Andor.cz - online Dračí doupě

Představte si zázračný svět, kde magie i technologie zaujímá stejné postavení, kde dobrodruzi vládnou křesadlovými pistolemi zrovna tak, jako třeba čarovnými meči. Představte si místo, kde spolu ve velkých průmyslových městech, hradech a továrnách žijí společně trpaslíci, lidé, orkové i elfové. Svět strojů a magie, vědy a čarodějnictví. Arkánum.

Město Malus – poslední výspa civilizace na západní části starého kontinentu Arkána. Tam to všechno začíná a většinou také končí, tedy jen pro ty slabé. Kdo má ostré lokty, nebo už strávil na cestách a dobrodružstvích nějaký ten pátek ví, jak přežít ve velkých průmyslových sídlech, jako je i Malus. Dříve to bývala hraniční pevnost, avšak objevení velkého ložiska železné rudy sem přitáhlo trpasličí rod Plamenného kohouta. Ten pevnost značně rozšířil, zbudoval více domků, celé nové město obehnal hradbami a vesele si tu kutal. Město se brzy stalo pravidelnou zastávkou obchodních karavan, putujících podél pobřeží a městu se začalo sypat ještě více zlata, než trpaslíci doufali. Když trpaslíci po mnoha letech bádání poprvé sestrojili parní stroj, začal se Malus přeorientovávat i na výrobu strojů a rozličné techniky, kterou poté rozprodával okolním městům.
Jak už to ale bývá, ruda začala docházet a klan se začal pomalu poohlížet i po jiných místech, kde se usadit. Malus byl nakonec s velkou pompou prodán sousednímu království a trpaslíci odtáhli jinam (prý nalezli bohatou nitrilovou žílu kdesi v horách na severu). Město začalo být osídlováno kosmopolitní společností ze všech koutů země, své místo tu našli povětšinou lidé, ale i elfové, orkové, hobiti, gnómové a další. Noví obyvatelé zvětšili město a také rozšířili přístav do dnešní podoby (trpaslíci, jakožto národ vodu nepříliš snášející přístav značně zanedbával). Jelikož z hutí už zůstal jen dávný stín, začalo se město živit jen obchodem a překupováním zboží. Toto je živná půda zločinu a korupce, není se tedy čemu divit, když se brzy stal Malus vyhlášeným místem loupeže a smilstva. Město se plnilo opilými námořníky a dobrodruhy, falešnými hráči karet, prostitutkami a lupiči. Hotová městská džungle, ve které se může nejeden neopatrný člověk ztratit.

Vaše cesta za dobrodružstvím začíná na palubě obchodní lodi „Celestial“. Velikost této lodi umožňuje přepravu velkých a těžkých nákladů na velké vzdálenosti. Nyní ale vyrazila za docela jiným cílem. Na jeho palubě se nachází několik lidí, kteří plují zkusit štěstí někde jinde, než na starém kontinentu. Všichni dobře ví, že tato cesta je buď hop, nebo trop, ale pro mnohé z nich je to jediná šance, jak prorazit v životě – zkusit začít od píky jen tak bez ničeho. Ať už je vaše motivace jakákoli, budoucnost je více než nejistá. Jste první vlna kolonizátorů, kteří budou vysazeni na nehostinný kus země. Přežití bude chtít maximální nasazení, ale to chce i přežití ve velkých městech Arkána, takže zas tak o moc nepůjde. Výhoda je, že na nové zemi vám nejspíš připadne tolik půdy, kolik si dokážete mečem ohlídat.

Výhled z paluby Celestialu je vskutku úchvatný. Mohutná příď lodi rozráží klidnou hladinu oceánu a nechává za sebou bílou jizvu, táhnoucí se až ke vzálenému obzoru, jež necháváte za sebou. Jelikož parní motory stojí, máte možnost poslouchat jen třepotání plachet a šplouchání vln. Zpočátku cesty většina kolonistů trávila volný čas na palubě jen tlacháním a vyhlížením Nové země, když ale byli ujištěni kapitánem Wilsonem, že ještě nejbližší měsíc neuvidí žádnou pevninu, přešli lidé jen k tlachání. Dny na lodi začaly být ubíjející, pořád ten samý scénář a ten samý výhled - moře, kam se podíváš. Jen občas cestu zpestřila nějaká ta menší bouře, večerní bál, či setkání s hejnem velryb. Všichni už se neuvěřitelně těšíte, až konečně změníte prostředí.

Loď Celestial je uspořádána do několika částí:

V prvním podpalubí (tj. hned pod palubou) jsou společenské prostory, kuchyň a jídelna. Vše oplývá luxusem, i když to při bližším pohledu není rozhodně není nic extra. Stěny jsou obloženy tmavým dřevem, všude visí gobelíny a velká okna jsou lemována nachovými závěsy. Nachází se zde několik olejomaleb a starých hodin, ukazující časy v různých koutech Arkána. Ve společenské místnosti se nachází bary s alkoholem za bezcelní ceny, hrací stolky (karty, kostky, šachy apod.), celkem slušně zařízená knihovna i kuřácký salónek. Nikde nenajdete židle, jen pohodlná křesílka. Osvětlení zprostředkovávají plynové lampy s vysokým stupněm zabezpečení.

Obytná část je v druhém podpalubí. Nachází se zde pokoje, kde se bydlí po dvou, čtyřech, nebo deseti lidech. Všechny pokoje mají zamykací dveře. Váš veškerý majetek je uskladněn ve vašich vlastních truhlách, či jen batozích (záleží na tom, s čím cestujete a jak nalehko). O bezpečnost vašich věcí si zodpovídáte sami.

Horní paluba je rozdělena na dvě části. Do jedné nesmí pasažéři, to jest na velitelský můstek s kormidlem a do kajut posádky a kapitána. Druhá část lodi (prostředek a příď) je pasažérům volně přístupná, ale nesmí lézt na žádné žebříky a lana, nebo se nahýbat přes zábradlí. Uprostřed lodi jsou lany přivázány dva veliké záchranné čluny, překryté plachtou. Oba dohromady dokáží pojmout všechny lidi z lodi.

Celestial je trojstěžník, ale v případě delšího bezvětří má i kolesový pohon.

Společenský prostor

Na křesle u hracího stolku se rozvaluje malý mužíček černých vlasů s pečlivě upraveným knírkem a bradkou. Oděn do hněgého obleku s kazajkou a bílou náprsenkou. Spokojeně bafá a potahuje doutník i přesto že předním leží již jistě prohraná partie šachu. Mužík si však drtivou prohrou nenechává kazit náladu.

Vyfoukne tmavý obláček tabákového dýmu a povídá:

Opět jsem prohrál zdá se... je to nelogická hra... ta řada vepředu.. by rozhodně nebyli nejslabší... kdyby všichni pióni byly tak schopní jako my gnómové.. tak vaše taktika s veží a dámou by byla kničemu....

Opět obláček dýmu...

Nechcete si raději zahrát karty? Jsou mi mnohem bližší... chci se ještě nějak zabavit než tam budeme....

To však již gnómův společník odmítá a omluviv se na únavu odchází.

Gnóm naposledy popotáhne z doutníku a vykouřený zybtek odloží do bronzového popelníku na stolku.

Ochhh... Pronese sám pro sebe, s halvou dozadu zakloněno přes opěrátko křesla.

Už abychom tam byli. Založím firmu, vydělám peníze... expanduju .. a vidělám zase peníze.. a opět budu expandovat.. a zkoupím všechnu konkurenci... hihihiii
Na gnómově tváři se objeví spokojený úsměv.

Společenská místnost

Do místnosti vejde celkem mladý muž, oděn do hnědého cestovního pláště, s kapucí na zádech. Rozhlédne se po salónku a hned si to zamíří k hracímu stolku, kde sedí osamocený nějaký gnóm. Dle jeho zevnějšku lze usuzovat zámožné postavení, snad nějaký architekt, nebo továrník.

Dobrý den, pane. Mohu si... éé... k vám přisednout?

Ačkoli zním trochu nejistě, hlas mám živý a příjemný.

Aniž bych počkal na gnómovu odpověď, sednu si do pohodlného křesílka vedle něj a spokojeně vzdychnu.

Áách, to je komfort, což? Promiňte, ještě jsem se vám nepředstavil od doby, co tu spolu plujeme. Jmenuji se Angus Cameron, jsem spisovatel a dějepravec.

Společenská místnost

Vzhlédnu k příchozímu, rychle jej zhodnotím na nějakého vandráka či dalšího dobrodruha.. plášť.. kapuce... žádné noblesní sako, kazajka..

Ale i tak je vítaným zpestřením.
A tak na své gnómí tváři vykouzlím milí úsměv.

Zdravím, zdravím.. posaďte se... dodám již dodatečně když se muž již skoro posadí.

Zvědavě čekám zda muž začne řeč, nebo to bude na mě.

Komfort? Mno.. hm.. já osobně jsem zvyklí na lepší.. ale nestěžuji si..

Jinak, Já..
Ukážu na sebe důlěžitě oběma rukama..
Jsem Vermin Vollinger .. gnómí průmyslník a vynálezce. Moc mě těší...

Váš obor je tedy historie a literatura.. hm... úctyhodné řemeslo... a pakližéé.. napsal jste něco známého? Že bych si mohl vybavit?

Na palubě

Po palubě se prochází muž ve středních letech, má středně dlouhé vlasy a šlechtické rysy. Na sobě má drahý oblek a vykračuje si krokem který všem jasně říká, že si může koupit celou loď i s posádkou a jejich majetkem. Při chůzi poklepává o palubu svou vycházkovou holí a očividně si plavbu užívá.
Samozřejmě, vhodné investice jsou to nejdůležitější a jistě se té příležistoti kde kdo chopí, stejně tak půjček. Určitě se někdo najde kdo mou nabídku přijme a já na něm zbohatnu.
Podívám se přes palubu.
Už abych byl na pevné zemi.
Pomalu kráčím do společenské místnosti.
Když tam dojdu všimnu si Vermina a Anguse.
Že by první obchodní partneři? No uvidíme, o gnomech se říká, že mají zlaté ruce co se týče obchodů...a ten druhý...vypadý, že by mi mohl něco nabídnout, ale koneckonců vzhled klame, já to musím vědět nejlíp.
Pomalu přejdu k těm dvoum a až se odmlčí tak naznačím úklonu.
Zdravím vás pánové, jmenuji se Samuel Gordon.
Představím se Angusovi, který mě ještě nezná.
Pak se obrátím na Vermina.
Jak se vám dnes daří pane Vollingere? Mohu si přisednout?

Společenská místnost

Zatímco se snažím navázat řeč s panem Cameronem, která by mě alespoň trochu rozptýlila z mé otravné cestovní nudy přijde k našemu stolu jeden z nejzajímavějších cestujících na lodi.

William Stínozvěd. Měl jsem to štěstí, a již jsme se seznámili pár dní po vyplutí.

Vítejte pane Gordone, toto je pan Cameron, Angus Cameron...

...

Aaaale, daří se mi mizerně.. nuda na lodi... a opět sem tu prohrál tu nesmyslnou hru která si dělá srandu z nás gnomů.. tuu, šachy..
Mezi řečí pokynu panu Gordonovi, na prázdné křeslo.. aby se k nám přidal.

Potom dále pokračuji...

Pan Cameron je spisovatel.. pokud máte zájem investovat do literatury.. tady máte jednoho do pytle.

Společenská místnost

Když se mi pan Vollinger představí, usměju se a trochu se k němu nakloním, řka:

Já vás hnedka koštoval na nějakého průmyslníka. Jen se na vás podívám a hned je mi jasné, že necestujete do Nového světa proto, abyste prozkoumával džungli.

Pak si podáme ruce a já hned odpovím na jeho otázku:


Ano, ano, jsem rád, že jste se zmínil. Zabývám se historií Arkána a mám v plánu vydat celistvou historii v jednom svazku. Pojmenuju jí... Encyclopedia... Arcana.

Dodám svým slovům trochu dramatický nádech delší odmlkou a pak dodám:

Možná jste četl mou knihu "Historie elfích bohů", nebo mé eseje o Dračích válkách. Historie, to je moje.

Zatím co hovořím, přisedne si k nám nějaký další gentleman. Po úvodním představení ještě řeknu:

Pánové, co si takhle dát nějaký aperitiv a k tomu Madrusské doutníky? Tu pohleďte, mám jich celkem slušnou zásobu! a nabídnu pánům ze své krabičky.

Společenská místnost


Šachy říkáte? Můj otec mi říkal, že šachy jsou jako podnikání, jenom v menším. Asi tím narážel na strategii, ale bohužel v šachách nejsou věci jako nepřátelské převzetí.
řeknu a dobromyslně se zasměju.
Pak se otočím na Anguse.
Ty knihy o nichž mluvíte jsou mi povědomé, ale nevím teď odkud, jestli jsem o nich četl v novinách, či je četl můj syn a já je viděl u něj v pokoji.
pokrčím rameny.
Pravdou ovšem zůstává, že vaše povolání je hodně o hledání pravdy, že ano? Co minulost skryla.
Když nabídne doutníček, tak poděkuji a nabídnu si. Přivoním a uznale pokývám.

No přesně tak! Chci lidem ukázat, jaké tu byly kultury ještě před příchodem techniky. Jsem si jist, že historické knihy vašemu synovi jedině prospějí! Á propos, váš syn je také na palubě?

Poslední otázku pronesu už mumlavě, neboť si dám do úst doutník a škrtnu zápalkou.

A když už se, pánové, bavíte o šachu, co kdybysme si zahráli partičku Whistu? Tedy až dorazí nějaký čtvrtý gentleman, samozřejmě...

Lod
Zobudza ma kludne kolisanie lodi na sirokokm oceane. Slabe paprsky svetla prechadzaju uzkym okienkom do mojej kajuty a mne rovno do tvare.
Pomali sa pozviecham z postele a natiahnem sa.
Spolubyvajuci uz museli ist von. pomyslim si no nejak prilis ma to neznepokojuje. V konecnom dosledku, som rad sam. Hlavne pokial by som mal byt s ludmi, s ktorymi si nemam co povedat.
Zorientujem sa po kajute. Este stale si nedokazem zvyknut na tie kopy sperkov a caciek.
Prehodim si cez seba bielu koselu a moje nohavice. Nohy obviazem kusom latky a nasadim si lahke cizmy. Vokol krku obviazem nieco ako satku, avsak ma skor esteticky effekt. Vzhliadnem do zrkadla, v ktorom uvidim mladeho Elfa, v slusnejsich satach.
Lepsie to uz nebude.

Vychadzam z kajuty a presuvam sa na vonkajsu palubu. Znova raz ma ocari vyhlad na ocean, no ohurenie kazdym dnom mizne.
Ignorujuc ostatnych ludi ostavam niekolko chvil len tak stat a pozerat do dialky.
Stat tu cely den nema vyznam. Skocim si po nejaku knihu...
Tieto myslienky ma pomaly odvadzaju do spolocenskej miestnosti kam sa len tazko prederiem cez slusnu kopu ludi, elfov, gnomov a inych ras.
V spolocenskych priestoroh sa poobzeram a v tom uvidim muzou, s ktorymi som sa rozpraval uz pred plavbou.
Birokrati, to nie je spolocnost pre mna.
Vytahujem z regalu knihu po knihe a hladam nejaku, ktora by ma zaujala.
"Historia elfich bohov... Vcelku zaujimave. Starsi nasho rodu hovorili nieco a zmenach oproti starodavnemu nabozenstvu. Mozno to tam najdem.
Relativne spokojny s vyberom knihy sa rutim vpred na nejake volne miesto.
Vtom mi vsak prijde nevhodne nepozdravit znamych, hlavne ked sa mi zazdalo, ze ma zahliadli.
Teda so slusnou davkou nechuti, no vyrazom z kamena, sa pomaly presuvam za gnomom sediacim na stolicke pri sachu.
Dobry den, pani. pozdravim a uctivo sa trochu uklonim.
Stoji pri nich aj neznami muz taktiez elfskeho povodu.
Dobry den, moje meno je Cyaro Katamensky, nemyslim, ze som mal tu cest... predstavim sa elfovi a nadviazem konverzaciu.
Ako vam ubieha cesta?

Na palubě

Stojím na přídi lodi, velká loď se houpá jen nepatrně, ale vítr a se špičatěný a zvednutý předek umocňuje onen méně patrný zážitek.

Stojím ve splývavém černém rouchu, široce rozkročen, držící stabilitu na pohybující se přídi. Jednou rukou přidržuji velký plochý černý klobouk, aby jej neodnesl vítr, a druhou držím rozevřenou malou bílou knížku. Mého průvodce světem, slova Nasrudinova, svatou knihu Panarie.

A Nasrudinova cesty byla dlouhá, plná nebezpečenství, utrpení a nadlidských překážek, přesto tou cestou kráčel s úsměvem ,ač to byla cesta poslední. Kráčeje k smrti, jak kráčeje k osudu. Tak kráčíme mi všichni.

Recituji pasáž z Knihy knih, držím ji pevně, i přesto že slova znám zpaměti.

V modlitbách trávím většinu svého času na lodi. Připravuji se na nový úděl, jenž mi osud přichystal. A straním se nic nedělajících individuí v podpalubí, kteří jen holdují neřestem, kouří, hrají hry a znehodnocují svůj život, jenž jim byl darován k užívání osudem a splacen utrpením Nasrudinovím.

Nový svět, jak rouhačské, svět je jeden, je to celek, stvořen z nebeské vůle, nám propůjčen a přesto si jej někteří dovolí označovat za vlastní.. pojmenují ho jako by o nic nešlo... kupují a rozprodávají ho po částech.. jako by někomu vůbec mohl patřit.. a teď... nový svět... svět který nikomu nepatří a tak si jej mohou celý rozebrat.. jaká opovážlivost. Stojí přede mnou veliký úděl. Snad tato země, nám darována, bude novou příležitostí pro děti Nasrudina, kde se snad konečně přiblížíme jeho obrazu a staneme se hodni bytí.

Společenská místnost

Uvelebím se spokojeně na měkém křesle a poslouchám své společníky. Jsem rád že přišli, oba vypadají na velice zajímavé společníky... historik a spisovatel... tajemný lidský šlechtic...

Když se nabízí doutníky, zavrtím a svádím vnitřní boj.. ale jen okamžik.

Mno, už jsem dnes pár doutníků měl... hm.. ale jeden nebo dva navíc nemůžou škodit...
Pronesu nakonec s úsměvem a natáhnu se pro doutník.

Ze zvyku ho přivoním a hlavně olíznu, abych získal do úst jeho chuť. Poté vytáhnu z kazajky kovový nástroj připomínající kleštičky, odštípnu jím konec doutníku a i zapálím.

Poté už můžu opět vyfukovat temné kouře tabákového dýmu, kterými již tak bylo mé okolí značně cítit.

Oči se mi rozzáří když pan Cameron navrhne partičku, a jako znamení z hůry, přijde čtvrtý návštěvník , pan Katamensky.. dobrodruh..

Ale když se přiblíží až k nám. Má radost opadne, nezdá se býti tak přátelský, spíš bych četl na jeho tváři odpor.. začnu pochybovat že bude mít zájem o hru... ale přesto to zkusím.


Aaa, dobrodruh Cyaro.. že pak si s námi dáte partičku Whistu?

Spolocenska miestnost

Ruch v miestnosti ma celkom vycerpava, nuti ma zachycovat kazdy hlas, no pritom aj tak niesom schopny zapocut cokolvek konkretne.
Musim si zvyknut na velmi vela ludi.
poviem si a snazim sa otupit svoj sluch.
Chaoticke blabotanie a recnenie pomaly v mojej hlave uticha, no v tom sa vynori jeden velmi zretelny a prierazny hlas od toho, od koho by ste to najmenej cakali.
Pohliadnem na Vermina.
Bude mi ctou, no nemal som tu moznost tuto hru este hrat. Ak by ste racili vysvetlit pravidla, velmi rad sa pripojim.
S knihou dam na teraz pokoj, dobre konexie sa zijdu, okrem toho sa mozno aj nieco naucim.
Odlozim knihu do kapsy na nohaviciach, z ruky odmotam kus koze a zaviazem si nou vlasy do copu.
Usadim sa ku gnomovi a cakam na povely...

Osamělý karetní stolek

Tak...a zůstal jsem sám. Opile mžourám na rozházenou hromádku mincí. Poslední spoluhráč naštvaně odešel poté, co jsem na jeho námitky o férovosti mojí hry utnul tím, že jsem mu ukázal svůj kvér. Táhnu to beze spánku od doby, co jsme odrazili. Na chlastu se dá přežívat dlouho. Urputnou bolest v zádech a vlastně i všech končetinách zkusím potlačit protažením svého dvoumetrového, pohublého těla. Jak se kymácím na židly, spadnou mi na okamžim oči a promítnou se poslední okamžiky na pevnině...

Byl to dobrý den. Našel jsem konečně pana Marka Bašeho, dlužníka a mrtvého muže. Asi to věděl, protože se schovával v tom nejhorším bordelu v celém přístavu...Jenže lehký holky slyší na peníze jako každej jinej. Proto si pan Baše i se svou hromádkou zlaťáků moc neužil. Když jsem rozkopnul dveře od šoustcimry, právě se válel mezi těstovitými stehny postarší matrony a jeho obličej plný nefalšovaného údivu snad nikdy nezapomenu...
Odměna byla vysoká. Vysoká na chlápka, jako jsem já. Odměna byla sladká. Holku, která se na vás za minci usměje a za tři vás zahřeje, jsem si opravdu užil. I jídlo jsem si dal. Všechno jsem to stihnul než...než jsem chtěl projít kolem herny. Následujících několik hodin se štěstěna točila, jako větrný kohout a tak, když jsem bouchnul bank, rozhodnul jsem se to zabalit.
Lidi, kteří hrajou pokeer, ale nemají rádi, když odcházíte s plnými kapsami. Jsem asi jedinej chlápek o kterém vím, kterému se mu z takové herny podařilo prostřílet. Že mě nebudou chtít nechat odejít, s tím jsem tak nějak počítal. Že se ale objeví stráž, to by mě ve snu nenapadlo. Hazard už není to, co býval. Nechat se zabít od uniforem se mi vážně nechtělo a tak se mi a mým prohuleným plicím útěk do přístavu slil do jediné zmatené šmouhy. Odplouvající loď ještě poznám a tak jsem chlapíka u vstupu zahrnul zlatem a výhružkami. Od té doby se tady uklidňuju whiskou a cigaretami.

V potemnělém salónu se s napůl vyřčenou nadávkou zřítil dvoumetrový habán ze židle. Chvíli se válel na podlaze a potom se, podoben jakémusi porouchanému mechanismu sesbíral na hony. Na nejistých nohách si kovovým zapalovačem zapálil cigaretu a krvavýma očima zaostřil několik opozdilců u jednoho ze stolků. Ještě sebral ze země zmačkaný klobouk a za mohutného dýmání laciného tabáku se vydal k nim.

Blíží se k vám postava, jako by jste ve městě radši obešli.
Postava se nedá nazvat jinak než šlachovitou.
V jeho obličeji se mísí opálení od pobytu pod slunečními paprsky s vybledností a ostrými rysy podvyživeného člověka, který se živý alkoholem. Jediné, čeho se oko pozorovatele chytne jsou černé oči mrtvého muže.
Pokud jeho černé vlasy skryté pod hnědým odřeným kloboukem spatří světlo světa budou nedbale rozcuchané.
Pevné odřené vysoké boty, kalhoty tmavé barvy ze silné látky, několikráte záplatované na kolenou a různě posešívané. Opasek se stříbrným koltem a zastrkanými náboji, tmavě červená košile, která dávno pamatuje lepší časy. Většina věcí, které používá nebo nosí je silně za zenitem, nicméně plně funkčních. Celému tomuhle vetešnictví dominuje kožený, záplatovaný kabát hnědé barvy.

Hlasem zhrublým alkoholem a tak nějak smutně a bez emocí pronese
"Ehmm...nezahrajete si někdo pokeer?"

Nakloním se k Cyarovi a pravím:

Posaďte se tu ke mně, vysvětlím vám v rychlosti pravidla whistu. Je to hra pravých gentlemanů, kultivovaná a přitom napínavá. Nuže, rozdá se každému po třinácti kartách, hraje se ve dvojicích, Vy budete hrát v páru se mnou, abych vám mohl snáze vysvětlovat postup. První kartu, kterou vám dám, otočíte lícem, to je trumfová karta...

Tak pokračuji, dokud nevysvětlím celá pravidla. Netrvá to dlouho, ale panu Cyarovi je jasné, že praxi ve hře bude muset nabírat hodně dlouho. Vtom se k nám nakloní jakýsi muž, pistolník, a podnapilým hlasem nás vyzve ve hru pokeru.

Promiňte pane, ale my právě nyní hrajeme whist. Až budeme chtít hrát poker, dáme vám určitě vědět.

Společenský salónek

Když přijde elf, je na mě vidět, že z toho nemám zrovna radost, ale že se snažím chovat slušně, jak se na šlechtice sluší.
Buďte zdráv, snad pro vás pravidla nebudou příliš složitá.
Pak si zapálím doutník a vychutnávám si ho.
Už se těším na hru, když se k nám nakloní nějaký pobuda, očividně někdo který by pro tasení pistole nešel daleko. Podivně se mi zaleskne v oku, ale jenom na chvíli a pomalu a uctivě mu odpovím.
Později si s vámi rád zahraju, ale nyní se věnuji těmto pánům, kdyby jste dovolil. Jsem si jistý, že na této lodi se najde i jiná zábava, či jiní lidé.

Spolocenska miestnost

Usadim sa vedla elfa, ktory sa mi este stale nepredstavil a zacne mi vysvetlovat pravidla.
Davam pozor a snazim sa pochopit principy hry.
O niekolko malo okamihov elf skonci s vykladom a som si celkom isty, ze som ho pochopil.
Dobre, pravidlam som pochopil, som pripraveny si zahrat.
Oznamim spolusediacim a cakam na karty.

Whist

Už jsme odehráli pár her a štěstí se kloní jednou k jedněm, pak zas k druhým. Po čtvrté hře (jež byla asi nejnapínavější ze všech) se otážu všech přítomných:

Měl bych otázku, pánové. Co vás vlastně táhne do Nové země?

Rozhlédnu se a čekám, kdo začne.

Whist

Odohrame spolu niekolko hier. Zozaciatku mi robi problem spjit teoriu a prax. Pravidla su jednoduche, no ich uplatnenie mi robilo problem.
Po 2 hrach sa vsak pomaly zacinam ucit a chapat principy tejto nie prilis zlozitej, no zato komplexnej hry.
Po 4. hre elf nadhodi otazku.
Uprimne, sam neviem co tu vlastne hladam. poviem si sam pre seba no nevydam ani hlasku.
Nechut odpoveda vsak vo mne vzbudi chut dozvediet sa, co je to za muza.
A vas do Noveho sveta privadza co, pan....?

Překvapeně zvednu obočí a poněkud zaskočeně pravím:

Oh, ještě jsem se nepředstavil?? Jsem Angus Cameron, světoběžník a spisovatel historie a faktu.

Pak barman přistaví k našemu stolku pojízdný barový stolek a všem nalije aperitiv. Když se napiju své whiskey, dodám:

Hodlám sepsat kroniku našeho života na Nové zemi. Bude to takový ostrovní diář. Co si o tom myslíte, pánové?

Whist

Angus Cameron? To meno odniekial poznam...
O tomto cloveku by som mal pocut neico viac, no v tychto veciah niesom prilis zbehly. Avsak predsa mi jeho meno z nejakeho dvovodu utkvelu v pameti.
Badam cez niekolko stoviek myslienok, no az po chvily mi dojde, ake je to jednoduche.
Vytiahnem z kapsy knihu a ukazem ju Angusovi.
Historia Elfich bohov, to je od vas, mam pravdu?spytam sa.

Spolocenska miestnost

Sedím si spokojeně na křesle, hraju Whist, a i proti mým řečem již pokuřuji třetí doutník.

Ke své radosti se mi naskytlo rozptýlení až až. Přišlo hodně zajímavých společníků, hra pěkně odcípá a pro moji herní zkušenost se mi i poměrně daří. Ale nejsem nijak soupeřivý typ, jde hlavně o hru.

Nadhozené téma o cíli naší cesty je také lákavé, dozvědět se více o mých společnících.. ale zdá se že Dobrodruh nechce svůj důvod vypovědět. V duchu se nad tím zasměji, možná prchá .. je třeba kryminálník... nebo elfí úchyl... hehe..

Cíl Anguse Camerona se dal poměrně dobře čekat..

Tak kroniku ano? Hmm... tak to si pamatujte moje jméno.. určitě budu hlavní protagonista. Řeknu žertem zatímco obhlížím karty.

Já sám pánové... hodlám vybudovat průmyslové impérium.. nový svět.. to jsou příležitosti... mnoho volných nikomu nepatřících zdrojů... půdy... a kdo ví čeho ještě...

Nebylo by odvěci najít nějakou domorodou rasu.. jako levnou pracovní sílu... dovážet orky by mohlo být nákladné... ale jinak jsou to výteční otroci do továren hihihiii

Ale jinak je to výtečný nápad.. nový svět potřebuje své kronikáře.. ale nelíbí se mi vaše idea ostrovního diáře... to ostrovní.. ostrovy nejsou příliš dobré pro velkou průmyslovou expanzi.. hm.. já dofám že plujeme na kontinent alespoň podobný tomu .. hm.. starému. Nějaký šutr uprostřed oceánu.. to by byla zrada....
zamračím se nad touto myšlenkou...

Ostrovy .. pche.. málo místa... omezené zdroje.. co tam...

No, popravdě, my nevíme, jak velký ten kus pevniny bude... s tím ostrovem jsem to jen tak plácnul. Také doufám, že to bude velký kus země.

Poté se obrátím ke knize, kterou mi ukazuje pan Cyaro a vytřeštím oči.

No pane jo! Vy čtete moje pojednání? To je úžasné, prostě skvělé! Tuhle knihu jsem napsal před nějakými šesti lety, byla to moje první vydaná kniha, jakási odbočka v historii. Vy se zajímáte o elfy obecně?

Paluba

Loď je vlastně dům, který někdo vzal, otočil střechou dolů a na podlahu mu napíchal kmeny stromů. Má i patra, stejně jako dům. Domy se ale většinou nehoupou.
Stojím u zábradlí, hledím tam, kde se už dávno ztratila pevnina a přemýšlím, co je to za zvláštní pocit v břiše. Je to divné, trochu povědomé... Možná jako tehdy, když mě chtěli otrávit. Ano, asi je mi zle.
„Divná věc,“ zavrčím pro sebe.
Cestující by se neměli na zábradlí takhle válet, ale jděte to říct někomu, kdo je jen jednu generaci od obrů, má hodně přes dva metry, a kdyby nebyla jeho postava shrbená, měl by skoro tři. Někomu s šedozelenou kůží, rameny širšími než většina almar, obrovským čelem a celkem malou tváří na jinak velké hlavě.
Poškrábu se pod nátepníkem na předloktí. Kůži vyztuženou železnými pásy obvykle schovávám pod košilí, stejně jako pod černými kalhotami k obleku nosím chrániče kolen. Boty mám vysoké, pevné a s všitou železnou špičkou.
Jděte říct poloobřímu bodygárdovi, že se nemá opírat o zábradlí. Buď vás přes něj hodí, nebo hůř, to půjde říct svému pánovi.

Povzdychnu si, vzpomenu na pana Flenegarda, popřeju mu klidný odpočinek a udělám znamení Panari. Seberu se a vydám se poznat nové lidi, jak mi poradila kuchařka Marta.
Taky mi chybí.


Společenská místnost

Dveřmi se protáhne nestvůrná postava, která se pokouší zapnout manžetové knoflíky na košili, ale moc jí to nejde. Těžkým krokem prochází mezi stoly a snaží se nic a nikoho nesrazit, celkem úspěšně.
Zastavím se, když si povšimnu toho gnóma u stolu. Musím se usmát. Hraje karty. To je tak... hezoučké. Maličký pán hraje karty. Jako většina mírnějších členů svého rodu, ani já nejsem imunní vůči kouzlu malých lidiček. Je neuvěřitelné, že ještě žijí, když jsou tak maličcí. Někdo by měl zajistit, aby žili dál.
Přiblížím se ke stolu a chvíli sleduji konverzaci. Je těžké mě ignorovat, takže dříve nebo později musím říct, co musím říct: „Dobrý den,“ zaburácím tiše, „můžu tu zůstat?“

Spolocenska miestnost

Uz uz otvaram usta no prerusi ma tlachanie Vermina o novom imperiu. Vklude si teda pockam, pokial Angus upriami pozornost na mna.

Popravde povedane, predtym som o vas nepocul, no pred niekolkymi minutami som si vybral vasu knihu z regalu, ako citanie na niekolko dalsich noci.


Prelistujem par stran citajuc nadpisy.

Som z rodu, ktory si vazi starych tradicii a dozvediet sa nieco viac o svojich predkoch povazujem len za dobre.
odpoviem stale listujuc v knihe. Potom ju znova zavrem a strcim do kapsy.

Spolocenska miestnost

Řeči se vedou voda teče. To není příliš dobré přirovnání pro náš okamžik. Neboť nejsme na řece ale na moři... lepší by bylo.. Řeči se vedou.. a loď pluje.

Musím se přiznat že debata o historii a literatuře mě nezajímá tak jako pana Katamenskeho. Potlačím nutkání zývnout, hra se s rozvíjejícími řečmi zpomalila. Ani náš záhadný lidský šlechtic alias investor do budoucna příliš nepřispěl k veřejnému veselí.

Přes okamžitý nával znudění se začnu rozhlížet okolo. Spatřím půlogra, sám se podivím že tak velkou postavu jsem doteď nezpozoroval.

Ogři jsou výteční společníci.., Pomyslím si. Moc toho nenamluví, platu většinou moc nepoteřbují a co všechno dokážou... hihihi neubráním se slabému chychotu.

Když vidím že půlogr jde knám zaraduji se. Jak groteskně zapíná knoflíky své košile. Mám rád kultivované ogry, naše rodina kdysi jednoho zaměstnávala... než došlo k onomu osudnému kroku, jímž můj otec přivedl rodinný podnik na mizinu a já se musím plahočit do Nového světa za novými příležitostmi. Velký ogr v obleku, kazajce, či košili. Důkaz výhry kultury a průmyslu and drsností necivilizovaného světa.

Když se obr rozhoupe k pozdravu chopím se příležitosti. Dobrý den též..

Vyskočím na křeslo nohama a postavím se na něj, abych se aspoň o něco zvýšil a mohl tak podat na pozdrav ruku ogrovi.. když se "trochu" sehne.

Já jsem Vermin Vollinger, moc mě těší... jsem gnomí průmyslník z Tarantu na cestě do Nového světa.

A vaše ctěné jméno?

A snažím se věnovat půlogrovi a na chvíli přeruším svoji partii Whistu.

Na palubě

Odrecituji poslední verš Nasrudinovi modlitby poutníků. Která se pro naši současnou situaci velice vyjímá. Co jiného jsme, než poutníci cestující na slepo do neznáma. Pokud ztratíme víru, nemáme vůbec nic.

Téměř celodenním vyčkáváním na palubě jsem již poměrně znaven.

Zdá se, že dnes již pevninu nespatřím..

Pomyslím si, a nacvičeným pohybem jedné ruky, zavřu bílou knihu knih. Přetáhnu ji gumičkou ,aby se nerozevírala a tak s ejejí stránky nepoškodili a vložím ji do vnitřní kapsy mého černého roucha.

Poté se otočím a z přídě lodi, odkráčím po palubě ke schodům do nižších pater.

Kromě posádky lodi a plavčíků, obstarávajících chod našeho dopravního prostředku, zahlédnu i velkou postavu, statného půl-ogra.

Osoby všech ras i národností hledají své místo na světě, tolik nadějných existencí, avšak jaké plýtvání, nepřistoupí -li na cestu Panarie. Ale tento půl-ogr zná znamení Panarie... i přes svůj hrubý vzhled.. a očekávanou necivilizovanost.. je zřejmě na správné cestě.

Pozoruji půl-ogra odcházet z paluby do společenských komnat. Sám se potom za ním odeberu do podpalubí, ale pouze do svých soukromých kajut. V malé kajutě s prostým kavalcem a cestovním "lodním" kufrem si sundám klobouk, z krku odložím svatý talisman a svléknu těžký černý háv.

V kajutě

Téměř celý den jsem nejedl a mé tělo začíná hladu podléhat. Nemám v plánu opouštět svoji kajutu. Bílou křídou nakreslím na dřevěnou lodní podlahu malý vyvolávací kruh a o pár sekund a několik magických slovíček později, se objeví na podlaze malý hnědo červený mužík, přivolaný rarach.

Přines mi chléb, sýr a víno.

Řeknu rarachovi a propustím ho, aby v zápětí odběhl dveřmi do chodeb lodi.

Používat kouzla považuji za naprosto běžné, můj původ z Cumbrie se na tom dozajista podepsal, tato země ,dlouho se stranící technologii ,vyzdvihující mágy, byla mým domovem po většinu mého života. Po té, co se změnil režim a vliv Tarantu dosáhl až do Cumbrie a byla zrušena inkvizice. Jsem Cumbrii opustil. Já tak přišel o své velké poslání a nyní hledám další příležitost.

Čas strávený v Cumbrii u Inkvizice mě však mnohému naučil, při vypořádávání se s heretiky, rebeliemi nevěřící a odbojné lůzy. Ale také pochopení, že společnost, již nebude fungovat bez technologie , Cumbrie na svoji izolaci od pokroku doplatila. Chápal jsem námitky tamních mágů. V blízkosti techniky magie funguje špatně, nebo dokonce vůbec. Být teď na jednom z Tarantských parníků nebo vzdušných korábů, vyvolání malého raracha by se stalo mnohem těžším a seslání skutečně mocného vyvolávacího zaklínadla by se stalo zhola nemožným.

Moje magické dovednosti již dosáhly výšin a tak můj kontrast s technologií posílil, ne však na tolik, aby mě při cestě přes Tarant nepustili do vlaku. Avšak vzpomínám s nelibostí na incident, kdy průvodčí vykázal skupinu elfích mágů, jejichž magická aura prý narušovala chod stroje.. Nicméně člověk není nikdy úplně na vrcholu. A vždy se je co se učit a co zušlechťovat. Tak nás učil Nasrudin.

Proto nyní neztrácím čas v salónech a společenských místnostech. Nýbrž z lodního kufru vytáhnu Lexikon černé magie a ponořím se do jejího studování. Není jiné cesty jak porazit nepřítele, než jej poznat a není lepší cesty jak bojovat proti ohni, než ohněm.

Společenská místnost

Poslouchám a konverzuji, když však přijde Zakka, tak se vymrštím ze sedadla a překousnu omylem doutník.
V mých očích je vidět nějaké vzpomínky, které nebyly zcela příjemné.
Omluvte mne pánové, udělalo se mi nevolno, na chvíli se vzdálím.
řeknu spěšně a svižným krokem mizím ze společenské místnosti.
Když z ní vyjdu opřu se o stěnu a civím do prázdna.
Nesnáším ty bestie, ty léta, kdy mi jako ochranky, strážci a zločinci usilovali o život....ne, uklidni se, jsi profesionál, ty časy jsou pryč, nikdo tě tu nezná...udělej něco co ti vrátí jistotu, co tě dostane zase do formy...
chvíli přemýšlím a pak se vydám dál.

Jdu do kajut posádky, v tuto dobu budou mít všichni práci, tak by jejich kajuty měly být volné. Případně, že budou zamčené tak je "odemknu" šperháky. Jakmile se tam dostanu seženu si uniformu posádky, líčidly trochu upravím svůj vzhled, přidám si i jizvu, abych vypadal jako mořský vlk. Své oblečení schovám pod postel a se svou výbavou se vydám do podpalubí do skladu zásob.

Odemknout zámek kajuty posádky nebylo pro trénovaného lupiče nic těžkého, otázka pár vteřin. Poté, co jsi se převlékl a zamaskoval, vydal jsi se ke skladu. Naneštěstí u bytelných vrat právě postává dvojice námořníků a o něčem živě diskutují. Zatím si tě nevšimli.

V kajutě

Po vyvolání malého pidižvíka vyndáš ze zavazadla lexikon magie a dáš se do čtení. Rarášek mezitím zmizel a zanedlouho se vrátil s jídlem, pro které jsi ho poslal. Potom se postavil do kouta a začal se pitvořit a dělat různé ksichtíky. Inu, mentalita nižších démonů je mnohdy na dost nízké úrovni.

Velitelský můstek

To snad není pravda! Zasraný krám! řve lodivod a mlátí do palubního kompasu, jehož střelka začala z ničeho nic rotovat jako vrtule letounu. Světla pobledla, zablikala a pak se vrátila do normálu. I kompas se zklidnil a začal znovu ukazovat směr. Magie má opravdu špatný vliv na techniku, to se musí nechat.

Jdu k nim jako bych tam patřil pomalu víc než oni a začnu mluvit hantýrkou kterou jsem pochytil v docích když jsem žil na ulici.
Starej mě poslal vočíhnout bedny, prej ňákej chmaták kouzelníček se poflakuje po palubě a já teď abych mu to počítal, jak nějakej písařík...
řeknu jako by mě to že tam musím vlastně otravovalo.

Tvůj převlek zabral - námořníci tě přehlídnou jako každého jiného a nijak se na tobě nezastavují pohledy. Vlastně tě ani moc neposlouchají, pořád dál živě diskutují o výhodách a nevýhodách párou poháněné harpuny. Jeden z nich ti podá kruh s mnoha klíči (je jich asi dvacet). Mají různé tvary i velikosti, bez jakýchkoli popisků.

"Omylem" mi upadnou klíče a když e pro ně shýbám číhnu na zámek, pokusím se odhadnout tvar klíče, velikost a další věci abych určil ten správný, nakonec si vyberu jeden který by to mohl být a zasunu ho do zámku a zkusím jím otočit.

William

William odešel s plánem vloupat se do skladu zásob. Opatřil si námořnickou uniformu a vykecal z námořníků klíče. Nyní se snaží dostat přes zamčená vrata skladu.

Tvůj plán omrknout si zámek nevychází tak, jak bys chtěl, spíš to vypadá, jako by ses opil a nedokázal se trefit klíčem do zámku. Námořníci na tebe pohlédnou směsicí rozpačitých pohledů a hned ti v hlavě vyvstala myšlenka, co když jim to začne být podezřelé. Zkusmo jsi zasunul jeden z klíčů do zámku, otočil a CVAK! Paráda, trefil ses napoprvé. Otevíráš vrata a vstupuješ do velkého prostoru podpalubního skladu. Cítíš dřevo, koření a zvířata, všude kolem sebe vidíš bedny a truhlice, opodál je ohrada vystlaná senem a obývaná dobytkem a koňmi. Strop je vysoký několik metrů a z podpůrných trámů visí mnoho lan a plachet. Co budeš dělat dál?

Sklad


Zavřu za sebou dveře a začnu prohlížet truhlice, hledám něco cenného.
Dívám se na popisky na bednách a truhlicích.
Zlato, stříbro, pistole zdobené perletí, archivní víno, něco tu být musí...
Při hledání stále pokukuju po dveřích jestli někdo nevejde.
Zamknout nemůžu, to by bylo moc podezřelé. Ale jestli mne tu někdo najde, tak moje maskování bude v trapu...

Will

Všechny bedny a truhly, které nacházíš, jsou bez popisků a cedulek. Jediné, podle čeho se můžeš orientovat, je pach a popřípadě hmotnost. Leda by jsi zkusil namátkou nějaké truhly, či bedny otevřít. Truhlice jsou zamčeny na zámek, bedny a sudy mají zatlučená víka, čili pro jejich otevření by se hodil spíš nějaký pajcr.

Sklad

Prozatím nechám bedny a sudy být a "odemykám" truhlice a doufám, že najdu něco cenného, přitom však po očku sleduju dveře.

Will

Věnuješ se tedy jen truhlicím. Jsou to bytelně okované schránky, v těch určitě jablka a nasolené masu nebude. Víš, že jsou tu uskladněné i osobní věci některých pasažérů, tak už se celý třeseš v očekávání, jak si namastíš kapsy jejich cennostmi.

Zkusíš první truhlu. Chvíli trvá, než najdeš správný klíč. Odklopíš víko a nahlédneš dovnitř. Vidíš krásně zdobenou křesadlovou pušku. Pažba je vykládaná perletí a zlatem, opravdový skvost. Bohužel je trochu veliká na odnesení. Krom ní se uvnitř truhly nachází i dvojice podobně zdobených křesadlových pistolí.

Sklad

Vemu dvě křesadlové pistole nabiju je,
schovám si je do bot a přetáhnu přes ně kalhoty. Pak přejdu k další truhle.
Ještě zkusím jednu, do kapes se mi ještě něco vejde.

Společenská místnost

On vyskočil na židličku! To je... Je to velice hezké. Neubráním se potěšenému úsměvu a pomalu natáhnu k malému pánovi ruku. Trhnu hlavou směrem k urychleně vstávajícímu gentlemanovi, ale když odchází, přestanu se tvářit vražedně a velmi opatrně přijmu gnómí ručku.
„Já se menuju Zakka... Eh.“ Zarazím se a urychleně dodám: „pane Vollingere. Moc mě těší vás poznat.“ Snažím se jen reagovat na třesení rukou, netřást sám – mohlo by to pro tak drobného človíčka být nepohodlné.
„Já taky cestuju do toho Novýho světa. Touhle lodí. Můžu tu zůstat?“ Asi myslím u stolu, ale čert ví, jestli bych si kvůli gnómovi nevystoupil.

Takhle zblízka je znát, že nijak výrazně nepáchnu. Pravděpodoně mám i nějaká hygienické návyky a podle barvy zubů k nim patří snad i jejich čištění.

Společenská místnost

Potěšeně potřesu půl ogrovi rukou. Jsem rád že se mnou příliš neházel. Ne poměr v naší síle jsem příliš nedomyslel. Ale bylo to rozhodně slušné gesto hlavně k někomu koho bych si rád naklonil na svoji stranu.

Těší mě Zakka.... pronesu ještě když držím Zakka za ruku, nebo spíš v jeho velké ruce se ztratila ta má.

Určitě tu s námi zůstaňte... právě jsme s pány hráli Whist... ale nějak se nám to tu rozpadá a pánové se už raději baví o literatuře....

Zakka vypadá poměrně kultivovaně, zajímalo by mě, jestli umí také číst.. jak se zepat.. abych nepůsobil netaktně.. hmm...

Vyzvu Zakka aby se posadil na jedno z uvolněných křesel.. já si svým malým tělem hovím na křesle spíše jako na pohovce.. křesla jsou poměrně velká a pohodlná, měla by ogrovi stačit... zapřemýšlím...

Z pod svého křesla poté vytáhnu krabici s doutníky, kterou jsem na čas odložil, po té co nám byli nabídnuty doutníky cizí... trocha šetření neuškodí...

a nabídnu Zakkovi.

Kouříte? Mám rád silné tak kouřím lidskou velikost.. obávám se že na vás by mohli být slabé.. vezměte si jich třeba víc..

Moc mě zajímá co vás přivádí do Nového světa, smím-li se ptát....

Partii whistu už mám za oficiálně ukončenou, odešel nám jeden hráč, další se baví svých knížečkách a já provedu investici do lidských zdrojů chihihi...

Společenská místnost

Trochu nejistě se na křeslo podívám, položím ruku na opěradlo a opatrně na něj přenesu celou váhu. Odsunu jej od stolu a opatrně se do něj vmáčknu. Škoda, že tu nemají nějakou bednu.
„Eh, já asi moc nekouřím,“ zatvářím se nerozhodně, ale doutník si vezmu. Po chvíli snažení jej i zapálím. Natáhnu z plných plic těžký dým, čímž spálím čtvrtku doutníku, a pak jej vypustím nad stolek. Podle nadšeného výrazu mě hrozně těší, jak jsem úžasně zadýmal, že skoro není vidět na druhou stranu stolu.
„No, já tam jedu s panem Flenegardem. Já jsem byl jeho bodygárd, ale teď už nejsem. Teď jsem, tó, vykonavatel závěti.“ Pokývám hlavou, když si vzpomenu na správný pojem. To přemýšlení mě donutilo nemyslet na pánovu smrt. „Já ho tam vezu, protože on si tam moc přál dojet. Tak proto jedu.“

Společenská místnost

Když si Zakka zapálím doutník tak jej v závěsu následuji. Také si zapálím doutník a pohledem již kuřáckého gurmána sleduji počínání Zakka.

Usměji se když spatřím velký oblak kouře který Zakka naráz vypustí. Jsem dostatečně nízko, aby mě oblak nezasáhl, ale se zájmem sleduji , zda doletí na nějakého z přísedících pánů.

Poté vyfouknu svůj obláček, obratně ústy vyfouknutý jako dlouhý pramínek, ne že bych takto kouřil neustále, to jen pro zábavu.

Poté dál poslouchám co Zakka vypráví.

Hmm, takže pan Flenegard.. měl vskutku štěstí.. tedy ne.. nemyslím tím že zemřel.. to je nešťastné... ale jistě byl rád že za života měl tak svědomitého strážce. Jet se svým zesnulým pánem na opačnou stranu světa je úctyhodné....

Potom opět vyfouknu z doutníku a s menší odmlkou pokračuji:

Takže... s vaším posledním závazkem.. jste vlastně nezaměstnaný...

Já totiž.. víte... rád bych měl také bodyguarda. Musel jsem opustit svůj rodný kraj.. a vydat se na cestu do Nového světa za obchodem.. ale.. jsem jen obyčejný gnóm, a tady je velká spousta podivných cizinců a zřejmě i různých kriminálníků prchajících z kontinentu... obávám se o svoji bezpečnost.... navíc vůbec netuším... co vše nás může v Novém světě potkat.. oj ojjj

Povzdechnu si na závěr..

Malus - před několika dny na druhé molu severního přístaviště

"Ty nezkoušet jak moc Ra´g trpelivá ork!"
Zavrčí vztekle vysoký půlork stojící na molu před zakotvenou menší parní lodí směrem k jejímu majiteli.
"My dohodnout a Ra´g ti už zaplatit."
Zdůrazní půlork a výhružně se nakloní blíž k námořníkovi očekávajíc odpověď.
Námořník, podle čepice kapitán lodě se začne trochu ošívat, ale nakonec souhlasně přikývne a popožene své muže do nakládky beden a sudů vyskládaných na molu vedle lodi.
Půlork se spokojeně zašklebí na kapitána lodi a pak i na svého trpasličího společníka stojícího mlčky vedle něho. Pak jako by se nic nestalo spustí ruku z rukojetě velkorážního revolveru, který má zavěšen v pouzdře u pasu.
"Pokud ty dodržet dohoda s Ra´g, tak ty dostat bonusa za dobrá služba. Ra´g nikdy nenechat bez odměna svá dobrá parťáka."
Pokračuje půlork už přátelským tónem ke kapitánovi beze stopy vzteku, který v něm vyvolal kapitánův požadavek o navýšení částky za jeho služby.
Kapitán s téměř spokojeným výrazem přitaká svému půlorčímu zaměstnavateli a všichni tři pak společně sledují nakládku beden a sudů na loď.
Loď je spíše menší, něco kolem sedmdesáti metrů délky. Absence plachtoví a komín trčící z prostředku lodi jasně naznačuje parní pohon. Siluetu běžného parního plavidla však narušuje nedávno namontovaný asi desetimetrový stožár se žebříkem na zádi lodě.

Po téměř hodinové nakládce, kdy větší z beden musely být naloženy pomocí palubního kladkostroje a kapitánova občasného nervózního popohánění mužstva, bylo vše připraveno.
"Ty dodržovat plán plavby a instrukce co dostat od Ra´g a nebýt žádná problém."
Prohodil půlork na rozloučenou a poplácal kapitána přátelsky po ramenou.

O chvilku později už zůstala po lodi jen lodním šroubem zčeřená hladina a pomalu se rozplývající dým z komínu vzdalující se lodi. Půlork i trpaslík se otočili a zamířili přístavištěm zpět do města.

Společenská místnost

Upřu své krvavé oči na muže, který mě tak slušně odpálkoval. Několik chvil se jen tak lehce kymácím. Bůhví, co se mi honí hlavou...

My bylo jasný, že na pokeer tady nikdo nemá koule...

S těmi slovy se potácivě zaparkuju k baru, kde si nechám nalít další sklenku. Vykládám si před sebou na barpultu karty. Spíš je házím jednu na druhou. Kouřím.

Po chvíli už na baru trůní sbírka mých nejrůznějších předmětů, kterými se opatrně, s opilostí profesionálních pijáků, probírám. Od poměrně luxusního kovového zapalovače, vynálezu trpaslíka Cippera, přez možná až moc velikou kudlu, Když se dám do čištění zbraní a na mírně se pohupující lodi se mi rozkutálí náboje po zemi, jen varovně syknu na barmana, který se je, znervoznělý mým zjevem, chováním, výdrží v pití a zbraněmi, pokusí sezbírat.
Rozvážně a opatrně začnu po zemi lovit své náboje...

Společenská místnost

„No jo, já jsem teď vlastně úplně bez práce,“ přisvědčím a pokývám mohutnou hlavou. Je to pomalý pohyb, rozvážný a neodvratný.
Znovu pokývám hlavu. „Jo jo, na světě je nebezpečno. Pan Flenegard říkal, že je všude plno těch... no, takovejch ekzisrencí, no. Tak to pak jeden potřebuje ochranu.“ Nasadím něco, co asi pokládám za proradný výraz, ale rozplakalo by to nejen nemluvně, ale asi i pěkně otrlého lapku. „Takže vy jste vlastně pán, co potřebuje bodygárda a já jsem bodygárd bez práce, co? Zaměstnáte mě?“

Společenská místnost

Zatímco se vybavuji s Zakka, po očku sleduji toho podívína co nás předtím vyrušoval z naší partičky Whistu, svým hloupým pokerem.

Ta osoba se mi vůbec nelíbí... nemá kouska vychování.. blbě zírá, neumí se vyjadřovat a hned se takhle nalít.. a ještě si s tím hrát se zbraní... mno co to je? Póvl nejnižších póvlů...

Téměř neznatelně si povzdechnu nad svojí myšlenkou. Jak jen lituji že tu není VIP salónek, kam by takovéto existence nesměly.

Naštěstí jsem obklopen zatím dobrými lidmi.
Pomyslím si a vrátím se myšlenkami k Zakka.

Když mi Zakka nabídne, abych jej zaměstnal ,radostně tlesknu rukama, a zvolám:

Ano!.. mile rád vás zaměstnám... tak nějak jsem doufal, že by jste mohl souhlasit dělat mi stráž.

Na to se musíme napít.!!

Začnu mávat rukou a luskat prstama na barmana, abych jej přivolal.

Co si dáte?

Spokojeně čekám ,než dorazí barman pro objednávku. Zdá se, že můj sen se plní a ještě jsme ani nedorazili na pevninu. Vidím jako dobré znamení že mám svého prvního zaměstnance a ještě tak kultivovaného ogra. V nákladním prostoru mám spousty beden s materiálem a výrobními stroji... našel jsem si již vhodného sponzora.. a už jen abychom dopluli a zbudovali nové průmyslové impérium rodu Vollingerů...

Spolocensky salon

Zacnem konverzovat s Angusom a pomaly sa dostavam hlbsie a hlbsie do debaty. Kde tu pocujem na okoli nejake vyzvi, myslim, ze som zapocul poker, no nejak ma o nelaka.

O niekolko sekund si vsimam u nasho stola Pol-Ogra. Trocha spozorniem.

Co ten tu robi?

Ostavam slustne prekvapeny a nie prilis spokojny. Predstavi sa ako Zakka a zacne sa rozpravat s Verminom o praci.
Ked sa naspet otocim na Angusa vidim, ze sa odmlcal a len tak sleduje okolie.
Teda nebudem silit diskusiu a otvorim jeho knihu a zacnem citat.

Elfski bohovia...

Společenská místnost

Ohlédnu se za cinkáním, ale bohužel jsou to jen hloupé patrony. Ale dají se střílet. Bez přemýšlení si posunu křeslo tak, abych svými zády kryl postavu pana Vollingera před případnou střelbou.
Usměju se na malého pána a vykašlu se na konspirační výraz. Svět se vrací do svých kolejí a já se cítím šťastný.
„Já si dám...“ zamyslím se úporně. Co si dám? „Malinovku. Ne, né! Dám si kakao. Děkuji.“ Nečekaně prudce otočím hlavu k panu Vollingerovi. „Ale musíme mít smlouvu.“

Kdysi dávno

Křik. Dusot nohou pralesním podrostem. Pot spocených těl, stěkot psů. Mládě se snaží držet matky, která panicky utíká po větvích pryč. Náhle jsou lidé všude kolem. Divný pach, divná řeč. Klan dlouho válčí s domorodci. Tihle jsou jiní. Jiná řeč, jiné oblečení, jiná pravidla. A jiné zbraně. Mládě se bojí, náhle se matka zapotácí a padá. Cizí ruce berou vřískající a zmítající se mládě, odtrhávajéí ho od matčina kožichu, který začíná náhle chladnout. Klec je studená, těsná a orezlá. Páchne strachem.

O něco později
Křik. Výbuchy smíchu. Nadšené píštění dětí. Uznalé, pobavené pohledy lidí a lefů ve svátečních šatech. Opici se povedlo ukázkové salto na visuté hrazdě. Když se poté přenese několikametrovým skokem ve výšinách na tyč, dav obdivně vydechne. Poté přichází další číslo, opička v řůzových šatičkách prochází po zadních kolem davu a vybírá do klobouku. Dětem dá k tomu i banán.

O něco později
Křik. Trenér se napřáhne k další ráně. Opice přestává spolupracovat. Mládě vyrostlo víc, než se čekalo. Že by na těch zvěstech o zlváštním kmenu šimpanzů bylo něco pravdy? Nesmysl, prostě jenom ten prevít nesmí dostávat tak často nažrat. Třeba pak bude spolupracovat. Se zasvištěním dopadne další rána na chlupatý hřbet.

O něco později
Ticho. Krotitel se blíží ke kleci nezvykle tiše. V rukou třímá dlouhý nůž. Opice nespolupracuje a začíná být agresivní. Je potřeba se jí zbavit. Mohutný dospělý samec, vážící přes 60 kg už není tak roztomilý. Navíc na něm začínají být vidět jizvy po bití. Opice vyčkává. Tušila že k tomu dojde. Tváří se klidně, bezelstně. Sledovala lidi, učila se, ví jak předstírat a lhát. Krotilel otevírá klec a klidným hlasem mluví na opici. Podává jí banán. Zezadu sleduje scénu několik akrobatů. Smrt takové smradlavé potvory je velká událost. Opice je nevnímá. Sleduje jenom ruku s nožem. Zatímco si opice bere banán, ruka se napřahuje. Opice se rychle zvedá, rukou s banánem udeří krotiteli do obličeje a zároveň druhou rukou sevře ruku s nožem. Cvičení na hrazdě posílilo už tak zdravé šimpanzí tělo. Praskot drceného zápěstí, řev krotitele. Nůž vypadává z ruky. Opice ho v letu chytá nohou a bodá. Bodá. Bodá.
Vyděšené výkřiky kolem stojících. Přineste kulovnici, opice se zbláznila. Zastřeolte tu hnusnou bestii. Opice rozumí. Musí utéct. Naposled bodne do krvavého pytle, který býval krotitelem a utíká. Kolem cirkusových maringotek, klecí se zvířaty, rychle zbdovaného plotu. V trávě zůstávají krvavé stopy. Utíká pryč. Kolem je město. Střechy. Okna. Opice se ztácí v ulicích...

Celestial

Konečně nastalo to, na co jsem se tak dlouho připravovala. Pečlivě zamknu svou betelnou truhlu plnou potřebných věcí, bez kterých se „dáma“ jako já rozhodně neobejde.
Z přemíry různorodých věcí nakonec nezvykle popadnu černý krajkový vějíř a s pobaveným výrazem ve tváři, zamknu jednu z menších truhlic uvnitř té velké a nakonec zamykám i tu.
„Tak to bychom měli.“ pronesu pro sebe.
Uhladím šaty a vlasy a vycházím z pokoje, který také bezpečně zamykám.

Kajutu opouští pohledná dáma havraních vlasů s přísným výrazem ve tváři. Halí ji vypasované černé šaty a decentní šperky. Má pěknou středně vysokou postavu. V ruce drží černý krajkový vějíř, který ladí k jemným krajkovým rukavičkám.
Cestuje sama.

Jdu sebevědomým krokem a se zájmem si prohlížím věci kolem sebe.
Snažím se zapamatovat si to, jak loď vypadá, abych se zde rychle zorientovala.
Nakonec dojdu až ke dveřím společenské místnosti.
Jak jsem předpokládala panuje zde společenský ruch.
Sjedu pohledem přítomné a usadím se k jednomu z prázdných stolečků.
Vyčkávám příchodu obsluhy.

Pozornému pozorovateli neunikne, že dle vystupování zřejmě pocházím z vyšších vrstev.
Sedím s bradou vztyčenou, neopírám se o opěradlo, ale jen lehce nasedám, aby vynikla linie mého trupu.
Možná působím lehce autoritativně,což se příliš nehodí k dívce mého původu, ale na druhou stranu, která z křehkých dívek by cestovala bez společníka do neznámých krajů.

Jakmile přijde obsluha objednám si šálek bylinkového čaje.

Will

Poté, co sis zandal křesadlovky do holínek, jdeš k další bedně. Je krásně zdobená a neoprýskaná, nejspíš bude patřit někomu bohatému, možná tomu továrníkovi Vollingerovi, nebo jak se jmenuje...

Truhla však nemá zámek! Koukáš se ze všech stran a směrů, ale nenacházíš žádný zavírací mechanismus. Když však zkusíš zastrčit nehty pod víko truhlice, ucítíš slabé vibrace, jakési chvění, procházející tvým tělem. Magie! Ta truhla musí být plná magických serepetiček a zařízení, o tom není pochyb. Jak se ale dostaneš dovnitř?


Kat

Usedáš v salónku k osamocenému stolku a gestem přivoláš obsluhu. Přiběhne k tobě celkem hezký mladík s hustými havraními vlasy a vyslechne si tvou objednávku. Netrvá to dlouho a brzy ti na stříbrném podnosu nese šálek horkého čaje.

Byliny až ze Severního štítu! informuje tě, lehce se pokloní a odchází leštit sklenice. Usrkneš a spálíš si jazyk. Na čaj si budeš muset ještě chvíli počkat...

Malus - před několika dny na druhé molu severního přístaviště

Zatímco se obrovitý půlork Ra'q dohaduje s kapitánem malé parní bárky, dobrých deset kroků za nimi nervozně přešlapuje potměšile se zubící goblín, zrovna jako většina goblínů, špičatý nos a špičaté uši, ústa skřivená ve zvrhlém usměvu cenící malé ostré zuby, lysá hlava a nazelenalá pokožka pokrytá šrámy. Přes koženou vestu má připnutý pás s celou řadou dynamitových patron jako by se chystal vyhodit do vzduchu polovinu přístaviště, ještě doplňěno o revolver zastrčený za popruch a dýku ve vysokých botách.

Goblín se občas ohlédne kolem sebe, pák na půl-orka na molu, pák zase okolo sebe a zjevně se nudí nebo je značně netrpělivý ale teprve až půlork domluví odváží se mu vyjít naproti. Z skřehotavým hlásem a poměrně zvrhlým nadšením v hlase pronese k půlorkovi:

“A když nebude poslouchat, šéfe, Zuk zařídí velké bum … spoooousta ohně, ohně pro tebe, Ra'que! “

vyprskne nadšeně a po káravém pohledu půlorka zase stichne, protože se už pár lidí stačilo za pokřikujícím podivínem se spoustou dynamitu ohlédnout a budí příliš nežádoucí pozornosti. A ták goblín ztichne a raději následuje „šéfa“ aniž by se přestával trochu pitomě zubit.

Sklad

Zatracená magie...tak na tohle si netroufnu, tyhle vecicky mají zabudovaý i poplašný signály
najdu si nějakou hezkou truhlu, ale se zámkem a pustím se do ní.

Nad mořem pár mil od pobřeží

Od vysokého pobřežního útesu se odpoutala menší vzducholoď a zamířila nad moře směrem na západ.
Šedé doutníkovité tělo vzducholodě pluje ladně vzduchem a pomalu nabírá výšku. Slabý proužek rychle mizící kouřové stopy vycházející z motorových gondol je neklamným znakem dobře vyladěných strojů.
V uzavřené pilotní kabině pod tělem vzducholodi stojí u kormidla vysoký statný půlork se starým hnědým koženým kloboukem, vedle něho stojí trpaslík v pracovním overalu a u regulačního ventilu kontroluje přečerpávání zátěžové vody z příďové nádrže na záď pro získání potřebného náklonu pro optimální stoupání. V kulometné věžičce pod pilotní kabinou se pohybuje opičák, který zakládá do závěru kulometu nábojový pás. Po žebříku spojujícím pilotní kabinu s tělem vzducholodi rychle vyšplhal goblin v kožené vestě. Žebřík z kabiny ústí v prostoře ze které se dá jít směrem ke přídi do menší ubikační prostory s několika rozvrtanými pelechy. Na druhé straně směrem na záď se prochází menším skladištěm dál po dřevěné lávce dál na záď na prkennou plošinu, kde se nachází srdce vzducholodi, strojovna.
Ubikace je jen jednoduchý rám ze kterého jsou spuštěny stěny a strop z plachtoviny. Za ubikací dál na přídi jsou příďové zátěžové nádrže a nad nimi pak 5příďových balonetů s nosným plynem. Na zádi je to pak stejné Za skladištěm je záďová nádrž se zátěžovou vodou a 5záďových balonetů. Přední i zadní zátěžové nádrže jsou propojené a voda z nich se dá přečerpávat pro získání potřebného náklonu vzducholodi, který usnadní stoupání či klesání a zefektivní tak záběr vrtulových lopatek. Nosný plyn je v příďové i záďové části rozdělen do balonetů nikoli do jednoho velkého balonetu. Balonety jsou menší válcovité vaky z impregnovaného plátna napuštěné nosným plynem. Rozděleny jsou z praktických a bezpečnostním důvodům. Jeden prostřelený balonet se dá snáze opravit a případný únik nosného plynu není tak kritický. Pokud není poškozeno víc balonetů a neunikne kritické množství nosného plynu, vzducholoď má stále šanci udržet se ve vzduchu. Pro případ poškození balonetů máme ve skladišti soupravu pro rychlé zalepení děr v bajonetovém plášti.
Uvnitř doutníkového trupu je několik lan natažených mezi žebry nosné kostry, které ji tak zpevňují. Po těchto lanech mohou opičák se Zukem šplhat a opravovat poškozený plášť.
Skladiště má pak o něco pevnější stěny, které jsou ze slabších prken. Bordel na ubikaci připomínající spíše zvířecí pelech je v naprostém kontrastu s téměř pečlivě uklizeným skladištěm, kde je vše buďto pověšeno a nebo uloženo v bednách.

Nějakou dobu nechám ostatní, aby dokončili činnosti nutné pro hladký let.
Když se po nějaké době prvotní shon na palubě pomalu uklidňuje, pevnina je už daleko za námi a zůstala z ní jen úzká linka. Mezitím jsme vystoupali na optimální letovou výšku.
“Jestli máte hotovo nasoukejte svý prdele sem ke mně, probereme co nás čeká.“
Houknu přes rameno za sebe směrem k ostatním členům mé posádky.
Počkám až za mnou utichne štrachání, šmátrání a dupání. Napůl se otočím k ostatní, abych jedním okem mohl sledovat budíky s výškou a rychlostí.
“Jeden fajnovej fešák z ještě fajnovější společnosti požádal Ra´ga, aby pro něj udělal menší špinavou prácičku.“
Zazubím se v ošklivém nic hezkého věstícím úšklebku.
“Pan fajnovka chce ať pošleme ke dnu jednu bárku co si to hasí z tý prdele Malus směrem na západ k nějakýmu ostrovu nebo co. Je to o dost větší kocábka než který normálně děláme. Takže sem vydumal plán.“
Prstem si zašťourám mezi předníma zubany a pokračuju.
“Kat je na palubě tý bárky. Vomrkne co a jak, poštěkuje co pude aby se jim to sesypalo až to spustěj a pak na nás blikne, že je všechno v cajku. Pak jí vytáhnem ze člunu na kterým vypadne z tý lodi. Pak ten parníček trochu pocuháme.“
Kejvnu na opičáka a na Zuka.
“Bude to dlouhá štreka tak sem za ty prachy od pana fajnofky najal loď co nám bude dělat plovoucí základnu na doplnění zásob.“
Na chvilku se odmlčím a zatvářím se významně.
“No a to nejlepší nakonec, nechal jsem vyměnit vodík za helium, takže nebudeme muset mít tak stažený prdele až po nás zase někdo vystřelí.“
Podívám se po výrazech své posádky a očekávám úlevu a jásot, protože jsme měli v minulosti párkrát na mále, když se na palubě malý obchodní lodi ukázal někdo s puškou a začal po nás střílet.
“Poletíme nad mořem o moc dýl než jsme kdy letěli. Proto musí všechno šlapat bez nejmenší chybičky!“
S touto větou se podívám na mechanika a očekávám jeho potvrzení bezproblémového letu.
Podívám se přes rameno z čelního okna a střelím pohledem po budících, pak se otočím k ostatním a očekávám reakce.

Nad mořem pár mil od pobřeží

Od vysokého pobřežního útesu se odpoutala menší vzducholoď a zamířila nad moře směrem na západ.
Šedé doutníkovité tělo vzducholodě pluje ladně vzduchem a pomalu nabírá výšku. Slabý proužek rychle mizící kouřové stopy vycházející z motorových gondol je neklamným znakem dobře vyladěných strojů.
V uzavřené pilotní kabině pod tělem vzducholodi stojí u kormidla vysoký statný půlork se starým hnědým koženým kloboukem, vedle něho stojí trpaslík v pracovním overalu a u regulačního ventilu kontroluje přečerpávání zátěžové vody z příďové nádrže na záď pro získání potřebného náklonu pro optimální stoupání. V kulometné věžičce pod pilotní kabinou se pohybuje opičák, který zakládá do závěru kulometu nábojový pás. Po žebříku spojujícím pilotní kabinu s tělem vzducholodi rychle vyšplhal goblin v kožené vestě. Žebřík z kabiny ústí v prostoře ze které se dá jít směrem ke přídi do menší ubikační prostory s několika rozvrtanými pelechy. Na druhé straně směrem na záď se prochází menším skladištěm dál po dřevěné lávce dál na záď na prkennou plošinu, kde se nachází srdce vzducholodi, strojovna.
Ubikace je jen jednoduchý rám ze kterého jsou spuštěny stěny a strop z plachtoviny. Za ubikací dál na přídi jsou příďové zátěžové nádrže a nad nimi pak 5příďových balonetů s nosným plynem. Na zádi je to pak stejné Za skladištěm je záďová nádrž se zátěžovou vodou a 5záďových balonetů. Přední i zadní zátěžové nádrže jsou propojené a voda z nich se dá přečerpávat pro získání potřebného náklonu vzducholodi, který usnadní stoupání či klesání a zefektivní tak záběr vrtulových lopatek. Nosný plyn je v příďové i záďové části rozdělen do balonetů nikoli do jednoho velkého balonetu. Balonety jsou menší válcovité vaky z impregnovaného plátna napuštěné nosným plynem. Rozděleny jsou z praktických a bezpečnostním důvodům. Jeden prostřelený balonet se dá snáze opravit a případný únik nosného plynu není tak kritický. Pokud není poškozeno víc balonetů a neunikne kritické množství nosného plynu, vzducholoď má stále šanci udržet se ve vzduchu. Pro případ poškození balonetů máme ve skladišti soupravu pro rychlé zalepení děr v bajonetovém plášti.
Uvnitř doutníkového trupu je několik lan natažených mezi žebry nosné kostry, které ji tak zpevňují. Po těchto lanech mohou opičák se Zukem šplhat a opravovat poškozený plášť.
Skladiště má pak o něco pevnější stěny, které jsou ze slabších prken. Bordel na ubikaci připomínající spíše zvířecí pelech je v naprostém kontrastu s téměř pečlivě uklizeným skladištěm, kde je vše buďto pověšeno a nebo uloženo v bednách.

Nějakou dobu nechám ostatní, aby dokončili činnosti nutné pro hladký let.
Když se po nějaké době prvotní shon na palubě pomalu uklidňuje, pevnina je už daleko za námi a zůstala z ní jen úzká linka. Mezitím jsme vystoupali na optimální letovou výšku.
“Jestli máte hotovo nasoukejte svý prdele sem ke mně, probereme co nás čeká.“
Houknu přes rameno za sebe směrem k ostatním členům mé posádky.
Počkám až za mnou utichne štrachání, šmátrání a dupání. Napůl se otočím k ostatní, abych jedním okem mohl sledovat budíky s výškou a rychlostí.
“Jeden fajnovej fešák z ještě fajnovější společnosti požádal Ra´ga, aby pro něj udělal menší špinavou prácičku.“
Zazubím se v ošklivém nic hezkého věstícím úšklebku.
“Pan fajnovka chce ať pošleme ke dnu jednu bárku co si to hasí z tý prdele Malus směrem na západ k nějakýmu ostrovu nebo co. Je to o dost větší kocábka než který normálně děláme. Takže sem vydumal plán.“
Prstem si zašťourám mezi předníma zubany a pokračuju.
“Kat je na palubě tý bárky. Vomrkne co a jak, poštěkuje co pude aby se jim to sesypalo až to spustěj a pak na nás blikne, že je všechno v cajku. Pak jí vytáhnem ze člunu na kterým vypadne z tý lodi. Pak ten parníček trochu pocuháme.“
Kejvnu na opičáka a na Zuka.
“Bude to dlouhá štreka tak sem za ty prachy od pana fajnofky najal loď co nám bude dělat plovoucí základnu na doplnění zásob.“
Na chvilku se odmlčím a zatvářím se významně.
“No a to nejlepší nakonec, nechal jsem vyměnit vodík za helium, takže nebudeme muset mít tak stažený prdele až po nás zase někdo vystřelí.“
Podívám se po výrazech své posádky a očekávám úlevu a jásot, protože jsme měli v minulosti párkrát na mále, když se na palubě malý obchodní lodi ukázal někdo s puškou a začal po nás střílet.
“Poletíme nad mořem o moc dýl než jsme kdy letěli. Proto musí všechno šlapat bez nejmenší chybičky!“
S touto větou se podívám na mechanika a očekávám jeho potvrzení bezproblémového letu.
Podívám se přes rameno z čelního okna a střelím pohledem po budících, pak se otočím k ostatním a očekávám reakce.

Nad mořem pár mil od pobřeží

Od vysokého pobřežního útesu se odpoutala menší vzducholoď a zamířila nad moře směrem na západ.
Šedé doutníkovité tělo vzducholodě pluje ladně vzduchem a pomalu nabírá výšku. Slabý proužek rychle mizící kouřové stopy vycházející z motorových gondol je neklamným znakem dobře vyladěných strojů.
V uzavřené pilotní kabině pod tělem vzducholodi stojí u kormidla vysoký statný půlork se starým hnědým koženým kloboukem, vedle něho stojí trpaslík v pracovním overalu a u regulačního ventilu kontroluje přečerpávání zátěžové vody z příďové nádrže na záď pro získání potřebného náklonu pro optimální stoupání. V kulometné věžičce pod pilotní kabinou se pohybuje opičák, který zakládá do závěru kulometu nábojový pás. Po žebříku spojujícím pilotní kabinu s tělem vzducholodi rychle vyšplhal goblin v kožené vestě. Žebřík z kabiny ústí v prostoře ze které se dá jít směrem ke přídi do menší ubikační prostory s několika rozvrtanými pelechy. Na druhé straně směrem na záď se prochází menším skladištěm dál po dřevěné lávce dál na záď na prkennou plošinu, kde se nachází srdce vzducholodi, strojovna.
Ubikace je jen jednoduchý rám ze kterého jsou spuštěny stěny a strop z plachtoviny. Za ubikací dál na přídi jsou příďové zátěžové nádrže a nad nimi pak 5příďových balonetů s nosným plynem. Na zádi je to pak stejné Za skladištěm je záďová nádrž se zátěžovou vodou a 5záďových balonetů. Přední i zadní zátěžové nádrže jsou propojené a voda z nich se dá přečerpávat pro získání potřebného náklonu vzducholodi, který usnadní stoupání či klesání a zefektivní tak záběr vrtulových lopatek. Nosný plyn je v příďové i záďové části rozdělen do balonetů nikoli do jednoho velkého balonetu. Balonety jsou menší válcovité vaky z impregnovaného plátna napuštěné nosným plynem. Rozděleny jsou z praktických a bezpečnostním důvodům. Jeden prostřelený balonet se dá snáze opravit a případný únik nosného plynu není tak kritický. Pokud není poškozeno víc balonetů a neunikne kritické množství nosného plynu, vzducholoď má stále šanci udržet se ve vzduchu. Pro případ poškození balonetů máme ve skladišti soupravu pro rychlé zalepení děr v bajonetovém plášti.
Uvnitř doutníkového trupu je několik lan natažených mezi žebry nosné kostry, které ji tak zpevňují. Po těchto lanech mohou opičák se Zukem šplhat a opravovat poškozený plášť.
Skladiště má pak o něco pevnější stěny, které jsou ze slabších prken. Bordel na ubikaci připomínající spíše zvířecí pelech je v naprostém kontrastu s téměř pečlivě uklizeným skladištěm, kde je vše buďto pověšeno a nebo uloženo v bednách.

Nějakou dobu nechám ostatní, aby dokončili činnosti nutné pro hladký let.
Když se po nějaké době prvotní shon na palubě pomalu uklidňuje, pevnina je už daleko za námi a zůstala z ní jen úzká linka. Mezitím jsme vystoupali na optimální letovou výšku.
“Jestli máte hotovo nasoukejte svý prdele sem ke mně, probereme co nás čeká.“
Houknu přes rameno za sebe směrem k ostatním členům mé posádky.
Počkám až za mnou utichne štrachání, šmátrání a dupání. Napůl se otočím k ostatní, abych jedním okem mohl sledovat budíky s výškou a rychlostí.
“Jeden fajnovej fešák z ještě fajnovější společnosti požádal Ra´ga, aby pro něj udělal menší špinavou prácičku.“
Zazubím se v ošklivém nic hezkého věstícím úšklebku.
“Pan fajnovka chce ať pošleme ke dnu jednu bárku co si to hasí z tý prdele Malus směrem na západ k nějakýmu ostrovu nebo co. Je to o dost větší kocábka než který normálně děláme. Takže sem vydumal plán.“
Prstem si zašťourám mezi předníma zubany a pokračuju.
“Kat je na palubě tý bárky. Vomrkne co a jak, poštěkuje co pude aby se jim to sesypalo až to spustěj a pak na nás blikne, že je všechno v cajku. Pak jí vytáhnem ze člunu na kterým vypadne z tý lodi. Pak ten parníček trochu pocuháme.“
Kejvnu na opičáka a na Zuka.
“Bude to dlouhá štreka tak sem za ty prachy od pana fajnofky najal loď co nám bude dělat plovoucí základnu na doplnění zásob.“
Na chvilku se odmlčím a zatvářím se významně.
“No a to nejlepší nakonec, nechal jsem vyměnit vodík za helium, takže nebudeme muset mít tak stažený prdele až po nás zase někdo vystřelí.“
Podívám se po výrazech své posádky a očekávám úlevu a jásot, protože jsme měli v minulosti párkrát na mále, když se na palubě malý obchodní lodi ukázal někdo s puškou a začal po nás střílet.
“Poletíme nad mořem o moc dýl než jsme kdy letěli. Proto musí všechno šlapat bez nejmenší chybičky!“
S touto větou se podívám na mechanika a očekávám jeho potvrzení bezproblémového letu.
Podívám se přes rameno z čelního okna a střelím pohledem po budících, pak se otočím k ostatním a očekávám reakce.

Když Obluda začne svolávat sraz, docavknu závěr a s klidným, bezelstným pohledem odejdu do své části ubykace, kde hromada úhledně naházeného navlhlého sena a polštářů kontrastuje s věšáky, na nichž visí postroj a zbraně. Vedle se válí truhla s mými posledními osobními věcmi - hromadou banánů a krabicí doutníků.
Když šéf svolává sraz, znamená to, že se bude zabíjet. To zvedá náladu. Během chvilky jsem zpět na můstku. Obluda je vážná, bude hodně zabíjení.
Myslí mi problikne vzpomínka na zkrvavenou mrtvolu mého krotilele, až se mě zmocní lehká euforie. Zatímco Obluda vykládá svoje dlouhé věty plné slov, která chápu tak na půl a akcentu tak strašného, že by potopil parník (doslova) , pohupuji se v zadní části hlavou dolů, střídavě za jednu a druhou nohu zavěšen na stropní vzpěře. Do toho s pusou plnou banánu přerušuju Obludu zvuky podobnými prdění (nicméně z drtivé většiny vyluzovanými ústy).
Když brífing zkončí, hlavou dolů doručkuji před Raga a poté, co předvedu plynulý seskok na ruce spojený s odhozením slupky od banánu za sebe na něj upřu pátravé oči, v nichž je kromě momentálního záchvatu hravosti natrvalo vryta směs utrpení a nenávisti. Jazykem podobným spíše bručivému zaskřehotání vyloudím několik slov z mé aktivní slovní zásoby.
Skak zabít
přes chybějící otazník je dotaz zcela patrný. Když Rag kývne, spokojeně pokývám hlavou, zamručím a ztratím se opět směrem ke kajutám. O chvilku později už sedím na zemi v pilotní místnosti a za škrábavých, skřípavých zvuků přebrušuji s očividně spokojeným výrazem všemi čtřmi končetinami obě své kukri naráz.


Skak: Jak se tento, lidoop, nejvíce připomínající čimpanze dostal ke skupině je mezi členy známo. Stejně jako to, že pokud je opička rozladěná, je dobré jí nesrat. Snad už všichni z týmu měi tu čest alespoň jednou sledovat, jak tento pouze něco před 60 kg těžký opičák zmasakroval několik lidí naráz, v několika případech dokonce obětem doslova oderval hlavu od těla. Zdá se, že množství nenávisti, schované v černé srsti by stačilo na menší genocidu. Přestože bývá opičák obvykle dobře naladěný a někdy až hravý, jeho naprostá nedůvěra k čistokrevným lidem, spojená s občas nepředvídatelnou útočností na lidi, kteří mu někoho připomínají, či drží v ruce hůl z něj dělá menší postrach a zároveň oceňovaného člena týmu, kvůli kterému jsou ostatní ochotní zkousnout i věčný zápach banánů, linoucí se celou lodí.

Když Obluda začne svolávat sraz, docavknu závěr a s klidným, bezelstným pohledem odejdu do své části ubykace, kde hromada úhledně naházeného navlhlého sena a polštářů kontrastuje s věšáky, na nichž visí postroj a zbraně. Vedle se válí truhla s mými posledními osobními věcmi - hromadou banánů a krabicí doutníků.
Když šéf svolává sraz, znamená to, že se bude zabíjet. To zvedá náladu. Během chvilky jsem zpět na můstku. Obluda je vážná, bude hodně zabíjení.
Myslí mi problikne vzpomínka na zkrvavenou mrtvolu mého krotilele, až se mě zmocní lehká euforie. Zatímco Obluda vykládá svoje dlouhé věty plné slov, která chápu tak na půl a akcentu tak strašného, že by potopil parník (doslova) , pohupuji se v zadní části hlavou dolů, střídavě za jednu a druhou nohu zavěšen na stropní vzpěře. Do toho s pusou plnou banánu přerušuju Obludu zvuky podobnými prdění (nicméně z drtivé většiny vyluzovanými ústy).
Když brífing zkončí, hlavou dolů doručkuji před Raga a poté, co předvedu plynulý seskok na ruce spojený s odhozením slupky od banánu za sebe na něj upřu pátravé oči, v nichž je kromě momentálního záchvatu hravosti natrvalo vryta směs utrpení a nenávisti. Jazykem podobným spíše bručivému zaskřehotání vyloudím několik slov z mé aktivní slovní zásoby.
Skak zabít
přes chybějící otazník je dotaz zcela patrný. Když Rag kývne, spokojeně pokývám hlavou, zamručím a ztratím se opět směrem ke kajutám. O chvilku později už sedím na zemi v pilotní místnosti a za škrábavých, skřípavých zvuků přebrušuji s očividně spokojeným výrazem všemi čtřmi končetinami obě své kukri naráz.


Skak: Jak se tento, lidoop, nejvíce připomínající čimpanze dostal ke skupině je mezi členy známo. Stejně jako to, že pokud je opička rozladěná, je dobré jí nesrat. Snad už všichni z týmu měi tu čest alespoň jednou sledovat, jak tento pouze něco před 60 kg těžký opičák zmasakroval několik lidí naráz, v několika případech dokonce obětem doslova oderval hlavu od těla. Zdá se, že množství nenávisti, schované v černé srsti by stačilo na menší genocidu. Přestože bývá opičák obvykle dobře naladěný a někdy až hravý, jeho naprostá nedůvěra k čistokrevným lidem, spojená s občas nepředvídatelnou útočností na lidi, kteří mu někoho připomínají, či drží v ruce hůl z něj dělá menší postrach a zároveň oceňovaného člena týmu, kvůli kterému jsou ostatní ochotní zkousnout i věčný zápach banánů, linoucí se celou lodí.

Když Obluda začne svolávat sraz, docavknu závěr a s klidným, bezelstným pohledem odejdu do své části ubykace, kde hromada úhledně naházeného navlhlého sena a polštářů kontrastuje s věšáky, na nichž visí postroj a zbraně. Vedle se válí truhla s mými posledními osobními věcmi - hromadou banánů a krabicí doutníků.
Když šéf svolává sraz, znamená to, že se bude zabíjet. To zvedá náladu. Během chvilky jsem zpět na můstku. Obluda je vážná, bude hodně zabíjení.
Myslí mi problikne vzpomínka na zkrvavenou mrtvolu mého krotilele, až se mě zmocní lehká euforie. Zatímco Obluda vykládá svoje dlouhé věty plné slov, která chápu tak na půl a akcentu tak strašného, že by potopil parník (doslova) , pohupuji se v zadní části hlavou dolů, střídavě za jednu a druhou nohu zavěšen na stropní vzpěře. Do toho s pusou plnou banánu přerušuju Obludu zvuky podobnými prdění (nicméně z drtivé většiny vyluzovanými ústy).
Když brífing zkončí, hlavou dolů doručkuji před Raga a poté, co předvedu plynulý seskok na ruce spojený s odhozením slupky od banánu za sebe na něj upřu pátravé oči, v nichž je kromě momentálního záchvatu hravosti natrvalo vryta směs utrpení a nenávisti. Jazykem podobným spíše bručivému zaskřehotání vyloudím několik slov z mé aktivní slovní zásoby.
Skak zabít
přes chybějící otazník je dotaz zcela patrný. Když Rag kývne, spokojeně pokývám hlavou, zamručím a ztratím se opět směrem ke kajutám. O chvilku později už sedím na zemi v pilotní místnosti a za škrábavých, skřípavých zvuků přebrušuji s očividně spokojeným výrazem všemi čtřmi končetinami obě své kukri naráz.


Skak: Jak se tento, lidoop, nejvíce připomínající čimpanze dostal ke skupině je mezi členy známo. Stejně jako to, že pokud je opička rozladěná, je dobré jí nesrat. Snad už všichni z týmu měi tu čest alespoň jednou sledovat, jak tento pouze něco před 60 kg těžký opičák zmasakroval několik lidí naráz, v několika případech dokonce obětem doslova oderval hlavu od těla. Zdá se, že množství nenávisti, schované v černé srsti by stačilo na menší genocidu. Přestože bývá opičák obvykle dobře naladěný a někdy až hravý, jeho naprostá nedůvěra k čistokrevným lidem, spojená s občas nepředvídatelnou útočností na lidi, kteří mu někoho připomínají, či drží v ruce hůl z něj dělá menší postrach a zároveň oceňovaného člena týmu, kvůli kterému jsou ostatní ochotní zkousnout i věčný zápach banánů, linoucí se celou lodí.

Nad mořem pár mil od pobřeží

Vyšplhám se to pilotní kabiny a postavím se hned vedle „šéfa“ s nezničitelně ujetým usměvem špičatých zubů, poslouchám slova Ra'qa a téměř neustále se na něj zubím jako bych ho skoro nevnímal. Ale vnímám a docela dobře i přes svůj zubatý úsměv při kterém ten co se na mne dívá oprávněně pochybuje o mé příčetnosti.

Jako goblín jsem celkem malý a oproti obrovitému půlorkovi celkem trpaslík, se špičatým nosem, špičatýma ušima, malýma potměšilýma očima a nazelenalou kůží, což je u nás goblínů vlastně typické. Jen má pokožka je už zvrásněna řádnou dávkou jizev či zahojených menším popálenin. Přes svoji koženou vestu mám na hrudi popruh plný dynamitových patron, za popruhem ještě zastrčený revolver, výzbroj doplňuje nůž zastrčený ve vysokých botách a celý vzhled zakončují hnědé plátěné kalhoty.

“Zuk to zařídí. Zuk zařídí bum! Spooousta ohně pro tebe! “

pronesnu křaplavým hlasem a vytáhnu reprezentativně dvě dynamitové patrony z těch co nosím na popruhu přes hruď.

“Zuk bohužel nemá dost výbušnin na to, aby poslal loď ke dnu. Takže Zuk se postará o řádný zmatek, když budou hasit, nebudou střílet. Pár explozí by mělo vyřadit, buď kormidlo, můstek, kolesa, stěžně či aspoň udělat takový pořadný zmatek. Jenže výbuch kotlů by mohla být větší legrace, to by byla spousta ohně ják to má Zuk rád.“

až na vyjadřování v třetí osobě mluvím vlastně docela inteligentně, při zamyšlení o obsahu slov už člověk nepochybuje, že nejsem zcela v pořádku.

Nad mořem pár mil od pobřeží

Vyšplhám se to pilotní kabiny a postavím se hned vedle „šéfa“ s nezničitelně ujetým usměvem špičatých zubů, poslouchám slova Ra'qa a téměř neustále se na něj zubím jako bych ho skoro nevnímal. Ale vnímám a docela dobře i přes svůj zubatý úsměv při kterém ten co se na mne dívá oprávněně pochybuje o mé příčetnosti.

Jako goblín jsem celkem malý a oproti obrovitému půlorkovi celkem trpaslík, se špičatým nosem, špičatýma ušima, malýma potměšilýma očima a nazelenalou kůží, což je u nás goblínů vlastně typické. Jen má pokožka je už zvrásněna řádnou dávkou jizev či zahojených menším popálenin. Přes svoji koženou vestu mám na hrudi popruh plný dynamitových patron, za popruhem ještě zastrčený revolver, výzbroj doplňuje nůž zastrčený ve vysokých botách a celý vzhled zakončují hnědé plátěné kalhoty.

“Zuk to zařídí. Zuk zařídí bum! Spooousta ohně pro tebe! “

pronesnu křaplavým hlasem a vytáhnu reprezentativně dvě dynamitové patrony z těch co nosím na popruhu přes hruď.

“Zuk bohužel nemá dost výbušnin na to, aby poslal loď ke dnu. Takže Zuk se postará o řádný zmatek, když budou hasit, nebudou střílet. Pár explozí by mělo vyřadit, buď kormidlo, můstek, kolesa, stěžně či aspoň udělat takový pořadný zmatek. Jenže výbuch kotlů by mohla být větší legrace, to by byla spousta ohně ják to má Zuk rád.“

až na vyjadřování v třetí osobě mluvím vlastně docela inteligentně, při zamyšlení o obsahu slov už člověk nepochybuje, že nejsem zcela v pořádku.

Nad mořem pár mil od pobřeží

Vyšplhám se to pilotní kabiny a postavím se hned vedle „šéfa“ s nezničitelně ujetým usměvem špičatých zubů, poslouchám slova Ra'qa a téměř neustále se na něj zubím jako bych ho skoro nevnímal. Ale vnímám a docela dobře i přes svůj zubatý úsměv při kterém ten co se na mne dívá oprávněně pochybuje o mé příčetnosti.

Jako goblín jsem celkem malý a oproti obrovitému půlorkovi celkem trpaslík, se špičatým nosem, špičatýma ušima, malýma potměšilýma očima a nazelenalou kůží, což je u nás goblínů vlastně typické. Jen má pokožka je už zvrásněna řádnou dávkou jizev či zahojených menším popálenin. Přes svoji koženou vestu mám na hrudi popruh plný dynamitových patron, za popruhem ještě zastrčený revolver, výzbroj doplňuje nůž zastrčený ve vysokých botách a celý vzhled zakončují hnědé plátěné kalhoty.

“Zuk to zařídí. Zuk zařídí bum! Spooousta ohně pro tebe! “

pronesnu křaplavým hlasem a vytáhnu reprezentativně dvě dynamitové patrony z těch co nosím na popruhu přes hruď.

“Zuk bohužel nemá dost výbušnin na to, aby poslal loď ke dnu. Takže Zuk se postará o řádný zmatek, když budou hasit, nebudou střílet. Pár explozí by mělo vyřadit, buď kormidlo, můstek, kolesa, stěžně či aspoň udělat takový pořadný zmatek. Jenže výbuch kotlů by mohla být větší legrace, to by byla spousta ohně ják to má Zuk rád.“

až na vyjadřování v třetí osobě mluvím vlastně docela inteligentně, při zamyšlení o obsahu slov už člověk nepochybuje, že nejsem zcela v pořádku.

Salónek

Omluvte mě, pánové. Na chvíli změním společnost.

Na ta slova se zvednu a přejdu k baru. Objednám si whiskey s ledem, citronovou šťávou a třešničkou. Barman na mě trochu divně mrkne, ale nalije. Zaplatím a otočím se právě ve chvíli, kdy vejde oslnivě krásná žena. Kdybych měl právě v ústech drink, stoprocentně mi zaskočí. Nenápadně po ní pokukuju a když jí číšník nese její čaj, vydám se také k jejímu stolu.

Dobrý den, šlechetná paní. Mohu si k vám přisednout?

Will

Poohlížíš se po další truhle, když vtom uslyšíš dlouhé a táhlé vrzání vsupních vrat. Někdo sem jde!

Nad mořem pár mil od pobřeží

Stojím v pilotní kabině vedle Ra`ga a pozorně sleduji budíky ukazující, nakolik motory pracují tak jak mají. Když kapitán svolá posádku, já sám se jen otočím a sleduji ostatní.

Na opičáka jsem si už nějak zvyknul. Vlastně, když se ukáže, tak se i trochu usměji. Kdo by jen mohl tušit, že se směji utkvělé představě, že na tohoto opičáka by se tak nějak hodila buřinka?

Když se ale objeví i ten goblin, tak se zamračím. Nejenže mi přijde jeho užívání výbušnin značně primitivní, ale mám pocit, že mi dokonce v noci ukradl jeden kousek dynamitu. Ale kdo ví?

Když Ra´g začne mluvit o špinavý prácičce, tak se zase trochu uvolním. Pozorně poslouchám, i když mě občas rozptýlí nějaký podezřelý zvuk, který jde směrem od toho opičáka. Společná kajuta s ním mi moc nevyhovuje a jsem rozhodnut, že zvážím možnost spaní ve strojovně. Stejně je fakt že se mi při zvuku vydávaného motory usíná nejlépe. Jak lépe by se mohlo usínat než za zvuku spokojeného předení mého miláčka?

Zaženu neaktuální myšlenky a odtrhnu pohled od opičáka a dále se soustředím na to co nám povídá šéf.

No Kat není tak špatná, na člověčici. Vlastně mě už napadlo, že v sobě určitě musí mít i kus trpošky. Něco v její povaze je tak nějak nečlověčího. I když je fakt, že vzhled má lidský, až je mi jí trochu líto.

Z myšlenek na tu sympatickou ošklivku mne vytrhne Ra´gova poznámka o heliu.

No šak už to taky sypalo! Bylo to jak lítat s kusem dynoše v prdeli, ti to povidal porád!
Vážně pokývu hlavou. Pak mne ale napadne, že teď už možná neplatí přísný zákaz mého vynalézání a v hlavě se mi začnou sami kreslit plány, jednoho moc šikovného zařízení.

Mohl bych ho pojmenovat kovomet! Při správném dávkování střelnýho prachu by to mohlo jít. Hm, kde tu ale seženu dost širokou trubku...

Ale šefé, nedělej si ze mě gébiš! Tahle krasotinka má hercnu jako zvon, to ti povidám! Šak ona na nás kobáč házet nebude a všechno pošlape v richtiku. Megi je holka do nepohody!
Ujistím Ra`ga, že jeho obavy jsou liché.


Jsem na pohled klasický trpoš. Jako poznávací znamení by mohlo posloužit před nějakým časem ohořelé, ještě né zcela dorostle obočí. Na levé ruce mi schází poslední článek prsteníčku. Obvykle mám na sobě kroužkovou košili a přes ní starý kabát. Na opasku mám pouzdro na svůj revolver se zvětšeným bubínkem na 14 nábojů a na zádech zdánlivě klasickou trpošskou sekeru. Zpravidla bývám celý umazaný od oleje, mazutu, vazelíny nebo čehokoliv jiného s čím právě pracuji. Jsem v nejlepším trpasličím věku - je mi 76 let.

Nad mořem pár mil od pobřeží

Stojím v pilotní kabině vedle Ra`ga a pozorně sleduji budíky ukazující, nakolik motory pracují tak jak mají. Když kapitán svolá posádku, já sám se jen otočím a sleduji ostatní.

Na opičáka jsem si už nějak zvyknul. Vlastně, když se ukáže, tak se i trochu usměji. Kdo by jen mohl tušit, že se směji utkvělé představě, že na tohoto opičáka by se tak nějak hodila buřinka?

Když se ale objeví i ten goblin, tak se zamračím. Nejenže mi přijde jeho užívání výbušnin značně primitivní, ale mám pocit, že mi dokonce v noci ukradl jeden kousek dynamitu. Ale kdo ví?

Když Ra´g začne mluvit o špinavý prácičce, tak se zase trochu uvolním. Pozorně poslouchám, i když mě občas rozptýlí nějaký podezřelý zvuk, který jde směrem od toho opičáka. Společná kajuta s ním mi moc nevyhovuje a jsem rozhodnut, že zvážím možnost spaní ve strojovně. Stejně je fakt že se mi při zvuku vydávaného motory usíná nejlépe. Jak lépe by se mohlo usínat než za zvuku spokojeného předení mého miláčka?

Zaženu neaktuální myšlenky a odtrhnu pohled od opičáka a dále se soustředím na to co nám povídá šéf.

No Kat není tak špatná, na člověčici. Vlastně mě už napadlo, že v sobě určitě musí mít i kus trpošky. Něco v její povaze je tak nějak nečlověčího. I když je fakt, že vzhled má lidský, až je mi jí trochu líto.

Z myšlenek na tu sympatickou ošklivku mne vytrhne Ra´gova poznámka o heliu.

No šak už to taky sypalo! Bylo to jak lítat s kusem dynoše v prdeli, ti to povidal porád!
Vážně pokývu hlavou. Pak mne ale napadne, že teď už možná neplatí přísný zákaz mého vynalézání a v hlavě se mi začnou sami kreslit plány, jednoho moc šikovného zařízení.

Mohl bych ho pojmenovat kovomet! Při správném dávkování střelnýho prachu by to mohlo jít. Hm, kde tu ale seženu dost širokou trubku...

Ale šefé, nedělej si ze mě gébiš! Tahle krasotinka má hercnu jako zvon, to ti povidám! Šak ona na nás kobáč házet nebude a všechno pošlape v richtiku. Megi je holka do nepohody!
Ujistím Ra`ga, že jeho obavy jsou liché.


Jsem na pohled klasický trpoš. Jako poznávací znamení by mohlo posloužit před nějakým časem ohořelé, ještě né zcela dorostle obočí. Na levé ruce mi schází poslední článek prsteníčku. Obvykle mám na sobě kroužkovou košili a přes ní starý kabát. Na opasku mám pouzdro na svůj revolver se zvětšeným bubínkem na 14 nábojů a na zádech zdánlivě klasickou trpošskou sekeru. Zpravidla bývám celý umazaný od oleje, mazutu, vazelíny nebo čehokoliv jiného s čím právě pracuji. Jsem v nejlepším trpasličím věku - je mi 76 let.

Nad mořem pár mil od pobřeží

Stojím v pilotní kabině vedle Ra`ga a pozorně sleduji budíky ukazující, nakolik motory pracují tak jak mají. Když kapitán svolá posádku, já sám se jen otočím a sleduji ostatní.

Na opičáka jsem si už nějak zvyknul. Vlastně, když se ukáže, tak se i trochu usměji. Kdo by jen mohl tušit, že se směji utkvělé představě, že na tohoto opičáka by se tak nějak hodila buřinka?

Když se ale objeví i ten goblin, tak se zamračím. Nejenže mi přijde jeho užívání výbušnin značně primitivní, ale mám pocit, že mi dokonce v noci ukradl jeden kousek dynamitu. Ale kdo ví?

Když Ra´g začne mluvit o špinavý prácičce, tak se zase trochu uvolním. Pozorně poslouchám, i když mě občas rozptýlí nějaký podezřelý zvuk, který jde směrem od toho opičáka. Společná kajuta s ním mi moc nevyhovuje a jsem rozhodnut, že zvážím možnost spaní ve strojovně. Stejně je fakt že se mi při zvuku vydávaného motory usíná nejlépe. Jak lépe by se mohlo usínat než za zvuku spokojeného předení mého miláčka?

Zaženu neaktuální myšlenky a odtrhnu pohled od opičáka a dále se soustředím na to co nám povídá šéf.

No Kat není tak špatná, na člověčici. Vlastně mě už napadlo, že v sobě určitě musí mít i kus trpošky. Něco v její povaze je tak nějak nečlověčího. I když je fakt, že vzhled má lidský, až je mi jí trochu líto.

Z myšlenek na tu sympatickou ošklivku mne vytrhne Ra´gova poznámka o heliu.

No šak už to taky sypalo! Bylo to jak lítat s kusem dynoše v prdeli, ti to povidal porád!
Vážně pokývu hlavou. Pak mne ale napadne, že teď už možná neplatí přísný zákaz mého vynalézání a v hlavě se mi začnou sami kreslit plány, jednoho moc šikovného zařízení.

Mohl bych ho pojmenovat kovomet! Při správném dávkování střelnýho prachu by to mohlo jít. Hm, kde tu ale seženu dost širokou trubku...

Ale šefé, nedělej si ze mě gébiš! Tahle krasotinka má hercnu jako zvon, to ti povidám! Šak ona na nás kobáč házet nebude a všechno pošlape v richtiku. Megi je holka do nepohody!
Ujistím Ra`ga, že jeho obavy jsou liché.


Jsem na pohled klasický trpoš. Jako poznávací znamení by mohlo posloužit před nějakým časem ohořelé, ještě né zcela dorostle obočí. Na levé ruce mi schází poslední článek prsteníčku. Obvykle mám na sobě kroužkovou košili a přes ní starý kabát. Na opasku mám pouzdro na svůj revolver se zvětšeným bubínkem na 14 nábojů a na zádech zdánlivě klasickou trpošskou sekeru. Zpravidla bývám celý umazaný od oleje, mazutu, vazelíny nebo čehokoliv jiného s čím právě pracuji. Jsem v nejlepším trpasličím věku - je mi 76 let.

Sklad

Ukryju se za nějaké sudy, pak koukám kdo jde, protože kdyby přišel sám kapitán, asi by na něj moje historka neplatila.
Ať je to jeden z těch dvou blbců, prosím.

Společenská místnost

Zamyslím se nad zajímavými chutěmi mého nového společníka.. malinovka.. kakao? Čekal jsem spíše nějaký alkohol... ale po minutě hloubání přijdu na jasný klad tohoto faktu.

Vypadá to že se mi nestane, že by Zakka, nemohl sloužit z důvodu indispozice z alkoholu,, jak to bývá u blbých smradlavých orků.. kteří jsou v lihu každý den.. když na ně ras v továrně není dost tvrdý. Líní parchanti...

Já si dám koňak.. nějaký "lepší" pokud máte... ozvu se na barmana.. a pokračuji v rozhovoru se Zakka.

Jistě.. smlouvu.. ano ,ano... sepíšeme ji ..

Zamyslím se nad tím ,co vede půl-ogra ke smlouvě.. je to logická věc... ale trochu mě s ní zaskočil ... samozřejmě jsem ji měl čekat....

Tento řetězec myšlenek mě však zavede jinam. Až doplujeme do nového světa. Místa bez Králů, Gnómích rad, Císařů a Vůdčích sherrifů a jejich měst a říší nebude žádné autority která by mohla vynucovat právo..
Bude jen naše kolonie a naše právo.
Na obličeji se mi objeví úsměv. Z pomyšlení že mě nikdo nebude brzdit, daně v tarantu, povolení ke stavbě, patenty a licence.

Vše bude jenom podle mě. Zbudujeme krásné a svobodné město, bez útlaku satrého světa. Pěkně vyhovující svobodnému obchodu.. hihihi... už abychom tam byli. Musím se zajít podívat za kapitánem, jak to vidí....

..a jestli nejsou nějaké problémy.. zatím je vše v pořádku, zdá s e, že jsem udělal dobře, když sem jej najal i s jeho lodí... je pohodlná a dostatečně velká....

Poté co jsem se na chvíli zamyslle a odmlčel, potřesu hlavou a vrátím se myšlenkama k Zakka.

Přihnu si z nápoje který nám barman přinesl.

Tak na naši novou spolupráci a budoucí kolonii.

Před společenskou místností

Nohy mne sotva nesou. Co chvíli se opírám o stěnu a náhodný kolemjdoucí by mne označil za ,,Muže ve velmi podnapilém stavu". Zelený obličej nevolnosti však nezpůsobilo nic podobného. Možná bych se měl konečně podívat do své kajuty, ale od vstupu na palubu jsem... jsem byl zaměstnán něčím jiným.
,,Hrmmmmrmrmmrm..."
Zhluboka se nadechnu. Na čele mi pořád ještě vyráží pot, ale zelený odstín tváře se pomalu vytrácí.
Dobře, uklidni se. Půjdeš k baru a dáš si něco na uklidnění. Popovídáš si s lidmi, dozvíš se nové informace a pak si dáš něco k večeři. Něco lehkého, ne příliš těžkého na žaludek. Ach néé.
Přimáčknu si dlaň na ústa. Zmiňovat se o žaludku nebyl moc dobrý nápad. Alespoň že tentokrát jsem dost blízko. Opět zmizím na toaletě, z které se za chvíli ozývají dávivé zvuky.
,,Hrmmmmrmrmmrm..."
Vždyť jsem ani nesnídal. A proč je tam pokaždé kukuřice. Žádnou jsem přeci nejedl.
Tenhle den mi není dvakrát po chuti. Škoda že tam nelétají vzducholodě, i když rozdíl by o moc jiný nebyl.
No paráda, teď ještě záchvat kašle. Uklízečky budou mít pro dnešek o práci postaráno.
Konečně dostanu ven všechno, tedy alespoň doufám. Boty si otřu ručníkem vedle umyvadla, ve kterém jsem si předtím vypláchl ústa a umyl ruce.
,,Hrmmmmrmrmmrm..."
Příjemně čistý pocit, i když to, co tomu předcházelo, bych nejraději vynechal.
Potřetí zvednu hnědou brašnu, jež jsem pohodil těsně před dveřmi pokaždé, když byla ohrožena čistota koberce. Z kapsy vytáhnu papírek, v němž mám zabaleny dva prášky proti nevolnosti. Vysypu je na dlaň a chvíli je s vyčítavým pohledem sleduji. Jako dvě kulky, jimiž mě někdo kdysi dávno postřelil. Teď, když nehrozí vyplavení léku protiproudem, je naráz spolknu. Mají suchou a štiplavou chuť, ale po několika minutách cítím mírnou úlevu. ,,Hrmmmmrmrmmrm..."
Až teď si uvědomím podivné hučení, vycházející odněkud ze shora.
,,Hrmmmmrmrmmrm...bum!"
Paráda, jedna pořádná rána stačí. Hnědý cylidr přestane hučet a začne znít jako normální cylidr. Tiše.
Počkat, na něco jsem zapomněl.
Vrátím se k toaletám a zvednu ze země o něco tlustší hůlku. Po chvilce prohledávání kapes, zda jsem ještě něco nezapomněl, se vydám do společenské místnosti. Potřebuji se něčeho dobrého napít.

Společenská místnost není nikterak přeplněná, ba naopak. Každý si tak udrží jistou dávku soukromí. Vyberu si stoleček blízko baru. Hůl pověsím na opěradlo židle a brašnu do jejích nohou. Ještě než dosednu, objednám si. Nic konkrétního, ale s poznámkou, aby to bylo uklidňující na žaludek.

Nejsem moc vysoký, ale poněkud hubený, což vyvolává dojem, jako bych i nějakou výšku měl. Oblek, cylidr, hůl, brašna, ba i vlasy a oči jsou v hnědém provedení. Jedině rudá barva vázanky a bíla ve tváři tuto celistvost kapku ruší.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Kývnu opičákovi na souhlas a lehce povytažený horní ret poodhalí mé špičáky ve zlověstně škodolibém úšklebku.
"Na bombičky je času dost, zatím to schovej."
Otočím se hned k Zukovi a ukážu na jeho dynamitovou vestičku. Je to rituál na každý akci. Pořád ho musím usměrňovat. Je trochu moc horlivej a často i zbrklej, ale pořád velice užitečnej.
"Zásahu kotlů se Zuk musí zatím vyhnout, to až v krajním případě. Bude tam dost věcí na rabování za který nám překupníci zaplatěj fůru prachů."
Zchladím trochu Zukovu horlivost a pokračuju.
"Je to o třídu větší loď než který běžně děláme. Takže víc jak stovka lidí. Ale protože nejsme žádný sračky, tak to zmákneme."
Pohledem přes rameno zkontroluju budíky a výhled z čelního okna.
"Až vyzvedneme Kat, tak na tu kocábku zaútočíme. Pokusíme se zničit můstek, pokud půjde tak kormidlo a poškodit kolesa. Tím je ochromíme a zpomalíme. Podle toho jak moc je poškodíme budeme postupovat dál. V záloze mám plán s použitím tý parní zásobárny kde budeme doplňovat palivo a jídlo."
Dovysvětlím Zukovi, ale i ostatním. Pak se otočím k trpaslíkovi.
"Čeká nás dlouhej let, tak se ujisti, že motory šlapou jak nejlíp můžou. Pak se jdi klidně natáhnout, za pár hodin budu potřebovat vystřídat u kormidla."
Vydám pokyny mechanikovi. Mezitím opičák zmizel po žebříku nahoře a já si všimnul na podlaze pohozený šlupky od banánu.
Tentokrát my povylezou špičáky v nespokojeným a výhružným šklebu.
"Zkontroluj vypínací lana kostry trupu."
Zaúkoluju Zuka a mávnu rukou aby šel. Předám kormidlo Kidilovi a dojdu ke šlupce v zadní části kabiny. Mezitím opičák sešplhá ze žebříku a začne si přebrušovat nástroje. Otočím se k němu a kopancem pošlu šlupku přímo na něj. Šlupka mu narazí do prsou a spadne do klína.
Tím si získám jeho pozornost.
"TOHLE už tu nechci vidět! Začínáš mě s tím srát!"
Zavrčím vztekle s výhružným výrazem a pak se vrátím ke kormidlu.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Kývnu opičákovi na souhlas a lehce povytažený horní ret poodhalí mé špičáky ve zlověstně škodolibém úšklebku.
"Na bombičky je času dost, zatím to schovej."
Otočím se hned k Zukovi a ukážu na jeho dynamitovou vestičku. Je to rituál na každý akci. Pořád ho musím usměrňovat. Je trochu moc horlivej a často i zbrklej, ale pořád velice užitečnej.
"Zásahu kotlů se Zuk musí zatím vyhnout, to až v krajním případě. Bude tam dost věcí na rabování za který nám překupníci zaplatěj fůru prachů."
Zchladím trochu Zukovu horlivost a pokračuju.
"Je to o třídu větší loď než který běžně děláme. Takže víc jak stovka lidí. Ale protože nejsme žádný sračky, tak to zmákneme."
Pohledem přes rameno zkontroluju budíky a výhled z čelního okna.
"Až vyzvedneme Kat, tak na tu kocábku zaútočíme. Pokusíme se zničit můstek, pokud půjde tak kormidlo a poškodit kolesa. Tím je ochromíme a zpomalíme. Podle toho jak moc je poškodíme budeme postupovat dál. V záloze mám plán s použitím tý parní zásobárny kde budeme doplňovat palivo a jídlo."
Dovysvětlím Zukovi, ale i ostatním. Pak se otočím k trpaslíkovi.
"Čeká nás dlouhej let, tak se ujisti, že motory šlapou jak nejlíp můžou. Pak se jdi klidně natáhnout, za pár hodin budu potřebovat vystřídat u kormidla."
Vydám pokyny mechanikovi. Mezitím opičák zmizel po žebříku nahoře a já si všimnul na podlaze pohozený šlupky od banánu.
Tentokrát my povylezou špičáky v nespokojeným a výhružným šklebu.
"Zkontroluj vypínací lana kostry trupu."
Zaúkoluju Zuka a mávnu rukou aby šel. Předám kormidlo Kidilovi a dojdu ke šlupce v zadní části kabiny. Mezitím opičák sešplhá ze žebříku a začne si přebrušovat nástroje. Otočím se k němu a kopancem pošlu šlupku přímo na něj. Šlupka mu narazí do prsou a spadne do klína.
Tím si získám jeho pozornost.
"TOHLE už tu nechci vidět! Začínáš mě s tím srát!"
Zavrčím vztekle s výhružným výrazem a pak se vrátím ke kormidlu.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Kývnu opičákovi na souhlas a lehce povytažený horní ret poodhalí mé špičáky ve zlověstně škodolibém úšklebku.
"Na bombičky je času dost, zatím to schovej."
Otočím se hned k Zukovi a ukážu na jeho dynamitovou vestičku. Je to rituál na každý akci. Pořád ho musím usměrňovat. Je trochu moc horlivej a často i zbrklej, ale pořád velice užitečnej.
"Zásahu kotlů se Zuk musí zatím vyhnout, to až v krajním případě. Bude tam dost věcí na rabování za který nám překupníci zaplatěj fůru prachů."
Zchladím trochu Zukovu horlivost a pokračuju.
"Je to o třídu větší loď než který běžně děláme. Takže víc jak stovka lidí. Ale protože nejsme žádný sračky, tak to zmákneme."
Pohledem přes rameno zkontroluju budíky a výhled z čelního okna.
"Až vyzvedneme Kat, tak na tu kocábku zaútočíme. Pokusíme se zničit můstek, pokud půjde tak kormidlo a poškodit kolesa. Tím je ochromíme a zpomalíme. Podle toho jak moc je poškodíme budeme postupovat dál. V záloze mám plán s použitím tý parní zásobárny kde budeme doplňovat palivo a jídlo."
Dovysvětlím Zukovi, ale i ostatním. Pak se otočím k trpaslíkovi.
"Čeká nás dlouhej let, tak se ujisti, že motory šlapou jak nejlíp můžou. Pak se jdi klidně natáhnout, za pár hodin budu potřebovat vystřídat u kormidla."
Vydám pokyny mechanikovi. Mezitím opičák zmizel po žebříku nahoře a já si všimnul na podlaze pohozený šlupky od banánu.
Tentokrát my povylezou špičáky v nespokojeným a výhružným šklebu.
"Zkontroluj vypínací lana kostry trupu."
Zaúkoluju Zuka a mávnu rukou aby šel. Předám kormidlo Kidilovi a dojdu ke šlupce v zadní části kabiny. Mezitím opičák sešplhá ze žebříku a začne si přebrušovat nástroje. Otočím se k němu a kopancem pošlu šlupku přímo na něj. Šlupka mu narazí do prsou a spadne do klína.
Tím si získám jeho pozornost.
"TOHLE už tu nechci vidět! Začínáš mě s tím srát!"
Zavrčím vztekle s výhružným výrazem a pak se vrátím ke kormidlu.

Společenská místnost

Nezdvořile si srknu sodovky dřív, než dojde k přípitku. Spokojeně se usmívám a sleduju pána, který právě o něčem sní s otevřenýma očima. Velké sny malého muže. Žena? Jídlo?
„Na spolupráci!“ nastavím sklenku k přiťuknutím. Nedojde tak k jejímu roztřískání, snad. „A na jakou vlastně kolono... tu?“

Společenská místnost

Mile poděkuji kývnutím hlavy obsluze a usrknu libě vonícího čaje.
Čaj mne, ale nepříjemně, překvapí svou teplotou.
Syknu a zamračím se.
"Do p... prkýnka" pronesu s lehkým zakoktnutím a snažím se vydýchat letmý nával vzteku.
Ten úplně vyšumí, když pozoruji mladého gentlemana, který mne po chvíli osloví.
Již naprosto klidná a opět již jako dokonalá dáma se lehce usměji párkrát se oviji temným krajkovým vějířem.
Pak poklidným hlasem pronesu:
"Krásný den pane, ovšemže můžete přisednout. Bude mi ctí, rozhodnete-li se, mi dělat společnost."
Pokynu dlaní k jedné prázdné sesli a opět ladným pohybem oviji několikrát svou tvář.
Jak nařizuje etiketa nechávám muži prostor, aby se představil.

Hovor s dámou

Lehce se pokloním a pravím:

Angus Cameron, dějepravec a světoběžník. Je milé, že jste zavítala mezi nás, drahá paní...

...a také nechám prostor pro představení.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Pokyvuju hlavou a zasněně se při tom usmívám.
Jak dycky házel kecy mój kéma, víc lidůch, větší čurina. A pro našu vzduchnu nesypé bobky, šéf. Šak já dám šecko do cajku.

Počkám až si Ra´g převezme opět kormidlo a pak vyrazím do strojovny. Všechno důkladně zkontroluji, co je třeba promažu nebo utáhnu a pokud jsem s výsledkem spokojen, sednu si a zády se opřu o zábradlí kolem plošiny, představující strojovnu. Pokud budu mít pocit, že slyším nějaký zvuk, který by mohl představovat v budoucnu problém, ihned vstanu a pokusím se dát vše do pořádku. Pokud motor šlape bez problémů, jistě mě brzy jeho zvuk uspí.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Pokyvuju hlavou a zasněně se při tom usmívám.
Jak dycky házel kecy mój kéma, víc lidůch, větší čurina. A pro našu vzduchnu nesypé bobky, šéf. Šak já dám šecko do cajku.

Počkám až si Ra´g převezme opět kormidlo a pak vyrazím do strojovny. Všechno důkladně zkontroluji, co je třeba promažu nebo utáhnu a pokud jsem s výsledkem spokojen, sednu si a zády se opřu o zábradlí kolem plošiny, představující strojovnu. Pokud budu mít pocit, že slyším nějaký zvuk, který by mohl představovat v budoucnu problém, ihned vstanu a pokusím se dát vše do pořádku. Pokud motor šlape bez problémů, jistě mě brzy jeho zvuk uspí.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Pokyvuju hlavou a zasněně se při tom usmívám.
Jak dycky házel kecy mój kéma, víc lidůch, větší čurina. A pro našu vzduchnu nesypé bobky, šéf. Šak já dám šecko do cajku.

Počkám až si Ra´g převezme opět kormidlo a pak vyrazím do strojovny. Všechno důkladně zkontroluji, co je třeba promažu nebo utáhnu a pokud jsem s výsledkem spokojen, sednu si a zády se opřu o zábradlí kolem plošiny, představující strojovnu. Pokud budu mít pocit, že slyším nějaký zvuk, který by mohl představovat v budoucnu problém, ihned vstanu a pokusím se dát vše do pořádku. Pokud motor šlape bez problémů, jistě mě brzy jeho zvuk uspí.

Společenská místnost

Přiťuknu si se Zakka sklenkou. A spokojeně vyprázdním svůj pohárek.

Pohodlně uvelebený v křesle vychutnávám okamžik. Spokojený z dosavadního průběhu plavby.

Kolonie? Zakka, Zakka... kolonie... je naše nová příležitost.. nový domov... o tom jistě právě snil tvůj předešlý zesnulý pán, budiž mu země lehká. Země bez starých zákonů, útlaku Tarantu , válečných konfliktů Cumbrie a nekonečných problému s elfy.

Postavím továrnu, domky pro mé dělníky, přístav a vilku pro mě.. a budu vydělávat.... bude to fajn.. hihihii

Chvíli posedávám a fantazíruji nad tím co nás čeká.

Taky nechám postavit veřejnou vodárnu a stoky.. aby bylo město čisté.. a ..a.. promenádu s obchody a restauracemi... a také divadlo.. velké divadlo.. pro zábavu... byl jsi někdy v divadle? ...

Počkám až Zakka dopije svoji sodovku a sám si taktéž doliji abych vyprázdnil menší láhev.

Poté se rozhodnu navštívit kapitána.. měl bych se jej otázat na průběh plavby a na jak dlouho to ještě odhaduje...

Otočím se k přísedícím, mimo Zakka a pronesu:

Omluvte nás pánové, rozhodl jsem se ještě dnes něco vyřídit... budu potěšen, když se dnes večer setkáme u večeře... již mě nudí večeře bez společnosti.

Potom lehce na pozdrav pokynu a seskočím z křesla.

Zakka, ujmy se úlohy bodyguarda .. půjdeme.

Když se pak vzdálíme doplním:

Půjdeme za kapitánem lodi... chci se jej zepat na plavbu... a popravdě jsem se začínal už trochu nudit... k tomu ten podivín u baru... mno nic.. pojďme..

Nad mořem několik mil od pobřeží

Obluda začíná býr agresivní. Aniž bych přerušil broušení levým párem končetin, odhalím v širokém, téměř klaunovskem úsměvu špičáky a hrdelně zavrčím. Jak se mnozí přesvědčili (i když jen pár z nich o tom může vyprávět buď proto, že neumí mluvit, nebo proto, že už nemají tu možnost (nekromanty nepočátaje)), úsměv u opic znamená primárně odhalení zubů a tichou hrozbu. Člověk vyhrožuje. Opice se směje.
Souběžně s tím lehce nakloním pravé kukri směrem k Obludě. Tahle debata už tu byla mnhohokrát.
Aniž bych se dál věnoval Obludce nebo slupce ve svém klíně, pokračuji v přebrušování kukri.
Zhruba po dvaceti minutách s uznalým pohledem v kožnatím obličeji zhodnotím své zbraně.
Na celé kolo oznám světu podivně, skřípavě artikulované, stručné

Gobrá
což opět doprovodím úsměvem, při němž obvykle lidem stříká krev v žilách... nebo spíš z žil. Poté ještě seberu slupku a vyrazím jí vyhodit z můstku k motorům a uložit nože do závěsu.
Poté se spokojeně vydám na obchůzku balónu po jeho ukotvovacích lanech, vysoko nad světem, jen vítr v chlupech a já.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Obluda začíná býr agresivní. Aniž bych přerušil broušení levým párem končetin, odhalím v širokém, téměř klaunovskem úsměvu špičáky a hrdelně zavrčím. Jak se mnozí přesvědčili (i když jen pár z nich o tom může vyprávět buď proto, že neumí mluvit, nebo proto, že už nemají tu možnost (nekromanty nepočátaje)), úsměv u opic znamená primárně odhalení zubů a tichou hrozbu. Člověk vyhrožuje. Opice se směje.
Souběžně s tím lehce nakloním pravé kukri směrem k Obludě. Tahle debata už tu byla mnhohokrát.
Aniž bych se dál věnoval Obludce nebo slupce ve svém klíně, pokračuji v přebrušování kukri.
Zhruba po dvaceti minutách s uznalým pohledem v kožnatím obličeji zhodnotím své zbraně.
Na celé kolo oznám světu podivně, skřípavě artikulované, stručné

Gobrá
což opět doprovodím úsměvem, při němž obvykle lidem stříká krev v žilách... nebo spíš z žil. Poté ještě seberu slupku a vyrazím jí vyhodit z můstku k motorům a uložit nože do závěsu.
Poté se spokojeně vydám na obchůzku balónu po jeho ukotvovacích lanech, vysoko nad světem, jen vítr v chlupech a já.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Obluda začíná býr agresivní. Aniž bych přerušil broušení levým párem končetin, odhalím v širokém, téměř klaunovskem úsměvu špičáky a hrdelně zavrčím. Jak se mnozí přesvědčili (i když jen pár z nich o tom může vyprávět buď proto, že neumí mluvit, nebo proto, že už nemají tu možnost (nekromanty nepočátaje)), úsměv u opic znamená primárně odhalení zubů a tichou hrozbu. Člověk vyhrožuje. Opice se směje.
Souběžně s tím lehce nakloním pravé kukri směrem k Obludě. Tahle debata už tu byla mnhohokrát.
Aniž bych se dál věnoval Obludce nebo slupce ve svém klíně, pokračuji v přebrušování kukri.
Zhruba po dvaceti minutách s uznalým pohledem v kožnatím obličeji zhodnotím své zbraně.
Na celé kolo oznám světu podivně, skřípavě artikulované, stručné

Gobrá
což opět doprovodím úsměvem, při němž obvykle lidem stříká krev v žilách... nebo spíš z žil. Poté ještě seberu slupku a vyrazím jí vyhodit z můstku k motorům a uložit nože do závěsu.
Poté se spokojeně vydám na obchůzku balónu po jeho ukotvovacích lanech, vysoko nad světem, jen vítr v chlupech a já.

Kajuta - loď

V osamění ve své kajutě posvačím chléb a sýr, který mi přinesl přikouzlený rarach. Chutná sousta spláchnu vínem. Nejedná se o žádnou delikatesu, ale na velkém luxusu si nepotrpím. Neoddávám se sice nikterak askezi, ale holdovat přespříliš je hřích.

Poté co ubrouskem smetu několik drobečků od chlebu ze svého hábitu. Natáhnu se ke knize. Začtu se do ní, probírá úskalí vyvolávacích technik. Krom mnoha kouzelných defektů, jsou údajně hlavní nesnází sami vyvolaní tvorové a jejich vlastnosti.. Nepředvídatelnost, tendence ke zradě, nulová morálka. Zápory přivolaných stvoření... Netuším kdo se to obtěžoval vůbec psát. Je to stejné jak s lidmi. Bez morálky, zrádní, líní, mrhající posvátným životem.

S tím se musí něco dělat. Ale tak jako mě nyní tento rarach musí díky kouzlům poslouchat a činit tak dobré skutky, bude-li vyzván, a držet své pudy na uzdě, tak i lidé, by s vedením Panarie měli jít cestou sebezdokonalení.

Sklapnu knihu.

Pohlédnu na raracha ,který se nyní pitvoří v rohu kajuty. Kouzlem jej odešlu opět do pekel, nebo do sféry, z níž přišel, ačkoliv takové stvoření nemohlo přijít od nikud jinud než z pekel.

Ze svého cestovního kufříku vytáhnu notes a pero s kalamářem. Mohl bych si časem pořídit plnící, napadne mě. Ale kvůli občasným psaným kouzlům je obyčejné pero účinnější...

Zapíši si několik poznámek, které mi vyvstaly na mysli. Ach jak, postrádám společnost inkvizice a Panarijských patriů, s nimiž jsem mohl debatovat o otázkách víry a morálky.

Jsem sám.. Nasrudin mě podrobuje těžké zkoušce, ale já neselžu. Nový svět nezůstane hříšní, očistí se a třeba i ohněm, bude-li to zapotřebí.

Opět vložím zápisníček do kufříku a kalamář s perem též.

Zvednu se od malého kajutního stolku a vyjdu na chodbu. Zamknu svoji kajutu a vydám se na procházku po chodbách lodi.

Měl bych se zastavit za tím vůdcem výpravy... nebo sponzorem.. nebo.. jak tomu dnes říkají.. v tom jejich industrializovaném světě. Promluvit s ním o budoucnosti , o novém městě. Nesmí zkončit jako bídný Tarant, či původně nadějná Cumbrie. Ach, jak mi schází doba kdy v Cumbrii byla zakázaná technika a Inkvizice byla v plné síle.

Vydám se téměř naslepo po chodbách lodi. Doufaje, že Nasrudin mě navede tam kde mám být, je-li mě zapotřebí.

Společenská místnost

Nadšeně přikyvuji na Pánovy nápady. Zní to naprosto úžasně, možná i úžasněji než jak vypadá Tarant.
„Divadlo!“ vyrazím ze sebe radostně. Tam se mi moc líbilo. Ti lidé byli tak... tajemní.
„Ano, pane Vollingere.“ Ač ještě nemáme smlouvu, zvednu se a ujmu se pozice ochránce – první u dveří, kam pán míří, prohlédnout, ochránit pána.

Společenská místnost

"Ráda Vás poznávám pane Camerone. Mé jméno je Katarina della Rosa."
lehce ukloním hlavou. Znovu zkusím usrknout čaje a pak zapředu rozhovor.
"Cestujete často drahý pane? Odpusttě, že se ptám tak přímo, ale jsem naprosto fascinována touto cestou a konkrétně tímto dopravním prostředkem." lehce se zasním a vzrušeně se usměju.
"Och opravdu si uvědomuji, že bych svém emoce neměla projevovat, tak rozpustile, ale gentleman jako Vy mi mé fau paix zajisté promine."
opět nahodím andělský úsměv a lehce v rozpacích se oviji vějířem.

Společenská místnost

To je samozřejmě v pořádku, ani já sám si na konvence nepotrpím. Ve společnosti si je ale neodpustím.

Napiji se svého pití a zapřemýšlím, že bych si dal viržinko, na doutník nějak nemám chuť. zalovím v náprsní kapse a vytáhnu zdobenou, i když věkem dosti zašlou tabatěrku.

Kouříte? nabídnu dámě a za okamžik vypustím z úst namodralý obláček kouře.

Já cestuji celkem hojně, hlavně kvůli výzkumu.

Na lodi

Od prvního dne, co jsem nastoupila na loď, jsem si sebou vzala podivnou atmosféru, kterou vířím kdykoliv se dostanu do společnosti. Možná je to tím, jak vypadám. Koketně, sexy, vždy naprosto dokonale upravena, namalována a oblečena, jako bych nebyla na moři, ale stále ještě v Malusu. A nebo je také možná tím, co se o mě povídá - milenka mafiánského synečka, kterého zostudila tím nejhorším možným způsobem. Prý mě nachytali s jiným v posteli. A prý jsem dostala na výběr.
Pche...
Výběr.
Přicestovala jsem nalehko, jen já, vyzývavé šaty, cigareta a truhla plná všehosi.
Jsem barová zpěvačka, taková, která nikdy nezakusila laciný bar a snobskou společností jen oplývala.
Tady na lodi se snažím každý večer hlubokým nakřáplým hlasem utišit posádku po celodenním trýznění na moři. Nejsem příliš dobrý společník. Zde na lodi se projevuji spíše odtažitě od většiny posádky, ale přátelské styky udržuji zejména s kapitánem lodi a ostatními "důležitými" lidmi. Na první pohled působím dost arogantně, na druhý pohled také, ale ten druhý pohled patří spíše pro ženy, nikoliv pro muže. Nicméně... vypadá to, že se opravdu snažím a vycházím v mezích možností s každým.

Ještě poslední natáčka a účes na dnešní večer je hotov. Rty obtáhnu rudou rtěnkou, oči zahalím do uhlového nádechu a na krk se decentně navoním drahou voňavkou, kterou si mohu dovolit používat i tady na lodi, a ve které převládají tóny černého rybízu, jasmínu a mandlového květu.
Je těžké udržovat se udržovaná na lodi, ale já to zvládám s grácií sobě vlastní. Mí spolucestující se zvykli (a nebo možná ještě ne úplně) na vyzývavé oblečení, korzety v barvě nachové, rudé a černé, které střídám dle nálady a dle počtu nošených jich musím mít minimálně dvě desítky. Však... kdo ví co všechno skrývá má truhla, jejíž zámek jen těžko kdo otevře a klíček mívám vždy u sebe. Hádejte kde.
Sukně ke kotníku působí zpočátku decetně, ale jakmile udělám krůček v botách na podpatku, odhalím tak vysoký rozparek končící přesně tam, kde by měl u počestné ženy končit. Oprava, končí o něco výše. Nejsem počestná žena a ani na ní nevypadám.

Společenská místnost

Nejprve se do místnosti vnese vůně parfému a pak já. Mile se na osazenstvo usměji a mé první kroky míří k baru, kde si jako obvykle objednám whisky. Můj malý rituál než začnu zpívat. Možná je to již nudí, ale já potřebuji trénovat. Mám zlato v hrdle a toho si cením nejvíce.
Uvelebím se na barové stoličce, nožku přes nožku a lokty se opřu o okraj baru.
"Zdravím vás," věnuji jim další úsměv, aniž bych věděla, jak se kdo jmenuje. Buď jsem zapoměla a nebo nejsou důležití. Já jim své jméno taktéž nikdy neřekla. Říkají mi mým uměleckým jménem.
"Doufám, že ne každý den bude jako tenhle. Na mě bylo dnes příliš mnoho vln." barman bude zřejmě jediný, kdo si se mnou bude povídat, než se dám do práce. Tak proč toho nevyužít. Jako každý večer...

Chodba lodi

Vyjdu ze společenské místnosti, pomalu za Zakka. Koukám jak se svědomitě ujal své role.

Udělal jsem dobře. pomyslím si.

Vyjdeme tedy chodbou směřující k můstku lodi, za kapitánem. Při našem odchodu právě mineme ženu navoněnou silným parfémem, který mě téměř omámený.

Nově příchozí věnuji letmý pohled. Na minutu zalituji ,že jsem se rozhodl právě odejít, ale co se dá dělat.

Radši se budu věnovat Zakka. Než dorazíme na můstek, jen doufám, že si stále pamatuji cestu, tyto lodě jsou tak podivně stavěné, člověk nikdy neví která chodba,kam vede.

Ano, ano, divadla jsou úžasná, určitě bychom měli jedno .. nebo dvě založit...

A ano.. smlouva... můžeme se zastavit u mě v kajutě... a sepíšeme ji...

Odbočím tedy z původní cesty, moje kajuta je přepychová a blízko kapitánovy. Takže to nikterak zacházka není.

Vollingerova kajuta

Odemknu klíčem zámek kajuty a vstoupím dovnitř. Menším klíčkem který jsem měl ve vnitřní kapse obleku odemknu truhlu a vytáhnu z ní svazek knihy a složek.

Položím je an stůl, přitáhnu si židli a vylezu na ni. Pod sebou mám velký polštář, abych dosáhl an stůl, lodní židle nebyly dělány na gnómy.

Začnu listovat. v papírech, hledám vzor pro vhodnou smlouvu.

Takže Zakka... asi něco standardního... jakou smlouvu jsi měl s tvým bývalým pánem? Nebyl moc přísný? Měl jsi hodně výhod?

Pokusím se zjistit jak moc benevolencí Zakka asi může chtít. Nerad bych kdyby měl moc volna.. střídat bodyguardy je otravné.. ale také bych nerad nějak moc platil....

Elverel

Usadil ses u samostatného stolku a zatímco čekáš na vyřízení své objednávky, rozhlížíš se kolem sebe. Hovorná společnost u hracího stolku se celkem brzy rozpadla a osazenstvo se rozprsklo jako kapka rtuti. Gentleman s vizáží dobrodruha (Angus) zaujal místo po boku sličné dívky, oděné v černých šatech (Kat), jiný gentleman se osamocen věnuje četbě jakési knihy (Cyaro) a u baru vidíš jen dvě osoby: silně opilého, potácejícího se muže (Max) a koketně posedávající zpěvačku v jako vždy vyzývavých šatech (Obsession).


Obsession

Barman se na tebe usměje a praví:

Také doufám, mylady. Dnešek se opravdu nepovedl. Jako obvykle?

Barman se vždycky tázal všech, i když to mnohdy nebylo potřeba. Zejména u těch, kteří si hned první večer plavby zřídili na baru účet, takže stačilo jen připisovat čárky. Ani ty jsi nebyla výjimkou, ačkoli ty, jakožto umělkyně, občasně vystupující pro pobavení osazenstva lodi, jsi získala jisté "výsady" v podobě okolkovaných prémií s příjemně vonícím obsahem. Barman (už i víš, že se jmenuje Dick a je mu 23 let) sáhnul po lahvi John Butler´s Malus Whiskey a hodil po tobě tázavým očkem.

Společenská místnost

"Ne, děkuji jste velice laskav, kouření neholduji" pronesu uctivě.
Zdá se, že mě ctihodný pán zaujal.
Lehce se k němu nakloním a s jikrou v očích se otáži:
"Tak tedy dobrodruh a výzkumník! Neuvěřitelné! nevěřícně zakroutím hlavou.
"V tom případě byste mohl znát zdejšího kapitána? Víte, tak ráda bych se o tomto zázraku, na kterém se plavíme, dozvěděla něco podrobnějšího. To jak tady zde funguje, k čemu jsou ta různá udělátka, na které je zakázáno šahat.
Nebo snad návštěva podpalubí,..." očividně jsem zasněna... po chvíli ale opět spadnu na zem.
" A opět jsem se nechala unést!" rádoby přísně se napomenu a pak se usměji a usrknu čaje.
Všimnu si těžkého parfému a poté o něco lehčí dámy a se zájmem ji pozoruji. Kupodivu se mi při pohledu na ni na tváři rozhostí milý úsměv.
Pak se ale opět otočím na svého společníka.

Nad mořem několik mil od pobřeží


“Žádný oheň, žádné výbuchy, žádná legrace, Zuk se nudí. “

zaskřehotám s neměnným, ujetým usměvem špičatých zoubků a opět zasunu obě dynamitové patrony na jejih místo do popruhu přes hruď. Ještě chvíli cením zoubky a pokyvuji poté, co mi šéf dá rozkazy, pák se otočím a vydám se z můstku pryč, chytnu se prvního postranního lana a začnu šplhat nahoru, zkontrolovat vypínací lana jak mi bylo přikázáno. Vždy se zapřu, zatáhnu svou vahou, jestli lano drží ták jak má. Vzhledem k malé váze a pevným lanům si to mohu dovolit, není šance aby se přetrhlo.

“Lana drží dokud udrží Zuka. ÁÁÁÁÁÁ...“

Křečovitě se držím lana, když se mi noha vysmekla z obvyklého zapření a chvíli to trvá než se dostanu k poněkud pohodlnějšímu lanovému žebříku, odkud se dostanu zpět k lanům k trupu vzducholodě.

“A dlouhý věčný klid... ale předtím musí věci hořet, hodně věcí musí hořet než bude Zuk mrtvý.“

vrátím se opět ke kontrole lan, až se mi podaří vyšplhat tím správným směrem. Lana vypadají vpořádku, pevná, napnutá, tak jak by to mělo být, přičemž celou dobu excentricky pokřikuji o pevnosti napínacích lan.

“Napínací lana vpořádku, šéfe! Lana udrží i Zuka. “

Nad mořem několik mil od pobřeží


“Žádný oheň, žádné výbuchy, žádná legrace, Zuk se nudí. “

zaskřehotám s neměnným, ujetým usměvem špičatých zoubků a opět zasunu obě dynamitové patrony na jejih místo do popruhu přes hruď. Ještě chvíli cením zoubky a pokyvuji poté, co mi šéf dá rozkazy, pák se otočím a vydám se z můstku pryč, chytnu se prvního postranního lana a začnu šplhat nahoru, zkontrolovat vypínací lana jak mi bylo přikázáno. Vždy se zapřu, zatáhnu svou vahou, jestli lano drží ták jak má. Vzhledem k malé váze a pevným lanům si to mohu dovolit, není šance aby se přetrhlo.

“Lana drží dokud udrží Zuka. ÁÁÁÁÁÁ...“

Křečovitě se držím lana, když se mi noha vysmekla z obvyklého zapření a chvíli to trvá než se dostanu k poněkud pohodlnějšímu lanovému žebříku, odkud se dostanu zpět k lanům k trupu vzducholodě.

“A dlouhý věčný klid... ale předtím musí věci hořet, hodně věcí musí hořet než bude Zuk mrtvý.“

vrátím se opět ke kontrole lan, až se mi podaří vyšplhat tím správným směrem. Lana vypadají vpořádku, pevná, napnutá, tak jak by to mělo být, přičemž celou dobu excentricky pokřikuji o pevnosti napínacích lan.

“Napínací lana vpořádku, šéfe! Lana udrží i Zuka. “

Nad mořem několik mil od pobřeží


“Žádný oheň, žádné výbuchy, žádná legrace, Zuk se nudí. “

zaskřehotám s neměnným, ujetým usměvem špičatých zoubků a opět zasunu obě dynamitové patrony na jejih místo do popruhu přes hruď. Ještě chvíli cením zoubky a pokyvuji poté, co mi šéf dá rozkazy, pák se otočím a vydám se z můstku pryč, chytnu se prvního postranního lana a začnu šplhat nahoru, zkontrolovat vypínací lana jak mi bylo přikázáno. Vždy se zapřu, zatáhnu svou vahou, jestli lano drží ták jak má. Vzhledem k malé váze a pevným lanům si to mohu dovolit, není šance aby se přetrhlo.

“Lana drží dokud udrží Zuka. ÁÁÁÁÁÁ...“

Křečovitě se držím lana, když se mi noha vysmekla z obvyklého zapření a chvíli to trvá než se dostanu k poněkud pohodlnějšímu lanovému žebříku, odkud se dostanu zpět k lanům k trupu vzducholodě.

“A dlouhý věčný klid... ale předtím musí věci hořet, hodně věcí musí hořet než bude Zuk mrtvý.“

vrátím se opět ke kontrole lan, až se mi podaří vyšplhat tím správným směrem. Lana vypadají vpořádku, pevná, napnutá, tak jak by to mělo být, přičemž celou dobu excentricky pokřikuji o pevnosti napínacích lan.

“Napínací lana vpořádku, šéfe! Lana udrží i Zuka. “

Cesta

Dříve

Stojím před pracovnou Velkého Mo, našeho šéfa, zevnitř se ozývá jeho typycký cholerický řev a oproti tomu tiché mumlání hlubokým hlasem který teď nepoznbávám a ani mu není zcela rozumnět. Vždycky když je v takový náladě, je na co se těšit, kdysi prej vystřelil v tomhle stavu chlapovi mozek z hlavy jen proto, že si zapálil v jeho kanclu, když tam Mo pálí jeden doutník za druhým.
Vypadni, okamžitě vypadni a nevracej se, dokud ho nenajdeš! ozve se z místnosti a o chvíli později a ze dveří vyjde chlapík, člověk, znám ho , občas se vídáme dokonce i bavíme ale jméno si nevzpomenu. Zaklepu na Moovy dveře a počkám na souhlasné zabručení, abych nedostal kulku mezi futrama do čela.
Zargu vítej u mě, co tě přivádí. Sem poměrně zvědavý kolik uderů srdce mu ta nálada vydrží. Mo je trpaslík, jeden z těch co nezbohatli na rudě a drahých kamenech, nebo zlatě, ale na obchodu a službách. Žije si v luxusu a má se nadevše rád.
Nechal sis mě zavolat. Odpovím mu krátce, nechci aby začal křičet hned i na mě.
Jooo joo už vim. Proslýchalo se že mám jet na východ, prej jako výpomoc Moovým obchodním partnerům, ani mi to nevadilo, novej kraj, nový děvky a nikdo tě nezná.
Mo podle předpokladů začne mluvit o cestě.
Vytáhnu váček s tabákem a gestem se ho zeptám jestli si můžu zapálit, během řeči Mo jen kývne a já ho poslouchám a jmu se balit cigaretu, když vytáhnu druhý váček s tím že si z něj do cigarety něco přidám, Moovy ztvrdne pohled.
DOufám že ty sračky nechceš kouřit tady.
Tak a je to tady, Mo má blbou náladu, chvíli supí, využiju toho okamžiku než mi cígo zakáže, druhý váček rychle schovám a cigaretu bleskem dobalím a zapalím.
Tak poslouchej ty parchante…. pokračuje ve vysvětlování mé cesty až z něj konečně vypadne kam mě posílá.
Cože? podivím se nahlas, šokován. Říkat nahlas něco jiného než „Jo šéfe“ se ale ukázalo jako veliká chyba, Mo se vzteká zase o kousek víc.
Zítra ráno vyplouváš a vypadni už!

Celestial

Ráno, kouříc cigaretu čekám spolu s několika kumpány-přáteli až se budu moct nalodit, Skupinka vypadá až podivně, jakoby každý byl ze zcela jiné společenské vrstvy. Mám na sobě ošoupaný starší, leč kvalitní cestovní kabátovitý plášť, po dním oblek vyšší společnosti, ne klasického střihu nynější aristokracie, spíše modernější, někdo by to označil za módní výstřelek, někdo tomu říká prostě oblek. Na hlavě mi sedí široký klobouk, krom ní není vidět jediný kousek kůže, na nohách mám očividně těžké boty a na rukách tmavé rukavice. Zelená barva kůže naznačuje částečně orčí původ, stejně tak stavba těla. Do výšky jsem vysoký kolem dvou metrů a slušně širokých ramen, mezi orky ani půlorky nepatřím zdaleka k těm vělkým, ovšem oproti člověku velký jsem. Lidé by se mohli podivit že tu na jednom místě stojí a přátelsky se baví lidé i nelidé, Půlork v obleku, muž očividně šlechtického původu, elfka vypadající jako dcera zámožného obchodníka a žebrák, ovšem lidé v přístavních čtvrtích ví že je lépe se moc neptat.
Ze země už pomalu popadám batoh a truhlici kterou by člověk odnesl jen s potížemi, když u nás zastaví kočár ze kterého vyskočí trpaslík, očividněboháč, prostě Mo. Do ruky mi vrazí podlouhlé zdobené dřevěné pouzdro, o délce něco přes dvě stopy.
A posílejte mi balíčky. pronesu k těm třem co tu se mnou stáli
A vypadni než si to rozmyslim. Lepší rozloučení sem od Moa čekat nemohl, u ostatních je to lepší, pouzdro přidám do báglu, aniž bych věděl co se v něm skrývá a vyrazím na loď.
….

První dny plavby mi nejsou vůbec příjemné, neuvrtal sem se do ničeho pěkného, loď se houpe a já sem tvor suchozemský, nezbývá mi než tiše trpět, námořníci mi neporadí nic než rum, který bych v téhle chvíli prostě nestrávil. Když už je mi lépe zjistím co je ten dar od šéfa. Oči se mi rozzáří, veteránský nůž Moovy bandy, tedy spíše mačeta, ale říká se jí nůž. To mě opravdu dojme, rozhodnu se že si na to musim jít dát drink.
Vyjdu z pokoje v oblečení podobném tomu ve kterém sem se naloďoval, jen bez ošoupaného pláště, u pasu je teď vidět poměrně veliký kvér v pouzdře. Oblek je zdá se šitý na míru a ještě zvýrazňuje svalnatou postavu, klobouk vyměnila čapka, díky které vypadá můj půlorčí obličej až přátelsky, v uchu se mi houpe decentní náušnice a druhá je v obočí. Při průchodu lodí směrem k baru narazím v chodbě na Velikého půlogra, zamrazí mi, protože kde jsou půlogři tam bývají i problémy.
Poslla ho na mě někdo? Co tu sakra chce?
Instinktivně zastavím, podívám se mu do očí jako bych chtěl vyčíst jeho úmysl a nachystám se abych mohl rychle popadnout zbraň, není to nic příjemného takhle na chodbě potkat takového chlapíka.
To se ale zevnitř z místnosti u které stojí půlogr ozve hlas, slova jsou očividně směřovaná k němu, oddychnu si asi tu jen řeší obchody, chvilka napětí pomine a já zase svěsím ruku nachystanou u pasu a vydám se dál okolo půlogra dále chodbou. V pokoji si všimnu malé postavičky, opožděně na pozdrav na oba kývnu.
Když otevřu dveře salónku rozhlédnu se po přítomných.
Pobuda, cestovatel, Dcerka, pravděpodobně šlechtická Jen tak bleskem zhodnotím pohledem dívku sedící u stolku co se jí snaží zbalit nějakej cesťák a luxusní šlapka. podívám se na druhou ženu, při její vizáži si jako jeji praci nedokážu představit nic jiného, ale slečna má opravdu styl a nejsou lepší kamarádky než prostitutky, vlastně nechápu proč jsou tak zavrhovány. Vydám se k baru, Všimnu si že ten pobuda má v ruce kvér co čistí, hmetem znova zkontroluju jestli mám u sebe ten svůj. Možná ho nosím zbytečně, ale zvyk je železná košile.
Dobrej. Pozdravím když dojdu k baru, sundám čepici a kývnu v náznaku lehké úklony k ženě.

Chodba lodi

Procházím uzoučkými chodbičkami podpalubí. Docela se mi tu líbí, je tu klid, všichni jsou zřejmě ve svých kajutách a nebo ve společenské místnosti.

Chvíli tak bloudím pohroužen do vlastních myšlenek. Je přede mnou důležitá etapa, která si žádá mnoho plánování a rozjímání.
Chodbičky lodi mě zavedou až z místnosti, z níž jediné se ozývá nepříjemný hluk. Ano, oné "společenské místnosti".

Na chvíli se zastavím. Hledal jsem znamení, náznak od Nasrudina, a kam jsem došel, do shromaždiště bezbožných zhýralců. Nic naplat. Vstoupím pomalu do místnosti. S nepatrnou zvědavostí, s jakými individui budu mít co dočinění.

Opatrně vstoupím do místnosti, vzpřímený, upjatý, roce semknuté v černých rukávech temného roucha. Roucha ,které jako symbol čistoty, jediné mě dělí od nesvatostí. A mimo jiné mě chrání i před mnoha magickými útoky, díky jeho všitým kouzlům. Má však nepříjemný vedlejší efekt, všechny elektrické lampy v mé blízkosti nepříjemně blikají. Vztah magie a techniky je a bude vždy problém.

Zůstanou stát kousek od dveří do místnosti a pohledem si měřím všechny okolo.

Nic překvapujícího. Alkoholici, pijani, hazardéři, karban, prostitutky a poběhlice, rádoby dobrodruzi, jen vandráci. Zbožného člověka by pohledal.

Dospěji k dalšímu zklamání, ne snad že bych čekal jinou, lepší společnost, ale doufal jsem ,že bych mohl narazit na Vermina Vollingera, vůdce této „výpravy“ ,když už jsem se odhodlal jít sem. Ale žádného gnóma v místnosti nevidím...

Nad mořem několik mil od pobřeží

Po chvilce dovádění zjistím, že se ke mě připojil skřet. Jako reakci na jeho kvílení začnu také vesele hrdelně vřeštět, létaje mezi jednotlivými lany a občas do toho vložíc nějaké salto.
Káááá
Po chvilce se rozhodnu pro svou oblíbenou zábavu a vydám se Zuka honit. Posledně poté, co jsem ho mrskajíce vytáhl až k nejvrchnějším lanům a tam ho nechal málem odpálil balóny.
Skááá
S tím se zhoupnu na jednom laně a s otočkou se nohama chytnu lana, které právě kontroluje Zukk. Poté se hlavou dolů spustím ho chytit.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Po chvilce dovádění zjistím, že se ke mě připojil skřet. Jako reakci na jeho kvílení začnu také vesele hrdelně vřeštět, létaje mezi jednotlivými lany a občas do toho vložíc nějaké salto.
Káááá
Po chvilce se rozhodnu pro svou oblíbenou zábavu a vydám se Zuka honit. Posledně poté, co jsem ho mrskajíce vytáhl až k nejvrchnějším lanům a tam ho nechal málem odpálil balóny.
Skááá
S tím se zhoupnu na jednom laně a s otočkou se nohama chytnu lana, které právě kontroluje Zukk. Poté se hlavou dolů spustím ho chytit.

Nad mořem několik mil od pobřeží

Po chvilce dovádění zjistím, že se ke mě připojil skřet. Jako reakci na jeho kvílení začnu také vesele hrdelně vřeštět, létaje mezi jednotlivými lany a občas do toho vložíc nějaké salto.
Káááá
Po chvilce se rozhodnu pro svou oblíbenou zábavu a vydám se Zuka honit. Posledně poté, co jsem ho mrskajíce vytáhl až k nejvrchnějším lanům a tam ho nechal málem odpálil balóny.
Skááá
S tím se zhoupnu na jednom laně a s otočkou se nohama chytnu lana, které právě kontroluje Zukk. Poté se hlavou dolů spustím ho chytit.

Nad mořem několik mil od pobřeží
Goblíni jsou sice docela obratní tvorové, ovšem na opičákovy reflexy a obratnost jsem nikdy neměl šanci dosáhnout. Když mne mne opičák pokusí popadnout, nemám šanci mu jakkoli uhnout či snad elegantním způsobem uskočit jinam. Ostatně to by dokázal jen on sám.


"Nééééé a néééé a nééé, Zuk tohle nemááá rááááád!"
vydám skřaplavý výkřik, když se mne opičkák pokouší vytáhnout nahoru. Ostatně se mu to chvíli daří, takže se křečovitě chytnu prvního lana v dosahu s tím, že úplně nahoru se už dotáhnout nehodlám, takže se chvíli s opičákem přetahujeme v doprovodu křaplavého jekotu.

Společenská místnost na lodi

"Jako obvykle Dicku." mile se na barmana usměji. Začít večer příjemným stereotypem a dál v něm pokračovat mě už pomalu přestává bavit, ale den ode dne jsme blíž pevnině a já si pokaždé říkám, že to třeba může být mé poslední posezení u baru na této lodi.
Dnes ani nemám nijak naspěch. Do společenské místnosti se to nehrne o závod a zpívat jen několika bludičkám... pche, to si raději ještě počkám. A třeba se dočkám druhé rundy.
Chvíli jen tak z nudy pozoruji Katarinu a cigaretového proutníka, kterému tiše závidím listí u úst.
Sakryš, dlouho jsem už nekouřila
Zajisté to prospívá mému hlasu - prý hlasivkám - ale já osobně se cítím tak trochu jako abstinent. Slíznu ze rtu další hlt whisky a zvědavě se otočím ke dveřím, jelikož jsem zaslechla jak se otvírají.
"No nic." zklamaně a trochu znechuceně se ušklíbnu nad padrem a otočím se zpět k milému mladíkovi za barem.
"Už abychom byli na souši, tahle mořská voda mi nedělá dobře." teatrálně si povzdychnu. "A pastorovi chybí příval tupých oveček k vysvěcení." tiše se zachichotám a pokračuji dál v decentním upíjení své první skleničky whisky.

Po několika dnech, daleko na západ od pobřeží - u zásobovací lodi

Podívám se na opičáka a gestem ruky mu dám pokyn ať vytáhne provazový žebřík nahoru do kabiny. Pak se vykloním z otevřeného okýnka a mávnu dolu na námořníky, aby uvolnily uvazovací lana.
Když uvidím, že jsou uvazovací lana volná, dám signál do strojovny a pomalu se odpoutáme od naší zásobovací lodi.
“Opičáku, vytáhni i kotvící lana.“
Vydám pokyn opičákovi a nastavím horizontální kormidlo pro pozvolné stoupání.
Držím kormidlo oběma rukama dokud za sebou neuslyším zacvaknutí dveří v zadní části kabiny, což by mělo značit, že opičák už vytáhnul jak provazový žebřík, tak kotvící lana. Když se tak stane, chytnu kormidlo už jen jednou rukou a druhou šteluju ventil pro vyrovnávání zátěžové vody. Přečerpám část zátěžové vody z příďové nádrže na záď pro optimálnější náklon ke stoupání. Pak nastavím kurz k místu kde by podle mých předpokladů měl být náš cíl. Zadívám se k horizontu, kde modř oblohy i mořské hladiny splývají téměř v jedno a v duchu si promýšlím plán útoku.
Na tak velkou loď s tak početnou posádkou jsme ještě neútočili. Je to velký risk, ale není to nemožné.

Opět ve vzduchu

Vystoupáme na optimální letovou výšku (kde budou motory stále dobře šlapat a bude dobrý výhled) a míříme k místům kde by se měla nacházet Celestial.
U kormidla se střídám s Kidilem. Oba máme na krku pověšený dalekohled, sledujeme horizont a hledáme tmavý proužek dýmu z parní lodi, kterou hledáme.
Navigace nad mořskou hladinou, kde nejsou žádné orientační body, je složitá. Ale s kvalitními navigačními přístroji ukořistěnými na obchodních lodích, s dlouholetou praxí a pevným neměnným kurzem našeho cíle by to neměl být až tak velký problém.

Pokud spatříme na horizontu proužek dýmu (loď), ověřím její kurz a porovnám s kurzem, kterým by měla plout Celesta.
“PŘEKONTROLOVAT VYBAVENÍ A PŘIPRAVIT K BOJI!“
Zařvu na celou vzducholoď ihned po vizuálním kontaktu s cílem (i kdyby to byla jiná loď).
Budu držet v dostatečné vzdálenosti mimo dohled v mracích nebo se sluncem v zádech, aby nás nikdo z paluby nezahlédl.
Se soumrakem se přesuneme za záď Celestial, přičemž se stále držím na hranici dohledu, ale s nastávající tmou se trochu přiblížíme a orientujeme se podle světel vycházejících z lodi.
Čekáme na smluvený signál od Kat.

Po několika dnech, daleko na západ od pobřeží - u zásobovací lodi

Podívám se na opičáka a gestem ruky mu dám pokyn ať vytáhne provazový žebřík nahoru do kabiny. Pak se vykloním z otevřeného okýnka a mávnu dolu na námořníky, aby uvolnily uvazovací lana.
Když uvidím, že jsou uvazovací lana volná, dám signál do strojovny a pomalu se odpoutáme od naší zásobovací lodi.
“Opičáku, vytáhni i kotvící lana.“
Vydám pokyn opičákovi a nastavím horizontální kormidlo pro pozvolné stoupání.
Držím kormidlo oběma rukama dokud za sebou neuslyším zacvaknutí dveří v zadní části kabiny, což by mělo značit, že opičák už vytáhnul jak provazový žebřík, tak kotvící lana. Když se tak stane, chytnu kormidlo už jen jednou rukou a druhou šteluju ventil pro vyrovnávání zátěžové vody. Přečerpám část zátěžové vody z příďové nádrže na záď pro optimálnější náklon ke stoupání. Pak nastavím kurz k místu kde by podle mých předpokladů měl být náš cíl. Zadívám se k horizontu, kde modř oblohy i mořské hladiny splývají téměř v jedno a v duchu si promýšlím plán útoku.
Na tak velkou loď s tak početnou posádkou jsme ještě neútočili. Je to velký risk, ale není to nemožné.

Opět ve vzduchu

Vystoupáme na optimální letovou výšku (kde budou motory stále dobře šlapat a bude dobrý výhled) a míříme k místům kde by se měla nacházet Celestial.
U kormidla se střídám s Kidilem. Oba máme na krku pověšený dalekohled, sledujeme horizont a hledáme tmavý proužek dýmu z parní lodi, kterou hledáme.
Navigace nad mořskou hladinou, kde nejsou žádné orientační body, je složitá. Ale s kvalitními navigačními přístroji ukořistěnými na obchodních lodích, s dlouholetou praxí a pevným neměnným kurzem našeho cíle by to neměl být až tak velký problém.

Pokud spatříme na horizontu proužek dýmu (loď), ověřím její kurz a porovnám s kurzem, kterým by měla plout Celesta.
“PŘEKONTROLOVAT VYBAVENÍ A PŘIPRAVIT K BOJI!“
Zařvu na celou vzducholoď ihned po vizuálním kontaktu s cílem (i kdyby to byla jiná loď).
Budu držet v dostatečné vzdálenosti mimo dohled v mracích nebo se sluncem v zádech, aby nás nikdo z paluby nezahlédl.
Se soumrakem se přesuneme za záď Celestial, přičemž se stále držím na hranici dohledu, ale s nastávající tmou se trochu přiblížíme a orientujeme se podle světel vycházejících z lodi.
Čekáme na smluvený signál od Kat.

Po několika dnech, daleko na západ od pobřeží - u zásobovací lodi

Podívám se na opičáka a gestem ruky mu dám pokyn ať vytáhne provazový žebřík nahoru do kabiny. Pak se vykloním z otevřeného okýnka a mávnu dolu na námořníky, aby uvolnily uvazovací lana.
Když uvidím, že jsou uvazovací lana volná, dám signál do strojovny a pomalu se odpoutáme od naší zásobovací lodi.
“Opičáku, vytáhni i kotvící lana.“
Vydám pokyn opičákovi a nastavím horizontální kormidlo pro pozvolné stoupání.
Držím kormidlo oběma rukama dokud za sebou neuslyším zacvaknutí dveří v zadní části kabiny, což by mělo značit, že opičák už vytáhnul jak provazový žebřík, tak kotvící lana. Když se tak stane, chytnu kormidlo už jen jednou rukou a druhou šteluju ventil pro vyrovnávání zátěžové vody. Přečerpám část zátěžové vody z příďové nádrže na záď pro optimálnější náklon ke stoupání. Pak nastavím kurz k místu kde by podle mých předpokladů měl být náš cíl. Zadívám se k horizontu, kde modř oblohy i mořské hladiny splývají téměř v jedno a v duchu si promýšlím plán útoku.
Na tak velkou loď s tak početnou posádkou jsme ještě neútočili. Je to velký risk, ale není to nemožné.

Opět ve vzduchu

Vystoupáme na optimální letovou výšku (kde budou motory stále dobře šlapat a bude dobrý výhled) a míříme k místům kde by se měla nacházet Celestial.
U kormidla se střídám s Kidilem. Oba máme na krku pověšený dalekohled, sledujeme horizont a hledáme tmavý proužek dýmu z parní lodi, kterou hledáme.
Navigace nad mořskou hladinou, kde nejsou žádné orientační body, je složitá. Ale s kvalitními navigačními přístroji ukořistěnými na obchodních lodích, s dlouholetou praxí a pevným neměnným kurzem našeho cíle by to neměl být až tak velký problém.

Pokud spatříme na horizontu proužek dýmu (loď), ověřím její kurz a porovnám s kurzem, kterým by měla plout Celesta.
“PŘEKONTROLOVAT VYBAVENÍ A PŘIPRAVIT K BOJI!“
Zařvu na celou vzducholoď ihned po vizuálním kontaktu s cílem (i kdyby to byla jiná loď).
Budu držet v dostatečné vzdálenosti mimo dohled v mracích nebo se sluncem v zádech, aby nás nikdo z paluby nezahlédl.
Se soumrakem se přesuneme za záď Celestial, přičemž se stále držím na hranici dohledu, ale s nastávající tmou se trochu přiblížíme a orientujeme se podle světel vycházejících z lodi.
Čekáme na smluvený signál od Kat.

Po několika dnech, daleko na západ od pobřeží - u zásobovací lodi

Dny před útokem jsou nuda. Běháni v kostře vzducholodi, honění Zuka, aby neměl špeky, srkání postupně nahnívajících banánů a řev Obludky, když je házím po palubě... nuda. To se změní, když Obludka zavelí. Zavřísknu nadšením, tón hlasu znamená, že se brzo bude střílet, a tentokrát bez reptání a urážlivých gest odvěhnu vytáhnout lana a žebříky.
Následující hodiny se cpu posledními banány, koukám z okýnka a nechávám Zuka na pokojo. Obluda pak křičí, když Zuk před útokem skučí, že ho ode mě bolí ramena.
Pak se konečně ozve pokyn k boji.

Malými dvířky zklouznu do kulometné věže a se cvakáním natáhnu závěr a vložím do něj pás. Z nedočkavosti se i připoutám pásy a zkusím můj oblíbený trik, nohama ovládat otáčení věže, zatímco střílm z kulometu - tentokrát tedy bez střelby.
Poté na chvíli odběhnu do své kajuty.
Když se vrátím, mám na sobě navlečený svůj bojový oděv - černý šátek přes hlavu a pod ním obrovské pilotské brýle. Oboje mému výrazu dodá patřičně hrozivý nádech, obzvláště ve spojení s mým vzrušeným poskakováním a skřeky
Skak Pal, Skak Pal..

Po několika dnech, daleko na západ od pobřeží - u zásobovací lodi

Dny před útokem jsou nuda. Běháni v kostře vzducholodi, honění Zuka, aby neměl špeky, srkání postupně nahnívajících banánů a řev Obludky, když je házím po palubě... nuda. To se změní, když Obludka zavelí. Zavřísknu nadšením, tón hlasu znamená, že se brzo bude střílet, a tentokrát bez reptání a urážlivých gest odvěhnu vytáhnout lana a žebříky.
Následující hodiny se cpu posledními banány, koukám z okýnka a nechávám Zuka na pokojo. Obluda pak křičí, když Zuk před útokem skučí, že ho ode mě bolí ramena.
Pak se konečně ozve pokyn k boji.

Malými dvířky zklouznu do kulometné věže a se cvakáním natáhnu závěr a vložím do něj pás. Z nedočkavosti se i připoutám pásy a zkusím můj oblíbený trik, nohama ovládat otáčení věže, zatímco střílm z kulometu - tentokrát tedy bez střelby.
Poté na chvíli odběhnu do své kajuty.
Když se vrátím, mám na sobě navlečený svůj bojový oděv - černý šátek přes hlavu a pod ním obrovské pilotské brýle. Oboje mému výrazu dodá patřičně hrozivý nádech, obzvláště ve spojení s mým vzrušeným poskakováním a skřeky
Skak Pal, Skak Pal..

Po několika dnech, daleko na západ od pobřeží - u zásobovací lodi

Dny před útokem jsou nuda. Běháni v kostře vzducholodi, honění Zuka, aby neměl špeky, srkání postupně nahnívajících banánů a řev Obludky, když je házím po palubě... nuda. To se změní, když Obludka zavelí. Zavřísknu nadšením, tón hlasu znamená, že se brzo bude střílet, a tentokrát bez reptání a urážlivých gest odvěhnu vytáhnout lana a žebříky.
Následující hodiny se cpu posledními banány, koukám z okýnka a nechávám Zuka na pokojo. Obluda pak křičí, když Zuk před útokem skučí, že ho ode mě bolí ramena.
Pak se konečně ozve pokyn k boji.

Malými dvířky zklouznu do kulometné věže a se cvakáním natáhnu závěr a vložím do něj pás. Z nedočkavosti se i připoutám pásy a zkusím můj oblíbený trik, nohama ovládat otáčení věže, zatímco střílm z kulometu - tentokrát tedy bez střelby.
Poté na chvíli odběhnu do své kajuty.
Když se vrátím, mám na sobě navlečený svůj bojový oděv - černý šátek přes hlavu a pod ním obrovské pilotské brýle. Oboje mému výrazu dodá patřičně hrozivý nádech, obzvláště ve spojení s mým vzrušeným poskakováním a skřeky
Skak Pal, Skak Pal..

Loď - Moje kajuta

Sedím u lodního stolku na židli s vyvýšenou hromádkou knih. V ústech žmoulám konec plnícího pera a očima projíždím vyplněnou pracovní smlouvu pro Zakka.

Jeden den v týdnu nárok na volno... jinak celodenní pracovní směny, taktéž noční. Závazek k rodu Vollingerů, výkon veškerých služeb bodyguarda a osobního sluhy. Slib ctít náš rod a jeho tajemství, položit za mě život... možnost čerpání volna ohlášeného alespoň týden dopředu... hm hm hm...minimální plat avšak odměny a ubytování a stravování zdarma.


Hm hm, tady to je... standart.. pronesu na konec a podám smlouvu Zaka k podepsání.

Není to nic převratného, ale na zdejší poměry, nikdo z jiných možných uchazečů o takovouto pozici nemůže čekat nic lepšího. A to na své bodyguardy a sloužící jsem poměrně hodný.

Poté začnu své psací potřeby a lejstra opět balit do lodního kufru.

Takže, jestli tu jsme hotovi Zakka. Můžeme jít za kapitánem na můstek. Uvidíme loď zase z jiné perspektivní.. hihi.. chci se jej zeptat kdy tam už budeme... nějak se to vleče...

A nemá-li již Zakka námitek ke smlouvě, vydáme se lodí na můstek. Cestu znám a nemám tak problém. Když jsem loď najímal, dobře jsem si ji prohlédl a kapitán mě již provedl a můj velký intelekt a gnómí paměť která se s podřadnou lidskou nemůže měřit, vše udržela, jako bych prohlídku absolvoval před hodinou.

Kapitánův můstek

Hola, zdravím na můstku... Chihihiii

Zavolám až dorazíme ke vstupu na můstek a Zakka mi otevře dveře. Očima rychle hledám kapitána... ale zahledím se oknem ven, před loď, na modrý oceán.


Hmmm.......
jo, kdy už tam budeme ? Pane kapitáne.... nebyli zatím žádné potíže? Určitě by jste mě ale informoval, že ano?

Společenská místnost, má kajuta, a tak dále…

Prohodím pár dalších konverzačních vět s mým společníkem, pak okatě zívnu a omluvím se pro náhlou slabost.
Společensky se rozloučím, nechám si políbit hřbet mé křehké ručky a odcházím do své komnaty.
Jakmile osamím, ujistím se, že jsem opravdu sama a v klidu, pak se převléknu, do svého obvyklého ošacení (mimochodem si opět připadám normálně) a otevřu zabezpečenou truhlici.
Chvíli v ní prohrabuji. Rozložím na postel věci, bez kterých se dáma jako já neobejde. Samolibě se usměju a pronesu sama k sobě.
„S chutí do toho a půl je hotovo.“ zachichotám se, zkontroluji čas a vydám se s nezbytnými věcmi na pozdní vycházku.
Přece jen je krásná noc a já jsem žena mnoha podob s duší dobrodruha.
V dlouhém temném plášti kráčím lucernami osvětlenými chodbami lodi.
Broukám si svou oblíbenou melodii a jsem ráda, že většina pasažérů je již zalezlá ve svých teplých kajutách.

A pak mne do tváře uhodí příjemný nápor ledového vlhkého vzduchu s chutí soli…

Pod šerým nebem

Nyní již svižným krokem kráčím k přídi lodi. Jsem lehce omezena středně velkým kulatým zrcadlem, které s sebou musím vláčet, ale zatím mne to nijak neomezuje. Pochod mi zabere pár minut, ale záhy jsem na místě, kde jsem přes den zaregistrovala nenápadný menší spustitelný člun. Je jiný než ostatní velké čluny. Slouží jen pro posádku, která se vyloďuje v naléhavých případech, kdy je například porouchán šroub, či pro menší opravy na povrchu lodi.
Je to praktické, neboť je ovladatelnější než velké záchranné čluny a navíc to na pasažéry nepůsobí tak dramaticky, pokud jede z lávky dolů jen tento nenápadný člun.
A zrovinka tenhle se hodí i mně.
Mám to naplánováno naprosto jednoduše. Neboť je potřeba více lidí na spuštění a suché nalodění, tak já si nejprve spustím člun, pak obratně sešplhám po lanu a snad suchou nohou, snad ne posléze využiju tento člun k záchraně sebe samé.
Ale nepředbíhejme.
Když se ujistím, že je vše jak má být, přesunu se na záď lodi. Opět mi to zabere drahnou část mého času. Ale počítala jsem s časovými přesuny.
Podle mého odhadu bych neměla být ve skluzu.
Když jsem na místě, pořádně se rozhlédnu, na chvíli zastavím a ujistím se že jsem sama, pak popadnu dvě lucerny, tyto stále na a petrolejový olej. Je levnější a navíc není potřeba složitě navádět plynové potrubí na povrchu lodi.
Obě lucerny postavím na záď a pomocí zrcadla znásobím jejich svítivost.
Vydám signál někam do oblak směrem nad loď.
Pomocí ovládání svítivosti několikrát přidám a téměř zhasnu plamen. Chvíli počkám a nyní již s tlukoucím srdcem, signál opět opakuji.
Pak se vydám na příď ke svému člunu.
Snad se mi podaří uniknout.

Pozdní večer - všichni

Na oceán padla noc a slunce, které tak dlouho videlo nad obzorem konečně skrylo svou zář. Vše okolo vás a vaší lodi se zahalilo tmou a na nebi se objevily hvězdy Arkána. Další klidný a nudný večer na Celestialu.

Jako každý večer se část cestujících odebrala do společenského salónku, kde se pohodlně rozesadila do čalouněných křesel a věnovala se společnému programu - poslech živé hudby a zpěvu, popřípadě pití, kouření doutníků a hraní her. Jiní hosté, dávající přednost samotě a klidu, se odebrali do svých kajut, kde si čtou, meditují, nebo jdou na kutě.

Ve společenské místnosti zůstala Obsession, která má tento večer vystoupení a tak se na něj řádně připravuje popíjením svého drinku. Spolu s ní je u baru Maxmilián, který však narozdíl od ní už má své vypito, a statný ork, Zarg Lišák, právě dostávající svou objednávku. Opodál ve svém křesle sedí Cyaro, pije a čte si, ale i přesto bděle sleduje své okolí. U jiného stolku sedí i pan Elverel Kruplem, zabývající se svými vlastními myšlenkami a čekající na začátek vystoupení. Katarina, krátkou dobu vysedávající u jednoho stolu s Angusem se se soumrakem zvedla a s omluvou světoběžníkovi odešla z místnosti. Angus ještě chvíli popíjel sám a pak se také zvednul a šel se ven k zábradlí nadýchat čerstvého vzduchu a pokochat se západem slunce. Ve dveřích se potkal s knězem panari, ctěným Paltriusem. Ten však dál nejde, jen stojí ve dveřích a zdá se, jako by někoho ve společenské místnosti hledal.

Ve kajutách se momentálně nachází pan velkotovárník Vollinger a s ním nově najatý bodyguard Zakka. Mimo kajuty je William Stínozvěd, momentálně na osobní průzkumné procházce.

Ti, co jsou ve společenské místnosti, se nachází přímo na horní palubě. Lidé v kajutách jsou v podpalubí a jediný Will je v druhém podpalubí (těsně nad úrovní hladiny moře).

Pozdní večer - společenská místnost

Na pódium v čele salónku, kde se již rozezvučil malý komorní band, vystoupal malý gnóm ve fraku a pár slovy si sjednal ticho mezi hosty. Zvučným hlasem pravil:

"Dámy a pánové, ctění hosté lodi Celestial, je mi velikou ctí vás všechny dnes večer uvítat ve společenském salonu, kde společně strávíme hezké chvilky při poslechu komorní hudby v podání Celeste bandu *potlesk* a především pak při vystoupení naší lodní pěnice Obsession *větší potlesk*

Gnóm se vypoklonkoval s obtížně slyšitelným "ať se vám dnešní večer líbí" a dal již prostor kultuře. Obsession vystoupala na pódium a band spustil tklivou melodii písně "You will never be my love". Všichni hosté ztichli a nechali se unášet procítěným zpěvem té proslulé barové zpěvačky, kol které se líně obtáčely namodralé závoje z její cigarety na dlouhém troubeli.

A vtom najednou......

Ozvala se šíleně hlasitá rána, jakýsi výbuch, který otřásl celou horní palubou! Světla poblikla a do zmatených výkřiků a zvuků tříštěného skla a vrzání odšupovaných židlí se ozývaly neklamné zvuky střelby! Nikdo z vás neví, co se to děje. Hoří někde? Nevydržel kotel? Útočí na vás piráti? Do všeobecného chaosu, do něhož byla společenská místnost se všemi jejími hosty uvržen se ozve nový výbuch, tentokrát mnohem razantněji, než ten první. Mnozí z vás už vidí skrz okna salonu ohnivé jazyky, mlsně olizující dřevěné stěny a palubu. Je jasné, že se jedná o nějaký útok, ale odkud? Ohně paluby osvětlují celou katastrofickou scenérii oranžovým světlem, zatímco se posádka lodi snaží zprovoznit i reflektory, napájené z malých záložních generátorů. S nimi pak pročesává moře okolo lodi, snažící se odhalit útočníka.


p. Vollinger, Zakka, William

Od vaší práce vás vytrhl podivný zvuk - jakýsi tupě znějící náraz, jakoby někdo v horních palubách prudce pustil na zem něco těžkého. Zprvu tomu nevěnujete moc pozornosti, ale když se zakrátko ozve ten samý náraz, tentokrát o něco silnější a i lampy výstaražně pobliknou, poznáte, že se děje něco závažného. V kostech cítíte silné otřesy, jdoucí odněkud shora z paluby. Také vzrůstající křik a shon, sílící v chodbách poblížvás není normální. Něco se tam nahoře děje! Bohové, ať není nic s parním kotlem, pomyslíte si a rozmýšlíte, co uděláte.

Na "průzkumné procházce"

Z m práce mě vyruší nějaké rány.
Do háje, ještě aby se ta loď potopila, bych tu zdechnul první, musím odsud...ale ta kořist...ksakru ksakru ksakru dodělám ruhle truhlu a zdekuju se!
Dodělám práci na té truhle kterou jsem už začal, snažím se zůstat v klidu, tohle není práce která by se dala uspěchat.

Kapitánský můstek

Jen co vejdu na můstek, abych se optal kapitána na průběh plavby tak nastane kritická událost. Silná rána mě vyleká až téměř vyskočím do vzduchu.

Krucinál... co to u bylo???

Díky překvapivému vývoji situace při vstupu an můstek ani nepozdravím. Vběhnu do místnosti, očekávaje ,že mě Zakka následuje. Příliš se nerozhlížím po ostatních a běžím přímo k oknu abych viděl na palubu. Co se děje.

Kapitáne Kapitáne?? Co se děje?

Začnu naštvaně vykřikovat když zjistím že okno je příliš vysoko, než abych viděl ven.

Poté mě něco napadne.. Zakka!? Zvedni mě.. chci to vidět.

Co to krusi může být? Technická porucha? Přepadení? Do této výpravy jsem vložil veškerý majetek... jestli se něco pokazí budu zničen... musím za akždou cenu hájit svůj majetek... ještě že mám Zakka. Toho jsem vážně potkal v pravý čas...

Společenská místnost

Už jsem se měl k odchodu z místnosti, když tu se ozvala rána a loď se zakymácela. Překvapením jsem téměř neudržel rovnováhu a musel jsem se zachytit blízkého polstrovaného křesla.

Vzhlednu k dřevěnému stropu místnosti, odkud se ozvala ona rána. A co neslyším, hudba z pekel, nepochybně slyším prokleté rány pušek a výbuchy střelného prachu. Nějací proklatci zaútočili na naši loď.

Smutně vydechnu, jak žalostné, že někdo přepadá již tak nepříliš bohaté uprchlíky ze starého světa. Tedy, nepříliš bohaté, jak které. Ale zároveň se uklidním. Obával jsem se poruchy tohoto technického výdobytku, s tím bych nemohl nic dělat a cesta by se mohla protáhnout o pěknou řádku dní nebo bychom také už nemuseli doplout. Ale útok chásky co si na nás vezme pušky, nebude problém. A skýtá krásnou příležitost, vyprovodit nemálo duší do náruče Nasrudina k očistnému soudu.

Začínám cítit kouř z hořícího dřeva lodi. Jak opojná vůně, oheň je nejčistší element, vše spálí, vše pošle na druhou stranu k soudu a konečnému rozhodnutí.

Vydám se směrem k východu na palubu. Po cestě se obklopím magickým polem pohlcujícím ohnivé plameny a kouzelným štítem, v protáhlém tvaru rýže, zblízka obklopující mé tělo a chránící ho před fyzickými útoky.

Nyní mě nezajímá že v blízkosti magie technika nefunguje.. ani se nezaobírám tím , že elektrické svítilny kolem kterých nyní projdu, vypoví službu na dobro.

Vyjdu na palubu.

Pojďte si pro konečné rozhřešení!!! Vy slepíííí!!!!

Zařvu při výstupu z podpalubí a hledám soupeře.

Na vzducholodi

Z věžičky se kromě řevu kulometu ozve ještě excitovaný řev šimpanze, harjícího si se svou milovanou hračkou. Zatímco rukama mířím, nohama ovládám otáčení věže.
Jak řikat obluda, nejdřív světlo, potom člověk.
Zopakuji si priority a zaměřím kulomety na světla. Pokud na palubě vycítím nějaký pohyb a je to po cestě od jednoho světla na druhé, přejedu to taky.

Na vzducholodi

Z věžičky se kromě řevu kulometu ozve ještě excitovaný řev šimpanze, harjícího si se svou milovanou hračkou. Zatímco rukama mířím, nohama ovládám otáčení věže.
Jak řikat obluda, nejdřív světlo, potom člověk.
Zopakuji si priority a zaměřím kulomety na světla. Pokud na palubě vycítím nějaký pohyb a je to po cestě od jednoho světla na druhé, přejedu to taky.

Na vzducholodi

Z věžičky se kromě řevu kulometu ozve ještě excitovaný řev šimpanze, harjícího si se svou milovanou hračkou. Zatímco rukama mířím, nohama ovládám otáčení věže.
Jak řikat obluda, nejdřív světlo, potom člověk.
Zopakuji si priority a zaměřím kulomety na světla. Pokud na palubě vycítím nějaký pohyb a je to po cestě od jednoho světla na druhé, přejedu to taky.

Můstek

Rána!
Vběhnu za Pánem. Mohutná pracka jemně obejma rameno Pána, drobná očka prohlédnou místnost.
Rána!
Uchopím pána v pase, vyhlédnu z okna, jestli je tam bezpečno a pozvednu Pána dle jeho přání. Jsem rozkročený víc než obvykle, snížil jsem těžiště. Nespadni a nezraň Pána.

Společenská

Útok?

Trochu popuzen chováním té ženy sedím na baru a popíjím své pití, dnes si toho asi dám víc, třeba to dobře padne a seznámím se s někým abych se po zbytek plavby tolik nenudil, protože když se nudím vymýšlím voloviny a z toho bývají občas průsery a to není dobrá věc.

Než se ovšem stihnu trochu rozpít přijde nečekaný zvrat, lodí zazní rána a otřes.
Co se to ksakru děje?!
Zanadávám si v duchu vůbec se mi to nelíbí, vidím že stejně jako já se všichni zmateně rozhlíží co se to tu vůbec děje, muž jež stál ve dveřích se otočil a vydal se pryč. Po druhé ráně si uvědomím že zůstávat zde nebude nejlepší řešení, za prvé se nic nedozvím a za druhé se tu budou všichni jen krčit a čekat až za ně ostatní problém vyřeší, musím něco udělat.

Vyskočím a rychle se rozeběhnu ke dveřím, z nich se chodbami vydám ke své kajutě, dlouho se v ní nezdržím, jen popadnu svůj „nůž“ a pás s náboji do mého trestatele, na svůj kvér sem velmi hrdý, pravidelně čištěná zbraň se jen zlověstně leskne, jakoby nabízela smrt.
Cestou míjím v uličkách nějaké lidi, ti co mají kam ustoupit většinou ustupují protože není radno stavět se rozezleným půlorkům do cesty.
Původně sem chtěl jít přímo na palubu ale cestu si nepamatuju a tahle loď není vůbec malá, podle křiku to taky vypadá že místy už hoří.
Tak to je skvělý. Uvidím před sebou kapitánský můstek, ideálním místo k získávání informací.
Z běhu zabrzdím u dveří a prudce na ně zabuším než je otevřu, v místnosti uvidím tři postavy, jedna veliká normálně druhá moc a ta třetí v rukách toho největšího je malinká. Poznám ogra z uličky když sem šel do salonku, předpokladam že ten co ho drží je jeho pán, investor téhle výpravy, nějaký volinger, jak mi řekli ještě před odjezdem, luxusně oblečený gnóm zvědavě koukající z okna.
Kapitáne, co se děje? vyhrknu bez jakéhokoliv pozdravu a vykouknu také z jednoho z oken. Nevím co by to mohlo být, kdyby to byli piráti určitě by nám dal někdo vědět že se blíží, taková loď nemůže být jen tak bez dozoru, někdo musí být na stožáru a vyhlížet co se děje okolo.
Pohlédnu do tmy okolo lodi a pak si prohlédnu přítomné zda mi někdo dá ještě odpověď.
Možná nějaká bomba. napadne mě v rychlosti. To by bylo ještě horší než piráti.

Společenská místnost

Co to bylo?
Až s příliš velkým klidem se zeptám sám sebe. Vím to moc dobře a nechce se mi ani domýšlet co se mohlo stát. Klouby na rukou mi zbělají do posmrtné barvy, jak příliš silně sevřu brašnu přitisknutou na prsa. Neodbytná myšlenka, stejně otravná jako kouř smrti, jež se pomalu valí do místnosti a dává předzvěst všem, že jeho pán plamen se blíží, mi vystoupí na vrchol vědomí a touží být pronesena. Možná až příliš poeticky řečeno, ale jakmile to řeknu, nebude návratu.
Ach, néééé. Už zase.
Takhle to dopadne pokaždé. Počítal jsem s něčím menším. Půlnočním útěkem na záchranném člunu a kulkami zarážejícími se do vody, zatím co budu veslovat, seč mi síly budou stačit. Ale tohle je skutečně kapku moc.
Zvednu hlavu, ale ve výhledu mi brání cylindr, jehož jsem si shodil do očí hranou stolu. Zalezl jsem pod stůl s výbuchem, bohužel nemístná reakce, jež se ovšem v budovách vyplácí dvojnásob. Tady nehrozí pád cihly, tady to může jít všechno ke dnu a stůl mi pomocnou nohu zrovna nepodá.
Sundám cylindr a přes jeho okraj nahlédnu přes místnost. Nezdá se, že by sem v nejbližší chvíli měl někdo vtrhnout a začít tu všechny cupovat na kousky, zatím co já se budu po čtyřech plazit k východu a ven z místnosti.
Loď se trochu nahne a hůlka spadne ze židle přímo přede mne. Málem bych jí tu chuděrku zapomněl. Vstanu z pod stolu, i když v nohou cítím zradu. Ještě jedna rána a nesou mě do bezpečí. Jestli se jim zase podaří mě zachránit, tak jim to protentokrát odpustím.
Hůlku pověsím za pás jako meč a od pasu vytáhnu revolver s delší a užší hlavní a o něco menším zásobníkem, doteď schovaným pod pláštěm. Zvednu ho přibližně k úrovni hlavy a natáhnu. Připadám si jako drsňák. Teď by se hodilo něco říct.
Sakra! Já nemám nabito!
S kapsy začnu vytahovat náboje a nabíjet. Alespoň se mi neklepou prsty a tak je to během několika vteřin hotové. Znovu se postavím do hrdinského postoje... ale ona chvíle je pryč. Podívám se směrem k výbuchu a postupujícímu požáru. Odtamtud přijdou ti, co to způsobili a já vím přesně co mám dělat. Otočím se na podpatku a jdu od výbuchu. Nejlepší bude dostat se co nejrychleji pryč. U dveří se však zastavím.
Proklaté svědomí, co mě teď otravuješ?
Znovu se rozhlédnu po společenské místnosti, zda někdo nepotřebuje pomoci. Těch pár cestujících, co se chytili příležitosti a už sami jednají si moc nevšímám. Spíš koukám, zda není nikdo zraněn a podobně a naopak se nemůže chytit příležitosti a jako já třeba utéct.

Pod šerým nebem

Nyní již svižným krokem kráčím k přídi lodi. Jsem lehce omezena středně velkým kulatým zrcadlem, které s sebou musím vláčet, ale zatím mne to nijak neomezuje. Pochod mi zabere pár minut, ale záhy jsem na místě, kde jsem přes den zaregistrovala nenápadný menší spustitelný člun. Je jiný než ostatní velké čluny. Slouží jen pro posádku, která se vyloďuje v naléhavých případech, kdy je například porouchán šroub, či pro menší opravy na povrchu lodi.
Je to praktické, neboť je ovladatelnější než velké záchranné čluny a navíc to na pasažéry nepůsobí tak dramaticky, pokud jede z lávky dolů jen tento nenápadný člun.
A zrovinka tenhle se hodí i mně.
Mám to naplánováno naprosto jednoduše. Neboť je potřeba více lidí na spuštění a suché nalodění, tak já si nejprve spustím člun, pak obratně sešplhám po lanu a snad suchou nohou, snad ne posléze využiju tento člun k záchraně sebe samé.
Ale nepředbíhejme.
Když se ujistím, že je vše jak má být, přesunu se na záď lodi. Opět mi to zabere drahnou část mého času. Ale počítala jsem s časovými přesuny.
Podle mého odhadu bych neměla být ve skluzu.
Když jsem na místě, pořádně se rozhlédnu, na chvíli zastavím a ujistím se že jsem sama, pak popadnu dvě lucerny, tyto stále na a petrolejový olej. Je levnější a navíc není potřeba složitě navádět plynové potrubí na povrchu lodi.
Obě lucerny postavím na záď a pomocí zrcadla znásobím jejich svítivost.
Vydám signál někam do oblak směrem nad loď.
Pomocí ovládání svítivosti několikrát přidám a téměř zhasnu plamen. Chvíli počkám a nyní již s tlukoucím srdcem, signál opět opakuji.
Pak se vydám na příď ke svému člunu.
Snad se mi podaří uniknout.

Vermin, Zakka, Zarg - na můstku (+Skak)

Můstek je nevelká místnost, které vévodí kormidlo a složitý pákový systém převodů a rychlostí motoru. Pro milovníky techniky skutečný skvost. Krom kapitána, vyšňořeného podle konvencí v bílé uniformě s kloboučkem na hlavě a dýmkou v ústech, se tu ještě nachází lodivod a pár dalších členů posádky - navigátorů, kontrolorů budíků a jeden roznašeč čaje.

Když pan Vollinger se Zakkou v patách dorazí na velitelský post, jeden z horlivých mladíků v uniformě vás chce promptně vyhodit, kapitán ho však zarazí a promluví na gnóma:

Vítám vás, pane velkotovárníku, vás bysme přeci z můstku nemohli vyhodit. Copak byste potřeboval?

Vermin se optal, jak pokračuje cesta, jestli se nevyskytly jakékoli obtíže a zda dorazíme podle plánu. Ještě ani neskončil, když vtom na palubě začne peklo! Několik silných výbuchů otřese celým tělem Celestialu a ohnivé hříbky mění na krátké momenty noc v jasný den. Kapitán okamžitě rozkáže pátrat po příčině, pár mužů zvedá telefony a zuřivě točí klikou.

Volejte do strojovny a také na strážnice! Rozsviťte reflektory! Ať okamžitě nastartují pumpu a hasí!

To bylo jen pár rozkazů z mnoha, které kapitán vykřiknul na posádku. Vše bylo okamžitě vykonáno. O slovo se v tom chaosu přihlásil Vermin a chtěl vědět, co se to děje. Kapitán odpověděl:

Něco se stalo v kotelně... ale jen výbuch kotle to být nemůže, na to je na palubě příliš mnoho ohně. Já... opravdu zatím nevím, pane!

V tu chvíli přiběhl i Zarg. Nikdo se už nepozastavoval nad tím, že na můstku "obyčejní" cestující nemají co pohledávat. Udýchaný si stoupnul vedle Vermina a Zakky a vyslechl kapitánova slova. Všichni tři jste se dostali k oknu a vyhlédli jste ven. To, co jste spatřili vám doslova vzalo dech! Jeden z mnoha reflektorů, propátrávající hladinu moře kolem lodi se snad jen náhodou rozhodl pročísnout i oblohu a odhalil tak malou vzducholoď, visící nad lodí. Je k vám tak blízko, že vidíte zřetelně její posádku, jak pobíhá sem a tam a stará se o vaši zkázu. Vtom se ozval z jednoho z jejích stanovišť rachot kulometu, nebo nějaké jiné strojní pušky. Krátce zaštěkal a světlomet, jež vzducholoď odhalil, se rozprsknul na milion kousků. Jeho dvoučlená obsluha se ve vteřině proměnila ve zkrvavený cár. Několik mužů na můstku, kteří to spatřili, vykřikli hrůzou a dva se okamžitě pozvraceli. Koukáte dál a vidíte, že ta osoba za kulometem soustředí svou palbu na všechna zdroje světla. Zakrátko rozstřílel i dvě další stanoviště, takže muži na zbylých třech, nechtíc následovat své druhy na onen svět, kvapně opustili své pozice. Vzducholoď je nyní vidět o něco hůř, její ladné boky jsou osvětlovány jen světlem ohňů z paluby a občasnou střelbou kulometu na palubu.


Elverel, Max, Obsession, Angus, Cyaro - všichni v salónku

Otáčíš se ve dveřích a prchající se s tebou sráží, jako by tě ani neviděli. Co je to za blázna, který si nechce zachránit svoji kůži a místo toho stojí a kouká po ostatních? Upínáš svůj zrak dovnitř salónku, hledaje někoho zraněného. Ze střepů a trosek baru se vyplazí celý zkrvavený Max a opilecky nechápavě mžourá kolem sebe. Zatím ale nic neříká, ani nevíš, jestli jsou jeho zranění vážná. Na pódiu leží v bezvědomí barová zpěvačka, zvaná Obsession. Zbytky jejího bandu už stihly utéct, nechávaje ji svému osudu mezi poházenými nástroji a rozházeným notovým materiálem. V rohu místnosti vidíš po čtyřech lezoucího muže v bílé košili a vestě (Angus). Polovinu tváře má zkrvavenou, ale opět není poznat, jak vážné je jeho zranění. Na jiném místě se potácí jiný muž (Cyaro), mladík, jehož kotník asi nebude úplně v pořádku, protože pokaždé, když na něj má došlápnout, bolestivě sykne a musí se přidržovat křesel. Buď nějak špatně upadnul, nebo mu na něj někdo v tlačenici dupnul.


Paltrius - paluba, u salónku

Když se loď začala otřásat výbuchy a oheň počal stravovat palubu lodi, rozhodl jsi se, že neustoupíš. V duchu si zopakuješ magické formule, které budeš možná nejvíce potřebovat a seslal jsi na sebe ochraná kouzla. K tvému překvapení necítíš ze své magie tak velkou moc, jako jindy. Magická aura, obkolopující tvé tělo, se chvěje a její energie znepokojivě kolísá. Přimhouříš oči námahou a pokoušíš se přelít ještě více energie do ochraného pole a nakrátko se ti to i podaří, během okamžiku však cítíš ten samý úbytek síly. Nebýt tvého magického talentu, jistě by se tvá magie okamžitě rozplynula a ty bys zůstal zcela bez ničeho. Zatím musíš být spokojen aspoň s oslabeným účinkem svých kouzel, kdo ví, jak dlouho budou schopny odolávat... Pravda je však prostá: na jejich uržení musíš vynakládat skoro nelidské úsilí. Na čele se objevily první krůpěje potu, zajisté nezpůsobené ohněm z paluby, a svaly se ti třesou vypětím.

Hledáš svého protivníka, ale pouhým zrakem ho nevidíš. Už se chystáš vyvolat nenáročné kouzlo pro vidění ve tmě, když ti vše usnadní reflektor kdesi nad tebou. jeho světelný paprsek totiž přesně určí polohu a druh tvého oponenta - je jím nevelká, ladná vzducholoď, z jejíž paluby prší na Celestial oheň a olovo z jakési vežičky, opatřené hlučně rachotící zbraní. Věžička pálí po všech světlometech a mění jejich posádku v krvavý bordel, jiných lidí si zatím moc nevšímá. Vzducholoď samotná je téměř nad palubou lodi, trochu bokem, aby mohl kulomet volně střílet.


Will - dolní paluba, sklad věcí

Loď se několikrát otřese a některé předměty kolem tebe zadrnčí a zacinkají, lehčí sudy se i varovně zakymácí. Zvířena začne poplašeně bučet, bečet, či se jinak zvukově projevovat, což ti na klidu moc nepřidá. Ještě tuhle jednu, říkáš si. Nervozita si ale bere svou daň na tvé šikovnosti. Po asi minutě šťourání se v dosti komplikovaném zámku se k tobě štěstěn obrátí zády a tvůj šperhák se ti přelomí přímo v zámku. Zlostně zakleješ a vstaneš ze dřepu. V ten moment se loď znovu zakymácí a ty spadneš na zem. Co se to kurva děje???

paluba, u salónku

Vystoupím tedy na palubu a hlasitě si povzdechnu.

Hach!! Když ucítím jak mě opouštějí síly. Podcenil jsem techniku na lodi. Kde jsou ty doby krásných plachetnic kdy mágové mohli po sobě metat kouzla bez tohohle šíleného vypětí sil.

Rozhodnu se šetřit svými silami. Ukončím své magické ochrany a kouzlem před sebou postavím velký kovový plát z části lodi, abych se uchránil před střepinami a odštěpy z palby nepřátelské zbraně.

Prohlédnu si vzducholoď..

Škoda že toho o nich moc nevím, napadne mě. Někde jsem slyšel že jsou snad hořlavé... hodit po nich menší ohnivou střelu bych jistě dokázal.. a to by asi nefungovalo... kdo by byl tak hloupý, aby útočil na něčem co yb mohla zničit jediná ohnivá koule....

Radši odvrátím svoji pozornost od nebe k palubě lodi. Posádka útok příliš nezvládá, s ohledem na všechny mrtvé. Hmm, co z toho, další poutníci za Nasrudinem. Pouze škoda, že neměli čas se vyzpovídat. Ale zemřeli násilnou cestou a ne svoji vinou... Nasrudinův duch je jistě uvítá vlídně.

Poté uslyším rány kulometu jak se blíží ke mě... trochu mě to vytrhne ze zamyšlení o duších padlých námořníků.

Radši si připomenu jednodušší kouzla... která by se mi měla povést snáz prosadit i v této auře techniky. Štít je pohodlnější, ale moc složitý.. lepší bude prosté odvracení střel telekinetickou magií.

Ale co dál...

Mohl bych jít do podpalubí zničit kotelnu... a aura techniky by zmizela... chaacha.. to by bylo příjemné...... pak by z té vzducholodi nezbylo nic a duše těch pirátů by se dostali pěkně, spěšně k poslednímu soudu.

Hmmm. Uvidíme, nakonec se rozhodnu zajít zpět do podpalubí a salónku.

Podívám se na prchající lidi kolem sebe. Hmm, co chtějí dělat, schovat se? Co když se loď potopí... ale to asi ne.. ti piráti jistě chtějí nějaký lup....

Nebudu jim dále věnovat pozornost... když se loď potopí, dobře pro mě. A když ne... něco už se najde.

Zamyslím se, kde na lodi je asi aura techniky nejslabší.... příď záď? Musím si to rozmyslet. Zatím se vydám do své kajuty pro nějaké věci. Potřebuji nějaké katalyzátory magie. Kouzelná hůl nebo nějaké amulety... měli by mi usnadnit kouzlení.

Věžička

poté, co plameny vyšlehnou tak, až ozáří celý účinný dostřel a tím pádem krásně nasvítí palubu, přejdu na druhou část plánu - střílet po jakékoli postavě na palubě. Pokud se ukryje za lehčí překážy, prostřelit, pokud lehce, vypálit několik kulek na jistou smrt a jít dál.

Ve skladu

Skvělý můj šťastnej šperhák, teď budu muset používat jinej...ale až příště, bere to tu nečekaný směr mizím odtud!
Snažím se dostat ke dveřím a otevřít je, dostat se odsud a skočit se znovu převlíknout, předpokládám, že stráž má teď úplně jiné starosti, takže nebude čekat za dveřma

Můstek lodi

Přišli jsme skutečně v nevhodný čas. Snad jsem to nepřivolal, když jsem se šel zeptat, zda je vše bez problémů.. a teď toto.

Za pomoci Zakky vykouknu ven, ale co vidím mě zděsí. Požár, mrtví, a.. nepřátelská vzducholoď. Co to má být? Tak daleko od civilizovaných zemí. Proč nás napadají.

Kapitáne? To jsou piráti? Co budeme dělat? Rychle se dožaduji kapitána. A posunky rukou rychle ukazuji Zakka aby mě spustil na zem, u okna můstku se již necítím bezpečně a radši bych se rychle dostal dál od oken.

Jakmile se dostanu na zem, začnu nervózně, až trochu v panice pobíhat sem a tam vedle Zakka. Co teď? Co teď? Co můj majetek?

Pak si téměř zázrakem i přes zmatek kolem všimnu orka na můstku.

Tak, loď je plná tě hle osob. Pronesu si sám pro sebe. Loď je plná uprchlíků z Arcána, a mnoho z nich jsou nebezpeční bojovníci...

Kapitáne? Máte tu vnitřní rozhlas nebo něco? Musíme uvědomit cestující... ty vzdušné piráty musíme odrazit... a vím ,že nám pomůžou!

Potom se otočím na Zakka.

Budeme muset bojovat Zakka. Ani nevíš jak jsem rád že jsem tě potkal.. tohohle jsem se nejvíc obával.

Kapitáne? Převážíme nějaké zbraně? I kdyby byly cestujících, v tomto případě nouze je určitě můžeme použít.

Vážení hráči, je mi líto, ale celou jeskyni ruším. Děkuji vám všem za hru. Clayman