Art School
hrálo se Denně
od: 09. června 2014 19:31 do: 05. ledna 2015 15:33
Dobrodružství vedl(a) Rion!
| |
 | Bydlíš na ulici? Chodíš večer po ulicích a sprejuješ na baráky? Nebo snad tancuješ? Zpíváš si doma ve sprše? Nebo jsi vážný hudebník na celo? Je jedno jestli žiješ na ulici, nebo jestli máš zazobaný rodiče, co tě vším protáhnou. Vítej na Art School! Tohle je místo, kde si jsou všichni rovni. Tady na tebe nebudou hodný, když jim hodíš obálku. Je jim jedno kdo jsi. Hlavní totiž je, co umíš. To je to, o co jim jde... |
| |
 | Nová škola - zase znova Na tuhle školu sem zpočátku nechtěla. Nechtělo se mi na žádnou školu. Se školama mám problémy. Na poslední škole sem se vůbec neučila. Nechtělo se mi. Bohužel našemu řediteli ani mejm rodičům se to moc nelíbilo. Chvíli řešili co se mnou dál a ředitel pak navrhl uměleckou školu. Jako přihlášku jim tam odnesl moje prospěchy a kresby co sem si malovala v hodinách místo onoho učení. Načež mi nedávno přišla pošta. Byl to dopis z oné umělecké školy. Vzali mě. Nečekala jsem to. Upřímně, ani tomu doteď nevěřím, ale bylo to černý na bílim. Musela jsem kvůli tomu burcovat matku, ale ta z toho byla víc hyn než já. A proto sem tady. V mikině, tričku a volnejch kalhotech. Sedim v autě před hezky vypadající školou a sem nervní jako prase. Absolutně vyklepaná seberu batoh z podlahy auta a obejmu matku. Pak vylezu ven. Stres ze mě za chvíli vymyzí jelikož už vytahuju z batohu cigarety a jednu si zapálím. Během chvíle je pryč a tak jdu ponalu vstříc nové škole. V batohu mi cvakaj spreje a tužky. Nečekám že budem dnesla něco dělat a tak se po škole vrhnu hned na ulici si trochu zasprejovat. Odpočítávám metr po metru jak se přibližuju ke škole a jejím hlavním dveřím. Kurva práce. pronesu otevírajíc vstupní dveře s pocitem zbytečnosti. |
| |
 | Nová škola, nový začátek... Věděla jsem to už delší dobu, že půjdu o dům dál. Procházet stále těmi samými chodbami, dělat to samé a každou, každou další minutu vzpomínat, mi nedělalo dobře. Pořád bych jen vzpomínala, pořád bych si říkala, zdali něco šlo změnit, udělat... Stále bych se vracela. Šlo více méně o impulzivní rozhodnutí, přesto jsem vše měla naplánované a připravené už dlouho. Stačil jeden rozhovor s ředitelem bývalým a jeden s tím budoucím. Překvapení nebyli ani mí přátelé, má rodina, čekali to a tak ani stěhování, nové město – byt – škola, nebyly pro ně překvapivými. ----------------------------------------------- Zamyšleně jsem šla směrem, kde jsem myslela, že se bude nacházet adresa napsaná na papírku, který jsem držela v ruce. Svižný, rozhodný krok, nyní už nebyl čas na melancholii, na rozpaky, na pochyby, byla jsem tu a musela jsem se zapsat co nejlépe. Na prvním dnu vždy velmi záleželo, tento fakt už jsem si osvojila. Znovu jsem se podívala na papírek a rytmickým krokem jsem šla dál, zastavila jsem se až na rohu, abych se podívala na ceduli domu, zdali jdu správnou ulicí a poté jsem pokračovala zase dál. Konečně jsem došla ke škole, naštěstí jsem nebloudila, před vraty/dveřmi jsem se zastavila a chvíli hleděla před sebe, potřebovala jsem se ještě jednou naposledy nadechnout a pozdravit se se svým novým životem. Vzhled: Helen je vysoká (okolo 175cm) štíhlá dívka, jen boky jí vynikají. V obličeji má jemné rysy, dominují mu ovšem její výrazné modré oči. Když se usměje, úplně ji oči září. Její vlasy spadají sotva na ramena a jejich barva je něco mezi zrzavou a blond, dalo by se o ní tvrdit, že je zlatovláska. Je oblečena do bílomodé sukně, černého trička a na zádech nese šedý batůžek. Na ruce má stříbrné hodinky, na krku dlouhý modrostříbrný korálkový náhrdelník a v ruce třímá kus papíru. |
| |
 | Cesr ke slávé započala Už dlouho jsem přijatý na tu školu umělců. Přijali mne díky mému houslovému vystoupení ve městě. Podle nich jsem houslový virtuóz. A taky že jsem. A nejen houslový. Nicméne, na tuto školu jsem chtěl už déle. Na minulé škole jsem mrhal svým talentem takže jsem odešel a věnoval se svému talentu. Ale stále jdu na novou školu a ta tréma tam je. Navíc nikoho neznám. I přez to sem se odhodlal vyrazit. Dnes mne rodiče dovezli ke škole autem. S sebou mám jen své housle. Oblečen jsem stylově do obleku a vlasy mám sestřižené nakrátko a trochu pocuchané. Vypadáš úžasně Gordone. prohodila na mne matka když jsem vylézal z auta. Ona pak veleze taky. Naposled mne obejme. Děkuji matko. odpovím stroze s úsměvem. Pak už se rodiče odeberou do auta a odjíždí pryč. Housle mám v brašně a tak se nadechnu a vyrazím hrdě ke škole. Jenom doufám, že tam nebude nějakej póvl. řeknu si pod vousy. Pak dorazím k hlavním dveřím a směle je otevřu. |
| |
 | Zase do školy... Ráno jsem vstala docela brzo abych se mohla připravit. První dojem je důležitý. Se zazvoněním budíku se mi povedlo nějak vstát a dostat se do koupelny. Umyla a učesala jsem se, namalovala se(ne moc-jen mke-up, světlé stíny a řasenka) a pak jsem se najedla a šla se obléct. Po krátkém zaváhání sáhnu po černých tříčtvrtečním kalhotách a červeném tričku krátkým rukávem a bílým smajlíkem na břiše. Popadla jsem svoji oblíbenou tašku přes rameno, naházela do ní potřebné věci, a rozloučila se s mámou. "Vážně nechceš jet s náma?" zeptal se mě nevlastní táta a vzhlédl od novin. Vezl do školy malého bráchu. No to určitě... pomyslím si, ale odpovím jen trochu odměřeným tónem. "Ne, díky ale nemám to tam daleko" "No jak myslíš." odpoví, a zase se začte. Vyšla jsem z domu, a začala vzpomínat na můj první den v minulé škole. v naší tříddě bylo 6 holek, a těch 5 se znalo. Byl to přesně ten typ lidí, který mě dokáže naštvat ať už udělá cokoliv. Nevím proč to tak je. Kluků bylo 13, tak bych se bavila s nima, ale všichni se chovali jako mimina. Bylo to dost hrozné, doufám že tady budou aspoň trochu normální lidi... Chvíli jsem na škole přetrpěla, ale když už to začalo být extra nesnesitelné, začala jsem hledat jiné školy, a přesvědčovat mámu, že bude lepší když půjdu jinam. Moc se jí to nelíbilo, ale nakonec souhlasila. Tahle se mi líbila, a tak jsem poslala přihlášku a vzali mě. Super. Jenom doufám, že to nedopadne jako minule... Už jsem skoro u školy, když začnu být trochu nervózní. nesnáším nervozitu, ale boužel se jí neumím vyhnout. Trochu zpomalím, párkrát se zhlouboka nadechnu, a pak pokračuju dál původním tempem, a snažím se nevnímat nepříjemný pocit v břiše. Protože nejsem moc průbojná, a ani nejsem magnet na nové přátele, budu si muset dávat pozor abych se tvářila přívětivě a usmívala se. Nejsem moc zvyklá se usmívat. Doufám, že si co nejdřív najdu dobrou kamarádku. Nebo kamaráda, to je jedno. Hlavně abysme si rozumněli. |
| |
 | Škola No, tak je to tady. Můj první den ve škole. Zní to divně ale vážně jsem ve škole nikdy nebyla. Nevím jak to říct. Nejde o to, že by nebyl čas. Spíš nebyla příležitost. Teď nastupuji jen kvůli tomu, abych nemuela do pasťáku. Nojo no, tak jsem si nevšimla, že jsou v obchodě kamery. Ráno bylo snad jako každé, až na to, že jsem musela vstávat asi o 3 hodiny dříve! No fuj!! To vstávání mě asi zabije! Rozespale jsem vstala a hodila na sebe nějáké to oblečení. Ze stolu jsem vzala housku. Ostatní spaly. Což nebylo žádné překvapení. Proč by taky vstávali?! Jen Sam byl vzhůru. "Čest! Razíš do tý školy jo?!" Ozval se z gauče. "No, jo. Musím... Užíjte si to tu. Nevím kdy příjdu ale večer zas skočíme do baru budu to muset zapít!" Odmlčím se. "Hele jsi byl někdy ve škole?" Otočil se na mě s úšklebkem na obličeji. "Vypadám snad na to?!" Zasměju se. "Taky fakt!" Ani mi to nedošlo. Možná budu jediná, kdo bude chodit do školy. Vlastně Zac... Ten se někde musel učit. Jak jinak by to mohl naučit mě.... Škola byla asi dva bloky od našeho hnízdečka a tak jsem pomalu vyrazila jejím směrem. Před školou jsem se zarazila. To množství slušně oblečených lidí mě mírně vystrašilo. To jako fakt?! Trochu nejistě sem vzala za kliku a vstoupila dovnitř. |
| |
 | Nová škola Já sem vlastně na školu nikdy moc nebyl. Celý ty hodiny jsem se jenom nudil a o přestávkách dělal bordel. Možná proto sem tady. I přez to se těšim. Mám sice trému, to jo, ale jinak se natěšenej jak pes na kost. Dneska ráno semse vzbudil brzo a nemohl sem potoum usnout, takže sem po baráku strašil asi hodinu než se přidal i Hank. A pak jsme vzbudili i Sheelu a Toma takže jsme se nudili ve čtyřech lidech. Jak teda? zeptal se Hank zrovna púl hodiny před odjezdem. Je to kousek, ale můžeš mě třeba odvízt. řeknu mu a zasměju se. Dneska sem oblečenej jako vždyckydo trička a kraťasú. Na pravé ruce mám bezprstou rukavici. Tu skoro nesundávám. Pojedete všichni? zeptám se zvědavě. Jo! odpověděli ostatní jednohlasně. Nasedáme. Hank je jedinej kdo má auto. A vlastně on platí všechny výdaje našeho baráku a jeho čtyř obyvatel. I přez to je Hank ten největší kanec z vás všech. Hank jako vždy když jede autem pustil hudbu na plný koule a rozjel se. Jeli jsme rychle a tak jsme tam byli hned. Jelikož bylo dost času, v autě jsem si dal cigáro a pobavil se s přáteli. Pak už sem radši vyrazil. Se všemi sem s plácl na pozdrav a Sheela sem dal pusu. Pak už sem vylezl z auta. Hank to otočil pod plynem, zatroubil mi na pozdrav a byl ta tam. Mě už nezbývalo než se rozejít. Se stresem a natěšeností sem se vydal ke škole sáhnu na kliku a pak se zastavím. Tak poď Dave, to zvládneš. řeknu a vstoupím dovnitř. |
| |
 | Škola? Bohužel.: Abych vedl podnik, který vedou rodiče, musím mít nějáké vzdělání. Nejspíš i to je důvod proč jse se dohodly na škole umění. Není tam kladený nápor na učivo jak v jiných školách a také zde rozvíjejí umění svých žáku a nebrání se malířských, hudebních či pěveckých nadání svých žáku. Mé je trochu jiné, ano dokážu pomocí vodových barev, tuší či sprejem udělat nějákou kresbu ale to mě moc nezajímá. Člověk se tyto věci učí z vlastní zkušenosti a né že jim to někdo vmete do palice. Druhým mým zájmem je elektrotechnika, většinou počítače, mikročipy a herní konzole. Co se týče tohoto 'koníčku' jde jak o používání, spravování tak lehké ovládnutí daných přístrojů nebo jinými slovy hraček, jak je já osobně nazývám. Ovšem největší zálibou jsou auta. Né ty, které vidíte dnes na cestě ani auta které si mohou dovolit jen bohatí lidé. Ale auta, která jsou považována za veterány. Auta jejichž rok výroby je psán od 40tých až 70tých let a z původem z Ameriky. Například takový Chevrolet Corvette z roku 1962 nebo Cadillac de Ville Coupe z roku 1960. ano pro někoho jsou tyto auta šunky, ale mnoho z nich by dokázaly předjet i BMW dnešní doby. Kdo ví kterého z výše uvedených koníčku se chytím, buď to budou jeden z těch, ve kterých se vyznám nebo má vášeň, která mě tahá k starším vozům. Bohužel ale na školní parkoviště mě odváží otec, jinak bych musel jet motorkou. Přeci jen se lépe sedí v autě. Otec to měl cestou do práce tak si nejspíš řek že vykoná dobrý skutek a hodí mě u školy. S menším rozloučením jsem se vydal ke škole která nejspíš změní většinu mého života a na kterou budu asi i vzpomínat. V dobrém nebo ve zlém to ukáže čas. Popis postavy.: Jsem středně vyšší postavy něco málo nad 180cm, co se týče váhy, dejme tomu že mám také něco málo nad 80kg. Ovšem postavově jsem trochu vypracovanější. Né nejsem žádný rváč, sice se dokážu v nějáké té šarvátce o sebe postarat ale víc jak bouchání do pytle raději posiluji abych si udržel lehce vyrýsovaný tvar těla. Co se týče šatníku je toho hodně a také i podle počasí. Dneska mám na sobě riflové volnější třičtvrťáky a volnější bíle triko. Vypadám trochu nejistě nejspíš tak jak ostatní kteří sem jdou po prvé a také nevím jak to tu vše proběhne, jen jsem si při každém kroku ke vstupním dveřím ke škole nadával v duchu do čeho jsem se to zase pustil. Při zápisu příchodu jsem se podepsal jako vždy, nedával jsem tomu ani špetku pozornosti. |
| |
 | Nástup na galeje. Takže fajn, dneska to začalo, nový život, škola. Nejsem z toho až tak odvázaná, ale pořád lepší než nic, popravdě jsem nevěřila, že se na nějakou školu dostanu, život s bábinkou a makání večer po barech , to bylo jediné co jsem znala a pak tanec. Můj život, moje vášeň, pro tanec jsem se narodila a pro tenec zemřu. Začala jsem jako malá, ale čím jsem byla starší, tím víc mi docházelo, že pokud jsem v něčem dobrá, je to tanec. Na základce jsem chodila na gymnastiku, balet, společenské tence, ale to vše byla jen průprava, pravou vášeň jsem nalezla až na ulici, street dance. Lze ho tančit všude, přizpůsobit si ho svým potřebám, rozvinout fantazii, prostě žít podle svého. Takže když se mi naskytla tato příležitost, neváhala jsem, o bábinku se slíbila postarat sousedka, takže mi nic nebrání. Ráno vstanu, po návštěvě koupelny se obléknu, volnější džíny, vypasovaný top a v pase uvázaná košile, na nohou kotníčkové boty, rozčísnu své ohnivé vlasy sahajíc až do pasu, dnes je nesvazuji do sponky, a pak už jen lehce přetřu rty rtěnkou a vydám se na cestu. Před školou se zarazím a rozhlédnu se, zahlídnu pár tváří, nejspíš taky studenty, někdo přijel autem, někoho dovezli, začíná se to tady pomalu plnit. Všimnu si dívky v červeném tričku se smajlíkem( Irma), která se zdá hodně nervozní, mrknu na ní a pousměju se. Nemám problém navazovat kontakt s lidmi, tak když si všimnu kluka v džínách co se tváří poněkud zamračeně (Robin), ale jinak je to krasavec, usměju se i na něj a pak už zamířím ke vstupním dveřím. Tak hurá na to..., zamumlám si ještě pro sebe. |
| |
 | První den Ráno mě místo budíku vzbudily tiché kroky, které se ke mně blížily. Bylo mi mc jasné, jaký vetřelec se mi to sem blíží a rozhodl jsem se si na něj počkat. Jen co se kroky opatrně zastavily před mou postelí, provedl jsem.. cosi, co budu nazývat výpadem.. a překlopil peřinu na to malé rozcuchané stvoření vedle postele, které si určitě zase vymyslelo něco děsně vtipného, co mi provést takhle po ránu. Obzvláště, když vstávám do nové školy. Zabalil jsem sestru do peřiny a samolibě jsem se usmál. "Tak, obludo. Co to bylo dneska?" ,zeptal jsem se zákeřně, ale odpovědí mi bylo jen zakřičení, ať ji pustím, že přece ještě nic neprovedla. Vyhrabal jsem někde v hlubinách peřiny její hlavu, aby se dostala na vzduch, ale nepouštěl jsem ji. Cukala sebou jako ryba na suchu, ale stejně jako ta ryba po chvilce přestala. Na rozdíl od té ryby ovšem nelekla, jenom jí došlo, že se má přiznat. "Jen jsme ti chtěla přeštelovat budík. Je roztomilý, když nestíháš a plašíš.." ,přiznala se s takovým tím svým výrazem, kdy zkrátka nemůžete zůstat déle nadšení. Jen jsem se zvedl a spolu se sebou jsem zdvihl i ji a nesl ji pryč z pokoje. Vynesl jsem ji jen kousek před dveře a tam jsem ji i s dekou položil. "Jdu se převléct a ty mazej taky. Dneska jsou k snídani vajíčka." ,oznámil jsem jí a rozcuchal jí už tak zacuchané vlasy. Přikývla a oba jsme se šli převléknout. Sice jdu dneska poprvé do školy, ale nějak jsem neměl potřebu si vybírat nějaké přehnaně slušné oblečení. To by nebyl můj styl a nemyslím si, že by měl můj vzhled někoho obtěžovat. Jestli jo, ať si vypíchne oči, nebo ať kouká jinam. Ať si pořídí takové ty klapky, co mají koně, nebo tak. Boha.. kam jsem se to zase dostal.. Ze skříně jsem vytáhl černé tričko s bílým potiskem čínského draka, tmavé džíny, kožený pásek a šedou mikinu s lehce našedlým kožíškem, který lemoval všechny okraje. Poté jsem vylezl z pokoje a vzal to rovnou přes koupelnu, kde jsem znásilnil kartáč na vlasy. Jako každé ráno jsem litoval toho kluka v zrcadle, který byl nucen tomuto procesu přihlížet. Ale nakonec jsem ho učesal a jako vždycky jsme oba bez jediného hlesu odešli. Poté jsem sešel po schodech s kobercem dolů do obývacího pokoje, který byl spojený s kuchyní. Už tam čekala sestra na židličce a houpala nohama, zatímco mě napjatě sledovala takovým hladovým pohledem. Zakřenil jsem se a rozcuchal jí tentokrát už učesané vlasy. "Snad nečekáš, že ta vajíčka vytáhnu z kapsy? Pojď mi pomoct." ,řekl jsem jednoduše a společně jsme se dali do díla. Ona připravila pánvičku, já vajíčka i s kořením a po několika minutách jsme si dělili omeletu napůl a krájeli si k ní každý svůj krajíc chleba. Když jsem dojedl, připravil jsem jí i sobě svačinu a došel si do koupelny vyčistit zuby. Tentokrát už na mě kluk v zrcadle nekoukal tak hrozně mrtvě a rozespale. Poté jsem jen došel do pokoje. Vytáhl černou tašku přes rameno se znakem Elriců jako přívěškem, hodil do ní dva bloky, penál, svačinu, lahev s vodou, peněženku, mobil a sluchátka a mohl jsem vyrazit. Dole jsem se rozloučil se sestrou a vyšel směrem ke škole. Cesta nebyla moc dlouhá. Pár zastávek autobusem, zbytek pěšky. To se dá přežít. Vystoupil jsem na štěrkové cestě přímo před školou a nenápadně se podíval i na lidi, kteří ke škole mířili stejně jako já. Nasadil jsem neutrální výraz, který spíše mohl připomínat kamennou masku a pokračoval jsem v cestě poměrně svižným krokem. Docela by mě zajímalo, co tu potkám za lidi.. Někteří vypadají, že si odtud hodlají vybudovat celou budoucí kariéru a kdo se jim připlete do cesty, bude pykat. někteří vypadají, že se jim sem pro změnu vůbec nechce a někteří vypadají, že se nervozitou snad rozpadnou. Ale co je mně do lidí. Já si udělám školu a budu spokojenej. Stejně tak rodiče. Vzal jsem pravou rukou za madlo u vchodových dveří a zatáhl. Potom teprve jsem několika pomalými kroky, které možná pár lidi zbrzdili v průchodu, vešel dovnitř a rozhlédl se po vestibulu školy. Nakonec jsem pro teď došel jenom k protější stěně místnosti a opřel se o ni zády. Nevěděl jsem ,kam jít teď a co pro teď udělat. "Moc lidí..", povzdychl jsem si a sklopil hlavu. |
| |
 | Prvý deň, druhý začiatok Ráno som sa vôbec nezobudila dobre. Pokrčená na posteli a polovička tela mi trčala z postele von. Takto to dopadne keď do druhej v noci pozeráte obľúbené seriály a filmy. S veľkou nevôlou som sa vyškriabala späť na posteľ a posadila sa. Červené vlasy som mala asi na každej strane. Musela som vyzerať ako tý klauni, čo namiesto vlasov majú červené afro. Pretrela som si ešte nezobudené oči a poriadne sa natiahla. So zívnutím som konečne otvorila oči a rozhliadla sa po izbe. Pohlad mi hneď padol na šaty zavesené na dverách od izby. Boli krémovej farby. Taký ten klasický strih na ramienka a dolu asi po kolená ...Musel mi ich tam nechať otec. Nech aspoň prvý deň vyzerám ako "ockové malé dievčatko". Povzdychla som si. Nemotorne som sa zdvihla z postele a šla do kúpeľne. Ešte s prispatým pohľadom som si umyla zuby a dala do poriadku to klaunské afro na hlave. Prepláchla som si tvár. Oči obtiahla čiernou ceruzkou a na pery dala len jemný balzám. Vrátila som sa do izby a znovu prezrela šaty. Vôbec sa mi do nich nechcelo. Už len kvôli tomu výstrihu. Čas na rozmýšlanie sa mi však míňal a tak som sa do nich na koniec navliekla. Obula som si k nim len jednoduché sandály a prešla som do kuchyne pozrieť niečo pod zub. V kuchyni ma čakal na chladničke lístoček od otca: Nezabudni si zobrať desiatu a žiadne problémy! Pokrútila som očami a lístok zahodila. Preboha veď nemám päť rokov. To by ma tu potom nenechával deň čo deň samú ...pche. Zobrala som si misku a dala si cereálie s mliekom. Upratala som a narýchlo si spravila aspoň jeden rohlík ako desiatu. Z pultu som si ešte uchmatla zelené jablko, že si ho dám po ceste tam. Vbehla som ešte do izby pre tašku a potrebné veci. Do novej školy sa mi vôbec nechcelo a tak som šla pešo. Aspoň som si mohla riadne vychutnať to jablko. Na koniec som sa však dostala pred školu... Všade kopa ľudí. Nevedela som na koho skôr pozerať. Celkom nervózne som si žmolila množstvo náramkov na pravej ruke. Zhlboka som sa nadýchla a prešla ten dav ľudí až k hlavnému vchodu. .Dostala som sa dnu, no tam to nebolo o nič lepšie. Snáď ešte viac zaľudnené. "No super ..." precedila som cez zuby. Ako vždy som sa predrala cez skupinku ľudí a dostala na miesto kde zrovna skoro nikto nebol. Oprela som sa o chladnú stenu a tvárila, že tam nie som. ----- Hell je vysoká 166cm a váži 58kg. Je nízka a štíhla, no má "väčší hrudník". Vlasy má krátke a červené (nafarbené) a svetlo zelené oči. Má priercing v ľavom obočí a uši má tiež plné piercingov. Na pravej aj ľavej ruke má od ramena až po lakeť tetovanie. Predstavte si množstvo zombie a sem tam nejakú inú príšeru. Na pravej ruke má vždy niekoľko náramkov. Jeden tenký vybyjaný a potom len také tie upletené. Na krku jej vždy vysý menší gotický krížik, ktorý nikdy nedáva dole. |
| |
| "CRRRRRRRRR!!" Ozval se školní zvonek a starší studenti se přesunuli do prvního patra. Do haly vešel ředitel. Ředitel  "Zdravím, studenti prvního ročníku, pojďte prosím za mnou do Vaší třídy." Usmívá se mile a po těchto slovech se vydá po schodech do patra. Tam hned zahne do třídy hned vedle dveří. "Posaďte se prosím." Vyzve všechny a sám se opře o katedru. Třída Když se všichni pohodlně usadili, začal znovu mluvit. "Vítám Vás na Art School. Já se jmenuji John Morales a jsem ředitelem této školy. Vaše třídní učitelka se Vám představí až později." Pousměji se. "Od tohoto roku máme na škole takovou novinku. Máme přímo ve škole kolej pro studenty prvního ročníku. Vzhledem k tomu, že jste první, dostanete hned první úkol." Odmlčí se a pohledem projede po třídě. "Každý si v přízemí vybere jeden pokoj. Vaším úkolem bude navrhnout interiér tohoto pokoje, nehledě na finance. To zajistí škola. měli by jste si na tom dát opravdu záležet. V tomto pokoji budete bydlet nacházející čtyři roky až do maturity." Pousměje se. "Nejprve vše navrhněte na papír a až si návrhem budete jistí, přijdete za mnou a já Vám dám materiál a případně objednám, co budete potřebovat." Zase se rozhlédne po třídě, jestli je to všem jasné. "Tady na první stůl dávám několik katalogů pro inspiraci a tady vedle jsou katalogy s nábytkem, který si můžete do pokojů použít." Usměje se. "Papíry a tužky jsou tady na katedře.Tak běžte vybírat. Do pokojů se budete moci nastěhovat hned jak je budete mít hotové. Přeji příjemnou zábavu a doufám, že se Vám bude na škole líbit." Vydá se na odchod. Ve dveřích se ale zarazí. “Málem jsem zapomněl! Ještě seznam volitelných předmětů a přednášek. Donesu Vám ho za okamžik do třídy a pak ho vyplněný nechte na katedře.” |
| |
| Ředitel po chvíli příjde se štosem papírů a položí je na stůl. "Tady máte ty volitelné předměty." Papír |
| |
| Sadla som si úplne dozadu do najvzdialenejšieho kúta od všetkých. Pozorne som si všetkých prezrela. Keď riaditeľ skončil už aj druhý krát, vstala som a šla som si zobrať veci z katedry. Moc som sa v tom nehrabala. Proste som si znudene zobrala z každého jedno a šla si späť sadnúť. Ako prvé som vyplnila dotazník. Zobrazit SPOILER Heh, 7 ...šťastné to číslo. pousmiala som sa. Zobrala som do rúk katalógy a začala v nich listovať. Nemala som príliž veľkú predstavu o svojej izbe, aj keď internát sa mi celkom pozdával. Totálna voľnosť od otca a žiadne komandovanie keď je náhodou doma ...sen. Zobrala som papier a ceruzku. Chvíľou som ňou len ťukala do stola. Vôbec som nevedela čo a kde rozdeliť, tak som sa rozhodla len pre náčrt svojej izby, no trošku vylepšenej. Zobrazit SPOILER Nábytok som ladila skôr do tmavého dreva. Zbožňujem starožitné veci. Skombinovala som to však aj s modernejšími vecami. Ako napríklad obrovské vakové kreslo a modernejší pracovný stolík pre notebook. Steny som nijak extra neopísala. Farba bude fajn aj biela, keďže ju zakryjú plagáty a kresby. "To nie je také zlé ..." sama som ticho žasla nad svojim dielkom. Spravila som ešte pár úprav a skontrolovala aj dotazník. Zdvihla som sa a papiere položila späť na katedru. Obzrela som sa po ostatných ako ešte pracujú. Šla som si späť sadnúť, keďže som si nebola istá či už môžme odísť. |
| |
| Vzhůru do víru školního života. Jak jsem vstoupila do školy, rozhlédla jsem se kolem, všude bylo spoustu lidí, řekla bych, že všichni to byli studenti, pravděpodobně první ročník. Potlačila jsem nutkání se začít seznamovat, či si ostatní zkoumavě prohlížet a raději jsem zabodla oči do nástěnky, která visela hned vedle na zdi, při té příležitosti jsem si sundala batůžek, zastrčila do něj papírek s adresou a postavila jsem si jej na zem vedle nohou. Netrvalo dlouho a přišel ředitel a odvedl nás do třídy. Já jsem si nesedala na židli, jen jsem stála a opřela se o zeď, přičemž jsem vedle sebe položila i batůžek. Ředitel mluvil o ubytování a dotaznících, ubytování se mě netýkalo a tak jsem se rozhlížela po okolí, pozorovala ostatní, odhadovala je, kdo jaký bude, co bude studovat a tak podobně. Nakonec jsem též došla ke katedře a vzala si dva papíry a dotazník, vrátila jsem se ke svému batohu, vytáhla z něj penálek s tužkami a sedla na nejbližší místo. „Můžu?“ zeptala jsem se vedle sedícího studenta, jen tak ze slušnosti, spíš, než že bych očekávala, že místo bude zabrané. Pokud mi dovolil, s batůžkem jsem se přesunula na toto místo, pokud ne, s potutelným úsměvem jsem si sedla o řadu níž. Na papíry jsem začala svým částečně nečitelným rukopisem cosi čmárat. Přitom jsem se dívala kolem a sledovala lidi a vyčkávala následující dění. |
| |
 | Přestože jsem se jako obvykle vzbudila asi hodinu před tím, než mi zvonil budík, nestíhala jsem. Rychle jsem si naházela do tašky svoje věci - mobil, klíče, tužky a několik papírů. Z předchozího dne jsem měla připravené oblečení - bílé tílko a tmavěmodrou sukni ke kotníkům - a pak už jsem jen popadla snídani a běžela na autobus. Když jsem se obouvala, brácha na mě ještě zavolal: "Dodělal jsem ty akordy, chceš tu písničku s sebou?" "Jo, dej mi ji, ale rychle, už musím jít," odpověděla jsem a on mi do tašky strčil další listy papíru. Autobus jsem stihla, i když to bylo o vlásek. Nasadila jsem si sluchátka a za chvíli už jsem v hlavě měla jen hudbu a zapomněla jsem na všechnu nováčkovskou nervozitu. Vystoupila jsem jen kousek od školy a nemusela docházet nijak daleko. Před budovou už bylo docela dost lidí, někteří ve skupinkách, ale docela dost osamělých, nejistých postav. Nechtěla jsem být jednou z nich a tak jsem zamířila rovnou dovnitř. Po chvíli se objevil ředitel školy a pozval nás do jedné ze tříd. Po svém vysilujícím proslovu nám nechal na katedře několik papírů. Rychle jsem tedy vyplnila formulář na výběr předmětů. Zobrazit SPOILER |
| |
| Když nás ředitel odvedl do místnosti a řekl ať se posadíme, už jsem skoro spala. Jeho slova mě ale hned probudila. Cože?! To jako fakt! Já mám bydlet tady?! Ale co parta!? Po odchodu ředitele popadnu formulář a papír na návrh. Posadím se zpátky do druhé lavice u dveří. Začnu vyplňovat. Formulář Vyplněný papír posunu na kraj lavice a začnu tužkou čmárat na papír. Trvá mi to celkem dlouho. Prostě se nemůžu rozhodnout. Zvlášť, když vím, že tu budu bydlet! Jako fakt? Až asi na třetí papír načmárám něco s čím jsem celkem spokojená. Můj pokoj, má vyvýšenou postel a pod ní skříně a pracovní stůl. Zobrazit SPOILER Když mám hotovo opřu se o opěradlo, zhoupnu se na židli a nohy hodím na lavici. |
| |
| Na začátek Nějakou chvíli jsem vlastně nevěděla co dělat. Pak ale zazvonilo a před námi se objevil nějakej celkem pohlednej típek. Představil se jako náš ředitel a pak nás zavedl do nějaký třídy. Sedla sem si do rohu co nejvíc dozadu. Nějakou dobu mluvil o pokojích a pak nás vyzval k vyplnění formulářů a aby jsme si navrhli svoje pokoje. Já osobně už teď vím, že si nechám bílý stěny a pak si je vyzdobim sama. Neochotně se zvednu a došourám se ke katedře. Tam si vezmu katalogy a formulář. Ze všeho nejdřív si vezmu do pácu onen formulář ať ho mám z krku. Formulář Pak onen formulář prostě odšoupnu kousek stranou a začnu se věnovat pokoji. Jednoduše si ho načrtnu. I když bych tomu ráda dala lepší vzhled, je to jen nákres. Pokoj Sem se svým výsledkem spokojená a tak všechno odšoupnu o kus dál a budu sledovat ostatní. |
| |
| Vypadá to zajímavě Jakožto nedočkavec vyčkávám v první řadě lidí. Příde potom nějaký muž a oznámí nám, že je náš ředitel. Pak nás zavede do nějaké učebny a tam nám podává výklad. Poslouchám ho bystře. Potom nám zdělí že si budeme navrhovat svoje pokoje podle sebe. Pak donese i jakési formuláře jež Máme vyplnit. S chutí se odeberu ke katedře a vezmu si d každé hromádky jednu věc. Pak už se jen posadím do první řady a s chutí začnu vyplňovat onen formulář. Formulář Mám hotovo a tak se rovnou pustím do navrhování svého pokoje. Pokoj nebude nic extra ale mne to stačit bude. Pokoj Jsem s tím rychle hotov a tak se usadím a budu je čekat co se bude dít. |
| |
| Nový pokoj Čekání na chodbě už mě celkem unavuje a čas ubíhá pomalu, nebo stejně ale to bych se nesměl za minutu 1000krát podívat na hodiny. Někdy jsem si říkal zda by nebylo lepší sledovat sekundovou ručičku. Trochu jsem se rozhlédl kolem sebe a pokusil se uhádnout zda daný člověk bude se mnou ve třídě nebo ne. Moc jsem po nich necivěl spíš to vypadalo jako bych se jen rozhlédl zda si pro nás někdo nejde. Náhle mě zaujme zvonění, které jsem už pár let neslyšel a zjevně zůstalo stejné. Po chvilce se objevil mladý chlápek který se představil jako ředitel školy. Trochu překvapeně si ho prohlédnu jelikož jsem čekal někoho tlustějšího, staršího nebo no prostě staršího. Vždy jsem mě za ředitele tlustého chlape, který byl mimochodem tak o 10let starší než tento nebo staršího ředitele. Proto s ho překvapeně prohlížím, nejspíš udělal školu a hurá vést jinou. To už nás vede do třídy, kde si seberu papíry, tužku a usadím se někam doprostřed víc k oknu. Poslechnu si ho a dám se do psaní předmětu a pokoje. Co se týče vybírání předmětu byl jsem překvapen kolik tady toho mají ale né nic, čemu bych se více věnoval tedy až na malířství. Sice jsem v tom nebyl nějak zvlášť extra dobrý to ne ale zase jsem nebyl žádný lempl. Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER |
| |
| Ubytování Zdá se, že na mou vstříctnost nikdo nereaguje a tak se po dlouhém čekání usadím ve třídě, sednu si do středu k oknu, abych viděla ven v případě, že se nebude nic zajímavého dít. Nakonec se ukáže, že je nač koukat, ředitel je opravdu fešák, pro sebe se pousměji, nemusela by to tady být tak nudné. Rozdá nám dotazníky a zaúkoluje možností vybavit si svůj pokoj, což mi příjde úžasné, okamžitě se dám do práce, nejdříve dotazník. Zobrazit SPOILER Pak se vrhnu na nákres pokoje, chvíli si s tím pohrávám, ale nakonec jsem spokojená s tím co jsem vytvořila, pokud takový pokoj budu mít, budu šťastná jako blecha. Usadím se, hodím nohu přes nohu a zadívám se z okna. Zobrazit SPOILER |
| |
| Start! Jednu chvíli by si člověk řek že se vrací do školy. Ale tady to zatim vypadá stylově. Zazvoní. Tenhle zvuk mi neni zrovna při chuti ale zase tolikrát sem ho neslyšel. Pak dorazí nějakej chlap. Prej ředitel. Vypadá jako zazobanej típek. Odvede nás do ňáký učebny. Tam zasednu co nejvíc dozadu a budu okoukávat ostatní. Pan ředitel nás vyzve k vyzdobení našich pokojů. Pak donesl taky formuláře co máme vyplnit. Zvednu se a z každé hromádky si vezmu jedno. Pak se vrátím na místo. Formulář V celku sem to tam naškrábal dost s jistotou. Nicméně se vrhnu na návrh pokoje. Mám hotovo. Sem na to "pyšnej". Pak si hodím nohy na stůl budu se koukat po ostatních. Pokoj |
| |
| Když se trochu v novém prostředí rozkoukám, větší část nervozity ze mě opadne. Jsem za to vděčná, a začnu pomalu doufat, že to tu nebude tak hrozné. Po zazvonění, když si nás chlápek co se představil jako ředitel odvedl do třídy, pokusím se zabrat si místo někde na kraji a ne v první řadě. Když řekne že si můžeme navrhnout pokoje, trochu se podivím, ale vypadá to jako fajn nápad. Sice jsem nikdy nepřemýšlela o tom, jak by měl vypadat můj ideální pokoj, ale jsem si jistá, že něco ucházejícího vymyslím. Nějdřív začnu vyplňovat formulář, a pak vezmu do ruky tužku a začnu přemýšlet co v pokoji chci. Takové ty klasické věci jako skříně a postel hned přeskočím, a zamýšlím se nad něčím méně obvyklým. Velká televize? Obrovská koupelna která by vypadala jako by byla v moři? A proč ne zrovna bazén? Nebo super masážní křeslo... v duchu se zasměju a rozhlédnu se po ostatních, kteří už mají část črtání za sebou. V duchu trochu zanadávám na svoji šílenou fantasii, a rychle se pustím do kreslení. Nakonec se rozhodnu pro něco jednoduchého, stejně musím chodit pomáhat domů, a nepotřebuju mít pokoj superhvězdy... Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER |
| |
 | No jo no, co nadělám. Nová škola, nový život. Nejsem si jist jestli je to zrovna další kapitola mého mizerného života, a nebo jen další neúspěch. V hlavě se mi honí mnoho myšlenek a i když se snažím zbavit nervozity, nejde to. "Klid Dejve, to zvládneš. Prostě se budeš tvářit mile a nějak to přežiješ." Ještě naposled se podívám do zpětného zrcátka, upravím si vlasy a vystoupím z auta. Přehodím si tašku přes rameno, nasadím si kapuci a sluchátka a ponořím se do poslechu těch metalovejch pecek co mi hrají na iPadu. "Páni..." Pomyslím si když se podívám na ty ohromné dveře mé nové školy. Podívám se na hodinky a zjistil jsem, že už je nejspíše po zvonění. "Ku**a, první den a já jdu pozdě. To je mi reklama pro nováčka!" Nasadím rychlejší tempo a hledám úvodní učebnu. "Tady to asi je" pomyslel jsem si když jsem viděl pár studentů s útrápeným výrazem. Zaťukám a vlezu pomalu do místnosti. Hrobové ticho mě bodalo do břicha a žaludek se mi až odporně scvrknul když jsem si uvědomil, jak moc jsem nervozní. To že mě nikdo neseřval za pozdní příchod mi taky nedalo zrovna dobrému pocitu. Asi si to vyberou později. Porozhlédnu se po třídě a jak tak koukám, moje oblíbené místa už jsou zabrané. Co se dá dělat, v zadní lavici asi sedět nebudu. Pomalu se rozejdu, míříc si to co nejdál od katedry. Usadím se a začnu předstírat nadšení z toho co se bude dál dít. Ten chlapík co stál u katedry mi přišel celkem jinný než ostatní a aby ne. Jak jsem později zjistil, byl to ředitel této školy. Vyzval nás, aby jsme si vzali formůláře a čisté papíry z katedry. "Co s tím papírem? Mám si z toho udělat vlaštovku nebo co?" pomyslím si ale odpověď se mi dostala dřív než jsem očekával. "Cože? On po nás chce aby jsme si navrhli vlastní design pokoje? To jako vážně?" ta myšlenka mě velice pobavila. "Tak to abych udělal škole nějaký pěkný účet za materiál." Pousmál jsem se a nadšeně se vrhnul do návrhu. Zobrazit SPOILER Když jsem byl s návrhem hotov, pustil jsem se do formuláře... Zobrazit SPOILER "Hotovo" pomyslím si a pohodlně se usadím na židli a rozkoukávám se po třídě. Ta nervozita ze mě celkem už upadla a tak už jen sleduji ostatní a čekám, co se bude dít dál. |
| |
 | Hurá do školy! Už týden se těším jak malá na tuhle chvíli. „Ahoj tati. Ahoj mami. Uvidím, jak se dostanu domů, ale maximálně se uvidíme o prázdninách a nebo na Skypu.“ usměji se na rodiče, když nastupuji do vlaku. Je to celkem štreka, ale co, aspoň jede celkem hezkou krajinou. Po čtyřech hodinách cesty se dostávám do města, kde je škola. Není to těžké najít budovu, na internetu byla celkem přesná mapka. S batohem na zádech vejdu dovnitř. Už tu nikdo není... Asi jdu pozdě. pomyslím si a jsem na sebe celkem naštvaná. Kam se mohli všichni podít... uvažuji a prohlížím si popisky dveří. Nakonec je to mnohem jednoduší, jen jsem stála na druhé straně. Vidím skupinku, která zrovna mizí do učebny. Cedulka vedle dveří hlásá, první ročník. Jsem dobrá! Stihla jsem to. zaraduji se a vejdu dovnitř jako poslední. Sedám si na místo hned u dveří, proč se s těžkým batohem táhnout někam dál? Pokoj podle vlastního návrhu? Bezva! raduji se znovu a znovu. Veselou náladu mi nic nezkazí, tedy aspoň to tak zatím vypadá. Papír poměrně rychle plním skicou místnosti, kterou už několik let mám v hlavě. Vždycky jsem si přála moct si navrhnout pokoj. Malé změny rozložení a můj snový pokoj je vecpán do přidělené škatulky. Zobrazit SPOILER Pak přichází na řadu formulář. Nuda... pomyslím si. Vyplním hlavičku a pak zaškrtnu svůj výběr. Není co řešit. Hrát na kytaru bych chtěla umět, ale to mi asi není souzeno. Zůstávám tak u výtvarného zaměření. Zobrazit SPOILER |
| |
| Pokráčko Normálně jsem vešel do školy, jako kdybych tudy nevcházel poprvé, ale.. kam dál, to už jsem nevěděl. Zarazil jsem se uprostřed haly a jen koukal, kam dál. Ale po chvlce přišel ředitel a zavedl nás do třídy. Vybral jsem si jednu ze zadních lavicí úplně vpravo, abych tímto jednoduše vyřešil svůj levácký problém a chvilku pozoroval dění ve třídě, než jsem svou pozornost znovu zaměřil na ředitele. Jednoduše nás uvítal a vysvětlil nám pár zajímavých informací. Ten jeho první úkol mě nejdříve krapet zarazil, protože.. navrhování interiérů opravdu není něco v čem bych se angažoval. Možná kdyby to nebylo přízemí, ale.. No, něco vymyslím. Vzal jsem si papír i tužku a začal jsem pomalu črtat.. Zabral jsem si pokoj číslo 14. Nakonec z toho vzniklo něco jako toto. Pokoj Potom jsem se teprve zvedl pro dotazník, který mezitím ředitel položil dopředu na stůl a začal vybírat volitelné předměty. Volitelné předměty a přednášky |
| |
| Jdeme na věc... Rozhlédla jsem se naposledy po třídě a zjistila, že většina lidí už asi dopsala. Poté jsem se podívala na hodinky. No, víc už to asi nezdržíš... Psací potřeby jsem si zandala zpátky do penálu a ten i do batůžku, který jsem odstrčila až ke zdi. srovnala jsem si papíry a opatrně, nehlučně jsem vstala a šla až ke katedře, kam jsem položila papíry. Cítila jsem v zádech pohledy ostatních přítomných, naposledy jsem vydechla a poté se postavila za ten větší stůl, přímo doprostřed a chvíli jsem počkala, až se na mě soustředí pozornost. „Dobrý den, já jsem vaše třídní profesorka,“ začala jsem a rozhlédla se po třídě. Ti dva mají... nohy nahoře? Ach jo. Už zase budu za tu moralizující... „A než budu pokračovat poprosím vás a vás, o to, aby jste si sundali nohy dolu,“ řekla jsem, přičemž jsem se podívala na ty dva studenty. (Andie, Spiny) „Na stole je můžete mít v hospodě.... nebo až tu nebudu,“ dodala jsem tónem, který dával na jevo, že vím, jak to chodí, a právě proto to příliš neřeším. Teď jsem konečně mohla přejít k představování. „Já se jmenuji Helen Steam a na této škole vyučuji základy hudby, historii, noty, ale hlavně hru na klavír a zpěv,“ představila jsem se a podívala se znovu do papírů, které jsem měla u sebe. „Nejdřív si zkontroluji, kdo tu je, takže Vás budu abecedně volat a vy se mi přihlásíte,“ řekla jsem, něco, co asi mnoho studentů nechtělo slyšet. Ano, nenáviděná chvíle, kdy profesor řekne: Vstaňte a řekněte něco o sobě. „Nebojte se, nechci, aby jste se mi představovali a mluvili o sobě, jen si potřebuji udělat docházku,“ dodala jsem s úsměvem a začala číst seznam, u každého jména jsem počkala až se dotyčný přihlásí, přičemž jsem přikývla a zaškrtla si studentovu přítomnost v papírech. Když jsem dokončila docházku, pokračovala jsem. Co dál? Jo... „Co se týče dotazníků a nákresů Vašich pokojů – až budete hotovi, pošlete je vždy na kraj řady, já si je poté vyberu,“ dodala jsem. „Konečné rozvrhy hodin dostanete, až v dalších dnech. Budeme je sestavovat právě z tch dotazníků.“ Co tu máme dále… ubytování. „Jak už říkal pan ředitel, jste první ročník, který má zde na škole zařízené ubytování. Vzhledem k tomu, tu zatím nemáme ustanovená žádná speciální pravidla, co se smí a nesmí. Pokud bude vše fungovat, nebudou tu žádné problémy a budete se chovat slušně, není důvod zavádět přísnější pravidla a tresty. Pevně věřím, že jste rozumní a víte, co vzhledem ke svému věku smíte a co ne.“ Ne, tahle drobnost se mi nelíbí. Měly by být pravidla, protože… přece víme, kam to bude spět. Komentáře jsem se však zdržela, věděla jsem, se před studenty by to vypadalo všelijak. Uvidíme, za jak dlouho bude ředitel vydávat zákazy.... ještě štěstí, že tu nebydlím. Starat se o pořádek ve dne v noci, to by bylo skutečně příliš. V duchu jsem se oklepala. |
| |
| A už to začína Nad prejavom novej triednej som si len povzdychla, no vypočula som si ju. S triednou som nikdy dobre nevychádzala ... Na dochádzku som sa len otrávene ozvala, že žijem a som tu. Následne som vyplnené papiere posunula na kraj stola ako povedala. Znudene som si oprela hlavu o ruku a pozerala po miestnosti. Celkom som sa už tešila domov. V tých šatách mi bolo tesno, "tam hore", a necítila som sa v nich pohodlne. "Bohvie čo sú všetci zač. Zatial na mňa nikto necivel ako na ufona ....to je malé plus." pomyslela som si. V duchu som si predstavovala aké to na tom internáte bude. Zrejme aj tak budem len zavretá vo svojej izbe. Tak ako doma. Potichu som čakala čo bude ďalej a hrala sa s náramkami na ruke. |
| |
| Andie?!?! NIA!!!! Když vstala dívka z první lavice a vlezla za stůl, připoutala mou pozornost, protože jsem myslela, že je to má spolužačka a hodlá provést nějakou lumpárnu. Hned při představení a následném napomenutí můj zájem klesl. To jako fakt? Ani si nemůžu sednout, jak chci já?! Nedobrovolně a s otráveným obličejem jsem nohy složila pod lavici a začala s nimi mírně nervózně poklepávat, skoro jako bych tančila pod stolem. Učitelku jsem v podstatě ignorovala a spíš sledovala kroky a snažila si je zapamatovat. Až když se ozvalo moje jméno. ANDIE! Andie, Andie, Andie! Tak mi dlouho nikdo neřekl a doufám, že zase dlouho neřekne. "Andie, ne.... Prosím Nia..." Zvednu hlavu k učitelce a jen doufám, že s tím nebude mít problém. Nerada bych hned první den dělala problémy, ale na tohle jsem opravdu citlivá. Pár lidí na to už celkem doplatilo. Pokud učitelka nějak neprotestovala, začnu se opět věnovat krokům, které se mi zrovna rodí v hlavě. Dokonce jsem si i vzala papír a začala si je zakreslovat. |
| |
| Třídní Nevnímám. Tedy do té doby než začne někdo mluvit. Podle toho co kecá je to naše třídní. Ze všeho nejdřív pokárala nějaký dva za nohy na stole. Otočím se abych na ně viděla. Byla to nějaká zrzka a típek v teplácích. No, rozhodně věděj co chtěj. Pak se nám představila. Pode toho co řekla, učí zpěv a hru na nástroje nebo co. Pak nás začne všechny jmenovat. Pak řekne moje méno. ,,Jo... sem tady." řeknu a stoupnu si s rukama stále opřenýma o stůl. Pak se zase rychle posadím a složím hlavu na lavici. Aspoň budu znát ostatní. Teda aspoň jménem. Každkou chvíli budu ostatní po očku také sledovat. |
| |
| Seznámení Jakási žena jde před nás a začne mluvit. Je to naše třídní. Pak začne mluvit. Překvapuje mne, že jako prví pokárá dva nezdvořáky za to že mají nohy nahoře. Nebudu se ani dívat kdo to je protože s nimi nechci nic mít. Pak se začne představovat. Potěší mne že zrovna ona mne bude učit. Pak nás začne vyvolávat. Vyvolá mne. ,,Zde." řeknu a stoupnu si. Oblek mi jen dodává na eleganci. Pak si po chvíli zase sednu. Ostatní také reagují na vyvolávání a tak se lehce otočím. Vypadá to na zajímavý lidi. Teda pokud nebudou úplně praštění. |
| |
| Cože!? Hovno! S nohama na stole pozoruju nějakou ženskou jak de ke katedře. Chvíli mlčí. Pak začne mluvit. Hned mně a ještě někoho jebe za nohy na stole. Je nějaká chytrá. Rozhlédnu se. Ta druhá je nějaká zrzka. Ta už je sundala. Chvíli je tam nechám. ,,Teda né že by se mi chtělo, ale že ste to vy." řeknu drze a pomlounku nohy složím dolů. Pak se představím je to naše třídní. Pak nějaký kecy. Pak nás začne vyvolávat. To mně dostane. Vyvolá mně. Řeknu jen jedno. ,,Všude." řeknu a zasměju se. Pak se zaměřím na tu zrzku. ,,Hej! Zrzko. Jak je?" houknu na ní tlumeně a pak se zasměju a budu čekt jak vlastně zareaguje. |
| |
| Drzoun Z mého zaujatého čmárání mě vytrhne odpověď druhého hříšníka s nohama na stole. Zvednu hlavu a podívám se na něj. Podle stylu to vypadá, že bude mít taky zaměření tanec. Pousměju se a skloním se znova, jenže mě zas vytrhne zrovna on. Při jeho odpovědi se ušklíbnu směrem na učitelku. Chudák. Bude to s náma mít těžký... Než se stihnu znova zabrat do kroků, ozve se ,,Hej! Zrzko. Jak je?". Zvednu zas směrem k němu hlavu. Podívám se, jestli učitelka nějak neprotestuje a přisunu se tak, abych nemusela moc řvát. "Nic moc. Taky kdo by se měl dobře. Poprvé ve škole... Jo, a jsem Nia. ne, zrzka." Mrknu na něj... "Co ty? Budeš chodit na tanec co? Tipuji Street Dance." Usměju se na něj. Je celkem komické se zase bavit s někým bez toho, aby tě bral jako nadřízeného a nebo se tě bál. |
| |
| Zábavička Sedím a koukám po třídě. Po té co jsem dodělal vše co po nás říďa chtěl. Nebyl jsem si jist, jestli mu to mám odnést a nebo počkat a jako vždy, zvolil jsem si variantu číslo dvě. Z té židle mě bolí záda a za krkem co si takhle dát nohy na lavici? Bude to někomu vadit? Rozebíral jsem myšlenky v hlavě, když mě z toho vytrhla nějaká ženská, co vstala a šla pomalu ke katedře. Hehe, ta je celkem odvážná, pousmál jsem se při pohledu na zvedlé hlavy, co na ní nevěřícně koukají. Pohodlnějc se usadím na židli, s rozhodonutím že si ty nohy natáhnu neboť mě bolí nohy jak čert, když se najednou ozve: "Dobrý den, já jsem vaše třídní profesorka"... Jo byl to hodně blbej nápad a tak jsem se na ty nohy vykašlal a začal jsem poslouchat. Hustý! Hned v druhé větě někoho zm*dala za to že má nohy na stole. Ta bude ještě zajímavá, pomyslím si a s chichotem v hlavě se otočím do zadních lavic. Její morální poučení směřovalo k mladíkovy, co vypadal jako že má rád velmi volný styl a hned jsem začal tipovat, jaké předměty si vybere. A však mě hodně zaujala druhá osoba na kterou kárání směřovalo. Byla to pěkná rudovlasá holčina, které jsem si při příchodu ani nevšímnul. Nevím proč, ale nějak mi na ní zůstali oči. Ty vole co to děláš, ještě si tě všimne a budeš tu hned za pošuka! Řekl jsem si v duchu a hned se otočil. Snad si mě nevšimla. Třídní začla vyvolávat jména a až jsem zaslech "Mertis", poklidně jsem vstal a řekl jsem "Here!". Pousmál jsem se a zase si v klidu sednul. Po docházce nám ještě řekla pár informací a vysvětlila něco o dotaznících a najednou byl klid. Byl jsem celkem na vážkách, mám se zkusit zpetat? Jo, jdu na to. Zvednu ruku asi tak na sekundu a postavím se. Au! Ty pohledy ostatních mě celkem probodávají žaludek. "Paní učitelko, mám jen takový zkromný dotaz." Nějak jsem ze sebe vydal a sklopil oči dolů. "Chápu že je tohle nejspíše velmi prospěšná škola, ale." Vydechl jsem a zase oči začal směřovat na ni. "Bylo by možné aby jsme vám místo Paní učitelko, mohli říkat Helen?" Chvíli jsem se odmlčel očekávajíc nějaké reakce od ostatních, ale kromě šrumu se nic jiného nedělo. "Víte, doufám že to ode mne není nijak moc drzé, ale je to lepší když vám budeme moci říkat křestním jménem, stejně jako vy nám. Zlepší to vztahy mezi námi a navíc, bude to takové 'důvěrihodnější'." Dodal jsem a čekal jsem reakci všech s myšlenkou, ať mi prosím neurve hlavu hned první den. |
| |
| Docházka Dokreslila jsem a trochu se začala nudit. Mám jim to jít dát na stůl a odejít, nebo zůstat sedět a počkat až to dá někdo jiný? přemýšlím. Vlastně ani nemám, kam spěchat. Jenom si budu muset najít bydlení na domu než bude pokoj. Třeba bych se mohla zkusit domluvit, že bych bydlela i v rozestavěném... napadne mě spásná myšlenka. Teď ještě vymyslet, za kým dojít. Odpověď na můj poslední nevyřčený dotaz se dostavuje překvapivě rychle. Třídní. Zeptám se jí až budu odcházet. Dělá docházku, takže to není tak rychlé. „Zde“ stoupnu si po vzoru ostatních, když zazní mé jméno. Můj dotaz ohledně ubytování ještě odkládá troufalí dotaz jednoho ze spolužáků na oslovování. Mám trochu chuť se zasmát. Připadalo by mi divné oslovovat svou učitelku křestním, ale na druhou stranu, tohle je umělecká a nikoliv základka. |
| |
| Ředitel vejde do třídy a beze slova si vybere vyplněné formuláře a odnese je do ředitelny. Vrátí se asi o deset minut později a jen položí na stůl hotové rozvrhy s vašimi jmény. odkaz |
| |
| Když dokreslím, jen tak si pohrávám s náramky na ruce a čekám co dál. Pak se nám představí naše třídní, kterou jsem měla za spolužačku. No, zdá se to tu být samé překvapení... pomyslím si, a poslouchám, jak si vyřizuje docházku. Když dojde řada ke mně, odpovím jenom tady, a poslouchám dál s mírně znuděným výrazem. Ráda mívám hned ze začátku trochu přehled a tak se rozhlížím kolem, a všimnu si, že někteří kluci pokukují po Andie. Nebo po Nie, když chce aby se jí tak říkalo. Ze zamyšlení mě vytrhl jeden kluk, který se učitelky zeptal jestli ji nemůžeme oslovovat jménem. Zdá se mi to trochu divné, nikdy jsem tak žádnému učiteli neříkala, a ani mě to nenapadlo. Zajímá mě, jak na to zareaguje. Když pak ředitel přinese rozvrhy, trochu mě překvapí, že to má tak rychle..ale..tady to je asi normální, ne jak na minulé škole... Trochu se zamračím, když na papíru uvidím jméno Izabella. O mém druhém jméně ví jen pár lidí, a stejně mám radši když mi říkají Irmo. Začnu zkoumat svůj rozvrh, a pak počkám co bude dál |
| |
| Když se před námi objeví naše učitelka, trochu mě udiví jak je mladá - považovala jsem ji za jednu z nás, obzvlášť proto, že si k nám sedla. Jen doufám, že to není jedna z těch, co jsou vždycky o hodinu napřed před třídou... Když nám řekla ať odevzdáme svoje návrhy spolu s formuláři, trochu jsem zpanikařila - ještě jsem s návrhem ani pořádně nezačala, ale uvědomila jsem si, že to můžu dohnat během docházky. Postupně jsem vypnula - monotónní odpovědi na monotónní vyvolávání jmen... Už jsem byla skoro hotová, když najednou všichni ztichli a začali se rozhlížet kolem sebe. Zvedla jsem hlavu a učitelka zopakovala: "Elizabeth Peterson?" Jejda. "Tady! Omlouvám se, přestala jsem dávat pozor." Kéž bych se uměla udělat neviditelnou... Pak už jsem jen několika posledními čárkami doplnila svůj návrh a poslala ho na konec lavice. pokoj Když se o pár minut později objevil ředitel s našimi rozvrhy, trochu mě to překvapilo, ale pak jsem si uvědomila, že nás tu není tolik, aby s tím byl nějaký velký problém... Prošla jsem si svůj rozvrh a zjistila, že mám skoro volné úterý, což je super. |
| |
| Jako vážně? A potykat by sis nechtěl? Odpověď toho studenta, co měl nohy nahoře, přehlédnu, podobné odpovědi neslyším poprvé a vztekat se by jen zhoršilo situaci. Momentálně mi stačí, že ty nohy skutečně sundal. Jeden ze studentů se přihlásí s - dle jeho slov - skromný dotaz.... no řekla bych spíš troufalý. A nabídka tykání bude následovat hned druhý den? Napadne mě, přičemž jsem se na studenta chvíli nevěřícně dívám. Uvědomuji si, že snad ani nechtěl být drzý... jen krutě neodhadl situaci. Naprosto vyrovnaným hlasem, beze špetky zlosti, vzteku či jiné negativní emoce, možná jen špetkou chladu, mu odpovím: "To by bylo až příliš osobní. Zůstaneme u pani profesorky. Pokud vám to přijde příliš učitelské, můžete mě říkat slečna Steam." Navrhnu alternativu někde na půli cesty. "Máte ještě někdo nějakou otázku?" zeptám se poté do zbytku třídy. |
| |
| Zrzka Zrzka zareagovala poměrně dost rychle. Pak spustila. Podle toho co řekla, tak tancuje. Chvíli jí poslouchám. Pak se ušklíbnu. ,,Jo. Neni to ta nejpříjemnější situace, ale tohle nevypadá zas tak špatně. Oproti jinejm školám." představilamse potom jako Nia. Nevim co toje sakra za méno, ale beru to. ,,Jo jasně. To sem nemoch vědět. Já sem Denis. Ale pro kámoše Spinny. To protože se rád točim." řeknu usměju se. ,,No. A jo. Hádáš dobře. Street dance, break, shuffle. Znáš to. A taky mám zálibu ve street workoutu,ale to jenom pro to abych cvičil na tancování." řeknu a naklonim hlavu doleva. První dojem z ní je dobrej. Teda, aspoň mně nevyjebala za tu zrzku. ,,Takže.... ty teda... tancuješ?" zeptám se s úšklebkem |
| |
| Ehm, trapas! "To by bylo až příliš osobní. Zůstaneme u pani profesorky. Pokud vám to přijde příliš učitelské, můžete mě říkat slečna Steam." Dostává se mi 'nečekané' odpovědi. Myslel jsem si to ale za zkoušku to stálo. "Budu se držet raději paní profesorky." Pousmál jsem se, poděkoval za odpověď a zase se posadil. Bože ty jsi takovej kre*én! Hned první den a už tě zná půlka třídy. Začal jsem si to vše probírat v hlavě a nebýt těch úporných pohledů ostatních, asi bych se začal mlátit do hlavy něčím železným, a pořádně tvrdým. Moje inteligence se zase ukázala v nejlepším světle. Dnes tykání a co bude zítra? Žádost o ruku? No co zkusil jsem to a teď raději budu na týden držet tlamu. Pomyslel jsem si a složil hlavu na lavici. Položil jsem si před sebe rozvrh který donesl říďa, a koukal jsem na svoje nové předměty. Vypl jsem a začal jsem přemýšlet, jestli mi škola opravdu schválí můj návrh svého pokoje. Nevnímal jsem pohyb ve třídě, připadalo mi to i tak trochu lepší, nebot koukat na ostantí jak na mě bezduše civí (jestli vůbec někdo) by mě leda rozhodilo. Zavřel jsem oči a jen si v klidu představoval jak už si lehám doma do postele. |
| |
| Len neveriacky krútim hlavou. Tykať si s triednou? Čo ho to len napadlo? Aj keby s tým súhlasila, pravdepodobne by som jej nikdy netykala. To by bolo na mňa už moc. Oprem sa o stoličku a znudene si vydýchnem. Zoberem do rúk rozvrh a prezerám si ho. "Celkom fajn. Lepšie ako pred tým ...a hlavne voľnejšie ...Budem mať super piatky." pousmejem sa. Hodím si rozvrh do tašky a vytiahnem si svoj notes a pentelku. Nalistujem prázdnu stranu. Rozhodnem sa trocha oprášiť kreslenie, keď už budem chodiť na tú kresbu. Lepšie sa usadím a niečo si začnem čmárať. |
| |
| Třídní Poměrně rychle jsem dokončil všechno, co po mně chtěli a odložil tužku i papír před sebe na lavici. Tak nějak jsem úplně nevěděl, co teď udělat. Odnést ty papíry na katedru a jít domů, nebo počkat, jestli si je někdo přijde vybrat a řekne nám o dál? Nějakou chvilku jsem uvažoval i o tom, že jsem možná nějaké informace přeslechl, ale to mi úplně nesedělo, protože kdy mi někdo něco říká, snažím se zachytit všechno hned. Nesnáším, když se musím potom ptát znovu a vypadat jako debil. Zabořen do svých myšlenek jsem seděl s hlavou sklopenou a skenoval povrch lavice, dokud mě ze zamyšlení nevytrhl pohyb v přední části učebny. Rychle jsem zdvihl hlavu a už jsem si myslel, že kvůli tomu svému momentu přijdu o nějakou část informací, ale nakonec se ukázalo že ne. Aspoň že tak. Slečna, kterou jsem považoval za spolužačku se nám představila jako naše třídní a já se zatím snažil si zapamatovat jenom její jméno. To mi aktuálně přišlo nejpodstatnější. Prakticky hned na to pokárala dvojici na druhé straně třídy, aby si dala nohy ze stolu. Ani jsem si těch dvou nevšiml, byli mi tak nějak volní, nebo jsem spíš ani neměl moc náladu na seznamování se. A osobně nesnáším když na mě někdo čumí, tak mi přišlo lepší nevejrat na ně. Nevšímej si jich a oni si nebudou všímat tebe. Když si nás začala postupně abecedně vyvolávat, byl jsem rozhodně v první polovině vyvolaných jmen. Jakmile se ozvalo to mé, krátce jsem se postavil, jednou rukou jsem se opřel o lavici a druhou si stáhl kapuci, čímž jsem ale nechtěně odkryl druhou část svého obličeje. Na svět krátce vykouklo zelenožlutí oko, které bylo očividně úplně jiné, než to druhé. Jen jsem si rychle díky vlasům zase skryl polovinu obličeje se krátce nadzdvihl koutky. "Zde." ,odpověděl jsem značně nejistým hlasem a bleskurychle jsem se zase posadil a kapuci s kožíškem si natáhl na hlavu tak napůl. Ve třídách by to tak údajně být nemělo, ale takhle.. to snad nevadí. Když ukončila docházku, začala nám sdělovat informace. Hned jako další informaci po onom pokárání vysvětlila, co máme udělat s těmi dotazníky. Jen jsem ho poslal na kraj řady, jak chtěla a dál to neřešil. Informace, že se podle nich bude sestavovat rozvrh mě nijak nepřekvapovala, protože z této situace zkrátka vycházela. Informace o pokojích jsem si zapamatoval a jen v duchu souhlasně přikývl. Jen to s pravidly mi přišlo krapet zvláštní, protože..Eh.. Pravidla jsou nutná a čím přísnější, tím lépe. Takhle musí být úplně každému jasné, kam to spěje. Ale je to jejich věc. Myslím, že při prvních problémech se to s pravidly změní. |
| |
| Spinny Jo... Oproti jinejm školám. Jak sakra vypadají jiné školy? To už je snad ten pasťák lepší... Jen doufám, že se dostanu ven za partou. Poslouchám kluka a usmívám se na něj. Spinny? Taky zajímavá přezdívka... Zazubím se trochu. Na jeho otázku přikývnu. "Jo... Street Dance, Jumpstyle, LA style... A co se týče toho Street workoutu, mám radši Parkour..." Pousměju se... |
| |
| Pokecík Kecám s Niou. Je zajímavá. Chvíli skloním hlavu a pak se usměju. ,,Parkour nedělám. Ne že by mi nešel, ale nemàm ho kde provozovat." řeknu a pohodím rameny. "Všude je to tu rovný jako placka na pánvi." dodám a zašklebím se. Pak se podívám na svúj rozvrh. ,,Jak si na tom s rozvrhem? Ten můj je celkem v pohodě." řeknu a podívá, se na ní. Napadá mne, jestli jí někam nepozvat. Ale to potom zavrhnu. Znám jí jen pár minut takže jí nebudu nabalovat. |
| |
| "Parkour jde provozovat kdekoliv.." Mrknu na Spinnyho. Když se zmíní o rozvrhu, všimnu si teprve, že vůbec nějaký na stole mám. Podívám se na něj a trochu se zamračím. Vypadá to celkem dobře. Čekala jsem to mnohem horší. I přes to se mi nelíbí. "No... Jde to..." Zatvářím se mírně zoufale. Stejně mi to přijde zbytečný...Budu se učit jen to, co už umím... Mohla bych být radši venku a řešit jiný problémy. Jako bych jich měla málo... "Jaký máš předměty?" Kouknu na Spinnyho a ptám se vlastně hlavně abych nemyslela na to, že tu musím být. |
| |
| Učitelka, spolužáci a tak... Ani jsem se pořádně nerozkoukala a ředitel nám hodil rozvrhy, kouknu na ten svůj a spokojeně se pousměji, pak se zadívám na spolužáky, baví mě odhadovat co kdo dělá a i když jsem se snažila navázat kontakt, zdá se, že mě přehlížejí jak širé lány, no co, alespoň se nebudu s nikým hádat a třeba se časem nějaká přátelská duše najde. V tom všem okukování mě ujde, že se nám představila naše učitelka, zdá se poměrně mladá, ale co by čekal na takové škole, těžko důchodkyni o berlích co vyučuje tanec, zdá se celkem sympatická a s klukem co na ní vyzkoušel svou drzůstku si poradila s nadhledem, fajn, tak to by šlo, co dál? Zdá se, že někteří se stačili už skamarádit od zrzky (kruci, není nás tu nějak moc), zaslechnu že taky tancuje, což je milé vědět, tak nějak jsem ji na to odhadovala, můj pohled sjede ke klukovi co se maskuje kapucí (Erik), chvíli ho pozoruju, ale pak se věnuji i ostatním, na každém se můj pohled na chvíli zastaví, ráda mám přehled a považuji za dobré vědět s kým vlastně do třídy chodím, i když se zatím s nikým nebavím, no uvidíme. |
| |
| spolužáci Nedivím se, že učitelka nemá zájem o takové důvěrnosti. Mám pocit, že jedním základním prvkem autority je právě oslovování. A popravdě nedovedu si představit, že by učitelka byla na stejné „hladině“ jako já a ostatní. I kdyby to odkývala, těžko bych to používala a už vůbec si nedovedu představit, že bych si na to zvykla. Zaberu se do prohlížení rozvrhu z čehož mě vytrhne až takový divný pocit. Pocit, že se na mě někdo dívá. Zvednu oči od rozvrhu a rozhlédnu se. Nedaleko mě si všimnu zdroje toho pocitu (Keira). Zrzka, nečekala bych jich tu takový výskyt. Otázkou však je, kolik jich je pravých a kolik jako já nabarvených. Možná bych si to mohla nechat odrůst svými pravými hnědými... napadne mě. Na dívku se pousměji a zase dál věnuji rozvrhu. |
| |
| Představení.: Poté co se z klavice zvedla nějáka zrzka, která položila poslední papíry, jsem doufal že je tomu konec a pro dnešek půjdeme domu. Nejspíš by to asi neklaplo po 15ti minutách jít domu ze školy, nakonec si to dívčina zamířila za katedru a tak jsem zpozornil. Nooo tak dívčina to nejspíš nebude a docela mě překvapilo když se představila jako nová profesorka. "Tu." Ohlásil se, když zaznělo jeho jméno a zpátky se posadil nad její poznámkou aby dali nohy ze stolu se něják ani neohlížel a dál si mezi prsty protáčel tužkou, kterou ještě do teď nevrátil. Když vešel ředitel do třídy, pohlédl jsem na něj jak nám rozdal rozvrhy a pročetl jsem si ten svůj. Nevypadal nejhůř a ani něják zvlášť nabytě. Párkrat jsem ho přehl dokud se nezmenšil a dal jsem ho do kapsy. Zapomněl jsem jaká to je ve škole nuda. Touto hodinou bych se ještě válel v posteli, dospával kocovinu nebo se věnoval autum v garáži místo toho musím sedět ve škole na zadku a poslouchat jak se každý představuje a pak nějáky tupec navrhne profesorce tykačku. *Joo to asi neklapne kámo.* Pomyslím si na jeho 'troufalý dotaz' nebo jak to nazval a něják ani neregistruji kdo to byl nebo kde sedí, po pravdě je mi to ukradený a budu rád když co nejrychleji dnešní den skončí. |
| |
| Někdo si mě všiml...? Jak tak bloudím pohledem kolem, zazní moje jméno a tak s líným úsměvem zahlásím svou přítomnost zde, pak dál pozoruji spolužáky, všimnu si že na můj pohled zareagovala další zrzka adokonce se usmála, hurá, už jsem si připadala jeko ve třídě plné zombí,opětuji úsměv a polohlasně prohodím, s vědomím, že by to učitelka mohla tolerovat když je to první den, ahoj, jsem Keira, docela to tady vypadá solidně co? Než dívka zareaguje, pokračuji v prohlížení a pak se odhodlám k dotazu, počkám až si mě učitelka všimne, myslím, že je to tady fajn, pokud jde o bydlení a tak, ale nějak jste nám neřekli nic ohledně jídla, je to tady jako obyčejný intr, nebo hotelové ubytování tedy se vším všudy? Nebo se o část stravování budeme muset postarat sami? Pak by mě zajímalo, zda škola toleruje různé brigády, někde na školách to je zakázané. Když vychrlím všechny otázky co mě zajímají zase se rozhlédnu kolem a doufám, že jsem se právě nepasovala na třídního šťouru, ale otázka ohledně jídla je podle mě důležitá což následně dosvědčí hlasité zakručení v mém žaludku. |
| |
| spolužačka – Keira „Jo, zatím z toho mám dobrý pocit. Sky, jsem tu kvůli kreslení a malování...“ představuji se na oplátku i já. Jen to dořeknu a otočím se raději zpět čelem k učitelce. Navazování známostí by podle řádu mělo počkat až po hodině, ale... Ještě než zazní Keiřin dotaz na učitelku, stíhám se snad tak akorát neviditelně přesunout o místo dozadu, vedle Keiry. „Zdravím“ špitnu a snažím se na sebe příliš neupozorňovat, třeba mi to projde. „Dobrý dotaz...“ souhlasím tiše když se zeptá. |
| |
| To bylo překvapivě rychlé. Kluk, který se mě zeptal na oslovení pochopil, ani to snad nevypadalo, že to myslel zle, jen si neuvědomil, že se to nehodí. Co dál? Co tedy dál? Ano, musím přiznat, byla jsem trochu rozhozená, nějak jsem nevěděla, kde navázat a tak jsem byla ráda, když se jedna studentka... Keira? Asi. (Nebyla jsem si jistá jménem, i když jsem se snažila z docházky studenty zapamatovat.) ...přihlásila. „Ano, na to bych málem zapomněla, děkuji za připomenutí,“ řekla jsem a konečně opět nastartovala. „Tady v budově, ve třetím patře je jídelna, která připravuje snídaně, obědy i večeře, takže se můžete stravovat tam, ale je potřeba se ještě dnes přihlásit. Zároveň je v přízemí menší volně přístupná kuchyňka, takže pokud si někdo z vás bude chtít vařit sám, může tam,“ odpověděla jsem na první otázku. „Co se týče brigád, nejsou problémem, můžete na ně chodit, tedy pokud vám nebudou časově zasahovat do výuky.“ Najednou se ozvalo zazvonění, přitom jsem se podívala na hodinky. To už je tolik? Opravdu „Snad je to vše,“ podotkla jsem. „Pro dnešek už vás nebudu trápit. Od zítřka začíná výuka standartně podle rozvrhu. Pakliže by byly nějaké změny, budou vyvěšeny na nástěnce v prvním patře hned vedle vstupu. Tam visí také jiná důležitá oznámení, mapka a rozvrhy hodin dle jednotlivých zaměření,“ mluvila jsem, přičemž jsem zrychlovala tempo řeči, jelikož jsem zaznamenala rozruch v lavicích. „Pokud má někdo z vás ještě nějaké otázky, přijďte sem za mnou a vyřešíme je individuálně. Ostatní se můžete rozejít.“ „Na shledanou,“ dodala jsem jako správně vychovaný člověk a ještě čekala, jestli za mnou někdo nepřijde. |
| |
| dotaz na třídní „Takže jídlo je zařízený a ubytování taky bude. Teď už jen vyřešit, kde budu spát do doby, než se dostaví a dovybaví pokoje.“ zaraduji se tiše. „Ráda jsem tě poznala, ale musím za třídní...“ řeknu ke Keiře jakmile dává učitelka rozchod. Vstanu a jdu přímo za třídní. Jsem první a tak nemusím nijak čekat. „Dobrý den, jen jsem se chtěla zeptat... Nedalo by se nějak domluvit, že bych už ode dneška spala tady ve škole? Domů to mám kolem čtyř hodin cesty vlakem. Klidně budu spát na zemi a karimatce, ale nechce se mi jezdit každý den tam a zpět.“ ptám se ohledně bydlení. |
| |
| Konec hodiny Cítil jsem ty bodavé pohledy ostatních po mém celkem dementním dotazu. Slyšel jsem, jak se mi za zády už pár spolužáků seznamují a jen jsem se modlil, aby to nepadlo na mě, i když ta pěkná zrzka by za to stála. Učitelka dopověděla ještě pár informací a pro dnešek nás rozpusitla. Vzal jsem si batoh, vstal a vydal se ven ze třídy. Ještě bych se mohl jít podívat na ten svůj budoucí pokoj, pomyslel jsem si a vydal se směrem ke dvěřím pokoje. Trochu jsem to prozkoumal, představoval si jak to bude vypadat až bude hotový a přemýšlel jsem, jak to bude vůbec s večerkou. No nic, tady už asi nic nezmůžu. Otočil jsem se a vydal se ven ze školy. Slunce mi zazářilo do očí a já si nasadil brejle. Odepnul jsem prkno z batohu, nasadil si sluchátka a kapuci a vydal se směrem do místního skejtparku. |
| |
| The End for now ... Ani po zvonení som sa príliž nepohla z lavice. Venovala som svoju pozornosť obrázku, ktorý pomaly vynikal v notese. Uvedomila som si, že je koniec hodiny, až keď do mňa niekto skoro vrazil ako sa snažili cezo mňa prejsť. "Eeehh ..." zazmätkovala som. Super, hneď prvý deň budem za debilka... Narýchlo som sa pobalila a zobrala si tašku. Prehodila som si ju cez seba a ako som vstala som si nemotorne upravila šaty. Už som sa tešila, keď ich konečne dám dole. Vyšla som pomaly von z triedy a cez chodbu až celkom von. Musela som zažmurkať, ako ma osvietilo slnko. "Prvý deň v ťahu ....uvidíme zajtra ..." povzdychnem si a kráčam pomaly domov. |
| |
| Po rozchodu Potom, co dám rozchod se část studentů začne rozpouštět, někdo rychleji, někdo pomaleji. Netrvá to dlouho a objeví se přede mnou jedna studentka s dotazem. Pozorně si jí vyslechnu, přičemž jemně přikyvuji. "Některé pokoje jsou volné, ty se nebudou rekonstruovat, takže si myslím, že byste tam prozatím mohla zůstat," odpovím jí. "Budeme to však muset domluvit s panem ředitelem, tak jestli byste tu mohla počkat, až ostatní odejdou, potom za ním zajdu," dodala jsem. |
| |
| Domluva přespání „Ano, samozřejmé, klidně počkám. Bylo by to skvělé. Děkuji“ zaraduji se a aspoň trochu mě tedy přestane trápit myšlenka, že nemám kde spát. Pusťte mě tam, nebo si lehnu před školní bránu na karimatku. napadne mě i druhá varianta. Avšak mám ráda pohodlí a tak bych raději dala přednost pokoji s postelí a se střechou nad hlavou. |
| |
| Když třídní skončí, zapřemýšlím jestli se nechci na něco zeptat, ale nic mě nenapadá. Domů se mi ještě moc nechce, a tak si schovám věci do tašky a odcházím jako jedna z posledních. Napadlo mě, že bych si to tu ještě mohla projít a prohlédnout...A možná si pak zajdu na zmrzku. |
| |
| Sky Nová spolužačka se zdá velmi milá, takže by to tady nemuselo být tak ztracené, když řekne, že musí ještě za třídní jen kývnu hlavou. ¨ Jasný, v pohodě, já jsem ráda, že se nebudu muset starat o bydlení a o jídlo, nejsem moc dobrá kuchařka, a mít možnost si něco přivydělat je fajn, tak zatím... mrknu na Sky a vydám se za třídy, ostatní spolužáci mě moc na vědomí nevzali, ale snad se uvidí příště, bylo by fajn, kdyby se tady vytvořila dobrá parta. Vyšla jsem z budovy a zamířila do kavárny naproti školy, dostala jsem děsnou chuť na kafe a hroznou nechuť jít domů. |
| |
99399140.jpg) | New school... CABUM! Ráno mě probudilo zvonění. Vyskočil jsem z postele, pžičemž mě hrozně začala bolet noha. Zamručel jsem, vzal si hůl a sešel ze schodů. Zakopl o nevybalenou krabici a vešel do kuchyně, kde bylo překvapivě čisto. Našel jsem mobil a zvedl ho. "Hmf??? Mf! Hmf..." Volající zřejmě přišel na to, že v sedm ráno po mě nemůže chtít řádný rozhovor a zavěsil. Podíval jsem se na černé hodinky na zápěstí. Došel pro sbalenou armádní tašku na zemi vedle postele a oblékl se. Mám na sobě černé džíny, skvěle padnoucí bílou košili a černou koženou bundu když vycházím z domu a zamykám na několik západů. Jako bych chtěl, aby hrůzy spojené s tímhle domem zůstali uvnitř, ale ony půjdou se mnou. neopustí mou mysl... Nikdy. Klíče jsem si strčil do kapsy a vyndal ty od auta. Zablikalo. Hodil jsem tašku do kufru a nasadil si sluneční brýle. Nastartuju auto a vydám se směrem do tý školy. Nechávám za sebou ten děsnej barák a všechno, co mi přineslo tolik utrpení... Zatřepu hlavou a pustím rádio. Nesmím na nic z toho myslet... Když jsem dojel, bylo už pozdě. Zanadával jsem. Vystoupil jsem z auta, práskl dveřma. S taškou v ruce se vydám do školy. Zamýřím přímo do kanceláře. Byli naštvaní, že jdu pozdě. Jak jinak, je to škola. Už dlouho jsem nebyl v nějaké... normální. Uškllíbnu se. Formulář, rozvrh. Bezva. Při požadavku o kreslení se zarazím. Nakonec nad tím jen mávnu rukou.. Dávám si záležet, aby bylo vše tak jak má být, aby každý milimetr byl správně. Přeci jen, budu v tom bydlet... Pak mi žena ohlásí, že týden nebudu moct ještě bydlet na kolejích. Bezva. Zasyčím a vytáhnu mobil. Zajednám si pokoj v nedalekém hotelu, celkem luxusním. Fajn, to by bylo. Štve mě, že jsem nestihl první hodinu. Nepoznám ostatní. Nakonec nad tím mávnu rukou. Nějak to přežiju a mrzák o holi jim na sto procent chybět nebude. Vyjdu z kanceláře a zamýřím do mojí nový třídy. Snad ještě všichni neodešli a já je budu moct omrknout. A seznámím se s třídní. Hysterka, pohodářka...? Těžko říct. No, nepřišel jsem moc pozdě. Jen už odcházejí. To není tak zlý. Dávám si pozor, aby se mě někdo nedotkl. Ne, to nesmí. I jen na to myslet mi ježí chloupky na zádech. Najdu nejstarší a mentálně nejvyspělejší osobu ve třídě a zastavím se u ní. "Ehm.... Dax. Omlouvám se, přišel jsem pozdě." Ruku jí nepodávám. Asi bych ji totiž v následující vteřině shodil na zem a ušlapal. Všimnu si dívky vedle. Usměji se na ni, ale brýle si nesundávám. POKOJ P16 |
| |
| Ve třídě Studentka mi odpověděla, že počká a poodešla vedle. Tím pádem jsem se opět soustředila na třídu. Místnost se postupně vyprazdňovala a tak jsem si vzala do jedné ruky papíry a chtěla jsem si dojít pro svůj batůžek, ale náhle přišel někdo, koho jsem předtím ve třídě nezahlédla. Po-pozdě? To je trochu slabé slovo, ne? Potlačila jsem nutkání se podívat na hodinky a omlátit mu pozdní příchod první den o hlavu. Pokud přišel pozdě, určitě se musel potkat s ředitelem a ten si ho snad už podal.... „Dobře,“ řekla jsem a hodila své papíry zpátky na lavici. „Příště se ale snažte chodit v čas,“ dodala jsem, zkrátka jsem musela. Avšak víc jsem se k tomu nehodlala vyjadřovat. Potichu jsem si oddychla a vyndala seznam studentů. „Jmenujete se?“ zeptala jsem se ho a jeho jméno si odškrtla na seznamu. „Moje jméno je Helen Steam, jsem vaše třídní profesorka, dále vyučuji hudbu, zpěv a hru na klavír,“ představila jsem se znovu v krátkosti. „Od vás potřebuji nákres pokoje a vyplněný dotazník. Rozvrh vám dám až jej ředitel sestaví podle toho dotazníku. Dále jsem o hodině říkala informace o ubytování a stravování, ale to Vám už určitě řeknou spolužáci.“ Ne, opravdu to tady nehodlám vše opakovat, hlavně, když to neví díky své vlastní chybě. „Výuka začíná zítra dle standartního rozvrhu. To je ve zkratce vše, co jsem říkala,“ dokončila jsem a znova si začala skládat papíry. |
| |
| Ve třídě Učitelka mě seřve, jak jinak. Tři čtvrtiny toho jdou mimo mě. Hra na klavír? A sakra... Z batohu vyndám svoje nákresy a formulář. Podám jí ho. "Christian Treeshian, ale prosím pro okolní svět Dax." Pokusím se usmát. Přehodím si hůl z ruky do ruky a znovu se opřu. Nemám rád dlouhé řečy. Rozhlížím se po třídě a skenuji ty, co ještě neodešli. "Ehm, pokud je to vše?" Zeptám se a pokud mě pustí, opatrně se vydám ze třídy ven. Tedy, pokulhávám. |
| |
| A jde se na...? Uf. Konečně vypadnu ze třídy. Dávám si bedliví pozor, aby se mě někdo nedotkl a i s armádní taškou zamýřím pryč. Když stojím před budovou, dívám se, kam se vrtnout. Zaujme mě kavárna nedaleko. I s taškou přes rameno zamířím dovnitř... Sedí tam pár lidí a celkem hezká dívka. Posadím se ke stolu co nejblíže u okna, objednám si espresso a neobtěžuji se sundáváním brýlí. Svou hůl jsem opřel o opěradlo své židle a taška leží pod stolem. Fajn, co budu dělat dál? A co sakra budu dělat ty čtyři roky? |
| |
| U kávy Je dobré vědět o svém okolí pár věcí, pro mě je důležité zjistit kde mají dobrou kávu a kde se dá dobře a levně jíst. Bez kávy bych nepřežila jediný den a jídlo pro člověka co vydává tolik energie je nezbytnou nutností. Takže první bod na seznamu mám splněn, kávu zde vaří skvělou, výhled taky ujde, vídím na východ ze školy, takže můžu sledovat své stávající spolužáky, proto mi neunikne mladík, který vyšel ze školy a po chvíli zaváhání si to zamířil do kavárny, usadil se k oknu a vedle sebe si položil hůl. Vypadá velmi dobře, i když mám pocit, že je trochu nesvůj, chvíli váhám, ale pak se hrnkem kávy vstanu, ladným krokem tanečnice přejdu kavárnu a postavím se k jeho stolu. Ahoj, viděla jsem tě vycházet ze školy takže budeme nejspíš spolužáci, můžu se posadit, jsem Keira ale většinou mi říkají Kika. Natáhnu ke klukovi ruku a čekám na jeho reakci. |
| |
| Nová? Keira Přitančí další dívka a začne mluvit jako nezavřená. Heh, co na to říct. Umělkyně. Ukecaná. Ale neměl bych soudit knihu podle obalu. "Můžeš. Dax." Odmlčím se. "Ale ruku ti ... promiň podávat nebudu. Psychické důvody." Usměji se omluvně. A taky jí nic neunikne. Zaujala strategické místo, aby viděla na všechny ve škole. Tohle bude ještě zajímavé. "Budu hádat. Taneční obor." Ušklíbnu se. |
| |
| Kavárna Dax ˇUplně vidím jak mu to v hlavě šrotuje, jak se mě pokouší zařadit a tak se na chvíli odmlčím, na prst si namotám jeden dlouhý pramen a nechám ho, ať si mě prolédne, ohodnotí a zařadí. S tím, že si nechce potřásat rukou, problém nemám, celkem má pro podobné "slabosti" pochopení. Usadím se i se svou kávou a souhlasně kývnu, díky, těší mě Daxi a neomlouvej se, pokud jde o odhad ano, tanec a co ty? Hraješ na nějaký nástroj? Píšeš? Maluješ? Zkoumavě si ho prohlédnu ještě jednou, většinou mám na lidi celkem dobrý odhad, ale u Daxe se mi nedaří přijít na to, čím by mohl být, a hlavně co se z něj vyklube. Bydlíš ve městě nebo budeš bydlet na škole? Nějaké plány na zbytek dne? Opravdu nejsem z těch co se ostýchají, život je podle mě moc krátký na to, aby člověk pořád na něco čekal, a pokud někomu má povaha bude vadit, jistě se ozve. |
| |
| Kavárna Keira Vážně má dost otázek. A když uhodnu, kam ji zařadit, jen se ušklíbnu. A jí to očividně nejde. No, ani se nedivím. Jsem muž tisíce tváří. Moment, odkud jsem to slyšel? "No... Hlavní náplň mého pobytu je malba. Ale není to jediná věc, ve které se budu snažit nepropadat." Řeknu tajemně. Heh, vzhledem k tomu, že tančí si na ni budu muset dávat bacha. Aby se jednou nestalo, že se objevíme ve stejné místnosti, když budu mít zaplý rádio. Protáhnu se. Moje káva dorazila. Napil jsem se. "Teď mám zajednanej pokoj v hotelu, ale pak ve škole. Zatím ne. SPíš zevlovat a... ehm nic... CO ty?" Znovu usrknu kávu. Snad si mého zakolísání nevšimla. Ale na zbytek dne jsem měl plány trénovat. Vlastně, na co mi to je, když to nikdy nebudu používat? Se svou nohou, vystupováním a fóbií... |
| |
| Kavárna Dax Pro ostatní musím vypadat jako že jsem stále v pohybu, energická, živá, neklidná, i u stolu si pohupuju nohou, nebo natáčím vlasy na prst, jako bych nedokázala být v klidu, ale když Dax vypráví, nebo spíše odpovídá, něco mi v jeho slovech zaskřípe, mám pocit, že něco tají, ale já ctím soukromí a pokud se nechce svěřovat, páčit to zněj nebudu, zatím. Pousměju se pro sebe, maluješ? Tak to se skláním, já měla jednou namalovat jablko a učitelka mě pocválila za krásnou krávu. Obdivuji každého, kdo dokáže něco stvořit rukama, na to jsem děsně levá. Pohodím hlavou a v žaludku mi zakručí, omluvně pokrčím rameny a přemýšlím kolik mi zbylo v kapse a zda to vyjde i na jídlo, ale pak se věnuji zase Daxovi vážně hotel? Tak to se máš, a zevlovat? Hm to zní trochu chmurně, co zajít večer do klubu , našla jsem ho kousek odsud, vstup pro studenty zdarma, co ty na to? Běžně nemám ve zvyku hned se až tolik přátelit, ale má to být spolužák a ten klub má být taneční a já potřebuji trochu trénovat a krom too, třeba bych tam mohla najít brigádu. |
| |
| Kavárna Keira Ušklíbnu se. "Tak to je dobrý. ALe každý to má v sobě. Já do deseti neuměl namalovat ani žížalu." Do deseti... A co se stalo v deset Daxi? No co? Zatřepu hlavou. Taneční klub? Jako fakt? "Ehm... Mám tu dva problémy. Jeden, nemám rád kontakt s ostatními pozemšťany a druhý..." Zaklepu holí o nohu stolu. "Zdržoval bych." Skoro nešťastně se ušklíbnu. A kdybych nebyl blbej, teď bych mohl... Být normální? Ne, to asi ne. |
| |
| Kavárna Dax Stane se něco neuvěřitelného, na malou chvíli se úplně zklidním a en se Daxovi pátravě zadívám do obličeje, nejspíš čekal zvědavé otázky, ale já jen pokrčím rameny. Pokud jde o kontakt s mimoni, to chápu, ale jdeš na školu, musíš to nějak zvládat a pokud jde o zdržovíní...víš co si myslím? Spiklenecky se k němu nakloním, málem už jsem vztáhla ruku abych mu poklepala na koleno, ale pak jsem si to rozmyslela a jen pokračuji, myslím si, že své zranění používáš jako brnění, ať už se ti stlo co chtělo, schováváš se za to. Každopádně nebudu tě nutit, ale já mám kafe dopité a venku je pěkn, co si sednout do parku...umím dokonce i poslouchat, nejen mluvit. Spiklenecky na něj mrknu a poprvé za celou dobu se opravdově usměju. |
| |
| Kavárna Keira Brnění? Neví, co to je. Co to bylo. Spát v temné komoře... Ne. Já na to nechci myslet. Nesmím, nemůžu. SLíbil jsem to. Jednomu vyjímečnému člověku... Proč bych se za to schovával? Je to jen připomínka toho, kdo jsem byl. Začali se mi třást ruce. Těkám pohledem po místnosti. Mešuge lvl. 1. Na ex vypiju kávu, hodím na stůl bezmyšlenkovitě dvakrát větší částku, než stála naše kafe dohromady a vstanu. "Jdeš?" otočím se na Keiru a vyjdu ven. nechám se vést do parku. |
| |
| Co se děje? Dax Tak to jsi pěkně pohnojila, proč musíš být pokaždé tak hr? Neraději bych si nafackovala, když vidím paniku v Daxově obličeji, a tak raději rychle vstanu a mizím za ním, před kavárnou ho nevědomky chytnu tza ruku abych ho nasměrovala do paru, ale když si to uvědomím, pustím ho jako bych se spálila, omlouvám se Daxi, moc mě to mrzí, hele jestli chceš abych vypadla pochopím to, je mi jasné, že by jsi mě nejraději viděl někde hodně daleko do sebe, tady na, dlužím ti za kafe a mizím, vážně promiň. Natáhnu k němu za chůze ruku s drobnými a přemýšlím kam půjdu až si to vezme, nejspíš opravdu zkusit štěstí v klubu, třeba mě vezmou na brigádu a možná si i zatancuju. |
| |
| Meh? Heh... Keira Když mě chytne za ruku, fakt už skoro vyletím z kůže. Jako bych před sebou viděl sestru, jak se krčí a schovává před Ním. Nevnímám, co mi říká, letím se schovat do bezpečí. Aspoň tak, jak mi to noha dovoluje. Ale po těch letech jsem se naučil být poměrně rychlý i s ní. Skoro mi spadli brýle, ale nevnímám to. Když doběhnu do hotelu, rychle si řeknu o svůj pokoj a "vyletím" po schodech. Vletím dovnitř, zamknu za sebou a padnu na zem. Zabolelo mě v noze. Odplazím se do kouta a vydechnu. Jsem tu sám. Nikdo jiný... Jen já a ty stěny. Žádný řev, strach, světlo ani dotyky. Nic. Vydechnu. Uklidňuji se. Bude to v pořádku. Byla to jen blbá souhra náhod. Hodně blbá. Tep se mi pomalu zklidňuje a panika opadá. Ale moc pomalu. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Poté, co jsem zodpověděla poslední studenti a všichni vyšli ze třídy, vzala jsem do druhé ruky batůžek a studentce řekla: „Tak pojďte.“ Vyšli jsme z učebny, tu jsem pečlivě zamkla – dnes už se tu stejně nikdo učit nebude – a potom jsem se obrátila na dívku. „Počkejte tu, já dojdu za ředitelem,“ řekla jsem a už jsem chtěla jít, avšak nakonec jsem se zastavila a řekla: „Nebo jestli chcete jít se mnou. Aspoň se podíváte po škole, co kde je.“ Mluvila jsem o něco milejším tónem, nežli před třídou o hodině, ten strohý pohled a přísný tón byla pouze maska, sice jsem jí stále úplně nesundala, ale dalo by se říct, že pod ní malinko vykukovala má pravá tvář. Nakonec sama nebo spolu jsme se vydali po schodech nahoru. Pokud šla za mnou, tak jsem po chvíli ticha začala mluvit. „V druhém patře jsou pouze učebny a ateliéry. Kabinety a kancelář sídlí ve třetím patře.“ Když jsme došly ke dveřím ředitelny, nadechla jsem se a zaklepala na dveře. Poté jsem čekala, jestli je ředitel uvnitř a zdali nás přijme. |
| |
| soukromá zpráva od Skyline Jones pro Během mého rozhovoru s učitelkou mi Keira zmizela kdoví kam. Stejně musím čekat... řeknu si a sednu si na krajní židli. Chvíli přemýšlím, proč ostatní nemůžou zmizet rychleji. Nakonec vytahuji blok a tužky z tašky z batohu a chvíli si čmárám. Už delší dobu trénuji postavy. Ještě pořád jsem ráda, když v tom jde rozeznat člověk. Když trénuji tak si dávám pozor na okolí, nechci aby se mi někdo díval pod ruce. Nemám dobrý pocit, když někdo vidí nepovedené věci... Když odejdou poslední sbalím se během pár vteřin. Pak už čekám, až učitelka zamkne. „Ráda půjdu s Vámi.“ řeknu s radostí. Nemám problém s chozením a popravdě chodit po chodbách, když jsou úplně prázdné, je ... jiné. Má to svoje kouzlo. Nasadím si tedy obří batoh na záda a vydávám se za učitelkou. „Můžu se zeptat, není tu i sochařská dílna?“ ozvu se se zaujetím, když zmiňuje ateliéry. Jsem tu kvůli kresbě a malbě, ale vždy jsem ráda i modelovala z hlíny. Sochat postavy, tvary a různé jiné představy. Je to rychlejší než v počítači a je to ... prostorové. Když o něco později klepe na dveře ředitelny, čekám krok za ní. Jsem trochu zvědavá, jaká to bude povaha. Bude to takový ten starý typ, kdy je všechno špatně a nebo někdo, kdo bude mít pochopení pro studenty? |
| |
| Konec Chvilku přemýšlím a najednou odpovím Nie. ,,Ňákej tanec, teorie a takovýhle blbiny. Uvidíme jak to bude vypadat. Hele? Máš něco potom, nebo máš chuť si někam zajít? Třeba se třeba i proběhnout po městě?" zeptám se a následně složím rozvrh a strčím ho do kapsy. Zazvoní takže se zvednu a co nejdřív vyjdu ze třídy. Naoko si všimnu chlápka co jde proti proudu valícímu se ven. Pak počkám na Niu a doprovodim jí ven. Vytáhnu mobil a zavolám kámoše aby pro mně dojeli. Zatimco budu čekat, znova oslovim Niu. ,,Seznámim tě s kámošema. Jen co přijedou. Sou v pohodě, ale jestli budou mít divný kecy, tak je ignoruj a oplať jim to." prohodím s usměvem. Pak si jen sednu a budu tiše čekat. |
| |
| Když učitelka domluví, chvilku mi trvá, než mi dojde, že už je to všechno a můžeme jít. No, ono taky už není moc co říct. Odcházím až mezi posledními a ještě se zastavím když vyjdu z budovy. Rozhlédnu se, chvíli si pohrávám s možností jít do parku, ale nakonec se rozhodnu rovnou se vrátit domů a zamířím na autobusovou zastávku. |
| |
| Konec hodiny Stále jsem téměř bez hnutí seděl v lavici, pořád na stejném místo a tiše jako myška, čemuž by odpovídala barva mé mikiny, jsem poslouchal prakticky každé slovo, které ve třídě zaznělo, aniž by o tom většina z nich, krom učitelky, věděla. Učitelka a ti, co se jí na něco ptali nahlas byli jediní, co museli vědět, že je poslouchají všichni. Nebo alespoň větší procento z přítomných. Potom tu teda také byli ti, kteří se bavili jen tak mezi sebou. Ty jsem si víceméně vyslechl taky, ať už celé rozhovory, nebo útržky po tom, co jsem se od jiného rozhovoru odtrhl. Je hezké, že se tu mezi sebou takhle baví. Pozornost jsem ale věnoval hlavně třídní, i když mi chvílemi odběhly myšlenky. Asi je docela zajímavé takhle s někým mluvit hned o první hodině, nebo se s někým vůbec bavit. Ale asi není tak hezké nevědět, že jejich rozhovory poslouchá ještě někdo další, ačkoliv by s tím na veřejných místech měli počítat. Asi. Seděl jsem pořád jako socha, která si jen čas od času trochu stáhla kapuci, dokud se nám neřeklo, že máme odejít. Pomalu jsem si do tašky přes rameno naskládal telefon, který jsem měl položený na lavici, malý blok a penál, co na něm stál. I když jsem tohle všechno do té tašky dal, nejtěžší v ní stejně bylo pití, as usual. ještě jsem se krátce rozhlédl po třídě, ve které už moc lidí nezůstalo a poté se postranní uličkou vydal směrem ke dveřím. Když nad tím přemýšlím, vlastně jsem si vybral druhou nejdelší trasu, kterou jsem mohl. Kdybych si vybral lavici poslední a ne tu předposlední, měl bych tu nejdelší. "Na shledanou." ,pronesl jsem, když jsem procházel okolo třídní a vyšel jsem dveřmi ven. Zanedlouho jsem vyšel i ze vstupních dveří a postavil se víceméně vedle nich. Přemýšlel jsem, co mám dělat, protože domů se mi tak úplně nechtělo, ale že bych měl potřebu jenom někde sedět v kavárně, nebo tak.. Eh.. nope. Nakonec jsem to ale stejně otočil směrem na autobusovou zastávku, abych se dostal domů. Sestra tam sice ještě nebude, ale i tak, doma mě to nekousne. Na autobusové zastávce jsem se zastavil a podíval se, za jak dlouho to jede. Teprve potom jsem se podíval nenápadně po lidech okolo. Všiml jsem si jedné holčiny (Lizzie), která se mnou seděla ve třídě a krátce jsem si ji prohlédl. Všiml jsem si jí ve třídě vlastně hlavně kvůli tomu, že byla jednou z těch, kteří zůstali potichu, ačkoliv se ostatní bavili. Přemýšlel jsem, jestli zkusit navázat nějaký kontakt a pokusit se s ní jako s prvním člověkem ve třídě bavit, ale nakonec jsem zůstal jen u přemýšlení. |
| |
| Změna plánu... Sotva jsem se rozjel, zazvonil mi telefon. Vytáhnu ho z brašny a přemýšlím kdo mi může volat z cizího čísla. "Prosím?" zahlásím do telefonu a čekám co se ozve z druhé strany. "Jojo, počkám na tebe. Sejdeme se v kavárně kousek od školy?" Odpovím a při tom sleduji okolí, zda li tady není lepší možnost posezení. "Dobře, počkám tam, ahoj." Pousměji se a típnu hovor. Volala mi sestra že se mnou potřebuje mluvit a že zrovna projíždí městem, tak jestli se nechci sejít. No proč ne, dlouho jsem ji neviděl od doby co si našla nového borce. Zase připnu prkno na bágl a vydám se směrem ke kavárně. Když vlezu do kavárny, zahřeje mě takový pocit pohody. Okamžitě si všimnu Keiry, která sedí s nějakým chlapíkem u okna. Borec vypadá celkem fajne, ale nevím proč, měl jsem hrozné nutkání vypátrat, proč je o hůlce. Sednu si nějak rozumně a objednám si horkou mléčnou čokoládu s kouskem dorty a trpělivě vyčkávám. |
| |
| Překvapení Myslela jsem, že se Dax konečně uvolní, že pokecáme, ale musím přiznat, že jeho reakce mě zaskočila, nejspíš má větší problém než jsme si mohla myslet, jeho úprk je skoro děsivý. Popravdě nemyslím si, že vypadám tak děsivě aby předemnou kluci utíkali, ale tohle vypadala vážně divně. Do toho si všimnu pohledu kluka, který byl taky ve třídě (Dave), bohužel si nepamatuju jreho jméno, ale vypadá celkem mile a v pohodě, jenže to jsem si o Daxovi myslela taky. Vrátila jsem se do kavárny, poté co Dax utekl a přemýšlela co dál, na návštěvu klubu je brzo, ale na vysedávání v lokále nemám v kapse dost peněz, všimnu si toho klučiny a omluvně se na něj pousměju, vytáhnu z kapsy drobné a když je přepočítám s radostí zjistím, že mám ještě na kávu, mávnu na číšnici prosím, ještě jednu kávu, děkuji. Při čekání střídavě koukám ven, občas zalétnu pohledem ke klukovy a občas k hostům v kavárně, baví mě sledovat lidi a hlavně, alespoň nějak zabiju čas. |
| |
| Že by seznámení? Mezi tím co čekám na svoji čokoládu, si všimnu jak se na mě Keira pousmála. Měl jsem divné pocity, nevěděl jsem, jestli se na mě pousmála jen aby mi vrátila pohled, nebo to bylo vyzvání k seznámení. Už dlouho se na mě žádná holka neusmála když nepočítám svoji matku nebo sestru. Co mám teď dělat? Mám si jít sednou za ní a představit se? Nebo jen nečinně sedět a čekat na ségru? Musí na mě asi jít vidět moje přemýšlení a tak se rozhodnu pro tu horší verzi. Vstanu hodím batoh přes rameno a vydám se směr stůl Keiry. "Ehm... Ahoj, jsem Dave, chodíme spolu do třídy." Pousměji se a doufám že na mě nejde poznat moje nervozita. Hlavně se zase neztrapni! "Vidím že jsi tu sama... Asi... Mohu si přisednout?" Vyhrknu to te sebe stylem, že i hluchý by poznal jak mám žaludek na vodě a netrpělivě čekám na její odpověď... |
| |
| Dave Na můj úsměv reagoval mladík nervozitou, no holka, zdá se, že nemáš svůj den, jeden před tebou uteče a druhý k tomu nemá daleko, kupodivu tenhle neutíká, ale po chvíli se zvedne a přejde kmému stolu, nad jeho slovy se rozzářím jako sluníčko, mám ráda společnost, rukou ukážu na volné místo. Ahoj, já jsem Keira, pro přátelé Kika, ano všimla jsem si tě ve třídě, jen nebyl čas se seznámit, takže tě ráda poznávám.... pak se zarazím a trochu váhavě se pousměji a opatrně dodám, když ti podám ruku na seznámení, neutečeš mi? No vážně mě reakce Daxe překvapila, tak se nikdo nemůže divit, že jsem opatrná, ale dave nevypadá na útěk a tak se osmělím s otázkou jsi z města nebo budeš taky bydlet na škole a jaký je tvůj obor? |
| |
| Pro příště Kika! Jíhááá, vyšlo to! Zaraduji se v myšlenkácha a posadím se. Ukážu na servírku ať mi moji čokoládu donese k tomuto stolu. "Nóó, nejsem si jist jestli neuteču, měl bych?" Trošku se ušklíbnu ale tahle otázka mě pobavila a tak jí podám ruku. "Také tě rád poznávám Kiko," dodám s příjemným úsměvem. Jo tahle holka mi dnes zvedla náladu. Nečekal jsem že to výjde, spíše jsem očekával menší odpálkování. "Bydlím s matkou asi deset kilometrů za městem a i když je to kousek a autem jsem tady za 15 minut, stejně budu rád když budu moc být na koleji." Odpovím, a všimnu si že můj hlas se už netřepe tak jako před minout. Zrovna mi servírka donesla moji čokoládu s dortíkem. Pomalu se napiji, tak abych se nijak nespálil ale zahnal to sucho v ústech z předchozí nervozity. "No jinak tu budu studovat výtvarné umění, vlastně cokoli co se bude dát dělat tužkou, perem či štětcem, se budu učit." Svěřím jí své úmysli na škole a hned přejdu do debatního protiútoku. "A co ty? Usuzuji že také budeš na škole, ale jaké obory budeš studovat?" |
| |
| Dave Dave se zdá být opravdu v pohodě, obzvlášť poté co z něj spadla nervozita, jistě že by jsi měl utéct, povím ti tajemstvý chceš? Nakloním se trochu na stůl, dramaticky ztiším hlas a zašeptám, jsem totiž upírka a vysaju ti krev. Pak zakloním hlavu a začnu se smát, tohle setkání zahnalo zvláštní pocit z Daxe. No teď vážně, jistě že je lepší bydlet na koleji, bude větší sranda, a jsi další o kom vím, že maluje, já vážně takové lidi obdivuji, pokud jde o mě, tak mojim životem je tanec, právě jsem přemýšlela, že večer budu do klubu, je za rohem a pro studenty zdarma. Zatancuju si a hlavně se pokusím dostat práci, protože jinak nevím co budu dělat. Uvědomím si, že zase moc mluvím, usrknu opatrně kávy, musí mi vydržet hodně dlouho, na jinou nemám. Takže výtvarník? A co maluješ či kreslíš nejraději? Akty? Laškovně na něj zamrkám, ale pak se usměju, aby věděl, že si ho jen dobírám. |
| |
| Kika Wow tak upírka, pousměji se pobaveně. "Tak to bych ti moc nechutnal, moje krev je krapet hořká." Začnu se smát a vlastně si uvědomím že mám mnohem lepší náladu a jsem rád že jsem se k tomuto seznámení dokopal. "Tak to ti zase závidím já. Tancoval jsem jednou, byla to pátá třída a chudák holka nemohla dva týdny chodit." Nadhodím téma na tanec. "Už se mnou nikdy nepromluvila" zahihňám se. "S tou kolejí souhlasím, na jakém budeš vlastně pokoji?" Začnu vyzvídat... "Když tak ráda tancuješ, mohli by jsme dělat různé PartyHard u mě." Ušklíbnu se a napiju se. "Jo tu práci si také musím nějakou najít, už jsem koukal jestli je zde nějaký autoservis, ale zatím jsem nic nenašel." Nějak nestíhám odpovídat když na mě vychrlí tolik otázek ohledně kresby. "Nóó, nejraději kreslím tužkou ve stylu stínování a portréty?" Skloním hlavu dolů a poníženě spustím "ty bych nejraději uměl také ale nejde mi to. Když chci nakreslit postavu, vznikne z toho prasokůň a já ani nevím kde jsem začal." Zvednu opět hlavu abych se jí podíval do očí. Pokusím se nahodit troufalí ačkoli srandovní výraz. "Akty? No zatím jsem to nezkoušel, ale jestli máš zájem..." Začnu se smát. "Od kuď vůbec jsi? Moc pěkných holek v okolí města nemáme." Zahraji to na lepší notu... |
| |
| Pokec Hořká krev? Nevěřím, ale ochutnat nechci, jen blbnu. Při zmínce o hezkých holkách jen pohodím hlavou až mě zahalí závoj vlasů a pokrčím rameny, ve třídě jsem viděla hezčí a pokud jde o to odkud jsem, sousední město je můj domov. Hm, nenakreslíš postavu? To je zvláštní že, ale chápu to, je to jako kdybych já měla dělat figury z baletu, prostě každý jsme na něco, a jestli chceš, já si s tebou klidně zatancuju. Napiju se, rozhlédnu se kolem a pak mi dojde co vlastně ještě řekl, hele ty, to že jsem se tě ptala na ty akty nebyla nabídka, jsem jen zvědavá a stydlivá. V hraném zděšení zakoulím očima a pak na něj mrknu pokoj, bože zapomněla jsem číslo, takže třeba nakonec skončím na noc u tebe, dál si ho dobýrám a je mi jasné, že je to vážně fajn kluk a až odhodí tu svou nesmělost, bude pro holky s tím svým kukučem, pěkně nebezpečný. Tak co, riskneš se mnou tanec dneska v klubu? |
| |
| Pozvánka Líbí se mi že její chování... Už dlouho jsem nic takového nezažil. "Myslel jsem si to" pousmál jsem a pobaveně dopil čokoládu a vrhnul se na dort. "Chceš ochutnat? Prej to tu maj skvělé" a nabídl jsem jí kus dorty. "A ptáš se špatně, spíše ty riskuješ zlomeniny prstů na nohou. Ale tak pozvání od dívky nemohu odmítnout. Rád si zatancuji." Podívám se jí upřímě do očí, a zašklebím se jako by mě v hlavě prolítalo mnoho myšlenek. Cítím se nějak divně, rád s Kikou půjdu ale na druhou stranu se nechci ztrapnit a zvláště po takovém fajn odpoledni. "S těma holkama ve třídě... Moc bych to nehrotil, hezká tváříčka se může rovnat malé mozkovně. Nezáleží na to jak vypadají ale jaké jsou." Skloním hlavu, neboť mě ta věta přišla až moc troufalá. Ještě si bude myslet že po ní jedeš! Blbe! Pomyslel jsem si a začal rychle vymýšlet couvačku z této situace... |
| |
| kavárna Keira, Dave Když jsme vyřešili s učitelkou přespání, tak jsem vyrazila ze školy. Batoh zatím na zádech, pokoj prý bude k mání až hodně pozdě večer. I tak je to pořád lepší, než muset zpět domů a ráno zase do školy. To by mě asi kleplo. S krosnou tedy vyjdu ze dveří a jako první uvidím kavárnu. Pousměji se. Čas na odpočinek a přemýšlení, kde strávím ten čas do večera. Hledat práci s batohem na zádech by bylo fakt trochu podivné. Navíc sebou mám jen nejnutnější vybavení, zbytek mi přiveze taťka až mu potvrdím, že to mám kam dát. Úvahy na tohle téma mě donutí zastavit a vytáhnout vršku krosny menší tašku přes rameno ve které mám svou zrcadlovku. Teď jen s univerzálním zoomem na běžné fotky. Vše ostatní je doma... Bohužel. Několik fotek školy a zase foťák schovat do tašky. Tu dám křížem a na to dám batoh. Jsem oběšená jak ten nejnabalenější turista ve městě. Je to „skvělí“ pocit. Už teď se těším, až se sesunu na židli v kavárně. O chvilku později už cinká zvonek u dveří, jak otevírám dveře... |
| |
| Kavárna Dave, Sky. Skvěle se bavím, je super sedět vedle někoho, kdo je naladěný na stejné notě a zdá se že Dave takový je, když mi nabídne abych si kousla, neváhám, proč taky, hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere, však to znáte. Hm, je vážně skvělý, děkuju popravdě od rána jsem nic nejedla. Jo, je fajn pokud kluk má snahu holku poznat a ne jen okouknout obal. Mrknu na něj a pak se zadívám ke dveřím, je tam další spolužačka a tak na ní zamávám ahoj tady, pojď si k nám sednout. Nechám na Sky zda se přidá a ještě se usměju na Dava, s tím tancováním to platí, nevykroutíš se z toho. Laškovně ho drcnu do ramene a čekám, zda se k nám dívka přidá. |
| |
| Keira a Sky Začíná se to celkem vybarvovat, nejspíše jsem Keiru zaujal. Byl jsem rád, po dlouhé době je nějaká holka, co se semnou baví a nemyslí si že jsem ujetej magor co se posadí do rohu a sleduje ostatní. (cinkání zvonku) Zvonek mě odtrhne od Keiřinin očí a podívám se směrem ke dveřím. Stála tam rudovláska kterou jsem viděl sedět ve třídě, byla to Sky ale já si nepamatoval její jméno, neboť jsem ho nezaregistroval ve třídě. Ahoj tady, pojď si k nám sednout. Ozve se Kika a zamává směrem ke dveřím. Super nápad, možnost další kamarádky, tak snad jí nepříjdu divnej. "Jasně že to platí, budu fakt rád, aspoň se nebudu nudit doma jako posledních pár měsíců" odpovím s výrazným štěstím v obličeji. "A nejsem takovej, nezajímají mě namyšlené nány co si hrajou jako že jsou královny světa. Taková holka mi nemá co nabídnout... Hledám spíše nějakou, která mi porozumí a já budu moct se o ni starat. A né ji neustále kupovat makeup po sudech." Ušklíbnu se a hlavou mi proletí záblesk minulosti. Podívám se na Sky, jestli se rozhodla si k nám přisednout. |
| |
| kavárna Keira, Dave Usměji se, když zahlédnu Keiru a kluka od nás z ročníku. Nápad zapadnout do nejbližší kavárny asi nebyl zrovna ojedinělý. Vydám se tedy k nim. S velkým batohem na zádech a s malou taškou na foťák křížem na rameni. „Ahoj. jsem Sky.“ Představím se nové tváři (Dave), s Keirou jsem se už seznámila ve škole. Odložím batoh na zem vedle volné židle a tašku s foťákem položím na stůl. Přijde k nám číšnice a tak si bez váhání objednávám horkou čokoládu se šlehačkou. „Doufám, že jsem vás nevyrušila...“ zarazím se, když mi dojde, že se určitě o něčem bavili, než jsem sem takhle vtrhla. Vlastně, když koukám na stůl a jak byl talířek s dortem uprostřed... Možná jsem si měla sednout někam vedle. napadne mě, ale to už sedím a zmizet by mi asi taky neprošlo. |
| |
| Keira a Sky Pohledná rudovláska s přišla k nám přisednout. Představila se mi a já pochopil že s Keirou se už asi znají. "Ahoj, já jsem Dave, těší mě." Pousměji se a ze slušnosti vstanu než si Sky sedne. Než odejde servírka, poprosím ji, aby mi donesla ještě jednu horkou čokoládu a přidala k tomu ještě tři ty dorty. "Doufám že vám nebude vadit když vás pozvu na kousek dortu?" Nahodím gentlemánský úsměv. "A jinak Sky, nevyrušuješ nás nijak, respektive mě určitě ne a myslím si že Kiku také ne." Pousměji se a opět se podívám Keiře do očí. Nevím proč, prostě mě nějak zaujali. Chci, spíše musím ji poznat víc, a přemýšlel jsem proč mě Keira tolik láká k poznání... |
| |
| Kavárna Dave,Sky Nad obavou Sky mávnu rukou, jak řekl Dave,nerušíš,právě se tady mladíka snažím přemluvit k návštěvě tanečního klubu,co ty?Přidáš se? Otázku ohledně dívek a makeupu, nechám na později, teďd by si mohla Sky připadat odstrčená,ale rozhodně hodlám Davovi vysvětlit, že já malování moc nedám a rozhodně mě nezabije, když mě někdo uvidí nenalíčenou. Když pak zmíní pozvání na zákusek, nejraději bych se mu vrhla kolem krku, jako běžně nejsem tak hladová,ale jedla jsem naposledy ráno a sladké miluji, naštěstí to vytancuji. Hmmm, já pozvání rozhodně neodmítnu, naopak máš mou nehynoucí vděčnost, zachránil jsi mě před smrtí hlady...., zaparoduju umírání a pak se pobaveně rozesměju, svět je alespoň na chvíli nekomplikovaný. |
| |
| kavárna Keira, Dave „Neruším, tak to jsem ráda. Kouskem dortu nepohrdnu nikdy.“ odpovídám během toho, co si sedám na židli u stolu. Pak se otáčím ke Keiře jenž zmiňuje taneční klub. „Myslím, že mě vidět při tancování nechceš ani ty, ani nikdo jiný...“ oznámím ji s úsměvem. Tancovala jsem naposledy na závěrečném „plesu“ minulé školy. Byl to děs a naštěstí jsem si odkroutila jeden tanec a pak jsem se mohla schovat za hledáčkem foťáku. |
| |
| Kavárna Keira a Sky Že bych dnes v klubu byl i se Sky? To se mi to ale dnes dobře barví, třeba se dnes budu suprově bavit. "Tak jsem rád že si dortík dáte a nenecháte mě tu papat samotného." Zasměji se a otočím pohled ke Sky... "No vidíš, já zase naposled při tanci způsobil nemalé zlomeniny prstů a Kika se dnes chce pustit do extrémního sportu." Odpovím jí s jemným úšklebkem a tónem hlasu tak, aby šlo poznat že si dělám srandu. Navíc Keira dooprady riskuje tím, že chce se mnou tanec. "A když už se dnes večer něco stane, tak budeme potřebovat forenzního detektiva, který zajistí fotky do školních novin." Začnu se smát s pomyšlením na včerejší díl Kriminálky. "Nenech se přemlouvat a pojď taky, bude sranda." Usměji se na ni a obrátím svůj pohled na Keiru. "Jsem rád že jsem pro jednou zachránil osud vesmíru před tvojím hladem. Bůh ví jak by to pak dopadlo." Začnu se smát nad představou, jak Kika běhá po světě a krade tlouštíkům jejich koblihy přímo z ruk. Něco mi na tom přišlo tak vtipné, až jsem to chtěl na vlastní oči vidět. Zkusím téma trošku víc rozvést, ať se třeba o holkách taky něco dozvím. "No a co takhle o vás dvou něco zjistit, když už bych měl minimálně s jednou z vás večer někam jít? A vůbec Sky, proč ty jsi na škole? Jaký obor studuješ?" Uvědomím si že ze mě padla veškerá nervozita a to je nejspíše špatně, protože už moc zase mluvím... Zvolni pako, nebo tě tu uzemní a máš po srandě. Zamyslím se nad touto myšlenkou a provinile se přikrčím... |
| |
| Dave, Sky Další taneční antitalent? No co už, já zase neumím malovat a moje fotky...br, raději nemluvit, přesto vím, že v každým je tanečník, jen je potřeba ho objevit. Hele vy dva, jste jak Pat a Mat, nebo parodie na konec světa způsobeného tancem. Je mi jedno, zda mi pošlapete nohy, u Sky budou všichni kluci stejně koukat na její krásku a u Dave zase holky slintat nad jeho kukadlama, takže to risknu , obzvlášť když Dave zachránil svět, před mou smrtí hladem...víte jaká by mě byla škoda? Zase zašaškuju, ale pak se vrhnu na dortík a nechám Sky a Dava aby si o sobě řekli víc, občas se usměju na Dave, protože je vidět jak se uvolnil a setřásl nervozitu, je vážně fajn. |
| |
| kavárna Dave, Keira „Vlastně moc přemlouvání nebude třeba. Na večer plány nemám a v mě neznámém městě musím vydržet do večera, protože mi škola slíbila možnost ubytování až na večer. Do té doby, jsem to jen já a můj batoh...“ připustím, když se mě oba snaží dostat do klubu. „Jen nepočítejte, že s někým budu tancovat.“ odporuji slovům Keiry. „Asi fakt velká...“ odtuším jaká škoda by byla neexistence Keiry. Ke stolu dorazí moje čokoláda a dortíky. „Děkuji!“ řeknu radostně a chopím se svého hrnku. Upiji a pak přijdou otázky na mě. „Kresba a malba, pokud by byla možnost tak bych chtěla zkusit sochařství. Ty? Vlastně nech mě hádat...“ usměji se na něho a pak se zatvářím zamyšleně. „Netancuješ... Tím pádem zbývá hudba a malba... Na kytaristu moc nevypadáš, takže předpokládám, že máš stejný obor jak já...“ docházím k závěru. |
| |
| Nový lidi? Už zas? Trochu se pousměji. Měl naprostou pravdu. Blbosti! K tanci nepotřebuji znát jeho historii. Podle mě je to jen o procítění hudby. Co se na tom chcete učit? To musím mít člověk v sobě! "No... Měla bych mít čas..." Zamyslím se. Až poté jsem si uvědomila, že bych se měla připravovat na večer. Dnešní akce byla důležitá. Neměla bych jí zanedbat a pořádně se připravit. "Ale..." otočím se na Spinnyho, který už je ale venku před třídou. Povzdechnu si a vydám se taky ven. Jdu s ním až před budovu a trpělivě čekám, až dotelefonuje. Poté ho poslouchám. "Ka-kamarádi?" Trochu se zarazím. Jsem dosti nedůvěřivý člověk a nových lidí na mě bylo dnes až moc. Navíc, jeho další věta mě ještě víc utvrdila v tom, že to je problém. "Hele... Trochu se bojím, abych jim to nevrátila ručně." Pronesu trochu provinile a zoufale, když si vzpomenu jak to někteří vtipálci zchytali. |
| |
| Kavárna Keira a Sky "Fajn, takže domluveno... Večer jdeme do klubu, jen tedy nevím kde to je, takže mi to budeš muset ukázat." Otočím se na Keiru tak, aby se dalo poznat že ta otázka směřovala na ni. "Stejně si budu muset zajet ještě domů se převlíct a ták..." Sky se mi zdá taky celkem milá, jsem rád že hned první den jsem se seznámil s fajn krásnýma holkama. Aspoň si tu nebudu připadat tak sám a na výstřelek s oslovením třídní jsem už úplně zapoměl. "Vidíš Kiko? Já říkal že budem potřebovat nějakého forenzního technika," dodám a začnu se smát. "Neřekl jsem půl slova a už vypátrala můj obor ve škole." Usrknu si a dojím poslední kousek dortu. "Jojo, jsem tady na kresbu, je to můj život. Rád se ponořím do své..." Vyruší mě nově příchozí zákazník. Byla to moje sestra na kterou jsem tu čekal a vlastně při konverzaci s holkama jsem na ni úplně zapomněl. Všiml jsem si jejího udiveného pohledu, když si mě všimla kde a s kým sedím. Lehce na mě zamávala, což znamenalo i takové to 'sorry že tě ruším ale pojď!'... "Omluvte mě holky ale budu muset jít, jak se domlůvíme na ten večer? Budete sedět zde? Nebo vás mám pak najít? Mohl bych se vrátit tak za hodinku né-li dvě." Pousměji se, seberu si věci a vstanu od stolu. "Jo a Sky, k tématu se vrátím později, jestli ti to nebude vadit, teď opravdu musím jít." |
| |
| Dave, Sky Pojídám ten božský dortík a mám možnost pozorovat jak ty dva, tak okolí, jak jsem už řekla baví mě sledovat lidi. Pak se Dave otočí s otázkou na mě, špičkou jazyka olíznu zbytek čokolády na spodním rtu , pousměji se na něj a teorve pak odpovím. Klub je kousek za rohem, ale není problém, počkám tady na tebe, stejně nemám kam jít, nevím jak Sky, ale pokud to půjde budu sedět tady a až mě vyhodí, tak venku v tom parku, zařiď si co potřebuješ. Prohlédnu si dívku která na něj mává a přemýšlím, zda, když jsem se k němu tak vetřela, zda jsem mu nepřekazila rande, je evidentní že na tu holku čekal. Pak už se otočím na Sky a s laškovně povytaženým obočím a okouzlujícím úsměvem prohodím, uvidíš že z tebe tu tanečnici vydoluju, a kdyby vážně ne...alespoň se pobavíme a já budu tiše závidět, až si budete s Davem vyměňovat chytré řeči o malování, kterým naprosto nerozumím. Přátelsky ji drcnu do ramene a zadívám se k východu. Pokud bude Sky taková, jak se zdá, mohla by o být opravdu faj kámoška. Většina holek nemá rádo, pokud má za kamarádky hezčí holky než jsooni sami, ale mě to nikdy nevadilo. |
| |
| Dočerta s autobusmi! Na zastávke som stála už dobrú pólhodinu a autobus stále nechodil. Nevedela som prečo a zjavne som nebola jediná. Aj ostatní ľudia na zastávke sa zdali naštvaní a nespokojní. Mala som toho dosť. Skutočne som sa chcela dostať domov a konečne vyzliecť s tých odporných šiat. "Dočerta otec skutočne si nevedel vybrať nič lepšie?!" v duchu som si zanadávala. Pretočila som očami a porazenecky povzdychla. Zdvihla som sa zo zástavky a šla smerom späť ku škole. Cestou odtiaľ som si oproti všimla kaviareň a tak som dúfala, že budú mať free wifi, aby som zistila čo je to dnes s tou mhd. Došla som až ku kaviarni a vošla dnu. Zastala som pri dverách a rozhliadla sa najprv po okolí. "Celkom utulné..." pomyslela som si. Upravila som si ramienko od šiat a odfúkla ofinu z očí. Našla som pohľadom bar a šla k nemu. Oprela som sa oň a hneď si aj objednala kávu zo sebou. Neplánovala som sa príliž zdržať. Vytiahla som mobil a kontrolovala signál wifi ... Zobrazit SPOILER |
| |
| kavárna Dave, Keira, Hellen Ha! Měla jsem pravdu! zaraduji se ze svého úspěchu s odhadem. Když se zarazí, zvednu oči od teplého hrnku. Dřív než odpovím, už se omlouvá a zvedá k odchodu. Podívám se směrem, kam míří a spatřuji tu dívku. Hmm... Přítelkyně? Kamarádka? Příbuzná? zamyslím se, ale v zásadě mi je to ukradené. „Dobře, dopovídáš to později. Já tu budu taky čekat. Protože jsem ještě na pár hodin bezdomovec“ souhlasím s pokračováním hovoru jindy. Když odejde tak se rozpovídá Keira.„Nejsem si jista, zda to nebude ztráta času. A pokud ti jde o malování, tak tě nějaké základy klidně naučím zase já.“ vracím jí to. „Wow, nebyla taky ve škole?“ zeptám se když do dveří kavárny vejde dívka v šatičkách. Víc než to, mě o její přítomnosti přesvědčují jasně červené vlasy. Na ty mám docela dobrou paměť. Když ji pak nenápadně pozoruji, všimnu si, že i ona se občas podívá po nás. Asi je ze školy... pousměji se. Pořád jí však závidím odvahu si vzít takové šaty hned první den do školy. |
| |
| Kavárna Dave se vydal za tou neznámou a tak jsem zůstaky se Sky sami, což mi vůbec nevadí, je zábavná a milá, tedy zatím. Děkuji, jsi zlato, ale já jsem na malování opravdu levé, ovšem člověk by měl vyzkoušet vše. Pak se zadívám ke dveřím stejně jako Sky a vidím holku s výrazně zbarvenýma vlasama, všimla jsem si ji ve škole, taky jak bych si ji mohla nevšimnout a Sky ji asi taky postřehla... jo, taky tam byla, má prima šaty, ale docela odvaha, ovšem ta barva vlasů je prostě skvělá, mávneme na ní? Nevěřím, že by Sky byla proti a tak na dívku zamávám aby si nás všimla a pak ji pozvu k nám, je už na dívce, zda se přidá, či ne. |
| |
| Keira, Hellen „Uvidíš, že to nebude tak strašné.“ usměji se na ní lstivě. Pár lidí jsem už do tajů kresby zasvětila. Že to nakonec stejně bylo k ničemu už je přece nepodstatný detail... „Na mě možná až moc odvážné, ale ta barva docela ujde.“ prohodím. Na můj vkus barva vlasů taky trochu moc odvážná. Sama jsem už dávno zakotvila u zrzavé, to kvůli mé původní barvě. Nějak moc se mi nelíbila nudná světle hnědá... „Však tu máme jedno volné místo, které uvolnil Dave.“ pousměji se na Keiru a ohlédnu se, zda se k nám dívka přidá. |
| |
| Mávajúce slečny... Keira, Sky Konečne mi prišla káva a ja som si vďačne odpila. Hneď potom som zaplatila a otočila sa pultu chrbtom. Mobil mi stále nechcel načítať wi-fi a tak som displeju zdvihla zrak a rozhliadla sa po kaviarni. Vtedy mi zrak padol na stôl kde sedeli dve dievčatá, ktoré som myslím pred tým videla v škole. Jedna z nich mi zamávala a zavolala ma k nim. Nadvihla som zvedavo obočie. "Vážne ma teraz k stolu volajú dve cudzie osoby? Mňa?" Schovala som mobil do tašky a kávu si lepšie chytila do oboch rúk. Povzdychla som si a nakoniec došla k ich stolu. Aj tak som nemala čo iné na robote ... Prišla som k nim no nesadla som si. Obe som si ticho premerala pohľadom. Na prvý pohľad nevyzerali na niekoho, kto by sa chcel zahadzovať práve so mnou. Zlé skúsenosti z prvej školy ... "Uhmm ...zdravím?" opäť som mierne nadvihla obočie a zmätene na obe pozrela. Napravila som si tašku na rameni a upila si z kávy. |
| |
| "Dále?!" Ozve se z ředitelny. Vejdete do prostorné kanceláře. Ředitel sedí za stolem u notebooku. "Copak si přejete?" zeptá se s úsměvem. |
| |
| Samota Sedím na lavičce a ruce se mi třesou. Slyším své srdce, které přehlušuje i křik malých dětí, pobýhajících okolo. Ten pocit... Jak mi je známý, doprovází mě jako starý přítel. Tím zlým i tým... též zlým. Dívám se na okolní svět a snažím se ho vnímat lépe. ALe nejde to. Jsem uvězněn ve vlastní pasti. pasti tvořené minulostí a nenávistí. A teď v duchu brečím jako malá holka, co jí ustřihli vlasy. Ale já nejsem malej. Nikdy jsem nebyl. Nebyl na to čas. Ani to nebylo vhodné. Z batohu vyndávám skicák a tužku. Podvědomě začínám kreslit. Ani nevím co. Vypínám mozek. Odmítám veškeré vnější podněty. Ruka mi lítá sama od sebe. Po půl hodině jsem se nejen uklidnil, ale byla hotová i kresba. Nevěřícně se na ni dívám. Tohle je náš dům. To je chodba ve třetím patře. A vím, kdo je ten démon. To je On. Ta nejhorší noční můra, které jsem kdy měl. To je moje minulost. Pomalu vstanu a mířím pryč. Kresbu jsem nechal ležet na lavičce. Možná jsem ji zapoměl, možná jsem se jí chtěl jen zbavit, stejně jako toho všeho od mích pěti let po současnost. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Pan ředitel mě a Skyline přijme do své pracovny. Otevřu dveře a vezmu Skyline s sebou, přeci jen, bude lepší, když bude vědět, kdo tu přespává. „Pane řediteli, tady Skyline bydlí daleko a nemůže každý den dojíždět a tak mě prosila, zdali, by tu mohla být ubytovaná už ode dneška. Napadlo mě, že bychom jí mohli poskytnout jeden z neobydlených pokojů, které se nebudou předělávat,“ řekla jsem a čekala jak se k mému nápadu ředitel vyjádří. MH: Domluvili jsme se se Skyline na šeptaných příspěvcích, jelikož je to časově posunuté, tak abychom nepletli ostatním hlavu. |
| |
| soukromá zpráva od Art School pro "Ale jistě. Žádný problém. Jen tam bohužel nejsou zatím postele, tak budete muset spát na zemi. ítra by ale už měl nábitek dorazit a možná už budete moct být ve svých pokojích." usměju se na obě. |
| |
| soukromá zpráva od Skyline Jones pro Takhle rychle po nástupu a hned v ředitelně. Je to fakt podivný začátek. Ale už se vidím, jakou budu mít srandu až to zavolám domů. Tati, Mami... Dneska jsem byla za ředitelem... Pousměji se. Do místnosti vstupuji až za paní učitelkou, přeci jen ona je výš než já v potravním řetězci školy. „Děkuji, bez postele to přežiji, vzala jsem si spacák a karimatku.“ odpovím a poděkuji za střechu nad hlavou. Taky bych mohla skončit na školní zahradě pod nějakým keřem... napadne mě druhá možnost spaní... |
| |
| Cesta domů Erik Jdu směrem na parkoviště k autu. Hlavou se mi honí miliarda myšlenek a ve tváři mám ustaranej pohled. Kurde, jak to že jí to furt vychází! Já se musím od mala šrotit a makat, aby ze mě něco bylo a mohl si ten život užívat, a jí stačí jen malej letmej úsměv a nabrnkne si borce, kterej si ji tady bude tahat po světě! Celkem nespravedlivé! Rozčiluji se nad konverzací se sestrou která před chvílí zkončila. Koukám po okolí a rozhlížím se, jestli zde nenajdu nějakou záminku na brigádu. Všimnu si v parku sedícího kluka, který před tím seděl s Keirou v kavárně. (Dax). Kouknu na něj a znovu si ho začnu měřit pohledem. Něco čmárá na papír a mě napadne, jestli to náhodou není další spolužák, kterého jsem si dřív nevšiml. Nechci aby si mě všimnul a tak se otočím zpět pohledem k autu. Polorozpadlé Monte Carlo od Chevroletu. Jediná věc která mi zůstala jako památka po otci. Se skřípotem otevřu dveře, nasednu a strčím klíče do zapalování. Zamnou se objeví velký oblak černého dýmu a rachot motoru zahlučí ulici. Už bych s tím asi měl něco udělat, ale na to potřebuji pěníze. Velkej balík peněz. Furt nemůžu sestru dostat z hlavy... Její štěstí mě celkem štve, už jen pro tu nespravedlnost. Už pomalu jsem venku z města když si všimnu jak na zastávce stojí spolužák (Erik). Tak co už, když to dnes vyšlo jednou, může i po třetí, aspoň nebudu mít ticho v autě když mi nefunguje stále to rádio. Pousměji se nad myšlenkou, že opravu rádia si plánuji asi tři měsíce. Zastavím co nejblíže k němu, otevřu dveře u spolujezdce a s úsměvem spustím. "Ahoj, jsem Dave, budeme spolu chodit do třídy. Vidím že tu čekáš na bus ale ve městě jsem ho ještě neviděl. Nechceš někam hodit?" Snad to bude přátelský a nebude si myslet že ho chci někde přepadnout. |
| |
| V autě Stál jsem na zastávce a poměrně otráveně jsem se prohraboval malou taškou, ze které jsem se snažil vytáhnout jakousi změť kabelů zakončenou sluchátky. Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že když je opatrně a úhledně složím, stejně se mi vždycky v kapse zacuchají takovým způsobem, že je můžu půl hodiny rozmotávat. Jednou mi to vystačilo jako zábava na celou cestu domů a ještě jsem nakonec zjistil, že se mi nějakým záhadným způsobem poškodil konektor a hrálo už jenom jedno. To je ten moment, kdy je čas sluchátka s těžký srdcem vyhodit a koupit si nová, pokud jsou zrovna v prodeji nějaká přijatelná za nějakou inteligentní cenu. Tak nějak zabrán do přemýšlení jsem rozmotával kabely, když se přede mnou zastavilo auto a kluk, který se mnou seděl ve třídě, náhle otevřel dveře pro spolujezdce a zeptal se, jestli nechci svézt. Chvilku jsem přemýšlel, jestli to není na někoho jiného, kdo stojí třeba blíže ke mně, nebo za mnou, nebo kdekoliv, ale oční kontakt mi tak nějak potvrdil, že klučina opravdu mluví na mě. Nahodil jsem letmý úsměv a přikývl. Potom jsem se krokem vydal ty asi dva metry, které mě dělily od vozovky k němu a opatrně nastoupil do auta tak, abych při nejlepším nezasvinil nic. Většinou se mi díky podlahách v autech potvrdí, že jsem hrozný prase, tak snad to tentokrát neplatí. Ale je pravda, že do žádného bahna, nebo něčeho tomu podobného jsem snad nešlápl. nebo aspoň doufám, že bych si toho sám všiml. "Jo, děkuju.",posadil jsem se a zavřel za sebou dveře. Jednou rukou jsem se natáhl pro pás, mezitím co jsem se rozhodl představit. Nějak jsem neměl nutkání se představit před dalšími lidmi na zastávce, protože i když jsem ve městě, rád mám určitou míru veřejné anonymity. "Já jsem Erik, těší mě. A když si můžu vybrat, kam se nechám svézt, tak.. ulici Revoluční u náměstí znáš? Tam je to asi nejblíž, kde bys mě mohl vysadit, aniž bys měl potom problém s otáčením auta." ,představil jsem se a rovnou mu zadal určité informace o tom, kde by se mi hodilo, aby mě vysadil. Odtamtud to mám domů jen asi minutu pěšky, tak.. proč ne? "Bereš si často lidi, co jsi viděl jednou v životě do auta? Já jen jestli ještě někoho po cestě přibereme." ,zeptal jsem se s velkou dávkou nadsázky v hlase. Možná s až takovou dávkou, že by si jí všimlo i dítě ve školce. Ale aspoň podle toho určitě poznal, že jsem to nemyslel vážně, že jsem rád, že mě jen tak sveze a znovu, aby to popíchnutí opravdu nebral vážně. |
| |
| Cesta domů Erik, Lizzie Jsem celkem rád že přijal můj návrh na odvoz a mezitím než nastupoval jsem si všiml ještě jedné holky. Byla mi povědomá ale zaboha jsem si nemohl vzpomenout jestli byla také ve třídě (Lizzie). Představil se mi a rovnou mi hodil nějaké informace, jako by si právě sedal do taxíku. Tedy, až na to že taxikářovi se normálně asi nikdo nepředstavuje, ale stále jsem měl dobrý pocit. "Nejsem si jist jestli vím přesně kde to je, ale když tak mě budeš navádět." Pousměji se a zase se podívám na tu holku. "No víš, rád nabírám stopaře, ale pak mě to nebaví uklízet. A navíc, je mi jich i občas líto když vidím jejich zděšený výraz." Začnu se smát aby pochopil, že si z něj pouze střílím. "Nevím jestli budeme po cestě brát ještě někoho, ale zajímá mě ta holka co stojí jako poslední na zastavce, nechodí s námi také do třídy? Nejsem si tím totiž jist a jestli ano, tak co kdybychom ji nabrali také?" Podívám se zpět na Erika čekám na jeho reakci. Nejsem masovej vrah, ale rád si udělám přátelé když jim mohu takto pomoci a navíc, vždy se hodí dojít do třídy a říct ahoj, jak se vede. Lepší než tam přijít a jen tak sedět a čumět do blba. |
| |
| Odvoz? Dave, Erik Po překvapivě dlouhém čekání ještě pořád stojím na zastávce. Jak to, že zrovna dneska mají autobusy takový zpoždění? Protože se nudím, dívám se na hodinky prakticky každých 20 vteřin a rozhlížím se, abych si našla nějakou zábavu. Najednou na zastávce zastaví auto - jestli vidím správně, sedí v něm jeden z mých nových spolužáků. David? Nebo tak nějak... Zdá se, že mluví s klukem, který stál na zastávce, a kterého jsem si ještě ani pořádně nevšimla a nabízí mu svezení - protože spolu budou chodit do třídy? Zajímavý důvod, ale nejsem tu od toho, abych odsuzovala ostatní. A navíc, i mě by se hodil odvoz... Rozhlédnu se ještě jednou, jestli autobus přece jen nepřijede. Nikde není vidět, tak se zhluboka nadechnu, abych se uklidnila (nejsem zvyklá jen tak sama od sebe někoho oslovovat), a pečlivě si rozmyslím, co budu říkat. Popojdu k nim. "Ahoj, vy tu teď budete chodit do umělecký, že jo?" zeptám se. "Já taky. Jsem Lizzie. Normálně bych neotravovala, ale nesvezl bys mě taky? Začínám se bát, že ten autobus přijede až zítra..." Tázavě se usměju. |
| |
| Kavárna Dívka v odvážných šatičkách je trochu překvapená že na ní máváme, ale nakonec se rozhoupe a přidá se k nám.Zatím jen tedy postává a tak mrknu na Sky, asi vypadáme že koušeme nebo si dáváme spolužačky k večeři...sedni si, já jsem Keira nebo Kika jak chceš, tahle kráska je Sky a pokud se nepleti, jsme tvé spolužačky. No dobrá, nemusela jsem na ní tak honem, ale to jsem prostě já, bezprostřední a svéhlavá, pokud mě bude chtít poslat k šípku, tak vždycky může. No tak si sedni, domlouváme se, že bychom si šli zatancovat vedle do klubu, přidáš se taky? Je to fajn možnost jak se poznat než se ponoříme do studia. Nechámu trochu vzpamatovat, mrknu na Sky a přemýšlím, jestli se Dave opravdu vrátí, nebo se na nás vykašle, třeba má jiné plány s tou slečnou co s ní odešel...no však se uvidí. |
| |
| Cesta domů Erik, Lizzie Wow, reakce přišla dřív než jsem očekával, ale od jiného člověka než jsem si původně myslel. Dřív než Erik stihl něco říct, Lizzie už stála u dveří. Umělecká, jméno a žádost o odvoz! Moc rychlé na mé pomalé vnímání a také to šlo vidět nejspíše na mé tváři. "Ehh..." Pokřivenej úsměv na obličeji nebyl z nervozity nebo toho že by si troufla moc, jen jsem prostě nevěděl co říct, protože tohle mě dostalo do slepé uličky. V jedné minutě přemýšlím, jak ji nabrat do auta a udělat na zastávce co největší divadlo, aby si ostatní mysleli že jsem nějaký 'taxi vrah' a v druhé minutě stojí Lizzie u dveřích a klade mi přesně tu stejnou otázku co jsem jí chtěl jen trošku jinak zformulovat já. Deset, devět, osm, sed... Počítání v mysli mě vždy pomáhalo na uklidnění myšlenek a dobře jsem si promyslel jak zareagovat. "Nó..." musela si asi předemnou připadat blbě, ale přitom jsem si před ní připadal hůř já. "Ahoj, já jsem Dave a tohle je Erik, ale asi se ti představí sám" musel jsem to zahrát do autu. "Abych pravdu řekl slečno, právě jsem přemýšlel že tě svezu také, ale nebyl jsem si jist jestli jsi také z umělecké. Každopádně rád tě odvezu, ale jen úvodní otázka" řekl jsem s nutnou dávkou hororového hlasu, aby se trošku polekala. "Nebojíš se sednout si do auta s dvouma totálně neznámima klukama?... Co když jsme zlý?" Nakonec jsem se stejně pousmál, nedokázal jsem být vážnej ale někdy to bylo totální utrpení. "Kam to bude?" |
| |
| kavárna Keiry, Sky, Hell „Kráska? Nechceš to odvolat?“ zeptám se Keiry na chvilku si zahraji naštvanou. Ovšem, že to nemyslím vážně je na mě až moc poznat. Nejsem dobrá herečka. A popravdě, koho by to aspoň trochu nepotěšilo? Pousměji se na novou tvář. „Sky...“ dodám ještě za sebe k tomu představování od Keiry. „Tohle musím taky opravit.“ zasáhnu Keirě do jejích slov. „Ona chce tancovat a já ještě s jedním se máme dívat a nejlépe se při pokusu o tanec zmrzačit...“ řeknu vesele. |
| |
| Keira, Sky "Eeehh ..." je moja prvá reakcia na ich slová. Ešte nikto na mňa nikdy nevychrlil tolko informácii naraz. Radšej som si teda sadla na voľné miesto a odpila si ešte z kávy. Tašku som zvalila vedľa seba na zem. "Ja som ...Hellen, ale radšej Hell." položím pohár na stôl a rukou si prejdem po tetovaní na zápästi. "Do klubov moc nechodím a tancovať ...no tancovanie mi skutočne nejde. A v týchto šatách ..." natiahla som si ich vyššie na hrudníku. "...najradšej by som sa už prezliekla." poznamenala som otrávene. Naozaj som sa už tešila ako ich zo seba dám dole. |
| |
| Cesta domů "Jo, nemám problém. Díky." ,prohodil jsem s lehkým úsměvem a opatrně se na pár vteřin otočil směrem, kterým koukal. Upřímně mě nepřekvapovalo, že koukal na tu slečnu, sám jsem uvažoval, jestli se nepokusit navázat aspoň s ní, jakožto s mou spolužačkou, nějaký rozhovor. Znát aspoň někoho jménem je dobrý začátek. "To chápu. Mám obdobný zájem, jen spíše co se týče kuchařů. Je jednodušší u nich najít nějaké to náčiní." ,pokrčil jsem rameny a promluvil naprosto vážně. Jako kdybych tyhle věci opravdu dělal. Ale vážný výraz mi moc dlouho nezůstal, protože mě to prostě donutilo se ušklíbnout, jako malého smrada ve školce. "Hrozná představa." ,dodal jsem ještě a poslouchal odpověď na mou další otázku. Upřímně mě to nepřekvapovalo, když jsme oba přemýšleli víceméně nad tím samým. Krátce jsem pohlédl na slečnu, která stále stála na místě a začal pomalu ale jistě odpovídat. "No ano, také jsem si jí všiml. Pokud se nepletu, do naší třídy bude taky chodit, no. A tak proč ne, tak ji taky nabere-.." ,najednou jsem byla donucen zmlknout, protože se vedle mě najednou ozval dívčí hlas, který - překvapivě - patřil té slečně. To k nám opravdu přišla takhle jen tak sama? ,napadlo mě, když jsem se k ní krátce otočil a možná trochu překvapeně zamrkal. Jo, její slova o tom, že autobus pravděpodobně přijede až zítra mě chtěla donutit vypustit nějakou krátkou poznámku, že možná až pozítří, ale neřekl jsem to. Jenom jsem na ni němě koukal a uvažoval o představení se. Možná by to bylo chytrý. Všiml jsem si, že Dave v první chvíli znejistěl a vydal ze sebe jenom pazvuk, který mi trochu připomínal tlumený vzdech paryby. Napadlo mě, že dokud nenajde správná slova, mohl bych se představit. Pomalu ale jistě jsem otevřel ústa , nadechl se a chystal se těch pár slov ze svého hrdla vypustit, ale než jsem to stihl, Dave se rozhoupal a představil zároveň i mě. No, teď nemělo cenu ze sebe vydat více než tři slova, tak proč ne. Počkal jsem, až Dave dořekne větu a jenom rukou naznačil něco jako pozdrav, než jsem se na ni lehce pousmál. "Erik, těší mě." ,pronesl jsem a znovu se zaposlouchal do toho, co říká Dave. Koukám, že divadlo o sadistických vrazích pokračuje i přes to, jak špatní herci jsme. Uvnitř sebe jsem se pousmál a musel jsem uznat, že to co říká zní jako jedna z těch rad rodičů, který musel slyšet snad každý. Od nikoho cizího si nikdy nic neber. Nechoď večer pozdě sám/sama. Nechoď nikam s cizími lidmi. Hm, třetí radu právě Lizzie porušila. Jaká to škoda, heh. Rodiče budou ale veeelmi zklamaní. Nic jsem ale za Davovými slovy nedodával. Nemělo to moc smysl, protože oba dva bychom to divadlo ukončili dříve, než by se Lizzie stihla aspoň trochu zarazit. Stejně už se jí rovnou ptal na to, kam ji má hodit, tak proč ne. Jen jsem stejně jako Dave čekal na její reakci a rukama si neustále stahoval konce rukávů níž. |
| |
| Sky, Hell Jako vždy jsem vodopádem svých slov, tu dívku úplně odzbrojila, neměla bych tolik mluvit, ale to je jako by jste mi zakázali dýchat. Ještě pobouřeně mrknu na Sky nic se odvolávat nebude kočko, copak jsem nějaký pomatený král co odvolává co odvolal a slibuje co slíbil? Rošťácky ji zatahám za pramen vlasů a pak se usměju na obě dvě. Hell, nevím co ti brání se převléknout, jít do klubu samozřejmě není povinnost, ale ber to jako možnost seznámit se s ostatníma, já to beru jako trénink a doufám, že tam seženu brigádu, jinak jsem nahraná. Vychrlím další záplavu informací a kouknu ke dveřím, jestli se nevrací Dave, ale zdá se, že má jiné plány a na klub hází bobek. Krom toho, hudba je super relax, tanec dobrý sport a nevěřím, že nedokážete rozvlnit svá tělíčka. Snažím se nedívat se tak okatě ke dveřím, nehledě na to, že zatím je dost času, ale já už mám kávu dopitou anemyslím, že nás tady nechají jen tak sedět, ještě Hell zatím popíjí, tak můžeme dělat , že jsme třeba její ochranka. Snažím se nesmát, když si představím Rusovlásku Sky s ohnivým mečem jak brání Hell, já bych nejspíš každého zabila jen tím, že bych promluvila... |
| |
| Sorry Spinny! Kávárna volá... Nejistě se podívám na Spinnyho. "Hele.. Já nejsem moc na poznávání nových lidí. Dnes toho na mě už bylo dost, tak radši půjdu." Omluvím se rychle. Dneska mě čeká těžký den a nepotřebuju si ho ještě stěžovat. Už jsem chtěla zamířit pryč, když jsem si uvědomila, že bych si měla dát kafe, ať mám dost energie. Vejdu do kavárny u školy a objednám si velkou černou kávu. Nasypu si do ní cukr a rozhlédnu se, kam si sednout. Všude je plno. Jen u jednoho stolku vidím pár známých tváří. Zamířím k nim. Přesto, že mi to není úplně příjemné, je to furt lepší než si sednout k někomu úplně cizímu. "Eh... Ahoj... Můžu si přisednout?" Kouknu na holky s úsměvem. |
| |
| Cesta domů Dave, Erik Asi jsem je vyděsila... napadne mě, když chvíli nepřichází žádná reakce ani od jednoho z nich. Pak se naštěstí představí - Dave? Tak to jsem byla blízko - a dodá, že se chtěl nabídnout. To mě trošku znervózní, kdybych to věděla, nic neřeknu. Na Erikovo představení reaguji úsměvem a kývnutím, ale zdá se mi, že je ze mně nervózní, pořád si pohrává se svými rukávy. Na poznámku o strachu se ušklíbnu. Vím, že se mě Dave snaží vyděsit, tak neodolám kousavé poznámce. "A ty se nebojíš nabízet svezení prakticky neznámejm lidem? Co kdybys nabral dva vrahy? Navíc, jestli mě plánujete zabít, není to dobrý nápad, protože mám v mobilu GPSku a můj brácha by mě dokázal najít..." Dodatečně mě napadne jestli si nebudou myslet, že jsem divná, když to mám takhle promyšlený, ale už jsem to řekla, tak co. "Mohl bys mě hodit někam k Vyhlídce? Je to kousek od centra, takže mi to stačí i tam." |
| |
| Cesta domů Erik, Lizzie Hihi, ta holka mě normálně během pěti minut už podruhé zahnala do slepé uličky a nepřestává mě udivovat. "Tak neznámejm lidem odvoz nenabízím, jen mě tak napadlo, že když chodíme spolu na školu, je to dobrá záminka na seznámení." Pousměji se a snažím se najít další slova. Byl jsem však v koutě a to znamenalo že jsem absolutně nevěděl co říct. Rozhodl jsem se mlčet, což mi přišlo asi jako nejlepší nápad. Vzala mi komplet slova z úst a já raději zařadil rychlost, rozjel jsem se a podíval se do středového zpětného zrcátka. "Jo, na vyhlídku tě klidně hodím, máme to s Erikem po cestě." Podíval jsem se na přístrojovou desku. Kromě hladového oka nádrže sem se zadíval na hodiny a uvědomil jsem si, že se mám ještě sejít s Keirou a Sky. No, vlastně jsem absolutně nestíhal a tak jsem se rozjel o trošku víc, ale né tak abych tím někoho ohrozil a já před nimi nevypadal jako pouliční závodník, čím jsem defakto byl. Vždy jsem miloval rychlou jízdu, tuning a ilegální závody na hraně zákona. Jen kdyby na to bylo i stavěné auto, byl bych rád. Nechtěl jsem před Erikem a Lizzie vypadat jako machírek který si to kompenzuje rychlou jízdou a snaži se na ně zapůsobit. "Co vůbec plánujete na večer?" začnu vyzvídat. "Já už jsem se stihl v kavárně naproti škole seznámit s dvouma spolužačkama a nějak jsme se rozhodli že se večer půjdeme pobavit do klubu. Nechcete se přidat?" Změřím si je oba koutkem oka ale tak, aby si toho nevšimly a já mohl nenápadně pozorovat jejich reakce... |
| |
| kavárna Keira, Hell Poslouchám Keiru a přemýšlím o ní. Je trochu zvláštní a přijde mi, že děsně ukecaná. Je mi jasné, že z ní nedostanu odvolání, takže už to znovu ani nezkouším. „Nedokáži, jsem antitalent a hudbu příliš nevnímám. Je zázrak, že ji vůbec dokážu poslouchat.“ přiznám se. Teprve nedávno jsem začala nelegálně stahovat písničky a poslouchat je. Předtím jsem nic neposlouchala a hudba šla mimo mě úplně. kavárna Nia „Jasně...“ řeknu a odsunu se i se svým batohem kousek blíž ke Keiře a vytvořím tak místo pro novou tvář. „Keira, Hell a já jsem Sky.“ představím nás ve zkratce. |
| |
| Pousměju se na holky. "Ahoj. Já jsem Nia..." Nervózně se posadím na uvolněné místo a poslouchám jejich rozhovor. Všechny vypadají celkem mile, tak proč jsem tak nervózní? Rozhlídnu se znovu po kavárně. Nikde nic, co by mě mělo znervózňovat. Podívám se ven z výlohy kavárny. No jistě! Už vím, co mě tak znervózňuje. Na druhé straně chodníku stojí partička kluků. Je to přesně ten typ, co se jen fláká, hulí, chlastá a rve se. Rychle odvrátím zrak a sesunu se, tak abych byla co nejmíň vidět z venčí. |
| |
| Keira, Sky, Nia "No, ehm ...ono kebyže je to na mne, tak tie šaty na sebe nemám a som oblečená normálne. Otec chcel mať, ale zo mňa aspoň jeden deň pekné dievčatko. Zrejme ale neodhadol veľkosť ..." znovu si otrávene napravím šaty. "A na to aby som sa prezliekla sa musím dostať najprv domov. Len autobusom sa akosi nechce chodiť. Inak by som tu nesedela ..." zamrmlem a odpijem si z kávy. Naozaj som nevedela či sa mi do nejakého klubu vôbec chce ísť. Možno by som nad tým rozmýšlala a aj súhlasila, kebyže viem, že sa stihnem aj vrátiť domov a spáliť tie šaty v koši ... Neskôr k nám prišlo ďalšie dievča. Zrejme tiež zo školy... Nie som si istá. Moc som ioh v triede nesledovala. "Nazdar ..." pozdravím sa ako ma Sky predstaví. Nia si sadne a ja si ju premerám pohladom, tak ako aj Keiru a Sky predtým. |
| |
| Cesta domů Dave, Erik Tak dobrý, domů se přece jen dostanu. A vypadá to, že bych měla zastavit ten proud poznámek, jinak Dave oněmí... Vypadá to, že cestu strávíme úplně potichu, tak se dívám z okýnka a počítám si, kolik budu mít odpoledne volného času a co ještě budu muset udělat. Pak se ale Dave začne zajímat, jestli máme zájem jít večer do klubu. No, to nevím, já na tyhle hromadný akce moc nejsem... ale zase je pravda, že by bylo lepší znát svý spolužáky aspoň jménem. A navíc na večer opravdu zatím nic nemám. "Žádný pevný plány nemám, ale ještě nevím, bůhví co se dozvím odpoledne... Pokud budu mít čas a náladu, tak se snad objevím. Myslíš ten klub co je kousek od školy?" odpovím nakonec. Nějak se mi nezdá, že by se Erik hodlal přidat, když ho znervózním i já, ale to už není ani moje věc. |
| |
| Nia, Hell a Sky Společnost u stolu se pěkně rozrůstá, zároveň s tím jak den postoupil k večeru, nová dívka je Nia, mávnu na ní s úsměvem, pak se nadechnu a spustím Hell v klidu, každý máme nějakého rodiče, pokud chceš klidně na tebe počkáme než se převlékneš, ale mezi námi sekne ti to, ovšem jestli se v tom necítíš, pak je to na Tobě. Sky, asi takhle, každý máme v sobě rytmus, jen někdo ho dokáže vyslyšet a vydolovat a někdo ne. Myslím si, že to zvládnem, takže pokud čekáš že zapomenu a nevytáhnu tě na parket, máš smůlu a pokud jde o tebe Nio, přestaň se s obavou koukat ven, je to jen parta nevychovanců. kteří víc štěkají a rozhodně nekoušou. Palba mé výslovnoti je rozhodně unikátní, nezdá se, že by mi někdy došel dech ,nebo dobrá nálada, kouknu na hodinky a ke dveřím. Zdá se, že Dave dal přednost jiné slečně, takže bychom asi měli vyrazit. Tak co holky, vyrazíme do toho klubu, nebo máte ještě někde nějaké pochůzky? Tady nás už dlouho nenechají sedět jen tak na suchu a doba už pokročila, co vy na to? S otázkou v očích se obrátím na dívky.... |
| |
| V autě Po krátké výměně několika vět se Dave opět dostal do kouta a radši nechal Lizzie nasednout. Ta mu jenom řekla, kde ji má vyhodit a jeli jsme. Po cestě po chvíli nastalo ticho, ale nijak jsem si na to nestěžoval, akorát jsem sledoval vozovku před námi. V autobuse se většinou takhle přímo k řidiči nedostanu, tak krátce přemýšlím, jaké to je, být řidičem. Ti lidé na sobě nesou obrovskou zodpovědnost, ačkoliv na sobě nedávají nic znát. Po chvíli se ale ozval Dave a jako první přerušil ticho, které v autě nastalo. Plány na večer.. Do klubu? Já a jít do klubu? Co bych tam dělal? Seděl a čuměl? Vůbec, co to je za klub? Ale asi bych se mohl přestat chovat jako takový hrozný asexuál, jak mě jiní nazývají. Nejsem asexuální. Jsem rezervovaný, sakra. Co se týče mé reakce, nejdřív jsem jenom krátce pohlédl na toho, kdo položil otázku, než jsem následně uhnul pohledem zpátky k silnici. Na tváři jsem měl stále stejný výraz, který se dal přirovnat k zadumanému, možná trochu snílkovskému, ale v tom dobrém slova smyslu~.. Až když odpověděla jako první Lizzie, odpověděl jsem i já. "Jo, půjdu~. V kolik a kde?" ,zeptal jsem se. Taky můžu kdykoliv odejít, že. ,napadlo mě a podíval jsem se po očku na Dava, od kterého jsem tak nějak očekával odpověď. Rukou jsem si rychle stáhl vlasy na čele zpět do patky přes jedno oko a ujistil se, že na něj nic nevidím, díky čemuž jsem usoudil, že oni ho taktéž neuvidí. Potom jsem jenom opatrně stáhl rukávy mikiny až přes dlaně a pohrával si s kožíškem na okrajích. |
| |
| kavárna „No trochu jsem doufala, že mě necháš stát někde bokem.“ řeknu a pak se pousměji. Rozhodně to bude hodně zajímavý večer a určitě i zajímavá nová zkušenost. Nikdy jsem v podobném klubu nebyla a vůbec nevím, co mě tam může čekat. Popravdě, doufám, že mají šatnu, kde odhodím ten batoh. Foťáku si doufám nikdo nevšimne. „Já jsem pro. Pojďme se přesunout.“ souhlasím s Keirou. Čokoládu jsem už dávno dopila a posledních pár minut jen v ruce protáčím prázdný hrnek. |
| |
| Keira, Sky, Nia Povzdychnem si. Zrejme som nemala príliž na výber, len ako ísť s nimi... "Fajn. Pôjdem s vami, aj tak by som len ležala doma v posteli. Ale fakt by mi bolo lepšie ak by som sa šla pred tým prezliecť..." poviem a dopijem kávu. Do klubu som už teda chcela ísť, no určite nie takto oblečená a so školskou taškou cez rameno. Aj tak tam zrejme budem viac menej len postávať. Veci by som si keď tak ustrážila, ale radšej ich mať doma, ako ich stále vláčiť so sebou. "Uhmm ...keď tak ...môžte íst so mnou ...domov...a tak." poviem už trocha nervóznejšie. Predsalen ich ešte nepoznám a nemohla som vedieť, či na mňa len niečo z nudy neplánujú... Takých som už zažila ... |
| |
| Pozvánka.. Když Keira pronesla něco o skupince venku pousmála jsem se. Zřejmě s životem na ulici neměla moc zkušeností. Nabídka jít do klubu mě trochu zarazila. Měla jsem v plánu tam jít taky ale... Něják mě ani nenapadlo, že by tam mohl přijít někdo z mé budoucí třídy. "Já si musím ještě pro něco skočit..." Pak se podívám na Hell... "Nechceš přinést nějaký kalhoty a triko? nebo jestli chceš si můžeš sama vybrat. Bydlím kousek odtud..." Možná to není nejlepší nápad ale co.. stejně by na to časem přišli... Snad v baráku zrovna nikdo nebude... |
| |
| Požičané oblečenie Keira, Sky, Nia Zvedavo pozrem na Niu a nadvihnem obočie. Domov to nemám zrovna blízko a keďže sa tým autobusom nechce ... "Noo ...ak by ti to teda nevadilo. Eh ...Hocičo bude lepšie ako tieto šaty. Uhm ...Dík." pousmejem sa na ňu. Dnešok vôbec nešiel tak, ako som myslela, no začínalo mi to vadiť čoraz menej. Žeby som predsa len našla normálnu školu odkial ma nebudú musieť vyhodiť? A možno ...budem mať kamarátky? Hlava mi až išla vybuchnúť z tej predstavy. Bolo to zvláštné, ale milé. |
| |
| Stále ještě kavárna. Holky Nia a Hell se dohodli na nějakém půjčení oblečení, ale hlavně souhlasili, že se jde do klubu. Trochu mě zamrzí že nás Dave hodil přes palubu, ale co se dá dělat. Tak kočky, zvedněte své prdelky a táhneme , ovsluha se na nás už dost mračí. Doprovodíme Niu a hell pro nějaký ohoz a pak se vydáme ke klubu, souhlasíte? Nebo ještě někde nějaká zastáka? Za pochodu holky vymanévruju před kavárnu, kde to je už jen na Nie, jestli nás chce jako doprovod, nebo nás někde odloží, popřípadě se dohodneme, že se sejdeme v klubu. |
| |
| Kavárna, dům Keira, Hell, Sky Hell souhlasí. Usměju se na ní mile. "Není zač.." Kaira je dost rázná a tak jí ani moc neodporuji a vydám se ven za ní, nebo spíš před ní. Trochu nervózně vedu dívky k domu. Musíme nejdřív projít pochybně vypadající čtvrtí. Až uprostřed ní stojí menší dům. Nevypadá zrovna vábně ale já do něj vejdu a otevřu dveře. "Asi můžete jít dál.. Teda jestli se nebojíte.." Podívám se po domě, jestli tam někdo není. Poté vytáhnu holky do druhého patra do svého pokoje. Je tam jen postel, stůl a skříň. Moc uklizeno tam není ale to asi v žádném pokoji dívky mého věku. Otevřu skříň dokořán. "Můžeš si vybrat co budeš chtít..." Usměju se na Hell. "Skočím jen napsat dolů vzkaz, že budu v klubu... Hned jsem zpět..." Seběhnu do kuchyně a napíšu vzkaz: Akce se odkládá. Vysvětlím ráno. Hned se vrátím nahoru a sama si vyberu něco na sebe. Nakonec najdu džíny a černé volné krátké tričko. |
| |
| U Nii doma Keira, Sky, Nia Nia nás zaviedla k nej domov. Cesta tam bola síce, trochu, pochybná a stále som sa obzerala, no dorazili sme v poriadku. Jej domček nevyzerá najlepšie, no závidim jej. Rozhodne lepšie ako panelák. Výjdeme s ňou na poschodie do jej izby a otvorí mi skriňu. "Jo, díky. Niečo si už vyberiem." usmejem sa. Trošku sa jej v tom pohrabem, no všetko jej ale aj uložím naspäť ako mala. Na koniec som sa teda prezliekla a šaty narvala do tašky. Nie som uchmatla čierne tielko a tmavšie rifle. Konečne som sa cítila normálne a dokonca mi stále boli vidieť aj tetovania. Najväčšia spokojnosť! |
| |
| Cesta domů a zase zpět Erik, Lizzie "Ano, myslím že je to ten klub co je před školou. Domlouval jsem se už s Keirou a Sky ze třídy, ale myslím si že stoprocentně mysleli ten před školou." Odpovím Lizzie a mrknu na Erika jak se rozhodne on. Jo, půjdu~. V kolik a kde? No jo vole... Jak mu chceš odpovědět když nevíš na kolikátou jste se vlastně dohodli? Začnu se v myšlenkách mlátit do hlavy. "Nó, v kolik je jedno, já tam dorazím asi v osm a jak už jsem říkal, je to ten klub před školou takže tam mě rozhodně najdeš." Pousměji se, ale nepřestávám dávat pozor na cestu. Když se pomalu blížíme k vyhlídce, zastavím před odbočkou, otočím se na Lizzie a s šibalským úsměvem spustím svoji klasickou divadelní hru. "Tak jsme tady slečno. Pro dnes jsem se rozhodl že ti neublížím." Začnu se smát. "Takže mám tak nějak asi počítat s tvojí přítomností v klubu?" Vyčkávám na její odpověď a nepřestávám se usmívat. Jakmile Lizzie vystoupila, znovu jsem se rozjel a tentokrát už k domovu. Erika jsem měl po cestě a navíc stejně to byli už jen dvě míle a byl tam kde bydlí. Po celou cestu byl klid, nemluvili jsme moc a když už jsem něco prohodil, byl to trapný pokus o nedůležitou konverzaci ve stylu 'to je dnes špatné počasí že?'. Dorazil jsem na ulic kterou mi Erik říkal a s úsměvem povídám "už jsme tady." Rozloučím se s Erikem a vyrazím k domovu. Celou cestu přemýšlím nad Keirou, jestli tam nakonec fakt bude, nebo tam pojedu zbytečně. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že tam vlastně jedu jenom kvůli ní, jinak bych se na podobné tuc tuc párty vykašlal a raději se hrabal v motoru svého auta. Třeba to bude fajn, ale co když při tom tanci se ztrapním? Co když si o mě řekne že jsem dřevo nebo totální debil? Fakt to chceš risknout? Ty myšlenky mě jednou fakt doženou k šílenství. Zaparkuji před domem, bleskově vyšlapu schody do svého pokoje a po cestě jen mávnu na mámu, která si zrovna čte zase nějaký fantasmagorický bláboly v měsíčníku o konspiračních teorií. Otevřu si skříň, chvíli se v ní přehrabuji a nakonec si najdu ty hadry které chci. Rychle se obléknu, sáhnu do šuplíku pro peníze a seběhnu do kuchyně. "Mami, jdu s pár spolužákama do klubu, tak mě nečekej." Vytrhnu její mysl ze čtení a nemohl jsem si nevšimnou jejího udiveného výrazu. Ty? Do klubu? Se spolu... "Ano mami, já vím že je to divné, ale..." Nevěděl jsme jak to dokončit a tak jsem ji jenom uklidnil. "Neboj se, budu v pořádku, jdu se jenom pobavit a trochu seznámit s lidmi, kteří budou snášet utrpení spolu se mnou několik dalších let na umělce." Viděl jsem mámin pobavený úsměv a jediné co mi řekla bylo, ať si to pořádně užiji a ať se vrátím nějak rozumně. Dal jsem jí sbohem a pelášil zpět do auta a směr město. Tentokrát jsem už nedbal na předpisy, a tudíž mi cesta trvala podstatněji menší dobu, než předtím. Jak vypadá má krásná maličkost |
| |
| Cesta za hadříky Tak se zdá, že Nia nás bere sebou, nemám nic proti tomiu, je to možnost jak zabít čas než se půjde do klubu. Dům ve kterém žije se nachází v ne moc dobré čtvrti, ale co, je to dům a to je důležité. Zatím co si dívky nadšeně vyměňují oblečení, tedy spíš Nia půjčuje Hell, rozhlížím se kolem. Tohle mi nepřipadá jako obyčejný dům kde byslí obyčejná rodina, je to trochu jako by tady bydlelo víc dětí, hm skoro jako dětský domov, ale venku žádná cedule nebyla, jistě se pletu Pohodím hlavou, každého věc, i když mi huba jede jak divá, nikdy nestrkám nos do něčeho, co se mě netýká, nebo může být někomu nepříjemné.Holky jsou už převlečené a já s úsměvem mrknu na Sky, no bála jsem se, že tady se Sky zapustíme kořeny než si něco najdete, takže co? Než se dostaneme zpět chvíli to potrvá, jdeme tedy do klubu, nebo ještě musí někdo někam? Snažím se je mezi slovy nasměrovat zpět k místu kde se nachází klub a doufám, že už se tam dostaneme, rozhodně mám v úmyslu vnutit se tam na brigádu a znáteto, kdo dřív přijde ten dřív maká, takže vykočím a doufám, že mě holky následují. |
| |
| Tak a rychle na párty Jen co se oblíknu, vezmu do kapsy mobil a nějaký prachy a jsem připravena vyrazit. "Já už nikam nepotřebuju." Usměju se a projedu si rukou vlasy. "Tak asi můžeme vyrazit..." Nechtěla jsem se tu moc zdržovat. Netoužila jsem zrovna aby se tu potkali s ostatníma. Nebyla by to zřejmě zrovna příjemné setkání. Vyrazím ven hned za Keirou. |
| |
| Ide sa na disco "No ja som teda hotová, tak môžme zrejme ísť ..." poviem a hneď následujem Keiru. Mala som síce ešte so sebou tašku, ale čo už. Snáď si ju tam niekde budem môcť odložiť. Inak budem naozaj len sedieť na mieste a prípadne dačo dobré popíjať. Už dlho som nebola len tak popíjať a ešte k tomu aj s niekym. Jemne som sa pousmiala. Po dlhej dobe idem niekam von, bez toho aby o tom otec vedel. Heh, ako staré dobré časy. Aj tak si to zrejme nevšimne. V práci bude až doobeda druhého dňa. Mykla som si sama pre seba ramenom a len ticho šla za ostatnými. V duchu som si predstavovala, čo za klub to vlastne bude a aké indivídua tam ešte stretnem ... |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Ředitel naštěstí souhlasí, že dívku ubytuje, podívám se na ní pohledem, který se ptá, jestli ještě něco nechce, pokud nic neřekne, zeptám se: "Ve kterém pokoji tedy může zůstat? A dáte nám od něj klíč?" Pane řediteli, nemáme ještě pořád trochu prázdniny? Pomyslím si, ale na venek distiguovaně mlčím. |
| |
| Cesta domů První školní den za mnou. Pfůůůůůů A snad na mě nebylo ani poznat jak jsem nervózní a jak o polovině věcí nemám ponětí. Ale za chvíli začne výuka a to už bude v pořádku, tam jsem si jistá. Dveře budovy se za mnou zabouchly a já jsem vyšla vstříc domovu. I když více, nežli domov to byly 4 holé zdi, ne kterých jsem si připadala jako cizinec. Bydlela jsem tam chvilku a hlavně, byla jsem tam sama, ani člověk, ani zvíře tam na mě nečekalo. Pouze prázdná lednička... Měla bych dojít nakoupit... Pomalu jsem se loudala ulicí, v hlavě si přehrávajíc své povinnosti, když mé oči upoutala lavička a něco, co na ní leželo. Byl to skicák. Posadila jsem se na lavičku a skicák jsem si prohlédla, třeba by na něm mohlo být jméno, něco co by mi napovědělo, čí to je. Nebylo to daleko školy, pravděpodobnost, že je to studenta, byla velká. A potom jsem tam našla kresbu, krásnou kresbu i když na můj vkus trochu temnou. Nikdy jsem nechápala, jak někdo může umět tak krásně kreslit, ať už šlo o mého otce a nebo autora této kresby. Já nikdy nic takového neuměla. Navíc, z tohoto obrázku šla taková nálada, úplně mě pohltil, seděla jsem tam a koukala na něj. |
| |
| Doma! Dave, Erik Dojedeme na moje výstupní místo a Dave se rozhodne, že mě ještě trochu pozlobí. No, tuhle hru můžou hrát i dva. "Možná, že by bylo lepší, kdyby ses začal bát, že přijdu..." navrhnu. "Ušetřila jsem tvůj život jednou, nevím jestli se mi bude chtít víckrát..." zasměju se, aby pochopil, že si dělám legraci. "Ještě nevím, jestli přijdu, jak jsem řekla, ale myslím, že bych snad měla mít čas - možná ale budu muset dělat garde bráchovi, takže se uvidí... Kdyžtak si vás tam někde najdu. Mějte se, kluci!" rozloučím se a vejdu do domu. Vystoupám po schodech nahoru do třetího patra a vejdu do bytu. Máma doma ještě není, ale brácha už sedí u počítače. "Jak bylo ve škole, Tome?" zeptám se. Jeho odpovědí je jako obvykle jen podrážděné zabručení, že ho ruším od hry, a několik mumlavých slov ve smyslu že jako vždycky. "Chystáš se dneska večer někam?" ptám se, abych věděla, jestli budou mít plány se spolužáky zelenou. Když je mi odpovědí rychlé zavrtění hlavou, trochu znervózním, protože jsem podvědomě trochu doufala, že nebudu moct jít. Ale co, třeba to bude zábava. Mamka přichází asi o půl hodinky později, když už se chystám. Je překvapená, že někam jdu, těšila se na rodinný večer - přesně to, čemu se snažím vyhnout. Proto se jí v rychlosti omluvím a namluvím jí, že jsem domluvená už na večeři a zmizím tak rychle, jak jen můžu. "Pokusím se přijít ještě dnes!" zavolám na ni náš starý vtip a rychle do tašky sbalím poslední věci co potřebuju. Když dorazím do města (teď se autobus konečně uráčí přijet...), tak nemám tak docela co dělat. Zastavím se v pekařství, abych si koupila něco k večeři, ale než bude osm, mám ještě asi hodinku. Nakonec se rozhodnu pro obchod s deskami a začnu si procházet svoji oblíbenou hudbu. |
| |
| Hurá do klubu Tak nějak jsme se konečně dostali až ke klubu, dívky převlečené a Dave v nedohlednu, padouch, jistě dl přednost té slečně a na nás se vykašlal. Před vchodem do klubu se otočím na dívky, už jsem tady byla, majitel je bejvalej student naší školy, takže studenti mají vstup zdarma a ještě občas někoho vezme na brigádu, což je ten hlavní důvod proč jsem tady já, zatancovat si a ještě dostat práci..." mrknu s úsněvem na holky a pohodím vlasy, narovinu , nevím jak vy, ale já mám hodně hluboko do kapsy a každý drobák je pro mě dobrý, takže hurá do víru zábavy. U vchodu stojí chlap , udělaný, pohledný a hlavně s mrazivou tváří, žádný úsměv nic, Zobrazit SPOILER , když k němu dojdeme, přejede nás pohledem a já se pro sebe ušklíbnu, jestli na holky působí stejně jako na mě, tak jsou z něj celé paf, ovšem mám proti nim výhodu, že jsem ho viděla Ahoj Bo, tak jsem zase tady a vedu holky, pustíš nás že? Neboj budeme hodné....tedy ony možná, já nejspíš ne." Mrknu na něj a rošťácky se pousměju, pak už jdeme do klubu, je opravdu pěkný a pro mladé Zobrazit SPOILER Zavedu holky k baru a jako překvapení pro ně mám jeden drink, když jsem tady byla ptát se na práci, chvíli jsem obsluhovala a nic si za to nevzala, dohodla jsem se, že večer přijdu a pokud někoho přivedu, dostane dotyčný jeden drik, takže se na holky usměju, beztarostná, divoká, nekomplikovaná... takže holky, co vy na to? Na co si připijeme? |
| |
| Klub Keira, Hellen, Sky Když jsme vyrazili za Keirou, začala nám vyprávět o klubu. Celkem mě překvapilo, že toho o něm tolik ví. Koneckonců, čemu se divím, když tu chce pracovat. Při poznámce o hlubokých kapsách se zazubím. To mi povídejte, děvčata... Já bych byla bez party už nejspíš mrtvá hlady, a nejspíš i nudou. Když jsme přišli, stála před vchodem ochranka. Okamžitě se mi rozjasnili oči. Vypadal fakt dobře. Bohužel však moc emocí neprojevoval. Připadal mi doslova, jak vysochaný do nějakého hodně tvrdého kamene! Když zaslechnu Kiarinu zmínku o tom, že budem hodné, zazubím se. "Myslím, že na tom budeme všechny přibližně stejně. Ani za jednu bych ruku do ohně nedala..." Mrknu na Kairu a Boa. Vnitřek klubu vypadá fakt dobře. Upřímně jsem v žádném podobném nikdy nebyla. Tohle mi přišlo jako dost luxusní podnik. Sem přijít s partou, tak to tu zboří. Sklopím hlavu. Škoda... Keira nám přinese drinky. Usměju se na ní. "Díky... Já myslím, že by jsme si mohli připít na přežití ve škole. teda aspoň toho se já nejvíc bojím!" Zazubím se na ně mile. |
| |
| What am I even doing here? Seděl jsem v autě a poněkud nepříjemně a zamyšleně jsem sledoval okolí, které jsme míjeli. Jen jsem si tiše povzdechl a.. Musel jsem si přiznat, že říct, že za nimi do toho klubu přijdu byla chyba. Ale zase se mi to nechtělo nějak rušit. Teď se se mnou počítalo a asi by nebylo špatné se pokusit o socializaci s někým dalším ze třídy. Mám pocit, že Lizzie moje chování zatím leze akorát tak na nervy a Dave, ten se buď raději nevyjadřuje, nebo je v klidu. Z mého zamyšlení mě vyrušilo až bouchnutí dveří, když Lizzie vystoupila a vydala se pryč. Potom byla řada na odvozu pro mě. Jeli jsme celkem potichu a když už jsme se blížili tomu, kam jsme měli, připravil jsme se k rychlému výstupu a opatrně se protáhl tak, abych nějak nepraštil do Dava. "Měj se." , broukl jsem při výstupu a chtěl jsem ještě dodat něco o tom, že se uvidíme v klubu, ale nakonec jsem to neřekl. Jen jsem mu naznačil lehké mávnutí na pozdrav a vydal jsem se směrem domů. Tam nikdo nebyl. Nechal jsem matca vzkaz že přijdu až večer, připravil svačinu pro sestru, až přijde ze školy i ona. Chvilku jsem si sedl k počítači a hrál hry. Moc dlouho to nebylo ale na odreagování mi to postačilo. Tak akorát na čas jsem vyšel z domu směrem ke škole. Klub měl být hned u ní, tak proč ne. Šel jsem líným krokem a v duchu jsem si sám nadával za to, že jsem neměl souhlasit. Akorát tam budu stát někde v rohu a přemýšlet, jak se buď zapojit, nebo zdejchnout. Složitá situace, že? Ano. Už když jsem se ke klubu blížil, slyšel jsem hudbu, která tam hrála a skrz okna viděl problikávající světla. Na gorilu co stála přede dveřmi jsem se jenom nevinně zaculil, houkl něco o tom, že chodím na Art school a nechal mě jít dovnitř. Postavil jsem se přímo vedle dveří a rozhlédl se. Ano. Moje chvíle nastala. Co mám sakra dělat teď? Rozhlédl jsem se a viděl několik tváří, které jsem si matně pamatoval z dnešní hodiny. |
| |
| Nikdy neříkej nikdy. "Do klubu? Tam mě v životě nedostaneš. Co bych tam podle tebe měla dělat?" Udiveně vychrlím na kamarádku, která se mě snaží dostat do jednoho z klubů ve městě. "Tančit? Jíst, pít, bavit se?" Odpoví a zasměje se."To si děláš srandu. Netančím, ani kdybych to uměla, a-" "No táák. Nenech se přemlouvat, bude sranda." Přiznávám, že bych i šla, ale s mojí povahou bych tam nanejvýš seděla v koutě. Tina využije mého mlčení, a hned spustí zase. "Určitě to bude super. Pojď, když se ti tam nebude líbit, můžeš kdykoli odejít...třeba si tam najdeš nějakého kluka" Zaútočí zas s potměšilým úsměvem. "Do háje, ty se vůbec neumíš bavit!" vykřikne, a předstírá naštvání. Ale cukají jí koutky a za chvíli se rozesměje. "Já vím, že neumím, tak mě u toho nech, buď tak hodná" Zavolám na ni, aby mě vnímala ve svém záchvatu smíchu. "Tak to tě to musíme naučit" Usmála se. "Už musím jít, počkej mě u zastávky v 8, jasné?" To určitě. Ale...že bych to zkusila? Koneckonců, nikam nechodím a nikdo mě to nezná, co se může zkazit? Nakonec se rozhodnu jít. Jsem docela zvědavá, nikdy jsem v žádném klubu ani ničem podobném nebyla. Obleču si černé tílko s bílou jednoduchou kytkou, kraťasy, a na krk si dám svůj oblíbený přívěsek. Pak se jdu ještě učesat, a v 8 stojím na smluveném místě. Tina už na mě čeká. "Bezva, popravdě, ani jsem nečekala že příjdeš" Radostně se usměje. "No jo, musím se naučit trochu...bavit" Usměju se taky, ale začínám být nervózní. V klubu si sedneme někam ke kraji, a dáme si něco k pití. Za chvíli si ale pro Tinu přjdu její kluk, a jdou si spolu zatančit. Ach jo...asi vypadám jako nějaká opuštěná hysterka. Pomyslím si pobaveně, a rozhlédnu se kolem. Klub na mě udělal docela dojem. Jak jsem se rozhlížela, uviděla jsem nějakou povědomou holku. Byla dost daleko, a mohla by si mě všimnout jenom, kdyby se podívala přímo na mě. Ještě chvíli jsem si ji prohlížela, a pak jsem si vzpomněla. Jasně, to je přece moje spolužačka. Skoro jsem to řekla nahlas, ale ještě jsem se zadržela. Jo, a ty ostatní přece taky znám. Hmm.. Tak co teď? Podívám se po Tině, ale když ji nikde neuvidím, rychle si dodám odvahy a vstanu. Můžu se aspoň pokusit seznámit. Usměju se pro sebe, a vydám se směrem, kde jsem viděla spolužačky. Přišla jsem blíž, a najednou se mi je nějak nechce rušit. Takhle se v životě nikam nedostaneš. Snaž se trochu! Napomene mě naštvaný hlas v hlavě. Nakonec si dodám odvahu, a jdu za nima. "Ehm," odkašlu si, ale hned mluvím dál. "Ahoj, jsem Irma. Myslím, že spolu chodíme do školy." Pokusím se usmát. Snad to nevypadá tak hrozně. "Viděla jsem vás tu, a kámoška někde trsá" Ukážu hlavou směrem k tančícím lidem. "tak jsem si řekla, že vás třeba zajdu pozdravit, možná se seznámit...Ale jestli ruším tak v pohodě, zase půjdu" Áha, tak to od tebe bylo fakt geniální. Ozve se zase ten hlas. No, teď už jen tak odejít nemůžu |
| |
| Do klubu... hurá? V obchodě jsem nic zajímavého nenašla, ale aspoň jsem tam zabila tu hodinku, než jsem věděla, že v klubu někdo bude. Zamířím tedy tam. Před dveřmi stojí vyhazovač, ale když ze sebe vykoktám cosi o kamarádech z umělecký, řekne, že pro studenty je vstup zdarma - super, aspoň že tak. Když vejdu dovnitř, uvědomím si, jaká chyba to pro mně byla - co když tu nikdo koho "znám" nebude a já tu budu jako blázen? Naštěstí to tak nebylo - hned od vstupu jsem zahlédla Erika, což mě trochu uklidnilo. Zamířila jsem k němu. "Ahoj, jsi tu sám?" zeptám se a hned si začnu nadávat, co to zase plácám? Pokusím se to napravit další větou. "Tím myslím, jestli už jsi tu viděl někoho ze školy?" Sleduju jeho pohled, a zdá se, že se dívá směrem k baru, kde je skupina holek, které mi někoho vzdáleně připomínají - možná nové spolužačky? |
| |
| Neprovokuj a pojď balit holky... Konečně jsem dorazil do města. Když jsem dojížděl na parkovište, viděl jsem Lizzie jak právě vstupuje do klubu a bylo mi hned jasné, že jdu celkem dost pozdě. Zaparkuji, vypnu motor, vemu klíče, peněženku a vystoupím z auta. Co? Opět ten chlapík? Co ten tu furt dělá? Pomyslím si nad tím klukem s berlou, když ho opět vidím jak se prochází parkem. Moje vlastní zvědavost mi nedala a prostě jsem se donutil za ním jít. "Ahoj, já jsem Dave, možná je to šílené, promiň, ale... Viděl jsem tě sedět v kavárně s Keirou a pak když jsem odjíždel. Nechodíš náhodou taky na Art school?" Vyzvídavě se ho začnu vyptávat na pár věcí a modlím se, aby mě tou berlou nepřetáhl. To by mě asi Keira zabila, kdybych nedošel do klubu. Teda, jestli má zájem o moji maličkost... "Zrovna spěchám do klubu za děckama ze třídy, tak... Nechceš jít taky na pivko? Že by jsme se seznámili aspoň?" Tázavě se na něj usměji... |
| |
| Neznámý kluk Jak je příjemný být sám. ALe někdy mě ta samota zabíjí. Někteří se na mě dívají, děti ukazují, jejich rodiče se mi klidí z cesty a někteří mi chtějí pomoct přejít chodník. Jak milé? Ne. A zrovna když jsem to chtěl vzdát a jít se podívat na hotel, přišel ke mě nějaký kluk. Keira? Jo ta, před kterou jsem zbaběle utekl? Jo, to bude ona. Chvíli si ho skoro děsivě měřím, ale pak mu podám ruku. nevypadá zle. "Dax. Jo viděl, jo chodím a jestli nebudu zavazet, klidně půjdu." Hm, možná nastal čas přestat se chovat jako výstřední blázen. Nebo se přestat bát lidí. A tenhle vypadá celkem fajn. Celkem... |
| |
| Tuc tuc méďa béďa... Keira, Dax, Sky, Helen, Irma, Andie "Super, jen nechci být nepříjemný, ale nejspíše už půjdeme, už teď jdu dost pozdě a každou další minutou si určitě Keira brousí čepel nože a já opravdu nechci testovat, její trpělivost." Zasměji se, otočím a vydám se směr klub. Jak se tak koukám na tu gorilu, tak mi není moc dobře a jen tak letmo prohodím na Daxe. "Tady asi problémy raději dělat nebudem, co ty na to?" Nahodím na tvář vhodnej grimas a ukážu vyhazovači průkaz studenta Art school. Ani jsem si ten klub nijak moc neprohlížel ale na první pohled vypadal hodně dobře a já si tak říkal že tu budu čas trávit častěji. Vydám se směrem k baru a pohledem hledám osobu, kvůli které tu vlastně jsem, nebo aspoň někoho známého. U baru obědnám dvě piva, otočím se čelem k parketu, lokty se opřu o bar a začnu znovu vyhledávat. Tak kde jsi holka, jestli tu nejsi a vykašlala jsi se na mě, tak tě zítra zabiju! Ušklíbnu se nad myšlenkou že mi dala košem a raději sem ani nešla. Napadli mě mnohé výmluvy a důvody proč jsem nešla a všechny otočené důvodem ke mě. Najednou jsem spatřil Sky a kousek od ní Keiru. Nebyli na place ale dál u baru. "Hele, támhle jsou." Podám Daxovi pivo, vemu si své a vydám se za ní. "Čau holky." Pousměj se a očividně ze mě opadla nervozita z toho, že tu Keira není. "Jak se vede? Jo jinak tohle je Dax, ale vy už se asi nějak seznámíte sami." Ukážu rukou na Daxe a otočím se k Hellen, Irmě a Andie. "Ahoj, jsem Dave, chodím s vámi do třídy." Pousměji se, představím a doufám že už nevypadám blbě když tak moc mluvím. Začnu svůj pohled věnovat Keiře a čekám na její reakci. Vypadá totiž dost překvapeně že mě tu vidí. |
| |
| já a klub?! Po posezení v kavárně a následném přesunu kvůli převléknutí jsme zase zpět. Tentokrát v klubu vedle kavárny. Ani se mi nechce véřit, že jsem se nechala ukecat. Kdy jsem naposledy byla v něčem podobném? Jednou jedinkrát a to s celou třídou z minulé školy, když jsme oslavovali úspěšný konec. Teď jsme tu na začátku roku. Přijdu si trochu divně, jediná mám velký batoh nacpaný oblečením a nezbytnostmi. K tomu navíc mám tašku přes rameno s foťákem. Kolem Boa jdu jako poslední a ani mě snad nepřekvapí, že mě zastaví. Čekala jsem, že mě pošle do háje s mým nákladem, ale on mě jen informoval, kde je šatna. Děkuji mu za informaci a jdu za holkami. Cestou ještě odkládám věci v šatně. Nakonec tam končí i foťák, ale tam si vyprosím vlastní zamykací box. Kdybych o něho přišla, nevím, co bych dělala. V tu chvíli už holky sedí u baru a Keira nám objednává pití. Protočím oči. Jestli bude pokračovat, mám obavy, zda odsud odejdu po svých. Nikdy jsem moc nepila a tak houby vydržím. „Na dokončení školy.“ přitakám a loknu si. Stačí chvilka naší přítomnosti a už se k nám stahují spolužáci a spolužačky. Dokonce i Dave se objevil. Trochu mě překvapuje, že ho nedoprovází ta dívka, ale nějaký kluk. Během chvilky mi dojde, že je možné, že jsem Daxe zahlédla i ve třídě. „Sky“ představím se jak Daxovi, tak ostatním, jenž se k nám stáhli. |
| |
| Do baru Jen se zašklebím a jdu s ním do baru. Vážně se mi tam nechce, ale možnost seznámit se s někým novým je celkem příjemná, navíc mám možnost odhalit jejich slabší stránky. To se hodí vždycky. Na ranaře jen tiše zavrčím a vytáhnu z kapsy průkaz. Když dojdeme do baru, Dave mi objedná pivo. To moc v lásce nemám. Spíš vůbec, ale nebudu nezdvořák. "Dík." Prohodím směrem k němu, ale to už mě vede k ostatním. Prohlížím si všechny přítomné, obzvlášť pozorně dívku, která se představí první. "Těší mě. Dax." Usměji se a potřesu jí rukou. Napiju se piva. Hůl jsem nechal u baru, snad mi ji nikdo nešlohne. Nepohybuji se bez ní hůř, ani není vidět, že jsem znevýhodněný, ale s ní mě neřeže sklo do svalů. A aspoň částečně mi ulevuje od bolesti. |
| |
| V klube na disco všetci pri bare? :D Zvyšok cesty som ticho a len následujem Keiru. Cestu do klubu som nepoznala a zrejme by som sa sama stratila. Na to som fakt talent. Ani sa nenazdám a už stojíme pred klubom a pomaly kráčame dnu. Celkom sa poteším, keď sa dozviem, že vstup bude zadarmo. Aspoň pre nás. Nieže by som nemala na to peniaze, ale míňať ich na predražený vstup by sa mi ich vážne nechcelo. Vo vnútri to bolo ako inak farebne blikajúce a hlasité. Musela som si na to najprv zvyknúť. Keira nás zatial doviedla k baru a už aj sme mali nachystané drinky. Pousmiala som sa zobrala si pohár do rúk. Alkohol sa vždy hodil ... "Jop, ako hovoria. Na dokončenie a prežitie!" usmejem sa a odpijem si teda z drinku. Bol celkom fajn. Neprejde ani pár minút a už nás je o niekoľko ľudí viac. Zrejme ďalší spolužiaci a tentokrát aj chalani. "Uhm...Hellen, ale radšej Hell prosím..." pousmejem sa a znovu si radšej odpijem. |
| |
| Nakonec se shodneme na připití na přežití školy. Už když piji si všimnu, že u dveří stojí dva naši spolužáci. Jména teda fakt netuším ale na pohled mi jsou povědomí. Hned na ně zamávám, ať jdou k nám. V tom přišla další povědomá dívka. Usmála jsem se na ní. "Ahoj. Já jsem Nia. Myslím, že nerušíš." Chvíli po tom vešli do baru další dva kluci. Jeden se představila jako Dave a druhý je prý Dax. "Čau. Já jsem Nia." Představím se i klukům. Začnu pozorovat, jak se plní klub. Je to až skoro vtipné. "Tak a teď se přiznejte, kdo to vymyslel. není možný, aby jsme se tu náhodou skoro všichni sešli." Zasměju se. Začala hrát má oblíbená písnička. Mám jí už tak dokonale naposlouchanou. Možná taky protože na ní máme udělanou sestavu. Nohy mi začnou nezbedně poskakovat. "Lidi sorry, ale já fakt musím!! Na tuhle písničku nedokážu stát!" Omluvím se rychle. "Nejde někdo se mnou?!" Zazubím se na ně spíš vyzývavě, jako bych je zvala do battlu. I když by za mnou nikdo nešel, vyběhnu na parket a začnu tancovat. |
| |
| soukromá zpráva od Skyline Jones pro „Děkuji, já si ho tedy vyzvednu večer na vrátnici.“ poděkuji za ubytování. Ředitel klíč hned nemohl dát, kvůli úklidu. Aspoň že večer bude kde spát, to je přece jen důležitější věc. Před ředitelnou poděkuji i třídní, kterou jsem si díky tomuhle jednání docela oblíbila. Sice to nedávám znát navenek, ale uvnitř skáču štěstím. „Na shledanou“ pozdravím ještě učitelku a pak už odcházím s batohem na zádech a taškou přes rameno ke kavárně přes ulici. Keira mi předtím říkala, že tam bude čekat... |
| |
| Klub - Hned u dveří Nějakou tu chvilku jsem stál u dveří jako solný sloup a jenom pozoroval, co se děje okolo. K slečnám ze třídy se přidal Dave a ještě jedna osoba, která pravděpodobně také trávila tu jednu hodinu s námi ve školní budově. Vypadali, že už se všichni tak nějak seznámili a bavili se spolu, takže v tuhle chvíli se očividně dobře baví. Usoudil jsem, že asi není nejlepší nápad jít k nim. To jsem naštěstí ale nakonec ani nemusel, protože vedle mě se ozval nyní už známý hlas Lizzie. Otočil jsem se k ní. "Tak jsi taky nakonec dorazila." ,pronesl jsem jakoby mimochodem a na její otázku, kterou pro jistotu doplnila delší větou jsem jenom přikývl s pohledem stále upoutaným přímo k baru. "Ta skupinka kluků, jak se k nim teď přidali dva kluci jsou od nás za třídy. Nebo aspoň někteří z nich, protože některé tvář si pamatuju bez problému, některé jen matně. Ale tak myslím, že Dave mezi nimi je jasnou odpovědí." ,pokrčil jsem lehce rameny a po očku sledoval i ji. "Vypadají, že se baví, tak nevím, jestli jít oxidovat k nim." ,řekl jsem po několika vteřinách poměrně zamyšleně. |
| |
| Klub V klubu je celkem plno, hudba hraje, někteří tančí, jiní jen postávají, popíjejí a okukují. Váš hlouček se postupně zvětšuje, jak se přidávají další a další spolužáci, někdo se baví víc, někdo míň, ale například Nia se během chvíle vydala tančit a že ji to skutečně jde. Konečně dorazili i kluci , Dave, Dax, Erik a zbytek holek, které jsem stačila zahlédnout ve třídě, na všechny se pousměji, "zdravím, kdo to neví já jsem Keira, ale všichni mi říkají Kika, ráda vás poznávám, bylo by fajn dnešní večer vzít jako seznamkový co vy na to?" Mrknu na všechny a pak se zadívám na Dava, nakloním hlavu ke straně a přivřu oči, "vida, vida, tak jsi přeci jen dorazil? A já jsem myslela, že jsi dal přednost té slečně z kavárny se kterou jsi nám utekl, každopádně...jsem ráda, že jsi se ukázal. Pak se rozhlédnu kolem a pousměji se na všechny, "myslím, že tohle místo by byla dobrá domovská základna, co vy na to? Ale teď mě na chvíli omluvte, jdu svému budoucímu šéfovi, tedy doufám, že budoucímu...ukázat oč by přišel, kdyby mě nepřijal" Mrknu na Dava a přesunu se na parket, kde předvedu i já co umím,odkaz je vidět, že tanec je můj život a nic mě nebaví víc.Když skončím, rozjařeně se chci vrátit k ostatním, ale narazím na překážku v podobě místní zlaté mládeže z prestižní školy. Zobrazit SPOILER prachů mají až to není hezké a předsudků ještě víc, takže když omylem vrazím do jejich "princezny" vyslechnu si něco o tom, ať si táhnu za svou chátrou a nezacláním.Jak se zdá, někdo by potřeboval srazit hřebínek, nějaké klání se sousední školou by nebylo na škodu. |
| |
| Jde ze smetánky udělat mléko? Nadšeně sleduji, jak se ke mě Kika přidala a tancujeme společně. Když se vydá zpátky k naší skupince, hned jí nasleduji.Když narazí do "princezny" stojím hned za ní. To co slyším mi hned rozproudí krev v žilách. Tohle teda ne! Možná Kiku ještě moc neznám ale nenechám nikoho, obzvlášť ne takovouhle rozmazlenou slepici, aby mi urážel přátelé! "Do chátry jsme právě vrazili. Měla by se klidit z cesty, jinak přijde k úrazu." Pronesu s ledovým klidem a je vidět, že mi nebude dělat problém se o ní postarat. Postavím se ochranářky před Keiru a s pohledem upřeným na slečnu namyšlenou čekám na odpověď jak už verbální, či neverbální. Dokonce jsem připravená schytat i nějakou tu facku, která by jí pak ale dost mrzela! Nio! Musíš se trochu klidnit. Jsi v podmínce! No a co? Nebude jí urážet! Vlastně neuráží jen jí ale nás všechny! |
| |
| ŠPATNÁ NÁLADA V KLUBU Usměji se na všechny, co se představí. Je to falešný úsměv, ale dobře maskovaný. Když jdou někteří tancovat, já se odeberu na bar. Nemám potřebu se tu kroutit, vážně ne. Dopil jsem pivo a objednal si whisky, poměrně drahou. Je mi milejší, než pivo, ale to je věc názoru. Pak mě ale upoutá tančení Nii. Umí to a je dobrá. uznale pokývám hlavou. Jenže, následující vteřiny mě naladí do úplně jiné nálady. Nějací tupci z jiné školy si vyskakují. Povzdychnu si. I s holí jdu na praket. V druhé ruce držím tu drahou sklenici whisky. Celkem snadno by se mě dalo přiřadit k těm manekýnům, ale doufám, že to ostatní nenapadne. Zadívám se na ty nízkointeligentní stvoření z druhé školy a povzdychnu si. Mluvím zřetelně, jako na pětileté děcko. "Tak hele. Ty a ty a ty a ty jste tu navíc. Prostě nafintění blbci, opice s nalakovanýma nehtama a žirafíma nohama, tupci, paka, říkejte tomu jak chcete. A jestli NĚKDO z vás myslí na to, že se jenom dotkne mích spolužáků, dostane takovou nakládačku, že už do konce života bude chodit v burce." Usměji se a čekám na protiútok. Vím, že příjde. Takoví hlupáci se vyprovokují snadno. Stojím ležérně, ale svaly mám napnuté. Není to dlouho, co jsem se rval naposledy. Určitě jsem to nezapomněl. |
| |
| Wowowoů, začíná jít do tuhého... Dax, Nia, Kika a pár blbečků Sleduji jak se všichni seznamují a příjde mi to i takové vtipné. Nevím proč, ale cítil jsem se skvěle, byl jsem najednou úplně jiný člověk, prostě... Prostě jakoby jsem se změnil díky Keiře. Ukázala mi že nových lidí se bát evidentně nemusí a já to rovnou 4x praktikoval za jeden den a ono ejhle, ono to vyšlo. Dnes jsem nebyl ten zaprdnutej Dave z rohu místnosti, dnes jsem byl ten Dave, co stál uprostřed klubu a bavil se. A ten pocit se mi hrozně líbil. "Co pak Kikuš, myslela jsi si že se na tebe vyprdnu? Neboj, tak rychle se mě nezbavíš ani kvůli tak důležité osobě jako je Bela." Nadhodím větu tak, aby z ní vyzněla důležitost Bel víc než jako normální sestru. "Jak to že netancuješ? Myslel jsem, že se na to tešíš nejvíc." Pousměji se a podívám se na plný taneční plac. Upiju si piva a všimnu si jak se najednou Keira prodírá mezi tanečníky. Opřu si lokty o bar jako vždy a sleduji její tanec. Jo, nebyl to absolutně můj styl, ale držím se názoru 'Sto lidí, sto chutí.' a tak proto nic neříkám a jen s údivem sleduji, co lidské tělo vůbec dokáže. Stále ji mám na očích, nesleduji nic jiného, jako by v tom klubu nic jiného nebylo, jen ona. Z tohodle kóma mě ale najednou probere srážka těch blbečků z EastSide a Keirou. K ní se hned přežene Nia a mě se zmocnila panika. A je to tady, zase ty blbé myšlenky jako vždy. Dejve, ovládni to! Začnu si přebírat v hlavě všechny možnosti ale můj strach mi nedovolí nic udělat. Furt se přemlouvám ale nejde to. Chvíli pozoruji slovní šarvátku mezi něma a najednou si všimnu, jak k nim kráčí Dax o holi. Kurva jo, tohle mi dalo odvahu. Né to že tam bude borec, který mi může podržet prdel, ale bude tam člověk co je o holi, tudíž má nějaký handicap a to mě vždy dalo odvahu, postavit se za 'slabšího'... Upiju pivo a rychlím krokem se začnu prodírat k nim. Jak štakš jsem slyšel konec Daxovy věty, u které mi prostě musel uskočit koutek do provokativního úsměvu. "Ááá, naše smetánka má nějaký problém?" Přikráčím za ostatními s pohodovým úsměvem a jen si probírám v hlavě co bude následovat. "Promiň slečínko, přeslechl jsem tvé jméno." Podívám se nan bloncku která si o sobě myslela až moc a s ledovím klidem pokračuji ve svém proslovu. "Vysírka obecná? Nepletu se? Co tady pohledáváte, neměli by jste rodičům lozit to jejich zadních dírek, místo toho aby jste tu obtěžovali lidi, kteří se přišli bavit? Tenhle klub, není nic pro vás, ústav pro duševně choré je o dva bloky dále." To už ale mluvím ke všem čtyřem a čekám na jejich reakci. Au, tohle bude bolet do háje! |
| |
| PARKET Přišel Dave. Jo. Tohle bude bitka. Když mluví, jen se ušklíbnu. Pak do něj strčím. Takhle s nima nemluv! ŘEknu naoko vyděšeně. Jsou postížený. Musíš mluvit pomaleji. Otočím se na luxusky. Můůj kaamaráád řííkáá žee vyyy tupýý hoovaadaa. Gestikuluju a mluvím hodně pomalu. Při tom se šklebím. Když na to příjde umím být otravný. Ležérně jsem se napil whisky. |
| |
| Klub Erikovi se zjevně k ostatním moc nechce. Jenžeee ti už si nás všimli... "No, jelikož to vypadá, že si nás všimli, tak by to mohlo být trochu neslušný, jen tak zmizet. Když to bude vypadat, že přebýváme, tak vždycky můžeme odejít, ne?" navrhnu a pomalu zamířím k ostatním. Kika se zdá být fajn, i když na mě asi trochu moc akční. Když ji a ještě jednu zrzku, jejíž jméno zatím neznám, vidím tancovat, docela mě to ohromí - tohle jsem nikdy neuměla... A pak se začne odehrávat peklo - snobi se rozhodli, že je dobrej nápad si z nás dělat legraci, čímž vyvolali náhlou vlnu soudržnosti. Na parketu už jsou minimálně čtyři nově seznámení spolužáci, co se rozhodli zareagovat na jejich urážky, a trochu se bojím, že nebudou sami. No, i když mě to štve, radši se nepřidám. Někdo přece za ně bude muset shánět kauci, až se tohle zvrtne... |
| |
| Klub Večer probíhal celkem v pohodě, dokud se místní zlatá mládež nerozhodla ukázat vám, kdože tady má hafo prachů a žádný mozek. Na parketu to vypadá jako před pořádnou bouří, Kika se nad urážkou jen ušklíbne, kdyby bylo po jejim, nechala by to být a pomstila by se jinak, ale Nia měla jiný názor, její akce Kiku celkem překvapila , ale pak se pousmála, už otvírala ústa když se přidal Dax a dave, začalo to vřít,. Je jasné, že je potřeba ukázat mazánkům, že oni nejsou žádná onuce, ale rvačka v klubu by neprospěla nikomu, škola je jen kousek, jistě by to neuniklo pozornosti jak učitelů, tak policie a to není dobrý začátek. Napětí by se dalo skoro krájet, takže když se jeden z mladíků zalté mládeže rozmáchne rukou aby praštil Daxe, Kika do něj jako by náhodou vrazí a pak se pousměj, pryč je výraz bezstarostné školačky, teď její tvář připomíná smyslnou nymfu, která nechce nic jiného než okouzlit, položí ruku na hruď toho trotla z vedljší školy a přes rameno se usměje na spolužáky, koutkem oka zahlédne, že se k nim blíží vyhazovač a je třeba jednat. "No tak, zřejmě tady došlo k dobnému nedorozumění, je jasné, že to chce řešení a i když bych vás hozně ráda viděla s nakopanejma zadkama, myslím, že si to nemůžeme dovolit. Majitel tohoto klubu je znám tím, že na něj zlaté kreditky vašich rodičů vůbec neplatí, takže co to vyřešit jinak? Zítra do vaši školy doručíme oficiální výzvu ke školnímu klání v talentové soutěži, kdo vyhraje dá tomu druhému teamu pokoj, jasné a teď..... na chvíli se odmlčí a dlouze, s odporem si ty snoby prohlédne, teď vypadněte, já a mí přátelé se chceme bavit a někdo nám tady zamořuje ovzduší. Pak couvne od těch čtř a to tak šikovně, že blondýnce podrazí nohy, takže ji Nia může jakoby náhodou kopnout do zadku, a Daxovi s Davem se taky podaří trochu těm floutkům pocuchat pírka, k odvetě nedojde, protože se objeví majitel klubu..... Zobrazit SPOILER "Keiro....děje se tady něco očem bych měl vědět? Neříkala jsi, že tvý spolužáci jsou odnaproti? A že mi ukážeš proč bych tě měl zaměstnat? Zatím vidím jen trable, takže....?" Zlatá mládež okamžitě zmizí a Kika vás představí majiteli klubu, lidi tohle je Lucas Rain a tohle mu tady patří, Lucasi tahle divoká dračice je Nia, rytíři Dax a Dave, tam je Erik, Liz, Hell a Sky." Lucas se na vás na všechny pousměje a pozve k baru na panáka, pak se otočí na Keiru, takže jsi je vyzvala k soutěži? Co máš za lubem? Kika se jen pousměje a kopne do sebe panáka, pak mrkne na Dava, když tady nemáš tu svou veledůležitou Belu, co si jít za tancovat? Zbytek vyřešíme zítra ve škole. Klubem se rozezní smyslná latinskoamerická hudba a Keira se začne vlnit do rytmu hudby, zatím co čeká, zda se k ní Dave připojí.... |
| |
| A je po zábavě CO ŽE? A děláte si srandu? Vytrhne mě z myšlenek Keiřina reakce. "A já se těšil že si dnes bouchnu do kokosu!" Podfouknu si pod bradu a škodolibě se usměji. No tak to už vypadá že z toho nic nezbude a po Keiřině výzvě k battlu jsem si všiml jejich trapně umanutých výrazů. To už se však k naší bandě hrnul z jedné strany vyhazovač a z druhé majitel klubu. Tak teď nevím, co je lepší. Jestli dostat od nich, nebo od té svalové hmoty. Prohodím si v hlavě a začnu pozorně sledovat situaci. No jo no, to jsem si mohl myslet že Keira má zadní vrátka a když už stojíme u baru a dáváme si panáka, přihne se ke mě a začne mi vykládat cosi o Belle a tanci. JO! Vletěla na to. Začnu se smát tak trošku, aby si toho nevšimla. To už ale ona jde na parket a já se rozhoduju jestli vůbec půjdu také. "Dvojitou s ledem," mávnu na barmana a počkám až mi dá whiskey k ruce. Chytnu ji, pootočím se na Daxe, pozvednu ruku a kopnu do sebe sklenici. "Tak tohle bude silná káva!" Zasměji se na Daxe, otočím směrem k parketu a jdu za Kikou. "Děláš si ze mě srandu? Na tohle se ještě tancuje?" Pousměji se na ni a dám ji výrazem najevo to, že vůbec nevím která bije! "Já myslel že tenhle styl už dávno vymřel." Škodolibě se usměji a začnu předvádět středověké pozvání k tanci. "Jak jsi to myslela s tou, 'veledůležitou Bellou'?" |
| |
| Uklidnění situace Dave se snaží chvíli vzpamatovat, ale nakonec najde odvahu a přijme pozvání na parket, ještě si však stačí dát panáka na povzbuzení. " Víš, každý tanec společně s hudbou dokážou zázraky a pokud si myslíš, že tyhle tance vymřeli, pleteš se, třeba to někdy s tou tvojí Belou vyzkoušíš." Začne hrát hudba a Kika se vlní do rytmu, když Dave sebere odvahu bez problému ho zapojí do tance, nejspíš chudák ani netuší jak k tomu došlo, ale opravdu tančí a to tak, že to vypadá velmi dobře. Buď je dave rozený tanečník, nebo Keira dobrá učitelka. Zobrazit SPOILER "A jak jsem myslela co? Že tady nemáš Belu, nebo jak se jmenuje? No, bylo to myšleno tak, že pokud tady není, mohu si dovolit pozvat tě na parket, jinak bych to samozřejmě neudělala." Mrkne na tebe a pak už se zcela ponoří do rytmu hudby, za prvé tanec a to jakýkoliv, je její vášní a za druhé, ví, že ji majitel klubu pozoruje a rozhoduje se, zda ji přijme nebo ne a ona tu práci potřebuje.Hudba pomalu dozní a za chvíli už ji vystřídá klasická diskotéková, na parket se nahrne spousta lidí a tak Keira chytneDava za ruku a vede ho k ostatním, tam se postupně zadívá do tváře spolužákům, tak co říkáte na tu výzvu, pomůžete mi na ty snoby něco vymyslet a pořádně je setřít? |
| |
| u baru Se zatajeným dechem pozoruji dění na parketu. Vidím i tu šlamastyku, z které je málem bitka. Tedy... málem, určitě by byla kdyby nepřišel šéf podniku. Až k baru je slyšet představování a tak, když uslyším své jméno, zvednu ruku, aby bylo jasné, kdo je Sky. Bez delší přestávky u baru, kdy majitel dá všem panáka se vrhá zpět na parket a tentokrát sebou bere i Dava, který netančí. Zvědavě se dívám na to, co z něho dostane. Hudební styl, který z ní prostorem evidentně nepřekvapí jen mě, nebo Dava, nebo kohokoliv od nás. Všichni se otočí k parketu, kdo že si vybral takovou hudbu. Keira má o publikum postaráno, tedy i Dave má publikum. Až na pár drobných chyb ze začátku jim to docela jde. I potlesk dostávají. Teprve teď do sebe kopnu darovaného panáka. Okamžitě toho zalituji. Moje hrdlo se vznítilo. Lehce poplašně se rozhlédnu, ale nikdo mi nevěnuje pozornost. „Prosím vodu...“ otočím se na obsluhu za barem. Mladá barmanka mě s pochopením ve tváři nalije sklenici vody a s úsměvem mi ji pak podá. Okamžitě upiji a chladím krk. To se už Keira s Davem vrací. „K tomuhle mě nedonutíš...“ oznámím polohlasem, protože si vzpomenu, že ve chvíli, kdy nutila Dava, nutila i mě. Já tancovat nebudu, to už vím jistě. |
| |
| U baru Rvačka skončila dřív, než začala. Jaká škoda. Znovu jsem se usadil k baru. Nedaleko sedí dívka. (Skyline.) |
| |
| U baru (Dax) Jak se zdá Dave se chopil tance se ctí, nepochybovala jsem o tom, neznám člověka, který v sobě nemá rytmus i když někdy hodně hluboko schovaný, spokojeně na něj mrknu a líbnu ho na tvář, doufám, že ti tohle tvá Bella odpustí, neodepřu si narážku a pak se rozhlédnu kolem. Klub je teď bez zlaté mládeže fajn místo, majitel zmizel ve své kanceláři, ale je mi jasné, že místo mám, všimla jsem si jeho pohledu, takže teď se spokojeně zazubím na Daxe. Blázníš? Tango miluji, takže jdeme na to? A se vervou sobě vlastní mrknu na kluka co se stará o hudbu, zná mě docela jsme si padli do oka, je to fajn kámoš, za chvíli zazní klubem tango a já se začnu vlnit do rytmu kolem Daxe, nedělá mi problém být středem pozornosti, jako tanečnice na to jsem zvyklá a není tanec, který bych si nevyzkoušela. odkaz Pak už se nechám pohltit hudbou a jen rošťácky mrknu na Dava |
| |
| u baru Když se Keira vydala naším směrem, raději jsem se otočila zpět k baru. Místo po Davevovi zabere Dax, naštěstí. Já mezitím sleduji barmanku, jak lítá za dlouhým barem sem a tam. Přijde mi krajně zajímavé, že si vše pamatuje a že stíhá. Vždycky jsem přemýšlela nad tím, jaké to je za barem. Teď jsem si na to znovu vzpomněla a začala jsem uvažovat. Třeba by se dala domluvit i taková brigáda, když tu má Keira kontakty. Počkám si na chvilku klidu na baru, to se zrovna všichni dívají na nějaké tango. Ptám se barmanky, jak to dělá, že to stíhá. Odpověď byla stejně jednoduchá, prý nestíhá, ale že zatím je tu málo lidí. Mě se osobně zdá, že je tu lidí víc než dost, ale je pravda, že je ještě poměrně brzo. Ona mezitím odejde natočit dvě piva a nějaký koktejl namíchat. Pak se vrací. Vysvětluji ji, proč jsem se ptala, že mě práce barmanky přijde zajímavá. Vypadá, že ji to potěšilo. „Myslíš, že jako holka bez praxe bych ti byla užitečná jako druhá ruka?“ zeptám se jí pak na přímo. Chvilku se na mě dívá, jako kdyby mě odhadovala. Pak odejde zase něco míchat. „Pokud to myslíš vážně, tak přijď zítra co nejdřív. Ještě se zeptám šéfa, ale myslím, že nebude mít nic proti.“ odpoví mi vážně a já se zaraduji. Když se otočím, tak už Dax a Keira dostávají potlesk. |
| |
| Rvačka se přehnala až nečekaně rychle. S vítězným úsměvem jsem si šla sednout k ostatním. Když mě Keira představila šéfovi jako dračici, celkem mě to překvapilo. Zazubila jsem se na něj a mrkla. Následoval panák přímo od majitele, kterého jsem si s nadšením vzala a hned ho do sebe hodila. Dax s Kairou šli zas tancovat a jen musím uznat, že Keira je opravdu nadaná tanečnice. Následovali nějaké návrhy na naše světoborné představení. Když je tak poslouchám, rodí se mi v hlavě geniální plán. "Lidi... Co to udělat tak, že spojíme to, co každý umí nejlíp do jedný velký show. Mohlo by to vypadat úžasně! Tanečníci by tančili. Hudebníci by nám dělali živou hudbu a výtvarníci by u toho mohli kreslit něco tématického k našemu vystoupení. Do tance by jsme mohli zapojit prvky bojového umění od Daxe a já bych tam mohla dát trochu parkouru." Vykládám nadšeně. Snad se jim to bude líbit. Já měla v hlavě už živou představu. |
| |
| TANEC Když mě Keira vyzve k tanci, nenadchne mě to. Nerad s někým tancuji. Nerad se někoho dotýkám. Ale ona mě jako šídlo vtáhla na parket a já se vžil do role někoho, kdo vážně tančit chce. Tanec se stává tím jediným, co na světě vnímám. Ani křik a potlesk ostatních lidí. Jen ta chvíle. I když se to nezdá, i když se na první pohled jevím jako moula o holi, tančit umím. A tango obzvlášť dobře, i když ho neprovozuji. Mám při něm moc vzpomínek na matku. Na to co bylo. Na to, co se mi stalo. Na to, co se mělo stát... Když jsem si na tohle vzpomněl, zavalila mě vlna nenávisti. A jak jinak si vybít frustraci, když tu nemám žádný vhodný terč? Tancem. Když se mě Keira zeptá, zda bych jí naučil něco z bojového tance, usměji se. "Proč ne?" I když se mi do toho nechce. Mám Keiru rád, ale... učit někoho tančit rovná se dotýkat se ho což se rovná veliký problém. Když tanec skončí, nečekám na ovace. Jen zapadnu k baru, otřu si pot z čela a začnu zase pít whisky. |
| |
| U baru (Dax, Nia, Sky) Tanec skončil a musím uznat, že Dax se nezdá, ale tančil skvěle, právem si vysloužil potlesk. Popravdě nečekala jsem, že mu to půjde až tak dobře, a když mi kývnul na ukázku bojových tanců byla jsem nadšením rozzářená jak vánoční stromeček. Pokud jde o pohyb spojený s hudbou, jsem šílenec, maniak schopný vyzkoušet úplně všechno, i když Dax se až tak nadšeně netváří a já si vzpomenu na jeho reakci v kavárně. Hele Daxi, pokud se ti do toho nechce, pochopím to, žádná křeč.Pousměju se na něj a otočím se na holky,Sky vypadala vyděšeně když jsme se vraceli a jistě se bála že teď je na řadě ona, ale zatím ji nechám, ovšem tanci neujde , teď něco řeší s barmankou a Nia, ta sleduje celou akci s úsměvem, na majitele mrkla a ten se div neroztekl, jo má pro mladé holky slabost a pak přišla se super plánem. Nio to je báječné, pokud s tím budou ostatní souhlasit, dej něco dohromady na papír a uvidíme jak by to vypadalo, dáme těm snobům na prdel. Mám pocit, že jsem až moc v klidu, večer je krásný a mé tělo si žádá další dávku tance, takže pohledem hledám svou příští oběť.... |
| |
| TANEC Keira nevypadá moc nadšeně z mého prvního tance, tak mě něco napadne. Dojdu k DJovi a spolu s "přátelským úplatkem" mu podávám i svoji flasku. Ještě že jsem si ji s sebou vzal. Je na ní jeden můj upravený song na housle. Dojdu ke Keiře. "Smím prosit?" Usměji se na ni a dovedu ji na parket. Začnu tančit. Ne tak rychle jako před tím, ale vášnivě. Ten tanec se jmenuje "Jiskry v duších." Jeden z mých oblíbených. Nevím proč, ale přestává mi vadit, že jsem Keiře tak blízko. Tenhle tanec je jako dar. Dar, který hojí rány. A skoro je až neuvěřitelné, že jsem tenhle song vymyslel já. Dívám se jí do očí. Začínám se potit. Tohle je partnerství mezi tanečníky, které je potřeba pokaždé. Je zvláštní, jak při tanci padají bariéry. Jak se všechno mění, jako mávnutím. Jak je všechno lepší a lehčí. Kolem nás se začíná stupňovat dav, ale mě je všechno jedno. Jen tanec. To je to, oč tu jde. Tanec je rychlejší a přibývá i počet očí, které se na nás dívají. Ale mě to nevadí... Když tanec skončí, ukloním se Keiře. "Jsi vážně dobrá." Pochválím ji a zmizím zase u baru. Nechávám ji vychutnat potlesk, který já nemusím slyšet. Stačí mi že vím, co jsem udělal. Nepotřebuji stvrzenku... |
| |
| Překvapení večera Pokud jsem něco nečekala, tak vyzvání k tanci od Daxe, musela jsem se podívat kolem, jestli opravdu mluví na mě, jestli se mi to nezdá, neměla jsem dojem, že by se mu tanec zrovna zamlouval i když byl dobrý, ale on opravdu žádá o tanec a tak neváhám, podám mu ruku a zaposlouchám se do hudby. Je krásná, je vášnivá, je podmanivá a je jasné, že pro Daxe něco znamená, vidím to v jeho pohybech, vidím to ve výrazu jeho tváře i v tom jak se uvolnil, tomuto se říká naprosté splynutí tanečníků, tak nějak by měl takový tanec vypadat a je jasné, že i já si ho vychutnávám. Cítím pohledy ostatních a je mi jasné, že pro ně je to zpestření večera, oni takto netančí, ale pro mne je to velmi silný a emotiní zážitek a vím, že bariéra padla a z Daxe bude dobrý přítel. Když hudba dozní, zmízí u baru, ale dojdu pro něj, dotáhnu ho zpět a ukloním se, pak mu vlepím pusu na tvář a přidám se k potlesku spolu s poklonou naznačující uznání děkuji. Jediné slovo a mělo by říct vše, u baru si dám pití a uvolněně teď sleduji okolí, ovšem je mi jasné, že moc dlouho v klidu nevydržím. |
| |
| Koukám na Keiru s Daxem jak tancujou. Musím uznat, že jim to jde. Najednou mi v kapse zazvoní mobil. Zvednu ho. "Ahoj. Copak je?" "No v baru přece. Psala jsem vám to na stůl do kuchyně." "Já vím ale to se snad dá přesunout ne?" "Cože?! To si děláš prdel?!" "No fajn... Tak já tam za chvíli budu. Vezměte mi v baráku věci. Možná někoho vezmu." Zavěsím trochu nešťastně telefon. "Hele lidi mám trochu problém. Musím už jít... Máme s groupou dnes takový představení v loděnici... Úplně jsem na to zapomněla. Ostatní už na mě čekají. Jestli chcete, můžete se jít klidně podívat ale chápu, že se vám odtud nebude chtít." Mrknu na ně a usměji se. Opravdu jsem zapomněla, že to je zrovna dnes. Pousměju se, když si uvědomím o co vlastně jde.. |
| |
| Nia má problém(?) Když mě Kaira ještě na chvíli vytáhne na parket, jen se usmívám. Zapoměl jsem, jaké to je mít skutečné přátele. Možná je načase zjistit, jaké to je. Už jen tak nesedím u baru a nehrbím se. Sleduji dění okolo, své spolužáky. A pak zazvoní Nie mobil. S někým mluví a já to skoro neslyším, ale podle napětí v její tváři, cukajících víček a gestikulace uvažuji, že má problém. Pak se nás zeptá, jestli jí nechcme vidět na nějakém představení, či co. No, proč ne? Aspoň si odpočinu. Ale platilo to pozvání i pro mě? Toť otázka. "No... Já bych šel, jestli... nevadí." Usměji se. Prosím, nevykopni mě, prosím nevykopni mě.... Modlím se v duchu. Zvlášť když jsem si začal myslet, že svět není tak hrozné místo. |
| |
| NIA Dax se konečně uvolnil a když se pousměje, je to dokonce velmi pohledný kluk, ještě jednou uznale kývnu a pak do sebe hodím skoro celou sklenici vody, mezitím ma Nia telefon a ke mě přijde vyhazovač ode dveří. Zatím co Nia řeší své starosti, já se dozvídám že Sky bude dělat barmanku a já mám domluvené od majitele sólo pro jednoho pracháče, nad tím se zanračím, takové akce moc nemusím , až mi přeběhne mráz po zádech, ale to už Nia dotelefonovala a tak se opět pousměji jako by se nic nestalo. Vyslechnu si co se děje a přátelsky drcnu do Daxe, nevím jak ostatní, ale já se přidávám k Daxovi a jdu s Tebou. |
| |
| Loděnice... PORÁŽKA! Keira, Dax, /pokud se někdo ještě přidá tak další... Když alespoň někdo souhlasí, zaplatím svou útratu a vyrazím ven z klubu. Rychle dojdeme až k loděnici, kde vlezeme do jednoho domu. Nevypadá zrovna jako nějaký klub ale vevnitř to přímo vře. Když příjdeme hned se na mně vrhne pár holek. "Hned jsem zpět. Sledujte podium." Mrknu na ně a utíkám za holkama se převléknout. Když se vracím, potkám jednoho kluka. I na dálku je vidět, že z něj nadšená nejsem a naše vztahy zřejmě nejsou úplně vstřícné. Dojde k DJovi a řekne mu, že chce battle. Bylo to předem jasné. Lidi se rozestoupí a vy tím získáte dokonalý výhled na parket. Odkryjou se trampolíny a my začneme. Zobrazit SPOILER Během celého zápasu se pekelně soustředím, když však vyleze nahoru a skáče salto, zdřevění mi nohy. Před očima se mi mihne vzpomínka. Vidím přesně tuhle scénu akorát takhle skáče jiný kluk.. Tom! Snaží se udělat salto ale nedotočí ho a zůstane ležet na zemi. Dost mě to rozhodilo. V tváři je vidět něco mezi vztekem, výčitkama, nenávistí a smutkem. Bez jediného slova se otočím od parketu a jdu směrem k vám. Moje pocity jsou dost zřetelné, i když se je snažím zakrývat. "Díky, že jste tu byli se mnou... Nebyl to zrovna výsledek, který jsem chtěla." Pronesu tiše a vlastně mi je trochu líto, že jsem je sebou tahala, když jsem to tak podělala! Taková příležitost a já se složím jak malá holka!! |
| |
| BATTLE Nia zavelí. Zaplatím za sebe a přidám i dost slušné dýško. Došli jsme do klubu, který jsem si hned označil jako pochybný. Když Nia odejde, koupím celé naší partě drink. Mám na to, proč jim neudělat radost. Přimotali se ke mě dvě podnapilé holky. Sakra. Tohle se mi stává pokaždé. Odpálkovat je jako gentleman bylo těžší, než jsem si myslel. Tohle nemám rád. Tedy Nia si vedla dost dobře, až do jedné chvíle. Má stejné příznaky jako já. A já si myslel, že jsem jediný. Když k nám zdrcená Nia příjde, usměji se na ni. Byla jsi dobrá. Dost. Chtěl bych ji nějak víc povzbudit, třeba poplácat po rameni, obejmout, ale jen jsem zrozpačitěl. Dá si někdo pití? Zahlaholím. |
| |
| Battle Kráčím za Niou a Daxem, zkoumám kam nás vede a překvapeně zamrkám, když se objevíme v loděnici. Místo nepůsobí moc valně, ale já jsem zvyklá, za chvíli už slyšíme hudbu a k Nie přiběhnou známí takže nám zmizí, Dax má společnost a já se musím pousmát, s drzostí sobě vlastní ho vezmu kolem pasu a na ty dvě se zamračím táhněte, ten je zadaný. Když odejdou pustím ho a pak už jen sleduji naši spolužačku, má podobný styl jako já, taky dělám street, ale ne jen to, ona je v něm moc dobré. Chvíle kdy měla dokončit už málem vyhraný bettl byl zlá, nedotáhla to do konce a já na její tváři sleduji směsici pocitů, dyž k nám dojde zamumlá omluvu a já jen mávnu rukou. Byla jsi skvělá, prostě ne vždy se vše povede, každopádně kamarádko...smekám.nemám takové zábrany jako Dax a tak dívku obejmu a pak souhlasně přikývnu, Dax má dobrý nápad, jestli tě tady nic nedrží, vrátíme se a zapijeme to? |
| |
| "Jo... To zní asi momentálně nejlíp..." Pousměju se na ty dva. Je super, že mě takhle povzbuzují. Doma to bude akorát samá narážka a blbý kecy. Otočím se k odchodu, jenže narazím zas do toho kluka, s kterým jsem před chvílí zápasila. Zhluboka polknu. "Nazdar Andíku... Máš novou partu? Budou za tebe řešit problémy stejně jako Tom?!" Pronese dost drze a je vidět, že se mě snaží vyprovokovat. Okamžitě se mi prudce rozproudí krev v žilách. "Neříkej mi Andie!" Vyjedu na něj okamžitě. "Aby jsi věděl, jsou to spolužáci... Jo promiň zapomněla jsem, že netušíš co to slovo znamená! Když by tě náhodou vzali třeba do ústavu pro mentálně postižený tak to budou ty lidičky co s tebou budou chodit do třídy a budete se společně učit počítat do tří! Stíháš to?! Raz, dva, tři... Pamatuješ si to, nebo tě budeme muset přeřadit do třídy pro více retardované děti?! Už to pobíráš?! Teď laskavě uhni. To znamená ťapi ťapi dva kroky stranou! Nahle v příštím battlu, kde tě naučím počítat do pěti!" Dořeknu a okamžitě do něj vrazím, tak aby neměl šanci odpovědět a výjdu ven z baru. Tohle vážně nemusel! Nemá do toho Toma vůbec tahat! Proč?! Vrrr... |
| |
| Zpět do baru Díky. Zašeptám Kaiře. Tak zadanej, jo? Naštěstí byla naše návštěva krátká. Ve dveřích se s někým srazíme. Niu dost vytočí. Když holky poodejdou, přimáčknu toho blba na stěnu. Poslouchej frajere. Ještě jednou ji naštveš, nebo se na ni jen podíváš, najdu si tě. A myslím, že odteď by jsi se měl mít na pozoru, na koho si dovlouješ. Zavrčím na něj a doběhnu holky. Nemám rád takový blbce. Platím já, ok? Usměji se na holky, když příjdeme do baru. |
| |
| Návrat Bylo rozhodnuto, že se vrátíme a tak zamíříme ke dveřím, na Daxovo díky se jen pousměji, doufám, že mu to nepřipadalo vlezlé, měla jsem pocit, že z těch holek nemá velkou radost. Už jsme skoro venku, když nás čeká srážka s blbcem a to doslova, už se chystám vyletět , když se ukáže že ten frajírek má chuť navážet se do Nii, ale ta si to líbit nenechá a já v jednu chvíli vyprsknu smíchy, když na mě vrhne vražedný pohled, jen povytáhnu obočí. Takový trol mi nestojí za reakci, obzvlášť kdyý vidím jak ho Nia zvládla. Nech ho bejt Nio, blbec bude pořád blbcem, jdeme. Ještě přes rameno vidím výměnu názorů co má Dax s tím týpkem a ušklíbnu se, vida, Dax se nám rozjíždí, myslím že se v něm ukrývá opravdový kamarád. Zpět v baru zatáhne rundu a já se usměju, platíš jedině, když pak s námi půjdeš tančit co na to říkáš kočko? Rošťácky mrknu na Niu. |
| |
| Keira, Dax Když zahlédnu Daxe, jak se mě zastává trochu překvapeně na to koukám. Připomíná mi Toma. V tomhle rozhodně jo... Koukám s mírně nostalgickým úsměvem. Trochu se bojím, aby mu to nechtěli oplatit. Dnes asi máme kliku, že tu nemá dost kumpánů. Když Dax příjde za námi usměji se na něho. Obejmu ho a dám pusu na tvář. "Děkuju..." Dojdeme zpět do baru. Když Dax chce platit a Keira vymyslí podmínku zasměju se. "Já naprosto souhlasím..." Zazubím se a přátelsky do Daxe šťouchnu. |
| |
| Kde do háje jsou? Dax, Nia, Kika Ten polibek mě utvrdil v myšlenkách že si s Keirou budu chvíli hrát a rozhodně jí nemám v plánu tak brzo říct, kdo je Bella. "No, myslím si že ji to nezabije, každopádně, moc bych na to nevsázel." Ušklíbnu se a mrknu na ni. Docela zdrceně z tance se dobelhám k baru a vůbec celkově se divím, co jsem tam právě dokázal předvést. Keira si našla další oběť a vidím, jak si tahá Daxe na plac. Nevypadla zrovna že by mu to nějak dvakrát dělalo problém nebo mu to vadilo. Hehe, snad jí zase neuteče. Pobaveně je sleduji a ten tanec byl neuvěřitelný. Projížděl mnou takový, divný pocit žárlivosti a já absolutně nechápal proč. Do háje, Keira je jen kamarádka, tak... Co se to kurva děje? Nemůžu se zbavit těchto myšlenek a tak se raději otočím k baru a obědnám si dvojítého panáka Whiskey. Zvednu telefon, vytočím tam Lukeho a čekám až to zvedne. "Čest draku, neruším tě? - Fajn, no hele, nechceš u mě spát? Ráno bych tě hodil domů, potřebuji zase odvoz víš co. - Hej, tak mě v tom snad nenecháš ne? - Dík, jsi fakt kámoš, tak ti zavolám jak budu končit, nebo jestli chceš, tak dojdi do klubu před školou. - Ok, tak já ti pak brnknu a sejdem se před klubem. - Jojo, dík, měj se brácho, ahoj." Super, odvoz zařízenej a teď už si jen zařídím jednu věc a jak se vrátím, pokecám si s Keirou, pokuď to bude možné. Prolítávám si plány v hlavě, hodím do sebe panáka a otočím se směrem k WC. Fronta tam moc nebyla, ale stejně jsem tam byl dlouho, umyl jsem si ruce a opřel jsem se před dveřmi o zeď. Vytáhl mobil, připojil na Wi-Fi a zapnul Twitter. Samé kraviny, pozvánky na akce nebo keci od různých magorů, nic co by mě pořádně zajímalo. Pár označení oblíbenosti a komentářů na mé nové tetování ale jinak opravdu nic extra. Zamknu ho, strčím do kapsy a vydám se zpět k ostatním. Co? Kde jsou? Překvapivě začnu koukat po klubu když nemůžu ani Daxe a ani Keiru najít. Dokonce i Nia tu není, ale tak ta může být kdekoliv. Chvíli se rozhlížím a hledám ale nakonec to vzdám. Odešli a já to blbec propásl. Vydám se k baru, dám si ještě jednu whiskey a přemýšlím, co budu dělat dál. Vrací se mi chuť na cigaretu a já se bezmocně snažil tu chuť potlačit. Asi po půl hodině mě ta chuť dohnala, já se vydal z klubu k autu. Otevřel jsem kastlít, vytáhl jednu cigaretu, zapalovač a vydal se zase zpět ke klubu. Ani nevím proč, dávno jsem byl rozhodnut, že to tu dnes balím a tak nakonec se zastavím kousek před klubem, zábleskem ze zapalovače si zapálím ten proklatý bílí válec, potáhnu a začnu si znovu prohazovat myšlenky. Nejednalo se tentokrát o ostatní, ale o mě. O to, co bude dál a mnoho dalších věcí. Ten hlas mi je... Andie? Podívám se do tmy a zahlédnu pár postav, které se blíží ke klubu. Jasně, jsou to oni! |
| |
| Z loděnice do baru Když mě Nia obejme, vyděsí mě to. Stoprocentně. Měl jsem tendenci vytáhnout čepel z hole, ale neudělal jsem to. Dnešní večer mě změnil. A ty další budou taky. A to jsem původně vůbec nechtěl na tuhle školu jet. "Nemáš zač." Řeknu tiše a připadám si, jako by mě zase objímala moje sestra. Jenže ta tu není. A už nikdy nebude. Před barem je Dave. Zašklebím se na něj. "Nazdar. Kdes byl?" Holky mě zatáhnou do baru a Keira se vytasí se svým geniálním nápadem. "No... dobře?" Stejně mám pocit, že po tomhle večeru budu mít za a.) hroznou kocovinu a b.) nebudu moct hýbat nohama. Když do mě Nia šťouchne, oplatím jí to. Jo, chová se úplně jako sestra. Objednám holkám i Davovi to, co chtějí a vůbec se neohlížím na cenu. Pak čekám, až Keira zavelí, že se jde na parket. |
| |
| Zpět v baru Kika, Dax, Dave Jak jsme přišli, přidal se k nám Dave. "Půjdeš taky tancovat?" Mrknu na něj vyzývavě a napiji se koly s rumem, kterou jsem si nechala od Daxe objednat. Bylo mi o dost líp, než před chvílí. Dost mi pomáhali zapomenout na mé totální selhání. Mohla jsem ho z fleku dát a konečně se mu tím pomstít. Místo toho jsem se akorát propadla ještě hlouběji do vlastních výčitek svědomí... Po chvilce zamířím na parket. Musím se trochu vybít a dokázat si, že bych ho porazila, nebýt mé pitomé hlavy! Začnu tancovat. Na konci písničky vyběhnu na schod na parketu a z něj vyskočím a udělám stejné salto, jako předtím kluk v loděnici. Dopadnu těsně u vás. Je mi v obličeji vidět, že jsem spokojená, že jsem si dokázala, že bych ho zvládla... |
| |
| Tak zase v baru Nia, Dax, Kika Byli to oni a mnou projel záchvěv radosti. Nemusím domů a můžu se dál bavit, vždyť jsem tu jenom kvůli Keiře ale za posledních několik desítek minut se tohle přesvědčení mění na to, že se mi moje třída začíná zamlouvat. "No, já šel s přírodou a vy jste mi mezi tím utekli." Odpovím Daxovy když se ptá kam jsem zmizl. "A, no, půjdu si s vámi zatancovat, jen pod jednou podmínkou." Podívám se na Andie a s úsměvem jí povím svoji podmínku. "Jen pod podmínku, že mě naučíte tancovat. Ale ne žádný klasiky, něco, po čem vypadnou oči." Začnu se smát a vydám se spolu s nimi zpět do klubu. To že jsem zahodil cigaretu a sotva 3x jsem si z ní potáhl mě netrápilo. Přece jen jsem přestal kouřit a tohe byla jen slabá chvilka. Na baru si díky Daxově šrajtoli obědnám dalšího panáka whiskey, jen už bych asi měl končit s pitím, nebo nedojdu k autu po svejch. Koukám po Andie jak začla tancovat. Jo! Tohle je přesně to co chci naučit! Zazubím se nad myšlenkou, že bych tohle jednou mohl dělat i já a přesunu se ke Keiře. "Tak co? Jsi ochotná mě naučit nějaké kroky?" Ušklíbnu se na ni a v hlavě si přehrávám další věty. "Když už by mělo být doma peklo kvůli letmé puse, tak proč nevyužít šance ne?" Usměji se na ni a čekám na její reakci. |
| |
| Znova v baru Když se blížíme ke klubu, vykoukna na nás Dave, vypadá jako by byl na odchodu, ale naštěstí změní plán a vrací se s námi zpět, rozhodně mu nehodlám dávat najevo, že mám radost, když má tu svou Bellu. U baru Dax objedná pití, ale já si vezmu jen vodu, po tanci mám vždy příšernou žízeň a alkohol není to pravé, to až potom, později. Mezitím Nia odběhla na parket, kde si napravila náladu tancem i závěrečným saltem, které ji vyšlo dokonale, škoda, že to nenatřela tomu vejtahovi, ale jistě mu to nandá příště, je vážně dobrá. Nio to bylo skvělé, jsi třída. Přemýšlím zda jít zase tančit, když Dave nadhodí že by chtěl naučit pár kroků, v očích mi ďábelsky zajiskří hm, takže něco po čem každému vypadnou oči? Fajn, tak jdeme... Vezmu ho za ruku a na parketu se otočím na DJ, udělám rukou posunek a on už ví co pustit, klubem zazní hudbaa a já začnu tančit Zobrazit SPOILER , chvíli tancuju sama a pak začnu pomalu opakovat kroky a pohyby aby se dave zapojil, ještě mu s úsměvem šeptnu pro začátek něco lehčího ano? Kupodivu mu to jde, jak jsem řekla...všichni máme v těle rytmus, jen ho musíme najít, po tance Dava obejmu a vlepím mu pořádnou pusu, když už problém s Bellou ať to stojí za to, jsi vážně dobrý. Vrátím se k baru a mrknu na zbytek třídy, takže co jít tancovat na něco normálního a nechat si energii na batlle s těmi snoby? , vezmu za ruku Daxe a Dave, ti jediní by se mohli zdráhat a zamrkám na holky.... jdeme?? |
| |
| Tak se ukaž! Vypadá to, že Keira to vzala s tím tréningem tance opravdu vážně. Napadne mě ve chvíli, kdy mě drží za ruku a vede na parket. "Ale já jsem na to vážně levej holka." Ušklebím se, "naučil jsem se v životě jen jeden tanec ale..." to už však Keira začla tancovat a mě tak trochu začala padat brada. Pozorně jsem ji sledoval, ale popravdě? Ztratil jsem se už při třetím jejím pohybu. Stál jsem tam jak solnej sloup a udiveně ji sledoval. Musel jsem vypadat asi vtipně ale v tu chvíli mě to bylo absolutně jedno. Koukal jsem na ni, a představoval si jak to umím, a i když to nemělo 4 kola, nedělalo to řev po celém bloku -'- si myslím že když se naštve, dokáže taky řvát jako siréna -'- a nemůžu na tom vyměnit a upravit spoiler, kola nebo interiér, tanec ale především i ona, mě to absolutně uchvátilo. Zmírnila temp a začala znovu, snažila se mě to naučit a troufám si říct, že mi to možná i šlo. "No jestli tohle je lehké tak budiž." Prokulím oči a začnu se smát. 'Tanec' v mém podání je na konci a najednou mě Kika obejme a dá mi pusu. "Děkuji," pousměji se, když mě Keira pochválí a ve chvíli kdy se otočí a vrací se k baru já se zaraduji nad pusou a udělám vítězné gesto! Hned jdu za ní a ve chvíli kdy přicházíme k baru, ji chytnu zazedu za pas, nakloním se k ní a do ucha jí začnu šptat. "Mimochodem, ty jsi si taky vedla slušně. A ano, Belle by to asi možná vadilo, mě vůbec. Ale to by nesměla být moje sestra." Pustím jí, pousměji se a jdu si stoupnout vedle Daxe. Obědnám si juice a trochu upiju. Opět nás Keira tahá k tanci, ale to mě nevadí... Čím víc s ní budu, tím větší radost mám. "Tak víš co? Ukážu ti to jediné co umím já." Vlezu na parket, mávnu na DJ ať mi tam pustí nějakou dobrou pecku a začnu rozpomínat nakroky které jsem se kdysi učil. "Tohle je to, co miluji." Usměji se na Keiru a začnu tancovat. |
| |
| U baru (Dave, než se ostatní rozhodnou zda půjdou tančit) Po tanci se vracíme zpět když ucítím ruce kolem pasu a u ucha Davův hlas, jeho slova mě vynesou do oblak, ale snažím se dělat že mi je úplně jedno co právě řekl. "Sestra? To by mohl říct každý, třeba je to tvá dávná láska a ty jen provokuješ nebohé slušné dívky, snažíš se je okouzlit tou svou pěknou tvářičkou. Mrknu na něj a pousměji se, sestra, je to jeho sestra a já si myslela...kruci Kiko, kolikrát jsi si řekla, že si nebudeš domýšlet, ale....co , že to je sestra, jedna pusa nic neznamená, určitě hledá jen přátele tak se vzpamatuj. U baru si tentokrát dám panáka a otočím se na Daxe, tentokrát to je na mě, aby jsme tě nezruinovali, jsi připraven tančit? Než se však k něčemu odhodláme, ozve se opět Dave s tím, že nám ukáže co umí. To co předvedl Dave, je překvapení, ano to je má parketa, umím zatancovat poměrně dost stylů, ale tohle je srdeční záležitost, proto když na něj koukám, musím uznale pokývat hlavou. Když dotančí uznale zatleskám a zapískám, jsi skvělý to bylo moc dobré. |
| |
| U baru Keira, Dave, Nia aspol. Sleduji Niu, jak tančí. Když zase příjde k nám, zatleskám ji. "Jsi vážně dobrá." Pak mě drapne Keira spolu s Davem. Měl bych myslet na své zdraví, na nohu a stav peněženky. Ale poněkud to nejde. Loudám se za ostatními na parket. Netancuji jako před tím, šetřím energii. Jak Dave skoro olizuje Keiru, jen odvrátím pohled. Taky by si to mohli nechat do soukromí. Veřejné ocucávání jsem nikdy neměl rád. Zvlášť když to dělají všichni. Někdy se vážně stydím, že jsem teeneger. Pak se keira obrátí na mě. "Hele, moji peněženku by neohrozilo ani deset ochlastů, co se vrátili ze Sahary. Trochu si užij." Kopnu do sebe whisky a už začínám být malinko veselejší. Sakra, měl bych přestat, dokud můžu. |
| |
| Dvojité překvapení Doskočím salto a s úlevou vydechnu. Škoda holka, že se ti to nepovedlo dřív... Dax a Kika mě hned pochválí. Mile se na ně usměji. "Díky..." Sednu si zas zpět na svoje místo a napiji se. Když zvednu hlavu od skleničky, koukám jak Kika zas blbne na parketu s Davem. Podívám se na Daxe. "Na jaký obor ty vlastně chodíš?" Usměji se na něho, když v tom si všimnu jeho odvráceného pohledu od naší tančící dvojičky. Podívám se tím směrem a trochu mě překvapí, co vidím. "Wow... To bylo rychlí..." Usměju se na Daxe ale je vidět, že si z toho nedělám tolik jako on. Když mi Dax odpoví, vrátí se už náš zamilovaný páreček. "Vy jste na to vlítli dost šupem..." Zasměju se na ně. Kika popadne Dave a Daxe za ruku a odtáhne je na parket. Zasměju se tomu a přidám se k nim. Další překvapení večera. Tančí fakt dobře... Vydám se za nimi ale moc netančím. Spíš se jen vlním do rytmu hudby a pozoruji ostatní. Když dotančíme, začnou se přetahovat o to, kdo bude platit. Když je tak poslouchám, je mi až trochu trapně. Dobře vím, že si nemůžu dovolit je na něco pozvat. Snad se kvůli tomu nebudou zlobit... |
| |
| Už asi konec nebo co?... Všichni v klubu Jo, ještě jsem si pamatoval kroky, jak se to má dělat a i když se mi sem tam něco nepovedlo, nebo to vypadalo tvrdě, splnilo to účel. Líbilo se jim to a o to mě především šlo. Chvíli se s něma kroutím na parketu ale začínám poznávat pocity jemné opilosti a únavy, které se na mě hrnou. Přikroutím se blíže Keiře, usměji se a pokusím se ji zastavit a začít na ni mluvit tak, aby mne slyšela. "Začínám být trochu unavený a zítra celkem brzo vstávám. Je na čase abych už asi vyrazil směr domů." Lítostně se pousměji a koutkem oka si prohlédnu okolí, jestli mi nehrozí nějaký šmírování. Natáhnu se blíže k její hlavě a s výraznou nervozitou jí začnu šeptat do ucha. "Každopádně na nějakou tu lekci tance bych energii ještě našel." Ták Dejve, teď jsi skončil. Jsi tuhej! Kaput, konec, finito, ende... Prostě, ta tě teď slušně zežere. Váhavě ji seznámím se svým plánem a při tom se imaginárně mlátím palicí do hlavy, co mě to zase napadlo za hovadinu. |
| |
| v baru všichni a přitom asi nikdo ;) Bavím se s milou barmankou, která mě ve volných chvilkách seznamuje s obsahem nabídky. Asi ucítila můj zájem, protože vysvětluje docela dopodrobna, co se jak vyrábí. Dokonce si můžu smíchat svojí skleničku coly s cubánským rumem. Chutná mi hned o něco líp. Během mého učení se část party vytratí. Ani si toho nevšimnu a už jsou zpět. Keira pokračuje v tancování s Davem a Daxem, dokonce i ta mě hodně sympatická holka, jmenuje se... myslím... něco na A, začala tancovat. A jak! Chvilku na níu jen zírám a pak se radši zase věnuji sklence. Ještě by mě někdo mohl chtít dotáhnout na parket a byl by konec zábavy. Cítím se tu lehce mimo. Neumím a ani nechci tančit. Co tu tedy vlastně hodlám dělat? Pít a být nablízku novým kamarádům. |
| |
| Konec zábavy? (všichni spolužáci v klubu) Tanec, pití a dobrá parta, co víc by si člověk mohl přát, mé starosti o peněženku odbyde Dax mávnutím ruky a tak to dál neřeším, jistě bude ještě šance jak mu to oplatit, jen mě trochu mrzí jeho pohled při puse od Dave, stejně jako konstatování Nii, že na to jdeme rychle. Nechápu nač naráží, nejspíš si z nás udělali pár, ale to je přeci hloupost, přátelská pusa, trochu flirtu a vzájemné oťukávání, no možná to tak vypadá, ale kdo ví co z toho všeho bude.Každopádně to neovlivní zábavu a tanec a tak se po nějaké době vracíme zpět k baru, mezitím Dave pronesl něco o únavě a o tom, že ráno vstává a já si uvědomím, že je to fakt, ráno se jde do školy, ale euforie z toho, že jsme potkala fajn partu mi dovolí nad tím zatím mávnout rukou, jenže pak ucítím na krku jeho dech a další slova, po těle mi přejede zamrazení, je to spíš takové to příjemné nervozní očekávání. Tak děvče co teď? Odpovíš moc dychtivě a bude si myslet že jsi laciné zboží, budeš se zdráhat a , pošle tě k šípku a to by jsi nechtěla co? Na rtech se mi objeví drobný úsměv, nakloním hlavu ke straně a stejným šeptem odpovím, " takže soukromé lekce? Hm, někde v soukromí a ještě teď večer, nebo tady? Myslím, že školní tělocvična je otevřená do jedenácti pokud chceš mít klid.....nebo máš jiný návrh? Ještě na něj rošťácky mrknu a opřu se o bar, Sky zatím skvěle vychází s barmankou a já si uvědomím, že jsme ji nedostali na parket, budu si na to muset vzpomenout příště. Natáhnu se po sklenici minerálky a pohledem přejedu přítomné, takže jak to vidíte, jdeme k domovu nebo tady ještě chvíli zůstaneme? |
| |
| Soukromá lekce Keira a rozlučka s ostatními Celkem jsem si oddechl když se Keira nepostavila do bojového postoje a žádná facka mi nepřistála na tváři. Naopak, z její reakce jsem byl mile překvapen a moje radost nenacházela konce. "Ehm, no tak já bych to viděl ještě na jednu skleničku něčeho dobrého a pak by jsme odešli do té tělocvičny." Zašklebím se na ni, neboť si nejsem jist, jestli dělám dobrou věc. Jo, líbí se mi ale nechci to nějak zkazit... Co když si bude... Radši nic! Dohaduje se mi rozum s myšlenky a já se kouknu na bar, co bych si mohl před odchodem dát. Vidím tam Sky, jak si povídá s barmankou a tak nějak mi cvrnklo v hlavě, že Keira tu nebude jediná co tu budu pracovat. Usměji se, když zahlédnu láhev toho, co bych si dal, podívám se Keiře do očí a nemohl jsem si odpustit slabší narážku, jen pro to aby si nemyslela že se jí chci hned dostat pod sukni. Ale co když jo? "Neboj, nemám v plánu ti něco udělat." Ušklebím se, "nebo se snad bojíš?" Mrknu na ni a vydám se směr k baru. "Ahojda Sky." Kývnu na ni hlavou jako pozdrav, otočím se k barmance a trochu začnu řvát, aby mě slyšela. "Poprosím dva Jégry s kolou, tři kostky ledu." Usměji se, otočím se směrem k parketu a sleduji jak všichni tancují. Hlavou mi prolítává mnoho myšlenek ať už o tom, jaké to bude na škole, nebo co bude doma když příjdu totálně na šrot ale také i o ní. holce, která mě naučila nebát se ostatních. Zaměřím svůj pohled na ní a modlím se, doufám, že si o mě neříká že jsem jakejsi úchyl. Barmanka mi podá dva panáky a já jeden podám Keiře. "Tak na naše společné učební kroky, co myslíš?" Znovu na ni mrknu, napiji se a vydám se směrem z klubu pryč. S ostatními se rozloučím mávnutím ruky, aby neřekli že jsem se na ně vyprdnul, Keiře věnuji dle mě sladký úsměv a velmi odvážnou větu, "tak co, jdeš?" |
| |
| V baru Nia aspol. Nakonec od Davea a Keiry odvrátím pohled. Můj názor na tohle je... odlišný od jiných lidí. Jediný, kdo mi věnuje pozornost je Nia. Jsem jí za to vděčný. "Kreslení." Houknu do křiku kolem. Začínají mi tuhnout svaly. Měl bych něco dělat, ale sedět jen tak na baru je příjemnější. "Co ty?" Zajímám se. Nikdo jiný si nás nevšímá a jsem za to tak nějak rád. A taky že mě ostatní přijali mezi sebe bez nějakého "Hle zde je mrzák z doby dvacátého století vyobrazený na dřevorytu." Tohle se mi totiž stává poměrně často a je to pěkná otrava, vážně. |
| |
| V baru Pousměji se. "Takže budoucí malíř..." Usměju se na Daxe. Všímám si, že je už trochu unavený. "Nechceš si jít spíš sednout?" Usměju se na něj mile a pokud bude souhlasit, jdu s ním a sednu si vedle něho. "Já jsem tu na tanci..." Mrknu na Daxe přátelsky. Je to zvláštní. Ráno bych dala cokoliv, abych do školy nemusela a teď se tam i docela těším. Doufám, že nebudu za úplného blbce. Přece jen se najdou základní věci, o kterých nemám ani páru. Přijde mi to tu fajn a vážně nechci, aby se mi ostatní vyhýbali, protože by věděli kdo vlastně jsem. Stačí, že jsem dnes své tajemství málem odhalila, když jsem vzala holky do domu. Povzdechnu si. |
| |
| V baru Nia Usměji se. Naštěstí v tom přítmí není vidět, že se červenám. "To ani ne. Jen se chci zlepšit." Napiji se coly, kterou jsem si objednal. Neměl bych totiž už pít, jestli chci být zítra provozu schopný. "Jo, všiml jsem si. Jde ti to." Uznale pokývám hlavou. Najednou na ní vidím, že je smutná. "Nevypadáš moc nadšeně. Děje se něco?" Prohlížím si ji svým pohledem, před kterým už spousta lidí uhnula. Jeden z nejupřímnějších, co umím. Směs soucitu, obav a nefalšovaného přátelství, Souvisí to se mnou? Nebo si dělala zálusk na Davea? |
| |
| V baru "Nemyslím si, že bych v tom byla dost dobrá..." Pousměji se. "Rozhodně bych mohla být o dost lepší..." Pousměji se. Kupodivu si všimné změny mého výrazu, když se zamyslím. Rychle se nervózně usměji. "Ne.. To.. Já.. Eh.." Vydám ze sebe najednou směsici pazvuků naprosto nesouvisejících. Co teď? Měla bych se uklidnit! Napiji se zhluboka. "Nic.. Jsem v pohodě.." Pokusím se ho uklidnit. Ten jeho pohled je děsivej. Takový, kterému se nedá nic odmítnout.... |
| |
| Soukromé lekce, ano či ne? Tak se zdá, že Dave to vzal tak nějak s nadhledem přesně jak to bylo myšlené, tedy pokud mu to není úplně šumák, to by mě docela štvalo. Pravda je, že mi po páteři přejede zachvění, nemám problém někoho učit, nedělá mi problém být s někým sama, ale on na mě působí tak nějak zvláštně. Ano, přitahuje mě, ale to není vše, je v tom i něco jiného, vždyť po světě běhá tolik krásných kluků a mužů, třeba vyhazovač Bo, není k zahození, ale "Déčko" má pro mě nevsvětlitelnou přitažlivost. U baru mrknu na Niu a Daxe, zdá se, že si skvěle povídají, jsem ráda, trochu jsem měla obavu,. že se Dax naštve když jsem si ho nevšímala, nebylo to úmyslné a vím, že z něj bude bezva kámoš, Sky si dál povídá s barmankou a tak pozvednu sklenku s pitím od Déčka (omlouvám se Dave, máš novou přezdívku :D), zadívám se mu do očí a lehce se pousměji, tak tedy na společné soukromé lekce, jsem zvědavá zda neutečeš. Vypiju pití a postavím se, rozloučím se se spolužáky zavolám, že se uvidíme zítra ve škole, mávnu na barmanku a pak s mrknutím kývnu na Déčko, ...takže? mávnu rukou směrem k východu a pak už kráčím, nechám ho aby si mohl prohlédnout mé provokativně se pohupující boky, u dveří ještě něco zašeptám vyhazovači a pak už jsme venku, noc je jasná, nebe plné hvězd a já pomalu zamířím ke škole, zvědavá zda mě Dave dojde, nebo se z toho vymluví. |
| |
| U baru Nia Její rozpaky jsou až roztomilé. A její neupřímnost taky. "Každý něco skrýváme. Temnou část toho, co je v nás, co nikdy nezmizí. Co je naší součástí a co se jednoho dne dostane na povrch. Jonathan Frenklin." Zašklebím se na Niu. Nemám plán oslnit ji řečmi o něčem, co nikoho nezajímá, jen se mi ten citát líbí. Keira někam zmizí spolu s Davem. Přeju jim to. A jsem rád, že nezačali dělat něco horšího veřejně. Ano, i to jsem zažil. Při té vzpomínce málem vyprsknu smíchy. Zadívám se na Niu. "Jestli o tom nechceš mluvit a jakože myslím že nechceš, nemusíš." Začíná se na mě dostávat únava a napadá mě, že bych měl očíhnout to apartmá, které jsem si objednal. Ale nechce se mi ještě jít. Ještě ne... |
| |
| V baru Nervózně koukám na Daxe. Jeho pohled mě dost znervózňuje. Je to šílené! Má stejný pohled jako Tom... Teda jako měl Tom. "Já... Ráda bych ti to řekla ale... Bojím se aby jsi se na mě pak nekoukal skrz prsty..." Sklopím smutně hlavu a zakoukám se do stolu. |
| |
| V baru Nia Zadívám se na ni, až smutně. Ti fakt myslíš, že jsem takovej? Mě to lidi dělají celý život. Vím jaký to je a ty jsi., Heh, do čeho jsem se to zamotal? Dělej, řekni něco. Pravdu. Jsi jedinečná a neublížil bych ti. Ani nechci. Je to jen na tobě. Lidi mě staví vedle. Jsem mimo skupinu, vždycky. Ale ty... A ostatní... Vy mě berete jakej jsem. A jsem si jistej že tebe budou uaky. Usměji se a uhnu pohledem. Můj zvláštní způsob jak říct člověku, že mu věřím. A je na Nie, zda věří mě. Nechci jí nutit. Chci jí pomoct. A už je mi jasné, že touhle nocí se hodně změní. Aspoň pro mě. |
| |
| V baru Nervózně pozoruji Daxe a nespouštím z něj oči. Jeho proslov mě přinutí se začít pořádně červenat. Jo... Je jak Tom... Nervózně se nakloním k Daxovi. JEN PRO DAXE |
| |
| Konečně sami... Keira Překvapilo mě, jak to Keira vzala. Vypadalo to, jako by se tam snad těšila víc než já, ale furt na ní šla vidět váhavost. Nemyslím si že by to mělo něco společného s tím, že budeme sami, ale nedokázal jsem pořádně určit původ její nervozity. Nedokázal jsem to na ní poznat a to mě na ní hrozně lákalo. Byla pro mě taková velká neznámá a to já velice rád. Vidím jak něco začne šeptat vyhazovači a jde směrem ke škole. Neváhám a cupitám hned za ní tak, až to muselo vypadat komicky. Když jsem procházel okolo ochranky, nemohl jsem si nevšimnout jeho pohled na mě a najednou mi vyschlo v krku. Jooo, tak s ním bych nechtěl jít do křížku, pomyslím si a byl jsem nehorázně rád, že jeho pohled na mne trval jen několik málo sekund. Doběhnu Keiru a rád bych si s ní povídal, jenže... Rozum mi tvrdí abych řekl aspoň něco vtipného, ale nervozita mě to nedovolí a to mě hodně vydeptá. Ano, jsem opět nervózní a teď o mnoho víc než před tím v kavárně. Husí kůži mám po celém těle, ruce se mi potí tak, že bych z nich vyždímal hektolitry potu a jazyk se mi kroutí sem a tam, jen abych nemohl nic říct. Cítím divný pocit, jsem sice rád že teď jsem s Keirou sám, nikdo s námi není ale prostě se bojím. Mám strach že tenhle suprovej večer nějak pokazím a to nechci. Chci aby mě měla ráda a jsem si jist tím, že ne jen jako kamaráda. Dojdeme ke škole, velké schody které byli před vstupem jsem vyběhl jedním dechem a rukou zastavil Keiru, která šla za mnou. Koutkem oka mrknu na recepci, kde spokojeně spí hlídač. Otočím se na Keiru a zašeptám "pojď potichu, spí tak ať ho neprobudíme." Uchichtnu se a pomalu se vplížím do budovy. Jdu snad po špičkách, aby nás hlídač neslyšel a díky informačním cedulkám na zdi, se blížím k tělocvičně. Byla prázdná a já byl hrozně rád, budeme sami! Kopíruji Andie - JENOM PRO KEIRU!!! :D |
| |
| U Baru NIA Nakonec se mi rozhodne svěřit. Dívám se na ni zmatený, překvapený. Vážně netuším, co říct. A číst a psát doufám umí, ne? Jsem hloupý, že takhle přemýšlím. Můj "děsivý" pohled zmizel a nahradil ho soucitný. Vím jaké je být jiný. Odstrčený. Někdy až moc dobře. Myslím, že každý z nás. Po chvíli se konečně odvážím promluvit. "Neboj, nikdo se to ode mě nedozví. Budu tu s tebou. A kdybys měla problém... No jako dneska v tý loděnici... Vždycky někoho rád přetáhnu holí." Zašklebím se. Pak se k ní nakloním. Zaslouží si taky něco vědět. Dobře Daxi, vylej si srdíčko. Říká škodolibá část mého já. POUZE PRO POVOLANÉ OSOBY, TO JEST NIA. MAZEJ! :D NEBO PŘEČTI A NEVYUŽÍVEJ VE HŘE! HUŠ! HUŠ! :D [/spoiler] |
[spoiler]Zadívám se na ni. "Víš... Ta noha. Udělal mi to otec. Vrazil mi do ní kus skla, když jsem bránil sestru. A ten střep tam pořád je. Proto jsem... divnej asociál." Teď asi bude těžký uvěřit, že jsem říkal pravdu. Ale je to pravda. A doufám, že to Nia pochopí. "Víš, že mi sestru připomínáš?" Zadívám se na ni. Postavou, chováním. Jsem celkem vyděšený z toho, že jsem jí právě řekl nejtemnější část své minulosti. A taky je to úleva, svým způsobem.
| |
| V baru Dax |
| |
| V baru Nia NIA |
| |
| V baru Dax Dax |
| |
| V baru a pryč Nia Celkem dobře jsme si povídali. Najednou se pódium ve světelné show rozzářilo. Lampa... Ta prokletá lampa... Prohnalo se mi hlavou jako nezabrzditelný vlak. Instinktivně se mi zatemělo před očima. Kam chodí ségra na školu? Schoulil jsem se na židli a svěsil ramena. Najednou se mi udělalo špatně. Srdce se mi rozbušilo hlasitěji než reprobedny v klubu. Duní jako tisíce kladiv bušící o železo. Před očima mi blikají světla. Je jedno jakou mají barvu. Představují to samé. Tu lampu... Zúžili se mi zorničky a rozklepali ruce. Buch, buch, buch... Hodil jsem na stůl peníze a je mi jedno, že to je dvakrát tolik, než mělo být. "Promiň. Je mi blbě." Řeknu skoro po pravdě Nie a běžím pryč. Z hezkého večera se stala noční můra. Doběhl jsem do svého apartmá a zamkl za sebou. Hůl jsem odhodil do kouta a zhroutil se na zem. Bunda letěla taky kamsi a při pádu s sebou vzala sklo, které se roztříštilo po podlaze s ohlušujícím rachotem. A v úlomcích vidím svou tvář. Až nepřirozeně bledou. Lesknoucí se tmavě modré oči, které odráží tlumené světlo pouličních lamp, které sem svítí otevřeným oknem. Z úst mi vytekli sliny a vsákli se do koberce. Kývu se zepředu dozadu a nepříjemný pocit v břiše se stupňuje. Ani nevím, jak jsem se dostal do koupelny, ale pamatuji si jen tmu a hořkou chuť na jazyku poté, co jsem zvracel... |
| |
| V baru, venku Dax a okolí Vidím, jak se najednou mění Daxův pohled. Tak a teď jsi to oficialně po*rala, holka! "Daxi počkej!" Chci tě chytit za ruku, když utíkáš pryč ale nestihnu to. Hodím na stůl pýr drobných a rychle se rozeběhnu za tebou. Je od mě už hodně daleko. Do prčic! Co teď?! Vyběhnu směrem, kam jsem tě viděla běžet a takovýmhle stylem za tebou utíkám až dokud nezapadneš do domu. Podle nápisů to je nejspíš hotel s apartmány. Chvíli zůstanu stát před domem až se odhodlám vejít dovnitř. Na recepci mě ale rychle zastaví. Když řeknu, že tě hledám oznámí mi, že za tebou ale nemůžu. Naštvaně vyjdu ven. Krucinál! Já jsem takovej blbec!! Teď se na mě nebude chtít ani podívat.... Kopnu do kamene, který se odrazí od požárního schodiště a praští mě do nohy. Už chci začít nadávat, když si uvědomím, že to schodiště je podél hotelu. Pousměji se. Tak fajn, cestu by jsme měli, ještě by to chtělo nějakou omluvu. Rozhlédnu se okolo a všimnu si večerky nedaleko. Zazubím se a dojdu tam a něco koupím. Potom vyskočím na schodiště a lezu nahoru. V každém patře se kouknu do okna, zda tam nejsi. Až když najdu pokoj, kde poznám Daxovu mikinu a hůl, pokusím se otevřít okno. Když zjistím, že je zavřené s výrazem totálního protestu se posadím za okno, aby na mě bylo co nejlíp vidět. Do jedné ruky vezmu kytici, kterou jsem dole koupila a do druhé plyšového slona. Prosím! Prosím.. Nechci aby se zlobil... Musím ho rozveselit... Takhle tam sedím dokud neuvidím Daxe vevnitř. Zaklepu na okno a s co nejmilejším úsměvem zamávám. |
| |
| V hotelu Nia Vyloudal jsem se z koupelny. Jsem bledý a ve světle, které vrhají lampy venku vypadám ještě hůř. Pod očima se mi usadili černé čáry. Polykám paralen a zapíjím ho. Posadil jsem se na gauč a zavřel oči. Najednou ale uslyším rachot za oknem. Otevřu oči a... přepadnu z gauče dolů. Srdce se mi zase rozbušilo jako o závod. Byla to VÁŽNĚ Nia s kytkou a slonem, nebo to byl jen přelud? Ať to je přelud, ať to je... Vykoukl jsem zpoza gauče. Nia tam pořád je. Znovu ani nevím, jak jsem se dostal do koupelny, ale i za oknem jsou slyšet dávivé zvuky. Někdo by měl mému žaludku říct, že tohle není nejlepší vystupování před holkou. Vyjdu z koupelny, ještě bledší než před tím a řádně zpocený. Dojdu k oknu. "Eh... Eh?" Dívám se na Niu skoro jako na přízrak. Nepouštím ji zatím dovnitř. "To je tvůj další koníček? Lezení na hotely, kde jsou ubytovaní spolužáci?" Řeknu chraplavě a odkašlu si. |
| |
| Požární schodiště Dax Dax si mě všimne, až když sedí na gauči, na kterém vzapjetí nesedí. Trochu se pousměju. Vypadá hrozně chudák... Vběhne znovu do koupelny. Sklopím smutně oči. a zvednu je až když příjde k oknu. "Promiň... Nechci tě rušit nebo tak... Jen... Prostě mi je líto, že jsem něco takového začala plácat. Musí to být těžký ztratit člena rodiny..." Sklopím oči. Možná jsem ráda, že nemám šanci něco takového zažít. "Normálně to nedělám ale přišlo mi, že by bylo fajn se ti omluvit a aspoň se pokusit tě rozveselit..." Koukám se dost provinile a už možná trochu lituji, že jsem sem lezla. Nakloním hlavu a podám ti nejdřív kytku a pak plyšáka. "Promiň... Omlouvám se... Asi bych měla jít a nechat tě samotnýho..." Sklopím oči... Nechce se mi nechat ho tu samotného. "Já jen, že mě když je zle a je jedno jestli psychicky nebo fyzicky, pomůže mi nejvíc společnost.... Pochopím ale, když mě pošleš pryč..." |
| |
| Schodiště a byt Nia Poslouchám ji a pozorně sleduji výrazy v její tváři. Každý neznatelný pohyb. Nakonec se usměji. "Jsi úplně jako moje sestra." Rozesměji se. Otevřu okno a vpustím ji dovnitř. Pořád se usmívám. Kytku i plyšáka položím na stolek. "No... Už jsem tu stihl udělat bordel." Podívám se na střepy na podlaze a převrácený gauč. Lepší než spodní prádlo na věšáku. Ano, i to se stává. "Měl bych se omluvit spíš já. Neměl jsem zdrhat. Ale... reflex." Pokrčím rameny. Já vím, je to vyhýbavé gesto. Proč tu chce zůstat? To vypadám tak hrozně? A chce tu vůbec být? Ne. Jinak by tu nezůstala. Možná si o ní myslím něco jiného, než bych měl. Ale nikdo se ke mě ještě nechoval... jako ona. Jenom sestra. Točím v ruce náhrdelníkem, který jsem kdysi sestře dal. "Emily... Jmenovala se Emily. A chodila na Základní Westhidskou školu." Jmenovala se. Chodila.... Minulý čas. Všechno je v minulosti. |
| |
| Už v hotelu Dax Když mě Dax pustí dovnitř, skočím dovnitř oknem. Pod botami mi zazní křupání skla. Trochu se leknu. Předtím jsem si ho nevšimla. Rozhlédnu se po pokoji a pousměju se. "Nemusíš se omlouvat... Nedokážu si ani představit jaké to musí být..." Dřepnu si a začnu sbírat střepy ze země. Dávám je do dlaně. "Hezké jméno.." Usměju se a zvednu hlavu, abych se na tebe mohla podívat. "Víš jestli se o tom nechceš bavit, nemusíš mi nic říkat..." Usměji se a dál lezu po zemi a sbírám střepy. |
| |
| V hotelu Nia [/b] Po jejím vzoru taky začnu zbírat. Práce pomáhá odpustit do zlých myšlenek. Pokud se nemusíte dívat na svou vlastní zohavenou ( dobře přeháním) tvář. Jak teď závidím něžnému pohlaví make - up. Podívám se na ni. "Víš, že jsi první komu jsem o ní řekl?" Vlastně první komu jsem o sobě něco řekl. Chvíli mlčím. Ty největší střepy jsou posbíraný, na ty menší pak bude muset jít uklízečka. "Dáš si něco?" Dojdu k minibaru. Já osobně si nevezmu nic z výběru jídla a pití, jen vodu. Mám pocit, že bych všechno co pozřu uviděl velmi brzy znovu. |
| |
| pokoj-koupelna-pokoj Dax Dax se ke mě přidá a sbíráme nějakou chvíli společně. Když zaslechnu, že jsem první, kdo o ní ví, zarazí mě to a v dřepu ztratím balanc. Při snaze nespadnout se ale opřu zrovna nesprávnou rukou, kde jsou střepy. Jau! Rychle schovat! Dám rychle ruku za záda a doufám, že si nevšiml mého představení. "Ne díky... Dnes jsem toho už měla dost..." Pokusím se o úsměv a rychle seberu druhou rukou zbytek střepů a hodím je do koše. "Eh... Skočím si jen do koupelny ano?" Nečekám moc na odpověď a zalezu do koupelny a zavřu za sebou dveře. Hned si začnu z ruky vyndávat střípky a omeju si dlaň pod vodou. Snad to nebude moc krvácet... Po chviličce zase výjdu ven a usměji se na tebe. Postavím gauč do původní pozice a posadím se na něj... |
| |
| soukromá zpráva od Keira "Kika" Salamon pro Celou cestu Déčko podivně mlčí, nevím proč, předtím byl tak upovídaný, měla jsem pocit že ho má společnost baví, ale teď? Co když jsem si to všechno vyložila úplně špatně, co když má zájem jen a jen o tanec a já tady ze sebe dělám hlupáka, nebylo by to poprvé že, jsi moc divoká, moc přímá a to kluci nemají rádi. Konečně dojdeme do školy a tam mě Dave předeběhne, vyběhne schody a za chvíli se plížíme kolem spícího hlídače, tělocvična je celkem daleko tak je jasné, že nás nikdo nebude rušit, taneční sál by byl možná lepší, ale tam by byla možnost, že někdo přijde. Vstoupíme, dveře se zavřou, Déčko rozsvítí jen tak aby se neřeklo a na mobilu pustí písničku, pozoruji jeho hektické chování a pak mi to dojde, on je nervozní. Následné činy a slova mě utvrdí v tom, že mám pravdu a že jsem se tentokrát v pocitech nepletla. Cítím jeho ruku na svém boku, cítím teplo jeho dlaně a slyším ta nádherná i když poněkud zmatená slova, ale výsledek je jasný, má o mne zájem. Položím mu volnou ruku na tvář, palcem pohladím jeho spodní ret a pak ho políbím, je v tom náznak vášně co se ukrývá pod povrchem, je v tom náznak smyslnosti kterou ukrývám a je v tom drobek divokosti, abych ho neodradila. Když polibek ukončím, zadívám se mu do očí nevím jak jsem udělala, že po mně toužíš, ale hodlám v tom pokračovat, protože i já toužím po tobě, tiše zašeptám, pak mu rty polaskám ušní lalůček a znovu tiše promluvím, rty se téměř dotýkám jeho ucha otázkou je, jak jsi to udělal ty, že nedokážu odolat....? Pak se v rytmu hudby začnu svlékat až před tebou stojím v tanečním trikotu co byl pod oblečením, Zobrazit SPOILER , celkem vyzývavě se na tebe pousměji, takže...budeme tančit nebo.....? Větu nechám nedokončenou a jen se na tebe dál usmívám. |
| |
| soukromá zpráva od Dave Mertis pro Nemůžu ti odolat, nejde to. Když mě políbíš, cítím unitř sebe nepopsatelný pocit radosti. Už jen z toho důvodu, že jsi mě nezazdila. Absolutně nevím co dělat, nohy se mi třesou a srdce mi buší jako tisíci watovej basák. Tvoje dotyky, slova, pohledy, to všechno mě dělá šťastným. "Já to taky nevím a sám sobě se divím." Pousměji se, protože tuhle poznámku jsem si nemohl odpustit. Ty se svlékáš a já přemýšlím v hlavě co mám dělat. Tvoje otázka mě totálně odrovnala. Tep je na maximu, cítím jak mi po celém těle pumpuje horká krev a polštářky na prstech se mi třesou jako na vybrační brusce. Sundám si mikinu a přiblížím se k tobě. Prohlídnu si celou tvoji postavu a usmějii se. "Záleží..." Odmlčím se. "Záleží na tom, jestli chceš tancovat." Ušklíbnu se, nechci aby jsi si myslela že se ti chci dostat do kalhotek a pak se neozvat, nejsem takový, ale ty jsi holka... Nepochopíš to, ani kdybych ti to vytetoval na kůži. Nepochopíš a už rozhodně neuvěříš. Jednou rukou tě obejmu okolo pasu, přitisknu co nejblíže ke svému tělu a rty přiblížím k těm tvým. Pomalinku tě začnu líbat a druhou rukou ti projedu vlasy. Ona je prostě úžasná! |
| |
| soukromá zpráva od Keira "Kika" Salamon pro Jeho pohled mě spaluje, cítím jak ve mě narůstá vzrušení a v tu chvíli je tanec to poslední nač myslím, hm a čemu přesně se divíš? , neodpustím si laškovnou poznámku, ale pak zvážním, vidím tvůj pohled a přemýšlím co se ti honí hlavou, neujde mi drobné zachvění tvého těla, jako tanečnice jsem zvyklá pozorovat změny na lidském těle a tentokrát za to děkuji bohům, protože poznám, že ti na tom co se stane záleží, že ti nejde jen o to jedno, i když....mozek mužů je pro mě záhadou, ale teď jsem odhodlaná dát ti šanci. S tvou rukou na svém těle , s prsty ve svých vlasech se cítím nádherně, a pak, pak mě políbíš a já jen tiše vydechnu.... ano chci tančit.....tančit ve tvé náruči, nakonec se plně poddám tvým ústům, dovolím si zase o kousek poodkrýt svou vášeň která doutná pod povrchem, ale zatím ještě ne naplno, ne natolik aby jsi utekl. V krátké pauze kterou dopřeješ mým rtům se pousměji, tahle soukromá lekce se mi začíná velmi líbit..... |
| |
| soukromá zpráva od Dave Mertis pro "Tak to máme společné, i když, nevím jestli v téhle lekci dostanu Áčko." Ušklíbnu se, chytnu tě za ruku a pospátku začnu couvat do místnosti s žíněnkami. Stále ti koukám do očí, sleduji tvé pohledy a má nervozita je už trochu lepší. Nejsem si jist jestli myslíme oba na to stejné, ale jsem ochotnej to risknout! Položím tě na hromadu žíněnek poskládaných na sobě do jednoho velkého obdelníku, nakloním se nad tebe a chvíli tě pozoruji. Cítím tvůj dech, tep který mě ťuká do dlaně, když ji mám přiloženou na tvém horkém krku. "Nechci udělat chybu." Odkloním od tebe pohled bokem. "Nechci. Záleží mi na tobě víc než si myslíš." Opět se ti podívám do očí a pomalu tě políbím. "Opravdu to chceš?" Nervózně se tě zeptám a rukou ti pohladím tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Keira "Kika" Salamon pro I v téhle chvíli je vtipný a ohleduplný, pousměji se a pronesu to co mi zní celou dobu v hlavě nestojím o Áčko, jediné co chci je Déčko, pak na tebe mrknu a přitáhnu si tvá ústa ke svým. Je skvělé, že nepospíchá, mám pocit, že to všechno je jen sen a já se probudím a bude vše jinak... i mě záleží na tobě, na nás a jestli to chci, chci tebe, tvou společnost, tvé doteky a polibky ale nemusíme pospíchat, pokud tedy není důvod ke spěchu? V očích mi zahrajiu ohníčky a já doufám, že pochopí mé škádlení a mou narážku na mužské vzrušení a jejich stav potom, prý to dokáže být bolestivé a já mu rozhodně nechci způsobit bolest. Takže tahle fáze je na tobě....., zatím co čekám na jeho rozhodnutí, dlaní mu kroužím po hrudi, hladím a odhaluji tajemství jeho těla. |
| |
| soukromá zpráva od Dave Mertis pro Po tvé větě se mi srdce uklidní. "Máš pravdu, není kam spěchat." Souhlasím s tebou a v hlavě se mi přehrávají všechny možné verze toho, jak to dnes mohlo dopadout. "Navíc, mohl bych se nějak ztrapni a ty by jsi se mnou pak nechtěla už tuplem nic mít." Začnu se smát. Přikloním se k tobě a opět tě začnu pomalu líbat. Prsty na ruce ti kroužím po bříšku a můj pocit štěstí je nepopsatelný. Takto to trvá do chvíle než nás vyruší hlídač, který před tím tak krásně spinkal opřenej o svoji ruku. A to se mu vyplatilo, neboť rukáv jeho košile se mu vytlačil na obličej a on díky tomu vypadal dost děsivě. "Hej!" Začne křičet po celé tělocvičně. "Vy dvě hrdličky tam, okamžitě od suď vypadněte! Toto není žádná muchlárna rozuměli jste?!" Jo, vypadal dost hrozivě natolik, že jsme oba propadli obrovskému smíchu. Ani nevím čemu se smějem, jestli tomu že nás načapal, nebo že jeho xicht vypadá jak vyražená plastelína, ale prostě jsme se smáli. Chytnul jsem tě za ruku, přes rameno jsem přehodil mikinu, vzal tvé oblečení a se smíchem jsme se rozběhli ven z tělocviny. Zaslech jsem jak na nás něco ještě huláká, ale nebylo mu rozumět a já to neřešil. Vyběhli jsme ze školy ven a já tě zastavil před budovou pod schody. Přitáhl si tě k sobě, rukou ti projel vlasy a jemně políbil. "Asi je na čase jít domů." Povím ti sklesle ale hned se zase usměji. "Takže zítra?..." |
| |
| soukromá zpráva od Keira "Kika" Salamon pro Je mi tak nádherně, ještě nikdy mi takhle krásně nebylo a když Dave nakonec souhlasí že nemusíme spěchat, dlouze ho políbím, takhle povrchní nejsem tak neplaš. Pak už se zase jen oddám nádhernému mazlení, když na nás vlítne hlídač, Déčko reaguje rychle, posbírá své i mé věci, chytne mě za ruku a pod náporem šíleného chechotu který nás přepadl, mizíme venku. Vypadla k popukání co? Zadýchaná, ale šťastná se usměju na Dava , nejspíš by trocha spánku neuškodila, uvidíme se ráno . Stoupnu si na špičky dám mu pusu a zpitomělá, poblázněná a hlavně zamilovaná odcházím na pokoj... |
| |
| POKOJ NIA Když Nia oběhne do koupelny, nijak mě to nepřekvapí, ale upřímně mě děsí, že přede mnou schovává ruku. Když se vrátí a pořád to dělá, zavrtím hlavou. Najednou se mi zase udělá špatně a tak odběhnu do koupelny. Ale něco mě zarazí. Krev na umyvadle a pár střepů. Hm… Vyjdu z koupelny a dojdu k ní. „Pokud chceš zůstat skrytá, nezanechávej stopy na umyvadle.“ Řeknu. „Nechceš si to nechat ošetřit?“ Navrhnu. Sice nevím, jaký rozsah ta její rána má, ale musím se pokusit jí pomoct. Přeci jen, přišla za mnou… Vzápětí mám výčitky svědomí… Jo, jsem blbej. Copak jsem nemohl ty střepy prostě uklidit SÁM? Jasně že MOHL! Nejraději bych si omlátil hlavu o dveře, kdyby se to nerozléhalo po celém hotelu a nebyla tu NIa. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Dax Zastydím se... "Promiň... Nechtěla jsem ti přidělávat starosti..." Zatvářím se provinile a ukážu ti dlaň není to nic vážného jen pár menších řezanců po dlaní. "Nic to není..." Pousměji se na tebe a když vidím tvůj zoufalý a vyčítavý pohled, přivřu jedno oko a vypláznu na tebe provokativně jazyk. odkaz Snad ho to alespoň trochu rozveselí... Příjde mi tak ustrašený a ustaraný... |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Nia Nechápavě se na ni podívám. "Starosti? Co kdybys vykrvácela?" Dojdu pro lékárničku a když na mě vyplázne jazyk, hodím jí do pusy vitamin B. Zdravý, ale příšerně chutná. "To máš za to." Zasměji se. Pokud se na mě nevrhne, začnu jí ošetřovat ruku. Jemnými pohyby otřu krev a ruku zavážu. Desinfekcí už je napuštěný obvaz. "Zítra si to nech vyměnit." Doporučím jí. Celou dobu na ni neúmyslně koukám. Co to se mnou sakra je? |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Dax Dax nedbá na moje tvrzení, že to nic není a prohlásí něco o vykrvácení. Zasměju se. "Jestli ti to udělá radost, budu hrát, že umírám.." Zazubím se na něj. Vyplazený jazyk není dobrý nápad. To cosi co mi hodil do pusy bylo fakt nechutný. Nahodila jsem opravdu kyselí ksicht. "No fuj!!!" Zanadávám si. "Co to sakra je?" Koukám na Daxe, jak mi opatrně ošetřuje ruku. Je to celkem příjemné, když o vás má někdo strach a stará se. "Jistě, sestři.. Příjdu za týden na kontrolu!" Zasměju se a zas na tebe vypláznu provokativně jazyk. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Nia Zadívám se na ni a šklebím se. Když na mě vyplázne jazyk, vytáhnu další pilulku. "Zdravotní bratr vám doporučuje další kousek tohoto vražedného prášku. Snězte ho dobrovolně, nebo vás donutíme ho sníst." Řeknu pozměněným hlasem. Pak zývnu. "Nejsi už unavená?" Chci spát, ale nechci aby odešla. Chci aby tu někdo byl se mnou. I když jsem tento pocit nikdy před tím nepocítil, když se nejednalo o sestru. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Dax Když vyndáš další prášek úplně se zhrozím. "Fuj! Není to jed na krysi?! Ani se s tím ke mě nepřibližuj!!" Zasměju se. Když vidím jak žíváš, uvědomím si, že je dost pozdě. "Jo... Já půjdu, ať se můžeš vyspat." Pousměju se trochu sklesle a vstanu. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Když Nia vstane, udělám totéž. Zadívám se na ni. Nechci aby šla a je to vidět na mých očích. "Počkej." Zarazím se. "Já... no... nechceš.... Nechtěla bys..." Zhluboka se nadechnu. Tak dělej, řekni to ty srabe. Dělej! "Nechceš tu zůstat na noc?" bezva... To vyznělo ještě hůř. "Teda... já... budu spát na gauči jen..." Výmluvu. Rychle výmluvu! "Nechci abys chodila venku sama." Jo to ujde. Kdybys byl její otec a jí bylo pět, ty pako! Nejistě se na ni dívám. Nepošli mě do háje, nepošli mě do háje. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Dax Koukám na Daxe jak vstane a přemýšlím, jak se rozloučit. Nějak mě nic nenapadá. Zachrání mě, až když Dax začne mluvit. Nejprve na něj koukám a přemýšlím, co chce vlastně říct. Když ale zazní ona osudná otázka, trochu překvapeně vykulím oči. Jeho okamžitá snaha to nějak zamluvit je hrozně roztomilá. Zasměju se. "Klid..." Mrknu na tebe. "Pokud ti to nebude vadit, ráda tu zůstanu s tebou... Na gauči spát nemusíš. Myslím, že je postel dost velká..." Zazubím se trochu provokativně. "A neboj, venku se sama nebojím... Spíš by se měl bát ten, kdo mi bude chtít ublížit." Pronesu trochu výhružně ale je vidět, že to ani náhodou nemyslím vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro NIA Uf. Nezabije mě. I když si na ni budu dávat pozor. Její nabídka spaní v jedné posteli mě za a.) vyděsí b.) překvapí c.) potěší. V tomto pořadí. "No... Neumlátíš mě ve spánku?" Zašklebím se, ale uvnitř tak jistý nejsem. Vzhledem k mým občasným / čti velmi častým/ nočním můrám. No, vycouvat z toho se nedá. Zavedu Niu do ložnice. Povlečení je černé a postel vážně prostorná. "Ehm. Koupelna víš kde je." Ukážu na dveře. Nevím, jestli se chce osprchovat nebo tak. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Dax Když vidím jeho postupnou změnu výrazu zasměji se. "Neboj... Já mám spaní jako andílek!" Pronesu s mírnou ironii v hlase a vydám se za ním do ložnice. "Jo díky..." Pousměji se a vydám se do koupelny, kde za sebou zavřu dveře. Po chvíli se zevnitř ozve zvuk puštěné sprchy. Po asi deseti minutách výjdu zas ven. Mám mokré vlasy a na sobě jen triko a kalhotky. Rozpačitě se na tebe usměju. "Eh.. doufám, že ti to nevadí... jen... Je strašně nepříjemný spát v kalhotách..." Zatvářím se omluvně. Bohužel, spát tu stejně jako doma asi nebude úplně vhodné. To většinou nemám ani to tričko. Nervózně stojím ve dveřích a koukám na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Když se Nia vrátí z koupelny, rychle odvrátím pohled ke stropu. "V pohodě." Pronesu k lustru. Usměji se na ni a pro změnu zmizím v koupelně já. Mohutně jsem vydechl, když jsem za sebou zavřel dveře. Vlezl jsem pod sprchu. Horký proud vody mi dopadl na vlasy a pramínky vody protékají po celém těle. Všechna nečistota ze mě opadá a já se cítím jako znovuzrozený. Když vylezu ze sprchy, přemýšlím co si vzít na sebe. Většinou spím jen v černých plátěných kraťasech, triko mi příjde nepohodlné. No co... Jednu noc to snad přežiju. Vyjdu z koupelny a doufám, že na mě Nia nebude zírat. Mám sice vypracovanou postavu, ale nemám rád když mi někdo zírá na dlouho jizvu na zádech. Je celkem výrazná a nemám na ni hezké vzpomínky. Zalezu do postele, úplně na kraj. Vzchop se blbe. Říkám si. A snažím se. Jsme tu jen jako kamarádi, jasné? Když nebudeš dělat blbosti, nic se nestane. Říkám si. Zhasnu lampičku. "Dobrou?!" Řeknu tiše. Chtěl bych k ní být blíž. Tluče mi srdce a doufám, že to neslyší. Na co asi myslí? |
| |
| Art School Třída prvního ročníku 2. září, 8:00[/b] Ředitel Ať už jste svůj den zakončili kdekoliv, vrátili jste se večer domů a spokojeně usnuli. Druhý den začal jako obvykle. První hodinu jste měli ve své kmenové třídě s paní profesorkou Steam. Příjde také ředitel. "Zdravím žáci. Doufám, že jste se příjemně vyspali. Bylo to totiž naposledy doma. Dnes už se můžete nastěhovat do pokojů. Proto také budete mít zkrácený rozvrh. První hodina bude třídnická. Druhou hodinu budete mít hodinu specializací, na které se dozvíte informace přímo od vašich vyučujících. Své pokoje snad všichni najdete... No.. Přeji Vám příjemný den!" Pronese na úvod hodiny a nechá vás s vaší třídní o samotě. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Když si lehá, všimnu si jizvy na zádech. Trochu se zamračím. Přemýšlím, jestli se na ní ptát ale nakonec se ozve ztrápené "dobrou". Sklopím oči. Možná bych měla jít. Necítí se takhle dobře... Když ale vstanu, bude určitě dělat hrdinu, jak tu musím zůstat. Pomyslím si. Nakonec si lehnu vedle tebe. Zdaleka nejsem tak na kraji jako ty. Schoulím se do klubíčka a snažím se usnout... "Dobrou noc..."  |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Nia Když Nia usne, pomalu poooomalu a poootichu se odplížím do obýváku a prásknu sebou na gauč. Bolí mě hlava, břicho a noha. Ale i tak jsem se vzdal pohodlné postele. Nie to bylo na 100% nepříjemné a kdybych měl jednu ze svých pověstných nočních můr, mohl bych ji fakt vyděsit. Přetáhl jsem si deku přes hlavu a spím... Ráno se probudím první. Došel jsem do kuchyně a připravil snídani. Vafle umím dobře. Naštěstí. Donesl jsem ji Nie a usmál se. "Překvápko ospalče." Pronesu pobaveně a položím jí tác do klína. Pak se odeberu do koupelny. Ranní sprchu odfláknu. Hodím na sebe černé džíny a košili a čekám, až Nia vstane v obýváku. "Budeš slízat po požárním schodišti, aby tě nikdo neviděl, nebo to bude normální ráno?" Zahulákám na ni pobaveně. |
| |
| Ve škole Konečně jsem dokázala usnout a než jsem se nadála byla tady nový den, zase uvidím Déčko, to byla má první myšlenka po probuzení, rychle jsem se oblékla, umyla a pobalila si věci, dneska už se bude bydlet ve škole, což je pro mě naprosto skvělé. Doběhnu do třídy a se zářivým úsměvem se rozhlédnu kolem, přítomné pozdravím, ale Dave tady ještě není a tak se usadím do lavice, jakmile příjde obdařím ho úsněvem a pak už se slova ujme ředitel, poví nám co má na srdci a nechá nás abychom si to přebali jak umíme, takže je čas na chvíle komunikace, přejdu k místu kde sedí Dave, ahoj, jak jsi se vyspal? Víš že ani nevím jaké máš předměty, třeba se někde potkáme... mrknu na něj pobaveně, nějak se prostě nemůžu přestat usmívat, pohledem ještě přejedu po Nie, Daxovi, Sky a uvědomím si, že jsme měla štěstí na super partu spolužáků. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Wafle? Mňam! WAFLE!!! "Dobré ráno..." Usměji se na tebe. "Jsi úžasnej! Víš to?" Zakousnu se s nadšením do snídaně. Jen co dojím, navlíknu si kalhoty a zbytek oblečení. Ještě pořád rozcuchaná a s talířem v ruce výjdu ven do obýváku. "Dík za snídani! Jsi úžasnej kuchař!!!" Usměji se na tebe. Najednou si všimnu deky na gauči. Trochu sklopím oči. On spal tady? Proč? To se mě štítí? Nebo se mě bál? Nejspíš jo. Co jsem si myslela! Musí mě mít za úplného blbce! Komu by se chtělo ležet v posteli s otravnou, blbou zrzkou! Odnesu talíř do kuchyně a umyji ho. Potom se připravím na cestu do školy. Je vidět, že nad tím pořád přemýšlím a nejsem tak veselá a šílená jako včera... |
| |
| Den druhý, stěhování a ona... Tů... Tů... Tů... Tů... Probudí mě hroznej zvuk mého stolního budíku a já si připadám jako by mi do hlavy mlátil někdo kladivem. Rukou zašátrám po stolku a místo abych budík vypnul, zhodím ho ze stolku. Aspoň že je klid. Pomyslím si po té, co dopadne na zem a přestane tak otřesně řvát. "Dobré ránko, co pak bolí hlava showmene?" Ozve se mi u postele pobavený ženský hlas. "Ahoj mami, jo bolí jako prase. Nemáš prášek prosím tě?" Ušklíbnu se, posadím se na postel a vidím, jak mi máma sedí na rohu postele. "Bylo mi to jasné a tak jsem ti to už rovnou donesla." Usměje se a podá mi sklenici vody a paralen. Všiml jsem si jejího pohledu, byl takový... Nikdy jsem ho neviděl a nedokázal jsem to popsat co se jí honí v hlavě. "Děje se něco?" Tázavě si ji proměřím pohledem. "Ne, ale včera se muselo asi něco stát ne? Já jen..." Vyprskla smíchem a začla cosi koktat. "Já... Došel jsi... Pane bože... Došel jsi domů broukal jsi si tu... Takovou tu zamilovanou písničku." Zrudl jsem, chytl polštář a přitisknul si ho na obličej. "To jako vážně? Ách jó, to se ti určitě jen zdálo." Bože, je mi tak trapně ale co už no, pokusím se to zakecat ale trošku marně. "No neboj chlapče, nezdálo. Už jsem se chystala tě trošku spacifikovat za to kolik je hodin, ale... Dlouho jsem tě neviděla takového, potkal jsi nějakou holku?" Opravdu se mi s ní nechtělo teď o tom mluvit, zvláště proto, že bylo 7:45 a já měl být v 8 ve škole. "Mami, teď fakt né, potkal ale pokecáme si jindy ju? Musím se ještě zbalit a... Kde mám klíče od auta?" Vyjeknu zděšeně a vyskočím z postele okamžitě k oknu. "A kde mám sakra auto?" Otočím se na ni ale ta už s provokativním úsměvem vstává z postele a odchází. "Nechal jsi auto Lucasovy, prej ti ho nechá u školy. Buď v klidu, hodím tě tam, čekám tě za půl hodinky u auta." Řekne pobaveně a odejde mi z pokoje. Jáj, auto a holka se nepůjčuje, ale zase... Jsem rád že mě odvezl. A navíc, teď mám nejspíše obojí a... No jo vlastně, Keira, co ta asi dělá? Rychle se začnu balit. Po cestě mi máma ještě dávala nějaké otázky na které jsem se tam odpovídal, a nebo je jen zakecával. Prášek mi jako vždy nezabral a hlava mě začínala bolet čím dál tím víc a víc... "Už jsme tu Dejví, budeš dnes už spát ve škole? Nebo tě mám čekat s večeří?" Usměje se na mě když zastaví za kufrem mého auta. "Já nevím mami, napíšu ti jak to zjistím jo? Stejně jsem si vzal všechny věci." Ukážu rukou dozadu na cestovní batoh. "Mám tě rád." Dám jí pusu na tvář a začnu vystupovat z auta. "Děkuji za odvoz, měj se." Vemu si batoh a hodim ho do kufru svého auta. Klíče od auta byli za zadním ramenem kola, každopádně jako vždy. Vzal jsem si jen batoh s věcma do školy a vydal se tam. Procházel jsem kolem nočního hlídače, který si mě měřil pohrdavým pohledem. Poznal mě ze včerejší noci a asi jsem se mu moc nezalíbil, takže jsem raději sklopil hlavu a hrál si na 'já nic, já muzikant'. Ta hlava mě praskne bože! Chytnu kliku třídy a vejdu do vnitř. "Ahoj všichni," mávnu a pozdravým všechny které znám. Kika se na mě usmívá z poza své lavice. Pokouším se na ni usmát, ale spíše to vypadá jako špatnej vtip. Ta hlava mě dost bolí a já to musím nějak vyřešit. Ředitel se nám ve třídě vykecá a řekne vše potřebné. Super, dnes už můžem spát tady. Nemusím domů, stejně bych tam asi ani nedojel, nemám moc benzínu. Pomyslím si a začnu si tužkou něco škrkat na kus papíru. "Ahoj, jak jsi se vyspal? Víš že ani nevím jaké máš předměty, třeba se někde potkáme..." Ozve se vedle mě Keira. "Ahoj, no celkem dobře, jen to ráno bylo horší." Ušklíbnu se a otočím se na židli tak, abych jí viděl do očí. "Co ty? Jinak, já si ten rozvrh ani neprohlížel ale snad... Budu rád..." Keira mezitím kouká na ostatní z klubu a já mávnu na Daxe. Připadá mi že Dax bude dobrej kamarád a budu i rád. "Co dneska podniknem? Napadlo mě že by jsme se mohli sejít u mě na pokoji a pořádně se seznámit, snad se vám můj design bude líbit." Chytnu Keiru za ruku a prstem jí jemně pohladím dlaň. "Myslím tím aji Daxe, Niu a Sky. Popřípadě i ostaní." Usměji se a podívám se na ostatní. |
| |
 | soukromá zpráva od Thomas Drake pro Druhý den bych se už asi měl objevit ve škole, když jsem teda přislíbil tam učit. Ospale jsem vstal a hodil se aspoň trochu do gala. Natáhl jsem si džínsy a bílé tílko. Potom jsem vyrazil. Když jsem vešel do kabinetu, ještě tam nikdo nebyl. Posadil jsem se ke stolu a hodil si nohy na stůl. Jsem celkem zvědavý na nové kolegy. Je to celkem psina! Ještě před pár lety jsem teď seděl v lavici a čekal na učitele... |
| |
| Druhý školní den, ráno Večer už mě čekaly jen rutinní události, udělat si večeři, kouknout na materiály na zítřejší výuku, nic vzrušujícího, nic nového. A přesně tak jsem se vydala i spát. *** Ráno jsem vstala tak jako každý jiný den, abych stihla všechny ranní úkoly a ještě přišla do školy s dostatečnou rezervou. Nejdřív jsem si uvařila čaj, nejsem zvyklá snídat, ale čaj po ránu potřebuji, do hrnku jsem přilila i trochu mléka a sedla si ke stolu. V mém zorném poli se znovu objevil ten skicák, ten který jsem včera našla na lavičce. Jo, vzala jsem si ho domů, třeba přijdu na to, komu patří. Vypila jsem svůj čaj, umyla se, sbalila si batůžek, do nějž jsem strčila i ten skicák, oblečena do upnutých džín a hnědé košile, přes ni jsem měla oblečený béžový svetr, na krku dlouhý náhrdelník s béžových korálků.. a ano, hodinky nesměly chybět, vyrazila jsem do školy. Po cestě jsem si v pekárně koupila ještě svačinu a do školy jsem vešla čtvrt hodiny před začátkem výuky, ideální. Pozdravila jsem studenty, které jsem cestou potkala a zamířila si to přímo do sborovny. Zde jsem si nejdříve odložila batoh a potom přistoupila ke konvici na čaj. |
| |
 | soukromá zpráva od Prof. Benjamin Arten pro "Přeji dobrý den kolego." Usměji se na něj a posadím se na své místo. Jo mohl jsem si uklidit stůl za dva měsíce prázdnin. Rukou odsunu několik papírů a sešitů z minulého ročníku. "Celkem se divím že tu jste jako první, většinou jsem to byl já kdo si hrál na raní ptáče." Vytáhnu rozvrhy a třídy pro nový rok. "Jsem profesor Arten ale klidně mi můžeš říkat Artí hochu. Učím umění, jak jsi na tom ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro Do dveří vešel další profesor. Tento byl o poznání starší ale zdál se hned jako pohodář. "Dobré ranko..." Pozdravím ho s úsměvem. "Nojo.. Už jsem se nemohl dočkat." Pronesu s jistou dávkou ironie v hlase. není jí tam však zas tolik, aby se dalo předpokládat, že jsem se sem ani trošku netěšil. "To víte... První školní den, kdy nemusím sedět v lavici ale budu za katedrou." Byla to spíše metafora. Dost pochybuji, že v tanečním sále budu mít pracovní stůl. "Jmenuji se Thomas Drake. Stačí Tom. Učím tanec..." Představím se ve zkratce. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Tak dobře, tak jsem nepřišla jako první... Trochu jsem se zarazila v pozdravu, a možná to vypadalo, jako kdybych je oba ignorovala. No tak Helen, kde je tvoje vychování... to ten učitel tance, co? Zaklepala jsem hlavou a rychle vše opravila: „Dobrý den.“ Řekla jsem, vzala do ruky konvici a šla si napustit vodu k umyvadlu. „Já se jmenuji Helen Steam a učím primárně zpěv, a k tomu několik hodin klavíru,“ řekla jsem „a taky jsem třídní prváků.“ Potom jsem se zase vrátila k hrnku a dodělala si čaj. „Já už mám pár let odučeno, ale tady na té škole jsem prvním rokem, zrovna jsem se přistěhovala,“ doplnila jsem informace a začala vyndavat potřebné věci z tašky, potom jsem zareagovala na Thomasovu poznámku, že je to jeho první hodina. „Jdete na první hodinu, tak to přeji hodně štěstí. Vstupní okamžik je vždy důležitý,“ řekla jsem a usmála se. Už jsi zase poučná jak rádio, Helen? |
| |
| Ve třídě, Dave a zbytek světa... Celou dobu jsem se bála, že se mi včerejšek jen zdál, když vešel Dave do třídy a viděla jsem ten pokřivený úsměv, tuhla mi krev v žilách, takže to je konec, no tak to jsi to vzal opravdu rychle, mám co dělat abych to rozdýchala a tak jen promluvím o tom pitomém rozvrhu, ale dozvím se, že ho bolí hlava a je miu jasné, že pokřivený úsměv je jen následek hýření, jeho následné pohlazení už je jen milým potvrzením. Sednu si na kraj jeho lavice, nakloním se a líbnu ho na tvář, je mi jedno jestli někdo kouká nebo ne, seznamovačka u tebe na pokoji? Hm, to nezní špatně a co z toho udělat putování po krásách pokojů? Každý jsme si navrhl vlastní pokoj, tak u každého se sejdeme a okoukneme, co ty na to? Tedy samozřejmě pokud budou ostatní souhlasit, ale jako plán na volné večery, to není špatné, ne? Ach jo, zase mi ta pusa jede jek blesk, měla bych se krotit, třeba se ostatním nebodu chtít pouštět nás do soukromí, a krom toho, nehodlám mít mnoho volných večerů, ne teď , když jsem poznala Déčko. |
| |
| soukromá zpráva od Prof. Benjamin Arten pro |
| |
| Třída ale především, ona! Ta pusa zahřála a svět se mi přece jen trochu zbarvil. "Není to špatný nápad uvidíme co ostatní." Usměji se a svoji dlaň ti položím na stehno. Asi už nás všichni viděli a možná už si domysleli co se včera mohlo stát. "A nebo jestli chceš trochu soukromí? Můžeme být sami. Jak chceš." Chytnu se rukou za hlavu a opřu se loktem o lavici. Ta bolest neustává a je otřesná. Není to alkoholem, jen prostě občas mám hnusné bolesti a dobře, ten alkohol tomu moc nepomáhá. "Pojď, podíváme se za ostatními." Vstanu, a přejdu k lavici kde sedí Dax. "Ahoj, tak co? Jak jste včera dopadli po našem odchodu?" Tázavě si ho přejedu pohledem a opřu se o lavici. "Mimochodem, napadlo nás s Keirou že by jsme si večer mohli dát seznamovací akci napokojích... Podívat se na ostatní designy a tak dále, co ty na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Nia Nia se mi nezdá ve své kůži od té doby, co vstala z postele. Že by to ranní vstávání tolik prožívala? ne ty pako, tím to nebude. Nenápadně se na ni dívám, mezitím co si chystám věci do školy. Došli jsme do garáže hotelu, ke na mě čeká moje milované auto. Škola je celkem daleko, navíc jsem po včerejšku ztuhlý, přesně dle předpokladu. Nastartuji a vyrazíme. Celou cestu přemýšlím, co Nie říct... Aby nebyla tak... smutná. Aby byla jako včera. Co jsem udělal? Snad jsem místo vajíček do těch vaflí nedal vir nemluvitýdy. Když dojedeme ke škole a já zaprakuju, chytím Niu z aruku. v zápětí ale ucuknu, když si vybavím, že tohle bych neměl. Dívám se jí do očí, stejně jako včera v baru. "Děje se něco, Nio?" Ptám se tiše. Blbče, proč se ptáš? JASNĚ že se něco děje. |
| |
 | doma a pak honem do školy Tiché zaklepaní na dveře, mě probudí. Zas mě někdo ruší. pomyslím si unaveně. Opřu se na loktech a podívám se kolik, že už je. Moc. Včera jsem zaspala dokonale a dneska málem taky. S tím bych měla něco udělat. Já nikdy nechodím pozdě! Tedy nechodila jsem. Ranní rituál v koupelně zvládám pod hodinu, což je celkem neuvěřitelné. Dlouhé vlasy umyté a lehce nafoukané, oči obtáhlé a jedna blbá piha zamaskovaná. Ve své šatně se chvilku rozmýšlím, ale pak beru svou klasiku. Krátkou černou minisukni pod zadek a stříbrné tílko za krk s všitou podprsenkou s gelovými vycpávkmami. Tedy asi bych je nepotřebovala, ale první dojem je důležitý. Přes to si ještě natáhnu poloprůhledný vršek se širokým výstřihem. Je to pohodlné, ale hlavně hezké, módí a sexy. Pousměji se sama na sebe v zrcadle. Vypadám skvěle. K snídani s jako obvykle dávám malý salát a k němu sklenici džusu. Naše služebná mi to připravila a já si to vychutnala. Pak mě matka nabídla odvoz. Odmítla jsem jí s tím, že by to vypadalo blbě a že přece mám vlastní auto. Byla bych přece blbá, kdybych se ve škole neukázala s novým autem, ne? Po snídani poslední úprava rtů červenou rtěnkou a hurá do školy. Na parkoviště dojedu celkem pozdě, ale pořád to v klidu stihnu. Kontrola v zrcátku a vylezu z auta. Prý je to horká novinka. Taťka mi to aspoň s nadšením oznámil, když mi ho dával k narozeninám. Prý se v něm nemusím bát, že prý je to Porche a prý nějaký Macan... Nevím a upřímně mi to je úplně jedno. Je to velké a každý se za mnou zatím ohlédl. To je to důležité. Do třídy dojdu během chvilky. Byla bych asi i byla rychlejší, ale na schodech překážel nějaký starý pán. Jestli budou všichni profesoři takhle staří bude to pěkná otrava. pomyslím si, ale mé myšlenky naštěstí zmírní pohled na jednoho hezkého kluka u dveří. Pousměji se na něho a pak projdu nevšímavě kolem něho. Nesmím přece skočit po prvním, ne? V učebně je naštěstí víc hezkých kluků. Jeden je však zabrán. Mno, ona by mohla být trochu problém. Znám tenhle typ dívek, nerady se vzdávají i ve chvíli, kdy jim musí být jasná prohra. Na toho jejího kluka se však zářivě usměji. Sedám si dozadu, kde mi doufám učitelka nebude otravovat od práce. Vytáhnu svůj iPad poslední generace a načtu si stránky facebooku. Par kliknutí a mám nový status. Pak už mi nic zase nebrání v pozorování lidí kolem a hlavně v pozorování kluků kolem. |
| |
| z baru do pokoje a pak na hodinu Nakonec mám pocit, že už dávám z hlavy aspoň ten seznam pití. U většiny si i jak takž pamatuji ingredience. Po pochvale od barmanky se zaraduji a rozhlédnu. Kde jsou naši? podivím se protože už nikoho nevidím. Evidentně to zabalili. Povzdechnu si a i já se rozloučím s barmankou. V šatně si převezmu obří batoh, se kterým se vydám do školy. Na vrátnici dostanu slíbený klíč i doprovod k pokoji. Mám pocit, jako kdyby si chtěl ověřit, že půjdu rovnou do pokoje. Jdu a tam mu s díky bouchnu dveřmi před nosem. Na dnešní noc jsem ještě nejsem ve svém pokoji, ale v nějakém starém. Pořád lepší než lavička. Na posteli rozložím spacák. Následuje rychlá otočka v koupelně a ještě rozehřátá ze sprchy zapadnu ve spodním prádle do spacáku. Celý zbytek noci, spíše rána prospím bez jediného probuzení. Je to až můj telefon, co mě probudí. Krátké zapípání a já jsem vzhůru. Sice se mi ještě chce spát, ale s tím nic nenadělám. Neochotně vylezu, dojdu do sprchy a opláchnu si obličej. Rukou si prohrábnu vlasy a povzdechnu si. Nezvládám je. Nejsem jedna z těch, co dokáží před zrcadlem strávit hodinu. Vždycky to nějak odbydu s tím, že i zítra je čas. Dneska končím rychlým rozčesáním. Včerejší tílko uklidím do batohu. Jeho místo zastoupí kdysi bílé šaty ke kolenům. Zapnu krátký zip na boku a lehce přitáhnu tenká ramínka. Ze zvyku ještě z batohu vyhrabu světle zelené tričko s volnými rukávy k loktům. Navléknu ho přes šaty, takže ty teď vypadají spíš jako kratší sukně. Trochu přeberu batoh a do tašky k foťáku doskládám trochu papírů a penál s tužkami. Hurá do školy. pomyslím si a vydám se do své učebny. Spacák i batoh s oblečením nechávám ve vypůjčeném pokoji, kde to sotva bude někomu překážet. Do učebny přicházím docela pozdě, už se zase začíná plnit. Všimnu si Keiry s Davem i nějaké nové holky. Tu jsem ještě neviděla, ale podle vzhledu soudím, že kamarádky asi jen tak nebudeme. V tom mě ostatně ujistí i její pohled, který lehce opovržlivě opětuji. Sedám si sama, protože se mi nechce rušit dvojici, jenž se asi dobře poznala. A se mnou se už nikdo zase nebude chtít bavit. Ach, jo... pomyslím si lehce zklamaně, ale navenek to držím pod pokličkou. Vytáhnu papír a penál. Potřebuji se uvolnit a hlavně zabavit hlavu i ruce. Na papíru se během okamžiku začne rýsovat nějaký kopec, na kterém stojí kostel a pod ním jsou mezi stromy roztroušené malé domky. Do popředí nakonec kreslím, díky perspektivě, velkou roubenku. Celá kresba se nese ve stylu skici, jednak, protože jsem lenivá a nechci hledat gumu, jednak protože bych nad tím musela víc přemýšlet. |
| |
| Do školy Všichni ve třídě Když Nia nic neříká, jen se smutně usměji a vystoupím z auta. Až udělá to samé, zamknu a jdu do třídy s originálním batohem vejdu do třídy. Posadím se na jednu z lavic a kreslím si. Jsem z dneška i včerejška zmatený. Nevím, co jsem udělal, neudělal nebo měl udělat. Mrzí mě, že je Nia asi naštvaná. Jsem prostě neskutečný blbec. Zdá se ale, že Dave a Keira si svůj románek užili. Uchechtnu se. Snad z naší třídy budou dobří přátelé. Snad... |
| |
| ve třídě Dax Sleduji dění ve třídé a přemýšlím, kam koho zařadit. Ze všech zatím považuji za největší konkurenci Keiru. Dave je zase prozatímní šéf mužské části. Nebylo by na škodu ho dostat do své moci a moct ho ovlivňovat... zauvažuji, ale s vlastním řešením problému ještě čekám. Třeba přijde ještě nějaký jiný autoritativní kluk. Další kluk přijde, ale zrovna autoritativně nevypadá. Ten batoh asi našel na půdě u babičky, kam ho strčila její babička. Jinak to není možné. Nedá mi to a pozvednu tablet a udělám si fotku. Toho si nejspíš nevšiml, ale mého následovného pohledu už asi ano. Pohled plný pohrdání a posměchu lemovaný nádhernými vlasy a krásnými červenými rty. |
| |
| Ve třídě Christabelle, Dave Když se na mě nějaká dívka dívá, jedna malá část mého mozku zauvažuje a zjistí, že je hezká. Zavrtím hlavou. Pak mi příjde, že ve třídě je nějak přetopeno. Sundám bundu a odhalím košili od BAKERa. Jedna z nejdražších značek a hodinky, které jsem si nasadil dnes ráno. Protáhnu se. Nuda, nuda, nuda. Začnu si zase kreslit, snažíc se nedívat na tu dívku. Příjde Dave a něco do mě hustí, ale já tak nějak nevnímám. Zmůžu se jen na... "To by bylo fajn." Můj postoj ale naznačuje, že se bavit nechci. |
| |
| Ve třídě Dax, Keira Jeho odpověď mě celkem zarazila. Vlastně, ne jeho odpověď, ale spíše styl jakým to řekl. Hmm, asi je napruzenej ze včerejška. Že by mu vadilo to, že jsme s Kikou odešli? Nebo ji snad... Chtěl on? "Fajn, tak se když tak ozvi." Otočím se a jdu směrem ke své lavici. Po cestě se podívám na Keiru s výrazem nechápavosti. Taky že jsem to nechápal, s Daxem jsem chtěl být dobrý kamarád, zvláště pro to, že jich moc nemám, respektive by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Vadil mi jeho postoj, ale pro to, že jsem se bál. Jestli Keira byla opravdu tou, pro kterou měl oči, tak jsem v háji. Posadím se na židli a ještě jednou se podívám směrem k němu. Stále si čmárá a nevnímá okolí, zato já i všiml té nové co přišla. Bože, fiflena! Pomyslím si nad holkou, která koukala nějak tak divně po Daxovi. Oči přesunu zpět na Keiru a jsem strašně rád za to, jaká je. |
| |
| Třída Dax, Christabella Do školy jedeme autem. Moc se nebavíme. Pořád musím přemýšlet nad večerem a noci. Bylo to strašně super. Jen jsem prostě nechápala, proč odešel do obýváku. Zastavíme před školou. Dax mě chytne za zápěstí. Myslím, že jsme se lekli oba dost podobně. Než jsem si stihla uvědomit, na co se vlastně ptal už vystupuje z auta. Pootevřu zoufale pusu. Sklopím hlavu a výjdu ven. Jdu po jeho boku až do třídy. Když vejdeme, sedí tam nějaká holka, která hned na Daxe kouká jak na zjevení a dokonce si ho i fotí. Zamračím se. Mám takovou chuť za ní jít a jednu jí vrazit. Nesmíš Nio! Musíš být vzorná holka... Nakonec dojdu až k místu kde sedí. "Sry ale asi jsi si spletla lavici. tady sedím já!" Pronesu dost rázně, na to aby pochopila, že to myslím vážně. |
| |
| ve třídě Ta jeho bunda mě zkazí veškerou radost. Myslela jsem, že jsem to odhadla správně. Proč takový člověk nosí takový batoh? Proč člověk, jenž má na takovou bundu? zamyslím se a nevšimnu si tak hned nově příchozí dívky. Další zrzka. To si všimnu až když se blíží k mé lavici. „Proč myslíš, že spletla?“ zeptám se jí jedovatě a netvářím se, že bych se chtěla zvednout. Přece neustoupím nějaké holce tak jednoduše. Já si můžu sedět kde chci! |
| |
| Třída - Mám právo sedět! Christabella Opřu se rukama o lavici a nahnu se blíže dolů k dívce. "Nespletla? V tom případě jsem tě celkem blbě odhadla. Myslela jsem, že aspoň trochu rozumu máš. Když to nechápeš zdvořile zkusíme to jinak. Vypadni, jestli nechceš přijít o tu svojí krásnou tvářičku!" Pronesu výhružně s naprosto vážným pohledem. Notak Nio! Stejně nebudeš moct nic udělat, pokud nechceš mít zase průser! To ale ona neví... |
| |
| „demokracie“ „Jo, mám pocit, že to je pravda.“ oznámím ji klidným hlasem a stoupnu si. S mojí výškou (171cm) a se sedmicentimetrovými podpatky ji převyšuji. „Podívej se na to rozumně. Něco mi uděláš a já se postarám, že budeš mít peklo ze života.“ odmlčím se a podívám se přes rameno, kde vidím, že nás sledují kluci. „A to i mimo školu. Řekněme, že mám dost vlivné rodiče, taky bys mohla být vyhozená ze školy...“ zmíním se tiše, aby to slyšela jen ona. |
| |
| Já ze školy, ty z okna... Chris Jak mi začne vyhrožovat nedám na sobě nic znít. To, že je o tolik vyšší mi opravdu nevadilo a podpadky by pro ní byli případně jen nevýhodou. Poslouchám co mi říká. Nesmíš Nio...Větší peklo už ti že života neudělá... "Myslím, že tvoji rodiče by proti mým přátelům neměli šanci. Pronesu klidným tónem. Já bych možná letěla ze školy, ale ty z okna. Myslím, že následky by jsi měla horší." Navíc, život bez školy si dokážu představit. Vždyť konec konců, jsem ve škole podruhé za život... Jen by mi chyběl Dax.. Dave a Kika... I ostatní... |
| |
| „demokracie“ „Proti přátelům?“ pronesu lehce pochybovačně. „Když mi něco uděláte, odpykáte si to všichni. Mám pocit, že z téhle školy bere můj taťka dost žáků do filmového průmyslu... Myslím, že kdyby odmítl, nebyl by ředitel zrovna dvakrát nadšen tou změnou. Navíc, kdyby řekl důvod. Vážně si to vezmeš na triko? Peklo pro své ... přátele?“ zeptám se ji lehce pochybovačně. Budu si o nich muset zjistit víc informací. Kde pracují, kde bydlí, kdo jsou jejich rodiče... ukládám si do paměti úkoly. |
| |
| Hádka? Nia, Chris Po chvíli sledování Keiry si všimnu nějakého rozporu v zadních lavicích. Zrzka stála u své lavice, kde se nám posadila naše nová modelka. Vlastně jsem si toho ani nevšiml díky tomu, jak mě ta hlava třeští. Nějakou dobu sleduji co se vzadu děje, nejspíše stejně jako zbytek třídy a ve chvíli, kdy si ta nová stoupne a dohaduje se s Niou, něco ve mě mi řekne, že tu asi zase takový klid nebude. "Počkej tu zlato!" Tak nechtěně přikážu Keiře, vstanu a vydám se za holkama dozadu. Mrknu na Niu jako pozdrav když k ní příjdu, otočím se na novotinku a ledově si ji změřím pohledem. Jo, musím uznat že ty vražedné a arogantní pohledy se mi povedli jen v případě, že mě opravdu něco bylo a dnes? Ta hlava mě dávala dostatek pěnících nervů k tomu, abych brzo vybuchnul a někoho sežral zaživa! "Ale co pak? Slečně plastová tu má problém?" Řeknu to tak, aby šel slyšet důraz a ona poznala, že mi je ona i její famílie ukradená... "Nepatříš náhodou mezi tu snobskou smétánku z EastSide?" V tu chvíli mi docvaklo, že dnes vlastně máme ten battle a já vůbec nic netrénoval. V duchu si dám facku a ukážu směrem na prázdné lavice. "Máš tu málo místa k sednutí slečínko?" |
| |
| „demokracie“ Než mi dívka odpoví, přijde jeden z těch jejích kamarádů. Bezva. pomyslím si, ale můj postoj se nezmění. Jeho oslovení se mnou nic neudělá za to osočení, že jsem z eastside už ano. „Odvolej to.“ řeknu tiše a udělám krok k němu. Vím, že kdyby došlo na potyčku, tak nemám šanci, ale tohle jen tak nenechám. Jediný kluk. Jediný kluk ze základky. Z eastside. Tomu jedinému se po vedlo mě ponížit. Nenávidím je. „Odvolej to.“ zopakuji a udělám další krok k němu. To už jsem až u něho a můj nenávistný pohled mu směřuje do tváře. |
| |
| Princ na bílém koni? Dave, Chris "Nemyslím přátelé odtud. Spolužáky bych do toho nezatáhla..." Na to je mám až moc ráda... Nechtěla bych aby kvůli mě měli problém. "Upřímně... Jestli chceš něco, čím mi vyhrožovat, nezmiňuj školu. Na té mi ani trošku nezáleží." Dobře Nio... teď pěkně kecáš! Copak by jsi se chtěla vrátit?! Máš šanci změnit svůj životní styl! Chci se na ní vrhnout s další směsicí rýpavých poznámek a urážek, ale příjde Dave. S překvapením jsem zjistila, že mě přišel tak trochu nahradit. Pousměju se s mírným náznakem vítězství v tváři. Je vidět, že najednou se scéna změnila. Dívčina reakce mě trochu překvapila a s napjetím čekám, jak se zachová Dave. |
| |
| Hádka Nia, Chris "Nebo?" Usměji se jí do tváře tak hluboce, až to není hezké. Koleduješ si o malér kamaráde. Drž hubu mozku! Ohradím se v myšlenkách. Jo, rád si povídám sám se sebou. "Pošleš na mě vzteklého tatínka že se jeho dcerušce někdo pokusil ukřivdit?" Jo, teď jsem si to asi podepsal ale... Kamarádů mám málo, a právě pro to, si je budu bránit, i kdybych měl dělat tu největší chybu v životě. "Holka, mě je u prdele co ty jsi zač. Já mám o tobě svůj vlastní obrázek. Kdo jsou tvoji rodiče? Co mi je po tom... A jestli mě vyrazí ze školy?... Prosím, tohle není můj sen. Já miluji auta, né kresbu nebo tuhle školu. Takže? Jeden z nás své rozhodnutí odvolá ale já to nebudu!" To už se neusmívám ale spíše mám ve tváři dostatečně naštvaný výraz. Tenhle druh lidí mě opravdu vytáčí do maxima. |
| |
| „demokracie“ „Do toho dle už rodinu nikdy netahej. Tohle je osobní věc. Nesnáším je.“ propaluji ho pohledem. Dívky si už nevšímám, teď je tu větší problém. „To by ti zas tak jedno být nemělo, pro teď ti to prominu. Ale odvolej to s Eastside!“ řeknu už nahlas a udělám další krok k němu. To už jsem u něho opravdu hodně blízko a tak mu zapíchnu prst do břicha. |
| |
| Ve třídě Situace ve třídě se zhoršuje a mám dojem, že ta holka nemlží. Byla by schopná je nechat vyhodit. Vidím jí to na očích. Takové lidi znám. Je to jediná možnost. Mě samotnému se nelíbí. Nechci ale aby ostatní vyletěly. Vstal jsem. Střep v noze mě bolí. Došel jsem k zadní lavici a zaíval se na tu dívku. Poslední šance to nechat. Ne, nemůžu. Zhluboka jsem se nadechl. Dobrý den madam. Usmál jsem se. Nech toho dokud je čas. Omlouvám se za své přátele. Jsou unavení ze včerejška, měli jsme menší akci. Jak se to vymklo. Nerad bych abyste si o nás myslela něco ve špatném světle. Tedy přijměte prosím moji srdečnou omluvu. Políbím jí ruku. S pociten total ponížení se odeberu na své místo. Nejraději bych ji zadupal do země. A sebe taky. Teď mě budou všichni nenávidět. Připrav se na psychický nálet, Daxi. |
| |
| Rychlí ústup Dave, Chris, Dax Koukám na Dave jak se do hádky ponořil. Riskuje kvůli mojí paličatosti. To je přesně to, co jsem nechtěla. Pozoruji jejích výměny názorů. Musím něco udělat. Nechci aby vyhrála ale Davovo místo ve škole za to nestojí. Zatahám nenápadně Dave za rukáv, směrem dozadu, jako bych chtěla aby šel pryč. To ale příjde dax. Chci ho zastavit ale když slyším co říká, málem mi vypadne pusa z pantu údivem. Dělá si srandu? To snad neřekl? To jako myslí vážně?!! Koukám na něj s pootevřenou pusou a zvednutým obočím. Marně se to snažím pochopit. nakonec to vzdám... "Stejně bych si musela tu lavici celou vydesinfikovat, abych náhodou tu aroganci nechytla!" Neodpustím si stejně a s dost nechápavým výrazem projdu okolo Daxe do lavice za ním. Vážně tomu nerozumím. |
| |
| Kamená tvář Stuhla mi krev, bolest hlavy odešla a na jazyku jsem měl tolik nadávek, že by mě vyrazili snad i ze země. Původně jsem si myslel že se Dax jde přidat k nám, ale teď?... Vyrazil mi dech, asi jsem ho musel včera něčím dost naštvat a když né já, tak někdo od nás, ale tak i tak, tohle je... Prostě to nechápu. "Co s tebou je ty vole!" Vyjeknu na něj ve chvíli, kdy procházím okolo něj. Ani nečekám na to co mi odpoví, jen zakroutím hlavou, dojdu ke své lavici, vezmu si telefon rukou projedu Keiře po noze a výjdu ze třídy ven. Batoh a vše ostatní jsem nechal v učebně, jen jsem potřeboval na vzduch. Vyběhl jsem ze školy, pustil si do uší nějakou hudbu a chvíli přemýšlel. Tahle holka tu bude problém a za poslední dobu těch problémů je dost... Je toho na mě moc! |
| |
| „demokracie“ Zaměřuji se na toho drzouna a tak si nevšimnu kluka, co mi předtím docela zamotal hlavu svým stylem. Jestli mě předtím zamotal hlavu, tak teď mě dokonale vyvedl z míry. Co? překvapeně se otočím jeho směrem, když mě pozdraví. Nechápavě vyslechnu omluvu za spolužáky a pak překvapením ani nestáhnu ruku po polibku. Co se stalo? divím se a nemám daleko k tomu, abych zírala s otevřenou pusou. Když se všichni ke mě otočí zády, tak mi na chvilku klesnou ramena. Přátelé... je to slovo se kterým nemám zkušenosti. Moje nejistota byla vidět jen chvilku, ale i tak se mohlo stát, že ji někdo spatřil. Už jen to, že jsem té holce nic neodsekla. |
| |
| Ve škole Buší mi srdce. Když kolem mě projde Dave, málem se rozskočí. Z kapsy vytáhnu prášky. Jeden spolknu. Očividně se mi podařilo udělat rozruch a situaci uklidnit. Nebo obrátit nenávist na mě. Cítím se víc zmatený a osamělý než předtím. Budou mě nenávidět. Má vůbec cenu na téhle škole zůstávat? Musím to ještě zkusit. Ale napřed bych si rád něčeho praštil. Tužka bezcílně kroužící po papíru se zlomila. Sakra. Řeknu naštvaně a i hodně smutně. Nemyslím zlomenou tužku ale to co jsem teď udělal. Boháči jsou ale schopni všeho. Příkladem jest můj otec. Vyletěl jsem ze třídy. Na chodbě jsem se zastavil u okna a zaryl prsty do parapetu. Zpod nehtu vytryskla pár kapek krve |
| |
| Před třídou Dax Koukám, jak odejde Dave a potom i Dax... Povzdechnu si a výjdu ven ze třídy. Rozhlížím se, až najdu pohledem Daxe. Zamížím k němu a když jsem až u něho, položím mu ruku na rameno. "Můžu s tebou mluvit?" Zeptám se s mírným úsměvem, v kterém je stále vidět nejistota |
| |
| Před třídou Nia Někdo mě chytne za rameno. Nevím zda se otočit a vrazit mu, nebo se ani neotáčet. Ale pak uslyším Niu. A sakra. PŘišla mě zmrzačit? Ztrápeně na ni hledím. Jo?! ŘEknu nejistě. Radši bych ale byl pryč... daleko... |
| |
| Před třídou Dax Nejistě na Daxe koukám. "Chci... Já... Víš... Proč jsi to udělal? To jsi to jako vážně myslel vážně?" Zeptám se nejistě, ale musela jsem to udělat. Asi bych se trápila dost dlouho, než bych to pustila z hlavy. Jen prostě nevěřím, že myslel tu věc vážně... Ještě třeba mohl říct, že se za nás stydí! |
| |
| PŘED TŘÍDOU NIA Zadívám se na ni. To fakt myslí... Ublíženě na ni hledím. Ty fakt myslíš, že bych něco takovýho udělal? Zeptám se. Nechme to být. Povzdychnu si. Jdu chodbou pryč. Ven. Zastavím se před školou. Dívám se do prázdna. Tos pohnojil. |
| |
| Počkej tu zlato? Spolužáci se pomaluji loudají do třídy, všimnu si Daxe a zářivě se na něj usměji, ale přijde mi nějaký divný, včera se dobře bavil, pak se udělali pro sebe s Nio a je fakt, že potom jsem měla oči jen pro déčko, ale nic špatného jsme neudělali tak co mu je? Chvíli mám cukání jít za ním, ale z jeho postoje vyzařuje, že nemá zájem a ve chvíli kdy na noze ucítím ruku Dejva, tak se mé myšlenky rozkutálí všude možně. Věnuju mu další z ůsměvů, když do třídy nakráčí "bárbí", namyšlenost je z ní cítit na dálku, stejně tak jako snobárna a to že ji za zadkem stojí bohatí rodiče. Naše pohledy se setkají poté co si ohodnotí Dejva, znám tenhle typ holek a je mi jasné, že kámošky nebudeme, jen povytáhnu obočí v jasném gestu nazančujícím výzvu a položím Déčkovi ruku na rameno, prsty ho pohladím po krku, ale nezpouštím z nové studentky pohled. Přichází Nia a na tu se opravdu těším, je fajn, zároveň se Sky mi padli do noty a tak ji vesele zamávám, pak už vidím že se blíží bouře, "barbí" sedí na místě Nii a té se to nelíbí, začne slovní výměna a Déčko s jeho "počkej zlato" příkazem, tomu nasadí korunu, nejraději bych mu řekla, ať počká, že si to vyřídíme my holky, ale byl rychlejší, nakonec se taky zvednu a dojdu je, pozoruji dění, reakce ostatních a je mi jasné, že každý si myslí něco jiného než co říká, Dax ze včerejška není ten co se tady předvedl, myslím, že to byl jen záměr, otočím se zpět k lavici, něco si napíšu do sešitu, když se vr´átí Déčko, pohladí mě a vyjde ven. Počkám pár okamžiků a dojdu k lavici "Bárbí" Christabelle Chvíli ji jen mlčky pozoruji, kvalitní vlasy, suprr ohoz, perfektní makeup, dokonalá tvář, ale to je jen fasáda, nic než balast, nakloním se co nejblíž k dívce a zdánlibě klidným hlasem promluvím, jsi tady nová, takže dneska ti to ještě řeknu, nebylo by fér tě hned poslat do nemocnice, myslím že údržba takové fasády je celkem náročná, ale pamatuj si, tohle jsou fajn lidi, spolužáci na kterých mi záleží, jsou mi ukradení tvý rodiče, kteří tě sem stejně strčili jen proto aby měli klid, protože jinak by tě poslali na lepší školu, jsou mi fuk tvé peníze, a pokud jde o známosti....lidi které znám já, by jsi vážně nechtěla potkat, takže.....jmenuji se Keira, bylo by fajn si to pamatovat a příště si dát pozor co kde ta tvá nevymáchaná huba plácna. Na to dívce věnuji falešně sladký úsměv a narovnám se, jako bych právě nic neřekla.... |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Dax Koukám na Daxe. Když odchází, chci ho chytit, aby neodešel ale nestihnu to. Vydám se za tebou a před školou si před tebe stoupnu. "To vždycky utíkáš před problémama?!" Zeptám se trochu naštvaně. "Chtěla jsem se na to jen zeptat a taky se ti omluvit a vysvětlit ti ráno! nedal jsi mi na to ani čas." Kouknu trochu ublíženě. "Všimla jsem si, že jsi spal na gauči. Nevím, co si o tom mám myslet... Proč jsi mi říkal, ať tam zůstanu, když jsi mě tam vlastně nechtěl a ještě se mě štítíš." Koukám na něj ublíženě a i trochu vyčítavě. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Nedívám se na ní ale na nedaleké budovy. Tak nějak nevím co říct. Víš proč? Bál jsem se. Řeknu popravdě. A tady má bohatá slovní zásoba končí. A když se ptáš ano. Utíkám. Vypadám klidně ale hlas se mi třese. Nechceš jít dovnitř? Je tu zima. Navrhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Koukám na tebe a dost mě štve, že se mě snažíš ignorovat. "Bál? Čeho jsi se bál?" Zeptám se nechápavě? "Že se na tebe vrhnu?" Pronesu pobaveně. Když se zmíníš o utíkání sklopím hlavu. "Nedělej to... Pak ti utečou věci o který třeba nechceš přijít..." "Nikdy neutíkej před ničím! Tentokrát je to naposled, co za tebe řeším nějaký problém!" Vybavím si přesně ta slova. Tom mi je řekl těsně před tím battlem. Je až neskutečné jakou měl pravdu... Opravdu naposled... |
| |
| ve třídě Keira Snad díky tomu, jak se tomu klukovi povedlo mě vykolejit jsem zase nedávala pozor. Přišla holka, ta kterou jsem si zatím označila za konkurenci, a začala do mě rýt. Znovu to mě začínalo vřít. Počkej, nemáš nic. Prvně na ně něco vyhrabat a pak zaútočit. uklidňuji se a teprve pak zvednu chladný pohled do její tváře. „A co mě uděláš? Zmlátíš mě ty se svými kamarádi?“ zeptám se ji, ale nenechám ji čas na reakci. „Víš, co? Možná by to vyřešilo vaši otázku. Vyhodili by vás a kdo by si pak užíval? No tak, netvrďte mi všichni, že jste na téhle škole za trest. Ten tvůj ... říkal, že by mu vyhazov nevadil.“ zmíním se a zase dělám kraťoučkou pauzu. „Asi pro něj nejsi nejjasnější hvězda...“ oznámím ji. Jsem připravena schytat facku. Teď by se mi i docela hodila do krámu. Mohla bych si pak stěžovat u ředitele... |
| |
| Třída Ráno vstávám pozdě, protože jsem unavená z minulého večera - přestože jsem na rozdíl od některých odešla docela brzo a alkohol nepiju, cítím se trochu jako by mě přejeli. Obleču si to první, na co sáhnu (světle modrá košile a džíny), popadnu v kuchyni jablko a běžím na autobus. Když dorazím do třídy, atmosféra je *ehm* dusná. Nějaká holka, kterou jsem tu během včerejška vůbec neviděla, se zřejmě ostatním nezamlouvá. Její "provokaci" jsem ale neviděla, takže si jen v klidu sednu do jedné z předních lavic a začnu se přehrabovat taškou. Naštěstí jsem si v ní nechala věci ze včerejška, takže mám všechno, co potřebuju - zápisník, noty, tužky, dokonce i klíče a mobil. Vytáhnu tedy noty, doupravuju akordy a čekám, než začne hodina... |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro Když mi začne radit, neberu to něják zle. Nejsem takový, že bych se kvůli takové prkotině urazil. „Děkuji za rady do ringu.“ Zasměji se a mírně pokloním hlavou. I stařík začne mluvit. Je celkem komické poslouchat tu jeho postavičku jak mluví jako leckterý puberťák. „Tak to máte rozhodně pravdu! Navíc, to nemá rád nikdo. Dost pochybuji, že by se to libilo nám, když by takhle jel ředitel.“ Zazubím se. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Sednu si za stůl, rovnám si věci a přitom poslouchám staršího profesora. Opravdu mě překvapí, co říká, z vlastních zkušeností, bych odhadla, že bude ráznější, nebude studenty brát jako sobě rovné. Zde se opět projevuje, že by si člověk neměl lidi škatulkovat. Při přehrabování v tašce narazím na něco, na co bych málem zapomněla. „Včera jsem při cestě ze školy našla venku skicák s velmi vydařenou kresbou. Teď mě napadlo, že byste mohl vědět, čí je. Není podepsaný, ale třeba podle stylu kresby,“ řeknu a podám profesorovi Artenovi akicák s kresbou. (MH: Kresbu neznáte, je Daxova, a jeho jste ještě neučili.) |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Zadívám se na ni. Buší mi srdce. Usměji se. To je ta stará Nia, která mi chyběla. Dívám se na ni. Bál jsem se, že o tebe příjdu... ŘEknu tiše. Mohlo by ti něco utéct... Ale tohle ne. Dívám se jí do očí. Nepatrně jsem se přiblížil. Chci jí něco říct... Už odvčerejška. Ale je na to doba? Sakra. Už asi vím jak se cítí holka. Nio? Zašeptám. Udělej něco. Já se neodvážíw. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Moc tomu nerozumím. beru to tak nějak jako normální věc i mezi přáteli. Vidím, jak chce něco říct a udělat. Koukám na něj a přemýšlím, jestli mu to zjednodušit, nebo naopak. Nakonec se rozhodnu pro kompromis. Natáhnu hlavu provokativně až těsně k té Daxově. Naše obličeje od sebe jsou sotva centimetr. "Ano?" Ozve se tiše ale i přes to je v hlase cítit ta provokace. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Jen tenhle okamžik. A ten mi neuteče.Ne dnes. Ne teď. Naklonil jsem se k ní. Nic nevím. Zda je to správné. Ale čert to vem... Vzal jsem ji kolem ramen j přitiskl ji k sobě. Její dech. Teplo. Políbil jsem ji. Už nikdy nebudu utíkat. A snad neuteče teď ona. |
| |
| Christabelle Její reakce mi vyloudí úsměv na tváři, ale je to takový ten lhostejný, chladný úsměv, víš, lidi co jsou přesvědčeni o své nedotknutelnosti, dopadají nejhůř, zbít tě? No tak, jsou mnohem horší věci které by mohli potkat někoho jako jsi ty, někoho s tvoji tvářičkou a postavou a jsou místa, kde by tě nikdo nehledal, a až by bylo po všem....ani pes by po tobě neštěkl. Takže pokud máš v té hlavě , alespoň trochu mozku, popřemýšlíš, srovnáš si priority a třeba zjistíš, že jsou na světě i jiné věci než jsi ty. Jo a jak jsi řekla on je můj!!!! Velmi nelibě bych nesla, kdyby jsi měla zájem to nějak měnit, a teď, pár facek by to sice ukončilo a pokud vím, ředitelství není tak upjaté, možná by mě sice potrestali, ale nevyhodili, ale nehodlám si tebou špinit ruce, pokud.....na tom netrváš,takže? Povytáhnu obočí , rozhodnutá počkat si na její reakci, jen pro její dobro doufám, že si to v té své kebuli srovná, lidi které znám, mají stále nedostatek "čerstvého masa". |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro Jo Nio! Jak typické! Provokuješ a pak se divíš. Polibek je tak sladký. Užívám si ho a taky ti ho vracím. Rukama tě obejmu kolem ramen. Když se přestaneme líbat, zůstanu stát těsně u tebe a odevzdaně na tebe koukám. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Nechci ji pustit. Nikdy. Obejmu ji těsněji. Cítím její vlasy. Tak krásná... Proč si vybrala mě? Zrovna mě. PŘitom je tu tolik jiných. Zavřu oči. Nikdy tě nepustím. Zašeptám. Pak mi dojde, že zním jako vůl. Aspoň dokud nezazvoní. Usměji se a srdce mám pořád v krku. |
| |
| Ve třídě Náhle zazvonilo. Jen pár okamžiků na to už jsem vstupovala do třídy, byla jsem přesná a bylo jasné, že pro to, abych přišla takhle rychle jsem jít i velmi svižně. Stejně tak energicky jsem vstoupila do třídy, v jedné ruce malovaný hrnek s čajem, v druhé štos papírů, malý sešit v pevných deskách a penál. Hned jak jsem vlezla do třídy jsem pochopila, že atmosféra tu není zrovna přívětivá, ale nehodlala jsem to řešit. Prolétla jsem třídu očima, všimla jsem si, že tu někdo chybí a zároveň i nově příchozí... A co jste dělala včera slečinko? Probudila jste se až v poledne? „Dobré ráno,“ pozdravila jsem třídu a pakliže stáli v lavicích, řekla jsem jim též, že se můžou posadit. Položila jsem si štos papírů na lavici a podívala se ještě jednou do třídy, přičemž jsem otevřela třídnici. „Vidím, že chybí Nia a Dax,“ řekla jsem a počkala, zdali mi k tomu studenti něco řeknou. |
| |
| Před školou-Dax Třída-pozdní příchod Přiletíme těsně po příchodu profesorky. "Dobrý den. Moc se omlouváme." Rychle nás oba omluvím a posadím se do lavice za Daxe a jsem tichá jak myška. Dnešní ráno je plné překvapení. |
| |
| Zatarasená cesta Keira, Christabelle Ráno jsem se v posteli jen líně protahoval a rozhodně mi nějakou chvilku zabralo přemlouvání sebe sama k tomu, abych vylezl. Když už se to tedy stalo, vzal jsem ze skříně nějaké oblečení a zapadl do koupelny, kde jsem ze sebe shodil svršky a vlezl pod sprchu. z koupelny jsem vyšel s mokrými vlasy oblečen v černošedém vodorovně pruhovaném tričku, černých světle šedých užších kalhotech a stejné mikině jako včera, kterou jsem nezapíal. Vzal jsem si dolů věci do školy a v kuchyní spáchal něo k snídani pro sebe a prpo sestru. Až když jsem se najedl, zvedl jsem se ze židle a vydal se na autobus, který mě měl dopravit ke škole. Prošel jsem hlavními dveřmi školy a zamířil jsem si to do třídy, kde jsem se v té nepříjemné atmosféře krátce rozhlédl, abych zmapoval, kdo tu je a kdo tu není. Potom jsem se jenom líným krokem rozešel přímo k mé lavici. Předposlední vzadu. Naneštěstí nejsem dostatečný tupec, abych si nevšiml, že centum dusné atmosféry je přímo u mě. Keira a slečna, kterou jsem dnes viděl poprvé očividně neměly zrovna příjemný rozhovor. Nerad bych se jim do něj míchal, ale tak nějak mi svou hádkou zatarasily cestu. Chvilku jsem se zastavil asi půl metru od nich a lehce povytáhl jedno obočí. Bylo to to pod patkou, takže to nikdo neviděl, ale němý povzdech a narovnání se už někdo postřehnout mohl. Vydal jsem se přímo k nim a s dostatečně hlasitým: "S dovolením." ,jsem se natáhl a počkal, jestli mi třeba náhodou neuhnou i po dobrém. Postřehl jsem příchod profesorky, i Niinu omluvu, ale ani o píď jsem e neotočil a čekal, až se mi cesta uvolní. |
| |
| před hodinou a její začátek Keira Vyslechnu si její slova. To snad nemyslí vážně? zapochybuji, ale na druhou stranu vím, že byla chyba si spolužáky předem neprověřit. Kdo vlastně je? „Myslím, že bys si měla všímat svého.“ řeknu té dívce jedovatě a propálím ji pohledem. Fakt, že nade mnou vyhráli mě děsně štve. Já se pomstím... „Řekla bych, že tví kamarádi budou mít problém...“ řeknu tiše, když vejde profesorka a kolem jsou pořád prázdná místa. Nakonec to stihnou i oni, škoda. |
| |
| Kašlu na to Stále stojím před školou a přemýšlím o tom, co se s Daxem stalo. Proč tak najednou změnil stranu? Včera málem zadupal několik snobů v baru a dnes? Dnes jednomu rovnou leze do zadku... A rozhodně nevěřím tomu, že by se zamiloval do plastové tvářičky. Myšlenky se mi v hlavě mlátí v hromadném derby, a já se rozhodnu jít zpět do třídy. Když vlezu na schody, uslyším zvonek a taktéž si všímám Nii a Daxe jak utíkájí do třídy. Dveře otevřu těsně po nich a vejdu do třídy. "Omlouvám se, trošku jsem se zdržel před školou." Kývnu hlavou směrem k profesorce a posadím se do lavice. Keira má ještě nějaký rozpor s nováčkem ale to už asi také končí, tudíž žádná zábava nebude... Vytáhnu si blok a tužku a zaačnu si něco čmárat. |
| |
| soukromá zpráva od Prof. Benjamin Arten pro Jsem rád že se mnou můj nový kolega Thomas souhlasí. Slečna Steam už zase tak nevypadá ale... Každý máme své názory a styl učení. "Hmm, ukažte? Rád se na to podívám." Usměji se na ni a natáhnu se po skicáku který mi podává. Nasadím si své brejle a začnu si kresbu prohlížet. Tak tohle se jen tak nevidí! Uvědomím si a snažím se analizovat, co ta kresba znamená. "Slečno... Je to pozoruhodná kresba a soudím že plná nenávisti." Položím skicák na stůl, pověsím si brejle na krk a trochu si odkašlu. "Myslím si že majitel této kresby se brzo ukáže sám, každopádně... Musí to být někdo z prvního ročníku, neboť si troufám říct, že v jiném ročníku není nikdo, kdo by dokázal takto vyjádřit své myšlenky." Opět se podívám na kresbu, vemu ji a podám ji Thomasovy. "Co myslíte kolego, co v tom vidíte?" Natáhnu se k Thomasovy a podám mu skicák. |
| |
| Před školou a do školy Nia + celá třída Chtěl jsem, aby ten pocit, ta chvíle zůstala navěy. Blbej zvonek. "Nejsem hodnej, ale asi nemám na výběr, co?" Zašklebím se a pocit bezpečí pominul. Rozběhli jsme se do třídy. Nia nás už u vchodu omlouvá, tak jen rychle zapadnu do své lavice. Po ostatních se nerozhlížím, pořád si příjdu jako zrádce. A tu holku bych vyhodil z dvacátýho patra.... Kdyby jich naše škola měla tolik. No, mohl bych to navrhnout. |
| |
| Do školy Všichni co už jsou ve třídě V baru jsem se boužel nezdržela moc dlouho, spolužáci vypadali fajn, a asi by nebylo na škodu se s někým seznámit. Jenže včera jsem to nestihla, tak to musím brzo napravit. Ráno se nachystám, a vyrážím do školy. Jsem zamyšlená, takže mi cesta uběhne celkem rychle. Přišla jsem ke škole, a zrovna zazvonilo. Do háje, snad naše učitelka není ten typ co přichází se zvoněním. Bleskne mi hlavou, a já rychle doběhnu před třídu. Tam se zastavím, vydechnu si, a otevřu. Snad všichni už tam jsou, i učitelka. "Ehm, omlouvám se." Řeknu jenom, a na nic se nevymlouvám. Ani bych neměla na co. Normálně chodím včas, musím se tak zase začít chovat, ať si o mě hned nemyslí že jsem flákač. S těma se vždycky vychází hůř. Honem si sednu do nějaké volné lavice pokud možno ne vepředu, a znovu vydechnu. Teprve teď se vlastně rozhlédnu po třídě, a všimnu si jedné holky, co tu včera nebyla. A netváří se zrovna šťastně. Honem se ale otočím zpátky, protože učitelka asi brzo začne mluvit. Už předem čekám nějaké vynadání za pozdní příchod. |
| |
| Škola a "Barbí" Christabella ještě vypustí pro mě zcela planou výhružku na kterou reaguji naprosto chladným pohledem a ironickým úšklebkem je vidět, že nemáš tušení co obnáší skutečný svět ....radím ti dobře, nevhrožuj a budeš mít spokojený život. Nečekám na odpověď a vrátím se do lavice, za chvíli dorazí učitelka, po ní hodím oslnivý úsměv a pošlu mu vzdušný polibek, doufám, že nemá na dobu po škole nějaké plány, něco jsem vymyslela ohledně bettlu a chtěla bych mu to ukázat. |
| |
| Začátek vyučování - třídnické povinnosti Jen se zeptám, kde je Dax s Niou, vejdou do třídy a hned po nij ještě jedna studentka, která chyběla. „Dobře,“ řeknu a odškrtnu si jména ve třídnici. „Pro dnešek to nebudu řešit, ale snažte se chodit v čas. Přeci jen, tak daleko bydlet nebudete.“ Řeknu, možná se zdá, že na účet pozdě příchozích, ale je to myšleno pro celou třídu. "A vidím tu novou tvář," řeknu potom. “Můžete se prosím představit? A objasnit, proč jste tu nebyla včera?" řeknu na účet nové hnědovlásky. (Chritabelle) |
| |
| Začátek hodiny Přišla učitelka a moje přání zase nevyšlo. Ono těm zmetkům prošlo přijít pozdě. pomyslím si naštvaně. Stoupnu si, aby na mě bylo hezky vidět a představím se. „Christabella Mona Carry“ řeknu celé své jméno. Rychle přemýšlím, co odpovědět dál. Nemohu říct, že jsem zaspala. To by se mě akorát smáli. ujasním si situaci. „Mé klisně se udělalo špatně a tak jsem byla s ní.“ odpovím bez velkého otálení, že jí bylo blbě před týdnem už je jiná věc. Kdyby si to náhodou chtěli ověřit, má matka mě podrží. Po představení třídě mi to nedá, abych se nerozhlédla po klucích. Hned přede mnou jeden sedí. Působí trochu nejistě a možná i trochu nervózně. Když si zase sednu, sleduji ho. Asi není nervozní ani nejistý – spíš je to pohled nezúčastněného člověka. |
| |
| První hodina? Slečna profesorka podá nějaký výkres našemu staříkovi. Poslouchám, jak o obraze mluví a když se zeptá na můj názor odpovím po pravdě. "Já se ve výtvarném umění moc nevyznám. Tak maximálně grafity." Zasměju se. "Tohle mi ale příjde jako dost depresivní kresba." Odpovím a zaslechnu zvonek. První hodinu nic nemám, ale chtěl jsem se porozhlédnout po škole. "No... Tak zatím... Jdu to tu krapet omrknout." a zamířím do tanečního sálu. S nadšením ho otevřu a prohlížím si ho. Dojdu k magneťáku a pustím hudbu. Pozoruji se v zrcadle a začnu tančit. |
| |
| Ve třídě Daxův krk (:P), ti co by mě mohli slyšet Sedím v lavici a poslouchám učitelku a její proslov o pozdních příchodech. S tímhle budu mít trochu problém. Nejsem moc zvyklá stávat. Znuděně si opřu hlavu a koukám přímo před sebe. Při pohledu na Daxův krk mě napadne malá rošťárna. Z peněženky vyndám svoje pírko pro štěstí a nenápadně s ním začnu Daxe lechtat. Pokaždé, když se otočí dělám jakoby nic. Takhle se bavím vlastně už od začátku hodiny až dokud se nezačne představovat ta nána co mi zasedla místo. Chvíli jí poslouchám, až dokud nenajde výmluvu na včerejší den. V tu chvíli se skoro dusím, jak se snažím udržet výbuch smíchu. Koně? Jako fakt? Ona nemohla do školy, protože hlídala koně?!!! |
| |
| Ve tířdě Niina lavice, to v dohledu Učitelku ani Slečinku - Bulbu jak jsem ji pojmenoval moc nevnímám, ale Niu... Ona se opovažuje mě otravovat? Já ji dám. Začal jsem se houpat na židli a pokaždé když se zhoupnu, tak jí drcnu do lavice. Sice tím padá můj plán na kreslení si, ale to je jedno. "Nebudeš..." Žďuch... "Lechtat." Žďuch. "Svého." Žďuch. "Spolužáka." Žďuch. Řeknu po každém zhoupnutí. Je těžké skrýt úsměv, který se u mě jinak moc neobjevuje. |
| |
| Ve třídě Dax, všichni Jak Dax začne narážet do lavice, narazí mi s ní do břicha a já už neudržím smích a třídou zazní můj výbuch smíchu. Okamžitě, jak si to uvědomím se snažím uklidnit a podívám se omluvně na profesorku. "Pardón.." Promluvím trochu provinile ale pořád s těží ovládám smích. |
| |
| Ve třídě Nia aspol. Když se začne řehtat, jen protočím oči v sloup. To se nevydrží třicet vteřin nesmát? Ale líbí se mi to na ní. Vlastně i já mám problém se sebeovládáním. "Omluva přijata." Zašeptám jí provokativně a pak zase začnu kreslit. Jsou to jen náčrty, ale je v ich vidět obrys dívky. A víc neprozradím. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Profesor mi řekne, že netuší, kdo to mohl být, pravděpodobně prý někdo z prváků. „Dobře, zeptám se ve své třídě jestli to někomu nepatří,“ odpovím mu a přidám si skicák mezi své věci, které jsem si nachystala na hodinu. A potom zazvoní. „Tak jo, já musím jít na hodinu,“ řeknu, do jedné ruky si vezmu štos papírů, do druhé hrnek a vyjdu z dveří. |
| |
| No to si ze mě dělá legraci Klisna? Vážně řekla, že byla s nemocnou klisnou? Nevěřícně se na ní podívám a řeknu jen: „Prosím?“ Když mi to zopakuje, podívám se do třídnice a v tichosti do ní ťukám propiskou, patrně přemýšlím. Potom zvednu hlavu a řeknu: „Nemocný kůň není důvod k omluvě. Tentokrát udělám výjimku, samozřejmě, že mi donesete omluvenku od rodičů. A doufám, že už se to nebude opakovat.“ Mluvím jasně, stroze až přísně. Tohle přeci nebudu trpět... Potom zavřu třídnici a vytáhnu z hromady dva papíry, které podám studentům do první řady. (Fakt nevím, kdo tam sedí) „Podejte to prosím Christabelle,“ řeknu přitom. Je to dotazník, který vyplňovali ostatní studenti včera a k tomu jeden čistý papír. „Prosím o vyplnění a na druhý papír si nakreslete pokoj, jak ho chcete vybavit,“ řeknu, pokud se začne vyptávat na informace, co jsem říkala včera, odvětím jí jen, aby se zeptala spolužáků. Více už se k tomu nechci vracet. Potom opět začnu mluvit ke všem. „Když jsme se dostali k tématu absence, raději řeknu hned, jak to bude fungovat. Když budete nemocní, budu chtít omluvenku od vašeho doktora, či školní lékařky. Omluvy z jiných důvodů budete hlásit o týden do předu. Pokud půjde o absenci delší jak tři dny, musí se podávat žádost k řediteli,“ řeknu a mám sto chutí si utrousit ještě něco o domácích mazlíčcích, avšak nakonec se rozhodnu raději to nerozmazávat. „Dále bych ráda upozornila, že ředitel vydal první tři pravidla pobytu na koleji. Zaprvé – žádný alkohol, cigarety a drogy. To je snad všem jasné. Druhé pravidlo se týká návštěv – jsou povoleny návštěvy cizích lidí přes den, pokud tu budete chtít někoho i přes noc, musíte to nahlásit dopředu nejméně u mě a na vrátnici. A třetí pravidlo bylo zavedeno po včerejších událostech. Všechny vedlejší budovy a místnosti určené pro výuku, tedy učebny, taneční sály a hudebny se budou v deset večer uzavírat, tak to prosím berte v potaz,“ dokončím řeč a podívám se do papírů, zda tam mám ještě něco napsané, když zjistím, že ne, podívám se mezi studenty. „Nějaké dotazy?“ zeptám se, než budu pokračovat dále. |
| |
 | Nová škola Přišla jsem do nové školy a ještě k tomu pozdě nejlepší kombinace . Vešla jsem do třídy a dívám se do lavic s obličejem skleslým dolů a jdu k paní učitelce s omluvenkou že jdu pozdě . Potom se usadím a nikoho si radši nevšímám a nachystám si věci na lavici . Všímám si že tu jsou další dvě zrzky aspoň mám něco společného s touto třídou . Doufala jsem že tato škola mi změní život tak uvidím . |
| |
| Další nováček? Když mi Dax odpoví za profesorku polechtám ho zas na krku pírkem. "To nebylo na tebe ty egoisto... Tobě se omluvím až o přestávce osobně..." Zašeptám tajemně a vypláznu na Daxe provokativně jazyk. Profesorka začne říkat nějaká pravidla k omlouvání absence a k bydlení na koleji. Nic z toho mě moc nepřekvapí, jen přemýšlím, kdo mi bude psát omluvenky na battly. Zamyšleně koukám před sebe. Když nám je oznámeno, že můžeme mít návštěvy úplně to přejdu. Pochybuji, že by se někomu z mých přátel chtělo do školy. Uvidím. Můžu se zeptat ale stejně pochybuji... Do třídy tiše vešla další dívka. Neřekla jediné slovo, podala učitelce omluvenku a sedla si do lavice. Trochu překvapeně jsem na ní koukala. Upřímně, kdyby neprošla kolem učitelky, na kterou jsem koukala, ani bych si jí nevšimla. Profesorka se zeptá na dotazy a tak rychle zvednu ruku a začnu hned mluvit. "Jak se máme omlouvat, když budeme účastníky nějakých..." Jak jen to nazvat?! "...soutěží?" Zeptám se trochu nejistě. Jen doufám, že nebude chtít vidět diplom. Ty fakt nedostáváme! |
| |
| Třída Tiše sedím a mlčím a mezitím nějaká holka začne mluvit na učitelku a já si řeknu něco ve stylu a do háje určitě se zeptá na mě . Odvrátím zrak od té zrzky a podívám se na kluky a uvidím [fešného] ( nechtěla jsem psát krasného :D ) kluka s vlasy nahoru to se prý dnes nosívá . |
| |
| Nováček + proslov Nia, Ali zbytek třídy Tiše si kreslím, ale následující okolnosti mě donutí zvednout hlavu. Za prvé příjde nová dívka. Usměji se na ni a dál si jí nevšímám i když mě napadne, že se nám tu množí zrzky. Učitelčin proslov mě moc nezajímá do toho bodu kdy řekne, ať začneme kreslit. Muhuhaha? Tak na tomhle se vyřádím. Prokřupu si prsty. Nia na mě mluví a já se šibalsky otočím. "Já a egoista? No dovol?" Tvářím se naoko uraženě. Omluví? Osobně? Pak mi to docvakne a nervózně si odkašlu. Proč mám dnes tak krátké vedení? Když ke mě dojdou papíry, začnu si čmárat. Asi jsem jediný, kdo má ve třídě pastelky, ale chci mít ten obrázek hezky udělaný. Nikdy jsem nebyl moc disainer, ale to nevadí. Já se vyřádím na čemkoli. Do rohu pokoje klavír, věšák na housle a kytaru s repráky, v druhém trůní bicí. Na stěny jsem nedal nic kromě hodin, protože tam přibudou moje obrazy. Postel jsem taky vyšperkoval, na to jsem háklivý. Tužky mi jen kmitají po papíře. Bude to bezva. S celkovým dílem jsem spokojený, tak kresby odevzdám i s přesnými rozměry. nebyla to zas až taková nuda, jak jsem myslel. A nezabralo mi to jeden papír, jak si profesorka myslela, ale rovnou čtyři. Snad jsem to moc nepřehnal. Ale co. Když tak si to doplatím. Vychytávky pokoje |
| |
| ve třídě Erik a třídní Zopakuji důvod znovu. Na profesorku se zamračím. Moje Isabela, že by nebyla důvod k absenci? Dělá si ze mě srandu?! Jasně, že by byla! jen tak tak se udržím abych to neřekla nahlas. Nebudu ji provokovat, ještě by mohla chtít vidět zprávu od veterináře... „To já taky doufám.“ řeknu lehce naštvaným tónem, protože se mi to dotklo. Nakonec ke mě doputuje papír. Podá mi ho kluk přede mnou. Je jeden z mála, kdo na mě nezaútočil a tak mu poděkuji s milým úsměvem. Navíc, jak se natahuji, je mi vidět do výstřihu, čemuž vůbec nebráním, možná že spíš naopak. Další proslov profesorky nějak moc neposlouchám a věnuji se papíru. Nepředpokládám, že tu budu bydlet, ale pokoj navíc se může občas hodit. Třeba pro chlapeckou návštěvu. Je to sem blíž než domů... napadne mě a s úsměvem škrábu na papír vzhled pokoje. Dotazník vyplním až po dokreslení místnosti. Oba papíry pak vezmu a s podobným divadlem jako předtím je podám klukovi před sebou, aby je zase podal učitelce. „Díky“ poděkuji mu sladce. pokoj dotazník |
| |
| Jedeme dál Jako první se na něco zeptá Nia, a to na soutěže a absenci s nimi spojenou. „Pokud jde o oficiální soutěže, organizace která soutěže pořádá Vám absence omluví,“ odpovím, ale až potom mi dojde, ke komu mluvím, Nia pravděpodobně nebude mít na mysli soutěže takového formátu. „Pokud máte na mysli nějaké soutěžní klání se svými přáteli, budete si je muset zařídit ve svém volnu,“ dodám a následně vyberu papíry. Nijak je neprohlížím, na to není čas, jen papíry strčím do jedné ze složek. Už jsem chtěla pokračovat ve výuce, když vstoupila dívka, kterou jsem včera také neviděla. (Ali) A jestli mi taky řekne, že měla nemocného koně, tak skočím z okna. Ale tato dívka má očividně lepší způsoby, když mi dá hned omluvenku. „Vy se jmenujete?“ zeptám se, potom, co mi odpoví si jí odškrtnu ve třídnici. „Prosím vyplňte tento dotazník a tady nakreslete svojí představu pokoje,“ řeknu jí a opět pošlu papíry po ostatních spolužácích. Potom se opět vrátím do pevně vyjetých kolejí. „Teď vám řeknu Vám několik informací k následující hodině,“ řeknu a opět prolítnu třídu očima, když to vypadá, že opravdu nikdo nic nechce říct, pokračuji v informacích. „Následující vyučovací hodinu budete mít úvodní setkání s profesory svých oborů, každý v jiné učebně. Ti, co jsou zaměření na výtvarné umění příští hodinu budete mít s vaším profesorem Benjaminem Artenem, máte se dostavit do velkého ateliéru, který je v druhém patře hned naproti schodům. Ti, co mají taneční zaměření, půjdou do velkého tanečího sálu, který je hned vedle ateliéru. Jejich profesor se jmenuje Thomas Drake. A hudební oddělení učím já a my se sejdeme v hudebně číslo jedna, což jsou hned vedlejší dveře od této učebny.“ To je snad všechno, co jsem chtěla. Ani se nebudu ptát, jestli vědí, kam mají jít. Nejsou to přeci malé děti, tak snad dávali pozor... Co jsem ještě chtěla? Jo... Začala jsem štrachat ve svých papírech, až jsem našla skicák. Nechala jsem ho zavřený, kresbu jsem neukazovala. „Včera po cestě ze školy jsem našla tenhle skicák, není náhodou někoho z vás?“ zeptala jsem se a zvedla jej, aby třída věděla, o čem mluvím. (Je to Daxův skicák....) |
| |
| Škola Konečně se všechno uklidnilo i když ta nová holka mi rozhodně není příjemná, pak se ukáže další nová tvář a ta už vypadá celkem mile, při jejím příchodu se na ni usměji a pomyslím si, že máme docela silný zástup zrzek, pak začne vykládat profesorka co nás čeká a podobně, když domluví pokusím se zachytit pohled Déčka, připadá mi to hrozně dlouho co jsem s ním nemluvila. Pokud se mi to podaří, pošlu mu vzdušný polibek, nakonec musím vstřebat informace o mimoškolních akcích, je tedy jasné, že případný battl bude muset být ve volném čase, no uvidíme. Po skončení proslovu neváhám a přejdu k Déčkovi, líbnu ho na tvář a vydám se taneční sál a profesora Drakeho. Když tam dojdu zdá se, že jsem první, rychle se převléknu Zobrazit SPOILER a při čekání na ostatní se začnu pomalu protahovat a rozcvičovat. |
| |
| Skicák Profesorka, lidi v zadních lavicích, zbytek třídy Zbytek výkladu moc nepozoruji, není tam nic důležitého, krom první hodiny, což jsem naštěstí stihl zachytit. Kreslím si na papír, protože od včerejška postrádám skicák. Jeho ztráta mě zasáhla, protože jsem v něm měl svoje nejhezčí kresby. Měl jsem v plánu dnes zajít do baru, abych ho našel, protože mám dojem, že jsem ho tam viděl naposledy. Když ale o nějakém skicáku začne mlucit učitelka, vzhlédnu. Je... můj. Černý, zabalený do kůže s vyrytým Art for life... A. Do. Háje. Málem se udusím a ani nevím čím. Je možný, že viděla moje kresby? Ale no tak Daxi, seber se. Vstanu. "Ten je můj, paní profesorko." Řeknu nejistě a pomalu dojdu k ní. Červenám se jako rajče. Vezmu si skicák a hledím při tom na podrážky svých bot. Bože, jestli existuješ tak mě odnes někam daleko. Ale bůh mlčí. A v následující chvíli si asi řekl, že mi přitíží ještě víc. Některé stránky se uvolnili a rozletěli po třídě. Začal bych křičet jako otec, kdyby tu nebyla plná třída lidí. Rychle jsem se sehnul a začal sbírat papíry. Jsem ještě červenější, pokud to jde. Rychle jsem zapadl do své lavice a pohled klopím do země. Ani jsem si nevšiml, že jedna z kreseb se zatoulala do zadního rohu mísnosti. Některé kresby |
| |
| Umění je můj život! Ve třídě je klid. Příchod nové holky jsem ani nepostřehl a popravdě, ani mě nezajímala. Dál jsem si v klidu kreslil a letmo poslouchal třídní v jejím proslovu. Byl jsem rád že po této hodině již konečně poznám svého učitele umění. Můj obrázek je pomamlu hotov a já si protáhnu zápěstí. Podívám se do ruk třídní, když v ní drží černý skicák. Můj není ale klidně bych ho bral, je takovej dost... Dost výraznej. Zamyslím se a ani si nevšimnu že Dax vstává a jde si pro něj. Musí v něm být asi něco jemu dost důležitého, neboť jeho nervozita je na maximu a tuto myšlenku mi potvrdil fakt, že se mu rozletěli stránky po podlaze a on je začal ihned sbírat. Pár obrázků jsem zahlédl a můj údiv se zdvojnásobil. Luxusně kreslí, pomyslím si a sleduji ho pohledem do doby, než si zase sedne do lavice. Nepostřehl jsem povel k ukončení hodiny, ale Keira ke mě přiběhla, dala mi pusu na tvář a zase šla pryč. Ani jsem jí nestihl říct co jsem chtěl, tak snad po další hodině. Seberu si všechny věci, vstanu a vydám se do ateliéru. Nikdo tam zatím nebyl, tak jsem si zabral volné místo a v klidu odpočíval na příchod ostatních. |
| |
| Nervozní kluk? Všichni Když si tak sedím v lavici a vyplňuji dotazník zahlédnu očkem jak profesorka mává nějakým skicákem nad sebou.Najednou ale vstane nějaký kluk a vezme si ten černý skicák ale jakmile si šel sednout ke své lavici některé kresby mu vypadli a jedna doletěla až ke mě. Vstanu z lavice a půjdu mu ji donést a cestou se na ni podívám na obrázek tak jsem si v tu chvíli řekla konkurent? Až přijdu k jeho lavici lehce se usměji a podám mu ji a zase si jdu sednou a v tu chvíli mě to cvakne vždyť jsem se ani nepředstavila a rychle na paní profesorku koktavým a mírně tichým hlasem "P...Paní Profesorko jmenuji se A...Alisha Crystal... Ale můžete mi říkat Ali" a potom si říkám blbče proč vykřikuješ tvůj plán je přece zůstat na škole a né na sebe upozorňovat. Zase se začnu soustředit na dotazník dotazník Vstanu z lavice a jdu směrem k profesorce a dám jí dotazník a omluvím se že jsem náhle vykřikla. Poté znovu usednu do lavice a vytáhnu si papír a začnu čmárat. |
| |
| Ve třídě Ali a zbytek Když mi dívka přinese kresbu, ještě víc se propadnu do židle. "Díky." Hlesnu za ní. Nastává problém jak nacpu ty kresby zpátky do skicáku, aniž by se mi zase vysypali. Izolepo, přišla tvá chvíle. Je mi trapně z toho, co se stalo. Nejsem zvyklý ukazovat lidem své skici. Dávám do nich část srdce. A vy by jste ukázali někomu své srdce? Těším se, až zazvoní. Projdu se a zapomenu na to, co se před chvílí stalo. Ale napřed budu muset poděkovat učitelce, že ten skicák našla. Jak dlouho bych ho hledal, to netuším. Zatím ale jen sedím v lavici a kreslím si. Napřed nejasné obrysy, které po chvíli začínají dávat smysl. |
| |
| ve třídě všichni Jak jsem dosedla do lavice, vytáhla jsem blok z tašky a otevřela ho na první prázdné dvojstraně. Stačil mi malí zbytek tužky na to, abych ztratila přehled o dění ve třídě. Než začala hodina, stihla jsem vytvořit asi osm skic, u většiny bylo téma lidská hlava a u zbylých to bylo téma aut. Ty byly především ve stylu klasických amerických sporťáků. Vysoký předek, dlouhá kapota a svažitá střecha až na samý konec kufru. Teprve s příchodem učitelky jsem zvedla hlavu. Učitelce jen tak nezapomenu, jak mě pomohla domluvit pokoj hned na první noc. Je to dobrá učitelka a jsem si jista, že s ní budeme dobře vycházet. Nové dívky si všímám až teď. Hnědovlasá a docela hezká, ale něco mi na ní nesedí. Něco mi říká, že bych si na ni měla dát dobrý pozor. Za to na druhou novou tvář se hned pousměji. Zrzka. Další. |
| |
| Ještě před zvoněním O skicák se přihlásí jeden ze studentů. Dax, že ano? Ale vypadá trochu nervózně, nechápu proč, je talentovaný. Proč to schovávat? Potom, co utichne rozruch kolem Daxe se trochu uvolním, je vidět, že ze mě spadlo trochu určitého „učitelského napětí“. Podívám se na hodinky. Deset minut, tak akorát... „Ještě jsem se chtěla zeptat, slyšela jsem, že jste si dali nějaký battle se studenty z vedlejší školy,“ řeknu, můj hlas nezní naštvaně, vlastně i trochu sktriktonosti z něj vyprchalo, teď je spíš zvědavý, stejně tak jako můj pohled. „Napadlo mě, jestli bych nemohla nějak pomoct? Tancovat neumím, ale mohla bych pomoci s hudbou a třeba trochu s režií,“ navrhla jsem, ale raději si rychle zavřela ústa. Opravdu, zase to dělám? Zase se kamarádíčkuji se studenty? Jsem nenapravitelná... Podívám se do třídy a čekám, co mi kdo řekne. |
| |
| PROFESORKA Spokojeně si čmárám a snažím se vymanit z toho příšerného pocitu trapnosti, ale najednou uslyším něco, co mě zcela rozhodí. Učitelka. Nám. CHce. Pomoct. S tím jsem se doposud nesetkal. Nikdo se nemá k odpovědi, tak se postavím a znovu zdráhavě promluvím. "Budeme rádi, paní profesorko." Řeknu krátce. "Budu vás informovat o přípravách a jste srdečně zvána na naše zkoušky." Fakt nevím, proč jsem to řekl. Snad mě za to lidi nebudou nenávidět víc, než teď. |
| |
| Ještě na odchodu Profesorka Předtím než odejdu ze třídy na taneční hodinu s profesorem Drakem, otočím se na profesorku, jak už naznačil Dax, budeme rádi za každou pomoc, myslím že Dave už něco trochu sesmolil, takže pokud k tomu přidáte i své návrhy, bylo by to fajn, jde o to porazit tu "zlatou" mládež. A myslím, že by to bylo dobré i pro školu, taková reklama, jak dobré studenty tady vychováváte, co vy na to? Spiklenecky na ni mrknu, já vím, že se to k učitelce moc nehodí, ale teď se bavíme o mimoškolní aktivitě. Kouknu na hodinky, nechci přijít pozdě, ale mrzí mě, že nebudu mít čas na Dava, mám pocit, že jsem s ním už moc dlouho nemluvila a ještě dýl ho nepolíbila. |
| |
| Na Battle nejdu - před odchodem... Profesorka Sice nestihnu Keiře říct důvod, ale důležité je že ostatní se mnou počítat nebudou. "No, k tomu souboji, ehm... Já se ho nakonec nezůčastním..." Vstanu a trochu pokrčím rameny. "Nestíhal bych to a musím si ještě dnes něco zařídit, takže... Snad to pochopíte." Zase se posadím a raději se nekoukám na ostatní. Nerad bych, aby se na mě naštvali, ale... Hold mám prostě důležitější věci na práci. "Snad vám to nevadí." Omluvím se a dál si kreslím... |
| |
| Melu melu a ono už zvoní Jako první mi odpoví Dax, je patrně trochu překvapený, tím, co jsem řekla. Už je to tady... nehodí se, aby jim profesorka pomáhala. Je to divný... A já už mám zase tendenci lézt na druhou stranu barikády. Nakonec je moje však moje nabídka přijata, jak Daxem, tak výřečnější Keirou. Do jejichž slov zazvoní – poprvé, na přestávku. „Dobře, já se tedy ještě zeptám ostatních profesorů, jestli by se nepřidali,“ řeknu. Potom však promluví Dave a omluví se, že nemůže přijít. Mezi tím po očku mrknu na hodinky. „Dobře, tak až vám skončí výuka a budete nacvičovat, přijďte pro mě do kabinetu,“ řeknu, přičemž si sbírám papíry ze stolu a nakládám si je na ruku. Vědí vůbec, kde mám kabinet? Sky jsem ho ukazovala... „Sky ví, kde to je... a já se přidám,“ řeknu nakonec, a s těmi slovy vyjdu ze třídy stejně vražedným tempem, jako jsem do ni přišla. Musím se ještě připravit na hodinu... |
| |
| Konec hodiny Dax Pousmála jsem se na Daxe a začala jsem poslouchat učitelku. Ukázala blok. Byl opravdu zajímavě pokreslený. S napětím jsem čekala, kdo se o něj přihlásí. K mému překvapení to byl Dax. Když se vracel s výkresema, usmála jsem se na něho. "Á... Pán je umělec.." Ve třídě se děli takové ty klasické formality, až když se profesorka zeptala na souboj s druhou školou, zvědavě jsem povytáhla obočí. První si vzal slovo Dax a pronesl něco o tom, že jí budeme informovat. Kika se taky samozřejmě přidala. Dave mě ale překvapil. Zřejmě má nějáké důležité povinnosti. Zazvonilo a já přeskočila lavici tak, že jsem stála vedle Daxe... Chvilku jsem přemýšlela co říct.. "No.. Tak se uvidíme asi po škole ne?" Usměju se na něj a chytnu ho a pohladím po ruce. |
| |
| Zvoní Dax Když zazvoní přestanu si malovat a Obrázek nechám na stole a vidím u toho kluka nějakou holku tak přijdu blíž k jeho lavici a když už jsem u nich tak koktavým hlasem a zrudlou tváří jak se stydím mu řeknu "H...Hezky maluj..eš... Kde jsi se to naučil?" Kdybych se tolik nestyděla a měla nějaké kamarády na ostatních školách neměla bych problém mluvit s ostatními spolužáky. Doufám že mu zase nevyvolám trému jak když jsi šel pro ten skicák a vše se mu vypadlo. Pousměji se a dále ho pozoruji jak kreslí. |
| |
| Spoustu SPOUSTU lidí Nia, Ali, profesorka Keira a Dave se ujmou iniciativy, za což jsem rád. Posadím se na své místo a čekám na konec hodiny. Spásný zvonek se pak konečně ozve. Jenže mě ještě čeiká pár věcí. Než mi učitelka zmizí, dojdu k ní a začnu přejíždět prstem po lavici. "Já. Děkuji že jste ten skicák našla. Bez něj jsem poněkud... neúplný." Usměji se a zapluji zpět do lavice. ještě mám celou přestávku, tak si sednu a budu chvíli kreslit. Když ke mě příjde Nia, zářivě se na ni usměji. Přikývnu. "Asi to tak vypadá. nezapomeň na mě." Vypláznu na ni jazyk. "Nespadni." Až odejde, chvíli se za ní dívám a pak si zase sednu a kreslím. Jenže všichni se rozhodli, že mě budou vyrušovat. Ne, že by mi to v případě Nii vadilo. Je to ta dívka, co našla moji kresbu. Plaše a překvapeně se na ni usměji. Nečekal jsem, že se to někomu bude líbit. "Díky?" Řeknu překvapeně. "No ehm... Tak nějak... sám." Polovinu -nebo celý život?- jsem strávil přežíváním, takže na tohle nebyl moc čas. "Jsem rád, že se ti ty kresby... líbí. Ty taky kreslíš?" Zajímám se. |
| |
| Budu mít kamaráda? Dax Když se na mě usmál a zeptal se mě jestli také kreslím už klidnějším hlasem odpovím "Samozřejmě že se mi tvé kresby líbí už dlouho jsem neviděla někoho takto malovat. Vidím v tom radost procítěnost a hlavně duši umělce." Pousměji se a ještě mu prozradím své jméno " Jmenuji se Ali...Alisha ale to možná už víš vykřikla jsem to v hodině... v tu chvíli jsem se cítila tak trapně." Znovu se pousměji a nechám ho mluvit. |
| |
| Možná Ali Jen se usměji. Nejsem zvyklý na chválu, pokud se nejedná o rvačky. "No, díky podruhé?" Jen se usměji. A další úsměv následuje. "Pokud ano, nevšiml jsem si toho. Je to zvláštní, někdy nám příjde, že se chováme trapně a přitom je to normální. A naopak." Svatá pravda. Daxi, konečně říkáš něco smysluplného. "Neodpověděla jste mi na otázku, Alisho. Taky kreslíte?" Neříkám to jako nerudný profesor, ale snad až kamarádsky. Nestává se to často. To dělá ta whisky ze včerejška. Nebo se vážně měním? Podle pastel na jejích rukách myslím, že malířka je. Žádný umělec nemá čisté ruce. Třída se pomalu vylidňuje, ale já se ještě nechci pohnout. Ne, že bych rád chodil poslední, ale nebudu sedět celou přestávku ve třídě plné lidí. |
| |
| Dobrá Kreslím... Dax A sakra už se ptá podruhé jestli kreslím a jestli si všiml že mám ruce od tuhy a to možná všiml tak jsem v koncích. Dobrá odpovím mu "Ano kreslím taky ale né tak dobře jak ty" pousměji se a podám mu jednu z mích malb. Potom se ho zeptám "Nezdržuji tě? Jestli ano můžu odejít" koktavějším hlasem to nešlo Ali? "Vážně jsem blbá" najednou si uvědomím že jsem to řekla nahlas rychle se omluvím vezmu si věci a rychle mizím ze třídy a nechci myslet na to co jsem si teď udělala za trapas. Když už jsem zmizela ze třídy opřu se o zeď a říkám si jak jsem blbá... Doufám že ho znovu nepotkám a nebudu mu muset vysvětlovat co se to tam stalo. Mezitím pořád stojím na chodbě a okolo mě prochází mnoho žáku a já si v klidu popíjím svůj pomerančový džus. |
| |
| Kreslí! ... A zdrhá Ali Když mi ukáže svou kresbu, usměji se. "Kreslíš líp než já." Jenže než stihnu něco říct, ta holka prostě odejde se slovy, že je blbá. To nikdy nepochopím. To jsem takovej i já? Snad ne. Zakroutím hlavou a pobalím si svoje věci. Jdu do třídy. Na chodbě Ali nikdy nevidím. Nechápu, co jí přelétlo přes nos. Možná jsem to způsobil já. No jasně! Určitě to je mnou. Ach jo. V nové třídě se posadím pokud možno dozadu a židli vedle sebe nechám volnou. Ponořím se do svých kreseb. Začnu kreslit novou, protože ta stará se mi nechce hledat. Nikdy nekreslím jeden objekt moc dlouho. Z náčrtu se pooomalinku začíná stávat skutečnost. Obrysy tváře a... kyslíkové masky? Proč ne? Nejvíc času mi zaberou vlasy, jak se na to koukám. |
| |
| Vysvětlení Dax Dojdu do třídy a v zadních lavicích vidím toho kluka jen škoda že se ještě nepředstavil... Dojdu k němu a začnu mluvit tichým hlasem "Můžu si přisednout?" Začnu mu vysvětlovat co se stalo "Ráda bych se omluvila co se stalo... Jen jsem omylem řekla myšlenku nahlas... To se mi občas stane.." Skloním hlavu dolů kvůli ostudě a doufám že se kvůli mě necítí blbě omluvím se a odejdu. Jdu ven si provětrat hlavu a nemyslet na to co se stalo... Budu doufat že si o mě nemyslí něco špatného. Ono totiž je to tím že na minulých školách jsem moc kamarádu neměla kvůli tomu že jsem z Albánie a neuměla jsem pořádně mluvit novou řečí tak se mi všichni smály... Znovu dojdu do třídy vytáhnu si blok a začnu si malovat. |
| |
| Taneční sál Kika Odešla jsem ze třídy a ještě se otočila za Daxem. Všimla jsem si, že v podstatě okamžitě po mém odchodu za ním zamířila ta nová dívka. Naštěstí ne ta nafintěná barbie ale ta druhá. byla to celkem klika. Asi bych to totiž neudýchala a vrhla se po ní. Takhle jsem se jen trochu zašklebila a šla hledat taneční sál. Když jsem ho našla, byla v něm už Kika. Usmála jsem se na ní. "Ahoj..." Hodím si tašku do rohu a začnu se převlékat. "Tak co? Kam jste včera tak zmizeli s Davem?" Pousměji se zvědavě... Rozhodně to nebylo myšleno něják zle. Ostatně, já mám co říkat. Ani jsem nespala doma... Převléknu se do svého dresu a začnu se protahovat. |
| |
| Taneční sál NIA Jsem natolik zabraná do protahování, že sebou skoro praštím , když uslyším vedle sebe hlas Nii, fuj babo, chceš mě zabít? Zavrčím na ni pobaveně a rošťácky mrknu, ta holka je vážně fajn, zatím tedy skoro všichni ujdou až na umělou "Barbí". Čauky, no šli jsme vyzkoušet jak je na tom Déčko s taneční průpravou a zjistili jsme, že má velké nadání.....a nejen k tanci. Spiklenecky se na ni usměji, nehodlám z toho dělat vědu, je jasné, že každému došlo, že jsme se ztratili spolu, tak proč to tutlat, nemám se zač stydět. A měla jsem dojem, že si docela rozumíte? |
| |
| Lenost už po první hodině Ty dvě, okolo kterých jsem se protáhl do své lavice jsem začal ignorovat, jakmile jsem se usadil na židli. PRvní věc, kterou sem neignoroval, byl příchod třídní profesorky, kterou jsem vlastně jako jedinou pořádně poslouchal. Proč taky poslouchat, jak si někde někdo žvatlá, jak někdo s někým probírá věci, co mě nezajímají a sledovat to? JE to k ničemu. Postřehl jsem příchod další zrzky do třídy, ale že bych jí věnoval pozornost.. ne. Postřehl jsem jenom jméno a dál ji nějak extra neřešil. Nějaký spolužák si převzal od třídní skicák a rozsypal výkresy po třídě. Krátce jsem si je prohlédl. Nemělo pro mě cenu se zvednout a jít mu pomoct, protože než bych tma došel, posbíral by si je sám. Třídní nám ještě řekla nějaké ty informace, než se rozhodla poslat i těm dvěma, které přišly pozdě papíry, stejně jako nám včera. Když papír té za mnou dorazil ke mně, vzal jsem ho do ruky a otočil se k holce za mnou, abych jí ho podal. Zkontroloval jsem si, že mám pravé oko zakryté a podíval jsem se na ni modrým levým okem, načež jsem zaregistroval úsměv. Výstřih jsem postřehl jen velice okrajově. Možná vůbec. Na takhle laciné rozdávání se nejsem.Pouze jsem velice nezřetelně přikývl a otočil se zpět. Opět jsem se zaposlouchal do toho, co nám říkala třídní. Znovu jsem se otočil, až když do mě holčina drkla, abych poslal papíry zpáky. Znovujsem se otočil a na její sladké díky jsem jen tiše zamumlal. "Není zač." ,vzal jsem papíry a poslal je dalším lidem přede mnou. Nedlouho na to skončila vyučovací hodina a já se líně protáhl v lavici. Postavil jsem se, protáhl se s rukama nataženýma nad hlavou, což mi vyhrnulo tričko, než jsem ruce stáhl a zároveň s nimi i tričko. Sehnul jsem se pro tašku přes rameno a na chvíli se zarazil. Budu muset najít hudebnu.., napadlo mě, když jsem sledoval,jak už někteří vyšli do chodeb školy. Opřel jsem se o lavici a povzdechl si. Nic se mi nechce.. |
| |
| Hodina tance Taneční sál Nia, Kika Za okamžik měla začít hodina a tak jsem se odhodlal zajít do sálu a připravit si něco na hodinu. Když jsem ale došel do učebny, už tam byly moje dvě jediné žákyně. Pousmál jsem se. Vypadaly docela pohodově a tak jsem si neodpustil malý žertík... Suveréně jsem rozrazil dveře. "Nazdárek prdelky.." Uchechtl jsem se úchylně. Může se tohle vůbec? Ale co, proč nevyužít toho, že vypadám jako student... "Tak co zatancujete mi kolem tyče, nebo rovnou klínový tanec?!" Pokračuji v hrané úchylnosti a čeká, od které mi dřív jedna přiletí... |
| |
| Taneční sál Nia, Drake Ještě stále s úsměvem hledím na Niuz, když se rozletí dveře a vstoupí mladý muž s naprosto úchylným pozdravem, chvíli jen nevěřícně koukám, v naději že jsem se přeslechla, ale on pokračuje, když domluví, mrknu na Niu a doufám, že bude hrát se mnou. Ach, nazdárek krasavče, už jsme si myslely že nedorazíš, člověk si objedná gigola a čeká takovou dobu- Takže jak to máš rád, ve trojce nebo každou zvlášť? Tanečním krokem dojdu až k němu a položím mu dlaň na hrudník, v dalším okamžiku mu podtrhnu nohy a on leží na zemi, zatím co já sedím na něm. Takže, jak si to dáme? |
| |
| Hodina tance Taneční sál Kika, Thomas Povídali jsem si s Kikou, když v tom do sálu vletěl jakýsi student vyššího ročníku. Nechápavě jsem na něj koukala, a už jsem mu chtěla jít dát pár facek, když se na mě podívala Kika. tenhle pohled dobře znám. Ne zrovna od ní, ale je vždycky stejný. Pousmála jsem se a pozorně pozorovala co bude Kika dělat. Tohle jsem ale opravdu nečekala. S těží zadržím smích. To už je dnes po několikáté, když by mi někdo řekl, že je škola tak zábavná, chodila bych i na základku... Zamířila jsem za nimi a klekla jsem si vedle nich. "Hmm... Je fakt sladkej..." Kousla jsem se do rtu a klukovy přejela ukazováčkem od čela přes nos, rty a krk až k okraji trička, za které jsem mírně zatáhla. "Mám ale dojem, že je nějak moc oblečenej... Myslíš, že umí tancovat striptýz u tyče?" Kouknu na Kiku a hlavou hodím k jedné z tanečních tyčí na kraji sálu.. |
| |
| Hodina tance Taneční sál Nia, Kika[/i] Když vidím reakci té hnědovlásky krápet pozdvihnu obočí. Nestihnu ani něco odpovědět a už ležím na zemi a ona na mě. "Ale já..." Pokusím se o pár slov, ale to už je u nás i zrzka. Sladkej? Moc oblečení? Striptýz?! Snažím se vycouvat. "Holky klid jo! Já to tak nemyslel..." Zakoktám zmateně a opravdu netuším co dělat. Když by tohle viděl kdokoliv z kolegů, nebo ředitel asi bych měl rychle po práci! |
| |
| Taneční sál Nia, Drake Nia nezklamala a úžasně dokonale se přidala, jak tak sedím na tom cizinci, položím mu ruku na okraj kalhot, hm...vážně je moc oblečený a zrovna dneska jsem si zapomněla dýku na pokoji, hned by měl toho oblečení méně. Mrknu na Niu a když vidím marnou snahu kluka něco nám říct, jen zavrtím hlavou. Pěkná tvářička to je, u tyče by mu to slušelo a že to tak nemyslel? hm...pozdě, takže co mládenče, ukážeš nám jak se vlníš u tyče? |
| |
| Hodina tance Taneční sál Nia, Kika Tyč? No tak to sry holky ale... "Já... Omlouvám se, ano?" Odmlčí se a zvážním. "Tanec u tyče vám ukážu na konci roku, pokud obě budete mít z tohohle předmětu jedničku! A to vám přísahám! Klidně si pak pozvěte celou třídu ale teď by jsme měli začít s hodinou..." Pousměji se, když zazvoní zvonek jen co to dořeknu... |
| |
| Taneční sál Kika, Thomas Kiky reakce se mi fakt moc libila a už jsem chtěla reagovat na tanec u tyče, když začal mluvit on. Chvíli jsem na něj nechápavě koukala, než mi došlo o co tu jde. To je učitel?! Sakra! Stáhnu ruku zpět k tělu a kouknu na Kiku. Jsem celkem zvědavá, jak zareaguje... |
| |
| Konec srandy, začíná legrace. Nia, Drake Už mám na jazyku další připomínku, kdíká, fajn, tak omluva je dobrý začátek, ale tím koncem to zabil. Kruci, učitel? Tohlhledem a pak pokrčím rameny takže učitel...nečekáte, že se i já omluvím? Koneckonců můžete si za to sám. Rychle z něj slev duchu si vybavím Dejvův obličej, chlámal by se smíchy, natáhnu k profesorovi ruku abych mu pomohla vstát. Domluveno, já a Nia budeme mít za jedna a vy tanec u tyče. Mrknu na Niu a odkráčím kousek dál, zvědavá jak bude hodina pokračovat. |
| |
| Taneční sál Nia, Keira Pousměji se. Uff.. Zabralo to... Občas se hodí být učitel... "Tanec u tyče je váš..." Zasměje se a vstane. "Nechci po vás omluvu ani po jedné... Byla to zkouška, jak budete reagovat a to jste zvládli mnohem lépe, než jsem čekal." Zasměje se. "No..." Odmlčí se a je vidět, že vůbec netuší, co by vám měl vykládat... "Asi by jste měli mít nějaké oblečení na tanec... Jinak po vás na hodinu nic chtít nebudu. Dost pochybuji, že by jste si chtěli dělat zápisky.." zazubí se. "Co se týče známek, z hodin tance bude maximálně za vlastní choreografie. Známky budou z dějin..." Zapřemýšlí co by vám mohl říct dál... "Jo, na tu choreografii si můžete klidně někoho sehnat k sobě, pokud nebudete tancovat solo tanec..." Usměje se... "Jo a občas asi budeme chodit ven..." dodá ještě s úsměvem... "No... Teď mi asi ukažte, co nejradši tancujete..." Pousměje se. "Můžete si tu najít nějakou hudbu..." a ukáže na notebook... |
| |
| Divný, divný, divný Ali Za chvíli zase příjde ta dívka. Omluví se a než sthnu něco říct, zmizí venku. Jo, tohle je horší než já. Teda ne horší, ale originálnější. Zmizela tak rychle, že jsem jí nestihl říct, že raději při kreslení sedím sám, protože se roztahuju, ale možná je to dobře. U lidí s psychickou labilitou jako mám rád je lepší někdy držet zobák. Začínám kreslit vlasy té postavy. Je to zajímavá kresba. Začíná mi být líto že navždy zůstane skrytá v mém skicáku. Nechce se mi ale ukazovat svoje věci někomu koho neznám. Snad nebude ten nový učitel vlezlý a nebudeme je muset povinně ukazovat. Jak se asi má Nia a Keira? Mají dobrou učitelku? Taky bych chodil na tanec, ale musím brát ohled na svou nohu, bohužel. Včera mě pěkně bolela a to byl teprve jeden den. Jaký to bude, až budem trénovat na ten battle? A navíc když se dave nezúčastní? Snad tam nebudu jedinej kluk. Ale vlastně bych mohl pozvat svoje kámoše. Možná je Nia zná, udělalo by jí to radost. Nebo taky ne. |
| |
| Copak si asi myslí? Dax Když se odvážím znovu přijít za tím klukem požádám ho o jméno a mezitím si sednu do lavice před ním. Začnu se ho vyptávat na blbosti "Odkud pocházíš..." Hlavně na jméno "Jak se vlastně jmenuješ" doufám že ho neotravuji moc. :P Což byl trochu můj záměr aby si mě někdo všiml a proto mluvím s ním a kdy... Sakra došla mi červená pastela... Tak se ho zeptám " Nemáš čirou náhodou červenou pastelu... Jo a abych nezapoměla tak mohl by si mi vrátit můj obrázek? " napiji se znovu džusu a radostným usměvem na něj vyhrnu "Jsi fajn kluk víš to?" Sakra to jsem zase pokoňila hlavně nesmím zas utéci jako předtím myslím si že už si o mě myslí dost... Potom se zase otočím ke své kresbě a začnu zvýrazňovat červenou ze své zbylé tuhy ale nic moc. Zase se chci napít svého džusu ale už je prázdný skloním hlavu a řeknu si a zase pro džus vstanu a jdu si pro další. |
| |
| Taneční sál Kika, Thomas Když Kika vstane z učitele, pousměji se. Mladík nám začne vykládat co budeme na hodinách dělat. Choreografie? Super! A jestli si opravdu budu moct někoho vzít k sobě, můžu tancovat s grupou... Nebo s Daxem... Pousmála jsem se zasněně. Na konec onoho nutného monologu nás vyzval, ať mu ukážeme co dovedeme. To se mi líbilo... Hned jsem skočila k notebooku a pustila si písničku a hned začala tančit. |
| |
| Taneční sál Nia, Thomas Když je tedy ten povedený úvod za námi a dozvíáme se , jak budou probíhat hodiny, pousměji se když si představím, že bych si vzala na hodinu Déčko, ale on by asi nechtěl, bůhví jaké kočky s ním budou chodit do třídy. Nia začne tančit a já ji chvíli pozoruju, počkám až předvede co umí a uznale zatleskám, rozhodnu se navázat na podobnou notu, přejdu k notebooku a pustím si vou hudbu a začnu tančit Zobrazit SPOILER |
| |
| Taneční sál Nia, Kika Koukám na holky, jak tancují. Pousměji se. "No.. Dobrý.... Jste obě fakt dobrý... Budu vám muset dávat těžký úkoly, abych fakt nakonec netancoval u tyče..." Zasměje se... Rozhlédne se.. "No... Já pro Vás dnes už nic jiného nemám... tak jestli chcete, můžete si jít pro věci a mrknout se na pokoje... a dojet si domů pro věci..." Usměje se na vás... |
| |
| Hurá na hudebku! Když si všichni dovyřeší se třídní to, co chtěli, konečně zazvoní. Třídnické hodiny nesnáším, vždycky jsou v takovém duchu "my vlastně nikdo nevíme, co máme dělat, tak pojďme předstírat, že to je strašně důležité" - ale tahle se dala docela přežít. Zamířím tedy do učebny, o které nám paní profesorka říkala. Když vstoupím, je to pro mně docela šok. Je jasné, že tahle škola je prioritizovaná. Dřív, když jsem vstoupila do nějaké hudebny, tak to obvykle končívalo několika tamburínami a klavírem, ale tady jsou věci na nahrávání hudby, mixovací pultík, kytary, klávesy, bicí, karaoke... Trochu jako bych se dostala do ráje. Nikdo tu ještě není, tak se posadím na jednu z židlí a vytáhnu svoje nedodělané noty za včerejška. Už mi chybí projít jen poslední stránka, tak doufám, že to stihnu ještě před začátkem hodiny. |
| |
| Ateliér Dave, Ali, Dax
Vypadá to že již je čas vyrazit na hodinu a tak si vemu hrnek s kávou do ruky, do druhé uchopím hůl a přes rameno přehodím tašku s podklady. Z kabinetu odcházím jako poslední a tak ještě zamknu. Měl bych si asi pořídit nějaký vozíček na to harampádí co sebou vždy tahám, pobavím se nad myšlenkou, jak před sebou tlačím pojízdný stoleček a na něm podklady s kávou a nějakou další kravinou. Pomalu se šoupu okolo tanečního sálu, a tam se na chvíli zastavím. Koukám, že kolega už si se studentkami pořádně rozumí když ho vidím jak se s němi 'dohaduje'. Konečně dorazím ke dveřím od ateliéru a s úsměvem od ucha k uchu vstupuji do učebny.
Moc studentů tu nevidím a to mě poměrně zarazí, neboť jsem očekával větší účast prváků a zvlášetě po té, kdy v tanečním sále jsou pouze dvě studentky této třídy. No jo, umění už neláká tak jako dříve... Dokulhám do rohu místnosti kde je mé velmi známé pracovní místo, položím si kafe na stůl, opřu hůl a pověsím tašku. "Nazdárek," hluboce se usměji a pozdravím třídu. "Já jsem profesor Benjamin Arten a jak už jste již poznali, mám vás na tvorbu malůvek." Mávnu rukou aby se všichni posadili a sám si sednu. Usrknu si kávy a vytáhnu z brašny velkou modrou knihu. "Uděláme si nejprve docházku a jak se tak koukám, bude to nejspíše rychlovka. Kde máte ostatní? Nebo to je vás tak málo?" Udiveně si prohlédnu nové tváře a knihu otevřu.
"Jakmile řeknu vaše jméno, postavte se prosím. Chci si zapamatovat vaše tvářičky ať pak na vás nehulákám stylem 'ty parchante v modrém triku'." Pobaveně se zasměji a zahledím do jmen. "Dave?" Čekám až se postaví a pohledem si ho změřím. Každopádně jako všechny. "Dobře, pokračujeme. Skyline?" "Dax?" "Christabelle? Jé slečno, nemá vaše rodina něco společného s naší školou? Vaše příjmení je mi nějak povědomé." Christabellu si okouknu a vřele se usměji. "A nakonec Alisha?"
Když se mi všichni přihlásí, odškrkám si je a knihu vrátím do kabele. Vytáhnu si nějaké podklady, papíry a vstanu ze židle. "Mám na vás takovou stručnou otázku, na kterou bych chtěl vaši odpověď ve formě nějaké kresby." Rozejdu se po třídě dám jeden papír. "Co ve vás umění vyvolává? Jaké pocity, myšlenky prostě... Co to s vámi dělá?" Hluboce si odkašlu a nechtěně tak dám najevo, že moje plíce už velmi stárnou. "Chci, aby jste mi odpověď na tuto otázku, nakreslili a já si tak aspoň otestuji vaše dovednosti. Máte na to zbytek hodiny, takže se dejte do toho. Klidně se mě ptejte v průběhu na co potřebujete, s radostí vám odpovím." Usměji se a začnu si procházet třídu a koukat, co kdo vytváří... |
| |
| Třídní Ali, profesor aspol. Když se Ali vrátí, usměji se na ni. I když se moc vyptává. "Jmenuju se Dax." A odkud jsem neprozradím. Raději. Začnu se hrabat v pouzdrech. "Jo, tady máš." Podám jí pastelku a chci se zase vrátit ke svému, ale ona mi prostě nedá pokoj. Obrázek jí podám a když mě pochválí, začervenám se. "No, díky?" Řeknu překvapeně. Teď to slýchám nějak často, neměl bych si na to zvykat. Příjde třídní a jak řekne moje jméno, postavím se jako poslušný žák. Když dá zadání práce, chvíli jen ohlodávám tužku. Malba je přece duše. Duše nejde nakreslit, polapit. Kreslení je idea, je to... svoboda. Svoboda. Tužka mi začala létat po papíře jako zběsilá. První dlouhé, jemné tahy, potom jsem rozdělal tempery a namíchal si svoje barvy. Možná trochu zohyzdím lavici, ale to je mi šumák. Pod mýma rukama se tvoří hotové dílo rychlostí blesku. A já se cítím dobře, vlastně jako pokaždé. Zobrazit SPOILER |
| |
| Taneční sál Kika, Thomas[/i] Hned po mě se do tance pustila Kika, také jsem jí zatleskala. Je fakt dobrá! Holka jedna! Po ukončení tance promluví znovu náš "učitel". Pokrčím rameny. "To jako bylo vše? Tak fajn... Víc času pro nás..." Pousměju se a mrknu na Kiku. Když nás Thomas tedy pustí, popadnu tašku a vyjdu ze sálu. Před ním počkám na Keiru. "Jdeš domů pro věci?" Kouknu na tebe usměji se... |
| |
| ateliér umělci Z hodiny jsem se přesunula do ateliéru hned po tom, co naše třídní odešla. Nebylo však taky na co čekat. Keira, snad má kamarádka, odešla tančit a ostatní se taky vydali na své hodiny. Díky tomu jsem zůstala tak trochu sama. Ne, nevadí mi to. ujistím se v duchu při cestě do ateliéru. V ateliéru už byli spolužáci a já se zase usmála. Vždyť je teprve druhý školní den. pomyslím si, ale i tak si vyberu lavici trochu dál od ostatních. Ti totiž vypadají, jako by byli nejlepší přátele a mě ... Mě přijde divné, být blízko a jen poslouchat, jak se mají dobře... Holka, ty ses ale vyspala blbě... okřiknu v duchu sama sebe. Každý den hold není posvícení. Příchod profesora mě aspoň přinutí změnit úvahy na jiné téma. Téma, které mi je snad nejbližší, kreslení. Vezmu papír a přemýšlím nad otázkou profesora. Co ve mě vyvolává umění? je to zrádná otázka, to si uvědomím hned. Profesor ji už za svůj život určitě položil mockrát a pokaždé mohl klidně dostat jinou odpověď. Ta má je jednoduchá. Umění je prostředek, jak na chvíli uniknout z tohoto světa. Také je to prostředek pro vyjádření emocí, citů... Chvilku přemýšlím, jak tohle dostat do kresby. Nakonec tužkou začnu kreslit čáranici, kterou postupně formuluji krajinu, která rozhodně není z našeho světa. Kreslím hrubou skicu létajícího ostrova... Zobrazit SPOILER |
| |
| třída a pak ateliér Erik a pak celý ateliér Snaží se mě nevšímat, ale to mě jen povzbuzuje. Měla bych si získat co nejvíc lidí na svou stranu, pak bych s tou partou mohla zatočit. uděluji si úkoly. Po zbytek hodiny se chovám normálně, možná lehce znuděně, ale když na konci hodiny třídní zmíní nějakou soutěž, zbystřím. Není tu moc škol a tak je docela velká pravděpodobnost, že ... že se potkali s mými starými známými. Jestli ano, mohla bych se jim pomstít... Mohla bych toho využít... V téhle úvaze nakonec dojdu až na svou další hodinu, do ateliéru. Sedám si lavici od kamaráda té protivné holky. Líbí se mi z kluků nejvíc a navíc, je to miláček té protivky. Jo a vlastně, ještě to vypadá, že ho ostatní docela žerou. Na to, že mě urazil přirovnáním k těm parchantům, jsem už zapomněla. Sotva si sednu, přijde profesor a začne s docházkou. Když dorazí k mému jménu, ptá se na souvislosti. Sladce se usměji. „Ano má, táta si odsud občas vybírá talenty do svých filmů. A občas škole pomáhá i finančně.“ odpovím mu mile, protože jsem potěšena tím, že někdo zná mou rodinu. Tím si to profesor u mě udělal dobré jméno. |
| |
| Druhá hodina Chvíli po mě ještě přijde jedna holka, která neřekne ani slovo a jde se sednout. Dál si moc okolí nevšímám, jen si čmárám do sešitu. Zaposlouchám se do informací o pravidlech na pokojích. Nic neočekávaného. Pak následují informace o další hodině a o nalezeném skicáku.. Na okamžik se mi zastavilo srdce, ale hned ho vystřídala úleva, nebyl můj. Kreslit opravdu neumím, a navíc tam mám texty a noty, které taky nemusí každý číst. Zvedne se pro něj Dax. Na lidi mám docela paměť. Ale jakmile ho vzal, několik papírů mu spadlo na zem. Měla jsem dobrý výhled, a tak jsem jednu kresbu letmo zahlédla. Byla to hlava arabského plnokrevníka. Byla úžasná, taky bych chtěla takhle kreslit....Potichu si povzdechnu, a sleduju ho, jak sbírá zbytek a odchází si sednout. Pak ještě učitelka něco říká o battlu, a to mě moc nezajímá. Popravdě, pořádně nevím co to je, moc nežiju životem typickým pro lidi mého věku, takže mám nějaké nedostatky v pojmech. Pak mě vytrhne zvonění. Posbírám si věci, a přesunu se o třídu vedle. Nevěděla jsem co čekat, ale tohle bylo...něco. Velká třída plná hudebních nástrojů. Hned jsem našla krásné křídlo. Chvíli jsem se ještě rozhlížela, a pak si uvědomila, že pořád stojím na prahu, a že ve třídě už někdo sedí. Lizzie, myslím. Nervózně se na ni usměju, a jdu si sednout. |
| |
| Hodina začíná. Všichni v ateliéru Když pan profesor vejde do třídy utichnu a přestanu si malovat. Když řekne mé jméno tak vstanu a hned si sednu. Najednou Dax... Ó konečně znám jeho jméno ...mi podá červenou pastelu řeknu mu díky a když pan profesor chce aby jsme namalovaly co v nás vyvolává umění... Chvíli jsem přemýšlela ale pak mě to napadlo tak jsem začala kreslit. |
| |
| Ateliér Třída se pomalu naplnila, a já sledoval ty, kteří se mnou budou studovat. Vedle mě se posadila slečna důležitá a to mi celkem pokazilo dobrou náladu. Stejně jsem si ji nevšímal a koukal do mobilu. Po chvíli dojde i profesor a na můj první pohled vypadá jako bručoun, co si na nás bude vybíjet své stáří. Mé jméno vyvolá jako první, každopádně jako vždy. Vstanu a nemohu utéct jeho měřivému pohledu. "Jsem zde..." Zahlásím a zase se posadím. Chvíli ho poslouchám a když řekne co po nás chce, začnu v hlavě přemýšlet o své práci. Jak bych mohl nejlépe vyjdřit, co ve mě vyvolává kresba? Něco abstraktního? Nebo... Chvíli uvažuji a pak mě to trkne. Kresba No jasně, díky tužce jsem silný jako medvěd a volný jako orel. Doufám že mi to profesor vezme. Zauvažuji a ušklíbnu se nad myšlenkou. Hodina je pomalu ukonce a já mám hotovo. Jenom... "Pane profesore," postavím se a koukám jeho směrem. "Jen se chci zeptat, jak budou probíhat naše hodiny?" |
| |
| Úvodní hodina zpěvu (část první) Chvilku po tom co zazvonilo jsem vešla svým typicky svižným tempem do třídy. V jedné ruce jako obvykle velký balík papírů, tentokrát not a v druhé svůj oblíbený hrnek s čajem. Pokud si snad někdo ze studentů chtěl stoupat, hned na začátek jsem je posadila. Potom jsem si rozložila noty na stůl, usrkla z čaje a začala mluvit. „Vítám vás na úvodní hodině hudby,“ vítala jsem celé tři studenty. To šli opravdu všichni na výtvarné umění a tanec? Pomyslela jsem si trochu popuzeně, ale nedala to na sobě znát. „Jsem hlavní profesorkou v hudební sekci, takže Vás budu učit jak zpěv, tak noty a moderní hudbu. Navíc vyučuji hru na klavír,“ uvedla jsem se trochu obsáhleji, nežli jsem řekla na třídnické hodině. „Pokud vás zajímá klasifikace, tak z not a dějin hudby budete psát jak teoretické testy, tak poslechové. Ze zpěvu a hry je vždy klasifikace složitější, protože oboje se dá chápat velmi subjektivně. Nechci vás soudit a nedejbože známkovat za vkus či pojetí hudby. Známkovat musím, ale budu se zaměřovat hlavně na technické zvládnutí daného úkolu,“ řeknu ke známkování a potom se zeptám: „Chcete se někdo na něco zeptat?“ Pokud nikdo nemá žádné otázky, přejdu dál. Znovu se napiji z hrnku a potom dojdu blíž ke svým studentům, sednu si naproti nim (tvoří jakýsi půlkruh, já sedím naproti němu) a řeknu: „Teď bych byla ráda, kdyby jste mi každý řekli, jak jste se dostali k hudbě, na co hrajete, jestli jste někdy někde vystupovali, nebo jestli někde zpíváte, máte kapelu... A nakonec jaký styl hudby máte rádi,“ řeknu a počkám kdo se ujme slova. |
| |
| Výtvarka Pomalu ale jistě jsem vyšel ze třídy. Takovým líným krokem, jakým se pravidelně přesouvám z hodiny na hodinu už od třetí třídy. Nevěděl jsem, kdo se mnou má mít hodinu ani kam pořádně mám jít, tak jsem prostě pochodoval přímo za nosem a kontroloval jednotlivé štítky učeben, dokud jsem nezahlédl ty správné dveře. Vešel jsem do třídy, kde už byla dvě děvčata a prošel jsem k jednomu z volných míst. Rozhlédl jsem se po třídě. Spíše krátce, ale zapamatoval jsem si, jak to tu vypadá. Kdybych nebyl na téhle škole, ale na jakékoliv jiné, udivil bych se. A možná se trochu divím i teď ,ale to zakrývám. Krátce po mně do třídy vešla profesorka. Naše třídní, která se tentokrát představila trochu obsáhleji, než předtím. Poslouchal jsem ji a musím uznat, že způsob její se mi líbí. Stejné, jako by to mělo být ve výtvarné výchově a tak dále. Při prostoru pro otázky, jsem jen lehce zavrtěl hlavou. Kdyby mě něco napadlo, dřív nebo později se zeptám. Když si sedla naproti našemu půlkruhu a zeptala se, chvíli jsem mlčel a čekal, že se slova ujme někdo jiný, ale nakonec jsem nastalé ticho prolomil já. "K hudbě jsem se dostal díky rodičům. Od nich a členů jejich skupiny umím na klavír, kytaru, bicí a housle. Věnuji se spíše zpěvu. S vystupováním nějak extra moc zkušeností nemám, hraju spíše pro sebe. Nebo s rodinou. Oblíbený styl hudby jsou instrumentální skladby, nebo tvrdší rock či metal." ,řekl jsem, opřel se a čekal kdo promluví dál. |
| |
| Jak se představit... Když přijde učitelka - u které jsem velmi ráda, že je zároveň naší třídní a já se tím pádem nemusím seznamovat s někým dalším, jen schovám svoje noty zpátky do tašky a čekám, co nám poví. Žádná otázka mě zatím nenapadá, i když jsem si téměř jistá, že mě něco napadne, až se to vůbec nebude hodit... Potom, co se Erik představí jako první - což mě trochu překvapí, když jsem s ním a s Davem jela domů, a stejně tak, když jsme se potkali v klubu, zdál se dost nervózní z toho, že by se měl s někým bavit - tak si řeknu, že bych taky mohla něco říct. "Já se k hudbě dostala přes sbor. Začala jsem zpívat, když jsem nastoupila na základku, a od svých dvanácti let trochu skládám. I když nejvíc asi s bráchou, ten mi vždycky dokáže pomoct. Má lepší smysl pro rytmus než já," usměju se a pokračuju. "Mám nějaké základy klavíru a taky kytary, ale většinou spíš používám počítač, do kterého si jen naťukám noty a on mi je přehraje. Jinak se mi spíš pletou prsty... Moje nejoblíbenější muzika jsou hlavně spirituály, ale hlasem se cítím nejlíp v jazzu a blues." |
| |
| Představení hudebka Učitelku teď poslouchám opravdu pozorně, a snad mi neuniklo nic důležitého. Pak dojde na přestavování. Snad nepůjdu první. Znervózněla jsem. Ale nakonec jsem nemusela. Naopak, šla jsem poslední. Poslouchala jsem ty dva přede mnou, a když se oči všech obrátily na mě, jenom jsem si odkašlala a začala mluvit. "Já se dostala taky přes rodiče" Krátce se podívám na Erika. "Vlastně díky tátovi, on uměl hrát na klavír, tak jsem ho odmala poslouchala, a učila se od něho. Pak jsem začala hrát nějaké písničky, a zpívat si u toho, a to se mi zalíbilo. No...a asi tak to bylo. Pak jsem chodila chvíli do sboru, ale pak jsme se přestěhovali a já už nikam nešla." Dořeknu svůj krátký příběh. Škoda, že táta nezůstal, měla jsem ho ráda. Zavzpomínám na tu dobu kdy mě učil hrát moji oblíbenou písničku, kdy jsem mu předváděla svoji první skladbu...Už je to ale pryč. Trochu pohnu hlavou abych se vrátila do přítomnosti. Celé to trvalo jen okamžik, takže to snad nikdo nezaznamenal. "Oblíbená hudba je..." trochu se odmlčím."Vlastně neposlouchám nějaký určitý styl, dalo by se říct, že se mi líbí od každého něco. Od rocku přes pop po klasiku." Zakončím, a mírně se usměju. "Až na lidovky, ty opravdu nemám ráda." I když, pokud se dobře podají... Podívám se učitelce do očí, a čekám co bude dál. |
| |
| ateliér Hned po dotazu na mou souvislost se školou, zadá úkol. Překvapuje mi, jak moc abstraktní zadání nám dává. Kreslení... To je... osvobození z rodinného vězení. Mohu se v něm projevit jakkoliv chci. Tedy v případě, že nikdo nenajde mé obrázky... Jenže teď mě za nic nenapadá, jak tohle vyjádřit a přitom neprozradit co nechci. Dívám se po okolí, všichni se už pustili do práce. Nakonec mě téma přece jen napadne. Jak nakreslit nekonečno? U kreslení existuje nekonečno způsobů, jak se vyjádřit... Do ruky vezmu tužku a pustím se do práce. Kreslím místnost plnou zrcadel. Když dokreslím, nejsem zrovna dvakrát spokojená s výsledkem. Vždycky považuji své výtvory za mizerné, ale to někdo jako já přece nesmí dát vidět, ne? Co by si o mě asi mysleli ostatní... Já jsem ta dokonalá! Já! Jenom já! Při pohledu na kluka vedle mě (Dave) mě přeci jen něco napadne. S přátelským úsměvem na tváři se nakloním a podívám se na jeho práci. „Máš to krásné...“ okomentuji výtvor. Popravdě to má až moc hezké oproti mé práci, kterou zachraňuje to, že jsou to jen rovné čáry a stíny. Se zvířaty bych se tu raději asi ani neukázala... Zobrazit SPOILER |
| |
| Taneční sál Nia Hodina je u konce, něja moc rychle, ale co, alespoň bude víc času na mimoškolní aktivity, vzpomenu si na Déčko a usměju se. Pak s uznáním mrknu na Niu, jako kočko vážně umíš, no a pokud jde o věci tak nejdřív musím do klubu, pak pro věci a sem. Už se nemůžu dočkat až se ubytuju, tedy pokud udělali pokoje podle našich návrhů. Co budeš dělat ty? Neskočíme na kafe? Niu mám opravdu ráda, takže pozvání myslím upřímně, i když pozvání...doufám, že to nevezme doslova, moje kapsy brečí prázdnotou, no...možná na to kafe bych dohromady nějaké drobné dala. Tak jak to vidíš? |
| |
| Kika Pousměji se na Keiru. "No já... Radši bych si nejdřív skočila pro věci... Už to chci mít za sebou..." Zašklebím se, i když je pravda, že jsem dost zvědavá, jak to bude probíhat. "Tak až budeme mít hotový pokoje, můžeme se sejít..." Usměji se na ní a čekám na odpověď. |
| |
| Nia Souhlasně na ní mrknu fajn, napadá tě kde? Na pokoji by to asi bylo nejlepší a pak se uvidí, která tady bude první tak počká na tu druhou, souhlas? Zatím co čekám jak se vyjádří, naházím na sebe věci, seberu tašku a pak s Niou po boku zamířím ze sálu ven. Musím se do klubu dostat včes, nebo jsem bez práce a to by znamenalo i bez peněz. |
| |
| Kika - barák - škola "Ok... Která to bude mít první, příjde k druhý na pokoj." Usměji se.. Když to odsouhlasí, vyrazím směrem k baráku... Když vejdu dovnitř, rychle a tiše vyběhnu do pokoje. Nějak nemám chuť jim vysvětlovat včerejšek. Naházím si rychle prádelník do tašky přes rameno a rozhlédnu se po pokoji. Pohled se mi zastaví na rámečku s fotkou nad postelí. Vezmu jí do rukou a chvíli se na ní jen dívám. Sklopím smutně oči a hodím jí do tašky, společně s dalšíma fotkama. Z pod postele vytáhnu obálku s penězi, sloýím jí a dám do kapsy. Stejně tiše, jako jsem se dostala do pokoje jdu z pokoje. Rychle vyběhnu z domu, jenže se srazím ve dveřích s klukem. "Jé ahoj.." řeknu nejistě a couvnu. "Nio? Kde jsi sakra včera byla?! Museli jsme to odložit!! Doufám, že s tou akcí dneska počítáš!!" [/b]Zarazí se. "Kam zas jdeš?" Kouká na mě a natlačí mě zpátky do domu. "No já... Musím do školy... Ale... Večer to stihnu.. Bylo to vyjmečný..." Kouknu se nejistě a ruku si zaseknu o popruh tašky... "Jo.. Škola... Nio.. Jestli se vysereš na grupu! To by Thomas nebyl šťastný.." Nahne se ke mě výhružně. Rychle udělám krok k němu, který si ale stejně rychle rozmyslím. Narovnám se. "Thomase do toho netahej!" Zamračím se naštvaně. "Budu tam!" Řeknu jistě a protáhnu se vedle něho a vyrazím do školy. Kruci! Budu to nějak muset vymyslet!! Zkusím se vyplížit ze školy. Snad si mě nikdo nevšimne! Ve škole vejdu do pokoje. Je přesně takový jaký jsem chtěla. Usměji se a naskládám si oblečení do skříněk pod postelí. Potom hodím tašku do rohu a vylezu nahoru i s fotkama, který si tam různě nalepím na zeď, až narazím na poslední fotku. Jsem na ní já na ramenou o něco staršího kluka. Dlouho opravdu dlouho zůstanu na fotku zírat. V podstatě to je takový malý zásek. |
| |
| Úvodní hodina zpěvu (část druhá – a poslední) Všechny informace, které mi studenti řekli jsem si poznamenala do svého sešitu. Potom jsem se otočila na Erika. „Říkal jste, že hrajete na kytaru. Já na ní moc dobře neumím a k některým písničkám se jako doprovod klavír příliš nehodí, mohla bych vás někdy poprosit, abyste kytaru přinesl a hrál?“ zeptala jsem se ho. Byla jsem si vědoma toho jak zoufale hraji na kytaru. Učila jsem se akordy a to jen po domácku od Aderewa... Anderew.... a příliš jsem se toho naučit nestihla. Za svojí hru se stydím, především před lidmi, kteří toho umí více. Zamyšlení jsem rychle setřásla – přece proto tu nejsem, abych myslela na Anderewa – přece proto tu jsem, abych na něj nemyslela. Došla jsem ke stolečku odložila jsem si sešit a začala jsem hrabat v notách, přičemž jsem mluvila. „Dnes je první hodina a já Vás nechci nutit zpívat sólově, před ostatními. Sama vím, že to může být nepříjemné. Proto budeme zpívat zatím dohromady.“ Několik not jsem vytáhla ze štosu a potom jsem usedla za klavír. „Nejdřív se samozřejmě rozezpíváme,“ řekla jsem a potom jsem konečně začala hrát. Nejdřív jednoduché nó-ná-nó-ná, potom jsem přešla na další cvičení a to staccato a doplnila jej zpěvem brim-brim-brim. Nakonec jsme přezpívali pár stupnic. Když jsme byli rozezpíváni, podívala jsem se do třídy a zeptala se, jestli mají nějaký návrh na to, co zpívat, něco co by mohli umět i ostatní. Když jsme se konečně shodli, zazpívali jsme pár notoricky známých písniček a už se blížilo zvonění. „Ještě jsem chtěla říct, že kdyby jste měli nějaké písničky či skladby, které byste chtěli zpívat, nebo se je naučit, budu jedině ráda, když je donesete.“ Zrovna v tu chvíli zazvonilo. „Můžete jít,“ řekla jsem jen, nebylo proč je držet déle. Potom jsem si pomalu začala uklízet věci, sbírat noty, zavírat klavír a podobně. |
| |
| Ateliér Blíží se konec hodiny a já se rozhodnu zkotrolovat jak si prváčci vedou. Usrknu si kávy, vstanu a s výrazem dobré nálady se rozejdu po třídě. "Jistě, průběh hodiny vám řeknu za chvíli, nejprve se však podívám na vaši tvorbu." Pousměji se a příjdu k chlapci, který mě pokládal otázku. Podívám se mu přes rameno a nasadím si brýle. "Hmm, vybral jsi si dobrý styl kresby... Pověz, co touto kresbou chceš říct? Jaký máš důvod?" Počkám si na jeho odpověď a pak mu dám známku. Takto to udělám u každého a poté se přesunu zpět ke svému stolu. "Vím že máte určité rozvrhy. Já se podle nich moc neřídím, raději si řídím hodiny podle sebe. Už jen z důvodu že vám dám nějaký větší úkol, třeba složitější abstrakci a vy to budete kreslit déle než jednu hodinu. Pak by jsme měli něco jiného a bylo by to pro vás zbytečně složité. Berte to jako hodiny kreslení a já s vámi proberu to, co mám za úkol v prvním ročníku, jen to nebude popořadě." Odkašlu si a znovu se napiju... "Každopádně dnes to ukončíme, máte ještě stěhování a od zítra pojedeme už tak, jak máme. Nějaké dotazy?" Posadím se a pokuď se nikdo na nic neptá, třídu rozpustím. Známky |
| |
| Odchod z hudebny a v tanečním sálu Thomas Když všichni – tři – studenti odešli z hudebny, ještě chvíli jsem štrachala ve svých věcech. Zavřela jsem klavír, srovnala jsem si noty, do druhé ruky vzala svůj hrneček a vydala jsem se do kabinetu. Po cestě mě však cosi zarazilo, uslyšela jsem hudbu linoucí se z tanečního sálu. Byť to třeba nebyl můj oblíbený styl, byla jsem zvědavá. Mohla tam být moje třída, zajímalo mě, jak si vedou. Zastavila jsem tedy a vešla do tančírny. Byl tu už pouze Thomas, ale tančil. Atak jsem nepatrnou chvíli zůstala stát ve dveří a dívat se na něj. Už jsem chtěla odejít, když si mě všimnul. |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro Pustil jsem repraky a začal tančit. Mohlo ti být tak minuta, když jsem udělal otočku a všiml si někoho ve dveřích. Až na druhý pohled jsem zjistil, že je to ta učitelka. Pousmal jsem se. "Ahoj... Jsi tu dlouho?" Vupnu hudbu. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Thomas si mě všimne a vypadá trochu rozhozeně. No super, Helen, teď to vypadá, že jsi ho sledovala... „Já, slyšela jsem hudbu, tak mě napadlo, jestli tu ještě nejsou moji studenti, chtěla jsem se podívat jak jim to šlo,“ odpověděla jsem. |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro "Je fakt, že kvantitu nahrazují kvalitou. Jsou obě opravdu nadané tanečnice..." Přistoupím blíže k Helen. "Ty tančíš?" Zeptám se vyzývavě. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro „To jsem ráda,“ odpověděla jsem Thomasovi na slova chvály, potěšilo mě to. Přeci jen to byla moje třída. „Jo, já mám tři studenty, myslela jsem, že jich mám nejmíň,“ zasmála jsem se. „Většina bude na kreslení.“ Potom se ke mě Thomas přiblížil a zeptal se, jestli tančím. V tu chvíli moje tvář zalil ruměnec a podívala jsem se na chvilku do země, než se můj pohled vrátil k Thomasovi. „Ne, já... chodila jsem sice do tanečních, ale od té doby jsem skoro netančila,“ odpověděla jsem mu. Sice z kreslení a tance bych si vybrala raději ten tanec, ale opravdu se necítím na to tančit před odborníkem. |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro |
| |
| Konec vyučování Lizzie, Helen, Irma Po dotazu profesorky jsem jenom přikývl a krátce se pousmál. "Nemyslím si, že by to měl být problém. Jen mi, prosím, řekněte před hodinou, ať ji donesu. Abych potom nepobíhal po škole jako fretka." ,odpověděl jsem a krátce jsem si upravil dvěma prsty konce vlasů, které mi spadaly do obličeje. Spíše je to už jen zlozvyk, než že bych měl ty vlasy nějak pocuchané. Když řekla, že budeme zpívat ve skupině, musel jsem se v duchu pousmát. Navenek se mi mimika nijak neměnila. Myslím, že i kdybych měl zpívat sám, nebude to moc rozdíl. Přeci jen jsme tři a jsem tu jediný kluk. , napadlo mě a narovnal jsem se na židli. když jsme měli navrhovat, co se bude zpívat, jen jsem mlčel. To, co poslouchám by asi holky neznaly a to co navrhují ony je notoricky známé. Během zpěvu jsem neměl o moc hlubší hlas. Rozsah hlasu mám poměrně velký a hlas samotný sytý. Jen ve vyšších tónech, které už mi nesedly, jsem zněl trochu přiškrceně, nebo jsem už zkrátka nezpíval dál. Když nás profesorka vybídla, abychom do dalších hodin přinesli nějaké skladby, které by se nám líbily, zapamatoval jsem si to a pomalu jsem si, po vyhlášení konce hodiny, sbalil. Zvedl jsem se ze židle a vyšel ze třídy na chodbu. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro „Když ti nebudou vadit pošlapané špičky,“ odpověděla jsem a ruku přijala. Jen jsem se trochu děsila, co, že budeme tancovat a jestli to vůbec budu znát... Ale díky Thomasově jsem nedokázala odmítnout. |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro "Co by sis zatančila? Umíš třeba tango?" Kouknu se s mírně nakloněnou hlavou a stojí za počítačem připravený pustit, co řekneš... |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Nechám se odvést do sálu, přičemž se lehce držím Thomase. Zeptá se mě na tango. „Můžeme to zkusit,“ odpovím mu. No tak, kroky umíš a hudbu cítíš, kde je problém Helen? Tak se trochu uvolni! |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro Pustím hudbu a pomalu jdu k tobě. Jednou rukou tě chytnu kolem pasu a druhou za dlaň. Usměji se mile a kývnu. V tu chvíli začnu tančit. Pokud nestíháš, nebo nezvládáš, vedu tě a snažím se ti co nejvíce pomáhat. Je to ale tanec a k tangu patří ty vážné vášnivé pohledy a tak se jich neubráním během tance ani já. Doufám, že to nebude brát nějak zle... Když skončí hudba, zůstanu stát v držení a koukám se ti do očí. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Potom, co začne hrát hudba, jsem ještě pořád trochu na pochybách, do chvíle, kdy ke mě přijde Thomas a chytne mě. Od té chvíle se nechám už unášet pouze hudbou a jím. Jsem jako z jiného světa, nevnímám nic jiného, nechávám se unášet jen tímto okamžikem. Hudba však dozní a my už jen stojíme nebezpečně blízko s díváme se na sebe. Nepatrnou chvilku jsem ohromená a nehýbu se, jen se mu dívám do očí. Až náhle trhnu hlavou, sklopím zrak a řeknu jen: „Páni.“ A potom se pomalu, opatrně odtáhnu, ale stále se dívám do země. Nastává chvíle trapného ticha, kdy se snažím vzpamatovat a přeřadit na předešlý rozhovor. Vždyť něco jsem mu říct chtěla... jo! „Ráno jsem zjistila, že si moji studenti domluvili nějaké klání se studenty z vedlejší školy. Nabídla jsem jim, že jim pomůžu, něco naplánovat, secvičit. A napadlo mě, zdali by jsi taky nechtěl zapojit,“ řeknu z ničeho nic. |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro "Chceš mi tvrdit, že jsi byla jen na tanečních. Jestli ano, tak jsi měla asi opravdu geniálního učitele." Zasměji se. Pak se ale zmíní o studentském souboji. Nejdřív se trochu zamračím. "Jistě! Rád jim s čímkoliv pomůžu! Bude super nandat to těm zazobancům!" Pousměji se na ní a vypnu počítač. |
| |
| soukromá zpráva od prof. Helen Steam pro Pochvala od Thomase mě potěší, až se opět trochu začervenám. "Vždyť tanec je o hudbě, o energii..." a komunikaci mez partnery, poslední slova všaak jen spolknu. "Super," odpovím energeticky na jeho souhlas s pomocí mým studentům. Už jsem zase ve své kůži jemné rozhození mizí, konečně jsem schopna se soustředit. "Já už jsem jim pomoc nabídla, a řekla jsem jim, že se pro mě mají stavit, až budou nacvičovat. Tak potom můžeš jít s námi," řeknu mu a vrátím se ke dveřím, kde jsem na zemi zanechala své papíry a hrneček. To si posbírám a už odcházím "Ještě se uvidíme v kabinetu," řeknu jen tak mimochodem a mizím do kabinetu |
| |
| soukromá zpráva od Thomas Drake pro "Dobrá. Stejně asi budu buď tady, ve sborovně a nebo s ředitelem budu řešit své ubytování... Tak se pro mě kdyžtak stav." Mrknu na ní mile a ještě ji při odchodu zamávam. Poté zas pustím hudbu a opět se pustím do treningu. |
| |
| Hodina, po hodině Lizzie, Erik, a třídní :D Budeme zpívat ve skupině. Nevím jestli to moc pomůže když jsme tu jenom tři, ale sólový zpěv mi nedělá problém, takže mi nevadí když budu slyšet i tady. Rozezpívání v pohodě, ale po otázce na písničku radši mlčím. Můj neobvyklý styl hudby se sem moc nehodí. Navíc je určitě nikdo nezná. Takže čekám jestli s něčím přijde někdo jiný. Pozdější zpívání taky v pohodě, i když na zpívání ve třech si budu muset zvyknout. Občas jsem v písních zpívala druhý hlas,líbí se mi to, a vždycky si nějaký vymýšlím i když jenom zpívám doma. Po zvonění jsem sebrala tašku ze které jsem předtím ani nic nevybalila, a po rozloučení vyšla ze třídy. Na chodbě už stál Erik. Chvíli jsem přemýšlela co dělat, a uvědomila jsem si, že vlastně nikdo neřekl jaký je další program. nebo jsem to možná přeslechla... Obrátím se k Erikovi. "Ahoj, nevíš co teď máme dělat? Asi jsem přeslechla jestli máme ještě nějakou hodinu...Ehm, jmenuju se Irma" Usměju se na něho, ale začínám být trochu nervózní. Jako vždycky když s někým mluvím.... Pomyslím si otráveně, ale obličej zůstává stejný. |
| |
| A co teď? Irma, Erik, učitelka Máme zpívat ve skupině? Tak dobře, proč ne? Rozezpívání je v pohodě, celkem běžné, a pak máme navrhovat písničky. Jelikož nikdo nic nenavrhuje, nakonec se odhodlám a vypadne ze mně ta nejklišejovitější písnička ze všech: "Hallelujah?" No co, můžou si za to sami... Na příště si můžeme přinést vlastní písničky, což určitě během příštích pár minut zapomenu, takže možná až někdy jindy. Ať se snaží taky ostatní. Odcházím ze třídy a narazím na Irmu a Erika - zaslechnu Irminu otázku a uvědomím si, že také nevím. "Dobrá otázka," řeknu a dojdu k nim. "Taky nějak nevím." |
| |
| Na chodbě Lizzie, Irma Zastavil jsem se několik metrů od vchodu do učebny na chodbě a zamyšleně sledoval stěny. Nic moc jiného jsem si prohlížet nemohl, pokud nepočítám strop a podlahu. Ze zamyšlení mě vytrhly kroky ze stejné učebny, ze které jsem vyšel i já. Když začaly zpomalovat, donutilo mě to se lehce narovnat a zároveň s prvními slovy, které se ozvaly, jsem se otočil. "Erik.", představil jsem se a než jsem se odhodlal k odpovědi, zpozoroval jsem i třetí osobu, která ze třídy vyšla a krátce si ji prohlédl, ačkoliv jsem ji viděl už včera večer. Všiml jsem si určité nervozity u Irmy a i u mne bylo možné pociťovat poměrně úspěšně skrytou nejistotu. Chvilku jsem doufal, že Lizzie bude mít odpověď na Irminu otázku, ale nakonec čekaly, jestli něco nevím já. "No, třídní se o ničem nezmínila." ,začal jsem mluvit poměrně tiše medovým hlasem, než jsem u dalších vět trochu zesílil hlas, takže nemusely tolik špicovat uši. "Proto předpokládám, že máme volno. Asi abychom se nastěhovali do pokojů, prohlédli si trochu prostory a zařídili si, co je ještě potřeba, myslím." ,řekl jsem a lehce pokrčil rameny. "Zítra už bychom se měli nejspíše řídit podle rozvrhů." ,dodal jsem ještě a krátce na ně pohlédl. Opět jsem si mimoděk posledními články prstů upravil patku a ruce založil na prsou. "Jsou to jenom domněnky.. Potvrzen to nemám, takže.." ,nechal jsem větu poněkud nervózně nedokončenou. |
| |
| Chodba Erik, Irma Je vidět, že nikdo nic není, i když nápad s nastěhováním není úplně od věci. Radši bych si ale byla stoprocentně jistá, tak navrhnu: "Přinejhorším se můžem jít zeptat?" Nejsem z vlastního nápadu nadšená. Nerada hledám učitele během přestávek a vůbec se raději vyhýbám mluvení s nimi, ale zároveň nesnáším nejistotu. Navrhnout jsem to musela... |
| |
| Chodba Lizzie, Erik Za chvíli se za námi připojí i Lizzie, která taky nic neví. Takže jsem nic nepřeslechla. Počkám až oba řeknou svůj názor, a pak přidám svůj. "Hmm...taky si myslím že asi volno. Když nic neříkala..." Moc se mi nechce jít za učitelkou. "Tak...já si asi půjdu prohlédnout svůj pokoj. Jdete taky?" Zeptám se jich, a napůl se otočím směrem kde jsou pokoje. |
| |
| Chodba Lizzie, Irma Lizzie z mojí odpovědi nevypadala nějak dvakrát nadšeně a navrhla jít do kabinetu, ale upřímně, nějak jsem neměl chuť jít vyhledávat profesory o přestávce, nebo celkově ve volném čase, když to nebylo nějak výrazně nutné. "To asi vynechám." , odpověděl jsem jí s lehkým nadzdvihnutím ramen. Zato návrh Irmy mi přišel o něco přijatelnější a dejme tomu, asi i praktičtější. Chvilku jsem nic neříkal a podíval se chodbou kamsi dál, než jsem se znovu ozval. "Jít si prohlédnout vlastní pokoje mi přijde jako fajn nápad." ,souhlasil jsem a pootočil se směrem, kterým jsem si myslel, že vede cesta. "Jdeš taky?" ,zeptal jsem se Lizzie, která se zatím neozvala. |
| |
| Hodina Všichni ve třídě Ruka mi létá po papíře, jako bych hrál na klavír. Kresba se stává hmotnější a opravdovější. Na mé košili ulpěla barva, ale je mi to jedno. Když začne mluvit profesor, poslouchám jen na půl ucha. Když se ale Davea zeptá na jeho kresbu, čekám co odpoví. Pak se náš odteď mučitel ptá všech. V krku se mi objevil knedlík. Nerad s někým mluvím o tom, co kreslím. Když dojde řada na mě, odkašlu si. Ne jako gesto "všimněte si mě," ale spíš "chci vyskočit z okna, najít gumového hada a odplavat na planetu R - 512." "No, pro mě je umění něco neznámého. Něco co chci objevit, ale co pořád utíká. Umění je něžné, ale přitom pálí jako oheň. Proto ta... rudá a... utíkající dívka... V bílých šatech. Umění je taky nevinné, ale mě se zdá že může za všechno." Pokrčím rameny a když zazvoní, rychle posbírám své věci a zmizím ze třídy. Bohové, zachraňte mě. |
| |
| Chodba Irma, Erik No, tak je rozhodnuto, sama nikam nejdu. Přikývnu. "Jo, jdu taky. Stejně to tak nejspíš bude." Spíš uklidňuju sama sebe, že aspoň nebudu jediná, kdo na něco případně bude chybět... Vyrazím za ostatními k pokojům. |
| |
| Zvonění? Teprve? Dax Probralo mě až zvonění. Vstala jsem z postele a trochu se protáhla. To teprve teď zvoní? Vykouknu z pokoje a jdu na chodbu. Hmmm... Ostatní by teď měli končit. Podívám se na schody a vyrazím po nich naohoru, přímo proti davům hrnoucím se ven. Po chvíli narazím na Daxe, řítícího se ven ze třídy. "Ahoj..." Mávnu na něj mile a jdu k němu. "Jaká byla první hodina?" Kouknu se na něj zvědavě. |
| |
| Jop Nia Jako stín se za mnou zjeví Nia a já mám tendenci nadskočit, kterou ale potlačím. Otočím se na ni a stisknu pevněji skicák v ruce. "Ahoj." Usměji se a zastavím. Na její otázku jen pokrčím rameny. "Dobrý. Nikdo mě nevyhodil z okna, nepoleptal kyselinou... Co ty?" Vypadá šťastně. Asi budou mít dobrou učitelku. Co to plácám... Musí mít dobrou učitelku, když je to něco jako výběrová škola. "Jen teď jsem uveden do rozpaků. Moc živě si pamatuji, že jsi mi slíbila pomstu ale zatím se nic neděje. Bojím se, že jsi si objednala bazén se žraloky, nebo něco podobnýho..." Raději se ještě rozhlédnu po chodbě, jen na efekt. |
| |
| Chodba Dax Pousměji se. "Jo my máme celkem mladýho učitele. Byla to zábava. Ve třídě jsem jenom s Kikou..." Zazubím se vesele. Pak mi ale připomene slibovanou pomstu. "Počkej to neměla být přece pomsta ale omluva za ten výbuch smíchu.." Pousměji se a příjdu k tobě až nebezpečně blízko. Postavím se na špičky, rukama tě obejmu kolem ramen a věnuji ti dlouhý vášnivý polibek. |
| |
| Chodba Nia Učitele? Učitele? Jako vážně? "Začínám se bát." Řeknu naoko podezíravě, ale šklebím se u toho. Vypadá šťastně tak jí to nechci kazit. "No u tebe nevím, jestli nemyslíš něco jiného. Je to hodně..." Ona mě ale umlčí, za což jsem vážně rád. Polibek mě zaskočí, ale je to příjemné. Ne jako když na vás někdo vytáhne pistoli. Obejmu ji kolem pasu a užívám si tu chvíli. Cítím její vlasy, šimrají mě na tváři. Chce se mi brečet a zároveň smát. Tančit, hrát, zpívat. Cokoli... Ale až za chvíli... Když jsem na chvíli otevřel oči, všiml jsem si že se na nás pár lidí pohrdavě dívá. Dřív bych patřil mezi ně. Ale teď je všechno úplně jiné. "Zvu vás na oběd, má paní." Řeknu, když mě pustí. Jasně, není to úplně nejromantičtější, ale co. |
| |
| Konec hodiny Když jsem dokreslil, byl jsem s tím tak celkem spokojen. Nechtěl jsem dělat nic složitého neboť se držím toho, že v jednoduchosti je síla. Koukám po třídě a přemýšlím, kam bych měl rychle utéct po škole. Z toho přemýšlení mě však vytrhne hlas který jsem moc dobře znal... Mám to pěkné? To jako vážně? Ještě před hodinou si ze mne chtěla udělat čínské nudle a teď mi to chválíš?... Nechápavě se na ni podívám a pokusím se usmát. "Ehm... Děkuji..." V tom profesor vstal a začal něco říkat. Chvíli jsem na Christu nechápavě koukal a pak přesunul svoji pozornost na profesora. Bože! Proč musím být první!!! Zanadávám si v hlavě a odpovím mu na otázku, co v té kresbě vidím. "No... Ehm... Nekreslím zvěř proto, že bych to měl rád, ale spíše pro to, co sami vyjadřují. Umění nebo respektive kresba je pro mne jinný svět. Něco, kam mohu utéct a nevnímat realitu. Něco, kde si tu realitu můžu vytvořit a podle sebe do jakéhokoliv malého detailu." Rozhlédnu se po třídě a vidím ty upřené pohledy na moji maličkost. Já jsem mrtvej, musím se od suď hlavně vypařit dřív, než si mě chytne Keira. "V tomto případě jsem nakreslil medvěda a orla. Důvod mám jednoduchý, když kreslím, cítím se silný jako medvěd a volný jako orel. Nic víc k tomu nemám pane profesore..." Pokývnu hlavou a podám mu kresbu. Ještě nám řekl nějaké info a rozpustil nás. Když jsem si vzal věci a procházel kolem Christ, musel jsem jí tu pochvalu oplatit a možná jsem jí něco dlužil. "Taky to máš pěkný," pousměji se a snažím se aby ze mě nezářila nervozita. Ne kvuli tomu, s kým mluvím, ale pro to, že jsem se jí chystal omluvit a to já většinou nedělám... "A ještě něco... Chci se ti omluvit. Víš, nechtěl jsem po tobě vyletět, ale ty děcka co tu jsou, jsou to snad jediní kamarádi co mám... A doopravdy mě to přišlo že patříš k EastSide... Omlouvám se." Pokývnu a rychle uteču ze třídy. Všechny věci hodím do svého pokoje rychle se převleču, vemu klíčky od auta a vyběhnu ze školy. Celou dobu se mi v hlavě honí myšlenky typu 'proč!' a modlím se, abych nepotkal Keiru. Ne že bych ji nechtěl vidět, chci a moc, ale nechci jí vysvětlovat proč se na ní dnes musím vykašlat a navíc, nemám náladu... Chci být sám a snad se mi to podaří. Doběhnu k autu a chvíli v něm sedím. Jenom přemýšlím kde v okolí by mohl být nějaký autoservis, ve kterém by mě vzali na práci... |
| |
| Chodba Dax Když vidím jeho rozčarování, že máme učitele musím se pousmát. Je to roztomilé, snad nežárlí? Chytne mě kolem pasu a já se k němu v polibku něžně přivinu. "No... Dobře ale... " Vzpomenu si na Kiku. "Byla jsem domluvená s Keirou, že půjdeme někam. Nevadilo by ti, když by šla s náma?" Kouknu na něj s úsměvem. Hmm.. Ještě mu pak budu muset nějak vysvětlit, kam půjdu večer. Na to snad bude dost času později. Ještě musím vymyslet, jak se taky dostanu zpátky... Snad nezamykají školu. |
| |
| Chodba Nia Musím hodně skrýt zklamání, ale povede se to. "V pohodě, nechtěl bych nějak kazit plány, běž s ní." Mrknu na ni. Budu muset vymyslet, jak se zabavit. "Hádám, že se vám to protáhne až do večera, co?" Zašklebím se na ni. Jo, už vím. Zalezu někam do kouta a budu odpočívat. Zní to jako dobrý plán. I když být s Niou na obědě by bylo lepší. No, nevadí. Keira si ji zabrala první, navíc tohle určitě nebude poslední den co se vidíme. DOufám... |
| |
| Chodba Dax Koukám na Daxe. "Tak můžeme jít všichni společně nebo.. Myslím, že Keira ještě nepřijela zpátky s věcma tak... Můžu jí nechat na pokoji vzkaz, že se sejdeme později." Pousměji se na něho. "Večer budu muset jít něco zařídit a nevím moc jak se vrátím.." Kouknu na Daxe a jen doufám, že se nebude dál ptát. Bylo by fajn, když by mohl jít se mnou ale pochybuji, nebo spíš doufám, že tam nikdo nebude... Mohla bych s tím mít problémy ve škole.. |
| |
| Chodba Nia Jsem mírně zklamaný, ale podaří se mi to dobře skrýt. Zavrtím hlavou. "Ona byla první. A já ti mezitím napíšu pořadník, kdy máš volno, nebo koupím diář. Budeš na mě mít čas třeba... příští měsíc?" Přešlápnu z nohy na nohu a rozhlédnu se po chodbě. Pár lidí se na nás pořád dívá, ale mě je to jedno. Zvláštní, jindy by nebylo. |
| |
| Chodba Dax Ublíženě k němu zvednu oči. "Promiň. Vážně mě to moc mrzí... Kika tady stejně ještě není, tak pojď.." Koukám na něj a jsem mírně přejetá z jeho rýpavé poznámky. Ani netuší, jak bych nejradši byla pořád jen s ním... Musím si ale udržet místo v grupě... James by se mi uměl dobře pomstít... |
| |
| Chodba Nia Najednou se cítím jako zloduch, že se k ní nějak chovám. Odrazí se to v mích očích. Zaleskne se v nich. Povzdychnu si a zafuním. "Kika? Fakt? Za to by mě asi zabila, kdybych jí tak říkal." Nemám daleko k záchvatu smíchu. Vezmu ji kolem ramen a zadívám se do jejích očí. "Běž s ní. Brzy by jsi na mě byla závislá." Zašklebím se. |
| |
| z ateliéru na parkoviště Dave :D Na jeho pohled mým směrem odpovídám příjemným úsměvem. Náš pohled zničil profesor. Taky mohl být zticha ještě chvilku... napadne mě, protože ode mě Dave odvrátí pohled. Profesor si možná všiml jeho nesoustředěnosti a tak si vybral prvního adepta na hodnocení. Promiň, já nic... pomyslím si a raději se snažím tentokrát příliš nevyčnívat. To já jen když mám v něčem na vrh a nebo si alespoň, když si myslím, že mám navrch. Když dojde profesor ke mě a chce po mě vyjádření, odpovím mu jednoduše „Počet možných realit v kresbě je nekonečný stejně jako počet odrazů v mé scéně.“ trochu tím i naváži na vysvětlení Dave a vlastně asi i tak trochu všech ostatních. Po zhodnocení se stane něco, co mi přijde trochu podivné. Já se dočkala té omluvy, co jsem požadovala! Já věděla, že to půjde. Hurá... V duchu jásám. Vždycky mám navrch, vždycky docílím svého! S Davem chci však zajít dál. U něho se nespokojím s omluvou... Chci mu něco odpovědět, ale než otevřu pusu, je pryč. Utekla ti šance, holka... poznamenám svým směrem v duchu. Místo slov se tedy jen zhluboka nadechnu a zase vydechnu. Pro dnešek bylo školy dost. Během několika minut jsem venku před školou a mířím ke svému bílému autu. Dojdu až k němu, otevírám dveře a nastupuji. Nedívám se moc kolem sebe. Tedy samozřejmě, když se usadím, přejedu okolí pohledem, zda se někdo za mnou otočil, ale tady nikdo není. Proč? Vždyť nikdo neuvidí tuhle luxusní bednu. pomyslím si trochu zklamaně. Trochu naštvaně hodím klíč do poličky, kde musí být kvůli bez klíčovému zapalování. Zmáčknu tlačítko a motor chvilku kucká. Přestože se snaží, nestartuje. Co tomu šmejdu je? Vždyť je to nový! začnu se vztekat. |
| |
| Chodba, Před Keiřiným pokojem Dax, Keira Nechám se chytit za ramena. "To jsem už teď!" Pousměji se a dám mu pusu. "Tak dobře... Dneska to teda necháme být... Uvidíme se... No snad ještě večer.." Pousměji se a vydám se za Keirou do pokoje. Chvíli poslouchám, jestli tam je a pak zaklepu. |
| |
| Na parkovišti Christ Chvíli jen mlčky sedím v autě, ve tváři zamyšlený výraz a očima koukám do prázdna. Tohle se mi stávalo často že jsem byl myšlenkama jinde, takový... Člověk mnoha tváří jak by mě nazval nějaký psychouš. Strčím klíč do zapalování když najednou slyším marný pokus o startování. Rozhlédnu se kolem a letmo zahlédnu bílé SUV a ve chvíli kdy zaostřím spatřím Christu jak sedí uvnitř. No to snad není možný... Pomyslím si a nechápavě sleduji její další pokusy o nastartování. Ačkoli ona nebyla jedna z těch, které jsem chtěl mít na seznamu kamarádů, jednalo se o auto a to byla moje nemoc. I když jsme byli na dovolené, druhý den už mě tak štvalo že nemůžu opravovat svůj krásný model v garáži, že jsem chodil v letovisku na parkovišti a každému jsem koukal pod auto, jestli jim náhodou nekape olej. Že bych to třeba přetěsnil? Cokoli jen abych se zase mohl zamazat od motoru. Buď to byla závislost a nebo posedlost, jedno z toho určitě. Hluboce jsem si oddechnul, vytáhl klíče a vystoupil z auta. Šel jsem k ní a čím blíže jsem stál, tím jasněji jsem pozoroval značku auta. Pane bože, větší krám si koupit nemohla?... Pomyslím si a v hlavě se mi už přehrabují technické údaje o autě. Zaklepu ti na okno a až ho stáhneš, trapně se usměji. "Ehm... Nechceš s tím trochu pomoct? Otevři kapotu, něco s tím uděláme..." Znovu se usměji ale už trochu lépe. Zvednu kapotu a kouknu na motor. "Ach jo, verze 3,6 litrů, véčkový šestiválec twin turbo, necelejch 300 kW v šesti tisících otáčkách... Auto protahané jenom elektrikou, která ti snad řídí všechno." Začnu se smát a nechápavě zakroutím hlavou. "Proč jsi si nekoupila rovnou trafostanici? Ta by fungovala lépe než tenhle krám, i když... Já mám asi co říkát." Otočím hlavu a přes rameno se podívám na svoje Monte Carlo. Oddělám kryt motoru a začnu se přehrabovat mezi hadičky a kabely. "Holka, bojím se že tohle musí do servisu." Podívám se na tebe se smutným výrazem ve tváři a v mysli si stále přerabuji možnosti, proč by to nemělo nastartovat. Baterka to být nemůže, to by mělo i jiný zvuk startéru. Nárazové čidlo také ne, možná slabý přísun paliva ale to jen tak nezjistím. Prostě, nesnáším auta prohrabané elektrikou... "Co teď budeš dělat? Máš někoho na odvoz?" Zeptám se tě zvídavě. |
| |
| na parkovišti Dave „Pomoc je vítaná. Ale mola bych zavolat na asistenci a oni si to sami vyřeší...“ odpovím Davovi s tím, že část o asistenci už neříkám moc nadšeně. Znamenalo by to totiž, že tu budu trčet ještě za hodinu. „Jak?“ optám se, když je jeden pokyn směřován na mě. To už jsem ale venku z auta a tak si ji otevřeš sám. Když zkoumáš motor, trochu pochybovačně na tebe koukám z metrové vzdálenosti. Ty věci uvnitř mě trochu děsí. Když mi oznamuje verdikt, přistoupím trochu blíž. „Já to auto nekupovala. Já ho dostala od táty.“ odstrčím od sebe odpovědnost za výběr auta. Popravdě se mi auto asi ani moc nelíbí. Je velké a drahé, ale výhled z něho zrovna excelentní není a hodně blbě se s tím parkuje. „Zavolám asistenci, ať si ho odvezou.“ konstatuji a vytáhnu telefon. „Nemám, nejdřív za hodinu by mohli přijet ze servisu s náhradním autem.“ odpovím jednoduše. Napadne mi, že by mě mohl odvézt on... Hmm... Stojí mi to za to, abych o to poprosila? přemýšlím chvilku, protože prosení o věc není zrovna můj denní chleba. „Ehh, mohl by jsi mě odvézt domů?“ zeptám se lehce nejistě. „Prosím?“ dodám ještě trochu nejistěji a tišeji. |
| |
| Divnej den. Když se s Niou rozejdeme každý po svém, napadne mě počkat na Déčko, nikde jsem ho neviděla a tak mě napadlo vyhlédnout z budovy. Chvíli koukám a pak ho zahlédnu na parkovišti, už jsem byla rozhodnutá si to k němu namířit, když vidím, že není sám. Takže naše dolarová princezna už loví skalpy? No co už, kdo chce kam, otočím se zpátky a zamířím do svého pokoje. Měla bych jít do klubu, ale počkám na Niu, tedy doufám, že se ukáže. Po nějaké chvíli slyším ťukání na dveře, vykouknu na chodbu a usměju se, čauky, tak jak všechno vyřízené? Jsi v pohodě? Dáme kafe, nebo máš nějaké plány? Chytnu ji za ruku a vtáhnu do pokoje, nechce se mi myslet na to, kam Déčko mířil s "Barbí" |
| |
| Parkoviště Christ Do háje Dejve do čeho jsi se to namočil... Jestli tě uvidí Keira, jsi v řiti! Zastavím se, když uslyšílm tvoji prosbu o odvoz. Potichu si oddechnu a s hlubokým úsměvem se k tobě otočím. "Tak jo, jen mi musíš říct kam." Odpovím trochu znepokojeně, neboť se mi vývoj následujících událostí opravdu líbit nebude. A co mě, ale spíše co Keiře. Příjdu ke svému autu, otevřu kufr a vytáhnu si hadru, kterou si utřu ruce. Hadru hodím zase mezi skateboard a bednu s nářadím. A sednu si dopředu. Nastartuji a hrozný praskající zvuk a dým z výfuku vyletí ven. "Není to žádné Ferrari, jen prostě nemám peníze na opravu a navíc... Doma v garáži mi stojí Camaro SS z 67 roku, ale... Tomu asi nerozumíš co?" Usměji se a vyjedu na hlavní silnici. "Tak kam to bude?" |
| |
| na parkovišti Dave Když spatřím to jeho auto víc z blízka, trochu se zarazím. Možná jsem měla počkat na Porsche servis. Určitě by mi půjčili ten samý model. Doufám, že tady si nenatrhnu mini sukni. Chceš být doma rychle? Nebo tady čekat hodinu, nebo dvě? donutím se být zticha. Jakmile sednu na místo spolujezdce, přemýšlím, zda nezačít věřit na boha. Možná ještě spíše na bohy, protože vzhledem ke stavu tohodle auta by jeden dost možná nestačil. Asi je na mě vidět lehká nervozita, protože začne vysvětlovat, proč jezdí tímhle ... vrakem. „Nic mi to neříká.“ připustím. Prvních pár křižovatek naviguji docela nejistě, protože čekám, zda se auto nerozpadne. Nerozpadlo. Postupně se uvolňuji a raději se soustředím na jiné věci, než na rámus z výfuku, či dráty trčící zpod palubky, soustředím se na něho. Je hezký, milý a docela příjemný. „Vlevo“ poradím směr na další křižovatce příjemným hlasem z kterého už zmizel strach. Během několika minut jsme u brány. Všude kolem jsou na krátko zastřižené trávníky a vzrostlé stromy. Dům nikde. „Dojdu otevřít vrata, dálkové ovládaní jsem zapomněla v autě...“ vysvětluji a vylezu z auta. Prvně si srovnám minisukni která mi vylezla nebezpečně vysoko a pak dojdu k ovládacímu panelu. Namačkám kód a brána se otevře. Sedám zpět. „Teď už jeď pořád po cestě, barák máme tamhle za lesíkem.“ řeknu a ukáži na krásný dubový les. Pro doplnění ještě odkazy na oblečení |
| |
| Pokoj-Keira Keira mě okamžitě zatáhla dovnitř do pokoje. Nejistě jsem se rozhledla, po jejím vystylovaném pokoji. "Jo... Já... Jo jsem... Potkala jsem Daxe asi jsem ho trochu zklamala. Chtěl jít na oběd... Pak ale otočil..." Pousmeji se. "Co ty? Stihla jsi co jsi potřebovala?" Usměji se na ní. Vypadá opravdu nějak přepadeně. "Stalo se něco?" |
| |
| U domu Christa Celou cestu vypadala tak nějak nervózně a abych pravdu řekl, nedivím se jí. Jo, hold tohle auto není pozlacené Maserati s vytápěnou sedačkou nebo diamantovým volantem. Hold tohle je stará Americká klasika s dřevěným volantem a když se dá do kupy, tak je z toho kousek, který je mnohem cennější než kterrékoli Porsche. Chris mi vždy poradila na jakou stranu mám odbočit a čím blíže jsme byli jejímu domu, tím více jsem byl nervózní. Raději mlčím a abych pravdu řekl, je to občas celkem trapné... Připadám si, jako by jsme byli manželé a jeli domů po velké hádce. Jen mě se do hlavy vkradl němec a nepamatuji si cestu domů. A to jsem měl na odpoledne na práci něco jiného. "No... Jasně." Pokývnu hlavou ve chvíli kdy vyzkočí z auta aby otevřela bránu. Když se vrátí, s pokřiveným úsměvem se na tebe podívám. "Myslíš si... Neměl bych tě raději vyhodit tady a odjet?" Podívám se na tebe s trošku nervozním výrazem a pak sklopím oči zpět na budíky. "Jen aby to nevypadalo špatně." |
| |
| Do hotelu Nia + lidi na parkovišti Když se se mnou Nia rozloučí a zmizí, usměji se, pohodím si knihy v batohu a jdu na parkoviště. Zrovna vidím Davea a tu bohatou paničku, jak odjíždí a zakroutím hlavou. Že by Dave Keiru podváděl? Takovej snad není, ne? Promluvil bych si s ním, ale určitě je na mě ještě naštvanej kvůli tomu o přestávce. Svěsil jsem ramena a došel ke svému autu. Jeho motor se rozezněl po parkovišti a určitě je slyšet i do školy. Vyjel jsem na silnici a rychlou jízdou se snažím zapomenout na tu blbost, co jsem provedl skoro před hodinou. Proč jsem se postavil kvůli svým skorokamarádům? Jedno moje já to ví. CHtěl jsem je bránit. Ale to oni neví... Hotel Když jsem došel do svého pokoje, zbalil jsem si všechno co jsem přinesl. Něco mám ještě v autě. Položil jsem se na pohovku a začal dočmárávat kresbu, co jsem začal první hodinu. |
| |
| Pokoj -Nia Mávnu rukou a trhnu rameny, pořád musím přemýšlet o tom co jsem na parkovišti viděla. Jo, stihla jsem všechno i něco navíc, například jak milý Dave někam odjíždí s naší Bárbí, ale co....máš nějaké plány nebo nechce se ti jít ven? Na kafe, cournout po městě? nechce se mi sedět v pokoji a přemýšlet kam Déčko jel a proč. |
| |
| Kika Koukám na Kiku, jak mi oznamuje, že Dave odjel s tou nánou, co mi zasedla místo. "Jo? No..." Chvíli přemýšlím co říct. "Hele klid! Uvidíš, že to nic není... Nejspíš na něj jen něco zkouší ale Dave se nedá!" Mrknu na ní přátelsky. "No jak chceš... Můžeme všechno postupně..." zasměji se na ní... |
| |
| Chodba 2. a 1. patro Lizzie, Erik Sejdu po schodech, a sleduju jestli jdou oba za mnou. Na to že máme volno vůbec nevím co dělat, v pokoji budu zabydlená hned. Znovu si představím svůj pokoj jak jsem si ho vytvořila. Jen postel, velký stůl, nějaké ty poličky skříň...a v rohu velký klavír. Křídlo. Usměju se pro sebe. Třeba bych si mohla zahrát a zazpívat, snad to přes ty pokoje nebude tolik slyšet. Dole na schodech zahnu doleva, protože to je blíž k pokoji. (Erik možná půjde na druhou stranu, tak se kdyžtak rozloučíme) Po cestě narazíme na Lizziin pokoj, a já jsem najednou hrozně zvědavá jak to u ní vypadá. "Můžu k tobě nakouknout? Jestli to teda nevadí..." Usměju se a čekám co odpoví. |
| |
| Nia Kouknu ji do očí a pak se pousměji, dík Nio jsi vážně moc milá a i za tak krátkou chvíli, fajn kámoška, a pokud jde o ty dva....je to jeho věc, takže jdeme ven? Zatím co čekám až se Nia rozmyslí, já jsem rozhodnutá vypadnout, rychle se převléknu Zobrazit SPOILER , mrknu na sebe do zrcadla , prohrábnu vlasy a pak se otočím na Niu.Tak Kika dračice je hotová, jdeme se pobavit, třeba potkáme nějakého Kena, zalaškuju trochu, ale rozhodně nehodlám lovit kluky, jen prostě nechci sedět na pokoji. Bob z klubu říkal, že kdyby jsem přišla zatancovat dostanu pětikilo (dolarů), nepůjdeš semnou? Rozdělíme se. |
| |
| Keira "Díky..." Usměji se na ní mile. "Hele vykašli se na ně... Vůbec na to nemysli.." Mrknu na ní a čekám, až se převlékne. "Wau! Sekne ti to. Barbie je proti tobě šereda!" Zasměji se a mrknu na ní šibalsky. Když ale začne mluvit o tanci za peníze trochu překvapeně na ní koukám. "Jako fakt? Já nevím... Nikdy jsem za peníze netancovala. Navíc je to tvoje práce, nechci ti jí brát." To mi připomíná, že si budu muset sehnat brigádu... |
| |
| Nia Vezmu Niu za ruku a táhnu ji ven, dík, na Bárbí kašlu ale Déčko...no uvidíme. Všimnu si, jak se Nia zarazila, když se zmíním o tanci za peníza, zakloním hlavu a začnu se smát, hele kočko, to není žádné svlékání nebo tak, prostě jen nějaké vystoupení, něco naš´č se dá dívat, trochu zavlnit boky a je to. Každopádně pro někoho, kdo tancuje rád, snadno vydělané prachy a já se s tebou ráda rozdělím, je fajn mít známé. Narážím na Boba, ten ví o klubu všechno a pokud se naskytne taková příležitost, vždycky jsem první kdo to ví, a nejedná se jen o klub, pokáždé mi něco dohodil, znám ho už nějakou chvíki, vlastně od doby, kdy jsem ho seznámila s jeho nastávající manželkou. Tak co ty na to, rozvlníme to tam spolu ? Už jsem Niu dotáhla až na ulici a tak se zastavím, uvědomím si, že třeba nechce, že má jiné plány, občas jsem na každého moc hrr. |
| |
| Keira Jen koukám a poslouchám Keiru. Je opravdu jako dračice. Hodně, hodně ukecaná dračice. Pousmála jsem se na ní. "Tak fajn..... To jsi měla říct dřív, převlíkla bych se, abych se ti alespoň trochu vyrovnala." Zazubím se na ní. |
| |
| Nia Pobaveně se ušklíbnu, reakce hodna každé ženy, mrknu na hodinky, ještě je času dost k tobě nebo ke mě? Protože jestli chceš moje skříň je ti k službám a pozor krásku, mě se vyrovnat nemůžeš.....jsi totiž mnohem hezčí, ale mě to neva....protože jsi fajn. Tak šup...kam? Možná mě měli rodiče dát jméno po nějakém tajfunu, protože občas se asi tak chovám, ale ...to jsem prostě já, tak nějak to ke mě patří. |
| |
| Hurikán Katrina! Pousměji se. "No jak chceš... Já si ze svého prádelníku vyberu ale pokud mi hodláš něco vybrat sama, nechám to na tobě..." Zasměju se a mrknu na ní... "Heh... Díky ale myslím, že nejsem hezčí... Navíc, ty máš své osobité kouzlo..." mrknu na ní... "Říká se mu profecionální ukecanost.." Zasměji se |
| |
| Potvora Nia (Já věděla, že nějaký hurikán se tak nějak jmenuje.) Chvíli dělám , že nad jejími slovy přemýšlím a pak rošťácky vypláznu jazyk. Tak pojď ke mě je to blíž. Dovleču chudáka Niu zase k sobě, chvíli přehrabuju věci a pak ji ukážu co jsem vybrala Zobrazit SPOILER kouknu na ní a obdivně hvízdnu no myslím, že v tomhle budeš za hvězdu, ale pokud se necítíš, najdu něco jiného, takže? |
| |
| Od teď jí neřeknu jinak než Katrina Keira mě odtáhla do svého pokoje. Musím se smát. přijde mi trošku jako králíček Duracell. Vybrala mi celkem odvážnou červenou halenku. Výstřih měla až bůh ví kam, což mě trochu znervózňovalo ale jinak se mi moc líbila. "Jo, to vypadá skvěle..." Pousměji se na ní. "Jen se trochu bojím, aby mi z toho něco nevypadlo..." Podívám se na ní nejistě... |
| |
| Anabáze červené halenky. Nie to moc sluší, i když její obavy ohledně výstřuhu chápu, sama si na tu halenku dávám okrasnou brož. Sáhnu do zásuvky, sepnu halenku tak aby to nebylo až tak vyzývavé a mrknu na Niu, teď už by to tu naši produkci mohlo vydržet, takže teď už opravdu můžeme vyrazit? Já bych si ještě před vystoupením dala kafe a co ty? nechceš ještě počkat na Daxe? třeba by šel s tebou...? Vím, že si padli do oka a tak ji nechci někam táhnout pokud by třeba mohli mít s Daxem jiné plány, ale mezi řečí už podruhé vytáhnu dívkíříme ven, kde spomalím a počkám jak se Nia vyjádří, |
| |
| Keira mi halenku sepla, takže výstřih byl ten tam. Halenka pořád ale vypadala skvěle. "Super! teď je to dokonalý..." Usměji se na Kiku. "No.. On už nejspíš bude v hotelu balit věci... Už jsem s ním mluvila..." Usměji se trochu nervózně... "Kafe bych si taky dala!" Pousměji se a vyrazím z pokoje. |
| |
| Kafe, pokec a klub Kývnu hlavou, zavěsím se do Nii a směruju ji do kavárny kde jsme se potkaly. Takže plán je takový, dáme si kafe, pokecáme a pak si půjdeme vytancovat nějaké prašule, já budu muset v klubu zůstat, kupodivu jsem tu práci dostala, ale ty se můžeš bavit podle svého, a jestli se ti dnešní akce bude líbit, mohla bych tě brát sebou častěji, pokud si chceš něco přividělat, co ty na to? Kavárna není daleko, takže než domluvím, jsme tam, cestou jsem ještě nezapomněla pokukovat po Déčkovi, ale ten asi leští botky naší Bárbí, takže jsem zaplula ke stolku a objednala si kafe, počlala jsem až si objedná Nia a pak se na ní usmála, a co vlastně ty a Dax, dobrý? Není to tak vlezle zvědavá otázka co dokážou ženské dávat, jen upřímně projevený zájem. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro "Jasný... No... Já budu muset později jít něco zařídit." trochu zvážním. "Chtěla jsem tě poprosit, jestli by jsi mě nekryla u Daxe. Pokusím se přijít co nejdřív ale pochybuji, že to stihnu nějak rozumě. Můžeš mu třeba říct, že mi je zle a už spím nebo tak něco..." Kouknu na ní prosebně. Dojdeme do kavárny a posadíme se. "Jo to by bylo fajn... Ale stejně si budu muset něco najít..." Odpovím při zmínce o výdělku. Objednám si černý kafe. "No..." Pousměji se a jako bych se trochu začervenala. "Myslím... No..." Zhluboka vydechnu. "Já nevím... Snad dobrý... Ale nevím co si o mě myslí, vzhledem k tomu, co jsem včera vyvedla..." Kouknu na ní. |
| |
| soukromá zpráva od Keira "Kika" Salamon pro Jasně v pohodě, ale Nio.....kdyby jsi potřebovala, víš od čeho jsou přátelé, že? Dál už to nerozvádím, nechám na ní zda se mi svěří či ne, při zmínce o práci mávnu rukou. Proč jsi něco neřekla? Mohla jsem se zeptat jestli by tě taky nevzali, nebo tebe by práce v klubu nebavila? Naoiju se kávy a slastně přivřu oči, pak se jemným úsměvem poslouchám její vyprávění o Daxovi, myslím, že ten je tebou tak poblázněný, že i kdyby jsi vyhlásila světu mír, jemu to vadit nebude. Držím vám palce. Tiše si povzdechnu a nechtíc se vy v hlkavě vyrojí představy Déčka a Bárbí v objetí... |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro "Víš... Včera v klubu jsem se.bavila s Daxem a zeptala jsem se na jeho sestru a on vstal a utíkal pryč. Chtěla jsem vědět, jestli je.v pořádku a tak jsem běžela za ním. Zabehl do.hotelu a nechtěli mě tam pustit, tak jsem koupila plysaka a čokoládu a jako správný princ jsem vylezla po požárníků schodišti a seděla mu za oknem. Nakonec jsme.si to všechno vyříkali. Spala jsem u něj, protože bylo už pozdě... Myslela jsem, ze mu to nevadí... nakonec sám to navrhl... Stejně si šel ale nakonec lehnout na gauč... " Dovypravim... Usrknu kávy. "Je to prkotina ale ráno to vypadalo, jakoby se mě štítil..." |
| |
| Cesta na pokoj - rozdělení se - opět hudebna, protože chci a protože můžu Nakonec jsme se všichni přeci jen rozešli ke svým pokojům. Sešli jsme schody a vzhledem k tomu, že cesta nebyla dlouhá, brzy jsem se od nich oddělil. Vlastně hned u schodů, protože k mému pokoji to bylo blíže na druhou stranu. "Tak asi zatím. Možná se potom ještě někde potkáme." , řekl jsem, mávl krátce na pozdrav a pousmál jsem se na ně. Potom teprve jsem se rozešel na opačnou stranu než ony, do svého pokoje. Vešel jsem dovnitř a prohlédl si ho. Jo, bylo to dost podobné tomu plánku, co jsem si nakreslil. Docela by mě zajímalo, jak tyhle všechny pokoje stihli během jednoho jediného dne. Položil jsem si věci na postel a vyházel si věci do skříně. Potom jsem chvilku znuděně vykoukl z okna, u kterého jsem potom zatáhl závěsy. Nakonec jsem si prostě jenom vzal notes, kytaru a vyšel jsem ven. Respektive jsem znovu zamířil do hudebny,. ze které jsem před chvílí odešel, ale teď by tam už nikdo neměl být. V hudebně jsem si sedl ke klavíru, který byl v tuhle chvíli nehlídaný. Tedy, neplánoval jsem na něj hrát. Otočil jsem se k němu zády a na klín si položil kytaru. Hned na to jsem si přitáhl volnou rukou stojánek a na něj položil noty. Chvilku jsem jimi listoval, než jsem začal hrát a zpívat. odkaz, odkaz |
| |
| doma Dave „Byla bych radši, kdybys mi odvezl až tam. Není to zrovna blízko...“ řeknu trochu mírněji, než mě to prvně napadlo. A to mám jít tak daleko pěšky? „Táta doma není a matce je jedno koho domů přivedu.“ vysvětluji ani nevím proč. Takové věci většinou nesděluji. „Pokud máš zájem, možná bys mohl zůstat na oběd.“ navrhnu dokonce když se auto zase dá do pohybu. dům Když projedeš kolem kraje lesíka, otevře se před tebou velký vydlážděný prostor. Po jedné ruce je obří dům a po té druhé bazén. Přímo před tebou se nachází budova skleníku... „Půjdeš dovnitř?“ zeptám se tě a mile, možná lehce provokativně, se usměji. „Co vlastně máš proti EastSide ty?“ zeptám se tě potom ze zvědavosti. Zobrazit SPOILER |
| |
| Pokoje Irma, Erik Erik se s námi hned za schody rozloučí, tak na něj ještě mávnu a pokračuji s Irmou na druhou stranu. Když se zeptá, jestli může dál, přikývnu. "Jo, proč ne? Ještě jsem neměla čas tam udělat nepořádek," usměju se. Otevřu dveře a jsem ohromená, že se jim opravdu podařilo dodat a uspořádat všechno tak, jak jsem chtěla. "Tohle je lepší, než co jsem kdy měla doma!" vydechnu. Všimnu si, že jsem úplně neodhadla prostor okna a trochu podivně jsem umístila skříň, ale to se upraví. Možná, že mi i někdo pomůže. |
| |
| Hotel + Pokoje Mám zabaleno a tak své věci dotáhnu do auta. Rozloučím se s luxusním bejváčkem a jedu na koleje. Když tam dojedu, tropím trochu rámus na chodbách, jak tahám ve futrálu housle, tři tašky a nevím co ještě. Když zapadnu do svého pokoje, uvítá mě vůně čistících prostředků, ale mám dojem že to brzy zmizí. Vyskládám si věci do skříně, posadím se ke stolu, pustím rádio naplno a začnu kreslit. |
| |
| soukromá zpráva od Dave Mertis pro Ve chvíli kdy se mě ptáš na EastSide se trošku zarazím. "No, já proti nim nemám nic, jen se mi dělá zle z namyšlených lidí." Sklopím hlavu a trochu se ztiším. "A hlavně... Nemusím moc ten typ lidí... No prostě nemám rád lidi, co mají peněz přebytek, koupí si vše možné blbosti ale na inteligenci zapomenou." Podívám se na tebe a zašklebím se. "Abych to řekl slušně. A co ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Christabelle Monna Carry pro Dave „Příliš času doma netrávím, tak pojď dovnitř.“ odpovím jednoduše a vydám se k hlavním dveřím od domu. Tvou odpověď a tvůj vztah k EastSide jen poslouchám, když se na konci ozve dotaz, trochu se zamyslím. Přece mu neřeknu, že jsem tam rok chodila, a že mi tam šikanovali. „Trochu jsme se kdysi nedohodli.“ řeknu hodně neurčitě. To už vstupujeme do domu. Velká hala s mramorovou podlahou a červeným kobercem. Je jasné, že majitel domu chce, aby dům působil hodně luxusně a nebo možná i luxusní je. Trochu podivné je všudepřítomné ticho a klid. Skoro jako kdyby nikdo nebyl doma. Podívám se na kyvadlové hodiny. „Jídlo už bude hotové, pojď rovnou do jídelny.“ konstatuji a obejdu schodiště. Dveřmi vejdeme do další místnosti se stolem uprostřed. Tady už je připravená tabule. Talíře, příbory a ubrousky pro tři lidi. Zvednu zvoneček z desky a lehce jím zazvoním. Okamžitě se přižene další živá duše. „Ah... “ překvapí služebnou přítomnost někoho neznámého. „Mladý pán bude jíst s rodinou?“ ověří si svou domněnku mladá služebná. „Ano, sedne si na otcovo místo, pochybuji, že se dneska ukáže.“ dávám pokyn a sednu si na jeden bok stolu. Služebná ti pokyne k židli v čele stolu. Pak odejde do vedlejší místnosti pro jídlo. |
| |
| U Lizzie Lizzie Vejdu k Lizzie do pokoje, a zvědavě se rozhlédnu kolem. Pokoj má docela pěkný, podívám se na televizi a pak na 'koutek' s postelí. "Máš to tu pěkné" Usměju se. "Takové útulné." Nevím moc co dál říct, na tohle nejsem. Prohlížím si to kolem, a pak si sednu na pohovku. "Hraješ na nějaký nástroj?" |
| |
| Pokoj Irma Posadím se do křesla a přitáhnu si nohy pod bradu. "Ne, nijak zvlášť. Mám nějaký základy, jak jsem říkala na hodině, ale většinou radši zpívám acapella. V hlavě mi stejně ta hudba pořád hraje..." usměju se v odpověď na otázku. "A ty? Zmiňovalas klavír, že jo?" |
| |
| U Lizzie Lizzie "Jo, trochu hraju. Nejsem v tom nijak zvlášť dobrá, ale pár skladbiček a akordů zahraju. Taky mě vždycky lákaly bycí, vůbec nevím proč jsem je ještě nezkusila." Zase svou řeč zakončím úsměvem. "Jaké máš ještě předměty? jestli se budeme vídat často." Usměju se, a pohrávám si s pramínkem vlasů. |
| |
| Irma Bicí, hm? "Jednou jsem se k bicím dostala, ale nemám žádný smysl pro rytmus a příšernou koordinaci rukou..." nadhodím. "Od té doby, když potřebuju opravdu slyšet nějaký rytmus, řeknu si bráchovi..." Pak následuje otázka ohledně předmětů. "Zapisovala jsem se na skládání, tvůrčí psaní a moderní hudbu. Co ty?" zeptám se naoplátku. |
| |
| po škole možná Keira Hodina kresby pro mě utekla hodně rychle. Profesor okomentuje každého jednotlivě a mi pak vypadneme z učebny. Bezva, takže škola je za mnou, co dál? pomyslím si, když skončím ve svém pokoji. Jo, vlastně, dneska už by měl být můj pravý pokoj být k dispozici! vzpomenu si a s batohem na zádech přejdu po chodbě ke dveřím, které jsou označeny mým číslem. Zkusím je otevřít. Můj klíč pasuje a já jsem uvnitř. Vypadá to přesně tak, jak jsem to nakreslila. Vypadá to tu úžasně. Ovšem příliš času tu netrávím, možná večer, teď musím do baru. Vždycky jsem si to chtěla vyzkoušet. Se svými doklady se vydám směrem k podniku, kam by mě rodiče pustili jen na předem určitou dobu. Jenže, co se může stát? Nic. Přece je tam vyhazovač... zaháním tu trochu viny, co začala klíčit. To už jsem u vchodu, kde je ten samí člověk, co včera. Usměji se na něho a jsem uvnitř. Je tu prázdno, tedy pár lidí tu je, ale málo a i hudba hraje tišeji. „Ahoj, tak jsem tu.“ prohodím přes bar, když barmanka do-obslouží aktuálního zákazníka. |
| |
| Po škole Atelier Když učitel ukončí hodinu sbalím si věci a jdu z atelieru pryč cestou vidím nějaké žáky z mé nové třídy ale to mi je jedno protože vyrážím domů. Když jsem před školou dívám po svém autu a tam je vezmu si rovnou klíčky a jdu přímo k němu otevřu si dvířka nastartuji motor "Tak jo Ali to zvládneš sice máš řidičák jen 2 týdny ale to nevadí" zavřu si dvířka a pomalu se rozjedu. Až dorazím domů pozdravím mámu a odpovím na její otázku jak bylo ve škole "Normální jako vždy". |
| |
| Procházka po škole Po takové půl hodince hraní jsem se zvedl ze židličky a vrátil učebnu do původního stavu, aby nebylo poznat, že tu někdo byl. Sbalil jsem si papíry a vložil je do obalu na kytaru, kterou jsem si potom přehodil přes rameno a vydal jsem se na puťák po škole. Šel jsem pomalu, uvolněně a prohlížel jsem si výzdobu chodeb, stejně jako štítky učeben. Vždycky jsem do nějaké, co mi přišla zajímavá nakoukl. Což se stalo u tanečního sálu a několika dalších přilehlých učeben. Musel jsem uznat, že tu je klid a docela slušná výbava. Rozhodně to tu nevypadalo špatně. Postupně jsem prošel všechny místnosti a nakonec jsem si to zamířil i do ateliéru, který jsem se rozhodl krátce prozkoumat. Nejdříve jsem jenom nakoukl, následně jsem si prohlédl i možné pomůcky a tak. Byl jsem příemně překvapen, ale upřímně, nudil jsem se. Nevěděl jsem co dělat. Vyel jsem ven ze školy za účelem prozkoumat nejbližší okolí. Postupně jsem prozkoumal pozemky školy, než jsem si vyšel do blízkých ulic a.. bloumal. |
| |
| U Lizzie Lizzie "No jo, to můj brácha je malý, uřvaný, a nezajímá ho nic než počítačové hry." Pousměju se. "Ale jinak je vlastně docela fajn...Akorát nikdy nedržel v ruce nástroj, kromě mého klavíru, a to nechceš slyšet jak na to hrál." Pak byl můj klavír celý špinavý, a jednou ho dokonce počmáral! "No....já mám tak ode všeho trochu, protože mě baví víc věcí." Nebo spíš doufám, že mě budou bavit. "Taky mám tvůrčí psaní, ale i kresbu a myslím že street dance. Nejsem v tom nijak zvlášť dobrá, ale snad tam nebudu za úplněho šaška." Zasměju se, ale ve skutečnosti fakt doufám že to tam nebude tak hrozné. Mám ho jenom kvůli tomu že potřebuju nějaký pohyb... |
| |
| soukromá zpráva od Dave Mertis pro V jídelně vše upravené do posledního detailu a to mě znervózní ještě víc. Všimnu si, že má přítomnost trochu rozhodí služebnou, ale kdyby spíše věděla sama, co její příchod dokázal udělat s mojí nervozitou, spíše by se smála. Momentálně se v podvědomí mlátím do hlavy, že já blbec si raději něco nejel koupit do města. Posadím se na židli a s pocitem že tato židle patří jejímu otci se modlím, aby náhodou doopravdy nakonec nedojel. "Co vůbec bude k jídlu jestli se mohu zeptat velevážená slečno?" Usměji se na tebe a pokývnu hlavou jako ve starých dobách. Trochu vtípku snad neuškodí, už tak mám docela nervy nasekané na guláš. |
| |
| soukromá zpráva od Christabelle Monna Carry pro Dave Na nedohodnutí nedám přesnější specifikace. Nechce se mi to rozmazávat. Ještě bych se podřekla a co pak? ujistím se v duchu, že dělám správně. „Dík. Je to tu ... v pohodě“ odsouhlasím mu názor na dům s chvilkou přemýšlení. Nelíbí se mi, ale co s tím já mohu dělat? Vůbec nic a vlastně, možná to není ani tak prostředím, jako spíš lidmi. U stolu si sednu jako obvykle a on, Dave, na místo mého otce. Toho jsem tam však viděla naposledy v mých patnácti na narozeniny, od té doby se ukazuje jen večer a občas ani tehdy. „Nevím, zkus se zeptat Alžběty.“ odpovím prostě a neslušně ukáži směrem na služebnou, která nám nese velkou nerezovou misku na polévku. Tu nám záhy nalije do talířů.
|
| |
| Kavárna Keira, Nia Zatím co sedíte a debatujete, do kavárny vejdou dva kluci. na první pohled super kámoši. Objednají se kafe a pak se rozhlíží, kam se posadí. Místo je jen u vás. Dojdou k vám. "Ahoj holky, můžeme si přisednout?" Usmějí se mile. Kluci vzhled |
| |
| Bar Sky Když jsi vešla, usmála se na tebe. "Ahoj. Jdeš celkem brzo, to jsem nečekala... No aspoň se to nebudeš učit, když tu bude nějak víc lidí..." mrkne na tebe přátelsky. "Jestli si chceš odložit, támhle je naše šatna." Ukáži na jedny z dveří a podám ti klíče... |
| |
| Kavárna a kluci Konečně jsme s Niou dorazily do kavárny, já si s chutí objednala velkou kávu a rozhlédla jsem se kolem. Stále mě ještě trápí kam se vtratil Dave, ale nehodlám to nějak víc zkoumat, on musí vědět co dělá a co chce. Akorát chci promu , když se u stolu objeví dva kluci s milým úsměvem a celkem pěknou tvářičkou , ptají se jestli si můžou sednout. Trochu se pousměji , no ahoj, nemůžu mluvit za kámošku, ale mě by vaše společnost nevadila, přece vás nenecháme stát když jinde není místo, co myslíš Nio? Pohlédnu na Niu a čekám jak se rozhodne. |
| |
| Kavárna Povídali jsme si s Keirou a ucucávali kávu, když k nám přistoupili nějací kluci, zda si můžou přisednout. Vypadali vážně dobře. Usmála jsem se na ně. "No jasně!" Odpověděla jsem, když mě Kika vyzvala, jestli to nevadí mě. "Já jsem Nia..." Usměji se na ně a představím se. "A tahle ďáblice se jmenuje Keira..." Zazubím se a ukážu oběma rukama na Kiku. |
| |
| Kavárna Nia, Keira Kluci se tedy po vašem povolení posadili každý vedle jedné. Když Nia představila sebe i Keiru, kluci se usmáli. "Těší nás. Já jsem Jason..." řekl ten vedle Nii. "... a já Will." usmál se ten vedle Keiry. "Co že tu sedíte tak samy?" Zeptá se zvědavě Jason. |
| |
| u baru barmanka „Právě kvůli tomu jsem si pospíšila.“ prohodím a pak si vezmu klíče od šatny. Odložím si tam tašku a po zamknutí zase dojdu zpět k baru. Když projdu za bar, je to divný pocit. Ale už teď vím, že se mi to z téhle strany líbí daleko víc. Člověk si tu přijde trochu víc v „bezpečí“ před ostatními návštěvníky. Rozhlédla jsem se kolem, zrovna si nikdo nic neobjednával a tudíž je vhodná chvíle na učení. |
| |
| Bar Sky Když jsi se vrátila z šatny, opět se na tebe usmála. "Tak, Základní věci, jako načepovat pivo, nebo nalít kolu předpokládám umíš. Hroší to tu je s kávou." Ukáže na kávovar. "Tímto čudlíkem se nastavuje druh kávy a tímhle velikost. Ta se ale nastavuje jen u těch prvních třech. Tady jsou hrnečky. Naštěstí génius, který je vyráběl dal zespodu potisk, takže tam je vždy velikost. Káva se dává na tyhle podšálky a k ní dáš sušenku, mléko a dva cukry." Ukáže na krabičky, v kterých jsou rozdělené výjmenované ingredience. "No... S tím ti když tak dneska budu ještě pomáhat. Co je ale skutečný problém jsou drinky. Když jsem tu začínala, vůbec jsem se v nich nevyznala, a tak jsem si udělala tuhle tabulku." Ukáže na A4 nalepenou z druhé strany baru. "Nechci se chlubit ale je to naprosto geniální tahák. V prvním sloupci máš název drinku v druhém druh skla a ve třetím přísady." Mrkne na tebe. "Nějaké občerstvení je tady." Ukáže na skříňku dole. "Pokud budeš potřebovat doplnit lahev, jsou některé tady." Ukáže na druhou skříňku. "Pokud tu ale nebudou, musíš do skladu a ten je hned vedle šatny. Klíče od něho jsou tady pod barem..." Ukáže ti klíčky s přívěškem. "Je fajn, že o ceník se nemusíš zajímat. Jen tady na tabletu nacvakáš, co si objednali a cena ti vyjede sama. Objednávka se stornuje tady." Ukazuje ti najednou na tabletu. Najednou k tobě zvedne hlavu. "Stíháš to? Až teď jsem si uvědomila, že melu hrozně rychle..." |
| |
| Kavárna Nia, Jason a Will Kluci se okamžitě usadí a já málem vyprsknu, když mě Nia představí, s tou ďáblicí nespuhlasím, já jsem ´plný andílek, ale jinak jméno souhlasí, těší nás. Vypadají vážně mile, a tak se trochu uvolním a alespoň na chvíli přestanu myslet na to, co asi dělá déčko. Proč jsme tady samy...? mrknu na Niu, ale my nejsme samy, je tady mladík jménem Jason a pak druhý jménem Will, spousta lidí kolem ....ale ta nemysleli, že? Už jsem zase ve formě, bezprostřední a přátelská, chodíme naproti do art školy a sem jsme si odskočili na kávu, ale kde se tady berete vy, ještě jsem vás neviděla? |
| |
| Kavárna Keira, kluci Koukala jsem na Keiru, jak se rozjela. "Vidíte, já říkala, že je ďáblice... Nebo aspoň tasmánský čertík..." Zasměji se, když vydím jak se jí zase nemůže zastavit pusa. Pak, když položí otázku a jako zázrakem na chvíli ztichla, aby jim nechala čas na odpověď... ne, že by mi její ukecanost vadilo. To určitě ne. Byla jsem naopak ráda. Musela bych jinak pracně vymýšlet téma k hovoru ale jí, jí to šlo naprosto samo. |
| |
| Kavárna Keira, Nia Když Keira spustí, oba se zasmějí. Pak ale zmíní Art School a oba si vymění překvapené výrazy. "Wow... To je celkem náročná škola... Na jaký obor chodíte?" zeptají se zvědavě. "My jsme přijeli na battle s místní crew... Dnes večer... Nechcete se přijít podívat?" Mrknou na vás s úsměvem. |
| |
| Uličky okolo školy Erik Procházíš se po bočních uličkách, když ti v jedné uličce zatarasí cestu tři kluci. Když se otočíš aby jsi se vrátil, stojí za tebou už další tři. "Nazdárek... naval peněženku!" Nakáže ti ten, co stojí zrovna hnedka před tebou... |
| |
| Postranní uliča Tři (homouši) zloději Procházel jsem postranní uličkou a rohlížel jsem se okolo. Asi jsem musel působit dost bezbranně, nebo jako kdybych přemýšlel o smyslu života, nebo já nevím, každopádně mě z mého zamyšení vyrušili tři kluci, co se přede mnou zastavili a ten přímo přede mnou po mně chtěl peněženku. Šel jsem bez cuknutí pořád dál, i když se mi žaludek sevřel na moment nervozitou. Přišel jsem přímo k tomu, co na mě promluvil a otočil jsem kapsy mikiny naruby. "Nazdárek.. Nemám." , odpověděl jsem, zatímco jsem napodoboval dost věrohodně jeho tón. Bez přehrávání, jenjsem kopíroval. Na moment jsem se zastavil, abych srovnal kapsy v mikině a rozešel jsem se dál. |
| |
| Postranní uličky Erik Jen co jsi se rozešel dál, ten kluk co s tebou mluvil tě zezadu prudce čapl za rameno a škubnul s tebou zpátky, což jsi nejspíše neustál a skončil jsi prdelí na zemi. "Zkusím ti to vysvětlit jinak..." Ohnul se k tobě, aby ti koukal přímo do obličeje. "Peněženku, mobil, nebo něco co se dá prodat... nebo výprásk... Chce chlapeček dostat na holou?!" |
| |
| Postranní ulička No, musí se mi nechat, že to byl hezký pokus. Možná kdybych byl tak o hlavu vyšší než oni, tak by mě i nechali jít. Škubnul se mnou na zem a já to navzdory tomu, že jsem s tím tak nějak počítal, nevybral a upadl jsem. Po jejih výhružkách jsem se na ně poněkud skepticky podíval a upravil jsem si ofinu, která se mi při pádu posunula, čímž se na světlo světa málem dostalo moje druhé oko. To se ale nestalo. "Momentíček, vážení pánové.." ,odpověděl jsem jim a shodil jsem ze zad batoh, který jsem otevřel tak, aby do něj neměli možnost vidět a začal jsem ho horečnatě přehrabovat. Po nějaké době jsem se na ně usmá a vytáhl jsem z tašky pytlík, ve kterém byl chleba s máslem a sýrem. "To je asi tak to nejcennější, co v tuhle chvíli mám. Jestli chcete, zkuste to uplatnit v potravinářském průmyslu." ,řekl jsem a bylo mi jasné, že mi očividně jedna rána minimálně přistane. Peněženku jsem s sebou sice měl, ale byla zavřenáv postranní kapse batohu, která by byla opravdu sotva viditelná, i kdyby se do něj dívali. A upřímně, kdyby ji našli, rozbii by mi hubu podruhé, kdyy zjistili, kolik v ní je korun. Mobil byl vybitýa na PIN, takže by se do něj aspoň tak snadno nedostali. A i kdybych jim to dal, dostal bych přes hubu, ne? Tak jsem se na ně jenom sladce culil a podával jim chleba, co jsem měl mít k svačině. |
| |
| Pokoj Irma Když mi Irma vypráví o svém bráškovi, musím se zasmát. "Zní trošku jako nějaký postrach. Já takový problémy s bráchou nemívám, i když se umí pořádně naštvat. Asi to bude tím, že od sebe nemáme tak velký věkový rozdíl..." napadne mě. "Tak mě napadá, jestli bychom si možná neměly zajít domů pro věci, abysme tu pořád nechodily v jednom oblečení a bez sprchování," navrhnu po chvilce ticha. |
| |
| Jdeme se projít Erik Po chvíli mně vysedávání a kreslení přestalo bavit. Kdo by to byl řekl? Oblékl jsem se a vydal vstříc odpolední samotě. Dřív jsem byl za svůj klid a ticho rád, ale od té doby co jsem poznal Niu je to jinak. Zvláštní, je to jen jeden den. Jsem magor. Moc nevnímám svět okolo, jen pouliční lampy, tváře lidí, projíždějící auta... Můj mozek si to všechno ukládá, vyhodnocuje a přemalovává na kresby. Pak ale uslyším chraplavý hlas a dostanu husí kůži. Jde z nedaleké postranní uličky. Doběhnu k ní a nakouknu. Tři chlapi a... toho kluka znám! Byl dneska ve škole. Měl bych buď zdrhat po poldy, nebo... o. Chci se porvat. Nějak mi to chybí, z neznámého důvodu. "Hej hajzlové." Štěknu a nevyndávám ruce z kapes. "Nechte ho bejt, nebo vám ty vaše ručičky strčím do huby." Zavrčím. V kapse jsem nahmatal tužku. Budu si hrát na Assassina? Nebudu si hrát na Assassina... No, proti třem blbečkům který jsou určitě ozbrojený nemám šanci a vytahovat moji tajnou zbraň se mi nechce. Vyndám tedy tužku z kapsy a položím ji před sebe na zem. Mrknu na jednoho z blbců a čekám na jejich reakci. Jasně, kluk o holi jim nemusí přijít jako zvlášť veliká záležitost, ale zdání klame. A já jsem toho příkladem. |
| |
| Postranní ulička Erik, Dax Ti tři na Erika koukali nejdříve nechápavě a pak se jeden prostě namáchl a praštil ho pěstí do tváře. "Ty si z nás budeš dělat prdel?!" Zařve na tebe a ještě si do tebe kopne, aby toho nebylo málo. Když uvidí Daxe koukaj na něj nechápavě až jeden pronese. "Ty vole, vy jste zdrhly z blázince ne?!" Pronese jeden nechápavě. Ten uprostřed se napřímí a podívá se na Daxe. "Hele mrzáčku, radši odtud rychle vypadni, nebo si budeš muset místo hůlky sehnat vozejk!" Křikne na tebe a sehne se k Erikovi, aby mu vytrhl batoh z rukou. |
| |
| Kavárnav Nia a kluci Pobaveně se na Niu zašklebím, pf žádnej čertík, a říkáte že jste přijeli na batlle? To je zajímavé, v kolik hodin to máte? V hlavě mi to šrotuje, s kým by asi tak mohli soutěžit, zas tolik škol nebo partiček tady být nemůže a mi jsme přeci měli v úmyslu něco podobného s tou zlatou mládeží. Pokud jde o obor, já tak trochu tancuju a tady rudovlasá kráska...ať vám poví sama co umí za zázraky. Mrknu na Niu a neodolám pokušení vypláznout jazyk, skvěle se bavím, alespoň teď na Deva nemyslím. |
| |
| Kavárna Oni přijeli na battle?! Trochu pozvednu obočí. Tak to by mě zajímalo s kým... O žádným nevím... Možná protože nejsem skoro s crew... Keira mě trochu zarazí, když po mě chce, abych sama řekla, co dělám... To to nemohla říct rovnou... Podívám se na kluky s úsměvem... "Prej trochu tancuje... Můžete si na Keiře všimnout velice zajímavé vlastnosti... Je neuvěřitelně skromná..." Zasměji se. "Já taky tancuju, ale asi nebudu tak dobrá jako vy..." Kouknu na kluky. "S kým máte battle?" Zeptám se zvědavě. Přece jenom tu znám všechny skupiny, takže mi to aspoň něco řekne... |
| |
| Kavárna Všimnu si, že se Nia trochu zarazí, ale potřebuji přemýšlet a krom toho, jsem sice ukecaná, ale ctím právo na soukromí a pokud by Nia nechtěla aby věděli, že tancuje, já nejsem oprávněná jim to říkat. pfff, je dobrá až moc, ale i mě by zajímalo s kým jdete do "ringu" Hlavně bych se opravdu ráda podívala, a taky, pořád neůžu vypudit z hlavy ty snoby co se do nás tak naváželi v klubu, rozhodně jsem připravena nějak jim načechrat pírka, ale teď mě plně zajímají tihle dva kluci. Popravdě rády bychom se podívali, ale neslyšeli jsme , že se něco takového chystá, takže proto ta naše zvědavost... |
| |
| kavárna "Tak za hoďku a půl by to mělo začít..." Usměji se na nás a je vidět, že jsou šťastní, že se zajímáte. "Bude to v přístavu proti Red Zone..." Odpoví Jason... Will se ušklíbne.. "Jasně, že jste o tom neslyšeli... je to tajný battle... Kdyby u nich na škole zjistili, že něco takového dělají, rychle by je vyhodili..." Mrkne na vás... |
| |
| Kavárna Koukala jsem překvapeně na kluky. "Vy máte battle s těma zazobancema?! Oni vůbec umějí tančit bez smokingu nebo plesových šatů?!" vylítne mi z pusy ani nevím jak. "Tak to se fakt ráda půjdu podívat, jak jim nakopete zadek!" Podívám se na Keiru, jestli chce jít taky... "Máme ale ještě nějaké zařizování..." Kouknu na Keiru a zamyslím se. Musím si dojít pro věci na večer... nepočítala jsem s tím, že se už nevrátím na pokoj... "Co když by jsme si s Keirou vše zařídili a sešli by jsme se tady za hodinu?" Kouknu na ně a na Kiku, jestli nevznese nějáký protest... |
| |
| Tři teplouši a Dax Kráce na to se za mnou ozval hlas, který sem už dneska ve škole slyšel. Neotáčel jsem se za ním, protože než bych to stihl, už mi přiletěla rána pěstí. Odvrátil jsem obličej a velice krátce na to mi přiletěla další rána, tentokrát kopanec do břicha. Chytil jsem se rukou za břicho a zatvářil jsem se bolestně, to oni ale neviděi, protože se začali věnovat Daxovi, který se objevil někde za mnou. Pomalu ale jistě jsem se zvedl do něčeho mezzi dřepem a klečením. V kapse od mikiny jsem měl propisku, kterou jsem tam strčil už během první hodiny. Zatímco se Daxovi věnoval slovně, ke mně se sehnul, aby batoh chytil. Hned, jak za něj začal táhnout, jsem jím jednou rukou trhnul na druhou stranu, aby se mi tím uvolnil přístup k jeho kolenům. Do pravého, které ke mně bylo blíž, jsem ho vší silou bodl zezadu otevřenou propiskou, zakroutil s ní a ať už batoh pustil nebo ne, v rychlosti - přiměřené kopanci do břicha - jsem se zvedl a s batohem, nebo bez něj, jsem od nich začal couvat tak, abych je dostal z té uličky ven, ale abych na ně pořád viděl. Jo, kluk po kopanci do břicha ozbrojený propisovačkou. To vždycky chtěli všichni vidět. |
| |
| Kavárna Tentokrát je to Nia , kdo se rozjede a já se jen usmívám, ta holka se mi vážně zamlouvá, škoda že tady není ještě i Sky, ta je taky fajn, každopádně informace, že mají batlle s těma snobama, mě přinutí pozvednou obočí. Tak pokud na nás kluci počkáte, až si zařídíme potřebné, moc rádi půjdeme s vámi, fakt chci vidět, jak zlatá mládež dostane na prdel. Jen doufám, že mě v klubu na tu chvíli omluví, není to úplně večer, takže bych špičku v klubu mohla stihnout, usměju se na Niu takže máme plán na večer? Půjdeme ještě na pokoj a sejdeme se v tom parku u kavárny? Souhlas? Dopiju kávu a mávnu na obsluhu, že zaplatíme nebude nám to trvat dlouho, že Nio? |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Erik Zašklebím se. Urážky nemám rád. Vůbec je nemám rád. Nikdy nedávej najevo zlost... Když Erik začne jednat, mám sto chutí místo něj se pustit do těch třech magorů. Fakt je tak natvrdlej? Zlost plodí nenávist... Rozběhnu se k němu na pomoc. Druhej kluk je trochu větší slečinka. Nabral jsem ji zezadu do holeně, mezitím co chtěla praštit Erika. Erika§ Konečně jsem si vzpomněl na jméno. Ale když už... Kopnu dotyčného do hlavy a on se s řevem svalí na zem. Třetí se na mě otočil s magorským pohledem v očích. Od úst mu kape krvavá slina na ušmudlaný asfalt. Ztěžka dýchá a mne si ruku. "Hajzle..." Zasyčel a než jsem stačil já nebo Erik cokoli udělat, uslyšel jsem za zády chrapot. V zápětí oslepující bolest, před očima hvězdičky... Zapotácel jsem se. Chlap číslo jedna. Úplně jsem na něj zapomněl. Ze zad mu kape krev a šklebí se úplně jako trojka. Využij ji... Naštvaný jsem byl dost. Chopil jsem se hole a zatáhl. Ven vyjela stříbrná čepel. Sekl jsem jí dozadu. Ozval se vřeskot. Otočil jsem se a rozmazaně spatřil muže, jak se drží za tvář. Nebude to zlé zranění, spíš rozsáhlý škrábanec. "Padejte vodsaď hovada!" Zařval jsem z posledních sil a máchl svou proměněnou holí. Cítím, jak mi po vlasech stéká lepkavá krev. Nepříjemný. Fakt. |
| |
| Kavárna Kluci se zasmáli. "Jasný! Za hodinu v parku za kavárnou.. Budeme tam čekat, slečny..." Pousměji se na vás a když odcházíte, ještě na vás mávnou... |
| |
| Boční ulička Kluci byli už dost zmlácení a chuť na Erikovu peněženku je dost rychle přešla. Vstali a utíkali pryč. Nebo spíš se belhali... |
| |
| Kavárna a okraj boční uličky. Nia neprotestuje a tak se zvedneme, ještě na oba kluky mávneme s tím, že jsme domluveni a vyjdeme ven, potřebuješ se vrátit na pokoj? Já musím do klubu a domluvit se že přijdu později, doufám, že to vyjde. Zatím co mluvím, všimnu si v boční uličce divného pohybu, zaostřím pohled a chytnu Niu za ruku, kruci podívej, táhle...to je Dax a ten kluk Erik, nevypadají moc v pohodě, jdeme. Nečekám jestli bude protestovat, ale myslím, že moc ne, jde o Daxe, doběhneme k uličce a já se skloním nad klukama hele užívali jste si bez nás? pronesu lehce, zatím co se snažím zjistit jak moc jsou oba zranění, ale zdá se, že to je jen povrchové, jste v pořádku? Chcete do nemocnice? Nebo jak vám mužeme pomoc? |
| |
| Keira, Dax, Erik Když jsme se s klukama dohodli, vydali jsme se ven... "No, vzhledem k tomu, že to pak nebudu stíhat z toho battlu zpátky na pokoj, musím tě zklamat a převléknout si tvou krásnou halenku..." Kouknu na ní nejistě a doufám, že nebude uražená... Na to ale nebyl čas. Nedaleko zahlédla Keira Daxe a Erika ze třídy. Rychle jsem se k nim rozeběhla. "Daxi! Daxi, jsi v pořádku?!" Vyletím k němu starostlivě a hned ho začnu prohlížet. "Co se stalo? Co jste vyváděli?" Koukám na ty dva ale upřímně, všímám si hlavně Daxe... |
| |
| soukromá zpráva od Erik Black pro Dax Dax reagoval rychleji, nez jsem byl poradne schopny neco udelat. Jedine, co jsem udelal, bylo, ze jsem sledoval, co se deje a vyhnul jsem se jedne rane, ktera mi mela priletet od typka, kteremu jsem zapodl propisku do kolene. Jasme, nebylo to nic oproti Daxovi, ale v danou chvili mi to pomohlo. Rozmachl jsem se proti nemu a vrazil jsem mu jednu do bricha. Nemusel jsem do toho davat ani nejakou extra silu, protoze si nabehl sam. Zkroutil se na zemi a Dax se mezitim postaral o dva dalsi. Tedy myslel jsem si, ze se o ne postaral, dokud nedostal ranu do hlavy. Mel jsem v planu k nemu nejak priskocit a pokusit se pomoct, ale namisto toho Dax jen machl holi, ze ktere vyelo ostri. Sekl dozadu a skrabl toho, co ho prastil, do obliceje. Na jeho povel se vsichni tri zacali belhat pryc a kdyz byli z doslechu i dohledu, skoro jsem k Daxovi priskocil. "Diky za pomoc. Ale.. Co se dela.. S timhle? Mame s tim jet do nemocnice, nebo co?" , snazil jsem se znit co nejklidneji, zatimco jsem si jeho ranu prohlizel. Nasucho jsem polkl a citil jsem, jak se mi pri pohledu na lesknouci se rudou tekutinu dela slabo. To jsem ale zahanel starosti o Daxe. |
| |
| V uličce Holky a Erik Najednou se odněkud zjevili holky. Rychle schovám krvácející hlavu, tím, že se opřu o stěnu. Schovám mírně krvavé ostří. "Jo, příště na tebe počkáme." Zašklebím se na Keiru. Není to ale můj obvyklý hlas, tenhle je chraplavý. Ale zajímavv je, že mě ten vztek fakt přešel. "Jsme v pohodě." Ujistím holky, i když si tím sám jistý nejsem. |
| |
| Ulička Keira, Nia, Dax Rozhozeně jsem stál u Daxe a přemýšlel, co udělat, když jsem zahlédl, jak k nám míří dvě spolužačky. Nia se okamžitě vrhla k Daxovi a starala se o něj. Postavil jsem se opodál a sledoval jsem je. Vypadala, že o něj má starost. Pravděpodobně měla důvod, já ji v tuhle chvíli taky měl. když se zeptala, co se stalo, Dax odpověděl, že je všechno v pořádku, tak jsem se je pokusil uvéstdo obrazu pro změnu já. "Šel jsem tudy, když mě přepadli tři týpci. Dax mi přišel na pomoc." , vysvětlil jsem jim jednoduše ve dvou větách. |
| |
| V uličce. Daxi to by od tebe bylo moc fajn, jako mít všechnu srandu pro sebe není pěkné. Odpovím ještě v jeho tónu, ale starostlivě si je oba prohlížím, copak o Daxe se náruživě stará Nia, ale erik tam postává trochu stranou, a krom toho mi neunikl Daxův úhybný manévr, něco není úplně v pořádku. Kluci v tomhle jde frajeřina k šípku, zavolám taxi a měli bychom vás odvezt do nemocnice, co ty na to Nio? je mi jasné, že kluci budou protestovat a hrát si na hdiny, ale nic se nesmí přehánět. Vlastně ani nečekám na nějaké odsouhlasení a vytahuju mobil, ovšem místo taxi volám někomu jinému Bobe? ano ahoj, já jo v pohodě ..ano, jistě, hele zadrž, prosím potřebuju aby jsi pro mě a kámoše přijel a odvezl nás do nemocnice, ano hned, jo já vím díky. Ještě nadiktuju adresu a během chvilky u uličky brzdí limuzína s z ní se souká Bob, vyhazovač z baru. Obhlédne situaci s povytaženým obočím, pak bez ptaní veme nejdříve Daxe, který je už opravdu trochu bledý a naloží ho do auta, u toho si mimlá něco jako ... problémy...pokaždé, Kika...všude trable..., ale jinak neřekne ani slovo, pomůže i Erikovi , počká až nastoupí holky, pokud budou chtít, Kika samozřejmě už sedí v autě, a zamíří do nejbližší nemocnice. Tam opět pomůže klukům, ujme se formalit, takže se nikdo na nic neptá a ujmou se kluků aby je ošetřili, na ostatní zůstane jen čekání. |
| |
| Cesta Nenávistně hledím na Keiru. Měla mě nechat v klidu odejít na pokoj a uzdravit se. Takhle přidává práci sobě, mě i Nie. Ale každopádně se mi ta limuzína líbí. Dovrávorám k ní jako poslední, aby nebyl vidět krvavý flek na hlavě. Cestou sedím vedle Nii a držím ji za ruku. Mám přivřené oči, protože se se mnou svět houpe, rozmlžuje se. Nia může cítit, jak moje ruka chladne, pouští ji. Zavírám oči, nevnímám tepající bolest v hlavě. Jen mráz po celém těle, tlukot srdce a vůni Niiných vlasů. Nade mnou blikají světla. Někam mě vezou? Na dsrbou vidím cizí lidi a odolávám touze vykřiknout. Jediné, co se mi vydralo z oteklých rtů bylo? "Nio." Bolí mě plíce, špatně se mi dýchá. Pak mi přitlačili nějaký přístroj na ústa a já znovu usnul. |
| |
| Nemocnice Kluci vypadali celkem v pohodě. Dax dokonce vtipkoval ale přesto jsem měla strach a tak, když Keira zavolala taxi do nemocnice jsem se na ní vděčně usmála a nastoupila do auta. Dax skočil hned za mnou a vzal mě za ruku. Něžně jsem ho po ní hladila ale když jsem zvedla k němu oči, viděla jsem, jak mu je zle... Naštěstí jsme už dojeli do nemocnice. Tam mě ale vyděsili doktoři, když ho okamžitě dali na lehátko a vezli pryč. Snažila jsem se s nimi držet co nejdéle krok ale zajeli na sál, kam jsem nemohla. Jen jsem ještě zaslechla Daxův mírně zoufalý hlas. Z očí mi vytryskli slzy, které už jsem nedokázala ovládat a jen stála před zavřenými dveřmi sálu. Po několika minutách jsem se otočila a sklíčeně šla hledat Keiru a Chrisse. Keiru jsem našla u recepce, jak čeká až ty dva ošetří. S ubrečenýma očima jsem si sedla vedle ní. V nemocnici jsem byla podruhé v životě. Ani jednou ale nebylo nic mě. Vždy šlo jen o někoho, na kom mi šíleně záleželo... Otočila jsem k ní hlavu. "Nesnáším nemocnici..." Co když bude mít i tahle návštěva stejný konec?! Opět mi vyhrkne nová vlna slz z očí... |
| |
| U Lizzie Lizzie "No jo, je to děsné třeštidlo." Zasměju se poznámce na bratra. Poslouchám ji dál, a po jejích slovech si vzpomenu že ještě nejsem nastěhovaná. "Dobrý nápad." Řeknu, a vstanu. "Nevadí když se ještě podívám k sobě do pokoje? Jsem docela zvědavá jak se jim to povedlo. Můžeš jít se mnou jestli chceš." Usměju se na ni, a počkám až se zvedne. Pak zamířím ke dveřím. U mě Vyjdu z pokoje, a zamířím chodbou tam kde by měl být můj. Jmenovka mi to potvrdí, a já trochu s napětím sáhnu po klice. "Tak tady bydlím." Řeknu si potichu pro sebe, a otevřu dveře. Je to takové jak jsem si přála. Usměju se na můj pokoj. Po prvé ruce je velký rohový stůl (jen je ještě trochu delší) a u něho židle. Za stolem v druhém rohu stála postel, vedle ní vysoká skříň a naproti ní (levý roh) stálo moje piano. To mě asi nadchlo nejvíc, protože doma jsem žádné neměla, jen malé klávesy. Samozřejmě na levé stěně ještě poličky. Pokoj byl vybarvený z poloviny modře, a druhá půlka zůstala bílá. Super... Je to tu takové prázné, ještě pár věcí musím dodělat. Usměju se, a zavřu dveře. "Takže...můžu tě doprovodit domů? mám hrozně moc času." Usměju se. nevadilo by mi kdyby nechtěla, ale ráda bych šla, protože tím zabiju čas, a seznámím se víc. "ale jestli nechceš tak to vůbec nevadí." Dodám ještě rychle, když si vzpomenu na slušné vychování a pokusím se to trochu zachránit. |
| |
| Nemocnice Stál jsem kousek od nich a měl jsem ruce kapsách mikiny, ačkoliv jsem se jimi zároveň držel za břicho a lehce jsme se hrbil, i když to nebylo nic hrozného oproti Daxovi. Z roztrženého tru mi kapala krev, která se vsakovalůa do mikiny. No co, já přece hrozně rád peru a patřím mezi muže v domácnosti, ne? Udělal jsem krok ke kácejícímu se Daxovi, ale k tomu se nacpaly obě holky, takže nemělo moc smysl se k nim rvát, když jsem nevěděl, jak pomoct. Naštěstí auto, které zavolala Keira přijelo brzy. Uvnitř něj jsem cítil snad každé zhoupnutí a bolestivě jsem se sem tam zaksichtil, ale jinak jsem ani nehlesl. Tiše jsem seděl a když jsme se zastavili, vystoupil jsem. Daxe dali okamžitě na nosítka a odvedli ho na sál, mě odvedl zdravotní bratr do ordinace, kde mě donutili sundat jak tričko, tak mikinu, s čímž jsem zásadně nesouhlasil, ale musel jsem. Ovázali mi hrudník a já nevěděl, jestli mi tím pomohli, nebo přitížili, protože to bolelo tak desetkráít víc. Potom se dostali k roztrženému rtu, u kterého se rozhodlo, že budu mít jeden steh. Myslel jsem, že se za chvilku zkácím už jen v momentu, kdy jsem viděl tu jehlu. Z toho přesně se mi dělalo špatně, i když nakonec.. no, ustál jsem to. Vydržel jsem to a cítil jsem pouze nepříjemný tlak. Bože, možná bych byl radši, kdyby mi vrazili pěstí mezi oči a uspali mě tím. Ještě jsem jim řekl zhruba to, jak se tohle všechno semlelo. Jak se mnou, tak s Daxem a potom jsem se mohl vydat zpět k holkám. Cítil jsem se slabě. I když to bylo hlavně kvůli té jehle. Pomalu jsem se dostal na místo, kde seděla Keira a uslzená Nia. Neptal jsem se, co se stalo, protože jsem předpokládal, že to je kvůli Daxovi. Jen jsem jim krátce kývl na pozdrav a posadil jsem se na židli vedle nich. Krapet.. se mi motala hlava. |
| |
| Nemocnice Za doktora Po hodině k vám přišel doktor. Vypadá unaveně, ale co by jste čekali? Pracovat spoustu hodin v kuse, mít jen malé přestávky na jídlo, žádný spánek. Navíc má pořád takovéhle případy. "Jmenuji se doktor William Fox. Váš... přítel utrpěl zranění hlavy. Ránu má zašitou, měl by pár dní odpočívat. Už nám řekl, co se stalo. Můžete za ním, ale asi bude spát." Byl na odchodu, ale pak se ještě otočil. "Nemá nějakou rodinu? Nevíte o někom? Nám o ní nic neřekl..." Pokrčil rameny a je jasné, co si myslí. "Tohle je případ..." Soucitně se podíval na plačící Niu. Je zajímavé, že tento výraz tváře zná, spíš by jste čekali že za ty roky praxe které určitě má bude mít kamenný výraz. No, každý jsme jiný. |
| |
| Chvíli jsme seděli a já se snažila urputně nemyslet ani na to co se děje Daxovi ani na to, co se stalo, když jsem tu byla naposled. Mělo to ale naprosto opačný výsledek. Asi jako když někomu řeknete, hlavně nemysli na růžového slona na in-linech. Jistě, že si hned představí bruslícího přiteplenýho slona! Z mých vzpomínek mě probral až doktor. Zvedla jsem k němu hlavu. Opět mnou projel záblesk minulosti. Podobně to tu bylo s Jamesem... Doufám, že to nebude i stejně pokračovat. "O rodině nic nevím, ale asi by bylo vhodné zavolat profesorce. Jsme na internátní škole." Podívám se na doktora. Dost jsem si oddychla, když řekl, že bude muset pár dní odpočívat. To se přeci dá přežít... Nadiktovala jsem doktorovi číslo do školy a vydala se rychle za Daxem do pokoje. V tu chvíli jsem se ani neohlídla, jestli jde Keira a Erik za mnou. Myslela jsem jen na to, jak ho co nejrychleji vidět. No a taky na to, jak mu vysvětlím, že tu s ním nebudu moct večer být. Nebo ho pustí? Mohla bych... V hlavě se mi rodil krásný plán, jak udělat svým spolužákům překvapení... Došla jsem k pokoji, kde ležel Dax. Rychle jsem k němu přiběhla, chytla za ruku a opatrně objala. Jestli se mi někdy dostanou ty hajzlíci do ruky, tak... "Daxi..." Vydechla jsem starostlivě a stále ho objímala. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro Probudil jsem se. Nevím kde jsem. Ztěžká dýchám a pálí mě celé tělo. Chci křičet, ale nemám sílu. Chci vstát, ale jsem unavený. Chci zemřít, ale něco mě nutí zůstat. Pak, když jsem zaostřil a uklidnil mozek, v těch světlech které jsou ostrá jako čepel nože jsem spatřil...Emily. Usmál jsem se. "Emily... Kde jsi byla. Celé ty roky?" Ptám se. Říká mi Daxi. Ale nepamatuji si, že by to bylo moje jméno. "Proč mi neříkáš jako vždycky? Nejsem Dax. Jsem tvůj bratr. Nesmíš vědět, co jsem dělal." Zamumlám a zavřu oči. "Kam tě tenkrát otec odvlekl?" Ptám se a cítím, jak mě pálí zorničky. Když ale zase najdu odvahu podívat se do té ponuré místnosti, Emily je pryč. "Nio?" Zakašlu. "Kde se tu bereš?" Že bych si je pletl? Ne... Emily tu byla. BYLA TADY! |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro "Jsem tu už dlouho... " Odpovím rychle a pohladím ho po ruce. Je studená, nebo moje teplá? I to je možné. samým strachem jsem byla v jednom ohni. bylo mi vedro i na ruce. Koukám na tebe vystrašenýma očima. "Slib mi, že se už nikdy nebudeš prát! Prosím..." Koukám smutně. Před očima mám ten neskutečně živý obraz. Na posteli ležel James. Nehýbal se, nemluvil, nedýchal... Byl už mrtvý. Brečela jsem. Prosila ať otevře oči ale on nic... Sestřička ho začala odpojovat a já na ní řvala, ať ho nechá být, že jen spí... Že je unavený z toho fightu... Parta mě chtěla odvést ale já se s nimi rvala a snažila se dostat zpátky k němu... Nemohl být mrtvý... Nový zával slz mi vytryskl z oči a dopadal na tvé tělo. Zase jsem tě objala... Pevně ale zároveň tak opatrně, abych ti nic neudělala... |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro "Ne. Už nikdy." Řeknu zamyšleně. Když mě obejme, začnu ji hladit po zádech, ale pořád hledím do dáli. Teda, na strop. Oči se mi samovolně zavírají a i když se snažím udržet vědomí, nedaří se mi to. Levá ruka sjela z Niiných zad a marně ji prosím, ať se zase vschopí a vrátí na své místo. "Ať mě odvezou domů. Tady to je na zabití. Chci za Emily." Zamumlám a začnu usínat. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro "Daxi!" Snažila jsem se ho probrat. "Daxi kam domů?" Koukám na něho vystrašeně a zároveň nechápavě. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro "Tys mi na to skočila. N áj!" Zašklebím se a pokusím posadit. Fajn tak tohle ne. Příště si budu dávat bacha. "Musíš být míň důvěřivá, má milá." Zasměju se přičemž mě zabolí žebra. "Jo, slibuju. Příště si nebudu hrát na Assassina." Zkřížím ale za zády prsty. "Takže, nevíš kdy mě vodsaď pustěj?" Nervózně se rozhlédnu po místnosti. Nelíbí se mi tady. Vůbec. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro "Vzhledem k tomu, co jsi teď udělal ti zařídím asi celoroční pobyt!" Pronesu výhružně... "nedělej to už..." Dodám klidněji.. |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro "Musíš se víc snažit, aby ses trefila." Vypláznu na ní jazyk. "Upřímně, ty stěny nejsou tak tlustý aby mě tu udrželi." Řeknu zcela vážně. Jsem rád, že to tu přežívám dotedˇ. Další den bych fakt nezvládl. "Na to ti nemohu nic říct." Pokrčím rameny. Slíbit že se nebudu rvát je jako aby mi zakázala že mám dýchat. "Co když půjde o tvou čest?" Zajímám se. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro "To obzvlášť ne!" Zase! Dnešek je plný vzpomínek na Jamese!! |
| |
| soukromá zpráva od Ayane pro "A kdy můžu?" Zakňourám. Při té množině pohybu mě strašně začala bolet hlava. Přimhouřím oči a zase se položím na polštář. Teď se mi vybaví jedna část z Hry o trůny. "Dej mi makové mléko a nech mě umřít." Jo, to sedí. Ušklíbnu se a cítím, jak ve tváři blednu. Propadám se do klidných končin spánku, kde není bolest, ani strach. No, možná stopové množství. |
| |
| soukromá zpráva od Andie *NIA* Danson pro |
| |
| Zamyšlení... Všechno se to tak nějak pohnojilo, Déčko zmizel někam s tou bárbí, kluci jsou zranění, Nia se klepe o Daxe a já, já přemýšlím, kde se dneska stala chyba? Jsem to já kdo všem přináší smůlu? Bylo by lidem líp, kdybych nebyla tak hr? Možná ano, jenže měnit se je velmi těžké. Vzpomenu si na ty dva kluky a na battl co jsme měli vidět a je mi jasné, že Nia nejspíš nikam nepůjde a já si pomalu ani nepamatuji jak se jmenuju, natož kde to je. Tak moc na mě padla únava. Zjistím, že Dax je v dobrých rukách Nii a Erik je taky v pohotě a potichu se vytratím, v parku se usadím na lavičku, nohy stáhnu pod sebe a unaveně zavřu oči, ideální chvilka na přemýšlení... |
| |
| soukromá zpráva od Dave Mertis pro "Christ, tedy jestli ti tak můžu vůbec říkat." Ušklíbnu se. "Máte to tu velice pěkné ale... Budu muset nejspíše už jít. Musím si najít ještě dnes nějakou práci nejlépe v autoservisu. No a pak si chci trochu vybalit v pokoji. Ale jestli si chceš trošku pokecat o něčem, tak se za mnou můžeš stavit, jsem na pokoji číslo sedm." Není to o tom že bych tu nechtěl být, ale opravdu už musím jet. Jinak na mě žádná brigáda nezůstane. |
| |
| Irmin pokoj a cesta domů Irma Dojdeme do Irmina pokoje a já musím přiznat, že si na něm dala záležet o něco víc než já. A to křídlo je nádherné. Mám ji vzít k nám? Trošku znejistím. Irma se zdá milá, ale nejsem přirozeně důvěřivá osoba... Ale nakonec, co by se mohlo stát... kromě asi tak tisíce věcí... "Ale jo, pojď taky - pokud ti nevadí jet autobusem?" na poslední chvíli se ještě zeptám. |
| |
| Nemocnice Erik, Nia, Keira, Dax, Helen Doktor vám ještě odpoví na všechny otázky a pak zajde do místnosti pro personál. Vezme telefon a vytočí číslo na profesorku, které jste mu dali. "Dobrý den. U telefonu doktor Clark. Mám tu jednoho z vašich žáků... Pana Treeshiana... Nemusíte se bát je v pořádku. Má jen lehký otřes mozku a pár stehů na hlavě. Bude moct ještě dnes odejít, jen mám oznamovací povinnost... Jsou tu u něj i někteří vaši jiní studenti...." Ozve se hned do telefonu. |
| |
| Kabinet a taneční sál Thomas Seděla jsem v kabinetu a dělala si přípravy na zítřek, ještě se mi nechtělo domů, navíc jsem čekala jestli náhodou studenti nebudou chtít pomoci s nacvičováním. Když najednou zazvonil telefon. „Art School, u telefonu Helen Steam,“ představila jsem se a čekala, kdo to bude. Poslouchala jsem, co mi doktor říkal, přičemž se mi obličej tvaroval do pohledu hrůzy. Občas jsem řekla rychlé „Ano“, aby doktor věděl, že ho poslouchám. „Děkuji za informace, stavím se tam.“ Položila jsem telefon a chvíli jako kdyby se zastavil čas. CO teď? Co teď? Přemýšlej... Nebyla jsem schopná se soustředit. Doprava! Jak se tam dostaneš? Ne, neměla jsem auto, z učitelského platu je člověk rád že vyjde, natož našetřit na auto. Thomas! Napadla mě najednou spásná myšlenka. V tu chvíli jsem doslova vystřelila z kabinetu a spěchala do tanečního sálu – tam jsem ho viděla naposledy. (Pokud ho tam najdu.) Vběhla jsem do sálu ještě rychleji, nežli se obyčejně pohybuji. A hned jak si mě všiml jsem začala chrlit: „Omlouvám se, že tě ruším, ale teď mi volali z nemocnice, že tam mají moje studenty, a já nemám jak se tam takhle narychlo dostat. Nemáš auto? Nehodil bys mě tam, prosím?“ Ptala jsem se takřka jednám dechem, bylo vidět, že jsem hodně rozrušená. |
| |
| Taneční sála, auto, cesta do nemocnice Helen Už jsem se balil, že půjdu do sborovny, když do sálu vletěla Helen. Zvedl jsem k ní překvapeně oči a poslouchal jí. Vypadala celkem vystrašeně a chrlila na mě větu za větou. Hodil sem si batoh přez jedno rameno a došel k ní blíž. "Uklidni se... Určitě jsou v pořádku..." Pronesu uklidňujícím hlasem a mírně nahnu hlavu. "Jistě, že tě odvezu... Jen se trochu uklidni... Jistě to není nic vážného..." Dopovím ještě a pak vyrazím ze sálu. Počkám až výjde i Helen a zamknu. Vedu jí až k autu zaparkovanému kousek od školy. "Prosím... Nastup si..." Otevřu jí dveře u spolujezdce a počkám až nastoupí, pak za ní zavřu a vyrazím směrem k nemocnici. Po cestě se na ní párkrát podívám. "Neříkal doktor, co jim je?" Zeptám se, abych prolomil to divné ticho. |
| |
| Auto, cesta do nemocnice Thomas Thomas mě naštěstí zachránil, řekl mi, že mě tam odveze. Skočila jsem si tedy ještě do kabinetu pro batoh, spěšně do něj nastrkala, vše, co bych mohla potřebovat a vyrazili jsme. „Jeden student má prý otřes mozku. Ostatním nic není, ale klidnější budu, až je uvidím,“ odpověděla jsem mu a konečně ze mě trochu spadla nervozita. Jsem na cestě, za chvíli tam budeme... „Moc děkuju, že jsi mě vzal. Máš u mě pozvání na kafe,“ řekla jsem mu potom, když jsem konečně zase byla schopná v klidu přemýšlet. |
| |
| Na cestě k Lizzie Lizzie "Neboj, klidně počkám venku jestli budeš chtít." Usměju se na ni, a ještě se naposled ohlédnu přes rameno a zavřu pokoj. "No...Jsou i horší věci ne?" Usměju se ještě na ni když se zeptá na autobus. "Moc to nemusím, ale v pohodě. Já to nemám moc daleko, takže budu chodit pěšky." Nebo mě může hodit nevlastní táta když se mi nebude chtít... |
| |
| "Tak to bude určitě v pořádku..." Usměji se na ní a nastartuji. "Určitě není zač. Kdykoliv budeš něco potřebovat, stačí říct. Jsem ochotný ti dělat taxíkáře klidně furt." Zasměji se a dojíždím až k nemocnici, u které zaparkuji. "Půjdu s tebou ano? Pak vás když tak budu moct odvést zase do školy..." Usmál jsem se a zamkl auto. Vyrazil jsem po Helenině boku do nemocnice. |
| |
| Cesta do nemocnice a v nemocnici Thomas a ti co jsou v nemocnici na chodbě „Děkuju,“ řeknu Thomasovi upřímně. „Ale to pozvání myslím vážně. A jestli nechceš kafe, tak na cokoliv jiného,“ vysvětlím ještě před dojezdem. Potom už jsme se vydali do nemocnice. Na vrátnici jsem se jen zeptala, kde jsou a potom jsme se vydali do příslušného patra. Šla jsem svižně, mlčela jsem, opět se mi vrátilo trochu nervozity. Až jsme narazili na studenty sedící na chodbě. „Jak vám je a kde jsou ostatní?“ vychrlila jsem první otázku, která mě napadla a čekala na informace, jakékoliv. |
| |
| Učitelka v nemocnici já v parku Venku začalo být chladno a já si všimnu, že k nemocnici míří naše učitelka, nešlo si ji splést, zrzka s milým úsměvem, vstanu a zamířím zpět, měla by asi dostat nějaké vysvětlení. Paní profesorko, kluky někdo přepadl, mají nějaká zranění, Erik lehčí Dax trochu vážnější, ale oba to přežijí, u Daxe je Nia, omlouváme se, že jsme vám přidělali starosti. |
| |
| soukromá zpráva od Christabelle Monna Carry pro Dave a Christa ...jestli ti tak můžu říkat. Lehce se pousměji. Pak však zmíní, že by měl jít. To mi trochu zkazí náladu, ale dřív než odpovím já, tak se ozve služebná, jenž je polichocena tím, že jí někdo pochválil polévku. „Děkuji. K druhému chodu je připraven grilovaný pstruh, mám přinést tedy jen jednu porci?“ „Klidně mě oslovuj, jak uznáš za vhodné. Nechceš si aspoň drát i druhý chod?“ zeptám se ho, protože chci trochu odložit chvíli, kdy se budu v tomhle hradu sama zase nudit. |
| |
| V nemocnici Začal jsem cukat víčky. "Dvacet chlapů... Jak jich na mě mohlo být tolik?" Mumlám ze spaní. Začnu se převracet. Temná ulička... Bolest... Pěsti. Bolest. Ne. Nechci tam být znovu. Už ne. Už ne. Začal jsem se potit a pohybovat nohou. Bolí to... Víc. Mnohem víc. Smějí se. Baví se mojí krví na jejich rukách. Dobrá kompenzace za prohraný zápas. Jako hyeny čekají na to.. Až zemřu? Ne. Takovou radost jim neudělám. "RÁÁÁ!" Spadnu z postele a bolestně dopadnu na zem. Zabolelo mě v hlavě. CHytím se za ni. Všechno vidím rozostřeně. "Do pr*ele." Zachraptím a skrčím se. ANi nedokážu vstát. Já debil. SNad už tu není Nia. To bych nepřežil. Nemám rád když mě lidi vidí takhle. |
| |
| V nemocnici Hladila jsem nějákou dobu Daxe po ruce, když se začal cukat. Pozorně jsem poslouchala každé jeho slovo. Až když začal padat jsem se ho snažila zachytit, ale už se mi to nepovedlo. Rychle jsem oběhla postel a dřepla si k tobě. "Daxi! Daxi jsi v pohodě?" Rychle si tě prohlížím. Tady má dnes někdo den blbec... Opravdu nevím, jak se vymluvím, že musím večer pryč, když je na tom takhle... Plán vzít ho sebou je v podstatě nemožný, vzhledem k tomu, že bude muset být zřejmě v klidu... Snažím se ti pomoci na nohy ale na sen se neptám. Nechci mu tu situaci ještě stěžovat. |
| |
| Nemocnice Seděl jsem na chodbě a cítil jsem se trochu malátně. Nebylo mi úplně nejlépe, tak jsem radši seděl a skenoval podlahu pod mýma nohama u Daxova pokoje. Nechtěl jsem lézt dovnitř, protože tam jednak byla Nia, za druhé byl prý v bezvědomí. Keira odešla a já v chodbě úplně osiřel. Nějak se jí nedivím, že odešla, přeci jen, nejsem nejlepší a nejvtipnější společník. Mám pocit, že jsem možná i usnul, když v tom mě z mé letargie probraly troje kroky, které se přibližovaly. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem zvedl pohled, viděl jsem Keiru, třídní, která se ptala, co se stalo a muže, kterého jsem zatím asi ještě nepotkal. Krátce a ostražitě jsem si ho prohlédl. Než jsem stihl něco říct, Keira vysvětlila, co se stalo. Nebyl moc důvod mluvit, pokud pominu vystresovaný pohled profesorky. Ten se mi ale tak úplně opomíjet nechtělo. Přišlo mi to blbý. Dokonce za námi přišla do nemocnice, tak proč ji stresovat mlčením. "Já budu v pořádku, Dax brzy také. Omlouvám se za komplikace..", řekl jsem tiše, protože na chodbě byl klid a nebylo potřeba mluvit více nahlas. Chtěl jsem to nechat takhle, ale nějak se mi rozjela pusa a já pocítil něco, co bych možná nazval pocitem viny. "Kdybych nepotřeboval Daxovu pomoc, nemusel ležet na pokoji vedle a mohl někde v klidu kreslit." , promluvil jsem po krátké chvíli znovu poněkud provinile a podíval jsem se k těm třem. Na moment mi sjela patka z vlasů o něco bokem a vykouklo na ně i druhé oko, které se od toho druhého lišilo svou zelenožlutou barvou. Honem jsem vlasy nacvičeným pohybem ruky nahnal zpátky do obličeje a zbystřil jsem, když se z pokoje za mnou ozvaly hlasy. Otočil jsem se a našpicoval uši, ale dál se nic neozývalo. "Mám pocit, že je vzhůru." , oznámil jsem jim něco, co muselo být všem třem zřejmé. Radši už drž hubu, pablbe. Moc kecáš a nikoho to netankuje. Napomenul jsem sám sebe v duchu. |
| |
| Nemocnice "Agrr..." Posadím se a mírně potřepu hlavou. "Takhle to nepůjde." Zabručím a postavím se. Zaostřím na židly, kde jsou moje věci. Dokulhám k nim, natáhnu si kalhoty a zapnu mikinu. Nemusí všichni vidět zakrvácené tričko. Opřu se o hůl a otočím na Niu. "Jdeme?" Jasněže mi je špatně, ale prostě nebudu tady. Nenávidím nemocnice. Nenávidím. |
| |
| Pousmál jsem se. "Na to hezky rychle zapomeň. Já ti dlužím večeři za ten úžasný tanec." Zazubí se na tebe. Došli jsme do nemocnice a já byl Helen neustále v patách. Ty na chodbě vypadali v pohodě. Jen kluk byl trochu pochroumanej. Pak se ale z pokoje ozvali hlasy a podivné zvuky. Nic jsem neudělal, jen jsem se podíval na Helen, jak bude reagovat. "Potřeboval pomoct? Porvali jste se?" Zeptám se pro jistotu, abych tomu dobře rozuměl. |
| |
| Dax chudák vypadal dost nevrle. Jen jsem na něj koukala a snažila se mu se vším pomoci. On se ale očividně rozhodl, že půjdeme pryč. "Ale..." Chci zaprotestovat ale pak si to rozmyslím. Upřímně, taky tu nechci už být. Je to tak... No, je to nemocnice! Nakonec jsem se vydala za Daxem ven. Až na chodbě jsem z poza něj vykoukla a uviděla profesory. Naprázdno jsem polkla. Teď dostaneme sprda! Určitě!! |
| |
| NEMOCNICE Vyjdu ven z místnosti po boku Nii. A sakra. Jakej pakůň sem přitáhl profesory? Je to horší než jsem si myslel. Nespokojeně přivřu oči. Jak z toho teď ven? Pomaleji jdu k nim. Asi dva metry od profesorky se zastavím. "Co tu sedíte jak shnilý pecky? To se vám tu tak líbí? Vztyk a do světa!" SNažím se říct optimisticky, ale vzhledem k mé únavě a poranění hlavy do toho vkládám maximum oproti normálu. Ořpu se o hůl a doufám, že profesorka nezačne rozmazávat to co se stalo. Unaveně chci zavřít oči, ale na poslední chvíli se udržím a nechám je otevřené. DOufám jen, že kolem neprojde nějaký doktor a nebude mě chtít nahnat zpátky. Nemám rád nemocnice, což je asi na první pohled vidět. A klidně vyskočím z okna, jen abych se dostal ven. |
| |
| Cesta do nemocnice a v nemocnici Všichni v nemocnici na chodbě „Havně neberte vinu na sebe Eriku. Vy za to nemůžete. A hlavní je, že jste všichni v pořádku, ošetření a nic vážnějšího se vám nestalo,“ odpovím Erikovi, jelikož je vidět, že se trápí tím, co se stalo. „Já se za nimi půjdu podívat,“ řeknu potom, ale dřív, než stihnu zaklepat na dveře, se ze dveří vyřítí Dax s Niou. Oba na mě koukají rozpačitě a na Daxovi je vidět, že by ještě potřeboval v nemocnici pobýt. Pochybuji, že ho propustil někdo z doktorů, spíš to vypadá na útěk v nestřežené chvíli. Zamyslím se. „Pokud váš odchod neschválil doktor, mohl by to být velký problém,“ odpovím mu, ani ne tak problém pro mě a školu, jako pro něj. „Sice si myslím, že by jste tu ještě chvíli mohl zůstat, ale jestli opravdu nechcete, můžu zkusit promluvit s doktorem,“ řeknu, přestože z toho skutečně radost nemám. |
| |
| Nemocnice K vaší skupince přišel doktor, který ošetřoval Daxe. Pousmál se na něho, když viděl, že už je na nohách. "Koukám, že už chcete jít. Klidně můžete ale prosím dohlédněte na to, aby byl alespoň v relativním klidu... Bylo by dobré, když by jste mi v případě jakýchkoliv problémů zavolali." Podá profesorce vizitku. "Tady je vaše lékařská zpráva.." Podá ještě papír se všemi údaji. "Tak nashle... No nebo snad radši ani ne...." Zasměje se a odejde... Vy vyrazíte do školy... Thomas vás všechny naloží do auta, takže někdo pojede asi v kufru, nebo na klíně někoho jiného... //Poprosím Davida s Chriss a Irmu s Lizzie aby se co nejrychleji dostavili do školy... Časově to vidím tak na 14:00 ve hře. ;) |
| |
| Sbohem, domove! Irma Když tedy odejdeme ze školy, zamířím na zastávku. Naštěstí autobusy dnes nemají takové zpoždění jako včera, takže odjedeme docela brzy. Jedeme asi pět minut. Nějak nevím, o čem bychom se mohly bavit, tak mlčím, pokud se ovšem Irma neozve jako první. Když dorazíme na místo, pozvu ji dál, protože doma stejně nikdo není. Vejdu k sobě do pokoje a začnu se prohrabovat věcmi. Nehodlám si brát tuny věcí, protože nebydlím tak daleko, aby bylo případné dodatečné shánění nějaký problém. Vyberu si asi pět triček a dvoje kalhoty, nějaké ty tepláky a tílko, pyžamo, čisté prádlo alespoň na dva týdny (člověk nikdy neví) a pak si ještě v koupelně sbalím hygienu. Rozhlédnu se po pokoji, jestli budu ještě něco určitě potřebovat. Nakonec seberu ještě dva bloky, co se mi válí na stole, a několik tužek. "Tak, můžeme jít," oznámím Irmě a zamířím ke dveřím z bytu. Znovu zamířím na zastávku a chvíli čekáme na autobus, aby jsme se dostaly k Irmě domů. |
| |
| Domů a zase zpátky Lizzie Busem nejedeme dlouho, což mi vůbec nevadí. Cestou se jenom zamyšleně dívám z okna. Pak nechám Lizzie jít první, nechci vypadat že se moc cpu nebo něco. Navíc z takových návštěv jsem vždycky trochu nervózní. Počkám až si zabalí, a poposedávám na židli. "Máte to tu docela pěkné." Řeknu a projíždím byt očima. A mnohem míň nepořádku než u nás. Pak zase jedeme busem, i u nás je jedna zastávka, tak se svezeme dalších 15 minut až tam. Vystoupím, a protože náš byt je hned naproti tak Lizzie varuju předem. "Ehm...Doma bude asi máma, ale jestli chceš klidně pojď taky dál, nevadí jí to. Jo, a máme doma docela nepořádek, takže..varování." zasměju se, a už odemykám dveře. Nepořádek bude hlavně až u mě v pokoji, je tam zasypaný stůl všemožnýma blbostma a výkresy, které rychle shodím na hromadu aby nebyly vidět. Vezmu si malou sportovní tašku, a začnu do ní skládat oblečení. Pár triček, dvoje ryfle, možná tepláky, kraťasy, pyžamo, a další věci. Nakonec rychle sbalím hygienu, vezmu nabíječku na mobil, notebook, a podobně jako Lizzie několik sešitů a pouzdro s propiskama, fixama a dalšíma věcma. Pak si tašku hodím na rameno, na rozloučenou obejmu mámu a pak odejdeme. "Tak to by bylo...Jsem docela zvědavá jak to celé ještě bude." Usměju se, a vyrazíme zpátky ke škole. |
| |
| Nemocnice -> domů -> do školy Dax, Thomas, Nia, Helen, Keira Na otázku muže jsem jenom přikývl. Nemyslím si, že bylo potřeba něco navíc dodávat. Když z pokoje vylezl Dax s Niou, překvapeně jsem zamrkal a poslouchal, co ostatní říkají. Nevyjadřoval jsem se , dokud nepřišel doktor. I když, i potom jsem jenom poslouchal a když se všichni začali venku skládat do auta, zavrtěl jsem hlavou. "Já nepojedu. bydlím tady kousek, tak si doma vezmu věci, ať mám u sebe na pokoji taky něco." ,vysvětlil jsem a pokud nikdo nic nechtěl, vydal jsem se domů. Popravdě, nemocnice od mého bydliště byla jen jeden blok, takže to opravdu netrvalo dlouho. Odemkl jsem vchodové dveře a vystoupal nahoru do pokoje, kde už byla sestra. Jako vždy se mi vloupala do pokoje a ukradla mi kytaru, na kterou se snažila hrát. Lehce jsem v hrané zlobě přimhouřil oči a potom se zaculil. Vysvětlil jsem jí, že teď budu bydlet víceméně ve škole, ale když budu mít čas, přijdu domů. Netvářila se zrovna nějak nadšeně, ale nakonec mi ještě pomohla si sbalit co bylo potřeba. Během toho mě ještě stihla vyzpovídat, proč mám steh na puse a vypadám hůř než ráno. Nějaké oblečení, opravdu tlustý blok bez linek, nějaké tužky, propisky a tak dále vše, co by se mohlo hodit. Když bylo všechno hotové, se sportovní taškou přes rameno jsem sešel dolů. V kuchyni jsem jí ohřál oběd, aby se aspoň najedla, rozloučil jsem se a šel jsem směrem do školy. Věděl jsem, že na mě bude koukat, takže dokud to šlo, šel jsem napřímený jak jsem jen dokázal. Jen co byl domov z dohledu, nahrbil jsem se. Ovázané břicho mě bolelo a popravdě, ta poměrně těžká taška a kytara na zádech tomu nepomáhaly. Čím dál tím pomalejším tempem jsem dorazil pěšky až ke škole. Bylo okolo půl druhé. |
| |
| Z nemocnice zpět do školy Ani nemusím doktora hledat, jelikož on najde nás a překvapivě mi řekne, že můžeme odejít a dá mi kontakt. „Děkuji, na koleji je zdravotnice, takže o Daxe bude postaráno a kdyby se dělo něco vážnějšího, zavolám Vám,“ odpovím mu a vezmu si od něj vizitku. Potom už můžeme vyrazit zpět ke škole. Hm... jak se do toho auta narveme? Nakonec to přese všechny fyzikální zákony dokážeme. (I díky tomu, že Erik odešel po svých.) Já jsem si sedla dopředu, ale mlčela jsem. Zavládlo divné ticho, vzhledem k situaci, kdy se v jednom autě sejdou studenti a jejich profesoři a navzájem se ještě příliš neznají. A tak se dostaneme až ke škole. Konečně vystoupíme z auta a já čekám, až se studenti ztratí, abych poděkovala Thomasovi a případně si s ním domluvila to kafe. |
| |
| !VŠICHNI! Erikovi se s námi očividně nechtělo a tak jsme se namačkali do auta. Posadila jsem se, kam zrovna vyšlo místo ale pozorně a starostlivě jsem pozorovala Daxe. Auto zastavilo před školou a my se vyhrnuli ven. Hmmm... Mám tam zvát i profesorku? No možná radši ne, přece jen to není úplně legální a já tu potřebuji zůstat... Do pasťáku se mi vážně nechce... Vešla jsem do školy a otočila se na Keiru s Daxem. "Hele... Pokud by ti bylo líp.." Podívám se na Daxe. ".. a tobě by se chtělo, ráda bych vás pozvala na... na oběd..." Usměji se mile. Počkám, zda mi alespoň jeden z nich odpoví kladně a pak dodám. "Musím si ještě něco zařídit, tak se sejdeme ve tři v restauraci Sarah Bernhard. Pokud nevíte, kde to je, je to v EastSide!" Pronesu vážně ale zároveň šibalským úšklebkem. "Jo a... hodilo by se něco společenštějšího, ať nepobuřujeme smetánku..." Mrknu na ně šibalsky a vyrazím na obchůzku po pokojích. Každého ze třídy, koho potkám pozvu a snažím se nikoho nezapomenout. Pokud náhodou nevědí, kde to je, vše vysvětlím a pokračuji dál... |
| |
| Oběd Stísněné prostory? Moc lidí v nich? Chvíli zápolím s pokoušením jít prostě pěšky, ale to očividně nepůjde s rozbitou hlavou. Překonám tedy všechen odpor a sednu si vedle Nii. to totiž není vůbec špatné. "Ty máš vždycky plán, viď?" Usměji se na Niu a přivřu oči. Budu se přemáhat, abych ten oběd udržel v sobě, ale přeci jí nezkazím radost. Navíc jestli to bude stejné jako včera večer, tak se máme na co těšit. Jakmile dojedeme ke škole, ani se s ostatními nerozloučím a zapadnu k sobě do nově postaveného pokoje. Dokonce si ho ani neprohlédnu. Jen spadnu na postel a snažím se načerpat síly na ten oběd. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR