chvíli hlava z té vůně po chvíli Janko vnímal už jen tu vůni která ho táhla hlouběji do pole a nic jiného. Najednou se rozštěkal špagin a Janka něco štíplo do nohy. Chvíli si myslel, že ho Kunz trefil, ale nebylo tomu tak do nohy se mu zasekl jeden ze šlahounů a trny ji začal rvát jako řetěz motorové pily. Jeden z rusů spustil úplně jinou pilu. MG 42 zvaný hitlerova pila, svým charakteristickým zvukem, probudila krajinu. Najednou byly modré květy rozlítané všude okolo a šlahouny sebou zuřivě mlátily. Ruský "zahradník" však svým nástrojem kultivoval krajinu dál. Snad se vám to mohlo zdát, ale jako by ta květina ječela hrůzou. Nakonec se Kunzovi podařilo vrátit i s kulhajícím Jankem pod ramenou. Rána to byla hluboká a musela se vyčistit a zavázat, ale Janko žil a mohl za to vděčit jen Bohu nebo šťastné náhodě - to podle vyznání. Horší co se objevilo pod rozstřílenými listy, kusy rozřezané zvěře dokonce i nějaké torzo lidského těla vše propleteno úzkými tenkými kořeny a šlahouny. Dalším problémem bylo, že hitlerova pila sice skupinku zachránila, ale její zvuk byl tak hlasitý, že za chvíli tu bude shromáždění těch, co si chtějí nacpat břich lidským masem, museli odsud zmizet. Každopádně toto květinové pole znamenalo delší zacházku a s raněným Jankem to bude trvat ještě déle... -------- Lottie, Jekatěrina, Ján Moc dlouho to netrvalo a z vašeho bunkru jste se vydali za skupinkou, která se odvážila tak daleko vaším směrem. Suchá tráva vám šustila pod vojenskými bagančaty a nad hlavou byla jasná obloha. Člověk by řekl nádherný den, být jinde a jindy... nebo vlastně klidně být tu i v tento čas, ale bez tech sraček okolo. Nemělo smysl nad něčím podobným uvažovat bylo to zbytečné. Jekatěrina tušila, že se skupinka bude muset vracet a obcházet Údolí květin jak tomu smrtelnému místu říkala. Je dost možné, že je květiny i oslabí třeba přijdou o pár mužů, snad ale celou skupinu nezmasakrují to by se nedozvěděli nic. Po pulce cesty k místu, kde by měli skupinku znovu potkat, pokud půjdou po předpokládané cestě, se horami rozlehl zvuk hodně nahlas trhaného papíru. Byl to německý kulomet. Jako pilot se s tím zvukem moc Jekatěrina nesetkávala to až mnohem později jeho charakteristický zvuk dokázala zařadit. Pro Lottie to byl prostě jen zvuk kulometu nic víc. Bylo jasné co se stalo, setkání s květinkou bylo v plném proudu. Dorazili na místo setkání ještě před plahočící se skupinkou. Zamaskovali jste se tak aby jste nebili vidět a jinak měli dobrý rozhled. Jeden z vojáků byl zraněný, ale jinak byli všichni. Jestli to je dobře nebo špatně toť otázka. Co však rozhodně nebylo dobře bylo to, že se skupina blížila k starému srubu. Oni to vědět nemohli, ale vy jstě moc dobře věděli, že je nakažený parazitní houbou a že jsou v něm "houbáci" lidé prorostlí houbovitou hmotou utočící na vše co se octne v okolí srubu a rozsévající své výtrusy do mrtvých a ti se pak stanou také "houbáky". ---------------- Skupina feldwebla dorazila až ke srubu. Sověti k němu dorazili první a hned po nich feldwebel a "civil" major se zraněným se belhali vzadu. Než se sověti stačili vzpamatovat od stěn srubu se odlepily postavy jejichž kůže měla barvu a strukturu starého dřeva a vrhli se na ně. Ani nestihli zareagovat Mg 42 stihl jen šteknout a okamžitě ustal. Ozval se MP i karabina nic nepomohlo střelba do zbytků hlav tak jako platí na zombie nepomáhala. Pak jeden padl náhodným výstřelem čert ví kam a začal se rychle rozkládat do struktury rozmačkané houby Hnojníku. Další se, ale vrhli na Feldwebla a civila. S vytrhnutou dýchací trubicí skončil svůj život feldwebel civil se pokusil zdrhnout a asi by se mu to i povedlo kdyby neuklouzl na krvavém blátě z velitele a skončil podobně jako on. Během necelých dvou minut ze skupinky zbyl jen Major a raněný Janko. Výhodou bylo, že "houbáci" jsou proti zombikům prostě pomalí, zatím co zombie dokáže běžet stejně rychle ne li rychleji jak člověk, tihle se spíš jen sunuli, řekneme pruským pochodem.... |
| |
| Houbaření To, že to tu známe je pro nás značná výhoda. Víme čemu se vyhnout, kde jsou jaké nástrahy a tak se nezdržujeme a jdeme rovnou přímou cestou k našemu cíli. Zatím se jim daří dobře, ale jakmile dojdou ke srubu štěstí je opustí. Chudáci. Neměli nejmenší šanci, ale několik z nich se ještě drží, ale to nemusí vydržet dlouho. Musíme se do toho vložit sami pokud chceme vědět kde je ta stanice. "Musíš je odvést," špitnu směrem k Lottie, ale pohled ani na okamžik neodtrhnu od mířidel svého Mosina, kterými sleduji houbáky. "Zůstanu tady a budu tě krýt. Rozhodně jim řekni, že tu nejsi sama aby se náhodou nepokusili o něco hloupého. Pak je zaveď k jámě, to by mělo ten hnus zadržet a dát jim možnost se stáhnout. Pokud všechno půjde dobře tak se k vám připojím," vysvětlím svůj plán. Také jsme se snažili prozkoumat ten srub. Několikrát. Proto jsme vykopaly tu jámu. Chtěli jsme do ní houbáky nalákat a mít tak od nich pokoj, jenomže to tak docela nefungovalo. Nebezpečí nepředstavovaly jenom ty mátohy, ale hlavně ta houba s tou jsme nic nesvedly. Jedině tak zkusit celý srub zapálit, ale to by nám nijak nepomohlo a možná by to nadělalo víc škody než užitku, ale ta díra tam je pořád a teď se nakonec může hodit. |
| |
| Srub V prvních chvílích cítím nejistotu. Už je to několik dní, co jsem naposledy bunkr opustila. Bylo to však odhodlání, co mě vyhnalo ven, a je to také odhodlání, co mě žene dál. V rukou pevně svírám zbraň a opatrně našlapuji v Yekaterininých stopách. Tenhle kraj je nebezpečný, ale ona to tu zná lépe, než kdokoliv jiný. Věřím, že se dokáže vyhnout všem nebezpečím. Z povzdálí sledujeme skupinku, která bohužel nabere směr k zamořenému srubu. Smůla pro ně. S houbami jsme válčily už několikrát, vždy neúspěšně. Tomuhle místu je lepší se obloukem vyhýbat. Jako na trní pozoruji, z bezpečné vzdálenosti, boj. Jsem ráda, že vedle sebe mám klidnou Yekaterinu, která mě dokáže udržet na jednom místě. Z nakažených, i houbáků, mám sice strach, ale lidem v nouzi bych na pomoc vyrazila okamžitě. Jsem ráda, když se sovietka rozhodne přeživším pomoci. "Rozkaz!" Uvnitř bunkru jsme na začátku měly trochu rozepře o to, kdo bude velet. Venku jsme však byla ráda, když mi Yekaterina řekla, co dělat. Přikrčená u země jsem se rozeběhla k dvojici mužů. Jeden z nich byl zraněný, toho jsem si všimla už při cestě sem. Jemu bylo potřeba především. Až teprve po několika desítkách metrů jsem se napřímila. Nikdo nemusí vědět, kde se moje družka ukrývá. Zbraň jsem schovala. Proti houbákům je mi k ničemu, a mužům nechci dávat záminku, aby po mě začali střílet. "Hej, pitomci! Jestli chcete žít, tak pojďte se mnou!" Houbáci nejsou zrovna sprinteři, i tak odsud ale chci rychle vypadnout. Přiskočím ke zraněnému a případně ho podepřu. Poté rychle zamířím k jámě ukryté o kus dál, mezi stromy. Díra je to pěkná, hluboká i široká, a její dno je navíc pokryté naostřenými kůly. |
| |
| Infected Mushroom - Army Of Mushrooms Lottie, Jekatěrina, Jan Major Kunz ustupoval s Janem, kterého držel pod ramenem, před tvory "houbového charakteru", bylo vidět, že i chvíli zvažuje zahodit Janka, který ho zdržoval tak, že nebylo jasné jestli to doopravdy stihnou. Nakonec se rozhodl, mladého SSmana nezahazovat a parkrát vypálil z "špagátu" dávku do pronásledujících. To je zdrželo a když se dostali až k jámě asi 150 metrů od srubu houbáci to vzdali a vrátili se ke srubu a "nalepili" se na jeho zdi tak jako před tím. Člověk když srub z dálky pozoroval musel se velmi pozorně dívat, aby ty postavy kolem srubu viděl. Jejich zbytky oblečení měli nahnědlou barvu a snad i bylo obrostlé skutečnou houbou. Kůže samotná byla také nahnědlá a měla strukturu dřeva, těch postav nalepených na srubu mohlo být tak klidně kolem dvaceti. Zdálo se, že zareagovala jen jedna část na ohrožení skupinou, ta část která byla na straně odkud nebezpečí, nebo možná kořist, přišla. Dvojce se dostala až k Lottie jenž na ně volala. "Tak to bylo o příslovečný vous. Díky za nasměrování. Co to herdek bylo?" Nasměroval svoji otázku major na Lottie... |
| |
| Generálmajor Gehlen a ti druzí Ilsa, Kuno, Eetu
Nuda, neskutečná týrající nuda, tak by se daly popsat poslední dva měsíce strávené na meteorologické stanici na úpatí vrcholku nejvyšší hory Krymu Roman-Koš. Jak se vlastně stalo, že jste se zde ocitli. Zdálo se to jako z "prdeleklika", když jste o tom poprvé slyšeli. Krym chráněný perekopskou šíjí bylo jedno z bezpečných míst, kam ustoupila ještě organizovaná německá a sovětská armáda. Nebo spíše jejich zbídačelé zbytky. Vypadalo to, že se tady reorganizují odpočinou si a zahájí konečně to vítězné lidské tažení proti všem těm Zetkám co stvořila tahle velká válka. Přece je jasné, že lidstvo nakonec zase zvítězí. No nestalo se tak, Krym se začal topit v chaosu a krvi a nakažení nepřišli přes Perekop a ani přes Kerč. Objevili se v nitru poloostrova a pak začal masakr. Generálmajor Reinhard Gehlen velitel zpravodajců pro východní frontu se rozhodl osobně zjistit příčiny toho co se stalo a vyvarovat se jich pro příště. Jestli tedy nějaké příště mělo ještě přijít. Sehnat schopnou skupinu, která by ten úkol zvládla a ochránila i generálmajora bylo poměrně náročné, ale nakonec se podařilo stáhnout z rozbité fronty a okolí Wolfsschanze pár opravdu schopných lidí a z nich sflikovat jednotku, která měla odcestovat na Krym. Skládala se především ze zpravodajců, radistů, specialistů na biologické změny (jak se tomu teď říkalo), ale měla i svoji průzkumnou a zajišťující část. Průzkum měl na starost skvělý finský odstřelovač, který učil na kurzu pro snipery v Německu a druhým průzkumníkem byla jeho bývalá žačka Ilsa o které se tvrdilo ledacos, třeba to že šoustala s Himlerem. Za bezpečnost měl odpovídat poručík Kaufman, který se k podniku vlastně nachomýtl náhodou a jako správný německý voják neodporoval, když ho do této funkce dosadili. Vše probíhalo poměrně v pořádku, Tante JU, tedy Junkers Ju 52, odstartoval s 3 piloty a 18 vojáky včetně generála za ranního rozbřesku z polního letiště u Wolfsschanze a odpoledne mělo jak štakš pohodlně přistát na improvizovaném polním letišti u stanice pod vrcholem hory Roman-Koš. Jak to tak bývá mise na "záchranu světa" ztroskotala hned na začátku a to doslova. Krátká špatně upravená ranvej Tante Ju nestačila a letadlo havarovalo při přistání všichni piloti a dva vojáci mrtví, generál zraněn stejně jako další dva z vojáků rozvědky. Meteorologická stanice byla obývaná 4 vojáky, co se střídali ve službě a dalo se odsud spojit radiem s nějakými velitelskými centry jak v Německu tak tady na Krymu. Ještě chvíli po přistání jste měli co dělat, opravit stanici, namontovat silnější vysílačky co jste vezli a další vybavení to co se nerozbilo při havárii. Pak vás generál vysílal na průzkum okolí hlavně, Ilsu a Eetuho. Před 14 dny však generál zemřel patrně na infekci ze zranění. Bylo po legraci. Horší bylo, že ani nijak neurčil co máte dělat dál. Zanechal po sobě nějaké složky přísně tajné, ale nikdo z vás nemá oprávnění se do toho podívat a porušit to jste se zatím neodvážili. Spojení co máte stále funguje ale stanic se kterými se dá spojit dost rychle ubývá. Na stanici se toho moc dělat nedá jen lít vodku, kouřit a lelkovat. Tak vysoko nahoru se nakažení zatím nedostali i když i vy víte, že tu jsou nějaké změny ve fauně a floře průzkum ještě více dolů nebyl generálem povolen....
|
| |
 | Orlí hnízdo Ilsa, Kuno, Eetu Adlerhorst, aspoň tak někdo z žertu nazval místo, kde jsem trávila většinu volného času, kde jsem jedla, spala, a které zároveň mělo okno s nejlepším výhledem a tím nemyslím, že z něho šlo pozorovat západ slunce nebo rozbřesk. Někdo i tvrdil, že jsem paranoidní a možná měl dotyčný pravdu, jelikož z Orlího hnízda jsem neměla jen dobrý přehled o okolí stanice ale i o dění v jejím nitru. Žena mezi muži, nejspíš jen kázeň a strach jim zatím v ledasčem brání ale jak dlouho? Čtrnáct dnů již uplynulo od smrti Brigadeführera a zatím co má puška Mauser 98k nás opatrovala před hrozbou zvenčí, Mauser m712 na kolenou chránil před možnou hrozbu zevnitř mne, zatímco jsem přemítala nejen nad tím, ale i obsahem nacházejícím se ve složkách. Odstraním kus látky halící optiku pušky, jenž jí chrání nejen před poškození ale i jí zabraňuje odrážet světlo, hlaveň prostrčím dírou v spodním rohu skla, kterou jsem sama před bezmála dvěma měsíci do něho udělala a rozhlédnu se. Přestože nemám službu, nechci se nechat uchlácholit klidem jako někteří, ovšem jako obvykle nic podezřelého, a tak jí zase skloním. Mé myšlenky se opět vrátí k složkám, mé situaci zde, a nakonec k situaci nás všech. Nastal čas se do nich podívat, svět se změnil a s každým dnem zaniká více a více míst, které odpovídají na radiový signál. Ovšem v tom mi může zabránit nejeden zádrhel, například Untersturmführer Kaufman, zodpovídající za bezpečnost. Uložím pistoli zpět do holsteru, a s puškou na rameni opustím své hnízdo, teprve až když jsem pár kroků od “svého“ okna škrtnu zapalovačem s vyrytými runami SS a následně zaplním plíce slastným nikotinem, jediná neřest a rozptýlení které si zde dopřávám. Poté zamířím rovnou ke Kunovi. „Chci se podívat do těch složek, herr Kaufman,“ vynechám záměrně hodnost, „a ráda bych věděla, zda mi v tom budete bránit,“ a zeptám se přímo, jelikož nevidím důvod, proč chodit okolo horké kaše, jak se říká. Jen stěží by uniklo něčí pozornosti, kdybych si v nich začala číst. Jediná nepozorovaná příležitost by byla při stráži, kdy ostatní spí ovšem i přesto, že za celé dva měsíce sem nic nezavítalo, jsem nehodlala něco takového riskovat. |
| |
 | PREČO ZASE JA? Lottie, Jekatěrina, Jan Už je to doba čo som v spoločnosti ľudí, ktorí ma nijak zvlášť nemajú radi. Rusi kvôli tomu, že som bol členom SS. Runy SS na ktoré som bol veľmi hrdý im boli tŕňom v oku. Pre Nemcov som bol len obyčajná slovenská spodina, ktorá si chcela polepšiť. Nezaujímalo ich, že moja rodina je zväčša nemecká. Keby tomu tak nebolo o SS, by som mohol len snívať. Zaujímalo ich, že v pase mám Slowakische Republik a to bol znak, že nie som hoden. Ničoho. Počas vojny som to až tak nevnímal. Mal som mnoho kamarátov s ktorými sme si navzájom pomáhali a kryli chrbát. Nejaké posmešky od ostatných som akosi ignoroval. Teraz, keď som v úplne novej spoločností ľudí je to iné. Lezie mi to na nervy. Na nervy mi liezlo aj to stúpanie. Nikdy som nemal rád dlhé pochody s celou výbavou. Teraz už síce dávno nie som v plnej výbave, ale musím chodiť do kopca. Lezie mi na nervy aj tá podivná vôňa akoby od nejakého kvetu. Onedlho tá vôňa bola silnejšia a mne bolo okamžite jasné, odkiaľ prichádza. Nikdy som také niečo nevidel. Niečo sa mi na tomto mieste nepozdávalo a ešte menej sa mi pozdával príkaz preskúmať tie kvety. Po boku s majorom Kunzom som šiel preskúmať tie kvety. S radosťou som prijal cigaretu, ktorú som si nechal aj zapáliť. Čo ti môže spraviť kvet? Túto myšlienku som hneď oľutoval keď som ucítil ako ma niekto postrelil. Hneď som sa obzrel po prípadnom strelcovi. Potom všetko zbehlo veľmi rýchlo. Streľba z Mg42, krik a bolesť, akoby mi niekto chcel odrezať nohu. Bol som v šoku. Veľmi veľa si toho nepamätám. Zo šoku som sa prebral na zemi, kde mi ošetrovali nohu. Tam mi museli vysvetliť situáciu znovu. Mäsožravé rastliny? To je humus. Od bolesti som škrípal zubami. Bolesť prechádzala celým telom od nohy až k spánkom na hlave a späť. No aj napriek tomu som musel pokračovať. Bolo mi jasné, že keď tam ostanem, nakazení si na mne spravia hostinu. Veľmi ma hneval fakt, že zdržujem skupinu a majorovi Kunzovi beriem sily. Na druhú stranu som bol rád, že mám nohu. To, že sme zaostávali za skupinkou sa ukázalo ako veľké šťastie. Nejaké divné potvory pripominajúce huby zmasakrovali zvyšok skupiny a nám neostávalo nič iné ako sa len otočiť a utekať. V hlave mi prebehla myšlienka, či to nie je sen. Možno v tej rastline bol nejaký jed a teraz vidím skreslené obrazy. Z kríkov vybehla nejaká žena. V zmätku som namieril svoju MP-40 na ňu, ale nevystrelil som. Hneď som si uvedomil, že nám asi chce pomôcť. S majorom Kunzom sme začali utekať pred monštrami zo zrubu. Našťastie boli pomalšie ako nakazení a po chvíľke to vzdali. "Danke." Poďakoval som majorovi po tom ako sme boli pomerne v bezpečí. V podstate mu dlhuje život. Tie huby boli sú asi nesmrteľné. Kývnutím hlavy poďakujem cudzinke. Major sa s ňou pustí do rozhovoru. Ostávam ticho a prezerám si svoje zranenie. Kurva. |
| |
 | Meteorologická stanice Ilsa, Kuno, Eetu Poslední dva měsíce mě ničí. Pomalu listuji notesem. Za poslední dva měsíce jen několik málo zásahů. Prvních pár týdnů, co jsme trávili průzkumem, to ještě šlo. Strávil jsem je podrobným průzkumem okolí. Teď už mám v hlavě podrobnou mapu zdejší oblasti. Včetně vhodných krytů a úkrytů. Zpaměti bych dokázal říct jaké rostliny rostou na které louce a z jakého stromu, vhodného k lezení, je vidět do kterého sektoru. Ukazováček pravé ruky už mě ale nesnesitelně svrbí. Už za života generála jsem uvažoval, že přes zákaz se vydám na lov dál od stanice. Co mě je taky po nějakém náckovi, že? Teď už jsem plně rozhodnut, že se smrtí generále přestal tenhle zkaz platit. Už je načase připsat další na seznam…
Obléknu si svůj maskovací oblek. Vezmu svojí perfektně zastřílenou pušku (Mosin-Nagant M28/30) a pověsím si jí na záda. Tu zbraň miluji. Jsem schopný trávit hodiny údržbou své pušky. Mám jí uzpůsobenou přesně na míru. Například má ruský závěr, protože ten se seká méně, než finský. Naopak od Ilsi používám jen pevná mířidla. Na hruď si vezmu svůj samopal (Suomi KP/-31). Nikdy jsem o tom s Ilsou nemluvil, ale vycítil jsem, že pro mě má stejnou funkci jako je pistole. Žid se uprostřed Němců prostě nemůže cítit bezpečně. Pak pohmatem zkontroluji, že mám i ostatní věci své výbavy.
Zamířím ke Kaufmannovi. Překvapeně zjistím, že už je tam Ilsa. Nespokojeně nakrčím svůj židovský frňák, když od ní ucítím nikotinový zápach. Proč ze sebe nějaký sniper snadnější cíl tímhle zlozvykem nikdy nepochopím. Za prvé cigareta v noci slouží jako nejlepší bod k zaměření. Za druhé zkušený lovec kuřáka snadno vypátrá po pachu. Nevím co tu řeší, ale skočím jim do toho. „Jdu lovit Zetka. Tentokrát budu pryč delší dobu a opustím přidělenou oblast.“ Oznámím krátce a dost útočně na někoho tak malého jako já. Nesnáším to když musím třeba i na ženu mluvit se zakloněnou hlavou. Popravdě mě zajímá spíš reakce Ilsi, než Kaufmanna. Zatím jsme pracovali hlavně samostatně, ale třeba se bude chtít přidat... |
| |
| Houbaři Yekaterina, Ján Už před nějakou dobou jsme zjistili, že houby se od srubu příliš nevzdalují. Velmi rychle nás tedy přestanou pronásledovat. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, bylo od nás naivní si myslet, že bychom je dokázaly vylákat až k jámě. Zřejmě jsme tak jen plýtvaly silami. Zastavím se kus od mužů a obezřetně je pozoruji. Jedno nebezpečí pominulo, ale jiné přetrvává. Prsty mi zacukají směrem ke zbrani, ale nakonec se ovládnu. Lepší, když budu vypadat neškodně. Tomu dost napomáhá i můj vzhled. Jsem drobná, křehce působící žena, oděna do roztodivné směsky k sobě vzájemně nepadnoucích kusů ošacení. Není tak na první pohled poznat, na které straně barikády jsem původně stála. I když můj těžký přízvuk dost napovídá. Pohledem krátce přelétnu okolí, hledám Yekaterinu, dle očekávání jí ale nikde nespatřím. "Kdysi ti byli lidé, jejich těla ale napadla a prorostla nějaká houba. Říkáme jim jednoduše houbáci. Jsou dost agresivní, ale v hlavě mají...no...houby." Sama se nad tím vtípkem pousměju. No jo, moc zábavy si tady neužijeme a můj smysl pro humor vzal za své. "Brzy se houbáci stanou i z vašich mrtvých kamarádů." Bylo tristní, že jsme nebyly schopné porazit tyhle prašivky. Netušili jsme však, jak přesně houby fungují a ve strachu ze spór a z nakažení, jsme se tím ani příliš nezabývaly. Na začátku jsem měla snahy získat nějaké vzorky a prozkoumat je, ale podmínky na jejich zkoumání byly stejně tak mizerné, že jsem se toho nápadu rychle vzdala. Měla jsem však teorii, že by se houby mohly zmocnit i živého těla, pokud by se spóry, nějakou ranou, dostaly do těla. Trochu s obavami jsem tedy hleděla na zraněného muže. Dost možná tady teď máme jednu tikající bombu. "Máte namířeno k meteorologické stanici, je to tak?" Rozhodnu se nechodit kolem horké kaše. |
| |
 | Meteorologická stanice Ilsa, Kuno, Eetu Život se umí otočit vlastně o 180 stupňů ani jeden neví jak moc. V jednu chvíli jste povolán do Vlčího doupěte, aby jste si tam převzal svůj rytířský kříž, udělal pár fotek pro propagandu, užil si svých čtrnáct dní doma a potom zpět na frontu. Teda frontu no to co se teď z fronty stalo. Hlava mi to stála moc nebrala, ale už jsme sedali na přistání a najednou tma. Když jsem se probral z bezvědomí, tak jsem zjistil v jaké to prdeli vlastně jsme a k čemu jsem se to upsal, teda vlastně byl jsem upsán. Dva měsíce nudy a sebeužírání. Jo chtěl jsem dovolenou, ale ne takhle dlouhou a v takové prdeli světa jako byla tahle blbá stanice. Chtěl jsem jako správný voják svůj žold propít a prosouložit někde v bordelu, ale tady je ženská jen jedna a ledová jak počasí venku. Do toho všeho si generál prostě rozhodne umřít. Bohužel zdejší možnost nějakého ošetření je prostě nulové a nikdo z nás není pořádně zdravotník, ale mohl si to nechat na jindy. Morálka už takhle stojí za nic a ještě mi tohle všechno spadne do klína a na hlavu. Generále dám si vodku na Vaši mrtvolu! Teď sedím za stolem a na něm jsou desky s přísně tajnými materiály. Prostě nevím co teď dál. Udržujeme spojení, ale když odpovídá stále méně a méně stanic, tak to morálce opět nepomáhá. S rukou na deskách, při nevnímání okolí mě vytrhne ženský hlas. Nic z té zprávy, kterou skrz slova posílá. Morálka je v prdeli a disciplína též. Ne Fräulein. Desky otevřu já a na svoji zodpovědnost jako nejvyšší přítomný důstojník. Musíme aspoň zdánlivě udržovat náznak nějakého řádu co říkáte? Nejraději bych jí zastřelil. Tohle je vlastně vzpoura, ale její schopnosti potřebujeme. Bohužel a bohudík pro ní. Už chci desky otevřít, ale vyruší nás Fin. Zcela otevřeně si jděte kam chcete. Generál nás tu držel, ale vzhledem k tomu, že nemáme zprávy a naše okolí se odmlčuje bude jednodušší, pokud zjistíte něco více. Fräulein König by mohla jít s Vámi co myslíte Fräulein? Třeba tam umřeš a já budu mít pokoj. Nadnesu s úsměvem a rukou na deskách. Jestli je otevřu teď nebo později se bude dost odvíjet od toho, jak zareagují Ti dva. |
| |
| Orlí hnízdo Ilsa, Kuno, Eetu Evidentně untersturmführer si nechce připustit, že kříž na jeho hrudi se každým dnem stává více a více prostou ozdobou a hodnost stejně tak. To z něho dělá hrozbu. Do konverzace se zapojí i můj bývalý učitel, nebo spíš jen prostě oznámí, že jde ven, a proto cigaretu uhasím o stůl. Moc dobře znám jeho názor na ně, i vlastně s ním souhlasím a nikdy jsem si nezapálila cigaretu mimo tábor. „Ja, půjdu,“ přikývnu hlavou na poručíkův návrh i když bezpochyby se mne chce jen takhle zbavit. Pohledem ale sklouznu na Eetua, „Zrovna jsme s herr Kaufmannem debatovali o deskách na jeho stole, že je načase se do nich podívat. Možná v nich je něco užitečného, něco, co budeme třeba moct venku zkontrolovat,“ nahodím. Pravdou však je, že s jejich obsahem, nechci Kaufmanna nechat o samotě. |
| |
| Meteorologická stanice Ilsa, Kuno, Eetu Je to mrcha a to se prostě ví. Hodnost to nemá žádnou, ale holt každý používá zbraně jaké umí a má. Vlastně to, že chrápala s Himmlerem, jestli teda na mě dojem moc nedělá. Mám za sebou dost, abych se lekal nějaké ženské. Přesně tak Fräulein. V takovém případě se můžete jít oba připravit a já zatím desky otevřu a pokud v nich bude něco relevantního k našemu okolí, tak Vám to samozřejmě sdělím a ukážu. Jinak si myslím, že prostého vojáka nemusí obsah těch desek zajímat. Více se o tom bavit nebudu. Tvář je stále plná úsměvu, ale slova jsou chladná a odměřená. Levá ruka na deskách a pravá pod stolem, kde se dost dobře dá tušit pouzdro s pistolí. Nikdy jsem nebyl vyloženě zapálený Nacista, ale v hlavě mám myšlenku. Říše! Kam jsi to dospěla? |
| |
| Meteorologická stanice Ilsa, Kuno, Eetu 31. prosince 1944 Zásahy: 1825
Kaufmannovi je dle jeho vyjádření úplně jedno, co budu dělat... Tak se mi to líbí... Sám navrhne, že by Ilsa mohla jít také. Ta uhasí cigaretu a prohlásí, že půjde. Dobrá… Vytáhnu z kapsy kostku cukru a strčím si jí do úst. Tohle je lepší zlozvyk, než kouření… Pak Ilsa vysvětlí proč je u Kaufmanna. Osobně moc nevěřím, že v těch deskách bude něco užitečného. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby byli prázdné. „Já jsem připraven. Königová za pět minut venku..“ zavelím a vyrazím k přední hlídce. Tam najdu hlídku a oznámím jí, že jdeme na průzkum a požádám jí, aby si tuto informaci mezi hlídkami předali. Není hloupější smrti, než od vlastních. Nevím jak Ilsa, ale já chci jít ven hlavně, abych si zalovil zetka… |
| |
| [font color=white] Krymský turismus [/font]Lottie, Jekatěrina, Jan Major Kunz si znovu zapálí a nabídne Jankovi i Lottie. Schová benzínový zapalovač do náprsní kapsy perfektně padnoucí uniformy, která musela být dříve vážně parádní. Usměje se na Lottie a dodá. "Není nic slastnějšího než dobrá cigareta po takové divočině. Jsem Major Heinrich Kunz a tady kolega je Ján Linse." Představil se podáním ruky major vychutnávajíc silný černý tabák cigarety. Když přijde řeč na "houbáky" jen nevěřícně pokývá hlavou. "Nejsem venku moc dlouho se přiznám, stále se mnou otřese, když vidím jak se náš svět změnil. Do nedávna jsem byl v bunkru, ale tak nějak došlo jídlo a chlast a většina velení si prohnala kulku hlavou. Škoda těch chlapů." Když se pak Lottie zmíní o meteorologické stanici tázavě sjede pohledem na Janka a pak se usměje. "Je to na nás tak vidět? Měl jsem za to, že o té stanici moc lidí neví. Každopádně nemáme co ztratit ani co tajit. Samy se tam jen těžko dostaneme celý. Jo míříme k té stanici, měla ještě před nedávnem spojení s naším bunkrem než si náš generál prohnal kulku hlavou. Mělo by tam být dost zásob a je tak vysoko a tak na odlehlém místě, že je tam prý vážně klid. Dokonce prý nuda. Ti lidi tam si stěžují na nudu neuvěřitelné. Naprostí blázni." Pak se rozhlédne po okolí chvíli i zapátrá očima i v oblasti kde je Jekatěrina. Jestli jí viděl těžko říci, ale nedal na sobě nic znát. "Předpokládám, že tu nejste sama a někdo vás kryje. Pokud se spojíme můžeme probrat cestu a vyrazit nahoru společně, zásob tam má být víc než dost. Jen tedy větší skupině bych to možná nešířil ledasco se muže zvrtnout. Já už se dolů k lanovce vracet nehodlám. Když se nikdo nevrátí snad to nechají být. Tak co vy na to?" V dálce se ozvalo vytí nebo něco mezi vytím, chroptěním a štěkáním srnce. Major vtáhl do sebe dým cigarety a najednou se hrozně rozkašlal a vyplivl cigaretu, kterou si tak slastně vychutnával. "Do hajzlu Bambi. No to mě poser! Asi hledá matku." Asi sto metrů od vás stojí srnec a není to ledajaký srnec...
|
| |
| Spojenci Yekaterina, Ján Bez přemýšlení hrábnu po nabízené cigaretě. Místo, abych si jí nechala připálit, jí ale schovám do kapsy. Nekouřím a takováhle věc je zatraceně cenná. "Lotte Morel. Polní medik 33. granátnické divize." Představím se. Ne, že by to snad ještě něco znamenalo, ale zvyk je železná košile. Jsem ráda, že se muži nezajímají o to, kde jsem k téhle informaci přišla. Nelíbilo by se jim, kdyby věděli, že je Kaťa už nějakou dobu sledovala. To nemá rád nikdo. Další informace ani páčit nemusím a major mi hned nabízí spolupráci. V duchu se zaraduji, ale navenek nedávám nic znát. Muselo mu dojít, že na tom nejsme tak dobře, abychom se ke stanici vypravily samy. Yekaterina tady není, abychom se poradily, je tedy na mě, zdali se rozhodnu těm dvěma důvěřovat. Není to příliš těžké dilema. V bunkru jsme strávily několik posledních měsíců jen samy dvě, a já zoufale toužím po další společnosti. Tahle stanice zní opravdu slibně, třeba je to místo, kde by se skutečně dalo žít, a nejenom přežívat. "My tenhle kraj známe. Když si navzájem pomůžeme, vydělají na tom všichni." Natáhnu k majorovi ruku, abych stvrdila tohle spojenectví. Ohlédnu se za štěkavým zvukem, na rozdíl od majora, já zachovám klid. Už jsem si zvykla vídat takhle nakažená zvířata. Není to pro mě tedy tak šokující, spíš smutné. Vidět, co hrozného se stalo s jinak tak krásným zvířetem. Vložím prsty mezi rty a zapískám. Signál pro Yekaterinu. |
| |
| Orlí hnízdo Ilsa, Kuno, Eetu Bývalý učitel zavelí že vyrážíme za pět minut a já přikývnu. Vím, co dovede, to je hodné respektu a jistého druhu důvěry. Připomínal mi i někoho z dětství, i když stále jsem nebyla schopná si uvědomit koho. Počkám tedy až odejde, zatím co popojdu blíž a opřu o stěnu po poručíkově levic. „Všichni jsme už pouze soldaten herr Kaufmann, i vy si to už pomalu musíte uvědomovat a stejně jako ostatní. Proto ty desky, poslední naděje,“ pousměji se pobaveně při pohledu na desky a ruce na nich, „Herr Low nepřišel žádal o svolení, oznámil že odchází,“ zapálím si znovu uhašenou cigaretu, pět minut je dostatek času, vždy mám sbaleno a jsem i plně oblečena ven (nejen kvůli rozbitému sklu, kterým táhne studený vítr,) stačí jen natáhnout ruku po zbytku vybavení a vyrazit. „A jak vidíte, pušku mám a víc mi není třeba, takže nač zdržovat nebo Vás případně obtěžovat vstávat,“ pobídnu muže sedícího za stolem, s pravou rukou pod ním a levou na deskách. |
| |
| Orlí hnízdo Ilsa, Kuno, Eetu Pan Eetu evidentně byl spokojený a já to chápal je to průzkumník a navíc Fin. Ti byli vždycky divní. Ovšem madam Ilsa je jiný oříšek a ještě nepochopila, že armáda není civil a nestačí jen dělat oči a roztahovat nohy. Podívám se na zapálenou cigaretu, kterou jsem v tomto jednání nepovolil. Fräulein jak jistě víte, tak bez vyzvání v přítomnosti důstojníka nemůžete kouřit. Stráž! S tím zavoláním vytáhnu ruku z pistolí zpodstolu a namířím na Ilsu. Fraulein Ilsa je zatčena za subordinaci a vzpouru. Trestem pro vzpouru je smrt zastřelením. Svět se možná mění, ale tady jste stále v armádě Třetí říše! Jsem připravený střílet pokud se Ilsa pokusí o nějakou pitomost a počkám až jí stráž spoutá. |
| |
| Srneček Ján, Lottie Lottie je v pořádku. Houbáci to vzdají a ti dva kteří to přežili vypadají že snad mají v hlavách i rozum. Jsou opatrní, ale ne vyloženě nepřátelští což je dobře. Bylo by mi líto je zastřelit a když dá Lottie signál vím, že jde o něco jiného. Také jsem zaslechla ten zvuk. Není to poprvé kdy něco takového slyším. Většinou se pak snažím rychle zmizet. Nemá cenu s nimi bojovat. Na maso to není takže by to bylo jenom zbytečné plýtvání náboji. Dnes je však situace jiná. Je tu raněný, který jen tak utéci nemůže. Navíc je ta potvora již příliš blízko. Trochu se přesunu abych měla lepší výhled a nebránili mi ve střelbě žádné větve a kmínky. Pečlivě zamířím na hlavu i když je to riskantní a zmáčknu spoušť. |
| |
| Orlí hnízdo Ilsa, Kuno, Eetu Víte, co mám ráda na vyšších hodnostech? Rády mluví a pokud již vám někdo ve světě kde ožívají mrtví vyčítá, že kouříte, není příliš prostoru k pochybnostem o tom, co dalšího vám bez obtíží bude vyčítat. I když o to ve skutečnosti nešlo. Ve chvíli, kdy herr Kaufmann vyslovuje, „nemůžete“ nechám cigaretu dopadnout zem, je naprosto zřejmé, co bude následovat, když má pravou ruku pod stolem. Instinkty a svalová paměť ví, co dělat. Vyhlídky na to ho zabít? Víc dostačující abych se o to pokusila, ovšem ty potom už tak dobře nevypadají, stráž se nebude namáhat hned zapnout mozek ale budou jednat jak jsou zvyklí, tedy střílet. Proto jak instinktu, tak svalům zabrání v tom, co chtějí udělat. „Takže výlet s herr Löwem se ruší,“ pronesu s přehnaně hraným smutkem a zvednu ruce, když na mne namíří konečně hlaveň pistole, „Buďte tedy aspoň tak laskav a řekněte mu to, ať zbytečně na mne nečeká.“ Vím že nebude, zase tak blízcí si nejsme. Následně mi ještě teatrálně vyčte má provinění a trest za ně, a na závěr div nevzdá věčnou slávu mrtvé říši. „Tomu už snad ani vy sám nemůžete věřit herr Kaufmann?“ pousměji se pobaveně a počkám na stráže. |
| |
| Vzpoura na lodi B. Ilsa, Kuno, Eetu Atmosféra zhoustla tak že ba se dala krájet či spíše odsekávat sekáčkem na maso. Kdo by čekal, že to bude Ilsa, která měla být ztělesnění německého disciplinovaného nadčlověka. Himlerova růže, germánská žena bojovnice, vlčice odhodlaná bojovat až do konce na německý národ, Heimat und Vaterland - Sieg Heil!. Dva strážní byly rychlí a pohotoví, vzhledem k nudě najednou byla nějaká zábava a tem dvoum, by evidentně nevadilo slavnou Himlerovu vlčici odprásknout jako prašivého psa. Jeden držel MP 40 namířený Ilse na trup a druhý měl napřaženou pažbu karabiny k úderu na obličej. Asi by byla škoda rozmašírovat hezké holce ksicht na kaši, ale určitě by to nebylo poprvé co to dotiční udělali. Tihle byly vybráni přesně pro takovou práci. Možná dřív dokonce sloužili u Feldgendarmerie jen jim chyběli "slintáky" tedy Ringkragen- hrudní štítky a samozřejmě němečtí ovčáci. Uměli v tom chodit. Dřív než by Ilse řelka švec měla ruce v ocelových poutech za zády. Prohledání bylo velmi, ale velmi důkladné našli veškeré její zbraně a obzvláště důkladně se zdržely v prostoru zadečku, poprsí a podbřišku. Šátráni v kalhotkách bylo už možná trochu "přes čáru" ale co kdyby tam byla nějaká zbraň hromadného ničení. Nakonec po důkladném prohmatu tam nezjistili nic a dokonce ke zklamání četníků ani očekávané vlhko. "Vězeň zajištěn a připraven k přesunu. Kam ho máme dát?" Zasalutoval jeden z nich. |
| |
| Vzpoura na lodi B. Kuno, Ilsa Atmosféra zhoustla a já čekal, jestli se o něco pokusí nebo ne. Seděl jsem a to dost blbě, ale zase ja už narozdíl od ní pár bojů zažil a jen tak se neleknu. Na tom vůbec nezáleží. To už přijde stráž a ujme se svých povinností, ktere začne vykonávat s opravdu velkým zápalem. Holt bordely tu nejsou, ale tihle to znaji. Zjevně polní četníci, ale kdo to rozezná v normální uniformě. Šoupněte jí do sklepa. Za hodinu proběhne trest. Po celou dobu na ní budete dávat pozor jasné? Vězeň dostane roubík nehodlám jí už víceposlouchat. A informujte Lowa, že s ním nejde ať jde sám. Dále už se jim nevěnuji a zaměřím se na desky, které byly tohohle příčinou. Počkám až jsem sám a otevřuje. |
| |
| Orlí klec Ilsa, Kuno Stráž se svého úkolu zhostí se zápalem. Samopal hrozící mi olovem a karabina pažbou, je dostatečný přesvědčovací prostředek k tomu, abych nenamítala, když jejich šmátrající ruce hledali zbraně opravdu důkladně a když se dostali k prověřování kalhotek, jen zuby začnu drtit čelist a přetrpím to. Netrvá to však dlouho a jeden z nich oznámí, že jsem zajištěna. Herr Kaufmann mi dopřeje ještě hodinu života, být to na frontě, tak během tolika času se ledasco může stát ale tady? Tou událostí, co naruší klid a nudu, bude nejspíš moje poprava. Je to štěstí nebo spíš prokletí vědět, kdy umřete? Napadne mne, ale nejspíš na tom nesejde a počkám až mne stráž odvede. |
| |
| Lov srnčí zvěře Lottie, Jekatěrina, Jan Srnec znovu zaštěká a po hvizdu Lottie se neuvěřitelně rychle rozběhne směrem ke skupince. Práskne výstřel z místa kde je ukrytá Káťa. Srnec se však nesloží dokonce naopak zrychlí a jeho rykot je opravdu hrůzostrašný. Musí se vám to zdát protože to v té rychlosti a dálce přeci nemůžete vidět, ale jako by cenil zuby a drhnul jimi o sebe. Od spárků mu odletují kamínky a hlína jeho skoky jsou dlouhé ještě tři skoky a už je u vás. Šílené zakalené oči které jsou za normálních okolností tak něžné, vás teď zaměřeně pozorují. "Dohajzlůůů!" Zařve Kunz a rozštěká se jeho MP 40 nasází do bestie zbytek zásobníku. To ji zastaví a složí na zem. Chce ale znovu vstát a hrozivě při tom chrčí. PRÁSK! Další rána z místa kde leží Káťa. Tentokrát se podařil zásah do hlavy tělo srnce sebou ještě párkrát škubne a konečně zhasne. Major Kunz si odplivne a s roztřesenou rukou si znovu zapálí cigaretu. "Tak to je na moje nervy fakt dost. Dobrá rána." Pronese směrem k Jekatěrině. "Normálně by asi zasloužil poslední hryz, ale zrůdám z pekla se asi nedávají." Přebije zásobník u MPčka a rozhlédne se po okolí a pak se představí i Káťi. "Myslím, že bychom měli odsud co nejrychleji zmizet, než dorazí někdo další, znáte cestu jak obejít ten houbový srub? Stanice je na úpatí vrcholu Roman-Koš." |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Přísně tajné Kuno Chlapy odvedli Ilsu velmi rychle do sklepa a dalo by se říct, že i potěšeně. Ty ses konečně mohl mrknout co je v těch tajných složkách. Očekával jsi ledacos, ale takovou bombu snad přeci ne. Na několika stránkách bylo popsáno jak se nákaza šíří u různých druhů. Také systém vybudovaných bunkrů dole v podhůří. Vaším úkolem mělo být zjištění jak se nakažení dostali do centra Krymu když Kreč i Perekop byly dobře zajištěny. V dokumentech se také píše, že po porážce u Sevastopolu a v Kerčsko feodosijské operaci se sověti stáhli do jeskyni, které jsou v oblasti a tam se schovali a přešli na partyzánský způsob boje. Některé tyto jeskyně byly vyplynované jedovatými plyny o čemž se samosebou nikdo nesmí dozvědět, jiné zavaleny i s osádkami. První utoky nakažených na Krymu proběhli právě v oblastech blízko těch jeskyni a to i těch vyplynovaných i těch zavalených. Z dokumentů také vyplývá, že Němci i Sověti měli své programy na biologické zbraně, co mají udržet vojáky i v naprosto dezolátním stavu bojovat bez ohledu na bolest, hlad a zimu. Němci začali prvně s pervitinem a pak přešli na onu biologickou zbraň označovanou jako Z.M.B. Nic přesněšího k tomu není. Obě strany podle všeho použili své koncepty v bitvě o Stalingrad a patrně i v menším množství i jinde. Krym však měl být úplně čistý. Je třeba bezpodmínečně zjistit co se v těch jeskyních stalo a také prozkoumat bunkry dole u pobřeží. Byly nebo možná ještě jsou tam umístěni lidé z divize Brandenburg tedy zpravodajci Abwehru. Podle posledních zpráv na něco přišli, ale pak se odmlčeli Jedná se o menší bunkry KB 12, KB 17, KB 22 a velký pevnostní bunkr S 3. K těmto dokumentům jsou přiloženy mapy, fotografie a nějaké biologické lékařské poznámky a samosebou tajné kody... |
| |
| Lov
Eetu 31. prosince 1944 Zásahy: 1825
Ilsa stále nejde. Zanedlouho dorazí voják s pokynem, že mám jít sám, že Königovou zavřeli za drzost. Její škoda aspoň bude víc kořisti pro mě. Až se vrátím vysekám jí z toho. My, co nezapadáme, musíme držet při sobě. Na druhou stranu den dva v chládku jí nijak neuškodí, aspoň si odpočine od služby… Od stanice se spíše ze zvyku vyplížím. Co kdyby někdo stanici zrovna pozoroval… Když už jsem v tom pomažu si obličej blátem. Poučka pro maskovaní obličeje je, že co je normálně tmavé má být světlé (tedy okolí očí) a co je normálně světlé má být tmavé (tedy nos, tváře a čelo). Ve skutečnosti stačí po obličeji nerovnoměrně plácnout kus bahna a je vyřešeno.
Jakmile jsem od stanice dál, tak se zvednu a zamířím ven z oblasti. Přičemž volím takovou trasu, abych se vyhnul otevřeným oblastem, vrcholům a dalším místům, kde bych byl moc na očích. Pohybuji se klusem, nebo pomalou chůzí. Držím si přehled o úkrytech a krytech v okolí. Vždy v nepravidelných intervalech dělám zastávky, abych se zaposlouchal do okolních zvuků. Všemi smysli vnímám své okolí a dostávám se do lovecké nálady. Jdu si pro vás… Tak kde jste? |
| |
| SRNEC Lottie, Jekatěrina Slová som nechal na majorovi. Dokonca som aj odmietol cigaretu. Mňa zaujímala moja rana. Som veľký smoliar. V takýto nekľudný deň sa mi nehodí zranenie. Okrem rastlín a hubových nakazených sa v lesíku objavila ďalšia hrozba, ktorú by som si vôbec nevšimol, keby major nespustil paľbu z MP-40, Spozornel som a siahol po svojej zbrani, ale to už tá odporná zver ležala na zemi. Na majorové slová som dokonca prikývol. "Je to tak. Poďme odtiaľto čím skôr preč. Pokúsim sa držať tempo." Natiahol som ruku, aby mi niekto z prítomných pomohol vstať na nohy. |
| |
| Vyrážíme Lottie, Ján První rána se tolik nepovede, ale druhá již svůj cíl najde a potvora padne k zemi. Chvíli ještě otálím a rozhlížím se zda tu není nějaká další, jak střelba tak i výkřiky mohly přilákat něco dalšího, ale buď je to daleko nebo máme štěstí. Nic dalšího nás neohrožuje, takže konečně vylezu z úkrytu a přejdu ke skupince. Středně vysoká blondýna v tradiční sovětské uniformě i s lodičkou na hlavě. Oblečení opotřebené jak ho mám již dlouho na sobě, ale tady si nikdo na moderní módu nehraje. Ani ti chlapíci před námi nejsou zrovna nejčistší. Tmavě modré oči mi těkají sem a tam jak stále čekám, že se něco poblíž vynoří. Poslední zjevná věc je dlouhá jizva na levé tváři. "Jekatěrina Gasheva," prozradím své jméno a poté ukáži rukou dál doprava. "Je tam stará stezka. Nepoužívána a zpustlá, ale stále se dá využít a celé tohle hnusné místo obejít. Já jsem tak daleko nikdy nebyla, takže celou cestu také neznám, ale podle všeho by tam snad mělo být nebezpečí méně." Vysvětlím jak to s námi je. Pak se tedy vydme na pochod. I když se mi to příliš nelíbí stejně se postavím do čela. Znám tu nejlépe a tak povedu. Lottie mi snad záda pohlídá kdyby se snad něco mělo přihodit. |
| |
| Spojenci Yekaterina, Ján Srnec padne k zemi, a já se vnitřně otřesu. Raději se odvrátím a pohlédnu na svou družku, která nás toho netvora zbavila. Uznale na ní kývnu hlavou a ocením tak dobrou ránu. Ani já se, takhle blízko srubu, nechci zdržovat příliš dlouho. Pomůžu zraněnému na nohy a pohybem hlavy naznačím,. aby muži následovali Kaťu. Jestli nás někdo může bezpečně provést těmito končinami, tak je to právě ona. Já sama se zdržím vzadu a celou skupinku uzavírám. Částečně, abych kryla Yekaterinu, kdyby snad muže napadlo dělat hlouposti. Hlavně ale proto, abych dohlédla na zraněného. "Jak jsi k tomu zranění přišel?" Zeptám se zvědavě poté, co chvíli pozoruji jeho pajdavou chůzi. "Jestli chceš, tak ti můžu dát něco na bolest." Léky už dávno žádné nemám, ale našla jsem nějaké byliny, který pomáhají od bolesti. Není to nic moc, ale lepší než drátem do oka. |
| |
| Lovu zdar! Eetu Byl jsi zase volný, vyrazil jsi od meteorologické stanice a dostal ses rychle do kopců. Tu ny Krymu nejsou kopce vysoké, i v okolí stanice bylo spousta kleče a když nevál vítr od moře bylo to příjemné. Jistě krajina tu byla úplně jiná než ve Finsku, suchá kamenitá každý pramínek stál za zapamatování, protože vody tu bylo málo. U vás problém s vodou rozhodně nebyl, mokřady a bažiny, potůčky a říčky tím byla protkaná tvá krajina mládí. Lovit, ale tak daleko na jihu v "orientálním" koutku Evropy o tom se ti ani v chlapeckých snech nesnilo. Občas při delší výpravě jsi narazil na pramínek s obložením z pískovce a na něm krásně vyvedeny kaligraficky v arabském písmu nápisy. Jestli to byl verš z koránu a nebo jen nějaké tatarské poděkování či omluva za něco to jsi nemohl ani odhadnout. I tak tě tyhle věci fascinovali. Cestovní kancelář Wehrmacht skutečně plnila sny i když mělo to svoji ďábelskou daň. Namaskoval jsi se i jsi použil trávu, která ti dovolila splynout se suchým prostředí a užíval sis cestu i výhledy z Krymských kopců ze kterých se dalo dohlédnout na Černé moře. Pečlivě jsi hledal stopy, ale lidé vaším směrem prostě neměli důvod zavítat. A nebo jim v tom něco bránilo. Narazil jsi však na stopy smečky... snad smečky vlků, možná psů i když tady na jihu vlci snad nejsou stopu však měli podobnou i když... mohli to být nakažení psi jeden nikdy neví. Stopování tady je obtížné a s tím co se děje i dost nové, ne každá stopa vypovídá to co dříve. Po poměrně obtížném, ale krátkém sledování stopy vlků jsi dorazil na horizont hřebene a pod ním se skrývalo údolí. Ukryl jsi se v kleči a dalekohledem obhlédl situaci. Měl si svoji kořist. Smečka asi 5-8 tvorů připomínající vlky. Bezcílně se potulující po prostoru kde kdysi dávno mohly být nějaké ulovené ovce a srny, které připomínaly jen zbytky kostí a lebky. Zvířata se motala jak kdyby byla nakažena vzteklinou a byla v poslední fázi. Jejich srst byla sežehnuta prašivinou, zuby zažloutlé a vykotlané na jednom z nich byl vidět na krku zarostlý obojek s rezavějícími hřeby. Co byla ta zvířata skutečně zač se dalo poznat podle trčících žlutobílých odhalených žeber, či odhalených hnijících lebek. Když se jedno zvíře otočilo tvým směrem, jako by si náhle ucítil nechutný puch hniloby. Bylo to samosebou nemožné vzhledem k vzdálenosti alespoň 350 metrů, ale tvor byl tak nechutný, že i na tu dálku podvědomě páchl...
|
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Love-story ve sklepě Jakmile se zavřeli dveře za poručíkem Kaufmanem, strážní se začali chovat mnohem méně odměřeně a disciplinovaně. Jestli to bylo pro tebe dobře toť otázka. Vláčeli tě dost nevybíravě do sklepa a měli při tom hodně jasné narážky, ale i přes to všechno jste se znali. Byli jste tu přeci už dva měsíce a i když ses snažila držet stranou od vidění jsi znala všechny vojáky. Zpětně můžeš zhodnotit, že to byla chyba se asi držet stranou, třeba by se tě teď někdo zastal nečekala by tě jen nakládačka od těch dvou až tě budou bolet všechny otvory a to budeš ráda když se o tebe nepoděli s kamarády. Měla jsi na to jít jinak, ne tak hloupě a přímo nikým nezajištěna nedomluvena. Teď už je bohužel pozdě. Jeden ze strážných jako by věděl co se ti honí hlavou vykolejil ze sexuálních narážek, které tě měli asi pobavit a nebo snad navnadit a sklepní sexuální zkušenost a vážně se tě zeptal. "Co jsi blbla? Zbláznila ses? Už tě omrzel život? Fakt nechápu co si svoji akcí chtěla dosáhnout. Jsme tu zašitý je tu klid, zásob máme dost a ty se pokoušíš o vzpouru? Jako jo je tu nuda, ale chtěla by ses raději prodírat houštím a okusovat nakaženýma? Jako poručík, nemuže udělat nic jiného než tě popravit, jinak by se ta chatrná morálka co tu je mohla rozpadnout úplně do sraček. Co bys pak dělala? Šla bys sama dolů třeba do Jalty? nebo do Sevastopole či snad do Berlína? Pěšky to už je lepší si prostřelit mozek a máš jistotu, že se z tebe nestane mátožná zrůda ženoucí se za kusem flákoty. Jsi fakt blbka. Škoda tě." Pak tě dovedly po schodech do sklepa, jeden z nich táhl deku a misku s jídlem a plecháček kafe. Postavil vše na malou bednu od zásob a sám vytáhl schnaps a nabídl kolegovy i tobě. Ruce jsi měla stále svázané tak jestli jsi chtěla musel ti dát napít. "Hele Ilse zajímala mě jedna věc vždycky. Říká se o tobě, že jsi mrdala Himlera. Je to pravda a nebo je to kec. My si tady s Tomasem myslíme, že má Himler malý pero jak moučnýho červa a celým SS si to jen kompenzuje. Jak to je?" Srdečně se svému soukromému vtipu zasmáli a znovu kolovala flaška. "Hele jsi pěkná holka, sice je to naprd, že tě za hodinu popraví, ale mužeme si aspoň zašukat, škoda poslední chvíle strávit brečením v tomhle sklepě, když si můžeme udělat vzájemně dobře co ty na to?" Znovu ti nabídl flašku a bezostyšně a vilně na tebe mrknul, jeho kumpán se jen slastně usmál. |
| |
| Lov
Eetu 31. prosince 1944 Zásahy: 1825
Procházím suchou krajinou. Tady se člověk ani pořádně nemůže zakopat… Dopřeji si lok vody z čutory. Doma jsem si čutoru ani nemusel brát a stejně jsem měl vody vždy dost… Člověk má aspoň důvod prozkoumat to staré umění…
Za chvíli překročím horizont. Téměř instinktivně ho rychle překonám, aby se moje silueta nerýsovala proti obloze a vklouznu do jedno z keřů. Odtamtud dalekohledem prozkoumávám krajinu. Automaticky přitom použiji naučenou techniku, tedy že si krajinu rozdělím do sektorů a ty systematicky procházím pohledem. Konečně mám své cíle. Už mám jasno v tom kdo proti mně stojí. Kolik jich jen je? Přestože se snažím nedokážu zjistit přesný počet cílů. Sakra… Rychle odhadnu odkud a jak fouká vítr. Nevím jak moc tyhle stvůry cítí, ale lepší předpokládat, že nějaký čich mají… Jedno zvíře se otočí mým směrem a já jako bych cítil hnilobu. Okamžitě přestanu pozorovat vzdálené zvíře a znova překontroluji nejbližší okolí. Nejspíš jsem si to vsugeroval, ale co kdyby ne a nějaká z těch potvor je u mě.
Pokud mi nehrozí žádné nebezpečí zkusím si najít nejvýhodnější střeleckou pozici. Ocenil bych pořádný strom, nebo aspoň velký balvan, abych se dostal nad úroveň terénu. Tyhle psiska nejspíš neumí příliš šplhat... Nejspíš se ale budu muset spokojit s ochranou kleče kolem sebe. Pak se přesunu na zvolené místo a nachystám se k lovu. To znamená, že zajmu vhodnou pozici. Zkontroluji že nůž i lopatku mám na svém místě. Suomi položím vedle sebe, tak abych na něj dobře dosáhl. Stejně tak dva ze svých tří granátů. Třetí je v ruském stylu pro mě, kdyby došlo na nejhorší. Na pušku nasadím bodák. To dělám téměř vždy před střelbou s předem zvolené pozice. Váha v předu mi pomáhá kompenzovat zdvih a bodák sám může posloužit jako opěrka. Pokud by se dostali moc blízko možná dnes ocením i jeho primární funkci… Pak si udělám co nejlepší přehled o jednotlivých cílech a spustím střelbu od nejbližšího k nejvzdálenějšímu. |
| |
| Hnízdo Kuno Listoval jsem těmi složkami a vlastně se nestačil divit, co je člověk člověku schopen udělat. Já o žádných koncentrácích nevím, takže to bych se asi tuplem divil, i když v době těch oživlých mrtvol bych v koncentráku nechtěl být ani za nic. Teď ovšem zpět do Orlího hnízda. Zaklapl jsem složky a chvíli na ně jenom frustrovaně zíral. Stál jsem před velmi důležitou otázkou a to jestli zůstat tady v bezpečí a klidu nebo se vydat plnit úkol, pro který jsme tady byli. Sedět mě tu fakt nebavilo a jak vidět na mužstvu taky mu to tady moc neprospívá. Služba! Jo je divné udržovat službu v téhle slušně řečeno prdeli světa, ale je to fakt. Pokud musíme fungovat, tak je i toto nutné. Počkám až voják přijde a potom spustím. Zburcujte poddůstojníky a udělejte revizi našich zásob, zdravotnického materiálu, výzbroje a munice. Jaký je stav raněných a mužů obecně? Chci vědět o každé kůrce chleba a každém náboji, který tady máme. Radista ať prozvoní bunkry v okolí a zjistí jaký je jejich stav. Vězeň zatím zůstane dole. Nechte jí tam trošku vychladnout. Prvně zjistím jaké máme možnosti, počkám až se vrátí náš hlavní průzkumník a potom uvidíme, co bude dál. |
| |
| Lovu zdar! Eetu snad se neplEetu. Vítr od moře je příjemně slaný a lechtá tě v nose i na patře, tvoje cíle jsou v údoličku mezi hřebeny jako na dlani. Motají se jako mátohy, ale je ti jasné, že se klidně rozeběhnou jako střely, čert ví co jim dává takovou sílu do jejich hnilobných těl. Utočící hnijící mršiny co jsou schopny prokousnout člověku hrdlo a chlemtat jeho teplou krev. Kdo by si to představil v mládí i před 5 lety. Jsi na Krymu mohl by jsi tu lovit krásnou zvěř a místo toho odstřeluješ takové hnusy. Kleč ve které se některé kusy povalují ti zakrývá výhled a tedy se ti nepovede přesně zjistit kolik jich je. Přiblížíš se na 150 metrů a odhaduješ sílu větru jak si předsadit aby ses trefil přesně na hlavu. Bohužel tady je jediná jistota ustřelit hlavu a tak je zahubit. Vybereš si první cíl zklidníš dech a zacílíš. Práskne výstřel, který se rozlehne s ozvěnou a kus od zvířete se rozprsknou kameny a hlína. Minul jsi, ale to se dalo očekávat na první ránu. Poupravíš předsazení, cvakne páka závěru a další výstřel. Tentokrát zasáhneš svůj první cíl do krku hned za hlavou. Střela asi přerušila páteř a tak se hnijící potvora svalí na zem a jen sebou cuká. Další přebití další výstřel, střela se jen otřela o lebku a zasáhla tělo někde u žeber, "psa" to sice shodilo na zem, ale velmi rychle se postavil, to však ho stálo život, protože tvá další střela mu prošla boltcem a roztříštila lebku. Psi se chvíli motali a evidentně nemohli zjistit odkud se střílí po čtvrté ráně jim to, ale došlo. Smečka se otočila tvým směrem, první z "psů" vyrazil tvým směrem udělal dva kroky a tvoje střela mu propálila lebku, která se rozprskla jak rajče. Ostatní se řítí na tebe klečí a kvílí jak to snad ani pes nemůže umět. Z kleče se zvedli další a další kruci kolik jich je 6... 8...9... herdek ... 11 mrch. Vyhození poslední nábojnice a do zásobníku natlačit pásek s náboji.... Krásné Krymské hory jsou Ján, Jekatěrina, Lottie  Rychle jste vyrazili z místa o které se velmi brzo začaly zajímat tvorové o kterých by se dalo velmi snadno říci, že nejsou z našeho světa. Bohužel, ale jsou a jsou skutečnější než by kdokoliv chtěl. Jankova noha sice zlobí, ale po převázání to jde a postupujete poměrně svižně. Je to také tím, že prostě Jan má dobrou konstituci a je ve skvělé fyzické formě. Cesta byla poměrně slušná i když dost strmá co vám dělalo nejvíce problémů byla žízeň a nedostatek vody. Tím co jste měli v čutorách jste museli šetřit, ale cesta pokračovala vcelku bez problémů. Major byl očividně rád, že se setkal s dámami jak on sám říkal a zahrnoval něžné pohlaví ve vaší skupině rovnoměrnou pozorností, kterou neovlivňovala ani uniforma, ani národnost nebo frčky. Na stanici podle vašeho sběžného odhadu už to nebylo daleko, když jste překračovali horizont jednoho menšího vrcholu, když třeskl výstřel. Musela to být karabina nebo lovecká kulovnice. Ještě jste nebyli za horizontem, takže jste nemohli vědět co je pod ním případně co se tam děje, stejně tak jste nemohli být viděni vy. Další výstřel a pak další. Rychle jste se přehoupli přes horizont vrcholu a pod sebou jste viděli malé údolíčko. Smečka vlků a nebo snad psů se akorát rozbíhala k místu na druhé straně odkud po nich někdo pálil. Nevšimli by jste si o snad ani kdyby jste nezaznamenali poslední dva výstřely....
|
| |
| Na cestě Galina Odchod na Krym byl od majora dobrý nápad, alespoň ze začátku. Opravdu se na chvíli zdálo, že jste tady vy bezpečí, ale co se zdá to je sen. Váš pěkný sen netrval dlouho. Vše se zhroutilo zevnitř a nějaká obrana Krymu záhy pozbyla smysl. Ani jste do toho Sevastopolu nedorazili hned před Simferopolem jste museli uhnout z cesty kvůli stovkám nakažených, kteří se vrhali na všechno co dýchalo a mohlo jim dát tu jejich nechutnou potravu. Viděla jsi tam takové věci, že nejstrašnější noční můry před tím bledly. Asi nejhorší bylo jak se ty stvůry dobývaly svým obětem k mozku a když přišlo na vylupování lebek dostiženým dětem a slastné rochnění se v jejich šedé kuře mozkové svět se pro tebe zhroutil. Museli jste uhnout úplně bokem do lesů. Nakonec se to ukázalo jako štastná náhoda, nakažených to bylo jen minimálně ale narazili jste na něco velkolepého. Byl to opuštěný vojenský tábor. On tedy nebyl až zas tak opuštěný jako spíš vymasakrovaný, zbytky vojáků i konečně mrtvých nakaženců se váleli všude a také to tam páchlo mrtvolnou hnilobou, ale byly tam zásoby hodně zásob a technika, zbraně a co bylo nejlepší velitelský obytný vůz patrně nějakého sovětského generála. Byl namontovaný na podvozek náklaďáku ZiS-6 a bylo tam všechno. Dvě postele, radiová vysílačka i přijímač, zásoby jídla i alkoholu a dokonce i samovar. Prostě něco o čem se vám ani nesnilo. Nabrali jste zásob co se do vozu vešlo a ještě spolu s jednám americkým jeepem dodaným SSSR v rámci L&L taktéž naloženým palivem a jídlem jste vyrazili víc na jih a pak ještě víc do hor. Tím ale vaše štěstí končilo. Prvně jste přišli o Kirila, zabila ho srna, šel na lov a ulovila ho blbá srnka. Přesouvali jste se každých pár dní jste měnili polohu lovili a snažili jste se skrze rádio zjistit kam jít kde je to bezpečné, komunikovat s lidmi v bunkrech. Výsledky byly špatné, pak se jednoho dne nevrátili ani Helmut a Lev. Něco je dostalo, ty jsme měla jasně nařízeno, že kdyby se nevrátili máš se posunout s autem. Počkala jsi o den déle než obvykle a stejně se neukázali, byli mrtví to bylo jasné. Nechtěla jsi je vidět jako nakažené a tak jsi se posunula ještě více do hor. Při standardním navazování komunikace, což tě naučil Helmut i když se jednalo o sovětskou stanici, jsi narazila na nový signál. Zaměřila ses na něj a zjistila jsi, že to vysílá nějaká meteorologická stanice. Signál není silný ale dá se tomu rozumět.... "....chrrr tady meteorologická stanice Luftwaffe služební číslo 228, ohlašte se je vám špatně rozumět. Přepínám... Chrrrrrr...... Kdo jste a jaká je u vás situace...."
Obytný velitelský vůz ZiS-6 Tíha velení Kuna Po tvém rozkazu se rozeběhlo všechno jako na drátku. Konečně se něco dělo, sice nikdo moc nechápal co tě k tomu tak rychle vedlo, ale hodně lidí odhadovalo, že buď je to reakce na výstup Ilse a nebo na to, že jsi nakoukl do tech přísně tajných desek. Během chvíle jsi dostal hlášení, že je na stanici je 14 vojáků mužstva, jeden vězeň, jeden muž je na průzkumu a jeden důstojník. V rámci upřesnění bylo doplněno, že 7 mužů je vědeckého a tedy spíše nevojenského zamečení. V tom byli započítáni i radisté a rozvědčíci - analytici. Jídla a zásob je zde minimálně na 6 měsíců pro celou jednotky, když se nebude šetřit, na rok když se bude šetřit a občas se lovem zpestří jídelníček. Radisté ti nadšeně sdělili, že narazili na novou stanici v dosahu vysílání, která tam dříve nebyla a navázali s ní kontakt. Je to podle všeho nějaká Ruska podle té příšerné němčiny a že ji mají na drátě. Jinak spojení dost vázne ozývá se tak třetina bunkrů co na začátku, když jste tu přistáli a další ubývají od posledního spojení se nehlásí další bunkr. Jestli za to můžou technické potíže nebo nakažení samosebou nemohou určit.
|
| |
| Lovu zdar
Eetu 31. prosince 1944 Zásahy: 1828
Zklidnit dech. Zaposlouchat se do tlukotu srdce. V mysli si představím dokonalí zásah. Zacílit a pomalu, plynule, lehce zmáčknout spoušť. PRÁSK! A vystřel jde vedle. Nenechat se rozhodit. Musím víc trénovat ránu na studenou hlaveň... Poupravím předsazení. Bum, bum, bum. Bije mi srdce. Bum-PRÁSK!-bum. Vystřelím druhý výstřel mezi jeho údery. Nejde o dokonalou ránu, ale přerušená páteř je také dobrá. Jestli vše dobře dopadne, tak pak toho chudáka dorazím… Další cíl. PRÁSK! Zase vedle. To jsou ty dva měsíce klidu. Já věděl že mi to nedělá dobře… Soustřeď se člověče. PRÁSK! Konečně pěkná rána. Už o mě ví… PRÁSK! Už to jde jak po másle... Sakra! Těch potvor ale je… Zatím můj výkon nebyl nic moc. 5 ran na tři kusy. Průměr ¨průměrného odstřelovače je 1,3 střel na zabitého. Podle přesných německých statistik byl jinak průměr za války 25 000 ran na 1 mrtvého vojáka. I takové informace jsem se v kurzu sniperů dozvěděl… Mát tu jedenáct cílů, abych své skóre poupravil. Má největší obava byla, aby na mě nezaútočili jako smečka ze všech stran. Zatím to vypadá, že sice útočí hromadně, ale bez nějaké skupinové inteligence. Zatím se mi krásně rovnají před hlavní, pokud zachovám klid měl bych to zvládnout. Takže zklidnit dech... Abych se uklidnil zopakuji si desatero, které jsem pomohl vytvořit pro německé odstřelovače. 1. Bojuj odhodlaně. Jo odhodlaná to já jsem. 2. Střílej klidně a s rozmyslem, soustřeď se na cíl. Rychlá střelba nevede k ničemu. Na to musím obzvlášť myslet. 3. Tvým největším protivníkem je nepřátelský odstřelovač, vyzraj na něj. To teď snad nehrozí. Široko daleko není žádný člověk. 4. Vystřel vždy jen jednou ze své pozice, jinak budeš odhalen. To už jsem porušil a jsem odhalen, tak to musím napravit. Možná jsem je měl lovit po kusech... 5. Úkryty ti prodlužují život. Proto jsem zalezl do toho kleče… 6. Procvičuj se ve střelbě na terč. Měl jsem opravdu víc trénovat tu ránu na studenou hlaveň. 7. Staň se mistrem v maskování a využívání terénu. Mistr možná jsem, ale teď proti mně jdou nelidská monstra… 8. Procvičuj si neustále svou střeleckou zručnost - za frontou a i doma. Měl jsem během těch dvou měsíců víc cvičit… 9. Nedovol, aby se tvoje zbraň poškodila. Moje zlatíčko má mou plnou péči… 10. Přežití je desetkrát maskování a jednou střelba. No teď jedenáctkrát střelba a jedno přežití, tak jdeme na to… Zatlačím další pásek nábojů do zbraně. Pohnu závěrem a pustím se do střelby. Hlavně v klidu a plynule. Čím blíž budou tím je bude snaží trefit. Kdyby se puška sekla, nebo mi došli náboje ve zbrani, ve chvíli kdy budou moc blízko, stále mám samopal. Až se přiblíží natolik, abych mohl hodit granát, tak zkusím nějakého z nich zasáhnout. Výbuch by je mohl zmást a mě dát čas na několik dalších ran… |
| |
 | Na cestě Galina, okrajově Kuna 31. prosince 1944 Sama, znovu jsem zůstala naprosto sama, stejně jako potom, když jsem Kostěje viděla na vlastní oči poprvé. Na Krymu a krátce po jeho opuštění jsem měla nejednou pocit, že díky majorovi jsme nepřemožitelní, že nás touhle hrůzou provede, že se mi už nic nemůže stát. Pletla jsem se. Čím jsme se víc vzdalovali, tím se smích stávala vzácnější až se nakonec naprosto vytratil a nahradilo ho jen tíživé ticho. Snad se jednou vrátí, až vzpomínky na ty nepředstavitelné děsy vyblednou, jestli teda někdy vyblednou. Kostějové vylupující dětem mozek jako by se snad jednalo jenom o bramborovou kaši, srna tahající a požírající střeva z Kirilova břicha, když jsme jeho tělo našli. Nechci ani myslet na to, jaký osud potkal Leva a Helmuta, nechci to vědět. Odložila jsem tužku, rukou odsunula nový deník v kožených deskách a promnula si oči. Vyzpovídala jsem se papíru, na řadě byla zkouška radia. Co jsem se přesunula, se mi nedařilo navázat s nikým spojení a byly i chvilky, kdy jsem to dávala za vinu sobě, že jsem nedávala dostatečně pozor. Dneska se to ale povedlo. Děkuju Helmute! Signál není moc silný ale srozumitelný a německy. Děkuji Fritzi! Kdo jsem? „Tady Galina Alekseevna,“ představím se, „mobilní komunikační stanice Dimitrij,“ dodám ještě, když mi dojde, že se asi neptal na moje jméno. Jaká je situace? Blbá otázka. „Situace je přijatelná v rámci možností.“ Porozhlédnu se po náklaďáku, každý jiný by jí nejspíš označil za skvělou. Pohodlná postel, rádiová vysílačka i přijímač, zásoby jídla a alkoholu, i podělanej samovar se zásobou čaje. Měla jsem přepych, o kterém se jen málokomu ještě vůbec snilo. Jenže stejně tak to byla pojízdná připomínka těch, které jsem ztratila. Kiril srkající čaj jako malé dítě, než se vydal na lov, Helmut sedící na mém místě se sluchátky, Lev pokuřující u okýnka cigaretu a major. „Jaká je vaše situace? Co mi můžete prozradit o téhle oblasti. Přepínám.“ |
| |
| Překážka před námi Ján, Lottie Jakmile zaslechnu první výstřel tak se přikrčím. Ozvou se další a já se opatrně přikradu k vrcholu a to co uvidím se mi pranic nelíbí. Zamávám dozadu, že i ostatní se mohou přiblížit protože nám nebezpečí zatím nijak nehrozí. Mrtvolní psi mají jiný cíl a ten se nachází skoro přímo proti nám na druhém svahu. Připravím si pušku, ale zatím nemám v úmyslu jí použít. Nejsem si jistá zda je dobrý nápad na sebe upozorňovat a to jak ta psiska tak ty co je střílí. "Myslíte, že by to mohl být někdo z té stanice?" zeptám se ostatních aniž bych spustila oči z výjevu před námi. "Může to být jedinečná příležitost něco zjistit, ale také nás to může zavést do velkých potíží." Zkrátka nevím jak zareagovat a tak hledám nápady a připomínky u ostatních. |
| |
| Lovec, nebo lovná zvěř? Yekaterina, Ján Vyrazme na cestu, a nechám tohle příšerné místo za sebou. Brzy začneme stoupat do kopce, což je trochu náročnější, ale terén je pořád velmi dobře schůdný, takže si nemám na co stěžovat. Cesta pěkně ubíhá, zvlášť, když se major rozhodl nás trochu rozmluvit. Po několika měsících, zavřená jen s Kaťou, si takovou pozornost i celkem užívám. Ne, že bych si snad mohla na svou družku nějak stěžovat, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že mi mužská společnost vůbec nechyběla. Blížíme se k jednomu z hřebenů, když se ozvou výstřely. Krev v žilách mi ztuhne při představě, že bychom tu snad mohli narazit na zetka. Major přeci říkal, že takhle vysoko nejsou a že na stanici se lidé dokonce nudí. Já bych trochu nudy jen uvítala. Poslední metry, na vrchol hřebenu, skoro vyběhnu, jen abych se mohla pořádně rozhlédnout. Na nakažené to naštěstí nevypadá, i když tenhle nepřítel nebude o nic nebezpečnější. Smečka zmutovaných psů, krvelačných bestií. Daleko zajímavější, než oni, je však jejich kořist. Půjčím si od Kaťy dalekohled a dívám se na útočící smečku. "Měli bychom zasáhnout. Nemůžeme tady jen nečině stát a přihlížet, jak ho roztrhají." To se ozval medik ve mě. Sama ale nic neudělám, venku velí Yekaterina a já čekám na její rozhodnutí. |
| |
| Tíha velení Kuno, Galina Bylo krásné vidět, že ve vojácích zbylo ještě něco z toho pověstného německého drilu. Pořád to byli vojáci ať si Köning tvrdí co chce a jak chce. Zaklapl jsem desky, řádně je uklidil a sám šel zkontrolovat svoji výstroj. Všechno bylo relativně v pořádku, protože jsme výstroj fasovali s nejvyšší prioritou rovnou ze skladu a tak se málo co poškodilo při přistání. Skoro bych z fleku mohl jít na přehlídku před Hitlera. Pistole potřebovala vyčistit a tak jsem se zanořil do čištění, které mě svým způsobem strašně uklidňovalo. Když přišla služba s úplným seznamem inventury, tak jsem akorát zacvaknul zpět zásobník a zbraň uložil do pouzdra. Výborně. Je na stanici nějaký potah sáně nebo něco podobného? Pokud ne, tak se pokuste nějaký aspoň improvizovaný vyrobit. Máme zbytek letadla, tak by z toho mohlo něco být. Až se vrátí Löw tak vyrazíme za naším úkolem. Bližší informace před odchodem. S tím propustím službu a radista mě vlastně potěšil ještě méně. Dvě třetiny bunkrů se odmlčely. Ano je tam několika procentní šance na to, že jim nefungovala radiostanice, ale já tomu moc nevěřím. Prostě umřeli. Vezmu si sluchátka a poslouchám zprávu, která v dost kostrbaté němčině. Tady poručík Kuno Kaufman. U nás na stanici je situace stabilní, ale o oblasti Vám mnoho neřeknu, neboť nevím kde přesně jste. Kolem stanice máme oblast prozkoumanou a situace je stabilní. Kolik Vás je? Kde jste? Bez toho Vám o oblasti moc neřekneme. Přepínám. Proč zase Rusáci? To nemůžeme potkat pár dobrých hochů z Wermachtu? A panzer divizi nechceš Kuno? |
| |
| Na cestě Galina, Kuno Z praskavého a šelestícího sluchátka se ozve někdo jiný než předtím a představí se jako Kuno Kaufman. Trochu začne vyzvídat. „Okamžik, promluvím s majorem.“ Zalžu, získám tím trochu času a hlavně, vyvolám tím snad zdání, že nejsem jediná cestující v tomhle drahocenném domečku na kolečkách. Když uplynou tak nanejvýš dvě minuty, stisku tlačítko a pokrčuju. „Je mi líto, zatím vám nemůžu prozradit nic o našich počtech a jiných… podrobnostech, které by mohly ohrozit bezpečnost, určitě to chápete,“ snažím se napodobit způsob, jakým mluvil Helmut při navázaní kontaktu, „naší pozici jsem… ale oprávněná sdělit.“ Němec z vysílačky má pravdu v tom, že jen těžko mi může něco víc říct o okolí, když netuší ani kde jsem, a tak prozradím hodně orientačně oblast, pozici, případně velký orientační body. Nic, co by prozradilo kde parkuju. „Přepínám.“ |
| |
| U rádia Galina, Kuno Čekám až si dotyčná promluví s majorem. Hmm Kuno major je dost velká šarže, to by mohl mít kolem sebe i celkem dost lidí. S těma by se možná dalo zjistit více. No uvidíme co Ti řeknou. Rozumím, tak aspoň rámcově. Nechám radistu ať mi ukáže mapy oblasti a podle zmíněných orientačních bodů se snažíme zorientovat, ale celá orientace navíc podle zdejších map je stejně na hovno. Stanice Dimitrij, přibližte se k hoře Roman a vyčkejte pod ní na někoho od nás. Okolí hory bohužel zmapované není, takže Vám nemohu podat lepší informace. Přepínám. Nemá smysl jí vysvětlovat, že nás generál dál nepustil a víme prd. Počkám, jestli se ještě neozve stanice Dimitrij a potom sundám sluchátka. Vrátím se k deskám a vyndám z nich mapu bunkrů a zapíšu si souřadnice bunkrů z desek. Kontaktujte všechny bunkry na trase odsud až k těmto souřadnicím. Potřebujeme zjistit jak vypadá situace v okolí těch bunkrů. Neříkejte nic o našich počtech a možnostech. Vše důležité zapište a zjistěte. Hodlám zjistit všechny možné informace před cestou a na vše možné se připravit. Samozřejmě nic z toho nepřežije střet s přírodou upravenou lidmi. Ještě teď mě straší v mysli to co jsem se dočetl v deskách. |
| |
| Na cestě Galina, Kuna Rámcově? Nepřijde mi nejchytřejší znovu odmítnou, nerada bych aby dotyčnýmu na druhé straně došla trpělivost a nic mi neprozradil. (Ne, že by mi i tak toho nakonec moc prozradil.) „Potíže a ztráty se nám nevyhnuly. Rámcově, máme posádku nutnou k provozu a rychlému přesunu velitelského vozu.“ Odpovím trochu smutně do mikrofonu. Vlastně v ničem nelžu, k provozu stačí jeden člověk ale může jich být i víc. Bylo jich víc. Teď už jenom zbývalo se rozhodnout, jestli se přiblížím k hoře nebo ne. Cestovat sama je obrovský riziko, který skončí dřív nebo později mojí smrtí. Jenže o těch na druhé straně sluchátka zase nic nevím. „Rozumím. Končím.“ Rozhodnu se nakonec radši risknout setkání s neznámými lidmi a sundám sluchátka. Čím dřív vyrazím tím líp, a tak se moc nezdržuju. Jenom všechno uklidím a zajistím, aby nic při jízdě nepadlo a nerozbilo se. Zkontroluji okýnky, jestli v blízkosti není něco podezřelého, a nakonec už jenom vezmu svoji balalajku, zkontroluju pouzdro s pistolí, a prolezu otvorem mezi obytnou částí a kabinou řidiče, nastartuju. Děkuju Borisi. A hurá na cestu. |
| |
| Záchrana? Ján, Lottie, Eetu "Dobře tedy. Tak se připravte," oznámím své skupince a přesunu se na trochu lepší pozici, ze které budu mít lepší výhled a kde budu lépe skrytá. Smečka již za tu dobu uběhla značný kus a jsou od nás docela daleko. Snad ještě není tak pozdě. "Upoutám jejich pozornost a třeba se ta hnusná psiska rozdělí a ten zbytek snad nebude pro ty na druhé straně takový problém," naznačím svůj plán a připravím se ke střelbě. Zamířím do středu skupinky těch čoklů. Pak se mi možná podaří nějakého z nich snáze zasáhnout. Nedělám si naděje, že bych některého z nich rovnou vyřadila. Tak dobrý střelec rozhodně nejsem, ale pokud je zpomalím a trochu znejistím tak mi to stačí a když se dostanou blíž tak se o ně snad postarají samopaly. Začnu střílet a doufám, že si to někdo špatně nevyloží. Nerada bych byla zasaženo tím komu se snažím pomoci. |
| |
| Rozhodnutí Yekaterina, Ján, Eetu Jsem sice odhodlaná neznámému střelci pomoci, ale rozhodně bych to neudělala bez Yekaterinina souhlasu. Dost se mi tedy uleví, když se i ona rozhodne zasáhnout. Následuji jí a zaujmu pozici se zbraní v ruce. Psi jsou ale příliš daleko a tak se rozhodnu neplýtvat náboji. Jsem však připravená začít střílet, pokud by se ty bestie snad rozeběhly naším směrem. Půjčím si od Kaťy dalekohled a rozhlížím se kolem. Můj pohled klouže po údolíčku pod námi. Hledám, komu se to vlastně pokoušíme pomoci. S každým výstřelem sebou trochu cuknu. Takhle dlouho mimo bunkr už jsem dlouho nebyla. Začínám být nervózní. Ti psi určitě nejsou jediným nebezpečím v okolí a střelbou bychom k sobě snadno mohli přitáhnout nechtěnou pozornost. Raději chci mít o celé situaci přehled. |
| |
| Lovu zdar Eetu, Jekatěrina, Lottie, Ján Natlačíš pásek s náboji do zásobníku, cvaknutí závěru a samozřejmým pohybem vsuneš náboj do komory. Psiska se řítí mezi klečí a kameny směrem k tobě. Vzdálenost se zkracuje ženou se jako přílivová vlna a ty pálíš. Prásk.... další skončil v kotrmelcích bez hlavy, cvak další náboj prásk ... roztříštěná hlava zdechlina se už nehýbe. Snažíš se být ledově klidný sázíš jeden náboj za druhý, a s úspěchem je ti však jasné, že jich je fakt moc a určitě dojde na samopal možná i na bajonet. Z tvých myšlenek a soustředění tě vyruší výstřel na druhé straně údolí na vrcholu kopce. Další střelec. Počkat je jich víc. Výstřel z mosina bezpečně poznáš nebyl však určený tobě to ti je jasné zásah, který ustřelil jedné z těch potvor přední nohu a tak ji prozatímně zastavil ti to potvrdil. Pak se rozezní další výstřely. Dokonce i z samopalu. Je jasné, že samopalem na takovou dálku můžou jen těžko co trefit, ale německý důstojník, který z něj ostřeluje zadek smečky to dělá patrně proto, aby ji rozdělil. To se vzápětí stane, tyhle mrchy jsou možná rychlé a dravé, ale mozek zřejmě funguje na bázi prvotních impulzů, tedy jinak řečeno jsou úplně vypatlaní. Část smečky se tedy rozběhne jejich směrem. Samopalem dokončíš poslední tři co se k tobě dostanu dost blízko a skupinky z protilehlé strany údolí dorazí vcelku bez problému ten zbytek. Některá těla zvířat sebou ještě melou patrně jim střely nerozmašírovali mozek úplně na kaši. Dorážka pak už je vcelku bez problémů. V údolí najdete dost ohlodaných kostí, zvířecích i lidských smečka se evidentně docela činila. Kromě pachu smrti, hniloby a bezvládných těl nekrotických "věrných přátel člověka" tam už není nic zajímavé. |
| |
| Lovu zdar Eetu, Jekatěrina, Lottie, Ján Zásahy: 1835
Má střelba už je lepší. Co rána to kvalitní zásah. 1,2,3… Jsem moc pomalí. Dostanou se ke mně. Ještě že mám nabroušený bajonet… Prásk! Ozve se z druhé strany údolí. Mosin! Uvědomím si okamžitě. Co to… Někdo mi přišel na pomoc… Smečka se rozděluje. Popadnu samopal a dodělám tři potvory, co se dostali moc blízko. Nakonec nedošlo ani na granáty. Škoda jen, že jsem přišel o pět možných terčů... Rychle dobiji všechny své zbraně a posbírám granáty. Vydám se skrz údolí. Svůj pohyb se nesnažím nijak maskovat, ale i tak mě bude asi těžké sledovat, když mám na sobě maskování. Bajonetem na pušce dodělám monstra, co jsem sejmul samopalem a ještě se kroutí. Pak navštívím jedno monstrum, co má mozek ještě částečně v celku a a schytalo to od skupiny z druhé stany údolí. Dřív by to byl sporný zásah. Teď se ale hraje jen na zásahy do hlavy, takže je můj… Dodělám i to kterému jsem první střelbou přelomil páteř. Práce se nemá nechávat rozdělaná. U ostatních provedu kontrolu, že je skutečně po nich. Od všech, co jsem trefil já, vezmu obojky pokud je mají. Kaufmann mi tak bude moc věřit počet zásahů... Když jsou psiska dodělané bodák s pušky sejmu a hodím si jí přes záda. Se samopalem na prsou se jdu podívat, kdo že mi to pomohl.
Spatřím celkem různorodou skupinu. Zastavím se od nich asi na třicet metrů a zavolám:. „Mír?“. Doba je zlá a každé setkání s jinými lidmi může dopadnou špatně. Pokud by však stáli o mou smrt stačilo, aby jen přihlíželi. Teď jde tedy o to zjistit o co jim jde… „Mluvíte někdo německy? Nebo jidiš, či Finsky?“ Dotážu se. Na hebrejštinu a finštinu se ptám spíš, aby mě nepovažovali za Němce, než že bych věřil, že by tak mohli mluvit… |
| |
| Na Cestě! Galina Informace byla jasně daná, hora Roman-Koš je nejvyšší horou Krymu takže je i přesně jasné kam jet, horší je ovšem kudy se tam dostat. Nebyl by to však výtvor sovětských inženýrů ze Zavodu imeni Stalina, aby jejich stroj (pravda obšlehnutý z starého amerického autocaru CA) nedostal kam je třeba i přes naprosto rozmlácené cesty. Po chvíli jízdy bylo třeba trochu si rozmyslet kurz. Vzpomněla jsi si, že v pečlivě utěsněných schránkách jsou poměrně přesné vojenské mapy okolí. Po prostudování map jsi zjistila, že se dá údolím podél jednoho potoku projet až skoro nahoru pod vrchol. Jasně museli tu stanici nějak vybudovat a zásobovat a vedou k ní hned cesty dvě jedna z severo východu z vesnice Rozovyl a pak dál do Altuše k pobřeží a ta tvoje o dost horší ze severozápadu z Vesnice Sinapnoje a pak kolem jezera a podél potoku co jezero napájí. Pozitivum bylo, že máš aspoň zásobu vody. Řídit takový náklaďák v těžkém terénu nebyl žádný med, bez posilovače řízení točení velkým volantem pro tebe byla fyzicky velmi náročná práce. Nejednou si dokonce sjela až do potoka a jen díky silnému motoru a teréním gumám se ti podařilo vyjet. Podle mapy to nebylo ani 25 km, ale drkotala ses tím terénem určitě přes hodinu a půl, řev motoru a černý dým z nekvalitního benzinu však o tobě dával vědět dost dopředu. Řev motorů v jedné blátivé části přilákal skupinu zatoulaných nakažených domorodců. Jejich zarudlé šilené oči ti jasně napověděli, že tem je nejlepší ujet. V blátivém dolíku kde jsi musela jet pomalu se však bezhlavě vrhali na tvůj ZiS. Možná se ti to zdálo ale jejich kvílení bylo slyšet i přes řev zážehového motoru, tedy až do té doby kdy ti padly pod kola které je vymačkali jako zubní pastu. Nakonec ses dostala až na dohled meteorologické stanice na úpatí hory Roman Koš. Kuno Po hodině chlapi připravili zásoby a zbraně, teď už opět seděli většinou před chatou a užívali si slunečních paprsků podzimního slunce. Něco se ale změnilo, oni vycítili, že se konečně něco bude dít, tak někteří si spravovali uniformy jiní čistili zbraně či páskovali náboje nebo plnili zásobníky. Asi z hodinu a pul po radiovém spojení tě vyrušil od stolu poddůstojník. "Majore? něco se k nám kodrcá ze severozápadu. Podle zvuku a dýmu náklaďák." Skutečně stačilo si vzít dalekohled a byl vidět stoupající ZiS-6 s velitelskou nástavbou jak se po naprosto rozmlácené cestě proplétá mezi kameny jako horská koza. Akorát toho hluku dělá o dost víc než je mečení. Pak se zastavil na dohled od stanice. Dalekohled však odhalili i kdo je řidičem této horské kozy. Za volantem seděla poměrně hezká drobná nazrzlá dívka, která se za přístrojovou deskou a rozměrným volantem téměř ztrácela. |
| |
| Na cestě! Galina, Kuno Cesta to nebyla snadná, sovětskému stroji jsem ale neměla důvod nevěřit stejně jako svojí balalajce a jak se ukázalo, těžký terén byl spíš zkouškou mých dovedností a sil. Nespěchej, neboj se, když motor řve jako šílenej, hlídej otáčky a teploty, pokud motor ztrácí sílu podřaď a nezapomeň na meziplyn, netoč volantem, když stojíš, jen tím pod sebou reješ díru, když jedeš z kopce, nech motor ať brzdí za tebe a teprve potom šlapej na pedál. Opakovala jsem si Borisovi poučky v duchu, i když ta poslední teď neměla moc užitku a ta první, přilákala skupinku Kostějů. Jejich oči byly plné šílenství a jejich plíce kvílely děsivěji, než jak jsem si představovala běsy z pohádek, co mi vyprávěla máma. Jejich těla bušila do kovu náklaďáku, sešlápla jsem trochu víc plyn a vití utišily gumy s terénním vzorkem. Nakonec se mi přece jenom podařilo dostat až k meteorologické stanici nebo spíš na její dohled. Několik minut sedím za volantem a nechávám motor běžet na volnoběh, než otočím klíčkem a umlčím ho. A co teď? Vzhledem k tomu, co říkal, otevřu dveře a vystoupím pomalu ven s balalajkou (samopal) na koženém popruhu hozenou přes rameno a sednu si na blatník. Počkám. Galině může být 16-17 nanejvýš možná 19 let, má na sobě sovětskou uniformu, která už na první pohled musela patřit někomu většímu, ale je upravená dost pečlivě, aby jí dobře seděla. Na několika místech je viditelně zalátanou stejnou látkou nebo přinejmenším podobného odstínu. Vysoká je tak odhadem zhruba okolo 160 cm, útlé postavy. Ryšavé vlasy jí sahají po lopatky, převážně je ale upravené do jednoduchého drdolu. Na opasku spíš, než pouzdro se zbraní zaujme špinavá hadrová panenka připevněná k němu provázkem. |
| |
| Zachráněný Ján, Lottie, Eetu Smečka je rozprášená. Dorazíme těch několik parchantů, kteří ještě vykazují známky pohybu. Zdá se, že jsou to všichni z této oblasti což je dobře. Povzbudivě kývnu na Lottie že odvedla dobrou práci. Povedlo se nám zachránit ty, kteří tu byli před námi což byl úkol. Jsem opravdu zvědavá kdo to je a překvapí mě, když se nakonec ukáže jenom jeden muž, ale asi bych se neměla divit. Jsou to zoufalé časy. "Mluvíme německy," odpovím chlapíkovi svou ne zrovna dokonalou a němčinou se silným přízvukem. "Jsme na cestě ke stanici když jsme zaslechli střelbu a přišli zjistit co se to děje. Kde se tu berete vy?" Může jako my hledat stejné místo? Nebo jde přímo z něj? Na tuláka příliš nevypadá, nemá ten strhaný vzhled někoho koho pronásledují mrtví a kdo se musí každou chvíli otáčet zda se za ním něco neplíží. Je však možné, že se mi to pod vším tím bahnem jenom zdá. Jsem středně vysoká modrooká blondýna v sovětské uniformě a s mosinem v náručí. u pasu mám pouzdro s pistolí a na zádech bágl s dalšími věcmi. Na levé straně tváře mám dlouhou jizvu. |
| |
| Setkání Yekaterina, Ján, Eetu Psi jsou mrtví. Uleví se mi, když vrčení a chroptění konečně ustane. Tyhle bestie by vůbec neměly existovat...nic z toho, co se tu děje, by nemělo existovat. Se zbraní v ruce následuji Yekaterinu k zachráněnému muži. Sleduji, jak sbírá obojky, nebo co to. Jeho počínání moc nechápu, sama bych se k mrtvým psiskům nejraději vůbec nepřiblížila. Moje společnice se chopí slova. Já zůstanu zticha, i když moje němčina bude jistě o dost lepší. Major mlčí a od toho zraněného jsem za celou dobu neslyšela jediné slovo. Zůstanu stát kousek za Kaťou, zbraň stále v ruce, i když nyní namířenou k zemi. Nemyslím, že by nám od muže hrozilo nějaké nebezpečí. Popis: Jsem drobná, křehce působící žena. Oválný obličej rámují hnědé vlasy, které mi sahají po ramena. Na svět hledím smutnýma hnědýma očima. Dalo by se říct, že jsem hezká, kdyby mou tvář tolik nepoznamenaly strasti války. Oblečená jsem do roztodivné směsky k sobě vzájemně nepadnoucích kusů ošacení. |
| |
| Setkání Eetu, Jekatěrina, Lottie, Ján Zásahy: 1835
Trochu mě překvapí, že ze skupiny vystoupí ženy zatímco se muži drží vzadu. „Ruská“ blondýnka se pustí do do řeči. „Oficiálně jsem tu na hloubkovém průzkumu. Pravda je ale taková, že už jsem se moc nudil, tak jsem se vydal po stopě těchhle potvor...“ Kývnu směrem ke psům. Pak pohlédnu na muže. Co to sakra… Ruka se mi nepatrně přiblíží k samopalu. „Co se mu stalo“. Kývnu směrem k zraněnému muži. Z hlasu je mi najednou jasně cítit méně vřelosti. „Pokud je infikovaný je potřeba to vyřešit hned na místě. Jestli věříte že v té stanici mají nějaký zázračný lék, tak vás zklamu. Léčí se to tam jako všude jinde. Kulkou mezi oči…“ Na chvíli se odmlčím. „Pokud je to pro vás problém můžu to vyřešit za vás...“ Někteří lidi jsou blázni. Snaží se infikované léčit, nebo je/se odmítají zabít z náboženských důvodů… S tím problém nemám, aspoň bych měl o zapsaný zásah navíc…
Jsem muž malého vzrůstu - 159cm. Kromě charakteristického velkého židovského nosu nejsem v obličeji ničím výrazný. Na zádech mám pušku. Na prsou samopal. Pak nesu ještě brašnu. Na sobě mám maskovací oblek doplněný trsy trávy, který kryje další výbavu. |
| |
| Rachotina přijela Kuno, Galina Byl jsem velmi rád, když jsem viděl vojáky něco dělat. Letargie zmizela a nahradila jí, když ne horečnatá, tak aspoň nějaká činnost. Což pro morálku mužů je rozhodně lepší než tu sedět na prdeli a nedělat vůbec nic. Vyšel jsem za poddůstojníkem, který mě zpravil o přijíždějícím náklaďáku a potvrdil si, že jeho odhad je správný. Rozhodně neponecháme nic náhodě. Usměji se na poddůstojníka a ten asi už mohl čekat co přijde. Poplach!! Všichni muži na svá místa! Připravte se k obraně stanice! Čekejte na rozkaz! Nikdy není nad to, aby si chlapci trošku protáhli kostru a mám pocit, že půlka z nich se spíš přerazí než doběhne do krytu, ale bude to rozhodně aspoň něco. Ta spokojenost na sluníčku se musí trošku uzemnit. Sám zaujmu kryté postavení a čekám, až se k nám ten náklaďák dokodrcá. Čekám, asi vlastně cokoliv, ale tohle jsem fakt nečekal a myslím, že mnoho z mých mužů taky opravdu ne. Kuno, že Ty jsi ožralý? Já se jdu seznámit a kdyby se něco zvrtlo máte to na povel poddůstojníků. Střílet jen na můj povel nebo když budu mrtvý. Pronesu konverzačně k poddůstojníkovi a vyrazím k dívce, která vystoupila z náklaďáku. Jdu v klidu a volně ruku držím dál od pouzdra s pistolí. Musím doufat, že ta ZiSka není plná Rudoarmějců, kteří vyskočí a pokosí nás. Madam Alekseevna předpokládám? Poručík Kaufmann. Vítejte na meterologické stanici. Předpokládal a vyrozuměl jsem, že je Vás více. Takže kde jsou ostatní? Nestojíme tu o překvapení. Už vím, že mluví německy, takže vše říkám německy a do ruštiny nepřeskakuji i když to umím. Kuno je poměrně vysoký se svými 179cm, modrýma očima a blonďatými vlasy je to excelentní prototyp pravého árijce. Malý nos, holá tvář bez vousů a náznaků strniště. Uniforma je pečlivě udržovaná a zjevně nová. Na krku se mu houpe rytířský kříž a u pasu pistole v pouzdře. |
| |
| u]Rachotina? Rachotina! [/u] Galina, Kuno Nemusím dlouho čekat a vyrazí ke mně Němec, spíš ale věnuju pozornost vojákům, co nechává za sebou. Poměr sil není zrovna v můj prospěch, přesněji kdyby k jejich poměřování došlo, jsem mrtvá. Teprve až když se zastaví přede mnou, tak věnuju pohled mu samotnému. Zdá se, že dbá na vzhled své uniformy, je čistá, a mluví zdvořile. Oslovil mě někdy už v životě madam? Jestli jo, nevzpomínám si na to. Dokonce dbá na hodnostech, kterou neopomene při představování znovu připomenout. Jestli to všechno jsou dobrý znamení nebo špatný, těžko říct ale aspoň mě nechtějí hned sníst. „Mrtví.“ Odpovím popravdě a truchlivě. „Já a chaloupka,“ poklepu rukou na plech náklaďáku, „nikdo další. Omlouvám se za to divadlo poručíku, nepřišlo mi ale chytrý otevřeně do rádia říct, že cestuju sama. Nevíte, kdo poslouchá.“ Pokračuju trochu krkolomně německy se značným přízvukem a občas trvá trochu dýl, než si na určité slovo vzpomenu. Hlavně u divadla mi to trvá několik sekund. |
| |
| Pojednání o Rachotině Galina, Kuno Vlastně jsi čekal něco jiného Kuno? Zase není tak hloupá jak by jeden na Rusa čekal. Fakt se divíš Kuno? Chvilku jsem uvažoval, že přejdu do Ruštiny, ale když napovrch vyplave ta drobná i když logická lež, tak pokračuji dál německy. Dobře. Máte určitě pochvalu za to, že jste obezřetná to se celkem cenní, ale stejně jako já jsem mohl být šílenec i Vy můžete celkem slušně slušně hrát, divadlo jste nám již předvedla. V takovém případě ovšem nebudete mít nic proti tomu, když moji muži nahlédnout do Vašeho vozu že? Vlastně se neptám a pokynu dvěma mužům, aby zkontrolovali zadek náklaďáku. Ono důvěřuj, ale prověřuj. Počkám, až vojáci otevřou dveře a zkontrolují, že je vůz opravdu prázdný. Nejraději bych je tam nechal řádit samotné, ale chci aby z toho auta něco zbylo. Po kontrole, která jak předpokládám bude v pořádku pozvu Galinu dovnitř. Můžete mne prosím doprovodit dovnitř? Rád bych, aby jste mi řekla jak to vypadá v okolí a jak jste se vlastně ocitla v uniformě, která opravdu nevypadá jako Vaše. Naznačím dámě, aby šla přede mnou a ještě se zastavím u poddůstojníka. Posilte hlídky, nerad bych aby to bylo jen nějaké blbé odvedení pozornosti. |
| |
| Zraněný Eetu, Yekatěrina, Ján Takže je to pravda! Na meteorologické stanici se lidé nudí. Přijde mi to skoro neuvěřitelné. Nejsem si jistá, jestli závidět, nebo si pohrdavě odfrknout. Muž naštěstí mou pozornost rychle odvede jiným směrem. Krátce se ohlédnu na Jána. "Neporanili ho nakažení ale masožravé květiny v nedalekém údolí. Bohužel jsme zatím neměli možnost se na ránu podívat a zjistit, jestli se do ní nedostalo ještě něco jiného." Při náročném výstupu jsem na hrozbu houbáka mezi námi skoro zapomněla. Nyní se ta myšlenka vrátí a je protivnější než kdy dřív. Doufám, že na stanici by mohli mít nějaké pořádné zdravotnické vybavení. Nebo dokonce i léky. Při té představě se mi srdce rozechvěje nadšením. Mluvím plynulou němčinou s těžkým francouzským přízvukem. |
| |
| Zraněný Jekatěrina, Lottie, Ján Zásahy: 1835
Promluví druhá z žen, kterou si stále nedokáži nikam zařadit. Co je to za přízvuk? Masožravé květiny? To zní tak šíleně, že to možná bude i pravda… „Jakékoliv zranění od těchhle nepřirozených věcí je potřeba dobře pohlídat… Takže teď tu ránu zkontrolujeme a pak se vydáme k základně.“ Zamířím blíž ke skupince. „Mimochodem doufám, že mi u velitele potvrdíte zásahy. Jedna z těch bestií neměla obojek…“ Když dojdu až k nim napřáhnu ruku. „Já jsem Eetu Löw. Za války jsem byl kukačka. Teď dělám to samé jen jsem změnil cíle...“ Představím se a nabídnu ruku všem přítomným… |
| |
| Čas na čaj Galina, Kuno Na dotaz, jestli budu mít něco proti tomu, když nahlédnou jeho muži dovnitř pojízdné chaloupky, pokrčím ledabyle rameny. „Když se mi nebudou hrabat ve věcech a nevezmou samovar.“ Povím dostatečně hlasitě a zřetelně jakmile prochází okolo dva vojáci pověření kontrolou. To, že lidi přišli o rozum a svět patří běsům, evidentně nezměnilo nic na pocitu nelibosti, když se vám někdo hrabe v prádle a jiných věcech. Nakonec ale dovnitř ani nejdou. „Jen račte poručíku.“ Vlezu dovnitř, když mě vyzve a odložím balalajku vedle stolu. „O okolí není moc co říct.“ Vytáhnu mapu a popíšu všechno, co jsem viděla, nakonec i zmíním vřeštící Kostěje. „Narazila jsem na ně někde tady, moc jich nebylo a postaraly se o ně kola chaloupky. Nejspíš to byla jenom nějaká zatoulaná skupinka ale možná taky ne.“ Poklepu prstem zhruba na místo, kde hádám že to bylo. „Uniformu mi dal Major, jako i všechno ostatní.“ Povím stručně a zase značně zarmouceně. „Nedáte si čaj?“ Nabídnu hned na to, jen abych odvedla své myšlenky jinam a přesunu se k samovaru. Voda by ještě měla být relativně horká, a i výtažek v konvičce. „Jste tu dlouho? Uniformu v tak dobrém stavu jsem neviděla už… no neviděla, stejně tak vy poručíku, čistý a oholený. Asi se tu máte dobře.“ Vytáhnu do hadrů pečlivě zabalené hrnky a opřu se o stůl. |
| |
| Pokec Lottie, Ján, Eetu "Jsme na cestě několik hodin a zatím se žádné přízraky neobjevily," namítnu a potřesu Finovi rukou. "Také došlo jenom na základní ošetření na víc nebyl čas a ani tohle místo není příliš vhodné. Je tu někde lepší úkryt?" zeptám se protože on tenhle kraj bude znát lépe než já. Já jsem se takhle daleko nikdy nevzdálila a i když to nyní může vypadat všechno velmi mírumilovně tak se to během mrknutí oka může změnit v hrůzu. Takže pokud můžeme jsem připravená vyrazit. |
| |
| Pokec Yekaterina, Lottie, Ján Zásahy: 1835
Ruska se znovu ujme slova. My ve Finsku jsem ženy drželi dál od bojiště. V Německu jsem se setkal s pár bojovnicemi. Tahle žena je jasná válečnice. Dobře si všimnu, že mi rukou potřese, ale jméno mi neprozradí. Proč asi? „Čím déle se taková věc zanedbá tím hůře...“ Poznamenám ponuře a znovu si začnu prohlížet muže, který dosud zarytě mlčí. „Popravdě jsem v téhle oblasti poprvé. Předchozí velitel mi dovolil pouze krátké průzkumy v nejbližším okolí stanice.“ Máchnu rukou směrem ke psům. „Vypátrat tu smečku mi ovšem dalo mnoho práce. Stopoval jsem je dost dlouho. Z toho soudím, že v téhle oblasti nás nejspíš žádné překvapení nečeká. Máme dost dobrý výhled do okolí na to, abychom mohli na chvíli zastavit a to zranění prohlédnout. Nečekejte, že vás dovedu k stanici dokud si nebudu jistý, že žádný z vás není infikovaný...“ Zakončím svůj proslov rázně. |
| |
| Zraněný Eetu, Yekatěrina, Ján Natáhnu se a potřesu muži rukou. Eetu. "Těší mě. Lotte Morel, medik." Představím se, a protože to vypadá, že se odsud nehneme, dokud se neujistíme, že není Ján nakažený, obrátím se k němu. "Smím se podívat na tu ránu?" Zeptám se a naznačím mu, aby se posadil. Otázka je to spíš jen řečnická, protože negativní odpověď v tomhle případě neočekávám. Doufám ale, že pokud by došlo na nějaké nepříjemnosti, major by nám pomohl. Nyní sice mlčí, ale co jsem zatím měla možnost zjistit, připadal mi jako rozumný muž. Tahle malá "prohlídka" je jen malou daní za to, že se dostaneme na stanici. |
| |
| Lovecké setkání Eetu, Jekatěrina, Ján, Lottie Po celou dobu rozhovoru se major Kunz nijak nezapojoval, jen přikývl na pozdrav Finovi a podal mu ruku. Nic víc. Janko ho trochu podezřívavě pozoroval, byl to přeci on kdo jim i vám o meteorologické stanici řekl. Pak se ale debata stočila přímo na Janka a on neměl čas se tím zabývat. Trochu neochotně si sundal kalhoty a ukázal nouzově ovázanou ránu. Byl to viditelný řez jako od motorové pily, okraje zarudlé a rána teplá jak evidentně bojovala s infekcí ze špíny. Nic víc, nic nenaznačovalo, že by se mu šlahounovitá rostlina dostala nějak do těla a měnila ho. Ale co můžete vědět, v dnešní době není jisté nikdy nic. Major se poprvé ozval. "Podle informací co máme přenos z rostlin tohoto typu je velmi nepravděpodobný, ale kdo ví. Asi bychom měli vyrazit." Pak se otočí na Fina "Jak je na tom Generálmajor Reinhard Gehlen?" Najednou to vypadá jako by se rozhodl odmaskovat a ví o stanici mnohem více než vůbec řekl. Možná Finova opatrnost mu naznačila, že si to muže dovolit, že to není past a Fin není jen nějaký lákač, který skupinku navnadí a odvede mezi své kumpány, kde ženský použijí pro svůj "obchod" nebo pro vlastní zábavu a chlapy zotročí v lepším případě v horším sežerou. "Jsem major Heinrich Kunz divize Brandenburg, měli jsme spojení s generálmajorem, ale pak se něco ... no vlastně tak nějak všechno posralo. Asi bychom se měli co nejdříve dostat na stanici." Po znovu ošetření Janka vyrazíte ke stanici. Cesta je pro raněného trochu namáhavější, ale nic co by se nedalo zvládnout. Co je leště lepší, že Fin měl pravdu bylo to tu bezpečné, za celou dobu vás nic nenapadlo ani nic nenaznačovalo tomu, že by tu nakažení byli nebo utočili. Skoro jako v ráji, když si uvědomíte co se děje na pobřeží. Po nějaké době nakonec konečně dorazíte na dohled ke stanici. Fin si všimne, že kus před stanicí stojí ruský náklaďák s velitelskou nástavbou to tu předtím přece nebylo. Jak se blížíte ke stanici vidíte, že u něj stojí poručík a poddůstojník, který ho evidentně informuje o vašem příchodu. Také tam stojí malá zrzka v ruské uniformě. Nečekaná návštěva Kuno, Galina Prohlídka vnitřku náklaďáku neodhalila nic co by bylo zajímavé, respektive co by ohrožovalo posádku na stanici. Zato však v náklaďáku bylo plno praktických a užitečných věcí. Podrobné vojenské mapy Krymu sovětské armády, slušná mobilní vysílačka s přijímačem a plno dalších drobností které se hodili. Než se poručík stihl rozmyslet, jestli si dá výborný ruský čaj ze samovaru zaklepal poddůstojník, který hlásil další návštěvu. "Poručíku Low se vrací z průzkumu a nejde sám vede sebou čtyři lidi dva Němce dva Rusáky asi. Ten jeden z Němců je oficír podle mundůru. Pojďte se mrknout." Skutečně po prohlídce dalekohledem se odhad ještě zpřesnil, Němec byl major a nášivkou dubových listů divize Brandenburg druhý byl nějaký bigoš od SS a pajdal. Rusáci nakonec byly dvě ženské a jedna z toho v civilu. Chlapy kteří odpočívali okamžitě zbystřili protože dvě návštěvy během jednoho dne když před tím ani ťuk to vypadalo na hodně velkou změnu. Skupinka dorazila až před stanici a zastavili se. Major přenechal slovo prvně Finovi přeci jen situace se změnila a je třeba se prvně ubezpečit, že nově příchozí nepředstavují problém.
Vojáci sledující nově příchozí |
| |
| Setkání Yekaterina, Lottie, Kuno, Galina Zásahy: 1835
Bedlivě si prohlédnu mužovu ránu. „V pořádku...“ Ucedím. Na kousnutí je to moc úhledné… Major se pak ptá na generála. „Jak jsem zmiňoval máme nového velitele...“ Odpovím tak aby bylo jasné, že dál to rozebírat nechci. Přeci jen se známe pouze krátce… Muž se pak rozmluví. Jakmile slyším: „Jsem major Heinrich Kunz“ pomyslím si, že je to zas další cucák, co všude předhazuje svojí šarži. Jakoby na hodnostech ještě záleželo. Pak ale pokračuje a já se automaticky stavím do pozoru. Neměl bych i zasalutovat? Divize Brandenburg to byli drsní chlapy… Každopádně jsem hned sdílnější. „Když jsme se přesouvali na stanici, tak naše letadlo při přistání havarovalo. Generál byl zraněn a před čtrnácti dny podlehl svým zraněním. Na stanici teď velí poručík Kuno Kaufmann… Opravdu bude nejlepší, když se tam co nejdřív dostaneme. Tenhle noví velitel, těch čtrnáct dnů, pouze medituje nad tím jestli smí, nebo nesmí otevřít tajné složky, co po generálovi zbyli...“
Vydáme se na cestu. Jdu trochu vpředu dál od ostatních. Vše co bylo nutné už bylo řečeno. Cesta probíhá bezpečně. To je peklo…
Když se přiblížíme na dohled stanice vytáhnu dalekohled. Není nic horšího, než se vrátit do bunkru s úsměvem na tváři a chlubením kolik nepřátel jste dostal a zjistit, že muži choulící se u ohniště nejsou vaši… Ještě že jsem měl tenkrát granát a ty rusáci byli tak promrzlí, že jim to nemyslelo dost rychle… Bedlivě začnu studovat muže. Dobré jsou to naši. „Je tam nějaká nová ruska a ten náklaďák také nebyl náš...“ Informuji skupinu. Pak zamávám směrem k hlídkovému stanovišti. Dám si důkladně záležet. Nechci ty chlapy vylekat. Pokud tam chrápou mohli bychom je vzbudit a to pak taková hlídka hned střílí… Hlídka je ovšem neobvykle čilá. Divné…
Zamířím si to ke Kunovi. „Hlásím veliteli, že jsem dostal deset nakažených psů. Jako důkaz mám obojky a svědectví těchto lidí. Podrobnější zprávu sepíši až na základně. Žádám aby mi zásahy byli připsáni do osobních spisů. Momentálně to dělá 1835 potvrzených zásahů.“ Začnu s tím důležitějším. Pak ukážu na Majora. „Tohle je major Heinrich Kunz z divize Brandenburg. Potkal jsem ho, když byl na cestě sem, aby kontaktoval Generálmajora Reinhard Gehlena a ty ostatní jsou jeho doprovod...“ |
| |
| Konečně u stanice Všichni Nejsem si jistá co jsem čekala, ale tohle tak docela ne. Z útržků rozhovoru se dozvím zase o něco víc a nejsou to zrovna pozitivní zprávy. Náš bunkr funkční vysílačku neměl takže novinky se nám vyhýbaly obloukem, ale stejně není i co stát. Vypadá to hůř a hůř. Teď jsem ještě daleko od většiny problémů, ale nejspíš to nebude dlouho trvat a dorazí i sem. Jediné co mě zaujme jsou zprávy o letadle. Doufá, že se na něj budu moci podívat i když se bojím, že to stejně k ničemu nebude a navíc kam bychom tak mohli letět? Nejspíš tak do pekla pokud se někde nestal nějaký zázrak. u stanice trochu pevněji sevřu pušku. Je tu víc lidí než jsem předpokládala, ale vypadá to, že v sobě mají pořád ještě disciplínu. Přesto stráže ostražitě pozoruji. Samí Němci, ale již mám nějaké zkušenosti jak s nimi vyjít. "Poručík Gasheva," představím se a nijak Fina neopravuji, že já a major toho společného příliš nemáme. Aspoň prozatím. |
| |
| Velké setkání Všichni Vnitřek ZiSky byl pěkně zařízení, holt štábní auto no. To se musí rusákům nechat, že tohle jim celkem šlo. Snažil jsem se dost maskovat, že bych skoro slintal na ruské mapy Krymu. Rozhodně je to něco co by nám v budoucnu mohlo pomoct. Já bych velmi rád aspoň si dal ten čaj, ale nebylo mi to dopřáno. Příchod poddůstojníka narušil celou tuhle seanci. Kývnutím hlavy jsem jenom vzal na vědomí jeho informaci a potom se otočil ke Galině. No myslím, že s tím čajem si ještě počkáme. S tím se otočím a vyjdu z náklaďáku. Celých čtrnáct dnů se nic neděje a když už se chystám odsud prostě odejít, tak se mi sem přiřítí náklaďák s ruskou, teď tady tahle delegace a ještě k tomu vyšší šarže. Jo Kuno, prostě si umíš vybrat ten správný okamžik. Příchozím zasalutuji, neboť je přítomna vyšší šarže a to má lehčí přednost než náš milý finský průzkumník. Potom si ovšem vyslechnu Löwa, který do celé situace vnese trochu světla. Výborně Eetu. Vaši zprávu si přečtu potom, jděte si odpočinout. Dobrá práce. S tím průzkumníka propustím a pokročím k majorovi a jak brzy zjistím poručíku Gashevě. Poručík Kuno Kaufmann. Rád Vás tady vidím. Můžete mě následovat dovnitř, aby jsme si promluvili v klidu a nerušeni? Představím se oběma, ale k majorovi natáhnu pravici a více méně mluvím hlavně k němu jako k vyšší šarži. Divize Brandenburg to je celkem i někdo s kým bych teď chtěl mluvit, navíc pokud jde za mrtvým generálem, tak mi možná objasní mnohé z toho co jsem viděl ve složkách. Poddůstojníku postarejte se o zbytek těch lidí. |
| |
| Meteorologická stanice Eetu, Yekatěrina, Galina, Kuno Měla jsem trochu obavy, ale vypadá to, že je Ján v pořádku. Rána není hezká, ale po nakažení není ani stopy. O možném infikování spórami pro tuhle chvíli nemluvím. Budu však muže sama pečlivě sledovat. Nic nám tedy nebrání v cestě na stanici. Držím se poblíž Kaťy a většinu cestu mlčím. Už několik měsíců jsem doufala v nějakou společnost, teď jsem z toho ale trochu nejistá. Na mé tváři se to však nijak neprojeví, to jen Ruska si může všimnout, že jsem zamlklejší, než obvykle. Cesta je opravdu klidná a nám se konečně otevře výhled na stanici. Vypadá to, že je tu celkem živo, Tolik lidí na jednom místě jsem neviděla pěkně dlouho. Dokonce se mi podaří vykouzlit na tváři lehký úsměv, když kývnutím hlavy pozdravím lelkující vojáky. Pak se ale moje pozornost stočí k tomu, kdo je na stanici očividně nejvyšší šarže. Takový nažehlený panáček. Pomyslím si v duchu, jsem ráda, že se víc zajímá major, než o nás. Se zájmem se rozhlížím kolem. |
| |
| Setkání Všichni Nestačím ani nabrat lžičkou výtažek čaje z konvičky, když zaklepe někdo z vojáků a oznámí, že přichází nějaká pětice. Jeden patřil k nim, potom dva Němčouři, takže víceméně svým způsobem patří taky k nim, a dva soudruzi. Mohli snad slyšet rádio, a tak se dozvěděli o stanici? Hodím si přes rameno svoji balalajku (PPŠ-41 s bubnovým zásobníkem a přidanou dvojnožkou ze Suomi) Zavřu dveře od obytné části a zamknu. Co oči nevidí, po tom cizí ruce nechmatají. A vydám se taky hodit očkem na nově příchozí, ale držím se lehce bokem, přesto na doslech a s rukou poblíž pouzdra pistole. Všichni jsou cizinci a ani žena v ruské uniformě není výjimka. Poručík, major, poručík. Evidentně i jim na tom záleží a v tom vidím potencionální potíž. Majora nikdo nenásledoval kvůli hodnosti, ta se spíš s postupem času stala jen pouhou zvyklostí, přezdívkou z respektu, ale tady. Ne, jsou tu momentálně dva kohouti na jednom dvorku, poručík a major, a může se situace vyvíjet všelijak. Sper to ďas. Zkontroluju si ještě jestli mi něco překáží v cestě do kabiny mojí chaloupky, rozhodně se nehodlám zaplést zaplést do nějakých sporů, kdo má barevnější peří. Nakonec si ale v duchu oddychnu, když k ničemu nedojde nebo aspoň ne teď a tady. „Galina.“ Pustím na chvilku popruh balalajky jen abych lehce zamávala všem příchozím, když už jsme u toho představování, a popojdu blíž. |
| |
| Velké setkání Všichni Nezúčastněnému pozorovateli by se mohlo zdát, že se celá situace u stanice nějak zrychluje a dokonce i snad, že se nějak nepostřehnutelně mění pravidla hry. Vojáci jednotky kteří se doposud tak trochu lačně dívali na dívky, s příchodem majora na scénu jako by se opět stali zcela disciplinovanými ochotnými a chrabrými, německými vojáky. Snad se to zdálo, ale z majora najednou jako by spadla nějaká maska, to jak se choval po cestě, jaksi zdrženlivě bylo to tam. Najednou tam stál rozhodný a sebevědomý major Abwehru. Káťu i Lottie a vlastně i Janka muselo napadnout jestli je tenhle člověk prostě jen nevyužil. Možná, že ano, ale i tak je dovedl až sem, do "ráje" kde se lidé nudí a mají dostatek zásob a jak je vidět pravděpodobně i dost cigaret a dalších slastí pozemského života. Kývnutím major poděkoval za představení finskému odstřelovači a zasalutoval na odpověď poručíkovi. Žádná zvednutá pravice jen klasické vojenské zasalutování. S lehkým úsměvem dodal k představení. "Poručík Gaševa a mademoiselle Morel nejsou tak úplně můj doprovod, spíš bych řekl, že dobrovolní spojenci, jsou to obě dvě skvělé průzkumnice a vyznají se v okolí. Kdyby se rozhodli s námi spolupracovat bylo by to pro naši věc velkým přínosem." Když zazní pozvání k nerušené diskuzi, přelétne mu po tváři lehký stín, je vidět, že mu je jasné o co jde. I tak ale srdečně stiskne poručíkovi ruku, je jasné, že se nejedná o klasického důstojníka pruského typu. "Záleží to na vás poručíku jsou to vaši lidé, ale pokud chcete ... tedy chceme splnit úkol, o kterém jste si bezpochyby přečetl v generálmajorových deskách možná by nebylo od věci hrát s otevřenými kartami i před poddůstojníky a mužstvem. Je to na vás nehodlám vám nijak narušovat vaše velení." Pak major vykročil směrem ke stanici a rozhodnutí, kdo bude přizván k poradě o tajných věcech nechal na poručíkovi. K ostatní byly ihned přineseny masové konzervy, čokoláda a teplý čaj s štědrým panákem schnapsu na zahřátí. Zvláště nově příchozím ženám byla věnována zvýšená pozornost, která sice byla nevtíravá, ale bylo jasné, že každý z vojáků si chce udělat dobré oko s vidinou případných pozdějších radovánek. Major zmizel ve stanici a počkal na poručíka i ty které poručík vybral k poradě. Pak se napil čaje a pomalu a rozvážně se ujal slova. "Poručíku, abych se plně představil, asi jste pochopil, že nejsem frontový důstojník, ale zpravodajec Abwehru a spadám pod 1. Zpravodajské oddělení divize Brandenburg. To co jste se dozvěděl v generálmajorově zprávě je pravda. Náš bunkr, měl být spojnicí mezi tím co se děje a dělo na Krymu a s hlavním stanem a pak s vaší jednotkou. Důležité je vědět jedno, dole se systém, naprosto rozpadl to, že jste se nerozhodli jít k pobřeží dříve možná bylo jen pro vaše dobro. Disciplina neexistuje, život nemá žádný smysl ani hodnotu. Vojenské hodnosti pozbyli platnost. Je skvělé že vaše jednotky udržela ještě disciplinu i subordinaci. Je to to jediné co nám dává neději na úspěch toho o co se máme pokusit. Sem jsem se dostal s trochou štěstí a mimiker zpravodajce, dolů se, ale budeme muset probít, zvláště na pobřeží to bude masakr. Nejen nemrtví, ale i zdivočelé loupící bandy seskládané z dezertérů i obyvatel všech národností." Pak se odmlčel chvíli napil se čaje a zapálil si cigaretu a pokračoval neznatelně ztišeným hlasem. "Ale poručíku, to co se píše v těch dokumentech je pravda, pokud nalezneme toho původního šiřitele viru a nebo to z čeho byl nakažen, máme šanci to zastavit. Tedy otázka je jestli už není pozdě, ale šance tu je i když malá. Myslíte, že vaši muži do toho boudou ochotni jít? Aby se nám nestalo, že v půlce cesty až to bude nejdrsnější obrátí pušky proti nám a pak zdrhnou. Ne že by se to tady už několikrát nestalo." Pak se chvíli zamyslel a dodal. "Ještě je třeba vás informovat, že já i když mám vyšší šarži se vám rozhodně nehodlám plést do velení vašich mužů, můžete mě využívat třeba jako poradce. Jak jsem už řekl, nejsem frontový důstojník a jednotce jsem velel maximálně na kadetce k abwehru jsem se dostal z Luftwaffe. Tedy tíha velení bude plně na vás případně na vašich lidech." Zakončil svůj monolog a ztěžka usedl na dřevěnou židli a foukl oblak kouře. Najednou se zdál hrozně unavený a zničený, cesta sem mu asi dala hodně zabrat a zpráva co předal jako by mu sejmula z ramen veliké břemeno. I když to břemeno na něm dále částečně leželo, protože ho čekala ještě dlouhá cesta zpět, ale ta už nebude osamocená a nebude to ležet jen na něm. |
| |
| Projednávání situace Kuno, Yekaterina, Lottie Neměl jsem moc přehled o vojácích za sebou, ale kdybych je viděl asi bych se neubránil úsměvu. Jsem taky chlap, takže vidět nějaké nové ženské tváře v četně Galiny prostě funguje i pro morálku. Naše madam ledová královna už je okoukaná. Ovšem co je důležitější, že major se chová jako major. Což v téhle době je prý strašně vzácné nebo co. Život přináší zjevně různé překvapení a spojence pane majore. Co se týče mužstva hodlal jsem je s obsahem seznámit chvíli před tím, než se zde objevila támhle slečna Alekseevna a následně Vy. Prvně bych rád s Vámi situaci probral a potom jim vše sdělím. Prosím poručíku Gashevo a mademoiselle Morel, pojďte prosím s námi. Poddůstojníku Vy také. Pozvu i většinu ostatních dovnitř, kde jim hodlám ukázat desky. Zjevně major to bral jako otevřenou věc, ale já jsem si s ním prvně musel jasně vyjasnit co od něj mám čekat. Byl jsem rád za občerstvení, které se objevilo rychle na stole a pomohlo nám trošku prolomit ledy. Pak už jsem poslouchal majora. Jeho řeč byla rozhodně, no přínosná a já jsem zkřivil obličej, protože ty desky byly příšerné samy o sobě. No pane jsem rád, že jste mi to vše řekl. První věc je ta, že ty desky jsem otevřel dnes. Generál umřel před čtrnácti dny, ale já jsem do nich nechtěl nahlížet, doufal jsem v nějaký impuls z venku, když jsme sem byli vysláni, ale jelikož se nic nedělo a začala povolovat morálka, tak jsem se rozhodl je otevřít a zjistit co v nich je. Já jsem frontový důstojník pane a i přesto venku ctím autority a řád, protože v tom je síla. Co znamená jednotlivec sám proti tomu venku? Co se mých mužů týče, jsou to muži vybrání generálem a odesláni sem speciálně, o mnohých toho moc nevím, neboť jsem si byl ve Vlčím doupěti vyzvednout svůj kříž, když jsem byl odvelen sem. Ovšem myslím, že by měli poslouchat a ne nám vrazit bodák do zad. Na to by tady poddůstojník měl odpovědět nejlépe. On je hlasem mužstva. Hned jeho i dámy s těmi deskami seznámím. Co se velení týče pane, jsem rád že takovou věc jsme si vyjasnili, protože i když tyto muže neznám nejlépe pořád za ně už dlouho zodpovídám a nerad bych je jen tak někomu svěřil. Bude mi potěšením s Vámi spolupracovat. Než ovšem začneme plánovat, tak seznámíme tady dámy a mého poddůstojníka s deskami. Vytáhnu desky a rozložím je na stůl. Jsou psané německy, takže nevím jak moc si dáme počtou, ale dáme tomu rychlý výtah. Úkolem naší mise bylo dostat se dolů na Krym a zjistit kdo je prvním a odkud se šíří tenhle virus. Co je asi jisté, co jsem pochopil z těch složek a major mě když tak opraví, že to bylo způsobeno německými i sovětskými plyny a podobným sajrajtem. Teď je zcela zcestné řešit, čím protože vina je zjevně na obou stranách a strany už zjevně neexistují. Ještě než jste přišli, rozhodl jsem se tento úkol splnit, protože pokud by se nám to povedlo, tak máme šanci tohle celé zastavit. Pokud to chápu správně. Pane majore ty bunkry a spojky Vaší divize, jak to vypadá? Jsou ještě nějací? Máme spojení vysílačkou, ale bunkrů neustále ubývá. Což byl další důvod, proč jsem se rozhodl něco dělat, i když tady se dobře sedí a vyjídají zásoby Luftwaffe. |
| |
| Major a tajné dokumenty Kuno, Kaťa, Eetu Trochu s údivem hledím na změnu, která se stala s majorem Kunzem. Až nyní mi dochází, že jsme zachránily někoho daleko důležitějšího, než jsme si původně myslely. Někoho, kdo na nás tak trochu hrál divadýlko. Překvapivě se kvůli tomu ale nijak nehněvám. Koneckonců, dostal nás přesně tam, kde jsme chtěly být. Krátce pohlédnu na Kaťu, co si o téhle záležitosti myslí, ale nahlas nic neříkám. Potěšená tím, že nás major chce coby spojence, kopnu do sebe panáka na posilnění a vyrazím za ním. Jen abych následně zjistila, že se vůbec nechytám. Byly jsme příliš dlouho odříznuté od okolního světa. Netušila jsem, jak to nyní vypadá na pobřeží a vlastně jsem to ani zjišťovat nechtěla. Stačilo mi, co si představuji, a i v porovnání s tím se zdál život v bunkru jako úplná pohádka. Jakmile se naskytne příležitost, přitáhnu si tyhle veledůležité tajné materiály a nahlédnu do nich. Co je lepší, sedět tady a čekat, až vyhladovíme, nebo až nám dojde munice, a až si nás nakažení najdou? Nebo se pokusit o nemožné a zastavit tuhle nákazu? Nakonec to byl doktor ve mě, který se ujal slova. Pokud je šance, i když třeba jen nepatrná, tohle zastavit, tak to stojí za snahu. "Zní to jako sebevražedná mise. Pokud máme mít alespoň nějakou šanci uspět, tak se musíme patřičně připravit. Budeme potřebovat nejen zásoby a zbraně, ale i zdravotnický materiál, jestli máme mít šanci probojovat se až na pobřeží. Jak dobře je tahle stanice zásobená? Případně, je možné něco získat z okolních bunkrů?" Na tuhle možnost příliš nesázím, dobře vím, jak mizerně na tom byl náš bunkr, ale třeba budeme mít štěstí. Když promluvím, rozptýlím všechny pochybnosti o své příslušnosti. |
| |
| Nepozvaná Jenom já Hodnosti se odeberou do pohodlí stanice k tajnému rozhovoru, na který nejsem pozvaná. Hrom do čepice! To tu mám jako zůstat? Děkuju pěkně, chlap, chlap, chlap a zase chlap. Chvíli uvažuju nad tím, že bych i tak šla dovnitř ale hned si to rozmyslím, nechci spouštět chaloupku z očí. Ještě by se mi do ní někdo mohl pokoušet dostat. Pomalým krokem se teda vydám zpátky k ní, s vidinou, jak si dodělám ten čaj a počkám o samotě uvnitř. Nestačím ale ani pořádně dojít ke kabině (kterou jsem chtěla prolézt dovnitř) když mě zastaví první hlas, hned na to i druhý, a nakonec i třetí. První nabízí masovou konzervu, druhý se ptá, jestli bych si nedala čokoládu a do třetice čaj. Jak nad tím krátce přemýšlím, nenapadá mě vlastně žádný důvod, proč odmítnout i když je jasné, proč to dělají. „Dobře.“ Přijmu nakonec i pozvání k posedu v trávě. Jamile se i poručík s majorem vytratí, chováním mi začnou připomenou trochu kluky z domova, když se nenápadně vytahují a dalo by se říct i lehce předvádí. Chovají se ale mile, nijak se nevtírají ani nelísají. Mám sice trochu potíž stíhat jejich průpovídky, ale buď si toho nevšimli nebo jim to bylo jedno. Konzervu důkladně vydoluju lžičkou do posledního sousta a potom přijde to nejlepší, čokoláda a čaj, i když z toho spíš jenom pomalu usrkávám. Během toho, co se vyptávají oni mě, většinou na blbosti jako odkud pocházím, jestli jsem příslušnice armády, kudy jsem cestovala, tak se občas vyptám i na něco já jich. Jste tu dlouho? Jak jste se sem dostali? Měli jste tu nějaké potíže? Musí to tady být pohodlný život? Často se sem někdo zatoulá? Vždycky spíš jen tak ledabyle, jako by to bylo jen plácání náhodných témat k hovoru. A když se zeptám i na to posledn, co mě zajímá a to velikost zásob čokolády, začnu se bavit s nimi o všem možném. Nakonec, společnost, která se směje, je dneska vzácnost a rozhodně je to lepší, než si hrát na vojáčky. |
| |
| Velká porada Všichni kromě Galiny Major trochu unaveně seděl na židli a popíjel čaj. Vyslechl jak poručíka Kaufmana tak i Lottie. Vyslechl i feldwebla Hirsche. Který trochu neochotně potvrdil, že mužstvo je připraveno na všechno, ale že morálka je nízká. Když se dozvěděl jak je ta "věc" velká navrhl také ji říct mužstvu osobní interes na tak velké věci jen disciplínu posílí. Major pak dodal. "Souhlasím s Feldweblem chápu poručíku, proč jste nechtěl porušit rozkaz o tajných informacích a udělal jste dobře, ale teď už se situace změnila pokud máme mít šanci musíme o tom vědět všichni všechno. Ano to jak celá situace vznikla a nakolik na tom má vinu jedna či druhá strana je nepodstatné. Ale asi klidně už můžu říci, že podezření je hlavně na "stimulanty" Z.M.B. a tyto "stimulanty" vyvíjel v Sovětský svaz spolu s Německem až do roku 1940 samosebou přísně tajně. Takže asi není co si vyčítat." Odmlčel se a při tom pohlédl na sovětskou poručici jestli k tomu něco nemá, ale tak nějak předpokládal, že všichni chápou v jakých sračkách se lidstvo nachází. Pojem "světoobčan" dávná chiméra antických filosofů, najednou dostal nový rozměr a uskutečnil se, jen v tom nejhrůznějším provedení. Tak jak to s ušlechtilými ideemi bývá. "Ptal jste se na bunkry a jestli je ovládá moje jednotka. No je to složité, velení dole se zhroutilo, náš generál i plukovník odpovídající za sektor, si prostřelili hlavu a pak se vše rozpadlo. Respektive si hlavu prostřelili, když část mužstva dezertovala a život v uzavřeném bunkru obklopeném nemrtvými vojáky z jednotky na ně bylo asi moc. Další bunkry, ale ovládají i jiné jednotky než naše, civilisté a také banditi, nebo jak tu verbež nazvat. Naším prvním úkolem by mělo být se dostat do pevnostního bunkru S3. Je kousek od vrcholu Aju-Dag to znamená projet městem Altuša a asi 6 vesnicemi při pobřeží což bude velmi náročné. Ostatně jako dostat se z hor. V bunkru S3 bychom se měli dovědět, kde jsou tunely odkud vzešel "První" tu na Krymu... ... a pak se budeme muset vypravit tam." Dokončil větu trochu rozmrzele, protože bylo jasné jak moc obtížný úkol to je a že je to bláznovství. Ale co když to opravdu vyjde... Pak odpoví i na Lottiiny poznámky. "To jistě budeme potřebovat. Co vím tak tady nahoře je málo opravdových bunkrů se zásobami spíš jen letecké pozorovatelny a většina jich byla stejně vypleněna už i když samosebou nevím jak tady úplně nahoře. Myslím, že máte větší přehled jak to tu vypadá se zásobami v okolí než já. Podle mě by bylo velmi vhodné zajistit nějaký motorový transport ať jsme chráněni při přesunu. Víc k tomu nemám." Desky s nápisem přísně tajné psáno německy. Zobrazit SPOILER  |
| |
| Porada
Všichni kromě Galiny Zásahy: 1835
Jdu do svého pokoje a z náprsní kapsy vyndám notýsek s tužkou. Pustím se do psaní. Nejdříve napíšu dnešní datum a počet zásahů. Poté napíši podrobnější informace, jako že nakažení byli psi, jak byli rozmístěni a jak se chovali, kolik jsem vystřelil celkově ran a kolik z jaké zbraně. Pak to celé začnu přepisovat, když jsem informován, že mám přijít na poradu.
Na poradě se konečně dovím co mělo být cílem mise. Tak na co čekáme? Jdeme lovit dokud nesejme toho prvního, nebo posledního…
Z přísně tajných informací vyplývá, že není přesně známé, co nákazu způsobilo, ale nejspíš jde o bojové plyny, nebo povzbuzující látky. Osobně sázím na ty drogy. Voják má dosáhnout stavu kdy je mysl silnější než tělo. Správný voják k tomu nepotřebuje žádné sajrajty. Já taky zvládl číhat na nepřítele v mínus třiceti...
„Co je vlastně s Königovou?“ zeptám se Kaufmanna. Pokud se budeme přesouvat chce to společně naplánovat taktiku průzkumu... |
| |
| Porada Všichni kromě Galiny Trochu jsem se občerstvila po cestě. Je skvělé dopřát si něco jiného než zvěřinu a těch pár kousků ovoce a co se dá najít v lese. Všechno si to vyslechnu a rozhodně neskáču nadšením nad tím úkolem jaké před námi vyvstal. Vážně může taková hrstka vojáků něco změnit? Ne, že bych nechtěla, ale vzhledem k tomu co se všude děje spíš někde zemřeme. Povinnost je však povinnost. Riskovala jsem svůj život v desítkách bojů předtím a hodlám v tom pokračovat. To se nijak nezměnilo. Proto si své pochybnosti nechám pro sebe. Nemají tu co dělat. "Je nějaká možnost dostat se k dalšímu vybavení? Mluvili jste o letadle. Jak těžce poškozené je? Třeba by se dalo opravit," obrátím se na Kaufmanna. Pokud by šlo zprovoznit tak bych s ním možná dokázala vzlétnout. To by nám hodně pomohlo, ale obávám se, že odpověď bude záporná a tak nám nezůstane než jít po svých. |
| |
| Velká porada Všichni kromě Galiny Bylo to v plánu feldweble. Než se ta naše pohoda tady bez nikoho změnila hned ve dvě návštěvy během ani ne půl hodiny. Toto je tak nestandardní situace, že si jsem vědom nutnosti seznámení mužstva s našimi dalšími kroky a rozkazy, které jsem se sám dozvěděl dnes. Je toho poměrně hodně a rychlé. Rukou si mnu kořen nosu a přemýšlím nad tím, co major říkal. Pokud se tam dole všechno hroutí a vlastně nemůžeme počítat s ničím, je to opravdu skoro sebevražedná mise. Ovšem pokud budeme postupovat jako jedna organizovaná jednotka, tak by jsme rozhodně měli mít více šancí. Co se týče těch zdravotnických zásob, tady toho moc není. Jako pozorovatelna Luftwaffe, tady moc nepočítali, že budou zásobovat třicet lidí medickými věcmi. Máme tady slušnou zásobu jídla a dost zbraní a munice pro nás, ovšem to je tak všechno. Letadlo je na cáry poručíku, takže jo můžete se na něj podívat, ale pokud z kapsy nevytáhnete motory a čumák, tak v tom případě je to letadlo nefunkční. Co se týče toho kolového transportu, tak si myslím, že ta ZiSka venku by se dala použít, ale bojím se, že se nás tolik do ní nevejde. Ovšem to budeme asi řešit posléze. Co je pro nás majore důležité, že ta ZiSka byl velitelský vůz, takže v ní jsou Ruské mapy, což by nám v orientaci a plánování cesty mohlo hodně pomoci. Má k tomu ještě někdo něco? Pokud ne, musíme s tím seznámit mužstvo. Konfrontujeme slečnu Alekseevnu a zajistíme mapy, aby naši průzkumníci mohli začít přemýšlet o cestě. Poručíku Gashevo, co jsem pochopil z toho mála pobývaly jste tady v okolí. Takže určitě budete moci doplnit nějaké poznámky k cestě. Potom se podívám na Eetua. Königová chladne dole. Odpykává si trest za drzost a chvíli jsem přemýšlel i o vzpouře, ale na téhle cestě budeme potřebovat každého, takže až seznámíme mužstvo a podíváme se na mapy, tak jí pustím. |
| |
| Porada Všichni kromě Galiny "Část hor má prochozenou. Pomohu jak to jenom půjde. Je zde několik oblastí na které je potřeba si dát pozor, ale většinou je okolí poměrně klidné s minimální aktivitou. Jak to vypadá jinde však nemám nejmenší potuchy. Jsme tu již dlouho osamocené a náš bunkr neměl žádnou funkční vysílačku," odpovím Kaufmannovi. S letadlem to nevyšlo to se nedá nic dělat, třeba ještě bude příležitost pro teď to však odsunu stranou a oddávám se odpočinku. Jsem na nohou již od rána a únava se začíná hlásit. "Mimochodem, máme sebou jednoho raněného. Není to nic vážného, ale možná by bylo vhodné nechat ho tady kde je zatím bezpečno," navrhnu. Už jenom cesta sem mu dala zabrat kdo ví jak by zvládl zbytek. |
| |
| Dokumenty Všichni kromě Galiny Odpověď jsem dostala, i když nebyla příliš uspokojivá. Doufala, jsem, že takováhle stanice bude trochu lépe zásobena. To by ale asi bylo příliš mnoho štěstí. Později se ale stejně budu chtít přesvědčit o tom, co vše tu je. Přeci jen to určitě bude lepší, než náš bunkr. Zaberu se do zkoumání tajných dokumentů a zbytek rozhovoru vnímám jen jedním uchem. Nejvíc mě zaujmou biologické a lékařské poznámky. Potřebovala bych však mnohem víc času a více klidu, abych tomu dokázala, alespoň částečně, porozumět. Hlavu zvednu až ve chvíli, kdy Kaťa zmíní zraněného Jána. "Není nakažený." Dodám raději rychle, aby si Kaufmann neudělala nějaký špatný obrázek. "Pár dní a měl by být schopen opět normálně fungovat." V tom lepším případě, v tom horším přijde o nohu. |
| |
| Seznámení zbytku Všichni venku včetně Galiny Děkuji poručíku. Pokud bych se mohl zeptat máte Vy a slečna Lottie nějakou specializaci? Rád bych věděl s kým mám vlastně tu čest a jak i případně využít nejlépe Vašich schopností. Co se týče raněného ještě uvidíme. Nepočítám, že tady budu nechávat nějaké vojáky a pokud tu zůstane sám a raněný, tak to si nemyslím, že je zrovna vhodné. Já jdu ven, možná pojďte se mnou a seznámíme zbytek s tímhle vším. Zeptám se dam, protože i když Lottie je jasně někde z německé armády, tak co já vím odkud. Zase takový znalec nářečí a bůh ví čeho opravdu nejsem. Pokud by Gasheva byla od průzkumníků bylo by to fajn. Kombinace našich a ruských průzkumáků by mohla být velmi a velmi efektivní. Sbalím sebou desky, které stejně nechám venku kolovat, protože i vojáci to musí vidět, aby věřili. Feldweble prosím shromážděte je. Slečno Galino pojďte prosím za mnou také. Požádám poddůstojníka a i naši novou dámu s vlastním vozem. Vojáci, než se nám sem začali trousit návštěvy, tak jsem Vám vydal rozkaz k inventuře a přípravě na odchod odsud. Generál si vybral nás, ty nejlepší, které mohl, aby jsme ho doprovázeli při velmi důležitém a nebudu zastírat nebezpečném úkolu. V těchto deskách je popsáno, jak asi vznikl ten chaos tady kolem nás. Taky je tam popsán náš úkol, který byl a bude najít prvopočátek toho tady na Krymu a zničit ho. Celé tady to vzniklo z toho, že se Německá říše a Sovětský svaz pustili do společného výzkumu stimulantů. Tady major je z divize Brandenburg a ví o celé situaci dole více. Pod horou se všechno rozpadlo a vládne tam anarchie. Můžeme tam čekat úplně všechno. Nechám Vás do těch desek nahlédnout, aby jste se přesvědčili, že Vám nelžu a říkám pouze pravdu. Slečno Alekseevno, ve Vašem autě jsem viděl podrobné mapy Krymu, které by se pro naši akci velmi hodily, stejně jako Váš vůz. Troufám si říct, že nikomu z nás se extra nechce tam dolů, ale tím že tady budeme sedět nic nezmění. Postupně nám dojde jídlo a než se něco dostane sem k nám je jen otázka času. Očekávám, že reakce vojáků budou ryze nevěřící, ale to se prostě dá čekat. Nijak jsem to nebalil, protože tohle nešlo ani nijak zaobalit. Je to buď a nebo. |
| |
| Konec porady všichni "Jsem bývalý člen pětistého osmdesátého osmého nočního bombardovacího pluku. Navigátor, mechanik a pilot. To však bylo dávno před tímhle vším. Pak již cokoli co bylo potřeba," nestěžuji si, jenom říkám jak to bylo. Hlavně po té, kdy byla naše jednotka rozprášena a zůstali jsme jenom samotné s Lottie. Ze začátku to nebylo tak jednoduché, ale nakonec jsme společnou řeč našly. "Poručík Lottie Morel byla zdravotníkem třicáté třetí granátnické divize SS," uvedu co mi o sobě prozradila. Poté následujeme Kufamanna ven kde začne mluvit ke svým mužům. do toho se nijak nepletu. Je to jeho povinnost, jeho práce. Jsem zvědavá zda někdo z nich bude námitky, ale pravděpodobně ne. Stále vypadají řádně disciplinovaní. Proto tu chvilku využiji k tomu abych si zapálila a v klidu vykouřila ušetřenou cigaretu. |
| |
| Velké shromáždění Všichni Že velká porada hodností skončila poznám ve chvíli, kdy vojákům znovu zvážní obličeje. Jen chvilku na to, jsem Kunem požádána, abych šla taky. Mám z toho špatný.S tou myšlenkou sním poslední kousek čokolády a vydám se k shromáždišti. Polovina toho, co si vyslechnu zní naprosto neuvěřitelně děsivě, nakonec přece jen Kostějové jsou výtvorem lidí a z nějakého důvodu je to pro mě mnohem znepokojivější, než Boží trest nebo černé čáry. Druhou polovinu ale moje mysl příliš nepobírá a tápe. Když se mi desky dostanou do ruky, pošlu je dál jen co do nich nakouknu. Ne snad proto, že by mě nezajímal jejich obsah, ale protože jsou v němčině a potřebovala bych minimálně tak půl dne na to, abych to v ní přečetla. „Čemu pomůže, když ho někdo zničí? Nejspíš to nebude jako v pohádce, nezabijete draka a prokletí nepomine, nepromění se Kostějové zase v lidi? A co to má vlastně být ten prvopočátek?“ Zeptám se otevřeně na to, co nechápu. |
| |
| Velké shromáždění Všichni Galina měla dobrou poznámku. Jo kdyby to bylo jako v pohádce to by bylo krásný, ale bohužel posledních několik let pohádka nefunguje a neexistuje. Bohužel se asi nestane, že zabijeme toho prvního a všichni nakažení se zázrakem uzdraví. Ono jde i o to, získat vzorky, aby je mohli vědci studovat, ale já jsme realista a nepočítám, že nám nějaká taková potvora dá ty vzorky dobrovolně. Prvopočátek je prostě začátek tady toho všeho kolem. Někde to tady začít muselo, když přijdeme na to kde, tak nám to pomůže taky zjistit jak to celé zastavit. Je to trochu jasnější? |
| |
| Velké shromáždění Všichni Dostane se mi odpovědi a popravdě? O moc jasnější mi to nepřijde, nebos spíš stále mám pocit, že je to neproveditelné, a i tři bohatýři by naprosto selhali. „Trochu. Ta potvora ale může být kdekoliv? Myslím že nečekala až si někdo přijde vzít její vzorky. Ale i kdyby se to povedlo, máte vůbec nějaký vědce a laboratoř, kde to můžou zkoumat?“ Zatím mám pocit, že na celé téhle výpravě za záchranou lidstva je víc neznáma a věcí, co se nejen můžou ale i nejspíš pokazí. K čemu jsem se to připletla? Co by udělal na mém místě Major? „Potřebuju chvilku.“ Povím nakonec. Potřebuju si to promyslet, „Jestli tomu velíte poručíku, přijďte za chvíli k chaloupce.“ S tím se otočím na podpatku a zamířím pomalu k svému domečku na kolečkách. Všechno to zní šíleně, neuvěřitelně, a hlavně konečně. Ale, stále je tam dost dobrých ale. Opřu se o kabinu a rukou klepu v prostým rytmu na plech. „Tam dole je to víc, než jenom šílenství a anarchie. To, co se tam děje je nepopsatelný, peklo, a vy se tam chcete vydat z tohodle ráje?“ Uvítám Kuna, když se dostaví. „Hádám, že nic užitečného tu nenecháte a stejně tak ani zásoby, nebo chaloupku“ povzdechnu si, „půjdu s vámi, třeba i neumřeme ale mám podmínky, spíš žádost. O chaloupce a věcech v ní, budu rozhodovat já, všechno zůstane uvnitř, jestli se nedohodneme jinak, a nakonec, já budu rozhodovat o tom, kdo bude v ní bydlet. Pro vás je to možná jenom pohybující se kus železa a jenom nástroj, pro mě je to domov, kde jsem žila s rodinou.“ |
| |
| Velké shromáždění Všichni To je ta otázka. Nikdo z nás asi neví jak moc Ty potvory přemýšlí nebo ne. Pro nás může být užitečné prozkoumat i to místo, kde asi vznikl první. Laboratoř v kapse nenosím a ani generál úplně neměl v letadle vědeckou místnost, ale mám sebou vědce, kteří by něco zjistit mohli. Sem jsme přiletěli z Německa, takže tam určitě je ještě vše v pořádku a abych předešel otázce jak se dostaneme do Německa, to budeme řešit později, protože to je teď bezpředmětné. Na Galinina slova jen přikývnul a chvíli počkal. Mezitím se určitě vyjádří vojáci a případně ještě major. Věřím, že Major moje slova podpoří, protože ví ještě mnohem více jak já. Já jsem vlastně jen nástroj, kterému to spadlo do klína. Bohužel. Vydám se k autu a ke Galině. Necháme tu určitě jídlo. Nejsem si jistý, že jsme schopní odsud odvézt zásoby na jeden rok, které tady zhruba jsou. My tady jsme vojáci a máme své rozkazy. Je to sice takové vzdušné, ale tady v tom ráji se pozabíjíme sami. Jídlo jednou dojde a stejně budeme muset dolů. Teď nebo později stejně dolů budeme muset. S tou podmínkou asi není problém souhlasit. Stejně se nás tolik do toho auta nevleze. |
| |
| Velké shromáždění Všichni Mlčím několik minut, než nakonec přikývnu, nebylo to snadné rozhodnutí. Relativní bezpečí nebo se táhnout skoro k jisté smrti? Nejspíš jsem šílená ale nakonec přikývnu. „Jsem s vámi, Major by to tak asi chtěl.“ Zase se na chvíli odmlčím, než pokračuju. „Budeme muset províst inventuru, ne všechno, co je uvnitř se nám bude hodit a může to zabírat místo důležitějším věcem.“ Povím trochu smutně, při představě že tady něco nechám ale nakonec, není zbytí. „Máte tu nějaký techniky?“ Ukážu rukou směrem na střechu chaloupky. „Možná by se něco dalo dát navrch, kdyby se to vyztužilo, možná by se i z plachet dalo udělat něco jako podkroví ať už pro vaše lidi nebo zásoby, záleží na vás, co upřednostníte. Bylo by to v relativním bezpečí před Kostěji a i teplo, když by se uvnitř topilo a tím se nahřívala střecha. Nemám ale tušení, jakou váhu by to vydrželo, jestli vůbec nějakou. Řekli mi, že jste tady havarovali letadlem, tak možná něco z toho by se dalo použít pro zpevnění, trámy zevnitř nebo tak něco. Sedačky spolujezdců v kabině taky můžeme vytáhnout a nahradit bednama.“ Slyšela jsem ve svých slovech Majora, mi jsme neměli důvod přemýšlet nad úpravami, ale tady by na něco takového možná byl čas. „A děkuju, že jste mi vyhověl.“ Řeknu ještě na závěr. |
| |
| Velké shromáždění Všichni Nutno podotknout, že na to jak je mladá, tak Ty její nápady rozhodně nejsou k zahození. No vyloženě techniky tady nemám, ale všichni vojáci jsou mistři improvizace, když musí a potřebují. To jistě víte sama a pokud ne, tak se o tom brzo přesvědčíte. Potencionálně by z toho letadla šla ta výztuž udělat, ale jsme tu i hodně limitováni nářadím. No uvidíme co se dá dělat. Přemýšlím jak moc by ten náklaďák podobné úpravy zpomalily, ale co se musí nechat Rusům, tak jejich vozidla vydrží poměrně hodně a to jsou dělané na hrubou sílu, ne na nějakou preciznost. Není za co. Pokud jsou požadavky rozumné, tak není problém jim vyhovět. |
| |
| soukromá zpráva od Galina Alekseevna pro Jen já a mé myšlenky Můj špatný pocit byl naprosto správný. Už při poslechu proslovu jsem věděla, že jsem padlo do pořádného bahna a když mě, chaloupku a mapy dokonce nahlas zmínil, ponořila jsem se do toho ještě hlouběji. Jedna věc byla naprosto zřejmá, moje pojízdná chalupa nemusela dlouho zůstat moje. Nepochybuju o tom, že kdybych řekla že odjíždím, tak mi v tom zabrání a prostě si jí vezmou a nejspíš by to omlouvali něčím, jako vyšší dobro. No to určitě! Major by s touhle šíleností souhlasil, jenže teď je mrtvej a tahle jeho hrdinství, víra v lepší zítřky pro všechny a rezavá kudla do boku. Nehodlám takhle skončit. Využila jsem každou vteřinu k promyšlení jak z toho ven, dokonce jsem se i vyptávala na nějaký ty podrobnosti, abych získala trochu času k přemýšlení a předstírala zájem. V jenom měl ale pravdu, byť to tady vypadá jako ráj, když dojdou zásoby jste stejně v pytli. Možná by té jejich výpravy šlo využít jinak? K hledání lepšího a bezpečnějšího místa. Rozhodla jsem se teda spolupracovat, dojemnou historkou, že to není jenom auto ale můj domov, se mi podařilo i udržet aspoň nějakou kontrolu nad chaloupkou. Nechce se mi ani věřit, že to fungovalo a to jsem plácala od boku. Navrhnu i nějaké možné úpravy, o kterých mluvil tehdy myslím Boris. Já sama zatím střádám své plány. Klíčové bude si získat Kunovi lidi, nahlodat a rozebrat tu jejich oddanost hvězdičkám na uniformě. Věřím, že i pěšáci jako každá klučičí parta, musí mít nějakou vnitřní hierarchii, přátelství, respekt nebo cokoliv jiného. Volný čas budu muset využít k tomu, abych se s nimi spřátelila, musím zjistit co nejvíc, aniž bych vzbudila jakýkoliv podezření. |
| |
| Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít. Zvítězil, i když umírá a jde vstříc setkání, Všichni Major Kunz sledoval debatu a vmísil se do ní opravdu, když bylo nutné. Galinina nechápavost ho kupodivu nechala chladným, zřejmě už se naučil, že klid je v takových případech to nejlepší a tak se na Galinu pěkně usmál a znovu ji vysvětlil, že je třeba najít zdroj, ze kterého se nemoc rozšířila respektive vznikla, ten předat vědcům, ti ho analyzují a ideálně najdou protilátku. "Jistě neozdraví to mrtvé, ale cizopasný, parazitující virus se nebude šířit dál a při vpravení do oživlého těla, zabije virus i hostitelské tělo. Případně tělo se přestane hýbat, kousat atd. Proč prvotní zdroj nákazy? Protože virus při přenosu mutuje, nebo něco podobného, vědci chtějí to nejčistější, aby mohli proniknout k základu toho viru, proto je ideální co nejčistější zdroj. A proč právě tady ? Protože, tady na Krymu je to nejsnadněji vystopovatelné odkud to začalo. Měli jsme to přímo pod nosem. Sledovalo se to. Máme typy na jeskyně kde to začalo je to v těch deskách co se vám nechtěli číst. Zatím co u Stalingradu a nebo Leningradu to byl takový zmatek, že tam se původce vystopovat nedá. My tu šanci tady máme. Ne velkou, ale máme." I na poslední otázku jak se dostat z Krymu měl odpověď: "Ústupové cesty z Krymu mám namyšlené dvě obě jsou trochu divoké, ale co v tomto světě není. Ty však sdělím, až budeme mít hotovo, aby někoho nenapadlo se zdekovat dřív než bude práce odvedena. Tak snad jsem odpověděl na vše. V pořádku? Dáte si bonbon? " Trochu s ironickým úsměvem nabídl Galině cucavý bonbon, který vytáhl odněkud z kapsy. Kdyby to byla kostka cukru bylo by to srovnatelné s tím jak se jezdec snaží uklidnit mladého koně při přejezdu přes rozbahněný terén. Chybělo tomu jen poškrábání za uchem. Navíc to nepůsobilo ani zle nebo urážlivě. Chlapy se zasmáli, ale nebylo to posmívání se Galině. Prostě ten chlap to s jazykem uměl. Netrvalo dlouho a všichni se dali do díla připravoval se vůz i další věci, chlapy se balily, připravovali zbraně i munici. K večeru bylo vše nachystané na odchod. Poslední noc v stanici proběhla v klidu a trochu i ve stísněné atmosféře. Rozdělal se pořádný oheň vojáci se seznamovali s dámami a slečnami, které přišli včera. Dokonce i propuštěná Ilse byla sdílnější než obvykle. Hrálo se na kytary, které byly ve stanici a trochu se i pilo. Celý večer byl příjemně prosycen nostalgií a nejistotou budoucích dnů. Bylo to trochu jako před útokem do neznáma. Mluvilo se hodně o smrti kamarádů a trochu o budoucím úkolu. Kdo tomu vlastně věřil kromě majora Kunze a poručíka Kaufmana nebylo jisté. Nakonec se, ale všichni vytratili spát. Kdo nešel včas ráno litoval. Raní probuzení bylo drsné, ještě před úsvitem feldwebel Hirsch si zahrál na budíček v kasárnách Dresden, a nešetrné vzbuzení všem připomnělo, že doba prázdnin na "chatě" definitivně skončila. Za úsvitu však byla celá jednotka připravena k cestě. Do vozu se naskládalo 8 mužů převážně vědci a technici a samosebou Galina, Ilse a Eetu byly vysláni na průzkum dostatečně daleko před vozem. Na střechu korby, byly umístěny dva kulomety MG 42 a střelci kteří měli pokrýt celý prostor vpředu i vzadu. Cesta ze začátku probíhala bez problémů v horách jste se kodrcali po cestě se kterou ZiS neměl nejmenší problém, občas v dálce se objevil nějaký neurčitý tvor, ale většinou zmizel a nebo se jen motal v kruhu v takové dálce, že ani nezaútočil. Cesta pozvolně klesala dolů k moři k Altuše a už na první pohled z dalekohledu město sužují požáry a v nejlepší kondici není. Kontakt s nakaženými přišel až v sestupu do vesnice Rozovyj Eetu zaznamenal kolem cesty asi 13 cílů, nakažených lidí. Další budou ve vesnici, která je kus od hlavní cesty po které jedete. Pak jste měli pokračovat kolem jezera a do další vesnice Izobilnoje a pak už měla být Altuša.
Potulující se zombíci po cestě u Rozovyj |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Galininy intriky U chlapů máš docela úspěch, ale těm jde hlavně o to tě opíchat. Záleží na tobě jak jsi ochotna v rozkližování jednotky zajít. Hodně chlapů si váží Hirsche, sice na něj trochu nadávají, ale je to poddůstojník co je drží pohromadě. V noci také narazíš na Ilse je to německá sniperka, která byla zavřená v chládku a zavřel ji tam Kaufmann. Bylo to kvůli neposlušnosti a právě snaze zbourat disciplinu, dokonce jí vyhrožoval prý i zastřelením. Ta se na tvé nenápadné narážky chytila velmi rychle, ale taky tě varovala před unáhlenou akcí, Kaufmann se sice nezdá, ale je schopen tě i ji postavit ke zdi aniž by mrkl okem. |
| |
| Vstříc boji všichni kromě Jana Zbytek dne probíhá v přípravách na cestu. Podaří se mi, alespoň částečně, doplnit si lékárničku, což mi výrazně zlepší náladu. Potřebovala bych ale mnohem víc, abych si na takovou cestu připadala připravená. S nadcházejícím večerem přijde i uvolněnější atmosféra. Trochu se napiju ale do družného hovoru se s nikým příliš nepouštím. Jsem samotář a i když jsem nyní ráda, že jsou kolem nás další lidé, velmi rychle mě jejich společnost začne unavovat. Raději se tedy brzy odeberu na lůžko. Přeci jen, je třeba nabrat síly. Ráno je hektické a na nic není příliš čas. Jsem ráda, když konečně vyrazíme na cestu. Zaujmu pozici u jednoho z kulometů na střeše vozu. Ze svého místa mám skvělý rozhled, ten ještě vylepším tím, že si od Kaťy půjčím její dalekohled. Když přehlédnu celou naši výpravu, zahoří ve mě pocit, který jsem už dlouho necítila. Je to snad optimismus? Dobře vím, kam míříme a mám i dost barvitou představu o tom, co nás tam čeká. I tak se tím pocitem nechám chvíli kolébat, než ho zadusím. Z počátku jde všechno opravdu dobře. To se ale očekávalo, vzhledem k tomu, jaký klid tady nahoře doposud panoval. Až teprve, když se začneme přibližovat k první osadě, ohlásí průzkumníci nebezpečí. Teď teprve začne ta pravá zábava. Dokud jsme byly s Kaťou samy, střetům s nakaženými jsme se vyhýbaly, šetřily jsme municí. Teď však čekám, že půjdeme, doslova, přes mrtvoly. |
| |
| Vstříc boji Všichni kromě Jana Zásahy: 1835 Začne všeobecný shon a balení. Já si zkontroluji své osobní věci a dohlédnu na to, že je naloženo dostatečné množství střeliva. Jaké množství jde ale v tomhle případě označit za dostatečné?
Večer u ohýnku si zavzpomínám na zimní válku. „Jo to byli časy, když jsme z rusáků dělali sněhuláky…“ Vzpomínám s úsměvem na tváři. Mluvím ale i o cestě co nás čeká. Mojí hlavní obavou je aby byl dostatek času na oficiální zaznamenávání zásahů…
Ráno samozřejmě vstanu daleko dřív, než ostatní. Musím si přeci společně s Ilsou vytvořit náskok. Dokud jsme ještě nedaleko tábora zeptám se jí na incident kvůli kterému skončila v lochu. Pak už ale pokračujeme jako profesionálové zcela zticha.
Všude je bohužel klid do doby, než se přiblížíme k vesnici Rozovyj. Na cestě je přibližně třináct cílů. Moje šťastné číslo! Pohledem už hledám palebné postavení. Opět chci najít místo na které se zombií nedostanou, ale z kterého jde střílet.„Dáme si závod Ilso?“ Zeptám se a chystám si pušku. Užijeme si zábavu, zničíme překážku na cestě a zároveň zjistíme jaký je stav ve vesnici. Navíc kdyby nastal problém naše záloha tu bud za chvíli… Prostě paráda! |
| |
| K líci! Všichni kromě Jana Majora asi nešlo nemít rád. Když vezmu v potaz, jak krásně uměl vysvětlit, urazit a přitom být maximálně slušný, takové lidi jsem měl rád. Teda jenom v tom případě, že toho debila nedělali ze mě. Takhle jsem toho byl ušetřený a navíc jsem se pobavil. Vojáci začali fungovat a sbaleno bylo poměrně rychle. Až k mému překvapení rychle, ale myslím, že všichni už prostě chtěli z téhle nudy. Sám jsem chvíli byl s nimi u ohníčku, ale myslím že přítomnost velitele jim jenom kazila to poslední uvolnění a tak jsem se po zdvořilé době odebral ještě ke složkám a snažil se ty fotky, mapy a informace dostat do paměti. Nevím jak dlouho složky uchráním, kdy o ně přijdeme a tak tyhle informace musely být uloženy, aspoň ke mě do hlavy, ač major to má v té své určitě taky, ale major je major. Já mám rád informace u sebe. Naší průzkumnou dvojku jsem poslal dopředu a doufal, že se někde neztratí. Jo byla to bláhová myšlenka, ale prostě jeden nikdy neví a v dnešní době tuplem. Byl jsme rád, že můžu techniky a vědce naházet do auta, protože Ti více jak co by překáželi. Vojáci celkem reptali po tom Hirschově budíčku, ale mě přišel osvěžující. Taková pevná jistící kotva, že svět je ještě někde v pořádku. Cesta byla tak krásně kodrcavá a já se divím, že jsme nepřilákali více nakažených všeho druhu než to málo co jsme viděli, protože ZiSka dělá strašný rámus. Ovšem problémy se nevyhýbají vždycky a všem. Před námi je slyšet střelba, která je charakteristická pro naše průzkumníky a za chvíli vidím proč střílí. No jsem malou chvíli naštvaný, protože zbytečně střílet, ale stejně děláme rámus a tichý průjezd nehrozí. Auto stát! Kulomet nestřílet, šetřit munici. Střílejte úsporně, zamířit a střílet. Chci třináct ran a třináct mrtvých. Aspoň jedna zbraň bude mířit nalevo a napravo od auta. Nechci žádná překvapení. Sám sundám ze zad svoji karabinu, zakleknu si a zamířím na jednoho z nakažených. Vydechnu a plynule stisknu spoušť. |
| |
| První potyčka Po týdnech čekání se to všechno seběhne hrozně rychle. Stačí pár hodin a jde se na věc. Skoro jsem si na to odvykla. Být zavřená v bezpečí za zdmi a jenom čas od času vyrážet na lov. Rutina. Teď se konečně něco děje. Zbývající čas využiji hlavně k odpočinku a doplnění zásob. Nevím co všechno na nás čeká, ale jistě to nebude nic pěkného, takže náboje budou potřeba ještě víc než předtím. Stejně tak proviant a kdo ví co všechno ještě bude potřeba. Trocha alkoholu mi rozváže jazyk. Ne, že bych se snad chovala přehnaně přátelský, ale trochu si popovídám s různými lidmi kolem. Může to být klidně i naposledy i když na tohle rozhodně teď nechci myslet. Spát jdu sama a sama se i probudím, pak nás již čeká dlouhý pochod. Netrvá to nijak dlouho než narazíme na první nepřátele. Rozhodnutí padlo a jde se střílet. "Beru si toho na konci řady," oznámím a zamířím na toho nejvíce vlevo. Hezky na hlavu. Nepospíchám. Mám čas pečlivě si vybrat cíl a pak vystřelím. |
| |
| Krásná je modrá obloha, je zázrak pod ní žít. Všichni Major je blbec, více netřeba myslím o něm zmiňovat a stejně tak evidentně se zdráhá používat mozek a radši se k vám chová jako ke kobyle. Nejspíš si myslí, že všichni Rusové umí číst ty jejich latinský klikyháky a učí se je místo azbuky, nemám ale potřebu mu to vysvětlovat a ve chvíli, kdy šahal do kapsy pro bonbon jsem se dávno otočila na podpatku a zamířím k chaloupce. Prostě Němec, co čekat? V chaloupce jsem si nejprve sebrala všechny svoje věci a dala si je hezky na svou vrchní palandu. Potom jsem se začala věnovat třídění nejen zásob, se kterými mi pár dobrovolníku pomáhalo. Ve vyhození některých věcí, například samovar nebo dost početnou sbírku knih, jsem jim musela zabránit. Před příchodem Kostějů jsem popravdě snad ani neměla tolik časů ke čtení jako v poslední době. Nakonec chaloupka dostala pár uprav, hlavně dva kulomety na střechu. K večeru došlo i na nějakou tu hru na kytaru u ohniště, seznamovaní. Jak se říká, bavila jsem se tak nějak se všemi a vlastně s nikým. Někteří se natřásali trošku jako kohouti na dvorku, zaslechla jsem i pár blbých vtipů a něco o ruských sněhulácích. Nakonec jsem se odebrala do pohodlí svého domova na kolečkách, naposledy si užít to, že v ní bydlím jen a pouze já. Během cesty jsem se rozhodla sedět v předu v kabině s balalajkou na klíně, abych hlídala, jak řidič zachází s chaloupkou a případně mu poradila. S lidmi na střeše je potřeba si dávat pozor ale žádná velká váha tam není, takže spíš jde jen o jejich bezpečnost než nějaký riziko pro chaloupku. Třináct kostějů nás nakonec zastaví. Není důvod abych lezla ven, s mojí zbraní mi to přijde zbytečný, dokud nepřijdou blíž, přesto ji zkontroluju nejen pohledem. |
| |
| Zombice z naší ulice Všichni Třináct nemrtvých se točilo v kruhu jako by byly v nějaké hibernaci a jen se tak šourali. Co vás na nich mohlo překvapit jak byli slavnostně oblečení, jako by se na svoji "nesmrt" krásně oblékli, aby už pak na věky byly elegantní. Šaty však už za ten čas co byly na jejich tělech vypadali hrozně, záměr se evidentně nepovedl, velké krvavé fleky a roztrhané kusy oblečení případně sem tam odhalená kost, veškerou eleganci takříkajíc pohřbila. Ilse kývla na Fina jakože rozumí a zacílila na první hlavu "PRÁSK" výstřel vymazal hlavu jedné ze zombií a bezhlavé tělo se zhroutilo na zem. Fin odpověděl stejně přesně. Rychlé přebití a znova prostě pohoda jako střílet do terčů. Káťa také ukončila mosinem dvě existence. Hlavy se zombiím rozstřikovali jako rajčata, člověk s morbidním smyslem pro humor by se tomu i zasmál. Co však průzkumníci nemohli vidět, že po prvních výstřelech se pohnula snad celá vesnice. Najednou z domů začaly vybíhat zrůdy v slavnostním oblečení. Nakonec se k jejich postavení řítila i nevěsta, ženich malé družičky a svatebčané. To co se tu stalo byla opravdu krvavá svatba. A svatebčanů přibíhalo opravdu hodně, odhadem určitě nad 100 a objevovali se další. Vojáci u ZiSu zaklekli a pálili po přibíhajících nemrtvých rozezněl se i Mg42 z korby náklaďáku. Lottie si zapřela zbraň do ramene a zvuk trhaného papíru hlasitě rozřízl vzduch stejně jako bič kulek který porcoval běžící zrůdy. Nic z toho je však nezpomalovalo, některé spadli na zem a plazili se dál i třeba jen s půlkou těla, se střevi vyhřezlými které za sebou nechávali jako rozmotané klubko červené vlny. Další se řítili dál a dokonce se k tomu přidala i nakažená zvířata, jako první udeřili nakažení psi. Velcí ovčáčtí psi s rezavými obojky s hřeby a žlutými vykotlanými zuby. To všechno se blížilo jak přívalová vlna. "Tohle kurva nemůžeme přežít! Zdrhejte!" Ozvalo z kordonu vojáků, byl to ten raněný Slovák, kterému ruply nervy. "Držte kurva linii a palte vy hovada!" Nekompromisně řval Hirsch. I přes to Slovák začal zdrhat. Linie se zachvěla morálka vojáků byla na dně. Jestli se sesype a tvar se rozpadne bylo tak 50 na 50. Zrůdy byly opravdu blízko. Poručík Kaufman vystřílel náboje z Karabiny a přešel na pistoli jeho střelba byla přesná a to morálku trochu pozvedlo, Stříleli najednou uplně všichni pach spáleného střelného prachu vás téměř dusil. MGčko co obsluhovala Lottie najednou ustalo, hlaveň byla tak rozžhavená, že nebylo možno pokračovat ve střelbě jinak by hrozilo její zničení. Náhradní hlaveň na výměnu jste sice měli, ale připravená nebyla, kdo by tušil, že taková nevinná zastávka se promění v zombiebanzai útok. naštěstí kolega u druhého kulometu dávkami solil prostor před ZiSem a zpomaloval je. Sice málo kdy zasáhl hlavu, ale rozporcované kusy na zemi se plazili a dorážet je bylo jednodušší. Kdo měl čas zahlédnout prchajícího Slováka mohl si všimnout, že ho dostaly tři psí bestie a za nelidského jekotu ho rvali za živa. Ani Ilse nedopadla dobře. Neodhadla situaci, kdy se stáhnout a jeden ze svatebčanů ji stáhl k sobě, chtěla se ještě bránit pažbou pušky, ale lavina nemrtvých ji ji převálcovala a za chvíli si pochutnávali na jejích střevech, které tahali z její břišní dutiny jako špagety z talířku i ta máčka co z ní stříkala měla barvu omáčky na špagety. Gurmánského zážitku si však nemrtví příliš neužili, protože se opět rozezněl Lottiin kulomet a rozsekal je na kusy. Ilse se však brzy postavila na nohy ostatně jako zbytky slováka a rozběhli se k vám.
Jan Kratochvíl Akci páni z Edinburghu jistě vymysleli skvěle, ovšem pro podmínky co byly v plánech na jejich stole. Což v reálné situaci pro vás bylo zničující. Seskočit na okraji poslední vesnice před horami, to bylo v plánu jenže tohle už nebyla vesnice, ale velký oživlý masový hrob. Z výsadku Wolfram, který měl za úkol navázat kontakt s lidskými jednotkami na Krymu, zjistit situaci a podat zprávu o situaci do Skotska, nepřežil nikdo kromě tebe ani první den. Pět tvých kamarádů se ted venku potulovalo spolu se svatebčany v ulicích této vesnice. Ty sám jsi už pátý den zabarikádovaný v prvním patře kamenného domu. Z balkonu máš sice rozhled, ale sejít dolů je nepředstavitelné odhadem má vesnice tak 300 obyvatel uniknout jim je nemožné. Nějaké jidlo sice máš, ale co ti došlo úplně je voda, polní láhev je už druhý den vypitá a ty máš žízní opuchlý jazyk a rozpraskané rty. Dochází ti, že umřeš, buď žízní a nebo v zubech tech zrůd. Pěkně posraná mise. Máš kyanidovou kapsli, ale můžeš ti i prostřelit hlavu to je jistější, že se neproměníš v ten hnus co tady okolo chodí. Když už upadáš do letargie něco se změní. Zaslechneš střelbu, je to poměrně blízko pak střelba zesílí, dokonce je slyšet i kulomet. Ten zvuk poznáš okamžitě je to MG42. Vesnice se rychle začne vyprazdňovat, všechny zrůdy míří za zvukem střelby. Najednou máš opravdovou šanci zmizet, zachránit se. Otázka zní zvládnou přežít ti co střílí? Je rozumné se vypravit k nim nebo jsou ztraceni?
|
| |
 | Svatba jako od Erbena Nikdo Vstal sem z postele a protáhl se. Palčivý pocit žízně byl skličující ale stále se dal ignorovat. Nicméně moje myšlenky se už upínali k tomu že tady zařvu, jen sem přemýšlel že s plnou parádou. Vyšel sem na balkón a opřel se o zábradlí, už ze zvyku sem vzal svou pušku do ruky a díval po návsi kde bylo mrtvo. Doslova. Sledoval sem svého bývalého velitele postávajícího u jednoho z domů jak se nepřítomně snaží projít kolem kádě na dešťovou vodu. Skoro až z radostí bych zalícil a poslal ho do hajzlu za to jeho rozhodnutí vzít to tady hlasitým útokem. Všichni z jednotky se plouží pode mnou. Voda kterou nyní potřebuji je tam taky, ale za cennu toho že bych se ploužil stejně jako oni mi nestojí. Vím že jedna dobře mířená do pusy z koltu bude jistější že padnu bez rizika onoho dalšího neživota plného krvavého běsnění. Zacílil sem na kapitána, zatajil dech, odjistil pojistku a prst pohladil spoušť. Bum...právě si byl degradován hovado... pronesu pro sebe bez toho abych vystřelil. Zase odcílím a opřu se o pušku. Věděl sem že čas se krátí. A že brzy dojde na jeden z koltů jež ukončí životní pouť. Jen sem stále přemýšlel jak to udělat abych před tím vzal do pekla co nejvíc těch hnijících sviní. Otočil sem se a šel zpět do pokoje, rozbalil si jednu sušenku a začal jíst. V tom to začalo, střelba. Co to kurva u všech skotskejch sukní je, kterej magor jako byl náš kapitán je tady... Naděje zaplála (jako Gondorské majáky) a já pevně sevřel zbraň, v podřepu sem vyšel na balkon a přes dalekohled sledoval co se děje. Někde za baráky se mezitím ozývala palba. Nejdřív staticky k likvidaci vizuálních cílů, pak když se tato svatba vyhrnula za zdrojem palby už to bylo zběsilé a o překot. Mgčko, asi 8 dalších zbraní...moc jich není...ale čert to vem... Rychle sem pobral své věci, všechny, přeci jen měl sem sbaleno. A pár granátů po padlích...a ty své. Byla to chabá šance, ale byla... Věděl sem že dostat se k té skupince co zatím zažívala asi největší cikánskou férovku bude těžké. A pokud budu ustupovat přes vesnici bude mi puška spíš k ničemu. Bleskově sem upevnil pušku k batohu, vytáhl z vrchu další balík a po pár minutách natahoval závěr u stenu s tlumičem. Cvičný výstřel do obrazu Ježíše. přeci jen byl to první zombie o kterém se psalo... Naskládal sem sumky s municí do stenu kolem pasu, zavěsil si dva a dva granáty na hrudník, otevřel sem dveře po tom co sem od nich tiše odsunul jednu komodu a vydal se pomalu a tiše dolů, sledoval sem každý roh v baráku, vše, sice sem si byl jistý že všichni zombové nyní míří k oné párty hard tam venku ale díky své ostražitosti nejsem nyní jedním z těch co mají hlad, mám kurva jenom velkou žízeň. Venku sem opatrně vylezl a zamířil k rohu baráku, viděl sem záda těch ohnilých těl jak míří k onomu místu. Už sem si i zvolil cestu, přes zadní dvorky a zahrádky k místu kde by mohli snad ještě být živí lidé. Vzal sem do ruky jeden z granátů, odjistil ho a ihned odhodil co nejdál od sebe ale zase kus za ony zmetky, přeci jen bude dobré je rozdělit. Nečekal sem těch pár sekund než bouchne, rychle sem se přískoky a v podřepu vydal přes dvorky dozadu abych se dostal na místo odkud uvidím kdo se nyní brání hladovým svatebčanům. Na téhle svatbě chcípl pes a tahle párty už mě nebavila.. S prstem na spouští, a staicky odhodlán sem postupoval na vhodné místé abych zjistil co se děje. A doufal že ten granát část těch zmetků zaujme a oddělí od hlavní masy mosožroutů. |
| |
| Já někoho zabiju! Když se začala na nás hrnout celá, ale úplně celá vesnice, tak jsem byl absolutně o něčem přesvědčený, že zabiju svoje průzkumníky, protože jak krásně udělat rámus a strhnout na nás celou vesnici. Do psí prdele! U Göringova zadku! Vztekám se pro sebe, když mačkám spoušť karabiny a likviduju svoje cíle. Bylo to poměrně těžké vydržet v klidu a střílet, ale musel jsem. Na veliteli nemohl být vidět strach. Celkem jsem se zarazil, když jsme viděl tu svatbu, která se na nás hrnula. To bylo něco tak šíleného, že se tomu opravdu věřit nechtělo. Teda ono asi chtělo, protože asi stačil jeden dva nakažení uprostřed toho davu a pak už bylo po svatbě a byl z toho pohřeb. Střílejte prvně Ty psy! Řvu na vojáky, protože z těch bestií jde největší respekt a i jejich rychlost bude větší. Jsem rád, že tady mám Hirsche, který funguje jako správný poddůstojník a ten nový už mě teď štve. Jestli to přežijeme bude potřebovat zvednout morálku. Munice v karabině mi došla a tak jsem vytáhl pistoli a díky bohu jsem stále střílel stejně dobře. Dovolím si rychlý pohled na auto, kde se odmlčela jedna cirkulárka, ale naštěstí jsou v kuse, ale hlaveň je v háji. Všechno začínalo mít moc velký spád a my jsme přestali situaci kontrolovat. Začneme pomalu ustupovat. Každý třetí hodí granát do toho chumlu, co nejdál od nás, narušíme jejich linii ať si ulevíme a stahujeme se. Ať nás nepřeválcují. Nenechejte je přijít až k sobě. Feldweble granáty na Váš povel! Deleguju trošku té zodpovědnosti a sám rychle obhlížím okolí, abych odhalil případné problémy a nástrahy. Možná zaslechnu i ten vzdálený granát, ale moc tomu v tom rámusu kolem sebe nevěřím. |
| |
| Zombice z naší ulice Všichni Hrom do prdele! Střílet je blbý nápad, možná se hodilo tak nespěchat ze stanic, udělat nějaké úpravy na chaloupce, udělat si nějaká ta kopí pro lidi na střeše a nevím co ještě ale ne, museli jsme vyrazit skoro okamžitě. No, nemá smysl nad tím moc přemýšlet a když se na nás začnou hrnout hladoví svatebčané, chce se mi tomu výjevu skoro smát, jak až je to absurdní. Na nic z toho ale není čas. „Hoď tam zpátečku! A pomalu! Nechceme nikomu ujet.“ Křiknu na řidiče a sama se vydám s balalajkou dozadu obytného velitelského prostoru k zadním dveřím abych mu pomohla s navigací a nemusel se řídit jen podle bočních zrcátek. „Když řeknu doleva tak myslím tvojí levou!“ Ujasním si ještě s řidičem a doufám že nebude takový blb, aby mě neuposlechl. |
| |
| Krvavá svatba všichni Na začátku to vypadalo tak jednoduše. Třináct cílů, třináct kulek, hotovo a jede se dál. To by ale bylo příliš jednoduché. Jakmile však zazní první výstřely, tahle ospalá vesnice se probudí k životu. S úžasem, a také odporem, hledím na ohnívající svatebčany, kteří se na nás valí jako jedna masa. Můžou jich být desítky, možná dokonce i stovky. V prvním okamžiku zpanikařím. Jsme mrtví. Nikdy jsme s Kaťou neměly opouštět náš bunkr. Nikdy jsme neměly kývnout na tenhle šílený, sebevražedný podnik. Poté se ale velení ujme klidnější, uvážlivější část mozku. Začnu střílet, ruce se mi sice třesou, ale jakmile střely pošlou k zemi prvního nakaženého, i ten třas ustoupí. Dobře, možná tady umřeme, ale vezmeme jich sebou tolik, kolik jen bude možné. Chtěla bych je všechny poslat k čertu, ale nemůžu. Hlaveň kulometu je rozpálená do ruda a jestli nechci, aby se rozletěla na kusy, musím přestat střílet a nechat jí trochu vychladnout. Rychle však tasím luger a alespoň sejmu pár nakažených, kteří se dostali o něco blíž. V tom okamžiku se dá vůz znovu do pohybu. Začínáme ustupovat a já opět začnu pálit z mgčka. |
| |
| Co se asi děje? Všichni Zásahy: 1837 Sotva stačím nasadit bodák a Ilsa už na mě kývne a začne střílet. Netušil jsem, že je až tak soutěživá. Chtěl jsem nejdřív najít nějaké to vhodné postavení… Teď se ale už nemůžu nechat zahanbit. PRÁSK! Sejmu prvního… PRÁSK! Přijde na řadu druhý. Prostě taková sranda, že mám chuť se smát. To ale nemůžu, protože když se člověk směje hůř se mu míří… Slyším dva vystřeli z mosina. Sakra někdo od hlavní skupiny se mnou drží krok… Pomyslím si, když si beru na mušku třetího.
Na vesnici sice nevidím, ale domyslím si, že něco není v pořádku protože se rozeřvou všechny zbraně. V tom zmatku zaslechnu hlas Kuna jak řve: „něco… něco… psi…“. Aha, tyhle potvory jsou pro normální střelce moc rychlí… Snad je aspoň zdrží. Já se musím věnovat svým osmi cílům. Závod je prostě závod… Pak ale zaslechnu: „ustupovat“. Sakra… Rozhodnu se ztratit pár vteřin. Přeci jen zatím vedu.. Znovu se porozhlédnout po vhodném palebném postavení na které by se zombie nevyškrábali… Doufám v něco bližšího, než druhé patro v domě ve vesnici. Na běhaní už si připadám starý... Zatím tam nemám v plánu zamířit, ale pokud hlavní skupina začne prchat chci vědět, kam se přemístím já… |
| |
| Svatba zombíků všichni Tak a máme to. Zkusit to středem po hlavní silnici nebyl ten nejlepší nápad. Budeme rádi když se z toho nějak vůbec dostaneme. Hlavně se nenechat obklíčit. Už takhle někteří umřeli a posílili tak řady nepřátel. To vůbec není dobré. Držím se stále poblíž automobilu a kryji jednu stranu. Vybírám si cíle, které unikly kulometům. Ty které se ještě mohou rychle pohybovat. Hlavně tedy psy. Vždycky několikrát vystřelím z pušky a pak se stáhnu. Při tom přebíjím. Ještě, že jsem si před cestou naládovala plné kapsy munice. Bude to zatraceně potřeba. |
| |
| Rozpustilí svatební hosté všichni Když se záplava oživlých mrtvol vyřítila z vesnice Eetu pochopil, že se musí rychle zdekovat, možná nezaslechl poručíka, který rozkázal ustup, ale zvolil solitérní přístup. V okolí se rýsovali pouze tři možnosti jak se dostat rychle z dosahu krvelačných stvůr jabloň byla nízká a dost košatá, tam byla možnost, že by se zrůdy vyšplhali. Sloup telegrafního vedení, byl zase nepříliš pohodlný na usazení, za to statná borovice byla to pravé, nebo tedy spíš to nouzové řešení. Hodil si pušku na záda a rychle se vyšplhal po prvních dvou holých metrech pak už byly i menší větve a ty nakonec zesílili a změnili se v korunu stromu. Tam se dalo uvelebit. Ne že by to bylo extra pohodlné, ale chvíli se tam vydržet asi dalo. Pod stromem se shromáždil dav tak 30 nemrtvých a vyskakovali do výšky ve snaze se dostat k jednohubce na stromě. Zběsile při výskocích naráželi do kmene stromu až se otřásal, také se snažili zachytit na větvích, ale všechny na které doskočili polámali. Vylézt na strom bylo evidentně nad jejich koordinační schopnosti. Přesto však prsty drápali kůru a snažili se dobít nahoru. Hlavnímu "vojsku" poručíka Kaufmana se zatím vedlo o poznání lépe. Několik velkých psů sice narazilo do auta, dokonce jeden vyskočil až na přední sklo a hlavou se snažil rozbít okno a dostat se na Galinu, která tak měla možnost se mu poměrně zblízka podívat do krku, naštěstí jen přes sklo, ale byli rychle zlikvidováni. Samopaly se v boji z blízka opravdu velmi osvědčili. Ti jenž měli karabiny bojovali s nimi s nasazenými bodáky jako s kopím, nebo spíš jako při šermu s bodákem. Ve válce ho používali snad už jen rusové a japončíci, ale stále se vyučoval při základním výcviku a to teď mnohým vašim lidem zachránilo krky. Byly podle rozkazu vrhány granáty. Výbuchy se rozléhali po celém údolí a zvuk se odrážel od hor. Kupodivu to zabralo. Nemrtví padali na zem, některým byly utrženy nohy, jiným ruce. Odporná hnědá krev stříkala na všechny strany a zrůdy se plazili po zemi dále k vám, ale zdrželi jste je získali jste čas. Lottie a druhý kulometčík kropili prostor neuvěřitelným proudem střel, ocelový bič páral těla na půl a jejich horní půlky se stále plazili dokud je další švihnutí ocelovým bičem nezbavilo hlav. Museli znovu vyměnit do ruda rozpálené hlavně a jekot se pak ozval znovu prostor se měnil v bláto rozbředlé hnědou krví a všude po prostoru byly roztahány střeva a vnitřní orgány. V nosech vás štípal střelný prach a puch hnijících vnitřností. Na zvracení, ale nebyl čas. Ustupovali jste a dav řídl a ztrácel se pod záplavou kulek. Někteří se dostali až k vám Káťa musela několikrát vybojovat svůj boj tváří tvář když se na ni vrhly jakási stará paní s vnučkou, odhadujíc podle šatů ze stejné látky a snad i jejich podoby. Bagančatem odkopla dítě do hlavy a pařbou roztříštila babce hlavu až jí ocákla její smrdutá krev. Z bezprostřední blízkosti pak propálila hlavu i blonďatému děvčátku až z její lebky zůstala jen tříšť kostí a vlasů barvy lnu. Bylo to naprosto děsivé a na psychiku zničující jak se dav svatebčanů stále a stále šine k vám bez ohledu na krvavý masakr, jejich předchůdců se s vytřeštěnými pohledy ženou k vám a vy víte, že jim jde jen o vaše maso. Jsou zapleteni v střevech svých přátel jako v oku na zajíce a dál se k vám plazí zatím co z rozpáraného pajšlu táhnou další střeva mladé družičky nebo co ta bublající kupa krve a masa v bílých šatech původně měla být. Nakonec se to podaří. Už nepřichází další krom skupinky pod finem, která se dožaduje jeho masa už nikdo další není. Někteří chlapy se teprve teď poblijí, možná i něco víc, ale to teď není vidět. Téměř všichni nemrtví z vesnice byli zaměstnáni skupinkou s autem a na Žanka Kratochvíla zbylo už jen pár zatoulaných. Sten si s nimi bez problému poradil. A v pohodě se dostal z vesnice. Už z dálky viděl na borovici uvízlého chlapáka v maskovacím oděvu a on ho viděl taky. Také mohl sledovat tu krvavou řeku, co po sobě zanechali střelci z kulometů, granáty a všichni ostatní. Kromě skupinky pod sniperem ve vesnici mnoho nemrtvých nezůstalo, možná pár zatoulaných, ale ty jsi teď konečně volný.
Dav hrnoucí se z vesnice k skupince |
| |
| Na stromě Všichni Zásahy: 1837
Ústup na strom proběhl přesně podle plánu. Kdyby ta Ilsa nebyla tak ukvapená mohli jsme nejprve vylézt na stromy a až pak začít střílet… Kde je sakra vůbec Ilsa? Co nejpohodlněji se usadím. Pohledem si udělám přehled o okolí i o davu pode mnou. Kaufman to zatím zvládá dobře. Mě zatím nehrozí žádné nebezpečí… Kdo je ten člověk tamhle? Posunky se cizinci snažím naznačit, ať mě obloukem obejde a míří k hlavní skupině. Když mám terče tak krásně na dlani nepotřebuji, aby mi je něco zase odlákalo… Posoudím jestli mohu střílet na zombií útočící na auto, tak abych měl jistotu zásahu hlavy a bez toho, abych ohrozil naše. V úvahu beru i otřesy stromu způsobené zombíky. A když tak svou trochou přispěji k likvidaci zombie útočících na skupinu. Ty moji počkají...
Pokud bezpečně střílet nemohu, nebo až nebudu moc zaměřím se na skupinu dole. Musím je přesně spočítat, aby statistiky seděli. 1, 2, 3… 29, 30… Je kmen dostatečně tlustý, abych dolu mohl pustit granát a strom se neskácel, nebo nezačal hořet? Kaufanovi taktika s granáty funguje, tak proč jí také nezkusit? Pokud kmen není dostatečně pevný nejdřív tam vystřílím pár dávek ze samopalu a pak je budu postupně likvidovat puškou… Prostě žádný problém a krásný den. Co se asi pokazí? |
| |
| Už se poprali? Už se poprali? Všichni a nikdo Proklouznout v této vřevě skoro bez povšimnutí nebylo nic těžkého, přeci jen, v tomhle rachotu ty mrtvé hladové hnusy nezajímá níc jiného než zdroj hluku - jídlo. Přískok, zakleknout, pozorovat okolí, najít v periferii schůdnou cestu se zadními vrátky. Další přesun, zakleknout, odrovnat pár samotářů jež dou pozdě na párty a zase dál. Tiše, bez stresu. Tak jak to má být, ne jako před tím náš velící...slon v porcelánu kterého zavalili regály plné zubatých a kousavých mrch. Sledoval sem tu podívanou z povzdálí, přikrčen za šutrem pro případ že by se kulomety otočili mým směrem a mysleli si že sem taky už jen hladová hyena bez smyslů. Skontroloval sem svou zbraň, jen na chvíli sem dal ulevit očím po tom co sem se rozhlédl a věděl že vzduch kolem je čistý a stále čekal co se bude dít. Tak trochu sem nechápal proč se někdo drápal na strom, v případě že by se z vesnici vyrojili další hladový a to auto odjelo dost daleko, měl by rychlejší si prostřelit hlavu než tam čekat a být z toho fakt na větvi. Jeho posunky sem moc nevnímal, jistě myslel to dobře ale takové konstatování zjevného mi přišlo vždy tak trochu mimo mísu. Vypočítal sem trajektorii podle které se auto dávalo na ústup a takřka sem ho předběhl v jeho jízdě, přeci jen stát v cestě o kus dál hlavního dění bude jistě přínosnější než naběhnout tam nyní a schytat to z mgčka ...či jiné zbraně. Když sem doběhl na místo kde sem chtěl počkat na ono auto, po krátším odpočinku sem položil sten vedle sebe, z batohu odřemínkoval pušku s optikou a začal se soustředit na skupinku pod stromem. Zacílit, poupravit pušohled, nádech, lehce zatajit dech, stisknout spoušť a vydechnout. Více ale než jeden zásobník sem do toho obětovat nehodlal, nejlépe půlku.... |
| |
| Domečku domečku kdo v tobě přebývá. Vasyl Stejně jako mnoho dalších jsi byl stažen na Krym s tvojí jednotkou s tím, že spolu s německými vojsky se tu zreorganizujete a zahájíte masivní útok proti nemrtvým. Opravdu to ze začátku vypadalo dobře a snad se i něco plánovalo, ale útok nemrtvých nepřišel přes dobře opevněnou Perekopskou šíji a nebo přes Kerčský průliv, ale přímo z centra poloostrova. Pak už šlo vše rychle, rozpad právě se neorganizujících vojsk byl rychlý. Tvoje jednotka měla rychle ustoupit do hor. Nepovedlo se, jen tak tak se ti podařilo uprchnout s pár přáteli z toho pekla co rozpoutali nakažení. Chtěli jste zkusit uniknout do hor a už se vám to skoro povedlo, když jste narazili na tuto poslední vesnici a v ní ukryté krvavé svatebčany. Z tvé skupinky nezbyl nikdo. Jen tobě se povedlo se ukrýt a zabarikádovat v jednom z domů. Měl jsi štěstí, byla tu voda i jídlo, nějaké luštěniny, dokonce i trochu sušeného masa a nějaké konzervy. Teď už jsi, ale víc jak týden jen o vodě zkoušel jsi rozžvýkat i kožené popruhy vlastního batohu, ale moc energie ti to nepřineslo. Před nějakým časem jsi slyšel střelbu, ale ta nakonec zanikla. Patrně nešťastníky potkal stejný osud jako tebe. Dnes však střelba zazněla znovu, ale bylo jí mnohem více a trvala mnohem déle. Vlastně stále ještě zaslechneš nějaký výstřel jak patrně doráží nemrtvé. Že by se to povedlo? Konečně záchrana? Je to vůbec možné? Jsi podvyživený a skoro šílený hlady, navíc přesně nevíš co se tam děje. |
| |
 | Hlad a naděje Během posledních pár dnů se ve mně mísily myšlenky na dvě věci - Rivne, mé rodné město, a na sebevraždu. Vzpomínal jsem, jaký hezký život jsem vedl. A jak můj život změnila válka, kterou Němci zapříčinili. A každým dnem jsem se utvrzoval v tom, že i když zombíci napadali všechny lidi bez rozdílu, že za všechno můžou Němci. Byl jsem nešťastný, že jsem nebyl se svou rodinou. Že nevím, co se s ní stalo a že jsem ji nemohl ochránit. A každým dnem jsem přestával věřit, že ještě někdy spatřím a uslyším někoho jiného, než oživlé a hnusné mrtvoly. Každým dnem a nocí jsem poslouchal, co se děje za zdmi a okny mého úkrytu. Kvůli hladu a samotě jsem měl šílené sny a někdy i vidiny, o kterých jsem zpětně nedokázal říct, zda to byl výmysl nebo reálné vzpomínky. Ten den, když začala mohutná palba, jsem tomu zpočátku nevěnoval vůbec pozornost. Myslel jsem, že to je v mé hlavě. Ale každou minutou mi zvuk přišel reálnější. Začal jsem se na něj soustředit. Vnímal jsem, jak se zvuk střel odráží od budov a jak naplňuje místnost, ve které jsem seděl. Otočil jsem se a koukl se škvírou mezi prkny, kterými bylo zabarikádované okno. Ale zrak mi nesloužil, nedokázal jsem pořádně zaostřit na dálku kvůli hladu a celkovému vyčerpání. Srát na to. Jdu ven. A tak jsem se rozhodl, že vyjdu ven. Že tento den bude buď můj poslední a nebo první, kdy spatřím lidi poprvé po dlouhé době. Hodil jsem Tokareva TT-33 zpět do batohu, kde jsem měl i zbylé rozbušky, pár granátů a polní lopatku, a pošoupnul ho spolu s nabitou puškou SVT-40 ke dveřím. Nadechl jsem se a postavil se. Zatočila se mi hlava. Pln odhodlání jsem udělal dva kroky ke dveřím, odstranil jsem tři prkna, která blokovala otevření dveří. Otevřel jsem dveře, vzal jsem do jedné ruky SVT-40, druhou jsem chytl batoh za poutko a vyšel ven. Začala se mi znovu motat hlava. Příliš mnoho pohybu po takové době. Pokusil jsem se do ticha zakřičet: "Hej! Pomoc!", ale nevím, jak moc to bylo slyšet. Upustil jsem batoh, chytl jsem SVT-40 do obou rukou a dvakrát vystřelil. Ani nevím kam, nejspíš někam do země. Okolní svět se mi zatemňoval, měl jsem pocit že omdlím. |
| |
| Posvatební opice Všichni Vlastně boj s těma mrtvkama byl stejný jako s Rudými. Oni prostě šli a šli a šli. Bylo jedno kolik padne po cestě, ale prostě šli jako příboj a bylo jedno kolik munice jste do nich vystříleli. Nikdy jsem nečekal, že budu ještě někdy používat bajonet, ale vyplatil se. Byla to chvíle, když jsem ho připnul na karabinu a bránil se zblízka, protože jsem nestíhal přebíjet a jedna nadržená družička se jala mě přesvědčit o svých kvalitách, takže jsem jí pažbou musel dost výrazně vysvětlit, že takhle teda ne mladá dámo. Měl jsem celou pažbu od svinstva jejího mozku a krve, ale co už. Já jsem byl aspoň v jednom kuse. Příval mrtvých zvířat i lidí se najednou zastavil a kolem nás se rozprostřelo skoro až nadpřirozené ticho. V krku jsem cítil žluč, ale udržel jsem jí. Já teda ano, na rozdíl od mých vojáků. Nic jsem jim nemohl vyčítat, z tohohle by se posral i sám náš Vůdce. Hirschi! Zkontrolujte chlapi! Chci vědět o každém zranění, které mohl kdo utrpět. Všichni přebijte a doplňte si munici. Kulomety pěkná střelba, zbytek samozřejmě taky. Rozhoukám se po okolí a začnu svoje okolí taky sledovat. Fin se usadil na stromě a shromáždil kolem sebe pěknou dávku kamarádů, kteří by mu nejraději vyrvali vnitřnosti z těla. Začnu přebíjet obě své zbraně, protože nerad bych byl překvapen nějakým parchantem bez munice. Zaznamenal jsem dva druhy střelby, které nepatřili našim vojákům a teď jsem se snažil vymyslet odkud to vůbec šlo. Jeden asi z vesnice a druhý byl kousek od cesty. Viděl jsem ho, muž v maskovací uniformě a mířil směrem k Finovi, ale jelikož zjevně střílel na zombie, protože Fin stále seděl na stromě. Hirschi! Kontrola těch mrtvých chci to dočistit ať máme klid na prohledání vesnice. Kulomety kryjte okolí a buĎte připravení nás podpořit, pokud se na nás vrhnou, polovina mužů zaměřte palbu na mrtvé pod Finem a uvolněte ho z toho stromu. U cesty je někdo živej tak ho nezastřelte! Vypadá to, že se snaží pomoct. Já sám jsem zaklekl a začal systematicky odstřelovat zombie, aby ten náš hrdinný Fin mohl slézt ze stromu a já ho mohl osobně zastřelit. Díky bohu, se celá likvidace toho stádečka pod stromem obešla bez nějakých větších problémů a tak byl čas na to, aby jsme se šli seznámit a prozkoumat vesnici. Eetu slez z toho stromu. Utáboříme se ve vesnici, najděte ten nejlépe bránitelný dům a zavezte tam auto. Pravděpodobně kolchoz, ten by mohl být na tom nejlépe. Dávejte pozor na mrtvé ve vesnici. Majore prosím vezměte si to na starost, já se jdu seznámit. Jelikož nevím co je dotyčný zač ještě si zavolám Gashevu, aby šla se mnou. Co já vím co je to za rusáka. No moje překvapení je velké, když zjistím, že ten rusák drží sten. Poručík Kuno Kaufmann. Díky za pomoc. |
| |
| Rudá vesnice Rozovyj Všichni Vojáci na rozkaz Hirsche dočišťovali okolí. Eetu z větve samopalem také pomáhal hlavně pak likvidovat skupinku co se usadila pod ním. Zkusil i vystřelit i z karabiny, ale kopanec od pušky na větvi s ním dost zamával, tak pak už střílel jen z samopalu. Do půl hodiny bylo hotovo. Prostor vyčištěn a Eetu mohl slézt. Káťa celá od krve a vyčerpaná zahlédla z u vesnice potulujícího se sovětského vojáka (Vasyl), to že to není další nemrtvý jí došlo poměrně rychle, něco se snažil volat a sotva pletl nohama. Nemrtvý by se za ní lačně rozběhl a to nejen pro to, že je to krásná ženská. Během čištění vesnice se našlo ještě si dalších pět zatoulaných nemrtvých, kteří byli rychle zlikvidováni. Pak už nic. Kolchoz v tak malé vesnici nebyl, ale oplocený objekt který patrně mohl sloužit dříve jako nějaké ozdravovna nebo Artěk pro mládež, žádná mládež tu nebyla ani živá ani nemrtvá. Dalo se dovnitř, ale zajet vozem. Plot byl poměrně slušný, jistě velkému náporu stovek nemrtvých by neodolal, ale pár případných zatoulaných zadrží spolehlivě. Velkou výhodou bylo, že tu byla velká kuchyně i jídelna, ložnice s palandami a v garáži náklaďák i osobní vůz. Vojáci byli k smrti unavení po boji jen kouřili, posedávali u stěn domu a vychutnávali sladké paprsky podzimního slunce. Velkým mrakem nad všeobecnou náladou byly ztráty. Nemrtví dostali Ilsu, slováka Janka, Otto Rubachera a dva další byli zraněni. Jeden byl prokazatelně pokousaný a začal dostávat horečku druhý měl roztrhnutou ruku a sám nevěděl jak k tomu zranění přišel, jestli od nemrtvých a nebo v zápalu boje to schytal od bajonety nějakého spolubojovníka. Každopádně ztrácel hodně krve a potřeboval lékařskou pomoc. Oba dva chlapy pro jistotu svázali. Pokousaný Stefan si vychutnával poslední cigaretu a loučil se s kamarády věděl, že už mu není pomoci. Bylo to smutné a dojemné... a tak všem důvěrně známé. Vojáci rozdělali oheň pod kotlinou na polévku, ale i ohýnek na udělání čaje a ohřátí masových konzerv, nebo jen možná proto, že oheň byl jakýsi symbol bezpečí a čučet do něj lidi uklidňuje. S roztřepanýma rukama a prázdnými pohledy teď šlukují balené cigarety a zábava vázne, je třeba odpočívat, večer bude líp jako po každé bitvě. Odpočívající druhý kulometčík |
| |
| Rudá vesnice Rozovyj Všichni Intenzita střelby se začíná pomalu zmírňovat, jak svatebčanů ubývalo a veselka se blížila po letech konečně ke svému konci a novomanželé tak snad nalezli klid a budou moct prožít svou noc na onom světě. Nohy zapřené o palubní desku klesly na podlahu a stejně tak balalajka přestala mířit na okno, na které v jednu chvíli dorážel jeden z hafanů. Naštěstí zahrát na ní, a zničit tak předníh sklo, nebyla potřeba když ho střelou někdo z kapoty sundal ale přesto už jsem v té pozici potom zůstala. Německý řidič si vedl lépe, než jsem předpokládala, nejspíš měl dost zkušeností s řízením a zvládal i couvat aniž by naboural do něčeho. „Jdu ven.“ Oznámím řidiči, otevřu nejprve nepatrně dveře a podívám se pod nohy, a teprve potom vyskočím ven. Nyní nastal nejspíš čas na špinavou rutinu, rozhodnu se tedy pomoct Hirshnerovi. Ještě předtím ale zaslechnu jak si Kuno volá Gashevu na setkání s někým. To se mě ale evidentně netýká, tak tam nemám důvod jít. Svou chvilku pozornosti ještě věnuji muži na stromě a připomene mi to nejeden příběh ze začátku války s Kostěji, jak se lidé před nimi uchýlili na střechy nebo právě stromy, a jen tak sami uvěznili. Kolem mrtvol se pohybuji obezřetně, nikdy netušíte která po vás chmátne, takže nejprve kopnutí zatím co hlaveň míří na jejich hlavy, když nic, jde se dál. Pozastavím se pouze u těch, které vypadají že by u sebe mohli mít něco užitečného, takže tedy nikdo až na naše. Když narazím na Ilzu bez ostychu si k ní kleknu, prohledám kapsy po čemkoliv užitečném, vezmu její zbraně, ale hlavně nakonec věnuju pozornost jejím botám a jestli by mi padly stáhnu jí je. „Děkuju.“ Aspoň tohle málo si za to zaslouží, stejně jako kulku do hlavy, pro jistotu. Takhle pokračuji i s případnými dalšími našimi mrtvými, poděkování a kulka do hlavy. Čistka samotná proběhne celkem rychle, sama na žádného Kostěje nenarazím a jak jsem zaslechla, našel se mezi mrtvolami i nějaký přeživší. O nějaký čas později i zahlédnu muže v ruské uniformě, značně vyčerpaného, stejně tak toho druhého s červenou čapkou. A nakonec nastal čas se utábořit, a to rovnou tady, moc se mi to nelíbí ale nechám si to pro sebe. Taková střelba šla ale slyšet široko daleko. Našli jsme ale dobré místo, kam se s chaloupku dá schovat do relativního bezpečí, a ještě tam je kuchyně a i jídelna, ložnice mě příliš nezajímala, mám svojí, chaloupku. Tady jsem se teprve doslechla, že máme i nějaké kousnuté. V takovém případě není moc co dělat, kromě toho mála, co můžu. Z chaloupky vytáhnu poloplnou láhev vodky na kuráž, aby byl schopný udělat to, co musí a odešel ze světa jako muž a ne Kostěj. Major to tak vždy dělal. No, nebyl to zrovna nejlepší první den. |
| |
| Rozovyj všichni Z Nakažených už zbývá jen místy se cukající hromada tlejícího masa. Je to nechutný, ale i dost uspokojivý pohled. Jsem ráda, že jsem ráno nic nesnědla, protože teď by to šlo všechno ven. Ze své pozice mám dobrý přehled o situaci. Vidím Fina na stromě, i přeživšího u cesty. O několik lidí jsme přišli, bude dobře, když naše řady někdo opět posílí. Svojí pozici neopouštím. Pošlu pár dávek střel do Nakažených pod stromem a poté obhlížím vesnici a hledám další mátohy. Sem tam se ještě nějaký zapomenutý vynoří, ale teď už si s nimi muži hravě poradí. Tohle bylo hodně těsné, ale zvítězili jsme. To však neznamená, že můžeme hodit nohy nahoru. Střelba musela být slyšet celé kilometry daleko. Jestli jsou v okolí nějací další Nakažení, brzy si nás najdou. Musíme být neustále ostražití. Místo, kde rozbijeme tábor, jsme nakonec našli přímo ve vesnici. Budova vypadá pevně a navíc je oplocená, tohle místo se bude dobře bránit. Seskočím ze střechy vozu, vezmu svojí lékárničku a vyrazím na pomoc medikům. Rychle se ukáže, že máme mezi sebou pokousaného. Pro toho už bohužel nemůžu nic udělat, jsou tady ale i jiní, kteří potřebují pomoc. Jeden z mužů má rozpáranou paži a silně krvácí. Ihned se dám do práce, je třeba zastavit krvácení a ránu sešít, než ztratí příliš mnoho krve. Nevypadá to, jako zranění od Nakažených, takže si dopřeju i trochu optimismu. V zápalu boje se mohl zranit všemožnými způsoby. Třeba to i přežije. Stejně ale bude bezpečnější, když zůstane spoutaný. Konečně i já odpadnu, dokud bylo třeba mých zdravotnických schopností, tak jsem si únavu ani nepřipouštěla. Teď na mě však dopadne plnou silou. Svezu se podel zdi na zem, nemám ani sílu opustit ošetřovnu, prostě budu dnes odpočívat tady. |
| |
| Konec střelby Nebylo nic co by se dalo srovnat s faktem že nemrtví začali padat a nepřibývali ze všech stran. Když sem trochu pomohl střelci na stromě, vydechl sem a zase svou odstřelovací krásku zavěsil na řemínky na batohu. Rozhlédl sem se ještě skrz dalekohled po okolí hledající případné opozdilce z řad zombů, ale bylo to jen jistota. Opět sem vstal a do ruky si vzal svůj tlumený sten. Můj pohled byl jaksi přívětivější. Během chvíle se vidina kulky do hlavy změnila na něco co mi dávalo sílu dál střílet. Jediné co mě nyní trápilo byla ta pekelná žízeň, rty se mi lepili, břícho mě bolelo, usta sem měl vyprahlé jako troud...ale svítalo na lepší časy. Všiml sem si že se ke mě vydává dvojice z toho konvoje, přes dalekohled sem viděl německého poručíka a vedle něj nějákou dívku. Situace tady asi nebude růžová, bojové jednotky jsou torza dvou armád smíchané s civilisty... S klidem sem se jim vydal naproti, to že nejsem ruský voják začalo být němci jasné už podle zbraně ale i dle uniformy, přeci jen rudý baret a výstroj řekli při bližším pohledu víc. Když dojdou až ke mne, svěsím sten a zasalutuji.... Staff sergant Jan Kratochvíl, SAS...prosím, vodu,už pár dní sem bez ní, nebýt vás, dneska bych ukončil výsadek kulkou do hlavy... Bylo mi v tu chvíli jedno co si o mě bude kdo myslet, měl sem prostě žízeň a vidina táboru a pokračování naší mise byla víc než opojná. Zbytek mé jednotky včetně velitele patli před pár dny, musím pak posbírat jejich známky... A nasbírat si vše co se mi bude hodit Máme za úkol spojit se s přeživšími a podat naší vládě report o situaci na východní frontě, kvůly koordinaci při čištění nakažených, zamezení dalšího šíření a vymýcení tohoto nového moru. Pronesu klidně a vydám se směrem k vesnici, v rukou ale už držím svůj ešus do kterého začnu drobit nějáké krekry, které zaliji vodou, vím dobře že obrátit do sebe celou polní láhev by mi jen uškodilo, nejdřív začít zlehka. Lehce zalít krekry jen aby nasáli vodu až po chvíli začít pít v malých dávkách. Máte tady radiostanici? Budu moct pokusit se odvysílat zprávu když naleznu spojení? |
| |
| Rudá vesnice Rozovyj všichni Je to již docela dlouho kdy jsem se naposledy dostala do takového boje. Poslední týdny s Lottie jsem se snažila nakaženým vyhýbat jak to jenom šlo a když ne, tak přesná střela do hlavy. Takhle zblízka se mi to vůbec nelíbí a když konečně od sebe ty dvě dostanu a ukončím jejich utrpení na chvíli se opřu o náklaďák abych se vydýchala. Naštěstí je již skoro po boji. Zbývá pár posledních o které se brzy přeživší vojáci postarají. Je konec. Všude leží rozstřílená těla. Kusy masa, kostí a žluče. Už jenom z toho pohledu se mi zvedá žaludek a co teprve ten puch. Hnusí se mi to. Jsem ráda, že mě Kaufmann zavolá ať mu asistuji. Aspoň nějaké rozptýlení po těch jatkách. Chlapík se nám představí, nakonec se ukáže, že je to brit a jeho příběh je stejný jako všech ostatních. Poslední přeživší a tak dál. Však to známe všichni velmi důvěrně. "Jistě. Vodu máme," podám mu láhev. Zbytek s ním vyřídí poručík, on je tu ten kdo tu toho má nejvíc na starosti. Já jdu pomoci ostatním s tábořením. Potřebujeme to všichni a oblast se teď zdá již dostatečně bezpečná. Navíc tu najdeme dalšího nešťastníka, který tu byl uvězněný. Ten na tom je ještě hůř než ten předchozí. Zavolám si pro pomoc a společně ho ho odneseme do domu, kde ho uložíme do jedné z postelí. Naštěstí nevypadá zranění, jenom vyčerpaný. Lottie má dost práce s těmi ostatními, tak se jeho prohlídky chopím sama. Také mu dáme trochu vody a později i nějaké jídlo. Hlavně vývar. Jestli dlouho nejedl musí opatrně. Jak procházím budovou najdu Lottie odpočívající v jednom koutě. Sednu si vedle ní a nabídnu jí cigaretu. Nic neříkám, jenom zírám do stropu a vyfukuji malé obláčky kouře. |
| |
| Rozovyj, můj nový začátek Poslední vzpomínkou je můj pohled na oblohu, kterou mé oči neviděli několik dní. Jak se snažím zavolat o pomoc a mačkám spoušť. Co se dělo potom? V bezvědomí jsem očividně nebyl - neflákl jsem sebou na zem, ale motal jsem se prý před barákem a něco blábolil. Pamatuji si jen ženský hlas. Příjemný, jemný ženský hlas - ten nejpříjemnější zvuk za posledních několik měsíců. Přišel jsem k sobě až na lůžku uvnitř nějakého domu. Když jsem otevřel oči, chvíli jsem nevěděl zda jsem mrtvý, jestli to je sen nebo realita. Ale svírání žaludku od hladu mně dostatečně probudilo. Slyšel jsem lidské hlasy. Byl jsem... zachráněn. Já žiju! Chtěl jsem se otočit na bok a sednout si na postel. Vydával jsem u toho různé heky a nejspíš i díky nim se mi dostala pozornost od nových tváří. Dostal jsem napít. Vzmohl jsem jen na: "Díky... Jsem Vasyl... Máte jídlo?". Žena mi přinesla vývar. Nepředstavila se, ale byla nádherná. Nezdá se mi? Nestačil jsem ale nic říct, můj žaludek mně nasměroval k jídlu, které jsem dostal. Neskutečně vděčný, ale stále vyčerpaný jsem si znovu lehnul. Bylo ticho. Kdo jsou? Kolik jich je? Mají můj batoh a pušku?... A po těchto myšlenkách jsem usnul. |
| |
| Nové botky Všichni Všichni se vzpamatovávají z toho masakru, truchlí se nad mrtvými, a ještě víc nad osudem těch, kteří to štěstí rovnou umřít neměli. Moc dobře vím, jak se cítí, stejně jako všichni ostatní. Tady netřeba žádných slov, není nic, co bych mohla já nebo kdokoliv říct. Bude to jenom horší s každým kilometrem, co urazíme, a tohle jsou jenom první z mnoha. Mlčky se posadím u zadního kola své pojízdné chaloupky, zuju si své boty, které už toho mají až příliš za sebou a skoro mi docházely nápady, jak je ještě pospravit a sundám si z ramene ty Ilsiny (svázané tkaničkami k sobě) Jsou kvalitní a připadají mi jako nové, a pokud něčeho je nedostat, tak je to dámské obuvi. K mému překvapení mi padnou až překvapivě dobře, víc, než jsem vůbec v duchu doufala a znovu jí mlčky poděkuju. Potom zkontroluji pistoli, než jí vrátím do druhého pouzdra na opasku, a svou pozornost obrátím ke karabině. Vypadá jako ta, co vlastnil Helmut, i když ne tak docela. Zkontroluju počet nábojů, potom si pažbu zapřu o rameno, hlaveň uložím na skrčené koleno a přitisknu oko k optice. Budu muset požádat někoho o radu. Nakonec není ani tak těžká, lehčí než moje balalajka, a skvěle se budou doplňovat. Několik minut pokračuji v jejím prohlížení, ochmatání si, očištění od krve a seznámení se, místo abych jako ostatní věnovala čas cigaretám. Tohle pro mou psychiku je mnohem uklidňující. Nemluvě o tom, že cigarety se dají využít lépe, například jako platidlo. Nakonec se rozhodnu jít i samotnou zbraň vyzkoušet a rozhodnuta se vyhledat toho chlápka ze stromu s divným jménem. Elu? Ne. Esu? Ne. Eetu! Je to průzkumník a odstřelovač stejně jako byl Ivan ale zbraň s optikou, je pro mě novinka. „Mohl byste mi s něčím, jak si odpočinete, pomoct? Spíš teda poradit.“ Promluvím na Eetua svoji lámanou němčinou s dost silným přízvukem, když ho najdu, a zvednu ruku s karabinou. „Dalekohled, teda optiku, jsem na zbrani nikdy předtím nepoužívala, neměli jsme takovou zbraň, chtěla bych požádat o nějaký rady, třeba si i zastřílet semnou na terč nebo něco, než se setmí?“ |
| |
| Žádná sranda… Všichni Zombie jsou zlikvidováni. Po jednom výstřelu z pušky usoudím, že likvidace cílů samopalem bude jistější. Kdyby ta Ilsa nezačala pálit hned mohl jsem si tam v klidu připravit střelecký posed… Ostatní také likvidovali skupinu pode mnou a to včetně toho cizince. Jsem tím dost vytočen. Jak má člověk držet kvóty, co? Tohle není žádná sranda… Kuno s jasnou nevolí v hlase na mě volí ať slezu a jdu hledat dům do kterého bychom se vrtli. „Rozkaz!“ Odpovím mu. Nevím s čím má problém. Tohle nebyla moje chyba. To ta koza Ilsa, ale o mrtvých jen dobře... „Stejně jste mi už ukradli všechny cíle“ Zabrblám si pak spíš pro sebe. A jdu hledat dům.
Náladu mi trochu zvedne těch pár bloudivců co zlikviduji uvnitř vesnice. Večer se ostatní u ohýnku jako obvykle uklidňují cigaretami, vodkou. Já jako obvykle sedím stranou a starám se o svou výbavu. V tu chvíli ke mně přistoupí ta Ruska. Cože? Ruska chce učit střílet od Fina? Málem se začnu smát nad tou ironií. Pohlédnu na tu zbraň. S tím, že si jí vzala nemám nejmenší problém. „A co takhle dát tu optiku pryč?“ Zeptám se. Pokud umí dobře střílet bez optiky, tak proč ne. Pak se ale začnu zvedat. „Pojď ukážu ti jak nato...“ Možná je to plýtvání municí, ale co… „Jdu té Rusce ukázat jak se střílí s optikou. Cestou zpátky zkontroluji obvod vesnice“. Oznámím Kunovi.
Jestli nebude velitel protestovat zamířím k místu střetu. Střílet v blízkosti tábora není dobrý nápad. Mohlo by to přilákat další zbloudilce… O Mou oblíbenou borovici, telegrafní sloup a jabloň opři pár zetek s celkem zachovanou hlavou. Skoro jako sněhuláci… Zavzpomínám v hlavě na staré dobré časy. Pak jdu přibližně o padesát metrů dál. Vezmu od rusky Ilsinu pušku a sestřelím jednoho zombíka od borovice. Pak již začnu vysvětlovat rozdíly střelby s optikou. Vše doplňuji posunky, jelikož němčina té rusky není nejlepší. Na takhle krátkou vzdálenost a za tohohle bezvětří kříž v zaměřovači rovná se místě zásahu, ale vysvětlím jí že tomu tak není vždy… Pak jí podám pušku. „Střílej na hlavu“. Řeknu a jsem připraven jí ještě před prvním výstřelem opravovat i za chyby o kterých jsem ani nemluvil, jako postoj, dech, a mačkání spouště… Pokud chce střílet s pušky snipera, tak zní toho snipera udělám, ale nebude to žádná sranda… |
| |
| Trénink Všichni Eetu souhlasí s mou prosbou, sice mám pocit, že mu to přijde z nějakého důvodu zábavné, ale možná se mi to jenom zdálo anebo se to týká již dávné a naprosto nepodstatné minulosti. Navrhne mi sundat optiku z pušky, na to ale jen tiše zavrtím hlavou a nejen z důvodu, že mi to přijde jako škoda, díky tomu je i cennější. Ještě však před tím než vyrazíme to oznámí Kunovi nebo se ho ptá na svolení? Ať je tomu jak je, nakonec přeci jen vyjdeme ven a směrem rovnou ke stromu, na kterém předtím seděl ale tentokrát o něj opřeme Kostěje, vlastně nejen o něj. Poté začne s vysvětlování, něco z toho už jsem slyšela od Ivana, něco pro mě bylo nové ale i tak dávám pozor a všechno si v duchu opakuju, než přijde na řadu praktická část. Dobře, nejradši bych se posadila na zem, případně si i lehla a použila bych batoh (který u sebe stejně nemám) ale nakonec se rozhodnu zůstat stát. Když to vládnu takhle, tak i v jiné pozici. Nepatrně se natočím na bok, zapřu zbraň o rameno, pevně jí uchopím ale ne křečovitě, kříž namířím na hlavu, nádech a poté následuje ta chvíle, pomalý výdech a nakonec jemné zmáčknutí kohoutku…. |
| |
| Optika okno do duše Všichni Vesnice Rozovyj a okolí Sklíčená atmosféra v dočasném táboře se postupně rozpouštěla spolu s počtem vykouřených cigaret, vypité vodky, snědených zásob a celkově s odezníváním únavy z boje. Po čase se sem tam začínal ozývat smích a dobrá nálada. Vzpomínalo se na skopičiny s těmi co zemřeli v boji, vzpomínka na Ilsu byla okořeněna spoustou sexuálních fantasií až člověk začínal mít dojem jestli ji v noci někteří diskutéři nepůjdou hledat do hromady mrtvol aby ji dali poslední "polibek". Většina hovoru se, ale točila o posledním boji, chmurné myšlenky byly pryč všichni se zároveň vyhýbali tématu o rodině a domovu, byl jen tenhle čas a tahle realita, žádná jiná realita prostě nebyla. Lottie měla spoustu práce, její medicinská odbornost se tu hodila více než dost. Podařilo se jí zastavit krvácení raněnému i ošetřit ostatní. Prohlédla i dvě nové tváře, oba jsou vyčerpaní, ale budou v pořádku. Oba dostali vývar a vybrané lehčeji stravitelné jídlo a oba pookřáli natolik, aby se mohli zapojit do všeobecné konverzace. A že byli docela středem pozornosti. Novinek bylo tak málo, že každý drobek, či fáma byla odměňována cigaretami a vodkou. Vasyl vypadal víc strhaně, ale péče, které se mu dostalo od Jekatěriny a Lottie ho postavila na nohy až zázračně. Prostě andělé nemusí mít jen křídla, ale někdy obsluhují MG 42 a nebo pažbou rozmáznou hlavu nemrtvé družičce. U odpočivajících dívek se zastavil i major, aby se jich vyptal jak jim je a přinesl jim v ešáku sladký černý čaj. Chvíli postál vykouřil cigaretu a uvolnil místo. Výhodou vašeho táboření v Artěku nebo co to bylo za tábor, bylo to, že byl prostor pěkně uzavřený a vaše skupina byla skrytá před možnými slídili a to dokonce i náklaďák. Jediné co vás mohlo možná prozradit byl slabounký pruh kouře. Ale i ten byl tak malý, protože zde bylo naskladněno suché dřevo, že to by dotyčný musel přesně vědět co a kde má hledat. Když Fin a Galina zmizely nikdo si toho ani moc nevšiml, padla maximálně poznámka o souloži jinak nic. Instruktáž probíhala poměrně bez problémů, Etu Galině vysvětloval jak s náměrným křížem atd... na co však zapomněl bylo ji upozornit, že do toho "kukru" nesmí koukat moc z blízka. První rána a zpětný náraz Galině vrazil puškohled do oka. Naštěstí se nestalo nic hrozného, malinko rozseknuté obočí a monokl, který ji tam vydrží pár dnu. Ale jak se říká těžko na cvičišti lehko na bojišti. Druhá rána už je lepší je vidět, že Galina je holka učenlivá. Když se, ale dívala puškohledem po okolních kopcích, čirou náhodou zahlédla odlesk. Zdálo se ji to nebo ne? Pečlivě pátrala po okolí a šťastná náhoda tomu chtěla, že opravdu zahlédla znovu záblesk odrazu od skla optiky nebo dalekohledu. Ke jeho smůle patrně sniperovi z druhé strany kopce patrně spadlo víčko z optiky a nechal se odhalit. Respektive, jen upozornil na kopec, kde se někdo nachází. Svou chybu s krytkou však patrně rychle napravil, protože pak už žádný záblesk nebyl.... |
| |
| Dáme si chvíli pauzu Všichni Vesnice Rozovyj a okolí Muž a jeho totožnost mě trošku překvapili, ale zase možná ne tolik. V rámci toho co se teď děje všude okolo, tak nějaký Brit od SAS a ještě pokud mě sluch neklame slovanským asi i Protektorátním, není nic co by ve mě hnulo nějak brvou. Podám ruku seržantovi a když mu Gasheva podá vodu jen koukám jak jí pije. Seržante teď si necháme čas. Najíte se, my si odpočineme a potom se domluvíme co a jak. Já se prvně musím postarat o mužstvo. Myslím, že stejně jako seržant tak i já si musíme prvně odpočinout, on vypadá zbědovaně a já jsem rád, že jsem to celé přežil. Naše ztráty nejsou vlastně vůbec malé. Byl jsem rád, že tady mají budovu jako dělanou pro nás a ještě s tím bonusem aut v garáži. Hirschi, až si chlapi trochu odpočinou podívejte se na ta auta. Už nechci chodit po svých, když nebudeme muset. Sám jsem si sedl do kouta a chvíli si dával dohromady svojí výstroj. Sledoval jsem dění a do ničeho nezasahoval. Sledoval jsem Lottie jak pečuje o zraněné a věděl jsem, že mne čeká nemilá povinnost s nakaženým. Polévka se rozvoní a já vezmu ešus a zamířím za Kratochvílem. Přizvu i majora, protože tohle by měl také slyšet. Tak seržante. Doufám, že Vám je lépe. To co se tu strhlo nebylo moc v plánu, ale co je taky v plánu v téhle době. Prosím sdělte mi proč Vás vyhodili tady sem zrovna? Naše vysílačka byla neustále v provozu, ale nikdo od SAS se nás nepokusil ani kontaktovat. Vaše jednotka zemřela zde ve vesnici? Potřebujeme co nejvíce informací o okolí a tak mi prominte ten výslech, ale je to nutné. Někde v tuhle dobu nás opustil Fin a Galina, ale já je sotva postřehnul, teď jsem měl důležitější věci k řešení. |
| |
| Neměcká důslednost a neznalost hodností Důstojník přede mnou měl zjevně pocit že nevydržím už dlouho, nebylo to tak daleko od pravdy, ještě dvě hodiny bez vody a tuším že bych začal mít velké problémy. Nechal sem tedy na něm rohodnutí o odpočinku a následném dalším postupu. Přeci jen bylo v mém zajmu dát našim vědět o situaci. Když mě prohlédne zběžně jejich zdravotnice na chvíli se cítím lehce nesvůj, přeci jen měsíce drilu a ženské sme viděli jen občas když sme jeli pro zásoby, a pak se jich tu vyrojí víc než dost. Ani ji nestihnu poděkovat a už se vrátí poručík s nějákým majorem. Zvednu se a zasalutuji... Majore, rotný Jan Kratochvíl, výsadek Svítání, děkuji za přijetí, měl by jste své důstjníky poučit o britských hodnostech, né že by na tom záleželo až tak ale nevrhá to dobrý stín... neodpustím si to, jak jinak, přeci jen moje frčky mluví jasně, a pokud někdo neumí přeložit anglickou hodnost a je důstojní, je to na pováženou o stavu znalosti kdysi nepřítele... To co se tu stalo byla chyba kterou udělal i náš velící, přes veškeré protesty došel k úsudku že je tu jen pár zombů, většina z nás nesla jednu tlumenou zbraň, od stenů po karabiny DeLise... Odmlčím se a lehce se napiji, přeci jen mám stále kupodivu sucho v krku... Seskok byl v noci, vesnice byl cíl, měli sem za ukol spojit se s přeživšími v této oblasti, zjistit vaši situaci a podělit se s vámi o naše novinky, kapitán byl ale trochu vůl, se vší úctou. Nebo si myslel že je kdo ví co, tak či tak, přes upozornění na možný výskyt dalších schovaných zombů nařídil likvidaci cílů bez použití tichých zbraní, došli sme pak do vesnice, do jednoho z domů, tedy já, zbytek ohledával ves, zaujal sem postavení a pak zbytek jednotky smetla vlna kterou ste před chvíli rozprášili, pár dní sem zůstal na svém pal postu a sledoval tu mrtvou masu a přemýšlel o kulce do hlavy když mi došla voda, pak se střelba ozvala znova, sbalil sem se, hodil zmetkům granát do zad, a obchvatem vás obešel na druhou stranu, aby bylo jasné že nejsem zomb, nyní spolu mluvíme, vysílání proběhlo ale nebyli sme si jistí zda ho někdo zachytil, když dovolíte půjdu posbírat známky svých kolegů, a taky si vzít vše co se mi hodí, vám doporučuji najít naše tlumené zbraně, tedy pokud si to mohu dovolit, nevím jakou máte tady strukturu velení, ale u nás je to pořád stejné. Po celou dobu akce budu stále spadat pod svou jednotku a jeji velení, samozřejmě že s kooperací dalších nalazených armád a jednotek. Našim cílem je zjistit jak se tady vedete, a pokusit se kooperovat naše akce pro větší efektivitu boje s nakaženými. Tím skončím svou řeč, přeci jen řekl sem jasně co se stalo a proč jsme/jsem tady. Nemáte li otázky dovolte abych se vydal na obchůzku, nehodlám sedět na prdeli a čekat na to co příjde. |
| |
| Rána od Ilsy Eetu, Galina „Do…“ Víc neřeknu, když si po ráně optikou začnu bolestivě dlaní mnout oko a utkví na ní krev z lehce rozseknutého obočí. Krávo blbá! Nadávám si v duchu i pernějšími výrazy, za které by mě zrovna matička nepochválila, protože něco takového mi mělo dojít. Každá zbraň kope idijotko! Potom ale začnu rychle kontrolovat optiku, ta je naštěstí ale z mnohem odolnějšího materiálu než já, a proto střet vyhrála bez poškození. Další rána už je mnohem lepší, nejen že já ji ustojím bez další úhony na zdraví, ale hlava Kostěje sebou cukne, jak se jí kulka provrtala místem, kde bylo kdysi nejspíš růžové líčko. S každou další ránou je to však lepší a lepší, jak se řídím radami a připomínkami od Fin. „Děkuju.“ Pronesu směrem k Eetuovi, když už mi přijde, že pro dnešek padlo dost nábojů za oběť mé cvičné střelbě, ale ještě se optikou jen tak rozhlédnu po krajině, abych si přivykla na její přiblížení, když v tom... „Odlesk.“ Oznámím skoro jistě, i přesto že ho poté ještě vyhlížím a taky že ho nakonec znovu zahlédnu, než nadobro zmizí. Sama potom pušku skloním, a sdělím směr, jako by se jednalo o ručičku na hodinkách, jak mě to učil Ivan. Prstem tam ale neukazuju, pokud je to dost blízko aby nás mohli případně zahlédnou dalekohledem, nemusí najisto vědět, že jsme ho nebo je viděli. A jestli je tu možnost , že nás celou dobu případně sledoval a mohla jsem už dávno být mrtvá, tak mi to na náladě zrovna nepřidá. „Možná mrchožrouti, nebo banditi.“ Hádám si pro sebe na slepo, o koho by se mohlo jednat ale ve výsledku masakr svatebčanů mohl přilákat kohokoliv. „Měli bychom se vrátit, říct to ostatním.“ |
| |
| O zpravodajcích, velitelích a jiné zvířeně Všichni Vesnice Rozovyj a okolí Major Kunz se na seznámení usměje a podá ruku Staff Seregantovi Kratochvílovi. Popotáhne z cigarety a poslouchá. Když se dostane na téma hodností jen se zlomyslně ušklíbne. "Milý Staff Seregante v současné situaci a na tomto místě je to poslední co bych poručíku Kaufmanovi vytýkal je překlad hodností. Ani německé a ruské hodnosti v současné době nemají větší hodnotu, než je látka ze které jsou ušity. Tahle jednotka je jedna z mála, kde se subordinace ještě nerozpadla a je to právě díky poručíkovi Kaufmanovi. A navíc si myslím, že hodnosti by se ani překládat neměli." Pak vyslechne tvůj příběh pokýve hlavou . "Jste statečný muž Staff Seregante, ale nikdo vás nenutí s námi pokračovat, vojenským velitelem této jednotky je poručík Kaufman, já jsem sice nejvyšší důstojník, ale zpravodajec, tedy to jestli bude chtít s vámi nějak kooperovat je na něm. Upřímně, to že tahle jednotka ještě funguje je jeho zásluha a nevím jestli by kdokoliv z důstojníků přistoupil na "externí" poslušnost. Sám to znáte, velitel velí voják poslouchá, bez podmínek. Děkujeme za informace o zbraních určitě se to bude hodit k našemu úkolu. Na obchůzce či hlídce se také domluvte s poručíkem, je potřeba aby byl přehled o mužstvu a hlavně, aby se tu nikdo netoulal a nepřilákal na náš dočasný tábor nechtěnou pozornost. Snad chápete." Znovu se usměje a stiskne Janovi ruku. "Hodně štěstí Staff Seregante." Major pak odejde za dalšími povinnostmi, převážně s vědci a zpravodajci u auta. |
| |
| Jednání o Britských věcech Všichni Vesnice Rozovyj a okolí Poslouchal jsem prvně Brita a potom majora. Musím říct, že když major něco řekne tak je to prostě perla a ten chlap mluvit prostě umí. Celkem rozumím proč je zpravodajec a ne obyčejný blátošlap jako já nebo zbytek mých chlapů. Já jsme se rozhodl tu drzost přejít. Jsme důstojník pravidelné armády, u speciálních sil je to ovšem zjevně jiné. Jak řekl major Unteroffiziere máme každý svůj názor na výklad hodností, ale to nechme stranou. Prokázal jste velkou statečnost a odhodlanost, což je ku cti Vaší jednotce a výcviku, jemuž Vás podrobila. Pošlu s vámi feldwebla Hirsche, aby s Vámi sesbíral zbraně, které jste doporučil určitě se nám budou hodit. Nebudu Vás nijak zdržovat, neboť sám jsem vyslán na speciální misi a nehodlám se extra zde zdržovat, ale po takovémto střetu je nutný odpočinek. Moje jednotka nejsou samí speciálně vycvičení vojáci jako jste Vy. Naše velení sídlí na meterologické stanici Lufftwaffe na hoře Roman-Koš. Toto je oddělená jednotka a já nemám pravomoc Vám více sdělit to jistě chápete. Věřím, že Generálmajor Gehlen, který je naším velitelem Vám poví více. Já totiž ještě v hodnosti věřím a proto je tato jednotka tak konzistentní jak je. I když se skládá z mnoha zbraní a i národností. S tím popíšu unteroffizierovi k meterologické stanici a pověřím Hirsche, aby s ním šel a sesbíral zbraně ve vesnici. Pokud to bude považovat za nutné, aby sebou vzal někoho z našich mužů. S čímž kývnu na jednoho z hlídacích psů. |
| |
| Představení Všichni Rozovyj Probudily mně hlasy. Nebylo ticho, jako když jsem usínal. Nálada se slyšitelně změnila - vojáci si odpočinuli, nové věci se začali dít. Chtěl jsem poznat všechny, co tu jsou. Doteď jsem si dokázal vybavit jen onu hezkou Rusku, co mi přinesla vývar, a majora, který si se mnou chvíli povídal. Vzal jsem něco k snědku a šel jsem za hlasy. Rozhovor mezi dvěma Němci a Britem jsem pochytil z poloviny. Zůstal jsem stát opodál, dokud neskončili. Poté jsem přistoupil k poručíkovi Kaufmannovi. Podám mu ruku. "Nevzpomínám si, že bychom se představili. Jsem Vasyl Ponomarenko, z ukrajinského ženistického praporu. Nebo z toho co z něj zbylo. Hodnost mladší seržant, chcete-li... Ještě jednou díky za záchranu a péči. Můžete se mnou naplno počítat, do pár dnů snad budu ve víceméně normální kondici." Poté se jdu projí po stavení, abych se obeznámil, kde jsou jaké místnosti a abych potkal nové tváře a představil jsem se jim. Neznajíc nikoho jsem si stále připadal trochu osamocený, i když neskutečně vděčný. Zároveň zkoumám pevnost zdiv a ochranu našeho úkrytu - něco, co jsem se jako ženista naučil dělat už téměř podvědomě. Zároveň zjišťuji, jaký je stav výbušnin a výzbroje. Nakonec se uchýlím zpět na své místo, abych si zkontroloval obsah batohu, nabrousil bajonet i polní lopatku a provedl kompletní údržbu SVT-40 i TT-33. |
| |
| Odpočinek Všichni Vesnice Rozovyj a okolí Zamžourám na Kaťu a nevesele se pousměju. Její tichá společnost je nesmírně vítaná. Vezmu si od ní cigaretu, ale nezapálím jí. Jen si s ní pohrávám v prstech a rozhlížím se. Připadám si nesmírně unavená, ale je mi jasné, že nemá cenu jít si lehnout. Neusnula bych, na to se toho stalo příliš mnoho. Kdykoliv zavřu oči, vidím zástupy Nakažených, kteří se na nás hrnou, slyším jejich chroptění a cítím zápach tlejícího masa. Tohle z hlavy jen tak nedostanu. Znovu obejdu a zkontroluji zraněné, jen abych se zase vrátila k Yekaterině. Na chvíli se za námi zastavil major. Prohodím s ním pár slov a vděčně si vezmu čaj. Jeho sladká chuť mě alespoň trochu vzpruží. Příliš do řeči mi ale pořád není. Je až příliš velký klid a já neustále čekám, kdy se něco pokazí. Nakonec už ale nevydržím na jednom místě. Zvednu se a vyrazím konečně trochu poznat lidi, se kterými mám umírat. Trochu se pobavit, možná od někoho vyžebrat kousek čokolády, nebo hlt vodky. |
| |
| Vycházka po vesnici Major skutečně mluvil velmi dobře, chápu že situace je těžká, ale bral sem poručokovo oslovení spíš jako výsměch nehodný důstojníka. Možná proto sem si musel rýpnout, ale asi to bylo i v mé povaze. Rozumím pane, děkuji... Pronesu ještě k majorovi a dál pokračuji v hovoru s poručíkem Kaufmannem, a je mi jasné že z mé přítomnosti moc nadšený není... Mám pocit že je jedno zda je někdo speciálně cvičený či není, když mu chybí pod čepicí zařve jako moje jednotka, velitel musí především předvídat co může příjít, to ten můj neudělal, a stálo to krom jeho život i dalších dobrých chlapů, takže o tomhle to není poručku, rád se k vám připojím a pomohu vám, a až to půjde nebo si to mé velení vyžádá a budu li ještě živ, vrátím se do Skotska pro další ukoly, před léty sme stáli každý proti sobě, nyní musíme spolupracovat, nebo nikdo z nás nepřežije...děkuji za přijetí. Dovolte mi odejít... S tím mu krátce zasalutuji, lehce se ušklíbnu když mi předělí hlídacího psa ale i to chápu, vyrazíme hledat mezi tlející mrtvoly mé muže, respektive jejich známky a vybavení. Vím jistě že napakovat se municí je dobrá věc, a pak budu muset napsat asi pár dopisů jejich blízkým. Přeci jen byl sem u jejich skonu tak se sluší napsat jak hrdinsky zahynuli. Když se vydáváme ven, všimnu si zdravotnice která mne předtím prohlížela jak se snaží dostat se k čokoládě nebo něčemu ostřejšímu. Bez mrknutí oka šáhnu do jedné kapsy a podám ji čokoládu ze svých zásob Děkuji za prohlídku slečno, je milé vědět že je tu zdravotník, člověk si pak i připadá že by rád stonal při pohledu do tak krásné tváře.... Pronesu lehce mimo mísu a pak se podívám na svůj další doprovod... Nasaď si bajonet, věř mi v té hromadě může být ještě někdo kdo by mohl kousat..měj se na pozoru... Sám si také vezmu do ruky jeden ze svých koltů a pak se již vydáme k oné posmutnělé prohlídce hnijícho masa, naštěstí se budu orientovat dle našich maskovacích obleků.... |
| |
| Sladká odměna Jan Vesnice Rozovyj a okolí Překvapí mě, když mě osloví jeden z mužů, které jsme ve vesnici našli. "Dělám jen svou práci." Jeho díky přijmu s lehkým úsměvem, když mi však nabídne čokoládu, oči se mi rozzáří radostí. Ihned si ten sladký poklad schovám. Na jeho lichotku však honem netuším, jak reagovat. Je to tak dávno, co jsem něco podobného slyšela, že mě to vyvede z míry...snad víc, než horda hnijících zombií. Zaujme mě, že oba muži zjevně míří ven. "Slyšela jsem, že jste se do vesnice dostal původně s celou jednotkou. Myslíte, že by u sebe, někdo z nich, mohl mít nějaký zdravotnický materiál? Nebo, že by bylo možné najít něco přímo ve vesnici? Potřebovala bych doplnit zásoby." Ne, že bych až tolik toužila opustit bezpečí našeho útočiště, ale zásoby jsou třeba a vesnice teď působí relativně bezpečně. Rozhodnu se toho tedy využít a oba muže doprovodit. |
| |
| Odlesk Eetu, Galina, Kuno (potažmo všichni...) Ruska hned první ranou chytne ránu do oka. To je jenom dobře. Už nikdy nezapomene, že puška kope... Bude zní dobrý sniper. Nestěžuje si a pokračuje v tréninku. Taky nemá problém se střelbou do mrtvol...Po chvíli mi poděkuje, čímž jasně dává na srozuměnou, že střelby dnes už bylo dost. Pak na půl úst řekne to jediné slovo, které by dřív znamenalo lov. Je vážně dobrá. Ani jí nenapadlo ukazovat prstem... Podám jí ruku. "Já jsem Eetu. Bude z tebe dobrý sniper... Také jsem to viděl. Pro mě jsou nepřáteli již jen zombie, pokud se tedy nebudu muset bránit... Půjdeme nahlásit, že se tu pohybují cizí lidé a uvidíme jaké budou rozkazy..." Volným krokem zamířím směrem k vesnici. Nesměřuji ale rovnou k našemu úkrytu. Pokud nás někdo sleduje nemusí vědět, kde přesně máme sídlo... Jakmile dojdeme do úkrytu vyhledám velitele. „Hlásím, že jsme zpozorovali, že někdo dalekohledem, nebo optikou z druhé strany kopce sledoval oblast, kde dnes došlo ke střetu. Rozhodně nás viděl při cvičné střelbě. Pokud si to přejete můžu se vydat zjistit více informací, ale nevím kolik času to zabere...“ Čekám co nato Kuno. Dřív bych takovou situaci vítal a vydal se lovit. Lov lidí mě ale již neláká… |
| |
| Vycházka po vesnici Všichni Vesnice Rozovyj a okolí S Hischem vyrazil Jan a Lottie opatřovat si zboží, které bylo nedostatkovým. Zbraně se našli vcelku bez problému většinou byli tam, kde dotyční původně padli. I když o padnutí by se dalo polemizovat. Našli jste z tichých zbraní 3x De Lisle Commando carabine 2x Sten s tlumičem a 3x pistoli Welrod. Ostatní zbraně byly standardní a nemělo je cenu brát snad možná až na krásné shefieldské nože Fairbairn Sykes, jenž měl každý člen výsadku. Nevýhodou britských tichých zbraní byla nedostatečná munice. Takže jejich použití bude omezené. Zdravotnický materiál se musel hledat v zbytcích těl, protože nemrtví členové britského výsadku si jaksi batohy nesundali a v nich. Po lehce nechutném prohrábnutí, se něco našlo, ale spíš standardní vybavení lékárniček, nic extra, tedy věci kterých jste měli dostatek. Vlastně oproti výsadkářům vaše skupina měla skoro stanici první pomoci i včetně pervitinových tabletek, které zajišťovali výdrž v boji. Při hledá ve vesnici jste taky narazili na další jídlo a občas i schovanou kořalku. Přes to, že vesnice byla úplně klidná nemohli jste se zbavit dojmu, že vás někdo sleduje. Že jste pod dohledem někoho z okolních kopců, ale nic jste nezahlédli. Vasyl, který se potloukal po vaší nové základně vnímal budovy i ploty z pohledu ženisty, nic výjimečného nenalezl, prostě klasická sovětská práce, stěny vydrží a plot pár osamělých nemrtvých také. Za to kdyby bylo potřeba tu budovu zbourat, nebyl by to pro tebe a nebo jakéhokoliv ženistu nejmenší problém. Dobré je, že je z ní ti vcelku výhled, takže i proti útoku se dá slušně bránit. Kdyby se přidali i nášlapné miny, dalo by se tu udržet i proti 3 násobné bandě. Při svém bloumání, obešel celý tábor a zastavil se zase u Jekatěriny, která stále sedí sama u zdi a kouří. Možná to byla náhoda a nebo osud, tu holku prostě nemůže vyhnat z hlavy. |
| |
| Můžu si přisednout? Yekaterina, Vasyl Rozovyj I když jsem se při obchůzce nové základny plně soustředil na bezpečnost a ochranu, myslel jsem stále na ni. Odepíral jsem si ty myšlenky. Nechtěl jsem si vytvářet citová pouta, když kdokoliv může za hodinu, za den umřít. Nechtěl jsem vytvářet něco, co by mohlo ohrozit soustředění na boj a přežití. Ale když jsem ji uviděl sedět tam samotnou v tichosti, na vše jsem zapomněl. Chtěl jsem ji poznat. Když se najednou probudíte živí, vidíte krásnou ženu a slyšíte známý jazyk skrze jemný ženský hlas, asi to ani jinak nejde. Vědom si závažnosti celé situace a toho, že jsme si oba prošli peklem, tak jsem si nebyl jistý, jak k ní přistoupit. Nevím jak dlouho jsem stál na jednom místě pozorujíc ji, jak mlčky sedí, než jsem se rozhodl přistoupit. "Ahoj, chtěl jsem ještě jednou poděkovat za záchranu a péči. Nevím jestli jsem se ti vlastně představil... Jsem Vasyl, ženista. Můžu si přisednout?" Jestliže mi bude dáno povolení, sednu si vedle ní v dostatečné vzdálenosti, aby si to nevyložila nějak špatně. A vyptávám se na její příběh - odkud pochází, u koho sloužila v armádě, jak se s touto partou setkala, jak dlouho s ní je... Mně je 28 let, pocházím z Rivne a studoval jsem v Kyjevě. Ale nepotřebuji mluvit o sobě, jen ji chci poslouchat a poznat. |
| |
| Klid je jenom maska Všichni Vesnice Rozovyj a okolí Je celkem hezky vidět, jak ruský podčlověk má lepší přístup jak britský gentleman, ale holt to už je asi tou náturou. Přijmu nabízenou ruku. Těší mne mladší seržante. Já pokud jste neslyšel nebo Vám to neřekli jsem poručík Kuno Kaufmann. Ženistu tu pořádně nemáme, takže věřím, že Vaše schopnosti jistě využijeme. Bohužel nedisponujeme žádnou větší výbušninou, ale třeba něco sebereme po cestě. S tím nechám ženistu ženistou a pokračuju tak nějak ve svých věcech a dávání sám sebe dokupy. Ono velet na frontě proti lidem bylo mnohem jednodušší než tady tohle co teď zažíváme. Co bych dal za hordy Ivanů, kteří na mě poletí a to bude má jedinná starost. Starost se objeví, když se objeví i Fin. To mě teda ne zrovna těší, ale dobré oko. Informace jsou to co potřebujeme, takže vyraž na průzkum. Vem si sebou maximálně jednoho dalšího. Větší skupina by budila moc pozornosti. O poznání větší radost jsem měl z Hirsche a zbraní a věcí, které přinesli. No to je slušná sbírka. Hirschi asi jste slyšel, že se nám tu někdo potlouká. Rád bych, aby si muži co nejvíce odpočinuli, ale zkuste vyčistit Ty zbraně a podívat se na ty auta tam dole. Pokud seženeme další transport tak pro nás jen a jen dobře. Sám se chopím jedné ze zbraní, abych na ní provedl údržbu, protože kdo se stará, ten má. |
| |
| Sběr známek Lottie K naší výpravě se přidala i zdejší zdravotnice, k mé radosti že tam nebudu jen s tím hlídačem, ale čekal mne ten nejtěžší ukol a to posbírat známky od kluků s kterýma sem prožil nejednu misi... Jistě každý nesl polní lékarničku ale nečekejte zázraky, je to určené na prvotní ošetření, krom mofia, obfazu a zásypu tam toho moc není...ale každý kousek dobrý... Pronesu k oné zdravotnici a pak se vydáme směrem k hromadám mrtvol pro vánoční dárky... Jak se vlastně jmenujete slečno? zeptám se ji během sběru známek a u každé se na chvíli zastavím... John P Wingate, ženista, 32 seskoků, výborný hráč pokru William Hirsch, podpůrný střelec, Bren nedal z ruky pokud ho nesl, a kolikrát nám zachranil prdel... Thomas P Mayers zpravodajčík, nebezpečný parchant co by za ostaní zařval.. Velitel Mardock..převelený blb co je všechny poslal do pekla, no vidíš že to nebylo jen o řvaní .. Známky sem skládal do kapsy u vesty a u každého těla byť dávno proměněného kamaráda sem chvíli postál, pak už jen pobrat zbraně, prohledat batohy, vzal sem si hlavně pár zásobníků s 45kama, jídlo co bylo dostatečně zabalené a nějáké náhradní ponožky, nebyl to moc příjemný pocit ale co se dalo dělat. |
| |
| Na procházce Jan Vesnice Rozovyj a okolí S hledáním zbraní příliš nepomůžu. Víc mě zajímají batohy padlých vojáků a jejich obsah. Prohledávat pozůstalost mrtvých, a pomalu už zapáchajících mužů, mi není dvakrát příjemné. Navíc se ukáže, že u sebe nic extra užitečného nemají. Zdravotnickým materiálem, který jsem našla na stanici, jsem se dokázala vybavit daleko lépe. Přesto poberu, co unesu, a ještě se vybavím pěkným novým nožem. "Jsem Lottie, a vy?" Držím se poblíž muže, dost daleko na to, aby měl soukromí rozloučit se s padlými druhy, ale také dostatečně blízko, abych, v případě nebezpečí nezůstala sama. Zachmuřeně se kolem sebe rozhlížím. Pořád mám pocit, že nejsme sami, že nás někdo sleduje. Jenže ať se dívám, kam chci, nikoho nevidí. Ani živého, ani mrtvého. Mohla by to být jen paranoia, ale už jsem se naučila naslouchat instinktům, a ten můj mi právě říká, že jsme v nebezpečí. |
| |
| Pokec Vasyl "Za málo," mávnu rukou vedle sebe aby vzal místo. samota mi nijak nevadí, ale společnost také uvítám. Být jenom s vlastními myšlenkami dokáže být velmi ošemetná záležitost. Někdy to je příjemné, ale jindy zase se vám převalují v hlavě a ne a ne vám dát pokoj. "Jekatěrina," představím se a zopakuji těch několik málo informací o sobě. Jako třeba co jsem dělala dřív a k čemu se možná někdy vrátím pokud to jenom trochu půjde. "Byla to trochu náhoda. Narazili jsme na majora Kunze zrovna když se snažili najít stanici v horách. Já a Lottie, to je ta francouzka, tak jsme šli s nimi a nyní míříme na pobřeží, kde by se podle zpráv měl vyskytovat první nakažený. První zdroj celého tohohle bordelu. Major a poručík mají v plánu ho lokalizovat a odebrat tkáň nebo co se to vlastně dělá. Ovšem možná u toho všichni zařveme," ušklíbnu se, naposledy potáhnu z cigarety a miniaturního špačka zmačkám na podlaze. "Co plánuješ dělat ty? Všechno se to rozpadlo, takže právě teď jsme asi největší organizovaná skupina v okolí," zeptám se Vasyla. |
| |
| Procházka mezi tlejícími těli, to je fakt romatika! Lottie Vydali sme se naštěstí dál od hromady mrtvách těl, se slušnou kořistí... Pardon, omlouvám se že sem se jště nepředstavil, rotný Jan Kratochvíl Pronesu k ní s lehkou uklonou hlavy a sleduji okolí stejně jako ona, při tom se na chvíli zastavím a začnu se dívat jak daleko sou vlastně těla... Pokud tu budeme déle jak tři dny, měli by jsme je dát na hromadu, a zapálit, nebo obětovat nějákou stodolu dost daleko od ostatních budov...ten puch bude už zítra nepříjemný... Zamyslím se nad tím že ani spánek nebude zrovna příjemný když se vítr požene ze strany kde leží většina mrtváků. Lottie...to nezní moc německy ani rusky, jak jste se sem dostala slečno? Tedy pokud to není přísně tajné, i když vzhledem složení jednotky bych řekl že podobně jako já nyní ne? Pousměji se na ni, vcelku vysoký, statnější chlap, tvář dost ošlehaná větrem, menší jizva na bradě, kdo ví od čeho, v očích spíš oheň. |
| |
| Na procházce Jan Vesnice Rozovyj a okolí "Nemyslím, že bychom se tu zdrželi tak dlouho. Směřujeme na pobřeží a shromažďováním a pálením těl, bychom jen plýtvali silami. Nehledě na to, že bychom tím k sobě mohli přitáhnout ještě více pozornosti. Kouř z takové hranice by byl vidět desítky kilometrů daleko." Ohlédnu se směrem k našemu útočišti, možná by bylo bezpečnější se vrátit. "Nejsem Němka, ani Ruska, jsem Francouzka. Na Ukrajinu jsem se dostala jako polní medik 33. granátnické divize SS Charlemagne. V boji jsme mnoho štěstí neměli a když nás rozprášila Nákaza, zůstala jsem sama. Posledních několik měsíců jsem se skrývala v jednom malém bunkru. Jen já a Kaťa. Je zvláštní, mít kolem sebe, po tolika měsících, takovou spoustu lidí." Pousměju se, ale mnoho veselí v tom není. Popis: Jsem drobná, křehce působící žena. Oválný obličej rámují hnědé vlasy, které mi sahají po ramena. Na svět hledím smutnýma hnědýma očima. Dalo by se říct, že jsem hezká, kdyby mou tvář tolik nepoznamenaly strasti války. Oblečená jsem do roztodivné směsky k sobě vzájemně nepadnoucích kusů ošacení. |
| |
| Procházka Lottie To je dobře, není to tu vůbec bránitelné delší dobu, v připadě že by se tu valila nějáká horda mrtváků...s naší sestavou, obranými posty a zbraněmi rozhodně ne...proč zrovna na pobřeží? Zeptám se když kráčím vedle zdravotnice, s koltem stále v ruce, asi pro jistotu. Celou dobu se snažím obezřetně dívat po okolí, nebylo by to poprvé co se pár mrtváků dostaví až po velkém boji a vpadnou do zad odpočívajícím lidem. Zajimavé, já byl u jednotek obrany státu než nás Áďa obsadil a my se museli vzdát bez boje, pak sem ustoupil do Anglie, chvíli lítal jako stíhač, a nakonec se sám přihlásil do SAS, po vypuknutí nákazy nás cvičí na eliminaci nakažených, vělká část Británie je na tom stejně jako zbytek světa, ale podařilo se nám ve Skotsku vybudovat v horách velmi dobré psotavení a jaksi dál fungovat, jen je třeba sjednotit akce všech bojeschopných jednotek co zbyli, vyčistit oblasti a zamezit dalšímu šíření... vydechnu a zadívám se na ni, vypadá že zde ani nepatří se svým něžným zjevem, ale zdání vždy může klamat, pomalu dojdeme do vesnice a já se zase napiji. Měl sem trochu tvrdší přistání a asi sem si narazil žebra, mohl bych vás požádat o kontrolu? Zlomené to asi nebude, ale jeden nikdy neví, bolí to sice už méně ale jistota je jistota... Osmělím se požádat ji o pomoc. |
| |
| Procházka Jan "O tomhle byste si měl asi raději promluvit s velením. Ale vzhledem k tomu, že to tu vědí všichni, tak Vás také zasvětím. Máme za úkol najít prvního Nakaženého. Pokud se nám to podaří, měli by být vědci schopní, vytvořit, ze vzorků z jeho těla, protilátku. Vyléčíme svět." Zasměju se, protože vím, jak bláznivě to zní. Ne, my nejsem žádní zachránci, jsem sebevrazi, tak je to. Zaujme mě jeho zmínka o útočišti ve Skotsku. To je odsud pěkný flák cesty, ale vědomí, že někde existuje bašta lidskosti, je uklidňující. Rychle se ale myšlenkami vrátím k všedním starostem. "Jistě, od toho jsem tady." Souhlasím s tím, že ho prohlédnu. Pokývnutím hlavy ho vyzvu, aby mě následoval na provizorní ošetřovnu. |
| |
| Pokec Yekaterina Rozovyj Chvílemi jsem zapomněl, co se vlastně kolem nás děje. Jen jsem naslouchal, už jsem nebyl sám se svými myšlenkami. Když se mě ale zeptala, jaký je můj plán, myšlenky mi sami skočili do minulosti. "Několik měsíců jsem byl součástí odříznuté rumunsko-polsko-ukrajinské skupiny. S těmi lidmi jsem se opravdu spřátelil. Naším plánem bylo dostat se k nějaké větší organizované vojenské skupině a pomoci s touhle nákazou. A mít jednoho dne možnost začít znovu normálně žít... Pamatuji si, jak jsme šli za výstřely, které jsme slyšeli. Měli jsme pocit, že jsme slyšeli i vozidla. Skončili jsme ve vesnici, kde jste mně později našli. Byla už noc. A pak se na nás vrhli ze všech stran. A já viděl, jak mí kamarádi trpí. Slyšel jsem ten řev. Neměli jsme šanci a já zbaběle prchl a schoval se do jedné z budov. Tam jsem celý týden poslouchal, jak mi za zdmi chodí a dýchají ty zmrdi. Strach, hlad a samota..." Zastavil jsem se. Nechtěl jsem ji obtěžovat těmito myšlenkami, vždyť jsem ji původně chtěl od těchto myšlenek zbavit. "Promiň, nějak jsem odbočil. Asi jsem to potřeboval ze sebe dostat. Na světě nejspíš nikoho jiného než vás neznám. Mám rozhodně v plánu s vámi zůstat. Po tom týdnu už nikdy nechci být sám. Máte fajn velení. Chci přiložit svou pušku a ženistické schopnosti k dílu a pomoct vám s vaším úkolem a snad to celé ukončit... Díky, že jsem si mohl popovídat, strašně mi to chybělo. Jsi statečná, bojovná a... krásná žena. Neztrácej naději. Věřím, že nezařveme, jak ty řikáš." A pousměji se. |
| |
| Návrat Všichni „Galina.“ Představím se taktéž, když stisknu Eetuovu ruku. „To si náš Major taky myslel, než ho zabila infekce z rezavýho nože a kostěj ho v ruce nedržel, i když dotyčný ho chtěl taky sníst.“ Více už však k tématu o víře v lidi nemám moc co říct, i když na druhou stranu můžu být ráda, že mě díky ní neodstřelili hned jak jsem vystoupila před jejich meteorologickou stanici. Cestu zpět jsme nevzali rovnou zpříma ale trochu oklikou, v táboře jsem se však pokývnutím hlavy rozloučila a nechala Eetua ať jde tu lesknoucí se novinku sdělit Kunovi. Já sama zamířím zpět do chaloupky, kde vezmu jednu z láhví s čirou tekutinou a kus hadru, abych si očistila tu ránu od optiky. Sice je menší, ale puška ještě před pár hodinami ležela ve špíně a krvi. Infekce je svině, a takovéto využití vodky mi přijde rozumnější než se s ní opíjet. Poté ještě zkontroluji karabinu, případně jí dočistím a na několika místech, hlaveň, optiku a pažbu ovážu kusy hadru. Jakmile s tím skončím, jdu si obhlédnout tábor. „Nejsme tu sami, viděla jsem venku odlesk.“ Povím prostě ve své mateřštině a rukou poklepu na optiku pušky, když narazím na Gashevu. Nijak mě evidentně netrápí, že tím tomu muži vedle skáču do řeči, když říká zrovna něco o neztrácení naděje a čemu věří. Galině může být 16-17 nanejvýš možná 19 let i když nejspíš ne, má na sobě sovětskou mužskou uniformu, která už na první pohled musela patřit někomu většímu, ale je upravená dost pečlivě, aby jí seděla. Na několika místech je viditelně zalátaná stejnou látkou nebo přinejmenším podobného odstínu. Vysoká je tak odhadem zhruba okolo 160 cm, útlé postavy. Ryšavé vlasy má upravené do jednoduchého drdolu, kdyby je však měla rozpuštěné sahali by jí délkou k pasu. Na opasku spíš, než dvě pouzdra se zbraní (jedna je Tokarev TT-33) zaujme špinavá hadrová panenka připevněná k němu dost pečlivě provázkem a zákopový nůž. Vyzbrojena je samopalem PPŠ-41 s bubnovým zásobníkem a lehce upravený (přidaná dvojnožka ze samopalu Suomi) a značně už od pohledu kvalitní a precizně zpracovanou karabinou Kar98k s optikou. PS: Momentálně má lehce rozseknuté obočí nad pravým okem (levým z vašeho pohledu) a hezky se jí vybarvuje monokl okolo smaragdových očí. |
| |
| Přerušený pokec Všichni Nad Vasylovými lichotkami se musím pousmát. Je to od něj milé, ale nic z toho nevyvozuji. Být zavřený v jednom domě celé dny, nemoci den, bez jídla, pití a naděje s vyhlídkou na pomalou smrt, to dokáže na člověku opravdu zanechat následky, ale věřím, že za několik dní by mohl být zcela v pořádku. Zrovna jsem mu chtěla navrhnout ať si jde promluvit s Kaufmannem zda by se aspoň pro začátek nemohl vézt s Alekseevnou, ale zdá se, že to nebude potřeba, protože my o vlku a ona tady. Nese však trochu znepokojivé zprávy, takže to odložím. "Ze by přežil někdo další?" vstanu a ohlédnu pohlédnu na Vasyla. "Mohl se ještě někdo z vaší jednotky zachránit?" Tohle je to první co mi přišlo na mysl a také asi ta nejlepší z možností jenž se nabízejí. Klidně by to mohl být i nějaký zběh nebo dokonce celá skupina Rozhodně bude lepší se mít na pozoru a jít to prozkoumat. "Poručík s majorem to vědí?" další otázku směřuji pro změnu na Galinu. |
| |
| Hoši?.. Všichni Rozovyj Mohl se ještě někdo z vaší jednotky zachránit? Hrklo ve mně. Vyskočil jsem na nohy. Pamatoval jsem si, jak několik vojáků přímo před mýma očima umřelo. Lépe řečeno přišli o různé končetiny. Ale nepamatoval jsem si, jací to přesně byli. Vzhledem k tomu, že jsem se dokázal nakaženým ztratit a schovat já, proč by to nedokázal i někdo jiný? Obzvlášť pár Rumunů, kteří dříve patřili do průzkumné jednotky a asi by pro ně nebyl problém se rychle vypařit. "Možné to je... Nemůžu potvrdit, že tam všichni od nás umřeli. Ale také to mohou být ti, kvůli kterým jsme se vůbec do této vesnice před týdnem dostali, jak jsem ti říkal. Každopádně jestli se půjde na průzkum, rád bych byl u toho." Při představě, že hoši, se kterýma jsem strávil tolik měsíců a prošli jsme si tolika strastmi, jsou naživu, se mi rozbušilo srdce. Ve svalech jsem cítil energii. Pryč byla únava, pryč byli bolesti. Přežití je na prvním místě - zachránit kluky a nebo zjistit kdo to je a ochránit nás. |
| |
| Rudá trojice Všichni Na otázku, zda o tom ví Kuno a ten druhý, jen kývnu hlavou na znamení, že ano. Nepochybuji o tom, že Eetu jim to sdělil a nejspíš teď už se rozhoduje o tom co dál. Já se mezitím rozhodla si okouknout bojiště, protože očekávám to nejhorší a ani nedoufám v to lepší, na rozdíl jak vidno od ostatních. Jestli pak to má něco společného, s jejich vojenským smýšlením? Minimálně společník Gashevy díky této “naději“ nevypadá ták zbídačeně a vlilo mu to energii do žil. „Jestli neumřeli, tak proč by zůstávali v okolí, nevidím pro to důvod. Kdo jsou ti, kvůli kterým jste se sem dostali?“ Zeptám se se značným zájmem, protože to může ledacos naznačit. |
| |
| Rudá trojice Všichni Rozovyj "Napadají mě jen dva důvody, kvůli kterým by tady mohli hoši zůstat. Buď našli obdobně jako já dobrý úkryt a vylezli, až když uslyšeli střelbu. Nebo dokonce našli nějakou skupinu lidí a přidali se k nim. A třeba je chtěli přesvědčit, aby se sem vrátili, kdyby někdo také přežil... Hm, to je blbost. Co to plácám." Odkašlám si. Někdy přemýšlím nahlas, ať už to je nebo není vhodné. Takový už jsem. "Nevím, kdo tady byl před námi. My jsme se za nimi vydali jen po sluchu, slyšeli jsme výstřely, motor. Chtěli jsme navázat kontakt. Ale nezastihli jsme je a jejich střelba očividně probrala všechny zmrdy v okolí. A po týdnu jste dorazili vy... Ale ti Rumuni byli supr v maskování, dalekohled stále u sebe, vybírali si zarostlá místa a pohybovali se vždy od stromu ke stromu. Kdybyste našli zrovna tyhle dva, tak jste měli štěstí." |
| |
| soukromá zpráva od Galina Alekseevna pro Jen já Při cestě zpět mám o čem přemýšlet, střelba přilákala pozornost a pokud se někdo blíží k takové šílené střelbě, musí být buď zoufalý, věřit si, nebo hůř obojí. Ano, počítám jen s tím nejhorším. Jakmile dojdeme k táboru, hned se s Finem rozloučím abych si obhlédla tábor, a i případně únikové cesty, kdyby se to až tak moc podělalo, že by nebylo šance chaloupku případně zachránit. Ovšem to není jediné, co mi přijde na mysl a stále jsou tu i jiné záležitosti, jako že pokud se Kunovi náhodou nějak znelíbím, tak mě bez váhání na jeho povel střelí mezi oči. To se musí změnit a Hirschner je možná cesta k této změně, protože si nedělám iluze, těžko kdokoliv z vojáků bude poslouchat jen mě bez podpory. Ovšem bylo by příliš nápadné, jít na to přímočaře, proto bude nejlepší, si vyhlídnout muže, se kterými se sdružuje nejčastěji, jeho přátelé. Stejně tak tomu hodlám využít všech prostředků, včetně toho, že jsem žena a mužský mozek z části sídlí v rozkroku, stejně jako náklonost. Z myšlenek mě ale vyruší Gasheva a muž sedící vedle ní. |
| |
| Průzkum Já Kývnu na Kuna, že rozumím a vydám se ven. Půjdu sám. Nikdo jiný ze skupiny se neumí maskovat tak dobře, takže by mě mohl prozradit… Zamířím k druhému konci vesnice, než je kopec na kterém jsme viděli odlesk. Zastavím se před jejím krajem. Očima hledám cestu. Snažím se najít co nejvíc úkrytů, které by mě zastínili pohledu pozorovatele pokud by zůstal v podobné oblasti. Tam kde není úkryt se budu muset pohybovat pomalu nejspíš se plazit… Můj plán je jednoduchý. Odejít na druhé straně vesnice, tak aby můj odchod nebyl zpozorován. Obloukem obejít vesnici a dostat se k místu, kde jsem viděl odlesk ze strany, nebo z boku. Co dál se uvidí podle toho co tam najdu… Je to jednoduchý plán, takže by mohl fungovat aspoň do prvního výstřelu... |
| |
| Rozpad rudé trojice Všichni "Toto jsou informace, které by ti dva co tady velí měli vědět. I kdyby to s námi nemělo nic společného pořád lepší to říci než mlčet. Pojďme," pobídnu je a vyrazím hledat Kaufmanna nebo Kunze, nebo oba dva. První na koho narazíme je poručík. Major bude jistě někde poblíž, ale nechce se mi zbytečně běhat po domě. Však ono s emu to stejně donese. "Poručíku," kývnu na na něj, "Ponomarenko má možné informace k výskytu dalších skupin v okolí. Je dokonce možné, že přežil i někdo další z jeho jednotky." Uvedu proč jsme ho vlastně hledali, ale dál to nijak nerozvádím. Podrobnosti jsou na Ukrajinci, kterého jsme tu našli a zachránili před vyhladověním. |
| |
| Rudá trojice a německý kříž Všichni K tomu, jestli plácá blbosti nebo ne se nijak nevyjadřuju, taky jsem se kvůli přátelům na jednom místě zdržela déle, s nadějí že se ještě vrátí, že se jen někde zdrželi. Nezdrželi. Když mluví o střelbě a motoru, je znát na mně, že se mi to moc nelíbí. „Takže je tu dost rušno, my, vy, ten s rudou čapkou a někdo další.“ Poznamenám i proč ale. Gasheva vybídne, že bychom to měli jít říct Kaufmannovi nebo Kunzovi. Trochu nevím, proč i já, ale budiž i když toho druhého rozhodně hledat nehodlám nebo se s ním vůbec bavit. Narazíme na toho prvního a tak nechám mluvit ty dva, zatím co si stoupnu trochu stranou ale na doslech. |
| |
| Rudá trojice a německý kříž Všichni Rozovyj Překvapen ale zároveň potěšen rozhodností Kati jsem se s nimi vydal za velením. Mísily se ve mně myšlenky. Asi jsem se před nimi ztrapnil, působím jako slaboch... A zároveň jsem si říkal, že musím myšlenku na to, že hoši přežili, vytěsnit z hlavy. Akorát mně to bude hlodat a já se budu potřebovat soustředit na jiné věci. Když jsme došli k poručíkovi, popsal jsem mu, jak se moje bývalá skupina dostala do této vesnice. Že jsme slyšeli výstřely a motor a tak jsme se za tím vydali. Jen jsem zpětně vůbec nedokázal říct, kolik výstřelů nebo lidí to tak mohlo být. Pokračoval jsem s popisem mojí skupiny, kdyby to mělo nějakou informační hodnotu. "Byli s námi dva Rumuni, průzkumníci. Jeden z nich měl odstřelovačku. Pak jeden zbloudilý Polák, přidal se k nám jako poslední. Byl němý... Zbytek jsme byli Ukrajinci - já, druhý ženista, kulometčík a dva střelci. Prosím, pokud bude nějaká průzkumná akce, rád bych se jí zúčastnil." |
| |
| Německý kříž a tři rudí Všichni - mimo Fina Rozovyj Tady nemůže v klidu člověk nic moc dělat, aby to dělal ku své spokojenosti. Já věřím, že kdybych byl někde zrovna na ženský, tak mi někdo bude stát za zadkem a vysvětlovat mi co se posralo teď. Zvednu oči od čištění, když se ke mě valí skupina mých tří ruských vojáků. Pokud jdou, znamená to, že se něco podělalo. Kuno, proč Ty zrovna. Do prdele to ten generál nemohl přežít, aby si to odvelel sám. Tohle je moc velké. Jenom zavřu oči a promnu si kořen nosu prsty. Je dost reálné, že Fin teď venku ten zbytek postřílí nebo ten zbytek postřílí Fina. Jediná výhoda Ponomarenka je ta, že byl tak mimo a ještě je, že to nebude myšleno naschvál a pokud jo. Nashle Fine. No Eetu je už pryč, takže s tím teď nic moc neuděláme a já Vás ven nepustím. Je možné, že jsou to Vaši a taky ne. Pokud jsou tak se s Finem třeba potkají, pokud ne tak se možná postřílí. Je tu hromada banditů a nevím koho. Nebudu riskovat další lidi venku. Vy mladší seržante jste rád, že stojíte na nohou, takže hlavně odpočívejte, ale pokud si ještě na něco vzpomenete co by bylo relevantní stran okolí, velmi rád bych o tom věděl. |
| |
| Rudá trojice a německé velení Všichni mimo Fina Rozovyj Vidím v očích poručíka frustraci a nejspíš i únavu. Jakkoliv hodně na nás všechny doléhají různé starosti, velení toho má nejvíc. Tedy pokud se starají o své vojáky. A já jsem musel uznat, že poručík má pravdu a nijak jsem neprotestoval. "Máte pravdu, děkuji. Obávám se, že víc informací už nemám... Než jsem s mou bývalou skupinou došel na tohle místo, tak jsme několik týdnů nezaslechli nebo neviděli lidi." Už jsem se chtěl rozloučit a odejít, ale napadla mně ještě jedna věc. "Jedna věc by tu ale byla. Všiml jsem si, že máme k dispozici několik min. Pokud bychom zjistili, že nám hrozí napadení, doporučil bych je položit. Pokud by se nepoužili, vyndat a zajistit je mohu poté vždycky. Stěny jsou sice pevné, ale plot toho zas tolik nevydrží." |
| |
| Zasloužený spánek Všichni Nezmíním se o tom, že poslat ven samotného vojáka mi nepřijde zrovna taktické. Zvlášť zrovna takového, kterému se prst ze spouště skoro nevzdaluje. Snad v případě obyčejných lidí udělá výjimku a nejdřív se bude ptát až teprve potom pálit. Kaufmann to vyřešil takto, takže tady již víc práce pro mě není. Vycouvám tedy ven a jdu si najít místo kde se budu moci vyspat. Kdo ví co se semele později v noci. Spi dokud můžeš, později nemusíš mít příležitost. Najdu si jednu volnou matraci. Je trochu vlhká a zrovna nevoní, ale pořád lepší než spát na holé podlaze. Odtáhnu si jí do rohu a tak jak jsem si na ní lehnu a zavřu oči. |
| |
| Průzkum Eetu okolí vesnice Rozovyj Vyrazil jsi velkou oklikou z druhé strany vesnice a velmi opatrně ses propracovával ke svahu kopce kde jste s Galinou zahlédli odlesky. Bylo to občas pomalé a zdlouhavé zvláště holé úseky, kde ses musel plazit. Nakonec ses dostal do prostoru kde odhaduješ, že pokud by vás někdo pozoroval byl by to ideální prostor. Opravdu ses nemýlil, zahlédl jsi něco jako improvizovanou maskovanou pozorovatelnu. Zdálo se dokonce, že tam i někdo je. Tráva tam byla nepřirozeně naaranžovaná a odhalovala siluetu postavy. Něco ti ale nehrálo, zkontroloval jsi celý prostor ještě dalekohledem a zjistil jsi, že je to dobře maskovaná léčka. Tráva byla tak schválně naaranžovaná, aby vypadala jako maskovaný střelec dokonce i trčící kus klacku měl představovat pušku. Kdyby tě tvá intuice nevarovala vlezl bys dotyčnému pravděpodobně před hlaveň. Nestalo se tak, ale jedno je jisté, ať to je kdokoliv je to sniper - profík tvé kategorie a zní místní hory i zdejší přírodu perfektně. Odhaduješ, že je to buď místní a nebo už je tu dlouho. Obejdeš nalíčenou past opět značnou obchůzkou s tím, že by tě odněkud mohl pozorovat máš i vyhlídnuté místo odkud a směřuješ pomalu k němu po pečlivém hledání narazíš na dvoje stopy od ruských vojenských sapog. Oboje jsou nepodbité cvoky a snad i mají měkčené podrážky protože stopy jsou nezřetelné a na většině terénu neznatelné. Pokračuješ do míst, kde očekáváš možnou střeleckou pozici, která by měla výhled na narafičenou past po cestě si však našel ještě lepší, která byla dokonale maskovaná a měla parádní výhled nejen na narafičenou past, ale také na okolí, kterým jsi šel. A taky, že ano zaujala tě jedna nepřirozeně odkloněná větev smrku a po podrobnějším průzkumu byla uvázaná špagátem, aby nezakrývala výhled do prostoru kde si se nacházel, když jsi objevil tu past. Také jsi nalezl opět dvoje otisky sapog. Měli tě na mušce. Ještě narazíš na občasnou stopu, tam jde je země měkčí, směřující dál do hor. Je na tobě jestli je budeš sledovat a nebo se vrátíš. |
| |
| Příprava na čekané nečekané Skoro všichni, s výjimkou Eeta Podrobnosti předány, své možné domněnky o tom, o koho by se mohlo jednat spíš si nechám pro sebe, jelikož postrádají jistotu. Jestli se ale Fin nevrátí, je to také svým způsobem odpověď na otázku, zda odlesk na kopci byl přátelský, či jen chyba někoho nepřátelského. No nastal nejspíš čas se rozejít, jako první se Gasheva nejspíš vydá vyhledat kousek samoty, já si zvolím pravý opak a nechám tak Vasyla s Kunem. Otočím se na německé podrážce a zamířím se nejprve najíst a hned na to začnu pomáhat vojákům v přípravě na neznámo co, možná i nic. |
| |
| Hra Já okolí vesnice Rozovyj
Zdlouhavě se dopracuji k místu, kde jsme viděli odlesk. V takovýchto případech je ovšem lepší dát si na čas. A opravdu je tu pozorovatelna. Dokonce v ní někdo právě je, nebo taky ne… Nejde o střelce, ale o past. Tohle nechystal sniper… Ví o mě? To je otázka. Pokud je to profík, tak je možné že ano. Žádné maskování není dokonalé... Je to ale profík? Někdo méně zkušený by možná mou polohu odhalil, až po mém výstřelu. Jenomže já zatím nemám v plánu střílet a to ani na snipera ani na figurínu. Každopádně teď si budeme hrát…
Kde bych se ukryl, kdybych nachystal takovou past? Asi tamhle... Dobré tak jdeme to místo opatrně prověřit. Plížím se k místu, kde se pravděpodobně skrývá, nebo skrývají neznámí. Cestou narazím na dvoje stopy. Takže pravděpodobně dvojce Rusů. To znamená, že mají početní převahu, ale já zas inteligenční. Už se blížím k mému cíli, když narazím na jejich zkutečné hnízdo. Sakra! Tak to nejspíš jsou opravdoví mistři.. Pokud tu byli, tak mě měli na mušce. Že bych svým maskovaným pohybem unikl oku zkušených sniperů ani nedoufám. Nebo vzdali čekání dřív? To nepoznám. Každopádně nestříleli a pokud tu byli viděli, že ani já nemám v plánu střílet. Jenomže oni nemůžou vědět jestli jsem nestřílel, proto že jsem poznal, že jde o past. Já zas nemůžu vědět jestli nestříleli, protože tu nebyli, nebo protože nechtěli… Každopádně pokud tu byli, tak mají jen malí náskok...
Co ty stopy? Někdo kdo mě přechytračil by přeci nenechal takhle jasné otisky stop hned u pozorovatelny. Takové stopy se zahlazují téměř automatiky. Můžou být ty otisky falešné? Mají mě svézt ze stopy, nebo zavést do další pasti? Bedlivě prozkoumám okolí jestli někde nezahlédnu něco neobvyklého. To že by vytvořili další vrstvu pasti už mi nezní pravděpodobně, ale co kdyby… Pak začnu hledat další stopy. Ať už ve směru kam směřují šlápoty, nebo i v jiném… Uvidíme co se dozvím... |
| |
| Průzkum Eetu okolí vesnice Rozovyj Sleduješ občasné stopy, které se ještě chvíli klikatí a pak se napojí na pěšinu. Ta směřuje do už zalesněného prostoru, který se vlní na západ. Sledovat dvoje sapogy už není tak obtížné pokračovali po stezce vcelku bezstarostně. Cesta se kroutí a v dálce je vidět snad slabý proužek dýmu stoupající z lesa. Prozkoumáš to dalekohledem, ale moc toho nerozpoznáš jestli je to tábor je dobře maskovaný. Nachystáš si pušku a pomalu se přibližuješ tvá intuice tě varuje, někde tu jsou. V tom se zaleskne optika, otočíš se na něj a vidíš chlapa se začerněným obličejem v kombinaci ruské uniformy a civilu ověšený větvičkami rozrušující siluetu a kusy ruské maskovací sítě. Zaváháš ve střelbě, ale rána se stejně ozve odněkud víc z boku z křoví, tomu se nezalesklo nic zaslechl si jen třesknutí výstřelu a pak letící kulku jak ti šeptá. Eetu kamaráde, tolik jsme toho spolu prožili, kolikrát jsi mě říkal, co mám šeptat jiným hlavně rusáčkům až jsem se naučila rusky a teď mi rusáček poradil co mám zašeptat tobě: "Я иду за тобой мой друг!" Pak prudký náraz v prostoru druhého knoflíku u košile přesně tak jak se uší na sniperských školách a v hrudníku ti exploduje bolest. Rozhodíš rukama a tvá zbraň se odkutálí do jehličí a bláta. Zkroucený na znak z tebe uniká život a vsakuje se do krymské půdy, daleko od domova. Jak tě opouští vědomí jen zaslechneš ruštinu. "Pizděc tak ten zmrd nás fakt sledoval měl jsi pravdu Sejožko, byl fakt dobrej. Ještě, že jsi ho dostal, varoval by je a kdyby nám utekla taková kořist co je ve vesnici do by ataman nebyl rád. Tam se pořádně napakujeme a ty jejich čubky to bude jízda." Dojde ti, že ti dva jsou průzkumníci místních banditů a chystají se na vás. Chceš se ještě zvednout, ale už to nejde už nikdo nevaruje Kuna a ostatní. Naposledy vydechneš a jako by se z nebe k tobě blížila nebesky krásná tvář ženy. Jsi mrtev.... odkaz |
| |
| Zařizujeme si pelech Všichni Práce šla od ruky, ale nemohl jsem se zbavit toho, že jsem občas vykouknul ven a čekal jestli neuvidím našeho hrdinného Fina. Nijak jsem se neprotivil tomu, když řekl že půjde sám, protože on tak chodil. Logicky tým odstřelovačů je dvojčlenný, ale holt každý má své záliby a vyjímky. Začalo se smrákat a Fin se stále nevracel, takže bylo načase si to tu připravit na noc. Mladší seržante! Vezměte si k ruce koho potřebujete a položte miny kolem našeho domu. Rozmístění nechám na Vás, tomu rozumíte líp. Hirschi jak to vypadá s těmi vozy? Večer už nikam nejdeme, ale pokud se Fin nevrátí, tak ráno odsud zmizíme. Nerad jsem tady zůstával přes noc, ale v noci hledat cestu nemá smysl v místech kde to neznáme a pokud nás opravdu někdo pozoroval, tak by na nás mohl nachystat krásně past. Radši pojedu dál za světla než v noci a tady máme aspoň nějakou šanci se bránit. |
| |
| Jako za starých časů Všichni Rozovyj Po rozhovoru s poručíkem jsem si dal lehké jídlo a šel na místo, kde jsem předtím ležel. Udělal jsem si kompletní údržbu pušky i pistole, nabrousil bajonet i lopatku a lehnul jsem. Ale nespal jsem nejspíš moc dlouho, byl jsem vzbuzen, abych šel dělat svou práci. Kladení min. Kdy naposledy jsem to dělal? Muselo to být v době, kdy jsem ještě byl v poměrně početné skupině během prvních pár měsíců po vypuknutí nákazy. Když jsem se od nich oddělil, nebo lépe řečeno přežil jsem je, už jsem neměl miny k dispozici. Z vrchního patra baráku jsem si udělal přehled o situaci kolem domu. Jestliže naleznu nějaký úhel, do kterého není ani z jednoho okna vidět, vyčlením si pro ten sektor jednu výbušnou minu. Vzal jsem si pár vojáků na pomoc. Pokud máme k dispozici šrapnelové miny, vezmeme nejdříve ty. Umístíme je zhruba 200 metrů od plotu základny. Miny se pokryjí 2cm vrstvou hlíny a položím vedle nich kámen o velikosti dlaně nebo skřížené větvičky. Výbušné miny položíme ve vzdálenosti 50-60m od plotu základny cik-cak vzorem. Jak daleko jsou od sebe záleží na dostupném počtu, chci pokrýt výseč cca 135° od vstupu do stavení. Jestliže jsem zjistil, že je to potřeba, tak na závěr položíme výbušné miny do mrtvých úhlů z boků nebo zezadu stavení. Do každého úhlu o jedné mině 30 metrů od stěny. Nakreslím si dva plánky se stavením a přibližné umístění min. "Informujte prosím všechny o zaminování okolí. Dávám sem na dveře přibližný plánek s počtem a umístěním min. Díky." S tím se rozloučím s vojáky a jdu se snad vyspat. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Kratochvíl pro Kontrola Jeden nikdy neví a jistota je jistota. Chtěl sem být plně bojeschopný a mít jistotu že nemám zranění které by mne mohlo omezovat v boji. Byl sem rád že se ta malá francouzka toho chce ujmout. Navíc byla hezká. A dotyk něžné ruky ve světě plném smrti mohl být pro psychiku také něčím velmi povzbuzujícím. Vydal sem se za ní, s klidem a rozvahou sme došli na ošetřovnu kde se sem začal odzbrojovat. Zbraně sem však nechal na svůj dosah a rozeptnutí popruhů a pásků jež byli součástí taktické vesty bylo také dílem okamžiku. Dalo by se říct že léta v armádě se na mém těle podepsala. Jistě párkrát sem to koupil, což může na mé hrudi a břichu vědět. Jednou dokonce i střepinou od granátu. Tělo mám vcelku stavěné, vypracované a poznamenané jizvami jako knihu. Spodní žebra levá strana, dal sem si do nich úder při dopadu, občas se ozvou, jak říkám, raději budu vědět co to je než být v boji nemile překvapen... Pronesu k ní když si sednu na lůžko a nechám ji aby dělala svou práci, přeci jen mé znalosti léčení jsou jistě oproti těm jejím jen základy pro speciální skupinu. Není to uplný základ ale doktor by ze mě jistě také být nemohl. Snad vás moc nezdržuji Lottie... Pousmál se se ještě než se se natáhl na lůžko aby měla volný přístup, ruce sem si dal za hlavu. |
| |
| Kontrola Jan ošetřovna Na ošetřovnu mířím s tím, že jestli má Jan polámaná žebra, tak s tím stejně mnoho neudělám. Hrudník bych mu mohla tak maximálně stáhnout a dát mu něco na bolest. Měla jsem ale nyní možnost, pozorovat ho při pohybu, a nevypadalo to, že by nějak zvlášť trpěl. Léky se tedy rozhodnu ušetřit na horší časy a ani mu je nebudu nabízet. Sjedu polonahého muže hodnotícím pohledem, rychle se ale vrátím k profesionálnímu zaujetí. Opatrně prohmatám bolavé místo, a zkonstatuji, že na zlomeninu to skutečně nevypadá. "Myslím, že jste si jen, při dopadu, trochu pohmoždil žebra. Na to určitě nezemřete." Pousměju se trochu a když už ho tady mám tak hezky položeného, prohlédnu rovnou i další zranění. Většina jizev je staršího data, jeho tělo se nijak neliší od jiných, které jsem zde ošetřovala. Každý voják si nese své jizvy. Nejvíc mě zaujme jizva na břiše, kterou očividně způsobilo něco trochu většího. "Jste zdravý a naprosto bojeschopný. Ale ono i kdybyste nebyl, tak by vám to bylo k ničemu." Poznamenám trochu temně a kývnu na něj, že se může obléknout. Jsem s ním rychle hotová, jestli čekal nějaké cukrbliky, tak má chlapec smůlu. Bohužel tu mám pacienty, které potřebuji zkontrolovat. |
| |
| Klidný spánek. Všichni vesnice Rozovyj Zbytek dne uběhl a váš průzkum se stále nevrátil. Je to zkušený chlap, je možné, že se někde zasekl, každopádně nervozita mezi chlapy začala pomalu narůstat a to, že se ten Fin ještě nevrátil se šeptandou šířilo a k dobré náladě to nepřispívalo. Vasyl rozmístil miny za což se mu od chlapů hned dostalo náležitého uznání "je to borec co k něčemu je" možná trochu lakonické zhodnocení, ale v mužské společnosti velká pochvala. Samosebou to bylo doplněno vodkovou a cigaretovou prémií. Hirsch a asi dva další chlapy se trochu mordovali s auty. Galina, která se rozhodla být taky prospěšná jim pomáhala. Sice k motoru ji nepustili, ale svítila, nosila čaj a podávala nářadí. Jak se říká, že společná práce stmeluje, tak i tady to fungovalo dobře. Galina už nebyla jen "ta malá zrzka s pěknou prdelí" ale znali ji i jménem a s Hirschem a jeho "mechaniky" se docela spřátelila. Každopádně obě auta byla kolem desáté hodiny provozuschopná a připravená na cestu. Lottie ještě zkontrolovala raněné a kupodivu to vypadalo, že i ten muž co ztratil hodně krve to přežije. Naštěstí se nepotvrdilo, kousnutí protože infekce žádná nepřišla. Teď ještě doufat, že nepřijde klasická infekce ze špíny, ta by ho taky mohla snadno zabít, zvlášť v těchto polních podmínkách. Lottie však měla dostatek zkušeností a tak desinfekce a čistý převaz byly její hlavní zbraně. Pak se lidé postupně uložili k neklidnému spánku. Hlídky byly jak na trní, ale celou noc se nic nestalo. Fin se stále nevrátil. Ráno vás čekala, poměrně slušná snídaně. Chlapy brzo roztopily kotlinu a tak byla i docela silná cikorková káva. Rozednilo se vše připraveno a nachystáno. Hlášení bylo strohé a jasné. Noc byla klidná, bez známek nepřátelské aktivity, ale průzkum se stále nevrátil.... |
| |
| Zasloužený odpočinek Všichni vesnice Rozovyj Obejdu zraněné, zkontroluji rány, vyměním obvazy a spokojeně konstatuji, že by to všichni mohli přežít. Nejvíc práce mám opět s mužem, který ztratil hodně krve. Infekce se zatím neobjevila, takže nakažený zřejmě není. Musím se pousmát nad radostí v jeho očích, když mu tuhle dobrou zprávu sděluji. Na chvíli se u něj zdržím. Prozradí mi, že se jmenuje Peter Berger, že se mu stýská po rodině i po jeho milé Johance. Všechno si to vyslechnu a přemýšlím, jestli jeho Johana ještě může být naživu. Přála bych mu to, ale moc tomu nevěřím. Sama mu na oplátku prozradím něco málo o sobě. Když však zjistím, že mluvím ke spícímu, zvednu se a nechám ho odpočívat. Večer už jen chvíli posedím s Kaťou, podělím se s ní o čokoládu, kterou jsem dostala od Jana, a jdu si lehnout. Ke spánku se uložím přímo na ošetřovně. V noci bude třeba zkontrolovat Petera a postarat se, aby dostal napít. Noc je klidná, ale stejně nemám víc, jak dvě hodiny nerušeného spánku v kuse. Pořád jsem si ještě nezvykla na to, že jsme opustily bunkr, ani na to, že je kolem daleko víc lidí. Jednoduše mě to znervózňuje. Ovšem na kávu jsem si přivykla rychle. Opírám se o rám dveří ošetřovny, a upíjím tenhle černý mok, kterého bych se před válkou nikdy ani nedotkal. Teď je to ale, hned po čokoládě, ta nejlepší věc na světě. Tady mě také zastihne zpráva, že se náš průzkumník stále ještě nevrátil. To opravdu není dobré. |
| |
| Vodka? Děkuju Všichni Rozovyj Kladení min byla pro mně vcelku fyzicky náročná činnost, ale možná že i díky tomu se moje tělo konečně probralo do původního stavu. Díky pomoci od vojáků jsme to zvládli vcelku rychle. Když už jsem se chystal spát, vojáci mně pozvali na vodku a cigaretu. Začali se mnou přátelsky rozmlouvat, ptát se mně odkud jsem, co jsem dělal. A vodka? Ta bodla. Ta hodně bodla. Ani nevím, jak dlouho jsem ji neměl. Nálada se zlepšila. Mysl se uvolnila. A měl jsem poprvé pocit, že jsem se začlenil do kolektivu. Pokud pominu hlídku, byl jsem nakonec jeden z posledních, co šel spát. Ale nejspíš to nějak nevadilo. Pychickou energii, kterou jsem dostal včerejšího dne, mi spánek jistým způsobem vynahradila. Ráno mně sice lehce bolela hlava, ale necítil jsem se nevyspalý. To ráno už nebylo tak bouřlivé jako předchozí večer. Všichni se znovu začali soustředit na to, co leží před námi. Dostali jsme kávu a já si všiml opřené Lottie o stěnu. Přišel jsem s kávou k ní. "Káva po ránu. Super věc, že? Člověka to hned nastartuje..." Ale všimnu si, že vypadá poněkud nevyspale. "Noc v pohodě? Možná jsme tu s klukama dělali trochu větší randál, to víš, vodka v krvi, tak snad vás to nebudilo. Jestli jo, tak se zpětně omlouvám." Také zaslechnu, že se náš průzkum stále nevrátil. Ne snad že bych byl pesimista, ale jestliže mi poručík dal rozkaz vytvořit minové pole, cítil jsem, že s tím počítá. Kdyby se vrátil a kvůli mině přišel o nohu, bylo by to asi horší, než kdyby zemřel. A já ho neznal osobně, takže jsem se s tím zas tak nezaobíral. Horší představa pro mně byla ta, že ti druzí lidé budou očividně nepřátelští. A s tím se budeme muset vypořádat. Nic víc jsem ale zatím nedělal, počkám na rozkazy poručíka a pak se zeptám, zda sklidit minové pole nebo se na to vykašlat. |
| |
| Ranní káva Všichni vesnice Rozovyj Lehce se usměju a kývnu Vasylovi na pozdrav. Káva je opravdu životabudič, s ní je každé ráno o něco snesitelnější. Jeho starostlivost je skoro dojemná, skoro nepatřičná k tomu, že svět je na pokraji zkázy. A nebo možná právě proto je nyní čas, aby k sobě lidé nyní byli hodní a vstřícní. "Ale ne. Zažila jsem i noci na frontě a to bylo daleko horší. To jen ten, co včera málem vykrvácel, Peter, potřebuje trochu víc péče." "Je dobře, že se lidé baví. Všichni potřebujeme trochu upustit páru a měli bychom si to užít, dokud můžeme. Žádnou omluvu mi nedlužíš." Prohlédnu si ho od hlavy až k patě. "Vypadáš mnohem lépe. Je vidět, že ti naše společnost svědčí. Ale měl by ses ještě trochu šetřit." Přidám ještě dobrou radu. I když aby se šetřili, bych mohla říkat dobré půlce našich lidí. |
| |
| Odchod z letního tábora Všichni vesnice Rozovyj Tentokrát se mezi vojáky spolu s Hirschem neobjevil poručík Kaufman, který podle informací šel osobně se dvěma muži prozkoumat zmizení průzkumníka, ale sám major Kunz. Prošel snídající tábor a zastavil se u Vasyla s Lottie. Lehce se uklonil a melodickým hlasem začne. "Mademoiselle Morel, jak se vám vede? Váš včerejší výkon u kulometu byl úctyhodný a stejně tak nasazení při ošetřování zraněných. Myslím, že svobodník Berger vám vděčí za život. Chtěl bych Vás poprosit, aby jste si vzala na starost celou první pomoc. Podle všeho se nevyhneme boji, který bude ještě náročnější než včera. Vemte si na pomoc desátníka Kotta má nějaké zkušenosti z první pomoci, je to v prvé řadě vědec ne voják, takže se vám bude hodit a nám nebude chybět. Pokud by jste stála ještě o někoho můžete si ještě někoho vybrat, ale doufejme, že to zvládnete v menším počtu." Pak se otočí na Vasyla. "Těší mě, že se už cítíte lépe, společnost krásné dámy vám svědčí. Včera jste se výborně uvedl, děkuji vám, za to minové pole. Rád bych využil vaši odbornost i v nadcházejícím boji. Vzhledem k tomu, že se náš průzkum nevrátil je více než pravděpodobné, že za tím stojí nepřátelská činnost a zaútočí na naši skupinu. Svobodník Hauke má také nějaké zkušenosti s ženijními pracemi, včera vám pomáhal klást miny. Ženista to, ale není budu rád když vám bude k ruce. V případě přepadu a zatarasení cesty bych rád, aby jste případnou překážku dokázali v co nejrychlejším čase odstranit. Případně také odminovat cestu bude-li to třeba. Když připravíte i nějaké třaskavé překvapení pro nepřátele budu moc rád. Děkuji jsem rád, že vás máme ve skupině." Pak podá ruku Vasylovi a jemně naznačí polibek ruky Lottie. To druhé v nastalé situaci vyzní vlastně až trochu nepatřičně, nějak cynicky. On se tím nijak nenechá rozhodit a přejde k dalším vojákům. Přijde k muži v britském batteldresu, kterého jste našli včera. " Staff sergeante Kratochvíle, včera jste chtěl rychle do akce, jestli vaše nadšení ještě plane rád vám svěřím úkol hodný SAS a vaší odbornosti. Jak víte včera se nevrátil náš průzkumník, ten Fin co jste ho viděl. Byl to jeden z nejelitnějších chlapů co jsme měli a patrně ho stejně dostali, to znamená, že ti co jsou před námi jsou zkušení a je jich dost. Od vás budu potřebovat, aby jste šel před kolonou a udělal pečlivý průzkum. Znáte tu okolí, když jste se sem dostal do vesnice. Pošlu s vámi ještě poručíka Gashevu, je to samostatný úkol na kterém musíte spolupracovat, žádná sóloakce to by se mohlo vymstít nejen vám, ale i nám. Hodně štěstí." Pak přejde k Káťi. "Madame Gashevo, chtěl bych využít vašich zkušeností z průzkumu okolí a poslat vás na průzkum s Staff sergeantem Kratochvílem. S poručíkem se obáváme, že je situace velmi vážná a dobrý průzkum je naprostým základem. Vyrazíte před naší skupinou a očekávejte nepřátelskou aktivitu. Je potřeba odhalit skryté pasti a léčky. Myslím si, že vzhledem k tomu, že jste žila v tomto prostředí nějaký čas máte pro to nejvhodnější předpoklady. Připravte se tedy na akci a hodně štěstí." Po té stejně jako v případě Lottie naznačí políbení ruky, které je stejně nepatřičné jako v prvním případě a bez rozpaků odejde a zastaví se ještě za Galinou. "Mademoiselle Alekseevno, rád bych i vás využil v nadcházející situaci, která asi nebude úplně jednoduchá. Vím že umíte řídit ten váš vůz, ale také jsem si všiml, že máte zálibu ve zbraních. Budeme potřebovat obsadit i místo řidiče i kulometný palpost na vašem voze. Vyberte si sama co by se vám líbilo v případě, kulometu vám dá rady druhý střelec rotný Slacher. Za chvíli vyrážíme připravte se." Pak už šlo vše jako na drátku, bylo potřeba odstranit miny a další drobnosti. Bylo ohlášeno, že kolona odjíždí za hodinu a půl, to bylo času jen tak akorát. S průzkumníky a ženijní skupinou byla probrána cesta směrem k městu Altuša a místa možného přepadu. Po cestě z vesnice je jezero a mezi ním je mostek s přechodem potoku, stejně tak přípojka lesní cesty. Pak ještě jednou cesta překračuje větší potok přípoj do jezera a v tom místě se cesta točí. Po cestě jsou ale další přípoje lesních cest a hlavně celou dobu cesta lesem vede. Je to pro přepad prostě celkově vhodné místo aspoň podle mapy odkaz.Zaútočit můžou kdekoliv. |
| |
| Odchod z letního tábora Všichni vesnice Rozovyj Probuzení bylo z těch příjemnějších. Ne takové jako v bunkru s Lottie, ale když jsem usínala tak na půl jsem čekala, že mě probere poplach. Ovšem zprávy i tak nejsou dobré. Eetu se nevrátil a to pravděpodobně znamená jedno. Je mrtvý. Možnost zajetí mi také přišla na mysl, ale příliš v ní nedoufám. Kdy by dnes ještě bral zajatce? A to i když jsou to zdraví a živí lidé. Neměl chodit sám, bylo to příliš riskantní, ale změnit se to nedá. Po snídani, sestávající se ze sucharů, kávy a trochy margarínu k nám dorazí major a vysvětlí situaci. Přikývnu a znovu zalituji toho, že nemáme letadlo. O kolik by to bylo snadnější jenom přeletět všechno vidět z výšky. I tak, ale udělám všechno co bude v mých silách a odejdu se připravit. Zkontroluji jak pušku tak pistoli, které mám u sebe. Zabalím si těch několik málo věcí, které jsem vytáhla a kývnu na našeho nového člena naší jednotky, že jsem připravená vyrazit. |
| |
| Odchod Všichni vesnice Rozovyj Z rozhovoru nás vyruší příchod majora. S úsměvem mu kývnu na pozdrav, jeho přítomnost je vždycky příjemná. "Děkuji, majore. Dělám, co můžu." Ocenění mojí práce vždycky potěší. Ostatně je to asi to jediné, co bych si nyní mohla přát. Jsem ráda, že bude svobodník Berger, i ti ostatní, v pořádku.Je nás málo a o každý život se hodlám, zuby nehty, rvát. "Rozumím, myslím, že si s desátníkem poradíme sami. Nikoho dalšího vám brát nebudu." Major mi na ramena naložil dost zodpovědnosti. Z vědce už mám trochu méně radosti, ale budu muset pracovat s tím, co je. Tady se počítá každá ruka a pokud má alespoň nějaké zkušenosti, tak jen dobře. Brzy jich bude mít víc než dost, tedy pokud to přežijeme. Už jsem si myslela, že mě major ničím dalším nepřekvapí, ale polibek na ruku mě dokázal vykolejit dokonale. Tváře mi přitom lehce zrudnou a já se raději poroučím pryč. Potřebuji sbalit své věci a seznámit se s desátníkem Kottem. Není lepší způsob, jak si ho vyzkoušet, než ho, před odchodem, nechat naposledy zkontrolovat zraněné. Myslím, že kromě Bergera, budou všichni schopní pokračovat po vlastních. |
| |
| Odchod a porada Všichni Rozovyj Chování majora bylo milé. Začlenění se do jeho skupiny a pochvala mně potešila, to jsem nemohl popřít. Hezkých slov bysme asi neměli v tenhle čas šetřit, jeden nikdy neví, co se stane příští hodinu. I jeho chování k Lottie bylo zvláštní, ale milé. Šlechtické, mně napadlo. Když od nás odešel, vyměnili jsme si ještě s Lottie pohled. Zvedl jsem obočí i ramena a usmál se na ni. A beze slova jsme se rozdělili. Slyšel jsem jak mluví s Britem, což mně nějak nezajímalo. Zůstal jsem ještě ale opodál, abych slyšel co major říká Kátě, jelikož to mně zajímalo. Pak jsem odešel hledat... koho že to? Ano, svobodníka Haukeho. Často se stává, že když se člověku představuje mnoho lidí najednou, nezapamatuje si jejich jména. A někdy může působit trapně, když se jich na jméno zeptáte po nějaké době, co už spolu přátelsky hovoříte a spolupracujete. Mně se to právě včera stalo. Hauke si vedl dobře, ale já jeho jméno jednoduše zapomněl. Díky majorovi jsem se ho ale nemusel ptát znovu. S Haukem jsme odstranili miny po cestě směrem k městu Altuša a naložili je na pozdější použití. Ten chlapík se rychle učí. Řekl jsem mu, ať si jde nabrousit polní lopatku a případně ať to udělá v rychlosti i s ostatními vojáky. Sekat hlavy se s tím dá pak lépe, to bezpochyby, ale tohle bylo hlavně kvůli kopání skrz tvrdou půdu. Rozebral jsem dvě šrapnelové miny a pomocí výbušné látky a šrapnelů a nějakých konzerv jsem vyrobil pár improvizovaných výbušnin. Přidal jsem k nim rozbušky, které jsem měl stále v batohu. Roznětka se bude muset zapálit a oheň bude hořet venku a výbušnina se bude muset házet. Takže budu muset doufat, že plamen nezhasne, nicméně nic lepšího a sofistikovanějšího mně nejen že nenapadlo, ale nejspíš by na to ani nebyl čas. Výbušniny jsem uložil k minám a upozornil jsem na to posádku vozidla. K sobě jsem si vzal několik granátů a vzal si dostatek munice do obou zbraní. Poté byla svolána krátká porada se mnou, Haukem a průzkumníky. Řekl jsem, že co se týká lesa, u toho nejspíš nic nezmůžu. Podotkl jsem možný případ, že přidělají výbušniny na některé stromy a výbuchem poté přehradí cestu. Tedy možné skryté pasti, jak řekl major Kátě. Možné jsou i miny na cestě, ty by se dali na rovné cestě okem vypozorovat, obzvlášť pokud je dělali narychlo a možná za tmy. Největší starost mi dělal můstek přes potok. Vyjádřil jsem se, že jestli se na něj nebudu moct sám podívat před tím, než přijedou vozidla, je potřeba, aby to udělal průzkum. Výbušniny na mostech mohou být na spoustu místech a podle toho kde budou umístěny a kolik jich bude, by to mohlo znamenat buď spadnutí vozidla do potoku a následná zranění a nebo výbuch přímo pod vozidlem a smrt. Šílená představa pokud by to vybouchlo přímo pod vozem vezoucím výbušniny. Snad díky hustému lesu to budou mít jejich snipeři podstatně horší, když vše ostatní hraje v jejich prospěch. |
| |
| Odchod z letního tábora Všichni vesnice Rozovyj Majorovi jsem nechal instrukce a sám jsem se vydal ven. Major je sice rozvědčík, ale zabalit a před instruovat všechny zvládne. Sám jsem si vzal dva muže a vyrazil jsem po stopách Fina. Vyplížit se z vesnice nebylo zase tak těžké. Hodně rychle jsem si rozvzpomněl jak jsme se takhle plížili k Ivanům do postavení a tahali zpět jazyky. Teď budeme možná taky tahat jazyka, pokud zjistíme proč se nám náš hrdinný Fin nevrátil. Kdyby si sebou vzal ještě jednoho, tak by se nám třeba vrátil, protože překvapit dva je horší jak překvapit jednoho, ale tak to už je každého věc. Nějaké stopy se nám povedlo najít, ale žádná velká sláva to nebyla. Neříkám, že jsem zručný stopař, ale taky ne začátečník. Celé tohle bylo divné a opravdu se mi to nelíbilo. Po asi hodině venku jsem zavelel k návratu. Pokud je Fin někde dál než na takovouhle vzdálenost tak ho hledat nebudu a jinak je pravděpodobně mrtvý, což pro nás není zrovna dobré. Podle mapy, kterou jsem si vybavoval je ta cesta, kterou musíme jít samý problém v podobě mostku, potoku, jezera, lesa, takže všechno co prostě chcete mít v cestě, když víte, že Vás asi někdo přepadne. Vracíme se k ostatním. Fin to tady zjevně zapíchl. Zavelím a spolu s mým doprovodem se vrátíme do tábora. Tam už major všechny instruoval, jak jsem čekal, takže vše je jak má být. Nebylo už moc co dělat, takže jsem zabalil vlastní věci a zkontroloval munici a dva granáty. Dohlédnul jsem, aby každý věděl o našich výbušninách a měl dost granátů. Blízká obrana bude velice nutná. Hirschi jak jsou na tom ta dvě auta? Pokud jsou pojízdná, rozdělte do nich mužstvo, byl bych rád, kdyby nikdo nemusel jít po svých. |
| |
| Průzkumná jednotka Rozovyj, Gasheva Po spánku a jídle bylo rozhodnuto toto místo opustit. Bylo jasné že je třeba pokračovat a tak sem si zrevidoval své zbraně, vybávu a vydal a čekal na povel, který přišel od majora a tak trochu mne i potěšil. Přeci jen sem voják a řekl to dobře, bude to pro denní chléb. Rozumím pane, provedu... pronesl sem pouze klidně a začal se ustrojovat do akce. Zbraně jsem si vyčistil večer, všechny, takže sten vezmu nyní jako hlavní zbraň a Enfield skončí na batohu. Skontroluji ještě upevnění všeho než si ještě začerním obličej, pak vyhledém Gashevu která mi ale už pokyne že je připravena. Vyrazíme tedy kupředu... Bude lepší když se budem držet kousek od sebe, 12 až 15 metrů, jak dobře znáš rozkazy beze slov pomocí znamení rukou? Raději se ptám, nechci ji něják urazit ale sem zvyklí že všichni naši kluci tohle ovládají a je lepší při průzkumu moc nemluvit, navíc má pušku a pistoli, bude lepší když bude za mnou a v připadě napadní si najde rychle dobré krytí když já je zaměstnám, tedy pokud to nedostanu z čistého nebe jak se říká mezi oči... Občas vyjedme k cestě a zkontrolujeme ji, každá maličkost kolem cesty co se ti nebude zdát může být vodítko, nic nepodceňuj, ale nikam se nehrň, měla by ses zamaskovat... Hodím po ní černící pastu a ještě si upravím vrhací nože tak abych je měl opravdu na dosah. Já půjdu na levo, ty v pravo, drže se tak pět metrů od cesty,v podořepu, snaž se udržovat vizální kontakt a být stále něčím maskována a vyhledávej si cestou kryty dopředu...otázky? |
| |
| Průzkumná jednotka Rozovyj, Kratochvíl "Rozumím," přikývnu a nanesu si na obličej a ruce trochu té pasty. Většinu svých světlých vlasů schovám pod čepici. Všechny se tam nevejdou, ale to se nedá nic dělat. "Nejsem zvěd, ale několik základních gest snad zvládnu," přiznám se jak na tom jsem a nechám si od Jana některá, ta nejběžnější zopakovat. V tomhle se hodlám řídit jeho radou. Má víc zkušenosti než já. Další otázky mě nenapadají, takže klidně můžeme hned vyrazit. Jenom ještě jednou pohledem přelétnu naše mužstvo. Kdo ví zda uvidím znovu všechny než skončí tenhle den. Zahlédnu Lottie a když se naše oči setkají tak jí zasalutuji. Vím, že si dost často nevěří, ale ve skutečnosti je velmi schopná. Jistě to tu zvládne ať již bude muset čelit čemukoli. To je všechno. Počkám až Jan vyrazí a v předepsaném rozestupu se vydám za ním. Držím se na druhé straně cesty. Přikrčená a přesouvám se od jednoho úkrytu k druhému a snažím se vypozorovat zda tu nejsou nějaké nástrahy nebo nepřátelé. |
| |
| Opět na cestě Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Vše bylo připravené, Kaufmann se ještě zeptal na stav vozů a Hirsch se jen zazubil a ukázal na napakované a připravené vozy. Vše bylo nachystané. Lidi se naskládali do všech aut nakonec šli pěšky jen průzkumníci. Jan a Káťa si počínali poměrně profesionálně. Chvíli očekávali útok hned na prvním mostku, ale po chvíli zdržení a pořádném průzkumu místa se ukázaly možné nástrahy jako falešné. Cesta pokračovala bez problému až k druhému mostku na cestě nebyla žádná nástraha a ani mostek nebyl podmiňovaný vypadalo to skoro jako by se na vás ta nepřátelská skupina vykašlala, jako by veškeré přípravy byly zbytečné. Možná Fina dostali zombie, nebo prostě třeba jen zdrhnul protože se mu nechtělo pachtit se do toho nejhoršího pekla. Z těchto myšlenek vás brzy probral výbuch a výstřely. Měli to nachystané dobře nechali první a druhý vůz projet přes mostek zatím co průzkum už byl dál. Průzkumníci si nevšimli bohužel podminovaných stromů a ty se s výbuchem sesunuli na cestu a udělali tak přirozenou zátarasu. Zároveň ukrytí snipeři zahájili palbu na řidiče vozů. Galina, která si vybrala bezpečnější místo jakožto řidička své "chaloupky" to dostala přímo do krku. Strhla volant a za smrtelného chroptění a chrlení krve všude kolem sebe, havarovala do zábradlí mostu. Její "chaloupka" tak na mostě zatarasila ústupovou cestu. Zkázu své chaloupky však už neviděla, během několika minut vykrvácela zkroucená na podlaze. Řidič osobáku, který jel první to schytal do ramene a tak stihl ukočírovat vůz stejně jako nezraněný řidič dvojky. Tak jak tak jste byli v pasti. Všude okolo se začala ozývat střelba. Byly na obou stranách a blížili se k vám za neustálé střelby. Průzkum jako první zahlédl místa odkud zahájili palbu snipeři. Káťa viděla mihnout se prvního snipera a vystřelila téměř od boku, nezasáhla, ale chlapík zastavil a zaměřil se na ni. Druhá její střela ho, ale zasáhla přímo do hrudi. Svalil se jak pytel hoven do jehličí, ale za nám už se řítili další odhadem tak cca 7-9 lidí. Jan na druhé straně také narazil na nepřátele. Zahájil palbu ze Stenu a na chvíli jejich postup zastavil chlapíci ve směsi německých a ruských maskovacích obleků se ho ale rozhodli vyřešit co nejrychleji. Když kolem Jana začali vybuchovat granáty musel z oblasti zmizet. Napočítal však cca 5-8 chlapů. |
| |
| Opravárenská stanice Kulikov a T-34/85 Stanice u vesnice Izobilnoje O této stanici a skladu jsi se dozvěděl před nedávnem, bylo to tajné skladiště pro tankové a mechanizované jednotky. A kupodivu v panzer světě spolupráci vzala Sovětská i Německá armáda vážně. Asi proto, že tanky teď nebojovali už proti sobě, nebo jen výjimečně, ale proti nemrtvím. Dokonce už vyvinuli i několik moderních verzí tanků na nemrtvé, říkalo se jim sekačky a nebo kombajny. Měli ve předu a někdy i po bocích řezací kotouče a někdy mechanické sekáče které se pohybovali na rámech a vše co bylo před nimi šmelcovali na kusy. Byly lehčí a měli slabé pancíře, děla neměli a používali maximálně spřažené kulomety. Ty jsi však držel tradici pravého tankového vojska a tvojí pevnosti bylo klasické Téčko. I když T34 je spolehlivý stroj, několik náhradních dílů se prostě hodí a když jsi se dozvěděl od jednoho šmejda co se tě snažil přepadnout o tomto místě byl by to hřích se sem nezajet podívat. Místo bylo trochu bokem od vesnice a jednalo se snad o celý armypark. Byla tu jakási dvoučlenná hlídka co si zde vařila guláš, ale když na tebe vytáhli Panzerschrek pásy tvého tanku jim ukázali jak se mačká zubní pasta od spodku. Bylo tu opravdu všechno co si nadšenec mohl přát. Byli tu ruské stroje, od Kaťuší až po pětivěžový T-35, ale byli tu i německé moderní tanky Tiger I. a luxusní moderní Panthery, ale taky plno další moderní techniky a vozů či motorek. Bylo to všechno připraveno na velkou ofenzivu, která nikdy nepřišla a asi ani nepřijde.
Odstavený T-35 Chvíli obhlížíš terén a nakonec se už fascinovaně ponoříš do technických vymožeností tohoto skladiště. Najdeš také místo kde tábořili ti dva z hlídky. Podlě provizorních podmínek typuješ, že se tu hlídky asi střídají a, že tohle je asi nějaké "detašované" pracoviště nějaké skupiny. To tě trochu znervózní. Chlapci měli panzerschreky, ale tady jsou protitankové miny a dokonce i protitanková děla. To by mohl být velký problém. Když zaslechneš vzdálenou střelbu a výbuchy granátů tvá nervozita ještě vzroste, ale opustit takovýhle ráj? ... |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Odchod proběhl v poklidu. Většina zraněných je v relativním pořádku, v tomhle případě to znamená, že uzvednou zbraň. Jediný, koho musíme do aut přemístit na nosítkách, je Berger. Bude ještě pár dní trvat, než se uzdraví natolik, aby se mohl vrátit do služby. I tak mi ale jeho zotavení dělá velkou radost. K jeho převozu si vyberu chaloupku. Vnitřek vozu je nejlépe zařízený a Galinino lůžko nám nyní skvěle poslouží. Zvlášť, když se jeho majitelka rozhodla tentokrát sama sednout za volant. Mám novou funkci a s ní také nejspíš povinnost, zůstat naživu a postarat se o ostatní. Přenechám tedy své místo u kulometu někomu jinému, a spolu s desátníkem Kottem si najdeme bezpečné místečko uvnitř. Já mám tak chvíli na to, abych nemusela nic dělat. Dokonce si dovolím trochu po cestě podřimovat. Z dřímoty mě vytrhne výbuch a zvuk střelby. Zvednu hlavu tak akorát včas, abych viděla, jak to Galina schytá. Ihned vím, že i kdybych sebevíc chtěla, tak zrzku už se mi zachránit nepodaří. Vůz sebou trhne na stranu, to když strhne volant ke straně. Most je naštěstí dostatečně pevný, takže auto se o zábradlí zastaví, místo abychom všichni skončili pod mostem. I tak mám ale co dělat, aby se mi Berger neskutálel z lůžka. Zůstanu klečet vedle něj, zbraň mám v ruce, ale vyčkávám. Jestli se teď vyvalíme z vozu ven, tak nás snadno postřílí. Dobře to na nás nachystali. |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj "Zmetci," procedím mezi zuby, když se ozve výbuch a s ním i první výstřely. Nemám příliš času koukat okolo, takže si nejsem jistá jak náš konvoj dopadl, ale snad se ještě drží. Já zastřelím jednoho z těch parchantů, ale je to jako kopnout do vosího hnízda. Rojí se další. Zapadnu za nejbližší kus kamene abych byla krytá ze směru kterým přibíhají a poskytovala co jemenší cíl kdyby byli ještě okolo mě, zalehnu, zapřu pušku namířím na prvního který se mi dostane před mířidla a začnu střílet. Možná je to zadrží a mě se třeba podaří se stáhnout někam víc do bezpečí, ale i tak. Pokud jich ještě pár odstřelím jedině dobře. |
| |
| Kontakt!! Všichni Věděl sem dobře že pokud je to skupina odpadlíků pokusí se nás dostat na cestě, proto sem volil postup podél ní a doufal že na případné nebezpečí narazíme a dokážeme ho zneškodnit. Nebo že dáme prvním střetem koloně čas k tomu aby zaujali bojové postavení...ale to se nestalo. Když se ozval výbuch zaklekl sem za jedním ze stromů, zorientoval se v tom odkud jdou a začal s krycí palbou, žádné sypání bez rozmyslu, pěkně jednotlivé střely, šetřit náboji, ale být efektivní. K mé škodě se jejich odpor změnil na granáty které začali dopad blíž ke mě...nebylo na co čekat, rychle sem se přískokokem a následným plazením dostal z ohorožené oblasti, ještě sem se podíval kolik jich je, odhadem tak osum, druhá strana asi také... To nebude procházka... Blesklo mi hlavou když sem ustoupil a začal hledat další pro mě efektivnější kryt, stále sem hledal cíle k zneškodnění, a bylo mi jasné jediné...najít slepou uličku, dostat se skrz ní a vpadnout jim do zad, to byl můj nynější cíl, rozhodně bylo lepší operovat jako jeden než se sdružovat a dát jim možnost odpravit dva najednou jedním dobrým granátem. Snažil sem se najít cestu kterou bych svůj menší a rychlí obbchvat uskutečníl, a při tom stále dával pozor na vše kolem sebe. Balo třeba se skutečně pohybovat a krýt. Rozhodně nezůstat na jednom místě déle než na zabití jednoho max dvou útočníků. Udeřit a přesunout, udeřit a přesunout, udeřit a zmizet...tak jak nás cvičili... |
| |
| Už nás zase je*ou Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Hirsch se evidentně dobře bavil, když mohl zahlásit, že obě auta jsou napakovaná a plná všeho co budeme potřebovat. Byl jsem velmi rád, že ho mám. Každý správný důstojník umí ocenit dobré poddůstojníky, pokud to není úplný blbec, který vylezl z Akademie a jde rovnou na frontu. Toho většinou zastřelí vlastní mužstvo, jak se říká. Já sám jsem měl evidentně štěstí. No zpět z myšlenek na mé začátky do reality, kde jsme opustili relativní klid a bezpečí našeho útočiště a vydali jsme se vpřed. Za dopravní prostředky jsem byl velmi rád, protože šetřit nohy se vyplatí. Já bych by velmi rád, kdyby Fina sežraly zombie a tohle celé by byl jen špatný sen. Bohužel, já jsem štěstí neměl poslední dobou a moji lidi taky ne. Sám jsem jel v osobním autě, jako správný oficír, jsem si chtěl aspoň chvíli vychutnat ten pocit. Výstřely a výbuchy. Můj řidič strhnul volant, ale povedlo se mu ukočírovat auto, za což jsem mu byl vděčný. Sám jsem otevřel dveře a rychle vyskočil a zalehnul. Kulomety krycí palbu! Každý jednu stranu a přitlačte je k zemi! Prví mají levou stranu, druzí mají pravou! Hirschi levá strana! Granáty hned! Křičím rozkazy a doufám, že je má kdo vyplnit. Moc se modlím v to, abych měl ještě své kulometčíky na pozici a Ti přirazili tady tyhle parchanty k zemi. Z boty vytáhnu štouchadlo na brambory, odjistím a hodím směrem k útočníkům. |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj I když jsem doufal, že jsem udělal pro bezpečí nás všech maximum, neměl jsem z jízdy dobrý pocit. To, že průzkumníci před námi nic nenašli a my vyjeli, bylo zvláštní. Proč by stříleli našeho ostřelovače a pak nás nechali na pokoji? Určitě nás po tom incidentu začali sledovat. Přejeli jsme most. Že by nám opravdu dali pokoj?.. Výbuch a střelba. Prdlajs. Jdou po nás. Adrenalin. "Hauke! Výbušniny a ven! Zalehnout k cestě a házet, vem si levou stranu, já beru pravou!" zakřičel jsem na něj. "Zasypte je granátama a pryč od vozidla, máme tu miny a munici!" zakřičím na zbytek vojáků ve voze. Vezmu dvě improvizované výbušniny a s puškou v druhé ruce vyskočím ven a ihned zalehnu vedle cesty. Udělám si přehled o situaci. Na jedné straně spadlý strom. "Strom! Já jim kurva říkal, že je vodpálej!" zanadával jsem si nahlas. A na mostě zastavený druhý vůz. Nejspíš to schytal řidič. Ti smradi mají dobrou mušku. Na odstranění stromu nemáme vhodnou výbušninu, ale hlavně by to bylo k ničemu, když nám přímo u něj stojí auta a třetí auto je nepojízdné. Odplazím se od auta zhruba 15 metrů. Ujistím se, že všichni vojáci vyskákali z korby a schovali se do nějakého krytu. "Házím výbušniny, kryjte se!" zařvu směrem k našim a vhodím co nejdále jednu improvizovanou výbušninu a pod lehce jiným úhlem vzápětí druhou. V těch výbušninách je spousta šrapnelů, který by mohli ohrozit i nás. Hauke vypadal že umí házet daleko, tak doufám, že nezklame. Jeden granát si položím k sobě pro případné rychlé použití a zbytek nechám ve výstroji. Zalehnut sleduji přes mířidla pušky dění v lese směrem k mostu. Pokud někoho uvidím, budu střílet. |
| |
 | Opravárenská stanice
Kulikov a T-34/85 Stanice u vesnice Izobilnoje
O tomhle koutku světa jsem se dozvěděl od jedno lumpa. Jeho výřečnost mu život stejně nezachránila. Kdybych ho nechal jít přepadne někoho dalšího a ten už by se třeba neubránil… Moc jsem si od cesty do této stanice nesliboval. Nechtěl jsem být zklamaný. Takové místa většinou bývají vybrakované. Zvláště sklady na kterých spolupracovali obě armády. O takových místech se jako o TAJNÝCH dá většinou mluvit jen s ironií. Když spolupracují dvě armády ví o tom prostě už moc lidí…
Proto když jsem dojel na místo byl jsem velmi potěšen. Jedinou nepříjemností byli ty dva na stráži. Vytáhli na mě „Faust“. V duchu jsem si zanadával, že jsem z tanku odmontoval ochranné pružinové rámy, které jsme vyrobili z pelestí postelí. Komu by se ale neustále chtělo vyplétat z těchto rámů mrtvoly. Občas i velmi aktivní mrtvoly... Prostě pro současný svět tyto drátěné ochrany přinášejí víc rizik než užitku, nebo si to aspoň říkáte, něž potkáte nějaké odhodlané „Faustíky“... Kdyby na mě nechtěli hned útočit mohli jsme se nějak domluvit. Takhle jsem jim předvedl taneček, tak elegantní až z toho byli na kaši…
Jakmile je postaráno o hlídku. Rozhodnu se vystoupit a obhlídnout okolí pěšky. Své Téčko nasměruji mezi několik tanků, aby nebylo hned na očích. Ve vystupování mám už jistou rutinu. Nejdříve zavřu poklop řidiče. Přesunu se na místo velitele. Jeho místo se může otáčet nezávisle na věži. Proto si udělám jedno pomalé kolečko při kterém sleduji okolí i samotný tank. Člověk nikdy neví, kdy nabere černého hnijícího pasažéra.. Poté otevřu poklop a zpola kryt za víkem s pistolí v ruce si udělám druhé kolečko. Dobrá zatím všude čisto. Vylezu z tanku a zavřu poklop.
„Tedy tak tohle ráj na zemi“ řeknu si sám pro sebe. Zapálím si zlomenou cigaretu, co vylovím z kapsy jednoho z hlídačů. Ani není moc od krve. Poté ochutnám guláš. Teplé jídlo! Odstavím ho z ohně. Byla by nesmírná škoda, kdyby se spálil. Pak se k němu vrátím… Některé věci mají ale přednost. Nejdříve rychlí průzkum okolí. Těch hlídačů tu může být víc… Od té chvíle pokaždé když jdu kolem kotle si jednu dvě lžíce strčím do pusy…
Bohužel nic není úplně dokonalé. Podle stavu tábořiště poznám, že tu opravdu přebývá víc lidí než ty dva. Chvíli na to se ozve střelba a výbuchy. Tak co teď? No nejdřív provedeme rychlí nákup a pak zvážíme možnosti. Spěchat se má pomalu. To v mém případě znamená, že získané předměty nebudu ukládat najednou, ale hned poté co je najdu je přidělám k tanku, nebo je do něj uložím. Tenhle proces bude složitější, jelikož si nebudu dopředu moc udělat představu co kam přijde, ale zato mi to umožní rychlejší vyklizení pozice, kdyby došlo k nepříjemnostem...
Vytáhnu notýsek, ve kterém si vedu podrobné záznamy o opravách a údržbě. Mám v něm nachystaný „nákupní seznam“. Mám ho hezky uspořádaný dle důležitosti. Nejdříve se aleee podívám po nějakém samopalu. Ten z mého tanku skončil někde v bahně u cesty. Nebudu se přeci pohybovat po nepřátelském táboře jen s pistolí a kladivem… U tanku jako první doplním palivo. Pokud bych se musel rychle pakovat budu mít aspoň dobrý dojezd. Pak se zaměřím na náboje. Nejdříve pro kulomety. Vzhledem k tomu, že už jsem v tanku sám vezmu si i pár střel pro kanón. Můžu vozit jednu střelu nabitou. Zastavit vyhoupnout se na místo střelce. Odpálit a hupsnout dolu na své místo… Typ zvolím podle toho co ve skladišti najdu… Pak se podívám po vodě, potravinách, ručních granátech, náhradním oleji, náhradních součástkách, které mi chybí. Sháním věci dle seznamu. To ale neznamená, že nemám otevřenou mysl a oči. Pokud zahlédnu něco co my chybí, ať už jde o teplejší kabát, knížku, nebo rezervní klíč, přihodím to do tanku.
Jakmile jsem hotov s nejnutnější nakládkou zamyslím se co dál. Zkouším po zvuku odhadnout. Jestli se střelba blíží, jestli je stále stejně intenzivní atd.
Zůstávám věrný svému téčku. Německé tanky prostě nemůžou být lepší! Své téčko si navíc dokážu sám opravit téměř za každé situace. To ale neznamená, že bych nemohl být trochu inovativní. Sekačky a kombajny mi vadí kvůli chabému pancéřování. Ve světe je stále spousta nebezpečných lidí, takže čím víc pancíře tím lépe… Ale přivařit na můj tank řezací kotouč není podle mě vůbec špatná myšlenka. Zvlášť když postrádám střelce… Také bych do tanku rád dodal kompresor, abych si sám mohl doplňovat zásobu vzduchu na nouzové startování, upravil poklop řidiče, aby nabízel ještě jednu možnost kromě otevřeno a zavřeno. Něco jako přidělání pletiva. Představa, že někde naberu zombií a ta se mi pak po tanku doplazí až k průzoru a skočí po mě, mě děsí ve snech.
Zvážím kolik by takové úpravy zabrali času. Jestli bych mohl naložit potřebné díly a vybavení a provést je někde jinde, nebo jestli je nutná přítomnost u skladiště. Nakonec se rozhodnu, že to prostě risknu a zkusím místo využít do poslední chvilky, či dílku. Zvážím ale jestli nepřeparkovat tank do nějakého bezpečnějšího koutu skladiště. Nejlépe pod střechu a na místo s jedním vchodem. Taková hala s jedním vchodem pro tank není pastí. Když jde do tuhého prostě si můžu udělat nové dveře... Jakmile jsem tam jsem připraven pustit se do dalších úprav tanku. |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Průzkum na čele konvoje se dostal do prudké palby valí se na ně jako lavina. Káti se podaří zalést do vývratu kde je dobře krytá ze zálohy tedy odpraví dalšího útočníka a nebo vážně zraní. Dalším výstřelem však odhalí svoji pozici. Snese se na ni prudká palba, kusy dřeva a hlíny odletující od dopadajících kulek se na ni sypou. Zmizet se ji podaří jen tak tak. Kdyby tam zůstala jen o chvíli dýl, žrala by teď taky hlínu. Stejně tak přešli útočníci i přes Jana. Jeho postupný ustup kombinovaný s krátkými dávkami se samopalu útočníky, ale brzdil. Zvláště když jeden z útočníků, chlap v německé uniformě se Špaginem, chytl plnou dávku do břicha a bezvládně se skutálel do příkopu. Pokus o jakýkoliv možný obchvat, ale nevyšel tlak byl velmi silný a nepřátelé v rojnici mezi stromy tlačili a dotíraly velmi aktivně. Když byly dostatečně blízko rozezněli se na povel poručíka oba kulomety na střeše ZiSu. Zvuk trhajícího papíru opět ovládl okolí. To zbrzdilo rychlý rozvoj útoku a útočníci začali spěšně vyhledávat úkryt. Kolem Kaufmana dopadl roj kulek, ale naštěstí dostal jen sprchu od odlétvnuvšího kamení. Kaufman odpoví ručním granátem. Nedopadne sice na pozici nepřátel, ale i tak to zpomalí jejich útok ještě víc. Vzápětí se útok zastaví úplně jak Ponomarenko a Hauke začnou házet svoje výbušniny. Útočníci zalehnou a ozve se sovětský kulomet Děgťarjov Lottie se zdravotníky stále ukrytými v autě si na vlastní kůži muže ověřit, že velitelská nástavba opravdu není pancéřovaná a kulky z kulometu jí několikrát prolétnou. Kulomety se celkově zaměří na ZiS s nástavbou odkud pro změnu pálí německá MGčka. Jedna z nepřátelských kulek prolétne dovnitř ZiSu tak nešťastně, že ležícího Bergera zasáhla přímo do krku a přeťala mu tepnu. Jeho krev odhodila všechny uvnitř vozu a vnitřek přemalovala na červeno. Útok nepřátel se ale zcela zadrhl a byl přibit k zemi vaší obranou. Zřejmě počítali s neorganizovanou bandou, kterou překvapivý útok rozbije na hadry nebo případně rozpráší na všechny světové strany a oni shrábnou kořist lacino. Banditi utrpěli zřejmě značné ztráty a už to vypadalo, že se kryti kulometnou palbou sáhnou když kolem ZiSu s nástavbou proletěla střela z panzerschrecku s cílem zřejmě ho odpálit a zlikvidovat tak kulomety na jeho korbě. Střela sice nezasáhla, ale výbuch a padající kamení a hlína vozem dost nepříjemně otřásly. Situace vpravo i vlevo uvázla na mrtvém bodě, z mírného svahu vás ostřelují kulomety a teď zřejmě přinesli ještě pancéřové pěsti, aby vás dorazili. Útočníci na pravé straně dostali asi větší nářez takže se odsud ozývá palba mírněji, zatím co vlevo byť jsou přibití v pozicích jsou stále dostatečně agresivní. |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Krčím se na podlaze vozu a hlasitě nadávám. V hluku kolem to ale skoro není slyšet. Tak málo lidí zbývá a ještě se mezi sebou budou vraždit. Trhnu sebou pokaždé, když nějaká kulka vnikne dovnitř ZiSu. Je jen otázkou času, než...zatraceně! Vykřiknu, když jedna z kulek zasáhne zraněného Bergera. Vrhnu se vpřed a obě dlaně mu přitisknu na na ránu. Dobře ale vím, že jemu už není pomoci. Stejně, jako Galina tady teď vykrvácí. Během několika okamžiků jsem celá zamazaná. Celý přední stranu oblečení mám potřísněnou a ruce mám kluzké krví. Desátník Kott leží na zemi, kousek ode mne, rukama si zakrývá hlavu. My tady teď umřeme. Bylo naivní myslet, si, že se dostaneme až na pobřeží. Probleskne mi krátce hlavou, když se ozve výbuch a vůz se div nepřevrátí. |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Organizovaní jsou tedy pořádně. Není to jenom nějaká loupeživá banda několika sedláků. Asi budeme mít co dělat. Odplazím se zase o kus dál abych nebyla pořád na jednom místě. Na střelce u kulometu nemám dobrý výhled, Snad ten Jan to zvládne lépe. Já se zatím postarám o nějaké ty parchanty v okolí. Vyberu si jednoho z nepřátel a vystřelím. Znovu se přesunu a zase vypálím. Pokud se mi podaří je trochu rozhodit a zaměřit se na mě místo na hlavní sílu, tak jenom dobře. Stále se snažím držet hlavu dole a střílet jenom když to kolem mě nevybuchuje. Mrtvá jim už k ničemu nebudu. |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Když se rozezněl zvuk našich cirkulárek já jsem si velmi oddechl. Pokud jsou moje kulomety v pořádku, tak máme ještě šanci. Rozhodně bych nechtěl být na místě těch, kteří na nás útočili a byli na špatné straně té hlavně. Vyhlédl jsem, abych se podíval jak pomáhá naše palba, ale schoval jsem hlavu tak tak. Kulky od nepřátel se zaryly kousek od mé hlavy a ohodily mě hlínou a kamením. Kurva drát! Vztekám se i relativně nahlas, když se z toho oklepu. Protože mě bůh má rád vidím, jak proletěla raketa z panzerschrecku a ohodila naše auto. Nebyl jsem z toho nadšený už jen, protože pokud byli takhle dobře vybavení, tak to nebude jen tak obyčejná skupina lapků. Kulomety potlačte jejich kulomety, ať můžeme zvednout hlavy! Ostatní zničte ty pancéřáky! Zakřičím na kulomeťáky a sám si vyberu jiný cíl , nejlépe takové které mají pancéřovky. Když bůh dá tak se trefím. Aktuálně stejně nemáme moc co jiného dělat. Musím doufat, že je co nejvíce oslabíme a oni se stáhnou. |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Od prvního výbuchu se mi do krve vlil adrenalin a poháněl mně. Všechno se událo pocitově strašně rychle. Ale vypadalo to, že si vedeme dobře. Kulomety, granáty a výbušniny je docela zbrzdily, na některých místech dokonce skoro umlčely. Paráda. To snad přežijeme. Pravou stranu jsme jim skoro úplně zdemolovali. Ale pak přiletěla raketa z Panzerschrecku a těsně minula vůz s Lottie a ostatními. To nevypadá dobře. Snažím se najít buď nepřátelské kulometčíky a nebo střelce z panzerschreckama. Případně se přesunu o něco více doprava, kde je klidnější situace, abych měl jiný, potažmo lepší úhel na nepřátele. "Hauke, podívej se do vozu jestli tam jsou dýmovnice! Jestli je nesundáme včas, asi to budem muset na mostku zakouřit, vytáhnout lidi z vozu a zdrhnout pěšky!" zakřičím na něj. Pak se věnuji hledání cílů. Střílím jen když mám jistý cíl, po pár výstřelech se vždycky lehce přesunu. |
| |
| Přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Jak se útok zastavil a změnil v divokou statickou přestřelku bylo na vás, rychle převzít iniciativu. Hauke nemusel chodit do vozu dva dýmovnicové granáty měl přímo u sebe. Hodil je tak, aby dýmem zakryl vaši kolonu alespoň z jedné strany. Hirsch okamžitě zorganizoval protiútok. "Dělejte, vy hovadáá! Sturm!!!" Řval jako šílenec, je to asi prostě typické postižení všech pruských poddůstojníků tenhle řev. Tohle bojové šílenství v německé armádě prostě fungovalo, když na vás dostatečně řvali udělali jste cokoliv a při slovu Sturm, prostě německý voják přejme válečné šílenství z toho řevu a jde. Římani tomu říkali Furor Teutonicus a ten je v německém vojáku stále. Chlapy se vyřítili dýmem vpřed za řevu a střelby a než se stihli vyšplhat po svahu odpor nepřátel se zlomil. Dokonce po sobě zanechali i jeden z kulometů. Na druhé straně zase přibili nepřítele vaše MGéčka a ten když viděl jak zmizeli jeho druhové také ustoupili. Dva z vašich je kousek pronásledovali a skupina zmizela směrem k vesnici Izobilnoje. Ztráty nakonec nebyly tak velké jak se dalo očekávat při takovéhle pasti. Ale i tak dva mrtví a dva zranění, ti naštěstí jen lehce. Jeden řidič a jeden z vojáků v předu. Nepřátelé nechali po sobě asi 6 mrtvých a své zraněné pravděpodobně odtáhli. Kulikov si užíval luxusu a blaha opravárenské stanice. Svůj nákupní seznam si celkem s radostí odškrtával, bylo to vážně snad naprosto vše. Tankystických samopalů tu našel půl bedny, vše ještě v původních naolejovaných obalech. Granáty průrazné, tříštivé i fosforové, náboje i palivo a plno různých dalších vychytávek. Jen ta zvuková kulisa v dálce byla jaksi hlasitější. Výbuchy granátů doplnil i výbuch z panzerschrecku a mohutná kulometná palba a výbuchy. Pak vše utichlo.Chvíli se nedělo nic a on se mohl věnovat svému seznamu. Pak se ale na kraji lesa přes louku objevila skupina tak cca 20 lidí, kteří sebou vláčeli i nějaké raněné. Nebyly dobře vidět, ale přes dalekohled bylo jasné, že jejich uniformy jsou složené z výstrojních součástek více armád. Plahočili se přes louku přímo k opravárenské stanici.... |
| |
| Po přepadu Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Ještě několikrát vystřelím na lapky, kteří se začnou stahovat zpátky, ale žádné ho netrefím, nebo si toho nevšimnu. Chvíli ještě zůstanu ležet v úkrytu kdyby to snad byla nějaká další lest, pak se ohlédnu směrem kde jsou naše auta. Zdá se, že nakonec to nebude tak špatné jak to vypadalo ze začátku a rozhodnu se, že se vracet nebudu. Místo toho se pomalu a opatrně vydám za prchajícími vojáky. Chci vědět kam míří a kolik jich vlastně je. Stále se snažím být co nejvíce schovaná aby si mě nevšimli, ale zase jim nechci dýchat na krk a tak se držím snad v bezpečné vzdálenosti. |
| |
| Přepadení jsme přežili Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Bylo hezké slyšet, že německá výmluvnost je stále na světě a je tak populární, že se jí lidé řídí. Hirsch se chopil na své straně iniciativy a já jen periferně viděl postavy, které se zvedají a útočí skrz kouřovou clonu. Sám jsem střílel na svojí stranu a škodolibě jsem se usmíval, když jsem viděl jak MGčka trhají porost a místy i těla, když se zakously do neopatrného útočníka. Ovšem potom už jenom záda a nohy na ramenou. Zastavit palbu!! Opatrně vstanu a rozhlížím se po okolí. Vidím Gashevu, jak míří za vzdalujícím se nepřítelem, tak jen pokývu hlavou a dál to neřeším. Slečno Lottie postarejte se o raněné prosím. Musíme se odsud co nejdříve pohnout. Hirschi! Kontrola vozů, chci být schopný se odsud co nejdříve dostat. Ponomarenko! Prošacujte jejich mrtvé, i Ty naše a všechno co má cenu shromáždit. Doplnit munici. Kdyby jste našli přeživšího, tak ho chci vyslechnout. Pohyb hned! Sám zhodnotím svůj stav, doplním munici a podívám se na mrtvolu Galiny. Bylo to smutné, že se sama dostala až k nám a potom umře na náhodnou střelu tady někde v lese, ale to už je život. Zbavím jí samopalu a prohrabu kapsy. Mrtvé necháme tady. Není čas na nějaké obřady. V hlavě mi běželo, kolik asi ještě takových přepadů zažijeme a kolik jich přežijeme. Tohle okousávání je strašné. Na začátku jsem měl dost vojáků, ale počty tají jako sníh na slunci. |
| |
| Po přepadení Všichni I když střelba venku už ustala, stále zůstávám ve voze. Napjatě poslouchám, vypadá to však, že se nám podařilo nepřátelský útok odrazit. Až teprve, když uslyším hlas velitele, vylezu ven. Jsem celá zamazaná od krve, jako kdybych snad sama stála v první linii. Chudák Berger. "Desátníku, slyšel jste velitele. Dostaňte ty mrtvé z auta." Zaúkoluji Kotta. Já se vydám splnit rozkaz. Měla jsem obavy, ale vypadá to, že ztráty nakonec nejsou tak hrozné. Několik mrtvých, pro ty už nic neuděláme. Zraněných je jen několik a naštěstí na tom nikdo není nějak vážně špatně. Většinu ran dokážu ošetřit hned na místě. Když se ke mě navíc připojí desátník Kott, jsme s prací hotovi velmi rychle. |
| |
| Po přepadení Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Bylo to hustý. Moje uši už odvykly té hlasitosti, všem výbuchům. Vnitřnosti se mi třásly při každém výbuchu v okruhu pár desítek metrů. Svým způsobem mi to chybělo. V boji jsem zapomněl na únavu. Na ty první dny, co jsem byl s touhle bandou a byl jsem šíleně vyhládlý, nepoužitelný a tak nějak osamocený. Teď jsem tu byl s nimi, všichni jsme bojovali jeden za druhého. Záleželo mi na nich a na tom, co děláme. SVT-40 se mi při palbě ani jednou nezasekla, dobrá údržba je základ. Naše výbušniny udělaly svou práci. Kulometčíci a německá odhodlanost svoji. Všechno kolem utichlo. Zvládli jsme to. Pomalu se začali vynořovat tiché zvuky, které člověk během všudypřítomné střelby neslyší. Zaslechl jsem poručík příkaz zastavit palbu. Vstal jsem a porozhlédl se. Ukázal jsem vztyčený palec poručíkovi, že jsem v pořádku. Pochválil jsem Haukeho za dobré hody a za připravenost, že měl u sebe dýmovnice. Tohle nám opravdu vyšlo. Poručík je v pořádku, Katka též a Lottie vidím, jak vystupuje z vozu. Jana jsem nezahlédl a Galinu jsem po chvíli zahlédl ve voze. Ztráty se nám nevyhnuly. Poručík vydal rozkazy. Pušku jsem hodil na záda a vzal jsem si pistoli. S ní je to obratnější, když člověk prohledává mrtvoly a mrtvola by si řekla, že vám ještě něco udělá. "Hauke, podívej se na druhou stranu po munici a výbušninách, nechceme tady zůstávat dlouho." Lottie se hned vydá k raněným. Minu ji, když jdu prohledávat těla pro munici. "Jsi v pořádku? Galina to hezky schytala a vy jste tam byli jak ryby na suchu... Viděl jsem, jak těsně vedle vás dopadla střela raketometu. Jsem rád, že to dopadlo aspoň takhle. Mohlo to být horší..." Pousměji se na ní a jdu konat svou práci. Nechceme se tady zdržovat. Naším střelným koncertem jsme museli probudit zájem velmi širokého a rozmanitého obecenstva. |
| |
| Přepadení
Já Opravárenská Stanice
Nic netrvá věčně. Po blahobytu přichází hladomor. Adam s Evou byli vyhnáni z ráje. Nechám se ale vyhnat já? Střelba zesiluje. Dle zvuků odhaduji, že jde o střet dvou ozbrojených skupin a ne střet lidí s nemrtvými. Pak nastane ticho. Tím se nenechám ukolébat, naopak zpozorním ještě víc. Ticho před bouří je nejhorší. Nedlouho poté se objeví skupina asi dvaceti lidí. Dle toho, že sebou mají raněné se utvrdím v tom, že můj odhad o střetu dvou skupin byl správný. Jak asi dopadla druhá skupina? Nevypadá to na návrat vítězů… Vzhledem k tom, že míří přímo sem lze usuzovat, že patří k té nepříjemné hlídce a možná i k tomu lumpovi, co mi o tomhle místě řekl… Tomu napovídá i jejich oblečení. Asi vybrakovali zdejší zásoby a poskládali si ošacení, tak jak jim to vyhovovalo nehledě na původ uniforem… Nejspíš se jim nebude líbit jak hlídky dopadly… Naskočím do svého téčka.
Takže jak teď? Je můj odhad, že patří k těm padouchům, co střílí bez ptaní dostatečný, abych se zachoval stejně? Nezabije mě to když budu mít takové to otázky? Dám jim jednu šanci. Jen jednu! Rychle přelezu na místo radisty. Zapojím vysílačku a na všech pásmech začnu vysílat. „Zde Ivan Nikolajevič Kulikov. 2. tanková brigáda sovětské armády. Slyší mě někdo? Opakuji Zde Ivan Nikolajevič Kulikov 2. tanková brigáda sovětské armády. Přepínám.“ Pokud se mi někdo na nějakém kanálu ozve propojím vysílačku s vnitřním okruhem, abych mohl mluvit z místa střelce. Na které se pak přesunu. Pokud se mi nikdo neozve, tak se stejně přesunu na místo střelce. Vidím to tak, že buď se spojení nepovede, nebo se spojím s blížící se skupinou, nebo se skupinou s kterou svedli boj, nebo s někým úplně cizím. První a poslední možnost mě s rozhodováním co dál moc nepomůže, ale zbývající dvě možnosti mi třeba pomohou…
Ať už se spojení povede, nebo ne. Nemám v plánu nechat skupinu přiblížit příliš blízko. Svůj preventivní útok hodlám zahájit protipěchotní střelou s kanónu doprostřed skupiny a následnou salvou zleva doprava a zpět kulometem z věže… |
| |
| Přepadení Všechno šlo až moc rychle. Snažil sem se dostat jim do zad ale jejich skupina na nás byla připravená. Tedy vypadalo to jako organizované přepadení. K mé smůle mě přibili palbou k zemi a já neměl možnost se dostat dál do kopce, a tak sem jen volil krycí palbu po jednotlivých střelách a snažil se nezůstat na místě moc dlouho. Věděl sem že by mě zasypali granáty. Palba z kulometů, výbuchy, vzdálené rozkazy. Věděl sem že musím dělat to co vždy...Udeřit a stáhnout se. A tak sem se tím řídil až do chvíle kdy palba ustala a naši agresoři vyklidili pole. K mé ulevě. Chvíli po tom co to skončilo sem ještě zůstával v krytu a hledal nepřítele. Ale ti se ztratili jak ranní mlha. Až nyní sem si mohl vydechnout a vydat se opatrně k naší koloně. Došel sem ve chvíli kdy Kuno dával rozkazy a tak trochu se mi nelíbilo nechat je všechny tady...když už nic jiného alespoň je zapálit, aby nebyli potravou pro mrtváky. Ale velel tady on a to bylo hlavní...na mé pocity nebylo místo... Možná by nebylo na škodu je vysledovat a zničit. Čekali asi že narazí na bandu přeživších, ne torza armády jež je schopná je odrazit. A nemyslím to zle, jen jejich výzbroj nebyla až tak marná, a jistě by naší cestě pomohla, co myslíte pane? Promluvil sem na Kuna s malou nadějí, spíš počítám s tím že bude chtít co nejdříve odsud vypadnout.... |
| |
|
Všichni Cesta z vesnice Rozovyj Když se nepřátelé stáhli a mrtví byly vyneseni a ranění ošetřeni z auta s velitelskou nástavbou se ozvala se vysílačka. "Zde Ivan Nikolajevič Kulikov. 2. tanková brigáda sovětské armády. Slyší mě někdo? Opakuji Zde Ivan Nikolajevič Kulikov 2. tanková brigáda sovětské armády. Přepínám.“ Hirsch a ostatní ještě běhají kolem vozů aby zjistili škody. Naštěstí jsou jen minimální a všechna auta jsou provozuschopná. Ženisté proberou mrtvé, najde se u nich poměrně dost munice kterou nestihli vystřílet a nějaké granáty. Při sčítání ztrát se zjistí, že chybí poručík Gasheva jakožto průzkumnice, která byla na hrotu. Ta je však na výzvědách jen o její akci nikdo neví. I přes to se jí, ale daří nepřátele poměrně snadno sledovat. Byl to pro ně zřejmě dost nepříjemný zážitek takový výprask a spíše než organizované stažení je to rychlé prchnutí za deště vzteklých kleteb a nadávek. Jestli tihle byli někdy vojáci už dávno pozbyli jakoukoliv disciplínu a teď je to skutečně jen banda lapků. Mizí směrem na severo-východ k další vesnici. Oblast je plná menších luk a lesních remízků a směrem na sever stoupá poměrně vhodné místo ke krytí. Banda lapků směřují k něčemu co by se dalo odhadnou jako snad "parkoviště vojenské techniky" nebo opravárenská stanice. Nic víc se na takovou dálku nedá poznat. |
| |
| Tři, dva, jedna, panika! Všichni Věnuji Vasylovi neveselý úsměv a potřesu hlavou. "Nic mi není. Ale ztratila jsem Bergera." Jeho smrt mě sebrala daleko víc, než smrt Galiny. Dostala jsem ho z toho nejhoršího, a teď tohle. Raději se soustředím na ostatní raněné. Nálada se mi propadne ještě hlouběji, když navíc zjistím, že Káťa není nikde k nalezení. Snažím se zachovat chladnou hlavu, vím, že je dobrá, že se o sebe dokáže postarat. Ale také vím, že byla vpředu, mohli jí dostat úplně jako první. Ze své pozice jsem neviděla vůbec nic, vlastně ani nevím, kde bych jí měla hledat. Bloumám kolem. Snažím se soustředit na zraněné, ale vlastně se jen každého, koho potkám, vyptávám, jestli Yekaterinu neviděl. Z představy, že o ní třebas nikdo nic neví, se mi špatně dýchá. To samé ale platí i pro druhou variantu. |
| |
| Po přepadení Všichni Nakonec to opravdu nebylo tak zlé. Ještě jsem se orientoval v situaci, když přišel Kratochvíl. No podle zběžného pohledu tady chybí Gasheva. Pokud není mrtvá, tak dost reálně pokračuje v jejich stopách. V tuhle chvíli jste náš nejlepší průzkumník, takže Vám nebude dělat problém Gashevu a je dohnat a zhodnotit co jsou ač a kolik toho ještě mají. Souhlasím s tím, že dorazit je by mohlo celou věc zjednodušit, ale chci informace. My se tu zatím dáme dohromady a budeme pokračovat za Váma. Věřím, že si staff sergant poradí. Byl jsem opravdu rád, že se z našich aut nestaly nepojízdné vraky. Jeden z vojáků mě upozorní na vysílačku a já se k ní přesunu, ale ještě předtím. Hirschi rozdělte nalezenou munici a zbraně mezi muže. Kdyby se tohle mělo opakovat, chci aby každý měl dost. Byl bych velmi nerad, aby po takovéhle přestřelce někomu chyběla munice, ale myslím, že s tím co sesbíráme od mrtvých se nemusíme bát. Navíc, pokud se tam najde nějaká ta pancéřová pěst nebo podobná hračka o to lépe. "Tady poručík Kuno Kaufmann smíšená jednotka. Slyšíme Vás. Přepínám." Sověti sem dostali tankovou brigádu? To jako vážně? Kuno! Začíná se blýskat na lepší časy! |
| |
| Přepadení Já – Kuno Opravárenská Stanice
Takže Němec… Smíšená jednotka snad znamená i moje soudruhy... „Oznamuji, že jsem zabrali stanici u vesnice Izobilnoje. Zdejší osádka, která jí nelegálně užívala, se nám v tom snažila zabránit, proto byla zničena. Pokud jste jejich společníci a blížíte se ke stanici okamžitě zastavte postup a složte zbraně. Jinak bude zahájena palba! Jakýkoliv bojoví počin povede k zahájení palby.“
Nahnu se abych viděl průzorem řidiče. Pokud přicházející skupina nebude reagovat na můj pokyn ve vysílačce, tak pokračuji. „Takže to asi nejste vy... Mluvím se zástupcem jednotky se kterou ti lidé právě svedli bitvu? Navrhuji koordinovaný postup na jejich úplnou likvidaci. Pěchotní jednotka na naší podporu nemá dostatečnou sílu.“
Poslední větou dost riskuji, ale co nadělám... |
| |
| Sovět v tanku! Všichni S Haukem jsme sesbírali hezké množství munice a Hirsch nám ji pomohl přerozdělit. Snad to plně doplní muniční stav, v týhle přestřelce se toho vysypalo hodně. Vrátili jsme se od mrtvol k poručíkovi těsně předtím, než přišlo rádiové vysílání. To ve mně probudilo velkou naději. Co by se asi tak dalo dělat s tankem proti hordám zombíků jsem si říkal... Z rozhovoru jsem ale pochopil, že tankista vidí nejspíš stahující se naše nepřátele. Nerad bych ale, aby se nějakým způsobem spletl. Abych nepřekážel v rozhovoru mezi poručíkem a tankistou, pronesl jsem rychle: "Můžete mu pane říct, že my odpálíme jednu dýmovnici, aby věděl kde jsme my a že ti, kdo se k němu blíží, jsou agresoři." Navrhl jsem poručíkovi. |
| |
| Po přepadení Takže pokud to vezmu, tak zatímco tihle banditi, což nic jiného nebyli útočili na nás, tak jim rusáci zabrali ležení. Já teda nevím co dalšího měli ve výzbroji, ale proti tankům by neměli šanci ani tak. My k Vám určitě teď nepostupujeme, takže palba volná. Vasylův nápad je dobrý, ale v tuhle chvíli opravdu není potřeba větší chaos. Zavetím hlavou a vysvětlím proč. Evidentně je vidí, nemá smysl na sebe upozorňovat ještě více, než jsme tady udělali. S tím se vrátím k vysílačce a přemýšlím nad tím návrhem. Pokud se spojíme s tanky, tak by to rozhodně zvedlo naše šance. Ano to se dá předpokládat, že mluvíte. Jsme připraveni ke koordinaci s Vaší skupinou, ale potřebuji znát bližší koordináty základny. U vesnice je dosti široký pojem. Čekám co přijde z druhé strany. Snad se domluvíme. |
| |
| Přepadení Já - Kuno opráveránská stanice Kuno řekne, že palba je volná. Tím je mé morální dilema vyřešeno. Už je to rozkaz od vyší šarže... "Poručíku já vaší střelbu slyšel, takže vy mě uslyšíte určitě. Vyražte za hlukem. Dokud jsou ve větší skupině nejdou pro nás problémem. Jakmile se rozdělí bude se pěchota hodit. Záškodník s pancéřovkou by nám mohl znepříjemnit život... Jakmile dorazíte dejte mi vědět, že jste to vy střelbou do našich společných nepřátel, nebo vysílačkou..."Čím jednoduší plán tím méně věcí se může pokazit. Pak již postupuji dle předem připravené strategie... |
| |
| Přepadení Všichni Rozumím. To zní fér. Konec. S tím ukončím spojení a vylezu ven z velitelského auta, abych se podíval jak moc jsme se pohnuli. Podle všeho to tu vypadalo v pořádku a já jsem jen spokojeně pokývnul hlavou. Takhle funguje správná armáda. Byl jsem rád, že jsme fungovali. Jako každý správný velitel. Ti co nás přepadli, tak pravděpodobně teď jsou sami přepadnuti na své základně. My jim vpadneme do zad a zničíme je. Na stranu druhou nebudeme tak důvěřiví, takže průzkum jako když jsme jeli sem. Na průzkum vyšlu Kratochvíla, ale pokud už se vydal za Yekaterinou, tak vyšlu jiné dva vojáky a vydáme se za nimi. Na tváři mi pohrává dost škodolibý úsměv, který se moc k důstojníkovi nehodí, ale pocit zadostiučinění je důležitý. |
| |
| Když ti nejde karta nepomůže ani parta Všichni Mezi ševelícími stromy ve stínu se povalují obláčky cigaretového kouře jak si chlapy dopřávají zaslouženou odpočinkovou cigaretu a doplňují tekutiny. Skupina zvládla přepad víc než dobře. Ztráty jsou vlastně minimální. Kratochvíl dostane rozkaz a vyrazí mladým lesíkem za Káťou. Pomalu a postupně postupuje a chvíli má problém ji najít. Nakonec si ho ale Jekatěrina všimne sama a upozorní ho na sebe. Celou dobu sleduje ustupující zbědované lapky či spíše marodéry. Rozbití se zraněnými se belhají k jasnému místu, kde je vidět tábor, nebo spíše nějaké skladiště vojenské techniky. Jejich rozvolněná formace dává vědět, že už se cítí v bezpečí. Jen jejich rozhořčené rozhazování rukama a živá debata ukazuje, že akce nedopadla vůbec pro ně dobře. Když se v dálce něco pohne a zaleskne a následně prořízne okolí zvuk silného výstřelu následovaný explozí. Před skupinou maroldérů se náhle zvedne země a gejzír hlíny kamení a střepin je tvrdě ohodí. Náhle se většina z nich válí po zemi. Z jednoho zůstalo jen kouřící torzo, hlava i končetiny zmizeli v ohni výbuchu, další jen hořekuje nad pahýly nohou odervaných u kolenou. Někteří se ale pomalu začínají zvedat, když se ozve sovětský tankový kulomet a trasovky střel se zabodávají do prostoru skupiny a kosí naprosto zmatené a nepřipravené marordéry. Chvíli jim trvá než se vůbec zorientují a mezitím je přibije a masakruje kulometná palba tanku. Nakonec se zbytek zorientuje z překvapení a vyhledá provizorní ukryty v malém březovém hájku. Jeden z tech co přežil a zorientoval se je i chlapík s panzeschreckem, který okamžitě nabíjí svoji hračku a pálí. vyšlehne velký plamen a střela letí na téčko. Kulikov ve svém tanku zažije vteřinu pocitu jistoty smrti, která nakonec nepřijde. Ozve se rána a tak se otřese, Kulikova to hodí na stranu a udeří se silně do hlavy, což zbrzdí jeho kukla, na chvíli ztratí orientaci a přestane střílet z kulometu. Po chvíli se probere a pochopí co se stalo. Střela sice zasáhla, ale trefila věž z blbého uhlu a pancíř ráně odolal. Opět se chytí kulometu a pošle dávku do březového hájku. Dávka jde do prázdna určit místo schovaného střelce není možné. Další střela co přijde bude pravděpodobně fatální. Káťa však celou scénu pozorovala ze svého ukrytu, zahlédla plamen při výstřelu z pancéřovky. Přesně určila kde se chlap nachází. Viděla však jen jeho hlavu s přiloženou zbraní. Bude to obtížný výstřel. Pečlivě zamířila a vydechla. Zmáčkla spoušť a chlapovi se div nerozletěla hlava na kousky. Zakrvácené bezvládné tělo spadlo zpět do houští březového hájku. Žádná další střela na tank nepřišla. Za to ale Káťa přilákala palbu na sebe. Tím že vystřelila se odhalila a nepřátelský sniper si ji našel. Zaleskla se optika nepřátelského odstřelovače a přišel výstřel. Zásah prošel pažbou pušky kterou roztříštil a kulka zůstala Káti v rameni. Rána s ní mrštila o zem a vyrazila ji dech. Kratochvíl zahájil palbu ze samopalu. Nepřátelé pochopily, že jsou v křížové palbě, ještě se ale stále drželi, když ale začali přicházet Kaufmanovi vojáci začali bezhlavě prchat do lesa. Tedy to co z nich asi zbylo. Podle všeho se podařilo uprchnout maximálně třem, zbytek bandy byl rozsekán tady a v lese. Buď byly mrtví a nebo umírali.... |
| |
| Výstřel Všichni Rozplácnu se na zemi jak široká tak dlouhá. Čekám další náraz do těla a nový přival bolesti, ale ten naštěstí nepřichází. Netuším jak dlouho mi trvalo než jsem zvedla hlavu a odvážila se rozhlédnout se okolo. Zbytky té bandy prchají jak vyplašení zajíci. Chtěla bych za nimi poslat ještě trochu toho olova, ale když se zahledím na svou pušku, přepadne mě smutek. Je zničená. Tak dlouho mi věrně sloužila a teď je pryč. Přitáhnu si ten zbytek k sobě a začnu rozbitou pažbu skládat dohromady. Přeci to nějak musí jít, nějak jí zachráním. Zaslouží si to. Jednou rukou vybírám třísky z trávy a skládám je k sobě aby se za chvilku stejně rozpadly. Krev mi máčí uniformu, ale tomu vůbec nevěnuji pozornost. Špatně na práci vidím, protože se mi oči zalily slzami, ale stále stejně tvrdohlavě pokračuji v práci. |
| |
| Větší rámus nešel udělat Všichni Cesta k vesnici nebyla už nijak náročná, ani nebezpečná. Jo je to celkem veselá myšlenka, ale nikdo po nás nestřílel, takže to bylo rozhodně pozitivní. Nechal jsem auta zastavit dál od linie stromů, aby na nás nebylo hned vidět. Hirschi roztáhneme se do rojnice a pokryjeme oblast. Slečna Morel a jeden voják zůstávají u aut. Muži s protitankovými zbraněmi se připraví. Údajně jsou přátelé, ale jeden nikdy neví. Štěkám rozkazy a sám se stáhnu k velitelské boudě, abych se spojil vysílačkou. Tady poručík Kaufmann. Postupujeme od místa našeho střetu. Nestřílejte naším směrem. Spojím se s tankisty a pokračuji na pozici. Když jsme přišli, tak jsme mohli už maximálně vidět, že nepřítel je rozprášený a zbytky utíkají. Vůbec jim to nezávidím, kdyby nebyli pitomci mohli bojovat za lepší zítřek. Přesně tak jak blbě to zní. Když střelba skončí, tak se zvednu. Majore já tam půjdu, kdyby se něco podělalo Hirsch Vám pomůže. S tím se zvednu a zamířím k tanku. |
| |
| Dělo mu očividně funguje Všichni Byl to pocit úlevy, když jsme se téměř všichni sešli, dali se do kupy a pak se nám ozval Sovět, který -doufejme- bude na naší straně. Starost mi dělalo, co se vlastně stalou s Katkou, která sem nakonec nedorazila. A pak přišla zvuková smršť. Rána jak.. no, z děla. S nepřáteli to zamávalo. Jestli jsem dobře viděl, tak to neskončilo u mávání, ale u trhání celých těl. Spravedlnost letící z kanónu je nezastavitelná. Pak jsem uslyšel výstřely vycházející znatelně z jiného směru, než byli nepřátelé. "To musí být Katka," řekl jsem nahlas svou myšlenku. Z myšlenky mně vytrhl poručík, který si to očividně razil směrem k tanku. "Pane, všiml jsem si, že jste po právu nedůvěřivý. Dovolte mi jít s váma, mohlo by pomoct, když k nim dorazí jejich bratr ve zbrani," řeknu poručíkovi. Sověti jsme tu byli jen dva a Katka byla někde v lese a snad v pořádku. |
| |
| Uvnitř zvonu Všichni
Vše jde z počátku jak po drátkách. Rána z kanónu rozmetá většinu skupiny. Kulomet rychle dokončuje započatou práci. Jen pár lumpů se skryje v březovém hájku. Že bych nabyl ještě jednu střelu? To už zahlédnu šmouhu blížící se pancéřovky. „Maminko...“ Kdybych seděl u řízení mohl bych zkusit něco udělat, takhle se jen zapřu o stěny. GONG! Tank se rozezvučí tak, že mám pocit, že my prasknout ušní bubínky. To že exploze se mnou hodí tak, že si hlavou třísknu o stěnu věže, také nepomůže. Co sakra? Střela sklouzla! Díky sovětskému lidu! Ten ďolík se jistě bude špatně vyklepávat… Popadnu kulomet a zcela náhodně začnu kropit lesík. Kulikove teď potřebuješ veškeré své štěstí, tak si drž palce, nebo aspoň spouště až na doraz… Vzhledem k tomu, že další střela nepřiletí dojdu k závěru, že jsem štěstí opravdu měl.
Ozve se vysílačka. Bohužel s místa střelce přesně nevím, co v ní říká. Opakování ani žádost o přijetí zprvy se však neozve. Vzhledem k tomu, že se objeví další skupina, která na mě neútočí usoudím, že se Kuno ohlašoval. Přesunu se na místo řidiče. Otevřu poklop a popojedu o pár desítek metrů. Pak poklop zase zavřu. Nasadím si sluchátka vnitřního okruhu. Přesunu se na místo střelce a lehce pohnu věží. Nakonec se přesunu na místo velitele. Tak víc je přesvědčit, že tank je plně obsazen nedokážu. Otevřu poklop a zpola za ním v zákrytu s přichystaným samopalem čekám co se bude dít dál. Pohledem se během čekáním snažím vyhodnotit jaké jsou škody po zásahu.
|
| |
| Vyjednávání Vasylovy jenom pokývnu hlavou, aby šel se mnou. Rus se bude hodit, pokud to bude nějaký zatvrzelý soudruh. Tank asi tancuje čardáš než k němu dojdeme, ale nestřílí to je pozitivní. Co mě trošku zaráží, že z celé tankové jednotky je tu jeden! Slovy jeden tank. Mám pocit malého deja vu, ale chci se nechat překvapit. Postavím se před tank a promluvím. Jmenuji se poručík Kaufmann ze smíšené jednotky. Děkuji za pomoc s těmi bandity. S kým máme tu čest? Blbé, přízemní, ale co chcete říkat zavřenému tanku, kterému z poklopu kouká rus se samopalem. |
| |
| Vyjednávání Narozdíl od poručíka se pokusím nasadit hned přátelský tón. Jsme jednotka složená z různých armád a držíme při sobě. Chlapík s tankistickou čapkou vykukující z poklopu by to měl z nás cítit, aby to případně ovlivnilo jeho rozhodování. "Jsem mladší seržant Vasyl Ponomarenko z bývalého ukrajinského ženistického praporu rudé armády. Díky za pomoc. Se sovětskými tankisty jsem toho mnoho prožil, rád tě vidím brachu!" promluvím energicky. Vlastně to ani nemusím nějak hrát. Opravdu jsem šťastný, že tu je sovět ve fungujícím tanku, který se rozhodl rozsekat naše nepřátele a ne nás. |
| |
| Představení Všichni
„Já jsem Ivan Nikolajevič Kulikov. Původně řidič mechanik. Momentálně velitel tohoto tanku...“ Na chvíli se zarazím. Stále mám problém prozrazovat volací znaky nepříteli „Bříza 3 a vlastně i zbytku 2. tanková brigády.“ Dokončím nakonec. Trojku bych mohl vynechat, protože Bříza 1 i 2 jsou nenávratně pryč, ale ať si ještě chvíli myslí, že je nás víc. Již jsme spolu mluvili po vysílačce.“ Odpovím Němci.
Ukrajinec se zdá být příjemných chlapíkem. „Také tě rád vidím soudruhu. Co vás zaválo do těchto končin? Začnu nadhazovat důležitější témata. „Tuto základnu jsem zatím prozkoumal pouze zběžně, ale vypadá to, že je tu dost místa i vybavení pro nás pro všechny… Dokonce je tu hotový guláš...“
|
| |
| Představení Přítomní Deja vú. Kuno co jsi komu udělal, že zase zažíváš to samé. Myšlenky a pocity se mi v hlavě honily jako o závod. Doufal jsem, že ta síla bude větší než jeden člověk. Ono jo tank je super, ale kdyby jich bylo více s vyškolenou posádkou bylo by to mnohem, ale mnohem zábavnější. Snažil jsem se udržet klidný výraz a nedát na sobě znát, že mě celá tahle situace neskutečně sere. Těší mne. Musím se přiznat, že jsem Vás očekával více, ale v této době není radno zjevně riskovat. Pokud dovolíte, zavolám sem zbytek svých lidí. Předpokládám, že bude souhlasit, takže mávnu směrem ke stromům, aby se zbytek přesunul k nám. Náš úkol, bych zatím nerozváděl vzhledem k nějakému operačnímu utajení. Přeci jenom známe se ani ne pět minut. Navrhuji to tu společně prozkoumat a potom uvidíme, co a jak společně souhlasíte? Na dnešek už mám střílení a přepadů až nad hlavu. Nelíbí se mi zůstávat na místě, kde byl takový rachot, ale...máme tu tank. |
| |
| Představení Než budu reagovat na soudruha, nechám mluvit poručíka. Pravda, víc tanků by bylo super, ale já osobně jsem byl nadšený. Především proto, že jsem se s přátelským a funkčním tankem setkal naposledy zhruba měsíc poté, co vypuklo tohle zombie šílenství. Od té doby nic. A teď tady vykukuje správný ruský chlapík z tanku, který jsem naživo nikdy neviděl. A pomohl nám rozbouchat ty zmetky. Na poručíkovo mávnutí k ostatním dodám jen: "Snad nás Katka s Janem vidí. Čím dřív se k nám připojí a my budem vědět, jak na tom jsou, tím líp." Pak se otočím k Rusovi a přistoupím blízko tanku, abych si mohl prohlédnout stav jeho pancíře. Prošel už si tank bojem? Nebo stál někde ve skladu celou dobu? "Kolikačlennou osádku tenhle tank má, Ivane? Občas jsem pomáhal s opravami na tankách, ale s tímhle typem jsem nikdy neměl tu čest. Měli bychom zkontrolovat a zajistit jeho plnou funkčnost, udělali jsme tu pořádnej randál a to nezůstane bez povšimnutí... Jo, a kde je ten guláš, o kterým jsi mluvil?" dodám a usměji se na něj. Musíme udržovat dobrou náladu mezi sebou. A to i přes to, že se minulá přestřelka neobešla bez ztrát. |
| |
| Představení Všichni „Tenhle tank jsem v bojích obsluhoval už předtím než to vypuklo a má toho dost za sebou, příteli“ odpovím rumunovi. Povídat tu před tím němčíkem o tom kolik dostal velkých koček není asi nejlepší nápad… „Před tím zásahem byl ve skvělé kondici. Zrovna jsem se chystal na něm udělat pár vylepšení, když se tu objevila tahle parta pobudů...“ Sjedu opět zkoumavým zrakem k pancíři.
„Něž zavoláte další lidi, tak chvíli počkejte. Zajdu si k vysílačce, aby nedošlo k nějakému nedorozumění...“ Odpovím Kunovi a poté zamávám ke skupině stojících tanků a následně i k lesu. „Udělej mi místo u vysílačky“. Řeknu do mikrofonu vnitřního okruhu a zalezu do tanku. Poklop za sebou zavřu. Jak říkal známe se jen pět minut… Sednu k vysílačce. „Tady Bříza 3, nestřílet opakuji nestřílet. Zdá se, že jde zkutečně o armádu...“ Poté zas vylezu horním poklopem. „Teď můžete zavolat své lidi poručíku… Seržante chcete si tank prohlédnou zevnitř? Seznámím vás s osádkou a jejich úlohou a zavezu vás blíže guláši...“
Pokud Vasyl souhlasí ukážu mu jak vylézt na tank a přemístit se do věže. Postarám se o to, aby za ním poklop zapadl. Dám mu sluchátka vnitřního okruhu. „Tohle je můj jediný současný kolega. Říkám mu kocour...“ Ukážu na starého kocoura, který dle šrámů na těle má mnoho za sebou. „Takže kolik je v téhle skupině našich? Dá se těm lidem věřit?“ Pokračuji dál zatímco se přesouvám na místo řidiče. |
| |
| Představení Ivan, Vasyl V tanku Ten chlapík se mi líbil. Je to nadšenec, má rozum a očividně se o stroj pečlivě stará a hýčká ho. Takže snad není důvod předpokládat, že by se tank porouchal, když by se to zrovna nejméně hodilo. Pozoruji ho, jak mluví o svém tanku a zkoumá pohledem pancíř. Jako kdyby vzpomínal, co všechno spolu prožili. Jestli mluvil pravdu a je s tímto tankem od začátku tohohle zombie šílenství, tak to v duchu smekám. Přišlo mi, že lehce nevěří poručíkovi a ten zas úplně nevěří Ivanovi. No, jsem rád, že jsem přišel také, můžu zahrát důležitý článek mezi naší skupinou a tankem. Nečekal jsem, že by mně pozval dovnitř tanku. Vykulil jsem oči. "Jistě, že se rád podívám dovnitř! Vejdu se?" A během otázky už se sápu na korbu a poté s Ivanovou pomocí dovnitř tanku. Ivan za mnou zaklapne poklop. A pak uvidím, že nikoho dalšího nevidím. Než se ho stačím na cokoliv zeptat, začne mluvit. Odpovím mu. "V naší skupině jsem z rudé armády jen já a bývalá ruská pilotka Yekaterina. Byla s námi ještě jedna Ruska, ale ta to koupila v přestřelce, kterou jsi slyšel odsud. Pak s námi je ještě Francouzka, jeden Brit a zbytek je německá jednotka, které velí poručík, se kterým ses setkal. Nevím, čím sis prošel ale věř mi, na armády už se tu nehraje. Oni mi zachránili život, málem jsem umřel hlady. A já se už vcelku začlenil do jejich party, ženistu do té doby neměli. Všichni si kryjeme záda a jdeme proti společnýmu nepřiteli - zombajzům. A očividně i proti lapkům. Takže ti řikám, jestli věříš mně, věř i jim. Když je poznáš, jsou to fajn lidé. A nevím jak ty, ale v téhle době chci být ve společnosti dobrých a schopných lidí... a velké palebné síly!" a prstem ukážu směrem k dělu a usměji se na Ivana. Sice jsem chtěl mluvit stručně, ale rozkecal jsem se. Už zase. To jsem prostě já, když se můžu otevřít a povídat, tak to najednou vyteče. |
| |
| Z pekla štěstí Nebyl čas na sáhodlouhé rozpravy. Zasalutoval sem Kaufmanovi a vydal se po stopách naší neohrožené odstřelovačky. Trochu mi vratalo hlavou zda ji najdu ještě živou, ale na druhou stranu s její kuráží se snad nedá tak lehce zabít. Byla by to citelná ztráta příjít o dobrou střelkyni. Dostal sem se na její poslední pozici, kde jsem ji viděl, ze stop sem se po chvíli dokázal vymotat tak abych sledoval její pohyb. Nebylo to ani tak těžké když bylo zapotřebí sledovat ustupující tlupu která si rychle chtěla vylízat rány a asi ani nechápala co se stalo. Měli vše...těžké zbraně, moment překvapení...ale chyběla jim koordinace. Čím víc sem blížil ke svému cítili, tím víc sem se soustředil na okolí. Přeci jen stále mohou být kolem. Když se ji zahlédl jak se snaží poskládat svou pažbu na chvíli sem se zarazil. Se samopalem nachystaným na případnou obranu sem se rychle dostal k ní, od pasu sem vytáhl malou polní a bez větších caviků ji položil na zem, vzal rychle nůže a rozřízl uniformu na rameni tak abych se dostal k ráně... To není dobrý, musíš k Morelové, tak kulka musí ven, nebo se ti to zanítí, naštěstí tvoje pažba to vzala první, takže bys nemusela mít poškozenou kost... Vrazím ji do ramene mofrin, ránu zakriji obvazem a snažím se ji i lehce zaškrtit.... Musíme jít Gashevo, najdeme ti novou pušku, tahle pažba už se o tu tvou tvářičku neoopře nikdy... |
| |
| ... Všichni "Nne," zamručím a snažím se Jana odstrčit, ale nemám sílu na to abych se s ním mohla prát, takže se zmohu jenom na tiché protesty a ve chvíli kdy začne účinkovat morfin tak ustane i to. Celá zvláčním a svět se rozplyne v klidu a pohodě. Jenom na okraji vědomí vnímám, že je něco špatně, že mě někdo podpírá a kráčíme kamsi. Asi dávám jednu nohu před druhou, ale celé mi to přijde jako sen. Netuším kam mířím a je mi to jedno. Jsem jako hadrová panenka bez vlastní vůle. Zraněná ruka mi bezvládně visí podél těla. Karmínové krůpěje na trávě značí mojí cestu. Mapují každý krok odsud až sem a pak dál a dál. Kap. Kap. Kapky padají na kamení i do prachu. V zorném poli se mi mihne vůz. Zaslechnu další hlasy. Moc jim nerozumím. Cítím další ruce jak mi pomáhají. Někdo se mě na něco ptá a já kývnu na souhlas. Nevím proč, ale přijde mi to důležité, i když otázku jsem okamžitě zapomněla. Chce se mi spát. Tak spát. |
| |
| Achtung kámoška na huntě Káťa byla sice lehká, ale po morfinu a s výstrojí, kterou na sobě měla, nebo nic snadného ji ukočírovat tak, aby ji stačilo jen v klidu podpírat a ona sama došla. Nakonec byla tak vláčná, že si ji musel Jan hodit přes rameno jako pytel brambor a pospíchal zpět k autům, kde byla i Lottie. Cesta mlázím a nízkým lesem byla nepříjemná s nákladem na rameni, ale Kratochvíl to zvládl a dorazil k autům. Rychle pověděl Lotti co se stalo a ukázal zranění. Nebylo to úplně na životě ohrožující ale samotné ztráta krve byla značně nepříjemná stejně jako to, že Káťa napumpovaná morfinem byla mimo. |
| |
| Kaťa Yekaterina, Jan Tohle čekání je ubíjející. Z dálky slyším zvuk střelby a ničí mě, že sama nemůžu nic dělat. Obcházím kolem aut, jako šelma zavřená v kleci. Trhnu sebou, když se začne ozývat šramot. Někdo se blíží. Napnu se a už sahám po zbrani, když mi dojde, že je to Kratochvíl. Skoro vykřiknu úlevou, když zjistím, že nenese nikoho jiného, než Kaťu. Žena je mimo, raději se rychle vrhnu do jejího ošetřením, dokud morfin působí. Ztratila dost krve, ale v ohrožení života snad není. Zatím co pracuji, poslechnu si od Jana, co se vlastně stalo. Chce se mi plakat štěstím, ale před mužem se ovládnu. Nevím, co bych si bez Kati počala. Vyndat kulku mi chvíli trvalo, zbytek je ale hotový raz dva. Na Katině rameni se skvěje čistý obvaz, a já se posadím vedle ní, a o její druhé rameno si opřu hlavu. "Vyděsila jsi mě." |
| |
| Na druhé straně Lottie se o mně stará. Hodná Lottie. Milá Lottie. Cítím se v klidu a bezpečí. Musím jí to říci. Ona to jistě pochopí. Určitě se nebude zlobit. Jak by mohla? Je přeci tak hodná. "Rozbila jsem pušku. Rozpadla se. Je zničená. Na kousky," vyjmenuji to všechno kdyby snad Lottie nedošlo co se skutečně stalo. "Nechtěla jsem, ale stalo se to. Myslíš, že budou naštvaní? Přijít o zbraň je špatné. Moc špatné. Ale snažila jsem se. Střílela jsem. Utíkali pryč. Jsou pryč a my vyhráli. Třeba to pomůže? Dělala jsem co jsem mohla. Nechci aby se zlobili." Mluvím slabě. Skoro šeptám. Asi se stydím., ale Lottie je se mnou a něco uvnitř mě mi tvrdí, že teď to již bude v pořádku Chci tomu věřit. Tak moc tomu chci věřit. Zavřu oči a vychutnávám si, že je vedle mě. Že je klid. Že jsme spolu. Mé prsty nahmatají její dlaň a lehce jí stisknu. |
| |
| Kaťa Jednou rukou Kaťu obejmu kolem ramen, druhou stisknu její dlaň. Tak ráda slyším její hlas, ač nyní tak slabý a unavený. "Pššš. To je v pořádku. Bojovala jsi dobře. Nikdo se zlobit nebude." Vím, že za tohle může morfin a že teď bude nějakou chvíli zmatená a dezorientovaná. I tak je ale pro mě těžké jí takhle vidět. "Zkus si odpočinout." Doufám, že nikdo další zraněný není. Dokud se moje přítelkyně nepostaví na nohy, tak jí chci být nablízku. Teď není kam spěchat, ať problémy vyřeší někdo jiný. |
| |
| Probuzení Když se probudím cítím se jako kdyby mě někdo zmlátil holí. Nebo srazil náklaďákem. Naposledy jsem se takhle cítila když náš letoun musel nouzově přistát na opuštěném poli. Nedopadlo to moc dobře, ale přežili jsme. Tak přesně takhle to prožívám znovu. V celé ruce cítím pulzující bolest. V puse mám sucho a do očí jako kdyby mi někdo nasypal písek. Pomalu se rozpomínám co se dělo a když se dostanu až k tomu jak mě zasáhla střela zasténám. Co bylo dál už mám pořádně rozmazané. Pamatuji si jak zbytek nepřátel prchá pryč a dál již nic. Až teď a také si uvědomím, že nejsem sama a trochu se polekám. Třeba nakonec neutekli a prohráli jsme? Stočím pohled do strany a když zjistím, že hlavu mám položenou v klíně Lottie, tak se zase uklidním a tak trochu mi zapadnou další kousky do toho co se stalo. Museli mě najít a ošetřit. Jak jinak. "Jak jsem na tom?" zeptám se na to co mě asi nejvíc zajímá. Rozprášili jsme je? Vybaví se mi tank a jak pálil, ale mohla se pak zvrtnou desítka dalších věcí. Klidně pak mohl otočit hlaveň i na nás. Třeba to byla další podobná banda jako ta, která nás přepadla. I když takhle blízko sebe? Ale stali se již i méně pravděpodobné věci. Tak snad se mi dostane vysvětlení. |
| |
| Uvnitř tanku Já a Vasyl
Zamyšleně drbu starého kocoura a obratně řídím tank. Je už dobře zaběhaný dokonce ani nemusím používat kladivo na řídící páku. Pozorně poslouchám co Vasyl povídá. Plně souhlasím s tím, že čím víc lidí tím lépe, ale Němce si do tanku nepustím. Obratně zastavím nedaleko kotlíku s gulášem. Však jsem dřív dokazoval své umění zatloukáním hřebíků za pomocí tanku. A kam cestujete mi prozradíš?“ Obrátím se na Ukrajince. Uvidíme jak moc se řídí rozkazy, když už se na armádu nehraje. Pak mu ukážu jak vylézt z tanku. Kocoura nechám spát na svém místě a také zamířím ven. „Pochutnej si na guláši… Já zatím budu pokračovat v rozdělané práci. Až se najíš můžeš mi třeba pomoc... Pustím se do vyklepávání pancíře a prací co jsem si předtím naplánoval. Pokud mi tyhle lidi pomůžou bude to o dost snazší práce. Když sháním nějaké díly narazím na vymontovaný tankový plamenomet ATO-42. „Pochválena budiž matko boží...“ Jednou jsem vyděl TO-34 v akci a od té doby jsem toužil vyměnit kulomet radisty, u kterého je průzor tak malí, že mířit se s ním nedá, aspoň ne na hlavu, za tento pekelný stroj. Pět desetisekundových šlehů na vzdálenost až 120 metrů. Zombíci sice nemůžou zemřít na šok s popálenin, ale ve škvarek se změnit můžou! „Vasyl, zázraky se dějí! Víš co se to tu válí?“
|
| |
| Skladiště techniky Ivan, Vasyl, posléze všichni Pozoruji Ivana, co mi prostor v tanku dovolí, jak obratně s ním zachází. Uvnitř tanku jsem naposledy jel, když jsem byl ve výcviku a kamarád tankista mně pozval dovnitř, že si uděláme malé kolečko u základny. No, museli jsme pak dva týdny umývat záchody. Ach ty vzpomínky. Ivan zastavil a zeptal se mně. A stále jsem cítil nedůvěřivost vůči naší skupině. Zvláštní, vezmu-li v potaz, že se rozhodl nás nerozstřílet na cucky. Otočím se na něj a jak zhasne motor, odpovím mu. "Cestujeme na Krym k pobřeží. Podle informací se nákaza šíří odtamtud. Takže chtějí zjistit, odkud přesně a jak se to šíří a kdo byl prvním nakaženým. Nejspíše to vzniklo používáním bojových plynů - kombinací ruského a německého, nebo tak něco, takže vina je na obou stranách bývalých armád... Když mně zachránili, neznal jsem nikoho. Jednotka, se kterou jsem cestoval předtím nejspíš pomřela. U nich jsem nalezl znovu společnost a nejen z toho důvodu jsem se rozhodl zůstat, jejich cíl mi přijde naprosto logický. Všichni lidé by se podle mně nyní měli zaobírat právě myšlenkou, jak tuhle hrůzu zastavit." Vylezli jsme z tanku. Ivan mně nasměroval ke guláši. "Díky." Guláš voněl moc příjemně, i když byl vychladlý. Ale kupodivu jsem se do něj hned nepustil. Zaslechl jsem za sebou hlasy. Pozoroval jsem ze svého místa, jak přijeli auta a po základně se začínají pohybovat lidé z naší skupiny. A pak jsem uviděl Jana. Hned mně napadlo - Co se stalo Katce? Z myšlenky mně vytrhl Ivan. Očividně velice nadšený. Ale co našel počká. Zvolám na něj: "Ivane, promiň ale podívám se na to za chvíli!" A rychlým krokem jdu směrem k našim. Rozhlížím se po vojácích. Střetnu se s Haukem, který mi prozradí, že Katka žije, ale je raněná. Lottie se o ní stará v autě. Poděkuju mu, řeknu že na nás čeká guláš, ať ho ohřejí a přiběhnu k autu. Nakukuju zezadu do korby. Pozoruji, jak Katka spí a leží v klíně Lottie. Mám o ní starost, jak by ne. Polohlasně promluvím na Lottie: "Jak je na tom Katka? Bude v pořádku?" A zůstávám venku, opřený o náklaďák doufajíc, že o ní nepřijdeme. A že zranění nepodlomí jejího ducha. A pak se probudí a vzápětí se Lottie ptá, jak je na tom. Uf. Lottie, náš anděl. My ostatní používáme zbraně a životy bereme. Ona je zachraňuje... U auta ještě nějakou dobu setrvám. Guláš počká. |
| |
| Káťa Kaťa, Vasyl atd. Sedím na zemi, zády opřená o stěnu vozu, jednu ruku mám položenou na Katině čele. Sama jsem trochu podřimovala. Když však zaslechnu Vasylův hlas, otevřu oči. "Jen si potřebuje odpočinout. Ztratila dost krve, ale jak jí znám, brzy bude zase stát pevně na nohách." Strávila jsem s Yekaterinou dost času na to, abych věděla, že jí jen tak něco neporazí. Jedna z věcí, které na ní obdivuji. Na tváři mi vykvete úsměv, když zaslechnu hlas svojí přítelkyně. "Nejsem si tak docela jistá. Ale pro tuhle chvíli jsme v bezpečí." Tázavě se přitom podívám na Vasyla, protože on by mohl její otázku zodpovědět určitě mnohem lépe. "Máš hlad? Chtěla bys něco k jídlu? Nebo vodu?" Pomůžu Katě se pomalu posadit. |
| |
| Káťa Ulevilo se mi, když jsem je slyšel spolu mluvit. Věděl jsem, že toho spolu hodně prožili a že jim na sobě záleží. A jejich přítomnost v naší skupině byla velice důležitá. Lottie se na mně tázavě podívala a já pochopil. "Banditi, které jsme odrazili, si to zamířili do tohoto skladiště. Zde byl Ivan Kulikov, ruský tankista s funkčním tankem, který se s námi spojil přes rádio. Posléze rozprášil zbytky banditů, kteří od nás utíkali. Poté jsem já a poručík za ním osobně šli se představit a seznámit a poté jste sem dorazili všichni ostatní. Vzhledem k tanku a skladišti zbraní jsme tu vcelku v bezpečí, nicméně udělali jsme pořádný randál. Takže uvidíme." Zeptám se i Lottie, jestli chce něco jíst a dodám, že jim to oběma donesu. Je mi jasné, že tu Lottie bude s Katkou i nadále. Podle toho co řeknou, jim přinesu zpět jídlo a pití a poté se nejspíš přesunu zpátky k Ivanovi a nebudu holky rušit. |
| |
| Já "Tank," usměji se tomu. Tak je skvělá zpráva. S něčím takovým se hned cítím bezpečněji a dokonce si i dokáži představit, že se možná zvládneme dostat až do cíle. Nebo to možná mají na svědomí léky, které jsme dostala. "Díky. Něco bych snědla. Hlad mám tedy pořádný," požádám o něco do žaludku a posadím se. Na chvilku se mi zamotá hlava, ale naštěstí to brzy přejde. Zauvažuji o tom zda vstát úplně a podívat se ven, ale asi to není nejlepší nápad. Zase tak dobře se ještě necítím a nechci se tu motat jako mátoha. Takže raději zůstanu na místě. Však to nevypadá, že by mě někdo bylo potřeba. K hlášení toho stejně moc nemám a všichni si jistě domyslí jak to bylo. Pokud mě budou Kaufmann s Kunzem potřebovat tak vědí kde mě najít. Není potřeba nikam pospíchat. "Doufám, že jsem ti nepřidělala moc práce," otočím se k Lottie a lehce se dotknu obvázané ruky. Asi nemá smysl se ptát jak na tom jsem, protože tu ruku stále ještě mám, tak to asi nebude tak vážné. Za což jsme ohromně ráda. |
| |
| Hračkářství No nutno říct, že mě moc nepotěšilo, že mě tady nechali trčet a šli si dělat něco do tanku, ale nerozšmelcoval mě kulomet, takže v pořádku. Už si mě pak nevšímal nikdo, takže jsem se otočil na svoje lidi. Chvíli jim trvalo než se přiblížili, ale byl jsem dost překvapený, když jsem viděl postřelenou Gashevu. Poručíku! Myslím, že jsem Vám nedal rozkaz se nechat postřelit. Příště bych byl rád, když by se to neopakovalo! Pouštím hrůzu naoko a pohledem si kontroluju u Lottie, že to bude v pořádku. Byl bych nerad přišel i o Gashevu. Už tak jsme tady přišli o strašně moc lidí. Břímě velení je dost neúprosné. Zamířil jsem si to rovnou za svým oblíbeným poddůstojníkem Hirschem. Hirschi! Podle všeho jsme v obchodě s hračkami, takže si začneme vybírat. Doplňte munici, zkontrolujte zbraně, projděte tanky. Jsme schopní zrekvírovat aspoň jeden tank? Hodil by se to víte, ale nerad bych ho nechal v prvním příkopu. Podívejte se po nějaké Panzer IV. Rád bych, aby jsme někam dojeli a nemuseli si hledat po cestě náhradní díly. Jo a nezapomeňte na hlídky. Mrknu na poddůstojníka, který je jistě nadšený stejně jako já. Potom, ale jdu k majorovi. Majore. Prosím Vy jste zpravodajec, rád bych aby jste proklepnul toho Kulikova a jeho posádku. Musíme zjistit co a jak se stalo, však to znáte. Informace, informace a informace. |
| |
| Kaťa Jsem ráda, když nám Vasyl donese něco k jídlu. Obdaruji ho vděčným úsměvem. Nechtěla bych teď Kaťu nechávat samotnou. "Ale ne, práci jsi mi nepřidělala." Rychle uklidňuji svou přítelkyni. "Ale vyděsila jsi mě dost. Po tom přepadení jsem vůbec nevěděla, jestli jsi vůbec naživu." Nahlas to neřeknu, ale ona ví, že její smrt je jednou z mých častých nočních můr. A to i přesto, že teď už nejsme jen samy dvě. Zmlknu, když se u nás na chvíli zastaví Kaufman, aby zkontroloval mého pacienta. Trochu se na něj zaškaredím, i když vím, že se jen snaží situaci odlehčit. Káťa jeho humor možná ocení víc. |
| |
| Skladiště Těšilo mně, když jsem je slyšel spolu mluvit. A že jim můžu pomoci, když oni mně našli a zachránili mi život. I když je to úplně jiná pomoc, vzpomněl jsem si na to, jak mi poprvé přinesli jídlo. Opětuji Lottie úsměv a vydám se pryč. Zaslechnu poručíka, jak mluví s Hirschem. Napadlo mně, že bych mu mohl říct o Ivanovi a jeho posádce v podobě kocoura. Než se ale rozmyslím, poručík jde jinam, podle všeho za majorem a já se rozhodnu nic neříkat. Nebudu zrazovat Ivanovu důvěru, ať jim řekne pravdu, až uzná za vhodné on sám. Naberu si guláš a mířím k tanku Ivana. Buď se někde rachtá v tom bordelu a nebo v tanku. Zakřičím na něj: "Ivane! Jsem zpátky, cos mi to chtěl ukázat?" |
| |
| Guláš Kaufmannovo láteření mi vyvolá na tváři slabý úsměv. Je mi jasné jak to myslí a oceňuji to. Jistě má spoustu starostí se vším okolo. Zasalutovala bych mu, ale s rukou nepohnu, tak to nechám být a raději se pustím do jídla. Měla jsem hlad a žízeň, ale teprve po prvním soustu zjistím jak velký. Nějakou dobu se cpu jako nezavřená. Teprve když vyjím polovinu misku trochu zvolním. "Využila jsem příležitosti, že byli dezorientovaní a vydala se za nimi. Nebylo by dobré kdyby se někde ukryli a zkusili zaútočit znovu. Pak začala střelba a já se do nich pustila také. No jak to skončilo jsi viděla sama," nechám misku na kolenou a opřu se zády o postranici. V ruce mi znovu vybuchne bolest, nebo si to aspoň představuji. Nepovažuji to zrovna za svou nejzdařilejší akci. "Nejvíc mě štve, že teď budu nějakou dobu k ničemu," povzdechnu si. "Ale třeba budu moci zůstat u rádia nebo na nějaké pozici. Jak jsme vlastně dopadli po tom přepadu? Je hodně ztrát?" |
| |
| Kaťa I já se s chutí pustím do jídla. Od raněné jsem se nehnula ani na krok, o to lahodnější mi teď guláš přijde. Zatím co jím, Káťa mi vylíčí, co se vlastně stalo. Opět musím obdivovat její odvahu. Sama bych se něčeho takového neodvážila. "Nepochybuji, že pro tebe Kaufmann nějakou práci najde. A já se postarám, abys byla brzy znovu schopná pozvednout zbraň." Povzbudivě se usměju. Na okamžik se zamyslím nad její otázkou. "Pár mrtvých, nějací zranění, ale mohli jsme dopadnout mnohem hůř. Berger to schytal přímo do krku, nemohla jsem nic dělat. A mrtvá je i ta malá holka, Galina." Lehce pokrčím rameny. Bergra je mi líto, především kvůli práci, kterou jsem s ním měla. |
| |
| Skladiště Všichni
Takže hledají příčinu nákazy, aby jí mohli potlačit. Zajímavé. Ne že by mě to přišlo jako dobrý cíl. Rozumnějí by bylo obsadit třeba tuto základnu, ale lepší, než jen bloudit krajinou... Důležitá je také informace, že bez problému do svých řad přijímají další lidi… |
| |
| Základna - Izobilnoje Všichni Poddůstojník Hirsch nadelegoval část vojáků přímo do základny a v podstatě ji obsadil. Kulikovovi přátelsky zasalutoval, což mělo být pravděpodobně i poděkování za pomoc s bandity, ale nijak zvlášť si ho nevšímal. Chlapy rozestavil tak, aby měli pod kontrolou celý prostor a mohli se dobře bránit útoku z venčí. Chlapy trochu brblali, protože po útoku si přáli trochu odpočinku, ale pohled německého poddůstojníka byl neoblomný. Druhou část chlapů poslal pro vozy co zůstali na silnici a za chvíli se dokodrcali drobnou oklikou taky přímo do tábora. Některé byly poškozené střelbou tak se náklad prostě přeložil na odstavené náklaďáky tu. Najednou v táboře bylo živo. Chlapy vybírali techniku i zbraně doplňovala se munice, přemontovávali se vysílací stanice, aby jste měli spojení mezi vozy. Dokonce se vařil i oběd a čaj. Major Kunz na poručíkovu žádost jen pokrčil rameny. "Poručíku o téhle základně či skladišti nemám, žádné informace, je poměrně malá, takže jsme možná o ní měli jen nepatrnou zmínku. Takových doplňovacích táborů tu bude víc. Měli to být předávací tábory pro připravovanou ofenzivu, která měla být podniknuta odtud z Krymu. Tedy než přišli ty fatální "komplikace". S tím sovětem si promluvím, ale pochybuji, že je to jen něco víc než další zatoulaný voják. Případně bandita z konkurenční skupiny, ale pochybuji. Pojďme k mužstvu." Major pak přešel k Lottie velící zdravotníkům a zajímal se o stav raněných. Lottie i Káťii jak už bylo jeho zvykem nabídl cigaretu a čokoládu. Na zklidnění po boji "prý" nic lepšího není. S každým prohodil pár slov a vydal se na obhlídku parku. Nakonec dorazil i k tanku Kulikova. Zastavil se a zrovna zaslechl, jak Kulikov říká, "Už mu musí být jasné, že ty zbylé tanky jsou prázdné ne?" Tak naváže v ruštině. "Zdravím vás komandire zvena, ten německý velitel je zde a je mu jasné, že ty zbylé tanky jsou prázdné. Měl ještě nějaké jiné povinnosti. Ještě jednou vám jménem našeho oddílu děkujeme za spolupráci při likvidaci těch marodérů. Představíte mí zbytek své osádky?" Chvíli počká a dá ti prostor představit "svoji posádku". Následně pak naváže na služební povinnosti. "Jak víte Rudá armáda a Wehrmacht jsou od roku 43 spojenci a jak vidíte tomu odpovídá i naše skupina. Naše skupina plní důležitý vojenský úkol a musím říci, že by se nám hodila podpora "tankových vojsk" rudé armády. Pokud tedy nemáte jiný důležitý vojenský úkol, byl by jste ochoten se připojit k naší skupině?" Je vidět, že pečlivě volí slova, protože ve světě, kde se velitelská struktura obou armád více méně rozpadla, je připojení možno jen dobrovolně. V té době už Hirsch objevil několik osmikolových SdKfz. 234 a průzkumný SdKfz. 222a rádiový SdKfz. 223, byly tu i polopásy Sd.Kfz. 251 a jako bonus i polopásová motorka Sonderkraftfahrzeug 2.
Všechna tato technika byla v ucházejícím stavu. Většinou byla kryta stanovými plachtami a maskovačkami, takže ani povětrnostní podmínky jim moc neublížili. Stejně tak by vybrán jeden tank podle přání poručíka Pz IV H. Samosebou tu byly i klasické náklaďáky a motorky. Nachystány byly protitankové zbraně i plamenomety, nakládány byli miny a další výbušniny k tomu byl povolán Ponomarenko. Slečna Morel zas měla na starosti doplnění zdravotního materiálu, kterého tu bylo také dost. Jak sdělil major Kunz, nebylo tu na co moc dlouho čekat, ten randál co jste způsobili k vám přitáhne zaručeně nežádanou pozornost. Proto všichni kmitali, aby se z tohoto hračkářství odejelo co nejrychleji. |
| |
| Základna Všichni Izobilnoje Pozoruhodné, jak se v podstatě z mrtvého místa stal plac, kde běhá spoustu lidí a všude jsou slyšet hlasy a rachot techniky. Odpověděl jsem Ivanovi na obě jeho otázky: "I když bych byl rád součástí osádky tvého tanku, nemůžu ti to slíbit. Jsem ženista a budu často potřeba venku, při stavbách a demolicích a pak by ti mohl někdo z osádky chybět. Tohle necháme na velení, jak rozdělí mužstvo... Stejně tak s Katkou, nevím jak moc s rukou může hýbat, ale vzhledem k tomu, že má k technice blízko, špatný nápad to není. Na to se ale budeš muset zeptat jí a velení." Mávnu na Ivana rukou a jdu konečně pátrat po vybavení mně prospěšném. Hledám a naleznu spousty min, výbušnin i s rozbuškami, granáty, náhradní nářadí... S Haukem toto vybavení patřičně naložíme. Poté se vrátím k Ivanovu tanku. Vidím, že u něj stojí major. Posadím se blízko a začnu si čistit svou SVT-40 a poslouchám rozhovor. |
| |
| Přípravy k odjezdu Kulikov "Škoda Galiny," povzdechnu si. Bergera jsem příliš neznala, ale je mi jasné, že Lottie jeho ztrátu nese hůř. Není bojovník, je zachránce. Anděl. Jídlo mi o dost zvedne náladu a cigareta na konci to pak jenom vylepší. Nakonec se cítím natolik silná abych mohla začít i něco dělat. slezu z korby a nějakou dobu se jenom procházím mezi technikou a pozoruji ostatní jak se snaží. Jakmile je vybrán ten nejlepší dopravní prostředek tak do něj přestěhuji svou bagáž. pistoli mám stále u sebe a s rukou v závěsu pušku stejně ovládat nemohu tak svou výzbroj doplním jenom o několik granátů. Jsem si docela jistá, že mi v budoucnu přijdou k užitku. Není to žádná předtucha, ale vědomí hraničící s jistotou. Máme před sebou ještě hodně nepřátel a boje budou spíše těžší než lehčí a to i když tank hodně pomůže. Při svém šmejdění si všimnu chlapa, kterého jsem ještě neviděla. Určitě to bude ten, který obsluhoval tank, který jsem viděla. Vykročím k němu. "Poručík Gasheva," představím se a z poměrně pochopitelných důvodů nepřidám vojenský pozdrav. "Jsem ráda, že jste to zvládl ten panzerschreck vypadal, že by mohl nadělat pořádnou škodu." |
| |
| Doplnění zásob Sním svou misku guláše a prohodím několik slov s majorem Kunzem. Jeho pozornost je vždy nesmírně příjemná. Když k tomu ještě navíc přihodí čokoládu, stává se z něj rázem jedním z mých nejoblíbenějších lidí. Všichni se činí, vypadá to, že velení chce tohle místo co nejrychleji opustit. Dokonce i Káťa se nakonec zvedne, a tak mi nezbude nic jiného, než se také dát do práce. Chvíli jí ještě obezřetně pozoruji, ale když vidím, že to zvládá, ponechám jí svému osudu. Zkontroluji zásoby a poté vyrazím najít sklad zdravotnického materiálu. Ihned mám o něco lepší náladu. Základna je hotový zlatý důl. Já, i desátník Kott, máme co dělat, abychom zvládli všechno důležité naložit. |
| |
| Základna – Izobilnoje Všichni Vasyl mě zklame a nabídku nebere z nadšením a raději to chce nechat na velení. Jeho chyba. A jestli si myslí, že si do tanku pustím jen tak někoho, tak to se plete… Pak se ukáže jako hodně silný senzibil. Na mojí otázku jestli je to ta pilotka odpovídá hned tak jako by tušil , že jí chci také do osádky.
Po chvíli se ukáže další německý důstojník. Potvrdí můj odhad, že už ví, že ostatní tanky jsou prázdné. Poděkuje za pomoc. A ptá se na zbytek osádky. Ukážu na sebe „Řidič-mechanik“. Poklepu na pancíř. „Bříza 3“. Sáhnu dovnitř a vylovím kocoura. „Kocour. Ten se stará, aby do tanku nelezli krysy. Teď už znáte nás všechny…“ Dále poslouchám co má na srdci. „Jsem ochoten se k vám připojit. Tanky potřebují pěchotu pokud mají vydržet... Musíte si ale uvědomit, že tady Bříza není žádný dostihový závodník tudíž se váš postup a taktika bude muset notně změnit. Vezměte také na vědomí, že o svém tanku rozhoduji sám. Můžete mi zadat úkol, ale jak ho provedu, nebo jestli rozhodnu sám. Do tanku mi nepoleze nikdo komu to osobně nedovolím. Pokud se mi váš postup znelíbí tak se od vás odpojím. Mohu ale několik vašich lidí zaškolit v řízení a údržbě některých tanků zde ze skladiště. Uvědomte si, že tanky vyžadují neustálou péči. Pokud mezi vašimi lidmi nejsou tankisté daleko ty stoje beze mě nedostanete. Na oplátku požaduji jen, že mi pomůžete dodělat úpravy tanku ze zde přítomných dílů.“
Počkám si na vyjádření Němce.
„Ivan Nikolajevič Kulikov“ Představím se pilotce. „Tahle holka zažila už horší věci… Vasyl říkal, že byste mohla mít zájem přidat se k osádce tanku. Minimálně na dobu, než se vám zahojí ruka… Pokud se přidám k vaší koloně potřebuji někoho do věže, aby mě navigoval. Nerad bych někoho přejel. Ještě jsem nevyčistil pásy od poslední takové kolize.“ Rukou ukážu na flek, který dokazuje, že nežertuji… |
| |
| Základna - Izobilnoje Všichni Major Kunz vyslechne hlášení řidiče-mechanika a docela přátelsky se usměje na kocoura. Pak mu podá ruku i když se vlastně dotyčný nepředstavil jménem a představí se. "Těší mě Major Heinrich Kunz, kdysi divize Brandenburg." Pak jen neznatelně zakroutí hlavou a otevře krabičku cigaret a nabídne Kulikovi a odpoví. "Zvláštní, podobný návrh na nějakou podmíněnou disciplínu jsme tu řešili s britským výsadkářem a odpovím vám na to co jsem řekl jemu. Věc se má tak, vojenským velitelem této jednotky je poručík Kaufman, já jsem sice nejvyšší důstojník, ale zpravodajec, tedy to jestli bude chtít s vámi nějak kooperovat je na něm. Upřímně, to že tahle jednotka ještě funguje je jeho zásluha a nevím jestli by kdokoliv z důstojníků přistoupil na "externí" nebo podmíněnou poslušnost. Sám to znáte, velitel velí voják poslouchá, bez podmínek. Jsme vám vděčni za pomoc a určitě vám rádi naši muži pomohou s opravami a vylepšeními. Myslím, že támhle komandyr Ponomarenko vám rád pomůže je technicky zdatný jestli se nemýlím. Klidně ať ještě někoho vezme sebou myslím, že už má přehled. Co se týče návrhu na spolupráci s podmíněnou poslušností, pochybuji, že to je žádoucí, nutit ke spolupráci vás rozhodně nehodláme. Pomohl jste nám jsme vám vděční, ale takovýhle postup by měl špatný dopad na morálku ostatního mužstva snad to chápete. Jak bude poručík Kaufman mít čas určitě za vámi dojde a můžete to s ním probrat. Pro případ, že bychom se již neviděli hodně štěstí ve vaší cestě." Zasalutuje a pak přejde k Vasylovi. "Komandire Ponomarenko, prosím buďte k ruce při opravách tady gentlemanovi a vmete si ještě někoho kdo je trochu technicky zdatný. Děkuji." Pak odejde za poručíkem... |
| |
| Základna Všichni Izobilnoje Poslouchám majora při čištění své SVT-40. Dost s ním souhlasím. Kulikov je výstřední chlapík, který byl dlouhou dobu sám se svým kocourem a chce si udržet svou samostatnost. Ale jednotka je jednotka, když by si každý dělal co chce, brzo někdo střelí vlastního do zadnice. Nebo se stane i něco horšího. Poté přejde ke mně. S vyndanou hlavní a nábojovou komorou v ruce vstanu. Odpovím mu: "Jistě pane. Tank jsem sice ještě neopravoval, ale člověk se učí rychle, když je třeba. Domluvím se s Haukem - řekl bych, že jsme udělali dobrý tým. On by mohl být nablízku německému tanku, já zůstanu s ruskou ocelí." A zasalutuji. Sednu si, abych pokračoval v čištění zbraně. Po dokončení jdu vyhledat Haukeho. Řeknu mu o plánu a o naší úloze být nablízku tankům a být hlavní opravárénská síla. Naložíme logicky nářadí do obou tanků a do auta a ujistím se, že máme všechno potřebné alespoň ve dvou kusech. Ať je rezerva. Se svým věrným batohem - do kterého jsem si dal jednu výbušninu a několik rozbušek, základní nářadí a novou lopatku, a dále s bajonetem, několika granáty, pistolí TT-33 a puškou SVT-40 se vydám k Ivanovu tanku. Sednu si na stejné místo jako předtím a odpočívám, dokud je to možné. A pokud už po mně nebude nikdo nic chtít, jsem připraven k odjezdu. |
| |
| Základna - Izobilnoje Všichni Nabízenou cigaretu rozhodně neodmítnu. "Nedivím se, že takový požadavek neslyšíte poprvé. Možná to bude tím, že je to docela logický požadavek. Neznám vás. Jsme sice spojenci, ale to vám nedává žádnou formální moc. Jste důstojník cizího vojska a to ještě nedávno nepřátelského. Jste pro mě cizí lidé a z velké části cizí armáda... Vaše rozkazy proto pro mě nic neznamenají, ale zároveň si uvědomuji výhodnost naší spolupráce. Klidně se podřídím rozkazům zde nejvyšího důstojníka Rudé armády, což je myslím tato dáma... " |
| |
| Základna - Izobilnoje Všichni Procházel jsem tohle hračkářství a nechal majora dělat jeho práci zpravodajce. Sám jsem se ještě rozhlížel a vybíral co by se nám hodilo. Bylo nás 22 a tak bylo potřeba počítat. Opřel jsme se o jeden pásák a vedle hlavy, když jsme se natočil jsem viděl červený kříž. Trošku jsem se oddálil a uvědomil si, že je to SdKfz 251 zdravotnická verze. Což pro naší skupinu je rozhodně dobrá varianta. Lottie?! Toto vozidlo je Vaše nová ošetřovna, myslím že tam se nemůže stát, že by Vám jen tak vletěly kulky a umírali pacienti. Pronesu nahlas a se značnou spokojeností. Opravdu je fajn, když doktorům neumírají lidi pod rukama. Dále tu byl PZ IV., to bude naše hlavní palebná síla. Dále jsem vojáky na dirigoval k PzKpfw 38(t), je to sice jen lehký tank a pravděpodobně se tu najdou těžší a lepší, ale potřebujeme mobilitu a průchodnost terénem. Staff seržant Kratochvíl! Vaším vozidlem bude Sd.Kfz. 2, vemte si k ruce ještě jednoho muže než bude poručík Gasheva schopna. SdKfz. 223 s rádiem se stane mým velitelským vozem. SdKfz. 222 jsme si vzali taky. Průzkumný obrněný vůz se hodí vždycky. SdKfz 251 a ještě jeden klasický nákladní vůz doplnily celou naší sestavu. Napnu tak sice naše síly celkem k prasknutí, ale budeme mobilní a schopní čelit všemu. Potom jsme zamířil k našemu novému příteli, který už prošel pohovorem u majora. Stihl jsem něco zachytit a něco mi předal major sám. Opět ta samá situace. Já už se tady opravdu ničemu nebudu divit. Ovšem jistota je jenom jedna. Komandire Kulikove. Děkuji Vám za pomoc ještě jednou. Je nutné podotknout, že bez Vás by celá tahle akce trvala mnohem déle a byla pro nás náročnější na ztráty. Věc se má tak. Podle toho co jsem slyšel Vás samozřejmě chápu, ale demokracie v armádě nefunguje. Vy samozřejmě máte možná zcela jiný názor, ale v naší skupině platí to co v armádě Německé nebo Rudé. Čili samozřejmě bych byl rád, pokud by jste jel s námi, ale obejdeme se jistě i bez Vás pokud to bude nutné. Takže pokud pojedete, tak se budete řídit mými případně majorovými rozkazy. Žádné buď a nebo. Demokracie v armádě nefunguje. Jsem zcela v klidu a hovořím zcela otevřeně. Já nemám opravdu náladu se s někým dohadovat, takže buď bude poslouchat a nebo si půjde po svých. |
| |
| Základna - Izobilnoje Všichni "Řekla bych, že právě teď jsou tu vhodnější kandidáti než jsem já," mírně chladím Kulikovovo nadšení. O tancích toho moc nevím a právě teď nejsem moc ve stavu kdy bych mohla něco pořádně dělat. Navíc se přihnal Kaufmann a řeč se stočila směrem který mi není zrovna příjemný. Nepřísluší mi do toho zasahovat a vlastně ani poslouchat, takže se pomalu odplížím pryč nachystat ještě těch několik drobností než vyrazíme zase na cestu. |
| |
| Základna - Izobilnoje Všichni
Rád bych se ke skupině přidal, ale měli by si nejdříve uvědomit jestli chtějí vystupovat jako vojsko, nebo jako skupina přeživších... „Se vší úctou. Právě proto, že demokracie v armádě nefunguje nemohu jen tak přistoupit na to, že se stanete mým velitelem. Kdybych byl civilista, tak bych nad takovou volbou mohl uvažovat, ale protože vás neznám nejspíš bych s tím také nesouhlasil. Možná bych se k vám přidal a časem bych usoudil jestli jste dobrým velitelem, nebo ne... Jako voják ale takovou volbu nemám. Nevím jak u vás v Německu, ale u nás v SSSR si voják jen tak bez rozkazu nemůže přejít k jinému oddílu. Natož k oddílu jiné armády. Něco takového se vždy považovalo za dezerci a dezerce se trestá smrtí. Pokud chcete vystupovat jako armádní jednotka, což mi dle vašeho vystupování zatím nepřijde, mohu se pod vaše vedení přidat na rozkaz, nejlépe písemný, důstojníka Rudé armády. Jelikož mé nadřízené nemohu kontaktovat. Dovolím si říct, že jsou nejspíš mrtví, tak jsem zcela logicky navrhl, že přijmu rozkaz od jediného mého nadřízeného tady. Přítomná důstojnice mi takový rozkaz dát zřejmě nechce. Proč to je otázkou... Vzbuzuje to ve mně pocit, že systém vedení u vás nefunguje… Pokud nemáte pověřující dokumenty, nebo tak něco, tak se k vám můžu připojit pouze jako doprovod z jiného vojska. Tudíž ne pod vašim velením… Jsem ale připraven kdikoliv poslechnout své nadřízené... “ Vše říkám klidně a bez nepřátelství. |
| |
| Základna - Izobilnoje Všichni Proč já? Od roku 1943 je Německá říše a SSSR ve spojenectví a já nevím tedy jak to máte v Rudé armádě, ale spojenecký velitel je na stejné úrovni jako vlastní armády. Samozřejmě, že to není standartní, ale co je poslední dobou standartní. Uděláme to takhle. My nemáme čas se tady dohadovat, takže buď půjdete s námi a budete poslouchat rozkazy nebo nepůjdete. To je všechno. Nic mezi. A to nebudu říkat, že Tě můžu potrestat za subordinaci a v principu vzpouru. Sice nechápu, proč u nás nefunguje vedení, když vojáci poslouchají nejvyššího důstojníka a dělají to co mají, ale já nikdy nebyl nějaký velký myslitel. Počkám na odpověď Kulikova a potom už jenom všechny ženu do našich aut a tanků. Tak jo odjíždíme, už jsme se tu zdrželi dost a musíme se pohnout dál! Průzkum před kolonu a jedeme! |
| |
| Základna - Izobilnoje Všichni Nakonec jsem se přesunula do transportéru k Lottie a uklidila si tam své osobní věci, kterých není nijak moc. Dopřeji si ještě jednu cigaretu před odjezdem a přitom tom vyslechnu rozhovor dvou vojáků. Stále jsme se ještě nepohnuli a tankista má stále nějaké námitky. Dokonce takové, že se odvolává na mě. A přesně tomu jsem se chtěla vyhnout. Nejsem zvyklá velet, ale vypadá to, že se nedá nic jiného dělat pokud ho chceme sebou a to chceme. Potřebujeme každého trochu schopného vojáka. Zašlápnu oharek cigarety do země a zamířím zpátky odkud jsem před chvíli přišla. "Soudruhu Kulikove," oslovím řidiče, "přestaňte se chovat jako panna na první schůzce. Právě teď je všechno kompletně posrané. Tak si zalezte do tanku a zařaďte se do kolony. Berte to jako rozkaz. Veškeré velení je v troskách a my jsme možná jediná trochu organizovaná část vojska v okruhu stovky kilometrů. Navíc plníme důležitý úkol, který pokud se nám podaří, tak z nás budou hrdinové. Stačí vám to takhle nebo chcete abych vás kopala do zadku tak dlouho dokud nesplníte svou povinnost?" Možná jsem to řekla ostřeji než jsem původně chtěla, ale stále mě ještě trochu žere to co se mi stalo. Naštěstí jsem se stihla najíst, protože to bych jinak byla ještě mnohem nepříjemnější. |
| |
| Základna - Izobilnoje
Všichni
Jeden z německých velitelů, ten s druhou nejvyšší hodností, argumentuje pořád stejně. Spojenci, nebo ne já od něj nebudu brát rozkazy dokud mi to nenakáže někdo z mých velitelů… Spojenci, nebo ne já je budu mít za TY nepřátele až do smrti…
Pak se však ozve důstojnice rudé armády a je vidět, že je to správná soudružka. Srazím paty a zasalutuji. „Rozkaz, pane!“ Dobře si však všimnu, že nedala žádný pokyn, jestli se mám, nebo nemám řídit nějakými dalšími rozkazy "spojenců"… Také se bojí obvinění z dezerce, nebo pro svou zdrženlivost s rozkazy má jiný důvod? O tom, že bych měl vzít někoho jako dovnitř tanku, nebo dokonce jako dalšího člena osádky nepadlo ani slovo. Z dobré vůle ovšem nabídnu vojákům, že se mohou vézt na korbě. Vlezu do tanku a přes svůj průzor spustím mřížku. To je lepší! Už nemusím skrz dav jezdit jen se štěrbinou.. Pořádně upevním horní vstupy. Usadím se na svém místě. Zkontroluji, že rukou dosáhnu na plamenomet. S ním budu muset opatrně. Sice jsem k tanku nechal přidělat další sud, tentokrát s náhradní směsí do tohohle draka, ale i tak toho není příliš. Další speciální směs do plamenometu už asi nikde neseženu. Co vím směsi petroleje mají přibližně jen poloviční účinek… „Tady Bříza tři jsem připraven vyrazit. Přepínám.“ Ozvu se vysílačkou na stejné frekvenci co předtím. Odjez byl vyhlášen tak narychlo, že jsme se ani nedomluvili na komunikaci, nebo mém místě v koloně.
Nastartuji pomocí stlačeného vzduchu, abych mohl vyzkoušet kompresor. Zahoukám klaksonem a rozsvítím zadní blikačku. Vyjedu. Vidím to tak, že nově přivařená část z tanku-sekačky mi ubere na rychlosti. To že jsem plně naložený mi také nepřidá... Dokonce i těch pár střel pro kanón jsem raději přibral, kdyby nakonec přece jen osazenstvo tanku stouplo… Předpokládám, že v tuto chvíli bych proto mohl jet kolem 40 kilometrů v hodině. Raději rychlostí nepolezu nad pětatřicet, než si zvyknu na řízení s tím novým monstrem vpředu. |
| |
| Zase na cestě. Všichni kromě Hanse Izobilnoje Do vozů se ještě rychle nakládali barely s benzínem, takže většina vojáků neměla moc čas sledovat celé divadlo s Kulikovem. Opona spadla až ve chvíli kdy se do celé situace vložila poručík Gasheva. Ve chvíli kdy bylo vše naloženo, bylo v dáli už vidět "stádo" nemrtvých, které přilákala kanonáda. Šinuli se směrem k základně široce roztažení a hladově chrčeli. Ve předu se opět motali nakažení pastevečtí psi. Každý byl najednou rád, že je dělí od zubů hladových monster silný pancíř. Celá kolona se pohnula a první slepě útočící psi začali dorážet na pancíře. Nebyli, ale schopni se jakkoliv dostat na posádky a tak kola těžkých vozů a pásy tanku drtili jejich kosti a lebky a vymačkávali z nich život. Pak přišla vlna těl. Poručík nechal jet Pz IV. první a ten v davu těl zanechával jen krvavou brázdu. Nevýhodou bylo, že řidič měl jen omezený výhled a auta musela jet nalepená na sebe, aby se moře těl nevlilo mezi vozy a nebrzdilo je.
Tento krvavý průjezd zakončovala upravená T 34 jejíž řidič si mohl vyzkoušet praktičnost sekáčů které ještě rozšiřovali brázdu. Celé stádo chvíli kolonu sledovalo, ale pak se vám ztratilo v dáli. Projeli jste kolem jezera a pak už opět bylo možno otevřít poklopy a vykouknout ven. Bylo vidět jak si poručík ještě něco s majorem ujasňuje ohledně mapy a sledují krajinu dalekohledy. Najednou na konci vesnice celá kolona zahnula na kamenitou lesní cestu a skupina se vydala mimo civilizaci. Evidentně se chtěli vyhnou poměrně velkému městečku Altuša. Bylo to poměrně riskantní, protože nemůžete vědět jestli projedete vše a nebo jestli cesta nebude končit a otáčení kolony bude pak velmi nebezpečné. Stejně tak, by ale bylo nebezpečné kdyby vás něco zablokovalo ve městě. Cesta pokračovala dál a kromě pár zádrhelů, jako strom přes cestu, nutnost brodit větší potok atd.., které byly rychle vyřešeny celá cesta probíhala bez problémů a vy se mohli zase chvíli cítit bezpečně. Občas na vás vylítla nějaká nakažená zvěř, z lesa například nakažený jelen, ale vždy se rozbili o váš pancíř.
V klidu jste se dostali přes lesní a polní cesty zase až na hlavní trasu do vesničky Vinogradnoje tu jste lehce objeli, ale viděli jste, že tady není žádná vesnice nenakažená. I když vás ochrana vozů uklidňovala, celková situace a to co jste viděli vás děsila. Nejen, že se z lidí a zvířat stávali zmutované zrůdy, ale i flora se jaksi prapodivně měnila. Všude bujeli parasitní houby i na živých-mrtvých, ale i na stavbách. Dokonce jste viděli skupinu asi lidí obdělávat políčko které je svým způsobem zotročilo. Upozornil vás na to major ve vysílačce, aby jste se mu obloukem vyhnuli. Jeho vůně polapila nešťastníky a ti ho obhospodařovali a rozšiřovali. A svými mrtvými hnijícími těly i hnojili. Po tomto "poli" se motalo asi 20 mužů a žen vychrtlí na kost, někteří škaredě poranění v uniformách různých armád i v civilu. Rychle odjeli ale ten výjev ve vás zanechal hluboké šrámy na duši. Toto opravdu jsme vytvořili my lidé? Tuhle hrůzu? Dále po cestě jste potkávali mnohé výjevy, které vás demoralizovali, ale uklidňující a pragmaticky vysvětlující hlas majora, který jak bylo vidět toho o situaci tu dole věděl opravdu hodně vás aspoň trochu držel nad vodou. Opět se ukázalo, že major v začátku vašeho setkání trochu přehrával a ví víc než bylo řečeno. Projeli jste vesnici Pušikno a konečně jste se dostali do prostoru, kde se nacházel komplex bunkrů KB a S. Prostor byl řídce zalesněn a celkové byl na "útesech hory" Aju-Dag. Cesta nahoru se dala absolvovat s celou kolonou, ale bunkry, byly ruzně rozházené v obraných pozicích a bohužel koncentrace nemrtvých, houbých kadeřavců a podobných věcí až příliš velká. Narazili jste na bunkr KB 2 kompletně obrostlý hnědou sporovitou houbou stejnou jako viděla Káťa s Lottie na srubu v horách. Houba se střílnami dostala i dovnitř a celá bunkr vypadal jak hnědý kadeřavý květák. Po pul hodině ve chvíli kdy se začínalo pomalu stmívat jste narazili na jeden z hledaných bunkrů KB 17. Prostor před jeho vchodem byl zaplněn potulujícími se nemrtvými napadenými houbovitými parazity. Mohlo jich tam být kolem 40ti a okolo ještě dalších 30. Návštěva z vesmíru? Hans Prostory bunkru KB 17 Od doby, kdy vás před třemi měsíci zablokovali v bunkru nemrtví ses ty ani zbytek tvých mužů nedostali ven. Zásoby docházejí a z původní desítky zbyli jen tři. Někteří se raději zastřelili než chcípat hlady jak samy řekli před dobrovolným odchodem, jiní onemocněli a umřeli a některé prostě dostali Zomboši. Voda v zásobárnách hnije a má odpornou hliníkovou pachuť, snažíte se chytat někdy dešťovku, ale i tu raději převařujete. Čas od času musíte vypalovat plamenometem střílny aby se vám nedostala do bunkru ta nebezpečná houba, ale nálpně do plamenometu už také moc nemáte. Jidlo se sestává z malinkatých přídělů konzerv a vojenských sucharů. Naději, že ještě někdo přijde jste už skoro vzdali víc jak měsíc nemáte spojení s nikým. Ven se jít nedá a podzemní spojovací chodby jsou plné vašich nemrtvých kamarádů a taj jsou zablokovány také. Je to na piču umírání. To si to člověk maloval, že když už chcípne tak hrdinně v útoku za Furera a Vaterland střelou do srdce za křiku Sturm! a ono hovno hnije v plesnivým bunkru a chcípá hlady. Snad to nebude trvat 1000 let. Při těchto úvahách tě vyrušilo něco co hodilo prasátko do periskopu, kterým jsi sledoval prostor před bunkrem. Opravdu v šeru přicházející noci rozeznáváš skupinu německých obrněnců a jedno Téčko...
|
| |
 | Všichni v blížící se koloně KB 17 Viděl jsem, jak postupně všichni v bunkru umírají. Ať už vlastní rukou, špatným snášením podmínek nebo potyčky s nakaženými při výpravách ven. Když se pak odmlčel i poslední kontakt na vysílačce s ostatními kryty v okolí, mělo to na morálku devastující vliv a do hodiny se zastřelili 3 z mých zbývajících přátel. Od té doby sice máme o trochu víc trvanlivých zásob, ale jak jsme se já a poslední dva z mých mužů shodli, spíš to jen prodloužilo přicházející agonii. Střelivo sice ještě máme, ale k čemu to - vždycky přijdou další - takže jen vypalujeme střílny v naději, že tak se vyhneme nákaze. *Co to kurva?!?* probere mě odlesk, který mě přes periskop na chvíli oslnil. Myslel jsem, že se mi to jen zdálo, ale když jsem čočky dělostřeleckého triedru zaostřil na skupinu objektů, opravdu jsem v nich rozpoznal blížící se kolonu. Dokonce vypadala na německou... Rychle jsem přešel do vedlejší chodby, kde byla v jedné z místností vysílačka. Nevěděl jsem, jak je na tom naše anténa, ale je to nejsnazší způsob, jak se pokusit o spojení. „Pusť mě k tomu.“ vyhodím Klause, dosud sedícího u aparátu. Sednu si na jeho židli a začnu vysílat. Schválně trochu mlžím, protože i když stroje vypadají na německé a udržované, přece jen je tam i jedno téčko a klidně to mohou být banditi. Takových se tu už pár ukázalo. Nechci proto prozradit, jak málo nás vlastně je. „Koloně přibližující se k nám od severovýchodu, mluví k vám Hans Georg Heidemann, velitel tohoto okruhu opevnění...“ schválně neudávám hodnost. Kdybych ji oznámil, bude jim jasné, že je nás jen hrstka a ještě k tomu ženistů „Identifikujte se a sdělte účel své cesty nebo na vás zahájí palbu protitankový kanon z maskovaného krytu po vaší levici.“ oznámím úsečně. |
| |
| Zase na cestě. Všichni Izobilnoje Byl jsem rád, že se to nakonec celé rozseklo a my jsme měli další tank. Jak moc fungovat a poslouchat je věc jiná, ale to se zjistí až během nasazení a řízení se rozkazy. Byl jsem rád, že jsou všichni muži ve vozidlech, když se přivalilo stádo a začalo dělat bordel. Tanky začaly taky dělat svou práci a i když naši řidiči museli ukázat trochu umění v řízení, tak se povedlo projet a rozjet opravdu hodně mrtváků. Skoro jako když jsme bojovali s Rusy. Díky rychlosti vozidel jsme stádu ujeli a ještě jsme mohli do probrat detaily cesty. Rozhodně jsem se chtěl vyhnout městu, protože tam by nás kdokoliv a cokoliv mohlo snadno zablokovat. Určitě tam budou nakažení a možná i přeživší a to opravdu riskovat nebudeme. Všechna naše vozidla mají dobrou průjezdnost terénem a tak po lesních cestách se naše cesta celkem krátí. Sem tam strom nebo výmol, to není nic s čím by si německý voják neporadil. Jelen, který jednou vyletěl z lesa narazil do Lt-38, ale i tenhle malý tank odolal a další vozidlo v řadě jelena rozjelo. Další věci, které jsme viděli otřásli asi s každým. Jak si houba může zotročit člověka jsem nevěděl, ale rozhodně jsem si to nechtěl zkusit. Major se ukázal, že umí perfektně pracovat s lidskou hlavou a myslím, že to vojákům hodně pomohlo. Na další zastávce rozhodně budou fasovat šnaps. Tohle budou muset zapít, ale prvně snad dojedeme k nějakému záchytnému bodu. První bunkry, které najdeme jsou zarostlé houbou a to taky vysvětluje proč se postupně odmlčovaly. Ti vevnitř se stali houbami a to je něco co jsem nezáviděl asi nikomu. Šílený osud. Poslední bunkr sliboval, ale jackpot, protože kolem něj se rojili nakažení a Ti se nerojí jen tak někde. Což mi potvrdí vysílačka. Jen ne další deja vu. Na kanále kolony zazní jasný rozkaz. Lt kryjte tu levou stranu. Potom odpovím veliteli zdejšího opevnění. Ač to zní velice povýšeně vzhledem k tomu co vidím. To dělo ovšem může být v bunkru a to bych nerad pokoušel. Tady poručík Kuno Kaufmann spojená jednotka. Snažíme se kontaktovat přeživší a případně jim pomoci. Podle toho jak vypadají Vaše bunkry nevypadáte zrovna bojeschopně a schopni dostat se ven. Jaká je Vaše situace? |
| |
| Všichni před krytem KB 17 Trochu se mi uleví, když slyším ostrý německý hlas a potvrdí mi, že kolona má nějaké velení. Sice mohl lhát, ale nevypadalo to moc pravděpodobně, a tak jsem se rozhodl mu věřit. „Pojeďte blíž a držte se levé strany cesty.“ navedu je. Sice netuším, kolik z těch min ještě nevybuchlo, ale asi by mě ten poručík neměl moc v lásce, kdyby nějaké z jeho vozidel vyletělo z ničeho nic do povětří. „Napravo začíná zhruba za 30 metrů minové pole.“ upozorním ho ještě pro jistotu. „Nechceme střílet, zkusili byste některé zlikvidovat pásy?“ požádám ještě vysílačkou v naději, že bez střelby se vyhneme dalšímu přívalu zombíků ze širokého okolí. „ Ty, co budou blízko krytu zlikvidujeme.“ oznámím mu a spoléhám se na to, že plamenomet se o ně opravdu postará. „Plamenomet pal!“ zavelím Klausovi a čekám, jestli to z nich opravdu nadělá škvarky, jak si představuji. Za chvíli už prostor krytu naplní hučení velkého čerpadla vystřikující na zombíky před bunkrem hořlavou směs. Na výsledek si ale musím počkat až se kouř rozplyne... *Doufám, že ty poslední v dávky k něčemu budou...* proběhne mi ještě hlavou. Zatím mám ještě výhled zastřený hustým kouřem, takže netuším, co se venku přesně děje. |
| |
| Sleep Now In The Fire Všichni Bunkr KB 17 Kolona se srovnala a vojáci v autech si oddechli. Je to možné? Je tomu skutečně tak narazili na místo kde jsou v bunkrech lidé? Tohle je náš cíl? Jistě to hlavní je ještě čeká, ale dostali se na místo. Nálada se viditelně zvedla když se v bunkru ozvali lidé. Problém byl ovšem se zamořeným okolím. Čekalo se co vymyslí velení. Střelba přiláká další a 70 zombošů je přeci jen na nože opravdu moc. Chlapy v bunkru byly nadšení stejně. Na rozkaz svobodník Klaus Richter zmáčkl kohouty plamenometů. Ohnivé jazyky vás zabolely ve tmě v očích a olizovaly nemrtvé před bunkrem. Množství zombíků vzplanulo jako sirky. Některým žárem vyvřely oční bulvy a nebo pukla hlava a s rozprsknutým mozkem se sesunuly k zemi a zemřeli na vždy. Mnoho z nemrtvých ale prostě jen hořelo. Hořelo na nich oblečení i chlupy a maso, celý prostor zaplnil příšerný naprostý smrad, ze kterého slabší povahy zvracely. Horší ale bylo že se dav hořících zombíků pohnul směrem ke koloně a do blízkého lesa. Jako mlčenlivé pohybující se planoucí pochodně roznášeli oheň všude v okolí. Někteří se začali dobývat a obrněnce a vozy. Tanky byly v pohodě, ale u kolových vozů nebylo moc rozumné čekat, že by mohly chytnou pneumatiky. Připadáte jsi jako při bizarním vražedném reji světlušek.
|
| |
| Hořící pochodně Všichni Bunkr KB 17 Hned jak jsem zaslechl, že se naše vozidla nachází v minovém poli, tak se mi stáhne žaludek i zadek. Tanky naštěstí stojí, takže nehrozí, že by jsme vjeli na miny, ale bůh ví co tady ještě mají. No takže jsme měli více štěstí jak rozumu. Jsem rád, že teď aspoň víme kde jsou miny. Určitě je můžeme rozmačkat, to by neměl být problém. Už chci dávat rozkazy, když se z bunkrů vyvalí hromada plamenů a já jenom žasnu. S mnoha těmi chodícími to udělá hotový zázrak a padnou, ale zbytek jen chodí okolo a hoří. Kdysi mi jeden vtipálek řekl co dělá lenochod, když hoří les. Hoří! Ty idiote... Všechna vozidla zařadit zpátečku a vycouváme ze zóny ohně. Uděláme si přehled, Lt-38 bude chránit kolová vozidla a Pz IV a T-34 se vrhnou na ty pochodně. Střílet jen v nutnosti. Každého by napadlo, že oheň jim skoro nic neudělá, ale vždycky se najde někdo, kdo to zkusí. |
| |
| Hor ohnicku, plapolej... KB 17 a vsichni kolem Zatim plamen vzdy fungoval a nas plamenomet ty prilis doterne zlikvidoval, ale tentokrat to nefungovalo a obratili se smerem ke kolone. *Lepsi cil vole...* proleti mi hlavou, kdyz mi dojde, ze ty zombie nejsou uplne bez zakladnich instinktu... "Klausi, jsou jeste nejaci v dosahu?" ptam se obsluhy plamenometu "Jestli jo a mame cim, kratkymi zaslehy, pal!" zavelim jeste v nadeji, ze tak kolone trochu ulevim. Co bych ted dal za trochu naboju do tech pistoli s tlumicem, ktere jsme nasli u britskych vysadkaru... Bohuzel, dosly uz davno a ted po nich muzeme Welrody tak akorat hazet. Pokud si kolona se zombiky poradi, nebudeme se do toho plest. V opacnem pripade jim zkusime ulevit bajonety... |
| |
| Pochodně
Dostanu pokyn jet vpřed a masakrovat… Úplně se mi nechce vjet s tankem doprostřed ohnivé masy. Trochu ohně tank ustojí, ale co je moc to je moc. Z jednoho hořícího tanku už jsem lezl a nechce se mi to opakovat… Přesto se rozjedu dopředu.
Zkusím zombíky likvidovat tak, abych je měl neustále jen před sebou. Teď by se fakt hodil člověk ve věži… Využívám k tomu couvání a prudké měnění směrů. Hlavně se nenechat obklíčit… Jediná dobrá věc na téhle záplavě je, že pořádně otestuji radlici… Kromě nutnosti přežít mě pohání i touha předvést se jako řidič. Proto do řízení dávám vše co ve mně je.. |
| |
| Hoří všichni Z transportéru, který pro zdravotníky našel Kaufmann, mám opravdu radost. Konečně budou moji pacienti v bezpečí. Škoda jen, že pro Bergera je už bohužel pozdě. Spolu se seržantem Kottem, a dalším z vojáků, který se mi nabídnul jako řidič, naložíme zdravotnický materiál, i svoje osobní věci. Ještě v rychlosti prohledám Galininu pozůstalost, dopomůžu si tím k oblečení, které není celé zacákané od krve, a můžeme vyrazit dál. Tentokrát přenechám místo u kulometu Kottovi a sama se skryju v bezpečí transportéru. Výhled je dost omezený, ale alespoň mě od útočících nakažených dělí silný pancíř. Jakmile nám tlupa zombíků zmizí z dohledu, vylezu nahoru a připojím se k seržantovi. Krajina je krásná, ale ani na chvíli nás nenechá zapomenout na to, jak nebezpečná může být. Nakažená, podivně pokroucená zvěř, je toho jasným důkazem. Je mi smutno, když vidím hnijícího jelena, kdysi krále lesa, teď jen bezduchou stvůru. Konečně se dostáváme do míst, kde jsou bunkry. Vyděsí mě, když vidím, v jaké míře tu bují zákeřné houby. Dobře vím, jak nebezpečné dokážou být. Nyní mi navíc dochází, že ani v bunkru jsem s Kaťou nebyly v bezpečí, tahle houba pronikne všude. My jsme měly jen z pekla štěstí. Jsou tu lidé! Každý, nově nalezený člověk, mi dělá radost. Ještě nejsou všichni mrtví, nebo přeměnění. Ještě pořád je naděje. Potom ale vypukne ohnivé peklo a já zmizím v bezpečí transportéru, jako namydlený blesk. Smradu a kouři ale neuniknu ani tady. Ze zápachu škvařícího masa se mi zvedá žaludek. Jsem ráda, že se po mě v tuhle chvíli nic nechce. Přes ústa a nos si přetáhnu šátek a čekám, až tahle hrůza skončí. |
| |
| Cesta zombíkama dlážděná Všichni Obdivoval jsem Katku, jak rázně zakročila na Ivana. Panna na první schůzce, to se povedlo. Tak snad nám to spojenectví vydrží. Ivan si Němce nechtěl připustit k tělu. Na jednu stranu jsem to chápal - než jsem byl zachráněn touto jednotkou, zarputile jsem si myslel, že za vše můžou Němci. To asi všichni sověti. Ani jsem o oficiálním spojenectví armád nevěděl. Ale věci jsou málokdy tak jednoduché, že stačí na někoho ukázat prstem... Já později zjistil, jak jsem se mýlil. Tak snad k tomu dojde i Ivan. Všichni se začali nakládat do vozů. Slyšel jsem Ivana, jak říkal, že kdo chce, ať si vleze na korbu. Nějak jsem na něj nereagoval. Vylezl jsem z boku na jeho tank a s batohem na zádech a puškou v ruce jsem se usadil u věže. I když je Ivan podivín, chtěl jsem být nablízku jemu i jeho tanku. A na korbě tanku budu moct pružněji reagovat na dění venku, než kdybych byl uvnitř. Vyjeli jsme. Byl to příjemný pocit. Typický rachot velkého ruského dieselu kousek pode mnou. Vzduch ve tváři. A přehled o celé naší koloně i okolí. Ale jen o chvíli později jsme narazili na hordu. Když jsem viděl blížící se psi, radši jsem vstal, abych nepřišel o nohy. Chytnul jsem se pro jistotu za poklop jednou rukou. Nejeli jsme rychle, ale drncalo to. Myslel jsem si, jak bude jízda tak nějak odpočinková. Máme techniku, zbraně, nemusíme šlapat, jsme chráněni. Jó, mýlil jsem se... Zvířata zmutovaná. Rostliny v hajzlu. Zdementělý zotročený lidi. No do hajzlu. Byl jsem vyveden z míry. Ale uklidňoval jsem se. Jsme přeci téměř u ohniska nákazy, tohle stádium zohavení lidí se tedy snad zatím nedostalo daleko. Všiml jsem si, že ostatní na sebe mluví a došlo mi, že nemám rádiové spojení. Otevřel jsem velitelský poklop, vyndal jsem sluchátka a slyšel jsem něco málo od majora. Nicméně zůstal jsem venku. Blížili jsme se k bunkrům a dalším zombajzům. A najednou rádiové spojení. No to mně podrž, tady někdo přežil? Slyším o minách. Očividně proti pěchotních. Detektor min jsem já v hračkářství nenašel, takže pokud tak neučinil nikdo jiný, tak ho nemáme. Ale na pěchotní miny jej netřeba, dokud tanky slouží. Pokud teda nebude třeba opravovat pás v minovém poli... Pak dostane T-34 a Pz IV rozkaz jet dopředu. Rychle se rozmýšlím, seskočit, zůstat nahoře nebo vtrhnout Ivanovi do tanku? Na jeho tanku jsem jel sám, nebudu si hrát na T-34 kaskadéra. Jak se rozjede dopředu, vhodím pušku a bágl do tanku a následně lezu dovnitř. Zůstanu ve věži, abych měl přehled a mohl kdyžtak vcelku rychle vypadnout. Pistoli mám ale u sebe pro případ nouze. Přes vysílačku řeknu Ivanovi: "Překvápko kamaráde, tady Vasyl. Nahoře bude asi teplo, tak jsem ti sem vlezl. Jestli ti můžu nějak pomoct s navigací, tak řekni." |
| |
| Burn my eyes Všichni Bunkr KB 17 Z Bunkru KB 17 vyšlehnou další dávky z plamenometu tentokrát však menší a přesněji mířené. V Ohnivém infernu, který je před bunkrem se to prostě tak nějak ztratí, uhoří dalších pár nemrtvých, kteří se prostě rozpadnou. Ohnivé světlušky však dál zapalují křoví a řídký borovicový les. Poručík vydá rozkaz a motory se rozburácí. Část kolony poustoupí a dva tanky povyjedou vpřed mezi plápolající pochodně. Nastane taneček tanků, v prostoru před bunkrem. T 34 který má k sobě přidělané ještě zlepšovací rotující sekáče předvádí skutečný tanec. Tak nějak by si člověk mohl představovat Musorgského Kartinky - Tanec kuřátek ve skořápce odkaz. Motor rachotí a pásy drtí vše neživé tu se tak bleskově otočí na místě a rozšmelcuje skupinku, posun v před a znovu rychlá půlotočka. Sekáče co chytnou do svého dosahu nezůstane z ničeho víc než krvavá kaše. Stejně tak pásy demolují prostor i "živou" hmotu. Do patnácti minut je hotovo. Vzhledem k tomu, že vybuchla i jedna protipěchotní mina a rachot se stejně udělal. Pár posledních dorazili střelci z kulometů. Celý krvavý prostor byl jen osvětlován hořícími zbytky těl a trochu dál hořel borovicový les. |
| |
| Pasažér
Masakruji nemrtvé, když tu se otevře horní poklop a ve vysílačce uslyším hlas Vasyla. Úplně jsem zapomněl, že někdo může být na korbě. Přísahal bych, že jsem pořádně upevnil horní vstupy, než jsem vyjel...“K sakru, jak si se dostal dovnitř?“ Křiknu do vnitřního okruhu. „No to je teď jedno… Když už jsi tady, tak budu za pomoct s navigací rád… Já vidím jen dopředu. Otevři si všech pět průzorů. Hlídej mi zadek a boky. Velitelský prostor se točí nezávisle na věži, takže se neostýchej. Když tu není střelec, tak si udělj pohodlí dle libosti...Nechci aby mi jich moc plápolalo u kanystrů s náhradním palivem… Kdybych se nějak moc blížil k Pz IV, tak mě na to taky upozorni... “ Začnu s navigační instruktáží pro začátek. Pak se snažím Vasylovi ukázat čeho je tank schopen a kdy je potřeba, aby mě na něco upozornil. Chci od něj navigaci ne velení, přestože sedí na velitelském místě. Jde nám to spolu hezky od ruky, takže je práce brzo hotová. „Tak jak se ti jízda líbila?“ |
| |
| Masakr Ivan byl překvapen, že jsem se do tanku dostal. Nedivím se, také bych byl. Proto jsem váhal, co vlastně udělám. A očividně jsem měl štěstí, že jsem se do tanku dostal. Co nejrychleji jsem se pokusil zorientovat na svém novém postu. Dle Ivanových instrukcí jsem se věnoval především bokům a zadku. Je to pro mně dost nová role, ale připadalo mi, že nám to klapalo. Slyšel jsem výbuch miny, takže přeci jen nějaká rána zazněla. Ale už tak jsme dělali pořádnej randál, dva tanky a jejich motory... Žádný zombajz nám neohrozil nádrže a když už jsem se do toho začínal dostávat, byl konec. Kulometčíci dodělali pár zbylých zombíků, nejspíše ve vědomí, že další rány už nevadí, když už se o nás stejně ví. Odpovím Ivanovi: "Kámo, mně se to líbilo. Snad ti má pomoc přišla vhod. Příště to bude chtít pořádnou hordu!" zavtipkuju a vylezu půlkou těla ven, abych viděl dobře na ostatní a na bunkry. Kdopak z nich vyleze? |
| |
| Burn my eyes Všichni Bunkr KB 1 Tanky byly velice efektivní a musím nechat, že tohle upravení té T-34 bylo rozhodně ku věci. Celkem si dovedu představit, že tohle použiju proti eskadroně rudé jízdy a budu se bavit. No takhle by to bylo v boji s Rusy, teď už to je holt jinak. Bunkr taky sekundoval, ale nebylo to už nijak výrazná pomoc. Nakonec to zmáčkly i kulomety, ale tak po tom výbuchu se není co divit. Vylezu z vozu a rozhlédnu se po tom pekle co se tady rozpoutalo. No tak tolik k nenápadnému zabíjení. Všichni zkontrolují svoje vozy. Střelci zůstanou u zbraní a zajistí okolí. Já si jdu s nima popovídat. Vylezu a vyrazím směrem k bunkru. Pušku jsem nechal ve voze a šel jsem jen s pistolí, ale v pouzdře. Držím se v kolejích našich tanků, protože tam nehrozí, že budou miny. Jmenuji se poručík Kaufmann velitel této skupiny. Díky za pomoc s těmi mrtváky. K jaké jednotce patříte? No na začátek konverzace nic moc. Nějak se, ale začít musí. |
| |
| Čistý vzduch Kryt KB 17 Všichni v koloně Když se tanky rozjely a začaly v zástupu mrtvých vyrývat krvavou brázdu, nemohl jsem se ubránit úsměvu nad tím pohledem. Když ale vybuchla protipěchotní mina jen pár metrů od Pz IV., rozhodl jsem se, že nějaká tichá likvidace je stejně v háji a to mi jen potvrdilo zarachocení tankových kulometů i těch, co byly lafetované na polopásech.
Když padne i poslední zombík a vidím, že z kolony někdo míří směrem k bunkru, opřu mauser vedle dveří, začnu odjišťovat páky, které přidržují plynotěsné dveře v rámu a zamířím vstříc neznámému. Zastavím se až před ním a když vidím, že má vyšší hodnost než já, automaticky se postavím do pozoru se sraženými patami, zasalutuji a ohlásím se „Pioniere Unterfeldwebel Hans Georg Heidemann, oficiálně 3. ženijní rota 21. divize Wehrmacht, ale aktuálně přidělen OKW k vybudování opevnění těchto bunkrů.“ vysvětlím, jak jsem se sem dostal „Pokud je mi známo, tak i doteď hodnostně nejvyšší přeživší z tohoto komplexu.“ dodám ještě. „Se mnou v KB 17 je ještě Gefreiter Klaus Muller a Stabsgefreiter Hugo Haydn. A mimochodem, já děkuji za pomoc s nimi...“ prozradím, kolik nás v krytu je a poděkuji i za pomoc s mrtvými. *Jinak můžete vidět průměrně vysokého, hubeného muže s tmavými vlasy, lehkým strništěm na tváři i očima. Oblečen v sice obnošenou, ale klasickou polní uniformu ženisty včetně vysokých jezdeckých bot, u pasu v pouzdře P38 a přes ramena přehozený plášť kapitána s odpáranými výložkami aby se chránil před nadcházející se zimou a všudypřítomným chladem uvnitř bunkru. |
| |
| Kontrola Všichni „Je fajn, že tě to bavilo Vasyle. Užitečný jsi byl, ale bacha na to co si přeješ. Raději to zaklep na tank…“ Zajedu kousek od bunkru, tak abych k němu stál čelem. Tak bude Vasyl kryt poklopem… Poté s kladivem a pistolí připravenou vylezu s tanku a jdu ho obhlídnout. Bylo by pěkně na nic, kdyby se nějaká s těch potvor přichytila k radlici, ale nebyla úplně dodělaná… Nejdříve obhlédnu, že je tank kousačů prostý. Následně provedu obhlídku funkčního stavu. Hlavně se ujistím, že žár nic nepoškodil. Pokud je vše v pořádku vrátím se na místo řidiče. „Tak co se děje?“ Otážu se Vasyla. |
| |
| Čistý vzduch Kryt KB 17 Všichni v koloně Přede mnou stojí složenina v uniformě, ale v téhle době to není nic neobvyklého. Na stranu druhou mi na tváři probleskne úsměv, když mi podá raport. Kuno vidíš? Konečně někdo kompetentní! Unterfeldwebele těší mne. Rád bych Vám v tuto chvíli řekl více, ale v tuhle chvíli jsou jenom dvě možnosti buď půjdete s námi nebo tu zůstanete. Vzhledem k tomu rámusu se tady nechci zdržovat. Pokud je v bunkru něco co stojí za to vzít sebou a chcete jet s námi vezměte to a naložte. Pokud tu chcete zůstat Vaše volba. Nastupte do polopásu červeného kříže. Naše zdravotnice Vás pro jistotu prohlédne. Poklusem prosím! Můj hlas nedává moc na výběr. Nehodlám se tu zdržovat a rozhodně ne na někoho moc čekat. Madmazel Morel! Kdo z pánů pojede s námi pojede s Vámi a prosím prohlédněte je. Zbytek dokončit prohlídku vozidel a vyrážíme dál. Nebudeme tu čekat na hosty! Do hlasu vložím dost důrazu, aby nebylo pochyb, že se tu nezdržujeme. Pokud má Unterfeldwebel nějaké informace počkají do většího klidu. |
| |
| Hans a ti další všichni Sama bych dobrovolně z vozu nevylezla, ale když zaslechnu své jméno, pospíším si ven. Krátce pohlédnu na poručíka Kaufmana a kývnu hlavou, že rozumím. Poté svou pozornost stočím k muži, který vylezl z bunkru. Jeho tvář studuji možná až příliš důkladně, snad proto, abych se vyhnula pohledu na zkázu kolem nás. Mám radost z každého dýchajícího člověka, kterého najdeme. Po všech těch měsících, kdy jsme samy byly s Kaťou uvězněné v bunkru, kdy jsme si říkaly, že jsme možná poslední dva lidé na světě, je hezké být opět mezi živými. "Poručík Lotte Morel, polní medik 33. granátnické divize SS Charlemagne...k vašim službám." Představím se, a obdaruji Hanse lehkým úsměvem. Je vidět, že se nemůžu dočkat, až odsud budeme pryč. |
| |
| Seznamování Všichni „Jawohl herr Leutenant.“ odpovím Kaufmannovi „Mohu se zeptat, kam vůbec směřujete?“ zeptám se ještě, než se vrátím těch pár metrů do bunkru pro ostatní „Odcházíme pánové, poberte munici, zásoby a své věci. Dál pokračujeme s tou kolonou.“ oznámím jim a vidím na nich, že je ani nemusím nijak přemlouvat. Z tohohle zatraceného bunkru vypadnou určitě stejně rádi jako já. Pak se vrátím k poručíkovi a potkám tam i Lottie. Když se představí, bojuju trochu s tím, neukázat svůj názor na jednotky SS... *Ale je to medik, tak by nemusela být tak špatná...* zhodnotím to nakonec a usměji se na ni. „Těší mě, madam, Hans Georg Heidemann a toto jsou mí muži - Klaus Muller a Hugo Haydn...“ ukážu rukou ke svým mužům kus za mnou. Je pro mě příjemné potkat najednou další lidi a tím spíš, když v téhle skupině je i žena - ani si nevzpomínám, kdy jsem nějakou potkal... |
| |
| Čistý vzduch Kryt KB 17 Všichni v koloně No to už nás moc nezdrží. Směřujeme k bunkru S-3. Předpokládám, že KB 17 je strážní perimetrový bunkr nebo se pletu Unterfeldwebele? Protože kdybych se pletl a my se dostali do S3jky tudy, byla by to větší výhra než získání těch tanků. |
| |
| Všichni Před krytem KB 17 Poslechnu si domněnky poručíka a pak mu to potvrdím „Ano, tak to vskutku je. Kryty KB slouží jako přesunutá bojová stanoviště pro obranu třídy S.“ vysvětlím, ale musím mu říct i tu nemilou zprávu „Všechny kryty jsou spolu propojeny podzemními chodbami, ale já měl přístup jen do třídy KB, takže tam to trochu znám... Ale s ostatními kryty není spojení a kdo se do těch chodeb vydal, zmizel. Vůbec netušíme, co tam můžeme najít.“ dodám ještě. Navíc bychom museli dolít benzín do generátoru, dát ho trochu dohromady abychom měli světlo a i tak s sebou táhnout další lampy na osvětlení temných chodeb... |
| |
| Změna plánů Všichni Před krytem KB 17 Svou otočku jsem zastavil na místě. Cože jste to říkal? Tím bunkrem se dá dostat do S-3? Pohledem vyhledám majora, který na dálku jenom přikývne. Kuno, Tvé plány se radikálně mění. Změna plánu. Tímhle bunkrem se dostaneme do bunkru S3 kam nyní míříme. Posuňte vozidla k bunkru. Dejte pozor, aby jste se nezapletli do nějakých těch hub. Půjdeme dovnitř tudy. Takže se připravte. Krátké zbraně, pistole, pokud si někdo vzal plamenomet, případně si tu nějaký půjčíme. Hirschi vyčleňte 4 muže, kteří zde zůstanou a budou hlídat vozidla. Unterfeldwebele můžete mi ukázat vstup a osvětlit situaci? Kdo se vydal, kdy a podobně? |
| |
| Cesta do bunkru Všichni Takovou změnu nálady jsem u Kaufmanna nečekal, ale asi ví, proč se ptá a navíc má vyšší hodnost, takže mu odpovím. „No, teoreticky ano... Přes nějaké podzemní chodby, ale spojení nemáme. Je to asi všechno zamořené a pravděpodobně i bez proudu.“ odpovím pak, abych jej seznámil s aktuální situací. „Tak nic chlapi, změna plánu. Slyšeli jste poručíka.“ zavolám na Klause a Huga „Hlavně budeme potřebovat nějaké lampy. Světlo tam dost možná nebude.“ vysvětlím „A co se týče zbraní - něco tu máme. Osobně bych doporučil asi samopaly, MP 40 a 38 tu máme slušnou sbírku. A plamenomet tu sice je, ale prakticky bez plnicí směsi. A navíc by nám dole asi sebral veškerý vzduch.“ dodám ještě. Sice jsem nenavrhoval ani se nepodílel na stavbě konkrétně těchto chodeb, ale předpokládám, že tam nebude nějak šíleně předimenzovaná ventilace, která by spaliny po plamenometu a spoustě střílení zvládla. „Pojďmě dovnitř. Vše vám ukážu a na ty muže si vzpomenu, jen mi dejte chvíli.“ navrhnu a vydám se na cestu směrem k bunkru a dál do jeho útrob |
| |
| Do bunkru Před KB 17 Všichni "To byl vtip..." zareaguju s úsměvem na Ivana a jeho obavy, že bych si opravdu přál hordu zombajzů. Z bunkrů se vynoří Němčíci. To je něco. Tak tady někde má být ohnisko toho všeho a oni tady přežívali? A je jich víc. Pane jo. Snad s nima nebude mít Lottie hodně práce. Už jsem chtěl říct Ivanovi, že se k naší koloně přidají tři Němci. Ale nastal obrat o 180°. Vypadá to, že si zahrajeme na podzemní krysy. Vyslechnu si nejdřív celý rozhovor mezi nimi a pak promluvím na Ivana. "Situace je takováhle: v jednom z bunkrů byli tři přeživší Němci. A právě se zjistilo, že do místa, kam my se potřebujeme dostat, vede podzemní chodba z jejich bunkru. Vědí o těch chodbách, ale prý tam nikdy nebyli. Máme přistavět tank k bunkru, asi nejlepší bude prdelí směrem k němu. Budu dávat pozor, aby ses nedostal do těch svinstev okolo. Pak se půjde pod zem... Ale asi můžeš zůstat hlídat svůj tank, jestli chceš." Na pár sekund se odmlčím. "Zajímavý co. Takhle blízko epicentra nákazy přežijou tři Němci a teď nás zatáhnou do podzemních chodeb čert ví kam. Budu je mít radši furt na očích." Pomůžu Ivanovi s navigací během parkování, vezmu si svůj batoh a pušku a vylezu. Pistole a bajonet připraveny na výstroji. Samopal si od nikoho brát nebudu, nechám si svou SVT-40, o kterou jsem se vždy staral. Zkontroluji, zda je náboj v komoře a vydám se za ostatními do bunkru. Představím se nové tváři. "Zdravím. Vasyl Ponomarenko, bývalý mladší seržant z bývalého druhého ukrajinského ženistického praporu," a nabídnu mu pravici. |
| |
| Tunelové krysy Vasyl vysvětluje, že šlo o vtip, ale na pancíř to nezaklepe. Asi není pověrčivý. Snad se mu to nevymstí…
„Takže situace je taková, že tři neznámí lidé tvrdí, že je tu podzemní chodba. Neví v jakém je stavu. Neví jestli je plná zombií, nebo třeba zasypaná, či zaplavené. Jestli jde o jednu chodbu, nebo spletitou síť. A náš velitel zrovna teď, když jsme předvedli, že si poradíme i s velkou skupinou, rozhodne, že rozpustíme náš skvělý konvoj s kterým jsme se hnali jako hellequni za stoleté války a vlezeme pod zem. To má jasně německou logiku. Mile rád tady s kocourem zůstanu hlídat tank. Být tebou se nesnažím mít ty chlápky na očích, ale zůstat tu se mnou. Neumím si představit horší podmínky pro boj s nemrtváky, než v podzemí. To už by snad bylo horší jen pod vodou… Ví se aspoň jak jsou ty chodby široké? Kdyby byli uzpůsobené pro průjezd tanku bylo by to v pancíři daleko bezpečnější... “
Mluvím zatímco parkuji tank. Jakmile Vasyl vyleze zavřu horní poklop. Už nechci žádné překvapení… Pak sleduji, kteří s přítomných mají v hlavě trochu rozumu a rozhodnou se pro střežení vozidel. Já bych na místě velitele obsadil bunkr. Zkusil bych najít dokumentaci k podzemním chodbám. Vyslal bych někoho na rychlí průzkum. Ale to ne tenhle němec je celí hrr nechat se někde v podzemí sežrat za živa... |
| |
| Do podzemí a ještě dál. Před KB 17 Všichni Všichni vyskáčou z aut a postupně se rozmístí v bunkru kam vás všechny svolá major Kunz. Ze své důstojnické tašky na plány a mapy vytáhne i všeobecnou mapu Krymu. Je na silném papíře, který břitvou rozřízne a dvojité stránky rozpůlí a převrátí na vnitřní část. Vnitřní část je vlastně mapa komplexu bunkrů S a KB pod horou Aju-Dag. Plány roztáhne po stole a přisvítí přenosnou lampou. Nechá Hanze a poručka Kaufmana, Gashevu a Morel stát vedle sebe, aby dobře viděli. "Pánové a dámy jsme asi nejdál kam jsme se zatím dostali. Dostat se, ale do prostor laboratoří kde se pracovalo se vzorky "nesmrtelných vojáků" nebude jednoduché. Máme štěstí, že jsou některé bunkry ještě v provozu a že je tu posádka co to nevzdala. Děkuji Unterfeldweble a i vy ostatní. Dostat se zvenku totiž do S3 v případě, že je posádka mrtva je téměř nemožné. Nebo s moc kumulativních náloží a autogenem. Při hordě útočících nemrtvých nepředstavitelné." Zapálí si cigaretu a chvíli se odmlčí jako by přemýšlel. "No asi nemá cenu chodit kolem horké kaše. I dostat se do těch laboratoří je dost obtížný skoro nemožný úkol, zvlášť když nevíme co je v kasematech a šachtátch, co všechno se mohlo dostat z těch laboratoří. Vzhledem k tomu, že jsou mezi námi i vědci, tak ti asi malinko přehled mají a proto jsou tak bledí." Pokusí se udělat drobný vtípek a černý humor opravdu zafunguje. "Někteří neví co je cílem naší mise a bylo by nefér, je teď neinformovat. Jak víte Němci i Sověti měli své programy na biologické zbraně, co mají udržet vojáky i v naprosto dezolátním stavu bojovat bez ohledu na bolest, hlad a zimu. Němci začali prvně s pervitinem a pak přešli na onu biologickou zbraň označovanou jako Z.M.B. Obě strany podle všeho použili své koncepty v bitvě o Stalingrad a patrně i v menším množství i jinde. Krym však měl být úplně čistý. Na Krymu po porážce u Sevastopolu a v Kerčsko feodosijské operaci se sověti stáhli do jeskyni, které jsou v oblasti a tam se schovali a přešli na partyzánský způsob boje. Některé tyto jeskyně byly vyplynované jedovatými plyny, jiné zavaleny i s osádkami. První útoky nakažených na Krymu proběhli právě v oblastech blízko těch jeskyni a to i těch vyplynovaných i těch zavalených. Ti lidé měly být mrtví, ale nebyly sověti v těch jeskyních aby se zachránili použili téměř zcela jistě svůj druh biologické zbraně podobné Z.M.B, ale něco se pokazilo a rychle se to začalo šířit. Zatím co ve Stalingradu a nebo v pokusných laboratořích v koncentračních táborech jsme nebyli schopni vyhledat ty úplně první zmutované, nakažené tady ano, díky tomu, že byly uzavřeni v jeskyních. Podařilo se pár chytit a ty odvezly za nejpřísnějších opatřeních do výzkumných laboratoří pod bunkrem S3. Vědci udělali poměrně rozsáhlé výzkumy a patrně našli protilátku která má zabránit šíření. Naším úkolem je ji získat a k tomu veškerou dokumentaci a když se podaří tak i vzorky." Popotáhne mocně z cigarety a prostor zaplní cigaretový kouř. Nechává chvíli čas zpracovat informace a pak poklepe prstem na plány prostoru S3. "Vojenskou stránku operace opět nechávám na zkušeném poručíkovi, já jen chci ukázat kam se musíme dostat a jak poznáte to co hledáme. Jedná se to tyhle prostory s názvem Biochemické laboratoře. Je tam přístup ze dvou stran. A patrně budou pečlivě zablokované dveře. Ženisté musí přichystat nějaké kumulativní nálože na otevření pancéřových dveří. Při vstupu důrazně doporučuji použít plynové masky, rukavice atd... V samotném bloku je Archiv výzkumu. Tam seženeme dokumentaci k projektu Z.M.B. Vzorky budou v chladírnách ty jsou tu. Opět vše co bude označeno Z.M.B nebo Glaukón. To byla operace v těch jeskyních. Pak tady máme ještě hlavní trezor. V něm by měly být připravené protilátky a další dokumenty. Ten je tady, problém je, že do něj potřebujeme klíče a ty měl hlavní výzkumník Vauban, a záložní SS - Haupsturmfurer Richter, co velel ostraze. Ti mají kanceláře tu a tu, a snad je budou mít u sebe v kanceláři a ne kapsách. Každopádně, moc černých uniforem SS s takovou hodností nebude. Kdyby byl nakažený je třeba ho sundat a zjistit jestli klíč nemá u sebe." Vše jasně ukazuje na plánu a zvlášť osvětluje aby každý z důstojníků viděl, kde to je. Nakonec típne vajgl cigarety. A pokračuje k poslední věci. "A teď čistě praktická věc, do prostoru spodních výzkumných kasemat, kde jsou ty laboratoře se můžeme dostat třemi cestami. Přes skladiště munice, spojovacími chodbami a skrz ventilační a elekto rozvodné šachty a přes generátorovnu. Někde bude potřeba určitě prostor prošťouchnout a otevřít i cesty, které jsou zavřené. Plus jak již bylo zmíněno nevíme co nás tam čeká. To je z mé strany asi vše, netvářím se, že to není těžký úkol a naděje na úspěch je skromná. Ale je to věc toho, jestli chceme vidět svět v takovém stavu jaký jsme viděli po cestě sem a nebo mít naději na navrácení světa takového jaký jsme měli rádi a jaký byl pro nás samozřejmostí." Pak odstoupí od plánů aby si ho ostatní mohli pořádně prohlédnout a přenechá slovo poručíkovi... |
| |
| Do podzemí a ještě dál. Před KB 17 Všichni Už je to tady. Až do teď to byl vlastně klid a pohoda když to porovnám s tím co nás nyní čeká. Zamořené chodby pod zemí. Nejasný počet protivníků. Žádné zprávy o jejich stavu. Ano, mohli by být všichni pryč. Prorazit někudy na povrch nebo prostě nějakým způsobem konečně umřít, ale takovéhle štěstí mít určitě nebudeme. Víc počítám s tím, že každý krok si budeme muset tvrdě vybojovat. Šance jsou naprosto mizivé a nyní je poslední čas couvnout. Jakmile se vydáme dolů už nebude kam. Nechávat tu někoho na hlídce mi přijde zbytečné. Nejspíš se nikdo nevrátíme a pokud ano tak již nebudeme sami sebou. Prázdné gesto. Poslední kousek naděje, že když necháme někoho vzadu, že to dobře dopadne. Očima vyhledám Lottie a poprvé na chvilku zalituji, že jsme ten náš bunkr opustily. Mohly jsme tam nějakou dobu ještě vydržet... Ale ne. Takhle uvažovat nesmím. Jsem voják a mám svou povinnost. Bojovat dokud udržím zbraň a dokáži udělat další krok. Znovu sklopím oči k plánům. Dívám se na mapy a snažím se v nich zorientovat. Pro jistotu si z nich zapamatovat co nejvíce kdyby náhodou. Nechtěla bych se tam ztratit i když nepředpokládám, že bych dokázala dlouho bloudit. Nejspíš by mě něco dostalo mnohem dřív. "Jak to provedeme? Pošleme tři skupiny aby alespoň jedna měla šanci se tam dostat? Zkusí někdo dělat návnadu a odlákat nakažené?" zeptám se na pár věcí, které mě zajímají. Vím, že nemáme mnoho informací, ale pořád lepší je zkusit něco připravit než tam prostě jenom nakráčet a nechat se roztrhat. |
| |
| Uvnitř KB 17 Všichni „Jo, tohle vypadá přesně jako ty plány, co jsme nikdy nesměli vidět.“ okomentuju mapy, co nám právě ukázal major. Pozorně se dívám na místa, která ukazuje a přijde mi, že zhruba všechny skýtají podobnou šanci na úspěch... „No, já bych se zkusil dostat do té generátorovny. Mohli bychom si tak minimálně zajistit funkční osvětlení a ventilaci. Jinak nám po chvíli střílení dole dojde dýchatelný vzduch a všichni tam umřem.“ nastíním svou teorii a čekám, jak se k ní vyjádří ostatní. „A co se týče náloží, materiál na to asi mít budeme. Jestli můžeme použít díly z té vaší pásové motorky, opravíme tenhle náš malý generátor a ten by nám měl dát dost energie pro osvětlení části chodeb. Mezitím by mohla druhá skupina ženistů a možná tankistů pracovat na výrobě těch náloží.“ navrhnu co mě tak napadlo. Přece jen, u Němců tankisté probírali i výrobu různých náloží nebezpečných pro tanky, tak by je měli být i schopni vyrobit... „A co se týče plánu... Ne, že bych měl něco proti návrhu soudružky Gashevy, ale připadá mi takový... Sovětský... Nás mnogo. Jenže nás není mnoho. Spíš bych řekl, že je nás žalostně málo na to, co nás čeká.“ okomentuji návrh na rozdělení nebo obětování někoho. Já jsem pro zprovoznění pomocných systémů krytů a pak pro pomalý, obezřetný postup k našemu cíli... |
| |
| Uvnitř KB17 Všichni Nová tvář, ten untelfelwlb nebo jak ty německý hodnosti jsou, na mně nezareagovala. Asi jsem nemluvil dost nahlas a on byl v mysli zaneprázdněný mnoha jinými věcmi. Nic jsem si z toho nedělal, jen jsem chtěl vědět co je zač, když tu takhle přežil. Ale třeba stejně za chvíli umřeme všichni. Major svolal všechny k sobě, vyrazil jsem tedy také. Neměl jsem místo u stolu, abych viděl na mapu, tak jsem se postavil kousek vedle a jen jsem poslouchal. Takže takhle to celé vzniklo... A Němčíci si tady udělali laboratoř. Hmm. Budou potřeba kumulativní nálože? Není problém. Vyslechnu si poznámky Katky i untefeltamto Němce. Poté vyslovím svůj názor: "Máme k dispozici RDX a TNT, z toho se lehce dá udělat dostatečné množství výbušniny a nemělo by to trvat dlouho. Nicméně jestli budeme chtít dělat tyhle rány v malých chodbách, měli by jsme být dost daleko od výbuchu. Nechceme ohluchnout a ani se udusit... Jinak, mně osobně se líbí návrh poslat tři skupiny. Rozdělit vojáky víceméně rovnoměrně." Plynovou masku už jsem na sobě neměl dlouho... A vůbec, ať už tohle dopadne jakkoliv, bude to adrenalin. A když se něco v těch malých prostorách posere, asi to posere úplně všechno. |
| |
| Porada
Před KB 17 Všichni
Major všechny svolá na poradu. Vezmu si kladivo a pistoli a jdu se tam s cigaretou v ústech podívat. Major mluví o tom, jak je téměř nemožné dostat se do bunkru pokud není nikdo, kdo by otevřel dveře. Zvláště pokud jsou kolem hordy nemrtvých. Až na to, že hořeli jsem v těch hordách neviděl žádný problém. Posádka místního bunkru nám svojí pomocí spíše uškodila. Musím si do budoucna zapamatovat, že mám pálit zombíky jen pokud mám dostatek paliva pro plamenomet. Jakmile se maso nebude v mžiku tavit je potřeba přestat… Pohledem začnu zkoumat bunkr. Pochybuji že s tolika tanky by průnik do S3 byl až takoví problém, jak nám tvrdí. Prostě by jsme si vystříleli nové dveře…
Po jeho nepovedeném vtipu se usměji. Každý člověk s kouskem rozumu by zbledl pokud by musel do podzemí plného stvůr…
Pak začne vyprávět pohádku o tom jak to všechno začalo. Pár jsem jich už slyšel. Je ale pravda, že žádnou od nikoho takto vysoko postaveného. Když se začne řešit plán znuděně se opřu o zeď. Můj názor je pořád stejný a to, že pokud chtějí pokračovat v téhle šílenosti, tak jedině po povrchu. Rozumnější by ale bylo vrátit se na opravárenskou stanici. Pořádně jí opevnit a využít všech těch zázraků techniky, kterými je vybavena… Možná to udělám, až tyhle blázni vlezou do té díry smrti… |
| |
| Porada Všichni Uvnitř bunkru se sešli více méně všichni, kromě nutných hlídek a já jsem poslouchal majora. To, že v tom tady mělo prsty SS mě nijak fakt nepřekvapovalo. Oni mají prsty ve všem. Teď už aspoň všichni víme, jaká je situace. Není nijak růžová a to nebudu nikomu zastírat. Postup bude následující. Tady vidíme plány, ale jaká je situace tam dole nevíme. Takže dělení na skupiny ponecháme až dolů a až budeme znát reálný stav. My zatím připravíme kumulativní nálože, v tom mají ženisté volnou ruku. Ty se rozdělí mezi mužstvo. Připravíme ochranné pomůcky, munici, zásoby vody a jídla, zkrátka vše potřebné. Z bunkru si vezmeme polní telefon, aby jsme měli spojení s bunkrem a i cestu zpět. Povolení rozebrat motorku a vzít z ní věci na opravu osvětlení samozřejmě povoleno. Rozhlížím se po všech a snažím se najít potencionálně slabé články. Oči mi fixují chvíli naši tankovou posilu. Hledám čtyři muže co tady zůstanou. Pokud se někdo cítí lépe za pancířem a je si vědom, že by nemohl vykonávat své povinnosti a být oporou svým bojovým druhům, ať to řekne hned. Kolem horké kaše nechodím chci mít jistotu. Nikomu se tam nechce, ale nerad bych střílel dole zbabělce. |
| |
| Porada Všichni Ještě před chvílí to vypadalo, že z tohohle smrdutého doutnajícího pohřebiště rychle vypadneme. Stačila ale jedna jediná informace, a plány se rychle mění. Prohlížíme si plány, a posloucháme majora Kunze. Jsem slabý článek, a jsem si toho dobře vědoma. Také jsem si ale jistá tím, že Kaufmann to ví. Mám sto chutí se přihlásit, do podzemních kasemat, plných bůh ví čeho, se mi ani trochu nechce. Jenže jsem doktor. Jestli se, tam dole, někomu něco stane, tak udělám vše, co bude v mých silách. Nakonec tedy, navzdory tomu, že se mi klepou nohy, zůstanu zticha. Třeba se nám, nějakým zázrakem, podaří chodbami projít. Třeba se nám skutečně povede najít protilátku. Třeba tahle cesta nebude zbytečná. Třeba všichni nezemřeme příšernou, strašlivou smrtí. Těch "třeba" je nějak moc. |
| |
| Porada Všichni Poslouchám poručíka. Jsem tady v bunkru chvíli a už na mně začíná doléhat stísněný prostor. Prostor, který se může stát slepou ulicí, ze kterého není úniku. Tak jako se to stalo mně v té vesnici... Nálože připravím já, rozebrání motorky nechám na ostatních. Asi řeknu Haukeovi. Když se poručík po nás kouká, myslím, že už dohovořil a že se máme dát do práce, ale on neskončil. Chce nechat někoho u vozidel. To chápu. Dávalo by smysl tam nechat někoho, kdo by to za nás kdyžtak vzal. Protože když tam dole chcípnem, musí ty zbylí vojáci, kteří hlídali vozidla, být rozumní a nehodit všechnu snahu do hajzlu. Já nemám v plánu se hlásit. Chci už odejít a začít něco dělat, tak se podívám se k východu. Tam vidím Lottie. Ve tváři a na těle jí je vidět, že se jí to nelíbí. Nic neříká. Ale strach z ní cítím. "Jdu ven připravit nálože," řeknu a zamířím ven. Mířím schválně kolem Lottie. Zastavím se bokem u ní, položím jí ruku na rameno a řeknu: "My to zvládneme. Neboj se. Budeme s tebou." Snažím se působit sebejistě. Nemám páru, jaké máme šance. Ale došli jsme až sem... Jestli to světu pomůže, dáme pro to vše. S tím zamířím ven a mířím k náklaďáku vezoucí výbušniny. Vytvořím z nich několika kilogramové nálože - kdyby nám někde stačilo jen menší množství výbušné síly, ať zbytečně neplýtváme. Spojit se dají v rychlosti vždy. Ze svého batohu vyndám své rozbušky a zapojím je. Tak i ony se dočkaly. Když mně našli v tom baráku, měl jsem jen pušku, pistol, bajonet a v batohu zbylé rozbušky. Teď přišel jejich čas. Kvůli tomuhle okamžiku se mi v batohu válely po měsíce. |
| |
| Porada KB 17 Všichni „Jestli to nevadí, já a mí chlapi dáme dohromady ten generátor a pak pomůžeme s náložemi.“ navrhnu. Přece jenom ten krám, co nám vrčí pod bunkrem známe asi nejlépe a už jsme ho tak různě zflikovali, že by to pro ostatní byly jen komplikace. Jestli nám to Kuno odsouhlasí, vrhneme se rovnou na ten Kettenkrad a pak na opravdu generátoru i s dolitím čerstvého benzínu z nádrže PZ IV. Pak přejdu k Vasylovi a přinesu mu bedničku TNT co nám zbyla z trhacích prací v okolí „Tohle by se mohlo hodit. Není toho sice moc, ale jsou tu i rozbušky. Jen soustředit tu energii bude trochu problém. Máš nějaký nápad?“ zeptám se jej |
| |
| Výbušniny Vasyl, Hans Během přípravy výbušnin přemýšlím, co se asi tak může dít v hlavě ostatních. Ivan řekl, že zůstává na povrchu u tanků. Nic víc. Předpokládám, že prostě jen proto, že se nechce vzdálit od tanků a věří, že s touhle technikou se tam dá dostat i po povrchu. Ale těžko říct. Lottie vypadala hodně zděšena. Na ostatních jsem ale nedokázal nic moc vypozorovat. Asi i na mně nebylo nic vidět, ale v hloubi jsem si stále představoval ty stísněné prostory. Plynové masky - horší komunikace, zrak... A nemožnost se schovat a nemít vícero možnosti na stáhnutí se. Z myšlenek mně probral německý ženista. Přinesl TNT a rozbušky. Což se hodilo, protože moje mi už došly. Nevstávám a přijmu TNT s rozbuškami. "Díky. Výbušnin máme už vcelku dost, protože jsme toho dost nahrabali, nicméně použijem vše, co máme. A rozbušky se hodí. Dělal jsem zhruba dvoukilový nálože pro flexibilitu, propojit se dají vždycky. Pokud vím, tak nemáme vrtačku nebo něco podobnýho, abysme mohli výbušninu zavrtat a líp ji soustředit. Ale vlastně jsem se neptal, můžete se ještě podívat do vozidel. Jestli teda něco takovýho nepřežilo spolu s váma v bunkru. Vůbec nevím, jakej materiál nás bude očekávat na podlaze a na stěnách - jestli kámen, beton, hlína... Na to kdyžtak lopaty jsou. " Odpovím mu a otevřu bedničku, abych si prohlédl německé TNT a pak začnu vytvářet další ohňostroje. Jsem zvědav, jaká bude organizace v tunelech. Snad zůstanou naše hlavy chladné a mysli příčetné. Stále na to myslím, ale kdo ne? |
| |
| Krysí tunely Všichni Přípravy na sestup probíhaly rychle, ale v značně stísněné atmosféře. Nikomu se do tunelů z kterých nemělo přijít nic dobrého nechtělo. Ostatně někteří stejně jako Kulikov doufali, že by byla možnost, to řešit i jinak, ale veškeré naděje jim porada a majorova a poručíkova slova vzala. Není, ale divu, čekat, že tak důležitý úkol bude znamenat poflakování se na sluníčku a občas vystřelení na nemrtvého a nebo se opevnit ve skladu plném jídla a zásob byla naivita a stejně tak pomalá, ale jistá smrt. Všechny zásoby jednou dojdou a pokud se nemrtví rozšíří po celé zemi a nebude proti nákaze žádný lék, stejně zahynete vy i vaši blízcí tak někde daleko doma. Teď však můžete zahynou brzy a v bolestech, ale můžete také uspět a přispět tak k záchraně dalších lidí. Proto se z chlapů nikdo nepřihlásil k hlídání aut. Když neuspějete, stejně vaše mise končí, nikam dál tahle cesta nevede. Nakonec hlídání aut zbylo na dvou zraněných z předchozích bojů a Kulikova, který zřejmě moc idealista nebyl, aby věřil na úspěch mise. Čtvrtý chlap se nakonec nenašel, takže hlídání bude jen na nich. Přípravy byly ukončeny velmi rychle, chlapy navíc brousili lopatky a nože a chystali si pistole a a samopaly, protože uvnitř asi nebude moc prostoru pro dlouhé karabiny. Vzhledem k tomu, že v tunelech je tma jako vy pytli je jedno, že nadcházela a noc a po ukončení přípravy Heidlmannovy muži odemčeli pancéřový poklop vedoucí do nitra komplexu. Také nahodili pojistky z bunkru a rozsvítili slabé a poblikávající červené světlo, které mělo sloužit jako nouzové pro případ vypnutí hlavního generátoru, aby každá posádka obraného bunkru mohla přinést munici z hlavního muničního skladu. Matná červená záře vycházející z útrob bunkru vypadala démonicky a nikomu se stále dovnitř nechtělo. Nakonec to vyřešil major, který si asi jako vždy zapálil cigaretu, přehodil MP40 přes záda a spustil se do čeveně poblikávajícího pekla. Pak už ho následovali další s většími nebo menšími rozpaky. O dvě žebříková patra níž jste narazili na svazky kabeláží a zamřížovanou servisní šachtu. Prostor pro jednoho muže lezoucí po 4, tak aby se případné zničené vedení dalo opravit. Hned asi dva metry pod ní byla cesta k muničnímu skladu. Tady se major zastavil. "Tady je první dělení. Tady ten poklop to je ta cesta k generátorovně. Tam se lidi musí doplazit po kabeláži a pak dál přes generátor, najít další tu správnou šachtu a dostanou se tak až do laboratoří. V prostoru budou mříže a u laboratoří bude u ventilace taky asi filtrovna, ta se musí zrušit aby se tam dalo dostat." Pak ukáže na další žebřík vedoucí dolů. "Tohle je přímá cesta spojovacími tunely, co vedou pod bunkrem. Ty budou pravděpodobně nejvíc zamořeny, a tahle na které stojíme vede, teda aspoň podle toho plánu k centrálnímu muničnímu skladu. Tady se pro změnu budou muset asi vyhodit nějaké ty přepážka, tedy jestli byly uzavřeny." Hanz a jeho chlapy můžou potvrdit, že opravdu dole jsou spojovací šachty i to co ukazuje je cesta k muničáku. Nebyli tu však už dost dlouho a páchlo to tu jakousi plísní a odpornou zatuchlinou víc než by si kdy pamatovali, že by mohlo ....
|
| |
| Krysí tunely Všichni Vasylova snaha, dodat mi trochu odvahy, je skoro dojemná. Nejsme jen vojáci, jsme hlavně lidé a je dobře, že někteří na to ještě nezapomněli. Bohužel nejsem schopná reagovat jinak, než neveselým a dost nepřesvědčivým úsměvem. Všichni víme, že není zbytí. Do těch tunelů musíme, ať už se nám to líbí, nebo ne. Otočit se teď k našemu úkolu zády, by znamenalo, dát přednost pomalé smrti před tou rychlou. Slabá červená záře, osvětlující tunely, na náladě příliš nepřidává. Vím, že jakékoliv světlo je lepší, než žádné. Je však těžké nevnímat, jak děsivě náhle vyhlížejí tváře mých spolubojovníků. Ještě jsme ani nenarazili na nepřítele ale už nás halí stín krve. Znovu obdivuji odvahu majora Kunze, když se jako první spustí po žebříku do temných chodeb pod bunkrem. Sama začnu sestupovat dolů a špicuji přitom uši, zdali nezaslechnu zvuky prozrazující nakažené. Chodby jsou však tiché, což je, nějakým divným způsobem, snad ještě děsivější. "Myslím, že bychom se měli s desátníkem Kottem rozdělit. Aby každá skupina měla zdravotníka." Obrátím se na Kaufmanna, když nám major představí obě cesty. "A také se rovnou hlásím, že půjdu se skupinou, která vyrazí ke generátorovně. Jsem drobnější, než Kott a pokud je třeba se plazit, půjde mi to snáze." |
| |
| Vzhůru do podzemí Do tunelů se mi nijak zvlášť nechce. Zvlášť, když vím, kolik mužů tam už zmizelo a nikdy jsme o nich neslyšeli. Jenže major Kunz má pravdu, musíme to udělat a co se tak dívám, jsme připraveni asi nejlépe jak to za aktuálních podmínek jde. Nakonec ale přece jen spustím hydraulické čerpadlo a čekám spolu s ostatními než se těžká vrata otevřou. Původně jsem čekal, že hned za nimi bude spousta mrtvých, ale když uvidíme jen chodbu ozářenou červeným světlem, uleví se mi. Upravím si popruh se zásobníky k MP40 a následuji majora dolů. Přece jen bych ty chodby měl znát lépe než ostatní a neměl bych se tedy příliš otálet. „Hlásím se k první skupině. Pokud nikdo nemá nic proti, budeme muset rozkuchat ty filtry a dostat se dál...“ navrhnu a čekám, jestli mi to major povolí. Zároveň - i když to nechci úplně přiznat - bych rád šel se skupinou, v níž bude Lottie. Dlouho jsem ženskou neviděl a pokud teď je ta možnost a navíc riziko, že tam všichni zemřeme... No, prostě bych v tom případě rád měl u sebe někoho aspoň trochu milého. |
| |
| Tunely Všichni Většinu času během příprav výbušnin jsem strávil sám se svými myšlenkami. Když bylo hotovo, předal jsem část Haukemu, který mi zatím nabrousil lopatku a bajonet, a část Hansovi, ať jsou rozdělené mezi námi ženisty. Na nic se nečekalo, do tunelů se šlo co nejrychleji. V rychlosti jsem to vzal přes tank, vypůjčil jsem si sluchátka a hodil je do báglu. Dost možná se budou hodit. Mávnul jsem na Ivana na rozloučenou, dost možná už se s ním neuvidím. A vyrazil jsem s ostatními. Červené světlo. Proč už ten vchod musel vypadat tak děsivě? Vlezli jsme dovnitř. Nebyl to příjemný pocit a vzhledem k tomu, že nikdo nic moc neříkal a všichni napínali uši, jsem to necítil sám. V rukách jsem měl sice svou spolehlivou SVT-40, ale když se tunely zúžily, přehodil jsem si ji na záda a do rukou vzal Tokareva. A přišlo na dělení. Major nám pověděl možnosti. Má přehled. Nenalhával jsem si - do těch nejvíce zamořených oblastí se mi nechtělo. Plazit se by mi nevadilo, ale měl jsem bágl s výbušninama - to ale každý z nás ženistů... Lottie promluvila jako první. S rozdělením zdravotníků měla stejný nápad jako já. A hlásila se do stísněného prostoru. Vzhledem k tomu, co jsem jí viděl na tváři ještě na povrchu, jsem to nečekal. Doufal jsem, že ví, co dělá. Měl jsem o ní starost. "Poručíku, i ženisté by se měli rozdělit do skupin. Již jsem rozdělil rovnoměrně výbušniny mezi mně, Haukeho a Hanse. Klidně polezu ke generátoru, mám s sebou kleště na dráty, nebo půjdu tudy k muničnímu skladu." Měl jsem pocit, že mi začalo více tepat srdce. Rozdělujeme se. Jde do tuhýho. Hlavně si udržet čistou mysl a postřeh. A nehrát si na hrdinu. |
| |
| V tunelech Dřív jsem v bunkru cítila bezpečí. Když jsme tam s Lottie žily tak to byl můj domov. Pevné stěny, úzké chodby mi vždy přišly jako nejlepší ochrana před světem venku, ale když se otevřou vrata tady, tak mi jenom přeběhne mráz po zádech. Z těch chodeb dýchá všechno možné vyjma bezpečí. Postup jde ze začátku velmi dobře. Pistoli mám připravenou, náhradní náboje také. Nějaké ty výbušniny, zkrátka cokoli co by se nám mohlo hodit v tom dostat se do cíle a přežít aspoň tak dlouho abychom vzorky vynesli na světlo. Což bude jistě daleko obtížnější než jak s ena první pohled zdá. "Mohu velet skupině, která se vydá chodbami, ať již k muničnímu skladu nebo přímo do laboratoří," navrhnu, protože se zraněnou rukou se plazit úzkou šachtou příliš nesvedu a jenom bych všechny zpomalovala. Potřebuji stát pevně na nohách. |
| |
| Jako krysy v tunelu Byl jsem velice mile překvapen, že se více mužů nechtělo zůstat nahoře. Uvnitř jsem se dmul pýchou. Německý voják evidentně pořád neztratil svého ducha. Sám jsem vyměnil zbraň z karabiny na MP-40. Díky bohu jsme měli nějaké náhradní a tak do těch tunelů jsem nemusel jít s kopím jako ten pitomec. Když se otevřel poklop, tak se ani mě nechtělo přímo dolů, ale major to vyřešil a já jsem šel hned po něm. Nebylo to zrovna příjemné a byl to pekelný smrad. Slezli jsme o dvě patra a přišlo na to, čeho jsem se bál od začátku. Moji podřízení už přišli s nějakými nápady a sami se hlásili, takže jsem si je vyslechl a pak se zadíval na tři cesty. Majore pokud by jste byl té ochoty rád bych Vás s první skupinou což bude slečna Morel, Vasyl a půjdete ke generátorům. Já půjdu přímo spojovacími tunely, se mnou půjde tady staff sergant Kratochvíl. Třetí skupina k muničáku, tu povede poručík Gasheva a doprovodí jí Heidmann. Spolu s Vámi půjde poddůstojník Hirsch. První skupinu může směřovat major, tu nejtěžší jsem si vzal sám, protože se nehodí jí přidělit někomu jinému a třetí má Gasheva s tím, že v nejhorším jí postrčí Hirsch. Přeci jenom ona není pěšák. Zbytek mužů jsme rovnoměrně rozdělili, aby každá skupina měla ženisty , zdravotníky a vědce. Více či méně, podle nutnosti a počtu mužů. Všem přeji hodně štěstí. Pokud to bude jen trochu možné, značte si cesty. Jak to kde bude vypadat nevíme a naše znalost tunelů se liší od reality. Bůh s Vámi. |
| |
| Tunely Všichni Byli jsme rozděleni. Lottie, major, já a pár vojáků půjdeme ke generátoru. Další kroky a akce budou vyžadovat plnou pozornost a spolupráci. Doteď jsem jen párkrát spolupracoval s Haukem a pár vojáky, co mi pomáhali s mými pracemi. Jinak jsem spíš solitér. Tak snad nic neposeru. Všechno potřebné mám v báglu a na výstroji. Teda aspoň doufám. Pozoruji ostatní. Nějak nevím co říct. Nechci vypadat slabě, sklíčeně nebo že nevěřím v úspěch. Ale vděčím těm lidem za život. A tak přistoupím postupně ke Katce, poručíkovi a Haukemu. Podám jim ruku a řeknu s (nejspíše vcelku smutným) úsměvem: "Na viděnou." A odstoupím, připraven vyrazit. Nevím, jak blbě to vyznělo, ale měl jsem potřebu to říct. A teď není vhodná chvíle v sobě něco dusit a přemýšlet nad tím. Bude potřeba plná koncentrace. Tak pojďme na to. |
| |
| Tunely a tři cesty Všichni Ještě před odchodem si vzal major stranou důstojníky, tj. Gashevu, Morel a Kaufmana, zároveň každého z jiné skupiny. "Je možné, že se třeba někdo z nás nevrátí a v případě, že bych tam zůstal já, ještě jsem vám neřekl, kam a jak dostat ty materiály. Tady kousek od Sevastopole je městečko Balaklava u moře je ponorková chráněná základna od tam by vás měla ponorka bezpečně dopravit do severní Itálie. měli by tam být jako záloha pro tento úkol. Heslo pro kontakt je Fall Rote. Tady máte ještě mé dobrozdání. Jako záložní plán je ještě letiště severně od Balaklavy nad vesnicí Chmelnickoje u řeky Čornaja. Musíme se dostat do Berchtesgadenu tam je v Orlím hnízdě základna kam se to musí dopravit. Tak hodně štěstí." Pak už zmizel za svoji skupinou a vsoukal se do šachty s kábly a trubkami, které byly tepnami podzemního komplexu. V šachtě nebylo vůbec žádné světlo a tak musel major svítit baterkou. Po chvíli skupina A (ti co jdou šachtou) narazila na zábranu z pletiva kterou bylo třeba oddělat. Major svítil a Vasil se musel dát do díla. Cesta pak pokračovala dál jen s dvěmi dalšími překážkami v podobě pletiva. Po asi půlhodině plazení se konečně skupina dostala od ústí generátorovny. V místnosti blikala jen červená žárovka nouzového osvětlení a uvnitř místnosti byla dvě ležící těla. Skupina B (spojovací tunely) se dostali do kontaktu ještě než slezli z příček žebříku. Když slézali dolů upoutal je pohyb která se dole mlel. Záchvěvy žebříku přilákali asi tři nemrtvé vojáky SS kteří se hladově dožadovali kořisti v podobě krvavého masa. Na žebřík však vylézt naštěstí neuměli. Skupina C (Muničák) Tahle cesta se prozatím zdála nejbezpečnější. Nikde ani stopa po nakažených a i když tunel smrděl zatuchlinou, nikde žádný pohyb. První škrábavé zvuky jste uslyšeli až v jedné z předsíní muničního skladu za pancéřovými dveřmi. |
| |
| Generátorovna Vasyl, major Je rozhodnuto! Skupiny jsou rozdělené a je třeba vyrazit. Ještě naposledy pevně obejmu Káťu, než se nasoukám do úzké šachty. Plazím se hned za Vasylem a po celou dobu myslím na to, jak zranitelní takhle jsme. Pokud by se v některé boční šachtě objevili nakažení, tak nikam neutečeme a střelba v tomhle prostoru asi také není nejlepší nápad. Vím, že není moc pravděpodobné, že by nakažené napadlo vlézt do šachet...ale co kdyby... Několikrát se musíme po cestě zastavit, protože narazíme na zátaras z pletiva. S tím já příliš pomoc nemohu, a tak se snažím neplést a napjatě čekám, poslouchám, jestli nezaslechnu zvuk, prozrazující nepřátele. Nejsme zrovna tiší, nepochybně k sobě, dřív, nebo později, přitáhneme pozornost. Jsem ráda, když můžeme šachtu opustit. Generátorovna je opět zalitá strašidelným rudým světlem. O to strašidelněji vypadají dvě těla, nehybně ležící na zemi. Přemýšlím, jestli jsem někdy viděla nakažené takhle "klidné". Mohla by to být jen obyčejné mrtvoly lidí, kteří zde uvízli. Nebo by ještě mohli být živí? Když jsme našli přeživší v bunkru, tak proč ne tady dole? Zvednu zbraň a naznačím Vasylovi, aby mě kryl. Jestli jsou živí, je mou povinností se o ně postarat. Velmi potichu, a opatrně, vykročím ke dvěma tělům na zemi. |
| |
| Před cestou Vidím, že si major vzal některé své lidi bokem a sice jsem přemýšlel, proč to udělal, ale nijak jsem to neřešil. Přece jen, má nejvyšší hodnost a mě nepřísluší to zpochybňovat. Už vůbec ne vzhledem k tomu, že nám chtějí pomoct a mají aspoň nějaký plán. Sice mě trochu překvapí, když mě poručík pošle k jiné skupině a napadlo mě i jestli se mě s Ruskou nechce třeba zbavit.... Ale tyhle myšlenky jsem zaplašil a věnoval se ještě dalším přípravám. „Hans Heidemann.“ představím se Gashevě „Jen jsem chtěl říct, že nemám problém s vaším velením a budu jej respektovat.“ povím jí pak a zadívám se na její ovázanou ruku „V pořádku?“ zeptám se na stav zranění. „Jestli nemáte nic proti, šel bych první...“ přece jen, mohu používat obě ruce a může to být výhoda Vzal jsem si od Vasyla nějaké nálože, zásobníky do MP40 svázal páskou po dvou abych je mohl jen otočit a další nacpal do sumek. Mám tak slušnou zásobu nábojů a snad nám tam dole pomůžou. Jestli ne, tady nahoře budou stejně k ničemu. Na knoflík blůzy jsem pověsil svítilnu, další baterie nacpal do kapsy a přešel ke vstupu chodby k muničáku. Přejíždím samopalem i kuželem světla chodbu, ale nikde nevidím nic podezřelého. Dokud nezaslechneme škrábání z předsíně. Baterku chytím do ruky na zásobníku, pevněji sevřu pažbu a čekám na rozkazy od Yekateriny. Sice je to Ruška, ale pořád důstojník a tudíž velitel naší skupiny... |
| |
| Generátorovna Lottie, Vasyl Vyrazili jsme. V ruce jsem měl pistoli a kleště jsem si vzal do druhé ruky, abych je nemusel vyndavat z batohu, pokud by byly třeba ve stísněných prostorách. Lottie se držela za mnou, takže zhruba uprostřed naší skupinky. Tedy "nejbezpečnější" místo, to mi vyhovovalo. Kleště jsem využil hned třikrát. Major mi svítil, to se hodilo. Nějaký čas to zabralo, ale ponětí o čase jsem úplně ztratil. Snažil jsem se dělat co nejmenší hluk, ale někdy se tomu člověk nedokáže vyhnout. Nakonec jsme vylezli u generátoru. Zase to červené světlo. A dvě ležící těla. Lottie se chce vydat za mrtvými těly. Nebudu protestovat. Ale ani se mi nechce střílet a hned nás takhle prozradit. Vytáhnu bajonet, vezmu ho do levé ruky a jdu vedle Lottie. V pravé ruce mám pistoli připravenou vystřelit, kdyby se to vymklo kontrole. Ale přednostně bych radši použil bajonet. Tedy, především doufám, že nebudu muset použít žádnou zbraň. Mrtví, ať zůstanou mrtví. |
| |
| Skupina C Hans Poslední rozkazy byly dány. Řekla se poslední slova a rozdělili jsme se do družstev. Od teď je to každý sám za sebe a pokud nám bude přát štěstí tak se snad i nakonec shledáme, ale na to raději nechci moc myslet. Je potřeba se soustředit na to co leží před námi. "Jedna šťastná kulka si mě našla," odpovím Hansovi a pošlu ho tedy dopředu. Jsem docela překvapená, že tunel je prázdný. Tak trochu jsem čekala, že se budeme muset bojovat o každý krok, ale jsem ráda, že tomu tak není. Určitě nás ještě něco čeká. Nejsem tak bláhová abych doufala, že všechno půjde tak hladce. Prvního nepřítele zaregistrujeme dostatečně včas a celá skupina se zastaví. Zbraně připravené, všichni jsou trochu nervozní ale snad se dokáži ovládnout a zbytečně nepanikaří i když v těchto úzkých místnostech je docela těžké si zachovat chladnou hlavu, ale přesně to je teď potřeba. "Hansi, Johanne běžte to opatrně prozkoumat. Zabezpečte dveře pokud to půjde, ať se ty mrchy nedostanou ven, pokud tamtudy nevede cesta, " vyšlu dva průzkumníku dopředu. Ostatní zatím počkáme až co nám ohlásí. |
| |
| Tunely a spojovací tunely - Skupina 2 Major nám udělil ještě poslední informace, které pro nás budou pravděpodobně nezbytné. Je dost reálné, že umře on, já nebo vlastně všichni. Ještě naposledy jsem se podíval po všech přítomných a potom už se vydal svým směrem. Ještě jsme rychle přerozdělili mužstvo, takže s majorem šlo 7 vojáků, se mnou 6 a s Gashevou taky 6. V ruce jsem měl MP-40 a doufal, že jí dlouho nebudu muset použít. Šel jsem jako druhý, ne že bych se bál vést, ale přece jenom jsem věděl nějaké informace a tak jsem jako prvního poslal staff seržanta. Hlavně opatrně seržante. Náš postup se, ale zastavil velice rychle. Dost nerad bych tu střílel a teď jsem litoval, že jsem si nevzal karabinu. Má někdo karabinu? Použijeme ji jako kopí, dost nerad bych tady střílel. To bude až poslední možnost. Pokud nebude karabina, tak je prostě střelíme do hlavy. Nechci střílet, ale nebudu nikoho riskovat že tam po nich jen tak bude mávat nožem. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, +5 NPC Rudé světlo matně osvětluje prostor strojovny, ve které jsou diselové generátory, které jsou momentálně mimo činnost. Jindy by to tu hučelo jak motory tak ventilací, vrněly by tu transformátory, ale teď je doslova mrtvolný klid. Jen ty dvě těla ležící uprostřed místnosti. Lottie na to, že je lékařka vzala svoji funkci velitelky vážně a šla příkladem za což se ji dostalo uctivých pohledů od starých veteránů, kteří do té doby spíš sjížděli očima její zadeček. Každopádně jen se její nohy a nohy Vasyla dotkli země a zvuk dopadu se byť tlumeně rozlehl po místnosti. Obě těla sebou cukla a jedno z nich se nepjalo. V rudém světle vidíte, že se jedná o dva příslušníky SS jeden z nich má ožranou hlavu a smrad který se z nich line je k poblití. Každopádně, se nezvedli hned jak by se dalo čekat. Jako by byla v nějaké hibernaci z dlouhého půstu a nedostatků podmětů. Krok za krokem se k nim Lottie přibližuje zatím je ještě nic neprobudilo z hibernace. Vasyl kývne na Lottie ta pak se mihne kolem a ještě s jedním vojáků oddělají nemrtvé bajonety. Rychlé bodnutí do lebky skrze oční důlek se povede. Není to nic snadného lebeční kost je silná a úder musí být tvrdý s velkou razancí, ale povede se to dřív, než se nemrtví proberou. Jistě tomu napomohlo i to, že nemrtví leželi na zemi. Je jasné, že kdyby stály tohle mohlo dopadnou úplně jinak. Smrad, který se z probodnutých lebek vyvalí je ještě o level víš než hnijící mrtvoly. V generátorovně je tím pádem, ale čisto. Jsou tu barely s naftou i funkční generátory i generátory od vzduchotechniky. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina B Spojovací tunely Kuno, Jan + 5 NPC Na konci žebříku, ohlodaní a hnijící esesáci máchali nemotorně svými pařáty aby se dostaly na žebřík. To se jim nijak nedařilo což je i při jejich minimální inteligenci viditelně rozčilovalo. Kratochvíl visel na žebříku a nechal si podat karabinu jako kopí. Naštěstí jeden z vojáků měl poloautomatickou G43 i s bajonetem a tak se dala použít. Zabití rozčilených nemrtvých. ale nebylo jednoduché. Stále se motali a chvíli nepostáli. Navíc nebylo jednoduché probodnout lebku. Takže i když se Kratochvíl několikrát trefil bajonet se svezl po lebce. Jednou vydloubl nemrtvému náckovi oko, jedno mu roztrhl tvář až na zuby takže se pak nemrtví nácek nepřirozeně smál. Nakonec to Kratochvíl vzdal, vrátil G 43 nahoru a stáhl ze zad Stengun s tlumičem a prostřelil všem třem hlavy. Sice výstřely trochu nepříjemě pleskly, ale nijak se to neneslo dál. Pak seskočil na zem vedle smrdutých mrtvol, teď už dublovaných. Pak seskákali i ostatní. Nepříjemnou tmu stále osvětlovalo jen drobné rudé světlo a ventilace nefungovala. Byl to hrozný smrad a dusno, ve kterém se špatně dýchalo. Skupina A ještě stále nenahodila ani generátory ani ventilaci. Bylo třeba se chvíli zorientovat aby byla nalezena cesta, ale poručík snad to zvládl (hod si procenta) a pak se celá skupina vydala ve směru který určil. Asi po 100 metrech jste narazili na pancéřové dveře, při letmém poslechu bylo jasné, že se tam něco pohybuje ale jen velmi omezeně...
|
| |
| soukromá zpráva od Lottie Morel pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, +5 NPC Velmi rychle přestanu doufat, že by tihle dva mohli být ještě naživu. Namísto toho si začnu nadávat, co jsem to vůbec za idiota. Smrad, který se z nakažených šíří, je příšerný. Strnu uprostřed pohybu, když zaznamenám pohyb. Naštěstí to vypadá, že dlouho hladověli a tak nemají energii, aby se na nás vrhli. Raději rychle ustoupím na stranu, a nechám muže, aby nás tohohle problému zbavili. Vzduch ještě zhoustne smradem, a já si rukávem zakryju nos, abych ho alespoň trochu utlumila. "Co teď?" Sice téhle skupině velím, ale pořád jsem jenom doktor. Svou pozornost tedy přesunu na Vasyla, od něj na majora Kunze, a poté zpátky ke generátorům. Pokud si dobře vzpomínám, mluvil major o tom, že budeme muset najít další, správnou šachtu. Znamená to tedy snad, že bychom se mohli vydat i nějakou špatnou? A jak to poznáme? |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC Rudé světlo jen matně osvětluje tunely a tma se zdá snad ještě hustější. Každý stín nepříjemně připomíná útočící stvůry. Ventilace stále nejede a ani se nerozsvítilo, to znamená, že skupina A ještě asi není ve strojovně a nebo se tam nedostala. To by bylo hodně nepříjemné. Špatně se tu dýchá a smrad, který tu je všem zvedá žaludky. Je to jak měsíc shnilé maso nasládlé a mokvající hnisem a je dost možné, že tak tu vypadají zdejší oživlé mrtvoly. Raději nemyslet. Káťa vydá příkaz a Hanz s Johanem vyrazí na průzkum. Není to nic světoborného, ale v těchto tunelech i jen prostá cesta v před vyčerpává. Dostanou se k pancéřovým dvěřím jsou zavřené a zapečetěné. Pečetě se dají ale odstranit. Každopádně je jasné, že vaše cesta vede přesně skrze ty dveře a jiná není, tedy snad kromě větracích šachet, ale to by vás velmi výrazně zpomalilo. |
| |
| soukromá zpráva od Vasyl Ponomarenko pro Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Jak jsme se přiblížili k mrtvolám, tak se podle očekávání probraly. Naštěstí ne nijak energicky. Lottie ustoupila a nechala nás udělat bajonetovou práci. Byl jsem rád, že se zbytečně nevystavila nebezpečí, ale o tom, jak jsem cítil praskající kost, která přišla do mé ruky přes bajonet, si ještě budu pamatovat. Nebylo to nic příjemnýho. A ten smrad potom, to byla taky chuťovka. Otřel jsem bajonet o uniformu mrtvoly, jak jen to šlo a zandal ho zpět do pouzdra. Pak jsem se rozhlédl po místnosti. Lottie se zeptala co dál. Měl jsem něco na jazyku a proto jsem to řekl hned. To samozřejmě jako odpověď moc nepůsobilo, ale to jsem si uvědomil až později. "Kurva, to je smrad! Jestli takhle bude smrdět každá mrtvola tady dole, tak to bude něco... Jo pardon. Musíme najít další šachtu. Takže asi budeme muset nějak šetrně odstranit nebo rozmontovat generátory, vzduchotechniku a další řídící přístroje tady, abysme našli šachty. Je to tak, majore? A bacha na ty sudy." Poté jdu k sudům a zkontroluji, jestli z nich někde neuniká kapalina nebo plyn. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Major Kunz svítí s baterkou, která přeci jen trochu víc osvětluje prostor. A sleduje dění na "place". Pochvalně kývne na Vasyla, za dobře odvedenou práci. A stejně jako ostatním se mu zkřiví obličej puchem z vyvrhnutých lebek. Na otázky jen zakroutí nesouhlasně hlavou. "Ne ne v prvé řadě musíme generátory rozjet a rozjet i vzduchotechniku, jinak se tu snad zalkneme a hlavně druhé druhé skupiny, které jsou pod námi na tom budou asi ještě hůř." Pak se podívá na uzavřené pancéřové dveře. "Mademoiselle Morel prozkoumejte prostor za dveřmi jestli jsme tu v bezpečí, měla by se za nimi někde nacházet transformátorová rozvodna a od ní kabeláž vede tam kam se potřebujeme dostat. Pane Ponomarenko prosím vy se vrhněte na zprovoznění generátorů a vzduchotechniky. Musíme si to tu ulehčit." Pak se věnuje zkoumání vlastního nákresu. |
| |
| soukromá zpráva od Lottie Morel pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Generátory...vzduchotechnika...tohle není práce pro mě. Jsem tedy ráda, když mi dá major celkem jednoduchý úkol. Krátce kývnu, že rozumím, rukáv stále před obličejem, a se zbraní v ruce vyrazím vpřed. Doufám, že nebudu muset střílet, protože střelba by se těmihle tunely rozléhala do daleka a přitáhli bychom tak k sobě nechtěnou pozornost. Nakonec ale musím dál dolů rukáv, i zbraň. Dveře jsou velké a těžké a já mám vůbec problém s nimi pohnout. Nakonec mi ale dojde, že tohle dělat nemusím a zavolám si na pomoc dva vojáky, aby pro mě pancéřované dveře otevřeli. Napjatě čekám, naslouchám, jestli se za nimi něco pohne. Poté opatrně vykročím vpřed. |
| |
| soukromá zpráva od Hans Georg Heidemann pro Skupina C „Vidíš něco, čím bychom to tu mohli otevřít?“ zeptám se Johanna, když dorazíme k těžkým pancéřovým dveřím. Nějaký mechanismus tu být musí, ale aspoň já zatím žádný nevidím. Sice kolem sebe svítím baterkou, ale ta bludička vykousne z rudého přítmí vždy jen nepatrný kousek osvětlené plochy, takže k nějakému pořádnému pátrání to stejně není. A to ani nezmiňuju ten kurevský smrad. Viděl jsem sice koncentráky a velká bojiště, ale nikde to nebylo takhle koncentrované na jednom místě. Mám co dělat, abych nezvracel, ale ve finále stejně skoro nemám co... „Velitelko, cesta by tudy asi vedla, ale nemáme jak je otevřít. Někde by tu měl být otevírací mechanismus, ale nemůžeme jej objevit.“ zavolám dozadu na velitelku naší skupiny. Asi by to šlo odpálit, ale radši bych se před ně dostal nějak civilizovaně. Naprosto ideální by bylo, kdyby druhá skupina nahodila proud, ale spoléhat na ně nemůžeme... |
| |
| soukromá zpráva od Vasyl Ponomarenko pro Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Ještě že major je s námi. Člověk špatně pochopí nebo nezapamatuje rozkaz a hned by byl malér. A navíc bylo logické, že chceme vzduchotechniku zprovoznit. Jestli tady to smrdí, tak hlouběji to musí smrdět ještě víc. A bude tam míň kyslíku. Lottie dostala úkol jít za dveře. Když se otáčí směrem ke dveřím, promluvím na ní: "Opatrně. A potichu." Mám starost - to jsem si nemohl odepřít. Poté jdu ke generátorům. Zkontroluji kabeláž, že není přehryzaná nebo přeřezaná a kam zhruba vede elektřina z generátorů. Vyndám základní sadu nářadí z batohu a v rychlosti zkontroluji, že generátory drží při sobě a nerozpadnou se, až je nahodíme. Nakonec jdu k barelům s naftou. Pomalu je otevírám a čichnu k otvoru, že se opravdu jedná o naftu. Jestliže ano, otevřu otvor úplně, posvítím baterkou dovnitř, lehce hýbu barelem a zkoumám, jestli se náhodou neválí v naftě nějaké velké nečistoty. Jestliže uznám generátory za provozuschopné a nafta se zdá být v pohodě. Řeknu majorovi: "Jsem připravený se pokusit zprovoznit generátory. Počkal bych ale, až se vrátí Lottie. Hukot generátorů a vzduchotechniky může probudit nevíme co a radši bych tomu čelil v plné skupině..." |
| |
| soukromá zpráva od Yekaterina Borisovna Gasheva pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC "Dobrá, všichni začněte hledat," vydám rozkaz a povolím zapnout víc svítilen aby bylo lépe vidět. "Přinejhorším se je pokusíme otevřít násilím. Nějakým způsobem vypáčit kdyby to šlo, ale to bych si nechala až jako poslední možnost. Jen tak nehlídané a otevřené dveře z zádech by mohl být problém," oznámím Hansovi. Ve zdravé ruce držím pistoli a hlídám zatím co ostatní pracují. !Hlavně opatrně. Nesmíme je hned jen tak otevřít," upozorním ještě vojáky aby náhodou jeden z nich nebyl až příliš horlivý. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Lottie a dva vojáci pomalu otevřou dveře, a vstoupí do temné chodby za nimi. Opatrně našlapují, aby neudělali větší hluk než je nutno. Když nakouknou za druhý rok, pochopí, že udělali víc než dobře. Skutečně je tam místnost označená jako transformátorová rozvodna. Před ní, ale lelkují nemrtví. Jsou opět v tom divné stavu polohybernace. Sice se občas pohnou a otočí, ale zatím vás neregistrují. Nepříjemné je, že se motají před těmi dveřmi a další jsou dál do chodby kam nevidíte. Kolik jich tam je je těžko odhadnout. Všichni na sobě mají ale uniformy SS odhadujete tak 5-8 před dveřmy a dál do chodby 10-20. Ponomarenkovi chvíli trvá než se zorientuje co kam vede vyčistí, jak zanesenou motorovou část tak generátorovou. V podstatě je všechno v pořádku, prostě německá práce, jen je to zaneseno. Generátory se vypnuli po té co došla nafta, protože ji nikdo nedolil. Vasil vše napraví a vypadá to, že jsou generátory připraveny k spuštění. Na jeho rozumné upozornění major jen kývne hlavou... |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC Johan znovu pečlivě zkontroluje těžké panceřové dveře a prohledá okolí. Skutečně dveře mají mechanismus je to klasický pákový, ale je zablokovaný, nejspíše zavařený a tak jen pokrčí ramena. "Je to celý zablokovaný, někdo to zavařil, přes to se dostaneme jen autogenem a nebo výbušninou. Jiná cesta není. " Vlastně to dává docela smysl, někdo to zavařil spojovací chodby proto, aby se nákaza nerozšířila do celého podzemí komplexu. To, že si stejně cestu našla je jiná pohádka. Každopádně jste na to připraveni, výbušniny sebou máte a museli jste to čekat i když asi ne tak brzy. Nevíte co vás muže čekat za dveřmi, ale jiná cesta prostě není. Nebo asi je, ale tou jdou druhé skupiny, které asi momentálně řeší podobné problémy. |
| |
| soukromá zpráva od Lottie Morel pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC V doprovodu dvou vojáků tiše pokračuji chodbou. Opatrně nahlédnu za roh a okamžitě se zase schovám. Naznačím mužům, aby byli zticha a znovu vyhlédnu. Snažím se spočítat nakažené. Už jen ty, které vidím, nás počtem převyšují. A kdo ví, kolik se jich skrývá dál v chodbě. Teď se sice pohybují pomalu, a mátožně, ale nepochybuji o tom, že bude stačit chvilka, aby pořádně obživli. Ukážu zpátky ke zbytku skupiny, a urychleně se vrátíme. Pro jistotu za sebou opět zavřeme dveře. Bylo by nepříjemné, kdyby nás tihle ohnilci přepadli uprostřed plánování. "Dál v chodbě může být klidně takových 15-20 nakažených. Jsou pomalí a zmatení, ale jestli do nich začneme střílet, kdo ví, kolik dalších se jich ještě vynoří." Informuji ostatní o naší situaci |
| |
| soukromá zpráva od Vasyl Ponomarenko pro Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Generátory naštěstí nebyly v extra špatném stavu a moje základní nářadí stačilo. Všechny přístroje byly připravené k nahození, ale major souhlasil s tím, že bysme měli počkat s jejich zapnutím, než dorazí Lottie. Ona a dva vojáci, co šli s ní, se vrátili v pořádku. Ale zprávy nebyly moc přívětivé. Prý klidně 20. Dost možná, že čím půjdeme hlouběji, tím se budou jejich čísla zvedat... Ale museli jsme se jich zbavit, to bylo jasné. Potřebujeme se dostat dál. "Mohl bych mezi ně hodit jeden granát. Mám jich pár u sebe, i když nejradši bych si je nechal až okamžiky, kdy půjde do tuhého nebo jich bude fakt hodně. Tohle množství bysme se samopaly měli zvládnout. Hluku se bohužel nevyhneme. I kdybysme měli možnost, jak je někam odlákat, nemáme kam je odlákat." Cítil jsem nabíhající adrenalin. Co se teď stane? Postřílíme je a začnou naším směrem proudit hordy nemrtvých? Otevřeme další dveře, za kterými na nás budou čekat další a budeme pohlcení nenažranýma zombíkama? Dóprdele, kam jsme se to dostali... |
| |
| soukromá zpráva od Yekaterina Borisovna Gasheva pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC "Samé špatné zprávy," povzdychnu si když dokončíme pátrání. Bude třeba dveře vyhodit což nám všechno ještě tak ztíží. Možná to, ale nebudeme muset dělat tak docela naslepo. Podívám se na větrací otvory. Tohle nám trochu pomůže. "Potřebuji dva dobrovolníky, kteří půjdou ventilací a podívají se jak to vypadá na druhé straně," oznámím své jednotce. Nechci to dávat příkazem, byla bych raději kdyby se k tomu odhodlali sami. "My zatím počkáme na jejich návrat a připravíme výbušniny. Kdo se toho ujme?" přejedu pohledem každého vojáka ve skupině. Bude to nebezpečné, ale cesta by neměla být dlouhá a jde jenom o pozorování, ale i tak se může něco pokazit. Proto to nechávám na nich. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Major Kunz kývne na poručíka Morel i na Vasyla, sám lehce obhlédne situaci. A pak povídá. "No nic, pane Ponomarenko, zablokujeme pootevřené dveře, tak aby mohli ti nemrtví chodit po jednom, nebo prostě aby se nám sem nenatlačili všichni nejednou a pak spustíme generátory. Zvuk je přiláká a budeme je likvidovat jednoho po druhém." Na tom nebylo nic těžkého v prostoru bylo poměrně dost věcí na zablokování dveří jen tak aby se mohl procpat jen jeden nemrtvák. Rudi Schultz bývalý padákový myslivec to ještě vylepšil představením zatíženého prázdného barelu od nafty, který blokoval vchod přímo do místnosti. Takže když přijdou zarazí se o něj tak že jim bude vidět jen přední půlka těla a pro vás ideální cíl. Pak major zavelel Vasil nastartoval motory generátorů, prvně to škytlo a pak nic, pak ještě jednou, to už jste se na sebe nervozně dívali, ale nakonec se umoudřili a s dieselovým zvukem se rozjeli. Pak naskočila i vzduchotechnika. Ozval se hukot a vzduch se začal pročišťovat, světla zablikala a naplno se rozsvítilo. Až vás z toho zabolely oči, které si zvykli na tmu s červeným světlem. V chodbě zaslechnete zvuky rachot se zvyšuje. za chvíli už doráží na dveře generátorovny první dávka nazi nemrtvých zrůd...
|
| |
| soukromá zpráva od Kuno Kaufmann pro Skupina B No čekal jsem, že to zabití půjde lépe, ale nakonec se to vyřešilo vlastně nejlépe jak bylo možno. Upřímně jsem nechtěl moc střílet, ani tlumenou zbraní, ale holt když si to situace vyžaduje, tak to vyžaduje. Všichni odpadli a my mohli slézt. Dobrá práce. Jenom tak zkonstatuji a rozhlížím se po okolí. Už, aby byly nahozené generátory, protože ten smrad byl opravdu šílený. No smrad a teplo. Bylo to jako v zatuchlém hrobě a on to byl zatuchlý hrob. Jenom tady Ti nebožtíci chodili a chtěli Vás na oplátku sežrat. Vždycky bylo mým snem zjistit jak to vypadá v hrobce. Naznačil jsem cestu a vyrazili jsme zase rovnou za nosem. Po chvíli jsme se dostali k pancéřovým dveřím a já věděl, že naše cesta dospěla k fázi, kdy budeme muset udělat rámus. Tak jo, podívejte se po okolí, jestli tady někde není otvírání těch dveří a pokud ne, tak si prorazíme cestu. Na druhé straně zjevně něco je, takže před výbuchem se stáhneme ať máme manévrovací prostor. Vzhledem k rámusu co uděláme, tak máte povoleno střílet. Pokud možno tak šetřete municí. Sám se poohlédnu po otvírání, které neočekávám, že tu bude, přeci jenom ty dveře jsou určitě zavřené zevnitř, ale náhoda je blbec. Potom nechám ženisty pracovat. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC Na vyzvání poručíka Gashevy se přihlásí postavou menší Stefan Tot původně od průzkumníku z Brandenburgu. "Já tam pujdu, jsem malej prolezu tou šachtou, ale rád bych šel sám, když bych se musel rychle zdekovat, ať mi nikdo nezavazí." Chlapy odšroubují kryt vzduchotechniky a on do ní vleze, chvíli je pryč, když se najednou ozve zvuk a ovane vás průvan. Vzduch se začne čistit a zablikají světla. Až vám z toho zabolí oči jak jste si přivykli na šero a matné rudé osvětlení. Stefan se za chvíli vrátí. "Málem jsem se podělal, když to naskočilo, řekne s úsměvem chlapům." Pak mu usměv zmizí a podá hlášení Káti. "Poručíku v chodbě za dveřmi může být tak 20 nemrtvých plus mínus. Zatím jen tak lelkují jako by byli v nějakém transu, ale reagují na zvuky i světlo. Jak se to rozsvítilo jako by víc ožili, ale stejně tam jen tak tupě postávají a kývají se." |
| |
| soukromá zpráva od Lottie Morel pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Ještě, že je s námi major. Pravdou je, že tohle je opravdu nejlepší místo ke střetu. Když pak Schultz přijde ještě s nápadem, zablokovat vzniklou mezeru barelem, skoro se přestanu obávat. Nakažení nepřemýšlejí, takže by to mohlo být, jako střílet kočky z babiččina kanape. Chvilku to vypadá, že generátory nenaskočí vůbec. Muži si začínají vyměňovat nervózní pohledy a i ve mě je malá dušička. Pokud nerozeběhneme vzduchotechniku, tak nebudeme schopni pokračovat dál. Konečně však motory začnou hučet a místnost zaplaví světlo. Musím několikrát zamrkat, protože mi, v prvním okamžiku, přijde hrozně ostré. Trvá to skutečně jen chvíli, než se objeví první nakažení. Stále se nepohybují tak hbitě, jako ti, se kterými jsme měli co do činění na povrchu, rozhodně jsou ale živější než ti dva, které tu muži dorazili ve "spánku". Zvednu zbraň, a začnu střílet. Není nic uspokojivějšího, než vidět, jak kulky zavřou ta ohnilá, hladová ústa, jednou provždy. |
| |
| soukromá zpráva od Vasyl Ponomarenko pro Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Major rozhodl, že zablokujeme dveře. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jen doufám, že se tam ty mrtvoly nenahromadí na jednu velkou kupu. A šel jsem zprovoznit generátory. Čekal jsem, že nenaskočí napoprvé. Ale docela jim to trvalo a na mně začaly padat pohledy, že jsem asi něco podělal. Naštěstí ale nakonec naskočily. Světlo mně, tak jako všechny, oslnilo a hukot zaplnil současné ticho. Koukal jsem se po nějaké stoličce nebo něčem podobném, abych si na ní mohl stoupnout. Ať už jsem ji nalezl nebo ne, stoupl jsem si za ostatní a připravil si karabinu. Neměl jsem v plánu zbytečně střílet, jestliže do mezery ve dveřích mířila Lottie a jiní vojáci. Měl jsem ji jen pro jistotu, kdyby nějakej zombík potřeboval provrtat větší ráží. Stejně tak jsem byl připravenej použít granát. Pokud by se vyřítilo větší množství zombíků najednou, ten barel by to nemusel dát. "Kdyby to vypadalo, že zombajzi prorazí skrz barel a dveře, tak ustupte, pročísnu to granátem! Kdo ví, kolik se jich tady vyrojí," zařvu na ostatní. Zpoza vojáků pozoruju cíle, abych včas vyhodnotil zda mám střílet a nebo případně hodit granát. Snažím se kontrolovat adrenalin, být přesný a rozhodný. Je to rozdíl, ještě před chvíli tma a ticho a teď světlo, hukot a zvuky blížících se zombíků z vedlejší chodby... Pokud vše půjde podle plánu a hordu zombíků zastavíme, nasadím si bajonet na karabinu a řeknu ostatním že takhle bezpečně zkontroluju, že jsou opravdu mrtví. Nechceme mrtvé vojáky jen kvůli tomu, že si zombík usmyslel hrát na mrtvýho. |
| |
| soukromá zpráva od Hans Georg Heidemann pro Skupina C Spojovací tunely Káťa + 5 NPC Chtěl jsem se přihlásit jako dobrovolník k tomu průzkumníkovi, ale dokážu pochopit, že chce jít sám. Takže jen s ostatními pomohu otevřít šachtu a držím mu palce v tom, aby to zvládl - tak by tam nemusel nikdo další z nás. Když se pak rozsvítí světla, dojde mi, že to fakt zvládl a jen čekáme, až se vrátí zpět. „Chápu, se mnou to taky škublo.“ usměju se a poplácám ho po rameni. Jsem rád, že se mu to podařilo nahodit a my teď i něco vidíme. Pak poslouchám, co říká Káti a nijak nereaguji. Přece jen je tu velitelem ona. Nevím, zda máme šanci zkusit je dostat bez střílení... Jasné, tady na východě bylo běžné bojovat polními lopatkami a vším, co bylo po ruce... Ale proti těmhle sviním bych dal přednost boji na větší vzdálenost. |
| |
| soukromá zpráva od Yekaterina Borisovna Gasheva pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC Světlo znamená naději. Jakmile naskočí elektřina, sepnou se obvody a osvětlení začne zase fungovat, trochu pookřeji. Konečně se něco podařilo a možná, ale opravdu jenom možná něco dokážeme. Ovšem z hlášení příliš radosti nemám. Dvacet je hodně. Sice máme na své straně moment překvapení, ale i tak tohle bude potřebovat hodně obratnosti abychom se nám povedlo dostat se na druhou stranu. Rozhodně tam nemůžeme jen tak vpadnout. V hlavě proberu několik možností a vyberu ty, které by snad mohli být bezpečné. "Je nějaká možnost likvidovat je z té šachty? Tak aby ten kdo tam bude byl mimo dosah?" zeptám se Tota. Pak se ještě otočím na Hanse jako demoličního experta. "Zvládnete ty dveře poškodit tak, aby se daly otevřít, ale nevypadly celé? Aby stále fungovaly jako zábrana, která jim bude bránit v pohybu a nechá k nám přijít vždy jenom jednoho nebo dva, které nebude problém vyřadit?" |
| |
| soukromá zpráva od Hans Georg Heidemann pro Skupina C Spojovací tunely Káťa + 5 NPC Hmm... Fakt se mi líbí, že nám velí někdo, kdo u práce přemýšlí a asi si budu muset poopravit názor na rusáky. Přece jen jsem se zatím jen setkal jen s bezhlavou taktikou útoku bez nějakého uvažování nebo snad rozmýšlení nad následky. „No, asi by to šlo... Jen bych potřeboval vědět, kde přesně je to zablokované.“ přemýšlím nahlas a podívám se na našeho průzkumníka. „Ale i kdyby nešly otevírat a zavírat po našem zásahu, měly by stále dál fungovat minimálně jako zpomalovací překážka aby se na nás nevrhli všichni.“ dodám ještě nakonec a začnu si prohlížet konstrukci dveří |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Rachot strojů přiláká první vlnu zrůd. Zarazí se o pancéřové dveře a zablokovaný barel. Opravdu se jedná o lidskou vlnu. Dveře zaskřípají pod návalem pohybující se masy, ale zarážky se jen trochu posunou a vydrží. Pak začne systematická střelba. V bunkru jako uzavřeném prostoru je to ohlušující. Zvuk se odráží od stěna rezonuje. Sice jste byli na to trochu připravení, ale stejn ě vás to naprosto ohlušilo. První vlna je pobitá za chvíli, ale pak přichází vlna další. Opět silný náraz do zátarasu, zapraskání až to vypadá, že to povolí, ale chlapy se zapřou do dveří a udrží to. Je vidět jak jsou o proti té první vlně nemrtví daleko agresivnější, hluk střelby je úplně rozdivočuje. Vrhají se proti barelu a někteří se skoro dostanou na něj. Jsou však zabiti dřív než se jim to povede. Nakonec pobijete všechny příchozí a můžete pokračovat dál. Chlapy se pro jistotu ještě přesvědčí jestli jsou skutečně všichni mrtví, ale krom pár třesavců, kteří byly špatně prostřeleni, jsou všichni mrtví a vy můžete pokračovat do transformátorovny. Opatrně ji otevřete a i tam je jeden z nemrtvých, ale výstřel do hlavy ho rychle uspí. Pak pokračujete opět šachtou s kabely. Občas se musíte zorientovat, občas se podíváte mřížkou ven a vidíte už probuzené nemrtvé strážce této kobky jak sebou neklidně trhají při každém zvuku. Po cestě jste opět museli odmontovat pár zábran, které předělovali jednotlivé sekce. Nakonec se dostanete až do prostoru laboratoří. Jsou to místnosti utěsněné takže tady opět, jsou nemrtví v jakémsi polospánku. |
| |
| soukromá zpráva od Lottie Morel pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Nakažení se valí do dveří a vypadají čím dál zuřivěji. Dívám se do těch rozevřených, hladových úst, a prázdných očních důlku, a dělá se mi zle. Nijak tomu nepomáhá, že v takhle uzavřeném prostoru je střelba naprosto ohlušující. Žaludek se mi zvedá a jsem ráda, že vzduchotechnika běží, protože jinak by tu byl během minuty zcela nedýchatelný vzduch. Nakonec ale i tahle hrůza skončí. I když v uších mi ještě notnou chvíli píská. Můžeme pokračovat dál. Částečně se mi uleví, když se opět ocitneme v úzké šachtě. Sem se nemrtví pravděpodobně nedostanou. Když mám však možnost je, skrze některou mříž, pozorovat, běhá mi mráz při představě, co by se stalo, kdyby se sem skutečně nějak dostali. V takhle úzkém prostoru bychom byli zcela bezbranní. Prostor před námi se opět otevře, a my se ocitneme v laboratořích. Část mě žasne nad tím, že jsme se skutečně dokázali dostat až sem. I když mi srdce hlasitě buší, po špičkách vykročím vpřed, počítám, kolik nakažených se tu povaluje. Mohli bychom je rovnou postřílet, ale byla bych raději, kdybychom se jich dokázali zbavit tiše a nepozorovaně. V laboratoři je spousta zajímavých věcí a není třeba z ní udělat kůlničku na dříví. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC Průzkumník Toth na kátinu otázku jestli je nelze zlikvidovat z té šachty jen pokrčí rameny. "No asi by to i šlo, je tam prostor pro jednoho a malý mřížovaný průduch kterým by se asi dalo střílet z pistole. Každopádně to bude na dlouho." Pak se do situace vloží Hanz a znovu prohlédne dveře. Mechanismus dvěří je následný, dvě železné páky, které zapadají do ocelových západek na druhé straně dveří. Páky jsou na úrovni pantů. Při normální funkci se dá pohnut pákou a tak se dveře dveře odblokují. Teď jsou však západky přivařené k pákám a proto se s nimi nedá hnout. Dokonce jsou dveře i "heftnuté" (malý svár) na hoře a dole. Při velké zručnosti by se daly odpálit tak, aby výbuch utrhl jen pákový mechanismus a západky. Ale procento úspěchu Hanž odhaduje je tak +- 25% Jinak to vytrhne celé dveře. Při vymýšlení strategie jak dál zaslechnete v dáli divokou střelbu, ze samopalů a pušek. Některá se zbývajících skupin se dostala do boje. Pak po chvíli ještě další střelba zas od jinud. Je pravděpodobné, že i další skupina je v ohni a bojuje o holý život... Hluk doléhá i na druhou stranu dveří a když nasloucháte, slyšíte jak se to tam postupně začíná taky mlet. Přílišným váháním a rozmýšlením, jste přišli o výhodu momentu překvapení... |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina B Chlapci od ženistů se činili poměrně rychle obhlídly dveře jestli nejdou ještě nějak rozhýbat, ale byli viditelně zavařené a jinak než výbušninou nebo autogenem to nešlo prorazit. Po chvíli práce se najednou ozvalo lehké hučení a pocítili jste průvan, světla na stopě pevně zablikala a pak se naplno rozsvítila. Byl to pro vaše sítnice malinko šok, přivykli si na tlumené červené světlo a teď je ozářily poměrně silné žárovky. Chlapy, ale makali rychle dál někde nahoře nad vámi se ozývala silná střelba některá ze skupin se dostala od ohně. Ale ani na to nebyl čas nějak řešit, prostě se musí pokračovat. Ženisté zahlásily, že jsou připraveni a byl čas to odpálit. Přesně podle tvých pokynů se před odpalem všichni stáhli hlouběji do chodby. Pak na tvůj povel to odpálili... výbušnina nebla až tak silná, ale odpal v vnitřních prostorách byl ohlušující. Navíc zrušil i nějakou část světel takže do prachu, dýmu a tmy jste přiliš neviděli. Chvíli to vypadalo, že je čisto, dokonce průzkumník Kratochvíl se vydal kousek kupředu. Pak to ale začalo, zatím co SSmani pod žebříkem byly jako by zmámení to co vyběhlo z kouře a tmy tunelu bylo naprosto rozzuřené a agresivní jako by víc jak zvířecky divoké. Obrovské skoky a až nelidsky rychlá běh. Začala všeobecná alba a první z agresivních nemrtvých padli k zemi. Kratochvíl který si popošel v před byl smeten a za živa trhán na kusy. Zuby se mu zakusovali do obličeje a ohlodávali mu tváře ještě za živa, stejně tak mu tahali z břicha vnitřnosti. Díky tomu se ale zdrželi, chlapy samovolně couvli a couvali ještě víc. Sice stále stříleli, ale divokost a zvířeckost s jakou jste se dosud nepotkali je vyděsila a nebylo daleko k všeobecnému úprku. Další tři už se nemohli dostat na Kratochvíla tek udělali rychlý skok a dostali se do blízkosti Helmuta Schmidkeho, který úlekem při ustupování zakopl a byl taky hned trhán za živa. Ty tři jste odstřelili lehce, ale za nimi mohlo být tak dalších 25 - 30 nemrtvých kromě těch co jste již zabily. S morálkou to však po dvou rychlých ztrátách nevypadalo vůbec dobře. Všiml sis, že někteří chlapy se už rozhlíží po vzdáleném žebříku po kterém jste přišly..... |
| |
| soukromá zpráva od Vasyl Ponomarenko pro Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Byl to rachot. Takové množství střelby v takovém prostoru, to je síla. Říkal jsem si, proč jsem si nenasadil sluchátka, která jsem šlohnul v tanku a měl je v batohu. Ale bylo to jedno. Sluch naštěstí po potyčce fungoval v pořádku. A ani jsem nemusel použít granát. Spolu s pár vojáky zkontroluji bajonetem na pušce že jsou zombíci opravdu mrtví a pokračujeme. Vejdeme do místnosti s transformátory. Pořádně si místnost prohlédnu, člověk nikdy neví, jestli tady ještě něco nebude třeba. Nakonec vejdeme do laboratoří, kde nemrtví zase klimbají. Nicméně nejsou jen dva, jako při našem prvním setkání s nimi tady v bunkrech. Přiblížím se k Lottie a na ostatní ukážu, ať jdou k nám. Mluvím k ní potichu a tak, abych byl zády k zombíkům a aby byla co nejmenší šance, že mně uslyší. "Máme nějaký plán? Předpokládám, že by bylo nejlepší je potichu odrovnat, ale stačí když jeden zařve nahlas a celá laboratoř se na nás začne vrhat. A taky bysme neměli zapomínat na to, že k nám můžou zezadu přiběhnout další. Museli jsme cestou rozmontovat několik zábran a netušíme, kdo v těch různých sekcích zbyl." Rozhlížím se po místnosti. "Kdybysme dokázali najít pozici, kde si zaručíme, že na nás budou nabíhávat jen z jednoho směru, pak by to šlo. Pár lidí by šlo potichu zabíjet a když by se to zvrtlo, utíkali by ke zbytku skupiny na tu pozici a odtamtud bysme pálili... Co si o tom myslíte?" |
| |
| soukromá zpráva od Lottie Morel pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Netuším, jak velké to tady je. Možná jsou laboratoře stejně uzavřené, jako byla generátorovna, ale sázet na to nemůžeme. Vasyl má navíc pravdu, něco by se za námi mohlo dostat i šachtou, kterou jsme sem vlezli mi. Ale máme vůbec na výběr? "Budeme to muset risknout." Odpovím tiše a pokynem ruky dám vojákům znamení, že mají začít nakažené dorážet bajonety. Snad budou stejně zblblí, jako ti předešlí. Snad se na nás odnikud nevyřítí stovka dalších. Snad nikdo nezpůsob hluk, který by k nám přitáhl nechtěnou pozornost. Musel by se stát zázrak, aby nám všechno hrálo do karet. Mě je ale jasné, že nakonec se stejně něco posere. |
| |
| soukromá zpráva od Vasyl Ponomarenko pro Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Porada byla zakončena slovy Budeme to muset risknout. Obhlédnu ještě jednou místnost, abych měl představu, kam se případně běžet stáhnout. Ujistím se, že mám stále při ruce aspoň dva granáty a že je TT-33 nabitá. A jdem na to. Bajonet mám na své SVT-40 stále nasazený. Jdu na zombíky, na které ostatní vojáci nejdou. Ať je pokud možno zabijeme najednou a co nejrychleji. Našlapuji co nejtiššeji a do úderů dávám co největší sílu. Jestli z nich bude vycházet smrad jako naposledy, tak doufám, že vzduchotechnika odvede svou práci. |
| |
| soukromá zpráva od Yekaterina Borisovna Gasheva pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC Výstřely! Podívám se směrem odkud jsme přišli a kde tak tuším, že by mohly být ostatní skupiny. Zdá se, že mají o zábavu také postaráno. Snad to zvládnou. My se musíme soustředit na překážku před námi. "Hansi připravte to a udělejte jak nejlépe dovedete," je na čase to nějak rozseknout. Nemůžeme tu stát věčně. "Tothe, budu vás muset požádat ať se znovu vydáte do ventilace. Udělejte tam trochu rozruchu na druhé straně ode dveří. Hoďte jim tam třeba prázdný zásobník nebo něco podobného co by je dokázalo odlákat dál a nebyli všichni nacpaní u dveří až je budeme otevírat. Pak nám poskytnete zálohu a odstřelíte několik těch nejdotěrnějších parchantů." Tím je hrubý plán hotov. Jestli vyjde to je jiná otázka, ale potřebujeme se pohnout kupředu. "Zkontrolujte si pistole, připravte nože a lopatky. Snažte se to vyřešit co nejrychleji," pobídnu ostatní a stáhneme se dál do chodby aby měl Hans prostor se připravit. |
| |
| soukromá zpráva od Hans Georg Heidemann pro Skupina C Spojovací tunely Káťa + 5 NPC *A kurva!* když zaslechnu výstřely, dojde mi, že ostatní skupiny jsou na tom možná dost bledě. Každopádně, dokud se střílí, ještě jsou naživu, což je dobře. I kdyby jen proto, aby odlákali pozornost od nás a našeho pokusu o proražení dveří... Na rozkaz od Káti jen náznakem zasalutuju a vydám se ke dveřím. Přemýšlím, kam nálože umístit, abychom nepřišli zbytečně o velké množství trhaviny a podle toho je rozmístím a propojím odpalovacími kabely. „Běžte všichni dál a omotejte si něčím hlavu. V téhle chodbě to i tak bude dost slušný zážitek...“ varuju ostatní před nebezpečím tlakové vlny z výbuchu. Pak už se postupně stahuji za nimi a odmotávám kabely k odpalovacímu magnetu. „Připraveni?“ zeptám se ostatních, ale spíše čekám na gesto - navzájem se s ucpanýma ušima stejně neslyšíme... |
| |
| soukromá zpráva od Kuno Kaufmann pro Skupina B No nechal jsem ženisty dělat svojí práci, protože jsem jí tolik nerozuměl a doufal jsem, že za těmi dveřmi nebude takové peklo jak jsem čekal. Budoucnost ukáže. Ovšem když začala jít elektřina, tak jsem mžoural jako krtek. No je vidět, že se tam někdo snaží, takže by jsme měli taky postoupit. Povzbudím svoje chlapy, jen co se zase rozkoukám a nepřijdu si jako čerstvě narozené štěně. Na ten výbuch jsem se netěšil bylo mi poměrně jasný, že nebude příjemný, ale muselo to být. Otevřel jsem pusu, zacpal uši, ale rána to byla stejně ohlušující. Prach, špína, tma všechno bylo ve vzduchu a nebylo vidět nic. To co se vyřítilo z kouře byla noční můra všech, kteří nemají u sebe MG42. Jako první to odnesl Kratochvíl, který zjevně nebyl dostatečně rychlý, ale kdo vlastně byl? Stříleli jsme vlastně bez povelu, ale stříleli po rychlých šmouhách. Další z mých mužů padl a ostatní začínali mít zaječí úmysly. Střílejte dál! Myslíte, že když začnete lézt, tak Vás nezabijou?! Střílejte! Kdo přestane střílet, je mrtvej muž! Granáty před nás, musíme je zpomalit a střílet. Granáty nešetřit a rychle! Ustupovat a střílet! Řvu zatímco střílím po tom davu, který se k nám blíží. Stejně nemáme moc co na výběr. Tady není možnost ústupu. Tady je buď a nebo. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Chlapy se vrhnou postupně přiblíží k postávajícím a lelkujícím nemrtvým. Snaží se nedělat téměř žádný hluk a ani nebýt spatřeni. Všechno jde podle plánu až do útoku na jejich hlavy. Probodnout bajonetem nebo útočným nožem lebku stojící postavy není žádný med, stačí, aby uder nebyl veden přesně a kolmo a hrot sjede po pevné kosti. Hned při prvním útoku se o tom přesvědčilo pár chlapů po uderu samo sebou nemrtví okamžitě ožili a zaútočili. Z "popravy" se tak stal boj na život a na smrt. Rachot boje pak pomalu probudil i ostatní nemrtvé. Vasyl to zkusil s razancí bodáku na pušce, což mělo výhodu v razanci uderu, ale nevýhodu horšího míření. První dva oddělal vcelku v pohodě třetímu sjel bodák po lebce z boku a vypíchl nemrtvému oko. Černý sliz z oka pokryl stvůře tvář a ta se s rozšklebeným úsměvem vrhla na Vasyla. Musel se bránit puškou a nakonec hlavu roztříštit pažbou. Opět se rozstříkla smrdutá houbovitá hmota z mozku jak po okolí tak i po něm. V hlavní mistnosti laboratoře se to začíná nebezpečně mlýt. Odhadem tu je tak 30-40 nemrtvých stihli jste pobít tak 6-7. Další místnosti jsou většinou pozavírané takže nevíte jak to tam vypadá, každopádně tady to vypadá zle. Jste na otevřeném prostoru hlavní laboratoře vede odsud dalších 5 dveří.... |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina B Situace se nevyvíjí dobře útok je zuřivý. Na tvůj rozkaz chlapy hodí granáty. Výbuchy v uzavřeném prostoru jsou ohlušující, stejně jako tlaková vlna která udeří i do vás. Ozvěna výbuchu vám hučí v hlavě. Smršť střepin, ohně a tlaku však první útočnou vlnu nemrtvých složí na zem. Někteří se už nezvednou, jiní se ale dál rychle plazí po pahýlech končetin. Přes ně se dere další vlna teď už vyjících nemrtvých naprosto rozzuření výbuchy. To už je na chlapy moc; linie se rozpadne a chlapy zdrhají co jim síly stačí. Ještě vrhnou poslední granáty což vám vykoupí nějaký čas, protože to se zrůdami opět mrskne na zem. Jeden z tvých vojáků dostane odraženou střepinou bohužel ostatní si ho prostě nevšimli, že zůstal vzadu a než kdokoliv stihl něco udělat byl obklopen nemrtvými a ti z něj rvali maso za živa. Ale i on vám vykoupil drahocenné vteřiny. Stihli jste se dostat k žebříku, po kterém jste sešplhali. A vylézt na něj. Ještě než přiběhli další stvůry stihli jste spodek žebříku vytáhnout. Zrůdy sice po něm skákali a chňapaly, ale i když se za poslední příčku dokázaly chytit, nedokázali vylézt nahoru. Vždycky spadli dolů. Je jasné, že touhle cestou to už nepůjde.... |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC Toth vleze znovu do větrací šachty. S tím, že "nějak" zkusí odlákat nemrtvé od zablokovaného průchodu. Co mu velmi výrazně kazí jeho pozici a práci je střelba a výbuchy ozývající se z nižšího patra. Jedná se o souvislou divokou palbu a výbuchy granátů. Stěny přenáší snad i ty otřesy. Nejedná se o jednotlivé výbuchy, ale jako by celé družstvo hodilo granáty na povel. Střelba je zuřivá a pak najednou slábne opět nějaké výbuchy a pak už nic neslyšíte... Toth nemá naprosto jak odlákat nemrtvé, teď již velmi, velmi aktivní a snad i rozzuřené. Dobývají se na pancéřové dveře. Nakonec se rozhodne vystřelit párkrát z pistole, to několik nemrtvých odláká a ti se snaží vyskočit na vedení vzduchotechniky ve kterém je ukryt. Pak na povel poručíka odpálí ženisté dveře. Výbuch je tak akorát a k vašemu překvapení nezničí panty taže se jen otevřou a narazí do betonu. Všude je prach a hluk výbuchu vás téměř ohlušil. Pak to začne. Z prachu a kouře se vyrojí nemrtví a jsou neuvěřitelně rychlý a rozzuření. Jejich skoky jsou téměř dvoumetrové. Všichni začnou střílet jak o život, ale vlna nemrtvých byť je cupována střelbou se dere dál. Chlapy po sobě začnou nervózně koukat. Vaše střelecká linie se zavlní někteří hodí rychlý pohled do prostoru za sebe. Rozlícená vlna nemrtvých se k vám nekompromisně blíží. |
| |
| soukromá zpráva od Kuno Kaufmann pro Skupina B Věděl jsem, že granáty v uzavřeném prostoru nejsou dobrý nápad, ale prostě když je to buď a nebo Ti vyrvu vnitřnosti. Takže radši ty výbuchy, ale zjevně to nestačilo. Slyšel jsem jak střepiny létají okolo a jedna mi dokonce roztrhla kalhoty, ale netrefila mě. Jiní takové štěstí opravdu neměli. Když se linie rozpadla, tak jsem se dal taky na ústup. Nemělo nejmenší smysl, abych se cokoliv snažil chlapům říkat. Každý se snažil zachránit si svojí kůži a to se nedalo nikomu vyčítat. Prostě jsme utíkali a dostávali na prdel. Křik mě upozornil na to, že další z mužů padl. Nikdo jsme si ho nevšiml, ale podle všeho nám vykoupil čas, takže jsem mu byl vděčný. Byl jsem mu vděčný za to, že jsme ho tam nechali a on pro nás umřel. Divný co? Kuno začínáš být až moc bezcitný. Jako poslední jsem skočil na žebřík a vytáhl se nahoru, stejně jako ten žebřík. Dost se mi nelíbilo, že se zvládli chytat žebříku, ale naštěstí se jim nepovedl ose vytáhnout za námi. Ležel jsem na zemi a oddechoval, asi jako ostatní vojáci. Musíme odpálit ten žebřík, to že se jim nedaří se sem vyhrabat je hezký, ale jistota je jistota. Není potřeba velkých výbušnin, ale aby to spadlo dolů nám postačí. Nechtěl jsem vlastně sám pokračovat v tomhle boji, bylo to šílené v tak málo mužích. Možná s další rotou, ale tohle bylo šílené, ale mám nějakou povinnost k bojovým druhům. Odpočineme si, přebijte a budeme postupovat k muničnímu skladu, protože generátory jsou zjevně zajištěné. Vůbec jsem neřešil, že utekli. Tady nebylo místo na nějaké výtky. Tam dole, to bylo prostě peklo. |
| |
| soukromá zpráva od Yekaterina Borisovna Gasheva pro Skupina C Spojovací tunely Káťa, Hans + 5 NPC "Držte se! Neustupujte! Zvládneme to!" křičím z plných plic, ale nejsem si jistá zda mě vůbec někdo přes zvuk výstřelů slyší. Já sama jsem napůl hluchá z těch ran. V nose mě štípe a oči se mi pomalu zalévají slzami. Přesto stále stojím v chodbě, ve zdravé ruce tokareva a snažím se pečlivě si vybírat cíle, tak abych minula co nejméně i když je to velmi těžké. Naštěstí chodby nejsou tak široké a nemohou nás obejít. "Když jim ukážete záda, tak vás roztrhají!" snažím se družstvo udržet v celku. Jakmile se otočí jeden bude to všechno ztraceno, při tom vypálím další střelu do rozšklebeného obličeje, který se objeví ve zvednutém prachu. |
| |
| soukromá zpráva od Hans Georg Heidemann pro Skupina C Spojovací tunely Káťa + 5 NPC Je mi jasné, že pro Tótha je úkol asi dost obtížný při neustávající palbě zezdola, ale nijak mu pomoci nemohu. I když podle ran zpoza dveří se už zombíci probrali a nás čeká dost náročná práce s jejich likvidací. Ale to teď řešit nemůžu. Zatočím magnetem, odpálím nálože a sotva se začne usazovat prach, běží proti nám první z těch bestií. „Střílejte!“ snažím se povzbudit ostatním a pomoct naší velitelce. Sice bych nejraději taky zdrhal, ale jednak ji tu nechci nechat a navíc si uvědomuji, že má pravdu. Když se otočíme, je po nás všech. Zprvu se sice s MP snažím mířit, ale na tuhle vzdálenost to moc nemá smysl a střílím dál už od pasu. „No tak! Pojďmě! K sobě!“ řvu na ostatní a sám se za (spíš pokusu o to) šetření střelivem přesouvám blíž ke Káti. Pak, když už nestíhám přebít, pouštím samopal na zem a přecházím na P38 z pouzdra u pasu a do druhé ruky ženijní sekerku... Nic lepšího nebo účinnějšího proti nim stejně nemáme... |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina C Káťa, Hans + 2 NPC Rozzuření nemrtvý se hýbají rychle a skáčou takže zasáhnout je je obtížnější. Nakonec se dostanou až k vaší linii. Vaše povzbuzování zabralo a chlapy zůstali stát i přes tu hrůzo co se na ně řítila. Zahodili pistole a v rukou se začali míhat lopatky, nože a různě upravené palcáty, kladiva biáky, které si samy udělali, nebo prostě jen použily pažby a helmy. Bylo to brutální, a vážně hnilobně smrduté. Všude stříkal mozek, praskali lebky a kosti. Ustáli jste to. Bohužel jste přišli o dva muže jednoho nemrtví složili a urvali mu hlavu a druhý byl poukousaný tak, že nebylo možno aby se vyhnul infekci tak se zastřelil. Přes hromadu smrdutých mrtvol jste se dostali do chodby a zjistili jste že bohužel z větrací šachty, už Toth taky nevyleze. Zasáhla ho nějaká ze zbloudilých kulek, když jste stříleli proti poskakujícím nemrtvým a uvnitř šachty vykrvácel. Cesta je však volná a vy mužete pokračovat chodbami dál. Narazíte ještě na 5-6 zbloudilých a nebo zaseknutých nemrtvých, ale ty odděláte lehce. Pak se dostanete do rozlehlého prostoru muničního skladu, plného beden s municí, náplní od plamenometů, min i minometných a dělostřeleckých granátů. Dveře tady však jdou dobře otevřít i zavřít a v muničním skladu snad kromě dvou hibernovaných nemrtvých které jste bez problémů oddělali nebyl nikdo. Pokračujete tedy dál a dostanete se až ke dveřím na kterých je německy napsáno Biochemická laboratoř. Opět jsou tu velké panceřové dveře.... |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina B Kuno + 3 NPC Chlapy si na žebříku trochu oddechli a zmátořili se. Situace sice nebyla růžová, ale přežili jste. Prostě občas se ustoupit musí, aby člověk mohl bojovat dál. Chlapy připravili trochu plastické trhaviny a spodní část žebříku odpálili a ta spadla mezi nemrtvé a pár jich zabila, ale pod žebřík stejně postupně přibíhali další a dole poskakovali a sápali rukama na prázdno směrem k vám s výrazem mrtvých očí a trhavými pohyby naprostého šílence. Chlapy přebili napili se z polních láhví a vyrazili jste směrem k muničnímu skladu. Po cestě jste narazily na pár mrtvých zombíků, a pak na odpálené pancéřové vrata a kolem nich strašný masakr. Hromada smrdutých mrtvol a několik mrtvých chlapů ze skupiny C. Pak už cesta pokračuje bez dalších zajímavostí, narazíte ještě na pár mrtvých zombíků a projedete velkým prostorem muničního skladu zajištěného pancéřovými dveřmi, které se ale dají v pohodě otevřít a zavřít. V prostoru muničního skladu, plného beden s municí, náplní od plamenometů, min i minometných a dělostřeleckých granátů, narazíte na další dva mrtvé nemrtvé. Pak už vede cesta přímo k laboratořím. Na konci jedné z chodeb uvidíte postávající skupinku u dalších pancéřových dveří. Na dálku poznáváte ruskou uniformu poručíka Gashevy a zákopnickou uniformu Hanse.... |
| |
| soukromá zpráva od Hans Georg Heidemann pro Skupina C Káťa+ 2 NPC Dobrá... Oddělali jsme je a nějak jsme to přežili. Stojím uprostřed hromady různých kusů těl vedle naší velitelky a namáhavě oddechuju, abych do plic dostal opět dostatek vzduchu. Sice vzduchu v chodbě páchne naprosto neskutečně, ale po chvíli si na to přeci jen zvyknu. Postupně schovám své zbraně, ve hromadě hnusu najdu samopal a prohlížím si scénu kolem sebe. Sice mě zarazí, když najdu oba vojáky mrtvé, ale upřímně by mě překvapilo, kdybychom to přežili všichni. Ale mrtvého Totha v průlezu jsem opravdu nečekal... No, každopádně všechny tři prohledám jestli u sebe nemají něco pro nás užitečného. Nám to možná pomůže přežít a jim už by to bylo stejně k ničemu. Pak se pokusím dobít jak pistoli, tak samopal. „Nepotřebujete pomoct?“ zeptám se Káti, když vidím, že s jen jednou zdravou rukou trochu trápí s pistolí. Pak se případně věnuji aspoň zběžnému vyčištění zbraní a pokračujeme asi dál komplexem. V muničním skladu se mi rozzáří oči když to všechno vidím. „Myslím, že bychom si pro jistotu měli ještě doplnit munici...“ nadhodím, ale na příkaz nečekám a už se dívám kolem sebe po nábojích, co potřebuju |
| |
| soukromá zpráva od Vasyl Ponomarenko pro Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Začal jsem litovat toho, že jsem se nedohadoval o rozkazu. Nebyl na to čas ani místo, ale nejspíš by to za to stálo. Několik vojáků včetně mně se s bajonety rozdělilo a šlo na zombíky. Ale selhalo to. Ani mně se nepodařilo trefit se dobře a jednoho zombíka jsem musel dodělat pažbou. A ty jeho smrdutý vnitřnosti jsem měl na oblečení. Kurvamať. Tak jen doufám, že mi to nebude žrát oblečení a nedostane se mi to na kůži. Jsme uprostřed místnosti, ze které vede pět dveří. Ale nevíme, co se za nimi skrývá. Nejdůležitější je být pohromadě, soustředit palbu a nezasáhnout vlastní. Kouknu se na Lottii a majora. Mám pocit, že neví, co si počít. Rozhlédnu se po místnosti a hledám co nejlepší roh místnosti, oči mi pátrají po překážkách jako jsou stoly, židle, šuplíky... Vydám se k Lottii a majorovi a cestou zakřičím na ostatní: "Seskupit se! Ke mně!" Řeknu jim: "Máme dvě možnosti - zdrhnout nějakými dveřmi, za kterými nevíme co je a nebo se stáhnout do rohu a vystřílet je tady. Navrhuju jít do rohu. Se samopalama těch 40 zombíků vystřílíme, použiju případně granáty. Budou zpomalený překážkama a mrtvýma tělama." Říkám to co nejrychleji a naléhavě, protože času opravdu není mnoho. |
| |
| soukromá zpráva od Lottie Morel pro Skupina A Lottie, Vasyl, major Kunz, 5x NPC Ještě před okamžikem tu bylo ticho a klid. Teď je ale vše jinak, ani nevím, odkud se všichni ti zomboši vzali. Sápou se po nás a mě je jasné, že jsem to posrala. Když se tedy objeví Vasyl a ujme se velení, chytím se jeho plánu jako tonoucí stébla. Mohli bychom se dát na útěk, ale kdo ví, do čeho bychom mohli narazit v další místnosti. Plán, semknout se v rohu, a prostě to zkusit postřílet, se tedy jeví jako nejlepší. Shlukneme se v nejbližším rohu, a začneme střílet po nakažených, kteří se po nás sápou. Jak ráda bych teď měla po ruce kulomet, to by padali jako mouchy. |
| |
| soukromá zpráva od Yekaterina Borisovna Gasheva pro Skupina C Káťa+ 2 NPC Taková škoda, ale vzhledem k okolnostem jsme to zvládli ještě důstojně. Stále několik z nás stojí na nohou a je schopno pokračovat dál. Mrtvé necháme za sebou. Jak ty naše tak i ty nakažené. Není čas s nimi něco dělat a ovzduší tady to již příliš nezhorší. "Zvládnu to," odmítnu pomoc s nabíjením. Není to nějaká hrdost nebo tak, prostě je potřeba abych to obstarala sama. Nemohu se spoléhat na ostatní, hlavně v nějaké kritičtější situaci stejně nebudou schopni mi pomoci a bude to pouze na mě. Munici si doplníme, nejsem si jistá zda potřebujeme něco víc z toho skladu, který jsme otevřeli. Tankové granáty jsou jistě skvělé, ale v současné situaci asi ne příliš k užitku. Ke dveřím laboratoře přiložím ucho a pokusím se něco z druhé strany zaslechnout. Vůbec netuším co by tam na nás mohlo číhat a na průzkum nemám ani čas ani prostředky, ale třeba se mi povede něco málo odhalit i když vzhledem k tloušťce těch dveří to nebude nijak snadné. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina C + skupina B Káťa, Hans + 2 NPC Kuno + 3 NPC V muničním skladu, se vám podařilo doplnit zásoby munice. Nic víc praktického pro další boj v tunelech jste nezaregistrovali. Když provádíte obhlédnutí hermeticky uzavřených dveří s nápisem Biochemická laboratoř, zjistíte, že se jedná o velmi odolné dveře opatřené filtry, zámky a zesíleními, taky krytými panty. Při této obhlídce vás vyruší hlídka. "Poručíku vzadu za námi se něco blíží.." V chodbě za vámi uvidíte míhat se stíny. Prvně máte obavy, že by to mohli být nějací nemrtví, ale ty se záhy rozplynou protože poznáte zbytky skupiny B a poručíka Kaufmanna. Skupina je prořídlá a chybí i výrazný britský výsadkář. Dokončíte náslech a i když je to obtížné, slyšíte za pancéřem nějaké zvuky, snad tříštění skla a tupé rány. Nakonec, to už slyšíte jasně, začne se ozývat střelba... |
| |
| soukromá zpráva od Hans Georg Heidemann pro Skupina C + skupina B Káťa + 2 NPC Kuno + 3 NPC Jsem rád, že jsem ve skladu našel i náboje do svých zbraní, takže během této chvíle oddechu doplním zásobníky a když je tu čisto, pustím se i do rychlého vyčištění zbraní - zvlášť samopalu odhozeného mezi zombíky - když nás přeruší přiběhnuvší hlídka. Doufal jsem, že za námi se nic objevit nemůže, ale opak je zřejmě pravdou, takže natáhnu závěr a postavím se čelem k chodbě, kterou jsme přišli. Jakmile ale poznám, že podle pohybů to nejsou mrtví a vidím i uniformy, které mají na sobě, uleví se mi a skloním zbraň. „Tak jste to zvládli?“ obrátím se na poručíka Kaufmanna i když vidím, že ani pro ně to nebyla úplně procházka rajskou zahradou... Dál ale čekám, co vymyslí on nebo naše velitelka. Tyhle dveře nevypadají na to, že by je naše slabé nálože dokázaly odpálit... |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skupina A Lottie, Vasyl, 5x NPC Po neúspěchu akce o tiché zlikvidování nemrtvých se stáhnete do rohu, protože nechcete riskovat dveře. Nemrtvý výzkumníci a ostraha, kteří jako zombie působili hibernovaným dojmem se rychle začali probírat. Stále byli ale poměrně malátní. To vše do prvního výstřelu. Zaujali jste obranou pozici v jednom rohu místnosti. Chlapy dokonce narychlo před roh rozestavěli nějaké pracovní stoly na chemické pokusy a nábytek jako barikádu, která má zbrzdit nával nemrtvých. Také jistili jste, že major Kunz zmizel ochomýtal se kolem dveří, teď ale nebyl čas ho hledat. Jakmile jste, ale začali střílet a nemrtví opravdu padat, něco se změnilo. Prvně to vypadalo jako by plán perfekteně vycházel, ale s každým výstřelem se zdáli nemrtví rozzuřenější a šílenější. Najednou začali skákat přes stoly. Někteří se dostali tak blízko, že chlapy museli použít lopatky. V rohu jste neměli kam ustoupit byla to bezvýchodná situace. Přišel čas na granáty. Vasyl a další hodlili granáty. To zkrliplilo část nemrtvých a nějaké i zabilo. Střepiny ale rozbily i chemické nádobíčko a další vybavení. Nadýchli jste se vzduchu plného spór a smradu z chemikálií. Bylo pozdě si uvědomit, co vám Major Kunz kladl na srdce, aby jste si nasadili v laboratořích plynové masky. Ještě někteří vojáci si ty masky pokusily nasadit ale bylo pozdě. Všem se špatně dýchalo a jako by vám začaly růst houby na plicích. Ještě chvíli jste bojovali, ale nedostatek dechu a tlak zombíků s tím, že jste neměli kam ustoupit vykonal své. Nemrtví vás přemohli Jejich zuby se zakousli do vašich těl a rvali maso. Naštěstí houba která ve vás rychle bujela vás připravila o vědomí .... vaše srdce přestalo bít ... zemřeli jste vy i celá skupina A.... odkaz .... Světlo... trhnutí těla... hlad... tak strašný hlad po krvi... po syrovém, teplém mase... hlad...trhnutí těla... zvednutí těla... hlad... kolem jsou další v zakrvácených uniformách znetvoření rostoucí houbou... nikdo neutočí... zvuky, jasné ubližující zvuky někde za panceřovími dveřmi. Někdo tam je, něco tam je ... je tam maso... horká krev... tu chcete moc ji chcete ten hlad je k zbláznění... |
| |
| soukromá zpráva od Kuno Kaufmann pro Skupina C + skupina B Když dolů spadl žebřík a nahoru vedla jen dlouhá díra, tak jsem si teprve oddechl. To co se stalo dole byl opravdu hnusný pocit a trošku mi připomněl, jak nás párkrát prostě převálcovali Rusáci počtem. Přesně tohle bylo tomu dost podobné. Stejně jako chlapi jsem se napil, zkontroloval své věci a mohli jsme vyrazit. Po cestě jsme narazili na místa, kde se skupina C potýkala s velkým počtem mrtváků. Tak jo oberte naše mrtvé, pokud to neudělali naši. Vemte i zbraně, tímhle tempem se nám brzy zavaří. Procházeli jsme dál a podle všeho Cčko už na nic moc zajímavého nenarazili. Kromě samotného muničního skladu, kde jsme nabrali další munici. Už teď víme, že munice není nikdy dost. Před námi už byla skupina C nadohled. Teď přišla ta dost nebezpečná chvíle, kdy nás můžou postřílet naši vlastní lidé. Nestřílejte! Tady poručík Kaufmann! S tím se skupině ukážu a doufám, že nedostanu jednu do čela. Podle všeho se teď zastavili u dveří, které vypadaly dooost blbě. Pro nás rozhodně neprostupně, ale to je otázka na naše ženisty. Jsem rád, že Vás vidím v jednom kuse více či méně. Naše cesta je neprostupná. Je tam velká množství mrtváků co nás absolutně převálcovali. Jaká je Vaše situace? Co mi můžete říct k těm dveřím? Dostaneme se skrz ně? Vychrlím otázky, ale potřebuju vědět co a jak. |
| |
| soukromá zpráva od Yekaterina Borisovna Gasheva pro Skupina C + skupina B Hans + 2 NPC Kuno + 3 NPC Oddechnu si když vidím, že jsou to další od nás. Jak vidím také to měli těžké a jsem ráda, že to zvládli až sem. "Kaufamanne," pozdravím ho když se dostane až k nám. Cítím se trochu bezpečněji, že je nás zase víc. I když mrtví nad námi mají stále převahu tak každá další ruka k boji se hodí. "Dorazili jsme před chvílí a právě zkoumáme jak se dostat dál. Zda se zkusíme probourat dveřmi nebo nějak jinak. Klidně se podívejte sám," mávnu rukou b mase oceli, která nám přehrazuje cestu. "Možná by to šlo zase ventilací jako minule," navrhnu a začnu se rozhlížet zda nějaká nevypadá, že by mohla vést na druhou stranu. |
| |
| Skupiny B a C - Ocelová brána Hans, Káťa + 2 NPC Kuno + 3 NPC Setkání obou skupin bylo šťastné i když o tom jak moc radostné by se dalo polemizovat. Ztráty na životech jsou značné. Zbývá jen doufat, že skupina A si vedla líp. Chlapy si srdečně i když značně unaveně tiskli pravice a zapálili si cigarety. Trochu odpočinku bylo třeba. Za ocelovými dveřmi se ozývaly rány, výstřely a snad i dunění granátů. Vše ale bylo tlumené a zkreslené. Těžko poznat co se za ocelovou bránou děje. Jediné co vás napadlo, že se tam dostalo Ačko a bojuje. Snad by vám i mohlo otevřít dveře. Rány po chvíli přestanou. Jak boj dopadl nemůžete tušit podle zvuku. Ten prostě přestal. Ženisté pořádně prohlídnou dveře i ventilační šachty. Šachty jsou zadeklované a překryté zábranami a filtry, ale ženisté to můžou rozebrat a někdo menší by se opět mohl protáhnout dovnitř. Dveře jsou z pevné ocele a mají kryté panty, ale dostatečná dávka dobře umístěné trhaviny, je samo sebou odpálí a vytrhne ze zdi bunkru. Jen to bude chvíli trvat, ale přes dveře se dostanete. |
| |
| Skupiny B a C - Ocelová brána Káťa + 2 NPC Kuno + 3 NPC Jsem rád za tuhle chvíli klidu, i když mě samozřejmě znervózňují zvuky přestřelky za dveřmi. Ale dřív, než se rozhodneme co dál, bitva skončí a vzhledem k tomu, jak prudce to přestalo, usuzuji, že byli poraženi a dál je to jen na nás osmi. Vytáhnu jednu z posledních cigaret co mi ještě zbývají, zapálím si ji a jdu ke dveřím. „Odpálit by asi šly... Trhavinu na to máme.“ oznámím ostatním „Ale radši bych prve volil nějakou cestu na okolo. Minule se nám ventilace vyplatila, tak proč ji opět nepoužít jako průzkum...“ sdělím svůj názor a čekám, co vymyslí velení. Přece jen, na rozhodování jsem tu malý pán... |
| |
| Skupiny B a C - Ocelová brána Káťa + 2 NPC Kuno + 3 NPC Nevím jak jsme na tom s časem, ale průzkum je potřeba. Nemůžeme tam jen tak naslepo vlétnout. I když pro toho kdo tam poleze to bude hodně nebezpečné jak jsme se mohli přesvědčit. "Ventilace je zřejmě jediná schůdná cesta. Nemám nástroje na to provrtat zeď nebo dveře, takže se do toho pusťte," rozhodnu. Třeba se mezitím ukáže i poslední skupina. Bylo by opravdu hloupé ty dveře vyhodit zrovna když by jimi chtěli projít. |
| |
| Skupiny B a C - Ocelová brána To co se ozývalo na druhé straně skončilo a to se mi nelíbilo. Těžko se dorozumíme s druhou stranou a prostě nemůžeme si už dovolit to co se nám stalo dole. Sledoval jsem muže, jak odpočívají a užívají si z toho, že jsou naživu. Zažil jsem to mnohokrát mezi bojem a po boji. Vlastně i před bojem. Ovšem teď jsme v takovém boji jako nikdy. Já se do té ventilace zkusím nasoukat. Pronesu dost nahlas a dám ženistům pokyn. Jasně můžu někoho určit, ale vidím ty pohledy a to není dobré. Musíme trošku pozvednout morálku. Velitel půjde příkladem a když to dobře dopadne tak i přežije. Poručíku prosím zatím převezměte zbytek mužů a zajistěte to tady. Odpočiňte si co nejvíce. Sundal jsem ze sebe všechno co by mi mohlo překážet a do ruky vzal pistoli a baterku. Více stejně nebudu potřebovat. |
| |
| Skupiny B a C - Ocelová brána Ocelově šedé dveře s červenobílým nápisem "Biochemická laboratoř" byly už více než čtvrthodinu tichou masivní ocelovou stěnou. Za nimi byl pravděpodobně naprostý klid, už jste nezaslechli z druhé strany naprosto nic. Ženisté se ale dali do práce. Museli se kousek vrátit, tam kde měli průduchy filtrační mechanismus. Odstranili prvně ocelový kryt a pak i dvojici vzduchových filtrů. Byly špinavé a zanesené. Bujela na nich černá houba. Každopádně za 15 minut byl průlez otevřena připraven pro vstup do vzduchotechniky. Chlapy se kolem vchodu do ventilačních šachty sešli. Při posvícení dovnitř vypadala šachta ventilace prázdná, jen se v ní táhl smrad, plísně a černá houba, ale to bylo i v normálních chodbách. Hirsch se neudržel a ještě se dotázal. "Poručíku opravdu tam chcete jít vy? Můžu někoho určit a nebo jít sám. Pokud vás ztratíme dostat se ven nebude jednoduché." Uvědomoval si jak je situace vážná a případná ztráta velitele by určitě nikomu neprospěla, ale zpochybnit tvůj rozkaz by si nedovolil. |
| |
| Skupiny B a C - Ocelová brána To, že byl na druhé straně klid nebylo vůbec dobré znamení. Nechal jsem ženisty pracovat a v klidu dýchal. Teď bylo potřeba zachovat klid a nenechat na sobě znát nervozitu. Podíval jsme se na poddůstojníka Hirsche a usmál jsem se. Ne poddůstojníku. Děkuji Vám. Kdybych tam zůstal, je Vás tady dost a mají Vás a poručíka Gashevu. Společně to zvládnete. Byl jsem Hirschovi vděčný, ale v tuhle chvíli prostě musí jít velení kupředu samo. |
| |
| soukromá zpráva od Nákaza pro Skon poručíka Kaufmana Nasoukal jsi se do úzké větrací šachty a plazil jsi se vpřed, nebylo to úplně snadné. ale šlo to. Po ne pár desítkách metrech, které ti v úzké šachtě, kde bylo poměrně horko a dost špatně se v ní dýchalo, připadali jako kilometry jsi se dostal k jednomu výduchu. Byl zamřížovaný ale bylo skrze něj dobře vidět do laboratoře. Dýchalo se ti stále hůř a v krku pálilo a šrábalo. Viděl jsi postávat skupinu asi 30 nemrtvých mezi laboratorními stoly velké laboratoře a v jednom rohu jsi poznal známé tváře celá skupina A se kývala, těla některých byly obrostlá černou houbou někoho prorostla z úst jiní byly deformovaní méně. Kolem nich leželi na zemi plynové masky, jeden z vojáků ji měl dokonce nasazenou, ale zřejmě to nestihl, protože i on byl prorostlý černou houbou. Teď jsis teprve vzpomněl před čím vás důrazně varoval major Kunz. "Při vstupu důrazně doporučuji použít plynové masky, rukavice atd..." Uvědomíš si to ve chvíli, kdy zjistíš že vůbec nemůžeš dýchat jako by i tobě plíce zaplnila černá houba. Je to tak jsi v koncích. Snažíš se zařvat z plných plic ale vychází jen chroptění. Houba tě ochromuje a dostává se ti až do mozku. Mlátíš sebou ale už je konec.... ztrácíš vědomí tvé tělo umírá... odkaz ....Přes rudý závoj vidíš stěny ocelové stěny, nevís kde jsi víš jen jedno...tvé tělo něco trápí... je to hlad... strašný zničující hlad... hlad po mase a krvi. Vidíš skrze mříž další jako jsi ty... ale ty tě nelákají... za tebou... za tebou tam cítíš maso krev .... tu chutňoučkou kapalinu co chceš sát... to vláknité skvělé krvavé maso co chceš rvát a cpát si ho do břicha... mňam lidské maso... maso krvavé... ten hlad je k zešílení musíš mít to maso ... musíš... musíš ten trýznivý hlad.... |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana Poručík se vsoukal do úzké ventilační šachty a dlouhou dobu bylo slyšet jak se tam sune. Chlapy nervózně pokuřovali a mrmlali. Vždy když něco zaslechli ztichnuli a naslouchali. Poručík měl pravdu byla to kritická situace. Za dveřmi se stále nic nehýbalo bylo ticho které narušovalo jen jednotvárné sunutí poručíka a ocelové skřípání ventilační šachty. Pak se začalo něco dít. Poručík v šachtě se podle zvuků začal hýbat divoce, pak se ozývalo z šachty mlácení do jejích ocelových stěn. Zaslechli jste jak poručík chroptí nebo se snaží něco křičet ještě chvíli. Trvalo to nekonečné tři minuty a pak se vše uklidnilo. Jako moře po bouři.... Jen naprostý klid odkaz chlapy zběleli a někteří zapomněli kouřit jiní naopak silně natáhli kouř z cigaret do plic. "Bože můj ... všichni tu chcípneme." Řekl jeden z vojáků a ostatní se na něj zle podívali, zastyděl se, ale na ostatních bylo vidět, že si myslí to samé jen to neřeknou nahlas. Po dalších nekonečných 10 minutách se v ventilační šachtě opět ozvali zvuky... že by to poručík přeci jen přežil? Zvuky se sunuli zpět k vám k výpusti kterou tam Kaufman vlezl. Oči všech se upřeli k poručíku Gaševě... |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana Nevím sice, co se v šachtě dělo, ale vystrašilo mě to stejně jako ostatní. Když pak ale divné zvuky utichly, oddechl jsem si. Přece jen to ticho bylo asi lepší než slyšet zvuky nějakého - snad - zápasu. Jakmile se pak ale začnou ozývat znovu, trhnu sebou. Nevím, co se to k nám blíží a ano, je možné, že je to Kaufmann... Ale co když ne? Vezmu do jedné ruky svítilnu, do druhé pistoli a namířím obojí do šachty. Ostatní se sice dívají na Gashevu, ale věřím, že tohle by mi nerozporovala, a tak čekám co k nám vyleze... |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana "Opatrně," vybídnu Hanse. Víme jak to dopadlo minule a nechtěla bych to opakovat. Samozřejmě je potřeba postupovat opatrně. Jsme až po krk v mrtvých, kteří jsou velmi nebezpeční. Navíc tu není jenom toto nebezpečí. "Poručíku, nahlaste se," křiknu směrem k ventilaci, rukou pak pokynu ostatním ať se rozestoupí kolem otvoru se zbraněmi v rukou a připravenými je použít kdyby náhodou. "Poručíku, mluvte. Jinak jsme připraveni střílet,"varuji ho ještě jednou. Nepředpokládám, že by mě neslyšel, takže pokud neodpoví je to jasné a budeme muset přijít k drastičtějším krokům. |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana Vypadalo to dobře. Nečekal jsem, že se protáhnu tak dobře, ale špatně se tady dýchalo. Možná to byl lehký záchvat klaustrofobie, ale překonal jsem to a tlačil se pořád dál. Dostal jsem se až k mříži a viděl jsem do laboratoře. Už jsem se plížil zpátky, když to přišlo. Plíce mi přestávaly pracovat a já se začal dusit. Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaargh! To mělo vyjít a znělo mi v mozku, ale jenom jsem chrčel. Více ze mě nemohlo vyjít. Moje plíce a hlasivky už nebyly moje. Změnily se a moje mozkové pochody taky. Narážím do té ventilace, ale už to necítím a pak je najednou konec. Chrrrrr! To mi vychází z pusy, ale myšlenky už nejsou jaké bývaly. Hlad! Jídlo! Hlaaad! Za sebou slyším zvuky a hlasy. Něco říkají, ale co to už nemám tušení. Soukám se zpátky, mrskám se, plížím prostě se odsud musím dostat za tím jídlem! Hlad mě táhne za sebou a žene kupředu. Už za sebou cítím tu díru, kterou jsem sem vlezl a protahuji ven nohy. Propadnu dolů a vidím je! Jsou tady! Samé jídlo, mnoho krve a masa! AAAAARGH! Řvu a vrhám se na prvního a nebližšího, který stojí blízko mě. Hlaaaad! Kreeev! |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana Kaufman se neozve, takže se stalo nejhorší co mohlo. Už když se objevují jeho končetiny v otvoru dávám rozkaz k útoku. Už to není on, ale něco jiného smrtelně nebezpečného. |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana Káťa, Hans + 5 NPC Poručík se stále neozývá z šachy jdou vidět jen jeho nohy když poručík Gasheva usoudí, že to co leze z vzduchotechniky už není Kuno Kaufman váš schopný velitel a držitel několika vysokých vyznamenání wehrmachtu. Zavelí útok. Nikdo z chlapů se, ale ani nepohne. Je to přeci jejich velitel. Každý doufá, že vystřelí někdo jiný. Nevystřelí tak vůbec nikdo. Nakonec výstřel zazní od poručíka Gashevy. Projektil asi zasáhne, ale nic neudělá hlava poručíka Kaufmana se objeví až jako poslední. Vypadá skoro jako by mu nic nebylo jen z úst a nosu mu leze černá houba. Má ji také pod nehty které jsou tou houbou zborcené. Oči má zakalené, ale stále vidoucí. Výstřel který se rozezní prostorem Kaufmana naprosto rozdivočí. Vojáci se stále nerozhoupali vystřelit. S bleskovou rychlostí se vrhne na Gashevu teprve teď zazní střelba. Hans vypálí a prostřelí Kaufmannovi hlavu. Mrtvé tělo poručíka se zhroutí na Gashevu. Dírami v hlavě které vedou až do mozku vidíte, jak černá houba je i v mozkové kůře. Dva z chlapů se pozvrací... atmosféra je na bodu mrazu, to čím se dá popsat stav ostatních je hluboká beznaděj... |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana Vojáci váhají. Mám pro to pochopení, ale i tak je to špatné. Jsme v situaci kdy musí být jasné, že každý může být vaším příštím protivníkem a bude potřebovat ho odstranit. Na prodlevy není čas, ty vás mohou stát život. Naštěstí, pro mě tak fatální následky nemá. Upadnu na podlahu a bolestivě vyjeknu když mi ostré píchnutí projede paží. Rychle však ze sebe skulím Kaufmannovo tělo, postavím se a nakonec udělám několik kroků zpátky aby mezi mnou a jeho tělem byl odstup. "Ventilace je tedy mimo naše možnosti," zhodnotím výsledek akce a začnu se prohlížet zda na mě něco neulpělo a neohrožuje mě to. Nerada bych aby na mě začala růst ta divná houba nebo něco podobného. |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana Káťa, Hans + 5 NPC Sice jsem čekal, že z ventilační šachty vyleze něco, co už jako poručík vypadat nebude, ale tohle je přece jen trochu moc. Na několik důležitých vteřin strnu a odklopýtám o dva kroky vzad. Jenže prakticky stejně na to reagují i ostatní. Až jakmile vystřelí poručice Gasheva, proberu se a když vidím, že její výstřel stvůru nezabil, pokusím se našeho bývalého spolubojovníka střelit do hlavy což se mi i podaří. „Jste v pořádku poručíku?“ zajímám se o stav Gashevy, ale stále mířím na Kaufmannovo tělo kdyby se náhodou chtěl ještě pohnout nebo probrat k životu (nebo čemukoliv podobnému). „Ano, vypadá to, že šachtou neprojdeme...“ zhodnotím jak dopadl poručík. Asi jsme bez šance na nějaké proplížení se kolem houby a plamenomet abychom šachtu vyčistili už nemáme. I když náplně by byly... „Teoreticky... Ve vstupním objektu je stále plamenomet a ve skladu byly nějaké náplně. Mohli bychom tu chodbu zkusit spálit.“ navrhnu „Nebo prostě odpálit ty dveře...“ poklepu pažbou pistole na solidní pancíř „Ale nevíme, co je za nimi a zda se na nás pak nevyhrne armáda těch sviní...“ podělím se o svůj názor s ostatními |
| |
| Průzkum poručíka Kaufmana Káťa, Hans + 5 NPC "Jsem," odpovím Hansovi. Zatím nepociťuji žádné obtíže, které bych neměla před tím a snad to tak zůstane. "Vrátit se zpátky nemůžeme. Už jsme se dostali daleko a smrt těch všech, které jsme po cestě ztratili by byla zbytečná. Věděli jsme, že to bude těžké a proto teď couvnout nemůžeme. Nyní můžeme konečně se pokusit něco změnit a zachránit ten svět tam nahoře chlapci." Snažím se dodat trochu kuráže tomu bohému zbytku, který zůstal z naší jednotky. "Hansi, ty dveře odpálíme, ale ještě před tím to tu zabezpečíme. Využijeme ty dlouhé chodby a nastražíme pasti a barikády. Navrhuji jako naše velitelské stanoviště využít muniční sklad. Jeho dveře jsou pevné a dají se zajistit. Nějaké nápady co všechno můžeme využít a udělat z toho takové překážky, které by snížil počty nepřátel, kterým možná budeme čelit?" zeptám se ženisty zda dokáže něco vymyslet. Výbušnin a materiálu je tu tolik, že by nám vystačil na rok, tak něco z toho vymyslet jít musí. |
| |
| Příprava Káťa + 5 NPC „Souhlasím poručíku.“ odpovím na rozkaz ohledně odpálení dveří. Navíc, to, co říká je rozumné a opravdu by nám to mohlo pomoci ty mrtvé zabít už nadobro. „Ano, šlo by to. V tom muničním skladu snad budou i nějaké miny. Ať už klasické nebo skákací... A pokud ne, snad budeme schopní něco nachystat z dělostřelecké munice a klasických ručních granátů...“ uvažuju nahlas a v hlavě už se snažím dát něco z toho dohromady. Pak svůj plán vysvětlím ostatním aby mi mohli pomoci s jeho provedením. |
| |
| Příprava Káťa + 5 NPC "Dejte se do toho," pobídnu vojáky. Sama toho se svým zraněním příliš nezvládnu, ale něco lehčího přenést ještě dovedu, hlavně pak ještě hlídat aby nás něco nepřekvapilo. "Nejdůležitější je je hlavně co nejvíce zpomalit a znehybnit aby šli snáze zlikvidovat. Pokud najdete lana, sítě a dráty použijeme je také," přidávám další nápady. Když se do něčeho zamotají nebudou takovou hrozbou. Pak jim stačí jenom rozbít hlavu. Na vhodných místech pak zkusíme postavit zátarasy přes které bude obtížně se dostat. Při prodírání a přelézání beden a dalšího haraburdí budou snadným terčem. Také je to navede do připravených pastí. Nezapomínám ani na ústupovou cestu pro nás. Vždy se posunout za další barikádu když ta první padne je součást plánu. Na tuhle práci je nás málo, ale nedá se nic dělat. Každý teď musí pracovat za dva aby jsme měli nějakou šanci a dokázali se odsud vůbec dostat. |
| |
| Příprava Káťa, Hans + 5 NPC Chlapy trochu uklidní rozhodná slova poručíka Gashevy a také nápady poddůstojníka Heidemanna. Znamená to, že sice situace není dobrá, ale stále ještě mají nějakou naději a možnost dokončit úkol. Poslouchají návrhy a pak se vrhnou do práce. Není toho sice moc co můžou udělat, ale jednají systematicky podle vašich rozkazů. Nanosí z muničního skladu nějaké bedny miny a provazy. Není to sice úplně kousek a pronese se to, ale za chvíli je z chodby hotová překážková dráha doplněná ještě o miny, granáty atd... Ženisté taky velmi pečlivě připevní výbušniny na pancéřová vrata, která chrání vstup do Biochemické laboratoře. Všichni mají doplněné střelivo a jsou připraveni to spustit. Připravení se zbraněmi a s odhodláním které pramení z poslední naděje a šance... |
| |
| Otevření Pandořiny skříňky ...Pandóra rychle skříňku zavřela, ale to na dně zůstala už jen naděje... Káťa, Hans + 5 NPC Poručík Gaševa ještě shlédne své mužstvo připraveno, jak říká klasik, na poslední bitvu co má vzplát. A pokyne Hansovi ten zatočí kličkou od elektrické roznětky a prostory zaduní obrovskou ránou po které vám zalehnou uši a celý prostor je zadýmený od prachu a kousků suti. Jen se trochu otřepete od prachu a promnete si oči už se z rozstřelených dveří, které spadli i s kusy zdí dovnitř laboratoří, se vyhrne skupina běsnících nemrtvých. Takhle rozdivočené jste je snad ještě neviděli. Se slepou běsnící zuřivostí vběhnou mezi připravené překážky. Samo sebou je nějaké miny a nástrahy nezajímají. První exploze, opět plno prachu a bince, další tentokrát šrapnelová střela rozsekala všechno živé ve svém okolí dokonce kusy šrapnelů zasáhly i bedny za kterými se kryjete a sprška také zničila některé stoly uvnitř v laboratořích. To už se ale běsnící vlna nemrtvých, kteří skákali přes překážky a doprovázeli svůj pohyb jakýmsi nelidských chrčením a skučením, objevili před vašimi hlavněmi. Dokud na vás utočili jen cizí nemrtví tak je vaši muži kropili vcelku bez problémů, i když to nebylo uplně snadné. Když se ale pak objevila skupina A bylo to zlé. Nikdo nechtěl odprásknout vaši medičku Lottie Morel, která se dostala nebezpečně blízko a vrhla se na jednoho z mužů, který na ni prostě nevystřelil. Chybu neměl možnost napravit protože mu něžná Francouzska roztrhla hrdlo a lačně sála jeho krev a trhala maso. Nakonec i jí ukončila kulka do mozku její druhý "život" chyba se pak už neopakovala, i když nakonec došlo na rozbíjení hlav lopatkami a bijáky. Pár posledních valících se na zemi jste dostřelili. Cesta je čistá. Před vámi jsou vyvrácená rozstřelená vrata od biochemické laboratoře. Místa kam jste se měli dostat. Vypadá to, že jste to zvládli. Do laboratoří vidíte skrze spadená odstřelená vrata a kusy vyrvaných zdí. Uvnitř vidíte řady laboratorních stolů také dost ležících mrtvých postav jak v pláštích tak v uniformách ss. Patrně pozůstatky bojů skupiny A. Na druhé straně místnosti taky další několikatery dveře... |
| |
| Otevření Pandořiny skříňky Káťa, Hans + 5 NPC Bylo to šílené. Ještě víc než předtím. V jednu chvíli jsem se opravdu bála, že to nezvládneme. To když jsem viděla skupinu A a Lottie. Bodlo mě u srdce hůře než když mě tehdy postřelili. Strávily jsme spolu jak těžké tak i hezké chvíle a doufala jsem, že spolu ještě něco prožijeme, ale tenhle sen se nyní nadobro rozplynul. Zastavím se u jejího těla, které poznám jenom podle oblečení, které na sobě měla. Ani se již nemohu naposledy podívat do její tváře. Stálo to všechno za to? Přišla jsem o tu jedinou bytost, na které mi ještě záleželo. Rukou si zakryji obličej a zadržuji slzy. Když jsem šla do války věděla jsem, že budu ztrácet kamarády, ale to neznamená, že to není stále bolestivé. Snad její oběť něčemu poslouží. Opravdu v to doufám, protože jinak nevím co bych ještě dělala. Tohle jediné mě ještě drží na nohou. To, že tu něco zkoušíme dokázat. Nerozbrečím se. Není na to vhodné místo ani čas. Tihle vojáci potřebuji velitele a tím jsme právě teď já a nemohu jen tak ukázat slabost. "Dávejte pozor," varuji ti, kteří jsou ještě mezi námi. "Vyhýbejte se čemukoli podezřelému a jakmile se pohne něco nebo někdo koho neznáte raději tomu prožeňte kulku hlavou a teprve poté zjišťujte co se děje. Nasaďte si plynové masky. Kdo má rukavice tak i ty, snažte se omezit kontakt s čímkoli podezřelým," sama jdu příkladem a nasadím si masku. Zkontroluji filtr. Snad bude co k čemu. Neopomenu ani rukavice a kabát si přitáhnu pevněji k tělu, abych omezila možnost infkece do své rány. S tím se začneme přibližovat ke dveřím do laboratoře. Opatrně, zbraně připravené k výstřelu. Každé dveře je potřeba hlídat. Možná za nimi nic není, možná je. Proto je nejdříve prozkoumáme zda jsou pevně zavřené, nebo zda jdou od nás zavřít aby z nich něco nevyběhlo. Teprve pak se můžeme pustit do většího průzkumu laboratoře. |
| |
| Otevření Pandořiny skříňky Káťa + 5 NPC Byla to sice naprosto bláhová naděje, ale stejně jsem někde hluboko uvnitř doufal, že poté, co odpálím dveře, najdeme za nimi někoho z jiné skupiny a bude to dobré. Samozřejmě to ale nevyšlo a vyřítili se na nás zevnitř naši - ještě nedávno - spolubojovníci. Sice jsem prakticky nikoho z nich nestihl poznat, ale i tak mě to naprosto zmrazilo a dokud nezačaly bouchat naše nástrahy, nebyl jsem schopný střílet. Až pak se MP40 v mých rukou konečně rozštěkal a dokud to šlo, jen jsem měnil zásobníky z hromady pod svýma nohama. Když pak už přehřátý samopal vypoví službu, dojde opět na klasický zákopový boj. Vytrhnout z pouzdra pistoli nestihnu, takže jen vyměním samopal za lopatku a pokouším se přežít. Čert vem nějaký výcvik, tady na nic není čas a všichni se oháníme tím, co nám přijde pod ruku abychom přežili. Naštěstí to netrvá dlouho a v místnosti je slyšet jen naše sípavé oddechování jak se snažíme znovu dostat vzduch do plic a popraskávání chladnoucích zbraní. Stojím a dívám se na mrtvé. Naštěstí jich zase tolik nebylo mě příliš známých, ale i tak, ti, kteří se mnou přežili celou dobu v bunkru už také nejsou s námi... „Rozkaz poručíku.“ odpovím jen naší velitelce jaksi ploše. Stále se rozhlížím po mrtvých kolem sebe a doufám, že tohle všechno k něčemu bude. Z pouzdra vytáhnu masku, pečlivě dotáhnu popruhy a zkontroluju filtr. Teprve potom se začnu věnovat znovuuvedení do provozu svého samopalu. Teprve až když jsem spokojený a sumky mám opět plné střeliva, postavím se vedle Gashevy. „Můžeme poručíku.“ zamumlám přes masku „Je mi jí líto.“ dodám ještě ohledně Lottie. Nešlo si nevšimnout jejího výrazu při spatření přítelkyně... |
| |
| Otevření Pandořiny skříňky „Naděje je nejhorší zlo, protože prodlužuje lidské utrpení.“
Káťa, Hans + 5 NPC Bylo to brutální a tvrdé, ale i přes mnohé oběti jste se dostali až do laboratoří. Skrze zamlžené průzory v plynových maskách sledujete opuštěné laboratorní stoly, některé ještě s laboratorním náčiním, jiné už porozbíjené. Mezi nimi leží plno mrtvých výzkumníků v bílých pláštích a mužů v uniformách SS. Většina mrtvých má prostřelenou nebo rozbitou hlavu, nejvíc je jich nakupeno kolem jednoho rohu, kde byla zbudována improvizovaná barikáda. Je jasné, že tohle bylo místo posledního odporu skupiny A. Jdete opatrně dál. Koho mezi mrtvými nevidíte je major Kunz. Kde se nachází zjistíte záhy. Když se lehce pootevřou jedny z pěti dveřích a z nich opatrně vykoukne hlava s maskou. Chlapy jsou nervózní, ale naštěstí ho nikdo nezastřelí. Vysvětlil vám co se tu stalo, že když se skupina snažila potichu likvidovat nemrtvé dostal se do dveří s archivem dokumentací a pak najednou slyšel střelbu a boj a zůstal v křídle archivu uvězněn. Kdyby jste nepřišli zemřel by tu žízní a hladem. Místo toho je zachráněn, za dobu co byl uvězněn, ale stihl najít, jak dokumenty o Z.N.B. tak i vzorky a další dokumenty o operaci Glaukón. Co však nemá jsou klíče od hlavního trezoru. Vzhledem k tomu, že jsou všichni výzkumníci a ostraha mrtví, nebyl problém nalézt jak mrtvolu Haupsturmfurera Richtera i Hlavního výzkumníka Vaubana. S klíči pak nebyl problém nalézt hlavní trezor a vzít z něj nejen prototypy protilátek, ale i všechno ostatní. Dokumentů a materiálnu nakonec bylo na pět batohů. Pečlivě jste vše zabalili a vyrazili na zpáteční cestu. Cesta už byla čistá a vy jste se bezpečně dostali až nahoru napovrch do bunkru KB 17. Uzavřeli jste poklop a uzamkli. Kulikov a další co hlídal bunkr na vás jen vyděšeně hledí. Zestárli jste snad o 20 let a mnohým prokvetli vlasy šedinami, ale jste venku. Přespíte v bunkru do rána a odpočinete si. Cesta dál je jasná, do Balaklavy. Nasednete do svých obrněných vozů a vydáte se se k ponorkové základně. S občasnými problémy prorazíte, ale vzhledem k překážkám nakonec zvolíte cestu letadlem z vesnice Chmelickoje u řeky Čornaja.
Opravdu tu najdete lehké dopravní letadlo Siebel Si 204, s plnou nádrží. Bohužel tu ale není pilot a tak se pilotování musí ujmout poručík Gaševa. Ve vzduchu vysílačkou se vám podaří spojit s německým hlavním stanem v Berchtesgadenu a dostat se až do Orlího hnízda. Po předání všech dokumentů a vzorků se stanete pravými hrdiny a to nejen říše, ale i světa. Třetí říše si kupodivu nenechá výzkum jen pro sebe, protože lidstvo je skutečně na hraně vyhubení a pošle výsledky i dalším národům včetně SSSR. Dekoruje vás samotný Adolf Hitler a to i poručíka Gaševu později i Josef Stalin a další státníci. Ještě bude třeba hodně bojů k vyčištění světa, ale vy jste mu dali NADĚJI...
|
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR