Andor.cz - online Dračí doupě

Tato jeskyně je určena pro otaku všeho druhu. Jedná se o velmi prosté téma - Anime postavy za "kulisami". Čili: Představte si fiktivní budovu, kde se po nocích scházejí hrdinové všech možných anime seriálů, dělí se navzájem o své zkušenosti či jinak zde užívají svého volného času. Někteří se zde mohou i "trochu víc" sblížit...
Toto dobrodružství nebylo založeno za účelem nějakého "hlavního příběhu", tudíž čekejte spíš čistou zábavu v diskuzi.
Také předem varuji před yaoi, které zde zakazovat samozřejmě nebudu :D

Hrát se plánuje ale zatím se vymýšlí jak se vůbec bude hrát, jeskyně prozatím běží formou diskuze a neplánuje se zavírat, psát to co píšem jako diskuzi v RP do jeskyně by bylo docela... Matoucí? Takže se zatím píše jen tam, až se vymyslý nějaký pevný "děj" tak se začne hrát, ale pracuje se na tom, takže nerušit ;)

Ehm, děkuji za připomenutí... hra začne brzo! ^^"

(Tak jo, nehodlám riskovat a začínám, dokud na to myslím! xD)

Je nádherný letní podvečer. Všem postavám končí práce v jejich anime studiu a začíná jejich drahocenná denní doba, kdy mají něco volného času.
Každý si volno užívá po svém. Většina se rovnou trousí do svých domovů, kde mohou v klídku a pohodě nabíjet svoje baterky, jiní jsou odhodláni využít svoji zbývající energii na maximum a míří za lidmi a zábavou.
Ti, kteří míří rovnou domů, ovšem brzy změní své večerní plány. V jejich poště se totiž nachází velmi záhadná obálka z pastelově modrého papíru.
Na obálce není žádná adresa, jen pečlivě vykreslený jejich vlastní portrét - stylizovaný do malého, roztomilého chibíka. A vevnitř nachází list - z docela obyčejného, kancelářského papíru - s pozvánkou, která zve do nově otevřeného zábavního komplexu, stojícího kousek od města*. Slibuje spoustu zábavy, služeb a atrakcí všeho druhu - zdarma. Výhradně pro kreslené postavy.
Kromě pozvánky obálka obsahuje i tenkou pozlacenou kartičku s potvrzením oprávněného přístupu - je zde napsáno, že bez ní je nemožné se do komplexu dostat.

Postavy reagují různě. Některé jsou nadšené, některé nedůvěřivé, některé to berou jen jako nudnou inzerci... ale u všech postupně vítězí čirá zvědavost - a vydávají se vstříc nočnímu životu.

Co bude dál? Jak si postavy asi budou navzájem rozumět? A je komplex opravdu to, co se tváří?

Pokračování je jen ve vašich rukou!

Nahlas si zívnem a pomaly sa odtackám k vchodovým dverám. S ľahkým úsmevom na perách si z tašky vyhrabem kľúče. Potichučky prejdem po pár schodoch nižšie, stisnem tlačítko a odbehnem vybrať schránku. Výťah sa s hukotom začne posúvať dolu a ja už len netrpezlivo čakám s hromadou letákov v ruke.

Moje bydlisko je úplne odlišné od toho, čo mám v štúdiu. Zatiaľ čo v anime bývam s milými ľuďmi nad obchodíkom, v reálnom živote sa každý deň vraciam do prázdneho bytu. Často býva osvetlený už len poslednými lúčami zapadajúceho slnka. Aj dnes je taký deň. Opäť sa nám natáčanie nejaksi natiahlo.

Výťah zastavil. Dvere pri otvorení zase zavŕzgali a ja som vošla spokojne dnu. V zrkadle sa odrážalo oranžovo-vlasé dievča, ktoré som donedávna nepoznala. Táto úloha mi dodala nový image. Nedalo by sa povedať, že by som vyzerala zle ale stále som si na to nejak nevedela zvyknúť. A nielen to. Získala som aj nový prístup k životu. Úplná premena. Úsmev je predsa najkrajšia vec na svete. Dokáže zlepšiť náladu nielen mne, ale aj ľuďom okolo.

Predo mnou na dverách sa zjavilo číslo päť, oznamujúc poschodie, na ktorom sa práve nachádzam a ja som spokojne vystúpila. Prehodila si kľúč, odomkla dvere a presunula som sa do kuchyne pociťujúc obrovský hlad. Letáky som šmarila na stôl a o chvíľu sa mi už v mikrovlnke zohrievali zbytky jedla ešte zo včerajšieho jedla. Medzitým si pomaly prechádzam letáky. Vezmem do ruky papierik so zľavami v supermarkete, no rýchlo ho opäť položím na stôl a z bielej debni vyberiem pariace sa jedlo. Sadnem za stôl a jednou rukou sa ešte prehrabúvam v letákoch. Mala by som sa zbaviť tohto zlozvyku čítať pri jedle. Pomyslím si no vo svojej činnosti pokračujem, keď si všimnem jedinú obálku. Má modrú farbu a na nej je nakreslený chibík. Môj chibík. Prekvapene som nadvihla obočie. Tanier som posunula o niečo ďalej. Moje myšlienky sa upierali len na obálku, ktorú som traslavou rukou otvorila obálku. Vo vnútri sa nachádzali hneď dve veci. Zvedavo som si obzrela najprv kartičku a potom aj papier s pozvánkou. Hodilo som to na vedľajšiu stoličku. Zatiaľ, čo som zvažovala pre a proti som dojedla porciu ryže s kečupom. Nakoniec som sa rozhodla. Pozvánku som si hodila do tašky, tašku prehodila cez plece, zavolala taxík a vyrazila som na cestu.

S úšklebkem přidám do nákupní tašky ještě jedno pivo. Práce mi skončila už před hodinou. Hetalia, Hetalia... co je to za název? Ore-samatalia by znělo o hodně líp. Kesese.

S nákupní taškou se blížím ke svému domu. Tedy...našemu domu. Mému a Západovu. I když tam na mě Západ nečeká. Docela se mi po mém malém bráškovi stýská. Ale já si vystačím sám, kesese. Když se potřebuju zabavit, stačí se proplížit k sousedovi Aristokratovi. Pokud u něho zrovna není na návštěvě Eliza. Děsivá holka. Je agresivní...tedy, aspoň na mě, na Aristokrata je jako mílius... a má pánvičku. To jsou jen dva z nekonečno mnoho důvodů, proč se jí vyhýbat. Samozřejmě, že se Moje Úžasnost nebojí!!! Ore-sama jen bojuje o přežití!

Strčím klíč do zámku a otevřu si. Dopisy a letáky na zemi ignoruju, stejně sou z většiny pro Ludwiga. Až jedna obálka mě zaujme. Obálka z modrého papíru. Moje úžasná maličkost nakreslená na papíře mě přesvědčí o tom, že je adresován mě. "Keseseee~"

Rychle očima přejedu dopis. Na obličeji se mi roztáhne spokojený úšklebek. Na nic nečekám, kartičku strčím do kapsy a razím do komplexu. Snad tam nebude Eliza....

Vůně domova po náročném dni? Ani nápad!
Hne po práci jdu domů. Nemám potřebu si jít něco koupit ani tak podobně. Stejně jsem relativně unavený. A zítra zase budeme natáčet tu bitvu na soutěsce..komu by se do toho chtělo? Akorát budu mít zase totálně zrasovaný nohy. Povzdechnu si,v tašce nahmatám klíče a odemknu. Udělám první krok do domu a hned uklouznu po nějaké pito,mé obálce! To snad není možný! "Co to tady u všech vlků je?!" chytnu obálku a otevřu ji. Zase nějaká reklama? Sleva pro anime postavy? A co to.. zadívám se na pečlivě nakreslený chibi portrét mě samého na obálce
Co to je? Kdo tohle zase spískal? Ale..musí se nechat,že to zní docela zajímavě. Možná bych se tam mohl jít "jen tak poočku" porozhlédnout. Kdyby to byla opravdu tak skvělé jak to vypadá,mohl bych tam pozvat Kagome na schůzku a..dát se s ní dohromady!
Kdyby se mi někdo podíval do obličeje,snadno by mohl odhadnout mé myšlenkové pochody. Čím víš myslím na to,jak bych tam mohl Kagome vzít,vím větší úsměv se mi rozlévá po tváři. "Odcházím!" křiknu na svého vlka a zabouchnu z sebou dveřmi které jsem sotva před chvilkou otevřel. Urychleně zamknu a rozeběhnu se směrem ke komplexu. Běžím docela rychle,pomalu poslepu-dívám se na obsah obálky-kartička bez který se tam nedostanu? No,nad bude fungovat i příště až tam půjdu s mou Kagome..teda..pokud to tam bude opravdu bezva! A zase..soustředím se jenom na přemítání stylu "co by,kdyby" a nabourám do pouličního sloupu. Nečekal jsem to,takže si na chodníku prostě sednu na zadek a koukám do blba než mi dojde co se stalo. Pár lidí se na mě divně kouklo..urychleně se postavím a běžím dál.
Doběhnu až před komplex a zazubím se. Opravdu to vypadá skvěle..bez otálení vejdu dovnitř,kartička splnila svou práci. Rozhlédnu se. "Fíha..Tady se jí bude setsakramentsky líbit.."

Cesta domů nebo do komplexu?
Pomalu si to šinu pro mě již motoricky známou cestou k mému domu. Natáčet je někdy nad mé síly, i když jsem jen vedlejší postava. Vůbec nezávidím třeba takovému Narutovi, Sasukemu, Sakuře nebo Kakashimu. Před domem vytáhnu klíče,odemknu dveře a podívám se na poštu. Reklama, upomínka z knihovny,dopis, dopis s mojí podobiznou..cože?! "E?!" tupě se podívám na obálku v mé ruce. Vážně jsem na ní zrovna jí jakožto chibík? To je nějaký vtip? Otevřu ji a podívám se na úplně "normální" dopis. Takže je to jenom nějaká reklama..šmarja..ale..sleva pro anime postavy? Že by tam byl ten chibík kvůli tomu? Usměju se. "Mohlo by to být zajímavé.." řeknu si, sbalím tašku-dám do ní jenom telefon,klíče,peněženku,kartičku z toho dopisu a Baterku. vlastně,baterku tam mám neustále. Ani nevím proč,ale nikde netušíš co se ti může hodit.
Vyjdu z domu,zamknu sebou a jdu směrem do toho komplexu. Cestou se kolem mě prořítí nějaký šílenec co snad ani nekouká na cestu. Pitomec. Taky na to urychleně doplatil. Narazil do pouličního sloupu jen o pár metrů ode mě. Divě se na něj zadívám a pokračuju v cestě. Pohledem se na chvíli zarazím na tom co drží v ruce. Kartička a obálka? Copak on je taky anime postava? No..podle toho jak je šílený-nebo jak aspoň vypadá-bych to vsadila na nějaké ulítlé anime..že by..Gravitation? Jen co se to pako zvedne,hned běží dál.
Za domy už vidím kusy komplexu. To osvětlení,styl stavby..to se nedá přehlédnout.. Pochybuju, že by to nebyl záměr.
Dojdu před budovu a rozhlédnu se. Vidím jenom to pako jak vchází dovnitř a pár dalších..
Také vejdu a tvářím se..nezaujatě? Ano,asi tak se tvářím. Poohlédnu se i vevnitř. Můj nezaujatý výraz ustoupí,jakmile vidím střelnici. Přijdu k ní a přemýšlím,jestli si mám nebo nemám střelit..

Chigi~! Co to zase je?!
Vystoupím z autobusu o..šest zastávek později? No jo no. Usnul jsem. Práce mě zmohla-kdo by taky nebyl unavený,že? Rozhlédnu se po okolí,zívnu si a protáhnu se. To je na nic když člověk bydlí na místě kde jsou od sebe zastávky pěkně daleko. A za všechno může Feliciano! To on mi řekl že se stěhuje k tomu zatracenýmu Ludvigovi a že celá Itálie je teď moje. No,moje..mám ji na starost, ale aby hnul brácha zadkem a trochu mi pomohl s ekonomikou,to né~.. na to je ten spratek moc línej.
"Chigi~!! S tím se musí něco udělat!!" zařvu na celé město a rozeběhnu se domů stejně rychle,jako by mě honila anglická armáda. Když konečně doběhnu před dům, neobtěžuji se s hledáním klíčů. Prostě běžím bez zastavení dál a prorazím dveře. Ani nevím proč mě to tak naštvalo že vyrážím dveře svého vlastního domu,ale to je jedno. Když proběhnu kolem schránky na dopisy,rychlostí blesku je vytáhnu a zalezu s nima do horního patra domu. Sednu si na postel a pročítám co všechno tam najdu..
"Reklamy,reklamy,letáky,dopis od soudu, něco s chibi potvorou na obalu..chibi potvora na obalu?" zadívám se na obálku s mým chibíkem a otevřu ji. Nějaká kartička a pozvánka do ňákýho komplexu. Pročtu si ji a..a..zní to zajímavě. Ušklíbnu se a zvednu se z postele. Ještě se podívám na bílou obálku od soudu"..Možná bych si ji měl..Ale to je fuk. Však vona počká" odfrknu si a sejdu zase ze schodů dolů,vezmu peněženku, mobil, klíče-i když nevím na co mi teď budou a vyrážím z domu. Jdu docela klidně. Stejně to mám daleko,ale zvědavost mě přemáhá a nakonec se rozeběhnu se směrem ke komplexu. Zní to až moc zajímavě na to, aby mě to nechávalo chladným. Cestou minu nějakou holku s dvěma drdolama na hlavě,magora co naboural do lampy,projede kolem mě nějaký taxík. Že bych nebyl jediný komu ta zpráva přišla? Pomyslím si (pozn. aut.:jestli on vůbec myslet umí xDDD)
a ještě trochu přidám. Zastavím se před komplexem. "No,osvětlení maj dobrý,ještě aby tu prodávali pizzu.."

Tak tam půjdeme s Yukííím!
Nadšeně poletuji po pokoji. "Ten dopis je úžasná věc! A Yukimu se bude určitě taky líbit!" zajásám a vlétnu do pokoje kde vyhrabu tašku a nahážu do ní ty nejpotřebnější věci..jako třeba můj liháč a podobně. Ještě vezmu mobil do ruky a zavolám Hirovi..hlasová schránka. No nic..po pípnutí mu nechám vzkaz jak řekla ta hodná paní. Nadechnu se a spustím:
"Hiro! Hiro! Hej,stalo se něco bombastickýho! Přišel mi takovej dopis a na něm je můj portrét! A to není všechno! Yukimu přišel taky! Na tom portrétu vypadá tak skvěle..Kdy by taky Yuki nevypadal skvěle, že?" uchechtnu se a pokračuju "Ale hlavně,v tý obálce je taková malinká kartička pro VIP vstup. Ne JIP vstup, ale VIP vstup! Je to jasné? A je u toho dopis! Že prej nějakej zábavní komplex a pro anime postavy je tam vstup zdarma! No není to skvělé? Díky tomu že Yukimu přišel tenhle dopis taky,můžeme tam jít a pořádně si to tam užít! No chápeš jak je to dokonalé~? A Potom určitě bude nadšený z toho jaký skvělý nápad mám! Ale nejdřív musím-.." najednou mi v ruce zavibroval telefon aby mi tím oznámil,že má vybitou baterii.. sklesle si povzdechnu a začíná to vypadat jako bych měl skleněné oči-tak se mi chce brečet. A to jsem chtěl Hirovi ještě říct tolik věcí. Tolik! Třeba o tom co tam s Yukim budeme dělat a jak ho tam chci pomocí mého geniálního plánu dostat. Počkat! Se slzičkama v očích roztrhám Yukiho obálku,vytáhnu kartičku a totálně rozervanou obálku vyhodím do krbu.
Zazubím se a odhodlaně se podívám na kartičky v mých rukou "Teď už jenom aby Yuki přišel domů, abych ho dostal na to úžasné místo a přesvědčím ho o mých kvalitách!" zakřením se. Tohle mu vyrazí dech!

(pozn.: Za hostitelku se vždy bude psát ve třetí osobě - nemyslete si, bude to mít svůj účel. Snad si na to zvyknete ^^)
Nikdo neví, odkuď se vlastně vzala. Zničehonic se prostě objevila v hale, na sobě obyčejný kostým služebné, se srdečným úsměvem na tváři.
"Vítejte v našem zábavním komplexu." pronese mile. "Jsem ráda, že jste se rozhodli poctít ho svojí přítomností. Potřebujete vědět jen jednu věc - zde nemáte prakticky žádná pravidla, omezení či zákazy. Každý si tu může užít podle svého - máme tu opravdu všechno, a pro neomezené využívání. Možná vám příjde divné, že je to vše kompletně zdarma... a také že zvenku budova nevypadá tak velká - ale jelikož stejně jako vy, pochází tento komplex z fiktivního světa neomezeného realitou, jsou zde neomezené možnosti."
Udělá krok dopředu a natáhne levou ruku. "Teď prosím o odevzdání vašich pasů. Dokud nebudeme mít jistotu, že jste zvaní, nebudete mít možnost zdejší atrakce využívat - máme pro to speciální systém."

"Nii, konečně domů." oddechnu si, když vycupitám ze studia. Dnešek byl docela perný, jelikož se na natáčení buhvíproč nedostavila Rena. Museli jsme přeskočit všechny její scény, což znamenalo víc času na další díl, kde mám mnohem více scén. Je sice sranda filmově ztvárňovat sama sebe, ale někdy je to vážně namáhavé.
Přemýšlím, jestli počkat na Hanyuu. Říkala, že má ještě nějakou práci a že se to možná trochu protáhne.
Nakonec se rozhodnu jít napřed. Jsme společně ještě se Satoko ubytované tady blízko, takže jí to snad vadit nebude.
Seberu ze země svůj malý batůžek a rozeběhnu se domů. Satoko už je doma a pravděpodobně vaří večeři, a já mám vážně hlad...

U dveří našeho dočasného, docela obyčejně vypadajícího příbytku se zastavím, abych vybrala schránku. Kromě složenek a účtů, se kterými nám většinou pomáhá Rena, tam najdu i...
"Niii~?" ujede mi udiveně, když mezi reklamami vyhrabu tři pastelově modré obálky. Nemají na sobě adresu - jen obrázek. Obrázek každé z nás v chibi podobě!
Zaculím se. Vypadá to vážně roztomile.
Dám všechno do jednoho štosu a rozeběhnu se do domu. Už za dveřmi je cítit božská vůně.
"Satoko! Jsem doma, nano desu!" zvolám hned jak vstoupím dovnitř. "Neuvěříš, co jsem našla v poště!" Zamávám nad hlavou obálkami.

Vaření,vaření,sem tam trochu koření..
Už jsem doma a vařím večeři. Přecijenom jsme tři kdo tu žijeme,takže to chce pořádný hrnec. Jak nás znám,stejně toho hodně zbyde. Usměju se a nakloním se nad hrnec. "Voní to docela dobře..Ted' už jenom aby to tak i chutnalo.." pronesu zamyšleně a vytáhnu menší naběračku,trochu z obsahu hrnce na ni naberu a zašklebím se. Je to horké,ale chuť to má dobrou..Snad bude Hanyuu a Rice chutnat..
Povzdechnu si a relativně nervózně se podívám na hodiny. "Už je pozdě..Kde jenom můžou být?" řeknu a zadívám se znovu do hrnce. V tu chvíli se otevřou dveře a já slyším jak Rika oznamuje že je doma. Vypnu sporák a přejdu k ní se zvědavým úsměvem."Copak bylo v poště,Riko?" rozhlédnu se okolo "Hanyuu? Kde jsi?" zasměju se a napadne mě, že se třeba jenom někam schovala..Třeba se s Rikou domluvily a Rika mě měla touhle "novinou" rozptýlit abych si Hanyuu nevšimla a ona na mě potom mohla odněkud vyskočit a vyděsit mě. Ale když se neozývá a Rika se na mě dál s klidem dívá, zamračím se a otočím se zpět k ní. "Kde je? Vždyť už je docela pozdě..Ne?" Rika se jenom usmívá..Asi se nic neděje.. Vytáhnu ze skříňky tři talíře a položím je na stůl tak,jak obvykle sedíme. Potom tam dám i příbory a jdu nakládat večeři.
"Počkáme s tím co bylo v poště na Hanyuu,dobře?" usměju se a sednu si ke stolu. Povšimnu si jak Rika hladově kouká na svou porci a usměju se. Sama mám pořádný hlad.. "Dobrou chuť" řeknu a pustím se do jídla..

"Shuichi, jsi snad něco víc??!!"
Jdu pomalu opuštěnou ulicí domů, v jedné ruce cigaretu, v druhé igelitku s plechovkami piva. Povzdechnu si. Až přijdu domů, určitě mě tam bude čekat ten malý růžovovlasý spratek... Ale je možná dobře, že tam bude. Vytáhnu kartu a přiložím jí na dveře, které se s tichým bzučením otevřou. Tohle je výhoda těhle luxusních vil, pomyslím si. Žádné zbytečné tahání klíčů, stačí jedna malá karta. Z chodby ke mně doléhá hlas Shuichiho. "Ahoj Yuki, už jsi tady! Jsem tak rád! Ten den bez tebe, to byl-" - "Zmlkni, spratku." S naprostou ignorací Shuichiho jsem šel dál do domu. Prohlížel jsem si svůj krásně vybavený byt. Bydlíme tu se Shuichim sice jenom pár měsíců, ale už jsem si to tu dokázal zařídit podle svého. Nebo spíš, to Shuichi si to zařídil podle svého - asi je fakt, že jsem dost líný. "Yuki, Yuki, mám pro tebe překvapení!" Shuichi mi radostně jásal do ucha. "Koukeeej, koukeej! Dostal jsem takovouhle kartičku s mým portrétem a- jau, Yuki, to bolíííí!" Právě jsem si dovolil Shuichiho pořádně praštit. "Hmm, fajn, kartička s tvým portrétem, a co má být?", odsekl jsem naštvaně. "Není to jen kartička s mým portrétem, Yuki, je to... Pozvánka! " "Pozvánka... Pozvánka na co?" "Na nový, zábavní park v tomto městě. A my s pozvánkou tam máme všechno zdarmaaa!" Shuichi vyskočil a začal skákat po celé místnosti. "Zdaaarmaaa! Zdaaarmaa! A to jen pro mě!" "Tak počkej, spratku, to jsi víc než já, co? Zpíváš v nějaké pitomé skupině, přijde ti kartička s nějakou debilní kresbou - fuj, vždyť ten malíř ani nemá talent - a hned se takhle vytahuješ?" Párkrát jsem Shuichiho praštil po hlavě. "Yuuukiii, moc se omlouvááám!, začal vřeštět Shindou. "I pro tebe je kartička, neboj!" Shuichi mi předal jakýsi papír - s mým portrétem jako obtloustlou postavičkou. "Hej, jsem rád, že to mám taky, ale... Jsem to vůbec já?" "Jseš to ty! A seš do toho zábavního parku taky pozvanej! Yuukii, půjdeme tam spolu,viď?," žadonil Shuichi. Já se usmál. "Jasně že jo."

Prej jsem simulant...
Venku zrovna zapadá slunce. Povzdechnu si a zase si sednu do postele.
Už je to pár dní, co jsem byl naposled v práci.
"He-pčííík!"
Jo, někde před tejdnem jsem chytil chřipku. Nic příjemnýho, celej víkend jsem měl zimnice, kašel a rýma mě pruděj od samýho začátku jara... Navíc to teď znemožňuje moji jak oficiální, tak neoficiální pracovní činnost. Zpropadená krize.
Dneska mi ale konečně klesla teplota a přestaly mě bolet klouby, ale do práce mě ještě furt nepustili, prý abych nenakazil ostatní aktéry... no fajn...
Právě teď ani není možnost, že by mě někdo známej přišel navštívit. Ne že bych po tom bůhvíjak toužil, ale začínám se hrozně nudit...

Najednou slyším nějaký podezřelý hluk z předsíně. Na chvíli se zarazím, záhy si rychle nazuju pantofle a jdu to prozkoumat.
V předsíni je prázdno. Jen na předložce přede dveřmi lež štos obálek a letáků.
Povzdychnu si. Poštu jsem nevybíral už dlouho...
...To není špatnej nápad. Možná tím zabiju nějakej čas. Popadnu všechno papírování, co leží před vchodovými dveřmi a odnesu si to ke kuchyňskému stolu.
Postupně se probírám jedním účtem za druhým, než narazím na zvláštní, modrou obálku s...
Zhrozím se. Co to má být? To je nějakej Alfův hloupej vtip?
Zmateně koukám do obličeje sobě samotnému... nebo spíš infantilní zmenšenině sebe samotného.
"What the hell..." zabručim, zatímco obálku trhám a vyndávám z ní pozlacenou kartičku i složený papír.
Pomalu si papír pročtu. Komplex pro anime postavy...? Bože... to zní pěkně dětinsky...
Zrovna se chystám papír vyhodit, když se na poslední chvíli zarazím.
Vlastně by to nemuselo být tak špatný... A beztak nemám nic lepšího na práci...
Nakonec pozvánku i s dopisem strčím do kapsy a vydám se do pokoje na sebe hodit něco normálního.

Itadakimááásu
Sedím doma v kuchyni, dneska jsme nenatáčeli moje scény, takže odpočinek. Jo..vyhodím nohy na stůl a dám si ruce za hlavu. Hisoka se ale dneska vrací nějak později. Zřejmě. Nebo ještě někam zašel. Jo, dokud tu budeme natáčet, budeme bydlet společně v jednom bytě. Spokojeně zavřu oči a přežvýkávám čokoládové pocky. Musím uznat, že se dost změnil oproti tomu jak jsme se poprvé setkali..tehdy si myslel že jsem upír a mířil na mě pistolí. Kdyby Gushonjin nezasáhl, mohlo to být také to poslední co jsem taky zažil. Teď se se mnou normálně baví. I když si pořád stěžuje že moc jím sladké. Ale to je můj problém, ne? najednou konečně cinkne zvonek u dveří. Bleskovou rychlostí se k těm dveřím přemístím. Otevřu dveře a čekám že je to buď Hisoka nebo mi konečně přišla ta pizza.
Za dveřmi ale stojí pošťák a podává mi nějaké dva dopisy. Vezmu si je a vydám se zpět do kuchyně. V půlce mě ale znovu zastaví zvonek. Otevřu a je tam poslíček z pizzerie.
"Hurá! Konečně!" zajásám a vezmu si od něj hromadu pizzy, dám mu peníze a jakmile se za ním zaklapnou dveře, vrhnu se na jídlo. Jsem úplně šťastný. Mám moje milované jídlo. Vrhnu se po něm a začnu jíst. Nevadí mi, že sedím za dveřmi na zemi v hale, hlavní je jídlo. Najednou se rozletí dveře a v nich stojí Hisoka. Kouká na mě tím svým věčně zamračeným výrazem až z toho totálně ztuhnu. Podívá se na pizzy pode mnou a mě v tu chvíli dojde že jsem mu asi mohl jednu nechat..když ony byly tak dobré! Okamžitě mi naskočí kapka a já pomalu jako blázen vyskočím na nohy.
"A-Ahoj, Hisoko. Jak ses dneska měl?..Já ti vezmu kabát, ano?" prakticky z něho ten kabát servu a pověsím ho na věšák.. Podívám se na něj. Pořád má ten pomalu vražedný výraz(odkaz). Trochu nervózně se usměju a chytím ho za rameno.
"Dáš si pizzu? Ještě mi nějaká zbyla. Jo a přišly nám nějaký divný dopisy. Asi bysme se na ně měli podívat." usměju se na něj. Vezmu všechny pizzy do jedné ruky a i přes velké a hlasité protesty, si Hisoku přehodím přes rameno a nesu ho do kuchyně. Spokojeně se zasměju. Hisoka je tak roztomilý když je nervózní, stydí se, nebo neví jak reagovat..

Co to ten idiot zase dělá?!
Jdu domů z natáčení. Upřímně řečeno, jsem totálně vyčerpaný. Ono to není snadné asi padesátkrát točit scénu, kde se jenom kvůli tomu idiotovi co si teď válí šunky doma, necháš probodnout katanou. Už jsem jenom kousek od toho domu kde s Tsuzukim bydlíme. Už je z dálky trochu vidět..ale..co to? Zaslechnu nějaký výkřik, podle hlasu je zřejmě nějaké ženy středního věku. Trhnu s sebou, ale nechám to být. Přecijen, můj problém to není. Když ale ta ženská nepřestává řvát, prudce se otočím.
"Sakra, co je?!" vykřiknu na ni, ale pak se kolem mě prožene nějakej chlápek s kabelkou. Upažím pravou rukou a zloděj do ní narazí přímo tak, že dostane tvrdý zásah do obličeje. Začne se pomalu klidit k zemi, a já z něj pohotově strhnu kabelku. Tu hodím té uječené babě, otočím se k ní zády a jdu dál.
Konečně jsem stanul před naším novým domem. Vytáhnu klíče, odemknu a rychle vejdu dovnitř. Na zemi předemnou se ale rozvaluje Tsuzuki s tím svým typickým nenažraným úsměvem a žere tu pizzy. Aspoň jednu mi mohl nechat. Ten jeho úsměv ho ale hned po uzření mého výrazu rychle přejde. Pomalu ze mě serve kabát a pověsí ho na věšák za mnou. Přidřepnu si ke zbytkům jídla a vražedný výraz na tváři mi zůstává. Konečně se mu uráčím odpovědět.
"Jo, žiju. Právě jsem nějaký ženský vrátil zkrácenou kabel-.. Hej! Co to sakra děláš?!" ten pitomec si vezme do jedné ruky pizzy a přes rameno si přihodil i mě?! Co si myslí?! Začnu velmi hlasitě protestovat. To mu ale nevadí..zřejmě.
"Divný dopisy? Co tím myslíš?" za tkáň a na předchozí otázku ohledně toho, jestli si dám pizzu neodpovím. Když mě konečně v kuchyni položí, dost slušně se červenám, jako vždy v takovýchto situacích. Abych zakryl rozpaky, severu že stolu ty dva dopisy. Na jednom je zmenšení a Tsuzukiho a na tom druhém jsem já. Otevřu obálku a vytáhnu z ní úplně obyčejný papír a nějakou kartičku. Společně s Tsuzukim co mi kouká přes rameno si přičteme o co se jedná. Bohužel, ten pablb je z toho totálně nadšený.
"No fajn, půjdeme se tam podívat. Hlavně už zavři klapačku." řeknu mu a trochu se uchechtnu. Už je to nějaká doba co jsme spolu někde takhle byli..
"Ale nejdřív dojíme ty zbytky pizzy co jsi ještě nespořádal." řeknu a sám si vezmu jeden z mála zbylých kusů, co lezlel doteď v krabičce na stole..

Celý den s Yukííím!


No, sice jsem od Yukiho trošku pomlácený, ale jsem šťastný. Konečně spolu zase strávíme nějaký ten čas. Už je to dlouho co jsme spolu takhle něco podnikli. Nastoupili jsme do Yukiho auta a rozjeli jsme se směrem k tomu komplexu. Zvenku se nezdá nijak extra velký, ale uvnitř to budejrčitě lepší. Nadšeně chytím Yukiho za rukáv a se smíchem ho táhnu dovnitř.
Uvnitř na nás čeká nějaká milá paní v maidkovském kostýmu a chce ty naše kartičky. Rychle jí je dám do ruky a běžím dovnitř budovy. Nadšeně vyjeknu. Ta budova se zdá mnohem menší zvenku než zevnitř, přesně jak řekla ta paní.
Navzdory jeho protestům, chytím Yukiho za ruku a táhnu ho do strašidelného domu. Uvnitř je to vážně děsivé..aspoň pro mě. Ale s Yukim to ani nehlo! Vždyť říkám že je prostě úžasný! Stulím se k němu v jedné, relativně klidné, chvíli. Ale hned na to mu zavřeštím do ucha jak jsem se lekl toho koatlivce co před nás spadl. No jo, jsem strašpytel. Jsě strašpytel, a vím to o sobě. V ten okamžik jsem schytal ránu od Yukiho. Na hlavě mi narostla pořádná boule a já se rozbrečím jako malé mimino. Tohle prostě není fér.. Yuki je tak krutý..

Vrátím z práce spolu se Elizou.. Projdu kolem normálně.. Do schránky se ani nedívám .. Vždy ji kontroluje Eliza.. Rovnou jdu směrem do koupelny kde se naložím do horké vany při čemž se zavřenýma očima poslouchám Mozarta.. Usínám ve vaně a po hodině se probírám.. E? Podívám se na hodiny a urychleně spěchám, ale jak vylezu tak uklouznu a spadnu .. Namohnu si nohu.. Utřu se a obleču.. namoženou nohu obvážu a jdu z koupelny do své ložnice kde si lehnu.. Poprosím Elizu aby předčítala Romea a Julii .. Opět usínám.

Copak není ani trochu zvědavá?

S radostí se pustím do jídla, jelikož za celý den jsem měla všehovšudy malou polední svačinu. A Satoko je vážně skvělá kuchařka...
Dokonce ve chvilce zapomenu na i ty záhadné obálky.
"Niii~ ale Satoko, copak vůbec nejsi zvědavá?" zeptám se trochu zklamaně mezi sousty a pošlu jí přes stůl tu s její podobiznou.
"Jednu tu máš ty, jednu tu mám já, jednu tu má Hanyuu... To vypadá na něco VIP!" Zaculím se a zase se dám do jídla. Za chvilinku mám talíř prázdný a přemýšlím, jestli si ještě nemám dojít přidat, ale nakonec se rozhodnu, že kdyžtak až za chvíli.
"Jo a Hanyuu se dneska prý ještě zdrží. Neřekla mi proč, ale určitě má nějaký pádný důvod." Trochu se zamračím. "Spíš by mě zajímalo, co bylo dneska s Renou, nano desu..."

VIP?!

Sotva naložím na talíř porci pro Riku, už z ní nic není. Usměju se na ni a zeptám se:
"Chceš si přidat?" pak vezmu do ruky obálku s mým obrázkem a plout dně se nad tím rozplývám. "To je roztomilý. Jsem ráda že mi to přišlo, i když ještě ani nevím co to je." řeknu a roztrhnu obálku. Vytáhnu z ní dopis a kartičku. Dopis si pročtu a během toho se mi po tváři rozlévá spokojený úsměv.
"Jestli je to VIP, tak tam rozhodně chci. Půjdeme se tam podívat, že ano?" žadoním, vážně bych se tam chtěla podívat.
Přikývnu jí. "Když ji něco zdrželi, nedá se nic dělat. Nějaký důvod to mít musí. Počkáme na ni, nebo ji necháme aby za námi došla až bude chttít?" směju se na Riku jako měsíček na hnoji..

Co tu ten stalker zase chce?!

Nasupeně jdu domů a ten otravný stalker Usui jde za mnou. Ani bych se nedivila, kdyby mi zase přespal před domem jako minule. To je někde vážně za trest bejt na tomhle světě! Ještě přidám do kroku a on taky. Pořád se mě drží jako klíště. Poníženě si povzdechnu a vejdu do mého domu- taky za sebou patřičně prásknu dveřmi, až se skoro divím, že nevyletěly z pantů. Ještě vyberu poštu a zarazím se. Proč mám v poště dopis pro toho úchylnýho mimozemšťany z planety Feromon, a proč je na obálce moje zmenšenina v Maid podobě?! Něco zavrčím a kolem mě se rozpíná temná aura. Otevřu prudce dveře a toho blbýho stalkera vtáhnu do mého domu.
"Vysvětlíš mi, proč mi chodí tvOje pošta ke m domů, a proč jsem na jiný obálce v maid kostýmu nakreslená?!" vyjedu na něj z ostra a jenom sleduji jeho pobavený úšklebek, co mě vždycky tak hrozně naštve.

Takže tam vážně půjdeme?

Položím Hisoku v kuchyni na zem a s pobavením sleduju jak se červená. Je to-podle mého názoru- docela komické. Když rozbalí svůj dopis, udělám to samé s tím svým s začnu mu koukat před rameno a číst si obsah toho dopisu. Po přečtení posledních slov začnu nadšeně jásat
"Že tam půjdeme? Že tam půjdeme? Bude to tam se za! Když píšou, e tam je všechno zdarma, bude zdarma i jídlo, nemyslíš?" znovu se dostanu do mé chbi podoby a nadšeně poskakuji kolem Hisoky. Když řekne, že tam se mnou půjde, nadšeně vypísknu a vrhnu se mu kolem krku, čímž ho znovu donutím zrudnout na barvu kečupu.
Hned si sedmi zase ke stolu a začnu jíst. Pár kousků- asi čtyři nechám Hisokovi, i když bych je bez větších obtíží snědl sám. Je na něm vidět, že má hlad, tak se budu krotit. Přecijen, v tom komplexu bude jídla určitě dost.
"Tak už půjdeme?" otážu se nervózně dojídajícího Hisoky. Vážně už bych chtěl vyrazit..

Někdo mě sleduje, že by ...♥Inuyasha....
Po dlouhém dni v seriálu jdu domů. Cestou se zastavím v Mc Donaldu a dám si pár( Rsp.: 24) hamburgerů.. Nechápu proč je dělají tak malé.. Cestou popíjím colu a doufám, že nikdo nebude doma.. Banzai.. Sugoi.. říkám si po přečtení vzkazu od rodiny, že šli na nějaké japonské představení.. Napustím si vanu a naložím se do ní.. Ááách.. Zajímalo by mě copak dělají Sango.. Miroku.. a...Inuyasha.. Už se těším až je zase uvidím. Po okoupání si obleču věci na spaní a jdu do svého pokoje, ale mé plány o vydatném spánku se ihned mění po tom co si přečtu obálku na posteli.. Komplex?! Bezva! Obleču si své nejlepší oblečení! Dala jsem na sebe rudou minisukni a ramínkové tričo stejné barvy- na to dám bílou halenku s výstřihem přes ramena aby šly vidět ramínka a dám si černé silonky s červenými kozačkami. Nalíčím se, přidám řasenku s rtěnkou a vlasy sjedu žehličkou.. Mohu vyrazit!! Vezmu si do kabelky s parfémy, které jsem na sebe před odchodem napatlala , jak jsem říkala přidám do kabelky i zlatou kartičku a jdu.. Je nějak ponuro na to, že jsem v japonsku.. Jako by mě někdo sledoval.. ŠŠŠŠ.. Slyším skoro v každém křoví které přejdu... Zastavím se uprostřed parku těsně před komplexem.. Kdo je tam?! Optám se mírně vyděšeným, ale zvědavým hlasem..

Sloup, sloup, sloup,...Kagome!

Běžím po ulici, míjím jeden sloup za druhým a už mě to vážně přestává bavit. Okolí se mi zdá neměnné, ale to jenom do té doby, než zahlédnu osobu. Známou osobu. Tahle úžasné, jemné husté černé vlasy a nezapomenutelné oči a tvář. To je moje Kagome! Skočím do nedalekého křoví a pomalu se plížím za ní. Když se otočí, musím se pousmát. Je bystrá jako vždy. Všimne si toho, že se za ní plížím i když jsem našlapoval nejtiššeji jak sem jenom zvládnul.
Vyskočím před ní že křoví s mým typickým úsměvem a vykročím směrem k ní. Prostě nemůžu odolat a udělám to, co pomalu vždy když ji vidím. Vezmu ji do náruče a rozeběhnu se i s ní v rukou směrem ke komplexu. Cestou se na ni sebevědomě usměju a řeknu:
"Vím o místě, které se tu bude líbit Kagome-chan. Pak koněcně, po dni stráveném se mnou, zapomeneš na toho vrtichvosta." řeknu a ještě přidám do kroku. Před komplexem se na chvíli zastavím, vstáhnu mou i její kartičku a a předák je té ženě co je po nás chce. Pak vezmu Kagome za ruku a táhnu ji dovnitř.
"Tak kam by si chtěla jít?" řeknu a mrknu na ni. Ten detail, že ji mám pořád v náručí, nějak vypouštím.

Já ti tu kartičku dám, ale už mi dáš pokoj že ká otravná!


Odfrknu si a vejdu do budovy. Z venku se zdá být mnohem menší než zevnitř. Vytáhnu kartičku co mi přišla v dopise ještě jednou si ji prohlédnu. Ne, nějaký malinký písmenka jako bejvaj n smlouvách prostě nevidím, kono yaro! pomyslím si a projdu mezi ostatními anime postavami k té otravné ženské. S mým typickým otráveným výrazem jí do ruky vrázím kartičku a zeptám se:

"Když je tu všechno, máš tu i podobní prodavače a podobný otrapy?" řeknu to s velkou dávkou ironie a rozhlédnu se.

"Ale teď váž-.. Hej! Ty spratku!" chtěl sem se jí zeptat kde je tu pizzerie, když v tom do mě vrazil nějakej růžovovlasej spratek s nějakým blonďákem v závěsu. Upřímně toho blond chlapa lituju. Vztekle se k tomu spratkovi otočím a zaprskám na něj hromadu italských nadávek. Ale z toho si on zřejmě nic nedělá. Jak vidím, že táhne toho chlapa do domu Hrůzy, ušklíbnu se a pomyslím si: Doufám že ti na hlavu snadné něco z anglické kuchyně ty spratku nevychovanej.. Pak se jenom znovu otočím na tu ženskou a ještě nevrleji než předtím se jí zeptám:
"Kde je tu pizzérie? Jestli tu ovšem nějaká je v týhle barabizně.."

Škoda že si ji nemůžu nechat..

Když přijde ta mládě vypadající žena a chce po nás naše pasy, jenom si trochu povzdechnu a vydám se šouravým krokem k ní. Kolem mě se prožene nějaký hyperaktivní růžovovlasý kluk a blond muž za ním. Jenom se zastavím aby mě neporazil. Pochybuji, že by v téhle rychlosti dokázal zastavit. Hned na to slyším, jak nějakej s prominutím nasranej brunet tomu klukovi nadává nejdřív japonky a potom nějakým jazykem, kterému nerozumím. Otočím se k němu a pronesu:
"Prosimtě chlape, uklidní se. Vyvádíš jako senilní pavlačská bába, které právě prodali poslední hlávku zelí před nosem." podám můj pas do ruky té paní s milým úsměvem a potom jenom hodím pohledem po tom brunetovi a založím si ruce v bok. Pochybuju, že by teď sklapnul a uklidnil se v té jeho pizzérii..

Tomu domu se asi zkrátka nevyhnu

Musím se pousmát když kolem mě zase jako chibík začne zase poskakovat. Jo, to je celý on. Nadšený z takovýchle blbostí bych já být nemohl, ale to je teď vedlejší. Protože hned potom mě objal s tím jeho nadšeným výrazem a já nabral barvu kečupu. To je tak nadšený z toho pozvání, nebo z toho, že jsem mu slíbil že tam půjdu s ním? řeknu si v duchu a po jeho příkladu usednu na židli a začnu taky jíst. Docela měl překvapuje, že byl ochotný mi nějaké čtyři kousky nechat když je věčně tak nenažraný...
No, přejdu to a sním tři kousky. Když si všimnu toho jeho výrazu malého štěněte co týden nežralo, musím se usmát a podám mu zbývající kousek.
"Nech si ho, Tsuzuki." řeknu a znovu trochu zčervenám jako vždy v takovýchto situacích. Když si ode mě kousek vezme a zvedne se k odchodu, musím se hold zvednout taky. Vezmu si na sebe kabát co jsem před chvílí sundal a obuji se. Jen co se zvednu, uvidím Tsuzukiho jak stepuue u dveří i s tím kouskem pizzy v ruce a tváří se, jako by na tom závisel jeho život. Otevřu dveře, nechám Tsuzukiho projít(spíš proletět) dveřmi a sám vyjdu ven. Zavřu dveře a zamknu.
Dojdu k Tsuzukimu co teď jde už trochu normálnějším tempem. Usměje se na mě a já mu po chvíli jeho úsměv oplatím. Dám si ruce do kapes a pomalu se vydám vedle Tsuzukiho. Najednou mi zakručí v břiše a já jenom naberu nechovou barvu jak mi to přijde trapné. Ale on se na mě jenom zazubí tím svým pitomým úsměvem a strčí mi před nos ten kus pizzy s tím, že jich bude v tom domě bude jídla dost, takže to chvíli vydrží. Jenom se na něj trochu ponóženě a onou ně usměju a vezmu si kus pizzy. Když chce, umí se chovat i jako normální jedinec a ne retardovanej shinigami. Pomyslím si a začnu jíst tu pizzu.

Koga?! Muži jsou takoví perverzáci...
Čekám zda- li pak se mi dostane odpovědi, ale místo toho nic.. Vuáááá! Vykřiknu když mě někdo popadne ze zadu.. Je to.. Koga!Ale jde stejným směrem jako já.. To jsem si mohla myslet.. Zase bude mít nějaký nápad jak mě dostat od Inuyashi a přivlastnit si mě... Ale je to docela milé narozdíl od Inuyashi, který tam asi ani nepřijde.. Naberu trochu rudou barvu, která ovšem ihned pomine a nastane tik v oku, jelikož Kogova ruka sklouzne z noch na hýžďovou část.. Muži.. perverzáci jedni.. Když vcházíme do komplexu tak jsem zcela ohromena z toho, že se Koga vůbec ptá a neběhá od jedné atrakce z druhé .. Noo.. co třeba dům hrůzy?

Dům hrůzy?

Když řekne, že chce do domu Hrůzy, v duchu se zaraduji. Bezva! Třeba se bude bát tak, až mi skočí kolem krku, já tu atrapu strašidla zničím a budu v jejích očích hrdina! Vrtuchvost utře nos, bude ztrapněn a já budu hrdnina a budu mít moji Kagome! v hlavě mi to přecvakáváxstejně rychle, jako se mi po obličeji rozprostírá škodolibý a zároveň sebejistý a samolibý úsměv. Tím pádem docela masivně pomalu.
Chytím Kagome pevněji v rukou a vydám se s ní k domu. Uvnitř je to temné a ponuré, za každým sloupem se schovávají umělí strašáci-většinou jsou docela děsiví že bych se jich bál i já kdybych nevěděl že jsou to atrapy. Najednou jdeme po volnějším prostranství(jakási umělá louka) a Kagome už jde po svých, a začne se pod námi chvět zem a propadat se podlaha. Když už to vypadá že spadneme, chytím pevně Kagome do náruče a vyskočím a ní za okraj díry. Samozřejmě byla nastražená schválně, ale vypadá opravdově a docela děsivě. Položím Kagome na zem a usměju se na ni:
"Jsi v pořádku, Kagome-chan?"

Co tu dělá ta díra?!
Eh.. Koga mě už skoro mačká a když vejdeme do domu hrůzy tak jsem i docela ráda, jelikož bych se do něj asi sama nevydala.. Trochu víc se k němu přitulím , když na nás, ale skočí strašidlo .. Vuaaaaaa! Vyjeknu a dám atrapě facku až se rozpadne.. Všimnu si dalších a začnu je všechny histericky tlouct rukama.. Kdyby mě Koga nedržel tak už bych jim dala mnohem víc.. Už mě pustil na zem tak dám jednomu bubákovi ránu až spadne i sloup.. Ha! Nezačínejte si s Kagome ! Jdu zpět ke Kogovi a sladce se usměji, když tu se pod námi začne třepat zem tak se zaleknu a zase se hodně přiblížím Kogovi, který mě vezme a vyskočí nahoru.. V naprostém Koga- kun.... Seskočím dolů na okraj propasti .. obejdu ji a kráčím dál.. ÍÍííík! Spadnu do nějaké díry..

Kagome-chan!


"Kagome-chan! Dávej pozor!" zakřičím když uvidím že padá do jiné jámy. Taky mě mohlo napadnout, že tu budou díry. Vždyť vzadu byla napsaná cedulka "POZOR VCHÁZÍTE DO CEDNÍKU!" Měl jsem si jí všimnout, ale já jsme měl dost práce a uhýbáním před sloupy a strašáka které Kagome-chan zničila. Jo, možná se nezdá, ale má neuvěřitelnou sílu když chce. Možná právě proto byla vybrána jako reinkarnace kněžka Kykio. Ale Lagome je hezčí a silnější. Usměju se na ni a skočím za ní do díry. Tam ji znovu chytím ještě dřív než dopadne ve vzduchu a přetočím se tak, aby spadla ona na mě a já zády na podlahu. S čím jsem ale nepočítal, byla její váha.
"Eh!" helmu když na mě dopadne. Připadám si, jako by na mě spadla nalhodná Aljašská traverza (já to sem musela dát xD) Kolik těch hamburgerů snědla?! bleskne mi hlavou než se s ní uhodím o trvdou podlahu. No, moná by ta traverza byla lehčí než Kagome, ale je či váhy poměřovat. Trochu zvednu hlavu a zaptám se znovu:
"Jsi v..pořádku?" připadám si jako blázen. Ona na mě spadne, já spadnu hlavou na zem a ještě se jí ptám jak se cítí? No.. Ale já vlastně jsem blázen. Blázen do Kagome-chan.

Jůů tady je to měkké.. Podívám se pod sebe a vidím Kogu.. Ej... Slezu z něj a rukama skontroluji zda- li nemá nějaké zlomeniny.. Nejdřív ramenní svaly.. Potom břišní a hrudní.. Nakonc spodní končetiny.. Nic.. Jsi naprosto v pořádku Koga-kun .. Usměji se.. Zvednu se i s ním.. a jdeme dál.. Mineme nápis "Vodní tunel smrti" a už ho vidíme.. Vezmu Kogu za ruku a ihned do tunelu skočím , ale proud mi strhne ruku od Kogy a jsem někde kde ho nevidím..Kde to jsem?.. Snad se Kogovi nic nestalo.. Halooo!!!

Voda, voda, samá voda. Fuj!

Zkontroluje mi, jestli nemám žádné zlomeniny. Trochu se začervenám. Přecijen, když vás prohmatává taková krásná dívka jako je Kagome, kdo by nezrudnul? Vylezeme z díry a jdeme dál až narazíme na Vodní tunel smrti. Kagome tam hned neohroženě skočí. To je celá ona. Chytím ji za ruku a skočím hned po ní. Ale proud nám od sebe odtrhne ruce a tak každý placené vzlášť unášen proudem jinak rychle a na jiné místo. Snad je Kagome v pořádku/. Ona má talent na to, aby se dostala do problémů. napadne mě a začnu plavat co nejrychleji směrem, kterým si myslím že Kagome unesl proud. Najednou zaslechnu, jak volá jestli jsem v pořádku a kde to je. Nádechnu se a zavolám na ni:
"Já jsem v pořádku Kagome-chan! Kde jsi?" dál plavu za jejím hlasem az ji zahlédnu na malém výčnělku z vódy jak tam sedí a rozhlíží se okolo. Doplavu k ní zezadu a výletu na výčnělej taky abych nabral dech. Doplazím se k ní zezadu a zazubím se:
"Tak sem tě odnesl proud, Kagome-chan?" řeknu s úsměvem a sednu si na zem.

Vuáááá!
Chvíly tak odpočíváme na kameni a já přemýšlím.. Zajímalo by mě zda- li až se odsud dostaneme tak tam potkáme Inuyashu.. Moc si přeji ho zase vidět.. Sundám si halenku.. Stejně pod ní mám ještě ramínkové tričko.. Trochu posmutním, ale nevadí no... Koga- kun! Můžeme dál? Usměji se.. Pořádně se mě chyť kolem pasu ať nás to zase neoddělí .. Sednu si před něj a dám mu jeho ruce kolem mého těla..Skočím do vody.. Tady už ani takový proud není,a le je to nepředvídatelné takže si musíme dát pozor... Jen tak potichu pluji opírajíc se o Kogu a doufám v konec atrakce.. Když tu najednou z vody se vynoří přímo předemnou něco svítivého a civí na mě asi 21 očí.. Vuáááááá! vodní příšera! Začnu mávat rukama neboli plavat jak pitomá a ta příšera pořád plave za námi, když už nás dohoní a vynoří se před námi a otvírá pusu.. ÁÁÁ! Koga- kun udělej něco! Skrčím se..

Ježíši co to zase je?!

Pláči u Kagome a pořádně ji držím, když v tom se před jáma objeví ta "obluda" co má bůhvíkolik očí a chňape po nás. Kagome na mě spoléhá! Nemůžu tu jenom tak začít řvát jako ona. Povšimnu si, že ta takzvaná obluda je prostě z plechu a zle na konci jejího chřtánu je vidét trochu světla. Buď tam před námi vlezl někdo kdo měl baterii, nebo je to cesta ven.
Chytím Kagome pevněji a plavu přímo do chřtánu té plechové obludy. Jakmile za námi obluda zaklapne hubu, začne se odpouštět voda co tam připlavala s námi a my klesáme níž a níž spolu s hladinou vody. Najednou ucítím pod nohama zem, tak se postavím, ale hned jak došlápnu, tak sklouznu na zadek a Kagome na mě. Podlaha se začne naklánět a my začínáme foto ať čím dál blíž k jejímu středu kde je velká díra. Tam by se snad vešel i obtloustlý 'Méričan. Jakmile jsme ve středu, propadneme dírou. Padáme asi čtvrt minuty a v tuhle chvíli se trochu bojím i já, protože okolo nás je naprostá tma.
V tu chvíli dopadneme na velkou měkkou matraci. Chvíli se rozkoukáváme okolo, a po cvilce se před námi otevřou dveře za kterými vidím oheň.
Pomalu s Kagome v závěsu přejdu do další místnosti a zjistím, že oheň je jenom promítaný na stěnu, že jsme v místnosti s obrovským topením. Chvíli tam zůstaneme dokud nejsme suší a poté odejdeme i z této místnosti. Vyjdeme a před námi je za prvé: konec domu Hrůzy, za druhé: Lunapark spojený s Dinoparkem.
"No týjo." vydechnu a dojdu k plotu před lunaparkem. Nejdřív bych se ale šel najíst..

Ale, ale Misaki-chan


S mým typickým úsměvem jdu za Misaki-chan domů a doprovázím ji tak, jako každý jiný den. Když zrychlí, udělám to samé a držím se jí jako žvýkačka na botě. Bohužel, zabouchla za sebou tak silně, až se jim zatřásl dům. Ale to by se zatřásl stejně i kdyby zavřela normálně. možná bych tu mohl zůstat přes noc jako minule. Sice jenom před jejicch domem na cheoníku, ale videlt ten její ponížený výraz je mi slastí. Nechápe tě mě špatně, ale ona přitom vždycky vypadá tak roztomile, že mám chuť ji obejmout a zůstat s ní navždy. Ne, že bych jindy neměl. Spokojeně se usmívám, ale najednou mě chytí za límec a s vražedným vrahem mě táhne do svého domu. Neodpustím si mou typickou poznámku:
"Že by po mě předsedkyně nakonec přece jen zatoužila?" řeknu s mým typickým úsměvem co ji věčně tak štve. Začne na mě křičet kdesicosi o nějakých dopisech. Jenom se na ni trochu zmateně podívám a nechápavě pronesu:
"Jaké dopisy? Co to meleš Misaki-chan? Jaká zmenšenina?" zeptám se a vezmu do rukou ty dva dopisy. Musím uznat, že je Misa-chan jako chibík laická opravdu roztomilá. Pak se podívám na druhou obálku. Vážně nevím, proč mi přišel její dopis k ní domů. Otevřu ho a vytáhnu papír. Druhou ruku svěsím dolů podél těla a je mi očividně úplně jedno, že se mnou Misa-chan lomcuje za tričko. Přečtu si dopis a pak ho strčím Mise před nos. Jen co ho dočte, zahodím dopis a vytáhnu z obálky kartičku. S jejím dopisem udělám to samé, vykroutím jí z rukou moji košili a táhnu ji za ruku směrem, kde si myslím že je komplex. Spokojeně se usmívám a táhnu ji pořád dál tím směrem. Jenom doufám, že nepotkáme někoho z Ayuzawijy školy, nebo muže třetí jakkosti.

Na cestě!

Nadšeně se jdu obout a obléct. Vlastně jsem hotový dřív, než Hisoka jenom dojde do předsíně. Povzdechnu si a začnu nadšeně stepovat u dveří. Jsem tak rád, že tam se mnou na konec šel. Mě ani tolik nezáleží na tom kam jdu, ale s kým jdu. Když může jít jeden s ním, kdo by nebyl šťastný?
Konečně se obul a oblékl. Jak se těším až tam půjdeme, ani mi nedojde, že mám v roce pořád kousek pizzy co mi dal předtím u stolu v kuchyni. Ale nějaká pizza je mi teď ukradena. Nadšeně proletím dveřmi sotva je Hisoka otevře a čekám u poštovní schránky než zamkne dům a dojde ke mě.
Sotva vyjdeme, začnu se zubit na všechno v mém okolí a nejvíc na Hisoku co mi úsměv jenom pomálu oplácí. Když v tom mu zakručí v břiše a on studem zrudne. Já se musím od srdce zasmát a podám mu kousek pizzy v mé ruce. Než si ho ale stihne vzít do ruky, zarazím ho.
"Řekni "ááá".." zazubím se na něj. Začne se zase vztekat jako malé dítě, ale já vím, že za chvíli to vzdá a poslechne mě. Na to ho znám moc dobře. Jak jsem tušil, po chvíli na mě jenom koukne pohledem ty-seš-takovej-parchant-víš-to? a otevře pusu. Usměju se na něj a strčím mu pizzu do pusy. Je celý červený, vážně jako rajče těsně před tím, než bude přezrálé. Chtěl bych ho krmit i dál, ale pochybuji, že by se nechal krmit dál bez toho, aby dělal cavyky. Prostě si povzdechnu a pizzu mu dám do ruky. Směrem k němu utrousím:
"S tebou není sranda, Hisoko.." zkusím to říct skoro až ublíženým tónem a když vidím, jak se zarazil a zatvářil, rychle dodám:
"To byl jenom vtip, samozřejmě. S tebou je srandy až, až!" řeknu s trochu vynuceným úsměvem. Nechci ho zase naštvat, nebo by se taky mohl otočit a jít domů. A to já samozřejmě nechci.
Radši už nebudu nic riskovat, znovu ho chytím kolem pasu a přehodím si ho přes rameno a rozeběhnu se s ním směrem ke komplexu. Začne zase nadávat a pár lidí se k nám otočí, ale to je jejich problém, že jsou to takoví cynici. Těsně za branami komplexu položím červenajícího se Hisoku na zem, vytáhnu naše kartičky a podám je té paní stejně, jako ostatní.
Trochu nakrčím nos a zavětřím, a hned, jak ucítím závan jídla, chytím Hisoku za ruku a táhnu ho tím směrem, kterým jsem cítil jídlo. Nadšeně se na Hisoku zazubím a řeknu:
"No tak! Pohni! Tímhle směrem cítím vůni pečeného kuřete!" a i přes jenom protesty ho táhnu dál.

Po svém výstupu ihned omdlím a jsem mimo.. Probudím se až na konci domu hrůzy když vylézáme..Chytnu se Kogy.. Už nikdy nejdu do strašidelného domu! Pak s uvědomím jak se ho držím a pustím se.. Jdu se najíst do Mc'Donalda... S Kogou se najíme.. Potom si něco přečtu.. Pak následuje diskotéka.. Snad umí Koga tančit.. Zjišťuji, že umí a dost dobře.. Při ploužáku ho obejmu a opět.. Realita mi opět dokazuje, že muži jsou perverzáci .. Zvlášť to platí u hýždí a poprsí..Celá unavená dojdu do středu komplexu a doufám, že je tu ubytovna či tak něco.. Ha! odpočívárna! Půjdeme tam? Zeptám se Kogy..

Konečně venku

Jednou rukou ji obejmu kolem ramen a šťastně se usměju.
"Vidíš? Tohle by to tvoje štěně nezvládlo." řeknu sebejistě a pohladím ji po vlasech. Jdeme do Mc'donaldu, kde si koupím jeden cheseburger a malou kolu. Oba se tam najíme a potom přijde řada na diskotéku. Ještě že jsem chodil na hodiny tance. Jinak bych byl asi hodně bezbranný. S klidným svědomím vyzvu Kagome-chan k tanci. Když pustí písničku na ploužák, tančíme teda ploužák. Nemám problém s žádným druhem tance. Snad až na břišní tance. Ty mi nikdy moc nešly. Ale ani sem nikdy nijak extra netoužil je umět. Přece je tancují ženy, ne?
Když Kagome přestane tenčení bavit, narazíme zhruba uprostřed areálu na odpočívárnu. Taky jsem už trochu zmožený, ten dům Hrůzy mě vyčerpal, takže to jenom uvítám. Přikývnu jí a usměji se:
"Ale jistě že tam půjdeme. Aspoň vymyslíme co budeme dělat dál. Co kdybychom potom šli do toho dinoparku co tam vzadu byl?" usměju se na ni a upiju z mojí koly co mi ještě zbyla z Mc'donaldu a nabídnu Kagome-chan.

Ehe.. oba na jednom pokoji?!

E?! TO BUDEME OBA NA JEDNOM POKOJI?! Vytřeštím hystericky oči.. Ehm.. no... no....eeee..když to musí být.. Tak to vypadá, že se nevyspím ani teď.. Perný den ve škole, dům hrůzy a... a DINOPARK?! Přesto všechno se usměji .. Klidně .. Já jsem ale pitomá! Ale ano dám si.. Srknu si a jdu směrem k odpočívárně.. Pokoj pro dva prosím .. Pořád mám mírný tik v oku.. Ta paní se taky netváří zrovna normálně.. přikloní se ke mne a pošeptá : "Neobtěžuje vás tento pán?" Ne.. ujišťuji ji ,ale i tak se na mne podezíravě kouká... Přitulím se ke Kogovi a ukážu jí můj úsměv.. Pohladím Kogu a ona konečně nemá žádné pochyby.. Jdeme do pokoje..

Pokoj

Koupíme si pokoj pro dva a já se zatvářím dotčeně, když se na nás ta ženská divně podívá a prej:
"Neobtěžuje vás tento pán?" tyhle vlezlé lidi bych postřílel. Kdyby se ke mě Kagome nestulila a nepohladila mě, asi by v tom šťourala pořád dál. Nejradši bych ji odstřelil. Kdo taky ne? Vezmeme si klíčky od pokoje a jdeme dovnitř. Jo, je pravda že se trochu červenám, protože mi tenhle večer připadá jako..rande? No.dá se to tak vzít, ne? Jsme spolu na celý večer v domě Hrůzy, Mc' donald, odpočívárna a pak ještě dinopark. A rozhodně zábava nekončí. Vždyť jsme ještě neprošli ani čtvrtinu parku. Zazubím se na Kagome:
"Tak..co bude teď?" řeknu a rozvalím se na pohovku. Rozhlédnu se okolo po pokoji a nevidím nic moc extra. Jako jo, je útulně zařízený, ale stejně..

Vejdeme do pokoje a já se rozhlížím.. Postel, koupelna, linka, pohovka, stůl, televize.. Panebože co mám dělat jsem na jednom pokoji s Kogou.. Vuaaa!Jsem v milostným rovnoramenným trojúhelníku.. Co mám dělat! Nooo. já nevím co bude dál.. Pustím televizi a jen tak na ni koukám a doufám, že zprávy o fontáně na námku s čokoládou to zabijí.. Potom se pokusím o vtip, že Inuyasha už by tu televizi rozmlátil a bylo mu jedno, že bych to musela platit z kapesného.. No což.. Koga přece není neandrtálec takže na mě vezme ohled a pochopí to.. Kogo já si teď na chvíly zdřímnu ano? jsem unavená lehnu si a sotva cítím měkký polštář usnu a nevnímám..

Pořád v pokoji

Sednu si o křesla a sleduji dění na obrazovce. Tomu vtipu o vrtichvostovi se jenom zasměju:
"Jo, vrtichvost nění nijak extra chytrý. S prominutím, podle mě je někdy horší než neandrtálec." řeknu a pokrčím rameny. Já vím, není to ode mě moc milé, ale já ho nesnáším. Chová se ke Kagome tak hnusně a majetnicky. Tak bych se k ní já, kdyby byla moje žena, nikdy nechoval. Ale ona si vybrala jeho, a já s tím nic neudělám..Sakra! Odfrknu si a založím si ruce na prsou.
Když řekne, že chce jít spát, jenom se usměju a popřeju jí hezké sny. Po pár minutách se vplížím k ní do pokoje. Vezmu ze země deku a přikryju ji. Doufám, že jsem ji tím nevzbudil a zase potichu z pokoje odejdu a sednu si k televizi na pohovku, kde taky po nějaké době usnul. Ve spánku jsem se svezl na pohovku do lehu a dál jsem spal. Teleshopping v televizi mě vážně moc nezajímal..ze spaní jsem párkrát zamumlal jméno Kagome, ale to zřejmě nikdo neslyšel..

Romano:
Postupně odebere ode všech příchozích pasy, Románovi jen s úsměvem ukáže do pravé chodby (docela slabě osvětlené), kam zrovna zmizeli Tsuzuki a Hisoka.
"Projdete kolem Kneippova potoka(= mělké koryto s čistou vodou, vysypané kulatými kamínky - slouží k masáži nohou a vede po celé délce téhle chodby) a octnete se v jídelní sekci. Je tam jak fast food, tak grill food, orient, sushi, čínské jídlo, salátový bar, kebab, pizzerie i texmex. Hezky se bavte." Ukloní se a... zmizí.

Kagome a Kouga:
Ve Strašidelném Domě celou dobu ostražitě dohlíží na Kagome a Kougu - ne, že by snad byli v nebezpečí, ale protože je to... holka a kluk.
Poté jim ochotně odevzdá dvoulůžkový čtyřhvězdičkový pokoj, peníze odmítne. "Všechno je součástí tiketu" vysvětlí s úsměvem. "Prosím, mějte co největší pohodlí a kdykoliv budete potřebovat, stačí zazvonit na zvoneček - leží na konferenčním stole."
Když projde Kagome, raději se jí optá na Kougovy ručičky šmátralky. Zdá se ale, že není třeba se ničeho obávat.
"V tom případě se moc omlouvám. Nechci být neetická, ale je mou povinností dohlížet na spokojenost a bezpečí klientů. Hezky se bavte." A opět se zmizí ve všudypřítomném přítmí chodby.

Probudím se již přikrytá dekou a perfektně nabitá energií. Vyjdu z pokoje a co nevidím... Koga usnul.. Přijdu k němu a kleknu si u něho. Usměji se.. Nedivím se.. V seriálu se vždy urputně snaží.. Koga- kun.. Pohladím ho po vlasech jako pokyn aby vstal.. Vstávej . Všimnu si, že jsme oba po spánku dosti rozcuchaní tak mu sundám gumičku s čelenkou a učeši ho.. Učešu také sebe a zeptám se ho zda- li si nemohu půjčit tu gumičku.. On jen kývl.. Vyrážíme..Vyjdeme ze dveří dměr Dinopark, ale co nevidím ?! Obchod s oblečenííím!!!!!! Ti co mají zákaznickou kartu vše zdarma! Zákaznická karta přiložena v brožůrce, kterou automaticky dostane ten co měl zlatý pass!!!! Jupííí! Jdeme Kogo! Vezmu ho za ruku a táhnu sebou! Proběháme celý obchod a já mám celý obchod v plánu "koupit".. Ale tolik toho sebou celou dobu tahat nemohu! Tak vezmu jen jeden model pro sebe ihned na sebe a jeden Kogovi.. Čapnu rudé šaty se síťovanými bílými silonkami a červenými kozačkami. Kogu pošlu do kabingy s bílým smokingem.. Modrou košili a bílou kravatu! Zda- li pak nebude mít s oblékáním nějaký problém..

Jdu unavený ze studia do svého luxusního domu, v kterém zatím bydlím sám.. Jednou v něm se mnou bude bydlet i má milovaná Misaki- chan.. Přijdu ke schránce a vyberu poštu.. Ehe.. komplex? Než tam půjdu tak se osprchuji.. Určitě tam potkám i Misaki- cháán!Natěšený vběhnu do koupelny a nahý skočím do sprchy kde se smočím vodou.. Studená sprcha po práci je pro mě to pravé.. Vylezu, utřu se.. Obléknu si boxerky s mými iniciály na ně hodím uplé černé džíny.. Na vrch košili károvanou zelenou.. Kolem krku šátek.. Na hlavu vzorovanou čapku s kšiltem a ruku bude objímat potítko- oči zakryjí sluneční brýle.. Před odchodem do sebe hodím pár hambáčů.. Těsně před komplexem uvidím Takumiho- san s Misaki- chan, která má zoufalý pohled.. Hej Takumi- san.. Nech Misaki- chan na pokoji!

Jestli se do sebe tu dva pustí, jak mají ve zvyku..!!

Ten kterém Usui mě i přes mé nadávky, protesty a slíbí o jeho smrti dotáhnul až před komplex. Kdybych se mohla jít aspoň vysprchovat a mohla bych se převléct z věcí ve kterých hraju celý den jak pitomec, možná bych po dlouhém stěžováni si šla i dobrovolně. I když.. Možná jsem ráda, že jdu hned po tom, co jsem se vrátila. Ten pitomec by taky mohl v našem domě něco provést a já bych za to zase nesla důsledky. Povzdechnu si a i přes snahu tvářit se trochu normálně se šíleně červenám a mám na obličeji dost zoufalý výraz.
Už jsme před komplexem, když v tom se ozve kousek za námi pro, mě až moc známý hlas. Otočím se za osobou dusající za námi a trochu vynuceně se usměju.
"On mě k ničemu nenutí.." řeknu s velkým důrazem na slovo "ničemu". Hinaty se zarazí a zase se zatváří tak..skoro a roztomile? Ale jakmile se ozva Usui, nabere jeho obličej nachové barvy a zase to mezi nimi úplně jiskří nepřátelstvím. Hinata, na tom je hodně poznat ji ho Usui štve a ani se to nesnaží zakrývat, ale Usui, na tom by jeden kromě toho hrozně chladného a nepřistupného pohledu nepoznal nic. Jen teda nechápu, proč mám pocit, že jsem na chvíli zahlédla dva psy..?
Jenom se hluboce nadechnu, vydechnu a poté, co se nadechnu podruhé, se pěkně rozeřvu:
"Co si vy dva pitomci vůbec myslíte, že tu děláte?! Jestli se chcete rvát, jděte si někam do temné uličky, ale sem to netahejte!" zařvu na ně. O rvačce tu sice nikdo nemluvil, ale vím, že by se k nip brzy tihle dva pitomci dostali. Rozpřáhnu se a každého praštím po hlavě. Pak si jenom pořádně odrfknu, každého z nich chytím za ruku a táhnu je do komplexu, kde odevzdám mou a Usuiho kartičku. Počkám, než Hinata odevzdá tu svou a pak se jich zeptám:
"Tak, co budeme dělat?"

Dinopark? Ne.. Nákupy.


Kagome mě probudí pohlazením po vlasech. Tohle probuzení si budu ještě dlouho pamatovat. Nejspíš do té doby, než mě vzbudí nějakým ještě příjemnějším způsobem. Třeba takový polibek po ránu by ji nezabil, ne?
Když se mě zeptá na gumičku, jenom na ni kývnu a ochotně jí ji s úsměvem podám. Jsem rád, že jí můžu být aspoň nějak nápomocný. Nechám si od ní učesat vlasy a protože už nemám gumičku, dám si do vlasů jenom čelenku. Vyrazíme směrem Dinopark, ale když Kagome spozoruje obchod a táhne mě do něj, musím hold jít za ní. Přece jsem jí tehdy slíbil, že ji nikdy neopustím.
Projdu s ní celý obchod a kdy už to vypadá, že ho chce vykoupit celý, zatváří se jIo by jí došlo, e tohle všechno s sebou nemůže tahat. Vrazí mi do rukou jeden oblek, tak zahučím do kabinky a obléknu si ho. Všechno je bez problému, ale kravata mi prostě nejde zavázat. Měl jsem ji na sobě snad jenom jednou v životě, takže se mi tenhle neetický nedostatek snad promine. Vyjdu z kabinky a s prominutím začnu skoro slintat nad tím, co si na sebe vzala. Ale rychle se vzpMtuju, utřu slinu a přestali valit oči. Poprosím ji o pomoc se zavázáním kravaty a sleduji ji, jak ke m dojde a začne mi kravatu zavazovat.

Pizzerie

Netrpělivě počkám, než odebere od ostatním pasy a klepu nohou nervózně o zem. Nemám rád čekání. Když se ke mě konečně otočí a začne mi vysvětlovat cestu, jenom si odfrknu.
"Taky dost. A že ti to trvalo." řeknu tak ironicky jak to jenom svedu, ale když se podívám na místo kde by měla být, zamrkám a protřu si oči. Kde je~?! pomyslím si podrážděně a překvapeně, ale jenom nad tím zavrtím hlavou a vydám se k tomu Kneippovu potoku nebo jak že se to jmenuje.. Vlastně jdu tou samou cestou co šli ti dva přede mnou, no. No..spíš tam prchali, ale to je teď jedno.
Asi uprostřed chodby zaslechnu nějaké tlumené rány. Povytáhnu obočí a pokouším se jít cestou, odkud si myslím že to přichází. Jenže vzhledem k tomu, že zvuk se tu v chodbě strašně rozléhá, se mi to místo hledá docela špatně. Připadám si jako pod tunelem, kde stačí si odkašlat a slyšíš to ještě další minutu.
Po chvilce dojdu k místu, odkud mi rány přijdou nejzřetelnější, ale nejsem si jistý jestli to tam je. Přiložím pomalu ucho ke stěně.. Bum...bum...bum...PRÁSK!! rychle dám hlavu pryč od stěny a držím se za ucho. Ty rány byly vždycky tak jako okolo mojí hlavy, ale teď se to něco trefilo přímo do ní. Nadechnu se a začnu prskat:
"Kso! Kterej nebo která imbecil mě teď, sakra, praštil do hlavy, co?! Kono yaro! Odpověz!" myslím, že působím větší povyk než je třeba, ale kdo si to dovoluje kopnout do hlavy zrovna mě?! Ale najednou se zarazím.. Proč jdu po chodbě a slyším rány co jsou jakoby z druhé strany té stěny? Poč mě to něco koplo?! A proč zrovna mě?! Kso! Přijde mi to čím dál divnější.. Prásknu do stěny taky a zařvu:
"Kdo tam je, kono yaro?!"

Pohřbená zaživa!

Už začínám být zoufalá. Jsem v tomhle temnu zavřená aspoň patnáct hodin. A jen proto, že jsem si včera večer trochu vyšla na čerstvý vzduch.
Přišlo to zničehonic. Včera jsem se po společné večeři se Satoko-chan, Rikou-chan a Hanyuu-chan šla trochu projít. V tomhle městě jsme zatím jen krátce, takže jsem si řekla, že menší průzkum neuškodí.
Město jako takové se ukázalo být docela malé a brzy jsem se dostala na venkov. Člověk by nevěřil, jak mohou být i v tomhle období louky nádherně zelené...
Zrovna jsem se spokojeně procházela po jedné docela rozlehlé, když se zničehonic jsem najednou zakopla a spadla... na tvrdou podlahu!
Takže tu už přes půl dne sedím ve tmě jako pecka. Pomalu jsem svým třetím nejdůležitějším smyslem(hmatem) zjistila, že místnost, ve které jsem zkončila, nemá na šířku ani tři metry, je úplně prázdná a nemá žádný východ...
Chvíli jsem se snažila dostat ven boucháním a křičením. Nezdálo se ale, že je jakákoli šance, že mě někdo zaslechne. Nakonec jsem se unavila tak, že jsem tu usnula na zemi.

Probudily mě náhlé hlučné kroky hned u hlavy. Chvíli jsem dezorientovaně mžourala do tmy, potom jsem ale okamžitě vyskočila na nohy a znovu jsem začala křičet a bouchat.
Zdá se mi to, nebo jsem zaslechla něčí řev hned za stěnou?
"Tady je Rena Ryuguu! Jsem tu zavřená! Pomoc!" zakřičím co nejvíc to jde a praštím do stěny co největší silou. Dobře... možná jsem to přecijen trochu přehnala...
"Není tu žádný východ! Pomozte mi!" zařvu znova, jakmile ten na druhé straně zkončí s vodopádem docela ostrých nadávek. Vypadá to na kluka...

Holka za stěnou


Když přestali nadávat, zpoza stěny se ozve dívčí hlas.
"Rena Ryuugu? A co tam děláš, kono yaro?!" řeknu víc ostřejším hlasem než sem chtěl, ale tám se teď nezabývám. Přemýšlím jak tu holku dostat ven, protože nevidím dveře nebo tak něco, i když by se mi to ted´ tak hodilo. Ale počkat! Co je to támhle? Pomalu dojdu o pár kroků dál a zahlédnu dveře. Jsou natřený stejnou barvou jako jsou stěny v chodbě. A to slabé osvětlení mi taky moc nepomáhá v rozeznávání obrysů. Dojdu pomalu ke dveřím a chytím je za kliku. Pořádně trhnu klikou směrem ke mě. Nic. Zkusím to znova. Nic. Ještě pár pokusů co se minouxs účinkem. Utrousím nějakou peprnou italskou nadávku a otočím se ode dveří. Už jsem chtěl na tu holku zavolat, že jí nemůžu nijak pomoct a zle tam nejspíš ještě na nějakou dobu zůstane, zeslechnu škrabkání drápků o podlahu, a pištění. Už jenom podle toho zvuku mi naskočí husí kůže a já zblednu jako kdyby měla být v Německu prohibice. Je mi jasné co kolem mě leze a dívá se to na mě. Myš! Když se myš zastaví a vydá se směrem ke mě, doslova nadskočím a špek tem se rozeběhnu proti zamčeným dveřím. V plné rychlosti narazím do dveří a vyrazím se. Vevnitř je hrozná tma a já jsem skončil mezi hromadou třísek zbývajících po dveří na zemi v kuželu světla padajícím sem z chodby. Trochu vyděšeně se podívám na místo, kde byla ještě před chvílí myš, ale nevidím tam nic. Asi jsem ji vyděsil.
Postavím se a opráším si kalhoty. Nasadím svůj typický výraz= něco mezi naštváním, naprostým nezájmě o okolí a otráveností z prostředí nebo situace. Otočím hlavu k holce co vedle mě stojí a divně se na mě dívá. Abych zahnal rozpaky, založím si ruce v bok, přeměřím si ji očima a spustím:
"Na co tak vejráš ženská?! Jsem tě odsud dostal, tak projev trochu vstřícnosti, a přestaň takhle civět jako husa do flašky! Choti~!"

Jsi jako stopařskej pes, Tsuzuki, víš to?

Dojídám pizzu co mi dal do ruky. "S tebou není žádná sranda, Hisoko." po těchto slovech se zarazím. Řekl to tak ublíženě, nebo se mi to jenom zdálo? Trochu posmutním, ve skrývání emocí nejsem dobrý. A Tsuzuki to ví, takže ještě dodá "Ale jo, je s tebou srandy až, až!" Ani se mu nemusím dívat do očí abych vidět, že se na mě culí tím svým vynuceným úsměvem. Tohle si mohl odpustit. Povzdechnu si v duchu když v tom..jsem najednou zase ve vzduchu?!
"Tsuzuki?! Tsuzuki pusť mě dolů! Tsuzuki ty pitomče! Pusť mě dolů ti říkám!" začnu nadávat, ale co jiného můžu dělat? On je tady ten silnější. Je silnější snad ve všem, kromě myšlení. Přes to jsem tu povětšinou já. Nechci říct, že není chytrej, ale on ten mozek využívá jenom když je to opravdu nutné. Teď si už povzdechnu hlasitě. Vidím, že na zem mě vrátit nehodlá, takže se mu hol uvelebím na rameni- i když to moc nejde, a začnu dojídat tu pizzu.
Zrovna, když spolknu poslední sousto, mě znovu postaví na zem a já už bych byl znovu spustil nadávky, ale on jenom vytáhne kartičky a táhne mě dál, přímo do komplexu. Odevzdáme karty nějaké ženě co je vybírá a na chvíli se zastavíme. Už bych si myslel, že to tu Tsuzukiho omrzelo, ale on jenom větří. Najednou mě zase začne táhnout do nějaké uličky, že odtamtud cítí vůni..kuřete? Povytáhnu obočí.
"Víš, že seš jako stopařskej pes, Tsuzuki?" řeknu ironicky a rozhlížím se okolo. Chodba je hodně slabě osvětlená, po celé její délce je koryto s čistou vodou a na jejím konci jsou vážně obchody s jídlem.
Usadíme se v Grill food a Tsuzuki nám, spíš sobě, objedná. Už nám za chvíli jídlo přinesou a my začneme jíst. Podívám se na Tsuzukiho a začnu ho jako vždy peskovat:
"Ty pako, nauč se jíst.." ukážu na drobky a pokydaný ubrus pod ním. Jenom pokrčí rameny.
"A co kdyby si jedl aspoň jako člověk? Řekl jsem ti, že si jako stopařskej pes, ale to neznamená, že tak budeš i jíst!" odfrknu si a začnu taky jíst. Tomuhle magorovi už nic nepomůže.

Uh...Co tu dělá tenhle?


I přes větší protesty dotáhnu Misaki-chan až před komplex. Chtěl jsem jenom vytáhnout kartičky a pokračovat dovnitř, ale ozval se za námi pro mě až moc známý hlas. Otočil jsem se s mým typickým výrazem všichni-jsou-mi-ukradení a pohled mi až neuvěřitelně ztvrdl.
"Copak tu děláš, muži třetí jakkosti?" řekl jsem ironicky a vypadá to, že ho to vážně naštvalo. Tvářil se jako ublížené štěně, ale hned, jak se podíval na Misaki-chan, byl to zase ten oprsklý spratek co si myslí, že je pro Misaki-chan dost dobrý. Kdyby se na nás někdo podíval, vážně by si mohl myslet, že jsme dva psi. Ono to tak chvíli i vypadalo. Hinata na mě pomalu vrčel a já měl problém s tím, aby se aspoň navenek vypadal klidně. Je pravda, že moje oči toho o mě prozrazovaly víc než jsem chtěl- vztek, zuřivost, snahu udržet se v klidu, touhu zdejchnout se někam s Misaki-chan a nechat Hinatu stát na místě jako opařeného. Dal jsem si ruce do poměrně volných kapes a v nich je zatnul v pěst. Aspoň nějak si ten vztek musím "vybít".
Najednou Misa-chan vybouchla, já schytal pořádnou ránu po hlavě, stejně tak Hinata. Chytil jsem se za hlavu a podíval jsem se na Misaki-chan až přehnaně smutným pohledem a jenom jsem doufal, že neschytám další ránu. Taky jsem doufal, že by se mi mohla umluvit, chytit mě za košili a buď- mě políbit, nebo mě někam odtáhnout pryč.
To první...u toho jsem věděl že je to snad nemožné, ale to druhé se mi aspoň z části vyplnilo. Chytila mě za tričko a začala mě táhnout dovnitř, do komplexu. Překvapeně jsem zamrkal, nečekal jsem že by se mi to mohlo "splnit". Ale následně jsem si všiml, že Hinatu táhne s námi. Nenávistně jsem se na něj podíval a následně jsem od něj radši odvrátil pohled.
Uvnitř komplexu to vypadalo..skvěle. Misaki-chan odevzdala naše pasy a já už jsem ji chtěl odtáhnout pryč. Pryč od Hinaty, a pryč od ostatních lidí. Chtěl jsem ji mít jenom pro sebe, jenže ona musela počkat na Hinatu. Potichu jsem si povzdechl a ležérně jsem si dal znovu ruce do kapes.
"Koukám, muži třetí jakosti to nějak trvá." řekne jsem ironicky a sledoval jsem Hinatu jak teprve teď odevzdává pas té ženské. Odfrkl bych si, ale tím bych dal Mise-chan najevo, že mě Hinata štve a ona by na mě byla zase naštvaná. Kdyby mu nešlo o to samé co mě, o Misaki-chan, nemuselo by to být mezi námi takhle zlé. Ale když řeknu Mise-chan, že mě Hinata štve, je to, jako by se mezi námi ta propast jenom prohloubila a já bych jí byl zase o kus vzdálenější. A že se k ní jednomu dostává hodně špatně.
Hinata k nám konečně došel a Misa-chan se na nás jenom usmála "Tak, co budeme dělat?" chvíli jsem "přemýšlel"- čekal jsem jestli nenapadne nějaká blbost Hinatu, a nakonec jsem navrhl:
"Co jít do lunaparku?" oba na mě upřely pohledy, které jasně znázorňovaly to, že vůbec nepostřehli rozhovor dvou lidí- kluka a holky, co se domlouvali kam půjdou. Když kolem nás ti dva procházeli, pomyslel jsem si Proč nemůžeme být s Misou-chan taky takhle sehraní? ale hned na to mi došlo, že to nikdy nepůjde. Misa-chan je zřejmě úplně jiná osobnost než ta holka, a já úplně jiný člověk než ten kluk. To šlo poznat už z prvního dojmu. Ti dva byli uvolnění, ale tady panovala napjatá atmosféra. Ale, není se čemu divit. Kdo by nebyl napjatý, kdyby musel být s někým, kdo mu chce ukrást pro něj tu nejdůležitější osobu?

Kroky. Další rány, další nadávky. Potom chvíli ticho. Potom... ječení?

Vzápětí se kousek vpravo ozve strašná rána a mě oslepí náhlé světlo z chodby.
Slyším, jak někdo říká, že mě osvobodil. Zakňourám a přikreju si oči. Těch patnáct hodin ve tmě muselo moje oči vážně hodně zblbnout.

"D-Děkuju moc..." zamumlám vděčně, i když svého zachránce pořád nevidím...

(krátký, ale chci dát Romanovi dost prostoru xD)

"Tohle je fakt divný..." zabručim a pochybně si mapuju velkou, jásavou budovu přede mnou. Otočím se na silnici, která vede kolem. Auta tu projíždějí v plné rychlosti. Lidi tu klidně a nezaujatě procházejí kolem.
To je ta velká, pestrá budova ani trochu nezajímá? pomyslím si znepokojeně.
Nebo... Je snad možné, že ji nevidí...?
Povzdechnu si a vydám se do vstupních dveří. Přivítá mě mladá dívka v maidkovském kostýmku. Slušně pozdravím a předám jí pas. Vyslechnu její stručné povídání, kývnu a vydám se chodbou dál. Trochu si promnu oči. Proč je tu tak mizerné osvětlení...?
Nevím, kam to vlastně mířím. Prostě jdu rovnou za nosem a doufám, že narazím na něco trochu zajímavého. Zatím to ale tak nevypadá...
Najednou v chodbě před sebou uslyším strašnou ránu. Trochu sebou trhnu a udiveně se zadívám vpřed. Zdá se mi to, nebo jsou na podlaze třísky...?
Přijdu trochu blíž a překvapeně se zadívám na díru ve stěně. Slabě zářící lampa ukazuje, že díra vede do nějaké temné místnosti, kde se zrovna z podlahy sbírá nějaký člověk. Zamrkám. Zdá se mi to, nebo to je... Jižní Itálie?!

Slyším, jak tam s někým mluví. Trochu popojdu k díře a chystám se ho pozdravit.
Bohužel zapomenu, že se ještě zotavuju z nachlazení. Než vůbec stihnu říct jeho jméno, dostanu strašnej záchvat kašle.

Mé milované..KUŘE!

Sotva mi přinesou objednávku, nijak moc se nestarám o etiketu a začínám jíst. Jak jsem čekal, Hisoka mě začal peskovat.
Já ti dám takovýho stopařskýho psa..
Pomyslím si a bokem na něj pohlédnu. Pak jenom dojím sousto co jsem měl zrovna vúuse a zazubím se na něj.
"Ale No tak..Hisoko, přeci by si se na mě nezlobil? Nebo si snad myslíš, že já jsem nějaký pes? Samozřejmě že ne. Kdybych byl pes, mohl bych ti šmahem ukázat jak takový stopařský pes vypadá. Haf."
Provokativně zaštěkám a začnu jíst opravdu, s prominutím, jako totální hovado. Ano, ubrus pode mnou už není tak bílý, jako byl před mým příchodem, ale to není můj problém. On mi řekl že jsem jako pes, tak tak budu i jíst. Očekávané protesty konečně přišly a já se na něj jenom zazubím.
V něm se dá číst jako v otevřené knize..
Napadne mě a já už začnu konečně jíst normálně. Stejně, jíst jako nějaké, i když cvičené, zvíře mi není moc po chuti. Hisoka začal taky konečně jíst a já si jenom povzdechnu. Teď jsem se projevil hůř než jsem chtěl, ale hlavně že Hisoka nikam neodešel. Teď už, i kdyby se o to chtěl pokusit, tak bych mu to snad nějak vymluvil, případně bych ho táhl kamsi pryč, dál do útrob komplexu.
"Kam půjdeme po jídle?"
Zeptám se ho i když je mi jasné, že on by nejspíš nejradši odešel. Chtělo by to, abych našel něco, co ho opravdu baví. Trochu se nad tím snažím zauvažovat.
Strašidelný dům s ním nic neudělá..Dinopark, lunapark nebo bazén nejspíš taky ne..Tak co by ho mohlo bavit? ..sakra! Proč musí být uvažování o něm tak složité?!
Povzdechnu si. Chtělo by ho to někam vytáhnout. Odsunu od sebe pázdný talíř když mi dojde, že Hisoka na mě celou dobu mluvil. Omluvně se na něj zazubím a přeruším ho uprostřed věty.
"Promiň Hisoko, ale nějak jsem tě neposlouchal."
Řeknu mu na rovinu a trochu rozpačitě se podrbu ve vlasech.

Sebevědomě se ušklíbnu a dám si ruce v bok.
"Pěkně kňouráš. A koktáš ještě líp."
Pronesu ironicky a jednoduše ji popadnu za ruku za kterou ji následně vytáhnu ven z té tmavé místnosti. No, je pravda že jsem si moc nepomohl když jsem ji vytáhl z úplně tmavé místnosti do velmi slabě osvětlené chodby.
Jeden by si možná mohl pomyslet, že jsem i pedofil když takhle mladou holku vytáhnu do temné uličky. No jo, mladou.. Vždyť je to pořád dítě! Prostě se přede mnou vynoří ze tmy holka s rezavými vlasy střiženými na mikádo a ve školní uniformě. Ta uniforma moc nenapomáhá zkáze dojmu že jsem pedofil. Sakra.. Kono yaro!
Jak jsem se do tohohle zase mohl dostat..?
Pomyslím si s velkým přídavkem ironie a už otevírám pusu abych mohl něco říct, ale najednou se za mnou ozval nějaký astmatik. Nebo to tak aspoň znělo. Protočím oči a chystám se z pusy zase vypustit nějakou peprnou nadávku, ale když se otočím, spatřím tam Arthura.
"Chigi~!"
Zaječím a schovám se za tu holku..jak jen že se to jmenuje.. jo! Rena! Prostě se schovám za Renu a vykuleně zírám na Arthura.
"C-Co ty tu děláš, kono yaro?!"
Zeptám se ho a co mě nejvíc štve, je, že jsem se u prvního slova zakoktal. Sakra!

Stále poloslepá se nechám vyvést z té zatracené komory. Rychle mrkám a snažím si přivyknout na světlo... I když ho tady ani moc není, jak stačím zjistit.
Udiveně zamžourám na toho, kdo mě vytáhl.
Huh... Docela sympaticky vypadající Evropan. Tipla bych mu tak něco kolem dvaceti.
Škoda, že se pořád tak mračí. Jinak by vypadal docela roztomile... Hauuu...
Už se na něj chystám promluvit a poděkovat mu znovu a pořádně, když najednou zavřeští... co to vlastně řekl? Znělo to jako "Chiki"...?... a chová se za mě.
"E... eh?" vyrazím ze sebe udiveně a ohlédnu se na něj.
Až potom si všimnu těch rdousivých zvuků. Vyděšeně se podívám zase zpátky a spatřím neznámého blonďáka, který se docela nepěkně dusí. Toho se tak lekl...?

Zatraceně. Pořádnou chvíli ze sebe nedokážu vyrazit kloudné slovo. Pitomý nachlazení.
Když mě konečně přejde ten strašně dráždivej pocit v krku, několikrát se hluboce nadechnu, ještě víc si utáhnu šátek (teď v létě s ním musím vypadat docela směšně, ale co nadělám...) a narovnám se.
Zrovna, abych zaslechl Italovu otázku. Jak typické...
"Dělám aqua-zorbing, nevidíš?" prsknu ironicky... Bože, můj hlas zní, jak kdyby mi rezavěly hlasivky. "Dostal jsem pozvánku, tak jsem se sem chtěl podívat."
Zarazím se, když zjistím, že přede mnou nestojí Italia Romano, ale nějaká malá, zrzavá holka v japonské školní uniformě. Potom ale uvidím, že se schovává za ní.
Bože, to jsem tak děsivej, i když se dusim...?
"Není na tebe trochu moc mladá?" neodpustím si poznámku.

"Já ti dám takovej aqua-zorbing, sakra!"
Zanadávám směrem k Atrhurovi a trochu se za tou holkou napřímím. Podívám se na anglána zpruzeným výrazem a pak se jenom ušklíbnu.
"Nemáš trochu zlikvidovaný hlasivky, co?"
Řeknu provokativně a založím si ruce na prsou. Po jeho dalších slovech se naježím.
"Není! Náhodou jsme se tu potkali!"
Odfrknu si a zamračím se.
"Co ty a ten tvůj šátek? Hraješ si na skauta?"
Namíchnu se a ukážu na šátek.
Vážně s ním teď uprostřed léta vypadá, jako by byl buď skaut, nebo magor. To si u něj jeden nevybere. A s takovým se já mám tahat?!
"No, když už si vy dva spolu tak krásně rozumíte, představte se."
Řeknu lehce odměřeně směrem k Atrhurovi.
"Nebo je snad na tebe moc mladá?"
Konstatuji provokativně. Snažím se ho, zatím neúspěšně, naštvat.

Povzdechnu si. Koukám, že je Ital příjemnej jako vždycky. Normálně bych se s ním dál hádal nebo ho rovnou něčím přetáhl, ale teď vážně nemám chuť ani energii. Navíc mě z toho jeho řevu zase začala třeštit hlava. Letmo si sáhnu na čelo a zjistim, že mi nejspíš zase stoupla teplota. Sakra.
"Radši vás už nebudu obtěžovat." zamručim.
Holce věnuju omluvnej úsměv - chudák, zkončit s takovým pruďasem... A radši se vydám pryč.
Když konečně vyjdu z dlouhé, temné chodby, octnu se v jídelní sekci. Letmo se rozhlédnu, ale jelikož díky rýmě postrádám čich i chuť, minu všechny jídelní pulty a zamířím jen k nápojovému automatu, kde si dám teplý čaj.
Posadím se k jednomu z jídelních stolků, napiju se a trochu se rozhlédnu kolem. Trochu málo lidí na takovou obrovskou jídelnu, ne? pomyslím si znepokojeně.
Vlastně tu kromě mě jsou jen dva kluci, sedí kousek ode mě. Jeden se cpe kuřetem, druhej na něj trochu ztrapněně kouká. Nevím proč, ale musím se tomu usmát.
Znovu se zamyslím. Tak to vypadá, že ze známých je v týhle podivný budově jen Romano, což teda není moc velká výhra. A všechno, co jsem tady zatím viděl, připomíná takovou děsně přeplácanou indoorovou pouť...

Dlouhý den...

Zase jednou jsme natáčeli od rána do večera a co je horší, mě to dneska vůbec nešlo, myšlenkami jsem pořád byla někde jinde a nedokázala jsem pořádně svou roli zahrát, což mě vynervovalo ještě mnohem víc a ve finále to byla jedna velká katastrofa. Dneska nejsem ve své kůži, ani trochu ne... pomyslím si když jdeme na další záběr, jediná pozitivní věc na dnešku je ta, že už bude brzo konec.
Nakonec se i dočkám a poslední klapka oznámí konec dnešního dne, už se pomalu chci vydat s Rikou a Satoko domů, když vtom se ozve hlas režiséra a mě polije horko a chlad zároveň. A teď mám problém, velký problém... Možná bych měla utéct dokud to jde... Možná bych měla příště zůstat doma a nechat někoho aby hrál místo mě... Uaaa! moje myšlenky se zmateně navzájem předhání která by měla mít mou pozornost více.
Nakonec se téměř mechanicky otočím na Satoko s absolutně vyděšeným výrazem ve tváři a pak se podobně mechanicky vydám k režisérovi. Vidím jak Satoko a Rika mizí. Já jim tak závidím, taky bych už nejraději odsud zmizela... pomyslím si a musím si vyslechnout dlouhou přednášku o tom co a jak mám dělat. Já to vím, ale prostě jsem se dnes nemohla absolutně soustředit! Nemůžu za to... Tedy... Myslím... přemýšlím a připadám si jako bych se na místě zmenšovala.
Po dlouhé půlhodině se nakonec i já můžu vydat domů, po cestě jdu mírně předkloněná s rukama svěšenýma k zemi, skoro jako nějaká pochroumaná zombie. Kladu nohu před nohu a doufám že se brzy ukáže náš domek abych se mohla konečně natáhnout a jít spát, protože dnes už nic nezvládnu. Hau au au au〜, takovýhle den už nikdy nechci zažít... pomyslím si a nakonec se dobelhám ke dveřím do našeho domku, z posledních sil sáhnu pro klíče a odemknu si, vejdu, shodím boty a rozejdu se rovnou dál. Vidím že Rika a Satoko právě večeří, chvíli mě přemáhá chuť jít k nim ale nakonec se rozejdu rovnou ke svému futtonu a mrsknu sebou o něj. "Konečně klid..." řeknu si tiše sama pro sebe a úlevně si oddechnu.

"Jo, nevočumuj tu, obočnatče."
Prsknu směrem k němu napruženě. Sleduju ho dokud mi z očí nezmizí úplně a pak si oddechnu.
"Konečně je od něj klid. Jak má bejt jeden v pohodě, když kolem něj okouní takovej..takový obří obočí?!"
"To přece nejde, chigi!"
Vykřiknu nevědomky a pak si jenom zacpu pusu. Do kelu, tohle se mi taky nepovedlo. No, řekněme..Pokusím se zatvářit se tak, jako že mi to nevyklouzlo, ale že to bylo naprosto úmyslné a že mě tak nas..naštval, že sem si prostě musel zaklít. Pohledem sjedu na tu holku přede mnou a zamračím se.
"A co ty na mě tak vejráš?"
Znovu si odfrknu. Tohle mě vážně nebaví. Najdu nějakou holku co nějak spadla za stěnu, dostanu ji ven a objeví se přede mnou obočnatec. To jsem to dopracoval. Povzdechnu si a pomalu se vydám směrem, kterým mi řekla ta ženská u vchodu že by měla být pizzerie. Asi po deseti metrech se zastavím a podívám se na tu holku co tam pořád stojí na místě.
"Tak jdeš nebo ne?! Pizza nepočká."
Pronesu poměrně ostrým a nepříjemným tónem, stejně jako vždycky. I když..možná bych se měl k holce chovat trošku líp. Ale to si ještě rozmyslím.

Studio

"Pro mě a Ala už není cesty zpět! My jsme odpadlí psi armády a máme svůj jasný cíl..Získat naše těla zpět za každou cenu."
Řeknu s velmi vážným a zároveň zkroušeným výrazem v obličeji nejprve přímo do kamery od které potom odvrátím pohled a podepřu si rukou zamyšleně bradu. Chvíli jenom nešťastně koukám do země a poté ruku vymrštím k postavě stojící přede mnou. Tou postavou je Shou Tucker, Pojící alchymista. Alchymista, který byl ochotný pro výzkum chimér obětovat život své ženy, dcery a nakonec i ze sebe udělal jednu z nich.
Shou začne svůj dialog, který má naučený stejně dokonale jako já a ostatní.
"Tuhle roli umím bezchybně. Načasování je také skvělé, ve světle kamer se cítím skoro jako doma. Jako doma.."
Trochu v duchu posmutním, ale můj zevnějšek vypadá pořád stejně. Přeci jen, už je dneska tahle scéna poslední kterou natáčíme a tak ji nechci nechat opakovat.
"Jako doma..Kde jsem vlastně doma? U tetičky Rockbellové a Winry? Nejspíš. Ale pořád to není úplně to, co si pod pojmem 'Domov' představuji."
Probleskne mi myslí a já se nadechnu k dalšímu za svých monologů.
"Tuckere, pochop sakra, že když využíváš všechny prostředky k oživení Niny, je z ní stejně jenom pohyblivá panenka bez duše! Ke spojení těla a duše je potřeba mnohem víc než je napsané v těchto knihách! Lidská transmutace je věc, která nepodléhá zákonu rovnocenné výměny!"
Mávnu rukou směrem k hromadě knih na stole a zamračím se.
"Vtipné. Čekám snad, že by mě někdo poslechl? Jak by mohl, když jsem udělal kdysi to samé, co teď dělá Shou. Je to tak snadné a zároveň tak hrozivě těžké hrát sám o sobě a mém životu. Autobiografie..Neříká se tomu tak? Asi."
Tucker začne svou další část scénáře.
"Ale no tak, Edwarde. Víš přeci, že jsi sám udělal totéž. Jak mi můžeš chtít radit,když jsi.. Co to je?!
Vyjekne Tucker když během jeho třetí věty zhasnou světla, a přeruší tak náš, musím říct velmi povedený dialog. Dialog, na který jsme se připravovali dlouho. Jenom trochu překvapeně zamrkám a stejně jako ostatní zůstanu nehybný kdyby se světla opět rozsvítila a my bychom jeli scénu dál. Bohužel, světla zůstanou zhasnutá a po rozkazu režiséra se všichni uvolníme. Al se zvedne ze země, já pustím Tuckerovi kabát a svěsím i ruku, kterou jsem ukazoval na knihy nastole.
"To snad není pravda! Teď to budeme muset točit znova, a domů zase přijdu až bůhví kdy! Ještě se musím učit scénář na zítřek!"
Odfrknu si a sednu si na tvrdou zem na placu. Všichni ostatní stejně jako já se uvolní čekají než se závada vyřeší. Asi po dvaceti minutách přiběhne ředitel studia s režisérem a že prý se máme rozprchnout domů. Z neznámých závad prý zhasla světla a nikomu, ani údržbáři, se je nedaří nahodit. Nejvíc mě ale potěšila poslední věta.
"Zítřejší natáčení se ruší a odkládá se na pondělí!" Zavolal na nás rejža a já jsem pomalu štěstím bez sebe.
"Takhle se to stihnu naučit a ještě k tomu mám tři dny volna! No tak to je ráj!"
V hlavě mi to poměrně rychle šrotuje a já se jdu převléct do svého normálního oblečení. Vlastně je to to samé co jsem měl do teď, ale tohle bylo kvůli předchozí scéně s bojem roztrhané.
Převlékl jsem se a vyšel jsem ze studia. Koutkem oka jsem zahlédl, jak se to tam ta banda chlapů snaží beznadějně opravit. Musel jsem se pousmát a vyšel jsem ven. Na ulici bylo plno lidí a jasně zářící světlo mě na pár vteřin oslepilo. Dal jsem si pravou ruku před tvář abych si trochu zastínil oči, a když jsem spatřil můj automail, na chvilku jsem se zděsil a rychle jsem si navlékl rukavice.
"To bych tomu dal, kdyby každý viděl že mám robotickou paži a nohu.. Asi vypadám docela vtipně když tu je teplo a já si jdu v dlouhém kabátu, černém oblečení s kufříkem v ruce a ještě mám na rukou rukavice. To se tu asi jenom tak nevidí."
Pomyslím si v duchu a vykročím směrem ke svému domu. Al a já tu bydlíme každý zvlášť, a dokonce i docela daleko od sebe. On chtěl bydlet na klidném místě v tomhle městě, já jsem chtěl být blízko u studia. Není to tak, že bychom se pohádali, ale spíš jsme se nemohli dohodnout a tohle byla asi ta nejschůdnější cesta.
Už mi chybí jenom pár kroků domů, když mě napadne že bych mohl vybrat poštu abych se potom nemusel vracet. To by bylo mrhání časem.Tak udělám ještě pár kroků, na malou chvíli se zastavím, vytáhnu obsah schránky a znovu se vydám do domu.
Nechám dveře dokořán a začnu se zouvat. Při tom prohlížím v rukou obálky. Všimnu si jedné s takovou roztomilou postavičkou na vnější straně. Otevřu ji a vytáhnu docela obyčejný kancelářský papír. Na něm je dopis.. Přečtu si ho a spokojeně se zazubím. Jo, tohle vypadá zajímavě.
Ještě rychle přečtu ostatní dopisy, letáky a podobně. Nakonec si ještě dojdu do ložnice se převléct. Otočím se ke skříni vedle postele a otevřu ji. Vytáhnu z ní vlastně to samé oblečení co mám teď, ale je hezky složené, vyprané hlavně je čisté.
Obleču si čisté kalhoty a ještě před tím, než si obléknu tričko mě napadne, že bych si mohl jít umýt vlasy. Dojdu teda do koupelny která je naproti mojí ložnici. Připravím si šampon a nakloním se zhruba do pasu nad vanu. Pustím si na sebe sprchu a úlevně si oddechnu.
“Studená voda je na zmožené tělo i mysl po náročném dni opravdu skvělý lék..“
Namydlím si vlasy šamponem a spláchnu to ledovou vodou. Potřebuju se zchladit. Koupelnu provoní příjemná vůně třešní a já si sednu na okraj vany. Podívám se do zrcadla a musím se pousmát. Vypadám s těma zplihlýma vlasama jak pitomec. Vezmu i do rukou ručník a vlasy si v něm pořádně vysuším. Jsou sice ještě vlhké, ale teď už se můžu začít pohybovat po bytě aniž by se za mnou tvořila mokrá stopa.
Dojdu znovu do ložnice a sednu si na postel s ručníkem kolem krku. Podívám se na obálku skrývající scénář na příští díl a vezmu ji do rukou. Otevřu ji a zalistuji ve scénáři. Otevřu to někde na stránce dvacet pět.. Jak tak na to koukám, bude to chtít vyzkoušet transformaci písku.
Natáhnu si na sebe i černé tričko, kratší černou bundu a rudý plášť. Takže vypadám jako vždycky. Ve vlhkých vlasech se mi trochu odráží zbylé kapičky vody. Moc jich ale není. Vytáhnu z pod postele kufřík a naskládám do něj nejdůležitější věci- mobil, sluchátka, peněženku, klíče, náhradní rukavice a tak podobně.
Pomalu, ale jistě se vydám ze schodů s kufříkem v ruce. Znovu se obuji, vezmu si k sobě ze země tu obálku ve které je i kartička, i pozvánka do toho komplexu. Vyjdu ze dveří které za sebou vyjímečně zamknu, uklidím klíče do toho kufříku a vydám se směrem kde si myslím že je ten komplex. No „kde si myslím“.. Podle toho počtu osob co znám třeba od vidění kolem studií a tak je mi jasné kudy mám jít.
Jdu tím směrem, kterým směřuje dav mne podobných lidí a po nějaké době dorazím před komplex. Vidím jich tu docela dost. Ale docela mě udivuje, že tu sice jsou skoro davy, ale nevidím mezi nimi žádné normální lidí, měšťany ani nic jim podobného. Prostě si to dál šinou po chodníku a ani se směrem k téhle z venku poměrně luxusnímu domu nepodívají.
“Divné..“
Vejdu pár kroků do komplexu. Vypadá to tu dobře. A to jsem jenom v první místnosti. Okouzleně koukám po místnosti a nezmůžu se na víc, než jenom na pouhé vyvalení očí.
“Tý jo..“
Vyjde ze mě jenom a já už bych se nejradši rozeběhl kdyby mě nezastavila ta paní v maidkovském kostýmu a nechtěla po mě tu kartičku. Pas.. Tak to mu říkala.
“Moment prosím..“
Řeknu a kleknu si. Položím na zem kufřík a otevřu ho. Vytáhnu z něj obálku a z ní vynořím kartičku. Kartičku jí podám a zazubím se na ni.
“Slečno, je tu nějaký plac kde bych si mohl vyzkoušet něco s alchymií? Nebo nějaká knihovna?“
Usměju se na ni mile a schovám pravou ruku s automailem do kapsy. Nepotřebuju aby ho viděla, ale chci si zkusit nějakou přeměnu. Třeba by se tu našly nějaké zajímavé materiály. Čím neobvyklejší, tím lepší.
Levou rukou si hraju v druhé kapse s hodinkami co mám jako znak že jsem státní alchymista. Jediné, co je z nich vidět je stříbrný řetízek.
S rukama ležérně položenýma v kapsách, sebejistým a zároveň milým úsměvem a kufříkem na zemi mezi nohama se na ni podívám a čekám na odpověď.
Musím čekat tak dlouho, dokud neodpoví ostatním návštěvníkům komplexu. Než začne věnovat pozornost i mě, musí odpovědět nějakejm klukům a mladému, asi dvacetiletému muži, s divnou kudrlinou na hlavě.
Není k ní zrovna zdvořilý. Spíš je oprsklej jako by byl pán světa a přitom je odkázanej na její radu. Tyhle votrapý týpky nesnáším. Konečně vypadne směrem, který mu slečna ukázala že je..na co se to ptal.. Pizzerie?
Už by se mělo dostat odpovědi i mě, ale v tom uslyším ránu z míst, kam šel ten voprsklej idiot. Rychle se tam rozeběhnu a během běhu tam spojím ruce před tělem. Okolo mě to začne jiskřit a maje pravá ruka se začne transformovat. Je to ta ruka s automailem a já ji teda přeměním na takový malý „meč“. Je opravdu ostrý, takže bych neměl mít problém s ním prorazit nějakou tu zeď.
Přiskočím do chodby a vidím toho kluka jak drží nějakou školačku. Přikrčím se u stěny chodby a pozoruji co se tam děje. Přišel k nim nějaký blond muž s velkým hustým obočím. Jednu chvíli to vypadalo na rvačku, než se ovšem ten brunet neschoval..za tu školačku? To jsem trochu nepochopil, jak může být někdo, kdo se schová za malou holku a třese se za ní jako ratlík.
Ten blonďák odchází a já se vydám k nim. Bitka sice nebyla, ale stejně se mi nezdá že jsou spolu dospělák a mladá holka. Očividně se ani neznají.. Sice ten brunet nevypadá jako úchyl, ale vypadá to zvláštně.
Brunet se otočí a odchází pryč.. Hm.Asi tu už nic moc extra zvláštního nebude. Transformuji moji pravou ruku zpátky, čímž se znovu moje okolí rozjiskří. Otočím se zpět na místo, kde byla ta dívka co od nás přebírala pasy, ale už tam není. Povzdechnu si.
“Škoda..“
Vydám se hledat ten plac teda sám. Procházím skrz na skrz komplexem když konečně najdu nějaké místo kde je dost prostoru a minimum překážek. Je to docela daleko (tak deset metrů) od ostatních atrakcí, takže můžu klidně začít zkoušet mou alchymii.
Spojím ruce před tělem a rychle je přiložím k zemi. Je na ní písek, takže vím hned jak to využiji. Pomalu je zvednu a pod mýma rukama se mi objeví velké, zdobené kopí. Je pozlacené a asi o stopu vyšší než já. Chytím ho do rukou a švihnu s ním kolem sebe.
“Tohle docela jde.. Ještě by ho to chtělo vytvořit trochu pevnější.“
Řeknu si spíš pro sebe, ale docela hlasitě. Znovu se sehnu a udělám to samé se stejným výsledkem. Kopí se při máchnutí s ním prohnulo na můj vkus až moc. Sice nejsem moc velký puntičkář, ale v příštím díle to nejspíš budu potřebovat.

Další nudný den - chce to oživení ...

"Zase natáčení nového dílu ... už mě to nudí." Rozespale zívnu uprostřed pauzy ke Kallen. Ta odpoví jen chápavým kývnutím. Poslední dny natáčíme téměř bez přestávek.
Do mého zorného pole v tu chvíli doslova vtančí C.C. s kabicí pizzu v ruce.
"Yea~ Můžu?" Nečkám na odpověď a natáhnu se po kousku. Konečně pauza ... to natáčení posledních dílů je vyčerpávající ...
"Konec pauzy! Jedeme! Všichni na plac!" Rozezní se místností, když zrovna polykám první sousto. Odevzdaně se zvednu, pizzu položím na talířek a povzdechnu si. "Bezva ... jdeme." Zavrčím tlumeně a odeberu se na natáčecí místo. Následuje velmi srdceryvná (jak pro koho) scéna, jak se Suzakem domlouvám svoji "smrt". Na ktáktý okamžik zabloudím pohledem ke kameramanovi a zahlédnu Nannaly, svoji mlalou sestřičku. S úsměvem mi zamává a ukáže zdvihnutý palce, i když se mračila. Tahle scéna se jí nelíbí a ni mě ne.
"Suzaku ... uděláme to tak jak jsme se domluvili. Hněv celého světa se přenese na mě." Neodpustím si úšklebek když odříkávám svoji část. Suzaku mi téměř ihned odpoví svým dialogem. "Stačí! Pro dnešek končíme! Zítra ráno v deset ať jste tu!" Úlevně si oddechnu a s hraným úsměvem přijímám gratulace ze štábu ke svém "výkonu". Copak je tak těžké říct několik slov?!
Do několikati, pro mě až přespříliš, dlouhých minutách dojdu do své šatny a shodím ze sebe tu příšerně škrtící školní uniformu. Teroristi uniformy nenosí ... a ani vládci Brtitáni ne! tak proč já musím?! Uložím si věci ... tedy uniformu, kabát, tu divnou košili a helmu do skříně, vyjdu z místnosti a zamknu.
Již v obyčejném oblečení vyjdu ven z budovy, se slunečními brýlemi a kapucí staženou hluboko do čela. Nann se ke mě kousek od východu připojí a spokojeně poskakuje. "Tu scénu jak tě zabijí nemám ráda ... " Posteskne si a já chápavě kývnu.
Už z dálky zahlédnu náš dům a Nannally se rozběhne. "Lulu, já vyberu scránku a ty mezitím nakrm Arthura!" Vesele křikne a s úsvěmem se dala do plněnění nebohé schránky. Nikdy nepochopím jak ta schránka její útoky přežije ... Pousměji se pro sebe.
Ve dveřích se mi na kalhoty začne sápat TA kočka. Mrzutě se vydám ji nakrmit abych měl pokoj.
"Onii-sama ... máš dopis ..." Nechápavě mi Nanally podá jasně modrou obálku. "Díky Nann, to bude zase něco o natáčení, nejspíš připomínka ke scénáři." Ušklíbnu se, poplácám ji po hlavě, a zamířím do svého pokoje trhajíc onu obálku. Komplex? Kartička? Dobře ... podívat se tam můžu. Shodím ze sebe obllečení a vytáhnu obyčejné dříny a bílé tričko. Potom ještě panicky pobíhám a hledám kontakní čočky, ono totiž není dobré mít geass. Po chvíli je najdu, nasadím, popadnu mobil, peněženku a klíče.
"Nannally, jdu ven. Nevím kdy se vrátím." Křiknu do poloprázdého domu, s kartičkou hřející v kapse kožené bundy.
Komplex se nachází jen kousek od našeho domu. Bezva ... když tam bude nuda stajně odejdu. Tiše zívnu a kriticky onu budovu zhlédnu. Vypadá luxusně a nově. C.C. zab mě, ale já tam jdu ... Pomyslím si a přejdu ke vchdu, kde postává zřetelně nervózní žena se spoustou dalších lidí.
"Dobrý večer, madame ... " Pousměji se a podám jí kartičku. Vejdu dovnitř. Luxusní ... drahé. nic pro mě. Když zaslechnu řev, nic si z toho nedělám a zamířím na místo, kde tuším volné prostranství. Někdo ho však již obsadil přede mnou.
Kdo je ten dlouhovlasý blonďaty prcek ? Ušklíbnu se a zamířím ze stínu, přímo k němu. Když z písku vytvoří kopí, šokuje mě to, ale nenechám na sobě nic znát, přeci jen ... ledovou masku klidu nosím často.
"Zdravím ... Jak správně tuším, Ty jsi taky nejšpíše dostal obálku s kartou, že ano?" Bez ostychnu mu tykám, přeci jen vypadá skoro stejně staře. Nechám tedy svá slova patřičně vyznít a napřáhnu k němu ruku.
"Já jsem Lelouch Lamperouge, stačí Lulu." Pokusím se o milý přátelský úsměv a vyčkávám reakci onoho blonďáka s nebezpečně vyhlížejícím kopím.


(PS : Za případné chyby se omlouvám ^^
PPS :Gomen, já si ty odkazy odpustit nemohla ^^)

"Jasně že půjdeme!" zaculím se na Satoko. "Zítra máme volno a je to zdarma, takže v tom nevidím žádnej problém, nano desu." Ochotně si ještě přidám na talíř jednu porci a pustím se do ní. No co, je docela vyčerpávající celý natáčecí čas běhat v lese, zvlášť, když se musí každý záběr několikrát opakovat...
V tom uslyším šramocení klíčů v zámku. Hanyuu už je asi tady. Čekám, že každou chvíli za námi příjde do kuchyně, ale jen se ozvou kroky v chodbě a klapnutí dveří od pokoje. Divné...
"Hanyuu je dneska trochu zvláštní, desu..." řeknu starostlivě, složím hůlky do teď už prázdné misky a začnu uklízet ze stolu. "Myslíš, že jí není dobře?"

Eeeh...

Uch... absolutně nechápu, co se kolem mě teď děje... ale rozhovor svého zachránce a toho blonďáka radši obejdu mlčky. Zřejmě mají mezi sebou nějaké nevyřízené účty a do těch se jim radši plést nebudu... Beztak spolu neklábosí nijak extra dlouho.
Když blonďák odejde, zachránce za ním ještě něco zaprská a potom se vydá chodbou dál. Stále jsem trochu zmatená, jak jsem se tu vlastně ocitla, takže si málem ani nevšimnu, že odchází, dokud na mě nehoukne něco o pizze.
Pizza? Jídlo! Jakmile slyším o jídle, uvědomím si, jaký hrozný mám hlad. Vždyť jsem skoro dvacet hodin nic nejedla!
"U-už jdu." vyhrknu a rozeběhnu se za ním.
Zastavím až těsně u něj, kde si ho konečně pořádně prohlédnu. Je vyšší než já, docela o dost. Má lehce opálenou pleť, vlasy o něco kratší než Keiichi-kun... s takovou zvláštní kudrnkou na pravé straně. Že by to byl Španěl?
"E-eto... Můžu vědět tvoje jméno?" zeptám se trochu nejistě. Pořád si totiž nejsem jistá, jestli se vůbec se mnou chce bavit. Na všechno reaguje, jako by ho to děsně otravovalo...

"To máš pravdu. Dneska se chová poněkud..zvláštně? Ale jestli jí není dobře, tak by s na to měla vzít nějaký prášek."
Řeknu s trošku zamyšleným výrazem na tváři, která se mi po pár vteřinách rozšíří do mého typického úsměvu.
"Tak já se jí zajdu zeptat. Ty zatím, prosím, skliď ze stolu nádobí. Stačí když to dáš do dřezu, já to potom umyju, dobře? Jo a připrav porci i pro Hanyuu."
S úsměvem stále rozprostřeným na tváři se vydám k pokoji Hanyuu. Obejdu stůl a dám si pozor abych nezakopla o nic z toho nepořádku co jsem při vaření napáchala.
"A za tohle se omlouvám, Riko. To taky uklidím, neboj."
Mrknu na ni za chůze a po pár vteřinách už klepu na dveře pokoje té třetí z nás. Teda Hanyuu, samozřejmě.
"Hanyuu? Je ti dobře? Jestli ne, tak se s tím nezavírej v pokoji a pojď si sem vzít prášek."
Pravím proti zavřeným dveřím a čekám na nějakou odezvu. Náhle se zarazím.
"A jedla jsi dneska vůbec něco pořádného? Aby ti nebylo špatně z hladu."
Nějak neberu ohled na to, že mi zatím ani nepotvrdila, ani nevyvrátila mou..teda naši..domněnku o jejím zdravotním stavu.
Zaculím se na Riku do kuchyně a poté se znovu otočím ke dveřím.
"Jo a Riak má pro nás novinku. Všechny tři jsme dostaly pozvánku do nějakýho zábavního komplexu, a prej že je tam všechno zdarma. Teda, aspoň to na tom dopise píšou."
Říkám to tak nadšeně, jak jen jde něco takového říct zavřeným dveřím.

"No to ti radím, aby jsi šla."
Prohodím nevrle směrem k dívce co se po malé chvíli objevila po mém boku. Do teď jsem z ní viděl pořádně jenom obrysy, takže jsem rád za to, že jsme se po několika sekundách konečně dostali do pořádně osvětlené místnosti z té tmavé chodby. Trochu přimhouřím oči, takže to vypadá, že se mračím víc než do této chvíle.
Když si mé oči konečně po pár okamžicích přivyknou na světlo, podívám se na holku co stojí vedle mě abych si ji aspoň trochu prohlédnul. Jak jsem si stihl povšimnout, ona dělá to samé. Jenom s tím rozdílem, že já na ni koukám dolů zatímco ona se musí pomalu zaklánět a hledět do stropu aby na mě pořádně viděla.
Zkrátka a prostě. Teďkom vedle mě stojí asi dvanáctiletá holka s rezavými vlasy, o trochu kratšími než je má Belgie. Má na sobě normální modrobílou školní uniformu a je, samozřejmě, o dost menší než já. A vypadá.. Hladově? Jo,dalo by se říct, že přesně tak vypadá. Hladově.
"Taky, jestli je pravda, že byla několik hodin v té tmavé místnosti bez jídla, pití a tak podobně, není se čemu divit. Možná bych na ni mohl zkusit být "milejší". Ale ne. Tuhle možnost prozatimně zamítám."
Probleskne mi myslí zrovna ve chvíli, kdy se mě zeptá na moje jméno. Nadechnu se a pronesu.
"Románo nebo Lobino Vardas- to si vyber sama. Jinak jsem Jižní Itálie."
Sice tyhle věty patřily jí, ale ani jsem se na ni nepodíval. Abych o nic nezakopl, ale hlavně..Proč bych si kvůli ní měl kroutit krk?
"Ty jsi teda ta.. Revma Ryuugu, nebo jak že to bylo.. Správně?"
Zeptám se a dojdeme do pizzerie. Sedneme si proti sobě a já si prakticky bez rozmýšlení objednám Margarittu s rajčaty. Potom jí podám menu.
"Jakou si dáš? Platím, tak si vyber jakou z nich chceš."
"No, tak na tu holku zkusím bejt trochu milý. Snad tu nebude nikdo známej, protože bych tu měl zase peklo na zemi.."

Lelouch nebo Lulu?

Zrovna když jsem se chystal vytvořit další kopí, ozve se za mnou mužský hlas. Hlas.. Co mi přijde asi jako hlas stejně staré osoby jako jsem já. Podívám se po něm jenom očima, a tělo nechávám otočené tak jak bylo. S zamračeným výrazem na tváři- nikdy nevíš kdo za tebou stojí. Z jeho strany by to mohlo vypadat jako kdybych se ho lekl, nečekal bych společnost nebo vyrušení od tréningu, ale já o něm věděl už zhruba od té chvíle co se objevil na tomto prostranství. Zaprvé se nijak nepokoušel zakrývat jeho kroky- takže by to mohl být buď velmi silný protivník co se nepokouší o podlé útoky, nebo normální kolemjdoucí člověk.
Když jsem uzřel, že za mnou nestojí nikdo nebezpečný, usmál jsem se na něj a otočil jsem se. Odkašlu si, kopí zabodnu do země hrotem napřed a o tyč za kterou se normálně drží, se levou rukou pohodlně opřu.
"Copak on je tu někdo, kdo tu kartičku nedostal, a byl by postava z anime?"
Prohlásím s malým a skoro až nezdravě sebevědomým úšklebkem na tváři, který stejně rychle jak se objevil taky zmizí. Zazubím se na něj a natáhnu k němu svou pravou ruku, na které si ještě předtím rychle znovu pořádně natáhnu rukavici, a stisknu tu jeho.
"Já jsem Edward Elric. Těší mě..Eh.. Lulu"
"Doufám že si nevšiml toho, že je můj automail jaksi tvrdší než normální ruka jakou má třeba on. Ocel je ocel, no.."
Pomyslím si nejistě a stáhnu ruku zpět k sobě. Napřed ji svěsím jednoduše podél těla, ale nakonec si ji opřu o bok. Dalo by se říct, že stojím a opírám se jako farmář o vidle na kydání hnoje, ale tenhle postoj je prostě pohodlnej.
[i["A vypadá drsně. Nemůže si díky tomu, že u toho stojím trochu přikrčeně, všimnout toho jak jsem mrňa..Mal.. Vysokej trošku míň než bych měl být."[/i]
Ne, prostě si to nedokážu přiznat! Nedokážu si přiznat že jsem prostě hodně malej na svůj věk. A kdo by si to dobrovolně přiznal? Vždyť když se vedle mě postaví můj brácha, Al, tak vypadám ještě menší. Vedle Alphonse vypadá každej jako malé dítě. Alespoň v porovnání ohledně výšky.
"Nevěřil bych, že si něco takového pomyslím, nebo to řeknu, ale jsem rád že tu Al není. Možná je to ode mě k němu hnusný, přeci jen je to můj malý bráška. Ale vždyť ani takhle by mi nikdo netypoval můj správný věk. Natož potom postavení v armádě."
V tomhle bodu utnu svoje myšlenkové pochody. Přece nebudu zarytě mlčet a koukat do blba, když mám společnost a hlavně přece nebudu přemejšlet o tomhle! Na to není čas ani místo. Co bych asi měl udělat teď..?
Rozhodnu se pro prohlédnutí si člověka přede mnou a o pokus k..navázání rozhovoru? Jo, to bude asi nejlepší. Pozorně se zahledím na člověka před sebou. je to kluk kterému bych tipl asi tolik jako mě. Má tmavé vlasy a zvláštní barvu očí. Fialové oči jsem zatím asi nikde neviděl. Zvláštní, ale to pro teď musím nechat být. Podívám se dál. Má na sobě úplně normální oblečení, ale nemůžu si pomoct, podle mě by se na něj hodilo trochu zvláštnější oblečení. Nevím proč, asi jsem divnej.
I když, o tom že jsem divnej není možné vést žádné protichůdné debaty.Mám na sobě černé, trošku volnější triko, černé, napůl přiléhavé dlouhé kalhoty, přes to černou kratší bundičku s bílým lemováním a bílé rukavice. Černé boty s rudým proužkem co mi částečně vykukují zpod kalhot a takzvanou "třešničkou na dortu" je rudý kabát s velkou kapucí, znakem rodu Elriců na zádech co je ještě ke všemu skoro stejně velký jako já. K tomu zlaté oči a blond vlasy do copu, chvílemi se opravdu divím jestli si o mě někdo nemyslí že jsem muž.
Povzdechnu si a pak se jenom na toho..Leloucha znovu zazubím.
"A co po mě potřebuješ?"
Pravím a automaticky se znovu skloním k zemi. Položím na ni kopí co jsem vybodl ze země a přiložím na něj ruce. Kolem kopí to silně zajiskří a když odložím ruce, po kopí nezbude jediná stopa krom trochu zvířeného prachu co se hned zase uklidní. Poušklíbnu se a to samé udělám znovu jenom s opačným postupem. Takže se mi pod rukama objeví to samé kopí znovu, jenom- teda doufám- v pevnější verzi. Zvednu kopí ze země a znovu se postavím. Zabodnu i toho kopí do písku pode mnou a jednou rukou se ho pevně chytím a pořádně se do něj opřu levou nohou s automailem a pokouším se tou nohou pérovat, různě ho prohýbat a podobně. Najednou se zarazím, otočím k Lelouchovi hlavu a omluvně se na něj zazubím.
"Eh..Promiň, ale musím si zopakovat tuhle..ehm..Přeměnu. Budu ji v příštím díle potřebovat. Nevadí?"
Znovu se otočím ke kopí a pořádně do něj kopnu. Dalo by se říct, že většinovou silou automailu, takže to je jako kdyby na to spadli dva velmi obézní lidi z pětimetrové výšky. Kopí se jenom prohne a já se ušklíbnu.
"Tohle je dobré..Moc dobré.."
Probleskne mi myslí a já kopí nechám zabodnuté do země a znovu se o něj opřu jako o to předchozí. Připadám si tu s alchymií trošku špatně, nepatřičně a nevím jak ještě, ale prostě už jsem jednou alchymista, a tak už to má být. Snad..

Kluk nebo holka?

Ewwh~
Tiše si povzdechnu a v kapse nahmatám šachového krále. Ach ta Nanally. Jenže tohle mi nepomůže ... šachový génius. Zvědavě si toho ... kluka (?) změřím pohledem. Obléká se ... divně.
"Také mě těší ... "
Znovu si povzdechnu, tentokráte hlasitěji. Asi nikdo tu nemá takové jméno jako já. Začnu přecházet sem a tam s zamyšleným výrazem. Snad se tu neobjeví ještě někdo známý ... C.C. nebo Kallen přežiju, ale ostatní moc rád nemám. Snad ještě Suzaka ...
"Nic ... jen jsem si šel odpočinout po ... náročném natáčení."
Podejdu od něj dál a pohledem se snažím najít nějakou lavičku, na kterou se budu moci zhroutit. Naštěstí je jedna poblíž a mému účelu poslouží dobře.
" Ne ... vůbec mi to nevadí. "
Zamumlám a vydám se do stínu stromů, skrývajících onu lavičku. Posadím se, typicky si podepřu bradu o ruku a zaměřím se na Edwarda. Není to zase tak obyčejný ... člověk.
Bože ... ty mě asi nesnášíš, co?! Nikoho známého tu nepotkám a Ed není taky zrovna normální ... Hraje tu někdo vůbec šachy ?!
" Em ... ty, Ede? V jakým anime vlastně hraješ? "
Nechápavě se podívám na jeho pravou ruku. Příjde mi ... jiná.
" Co se tady děje ?! "
Znovu se rozhlédnu po prostranství, ono se hodí být pořád ve střehu.

( Gomenasai za to, že je to krátké, ale mozek mi vypovídá službu :D )

Pošta?!

Přicházím domů a jako obvykle nakouknu do schránky. Většinou tam nic není, a dneska... DNESKA JO! Nadšeně a zvědavě roztohnu obálku. Co v ní asi... Já? Takhle opravdu vypadám? Roztomilé to je, to se musí nechat, ale... co po mně vůbec chtěj...?
Prý abych přišel do nějakého jejich komplexu. To zrovna. Jsem unavený po tréninku s Nejim, ve kterém mě zase porazil (ale já mu jednou ukážu, to teprve bude koukat!) a náladu na to nemám... Ale... možná se tam půjdu podívat... Uvidíme...
Přibližně za pět minut už si to vykračuju vstříc zábavě se zlatou kartičkou v ruce. To bude něco! Třeba tam dokonce bude Sakura-chan!

V komplexu se po ní chvíli rozhlížím, ale nikde ji nevidím. To je škoda... ale třeba ještě přijde. Doufám!
"... poctít ho svoji přítomností." Zpozorním, když zaslechnu hlas. Chce, abychom jí odevzdali pasy? Dojde mi, že je to asi ta moje zlatá kartička. Proč ne. Nevidím důvod, proč bych neměl.
Tak si to k ní vykračuju, když zahlédnu známou tvář. Není pochyb - dva culíky, to známé oblečení... "TENTÉÉÉN!" zahulákám na známou tvář a prodírám se k ní. "Ty tu seš taky? To je bezva! Já jdu právě odevzdat tuhle kartičku. Půjdeš se mnou?"

Proč mi jen přijde jméno "Lelouch" tak vtipný?


Trochu zmateně ho pozoruji jak přechází okolo mě sem a tam, jako by byl na pérko, ale neustále se křením tím svým až nezdravě sebevědomým úsměvem a opírám se o mnou vytvořené kopí.
Na jeho poznámku, že mě také rád poznává jen lehce pokývám hlavou na znamění souhlasu.
"Zajímalo by mne, proč má ve tváři tak zoufalý výraz. Jako kdyby ho moje přítomnost, stejně jako přítomnost všech ostatních, nadmíru obtěžovala. Že by to byl snob?"
Nad mým, prozatím, posledním myšlenkovým pochodem jsem nucen se ušklíbnout a potuchu se uchechtnout.
Lelouch si šel sednou na nějakou, odsud trochu vzdálenější lavičku.Vypadá, jako by byl dost unavený, ale to není nic překvapivého, vzhledem k tomu, že natáčení Fullmetalu pro mě také není nic extra jednoduchého.
Nad jeho vyřklou otázkou se ještě víc sebevědomě zakřením, postavím se pořádně čelem k němu, nadechnu se a pravím:
"Jsem hlavní postava z Full Metal Alchemistu."
Vybodnu kopí ze země položím ho na podlahu a skloním se k němu. Znovu spojím ruce před tělem, utvořím tak kruh a přiložím je ke kopí na zemi. Kopí a moje okolí znovu zajiskří a kopí po určité- docela krátké -chvilce zmizí jako jeho předchůdci.
Vstanu a opráším si ruce. Sklouzl jsem pohledem na Leloucha a postřehl jsem, že jeho pohled se usadil na mé pravé ruce.
"Sakra, že by si toho všiml? Ale.. Nikdy to nevíš jistě."
Rozhlédl se po okolním prostředím, jako by snad musel být nějak až moc ostražitý. No, je to trochu zvláštní, ale polevit v ostražitosti se nemusí hodit nikdy.
Nakonec si odkašlu a trochu významně se podívám na Leloucha.
"A Lulu, z jakýho že jsi to ty anime?"
Zakřením se na něj, dojdu k lavičce na které sedí a posadím se vedle něj. Možná by se s ním dalo i trochu líp bavit. Jenže..o čem?

Do lunaparku? To zní bezvadně!
Jdeme!chytím Misaki-chán za ruku a rozběhnu se směrem kterým si myslím že je onen ráj. Před ním se na chvíli zastavím a ohlédnu se jestli za námi nejde i Usui-san. Stojí prakticky hned za námi. Kruci..Znovu chytím Misu-chan za ruku a zavedu ji dovnitř. První co mi padne do očí je ta nej atrakce co znám. Bohužel je to po trojicích. Leda bychom vzali i někoho cizího, ale to by asi misa-chan nedovolila.
Vlezeme tam, přijde chlap a připoutá nás a začne se to rozjíždět. Vždycky to s námi vyjede z vody do vzduchu a zase se to zhoupne na druhou stranu. Postupně se to zrychluje a za nějakou chvíli se to s námi točí i vzhůru nohama. Ke konci to začne zpomaovat a vyhodí nás to dole do nějaké díry co nás do sebe vcucne. Chvíli je okolo nás tma, ale pak jsme najednou na tobogánu! Jedeme docela rychle a v úplném finále nás to vyhodí do vířivky s bublinkama.
Doplavu k okraji a sednu si na podvodní sedátko, takže mi z vody kouká jenom hlava a otočím se na Misaki-chan. Je to supr, že jo? Zasměju se a na chvíli se ponořím pod vodu úplně.

Už jsem se skoro prodrala k ženě abych jí odevzdala moji kartičku, ale jaksi jsem byla znovu vystrčena až do zadních řad. Když se hold jednomu daří.. Povzdechnu si a rozhodnu se radši počkat v pozadí než všichni odejdou. Najednou se ozve, pro mě až moc známý hlas.
"TENTÉÉÉN!"
Prudce se otočím směrem odkud hlas vzešel a trochu překvapeně, avšak ještě o to více otráveně si povzdechnu.
"Ty jsi tu taky..? No dobře, půjdu s tebou. Stejně bych tu asi neměla nic moc lepšího na práci, než se poflakovat kde se dá."
Řeknu a podívám se na "frontu", spíš houf lidí před námi.
"Počkáme, nebo se procpeme dopředu jako Naruto ve frontě na rámen?"
Zeptám se Leeho a pozorně se zadívám na kartičku v mých rukou. Zajímalo by mě, proč si naši totožnost radši neověří nějak jinak. Třeba schopnostmi nebo něčím jiným. Ale je tu i podstatný detail, že ne vždycky je to možné.
Konečně ostatní herci vypadnou a my se dostaneme až k té ženě přebírající pasy. Já jí svůj odevzdám, stejně tak Lee.
"Co budeme dělat teď? Hlavně neříkej že trénovat.."
Zeptám se ho s malými otázníčky v očích.

"Rena." opravím ho s úsměvem. "Moc mě těší, ehm... Lovino."
Po chvilce vyjdeme z temné chodby a vynoříme se v obrovské, jídelní hale. Překvapeně se rozhlédnu. Kde jsem to proboha zkončila?
Lovino okamžitě vpadne do pizzerie, ze které se line božská vůně. Okamžitě se vydám za ním, i když moje nadšení začne chladnout, jakmile si vzpomenu, že tu vlastně nemám žádné peníze.
Sednu si a trochu posmutněle pozoruji, jak si Lovino objednává, když se najednou otočí na mě a zeptá se, co si dám, že mě zve. Trochu překvapeně na něj zamrkám.
"Já... dám si to samé." řeknu nakonec a usměju se na něj. Zdá se, že jsem ho odhadla špatně.
"Eto... můžu se zeptat... kde to vlastně jsme?" otážu se ho rozpačitě na to, co mě momentálně zajímá ze všeho nejvíc. "Já... vůbec nevím, jak jsem se sem vlastně dostala. Byla jsem na vycházce a prostě jsem se najednou jako kouzlem ocitla místo louky v tom temným kumbále."

Nové tváře

Na otázku jsem měl už připravenou jasnou odpověď. Chtěl jsem jí říct něco ve smyslu: No jasně, trénovat! Ukážeme ostatním, co umíme! ale její dodatek "Hlavně neříkej, že trénovat" mě úplně vyvedl z míry. "Etoo..." řeknu a podrbu se na hlavě, až se mi rozcuchá můj účes. Mám, mimochodem, stejný účes jako Gai-sensei! Cha!
"Co takhle jít za ostatníma? Třeba se tu najde někdo, kdo by se mnou - nebo s námi - chtěl změřit své schopnosti!" Myšlenka na souboj mě úplně rozpálí. "Ano! Pojďme se po někom takovém podívat! Pojďme ukázat, že jsme nejlepší!" chrlím ze sebe dál, při tom se soustředěně mračím. Zapátrám v paměti, jestli bych mohl použít nějaký výrok Gai-senseie. Ksó, proč jen jsem si s sebou nevzal svůj notýsek?! Nic mě ale nenapadá, a tak se začnu poohlížet po okolí, kdo by byl vhodný adept k souboji. Po chvilce zahlédnu nějakého blonďáka a jiného kluka, oba vypadají, že by souboj s nimi mohl být celkem zajímavý.
"Tenten! Pojďme si popovídat s tamtěma dvěma!" vykřiknu nadšeně, chytím Tenten za ruku a táhnu ji k nim. Jestli se mi vysmekne, ohlédnu se za ní, ale dál ji nebudu nutit, aby se mnou šla. Až uvidí, že vítězím, přijde sama! Cha!
Dojdu - buď s Tenten nebo bez ní - k těm dvěma týpkům. Počkám na vhodnou příležitost. "Ahoj! Co byste řekli malému cvičnému souboji? Já jsem mimochodem Rock Lee, určitě budete moje jméno znát. A kdo jste vy?" zeptám se jich (nebo na ně spíš vybafnu), přejíždím očima od jednoho k druhému a čekám na jejich reakci.

Pizzerie

Číšník od nás odejde se zapsanými objednávkami a já se otočím na tu Renu..
"No, tohle má bejt nějakej zábavní komplex kde je prej všechno co chceme.. Nebo tak nějak to bylo.."
Zahrabu v kapse a vytáhnu z ní obálku, teď už ale bez kartičky, a podám jí ji i s dopisem.
"Je to nejspíš něco jako VIP. Když u vchodu neodevzdáš takovou kartičku, tak tu bejt nemůžeš.. Takže ty tu jsi vlastně načerno, ne?" Trochu se poušklíbnu a sleduji číšníka co se k nám už vrací s dvěma pizzami. Položí je na stůl a odejde. Spokojeně a hladově se podívám na pizzu. Vezmu z ní jeden menší kousek a ochutnám.
"Mohlo by to být trochu víc propečené a křupavé, ale co mi zbejvá.."
Povzdechnu si trochu zklamaně protože to tu voní jako kdyby měla nějaký super výborný pizzy, a on to nakonec takovej zázrak jak se zdálo předtím není.
Znovu se podívám na Renu a teď mě napadá, že jsem ji možná trochu špatně věkově odhadl. Teď už vypadá na takovejch dvanáct, čtrnáct, nějak tak. To je stejně jedno.. Vezmu do ruky další kousek pizzy a ukousnu z něj pořádný kus.

Ach jo..

Vypadá to, že jsem přesně odhadla to, co chtěl udělat a to, trénovat. Zřejmě jsem ho tím vyvedla z míry. Už jsem mu chtěla něco říct, ale v tu chvíli mě chytil za ruku a začal mě táhnout k nějakejm dvěma klukům dál od nás a že si chce s nimi dát..cvičný souboj? To je to samí co tréning, ne? Pomyslím si a trochu otráveně s ním dojdu až k těm dvěma.
Sotva k těm dvěma dorazíme, už na ně chrlí jestli by s námi chtěli změřit síly v cvičném souboji. Omluvně se na ty dva zaculím a rukou, za kterou mě Lee nedrží lehce naznačím že má asi o kolečko navíc, ale tak, aby neměl šanci to zahlédnout. Ten blonďák chvíli vypadá trochu překvapeně, ale nakonec se rozzáří. Povzdechnu si a rozhodnu se konečně promluvit.
"Fajn Lee, ale ty si vezmeš tohohle.." Ukážu rukou na blond kluka a sama se postavím čelem k tomu druhému.
"Jinak, já se jmenuju Tenten a tohle obočnaté dítko se jmenuje Lee. Omlouvám se za jeho chování, ale převychovat ho už asi nepůjde.."
Pronesu s trochou sarkazmu a ironie v hlase a natáhnu k tomu tmavovlasému pravou ruku.
"Těší mě." Řeknu a usměju se na něj.
"Budeš tedy tak laskav a dáš si se mnou "cvičný souboj" aby měl Lee klid na duši?" Usměju se na něj znovu a vyčkávám co odpoví. Myslím, že teď už jaksi nemají šanci se z toho souboje vyvléknout. Jen doufám, že má ten blonďák aspoň trochu fyzičku, protože pochybuji, že by na něj šel Lee zlehka.

(pardon že jsem to rozdělila takhle, ale Edward je můj a psát souboj sama proti sobě by mě nebavilo :D stejně je jasné že bych nechala Eda vyhrát.. :D :3)

Úchyl č.1 na scénu

Rozhlédnu se kolem sebe. Jen co odevzdám svůj pas, už mi zrak pátrá po tom, po čem pátrá vždycky - po dívčích sukních.
Opatrně vydělám z kapsy svůj notes. Co nejopatrněji, aby se čirou náhodou nepotrhal. Kdyby se mu něco stalo, nepřežil bych to.
Zrak se mi vrátí zpět k Hostitelce. "Tanga?" prolítne mi hlavou, pro mě běžná, myšlenka. Nenápadně se skrčím za nějaký okrasný stromek v květináči, notes položím vedle sebe a z krku sundám foťák. Co nejvíc se nahýbám. "Musím vědět, jestli má tanga!".
Z nosu se mi pomalinku spouští tenký pramínek krve.

Nuda s prckem Edem

"Já? No ... hraji v anime co se jmenuje "Code Geass" Pak ještě něco jako "Lelouch of Rebelion" a pak ještě "R2" .. a co ty Ede?
Zvědavě se na něj podívám a po chvíli moji pozornost získá nádherné noční nebe. Moji rozjímání přeruší dvě ... děti?!
Co tu chtějí?! A boj? Cože? Vždyť ani neutší co vše zvládnu .. Geass je silnější než všechny zbraně ... já šťastlivec ...
Znuděně se zvednu z lavičky, v kapsi nahmatám šachového krále. Je černé barvy, možná nezvykle tvarovaný a také těžký. Poslední šachová figurka, mého filmového bratra, prince Clovise. Škoda, že ho nemůžu zabít i mimo filmové plátno .. otravný skrček.
"Děvče ... promiň, Ten-Ten, ale já nebojuji ... možná né ručně ... můj boj je takovýto."
Vytáhnu figurku z kapsy a zvědavě si ji i toho obočnatce prohlížím. Opatrně vykročím k ní, nechci jí ani tomu druhému ublížit. I tak musím nosit kontaktní čočky, když můj Geass je již ... plně "vyvinutý" a nejde vypnou, když ho nechci používat.
Necvhci jí ublížit ... vždyť i obyčejné slůvko ... zemři ji zabije ... pochybuji, že geassu se ubrání, když je takto silný ...
Odevzdaně si povzdechnu a přistoupím k tomu uřvanému děcku.
Mé jméno je Lelouch. Lelouch Lamperouge. Nehodlám s vámi bojovat, jelikož nechci zapříčinit něčí smrt ...
Lehce se jim obou pokloním a znovu si sednu na lavičku. Přitom se zvědavě dívám na Edwarda, jestli on souboj přijme.

Konečně nějaké..Rozptýlení

Povzdechnu si a trochu cynicky si pomyslím.
"S tímhle týpkem to na žádnou velkou zábavu nevypadá. Vypadá na ten typ člověka, co si rád popovídá, ale když prostě nejseš jeho krevní skupina, tak z toho nic není. To tu musej bejt takový povýšenci?!"
Zatvářím se možná trochu zoufale když se mě zeptá, z jakého jsem anime..Už podruhé.
"Už jsem ti to říkal, ale jak chceš. Hraju ve Fullmetal Alchemist a v jednom filmu. Trpíš sklerózou, nebo co?"
Prostě jsem si musel rýpnout! Nemohl jsem si to odpustit. Zašklebím se na něj a v tom se ozve nějakej klučičí hlas. Přiběhne k nám kluk v úchylným přiléhavým zeleným pižamu a holka s divnýma culíkama na hlavě. A chtějí souboj? No.. Tak proč ne?
S úsměvem od ucha k uchu se na něj zazubím a rozhodnu se představit.
"Jsem Edward Elric, a ty?"
Podám mu ruku na pozdrav.. Ach, jak já tyhle formality nesnáším! Postavím se proti němu, ruce mám v kapsách a čekám, jestli teda neztratil chuť bojovat. I když o tom pochybuju. Ta holka, co se představí jako "Tenten", se postaví proti Lelouchovi, ale ten se rozhodne naši zábavu ukončit ještě dřív než začala tím, že souboj odmítne.
"Bože, to je lama!"
Zanadávám v duchu a otočím se k němu. Proč nechce? To bojovat neumí, nebo má naopak nějaký "úžasný super síly" co se na ni bojí použít aby nechcípla?!
"Sakra chlape, co máš za problém?! Kazíš každou srandu."
Prsknu na něj a až potom mi dojde že to bylo možná moc. Ale omlouvat se nebudu. Založím si ruce na hrudi a je mi jedno jestli se urazil nebo ne.
"Je to stejně jenom jeho problém."

Boj! Síla mládí do toho!

Prohlédnu si blonďatého týpka a mírně soustředěně se zamračím. Hmm, vypadá na slušného soupeře.
"Jsem Rock Lee," představím se. "Mým senseiem je Maito Gai!" dodám rychle a v mém hlase - nemohu si odpustit - zaznívá stopa (vlastně hodně velká stopa) hrdosti. Samozřejmě mu to určitě něco řekne, vždyť Gai-sensei je jistě známý po celém světě! Pro jistotu ale dodám: "Ten hraje také v Narutu, jako já. Je to nejschopnější postava, rozumíš?"
Jeho postoj s rukama v kapsách mě zarazí. Snad si nemyslí, že mě porazí tímto stylem. A vůbec... umí vůbec bojovat?! "Mimochodem, v jakém anime hraješ ty? A odpusť mi otázku, ale... vyznáš se vůbec v umění boje?" Neříkám to nijak pohrdavě, je dost možné, že umí bojovat stejně jako já, nebo třeba podobně.
Na chvíli se ale (po tom, co mi odpoví) přestanu věnovat Edwardovi - nebo jak se to jmenuje - a soustředím se na toho druhého s divným okem. Naprosto souhlasím s Edwardovým míněním. "Ano! Pojď a ukaž, že umíš bojovat! Nebo se snad bojíš? Ta tvá výmluva je dost chabá! Já a Tenten umíme bojovat, ty bys nás nezabil!" Skoro křičím, ale nijak mi to nevadí. Čekám, co odpoví.

Pak se začnu znovu věnovat Edwardovi. "Dám ti možnost útočit jako první! Moje síla mládí ti potom ukáže, co dovede!" nabídnu mu, postavím se do bojového postoje a pozorně sleduju, co podnikne.

Povzdechnu si a vydám se za Misaki a tím idiotem. Zastaví se před lunaparkem. Snad tam ten kretén nechce jít? Napadne mne a mé obavy se bohužel vyplní. Pomalu se za nimi vydám v takové vzdálenosti, abych mohl v případě nouze pohotově zasáhnout.
Vyjdu za nimi a nechám se od toho chlapa připoutat. Pomalu se to začíná rozjíždět. Už po druhém přemachu jsem celý mokrý a při třetím už automaticky zavírám oči aby se mi do nich nedostala voda. Moc příjemná mi tahle atrakce není, ale tomu imbecilovi se nejspíš dost líbí, tak sem prostě musel zatáhnout i Misaki. Štve mě s tím. JE to otravný, jak se pořád jenom směje jako pitomec. Koho by to ale neštvalo?
Občas se zatvářím asi ne moc mile, ale mám na to právo. Není mi moc dobře z toho, jak se tu točíme vzhůru nohama. Bože, ať už to jenom brzo skončí! Nebo se před Misaki neprojevím zrovna slušně a nejspíš vyhodím můj oběd.
Mé prosby byly naštěstí vyslyšeny a atrakce konečně začíná zpomalovat. Docela by mě zajímalo jak se ta atrakce jmenuje. Co třeba Lidská Pračka? To by mohl být naprosto ideální název. Najednou se stisk pásu kolem mě uvolní a já s ostatními spadneme do nějaké díry. Na chvíli se kolem nás rozhostí absolutní tma a najednou doslova vletíme do nějakého tobogánu. Trochu vyvalím oči, ale stále mlčím, stejně jako celou dobu.
Konečně tahle atrakce skončí a sedneme si všichni tři na podvodní sedátko. Sice nám jsou vidět z vody jenom hlavy, ale stejně jsme už dlouho mokří. Schválně i sednu mezi ně, aby Misaki nebyla moc blízko tomu tupci. Ještě by od něj mohla něco chytit.
"Ušlo to. Ale příště by si se Misaki mohl zeptat jestli vůbec někam chce.." Řeknu mu a nevraživě se na něj podívám. Tahle osoba mě tak štve!

Mlčky pozoruji, jak Satoko míří do pokoje, kam zmizela Hanyuu. Na tváři se mi objeví starostlivý výraz. Hanyuu vypadala hodně neklidně... doufám, že se neděje něco vážného. Je pravda, že při dnešním natáčení nebyla moc soustředěná. Říkala jsem si, že se možná dnes jen nevyspala, i když... Odkdy potřebuje bůh spát?
Povzdychnu si, složím příbory, sesbírám špinavé talíře a odnesu je do dřezu. Z kredence vytáhnu sklenici, otevřu flašku s malinovou šťávou(?), naliju si a vydám se zpátky ke stolu. Trochu se napiju, sklenici odložím a zamyšleně se zadívám z okna. Venku už se pomalu stmívá. Asi bychom tu návštěvu zábavního centra nechali na zítra a pořádně se vyspali....
Pootevřenými dveřmi zaslechnu, jak Satoko na Hanyuu volá. Možná by bylo lepší, kdybych si s ní šla promluvit já-
Fwoooosh!
Leknutím poskočím a rychle se otočím za zvukem. Vykuleně pozoruji, jak se pozvánky, ležící na stole, pomalu mění na hromádky popela a vzápětí rozplývají ve vzduchu.
"Satoko! Hanyuu!" vykřiknu dřív, než stačím přemýšlet. Vzápětí toho trochu lituju - budou ze mě asi pěkně vyděšené...
I když jsem nakonec ráda. Skoro sto let mi trvalo, než jsem se naučila důvěřovat svým přátelům. Proč bych tedy teď před nimi něco tajila...

Pozdě...?

Zmateně prohrabávám jednu kapsu za druhou. Kde to kruci je??? Určitě jsem si tu pozvánku bral s sebou... Jak tam teď mám trefit???
Když vidím, že už jsem pomalu venku z města, s povzdechem zastavím u kraje silnice a znovu se dám do prohledávání svého kufříku (už asi popáté). A bohužel znovu dosáhnu stejného výsledku.
"Třeba je to celý jen špatnej vtip..." zamručim a prohlédnu si zlatou kartičku, která má údajně umožnit vstup do nějakého zábavního parku. Prý zdarma.
Zatímco proklínám svůj nemožný smysl pro orientaci, letmo si všimnu, že se už pomalu stmívá. No skvělý. Takhle netrefím ani domů. Myslím svůj momentální, dočasný domov, samozřejmě.
Napřímím se, trochu se protáhnu a zívnu. Nedá se nic dělat, budu se muset pokusit to najít naslepo.
Popadnu svůj kufřík a znovu se vydám na cestu. Třeba jdu pořád správně... nikdo přece neříkal, že to musí být v centru.
-----
Najednou mě do očí bodne ostré světlo. Trochu zamručím a zacloním si oči. Když po chvíli pomalu vzhlédnu, překvapeně zaregistruju, že mě oslnil laserový reflektor. Chvíli jen strnule zírám, jak kužel světla klouže po obloze sem a tam, když mi najednou bleskne jiskřička naděje. Že by... ?
Dlouho neváhám a rychle se rozeběhnu k velké, futuristické budově na obzoru. Díky bohu, že někdo myslí i na hloupé, nesamostatné exorcisty. Haha...
Ve chvíli jsem před budovou a moje oči se naplní úžasem. Něco tak moderního jsem ještě v životě neviděl. (pozn.: Bodejď by ne, když pochází z 19. století...)
Vejdu dovnitř a překvapeně se rozhlížím. Páni, vevnitř to vypadá ještě mnohem rozlehlejší než zvenku. Ve vstupní hale je celkem prázdno, až na něco, co vypadá jako malá recepce, a krátkou frontu lidí. Z kapsy vytáhnu svůj zlatý "pas" a ještě jednou ho přejedu očima, načež se váhavě zařadím, hned za holku v čínském oblečení a kluka ve zvláštní zelené kombinéze a účesem ve stylu "helma". No teda... zdá se, že o zvláštní lidi tu nebude nouze...
Odbavení proběhne docela rychle, už za chvíli jsem zbaven svého pasu a poslán dovnitř. Úlevně vydechnu a zvědavě se rozhlédnu kolem. Na obě strany vedou dvě slabě osvětlené chodby. Chvíli váhám, nakonec si ale řeknu, že mám přeci času dost, a vydám se do té první.
Po chvilce chůze najednou zaslechnu ze předu hlasy. Zvědavě se vydám dopředu, dokud nevyjdu z chodby a zmerčím skupinku lidí, shoufovaných u lavičky. Zaslechnu útržky jejich rozhovorů.
Trénink? Boj? Trochu mě to rozruší. Rozhodnu se zatím do toho nemíchat a radši zůstanu za rohem. Snad si mě nevšimnou.... to poslední, co by mi tu zrovna chybělo, je obvinění ze špehování...

Síla mládí..? Cože?

Povytáhnu obočí a trochu zaraženě s a něj podívám. Já jestli se vůbec vyznám v boji? Co to je za debilní otázku? Ale tak.. Aspoň bude sranda..
"Hraju ve FullMetal Alchemistu. A řekl bych, že nějakou menší průpravu bojem mám.."
Odpovím mu a musím se trochu uchechtnout, jak se mnou souhlasí jako kdyby šlo o nějakej vážnej souboj. Zvláštní týpek..
Chvíli se věnuje Lelouchovi než se zase obrátí ke mě. Začne něco o mém prvním úderu a nějaký síle mládí.. Síla mládí.. Cožeto? Jaksi nevím co to je, ale radši se v tom nebudu hnípat.
"Když chceš, tak budu teda první.."
Řeknu a trochu nakloním hlavu na stranu. Nechce se mi teď vytahovat alchymii.. To si nechám na později. Prostě se proti němu rozeběhnu, i když docela pomalu a pokusím se ho udeřit levou- normální rukou. I když pochybuji že i kdybych ho zasáhl, tak bych mu tím nějak extra ublížil. Schválně jsem do toho výpadu dal jen velmi málo energie. Hned jak se pokusím udeřit od něj kousek odskočím a lehce se přikrčím- kdyby na mě už zaútočil. Budu to brát zlehka, přeci jen ho nemusím hned zmrzačit tím, že mu na hlavu shodím nějakou super těžkou ocelovou traverzu, že?

Boj s Edwardem!

"To je dobře, protože proti mně se budeš muset hodně snažit! Dám do toho všechno!!!" vykřiknu bojovně, ale to už Edward útočí. Celkem lehce se uhnu.
"To nebylo špatné," okomentuju to, ale hned na to, aby mu jakože moc nenarostl hřebínek, dodám: "Ale abys mě porazil, budeš muset být lepší!"
Poté pár kroků poodstoupím, ale hned na to se proti němu rozeběhnu. Já se ho - narozdíl od jeho strategie - rozhodl hned od začátku nešetřit. Vím, že má na víc, než co předvedl - tak ať se ukáže!
Závaží si zatím samozřejmě nechávám, a mám dojem, že si je budu moct nechat až do konce souboje - pokud na mě nevytáhne nějaké extra husté eso!
Když jsem u něj dostatečně blízko, s hlasitým výkřikem "Konoha Senpuu!" provedu své Listové tornádo - sice do toho nedávám úplně všechno, ale rozhodně je můj útok o dost silnější než ten jeho před tím. Jsem docela zvědavý, co předvede teď!

Prodloužené natáčení - večerní zpestření

Mám pauzu než se začne natáčet další z mnoho zcén jedné episody,kterou celý den točíme a vylepšujeme. Sedím na své židli , ze které je výhled na zrovna probíhající scénku s Hidekim v práci. Pohupuji nohama a přitom si vesele potichu zpívám.
"Chii, chii, chii, chii."
"Chii?"
Přestanu zpívat a otočím se směrem za hlasem toho kdo mě oslovil.
"Pomocník režiséra, stalo se něco?"
Zeptám se. Pomocník režiséra si smutne vzdychne a pak promluví.
"Chii, už si prosím zapamatuj moje jméno."
Kouká na mě trochu vyčítavě.
Usměji se.
"Chii se pokusí, pomocníku režiséra."
Muž si znovu poraženě vzdychne, pak mi podá nějaké papíry, které si vezmu.
"Tohle je scénář pro další díl a réža chtěl, abych ti ho dal a ty sis ho do konec týdne přečetla. Tuhle episodu dotočíme do neděle a v pondělí začneme novou. Takže si to přečti dobře? A abych nezapoměl, pro dnešek už tě pořebovat nebudeme. Dotočíme scénu s Hidekim a pro dnešek to tu balíme, takže klidně už můžeš jít a omlouvám se za celý štáb, že se to tolik protáhlo."
Vysvětlí mi a potom odchází zpátky za režisérem.
"Dobře. To nevadí je to zábava."
Stačím mu ještě odpovědět a při jeho odchodu mu zamávám. Vyhoupnu se ze své židle a jdu do své šatny. Tam si nacpu papíry do tašky a jdu se převléknout do svých šatů .

Po delší době cestování v městké dopravě jsem byla konečně před svým domem, který mám po dobu celého natáčení pronajatý od studia. Jako obvykle se nejprve podívám, jestli nemám nějakou poštu. Ale, jako obvykle je tak hromada věcí. Vezmu všechno do jedné ruky a druhou si vyndám si z kapsy klíče, odemknu, vejdu do domu a zavřu dveře. Sundám si boty a přejdu do obývacího pokoje kde tašku položím vedle konferečního stolku. Na stolek položím všechnu poštu, kterou si hned začnu prohlížet.
"Letáky, další letáky, nějaké nabídky a.."
Můj pohled zaujme záhadná obálka z pastelově modrého papíru. Pořádně si ji prohlédnu a když uvidím na obálce můj portrét v chibi podobě usměji se.
"Roztomilé."
Obálku tedy hned zaujatě rozbalím. Vyndám papír z kterého se vyklube pozvánka do nějakého komplexu, kde je prý hodně věcí a služeb zdarma. Všimnu si , že uvnitř obálky je ještě tenká pozlacená kartička. Po uvažování nakonec zvítězila moje zvědavost a rozhodla jsem se tedy do toho komplexu vydat.

Konečně jsem se dostavila před komplex, ale nikdo venku nebyl. Opatrně jsem tedy vlezla dovnitř a v hale skoro nikdo nebyl.
Asi už se někde baví.
Porozhlédnu se kolem pohledem a uvidím ženu v oblečení služebné. Přejdu k ní a zeptám se ji zda jsem tu správně a tak. Po rozhovoru ji pak dám pass, který jsem měla sebou v kapse i s celou obálkou a o který jsem byla požádána. Poté jsem jí už jenom poděkovala za informace a šla kamsi první chodbou, kterou jsem uvidela najít nějakou zábavu.
Jak tak ťapkám chodbou mé dlouhé vlasy za mnou vlají. Chodba se rozdělí v pravo a levo. Vydám se tedy tou doleva. A po chvilce zaslechnu nějaký zvuk. Jdu tedy dál a z nerozeznatelného zvuku jde už rozeznat, že o kus dál přede mnou je asi nějaká skupina lidí, která má poněkud hlasitější rozhovor.
Moje zvědavost, kdo a kolik lidí tam asi je, je velká a tak jsem se rozhodnu, že to pujdu zjistit.
Ráda poznávám nové lidi.
Usměji se a potichu cupitám směrem kupředu. V mém dohledu už je vidět, že u kus dál chodba končí a je tam nějaký prostor, protože je vidět tenké světlo. Potichu, jako duch jdu kupředu, a když jsem skoro u konce, za rohem chodby před prostorem odkud jdou ty hlasy, stojí nějaký kluk s bílíma vlasama.
Co pak to tam dělá?
Napadne mě na co tam asi kouká, když tak zaujatě sleduje nějaký děj před ním a co je za ním vůbec nevnímá. Potichu se za něj vykradu. Když jsem skoro u něj, nakouknu mu přes rameno do místnosti kam kouká on a promluvím tiším toném.
"Chii?"

Tak na mě asi žádný soupeř nezbyl

Potichu si odfrknu. Takže Lee a ten Edward si dají do těla a na mě tu už nikdo nezbyde? Co je tohle za spravedlnost? Aspoň se pohodlně usadím na lavičku. Povzdechnu si a začnu sledovat jejich boj. Vidím, jak Edward vyrazil proti Leemu. Tak jakoby líně a pomalu, jako kdyby si spíš hrál, než aby bojoval. Lee po něm prakticky hned vystartoval se svým Tornádem z Listové. Nedával do něj toho zdaleka tolik, jako když trénuje se mnou, Nejim, nebo naším senseiem, ale i tak by ho teď nikdo neměl brát na lehkou váhu. Trochu nakloním hlavu na stranu a sleduji Edwardovu reakci. Pokud chce přežít bez úhony, měl by asi trochu zabrat.
Narovnám se a rozhlédnu se po okolí. Chvíli nic nevidím, ale pak si všimnu zvláštního bělovlasého kluka jak nás sleduje. Postavím se, popojdu o kousek blíž k němu, nadechnu se a zavolám:
"Hej, ty tam! Jestli se na ně chceš kouknout, tak pojď sem a nestyď se tam!" usměju se na něj, o když to na tu dálku asi nevidí.

Špehovat, či být špehován

Nevěřícně zamrkám. Oni se vážně
začali rvát!
Raději se ještě trochu přitisknu
ke zdi a zmateně pozoruji, jak se
ten malý blonďák rozeběhl a
zaútočil na toho v zelené
kombinéze, který ho vykryl a
téměř okamžitě mu to ještě s
větší vervou oplatil. Nepřišlo mi
sice, že by do toho šli zrovna
naplno, ale stejně... Tady měla být
spíš zábava, ne?
Vzápětí zažiju největší šok svého
života. Těsně u ucha se mi ozve
něco jako "chii". Jen taktak
potlačím vyjeknutí a bleskově se
otočím.
Těsně za mnou stojí holka s
růžovými vlasy, oblečená v
dlouhých, rozevlátých šatech a
nevinně na mě mrká.
"Eh... Ah..." Vůbec nevím, co říct.
Jak jen má člověk reagovat na
někoho, kdo ho právě přistihl
při špízování?
Ne. Je to ještě horší. Vzápětí
totiž uslyším, jak na mě volá
někdo od bitky těch dvou. Ta
holka z drdoly.
Ehm, moment. Cože? Zve mě k
nim?
Rozpačitě se na ni
zazubím."Eeeh... T-tak dobře."
Ještě se ohlédnu na tu holčinu
za mnou a usměju se na ni.
"Nejdeš taky?"

Možná to bude i zajímavý souboj

Pár metrů od něj odběhnu abych měl kolem sebe víc prostoru a lepší výhled na Leeho. Nemůžu si pomoct, prostě mi připadá že se chvástá s tím "Budeš muset být lepší!".. ale třeba to tak i je. V duchu si povzdechnu a zamračím se na něj. Vyrazí proti mě s nějakým Konoha Senpuu. Rychle ten útok vykryju pravou, ocelovou, rukou až to možná trochu kovově zaduní a donutím ho se ode mě odklonit trochu dál. V tu chvíli rychle vykopnu levou nohou a uštědřím mu celkem silnou ránu do boku. Protože je ta noha ocelová, mělo by to být o něco silnější než kdybych ho takto udeřil nohou normální. Jestli se na mě v tu chvíli pokusí znovu nějak zaútočit, kryji se levým předloktím hlavu. Pravou rukou znovu máchnu a pokusím se ho udeřit do břicha tak, abych ho případně nějak vážně nezranil. Alchymii si zatím nechám na později. Nemusím ji vytahovat hned, ne? V tom zaslechnu jak ta holka s culíky na někoho volá a zve ho k nám. Rychle na toho někoho pohlédnu. vidím jen bělovlasého chlapce a nějakou holku v rozevlátých šatech, s dlouhými vlasy a jakými si zvláštními výrustky na hlavě. Docela by mě zajímalo co jsou zač. Znovu se začnu soustředit na Leeho.

Zajímavá situace.

Když se ten kluk bleskově otočil po tom co jsem promluvila, málem jsem spadla na zem. Zas takovou akční reakci jsem totiž nečekala.
Snaží se mi něco říct, ale žádné srozumitelné slovo nevydá. Nevinně na něj mrkám a čekám co zněj vypadne. Zatím furt nic. Potom, ale zaslechnu, jak na něj někdo volá z té místnosti, do které nakukoval.
Tohle je zajímavá situace, chii.
Když se pak na mě znovu otočí a s úměvem se mě zeptá jestli nepůjdu také, překvapeně jenom zamrkám. Poté, ale opětuji úsměv.
"Chii"
Řeknu a kývnu souhlasně hlavou. Pak už jen čekám až vykročí první on a já až pak za ním.

Ve společnosti

Zase to její "chii". Zajímalo by mě, jestli to něco konkrétního znamená. Znovu se na ni usměju, vzápětí se vydám zpod rohu k těm ostatním a matně zaregistruji, že mě následuje. Pomalu dojdeme k lavičce, u které je ta podivná holčina s drdoly a ještě nějaký tmavovlasý kluk. Zaujatě si je oba prohlédnu - oba vypadají dost zajímavě.
"Eehm... Moc se omlouvám." začnu rozpačitě. "Nechtěl jsem vypadat, že vás šmíruju. Jenom jsem... Se trochu zalekl." Po straně ukážu na blonďáka a obočnatce, kteří se stále mlátí.
Znovu je všechny přejedu pohledem a jsem rád, že necítím žádnou reakci ve svém levém oku. To nejmenší, co bych teď potřeboval je, aby mi po krku skočila nějaká ta akuma.
"Jinak... jsem Allen Walker." představím se s úsměvem. A tohle je..." Otočím se na tu holčinu za mnou a vzápětí se zarazím.
"No... vlastně jsme ještě neměli možnost se představit."

Další pozvaný na cestě

Další den po natáčení. Docela škoda, že to tak brzo skončilo. Na cestu domů jsem si opět půjčila od hraběte Milenia Lera (mluvící deštník odkaz).
Cesta nebyla nijak dlouhá a s Lerem ani nudná. Točila jsem si s ním a on se jen zase rozčiloval a panikařil. "Leroo! Přestaň se mnou takhle házet, leroo!!" jen jsem se škodolibě smála a hopsala si to dál směrem domů.
Jindy to moc nedělám, ale napadlo mě podívat se do schránky. A ejhle! Nějaká obálka! Na ní byl docela roztomilý chibík...mne? A Lera taky! Ani s obálkou nedojdu do vnitř do svého bytu a hned ji rozdělám a vytáhnu z ní nějaký papír, kde je psáno cosi o nějakým zábavným centru a že jsem zvaná. Dále tam byla zlatá...vstupenka. "Ne, Lero, půjdem se tam podívat? Mohla by to být sranda, navíc je to zadarmo a prý je tam všechno, na co si vzpomeneš!!" řekla jsem nadšeně a oči se mi rozzářili jako malému dítěti. "Co když je to jen nějaký žert, lero?" napadlo Lera a nevěřícně se díval na pozlacenou vstupenku. "Kdo ví. Když to nezkusíme, tak nebudem vědět :)" odpověděla jsem a než jsem se nadála, obálka i dopis sami od sebe shořeli. Prostě zmizeli. Jediná ta pozvánka zůstala. Domů jsem si šla akorát pro nějaké jídlo...od začátku dnešního natáčení jsem nejedla a můj žaludek už začal docela protestovat.
Pak jsem se hned vydala s úsměvem na tváři do toho centra. "Víš vůbec kde to je, lero?" zeptal se Lero. "Hmm, vlastně...asi ne...jen tak tuším," ušklíbla jsem se a mířila si to neznámo kam.

Nakonec jsme se dostali k docela obrovské a moderní budově. Reflektory zářili na oblohu a nikde žádná fronta. Došla jsem k hlavnímu vchodu, kde stála jakási maidka :D. Dala jsem ji tu vstupenku a ona mě mile uvítala a pustila dál. Bylo zde mnoho míst, kam bych chtěla zajít...jedno místo mě ale zaujalo (podle hlasů) tak nějak nejvíce. Se škodolibým úsměvem a Lerem v ruce jsem se vydala jednou chodbou a došla k jedné skupince lidí. Jakýsi blonďák tam bojoval s černovlasým....a vtipně oblečeným klukem a další lidé seděli na té lavičce a pozorovali jejich boj. Samozřejmě jsem si nemohla nevšimnout mého oblíbence! Allen Walker! Vážně tu je! >:)
Připlížila jsem se k nim co nejpotišeji a dostala se až k Allenovi. Najednou jsem ho pevně objala ze zadu. "Našla jsem tě, Allen-kun!" řekla jsem takovým hravým a zároveń provokativním tónem. Stihla jsem si i ostatní přítomné postavy prohlédnout od hlavy až k patě, ale více pozornosti jsem právě věnovala Allenovi >:)

Lunapark? No, proč ne?

Nechám se Shintanim dotáhnout až k Lunaparku, Usui nám jde hned za patami. Vstoupíme dovnitř, nechám Shintaniho za mě i Usuiho zaplatit. Trochu mě sice překvapilo, že ze Usuiho zaplatil taky, ale tak.. To on plýtvá penězi, ne? Oba dva na sebe zase koukají těmi svými pohledy a docela mě tím unavují. Nastoupím do toho.. ehm.. do té atrakce a ta se po chvíli začne rozjíždět. Nejdřív nás to tou vodou protáhne pomalu a postupně to začíná zrychlovat. Nevím co dělat, tak se začnu smát, jako by se mi ta atrakce bůhvíjak líbila. Pořád to zrychluje, až mi z toho začíná být trochu šoufl. Pak to sice konečně začne trochu zpomalovat, ale to mi není nic platné, protože se najednou propadnu do nějakého tobogánu. Temný, s absolutně ledovou vodou. Výborně. Konečně nás to dole vyprskne. Aspoň že do vířivky s vodou, ve které se dá být aniž by z ní každému drkotaly zuby. Pomalu do vody zapluji až po nos a pohodlně se opřu o sedátko vedle Shintaniho a Usuiho stáhnu vedle nás.
"A co budeme dělat teď..?" zabublám skrz vodu a rozhlédnu se po těch dvou.

Ve společnosti

Následuji ho do místnosti. Jdu pomalu, není kam spěchat. A než se nenadám za chvilku stojíme oba u lavičky. Zaregistruji docela zajímavé osůbky.
Tak na ně tu koukal.
Konečně si to na sto procent ujasním v duchu. Všichni vypadají opravdu zajímavě. Když ve své řeči ukáže po straně, podívám se tím směrem na blonďáka a kluka s velmi divným učesem, jak se tam mlatí.
Boje jsou špatné, ale myslím, že oni se spíš jenom škádlí.
Allen Walker, Chii si bude pamatovat.
Když se pak otočí směrem na mě a chce mě taky představit, ale on vlastně neví, jak se jmenuji. rozpačitě se usměji a potom promluvím.
"Jmenuji se Chii. Těší mě."
Opět se trochu rozpačitě usměji a hlavou se trochu ukloním ve smyslu pozdravu.
Když tu znenadání někdo přepadne Allena zezadu a drží se ho, jako klíště.
Vyděšeně zamrkám a poté se pořádně podívám na tu osobu.
Chii se ták lekla! Ale vypadáto, že ty dva se znají.
" Vy dva se asi dobře znáte že?"
Promluvím k Allenovi a k té holce, která ho objímá tak, že ho snad asi už nikdy nepustí.

Ach, přeci se chová jako děcko

Nevím, jak se to tomu prckovi povedlo, ale dotáhl mě do strašidelného domu, moje protesty byly vážně marné.
Nakonec jsem si řekl, proč ne. Třeba to nebude tak špatný.
Bylo to tak hrozné, jak jsem si myslel. Shindo se ke mně celou dobu tisknul div mi nerozmačkal kosti.
Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo začít brečet. Bylo to otřesné...a ve chvíli, kdy se Shindo lekl a vyjekl mi do ucha, tak jsem myslel, že ho přetrhnu jak hada.
Neovládl jsem se a jednu mu trošinku vrazil.
"Nejsi moje dítě a já nejsem tvůj opatrovník...myslel jsem, že se umíš chovat."
S hranou, ale přesvědčivou arogancí se otočím a vydám se směrem k východu.
Přidám do kroku, ale jakmile onu "zábavnou" atrakci opustím, tak se zastavím u východu, opřu se o zeď a čekám na toho bláznivého prcka.
Někdy je tak kouzelný...a někdy mám sto chutí ho zabít...někdy i obojí najednou...
Pokud vyleze, tak dělám, že ho nevidím. Tohle si prostě umím vychutnat.

Někdo známý?... A sakra.

"Taky mě těší, Chii." věnuju jí další úsměv. V tu chvíli si všimnu něčeho, co jsem v temné chodbě pravděpodobně přehlédl. Ty její zvláštní uši...
Ježe v tu chvíli zažiju dneska už druhý velký šok. Někdo mi zezadu skočí na záda. Vyjeknu a málem ztratím balanc, když ten "někdo" promluví a já ztuhnu. Tenhle hlas znám.
"R-Road?!" vydám ze sebe šokovaně.
Proč jsem vlastně tak překvapený? Road je přece taky kreslená postava. A kruci. To znamená, že se tu může potulovat klidně i celej Noemův klan.
"Uhm... Jo, ona je... můj nepřítel." zareaguju na Chiinu poznámku, rozpačitě se usměju a pomalu si začnu odmotávat Roadiny ruce z krku. Upřímně doufám, že je v dobré náladě a nehodlá tady, ehm... způsobovat potyčky.

(krátké, ale chci nechat prostor i ostatním :D)

Konečně venku

I když jsem byl rád, že jsem Yukiho do toho strašidelného domu dotáhl, nebylo mi to nic moc platné. Teď je na mě akorát tak naštvaný. Jako vždycky. Celou dobu jsem se bál a tiskl jsem se k němu. Bohužel, možná až trochu moc. Nadšený z té atrakce zrovna nebyl ani když jsme do ní vcházeli, natož když jsem mu tam občas vyjekl do ucha. Jen se za to ucho chytil, otočil se na patách a vypadnul. toho jsem si ale všimnul až po pár dalších zatáčkách. Jakmile jsem to postřehl, ozval se celou atrakcí neuvěřitelně hysterický výkřik.
Začal jsem panikařit a běhal jsem po tom strašidelném domě sem a tam. Nebyl čas přemýšlet. Jakmile jsem nahmatal stěnu, kousek jsem od ní odskočil, prudce jsem se rozběhl a vší silou jsem do ní vrazil. Prorazil jsem v ní díru tak akorát na to, abych se jí protáhl, tak akorát na to, abych k ní přistrčil nějaký velký květináč s kaktusem co stál opodál. Nebyla už vidět. Ha! trochu jsem zamžoural očima, protože jsem si odvykl na tak jasné světlo a rozhlédl se. Yukiho jsem zahlédl opírat se o nedaleký sloup. Neuvěřitelnou rychlostí jsem k němu doběhl a začal křepčit.
"Yukííí! Proč jsi mi takhle sprostě utekl?! Hledal jsem tě tam! Bál jsem se o tebe a ty si tu mezitím takhle postáváš?" zakníknu a je mi jasné že to přeháním. Začnu natahovat. Nasadím tak neuvěřitelně roztomilý, zranitelný a smutný výraz, jakého jsem jenom schopen. Yuki je na mě tak zlý.

Venku, sláva bohu!

Mezitím co jsem stál venku ke mě z útrob oné rádoby zábavné atrakce doletěl křik.
Nejprve mě napadlo, že by to mohla být nějaká malá holčička, co se bojí, že se třeba lekla něčeho, co tam spatřila...záhy mi došlo, že to nebude žádná malá holčička, ale malý chlapeček. Shindo. V tu chvíli mě napadlo, proč se s ním vlastně tahám. Sám si tím nejsem jistej a i když se chová hůř jak malé dítě, tak ho mám rád, není lehké to přiznat, ale je to tak.
Většinu času jsem na něj přísný, ale to jen protože se s ním život mazlit nebude, se mnou se teda nemazlil.
Za pár minutek vidím, jak ke mě běží cosi růžového. Ano, je to on. Splašená střela, která svůj cíl našla.
Sotva ke mně přiletí, tak spustí jako kulomet. Nejprve chrlí slova a pak se mě snaží obměkčit svým výrazem.
Máchnu pravou rukou, jako kdybych jej chtěl uděřit, vlepit mu facku...ale kousek od jeho tváře ruku zastavím.
"Víš co na tom bylo strašidelný? Akorát ta neskutečná nuda, kterou si člověk musí projít, aby se dostal ven...chvíli jsem se bál...bál, že se tam unudím k smrti."
Tvářím se trochu chladně, no víceméně jako obvykle.
"Radši bychom měli jít dál...veď mě prcku."
Rukou mu zajedu do vlasů a rozcuchám ho.

Já ti dám, nepřítel!

Allen mě nakonec ze sebe sundal. Původně jsem měla v plánu bránit se a zůstat na něm přilepená, ale to mě zaujali ti dva cvoci, co tam bojovali. Navíc Allenova poznámka o nepříteli...je sice pravdivá...ale naštvalo mě to. Hned po tom, co jsem z něj nedobrovolně slezla jsem nasadila děsivý výraz s takovým pološíleným úsměvem. "Hej, Allen-kun...Být tebou, tak dávám pozor na to, co řkáš. Zrovna dneska mám v téhle taštičce pár hřebíků...a myslím si, že si nechceš zopakovat tu bolestivou scénu, kde jsem si trochu hrála s těma zašpičatělíma svíčkama," řekla jsem děsivým tónem, ovšem po několika vteřinách jsem opět nasadila svůj roztomilý a nevinný výraz. Pak jsem se otočila k Chii a podala ji ruku. "Těší mě, já jsem Road Kamelot, také hraju v D.Gray-manovi...jednu...trochu zápornější postavu, ale nemusíš se vůbec ničeho bát," usměji se a Allena si už nevšímám. Momentálně se zajímám o tohle děvče a ty dva stále bojující cvoky. Ten blonďák je neuvěřitelně něčím podobný Allenovi. Už se těším, až ho poznám!..pomyslím si a čekám, až dobojují, abych se mohla dál...vnucovat.

Hřebíky?!

Road reaguje poměrně stejně, jak jsem čekal. Povzdychnu si a rozhlédnu se po hale, ve které sedíme.
Kromě námi obsazené lavičky a ještě další lavičky stojící hned vedle tu je malé, moderně designované jezírko s nasvíceným přírodním aranžmá s exotickým stromem a pár květinami. Hned nad tím je vysoký, klenutý strop, nahoře prosklený, takže je vidět jasné noční nebe. Páni. Architekt musel vykonat vážně dobrou práci - teda ne, že bych tomu zase tak rozuměl.
Po Roadině poslední poznámce o svíčkách mi naskočí husí kůže a instinktivně si přejedu dlaní po levém oku. Jenom vzpomínka na tu bolest mě skoro nutí křičet. Hřebíky? No děkuju pěkně.
Když se Road otočí k Chii a začne se představovat, raději ji nespouštím z očí. Bůh ví, kdy ji popadne chuť si s někým "pohrát", a já nesmím dopustit, aby se někomu něco stalo jen díky mé neopatrnosti.
Vidím, že se její pozornost přesunula na ty dva šílence v boji. Doufám, že se nehodlá přidat.
"Jak dlouho se ti dva ještě hodlají prát?" utrousím směrem k holce z drdoly, kterou jsem předtím zahlédl s jedním z nich.

Eh-um těší mě.

Hřebíky? Chii?
V hlavě se mi rodí nejrůznější věci okolo toho slova. Situace, jak si člověk asi může hrát s hřebíky, na co se vlastně používají a i samotná struktura hřebíku.
Z mého fantazírování uplně mimo realitu, neboť já jsem se s onou věcičkou snad ani nikdy zatím nepotkala osobně, se vratím a to už se mi Road představí a podá ruku.
Podám ji také ruku.
"Také mě těší, já jsem Chii a hraji v Chobits. Trochu? Jak moc trochu? Dobře, Chii se tedy nebude bát."
Uplně zlatě se usměji.
Po té očkem si pořádně prohlédnu ten její deštník co drží.
Fialový možná trochu do růžova, na konci dýně s obličejem? a žlutá špička. Vypadá zajímavé chii.
"Máš velmi pěkný a zajímavý děštník Road."
Ukážu na něj a pořád ho se zájmem sleduji. Spíše mě uplně okouzlil.
Zajímá mě chii, jak na sobě může mít tu dýni s obličejem.

Podivuhodná banda

Zavážu Kogovi kravatu a ještě dodělám menší úpravý na jeho image a zase ho chytnu za ruku, při čemž se rozmýším, kam ho asi dotáhnu následovně. Viditelně moc nápadů nemá, ale to dochází nápady i mně. Že bychom znovu zašli na pokoj ?
Optám se sama sebe, ale tu si všimnu takové zvláštní bandy různých postav. Vidím mladého šedivého dědulu, fracka s deštníkem, andílka, hrncohlava a blonďatou dívku s copem. Zatáhnu tedy Kogu tam, jelikož boje ho přecijen baví . Zdravím.
Pousměji se na skupinu ve svých červených šatech. I když jsem oblečená jako rajče, tak si každý více všimne Kogy. Je vyšší, poutavější a má oproti bílému smokingu tmavší pleť, takže si ho všimnete líp, než když vás do ksichtu praští traverza. Ušklíbnu se, jelikož mi dojde, že ta blonďatá dívka, je vlastně kluk menšího vzrůstu. Kdybych si s ním musela povídat, tak bych se smála, takže zapřemýšlím jestli tu není co po nich hodit. Kouknu se na tu holku s deštníkem. Hmm.. Vezmu jí deštník a mrštím ho mezi ty dva bojaře. A dost! Tohle je seznamovací a zábavný klub, jediný boj, který ztrpím je Kogův.
Nahodím svůj panovačný výraz a přikopnu Kogu k tomu blonďákovi, ale ten si ho ani nevšimne. Dokud ho Koga svou výškou a rychlým krokem neshodí na zem. Rychle vezmu Kogu, aby si ten blonďák toho nevšiml a dotáhnu ho k tomu šedovlasýmu. Šeďáka nekompromisně odtáhnu od jeho stávající konverzace a spustím.. Ahoj, já jsem Kagome a tohle je Koga.. Oba jsme z Inuyashy..
Usměji se.

Zase s Yukim


Jsem sice rád, že se mnou zase mluví, ale zrovna dvakrát příjemné to taky není. Zatvářím se nejdřív trochu smutně, přecijen tohle od něj nebylo ani trochu hezké, ale hned na to se na něj zářivě usměji. Trochu pohodím vlasy abych je tím vrátil do původní polohy. Chytím Yukiho za ruku a táhnu ho někam do útrob komplexu. Asi po deseti minutách cesty bez cíle se zastavím před obrovským simulačním nahrávacím studiem. Jako správný zpěvák okamžitě přidám do kroku. Jakmile jsme uvnitř, sladce se zaculím na Yukiho a zeptám se:
„Jdeme si zazpívat?” na odpověď ale ani nečekám hned ho táhnu přímo na plac. Nasadím nám oběma sluchátka, ze kterých se po chvíli začne ozývat melodie nějaké absolutně pitomé písničky.
(omlouvám se za chyby, délku i za všechno ostatní..)

Prcek jeden

Nechám se Shindem táhnout kamsi. Nechám se překvapit, kam mě ten prcek odvede, tak či onak to určitě bude nějaká blbina.
Už abychom byli pryč z tohohle bláznivého místa pryč, nejlépe hodně daleko odsud.
Shindo mě dovleče k "nahrávacímu studiu". Chce po mně něco jako karaoke vystoupení. Nejsem zrovna hudebně nadaný, ale znám svoje meze. Vím, co zvládnu a co je nad moje síly.
Když se z reproduktorů začne linout hudba, tak mě zamrazí.
Co to jako má být?
"Děláš si srandu? Nezapěju ti ani hlásku na takovouhle přiblblou melodii."
Chytnu jej za ruku a kleknu si před ním.
"Nechtěl bys jít třeba někam...jinam...třeba na jídlo?" Už jsme tu docela dlouho...nudím se tu."
Ano, je pravda, že jsem mu to mohl naznačit trochu citlivěji, ale já jsem prostě takový.

Předčasný konec boje?

Celkem překvapeně zamrkám, když mě nějaká holka v čerených čšatech odtáhne od obočnatce. Leeho, to jsem chtěl samozřejmě říct. ud by to bylo možné, vykroutil bych se jí a bojoval dál, ale to by hrozilo její zranění, což si na tohle místě nemůžu dovolit. Ještě bude mít výchový kecy.. no nádhera. Absolutně MILUJU tyhle velice příjemné lidi, co tě vyruší z tvé vlastní zábavy. Neudržím se,:
"Ňa, ňa, ňa, jediný boj co strpím, je Kogův. Ňa, ňa, ňa, vy ostatní měpřece musíte poslouchat. Tohle je přece seznamovací a zábavní klud, ňa, ňa, ňa. Bože, Kagome, snad ut panuje volná zábava, ne?" Protož¨čí oči a plánuju se vrátit k Leemu, jenomže když se otočím, Lee už tam není. Trochu zmateně se rozhlédnu po okolí, ale nikde ho nevidím. Kam šel? Aspoň rozloučit se mohl. Chvíli jsem měl absurdní myšlenku, že by ho někdo unesl, ale spíš potřeboval akutně na pány. Že by byl na nepříjemné peskující školačky? Podíám se, kdo všechno tu v té naší partičce přibyl. Holka s neuvěřitelně dlouhými vlasy, kluk s divným znakem na čele, ta otravná potvora a.. Nějakej kluk tmavší pleti s culíkem. Je v bílé obleku, takže mu to s kůží velmi kontrastuje. Nemůžu ale říct kdo to je. Možná ten její Koga..? Jen potichu ke všem nově příchozím zamručím.
"Edward Elric, Fullmetal Alchemist." Hm, představil jsem se na opravdu vysoké úrovni.

Narušitel

Sotva jsem zaregistroval, co se stalo. Najednou se prostě odněkaď vyřítila tmavovlasá dívka v červených šatech, Road vytrhla deštník a hodila ho mezi ty dva rváče. Vzápětí mě popadla za ruku a odtáhla k nějakému podivnému chlápkovi v bílém obleku, kde se začala představovat jakoby nic.
"Eeh..." Pořád jsem trochu zaskočenej. Nejsem zvyklej na tak temperamentní lidi (no dobře, pokud nepočítám Laviho...), navíc stále cítím potřebu dohlížet na Road. Vždyť ta holka jí vyrvala z ruky jejího milovaného Lera! Cítím, že se schyluje k průšvihu...
"J... Já... Jsem Allen Walker z D.Gray-mana." představím se urychleně, přece jen by bylo hodně nezdvořilé, kdybych jen tak bez pozdravu utekl zase zpátky k ostatním.
To už si to ale k nám namíří jeden ze rváčů, ten menší blonďák. Docela slušně nadává a mám takovej pocit, že i tady se schyluje k průšvihu...
"Těší mě, Edwarde. Allen Walker, D.Gray-man." řeknu rychle, natáhnu k němu ruku a doufám, že tak aspoň trochu odvedu pozornost od rýsujících se konfliktů.

To je můj Lero!

Chii se mi opravdu líbí. Je to opravdu roztomilá a sympatická postava. Na její otázku, jak moc jsem záporná, jen zamávám rukou. "Dokud se tu neobjeví někdo, kdo by mě chtěl záměrně rozčílit nebo snad ublížit tady Allenovi," při zvolání jeho jména po něm hodím očko a tak spiklenecky na něj mrknu. Pak se otočím zpátky k Chii, "tak jsem vlastně zlatíčko." Nasadím nejroztomilejší výraz, co umím.
Musím se pak pousmát nad tím, jak Chii zírala na Lera. Ten z toho byl trošku nervózní. "L-Lero! Road, pojďme někam jináááá...." nedořekl a najednou mi byl vytržen z rukou a vhozen mezi ty dva, co se tam pořád prali. Pak jsem si všimla té černovlasé dívky, která mi Lera vytrhla z ruky. Začínala se mi vařit krev...Opravdu nesnáším, když mi někdo jen tak drze odcizí MÉ věci! Moje nevinné a roztomilé výrazy byli ta tam. Pomalu, ale jistě jsem se začala mračit a začínala mě přepadat neuvěřitelná chuť zabíjet nebo aspoň bolestivě týrat a mučit. Olízla jsem si rty a pohledem jsem už vraždila tu nově příchozí.
Strašně moc jsem si přála, aby kolem mojí hlavy začali poletovat svíčky, které byli ke konci tvarované do špičky a být tím bodnut rozhodně není nic příjemného. Aspoň ne pro obyčejné živáčky. Byli to mé velice oblíbené mučící nástroje...už i Allen si zažil jejich ostrost. Ale z nějakého důvodu tady byli naše schopnosti blokované a jediné, co jsem měla, byli ty hřebíky. Chudák Lero byl zabodnutý v zemi a nešlo se mu z toho dostat (Lero je lítací deštník). "Hej, co si myslíš, že jako děláš?!!" Vytáhla jsem si z kabelky jeden delší a nebezpečně vypadající hřebík a připravila jsem si ho do pravé ruky.
"Road! Přestaň-lero! Road uklidni se! Lero!!" Svůj deštník jsem absolutně ignorovala a veškerá má pozornost náležela jen té černovlasé bestii.

Vyrušení od šálku čaje?

Nevím, jak jsem tu dlouho. Dny mi už dávno začaly splývat do jednoho velkého chomolu. Proč si taky dělat starosti s časem? Fate/Stay je dotočeno a Fate/Zero se začne zase natáčet až někdy v dubnu. Je to… zvláštní, být bez práce. Je to zvláštní, vědět, že nikdo nepotřebuje moje služby.

Když mi přišla ta pozvánka, řekla jsem si: „Třeba se přestanu nudit.“. Ale ne, nudím se i tady. Ostatním jsem se pokoušela vyhýbat, koneckonců, jsem jiná, než oni. Bylo by fajn, kdyby se tu někde objevil Lancer z Fate/Zero. S ním byla dobrá řeč.

Připadám si jako odstrčená. Jako hadrová panenka odložená na půdu, čekající, až se narodí další dítě, ne jako hrdinská duše krále Artuše, královny Arthurie.

Z myšlenek mě vyruší až hluk, poblíž místa, kde jsem doteď seděla a popíjela čaj. Tiše poslouchám jejich slovní přestřelku. Necítím chuť se tam vecpat a přerušit jejich hádku. Nejsem povinna vměšovat se do cizích záležitostí.

Ale v okamžiku, kdy ta jedna dívka vytáhla… hřebík?..., pravděpodobně s úmyslem zaútočit bez předchozí domluvy o souboj, si stoupnu. Má čest rytíře mi káže zasáhnout.
Položím šálek se zbytkem čaje na stolek. Malými kroky přejdu ke společnosti.

„Omlouvám se, že ruším, ale bylo by vhodné vyřešit svůj spor bez násilí. Možná vám vaše hrdost káže pokračovat v tomto jednání, ale prosím vás, berte na vědomí své okolí a ostatní přítomné.“.

Kde to vlastně jsem...

Zábavní... komplex? Kana? I když... To by vlastně docela dobře vysvětlovalo to, co jsem dosud viděla.
Zvědavě převezmu od Loviho obálku a vylovím z ní složený dopis, který pomalu rozložím a přelétnu očima.
"Opravdu je to jen pro zvané..." zamumlám ohromeně.
Jeho následující poznámka o mé přítomnosti "načerno" mě však trochu zaskočí.
"A-ale... Já jsem přeci také anime postava!" namítnu rozčarovaně, zatímco dopis zase ukládám do obálky a pokládám na stůl. "V tom případě bych měla obdržet něco podobného, ne? Jenže je to pravděpodobně u mě ve schránce..."
Jenže v tu chvíli si v myšlenkách připomenu poznámku o vstupním pasu. Já přeci u vchodu žádnou zlatou kartičku odevzdat nemohla. Trochu zrudnu a zahledím se na svoje ruce, položené na desce stolu.
To je malér... Znamená to, že mě odsud můžou kdykoliv vyhodit...
Moje vnitřní bědování však ve chvíli přeruší číšník s hotovými pizzami a všechny moje myšlenky se rázem stočí jen k té obrovské, voňavé věci, která mi zrovna přistála před nosem.
"Idadakimasu!" pronesu a vzápětí se pustím do prvního dílu.
Mmm, vynikající. Už je to pěkně dlouho, co jsem jedla někde v restauraci, a už vůbec v pizzerii, a pomalu toho začínám litovat. Zaslechnu, jak Lovi brblá něco o křupavosti, ale ani v nejmenším mě to neodradí.
"Ale jdi, vždyť je to výborné." odvětím a vrhnu se na další osminu. Po tech deseti hodinách hladovění mi teplé jídlo dělá nesmírně dobře. Začínám se cítit o poznání líp.

Při dalším soustu však přijde šok.
Obálku, ležící na stole, najednou zčistajasna schvátí plameny. Trochu vyjeknu a poskočím na židli, ale počáteční panika téměř okamžitě přejde a já se začnu zběsile ohlížet kolem dokola a hledat něco, čím bych to mohla uhasit.
Než však stačím spatřit něco vhodného, malý požár přejde stejně náhle, jako přišel. Nevěřícně zazírám na obálku, stále nevině ležící na stole, nejevíc nejmenší známky poškození.
Co to kruci...

Co to bylo?

Ještě jednou zatluču na dveře od pokoje Hanyuu a pak to podle rady Riky vzdám. Trochu zklamaně si povzdechnu a všimnu si, že jsem si o něco natrhla rukáv na šatech. Zkoumavě se na rukáv zahledím a zapřemýšlím, od čeho to je asi roztržené.
Ale v přemýšlení mě najednou vyruší vyděšený výkřik Riky. Skoro okamžitě se rozběhnu směrem ke kuchyni. Najdu ji, jak kouká na kartičky na stole. Nakloním hlavu na stranu, když v tom mi dojde, že ty kartičky předtím přece byly v těch roztomilých obálkách.
"Co se stalo, Rika-chan?" zeptám se nechápavě a podívám se pod stůl, jestli tam ty obálky nespadly. Když ale zjistím že ne, podepřu si pěstí bradu. Kam zmizely?
Pak vezmu jednu kartičku do ruky a zkoumavě se na ni zahledím.
"Asi bychom se tam měly zajít podívat, co ty na to? Třeba zjistíme co se to vlastně stalo." zaculím se a pokrčím rameny. Nakonec ani nečekám na to, jestli bude nebo nebude souhlasit, popadnu všechny kartičky ze stolu, Riku chytím za ruku a dotáhnu ji k východu.
Ještě jednou se podívám na dveře od pokoje naší kamarádky. Vzhledem k tomu, jaké je tam ticho s námi nejspíš nepůjde.
Nakonec prostě rozkopnu dveře jako v nějakém akčním filmu a vyjdu s Rikou v závěsu ven. Směrem ke komplexu..Snad.

Převlečen a..Shozený na zem

Nechám se od Kagome dotáhnout do nějakého obchodu, kde mi vybere bílý oblek. Nechám si taktéž zavázat kravatu, ale pod deseti minutách v obchodě se začnu nervózně ošívat. Je to na mě moc umělé prostředí a já, vlčí démon to prostě nemůžu překousnout.
Konečně vypadneme z toho obchodu a já si jen šťastně povzdechnu. Ale hned v tu chvíli mě Kagome táhne k nějaké cizí partě. Sebere jedné holčině ve zvláštním oblečku a sebere jí nějaký deštník. Ten zahodí mezi dva kluky kteří se rvou v pozadí.
Jeden z nich,blonďák, se k nám skoro okamžitě dostaví a v pěkně mizerné náladě. Povzdechnu si, ale nechám ho ať se na Kagome vyprská. Sice to ode mě taky není nic milého, ale tohle si zasloužila. Jenže během několika vteřin, hned potom co se mladík představí jako Edward, mě na něj Kagome shodí. Oba se válíme po zemi, přičemž se mi můj nový oblek okamžitě zašpiní.
Pomůžu Edwardovi vstát a omluvně se na něj usměju.
"Sory, ona už je prostě taková. Jinak, já jsem Koga." řeknu a s úsměvem mu podám ruku. Jestli ji přijme nebo nepřijme je jeho věc. ¨Pak se otočím k ostatním a pokusím se zlidnit krapet houstnoucí atmosféru.
"Lidi, uklidněte se prosím. Tak moc se nestalo, tady Kagome má prostě svůj den." zasměju se a doufám že se to trochu chytí. Dám Kagome ruku kolem ramen.
V tu chvíli se za mnou ozve nějaký dívčí hlas. Nějaká dívčina se nás pokouší také uklidnit, ale spíše formálním způsobem. Usměju se i na ni.
"Vítej" zasměju se "Takže ty jsi další, kdo by chtěl tuhle situaci nějak rozumně vyřešit?" zeptám se i když je mi odpověď jasná předem.

A stejně jsi tu načerno!

Spokojeně se ušklíbnu a znovu se zakousnu do pizzy. Možná opravdu není tak špatná,
ale já si prostě musím mít na co stěžovat. Tiše si povzdechnu a rychle se na Renu podívám. Se do té pizzy tak rychle pustila, že bych se nedivil, kdyby to měla za chvíli snědené.
"Ale co. To, že jsi tu načerno přece není nic hroznýho, určitě nemůžeš být jediná. Při nejhorším tě budou chtít vyhodit, ale dokud jsi anime postava, tak to snad nepůjde."
Prohlásím a dojídám poslední kousek pizzy.
"Asi by jsi mohla mít tuhle pozvánku doma, že jo? Bydlíš s někým? Protože by ti tu kartičku třeba mohl donést.." prohlásím trochu zamyšleně, ale v tom vyjeknu a skrčím se pod stůl, jakmile zahlédnu oheň, který vzplál na místě, kde do teď byla pozvánka. Krčím se pod stolem a v tu chvíli mi dojde, že bych vlastně měl pomoct i Reně. Nevím,jestli jí tím víc pomůžu, ale stáhnu ji za nohu ke mně pod stůl.
Trochu rozpačitě se na ni zašklebím.
"To víš, oheň~.."

Konečně jsme tu

Po tom, co jsem leknutím zaječela, Satoko okamžitě přiběhla a hned zjišťovala, co se stalo. Na chvíli jsem leknutím padla do lehkého transu a nebyla jsem schopná Satoko odpovědět. Ona ale ovšem sama zjistila, vzala tu zbylou kartičku a poté čapla i mě za ruku a šlo se. Obě dvě jsme se ještě podívali na pokoj Hanyuu. Dneska je celý den nějaká nemluvná...a divná. Zajímalo by mě, co se jí tak mohlo stát? Co jí trápí? Hmm, to můžeme vyřešit, až se vrátíme.
To už Satoko akčně rozkopla dveře a se mnou v závěsu přímo letěla přes město a hurá do komplexu.
Nejdřív jsme se trochu zabloudily, ale nakonec jsme našly tu správnou cestu. Ta ohromná budova byla vidět už z dálky! "Nee Satoko-chan! Podívej! Není to úžasné nano desu?" byla jsem tím komplexem ohromena! Před vchodem stál nějaký personál asi a vzal si od nás tu kartičku a pak jsme byly puštěné dovnitř.
Oči mi zářili radostí a nadšením! Něco tak úžasného, jako byl tenhle obrovský komplex, jsem nikdy předtím neviděla! "Satoko-chan! Pojďme někoho najít a pořádně to tu prozkoumat!" plná nadšení jsem koukala na Satoko-chan a čekala na její rozhodnutí. Vypadala možná víc nadšeně jak já, ani bych se nedivila.
Doufám, že si tu užijem spoustu srandy a zároveň si odpočinem...Odpočinem od natáčení. Věřte nebo ne, ale natáčet vraždy, sebevraždy, poblázenění, změna chování i tónu hlasu je pěkně náročná práce. Pak musíte běhat po lese...jakože utíkáte před psychopaty, kteří vás chtějí zabít...Doufám, že tady se pořádně odreagujeme!

Přetrvávající malér

Jak jsem předpokládal... Road je pěkně v ráži. A vytahuje... Vážně vytahuje HŘEBÍK?!
Tak či tak, je jasné, že ani trochu neváhá se na narušitelku vrhnout a pořádně si s ní... No... pohrát. Ačkoliv mě trochu překvapilo, že nevytáhla své oblíbené ostré svíčky, ty byly přeci vždycky její nejoblíbenější mučící nástroj...
Instinktivně trochu pozvednu levou ruku (která je tradičně v rukavici, nemíním s ní zbytečně přitahovat pozornost), ale hned se zarazím při pohledu na okolní osazenstvo. Asi bude lepší, když to zbytečně neuspěchám a Innocence zatím nechám schovaný, kdyby se snad situace zvrtla ještě víc.
Ruku znovu spustím podél těla, ale moc dlouho nelelkuju a rychle se vrhnu mezi malou Noah a onu černovlasou narušitelku beze zbraně.
"Ro-Road, prosím, klid." učiním pokus ji uklidnit, i když tomu moc velké šance nedávám. "Ta... ehm... Kagome to určitě nemyslela osobně... Jenom tu chtěla zřídit pořádek!" No, že bych tedy zněl zrovna přesvědčivě...

V tu chvíli mi padne do oka náhlý nový příchozí. Zdá se, že ji přilákala momentální roztržka, a... Tedy, vážně se tu dají najít velmi rozmanité typy lidí.
"Ehm... Dobrý večer." snažím se vyznít co nejzdvořileji, zatímco koutkem oka stále hlídám Roadiny úkony. "O-omlouváme se, pokud jsme tě nějakým způsobem vyrušili, ale pokud nám pomůžeš s nějakým diplomatickým rozřešením momentální situace, rádi přijmeme tvoji pomoc..."