Ať žije král!
autorefresh

hrálo se Denně

od: 26. dubna 2017 20:51 do: 01. prosince 2018 15:29

Dobrodružství vedl(a) Jimmy13

Vypravěč - 26. dubna 2017 20:51

Byli jim v patách. Už dlouho po nich slídili, a když teď konečně padli na jejich stopu, nehodlali se jí pustit. Pronásledovatelé se objevili v záhybu cesty. Bylo jen otázkou času, kdy je dostihnou. Jejich koně byli ještě čerství. Přesto se však Ondřej nehodlal vzdát. Svou kůži nehodlá dát jen tak lacino a i kdyby měl zemřít, aby ona mohla žít, bude to pro něj vítězství.
No tak ještě kousek.

Cesta skončila na břehu řeky. Za normálního stavu vody tu býval brod a koni tu bylo vody sotva po břicho. Dnes však tudy tekl dravý proud po jarním tání, sem tam vynořila se z vody nějaká ledová kra, která se v příštím okamžiku zhoupla a zase zmizela pod vodou. Vstoupit do vody by se rovnalo sebevraždě. Nezbývalo než zkusit uniknout po břehu.

Ondřej zaváhal a těch několik okamžiků stačilo k tomu, aby se jejich pronásledovatelé nebezpečně přiblížili. Kdosi z nich zalícil a vystřelil. Šipka z kuše zasáhla neomylně svůj cíl. Ondřej v sedle trochu zavrávoral a měl co dělat, aby se v něm udržel. Levý rukáv haleny začal nasákávat horkou krví, která se řinula z rány. "Fortuno, neodvracej od nás svou tvář"…prosil Ondřej v myšlenkách. Však bohyně bývají vrtošivé a dnes snad odvrátila od vás svou tvář. Cestu dál zahradila skála zasahující až daleko do řeky.

Sesedli z koní. Až teď se zděšením všimla si Lerien, že je Ondřej zraněn. Než však stihla cokoliv říci, postrčil ji Ondřej před sebou.

„To nic není, musíme dál. Tam, po té římse.“ Pokynul rukou směrem ke skále. Kousek nad vodou se zde táhla uzounká, snad jen na krok široká římsa, která občas zmizela pod nějakou vyšší vlnou. Bylo to šílené, ale jiné cesty nebylo.

Se zatajeným dechem a v duchu prosíce bohy o trochu toho štěstí vstoupili na nebezpečnou cestu k záchraně nebo k jisté smrti. Když sprška ledové vody smočila jim nohy až ke kolenům, zdálo se, že svou chladnou rukou sahá po nich samotná smrt. Strach je však poháněl dál.

I přes hukot vody bylo slyšet jadrné nadávky jejich pronásledovatelů, kterým nechtělo se následovat je až sem. Tlumený výkřik a pád těla na vodní hladinu pak byl jasným důkazem, že přeci jen se toho nakonec odvážili.

Šťastně překonal Ondřej i Lerien cestu nad rozbouřenou vodní hladinou a opět stanuli na pevné zemi. Hlasy pronásledovatelů utichly, snad vzdali svou snahu po pádu jednoho z nich. Ovšem spoléhat se na to nedalo a tak uprchlíci pokračovali ve svém útěku dál. Až pak Ondřej ztěžka se opřel o jeden ze stromů a po chvíli se unaveně sesunul na zem. Byl na pokraji sil. Už nemohl dál.

Lerien si k němu klekla a chtěla ošetřit krvácející ránu, ve které stále ještě vězela šipka z kuše.
„Ne,“ jemně ji odstrčil, „ty musíš dál. Získali jsme trochu času, ale každou chvíli můžou přijít na to, kudy obejít tu skálu.“

„Nenechám tě tady, nemůžu.“ vzdorovala a odmítavě kroutila hlavou.

„Musíš. Na mě nesejde, ale ty musíš žít. Víš, co všechno je v sázce…“ přesvědčoval ji Ondřej klidným hlasem.

„Ale to…“

„Tak dost!“ rázně ji umlčel. „Běž už, no tak zmiz.“ Odstrčil ji od sebe.

Se slzami v očích vstala a jako ve snách se obrátila k odchodu.
Pohledem ji sledoval, jak klopýtá přes kořeny stromů, dokud mu nezmizela z očí. Ze rtů mu splynulo tiché poslední sbohem. Pak konečně zavřel unavené oči a propadal se do černočerné tmy.

Vypravěč - 26. dubna 2017 21:56

Král je mrtev. Zemřel rukou zrádce a stejně tak jeho jediný syn. O moc nad zemí perou se knížata ve snaze urvat pro sebe ten největší kus nebo rovnou celý trůn. Každou chvíli někde propukne nějaká šarvátka. Zemí se toulají marodéři, zranění či rádoby zranění vojáci, kteří nepostupují se svou jednotkou, ale jdou za ní a rabují a loupí. Mnohdy je s armádou pojí již jen ošuntělá a otrhaná uniforma. Snadný lup je lákavější než rytířské ostruhy vydobyté v nelítostném boji a život mimo zákon je přeci jen lepší než hrdinská smrt v první řadě.

O trůn projevil zájem i sousední král. Na hranicích země formuje se jeho vojsko. A prostý lid? Marně vyhlíží dobré časy zašlé slávy a znovu vychází obdělat zpustošená políčka, aby většinu úrody museli odevzdat vojsku a zbytek lapkům, lupičům a marodérům. A koho zajímá, že zítra nebudou mít, co dát do úst.

Však cosi visí ve vzduchu a v době nejvyšší nouze, upínají se lidé k zapomenutým legendám. V dobách nejhorších má se objevit právoplatný král. Ale kde by se vzal, když dědic už žádný není? Mezi lidem povídá se všelicos a kde je pravda? Kdo ví…

Vypravěč - 05. května 2017 21:59

Jak dál šel čas

Snad sama Fortuna držela nad Ondřejem toho dne svou ochrannou ruku. Pronásledovatelé nakonec svůj hon vzdali. Snad ztratili stopu, snad byli už unaveni dlouhým pronásledováním a jejich kořist nestála jim za to, aby uštvali koně. Kdo ví.

Na Ondřeje narazila hlídka marodérské bandy,která zde nedaleko měla své doupě. Ačkoliv to byli vysloužilí vojáci, dezertéři či jen obyčejní zlodějíčci, kouska cti a lidského citu v nich přeci jen ještě zbyla. Alespoň tedy v některých. Ondřeje vzali s sebou, ošetřili a nakonec přijali mezi sebe.
_______________

Abelard, Ygritte

Zůstal, neměl kam jít. Hledali jej a tak nezbývalo než se skrývat a zde to nakonec nebylo tak špatné. Rád by vyrazil a hledal Lerien, ale kde? Šla tam, kam ji poslal? Snad, nezbývalo než doufat. Pokud ano, byla v bezpečí. Přesvědčit se o tom ovšem nemohl. Šedý hvozd bylo území lidem zapovězené. Výsostné území elfů, dryád, skřítků a jim podobných. Pro všechny vetřelce měli připraveny jen otrávené šípy. Sem by jí nikdo z lidí nepronásledoval. Ale ona měla jejich krev. Alespoň částečně tedy patřila k nim.

Na svých bezcílných toulkách krajem, narazil jsi na bandu marodérů táhnoucí krajem. Zrovna se vraceli z nějakého úspěšného lovu, soudě dle radostného halasení. Ošuntělé uniformy, otrhané kabátce, zarostlé tváře. Stejně zoufalé existence jako byla ta tvá. Dobře znali hlad i bídu, smrti se dívali často do tváře a nešlo jim o nic než o kousek toho žvance a chvíle klidu v teple praskajícího ohně. Šlo jim zazlívat, že toužili po svobodě a odmítli zabíjet na rozkaz?

Snad proto, že měli dobrou náladu, snad proto, že ve slepém žebrákovi neviděli hrozbu, snad proto, že připomněls jim, jak zoufalá je jejich existence, nabídli ti místo u jejich ohně a něco teplého do žaludku. Nakonec jsi zůstal déle než jen na jednu noc. Byli to drsní chlapi, ale ne krvežízniví zabijáci. Mnozí z nich měli rodiny, ke kterým někdy vraceli se pod rouškou tmy, aby předali ženě pár zlatek a viděli, jak rostou jejich děti.

Zůstals a to místo ve skalách snad mohl jsi považovat za domov. Bylo kam se vracet. Bylo s kým mluvit. Mohl ses cítit i užitečný, když jsi pomohl ošetřit nějaký ten šrám utržený v boji s vojáky, kteří stíhali marodéry coby dezertéry a lupiče, však sami rabovali daleko více než oni.

Na jedné ze svých toulek po okolí narazils na osedlaného koně, který se popásal se sám bez jezdce. Nezdálo se, že by tu někdo byl. Až opodál, nalezl jsi na zemi kohosi ležet. Vysoká štíhlá postava, rozcuchané plavé vlasy zakrývající tvář. Když jsi je odhrnul, spatřil jsi tvář mladé dívky, jež byla pomalována modrými pruhy. (Ygritte). Na jejím čele byla zaschlá krev, snad zranění po pádu z koně. Záhy jsi zjistil, že ještě dýchá.

Abelard Smecker - 06. května 2017 15:18

Život žebráka je jalový. Trvalo mi týdny než mě přešla nevděčnost a počal jsem děkovat Fortuně, že mě přivedla mezi ty lidi, že jsem alespoň nezapomněl, jak mluvit a že jsem zůstal naživu. Za věrného psího společníka, bez kterého by mě nebylo a za lesy a skály, které mě mohou skrýt před velkým světem i časem, plynoucím tam někde za nimi a okolo nich. Dávno mi došlo, že tato místa obtéká a zanechává je téměř nedotčená, neboť je přetváří jen velmi pomalu.

A tak jsem s nimi zůstal a mohl jsem být po tak dlouhé době konečně znovu k užitku. Nebyla to nepřetržitá práce, která zažene chmury a očistí ducha, ale mohl jsem mít dobrý pocit z každé bolesti, kterou jsem vyléčil či ran, které jsem ošetřil. Nakonec jsem se stal jejich součástí.

Ygritte

Mé dny nabíraly na podobnosti a často mě bylo potřeba, ale spoustu času jsem strávil procházením se po lese jen se svým psem, který mě nikdy neopouštěl, když jednou byla má samota narušena neznámou tváří.

Dívka...nemalá, ale štíhlá, zřejmě spadla z koně. Věděl jsem, co dělat. Přitiskl jsem prst na rty a Trinke se klidně a tiše posadil vedle mne. S hlavou nakloněnou na stranu sledovalo chytré zvíře mé počínání, jak čistím ránu na hlavě a přejíždím prsty každou kost v jejím těle, abych našel případné zlomeniny.

Když jsem byl s prací hotov, přiložil jsem jí k ústům hrdlo tlumoku s chladnou vodou a ovlažil její rty, aby se probrala.

Emma - 06. května 2017 17:51

Záchrana?

Abelard

"Ne! Ne! Neee!!!" Bylo to jako v tom nejhorším snu. Jeho ruce se mě dotýkaly úplně všude. Chtěla jsem utéct, ale nešlo to. Kopala jsem kolem sebe. Chtěla jsem utéct! Nešlo to! Ale nedala jsem se. Bránila jsem se! Nechtěla jsem na něj ani pohlédnout, ale donutil mě. Ta jeho zohyzděná tvář, nelibí zápach který mu šel z úst plných zkažených zubů.
"Rozpárala jsem tě! Běž pryč!" Křičela jsem z plna hrdla. Vůbec jsem nevěděla co se děje. Proč je zase zpátky.
Nakonec se mnou smýkl o zem aby mě vzápětí chytil za hlavu a ponořil do vědra plného vody!

Srdce mi tlouklo jako o závod! Potom co jsem se probrala když jsem na rtech ucítila studenou vodu... Mysl mi říkala utíkej, tělo utíkat chtělo. Během vteřiny jsem se podepřela dlaněmi o zem a v polosedě, pololeže se sunula co nejdál od něj. V mysli jsem zaklela když jsem zádama narazila do kmene snad nejbližšího stromu který tam byl.
Chmatala jsem rukou po svém tesáku. Jo. Když jsem nahmatala rukojeť tesáku… Snad poprvé jsem si pozorněji prohlédla svého protivníka. Co?! Mysl jsem měla zatemněnou. Rychle jsem se rozhlédla po okolí, pak zpátky na toho muže a jeho psa, který tam klidně seděl.

Trvalo mi než mi došlo co se stalo. "Kdo jsi?!" Vyštěkla jsem na toho muže který stál nyní jen pár sáhů ode mě.
Znovu jsem se na něj podívala. Slepec? "Odkud jsi sem přišel?" Zněla má další otázka. Chtěla jsem to vědět. I když nevypadal jako jeden z těch prašivejch psů.

Abelard Smecker - 06. května 2017 20:43

Setkání

Ygritte

Probrala se vcelku rychle. Až mě překvapilo, že se mi nevysmekla už při čištění ran. Ač jsem si tím nebyl úplně jistý, zdálo se, že si víc ublížit nemůže, a tak jsem jí nebránil v pohybu a kleče v trávě na kolenou, s pohledem na místo, kde ještě před chvílí ležela, vyčkával jsem, až sama zjistí, co se děje.

První otázka byla vyřčena náhle a ostře, ve zjevném šoku. A tak jsem usoudil, že mé odpovědi by k ní nebyly pronikly, ať už by byly jakékoliv. Trinke mě obešel a zvědavě si ženu pár kroků ode mě prohlížel, prozatím jsem se však rozhodl nedovolil mu ukojit jeho vrozenou zvědavost. Vzal jsem se země nahrubo ořezanou větev, kterou jsem používal jako hůl a otočil se čelem k hlasu.

"Odsud." Řekl jsem krátce a mírně pozvedl obě ruce v gestu směřujícím ke stromům okolo. Nevěděl jsem, jestli říkat své jméno má smysl, pozbyl jsem je před lety a dnes neznamenalo už nic. "Jsem jen slepec," rozhodl jsem se nakonec odpovědět. "Snažím se přežít."

Otočím se a přejdu k jejímu koni. Pes dívku ještě chvíli se zájmem sledoval, ale když jsem se příliš vzdálil, přestal váhat a jal se mne opět následovat. Vzal jsem koně za ohlávku a pohladil jej po vlhkých nozdrách. Zvíře bylo klidné, jakoby o ničem nevědělo, jakoby k žádné nehodě nedošlo. Pásl se v tichosti a hleděl si svého.

Znovu jsem se otočil směrem, odkud jsem slyšel hlas naposledy. "Zřejmě jste spadla z koně," podotknu. Pokud neřeknete jinak, dodám v duchu.

Emma - 06. května 2017 21:10

Setkání

Abelard

Odsud. Donese se jeho odpověď k mým uším. Jsem jen slepec. Snažím se přežít. Pomalu jsem spustila ruku ze své zbraně. Sledovala jsem ho a nepromluvila ani slovo. Byl tak klidný. On i jeho pes. Ani jsem si to neuvědomila, ale srdce se mi taky uklidnilo.
Na všechno jsem si vzpomněla. Na všechno co se dnes odehrálo až po pád z koně. Pak už se nade mnou skláněl tento muž i s měchem s vodou. Uvědomila jsem si, že nepřítel by se takto nezachoval.

"Já…" Promluvím tiše. "Děkuji." Pomalu jsem se zvedla ze země. Po pádu z koně jsem ještě cítila bolavé tělo.
Přešla jsem blíž ke svému koni, kde byl i slepec. "Ano, spadla." Potvrdila jsem jeho slova. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jako bych snad někoho čekala.

"Je něco co bych pro vás mohla na oplátku udělat?" Uvědomila jsem si, že jsem předtím mluvila k tomuto muži jako ke starému známému.
"Jmenuji se Ygritte." Dodám vzápětí.

Vypravěč - 06. května 2017 21:13

Gabriel - Večer v hostinci

Pomalu přestávalo pršet, když jsi dorazil ke dveřím hostince. Těšil ses na něco teplého do žaludku a po dlouhé době zas na čistou, měkkou postel. V lokálu dnes bylo opravdu veselo. U jednoho stolu seděla veselá společnost asi šesti mužů. Otrhané kabátce, které snad kdysi dávno mohly být uniformou dávaly tušit, kdo se dnes nechal zlákat teplem lokálu, něčím dobrým do žaludku a nějakou tou pálenkou. Dobře se bavili, o něčem z vesela rozprávěli a sem tam zazněl nějaký vtip, po kterém následovala salva smíchu.

Našel sis volné místo u jednoho ze stolů. Zavalitý hostinský nenechal tě dlouho čekat. Rychlým pohledem zhodnotil, zda budeš platícím hostem a hadrem, který snad kdysi dávno býval bílou utěrkou přetřel stůl.
"Bude si pán přát?" zazubí se a počká si na objednávku.
Než před tebou na stole přistane to, co sis objednal, máš čas lépe si prohlédnout tu veselou společnost. Očividně se všichni dobře baví až na jednoho. Jakoby k té bandě otrhanců snad ani nepatřil. Co chvíli nervózně zabloudí pohledem ke dveřím, jakoby se snad něčeho obával.

V klidu se pustíš do jídla, které tu není vůbec špatné. Dnes ovšem nemá být klidný večer. Dveře hostince se záhy zprudka rozletí. Do hostince vrazí asi desítka po zuby ozbrojených vojáků. Zábava v tu chvíli okamžitě ustala.

"A máme vás. Vzdejte se bez boje a možná budete ještě chvíli žít."

Odpovědí vojákům bylo ovšem jen bleskurychlé tasení zbraní a bojový pokřik. Záhy se lokál zaplnil řinčením zbraní a sténáním zraněných. Marodéři nehodlali dát svou kůži jen tak lacino. Dva z vojáků se za chvíli váleli mrtví na zemi, ovšem ztráty byly i na straně druhé. Vojáci však brzy začali mít navrch.

Většina hostů se v tichosti rychle vypařila nebo se s obavami tiskla do kouta. Hostinský sem tam vykoukl zpoza jednoho z převržených stolů a zoufale sledoval, jak mu ničí lokál.

Přidat se na stranu jedněch či druhých, nezúčastněně sledovat nebo se v tichosti nepozorovaně vypařit? Běží ti hlavou.

Gabriel Gallagher - 06. května 2017 22:09

Taneček mezi vlky a zákonem.

(Hostinec)

Věděl jsem, že dnešek bude pořádně dlouhý – a byl. Už teď jsem dokázal myslet jen na trochu toho teplého jídla do žaludku, trochu tepla na promočená a prochladlá záda a to nejlépe za příjemné společnosti dobře tvarované … Ale no tak, usnu jakmile dopadnu na postel a ona mě pak obere, nebudu si přeci nic nalhávat.

Klidně vejdu do hostince a rozhlédnu se po místní sebrance, která se dobře baví. Jsem pro každou zábavu, ale teď bych se raději jen svalil a v pohodlí přežíval až do zítra.
Stáhl jsem si mokrou kápi a přehodil ji přes jedno volné místo vedle sebe. Prakticky okamžitě se pod ní začala tvořit zvětšující se kaluž. Otřel jsem si z čela mokré vlasy a stáhl si stejně mokré rukavice, které by mi jen překážely v tom co se hodlám příští hodinu dělat.

Hostinský je rychlý a rozumný a to musí jeden vždy náležitě ocenit.
„Dobrej večer Hospodo. Jed bych, a to tak, že hodně. A pil ještě víc, venku dávají jen neslanou vodu, tak doufám, že u vás bude pěkně uleželá a s pořádnou pěnou.“ kývnu na Hostinského s širokým úsměvem a k tomu ho oblažím i platbou dopředu, aby si mě jako hosta náležitě vážil.
To by mělo zajistit, abys mi tam nenaplival kamaráde vypečenej.
Dál se na něj široce usmívám, i když si o něm zatím nemyslím nic příjemného. Dokud neodejde a pak si na chvíli prohlížím osazenstvo hostince. Dost zajímavá sebranka.
Zřejmě budeme mít něco společného hoši. Taky se vám nechce poslouchat něčí rozkazy, válet se v bahně pro něčí blaho a mít za to snad jen trochu polívky z vyvařených lesních listů.
A jeden dost divný patron, Co ty budeš zač mužíků? Že by čerstvě po dezerci?
Ušklíbnu se nad nervózním mužem.

Když přede mě položí to dokonalé teplé cosi, mám chuť mu líbat ruku, ale místo toho si raději chytím lžíci a poděkuju mu tím, že se pustím do jídla.

A doprdele … tohle ne, ne když sem se sotva pustil do jídla. Ne teď a tady a už vůbec ne dneska.
Nadzvednu jedno obočí a naložím si do pusy pěknou kopu na lžíci.
Prej - bez boje říkáš vojáčku...
Jsem klidný především proto, že mi velmi brzo dojde, že vlastně nejdou přímo po mě. Alespoň to tak vypadá. A kupodivu se i docela divím, že bych už byl tak dobrý v tom co dělám? A nebo jsem zase nevzal tolik aby se to vyplatilo.
Navíc mě podle všeho nikdo neviděl a kromě mého otce o tom živá duše neví. Jako vždy.

Znechuceně si prohlížím boj v lokále a pomalu nakládám na lžíci a mířím s ní zas a znovu do úst. Přemýšlím zda se zde zasahovat vůbec vyplatí. Na jedné straně desítka vojáků, na straně druhé šest mužíků, co za to zřejmě umějí pořádně vzít. Kopa svědků a nikdo příliš odvážný - a tak hezký lokál zdemolovaný jen kvůli téhle hloupé situaci. A to se mi to tady začalo docela zamlouvat.

Do mě se zatím nikdo osobně nepustil a tak ani já nemám po svém dlouhém únavném dni chuť se do někoho pouštět. Nepředstavuju pro ně žádnou hrozbu, vždyť nemám ani pověst, ani důležité jméno.
Sleduju co mezitím udělal ten divný nervozní mužík a přemýšlím o jaký spor vlastně jde. Dezerce? Zlodějna? Vraždy?
Navenek na mě ale jde vidět znechucení a nezúčastněnost.

Abelard Smecker - 07. května 2017 14:49

Setkání

Ygritte

Na slova díků jsem odpověděl jen mírným pokývnutím hlavy. Ačkoliv mi rozum říkal, že by nepomohl každý, kdo by zraněnou dívku našel, věřil jsem, že se jedná o samozřejmost.

Slyšel jsem, že se ke mě blíží, a tak jsem přivedl jejího koně až k ní a vyčkal, dokud si nepřevezme ohlávku, kterou jsem stále držel. Když jsem poté poodstoupil, vycítil jsem nedočkavost svého kamaráda. "Tak běž. Běž se seznámit." Pokynul jsem mu rukou a mladý tervueren se vydal lehkým krokem, s oháňkou, pohupující se ze strany na stranu, k dívce a opatrně ji začal zvědavě očichávat.

"Abelard." Sdělil jsem jí krátce své jméno. Netušil jsem, jak by se mi mohla odvděčit. I kdyby mi pomohla se odsud dostat, co ve městě? Žebrat? Skupina marodérů, se kterou jsem se zdržoval, zajišťovala mi alespoň jednou denně úlevu od hladu. Každý neměl takové štěstí. Možná ji sem zahnal právě jeden z mých společníků. Vojákům se čas od času zachce ladných křivek a otevřeného klína bezbranné dívky a ani dezertéři si od těchto způsobů neodvyknou za den. Tentokrát by však šlápli vedle, lumpové. Pousmál jsem se v duchu.

"Na mém místě byste se zachovala stejně." Pokrčím rameny. Kdyby tak tušila, jak nepříjemného překvapení by se jí mohlo dostat, kdyby mě následovala mezi skály...a kdybych tak věděl, jestli by na mě v jiných končinách mohl čekat lepší život. Koně však měla jen jednoho a podobné úvahy tak byly zbytečné.

"Co se vám stalo?" Zeptám se nakonec. S přicházejícími lidmi přichází příběhy, každý více či méně odlišný. Společnost nové duše mi byla sama o sobě odměnou za pomoc, kterou jsem jí poskytl. Znovu jsem jí nabídl tlumok s vodou, aby se mohla napít a v klidu jsem se opřel o hůl, s tváří otočenou k lesům za ní.

Emma - 07. května 2017 20:53

Úleva

Abelard

Na tváři se mi objevil nepatrný náznak úsměvu, to když mě začal očichávat Abelardův pes. Napadlo mě, že bych ho mohla podrbat mezi ušima, ale neodvážila jsem se.
Na mém místě byste se zachovala stejně. Ještě donedávna zcela jistě, teď… Kdo ví. Co se vám stalo? Doplula ke mně otázka.

Na malou chvíli jsem se zarazila. Do očí se mi začaly drát slzy. Marně jsem si skousla spodní ret a snažila se potlačit jakýkoli zvuk.
Pustila jsem ohlávku svého koně. V tu chvíli mi bylo jedno, že Abelarda ani neznám. Vrhla jsem se mu kolem krku a začala plakat. Natahovala jako malá holka.
"Oni…" Nemohla jsem ani pokračovat v souvislé větě. "Vojáci…" Znovu jsem začala natahovat snad ještě silněji než předtím. "Zmasakrovali celou naši vesnici. Všechny pobili! Všechny!!! Prašiví hrdlořezi!"

Plakala jsem dál. Ale úleva, že jsem to někomu mohla říct, byla neskutečná. "Všem se jim pomstím!"
"Řekni mi, můžu si tady někde v klidu odpočnout?" Zeptala jsem se, když jsem se alespoň trošku uklidnila.

Abelard Smecker - 08. května 2017 12:18

Důvěra?

Ygritte

Když se ke mě vrhla, na místě jsem zdřevěněl překvapením. Trinke s sebou cuknul, ale zřejmě nevycítil nebezpečí, a tak se zase uklidnil. Nepřestával však dívku sledovat. Po chvilce jejího vzlykání jsem ji obejmul volnou rukou a lehce ji přitiskl k sobě, stále mě však neopustilo překvapení, a tak jsem si ani neuvědomoval, že ve druhé ruce stále držím hůl.

Takového jednání jsem odvykl. Zprvu nepříjemný šok se změnil spíše v bezradnost, hraničící s panikou, ale po chvíli jsem přivykl a pocítil jsem jistou vděčnost. Kdyby vás někdo viděl, jak objímáte špinavého slepce... napadlo mě.

Vojáci? Někde poblíž? Čí? Proběhlo mi hlavou. Jestli o tom mí společníci neví, musím jim to oznámit, jestli to ví, už se zřejmě chystají k přesunu. Slova o pomstě jsem přešel bez větší pozornosti, pustil jsem ji a ustoupil o krok. Místo, kde by si mohla v klidu odpočinout... "Bezpečno je tu všude stejně." Ukážu na okolní les. "Mě živí skupina marodérů. Rabují vesnice, kradou, znásilňují..."

Ukážu prstem přibližně k pasu dívky. "Jestli to umíš používat, můžeš jít se mnou." Hvízdnu na Trinkeho a svižným krokem společně odcházíme hlouběji do lesa. S trochou štěstí by ti možná nechali i toho koně. Napadlo mě vzápětí.

Emma - 08. května 2017 17:37

Jdeme

Abelard

Mě živí skupina marodérů. Rabují vesnice, kradou, znásilňují,… Při těchto slovech jsem zůstala stát jako opařená. Dovětek o tom, co umím nebo neumím používat šel zcela mimo mě. Ano, Abelard mi pomohl. Nevypadal jako muž který by holdoval právě rabování a dalším podobným či ještě horším neřestem.
Co když to jsou oni? Napadlo mě. V různých zástavách pod kterými neznámí jezdci jedou jsem se zrovna nevyznala. Byli pro mě stejně odporní jako právě řekl Abelard, kdo ho živí.

V tom mi to ale došlo. Je to jistojistě poustevník který žije sám a má rád svou samotu. Určitě se mě tím snaží jen odradit. Pomohl a bez nároku na jakoukoli protislužbu zase mizí v lese.
"Počkej." Křikla jsem za Abelardem hlasitě, když už pomalu mizel v lese. "Dokážu se o sebe postarat." Na malou chvíli jsem se odmlčela A rychlým krokem s koněm po svém boku, kterého jsem vedla, vyšla za tím mužem. "A myslím, že bych dokázala pomoct i tobě." A taky myslím, že nemám kam jinam teď jít.

Vypravěč - 08. května 2017 19:30

Na cestě - Saša

Už nějakou dobu se jen tak touláš světem, užíváš si vydělaných peněz po poslední práci a zároveň pomalu vyhlížíš novou, zlatky přeci jen ubývají. Ale na nic kloudného jsi zatím nenarazil.
Za chvíli se setmí. Bylo by načase poohlédnout se po nějakém místě na nocleh. Dnes se to ovšem asi bude muset obejít bez hostince. Do setmění už do žádného města dojet nestačíš a navíc se z dálky ozvalo tlumené dunění hromu.

Cesta začala pomalu stoupat a na kopci nad tebou mezi stromy šlo zahlédnout zbytky zdí. Ještě nedávno zde stával jeden z královských hradů Karlsburg. Teď jsou zde jen pobořené zdi a ohořelé zbytky trámů. Co šlo odnesli vesničané z okolí, kámen posloužil coby nový stavební materiál. A tobě dnes kdysi královské sídlo může posloužit coby provizorní ubytování.

Na zem začaly dopadat první dešťové kapky, když jsi projížděl branou, která ještě připomínala doby zašlé slávy. Vítr zesílil, zablesklo se. Několika místnostem, snad stájím ještě zbyl strop. Ukryl ses právě ve chvíli, kdy bouře udeřila plnou silou.

Místo v záři blesků vypadalo až přízračně. A navíc nemohl ses zbavit pocitu, že zde nejsi sám, že za zvuky bouře občas lze zaslechnout ještě něco, že stín pobořených zdí, není vždy jen pouhým stínem.

Vypravěč - 08. května 2017 19:57

Šarvátka v krčmě - Gabriel

Když padne další z marodérů, trochu to ostatní na okamžik zaskočí, zřejmě to byl pro ně někdo důležitý, že by jejich vůdce? Té chvíli zaváhání využili vojáci a o to více dotírali na psance.
Muž, který před chvílí působil dosti nervózně teď se nervózním dojmem vůbec nepůsobil. Bil se jako lev a jeho šavle rozdala už dosti bolestivých ran svým soupeřům. Vida drobného zaváhání svých kumpánů, vzkřikl na ně snad aby jim dodal odvahy a povzbudil do dalšího boje, když paže už pomalu umdlévají a vojáci mají navrch.
"Chytit se nedáme! A když, pak jedině mrtví. Probijte se ven."

Jakoby tohle povzbuzení dodalo marodérům nových sil. Vidina oprátky a temné kobky není pěknou vyhlídkou, a tak probojovat se pryč anebo padnout v boji, nic mezi tím.

Tvá večeře byla předčasně ukončena, když na tvůj stůl dopadlo tělo vojáka s rozpolcenou hlavou. Zbytek nedojedené polévky ti skončil na klíně a tvář potřísnily kapky krve mrtvého vojáka.
Marodérům se podařilo probít se ven. Muž, kterému jsi věnoval svou pozornost kryl až do poslední chvíle jejich ústup. Tma byla psancům výhodou a ochránkyní. Vojáci ovšem nehodlali se jen tak vzdát své. Velitel štěkl na své muže pár rozkazů a sám vyběhl ven do tmy.

Gabriel Gallagher - 08. května 2017 20:39

… tango vždy tancují dva.

(Hostinec)

Sleduju celý boj od svého kousku teplého přítomna a snažím se vlastně okolí vnímat jen jako obtěžující kulisu.
Vlci vypadají, že začínají ztráce páru, když jim skolili zřejmě někoho důležitého. A nervozní mužík se zajímavě vybarvil. Při uvažování nad jeho rolí ve společnosti, jsem si už začínal myslet, že přivedl vojáky na stopu ostatních za peníze. Ale že by se kvůli tomu nechal dobrovolně zabít v čele skupiny, to se mi příliš nespojuje v jedno. Možná je v tom přece jen dezerce. A nebo ještě něco hlubšího.

"...jedině mrtví…"
Nad jeho vtipem, který zřejmě nikomu kromě mě v dané chvíli vtipný nepřijde se ušklíbnu.
No to by se ti mohlo brzy přihodit chlapče. A nejen tobě.
Se šklebem na jedné půlce tváře, která se ještě dá považovat za tu pohyblivější, kterou mám, se zase skloním k polévce. Pobaveně se uchcechtnu a zakroutím nevěřícně hlavou.

Chystám se zase si nabrat další sousto. Právě sklonění hlavy na tu krátkou chvíli bylo odměněno velkým kusem masa, který mi přistál na stole. A nechtěný kus masa.
Vše co jsem v tu chvíli měl za nejcennější se mi ocitne v klíně a k tomu ucítím dopadnou teplé kapky i na svůj obličej.
Tvář mi ztuhne v kamenný výraz plný hlubokého znechucení. Vztek mi škubne svalem pod levým okem a s hlubokým nádechem sleduji původce toho nestoudného činu.
Tohle teda ne hoši!

Vidím jak se trhanům podařilo dostat se ven a velitel vojáků je následuje. Ta chvíle a výdech s naštvaným zamručením mě trochu uklidní.
Prohlédnu si tělo vojáka ležícího přede mnou. Přeci jen, jsem v tomhle už dost dlouho. Nevadí mi pohled na krev, tedy ne na cizí. Viděl jsem ji za život docela dost na to, aby to se mnou v tomhle ohledu ani nehlo.

Ale něco jiného je vybavení a cennosti. To si jeden prostě nemůže pomoct. Ze svého místa oberu vojáka o cokoliv cennějšího než je jeho uniforma. Nic většího než by se dalo schovat v kapse. Knoflíky? Měšec? Nůž, dýka?
Samozřejmě, že by mě u toho ostatní vojáci vidět nemuseli. To by se jim zřejmě nelíbilo tak jako mě. Navíc jsem vlastně už dojedl. A nevím jestli je to konec jejich akce tady.

Pak se otočím po hostinském, který se ještě před chvílí krčil za stolem. Vezmu si svou promočenou kápi a zvednu se od stolu, jako kdyby se mě nic z toho netýkalo. Navíc se mě to vlastně opravdu netýká. Rozejdu se k němu a vytáhnu minci.
„Máš tu dost zákazníku Hospodo, snad bys ale našel volnej pokoj pro jednoho, hm? A nábytek ti nechám tam kde je, nejsem tak náročnej.“ ušklíbnu se a před sebou na hrudníku ukážu palcem na nepořádek a mrtvoly, které tady nechala jedna i druhý bojující strana. Tak aby to zbylí vojáci neviděli.
Pak mu ukážu minci, kterou mám v ruce a když si mě bude dostatečně všímat cvrnknu ji palcem k němu aby ji chytil.

Saša - 08. května 2017 22:54

Bubáci

Hrad Karlsburg

,,Jedna dvě, Saša jde, jde někam do.....kam vlastně?" rozhlédnu se okolo. Měl bych si najít nějakou společnost, protože mi z té samoty začíná asi hrabat a začínám trpět samomluvou. Když se však rozhlédnu, nemám moc představu, kam mne nohy zanesly. Takto funguji už pár let a prozatím mi to vyhovuje.

,,Každá cesta vede k civilizaci. Třeba cestou potkám nějakou zábavu." napadne mne, když je zřejmé, že už dnes za světla nikoho nepotkám. Kdo by se také zdržoval úmyslně v takové pustině.
Naštěstí si nemusím dělat starosti s ubytováním. Přestože si tady žádný dobrodružný hostinský neotevřel svůj lokál, tak se na obzoru objevily pozůstatky hradu. Karlsburg. Vlastně nevím, jaký strategický účel zde ten hrad měl, ale to je věc stratégů, ne moje.

,,K sakru." vzhlédnu, když mi na hlavu dopadnou první drobné kapky a nebe se začne nebezpečně rychle zatahovat temným závojem.
Přidám do kroku a brzy se dostanu na nádvoří hradu. Vypadá ještě hůř než zvenčí, ale přeci jen, budu nocovat na hradě. To se dá brát jako úspěch.
Zamířím ke stájím, které ještě mají střechu a mohu jen doufat, že trámy ještě nejsou úplně prožrané červotoči a hnilobou a nespadnou mi v noci na hlavu.
Okolo začnou padat vodní kapky v rytmickém dusotu, který přehluší téměř vše ostatní. Na chvíli se ještě opřu o sloup bývalého koňského stání a zadívám se ven.
,,Na hradě si asi každý najde to své, co?" napadne mne, když sleduji světlo blesků, jak ozařuje zbytky zdí kdysi asi majestátního hradu.
,,Hmm?" rozhlédnu se, když mám dojem, že sem cosi viděl. Nebo snad slyšel? Asi už jsem unavený z cesty a šálí mne smysly. ,,Měl bych si odpočinout...." zhodnotím s lehkým povzdechem. Pokud jsou zde zbytky nějakých houní či něčeho, co by se snad dalo považovat za podestýlku, rád toho využiji, aspoň nebudu muset nocovat přímo na zemi. Zvuk padajícího deště příjemně uspává, hádám že mi nepotrvá dlouho, abych zabral. Snad ten déšť nebude pokračovat i zítra stejně intenzivně.

Vypravěč - 09. května 2017 17:52

Hostinec - Gabriel

Vojáci zmizeli venku, ještě chvíli bylo slyšel vzdalující se dusot koní a pak zde zavládlo ticho přímo přízračné. Ještě chvíli nikdo z přítomných neodvážil se pohnout. Ten, kdo nezmizel dřív, se tiše vytratil hned vzápětí. Po veselém večeru zbylo pár rozbitých stolů a židlí, zakrvácená podlaha a několik mrtvol. Do smíchu už nebylo nikomu.

Nikdo neměl čas sledovat, co zrovna tropíš, a tak podařilo se ti získat měšec s několika zlatkami. Snad jen hostinský mohl koutkem oka zahlédnout, že sis přivlastnil cizí majetek.
První, kdo prolomil ticho, jsi byl ty se svou žádostí o pokoj.

Hostinský se konečně vyhrabal na nohy zpoza stolu, vtekle ho nakopnul a od plic si zanadával. Po nabízené minci bez zaváhání sáhnul.
"Když mi je pomůžeš dostat před lokál," mávne směrem k mrtvolám, "můžeš si prohledat kapsy i marodérům. Na kapsy vojákům bych příliš nesahal, budou z toho akorát problémy." pokračuje dál ve své nabídce.

Sám pak začne zvedat převrácené stoly a židle a vynášet rozbitý nábytek jakoby čekal, že jeho nabídku přijmeš bez námitek.

Vypravěč - 09. května 2017 18:21

Ruiny Karlsburgu - Saša

Ve stájích najdeš jen zbytky sena a slámy, ale i to je lepší než jen chladná zem. Připravíš si tedy jakési provizorní lůžko a uložíš se ke spánku. Bouře po chvíli poleví a dunění hromu je slyšet už jen z dáli. Ještě několikrát vrátí se zpět, ale už ne s takovou silou jako prve. Déšť, ale bubnuje do střechy stále se stejnou intenzitou a mnohde si našel cestu i děravou střechou a vytváří kaluže na hliněné podlaze.

Zvláštnímu pocitu, že zde nejsi sám, nevěnoval jsi nižádnou pozornost. Po dlouhém dni, ukolébán ševelením deště, usínáš. Však klidná noc to příliš není. Ve snu zdá se ti, že kolem tvého nocoviště někdo obchází. Drobná postava zahalená do pláště sahajícího až po kotníky pak dlouho stojí nad tebou, vidíš ji a přesto nemůžeš se ani pohnout, vydat ze sebe jakýkoliv zvuk. V záři blesku zaleskne se pak v její ruce dýka pozvednutá ke smrtelnému bodnutí. V tu chvíli se probudíš.

Po postavě, kterou jsi viděl ve snu zde není ani památky. Konírna je prázdná stejně jako prve. Bouře už dávno ustala, venku jen drobně prší. Jsi zde sám. Byl to jen sen, který zplodila unavená mysl zjitřená přízračnými ruinami hradu za bouře? Snad. Přesto bys přísahal, že zde někdo byl. Ve tmě kolem však není nic vidět. Jen poryv větru zanesl sem na kratičký okamžik zápach kouře.

Gabriel Gallagher - 09. května 2017 18:28

… uklidit by to tedy chtělo.

(Hostinec)

Přivlastněný měšec si schovám do kapsy. Hostinský tady jistě ví, co se sluší a patří. A navíc, když se jeden rozdělí s ostatními většinou ani nemají problém držet jazyk za zuby. Většinou je to pro ně lepší.
Stojím a čekám se založenou rukou na hrudníku než se tlusťoch vyhrabe ze svého úkrytu. To byl tedy výkon na někoho jako je on. Kdyby vrazil jednomu z vojáků pěstí měl by tady o mrtvolu víc.
Jeho nakopnutí stolu sleduju s otráveným pohledem. Jo, musíš si vybít vztek, ale uklízet si to budeš taky sám Pečínko.
Vezme si minci a ještě mě začne úkolovat. No dobře, něco za něco – tak přeci správný obchod funguje. Alespoň by měl, pokud je to správný obchod.

Dívám se na něj s úsměvem na jedné tváří. Pobaveným úsměvem. Na chvíli si založím i druhou ruku na hrudník a přikývnu.
„Proč ne Hospodo, k pokoji přidej snídani a trochu ohřáté vody.“ řeknu mu na oplátku zase já své požadavky.
I přesto, že jsem unaven mi tahle služba nepřipadá jako nesplnitelná. Navíc z ní kouká ušetření něco málo zlata, prohledání všech těl a nakonec suchý pokoj. Dobrý obchod. Odložím si svou promočenou kápi na jeden z nepřevrácených stolů.

Popadnu prvního nebožtíka, který je nejblíže pod pažemi a ohnutý se s ním vydám ven z lokálu. Jsou to všechno těžcí chlapi, ale těch pár snad zvládnu. Navíc, když každého venku ještě můžu prohledat. Venku se rozhlédnu, když dotáhnu někoho z mužů, oberu ho o věci, které si můžu schovat do své kapsy, a trochu více prošacuju i kapsy dotyčného. Dopisy, zatykače...třeba najdeme něco víc co nám objasní o co vlastně šlo.
Vojákům nechám měšce, aby to vypadalo nenápadně, když je přijdou jiní vojáci zkontrolovat, ale neodpustím si vzít jim z měšců alespoň pár mincí. To by jinak nešlo. Takhle hloupě umřít jen pro službu mizernému vládci, nebo spravedlnosti, nebo vlastně čemu konkrétně věřili.

Když se vrátím do hostince, rozhlédnu se jak už stačil Hostinský uklidit.
„Takové to tady máš pořád Hospodo? Spravedlnosti ti zřejmě dost ničí kšefty ne?“ zeptám se ho na situaci, která se odehrála. Mohl by vědět něco víc než jen to co jsem viděl a co jsem si domyslel.
Stojím se založenýma rukama a pobaveně se ušklíbám. Práce pro mě skončila a mám chuť se jít natáhnout a spát.

Abelard Smecker - 09. května 2017 20:59

Bezpečné nebezpečí

Ygritte

Když se ke mě i po těch slovech přidala, někde uvnitř jsem si oddechl. Tady v lesích by sama nepřežila moc dlouho. Lidi nebo zvěř, něco by ji zřejmě časem dostalo. Se mnou má šance na přežití o něco vyšší, ale otázkou je, v jakém stavu. Musel jsem ji varovat, aby se mohla pro cestu se mnou rozhodnout sama.

Otočil jsem se a počkal na ni. Když byla po pár okamžicích kousek přede mnou, povzdechl jsem si. "Tvoje naivita ti dnes zachrání nebo zničí život," řeknu.
Pokusím se zajistit, aby se to druhé nestalo. Svou myšlenku nevyslovím, nemohu jí dát žádnou záruku a aspoň se ukáže, jestli se opravdu umí o sebe postarat.

Položím jí ruce na ramena a řeknu rázně: "Hlídej." Trinke nastraží uši a podívá se na nás. "Tak pojď." Oznámím krátce, že vycházíme a znovu nasadím své tempo, při kterém se opírám o svou hůl. Ygritte s jejím koněm nechám jít po své pravici a pes nás ostražitě následuje s několikametrovým zpožděním.

Jak by mi mohla pomoct. V čem mi chce pomoct? Chce mi dělat služku? Uchechtnu se a zavrtím hlavou.
Po cestě mlčky přemýšlím. Hlavou se mi trousí jedna myšlenka za druhou, jak ji ochránit v případě, že by mí společníci chtěli dívku nějakým způsobem zneužívat...pravděpodobně více než jedním způsobem. Přestrojit ji za kluka? Hloupost...bít se za ni?
Jednoho bych zvládl, možná dva. Trinke přibližně taky tak, ale...nesmím zapomínat, že bych si tím zpečetil svůj pobyt zde a s ním ochranu, kterou mi poskytují...a samozřejmě bych pozbyl i přísun potravy, který mám v těchto lesích jen díky nim. Bez nich bych se musel vrátit k žebrání a nebo někam do bažin...živit se v nejlepším případě žábami, a to nechci. Mohu s nimi promluvit a pokusit se ji ochránit, ale riskovat pro ni...ne víc, než jednu či dvě večeře. Rozhodnu se definitivně.

"Počkáme až vojáci opustí tvou vesnici a pak se vrátíš domů." Promluvím náhle. "Nemůžu se o tebe starat." Zabručím. "Umíš aspoň vařit?"

Vypravěč - 10. května 2017 19:39

Hostinec - Gabriel

Hostinský se na tebe otočí, když si diktuješ za pomoc ještě snídani a teplou vodu. S trochou nelibosti si tě změří od hlavy k patě. Snad odhaduje, zda s tebou smlouvat či nikoliv. Velmi nerad by se ovšem s mrtvolami tahal sám, a tak nakonec přikývne a na souhlas jen něco nezřetelného zamumlá. Raději se pak věnuje rozbitému nábytku a drhnutí krve na podlaze.

Chlapíci nejsou žádná peříčka, ale bez problémů si s nimi poradíš. Marodéři příliš velkým bohatstvím neoplývají, jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná. Přesto nějakou tu zlatku v jejich kapsách vyštracháš, patrně zbytek nepropitého lupu. Jinak nic, co by stálo za zmínku. Ani kapsy vojáků neprozradily více. Žádné zatykače, ani jiné listiny. Však marodéra může zvěšet každý voják bez soudu na prvním stromě.

Když se vrátíš do lokálu, hostinský klečí na zemi, drhne podlahu, přičemž polohlasně nadává a notně funí.
"Pořád ne." mrskne hadrem do kbelíku s vodou, až voda vystříkne na podlahu.
"Většinou se nebijou v lokále. A ať voják nebo marodér, oba sou to platíci hosti, co je mě po tom, kde přišli k penězům." Ztěžka se pak vyhrabe na nohy, popadne vědro s vodou a vychrstne ho tmy před lokál.
"Tady máš klíč. První dveře vpravo." ukáže na schody do patra, kde se nacházejí hostinské pokoje.

Když se pak vydáš nahoru do svého pokoje, zjistíš, že to není žádný luxus, což se zde ani nedalo očekávat. Postel, menší stolek se džbánem na vodu, u okna stůl s jednou židlí. Lůžko ovšem vypadá měkce a čistě. Nezbývá než doufat, že když nebyl klidný večer, čeká tě alespoň klidná noc.

Emma - 10. května 2017 20:22

Cestou necestou

Abelard

Po cestě tiše poslouchám Abelardovi poznámky. O mé naivitě. O tom, že mě má jeho pes hlídat. Víc toho vlastně dlouho nepromluvil. Ani já jsem neměla tu potřebu. Rozhlížela jsem se po cestě kolem sebe. Jednou na vzrostlý strom, podruhé k nebi, potom jestli někde nezahlédnu rulík.
Byla jsem zvědavá, jaké obydlí obývá. Jak dlouho bude mou přítomnost snášet, jestli budu snášet já jeho přítomnost… Myšlenky jsem měla neuspořádané, alespoň jsem myslela na všechno možné.

Do pr…. Škobrtla jsem o kořen stromu. Pouze jsem se zlostně ohlédla a pokračovala v cestě. Dokud se mé myšlenky znovu nevrátily k ránu. To když mi Abelard oznámil, že se vrátím domů, že se o mě nemůže starat. Umíš aspoň vařit?

Překvapeně jsem nadzvedla obočí. "Myslím, že toho o mě moc nevíš." Odpověděla jsem tiše. "Dokážu toho mnohem víc!" Těmto slovům jsem kladla důraz. Pomalu jsem se zase rozešla a dál bez větších emocí povídala. Něco málo o sobě a o tom, co umím. "Dokážu se o sebe postarat." Zopakovala jsem. "Z rulíku zlomocného dokážu vytvořit léčivý nápoj. Potřebuji k tomu ale ještě jednu věc." Odmlčela jsem se. "Mým spřízněným zvířetem je vlk." Při tomto jsem nadmula pýchou, ale víc jsem nedodala.

"A ano, umím i vařit." Dodala jsem s úsměvem na rtech.

"Řekni mi, Abelarde, jak je to k tvému obydlí ještě daleko? Proč žiješ zde v lese?"

Gabriel Gallagher - 10. května 2017 20:27

… řeči stranou, taky nejsem řečník.

(Hostinec > pokoj v patře)

Tak přeci jen se dokážeme společně dohodnou na uspokojivém kompromisu pro oba. Drhnutí podlahy a odklízení nábytku mu potrvá asi celou noc. Možná by v těchhle dobách měl uvažovat o nějakém pomocníkovi. I když vypadá, že kdyby pomocníka měl brzy by ho snědl nebo udusil do polívky.

Náladu mi nezvedne ani obírání nebožtíků, kteří u sebe mají vlastně skoro nic. A i to málo je k smíchu.
Jak dlouho hodlali tihle přežívat? Nebo se chystali na nějakou lepší práci?
Vojáci by mohli být lepší, ale po jejich prohledání taky žádná sláva. Tahle krátkozraká spravedlnost by měla být trestána stejně jako totožné prohřešky obyčejných lidí. Člověk člověku je nejhorším nepřítelem.

Chvíli sleduju Hostinského jak se snaží vypořádat se záplavou rudé na podlaze a čekám až domluví.
„Vidíš Hospodo, oni jsou ti nikdo - já jsem ti taky nikdo. Mnoho peněz jen láká zvědavé a nenechavé že.“ vezmu při tom polovinu toho co jsem našel v kapsách mužů, které jsem tahal ven a prsty, kterými držím peníze na něj lehce kývnu před svým obličejem. Pak je položím na blízký stůl na kraj. Tak aby bylo jasné, že viděl co dělám a pochopil, že jsou jeho. To odkud jsou je mu zřejmě víc než jasné.
Teď by ta snídaně mohla být i dobrá, přisolená a pěkně mastná Pečínko. Z tebe by byl pěkný kousek.

Prohlédnu si hostinského a vezmu si od něj klíč s uznalým pokýváním.
„Jestli máš hezkou děvečku může si přijít za mnou vydělat. Jinak tu pro nikoho nejsem. Dobrou noc Hospodo.“široce se usměju a rozloučím se s obtloustlým správcem lokálu, zamířím nahoru po schodech.

Rozhlédnu se po pokoji. Není to pokoj, je to palác. Sucho, teď i ticho a snad klidný spánek bez krys až do svítání.
Jednou, až našetřím dostatek peněz, si koupím dům sám pro sebe. Jednou ukradu tolik, že budu sám mít vlastního sluhu. Ušklíbnu se nad svými představami. Asi už začínám blouznit z únavy.

Odložím si kápi na židli aby trochu oschla a odepnu si od pasu opasek s mečem a dýkou. Pak i opasek s noži. Všechny své zbraně si složím na stůl. Pak si odepnu i zvlhlou zbroj z ramen a hrudníku, stáhnu si koženou košili a pod ní i prošívanou košili. Všechno rozložím aby to do rána trochu proschlo. Není příjemné mít na sobě všechno tohle a ještě vlhké.
Zůstanu tak na chvíli svlečený do pasu a rozhlédnu se z okna. Uhladím si dlouhé černé vlasy dozadu. Tělo mám vlastně všude poznamenané bojem. Některé z ran se zhojily do tenkých jizev, hlubší zůstaly nevzhledné a roztažené. Přejedu prsty po jedné z nejhorších na břiše a chvíli čekám jestli za mnou hostinský pošle nějakou mladou společnost.

Pokud bych se nedočkal – zamknu se, před dveře postavím židli ověšenou oblečením. Svléknu si i kožené boty a kalhoty. Své peníze uložím do hlavy postele, své zbraně k sobě a k ruce dýku. Překryju si nahé tělo a pokusím se vyspat alespoň tu malou chvíli do svítání.

Saša - 10. května 2017 20:59

Ruiny Karlsburgu

Možná sem si měl nejdřív zkontrolovat okolí, než jsem šel spát. Jestli to tady nevyužívá i někdo jiný. Ale únava patrně udělala své a odebrala mi z mé obvyklé opatrnosti. Déšť se utišuje a zůstane u uspávacího zvuku dopadajících kapek.

Klidný spánek mi však není dopřán, když okolní tmu protne svištivý zvuk tasené dýky, kterou se oženu po snovém útočníkovi. Zůstanu trochu konsternovaně civět před sebe, napůl pozorujíc vlastní dýku svírající v ruce, kterou jsem automatickým pohybem v polospánku vytasil. Zatřesu hlavou a pokouším se trochu víc probrat, přestože tělo i hlava protestuje a rádi by pokračovaly v přerušeném spánku.

Vítr však do stájí zanese zápach, který bych v takovém počasí nečekal. Kouř, signál ohně. Někde v blízkosti musí být ohniště. Takže zde někdo skutečně je? vstanu tiše, jak to jen jde a pomalu se přesunu ke vstupu do stájí, abych se rozhlédl po venku, zda někde neuvidím zář ohně. Že by i zápach kouře byl pouze blud? Podobně jako předchozí sen? Dýku svírám už jistě v ruce, jeden nikdy neví co ho může překvapit za rohem.

Vypravěč - 10. května 2017 21:46

Klidná noc - Gabriel

Zdá se vytoužená dámská společnost dnes nedorazí. Buď hostinský žádnou děvečku nemá nebo ta neposkytuje služby, o které bys měl zájem.

Když vyhlédneš oknem ven do tmy, všimneš si postavy, která se právě odlepila od zdi protějšího domu a zamířila k hostinci, do míst, kde můžeš tušit stáje a patrně i zadní vchod. Někde dole je slyšet bouchnutí dveří a pak vzrušený, rozčílený hlas hostinského. Ovšem za chvíli je opět ticho, jen zřejmě v některém z vedlejších pokojů bouchnou dveře.

Pak už je klid. Záhy usneš spánkem spravedlivých. Dnes nemá ale být ti dopřán klidný spánek. Těžko říci, jak dlouho jsi spal, venku je ještě tma. Probudily tě vzrušené hlasy dohadující se patrně za zdí tvého pokoje. Slovům, ale není rozumět.

Vypravěč - 10. května 2017 22:07

Tajemný společník
Ruiny Karlsburgu - Saša

Když se přesuneš ke vchodu do stájí, aby ses rozhlédl po okolí, zjistit, zda-li to vše byl jen velmi živý sen nebo zde skutečně nejsi sám, na cosi šlápneš. Snad kus kamene z některé z rozpadávajících se zdí konírny. Ale kámen to nebyl. Oči už dávno už přivykly okolní tmě, takže bez větších problémů odhalíš předmět, který ti zaskřípal pod nohama. Zdobené nákončí patrně z dýky.

Venku stále drobně prší. Poryv větru vehnal ti do tváře studenou spršku a znovu jsi ucítil kouř. Můžeš si být jistý, že tohle už skutečně není sen. Zář ohně nikde v okolí vidět není. Vítr fouká od míst, kde kdysi stával samotný palác. Výhled dál však zakrývá vysoká zeď, skrz několik oken v ní prosvítá světlejší obloha. Krom tichého bubnování deště a ševelení v korunách stromů je hrad tichý.

Gabriel Gallagher - 10. května 2017 22:14

… ani jídlo, ani společnost, ani spánek.

(Pokoj v patře)

Do téhle hospody by si měli pořídit ochranku a taky služebnou. Naštěstí alespoň postel tady mají suchou a celkem čistou.
Nespokojeně si ulehnu abych dal odpočinou svému tělu. Občas si taky zaslouží, abych na něj myslel, nebo spíše nemyslel a spal.
Kdo ví kdo byl ten zvláštní návštěvník pod okny. Děvče ochotné jít si vydělat zřejmě ne, takže bude muset na mou pozornost počkat ještě pár chvil, nejlépe do rána.

Probudím se s nevrlým zabručením hlukem hlasů. Se zavřenýma očima chvíli poslouchám než si uvědomím, že by mě to zajímat nemuselo. Je to někde v dálce. Snažím se otočit na druhou stranu a zahnat ty hlasy zase do pozadí a spát.

Nejde to, sakra … rozčíleně otevřu oči do tmy. „Vždyť je ještě noc!“ pronesu lehce ochraptěle.

Nespokojeně zamručím a pomalu rozbolavěle se posadím na postel abych spustil nohy na podlahu.
Vjede do mě vztek z toho, že mě probudili. Hbytě a rozzuřeně sáhnu za sebe pro připravené zbraně, pro jeden ze svých vrhacích nožů.
„Do prdele …“ vrhnu nožem po stěně, ten se zakousne s tupou ránou a zůstane se lesknout na místě. „… s tebou!“ Ať jsi kdo jsi.

To tady jeden nemůže mít chvíli klidu? Trochu jsem se vyzuřil a vlastně se i dokonale probudil. Vrhání nožů je můj největší koníček. Jednou se asi přidám k potulným kejklířům a budu se živit právě tímhle … rozhodně bych tam měl větší klid než tady.

Protřu si obličej dlaněmi a přejedu si až dozadu po vlasech. Rukama se pak zapřu vedle sebe do postele a vztekle dupnu nohou do země.

Tak kdo musí v tuhle noční hodinu sdílet svůj názor s někým druhým?
Rozhlédnu se po pokoji a snažím se zjistit odkud se hlasy ozývají. Zvednu se z postele a obleču si na nohy studenou kůži. Tohle je další probouzecí šok. Teď už neusnu.

Saša - 11. května 2017 00:52

Ruiny Karlsburgu

,,Hmm?" shlédnu na zem, když mi noha zaskřípe o nějaký předmět. Sehnu se a zvednu předmět ze země. Co by tady něco takového dělalo? Že by to osoby, které toto místo opouštěly, ponechaly jenom tak se válet? Na první pohled se zdá, že odtud odnesly úplně vše, co se dalo nějak použít. Ačkoliv, nikdo není neomylný a já si toho předtím patrně jen nevšiml.

Žádný oheň? Odkud to tedy jde? zamračím se a schovám nákončí dýky do kapsy. Jde to od paláce. Někdo tam přebývá? Na takovém místě? zamračím se a přehodím si kapuci přes hlavu, vydám se do deště, snažíc se být ve tmě tak nenápadný, jak to jen jde. Nejsem zrovna zloděj, ale okolní stíny a šero by mi měly posloužit jako dobré krytí, pokud zde někdo je. Přestože podle oblohy je zřejmé, že tma dlouho již nepotrvá. Vydám se směrem k paláci, v ruce stále držíc svoji dýku. Snažím se držet víc ve stínech, případně u stěny, pokud je to možné. Špicuji uši, kdybych náhodou slyšel zvuk, který by neseděl do okolního ticha.

Abelard Smecker - 11. května 2017 14:28

Karty na stůl

Ygritte

Když se dívka zastavila, ani jsem nezpomalil krok. Cítil jsem se svým způsobem pobavený. Snaží se mě přesvědčit o svých schopnostech a já jí věřím, ale baví mě trochu ji napínat. Jestli umí být užitečná, je to jedině dobře pro ni. Po celou dobu nadále mlčím a s odpovědí na cokoliv si dávám načas.

Až když vše dopoví, konečně řeknu pobaveným tónem: "No tak vidíš, že umíš vařit!" Ke zbytku se schválně nevyjádřím. "A s tím rulíkovým lektvarem si dávej bacha, do koho to leješ," dodám až po chvíli tiše. Za informace o vypleněné vesnici by si mohla koupit pár bezpečných dnů...za koně možná i několik týdnů...a když bude užitečná, třeba ji nechají být celou dobu.

Blížíme se ke skalám, napadá mě, že nás už zřejmě nějakou dobu sledují hlídky. Teprve teď se zastavím a otočím se na ni. "Je to lepší než žebrat ve městě, kde po tobě neštěkne pes... Trinke krátce zakňučí za našimi zády, což mi vyvolá viditelný úsměv na rtech. ...a už zbývá jen pár kroků. Mluvení nech na mě...pro začátek." Pokračuji ve větě. Následně udělám krok vpřed, ale znovu se k ní rychle otočím a tiše pošeptám. "A zadruhé...pro začátek...možná se radši zkus tvářit trochu jako úlovek...a radši nezkoušej utéct. Pravděpodobně by se mi jen vysmáli, ale někoho by mohlo napadnout, že si tě převezme."

Konečně se vydám znovu na cestu. Pes k Ygritte přejde a vyžádá si pohlazení drbáním se na hlavě o její nohu. Pak čeká, až se sama vydá na cestu.

Vypravěč - 11. května 2017 19:33

Hostinský pokoj - Gabriel

Když mrskneš vztekle nůž proti stěně, hlasy na druhé straně na okamžik utichnou. Za chvíli je slyšet vrznutí dveří a zase jejich tiché zavřen. Snad kdosi kontroloval, zda na chodbě neposlouchá někdo nepovolaný.

Hlasy je teď slyšet o poznání tišeji než prve. Není pochyb o tom, že vycházejí zpoza stěny vedlejšího pokoje. Když se přiblížíš ke stěně, je i slyšet útržkovité části rozhovoru.

"....a co chceš dělat? Čert ví, jestli je na té legendě vůbec něco pravdy....neví kde jsou a jak je použít a ...ta zmizela. Co zmůžeš s hrstkou marodérů?"

"Dal jsem slib a ten dodržím. Ke klenotům nás musí něco zavést, poptej se ještě. Někdo si musí ještě něco pamatovat. A když té bandě nabídnu vyhlídku na zajímavý lup, buď si jistý, že za mnou půjdou."

"Seš blázen...ale dobrá. Pokud se něco dozvím, nechám ti zprávu u hostinského. A nenech se chytit."

Okamžik po té můžeš slyšet vrznutí otevíraných dveří a pak spěšné kroky po schodech. Kdyby ses podíval z okna, viděl bys postavu mizící v noční tmě, jež se ještě na chvíli zastaví na ulici a zahledí se zpět k hostinci.

Vypravěč - 11. května 2017 19:49

Ruiny Karlsburgu - Saša

Opatrně a obezřetně vydáš se do míst, kde tušíš, že by mohl kdosi se skrývat. Když nahlédneš za pobořenou zeď paláce, zdá se, že tvůj noc tě vskutku neklamal. Zpoza pobořených zdí sem tam probleskne záře ohně. Musíš však popojít ještě dál do hloubi ruin. Za další zdí konečně spatříš zdroj světla. U jedné stěny zde hoří malý strážní oheň, takový sedmiplamínek, jen aby dal trochu světla.

V jeho záři spatříš postavu, která cosi kutí u zdi místnosti, zdá se, že opatrně přerovnává kameny. Na chvíli si pak sedne na zem a rukou přejíždí po zdi, na které jsou i odsud patrné zbytky dřívější výmalby. Notnou dobu si zeď prohlíží a pak znovu přesune pár kamenů u paty zdi, snad aby odkryla další kousek obrazu na stěně.

Těžko říci, o koho by mohlo jít. Odsud vidíš jen dlouhý plášť a dlouhé rozpuštěné vlasy.
Nezdá se, že by zde byl ještě někdo. Hrad je tichý a i jeho tajemný návštěvník snaží se, aby na sebe neupozornil nižádným zvukem.

Emma - 11. května 2017 20:34

Vstup do Abelardova obydlí

Abelard

"Ty jsi nelhal, že tě živí banda těch marodérů?" Tiše jsem se zeptala a na sucho polkla. To když mi Abelard oznámil, že mám nechat mluvení na něm a že se mám tvářit jako úlovek a nemám zkoušet utéct. Úlovek?! I když jsem to nečekala, tep se mi zrychlil.

Nervózně jsem se dívala po skálách, jestli někoho neuvidím. Nohy jako by najednou nechtěli poslouchat. Měla jsem za to, že si ze mě zprvu utahoval. Ale vypadá to, že to byla pravda. Nebo v tom alespoň přesvědčivě pokračuje.

Skousla jsem si spodní ret. Co to…? Pohladila jsem jeho psa, když mi hlavou drbal o nohu. Ani jsem nepomyslela na to, jestli jsem pro něj cizí nebo ne.
Pohlazení trvalo jen kratičce. Jednou se spolu možná skamarádíme.

V jedné ruce jsem držela uzdu svého koně, druhou rukou jsem stále ve značné nervozitě stiskla pár kostí na svém náhrdelníku. Pro jistotu.

Tak tedy pojďme. Pokračovala jsem pomalu v cestě.

Vypravěč - 11. května 2017 21:13

Tábor marodérů u Velborgy - Abelard, Ygritte

Abelard vás neomylně vede k táboru marodérů u Velborgy. Mohutná řeka obtékala tu horský hřeben nemohouc nalézti cesty za jeho hradby. Když se jí nakonec podařilo prodrat se skrz, stočila se druhou smyčkou zpět až k místu, kde za horami poprvé udeřila do těch skal. A právě v místech, kde smyčka končila a řeka se již nenávratně stáčela k severu, byl mezi skalami skryt tábor marodérů.

Prošli jste skalní rozsedlinou a chvíli proplétali jste se bludištěm skal, až se před vámi otevřelo jakési menší prostranství. Hořel zde oheň a bylo zde několik provizorních přístřešků, přilepených ke skalním stěnám. Jako obydlí snad sloužily i některé jeskyně, jejichž dva vchody odsud byly vidět.

U ohně sedí jeden z marodérů a cosi kuchtí v kotlíku nad ohněm. Tábor je téměř prázdný. Kromě několika mužů, kteří zde zůstali jako hlídka, když se ostatní vydali nejspíše za obživou.
Muž u ohně vzhlédne a zazubí se na pozdrav.

"Koho to sem vlečeš, Abe?" zvedne se od ohně a pozorně si prohlédne nově příchozí.
"Copak sis to ulovil za kotě?" rozesměje se. "Nebo už tě snad omrzela naše společnost?" přijde trochu blíže k tobě a poněkud tišeji prohodí: "Nevím, jestli je chytrý sem někoho tahat. Kdes k ní přišel?"

Gabriel Gallagher - 11. května 2017 21:18

… slyším a poslouchám, chci ale vidět.

(pokoj v patře)

Potmě si zašněruju kalhoty u pasu a vytáhnutím za okraj si je poupravím, aby dobře seděly jak mají. Naboso přejdu tiše ke stěně a s trochou síly, druhou rukou zapřený, vytáhnu svůj vyvážený nůž, který se zabodl do výše očí. Potěžkávám ho v ruce a při tom poslouchám hovor.

Zobrazit SPOILER

Tvář se mi zamračí a oči se zúží. V té tmě to vlastně nikdo nevidí, hlavně bych tady měl být sám, takže by to nikdo vidět rozhodně neměl. Rozhlédnu se okolo při přemýšlení, spíše to byl reflex, který mě při tom řídil. Provádím rychlý kalkul, abych dokázal zhodnotit co to vlastně všechno znamená.

Nejméně dvě osoby, klenoty z nějaké legendy, vyhlídka zajímavého lupu – ale bez jistoty, hostinský něco ví a nakonec je to zřejmě nebezpečné.

„Hmm...“ zamručím si potichu pro sebe do tmy a narovnám se. Legendy jsou vždy dost ošemetná věc. Raději mám jistotu než vidinu něčeho o čem vlastně nevím ani půl slova. Teď skoro přesně jen půl slova. A ještě neurčeného mé osobě.
S nožem si začnu pohazovat v ruce tak, že udělá vždy celou otočku a dopadne zase rukojetí do mé dlaně, a při tom propočítávám cenu toho co jsem slyšel.

Když uslyším vrznout zase dveře znamená to zřejmě konec veškerých debat o příslibech. Potichu dojdu k oknu a postavím se do stínu. Bohužel nejde rozeznat co je osoba zač. Takhle ji přes den poznám jen stěží. Ale toho, kdo zůstal zavřený ve vedlejším pokoji bych mohl s trochou štěstí vytáhnou na světlo. Podle všeho se tady scházejí plánovaně a nebude to naposledy. Ale bude si dávat velký pozor, když ho tedy varovali aby se nenechal chytit.
Co jsi zač ptáčku zpěváčku? Zřejmě nebudeš jen uřvaný havran ...

Otevřu trochu okno a začnu se oblékat do studené zbroje. Tohle zabere dost času a především odhodlání se do té ledové kůže zase navléct. Po chvíli se ale zase zahřeje, když udělám pár dřepů a protáhnu ruce.

A teď je čas Tě taky probudit. Nemysli si, že jsem zapomněl.
Odsunu židli ode dveří a postavím ji tak aby, když se dveře otevřou, stála v těch místech aby se o ni někdo přerazil a při nejlepším přepadl. A odemknu.

Sednu si na svou postel a potěžkám své vrhací nože. Pak začnu postupně.
Jeden – hod – stěna – buch. Druhý … chvilku strpení … Třetí … tak tohle tě snad přiláká hošku. Čekám. A chci se dovědět kdo jsi.
Začnu házet postupně nože na stěnu pokoje, kde se před nějakou chvílí bavili dva o legendách.

Vypravěč - 12. května 2017 13:10

Tajemný noční host - Gabriel

Chvíli je ticho, když začneš házet své dýky proti stěně. Vytrvale ovšem pokračuješ dál. Mezi hody ozve se pak skřípání otevíraných dveří. Vypadá to, že ses nemýlil, tohohle si nelze nevšimnout, nelze to ignorovat a nelze při tom spát. Můžeš jen tušit, že kdosi opatrně našlapuje na chodbě a pak chvíli vyčkává, před tvými dveřmi, než se ozve další rána nože zabodnuvšího se do protější stěny.

Jak moc bude hostinský spokojen s takovouto úpravou stěny, kde zůstávají jasně patrné záseky a sem tam se vylomí i kus dřeva, těžko říci. Na druhou stranu, slíbil jsi jen, že nábytek ponecháš na svém místě a tomuto slibu jsi prozatím dostál.

Okamžiky, kdy se nic neděje, se neskutečně vlečou a připadají ti jako celá věčnost. Na chvíli zdá, se noční návštěvník snad odešel. Všude je ticho krom pravidelných úderů nožů. Po dalším úderu do stěny se dveře rozlétnou až udeří do stěny a trochu se zase zavřou. Vchod je ovšem prázdný. Jen kdosi opatrně, rychle nahlédl dovnitř, snad aby zhodnotil nastalou situaci.

Dole pod schody ozve se pak ještě mrzuté nadávání, které se mísí se skřípěním dřevěných schodů a těžkým odfukováním hostinského, který jsa vzbuzen neobvyklými nočními zvuky, jal se pátrat po jejich příčině.

Do dveří pak pomalu vstoupí nějaký muž. Zastaví se těsně před židlí, která měla být překážkou a pastí pro neopatrného návštěvníka.
I v té tmě, která panuje v pokoji, poznáš o koho jde. Vždyť jsi ho viděl před několika hodinami právě zde v hostinci. Je to onen muž, který seděl u stolu s marodéry, a který upoutal tvou pozornost svou nervozitou.

Mladý pán snad nemůže spát, a tak si krátí dlouho chvíli? promluví pak. Se šavlí v ruce, snad jen pro všechny případy, prohlíží si tě od hlavy k patě a pro sebe odhaduje, s kýmpak asi má tu čest.

Gabriel Gallagher - 12. května 2017 14:21

… tak přece se známe, kamaráde.

(pokoj v patře)

Čtvrtý ... ostrý kousek se zabodne do svého místa, když tuším, že host z vedlejšího pokoje vyčkává na chodbě přede dveřmi.

Pátý ... završí tohle dílo, na stěně přede mnou jde vidět obraz velkého X, a dveře se rozlétnou bez klepání, bez upozornění.

Ještě než se postava objeví pomalu se zvednu. Čekám každou chvíli, že může skočit dovnitř ale tvářím se jako kdybych si toho ani nevšímal. Vydám se ke stěně a začnu jeden po druhém vytahovat nože a dávat si je kam patří, dozadu za opasek.
Nenápadně si prohlédnu přicházejícího, který se musí zastavit před nachystanou pastí ze židle.

Takže se známe, kamaráde. Ty malý nervozní mužíček s bandou těch bídných mužíků. Máme si spolu zřejmě co říct. Taky by mě zajímalo kdo přivedl vojáky zrovna sem. A ten tvůj hrdinský kousek to rozhodně nespasil.

Pak promluví a mě se chce v tom okamžiku začít smát. Prý mladý pán. To jsem to dopracoval, když si ze mě utahujou chlapi, co se třepou v hostinským pokoji, aby je nikdo nechytil a přitom řvou jak jelen v říji do hluboké noci.

„Nápodobně … Mladý pane.“ řeknu spíše ke stěně a znatelně ironicky. Dokončím vytahování nožů. Dva poslední si nechám v rukou a jedním si začnu protáčet v dlani. Otočím se pak čelem k němu, rozkročený a připravený, kdyby něco zkusil s tou šavličkou.

„Nechceš jít dovnitř, je tu totiž děsnej průvan.“ ukážu jedním ze svých nožů za sebe na pootevřené okno. „Navíc nás jde navštívit Velkej domácí, ale počítám, že máme alespoň deset minut než se dostane nahoru.“ ušklíbnu se a na tváři se mi objeví široký pobavený úsměv.

„Seš dost mizera, kamaráde. Takhle zlikvidovat bandu vojáků a marodérů ... C-c-c.“ zakroutím trochu hlavou ze strany na stranu. Hraju vysokou a nebezpečnou hru, ale věřím svým schopnostem. Věřím teď v sebe. Nic jiného než sebe a nože stejně nemám. Navíc jsem ho viděl bojovat. A většinou lidé používají naučený styl a způsoby. To by mě mohlo ušetřit trochu překvapení od jeho osoby a šavle.

A vylít mi polívku na gatě.

„A to kvůli blbý … legendě? Tak kolik jim slibuješ? Kopec zlata? Horu zlata?“ vyhodím nůž do vzduchu, ten se protočí a zase mi spadne do dlaně. Sleduju ho zlým pohledem a čekám co udělá. Jsem připravený a usmívám se jednou polovinou tváře.

Copak asi dají za tvou hlavu malej kamaráde? Marodéři i vojáci tě budou chtít … a budou tě chtít docela dost. A já bych se postaral, aby z toho něco bylo. Nebo mě přesvědč jak jsi zkoušel přesvědčit ty chudáky, aby s tebou někam šli honit přeludy. Zajímá mě cena, a z toho tvýho kukuče soudím, že budeš posranej hrdina z kterýho může na konci něco kápnout. Čím menší hrstka s tebou půjde, tím víc zlata pro Gabriela.

Saša - 12. května 2017 15:18

Ruiny Karlsburgu

Po chvíli plížení se dostanu do míst, odkud už je zřetelně vidět zář malého ohně. Oheň udržovaný pouze na to, aby dával světlo a zároveň zůstal dostatečně skrytý. Takže ten někdo nechce, aby se o něm vědělo.
Co tady někdo v tuhle hodinu pohledává, že se musí tak skrývat? napadne mne a mé podezření o něco zesílí. Takhle se nechová někdo, kdo dělá legální činnost. Noc je čas zlodějů a podobné verbeže. Kdyby to byl někdo slušný, tak by si to nechal na ráno. Nebo....co vlastně hledá?

Pohledem přelétnu postavu u zdi, odhadujíc její výšku a další parametry z toho, co mohu vidět. Také si prohlédnu okolí ohně, abych zkontroloval, zda je tady sama nebo se tady válí věci více osob. Ale vypadá to, že tady nikdo další není.
Malba na zdi? Co na ní mohlo být tak zvláštního? Nějaký hledač v ruinách, ale proč to dělá v tuhle dobu?
Ještě chvíli postavu pozoruji, než se rozhodnu pro oslovení. Nakonec, čekat tady jak nějaký lapka a očumovat, to se mi také moc nechce.
,,Trochu pozdě na archeologické výpravy." oslovím neznámou osobu, přerovnávající kameny. Napůl čekám, že mým směrem vylétne jeden z kamenů na zemi. Z prvních pár pohybů by mělo být zřejmé, co je ten dotyčný zač.

Ondřej - 14. května 2017 15:08

Zvědavý noční host - Gabriel

Dnešek byl jedním z těch dnů, které stály za to. Kdy nic nevychází tak, jak má a co jde, tak se pokazí.
Začalo to už ráno přepadením té karavany se zásobami pro vojenský oddíl. Nebyl to dobrý nápad, ale co naplat, když je hlad a nerozvážný kapitán. Budiž mu teď země lehká... bleskne mi hlavou při vzpomínce na Orena, jenž se nedožil večera po střetu s vojáky. Věděl jsem, že je hloupost, aby mne následovali do krčmy, ale byli spokojení ze svého úlovku, přesvědčeni o svém štěstí a snad i o své nepřemožitelnosti a vysvětlit, že se do hostince nejdu ani tak bavit moc nešlo.

Čert to sper...a teď ještě tohle...začínám toho mít dost...
Rychlým pohledem přelétnu pokoj i hosta, co si pohrává v rukou s vrhacím nožem. Že by vojenský špeh či čmuchal některého z vévodů?... V těch několika málo okamžicích odhaduji, copak je zač a kolik toho asi slyšel. Že jsem ji ztratil a nemám tušení, kde je?...tahle informace mohla by nám být spíše k užitku než ke škodě, pokud by ji pěkně zatepla donesl některému z vévodů...

"Ani ne." odpovím na jeho pozvání.
"Na vojácích mi nesejde a marodéři, byli to dobří chlapi a škoda jich, ale takový už je život. Ovšem moje práce to nebyla."

Při zmínce o legendě, sevřu jílec šavle pevněji v rukou. Už už jsem se nadechoval k odpovědi, ovšem pak jsem si to raději rozmyslel. Nic neví a nerozumí, tak co je mu po tom...

"Horu zlata..." ušklíbnu se.
"Jo a možná taky jen kus žvance a klidný spánek bez dýky pod hlavou."
Pro většinu těch chlapů je tohle víc než celý jmění, ale kdo by to pochopil...
Po chvíli pokračuji dál: "A co chceš ty? Nahrabat si za předání zajímavých informací či za přeložení hlavy jednoho z marodérů?" Zadívám se mu do očí a volnou rukou se chopím opěradle židle, která by snad mohla použít coby provizorní štít, kdyby hodlal použít těch vrhacích dýk.

Vypravěč - 14. května 2017 15:26

Ruiny Karlsburgu - Saša

Nezdá se, že by zde byl ještě někdo další krom onoho človíčka kutícího cosi u paty zdi.
Postava se bleskurychle otočí, když ji oslovíš. V její tváři mísí se úlek, překvapení a snad i trochu strach. Několika rychlými kroky vrátí se k ohni v ruce třímá meč, který zde prve odložila.

Překvapení ovšem je patrné na obou stranách. Teď teprve můžeš si v záři ohně dobře prohlédnout, kdo to proti tobě stojí. Je to žena, vlastně ještě dívka jen v mužských šatech. Její přítomnost zde vyvolává ještě více otázek a podněcuje tvoji zvědavost.

Meč v rukou svírá pevně a prvotní úlek je pryč. Z jejího postoje můžeš jen tušit, že se s mečem ohánět umí, i když na to snad na první pohled ani nevypadá.

"Snad a co je ti po tom?" odpoví konečně na tvou otázku a nepřestává tě upřeně sledovat.

Saša - 14. května 2017 17:46

Ruiny Karlsburgu
Mladá neznámá

Z mých zkušeností mohu říci, že přestože je to dívka, musela se naučit alespoň trochu naučit zacházet s mečem. I kvůli tomu si asi mohla dovolit takový noční výlet. Tohle ještě může být zajímavé. Rukou, ve které držím dýku, dám ostentativně najevo, že ji schovávám a nemám v úmyslu se pouštět do nějaké potyčky. Jsem i rád za okolní šero, které prozatím kryje mé oči. Třeba se mi podaří zjistit, o co tady jde, bez nějakých vřískotů o čertech a démonech.

,,Jak se jmenuješ? Víš o tom, že vykrádání podobných míst bývá často postihováno. Popravdě, ne že by mě to úplně zajímalo. Ale zajímalo by mě, proč by si někdo vybral k přečkání noci právě tohle místo." naznačím rukama na okolní ruiny.
,,Já prostě jen cestuji a zastihl mne konec dne. Myslím, že pro tebe to bude důvod jiný?" zalétnu pohledem k rozbořené malbě. ,,Snad nějaký sběratel zašlého umění?"

Gabriel Gallagher - 14. května 2017 19:01

… tak a teď se ještě představit, kamaráde.

(pokoj v patře, Ondřej)

A dokonce začíná vypadat i docela vychytrale tenhle náš mladý neznámý kamarád.
Poslouchám jeho slova o tom, že nechce vejít. Jistě že ne. Je v bezpečí tam kde zrovna je, ale to já před ním zatím taky. A hostinský nejdřív převálcuje tebe chytráku, až pak mě.

„Takový není život kamaráde, taková jsou jen hloupá rozhodnutí.“ opravím jeho vysvětlení a vlastně zdůvodnění těch několika mrtvých, kteří ukončili zbytečně život. Ať voják nebo marodér, to snad znamená že někdo je víc v právu? A především to bylo kvůli němu. To jeho hrdinské zvolání nebylo zrovna rozséváním kytiček, právě naopak.

Všimnu si jak sevřel pevněji šavli, jako kdyby se už chtěl do něčeho pustit a jedná má noha se při tom přesune trochu dopředu a celé tělo se zpevní. Chytím nůž připraven na jeho útok. Velmi nerad bych na něj útočil já jako první. Ale tyhle instinkty jeden prostě nepotlačí, hlavně když čeká, že protistrana bude nervózní. Zůstanu ho ale sledovat a poslouchat jeho pobavený škleb.

Taky se ušklíbnu a široce se usměju. Vlastně mě tenhle kamarád docela baví.
Tak ty že jsi … marodér? Na to se mi zdáš příliš zvláštní. Nějak mi na něj nesedíš. Ani postojem, ani chováním a ani tím, že teď stojíš tady v hostinci, klábosíš se mnou jako kdyby ses vůbec nebál. A přitom bys měl utíkat co ti nohy stačí. Už se snad nebojíš že tě chytí? Že tě někomu dovedu?

Sleduju jak jeho ruka sevře židli a můj úsměv se zase stane zlým. Pobaveně nadzvednu hlavu a pomalým pohybem na něj ukážu jedním z nožů, ale ne tak že bych na něj útočil. Spíš je to jen poukázání na jeho osobu. I kdyby se pokusil vykrýt mou ránu do hlavy svou židlí, zřejmě bych mu stihl uštědřit jednu do stehna. Kupodivu mu nechci zatím nijak ublížit, tak nějak se mi ten hoch začíná zamlouvat. Možná tím jak je neohrožený – prostě hrdina se vším všudy.

„To je nabídka kamaráde? Protože horu zlata bych bral. Žvanec a klidný spánek si zařídit umím. Pokud tedy nejsi zrovna poblíž, abys mě budil svým nočním klábosením. Ale zřejmě jsme si kvit.“ přikývnu a škodolibě se usměju. Rozhodím trochu velkoryse rukama s noži.

„Pokud to není nabídka ...“ pokrčím rameny a trochu se nadechnu. Na chvíli se podívám stranou abych se vrátil pohledem zase k němu. Úsměv vystřídal jen chladný výhružný výraz a upřené oči na jeho osobu „… máš šanci odejít.“ pronesu klidně, ale dost důrazně.

Nechtěl bych se s tebou tahat ze schodů a mrtvol pro dnešek bylo dost. A rozhodně ti své plány nehodlám říkat. Na to se známe dost krátce, skoro vůbec. A ani jsi neřekl své jméno. Jen jsi vrazil do pokoje jak vichřice. Bez omluvy.
A dlužíš mi klidnou večeři a spánek. Ale to si od tebe vyberu kamaráde. I s úroky.

Vypravěč - 14. května 2017 20:26

Ruiny Karlsburgu - Saša

Dívka z tebe nespouští oči. I když jsi schoval svou dýku, stále stojí ve střehu připravena se bránit kdyby bylo třeba. Na tváři se jí mihne pobavený úsměv, když mluvíš o vykrádání. Vlastně je docela hezká a vyzařuje z ní cosi zvláštního. Uvědomíš si.

"Snad ze stejného důvodu jako ty." promluví nakonec. Otázku po jménu ovšem nechá nezodpovězenou.
"Jo, sběratel umění, už si viděl někoho, kdo si strká do kapsy fresku?" pokračuje po tvé poznámce o sběrateli umění.

"Cestovatel, co ho zastihla noc. Tak fajn. Jestli jsem tě vyrušila, omlouvám se. Můžeš spát dál, budu jako myška a ráno můžeš pokračovat zas svou cestou." Nechá poklesnou meč a stále tě obezřetně sleduje jakoby čekala na jakýkoliv podezřelý pohyb.

Abelard Smecker - 14. května 2017 20:38

Tábor marodérů

Yygritte

"Bohužel..." odpovím. "Neschvaluji, co dělají, ale moc možností na výběr nebylo...vybral jsem si." otočím se na dívku a tiše dodám. "Hrdý na to nejsem." Otočím se a pokračujeme v cestě. Důvěrně to tu znám, vím kde zabočit a pomalu nás provedu propletencem skal.

V táboře nás přivítal jeden z těch umírněnějších, ostatní zřejmě vyšli za kořistí. Jsem za to rád, že se můžu s někým poradit. "Řekl jsem si, že sáhnu po něčem voňavějším." Odpovím mu nahlas a když jsme od sebe blíž, zeptám se ho tiše. "Ležela v lese...kam všichni odešli? Někdo jí vyplenil vesnici, bylo by dobré vědět, kdyby to byli naši. Nebude tu dlouho, jen dokud nebude mít kam se vrátit, nemohl jsem ji tam nechat ležet zraněnou."

Trinke se drží stále u Ygritte, když se k nám muž přiblíží, začne výhrůžně vrčet a postaví se mezi něj a ženu. "V pořádku, kamaráde...hodnej." Pohladím psa po hlavě a ten se uklidní.

Když se dozvím, kam marodéři odešli, otočím se na dívku tázavě, jestli se nejedná o její případ. Jestli to byli oni, tak potěš...bude to složité.

Ondřej - 14. května 2017 21:11

Tajemný návštěvník - Gabriel

Prohlížím si chlapíka před sebou. Vskutku by mne zajímalo, co je zač a oč mu jde.
"Nabídka? Ne, horu zlata ti vážně nabídnout nemohu. A k marodérům se takoví jako ty nepřidávají."

Co to u všech čertů hraje za hru?...Co čeká, že mu nabídnu lákavou odměnu? Že ho s úsměvem přizvu, ať se přidá?...

Dřív než stačím pokračovat, přisupí hostinský. Udělám krok stranou, aby mohl vejít. S lucernou v ruce rozhlíží se po pokoji a vydýchává nelehký výstup do schodů. Až teď všimne si, že oba třímáme v rukou zbraně.

"Co to u všech...tak to ne, jestli si chcete vyřizovat nějaké účty, tak venku, tady v žádném případě. Nenechám si z lokálu udělat kůlničku na dříví." Ukáže rázným gestem ven a svůj monolog proloží ještě několika jadrnými nadávkami. Rozčileně šermuje lucernou sem a tam, a když si všimne, v jakém stavu je jedna ze stěn pokoje, jen po Gabrielovi blýskne nasupeným pohledem. Přenechání části lupu bylo pro něj sice fajn, ale rozhodně to nepovažoval za předem zaplacené nucené výdaje na opravu pokoje.

"Jen klid. Nehodláme se prát. Jen jsme se tak bavili." uklidňuji rozlíceného hostinského.
"Vlastně už jsem na odchodu, abych nerušil klidný spánek vašich hostů.
Sbohem." věnuji pohled onomu muži a pomalu ustupuji do chodby, aniž bych se k němu otočil zády.

Necháš ho tu jen tak?...nic neví, a to, co slyšel mu není k ničemu...krve už dnes teklo dost...

Saša - 14. května 2017 21:15

Ruiny Karlsburgu

,,Ze stejného důvodu určitě ne. Nebo mi chceš tvrdit, že tu fresku tady prohlížíš z dlouhé chvíle?" optám se, do hlasu se mi vloudí pochybovačný tón.
,,Snad se nebudeš cítit uražena, když se mi nechce zrovna spát v blízkosti někoho, kdo sebou nosí takovou čepel." pokynu gestem ruky k jejímu meči. ,,Ale když už jsme tady ve dvou, můžeš přidat dřeva ať je víc teplo a můžeš lépe vidět na ty fresky." nadhodím konverzačně. Pokud je vzhůru celou noc, určitě už je taky unavená a pochybuji, že se jí bude chtít pouštět do potyčky s cizí osobou.

,,A skoro sem zapomněl na slušné vychování. Já jsem Saša. Nájemná síla pro práci, do které se většině smrtelníků nechce." představím sebe, když se dívka nemá k tomu představit sama sebe. Třeba je její jméno něčím známé, že by mi to něco prozradilo?
,,Myslím, že můžeme nechat té nedůvěřivosti a berme to z toho obchodního hlediska. Ty si v klidu zkoumej svoje fresky a já se postarám o to případné problémy, které by se mohli objevit." nadhodím a pokud dívka stále stojí na místě, rozhlédnu se okolo po něčem, čím by se dalo přiložit. ,,Pokud tedy ten oheň není tak malý jen proto, aby nepřílákal zlé duchy? Huhůů." zahoukám stylem, kterým babičky straší vnoučata před spaním. Ze rtů mi unikne pobavený smích. Přesto, toto místo je přesně tím typem zříceniny pro různé legendy u ztracených duších.

Gabriel Gallagher - 14. května 2017 21:53

… dluhy se neodpouští.

(pokoj v patře, Ondřej, Hostinský)

Nakloním hlavu na stranu a zvednu jedno obočí v nechápavém výrazu.
Takoví jako já? Oni jsou Nějací jako já? Nějací jiní jako já? Nevíš s kým mluvíš kamaráde.
Nožem mu při tom naznačuju směr, kterým se má ubírat. Směrem ke stěně jeho pokoje, směrem pryč ode mě. I když jeho zábavný výstup mě připravil o celou noc spánku …

Mé přemýšlení ale ukončí hostinský, který se konečně prodere až dovnitř a světlem rozzáří místnost a okolní stěny. Sleduju s ledovým klidem jak popadá dech, jeho velké břicho a světlo lucerny, které tančí po stěnách jako vlny na moři.
Široce se usměju, když začne mluvit o vyřizování účtů. To bych velmi chtěl. Vyřídit si účet tady s panem hostem. Ale venku rozhodně nebude taková příležitost. Příležitost která byla se najednou vytratila. O to zajímavější to bude teď.

A kůlničku už ti tu z toho jeden malej nervózní mužík udělal. A tady ho máš, klidně si to s ním můžeš vyřídit.

Raději než slova ale volím mlčení. Někdy je to mnohem bezpečnější.

Když se pak zabývá zničenou stěnou plnou zářezů a odstávajících třísek. Prohlédnu si ho nechápavým pohledem s pozvednutým obočím.
„Máš tu Velký krysy Hospodo.“ pronesu na vysvětlenou a pohledem zkontroluju neznámého kamaráda z vedlejšího pokoje, co stále ještě neodložil šavli. A ten začne uklidňovat hostinského po tom svém. A ještě má tu drzost pronášet něco o klidném spánku.
Tak snad si ho z nás dopřeje alespoň jeden.

Schovám své nože, které jsem doteď držel v rukou, za opasek. Proti hostinskému by zřejmě neměly šanci fungovat a mladý neznámý se už loučí k odchodu.
Jeho odchod doprovázím stejně jako on, pohledem. Beze slova, ale než zcela zmizí dovolím si na něj vrhnout úsměv jedním koutkem úst.
Na shledanou, kamaráde.
Takže tady to taky nebude bezpečné. Jednou si vyberu hostinec a ono se z toho zase stane drama. Tomuhle životu se prostě nedá říkat nudný, ani jeden jediný den.

Poté se obrátím na hostinského a vytáhnu další jednu minci.
„Máš to tu čistý hospodo, ale ženských ti tu chybí. Tu snídani a vodu si vyzvednu jindy.“ hodím mu minci, aby se pro ni musel trochu hýbat pokud ji chce chytit. Mezitím si sáhnu rukou pro kápi a hodlám se protáhnout kolem něj, tak aby mě nemohl chytit. Přeskočím židličku, kterou jsem nastražil, a vydám se ven z pokoje. Snažím se ještě zahlédnout kamaráda se zbraní.
Nemířím ale za ním. Nebyl by mi k ničemu a podle všeho umí chodit jen po schodech. Takže si na něj počkám. Dřív nebo později se opět potkáme. Nějak tak tuším, že si od tebe budu muset ještě něco vyzvednout.
Dluhy se totiž mají platit, dluhy se neodpouští kamaráde.

Vypravěč - 15. května 2017 16:04

Tábor marodérů - Abelard, Ygritte

Muž, kterého znáš pod jménem Plešatec, zvedne se od kotlíku s polévkou a zvědavým pohledem přelétne dívku, která se odvážila následovat sem slepce.

Při zmínce o vypleněné vesnici a spojitosti s marodéry se jen lehce usměje a kroutí hlavou, když ti dává stejně tichou odpověď.
"Málo nás znáš, příteli, málo. Stojíme sice mimo zákon a na naši hlavu bývá vypsána odměna. Bereme i od vesničanů, ne že ne, ale nevypalujeme vesnice, nezabíjíme ženy a děti. Nezapomeň že mnozí z nás mají v těch vesnicích své rodiny, ke kterým nemohou se vrátit a poslední peníz, co nám cinká v kapse, mnozí potajmu posílají právě jim."

Zvláštní, že marodér cítí se být snad uražen tím, že je házen do stejného pytle s hrdlořezy, co se neštítí nižádného zločinu. Sám však dobře ví, že to nejsou žádní svatoušci a pro jejich činy není žádné omluvy, přestože snaží se o jediné, přežít. Přesto snad v některých z nich ještě někde v srdci zůstala malá jiskřička cti, která nedovolí dopustit se všeho toho, co jest jim přičítáno.

Vida, že pes bude bránit přiblížit se k nově příchozí, znovu si sedne ke kotlíku s polévkou a pak již hlasitěji pokračuje.
"Vyjeli do Podhradska, měli tam dostaveníčko s karavanou, co vezla zásoby pro vojenský oddíl. Hádám, že nad ránem budou zpět.
Nemáte hlad?" zeptá se pak a rukou vás zve, abyste přisedli k ohni.

"Jak ti říkají, děvče?" zahledí se na dívku. "Mně tu neřekne niko jinak než Plešatec." zasměje se a přejede rukou po pleši.

Vypravěč - 15. května 2017 16:30

Ruiny Karlsburgu - Saša

"Možná mne jen zaujala." odpoví vyhýbavě. Je vidět, že není příliš nadšena tvou společností. Přece však nakonec prozradí své jméno.
"Lerien." představí se s drobnou úklonou jakoby sdělovala své jméno nějakému vznešenému hostu. Naučené způsoby se jen těžko skrývají.

Ne příliš ochotně přiloží na oheň jedno polínko ležící opodál. Když se pro něj shýbne, plášť se jí sveze z jednoho ramene. I v tom přítmí, které zde panuje můžeš si všimnout, že halena je zde roztržená a plátěným obvazem prosakuje krev. Dívka si v okamžiku plášť zase upraví, jen na okamžik skousne rty, to když se rána bolestivě ozve při neopatrně rychlém pohybu, nechtějíc tak dát najevo jakoukoliv slabost a případnou výhodu nepříteli.

"Zlé duchy tedy oheň rozhodně nepřiláká." ušklíbne se jen. Když se ti pak zahledí do očí, o krok couvne a ruka pevněji sevře meč, kterého stále nehodlá se vzdát. Zář ohně odhalí tvou neobvyklou barvu očí.

"Co seš zač?" splyne jí ze rtů tichá otázka. Oči bloudí po okolí jakoby čekali, že z okolních stínů vystoupí ještě někdo další a snad můžeš v nich číst i trochu strach.

Vypravěč - 15. května 2017 18:27

Hostinec - Gabriel

Muž pomalu vycouvá do chodby, a když mluvíš s hostinským, sbíhá dolů ze schodů, o čemž svědčí vrzání starého, seschlého dřeva schodiště.

Zavalitý mužík se už už nadechuje k nějakému dalšímu proslovu, když mu u nohou zacinká zlaťák. Tiše si tedy pro sebe brblá jen něco pod vousy a loví minci ze země.

Neznámý návštěvník zmizel kdesi dole v lokále. Podle bouchnutí dveří je jasné, že zmizel kdesi venku na ulici.

Nebe na východě začíná pomalu blednout, za nedlouho bude svítat. Hostinský ulovil svůj zlaťák a vyhlédl za tebou na chodbu.
"Pán nás už opouští? Jak je libo." nevypadá, že by mu bylo líto, že odcházíš bez snídaně, kterou jsi měl slíbenou. Zabouchne dveře pokoje a tiše brblá nějaké nadávky a cosi o tom, že tyhle kšefty mu byl čert dlužnej.

Počasí se trochu umoudřilo, venku přestalo pršet ovšem obloha je stále zatažená. Je mlhavé chladné ráno. V kapse máš díky včerejší potyčce a úklidu hospody slušnou sumu mincí, takže můžeš si zas chvíli užívat nerušeného klidu a nicnedělání, pokud ti to ovšem tvá zvědavost dovolí. Na muži, se kterým ses dnes setkal bylo cosi zvláštního a myšlenky stále se vracejí k jejich nočnímu rozhovoru.

Saša - 15. května 2017 18:35

Ruiny Karlsburgu

,,Těší mne Lerien. To je hezké jméno." na chvíli se zarazím nad tím gestem, kterým zrovna mne obdařila. Že by pocházela odněkud od dvora? Co by někdo takový dělal tady?
Pozoruji, jak Lerien přiloží poleno na oheň. Očima zalétnu k jejímu rameni, ze kterého se sveze plášť.
Hmm? Zranění? Takže to, co tady hledá, musí mít velkou hodnotu pro ni. Aby to tady prohledávala s takovým zraněním... napadne mne, když vidím, v jakém stavu je dívčino rameno. Sice nevidím přímo ránu, ale je tam dost krve na to, aby to byla otevřená rána, jenom lehce obvázaná, aby bylo potlačeno nejhorší krvácení.

,,Oheň může přilákat různé bytosti." pozoruji, jak se vyšpónuje po tom, co vidí můj obličej. ,,Člověk. Kupodivu, i když to tak nemusí vypadat. Někteří bojovníci mají jizvy, chybějící prsty a někteří....tohle." zlehka se prsty dotknu prsty svojí tváře.
,,Ale myslím, že ty seš na tom teď hůř. Nebojíš se infekce do té rány?" poukáži na její rameno. Pokud ta rána není ošetřená a ještě tu ruku vystavuje námaze, hrozí že to bude mít horší následky než je nutné.

Vypravěč - 15. května 2017 19:20

Ruiny Karlsburgu - Saša

Pozorně tě sleduje a prohlíží jakoby chtěla snad jen tím pohledem proniknout do těch nejskrytějších koutů duše, odhadnout a poznat, co jsi zač. Meč nakonec zcela odloží, ale stále jej nechává tak, aby ho měla po ruce. Snad tvé klidné vystupování ji trochu uklidňuje, i když jisté obavy a podezření stále přetrvávají.

"To nic není." odvětí, když narážíš na její zranění a přitáhne plášť těsněji k tělu. "Ruiny umí být nebezpečné, i když jsou prázdné." pokračuje tiše spíše pro sebe.
Usadí se k ohni a přihodí ještě polínko. Očividně se jí nechce před cizíma očima pokračovat v činnosti, ze které jsi ji vyrušil.

"Říkals, že jsi na cestách. Kam máš namířeno?" pokračuje potom v otázkách pro změnu ona, možná jen proto, aby řeč nestála.

Gabriel Gallagher - 15. května 2017 20:02

… sledujme krysu, kdepak má svou škvíru.

(pryč z hostince > venku)

Zaslechnu dusot nohou na dřevěných schodech. Rychle a dolů, pryč.
Tak ty budeš utíkat kamaráde? Tak to tě zřejmě někdo bude muset pronásledovat. Slušelo by se to.
Bouchnutí dveří mě pak zcela ujistí, že si ho budu muset najít venku.

Na Hostinského už se ani neohlédnu a rychle se pustím na schody. Budu rád, když se tady už nebudu muset ukázat. Alespoň tedy nějaký čas neukázat.

Během rychlého scházení dolů si oblékám kápi, ale nepřehodím si ji přes hlavu. Místo toho si ještě před východem z hostince upravím vlasy dozadu.

Venku už se začíná rozednívat a to mi příliš nepřihrává k rozhodnutí, které jsem učinil během rychlého uvážení. Po tom co přede mnou neznámý uprchl. Přitáhnu si látku pevněji na sebe. Takhle chladné ráno, prohlédnu si zatažené nebe. Snad se dnes trochu umoudříš.

Na chvíli se zastavím přede dveřmi, abych se rozhlédl, kam malý kamarád zmizel.
Mincí mám sice dostatek, ale tohle vypadalo na něco mnohem lepšího. Navíc práci si určuju sám. A bylo by zajímavé si pro změnu určit něco většího než domácí rabování.
A že bych byl špatný marodér? Byl bych špatný kdokoliv, kdyby by měl někdo velet. Na to nejsem.

Vydám se nejpravděpodobnějším směrem, kterým by mohl jít a snažím se krýt u domů abych nebyl tak nápadný. Někde ho snad zahlédnu. Ale sebe bych nerad odhalil. V nastávajícím šeru to nebude tak jednoduché jako ve tmě.

Saša - 15. května 2017 20:14

Ruiny Karslburgu

Gesto odložení meče alespoň z ruky si vysvětluji tak, že dívka danou situaci zvládá docela dobře. Když však ke svému zranění zaujme hodně ležérní postoj, zamračím se.
,,Pokud sis to zranění přivodila tady, tím spíš by sis ho měla pořádně ošetřit. Můžu taky nabídnou své služby v tomto směru. Přeci jen, s jednou rukou se ti bude špatně hledat. A sněť do rány bude to nejmenší, v co můžeš v těchto podmínkách doufat." vysvětlím jí svůj pohled na takové zranění. I mnohem silnější osoby už podlehly zraněním menším. A to jen proto, že je ignorovaly.

Nad její otázkou se chvíli zamyslím. ,,Vlastně nikam zvlášť. Cestuji od města k městu, kam mne nohy zanesou, pokud je tam práce pro jeden potulný meč." vysvětlím Lerien svůj životní styl v jedné větě. ,,I když je pravda, že poslední dobou už mi docházejí peníze, takže nějaká práce by se hodila. Ale myslím, že tvá činnost tady měla zůstat v utajení, co?"

Vypravěč - 15. května 2017 21:21

Na stopě - Gabriel

Když se před hostincem rozhlédneš, spatříš ještě mizející postavu za jedním z domů. Proplétá se a spěchá mezi domy, které se teprve začnou probouzet. Jeho kroky vedou neomylně pryč z vesnice. Za jedním z posledních domů se na chvíli zastavil. Mlha dnes hraje ti do karet, a tak si tě prozatím nevšiml.

Za vesnicí zamířil rovnou do lesa. Chvíli se držel cesty a pak zamířil rovnou do hloubi lesa. Tušíš, že někde tím směrem leží řeka Velborga. V ranním šeru i mlze se ti prozatím daří držet se v bezpečné vzdálenosti tak, abys sám zůstal nespatřen.

Zdá se, že tu na něj kdosi čeká. Mezi stromy rýsují se siluety dalších postav, K tvým uším dolehne i ržání koně.
"No to je dost, už sme mysleli, žes tam zůstal." vítá ho s úlevou kdosi z čekajících postav.

"Jen menší nepříjemnost, na vysvětlování bude čas později, jedem." odpovídá tvůj známý neznámý. Přebere pak otěže svého koně, vyšvihne se do sedla a následován svými druhy za chvíli zmizí mezi stromy v mlžném oparu probouzejícího se lesa.

Gabriel Gallagher - 15. května 2017 21:46

… dál za krysou - kde není rychlost je vytrvalost.

(v lese)

Mám tě kamaráde. A jen tak ti to neprojde.
Pousměju se když uvidím jak mizí za rohem domu. Pustím se do lovu, městem. Schovávám se za cokoliv co mi poskytne alespoň trochu úkryt a kolem stěn domů se mu snažím držet na stopě.
Co bylo tohle za plán kamaráde? Kam to máš namířeno?

Schovám se zase za roh domu, když zjistím že se zastavil. Po chvíli vykouknu a zjistím že už se vydal do lesa. Tam bude jeho sledování o dost těžší, ale taky ne nemožné.
Naštěstí se všude kolem povaluje mlha a ráno se stává čím dál hezčím. Schovám se za blízký strom a chvíli sleduju směr, kterým se vydává. Tím směrem je jen řeka a aby ji překročil … nechce se mi zase namočit zbytečně. Navíc do téhle studené řeky.

Když vidím, že jeho cesta se ubírá ke koni a jiné osobě schovám se zase za stromy. Tenhle poklad bude muset stát za to, jinak by mě pěkně naštval.
Tak nepříjemnost? Ano, to zní jako můj popis, docela přesný popis kamaráde.

Když slyším jak rychle vyrazili pryč, odlepím se od stromu, kde jsem se schovával a chvíli se jen dívám směrem, kterým ujíždějí na koních. Tak tuhle rychlost já napodobit nedokážu.
„Nepříjemnost … už mi říkali i hůř, kamaráde.“
Něco si o tobě zjistím, ty se vrátíš. Přeci jen máš u Hostinského zajištěné jisté služby s jinou osobou. Jak moc ti na ni bude záležet? Jinak jsi dost neopatrný a to se občas nevyplácí.

Vydám se lesem k místu, kde se setkali. Místu kde čekal někdo s koněm, aby si ho vyzvedl. Tak přeci … že by byl marodér. Zajímavé. Tak jakou máš cenu kamaráde?

Rozhlédnu se kolem a především pod sebe. V měkkém podkladu kolem řeky by měly zůstat nějaké stopy a tak se vydám po nich. S obezřetností a občas zajdu mezi stromy, abych se rozhlédl a poslouchal. Jinak postupuju kam až mě zavedou stopy kopyt. Nejsem rychlý, ale doma mě rozhodně nic nečeká. Vlastně ani nemám doma, tak kam spěchat.

Vypravěč - 15. května 2017 22:02

Ruiny Karlsburgu - Saša

Při poznámce o hledání se trochu ošije, tohle téma jí není příliš příjemné. Na první pohled tady ale nemůže být nic cenného a ani ta freska na stěně není nijak zvlášť zajímavá, nepřipomíná mapu pokladu ani nic podobného za čím by stálo se pachtit. Vlastně je to jen jakýsi rodokmen jednoho rodu. V pravém rohu je pak fragment jakési postavy držící v rukou štít.

Stále váhá nakolik ti může důvěřovat. Pak odhrne plášť z ramene a poodhalí provizorní obvaz na rameni.
"Potulný meč, co se vyzná v ošetřování zranění? Budiž, snad to zvládneš ošetřit lépe než já." opatrně stáhne plátěný obvaz a odhalí tak ne příliš pěkně vypadající rozšklebenou ránu snad od nějakého ostrého kamene.

"Třeba jsem jen nemohla spát a byla zvědavá." pokračuje po tvé narážce na tajné pátrání v ruinách starého hradu.

Kdyby ses zahleděl do jejích očí, mohl bys v nich číst spoustu otázek. Dělá dobře? Co když je ta dobrosrdečnost a přátelství jen hrané? Co vše si může dovolit říci?

Saša - 15. května 2017 22:27

Ruiny Karlsburgu

,,Válečník se o sebe musí umět na bojišti postarat, když zrovna okolo není felčar nebo bába kořenářka, kteří by mu pomohli. Možná by ses divila, kolik toho na první pohled různí vagabundi vědí o takovém ošetřování." namítnu na její podezíravě znějící poznámku o léčení.
Vstanu ze země a odepnu pás mečem, který nechám na místě a vydám se pomalu kolem ohně k Lerien.

,,S takovým zraněním bys měla vpravdě problémy usnout na tvrdé zemi." připustím, spíše naoko, abych jí už dal s podobnými otázkami pokoj. Zjevně mi jen tak neřekne, o co tady jde. Prohlédnu si ránu na jejím rameni. Nevypadá pěkně, patrně něco takového utrpěla, když odněkud slézala dolů. Možná po nějaké stěně? Podívám se, zda rána krvácí a zda je velká a hluboká na to, aby ji bylo potřeba vypálit, nedejbože kdyby snad už začalo okolí rány měnit barvu do zelena. V takovém případě o tom Lerien informuji věcně a stručně. Pokud ne, spokojím se pouze s výměnou obvazu, doplněného o improvizovaný závěsný rukáv, který vyrobím z lemu vlastního pláště. Ne že by to bylo potřeba, ale ten rukáv ji donutí s rukou nehýbat a nedráždit tak zranění víc než je nutné.

Emma - 15. května 2017 22:41

Tábor marodérů

Abelard

Se zájmem jsem si prohlížela obydlí marodérů a prostředí, v jakém se právě nacházíme. Mělo to takové svoje… kouzlo?
Nejsou to oni. Měla jsem v tom jasno a trochu se mi ulevilo. Nic tomu nenasvědčovalo. Tam těch mužů bylo plno, na koních, dobře vyzbrojeni. Sem by se všichni nevešli. Zástavu si přesně nepamatuji, jestli vůbec nějakou měli.

…kotě?! Už už se mi drala slovo skrz zuby, ale vzpomněla jsem si na Abelardova slovo a zůstala tiše stát. Oči mi těkaly na toho muže u ohně, který nás přivítal a znovu po okolí. Znovu zpět na toho muže.
…voňavějším?! Dělá ze mě nějaký zboží nebo co?! Začala jsem zrychleně dýchat. Při dalších slovech Abelarda jsem se znovu trochu uklidnila. I když jsem nevěděla, co mám vlastně čekat. Na to jsem si všimla ochranného postoje Trinkeho.

Pohlédla jsem na Abelarda. Z mého pohledu se toho ale vyčíst příliš nedalo.

Když začal Plešatec, jak jsem se vzápětí dozvěděla jak mu říkají, povídat o tom, co je vlastně údělem těchto mužů zde, cítila jsem se již poměrně bezpečně. I když jsem zatím nepromluvila jediné slovo.

…nemáte hlad? Přikývla jsem a posadila se k ohni. "Ygritte." Odpověděla jsem Plešatci. Kde je miska? Dívala jsem se do čeho bych mohla dostat trochu té polévky. Musela jsem do žaludku dostat něco teplého.
"Můžu prosím dostat trochu polévky?" Zeptám se nakonec. "Nebudu vás dlouho zdržovat." Potvrdila jsem Abelardova slova. "Jen... musím si trochu odpočnout." V hlase je již z dnešního dne cítit únava. "Abelard mi pomohl." Pohled mi padl na Abelarda.

Vypravěč - 16. května 2017 16:31

Na stopě - Gabriel

Sledovat stopy několika koní v měkké lesní půdě ti nedělá žádné problémy, navíc, když se je vůbec nepokouší nijak zakrýt. Snad jsou si až příliš jistí sami sebou. Tím, že jim nikdo nejde po stopě, a že vojáků dávno už se zbavili. Kdo by se taky toulal v lese mimo cesty a chodil po stezkách, co využívá snad jen zvěř.

Mlha se pomalu zvedne a z protrhané oblohy sem tam vykoukne slunce. Vypadá to, že dnes přeci jen bude docela pěkný den.

Po pár hodinách chůze dorazíš na břeh Velborgy. Stopy koní tě neomylně vedou k brodu. Po včerejší bouři je voda kalná, ale nezdá se, že by jí nějak výrazně přibylo. Sem tam vyčnívají z koryta nad hladinu omleté kameny, aby v příští chvíli zase zmizeli po nějakou větší vlnou.

Na protějším břehu se už od řeky zvedají mohutné skalní bloky. Tady začíná divoký kraj skal a hlubokých údolí. Velborga se zde divoce kroutí a prokousává si cestu mezi skalami. Místy se po břehu nedá vůbec jít, protože skály se zvedají přímo z vody a osamocený poutník je tak nucen ze široka obcházet tyhle překážky.

Vody v korytě naštěstí opravdu nebylo mnoho, kameny klouzaly a párkrát měls na mále, ale nakonec podařilo se ti překonat brod, aniž by ses celý namočil. Na písčitém břehu jsou i zde jasně patrné stopy koňských kopyt. Míří dál mezi skály, kde už nebude tak jednoduché se jich držet.

Za ohybem cesty se zastavíš, přímo před tebou trochu stranou cesty ve stínu jedné z pokroucených borovic, stojí přivázaný pár koní. Vedle nich v záři odpoledního slunce odpočívá nějaká postava.

Abelard Smecker - 16. května 2017 17:07

Tábor marodérů

Ygritte

"Spíš jsem si to představoval tak, že prohledáváte zničené vesnice a sbíráte, co zbylo." Odpovím mu. Jistě jsou mezi nimi takoví, kteří by pocestného okradli, naštěstí se chovají jako skupina a dává jim to jakýsi řád. Zapřemýšlím a přejdu ze svého strnulého postoje, s tváří, obrácenou do dálky, do sedu. Nohy zkřížím pod sebou a také se optám na jídlo.

Trinke vedle Ygritte si lehne a položí hlavu na přední tlapy. Nepřestává však sledovat okolí. "Jsou dnes nějaké odřezky, které bych si mohl sebrat pro psa?" zeptám se jen tak mimochodem. Nemůžu zapomínat na mého věčného průvodce.

"Ještě nejásej...nevím, nakolik tě tu budou chtít a co za to budou chtít." Pak se otočím na Plešatce. "Co si myslíš o tom koni? Je lepší, když je její nebo bude lepší, když ho budu prohlašovat za svého? Aby někoho nenapadlo, že si ho přivlastní..." vložím sousto do úst "...nebo fní," dopovím s plnou pusou a trošku se pousměji.

"Tak jako tak bude lepší, když budeš v mém stanu, až přijedou...chvíli tu bude shon a bez očí se mi v davu těžko někoho hledá." Řeknu směrem k Ygritte.

Vypravěč - 16. května 2017 17:25

Ruiny Karlsburgu

Když prohlédneš zranění, zjistíš, že rána ještě trochu krvácí. Šrám jen na dlaň dlouhý, okraje rány jsou rozšklebené, ale čisté. Rána byla alespoň pečlivě vyčištěna.
Dívka bedlivě sleduje tvé počínání a jen trpně zatíná zuby a sem tam skousne ret, to když se rána bolestivě ozve při každém neopatrném dotyku. Ze rtů jí dokonce splyne i tichá nadávka, která se k ní v pravdě příliš nehodí.

"Příště si dám pozor, kam lezu." prohodí ještě tiše spíše jen tak pro sebe.
"Děkuju.
Jak jsi k tomu přišel?" zeptá se pak, snad jen proto, aby řeč nestála nebo proto, aby nemyslela na pulzující bolest v otevřené ráně.

Zkoumavě se ti pak zahledí do očí, jakoby z nich chtěla vyčíst, zda tvá odpověď bude upřímná, zda se může odvážit ti skutečně důvěřovat a možná nakonec sdělit i něco víc. Krom němé otázky lze z jejích očí vyčíst i únavu. Je stále těžší udržet oči otevřené, když víčka jsou tak těžká

Gabriel Gallagher - 16. května 2017 17:41

… kde končí stopy, začíná teprve dobrodružství.

(les > brod > skály)

Prohlédnu si stopy v ranní mlze. Tak jasně vtlačené do měkké půdy po dešti. Zvednu se se zlým pohledem před sebe a vyrazím klidným tempem. Tak abych se příliš neunavil i po delší chůzi. Jsem zvyklý cestovat sám. O koně se musí jeden pořád starat a udržovat ho v dobrém stavu. Takhle se starám jen o sebe. A to mi plně vyhovuje.
Slunce se začne opírat do zad z oblohy a alespoň trochu začne zahřívat prochladlou kůži. Vypadá to dokonce na příjemný den. Rozhodně příjemný den na procházku. Při chůzi si vytáhnu malý kousek sušeného masa a při sledování stop ho žvýkám v puse. Není chutné, není ani příliš výživné, ale je to to nejlepší co si může jeden na cestu vzít. Nezabírá příliš místa a máte pocit, že jste něco dostali do žaludku.

Až dojdu k brodu. Je zjevné, že přešli řeku tudy. Rozhlédnu se a pohledem propátrám skály nad sebou. Tohle je nebezpečné místo. Dost dobrý úkryt, strategické pozice. Jen kdyby ji dokázali dobře využít. Nebudou to zřejmě mistři skrývání. Ani já nejsem mistr stopování, ale snadno si dám dvě a dvě dohromady.
Jeden z mých bratrů se k marodérům taky přidal. Bylo pro něj jednodušší vést život ve skupině, nechat si diktovat a kamarádit se s ostatními. Dělit se. Taková slova můj slovník ale neobsahuje už delší čas. Já jsem byl věrný vždy jen rodině, a stále jsem. A kde je on? Spřáhnout se s cizinci místo vlastního bratra.

Zakroutím hlavou nad vzpomínkami jako kdybych je chtěl vyhnat pryč z hlavy a vydám se přes brod. Postupuju obezřetně, abych se nemusel okoupat v ledové vodě, zbarvené bahnem a vší tou špínou, kterou smetl déšť do proudu.

Na druhé straně řeky se přikrčím a zprvu postupuju opatrně. Tady nejsem v bezpečí lesa. Nevím jak fungují, ale vím, že takové skupiny často stavějí hlídky na vyvýšená místa. Nechci se dočkat zásahu odněkud z neznáma. Poslouchám a držím se u skalních stěn.

Až narazím na odpočívajícího. Chvíli ho, přikrčený za jedním kamenem, pozoruju a přemýšlím co dál.
Dva koně, jedna osoba … ale bylo jich více. Kde jsou ostatní? Kde je má Krysa? Kolem odpočívajícího jen tak neprojdu – hrát si na pocestného, bude mě chtít oloupit nebo zabít. A nerad bych mu vysvětloval, že tohle tedy nehodlám snášet jen tak.
Musím se dovědět, kam zmizeli ostatní a jak to tady funguje s bezpečností. A je jen jedna věc, kterou umím – dokonale. Házet.

Rozhlédnu se po zemi, kolem skal a kamene a seberu tři menší úlomky, které bych označil za velké kamínky. Potěžkám je na chvíli v ruce a zkusím si je nadhodit. To by mělo fungovat tak jak potřebuju.

Rozhlédnu se a na chvíli se postavím, když jsi sem jistý, že mě postava nevidí. Hodím silně kamenem a mířím na koňský zadek. To by je mohlo trochu pošťouchnout. Možná i slušně poplašit. Koně jsou zvláštní stvoření. Stačí je něčím vzít po kýtě a skáčou jak luční koníci.
Po hodu se rychle přikrčím a přesunu se trochu zpátky abych mohl z bezpečnějšího místa sledovat co se bude dít a byl připraven se bránit, kdyby si to chlapci přeci jen rozmysleli a našli mě.

Vypravěč - 16. května 2017 19:04

Tábor marodérů

"To taky." přitaká na poznámku o paběrkování ve vesnicích. Pak se zvedne a zašátrá v dřevěné truhle u jedné ze skalních stěn. Vyloví dvě dřevěné misky a lžíce. Zamíchá krásně vonící polévkou a nalije dvě vrchovaté misky, které vám pak podá.

"Dobrou chuť. Chleba došel, bude vám to muset stačit takhle." pokračuje dál. Naleje misku i sobě, nabere plnou lžíci a spokojeně se usměje nad svým výtvorem.
"Něco se tu taky najde, pár kostí z vývaru." Takže i pes dnes večeří spokojeně s vámi.

"Je její? Je. Nikdo si ho nepřivlastní a když bude třeba, určitě se nějak dohodnem. Třeba to bude cena za kus toho žvance a dočasné útočiště." pokrčí rameny a dál usrkává z polévky.

"Copak umíš děvče?" zahledí se pak na Ygritte a se zaujetím si prohlíží zvláštní znamení na tvé tváři. Možná přemýšlí, jak bys jim mohla být užitečná nebo zda-li budeš jen další hladový krk, který bude třeba krmit.

Vypravěč - 16. května 2017 19:42

Starý známý - Gabriel

Mezi skalami je slyšet jen zpěv ptáků a občasné zafrkání popásajícího se koně na pár trsech trávy. Nikde krom odpočívajícího není vidět ani živáčka. Je to zvláštní místo na odpočinek.
Tvá rána míří přesně na koňský zadek. Kůň poplašeně odskočí stranou, vyhodí zadními kopyty a vyděšeně zaržá. Svou reakcí vyděsí i druhého koně.

Muž je v okamžiku na nohou. Chvíli tiší poplašená zvířata, aby se snad neutrhla a nezmizela. Nezdá se ovšem nijak překvapen. Jakoby čekal, že se bude něco dít. Když se zvířata zdají býti alespoň trochu uklidněná, teprve pak sáhne k pasu pro dlouhý tesák.

Koutkem oka zaznamenáš pohyb na okolních skalách. Někde za tvými zády zaskřípá písek.
"Věděl jsem, že se tě jen tak nezbavím." ozve se známý hlas a zpoza jedné ze skal vystoupí muž, se kterým měl jsi tu čest setkat se dnes v noci.

Snad byly ty jasně čitelné stopy jen lákadlem a pozvánkou, která tě měla dovésti až sem. Když zabloudíš pohledem na okolní skály napočítáš pět mužů. Někteří svírají v rukou luk se založeným šípem, jiný kuši a někdo jen dýku. Některé z těch tváří připadají ti známé. Zahlédls je už večer v lokálu.

"Možná bychom si měli promluvit ještě jednou. A mimochodem, zbraně bych nechal tam, kde jsou. Stačí jediný pohyb, který se jim nebude líbit..." větu nechá schválně nedokončenou a pokyne rukou směrem k muži u koní.
"Prosím, až po vás." ledově klidným hlasem zve tě dál.
Je ti jasné, že to, co zdálo se neopatrností bylo ve skutečnosti záměrem.

Emma - 16. května 2017 19:51

Tábor marodérů

Abelard

"Díky." Přijmula jsem misku s polévkou a opatrně se do ní pustila, byla ještě horká, ale dobrá. Pár soust teplého jídla a hned jsem byla spokojenější.

"Nejásám Abelarde." Položila jsem slepci který mě sem přivedl prsty na jeho ruku. "Když mě tady nebudou chtít, určitě mi to řeknou." Na malou chvíli jsem se odmlčela abych mohla polknout další sousto. "Opravdu se o sebe umím postarat." "Jsem ti vděčná za tvoji pomoc i nabídku tvého přístřeší."
Znovu jsem zhltla další lžíci polévky. Tentokrát jsem ale málo zafoukala a …u sedmi pekel!!! Byla tak horká až jsem si trochu spálila jazyk.

Do toho všeho jsem sledovala debatu o mém koni, do které jsem ale nezasáhla.

Copak umíš děvče? Pohled mi padl na Plešatce a u toho se mi na tváři objevil úsměv. Vzpomněla jsem si na to, jak se mě Abelard ptal jestli umím alespoň vařit. "Umím vařit. Rozpoznám byliny." Z misky se ozval dutý zvuk, když již byla prázdná a na její dno mi padl můj pohled. "Umím taky jezdit na koni a trochu používám zbraně." Pak jsem zaváhala, ale povídala jsem dál. Byla jsem přesvědčená, že svou sílu můžu teprve ukázat.
"A pak, umím třeba přivolat vlka." Dodala jsem s potutelným úsměvem.

Prázdnou misku i se lžící jsem odložila vedle sebe a natáhla ruce k ohni. Jako bych si je chtěla ohřát. "Zajímá tě proč mám ty malby na tváři?" Zeptala jsem se Plešatce aniž bych na něj pohlédla. Cítila jsem na sobě jeho pohled.

"Můžu i vzít taky jednu kost?" Zeptala jsem se z ničeho nic. Pravda, zvláštní otázka, ale měla jsem pocit, že to dnes večer nebo v noci bude potřeba a nechtěla jsem zasahovat do svého náhrdelníku.
"Jak budeš mít Abelarde chvilku, ukázal bys mi tvé přístřeší? Doufám jen, že ti má přítomnost nebude vadit." Opravdu jsem byla slepci vděčná za to, co pro mě dělá.

Gabriel Gallagher - 16. května 2017 20:33

… prostě se nevzdávat.

(mezi skalami – Ondřej)

Široce se usměju po tom co se přesně trefím. Pobaví mě vidět jak kůň nadskočí jako poplašená laň a v tu chvíli si uvědomím, že je něco špatně. Velmi špatně.
Muž se nechová tak jak by podle mého mínění měl. V podřepu se stahuju zase zpátky mezi skály a ruka mi zabloudí k dýkám vzadu u pasu.
Můj ústup zastaví až hlas. Velmi známý hlas, který mi způsobí široký úsměv na tváři.

Tak tady jsi! Takhle tedy funguje ta tvoje sebranka. Měl jsem tušit, že sis to hezky nachystal. Měl jsi náskok alespoň hodinu a já se ve skalách tak nevyznám. No všechna čest ty má Kryso neznámá, kamaráde vypečený.

Pomalu, zády k němu se postavím a narovnám. Až kůže mé zbroje zavrže v nastalém tichu. Ruce se mi pomalu přesunou od boků směrem k hlavě v gestu – vzdávám se. Úsměv mi ale na tváři zůstane. A to velmi pobavený. Pomalu se otočím za hlasem a musím uznale přikyvovat každému jeho slovu. Pohledem prohlédnu i okolní skály. Tak tady jste, všichni holomci.

Na chvíli se před ním narovnám a ušklíbnu se „Víš kamaráde, já jsem prostě nepříjemnost sama.“ pokrčím trochu rameny a přitom se usmívám.
Sleduju pohledem jak se ze situace dostat. Jeho zbraně, jeho zbroj a místa z kterých na mě mohou střílet a z kterých se trefí. Je to prostě pud, stará se o mě už dost dlouho a udržuje mě tak nějak, stále naživu.

Chápu velmi dobře co znamená jeho nedokončená věta a přikývnu na ni, že rozumím. Nechám se pozvat a ruce si založím na zátylek jako zajatec. Alespoň si to mohou zatím myslet, dokud nevymyslím něco rozumného já a nedostanu se dostatečně daleko od střel.

Rozejdu se směrem, kterým ukazoval. Ke koním. To je stejně směr, kterým bych se vydat chtěl a při nejlepším odejdu s jejich koňmi a ve městě je prodám.
„No, šlechetný …“

Stále se nepřestávám usmívat a pokračuju v chůzi, trochu neopatrně zády k němu s rukama spojenýma.
„Víš kamaráde, já moc nemusím tyhlety přesilový akce. Šest a půl na jednoho. Akorát nevím jestli najdem nějaký to společný téma k mluvení. Pochybuju, že tě zajímaj prachy nebo ženský. Nevypadáš na to, kamaráde.“

Kdybys mě chtěl zabít tak už jsem tu mezi skálami a očuchávám místní písek.
Tak co chceš pacholku? Já vím, že chci ty tvoje vybájený hory zlata. Ale ty jsi nejistý. Navíc bych teď mohl těm chudákům na skalách něco povědět, ale to si necháme na vhodnější okamžiky.

Postupuju podle něj směrem ke koním a vřele se usmívám. Skoro jako dobrý host na mužíka u koní.

Abelard Smecker - 16. května 2017 21:12

Tábor marodérů

Ygritte

Jedl jsem pomalu. Každé sousto dlouho přeléval v ústech. Naučil jsem se vážit jídla, na těchto místech jej nikdy nebylo mnoho a byl jsem už v situaci, kdy jej bylo ještě méně. Pomyslel jsem na to, jak málo tyto lidi znám.

Trávím tolik času procházkami po okolí nebo léčením jejich ran, ale nikdy jsem řádně nezjistil, co vlastně dělají. Mohl jsem si domýšlet spoustu věcí, ale nikdy jsem nechtěl, abych byl ve svých domněnkách utvrzen. Vytvořil jsem si obrázek, který je sice trochu očerňoval, ale teď jsem byl alespoň mile překvapen.

Jsem ti vděčná za tvoji pomoc i nabídku tvého přístřeší...to neřeš, spím s holkou! Ozval se můj mladý, samotou potlačený duch a musel jsem se chtě nechtě usmát. Po letech se mé pocity přiblížily tomu patnáctiletému klukovi, který si žil jako v bavlnce a kdyby nebyl stydlivý, možná by se kolem něj motala nejedna sukně.

"Vlky nechej na pokoji...některým chlapům se s nima těžko bojuje a nedej bohyně, aby s tím museli jet na koni." Uchechtnu se a dojím svou porci. Rád si poslechnu o významu jejích maleb a až domluví, tak ji podle její žádosti dovedu k mému stanu. "Počkej chvíli venku," řeknu a i se psem vlezu dovnitř. Chvilku mi trvá, než se mi podaří najít vhodný, postradatelný kus látky, přikrývku nebo plášť a vytvořit z něj závěs, rozdělující stan na dvě poloviny.

"Pokoj pro hosty." Usměji se, když vystrčím hlavu ze stanu a pokynu jí, aby vešla a prohlédla si můj výtvor. Na její polovině nečekaně leží Trinke, rozvalený na zádech se všema čtyřma nahoru, jazykem vypadlým na bok z tlamy a vypadá to, jako by se na Ygritte lišáčky usmíval. Prostor je to malý, ale postačí. Taktéž jsem se podělil o své přikrývky. Snad nebude v noci příliš zima.

Saša - 16. května 2017 21:22

Ruiny Karlsburgu

,,Popravdě, chtělo by to zašít. Ale takovou výbavu u sebe nemám, takže teď bude lepší to prostě zakrýt a tobě doporučit, ať si s tou rukou odpustíš zbytečnou námahu a bolest." doporučím Lerien po prohlédnutí rány. Zdá se, že u sebe měla nějakou dezinfekci. Zručně vyrobím z plátna cípovitý obvaz, který zakryje ránu a zároveň je možné jej uvázat okolo ramene a paže, aby se nehýbal. Poté z lemu pláště vyrobím provizorní rukáv na zavěšení ruky. Opatrně se dotýkám její ruky se zraněným ramenem, abych jí ji natočil tak, jak by ji měla držet pro co nejmenší bolest.

,,Za málo. Třeba si Tohle?" přejedu si prsty kolem očí. ,,Řekněme, že trest za nerozvážnost a nepřipravenost. Ale odnesl jsem si z toho něco pozitivního. Dávat si pozor na démony, kteří mohou vystřelovat energii z rohů." pousměji se a posadím se zpátky na druhou stranu ohně.
,,Jedla jsi už?" zeptám se věcně, když světlo ohně ozáří dívčinu tvář a zvýrazní tak její sice celkem půvabné, ale unavené rysy.

Ondřej - 16. května 2017 22:03

Zajatec nebo host? - Gabriel

Ten jeho neustálý úsměv na tváři...je si tak jistý sám sebou nebo tím snad něco zakrývá?...co seš u všech rohatejch zač a pro koho čmucháš? Však ty nám to povíš...

S rukou položenou na jílci šavle pozorně sleduji muže před sebou a čekám na každičký podezřelý pohyb. Zatím ovšem zdá se, naštěstí vcelku rozumný a chápavý.
"Tak jdeme." pobídnu ho ještě, když se otočí a zamíří směrem ke koním. Jdu pár kroků za ním a nespouštím z něj oči.

"No vidíš a já zas nemusím ty, co strkaj nos do věcí, do kterejch jim nic není." reaguji na jeho poznámku o přesilový akci.
"Stát." zavelím, když je pár kroků od koní.
"Odzbrojit." pokynu pak svému muži u koní.
"A ty nezapomínej, že tě mají stále na mušce." neopomenu připomenout doufaje v to, že bude rozumný i nadále. Ani v nejmenším nemám zájem prolévat další krev. Té už bylo dost.

Ve chvíli, kdy je náš host zbaven svých dýk i meče, ozve se dusot kopyt a na plácek, kde stojíme, se přiřítí jezdec, to jízdní hlídka pročesávající okolí.
"Vojáci čmuchají kolem Teufelsdorfu, měli bychom zmizet."

"K čertu!" zakleju tiše. Holt když se daří...

"Budeš muset přijmout naše pozvání, příteli." otočím se znovu k muži, přičemž na poslední slovo vložím zvláštní důraz. "Promluvíme si jinde."
V příštím okamžiku ti pevně svážou ruce za zády. Kdosi z marodérů pomůže ti do sedla jednoho z koní. Ostatní mezitím sestoupí ze skal a přivedou své koně, je čas vyrazit a na chvíli se zase ztratit do bezpečí.

Ještě se přitočím k našemu hostu. "Dovolíš?" Kusem látky mu zavážu oči, přeci jen nemusí znát cestu.

Gabriel Gallagher - 16. května 2017 22:50

... skládám k sobě hříchy - veď mě přímo do hnízda.

(ve skalách > cesta - Ondřej)

Je mi víc než jasné, že čeká na cokoliv co udělám. Kráčím pomalu a odhaduju, jak daleko střelci ve skalách ještě dostřelí. Zřejmě tady takové místo nenajdu, abych byl v bezpečí.
"Tak si zřejmě vodíš každýho pocestnýho, co ho najdeš ve skalách ne?" uchechtnu se. Jako kdybych šel do skal jen nadýchat se čerstvého vzduchu.
Nevinné přepadáváš a ty co by si na tebe troufli tak ohromuješ přesilou. Tohle tomu tvýmu dluhu přidá pěkně tlustej řádek, kamaráde.

Když zavelít Stát, udělám ještě dva kroky setrvačností a zastavím se. Ruce stále držím zezadu na krku a vlasech. Široce se usměju na muže, kterému poručil mé odzbrojení.
"Dávej na to bacha, jsou ostrý a nechci, aby měly nějaký zářezy, až si je budu brát zpátky." poučím pohůnka cizince s pokývnutím hlavy a vážným výrazem v tváři, který umocňují jizvy a poté i můj úsměv.

S rukama zezadu na hlavě se nechám odzbrojit. Zbraně nejsou vždy všechno, ale s hrozbou zastřelení tak nějak musím stále počítat a zakrýt se jedním z nich bych zřejmě nestihl. Usmívám se jedním koutkem, když mi odepíná opasek s vrhacími dýkami, poté i opasek s dýkou a mečem. Najednou se cítím lehčí a obratnější.

Při tom se přiřítí jezdec na koni a pronese svá rychlá slova a upozornění na vojenskou patrolu. Tak co uděláš hrdino?

Přemýšlím co by se v nastálém zmatku dalo podniknout, ale to už mě za paži drží ten jeho pomocník. Navíc střelci budou ještě ostražitější. Rozhlédnu se po nich a po okolí skal docela nápadně. Pak neznámá Krysa zakleje. A já se na něj zazubím pobaveně. A na jeho nabídku ještě víc.

"Tak přeci pro mě máš nabídku, kamaráde." nechám si stáhnout ruce za zády. To taky není největší problém, i když to není zrovna příjemné. Lehce při tom sebou škubnu, abych dal najevo svůj nesouhlas, ale nic víc s tím nepodniknu. Na takovou přesilu zatím nemám. A navíc chci trochu blíž do středu jejich tábora. Pokud mě nepodřízli doteď, mám alespoň malou šanci, že na cestě se může přihodit něco ještě zajímavého. A budu mít sebou spousty cílů.

Svaly paží se chtějí bránit sevření, ale jsem nucený vytáhnout se do sedla jen za pomoci jiného muže. V téhle pozici se pojede dost špatně a pak nakonec napadne toho chytráka zavázat mi oči. No, to bude cesta.

Nakloním se dopředu a nezbude mi, než nechat si to líbit.
"Bacha na vlasy kamaráde." upozorním ho klidným hlasem, když mi váže oči. A pak se ponořím jen do zvuků okolí. Do zvuků, pohybů, pachů a jiných smyslů než svých očí. Nepříjemné. Ale žádná situace není nikdy tak zlá a osobně sem se dostal i z horších.

Když se kůň pohne tak sebou škubnu. Nebude to jednoduchá cesta, ale dovede mě přímo do hnízda jak doufám. A tam se chlapci těšte.
Snažím se držet v sedle a naklánět se dopředu. Rukama sem tam hýbu, jak pažemi tak prsty, protože mi začínají dřevěnět. Jsem během cesty ticho a poslouchám a vnímám okolí a případný jejich hovor. Možná se to bude hodit.

Vypravěč - 17. května 2017 16:59

Ruiny Karlsburgu

"Pokud to půjde." špitne jen tiše na tvé doporučení, že by měla ruku trochu šetřit.
"Ještě jednou děkuji." Přitáhne si plášť těsněji k tělu, aby se trochu zahřála a zády se unaveně opře o zeď s freskou, kterou si prve prohlížela.

"Ne, ale na jídlo teď nemám pomyšlení, patrně bych usnula u prvního sousta. Na chvíli si zdřímnu." Prvotní nedůvěra a strach zdá se je tam tam. Snad došla k závěru, že příležitostí, jak se jí zbavit, měls už bezpočet. nic cenného, co by se mohlo líbit případnému lapkovi u sebe nemá, vlastně krom meče, co leží opodál.

Ve chvíli, kdy zavřela oči, snad už spala. V záři ohně máš tak možnost v klidu prohlédnout si její tvář a případně i fresku, která jí tak zajímala. Či můžeš ještě nahnat pár hodin spánku co zbývají do svítání. Ať tak či tak, zbytek noci proběhne v klidu. Dávno už přestalo pršet. Nebe na východě začíná blednout. Pomalu se probouzí nový den. Zpoza protrhaných mraků za chvíli sem tam vykoukne slunce. Zdá se, že bude docela pěkný den.

Když se Lerien probudí, s úsměvem, který na její tváři vidíš poprvé, ti popřeje dobrého rána.Chvíli o něčem přemýšlí a volnou rukou si přitom pohrává s medailonem na krku, ve kterém občas se odrazí sluneční paprsky. Pokud by ses zadíval pozorněji, všiml by sis symbolu který je na něm vyryt.

Zobrazit SPOILER

Vycházející slunce bývalo zobrazováno na sonorských zástavách, ale v tomto vyobrazení jej vidíš poprvé. Přece však upoutá tvou pozornost, protože je to stejný symbol, který má na štítu vyobrazená postava na fresce.

Říkals, že se necháváš najímat jako potulný meč. Snad měla bych pro tebe práci, ale do začátku jako záloha muselo by stačit jen pár zlatých a mé slovo, že své dluhy splácím." promluví dívka po nějaké chvíli, kdy si patrně rozmýšlela, co dál a tázavě se na tebe zahledí.

Vypravěč - 17. května 2017 18:24

Do skal - Gabriel

Tvé poznámky zůstávají bez odezvy, odpovědí jsou jen nevraživé pohledy. Není nálada ani čas na nějaké vtípky. Marodéři jsou už unavení a nevrlí a přesto je vojenská patrola zase nutí k nejvyšší opatrnosti a pozornosti.

Ve chvíli, kdy ti sebrali zbraně a ruce svázali za zády. Sestoupili všichni ze svých pozic a spěchali ke koním, které na ně čekali opodál. Než ti zavázali oči, mohl sis všimnout ještě několika koní bez jezdců, k jejichž sedlům jsou přivázány nějaké pytle.

"Je to dobrý nápad, Ondřeji?" promluví pak kdosi blízko tebe. "Nebylo by lepší se ho zbavit?" pokračuje pak. Je ti jasné, že není řeč o nikom jiném než o tobě.

"Ne, udělali ze mne už mnohé, ale chladnokrevný vrah ze mě proto ještě nebude." odpovídá mu tobě dobře známý hlas, tónem, který nesnese žádných námitek.
"Jeďte, my se postaráme o stopy." pokračuje pak ke svým mužům a osloví dva, kteří s ním mají zůstat.

Kdosi vzal tvého koně za uzdu a vyrazili jste. Držet se v sedle s rukama svázanýma za zády a přitom nic nevidět, nebylo nic jednoduchého. A marodéři spěchali. Kličkovali mezi skalami a často měnili směr. Překročili jste nějakou vodu, snad menší potok. Konečně jste zastavili. Kdosi vás halasně vítá, ale muži nejsou příliš hovorní. Probdělá noc vybírá si svou daň. Kdosi stáhne tě ze sedla spíš než, že by ti pomohl sesednout.

"Tak jdeme." pobídne tě. Dvoje pevné ruce uchopí tě za ramena a navádí tvé kroky správným směrem. Sem tam klopýtneš o nějakou nerovnost na zemi, ale pevné sevření tvých průvodců nedovolí, abys upadl.
"Pozor na hlavu." upozorní tě jeden a skloní tě tak, aby ses neuhodil. Ovane tě chlad skal a vlhkost, sluneční svit, který jsi dosud vnímal přes pásku na oči je ten tam.

Donutí tě se posadit. Za zády ucítíš dotek chladné skály. Pak tě beze slova opustí. Jen tiché kročeje kdesi opodál dávají tušit, že zde někdo zůstal na stráži. Zvenku sem doléhá ržání koní a hovor, slovům však není rozumět. Dokonce zdálo se ti, že jsi slyšel zaštěkat i psa.

Gabriel Gallagher - 17. května 2017 19:57

… v takové společnosti a přitom sám.

(ve skalách, v táboře? - Ondřej)

Ondřeji, tohle dobrý nápad rozhodně nebude. Budu tě muset zřejmě zklamat. Tak už vím alespoň jméno té neznáme Krysy.

Nakradli jste zásoby ve městě a teď si je vezete sebou. Tohle by mohlo zajímat vojáky. Oni k vám možná cestu nenajdou, ale co někdo kdo se vydá od vás k nim? Ale třeba mě přesvědčíte, že mi dokážete nabídnout víc.
Vojáci by mě podřízli hned, ale tenhle hodný hoch Ondřej si myslí, že bude o něco lepší, když si ušetří jednu vraždu. No, nakonec – pro mě jen dobře. Za to ti odpustím tu rozlitou polívku kamaráde.

Kůň se pohne a mé tělo, se svázanýma rukama, se musí chvíli snažit přizpůsobit novému a velmi rychlému pohybu. Až se mi z toho začíná dělat špatně. Bez toho abych viděl a ještě to všechno natřásání a spěch. Neřeknu ale ani slovo a snažím se pamatovat cestu podle toho co cítím pod koněm.

Když zastavíme je to úleva. Tuhle jízdu už bych stejně moc dlouho nehodlal snášet. Nečekaně mě stáhnou dolů ze sedla a já mám co dělat abych se udržel na nohou a zase nabral rovnováhu. Jednak únavou, jednak bolestí v ramenou a jednak tím, že nevidím nic kolem sebe.
Cítím jak mě jejich ruce pevně drží a vedou. Snažím se spolupracovat, ale nohy v téhle kamenné oblasti by potřebovaly trochu vědět a vidět kam kráčí. Proto klopýtám a občas vrávorám. Nepustí mě. Zřejmě mě budou chtít ještě v použitelném stavu. Uvidíme, jestli se toho dočkáte.
Sklopím hlavu když mě upozorní a trochu se jim pověsím na ruce svou vahou. Jsem trochu větší masa, ale nepochybuju že mě unesou. Takže do jeskyně. Zajímavá změna, v jeskyních bývá tma a spousty kamení.

Přemýšlím jak využít toho co slyším a toho co mám kolem sebe.
S trochou přemáhání mě donutí, abych se posadil a opřel se o stěnu. Chvíli poslouchám a pak se trochu odsunu. Natáhnu si nohy dopředu a trochu se předkloním abych ulevil tělu. Není to pohodlné být v takové pozici. Ruce už zase přestávám cítit a tak se snažím svírat pěsti abych do nich nahnal zase trochu citu.
Zakroutím hlavou, abych se protáhl a taky abych si uvolnil šátek na očích. Kdo ví jestli to půjde, ale nic lepšího zatím nemám. Dýku co jsem měl schovanou v botě mi sebrali.
Rukama, které se zase trochu vrátily k životu začnu osahávat stěnu a zem za sebou abych našel nějaký ostrý výstupek nebo kámen.
Při tom poslouchám zda někdo nejde. Alespoň si můžu trochu odpočinou v sedě než přejdeme k výslechu.

Saša - 17. května 2017 20:54

Ruiny Karlsburgu

Chvíli ještě strávím sledováním Lerien, která usnula velice brzo. Únava si na ní vybrala svoje.
Zbytek noci, které se již stejně přelívá v začínající svítání, strávím v polospánku, kdy odpočívám se zavřenýma očima, ale nenechávám se ukolébat do úplného nevědomí. Nebe se uklidnilo a okolo se nic zvláštního neděje, ani žádní duchové tohoto místa nás nepřišli navštívit. Což je asi dobře.

,,Dobré ráno i tobě. Vyspaná na další den? Co dělá rameno?" vstanu a protáhnu si ztuhlé tělo. Můj sluch zaznamená drobné cinknutí. Vidím, jak Lerien kouká kamsi mimo, pohrávajíce si s medailonem, na kterém je nějaký znak. Vycházející slunce, přijde mi povědomé. Po pár vteřinách mi mozek připomene, že stejný znak se nachází na fresce, o kterou se dívka opírala.
,,Tváříš se jako někdo, kdo chce něco říct?" vybídnu Lerien, když si uvědomím tu dlouhou odmlku mezi námi. Poslechnu si její návrh a pousměji se. Je to dlouho, co mi někdo nabízel platbu před splněním úkolu.
,,To by šlo. O co má jít?" zeptám se věcným tónem, jakým se baví zedník na stavbě majitele, jak chce udělat střechu.

Vypravěč - 17. května 2017 22:23

Ruiny Karlsburgu

"Jde to." usměje se a trochu si poupraví závěs na ruku.
Schová pak medailon za halenu a čeká, co ty na její návrh.

"Buď mým mečem, buď mým strážcem a společníkem. Možná ocením společnost někoho kdo mě bude tahat z nějaké bryndy, až zas do nějaké spadnu." významně si poklepe na zraněné rameno. Na chvíli se odmlčí.

"Ponech mi ale prozatím mé tajemství. Neptej se a nechtěj ho znát, teď ještě ne." Z tváře zmizel úsměv a ruka bezděčně už zase pohrává si s medailonem.
"Vím, je to snad příliš troufalé, ale mám k tomu své důvody. Pokud odmítneš, pochopím a nebudu ti to mít za zlé. Prozatím nemohu nabídnout víc, než toto." Z pod pláště vytáhne váček, v němž cinkají zlatky a hodí ti jej.

Tázavě na tebe pohlédne a mezitím se snaží připnout si opasek s mečem, což se neobejde bez několika tichých jadrných nadávek, které se k ní snad vůbec nehodí. Ale připnout opasek s mečem jednou rukou není tak jednoduché. Hotovo. Znovu na tebe pohlédne a čeká, co ty na to.

Saša - 17. května 2017 23:44

Ruiny Karlsburgu

,,Nemaluj si to tak vzletně. Já nejsem žádný rytíř, co zachraňuje ženy v nesnázích." zasměji se nad tou její mluvou. ,,Jsem jenom žoldák, abych byl upřímný v tomto směru. Nehledej v tom nic jiného. Ale má to výhodu oproti rytířům. Mě zavazují peníze k mojí službě, kterou jsem povinen splnit. O žoldáka, o kterém se rozkřikne, že neplní svoje řemeslo, nebývá dlouho zájem." vysvětlím dívce pobaveně.

,,A tvé tajemství je pouze tvoje. Jsem placený za to, abych ti dělal doprovod, ne abych se ptal." přikývnu na její dotaz. Cítím se lépe, když mám znova práci, ačkoliv nejistého původu a nejistého konce. Ale určitou profesionalitu je potřeba udržovat.
Převezmu si peníze a váček s nimi si připnu k pásu. Když vidím, jak Lerien zápasí jednou rukou s připnutí meče, nabídnu jí pomoc. Ale vypadá, že to zvládne sama.
,,Takže kam se chceš vydat dál? Chceš pořád pokračovat v pátrání tady nebo máš i nějaké plány do budoucna?" zeptám se a rozhlédnu se po ruinách. Teď, za denního světla, vypadají docela nevinně. Žádná temná zákoutí, kde číhají noční děsy.

Vypravěč - 18. května 2017 12:27

Ruiny Karlsburgu

"To po tobě ani nikdo nechce." blýskne po tobě pohledem.
"Umím se o sebe postarat i sama a ten meč vážně nenosím na ozdobu." trochu se čertí.
"Ale je fajn, vědět, na čem jsem. Dokud budu platit víc, můžu ti věřit. A růžově si to rozhodně nemaluju."

Pobere pár svých věcí, které tu má a pomalu se připravuje k odchodu. Zašátrá v tlumoku, který má sebou a vytáhne loveckou čapku.
"Možná bys měl vědět ještě něco." odhrne rozpuštěné vlasy a poodhalí tak lehce zašpičatělá ouška, která jasně říkají, že v jejích žilách nekoluje jen lidská krev. Vlasy pak schová pod čapku tak, aby ouška zůstala skryta, což se neobejde bez tichého zaklení, to když si trochu vypomůže i druhou rukou.

"Ne všichni proto mívají pochopení." pousměje se.

"Ne, tady nic není." pokračuje pak dál. A cíl další cesty? Sama by ho ráda věděla. Chvíli váhá. "Na sever, do Podhradska, potřebovala bych tu s někým mluvit. Kdysi tam v lesích žil jeden starý poustevník. Třeba ho tam ještě nalezneme." rozhodne nakonec.

Emma - 18. května 2017 17:47

Tábor marodérů

Abelard

Když Plešatec na mou otázku neodpovídal, sama jsem se do vyprávění jak jsem přišla ke svému zdobení na tváři nepustila.
Sáhla jsem po jedné z kostí, než se jich všech Trinke zmocnil. Taková stačí. Byla jsem spokojená se svým úlovkem.

Netrvalo dlouho a stála jsem s Abelardem u jeho stanu. "Jo." Přikývla jsem pouze a jednoslovně odpověděla. Čekala jsem před stanem.
Pokoj pro hosty. "Děkuji." Usmála jsem se a rozhlédla po stanu.

"Ty tady budeš spát se mnou?" Se smíchem jsem se podívala na Trinkeho co to provádí. Klekla jsem si k němu a pohladila ho po břichu. "Ty tady budeš spát?" Zopakovala jsem s úsměvem znovu. Když se chvíli pořád stejně povaloval… "Jak chceš"… dodala jsem.

Potom jsem se otočila k mému hostiteli. "Ještě si zajdu pro své věci." Vyšla jsem ven ze stanu abych zamířila ke svému koni a odepnula vak se svými věcmi. Během chvíle jsem byla zpět ve stanu.
"Z celého dne jsem dnes už unavená. Půjdu spát." Položila jsem vak se svými věcmi k jedné stěně stanu a vyndala ještě deku. "Dobrou noc Abelarde." Pak jsem se podívala na Trinkeho. "Dobrou noc příteli."
Zahrnula jsem za sebou provizorní závěs abych měla alespoň trochu soukromí. Odepnula jsem si svůj plášť.

Vlezla jsem pod přikrývky a dívala se do stropu. Před očima se mi odehrálo dnešní ráno, dopoledne i poledne… V očích se mi objevily slzy.
Nevydala jsem ze sebe však ani hlásku.

Saša - 18. května 2017 18:06

Ruiny Karlsburgu

,,Meč by byla vpravdě nepraktická ozdoba. A tím spíš, že jsi se rozhodla najmout mě je zjevné, že nevíš s čím vším se budeš muset potýkat. Co přijde to přijde." mávnu nad tím rukou. Snad s tím mečem dokáže zacházet skutečně tak, jak říká.

,,Platit víc? Ne. Naše dohoda platí dokud nedorazíme do místa, kam máš namířeno. Nikdo by nevěřil žoldákovi, který mění strany, protože mu zaplatí víc. A krom toho, trochu mě to uráží." zaškaredím se na Lerien. Zvednu hlavu, když se dívka zmíní o "ještě něčem".
Zvědavě sleduji, jak vyndává čapku a není mi moc jasné, co s ní zamýšlí. Jejím cílem jsou však odhalené špičaté uši.
,,Elfka? Zajímavé. Ale myslím, že v mojí přítomnosti je tohle to poslední, co by někoho trápilo." pronesu povzbudivě. Sleduji, jak si špičaté uši schovává pod čapku.
,,Takže Podhradsko. A hledat poustevníka? To by nemělo být tak těžké ne?" přehodím si kapuci přes hlavu a čekám na povel k odchodu.

Vypravěč - 18. května 2017 20:26

Tábor marodérů - Abelard, Ygritte

Dnešní noc nic nerušilo váš klidný spánek. Ráno vás v táboře přivítal opět jen Plešatec, připravil skrovnou snídani a snad trochu nervózně vyhlížel co chvíli své druhy ve zbrani. Podle původního plánu už tu měli dávno být, ale zatím po nich není ani vidu ani slechu. Něco se muselo stát.

Až během pozdního dopoledne vrátila se konečně banda psanců zpět. Po prvním pohledu je znát, že zde nejsou všichni. V unavených a strhaných tvářích lze číst, že to byla dlouhá, velmi dlouhá noc. Přesto zdá se, že se podařilo získat zásoby, u sedel několika koní bez jezdců houpe se několik pytlů.
Krom zásob je kořistí či snad rukojmím ještě něco nebo spíše někdo. Spoutaný muž se zavázanýma očima záhy je odveden do jedné z jeskyní. Zvláštní, ještě nikdy sem nikoho nepřivedli.

Plešatec zdraví se s marodéry, tázavě sleduje neznámého zajatce a marně mezi muži vyhlíží vůdce bandy.
"Zastihli nás v Havarsenově krčmě, ostatní už to maj za sebou. Dostali sme se ven jen díky Ondřejovi." odpoví kdosi z marodérů Plešatci.

Tábor je najednou plný lidí a hluku. Uklízí se zásoby, odsedlávají se koně. Ačkoliv jsou všichni unavení a nejraději by co nejdříve zalezli, Ondřej si k sobě svolá všechny muže. Vypadá to, že je tak nějak automaticky brán coby nový vůdce psanců. Nikdo neprotestuje a nikdo nezpochybňuje jeho příkazy. Zvěd a stopař marodérské bandy tedy teď v jejich čele. Ondřej slibuje všechno své počínání vysvětlit, ale až si všichni trochu odpočinou. Plešatce posílá vystřídat jízdní hlídku na vstupu do skal.

"Snad bys měl vědět, že ten koho jste přivedli není jediným naším hostem." přitočí se Plešatec ještě k Ondřejovi, než vsedne na koně a odjede, jen v rychlosti sdělí mu oč běží.

Ondřej pak pohledem vyhledal Abelarda.
"Abe? Máme návštěvu?" zeptá se jen a patrně chtěl bych vědět něco víc.

Vypravěč - 18. května 2017 21:23

Ruiny Karlsburgu

"Urazit jsem tě nechtěla." koukne na tebe. "Jen takových poctivců, co se nenechají přeplatit už moc není."

"Částečně vím," pokračuje pak reagujíc na poznámku o neznámých nástrahách. "hádám, že vévodští vojáci nebudou nás mít příliš v lásce, alespoň někteří."

"Jen z poloviny, otec byl člověk." prozradí pak něco málo o svém původu.
"To, co někdy zdá se jednoduché, takové nakonec nemusí být a promyšlený plán často sesype se jako domeček z karet." povzdechne si trochu.

"Můžeme vyrazit?" koukne po tobě a snad ani nečeká na odpověď a sama už míří k bráně a pryč z hradu. Než vám ruiny zcela zmizí z očí, ještě se na chvíli zastaví a ohlédne se. Snad jako by se loučila.

Vypadá to na vskutku pěkný den. Slunce krásně hřeje a po včerejší bouři není ani památky. Pokud dobře odhaduješ, tak před sebou máte tak dva dny cesty na sever, pokud vás něco nezdrží.
Kolem poledního na chvíli zastavíte. Lerien trochu si poupraví závěs na ruce a pohodlně se usadí do stínu jednoho ze stromů u cesty.
"V noci jsi mluvil o jídle. Zásoby došly a žaludek se pomalu hlásí o slovo. Stále to pozvání ještě platí?" usměje se a upije z vaku s vodou.

Saša - 18. května 2017 22:49

Na cestě do Podhoří

Putujeme v relativní tichosti, což mi napůl vyhovuje a napůl irituje. Rád bych si povídal, ale nenapadá mne příliš neutrální téma na to, ze kterého by nebyla cítit podezíravá zvědavost. Po pár hodinách chůze zastavíme na přestávku a dojde k otázce jídla. Překontroluji vlastní již skromné zásoby. Nějak s tím patrně vystačíme ty dva dny, ale možná ke konci cesty už dojde k hladu. Starší, již mírně zgumovatělý chléb, solené maso a čutora s vodou. Co bych dal za kousek sýra.

,,Platí, přestože poskrovnu." přikývnu a položím vedle Lerien svůj plášť. Utrhnu kousek chleba a porci soleného, které odložím na plášť. ,,Ukaž to rameno zatím." vybídnu ji a prohlédnu si její ruku, jestli náhodou nekrvácí. Ale cestou si nestěžovala, tak snad je všechno v pořádku.

,,Jak vlastně k tomu dojde, že se takhle setkají elfka s člověkem?" zeptám se zatímco jí opatrně sundám obvaz ze včerejška. Ptám se, aby řeč nestála, ale není pro mě úplně od věci zjistit něco více o mojí zaměstnavatelce. Lerien v dobrém denním světle může patrně vidět černé šlahounky
po straně mého krku, mizící u límce.

Abelard Smecker - 19. května 2017 16:20

Tábor marodérů

Ygritte

"Dobrou noc tedy." Popřál jsem Ygritte a sám jsem vyšel ze stanu ven, následován svým kamarádem, který si nenavykl příliš se ode mě vzdalovat. Obhlédl jsem tábor a až po zjištění, že mých služeb dnes nebude potřeba, vydal jsem se zpět do stanu. Ulehl jsem na svou polovinu a Trinke se po chvilce přešlapování stočil do klubka u vchodu, takže přední polovina čněla u mě, zatímco ta zadní na druhé straně za závěsem u Ygritte.

Tak to možná proběhne klidněji než jsem předpokládal. Pomyslím si a odvážu si z očí pásku, kterou seskládám a položím vedle sebe. To ale neznamená, že se nenajde nikdo, kdo bude dělat problémy. Převalím se a do několika minut klidně spím.

Ráno to bylo klidné, klidnější než mělo být. Dlouhé hodiny čekání na příchozí, rozprostřely po táboře napjatou atmosféru, kterou nemohl rozvířit ani příjemný vánek, který jednou za čas vyžene zatuchlost ze skal a po kterém nos zdravě pocítí, že tam venku jsou lesy a lány, zalité hebkým světlem slunečného rána.

Odmítal jsem mluvit. Stál jsem u příchodové cesty opřený o hůl s Trinkeho ohonem, narážejícím o mé lýtko a snažil se zaslechnout nebo vycítit přítomnost příchozích. V této strnulé pozici, vydrželi jsme takřka bez pohybu až do pozdního odpoledne, kdy jsem se konečně otočil. "Vracejí se. Ygritte, běž si zatím sednout do stanu, než se usadí...bude tu trochu chaos."

Nebyl. Táhnou se jako spráskaní psi a spousta známých hlasů chybí. Co se asi mohlo stát? zeptám se sám sebe, vezmu misku s jídlem a zamířím k prvnímu zraněnému. Není těžké rozeznat zraněné, z jejich nadávek je cítit mnohanásobně větší procítěnost. Takovému muži nabídnu nejprve jídlo a až pak mu vnutím své služby. S pozdním obědem, klouzajícím do prázdného žaludku, se chlapům souhlasí s ošetřením o něco lépe.

Nevyptávám se na poslední události, poslouchám ruch okolo a dávám si střípky dohromady sám, každou ránu vyčistím, případně i zašiju a chvíli ji poté jemně přejíždím prsty. Není to nic příjemného, ale po chvilce soustředění se rána sama zatáhne a mě už zbývá jen dotáhnout stehy. Z práce mě však vyrušil hlas za mnou.

"Ano, našel jsem jedno děvče. Zastihly ji neřesti války a neměla kam jít. Mám takové podezření, že je pěkná a Plešatce to štve." Pousměji se. Nikdy mi nevadilo líčit situaci vyhrocenější než byla, přehánět nebo i lhát. Člověk musí poznat situaci, kdy si to nemůže dovolit, ale odvděčit se za dobrotu příteli šťouchancem mezi žebra pro mě nebyl nikdy problém.

"Je ve stanu, řekl jsem jí, ať počká, dokud neustane ten zmatek po vašem příjezdu. Poskytl jsem jí trochu větší pohodlí, než vy tomu vašemu úlovku...bude potřebovat ošetřit?" Zajímá mě, jak k němu přišli a kdo to vlastně je, nicméně vytuším, že já nejsem ten, kdo tu teď klade zvědavé otázky. Nevím, jestli jsem rád, že se do čela dostal Ondřej, tolik ho zase neznám, ale prozatím působí jako jeden z těch rozumnějších sedláků, kterým dali do rukou zbraň a poslali je zabíjet pro další kousek území mocným k prohýření.

Dokončím ošetřování zraněného a otřu si z rukou krev do šátku, který s sebou nosím. Se psem stále u nohy se otočím přibližně směrem na Ondřeje a vyčkávám na odpověď.

Vypravěč - 19. května 2017 19:55

Tábor marodérů - Abelard, Ygritte

Nejraději bych někam zalezl a spal a spal, jenže to prozatím nejde. Bez rozmluvy s naším hostem neměl bych klidného spaní. Musí ovšem ještě chvíli počkat. S povděkem sleduji, jak se Abe pustil do ošetřování zraněných. A někteří zprvu jen brblali, že to bude jen zbytečný hladový krk, co bude třeba živit. Při spížování nebyl by asi opravdu k ničemu, ale jeho znalosti léčitelství už přesvědčili mnohé, že si kus toho žvance tady odpracuje.

V rychlosti něco pojím, abych umlčel již velmi hlasitě protestující žaludek. Třeba přitom trochu setřesu únavu. Zdá se ovšem, že i zde během naší nepřítomnosti cosi se událo, alespoň dle letmého sdělení Plašatce.

Mlčky poslouchám Abeho vysvětlení. Když se zmíní o tom, že je to děvče, trochu zpozorním. Děvče, co zastihly neřesti války...snad, ale ne...byla by to příliš velká náhoda...ale co když Klíčí ve mě zrníčko naděje, že by to snad mohl být ten můj ztracený klenot.

"Ten?" zalétnu pohledem k jeskyni.
"Zatím ne." utrousím jen nevrle.
"Ukaž mi radši tu tvou schovanku." vybídnu jej a sám už vykročím k jeho stanu, kde se zastavím.
"Tak pojď ven." promluvím na našeho nového hosta a snažím se, aby můj hlas zněl alespoň trochu vlídně.

Vypravěč - 19. května 2017 20:00

Na cestě

"Jaká to královská hostina." usměje se na připravené jídlo.
"Však cestou snad projdeme pár vesnic, tak bude příležitost doplnit zásoby." pokračuje však dál. Že jí v kapse cinká jen posledních pár zlatek, o tom raději pomlčí.

"Už o tom skoro nevím." zalže už s plnou pusou a shrne plášť tak, abys mohl k ráně. Nestěžovala si, ale dobře sis cestou všiml, že rukou sem tam sáhne na obvazy a trochu poupraví závěs. Jen na sobě nechce dát nic moc znát. Rána ale vypadá docela dobře. Nekrvácí a je čistá.

Na další tvou otázku jen pokrčí rameny a vzápětí se trochu zašklebí, když ráně nepříjemně cukne.
"Ani nevím, na cestách dá se asi setkat s kýmkoliv a citům holt někdy neporučíš ani když máš doma někoho, kdo na tebe čeká." poodhalí něco málo o sobě a jasně naznačuje, že je vlastně nemanželské dítě.

Poklidnou polední siestu naruší dusot kopyt, který se pomalu přibližuje. Do Lerien, jak když střelí. Stáhne plášť, tak aby nebylo vidět zranění a čapku posune více do čela.
"Možná bude lepší, když budeš tvrdit, že jsem třeba tvůj mladší brácha či tak něco. Hlavně, co se týče vojáků." dodá ještě v rychlosti tajně doufaje v to, že to bude kdokoliv jiný. Však tentokrát přání zůstane nevyslyšeno. V ohybu cesty se objeví vojenská jízdní hlídka.

Saša - 19. května 2017 21:57

Na cestě

,,Pokud bys o tom skoro nevěděla, vážně bych tě začal podezírat z čarodějnictví, že by ses léčila tak rychle." odvětím na její bezstarostný tón. Napůl jsem rád, že to bere v pohodě, napůl mám obavy, aby to zranění skutečně příliš nepřecenila a řádně vyčkala, až se rána dá do pořádku. Ale od pohledu je zjevné, že zranění se hojí dobře a za pár dní by snad mohla ruku používat alespoň normálně, bez větší zátěže.

Zarazím se, když se zmíní o citech, kterým nelze poručit. To není něco, s čím bych se ztotožnil.
,,Citům neporučíš, ale city tě nevženou k někomu do postele. Ale dlouhé odloučení působí na tělo nepříznivě. Spíš než cit bych to označil za potřebu. Nevím jak to bylo přesně ve tvém případě, takže jestli se tě to dotklo, tak se omlouvám." sdělím Lerien svůj pohled na věc. Nepřímo tak vyjádřím svou domněnku, že půlelfka patrně není plodem lásky, ale jen dlouhodobě neukojené touhy po tělesném kontaktu.

,,Koně." přikývnu na dívčino ucuknutí. Pokynu jí, aby si vzala zbytky jídla, abych si mohl zvednout plášť a zahalit se jím, kapuci si přehodím přes hlavu, pod pláštěm povolím meč i dýku, aby se daly snadněji tasit pro případ potřeby. Očekávám problémy, které nebude možné vyřešit ústně.
,,Tak zženštilýho bratra bych fakt nechtěl." ušklíbnu se na Lerien a smetu tak její návrh. Pochybuji, že by nám taková lež prošla. Pohled otočím směrem, odkud slyším jízdu, přepočítám muže a posoudím jejich výbavu a bojeschopnost.
,,Hlavně si hlídej záda, kdyby k něčemu došlo." houknu na půlelfku ještě než k nám jezdci přijedou. Jsou to vojáci, což by nám mohlo dát alespoň malou útěchu v tom, že by to mohli být muži určitého vychování.

Vypravěč - 20. května 2017 15:55

Na cestě

"Trocha magie by asi nebyla na škodu, ale touto silou bohužel nevládnu." reaguje na poznámku o čarodějnictví.

Při tvém dalším proslovu po tobě jen loupne pohledem. Nejdřív to vypadá, že chce něco říct, ale pak si to rozmyslí a raději se zakousne do jídla. Na omluvy pak jen zakroutí hlavou ve znamení, že jich není třeba.

"Tak fajn, nechám to na tobě." poznamená jen a zvedá se ze země, ruku připravenou na jílci meče, vyčkává příjezdu vojáků.

Chvíli to vypadá, že vás patrola jen bez zájmu mine a pojede dál, ale muž v čele pak přitáhne koni otěže, zpomalí koně a zastaví kousek od vás. Chvíli si vás jen podezřívavě prohlíží. Doprovází ho další tři muži. Snad jen hledají lupiče, lapky a marodéry a každé podezřelé individuum je třeba prověřit.
"Co ste zač?" uhodí pak na vás.

Saša - 21. května 2017 14:58

Na cestě

Prohlédnu si jezdce, jaké barvy zastávají a v čím jméně mají v plánu jednat. Stoupnu si před Lerien ve zjevném gestu, že jednat budou se mnou.
,,Cestovatelé, kteří se snaží dostat k civilizaci dřív, než je v pustině něco přepadne." odpovím vůdci jezdců jednoduše.
,,Mě říkají Saša. A s kým mám tu čest hovořit?" vyzvu jezdce, aby byl té dobroty a představil sebe. Čtyři na jednoho, na koních. Je pravda, že ty koně by nám pomohli cestovat mnohem rychleji.
Ale raději se vyvarovat nějakého problému.

Ondřej - 21. května 2017 21:11

Tábor marodérů - rozhovor

Raději doporučím Ygritte, aby se držela u Abelarda. Všem pak bude třeba vyjasnit, jak se věci mají, ale teď na to není čas. Potřebuji ještě vyřešit jednu záležitost. Nechám ty dva u stanu a zamířím k jeskyni, kde jsme ubytovali našeho hosta.

Projdu kolem stráže u vchodu a zastavím se na pár kroků od něj. Okamžik tu jen tak postávám a prohlížím si ho, teprve pak dojdu až k němu. Sundám mu pásku z očí, kterou se očividně pokusil setřást už sám, ale moc se mu to nepovedlo.
"Vstaň." zavelím jen. V případě, že by měl problém sám se zvednout, pomůžu mu na nohy.
"Otoč se." zní další můj strohý příkaz. Rozvážu mu ruce a poodstoupím o kus dál.

Snad je to troufalé, ale spoléhám na to, že nebude dělat hlouposti. U vchodu stojí stráže a venku je tábor plný marodérů, daleko by se nedostal. A pak, takhle se nám bude mluvit lépe.
"Takže? Kdo tě poslal, aby si za námi čmuchal? Kteréhopak z vévodů tak zajímáme? Nebo mi chceš tvrdit, že ses snad rozhodl přidat k nám?" ptám se dál a zahledím se mu zpříma do očí. Potřebuji vědět, na čem jsme. V rukou si pohrávám s dýkou, jen tak pro jistotu, kdyby ho přeci jen napadla nějaká nepředloženost.

Gabriel Gallagher - 21. května 2017 21:47

… kdo si hraje se zbraní, často se sám poraní …

(jeskyně, tábor – Ondřej)

Sedím na zemi v jeskyni už nějaký čas. Ten kus látky, který mi utáhl kolem hlavy se vzpouzí a rozhodně se nevzdá jen tak, spíš se nevzdává vůbec. A tak zůstávám zahalený do tmy a vnímat můžu jen studenou skálu a hluk, který sem doléhá z dálky.

Pak se ozvou kroky a kupodivu se zastaví nějaký kus ode mě. Přestanu při tom osahávat vlhké prostředí a jedním koutkem se uculím.
Tak kdopak si pro mě přišel? Že by sám velký Ondřej? Nebo poslal pohůnka aby to se mnou vyřídil?

Stojí a nic nedělá, po chvíli už mi to přijde trochu zvláštní a nakloním hlavu lehce na stranu. Chci se onoho někoho zeptat poměrně drze, jestli se tedy něco bude dít … když v tom se rozejde a zničehonic mi sundá ten kus látky z očí. Tak nepříjemným a hrubým pohybem až mi spadnou vlasy do obličeje. Světlo, které jsem nečekal mě donutí přivřít oči, ale v jeskyni ho zas tolik není aby mi trvalo příliš dlouho zjistit, kdo si to pro mě přišel.

„No, rád tě zase vidím, kamaráde.“ řeknu klidně s lehkým úsměvem. Jeho povel příjmu.
Sil na zvednutí mám ještě dost, i když s rukama za zády se musím naklonit na stranu, pokrčit jednu nohu a druhou se zapřít, abych se mohl vyšvihnout do stoje. Mé tělo je zvyklé na pohyb, je obratné, silné a připravené. Únava mi nedovolí být nejrychlejší, ale tohle málo ještě ano.

Pomalu se narovnám a opatrným pohledem pátrám jestli se do jeskyně mých skoro metr devadesát nějak vejde i na výšku. Nerad bych se hned zase složil na zem ranou do hlavy.
Stojím naproti něj a on si poručí, abych se otočil. Pousměju se a s pozvednutím jednoho obočí splním to co chce. Nemám obavy, že by mi bodl dýku do zad. To už by mohl udělat několikrát, klidně zepředu, klidně poslepu.
Uvolní provaz a paže se mi samy napětím ve svalech povolí a já si začnu trochu bolestivě třít zápěstí ruky, kde se provaz zařezával do mé kůže místo do rukavice.

Otočím se při tom na něj docela pomalu a klidně. Ruce zvednuté nahoru, trochu bez citu, do kterých se žene krev snad z celého těla. Zápěstí si pořád svírám a kroutím trochu hlavou abych dostal vlasy z obličeje a pumpuju prsty, abych se toho pocitu zbavil.

Ustoupil, tak přeci jen má za mě obavy. A k tomu ta dýka. To snad nevíš, že s noži se nehraje Ondřeji? To tě měla máti naučit, kamaráde.

Prohlédnu si ho, teď když stojí tak blízko, jeho postavu, odhaduju co bych proti němu svedl, kdyby se o něco pokusil. Zastavím se pohledem i u dýky, kterou má v ruce.

A pak spustí. Výslech. Široce se na něj usměju a zvednu obočí.
„A proč chceš vévody zajímat, Ondřeji? Mají toho teď mezi sebou dost ne?“ alespoň podle toho co se děje kolem, a v celé zemi.

„Jako nabídka to zní fakt mizerně, čekal jsem trochu hezčí přivítání.“ trochu zklamaně pokývám hlavou, ale pak se dám do upřímného hovoru, bez vtipů a úsměvu. Přitom se mu dívám do očí.
„Nejsem žádnej posranej čmuchal nějakýho vévody. To už sem si užil v mládí a nebylo to k ničemu. Jdu kam chci, kde jsou prachy nebo prostě klid na spaní, a zrovna jste šli stejnou cestou.“ pokrčím rameny. Vím, že tohle vysvětlení mu stačit určitě nebude. Ale lepší nemám, není nic lepšího než prostě pravda.
„Možná tou cestou můžem jít dál.“ řeknu a tvářím se vážně. Pokud mě s vámi už jednou někdo spojí, bude to pro mě zlé. Kamkoliv se hnu.
„Ale bez těch blbejch nápadů, jednoho z toho bolí celý záda a o rukou ani nemluvím.“ dovolím si škodolibý úsměv a čekám co vymyslí. Jestli schytnu jednu ze strany a druhou o stěnu jeskyně.

Vypravěč - 21. května 2017 22:08

Na cestě

Černý gryf na pláštích jezdců dává tušit, že tihle dali se do služeb vévody Dagoberta, což záhy potvrdí i sám voják. Ještě chvíli si vás pak podezřívavě prohlíží.
"Tak cestovatelé." na okamžik se odmlčí a pátravým pohledem sleduje Lerien.

"Jo, cesty nejsou příliš bezpečné. Zvlášť, když se na nich pohybuje spousta lapků, marodérů a jim podobných existencí.
Copak máš v tom tlumoku? Prohledat!" velí rovnou, aniž by čekal na to, co mu Lerien odpoví.
Jeden z vojáků, sesedne a zamíří rovnou k vám.

Lerien jen ustoupí o krok stranou, sundá vak z ramena a hodí ho vojákovi k nohám. V příští chvíli se jeho obsah ocitne na zemi. Měch s vodou, křesadlo, stará přikrývka.
"Nic zajímavého." odtuší jen Lerien, když je zběžně prohlédnut obsah jejího zavazadla. Voják nahází věci zpět a tlumok podává dívce zpět, když jí pohlédne do obličeje, na okamžik se zarazí.

"Že by vážně jen pocestní?" pokračuje velitel hlídky. V jeho hlase je znát pochybovačný tón."Sundej tu kápi. Slušní lidé přeci nemají co skrývat." velí pak dál. Zřejmě se mu pořád něco nezdá a snad rád by se pochlubil úlovkem několika rádoby lapků.

Abelard Smecker - 21. května 2017 22:16

Tábor marodérů

Ondřej, Gabriel

Když Ondřej promluví s Ygritte, následuji ho k zajatci. Tak jako tak by mě mohlo být potřeba a navíc ve mě vzbuzuje zvědavost. Do jeskyně vstoupím vzápětí za ním a opřený o hůl poslouchám rozhovor. Čmuchal za námi? To nezní moc dobře, možná se blíží kvapné stěhování. Pomyslím si a povzdechnu si. Každý přesun představuje riziko a jaká je šance, že by mě v případě porážky vojáci ušetřili?

Začnu se soustředit na zajatcovy měkké tkáně v ústech a zaměřím se na kořen jazyka. Vyžaduje to hodně soustředění, ale ve chvíli, kdy mám cíl plně vtisknutý ve svém vědomí, mohu lehce polevit a poslouchat, co říká. Trinke u mých nohou zakňučí a s nakloněnou hlavou se na mě podívá. "Tiše, kamaráde. Zatím se nic neděje." Pohladím ho po hlavě a nadále se soustředím na zajatce.

V tuto chvíli se o nic nepokouším, jen poslouchám. Pokud však přijde vyhýbavá nebo nevhodná odpověď ze strany vyslýchaného muže, mírně před sebe pozvednu ruku a pokusím se přimět zaměřenou část jazyka lehce natéct. Vyslýchaný se tak začne cítit poměrně nepříjemně. Slina, které se nechce sklouznout do krku, je to dost protivná záležitost, ale neomezí ho to ani v dýchání, ani v mluvení.

Ne, že bych cítil potřebu se na tomto výslechu podílet svým přičiněním, vše je jen o mé zvědavosti, ale nemohu nevyužít možnost neprocvičit se ve svých schopnostech. Tyto jsou navíc použitelné i pro útok a vzhledem k tomu, že na "nákupy" nechodím, naskytne se podobná situace jen jednou za čas.

No, rád tě zase vidím, kamaráde...no budiž. Nakloním hlavu na stranu a zatím nic neprovádím. Po celou dobu výslechu hledám chvíli, kdy bych svůj trik mohl vyzkoušet, ale příležitost, která by se mi zdála dostatečně odůvodněná, mi zajatec nenabízí.

Až když domluví, začnu svůj plán plnit. Poslední poznámka by mohla jako záminka pro člověka, který ho chce praštit, posloužit dostatečně. Mírně pozvednu ruku a za stálého soustředění vykročím vpřed. "Mohu vám s něčím pomoct?" Zeptám se bez udání adresy. Jestli to funguje, už by to měl pomalu začít cítit. Pomyslím si.

Saša - 21. května 2017 23:36

Na cestě

Takže Dagobertovi posluhovači? Že by jen hlídali kraj před nájezdníky? Počet by souhlasil, aby byli schopní buď ujet nebo se vypořádat s menší skupinkou. Což představujeme teďka i Lerien a já.
Položím ruku na rukojeť meče pod pláštěm, když velitel vydá rozkaz k prohledání půlelfčina tlumoku. Ale podle její reakce se zdá, že tam skutečně nemá něco, co by budilo podezření, takže prozatím se spokojím jen s podezíravým pohledem.

,,Kraj je nebezpečný, to máte pravdu. Ale myslím, že se o sebe dokážeme postarat." zlehka odhrnu plášť natolik, aby mohl vidět velitel rukojeť meče, dýku stále nechávám skrytou.
,,Kdo tvrdí, že něco skrýváme? Spíše spousta ostatních lidí skrývá svůj strach z divného a neznámého. Jak jste na tom vy, mluvčí lorda Dagoberta?" zeptám se věcně a prsty zlehka stáhnu okraje kapuce z hlavy, šarlatovýma očima se zadívám na velitele, připravený na nějaký jeho neopatrný pohyb. Pokud má dost štěstí, mohly se k němu donést určité zkazky o mojí osobě. Přeci jen, mezi verbíři, kteří za mnou dříve chodili, byli určitě i nějací z Dagobertova dvora.

Ondřej - 22. května 2017 13:26

Tábor marodérů - rozhovor

Zaujat svými myšlenkami ani jsem si v první chvíli nevšiml, že se Abe přidal a následuje mne. Až když se s tichým zakňučením ozve jeho pes, otočím se. Jen lehce kývnu hlavou. Nevadí mi jeho přítomnost, beztak se všichni za chvíli dozví, oč tu skutečně běží, jestli se něco on dozví dříve, na tom už moc nesejde. A možná se náš host nechá lépe přesvědčit hrozivými tesáky než mnou... ušklíbnu se pro sebe.

Stále sebevědomý, stále jist si příliš sám sebou a snad i svými schopnostmi, stále s tím svým přihlouplým úsměvem a vtípky a drzými poznámkami.
Lehce zakroutím hlavou. Co ty seš zač?...

"Bohužel jednou z jejich starostí jsme i my, zajímáme je více než dost, dobře to víš. Přepadáme jejich posli, loupíme jejich zásoby. Velmi rádi by se zbavili nás všech." odpovídám na jeho poznámku, proč bychom je měli zajímat. Ačkoliv je mi jasné, že otázka směřovala spíše k mojí osobě. To tě ovšem zatím nemusí zajímat, proč bych já byl tím nejlepším jejich úlovkem, potřebuji vědět, co ty sám o tom všem víš.....

"Hezčí přivítání? Někteří vítají nezvané hosty dýkou mezi žebra, máš-li zájem." pokračuji pak.
"Chceš mi tvrdit, žes jen čirou náhodou měl zcela stejnou cestu jako my? To..." ještě bych pokračoval, ale v tom se dohovoru vmísil Abe.

S nelibostí se otočím na slepce, který nás zbytečně přerušuje. Co to u všech všudy vyvádí?... sklouznu pohledem z něj na našeho hosta a zase zpět.
Že zvládá umění léčitelské, o tom jsme se už všichni přesvědčili, ale jestli vládne ještě nějakým jiným nadáním nám zatím neměl příležitost ukázat...tak copak to má být?...

Ani v nejmenším netuším, oč se snaží, ale prozatím ho nechám. Jsem zvědav, co to má být a zda-li nějak zapůsobí na našeho milého hosta, aby se trochu více rozmluvil. Se zájmem tedy sleduji, jak se náš přítel zachová dál. Připraven použít dýku, kdyby ho snad napadla nějaká hloupost.

Vypravěč - 22. května 2017 13:57

Na cestě

Gesto s mečem se kapitánovi očividně příliš nezamlouvá, soudě alespoň dle jeho zamračeného výrazu, i jeho ruka sjede ke zbrani u pasu. Zdá se, že čeká na sebemenší příležitost, aby mohl dát svým mužům rozkaz zaútočit.

"U všech rohatých..." uklouzne kapitánovi, když poodhalíš svou tvář a zahledíš se na něj svýma ne zcela obvykle zbarvenýma očima. Voják si uplivne a ještě něco tiše zakleje.
V tu chvíli do hovoru zasáhne voják, co prohledával Lerien věci.
"Vypadá jak něco, co vylezlo z Šedýho hvozdu. (výsostné území elfů, trpaslíků a jim podobných ras, kam je lidem vstup zapovězen). Snad bychom jim mohli poradit nejkratší cestu, kudy se dostanou domů, aby nám tu nestrašili spořádaný lidi." uchechtne se.

"Vypadá tak." přitaká kapitán.
"Tak alou ke svejm a doufej, že se příště nesetkáme. Jedem." zavelí pak kapitán. Zdá se, že se s vámi nechce více zahazovat.

Muži se pomalu rozjedou. Jen ten, co vstoupil kapitánovi do řeči, se k tobě ještě přitočí a než nasedne na koně tiše prohodí: "V Havarsenské krčmě sedává Sokol."
Víc nic. Podivné heslo. Voják se pak vyšvihne do sedla a popožene koně.

Lerien se na tebe jen tázavě zadívá, snad neslyšela nebo nerozuměla slovům, které k tobě voják prohodil. Slovům, které měly být očividně utajeny uším jeho druhů.

Abelard Smecker - 22. května 2017 14:14

Tábor marodérů

Ondřej, Gabriel

Přiblížím se na dosah a opatrně přiložím zajatci na čelo dlaň. "Obávám se, že váš zajatec po cestě dostal úžeh. Určitě ho už dost bolí hlava. Brzy mu otečou ústa, začne zvracet a blábolit..." Řeknu, když stáhnu ruku zpátky k sobě a začnu působením své vůle přitvrzovat v navození pocitu nevolosti.

"Když mi podáte misku se studenou vodou, jsem si jistý, že za půl hodinky se dozvíme vše, co potřebujeme, pokud neomdlí...s léčením hlavy nemám tolik zkušeností," dodám s pokrčením rameny. Snažím se rozšířit pole svého působení na celou hlavu. Vím, že teď už to začne být pro toho muže bolestivé. Kladné podněty bývají vždycky silnější...bude lepší, když si bude myslet, že jsem mu pomohl. "Musíme mu dát alespoň napít."

Ať se děje cokoliv, zatím nepřestávám přitvrzovat. Byla by smůla, kdyby ten úžeh skutečně měl a mě pak nezbyly síly na jeho léčení, pomyslím si. Pokud je opravdu pořádku, brzy se vrátí do normálu, jen co s tím přestanu.

Gabriel Gallagher - 22. května 2017 16:25

… mezi psanci slepý králem …

(v jeskyni, tábor – Ondřej, Abelard)

Při svém hovoru s Ondřejem si jen koutkem oka všimnu, že se přiblížil ještě druhý muž. Nevěnuju mu dost pozornosti, vlastně se dalo čekat, že nepřijde jen jeden.

V klidu poslouchám vyprávění a trochu si odkašlu. V téhle chladné jeskyni je dost vlhký a studený vzduch. Většina noci nebyla příjemná a tak bych se ani nedivil, kdyby to na mě zanechalo nějaké následky.

A pak přistoupí ten druhý a se svou troškou do mlýna začne o pomáhání. Podle pásky na očích a toho, že není spoutaný – takže slepec. Na co je jim v táboře slepec?
Zvednutým obočím vyjádřím překvapení nad tím, jaké členy ta jeho banda má.

Už chci zase vyloudit vtipnou myšlenku, ale ta se zasekne někde hluboko pod jazykem a nejde ven. Jednou rukou si přetřu hrdlo a snažím se trochu ulevit kašláním.
Pohled se mi změní z pobaveného na velmi nespokojený.
Tyhle jeskyně nejsou nic pro mě, možná bude lepší se na vás vykašlat chlapci a zase si jít po svých. Než chytit rýmu a kdo ví co ještě horšího.

"Čirou náhodou ..." nedokončím ani a překvapeně se podívám, když se začne slepec přibližovat. S pobaveným pohledem a zdviženými koutky pozoruju co má vlastně v plánu, když tak natahuje ruku. Pak ustoupím o krok dozadu.
Možná bych mu měl tu ruku zastavit. Možná, že bych se nebránil v tom mu ublížit, ale zřejmě by to nic dobrého pro začátek tady nepřineslo. Ani mě, ani jemu. A taky nejsem násilný typ. Pokud se tedy nemám bránit. A bránit se proti mrzákovi, to je už i na mě příliš nízká laťka.

„Ztra-tils něco, kamaráde?“ pokusím se ušklíbnout. Můj hlas už není pobavený, arogance se teď smísila s opatrností a trochu s obavou. Všechno to přerušuje to škrábání v krku, které mě nutí si odkašlat i během hovoru.

Nenechám na sebe sáhnout a uhnu hlavou o něco dozadu, při tom se víc narovnám.
„Hele, doteďka nám to šlo do-cela dobře...“ po těch jeho slovech o něčem jako je úžeh mi na čele trochu vyraší pot. V břiše cítím zvláštní tlak a v hlavě tupou bolest. Vlastně už ani nevnímám, že něco mluví. Musím se na něj dívat, sledovat jak otvírá pusu, vypouští slova. S přivřenýma očima přemýšlím co se to vlastně děje.

Při tom zamrkám, dech se mi zrychlí a v uších mi hučí jako kdybych ji ponořil pod vodu. Snažím se trochu otřepat, ale bolest je pak snad ještě horší.
Jednu rukavici stisknu zuby a stáhnu si ji z potící se dlaně, abych si promnul čelo. Sakra, co to … ?
Chytím si hlavu a snažím se tlakem zvenku vyrovnat se tlaku, který cítím uvnitř. Sakra.

Už ani nevnímám jestli mluví nebo ne, všechno teď vyplňuje jen tupá bolest, které se snažím čelit. A to zatím neúspěšně. Trochu se předkloním, zavřu oči a začnu ustupovat dozadu. Teď by se hodila ta dýka pod žebro, kterou tak sliboval.

Na slova nemám ale ani pomyšlení. Místo toho cením zuby bolestí a snažím se alespoň stát na nohou. Sakra.

Ondřej - 22. května 2017 20:01

Tábor marodérů - rozhovor

"Úžeh? Co to..." už už se chystám vypoklonkovat Abebeho, že plácá nesmysly a akorát zdržuje, když se náš host začne chovat opravdu trochu podivně. Nechám tedy slepce ať se činí. Očividně ho není dobré podceňovat a leccos o jeho schopnostech ještě nevíme.

Stráži u vstupu do jeskyně jen vzkážu, že potřebujeme misku s vodou. Za chvíli se vrátí a donese požadované. Vypadá to, že našemu hostu se udělalo vážně dosti nevolno. Schovám dýku a přistoupím k muži blíže. Trochu ho podepřu, aby se nám tu nesložil a nemuseli jsme ho ještě křísit. "Posaď se." mírný tlakem ho donutím, aby se usadil zpět na chladnou zem.

Pak už to přenechám Abemu. Stráž mu podává misku s vodou, o kterou žádal.
"Potřebuji ho čilého." prohodím tiše k Abelardovi, dávaje mu tak najevo, že ho nemá příliš trápit, abychom mohli dokončit náš rozhovor. Pak už jen sleduji, co bude tropit dál a jsem mu k ruce, kdyby bylo potřeba.

Saša - 22. května 2017 20:18

Na cestě

,,Ne každý máme to štěstí vylézt z těch nejkrásnějších hlubin." odvětím vojákovi na jeho prohlášení o Šedém hvozdu. Pokud si bude myslet, že jsem z těch končin, kam lidská noha nevstupuje, tím spíš nám dají pokoj.

,,To jsem zvědavý, co se stane, jestli se příště setkáme." lehce pokynu hlavou nad kapitánovým přístupem, kterým si chce zajistit jakousi pevnost ve svém vedení, aby z něj jeho muži neměli legraci, že se snad bojí něčeho jako jsem já. Spořádaní lidi se od nás skutečně nemají čeho bát. Spíš ti nespořádaní.
Popravdě už jsem nečekal, že se z toho setkání vyvrbí něco zvláštního, když se ke mne otočí jeden z mužů a pronese tu divnou větu. Jaký sokol? Myslí si snad, že patřím k nějakému tajnému spiknutí?
Neupozorňuji však na ta slova nijak ostatní vojáky. Kdo ví, co to mělo znamenat, to ví patrně jen ten voják. Nebo chtěl být prostě jen zajímavý.

,,Chápeš to?" otočím se zaraženě na Lerien. ,,Prý v Havarsenské krčmě sedává sokol. A o mě se říká, že sem prý divnej." zavrtím hlavou a protáhnu si ruce. ,,Tak dost lenošení, musíme si pohnout dál jestli chceme dorazit brzo k nějakému obydlí." vybídnu půlelfku. Jsem rád, že jsme ze situace s vojáky vyšli tak jak jsme vyšli. Snad nebude Lerien nic trápit a budeme moci vyrazit dál.

Gabriel Gallagher - 22. května 2017 20:38

… ach noci probdělá, jak dokážeš skolit muže …

(v jeskyni, tábor – Ondřej, Abelard)

Nohy mi začínají slábnout a zády se brzy dostanu až k chladné stěně jeskyně. Rozkročím se a v kolenech nohy pokrčím. Další ústup už ani nejde. Ještě, že alespoň ta stěna je pevná, i když je křivá a její výstupy se mi zabodly do zad skoro jako dýky.
Pořád je ta bolest zezadu menší než tlak, který cítím v hlavě. Jediné co vím je, že nesmím padnout. Ne před nimi, ne tady, ne abych nedokázal nic …

Sevřu si hlavu i druhou rukou. Mezi zuby stále drtím rukavici z černé kůže, sevřené čelisti se tak mají do čeho opřít, držet a nepustit.

Cítím jak se mě někdo dotkl na paži. Ani nepřemýšlím a udělám to, na co je mé tělo zvyklé. Bránit se. Jen naučená reakce mi vede ruku, která se ožene kolem, aby odstranila nechtěné z mého dosahu.

Sakra, jděte všichni někam!!!

Oči mám stále zavřené a ruku si dám zpátky na hlavu. Nevím jak dlouho tohle ještě dokážu vydržet. Ruce i tělo mám polité studeným potem. Nohy se poddají tlaku, který mi někdo způsobí na rameno a tak jen cítím jak se sunu dolů po kamenné stěně až dopadnu na zem, kde se posadím. Vlastně to tak možná bude lepší, lepší sedět.

V sedě se předkloním, hlavu si stále svírám oběma rukama a všechno co teď dokážu je křičet. Křičet abych na tohle zapomněl. Jen aby to přešlo. Jenže nejsem schopný ze sebe dostat ani ten jeden zlý tón plný zloby a bolesti. Jen dál svírám čelisti pevně k sobě.
Sakra.

Vypravěč - 22. května 2017 21:22

Na cestě

Lerien se ještě chvíli dívá za mizejícími vojáky, viditelně se jí ulevilo, když zmizeli, ale ještě nad něčím přemýšlí.
"To šlo lépe, než jsem čekala." poznamená pak tiše spíše jen pro sebe.

Když se pak Lerien zeptáš, zda rozumí tomu zvláštnímu vzkazu, který mu předal jeden z vojáků, zůstane na tebe chvíli jen beze slova zírat a pak se jí na tváři objeví potěšený úsměv, ve kterém je znát jistá úleva.

"Nemám tušení, kde je Havarsenská krčma, ale znávala jsem někoho, komu se říkalo Sokol." usměje se pro sebe a rukou si bezděky už zase pohrává s medailonem na krku. "On mě poznal." pronese pak v zamyšlení zase spíše jen pro sebe.

"Změna plánu, poptáme se někoho, kde najít tuhle krčmu, nemůže to být moc daleko odtud a lidé ji jistě budou znát." koukne po tobě, co říkáš na menší změnu plánu. Jakoby s ní najednou šili všichni čerti. V očích ji pohrávají dva plamínky a je na ní vidět špatně skrývaná zvědavost, nedočkavost a napětí. Sama pak vyrazí spěšně dál jakoby chtěla dohnat ztracený čas s vojáky.

Za nějaký čas se před vámi objeví nejprve obdělávaná políčka a pak první domky nějaké menší vesnice. Lerien ještě přidá do kroku poháněna snad nějakou neznámou silou a pohledem tě pophání ke spěchu.
"Havarsenská krčma." připomene jen, nač se máš ptát.

Saša - 22. května 2017 22:15

Na cestě

,,On tebe poznal, ale ty jeho ne? To mi nedává smysl. Ale nakonec, nejsem placený za to, abych nad tím bádal ne?" mrknu na Lerien. Vidím na ní, že je z té situace jaksi....rozjařená. Ale já bych rád zůstal nohama na zemi, prozatím.
,,Kdo má být ten Sokol? Ať vím, s čím můžu počítat a co přesně na nás čeká. Změnu směru ti naúčtuji až potom. Musíš pochopit, že takhle to funguje. Měnit plány během cesty může být nepříjemné. Ale s penězi si teď nedělej hlavu." pronesu vážně k Lerien. Ať chci nebo ne, musím se starat o své živobytí a určitý standart, který odpovídá poskytnutým službám.

,,Tak tedy hledáme Havarsenskou krčmu." vydám se se svojí zaměstnavatelkou dál, tentokrát však s jiným cílem.
Za nějakou dobu, během které pozoruji chování Lerien, se dostaneme k vesnici obloženou poli. Takový ten typický venkov. Jen Lerien vypadá, že někam moc spěchá.
,,Uklidni se Lerien. Nevím co hledáme, ale neměla bys dávat tak najevo ten spěch. Nikdy nevíš, čí uši poslouchají a čí oči se dívají. Chápeš?" pokusím se půlelfku trochu uklidnit. Zamířím přes pole směrem k vesnici, pohledem pozoruji zda se v okolí nenachází nějací vesničané, kterých by bylo možné se zeptat na cestu. Při kontaktu znovu si stáhnu kapuce do čela, mluvím pomalu a se slušným oslovením dané osoby. Minimálně by to mohlo vzbudit trochu více důvěry.

Vypravěč - 23. května 2017 19:02

Na cestě

"Nemůžu si pamatovat všechny vojáky, kteří..." zarazí se, když si uvědomí, že řekla víc, než by chtěla.
"Sokol se říkalo jednomu vojenskému stopaři a zvědovi...a dobrému příteli." dodá ještě tiše.

Oznámení o naúčtování další částky za změnu plánu přijme mlčky, jen lehce pokývá hlavou, jakože samozřejmě souhlasí. Nic jiného jí ani nezbývá.

"Jsem zcela klidná...jen nedočkavá." odpoví a poslušně zvolní krok a zařadí se po tvém boku. "Víc, než si myslíš." dodá pak ještě.

Projdete mezi obdělanými políčky a vstoupíte mezi první domky, kde uvidíte pár vesničanů. Když vás zpozorují, nejprve se trochu zarazí, ale vida, že nejste vojáci a na lapky taky nevypadáte, v klidu pokračují ve své činnosti dál. Jen sem tam zvědavé vzhlédnou.

"Havarsenská krčma? Ale jo, je to za řekou, už v Podhradsku. Tomu městečku se říká Teufelsdorf.
" máchá rukou směrem, kterým se máte vydat jeden z mužů, kterého jste oslovili.
"Na večer byste tam mohli být." pokračuje pak.

Saša - 23. května 2017 19:56

Na cestě

Kteří? Měl bych se víc soustředit na profesionalitu a míň na soukromí zaměstnavatelů. napadne mne, když Lerien přeruší své vysvětlování.
,,Takže jdeme hledat přítele....je možné, že má sebou nějaké zvíře? Loveckého psa nebo tak?" zeptám se, protože psi bývají častými společníky takových osob. Ať už jde o stopování zvěře nebo lidí. Němá tvář je dobrým společníkem. I já jsem se přistihl u toho, že bych rád na svých cestách uvítal nějakého čtyřnohého přítele. Žel, žádné zvíře v mojí blízkosti se necítí dobře, natož aby mi věřilo a doprovázelo mne.

Cesta mezi poli nás dovede až k civilizaci. Doufám, že kromě informací se nám zde podaří sehnat i nějaké zásoby na další cestu. Alespoň čerstvou vodu ze studny. Po očku sleduji, jak se Lerien chová i během mého vyptávání se. Naštěstí to skutečně není daleko, jak předtím půlelfka zmiňovala.

,,Díky pane. Mohl bych se zeptat, zda by zde bylo možné koupit nějaké zásoby? Čerstvý chléb, možná kus sýra?" zeptám se a svá slova doprovodím zacinkáním měšce, který jsem dostal od Lerien. Na vodu se neptám, předpokládám, že ve vesnici bude studna, případně říčka, ze které bude možné vodu získat i bez ptaní se. Teufelsdorf. Tady v tomhle kraji vymýšlí jména někdo, kdo nechce aby si to ostatní snadno zapamatovali, co?

Vypravěč - 23. května 2017 21:24

Na cestě

"Ne, žádné zvíře krom koně u sebe nikdy nemíval." odpoví Lerien.
Děvče při tvém rozhovoru s místními trpělivě vyčkává a nechává mluvit tebe. Roztěkanost či jakási rozjařenost je ten tam, nebo je alespoň momentálně ovládána natolik, že navenek nedává vůbec nic znát.

Když se zeptáš na zásoby, muž jen trochu překvapeně vzhlédne. Na chvíli se zdá, že snad trochu váhá, ale pak znovu promluví.
"Tak pojďte se mnou. Jídla sice nemáme nazbyt, ale už dlouho tu nikdo nechtěl nic koupit, vojáci berou bez placení a bez dovolení." Otře ruce do zástěry u pasu a vede vás k jednomu z domků.
"Počkejte tu." na chvíli zmizí. Když znovu vyjde ven, podává vám pecen chleba a kus sýra oboje zabalené do čistého plátna.
"Tady, tohle můžeme postrádat." podává vám jídlo a čeká, zda skutečně dostane něco zaplaceno.

Ani studnu s vodou není problém najít, stojí na návsi uprostřed vesnice. S doplněnými zásobami tedy můžete vyrazit dál. Sotva vykročíte z vesnice, Lerien bezděky zase přidá do kroku.
Když překročíte řeku, hraniční patníky jasně dávají najevo, že nyní jste ve vévodství Podhradském. Pomalu se začíná stmívat, když se na dohled objeví první střechy domů. Na Lerien je už znát únava z dlouhého pochodu. Co chvíli si upravuje závěs na ruku. Tempo už dávno zvolnila a teď ještě zpomalila. Jakoby se jí najednou nechtělo pospíchat.
Městečko nevypadá nijak veliké, takže najít zde krčmu by neměl být žádný problém.

Saša - 23. května 2017 21:52

Na cestě

,,Vím jak se vojáci chovají. Ale není potřeba, abychom se tak chovali všichni, co nosíme zbraň." pousměji se, což však muž ani nemůže pořádně vidět. Doprovodím jej k jeho domu, kde podle pokynu počkám venku, až se vrátí s chlebem a kusem sýra. Popravdě jsem vděčný za to, že je obojí zabalené do čistého plátna.
,,Díky dobrý muži." předám muži několik zlatek z váčku. Je to víc, než kolik by podobné množství potravin stálo na městském trhu. Ale také mu nemohu dát všechny peníze, musím myslet na to, že naším dalším cílem je krčma. Převezmu si věci a rozloučím se. U studny nabereme s Lerien čerstvou vodu a brzy necháme vesnici za námi. Ještě před cestou však překontroluji půlelfčino zranění.

Při překročení řeky je zjevné, že se již nacházíme v jiné zemi. Proto je potřeba si také dávat větší pozor na vojáky i jiné cizí osoby. Občas vedle sebe leží země povahově velmi rozdílné. Aspoň že Lerien vypadá, že už má pro dnešek chůze dost. Já popravdě taky bych už dal přednost alespoň slamníku někde na půdě hostince.
Když vstoupíme do města, začnu hledat vývěsní štít hostince. Případně nějakou větší budovu, ze které jde hluk a ve které se hojně svítí. ,,Chceš hned hledat toho Sokola nebo si odpočinout?" zeptám se Lerien před vstupem do hostince.

Vypravěč - 23. května 2017 22:34

Havarsenská krčma

Najít hostinec vskutku nebylo složité. Ve středu městečka vývěsní štít hlásal, že zde leží Havarsenská krčma a hluk dával najevo, že jde zde plno.

"Dala bych si něco k jídlu a pak se uvidí. Nečekám, že ho najdeme sedět u stolu a vyptávat se nemá smysl, pod přízviskem Sokol ho zná jen velmi málo lidí." Pokrčí dívka rameny a vejde do lokálu, kde se baví povětšinou místní po dlouhém dni.

Lerien zamíří rovnou k jednomu z volných stolů a pohodlně se usadí. Sundá plášť a přehodí jej přes opěradlo židle. Za chvíli je u vás zavalitý hostinský a ptá se na vaše přání. Lerien nechá objednávku na tobě a jen pohledem těká z jednoho hosta na druhého.

Hostinský za chvíli přinese vaši objednávku. Připozdívá se a nezdá se, že by zde mělo být něco zajímavého či snad ten, kterého hledáte. Spoustu místních už odešlo. Když k vašemu stolu znovu zavítá hostinský, má pro vás ovšem zajímavou zprávu.
"Ve stájích na vás čeká někdo, kdo by s vámi rád mluvil" Ukáže k zadnímu vchodu, kudy se lze dostat na dvůr.

Abelard Smecker - 23. května 2017 22:37

Tábor marodérů

Ondřej, Gabriel

Když ucítím, jak kolem sebe mává rukama, ještě přitvrdím, dokud se nenechá Ondřejem usadit. Pak vytáhnu kapesník, který používám na obklady...nutno dodat, že po mnoha používání už zrovna neoplývá čistotou..., namočím jej do vody, přikročím, nahmatám a uchopím zajatcovu hlavu a plácnu mu ten vlhký kus látky na čelo.

V ten okamžik povolím s nátlakem dost na to, aby mě zřetelně slyšel. "Dívej se dolů a zavři oči! Neobracej je nahoru a neotvírej...a zhluboka dýchat, rozumíš?!" Naléhám na něj a pokračuju v tom tak dlouho, dokud mě neposlechne. Pokud se pochopení nedočkám, v krátkých intervalech mu začnu znovu přihoršovat, aby se podvolil.

Až ve chvíli, kdy vše uposlechne a začne zhluboka a pravidelně dýchat, povolím s každým jeho výdechem nátlak. Nakonec oddělám obklad a jemně mu přiložím dva prsty na zavřená víčka. Teprve v tuto chvíli jej přestanu týrat a s rukou ve stálé poloze s nesmyslným tichým mumláním něčeho, co by mohlo znít jako zaklínadla, čekám, až můj vliv odezní.

"Klid...dýchej...a snaž se tu s sebou nepraštit, bude se ti z toho možná trochu točit hlava...mám radši, když pacienti spolupracují." Řeknu ještě, ale omdlít ho nenechám. Chtěl jsem tě nechat se pozvracet, ale fungovalo to i bez toho až moc dobře... pomyslím si. Za chvíli je po všem a jakmile to již není nutné, sundám z něj ruku a poodstoupím. "Jak dlouho jste ho nechali na slunci? Tohle mi na úžeh nesedí...nebodl tě po cestě nějaký hmyz?" položím otázku Ondřejovi i zajatci a pak zabručím. "Radši bych ho nespouštěl z očí. Jestli ho něco kouslo, mohlo by se to vracet, dokud si tělo neporadí s jedem."

Zavětřím nosem zatuchlý, jeskynní vzduch. "Tohle taky není nejlepší místo pro zotavování pacientů, měl by jít na nějaké sušší místo...na čerstvý vzduch, někam ven, lehnout si do chládku." Dodám ještě a pak jako kdybych se rozvzpomněl "Jo...on to vlastně je tenhleten...zajatec, že?" Znovu se otočím na Gabriela a řeknu mu: "Hele. Mohl bys nám prosím říct, co tě s takovým nepříjemným načasováním přivedlo mezi nás? Hmm...víš jak, nějaké ty detaily kolem, tvá motivace a takové věci, abychom si udělali obrázek o tom, co se stali a mohli věřit, že nejsi hrozba...jsem si jistej, že mi pak chlapi dovolí se ti věnovat pořádně. Mimochodem já jsem Abelard, místní léčitel."

Během posledních vět se znovu začnu soustředit na jeho hlavu, tentokrát jen na její zadní část. Už začínám být z té vší koncentrace unavený, ale lehkou bolest hlavy, podobnou té z mírného nedostatku spánku, ještě zvládnu. Zajatec by měl znovu cítit vracející se tlak v týlu...ale tentokrát nijak neomezující.

Saša - 24. května 2017 00:25

Havarsenská krčma

,,Jeden nikdy neví." pokrčím rameny, následně vejdeme do hostince. Vypadá přesně tak, jak by vypadat měl. Od hlučné společnosti, přes hromadu stolů až po objemného hostinského. Občas mne napadá, že je snad vyrábějí někde hromadně. Že jsou všichni tlustí, vousatí a někdy plešatí.

,,Krčmáři, večeři a něco k pití." objednám u hostinského, když se s Lerien usadíme u stolu. Cítím, jak nohy vděčně přijaly uvolněnou zátěž, která na ně byla celý den kladena.
Když se krčma trochu vylidní, sundám si i kapuci. Nemusím si máčet plášť v jídle. Okolo je víceméně nuda a i hovor u stolu vázne. Ale nevadí mi to a ani Lerien nevypadá, že by měla zájem na nějakou zvláštní konverzaci. Únava dělá své.
Když k nám přistoupí hostinský s tím, že na nás někdo čeká ve stájích, na chvíli se zarazím, než k němu zvednu hlavu.
,,Díky." odpovím jen, položím na stůl pár mincí za večeři a nechám jej, aby si šel po svých. Pohled stočím k Lerien.
,,Takže....ten někdo patrně nechce, aby se o něm vědělo, že je zde. A nebo je to někdo podezřelí, kdo má nekalé úmysly a nechce svědky ať už se chystá k čemukoliv. Jinak by mu nic nebránilo přijít za námi sem. Chceš se tam jít podívat?" zeptám se půlelfky. Máme dvě možnosti, buď zůstaneme zde a počkáme zda se ten neznámý ukáže, nebo půjdeme do stájí. V tom druhém případě si vezmu do dlaně dýku, čepelí skrytou za rukou, kdyby se snad ukázalo, že tam na nás někdo číhá. Někdo by to mohl označovat za paranoiu. Ale já jsem pouze placený za to, abych dával pozor na půlelfku. A tak nemíním nic podcenit. Cestou jdu pomalu, kontrolujíc pohledem okolí.

Gabriel Gallagher - 24. května 2017 09:09

… mokrým hadrem přes hlavu …

(v jeskyni, tábor – Ondřej, Abelard)

Cítím jak mi někdo sahá na hlavu. To co nesnáším ze všeho nejvíc, ale je to zase reakce z podvědomí, která vede pravačku pokrytou tetovanými runami, aby chytila ruku za zápěstí a snažila se ji odtáhnout.

Když v tom přiletí mokrá facka do obličeje. A bolest pomalu povolí. Cítím jak ustupuje, jako couvající protivník, který se ovšem drží na očích. Voda mi stéká po obličeji v pramíncích, teče mi přes bradu a kape na koženou zbroj hrudníku, aby skočila zase na mých kožených kalhotech.
Slyším, že mluví, ale vlastně ani nevnímám co. Ta rána přes obličej stačila na to abych se dostal z nejhoršího a pohled mi teď zůstal u zmáčených kalhot. Vyčerpaně hluboce oddechuju a vlastně zjišťuju, že dělám to co po mě chtěl.

Sakra. Co to bylo? A zase to odnesly kalhoty. Sakra.

Přemýšlím, tedy konečně dokážu i přemýšlet nad něčím jiným než nad bolestí v hlavě. A Začínám se cítit podrážděně. Možná tím co se právě stalo, může za to bolest. Ale taky vědomí, že se budu muset zase sušit.

Slepec mi sundá ten kus hadru, kterým mě před chvíli šlehnul po čele a zase ke mně natahuje prsty.

„Hele, seš asi dobrej kamaráde, ale …“ chytím ho za ruku, kterou na mě míří a odsunu ji lehce od sebe. Ustupovat už nemám kam, jedině skrz stěnu. Samotářský život mě ale naučil se přílišnému kontaktu vyhýbat. Většinou to totiž znamená další jizvu do sbírky.
Při tom nechtěně zakloním i hlavu a znovu začne bolest. Nakonec mě všechno kolem donutí se podvolit a nechat ho aby udělal co chtěl. Čím víc bolest přechází, tím víc mi vadí jeho mumlání a dotek. Dokud bolest neodejde a já s oddechováním poslouchám co říká. Dokud neustoupí.

Poté otevřu oči a narovnám hlavu abych se na oba dva podíval. Slepec začne něco o slunci a hmyzu.
Na slunci? Tak ne úžeh, takže hmyz? A jed?

„Jediný co mě v poslední době kouslo byla ta děvečka za kovárnou.“ pousměju se jednou stranou pobaveně a unaveně. Po tomhle ani nemám náladu na velké vtipy, ani na úsměvy. Cítím se vyčerpaně, v puse sucho, na obličeji mokro a stejně tak … sakra proč zas kalhoty.

Rukou si přejedu po obličeji abych z něj setřel zbytek vody a vytřepal si ruku vedle sebe. Pak si obleču zpět rukavici. Stejně už jsem zase jako po koupeli. Sleduju jak se slepec ujal slova a opřu se zády i hlavou o stěnu jeskyně. Nemám sílu se teď zvedat, sotva vnímám co povídá a při tom si uhlazuju rozcuchané a mokré vlasy.

Pohlédnu na něj a pak i na Ondřeje s nechápavým vyčerpaným výrazem. Sleduju jak slepec mluví a jak přebral všechnu iniciativu. Tak kdo vlastně je? Že by místní velitel? Slepý velitel?
Všechny jeho slova a mé přemýšlení mě donutí se začít usmívat a nakonec se docela široce zubit.
Bolest se zase vrátila, i když v menším. Na chvíli zavřu oči a protřu si čelo než odpovím. I tak mluvím pomalu klidným hlasem.

„Mohl kamaráde, ale na příběhy sem dost unavenej. Měl sem blbou noc a tak nějak … se to na mě projevuje. Už jsem dobrej, dík, a tvý léčivý hadry přes hlavu bych si teda na čas odpustil. Ale je fakt, že to pomohlo.“ ušklíbnu se na něj. Vlastně mě ani nemůže vidět.

„Stačí snad, že se jmenuju Gabriel a motivace ... to samý co vy chlapi, jen tak nějak sám pro sebe. Přežít. A tak nějak dělám do domů, trochu toho a pak toho. Pomáhám zkrátka lidem s jejich majetkem. Aby ho neměli tolik, víc bohatství – víc starostí, no ne?“

Pak si na něco vzpomenu a zase unaveně na chvíli zavřu oči. Rukou si sáhnu k pasu a vytáhnu měšec mincí, které jsem posbíral od vojáků a marodérů. Od těch, kteří se stali obětmi toho hloupého incidentu v krčmě. Otočím pohled na Abelarda a pak na Ondřeje. A hodím měšec Ondřejovi směrem na hrudník.

„Tohle je zřejmě tvoje, teda … těch tvých, co to maj za sebou. A vojákům jsem taky pomohl. Jsme na tom vlastně stejně a v týhle branži si navzájem svoje neberem.“ nezajímá mě co na to říká nebo jak se tváří. Jen se lehce pousměju a zase zavřu oči abych je už nevnímal. Opřu se hlavou o stěnu a snažím se chvíli odpočívat s tou odpornou tupou bolestí v hlavě.

Vypravěč - 24. května 2017 13:56

Havarsenksá krčma

"Chci, proto jsme tu. Já se také skrývám a mám k tomu své důvody." odvětí dívka na tvou poznámku. Ne každý, kdo se skrývá musí být hned podezřelé individuum...proběhne jí hlavou, ale nahlas neřekne už nic. Jen se pomalu zvedne. Přehodí si plášť přes záda a upraví jej tak, aby v případě potřeby mohla snadno uchopit meč. Jasně tak dává najevo, že opatrnost bude přeci jen na místě.

Přestože je zvědavá, kdo na vás čeká a jaké zprávy by pro vás mohl mít, teď se dokonale opanuje. Navenek na sobě nedává nic znát. Působí zcela klidně a rozvážně. Pryč je ztřeštěné nadšení. Vyzařuje z ní cosi zvláštního a ty se nemůžeš zbavit pocitu, že vedle sebe máš někoho důležitého.

Nechá tě jít prvního, přeci jen platí tě za svou ochranu. Ve stájích ve světle lucerny čeká postava opřená o sloup podpírající strop. Když vidí, že přicházíte, popojde vám pár kroků v ústrety. Když vstoupí do světla, poznáte vojáka, který vám nechal ten podivný vzkaz.

S úklonou, kterou prokazuje svou úctu zastaví se před Lerien.
"Doufal jsem, že vás zde najdu." koukne tázavě na Sašu a zase zpět na Lerien.

"Momentálně má osobní stráž, v klidu mluv. Víš, kde teď Sokol je?"

"V táboře marodérů, jezdí teď s touhle bandou a sbírá střípky informací." pokračuje voják v rozhovoru, který je pro tebe jednou velkou neznámou.

"Řeknu vám, kde je najdete. Předáte mu jednu informaci, kterou jsem měl mu předat já, ale tohle místo už není pro naše setkání vůbec bezpečné..." snad by ještě pokračoval, ale dveře, které vedou ven na ulici se najednou s ráno rozletí a v nich stojí jeho druzi, se kterými dnes už jste se setkali.

"Vida vida, tušil jsem, že máme v kožichu nějakou veš, pěkně se panáček vybarvil. Předává informace bůhví komu a myslí si, že mu to jen tak projde. Proto jsou marodéři o krok před námi? Proto ví, kudy pojedou naše karavany? Do zbraně." zavelí pak svým mužům, kteří neváhají.

Lerien v rychlosti rozepne sponu pláště a nechá ho padnout na zem tak, aby jí v boji nepřekážel. V příštím okamžiku se jí v ruce objeví meč. Voják, který vám zanechal tajemný vzkaz se postaví v obraném gestu před dívku. To už se ovšem zbylí tři napřahují k prvním ranám.

Ondřej - 24. května 2017 19:05

Tábor marodérů

Nečekal jsem, že se bude bránit, takže jsem tak tak stihl uhnout. Máchá tu kolem sebe, jak kdyby odháněl dotěrný hmyz. Pak trochu ustoupím a nechám Abelarda, ať se činí. Jednak mne vskutku zajímá, co všechno svede a čeho je schopen a pak, třeba tím skutečně našeho hosta trochu rozpovídá.

"Hmyz..." zamumlám si jen tak pro sebe. Řekl bych, že je na čase tuhle hru ukončit. Potrápil ho až dost.
"To už nech na nás, kde ho ubytujeme." odvětím Abemu.
Položím mu pak ruku na rameno. "Děkujeme za pomoc, myslím, že teď už tvých schopností nebude potřeba a kdyby se snad našemu hostu přitížilo, necháme tě zavolat."

Pak už svou pozornost zaměřím na muže před sebou. Než stihnu něco říci, začne mluvit sám. Že by to vážně fungovalo?...takže jen obyčejný zvědavý lapka?... v duchu odhaduji nakolik se mu dá věřit. Momentálně ovšem nevypadá na to, že by si chtěl vymýšlet.

Překvapeně pak chytnu měšec s penězi a poslouchám dál. Vida, trochu té pokory mu vůbec neuškodilo...bez těch jeho vtípků mluví i vcelku rozumně...
"Mě říkají Ondřej." představím se pak.

"Ráno tě můžeme vyprovodit ze skal. Příště si radši rozmysli, za kým se budeš plížit. Nebo..." na chvíli se odmlčím.
"Nebo můžeš zůstat tady, když už máme to společné zaměstnání, ovšem horu zlata slibovat nemůžu, ale jistý výdělek snad ano." kouknu na něj, co on na to.

Popravdě ho budu mít radši na očích, než kdyby se za námi potajmu plížil a přemýšlel, kterému z vévodů nás prodat.

Saša - 24. května 2017 20:07

Havarsenská krčma

,,Jak si přeješ." pronesu lehce teatrálním tónem, když se Lerien rozhodne jít do stájí. Cestou ji napůl sleduji. Zdá se, že se konečně uklidnila a v takovém rozpoložení působí i trochu vážněji, než dívenka na výletě. Vejdu dovnitř pomalu před ní a očima zaznamenám jednu přítomnou osobu. Nikdo další tu není. Podle vzhledu se jedná o onoho vojáka, který mi předal to divné heslo o Sokolovi.

Když se voják přiblíží, stoupnu si před Lerien jenom tak, aby mi mohla koukat přes rameno, ruku s dýkou lehce pozvednutou. Viděl jsem už spoustu neopatrností na to, abych takovou situaci podceňoval jenom kvůli předstíranému gestu respektu.
Zůstávám tiše, zatímco Lerien si s vojákem vymění pár rychlých vět o tom, kde hledat Sokola. Na skupinku marodérů nejsem zrovna zvlášť zvědavý, u nich jeden nikdy neví, jak se budou chovat a jaké jsou jejich cíle. Brzy se jejich konverzace dostane do bodu, kdy je zjevné, že tu skupinu bude chtít Lerien najít. Jenže než se stihneme dozvědět, o co má jít, do dveří stájí vejdou vojákovi spolusouputníci. Zdá se, že nemají radost z rozhovoru, který tady probíhal. A tohle je přesně důvod, proč se nemá chodit do takových stájí. napadne mne rozmrzele. Vidina spánku se ještě očividně odkládá.

,,Do zbraně? Vážně?" pronesu výsměšně. Nezdá se, že by "náš" voják měl skutečně něco proti Lerien, takže se mohu soustředit na zbylé tři. Tasím meč a udělám úkrok do strany, aby se mezi mnou a muži objevil sloup jednoho stání, což jim znemožní útočit ve třech. Nerad bych se uchyloval k užívání svojí nadměrné síly, ale pokud nebude zbytí, nebudu váhat k tomu sáhnout. Jenom to pak vysvětlovat Lerien bude asi trochu těžší. Můj cíl je vojáky odzbrojit a zranit tak, aby již nemohli dál pokračovat v boji. Meč používám pro parírování, zatímco dýkou se je pokouším zasáhnout do míst jako jsou klouby, obnažený krk či zápěstí.

Vypravěč - 24. května 2017 21:38

Havarsenská krčma

Voják, se kterým jste mluvili se bez váhání postavil na vaši stranu proti svým druhům. Kapitán si vybral jako svého soupeře právě jeho. Zbylí dva soustředí se na tebe. Zatím se ti daří jejich rány vykrývat a odrážet, ale žádní nezkušení soupeři to rozhodně nejsou. Ani Lerien nehodlá zůstat stranou a jen se na vás dívat. Začne dotírat na jednoho z těch dvou, kteří na tě útočí.

Když se můžeš soustředit jen na jednoho soupeře, pomalu získáváš převahu. Povede se ti bolestně ho zasáhnout do odhaleného zápěstí. Trochu ho to rozhodí v tempu, což ti poskytne další výhodu. V příštím okamžiku se ti ho podaří zasáhnout do stehna. Muž se svalí na zem a rukama se snaží zastavit krvácení z otevřené rány.

Koutkem oka, mohl sis všimnout, že Lerien se s mečem vskutku činit umí více než obstojně. I když zraněné rameno hraje v její neprospěch. Trochu škobrtne o cosi na zemi a jen tak tak nachází ztracenou rovnováhu. Tohohle zaváhání hodlá využít její soupeř a napřahuje se k ráně, kterou by nemohla vykrýt. V ten okamžik skočí před ní voják, který bojuje proti svým druhům a ránu vykryje. Celou dobu Lerien po očku sledoval, jak si vede. Ránu namířenou na Lerien sice vykryl, ale ránu, od velitele se mu už odrazit nepodařilo. Skončí na zemi v tratolišti vlastní krve.

Stájí se rozlehne výkřik plný bolesti a hněvu. Lerien jakoby proměnila se v zuřící fúrii. Nedbaje svého nedávného zranění, vrhne se opět do boje. Velitel se nyní zaměří na tebe, šermíř je to více než dobrý.

Abelard Smecker - 24. května 2017 22:26

Ačkoliv mě okamžitě posílá Ondřej pryč, ustoupím nejprve jen o pár kroků dozadu. "Nejnutnější opatření jsem učinil...ale radši ho sledujte. Zůstanu na doslech...pro jistotu. Stejně ještě musím ošetřit pár ran našim. K jejich radosti." Dodám a vyslechnu si ještě poslední slova. "A stejně bych ho nenechával tady v jeskyni, ať se mu neudělá ještě zle od žaludku."

Na to se otočím a vyjdu ven. Trinke ťapká vedle mě a já se dám do ošetřování dalšího ze zraněných. "Tak jak to tentokrát probíhalo? A kde jste nabrali toho vlasatce?" Zeptám se. Díky ošetřování v jeskyni mi spousta hovoru v táboře unikla a teď už je situace klidnější.

Trošku se zamyslím, jestli by nebylo vhodné, až Ondřej s Gabrielem skončí, seznámit s chlapy Ygritte. Tohle je však věc, kterou nechám radši na vůdci, přece jen je zná mnohem lépe než já a kdo ví, co by je mohlo napadnout.

Promnu si klouby prstů a vzpomenu si, co jsem dokázal způsobit zajatci. Možná, že nejsem tak bezbranný, jak si myslím...fungovalo to mnohem lépe, než jsem čekal. Mnohem lépe, pomyslím si a zavětřím ve vzduchu. Cítím, že se blíží večer. Co asi bude zítra? A jak dlouho tu dívku můžu ukrývat ve stanu, než z toho začne vyšilovat? Kdy asi znovu odejdou?

Gabriel Gallagher - 24. května 2017 22:32

… vlk samotář součástí smečky …

(v jeskyni, tábor – Ondřej, Abelard )

Oči nechávám stále zavřené, hlavu opřenou o stěnu při odpočinku po té vyčerpávající události. Tělo mám ztuhlé, do zad se mi zaráží ostré výstupky zdejší jeskyně a v hlavě mi hučí. Už předtím jsem byl zralý na den spánku a teď bych spal i dva v kuse. Abelarda poslal pryč a ten mluví o tom, že bych měl jít pryč z jeskyně. To bych měl.

Vím jak ti říkají Ondřeji, je to vlastně To jak se jmenuješ? A možná je mi to zrovna upřímně jedno.

„Hm.“ zamručím jen nad tím, že se mi konečně představil a zkřivím otráveně jednu tvář. Kdyby to udělal už v hostinci, místo toho aby na mě vytáhl šavli, mohli jsme si tuhle cestu do skal a všechny ty sladký řeči ušetřit. Proč se tak bojíš a tak hloupě riskuješ, kamaráde. Vykřikuješ po nocích do tmy o klenotech. Zatáhl jsi mě sem, připouštím, že za to může i má zvědavost, ale především jen ty řeči, z kterých cítím zlato.

„Vyprovodit …“ vyhrknu pobaveně. Pak se pomalu dám z posledních sil do smíchu. Tak takhle vesele mi to ještě nikdo neřekl. Už mě vyhazovali, chtěli bodnout, pověsit, proklít … ale vyprovodit. Se zavřenýma očima se upřímně směju a kroutím nad tím hlavou. Pobaveně a tak unaveně, až to musí znít skoro zoufale.

Vyprovodit mě, a shodit mě někde ze skály se zavázanýma očima, samozřejmě. Vypadám asi jako pěkný hlupák. Nepřežívám tak dlouho abych se nechal odpravit takhle. To možná raději tou dýkou co ti čouhá u opasku, Ondřeji. Ale ve stoje a s očima otevřenýma.

Na jeho poslední větu se už jen pochechtávám a na obličeji mi po tomhle upřímném ulevujícím smíchu zůstane široký úsměv. Otevřu oči a prohlídnu si ho od vrchu jeho hlavy až po jeho boty.

Ty seš kamaráde, Sakra hrdina. Koukají z tebe velký prachy, ale na to všechno bude čas. Nejdřív je třeba se rozhlídnout kolem a … vzít si zpátky svoje nože. Rozhodně. Tohle mi dlužíš a ještě něco navíc. Snídani, kterou jsem zaplatil penězi co by patřily vlastně teď tobě.

Ušklíbnu se než promluvím, jeho vtip o hoře zlata mě zase pobavil. Pak zamyšleně promluvím. Spíše jako bych si vysvětloval sám sobě, která z cest bude lepší.

„Dobrá nabídka. Pár silnejch rukou by se ti snad mohl hodit, při tom co se kolem ve světě děje.“ pokývám hlavou a pomalu se na něj usměju. Taky jsi o pár chlapů přišel, to víš určitě dost dobře sám. A budou ti zřejmě časem dost chybět. Ne každý se zrovna pohrne být tady mezi skalami, zalezlý jako krysa. Nebezpečně se pak vydávat pro kousek žvance do města, kde si každý voják může smlsnout na chutném úlovku. A bez trestu. Sakra.

Dívám se mu do očí a klidně na něj promluvím. Tentokrát bez úsměvu a upřímně. Rozhodnutý.

„Dones mi moje nože, něco k snědku, nech mě chvíli vyspat a ukážu ti, jak pomáhat lidem od toho jejich nechutnýho bohatství a tu horu zlata zařídit.“ lišácky se na něj podívám a příjemně široce se usměju.

Natáhnu k němu pravačku v přátelském gestu toho, aby mě zvedl ze země. Sám už na to sílu nemám.
S tebou, kamaráde, přijde ta hora zlata sama. A já budu u toho. Možná si nakonec budeme docela navzájem prospěšní, Ondřeji.

Saša - 24. května 2017 22:38

Havarsenská krčma

Pár rychlejších úderů, pár pomalejších zavíření čepelí. Stájí se ozývá cinkot zbraní. Že se do boje pustila i Lerien nijak nekomentuji, ani na ni nehodlám křičet ať se drží zpátky. Ve chvíli, kdy se mi podaří poslat jednoho muže k zemi využiji příležitosti, kdy se chytne za nohu a uštědřím mu ještě kopanec na čelist.
O vteřinu později prolétne vzduchem stájí bolestivý výkřik, jak se voják, bránící Lerien skácí k zemi po zásahu jeho vlastního velitele. Někde v koutku duše se stačím podivit nad tím, jak snadno můžou spojenci proti sobě zvednout zbraň. Velitelova pozornost se obrátí na mne, zatímco Lerien zůstává sama proti zbývajícímu vojákovi. A s jejím zraněním a neopatrností, která bývá produkována v boji hněvem, by mohla přijít k vážnému úrazu.

,,Už stačilo téhle šaškárny." přimhouřím oči a cítím, jak mi lehce nasákne košile unikající krví a přilepí se mi na hruď. Okolí, jakoby upadlo do jakéhosi mdlého, pomalého stavu. Pohyby ostatních začnou být pro mne těžkopádné a předvídatelné. Udělám dva rychlé kroky přímo proti kapitánovi. Ačkoliv možná předtím mohl vteřinami pozorovat mé pohyby, nyní je bude číst jen velmi těžko, natož reagovat na rychlost. Narozdíl od předchozího stylu boje, s mojí momentální fyzickou silou a reflexy si mohu dovolit zaháknout čepel jeho meče za záštitu dýky, cuknutím do strany mu doslova rozpažit postoj a čepelí meče mu skrz naskrz prorazit hrudník.

Ondřej - 25. května 2017 16:16

Tábor marodérů

Zdá se, že jsem ho pobavil, zase. Chvíli lituji toho, že jsem Abeho poslal pryč. V tom stavu v jakém byl předtím, byl přeci jen o něco snesitelnější a dalo se s ním alespoň trochu rozumně mluvit. S pozvednutým obočím sleduji, jak se směje. Důvěra je holt prozatím oboustranná...nevěříš nám, že bychom se tě v tichosti nezbavili...kdo by taky věřil potulným lapkům a dezertérům...

"Jo, to by se hodilo." přitakám na jeho poznámku a jsem zvědav, jak se tedy nakonec rozhodne.
Podám mu ruku a pomůžu mu vstát. Na okamžik se zahledím do jeho očích, jako bych snad v nich chtěl vyčíst nakolik se mu dá věřit a jen kývnu hlavou.

"Pojď."
Stráži u vchodu oznámím, že náš host je volný, aby mu vrátili jeho věci.
Vedu pak Gabriela táborem až k plátěnému přístřešku, který je teď mým domovem. Podám mu dřevěnou misku a přikrývku.
"Na ohni je polévka, posluž si. Ulož se, kde je libo." máchnu rukou po táboře. Někteří z marodérů snad usnuli tam, kde sesedli z koní. Někteří si ustlali u ohně, jiní si zalezli o svých provizorních přístřešků.

Abelard prochází mezi muži, sem tam s někým prohodí pár slov, kontroluje zranění a převazuje rány.

"Chlapi jsou unavení, pozor na pusu." neodpustím si ještě poznámku ke Gabrielovi, ne každý by musel mít náladu na jeho jízlivé poznámky a nerad bych řešil nějaké rozbroje.
Nechám ho, ať se zařídí po svém a zalezu do stanu. Konečně si snad chvíli odpočinu.

Vypravěč - 25. května 2017 16:36

Havarsenská krčma

Boj s kapitánem vzal rychlého konce, téměř se ani nezmohl na žádnou reakci a s překvapeným výrazem pak hleděl na zbraň, která prošla kyrysem a zanechala po sobě krvácející ránu. V příští vteřině se sesunul k zemi.

Teď měl jsi čas ohlédnout se po dívce. Vytáhla zraněnou ruku ze závěsu, aby ji neomezovala v pohybu a zasypávala vojáka údery v rychlém tempu za sebou. Snad vztek, bolest a rozčílení dodávaly jí sílu. Chvíli mohl se zdát ten útok bezhlavý, vždyť za chvíli musela by se v téhle rychlosti unavit a udělat chybu. Když však náhle změnila tempo, bylo jasné, že to byl záměr. Voják nestihl zareagovat. Lerien naznačila útok vedený na pravé rameno, ale rychlým pohybem stáhla sek daleko níž, takže se meč zakousl vojákovi do stehna. Zavrávoral a téhle vteřiny využila dívka k dalšímu úderu, jímž poslala vojáka za svým kapitánem.

Klekla si pak u muže, jenž stál na vaší straně. Ještě dýchal. Jemně mu podepřela hlavu a ohrnula vlasy z tváře.
"Ššš to bude dobré." mluvila k němu.

"Najdi Ondřeje...králův hrob...otevřete hrobku...klíč ke klenotům..." vypravil těžce ze sebe pár nesouvislých slov. Na rtech se mu objevila zpěněná krev. Těžce dýchal. Ještě se usmál na Lerien a stiskl jí ruku. "Ať ži je král!" slynul mu ze rtů tichý vzdech. Srdce se zastavilo. Dívka klečela na zemi s hlavou vojáka na svém klíně a nepřítomně mu hleděla do tváře. Mohl sis všimnout, že obvazem na rameni prosakuje už zase krev.

Gabriel Gallagher - 25. května 2017 17:57

… podáním ruky zpečetěno …

(tábor marodéru – Ondřej, někde kolem Abelard)

Silně stisknu jeho podanou ruku a nechám se potáhnout nahoru. Sám už bych neměl tolik síly a tímhle gestem snad můžeme pokládat naši malou novou dohodu za uzavřenou a zpečetěnou.

Chvíli jen stojím a sleduju jeho pohled stejně, jako on ten můj. Nakonec se usměju jedním koutkem a než ho pustím dovolím si ho lehce plácnout po rameni, skoro jako přítele. Spíš ale jako nového vůdce.

Vím, že nebudeme přátele, nebudeme si ani věřit, ale dnes to můžeme chvíli předstírat. Alespoň dokud se nenajím a nevyspím. Dnes už bylo dost mluvení, dost řečí, dost pohybu, dost bolesti.
Zavelí k pohybu a já přikývnu. Setřepu ze sebe prach a zbytek vody, upravím si vlasy a pak si protáhnu paže a záda.

Nechám se vést a čekám až mi jeho pohůnek vrátí mé nože. Světlo venku mi připomene mou nedávnou bolest hlavy a tak na chvíli zamrkám abych zahnal myšlenky na dění v jeskyni zase pryč.

„Doufám, že jsi na ně dával bacha, kamaráde.“ přeberu s lehkým úsměvem své osobní zbraně a kývnu na hocha, který mi je přinesl. Pás s mečem si připnu hned a pás s noži si připínám za chůze, kterou řídím podle Ondřejova směru.
Vidím pohledy všech v táboře. Kdybych nešel s Ondřejem, zřejmě bych už nešel vůbec. Budou mě mít za zvěda, kdo ví za co ještě horšího. A tak si jich všímám jen nepatrně. S lehkým úsměvem procházím táborem. Mají mezi sebou veškerou chlapskou sebranku. Všichni unavení, vyčerpaní … pak ten léčitel co prochází zase kolem.

Ondřej dojde k přístřešku a naloží na mě postarší přikrývku, kterou si dám přes rameno a do ruky misku.
Chvíli se na něj dívám s lehkým úsměvem. Vlastně bych měl něco říct, ale nenapadají mě slova. Je to únavou a vlastně tím, že ani nevím kdo teď jsem. Byl jsem zvyklý se postarat sám a teď jsem tady, mezi všemi a přijímám milodary od tohodle Hrdiny.

Pak řekne vtípek. Tenhle byl opravdu povedený. To už je pro mě známější pole. I když to bylo jen strohé varování. Zazubím se a trochu uchechtnu. Vidím jak je zničený, unavený stejně jako já. Taky neměl dobrou klidnou noc.

Přikývnu „Ohlídám se před nima.“ chvíli ho sleduju, když se otočí aby zalezl do svého stanu, který je zřejmě jeho soukromým kouskem země.

Už mě vlastně ani nemůže slyšet „Tak klidnou noc, Ondřeji.“

Narovnám se, s unaveným pohledem a stálým lehkým úsměvem se otočím a rozhlédnu po táboře. No, pojďme se trochu najíst a uložit. Nic jiného vlastně nezbývá.
Vykročím k ohništi, kde sliboval polévku a shodím si tam deku na zem. Už jsme spával i hůř než pod širákem a jednou starou dekou. Sakra.

„Zdravím vespolek.“ pronesu s klidem u ohniště a sám si naberu polévku, abych se s ní usadil a co nejdříve ji do sebe dostal. Nic moc, ale je to zřejmě přesně takové jak jsem očekával.
Chvíli při tom sleduju slepce jak zkušeně prochází táborem a ostatní tváře mužů, kteří se sami starají o své životy.
Po teplé polévce jsem akorát připravený si lehnout a dlouze spát. Odepnu si pásy s noži, sundám si boty, které si složím pod hlavu. Pak stáhnu i koženou zbroj z hrudi. Všechno si uložím k hlavě před sebe. Vlasy si stáhnu pod sebe a otočím se zády k ohni. Snad mi dají alespoň chvíli, a pokud by mi něco chtěli, zřejmě by mi to bylo jedno, docela jedno.

Saša - 25. května 2017 19:33

Havarsenská krčma

Cuknutím ruky pošlu kapitánovu mrtvolu v lehkém oblouku zahučí do volného stání s nepříjemným chrupavým zvukem, jak se čepel vyškubne z jeho hrudi. Otočím se k Lerien a přestože se snažím už zpětně potlačit vliv svojí ďábelské síly, pořád vidím ostřeji. I tak je zřejmé, že Lerien je schopná šermířka. Až podezřele moc a nejsem si moc jistý, jak moc mohu být rád, že měla při našem setkání zraněné rameno. Alespoň pokud porovnáváme naše běžné lidské schopnosti. I tak její ruka dostává nyní hodně zabrat a je mi jasné, že bude potřebovat ošetřit. I její boj skončí relativně rychle, nevím jestli za to může fakt, že voják viděl svého velitele zemřít během pár vteřin nebo je to dívčinými rychlými výpady. Možná od obojí trochu.

To nebude dobré. bleskne mi hlavou myšlenka, když začne Lerien utěšovat svého smrtelně zraněného přívržence. Ta myšlenka je o to morbidnější, protože už je to dlouho, co já sám jsem měl naposledy o někoho takovou starost.
Ondřeje? Králův hrob? To jako se chce vloupat do královských katakomb? napadne mne neveselá myšlenka na takový výlet. Vidění i vnímání okolí už nabere normální stav a stejně tak cítím nepříjemnou vlhkost na hrudi a únavu. A kdesi v koutu i bolest, která tento stav doprovází, ale tu už jsem se naučil sice ne ignorovat, ale nenechat se jí omezovat. A mě ještě čeká práce a také něco, co není potřeba aby Lerien viděla.

,,Lerien, vrať se zpátky do krčmy. Uklidím to tady." řeknu elfce věcně. Vím, že by možná ještě chtěla truchlit za vojákovu smrt, ale na to není čas. Je potřeba provést úklid a nejraději bych se hned vydal na cestu, ale to ani v mém, ani v dívčině stavu není teď ta správná volba.
,,Budeš potřebovat ošetřit a klid na lůžku. A zakryj si to rameno, než se dostaneš na pokoj." předám Lerien zpět její měšec, aby mohla pronajmout pokoj v hostinci. Na tomto si trvám a chvíli čekám, až opustí stáje a zmizí v krčmě. Dlouze se nadechnu, což způsobí bolestivé píchnutí na hrudi. Ještě pořád mi tady zbývá jeden voják z těch tří, který proti mne stanul jako první. Znovu vezmu do ruky dýku a rychlým pohybem mu podříznu hrdlo. Pokud je v bezvědomí, je to lepší pro něj. Sehnu se a přitisknu rty na řeznou ránu. V ústech ucítím hořkou kovovou pachuť krve a těžko zvládnu víc než jeden doušek. Ústa otřu o vojákův rukáv. Následně rozšířím mečem vojákovo zranění na krku tak, že se zranění prohloubí a připomíná tak úder seshora. Uklízet mrtvoly nemá smysl, stejně by je našly ráno. Alespoň je přesunu tak, aby byly dál od sebe, aby to vypadalo, že se museli v rámci boje rozdělit a zároveň tak těla nebyla na první pohled vidět ze dveří.

Následně se vrátím do hostince. Buď zamířím za Lerien, pokud je přítomna nebo se zeptám hostinského, na který pokoj se ubytovala a vydám se za ní.

Vypravěč - 26. května 2017 19:24

Tábor marodérů

Ačkoliv je teprve chvíli po poledni, tábor vyhlíží jako o půlnoci. Kdo mohl využil chvíle klidu a našel si místo, kde se bude moci nerušeně vyspat. Přeci jen to byl poměrně dlouhý a náročný den a noc. Pár hodin spánku každému jen prospěje.

K životu se všichni začnou probouzet až v pozdním odpoledni. Abelard se o chlapů zběžně dozví, co se vlastně stalo a jak přišli k onomu zajatci.

Když se všichni probrali, svolal si Ondřej všechny k ohništi, vypadalo to, že chce všem cosi sdělit. Vypadá vážně a to, co chce vše říci je pro něj patrně důležité.
"Mám pro vás nabídku, snad šílenou, troufalou a dost možná i neproveditelnou, ale zkusit se má vše a naděje umírá poslední." na okamžik se odmlčí a pohledem přehlédne přítomné.

"Sonor stále má legitimního nástupce trůnu. Král měl ještě dceru. Dal jsem slib, že budu stát po jejím boku a pomohu jí získat zpět, to, co jí patří.
Legendu o klenotech vám asi nemusím vyprávět. Ovšem není to jen legenda, klenoty skutečně existují a jejich majiteli dávají právo nárokovat si úprázdněný sonorský trůn. Nežádám vás o nic méně a nic více, než abyste s námi pátrali po klenotech, aby mohly být použity pro dobrou věc a nepadly do rukou nikomu z vévodů, kteří po nich také baží.

Nemůžu vám slíbit zlato a bohatství, ale v případě, že uspějeme, získáte zpět vaše životy, nebudete psanci, které mohou bez soudu pověsit na prvním stromě. Nebude to snadné a jednoduché. Proto by měli odejít ti, jimž stačí pouhý život.

Rozmlouvejte ale sami se sebou, snad jsou mezi vámi tací, kterým ještě doutná na dně srdce jiskřička cti. Ta vám snad nedovolí jen lhostejně přihlížet nešťastnému osudu království. Umřít musíme stejně, ať se tedy za své činy nemusíte stydět, až půjdeme k čertu do pekel." Domluví a rozhlédne se po přítomných. Chvíli je ticho, všichni zpracovávají informace, které jim právě Ondřej dal. Pak mezi sebou začnou někteří vzrušeně tiše hovořit. Ondřej stojí u ohně, pohledem přejíždí z jednoho muže na druhého a odhaduje, zda-li se někdo vůbec odváží k tomuhle šílenému podniku a čeká otázky a vyptávání.

Vypravěč - 26. května 2017 19:44

Havarsenská krčma

Lerien nepřítomně vstane, beze slova si přehodí přes záda plášť, očistí meč v seně a poslušně odejde zpět do lokálu. Když zachytíš její pohled, můžeš v něm číst bolest, smutek a zoufalství.
Když dokončíš svou práci ve stájích a vrátíš se do lokálu, hostinský tě pošle rovnou nahoru k pokojům, kam dívka odešla. Nezbývá než doufat, že nikdo v tuhle pozdní hodinu neslyšel zvuky boje a mrtvé nebudou postrádat dříve než zítra, abyste měli alespoň klidnou noc.

V pokoji, kam tě poslal hostinský je tma. Chvíli trvá, než si oči přivyknou na přítmí. Všimneš si pak dívky schoulené na posteli. V první okamžik to vypadá, že snad už spí, ale když přijdeš blíže, zjistíš, že jen nepřítomně hledí do zdi. Snad se ti to jen zdálo, ale měl jsi pocit, že se jí v očích zaleskly slzy.

Vypadá to, že toho na ni dnes už bylo příliš. Dlouhá únavná cesta, boj, zraněné rameno. Když si konečně všimne, že jsi zde, pomalu se posadí a opře se zády o stěnu pokoje. Hřbetem ruky si otře tvář.
"Asi ti přidělám práci." promluví pak tiše a rozepne sponu pláště. "Začlo to znovu krvácet." pokračuje pak a poodhalí zraněné rameno, které během boje dostalo docela zabrat.

Gabriel Gallagher - 26. května 2017 20:06

… veď nás za legendou, kamaráde …

(tábor marodéru – Ondřej, někde kolem Abelard)

Probudím se po několika hodinách spánku. Konečně trochu odpočatý, i když to nebylo nejpříjemnější. Ztuhlé tělo se snažím protáhnout a nedostat křeč, otočím se na záda a na chvíli jen tak sleduju oblohu nad sebou.

To, že mě ještě nepodřízli je dost překvapující. A ještě víc překvapující je pro mě fakt, že jsem zrovna tady. Zrovna já. Mezi smečkou vlků ve skalách. Sám pro sebe se usměju.

Posadím se a protáhnu ruce i záda, svaly jsou ztuhlé z nepohodlné noci na zemi. Rozhlédnu se po mužích v táboře, kteří se stejně tak probouzí. Pak si spletu dlouhé vlasy do silného copu, abych se mohl svléknout do pasu a jít se alespoň trochu opláchnout a probudit. Jediný jistě nebudu.

Zrovna jsem se oblékl a chystal se zapnout si i opasky s noži, když přišel Ondřej s tímhle vystoupením. Sednu si k ohni mezi ostatní muže a s vážnou tváří poslouchám jeho proslov.
S každým dalším jeho slovem se usmívám o malinko víc. Až zůstanu u něčeho, co se dá označit jako lehký úsměv vyjadřující očekávanou spokojenost.

Přesně tak, je to sakra Hrdina. Věděl jsem to, Ondřeji. A klenoty, zlato a nakonec i následník - následnice krále. Ano!

Tohle byly ta slova, která jsem od něj očekával. Příběh, který se skrývá za tím jeho dobráckým pohledem a chováním. A tu jeho cestu do pekel chci určitě projít taky. Na konci by mohlo čekat něco docela zajímavého, a s trochou štěstí i třpytivého. Nikde není řečeno, že spolu budeme muset dojít až do konce.

Počkám až domluví. Se mnou se nikdo s chlapců radit nebude. Nikdo nezná mě a já neznám je. Taky by mě ani jejich rady nezajímaly. Vždy jsem se rozhodoval sám.

Postavím se a široce se na Ondřeje usměju. „Na mě v pekle už čekali, ale budu jim muset poslat list, že se nehodlám tak brzo vrátit. Jdu s tebou, Ondřeji.“ pokývnu na něj hlavou a čekám kdo dál se přidá. Pak mi dojde část jeho řeči.

„Hele, a kde vlastně máš tu … dceru krále?“ podívám se na něj trochu zvídavě a rozhlédnu se okolo, při tom lehce rozpřáhnu ruce v tázavém gestu. Přeci jen, když ji měl mít po boku, měla by tu být. A pokud tu není … tak bychom ji měli nejspíše sehnat. Vypadá to, že je pro celý podnik docela důležitá.

Saša - 26. května 2017 20:59

Havarsenská krčma

Od hostinského dostanu rychlou reakci, kde se Lerien nachází. Nezdržuji se podezíravými pohledy, možná skutečně nebylo tolik slyšet, co se ve stájích dělo. Nakonec, nějaké zvuky rvačky v tuto hodinu poblíž hospody asi nikoho nepřekvapí.
Když vejdu do pokoje, je v něm tma a na posteli temná silueta ležící půlelfky. Doufám, že neusnula, protože měla zraněné rameno, které je potřeba prohlédnout a musel bych ji budit. Když dojdu blíže, vidím, že Lerien pouze leží na boku a zírá do zdi. Možná se umí ohánět mečem, ale přítomnost smrti je pro ni zjevně těžko stravitelná. Nesnažím se ji utěšit, říct nějaká povzbudivá slova. Snad jí smrt vojáka pomůže se zocelit.

,,Vidím. Ukaž..." zapálím svíčku z vosku v pokoji, abych si mohl prohlédnout její rameno. Hádám, že se rána pouze znovu otevřela, ale neměla by už hrozit infekce, takže jen vyměním obvaz za čistý. Doufám, že sebou přes noc nebude moc mlít, aby ráno nebyla od krve celá postel. To už by se vysvětlovalo hodně špatně.
,,Doporučil bych ti jít si lehnout, ať toho naspíš co nejvíc před zítřkem." doporučím jí, znovu jí dám ruku do závěsu. ,,Co máš v plánu zítra? Hledat Sokola?" zeptám se věcně, abych věděl, s čím mohu počítat. Mám dojem, že s takovou se svých peněz za služby dočkám až za hodně dlouho. Ale do té doby si můžu účtovat.

Vypravěč - 26. května 2017 22:01

Havarsenská krčma

Lerien se poslušně natočí tak, aby ses mohl podívat na její zranění. Při převazování se jen mlčky kouše do rtu. Vypadá to, že dnes už nemá na to, předstírat, že to nic není. Únava a vyčerpání dělají své.
Opře se pak znovu o stěnu, na chvíli zavře oči a zhluboka dýchá.

"Jo, do skal, k marodérům." odvětí jen na tvou otázku a na chvíli položí hlavu do dlaně.
"Asi bych ti měla něco vysvětlit, ale dnes už ne." pokračuje pak ještě a stáhne přitom boty a skopne je na zem.
"S tím nebudu mít problém." reaguje na doporučení o spánku a odpočinku. Schoulí se opět na posteli a při neopatrném pohybu tiše syká bolestí.
"Dobrou noc." popřeje ještě tiše.

Noc byla dnes naštěstí vcelku klidná, jen sem tam bylo slyšet Lerien, jak mluví ze spaní cosi nesrozumitelného a volá nějaké jméno. Ráno proudíš se za svítání. Dívka zdá se ještě spí.

Saša - 27. května 2017 00:13

Havarsenská krčma

,,Vysvětluj mi jenom tolik, kolik potřebuji k práci vědět. Nepotřebuji, aby za mnou lozili kdovíjaká individua a vyptávala se mě na moje klienty." odpovím Lerien věcně. Divím se, že se o tom vůbec zmiňovala, když mi vlastně teď nechce říci nic konkrétního.
,,Dobrou noc." vstanu z postele, uhasím svíčku a posadím se na chvíli na svoji, pozoruji ležící dívku. Nemělo by trvat dlouho, než usne. Když se mi už zdá, že Lerien pravidelně oddechuje, ujmu se postarat sám o sebe. Sundám ze sebe svou zbroj a zakrvácenou košili. Kdyby půlelfka viděla, jak vypadá moje tělo, asi by se to neobešlo bez otázek. Proto jsem rád za okolní tmu. Košili sice nemám jak vyčistit, ale nechám ji do rána alespoň uschnout. Stejně si budu muset při nějaké příležitosti pořídit novou.

Noc proběhne v poklidu a ani žádný ranní lomoz nenaznačuje, že by někdo už objevil mrtvoly ve stáji. Nechám Lerien ještě spát a snad ji svým lomozem nevzbudím, když se začnu oblékat. Cítím se lépe, odpočinutě. Čekám, až se Lerien vzbudí, mezitím přemýšlím jestli další cesta bude více náročná než ta, kterou jsme museli absolvovat cestou sem.

Vypravěč - 27. května 2017 10:14

Havarsenská krčma

"Tak fajn, ale obávám se, že nato ses zapletl se špatným člověkem." odpoví ještě tiše na tvou poznámku, že vlastně nepotřebuješ vědět víc, protože to pro tebe bude lepší. Pak přes sebe jen přetáhne přikrývku a za chvíli už spí.

Chvíli po tobě se probudí i dívka. Popřeje ti dobrého rána, dnes ovšem bez úsměvu s vážnou tváří. Chmury včerejšího večera však zdá se jsou pryč. Za ranního světla nezdá už se vše tak černé, jak možná možná bylo včera. Pomalu se vyhrabe z postele a obuje boty.

"Měli bychom vyrazit co nejdříve." oznámí jen a připíná si opasek s mečem. Dnes už se to obejde bez tichých nadávek, přesto jí to chvíli trvá, ovšem jsi si jist, že v tuto chvíli by pomoc nepřijala.

"Najíme se cestou, bude lepší vypadnout dřív, než si někdo všimne těch mrtvých dole." oznámí jen a vlastně ani nečeká co ty na to a pomalu vyjde na chodbu čekajíc, že ji budeš následovat."Za Velborgou je divoký kraj rozeklaných skal, prochází tudy stará kupecká stezka.
Vlastně je to ideální místo pro doupě bandy marodérů. Nevím co od nich čekat, ale v tuto chvíli je potřebuji, takže nebudeme bojovat a pokud by se mělo něco semlít, nikdo z nich nesmí zemřít." upozorní důrazně dívka, když vycházíte na ulici, která je v tuto ranní hodinu ještě liduprázdná, ale za chvíli se bude pomalu zase probouzet k životu.

Saša - 27. května 2017 17:18

Havarsenská krčma

Vstanu ještě před Lerien, což je dobře. Obléknu si zašpiněnou košili ze včerejška, kterou zakryji zbrojí a pláštěm. Právě včas, když se dívka už začne probouzet.
,,Dobré ráno." odvětím Lerien na její ranní pozdrav, ve kterém však chybí veškerý podtón. Oba máme smíšené pocity a nervozitu v mysli. A oba z předešlé noci, přestože mě trápí možnost vyšetřování mrtvých a půlelfku smrt známého.

Přikývnutím souhlasím s jejím návrhem vyrazit co nejdříve. V krčmě ještě obnovím zásoby potravin na cestu o nějaké kusy zeleniny a přídělu snídaně na cestu. Také, pokud je to možné, vyptat si nějaké věci na ošetření jejího ramene. S jejím přístupem k léčení se to určitě bude hodit.
Trochu se podivím nad jejím upozorněním toho, že nikdo z marodérů nesmí umřít.
,,Jak myslíš." pronesu po chvilce přemýšlení. Je jasné, že se mezi nimi mohou pohybovat i osoby, které znám. Což může být pro nás dobré i špatné. A zatím sem nedostal příkaz k tomu, že se nikomu nesmí vyloženě nic stát. Vím, co je taková společnost zač a co na ně platí. Zjednat si respekt silou. Aspoň u většiny to tak je.

Pokud se nám podaří dostat se z hostince v poklidu, vydám se znovu jako doprovod s Lerien směrem, který si určí. Počkám až se dostaneme z dosahu civilizace, než se zeptám na věc, o které se zmiňovala včera.
,,Takže, Lerien, co jsi mi to chtěla říci včera?" vybídnu svoji společnici během chůze. Občas ji zkontroluji pohledem, abych viděl, jak hýbe se zraněnou rukou. Co může být tak důležitého, že mne o tom chce informovat? Trochu do mne rýpne zvědavost.

Vypravěč - 27. května 2017 19:25

Znovu na cestě

Hostinský vám vydá zásoby, ale k šetření ran zde má jen kus čistého plátna a ještě mumlá cosi o tom, že není žádný felčar ani babka kořenářka. Před odchodem vám ještě popřeje šťastnou cestu. Vypadá to, že je vcelku rád, že se vás zbavil. Poslední dobou se mu sem stahují podivná individua a pak to akorát špatně dopadá.

Lerien zamíří k brodu přes Velborgu. Není to odtud daleko.
Když jí pak připomeneš, že ti včera chtěla cosi říci, blýskne po tobě zkoumavým pohledem.
"Rozmyslel sis to? Myslela jsem, že čím méně toho víš o klientech, tím lépe pro tebe." na slovo klient položí zvláštní přízvuk.

"Beztak by ses to brzy dozvěděl nebo by ti to došlo a možná lepší, když to budeš vědět ode mne,
než aby tě pak snad získala druhá strana. A tím se tě nechci dotknout ani tě urazit." dodá rychle dřív, než se snad zase stačíš čertit kvůli tomu, si na své spolehlivosti zakládáš.

"Jsou nabídky, kterým se jen špatně odolává. Legendu o klenotech jistě znáš. Není to jen legenda, a není to hora zlata a drahého kamení, jak si je mnozí představují. Ten, kdo je dá dohromady prokáže svůj právoplatný nárok na trůn. Lidé v ně věří, věří v jejich zvláštní oc, kterou propůjčují svému majiteli, provolají slávu tomu, kdo je bude mít. Co myslíš, najdeme je dřív, než některý z vévodů?" koukne po tobě co ty na to po odhalení oč jí skutečně jde.

"Mé celé jméno zní Emiel Estel Lerien Riam Valegrant." dodá pak ještě. Mluví-li pravdu pak je nějakým způsobem spřízněná s královským rodem. Ale vždyť posledním potomkem tohoto královského rodu byl Reginald, jediný syn, jediný potomek krále Dobrogosta, oba zemřeli rukou zrádce.

Saša - 27. května 2017 20:11

Na cestě

,,Nerozmyslel. Řekni mi jen tolik kolik potřebuji k současné situaci vědět. Ale nerad bych si myslel, že si nejsi jistá mými úmysly. Nebo aby sis snad myslela, že zapomínám." zaškaredím se na Lerien hravě. Její přístup o tom, že bude lepší to vědět od ní sdílím. Protože od jiného by to mohlo být nějak zkreslené či zabarvené vlastními dojmy.

,,Přestože se mě tím nechceš dotknout ani urazit, tak to právě děláš." odvětím poněkud škrobeně. Nevím, co tím přesně sleduje, ale pochybovat o mých úmyslech je bezpředmětné. Dá se říci, že jsem poctivý pracovník, pokud to jde v mojí profesi takto říci. Když si však vyslechnu o co jí jde, zaujme mne to. Ne kvůli penězům ani těm klenotům, ale principu jako takovému. Být součástí něčeho takového je.....přijatelné. A třeba se i nějak pozitivněji zapsat do podvědomí ostatních lidí.
,,Možná v nich není ani tak magická moc, jako spíš že je to symbol toho, kdo je vladař. Takový....závod o korunu jestli mi rozumíš." vysvětlím svůj dojem z toho všeho. Následně mi sdělí celé své jméno. Pár nevysvětlených věcí z minula tak dostane svůj smysl. Ať už jde o její bojové schopnosti nebo chování vojáka.

,,Takže nemanželské dítě? No, každý máme nějaké kořeny. Alespoň se nemusím bát, že bych nedostal zaplaceno." shrnu nakonec to, že cestuji patrně ve společnosti princezny. Tedy alespoň částečné.
,,Já tě bohužel zklamu, víc než jméno ti nesdělím. A ne, skutečně nepocházím z Šedého hvozdu." přisadím si svoji trošku pokud jde o představování. ,,Ale děkuji ti za důvěru, kterou jsi mi tímto prokázala." zahledím se na obzor, což je tak trochu v rozporu s jedním z hesel zkušených válečníků. Oči upírej na soupeře, ne na horizont. K tomu máš ještě daleko...

Abelard Smecker - 29. května 2017 14:42

Tábor marodérů

Ondřej, někde v okolí Gabriel

Ondřejova slova mě přivádějí k zamyšlení. K čemu je přežívání, pokud nepřežíváme kvůli lepší budoucnosti...mám zde své poslání, až válka skončí a vše se vrátí do normálu, marodéři i vojáci se vrátí domů a já zůstanu na dlažbě...možná. Pak si vzpomenu na dívku ve stanu a na slib, že ji ochráním, dokud nebude v jejím městě opět bezpečno. Budu jí muset oznámit své úmysly...koneckonců je to její rozhodnutí stejně jako mé. Buď půjde se mnou nebo zde zůstane s ostatními.

Otočím se levým uchem ke svému stanu, ze kterého vyčuhuje jen huňatá hlava Trinkeho, který s napřímenýma ušima a vypláznutým jazykem krátce oddechuje, tak jak to psi dělají. Poznám jeho vzrušení i takto na dálku, už cítí, že se něco děje. Čeká nás dlouhá cesta...

"Na svých cestách se mnou můžeš počítat, Ondřeji." Řeknu mezi prvními. Ukončení knížecích šarvátek mi může pomoct získat alespoň částečně zpět to, o co jsem přišel...nebo naopak zapříčinit rozpad všeho, co mám. Tak jako tak se můžeme dočkat chvíle, kdy se rozhodne, jestli válka skončí nebo bude pokračovat...bude lepší, když budu u toho, pomyslím si. A pak se uvidí, na kterou misku vah přiložím své činy.

Než se naději, vloží se do toho náš nový host. "Jestli Ondřej zná její polohu, měla by zůstat utajená co nejdéle." Poznamenám. Zvlášť jestli tě láká informace prodávat... "Doufám, že je dobře ukryta na bezpečném místě...Mě by spíš zajímaly ty klenoty...o legendě s klenoty jsem mnoho neslyšel, zabýval jsem se celý dosavadní život spíš lesy a přírodou. Mají nějaké speciální vlastnosti? Kolik jich je a kde začneme hledat?"

Vypravěč - 29. května 2017 19:26

Tábor marodérů

Ondřej se rozhlíží po svých mužích a nechává jim dostatek času na rozmyšlenou, aby snad jejich rozhodnutí nebyla neuvážená. Sem tam jsou slyšet hlasy souhlasné i nesouhlasné, probírají se všechna pro i proti.

Mnozí nakonec vstanou ze svého místa a přidávají se na stranu Ondřeje a slibují mu, že s ním půjdou třeba do pekel. Najde se ovšem i skupinka takových, kteří tento podnik odmítají a prohlasují ho čirým bláznovstvím. Nezbývá než doufat, že i oni v sobě najdou kouska cti, aby svá zjištění hned neběželi předložit někomu z vévodů.

Na jeho tváři se objeví letmý spokojený úsměv, když vidí, že do tohohle šíleného podniku se přidává víc mužů, než si troufal vůbec doufat. Když se pak Gabriel zeptá, kde tu následnici má, na okamžik zaváhá. Má jim říct, že teď vlastně vůbec netuší, kde je nebo raději dělat, že je ukrytá na nějakém tajném místě?...Teď babo raď...

Nakonec rozhodne se, že bude moudřejší nalít jim čistého vína, pokud mu mají věřit a jít za ním.
"No, najít ji bude vlastně naším prvním úkolem. Tahle historie je trochu na delší vyprávění." Prozradí nakonec a víc to prozatím nerozebírá, na to bude ještě dost času.

"Měli by mít, alespoň se to povídá. Asi vás zklamu, ale moc konkrétního také nevím. Moc těch, co o klenotech něco konkrétnějšího ví, už naživu není. Ale rozhodil jsem sítě. Mám ještě pár známých lidí z dob, kdy jsem byl v královských službách." odpovídá pak Abelardovi.

"Nebude to jednoduchý podnik a vím, že je šílený, ale stojí za to. Půjdete se mnou i tak?
Pokud ano, potřebuji pár chlapů s sebou do Havarsenské kčmy. Zítra navečer tam má čekat někdo, kdo má předat nějaké informace. Do té doby využijte chvíle klidu a odpočiňte si." rozhlédne se pak po ostatních, zda-li si to někdo náhodou ještě nerozmyslel či k tomu nemá co říci.

Gabriel Gallagher - 29. května 2017 19:59

… vůdce smečky a ztracený směr …

(tábor marodéru – Ondřej, velmi blízko Abelard)

Kolem ohně to začne žít pohybem mnoha mužů, kteří se přidávají k Ondřejově bandě. K jeho riskantnímu tažení za něčím co popisuje velmi neurčitě.

Ozve se dokonce i ten slepec, léčitel. Ano, na cestách bude slepec jen do počtu.
Trochu se ušklíbnu, když se přistihnu při téhle myšlence. Pomohl mi v jeskyni s bolestí hlavy. Ale celá ta bolest byla velmi podivná. Ale připomínat si ji rozhodně nechci.

Založím si ruce, zkřížím je přes hrudník a sleduju slova Abelarda a pak i Ondřeje.
„Jen abys věděl kde začít.“ pronesu jen pro sebe. V ruchu tolika hlasů mě snad ani nikdo neuslyší. Nadzvednu zamyšleně obočí a poslouchám o klenotech.

A já že jsem tady zloděj? Klenoty a zajímají slepého léčitele? No povídej, kamaráde.

Při přemýšlení o Abelardových úmyslech, které začaly dostávat trochu jiný směr vyslechnu i konec o krčmě.
Zvednu jednu ruku a klidně pronesu „Jdu.“ do všeobecného ruchu. Jistě se přihlásí mnohem více rukou. Stejně mi v hospodě dluží ještě snídani. A k tomu jsem tam zaplatil celou noc v pokoji.

Stáhnu ruku trochu zpátky a vydám se kolem ohniště, obratně se vyhnu ostatním a posadím se vedle Abelarda. Chvíli ho jen pozoruju, snad jako kdybych čekal jestli mě uvidí. Nebo v tom ruchu i uslyší.

„Abelard, pamatuju si to dobře?“ promluvím na něj najednou, otočený směrem k ohni.
„Dík za ten hadr v tý jeskyni. Bylo to dost … nečekaný. Snad tak neléčíš všechny v táboře.“ uchechtnu se a pak se otočím čelem k němu.

„Hele, tebe taky sebrali někde ve skalách při procházce?“ zeptám se ho s pobaveným výrazem. Který zřejmě nemůže vidět, ale tón hlasu jistě slyší.
Proč tebe zajímají víc klenoty než ženská?

Abelard Smecker - 29. května 2017 20:43

Tábor marodérů

Gabriel, Ondřej

"Takže budeme hledat něco, co nevíme, jak vypadá, nevíme, kde to je a pro někoho, kdo nevíme, kde je...no to abychom už vyrazili." Poznamenám suše k Ondřejovi a zvednu se na nohy. Autority nikdy nebyly nic moc pro mě, což neznamenalo, že neznám respekt, ale když chci mluvit, mluvím.

V následující chvíli se po hmatu vymotám z hloučku lidí, vzniklý ruch mě dráždí. Vím, že se k ohni nevrátím, dokud rozhovor neutichne, přes to zůstávám dostatečně blízko, abych slyšel, až Ondřej sjedná klid. Po cestě na odlehlé místo se ke mě přidal můj pes. Pohladil jsem ho mezi ušima a pousmál jsem se na něj. Sedl jsem si na zem a jednou rukou objal Trinkeho.

Zaslechnu blížící se kroky a natočím se k nim levým uchem. Po hlase poznám Gabriela, jakmile na mě promluví. Abelard, pamatuju si to dobře? Mlčky přikývnu na odpověď a spustím z Trinkeho ruku, do které uchopím svou hůl. Bradu si při tom podpírám levačkou.

Snad tak neléčíš všechny v táboře. "Ano, léčím. Za pofoukání bebíčka tu přidáno nedostanu." Odvětím krátce neutrálním hlasem. Tebe taky sebrali někde ve skalách při procházce? Pokrčím rameny. "Tak nějak..." Vyštrachám ze svého oděvu malou dýmku a začnu ji cpát tabákem. Při rozdělování kořisti se Trinke hodí jako nikdy. Stačí krátký povel a rychle vezme, co potřebuju...a na tohle bych si zvykl, jen kdyby ten tabák nedocházel. Ale dnes mohu ze své chudé zásoby trošku ubrat.

Dál se do řeči nemám a spíš čekám, co dalšího náš nový člen smečky řekne, zatímco v bezvětrném večerním vzduchu vypouštím z úst kroužky kouře.

Vypravěč - 29. května 2017 20:59

Na cestě

"Omlouvám se." pokrčí Lerien zdravým ramenem.
"Bohužel znám takové, co se tvářili jako přátelé a pak zákeřně bodli dýku do zad. Nediv se, že jsem trochu nedůvěřivá, jde o hodně." Koukne po tobě a doufá, že se tě příliš nedotkla. Je na ní vidět, že je ráda, že má po dlouhé době zase společnost.

"Jo závod, tak nějak. A první cenou v tomhle závodě smrti je uprázdněný sonorský trůn." přitaká zamyšleně.
Při poznámce, že se nemusíš bát o svou platbu se jen lehce usměje.
"Jen si na tu platbu budeš muset možná chvíli počkat." mrkne na tebe.

"No vidíš, já tak trochu ano." reaguje na poznámku o Šedém hvozdu.

V hovoru mezitím dorazíte k brodu přes Velborgu. Po včerejší bouři je voda kalná, ale nevypadá to, že by vody bylo nějak výrazně více. Sem tam z vody vyčnívají větší kameny. Přesto dívka sleduje řeku s jistými obavami, jak se jí podaří ji překonat. Za řekou už se zvedají první skály.

Gabriel Gallagher - 29. května 2017 21:14

… dva studené čumáky …

(tábor marodéru – Abelard)

Prohrábnu si rukou vlasy a chvíli sleduju slepce. Hovorný příliš není. Příjemný, vůbec ne. Vtipálek, to tedy rozhodně ano.

Nikoho jiného zatím v táboře neznám. Ale pro mě to příliš velký problém nikdy nebyl. Abelard vypadá, že taky společnost nevyhledává. Snad jen od svého chlupatého spojence po boku.

Prohlédnu si jeho psa, který je mu zřejmě věrným společníkem. A v případě nouze může být i zákuskem. Doba je zkrátka krutá. Pohledem zhodnotím jeho chlupatou kýtu, pak mu pohlédnu krátce do očí a zase se vrátím pohledem k Abelardovi. Široce se usměju.

„Osobitý styl. Tedy léčitelský.“ lehce se ušklíbnu. Vezmu ze země kamínek, abych si s ním začal lehce pohazovat v jedné ruce. Navíc pak nemusím sledovat jak si Abe nacpává dýmku.
Jelikož mě ještě nevyhodil a nebo neposlal pryč, znamená to zřejmě, že o společnost má alespoň malý zájem. Vyptávat se ale musím opatrně. Jsem tady moc krátce a jakákoliv hloupá otázka může vést jen k tomu, že si zaskáču ze skal. Sakra.

A mám zájem o klenoty. Možná stejný, možná větší než ty sám, kamaráde.

„Hele, je mi jasný, že důvěru si jeden musí trochu zasloužit. Hlavně když sem dorazí tak nějak – jako já.“ pronesu trochu zamyšleně. Hra na lepší já se občas prostě hodí.
Vezmu si při tom do rukou další dva kamínky a začnu si je přehazovat z jedné do druhé.

„Mohl bys mi třeba poradit Abe. Potřeboval bych sehnat koně. Tak nějak, když se chci přidat k tý výpravě, zřejmě to pěšky nepůjde. Posledně mi jednoho půjčili, ale ta jízda nestála za nic, navíc poslepu.“ unaveně si vydechnu, když si vzpomenu na ten úžasný zážitek ze sedla. Ještě teď se mi zvedá žaludek.
To asi docela dobře znáš, kamaráde.

„A zatím tu znám jen tebe a odvážnýho Ondřeje.“ ukážu sevřenou dlaní směrem k ohni, když si pak uvědomím, že to nemůže vidět. Usměju se jednou stranou tváře.

Abelard Smecker - 29. května 2017 22:28

Tábor marodérů
Gabriel, Ondřej

Osobitý styl... To prohlášení mě donutí se začít smát. A zřejmě i začít tentokrát mluvit. "Mým úkolem je léčit a pomáhat, Gabrieli...a kdybych si nepočínal rychle, mohla ti ta tvoje rukavice brzy vypadnout z pusy. Trocha vody za krkem není nic oproti rozkousanému jazyku." Krátký okamžik se odmlčím. "Navíc nezapomeň, že slepota je spojena s jistou...neobratností, když člověk spěchá."

Jo...ještě že tu mám ten tabák. Aspoň nějaké potěšení z jednotvárného života. "S důvěrou si nelámej hlavu...stačí, když v šarvátce budeš na tý správný straně. Myslíš, že si tady navzájem kdoví jak věříme? Máme společný cíl, to je vše, co potřebujeme. Já se do bratříčkování neženu, jak vidíš. Ale k čemu je žít, když je to k ničemu?" Ušklíbnu se.

"A jen mu slepý žebrák zachrání jeho kůži, hned po nás něco chce..." Znovu se zasměji, tentokrát už ale ne zrovna upřímně. "Nedaleko odsud vojáci vyplenili jednu vesnici." Zřejmě k jeho překvapení začnu holí kreslit mapu do prachu přede mnou. Jednoduchými tahy naznačím kopce, vlnitými liniemi okraje lesů, křížkem vesnici, odkud utekla Ygritte a kolečkem náš tábor. Nejedná se o nic přesného, ale hrubá poloha by seděla. "Možná budeš mít v noci štěstí a něco tam chytneš...bacha na hlídky." Uchechtnu se. A nebo se zeptej chlapů, jestli se nějakej kůň neuvolnil, ale možná tě nakopnou. Domyslím si, ale větu nevyslovím nahlas. Jsem zvědavý, jestli by se tam pro toho koně skutečně vydal...a celou duší si přeju, aby ano.

Gabriel Gallagher - 30. května 2017 06:59

… jeden studený čumák a vtipálek …

(tábor marodéru – Abelard)

Tak přeci jen nebude tak těžké ho trochu rozmluvit a něco z něj dostat. A dokonce je to vtipálek větší než jsem předpokládal.

Začne se smát a já se k němu klidně přidám. Rukavici bych asi nepustil. Držel jsem ji dost pevně mezi zuby, ale kdo je tady léčitel. Hádat se s ním nebudu.
Slepota je spojena s více než jen neobratností. Je to dost bídný život, ale ty vypadáš, že v tom už umíš chodit.

Ty slova o důvěře mě trochu překvapí. Nadzvednu obočí a na chvíli si přestanu házet kamínky abych si ho prohlédl. Jak tady spolu můžou sedět bez důvěry? Kdo jim zabrání utéct dolů do vesnice a prodat celý tábor za pár stříbrných?

„Co je k ničemu? Bratříčkování nebo žití? Když koukám na tebe tak máš z obojího asi dost málo. Ale tak nějak tu pořád jsi.“ oplatím mu nakonec otázku otázkou a ještě se trochu škodolibě pousměju. Copak tebe asi na životě zajímá? Vím, že klenoty, a to velmi.

Pak začne mluvit o blízké vesnici, která byla vypleněna vojáky. Zvážním a na chvíli přemýšlím. Začne kreslit holí na zem. Zůstávají po něm hrubé vlnité čáry a něco jako kříž a pak brambor.
Překvapeně se podívám na kresbu, pak se otočím s obočím vysoko na něj a pak se široce usměju.
Jedním z kamínků mu na tu jeho kresbu přidělám ještě několik málo čar, abych ji trochu upravil a udělal z ní vlastně malý dům a slunce s paprsky. Neřeknu při tom ani slovo, jen opatrně sleduju jestli mě slyší.

Narovnám se a záda trochu zabolí, natáhnu si dopředu jednu nohu, druhou skrčím před sebe a vydechnu nosem.

„Ani náhodou, kamaráde. Jedno tvoje léčení už jsem prodělal, o další v brzké době nestojím. Nic proti.“ dám se do pobaveného smíchu.

No jasně, vypleněná vesnice a vy tu sedíte jak bábovky ve skalách a čekáte až si pro vás přijdou. Dobrý pokus léčiteli, ale budeš se muset víc snažit.

„Navíc jsem zažil co po nich zůstává. Ten kůň už by byl rozsekanej na kousky v kotlíku. Nevím jestli to víš, ale na tom daleko nedojedeš.“ zase pobavený smích. Tentokrát si ale dávám pozor na jeho hůl. Pokud s ní umí kreslit do prachu takhle dobře, může s ní stejně dobře i někoho praštit. Hlavně když sedí takhle blízko.

Abelard Smecker - 30. května 2017 13:22

Tábor marodérů

Gabriel

"Vidím, že ještě spoustu věcí nemůžeš pochopit. Neboj, třeba to ještě přijde." Poplácám ho po rameni a zaslechnu, že do mé kresby něco doplňuje. Zamračím se a několika máchnutími holí mapu rozpráším a odmrštím ty jeho kamínky do stran.

Ten slizoun slizkej je tady sotva pár hodin a už se chová jako drzé hovado, kterému to tady všechno patří... "Tak poslouchej. Měl by sis začít vážit toho, že ještě dejcháš. Buď rád za mé schopnosti, protože nejeden vesnickej felčar by ti při tom tvým záchvatu vyvrtal do lebky díru, což je dost nejistá praktika."

Mám ho tak akorát po krk. Myslel jsem si, že zvládnu předstírat aspoň trochu přívětivé chování k tomuhle frackovi, ale pomalu mi dochází, že budu rád, když mu zvládnu nezašít tu jeho prohnanou držku. Trinke se znenadání zvedne a s výhružným vrčením se jako temný stín náhle zjeví před Gabrielem. Jediným rychlým pohybem přirazím svou hůl na Gabrielův opasek se zbraněmi a promluvím tichým hlasem. "Vypadni. A opovaž se na něj vztáhnout ruku, nebo ti zařídím amputaci. Nechoď mi na oči."

Trinke přestane vrčet a vrátí se ke mě. Teprve teď s škubnutím stáhnu hůl zpátky k sobě, zvednu se a s vyklepáváním popela z dýmky zamířím i se psem zpět k ohni.

Gabriel Gallagher - 30. května 2017 13:56

… tak zase dva studené čumáky …

(tábor marodéru – Abelard)

Začne mě poučovat jak malého a dokonce mě i plácat jak malého. Už mám něco na jazyku, když se prudce rozmáchne, aby své dílo zase učinil jen prachem skal.

Překvapeně zvednu obočí a odkašlu si do sevřené pěst,i abych se nezačal smát.
Co tě tak namíchlo léčiteli? Pár čar v prachu a už si celý hříšný brachu.

Pak se dokonce začne rozčilovat nahlas.
Poslouchám jeho slova s kamenným výrazem v obličeji. Takhle nějak na mě zvedá hlas máti. A stejně jako před ní jen zvedám oči k nebi a myslím na to, co bude k večeři.
Tenhle léčitel je dost napružený, možná by měl poznat pár místních děvčat. Tedy podskalních děvčat aby si mohl ulevit. Být mrzák není nic jednoduchého.

Nadechnu se dost zhluboka, abych jeho rozčílení okomentoval, když přede mě dojde ten jeho chlupatý kamarád a cení na mě zuby.
Pomalu zvednu ruce v klidném gestu vzdávání. Kdo ví, co takový pes vlastně chce. Lepší je ho zřejmě nepokoušet, aby mě pak nepokousal.
Trochu nesměle se usměju a pak dostanu ránu do břicha tou jeho holí.

Uff… s pocítěnou bolestí prudce vydechnu a zatnu svaly břicha. Tohle tedy nebylo nutné, kamaráde.

Se zamračenou tváří se na něj otočím a řeknu docela klidně. „Jak chceš, kamaráde.“
Kdybys nebyl mrzák … kdybys nebyl mrzák, kamaráde.

Myšlenky se mi točí kolem toho jak bych mu nejraději podrazil nohy. Ale jen sleduju jeho pohyby, když prochází kolem zase pryč. Tohle by byla dost nízká laťka.

„Nechodit na oči … slepci.“ pronesu si sám pro sebe a zakroutím hlavou, když odejde sedět k ohni docela pobaveně. To bude zřejmě dost jednoduché.
Nakonec se zvednu a opráším se. Fajn. Sakra.

Rozhlédnu se po táboře a vydám se k dece, kterou jsem dostal přídělem abych si sedl a počkal co bude dál. Především na tu výpravu do krčmy, kterou Ondřej sliboval.

Saša - 30. května 2017 19:08

Na cestě

,,V tom je možná tvůj problém Lerien. Nepovažuj mě za přítele, ale za svého placeného služebníka. Dokud plníš svou část dohody, budu plnit já tu svoji. Tohle není otázka důvěry, ale dohody." vysvětlím Lerien, jaký je vlastně náš vztah. Nebo jak jej alespoň vnímám já. Nechci si během práce dělat přátele, to je dost nebezpečná věc.

,,Vážně?" pousměji se nad tím, že by Lerien měla být z části z Šedého hvozdu. Jistě, je možné, že jeden její rodič odtamtud pocházel. Ale dovolím si pochybovat, že tam někdy byla. Brzy se dostaneme k řece. Je hodně kalná a více rozvodněná kvůli dešti. Alespoň se tak odnesou nečistoty.,,Není v okolí nějaký brod? Myslím, že i menší zacházka by nevadila, kdyby to znamenalo bezpečný přechod." otočím se k Lerien, co ona na to. Záleží jak moc spěchá, zda je ochotná riskovat přechod tady. Nebylo by úplně dobré, kdyby jeden z nás dvou zahučel do řeky.

Vypravěč - 30. května 2017 20:54

Tábor marodérů

Ondřej u ohně ještě nějakou dobu promlouval s muži, kteří měli všemožné otázky. Někteří, co tohle vše odmítli, pobrali své věci už teď a v tichosti se vypařili. Byl to pro ně šílený a beznadějný podnik, ke kterému nehodlali se přidat, už takhle přežívali jak se dalo a kdyby se ještě měli zaplést do tohoto, to už bylo příliš.

Na některých bylo vidět, že ještě váhají. Země bez krále, sužovaná neustálými potyčkami vévodů, u kterých podaný byl na posledním místě nebyla nic moc, ale jako by zrovna oni mohli uspět a nějaký způsobem se přičinit na změně k lepšímu?

Čas volna zatím využil každý po svém. Přiblížil se večer, dnes nikdo neseděl dlouho u ohně. Den byl dlouhý a pár hodin spánku nestačilo pro nabrání všech sil, a tak tábor brzy ztichl. Jen Ondřej ponocoval o něco déle a v zamyšlení seděl u ohně.

I další den byl věnován jen poflakování a odpočívání v táboře, jen hlídky v okolí tábora pravidelně se střídaly, opatrnosti nebylo nikdy nazbyt. Na jednu z hlídek byl vyzván i Gabriel. Vlastně to nebyla ani tak žádost, jako oznámení skutečnosti, že je taky na řadě. Kdosi z marodérů mu ukázal na dva osedlané koně a vyzval ho, aby jej následoval. Provedl tě spletitou cestou mezi skalami a v rychlosti projel území, kde se máš pohybovat. Ukázal ti i místo, kde se zase v určitý čas znovu potkáte.

Ondřej v táboře mezitím vyhledal Abelarda.
"Smím vědět, jak ty ses rozhodl? Přišlo mi, že jsem tě příliš nepřesvědčil. Ovšem přiznám, že služby léčitele měl bych i nadále rád k dispozici, zvláště, když zvládá víc než jen léčit." Domluví a s tázavým pohledem vyčkává na odpověď.

Gabriel Gallagher - 30. května 2017 21:35

... na stráži ...

(tábor, skály)

Život v táboře se příliš neliší od toho na co jsem zvyklý. Jen těch chlapů by okolo nemuselo být tolik. Některé by mohly nahradit i jemnější stvoření.
Zbytek svého volna ztrávím cvičením, jídlem a nakonec se zase vrátím na svůj kousek místa, na darovanou deku k odpočinku.

Možná si nakonec dokážu na chvíli zvyknout. Ne, ani ne. Dokážu se přizpůsobit, to je to co dokážu. A tenhle podnik snad i něco málo vynese.
Ještě než se uložím ke spánku si na chvíli prohlédnu Ondřeje u ohně. Nechci na něj ani mluvit, ani ho rušit. Hrdina.
Ušklíbnu se sám pro sebe a otočím se ke spánku. Snad si na mě hostinský ještě večer vzpomene, nerad bych se mu připomínal příliš hlasitě.

Ráno bylo ještě mnohem lepší než jsem čekal. Stále mě nepodřízli, stále jsem tady, ve skalách. Sakra.
Po vší běžné přípravě jsem našel i trochu klidnější místo, kde bych mohl zase trénovat svou nejoblíbenější činnost. Hodil jsem do kůry stromu jen jeden nůž, když mě vyzvali ať se postarám o hlídku. Vlastně přikázali nebo tak nějak zvláštně oznámili.

Proč ne? Však o to tady přeci jde. A konečně mi přidělí i koně. Tak to nebude tak špatné.

Přikývnu a cestou kolem stromu si vytáhnu svůj nůž. Mohl by se dnes hodit. Ale lepší by bylo kdyby nemusel. Bez zaváhání a zdržování doprovodím toho, který mě dostal na starosti, na určené místo. Nechám se poučit a odpustím si dokonce i komentář. Jen poslouchám a lehce se usmívám. Spletu si z dlouhých vlasů cop.

Ještě než odejde můj doprovod tak se ujistím "Umím jen jeden druh ptáka,tak snad to bude stačit."
Složím si jednu ruku v pěst, nechám v ní ale tunýlek a druhou ruku přiložím zespod. Párkrát do ni houknu a spodní dlaň při tom uvolňuju. Nakonec to zní skoro jako sova, nebo i potrefený holub. Bavili jsme se tím ještě jako vojáci. Všichni jsme věděli co tohle volání znamená, ale to už je nějaký čas. Snad se to za tu dobu už zapomnělo.

Široce se na doprovod usměju a pustím se do své nové práce. Tohle snad nebude práce, kterou bych nezvládl. Chodit okolo a dělat, že vlastně nejsem.
Rozhlédnu se po okolí a pustím se do hlídkování. Být nenápadný a vidět co se kde pohne.

Vypravěč - 30. května 2017 22:08

Na cestě

Lerien se jen nevesele usměje při tvé poznámce o dohodách.
"I dohody někdy přestávají platit." poznamená tiše. Očividně vskutku nemá s lidmi příliš dobré zkušenosti. Dál už to nijak nerozebírá ani nekomentuje.

"Tohle je brod." ukáže na kalnou řeku, která vám zahradila cestu. "Nebo spíš býval. Nevím, zda-li někde najdeme lepší cestu." Pak se rozhlédne kolem a z nedalekého houští vytáhne nějakou větev, kterou chce očividně použít při přechodu řeky.

"Patří do naší dohody i záchrana tonoucího?" ušklíbne se na tebe, když pomalu vstupuje do řeky. Ze začátku to jde dobře, proud je sice silný, ale vody zde ještě není tolik a klacek funguje jako bidlo, o které lze se opřít a zase nalézt ztracenou rovnováhu. Proud byl silný, ale vody naštěstí opravu nebylo tolik. Jen v jednu chvíli zapadla po pás, když špatně došlápla a bidlo se vzpříčilo mezi kameny. Jen tak tak, ale ustála to a za chvíli stanula na druhém břehu. S úsměvem na tebe mávla a pak se na chvíli otočila zády, snad aby zakryla bolestný škleb, když znovu neuvážlivým pohybem rozjitřila čerstvou ránu.

Saša - 30. května 2017 23:02

Na cestě

,,Do dohody patří tvoje eskorta. Ale taky nejsem nelida a nemám zájem tě nechat utopit." odvětím Lerien s pokrčením ramen. Tohle je skutečně to poslední, co by mě trápilo. I když by to bylo nepříjemné zdržení, tahat ji z vody.
Naštěstí to vypadá, že Lerien je skutečně zcestovalá nejen různých míst, ale i různých terénů. Ačkoliv si mohu jen domýšlet, jak moc trpí její rameno pod tím poskakování a opíráním se o hůl. Když už se mi zdá, že to dívka zvládne bez větších komplikací, sjede z jednoho kamene a zůstane ve vodě stát. Trochu mi zatrne v prvních vteřinách, napůl starostí o dívku, napůl starostí o to, že bych pro ni musel skákat a namočit si oděv.
,,Jsi v pořádku?" zavolám, když se dívka vyškrábe konečně na druhý břeh. Její mávnutí si vyberu jako souhlas, takže po jejím vzoru si najdu nějakou silnější větev, se kterou zkusím trochu zapružit, abych měl jistotu že se v půli toku nezlomí a vydám se na druhou stranu.

Vypravěč - 31. května 2017 15:31

Brod

Voda v řece ti sahá zpočátku sotva po kolena, proud je ale docela silný a tak není zrovna jednoduché se jím prodírat dál. Kameny po nohama kloužou a boty se smekají. Stačí jeden neopatrný krok a zapadneš do vody po pás. Klacek naštěstí slouží dobře, takže ztracenou rovnováhu záhy zase nalezneš a pokračuješ dál. Napůl zmáchaný nakonec vylezeš na druhém břehu.

Lerien se právě snaží dostat vodu z bot a trochu vyždímat nohavice kalhot. Když se jí to povede, vyškrábe se na nohy a pohlede zalétne ke skalám, mezi kterými se dál vine cesta jako dlouhý had a brzy se ztrácí mezi skalami.

"Říkal ve skalách za Velborgou. Nemám ponětí, kde je tu hledat. Je to tu jako bludiště. Leda se tu pak můžeme někde zdržet a doufat, že si nás všimnou, třeba nás budou považovat za dobrou kořist." ušklíbne se a koukne na tebe, zda-li náhodou nemáš lepší nápad.

Vypravěč - 31. května 2017 15:39

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Hlídka

"To bude stačit." přikývne jen tvůj průvodce, když předvádíš, co svedeš za signál. Nechá tě zde a sám se vydá na opačnou stranu. Dole pod tebou se vine stará kupecká stezka. Můžeš se jen domýšlet, že je to stejná cesta, po které jste přijeli.

Chvíli se nic neděje, nikde není vidět ani živáčka. Kromě zpěvu ptáků a ševelení větru v korunách stromů není nic slyšet, les je tichý. Zdá se, že to bude nudná obyčejná hlídka. Můžeš jen doufat, že večerní výlet s Ondřejem bude zajímavější.

Při své obchůzce dostaneš se až do míst, která ti jsou povědomá. Je slyšet řeka a za chvíli ji i spatříš. Brod, který jsi včera překonal a místo, kde ses setkal s marodéry, bezpečně poznáváš. Na břehu řeky všimneš si dvou postav. Vypadá to, že právě překonaly řeku a o čemsi se dohadují. (Saša, Lerien)

Saša - 31. května 2017 16:16

Brod

,,Ajajaj..." vydám ze sebe nějaký neidentifikovatelný zvuk, když mi podjede noha a taktak že se nevyvrátím do proudu. Občas si říkám, že síla všech možných vládců, mágů a jim podobných je nic v porovnání s tím, co dokáže příroda. Možná sem se nad tím zamýšlel v nevhodnou chvíli, protože mi noha ujede po dalším z kamenů. Asi u mě stojí víc svatých než bych si připustil, že sem ještě nespadl do vody.

Povede se mi vyklopítat na druhou stranu, kde podobně jako Lerien vyliji vodu z bot.
,,Dělat ze sebe návnadu? Pokud nedostaneme šípem do zátylku, asi by to šlo. Jen mám dojem, že se moc neprospíme. Navíc, jak jim chceš vysvětlovat, kdo nás za nimi poslal?" zeptám se Lerien, zatímco překontroluji, zda zásoby neutrpěly nějakou škodu při cestě přes brod.
,,Ale uvidíme, prostě půjdeme a dřív nebo později stejně budeme muset rozložit někde tábor. Takže buď je najdeme nebo oni najdou nás." zhodnotím naši situaci a byl bych raději, kdybychom my našli je než naopak. Vykroutím vodu ze zbytku oblečení alespoň nějak narychlo. Pak se po boku půlelfky vydám směrem, který si určí. Zdá se, že nás čeká bloudění po okolí pár hodin.

Gabriel Gallagher - 31. května 2017 16:47

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… hlídka …

(ve skalách)

Tak alespoň bude vědět, který signál si má se mnou spojit. Pokud ho tedy dneska použiju.
Chvíli prohlížím okolí, přikrčený ke skalní stěně, schovaný tak aby mě nebylo pokud možno zespodu vidět. Dokonce si teď zřejmě můžu prohlédnout kudy jsem vlastně jel, poslepu na koni. Takhle shora to vypadá mnohem lépe.

Věděl jsem, že na hlídce bude spíše nuda. Je lepší, když je na hlídce nuda. Pak to znamená jen jedno – klid. A ten je dobrý pro zdraví.
Ušklíbnu se sám pro sebe a v dřepu se opřu o skálu za sebou. S mojí výškou je i to občas nápadné, ale pořád lepší než zůstat jen stát. Mohl jsem si od nich půjčit alespoň luk, nebo kousek nějakého dřívka na zahnání dlouhé chvíle.

Hele!

Tohle místo je tak povědomé. Překonával jsem ho ještě jako svobodný muž a zkončil jsem jako zaměstnaný vlk s odpadlíky.
Mnohem zajímavější je, že se k nám do skal zatoulala liška a lišák. Podle jejich postav, vzhledu, pohybu i oblečení usuzuju, že nejsou vojáci. Ale přátelství to automaticky neznamená. Možná se jen vydali na romantickou procházku. Do skal!
Kdybych nechtěl aby mě neviděli, začal bych se dokonce i smát. Takhle se jen široce zazubím a lehnu si na břicho abych je chvíli sledoval.

Když vidím, že se chytají vyjít dál do skal, zvednu se na rukou na kolena, přitisknu se ke skále a vydám Ptačí signál na pěst a přiloženou dlaň. Jednou … Podruhé.
Pak se zase položím na břicho a schovám za výstupky skály abych je mohl pozorovat. Vlastně ani nevím co s nimi budou chtít udělat. Rozhodně ale bude lepší je sledovat.

Vypravěč - 31. května 2017 19:28

Do skal

Dívka jen pokrčí rameny. "Vysvětlovat, že nás za nimi poslal někdo z vojáků asi nebudem. To by nebylo příliš moudré. Plánovat dopředu něco nemá smysl, beztak nakonec žádný plán nevjde. Prostě budeme hledat Ondřeje.
A doufat, že budou rozumní." Dodá pak ještě tiše a vykročí na cestu proplétající se mezi skálami.

Cest a cestiček, kam by se dalo z hlavní cesty odbočit někam mezi skály je tu bezpočet. Sem tam Lerien do některé zabočí, jen tak nazdařbůh, aby se zase za chvíli vrátila na hlavní cestu. To proto, že cesta občas skončí před vysokou skalní stěnou, občas sice šlo by pokračovat dále, ale cesta dál zdá se býti dosti krkolomnou a Lerien se tudy očividně příliš škrábat nechce.

"To bude na dlouho." zhodnotí po nějaké době vaše bloudění a unaveně se usadí na jeden z kamenů u cesty. Vytáhne měch s vodou a trochu se napije.
"Potřebuju na chvíli pausu." Protáhne trochu záda a pohodlněji se usadí na kameni.

Vypravěč - 31. května 2017 19:42

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Hlídka

Chvíli trvá, než je na tvůj signál odpovězeno a než se chlapík objeví u tebe. Ti dva se mezitím přesunou hlouběji do skal. Chovají se poněkud podivně, sem tam uhnou z hlavní cesty a pak se zase vrátí zpět. Jakoby tu snad něco hledali.

Zvláštní dvojice nakonec se zastaví na jednom plácku. Právě v tu chvíli nalezne tě tvůj parťák na hlídce.
"Tak copak tu máš zajímavého?" pronese tiše a opatrně shlíží dolů na ty dva a znaleckým okem je pro sebe hodnotí.

"Hmm, z toho nic moc nebude." pronese spíše pro sebe. Pak ho však něco napadne a otočí se na tebe.
"Chceš se předvést?" zazubí se na tebe a rukou máchne k těm dvěma. Snad tě chce vyzkoušet, snad chce jen vidět, na co si troufneš. Dost možná oboje.

Gabriel Gallagher - 31. května 2017 20:13

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… hlídka …

(ve skalách - Lerien, Saša)

Sleduju podivný páreček dole pod sebou. Opřu se o předloktí a ležíc na břiše při sledování čekám, jestli je někdo snad nenavštíví.
Chovají se velmi podivně, kdyby chtěli někam jít, tak prostě hledají cestu. Tihle jen slepě bloudí skálami a na romantickou procházku to taky příliš nevypadá.

Pak dorazí můj kolega ve zbrani a tak jen v tichosti ukážu prstem dolů na dvojici. Chvíli pozoruju dění dole a pak se zase na rukou zvednu abych se přisunul ke stěně.
Z každého pocestného něco je, a z těhle vypadá, že rozhodně kápne něco málo. Vypadají ztraceně a možná by rádi zaplatili za cestu.

Široce se usměju na jeho nabídku toho, abych se předvedl.
„Hele, jestli z nich něco kápne, tak se spolu pak napijem. A ty seženeš pití, kamaráde.“ pronesu k němu šeptem s pobaveným úsměvem. Zvednu se do podřepu a lehce ho poplácnu po rameni na znamení toho, že souhlasím s výzvou.
Sice je to jako jeden na jednoho, vlastně to ani pořádná výzva není. Ale mnohem lepší předvést se na jednom, než si hned zkoušet deset.

Vydám se pomalu schůdnou cestou, přikrčený dolů ze skal tak, abych se dvojici dostal do zad. A hlavně dostal do zad oné dívce, dalo by se ji mnohem lépe využít než muže. Netoužím po tom jí ublížit, jen je přimět trochu spolupracovat. Měl by.

Vytáhnu si jeden ze svých vrhacích nožů a když se muž(Saša) otočí přiskočím k dívce. Chytím ji zezadu paží pod krkem a stáhnu ji k sobě do stoje. Držím ji pevně, ale ne tak aby se dusila. Jen aby se nemohla hýbat, tlačím si ji k hrudi.

Pak ukážu muži, že mám v ruce nůž.
„Ahoj krásko, neboj se...“ šeptnu ji s úsměvem do ucha. Pak křiknu na muže.

„Romantická procházka?“ Zakroutím hlavou aby se nepřibližoval.
„EE - nechoď blíž kamaráde. Máš snad rád svou milou, nebo ne? Dej co máš a můžete oba odejít. Berte to jako platbu za bezpečný průchod. Nejsme zlí, jen trochu hladoví. A bez hloupostí …“ ukážu nožem kolem do skal.
„… nejsme sami, kamaráde.“ Široce se usměju a ustupuju s dívkou trochu dozadu.
Vím, že mě nikdo ze skal nepodpoří. Nečekám to, ale chtěli divadýlko, mají ho mít.

Saša - 31. května 2017 20:15

Do skal

,,Možná budou víc rozumní než ti vojáci. Jestli ne, pořád je k tomu můžeme donutit. A neboj, pamatuji si, že bez mrtvých." dodám rychle, kdyby mi snad chtěla Lerien připomínat na čem jsme se domluvili. Přestože si budu pořád stát za svým a když to nepůjde jinak, budu muset tento bod dohody porušit. Rozhodně se nenechám zamordovat. Ale kdo ví kdo v té bandě je, třeba objevím i nějaké staré obličeje.

Přesně jak jsem si myslel, cesta se vine tam a zpátky, tam a zpátky, bez konce. Nevadí mi cesty, protože obvykle mají konec, jenže tato nemá konečnou destinaci. Protože musíme čekat, až si nás někdo všimne nebo až někoho nalezneme. Občas zalétnu na Lerien pohledem, abych viděl, jak se chová její ruka, ale všechno se zdá být jakžtakž v pořádku.
,,S tím souhlasím." přitakám půlelfce, když se rozhodne na chvíli zastavit. ,,Byla jsi někdy v Šedém hvozdu osobně nebo jenom původem?" zeptám se dívky. To okolní ticho mi už trochu lezlo na hlavu, tak aby řeč nestála.

Gabriel Gallagher - 31. května 2017 20:23

… Baf! …

(ve skalách – Lerien, Saša)

Vydám se pomalu schůdnou cestou, přikrčený dolů ze skal tak, abych se dvojici dostal do zad. A hlavně dostal do zad oné dívce, dalo by se ji mnohem lépe využít než muže. Netoužím po tom jí ublížit, jen je přimět trochu spolupracovat. Měl by.

Vytáhnu si jeden ze svých vrhacích nožů a když se muž otočí přiskočím k dívce. Chytím ji zezadu paží pod krkem a stáhnu ji k sobě do stoje. Držím ji pevně, ale ne tak aby se dusila. Jen aby se nemohla hýbat, tlačím si ji k hrudi.

Pak ukážu muži, že mám v ruce nůž.
„Ahoj krásko, neboj se...“ šeptnu ji s úsměvem do ucha. Pak křiknu na muže.

„Romantická procházka?“ Zakroutím hlavou aby se nepřibližoval.

„EE - nechoď blíž kamaráde. Máš snad rád svou milou, nebo ne? Dej co máš a můžete oba odejít. Berte to jako platbu za bezpečný průchod. Nejsme zlí, jen trochu hladoví. A bez hloupostí …“ ukážu nožem kolem do skal.„… nejsme sami, kamaráde.“

Široce se usměju a ustupuju s dívkou trochu dozadu.
Vím, že mě nikdo ze skal nepodpoří. Nečekám to, ale chtěli divadýlko, mají ho mít.

Saša - 31. května 2017 21:36

Potíže ve skalách
Gabriel

Než si stihneme s Lerien trochu odpočinout a probrat co je nového, objeví se nezvaný host. A aby toho nebylo málo, vezme si půlelfku jako rukojmí. Přesto je potřeba zachovat klid a nedělat nějaké zbytečné unáhlené pohyby.
Rozhlédnu se po okolních skalách, když se zmíní o tom, že tady není sám. Možná není sám, ale také jich nebude kdovíjaké množství.
,,Máte hlad? Co takhle jít pracovat a živit se normálním zaměstnáním namísto okrádání pocestných? Náš cíl není průchod. Přišli jsme za skupinou, která se má ukrývat v těchto skalách. A najít jistou osobu." oznámím lapkovi, který se nás rozhodl přepadnout. Lehkým gestem si shodím kapuci a pohlédnu tomu otravovi do tváře. Možná že patří k oné skupině, ale možná ne, takže případné sdělování podrobností bych nechal na Lerien, přestože ta je teď v nezávidění hodné pozici. Gabriel může vidět něco, čím se straší malé děti když nechtějí jít spát. Osoba vyšší postavy, na které by asi nebylo nic zvláštního, nebýt pohledu sytě rudých očí. Rudých nejen duhovkou, ale i bělmem. Jediný rozdíl činí černá zornice, která dává tušit, kam se můj pohled upírá a to je momentálně na muže držícího Lerien.

,,Popravdě, kdyby to bylo na mě, zvolil bych jiné řešení, ale dostal sem zákaz ubližovat. Což se bohužel týká i tebe." pousměji se škodolibě. Nezdá se, že by nám reálně chtěl ublížit. Asi se nezmýlím, když budu tvrdit, že mám na rukách víc krve než on. ,,Vysvětlíš mu to? Třeba bude něco vědět." oslovím Lerien. Napůl sem jen natahoval tuto situaci žvaněním pro odvedení pozornosti na sebe, kdyby se snad chtěla půlelfka o sebe postarat sama a vysmeknout se útočníkovi z ruk.

Vypravěč - 31. května 2017 22:10

Přepadení

Dříve, než Lerien stačí odpovědět, zda-li někdy byla v Šedém hvozdu, objeví se problémy, nebo možná ti, na než jste chtěli narazit.

Dívka napůl překvapeně, napůl bolestně vzdechne a instinktivně uchopí útočníka za ruku, která ji svírá pod krkem a na chvíli skousne ret a skrze zuby pak procedí pár tichých nadávek. Snad jindy pokusila by se nějak se z téhle šlamastiky dostat, teď však jen klidně stojí a jen lehce zakroutí hlavou, když pohledem zabloudí k Sašovi.

"No vida, nakonec to netrvalo ani tak dlouho." pronese pak.

"Má pravdu, nechceme projít," pokračuje pak, když ji Saša vyzve. "zaveď nás k Ondřejovi,
možná ho znáte pod přízviskem Sokol, a snad se pak najde nějaká odměna. Máme pro něj důležitou zprávu." Nic víc a nic konkrétního dívka neřekne. Kdo-ví, zda-lai nalezli ty pravé a není-li to jen obyčejný lapka, co pracuje na svou pěst. Však se uvidí. Je-li jich zde víc, pak dost možná bude zde někde i Ondřej...

Gabriel Gallagher - 31. května 2017 22:58

… Nejprve odměna, až potom zprávy …

(ve skalách – Lerien, Saša)

Se stálým úsměvem svírám Lerien paží. Když se mě chytí trochu ji vytáhnu o něco víš a pevněji, aby se nezačala bránit.
Sleduju muže před sebou a kontroluju každý jeho pohyb, kdyby snad chtěl svou malou milou hrdinně zachránit.

Uchechtnu se na jeho návrh normálního zaměstnání. „Jako dělat třeba hospodskýho, nebo farmařit? S tím jdi k čertu, kamaráde. To mi nepřijde o nic normálnější.“

Pak si stáhne tu svou kapuci a mě se naskytne pohled na jeho zevnějšek, hlavně tedy na docela zvláštní oči. Zamračím se a udělám pomalu znechucený obličej, tak že zkřivím jednu tvář.
Nožem ukážu směrem k němu a trochu zakroužím.
„Kamaráde, být tebou, zajdu si ve vsi za felčarem. Tohle je dost hnusný. Ze sluníčka co?“ na to se pobaveně usměju.

A začne pohádku o tom, jak mu zakázali někomu ubližovat.
„To je hezké, kamaráde. Mě taky máti říkala, nebav se s cizíma lidma, hlavně když mají zbraně.“

Poslouchám proslov a pak se přidá i má malá kráska, kterou jsem si přivlastnil. Panáček se o ní příliš nepere, takže bych si ji možná nakonec měl nechat. Rozhodně by mi to nevadilo.

„Nechcete projít, nechcete.“ přikývnu na její sdělení o další cestě a tvářím se zamyšleně. Jako kdyby to byla složitá situace. A uznale přikývnu, když si vyžádá Ondřeje. Zamručím.
„Tak Ondřeje říkáš, krásko. A odměnu.“ zopakuju její slova a nakloním se k ní trochu blíž. Stále pohledem sleduju její doprovod.

„Nejsem si jistý jestli nějakého Ondřeje znám.“ zašeptám ji do ucha. Pak se zase narovnám.
„Možná se dohodneme jinak, když tedy dovolíte, abych určil podmínky. Nějak jste zapomněli, že jsem něco chtěl, a řekl jsem si dřív.“ kývnu bradou k Sašovi, abych ho upozornil, že o něm stále vím.

„Vysypej co máš, nebo si nechám tuhle maličkou. Vypadá, že stojí alespoň za plnej měšec.“ kývnu na něj zase nožem a věnuju mu zlý pohled.

Zase se nakloním k dívce blíž „Já bych za tebe dal rozhodně víc, i celý království kdybych ho měl.“ pronesu příjemně a rukou, kterou mám kolem jejího krku ji chytím i za oděv. Pro jistotu a pro pevnější sevření.

Kdybys tak byla princezna, krásko. To by mi Ondřej zlíbal obě půlky zadnice, kdybych tě přivedl. Vypadáš spíš na služebnou s divným kamarádíčkem. Co se potulují ve skalách, a hledají Ondřeje, Sokola. Hm. Při přemýšlení trochu nakloním hlavu na stranu.

„Jakou zprávu mu to chceš říct, maličká?“ zeptám se nakonec jako kdybych snad přemýšlel nahlas.

Vypravěč - 01. června 2017 13:46

Přepadení

Na Lerien začíná být vidět, že se nutí ke klidu. Nejraději by snad toho drzého floutka, co se odvažuje ji oslovovat maličká, spráskala jak malého kluka, ale zatím ho potřebuje. Alespoň do chvíle, než se dozví, zda skutečně zná Ondřeje a patří k marodérům.

Když Gabriel uchopí dívku i za oblečení a těsněji si ji přitáhne k sobě, jen bolestně sykne, zaryje mu prsty do paže, která jí stále svírá kolem krku. Snad až teď všiml si Gabriel, že levá ruka je zavěšená v jakémsi provizorním šátku.
"Opatrně, příteli." prohodí k němu a na slovo příteli položí zvláštní důraz. "Neudus mě, kdybych se chtěla bránit, už jsem to udělala." pokračuje pak.

"Je určena jeho uším, ne tvým." odpoví, když se Gabriel ptá na onu zprávu pro Ondřeje.
"Vypadá to, že takhle se nikam nedostanem. Sašo, prosím." pohlédne na svého průvodce s tichou prosbou, aby udělal to, oč jej neznámý žádá.

"Tak, co teď už by sis mohl vzpomenout, zda-li ho znáš?" ptá se dál muže za sebou a doufá, že Saša vydá svůj měšec s penězi, nejlépe tak, aby se pro ně musel neznámý sám sehnout a uvolnit sevření.

Saša - 01. června 2017 14:48

Přepadení

,,Tímhle se zabývali mnohem lepší léčitelé než felčaři, které znáš ty. Magie je sviňárna když přijde na trvalé následky." odvětím s úšklebkem nad lapkovou reakcí na můj vzhled. Následuje jakási debata mezi těmi dvěma, ze které nakonec vyplyne jenom to, že mám skutečně odevzdat svůj měšec. Vypadá to, že z mojí výplaty toho skutečně moc nezůstane, pokud ten mizera neví, kde se ten Ondřej nachází.

Odepnu si měšec od pasu a hodím ho k nohám Lerien. Když budeme mít štěstí, sebere si peníze a s nimi nám třeba prozradí, kde Ondřej je. Když budeme mít smůlu, pokusí se utéct. V takovém případě by tady bylo o jednu zbytečnou mrtvolu víc. Samozřejmě by mohl zkusit Lerien ublížit, ale v takovém případě by dopadl stejně jako u bodu číslo dvě. Je v bezpečí jenom dokud má u sebe Lerien. Až tahle jeho výhoda pomine, nezbude mu než utéct nebo nás zavést k Ondřejovi a jeho nájezdníkům.

Gabriel Gallagher - 01. června 2017 14:57

… cena poslané zprávy …

(ve skalách – Lerien, Saša)

Její nehty naštěstí zastaví silná kožené rukavice, ale její bolest mě trochu zneklidní. Na obličeji mám stále klidný úsměv, když na ni shlédnu a vevnitř obavu, abych ji nepřitížil.

Tak ptáček má zraněné křídlo. Pokud je to opravdu ona … To se Ondřeji líbit nebude, ale za tohle nemůžu.

Zamračím se a podívám se zpod obočí na jejího společníka. Pokud ji tohle udělal on, má se na co těšit, ďábel s rudýma očima. Pacholku.
Skloním se zase k ní, abych ji pošeptal „Nechci ti ublížit, krásko.“ spustím ruku o něco níž abych ji nenutil zvedat rameno zraněné ruky a taky abych ji nedusil. Jejího oděvu se ale nepustím. Na to je tohle Moc vzácný ptáček, alespoň v to doufám. Velmi doufám.

„Poslechni svou milou, kamaráde.“ Začnu přikyvovat na její slova o tom, že by měl Saša poslechnout co říkám a široce se zase usmívám.

Pozvednu jen obočí na pohozený měšec a tvářím se značně znuděně. Poslušný pejsek. O peníze jsem nestál od začátku, jen o to abych vyhrál to pití.
„Za moc ti nestojí, kamaráde.“ Usměju se. Lerien nepustím a pro měšec se taky nesehnu. Zapřemýšlím.

„Oh ano … Ano! Teď už si vzpomínám.“ začnu teatrálně kývat hlavou. „Ondřej, vysoký, pohledný, dobrák a rozhodně velmi hledaná osoba. Pochopte, že tahle informace prostě něco stojí. A protože tolik stojí uděláme to takhle … Zařídím aby tadyva maličkou přišel Ondřej osobně vyslechnout. Přání dámy by se měly vyslyšet. Jenže …“ na chvíli se odmlčím a protáhnu vzduch skrze zuby, jako kdybych naznačoval něco bolestného.

„Ty, Sašo, odlož si vercajk a pak si přejdi támhle do rohu, klekni si a ruce si slož na hlavu. Chápeme?“ ukazuju nožem, aby lépe pochopil, kde má co udělat, při tom se dívám zle. Lerien rozhodně nepustím. Alespoň dokud ji nepředám samotnému Ondřejovi. Vypadá, že Saša je ale dost ochočený, alespoň prozatím.

Nakloním se k Lerien a začnu ji zase šeptat milým hlasem „Ondřej taky někoho hledá, krásko. Řekni mi jedno, maličká. Neumřel ti teď nedávno tatík? Mohla by kvůli tomu dokonce zuřit válka a nepokoje, co říkáš?“ nečekám na odpověď.

Narovnám se od ní a pohlédnu do skal. „Hej, máme tady návštěvu!“ zavolám do okolního ticha silně. Vím, že mě uslyší alespoň jeden. Pak to doplním i silným hvízdnutím.

„Zavolejte Ondřeje a fofrem! Má tu krasotinku!“ další křik, který se rozléhá skalami. Tohle bude zřejmě trochu trvat než se pro něj dostanou a s ním zase zpět sem. Mezitím si snad budeme rozumět. Široce se usměju a počkám až Saša udělá co jsem mu doporučil. Lerien si zatím stále držím u sebe. No jak často jeden dostane příležitost si držet tak hezkou návštěvu.

Skloním se zase k dívce abych tiše promluvil „Musíš pochopit, že teď je na místě bezpečnost mnohem více než dřív. Doba je zlá a tvůj přítel je divný. Jen se na něj koukni, takhle vyjít mezi lidi. Ohrozil bych asi celý tábor, kdybych vás někam doprovodil. Zatím mi můžeš říct jak se jmenuješ, maličká. Určitě máš nějaké vznešené jméno, stejně krásné jako jsi ty.“ na znamení toho, že to myslím upřímně si schovám nůž zase za opasek. A volnou rukou, kterou jsem tím získal chytím Lerien za loket ruky, kterou se mi drží za paži.

Saša - 01. června 2017 15:37

Přepadení

,,Stojí mi za tolik, kolik mi zaplatila." odvětím prostě. Nezdá se, že by mi nějak zvlášť tato situace vadila z hlediska toho, že je Lerien rukojmí. Kdyby jí chtěl ublížit, tak už klidně mohl. Takže nezbývá než čekat. Náhle z lapky skutečně vyleze, že by mohl Ondřeje znát. Takže se snad brzy Lerien dostane ke konci svojí cesty. Následně jsem vyzván k tomu, abych odložil zbraně a šel si kleknout kousek dál. Jen pokrčím rameny. Jestli moje zbraně považuje ten lapka za to nejnebezpečnější, tím líp. Odložím meč a dýku na místě a vydám se na místo, které mi lapka určil. Během čekání jen pozoruji okolní skály, zda se někde mezi nimi skutečně pohybují další lapkové. Přestože mám trpělivosti dost, tahle situace mne poněkud nebaví, takže mám dojem, že prvního marodéra, který bude mít jedinou hloupou připomínku, asi nabodnu na zlomenou větev, Lerien neLerien.

Vypravěč - 01. června 2017 16:48

Přepadení

Lerien pozoruje Sašu, který poslušně plní příkazy neznámého. A do celé téhle situace ho dostala ona. Bohové, ať jsme tu správně... v duchu prosí o kousek toho štěstí, kterého v poslední době příliš neměla.
Bude to skutečně on?...a proč se u všech všudy dal zrovna k těmhle?... různé myšlenky honí se jí hlavou.

Otázku ohledně smrti krále nechá nezodpovězenou a nehne přitom ani brvou.
Mezitím se nad vámi mihne postava, která Gabrielovi dolů jen zamává na znamení, že rozuměla a vzápětí zase zmizí mezi skalami.

"Doba je zlá." promluví pak konečně dívka. "Jo to je, dřív bývaly cesty bezpečnější a tací jako ty končily na prvním stromě jako potrava pro vrány." neodpustí si poznámku.

"Nějak jsem přeslechla to tvé." reaguje na dotaz po jméně.
"A pak nepřijde mi, že tohle je vhodná doba na představování a zdvořilostní fráze."
Cukne rukou na znamení nesouhlasu, když ji volnou rukou chytneš za loket.

"Pusť mě a promluvíme si jinak. Nebo má snad panáček strach z jedné malé holky? Hrdina?
Chci vidět Ondřeje, nemám v plánu mizet." dokončí a trochu se zavrtí.

Gabriel Gallagher - 01. června 2017 17:12

… cválej koníčku, dones pánu zprávičku …

(ve skalách – Lerien, Saša)

Sleduju Sašu jak si poslušně odloží a odejde tam, kam měl. Šikovný pejsek, zaplacený pejsek. Tak děvečka si zaplatila ochranku a ta ani neumí dělat svou práci. Nebo možná čeká na lepší příležitost. Počká si až se Ondřej objeví a pak ho odpraví. Ale ve skalách by neměl mít výhodu.

Jeden z kolegů na mě zamává a já to beru jako vyřízenou věc. Snad to nebude trvat dlouho. A snad se Ondřej nepřetrhne až to uslyší. První hlídka a hned úlovek.
Budu si muset vyžádat zvýšení platu, nebo co to vlastně bude. Navýšení porcí polévky a druhou misku a … a stan, ano! Nějaký osobní stan, kde mi nepotáhne na nohy.
Při těch myšlenkách se usmívám. Pobavený sám sebou.

„Doba byla vždy zlá, teď je ještě horší. Slušný lidi nutí krást a holky nosit meče.“ poukážu na to, čeho jsem si taky všiml. Raději by měla někde leštit korunu a dělat velká rozhodnutí, než se štrachat tady ve skalách. Tedy pokud je princeznou. Nosík má docela nahoru, hezký nosík.

Chytnu ji za loket i tak, nehodlám ji teď pustit, když nevím jak by reagoval ten divný rudooký přítel. Je mojí bezpečnostní zárukou.

„Protože jsem ho neřekl, krásko. Mě to přijde jako hezká chvíle. Poslední dobou prostě nemám na výběr a když se naskytne alespoň malá příležitost, beru všema deseti.“ široce se usměju a stále ji držím.

„Jsem Gabriel, krásko. Teď už je to lepší?“ zeptám se zdvořile a okem občas kouknu po Sašovi jestli něco nezkouší.

„Taky chci vidět Ondřeje, především to jak se bude tvářit až uvidí tebe. A pustit tě? Ještě o tom popřemýšlím … hmm. Co za to?“ dokončím vesele a trochu povolím sevření. Nepochybuju, že zůstane. Spíš mám obavy, že se bude chtít bránit a nebo mi oplatit mé laskavosti.

„Budeme tu chvíli čekat, tak máme čas se na něčem dohodnout, princezničko.“ vyzkouším na ni přímou narážku, když na nepřímé nereaguje.
Pomalu uvolním sevření paže kolem krku, pravou rukou ji ale chytím za zápěstí ruky, kterou mě držela. Tak aby nemohla hned odskočit a něco provést.

Vypravěč - 01. června 2017 18:18

Ve skalách

"Slušný lidi jo?" ušklíbne se. "To víš, dneska prostě jeden nikdy neví." pokračuje dál. "Lepší je být připraven."

"Ani ne, stále mi tahle chvíle ani situace nepřijde příhodná pro zdvořilou konverzaci." reaguje na dotaz, zda zdá se jí to teď lepší, když ses sám představil.

Jen nevěřícně zakroutí hlavou, když se ptáš co za to, že bys jí snad pustil.
"... a jak se bude tvářit na to, že mne držíš pod krkem. Dohodám už bylo učiněno zadost. Na ničem dalším se s tebou dohadovat nehodlám."

Když uvolníš sevření a chytneš ji jen za zápěstí pravé ruky, okamžik ještě zůstane stát a pak se k tobě pomalu otočí. Kdyby jí z očí mohly létat blesky, můžeš si být jist, že by z tebe nezbylo nic než jen hromádka doutnajícího popela.

"Teď je to lepší. Lerien jméno mé, které toužils tak znát, obyčejné jméno pro obyčejnou holku,
můj milý." představí se konečně s kamennou tváří bez úsměvu. Ve chvíli kdy pohledem zase zabloudíš k jejímu společníku, abys jej zkontroloval, protočí rychle svou ruku ve tvém zápěstí, takže tvá dlaň směřuje vzhůru a cukne svou rukou dolů, aby se uvolnila ze tvého sevření, což se jí i povede.

"A takhle to bude ještě lepší. Já nebudu dělat hlouposti a ty taky ne, nehodlám nikam odcházet. A myslím, že tohle nebude nutné." pohodí hlavou směrem ke svému společníku opodál.

Gabriel Gallagher - 01. června 2017 19:25

… zdvořilostní konverzace …

(ve skalách – Lerien, Saša)

Drzá je tahle povedená kráska. Nenechá se jen tak zastrašit konverzací. Tak nějak se mi docela začíná i líbit.

„Slibovala jsi mi odměnu, když vás zavedu k Sokolovi. Sice vás nikam nepovedu, ale bylo by slušné se trochu odvděčit, krásko.“ někdo jako ty by měl mít trochu způsoby, nebo už se to u dvora nenosí, aby ženy byly cudné a úslužné?

Pomalu ji pouštím a snažím se ji nijak neomezit, ale zas tak rychle nepustit. Otočí se čelem ke mně a já ji držím za zápěstí.
„Hezké jméno, krásko. Obyčejné se mi ale nezdá. To tak kdybys byla Anča nebo snad Hela, takový jména jsou obyčejný.“ uchechtnu se pobaveně při jmenování. Tohle tvoje jméno zní docela vznešeně. A doufám, že je.

Mé držení je ale příliš volné a tak se při chvíli nepozornosti, kdy se podívám na Sašu, vysmekne.
Překvapeně nad tím zvednu jedno obočí a pobaveně se usměju. Ještěrka jedna malá. A ještě se na mě tak divoce dívá. Usměju se ještě víc. Ty holka, jsi pěkně divoká.

Nad jejím dalším rozezleným hovorem si připadám skoro jako poddaný. Tak snad to znamená, že jsme trefili tu správnou princezničku.

„U sebe jsem si jistý, ty ještě možná, ale tomu ďáblovi támhle nevěřím.“ jednu dlaň si dám k puse a předstírám šepot. Druhou rukou prstem ukážu na Sašu.
„Všimla sis už jak vypadá? Co kdybych od něj něco chytil, jeden nikdy neví.“ usměju se a pokrčím rameny.

„Ty si sedni, ještěrko. Slibuju, že tě pohlídám.“ poukážu dlaní na kámen, kde seděla než jsem ji vzal k sobě.

Nechám ji ať si dělá co chce, než dojde Ondřej bude to ještě nějakou dobu trvat. Nevypadá že by chtěla být nepříjemná víc než doteď byla.

Zatím se rozejdu pro zbraně toho červenookého slouhy, vezmu je ze země do rukou.
„Hej, Očko, můžeš si sednout, ale zůstaň tam kde jsi. Nesnaž se přiblížit nebo tě nechám střelit.“ křiknu na něj a s jeho zbraněmi se zase vzdálím abych přišel blíž k mladé krásce.

Postavím se tak abych viděl na oba. Jeho zbraně si složím k nohám a založím si ruce na prsou.
„Hezký tyhle skály co? Jeden tu má pocit, že všechno kolem je povědomé.“ široce se na ni usměju. Ještěrka malá.

Saša - 01. června 2017 20:04

Přepadení

Podle zvuků se mohu pouze domýšlet, k čemu dochází mezi půlelfkou a lapkou. Ovšem podle útržků slov, které ke mne doléhají, se asi nejedná o nic důležitého. Bohužel, Lerien je natolik tolerantní, že prozradí i své pravé jméno. A takhle to bude ještě lepší? Zdá se, že se skutečně zvládá o sebe postarat sama.

Natočím hlavu k lapkovi, když se ozve s tím, že si mohu sednout. Zůstanu stát, protože je to tak lepší. Ze sedu nemám tak rychlý reakční čas. A pokud si myslí, že je v bezpečí díky nějakým lučištníkům, tím líp pro mě. Zůstávám prozatím na místě, pouze pozoruji hovořící dvojici.

Vypravěč - 01. června 2017 20:40

Ve skalách

"Tvá odměna ti ještě stále leží u nohou, ale pokud o ní nestojíš..." jen pokrčí rameny a špičkou boty posune měšec s penězi.

"Každému přijde obyčejné něco jiného."
Rukou si trochu poupraví vlasy, takže na chvíli můžeš zahlédnout lehce zašpičatělá ouška, která prozrazují, že v jejích žilách nekoluje jen lidská krev.

"Věř mi nebo ne, ale všimla. A můžu tě ubezpečit, že já mu věřím. A jak jsi slyšel, dokud platím... rozhodí rukou ve výmluvném gestu.

"Myslím, že postojím." odmítne se po tvém vyzvání zase posadit na místo, kde seděla před tím. "A ohlídám se sama, nemusíš mít rozhodně starost." blýskne po tobě pohledem.

"Úžasný. Víš oč se vsadím? Nikdo, kdo by mohl střílet ze zálohy tu není. Jen blafuješ, příteli." líbezně se na tebe usměje.
"Možná, že se na to čekání přeci je posadím, ale u někoho, u koho se cítím bezpečněji."

Pomalu se otočí a zamíří k Sašovi.
"Omlouvám se, ale vypadá to, že bychom snad mohli narazit na ty pravé." prohodí k němu tiše, když přijde blíž.

Gabriel Gallagher - 01. června 2017 21:05

… odměna, která nemá cenu peněz …

(ve skalách – Lerien, Saša)

Podívám se dolů, když kopne do měšce s penězi. Docela vážně, s pohledem na ni se sehnu a měšec zvednu, abych ho v zápětí s úsměvem hodil na ni, někam na hruď, ne příliš prudce, ale ani ne jemně.

„Tohle dej chudým, krásko, ti to potřebujou. Nebo zaplať toho svýho otroka a pošli ho pryč. Pro mě vymysli něco trochu cennějšího.“ nadzvednutím obočí a širokým úsměvem dám najevo, že odměna pro mě musí být něco co si penězi nekoupíš. Já bych to viděl na pusu, ale předpokládám, že ona spíš na facku. Ještěrka divoká.

Elfka? No a teď mi přijde ještě zajímavější. Nakloním hlavu trochu na stranu a prohlížím si ji. Jen proto to dělá. Chce abych viděl, a já se velmi rád podívám.

„Ty mu věř, když ho platíš. Chvíli si odpočine ve stínu, to mu snad neublíží.“ ušklíbnu se a rukou si upravím vlasy s pohledem na Sašu. Je mu líp tam kde je. Neměl by raději nic zkoušet, nechci žádné mrtvé.

Dokonce odmítne se i posadit. No jak je libo. Jsi pěkně divoká a namyšlená ještěrka. Nosík máš nahoru, rozkazuješ všem okolo a navíc ti to sluší.
Pokrčím jen ramenem. Když nemá zájem, pak ať si stojí jak chce.

A hned nato se zamračím, když začne odcházet. Ruka se skoro sama natáhne dopředu, nohou rychle vykročím ve stejný moment, tak že se ji snažím chytit za paži, dost silně.

Tentokrát se neusmívám, dokonce se i stále mračím a chladným hlasem pronesu
„Řekl jsem ti ať se posadíš tady, poslechni a čekej. Tvůj přítel je teď někdo koho nepotřebujem a pokud ho chceš vidět živého – posadíš se a budeš čekat, rozumíme?“ věnuju ji zlý vážný pohled. Ne výhružný, ale takový, aby pochopila že si nehrajeme.

Saša - 01. června 2017 21:31

Znovu potíže

Sleduji, jak pokračuje rozprava těch dvou. Lerien v sobě skutečně nezapře určité aristokratické rysy. Možná to není úplně od věci, alespoň takto dát najevo, že úplně nerezignovala a ví, za čím si jde. Jenom aby nedošla někam, kam by nechtěla.

Podle reakce lapky se nezdá, že by mu šlo primárně o peníze. Takže asi nelhal s tím, že poslal pro Ondřeje. To je na jednu stranu dobré, na druhou s ním budeme muset vydržet ještě nějakou dobu, než se uráčí dostavit sem. Když Lerien zahlásí, že tady není nikdo, kdo by mohl střílet, napůl očekávám nějaký varovný výstřel. Ale ten k mému překvapení nepřijde. Takže by tady nikdo skutečně s lukem nebyl?

Následně se Lerien rozhodne, že se vrátí ke mne, což se nesetká s pozitivním ohlasem u lapky. Což mi přijde přinejmenším divné. Asi trpí nějakou potřebou ukazovat svoji nadřazenost nad dívkou.
,,V pořádku Lerien. Dopřej tomu chudákovi trochu dívčí společnosti, hádám že poslední žena v jeho životě, která mu projevila trochu úcty, byla jeho matka." odvětím pobaveně a založím si ruce na hrudi. Všichni čekáme na řečeného Ondřeje, takže chování lapky má smysl jen pro jeho ego.

Vypravěč - 04. června 2017 15:02

Ve skalách

Dívka chytne měšec a trochu překvapeně se na tebe podívá, pak jen pokrčí ramenem a připne si měšec k pasu.
"Nechceš, nechceš. Jinou odměnu nedostaneš, leda bys měl zájem o ocel mezi žebra." ušklíbne se na tebe. "A na to, co myslíš, velmi rychle zapomeň." dodá pak ještě a zpříma se ti zahledí do očí.

Když ji chytneš za paži, jen tiše mezi zuby procedí nějakou nadávku a pomalu se k tobě otočí. Její tvář je kamenná a z očí srší blesky. Jen ti chvíli mlčky hledí do očí, v těch zelených hlubokých tůních dalo by se utopit. Najednou přijdeš si před ní docela maličký. Ten pohled jakoby se propaloval až do nejhlubších zákoutí tvé duše.

Teprve po chvíli, cukne rukou a pokusí se ji vykroutit z tvého sevření.
"Rozumím." odpoví tiše, po té, co se ozve Saša.
"Tolik se nás bojíš?" zeptá se pak a v jejím hlase bylo slyšet opovržení.

Vzdorně ovšem zůstane stát na místě, odmítaje se poslušně posadit na určené místo. Alespoň tolik vzdoru si ještě dovolí.

Gabriel Gallagher - 04. června 2017 15:38

… hluboká voda …

(ve skalách – Lerien, Saša)

Drzá je tahle ještěrka, připravená a pohotová. Ale tu odměnu mi stejně jednou dáš. Počkám si. Vždyť princezna by měla své slovo držet, i když se ji to zrovna nelíbí. A podle všeho dost dobře víš, co jsem chtěl. Stále chci.
Ocel pod žebra už mi slibovali taky, ale jako odměna mi to tedy nepřijde. Vlastně jen v tu chvíli, kdy mě bolela hlava.

Chytím ji za paži a najednou jsme si tak blízko. Skláním se nad ní. I předtím jsem ji držel, ale tohle jako kdyby bylo úplně jiné. Byl jsem zrovna naštvaný, možná neprávem. Však kdo kdy slyšel, že by Král byl elf. Nebo snad Královna. Ondřej přijde, tím jsem si jistý. Ale touhle dohodou si tak jistý nejsem. Kdo jim zabrání ho pak odpravit přímo ve skalách. Přímo přede mnou. Je to sice hrdina, ale tak nějak potřebuju dojít trochu dál, až těm klenotům.

Při jejím pohledu jako kdybych na vše kolem zapomněl, na problémy, klenoty, bolest hlavy... Hledím ji do očí a cítím jak se v těch zelených hlubokých vodách topím. Dech se mi zastaví a jen srdce dává tušit malou přítomnost života. Cítím se slabý, malý a snad i ponížený. Před touhle malou kráskou.
Ten okamžik by měl trval věčně, napořád se dívat do jejich očí.

Kouzlo přerušil až ten rudooký otrava. Zhluboka se nadechnu - nedostatek vzduchu se projevil. Naštvanost se tím vrátila, silněji než předtím, a já cítím, že bych mu nejraději dal ochutnat pěst za to, že vše přerušil. Nerozuměl jsem co říkal a možná je to vlastně dobře. Sakra.

Nechci ji pustit když sebou trhne, ale vím že bych měl. Pomalu povolím sevření a otočím se na ni pohledem.
„Fajn.“ s chladným pohledem se zase otočím na Sašu a ukážu na něj prstem. Gestem Ty-ty-ty mu dávám najevo, že má zůstat na místě. A především nerušit hezké chvilky.

Pak se narovnám a zase zhluboka nadechnu. Její otázka je plná výsměchu. A vlastně ani nevím co mám odpovědět. Vždy jsem se bál jen sám o sebe, a teď najednou jsem pocítil strach o někoho, koho znám sotva den. O Ondřeje a celý ten jeho hloupý podnik. Stárnu? Sakra.

„Já? Tebe ještěrko? Nebo tvýho přítele? On fakt vypadá jako Něco, čím se straší děti, možná i dospělí. Proto ho asi máš. Ale ty spíš jako odměna na konci příběhu.“ pobaveně se usměju.

Vlastně už je mi zase mnohem lépe. Jednak proto, že poslechla, a jednak proto, že Saša se zatím o nic nepokusil. Založím si ruce zase na prsa, lehce pohrdavě zvednu hlavu a široce se usměju. Zůstanu stát blízko ní. Jednou mi tu pusu dáš, a ještě sama.

Saša - 04. června 2017 18:10

Čekání ve skalách

Zdá se, že lapka je trochu mimo z blízké přítomnosti Lerien. To je samo o sobě humorné a asi opravdu nebudu daleko od pravdy, když si myslím, že ženskou neviděl už hodně dlouho. Protáhnu si ruce ve znuděném gestu. Vypadá to, že lapka není ani tak sebekontrolovaný jako spíš prostě nevnímavý. Ale to už je handicap, s kterým se bude muset vypořádat jenom on. Přemýšlím, jak si zkrátit dlouhou chvíli, která nám tady nastala. Nakonec se potutelně zašklebím, dřepnu si na jedno koleno a začnu něco kreslit do země, do toho si cosi mrmlám pod nos. Uvidíme, jaké nervy má lapka k dispozici. napadne mne, když kreslím kruhy a trojúhelníky. Ty obrazce nemají vůbec žádný význam, ale bude aspoň legrace sledovat možnou roztěkanost nad tím, že bych snad mohl ovládat nějaké čáry, kterými se chystám ke kdovíčemu.

Abelard Smecker - 04. června 2017 19:32

Tábor marodérů

(Ondřej)

Přišel za mnou a ujišťoval se o mém rozhodnutí. "Půjdu s vámi. Není moc kam jinam jít a pak...líbí se mi žít za nějakým šlechetnějším účelem než je pocítit na tváři další úsvit. Kromě toho třeba ten tvůj šílený plán vyjde a já chci být u toho. A nebudu ti lhát, líbilo by se mi, kdyby mi z toho vzešla možnost žít pod střechou."

Povzdechnu si při vzpomínce na svou rodinu...sourozence a smrt rodičů, kterým jsem ani nemohl dát sbohem. "Mé schopnosti léčit zahrnují i tlumení bolesti a příznaků...není v mé moci skutečně ublížit, ale mohu některé jednodušší příznaky sám vyvolat. Nikdy před tím jsem to vlastně ani nezkoušel. A co se týká Gabriela...radši ať mu po cestě do zad bodá dýka než aby měl pocit širokého rozletu...je mi fuk jeho čest a touha po majetku, to stejně řeší skoro každý, ale je to mluvka. Ne zrovna talentovaný, ale pro jistotu...hlídal bych si, co komu říká. A jestli ublíží mě nebo Trinkemu...umořím ho nedostatkem spánku...donutím ho skočit ze skály nebo utopit se v řece."

Sevřu pevně hůl a otočím se čelem k Ondřejovi. "Teď jsem si vzpomněl...mluvil jsi o nějaké legendě o těch klenotech, které máme najít. Co se v ní říká?"

Ondřej - 04. června 2017 20:25

Tábor marodérů - do skal

Jen spokojeně přikývnu, když mi Abe sděluje, že zůstane.
"I to se může hodit a očividně to docela funguje." usměju se, když vysvětluje, že to co udělal nebylo nic tak závratného a vlastně to zkoušel poprvé.

Úsměv pak zmizí z tváře, když se zmizí o Gabrielovi.
"Nevěřím mu, ale raději ho budu mít na očích, než aby se za námi plížil a prodával informace vévodům. Dokud budeme mít co nabídnout, snad si můžeme doufat, že si nenajde lepšího zaměstnavatele.

Nežádám, abyste si padali do náručí, ale byl bych nerad, abych musel řešit nějaké zbytečné rozbroje." dokončí pak.

Když se zmíníš o legendě o klenotech jen se překvapeně podívá. Měl jsem za to, že legendu zná každý...očividně ne...
"Jeden z prvních vládců sonorského království kdysi prý vlastnil 18 klenotů, odznaků a symbolů královské moci, které snad měly svému majiteli propůjčovat i nějaké zvláštní schopnosti. Protože po klenotech zatoužili i vládci sousedních království, byly ukryty a informace o nich mělz být předávány z otce na syna. Znovu měly by být pohromadě až tehdy, kdy na tom bude království nejhůř. Mají být symbolem právoplatného krále. Toť celá legenda." vypovím ve stručnosti, to, co je o klenotech všeobecně známé.

Chtěl jsem ještě cosi dodat, když se do tábora vrátil muž, jenž byl s Gabrielem na hlídce a vyřizoval podivný vzkaz o tom, že kdosi, koho přepadli ve skalách, žádá si mluvit právě se mnou.

"Omluv mě." zvednu se od Abeho a spěšně udílím rozkazy.
"Pár mužů se mnou. Zůstanete skryti a nedáte se vidět, dokud vám nedám znamení nebo v případě, že by se něco mělo semlít."

V rychlosti vyrážím s hlídkou na místo setkání. Jen s oním mužem pak vystoupím zpoza skal a s rukou na jílci meče přehlédnu situaci. Muž, který snad ani není člověkem a kdosi, kdo ke mne zatím stojí zády, ovšem i tak je mi nějak velmi povědomý. Na okamžik zatajím dech, však je třeba zachovat chladnou hlavu.

"Tak kdopak si tak neprodleně žádá mou přítomnost? Oč jde?" promluvím, když se zastavím pár kroků od Gabriela a čekám nějaké jeho vysvětlení.

Gabriel Gallagher - 04. června 2017 20:53

... dodržení dohody ...

(ve skalách - Lerien, Saša, Ondřej)

Trochu si odkašlu a se založenýma rukama dál stojím na hlídce vedle Lerien. Otočím se prohlídnout si zase na chvíli její zaplacený doprovod. A s hlavou na stranu se podivím nad tím co dělá. Nebo spíše do čeho se právě pustil.

Dřepne si a morduje prach pod sebou nějakým psaním. Že by ji psal vzkaz, nebo někomu, nebo si jen kreslil mapu aby to tady opět našel. Jedno obočí překvapeně a zamyšleně nadzvednu. Tak kamaráde, co s tebou?

Prohlédnu si jeho, pak se nenápadným pohledem otočím na Lerien. Potáhnu nosem a na chvíli si uvolním jednu nohu, abych našel v prachu nenápadně kámen. Pohlédnu dolů a pak se pro něj sehnu. Dělám jako kdybych si upravoval botu a setřepu s ní prach. Při tom si do dlaně schován kámen.

Odstoupím od Lerien na krok tak, abych se dostal Sašovi víc do boku. Počkám až se zase skloní k malbám a prudce hodím malý kámen, aby ho zasáhl do ramene. Zamaskuju to tak, že si oběma rukama projedu vlasy a trochu se otočím ze strany na stranu jako znuděný strážce pokladu. Na Lerien se jen široce usměju. Uvidíme jestli Saša s tím črtáním přestane. Nebo budu muset pohledat další kámen.

Tak co kamaráde s divokýma očima? Co to máš za lubem? Placený možná jsi, ale peníze má víc lidí, a někteří dokonce víc než jiní. Snad má tahle malá ještěrka nejvíc.

Pak se konečně dostaví ten, na kterého tak dlouho čekáme. Široce se usměju a vytáhnu si vrhací nůž zpoza zad. Kdyby chtěli něco zkusit, pak to bude teď a tady když konečně dorazil.

Chytím Lerien zase za paži a přisunu ji k sobě. Ještě než Ondřej promluví ji pošeptám "Já svou část dodržel, krásko."

Pak se otočím na Ondřeje a Lerien si nechám po boku, tak aby při útoku musela jít přese mě a pak by se mohla dostat na Ondřeje.
"Našel sem při obhlídce něco docela zajímavýho. Chtěla přímo tebe, a dámě prostě nemůžeš jen tak říct ne. Říká, že pro tebe má zprávu, osobní a sebou tamtoho divnýho sluhu. Tak co znáš ji, nebo to byla jen past?" při hovoru poukážu bradou na Lerien a pak i na Sašu.

Přitom jen doufám, že je to ta, kterou chce. Že ona se teď s křikem nevrhne na Ondřeje aby ho tím klacíkem, co má u pasu, přetáhla po hlavě. Tak ještěrko, princezna nebo záhuba?
S pozvednutým obočím a tázavým pohledem čekám na Ondřejovo vyjádření. Doufám, že záloha ze skal odvede svou práci když bude muset. S nožem v ruce čekám jestli se Saša nějak hloupě nepohne.

Abelard Smecker - 04. června 2017 21:18

Tábor marodérů - do skal

(Ondřej, Lerien, Saša, Gabriel)

Podivná zpráva...tak náhlá... pomyslím si a usoudím, že by tohle mohlo skončit situací, která se mě bude týkat. "Ondřeji...pošlu s vámi Trinkeho...pro jistotu. Kdyby se něco stalo a potřebovali jste pomoc...dokáže se nenápadně vrátit pro pomoc," řeknu a pobídnu svého kamaráda, aby se k nim přidal. "Buď hodnej. Kamarád...hlídej," dávám psovi heslovitě příkazy a když odejdou, otočím se a sednu si do stanu.

Trinke následuje po cestě ze skal Ondřeje, ale pak se přidá k ostatním mužům a skrytý za okrajem cesty v houštinách, postupuje souběžně se skupinkou. Chová se nejtišeji, jak jen to jde a chvilkami se zastaví, aby větřil v okolním vzduchu. Pak se pokaždé opět rozeběhne a dohání Ondřejovy společníky.

Ondřej - 04. června 2017 21:44

Ve skalách

Vím, že se nemůžu mýlit a přesto jsem tak nervózní. Když se pak konečně otočí, už není pochyb. Tu ránu, když mi kámen spadl ze srdce, muselo být slyšet na míle daleko. Nezdá se mi to?...

"Lerien, bohové díky..." vydechnu jen tiše s úlevným úsměvem na tváři.
Dívka se vzpouzí Gabrielovu opětovnému sevření. Po tváří jí přelétne letmý úsměv, který vzápětí vystřídá rozčarování z toho, že se jí nedaří uvolnit se z Gabrielových rukou.

"Vybíráš si prapodivné přátele." promluví konečně dívka.
Když se rozčiluje, vypadá stejně jako její otec... proběhne mi hlavou a pak se konečně trochu vzpamatuji z nečekaného setkání.

"Pusť ji!" zavelím hlasem, který nesnese námitek.

Ve chvíli kdy Gabriel trochu povolí sevření, vysmekne se a už s úsměvem přistoupí k Ondřejovi.
"Ani nevíš, jak ráda tě vidím, tenkrát myslela jsem, že jsem tě ztratila na dobro."

"Já mám devět životů, děvče." Dál nedokážu skrývat radost ze shledání a jednoduše ji obejmu.

"Opatrně, příteli, dneska už mě jeden málem udusil." zaprotestuje dívka a trpně skousne ret. Plášť se sveze z ramene a poodhalí závěs.

"V pořádku?" starostlivě pohlédnu na Lerien.

"To nic není..." Snad chtěla pokračovat ještě dál, když v tom ji přeruší signál ze skal.
Proč aspoň chvíli nemůže být klid?...

"Za chvíli budeme mít společnost, jízdní hlídka. Měli bychom zmizet." oznamuje spěšně jeden z marodérů.

Jen tiše zakleju. "Co tenhle?" kývne směrem k Sašovi.

"Můj doprovod a ochránce. Můžeš mu věřit."

"Omlouvám se, ale musím být opatrný. Nemůžu ho jen tak zavést mezi nás. na vysvětlování bude čas pak. Zavažte mu oči a vemte ho s sebou. Gabrieli." oslovím toho, který s tím má už své zkušenosti a sám nabídku ruku Lerien.
"Pojď."

Saša - 04. června 2017 22:07

Ve skalách

Ozve se klepnutí, jak kámen narazí do mého ramene, naštěstí do chrániče. Jen zlehka natočím hlavu směrem k lapkovi, který se tváří že o ničem zjevně neví. Vrátím se pohledem k nesmyslným obrazcům na zemi. Zdá se, že je mu zatěžko se mnou vůbec mluvit, ale aspoň trochu rozptýlení do okolní vyčkávavé nudy.

Naštěstí se brzy objeví další osoby. Podle všeho se jedná o onoho Ondřeje. Alespoň tak soudit z nedočkavé reakce Lerien, která se k němu vrhne a podle slov, která ke mne doputují. Zdá se, že další část mojí práce je u konce. v duchu si udělám další pomlčku ve svých povinnostech. Když se však řečený Ondřej nechá slyšet, že mi zaváží oči, zamračím se.
,,Kromě toho, že má tady Lerien u mne pořád dluh, odmítám někam chodit se zavázanýma očima jako nějaký zločinec." namítnu na Ondřejův návrh a pomalu se rozejdu ke skupině. Možná je zvyklý takto zacházet s jinými osobami, na které jeho banda natrefí, ale pro mne tady hrají hned dva faktory. Podle jeho slov se blíží vojáci, takže jakékoliv zbytečné zdržení pro ně není dobré. Druhým je jejich strach z mojí osoby. Možná kromě půlelfky. Podezíravým pohledem zalétnu k lapkovi, který nás tady držel, kdyby se snad chtěl o něco pokoušet.

Gabriel Gallagher - 04. června 2017 22:35

… princezna! Zdali bude záhuba se uvidí …

(ve skalách – Lerien, Saša, Ondřej)

Takže se znáte! No a teď nevím jestli princezna, nebude taky časem vlastně záhuba. S touhle kráskou teprve začnou potíže.

Snaží se mi vysmeknout, ale já se jen nechápavě podívám, když mě označí za prapodivného přítele. A co je pak rudoočko? Úplně normální partie ...

Trochu zakroutím hlavou a pustím ji ještě dřív než Ondřej dopoví svůj rozkaz. A oni se obejmou. Jen se široce usměju, ale uvnitř cítím podivný chlad a prázdno. Tak takhle to bude, bylo. Stát po boku jako manžel. Tak proto mi nechtěla oplatit tou slibovanou odměnou. No, tak už alespoň vím na čem jsem. Stejně ti to sluší ještěrko jedna divoká.

Stojím nad nimi a jen tiše sleduji jejich konverzaci. Při zmínce o škrcení se zatvářím trochu vyhýbavě a všímám si okolních skal. Protřu si jednu tvář a tvářím se chladně. Teď už se o všechno musí postarat Ondřej.

Signál! A najednou se vše začne dít velmi rychle. Ondřej určuje podmínky a další směr, kterým se máme dát. Sleduju jeho řeč se zamyšleným pohledem, připravený. V ruce stále nůž, který jsem si vytáhl předtím.

Když mě osloví široce se usměju „Chápu, návštěva na čaj.“ přikývnu na jeho rozkaz a pobaveně mrknu na Sašu. Ten začne protestovat a vydá se směrem k nám.

„Zmizte, my si to vyříkáme, co kamaráde?“ otočím se na Ondřeje a kývnu mu hlavou ke skalám odkud přišel a rukou ho ještě postrčím do zad aby už zmizeli oba. Jízda je rychlá, ale do skal se nedostane.
A já se rozhodně nechci tahat se slepým někam nahoru. To raději počkáme tady a dojdeme ostatní později. Když je tedy placená stráž a vypadá jak vypadá, měl by i něco umět. Alespoň se dobře schovat.

S posledními slovy se otočím na Sašu a skloním se pro jeho zbraně, které mu podám nataženou rukou tak, abych ho zastavil v dalším pohybu. I kdyby to znamenalo mu opřít pěst s jeho výbavou o hrudník.

„Schovej se tady ve skalách, pár vojáků snad zvládnem. Máš mý slovo, že tě pak doprovodím a dostaneš zaplaceno. Rozumíme, kamaráde? Oči ti nezavážu.“ ujistím ho nakonec s pozvednutím obočí a pobaveným úsměvem, a svým nožem mu ukážu na vhodnou skálu, za kterou by se měl ukrýt. Pořád mu nevěřím, pořád ještě neukázal jestli dostal od Lerien nejvyšší nabídku. Ale Ondřej zná ji, ona věří jemu. No kruh přátelství se na chvíli uzavřel. Na tu chvíli, kterou spojuje společné nebezpečí. A uvidíme jak se sám zachová.

Mezitím se rozhlédnu po svém úkrytu a při tom smetám nohou stopy, které tady v prachu zůstaly. Rozhlížím se po skalách a couvám do úkrytu. Do rukou si vezmu všechny své vrhací nože. Kdo ví, kolik jich bude. Jen doufám, že nás neobjeví.

Vypravěč - 05. června 2017 14:16

Ve skalách

Ještě než Lerien podá ruku Ondřejovi, aby se nechala bezpečně vést nahoru do skal, otočí se na Sašu a předejde tak Ondřeje, který Sašu patrně hodlal jen rychle usadit.

"Já své dluhy platím a nezapomínám, ale tohle není vhodná doba ani místo na dohady, prosím, vše jim pak vysvětlím." prosebně pohlédne na svého společníka a dosavadního ochránce.

Když se pak do řeči vloží ještě Gabriel, Ondřej jen souhlasně přikývne, že to tedy nechá na něm a vede Lerien vzhůru do skal.

Za pár okamžiků je už slyšet dusot kopyt odrážející se od skal a v další chvíli se na cestě objeví pětice vojáků na koních. Spěšně vedou své koně mezi skalami a naštěstí to zatím nevypadá na to, že by se zde chtěli příliš zdržovat. Kamsi pospíchají. Dost možná jen nesou nějakou zprávu místo toho, aby hlídkovali, kdo ví. Neohlédnout se, nezastaví, nezvolní tempo. Nespočinou tak zrakem na postavách skrčených za skalami, pro tentokrát zůstali oba neviděni.

Když zmizí za ohybem cesty, muži ve skalách skloní své luky, které byly připraveny k výstřelu. Snad trocha štěstí dnes stála při nich, zbytečný boj byl prozatím zažehnám, přesto by bylo lepší vyklidit pole a uklidit se do bezpečí tábora. Nikdo příliš neváhá.

Ondřej spěchá zpět do úkrytu s Lerien jakoby snad právě ona byla jedním klenotem. Pár mužů je doprovází a další dva se dají vidět, aby zamávali na Gabriela a dali mu tak znamení, aby je následoval. Očividně na vás mají počkat, kdyby snad byly s neznámým cizincem nějaké problémy.

Saša - 05. června 2017 17:06

Opět osamoceně

,,Neřekl bych, že se jedná o přednost nezapomínat na dluhy." pokud jde o placení, k tomu se těžko vyjadřovat. Je humorné, jak se Ondřej ujal její "ochrany". Kde byl včera, když Lerien přepadli vojáci ve stáji? Někde tady ve skalách, skrytý jak potkan čekající na noc, aby mohl s tou svojí tlupou přepadat pocestné? Považoval Lerien za zmizelou nebo snad mrtvou? Je to asi pohodlnější, než se snažit ji hledat. A i tak mě teď stejně podezírá z....čeho vlastně? nevraživě sleduji odcházející dvojici. Zvykl jsem si, že mi normální lidé nevěří. Splnit si svoji práci, nechat si zaplatit a jít dál. Možná že Lerienin smíšený původ mi dal iluzi, že by to mohla vidět jinak. Asi jsem se spletl.

Vezmu si od lapky svůj meč a dýku a připevním si je zpátky na pás. Popravdě jsem teď v rozpoložení, že bych i pár špatně naladěných vojáků uvítal. Ale ostatní se chtějí očividně skrýt, takže následuji jejich příkladu a skryji se za jednou větší skálou, která je mimo cestu. Zůstanu opřený, skrčený, když se ozve zvuk kopyt. Zdá se, že pouze projíždějí a nehledají na tomto místě nic konkrétního, protože se ani moc nerozhlížejí okolo. Brzy se zvuk kopyt ztratí v dálce mezi skalami. Být tou Ondřejovou bandou, asi bych si dával víc pozor. Ta jízda se tady vyzná, jela svým konkrétním směrem a mohla by na něco narazit, i kdyby jen omylem. Lapka, který zůstal dole, dostal znamení k tomu se vrátit a pokud nebude mít někdo vyloženě ten hloupý nápad se mě pokusit zastavit, zamířím za ním.

Gabriel Gallagher - 05. června 2017 17:26

… problémy s rychlostí cválajících koní …

(ve skalách – Lerien, Saša, Ondřej)

V rychlosti jsem se schoval za nejbližší větší kousek skály, skrčený v dřepu s noži v ruce vedle sebe. Ozvěna se pohybovala skalami a násobila tak skutečný počet mužů a především jejich koní. Z místa jsem pohledem zabloudil i na Sašu, v napjatém očekávání se soustředěným výrazem. Snažil jsem se uklidnit zrychlený dech.

Zvuky se začaly vzdalovat a slábnout. Trochu jsem nakročil a opřený o klouby jedné ruky dopředu jsem se rozhlédl ze svého úkrytu.

Co? Ta rychlost, bez rozhlížení, bez zastavení. Vždyť museli vidět stopy, zas tolik času jsme neměli. A oni jedou jako kdyby měli cíl někde jinde. Jako kdyby věděli kam a věděli, že tam musí přijet velmi brzo. Na chvíli mi bleskne hlavou jestli snad někdo neprodal informace dole ve vsi. Ti které Ondřej poslal bez výdělku pryč budou mít možná pocit, že jim něco dluží.
Ne. Za bílého dne by si na tábor netroufli. Nechali by to přírodě, pod rouškou tmy a v mnohem větší přesile. Teď je to i má starost, a že se umím starat.

Pomalu se postavím a tvář mám ochromenou přemýšlením tak, že skoro zapomenu že je tady i Saša. Pak se na něj jen otočím a širokým úsměvem zamaskuju své úvahy. Tak co s tebou, kamaráde? Teď se o tebe musím postarat.

„Fajn, to bychom měli.“ pobaveně pohodím hlavou, jako kdybychom je snad všechny přemohli.

Ve skalách nad námi si všimnu pohybu dvou mužů, kteří mávají. Zvednu na ně jednu ruku s nožem na znamení, že o nich vím a máváním vpřed a vzad se jim snažím dát najevo, že mají taky zmizet. Tohle snad zvládnu sám. Jednoho chlapa, i když takhle poznamenaného.

Otočím se zase na Sašu. Při tom si začnu schovávat své nože zase za opasek.

Tohle se mi vůbec nechce líbit. Vojáci měli dost na spěch. Nebýt té povinnosti doprovodit Sašu do tábora, vydal bych se za nimi zjistit alespoň něco málo. S ním to nepůjde, ten jeho rozklepaný kovový kotlík, kterým se chrání na hrudi a rukou, mu neumožní tiché sledování. A jistě by se bál o výdělek.

Zamručím nahlas a pohledem sleduju zase zamyšleně cestu, kterou projeli před chvílí vojáci.
„Slyšel jsi dámu, dluhy ti zaplatí, kamaráde. Teď se na něčem domluvíme a pokud se máš rád, uznáš, že to bude nejlepší řešení naší … situace.“ s širokým úsměvem se otočím čelem k němu až při posledním slově. Cením zuby trochu jako zvíře.

„Vylez nahoru na skály, sedneš na koně za mě a zavřeš oči. Věřím, že mi dáš slovo a já mu zatím budu věřit. Nic lepšího teď ani nenabídnu. Ty se nebudeš cítit jako zloděj a já ti oči nezavážu. Dohodnuto, kamaráde?“ trochu se ušklíbnu a nakonec k němu natáhnu ruku na znamení domluvy. Co víc od něj čekat. Ukaž charakter, Sašo.

"Stejně si myslím, že s tím co máš, vidíš i přes látku." pronesu spíš sám pro sebe a pozvednu pobaveně obočí.

Saša - 05. června 2017 17:56

"Domluva"

,,Pokud se mám rád? To zní skoro jako vyhrožování. Od takového vyžlete docela humorné." odvětím na lapkův návrh. Jestli se má rád on, tak si podobné řeči nechá od cesty. Jeho výraz, který trochu připomíná nervózního psa, mi jen potvrdí to, že potřebuje gesty a slovy zastrašovat. Takže reálná hrozba to asi skutečně nebude. Zmínka o koni však zní zajímavě. I tak by se dal zaplatit dluh, který u mne Lerien nyní má.

,,Slovo dávám jen tomu, kdo platí. Ty neplatíš, takže ti nezbude než doufat. Případně mne tady nechat, takže bych zamířil zřejmě zpátky do vesnice, bez peněz a přilepšit si trochu informací úřadům, že se tady ve skalách skrývá tlupa banditů. Protože ať už Lerien o tom Ondřejovi smýšlí jakkoliv, zatím nevidím že by ta vaše skupina byla cokoliv jiného." rozhlédnu se po okolních skalách. Klasické místo pro takovou skupinu. ,,Samozřejmě můžeš být tak hloupý a pokusit se mě eliminovat." dodám ještě třetí možnost. Nabídnutou ruku nechám bez povšimnutí. Ale nezdá se mi, že by se mu chtělo nastavovat krk kvůli tomu, jestli někdo uvidí cestu směrem k táboru nebo ne. Stejně ten tábor tady nevydrží věčně, budou se muset přesunout brzo. Chtějí hledat klenoty a to půjde odtud hodně těžko.
,,Na druhou stranu, vím že by to Lerien naštvalo. Takže ti budu věřit natolik, že mě někde cestou neshodíš." dodám nakonec, abychom se někam pohnuli. Stejně už tak máme zpoždění.

Gabriel Gallagher - 05. června 2017 18:41

… domluva bez záruky …

(ve skalách – Saša)

Má nabídnutá ruka pořád čeká natažená. Jeho slova o vyžleti přejdu s pobaveným úsměvem. Sto kilo mých krytých černou kůží oproti jeho stopadesáti v těžké zbroji. To by se tak taky dalo označit. Každý prostě máme jiný metr. Humorné, to nám zůstalo.

Jeho další proslov způsobí, že se nejprve přestanu usmívat a poté stáhnu i nabízenou ruku. Založím si ruce křížem a zakroutím nad ním hlavou. Tak takhle se daleko nedostanem.
Placený, ale peníze má prostě každý. Přesně jak jsem si myslel.

Rozhlédnu se po skalách. Zůstali jsme tady asi sami, na jednu stranu dobře, na druhou…

Pak natáhnu jednu ruku směrem pryč ze skal, směrem, kterým přišli a taky směrem, kterým se může vydat do vsi za lesem. Ukazuju mu tím, že se může rozloučit a vydat se na cestu pryč.

„Je libo? Běž. Nikdo tě nedrží. Eliminovat se můžeš po cestě laskavě sám, kamaráde.“ pousměju se trochu zle jednou tváří a hlavu trochu zakroutím při zvednutí jednoho obočí.

Můžeš klidně jít rudoočko. Tohle nebyl dotaz, tohle byly fakta. Byl to plán, na který ty zřejmě nehodláš kývnout. Všichni ví, kde se schováváme. Podle mě i samotní vojáci. A tímhle si pomůžeš akorát na šibenici. Kdo ti uvěří, s těma tvýma rudýma očima? Jak myslíš, kamaráde.

Udělám krok do strany a zastoupím mu cestu, tak aby musel cestou, kterou jsem mu prvně nabízel projít přese mě. S touhle neochotou, žádné dohody nebudou. Jít do skal ke koním mu nedovolím. Alespoň ne hned, jen tak.

„Na druhou stranu...“ pronesu pak jako kdybych si něco rozmyslel „… teď už bych tě cestou shodil. A Lerien by se naštvala. To nemůžeme riskovat, kamaráde.“ prostě pat.

Z téhle situace se asi ústupkem na jedné nebo druhé straně nedostanem. Já ústupek nabídl, podle mého docela slušný. Byl jsem odmítnut a podruhé už tuhle nabídku nezopakuju.
Pozvednu obočí a založím si ruce. Čekám co bude.

Abelard Smecker - 05. června 2017 19:02

Tábor marodérů
(kdo ví kdo)

Ve chvíli, kdy se ozve signál, Trinke vyrazí kupředu, plnou rychlostí oběhne všechny na cestě a setká se se mnou při vchodu mezi skály, kde již vyčkávám Ondřeje s Lerien. "Vítám vás, madam," řeknu když dorazí na pozdrav k půl-elfce a otočím se na Ondřeje. "Jestli sem zamíří, mohu je zdržet. Obrátit jim jejich žaludky, splašit koně...stačí, když se dostanou blíž. Na boj nemusí dojít."

Je to pouze návrh. Pokud by zde zůstal jeden nebo dva z našich, mohli by je vyřídit, zatímco se budou krčit u země. Opřu se o hůl a zůstanu nahrbený strnule stát, tak, jak je to pro mě typické. Pes u mé nohy zakňučí vzrušením, tak ho pohladím po hlavě, abych ho ujistil, že o situaci okolo vím. "Klid...hodnej."

Zaměřím se na přírodu okolo, na nohy, které ji dusají, napojím se na smysly svého čtyřnohého kamaráda a zcela se oprostím od svého lidského těla. Jediná pozornost, kterou mu věnuji, je ta, aby se udrželo na nohou. Snažím se zjistit, kolik nepřátel přijíždí a jestli někde v okolí nemají početnější posily.

Saša - 05. června 2017 19:04

Jen velké řeči

,,Nikdo mě nedrží, to je pravda. Ale pořád je tady dluh, který je potřeba splatit. A navíc, proč bych se měl eliminovat sám? Můj život má smysl pro ostatní." pousměji se. Ano, existuje skutečně pár osob, které moji existenci shledávají užitečnou, možná až žádoucí. Nakolik něco takového dokáže chápat on, to je ve hvězdách. Stejně jako Ondřej si tady hraje na nějakého rádoby ochránce té jejich skupiny. A nakolik přívětivě se bude Ondřej i Lerien tvářit, když se lapka vrátí sám, to už si bude muset omluvit on sám.

,,Takže co, pojedeme?" vybídnu lapku a když se stále k ničemu nebude mít, nebudu už zbytečně se snažit prosadit svoji a zamířím prostě zpátky, odkud jsme s Lerien prve přišli. Bez zaplacené práce mi nezbyde nic jiného, než se skutečně vrátit do vesnice a pokusit se najít nějakou práci tam. Nezaplacení mě ovšem zbavuje profesní mlčenlivosti, takže když se někdo bude ptát, nebudu mít povinnost zapírat. Mrtvoly už patrně někdo našel, takže tam bude trochu pozdvižení. Zajímalo by mne, k jakému výsledku tamní vyšetřovatelé zatím došli.

Gabriel Gallagher - 05. června 2017 19:35

… velký bubák, velký problém …

(ve skalách – Saša)

Když jsem si to s tímhle rudoočkem chtěl vyříkat, myslel jsem, že s ním bude alespoň nějaká domluva. Tohle nevím co vlastně je. Souboj názorů a pak … se usměje. No, teď jsem se možná poprvé co jsem ho viděl i na chvíli bál.

„Každý máme ten svůj smysl.“ tvůj život má zřejmě smysl peněz, ten můj taky. Něco společného máme, ale oba na to jdeme jiným koncem a jiným začátkem. Ty zmizíš a já si počkám. Však nejlepší je si občas počkat ...

Pokrčím ramenem a překvapeně se na něj podívám, když se mě zeptá jestli pojedeme. I přesto co ví by se mnou jel. No … vlastně proč ne. Ještě si musíme něco vyřešit a bude lepší mít u toho společnost.

Chvíli přemýšlím a pak přikývnu. Jednou rukou mu pokynu velkoryse dlaní do oblouku a namířím směrem nahoru do skal, kde na nás – snad – čeká kůň.

„Až po tobě, kamaráde. A makej, nemáme celej den na dohady. Čím dřív tam budem, tím dřív dostaneš svý prachy, no ne?“ široce se usměju.
Mám při tom chuť nakopnout ho do zadnice. Možná k tomu přihodíme jednu či dvě dýky do krku a mezi ty tvoje kovový součástky. Vesele se tvářím a s myšlenkou na jeho lehkovážné přiznání, kterým sliboval zradu čekám jestli půjde.

Vypravěč - 05. června 2017 19:41

Ve skalách - Abe

Lerien se jen usměje na slepce, který ji zdraví a s lehkou úklonou poděkuje.
"Děkuji za milé přivítání."

"Zatím snad toho nebude třeba, snad jednou budeme mít trochu štěstí. V tom lepším případě dnes nebudeme jejich cílem my, v tom horším si s nimi snad poradí chlapi, co zůstali ve skalách." promluví pak Ondřej.

Vnímáš dusot koní, který se nese skalami, mají naspěch, stejně rychle jako se objevili, tak také mizí. Nevypadá to, že by se chtěli zdržovat a zastavovat. Jen projíždí bez zájmu o okolí. Nikde k okolí nevnímáš nic dalšího. Zdá se, že tudy vskutku jen projížděli a pospíchali kamsi za svým cílem.
Jediné, cos zaznamenal jsou dvě postav zůstávající stále mezi skalami v místech, kudy před chvílí vojáci projeli.

"Abe?" oslovil tě Ondřej a zkoumavě sledoval, co to zase provádíš.

Když zase začneš vnímat, jen se na tebe tázavě podívá a pak ještě poznamená: "Byl bych rád,
kdyby ses pak podíval na její zranění." poukáže na dívčinu ruku zavěšenou v provizorním šátku.

Saša - 05. června 2017 19:56

Už snad konečně na cestě

,,Ty jsi tady ten, co zdržoval zbytečnostmi." odvětím lapkovi, který se najednou začne ohánět zdržováním se a nedostatkem času. Divím se, že jeho obličej dokáže držet nějak pohromadě vzhledem k tomu, jak pořád mění výrazy. Byl by z něj dobrý mim.
Sice se necítím úplně nejlíp, když mu nastavuji záda, ale třeba má aspoň tolik rozumu a dá pokoj. A pokud jde o peníze, mám dojem, že bude trvat ještě nějakou dobu, než nějaké uvidím. Ale pořád je tady možnost naturálií. Posledního koně sem musel prodat právě kvůli podobným slibům, bylo by tedy symbolické získat nějakého nazpátek. Zamířím směrem, který mi lapka určil, čekajíc že někde nahoře bude uvázaný kůň.

Abelard Smecker - 05. června 2017 20:24

Ve skalách

(Ondřej, Lerien)

Promnu si čelo a znovu procitnu na jednom místě mezi skalami. "Léčení...ano, jistě. Hned se na to podíváme." Mluvím trochu zmateně a chvíli vyčkávám, než přejde lehké zmatení a dezorientace vlivem upínání pozornosti ke vzdáleným osobám. Ihned poté se vydám za dvojicí se psem po boku, jako vždy a doprovodím je na klidné místo, kde se zraněné děvče usadí..

"Vypadá to, že ať už ti jezdci stíhali kohokoliv, nenapadlo je zahnout mezi skály. Možná by tě víc zajímalo, že ti dva, které jsi nechal dole u cesty, tam stále zůstávají na jednom místě," řeknu Ondřejovi, když lehce přejíždím prsty zraněné rameno Lerien. "Omlouvám se, možná to bude trošku hrubší léčení než na jaké jste zvyklá..." pronesu pro jistotu předčasné varování a snažím se zjistit, jaké škody zranění v dívčině noze napáchalo.

"Hádám, že tohle je ta tvoje princezna. Není to trochu shoda náhod? Tolik ženských v jednom týdnu..." Vzpomenu si na Ygritte. Když se minulou noc vytratila ze stanu, Trinke mě vzbudil. Nějakou chvíli jsem ji následoval. Mohl jsem ji ještě dohnat, chtěl jsem ji zastavit...ale bylo to její rozhodnutí. Pod kopcem nasedla na koně a pokračovala ve své cestě, kdo ví, kam měla namířeno a co si pomyslela o tom, co zde viděla. Můžu jen doufat, že se jí daří přežívat. O jednu starost míň... zabručím v duchu a soustředím se na současnost. Dbám na větší opatrnosti, než když dávám dohromady chlapy v táboře.

Gabriel Gallagher - 05. června 2017 20:39

… kůň na dvě půlky …

(ve skalách – Saša)

Na jeho poznámku se jen nechápavě usměju. Tak na tohle máme zřejmě oba jiný názor. Alespoň jsme se konečně někam dostali. Dál než stát tady, uprostřed skal a dohadovat se vlastně o ničem. Jo, o penězích. Které mu ani nedlužím já osobně.

Počkám s nataženou rukou dokud se nerozejde směrem nahoru a pak se ohlédnu jestli nás někdo nesleduje. Tohle je divadýlko. A vyhrál jsem pití. Ušklíbnu se pobaveně. To si budu muset v táboře vybrat, pokud bude čas. A zeptat se na jméno toho pacholka, co se mnou sloužil. Takhle ho budu hledat delší čas.

Vyjdeme nahoru do skal a čeká nás jeden uvázaný kůň. V nejhlubším nitru jsem doufal, že k tomuhle královskému dělení vlastně ani nedojde. Dojde, a s tímhle ďáblem s rudýma očima. Dokud mu jde o peníze, dá mi snad pokoj.

Předejdu Sašu rychlým krokem a vydám se ke koni, abych ho odvázal a přehodil otěže dozadu, pak je chytím u tlamy. Nejsem si jistý jestli nás ochotně uveze oba, navíc když jeden je těžkooděnec.

„Tak si vylez, kamaráde. Nebudu tě tahat nahoru při tom co máš na sobě.“ poukážu bradou na jeho zbroj. Všechno to těžké železo a kroužky. Nepraktické při něčem takovém jako jízda na koni a celkově pohyb. Taky bude mnohem jistější sedět za ním než vepředu.

Přidržím koně a čekám jestli nasedne s pohledem na něj. Možná ještě bude zábava.

Saša - 05. června 2017 20:56

Rychlé změny názorů

Nahoře skutečně čeká jeden kůň. Nakolik se snažil být za mnou, zničehonic se lapka rozejde směrem ke koni a začne se o něj starat. Skoro by to vypadalo, že si nebyl jistý tím, že tady bude. Možná byl jenom domluvený s ostatními, že mu ho tady nechají. A jako žert by bylo jistě veselé, kdyby si z něho vystřelili tím, že by tu nebyl.

,,První? Nechtěl jsi snad, abych seděl za tebou?" ušklíbnu se na lapku, zdá se, že je mu to náhle proti srsti. Ale nemá cenu se hádat. Prohlédnu si koně a pohladím jej po krku. Zapřu nohu do třmenu a přitáhnu se za sedlo na jeho hřbet. Z pohybu je zřejmé, že mi ten pohyb není cizí. Sice je to už chvíli, co sem měl možnost jet na koni, ale takové věci se nezapomínají. Poupravím si meč tak, aby mi při jízdě nepřekážel. Počkám až se lapka vyhoupne za mnou. ,,Otěže si chceš držet sám předpokládám?" zeptám se, zvědav jak příjemné mu bude mě víceméně objímat. Nebojí se snad už, že by se nakazil? Ať už se rozhodne jakkoliv, snad se už konečně dáme na cestu.

Gabriel Gallagher - 05. června 2017 21:23

… podržím si, díky …

(ve skalách > tábor – Saša ... Ondřej, Lerien, Abelard)

Trochu se zamyslím a prohlédnu si ho od nohou až po hlavu. A to co vidím se mi nezamlouvá stejně tak, jako se mi to nezamlouvalo už dole.

„Říkám, že tě nebudu nahoru tahat. Vylez si sám. A taky sem říkal, že naše původní dohoda ztratila platnost, kamaráde.“ ukážu na něj významně prstem, když se vyhoupne do sedla.

Teď bych nejraději toho chudáka koně jen švihnul přes prdel a uháněj. Musel bych pak ale jít pěšky. A nevím jestli pěšky jít chci. Nechci. Mám hlad, břicho už se hlásí o svůj kousek teplý vody s mrkví. A horší je ten dost neodbytný pocit, že bychom si měli pospíšit. Jako kdyby nám někdo dýchal na záda.

Na jeho laskavou otázku lehce nakloním hlavu a tvářím se velmi velkoryse
„Děkuji, podržím si je rád. A taky ...“ chytím rukou třmen na straně kde stojím, druhou rukou mu zatlačím na botu, kterou v něm má vloženou a trhnu tak abych tyhle dvě věci od sebe osvobodily. „...buď tak laskav Očko a udělej prostor.“ lehce pokloním hlavou jako kdybych ho žádal o nevím jakou laskavost.

Počkám až uhne nohou abych se mohl taky zapřít, rukou se chytím za zadní okraj sedla a přitáhnu se nahoru. No, pohodlné to zrovna nebude. Možná to přeci jen bylo lepší poslepu než s ním na jednom koni.

Jednu ruku protáhnu pod jeho paží abych mohl držet otěže. Při tom se otráveně ušklíbnu. Proč mám tohle zapotřebí, to nevím.

Druhou rukou se chytím za kousek deky a zadní část sedla. Stejně nemůžeme jet rychle. Naštěstí má kůň své oči a tak nepůjde někam, kde by neměl.

„Skloň se, nevidím na cestu, kamaráde.“ upozorním ho a dlaní mu na chvíli zatlačím do zad. Pak pobídnu koně poplácáním na zadek a trochu dloubnutím nohama. Takhle vzadu to nebude nic moc, ale věřím že to zvíře má trochu rozumu.

Snad tuhle cestu do tábora přežiju. Alespoň, že ten kůň přežije, když už ne všichni.

Saša - 05. června 2017 22:12

Na koni ve dvou

Ustoupím lapkovi, aby se mohl vůbec dostat na koně. O pár slov a gest později mi však přijde, že svůj plán poněkud nedomyslel. Lehce zvednu ruku, aby mohl vůbec držet otěže. I když je to sebevíc nesmyslné, pořád má potřebu působit tak, že má v situaci navrch. Jenže tady už není nikdo, na koho by to dělalo dojem. Mnohem praktičtější by bylo nechat mi otěže a prostě navigovat, když už potřebuje sedět vzadu.

,,Měl si jíst víc kaše, třeba bys víc vyrostl." odvětím na jeho námitku toho, že nevidí. S tím mu nemám jak pomoci, nejsem hadrová panenka, abych se dokázal slisovat. Maximálně se tak nahnout trochu na stranu. Vážně budu rád, až se dostaneme do tábora.

Vypravěč - 05. června 2017 22:17

Tábor marodérů

Po oznámení, že ti dva stále tvrdnou na místě, Ondřej tiše zakleje.
"Jestli se brzy nevrátí, vyrazte pro ně." vydá ještě Ondřej příkaz jednomu ze svých mužů. V táboře odvede Lerien před svůj stan a nechá Abeho, aby se podíval na její zranění.

Lerien sleduje slepcovo počínání s jistou nedůvěrou. Dá se říci, že více důvěr měl k Sašovi coby k léčiteli, než k někomu, kdo nic nevidí.

"Vážně je to léčitel." usměje se na dívku, když zachytí její pohled.

Ve chvíli, kdy se pak Abelard vrhne na dívčinu nohu, cukne sebou a znovu se zahledí na Ondřeje."Jestli je to jen vtip, tak je hodně hloupý, Ondřeji. A já nemám na vtipy úplně náladu." ozve se trochu nazlobeně a posune se od Abeho o kus dál.
"Nic to není, řekla bych, že si s tím Saša poradil celkem obstojně, už to ani nekrvácí." pokračuje dál informací, která Ondřeje zrovna dvakrát neuklidní.

"Ne, vtip to rozhodně není. Neptej se mě jak, ale většinou ví, co má dělat." pokrčí Ondřej rameny.
"Abe?" žádá si vysvětlení, co se děje.

Mezitím na cestě ze skal

Cesta ve dvou na jednom koni nebyla zrovna z nejpříjemnějších. Kůň se naštěstí nevzpouzel a oba vás unesl. Ačkoliv cesta zpět není dlouhá, teď se zdá celou nekonečnou. Když pak vjedete do tábora, zdá se to jako vysvobození.

Sledují vás zde mnohé oči a na mnoha tvářích je vidět pobavení nad tím, jak jste byli nuceni nakonec cestovat. Všech poznámek se ovšem všichni raději vzdají a jen sem tam prohodí něco mezi sebou, že je to na vaši adresu se můžete jen domýšlet.

Ondřeje můžete zahlédnout s Lerien a Abelardem před svým stanem, kde jsou očividně zabráni do hovoru.

Gabriel Gallagher - 05. června 2017 22:51

… s ladností …

(tábor – Saša, Ondřej, Lerien, Abelard)

Tak tahle cesta mi za to opravdu nestála. Jednou rukou držet otěže, druhou se přidržovat zezadu sedla a to ani už nepřemýšlím nad tím, co budu dělat až dojedeme na místo. A cesta se neskutečně vleče.

Vydechnu si úlevou až když se dostaneme do tábora. Pustím se otěží, podepřu se rukama pod sebou, abych se odsunul víc dozadu a pak se silně rukama odrazím a seskočím dozadu z koňského zadku.

Všichni v táboře nás zřejmě mají za atrakci. Alespoň malou chvíli jim dopřejme potěšení. Než zase na všechny dolehne stín přítomnosti a toho co budeme muset udělat. Chtě nechtě.
Zvednu ruce nad hlavu, trochu teatrálně a pak je spustím dolů abych se uklonil a rukama se přitom sám objal jednou zepředu kolem pasu, druhou zezadu.Vlasy mi přepadnou přes rameno až k zemi.

Pak se narovnám, uhladím vlasy a otočím pohledem na Sašu
"Čekej tady, zajdu ti pro ty slíbený peníze. Alespoň se nemusíš obtěžovat s výstupem, kamaráde." a taky tě u toho co budu dělat nechci, kamaráde.

Vím, že to Ondřeje nepotěší, ale co už. Někdy je třeba přinést i špatné zprávy a dobrých zpráv má dost na celý rok. Vždyť našel tu svou krásku. Snad si to alespoň chvíli užije.

Vyrazím bez čekání za Ondřejem a skupinkou u stanu. Vypadá to, že Abelard se pustil do léčení. A tu její ránu na mě teda nesvedou, jako všechno ostatní co by mohli.

"Trochu sme se zdrželi, nějak jsme se nemohli dohodnout a tak. Můžu ti něco ukázat, Ondřeji? Támhle u stanu sem si to nechal a mohlo by tě to Vážně zajímat." usměju se na všechny když k nim přijdu a při konci hovoru se otočím už jen na Ondřeje, celou dlaní ukazuju někam neurčitě do tábora. Chytím ho za paži a trochu silou se ho snažím odtáhnout tak, aby nás nikdo neslyšel.
Stranou od Lerien, stranou od Saši. Ten by si mohl myslet, že si jdeme pro peníze. Ještěrka ať si myslí co chce. Teď je v péči Abelarda a ten snad ví co dělá. I když je to protiva, léčitel je snad dobrý a proto tu hlavně je. Významně se na Ondřeje podívám a zamručím. Nejdu mu nic ukázat, musím mu něco říct a hned.

Saša - 06. června 2017 16:42

V táboře

Kůň je zjevně silný a přestože nejedeme zrovna rychle, jeho krok je jistý natolik, abych nabyl dojmu, že mu taková zátěž na hřbetě nijak zvlášť nevadí. To je celkem úctyhodné. Lapka naštěstí cestou zůstává potichu, takže není důvod se vyjadřovat k jeho názorům či otázkám.

Cesta tak uplyne jen v mlčenlivém tichu narušovaném rytmickými kroky koně. Pro mě dobře, aspoň mám čas trochu si uklidnit nervy a přemýšlet nad tím, co budu dělat dál. Samozřejmě to z velké části záleží na tom Ondřejovi, takže mi nezbývá teď nic jiného, než čekat s čím přijde.
Brzy se dostaneme do onoho tábora. To zjevně kvituji s vděkem nejen já, ale i můj doprovod, který se ujme sesednout z koně. Asi bych se neubránil smíchu, kdyby kůň vyhodil zadníma a přerazil mu čelist. To by teprve byla zajímavá podívaná. Následně se však zmíní o tom, že mi dojde pro peníze. Je vidět, že nikdy nedělal práci, za kterou by mu někdo regulérně platil.

,,Má dohoda je s Lerien, nikoliv s tebou." odvětím lapkovi. Možná si to neuvědomuje, ale pouze tímto způsobem si mohu být jistý, že se můj zaměstnavatel nebude v budoucnu vymlouvat, že mi peníze po někom poslal. Lapka následně zamíří za Ondřejem, který stojí bokem s Lerien a nějakým starším mužem s páskou přes oči. A psem.
Sesednu z koně a pokud někde v blízkosti uvidím ustájené další, zamířím k nim jej uvázat a sundat sedlo a přehoz pod ní. Kůň si zaslouží trochu toho odpočinku po takové cestě. Pokud okolo nejsou ostatní koně vidět, prostě jej uváži u první přírodní věci, která jej udrží. Úplně nejlepší by bylo, kdyby byl v dohledu nějaká skalní struha, ze které by se mohl kůň napít.

Abelard Smecker - 06. června 2017 17:09

Tábor marodérů

(Ondřej, Lerien, Gabriel, Saša)

Zamračím se. "Právě jsem se spojil se vším živým v okruhu půl jedné míle...nikdo mi neřekl, co jí je, zrak nemám a musím trochu šetřit síly na léčení," odpovím a dvěma prsty přejedu všechny končetiny pro případ, že bych nalezl nějaké zranění. Pak bez doteku přejedu rukou i nad dívčiným tělem. "Žádná další zranění...ani vnitřní. Naštěstí. Co se vám vlastně stalo?" zeptám se a sejmu jí z ruky obvaz. Prohlédnu si zranění a pokud je otevřené, vyčistím jej vodou.

"Máte štěstí, že se obejdu bez lihu..." pousměji se a pokud je to nutné, ránu sešiju a chvilkovým soustředěním ji nechám se zatáhnout. Pak dotáhnu stehy a znovu ji ovážu. Pokud je její zranění pouze vnitřní, uchopím jej do dlaní a snažím se urychlit hojení, případě zničit infekce a umírnit záněty.

Když se má práce chýlí ke konci, konečně dojede Gabriel s tím novým hostem a než se nadám, náhle odvádí Ondřeje někam bokem, aby mu něco sdělil. Od ztráty zraku se můj sluch značně zaostřil, ale v okolním ruchu to nebude ono. Krátce se pousměji a jen opravdu bystré oko by si mohlo všimnout, že jedno psí ucho se natočilo směrem ke Gabrielovi s Ondřejem.

Ondřej - 06. června 2017 18:25

Tábor marodérů

Lerien se nakonec nechá přesvědčit a trpně si nechá od Abeho zkontrolovat ránu.
"Tvrdý dopad." hlesne jen, když se Abe ptá na původ zranění.
Když pak ránu šije, kouše se dívka do rtu až se tam objeví kapička krve, ale ani nehlesne.

Ondřej celou dobu Abelarda pozorně sleduje. Když se pak objeví Gabriel, jen neochotně se nechá odvést kousek stranou.
"Dohadovali? Koukám, že ste se nakonec dohodli." blýskne po tobě Ondřej zlým pohledem, když si všimne, že jsi Sašu přivedl do tábora jen tak, beze všeho, jako hosta, který si může dobře prohlédnout cestu, která sem vede.

"No tak, copak pro mne máš tak zajímavého? A ať to stojí za to." založí si ruce na prsou a zamračeně tě sleduje.

Saša mezitím odsedlá koně a zavede jen k ostatním propalován nedůvěřivými a dost možná i trochu nejistými pohledy přítomných marodérů. Sem tam někdo v tichosti něco prohodí, ruce bezděčně putují na jílce mečů a šavlí. Poslední dobou je tu až příliš nových tváří a jedna podivnější než druhá.

Lerien netrpělivě pokukuje po Ondřejovi s Gabrielem i po Sašovi. Je vidět, že by velmi ráda byla u jejich rozhovoru, ale Abe ještě dokončuje svou práci. Cítí i na sobě pohledy ostatních, tázavé, zvědavé, dost možná i nespokojené a dobře ví, že je co vysvětlovat. Mezi chlapy je ve vzduchu cítit napětí které by se dalo krájet.

Gabriel Gallagher - 06. června 2017 18:56

… dobře radit, těžce rozhodovat …

(tábor – Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

„Dohodli.“ prohodím nevesele a podrbu si čelo. Je těžké mu něco říkat, když vlastně ani nevím jestli mi bude věřit. Ale říct něco musím.

Všimnu si, že se podívá na Sašu, který se sám stal terčem pohledů v táboře. A podle všeho se při neopatrném pohybu stane i terčem nějaké čepele. Ale byl si sebou dost jistý, a s tím jak vypadá se ho nebudou chtít jen tak dotknout.
Můj pohled pak přelétne i Lerien, kterou ošetřuje Abelard. Tvář mi ztuhne. Tahle malá krásná ještěrka je tedy jeho. Škoda ... ale tu pusu mi jednou dá.

Raději rychle opět otočím pohled na Ondřeje a unaveně vydechnu nosem. Přikročím k němu dost blízko a začnu šeptem směrem k jeho uchu, ramenem skoro na rameno a tak, abych byl otočený zády k ostatním mužům. Tak aby nikdo nesledoval můj obličej když mluvím.

„Štěstěna ti nadělila tu, kterou jsi hledal, co?“ pousměju se, i když to nemůže vidět.
„Hezký. Jen chci říct, že ti vojáci ve skalách se chovali dost divně. Žádný průzkum, prostě projeli někam dál, dost rychle. Bez rozhlížení. Vypadá to dobře, moc dobře, ale podle mýho je to moc podezřelý. S ní v táboře, pochopil sem že je důležitá k tomu tvýmu podniku, si nemůžem dovolit tady už dál zůstat, podle mě. Všichni ti, co odešli už utratili co měli a teď se budou rozhlížet po dalších mincích co jim zaplatí večeři, hm. Podle mě je jedno kdo navíc se o tomhle táboře doví, stejně to ví už dost lidí.“ skloním trochu hlavu a přeruším na chvíli hovor abych se rozhlédl jestli nás sledují, pak pokračuju.

„Je to na tobě, ty seš šéf Ondřeji, ale bylo by dobrý zaplatit tomu jejímu Zvířátku a poslat ho k čertu, určitě to pro něj bude známá cesta. Sbalit si stany a vyrazit dřív než padne tma. Můžu nachystat nějaký pasti, když bude třeba. Nebo prostě zmizte vy dva. Nevím co z toho, co jsi řekl o klenotech byla nebo nebyla pravda – ani mě to nezajímá. Nikomu to vykládat nebudu, půjdu si prostě po svým. Věřit mi nemusíš, ale když už jsi ji sehnal takhle lacino … tak už ji neztrať. Takový se špatně shánějí, vo to hůř ve skalách.“ široce se usměju a plácnu ho rameni.
Máš štěstí pacholku, tenhle klenot bych bral mnohem raději než zlato. A ty jsi vyhrál hlavní cenu, kterou ti vzít nikdo nemůže. A že sem se chvíli i snažil. No, hodně štěstí Ondřeji.

Otočím se k odchodu bez toho abych si ho poslechl. Mám hlad, špatný pocity a touhu mu přeci jen rozbít ústa. To by ale nikomu nepomohlo.

Pohledem vyhledám Sašu a uchechtnu se když vidím jak se stará o koně. Pak mi opět pohled skončí na Lerien. Založím si ruce a přijdu k nim abych počkal až ji Abelard ošetří a zkončí svou práci. V tichosti. Ještěrko malá krásná. Ondřej to vyhrál na celé čáře.
Na tváři se mi objeví lehký úsměv.

Saša - 06. června 2017 19:29

V táboře

Cítím na sobě cizí pohledy. Nedivím se tomu, cizí osoba sem přicestuje v komické dvojici. Tiché brblání poněkud změnilo tón, místo uvolněného dojmu je z toho cítit hodně nedůvěry a strachu. Lidé se klasicky bojí neznámých věcí. To je možná jejich problém. Jakmile se jednou s neznámem setkáme, už nám nepřijde tak děsivé. Pokud nás nezabije.

Poplácám koně po krku když jsem spokojený s jeho zaopatřením a rozhlédnu se pořádně po táboru. Několik osob, všichni vesměs jednotně koukají směrem mým nebo půlelfčiným. Pár pohledů také zalétne k lapkovi, který se o něčem baví s Ondřejem kousek dál. Asi mu valí do hlavy další nesmysly. Od koně zamířím za Lerien, o kterou se stará onen slepec. Podle pohybů vidím, že se vyzná v nějakém magickém léčení. Ty pohyby mi vyvolají v hlavě vzpomínky, kterým bych se raději vyhnul. Vzpomínat na dobu, kdy sem byl kompletní ležák, odkázaný na pomoc druhých s tím, že bych jim ani nemohl mít za zlé to, že by to se mnou vzdali.

,,Rád vidím, že ses dostala do ruk skutečnému léčiteli. Zítra už budeš hádám v pořádku, pokud zase nepolezeš někam pro fresky a nenatlučeš si." přelétnu pohledem k Abelardovi. Ještě pořád mám povinnost se starat o to, jak na tom Lerien je. U lidí ovládajících magii jeden nikdy neví jak dokáží vnímat okolí. Možná ani není slepý, jen vidí okolní svět v jiném spektru. Lapka u skupinky postává tiše, což jen kvituji.

Ondřej - 06. června 2017 21:55

Tábor marodérů

Pozorně poslouchám, co tak důležitého mi chtěl Gabriel sdělit. Tentokrát musím uznat, že mluví celkem rozumně. I když příliš nevěřím, že by nás někdo z nich jen tak prodal...ale hádat se nebudu...
"Jo, možná máš pravdu a je čas se přesunout, ale ještě chvíli to bude muset počkat, dlužím jim vysvětlení." kývne hlavou k ostatním.

Pak jen zavrtí hlavou, když se zmíníš o Sašovi.
"O něm nebudu rozhodovat já, to musí Lerien.
A neboj, teď už si ji pohlídám." usměje se trochu.

Když se otočíš k odchodu, nechá tě jít. Ještě okamžik stojí na místě a hledí směrem k Lerien. Snad o něčem přemýšlí či něco zvažuje. Přelétne pohledem tábor a pak se pohledem zastaví zase u skupinky u svého stanu a pomalu se za nimi vydá.

Když Abe skončí, Lerien si upraví plášť a přelétne pohledem muže, kteří stojí poblíž.
"Stojíte tu nade mnou jak tři sudičky." utrousí tiše a pomalu vstane.
"Děkuji," otočí se k Abemu, "a omlouvám se, pokud jsem byla poněkud nepříjemná, dlouhý den." dodá ještě a pak se otočí na Sašu.

"Jo, zdá se, že jo. I když...přiznám, žes byl šetrnější." usměje se.
"Tohle je tvoje." podá mu měšec se zbytkem zlatek, který Gabriel dole ve skalách nakonec odmítl. "Vím, že to není vše, ale asi budeš muset ještě chvíli vydržet." zatváří se omluvně.

Pak se otočí na Ondřeje a žádá si vysvětlení toho všeho. Na chvíli vás tu všechny tři nechají stát a usadí se o kus dál a nějakou dobu spolu rozmlouvají. Pak se přesunou k ohništi a Ondřej si svolá všechny k sobě.

"Štěstí nám snad tentokrát stálo po boku, když k nám zavedlo Lerien. Tohle je Emiel Estel Lerien Riam Valegrant. Nemanželská dcera krále Dobrogosta, dědička trůnu sonorského království, ale svůj nárok bude muset teprve dokázat prostřednictvím klenotů."

Pak se slova ujme Lerien.
"Možná je troufalé vznášet takový nárok od někoho jako jsem já." poodhalí svá zašpičatělá ouška. "Ale hodlám tvrdě splatit zradu, na kterou se nedá zapomenout a pohnat k zodpovědnosti ty, jež mohou za smrt mého otce i bratra. A tohle bude možná i výhodou." shrne vlasy za ucho a přehlédne všechny přítomné. Vůbec nepůsobí křehce jako nějaká nafintěná princeznička, právě naopak.

"Když nakonec uspějeme, mohu vám zaručit svobodný život u vašich rodin ve svobodném království, které se nebude třást před svými vojáky snad možná i nějaké ty zlatky." usměje se.

Pak se slova ujme opět Ondřej.
"Bude na čase najít si nové útočiště, kam se budeme moci vracet a kde se zase chvíli budeme cítit v bezpečí." Pak určí ty, jež mají projít okolí a vydat se hledat místa, kam by se mohli vrtnout, není příliš času nazbyt.

Lerien pak vyhledá Sašu.
"Zůstaň s námi, tvůj meč se bude hodit a já budu mít příležitost splatit svůj dluh a ty nebudeš muset hledat zas novou práci." usměje se a čeká na opověď.

Gabriel Gallagher - 06. června 2017 22:30

… rozhodnuto, hledání nového domova …

(tábor – Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Všichni se postupně sejdeme nad Abelardem a Lerien. Saša pronese něco skoro až vtipného a já se nad tím jen uchcechtnu, zamaskuju odkašláním.

Tak kdyby věděli co chystáš rudoočko … ale zřejmě nejsi sám. Zaplatí ti a ty odtáhneš. Dlouho už tu snad nebudem a ty taky ne.

I když Ondřej se příliš netvářil jako rozhodný vůdce. Na vysvětlování by měl zapomenou a na rozhodování si zase velmi rychle zvyknout.

Se založenýma rukama pozoruju jak Lerien pomalu vstává. Nadzvednu obočí, když mluví o sudičkách. Snad ji tedy přineseme nějakou lepší budoucnost, než je tahle zoufalá přítomnost.
Na další hovor a předávání zlata se tvářím dost zamračeně a nesouhlasně. Kdybys věděla krásko.
Ale tohle je zatím jen mezi mnou a mnou. A pak na mě zapomene. No, zasloužil bych si alespoň malé díky, když ne odměnu.
Překvapeně se otočím po zbylých, Sašovi a Abelardovi. Jediný jsem zůstal beze slova. A že by mi stačilo i něco nemístného, i nadávka. Ještěrko.

Pokrčím rameny a otočím se k odchodu. Abelard se vyslovil jasně a o společnost Saši nestojím zase já. Ať se tváří třeba jako … hrdina. Kdo ví co už udělal. Po tom co řekl ve skalách ať raději jde. Takhle ho mít za zády bude dost nepříjemné. A časem to zřejmě všichni zjistí. Vyfouknu nosem a odejdu k ohni, abych si dal trochu polévky a sedl si na svou deku. Vlastně ani nevím jestli služba skončila nebo se mám vrátit. Měl bych se snad … čert to vem, stejně musíme pryč. A brzy.

Pak si stejně Ondřej všechny zavolá. Hezký jméno ještěrko, a vůbec mi nepřijde obyčejný. Právě naopak. Teď ještě sehnat ty vaše klenoty.
Pak začne mluvit kráska. Vypadá odhodlaně a divoce podobně jako ve skalách. Jeden by tu holku nejraději svázal aby poslouchala a ona by se z toho stejně dostala i kdyby ten provaz měla překousat.
Ušklíbnu se jedním koutkem a sám pro sebe zakroutím hlavou s pohledem do země.
Hezký slova, od hezký holky … teda elfky.

Když Ondřej rozdává úkoly přihlásím se dobrovolně k tomu abych mohl jít obhlídnout terén. Stejně mám jen jednu deku a ostatní tak můžou alespoň balit. Navíc se na ně nemusím dívat a jen sedět, bude lepší věnovat se něčemu takovému jako obhlídka okolí.

Saša - 06. června 2017 22:50

V táboře

,,Vyprošuji si označení sudička. Přijde mi to jako druh čarodějnice a takovým je nejlépe zakroutit krkem. Ale pořád máme smlouvu, takže se prostě starám o to, jak ti je." přelétnu pohledem na Abe, když se zmíní o jemnosti jeho léčení.
,,Magické léčení je jen málokdy příjemné." zlehka si promnu levou stranu krku. Převezmu si už značně lehký měšec. Vzpomenu si na cestu na koni, stejně mi to nedá, abych se nezmínil.
,,Pokud by sis už připadala špatně kvůli placení, zdravý kůň se vždycky hodí." upřesním půlelfce, že naturální platbě se také nebráním. I Lerien sama asi chápe, že peníze jsou pro mě sice symbolem důvěry, ale ne stavebním kamenem. Když bylo potřeba pro ni obstarat ubytování či stravu, neváhal jsem použít peníze, kterými mi zaplatila.

Když se odebere s Ondřejem kousek dál, opřu se zády o jednu skálu a se založenýma rukama na hrudi čekám. Myslím, že nic zásadního se ode mne ani nečeká. I během Ondřejova proslovu zůstávám spíše mimo jeho skupinu lapků. Aspoň mám čas si je tak prohlédnout, jestli neuvidím nějakou známou tvář.
Hezké motivační řeči. Jenže lidé chtějí něco hmatatelného, nejlépe hned. Za dobrou budoucnost se nikdo moc nenají. Ale třeba se toho někdo chytne. Mít nějaký vzor, navíc tady si teď můžou vybrat.

,,Hmm?" zvednu hlavu, když se Lerien vrátí za mnou a požádá mne, abych zůstal se skupinou. ,,Já s tím problém nemám, ale všichni asi nebudou toho názoru." stáhnu si kapuci a pohledem na vteřinu zalétnu k ostatním mužům. ,,A díky za důvěru Lerien. Popravdě jsi tady asi jediná, která mi věří. Za to jsem rád. Až budeš mít chvíli volno a zájem, řeknu ti něco o sobě. Možná si pak nebudeš připadat jako ta podivná v téhle lidské společnosti." pousměji se. Z toho úsměvu mne bolí tváře, jakoby si odvykly na takový pohyb. ,,Co bude následovat teď? Přesunout takovou skupinu zároveň bude obtížné." zeptám se už trochu praktičtěji, o co vlastně půjde při tom stěhování se tábora na jiné místo.

Vypravěč - 07. června 2017 17:04

Tábor marodérů

Po proslovu Ondřeje a Lerien se táborem ozývá vzrušený hovor. Mnohé pohledy zalétávají k dívce a zvědavě si ji prohlíží. Pravda princezny z pohádek, o kterých vyprávěly babičky, vypadaly dosti jinak, ale tahle i tak má své kouzlo, a tak nějak je těmhle chlapům snad blíž než nafintěná slečinka, co se bojí stoupnout do louže.

Mnozí z marodérů se seberou hned po proslovu a vydají se do okolí, aby se porozhlédli po nějakém novém útočišti. Hlásil se dobrovolně i Gabriel, ale Ondřej jen zavrtěl hlavou.
"Pro tebe budu mít jinou práci. Za chvíli se vše dozvíš." nechá tě stát na místě a jde cosi domlouvat s jedním ze svých mužů.

Lerien mezitím promlouvá se Sašou.
"Ti všichni snad brzy zjistí, že není se čeho bát, žes rovnej chlap." mrkne na tebe.
"Najednou ne, na chvíli se teď mnozí rozprchnou po okolí a budou hledat a až najdou, postupně se přesunou. Nás ovšem čeká něco jiného."
Pohledem pak dívka vyhledá Ondřeje a lehce na něj kývne.
"Pojď." vyzve tě a vykročí směrem k němu.

Ondřej si ke svému stanu přivolá ještě Gabriela a Abeho. On i Lerien se pohodlně usadí a dívka začne nastiňovat další plán.
"My vyrazíme hned. Do královského města, do podzemních chodeb hrobky rodu Valegrantů. Zatím jediným vodítkem ke klenotům je informace, že máme otevřít králův hrob. Vlastně ne jediným. Klenotů je osmnáct. Vzpomínáš na ty ruiny hradu?" koukne po Sašovi.
"Na té fresce přeci jen bylo něco zajímavého. Na kulatém štítu, který držel ten rytíř bylo osmnáct výsečí a uprostřed byl tenhle symbol." vytáhne svůj medailon, na kterém je vyobrazen symbol vycházejícího slunce, však prapodivně upraven.

Zobrazit SPOILER

"Tohle je symbolem klenotů. Tenhle symbol měl by být tam, kde bychom mohli narazit na nějakou zmínku o nich a snad i na samotných klenotech."

Pak slovo převezme Ondřej.
"Půjde nás jen takto pár, ve městě nemůžeme se potulovat s bandou dvaceti chlapů. Ostatní nám tu pak nechají zprávu, kam se případně přesunuli. Nuže pánové, nějaké dotazy? Pokud ne, tak za hodinu vyrážíme." dokončí Ondřej a přehlédne tu prapodivnou skupinku. Snad raději vzal by někoho jiného, ale Gabriela bude mít raději na očích, na Sašovi trvá Lerien a schopnosti Abeho se vždycky hodí a snad právě on bude ve městě nejméně nápadný a mohl by jim velmi pomoci.

Gabriel Gallagher - 07. června 2017 17:52

… prapodivná skupina …

(tábor – Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Všichni kolem se dají do pohybu. Někdo tam, jiný támhle. Docela dost chlapů jde prohledávat okolí, a když se snažím taky přidat k nim, zastaví mě Ondřej. Rozpřáhnu jen nechápavě doširoka ruce. Nejsem snad schopný prohledat skály a najít nějaké vhodné místo na spaní? Snad poznám kousek prašné země, kde když si lehnu tak nebudu muset být přivázaný, abych se dožil rána.
Á tak, jinou práci … Hm. Souhlasně kývnu „No, dobře.“ nakonec proč ne. Umím i jiné věci a to tak že poměrně dobře. Založím si zase ruce a počkám co tedy konkrétně vymyslel.

Chvíli sleduju okolní hemžení kolem sebe. Tenhle den bude podle všeho dost únavný. A už se dokonce těším až si tu svou deku roztáhnu na novém místě, ještě by to chtělo ulovit alespoň malého králíka, když ne rovnou jelena nebo kousek dobytka ze vsi. Ondřej odejde s Lerien zase ke svému stanu a všechny nás zavolá. Tedy všechny. Slepce a Rudoočko - co ten tu ještě dělá!?
Pohlédnu na Sašu zkoumavým nepřátelským pohledem. Co ty seš zač, co ty seš zač a proč tady stále ještě jsi? Nechtěl jsi jít vydělat do vsi? Kamarádit s úřady? Nechat si navlíknout pytel na hlavu a obejmout se s oprátkou!?
Změřím si ho pohledem a založím si ruce, rozkročím stabilněji nohy. Naštěstí začne mluvit malá kráska. To mi hned pozvedne náladu, alespoň tak, že nemusím myslet na Sašu a můžu poslouchat co říká ona. Vyhrál jsi to Ondřeji.

Poslouchám v tichosti, jen při tom když pohlédne na Sašu, pohlédnu na něj úkosem taky. Zkoumali spolu fresky a pak by ji nejraději prodal. Veš v kožichu s ďábelskýma očima.

Panenka vytáhne dokonce medailonek. Něco takového bych od královské dcery čekal. Měly by mít něco takového jako poznávací znamení. A kdo ví, k čemu to bude všemu dobré.
„Hezký.“ pronesu tiše nad kvalitou zpracování, hlavně nad tím, že je to ozdoba na jejím krku. Pobaveně se usměju. Takže hledáme tenhle symbol, vypadá to skoro jako malá houba. Jednoduchý. A vyrazíme hned, takže se ani nemusíme obtěžovat dlouhým balením. Tedy hlavně my co nemáme co sbalit.

Teprve teď mi došlo, že půjdeme takto … takto? Nás pět a pes? Ušklíbnu se a lehce zakroutím hlavou. Je lepší jít v malé skupince, to ano. Ale v téhle skupince je snad jediný normální Ondřej. My se mu asi budeme držet ve stínu a doufat, že si nás nikdo nevšimne.

Víme kdo, víme kam, víme proč … a teď už jen stačí velká dávka štěstí. Taková co by se vešla tak na káru taženou dvěma bejky. Široce se usměju. Tohle bude zajímavá výprava a v mých počtech to znamená 1/5 pokladu, to je slušný podíl. Dotazy nemám.
Přikývnu s úsměvem „Souhlas. Za hodinu.“
Pohlédnu ještě na Lerien s potutelným úsměvem. Takže tě budu mít na očích ještěrko. Mučivý, ale i přesto to stojí za to.

Do doby než vyrazíme je ještě co dělat. Otočím se k odchodu, jdu si stočit svou deku a zabalit si do ní misku. Pak se přidám k ostatním abych sem tam někomu dělal pomocnou ruku při skládání a balení.

Saša - 07. června 2017 19:16

Táboření je u konce

,,Sem rovnej, ale to neznamená, že se nemají čeho bát." odvětím Lerien pobaveně. Ale bude dobře, pokud nebudou zbytečné rozbroje. Pokud si nikdo nezačne s něčím nerozvážným, nevidím problém v tom se ostatním vyhýbat. Zamířím za Lerien, která mne vede zpátky za Ondřejem. Patrně se budeme radit o dalším postupu.

,,Jo. Vypadala si tím podezřele moc zaujatá na to, že na té fresce nic moc nebylo." přikývnu půlelfce, když si vzpomenu, jak jsem ji potkal prvně.
,,Takže podle tebe ta freska byla potvrzením toho, že jakmile uvidíš tenhle symbol, tak víš, že klenot je blízko." odhadnu její domněnku. Ještě se ze mě nakonec stane nějaký lovec pokladů a archeolog.

Když nás Ondřej vyzve k dotazům, na chvíli se zamyslím. Hlavní město a má přítomnost v něm patrně vyvolá poprask, především u představitelů církve a jiných náboženských skupin. S trochou smůly se budeme muset vypořádat i s nějakými horlivými fanatiky.
,,Tak jo, jdeme vykrádat hrobky. Jak vůbec budeme cestovat? Pěšky?" zlehka rozhodím rukama. Plížit se do temných kobek a prohledávat místa posledního odpočinku....trochu mi to připomíná minulost. Jenže to jsme do takových míst lezli kvůli tomu, že se to tam hemžilo kostlivci, ghouly a jinou verbeží. Což mi připomíná....

,,Měli bychom si sehnat nějaké posvěcené věci. Mrtví nemají rádi, když se jim někdo přehrabuje v hrobce a mohli by se rozhodnout si svůj práh bránit." navrhnu ještě směrem k ostatním. Mám dojem, že s podobnými věcmi budu mít zkušenosti asi jediný. ,,Nejsi náhodou nějaký potulný kněz?" otočím se k Abelardovi. To by náš problém docela vyřešilo. Požehnat čepel, amulet, cokoliv takového by stačilo. Vzhledem k tomu, že své věci mám při sobě jen čekám až se vydáme na cestu do města.

Abelard Smecker - 07. června 2017 19:32

Tábor marodérů

(Ondřej, Lerien, Saša, Gabriel)

"Tvrdý dopad..." pokývám hlavou a dokončuji svou práci. "A kdo je ten tvůj zachránce? Chlapi nemají příliš v lásce návštěvy, ale tenhle je doslova znepokojuje." Zeptám se, poodstoupím a vytáhnu z potrhané tašvice několik povadlých listů, které hodím do malého hmoždíře, který jsem si přinesl ze svého stanu, přikápnu trošku vody a začnu je třít. Chtělo by to trošku oleje... pomyslím si, ale pak nad tím pokrčím rameny, směs naliji na kapesník, který několikrát přeložím, přiložím na zraněné místo a několikrát ovážu obvazem. "Bude to muset stačit...na noc obklad otočíme a snad předejdeme otokům."

Podle Sašových slov poznám, že mu nejde jen a pouze o peníze. Minimálně ho zajímá "stav dodávky". "Bude v pořádku...přinejhorším to usekneme." Zvednu se s úsměvem a jdu si uklidit své věci zpět k sobě. Cestou se mi Trinke trochu zamotá pod nohy, a tak mu trochu vynadám, že mi má ukazovat cestu a ne podrážet nohy. Pak sesbírám pár věcí, které mi popadaly a pokračuji v cestě.

Gabriel Ondřejovi neřekl nic, co by už nebylo zřejmé, ani nic zajímavého či užitečného. Příliš se tím tedy nezabývám a vrátím se až ke společnému proslovu Ondřeje a Lerien. Vyslechnu si jejich řeč a jejich slova si nechávám projít hlavou. Chlapi se už rozhodli...no snad jim to dodá trochu odvahy. Teď alespoň budeme vědět, co hledat a kde to hledat.

Po této společenské události jsme svoláni na jedno místo. Složení skupiny mě příliš nepřekvapuje, ale zároveň nejsem moc spokojen s Gabrielovou přítomností. Chápu, že si ho chceš vohlídat osobně, ale kdyby to bylo na mě, zůstal by tady pod přísným dozorem a kopal latríny v novém táboře. Zajímá mě ale ten nový. Zatím se nepředstavil, ale většinou nemám ve zvyku představovat se jako první. Mé jméno mi už stejně v podstatě nepatří a je jen označením mé osoby. Postesknu si na staré časy a myšlenku znovu zaženu, abych mohl upřít pozornost na dění.

"Ve městě mohou být mé schopnosti omezeny. Tady v lese je příroda silná...tam budou kolem jen osekané kameny, možná pár trsů trávy. Nedokážu tam to, co zde." Vysvětlím a promnu si ruce. Vyvolání bolesti je jedna věc, skutečné léčení...budiž. Ale určitě nedokáži to, co dnes během příchodu Lerien. "Kněz? Bohužel nejsem, ale budu o tom uvažovat. Ale pokud máte pocit, že se vám bude hodit léčitel a několik starých dobrých psích smyslů...jdu s vámi." Pohladím Trinkeho po hlavě a usměji se na něj. Jako kdybych se už tak dost nenachodil...

Když dostaneme hodinu času, poberu si některé své věci. Deku, starý, ale ostrý nůž, hmoždíř s tloučkem a část mé zásoby bylin. Ujistím se, že někdo vzal s sebou kotlík a vyprosím si trochu jídla na cestu a jednu kost pro Trinkeho, kterou můžeme v horším případě nasekat a vyvařit. Když jsem připraven, zastavím se u Saši. "Zdravím tě, žoldnéři." Pak mě napadne, jestli jej toto oslovení neurazí. Seznamování se s lidmi v okovech má své výhody... pomyslím si. "Slyším správně těžkou zbroj? Ještě jsme tu neměli bojovníka jako ty. Jsem rád, že zůstáváš, přítomnost každého takového dokáže pozvednout morálku, i když se ho zpočátku možná obávají. Kromě toho možná nám Fortuna kompenzuje to, že nám před pár dny poslala Gabriela." Pousměji se. "Zaslechl jsem, že už se znáte."

Saša - 07. června 2017 21:10

Tábor

Takže něco jako druid? napadne mne, když se slepec zmíní o svém městském handicapu. Asi každý máme něco. Naštěstí mé schopnosti nejsou omezeny prostředím. To bych byl bojovník dost na nic.
I onen slepec se začne balit, za nedlouho se však vrátí ke mně s dotazem na rtech. Je to vlastně první případ v této společnosti, kdy za mnou někdo přišel z vlastní iniciativy.

,,Těžkou zbroj? Ne tak docela. Ale myslím že v porovnání s ostatními tady to tak lze označit. A říkej mi Saša. Na označení žoldnéř by se mohlo ozvat víc osob." odvětím slepci. Příliš nevěřím jeho přístupu, že tady bojovníka jako jsem já neměli. To je dost možné, ale kromě obecné nedůvěry o mě prakticky nic neví. ,,A lidé se bojí toho, co neznají. Na to už jsem si zvykl. A Gabriel....zřejmě máš na mysli toho lapku co nás zadržoval a pak mne sem dovezl. Ano, už jsem měl tu čest. Ale zase ode mě nesmíš mít přehnané očekávání. Můj úkol je zajistit bezpečí Lerien. Výprava za klenoty zní sice hezky, ale pokud se Lerien něco stane, bude můj status nájemné síly stát za houby." přikývnu souhlasně. Nikoho jiného asi na mysli mít nemůže, protože je to poslední osoba z naší skupinky, která má namířeno do města.

Vypravěč - 07. června 2017 21:12

Do hlavního města

Lerien se trochu ošije, když Saša prohlásí, že se jdou vykrádat hrobky.
"Rozhodně se nechystám nic vykrádat. Nezapomínej, že tam leží i moji předci." úsměv zmizí z tváře.
"A žádné posvěcené věci potřebovat nebudem." Pak se otočí a nechá vás tu stát. Patrně se jí tyto poznámky trochu dotkly.

Ondřej se za Lerien jen otočí, ale nechá ji jít.
"Opatrně na pusu pánové." prohodí pak jen a otočí se na Abeho.
"Takhle jsem to nemyslel. Spíš, že z nás budeš nejméně nápadný, slepého žebráka si nikdo moc všímat nebude, nikdo ho nebude z ničeho podezřívat a leccos může zaslechnout."

Nechá vás, abyste se připravili na cestu a sám se jde také sbalit. Vezme s sebou něco ze zásob, které se podařilo získat a spolu s Lerien pak počká u vchodu do skal i s pěti koňmi. Zdá se, že pěšky cestovat nebudete a dokonce nebudete muset ani sedět ve dvou na jednom koni.

"Abe zvládneš koně?" ujišťuje se ještě Ondřej a mezitím pomáhá Lerien do sedla. Pokud jsou všichni připraveni, můžete vyrazit. Máte před sebou dva dny cesty a do večera jen pár hodin. Směr určuje Ondřej. Přebrodíte Velborgu a zamíříte na východ. Ondřej schválně vyhýbá se obydleným místům, kde byste snad mohli narazit na vojáky.

Po pár hodinách v sedle se začíná hlásit únava. Slunce se začíná sklánět k západu. Bude na čase poohlédnout se po nějakém místě na nocleh. Ondřej zajede trochu hlouběji do lesa, stranou cesty. Konečně to vypadá, že dnes bude chvíli klid.

"Tady bychom dnes mohli rozbít tábor." koukne po ostatních, co na to říkají.

Gabriel Gallagher - 07. června 2017 21:49

… za řeky, do lesa …

(cesta do hlavního města– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Hodina byla dostatek času se sbalit. Dokonce i něco co se bude po cestě hodit, vak s vodou a dva kusy křemene co jsem vyměnil za něco málo sušeného masa a mincí. Deku jsem si jen přehodil přes rameno, když už se nachýlila ona doba a došel za skupinou.

Takže koňmo, alespoň si neochodím boty a budeme tam rozhodně mnohem dřív. Vyberu si jednoho čtyřnožce a uložím na něj svou deku a přivážu ji k sedlu. Sám se vytáhnu nahoru a divocha trochu přitáhnu.
Otočím se na Abelarda, když o něm Ondřej začne mluvit. No jak pojede na koni - jsem zvědavý. Poslepu na koni, jo to je dost hloupý. Nevypadá sice, že by mu jeho nemožnost vidět v čemkoliv bránila. Alespoň zatím nic takového nepředvedl. Ani bych se nedivil, kdyby přeci jen něco málo viděl. Po tom co jsem narazil na Sašu, už jsem zřejmě viděl všechno a ničemu už se divit nikdy nebudu.

Ušklíbnu se jen a čekám až se všichni dostanou nahoru. I ještěrka, na koni ji to sluší ještě víc. Alespoň mám cestou co sledovat, spíš koho. Velmi pěkný výhled na její záda. I to málo stačí krásko. Občas se rozhlížím kolem ale většinu času na cestě stejně sleduju ji. Kůň sám ví kam má jít a moji asistenci ani nepotřebuje.

Ondřej nás vede bokem, bez cest, bez obydlí a nakonec nás zavede do lesa na odlehlé tiché místo. Alespoň tak zatím vypadá. Pozadí už mě pálí od sezení a hlava mi začala před nedávnem trochu padat.

Otřepu se a opřu se lokty o koňský krk, otočím se směrem k Ondřejovi.
„Dobrý místo. Projedu to kousek okolo a cestou posbírám něco dřeva.“ pronesu jen unaveně a popleskám koně po silném krku. Narovnám se a protáhnu a vyrazím pryč.

Pryč od místa tábora, ale držím se blízko v kruhu, abych mohl obhlédnout okolí co vše se tady skrývá, jedu jen pomalým krokem, rozhlížím se a k tomu hledám i něco málo dřeva. Po chvíli zastavím, svezu se bolavě ze sedla, opřu se mu dlaněmi do boku a protáhnu si ztuhlé nohy. Na jednu i na druhou stranu, pak pár dřepů. Tohle by ostatní vidět nemuseli. Jízdu na koni nemám rád. Ale je pravdou že je to rychle a … občas pohodlné.

„Tak pojď, zvíře.“ pronesu ke koni do ticha a cestou tentokrát pěšky sbírám silnější větve co sebou můžu nést. Při tom se rozhlížím kde vlastně jsme a jestli nás něco nepřekvapí.

Abelard Smecker - 08. června 2017 02:30

Tábor marodérů - do hlavního msta
(Ondřej, Lerien, Saša, Gabriel)

"Můžeš mi říkat Abe. Těší mě." Představím se Sašovi a vyslechnu si jej. "Každýmu, kdo tu zůstal, záleží na bezpečí Lerien...ti, v jejichž zájmu to není, nedávno opustili tábor. S úsměvem kývnu hlavou směrem ke skalám okolo. Nebo je přinejmenším budou zajímat ty klenoty, nezbývá než doufat, že to dobře dopadne. Ale bude dobré, když přežiješ až do konce. Nikdy nevíš, jestli se někdo u samého cíle nerozhodne shrábnout odměnu. Princezna potřebuje ochranu stále a věřím, že jsi dobrý ve své práci."

Nakonec jsem postaven před koně, na kterém mám jet. To mě trochu vyděsí. "Ondřeji...já...neseděl na koni od svých sedmnácti. Tohle nebude dobrý nápad." Vím, že to je nejrychlejší způsob, jak cestovat, ale jezdit poslepu... Ještě nějakou chvíli se kroutím,
přičemž chvíli se zdám býti protivným, rozmazleným dítětem a jindy pro změnu mrzutým starcem. "Jestli mě opravdu musíš posadit na koně, tak vyber nějakýho nákladního, s dobrou možností se držet, který tě bude následovat bez nutnosti řízení...a pojedeme krokem," vyslovím nakonec několik podmínek.

Když se usadím na koně, sedím na něm nahrbeně a držím se hrušky sedla, očekávaje náhlý rozjezd. To však nestačí a když se kůň rozjede, obejmu jeho krk a přitisknu se mu tváří na hřívu. Cesta je dlouhá a být takto ovládán pohyby, kterým se už dlouho neumím přizpůsobovat, je značně nepříjemné. Trinke je sice hned za námi, ale necítit jeho srst u mých nohou mi na klidu nepřidá. Možná by stačilo pár dnů a dokázal bych toho koně převzít...ale v čem by to bylo lepší, když se stejně musím soustředit, abych se udržel v sedle?

Konečně jsme zastavili, zůstanu v sedle, dokud mě z něj někdo nedostane a když spočinu na zemi, začne se se mnou svět z dlouhodobého rytmického pohybu nepříjemně houpat. Je jedna věc pomáhat na lodi se všemi pěti pohromadě a druhá zažít si mořskou nemoc poslepu... pomyslím si a plácnu sebou k nejbližšímu kmeni, kde si začnu vymotávat z prstů žíně, které jsem během cesty mimovolně vytrhal z koňské hřívy. "Na to zvíře mě už nikdo nedostane..." procedím mezi zuby.

Kde jsem si sedl, tam taky zůstanu. Opřu se o strom a nechám ostatní, ať se starají. "Podej mi hůl..." Utrousím vražedným tónem, když uslyším, že náhodná osoba prochází kolem. Je mi jasné, že při tomto neustálém houpání se mi dnes bude hodně těžko usínat a mám pocit, že bych radši umřel, než abych zítra ráno zase měl vylézt do sedla.

Po nějaké chvilce se ale dám zase dohromady a opět začnu vnímat okolí. A když se ke mě v okolním shánění přiblíží Saša, zeptám se ho: "Sašo? Filozofická otázka. Je pro žoldáka, jako ty, přijatelnější udělat co se dá a zemřít hrdinskou smrtí, která možná zachrání svěřený život...nebo jak jsi říkal...ztratit na statusu obranné síly a poklesnout mezi konkurenty? A ve tvém případě...šlo by ti spíše o čest či lásku k řemeslu nebo prostě o to, že už by sis nevydělal na chleba? Ono jsem si jistý, že by ses už nějak uživil i tak."

Nevím, co bude za touto otázkou hledat, z mé strany je to však jen čistý zájem o možnost posoudit člověka. Ať odpoví jakkoliv, jsem si jistý, že jeho pohled na věc dozajista pochopím.

Saša - 08. června 2017 17:37

Cestování

,,To nebylo myšleno zle. Už sem pár kobek navštívil, ale za jiným účelem, než z nich něco odnášet. Takže mi to přijde zvláštní." pokrčím rameny za čertící se Lerien. Rozumím, že představa vybrakování hrobky vlastních předků není příjemná. Ale musím myslet na všechny možnosti, které se mohou vyskytnout.

,,Koně, to vypadá dobře." přikývnu spokojeně, když jsme odvedeni k pěti statným zvířatům. Pak se však otočím, podobně jako Ondřej, na slepce, který nás doprovází. Zvládne jet na koni? Následuje Abeovo vysvětlení, že na koni se skutečně nebude cítit nejlépe. S tím bych mohl pomoci.,,Přivážeme prostě uzdu k sedlu koně před tebou. Kůň tak půjde jistě a nebude potřebovat navádět." navrhnu slepci. Proti tomu by snad nemusel příliš protestovat a jeho jediná starost bude se udržet v sedle. Ať už se rozhodne jakkoliv, brzy se dáme na cestu. Cestou se držím spíše vepředu, přestože Ondřej udává směr. Pohledem pročesávám okolí, dávajíc pozor na možné podezřelé věci. Ale zdá se, že pro dnešek to bude už klidné.

Na ostatních je vidět únava a i já sám už toho mám za dnešek dost a dost. Přesto si nemůžu dovolit "si odfrknout" a přestat být ostražitý. V lese může být spousta nebezpečí, od zvířat, přes lapky až po různé lesní bytosti.
,,Snad to nebylo tak zlé ne?" odvětím Abeovi, když se nechá slyšet, že na koně už nevleze. Podám Abeovi hůl, jen doufám, že mě s ní hned nepřetáhne. Není zrovna v nejlepší náladě. Zamířím zaobstarat koně, uvázat je a odsedlat. Když se vrátím, Abe se na mne otočí s otázkou toho, jak vnímám svoje řemeslo a kam až jsem ochoten zajít.

,,Tvá slepota ti zabraňuje být povrchní. Asi je pravda že všechno zlé je k něčemu dobré. Nedokáži ti dát jednoznačnou odpověď. Ale my, kteří jsme byli vyrváni z chladných spárů smrti, se nikdy nevrátíme úplně stejní. A já mohu jen doufat, že smrt nerada sahá dvakrát na stejné zboží. Tím chci říct, že nemám jinou obživu než to, co dělám. A jsem v tom dobrý. Nemám v plánu umírat a mám v plánu dokončit zdárně svoji práci do konce. Chránit ostatní je pro mne asi prostředek k tomu, aby ostatní lidé dokázali uznat, že i něco jako jsem já může být užitečné." odpovím Abeovi na jeho dotaz. Nevím, jestli ho moje odpověď uspokojila a vím, že sem mu přímo neodpověděl na otázku. Ale podobné filozofické úvahy patří spíše učeným lidem než někomu, kdo spí s mečem u pasu.

Vypravěč - 08. června 2017 20:41

Kdesi v lesích

Gabriel vydá se obhlédnout okolí vašeho dnešního tábořiště a posbírat nějaké to dřevo. Les vypadá pustě a prázdně, nezdá se, že by zde krom vás ještě někdo byl. Dřeva je tu dostatek, takže za chvíli máš plnou náruč.

Ondřej mezitím obstaral svého koně i koně Lerien. Ta nasbírala nějaké klestí, a když se Gabriel vrátil se dřevem už v tábořišti doutnal malý ohníček. Ze sedlových brašen si vyndá chléb a sýr, dokonce i kus sušeného masa, sama si nechá kus a zbytek podá ostatním.

Sem tam po očku sleduje Abeho a nakonec se přesune blíže k němu.
"Můžu?" osloví jej a usadí se vedle něj.
"Nedá mi se nezeptat. Jak se orientuješ, když jsi ošetřovat tu ránu měla jsem pocit, že snad musíš vidět. Ovšem na tom koni, asi to nebyla příjemná jízda což?" zvědavě si Abeho prohlíží a občas pohledem zabloudí i jeho psu.

Začíná se pomalu šeřit. Ondřej sem tam přihodí něco na oheň.
"Měli bychom si rozdělit hlídky. Jen tak pro jistotu." navrhne pak Ondřej a koukne po ostatních, zda-li nebudou nějaké námitky. Všichni jsou po dnešní cestě unavení, ale opatrnosti není nikdy nazbyt.

Gabriel Gallagher - 08. června 2017 21:14

… vpravo les, vlevo les, všude les …

(cesta do hlavního města– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Snad to pusto a prázdno lesa, umocňované křupáním větviček pod šesti nohama. Mýma dvěma a čtyřmi toho zvířete, jsou dobrým znamením. Znamením klidného spánku.
Pousměju se sám pro sebe. Ano, klidného spánku. Rozhlédnu se kolem ještě naposledy, vezmu do rukou poslední větší větev a vydám ze zase zpátky. Nohám už se vrátil cit, kotníkům pružnost a navíc už mám náruč plnou dřeva.

Když dorazím do provizorního tábořiště hned z kraje shodím z náruče dřevo, které jsem posbíral.
Všichni se tváří poměrně unaveně. Nejvíc zřejmě Abelard, a to celou cestu ležel. Uchechtnu se. S tímhle by se mělo něco udělat. Jinak by tahle cesta mohla být dost dlouhá. O jeho slepotě už ale nepochybuju. Žádný by se takhle neztrapnil jen z jízdy na koni.

Pohledem se otočím na Ondřeje. On je tady teď vůdce a tak všechny informace zřejmě bude chtít vědět.
„Všude kolem je klid. Houby, veverky a spousty jehličí. Nic z toho si povídat nechtělo. Nic zajímavýho.“ pobaveně se ušklíbnu a vezmu koně k ostatním, kteří už stojí osvobození od sedel. Svého taky osvobodím a sedlo s dekou si položím na klidné místo někam kousek od ohně. Dostatečně rovné, bez kořenů a především bez mravenců. Ti umí být pěkně nepříjemní když na to přijde.

Pak si kriticky prohlídnu ohniště, založím si ruce a nevěřícně zakroutím hlavou „C-c, táboříme snad poprvé chlapi … a spanilá princezno?“ rozhlédnu se kolem. Ano, i ty ještěrko. Teď budeš muset snášet nějakou dobu tuhle chlapskou sebranku. Ale vypadá to, že jsi zvyklá si poradit i sama.
Kdybyste se nevykecávali, pak by bylo i něco málo uděláno. Sleduju všechny s širokým úsměvem a z boty si vytáhnu dýku. Když už nebude krájet maso, nebude alespoň zahálet. Odmítnu jídlo, které mi nabízí. Na to bude čas.

Dojdu k nasbíranému dřevu a dám se do práce. Některé kousky nalámu v rukou, s některými si pomůžu nohou. Do rukou si vezmu dva silnější klacky a dám se do ořezávání kůry a připravím je na to, aby posloužily jako stojky.
Přihodím na oheň něco málo z toho co jsem donesl a své ořezané stojné klacky zabodnu pevně do země aby pevně držely. Dojdu si pro deku a udělám provizorní závěs před ohništěm. Tak, že z cesty nebude vidět světlo, které oheň způsobuje. Alespoň to málo se musí udělat, když nechceme brzkou společnost nějakých vojáků.

Sundám si rukavice a hodím je na své sedlo. Vezmu si kousek sušeného masa k jídlu a konečně se posadím. Ruce špinavé, z vlasů si vytáhnu křehkou větvičku a odhodím ji do ohně. Natáhnu si dopředu jednu nohu a uvolním záda tím, že se nahrbím. Pomalu žvýkám ten tuhý kousek.

Na Ondřejovo prohlášení nadzvednu obočí. No a kvůli čemu jinému než pro jistotu bychom to dělali, pro zábavu? Široce se usměju.
„Beru si druhou.“ přihlásím se rychle zdviženou dlaní, pobaveně se usmívám. Nejprve bych se chtěl chvíli vyspat. Při tom žvýkám kus masa.

Abelard Smecker - 10. června 2017 00:13

Na cestách

(Ondřej, Lerien, Saša, Gabriel)

Na Sašovu odpověď pokývám hlavou. "Uznávám, že přímou jasnou odpověď asi dát nelze, ale poslyš...smrt? Jak daleko jsi byl? Kam až tě odnesla?" zeptám se zvědavě. Něco mi říká, že nejde o situaci, kdy se člověk zdá mrtvý a náhle začne z ničeho nic dýchat.

Večer poté plyne dál a zanedlouho někde poblíž plápolá oheň, což mi nedá, abych si k němu nepřisedl a neohřál se. Nedlouho na to si ke mě přisedne Lerien a ptá se, jak vidím na rány. "Na koni se pohybuji v prostoru, který nestíhám vnímat...nemám kontrolu nad pohybem. Léčení je něco jiného. Každý živočich vydává energii...do druidismu mě zasvětila jedna stará, ale dobrá čarodějnice...dobrá pokud mi tedy ona nevzala zrak, to už se asi nedozvím. Odhalila mi, že každá živá věc není nic jiného než nepředstavitelné množství spolupracujících živočichů, včetně vás i mě. A tato energie se mezi nimi přelévá. A já dokáži vycítit, kde jsou tyto spoje znatelně přerušené...a snažím se jim pomoct spoje obnovit."

"Nikdy se nelze zaměřit na všechny z nich...a jakékoliv velké množství vyžaduje spoustu soustředění. Jakékoliv...prohlížení je tak nejprve namátkové a pak se zaměřím na užší prostor. I tak vám nepovím, jestli je rostlina červená nebo zelená." Nelžu...kdybys věděla, jak vidí Trinke, opravdu bys nerozeznala červenou od zelené, pomyslím si.

Vytáhnu své jídlo a začnu jej jíst. Mezitím přijde Gabriel a rozhodne se vylepšovat oheň. Na jeho počínání nic neříkám, někteří lidé prostě potřebují rejpat do čehokoliv a pro takové jsou slova příliš drahá. Nebo mu možná jen nedá nedělat věci po jeho...i takoví jsou.

"Trinke nás na příchozího upozorní dřív než jej vůbec někdo z nás uslyší, i když spí...ale i tak je lepší mít někoho vzhůru. Beru si poslední hlídku, ráno vás vzbudím."

Saša - 10. června 2017 10:52

Táboření v lese

Zatímco odstrojím svého a Abeova koně, Gabriel se postará o svého koně a Lerien. Gabriel se vytratil pro dřevo, což mu u mě dává pár bodů plus, že se o tohle postará. Měl bych zkusit se naučit s ním alespoň trochu vycházet když už jsme na stejné cestě, přestože každý vidí její smysl někde jinde.

,,Jak daleko? Řekněme, že peklo existuje a přinesl jsem si sebou určitý suvenýr. Řekl bych, že vzdálenost se v tomto případě měří spíše pocitově." odpovím ještě slepci na jeho otázku. Popravdě nevím jak bych mu měl odpovědět, nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Jsem tady, živý a v rámci možností zdravý. Když si to porovnám s tím, co se mnou mohlo být, je to asi nejlepší možnost, které jsem mohl dosáhnout. Sundám ze sebe zbroj, složím ji vedle sebe a posadím se na plášť. I přes světlo ohně by nemělo být snadné vidět, že moje šněrovačka je zakrvácená asi den starou krví. Asi jen Trinkeho nos by ji mohl rozeznat.

Lerien se ujme založení ohně, během toho se vrátí Gabriel s nasbíraným dřívím. Mělo by ho být dost až do rána. Přesto si neodpustí opět další rýpavou poznámku. Asi opravdu jeho život nebyl příliš naplněný štěstím, že se musí pořád do ostatních navážet.
Abe se dá do řeči s Lerien ohledně toho, jak dokáže "vidět". Já sám tomu také příliš nerozumím, ale mám určitou představu. Abe to vysvětluje tak, že je to snadno srozumitelné pro normálního člověka. ,,Trochu mi to připomíná krejčovinu." houknu směrem k Abeovi, když se zmíní o přerušené energii a jejím zacelování. Při zmínce o čarodějnici mi to však nedá, abych si neodfrkl.
,,Čarodějnicím se nedá věřit. Nepomáhají nikomu jenom tak z dobrého rozmaru." v mém hlase je znát určitá zášť a nevraživost k čarodějnicím.

Nakonec dojde řada na hlídky. Gabriel s Abem si už rozeberou dvě třetiny noci.
,,Já si vezmu tu první. Myslím, že není potřeba aby jsme noc dělili na víc částí ať aspoň někteří z nás mají klidný spánek bez přerušování." kývnu hlavou k Lerien s Ondřejem.

Vypravěč - 10. června 2017 17:15

Noc v lese

Setmělo se, oheň příjemně hřál, mezi listovým nad vašimi hlavami sem tam prosvítalo hvězdné nebe. Les byl klidný a tichý, můžete doufat, že taková bude i celá noc.

"Hmm, zajímavé." odpoví Lerien na vysvětlení léčitele.
"Nemáš kontrolu nad pohybem. Tak tě to naučíme, nic na tom není." usměje se pak.
"Jestliže dokáže vnímat energii, dokážeš vnímat i koně pod sebou. Stačí se jen trochu soustředit.
Zítra si dáme první lekci, hmm? Bude to pohodlnější pro tebe i pro toho koně." dodá ještě pak s úsměvem.

"Ta na koni umí jezdit snad i pozadu." prohodí Ondřej, když zaslechne dívku.
"Jen se mne nebojte vzbudit, jediný kdo může v klidu vyspávat je Lerien." dodá pak ještě k rozdělení hlídek.

Lerien neprotestuje, dnes byl dlouhý den a únava dělá své. Ještě chvíli se hřeje u ohně, pak si dojde pro svou deku a pohodlně se uloží tak, aby ji oheň hřál do zad. Popřeje vám dobrou noc a za chvíli už spí spánkem spravedlivých.

Nakonec zůstane vzhůru jen Saša. Všichni spokojeně oddychují. Z lesa se občas ozve zahoukání sovy, štěkot srnce a dokonce i vzdálené zavytí vlka. Všude je klid. Dnes vám snad po perném dni bude přána klidná noc.

Gabriel Gallagher - 10. června 2017 20:10

… hlídka v lese …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Celá konverzace u ohně se vede o něčem, čemu ani rozumět nechci a vlastně ani nerozumím. Magie, energie, čarodějnice ...pf. Při tom jak jsem unavený určitě ne.
Znuděně se chvíli dívám do plamenů, když si široce zívnu. Hlídky jsou rozděleny a tak nezbývá nic jiného než si prostě jít lehnout a zkusit si chvíli odpočinout. Dneska už toho mám tak akorát dost a na řeči nejsem.
„Tak mě vzbuďte až bude čas.“ pronesu jen otráveně a unaveně ke všem a vlastně hlavně k Sašovi.
„Dobrou noc.“ oznámím a odejdu stranou tam, kde jsem nechal sedlo. Vlasy v copu si obtočím kolem krku, hlavu si opřu o leštěnou kůži a zády se otočím k ohni. Netrvá dlouho a klidně usnu. Lepší než nic. Alespoň chvíli se musím vyspat abych vše zvládl.

Probudí mě na hlídku. Skoro jako kdybych ani nespal. Všude je ještě hluboká noc. Hvězdy krásně září, je zima, klid. Nejvyšší čas abych to stihl.
„Hm...jasně, už vstávám.“ zamručím unaveně a pomalu se posadím, abych se protáhl rukama doširoka kolem sebe. Vstanu a ještě jednou se protáhnu s velkým zívnutím. Rukama si pak protřu zmrzlé paže. Záda mám bolavá od ležení, ve vlasech jehličí a to nemluvím o tom jak bych jedl. Něco teplého s masem. Obhlídnu tábor a zajdu se posadit k ohni abych na něj přiložil trochu dřeva, aby jen tak nevyhasl.

Otočím se po ostatních jestli spí. Všichni spí, až na toho chlupáče. Ušklíbnu se na psa „Máš to na starost blecháči.“ mrknu na něj pobaveně a široce se usměju.

Vyskočím do stoje a začnu jednat rychleji i když velmi potichu. Zvednu sedlo, položím ho na koně a utáhnu podbřišník. Pohladím ho trochu nešetrně po krku aby se taky trochu probral. I když tyhle zvířata spí ve stoje, pořád to přeci nejsou stroje. Chytím ho za uzdu a potichu s ním vyjdu směrem pryč z tábora, směrem k cestě, směr jsem si označil svou dekou, jako záclonou. K čemu se občas hodí být trochu na obtíž, kamarádi. Ušklíbnu se do noci.
Nic se vám nestane, psisko vás podle Abelarda ohlídá. Když to říká on, věřím tomu.

Gabriel Gallagher - 10. června 2017 20:13

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… hlídka v lese II …

(samostatně sám, do vsi pospíchám)

Propletu se temným lesem zase na cestu a tam teprve naskočím na koně. Rozhlédnu se kolem a pak vezmu svou dýku z boty. Zabodnu ji do stromu tak, aby byla souběžně s cestou a aby mi označovala místo, kde je tábořiště. Přitom aby její lesk neviděl nikdo kdo by po cestě jel. Já budu vědět co hledat. Taky ji dám do výše zvednuté paže a ne do výše očí.

Pak pobídnu koně do cvalu směrem k blízké vsi. Tímhle tempem tam můžu být rychleji než jsme dosud cestovali. Mnohem rychleji.
Takhle v noci ve vsi nikdo nebude vzhůru, alespoň v to doufám. Nebylo by příjemné na někoho narazit. Pomalu tiše projíždím kolem domů a najdu si nějaké větší stavení se stájí. Nějaké vypadající jako hospodářství. Tam by mohli mít vůz který hledám.

Svezu se ze sedla a dýkou zvednu západku zámku, abych se potichu dostal dovnitř. Vedu sebou i koně. Rozhlédnu se jestli někde vidím lampu. Koně uvážu abych mohl křemeny zapálit lampu a zase ji pověsit. Světlo ozáří prostor a tak vidím na to co dělám. Pak už není problém odsedlat koně, sedlo naložit do vozu, zapřáhnout tiše koně, otevřít bránu, cestou sfouknout lampu, měšec s mincemi zavázat na trám, nad místo kde stál vůz.

I když mě mají lidi jen za zloděje a kdo ví co horšího. Chudáci si tohle nezaslouží. Pár mincí si nechám a zastrčím si je do boty. Budou tlačit, ale hezky tlačit.
Pak už jen vlezu na vůz a vyrazím rychle na noční cestu zase zpátky do tábora. Chtělo by to ještě nějaké obyčejné bavlněné hadry jako převlek. Ale ty budu těžko shánět. Není každý den dokonalý.

Vypravěč - 10. června 2017 21:13

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Noc

Den byl namáhavý zvláště po tak nepohodlné jízdě na koni. Máš pocit, že dnes bys usnul snad i ve stoje a cítíš každičký sval v těle. Usneš sotva zalehneš. Dnes by tě snad nevzbudili ani kdyby vedle tebe stříleli z děla.

Snad proto taky Trinkemu chvíli trvá, než se mu podaří tě vzbudit. Neodbytně do tebe šťouchá čumákem a nakonec ti několikrát olízne tvář, aby tě probral.

Okamžik trvá než se rozkoukáš a uvědomíš si, kde to vlastně jsi. Trinke je netrpělivý a něco se mu očividně nelíbí, snaží se na něco upozornit. Odbíhá z tábora a zase se k tobě vrací. Když se ti podaří rozlepit oči, uvědomíš si, co ti chce říci, Gabriel je pryč. Na hlídce není a zmizel i jeho kůň. Očividně se snažil odejít velmi potichu, aby nikoho nevzbudil. Všichni ostatní spokojeně oddychují.

Abelard Smecker - 10. června 2017 21:40

Noc v lese

(Ondřej, Lerien, Saša, Gabriel)

Vyslechnu si reakce na mé vysvětlení. Krejčovství? No...asi budiž. Pokrčím v duchu rameny. "Kdo ví...možná si ta čarodějnice jednou, až bude čas, přijde pro všechen můj majetek." Zasměji se a otočím své kapsy naruby. V ruce mi zůstane jen kapesník a malý balíček s jehlami a nitěmi. "Něco mi říká, že se jí to bude hodit."

Na to Lerien navrhne, že mě začne učit jízdě na koni. "Ne...ne, ne. Nebudu na tom sedět dýl než je nutný. A k čemu je mi koně řídit, když se stejně v prostoru při rychlejším pohybu nezorientuju?" Kupodivu uslyším otrávený hlas Gabriela, který se loučí a jde spát. "Denní zásoba slov vypotřebována?" zamumlám si jen tak pro sebe. "Dobrou noc, Gabrieli!" zavolám za ním.

"Myslím, že si z něj vezmu příklad a...pro dnešek to taky zapíchnu. Dobrou noc." Rozloučím se, vezmu si svou deku a na místě u ohně, kde jsem seděl, se do ní zabalím zády k ohni a bezostyšně se přitulím ke Trinkemu.

V průběhu noci mě tlačí kde co, ale únava je silná a brzu usnu tak tvrdě, jako už dlouho ne. O několik hodin později mě probudí olizování obličeje a tiché zakňučení. "Copak?" zeptám se a otevřu oči. Jak vidím, stále nic nevidím, ale mohu využít zrak Trinkeho, a tak zjistím, že Gabriel i jeho kůň zmizí. Posadím se tedy a holí nijak šetrně šťouchnu do nejbližší osoby. "Vlasatec se vydal na projížďku," oznámím krátce a zavřu oči. Plně splynu se svým psem a navedu ho ke stopám. Ve chvíli, kdy ji společnými silami najdu, vyšlu jej po nich. Pokud však do pěti minut koně nedostihne, nechám ho se vrátit, nesmím zapomínat na jeho odpočinek.

Vypravěč - 10. června 2017 21:55

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Stopování

Trinkemu se podaří koně za chvíli dostihnout, je ovšem patrné, že Gabriel má vcelku naspěch. Přesto Trinkemu nedělá větší problém se ho držet. Zanedlouho dorazí do nějaké vesnice. Zpomalí, sesedne z koně a chvíli se proplétá mezi domky, až se zastaví u jedné ze stodol a chvíli zde něco kutí.

P.S.: omlouvám se za délku příspěvku, ale tady mi přijde zbytečné se nějak rozepisovat ;)

Abelard Smecker - 10. června 2017 23:09

Noc v lese

Nakloním hlavu na stranu a zamračím se. "Je v nějaké vesnici...sesedl z koně. Mám ho nadále sledovat?" Zeptám se, ani nevím koho. Má mysl je v tuto chvíli na hony vzdálena. Snažím se však zůstat Gabrielem neodhalen.

Vypravěč - 11. června 2017 09:32

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Noční dobrodružství

Ať už je Gabrielův záměr jakýkoliv zmizí za chvíli ve stavení i se svým koněm. Nějakou dobu trvá, než se vrata opět otevřou a on opět vyjde ven se svým koněm zapřaženým do vozu. Ačkoliv se snaží jít tiše, drkotání vozu v nočním tichu působí zcela nepatřičně. Někde ve vsi se rozštěkal pes, snad probuzen nezvyklými zvuky.

Na okraji vsi zdá se, že věc je zdárně dokonána. Gabriel zamíří směrem odkud před chvílí přijel. Ovšem vůz zdá se býti dlouholetým používáním v ne příliš dobrém stavu. Vrzání a skřípání na hrbolaté cestě musí být slyšel snad na míle daleko. Vůz ujede jen kus, když jedno kolo vjede do hlubokého výmolu. Vůz sebou škubne, nakloní se a vzápětí se ozve zvuk praskajícího dřeva, když se kolo pod náporem vylomí a vůz zůstane ležet na boku. Gabriel tvrdě dopadne na zem.

Kůň se trochu polekal toho zvuku divoce zaržál a napjal všechny síly, aby se dostal dál. Vůz jen trochu poskočil. Zuřivý štěkot psa z vesnice zesílil. Vůz ležel jen pár metrů za posledními domky. Krom štěkotu psa šlo zaslechnout i bouchnutí dveří a čísi nadávky.

Gabriel Gallagher - 11. června 2017 10:11

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… za dobrotu – do výmolu …

(samostatně sám – i když někde kolem to sleduje Abelard)

Celé to vypadalo tak jednoduše a tak úspěšně. Nechal jsem se předčasně ukolébat zdáním dokončené a lehce zvládnuté práce, když v tom vůz prudce podklesl. A především nečekaně. S rachotem, který snad museli slyšet všichni v okolí stovek metrů jsem se svalil do bahnité a kamenné cesty a vůz mě skoro celý následoval.

Stihl jsem jen pustit otěže a přetočit se přes rameno do studené trávy, kde jsem se rychle dostal na všechny čtyři a rozhlédl se „Sakra!“

Nohama jsem párkrát zahrabal, hlava se mi točila, než jsem se dostal zase do stoje. „Sakra!“ zatnul jsem zuby a vztekle dupnul. Pak jsem se vydal kulhavě k zničenému vozu, co nejrychleji to šlo. Jednou rukou jsem si při tom svíral bolavé rameno.

„Sakra! Do řitě s tebou!“ začal jsem nadávat vozu a vztekle jsem do něj ještě dvakrát kopnul patou. Rozhlédl jsem se rychle kolem a našel sedlo, které vypadlo společně se mnou. „Sakra!“

Zvedl jsem ho a přehodil přes vyplašeného koně, kterého jsem při tom chytil i za popruhy.
„Klid zvíře. To bude dobrý.“ uklidňoval jsem ho rychlým hlazením krku, odepl jsem řetěz a při tom jsem vytáhl dýku. S prudkým rozmachem jsem přesekl kůži postroje a tím nejrychlejším pohybem jakým mi dovolil naražený bok, jsem se ubíral schovat kousek dál k lesu. Koně držíc skoro jako podpěru za ohlávku.

Saša - 11. června 2017 11:08

Noc - hlídka

Zůstanu sedět u ohně nakonec sám, když se ostatní společníci jeden po druhém uloží ke spánku. Meč mám připravený na klíně, stejně jako dýku. Ale okolí je klidné a zdá se, že oheň nepřiláká žádná noční zvířata ani žádné potulné lidi z cesty. Zákryv, který vytvořil Gabriel, je spíše pro jistotu, než že by reálně dnes v noci něčemu pomohl. Ale asi těžko někoho shazovat za iniciativu. Občas zalétnu pohledem k Abeovu psu a přiložím na oheň dřevo, aby si udržel žár a teplo. Zajímalo by mě, nakolik je psí spánek tvrdý, jestli dokáže i teď vnímat okolní zvuky.

Když se čas nachýlí, vstanu a dojdu lehce zatřást s Gabrielem. Třeba se mi ho podaří vytrhnout z nějakého pěkného snu. Naštěstí to netrvá moc dlouho jej dostat do světa bdělých. Vrátím se na své místo, abych uložil ke spánku sám sebe. Cítím, jak na mne doléhá únava předchozích dní. Setkání na Karlsburgu s Lerien, následná cesta, bitka s vojáky, čekání na Ondřeje. To všechno si vybralo své v podobě skoro okamžitého propadnutí se do snového světa. Tentokrát naštěstí bez všelijakých nočních můr, které můj spánek čas od času provázejí. Mám rád únavu, zabraňuje mozku zbytečně vymýšlet divoké sny.
Alespoň do doby, než se mi vybaví výjev z nějakého náměstí. Vypadám ještě jako normální člověk, aspoň mám ten pocit. A nějaký kapsář mi právě šlohnul měšec. Když se otočím, tak se ten proces opakuje. Začnu se otáčet tam a zpátky a snažím se zachytit ten snový pohyb...
Cuknu sebou a posadím se, zmateně se rozhlédnu kolem sebe. Dojde mi, že do mě kdosi šťouchá a rozmlženým zrakem uvidím Abea, jak do mě ryje svou holí.
,,Co je?" zeptám se mrzutě rozespale. Pár vteřin mi trvá, než mi dojde význam jeho slov.
,,Třeba šel jenom na obhlídku?" nadhodím se zívnutím. Ale další Abeova slova skutečně potvrdí, že se lapka vytratil. A mě někdo bude hodnotit, jestli se mi dá věřit. Když se Abe zeptá, co má dělat dál, když lapka dorazil do nějaké vesnice, jenom mávnu rukou.

,,Teď asi nic. Sice netuším, jak víš kde je, ale na tom teď nesejde. Asi si vem teď jeho hlídku a pak vzbuď Ondřeje na poslední." mávnu nad tím rukou. Gabrielovu absenci si bude muset vyřešit Ondřej sám. A když ne, vyřeším ji já. Ale teď jsem až moc unavený na to, abych se rozčiloval. Pokud Abe nebude už nic potřebovat, vrátím se zpátky ke spánku.

Abelard Smecker - 11. června 2017 14:27

Noc v lese

Přikývnu. "Dobrá, beru si jeho hlídku," řeknu a pak dodám... "Jednou ti to možná vysvětlím...ale byl bys první." Usměji se a navedu Trinkeho zpět k nám. Nemám v plánu riskovat jeho zdraví víc než mi přijde nezbytné a už tak je dost daleko. Když se vrátí, přiložím a posadím se kousek dál od ohně, kde společně nasloucháme zvukům lesa.

"Jestli se vrátí...mám ho nechat hlídkovat do rána? Myslíš si, že už na něho nebude spoleh?" pošeptám Trinkemu a odmlčím se. "Nó, uvidíme."

Vypravěč - 11. června 2017 15:22

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Za vesnicí

Po pádu velmi citelně cítíš naražený bok, který sis pěkně natloukl. Kůň se trochu uklidní přesto dál vzrušené frká a pohazuje hlavou. Odbelháš se stranou cesty. Až sem doléhá štěkot psa, kterého kdosi drží na provazu, jinak by už musel jistojistě stát před sebou. Štěkot se přibližuje a s ním i mihotavé světlo lucerny.

Kdosi zůstane stát kousek od převrženého vozu. Zaslechneš ještě pár peprných nadávek a pak se postava i se psem kterému se tedy příliš nechce vrací spěšně do vesnice snad proto, aby zburcovala lidi. Samotné se jí šmejdit kolem vozu příliš nechce.

Ještě k tobě z vesnice dolehne zběsilé bušení patrně na vrata domů a nějaký křik. Dá se očekávat že za chvíli tady bude docela živo. A kdo ví, jak by vesničané naložili s lapkou co se jim pod rouškou tmy vkrádá do domů.

Ve temnotě kolem na kratičký okamžik zahlédneš dvě planoucí oči, které v příští vteřině zase zmizí. Byly to oči nebo jen mžitky před očima, jak ses tvrdě uhodil do hlavy, která o sobě dává vědět způsobem podobným, jako když ses poprvé setkal s Abelardem v jeskyni marodérů.

Gabriel Gallagher - 11. června 2017 15:53

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… za dobrotu – potrestán a pro příště napraven …

(samostatně sám a tentokrát pospíchám ze vsi pryč)

„Ššš, klid zvíře.“ utěšuju ještě stále neklidného koně šeptem a belhám se pryč. Tohle nedopadlo přesně podle mých představ. Vlastně jediné co z toho bylo je, že to dopadlo. Na cestu a pěkně rychle. Au! Tohle bude pěkně bolet ještě pár dní.

Srdce mi rychle tluče námahou a obavou z blížícího se vesničana se psem. V tomhle stavu bych se mu ani nemohl příliš bránit. Dech se mi jen pomalu uklidňuje. Hladím koně po nozdrách a krku aby se ztišil. Aby nás nemohl nikdo slyšet. I když pes o nás jistě ví a jeho pán se rozhodl přivolat si na mě posily.

Uf!Vydechnu si a bolestivě přivřu oči. Tak tohle, tohle za to tedy nestálo. Jo, myslet na druhý tedy pěkně bolí. Příště si raději prokousnu jazyk, zarazím si dýku sám pod žebro nebo něco podobně bolestivého jestli jen pomyslím na to, že bych mohl být někomu užitečný. Sakra.

Vesničan mi dal ale svým odchodem dostatek času, abych utáhl koni sedlo alespoň tak jak svedu. Přitáhnu se za chomout a chytím se ho oběma rukama. Bok mě pálí jako bych se opíral o žhavé železo, v hlavě mi třeští a kousl jsem se zřejmě do rtu, protože cítím v puse trochu krve. Tohle se bude špatně vysvětlovat. Proč už při mně nestojíš, ty malý pitomý štěstí?!
Když jsem byl sám, zlodějíček šperků to byla jiná. Okrádat chudáky se nemá. Tedy, kupovat si od chudáků se nemá. Jsem poučen.

Rychle se ohlédnu když uvidím oči. Nebo co to bylo. Zakroutím hlavou a to znovu způsobí jen bolest a tak zavřu oči. Něco se mi zdálo, už toho začínám mít tak akorát pokrk.

Dojedu do tábora a budu dělat jen to co je třeba. Nic navíc!
Slíbím si ještě sám pro sebe a rychle popoženu koně. Ještěže se mu nic nestalo. Já se zahojím, ale to zvíře by mě pak nechtělo nést. Pevně se chytím, i přes bolest kterou cítím v kloubu, a co nejrychleji se snažím dostat zase zpátky do tábora. Kdo ví jak dlouho bude trvat než připraví vesničané hon na neznámou lišku. Mám jen výhodu noci a slabého úkrytu. Mohli by si všimnout těch mincí a na všechno zapomenout. Au!

Tohle natřásání mi nedělá dobře. V hlavě zase jen tupý tlak, v boku ukrutná bolest. Budu si muset vyprosit zase mokrý hadr. Bolavě se ušklíbnu a hledám svůj označený strom abych se mohl vrátit k ostatním.

Gabriel Gallagher - 11. června 2017 17:54

… všude dobře – po projížďce nejlíp na zemi …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Svezu se z koně kousek od tábořiště. Nohy se mi trochu podlomí bolestí. Nejraději bych si lehl a spal dva dny. Ale ještě musím odstrojit to zvíře.

„Hodnej, alespoň, že ty umíš to svý.“ přejedu mu po krku rukama. Sundám koni sedlo a odložím ho stranou, pak ho osvobodím z přezek a popruhů, nakonec i chomoutu. Koně pak přivážu a tuhle trofej odnesu kousek do lesa, kde ji prudce odhodím mezi stromy. Rameno mě při tom zabolí a tak jen pevně sevřu čelist a vycením zuby.

Dobelhám se zpátky ke koni, abych na něj položil na výměnu zase sedlo a přidržujíc se jeho krku se dostal lesem až do tábora. Všude je ticho, klid. A při všem a všech co nade mnou dnes zavřeli všechny oči se snad nikdo nevzbudil a nic se nikomu nestalo. Jo, někdy je lepší prostě nedělat nic.
Uvážu koně vedle ostatních a sedlo si pomalu položím vedle sebe. U jednoho ze stromu se unaveně svezu na zem a zády se opřu o kůru. Sakra!

Teprve teď se rozhlédnu kolem po ostatních, stáhnu si rukavice a unaveně odhodím na sedlo. Utřu si bradu, kde už mám nepříjemné strniště a pak si nezraněnou rukou začnu třít bolavé rameno. Nohy natažené před sebou. Na chvíli zavřu oči, a na víčkách vidím jen mihotavá světýlka. Klidně a hluboce oddechuju. Tohle byla tedy noc.
Nechce se mi vstávat, nechce se mi už ani hnout. Nechce se mi ani budit Abelarda. Rozhlédnu se po jeho psovi, měli jsme dohodu a vypadá to, že alespoň chlupáčovi se dařilo dobře. Líp než mě. Zase bolestně zavřu oči a zatlačím si na čelo. Široce se při tom usměju.

Abelard Smecker - 11. června 2017 18:22

Na hlídce

Noc ubíhá v klidu. Jsem stále bdělý, poslouchám okolí se svým věrným společníkem po boku. I tak uslyší příchozího jako první, ale já na to budu moct reagovat a aspoň zjistím, jestli to je Gabriel.

Když slyším, jak se Gabriel vrací, okamžitě jsemve střehu, plně soustředěný. Připraven probudit ostatní a bojovat. Chtěl jsem mu okamžitě vyrazit naproti, ale pak jsem se zarazil. Co se ti stalo, ty troubo? Pozoruji ze svého místa, jak se složil u stromu a pomalým krokem se vydám k němu. Zůstanu stát asi dva kroky za ním. Jsi raněný?

"Copak, Gabrieli? Dětem se pohádky nelíbily? Jsi špatný vypravěč nebo se děti prostě rozhodly nezaplatit?" Pronesu vražedným tónem za jeho zády, připraven mu ještě přihoršit, jestli se o něco pokusí. Jsi hlupák, Gabrieli? Proto děláš hlouposti? Rozhodně máš co vysvětlovat. "Doporučuju ti nejprve mluvit, než se začneš hýbat. A dej si záležet."

Nesnažím se být nijak potichu. Vlastně by nebylo na škodu, kdyby se někdo vzbudil. Trinke u mé nohy výhrůžně zavrčí. Cítí mé obavy z toho, co přináší tento muž. Je připraven po něm skočit na první povel a zakousnout se mu do citlivých a zranitelných míst nebo do krku.

Gabriel Gallagher - 11. června 2017 18:44

… vzteklej pes a jeho pes …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Srdce mi poskočí, div mi v hrudníku neudělá díru. Takhle mě vyděsit Abe! Sakra!

Promluvil tak znenadání a já si myslel, že všichni spí. Alespoň všude byl takový klid. Sakra! Ať už je zítra, ať je den a tohle je jen pitomý noční zážitek na který … počkat.

Otevřu oči v úleku a přisunu se ještě víc zády ke stromu. V boku se zase ozve ta tupá bolest a tak jen syknu se zatnutou čelistí, ale většinu z toho se snažím jen spolknout a vydržet. A usmát se.

Podívám se na něj nechápavě. O čem to vlastně mluví? A proč ksakru nespí? Proč na mě vůbec mluvíš? Neříkal jsi – nechoď mi na oči? Měl jsi klidně spát a ne koukat … tedy jen tak sedět do noci a nespat. Jaký pohádky, co?

Začnu mu klidně s lehkým úsměvem vysvětlovat. Tichým hlasem, ne jako on tak, aby všechny vzbudil. Prohlídnu vrčícího chlupáče u jeho nohou a pak zavřu oči. Dneska už mě naháněl i pes, tak tenhle to snad udělá rychle.

„Nespíš Abe? Hele nejsem nijak dobrej v tom určit kolik je hodin, ale sem si jistej, že sem tě ještě nebudil. Tedy pokud sem tě nevzbudil vomilem, to by bylo blbý. To mě mrzí, kamaráde.“ omluvně se na něj na chvíli podívám ze země a pak zase zavřu oči.

„Hýbat se nechci, sedí se mi dobře. Ty si jdi lehnout, máš ještě čas a pohádky neumím tak … ti asi žádnou nepovím.“ široce se usměju a přitáhnu si nohy k sobě abych si o ně opřel paže.

Nevím jak dlouho je vzhůru, ale pokud by mě viděl přicházet bylo by to hloupé. Celý tenhle plán byl hloupý a skoro zbytečný. Takhle se bude muset prostě naučit sám. Ušklíbnu se sám sobě.

Nechystám se ani vstávat ani se hýbat. Ne protože bych nechtěl, ale spíš příliš nemůžu. Jsem rád že sedím. Otřu si dlaní čelo a podívám se nevinně na Abelarda a pak i na psa. Popoženu ho zvednutím obočí a pokývnutím bradou směrem k místu, kde předtím spal.

Abelard Smecker - 11. června 2017 19:28

Na hlídce

Ten chlap je úplně vypatlanej... "Přemýšlím, co s tebou, Gabrieli. Kdybych měl něco po ruce, tak tě k tomu stromu přivážu, aniž by ses pokusil o odpor, odzbrojím tě a počkám do rána, ale bohužel tu tak hned u sebe nic nemám. Tak ti dám ještě jednu šanci před tím, než zburcuju ostatní. Komu jsi nás v tý vesnici prodal? A zkus si ještě jednou dělat dementa."

Ještě jednu poznámku...dej mi záminku a to, co jsi okusil v tý jeskyni, bude jen zlomkem toho, co ti udělám teď. Mezitím však pošlu Trinkeho, aby zatím vzbudil Ondřeje a Sašu. Mám dojem, že tohle není věc, kterou bych měl řešit sám.

Gabriel Gallagher - 11. června 2017 19:51

… přestřelka názorů …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Jedno obočí se mi překvapeně nadzvedne a koutky úst při tom poklesnou. Moje tvář je najednou ledová.
Co ty o tom víš? Co ty asi víš o tom co já dělal někde ve vsi? A odkdy ty máš právo ze mě dělat rukojmí? Jak bys mě asi chtěl odzbrojit, slepče?

Sleduju jeho rozčilování s upřeným pohledem. Kvůli jeho slovům mě snad přešla i bolest. Přemýšlím co mu odpovědět, co mu vlastně říct. Nepochopí pravdu, a lhát není můj styl. I když si všichni myslí, že když se jeden široce usmívá tak má důvod ke lži a všechno co řekne není pravda.
Nechci mu vlastně říct nic. Jsem unavený, hlava mi třeští a k tomu poslal psa, aby pobíhal kolem a strkal do ostatních.

Podívám se nakonec Abelardovi přímo na pásku, chvíli si ho prohlížím. Tak jestli je tohle ta tvoje magie, že vidíš do lidí, umíš v nich číst, tak tu moji knihu jsi zřejmě nějak přečíst nedokázal. Asi mluvíme jiným jazykem, v jiných runách. Jak chceš, kamaráde.

Pak zavřu unaveně oči a bolestivě vydechnu „Neprodal. Koupil jsem. Koupil jsem ... vůz.“ pronesu jen tiše se zklamaným úsměvem.
A ani to málo se mi nepovedlo, jako je dovést ho sem. Zřejmě už stejně všechno ví a pokud si tedy přečte i co se stalo, o to hůř. Nebo líp?
Ne, horší tahle noc už být nemůže. A pokud mě tu uvážou ke stromu … no, zažil jsem už různé situace. Jo, tahle noc, i kdyby byla poslední tak musí stát za to.

Pousměju se docela nevesele a čekám se zavřenýma očima. Nehodlám se bránit, nemám proč. Nic jsem neprovedl, kromě toho, že jsem nechal tábor hlídat jen jeho psa.

Abelard Smecker - 11. června 2017 20:13

Na hlídce

"Vůz?" Tak tohle mě překvapilo. "Věci, které by jednoho nenapadly, mají prý velkou šanci být pravdou." Promluvím zamyšleně a zamručím jen tak pro sebe, když si na místě, kde právě jsem, sednu. "Dobrá...dejme tomu. Proč vůz? Na co? A kde jsi ho nechal? Neslyšel jsem tě se s ním ani přiblížit."

Tohle se mi líbilo mnohem víc, než jakákoliv z Gabrielových kroutivých odpovědí. Jen pár slov a tentokrát i s významem. Hra, kterou je možné hrát, protože druhá strana hraje, když je na tahu.

Gabriel Gallagher - 11. června 2017 20:28

… pravda zní většinou šíleně …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Poslouchám jak mluví a musím se na něj překvapeně podívat. Kde je naštvanost a kde nějaká rána holí?

Otevřu oči a podívám se na něj jako kdybych nevěřil tomu, že si právě sedl a klade mi otázky, které snad poprvé dávají smysl.

To je nějaká habaďůra, kamaráde? Já začnu mluvit a ty mě zase přetáhneš holí. Dneska bych ti to totiž nevrátil. Ne, dneska bych tak akorát usnul.

Jsem trochu zmatený z toho jak otočil z naštvaného výslechu na konejšivý dialog a tak vlastně zapomenu na co všechno se ptal. Hlavní myšlenka je ale nasnadě. Ať tomu bude věřit nebo ne.

Zavřu zase oči a zatnu břicho v očekávání rány, trochu zadržím dech.
„Vůz. Posranej vůz. Nechtěl jsi jet na koni, koupil sem ti vůz, abychom byli rychlejší. Nakonec to nedopadlo … tak nějak.“ pronesu poslední slova jen šeptem sám k sobě. Ještě dlouho budu cítit následky téhle hloupé výpravy.

Opřu se rukama do země a zase se trochu nadzvednu abych se lépe opřel o strom. Nic víc říkat nechci. Nevnímám ani jestli ostatní vstali. Kvůli tomuhle je teda budit nemusel a pokud to budou chtít vysvětlit, tak ať se ptají Abelarda. Potřebuju si odpočinout.
A ani není co vysvětlit. Ztrapnil jsem se dost sám sobě, tomu koni a ještě všem vesničanům. Hloupý den a hloupý nápad. A bolestivé následky.

Ondřej - 11. června 2017 20:34

Gabrielův návrat

Ani dnešní noc neměla být zcela klidná. Do zmatených snů se mi vkradou něčí hlasitá slova, která tam nepatří. Převalím se z boku na bok v naději že je to jen bláznivý sen. Není. Kdosi tu mluví a vůbec se nesnaží být zticha.

Pomalu otevřu oči, zůstanu ležet a poslouchám prapodivný rozhovor Abelarda a Gabriela. Možná,
že to nebyl dobrý tah dát dohromady zrovna tyhle, když se jeden bude bát i otočit, aby se do sebe nepustili...

Vstanu až ve chvíli kdy Abe vyšle svého psa, aby vzbudil i ostatní. Dojdu až k těm dvěma a přelétnu rychlým zkoumavým pohledem Gabriela. Vypadá jak spráskaný pes...

"Tak copak mají pánové tak důležitého na srdci, že to nemůže počkat do rána? Co se děje? Rád bych opravdu rozumné vysvětlení, Gabrieli." tón hlasu dává jasně znát, že by bylo lepší, vynechat všechny vtípky a všechny vytáčky.

"Nebo mi něco snad vysvětlíš ty?" otočím se na Abeho.

Mezitím se k trojici přidá i Lerien, která rozespale s dekou přes záda zatím stojí stranou a jen poslouchá rozhovor kterému zatím příliš nerozumí. Trinkemu se podaří šťoucháním studého čumáku probudit i Sašu.

Saša - 11. června 2017 20:48

Tábor v lese, špatná nálada a probuzení

,,Co je k ďasu?" zavrtím se, když na tváři ucítím studený psí čenich. Přijde mi, že někdo mermomocí chce, abych se dnes nevyspal. A to toho někoho bude setsakra mrzet. Rozmrzele se proberu a této noci už podruhé zabloudím pohledem po okolí, co se děje. Pořád je tma, takže do vstávání ještě daleko.

Vstanu a unaveně se protáhnu. Cítím lehkou malátnost z toho neustálého probouzení.
,,Co tam zase máte?" zeptám se ostatních, když vidím, že je vzhůru i Lerien. Vypadá, že se taky právě probrala. A dokonce tady sedí už i toulavý lapka.
,,Mám ho roztrhnout vejpůl hned nebo si to vyřešíte sami?" zeptám se narovinu se zívnutím. Je zjevné, že to nemyslím úplně vážně, ale rád bych se vrátil do říše spánku. Na druhou stranu asi by mi první možnost nedělala nějaký větší problém. Alespoň, že se vrátil sám bez nějakých pohůnků, takže to nevypadá na nějaké problémy. Pokud ho někdo nesledoval.

Abelard Smecker - 11. června 2017 21:11

Všichni vzhůru

"To...je to bláznivé, aspoň se mi to tak zdá. Vůz pro...mě? To by mě vážně nenapadlo." Zasměji se. "Díky za snahu. Budu ti to věřit." To už ale vstane Ondřej a zapojí se do hovoru. Obrací se na vysvětlení ke Gabrielovi i ke mě.

"Ale tady Gabriel...ti to řekne asi sám. Konec konců já mám jen omezené informace." Přes to si nemyslím, že probudit ostatní bylo zbytečné. Sašu...možná, pokud nebude zatloukat, že někde byl, ale čemu věřím já, nemusí věřit jiný, a tak je dobré nechat celou situaci přehodnotit vůdce v celé naší věci.

Saša nakonec taky vstane a vypadá, že by nás nejradši všechny uspal. "Ne...tentokrát ne. Jen něco zajímavého...možná jsem tě neměl nechat vzbudit. Promiň." Řeknu mu krátce a nezvedám se ze svého místa.

Gabriel Gallagher - 11. června 2017 21:43

… sešli jsme se všichni …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Nic? Rána do břicha se nekoná?
Na chvíli otevřu oči, když na nás promluví Ondřej. Pohled mi ale sklouzne na Lerien za ním. Ou, krásko.
Tak tahle trapná noc snad neskončí. Zaúpím jen tak tiše, že to slyší možná Abelard, který si sedl ke mně na zem. A dokonce se i směje. Jo, tohle celé tě vlastně mělo pobavit, kamaráde. Dlužíš mi nějaký mince za vůz, hodně mincí za starý vůz. Který nemám.

Vydechnu a nechám ho vysvětlovat k čemu tady vlastně došlo. Všechno nechá na mě. A já sám vlastně nevím co se stalo, proč všechny probudil a co mám k čertu vlastně říct ostatním. Hele, odešel jsem si na špacír, ten se nezdařil, tak sem zase přišel, Abe měl divný pocity, nemohl spát, všechno nějak ví a všechny vás vzbudil abych se ztrapnil ještě víc. Ještě víc než jsem se ztrapnil ve vsi. Ne, nechme to na jindy. Teď jsem moc unavený a moc bolavý na cokoliv.

„Jo, nech to bejt.“ pronesu krátce na Abelardovo díky. Kdybych nedopadl takhle otřesně, to by bylo něco jiného. Takhle mě to akorát štve o to víc.

Otočím se s vážným výrazem na Ondřeje „Nic se vlastně nestalo. Zajel jsem na malou obhlídku do vsi, chtěl sem něco vyzvednout, ale jak vidíš – praštilo mě to do obličeje a zůstalo to ležet na zemi. Bylo to blbý rozhodnutí, nikdo mě neviděl.“ při tom se podezřívavě otočím na Abelarda, který kupodivu věděl kam jsem šel a jel.

Zamručím a opřu se dlaní o zem a bolestivě a pomalu se zvednu. Chytím se za bok a trochu teatrálně si hodím vlasy kolem krku.

„Chtěl sem koupit vůz abychom rychleji cestovali.“ pokrčím rameny. Já jsem všechny nevzbudil, nevím co jim vysvětlovat a jak se ještě více neztrapnit.

„Teď byste si mohli lehnout, do rána je daleko a tak nějak tuším, že bude dlouhej den před náma. A nebo … když už jsme všichni vzhůru...“ ukážu dlaní k ohni, který už skoro pohasíná. Otočím se ke všem okolo a široce se usměju. Natržený ret mám nateklý a pořád ještě od krve. „… co kdybychom přiložili na oheň, sedli si kolem a já vám povím dost dobrou historku o tom, jak to celý bylo.“

Vydám se směrem k ohni mezi všemi, seberu pár kusů dřeva s bolestivým vydechnutím a přiložím, aby oheň nevyhasl. Pak se posadím, dost pomalu.

Vypravěč - 11. června 2017 22:06

Noční dobrodružství

"Koupit vůz? A to myslíš vážně? Teď uprostřed noci? A tys věděl, že zmizel?." Ondřejovi se toto vysvětlení zřejmě moc nezamlouvá a ani se mu příliš nelíbí, že jej Abe nevzbudil už dávno. Hlavou se mu honí tisíce důvodů proč by se uprostřed noci někdo v tichosti vyplížil z tábora a ani jeden z nich tedy není koupě vozu.

"To snad..." zřejmě bouřil by dál, ale Lerien, teď již zcela probuzená, položí mu ruku klidně na rameno.
"Tentokrát nevypadá na to, že by si chtěl vymýšlet. Kdyby nás prodal, už bychom to hádám věděli, nebyl by tak hloupý, aby se vracel." promluví k němu tiše.
"Podívej na něj, vypadá, jak spráskaný pes. Já bych si tu jeho historku docela ráda poslechla,
když už mě kvůli tomu vzbudil. Stejně bychom teď hned zase neusnuli, nech ho to převyprávět a pak ho suď." pokračuje pak dál k Ondřejovi, ale pohledem zabloudí ke Gabrielovi který se pomalu přesunul k ohni.

Ondřej jen mlčky přikývne. Pomalu se vydá k ohni a usadí se naproti Gabrielovi. Lerien se posadí vedle něj, trochu zívne a deku si přitáhne těsněji k tělu.

"Tak mluv, doufám, že ta historka bude hodně dobrá, když už jsi nás všechny probudil." vybídne jej děvče.

"...a uvěřitelná." dodá pak ještě Ondřej.

Gabriel Gallagher - 11. června 2017 22:41

… pohádky na dobrou noc …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Ondřejovo rozčílení tak nějak chápu. Jsem zády, ale slyším všechno a jen bolestně zavřu oči. Naštěstí mi do obličeje neviděl. Možná, že ten úsměv a jistota je jen krytí. A časem si na to tělo zvykne a dělá to samo.
Zadržím dech když slyším i její hlas. Dokonalý melodický hlas, který se mě zastává v téhle noční chvíli trapnosti. To jsem potřeboval, zahřeje to mnohem víc než kdejaký oheň. Unikají mi konkrétní slova, ale vím že je to celkově vlídné a můžu i doufat, že to není jen kvůli tomu jak musím vypadat zrovna v téhle chvíli. Usměju se, spokojeně, jako kdyby mě její ruce … dost toho snění. Je Ondřejova, konec!

Zatřepu trochu hlavou a vyženu myšlenky, abych se zase zachmuřil a přihodil do ohně. Ze země si vezmu klacík a počkám až se usadí, kdo bude chtít.

Na chvíli zvednu oči na Ondřeje, když se k němu posadí i ještěrka. Lehce se pousměju a vím, že tahle cesta nebude jednoduchá. Takhle ji vidět mě bodá snad víc než ten můj naražený bok.

Pohodlně se posadím a hledím do plamenů při hovoru. Lehce otáčím klacíkem a nechám hořet jeho špičku. Melodickým hlubokým hlasem spustím příběh.

„Kdysi, docela nedávno tomu, skupina dobrodruhů vydala se na dlouhou a velmi důležitou cestu. Plnou nebezpečí a překážek. Už jen dát dohromady tyhle všechny bylo velmi odvážné rozhodnutí, které jejich vůdce učinil. Měl na starosti všechny. Tu rytíře, tu muže léčitele, tu sprostého zloděje a tu nejdůležitější – spanilou princeznu.“ na chvíli zvednu pohled na Lerien a široce se usměju.

„Tak, to by bylo k úvodu. A dál to znáš. Takhle bychom se daleko nedostali a hlavně ne rychle. Všichni viděli jak se Abelard cítil na tom koni. A jeli sme zrovna kolem jedný vsi, kde bylo docela příhodný stavení. Řekl jsem si, proč ne? Zajdeš tam Gabe, půjčíš si ten vůz. Tady mladej bude cestovat pohodlně a všichni budem spokojený.“ pokrčím rameny na vysvětlenou.

„Tobě sem to říct nemoh, nevěřil bys mi, Abelard by mi nepomoh, Saša je ...“ prohlídnu si Sašu a trochu se zamyslím „… no, vesničani jsou obvykle dost nesví, když vidí někoho takovýho. No ne? Tak kdo jinej – chtěl sem to zařídit. Potichoučku, polehoučku. K čemu jinýmu tu sem, k čemu bys mě jinak měl. Nechtěl jsem to nikomu říkat, nikdo by se to nedověděl nebýt … toho, že na mě Abe čekal.“ rozpřáhnu trochu ruce jako kdyby to měla být omluva.

„Vůz zůstal ve vsi, a všichni z vesnice snad taky. Měl dost mizerný zpracování, ale byl jedinej volnej. Z toho mám bolavý pozadí...“ ani nevím jestli můžu před Lerien říct pozadí. Někdo jako ona si asi potrpí na nějaký způsoby a vyjadřování. Zamyslím se ale pak pokračuju.

„… to je celý. Žijou tam dodnes a maj kopu dětí, vnuků a pravnuků.“ zakončím s lehkým úsměvem a zatočením klacíkem ve vzduchu.

„Zkuste se vyspat. Dokončím hlídku a ráno všechny vzbudím. Nebo mě vykopni hned, ještě mi něco zbylo. Koupím si od tebe koně a zajedu se kouknou jak ten vůz zvedají ráno ze silnice. Nebo možná ještě teď.“ natáhnu jednu nohu abych si sundal botu. Při tom se zatvářím dost bolavě a začnu vytřepávat ty poslední mince, které mi zbyly.

Saša - 11. června 2017 23:06

V táboře

Poslouchám jenom tak napůl ucha. Nikdo nevypadá, že by chtěl lapku trestat za ten jeho výlet, takže se do toho na dnešní večer už nezapojuji. Kdyby to bylo ve dne, asi by to bylo o něčem jiném. Ale jsem ospalý a potřebuji si odpočinout na zítra. Když se Gabriel rozhodne, že se s námi podělí o svůj příběh, jen protočím oči. Nikdo nemůže vědět, jestli bude lhát nebo ne a popravdě mě to moc nezajímá. To už je Ondřejova starost, jak s ním naloží.

Vrátím se zpátky k ohni a zpátky se usadím na plášť. Meč znovu odložím vedle sebe a lehnu si, zavřu oči a poslouchám příběh, který si pro nás lapka připravil. Nakolik je uvěřitelný nebo ne, k tomu se nemíním vyjadřovat. Opustil bez upozornění tábor a pokud je pravda co říká, je to idiot skutečně, nejen od pohledu. A jestli lže, brzy se to dozvíme. Při vědomí se udržuji jenom natolik, abych dokázal vnímat okolní debatu.

Abelard Smecker - 12. června 2017 12:44

Historky u ohně

Přisedl jsem si k ohni a vyslechl jsem jej. "Zvláštní historka. Byla by ještě o něco věrohodnější, kdybys řekl, že jsi ten vůz prostě ukradl. Úmysl byl dobrý, ale..." znovu se začnu smát "...ty jsi vážně pakůň, tohle fakt nebyl dobrý nápad."

Pak zase zvážním. "Vytratit se bez ohlášení a zburcovat vesnici rachocením vozu...nic moc, člověče. Doufám, že příště jako zloděj předvedeš něco lepšího." Na Ondřejově místě bych ho hned nevyhazoval. Možná bychom ho měli hodit do ledové tůně nebo pověsit za palce u nohou, aby ho nenapadaly kraviny, ale pryč bych ho radši neposílal, poznamenám jen jakoby mimochodem.

Vypravěč - 12. června 2017 16:14

Příběhy u ohně

Když Gabriel začne se svým vyprávěním tak, jakoby vykládal malým dětem pohádky, Ondřej už už se ho chystá usadit, když ho Lerien lehce chytne za paži.
"Nech ho ať mluví, mám ráda příběhy i pohádky, alespoň ty většinou končí dobře." pronese tiše a v očekávání pokračování příběhu se zahledí na Gabriela. Ondřej ho tedy nechám mluvit, ale kdyby bylo na něm, udělal by se zlodějíčkem krátký proces. Protentokrát má štěstí.

I pak nechá Ondřej raději mluvit Lerien.
"Úmysl dobrý, to ano, leč provedení poněkud pokulhává. Důvěra se získává jen nesnadno a pokud spolu máme cestovat a pídit se za klenoty, měli bychom si důvěřovat. Zkus příště důvěřovat ty nám, sděl nám své záměry a neutíkej potajmu z hlídky, možná ti pak budeme věřit více." promluví dívka. Nutno poznamenat, že při jejím proslovu cítíš se jak malý výrostek, co je peskován pro nějakou klukovinu.

"To nezní špatně." usměje se pak na návrh Abeho co vše by s ním šlo provést.
"Myslím, že už sám sebe vytrestal docela dost a trest to byl vcelku citelný a ještě bude po celém dni v sedle." s líbezným úsměvem se zadívá na Gabriela.

Ondřej jen mávne rukou do prázdna jako že jemu je to jedno.
"Běžte spát, do svítání si beru hlídku já." zavrčí pak jen a přihodí na oheň. Jednání Gabriela ho vcelku rozčílilo, ale rozhodnutí nakonec nechal na Lerien. Ta k němu, dřív než se zase uloží u ohně, pronese pár slov v jazyce elfů, kterému ovšem nikdo z vás nerozumí.

Gabriel Gallagher - 12. června 2017 17:22

… a do hajan, až do rána …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Všichni poslouchají a nikdo tomu vlastně nevěří. Nedivím se, sám bych si nevěřil. Kdyby tohle vyšlo, zbyl by mi jen úsměv na tváři a prázdná kapsa. Takhle jsem získal tedy mnohem víc. Úsměv mám stále, naražený bok, natržený ret, bolest hlavy, prázdnou kapsu a pozornost ostatních v táboře. Tak nevím jestli jsem vlastně nakonec nevydělal.

Pokývám jen souhlasně hlavou na Abelardova slova o krádeži a když se zasměje, tak se na chvíli přidám a směju se s ním. Pohledem ale pořád sleduju oheň a svůj klacík.
Druhá část jeho hovoru je divná. Zamyslím se a tak chvíli mlčím než filozoficky a dost důrazně pronesu.

„Přesně jak jsem říkal – ten vůz strašně rachotil a vzbudil celou vesnici.“ přikyvuju s vážným výrazem a nečekám odpověď. Jen chci dost jasně zdůraznit, že tohle jsem opravdu Neříkal. A je zvláštní, že ví tohle a přitom se diví, že jsem šel pro vůz. A neví k čemu jsem ho chtěl. Byl vzhůru, když jsem se vrátil a dost připravený. Celé mi to začíná vrtat ještě víc hlavou. Tahle magie je zvláštní, ale jednou tomu přijdu na kloub jak tohle zjistil.

Skloním hlavu když mě Lerien kárá. Tvářím se odevzdaně a omluvně, ale uvnitř mě to neskutečně těší. Usmíval bych se už jen proto, že si mě všímá a proto že stojím za pár slov. A je jedno jestli mi bude nadávat. Koutky se mi trochu škubou, ale to snad přes tu dálku a kouř ohně neuvidí.

Je mi to jasný krásko. Taky bych si sám nevěřil. Blbej nápad. Ne. Byl to dobrej nápad, kdyby vyšel byl by to dobrej nápad. Takhle je to jen naražená zadnice a ostuda. Pořádně velká ostuda.

Návrhy Abelarda příjmu jen potichu, koutkem se na něj podezřívavě dívám a pak se ušklíbnu s hlasitým odfouknutím. A ještěrka se na to tak krásně usměje. Tak vidět mě trpět, to byste chtěli.
Pobaveně zavřu oči a zakroutím hlavou.

Ondřej bude naštvaný, nebylo ale v úmyslu je všechny takhle budit a už vůbec to někomu z nich říkat. Tohle malý nedorozumění mu snad budu moc vynahradit někdy po cestě. I když on má všechno co by mohl chtít právě vedle sebe. Nemám mu co víc nabídnout. Je ale pravda, že jsem mu tak trochu pomohl tuhle malou krásku přivést. Snad tě vztek brzo přejde, Ondřeji.

Dobrý úmysly bych si měl na pár dní asi odpustit.
Prohrábnu si vlasy a omluvně se usměju. Ondřej si chce vše ohlídat sám, má na to právo a když je to jeho rozhodnutí. Dobře. Mě teď už stejně nikdo blíž ke vsi nedostane. Přikývnu. Myslím, že není třeba více slov.

Posbírám si mince, které jsem vytřepal z boty a vložím je zase zpátky dovnitř, botu si obuju.
„Dobře. Dobrou.“ přikývnu klidně na souhlas a pomalu se nadzvednu abych se přesunul kousek dál ke stromu, kde jsem si sedl když jsem přijel. Ponížení pro dnešek mám dost. Bolavě se sesunu zase zády a opřu se hlavou o strom. Založím si ruce a zahledím se nahoru na hvězdy. Nevím jestli se mi podaří usnout. Všechno mě bolí, hlad se zase hlásí ukrutným kručením a navíc mi připadá, že i kdybych spal nepřinese mi to žádnou úlevu. Sakra.

Vypravěč - 12. června 2017 21:17

Ráno

Ačkoliv noc nakonec příliš klidná nebyla, Ondřej vás nemilosrdně budí s prvními slunečními paprsky. Po neplánovaném nočním dobrodružství a historkách u ohně se teď nechce nikomu příliš vstávat, nejméně asi Gabrielovi, který se cítí snad ještě unavenější a rozlámanější než když si šel lehnout.

Mezitím co se všichni pomalu probouzí a sbírají ze země, Ondřej zahladí ohniště, aby nikdo nepoznal, že zde někdo tábořil. Po rychlé snídani, můžete vyrazit.

Lerien se přitočí k Abemu.
"Připraven na lekci jízdy na koni?" usměje se.
"Pojď, bude to jednodušší pro tebe i pro toho chudáka koně." vezme tě za ruku a vede k osedlanému koni. Nepřipouští žádné protesty. Položí tvoji ruku na krk koně.

"Stačí jen vnímat, cítit jeho energii, to jsi říkal, že dokážeš. Vnímej jeho dech, tlukot srdce." Lerien mluví tiše a klidně.

"Sašo, prosím, pomůžeš mu do sedla? A mě hned za ním?" otočí se s prosbou na Sašu."Vím, co dělám." umlčí ještě Ondřeje, který se snaží protestovat.

"Jen v klidu, není to žádná věda." uklidňuje tě, když se usadí za tebou na koni.
"Ruce na otěže. Zapomeň na okolí, vnímej jen koně, cestu si najde sám, není tak hloupý, aby do něčeho narazil, a když před ním půjdou koně, bude se držet jich. Jen drž rovnováhu." Pomalu pak pobídne koně ke kroku.

"Pojedeš takhle?" zeptá se jen Ondřej.
"Jen chvíli." je mu odpovědí.

"Dobrá, co ostatní, připraveni na cestu?" pohlédne na Sašu a Gabriela.

Saša - 12. června 2017 21:52

Ráno

Zbytek spánku je pro mne naštěstí nerušený. Ostatní ještě nějakou dobu řeší Gabrielův únik a popravdě se divím, že mu tu historku věří tak snadno. Vůz, který se rozhodl ukrást a upoutat tak na sebe mnohem víc pozornosti, než kolik by způsobila snaha ho koupit.

Ráno mne probudí Ondřej, který si vzal hlídku na zbytek noci. Vstanu, dojdu si kousek od tábora ulevit a po návratu se ještě narychlo najím a obléknu zpět do svých věcí. Nechce se mi vyrážet na cestu úplně na lačný žaludek, kdoví kdy budeme zastavovat. Všimnu si, že se Lerien rozhodla naučit Abelarda jezdit na koni. To bude možná víc kontraproduktivní, ale za pokus nic nedá. Přinejhorším to vyřešíme jako včera, uvázáním jednoho koně ke druhému. Na vyzvání se ujmu slepce a opatrně mu pomohu do sedla. Pohyb nechávám spíš na něm a jistím jej, aby věděl, že nespadne. Nabídnu mu ruku, o kterou se může opřít a nastavím mu nohu do třmenu. S Lerien je to jednodušší, ví jak vysednout na koně, takže jí pomůžu tak, jak bude potřebovat, ať je to vysazení na koně nebo jen posloužit jako opora. ,,Lerien, jak je na tom rameno?" zeptám se ještě půlelfky.

,,Já mohu. Vezmu Lerienina koně, pokud pojede část cesty s Abem." odvětím Ondřejovi na jeho výzvu ohledně jízdy. Obdobně, jako včera s Abeovým koněm, uzdu koně Lerien si přiváži k sedlu, aby následoval toho mého a vyčkávám, až se vydáme na cestu. Při čekání si ještě překontroluji výbavu, abych tady náhodou něco nenechal.

Gabriel Gallagher - 12. června 2017 22:04

… kruté ráno a před námi celý den …

(tábor v lese– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Zamručím něco nesrozumitelného ještě ze spaní, když nás Ondřej všechny budí. Ani nevím kdy jsem usnul, spal jsem v sedě, hlavu předkloněnou na hrudi a celé tělo mi ztuhlo. Cítím se prochladlý, křehký a velmi velmi bolavý.

„Jasný, jasný, už sem vzhůru.“ protřu si dlaněmi rychle studenou tvář a na chvíli se ještě opřu o strom než se začnu protahovat. Všechny pohyby mě bolí, celé tělo mě bolí a k tomu strávíme tenhle den na koni. Au!

Při vstávání se musím opírat o strom a i pak musím zůstat na chvíli stát se zatnutou čelistí a pomalu se vydýchat z tolika pohybu. Narovnám se, v zádech mě nepříjemně táhne, levou ruku skoro nezvednu a v boku mě ostře zabolí. Sakra.
Přecházím pomalu sem a tam, abych se dostal zase zpátky do přijatelného stavu a dokázal se pohybovat trochu rychleji a plynuleji. Snídani a všechno kolem ranních činností už dělám jen ve stoje. Docela se obávám, že kdybych se sklonil tak by mě seklo v zádech. Tohle sem vážně neměl zapotřebí.

Pak mě zaujme lekce jízdy na koni, kterou dostává Abelard. No, chtěl jsem tě toho ušetřit, ale vlastně proč ne. Tohle je lepší než jet si ve voze. Alespoň pro případ, kdy vůz opravdu nebude nikde kolem k nalezení. Nebo se jen rozpadne na kousky.
Bolestně se ušklíbnu a začnu při tom chystat své věci. Deku a pak se dokonce sehnu i pro sedlo.
Když se s ním zvednu zatočí se mi hlava. Ještěže to zvíře stojí pevně na všech čtyřech a já se o něj můžu opřít. Utáhnu sedlo a otočím se abych obhlídl jak jim to jde.

No to je hezký. Tak taková jízda ve dvou na koni by mi taky přišla vhod. A já nedostal ani tu odměnu a Abe se vozí s kráskou rovnou za zády. To se někdo má.

Závidím Abelardovi její přítomnost, které si dopřává. Odfouknu si naštvaně nosem a raději se otočím zase ke svému koni. Bude zřejmě nějakou dobu trvat než se dostanu nahoru i když použiju nezraněnou nohu jako oporu.
S bolestným zamručením a vypětím všech sil se vydrápu nahoru do sedla. Tak teď už neslezu, budou mě muset stáhnout dolů. Nahoru už bych se asi podruhé nedostal.

Pak se na nás otočí Ondřej a já už mám teď dost sezení v sedle, natož si představit celý den.
„Dobrý, připraven.“ vydechnu skoro neslyšně a lehce pobídnu koně do pomalého kroku, abych se držel někde za Lerien. Ještě, že mám zase důvod mít radostnější den. A nemyslet chvíli na bolest, která mi vystřeluje až k zubům při každém kroku, který kůň udělá. Sledovat její záda.
Tvářím se nepřítomně, jednou rukou držím otěže a druhou se přidržuju sedla. Nahrbený, špinavý a bolavý. Nestálo to za to. Dobrý úmysly za to prostě nestojí. Proto budu sobecky myslet už jen na příjemnosti hlavního města. Teplá polívka a pohodlná postel.Už jedem.

Abelard Smecker - 13. června 2017 19:47

Ranní projížďka?

Večer už jsem se na nic neptal, ani nebylo na co. Vše, co mělo být řečeno, řečeno bylo. Popřál jsem ostatním znovu dobrou noc a s vědomím, že hlídku převzal Ondřej, klidně ulehnu a zavřu oči.

Vzhledem k tomu, že se většina událostí stala na hlídce, kterou jsem převzal za Gabriela a nevláčel jsem se nikam za vozem, tak předpokládám, že jsem se vyspal nejlíp hned po Lerien a je to právě ona, kdo mi nabídne lekci jízdy na koni. "Tohle mi nepřipadá jako dobrý nápad..." zamumlám a nechám se dovést ke koni. Cítím jeho tep, jeho dech, jeho energii. "Ten kůň by potřeboval liz," poznamenám. Chvíli přemýšlím, jestli jsem dost silný, abych jej mohl ovládat jako Trinkeho, ale pak ten nápad zavrhnu. Není v tom jen magie, ale především naše dlouho budované pouto, Trinke mi plně důvěřuje. Kdybych se pokusil dotknout mysli koně, kdo ví, co by se stalo...snad nic horšího než že by se splašil a začal se mě bát.

Ale jet na koni musím tak jako tak, možná se mi pár rad bude hodit, abych si jízdu trochu osvěžil, pomyslím si a nechám si pomoct vyhoupnout se do sedla. Okamžitě se necítím moc dobře. Jsem vysoko, necítím půdu pod nohama a kontakt se světem okolo je v tomto stavu minimální.

A pak v sedle za mnou přistane někdo další a není to nikdo jiný než princezna. Okamžitě vycítím přítomnost ženy a pocítím prudkou vlnu studu za to, že jsem do něčeho takového spadnul, že jsem nějakou dobu nemytý a ještě načichlý pachem psí srsti, která je mi vlastně skoro vlastní. Stud se míchá se vzrušením a pociťuji, že se mi tato směs v momentální vratké situaci vůbec nelíbí. "Já si tedy nejsem jistý tím, co děláte, princezno."

Poslechnu ji ale a narovnám se v sedle a vezmu do ruky otěže. Při tom si představím, jak hrbolatá cesta může být a jak se v této poloze vůbec mohu udržet, když o nerovnostech nebudu vědět včas. "Vždyť spadneme spolu a potlučete se..." řeknu s obavami.

Vypravěč - 13. června 2017 20:59

Do hlavního města

"Jde to, díky. A neboj dávám pozor." odpovídá Lerien s úsměvem Sašovi, který projevil starost o její nedávné zranění.

Rázně pak utne ještě trochu protestujícího Abelarda.
"Tak dost. Neoslovuj mne princezno, za prvé to není příliš bezpečné a za druhé si tak vůbec nepřipadám. Až budu sedět na trůně v honosných šatech, můžeš to zkusit ještě jednou, pak se to možná bude hodit. Teď jen Lerien."

"Nespadnem a nepotlučem se. Uklidni se. Je to jen o rovnováze. Vnímej koně po sebou, nestarej se o nic jiného. Nikam se nenakláněj, rovná záda, případně se chytni za hrušku sedla o otěže se postarám a žádnou paniku."

Vyrazili jste. S ohledem na Abelarda, zatím jen volnějším tempem. Ondřej oznámí, že pokud vše půjde dobře, navečer byste mohli být před branami města.

Cesta prozatím utíká bez problémů. K polednímu na chvíli zastavíte, abyste dopřáli chvíli odpočinku sobě i koním. Lerien pak nechá jet Abelarda samotného ovšem drží se mu po boku.

Chvíli putujete po loukách a mezi obdělávanými políčky vesničanů, když znovu vjedete do lesa, Trinkemu jakoby se zde něco nelíbilo, sem tam poštěkává či tlumeně zavrčí. Ani vy nemůžete se zbavit neodbytného pocitu, že vás něco sleduje. Les je ale tichý, úplně tichý, není slyšet ani hlásek jediného ptáka ani bzukot hmyzu. Jen mrtvolné děsivé ticho. Ondřej trochu zpomalí koně a ruku položí na jílec meče.

"Tohle není samo sebou." pronese spíše sám k sobě a koukne po ostatních, jestli si i oni všimli toho zvláštního ticha. Jakoby se les neodvažoval vůbec dýchat.

Abelard Smecker - 13. června 2017 21:15

Do hlavního města

Pokusím se potlačit rozpaky a zavtipkovat pro vlastní odlehčení. "Už se to nestane, vaše spanilá výsosti Lerien." Usměji se a raději zatnu svaly, kdyby přišel nějaký šťouchanec. Pak pokračujeme v cestě a snažím se, co to dá. Svaly, netrénované v jízdě na koni protestují, ale musím uznat, že se v této věci začínám zlepšovat.

Při přestávce dojím poslední zbytky své nuzné zásoby jídla, přestože to znamenalo sotva dvě sousta a jede se dál, ačkoliv teď už sedím v sedle sám. Nutno uznat, že přítomnost Lerien byla příjemná, i když mě zanechávala v rozpacích. Zanedlouho však dorazíme do podivného místa, které se mi nelíbí a jak se zdá, všimli si toho i ostatní.

"Radši bych se zastavil...jen na chvilku. Chci zjistit, co se tu děje," podotknu k Ondřeji a začnu zpomalovat. Nelíbí se mi to...ten klid je tady takový zvláštní...jako kdyby tu bylo mrtvo.

Gabriel Gallagher - 13. června 2017 21:38

… les mlčí …

(na cestě– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Pobaveně se usměju na konverzaci mezi Lerien a Abelardem. Umí si poradit s každým, dokonce i se slepcem. Pěkně divoká ještěrka.

„To pak snad královno.“ pronesu sám potichu a zamaskuju to dokonce lehkým kašlem. Při kterém mě rozbolí tělo ještě víc. Když bude sedět tahle krásná ještěrka na trůně, pak to bude jedině královna. Už teď se mi tahle cesta za klenoty zdá jenom jako formalita. A když si ji představím ještě v honosných šatech.

Široce se usměju sám pro sebe a rozhlídnu se okolo po lese. Tohle budě pěkně dlouhá … pěkně bolestivá cesta.

Snažím se naklánět jednou na ten bok, podruhé zase jinak. Celkově se pořád musím vrtět a protahovat. Pohyby koně bolí pořád víc a tak jsem nakonec rád za to, že můžu v poledne na chvíli slézt dolů a sednout si přímo do trávy. S otěží v rukou si pak lehnu na záda. Dokonce ani hlad není tak velký aby mě donutil hned vstát a tak si užívám dost dlouhou dobu natažený. Než zase přijde ta neradostná událost vyšplhat se znovu nahoru.

Cesta nás zavede do lesa. Nejdřív jsem si ani nevšímal kudy jedeme. Už delší dobu jsem se nakláněl dopředu a všímal si jen krásky před sebou opřený lokty o krk koně.
Když začne chlupáč vrčet a všechno se stane tak nějak divným podezřívavě se narovnám a rozhlédnu.

„Jo divný...“ pronesu pomalu a rozhlédnu se po okolních stromech a houštinách. Vytáhnu si jeden ze svých vrhacích nožů do ruky a chytím pevně otěž.

Abelard navrhuje zastavit. A já mám zcela jiný návrh.
„Co třeba jen vo to rychleji? Vůbec to tu nevypadá … moc vlídný. Raději rychle pryč.“ konfrontace tady v tomhle terénu s čímkoliv bude velmi nepříjemná. Zřejmě to budou jen vlci nebo jiná špinavá havěť. Pokud se zastavíme nic by to nepomohlo. Než rozděláme oheň bude to trvat, a budeme snadný cíl. Rozhlédnu se i nahoru mezi stromy. Rozhodnutí ale bude zřejmě na Ondřejovi.

Saša - 13. června 2017 22:00

Na cestě do hlavního města

Cesta probíhá v poklidu, možná trochu pomaleji, jak si Abe zvyká na jízdu na koni. Už jsem se bál, že by na svůj věk mohl nějak začít vyvádět jako malé dítě. Naštěstí se nic takového nestane. Ze zvyku během jízdy spíše víc kontroluji okolí, než abych si všímal hovoru či akcí ostatních z naší skupiny.

Při zastávce znovu pojím něco málo z tenčících se zásob, ale pokud všechno půjde dobře, večer už budeme ve městě a tam se určitě budou dát sehnat nějaké zásoby.
Lapka vypadá nějak unaveně podle toho, jak si okamžitě lehl na zem a nemínil se zvedat. Asi se mu v noci opravdu příliš nedařilo.

Při další cestě mi přijde hned divné chování Abeova psa. Že běhá okolo a poštěkává bych chápal, ale jeho chování bylo spíše ostražitého charakteru. To stejně po chvíli potvrdí i Ondřej a následně se Abe s Gabrielem neshodnou, co je vlastně potřeba teď udělat.
,,Nemyslím si, že je tady v okolí cokoliv, co by bylo potřeba zkoumat. Nejsou zde zvířata, takže tady okolo je něco, co je vyplašilo." přisadím si svoje a nepřímo tak podpořím Gabrielův návrh odtud odjet. Těžko pojedeme rychle, když je Abe na koni sám, ale také se mi nelíbí představa zde setrvávat déle a zkoumat, proč tady okolo nic není.

Vypravěč - 14. června 2017 19:41

Na cestě do hlavního města

Ondřej se rozhlíží kolem a vyslechne všechny ostatní, co oni soudí. Jen pokyvuje hlavou.
"Radši bych se tu taky moc nezdržoval." přitaká souhlasně na návrh Gabriela i Saši.
"Jedem, ať jsme osud pryč, nechce se mi setkat se s ničím, co tu číhá." popožene pak koně.

Lerien chytne otěže Abelardova koně a připne je ke svému sedlu.
"Teď se jen pevně drž a zkus nespadnout. O cestu se nestarej, kůň pojede tudy, kudy my." prohodí jen a dřív, než snad Abe stačí cokoliv říci, pobídne koně. Zatím to docela šlo, ovšem teď máš pocit, že takovéto tempo, moc dlouho nevydržíš. Nadskakuješ v sedle sem a tam a máš co dělat, aby ses zde udržel.

V příštím okamžiku ovšem Ondřej jedoucí vpředu, koně prudce zastaví. Za ohybem cesty se před vámi objevil převržený vůz. Ještě je do něj zapřažen kůň, tedy píše nafouklá ohlodaná mrtvola. Přes nos vás praští mrtvolný puch rozkladu. Kromě koně na cestě leží i několik mrtvol lidí. U převrženého vozu se cosi sklání nad mrtvolou nějakého člověka a spokojeně hoduje do chvíle, než si vás všimne.

Vzdáleně to připomíná lidskou postavu, ruce jsou zakončeny silnými drápy, tlama je plná ostrých zubů. Když vás zpozoruje vydá jakýsi skřek a zpoza vozu vylezou další tři.
"Ghúlové." hlesne jen Ondřej. "Lerien a Abe se drží zpět." stačí je říci, než se postavy vrhnou vaším směrem.

Lerienin kůň začne se plašit a postaví se na zadní, dívka má co dělat, aby se udržela v sedle, ale nakonec se jí povede přimět zvíře zase k poslušnosti. Tentokrát si zanadává pěkně od plic a padají slova, která byste od princezny nečekaly. Prozatím se poslušně drží zpět, klidní koně, který by velmi rád odsud zmizel a napjatě sleduje situaci před sebou.

Gabriel Gallagher - 14. června 2017 20:07

… a les ukázal svá tajemství …

(na cestě– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Pohledem přelétnu na Sašu a pak na Ondřeje. Oba dva jsou stejného názoru. Než tady zůstat a čekat, bude přeci jen lepší jet a možná i tomu co tu číhá ujet. Přikývnu na jeho rozhodnutí.

Popoženu koně stejně rychle jak jede skupinka. Není to příliš příjemné a tělo mě bolí, ale když vidím Abelarda jak se sotva drží nahoře, je má bolest vlastně ničím. Vím jaké to je, jet poslepu a dokonce se zavázanýma rukama - nic moc.

„Hele, co kdyby si sed za jednoho z nás a ...“ pronesu po chvíli sledování Abelardových nepříjemných chvilek, ale můj další hovor přeruší zastavení Ondřejova koně. Ostatní koně jeho čin následují a některé to velmi poplaší. Stáhnu silně otěže a otočím se s koněm dokola aby se uklidnil.
Do nosu mě praští ten odporný mrtvolný puch hniloby a smrti.

„No to je hnus ...“ když si v tom všimnu, že něco nad vozem si vyřizuje účty se zbylým masem a kostmi. Nejsme tady sami a rozhodně by bylo lepší kdybychom tady ani nebyli. To co se tu stalo už bylo dávno, podle smradu tak dva, tři dny.
Když si nás to Něco dokonce všimlo. Stáhnu obličej ve zhnusené grimase. A ono Něco není samo. Jsou tu čtyři. Sakra!

Pobídnu koně i přes jeho strach, aby se prodral kolem Abelarda a Lerien dopředu. Tihle dva nemusí stát hned na ráně a nemůžu přes ně nic házet, i když jsem dobrý v práci s noži. Kůň princezny se při tom poděsí a postaví se.
„Hej, hou, hou ...“ snažím se ho taky uklidnit a zachytit otěž, když jsem vedle něj. Ona to ale velmi dobře zvládne sama. Na chvíli se na ni usměju za ty nadávky, které umí používat a přitáhnu svého koně, abych ho dostal ještě blíž a zatarasil cestu jeho tělem. Aby se k Abeovi a Lerien nedostali. Ať už tomu Ondřej říká jakkoliv, je to hnus, a to především.

Nezbývá než si najít cíl pro svůj vrhací nůž - hodit. A to hlavu jednoho z Ghúlú, kteří se blíží. Pak vytáhnout další nůž dokud jsou dost daleko.

Saša - 14. června 2017 22:37

Zpátky do práce

Nakonec je rozhodnuto, jede se dál po cestě a co nejrychleji z tohoto tichého místa pryč. Ale nepřišel žádný přepad, takže důvod, proč je okolo ticho, musí být někde v přírodě jako takové. Možná je to území nějakého většího predátora.

Držím se u skupiny, nemám problém s tempem které nasadili. Jen mám starost o Abeova koně i slepce na něm. Kůň pozná, když na něm sedí nezkušený jezdec, který se jej navíc bojí. A tady se kloubí obojí.
Po chvíli se dostane k ohybu cesty. Obvykle to bývá dobré místo pro přepadení, protože není příliš kam utéct a poskytuje to hodně místa pro skrytí se.

,,U sta démonů." zakleji si pro sebe, když se před námi objeví výjev vozu, mrtvého koně i mrtvé posádky. Okolo je puch, že by se za to nemusela stydět žádná stará krypta. Na mrtvolách se však cosi hýbe a má hlava začne okamžitě šrotovat ohledně situace. Nejdřív zjistit, o co jde. Ghoulové, dokonce i Ondřej dokázal poznat tyhle nemrtvé potvory. To znamená, že někde blízko je nějaké pohřebiště? Tím se teď asi nemusím zabývat.

Lerienin kůň se splaší a půlelfka, za doprovodu peprného komentáře. Během naší cesty mi nepřišlo, že by měla v zásobě takové výrazy. Ale život venku jednoho naučí podobná slova používat častěji, než by sám chtěl. Chytnu vlastního koně pevněji, když se vzepne a narozdíl od ostatních poodjedu kousek dozadu. Má to dva důvody, zaprvé aby se kůň dostal z dosahu ghoulů a uklidnil se. Tím druhým důvodem je fakt, že tyhle potvory mají nemyté pařáty a nechci, aby kůň chytil nějakou infekci při případném zranění. Slezu z koně pár metrů za skupinou. Pokud uteče, nic s tím teď stejně neudělám. Tasím meč, dýku nechám teď skrytou. Ghoulové nepoužívají útoky, proti kterým by mi k něčemu byla. Vrátím se v rychlosti k ostatním, zlehka protočím čepel v ruce a vyjdu směrem proti ghoulům. Nevím jak je na tom Ondřej, ale ostatní asi nemají s takovými tvory moc zkušeností. Můj cíl je jednoho po druhém ghouly doslova rozsekat. Odseknout jim ruce a hlavu až následně. Připouštím, že se s tím možná moc mazlím, ale pořád potřebuji trochu uvolnit nervy z předešlých dní. Dávám si pozor, aby měl pořád všechny ghouly před sebou. (8)

Abelard Smecker - 15. června 2017 22:47

Zkažená hostina

Jak to tak vypadá, všichni dali přednost bezhlavému úprku bez ohledu na to, jestli někde nečíhá nějaké nepřirozené přepadení ze zálohy. Nějakým způsobem si vzpomenu na vysedání a pokusím se na koni spíše stát, než sedět, ale jen se o to pokusím, ztratím rovnováhu a padnu opět koni kolem krku, kde se držím s vystrčeným zadkem jako klíště.

Když prudce zpomalíme, málem spadnu. Vím, že se něco děje, na nic nečekám a co nejrychleji se poroučím ze sedla. Trinke vrčí a cení zuby, vypadá vyděšeněji než kdy před tím. Ustupuji společně s princeznou i se psem dozadu, když uslyším to slovo. Ghúlové Znám je jen z legend, bývají popisováni jako odporné kusy mrtvého masa, lezoucí jako jednolitá zkáza ze hřbitovů, připravena pojídat vše, co se hýbe.

Pohlédnu na ně psíma očima, možná jsou dokonce odpornější, než jak je vyobrazovaly knihy. Rchle navedu Trinkeho před nás. Nechci riskovat, že se otráví jejich krví, ale může nám být poslední obranou, když obejdou Ondřeje a Sašu. Nic neříkám...vůbec nic. Naplní mě však strach, strach o mého psa. Víc než o sebe nebo o princeznu. Uvědomím si, že jestli se někdo přiblíží, nejprve budu bojovat já, pak teprve Trinke a až pak, jestli se dostanou přes nás všechny, teprve pak dojdou k princezně.

Vypravěč - 16. června 2017 15:04

Boj

Ondřej už se ani neohlédl. Seskočil z koně, patrně nechtěl riskovat jeho zraněné v boji a s tasenou šavlí vrhl se na jednoho z ghúlú. Jejich dlouhé pařáty byly rovnocennou zbraní jeho šavli. Vedl se vcelku obstojně. Dařilo se mu uhýbat před dlouhými drápy, párkrát i zasáhnul, ale smrtelnou ránu zatím nezasadil.

O poznání hůře je na tom Saša. Seskočí sice z koně jako Ondřej a přispěchá vám rychle zpět na pomoc, ale dnes od něj Fortuna odvrátila svou tvář. V první chvíli podaří se mu zasáhnout jednoho z nemrtvých a useknout mu ruku pařát, to ho ovšem jen více rozlítí a vrhne se na Sašu s plnou zuřivostí. Povede se mu podrazit mu nohy a odhodit jej pár metrů stranou. Tvrdě dopadne na zem. V první chvíli nemůže po tvrdém nárazu popadnout dech. Hlava se točí a celý svět se houpe. Pro tuto chvíli je zcela ochromen. Bezbranné kořisti všimla si jedna z potvor, které proti vám stojí a vydala se přímo k němu.

Gabrielovi podaří se zasáhnout svým nožem přesně mířenou ranou nepřítele přímo do hlavy. O jednu potvoru méně. Stále tu však zůstávají tři. Jedna z nich míří k Sašovi, s dalšíma potýká se Ondřej. Když už to vypadlo, že bude mít na ghúlem navrch a boj brzy skončí v jeho prospěch, začal na něj dotírat druhý. Ondřej se teď spíše jen brání a uhýbá před ostrými drápy.

V tu chvíli vrazí Lerien Abelardovi do ruky otěže.
"Ať ty koně neutečou." zavelí jen, seskočí ze svého koně a s taseným mečem vrhne se na pomoc Ondřejovi.
"Saša!" stačí ještě křiknout na Gabriela, aby se o něj postaral. Očividně se nehodlá držet zpátky a jen přihlížet. Nutno ovšem dodat, že s mečem se ohánět umí velmi obstojně.

Gabriel Gallagher - 16. června 2017 15:34

… boj na lesní cestě …

(na cestě– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Všechno kolem se dá do pohybu. Můj silný hod najde přesně svůj cíl a jedna ze smrdutých stvůr se skácí s dlouhým nožem trčícím už jen z poloviny ven. Pěkná rána. Sám bych se pochválil, kdyby mě u toho nebodlo v boku a zádech z tolika pohybu.

Ondřej se mezitím pustil do dvou, nebo oni do něj a Saša přispěchal, aby ho jeden ghúl odrazil na záda, kde zůstal ležet.

Rozhlédnu se kolem na chvíli, přemýšlím co bude lepší udělat a Lerien už mezitím probíhá pode mnou. Kam … ? Ještěrko jedna divoká. Sakra!

Otočím se trochu v sedle a hodím druhým nožem směrem k Sašovi. Přesněji na to Něco co se nad ním sklání a mířím tomu stejně jako předtím na hlavu. 42

Poté nijak nečekám. Teď už není třeba být v sedle a tak přetočím rychle jednu nohu nad krkem koně a sklouznu oběma nohama rovně dolů. Seberu při tom ze země šišku.
Všechno mě bolí a tohle hýbání mi umožňuje jen nával adrenalinu v těle. To a taky obava, že se Lerien něco stane. Za tohle by ji měl Ondřej dát po zadku. Měla být vzadu a ne se motat tady. Lerien sice vypadá, že vše zvládne, ale není třeba ji vystavovat zbytečnému nebezpečí. Zbytečné. Nech to chlapům krásko.

„Hej! Potvory smradlavý!“ začnu křičet kolem. Hluk boje už stejně slyšelo všechno v okolí a tímhle bych mohl odlákat tu nestvůru, která se chystá posvačit Sašu i ty, které si všímají ostatních tak aby měli možnost jim ublížit trochu víc. Hodím šiškou na nejbližší potvoru, která se ještě nedívá.

Vytasím meč a trochu poskakuju, i když velmi bolavě ve středu dění. Čekám, která se do mě pustí a snažím se je dál lákat k sobě. 86

Saša - 16. června 2017 16:29

Boj s ghouly

Můj bojový zápal je možná až zbytečně velký. Možná špatný přerušovaný spánek si také vybral své. Ať tak nebo tak, první střet s ghouly není zase tak špatný. Tyhle potvory jsou o něco rychlejší než jejich nemrtví kolegové, zombie.

Po krátkém obloukovém úderu se mi podaří s křupnutím oddělit ghoulovi jeden jeho pařát. To se mu z nějakého důvodů nelíbí, jakoby jej to snad mohlo bolet nebo tak něco. Ale vyjede po mě trochu rychleji než bych čekal. Udělám jeden neopatrný úkrok do strany a o vteřinu později se mnou ghoul smýkne tak, že se doslova prolétnu vzduchem.
Po nárazu mi dělá problémy se poněkud zorientovat, potlučené tělo tomu také nepřidává. Kousek od sebe vnímám přibližujícího se ghoula, je jasné že by svoji svačinku jenom tak nezahodil aby ji nechal ležet. Snažím se zvednout na nohy a nahmatat někde v blízkosti svůj meč.

Vypravěč - 16. června 2017 21:32

Boj

Gabriel zasáhne ghúla, ale tentokrát ne do hlavy, jen do zad, což očividně snad ani nezaznamenal a dál pokračuje k Sašovi. Ten se pomalu sbírá ze země. Hlava se ale stále motá, a když se konečně postaví na nohy musí na okamžik zavřít oči, aby se znovu nesesunul k zemi. Už to vypadá, že další ráně ostrými drápy se nevyhne když začne Gabriel tropit rámus ve snaze přilákat pozornost nemrtvých na sebe.

Ten, který mířil na Sašu, se v tu chvíli na něj skutečně otočí, snad jakoby se rozmýšlel do koho se pustí jako první. Saša tím získá trochu času, aby se alespoň trochu sebral a našel na zemi svůj meč. Ghúl zaujat randálem a jeho poskakováním se pak skutečně vydá za ním.

Ti, co bojují s Ondřejem a Lerien se však ani neohlédnou, jsou příliš zaujati vidinou své kořisti před sebou. Lerien rychle prosmýkla se k Ondřejovi cosi na něj křikla v elfštině a postavila se k němu zády. Bojovali jako jeden. Vzájemně si kryli záda. S jedním protivníkem si Ondřej brzy poradil, k jeho nohám dopadla uťatá hlava nepřítele. Otočil se pak na zbylého ghúla, odstrčil Lerien za sebe, brzy ležel na zemi mrtev i další.

Gabriel Gallagher - 16. června 2017 21:58

… boj na lesní cestě …

(na cestě– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

"Jo, ty taky příšero. Vobčas neuškodí trochu se umejt, než dorazí návštěva. A taky se trochu přistrojit a nabídnout něco k pití. Nejsem moc náročnej ale je tu určitý standart." dál pokračuju v provokování příšer, které se mi daří jen z části. Ale i tak to stačí aby se na mě obrátila alespoň jedna. Tak se zdá, že alespoň příšeru dokážu zaujmout. Už se mi skoro zdálo, že jsem ztratil své kouzlo. Ustupuju při tom o pár pomalých kroků dozadu. A trochu bolestivých kroků. Kyčel se mi trochu podlamuje, když došlapuju, jak mě v ní bodá.

Další dva ghúlové zůstanou u Ondřeje s Lerien, ale podle toho jak jsou sehraní spolu, jde vidět, že mají společné zážitky z boje. Jo Ondřeji, tuhle ještěrku krásnou ti závidím. Jako to nejdražší a mnohem víc, co jsem dosud v životě viděl a poznal.

Naštěstí se dokáže zbavit docela obratně obou smrdutých příšer a na mě tak zbyla poslední, která snad tady v lese je. Pokud se jich přižene ještě víc, mohl by to být velký problém. Tohle rozhodně není nikterak příjemná přestávka na dlouhé cestě.

Obrátím se zase na to Něco, co si všímá mě a jde mým směrem. Je to odporné, puch je neskutečně nepříjemný a k tomu to vypadá jako něco, co by měli raději svázat a zapálit, aby to dalo pokoj.

"No pojď smraďochu. Tohle maso je ještě čerstvý, tak ti chutnat nebude." ušklíbnu se a poukážu volnou dlaní na svůj hrudník. Široce se rozkročím. Počkám až se po mě ožene pařátem a zakloním se abych se její ráně vyhnul. Při tom pohybu rozhýbu i meč a seknu jim ghúlovi po krku. Nejde říct jak s tímhle bojovat. Jsem zvyklý být nepříjemný na lidi a tohle je víc jako zvíře. 46

Abelard Smecker - 17. června 2017 01:20

Bezmocný?

Hlavou mi šrotuje, co bych mohl dělat. Okolo musí být mrchožrouti, které bych mohl přimět být agresivní, ale mohli by zaútočit na nás nebo bych mohl vyplašit koně...to by nebyl dobrý nápad. Najednou se kolem mě prosmekne i Lerien a vydá se do boje. "Počkej! Co to..." vyhrknu překvapeně, ale pak to nechám být. Situace kolem je příliš zmatená.

Zůstanu tedy stát u koní a nevím, jak pomoct. Způsobit bolest tomuto nemrtvému masu? Hloupost, žádnou energii z nich necítím. Vlastně by se dalo říct, že je vnímám jako stíny proti světlu. A v tom mi to dojde. Živého je vždy kolem spousta, a tak bytosti nedokážu proti tomu všemu rozeznat. Tyto chladné šmouhy jsou však naprosto zřetelné.

Ale to už začínají nemrtví odpadávat jeden za druhým a já zjišťuju, že tady mě nebylo potřeba. Možná příště. Když je nakonec po všem, dovedu koně Lerien zpět k ní a prohodím jen tak. "Možná by bylo příště lepší zjistit aspoň, co je na cestě před námi. Nemyslím si, že by se tu tohle objevilo čistě náhodou, nikdy jsem na ně v přírodě nenarazil," dodám vzápětí druhou větu a snažím se vycítit, jestli podobných neživých pohybujících se těl není v okolí víc.

Saša - 17. června 2017 16:50

Zpátky na nohy

Koutkem oka zaznamenám, že ghoul se zarazil a z nějakého důvodu zamířil jiným směrem. Přes ghoulovo rameno vidím, že tam poskakuji a dělá povyk lapka, který na sebe strhává pozornost nemrtvých přátel. Dost možná mi to teď zachránilo život. Alespoň tak to asi budou ostatní vnímat. Pro mě to ovšem znamená méně bolesti a ztráty krve, kterou bych jinak musel podstoupit. Takže i za to jsem rád.

Uchopím rukojeť meče pevněji a se znovunabytou jistotou se oženu po krku ghoulovi, který se ode mne odvrátil, aby zamířil za Gabrielem. Nemělo by být tak těžké setnout toho tvora zezadu (38).
Pokud se mi podaří daného ghoula zneškodnit, případně rozhodit, abych jej pak mohl dorazit, zamířím na pomoc Ondřejovi s Lerien. I s těmi je však docela rychle konec.

Ondřej - 17. června 2017 20:15

Dokonáno jest

Chvíli jsem se docela zapotil a snad i trochu obával, že tohle nedopadne dobře. Nakonec se ale štěstí přeci jen obrátilo na naši stranu. Byť zde Lerien nevidím rád, musím uznat, že její pomoc přišla vhod. Vedla si více než dobře. S dřevěnými meči takovéto situace cvičili jsme mnohokrát...doufal jsem ale,že umění boje nebude nikdy opravu potřebovat...člověk míní a...

Ohlédnu se po zbytku zda-li potřebují pomoc. Gabriel se Sašou však společnými silami nakonec vyřídí i poslední nemrtvého.
"Měla ses držet zpátky." promluvím pak k Lerien.

"A jen se na vás dívat? Proč jsi mi kdy tedy dával do ruky meč? Na to, abych se dívala, jak moji nejbližší umírají před mýma očima ho opravdu nepotřebuju." odsekne trochu dotčeně. Otře meč do trávy a schová jej do pochvy.

"Jo, možná." prohodí jen pak dívka k Abelardovi, když k ní dovede koně. Na okamžik se opře čelem o sedlo koně a rukou obejme zraněné rameno, kterému prudké pohyby v boji příliš neprospěly.

Raději ji chvíli nechám. Chci po ní aby byla opatrná, ale jde to vůbec v tomhle podniku, ke kterému se chystáme?...
Rozhlédnu se tedy po ostatních.
"Všichni v pořádku?" ptám se a očima bloudím z jednoho na druhého. Saša se pěkně proletěl vzduchem, ale na první pohled vypadá, že bude celý. K Abemu se snad žádný ani nedostal, rozumně se držel zpět. Gabriel to zvládl i po svém nočním dobrodružství vcelku obstojně.

Abe se zaměřil na okolí zda-li zde nečíhá ještě něco dalšího, nic však zatím necítí. Přesto tohle místo nepůsobí zrovna nejpříjemnějším dojmem, okolní les stále napjatě mlčí.

Gabriel Gallagher - 17. června 2017 20:45

… napjaté ticho …

(na cestě– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Seknu po poslední obludě, která zbyla. Ta padne k zemi a za ní se objeví tvář Saši a ty jeho nepříjemné rudé oči. Hluboce oddechuju, unavený bojem a vším pohybem.

Široce se na něj zazubím se stále pozvednutým mečem v ruce. S jeho magickým prokletím, nebo jak o tom vlastně sám smýšlí, bych se raději kolem podobných věcí nepohyboval, někdo by si mohl splést cíle. Vlastně ani nevím čí rána, jestli má nebo Saši, poslala to nechutné stvoření tam, kde podle všeho patří.

„Vodpočinutej?“ pozvednu na něj v pobaveném úsměvu obě obočí a rychle než stačí něco podniknout tak se rozhlédnu okolo po ostatních. Všichni vypadají v pořádku, Lerien … ta vypadá naštvaně, divoce a bolavě. Až mě obavy o ní zabolí, když vidím jak se opírá o sedlo. Mám chuť ji …. Ondřejova, Ondřejova!
V hrudi mě tlačí příliv obav a ustupující nával odhodlání. Tělo mě zase začíná bolet a povolovat. Měli bychom vypadnout z tohodle místa co nejdřív.

„Co vypadnout dřív než to přiláká nějaký další?“ prohodím rychle a skloním se abych utřel meč od toho nechutného, co na něm po obludě zůstalo. Pak se dám do hledání a čištění svých dalších dvou nožů.
Při tom se ale rozhlédnu po místě, kde jsme teď. Co se zde vlastně stalo. Že by vůz někdo přepadl, a kdo jsou ti mrtví? Snad na nich zůstalo alespoň něco málo oblečení podle čeho by šlo poznat jestli vojáci nebo rolníci? A třeba tady zůstalo i něco málo použitelných zásob nebo zlata.

„Hele, Abelard by měl asi zase sedět na koni s někým, abychom jeli rychleji.“ řeknu trochu zamyšleně, když obhlížím okolí a smrduté ohlodané mrtvé těla. Na nikoho konkrétně se nedívám.
Celé je to velmi zvláštní a měli bychom pospíchat. To tempo by ale asi Abe nevydržel v sedle.

Znechuceně vydechnu a zamávám si dlaní před obličejem při tom smradu. Vůbec to ale nepomáhá. Trochu se mi podlomí noha, když mě zabolí v boku. Pomalu se dobelhám ke svému koni.
Otočím se zase na ostatní. Hlavně na Lerien jestli se snad cítí už o něco lépe. Vážně by tě měli svázat a vést jako vzácné zboží než tě pouštět takhle k boji. Čekám jak Ondřej rozhodne.

"Měla byste myslet na svou bezpečnost, madam. Šlo nám to docela dobře, no ne?" řeknu k Lerien trochu vyčítavě a opírám se při tom o koně, jako kdyby o nic nešlo. Změnil jsem trochu přístup, snad jen proto abych se sám udržel a nešel ji za nerozvážnost sám naplácat.
Ještěrko jedna divoká, jak bych tě chtěl obejmout že jsi celá. A taky ti za tu hloupost pořádně vynadat.
Lehce se usměju, víc nemůžu, aby to nevypadalo podezřele. Nechci zbytečně poutat pozornost před Ondřejem.

Saša - 17. června 2017 23:45

Po boji

Poslední nemrtvý se konečně zkroutí na zemi. A při zběžném prohlédnutí ostatních zřejmě nikdo nepřišel k úhoně. Zdá se, že rameno Lerien vydrželo i tento střet, takže už to snad bude dobré. Že se umí ohánět mečem, to už jsem viděl předtím i s jejím handicapem.

Na chvíli se opřu o meč, abych si vydechnul, když je zjevné, že žádný z ghoulů už nemá tendenci se hýbat. Kdo ví, kde se vzali zrovna tady, ale to teď není potřeba řešit, když míříme do hlavního města. Jen aby ostatní nebyli překvapení, až vlezeme do hrobky. Tam na nás může čekat něco podobně hezkého. Až na to, že v uzavřeném prostoru hrobky by ten boj byl mnohem těžší.
Konečně se ujmu očistit si čepel a kromě jiného, podobně jako Gabriel, zamířím prohledat vůz, který ghoulové přepadli. Nebo jde spíše o to, jak tady ta situace vznikla. Zda to skutečně byli ghoulové nebo se sem přišli už jen najíst. Pokusím se v pozůstatcích najít něco užitečného (85).

Po prohledávání se vrátím zpátky ke skupině. ,,V okolí teď už nic nebude. Ghoulové odehnali všechnu zvěř a určitě se žádní bandité neukrývají tady za keřem. Našli by je. Ale nerad bych tady riskoval nějakou nákazu z těch těl ať už přišli odkud chtěli." pronesu k ostatním, kteří se snad už šikují k odjezdu. Proslovy k Lerien mi však přijdou poněkud zcestné.

,,Lerien už není malé dítě a umí se sama rozhodnout. Ale jinak dobrá práce. Ondřeji, ještě bych pak rád věděl, jestli máš nějaký plán na to, až přijedeme do města." houknu na Ondřeje s Gabrielem a zamířím pro svého koně. Ten naštěstí nikam pryč neutekl. Po nasednutí na něj už čekám, jak se zařídí ostatní, abychom mohli vyrazit.

Vypravěč - 18. června 2017 19:37

Znovu na cestě

Ondřej souhlasí s tím, že není třeba se zde zdržovat déle než je nezbytně nutné a čekat, až se zde objeví něco dalšího. Když se Gabriel porozhlíží po místě při hledání svých nožů, může si všimnout, že mrtví na zemi mohli by být dle oblečení obchodníky. Převrácený vůz je prázdný, dá se tedy předpokládat, že v něm bylo něco zajímavého oč někdo stál a ty potvory sem přilákalo až mrtvé maso. Sami by těžko obchodníky přepadli a vykradli vůz.Mrtví u sebe nemají nic zajímavého o jejich majetek se očividně už někdo postaral.

Když Gabriel zas promlouvá Lerien do duše a připomíná bezpečnost, jen po něm blýskne pohledem, obzvláště nespokojená je s oslovením.
"Právě na tu jsem myslela." odsekne jen a poupraví koni sedlo.

Když se jí Saša zastane, vděčně se na něj usměje.
"Pomůžeš mi do sedla, prosím?" požádá jej, ačkoliv Gabriel stojí prakticky vedle ní a pomoci by ji tak mohl on, volí raději Sašu.
V sedle se pak uvelebí, zapne koženou kazajku jen tak napůl, aby tam mohla zavěsit ruku a trochu tak ulevit rameni.

"Abe," otočí se pak na slepce, "myslím že bude lepší, když zase pojedeš chvíli se mnou,
ale tentokrát za mnou. Další lekce v jízdě na koni až příště." dodá pak ještě.

Ondřej pak reaguje na Sašův dotaz ohledně nějakého plánu.
"Plán? Žádný plán nemám. Prvně se musíme dostat bez problémů do města a pak k hrobce. Nemám tušení na koho nebo co tam můžeme narazit a co můžeme čekat. Plánovat můžeme, až zjistíme situaci na místě."

Gabriel Gallagher - 18. června 2017 20:03

… a napjatá situace …

(na cestě– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Obhlídka tedy vedla k docela zajímavé informaci. Tyhle obchodníky možná bude někde někdo postrádat, ale podle toho jak dlouho už tu leží to vypadá, že spíš nikdo. Nic hodnotného už u sebe nemají a tak taky nejde říct, jestli to bylo přepadení kvůli jmění, nebo pak jel někdo kolem a vše si prostě vzal. Tenhle příběh ale zůstane ležet tady na cestě a bude zapomenut společně s nimi. Není ani čas ani vůle je pohřbívat nebo i jen zapálit.

Saša se začne zastávat Lerieniných dospělých úsudků. O nich jsem nikdy nepochyboval, ale teď začínám pochybovat o jeho schopnostech během služby, kterou činil předtím než jsme se potkali. Nelíbil se mi tehdy, a teď se mi nelíbí ještě mnohem více. Lerien mě navíc spraží pohledem a pak mě takhle obejde a vyžádá si pomoc od Saši.

Udělám krok naproti Sašovi a zastoupím mu cestu, přimhouřím oči a za ten jeho proslov mu oplatím zase svým proslovem
„Chceš tím něco říct, kamaráde? Třeba to proč má ješ-“ nechci doříct to, co jsem měl na jazyku a tak jen zavřu oči a zakroutím hlavou „...proč má, madam, zraněné rameno, kamaráde?“ poslední slova pronáším dost úsečně mezi zuby.

Zřejmě proto, že jsi ji pustil do boje. Zřejmě proto, že svou práci, za kterou ti lidé platí, děláš příliš lehavým způsobem. Tady jsi se nepředvedl. Měl bych všem říct, jak sis chtěl pomoct k penězům. Neudělám to jen proto, že Lerien se tě z divných důvodů zastává a bere ho pořád jako svého pracovníka.

Chvíli si ho přeměřuju chladným pohledem, než se široce ale nepříjemně usměju, uhnu stranou abych pomalu vyskočil zase na koně. Bude mi to trvat delší chvíli než ostatním. Dívám se už jen na koně a kolem po lese.

Zbytek konverzace už nekomentuju. Na tváři mám lehký úsměv, který je ovšem jen jakousi maskou, abych zakryl to, jak mě urazila. Tohle zabolelo ještěrko. Přehlížela jsi mě předtím, ale tohle bylo kruté.
Sedím v sedle a čekám až se dohodnou. Mezitím obhlížím stromy a les a snažím se tvářit jako, že se nic neděje. Tohle místo je divné a měli bychom rychle pryč. Čím dřív, tím líp. A tím líp protože ve městě bude polívka, maso … ženský. Možná mi některá pomůže trochu zapomenout na ty tvoje hezký oči, ještěrko.

Abelard Smecker - 18. června 2017 21:47

Zbrázděno kopyty a nasáklé krví...

Možná...tak tedy asi jo. Jak jsem zjistil, v nejbližším okruhu nic není. Ačkoliv je to tiché, poznám bolestné povzdechnutí Lerien a přistoupím k ní, abych jí opatrně přiložil ruku na rameno. "Bolest odezní, ale nenech se oklamat. Nenamáhej je. Při další zastávce sundáme obklad a zkusím zase urychlit hojení," řeknu klidně a snažím se co nejvíce utlumit bolest v tomto místě.

Já jsem v pohodě, Ondřeji! ohlásím si sám pro sebe svůj stav. Nic jsem neudělal, ale každá zkušenost je cenná. To Gabrielovo skuhrání, které se snaží před ostatními utajit, mi už ale leze na nervy, a tak když prohledává mrtvoly, přejdu k němu a nesmlouvavým tónem ohlásím, že jdu jednat. "Ukaž se..." řeknu a přiložím mu ruku na bok, abych udělal to samé, co u Lerien.

Stejně tak jsem postřehl, že v tomto souboji mohl dojít k úhoně Saša, a tak zamířím i k němu, "podívat se", jak na tom je, zatímco Gabriel doporučuje, abych opět nejel sám. Nic na to neřeknu. Na jednu stranu bude kůň těžší a rychleji se unaví, na druhou stranu já a půl-elfka nemáme žádnou těžkou zbroj, a tak to nebude tak hrozné. A taky bych si na příjemnou společnost dámy možná i zvykl...ber nebo nech být, hlavně abych si nezvykl až moc, ušklíbnu se a usoudím, že bych se měl radši opravdu naučit jezdit na koni, než myslet na kraviny.

Každý dělá, co má, zatímco Gabriel opět mlátí prázdnou slámu. Nereaguji na jeho starostlivost o dospělou ženu, která právě ukázala, že by se možná dokázala postarat i ona o něj. Zatím si opět naložím hůl a pochválím Trinkeho, který teď působí o něco uvolněněji a hlavně nadšeně z toho, že na něj mluvím, za poslušnost. Pak Lerien opět navrhne, abych jel s ní. Nutno říct, že se mi to opět zalíbilo,
což vede k mrzutosti na sebe samotného. "Když to musí být...v okolí je čisto. Zatím. Měli bychom toho využít, než..." nutno dodat, že mezitím Gabriel přešel do ofenzívy proti Sašovi, s jehož názorem ovšem naprosto souhlasím, a bere si do úst pochyby o jeho práci, což jej dle mého posouvá na poměrně tenký led.

"...domluvili jste, pánové?" zeptám se otráveně z toho, že mi skáčou do řeči. Tyhle věci můžou řešit i v sedle s dvoumetrovým rozestupem, teď není potřeba lákat ghúly na další mrtvolu. "Taky bych byl rád, kdybys mi pomohl do sedla." Obrátím se na Sašu a otočím se na Lerien, jestli pro jízdu určí mého nebo svého koně.

Saša - 18. června 2017 22:02

Směrem do města

V pozůstatcích není nic, co by se dalo nějakým způsobem využít. Což znamená, že ten povoz někdo vybral už předtím než přišli ghoulové. Abeovu starost o mé případné zranění jen přejdu zavrtěním hlavou. ,,Nic mi není, díky za starost. Trochu toho potlučení tělo a hlava snese."

Když mi Gabriel zastoupí cestu, jediná věc, která jej zachrání od rány do obličeje je fakt, že teď absolvoval boj s nemrtvými spolu s ostatními a i on nasazoval svůj krk. Přesto mi jeho otázka nedává smysl. Vypadám snad jako léčitel, abych věděl, proč má pořád půlelfka něco s ramenem?

,,Proč se ptáš mě? Právě sem ti řekl, že je už dospělá a umí za sebe mluvit sama." odvětím Gabrielovi, protože mi není jasné, kam jeho otázka má směřovat. Asi toho o ženách moc neví, navíc o těch, které jsou schopný třímat meč. Podle něj patrně by žena měla hezky stát, poslouchat a do ničeho se neplést. Ale to už je jeho problém, ne můj. Já se zodpovídám jedině Lerien a od ní jediné budu přijímat nějakou kritiku.
Přejdu k Lerien a vysadím ji do sedla. Pohledem zalétnu k jejímu zraněnému ramenu. Zdá se, že ani Abeovi schopnosti nedokáží úplně uzdravit její zranění. Alespoň už však nekrvácí. A i když je tohle až moc na procvičení, alespoň ta námaha pomůže rameni zesílit.

,,Snad už bude pro dnešek klid." zhodnotím s povzdechem a pohladím Lerienina koně po šíji. ,,Kdyby tady bylo více ghoulů, už by tady byli. Ghoulové jsou mrchožrouti, kteří hodují společně. Mají kobylkové myšlení." odvětím Abeovi ohledně jeho starosti o další ghouly a pomůžu mu do sedla za Lerien. Na Ondřejovo vysvětlení dalšího postupu jen přikývnu.
,,Rozumím, takže improvizovat. To půjde." zauvažuji nad několika možnými scénáři. V prvé řadě záleží, kdy přesně dorazíme do města a jak se dostat do hrobky. Přeci jen, přístup ke královským ostatkům určitě nebude veřejný.

Ondřej - 18. června 2017 22:56

Před branami

Tohle neni dobrý... zastavím se pohledem u Gabriela a Saši. Těma svýma kecama a chováním by proti sobě dokázal popudit snad i kámen... povzdechnu si trochu a jsem vskutku rád, že alespoň Saša má dost rozumu na to, aby nevyvolával zbytečné konflikty. Byl to vážně dobrý nápad brát ho s sebou?...

A tohle už vůbec není dobrý... prolétne mi hlavou, když vidím unavenou Lerien. Unavenou, ale stejně hrdou, tvrdohlavou a snad i lehkovážnou. V mnohém je stejná jako Dobrogost...

Už ze sedla koně sleduji, jak Lerien nepřehlédne další z Gabrielových zbytečných teatrálních výstupů a musí mít poslední slovo, popojde k nim blíž.
"Myslíš si, že to snad může? Seš na omylu, příteli. Starej se o to, oč máš." připojí nakonec ještě doporučení, otočí se na patě a odkráčí k Abelardovu koni, na kterého se nechá zpola vysadit od Saši.

Jen lehce zakroutím hlavou. Jak tohle nakonec dopadne...
"Mluvení už bylo dost pánové." utnu snad případné další hovory a slovní přestřelky.
"Zdrželi jsme se, jestli chceme do města dorazit pře setměním, dřív než se zavřou městské brány, máme co dělat." popoženu koně do klusu.

Další cesta proběhne víceméně mlčky. Zastavíte jen párkrát, abyste nechali koně napít z potoka a trochu odpočinout. Jinak pospícháte dál. Zbytek cesty už naštěstí ale proběhne v poklidu. Začíná se šeřit, když se před vámi objeví hradby hlavního města.

"Brána je ještě otevřená. Budeme muset kolem stráží, bez zbytečných provokací a hloupých vtipů." kouknu po zbytku a pohledem se zastavím u Gabriela.
"Máme štěstí, že už se šeří, tohle by se asi špatně vysvětlovalo." kývnu pak směrem k Sašovi.

Lerien si rychle trochu upraví vlasy tak, aby nebyly vidět její ouška.
"Ten kousek bys možná měl dojet sám." prohodí děvče k Abemu.

Gabriel Gallagher - 19. června 2017 13:08

… cestou až k městu …

(před branou města– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Mlčky sedím na koni a tvářím se jako kdybych tady snad ani nebyl. Starej se o to, oč máš … no to se taky snažím ještěrko. Starat se o tebe. Žádnou jinou starost tady opravdu nemám. Nebylo totiž vůbec třeba aby ses zapojila. Nesmyslný risk …

Zakroutím nad tím hlavou a poženu koně abych se držel skupinky. Cestou nemám náladu cokoliv vymýšlet. Cítím se unaveně a dost rozlámaně z probdělé noci, z boje s těmi ghúly a z cestování na koni. Jakákoliv krátká zastávka je skoro jako mučení. Už abychom byli na místě, já mohl slézt dolů a konečně si odpočinout u korbele a něčeho teplýho k jídlu a něčeho teplýho ... Mince mě příjemně tlačí v botě a cestou si houpu nohama, když jedeme pomaleji. Rozhlížím se kolem. Hlavně že už nejsme v tom divném lese.

A konečně se dostaneme tak, kde jsme mířili. Na obzoru jsou hradby, brána je ještě … otevřená.

Ondřej se na mě významně podívá a já na něj nechápavě zakroutím hlavou. Co? Proč se díváš na mě!? Roztáhnu ruce doširoka a pokrčím rameny.

„Ale no tak.“ pousměju se jako kdybych mu tím vysvětloval, že s tímhle požadavkem si spletl adresu. Možná vtipkuju, ale teď na to rozhodně nemám náladu. Jsem unavený a rozhodně se chci dostat rychle dovnitř.
Rozhlédnu se po ostatních. Hlavně po Abeovi a Lerien. Jestli k tomu přesedání dokonce zastaví, nebo to zvládnou za jízdy. Ušklíbnu se sám pro sebe při té představě. Čekám na skupinku aby se rozhodli. Být to na mě, tak uháním k bráně tryskem. Takhle si jen založím ruce.

Saša - 19. června 2017 17:08

Příjezd do města

Cesta na koních ubíhá a den postupuje. Zastavujeme jen na nutné přestávky, aby si koně odpočinuli a my se trochu najedli a protáhli ztuhlé nohy od jízdy na koni. Hlavou se mi stále honí možnosti toho, jak to bude ve městě probíhat. Rád bych věřil tomu, že tam prostě vejdem, vlezeme do hrobky, najdeme klenot nebo vodítko k nim a zase honem pryč. Bohužel život mě naučil, že takto jednoduše věci nechodí.

Když začne slunce svoji poslední část denní poutě, objeví se před námi konečně hradby hlavního města. Už bylo načase, skoro to vypadalo, že budeme muset nocovat venku. Brána je naštěstí otevřená. Ondřej se na nás obrátí s udílením rad. Když se obrátí ke mně a mému zevnějšku, jenom mávnu rukou.
,,Nebylo by to moje první vymýšlení si, jak se dostat do města. Mám v zásobě pár důvodů a příběhů, proč bych tam mohl chtít." odpovím Ondřejovi na jeho starost. ,,Ale pokud nebudu muset nic vysvětlovat, tím líp." stáhnu si kapuci do čela. Případně pomůžu Abeovi dolů z Lerienina a zpátky na jeho vlastního koně. Pokud bude potřebovat, uváži si uzdu jeho koně ke svému sedlu jako při odjezdu z tábora marodérů. ,,Přinejhorším můžeš tvrdit, že vidíš mýma očima a je to následek té magie." pronesu pobaveně k Abeovi. Nevím jak, ale nějak dokáže vnímat okolí a teoreticky by nám tohle vysvětlení mohlo u městské stráže projít.

Abelard Smecker - 19. června 2017 23:27

Před branami

Cesta do města proběhla s několika málo přestávkami. Během nich sundám Lerien obklad a kdykoliv to jde, snažím se působením vůle urychlit hojení její rány. To, že Gabriel odmítl, neřeším. Kdybych ho mermomocí chtěl ošetřit, udělám to, ať se brání jak chce, ale tentokrát jsem mu chtěl jen ulevit od bolesti.

Když nakonec dojdeme na dohled hradeb, Lerien navrhne, abych si přesedl. "Nebylo by lepší, aby žebrák šel po svých bez koně? Pokud by tedy žebráka pustili do města." Ať už mi poté navrhne cokoliv, učiním to s pomocí Saši, který mi navrhuje zajímavý plán.

"Ten nápad se mi líbí. Takže řekneme, to červené zbarvení očí způsobuji já...vskutku zajímavé." usměji se a pokračuji dál v cestě. Kdybys věděl, že nejsi zase tak daleko od pravdy...jen kdybys jí dal čtyři nohy. Znovu se potutelně pousměju a snažím se být pokud možno co nejvíc nenápadný.

Jsem jsem slepý muž, průvodce svého přítele na cestách...jo, to jsem. Ujistím se o nové pravdě těsně před tím, než dojdeme ke strážím. "Buďte zdrávi," pozdravím ozbrojence u brány, když procházíme kolem.

Vypravěč - 20. června 2017 16:24

Hlavní město

Lerien zastaví koně, aby mohl sesednout. Přeci jen dva na jednom koni a jeden přitom bez jezdce, zbytečně by to mohlo vzbuzovat pozornost, o kterou nestojíte. Když Abe navrhne, že raději půjde pěšky, jen pokrčí rameny.

Ondřej pak popožene koně a zastaví až před branou, která se pomalu začíná zavírat. Když vás zpozorují stráže, bránu chvíli pozdrží.

"Na poslední chvíli, což?" houkne na vás člen městské stráže zpoza hradeb.
"Copak jste zač a kam máte namířeno?"

"Jen unavení poutníci, co se těší na pohár horké medoviny a měkkou postel." odpoví mu Ondřej.

Stráž chvíli váhá, zběžně vás všechny přehlédne, ale nakonec vás nechá vjet dál. Snad tomu napomohlo šero, snad to, že všichni vypadáte vskutku unaveně a možná i trochu zničeně, a to daleko víc než nějak nebezpečně.

Vaše kroky pak míří rovnou k hostinci U Kamenného džbánu, jak hlásá vývěsní štít. Lerien nechá si od Ondřeje pomoci ze sedla. Jindy by snad trochu prskala, že toho není třeba, dnes je však na ní vidět únava z dlouhé cesty a ještě něco. Snad tak působí tohle místo, na které má rozličné vzpomínky.

Ondřej uváže koně venku a vstoupí do lokálu, který je zaplněn hovorem, smíchem, vůní tabáku a pečeného masa, dokonce je zde slyšet i tóny loutny. Ondřej zamíří k volnému stolu u jednoho z oken lokálu. U vedlejšího stolu sedí jakýsi bard, který drnká na struny loutny smutnou melodii.

"Copak si dáte, panstvo?" ptá se hostinská, která za okamžik přispěchá k vašemu stolu a pohledem odhaduje, zda-li budete mít na zaplacení.

Gabriel Gallagher - 20. června 2017 16:49

… známé hřiště …

(hlavní město– Ondřej, Abelard, Lerien, Saša)

Nad úvahami ostatních kolem výmluv ohledně Sašova vzhledu a Abelardova postižení jen otočím oči k nebi. Tohle ti někdy někdo jako věřil Rudoočko? Místo výmluv by ses měl nechat spravit, nebo si pořídit šátek jako ten slepý.

Neřeknu ale ani slovo, jen se tvářím dost otráveně. Míchá se v tom všem únava a bolest celého těla z tak dlouhé cesty, no a všichni víme, i z nočního dobrodružství. Žádný dobrý skutky, už ne.
Zakroutím hlavou a vyjedu společně s nimi. Ondřej je vůdce a ujme se té cti nás představit před strážemi u brány. Klidně sedím a rozhlížím se jen okolo. Vtípky prý ne, takže si odpustím i veškerý hovor. Tohle bude pěkně tichá výprava, bez vtipů. Být pořád vážný a tichý mi stejně dlouho nevydrží. A rozhodně ne v hospodě.

Úsměv se mi rozšíří a oči rozzáří, když vidím že jsme dojeli a místo, kde dnes najdeme přístav je veselý, živý a hospodský. Znám to hřiště, tady vím jak hrát své hry. A velmi rád je hraju.
Uvážu koně stejně jako Ondřej a pohlédnu nahoru na vývěsní štít ještě než vejdeme.
U Kamenného džbánu. No, hlavně aby byl plný. Pak je jedno z čeho je, jestli kámen nebo dřevo.

A vevnitř je to ještě mnohem lepší než z venku. Hovor, smích a dokonce loutna. Smutná...to změníme hochu. Bard co sedí vedle u stolu mě zaujme, ne tolik jako hostinská, ale o to se postaráme později.

Chytím Ondřeje za rameno a skloním se k němu „Poslechnu si nějaké místní historky, neztratím se.“ široce se usměju a narovnám se.
Hostinská přišla k nám a já se jí vydám naproti s hrdě zvednutou hlavou, širokými rameny a povzneseným výrazem. Projdu kolem ni tak blízko, jako kdyby stála v uličce, kde se vejde jen jedna osoba. Jako kdyby bylo málo místa i tady. Otřu se ji dokonce hrudníkem o rameno. Cítím její přítomnost a jedno obočí se mi lišácky pohne.
„Cokoliv nám nabídnete, krásná múzo.“pronesu vřele, usměju se ji velmi zblízka do tváře, ale nechám ji jen stát.

Pokračuju kolem ni zase dál a přisednu si k vedlejšímu stolu vedle barda.
„Hele, kamaráde. Co tak smutný drnkání? Všichni kolem se baví a pijou a ty tesknou nótu. Nešťastná láska? To znám, na to je nejlepší se opít a najít si jinou, která šťastná bude.“ široce se na něj usmívám a přisednu si velmi blízko. Až tak aby mu to mohlo být nepříjemné. Rukou mu ukážu na struny a napodobím pohyb hraní, drnkání. Pozvednutým obočím mu dávám najevo, že má změnit repertoár na něco živějšího. Nejsme snad na funuse.

Saša - 20. června 2017 20:38

Ve městě, U Kamenného džbánu

Když dojedeme k bráně, trochu se bojím toho, že se začne stráž vyptávat. Naštěstí jim stačí to, co jim řekne Ondřej a možná naše celkové vzezření. Boj s ghouly si asi vybral něco na naší svěží vizáži.
Jen ledabyle projedu kolem stráží, aniž bych jim věnoval nějaký pohled.

K radosti patrně všech zamíříme směrem k hostinci. Je potřeba si odpočinout, než se vydáme na prohlídku královské hrobky. Těžko říci, kdo tohle uvítá nejvíce. I já rád zavdám nohám trochu toho odpočinku. Lerien dokonce ani neprotestuje proti tomu, že se jí Ondřej snaží pomoci z koně. To samo o sobě je signál, že už toho má za dnešek dost. Uváži svého a Abelardova koně a vstoupím za ostatními do lokálu. Vypadá to tam docela příjemně, nehledě na dlouhou cestu.

Posadím se s ostatními u jednoho stolu, Gabriel hned zamíří za bardem, který si pobrnkává jakousi melancholickou melodii na loutnu. Spíš mi to přijde, že mu dnes moc nejdou kšefty a tak to dává najevo svým hudebním nástrojem.
Brzy se k nám dostane místní hostinská. Nevím proč, ale čekal jsem takového toho klasického zavalitého, napůl plešatého chlapa, co vede hospodu už čtyřicet let. Tohle je docela příjemná změna.
,,Večeři a ředěný mošt s vodou." oznámím svoji objednávku. Nemíním si dávat pivo nebo jakýkoliv jiný alkohol ve službě. S hospodami je to těžké, může se to jevit klidné, ale zároveň se klidně může stát to, co před pár dny, když jsem doprovázel Lerien do toho malého městečka.

Vypravěč - 20. června 2017 21:27

Hostinec

Ondřej se zahledí na Gabriela a jen kývne hlavou. Nezbývá než doufat, že tady nic neprovede. Když bude chvíli stranou, aspoň nebude popichovat a rozčilovat ostatní. Chvíli ho ještě sleduje, jak míjí hostinskou a usadí se u barda.

Hostinská se na Gabriela jen překvapeně podívá, když ji tak překvapivě nazve zvláště, když se o nějaké přenádherné múze zrovna mluvit nedá. Léta, kdy se za ní otáčeli muži s komplimenty už má dávno za sebou. Jen lehce zakroutí hlavou myslíc si o podivném hostu své. Vyslechne si všechny vaše objednávky, aby je za chvíli donesla.

"Možná." prohodí jen na poznámku o nešťastné lásce. Ještě chvíli drnká o strun melodii, kterou hrál před chvílí, až pak na chvíli přestane, upije z poháru vína, které má před sebou a zahledí se na Gabriela.

"A kteroupak bys rád? O hrdinských činech nějakých reků? O šťastném království?" hrábne do strun a začne hrát melodii poněkud veselejší však beze slov.

Mezitím se ostatní u stolu pustili do večeře.
"Možná by bylo moudřejší dnešní noc strávit zde, odpočinout si. Zítra ráno zjistit situaci a rozhodnout se co dál. Myslím, že dnes už jsme všichni unavení na to ještě něco podnikat, zvláště když nevíme, co můžeme čekat." promluví Ondřej a koukne co na to zbytek osazenstva.

Gabriel Gallagher - 20. června 2017 21:47

… zahraj nám vesele, kamaráde …

(u Kamenného džbánu – Bard)

Aha, jasně. Nadzvednu na barda obočí a zamyšleně se zatvářím. Pokývám hlavou jako bych rozuměl, že jeho bolavé drnkání by se dalo za pár mincí dokonce napravit. A láska by pak nebyla tak nešťastná.

„Jasně, kamaráde.“ široce se usměju a otočím se k němu na chvíli zády. Proto abych se předklonil, sundal si botu, vylovil jednu minci. Botu si zase obuju a s vítězným pousmáním zvednu bardovi pohár proto, abych minci schoval pod něj. A tak, aby mě u toho určitě dobře viděl. Pak se zase široce usměju.

Začne hrát něco čemu nerozumím. Hlavně protože to nemá slova a já stojím o slova. Bardi většinou přenáší lidovou moudrost a mnoho povídaček, informací, které mají lidé za hloupé a zbytečné. Někdy prozradí i kde bydlí bohatý obchodník, který má třeba dceru.

Zakroutím na něj rukou, že tyhle mě opravdu nezajímají a hraně se na něj zamračím.
„Ne, ne, ne. Hele, jak se jmenuješ, kamaráde? Mě můžeš říkat Gabe. Co myslíš, která by mě tak asi zajímala. Vo nějaký hezký panně v okolí.“ zase pozvednu obočí a usměju se, poplácám párkrát do desky stolu, jako kdybych klepal veselý rytmus.

„Hlavně, aby to bylo, tak trochu ... aktuální. Aby se to dalo třeba prozkoumat.“ narovnám se, trochu rozhlédnu a ruce se mi přiblíží k hrudníku tak, abych mu mohl naznačit ženské vnady. Věnuju mu pak významný pohled. Přikývnu s vysvětlujícím úsměvem.

No tak, přece víme o co jde. Hezká slečinka, sama doma, otec pěkně tlustej pracháč a dveře nehlídaný. To mě zajímá, barde, kamaráde.

„A nebo tu, jak se na trůn dostane novej král. Vo tom bys taky mohl něco vědět. Vy umělci, vy víte všechno. Asi jako nějaký vědmy.“ plácnu ho lehce po rameni a povzbudím ho zase rukou do hraní.
Ano, i historku o klenotech bys mohl znát, a třeba něco bližšího bych se od tebe mohl dovědět. Proč ne, aktuální téma, lyrické podání. Vše podstatné si z toho přeberu sám.

Saša - 20. června 2017 22:31

Hostinec

,,S tím souhlasím. Nakonec, je to hlavní město a ačkoliv spěcháme, je potřeba si i normálně odpočinout a nabrat síly." souhlasím s Ondřejovým návrhem ohledně setrvání v hostinci. Na chvíli se zamyslím a pohledem přelétnu ostatní ze skupiny.

,,Jak to uděláme s pokoji? Nejsem si jistý, jestli mají dostatečně velký pokoj pro takový počet osob. Z profesního hlediska bych tě rád měl pod dohledem osobně. Ale chápu, že by ti to nemuselo být úplně příjemné. Ale minimálně bych trval na tom, aby u tebe byl Abeho pes. Případně aby měl Abe pokoj hned vedle tebe." pronesu směrem k Lerien věcně, zamyšlen do úvah o ubytování. Je pravda, že by to nebyla naše první noc v jednom pokoji, ale teď tady má osoby, jejichž společnost, byť spící, jí bude příjemnější pro usínání.

Vypravěč - 21. června 2017 21:00

Hostinec

Ondřej jen kývne, když Saša souhlasí a je očividně rád, že souhlasí a že se nemusí dohadovat. Opravdu není kam spěchat, a to hlavně s ohledem na Lerien, jíž odpočinek opravdu prospěje.

Lerien se jen usměje, když Saša myslí na její bezpečnost i zde hostinci.
"Myslím, že počkáme, až kolik tu bude mít volných pokojů, hmm. A jinak tu mám dost odvážných rytířů, ale tady se snad není čeho bát." koukne ještě po Ondřejovi, protože je jí jasné, že ten ji samotnou také nebude chtít.

U vedlejšího stolu zatím Gariel přesvědčuje barda, aby zapěl něco zajímavějšího a hlavně veselejšího. Hrábne tedy do strun a nakonec spustí něco, co by se mu snad mohlo líbit.odkaz

Zapěje pak ještě pár dalších o krásné dceři místního pana starosty i o vnadách dcery paní hostinské. Za což si vyslouží jen nevrlý pohled hostinské a pohrůžku, že už mu nenaleje. Raději tak spustí zase jen melodii beze slov.

Když hostinská zamíří ke stolu, u kterého sedí zbytek, zeptá se Ondřej na pokoje.
"Jo, bohužel zrovínka mám volný jen dva. Buď se tam nějak poskládáte nebo můžete přespat ve stájích." oznámí hostinská a chvátá obsloužit další nedočkavé zákazníky.

"No, pokojů tu tedy opravdu moc nemají." povzdechne si Ondřej a koukne po zbytku, jak tohle rozseknout. Nejraději by byl u Lerien sám, ale pomyšlní, že ti tři by měli strávit noc společně...čert ví, jak by to dopadlo. Gabriel musí neustále popichovat a nedá si pokoj a ani jeden z nich ho příliš nemusí.

Gabriel Gallagher - 21. června 2017 21:31

… veselo všude kolem …

(u Kamenného džbánu – Bard, Abelard, Lerien, Ondřej, Saša)

A bard spustí tuhle veselou. Poslouchám ho s úsměvem a bouchám dlaní do rytmu o desku stolu. Pěkná tahle píseň. Nic neřekne, ale slova jako kdyby snad byly napsány přímo o mě. Tohle jsi tedy trefil, pacholku zpěvavý.

Postavím se a široce rozpřáhnu ruce na Hostinskou, když prochází okolo, na znamení toho, že by si se mnou měla zatančit. Už tak dlouho jsem neměl veselou společnost, ženskou veselou společnost. Široce se u toho usmívám a rukama kývu do zvuku strun. Zatvářím se velmi zklamaně, když mě odmítne velmi jasným vyhrožováním pozvednutou dlaní.

Chytím se za srdce a s ublíženým obličejem si sednu zase zpátky vedle barda. Pak spustí dokonce písničku o něčem aktuálním a dokonce o nadané dcerce místní Panímámy. Věnuju ji zase široký úsměv, když prochází kolem ke stolu, kde sedí má družina.

Poplácám barda děkovně po rameni „Seš dobrej hochu, hele, hrál si někdy u dvora? Tebe je pro tuhle nálevnu docela škoda.“ s posledními slovy se k němu skloním blíž, aby to nikdo jiný neslyšel.

A pak se vydám ke stolu k ostatním a ještě zaslechnu zbytek rozhovoru o pokojích. Hostinská si raději rychle pomáhá pryč k dalším stolům a já si založím ruce na hrudi a pozvednu na Ondřeje tázavě obočí i bradu.

„Tak co? Už jste se domluvili jak budem nocovat? Sem pro, klidně si lehnu i ve stájích, když na to přijde.“ široce se usměju a pohled mi na chvíli sklouzne k Lerien. Úsměv se mi stáhne do starostlivého výrazu, zamrkám a skloním zrak. Stačí když na tebe pohlédnu ještěrko a vím, že tě z hlavy už nedostanu. Můžu to snad ale zkusit večer ve stájích.

Úsměv se zase vrátí, ale je jiný. Vřelý a opravdový. Do chvíli než se zase nepodívám na Ondřeje. Tys to vyhrál. Přeju ti to, Ondřeji. Tohle jen tak někdo nemá, o to víc bys ji měl hlídat.
„Tak?“ zeptám se vážně a čekám jak rozhodne.

Saša - 21. června 2017 21:37

Hostinec

,,Myslím, že tady máš všechno, ale rytíře bych tady hledal jen velmi těžko." zakřením se na Lerien pobaveně, když se zmíní o tomto stavovském řemesle. Být rytířem.....divná představa. Ne hrozná, ale divná, něco takového je mi na hony vzdálené.

Na to se dá bard do zpěvu, podle všeho na popud Gabrielův. Popravdě, to co hraje je rozhodně zajímavější než to pochmurné brnkání předtím. Vlastně se nedivím, že lapka spíše vyhledal jeho společnost, alespoň prozatím. Teď stejně nic organizačního se řešit nebude a aspoň může nechat trochu odpočinout svoji náladu.
Když však spustí o dcerách a jejích vnadech, divže nedostane bard korbelem od hostinské po hlavě. Což ovšem znamená, že na tom něco bude. Poté přijde k nám se zprávou, že má dva volné pokoje. Nakonec, je to lepší než jeden.
,,Mě osobně ty stáje nevadí pokud jde o tohle. Ale tohle rozhodnutí nechám na vás." mávnu nad tím rukou. Přeci jen, pokud jde o mě, je to především o rozhodnutí Lerien.

Ondřej - 21. června 2017 22:20

Hostinec

Dva pokoje...no mohlo to být i horší.... Chvíli přemýšlím, jak tohle rozseknout. Nechce se mi nechávat Lerien samotnou a zároveň ani Gabriela. Jenže se těžko rozpůlím.

"Asi bude lepší, když vezmeme zavděk ty pokoje a zůstaneme pohromadě, sic doufám, že alespoň dnes bude klidná noc, ale jeden nikdy neví. Saša zůstane s Lerien, já Abe a Gabriel si usteleme hned vedle." kouknu po Lerien, ale myslím, že proti tomuto nic namítat nebude. Se Sašou vychází dobře, což se o všech bohužel říci nedá.

Pohledem pak zabloudím i těm dvěma, zda-li náhodou snad oni nebudou mít nějaké námitky či připomínky.

Bard u vedlejšího stolu zase poněkud změnil repertoár. Gabrielovu poznámku nechal bez povšimnutí, jen na jeho tváři mihl se letmý úsměv. Zaznělo pár dalších tklivějších melodií bez nápěvu. Pak spustil další a díval se přitom k vašemu stolu. odkaz

Tentokrát svým zpěvem zaujal Lerien, která se zaujetím poslouchá a zdá se, že ani nevnímá nastalou debatu o přidělování pokojů. Když píseň dozní, hned ji vystřídá jiná. O válce, o zradě, o smrti, o klenotech ukrytých v temnotách, o tajemném starci a hejnu slepých vran, o flétně a chlapci, jenž jejími tóny promlouvá k světu. Lerien zdá se tím nápěvem plně zaujata. Když píseň dozní, ještě dlouho hledí na barda nemohouce z něj odtrhnout zrak. Ten nechá na stole nějaký peníz za útratu, zvedne se od stolu a když prochází kolem vás, letmo se ukloní dívce, která ho stále probodává pohledem.

"Flétna odemkne starcovo srdce." pronese jen, rychle se proplete mezi stoly a zmizí kdesi ve tmě v ulicích města.

Gabriel Gallagher - 22. června 2017 06:53

… a zahrál jsi nám podivně …

(u Kamenného džbánu – Bard, Abelard, Lerien, Ondřej, Saša)

Posadím se ke stolu. Ondřej vypadá, že usilovně přemýšlí a jsem unavený na to, abych nad ním celou tu dobu stál.
Pokrčím rameny nad jeho rozhodnutím a dost nevrle se otočím na Sašu. Za co on si zasloužil tohle? Jako kdyby snad něco uměl.

Pak přelétnu pohledem s úsměvem, který je jen ukázka zubů po ostatních, kteří mají spát se mnou. Slepec, to by ani nevadilo, ale Ondřej mi žádnou společnost zřejmě trpět nebude. Raději bych vážně ležel ve stájích. Ale jakékoliv dobrodružství by mě dost vyčerpalo. A už teď se cítím vyčerpaný.

„No, dobře.“ opřu se lokty do stolu a pohled sklopím do desky. Nevím jestli se mi to líbí. No horší než to nocování v lese to nebude. A ty dcerky můžu shlédnout i zítra. Tu chvíli to už počká.

Bard spustil další píseň, a to nedostal ani zaplaceno a vypadá to, že hraje přesně pro ni. Ohlédnu se po Lerien a pobaveně se usměju. A jí se to líbí. Umět hrát na loutnu, možná bych tě zaujal ještěrko.
Písničku ani nevnímá. Líbí se mi to co vidím před sebou, pak si ale vzpomenu, že je tu i Ondřej. Trochu falešně si odkašlu a rozhlédnu se po Hostinské aby mi taky něco přinesla. Zakloním se a dívám se do místnosti.

Při tom kolem nás projde bard, zatvářím se na něj překvapeně a trochu stáhnu obočí. Cože? Flétna co…?
Otočím se rychle na ostatní a hlavně na Lerien jestli tomu rozumí. Pak se otočím na Ondřeje.
„Mám ho sledovat?“ zeptám se jen rychle a pohledem ještě vidím jak se bard proplétá ven.

Saša - 22. června 2017 17:45

Hostinec, rozdělení do pokojů a podezřelý bard

Rozumím tomu, jak nás Ondřej rozhodil na pokoje. Nevadí mi to, přestože mne to trochu zaskočilo. Ale když se nad tím zamyslím víc, rozumím tomu. Patrně ví, že už jsme s Lerien společně nocovali v jednom hostinci dříve a také potřebuje dát pozor na Gabriela. Ale kdyby nám dal do pokoje ještě Abelarda, dal by jasně najevo, že si chce Gabriela pohlídat. Patrně nechce hrotit situaci ve skupině víc, než je nutné.

Když zalétnu pohledek k Lerien, jestli k tomu bude mít nějaký komentář, ale ta je momentálně zaujata Bardovým hraním. Jak snadno dokáže hudba někoho přenést na jiná místa. Pak ať si myslí o magii kdo chce co chce, ale hudba je ve své existenci naprosto ojedinělá.
Bard poté dohraje a zamíří kolem našeho stolu, u kterého se na chvíli zastaví a pronese k Lerien hodně podezřelou větu. Popravdě bych i souhlasil s tím, aby jej Gabriel sledoval, ale to by mohlo lapku dost ohrozit. Bardové jsou zvláštní. Nikdo se bardem nestává jen tak a vím z vlastní zkušenosti, že se v tomto řemesle nacházejí velmi nebezpeční lidé. Bývalí vrahové, lidé vyvržení ze společnosti.....a nebo i nájemní. Kdo by podezíral barda, který dokáže bavit celou hospodu. Stejně jako mají králové svoje šašky, kteří jsou ve skutečnosti mimořádně schopnými osobními strážci a mají ve svých komických hábitech skryté nejedno překvapení.
,,Nebylo by to rozumné. Navíc, on ví jak se tady ztratit v ulicích. Taky by ses možná ztratil, jenže už by tě taky nikdo nemusel najít." upozorním Gabriela, když čeká na nějakou reakci ohledně svého nápadu s pronásledováním.

,,Mám dojem, že něco podobného jsme již zažili. Tenkrát nás jeden voják navedl směrem k tvojí skupině." pronesu k Ondřejovi a lehce mávnu Lerien rukou před očima, aby se vrátila zpátky do naší unavené reality.
,,Víš, co to znamená s tou flétnou?" zeptám se Lerien. Možná si ostatní u stolu všimnou, že jsem nevyslovil její jméno a dělám to záměrně. Nepotřebujeme, aby cizí uši u vedlejšího stolu věděli, kdo tady sedí. Přeci jen, tohle je hlavní město a její jméno určitě budou znát, alespoň z doslechu. Ovšem pokud má ta zpráva být pomocí, zároveň je to varování. Pokud ji poznal ten bard, kdo ví, kdo všechno ji mohl taktéž poznat?

Vypravěč - 22. června 2017 18:40

Hostinec

Ondřej trochu nechápavě dívá se za bardem a pohledem pak zabloudí i k dívce, na níž nakonec skončili pohledy všech, jakoby snad mohla podat vysvětlení.

Když se Gabriel zeptá, zda-li se má za ním vydat, dřív než Ondřej stačí odpovědět, vloží se do toho Saša.
"Hádám, že v temných uličkách se pohybovat umíš, takže jestli si troufneš, bránit ti nebudu, jen s rozmyslel." promluví nakonec Ondřej, který by se asi také rád dozvěděl něco více o tajemném bardovi.

"Já vás vnímám." promluví Lerien, když jí Saša mávne před obličejem, aby ji probral.
Jestli ode mne chcete vysvětlení, tak jej nemám. Ani v nejmenším netuším, co tohle mělo být. Jo, zažili jenže ten voják mne poznal, znal mne ještě z dob, kdy sloužil u mého otce a znal Ondřeje, předával mu informace, které potřeboval.
Mohl mne poznat on? Já si ho nepamatuju." pokrčí rameny a v zamyšlení si už zase pohrává s medailonem, který má na krku.

Gabriel Gallagher - 22. června 2017 19:10

… povolení …

(u Kamenného džbánu –Abelard, Lerien, Ondřej, Saša > ven do ulic)

Sašovo povídání o tom, jak je co nebezpečné přejdu s nechápavým výrazem. No to sou mi starosti najednou.
„No jasně ...“ mávnu nad ním rukou a otočím svůj pohled na Ondřeje. Ten mluví o poznání rozumněji. Alespoň pro mě.

Oči se mi rozzáří. Široce se usměju, přesně to jsem chtěl slyšet. Že můžu být na obtíž zase někomu jako je mladý bard, co má velmi nejapné řeči a možná i něco zjistit.

Zbytek hovoru mezi nimi ani nevnímám protože vyskočím na nohy. Jako kdyby do mě nalili novou energii a já se vydám bez dalších slov davem ven za spěchající postavou. Tentokrát to snad nedopadne jako s Ondřejem v hostinci.

Alespoň se budu snažit o to, aby mi nezmizel a aby mě neviděl. Držet se kolem domů a číhat alespoň chvíli za každým rohem. Nejraději bych vylezl někam nahoru, ale v tomhle městě už jsem nebyl nějaký čas. Kdo ví jestli je stále stejné. 29

Vypravěč - 22. června 2017 19:51

soukromá zpráva od Vypravěč pro

V ulicích

Dávno už se setmělo, ulice města tonuly ve tmě, sem tam na dlažbu dopadalo světlo z rozsvícených oken domů. Na ulici zahlédneš spíše už jen stín barda mizejícího kdesi na konci ulice. Chvíli se proplétá uličkami města. Nezdá se, že by nějak pospíchal.

Zatím daří se ti držet se ho tak, aby si tě nevšiml. Trochu tě zdrží jen městská stráž bdící nad usínajícím městem, před tou nedá se příliš plížit a schovávat se ve stínech domů, aby si tě nezačali všímat více, než by ti bylo milé.

Musíš pak trochu přidat, abys barda neztratil z dohledu. Zahneš za další roh a o cosi na zemi zakopneš, něco se ti připletlo pod nohy, cosi zapraskalo, jaks na to šlápl. Nepovede se ti udržet rovnováhu a poroučíš se na zem. Pravá ruka přitom skončí v čemsi nepříjemně teplém a lepkavém.

Saša - 22. června 2017 19:56

Hostinec

Gabriel se po Ondřejově povolení stejně zvedne a zamíří ven. Snad nestrhne poprask, nezbývá než doufat a věřit mu.
Lerien se však vyjádří negativně k tomu, co nám oznámil onen bard, za kterým se lapka vydal.
,,I o tom vojákovi ses vyjádřila, že ho neznáš. Tohle může být stejný případ. I když nevím, proč by ti pomáhal. Pokud to tedy byla pomocná rada a ne jen nějaký šprým." zhodnotím zamyšleně počínání barda. Ale třeba se s nějakými informacemi vrátí Gabriel.

,,Jak dlouho máme v plánu čekat až se vrátí?" zeptám se po chvíli mlčení a mám tím na mysli Gabriela. Taky se může stát, že ho stráž sebere za potulku a strčí do rána do šatlavy. Možná by mu to pomohlo, alespoň by se mohl v klidu vyspat, mimo jiné. Popravdě už se také těším, až složím hlavu na kavalec. A vzhledem k tomu, že to tady spravuje hostinská, tak ten kavalec by mohl být i bez štěnic či jiné havěti. Ženy jsou v tomto trochu jiné, než hospodští.

Gabriel Gallagher - 22. června 2017 20:33

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… sledování …

(ven na ulici)

Při procházení kolem městské stráže se tvářím zaměstnaně a snad i docela nevinně, když procházím okolo.

Škoda jen, že mě předstírání natolik zdrží abych pak musel pospíchat.
A za rohem už na mě číhá past. Nohy se mi zapletou a jen tak, že se stačím bránit proti tvrdému kameni rukama. Dopadnu na zem a cítím jak se mi ruka ponořila do měkké hmoty. Odsunu se stranou abych se mohl posadit. S rukou nataženou co nejdál od sebe, jako kdybych ji už nechtěl ani vidět. Lepší kdyby v tuhle chvíli ani nebyla moje.

„No...Sakra!“ zanadávám si a posadím se. Dost co mě bolel bok, nohy už mě skoro neposlouchaly. Teď jsem si narazil druhý a pravou ruku si budu umývat ještě týden.
Rozhlédnu se okolo jestli to někdo viděl a jestli mám ještě šanci najít barda, který mezitím zřejmě zmizel někam daleko.

Otřepu si ruku abych si ji co nejvíc očistil a nataženou od sebe ji držím i když bolavě vstávám. O co jsem vlastně zakopl?
Rozhlédnu se i pod sebou a kulhavě se pak vydám ještě kousek dál ulicí. 77

Vypravěč - 22. června 2017 20:47

Hostinec

Ondřej chvíli doprovází Gabriela pohledem, než zmizí kdesi na ulici.
"Čekat nebudeme, jděte si lehnout, ráno moudřejší večera. Já na něj počkám, než se vrátí, docela by mne zajímalo, co to mělo znamenat. otočí se na Sašu a zamyšleně si promne plnovous.

Požádá pak hostinskou o klíče od pokojů, jeden předá Sašovi a druhý si nechá.
"Tak dobrou noc, doufejme, že bude klidnější, než ta včerejší." popřeje vám a konec už dodá jen tak tiše spíše pro sebe.

Počká ještě než se zvedne Abelard a zamíří pak pomalu do schodů do patra, kde jsou hostinské pokoje. V tom, kde má přespat Saša s Lerien jsou dvě postele naproti sobě u stěn. Z okna je výhled na ulici před hostincem. Vedle dveří je menší stolek, na kterém je džbán s vodou a umyvadlo. Pokoj vypadá čistě a útulně.

Lerien ze sebe shodí plášť, odepne meč, shodí boty a usadí se na postel, zády se opře o zeď, rukama obejme kolena a nepřítomně chvíli hledí do zdi.
"Chtěls mi o sobě něco vyprávět, stále ještě chceš? Beztak teď neusnu." promluví pak tiše. Ve tmě pokoje na sobě spíše jen cítíš její pohled.

Vypravěč - 22. června 2017 21:01

soukromá zpráva od Vypravěč pro

V ulicích města

Pomalu se sbíráš ze země. V úzké uličce kam nedopadá žádné světlo si vidíš sotva na špičku nosu. Chvíli trvá, než oči trochu přivyknou a trochu se rozkoukáš. Není proto divu, že věc, do které sis namočil ruku jsi zprvu považoval za něco zcela jiného, nevábného a zapáchajícího, pak ti ale dojde, že tohle vlastně vůbec není cítit, alespoň ne tak, jak bys čekal. Mazlavá tekutina ti stéká po dlani.

Když se posadíš, všimneš si nejprve rozšlápnuté loutny u svých nohou a pak temné siluety ležící jen o kousek dál. Pak ti to dojde. To, co máš na ruce je krev, krev barda, který tu teď leží v tratolišti vlastní krve.

Snad se ti to jen zdálo, ale měls pocit, že jsi zaslechl bolestný, chrčivý nádech. Ulička se jinak zdá prázdná a tichá, jen odkudsi z protější střechy je slyšet mrouskající se kočky.

Gabriel Gallagher - 22. června 2017 21:16

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… špatný sen bez možnosti probuzení …

(venku na ulici)

Když zjistím, že to co jsem zprvu považoval za tuhé je jen tekuté a navíc ještě teplé. Dech se mi na chvíli zastavil a já se přistihl, že zírám a nedokážu se pohnout. Po zádech mi vyrašil studený pot a já musel polknout naprázdno.
Sleduju svou ruku jako kdyby to byl sen. Jako kdyby se tohle přeci nemohlo stát. Tohle znamená, že …

Pak jako kdybych slyšel život. Snad, že by.
Mysl jako kdyby se vrátila, dech se mi obnovil a vše zase začalo fungovat jak má. Rychlý pohled do uličky a pak už jsem si klekl na kolena k muži.

„Hochu?“ pronesu rychle a snažím se ho prohlédnout lépe. Především zhodnotit jaká má vlastně zranění. Sakra! Přijít o chvíli dřív! Sakra!

Rukama se snažím nahmatat na jeho těle ve tmě co se mu stalo a jestli je rozumné s tím něco udělat. Nejsem léčitel, ale ran už jsem pár viděl a rozdal. Mohl bych snad odhadnou jestli to stojí za to.
„Hochu! Hele, zůstaň se mnou, kamaráde.“ povzbudivě se na něj usměju a podepřu mu jednou rukou hlavu.
Vlastně jsme se neznali, ale to pro mě není problém. Mám rád společnost veselých lidí a tenhle něco věděl i o princezně. Pokud stálo za to ho zabít, mohlo by to znamenat, že někdo o nás může vědět a dokonce si najít i Lerien. Tohle není dobrá zpráva.
Při tom se rozhlédnu i okolo. Vrah, nebo kdokoliv to byl, může být pořád tady a číhat.

Vypravěč - 22. června 2017 21:50

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Znovu s bardem

Skutečně to vypadá, že bard ještě žije, i když podle kaluže krve na dlažbě ulice a chrčivých nádechů si nelze dělat velké naděje. Když k němu přiklekneš a v rychlosti obhlédneš jeho zranění, zjistíš, že má v hrudi několik bodných ran. Dá se předpokládat, že byly zasaženy plíce, chrčivé nádechy a zpěněná krev na ústech by tomu alespoň napovídaly. Tady už se nedá nic dělat.

"On ...to ví...chra...ńte...ji...svůj klenot....nej...nejcennější..." pronese pak namáhavě, když na něj pomluvíš. Zdá se, že by ještě rád cosi pověděl, ale už na to nemá sil. Jsou to jen kousky nesrozumitelných slov v záplavě dusivého kašle a mučivých pokusů se zas a znovu se nadechnout.

Ještě chvíli bojuje a pak se nadechne naposledy. Ještě poslední záchvěv a pak ti zůstane nehybně ležet v rukách. Oči jsou doširoka otevřené jakoby jen pozorovaly noční oblohu nad hlavou. V uličce je cítit přítomnost smrti. Jakoby ta dáma v černé róbě prošla až příliš blízko kolem tebe, když si šla pro barda.

Ulička je prázdná. Vrah si byl zřejmě jist tím, že jeho oběť nepřežije a rychle se ztratil v uličkách města, aby snad nebyl odhalen. Přesto se trochu lekneš když ze střechy kousek za tebou seskočí do uličky kočka a tiše odběhne kamsi do tmy.

Gabriel Gallagher - 22. června 2017 22:09

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… na druhý břeh, kamaráde …

(venku na ulici)

Podle všeho co jsem obhlídkou zjistil, je mi jasné, že tady jeho cesta končí. Snažím se na něj i přesto vřele usmívat a nedat na sobě znát strach, z toho co to celé může znamenat.

Přikyvuju na jeho slova, která však sotva rozeznám a jen špatně rozumím co vlastně chce říct. Ale je mi i z toho mála jasné, že tohle nebylo přepadení pro peníze. Tohle bylo kvůli němu a kvůli ní. Hlavně kvůli ní.

„Ochráním kamaráde. Vždyť ji mám víc než rád.“ pronesu do tmy k jeho obličeji jen šeptem a vím, že on už neuslyší ani to málo. Ani nevěřím, že jsem to někomu nahlas řekl. Chvíli ještě sleduju jeho oči a výraz tváře než ho pomalu položím na studený kámen ulice. Ona si pro něj přišla a převede ho na druhý břeh. Tam už bude zpívat s mým otcem u stále veselého stolu. Pousměju se trochu smutně.

Sakra! Sakra! Sakra! „Sakra!“ pronesu s vyceněnými zuby a praštím dlaní do země. Tohle není dobré.

Je čas se odtud dostat než mě chytí s jeho krví na rukou. Nadskočím trochu na místě, když se kolem pohne kočka. Srdce mi rychle tluče. Až si musím silně vydechnout úlevou, že to je jen malé zvíře. I tak se mi nebude pohybovat bezstarostně.

Teď ale musím zpět, musím to říct ostatním. Jeho tady musím nechat. Víc mu nepomůžu, jen tak že splním co chtěl, já to chci taky.

Utřu si špinavou dlaň do jeho kalhot a zvednu se, ještě se naposledy rozhlédnu po uličce a raději vycouvám směrem do širší ulice, abych se nemusel otočit zády do tmy. Oči mám přivřené a jsem připravený vytáhnout zpoza zad svůj nůž.
Až na širší ulici se zase otočím a popředu vyjdu k hostinci, jako kdyby se nic nestalo a tak aby mě nikdo neviděl.

Saša - 22. června 2017 22:57

Hostinec - pokoj

,,Proti tomu nic nemám." přikývnu Ondřejovi na jeho návrh jít si lehnout. Gabriel se může vrátit kdovíkdy, bůhví jestli.
Převezmu si od Ondřeje klíč a pokud je to potřeba, pomůžu se Lerien postavit a doprovodím ji na pokoj. Už od pohledu je unavená, přestože teď chvíli měla možnost sedět.
,,Jak je na tom tvoje rameno?" zeptám se Lerien cestou na pokoj. Zavřu za námi dveře a zamknu. Spíše ze zvyku, než cíleně. Ale nikdo nestojí o noční nečekané návštěvy. U postele si odložím, stejně jako půlelfka, svoji zbroj a odložím její kusy k nohám postele. Meč opřu vedle polštáře a dýku schovám pod něj. Pohledem z okna zkontroluji dění před hostincem. Do toho mne zastihne Lerien svojí otázkou. Má pravdu, slíbil jsem jí upřímnost, kterou mi už předtím prokázala i ona.

,,Není to vyprávění na dobrou noc." řeknu po chvíli a otočím se k Lerien na chvíli. Pak zamířím k umyvadlu, do kterého naliji trochu vody, abych se trochu umyl. Košili od krve si cestou sundám a přestože je v pokoji šero, i tak může dívka na mé hrudi, zádech a krku černou tkáň.
,,Říkal jsem ti, že někteří válečníci mají jizvy. Já mám tohle." promnu si zčernalé rameno. ,,Pár let dozadu, když ještě tvůj otec v poklidu vládl, ale lidé se o sebe víceméně starali sami, se v jedné vesnici začaly objevovat znamení čarodějnictví. Krev ve studni, morem uhynulá zvířata, zmizelá novorozeňata. Muži z vesnice, kteří se na několik dní ztratili a když se vrátili, nepamatovali si nic. Ta vesnice nebyla ničím zajímavá ani důležitá a tak tomuto problému nikdo nedával prioritu z těch kruhů, kteří by mohli něco udělat. Občas nějaký iniciativní kněz sice přišel, ale jeho tělo našli roztrhané na pavučinách vyrobených z větví v lese." během vyprávění si vodou omyji obličej a paže. Na chvíli se odmlčím, než se vrátím k posteli a posadím se naproti dívce.

,,V té době jsem byl členek cechu, který se zabýval vybíjením podobných škodlivých věcí. Někdo by řekl, že jsme byla skupina naivních mladíčků, kteří si neuvědomují co na ně čeká. I tak náš cech měl na účtu několik úlovků. Vzteklá zvířata v oborách, wyverny, pták Noh, dokonce jsme se i účastnili honu na baziliška. Ale pořád jsme se zaměřovali spíše na odstranění tvorů......normálních. Tvorů, kteří sice škodí, ale dělají tak instinktivně. Čarodějnice pro nás byla něco, co ubližovalo záměrně. Co bylo zlé. A připravené." spojím si ruce konečky prstů zamyšleně před obličejem.
,,Nejsem si úplně jistý, kdy se ta situace zvrtla. Možná čarodějnice nepočítala s tak početnou skupinou, která začala pročesávat její les. V té době už propadali vesničané šílenství a začali se náhodně zabíjet mezi sebou. Každopádně se začali objevovat raraši. Malí podřadní démoni, kteří nás však rozptylovali od hledání úkrytu čarodějnice. Přeskočím zbytečný popis toho, jak nám lezli pod nohy a jak jsme se zbytečně zbavovali jejich bezbřehých zástupů. Našli jsme čarodějnici. Nebo možná ona nás. Každopádně se strhl boj. Ale čarodějnice se nedala tak snadno a rád bych tvrdil, že ji náš cech zprovodil ze světa. Jenže se zprovodila sama, odporným rituálem na vyvolání démona z vysokých kruhů pekla. Mnoho z cechovních bratří zemřelo, než se nám ho podařilo srazit k zemi. Ale bylo nutné mu setnout hlavu. A tato legrace připadla na mě." povzdechnu si a opřu se o stěnu.

,,Když už jsem se rozmáchnul k poslednímu úderu, ucítil sem horko, jak mi hrudí projela démonická energie. Podle toho, co se mi potom podařilo zjistit, se polomrtvý démon snažil najít schránku, byť lidskou, aby se udržel v tomto světě. Něco nevyšlo, možná neměl čas tu magii dokončit se setnutou hlavou. Každopádně to kus mě přetvořilo k jeho obrazu." promnu si krk na místě "infekce". ,,Nejprve se ten démonický hnus po mém těle rozlézal, ale naštěstí měl cech dobré přátele v řadách léčitelů i církví. A těm se podařilo démonovu esenci potlačit natolik, abych si zachoval svoji hlavu, i když vzhled vidíš takový, jaký je teď." pohlédnu rudýma očima na Lerien. ,,Od démona mi zůstala část jeho síly. Ale není to síla pro lidské tělo. A jako kterákoliv jiná velká moc, i tato má svoji cenu."

Vypravěč - 23. června 2017 21:15

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Zpět do hostince

Opustil jsi mrtvého barda a vydal se zpět k hostinci. V ulicích, kde přeci jen je trochu světla, cítíš se o poznání lépe, i když máš stále nepříjemný pocit z toho, co jsi právě zažil. Sem tam bezděky se ohlédneš, zda-li tě snad někdo nesleduje, ale ulice jsou prázdné. Mineš jen jakéhosi žebráka spícího u dveří jednoho z domů. Ulicí před tebou projde stráž, ale naštěstí zabočí do jiné ulice a tobě nevěnují sebemenší pozornost.

Jen na dohled hostinci všimneš si postavy opřené o zeď jednoho z domů. Když zpozoruje, že někdo jde pomalu se odlepí a vyjde ti pár kroků vstříc. Je to nějaká žena, dlouhé šaty, cíp za opaskem, tak aby bylo vidět poodhalenou nožku a dekolt snad až příliš hluboký.

"Tak co tak sám tak pozdě, panáčku, nechceš společnost?" osloví tě, když dojdeš trochu blíž. Natáčí si na prst loknu dlouhých vlasů a krásně se na tebe usmívá, vlastně je to docela pěkná holka.

Vypravěč - 23. června 2017 21:38

Hostinec

"Už je to lepší, Abe se činil, dík. Jen si nejsem jistá, jestli mu budu moci dopřát tolik klidu, kolik by potřebovalo." odpoví na otázku ohledně zrněného ramene.

"Taky nečekám pohádku, na ty už jsem velká. odvětí pak se prohlíží si se zájmem nepřirozeně zbavenou tkáň.

Tiše a se zaujetím pak poslouchá tvé vyprávění.
"Démonická síla? Má svoji cenu?" ptá se pak, když vysvětluješ, že nic není jen tak. Uvelebí se trochu pohodlněji na posteli a je vidět, že by ráda věděla něco víc.

"Jakou cenu, smím-li být tak smělá?" nedá jí to a zeptá se nakonec ze zvědavosti. Snad by ráda o svém průvodci a ochránci věděla co nejvíc.
Trochu si zívne a přehodí si přes ramena přikrývku, únava si vybírá své, ale zvědavost je pro tuto chvíli silnější.

Gabriel Gallagher - 23. června 2017 21:41

soukromá zpráva od Gabriel Gallagher pro

… krásy města …

(venku na ulici)

Ruce si pověsím podél těla. Záda mi mrznou kvůli potu, který mi polil celé tělo a teď mi vše pomalu začíná docházet. Tohle není dobré.

Navíc mi to nikdo neuvěří. Nikdo. Dojde mi ta nemilá skutečnost, že ani jeden z družiny mi vlastně doopravdy nevěří. Nikdo z nich nemá důvod věřit, že jsem barda nezabil sám, když jim řeknu co jsem zažil. A po té události s vozem a vším co si o mě myslí … Tohle není dobré. Sakra!

A kdo je On? On jako muž? On jako … kdo vlastně? Chce ublížit Lerien. Nějaký muž, co obchází městem … Rozhlédnu se podezřívavě okolo.

Může to být kdokoliv a nevím jeho jméno, ani popis. Může to být i … Saša? Ne, ublížil by ji když měl možnost a byl s ní sám. Ondřej? Ne, ublížil by ji zřejmě taky hned, navíc opravdu vypadá že ji má rád. Abelard? … sám se zasměju té myšlence, že by slepec něco mohl. Ne. Zakroutím hlavou a při svém přemýšlení si všimnu dívky, která mi vyjde naproti.

Na chvíli se zastavím, prohlédnu si ji od bot, vzhůru po hladkém stehnu až nahoru, široce a mile se ji usměju do tváře. Na ženskou společnost po tomhle zážitku ani nemám myšlenky. V hlavě mám jen starost o Lerien a tahle mladá kráska, ač by se snažila, by se ji nemohla vyrovnat ani v nejmenším. Pohled do jejich očí mě donutí polknout a uvědomit si, že jsem čekal tu zelenou hloubku, ale tady jsem ji nenašel. Ale, napadlo mě jak se o vše postarat. Ano!

„Krásko. Víš, že bych docela stál … o společnost.“ trochu se skloním a pohledem si ji přeměřím. Mohla by být podobná Lerien. Trochu ji poupravíme, převlečeme, ozbrojíme a máme mladou princeznu na cestách. Nebude sice tak krásná jako Lerien, ale svůj účel by to mohlo splnit. Ano!

Kývnu na ni nepatrně hlavou, aby přišla blíž a roztáhnu jednu ruku aby se ke mně přisunula. Snad mě utěší na chvíli její teplo, vlídnost a blízkost.
„Nechceš se mnou jít něco vypít? Ukážu ti jak mi velcí kluci jednáme s tak krásnou dámou jako jsi ty.“ pozvednu na ni lehce obočí a široce se usmívám. Elegantně ji nabídnu místo po svém boku a druhou rukou ukážu směrem k hostinci.

„Jak se jmenuješ maličká? Mě říkají Gabriel.“ zakončím příjemně.

Vypravěč - 23. června 2017 22:10

Zpět do hostince

Nenechá se dvakrát pobízet, přitulí se k tobě a ruku ovine kolem boků.
"Pokud platíš, proč ne." odpoví s úsměvem a zavěšená do tebe vykročí pomalu k hostinci.
"Říkají mi jednoduše Ell." představí se pak.
"Máš tam pronajatý pokoj." ptá se pak s úsměvem.

Společně dojdete do hostince. Když vstoupíte, všimneš si, že stůl, u kterého jste prve seděli, je už prázdný. Patrně se všichni odebrali do svých pokojů, přeci jen dnes byl dlouhý den.

"Tak co?" koukne po tobě kurtizána. "Chceš si jen povídat u sklenky vína nebo si půjdeme povídat nahoru?" mrkne na tebe. "A má vůbec panáček čím zaplatit?" nezapomene se ještě zeptat na hlavní věc, která ji zajímá, peníze.

Gabriel Gallagher - 23. června 2017 22:37

… kráska a zvíře …

(hostinec u Kamenného džbánu – Ell)

Cítím její příjemný dotek přesně tam, kde bych chtěl cítit dotek úplně jiné ženy. Usměju se na ni. Vypadá to vesele, ale uvnitř si nejsem jistý. Kdysi jsem měl spousty žen, a najednou jako kdyby bylo něco v nepořádku.

„Platím … Ell. A pokoj bych měl mít nachystaný.“ ujistím ji a přikývnu s úsměvem. Chytím ji kolem ramen a druhou rukou ji lehce pohladím tvář. Jsi hezká, ale nejsi ona, krásko.

Dovedu ji do hostince a galantně otevřu dveře, pak si ji zase přivinu k sobě. Rozhlédnu se okolo a zjistím, že ostatní už odešli. Zřejmě nečekali, že se vrátím tak brzo, že se vůbec vrátím a ani se jim nedivím. Chvíli pátrám pohledem s úsměvem, když zahlédnu Hostinskou jen se zeptám, kde se mi ztratili ostatní. A když mi potvrdí kam odešli vydám se i se svou společností směrem k pokojům.

„Půjdeme nahoru Ell. Víno i něco k jídlu si dáme potom. Teď bych si stejně ničeho z toho nemohl všímat, když mám tebe.“ široce se usměju, přitlačím si ji víc k sobě, až ji skoro nadzvednu a vydám se k pokojům.

Skloním se k ní, když je zmínka o penězích „Mám, krásko.“ pak se zastavím před pokojem, jednou klepnu a otevřu dveře.

„Hele, ještě vyhodíme ty co přišli se mnou, abychom měli soukromí, Ell.“ usměju se a trochu ji vtlačím do dveří a pak se rozhlédnu, který to pokoj jsme vlastně navštívili.

Saša - 23. června 2017 22:38

Hostinec - pokoj

,,To se netýká jen mého případu. Každá síla má svoji cenu." odvětím a vstanu z postele, přejdu k Lerien a posadím se vedle ní. Přijde mi to tak správné, když už sdílíme své životy a minulost.

,,Někdo vyžaduje peníze, někdo pocit moci nad ostatními, někoho moc stojí cizí životy. Já potřebuji krev. Říkám ti to nejen proto, že jsem ti slíbil ti říct o sobě pravdu. A také kvůli tomu, že v budoucnu se to může přihodit. Jak bys asi reagovala na to, kdybych začal jen tak chlemtat cizí krev po nějakém boji?" stočím pohled na Lerien sedící vedle mě. Takhle zabalená do deky mi připomíná společné večery s ostatními. Trochu posmutním.
,,Po nějaké době jsem od cechu odešel. Těžko jim mít za zlé, že mi někteří nevěřili. Od té doby se potuluji osamoceně." shrnu zbytek svého dosavadního života.

,,Pokud ale budeš chtít něco z toho vidět.....nevím. Pokud to nebudeš muset vidět, bude to nakonec lepší pro všechny. Když zůstanu jen takový ten divně vypadající doprovod." pousměji se na půlelfku. Měla by už jít spát, přestože mi vlastně lichotí, že se o mne zajímá. Nebo minimálně o to zvláštní na mě. Ale je po dlouhé době někdo, kdo se ptá ze zvědavosti a ne kvůli nějakým vedlejším záměrům. Aspoň v to doufám.

Vypravěč - 23. června 2017 22:57

Hostinec - Gabriel

Vpadnete do prvního pokoje, kam vás poslala hostinská. Shodou okolností se vám podařilo narazit na dveře pokoje, které patří Ondřejovi a Abemu. Ondřej vás přivítá na nohou a s šavlí v ruce, Trinke tlumeně zavrčí.

Ondřej chvíli jen nevěřícně sleduje scénu před sebou. Skloní šavli a pohledem přejede z jednoho na druhého.
"Myslel jsem, že jsi šel za bardem." zavrčí jen Ondřej.
"Jestli si mocí mermo potřebuješ užívat, prosím, ve stájích na seně. Šel jsi vůbec za tím bardem?
Nebo jsi jen šel hledat...ji?" šavlí máchne směrem k dívce, která vůbec nechápe oč zde jde a tváří se poněkud znuděně.

Možná teď Ondřej lituje, že vůbec svolil a nechal tě jít, že na tebe vůbec čekal. Dalo se předpokládat, že se zase budeš chtít předvést.
Ondřej odloží šavli vedle postele tak, aby ji měl po ruce, kdyby bylo třeba a dál už si vás příliš nevšímá. Snad předpokládá, že se odebereš se svým úlovkem kamsi do soukromí. Ještě postřehneš, že trochu zakroutí hlavou.

Vypravěč - 23. června 2017 23:18

Hostinec - Saša

Lerien nevypadá, že by ji nějak vadilo, že sis přisedl.
"Krev?" trochu se oklepe. "Promiň, jen ta představa..."
"Jsem ráda, že to vím, aspoň pak budu moci ostatním vysvětlit, že nejsi upír." znovu trochu zívne a promne si oči.

"Promiň, ale tohle vidět opravu nepotřebuji, nebude-li tedy zbytí.
Možná zvláštní, ale jinak velice schopný doprovod a milý společník." usměje se pak ještě.

"Asi tě teď ale vyhodím ze své postele, začínají se mi zavírat oči. Dobrou noc." popřeje ještě, zachumlá se do přikrývky a spí snad ve chvíli, kdy zavřela oči.

Z chodby sem pak dolehne tiché zaklepání na dveře a vrznutí otevíraných dveří snad z vedlejšího pokoje, kde by měli spát ostatní.

Gabriel Gallagher - 23. června 2017 23:18

… na vysvětlenou …

(hostinec u Kamenného džbánu – Ell, Ondřej, Abelard)

Široce se usměju, když zjistím že jsem ve správném pokoji.
„Hele, dej to pryč, kamaráde. Ahoj Abelarde.“ pronesu docela pobaveně, mávnu nad nimi rukou a pustím Ell. Ukážu ji dlaní na postel a galantně se lehce ukloním.

Nechápavě se podívám, když začne Ondřej máchat šavlí kolem „Tohle je Ell, kamaráde.“

„Prosím, krásko, posaď se na chvíli, jen si promluvím tady s panem Otravou, trochu osobně.“ promluvím docela klidně na dívku, jako kdyby se nic nedělo, pobaveně se usměju a velmi významně kývu hlavou na Ondřeje, aby zavřel pusu a přestal vyšilovat před dámou. Ach jo, s tebou bude domluva Ondřeji.

Posunu El,l aby si udělala pohodlí na posteli "Hned jsem zpátky, krásko."
A rukou chňapnu po Ondřejově oblečení a zatáhnu ho k sobě a ven z pokoje „Hele, chci ti to vysvětlit, Ondřeji. Můžeš na chvíli?“ stále se při tom usmívám jako kdyby šlo jen o malé nedorozumění.
Zavřu za námi dveře a nechám Ell a Abelarda se psem v pokoji samotné.

Otočím se na Ondřeje a už se neusmívám. Můj pohled i slova jsou chladné a přisunu se k němu co nejblíž aby nás nikdo neslyšel.
„Tak poslouchej teď ty mě. Šel sem za ním a ten kluk vypustil duši v jedný uličce. Našel sem ho ležet v jeho vlastní krvi. Ještě než umřel mi řekl, že On to ví a že máme chránit klenot nejcennější. Rozumíš? Proto sem ji přived. Někdo vo nás ví a moc dobře taky ví co je ještěrka zač. Musíme je převlíct a vydávat tuhle za princeznu a tu pravou dostat do bezpečí. Nebudu se s tebou hádat, lepší plán prostě nemám. Ten vrah mě moh sledovat. Rozhodně bychom neměli nocovat tady.“ všechno je rychlé, úsečné a chladné. Nemám vůbec náladu být přijemný. Mám velkou obavu, že nás tady bude hledat, ten kdo zabil barda. A jelikož nevím kdo to může být, bude to nepříjemné a nebezpečné všude kam se hneme.

Rozhlédnu se okolo a narovnám se ve své výšce. Konečně se usměju.
„Hele, tak co kdybyste šli s Abelardem vedle a dali mi chvilku abych to s ní vyřešil?“ pozvednu tázavě obočí a čekám co řekne. Bude mu zřejmě chvíli trvat než mu vše dojde a než se rozhodne.

Saša - 23. června 2017 23:46

Hostinec - pokoj

,,Díky že to říkáš. Rád bych ti nabídl víc, ale nic jiného než se ohánět mečem příliš neumím." přikývnu vděčně. Je příjemné slyšet nějaká ta slova chvály, která nejsou myšlena úplně ironicky. A i Lerien si určitě uvědomuje fakt, že kvůli ní zemřelo několik lidí. Tedy ne úplně kvůli ní, ale kvůli jejím cílům a původu.

,,A upír skutečně nejsem. Krev má pěkně hnusnou pachuť jestli to chceš vědět." protáhnu obličej. Lerien už se začne chystat ke spánku. Přijde mi, že usnula ještě než položila hlavu na polštář.
,,Dobrou noc Lerien." šeptnu do ticha. Možná je princezna, ale těžko ji tak dokáži vidět. Ta dívka má za sebou i před sebou těžký život. Zlehka jí odhrnu pramen vlasů z tváře, aby ji šimrání nebudilo a vstanu z postele. Stočím hlavu ke dveřím, když uslyším ve vedlejším pokoji vrznout dveře. Přehodím přes sebe košili a s mečem v pochvě si stoupnu ke dveřím. Přes dveře slyším nezřetelně dva hlasy, jak se o čemsi baví. Snažím se pozorněji poslouchat, o co jde.

Ondřej - 24. června 2017 10:15

Hostinec

Jen se překvapeně ohlédnu, když mne Gabriel popadne za rukáv a táhne mne ven z pokoje, že mi chce cosi vysvětlovat. Co zase? Že nevydrží noc bez dámské společnosti a potřebuje volný pokoj?... Vyjdu s ním tedy na chodbu, na tohle vysvětlení jsem tedy vážně zvědav.

Založím si ruce na prsou a poslouchám. Můj výraz se přitom postupně mění z naštvaného na starostlivý. Jestli je tohle pravda pak...kdo všechno si na ni může pamatovat a spojovat ji s králem?
Vždyť to téměř nikdo nevěděl...a bard? nevěnoval jsem mu před tím nijak velkou pozornost, nevím zda-li mohl vědět víc....dá se mu věřit?...

"On, do háje, kdo je On?" dám volných průchod vzteku z toho, že se nic nemůže dařit tak, jak má.
Jen pak vrtím hlavou, protože je mi jasné, co nám Lerien na tenhle nápad řekne.
"Na to nikdy nepřistoupí, ani se jí nemusím ptát. A pak, musíme do hrobky a musíme tam s ní.Já nemám ani v nejmenším ponětí o tom, co bychom tam měli hledat, ale mám pocit, že ona je klíč ke klenotům. Teď ji nemůžeme někam uklidit, potřebujeme se dozvědět, kam se má naše pátrání ubírat dál. Snad pak mohli bychom vyrazit i sami, ale tohle nebude chtít slyšet.

Nicméně souhlasím s tím, že tady zůstat nemůžeme. Můžeme ale zkusit vyrazit k hrobce rovnou a zmizet z města ještě před svítáním. Bez tohohle kroku se dál nehneme." kouknu po Gabrielovi, zda-li nebude mít ještě nějaký další nápad. Vlastně ani pořádně nečekám na odpověď a rovnou zamířím ke dveřím Lerienina pokoje. Tiše zaklepu a vyslovím své jméno, aby se snad Saša hned nelekal.

________________

Saša za dveřmi může občas zaslechnout útržky některých slov, oba mluví tiše, ale Ondřej se občas neudrží a pronese něco trochu více nahlas, takže může poznat jeho hlas.

Abelard Smecker - 24. června 2017 11:18

Hostinec

Od té doby, co jsme vstoupili do hostince, zůstal jsem zamlklý. Příliš mnoho lidí kolem, příliš mnoho hluku a hlasů. Není to nic, na co bych byl zvyklý a zde v hlavní síni se mé tělo stává naprosto slepým a nemotorným. Spoléhám tedy pouze na Trinkeho zrak a dostanu se s ostatními až ke stolu.

Snažím se vyfiltrovat něco z rozhovoru okolo a chvíli mi trvá, než se uklidním. Z této lidmi naplněné místnosti jsem naprosto zmatený, a tak jen sedím, vydýchávám a chvilkama si zacpávám uši. Nakonec si však přivyknu a těším se, že půjdu ven, do klidu ke koním. Nakonec je však rozhodnuto, že musíme zůstat všichni pohromadě.

K jídlu si požádám o polévku s chlebem, o kterou se podělím i se svým čtyřnohým kamarádem. Nemám čím zaplatit a spoléhám na to, že vše vyřídí Ondřej, vždy jsem pracoval pouze za jídlo a nocleh. Když dojím, sednu si prostě na zem a obejmu kolem hřbetu svého chlupatého přítele, kde s ním zůstanu po zbytek večera. Po celou dobu mlčím a jen poslouchám rozhovor okolo. Když se za bardem vypraví Gabriel, jsem rád. Nápad vypustit ve městě nehlídaného psa se mi nelíbí.

Nakonec rád zamířím nahoru do pokojů, kde je větší klid. Už na chodbě je to neskutečná úleva, když v mých uších dozní hukot hovoru, který se nyní změnil v tišší šumění. Ještě uvažuji o návrhu Ondřejovi, že bych mohl nechat Trinkeho spát u Lerien pod oknem, aby byla chráněna z obou možných vstupů. Nakonec si to ale rozmyslím. Nechce se mi ho nechávat na noc v jiné místnosti, patříme k sobě. A tak když otevřeme dveře, první, kdo vrazí dovnitř a vyskočí na postel, je Trinke. Když už to vypadá, že tato postel bude určena pro mě, vyskočí i na postel vedle Ondřeje, kterému se snaží neodbytně olizovat obličej, dokud ho neokřiknu.

Pomyšlení na čistou postel mi není příjemné, především proto, že vím, jak špinavý jsem já a ozývající se staré způsoby mi říkají, že bych do čistě povlečeného určitě neměl, i když tam už byl pes. A tak si umyju obličej, ruce i nohy, díky čemuž vypadám tak o pět let mladší a až pak ulehnu do postele.

A pak to přijde. Gabriel vtrhne do pokoje s nějakou pochybnou společností a nechová se zrovna tiše. Na pozdrav neodpovím a předstírám, že spím. To mě tu vážně necháte s ní? pomyslím si a rázem si uvědomím, že Trinke k ní pospíchá, aby si ji očichal a nechal se drbat. To mě vážně přestaneš poslouchat zrovna dnes? zeptám se sám pro sebe a když Trinke vyskočí předníma na kurtizánu, rychle se na posteli posadím a tiše, ale rázně ho okřiknu. "Fuj! Poď sem...honem!" Kdo ví, koho z nás se dívka lekne víc, pomyslím si.

Mezitím však poslouchám Ondřejův a Gabrielův rozhovor a tentokrát jsem rozhodnut, že psa za Sašou a Lerien opravdu pošlu. Bude jednat dřív než kdokoliv a to může poskytnout čas všem.

Gabriel Gallagher - 24. června 2017 16:27

… chce to čas a klid …

(hostinec u Kamenného džbánu – Ell, Ondřej, Abelard)

Pozvednu na Ondřeje tázavě obočí, když se mě ptá kdo je On. Co já vím? Nevím, a to je ten problém. Někdo. A ten někdo může být kdokoliv. A taky bych velmi rád věděl kdo ten On je.

„Nemá na výběr, kamaráde. Tys nepochopil co mám na mysli...“ skočím mu ještě do řeči, když začne mluvit o tom, že Lerien to nikdy nebude chtít udělat, ale pak ho nechám mluvit. Jen zavřu oči, poslouchám a kořen nosu si chytnu dvěma prsty jako kdyby mě bolela hlava. A taky že docela bolí. Ze všeho toho kolem mě bolí hlava, bolí mě tělo a starostí a nedostatku spánku už mám plné zuby. Nemám chuť být ani veselý, ani příjemný. A to dokonce ani na něj a dokonce ani na dívku v pokoji.

Jenže tohle se musí vyřešit hned, teď, tady. Zakroutím jen hlavou.
„Počkej.“ pronesu klidně na Ondřeje a až teprve teď si pustím nos. On už ale přešel ke dveřím pokoje a snaží se konat místo krátké chvíle přemýšlení nad mým plánem. A to sem si myslel, že teď jsem užitečný.

Přejdu za Ondřejem, zatlačím ho dlaní trochu do zad, chtě otevřít dveře, ale ty jsou zamčené. No, teď nevím jestli se obávat, že je tam s ní zamčený Saša sám, a nebo je to dobře že se chrání
Zastavím se a narovnám. Nechám přemýšlení a když jsem takhle blízko Ondřejovi, využiju toho a začnu k němu zase šeptem mluvit.

„Jen si vezme její šaty, ty sám ji pak můžeš doprovodit někam do bezpečí. Nebo Saša, je mi to jedno. Já pak vezmu Ell v jejích šatech a vydám se jinam, do jiného hostince. Budu se snažit aby nás ten On sledoval. A pokud nás sleduje, můžeme přijít na to kdo to je. Promysli to a až se rozhodneš, budu vedle, dělat společnost Abeovi, psovi a Ell. Myslím, že je to dobrý plán a na hrobku je času dost. Počkalo to doteď, tu chvíli už se tomu snad nic nestane. Hlavní je teď ona.“

Poplácám ho po rameni jako kamaráda a vydám se k pokoji, kde už Abe určitě přerušil spánek. Pokud Ondřej tenhle plán nechce, pak je to jeho věc. Ale to, že o nás někdo ví a ten někdo se neštítí zabít hocha s loutnou v uličce … měl by nad tím alespoň chvíli přemýšlet než to celé zavrhne. Však na čem záleží. Na troše studu, nebo na životě?

Kroutím si ještě sám hlavou nad myšlenkami když vstoupím znovu do pokoje. Široce se usměju, ale nejsem vůbec veselý. Vlastně ani nevím co budu dělat pokud se Ondřej rozhodne tohle zamítnout. Zřejmě poděkovat a zaplatit.

Zavřu za sebou a unaveně se pak posadím na postel vedle Ell, abych se položil na záda a ruce si spojil zamyšleně na čele. Abelarda ani ji si nevšímám, ale začnu k ní mluvit aby se nevztekala, že nic není.
„Chvilku strpení Ell, víš on je strašnej rapl jak přijde na věc. Myslí si že jako starší si na mě přijde se svým názorem. Ale myslím, že sem už velkej dost, abych měl svůj vlastní. Hele, žiješ tu ve městě dlouho?“ usměju se a kouknu po ní.
Je příjemné mluvit na někoho příjemného. Starosti o Lerien jsou ale teď mnohem víc než její společnost. Ať je jakkoliv milá.

Ondřej - 24. června 2017 22:32

Hostinec

Vyslechnu si další důvody, proč provést tento plán. Chvíli pak za ním ještě hledím, než zmizí ve dveřích vedlejšího pokoje. Do háje s tím vším... praštím dlaní do zdi chodby a na chvíli se o ni opřu oběma rukama. Co dál?...

Mezitím v pokoji Gabriel osloví děvče uvelebené na posteli.
"Tady sem se narodila, nikde jinde to neznám." odpoví na otázku a na informaci ohledně Ondřeje jen pokrčí rameny, zřejmě je zvyklá i na podivnější zákazníky.

Saša stále neotvírá. Ještě jednou zaklepu na dveře.
"Sašo, můžeš na chvíli vedle?" promluvím ke dveřím a doufám, že mě slyší, nerad bych tady tropil více rámusu než je nutné.

Pomalu se pak vydám do pokoje za Gabrielem. Moc dobře vím, že v mnohém má pravdu. Ale kde je teď pro nás bezpečné místo?...Mám pocit, že nikde...kdokoliv z vévodů mohl se dopídit informací o Lerien a klenotech a pokud je to tak, máme proti sobě silného protivníka...

Vejdu do pokoje a zastavím se kousek od Gabriela.
"I kdybychom ji přesvědčili, ve městě takové místo pro nás nenajdem. A i když zjistíme, kdo má na svědomí barda, k tomu, kdo tahá za nitky nás to možná neposune ani o píď. Bude to jen pěšák,
který toho moc vědět nebude nebo nám toho moc nepoví." odmlčím se na chvíli zvažujíc, co dál.

"I když snad by tahle akce mohla posloužit alespoň k tomu, abychom toho Někoho svedli na falešnou stopu a získali trochu času." přistoupím nakonec na jeho návrh, ale netuším, zda-li se mi podaří přesvědčit i Lerien.

"Snad když ji sám vypovíš, cos zažil, třeba se ti ji povede přesvědčit." navrhnu mu ještě pak.

Gabriel Gallagher - 24. června 2017 23:00

… nečekaná pozornost …

(hostinec u Kamenného džbánu – Ell, Ondřej, Abelard,Saša?)

Pousměju se nad slovy dívky. Alespoň se neztratíš, když nás kopnou do zadku a pošlou pryč oba.

„Já v životě docela cestoval. Tak nějak neposedím na místě. Viděl jsem pěkný širý pláně na severu, když se tam prohání vítr v trávě vypadá vše kolem jako jedna rozbouřená hladina. Velká jezera na jihu, nad kterými když zapadá slunce, vypadají že celé ...“ začnu ji vyprávět co mě zrovna napadá. Nikdo z nich se mě ještě na můj původ ani neptal a rozhodně ho nikomu z nich říkat nebudu. Ženy ale rády slyší o dálkách, které nikdy nenavštíví a o krásách, které tam jsou.

Přeruší mě ale příchod Ondřeje, který se nade mnou postavil jako velitel. Připomíná mi to doby, kde jsem sloužil a velitel nám dával rozkazy, a přesně jako on, kazil hezké chvilky odpočinku.

Ani se na něj nepodívám. Jen přestanu mluvit, ruce si držím dál na čele a ležím. Počkám až řekne vše co chce. Pak potáhnu vzduch dovnitř a při tom lehce písknu, v očekávání nepříjemného rozhovoru a potíží.

„Možná by to ...“ chci už mu pomalu začít vysvětlovat, že by to přeci jen stálo za to alespoň zkusit. Rozhodně bychom neztratili. Možná bychom se i něco dověděli.

A on vysloví tu nejhorší větu, kterou jsem od něj nečekal. Tep se mi zrychlil a cítím jak mě zase polévá pot. Cože? Já?
„Já … já co?“ vypadne ze mě překvapená otázka. Já a vysvětlit ještěrce co jsem zažil? Úplně stejně to může udělat on, ne já.

„Tedy … podle mě bys byl lepší, ale dobře.“ připustím trochu neochotně. Nevím jestli je dobrý nápad se k ní přibližovat. Rozhodně se neudržím příliš rozumný, když bude nablízku.

Pomalu stáhnu ruce z čela a posadím se na posteli, abych se stabilizoval a trochu uklidnil. Prohlédnu si společnost a pak se i pomalu postavím.
„Dobře.“ připustím ještě s pomalým přikývnutím.

Saša - 25. června 2017 11:35

Pokoje

Hlasy za dveřmi jsou dva, jeden z nich určitě Ondřejův. A podle tónu, jakým mluví, není zrovna pozitivně naladěný. Beztak zase nějaké problémy.
Když se ozve zaklepání na dveře a Ondřej se představí, ještě chvíli váhám. Lerien sotva usnula a už zase chtějí otravovat s nějakými problémy. To se mi dvakrát nelíbí, nehledě na to, že i já sám jsem unavený.

,,Co je?" otočím klíčkem a s mečem v jedné ruce, s klíčem ve druhé vyjdu na chodbu, když je Ondřej poněkud neodbytný. Taky ho mohlo napadnout, že už spíme. ,,Lerien už spí, bylo by fajn, kdyby se mohl normálně vyspat aspoň někdo z nás." pronesu nabručeně. Opřu se o futra jejich pokoje a pohledem zabloudím k dívce, která už podle vzhledu právě přišla z ulice.

,,Hádám správně, když tipnu, že ji přitáhl on?" kývnu hlavou ke Gabrielovi, ležícímu vedle dívky. Před kurtizánou se ani nesnažím schovávat svůj pohled. Při jejím zaměstnání už viděla určitě různé věci.

Ondřej - 25. června 2017 12:02

Hostinec

Saša zdá se být poněkud nabroušen, že jej taháme z postele sotva si lehl.
"Věř mi, že já jsem ten poslední, co by stál o to ji zbytečně budit, jenže nebude zbytí." otočím se na Sašu.

"Ano, přivedl, ovšem je to jinak, než to na první pohled vypadá." bráním jej, ačkoliv má domněnka byla v první chvíli stejná jako je ta Sašova.

V rychlosti vypovím, co Gabriel zjistil a nastíním i jeho návrh s převleky a přemístěním na jiné místo, abychom přinejmenším získali čas.
"V tuto chvíli je to asi nejrozumnější řešení." zakončím pak svůj proslov a trochu pokrčím rameny.

"Budeš tu zatím dělat dámě společnost? Zkusíme to vedle zatím nějak obhájit." kouknu po Sašovi, zda-li nebude mít nějaké námitky či další návrhy a pak kývnu na Gabriela, aby se pomalu zvedal.

Gabriel Gallagher - 25. června 2017 12:33

... starost o dámu ...

(hostinec u Kamenného džbánu - Ell, Abelard, Ondřej, Saša)

Saša se postaví do dveří a pronese svou poznámku. Tak jestli tohle říká o ženách, které mají stejnou práci jako on, za peníze pomáhat lidem. Pak se ani nedivím, že je takový morous. No i když ani jeho vzhled nic moc.

"Hele, kamaráde, mluvíš o dámě." pronesu jen otráveně na jeho slova. Ale není snad třeba mu zase něco víc vysvětlovat. Při posledním mém pokusu jsme se stejně neshodli, a neshodneme se nejspíše ani teď.

Když Ondřej mluví, otočím se na Ell a klidně ji chytím za rameno.
"Jsou to dacani, nevšímej si jich krásko. Tohle bude asi trochu jiná práce než jsi čekala, ale když s náma do toho půjdeš, pomůžeš jedný moc dobrý duši, pomůžeš nám všem v dobré věci a dostaneš peníze jako kdyby ses měla starat vo nás všechny. Vypadáš jako odvážná holka Ell, nic složitýho to nebude a budu s tebou." široce se na ni usměju jako kdyby to mělo snad být zárukou, že se nic špatného nestane.

Ondřej pak na mě významně kývne a já taky kývnu. Co mi zbude než to zkusit vysvětlit tak jak to je. A pak udělat co musíme, prostě ještěrku donutit.

Otočím se ještě na Sašu a zvednu na něj výhružně prst "Jako s dámou, rozumíš, kamaráde." nebudu mu tím vyhrožovat, nechci mu vyhrožovat, ale taky nechci aby se Ell něco stalo. Ta za to nemůže že jsem ji venku sbalil a dotáh sem. Nakonec, uvidíme jestli bude chtít ona, ale za peníze je asi vše jedno. Alespoň těm co za peníze dělají mnohem horší věci než trochu té procházky v cizích šatech.

Pak se otočím i k Ell "Neboj se krásko, přijdu za chvíli. Tihle dva jsou neškodní, jen dacani, nevšímej si jich." pobaveně se na ni usměju a vyjdu za Ondřejem.

No jsem zvědavý co všechno zvládnu, když budu vyprávět zrovna do jejich očí. Jsem nervózní jako malý kluk, a to už jsem nebyl velmi dlouho. A velmi dlouho jsem nebyl nervózní z přítomnosti dívky, kde a kdy se tohle stalo? Vím to přesně, a i tak s tím nemůžu nic udělat. Chci udělat jen jedno jediné.

Saša - 25. června 2017 13:21

Pokoje

Vyslechnu si, co Gabriel přinesl za novinky. Zdá se, že se kolem Lerien začínají hromadit mrtvá těla víc, než bude půlelfka schopná akceptovat.
,,Takže aby ona sama byla v bezpečí, tak vystavíte do nebezpečí nevinnou holku z ulice, jakoby snad její život měl menší cenu než život Lerien. Neznám ji sice tak dlouho jako ty, ale vím, že z toho pokoje odejdeš přinejmenším s monoklem za takovej nápad." zhodnotím plán, který Ondřej předestře. Ani se nedivím, že s takovou hloupostí přišel právě Gabriel. Asi mu to nikdy moc nemyslelo, co se týče empatie k ostatním lidem. Že jsou někteří postradatelní.

,,Půjdu ji vzbudit. Společnost jí může dělat Trinke, beztak je to nejupřímnější tvor tady." navrhnu pobaveně, beztak zvířecí společnost často potěší více než ta lidská. Nebo pololidská, v mém případě. Ondřej je možná zvyklý manipulovat s lidmi, ale já nejsem placený za poslouchání příkazů jeho, nýbrž Lerien. A pokud nastane v tomto rozkol, budu se řídit vlastní hlavou. Je mi jasné, proč by mě tam nechtěl, aby mohli s Gabrielem Lerien dotlačit do tohoto rozhodnutí, takže bude potřebovat oporu, někoho kdo bude alespoň svoji přítomností podporovat její názor. Jak by se asi tvářil starý Dobrogast, kdyby kvůli vlastnímu bezpečí nastavoval neúplně dobrovolně někdo jiný. V pokoji opatrně zatřesu s Lerien a pomůžu jí se posadit na postel, aby rychleji přišla k sobě.
,,Promiň že tě budím, ale zdá se, že problémy nás nenechají ani tady. Ondřej ti řekne víc." vysvětlím dívce, když přijde konečně k sobě. Pak už to nechám na ní a Ondřejovi s Gabrielem, přesto však pokoj neopouštím, leda by mě pryč poslala sama půlelfka.

Vypravěč - 25. června 2017 20:14

Hostinec

Děvče sedící na posteli vedle Gabriela se trochu ošije po Sašových slovech o nebezpečí a ceně života a pohledem zabloudí ke Gabrielovi s němou otázkou, co tohle má znamenat.
"Hele tohle sme si úplně nedomluvili..." než však stačí dokončit větu, Gabriel s ostatními už mizí ve dveřích. Zmizet nepozorovaně mezitím z pokoje jí patrně zabraňuje jen to,, že by po chodbě beztak musela projít kolem vás.

Lerien rozespala mžourá nejprve na Sašu a pak na Ondřeje. Trochu si promne oči a odhrne vlasy z čela. Přikrývku si přetáhne přes záda a opře se zády o zeď.
"Co se děje? Stojíte tu zas jak sudičky." promluví pak a pohledem přejíždí z jednoho na druhého.

"Vypadá to, že máme někoho v patách, někoho, kdo ví víc, než bychom potřebovali. Gabriel ti poví, co zjistil o bardovi i svůj nápad, jak se postarat o tvou bezpečnost." promluví pak Ondřej k dívce a s posledními slovy se obrátí na Gabriela.

"Co se stalo?" zeptá se znovu a pomalu se postaví, zdá se, že už je dokonale probuzena.

Gabriel Gallagher - 25. června 2017 20:42

… pozdní čas na čaj …

(hostinec u Kamenného džbánu – Ondřej, Saša, Lerien)

Ty jeden bas…! To snad …! On snad poztrácel všechen rozum tohle …! Tak kdo tě platí…? Abych neudělal monokl já tobě rudoočko!
Sleduju ho bez hnutí a dechu, když prochází kolem mě.
Otřepu se vztekem nad slovy Saši. Co si to myslí, že bych nechal … Nemá cenu nad tím vůbec uvažovat. Měl bych ho nakopnout do prdele aby se mu rozsvítilo až v hlavě. Tohle teda ne, doteď jsem byl docela vrlej, teď začínám být velmi nevrlej.

Mám chuť si rozmyslet svou účast na tomhle dobrodružství. Jsem zvyklý, že shazují co dělám, kam chodím, že někoho vodím a i to že mám nápady. Ale obviňovat mě z uvědomělého ubližování nevinným. To ne, kamarádíčci.

Pak se Saša nahrne před nás jako velká voda a jde budit Lerien. Ne, opravdu nemám chuť se na něčem teď podílet. Dělám to jen, protože se o ni bojím. Víc než o kohokoliv z nich.

Ve tváři mi cuká potlačovaným vztekem, ruce si založím a stojím velký kus od Saši a to znamená i velký kus od Lerien a Ondřeje.

Probudí ji a ještě chvíli trvá než se zcela vrátí do přítomna. A já nasupeně čekám opodál, abych ji vše řekl. Pohled na ni by mě jinak dokázal i utišit, ale tohle bylo přes čáru.

„Někdo barda zabil. Našel jsem ho v uličce a vše co řekl bylo, že On to ví. Někdo po vás jde, madam.“ doplním to širokým úsměvem, který vůbec není veselý, právě naopak.
Měla bys sbalit svý věci, užvaněnýho sluhu a dát se na pochod. To už ale nedořeknu, stačí když si to myslím sám pro sebe.
Riskovat sám svůj život, nikdy mi to nevadilo. Dokonce to nevadí nikomu okolo a ještě se za to dočkám takovýho zacházení. Stačilo a věneček.

Otočím se po ostatních, znechuceně se podívám na Sašu jako posledního.

„Měl sem plán, ale nikomu se nezamlouvá. Přived jsem děvče, převlíkla by ses do jejích šatů, ona do tvejch. Odved bych ji pak někam jinam a mohli bychom tak odvést pozornost a tebe dostat do bezpečí. Byl sem obviněnej z kdečeho, dokonce za mě dali i odměnu ale nikdy...“ otočím se na Sašu zpříma „...bych neohrozil nevinný děvče jen tak.“ zavrčím na něj nakonec a zase se narovnám a čekám co na to řekne Lerien.

Vypravěč - 25. června 2017 21:34

Hostinec

Lerien trochu zalapá po dechu, když Gabriel vysype tak bez obalu, co se to stalo s bardem. Sedne si zpět na postel a hlavu na chvíli schová do dlaní. Když pak Gabriel pokračuje vzhlédne k němu, ale ještě chvíli pak trvá, než odpoví. Snad přemýšlí, co dál, zda-li přistoupit na tenhle návrh, zda-li může ti skutečně důvěřovat a spolehnout se na tebe.

"Někdo z vévodů patrně. Kdo, teď nebude čas zjišťovat, dá se předpokládat, že se nás jen tak nepustí. Těší mne tvá starost o mé bezpečí, ale pro mne nebude bezpečno nikde, dokud se nedostanu na trůn." odpoví a pomalu vstane z postele nespouštěje zrak z Gabriela.

Dojde až na krůček od něj a v zamyšlení na něj okamžik hledí.
"Možná, že to nakonec nebude tak špatný nápad, jen ho trochu poupravíme a ty mi zaručíš, že to děvče nepřijde k úhoně." promluví pak.

"Nepovedou mne nikam do bezpečí, vyrazíme rovnou ke hrobce, tak abychom mohli ještě teď v noci zmizet z města. Až s tou dívkou odejdeš, my se vypaříme zadním vchodem a vyrazíme k hrobce a pak se sejdeme před branami města, před brankou kudy chodí jen kat, bude zamčená, ale hádám, že se zámkem si dokážeš poradit."

Když domluví teprve teď se otočí na ostatní, zda-li budou mít něco proti a aby bylo jasno ještě dodá."Utíkat odsud nehodlám, pokud s tím to děvče bude souhlasit využijeme její pomoci pro naši věc,
ale ne jen proto, abych odsud zbaběle utekla."

Saša - 25. června 2017 21:53

V pokoji

Gabriel se dá do vysvětlování. Jeho pohledů, které směřují ke mně, si příliš nevšímám. Možná ho soudím příkře, ale sám si o to říká svými slovy i gesty. Že by nikdy neohrozil dívku jen tak. Jistěže ne, protože si to omluví ochranou Lerien. Ale pokud by se té dívce něco stalo, přišel by na její pohřeb? Postaral by se o ni, kdyby utrpěla nějaké trvalé zranění? Hádám, že ne. Prostě proto, že se dala na nejstarší řemeslo, tak to v jeho hlavě automaticky vyvolává dojem, že patří do postradatelné kategorie lidí. Asi ho ani nenapadlo, že ta žena má pravděpodobně děti, které musí živit.

Když se Lerien vyjádří svůj souhlas s daným plánem, zamířím k posteli a z jejích nohou začnu sbírat své věci a znovu se oblékat. Vážně, nemůže být ani jeden klidný večer. Co už, práce nepočká. Počkám, až ostatní přivedou onu dívku, případně pokud nebude souhlasit a bude třeba vymyslet jiný plán.

Gabriel Gallagher - 25. června 2017 22:02

… čas i srdce se zastavili …

(hostinec u Kamenného džbánu – Ondřej, Saša, Lerien)

Řekl jsem to docela zprudka, ale byl jsem tak rozčílený ze Saši, že jsem si neuvědomil, že to není jen běžná záležitost.
Viděl jsem barda jak si pro něj přišla Ona sama a vzala ho na poslední pouť a já ho tam musel nechat a spěchat sem. Lerien alespoň vypadá, že by mi to mohla chvíli věřit. Víc než kdokoliv.

Pak začne mluvit o tom, že to opravdu bude pravda. Já to vím, prožil jsem si to sám na vlastní kůži.
Rozpřáhnu ruce doširoka „No děkuju.“ přikývnu s úsměvem. Konečně někdo uznal, že by to mohlo být vážné a že se taky dokážu chvíli starat. Pak vstane z postele a vyjde ke mně.

Dojde až tak blízko, že mám tendenci o krok ustoupit. Jsem o tolik vyšší a stejně se cítím najednou zase tak malý. Srdce se mi snad zastavilo v hrudi, dech se ztratil ještě než došla. Hledím jí do očí a nemůžu si na nic vzpomenou. Ani na rozčílení. Až když promluví, dojde mi že ten okamžik vypadal mnohem delší než byl zřejmě ve skutečnosti. Vydechnu a začnu opět přemýšlet. Proč mi tohle děláš ještěrko? Jen tvá přítomnost jak mě mučí, a tvá blízkost je pomalu jako by mi probodli hrudník.

„Já...“ hlesnu jen při výdechu a když se odvrátí dojdou teprve slova z uší až do hlavy a já se zamyslím, nad tím co řekla.

„Cože? Teda... dokážu.“ připustím nakonec nad tím, že se zámkem si sám poradit dokážu. Takže vlastně schvaluje můj plán. No, zřejmě jsem něco konečně udělal i správně. Vlastně mě to docela potěšilo.

Usměju se na ni spokojeně. „Fajn, zajdu ji to vysvětlit a přivedu ji sem. Než ji Abelard bude chtít taky něčím léčit.“ pozvednu pobaveně jedno obočí a otočím se abych došel pro Ell vedle do pokoje.

Ty mi věříš ještěrko, a uznala jsi můj nápad. Nic jiného mě nezajímá, nic jiného tak nehřeje uvnitř jako pochopení od někoho, od koho o něj velmi stojíte. A mě teď hřeje tolik.
Cítím se tak spokojený, klidný, povzbuzený. Jako kdybych nemusel spát, únava jako kdyby odešla. To vše se mnou dělá, ještěrka jedna krásná.

Abelard Smecker - 26. června 2017 09:52

Hostinec

Lidi si tu chodí z pokoje do pokoje, jak se jim zachce a vlastně vůbec nechápu, proč to teď začal Gabriel s Ondřejem řešit tady u uší oné kurtizány. Tak teď vám s tím bude těžko souhlasit... pomyslím si a pošlu Trinkeho za Sašou. "Trinke bude dělat společnost Lerien, vycítí, když se něco děje a varuje vás," řeknu a znovu zde osiřím a společnosti mi dělá tentokrát jenom Ell. Cítím, že v ní začíná narůstat neklid.

Nakonec se v mezičase, ačkoliv vím jasně, co se děje ve vedlejší místnosti, rozhodnu věnovat hovoru s děvčetem. Chvíli přemýšlím, jak začít a pak se prostě zeptám. "Jak se vám v takovém městě, jako je tohle, žije?" Ve vedlejší místnosti zatím začíná naplňování Gabrielova plánu. Z toho nejsem úplně nadšený, těšil jsem se, že se vyspím. Ale zřejmě se ničeho takového dnes nedočkám. Trochu pobaveně zaregistruji psíma ušima, jak Gabrielovi vyjede srdce až do krku, kde se na dobrých pár vteřin zastaví, když se k němu přiblíží Lerien. Snad jsi se nám nestihl zamilovat, zlodějíčku?

Začnu se pomalu zvedat a po hmatu najdu svou pásku na oči a další věci, které jsem si na noc odložil. Než se na druhé straně dohodnou, jsem připravený vyrazit a už jen čekám, až se všichni vrátí sem. Znovu se pozastavím nad strachem této dívky a přestává mi připadat spravedlivé z ní udělat návnadu, jakkoliv ušlechtilé pro to máme důvody. A ten důvod je jen jeden...dosadit na trůn právoplatného dědice, ale bude tento dědic lepší než ti, kteří o trůn usilují? O Lerien toho moc nevíme.

Přestává se mi Gabrielův nápad líbit. Už proto, že i když odlákáme pozornost, jsem si jistý, že Ell dostanou ve chvíli, kdy ji Gabriel opustí a dostanou z ní co se dá. A kdo ví, jestli penězi nebo bolestí, její život je však ohrožen už teď a s jejím o to víc ten náš, pokud ji chytí dřív než budeme dostatečně daleko. Podívám se na dveře a zamyslím se. Chodba je teď volná... Skutečně nevím, co dělat. Nejbezpečnější pro ni by bylo ji rychle pustit a doufat, že nikdo nepojme podezření. A nejbezpečnější pro nás by bylo využít ji a na konci ji pro jistotu zabít. Nakonec jsem rád, že toto rozhodování není na mě a ačkoliv mi svědomí říká, abych ji radši pustil, rozhodnu se zůstat plně loajální Ondřejovi.

Vypravěč - 26. června 2017 15:50

Hostinec

"Přiveď i Abeho." dodá za Gabrielem ještě Lerien, když už odchází.

"Trochu jsem doufala, že dnes bude klidná noc." povzdechne si pak dívka a shodí ze zad přikrývku.

Mezitím ve vedlejší pokoji kurtizána na posteli trochu nervozně natáčí si loknu na prst a pokukuje chvíli po Abelardovi a chvíli po dveřích, možná tak trochu začíná litovat toho, že se nechala přesvědčit, aby s Gabrielem šla, tohohle zákazníka jí byl čert dlužen.
"Když dou kšefty, tak to de." odpoví jen stručně na otázku.

Když Gabriel přivede ty dva, Lerien přejede pohledem děvče, které se má za ní převléci. S trochu zoufalým pohledem vyhledá Ondřeje, ale už souhlasila, takže nebude couvat.
"Tak jo, vysvětlil ti všechno? Vážně se nemusíš ničeho bát, budeš mít dobré ochránce. Postarají se o tebe. Věř jim. Obstarají ti i koně, odjeď hned, jak otevřou bránu bude to pro tebe jinde teď asi lepší."

Děvče jen plaše přikývne. Snad je to vidinou pěkného výdělku, snad tím, že Lerien působí zcela klidně a i v tuto chvíli z ní vyzařuje cosi zvláštního.

Lerien otočí se pak na Ondřeje.
"Běž s nimi pokud někdo půjde po naší stopě bude tě hledat v mé společnosti. Aspoň se pak postaráš o koně."

Ondřej jen přikývne, byť by raději byl s ní, tohle je vcelku rozumný argument a koně ještě budou potřebovat.
"Dávejte na ni pozor." promluví pak k Sašovi a Abemu, kteří ji mají doprovázet do hrobky.

"Pánové, necháte nás chvíli o samotě?" Lerien víceméně vyhodí pánské osazenstvo pokoje, aby se mohly dámy v klidu převléci. Zpět vás zavolá teprve pak.
"Tak pánové, můžeme to spustit."

Saša - 26. června 2017 17:41

Pokoje

Dívky, která byla do této hry nechtěně zatažena a tváří se vyplašeně, je mi skoro líto. Při jejím povolání se do podobných situací asi nedostává. Přestože i jí hrozí reálné nebezpečí při tom, co dělá. Ale teď se zapletla do něčeho, co ji patrně bude stát domov. Minimálně.
Vytáhnu dýku zpod polštáře a schovám ji zpátky na své místo u pasu. Zdá se, že to bude další probdělá noc. Na vyzvání se odeberu před pokoj, kde zůstanu opřený o zeď a v hlavě si propočítávám možné scénáře toho, co se může stát. A co komu se může stát.

Netrvá to dlouho, než nás Lerien zavolá zpátky. Vezmu za kliku a prohlédnu si obě dívky, které si vyměnily šaty.
,,Promiň jestli sem tě těmi řečmi vystrašil." houknu omluvně směrem ke Kurtizáně. Nutno podotknout, že tma venku bude hrát pro naši skupinu, protože zblízka by si ji někdo jen těžko spletl s Lerien.
,,Sluší ti to." pronesu naotočku k Lerien, která v ženských šatech působí více společensky a přitažlivěji, než tomu bylo u jejího cestovního oděvu. Nakonec, tyto kusy oblečení patří osobě, která se živý tím, že prodává své tělo.

Gabriel Gallagher - 26. června 2017 20:11

… dvojnice …

(hostinec u Kamenného džbánu – Abelard, Ell, Ondřej, Saša, Lerien)

Přikývnu ještě, že slyším když odcházím. Tohle tedy prošlo nějak moc hladce na můj vkus. Kde je ten zádrhel, který to vždy celé zhatí? Velmi doufám, že nepřijde, ale jeden si pořád musí udržovat pružné nohy a náskok.

Usměju se na Ell když vejdu do pokoje. Podívám se i na Abea „Hele, chtějí tě taky vedle Abe.“

Podám dívce galantně ruku aby se zvedla z postele a pak ji doprovodím vedle do pokoje. Nemá v sobě to kouzlo Lerien, i když je hezká. Není to ono.

„Máme pro tebe takovou zvláštní zakázku, krásko. Seš nádherná holka a půjde ti to, seš šikovná. Není to těžký a daj ti plnej měšec, tak si snad polepšíš. Navíc tě nikdo z nás nebude obtěžovat vosaháváním.“ poklepu ji lehce na ruku. Snad to pro ni bude i bonus.

Lerien ji snad vše jasně vysvětlí. Jo, tohle děvče nebude mít jednoduchý večer.
Nechám je aby probrali detaily a pak se uhnu do vedlejšího pokoje, když se převlékají. Nebudeme stát všichni na chodbě jako přehlídka.

Když slyším, že ostatní už vešli přijdu za nimi. Neubráním se úsměvu. Lerien vypadá v šatech docela kouzelně. V královských šatech bude teprve vypadat vznešeně. Je ještě krásnější než dřív a teď půjde s těma dvěma někam na nebezpečnou výpravu. Snad ji ochrání líp než předtím. Ohlédnu se trochu nevrle po Abeovi a Sašovi.

„Tak, u brány.“ rozloučím se s ostatními a pokynu Ell, že se má držet u Ondřeje. Ten by ji měl vést pokud chceme vypadat věrohodně. A já se jim budu držet jen v patách.

Vypravěč - 26. června 2017 22:08

Do noci

Lerien zdá se v těchto šatech více než nesvá, především proto, že odhalují poněkud více, než by jí bylo milé. Proto na Sašovu poklonu jen něco nevrle zabručí a koukne po něm trochu nevraživým pohldem, ačkoliv on to rozhodně nemyslel zle.

"Přestává se mi ten nápad zamlouvat." procedí mezi zuby mezi několika tichými nadávkami."Bez meče ale nikam nejdu, Abe, prosím, vezmeš ho k sobě? Pevně věřím, že jej nakonec nebude potřeba, ale pro jistotu."

"U brány." kývne jen Lerien a ještě chvíli hledí za Ondřejem a odcházející skupinou.
Chvíli počká a pak se otočí na Sašu a Abeho.
"Tak jo, teď my. Abe, drž se kousek za námi."

Sejde dolů po schodech a zastaví se u zadního vchodu.
"Tak jo, nabídneš i své rámě?" otočí se na Sašu, než vyjde ven a aniž by vlastně čekala na odpověď, zavěsí se na něj.

"Vím kudy, povedu vás, jen doufám, že nikoho nepotkáme." prohodí ještě, když pomalu vyjde do temných ulic. Město spí, ulice jsou prázdné. Jen sem tam lze zahlédnout hlídku městské stráže, naštěstí v dostatečné vzdálenosti. Po nějaké chvíli se dostanete do zahrad paláce, Lerien vás provede starou zapomenutou a zpola zarostlou brankou, která vydá hlasité vrzání, když ji otevřete. Naštěstí není nikdo dohledu.

Na kraji zahrady rýsuje se před vámi temná silueta hrobky. Lerien přidá do kroku a zastaví se před masivními dveřmi. Musíme si nějak poradit se zámkem." šeptne tiše ke svým dvěma společníkům.
_________________________________________
Gabriel, Ondřej, Ell

Ondřej zamíří k východu z hostince. Lokál už je skoro prázdný. Posedává tu jen pár vytrvalců, kteří tu už spíše spí nad poloprázdným korbelem.

Než vyjde do ulic, ještě se otočí na Gabriela.
"Zavedu vás do jedné malé putyky, odsud pak můžeme zkusit zmizet k brance."

Vyrazíte a nezbývá než doufat, že pokud je vám někdo na stopě, skutečně se nechá zmást. Ondřej pospíchá. Proplétáte se uličkami, čtvrť, kam vás Ondřej vede vypadá poněkud jinak, než ta, ve které jste byli doposud. Domky jsou menší, uličky křivolaké, dláždění zmizelo. I v tuto noční hodinu lze zde potkat lidi. Povětšinou pochybné existence, které své povolání provozují pod rouškou noci. Kurtizány, zlodějíčky, žebráky spící na ulicích. Nikdo si vás ovšem příliš nevšímá a jde si po svých. Zatím jde vše dobře, možná až příliš.

Štastně se dostanete až k putyce, která nevypadá rozhodně příliš vábně ani zvenku. Ondřej se zastaví u dveří.
"Objednám pokoj a pak pryč."

Gabriel Gallagher - 27. června 2017 07:09

… pochybná místa …

(ve městě – Ell, Ondřej)

Vůbec mě netěší, že Lerien zůstává jen s těma dvěma. Ale snad tenhle plán zabere tak jak má a oni budou mít klidnou cestu.

Držím se za Ondřejem a Ell, unaveně, jako kdybych snad trochu protestoval proti tomu že zase někam jdeme. Ošívám se a zdržuju tempo aby si nás stačili všichni všimnout.

„No ty seš tu velitel. Rád bych si už trochu spočnul. Tak jen ať tam maj alespoň tu stáj.“ široce a unaveně se usměju. Snažím se mluvit docela nahlas. Jistě, že bych nejraději spal, ale teď zrovna není vhodný čas ani situace. Takže tohle je myšleno jen jako vtip. Mrknu na něj oběma očima.

Proplétám se uličkami za nimi, snažím se vypadat velmi nápadně. Úplný opak toho, co většinou dělám. A uličky mi začínají víc připomínat ty části města, kde se rozhodně nenachází domy, které by mě zajímaly. Ale i tak bych to mohl označit za místa, kde bych se pohyboval taky. I když ne rád.

Když dojdeme před putyku tak se zastavím abych si to tady prohlédl. Rozpřáhnu ruce a hraně se otočím na obě strany. „Vážně si myslíš, že tady to bude dostatečné?“ hraně se tvářím nespokojeně a při rozhlížení se zaměřím na to jestli nás někdo nesleduje.

Pak jen nespokojeně zamručím a přikývnu, že se vzdávám a ukážu rukou dovnitř do putyky.
„Tak jo.“ souhlasím a nechám je projít dovnitř a sám je následuju. Bylo by dost divné kdybych čekal jen tak venku. Snad nám plán vyšel.

Saša - 27. června 2017 15:49

Vzhůru do noci s kurtizánou

,,Nemrač se, zůstane ti to." odvětím Lerien na její nevraživý pohled po mém zhodnocení jejího zevnějšku. Nevím proč, trochu mi přijde, že trochu toho pošťuchování jí pomůže odvést myšlenky alespoň na chvíli trochu jinam.

Na Ondřeje s Gabrielem a kurtizánou v šatech Lerien jen mávnu na rozloučenou. Uvidíme, co z dnešního večera bude. Abe nafasuje její meč. To není zase tak špatné, pokud jej dokáže skrýt, takovou zbraň by nikdo asi u slepce nehledal.
Lerien se do mne téměř bez zeptání zavěsí. To je v pořádku, jenže její pozice poněkud neodpovídá kamufláži, ke které se rozhodla.
,,Promiň Lerien, ale jestli to má působit věrohodně..." nechám větu nedokončenou a obejmu dívku kolem pasu a přitisknu ji ke svému boku. Jeden poutník, který si na večer našel a zaplatil společnost. Pro stráže lepší, že nemusí řešit noční potulku a kdo by mohl předpokládat, že se bude dědička trůnu takhle procházet po městě. ,,Vyškrábat oči mi můžeš potom." dodám polohlasem, kdyby snad chtěla na místě protestovat.

Cesta městem probíhá v poklidu a zdá se, že nás ani nikdo nesleduje. Takže buď to Gabrielovi vyšlo nebo to bylo všechno hodně přehnané.
Skrze zahrady je cesta téměř idylická. Okolí je tiché až na nepříjemné vrznutí branky, které protne vzduch jako prásknutí bičem. Ve tmě zahrady už Lerien pustím pokud z nějakého důvodu sama nebude chtít zůstat u mě.
Zůstaneme stát u masivního vchodu, který stráží královskou hrobku.
,,Mohl bych to zkusit otevřít silou. Na podobné věci ale obvykle pasují nějaké klíče. Co ten tvůj amulet Lerien?" napadne mne a začnu si prohlížet vchod ve svitu měsíce a pomáhám si hmatem pro přesnější určení rýh a ornamentů na dveřích.

Ondřej - 27. června 2017 21:10

Před lokálem

Na hranou otázku, zdali toto bude stačit odpovím jen kývnutím hlavy a pak vstoupím dovnitř. Je zde plno hluku, smíchu, kouře. Propletu se rovnou k hostinskému a děvče držím blízko u sebe, aby ji snad v této společnosti někdo nepoznal.

Hostinského pozdravím kývnutím hlavy a na pult před něj položím pár zlatých.
"Potřebujeme pokoj."

Hostinský shrábne peníze a s úsměvem ukáže do patra. Pak nám podá klíče.
"Druhej zleva. Zdržíte se dlouho?"

"Jen na noc, ráno zase musíme dál." odpovím stručně hostinskému a pak už zamířím nahoru k pokojům. Jakmile za námi zapadnou dveře, zamknu a povzbudivě se usměju na děvče, které nás doprovází.

"Tak první krok máme za sebou. Myslíš, že nám byl někdo v patách?" otočím se na Gabriela. Nezdálo se mi, že by nám byl někdo v patách, ale víc jsem se soustředil na cestu než na zkoumání okolí.

"Tady se z lokálu jen tak bez povšimnutí asi nedostanem. Bude tu živo dlouho." pokračuji pak ještě a přejdu k oknu. Je odsud vidět na dvůr. Pod oknem je vidět kus střechy nejspíše stájí.
"Ale možná by to šlo tudy." kývnu směrem k oknu a kouknu po Gabrielovi, co on na to.

Vypravěč - 27. června 2017 21:27

Před hrobkou
Lerien jen zalapá po dechu, když ji bez otálení takto popadneš, ale neprotestuje. Jen na poznámku o vyškrábaných očích se trochu ušklíbne. "Abych tě nevzala za slovo." pronese jen stejně tiše.

Jakmile se dostanete do zahrad, velmi ráda se zase osvobodí z tvého sevření, trochu se ošije a upraví si šaty s poněkud nasupeným výrazem. Šaty jí očividně překáží, na plížení zahradami a prolézání hrobek také nejsou zrovna stavěné.

"Ten medailon klíč není, alespoň ne klíč ke hrobce. Ten visíval v pokojích mého otce, ale hádám,
že tam si pro něj nepůjdem." přejede rukou po klíčové dírce, do které by měl pasovat mohutný klíč.

"Hádám, že zlodějské náčiní s sebou asi mít nebudete co? Pak snad silou? Tady vám asi nepomůžu." pokrčí trochu bezradně rameny.

Gabriel Gallagher - 27. června 2017 21:34

… kocouři na střeše …

(hostinec – Ell, Ondřej)

Pomalu procházím lokálem a rozhlížím se okolo. Nejednou jsem se dostal i do takového zakouřeného světa. Je mnohem zábavnější a živější než to co nám původně připravil Ondřej, ale zřejmě by nikdo z družiny můj názor nesdílel.

Počkám až Ondřej objedná pokoj a na Hostinského se jen široce usměju. Takhle si bude myslet kdoví co, a nakonec je to vlastně dobře. Divoké představy – hluboké vzpomínky. Kdyby se ho snad někdo přišel zeptat.

Ještě než odejdu tak na Hostinského vesele mrknu a vyjdu za svými společníky. Tedy za Ondřejem a Ell. Projdu do pokoje za nimi a docela nahlas si při tom zívnu. Už bych si rád lehl a nic nedělal a to jsme teprve na začátku.

Ptá se mě jestli jsem někoho viděl. To je problém, nikoho jsem neviděl a nevím jestli nás někdo sledoval a je tak dobrý, nebo nás prokoukl a je tak dobrý.
„To si nejsem jistej, kamaráde. Buď je dost dobrý a nebo za náma nikdo nešel.“ pokrčím nespokojeně rameny a rozhlédnu se po pokoji, jak bychom mohli odejít aby nás nikdo neviděl.

A on se pak zaměří na okno. Spokojeně se široce usměju. To Ano! Tenhle lezecký styl je mi vlastní víc než chození po nohou na zemi.

Rozpřáhnu na něj spokojeně ruce „Tak snad se nebojíš.“ S tímhle plánem jsem velmi spokojený. Unavený, vyčerpaný ale konečně spokojený se stylem který nasadil.

Otočím se ještě na Ell „Tak kočičko, bylas dobrá, skvělá, nejlepší. Až budu mít po práci tak se za tebou zase stavím a dokončíme … to nějak jinak.“ široce se zazubím a lehce nadskočím abych se rychle vydal k oknu.

Zatahám Ondřeje za paži když procházím kolem „Hele, ještě zaplať dámě, kamaráde. Sejdem se dole.“

Otevřu okno a vylezu na parapet jednou, pak i druhou nohou. Chvíli se rozhlédnu jak nejlépe se dostat dolů a jakou zvolit cestu. Nejlepší snad bude se zavěsit, spustit na střechu stájí a z ní se spustit zase na dvůr. 17

Vypravěč - 27. června 2017 22:04

Útěk z lokálu

Když zkoumáš, jak nejlépe se dostat ven, Ondřej se ještě věnuje děvčeti stojícímu trochu nerozhodně stranou.
"Tohle je tvé. Radši se pak ztrať z tohohle lokálu i z města. Máš tam dost, aby sis sehnala i koně.
V těchhle šatech nebudeš nikomu nápadná. Pomohlas..." nedokončí větu, protože jej upoutá tupá rána a pak praskot dřeva. Připadá vám, že ten hluk muselo být slyšet na míle daleko.

Ondřej vykoukne ven a jen tiše zanadává. Smůla ti se lepí na paty už od včerejšího incidentu s ukradeným vozem. Noha se sesmekne, když vylézáš z okna, nepodaří se ti zachytit se a tvrdě dopadneš na chatrnou střechu stájí, která pod náporem tvého povolí. Dírou ve střeše propadneš se až na tvrdou zem stájí. Chvíli trvá než popadneš dech a trochu se vzpamatuješ z toho nečekaného letu.

Když se pokusíš vyhrabat se na nohy, pravá noha značně zaprotestuje. Na lýtku cítíš horkou krev. Z nohy ční kus zlomeného prkna, které se ti při pádu zabodlo do nohy.

"Vypadals na schopného zlodějíčka, ovšem začínám o tom dosti pochybovat. Seš v pořádku?" promluví na tebe Ondřej, když se mu podaří zdárně se dostat přes střechu a pak do stájí, které jsou naštěstí prázdné.

"Měli bychom vypadnout dřív, než se sem někdo zajde podívat." pokračuje pak dál a odhazuje z cesty pár prken ze střechy.

Gabriel Gallagher - 27. června 2017 22:42

... vidět, slyšet, a bolestně cítit ...

(ven z lokálu - Ondřej)

Celý svět jako kdyby se postavil vzhůru nohama. Jako kdyby si kýchl a mě vrhl přímo proti střeše stáje. Noha se mi lehce zasekla o rám okna a to málo stačilo, abych se vzduchem dostal dolů velmi rychle. I když čas kolem jako kdyby byl v tu chvíli nekonečný.

Vidím staré suché listy, úlomky dřeva, slámu a spoustu prachu, které se vznáší ve vzduchu okolo. A já ležím na zádech, hrudník jako kdybych měl v železné košili, neschopen se pohnout.
Oči mám doširoka otevřené a s hlubokým nádechem, který příjde o dlouhou dobu později než bych chtěl se dostaví i bolest.

Všechna ta bolest, kterou jsem prožil když jsem se pokusil získat vůz je najednou zpět a přivedla si na mě posily. Ani nevím co všechno mě bolí, ale vím že bych se nejraději ztratil.

Zahrabu dlaněmi kolem sebe. Přežil jsem, sem v pořádku, dýchám, hýbu se, vztávám ... povzbuzuju se sám, abych se donutil ještě chvíli fungovat. No tak, tohle nebylo to nejhorší co jsem kdy zažil.

Podepřu se jen těžce rukama a s bolestným výrazem se pomalu posadím.
Sakra! Sakra! To ... ne! zavřu na chvíli oči, když si uvědomím co se stalo a jak dopadla má noha. Sakra! Bolest se začíná soustřeďovat jen do nohy, zahřívá mě a cítím jak se začínám potit rozčílením a frustrací z těchhle nezdarů.

Do toho se ozve hlas Ondřeje. Pohlédnu na něj s nesmlouvavým výrazem. Sem v pořádku? Sem v prdeli Ondřeji. Zkončil jsem. Konec s pohádkou o princezně, konec z cestou a konec s tímhle vším.
"Doprdele." ulevím se a pohodím naštvaně hlavou. Pak si prohlédnu, že alespoň on zůstal v pořádku a vypadá že může pokračovat.

"Vypadni." pronesu odhodlaně a pomalu si prohlédnu i svou nohu. Takhle nikam nedojdu, budu potřebovat se ošetřit, vytáhnout to, slačit nebo co se dělá a především nechodit. Sakra!
Pohlédnu na něj jak nade mnou stojí a něco dělá se dřevy.

"Tohle." vzpomenu si rychle na svého malého pomocníčka, který mi pomáhá při otvírání zámků. Je to jen kousek kovu, ale s trochou zručnosti si s tím poradí i on. Bude ho potřebovat na branku, kde jsme měli projít. Bez toho se jen těžko dostane skrz. A já už s ním nemůžu.

"Tohle je vše co mám, to nejcennější co mám. Vem si to a vypadni dřív než někdo příjde. Běž!" podám mu nataženou rukou svůj prostředek štěstí, paklíč. Lehce s ním zatřepu aby pospíchal a nekoukal na mě. Nedává se mi lehce. Pomohl mi už mnohokrát a teď ho dávám aby ... aby ji ochránil. Aby dokončil co začali a aby Lerien byla v bezpečí. Ochraň ji Ondřeji, hrdino.
Smutně se na něj zazubím.
"Vyřiď že je pozdravuju." pronesu nevesele na rozloučenou.

Pak se začnu posouvat jen rukama, bolestně sevřu čelist a sunu se po pozadí dozadu. Někam se snad dostanu.

Ondřej - 27. června 2017 23:13

Zbytky stájí

Proč nic nemůže vyjít tak, jak by mělo? Aspoň jednou, jedinkrát...
Pomalu se dostanu až ke Gabrielovi. Tentokrát to vypadá hůře než jen na pár modřin a pošramocené ego.

"Tak to ne, hochu. Na to ani nemysli. Nenechám tě tady, víš toho až příliš a hádám, že tě ještě budem potřebovat." rezolutně odmítnu nabízený paklíč i možnost, že bych měl raději zmizet. Místo toho k němu přikleknu a v rychlosti zběžně prohlédnu ránu. Ve tmě toho moc vidět není, ale to podstatné je mi jasné. Dýkou odpárám kus ze svého pláště.

"Vytáhnu to a pak se pokusím zastavit krvácení, ta branka odsud není daleko, tam se dostanem,
kdybych tě měl nést na zádech." dodám pak ještě tišeji. Pevně doufám v to, že ten, kdo se postaral o barda už je dávno pryč nebo nás v lepším případě vůbec nesledoval, vcelku nerad byh zde zažil ještě nějaké další překvapení.

Nehodlám diskutovat ani se dohadovat, naštěstí není v takovém stavu, aby se mohl příliš bránit. "Jdeme na to."
Uchopím kus prkna, který ční z lýtka a prudce zatáhnu. Rána začne okamžitě více krvácet, když je dřevo pryč, pevně ji stáhnu pruhem pláště. Je mi jasné, že tohle nebude příjemné, ale bude to muset přežít.

"Zvládneš se postavit?" nabízím mu pomocnou ruku, aby se mohl opřít a pomalu se postavit.

Gabriel Gallagher - 28. června 2017 06:23

… v prachu a bolesti …

(hostinec – Ondřej)

Odmítá mou nejcennější pomůcku a ještě k tomu nechce utéct. Naštvaně se na něj podívám, když si ke mně klekne. Měl už být dávno v prachu na cestě a ne v prachu vedle mě.
Schovám si pomocníčka zase do pouzdra pod kůží hrudního plátu a praštím mu do ramene dlaní. Rána nemá skoro vůbec sílu, ale i tak ji pozná.

„Nejsem žádnej práskač. Kvůli tomu se vo mě starat nemusíš. A jestli máš tyhle problémy, tak to raději udělej tou dýkou, možná ti i poradím jak, aby to bylo rychlý.“ mezitím se snažím odšoupat se rukama stranou. Jestli se o mě stará jen proto, abych nikomu nic neřekl, pak je to zbytečná obava.
Kdo by mi asi cokoliv věřil, nikdo mi nikdy nevěřil. A navíc mám ještě dost vůle. Dost vůle i na to, že opravdu vím, že tohle jeho počínání bude opravdu velmi bolet.
Vytáhnout?! To potřebuju, ale nechi.

„Hele, ne … ne.“ snažím se bránit pažemi, ale všechno mě bolí. Couvat už nemám kam. Chvíli se snažím protestovat zapřený na jednom lokti ho odtahuju paží a kroutím hlavou, že ne. Ne.

On se ale nenechá. Ty hrdino! Stisknu pevně zuby, celou čelist. Přetočím se horní polovinou do boku, abych se zapřel obličejem do sevřených pěstí. Do jedné se zakousnu, jinak bych musel křičet bolestí. Cítím totiž jen bolest.
Ránu uvolnil a já cítím jak se mi třese celé tělo. Pěstí bouchnu párkrát do země vztekem a musím chvíli počkat než se uklidním abych se na něj podíval.

„Hele… nepočkal jsi na souhlas. Tohle rande ... se mi přestává líbit. Maminka mě varovala … před vousatýma chlapama.“ pronesu mezi hlubokými výdechy.
Měl to být vtip, ale cítím se zoufale. Tvářím se zoufale a cítím jak mi po tváři teče slza. Rána na noze mě ale zaměstnává víc.
„Díky.“ zašeptám pak nakonec.

Unaveně odmítavě mávnu na jeho podanou ruku. Zvládnu se zvednout, ale nechci. No dobře, musím. Bolestně zavřu oči a přetočím se na břicho, abych se zvedl na ruce a kolena. Takhle to bude jednodušší. Kdyby tu snad byl kůň, takhle to bude na nic. Všichni si nás všimnou a rozhodně budeme velmi nápadní. Sakra!

Ondřej - 28. června 2017 07:52

Stáje

Při návrhu, že mohu použít jeho dýku, abych to urychlil, ho jen zpražím pohledem.
"Nikdy jsem své lidi neopouštěl a nehodlám s tím začínat ani teď." procedím skrze zuby a raději si všímám jeho zranění. Hlavou se mi přitom mihne vzpomínka, jak jsem donutil Lerien, aby šla dál beze mne. Jenže nás pronásledovali a nebyl čas...tady mohu doufat, že jsme ho alespoň trochu získali...

Na protesty nedbám, není na to čas.
Vtipkuješ, kamaráde?...to je dobré znamení...půjde to...musí....a hrdost, teď trochu zbytečná...tak pojď...

Sleduju, jak se snaží sám dostat na nohy a co chvíli zalétnu trochu nervózním pohledem ke vchodu, přeci jen je tohle zdržení, se kterým jsme příliš nepočítali.
Nakonec ho popadnu za paži i přes odmítavá gesta před tím a snažím se mu pomoci na nohy.

"To půjde, opři se o mě, pokud někoho potkáme, dva opilci se vrací z putyky trochu více upravení, nebylo by to zde vůbec nic zvláštního. Stráže tudy prochází jen málo." Vykročím zkusmo pár kroků, zda-li to opravdu půjde.

Než vyjdeme na ulici na chvíli zastavím, nechám Gabriela, aby se opřel o zeď domu a sám nejprve vykouknu ven. Nezdá se, že by zde někdo byl, alespoň ne někdo, kdo by nám byl v patách. A pokud tu byl, snad se spokojil s tím, že ví, kde bychom měli trávit noc.

Znovu pak popadnu Gabriela a podpíraje ho vyrazíme do ulic. Cesta mi připadá nekonečná, i když to odsud opravdu není moc daleko. Postupujeme pomalu. Štěstí snad konečně stojí dnes při nás, protože krom pár opilců nikoho nepotkáme. Konečně se před námi začne rýsovat temná silueta hradeb a branka už je na dohled.

"Už jen kousek." povzbuzuji Gabriela, ale vlastně i sebe.
"Zvládneš si poradit s tím zámkem?" ptám se hned, jakmile stojíme vedle branky. Čas na odpočinek bude až za chvíli.

Gabriel Gallagher - 28. června 2017 12:24

… pro přítele …

(v ulicích – Ondřej)

Podepřu se rukama a jedním kolenem abych se dokázal vyšvihnout do stoje. Není to elegantní, ale jinak to teď zřejmě nepůjde. Nakonec i Ondřej přidá své pomocné ruce a dost nešetrně mě vytáhne ještě výš.
Noha mě pálí, cítím jak z rány teče, těžce unaveně oddechuju ale nakonec se na něj docela příjemně usměju.

„Nechtěl si mě nést na zádech? To bych si zrovna dal líbit.“ uchechtnu se. Cítím jak se mi dělá slabo z únavy a bolesti a tak docela ochotně příjmu jeho pomoc a zavěsím se mu kolem ramen.

Poskakování a přísuny na jedné zdravé noze nejsou příliš rychlé, ale snažím se donutit tělo poslouchat i přes bolest a krvavou stopu, která za námi díky mě zůstává.
Nemůžu soustředěním na pohyb ani mluvit, ani příliš vnímat co se děje kolem.
Když mě pustí aby se rozhlédl, jen se pažemi opřu o zeď a skloním hlavu. Uvolním zraněnou nohu. Chtěl bych tady zůstat, nepokračovat, skončit, lehnout si a … už zase vyjdeme.

Pomalý postup mě vyčerpává, stejně tak jako krvácení a bolest z každého přísunu. Když Ondřej pronese, že ještě kousek – zatnu zuby z posledních sil a vzepřu se abychom byli trochu rychlejší. Bez něho bych to nedokázal. Bez něho bych tam ležel napospas komukoliv z putyky a z okolních ulic. Tenhle dluh mu budu splácet ještě dlouho, pokud se mi to někdy podaří při tom, jak se mi poslední dobou vede.

Nechám se odložit vedle branky. Potřebuju se chvíli soustředit, dýchat a zase ulevit noze. Před očima vidím mžitky a cítím se slabě. Musím mu ale jen odemknout a pak můžu omdlít. Snažím se donutit sám sebe, abych vydržel ještě chvíli při vědomí.

Opřu se ramenem o branku abych uvolnil obě ruce, prohlédnu si zámek a jeho mechanismus při vytahování Pomocníčka.
„To půjde.“ pronesu slabě a přikývnu, že zvládnu zámek otevřít. Trochu se skloním a nahrbím, příliš na to nevidím a musím silně mrkat abych zahnal ten mlhavý opar, který se mi dělá před očima. Ale nezbude mi nic jiného než to zkusit. To zvládneš Gabe, zvládneš!Dlužíš mu to, dlužíš to příteli. 77

Ondřej - 28. června 2017 18:49

U branky

Sleduji Gabriela, jak se snaží zdolat zámek. Připadá mi to jako věčnost. Co chvíli se ohlížím a čekám, že zase něco nevyjde, že zpoza rohu vyjde stráž, že...já nevím co. Naštěstí v tomhle se Gabriel docela vyzná, takže zámek se nakonec podaří odemknout.

"Výborně.
Tak jo, ještě kousek a pak si odpočineš." otevřu branku a zase posloužím Gabrielovi coby opora. Nevypadá moc dobře, ale musíme dál, tady nemůžeme zůstat.

"Na to, abych tě nosil na zádech seš moc těžkej, takže se opovaž se mi tu složit. Jdeme." zavelím pak a pomalu vykročím. Mám pocit, že už jej spíše táhnu než podpírám. Po čele mi stékají kapičky potu. Žádný drobeček to tedy rozhodně není.

Projdeme brankou. Kus za hradbami začíná les, ještě tenhle kus musíme ujít. Konečně. Ve stínu stromů opatrně uložím Gabriela na zem, tak, aby se zády mohl opírat o strom. V rychlosti překontroluji ránu na noze, pořád to krvácí. Odpárám z pláště další pruh a ještě jednou převážu a pevně dotáhnu.

"Vrátím se pro koně, odpočiň si, zkus ale zůstat vzhůru." promluvím k němu ještě než se zvednu a v rychlosti se vracím zpět do města. Tohle bude ještě dlouhá noc...

Gabriel Gallagher - 28. června 2017 19:14

… poslední síly už došly …

(za městem – Ondřej)

Podaří se mi odemknout branku. Cítím na čele studený pot a v noze už pomalu cit ztrácím. Stejně tak i v rukou. Musím zavřít oči a opřít se hlavou o chladnou branku, abych se vydýchal z vypětí. Nevím jak dlouho to ještě bude trvat, co ještě můžu vydržet.

„Jo, jasně.“ přikývnu na to, že půjdeme ještě někam dál. Neměl jsem v plánu někam dál se vydat. Chci se posadit tady a odpočinout si u chladné zdi, zavřít oči a .. spát.

Natáhnu ruku, zapřu se do stěny a on mě zase vede dál. Musím se na něj pověsit trochu víc než předtím. Tady už mi nedělají podporu blízké stěny ulice. Je tu volný prostor a ten neposkytuje nic než nebezpečí pro dva chodce.

„Jo, měl bych … trochu zhubnout.“ bolavě se usměju a zavřu oči. Nejed jsem pořádně ani nepamatuju a odpočinout jsem si neodpočal už pěkně dlouho. Skoro už zapomínám na bolest a o to je to horší, protože přestávám nohu cítit.

Snad mě víc dotáhl Ondřej sám, než že bych mu pomohl a položil mě po té dlouhé době na zem. S vydechnutím se sesunu a zády opřu o strom. Zavřu oči a vnímám už jen matně, že něco dělá zase s mou nohou.
Prsty mi brní, před očima vidím zvláštní barevná světla a v uších mi šumí. Jeho hlas jsem poznal, ale vůbec mi nedávalo smysl co říkal. Nerozuměl jsem ani jedinému slovu.

Vím jen, že chci spát. Povolím ruce vedle sebe, svěsím ramena a hluboce oddechuju. Už nemám sílu.

Abelard Smecker - 29. června 2017 11:49

Vyrážíme k hrobce

(Lerien, Saša)

Lerien vypadá v těch šatech úplně jinak. Rozhodně ne jako někdo, kdo by mohl efektivně utíkat či dokonce bojovat. Na chvilku mě napadne navést pro odlehčení Trinkeho, aby se jí pod tu sukni schoval, ale to si rychle rozmyslím. Dříve nebo později bude muset vyjít najevo, jak vidím, a tak jen přijmu meč, který mi nabízí a ušklíbnu se. "Jestli čekáte, že to někam schovám, tak to můžu jedině strčit Trinkemu někam..." zabručím a začnu si pochvu s mečem připínat k pasu.

Následně vyrazíme směrem k hrobce. Gabriela i Ondřeje necháme s kurtizánou a jsem za to rád, dokud nedorazíme k hrobce, u které nevíme, jak ji otevřít. "Hmm...jednou je toho nekňubu zlodějskýho někde potřeba a zrovna tu není..." prohodím a kleknu si ke dveřím. Rukama přejedu zem pod nimi a trochu i okolo. "Jsou tu nějaké kořeny...možná se mi s jejich pomocí podaří dveře trochu rozehnout a ty je pak snadněji otevřeš." Navrhnu Sašovi.

"A Lerien...ty by ses měla svléknout do spodničky. Jestli budou problémy, tyhle šaty tě mohou stát život," dodám jen tak jakoby mimochodem. Slyšel jsem po celou cestu, jak šustí, jestli s tím zachytneš a upadneš během rychlého ústupu, může to být problém.

Pak ustoupím kousek bokem od vchodu a kleknu na zem. Obě ruce položím do prachu a zabořím do něj prsty, jak hluboko to jen půjde, nehledě na rozdrásaná nehtová lůžka. Každý výhonek, který pod zemí v okolí ucítím, se snažím přimět k pohybu či růstu a nasměrovat ke dveřím. Cítím, jak se spojuji stále s větším množstvím rostlin a snažím se odhadnout, kolik jich zvládnu, aniž bych ztratil kontrolu.

Trinke vedle mě zakňučí a starostlivě se posadí přede mě. Svůj pohled upře na můj obličej a uši stáhne dozadu. Tohle kouzlo je samo o sobě namáhavé, ale tady ve městě ještě namáhavější, není tu dostatek rostlin a o úspěchu již od začátku pochybuji, ale jsem odhodlaný to alespoň zkusit.

Vypravěč - 29. června 2017 19:51

Před hrobkou

Lerien nechá starost o otevření dveří na Abem a Sašovi, návrh na využití přírody nijak nekomentuje, jen co chvíli snad trochu nervozně obhlíží okolí, jakoby čekala, že se za prvním strome m v zahradě za chvíli zjeví stráže.

Jen když Abe navrhne, že by dále měla jít jen ve spodničce, odmění ho nevrlým pohledem.
"Na to zapomeň." ohradí se rychle proti tomuto návrhu. Nicméně to, že tyhle šaty jsou vskutku nepohodlné a navíc velmi nepraktické na prolézání hrobek ví sama moc dobře.

"Půjč mi dýku." otočí se pak na Sašu a vyžádá si zbraň, pomocí níž poněkud poupraví svou garderobu, aby tolik nepřekážela při chůzi a mohla se v ní lépe pohybovat.

Abelard mezitím využívá svých schopností, aby pomocí kořenů stromů trochu nadzvedl mohutné dveře. Ty nějakou dobu vzdorují a nechtějí se pohnout ani o kousek, pak se ale ozve skřípění a dveře se nakonec přeci jen o něco pohnou. Na jedné straně povyskočí z horního pantu a zůstanou viset jen na spodním. Vytvořila se tak mezera tak na prostrčení ruky.

Saša - 29. června 2017 20:36

Vstup do hrobky

,,Svléknout do spodničky?" podivím se nad Abeovým návrhem. Chápu jeho logiku, ale myslím, že tohle Lerien asi nestrpí. Když se bavíme o ústupu, asi by jí nebylo příjemné ustupovat jen ve spodním prádle a vracet se takto k ostatním.
Podám Lerien dýku, aby si mohla upravit šaty podle svého. Jen doufám, že to nebude té kurtizáně vadit, že jí je takto zničila. Ženy jsou kvůli oblečení schopné mnoha věcí.
Abe mezitím začne koumat na zemi něco, co se dá považovat za magii. Nemám rád magii. Ale těžko někomu odepřít snahu o to pomoci v takové situaci.

Vyčkávám, jak dopadne jeho snažení. Dočkáme se patrně většího efektu, než jsme si mohli asi přát. Ve dveřích se udělá díra a jsou poněkud nakřivo, jak vyskočí z horního pantu. Nevím jestli to je výhra nebo ne, protože ze spodního je takto už nedostaneme, nehledě na jejich stáří.
,,Seš v pohodě?" zeptám se Abelarda, když je zjevné, že dál cesta dveří nepovede. Skrz tmu ve hrobce není nic vidět. Postavím se bokem ke dveřím a opatrně vsunu ruku dovnitř, abych mohl dveře chytit za trám. Napůl čekám, že mi vyběhne po ruce pavouk nebo jiná havěť, kterou vyděsil náhlý otřes rozbíjených dveří. Pokusím se zabrat dveřmi tak, aby se v nich utvořil průlez dostatečně velký, aby se jím dalo projít. Vzhledem k bytelnosti dveří se však obávám, že jen se svojí vlastní silou si tady nevystačím. 41

Vypravěč - 29. června 2017 21:01

Před hrobkou

Saša pokusí se pohnout s dveřmi tak, abyste mohli projít, dveře se o kousek pohnou, ale pak zas sklouznou zpět. Vypadá to, že na tohle jeho síly nestačí.

Lerien zdá se být už poněkud nervózní, připadá jí, že tu stojíte už celou věčnost a akorát tropíte hluk, který sem může kohokoliv přilákat. Nijak vás však nepopohání, je jí jasné, že děláte vše, co je ve vašich silách. Jen přešlápne z nohy na nohu a zase si pohrává s medailonem na krku.

"Sašo." osloví pak Lerien trochu nesměle svého průvodce. "Říkals něco o síle, kterou můžeš využít, šlo by to teď?" zeptá se a tázavě na něj hledí. Když před pár hodinami poslouchala jeho vyprávění ani v nejmenším netušila, že té jeho zvláštní moci by mohla být svědke tak brzy. Co jí ovšem při této žádosti znepokojuje víc, je ta cena, kterou ho to stojí.

Saša - 29. června 2017 21:22

Před hrobkou - rozhodování

Vydám ze sebe přidušené heknutí, jak se snažím pohnout se dveřmi. Na chvíli ve mě zvítězí optimismus, když se dveře pohnou dopředu, jenže ve stejný moment trochu povolím soustředění a dveře se zase tvrdohlavě přisunou zpátky. Zkusím se ještě zapřít do dveří zády, ale ty už se ani nehnou.
,,Takhle to nepůjde." odfrknu si a dlouze se nadechnu, abych nabral trochu čerstvého vzduchu do plic. Pohlédnu na Lerien, když přijde se svým dotazem. ,,Asi nám nic jiného nezbude, pokud tady nechceme zkysnout." pokrčím rameny a narovnám se. Znovu chytnu pootevřené dveře. Na pár vteřin se zdá, jako bych zamrzl na místě. Trinke možná zaznamená neznatelný zápach krve. Je dobře, že se musím soustředit jenom na posunutí dveří, takže si to nebude vyžadovat tolik energie. Zaryji prsty více do dveří a s démonicky pulzující silou mými svaly znovu zaberu za dveře. Pokud se mi je podařilo alespoň posunout předtím, teď by neměly klást prakticky žádný odpor.

Vypravěč - 29. června 2017 22:07

Hrobka

Dveře se vzápětí se skřípěním odsunou. Před vámi zeje temný vchod hrobky. Hned za dveřmi začíná schodiště vedoucí kamsi dolů.

"V pořádku?" zeptá se starostlivě Lerien při pohledu na Sašu. A pak popojde ke vchodu, smete pár pavučin a sáhne na stěnu, kde je v držáku upevněná pochodeň.
Ještě se někdy nechám přesvědčit k převlékání šatů." zavrčí Lerien. "Nemám křesadlo, pánové? ohlédne se po vás s jasným požadavkem.

Sejde pak pár kroků do hrobky, aby světlo pochodně nebylo vidět zvenčí. Schody se svažují příkře dolů. Lerien vyrazí pomalu kupředu. Nezdá se, že by se obávala něčeho z toho, co Saša tehdy naznačoval, že by se zde mohlo skrývat.

Schody skončí v dlouhé chodbě, na jejím konci je vchod do nějaké místnosti. Je to velká kruhová místnost, po jejímž obvodu jsou kamenné sarkofágy. Lerien přejde k jednomu ze sarkofágů a jemně přejede prsty po chladném kameni, ve kterém je vytesáno Dagobertovo jméno. Chvíli jen tak stojí a zdá se, že je v myšlenkách někde daleko odsud.

"Tak jo pánové," odtrhne se konečně od sarkofágu a otočí se na vás.
"Měli bychom se zde trochu porozhlédnout, ale neptejte se mne, co zde hledáme. Sama to pořádně nevím." dodá pak tišeji.
"Snad něco, co sem nepatří nebo má na sobě tenhle symbol." poukáže na svůj medailon.

Saša - 08. července 2017 22:33

Hrobka
Lerien, Abelard

Odsunu těžké dveře stranou, ale zároveň hrobku neotvírám dokořán, aby to nebylo moc vidět z dálky. Pohlédnu směrem do hrobky.
,,Jsou tady schody. Vypadá to v pořádku." pronesu k Lerien a Abelardovi a opřu se na chvíli o dveře.
,,Budu v pohodě. Není to tak zlé jak to vypadá kvůli tomu špatnému odpočinku." pronesu k Lerien a předám jí křesací kameny, aby měla jak zapálit pochodeň. Mám trochu obavy, že bych je teď mohl upustit do tmy hrobky a to bych nerad. Čekám až třas povolí a tělo se dá do pořádku. Doufám, že už dnes v noci na nic nenarazíme. Nebo alespoň na nic, na co bych se musel uchylovat k tomuto.

Zamířím za Lerien s Abem dolů po schodem. Je tam několik sarkofágů a Lerien právě stojí u toho, kde je podle nápisu pohřbený Dagobert.
,,Moc toho o té pověsti nevím. Kdo byl posledním v rodu, který měl ty klenoty k dispozici?" zeptám se a začnu si prohlížet jeden sarkofág po druhém. Kdyby na nějakém byl symbol, bylo by to dobré. Občas opráším vrch sarkofágu od pavučin a usazené špíně, abych si mohl lépe prohlédnout motivy. Také hledám nějaké věci, které jsou zvláštní, jako třeba zvláštně napsané letopočty.

Abelard Smecker - 12. července 2017 20:16

Hrobka
Saša, Lerien

Když je vchod otevřen, ještě nějakou chvíli se nepohybuji. Snažím se spojit se s popínavými rostlinami okolo vchodu a vytvořit z nich hustý závěs a co nejlépe jím zastínit světlo, jdoucí zevnitř poté, co Lerien se Sašou rozdělají oheň. Nakonec se zvednu a zamířím za nimi dolů.

"Jaká moc ti dává takovou sílu?" Optám se Saši, když scházím s holí před sebou a se psem po boku po schodech dolů. Nakonec dojdeme do katakomb nebo do něčeho, co je připomíná. "V hledání jsem mistr...ale obávám se, že vám v tomto nepomohu. Možná bude lepší, když zůstanu u vchodu. Jestli někdo bude blížit, zastavím ho." Náhlý nával na zvracení donutí kdekoho, aby se otočil, pomyslím si.

Poté počkám, jestli mi Lerien se Sašou odchod schválí a zamířím nahoru ke vchodu, kde se posadím na nejvyšší schod, ukrytý za břečťanový závěs s Trinkem po boku. Obejmu jej jednou rukou a soustředím se na jeho smysly. Vím, že mě nezklamou.

Vypravěč - 16. července 2017 18:12

Hrobka

Lerien nic nenamítá, když chce Abe jít ke vchodu a dávat pozor na možné nezvané hosty.

Děvče se otočí po hlase, když se Saša zeptá, kdo poslední měl klenoty k dispozici.
"Můj prapradědeček." hlesne jen tiše a rukou ukáže na jeden ze sarkofágů. Sama ještě chvíli postává u hrobu svého otce a bratra, než se konečně úplně probere ze zamyšlení a neveselých vzpomínek.

Ta chvíle dává Sašovi čas porozhlédnout se po hrobce. Na sarkofágu zmiňovaného předka nic zajímavého není. Zato tě ale zaujme sarkofág stojící ve výklenku trochu stranou ostatních. Na stěně nad ním je vytesáno jméno - Emiel Estel Lerien Riam Valegrant a pod ním dcera krále Dobrogosta a královny lesních elfů, poslední klenot Sonoru.

Je poněkud zvláštní, že je zde připraven sarkofág pro někoho, kdo je stále mezi živými. Když si lépe prohlédneš sarkofág nalezneš na něm stejný symbol, který nosí na krku Lerien.

"Našels něco?" promluví děvče, když si všimne, jak prohlížíš sarkofág.
Rukou přejede po chladném kameni.
"Je zvláštní stát u vlastního hrobu. Odsuneš tu desku?" promluví po chvíli, co jen tiše hledí na nápis na stěně.

Ondřej - 16. července 2017 18:50

Za hradbami

Za nějakou dobu jsem se vrátil i s koňmi. Museli při nás stát všichni svatí, když se mi to povedlo, aniž by si mne přitom někdo všiml. Snad jen Fortuna tentokrát stála na naší straně a rozhodla se nám trochu pomoci, když nám před tím tak zatápěla.

Gabriela nalezl jsem bezvládně opřeného o strom. V první chvíli trochu jsem se lekl.
"No tak...tohle mi nedělej..." hlesnu tiše a přikleknu k němu. Ještě dýchá. Překontroluji ránu na noze, vůbec nevypadá dobře. Sice už tolik nekrvácí, ale takhle tu nemůže zůstat.
Kde u všech čertů je Abe s ostatními?...

Rychle uvažuji, co dál. Na koni jet nemůže, ani kdyby se Abe činil sebevíc. Obětuji tedy svůj plášť a ze silných větví připravím jakýsi vlek za koně, který nám snad trochu usnadní přepravu.

Začíná se mne trochu zmocňovat neklid a nervozita a snad i trochu strach o Lerien. Neměl jsem jít raději ní?...

"Gabrieli, Gabrieli..." snažím se ho přivést k vědomí. Vodou z vaku mu trochu navlhčím rty."No tak, zůstaň se mnou...ještě chvíli, hochu."

Gabriel Gallagher - 16. července 2017 20:44

… sny a realita …

(za městem – Ondřej)

Otevřu doširoka oči. Všude kolem je světlo, až mě to nutí překrýt si jasný výhled rozevřenou dlaní. Je léto. Ano, léto. Slunce jasně září, a já cítím jeho teplé paprsky na nahé kůži hrudníku a kolem se vznáší vůně lučních květů a hlíny. Je trochu vlhká, po dešti. Vím že pršelo, v létě tady často prší. Přežene se rychlá bouřka a zanechá za sebou vlhkou zem a barevnou duhu. Jako vzpomínku, tak nehmotnou, tak krásnou a pomíjivou. Dokonalou chvíli, kterou nechci přerušit. A ona pak sama proklouzne mezi prsty a v hlavě zůstane jen jako neurčitá vzpomínka.
Posadím se a zkusím se rozhlédnout znova. Ležel jsem na louce, teď sedím a rozhlížím se po rozevřených bílých květech. Za mnou se ozve smích. Je to ona. V bílých šatech, vidím ji proti světlému nebi, jako kdyby na sobě neměla nic než svou kůži. Je dokonalá. Vlasy se jí pletou kolem ramen a štíhlého krku, když poskakuje při tanci. Je jako přelud, jako mámení které voní létem a lučními květy, které má ve vlasech. Spletla z nich věnec a sluší ji.
Otočím se k ní a natáhnu ruku. Chci ji vše říct, aby věděla. Aby mě pochopila, ale nedokážu vyslovit jediné slovo. Ona se usměje a natáhne ruku zase ke mně. Uskočí však a otočí se kolem dokola, šaty se ji přitisknou na kolem boků. Zasměje se, jako by mě škádlila a vyzývala mě vstát.
„Gabrieli...“ natáhne ke mně obě ruce a předkloní se, aby mi ukázala vše co skrývá ta tenká bílá látka, láká mě k sobě prsty.

„Gabrieli...“

Najednou si uvědomím, že už nesním. Zavřu pevně oči a zamručím. Tělo přišlo k sobě o něco později než má mysl. Vím, že ležím. Je mi zima, bolí mě každičký sval na, který pomyslím a noha. Noha, má noha … Má, noha.

Začnu prudce oddechovat, když si uvědomím co se stalo a kde vlastně jsem. Zranil jsem si nohu, Ondřej … Ten mě dotáhl za městskou bránu a posadil mě ke stromu.
Au, bolí mě hlava a ruka, kterou si zvednu k čelu mi únavou jen spadne na hruď.

Co když už nebudu chodit? Skončil jsem, tohle … neumím a nechci si ani představit co může být dál.

Opatrně otevřu oči, ale je tma. Jen únava mi nedovoluje mít je otevřené pořád a tak spíš jen mrkám a snažím se uvědomit si co se děje.

„Jak se … máš Ondřeji?“ pronesu unaveně mezi výdechy a pokusím se o široký úsměv. Jsem vyčerpaný, ale chci mu dokázat že to neznamená, že jsem vše vzdal. I když se tak cítím.

Tenhle hrdina mi zachránil život, Sakra! Dlužím mu život.

Ondřej - 17. července 2017 18:54

Za hradbami

Trochu si oddechnu, když se začne pomalu probouzet. Humor ho neopouští ani teď. To je dobře.
"Jo mám se fajn." odpovím spíš jen tak, abych něco řekl. Jak se má on se ptát ani nemusím, je mi to jasné.

Ze sedlové brašny vyhrabu menší lahev se zbytkem pálenky.
"Napij se trochu." přiložím mu láhev k ústům a počkám, zda-li se napije.

"Tak jo, něco jsem pro tebe vyrobil, pojedeš si jako král, ale potřebuju trochu pomoc. Pojď."
Trochu ho podepřu a snažím se ho přesunout na vlek za koněm. Vím, že to nebude nijak příjemné, ale čert ví, jak moc pak budeme pospíchat a už by na to nemusel být čas.

Moc rychlí beztak nebudem, to moc dobře víš...ať je jakej je, nechat ho tady nehodlám...

"Nechceš mi třeba o sobě prozradit trochu více?" vyzvu ho pak, když se ho snažím alespoň trochu pohodlně uložit. Vím, že do hovoru mu příliš nebude, ale potřebuju ho udržet vzhůru.

Kde ho háje jsou ostatní?.... Co chvíli pohledem zabloudím k brance v hradbách jako bych je snad tím pohledem mohl přimět k většímu spěchu. Bohové stůjte při ní a ochraňujte ji, vždyť je to poslední naděje Sonoru...

Gabriel Gallagher - 17. července 2017 20:17

… pálenka a pohádky …

(za městem – Ondřej)

Chci se usmát a poplácat ho po rameni. Únava mi dovolí udělat jen první a u druhého mi ruka vystoupá jen pár centimetrů, když se pak vzdá a zase mi spadne vedle boků.
Párkrát pomalu zamrkám a přikývnu hlavou s širokým úsměvem.

„To … rád slyším, Ondřeji.“ pronesu o něco plynuleji než předtím, ale on už mi mezitím zmizel z dohledu, když jsem mrkl. Jen aby se během dalšího mrknutí vrátil a podstrčil mi pod nos malou láhev. Voní to jako koncentrovaná dávka denního světla, při bolení hlavy. Jako bych dostal facku a on se mě přitom ani nedotkl.
Nechám ho aby mi pomohl se napít. Stáhnu obličej a vycením zuby. Ta jeho medicína je pěkně ostrá. Potáhnu vzduch mezi zuby a nechám zavřené oči.

Hned ale vím, že tohle nebyl moc dobrý nápad. Cítím jak se mi teplem zahřeje žaludek. A prázdný žaludek nemá zahřívání příliš rád. Ale má to i své lehké pozitivum – donutí mě to k pohybu. Zatnu všechny svaly, které jsou schopny poslouchat a které jsem schopný ovládat, abych se trochu nadzvedl a přetočil se bokem a nepodaroval Ondřejovi něco, co by rozhodně nechtěl.

Po téhle nepříjemné chvilce se musím rozdýchat a utřít si ústa hřbetem ruky. Ondřej na mě začne mluvit a já se na něj nešťastně otočím pohledem.

„Jako král … “ pobaveně se uchechtnu. Toho teď opravdu potřebujeme.
A hned na to se mě snaží zvednout a přesunout na vlek. No proč ne. Stejně bych se na koni neudržel, jedině zase jako pytel zboží. Nohy mám slabé a když se zapřu i do zraněné nohy, podlomí se mi a cítím jak mi bolest projede až nahoru do kyčle. Nemám odvahu se podívat dolů, nechci se podívat dolů a nechci zjistit jak to dopadlo. Budu raději dál s představou, že se to spraví … nějak.

Nesnažím se ani předstírat, tvářím se bolavě a s vypětím se s jeho pomocí dostanu na vlek a položím se na záda. Jednu ruku si opřu o čelo a druhou si dlaní pomalu hladím hrudník, jako bych se uklidňoval.

Cože? O sobě? Vyprávět ti o sobě? Od kdy?

Překvapeným pohledem si změřím Ondřeje. Nad jeho otázkou se mi chce zakroutit hlavou a začít se smát. Nakonec se jen usměju a zase zavřu oči. Trvá to možná o něco déle než začnu zase mluvit.

„Nevím co bys chtěl vědět. Žádný rodinný dramata ti asi nenabídnu. Jen chudej život malýho kluka z vojenský rodiny. Všichni tři jsme byli vojáci … já a bráchové. Otec to tak chtěl a vidíš, kde jsem teď.“
Ležím tady na něčem, co nevím jestli bude fungovat. Neslouží mi noha a možná už se na ni nikdy nepostavím. Jako mrzák … jako otec.

Zaženu myšlenky pryč zatřepáním hlavy a zase otevřu oči.
„Zbytek by ti zřejmě přišel jako pohádka, a vypadáš, že pohádky zrovna nemusíš.“ rozhlédnu se i kolem. Ostatní už by mohli přijít. Nevím jak dlouho může trvat návštěva hrobky. Ještě ale zřejmě nedorazili.

„Hele … takhle se daleko nedostanem Ondřeji. Za tohle ti budu dlužit, nevím jestli ti kdy oplatím. Jestli je to možné… Ale vím, že takhle to nejde. Sem teď jen na obtíž. Měl bys jít za Lerien a ostatními. Pokud tady ještě nejsou …“
Nechci doplnit to co si myslím. Je to víc než jasné, kam má slova směřují. Měl by se zajít podívat co se stalo a jestli je vše v pořádku. Jsem unavený na tolik přemýšlení.

Saša - 17. července 2017 22:26

Hrobka

Dojdu si prohlédnou sarkofág zmíněného prapradědečka půlelfky. Ale nezdá se, že by na něm bylo nějaké vodítko. Minimálně žádné viditelné. Zkusím ještě pootírat prach ze sarkofágu, ale není na něm vyryto nic, žádná divná značka nebo cokoliv jiného, co by tam přímo nepatřilo. Pokračuji tedy k dalšímu, ale také na něm nic moc není. Když se rozhlédnu po tmavém prostoru hrobky, pohled mi zabloudí k jednomu, který je z nějakého důvodu umístěný stranou od ostatních. Místo, které vypadá že je určené pro někoho zvláštního.

,,Lerien?" zeptám se do ticha, když si přečtu jméno, uvedené na posledním místě odpočinku. Možná, že její původ je to, co zapříčinilo umístění sarkofágu sem. I když nevím, proč by tady měl být už teď.
,,Někdo plánuje tvůj brzký konec až tak rychle, že ti připravil hrob?" zeptám se s lehkým žertem na rtech.
,,Poslední klenot Sonoru? Dost zajímavé označení. Podívej na tohle." poukáži na symbol, který je stejný jako ten, který nosí na krku. Když mne vyzve k odtlačení desky, opřu se o ni, ale na okamžik se zarazím. ,,Ustup kousek stranou." vyzvu Lerien. Kdoví, co je uvnitř a jestli je tam nějaké překvapení (protože mrtvola tam určitě není, leda cizí) bude lepší když nebude Lerien v dosahu. Poté zkusím zabrat za desku, jen doufám, že ta půjde odtáhnout lépe než vchod do hrobky. Na další podobný výkon bych už teď sílu neměl. Ne bez platby ceny.

Vypravěč - 17. července 2017 23:10

Hrobka

Ať poznámka o hrobu byla myšlena snad jen jako žert, Lerien se neusmívá. Je na ní vidět rozrušení a nervozita. Už zase si pohrává s medailonem na krku. Těžko říci, zda je to prostředím hrobky nebo očekáváním toho, co najde uvnitř sarkofágu. Možná jí i trochu vyvedlo z míry její jméno vytesané do stěny.

Děvče poslechne a ustoupí pár kroků stranou, zvědavě a možná i trochu s obavou sleduje, jak pomalu odsunuješ horní desku. Nejde to zrovna zlehka, ale po chvíli se víko se skřípotem, který v těchto prostorách zní snad až příliš hlasitě a nepatřičně, pohne a odsune se kousek stranou.

Poslat Lerien stranou se záhy ukázalo jako dobrý tah. Zpoza víka vyletělo pár šipek, ale neškodně dopadly na zem, když nenašly svůj cíl. Lerien nevydrží stát dlouho stranou a jakmile je víko odsunuto, nahlédne sloučí v ruce do tmavého otvoru.

Ve světle louče se ukáže vnitřek kamenného sarkofágu. Žádný mrtvý zde skutečně není. V sarkofágu se cosi zaleskne, světlo louče odráží se od čehosi kovového. Vypadá to jako štít, na němž jsou vyryty nějaké symboly. Lerien ráda by si to prohlédla lépe, ale vzniklým otvorem toho více vidět není.

"Myslíš že se ti povede odsunout to ještě kus, tak aby tohle šlo vyndat?" poukáže dovnitř sarkofágu.

Saša - 18. července 2017 00:21

Hrobka

Se supěním odsunu víko a nevím, co vydává nepříjemnější zvuk, zda skřípot víka sarkofágu nebo moje unavené hekání. Pokud někdo přileze ke vchodu, musí mu být hned jasné, že tady dole někdo je a něco tu dělá. Něco, co by se nemělo.
,,K sakru!" cuknu sebou, když mi kolem ruk prosviští ukryté hroty. Nikdy jsem nechápal umisťování podobných pastí. Rébus nebo tak, to beru, ale něco co někoho může takto cíleně zabít....jaký to má smysl.

Unaveně se opřu o okraj sarkofágu. Uvnitř není tělo, ale ve světle lampy půlelfky se něco zaleskne. Prohlédnu si tu věc.
,,Štít. Spíš nějaký okrasný než reálný, ale takto potmě to nedokážu určit lépe." zhodnotím naši situaci. Bylo by lepší tu věc vyndat ven a prohlédnout si ji ze všech stran.
,,Mohu to zkusit, uvidím co půjde." opřu se rukama o hranu poklopu a pokusím se jej odtlačit natolik, aby bylo možné tu věc uvnitř vyndat ven (37)

Vypravěč - 18. července 2017 11:20

Hrobka

Víko se dál moc pohnout nechce, tvrdošíjně vzdoruje a nehne se ani o píď. Až když se přidá i Lerien, víko se trochu pohne dál. Další nepříjemný zvuk skřípějícího kamene, ale zdá se, že teď už pro štít bude možné sáhnout. Lerien ti vrazí do ruky louči a sama opatrně vyndá štít.

Stříbrný kruhový štít rozdělený do 18 výsečí, každá z nich obsahuje nějaký symbol. Lerien přejede rukou po zaprášených znacích a nastavuje štít tak, aby lépe viděla.

Mezitím, co se Saša a Lerien věnují sarkofágu sedí Abe u vchodu a dává pozor na nezvané hosty. Dlouho to vypadá, že bude klid a stejně jako jste sem nepozorovaně přišli, budete moci zase zmizet. Pak se však ozve Trinkeho tlumené zavrčení. Kdesi mezi stromy se mihl stín. Když vyjde zpoza stínu stromů, je jasné, že je to hlídka městské stráže. Dvojice mužů na své obvyklé pochůzce.

Ve chvíli, kdy si Lerien ve světle louče prohlíží štít. Prudký závan větru zhasí louč a místnost ze ponoří do tmy. Jakoby se v tu chvíli i ochladil vzduch. U otevřeného sarkofágu se zformuje namodralá mlhavá silueta lidské postavy, vojáka třímajícího v rukou štít a meč.

Rychle si v myšlenkách probíráš možnosti, co by to mohlo být. Dokonalá postava, vzhled šlechtice a místo, na němž se nacházíte dává tušit s kým nebo spíše s čím máte tu čest. Alvazog, strážce pokladů, sběratel hrdinských činů, jenž neumí rozlišit dobro a zlo, zajímá se jen o sebe a své hrdinské činy a je mu jedno, jestli zabije nebezpečnou myšlenkovou bytost nebo skupinu dobrodruhů, která náhodou má stejný cíl jako on.

"Štít zůstane zde!" ozve se místností jeho hlas stejně skřípavý a nepříjemný jako kyž se tře kámen o kámen.
V rukou mu zavíří meč a postaví se do střehu, je jasné, že odejít vás jen tak nenechá.

Saša - 18. července 2017 21:18

Hrobka

,,Díky." odhrnu si pár vlasů z čela a chopím se louče, kterou mi Lerien předá, aby mohla vytáhnout ten předmět ze sarkofágu. Není mi příliš jasné, kdo jej tam dal. V téhle situaci, kdy nervy pracují a jakýkoliv zvuk působí jako přicházející problémy, mne dokonce napadne, jestli nejsme součástí nějakého žertíku starého vladaře. Ale to už asi jen pracují zbytečně vybičované nervy.

,,Co to?" ošiji se, když se kolem prožene vítr. Vítr, který by tady ale neměl být, dokonce ani průvan z té malé škvírky by nebyl tak silný. Okolí se zaplní chladem, divže nám nejde pára od pusy. Takové podmínky se nevytvářejí jen tak samovolně a položím ruku na rukojeť meče, ve druhé pořád držím zhasnutou pochodeň.
,,Přeci jen nepříjemnosti. Zdá se, že si tady někdo uložil něco cenného." zakaboním se na astrálně vyhlížející stvoření. Těžko říci, zda jde o ducha nebo jen o uloženou magii v tomto místě, která byla vyformována do podoby Alvazoga. Pro někoho možná hrdina, ale v základu jenom obyčejný lovec pokladů bez morálky.

Pohlédnu na čepel, kterou třímá v ruce a zauvažuji, nakolik nám může ublížit. Každopádně by bylo teď dobré se sebrat a vypadnout.
,,Lerien, musíme pryč. Nevím jestli s tímhle něco zmůžeme." houknu na Lerien a tasím vlastní čepel, ačkoliv jsem připravený spíš ranám uhýbat než se je snažit blokovat. Hádám, že čepel toho stvoření nebude ničit přímo fyzické tělo, ale tím spíš můžu jen hádat, co to může způsobit.
,,Čas strážení je u konce. Tvůj poklad pomůže nastolit nového vladaře země." pronesu směrem k duchovi, abych tak stočil jeho pozornost na sebe. Třeba bude rozumný a dá si říct. Pokud se vrhne na mě, budu se snažit ho odvést kus od Lerien, aby se se štítem mohla vytratit ven a já poté za ní.

Abelard Smecker - 18. července 2017 22:09

Schodiště do hrobky

Když se ozve hlídka, zpozorním. Snažím se vyhodnotit, kam míří. Nakonec se však rozhodnu neriskovat a zaměřím se na toho, který má rychlejší krok, aby si ten za ním všiml, že zastavil. Začnu se soustředit. Nevolnost musí přicházet postupně, žádný záchvat... pomyslím si.

Již nevnímám, co se děje v hrobce a ponechám její hlídání na svém kamarádovi. Zacílím svou myslí na vojákův žaludek a začnu pomalu zesilovat jeho pocit nevolnosti. Při tom se snažím poslouchat, co říkají, abych věděl, jak moc přihoršit mu musím. (93)

Vypravěč - 18. července 2017 22:39

Hrobka

"Co to u všech čertů..." hlesne jen Lerien, když se kousek od vás zhmotní ona postava.
"Kde se to tu ksakru vzalo?" pronese pak ještě tiše spíše jen tak pro sebe.

Lerien se rozhodně nehodlá hádat a ani odporovat, že je odsud třeba vypadnout ví moc dobře, beztak už jste tu déle, než by bylo vhodné.

"Ten štít tu zůstane." zopakuje ještě jednou na Sašovo vysvětlení k čemu, tak nutně štít potřebujete. Nezdá se, že by se nechal přesvědčit, spíše naopak. Už na nic nečeká a zaútočí. Jeho pohyby jsou rychlé a zatím se ti jen tak tak daří uhýbat jeho ranám. Zdá se, že s mečem spíše tančí.

Lerien snaží se pomalu se přesunout za tvá záda ke schodišti, což ovšem neujde oné bytosti. S jakýmsi nespokojeným zavrčením se vrhne na dívku. Ta se spíše instinktivně kryje štítem, který stále svírá v rukou. Meč Alvazoga se s třesknutím zastaví o štít až odlétnou jiskry. Překvapeni zdají se býti oba.

"Ten štít...klenot...jeho meč neprojde." sděluje děvče své poznání. Že by klenoty přeci jen měly nějakou moc?

Využije okamžiku překvapení oné bytosti a přitočí se k tobě.
"Na." vrazí ti štít do ruky ve chvíli, kdy se bojovník opět chystá zaútočit.

Vypravěč - 18. července 2017 22:53

Vchod do hrobky

Stráž se zastaví, jeden z nich opře se o strom a v předklonu rozdýchává náhlou nevolnost a nutkání na zvracení. Tiše nadává na kuchaře a tu šlichtu, co jim dal dnes k večeři. Chvíli se snaží rozdýchat nevolnost, ale příliš se mu to nedaří. K tvým uším dolehnou jen dávivé zvuky.

Druhý ze strážných jen tiše nadává a pomáhá svému kolegovi. Zdá se, že se vracejí, aby jeho kolegu někdo vystřídal.

Trinke do tebe šťouchne čumákem. Z vnitřku hrobky se ozývají poněkud znepokojující zvuky a trinke už zase tlumeně vrčí a ježí se mu srst na zádech. Dole se něco děje.

Saša - 18. července 2017 23:32

Hrobka

,,Strážný duch nebo nějaký ochranný mechanismus. Málo si četla a poslouchala strašidelné historky." odpovím Lerien s úšklebkem.
Po dobrém to zjevně nepůjde, jak se duch ráčil vyjádřit. Udělám několik kroků dozadu, když se jeho meč mihne prostorem. Nechci jej blokovat přímo, nevím jestli by náhodou neprošla jen tak skrz a riskovat se mi to nechce. Trochu mi teď chybí ty večery, kdy jsme sedávali nad knihami a hledali informace o nějaké té konkrétní bytosti, na kterou jsme se chystali.

Alvazog se otočí k půlelfce, když vidí jak se se štítem v rukách přesouvá k východu. Poněkud mi zatrne, když se ozve třísknutí jak astrální čepel narazí do štítu. Asi bych byl překvapený víc, kdybych něco takového viděl poprvé. Už jsem byl svědkem podobných událostí a je to také znamení toho, že jsme na správné cestě.

,,Uvidíme co s tím." nasadím na ruku, uchopím štít tak, jak se štít držet má a vyčkávám Alvazogova útoku. Tentokrát zkusím i proti duchově tělu výpad mečem, čistě pro získání informací, jestli mi čepel k něčemu bude. Pokud ne, budu se snažit odrážet jeho výpady štítem a čekat na nějaký úder seshora, kterému uhnu do strany, krajem štítu jej udeřím do předloktí a pohybem zpátky do hlavy. (92)
U normálních lidí to způsobí, že upustí zbraň a jeho hlava zůstane nechráněna úderu. Věřím, že štít by mu mohl způsobit bolest a na chvíli jej vyřadit. Minimálně nám získat dost času na útěk.

Vypravěč - 19. července 2017 13:18

Hrobka

Lerien se jen ušklíbne na poznámku o tom, že málo poslouchala strašidelné historky.

Děvče se stáhne za tebe, když ti předá štít a sleduje, co se bude dít dál. Tvůj meč neškodně projde tělem Alvazoga a nezpůsobí mu žádná zranění jako kdyby prošel jen stínem. Štít zato funguje zcela jinak. Daří se ti jím krýt jeho útoky, což bere jen s velkou nevolí.

Vyčkáváš na správný okamžik, kdy zaútočit a čekání se vyplatí. Povede se ti štítem zasáhnout přízrak tak, že mu vyrazíš meč z rukou a i on sám, nečekaje takový zásah, skončí na zemi.

Lerien v tu chvíli už na nic nečeká.
"A pryč." zavelí jen a sama už vybíhá po schodech nahoru, doufajíc v to, že přízrak zůstane uvnitř hrobky a nebude vás následovat ven.

"Musíme pryč." houkne jen na Abelarda sedícího u vchodu a sama už se protahuje vchodem hrobky a netrpělivě pak nakukuje zpět, zda-li ji následujete.

Ondřej - 19. července 2017 19:18

Za hradbami

Při Gabrielově vyprávění se ještě snažím trochu poupravit vlek, abychom našeho pacienta cestou neztratili.
"Zas mezi vojáky, svým způsobem, jen momentálně neslouží pod žádnou korouhví, i když...možná patří přímo té královské." odpovím ta na půl úst na povzdechnutí, kam až to z vojáka dopracoval.

Vidíš, možná máme společného víc, než jsem si myslel...tak voják...na toho bych tě tedy netypoval...

"Klidně si poslechnu i pohádky, beztak mám pocit, že v jedné právě účinkuju." usadím se vedle Gabriela a poslouchám dál.

"Nech si ty oslavné ódy na později, jo?" utnu ho v jeho řečnění. Třeba ti pak budu moci opravdu věřit, příteli...
Jen domítavě kroutím hlavou, když pak pokračuje.
"Ještě chvíli počkám, dostat se do hrobky nebude tak jednoduché, vždyť ani neví, co hledají. Počkám. Lerien je v dobrých rukách." zahledím se k bráně. Pevně v to doufám...

"Co kdybys mi než se vrátí vyprávěl nějakou z těch tvých pohádek? Noc bude ještě dlouhá." vrátím se v myšlenkách zase zpět. Ještě chvíli, Abe pospěšte si...

Gabriel Gallagher - 19. července 2017 21:22

… kde jen jsou? …

(za městem – Ondřej)

Trochu mě natřásá při upravování vleku a mumlá si pod vousy o královských korouhvích. Jen tiše zamručím a pomalu zamrkám. Kdybych měl sílu pronesl bych na možná i něco vtipného. Takhle musím jen přijímat jeho konání a slova.

„No… je to jako pohádka.“ široce se usměju. Tak že bych ho přece jen zajímal, zajímal opravdu? Ne, poslouchá mě jen proto, že je nervózní kvůli Lerien. Nemůžu si nijak fandit. Já jsem z toho taky nervózní, hlavně teď když jsem si už dokázal uvědomit co se stalo a co se děje.

„Ne, vážně bys měl jít. Slibuju, že ti neuteču.“ ušklíbnu se a ze smíchu lehce zakašlu. Musím si při tom chytit hrudník, protože mám pocit jako by mi ho ten malý pohyb trhal napůl.

„V dobrých rukách …“ teď zakroutím odmítavě hlavou já. V dobrých rukách koho? Ani jednoho z těch co jsou snad s Lerien, neznám moc dlouho. A z toho co jsem poznal nejsem ani příliš nadšený.
Ale Ondřej vypadá, že tomu věří. Mě nezbude nic jiného než tomu taky věřit. Ve svém stavu musím stejně jen ležet a čekat.

„No, znáš mě. Umím vyprávět pěkně dlouhý otravný pohádky. Chci aby tahle měla dobrý konec, protože začala dost hloupě – tím, že jsem se chtěl jen v klidu vyspat.“ zasměju se trochu nahlas a zase mě to donutí si odkašlat. Žaludek se mi ještě zvedá z předchozího dobrodružství s pálenkou.

„Doufám, že mi ten kůň nebude sypat na hlavu, to by byl totiž zaručeně Ten konec pohádky, o který nestojím.“ pokusím se odlehčit atmosféru a poukážu palcem nad sebe do výšky, kde se klene až za mnou koňské pozadí.

„Myslíš, že nám to prohození slečen vyšlo?“ zeptám se pak vážně a rozhlédnu se po okolí.
„A nemyslím teď zrovna na to jak to dopadlo potom.“ lehce se pousměju, skoro až omluvně.

Saša - 19. července 2017 22:02

Hrobka - útěk ven

Když meč jen projde duchovým tělem, zavrčím. Nejsem překvapen, ale rozhodně mi to na náladě nepřidá. Na vteřinu, jako bych už při krytí se štítem očekával, že jeho čepel projde prostě skrz. Zvuk odrážené čepele je v tu chvíli pro mě lepší než hudba nejlepších bardů světa.

Podaří se mi úderem štítu poslat Alvazoga do kolen. Pokud to jde u takové entity říci. Ani nemusím čekat na zavolání Lerien a nechám ducha duchem na místě. Snad je připoutaný k tomu místu a ne k tomu štítu, aby za námi běhal úplně všude.
Jak mi to jen štít a okolní tma dovolí, zamířím za ní k východu. Abeovi se snad u vchodu nic nestalo a bude schopný s námi držet krok. Alespoň rychle se dostat od hrobky.

Abelard Smecker - 19. července 2017 22:45

Vchod do hrobky

Když Trinke zavrčí a zespod se začnou ozývat zvuky souboje, rychle začnu přicházet k sobě a postavím se. "Klid, kamaráde...taky to slyším." Pohladím Trinkeho po hlavě a opatrně začnu sestupovat po schodech dolů. Co se to tam sakra...

Sotva ale udělám dva kroky, už se ke mě žene Lerien a kousek za ní i Saša. Zamířím tedy i se psem ke vchodu a podržím šlahounový závěs odhrnutý. Jakmile jsou všichni venku, poodstoupím od hrobky a znovu se dotknu země. Snažím se přimět šlahouny ve vchodu, aby se propletly a zavrtaly do země u vchodu, čímž by mohly vytvořit síť, která pronásledovatele alespoň zdrží. Chvíli uvažuji i nad jejich napnutím, ale usoudím, že lepší bude dojem volně visícího břečťanu. Ať už jde zespodu kdokoliv, bude mít tak tendenci nejprve zkusit projít a až poté sekat, což bude mít ještě lepší účinek. (48)

Pak se zvednu a veden svým psem rychle vyrazím za ostatními. Se strážemi si už hlavu nedělám, vojáci by měli být už dostatečně daleko. To by mě zajímalo, koho jste tam dole v uzavřené místnosti potkali...v královské hrobce?

Vypravěč - 19. července 2017 23:05

Venku z hrobky

Vyběhnete z hrobky a zamíříte k brance, kterou jste sem přišli. Lerien se co chvíli ohlédne za sebe k hrobce. Zdá se ovšem, že Alvazog zůstal uvnitř. Nikdo a nic vás nepronásleduje. Snad byl připoután k tomu místu a hrobku nemůže opustit. Ať je to jakkoliv, důvody proč za vámi neběží jsou fuk, hlavně, že jste se ho zbavili.

U branky se Lerien zastaví.
"Tak, to bychom měli. Teď ještě se dostat k té brance v hradbách. Raději to schovej pod plášť, přeci jen takovýhle štít by mohl vzbudit něčí pozornost." pronese ještě a pak se protáhne brankou. Počká ještě než vyjde ven Saša a tentokrát se k němu sama přivine, aby náhodnému kolemjdoucímu nepřišlo náhodou na mysl věnovat vám více pozornosti, než by bylo nutné. V přítmí, které panuje v ulicích si snad nikdo nepovšimne poněkud poupravených šatů.

Děvče vás neomylně vede ulicemi až k postranní brance. Cestou minuly jste jen pár opilců, kteří pospávali v ulicích. Na dohled branky se děvče rozhlédne, zda-li někdo není v dohledu. Branka je zavřená, ale ne zamčená. V tichosti proklouznete za hradby.

Na kraji lesa tu na vás čekají koně a Ondřej s Gabrielem.

Ondřej - 19. července 2017 23:18

Za hradbami

Čas se neskutečně vleče. Mám pocit, že tu už čekáme celou věčnost. Už by tu vážně měli být...ale copak o tu můžu jen tak nechat?...někde v ulicích se pak můžeme minout...ne, počkám...

"Jo, hádám, že daleko bys vážně neutek. Však oni si poradí." Už zase pohledem zabloudím k brance ve zdi. Ruce bezděky najdou na zemi nějaký kousek klacku a začnou jej lámat na maličké kousíčky. Nejsou tam zas tak dlouho...jen ti to tak připadá... přesvědčuju v duchu sám sebe.

"Ať vypadá jakkoliv, už se o ni dokázal postarat. Měl bys ho konečně vzít na milost." zahledím se na Gabriela a najdu přitom na zemi další klacík.

Jeho vtípek o koni nechám bez povšimnutí. Sice je fajn, že je vzhůru a ještě dokáže vtipkovat, ale já na típky teď nemám moc náladu. Zmocňuje se mne čím dál tím větší nervozita, která nedaří se mi příliš skrývat.

"Můžeme jen doufat, jestli ne..." nechám větu nedokončenou a raději ani nemyslím na to, co se asi mohlo stát, pokud jsme našeho domnělého pronásledovatele nezmátli.

Pak se branka v hradbách konečně otevře a oni vyjdou.
"Bohové díky." hlesnu jen tiše a na tváři se mi objeví spokojený úsměv.
"Všechno v pořádku? Povedlo se? Máme moc na spěch? Gabriel by potřeboval Abeho péči." vychrlím vše na právě příchozí a pohledem přejedu z jednoho na druhého a pak i na branku, jestli se tam náhodou neobjeví někdo další.

Saša - 21. července 2017 22:27

Za hradbami

Bezva, duch nás nesleduje, což je jedna z mála pozitivních zpráv této noci, a já mám možnost se protáhnout pootevřenými dveřmi hrobky ven. Venku tedy nikdo kromě Abeho se svým psem. Na vyzvání Lerien si opřu štít o nohu a shodím si plášť ze zad. Do něj pak štít zabalím a přehodím si jej přes rameno. Sice to vypadá divně, ale méně podezřele, než chodit s takto vyzdobeným štítem na zádech. ,,Všechno v pohodě Abelarde?" zeptám se slepce poté, co se dostaneme z hrobky ven.

,,Co tak najednou? Snaha o snížení dluhu?" pousměji se nad tím, jak se mi Lerien zavěsí na ruku. Venku z hrobky mi přijde nálada najednou o hodně lepší. Vezmu Lerien kolem pasu, nijak drze, jenom tak, aby to působilo jako dvojice na noční procházce.
Ulice jsou tiché a nemyslím si, že by nám někdo věnoval víc pozornosti. Bez úhony se dostaneme k brance a skrze ni se brzy dostaneme k lesu, kde už čeká zbytek skupiny. Kurtizánu patrně zanechaly v některém hostinci.
Jako první informaci se ovšem dozvíme, že si Gabriel něco udělal. Hádám, že za to může zase nějaký úžasný nápad jako posledně s tím vozem. Ale nechám si poznámky pro sebe, akorát bych se tak zachoval jako on.
,,Nevím jak moc naspěch. Ale čím dřív se dostaneme dál od města, tím lépe. Nevím za jak dlouho zjistí, že je hrobka otevřená." odvětím Ondřeji na jeho dotaz. Štít si nechávám zatím u sebe, pokud mi Lerien neřekne, co s ním mám udělat nebo zda ho Ondřejovi předat.

Abelard Smecker - 28. července 2017 15:44

Za hradbami

"Jsem v pořádku. Ale radši vypadněme co nejrychleji, jednu hlídku jsem už od hrobky odlákal." Dodám po cestě pryč.

Konečně jsme z města venku. Potřebuju spánek a nějakou dobu bez kouzel, ale to mi zjevně ještě nebude nějakou dobu dopřáno. Těžko říct, co se tam dole dělo, ale to se nejspíš brzy dozvím. Teď se musím postarat o zraněného Gabriela. Co zase dělal... "Dobrá, Ondřeji, ale jestli se bude cukat, nechám ho jak je. Dnes už mám dost."

Moc času ještě máme. Hrobka je sice v trase místní hlídky. Takže se připrav, že to bude bolet. Přistoupím ke Gabrielovi a tentokrát už nechám svůj vnitřní zrak odpočívat. Místo toho se pustím do prohmatávání a promačkávání, čímž hledám rány i zlomeniny.

Gabriel Gallagher - 28. července 2017 20:23

… Hvězdy pod víčky …

(za městem – skupinka opět spolu - Lerien, Ondřej, Abelard, Saša)

Při poslouchání Ondřeje přikyvuju, jednou rukou si unaveně protřu obličej a tak chvíli nevidím události kolem sebe. Les je klidný a celé to trvá příliš dlouho. Už by mohli dorazit. Kde jen jsou?

Jeho hlesnutí díků znamená jen jedno - Vrátila se! A snad je v pořádku.

Otevřu oči a pohlédnu rychle k brance. Srdce se mi rozbuší v očekávání. Možná i trochu zapomenu na bolest nohy a na všechno co se tenhle večer stalo. Zapřu se rukama vedle sebe a při pokusu se trochu nadzvednout mě zabolí záda a píchne mě až někde v plicích.
Vzdám tyhle pokusy a zase si lehnu. Ruce si složím na hrudi, jako kdyby se nic nedělo.

Prohlédnu si příchozí a jejich obličeje, široce se usměju.
„Jak se vede panstvo? Hezký doplněk.“ poukážu prstem na velký štít, který si přinesl Saša. Snad je to ta věc, která tuhle celou situaci vyřeší. Obnoví řád v království a celé tohle … jenže s koncem téhle pohádky skončí všechno. Uvědomím si, že skončí i možnost být s ní.

Věnuju pohled Lerien, prohlédnu si ji, snad trochu nenápadně, abych zjistil jestli je v pořádku a kromě zraněného ramene se ji už nic nestalo.
Nakonec na mě Ondřej pošle Abelarda. Sakra.

A Abe okomentuje mé předchozí odmítavé jednání a postoje k jeho léčení. Ušklíbnu se na něj s unaveným výrazem.
„Taky tě rád vidím Abe.“ pronesu k němu s úsměvem a rukou poukážu na svou holeň, ovázanou kousky Ondřejova pláště. Stále krvácí z hluboké rány, kterou způsobila velká tříska. I když ji Ondřej vytáhl, rána se jen tak nezacelí a nestáhne. Tohle bude trvat dost dlouho a jestli vůbec …

Abelardova další slova vlastně nechápu a slova o bolesti přejdu s širokým odtažitým úsměvem.
Bolet jo? A teď je to jako příjemné chytráku.

Začne mi prohmatávat nohu a mé tělo sebou ihned cukne. Nohou mi projede pálivá bolest až hluboko do stehna a kyčle.
Zavyju bolestí a chci se posadit, ale před zavřenýma očima vidím jen stříbrné záblesky.
Tělo mám ztuhlé, začínám se potit a dech se mi zrychlil. Nevím jak tohle léčení přežiju.

Abelard Smecker - 30. července 2017 18:01

Za hradbami

Pousměji se. Tady je, pomyslím si, když najdu centrum bolesti. Snažím se bolest co nejvíce snížit a přimět ránu, aby se zatáhla. Pak najdu po kapsách jehlu a nit a ránu pomalu a pečlivě zašiju. Pak se chvilku soustředím, aby se okraje ještě více přitáhly k sobě a stehy dotáhnu. Poté na niti udělám uzel a odříznu zbytek.

"Tak vidíš. Brzo to bude dobré." Poplácám Gabriela po zádech a ustoupím od něj. "A teď bychom měli co nejrychleji zmizet. A najít místo, kde si budeme moct aspoň dva dny pořádně odpočinout," dodám a přistoupím ke koním. "Sašo? Pomohl bys mi ,prosím, zase do sedla?"

Stráže mi dělají starosti. A Gabrielův křik taky mohl přitáhnout nežádoucí pozornost. Čím kratší dobu tu budeme, tím menší šance je, že budeme muset někomu něco vysvětlovat, což se mi v tuto chvíli opravdu nechce. A taky chci konečně spát, s tímto náporem budu za chvíli léčitel na dvě věci.

Vypravěč - 31. července 2017 20:54

Znovu na cestě

Na Sašovu poznámku o snížení dluhu ho Lerien jen spraží pohledem a raději mlčky pokračuje dál.
"To je moje práce." pronese pak jen na Ondřejův tázavý pohled na její potrhané šaty.
"No, snad, něco zajímavého máme, ale popovídáme si o tom, až někde jinde. Ale koukám, že vy jste měli větší problémy." pokračuje, když pohledem zabloudí ke zraněnému Gabrielovi.

"To je taky na delší vyprávění." zakroutí jen Ondřej hlavou.

"Můžeš ten štít zatím nechat u sebe?" otočí se pak Lerien na Sašu. Svou pozornost pak zaměří na Gabriela, který trpí Abeho léčení. Ze sedlové brašny vyjme kus čistého plátýnka, namočí jej a přiklekne ke zraněnému.
"Příjemné to není, ale mohu potvrdit, že ví, co dělá." povzbudivě se usměje a otře Gabrielovi zpocené čelo a tváře.

"Tak jedem." zavelí pak Ondřej, když je Abe hotov.
"Zkusíme se do svítání dostat co nejdál od města, pak si snad konečně odpočineme." poslední slova dodá spíše pro sebe. I na něm už se podepsala únava.

Vyrazili jste. Vzhledem k vleku, na kterém Ondřej táhne zraněného, nemůžete jet příliš rychle. Cesta se tak neskutečně vleče. Připadá vám to jako celá věčnost. Ondřej vás vede mimo hlavní cestu a musí pečlivě vybírat, kudy se vydat, i tak občas vlek poposkočí přes nějaký výmol. Cesta to není příjemná pro nikoho.

Nebe na východě konečně začíná blednout, když Ondřej zamíří hlouběji do lesa, zastaví u nějakého potůčku a sesedne z koně.
"Tady by to snad mohlo stačit. Pokud by za námi z města někdo vyrazil, už bychom to patrně věděli, takže si snad můžeme dopřát chvíli odpočinku." během mluvení už odstrojuje koně a vlek položí opatrně na zem.

"Vezmu si první hlídku, prospěte se trochu." otočí se pak ještě k ostatním.

"Vzbuď i mě, nemusíte na mne brát žádné speciální ohledy." ozve se pak Lerien, když už pomalu rozbaluje svou přikrývku.

Gabriel Gallagher - 31. července 2017 21:52

… A má Hvězda s kouskem plátna …

(za městem, na cestě – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša)

Čelisti tisknu pevně k sobě a ruce sevřené v pěst si přiložím ke spánkům. Vím, že musím vydržet. Není to jednoduché a nohu zase přestávám cítit. Zprvu to bylo jako strčit ji do ohniště a teď už vlastně nevím, kde mě bolí a co všechno mě bolí.
Tělo mám polité potem a snažím se vydržet, když se jehla zabodne ostře do kůže a nit se pomalu sune skrz. Zakloním hlavu a vydechnu nahromaděný vzduch z těla, který jsem zadržoval abych dokázal udržet nohu v klidu.

Pak vedle mě promluví ta krásná Ještěrka docela příjemným hlasem plným povzbuzení. Otevřu oči a vlastně jim nevěřím. Nevěřím v to co vidím. Klečí vedle mě, v ruce má kus látky a největší odměnou, kterou mi může dát v tuhle chvíli je její úsměv.
Samovolně se mi zvednou koutky úst v odpověďi. Snažím se přikývnout, ale slova se mi nedostávají. Začne mě otírat jako zraněného.
Počkat, ano já jsem raněný. A je dobře, že neví, že to byla jen má chyba. Má nerozvážnost a nemotorné nohy co mě přivedlo do téhle situace.

Bolest jako kdybych zapomněl, jako kdybych zapomněl na všechno a všechny kteří jsou kolem. S nevěřícím pohledem a stálým úsměvem sleduju její tvář. Pomáhá mi abych se soustředil a vydržel. A před očima se mi zase zjevují obrazy ze snu, který se mi tady pod stromy zdál.
Je v bílém a její rudé vlasy… Au!
Bolestně zase přivřu oči. Abelard je zřejmě hotový, protože dotáhl poslední steh s trochu větší silou. Ne, nepřestávej … Jestli Být zraněný znamená mít její pozornost … pak chci být zraněný napořád.

Abe je hotov. Omluvně se pousměju na Lerien.
„Dalo se to zvlá- ...“ začnu šeptem, než mě zradí hlas a já si musím odkašlat. Ondřej už ale zavelí k odjezdu a já, ležíc na provizorním vleku, vlastně nemůžu příliš protestovat. Jsem rád že se povezu za koněm a nebudu se muset natřásat v sedle.

„Abe! Díky.“ křiknu ještě na Abelarda, i když už se ode mě vzdálil. Pak se chytím pažemi kolem hrudníku a čekám až vyrazíme.

Cesta to není příjemná. Mám pocit, že je horší než jet v sedle. Nadskakuju při nerovnostech, na kořenech, kamenech a vše to bolí snad ještě víc než rána na noze. Mám i chuť se skulit bokem a zůstat někde po cestě. Jen abych už nemusel jet na vleku.

Nakonec zastavíme někde v lese. Už ani nevím kde, posledních několik metrů se jen držím dřevěné konstrukce a počítám v duchu kroky koně a doufám, že každý další bude vysvobozením a zastaví.

Otevřu prudce oči, jestli se mi to náhodou nezdá a je pravdou, že jsme dojeli. Až bych se skoro radoval. Široce spokojeně se usměju a stočím se z vleku bokem.
Zabolí mě, když dopadnu na břicho, podepřený jen rukama. Bolí mě snad všechno. Od hlavy, přes záda a ani nekonče nohama. Pomalu se vyškrábu na všechny čtyři a odšourám se k blízkému stromu, abych se položil na záda a pokusil se odpočívat. Mám žízeň, mám hlad a nemám sílu ani jedno z toho zahnat dokud si neodpočinu.
Tuto noc nepomůžu ničemu. Jako hlídka jsem k ničemu, jako bojovník k ničemu, jako společnost taky k ničemu. Vlasy si stočím kolem krku a ruce si zkřížím před obličejem.

Saša - 01. srpna 2017 19:58

Ústup do lesa

Pohledem přelétnu znova přítomné. Opravdu jsme tady všichni. Ale kde se Gabriel zase zřídil, to mi zůstává rozum stát. Popravdě mi přijde zvláštní, že ještě žije. Hodně lidí by si to stejné řeklo o mě.
Abelard se pustí do jeho ošetřování a jde to očividně hodně rychle. Té chvilky času využiji k tomu, abych si upravil štít v plášti a lépe ho upevnil na záda tak, aby mne neomezoval. Do toho se ozve Gabrielův křik. Napůl si přeji, aby si překousl vlastní jazyk, aspoň by byl klid od těch jeho řečí.

Ondřej se ujme zavelení odjezdu. Už bylo načase, byli jsme tady déle, než by bylo zdraví prospěšné. Na nic moc nečekám a vytáhnu se do sedla svého koně. Gabriel očividně pocestuje v jakémsi postroji. Cítím dopadající únavu, kterou jsem na chvíli potlačil střetem s přízrakem i mírným probuzením démonických sil. Tím spíš cítím, jak mi ramena těžknou a hlava lehce padá na hruď. Zatřepu hlavou a rozhlédnu se okolo. Potřebuji vydržet ještě chvíli, než se dostaneme na nějaké bezpečné místo.

Spíš bokem vnímám, že jedeme někde lesem. Nebo mi to tak aspoň přijde v okolní tmě. Ticho, narušené jen klapáním kopyt koní, protne až Ondřejův hlas, který nás vyzve k zastavení. Z koně se napůl svalím, napůl sesednu. Odstrojím jej, protože budu potřebovat, aby i on byl odpočinutý na další cestu zítra.
Štít vyjmu z pláště a opřu jej o kmen stromu, plášť rozložím před něj a posundávám ze sebe v rychlosti svoji zbroj. S nějakým táborákem se neobtěžuji, nemám sílu teď chodit po lese a sbírat dříví a navíc si myslím, že bude brzo svítat a tak nebude ani moc chladno po zbytek noci.
,,Kdyby něco, vzbuďte mě." houknu jen směrem k ostatním. Skutečně, pokud mi zase někdo vyruší spánek jen tak bezdůvodně, něco mu provedu. Položím se na plášť a netrvá to moc dlouho, než se odeberu do říše snění.

Vypravěč - 01. srpna 2017 21:00

Les

Ondřej postaraje se o koně sedl si na zem, opřel se zády o strom a na klín položil si svůj meč, aby byl po ruce v případě potřeby. Hodlal tak strážit nerušený spánek ostatních a doufal, že alespoň pár hodin tady budou mít klid a budou si moci konečně odpočinout.

Lerien už už chystala se uložit se konečně z zaslouženému spánku, když pohledem zabloudila ke Gabrielovi, na chvíli se zarazila snad jakoby okamžik zaváhala. Možná trochu zželelo se jí toho nafoukaného floutka, co má hned na vše pohotovou odpověď. Nechala svou přikrývku na místě a odepjala od sedla Gabrielova koně jeho přikrývku.

Pomalu vykročila k němu. Znovu přiklekla vedle něj a přehodila opatrně přikrývku přes něj jakoby přikrývala malé dítě, co právě usnulo.
"Potřebuješ ještě něco?" promluví pak tiše snad aby jej neprobudila, kdyby náhodou už únavou dávno usnul.

Vypravěč - 01. srpna 2017 21:18

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Sen

Usnul jsi sotva jsi dolehl a zavřel oči. Však ani ve snu neměl dnes ti být dopřán tak úplně klid. Zdál se ti zvláštní sen. Viděl jsi v něm barda, kterého potkali jste v hostinci a jenž nakonec zapříčinil všechny události posledních hodin. Mlčky provázel tě ulicemi města a hrál přitom onen zvláštní nápěv beze slov, co už jste od něj zaslechli.

Sem tam měl jsi pocit, že zaslechl jsi od něj znovu ta zvláštní slova snad poselství či co, přestože jeho ústa se vůbec nepohnula. Flétna odemkne starcovo srdce.

Křivolakými uličkami vyvedl tě až někam za město. Ve stínu stromu zde seděl malý chlapec a v rukou svíral kabelu se zvláštním znamením, znamením, které znáš více než dobře, stejným, co má Lerien na medailonu i tím, co je na štítě. Vyjme z ní flétnu a začne hrát.

Bard v tu chvíli přistoupí těsně k tobě a znovu slyšíš jeho hlas kdesi ve své mysli. Flétna odemkne starcovo srdce.
Pak znovu ukáže na chlapce. Obraz se najednou změnil. Chlapec už nehraje, leží na zemi a zakrvácenou rukou svírá svou kabelu.
Zachraň ho! ozve se znovu s naléhavostí bardův hlas. Pak se celý obraz rozplyne.

Ráno budeš si z toho prazvláštního snu pamatovat každičký detail. Možná byl bys schopen zanotovat i tu melodii, kterou hrál bard na loutnu.

Gabriel Gallagher - 01. srpna 2017 21:35

… Pro mě nezáří, ale i tak hřeje …

(někde v lesích – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša)

Vlastně ani nevím co mě zrovna bolí víc. Abelard se obratně postaral o nohu a vypadá to snad i nadějně. Alespoň myšlenky už nemám tak temné, když nad tím tak přemítám.
Jsem snad tak unavený, že nedokážu rychle usnout.
Pořád v hlavě vidím vše co se zatím stalo. A stalo se toho spoustu špatně. Taková smůla se mi na paty ještě nikdy nelepila a bojím se si dokonce přát aby už to přestalo. Mohl bych se snad dočkat i další pohromy? Ještě o něco horší?Ne, horší už to být nemůže.

Cítím jak mě tlačí mé vlastní nože v bedra, v noze mi ostře tepe bolestí, hrudník se s každým nádechem snad zmenšuje a v ramenou už ruce pomalu necítím.
Přejedu si jedním předloktím po obličeji. Snad jako kdybych se ho snažil rozedřít a ze všeho se probudit jako ze zlého snu.
Pak si na obličej položím obě dlaně v rukavicích. Ještě je z nich cítit prach a všechna špína téhle cesty.
Nejvíc ze všeho mě děsí vzpomínka na mladého barda. Ať to udělal kdokoliv, bude zkušený a stačí jen chvíle nepozornosti … klidně nás mohl sledovat stále a někde ze stínu si počká než usneme.
Nemám ale sílu být otravný, nemám sílu … co?

Překvapeně ustrnu v přemýšlení, když cítím jak mi přes břicho někdo položil přikrývku. Dlaněmi si sjedu po obličeji abych se mohl podívat a možná i něco říct.

Ty??? Ještěrko?

Jsem překvapený tak, že zaváhám s tím co bych měl říct. Srdce se mi rozbušilo a pod rukavicemi se mi zaškubaly koutky úst v úsměvu. Ale to by vidět neměla.

Cože se staráš o zraněného? Snad nejsem jen k politování. Byl bych raději k něčemu … ne, klid a klid. Je Ondřejova.

Pomalu se nadechnu a vydechnu, když na mě promluví. Sundám si ruce a založím si je v leže na hrudníku. Lehce děkovně se pousměju a slova ze mě vyjdou rychleji než si je promyslím pořádně.
„Abys nebyla princezna … tedy …“ zaváhám, usměju se o něco víc a pokrčím rameny.
„Chtěl jsem říct, že to nebylo ani třeba. Ale díky, takhle nebudu ráno celý promáčený rosou.“ ukážu ji v širokém úsměvu zuby.

Kdybys tak nebyla princezna. Tohle všechno by nemuselo být, tohle všechno by pak bylo na někoho jiného. Navíc jsi Ondřejova princezna a brzy tahle cesta skončí, ty na trůně. Alespoň budu vědět kde jsi. Čeká tě hezký život Ještěrko krásná. Kupa dětí, manžílek jako lusk, přepych, služebnictvo. Každý den budeš mít co jíst a pít.

Hledím na ni trochu nejistě a pohled mi skončí u jejich zelených očí. Těch hlubokých tůní, kde jsem se už dřív utopil.

Abelard Smecker - 03. srpna 2017 17:36

Tábořiště

Co naplat, musíme opět cestovat. A opět na koni. Na Gabrielova slova jsem jen kývnul a nechal se vysadit do sedla, než jsem byl z posledních sil nucen vzpomenout si na to, co mě Lerien o jízdě na koni naučila. Kdysi jsem to všechno věděl, ale je to tak daleko, že to ani snad není pravda. Mnohem víc daleko než dávno, pomyslím si.

Na místě beze slova po hmatu povolím řemeny na koňském sedle a rozepnu je. Poté sedlo sundám a položím jej hned vedle. On pro to někdo najde vhodné místo. Jak budou rozděleny hlídky, nechám na ostatních. Sám se k ničemu nehlásím, však oni mě vzbudí, když mě bude potřeba. Uložím se ke spánku v podstatě tam, kde stojím a Trinke se jako obvykle natiskne ke mě.

Pak se ozve táborem rozhovor Gabriela a Lerien. Po jeho první odpovědi vydám sykavý zvuk pozdě zadrženého smíchu a hlavou mi proletí pár nápadů, jak nevhodně poukázat na to, co už je všem jasné, ale usoudím, že když už jsem od odjezdu nepromluvil, nebudu si svůj mlčenlivý odpočinek přerušovat hloupými poznámkami...možná příště. Víc si jich už příliš nevšímám a během následujících několika okamžiků usnu tvrdým spánkem.

Vypravěč - 03. srpna 2017 21:39

Tábořiště

Lerien trochu překvapeně zvedne obočí, když zazní to neobvyklé přání, pak se jen usměje.
"Tak to ti asi nesplním." Její oči zahledí se na okamžik do těch tvých a zas máš pocit, že ten pohled propaluje se až do nejtemnějších koutů tvé duše.

"Dobrá, tak tedy dobrou noc." popřeje pak ještě a pomalu se zvedne. Kousek stranou zachumlá se do své přikrývky a za chvíli už spí spánkem spravedlivých.

Noc tentokrát proběhla v klidu. Jen Lerien sem tam pronesla cosi nesrozumitelného ze spaní. Snad únava a události posledních dní nedopřejí ji klidného spaní. Z hlídky byl vynechán jen Gabriel. Ondřej vzbudil Lerien, ta předala svou hlídku Abemu a nakonec byl probuzen i Saša.

Probudili jste se, když vás první sluneční paprsky prosvítající skrz listoví polechtají na tváři. Po klidné noci je nálada zase o kousek lepší.
"Dobré ráno." pozdraví Ondřej všechny a protáhne se. Ze sedlových brašen vyloví něco ze zásob jídla. Kus sýra a sušené maso, podělí všechny a sám se pohodlně usadí na zemi opřen zády o strom.

"Tak možná je čas nám říci, jakpak jste včera pořídili." kývne hlavou směrem ke štítu opřenému o strom. Lerien mu pak v krátkosti vypoví, co vše se událo v hrobce.

"Ten štít," pokračuje pak Lerien, "mám za to, že máme v rukou jeden z klenotů a díky němu známe i podobu těch ostatních." zvedne se ze země a vezme stříbrný štít do ruky.
"Je rozdělen na osmnáct výsečí a v každé je jeden symbol - kalich, stůl, kámen, podkova, obraz,
meč, sekera, kopí, kniha obilí čapka, halena, žezlo, náramek praporec a flétna, poslední výseč je prázdná, ale na štíte je tenhle symbol." poukáže na svůj medailon.

"Teď jen přijít na to, kde jsou ty ostatní. Ale další bychom asi měli hledat flétnu. Už jen pro to,
co nám sdělil ten bard. A pak..." na chvíli se odmlčí.
"Měla jsem zvláštní sen, nad jakéhosi hradu vznášelo se hejno černých chromých havranů, když zazněl hlas flétny odletěli pryč a z hradu vyšel shrbený stařec v černé kápi." možná to nic neznamená, ale možná také ano.

"Než vyrazíme dál, třeba nás něco napadne." promluví Ondřej zamyšleně.
"Každopádně bychom se měli rozhodnout, jestli ještě chvíli zůstaneme tady nebo se vydáme do tábora marodérů a nabereme trochu sil i zásob." koukne po ostatních, co oni na to.

Gabriel Gallagher - 04. srpna 2017 19:47

… Pusa na klíček a ráno bez nálady …

(V lesích – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša)

Nechce splnit a já se ani nedivím. Není v tom jistě důvod ten, že by se ji nepozdávalo být chudá, žít ve špíně a dřít se jako kůň … Ne, jsou v tom zřejmě povinnosti. Povinnosti. V tom případě bych ti asi měl něco říct Princezno, dřív než bude pozdě a než nás povinnosti zase rozdělí, ale ...

Má tvář zvážní, obočí stáhnu k sobě. Už otvírám pusu, když můj pohled zabloudí i k Ondřejovi.

Na co si to hraju? Nejsem nic, jen zlodějíček co si přerazil snad všechny kosti v těle a nejvíc ho stejně bolí jen těch pár gramů svalu ve středu hrudi.

Popřeje mi dobrou noc a já se snažím odvážit ke slovům dřív než bude moc daleko.
„Lerien … ?“ pronesu tiše, chci k ní vztáhnout ruku, ale v půli cesty si to rozmyslím.

Mlč Pitomče! Tahle prostě pro tebe není, a nebude! Smiř se s tím! pokárám sám sebe za tu troufalost se k něčemu odvážit.

Nesmělý pohled vystřídá chabý pokus o omluvný klidný úsměv.
„… dobrou noc i tobě.“ počkám s pohledem dokud se neotočí a pak se zase zahledím nad sebe do tmy.
Praštil bych do něčeho, stačil by i někdo. Jsem hlupák. Co to mělo být?! Vyžeň si to z hlavy Gabrieli!

Ruce si složím zase přes hlavu. Vím, že neusnu. Cítím se rozrušený, naštvaný, bolavý a celkem zničený. Nedokážu ji to říct a myslím, že ani nechci. Však k čemu by to bylo, jen by se mi pak vyhýbala a Ondřej by mě tady nechal uprostřed lesů.
Pomalu se přetočím na bok, zády k ostatním. Ruce si založím na hrudi a pokusím se usnout alespoň na chvíli. Teď už je vlastně jedno jestli tady jsem nebo ne. Hlídku bych asi obstarat nedokázal.
Při přemýšlení se snažím pohnout zraněnou nohou a zjistit jestli bych se dokázal alespoň postavit, možná bude pro začátek stačit s nohou jen pohnout bez větší bolesti.

Probudím se ráno, jako kdybych nespal snad ani vteřinu. Bolí mě celé tělo, cítím se ztuhlý a bez nálady. Temné sny a ještě temnější vyhlídky mě pronásledovaly celou noc.
Otočený stále zády k ostatním jen poslouchám jak se probouzejí a jak spolu mluví. Nesleduju je. Čekám kdy padne slovo i na to, že jsem teď zbytečný. Bez toho abych se dokázal hýbat nebo utíkat budu jen mrzák na obtíž.

Všechny ty slova o štítu, o znacích a o tom co podnikneme dál mě vracejí zase k nepříjemným myšlenkám na to, že naše společná cesta brzy skončí. Ale ke konverzaci se nepřidám.
Na boku se podepřu rukou a pomalu se posadím, nohy si natáhnu před sebe a uhladím si vlasy. Trochu si odkašlu a protřu si unaveně obličej. Zády stále k ostatním.
Sundám si pak rukavice a praštím s nimi vedle sebe. Potřebuju si prohmatat nohu a zjistit jak na tom jsem a co vše zvládnu. Další cestu na vleku už absolvovat nehodlám. To jedině v bezvědomí, jinak mě na to znovu nedostanou.
Rozhodování, co budeme dělat dál, nechám na ostatních. Nemám ani ponětí co by bylo zrovna dobré udělat. A nemám sílu se dohadovat.

Saša - 05. srpna 2017 00:46

Snová noc, ranní odjezd

Usnu jak zabitý, ani si nepočkám na nějaké rozdělení hlídek. Jestli vůbec nějaké bude, třeba se prostě rozhodnou konečně nechat všechny vyspat.
Noc není tak klidná, jak bych si přál. Zvykl jsem si na špatné sny, na noční můry.....zvlášť dlouhou dobu bezprostředně po incidentu. Ale vždy to byly takové ty sny, ve kterých člověk jen okrajově vnímal realitu, všechno mu splývalo. Dnes večer to bylo jiné. Všechny ty detaily...nevím co si o tom myslet. Navíc i když si vzpomenu na ten sen, než jsem potkal v ruinách půlelfku, s tou divnou zahalenou postavou.

Probudím se až na hlídku, na kterou mne vzbudí Abelard. Už je ve vzduchu cítit větší teplo, takže za nedlouho bude svítat a ostatní se začnou budit. Jsem rád, že už zůstanu vzhůru a nebudu nikoho dalšího probouzet, alespoň nebudu mít přerušovaný spánek. I tak bych se nezlobil, kdyby další večer proběhl už konečně v poklidu, někde alespoň u ohně.
,,Díky." houknu na Ondřeje, když začne rozdělovat proviant. Zdá se, že ještě chvíli posedíme, než se vydáme na cestu dál. Lerien si vezme nalezený štít a začne k němu vyprávět nějaké informace ohledně klenotů. Přijde mi zvláštní, že by jich mělo být tolik. Pochopil bych tři, možná čtyři věci. Ale osmnáct?

,,Jak se může vznášet chromý havran?" zastavím ruku s kouskem sýra napůl cesty ke rtům. Zdá se, že nejsem jediný, kdo měl divné sny.
,,Flétna odemkne starcovo srdce....nevím jestli to k něčemu je, ale také jsem měl sen. Normálně bych to asi neřešil, ale přišlo mi to až moc skutečné. Chlapec, který má kabelu s tím tvým symbolem." poukáži na Leriin medailon. Asi to byl jen živý sen kvůli únavě, ale nic nezkazím tím, že se o něj podělím.
,,Ten kluk má i tu flétnu. Nebo možná měl, v tom snu byl zraněný. Nevěřím na tyhle divné věci, ale pokud bych si to měl nějak vyložit, tak asi jedině tak, že ta flétna bude další věc, kterou budeme teď hledat. Flétna otevírá starcovo srdce, takže možná potřebujeme tu flétnu, abychom se dostali do toho hradu, o kterém mluvila Lerien." zkonstatuji nakonec. Zní mi to všechno trochu absurdně, že jsem přišel s takovou teorií zrovna já. Sám se přitom nechci orientovat podle nějakého snu, jehož původ může být bůhvíkde. Ale cítím v tomhle povinnost o tom ostatní, nebo minimálně Lerien, informovat. Když ona sama se svěřila se svým snem a přikládá k němu nějakou váhu.

,,Pokud jde o návrat do tábora, já nejsem proti. Nevím jak jsme na tom se zlatem, ale myslím, že i tyhle zásoby se poněkud tenčí. Pokud tedy odtud rychle nechcete jet k tomu hradu, o kterém ale nevím, co by to mohlo být zač. Je někde v téhle zemi hrad, který má něco společného s havrany?" zeptám se všech naokolo.

Vypravěč - 05. srpna 2017 21:28

Les

Lerien pozorně poslouchá Sašovo vyprávění o jeho snu. Sem tam se ovšem neubrání pohledu na Gabriela, který se tváří jakoby ho tohle celé vůbec nezajímalo. Jako bychom ho ani my nezajímaly...že by špatná noc?....

"Nevěříš na divné věci..." pousměje se děvče, když svou pozornost opět věnuje Sašovi.
"Možná bys měl s jednou divnou věcí jsme se včera potkali v hrobce." podotkne pak ještě s úsměvem.

Pak se do rozhovoru vloží i Ondřej.
"Takže flétna a ruiny hradu. No to není moc vodítek. Ale zásoby by to doplnit chtělo takže tábor a pak se uvidí." kývne jen.

Lerien se mezitím pomalu zvedne a dojde až ke Gabrielovi, který zkoumá svou nohu a vypadá naštvaně a rozmrzele a unaveně a snad i bolavě. Rána na noze se ozve při nějakém neopatrném pohybu, ale jinak to celkem jde. Obvaz drží na svém místě a žádná krev neprosakuje. Nebude to na žádné rychlé běhání, ale opatrnou chůzi by zvládnout mohla, aniž by tě zradila.

"Jak jsi na tom?" osloví Gabriela děvče a zkoumavě se na něj zadívá.
"Nebo s námi dnes snad nemluvíš?" zeptá se s úsměvem ve snaze trochu ho rozptýlit. Těžko říci proč se najednou snaží být příjemná zrovna na něj. Snad se tak trochu cítí zodpovědná, za to, co se stalo. Je tu přeci kvůli ní. Snad jen chce trochu stmelit tuhle prapodivnou skupinu, co je každou chvíli tak trochu na nože.

"Možná by se na to měl ještě podívat Abe, než vyrazíme dál." poukáže na jeho zranění.

"Žádný hrad, co by měl něco společného s havrany neznám." odpoví Ondřej Sašovi.
"Ale třeba to někomu z marodérů bude něco říkat, jsou ze všech koutů Sonoru." pokračuje dál a pomalu se zvedne.
"Je čas vyrazit." poskládá přikrývku a koukne směrem ke Gabrielovi a Lerien.

Gabriel Gallagher - 06. srpna 2017 10:44

… Krokem …

(V lesích – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša)

Rukou si opatrně přejedu po noze, ke kotníku a zase nahoru ke koleni. Utěšuju se myšlenkou, že to nevypadá zas tak zle. Chodit bych mohl, dokonce snad i jet na koni. Abelardovo léčení se zdá být víc než úspěšné. Sakra. Teď dlužím i jemu a to mnohem víc, než jen velký dík.

Lehce si prohmátnu svaly, když mě rána zabolí a já při tom lehce siknu bolestí. Konverzaci za zády jsem vnímal jen jako kulisu a nevěnoval jsem ji velkou pozornost. Dolétlo ke mě pár slov o hradu, havranech a jakémsi podivném snu.

Ze zamyšlení mě vytrhla Lerien, která vedle mě nečekaně promluvila. Věnuju ji rychlý překvapený pohled a ihned mám na tváři i milý úsměv. Ještěrko? Ty, tady, u mě, za co?

Její přítomnost mi na tváři vykouzlila úsměv, ale v myšlenkách přivodila chaos. Uvědomím si hned záhy, že bych se měl snad chovat trochu rozumně, snad si ji i nevšímat a tak se zahledím zase na svou nohu. Zaměstnaný falešným zkoumáním zranění.
Něco se ptala a tak bych ji měl odpovědět. Už jsem se chystal pronést, že je to v pořádku, když mě obviní z toho, že s nimi snad nemluvím.

Stočím hlavu k ní na stranu, pohled směřuju k zemi a hlavou trochu zavrtím
"Možná mi jen vyschlo v hrdle a taky jsem myslel, že ... že rozhoduje Ondřej, tak se do toho nepletu." na krátkou chvíli se ji podívám do očí.
Chtěl bych ti říct tolik slov krásko a přesto ze sebe nedostanu ani jedno. Vždy když se na mě jen podíváš, když na mě promluvíš ...

Pohled zase sklopím k zemi, když začne o tom, že by mě měl vidět zase Abe.
"To je ... je to dobrý. Chodit dokážu a kdo ví co se ještě přihodí. Už to vlastně ani nebolí." ... a taky už jsem i tak dlužný Až moc.

Vezmu si rukavice a abych ji dokázal, že další ošetření už nepořebuju tak se podepřu na rukou a zdravé noze. Taky proto abych se on ni zvedl a mohl odejít. Budu se ji muset začít vyhýbat pokud nechci skončit na tom špatném konci šavle. Jen to, že si vedle mě sedla mi zase rozbušilo srdce a dodalo novou sílu k překonání veškeré bolesti.
Trochu poskočím na své nezraněné noze. V zádech mě píchlo, žebra se mi svírají a poraněnou nohou jen opatrně došlápnu. Je to lepší, zvládnu snad i pomalu jít. Jo, bude to dobrý.

Shlédnu na Lerien a pokusím se o spokojený úsměv zdravého a nebolavého muže.
Tak ještěrko, vrať se k ostatním. Nevšímej si mě, víš že ...
K tomu naštěstí Ondřej zavelí k odchodu. Pohlédnu i na ostatní. Beru to jako ukončení rozhovoru s Lerien. Snad si ničeho nevšiml. Zase shlédnu na krásku a neodpustím si ještě zdvořilé gesto. Klidně k ní natáhnu ruku abych ji pomohl vstát.
Usměju se na ni tak společensky jak jen dokážu, aby nikdo nemohl pochopit, co vlastně k princezně cítím. Kývnu hlavou a pozvednu obě obočí "Tak, jdeme."

Saša - 06. srpna 2017 21:30

V lese

,,To co bylo v hrobce byla magie řekl bych. Kouzlo, které mělo odehnat vykradače." odpovím Lerien svůj názor na přízrak Alvazoga. Možná se pletu, možná ne. Ale duchové a magie je něco jiného než sny a mozkové pochody.

Lerien se vydá starat o to, jak je na tom Gabriel. Toho času využiji k tomu, abych se připravil k odjezdu. Posbírám své věci, znovu si na sebe upevním části zbroje. Pokud Lerien nebude chtít jinak, vezmu štít znovu k sobě, abych jej schoval do pláště. Také už bych si měl pořídit nový kus tohoto oděvu, začíná být značně ošoupaný.
,,To je pravda, takový chlapy často vědí víc, než si myslí. Samo o sobě to nepůsobí zajímavě, hrad s havrany, takže na to obvykle nepřijde řeč u ohně." přikývnu souhlasně. Ale pokud se zeptá přímo, snad to někomu připomene nějakou vzpomínku.
,,Abe, Gabrieli, nic vám ty indicie neříkají?" zeptám se slepce a lapky. Ten už konečně šikuje k odjezdu. Jeho zranění nás bude brzdit, ale s tím se teď nedá nic dělat. Navíc odmítl Abelardovo léčení, což považuji za poněkud dětinské. Raději bude ostatní zdržovat, než aby si nechal uzdravit tu nohu. Ale s tím se bude muset vyrovnat nějak sám. Dojdu ke svému koni a připravím jej na odjezd, pak už jen vyčkávám až budou i ostatní připraveni k odchodu.

Abelard Smecker - 07. srpna 2017 19:49

Ráno je mi nabídnuto jídlo, což ocením. Vzal jsem si něco s sebou, ale to mi už došlo před dvěma dny. Když padne návrh pro návrat do tábora, jsem pro. "Myslím, že bychom si měli odpočinout a vybrat další místo, kam půjdeme. A taky aspoň dáme vědět ostatním, že jsme ještě neskapali," dodám ponuře. Kdo ví, co mohou znamenat sny. V mém případě nikdy nic důležitého a zřejmě to tak zůstane. Není to něco, čemu bych dával váhu, to se jen fantazii nedaří spát, zatímco tělo ještě spí.

"Magie? Přízrak? Bývají tyto věci běžné? A jestli tě to mělo jen odehnat, mohlo tě to zranit?" Zeptám se se zájmem Saši. Sám jsem nebyl u toho, co se tam dole stalo, ale slyšel jsem údery. Zněly až příliš skutečně.

Ať si Gabriel protestuje nebo ne, jeho rány zkontroluju, abych věděl, jestli stehy drží a jestli se nerozšířila infekce. Snažím se mu co nejvíce ulevit od bolesti, aby zvládl dnešní cestu, aniž by nás musel zdržovat. "Docela by mě zajímalo, co jsi vyváděl." Řeknu mu během procedury.

Vypravěč - 07. srpna 2017 21:05

Les

Lerien jen lehce zakroutí hlavou, když Gabriel pronese, že zde beztak rozhoduje Ondřej.
"Možná je momentálně vůdce marodérů, ale i jim naslouchá, nechce rozhodovat bez vás."
Když pak chce vstát, položí mu ruku na rameno, aby ho zastavila.
"Tak to ne. Brzdi trochu, příteli. Hádám, že tě budeme ještě potřebovat, celého. Drzý šikovný zlodějíček se vždycky hodí." rezolutně odmítá to, že by se zvedal, aniž by mohl Abe odvést svou práci.

"Můžeš to brát třeba jako rozkaz své budoucí princezny. Na hrdinství bude ještě času dost." mrkne na něj a rozhodně nedovolí, aby se zvedl dříve, než bude Abe hotov. Ten, jak se zdá, také na žádné protesty nebere ohledy, takové přesile se nedá moc odporovat.

Lerien se zvedne až když je Abe hotov a jen na Gabriela lišácky mrkne, než se zvedne a odejde ke svému koni.
"Ondřeji, cestou se musíme někde zastavit, abych si sehnala jiné šaty. V tomhle se vážně cestovat nedá." otočí se k Ondřejovi a zamračeně trochu pozvedne roztrhané šaty kurtizány. "Nehledě na to, že je to velmi nepohodlné." pronese pak ještě tiše spíše jen tak pro sebe, když sedlá svého koně.

"Kdybys je tak neupravila, docela by ti slušely." odpoví Ondřej s úsměvem, ale po pohledu, kterým ho Lerien sjede, raději nasadí vážný výraz.
"Pokusím se to nějak zařídit. Nejsme daleko od jednoho městečka, snad by ses tam mohla se Sašou pak vydat pro něco vhodnějšího, vy nás pak snadno doženete, řeknu vám, až budeme blízko." pokračuje a Lerien jen souhlasně kývne a prosebně koukne na Sašu.

"Tak panstvo, připraveni k odjezdu? Gabrieli, vážně to zvládneš?" ptá se Ondřej a koukne po lapkovi.

Gabriel Gallagher - 07. srpna 2017 22:08

… Rozkaz, Vaše Veličenstvo …

(V lesích – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša)

Položí mi ruku na rameno a mnou projede bolest. Jen malá část je ale fyzická, tu větší část cítím za hrudní kostí. Zase se mi rozbuší rychleji srdce.
Otočím se tak, aby mi nemohla vidět na obličej, protože musím zavřít oči a tvář stáhnout v bolestné grimase. Kdybych nebyl bolavý, nebyl by pro mě problém se prostě postavit i kdyby se mi pověsila kolem krku. Takhle to nemůžu riskovat.

Nebo bych snad měl? Kdybys tak věděla, ještěrko. Neměla bys to dělat, ne … měla bys to dělat … nevím. Už se ve svých vlastních myšlenkách začínám ztrácet. Ztrácím tu jistotu se ti vyhýbat.

Zhluboka se nosem nadechnu, abych nasál odvahu se na ni otočit s nadneseným pohledem uraženého floutka.
„Drzý? To si mě zřejmě s někým pleteš, ještěrko.“ nakonec se široce ušklíbnu. Drzost mě dostala až sem a jen tak se jí teď nevzdám. A mám pocit, že tebe se už taky nevzdám Krásko.

Můj úšklebek se stane milým úsměvem a probudí mě až její další slova o rozkazech. Nadzvednu překvapeně obočí a trochu se odtáhnu.
Rozkazy? Skupinka marodéru a rozkazy? To jsou dvě věci z úplně jiných konců světa.

Nahlas se zasměju „Veličenstvo, ať je po tvém.“ připustím nakonec a zůstanu sedět.
Ona na mě mrkne a já se zatvářím skoro překvapeně. Chvíli se to snažím pochopit a do toho se na mě vrhne zase Abelard.
S pozvednutým obočím stále sleduju Lerien. Její hluboké zelené oči. Mrkla na mě jako kdyby chtěla žertovat … a se mnou. A to, že mi Abe zase zkouší prohmatávat ránu na noze je mi najednou úplně jedno. Bolí to a přitom se na něj ani neotočím. Dokud taky nepromluví.

„Co by, tancoval sem na střeše stodoly.“ odpovím pobaveně na jeho otázku. Vlastně ani nevím jak bych mu to vysvětlil. Stalo se a víc se k tomu není třeba vracet.
Teď se ale cítím mnohem lépe a vím, že jízdu na koni dokážu zvládnout. Dokonce si i na protest zahýbu s prsty v botě, abych zkusil jestli to nebude bolet.
„Díky Abe.Už dobrý, úplně dobrý.“ pronesu o něco klidněji, když se Lerien zvedne a odejde od nás. Taky se pak pomalu zvednu, zapřený o zdravou nohu a trochu poskočím abych se postavil.

Prohlédnu si Lerien jak si stěžuje na svou garderóbu. Nevidím v tom nic špatného, ale je pravda že takové šaty se k ní nehodí. Slušela by ji bílá a nebo vůbec …

Zavřu oči a musím se otočit zády a zatřepat hlavou, abych si vyhnal z hlavy její podobu, tentokrát zcela bez jakýchkoliv šatů. O něčem se chvíli dohadují a pak se Ondřej obrátí na mě se slovy - ‚zvládneš to?‘

Otočím se na něj a široce se usměju.
„Ten plášť byl fakt hezkej, ale už mě na něj znova nedostaneš. Takže si vlezu na koně jestli dovolíš.“ vlastně nevím na co přesně se ptal, ale pomalu mě zase zaplavuje má dobrá nálada.
Přikývnu a pozvednu obočí, aby snad pochopil že to byl jen vtip a otočím se abych si pomalu došel ke koni a nachystal se k jízdě. Tentokrát v sedle.

Saša - 07. srpna 2017 22:26

Les

Šikovný bych vynechal. napadne mne při tom výpisu předností, kterými by měl Gabriel oplývat. Ale třeba umí něco z toho řemesla, kterým by měl podle Lerien oplývat.
Po chvíli se ještě připomene půlelfka, že by si měla sehnat nové šaty. V tomhle má pravdu, kdyby takto cestovala, poutalo by to zbytečnou pozornost. Nehledě na to, že by jí patrně i vyhovovalo zpětné maskování se za mladíka.

,,Můžu ti půjčit plášť, ale pak bych ten štít jen těžko skryl." navrhnu Lerien jediné řešení její situace, se kterým jí mohu nějak pomoci. Pokud však chce, aby o existenci štítu v našem držení nikdo nevěděl, budeme muset vymyslet jiný způsob, jak jej schovat.
,,Ale kdyby je tak neupravila, tak se mohla dostat do větších problémů, než ve kterých včera byla." odvětím Ondřeji. Události v kryptě mohly být o hodně nepříjemnější, kdyby v té tmě na útěku zakopla o lem nebo se jí šaty někde zachytily. Asi jsem z celé skupiny jediný, který vnímá Lerien víc jako tulačku za dobrodružstvím než jako nástupkyni na trůn. K tomu jí pořád zbývá ještě velký kus cesty. Na pohled Lerien jen pokrčím rameny.
,,Půjdu kam půjdeš ty. Pokud se chceš cestou zastavit pro nějaký normální oděv, tak v tom nevidím problém." zhodnotím celou situaci ohledně šatů. Pak se zamyslím nad otázkou Abelarda a chvíli si rozmýšlím odpověď. Ve věcech magie bude učenější než já, já jen vím co a jak, ale neznám původy a příčiny.

,,Běžné je diskutabilní slovo. Pro někoho, kdo se o takové věci přímo zajímá to asi je běžné. Ale neřekl bych, že na takovou věc narazíš jenom tak. Buď to byl skutečně duch nebo magická past na zloděje. V obojím případě ti to může ublížit, v tom druhém případě ovšem je to jisté. A raději jsme z té hrobky utekli dřív než jsme se tomu stačili přesvědčit. Každopádně moje zbraň mu nemohla udělat nic. Vím jenom tolik." zhodnotím nakonec svůj dojem z přízraku, se kterým jsme se včera s Lerien setkali.

Lerien - 08. srpna 2017 20:42

Zpět k marodérům

Jsem vcelku ráda, že se Gabriel nakonec nechal ještě jednou prohlédnout. Přeci jen nevíme, kdy zase budeme mít naspěch...

Od rána mám zas po delší době dobrou náladu a úsměv na tváři. Konečně jsem se pořádně vyspali, rameno už mě nezlobí, máme v rukou jeden z klenotů, víme, co jsou další klenoty a snad máme i vodítko, jak se dostat k dalšímu. Moc dobře vím že jsme teprve na začátku a to nejtěžší máme ještě před sebou, ale snad si mohu dovolit doufat, že se to nakonec přeci jen podaří.

"Když pak štít necháš u Ondřeje, až se vydáme do města, asi tím pláštěm nepohrdnu, takhle nemůžu mezi slušné lidi." odpovím Sašovi a znovu poukážu na šaty, ve kterých se opravdu necítím.

Saša si očividně za všech okolností zachovává vážnou tvář a přístup profesionála.
On se jen dobře baví na můj účet, víš?" reaguji na jeho poznámku o možných následcích neupravených šatů. Ondřej moc obře ví, že jsem se vždycky raději proháněla v kalhotách po lese než se nechala v nablýskaných šatech poučovat o správném chování mladé dámy.

Než nasednu ještě kouknu po Abem. "Tak už sis trochu zvykl v sedle? Když si troufneš, můžem pak zkusit i klus. Přeci jen krokem všude tuším jezdit nepůjde."

Vyšvihnu se do sedla, konečně sama a bez pomoci a počkám, než jsou ostatní připraveni k odjezdu a Ondřej zavelí. Čeká nás pár hodin jízdy. Ondřej opět snaží se vést nás mimo cesty. S ohledem na Gabrielovo zranění i Abeho umění jízdy na koni jedeme jen krokem.

Když konečně zastavíme, Ondřej ukáže směrem, kde máme hledat městečko. "Snadno nás pak dohoníte, když půjdete po našich stopách. Buďte opatrní."
Chytnu váček s penězi, který mi hodí.
"Poslední, budeš s nimi muset nějak vyjít."

"Neboj, nějak si poradím." kývnu na něj.
"Sašo, mohu tedy požádat o plášť?"

Když pak vyrazíme směrem, který nám naznačil Ondřej, nechám jet Sašu prvního. Za nedlouho vyjedeme z lesa a po chvíli se před námi objeví první domky.
"Doufám jen, že tu něco seženem." prohodím jen k Sašovi. "Tak hurá na nákupy."

Ondřej - 08. srpna 2017 21:49

Zpět k marodérům

Ještě chvíli koukám za těma dvěma, než nám zmizí z dohledu. Nerad ji spouštím z očí, ale se Sašou je v bezpečí. Alespoň v to tedy doufám...

"Tak pánové, my ještě chvíli pokračujem dál, než dáme na chvíli odpočinek." otočím se pak ke zbytku a popoženu koně. Ještě hodinu nezastavíme, potřebujem se dostat co nejdál a tímhle tempem nám to potrvá.

Zastavíme u nějakého potoka, aby se koně mohli napít. "Tak tady si můžem chvíli odpočinout a počkat, než se nám vrátí z nákupů." sesednu z koně a kouknu po těch dvou, zda-li někdo nepotřebuje pomoci ze sedla.
"Co noha?" zeptám se našeho smolařského lapky. Jen doufám, že tímhle tu smůlu vybral na pár let dopředu...

Rozdělím ještě něco ze skrovných zásob, které se valem tenčí a se štítem v ruce usadím se na zemi, abych si ho pořádně prohlédl. Rukou přejedu po všech symbolech klenotů na něm vyobrazených. Jen kdyby tam ještě chtělo být uvedeno, kde je najdeme...

"Abe, můžeš Trinkeho poslat na obhlídku okolí? Jen tak pro jistotu, abychom věděli, zda-li se tu někdo kolem nepotuluje? O společnost moc nestojíme." oslovím pak Abeho.
Porozhlédl bych se kolem sám, ale tihle dva spolu o samotě jsou výbušnou kombinací, i když teď chvíli spolu fungovali relativně normálně.

Saša - 08. srpna 2017 22:53

Rozdělení, směrem k městečku

,,Nejsem zase tak nedůvtipný, neměj obavy." přikývnu Lerien, když se zastane Ondřeje. Vím, jak to myslel a také vím, že ani ona to nemyslí zle. Ale je zábavné sledovat, když si ostatní myslí, že to myslím vážně já. Asi bych nad tím neměl tolik myslet, pak to vede ke zmatkům.
Pokud jde o snahu Lerien přimět Abeho znovu jet na koni, měl bych k tomu také co říci, ale tohle si musí rozhodnout slepý muž sám, zda se do takového cvičení chce pouštět či nikoliv.

Cestou se rozhlížím okolo, ale nevypadá to, že by se ve zdejších krajích zdržovala nějaká havěť či lapkové. Možná za to může fakt, že se tady objevila skupina Ondřejových marodérů a tak se všechny ostatní jim podobné menší skupiny prozatím stáhly ze svých aktivit. Začínám chápat smysl armády jako odstrašujícího prostředku.
Po nějaké době nás Ondřej zastaví a poukáže směrem, kterým leží město. Sundám si ze zad plášť a vyjmu z něj štít, který mu podám. Poté s pláštěm dojedu k Lerien a ten půjčím zase jí. Ještě jednu nevýhodu to teď má a sice, že každý si může prohlédnout hned můj obličej. Ale třeba se nám tak podaří získat potřebné věci rychleji. Strach z neznámého je dobrá motivace.

,,Tak jedem." houknu na Lerien, když se rozhodne držet za mnou a vyrazím směrem, který nám Ondřej určil. Brzy zůstaneme odděleni od zbytku skupiny, která mířila dál do tábora. Netrvá to dlouho a dojedeme k prvním domům, značícím hranici civilizace.
,,Něco určitě. Kdyby tady byl nějaký obchod, bylo by to úplně nejlepší. Možná najít nějakého místního lovce, mohl by mít nějaké kožené a kožešinové věci na prodej. Přinejhorším takové, ze kterých by se dalo něco vyrobit. Jak si rozumíš s nití a jehlou?" zeptám se Lerien. Říkám to cíleně, aby bylo jasné, že taková možnost tady je.

Lerien - 09. srpna 2017 14:34

Na nákupy

Zabalím se do zapůjčeného pláště a hned se cítím o fous lépe. Popoženu koně a vyrazím za Sašou.
"No, to asi nebude nejlepší nápad, na všívání jsem nikdy moc nebyla. Abe si s ní rozhodně rozumí lépe, když někoho látá." odpovím na otázku týkající se šití. Nevím, zda-li bych si troufla přešívat si šaty. Vyspravit nějakou díru, ale přešít si šaty.

"Radši budu doufat, že najdeme něco, co se nebude přešívat." dodám pak ještě, když vjíždíme do města a porozhlížím se, zda někde neobjevím to, co hledáme. Poněkud podezíravých a někdy snad i trochu bojácných pohledů, které vrhají na místní na Sašu si raději moc nevšímám. Čím dřív budeme hotovi, tím dřív odsud zmizíme.

Nakonec se osmělím zeptat kohosi z místních. Trochu neochotně nám poradí, kde najít švadlenu. Vývěsní štít s vyobrazenými nůžkami a kusem látky dává tušit, že jsme na správné adrese.
"Možná bude lepší, když chvíli zůstaneš tady." mrknu na Sašu.

Nějakou dobu nechám ho venku u koní.
"Tak, co tomu říkáš?" zasměju se a otočím se kolem dokola, abych ukázala svou novou garderóbu. Tmavé plátěné kalhoty, modrá halena, kožená kazajka a poněkud starší plášť. Ale já jsem spokojená. Rozhodně je to lepší, než před chvílí. Vyskočím do sedla vrátím s díky Sašovi jeho plášť a popoženu koně.

Vyjedeme z města. Kousek za městem, ještě než sjedeme z cesty, zastavím koně. Mám pocit, že jsem cosi zaslechla.
"Slyšels to?" jakoby někdo volal o pomoc.

Aniž bych čekala na Sašu, popoženu koně tím směrem. Za chvíli se před námi objeví tři chlapíci zaujati někým před sebou. Snad lapkové zaujati svou kořistí. Zatím si vás nevšimli stojíce k vám zády. Když jeden z nich poněkud poustoupí stranou, můžete zahlédnout, že jejich kořistí je malý chlapec. Sašovi v tu chvíli dojde, že je to ten samý, kterého viděl ve svém snu.

Gabriel Gallagher - 09. srpna 2017 19:42

… Skromně …

(Cestou do tábora – Ondřej, Abelard)

Unaveně se opřu o koně než se odhodlám a odrazím se hlavně zdravou nohou nahoru a vyšvihnu do sedla. Chytnu si otěže a otočím se na cestu.
Tohle bude dlouhé a pomalé. Ale mnohem lepší než se nechat vláčet po zemi a cítit každý kořínek a kamínek. Nehledě na to, že má jeden hlavu přímo pod branou do koňského vnitřku.

Cestou jsem tichý. Každý pohyb koně způsobuje lehkou bolest, už tak vyčerpaným svalům a celému mému tělu. Noha se zdá být skoro jako zdravá. Nebýt toho Abelardova štrikování, tak by snad nic nešlo poznat. Jizev mám i tak dost po celém těle. O jednu víc …

Když se zastavíme uvědomím si teprve, že se skupinka zase bude rozdělovat.
A kvůli čemu? Kvůli šatům? Tak si je sundej.
Ušklíbnu se nad svou myšlenkou, ale nepromluvím. Jen se dívám jak to Ondřej nechává být, vlastně souhlasí. Být to na mě – nepustil bych ji nikam.
Mlčky nesouhlasně ostatní sleduju. Pohledem ještě doprovázím Lerien a Sašu než zmizí z dohledu a až pak se otočím za zbývajícími, Ondřejem, Abelardem a jeho chlupatým Voříškem.
„Podle mě to vůbec není třeba.“ postěžuju si sám pro sebe na rozdělení skupinky a trochu pobídnu koně, abych dohnal skupinku.
Hned když je dostihnu zpomalím. Bolest a únava už mě zase dostihly a tak se otráveně ploužím za nimi.

Zastavíme a já se nahnu dopředu, abych se opřel břichem a přehodil nohu. Svezu se pak s koně a jen pomalu se rozejdu. Noha si musí zvyknout, že ji zase zatěžuju.
Ondřej už jde pomoct Abelardovi ze sedla. Já na něj jen zakroutím rukou, že pomoct nepotřebuju.
Posadím se na zadek do trávy a natáhnu před sebe obě nohy. Pohled zvednu na Ondřeje, když se mě ptá jak jsem na tom.

„Půjde to. Hele, teď už se mě nezbavíš … tedy pokud zase nevytáhneš tu kořalku.“ zasměju se nad vtipem, který snad může pochopit jen on a já.

Nechám si podat něco k jídlu. Na téhle cestě už jsem musel i něco zhubnout, snad se brzy dostaneme k něčemu pořádnému k jídlu. Takhle by mi mohly začít za týden padat kalhoty.
Pak se Ondřej rozhodne poslat na obhlídku chlupáče. Ten by to mohl zvládnout. Přeci jen dokáže vyčmuchat asi kdeco a kdekoho. Pomalu žvýkám svůj příděl nakloněný trochu dopředu a rozhlížím se po okolí.
Snad se Lerien a Saša brzy vrátí. To mrknutí, cos mi věnovala musíme ještě probrat.

Saša - 09. srpna 2017 20:46

Po nákupech, nesnáze snového chlapce

,,Šít šaty a zašívat ránu jsou docela odlišné věci bych řekl." podělím se s Lerien o svůj názor ohledně šití z kůže. Také doufám, že najdeme nějaký obchod s oděvy, přeci jen pohledy místních nepůsobí dvakrát pozitivně. Ne že by vypadali nebezpečně, ale člověk v nervozitě je schopný splašit nějakou stráž kdoví odkud. Poslední, co se mi chce, je mít nějaké spory s rádoby strážci pořádku. Přesto však svůj zrak od místních neodvracím. Nemíním před nimi působit, že se bojím. Mluvení nechávám na Lerien, aby se zorientovala v místních poměrech. Nakonec jsme odesláni ke zdejší švadleně. Docela příhodné řešení toho, kvůli čemu jsme tady.

,,Jasně." mávnu na Lerien a seskočím z koně. Vyčkávám s nimi před obchodem a prohlížím si okolí. Pár okounějících zase rychle zmizí. Někdo by jenom tak lelkoval kolem, ale můj pohled prohledává okolí a hledá případné nějaké potíže, které by nás mohly potkat. Ale nikde se nic neděje.
Stočím zrak až jak uslyším vrznout dveře a z nich vyjde Lerien, tentokrát už normálně zahalená.

,,Nevhodné pro dvůr." zhodnotím její vzhled s lehkým ušklíbnutím. Zvykl jsem si na ženy nosící podobné věci víc, než na okrasné šaty.
,,Účelové, dobré pro cestování. Sluší ti. Dle mého víc než ty šaty předtím. Protože v těch každá žena vypadá hezky. Ale jenom málo jich může nosit tohle a zachovat si svoji krásu." dodám ještě, aby si nemyslela, že chci svou odpověď jenom tak odbýt. Asi to vyzní jako přehnaný kompliment, ale ptala se na můj názor, tak ho dostala. Převezmu si plášť a přehodím si jej zase přes ramena. Nasedneme na koně a už v lepší náladě zamíříme zase z civilizace pryč.

,,Hm." přikývnu na postřeh půlelfky, když se zastaví. Zdálo se mi, že jsem cosi slyšel, ale nepřikládal jsem tomu význam. Popoženu koně za Lerien, když se vydá tím směrem. Nedivím se, jako princezna se podvědomě bude vždy starat o podobné situace.
,,Cože..." nakloním hlavu na stranu, když dojedeme k té skupince. Tři muži kolem malého kluka. Toho malého však znám, i když komu mám vysvětlovat, že je to někdo, koho sem viděl když jsem spal.
,,Počkej tady..." houknu na Lerien vážně, vytáhnu dýku, kterou držím v ruce za lemem pláště a seskočím z koně, přičemž dupnu, aby to ti tři určitě zaregistrovali. Sám o sobě bych se k tomuto normálně asi neuchýlil. Ale Lerien by se určitě angažovala a tomu chci předejít.
,,Nějaké problémy pánové?" zeptám se, ruku s dýkou skrytou v plášti. Možná se ti tři prostě jen leknou a dají se na ústup. Mít před sebou osobu s kapucí přes hlavu, zpod které na ně zírá dvojice rudých očí by je mohla donutit nechat být svoji aktuální zábavu.

Vypravěč - 09. srpna 2017 21:39

Lapkové

"To bylo vyčerpávající hodnocení." usměje se Lerien na zhodnocení svého oděvu.

Když seskočíš z koně a rázně přikážeš, že má Lerien zůstat tam, kde je, chce něco nejprve namítnout, ale to už jsi seskočil z koně. Ti tři se trochu překvapeně otočili. Patrně nečekali, že se zde objeví ještě někdo. Jeden z nich chmátne po klučinovi, který snad chtěl využít chvíle jejich nepozornosti a v tichosti zmizet.

"Nikam mladej, ještě sme neskončili." chytne ho za límec a ke krku mu přiloží svou dýku. Chlapci se v očích objeví slzy strachu a zoufalství. V rukou křečovitě svírá svou kabelu, které se očividně nechce vzdát, jakoby to byl jeho nejcennější poklad.

Zbytek se věnuje tobě, na chvíli se možná pozastavili nad tvým vzhledem, ale mnoho strachu jsi jim nenahnal.

"Žádný, který by tě musely zajímat. Pokračuj, pokud nechcete ty a tvoje slečinka přijít k úhoně." promluví jeden z nich a svá slova doprovodí tím, že popojde pár kroků vpřed a vytasí svůj meč.

Lerien přeci jen nevydrží stát na místě a alespoň sesedne z koně a položí ruku na jílec svého meče, připravena zapojit se, kdyby bylo potřeba.

Ondřej - 09. srpna 2017 22:16

Na cestě

"Věř mi, že bychom s ní nevydrželi. Je umíněná a tvrdohlavá a když si vezme něco do hlavy, prostě bude po jejím, to má po otci." odpovídám Gabrielovi na jeho poznámku.
"A pak v těchhle šatech by nebylo moc moudré vracet se mezi marodéry. Byly až příliš...vyzývavé. Saša na ni dá pozor. A já mu věřím, pokud zase chceš něco dodat." kouknu po lapkovi, kterému se Saša nezamlouvá od začátku. Kdo z nás se mu vlastně zamlouvá?...Snad jen, ale ne... Nad myšlenkou, která mne napadne jen zakroutím hlavou. To je nesmysl.

Popoženu koně a vedu je dál.
Gabriel už vypadá o hodně lépe. I když je mi jasné, že zcela v pořádku to ještě není, i když se nám bude snažit dokázat opak. Unaveni jsme ale všichni.

"Copak ti ani trochu nechutnala?" ušklíbnu se nad jeho poznámkou.

Ještě chvíli pak věnuji pozornost štítu, který přinesli, než jej znovu zabalím do svého pláště a připnu k sedlu. Nechám koně volně popásat a sám se pohodlně usadím na zemi. Chvílí ničím nerušeného odpočinku vskutku také nepohrdnu.

Gabriel Gallagher - 11. srpna 2017 12:26

… Zpáteční lístek …

(Cestou do tábora, čekání na skupinku – Ondřej, Abelard)

… "Copak ti ani trochu nechutnala?" …

Pohledem se pomalu otočím na Ondřeje, tvářím se tak vážně jak jen to je možné a se žvýkáním na chvíli přestanu.

„Chutnala, vždyť jsem si ji musel vychutnat dvakrát. Jednou tam … a podruhé ven.“ při tom se začnu široce zubit a po chvíli i docela upřímně smát.

Co to na mě zkoušíš Ondřeji? Vtípky? Snad nám to přes vtípky může fungovat.
Lehce zakroutím hlavou a zahledím se na svou nohu. Tohle byla jen veselá chvilka, ale snad nás čekají další … mnoho dalších.

Zhluboka se nadechnu a s výdechem si musím odkašlat. Žebra mě zabolí jako kdyby mi do nich někdo vbodl čepel. Bolavě se nahrbím a jednu sevřenou pěst si držím před pusou, dokud se kašel neuklidní.
Pak se jen omluvně podívám na ostatní. No co, se zas tolik nestalo ne?

Prohlédnu si i štít, který zkoumá Ondřej. Je to dost divná věc. Určitě v tom bude nějaké sprosté magično. Na chvíli přemýšlím, jestli by nestálo za to tuhle věc prostě začít používat postaru – s mečem a království jednoduše dobít silou.
Ušklíbnu se a zase se věnuju okolí.

Měli by se vrátit co nejdřív. Však kolik času zabere koupit nějaký šaty, nebo si je prostě vypůjčit.
Netrpělivě si poposednu a natáhnu nohu do polohy, v které mě stehy nejméně tahají.

„Jak dlouho budem čekat?“ pronesu najednou. A hned se otočím na Ondřeje abych mu vysvětlil, co tím vlastně myslím.
„Jak dlouho než pro ně pojedem?“
Ano, přesně to myslím. Čekání není pro mě. Pokud se tedy můžu hýbat, můžu jet na koni, pak už mě neudrží ani Ondřej. Možná jen kdyby mi to bylo jedno, ale ono není. Co se děje s Lerien mi jedno určitě není.

Saša - 13. srpna 2017 12:03

Lapkové a kluk s taškou

,,K úhoně? To skoro znělo jako vyhrožování." pousměji se zpod kápě. ,,Řekněme, že nemám rád, když tři dospělí chlapy mají potřebu otravovat malá děcka." za sebou vnímám, jak Lerien sesedla z koně. Neříkám jí na to nic, těžko bych jí mohl zakazovat se do tohohle neplést a kdyby k něčemu došlo, je mi jasné že se okamžitě zapojí do situace.

Přeměřím si pohledem meč v mužově ruce, stejně tak jako jeho další případné vybavení, kterým viditelně disponuje. Druhý zůstává za ním, takže si je zřejmě jistý schopnostmi svého kolegy.
,,Takže to tedy chcete tou těžší cestou?" následuje z mé strany lehký povzdech a i já tasím svůj meč. Nedělám si starosti příliš s tím, že by toho kluka chtěli zabít. Kdyby chtěli, mohli to udělat už předtím než jsme sem s Lerien dorazili. Můj cíl proti prvnímu z těch raubířů je prostý. Parírovat jeho útok a skrytou dýkou mu zasadit smrtící úder.

Vypravěč - 14. srpna 2017 15:39

Lapkové

Ve chvíli, kdy tasíš meč, lapka pochopí, že se jen tak přesvědčit nedáte a zaútočí. Povede se ti odklonit jeho čepel. Na tváři se mu objeví trochu překvapený výraz, když mezi žebry ucítí ostrou bolest a v ústech záhy pachuť své vlastní krve. Upustil meč a ruce si v posledním zoufalém pokusu přitiskl na krvácející ránu, než se pomalu sesunul k zemi a s námahou ještě chvíli lapal po dechu.

Vida, jak rychle skončil jejich kumpán, byli zbývající lapkové poněkud zaskočeni, ovšem jen na okamžik. Ten, co držel vzpouzejícího se chlapce příliš neváhal. Uštědřil hochovi ránu do hlavy a ten se bezvláně sesunul k zemi. Na chvíli tak svou oběť znehybnil a měl volné ruce, aby mohl přispěchat na pomoc svému kumpánovi, který se právě probral z překvapení a se vzteklým řevem se vrhl na Sašu. Stojíš tedy před dvěma soupeři. Lerien zatím nikdo z nich nevěnoval nejmenší pozornost. Nezdá se že by ji brali jako nějakou hrozbu, před kterou by se snad měli mít na pozoru.

Dívka už ovšem svírá v rukou svůj meč a zezadu blíží se k jednomu z banditů.

Ondřej - 14. srpna 2017 15:53

Les

Jen se usměju Gabrielovu hodnocení mé pálenky. Však mu třeba ještě přijde k chuti.
Překontroluji sedla koní, zdali jsou správně dotažená. Ne, že by to bylo potřeba, ale prostě potřebuji jen něco dělat. Už se mne zase pomalu zmocňuje nervozita. Buď v klidu on se o ni postará a ona se také neztratí... uklidňuji se v duchu, ale moc dobře vím, že zcela klidný budu zase až ve chvíli, kdy budou oba opět v pořádku zpět.

Otočím se pak na Gabriela, co tak najednou projevuje starost o ty dva. Kdo z nich mu asi chybí víc?..že by měl o ni najednou přeci jen opravdu starost?...Nebo je to jen starost o svůj případný výdělek?...co já vím, pořád se v něm ještě nevyznám...

"Dej jim ještě čas." odpovím nakonec po chvíli.
"Nejsme tu tak dlouho, to víš ženská a nové šaty." usměju se pak trochu nuceně při téhle malé lži. Společenská garderoba, parádění a fintění bylo vždycky to poslední, co tuhle malou divoženku zajímalo. Moc dobře si pamatuju, jak se ještě jako malá čertila když ji navlékli do šatů s volánky. Vždycky se radši proháněla v kalhotách a staré košili po lese.

"A kdyby náhodou to čekání už bylo opravdu moc dlouhé, vy dva rozhodně nikam nepojedete." pokračuji pak ještě, aby bylo jasno.
"Ty bys měl teď myslet hlavně na to, aby ses dal rychle dohromady."

Gabriel Gallagher - 14. srpna 2017 20:22

… Nebude sedět v koutě …

(Cestou do tábora, čekání na skupinku – Ondřej, Abelard)

Sleduju ze země jak Ondřej nervózně přechází a kontroluje sedla. Taky mu to není jedno a taky by hned jel. Tak na co čekáme? Proč už nejedeme? Sakra, tak už pojďme!

„Jakože si je musí užít, kamaráde? A co ty tak vo tom můžeš vědět?“ ušklíbnu se na jeho poznámky o ženách a šatech a chvíli se dělám, že vůbec nerozumím tomu co říká. Jen nechci rozumět tomu co říká a možná ho i trochu rozptýlit mým drzým chováním. To většinou lidi vyvádí z míry a zapomenou i na to co je zrovna tíží.
Ondřejovi teď dlužím za mnohé. Ne za mnohé – za vlastní život. Ale být na něj trochu drzý, pro jeho vlastní dobro, to je snad v tuhle chvíli přípustné.

Široce se usměju a mávnu rukou, na znamení toho, že jsem to nemyslel zle. Jen jako pošťouchnutí.

„Neměli jsme se rozdělovat kvůli šatům, klidně bych tam zajel sám. Já už sem použitelný.“ rozhodím lehce rukama a nechápavě se na něj ohlédnu při protestu o tomhle rozdělení skupiny. Nebylo to snad nutné. Nějak bychom to vyřešili. Mohl jsem jet nakoupit sám, nebo Saša. Nebo bychom cestou něco našli. V tu chvíli mě ale protesty nenapadly. Teď když mám čekat jsem s každou vteřinou naštvanější. Už bych jel.

Pak začne o tom, že já a Abelard rozhodně nikam nepojedeme. Hele, kamaráde, brzdi trochu, tohle zní dost osobně.
Překvapeně na něj pohlédnu a poškrábu se na hlavě „Co?“ To byla urážka nebo starost?
Zvednu do vzduchu bolavou nohu a v sedě s ní lehce zakroužím.
„Myslíš tohle?“ kriticky zhodnotím pohledem svou nohu a zatvářím se nakonec docela spokojeně.
„Docela dobrý ... díky Abe.“ široce se usměju a pokloním se Abelardovi.

Pak se nadechnu a škrobeně se podívám na Ondřeje „Dost na sebe myslím, abys věděl.“
Pomalu se zapřu rukama a postavím na nohy, takhle sedět a nic nedělat tedy dlouho nebudu.

Založím si ruce na hrudi a obrátím se k němu čelem „Kdo jiný by to taky měl dělat že. Zvládám ale víc věcí. Takže ještě jednou – a tentokrát se mnou mluv jako kdybychom byli na chvíli přátele – Jak dlouho než pro ně pojedem?“ šiiroce se usměju. Nevydržím sedět.

Přesně tak a možná i něco víc. Tak nějak jsem si na tebe zvykl Ondřeji. Od první chvíle jsem věděl, že spolu něco prožijeme. A není to jen dluhem, který k tobě teď mám. Společné zážitky z tebe snad časem sloupnout tu tvrdou ulitu a jednou se spolu napijem na zdraví. Upřímně, jako přátelé.

Saša - 14. srpna 2017 22:13

Lapkové

Lapka možná už něco zažil při své profesi, ale válečník to tedy není. Že zrovna taková osoba nebude čekat takovou zákeřnost, jako je ukrytá dýka v plášti. Vzduchem se rozlehne zařinčení kovu o kov, jak do sebe čepele narazí. Sklopím zápěstí a cuknu rukou do strany a plynulým pohybem druhé ruky zabodnu hrot dýky ze strany mezi lapkova žebra. Zpětným pohybem ránu rozšířím až z ní vychrstne trocha krve na zem. Rudou spršku následuje lapkovo tělo.

Lapka držící kluka zareagoval podle očekávání. Nemají zájem ho zabíjet, pravděpodobně na to ani nemají žaludek, aby zabili dítě. Odepnu sponu na plášti a nechám jej spadnou na zem. Teď už by mne jen omezoval v pohybu. Hrotem meče protočím ve vzduchu malé kolečko. Pokud jde o zbývající dva lapky, dávám si pozor, abych je měl pořád oba na očích. Přenáším váhu z jedné nohy na druhou. Periferně zaregistruji Lerien. Párkrát rychleji švihnu čepelemi, abych držel pozornost obou protivníků na sobě. Zkusmo udělám proti tomu napravo výpad mečem a znovu se stáhnout zpátky do obranného postoje. Účelem této akce je dát Lerien čas něco nepozorovaně podniknout.

Vypravěč - 14. srpna 2017 23:23

Lapkové

Zatím si oba všímají jen tebe. Když uděláš výpad proti lapkovi napravo, rychle se kryje. Jeho kolega se mezitím chystal zaútočit, když se setkal s mečem Lerien, která se několika rychlými kroky přesune k němu a nedá mu nejmenší šanci k nějaké akci. Zastaví se v nápřahu a sveze se k zemi. Lerien nebrala žádné ohledy na někoho, kdo se neštítil trápit malého kluka a zaútočila nepozorovaně zezadu.

Poslední lapka trochu znejistěl, když jeho dva kumpáni leželi na zemi v tratolišti vlastní krve. Bylo na něm vidět, že by nejraději vzal nohy na ramena a vykašlal se na kluka, jen kdyby si zachránil život. Lerien vypadala jako bohyně pomsty a bylo na ní vidět, že ho nehodlá nechat beztrestně odejít. Její meč znovu zavířil vzduchem, lapka zatím zvládal se krýt, ale šanci zaútočit neměl. Lerien v rychlém tempu zasypávala lapku ranami a čekala na jedinou chybičku, kterou by udělal.

"Nech mi ho a postarej se o toho kluka." prohodí k tobě jen tak mimochodem. Jakoby si s lapkou jen hrála jako kočka s myší a snad se u toho i bavila. Nevypadá to, že by jí dělalo nejmenší problém udržovat rychlé tempo, které nasadila.

Abelard Smecker - 15. srpna 2017 14:52

Les

Poslat Trinkeho na obhlídku...toho se musí využít, z toho chlapa mi brzo hrábne, pomyslím si. "Jistě, ale půjdu s ním...kdyby se něco dělo, uslyšíme vás." Odpovím krátce a vydám se i se svým kamarádem asi padesát kroků do lesa.

Tam pošlu Trinkeho ještě dvakrát tak daleko a chůzí začnu opisovat kruh okolo našeho tábořiště. Ještěže neumím číst myšlenky, z toho lapky by mi hráblo... pomyslím si a soustředím se, abych o nic nezakopnul. Teď tu Lerien není, lepší příležitost promluvit si s ním o tom jeho zadýchávání v její společnosti, se mi asi nenaskytne. A přítomnost Ondřeje mu stáhne žaludek dostatečně na to, aby pro jednou neměl na všechno odpověď...aspoň ne tak pohotovou, jako vždycky.

Můj kruh má jen malý poloměr a proto mi postačí chůze. Trinke se drží ve stabilní vzdálenosti ode mě, ale opisuje podstatně větší kruh a proto musí běžet. Je to šikovný pes...nemusím jej ovládat,
aby věděl, co dělat...známe se dokonale. A mě tohle chybělo, být zase chvíli v tichu. Gabrielův a Ondřejův hovor slyším jen útržkovitě, ale protentokrát se jej snažím naopak nevnímat a užít si svého klidu. Naslouchat zvukům lesa, jak šumí stromy, zpívají ptáci a po zemi i pod ní se prohání malinkatí živočichové.

Když tímto způsobem dokončíme dva kruhy, zamířím zpět do tábora, vím, že Trinke mě vzápětí dožene. "Pokud chceš radu, jak by mohl člověk jako ty dosáhnout svého...měl bys pro ni padnout," řeknu Gabrielovi bez obalu, když se objevím a posadím se vedle něj. "Je to stejně nerozumné jako to, o co se snažíš, ale budeš mít aspoň nějaké výsledky. Jestli chceš opravdovou pozornost povinnostmi zatíženého srdce následnice trůnu a alespoň známky spojení mezi vámi v budoucích příbězích, měl by sis to správně načasovat a položit za ní život. Jsem si jistý, že taková příležitost se ti naskytne, i když s tvou zbrklostí nevím, jestli tě nedostane tuctový nepřítel v souboji, který historici nikdy nevzpomenou nebo jestli se spíš nepřerazíš někde sám."

Nehledím na to, že je poblíž Ondřej, ten kluk by si měl uvědomit, že jestli tohle všechno skončí tím, o co se snažíme, bude odsunut na druhou kolej, ať k sobě budou cítit, co chtějí. A pokud ne, o to hůř. Mohl by tohle všechno zničit skandálním chováním, ke kterému by ji jistojistě přiměl. "Lerien ještě na trůnu není, ale jestli se tam dostane, její začátky budou těžké a její reputace zranitelná. Zůstaň u snění, jestli ji nechceš ohrozit. Na jméně a možná i na životě. Nezapomeň, že jakožto nemanželské dítě bude muset vybudovat mnohé, co jiným od otců jen spadlo do klína."

Poplácám ho po rameni, zvednu se a přejdu k Ondřejovi, od kterého si vezmu trochu jídla a pití. Nutno dodat, že tu ze všech jím zřejmě nejmíň, jsem zvyklý spíše na konstantní hlad než plný žaludek, jím jen tak, jak se mi zdá nezbytné.

Ondřej - 15. srpna 2017 15:48

Les

Už už mám na jazyku nějakou odpověď, když se Gabriel zeptá, co tak já o tom mohu vědět, ale pak si to raději rozmyslím. Nemám zájem o další slovní přestřelku. Máme o nic strach všichni...
Usadím se na zem a v ruce žmoulám nějaký kus větvičky jen proto, abych na chvíli nějak zaměstnal ruce. Rozlámanou větvičku na malé kousky hodím na zem a zase se zvednu. Vážně už taky začínám být jako na trní.

"Beztak by nedala jinak, než že pojede s tebou. Natolik ji myslím znám." pokračuji pak po chvíli.
"Přesně na to myslím, měl by ses šetřit. Rád bych tě měl po boku plně bojeschopného."

Chvíli se mu jen mlčky dívám do očí, když přijde blíž. Rád bych se v něm vyznal, ale zatím se mi to nějak nedaří.
"Tak dobrá, pokud tu do půl hodiny nebudou, vyrazíme za nimi. Spokojen?"

Když se vrátí Abe a se svým proslovem se obrátí na Gabriela, jen trochu překvapeně poslouchám a po očku sleduji našeho lapku. Že by až tak?...
"Padneme za ni všichni, Abe, když to bude třeba a alespoň o kousek jí to posune blíže cíli. Ale moc lacino svou kůži dávat nebudem. Na umírání je času dost." pronesu pak tiše v zamyšlení. Trochu mi stále vrtají hlavou Abeho slova. Ta přehnaná starost, že by měla kořeny někde jinde, než jsem si myslel?...že by se nám zakoukal?...to by nám tak ještě chybělo...
Poočku sleduji, co on na to a jsem připraven opět krotit jeho poněkud výbušnou povahu.

Gabriel Gallagher - 15. srpna 2017 19:59

… Hovory …

(Cestou do tábora, čekání na skupinku – Ondřej, Abelard)

Cože? O čem to sakra … ? Co jsem ti jako udělal že mi doporučuješ tohle?
S nechápavým výrazem se otočím na Abelarda když promluví. Ústa se mi samovolně otevřou a já jsem schopen jen poslouchat a sledovat jeho obličej.
To je jako rada? No to je od tebe teda hezká rada … nech se zabít aby z tebe něco bylo.

„To je rada? Nechat se zabít? A to je z jaký pohádky Abe?“ ušklíbnu se nakonec a lehce se zasměju. Není mi z toho ale do smíchu. Vlastně ani nevím jestli se pokoušel mě napravovat, poučit, naštvat nebo opravdu pořádně naštvat. A o co mu vlastně jde.

Pak se do mě pustí znova a tentokrát ještě se silnějším arzenálem. Nejde už přehlížet to, že mu chci vlastně jednu natáhnout. Zamračím se a prohlídnu si ho zkoumavěji.
Ji ohrozit? Co to … ?
Tohle už bylo i na mou veselou náladu příliš. Natáhnu k němu ukazovák. Nakonec mě po tom všem poplácá po rameni a já instinktem sáhnu po jeho ruce, abych ji odrazil stranou. Nebyl to útok, jen obrana.
Sahat na mě, to ne kamaráde.

„Chceš tím snad něco říct Abe?“ zeptám se a tón je lehce výhružný. Ani vlastně nevím co jsem udělal špatně, že se do mě takhle pustil.
To snad narážíš na to, že ji … jak to sakra víš ty čmuchavý pse? Do toho ti je akorát velký Nic. Že bys taky nebyl bez viny Abe?

Se staženým obočím sleduju jak prochází kolem mě. Mám tak akorát chuť si sbalit a pustit se na cestu sám.

Podívám se pak na Ondřeje a pokrčím jen nechápavě rameny, vůbec netuším co to mělo znamenat a netuším jak na něj reagovat.
Zakroutím jen hlavou jako že je mi to jedno a mávnu rukou. Může si říkat co chce, stejně se nic nezmění. A jak řekl Ondřej, padneme za ni snad všichni. Klidně bych to udělal i bez toho, aby mi to slepec připomínal.

Odejdu na druhou stranu, tam kde budu od Abelarda nejdál jak to jen jde a založím si zase ruce. Rozhlížím se kolem jestli je neuvidím nebo snad neuslyším a pomalu zkouším co vše už zvládnu s uzdravenou nohou.

Abelard Smecker - 15. srpna 2017 20:32

Les

Konečně mu ten úšklebek upadl z tváře, pomyslím si, když zaslechnu jeho rozhozený hlas a strhne mou ruku z ramene. Výborně, konečně si přestáváme hrát, co? "Jen ti sděluji, jaké jsou tvé možnosti."

Posadím se vedle Ondřeje. "Nechci, aby kdokoliv zemřel zbytečnou smrtí, Ondřeji. Tedy...až ho nebude potřeba, bude mi upřímně docela jedno, co s ním bude dál, budu mít vlastní starosti. Přes to nebude lepší cesty k jejímu srdci, pokud pro ni opravdu bláznivě CHCE být někým víc i poté, co tohle všechno skončí." Krátce se odmlčím. To už je na něm, co chce." Pokrčím rameny. "Ale jak říkáš, na umírání je času dost."

Takže pro ni nasadíme život všichni...no nepočítejte, že vstoupím do cesty letícímu šípu. Za tolik mi tohle nestojí, pomyslím si. Neříkám, že nezemřu, neříkám, že se nebudu snažit, ale...na rozdíl od ostatních jde tahle starost tak trochu mimo mě. Žoldák si hlídá svou pověst, Ondřej je její přítel, Saša je do ní zamilovanej a marodéři chtějí mír. Co se týká mě...nebýt války, nejsou marodéři, nebýt marodérů, musel bych se živit žebráním a plazením ve výkaly znečištěných ulicích měst či vesnic. Důvod, proč se tohoto účastním? Chci být u toho. Možná se mi podaří zajistit si lepší budoucnost díky Lerien. A když to tak nebude vypadat...možná budu mít možnost válku ještě trošku protáhnout.

Saša - 15. srpna 2017 20:38

Lapkové

Po výpadu zvednu dýku připraven se bránit, ale není ani čemu. Lapka sotva pozvedne čepel k útočnému postoji, když se složí pod úderem Lerien, která se jim přikradla do zad. Líbí se mi, že si nehraje na nějaké čestné chování vůči takovým lidem. Pomůže jí to, až se bude muset vypořádat s politickými intrikami. Tam je to jedna dýka v zádech za druhou.

Lerien následuje posledního padoucha, který začal váhat. Z přesilové situace zbyl najednou sám a půlelfka vypadá odhodlaná i jemu dát co proto. Lapkovi stačí málo k tomu, aby vzal nohy na ramena. Přejdu za Lerien, která se pustila do posledního zbylého.
,,Co sem tě učil. Nehraj si s jídlem." houknu jen na ni nesmyslnou větu. Tedy alespoň na první pohled. Za prvé to možná bude stačit k tomu, aby to bandita prostě otočil a utekl pryč. Za druhé, pokud tak udělá a někomu o tomhle střetnutí řekne, bude se hledat cokoliv, jenom ne dědička trůnu, ale možná vyšinutý pár se zálibou v kdovíjakých praktikách. Zlehka prsty otřu zakrvácenou čepel dýky a olíznu pár kapek krve tak, aby to lapka dobře viděl. V tomhle množství není ani cítit kovová pachuť. A buď to bude lapku stát soustředění a půlelfka si s ním už poradí nebo zdrhne. Lidské chování je dost předvídatelné pokud jde o "divné" věci.

Vypravěč - 15. srpna 2017 21:21

Lapkové

Poslední lapka celkem zřetelně zbledne a z jeho očí lze vyčíst čirou hrůzu, když Saša promluví na Lerien a zálibně ochutná krev ze své dýky. Snad by si přál být na sto honů odsud. Nejraději by zahodil meč a utíkal co mu nohy stačí, ale bojí se, že by skončil s mečem v zádech jako jeho kolega. Drobné zaváhání Lerien stačí k tom, aby skončila tohle hraní a ukončila i jeho bídný život. Nevzrušeně pak otřela zakrvácený meč do trávy a pak se otočila, aby zamířila k chlapci.

Mezitím mohl jsi zjistit, že bezvládný chlapec na zemi opravdu vypadá jako ten kterého jsi zahlédl ve svém snu. Nemůže mu být víc než třináct čtrnáct let. Podivná shoda náhod? Jen bujná fantazie? Kdo ví. Na zemi vedle něj leží i jeho kabela se stejným symbolem jako je na přívěšku Lerien.
Stále je v bezvědomí. Z rány na spánku mu stéká po tváři tenký pramínek krve.

"Snad bychom měli raději zmizet. Můžeš ho vzít k sobě do sedla? Abe si s ním snad už nějak poradí." promluví Lerien, když v rychlosti přehlédne chlapcův stav.
"Kdo ví, na koho bychom tu ještě mohli narazit. Pořád mi nejde do hlavy, proč by obyčejní lapkové přepadávali takovéhleho malého kluka." pronese nahlas to, co se jí honí hlavou.

Ondřej - 15. srpna 2017 21:44

Les

Atmosféra nám t začíná zase trochu houstnout. Ach jo...to si tohle pošťuchování prostě nemůžou odpustit?...Co z toho maj? Tohle mi byl vážně čert dlužen. Hlídat je jako dva malý kluky, aby se náhodou nepoprali...

S úlevou pozoruji, že Gabriel bude snad tentokrát ten rozumnější. Zprvu jsem se trochu obával, že by mohl reagovat trochu více vznětlivě.

Trochu překvapeně s pozvednutým obočím pak poslouchám Abeho. Kde se tohle v něm bere?...Všichni jsme tě dost podcenili, co?...

Nějak pořád nemůžu uvěřit tomu, co naznačuje. Rozhodně to ovšem nehodlám řešit. Tohle je jen a jen na Lerien a na nikom jiném, aby se rozhodla, jak sama zná za vhodné.
"Řekl bych, že tohle nepřísluší řešit nám. Nevím tedy na kolik jsou tvé domněnky pravdivé, ale i kdyby, nám do toho moc není, Abe."

Uff, nasadil mi tedy pěkného brouka do hlavy, jen co je pravda.
Raději se zvednu ze země a přejdu ke svému koni. I když půl hodina ještě neuběhla, lepší bude vyrazit hned.

"Myslím, že bychom se po nich měli přeci jen podívat. Do sedel, pánové." zavelím pak.
Bude moudřejší vyrazit a nějak je zase zaměstnat. Rozhodně teď nepřipadá v úvahu, že bych vyrazil napřed sám. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych ty dva tady nechal samotné.
Kouknu ještě po Abem a v případě nutnosti mu pomohu do sedla. Pak už se vracím po našich vlastních stopách k místu, kde jsme se rozdělili.

Saša - 15. srpna 2017 22:31

Po boji

Odplivnu si směrem k jedné z mrtvol, když i poslední z loupežníků padne pod Lerieniným mečem. Setřu si rukávem rty a obdobně jako půlelfka si očistím zbraně. Už by bylo záhodno je naostřit někde u kováře, nejenom brouskem u ohně.
,,Cítíš se líp?" zeptám se půlelfky. Přijde mi, že občas potřebuje z celé té situace okolo klenotů upustit páru a tak jí takováhle záminka pro boj přijde vhod. A navíc neřekla ani půl slova na můj způsob rozrušení lapky. Dojdu si pro svůj plášť, který zůstal ležet na zemi.

Zamířím k malému chlapci, který stále ještě zůstává ležet na zemi. Dřepnu si vedle něj a prohlédnu si ho. Pohled mi poté zamíří k jeho kabele. Natáhnu po ní ruku a chvíli váhám. Nakonec ji však vtisknu do jeho rukou. Lapkové mu ji chtěli sebrat a moc by tomu nepomohlo, kdyby si o nás myslel, že nám o tu tašku jde. Protože jde. A tak je lépe v něm alespoň vzbudit pocit bezpečí.
,,To je ten kluk, kterého jsem viděl ve snu. V dost podobné situaci jako předtím." zhodnotím vzhled malého chlapce. ,,Má ránu na hlavě." zaregistruji chlapcovo zranění. Dojdu k sedlové brašně u koně a vyndám z něj kousek čistého plátna a obvaz. Víc toho teď udělat nemůžu, než mu alespoň ovázat hlavu.

,,Proč by ho přepadávali?" pohlédnu na Lerien udiveně, že zrovna toto ji trápí. Opatrně zvednu chlapce do ruk. ,,Možná měli hlad, možná jim přišel jen jako snadná kořist. Kdo ví. Na tom už teď nesejde." pokrčím rameny. ,,Mě by spíš zajímalo, co tady dělal on a co má v té tašce. Pomůžeš mi s ním?" zeptám se, protože jen těžko dokážu na koně dostat sebe i s ním bez toho, aby hrozilo že spadne na zem.

Vypravěč - 15. srpna 2017 23:04

Po boji

"Jo, teď už jo. Tahle zběř si nic jiného nezaslouží." schová meč a svou pozornost raději zaměří na chlapce.
"Tak vidíš, i sny mohou něco znamenat. Mohl by být důležitý." pokračuje pak a se zájmem si prohlíží jeho kabelu, ani ona se ji však neodváží otevřít bez chlapcova vědomí.

Pomůže rychle ošetřit jeho ránu na hlavě. V myšlenkách se ale toulá někde daleko odsud.
"Hmm." přitaká jen, když ji požádáš o pomoc.
"Jenže co si zrovna na něm mohli asi tak vzít? Pokud tedy nechtěli sníst z hladu přímo jeho." ušklíbne se trochu.
"Jen jsem chtěla říct, že obvkle lapkové mívají políčeno na někoho, kdo vypadá na to že z něj něco zajímavého kápne. Tenhle nevypadá ani jako bohatý kupec a už vůbec ne jako zajímavá kořist,
to mi jen nejde do hlavy." pokračuje pak.
"No to by mě zajímalo taky." dodá pak ještě tišeji.

"Nasedni, podám ti ho." vybídne tě pak a opatrně vezme chlapce do náručí. Trochu pak zápasí s tím, aby ho dokázala vyzvednout k tobě do sedla, ale nakonec se jí to přeci jen podaří.
Sama se pak vyhoupne do sedla a pobídne jej do kroku. S nákladem v sedle nebudete moci jet tak rychle, jak bylo původně v plánu a už teď jste se trochu zdrželi s lapky. Dá se předpokládat, že si o vás budou dělat trochu obavy.

Gabriel Gallagher - 16. srpna 2017 19:17

… A že to trvalo …

(Zase na cestu, čekání na skupinku – Ondřej, Abelard)

Vyfouknu prudce vzduch nosem. Tyhle řeči si mohl odpustit.

Stojím dost daleko a zároveň dost blízko. Vlastně ani není kam dál se pohnout. Slešet jejich hovor slyším, ale dělám že si jich nevšímám. Dlouho jsem necvičil, dlouho jsem nebyl u matky a všechny mé osobní zájmy šly stranou.
Vím, že má pravdu. Až tohle skončí, tahle výprava, budu zase jenom sám. Vydám se někam zase dál na cestu a věnovat se budu čemukoliv co mě po cestě potká.

Zamyšleně si protahuju krk a nohy. Teď to půjde, noha se zdá už jen citlivá a při běhu by možná nevydržela dlouho … ale chodit a jet na koni rozhodně můžu.
Otočím se pohledem na koně a pak na ty dva. Pak zase na koně.
Jakou mám šanci, že stihnu nasednou a odjet jim? Zakroutím hlavou. Utíkání už mě nebaví, navíc vždy když se snažím utéct potká mě ‚nehoda‘ a to ve formách velmi bolestivých. Další nehodu bych taky nemusel přežít.

Nakonec se mě Ondřej zastane a já se jen otočím zády. Jako kdybych je neposlouchal a ani neslyšel, ale sám pro sebe se šibalsky pousměju.
Takže jak to vlastně je Ondřeji? Tobě by to snad nevadilo? Zvláštní.

Pak zavelí k odjezdu a já se na něj pobaveně otočím. Plný energie a odhodlání.
„No konečně.“ pronesu s širokým úsměvem a rozhodím rukama. A že ti to trvalo Ondřeji. Snad jsi nechtěl celou dobu jen sedět a čekat. Tedy pokud nejsi ženská a nekuchtíš něco v kotli, není důvod abychom seděli a cpali si pupky, když ona je s ním někde ve vsi a kupuje si šaty.
Navíc už to trvá nějak dlouho.

Vydám se ke svému koni a spokojeně ho pohladím po krku. Abelard byl dost protivný, ale ani tak se neubráním pohledu na něj a ujistím se, že mu Ondřej pomohl do sedla.
Pak si sám vyskočím nahoru. Noha mě ještě tahá a cítím ji, když narazím do boku koně. Ale jde to. Jde to a to je hlavní. Nerad bych skončil jako mrzák.
Otočím se s koněm dokola na místě a jsem připravený se vydat za Ondřejem.

Saša - 16. srpna 2017 19:27

Po boji

Jen se ušklíbnu, když se Lerien zmíní o tom, že si lapkové lepší osud nezasloužili. Těžko už se dozvíme, co je vedlo k jejich konání. Třeba skutečně jen sháněli cokoliv cenného, co by mohli prodat a uživit tak třeba svoji rodinu. Jistě existuje více možností jak se živit. Legálnějších možností. Ale člověk zahnaný do kouta dokáže dělat věci, které by jinak odsuzoval.

Nasednu na koně a počkám, až Lerien trochu chlapce vytáhne na nohy. Pak už jej vezmu pod pažemi a vytáhnu za sebou do sedla. Hlava mu jen bezvládně klimbá na strany. Opatrně ho držím, aby on ani jeho taška nespadli na zem. Jednou rukou držím oprať. Nechám jet Lerien první, aby se můj kůň jen "vezl" za jejím a já ho nemusel moc korigovat. Jako předtím s Abelardem a jeho jízdou.

,,Budeme se zmiňovat o detailech? Mám dojem, že si vysloužíš další pokárání za to, že ses pouštěla do boje." zeptám se Lerien cestou. Sice jsem strávil v přítomnosti ostatních, ale přijde mi, že snad jen Abelard se příliš nestresuje při představě Lerien v boji.

Vypravěč - 16. srpna 2017 20:31

Setkání

"O detailech?" zeptá se Lerien.
"Myslíš o tom, jak jsem ošetřovala chlapce, zatímco ty sis poradil s těmi neschopnými lapky?" pokračuje pak a mrkne na tebe se spikleneckým úsměvem. Vypadá to, že se jí ani v nejmenším nechce poslouchat to, že by měla být opatrná a držet se stranou, a ví, že na tebe se v tomto může rozhodně spolehnout.

Pomalu vracíte se po svých stopách. Lerien sem tam ohlédne se, jestli nejede příliš rychle. Po chvíli koni přitáhne otěže a zastaví, to když se proti vám objeví několik jezdců. Naštěstí to ovšem není nikdo jiný, než Ondřej se zbytkem skupiny. Děvče znovu popožene koně a vyjede jim vstříc.

"Už jsme se začínali obávat, co s vámi je." promluví Ondřej očividně s úlevou, když vidí, že jsou oba v pořádku.
"Co se stalo?" ptá se pak, když vidí, koho má Saša v sedle.

Lerien jen zabloudí pohledem k Sašovi a případné vysvětlení nechá na něm.
"Jak daleko máme ještě k marodérům?" zeptá se pak.

"Večer bychom mohli být u Velborgy, u brodu by nás měl čekat někdo z chlapů, aby nás zavedl do nového tábora.
Zvládneš s ním takhle jet ještě chvíli? Měli bychom se uklidit někam stranou, aby se na něj mohl Abe v klidu podívat." otočí se pak Ondřej na Sašu.

Saša - 17. srpna 2017 22:09

Zpátky k ostatním

,,Ale toho třetího máme napůl." odvětím Lerien na její spiklenecké mrknutí. Jsem rád, že v tomhle se nemusíme přít, jakou verzi příběhu ostatním předhodit. Mě sice nějaké ty řeči nevadí, ale Lerien se určitě nechce s ostatními zbytečně dohadovat.

Držím opatrně chlapce, dávám pozor aby nespadl on ani jeho taška na zem. Půlelfce vždy jen kývnu, když se otočí zda mi vyhovuje tempo, které nasadila. Brzy zastavíme na místě a proti nám vyjede na koních několik osob. Už už čekám, že se jedná o další nepříjemnosti, ale vyjde najevo, že se objevil jen zbytek naší skupiny. Na Ondřejův dotaz jsem zjevně nucen odpovědět já. Aspoň podle reakce půlelfky.

,,Ten kluk měl nějaké nesnáze, ze kterých jsme mu pomohli. Ale momentálně je mimo sebe. I když si myslím, že kromě bolehlavu mu nic nebude,bylo by fajn, kdyby ho Abe prohlídnul." odvětím Ondřejovi. Něco o snu ani o banditech nezmiňuji pokud se na to někdo nezeptá. Pořád to všechno může být jen shoda náhod. Alespoň dokud se nedozvíme, co má v té tašce.
,,Zvládnu. Stejně myslím, že bude muset s námi, minimálně někam do civilizace." přikývnu na Ondřejův dotaz. Pochybuji, že by dokázal malého kluka nechat někde v lese.

Vypravěč - 17. srpna 2017 23:12

K marodérům

"Nesnáze?" zopakuje Ondřej a tázavě se zahledí na Sašu a poté i na Lerien. Očividně chtěl by vědět více.

"Tady není místo ani čas na dlouhé vyprávění, popovídáme si o tom v klidu někde jinde, hmm." reaguje nakonec Lerien a pobídne koně, aby tak snad předešla dalším zvídavým otázkám. Ondřej pak zaujme místo opět v čele výpravy a mlčky vás vede k marodérům.

Lerien sem tam koukne po Sašovi, který veze bezvládného hocha. Saša už před nějakou dobou mohl zaregistrovat, že se probral z omráčení, ale snad ze strachu, že je stále v rukou lapků, předstírá stále mdloby.

Další cesta proběhla už v klidu. Byla dlouhá a na všech byla znát únava.
Začalo pršet. Drobné mrholení změnilo se brzy ve vytrvalý déšť. Ochladilo se. Kapky nepříjemně šlehaly do tváří, studily za krkem. Cesta najednou zdála se nekonečnou. Začínalo se šeřit, když jste před sebou konečně spatřili Velborgu. V úkrytu zde na vás čekal jeden z marodérů, který dovedl vás do nového tábora.

U praskajícího ohně s horkou polévkou v ruce bylo najednou o něco lépe, tím spíš, když vám konečně neprší za krk. Ondřej na chvíli zmizí, aby promluvil se svými muži. Chlapec už dávno přestal předstírat bezvědomí, ale dosud z něj nevypadlo ani slůvko. Jen se bojácně rozhlížel kolem a stále k sobě křečovitě tiskl svou kabelu. Nabízené misky s polévkou se zatím ani nedotkl.

"Tak, prozradíte nám konečně, z jakých nesnází jste toho hocha dostali?" zeptá se Ondřej, když se vrátí a usadí se u ohně.
"Mimochodem o hradu s vránami nikdo nic neví, nějaký nápad, kam dál?" pokračuje pak a přelétne přítomné pohledem.

Gabriel Gallagher - 18. srpna 2017 17:02

… Hledat a najít, chtít a nesmět …

(Cesta do tábora – Lerien, Ondřej, Saša, Abelard)

Nejedeme příliš dlouho a narazíme na oba dva. Už když ji vidím z dálky na tváři se mi objeví úleva. Zastavím koně docela daleko a nechám jen ostatní aby jeli k nim.
Mezitím si prohlížím, že vezou i něco sebou. Někoho a podle všecho je to malý chlapec.

Takže co se vlastně stalo? Že bych měl správné tušení?
Zkoumavě si prohlížím malého rukojmí ale otázky si nechám jen pro sebe. Určitě na ně jednou přijde.
Nesnáze, vidíš Ondřeji. Přesně proto jsem nechtěl jen sedět na zadku a čekat.

Opřu se lokty dopředu o koňský krk a počkám si na vysvětlení, kdo že to vlastně do skupinky přibyl. A vysvětlení je to dost chabé. Pokrčím jen rameny a přijmu raději cestu dál do tábora mlčky, následujíc skupinku s pohledy na všechny. Hlavně ale na Lerien.
Dělám že si prohlížím stromy a krajinu kolem, když pomalou jízdou přijedeme až k místu setkaní.

Začalo pršet a tak se jen nahrbím v sedle. Není to příjemné, ale vidina kusu nějakého jídla a spánku v klidu mi dovolí to ještě vydržet. Ještě chvíli.
Kapky mi stékají po obličeji a po dlouhých vlasech. Dlaní si protřu strniště a vytřu si vodu z očí.

V táboře se posadím k ohni a nabízenou polívku neodmítnu. Posadím se při tom dost blízko malého hocha a než dojím, předstírám, že si ho nevšímám.

„Hele, ty nebudeš … ? Jak že ti říkají? Mě Gabe, klidně mi tak říkej. Hezká kabela.“ lehce se na něj usměju. Dokážu vypadat snad i trochu mile, když se nesnažím být příliš otravný. A teď se snažím být vlastně skoro nevinný a kamarádský.
Na konec věty poukážu palcem na jeho tašku. Ale ani nevím jestli mě to zajímá co v ní má. Hlavně, že Lerien se při tom … a ať to bylo cokoliv … nic nestalo. Zřejmě.

Hovoru Ondřeje a ostatních si nevšímám. Nezajímá mě ani hrad a ani vrány. A navíc vrány přece létají kolem všech míst, kde to zavání něčím k snědku.

Lerien - 18. srpna 2017 20:08

Zpátky u marodérů

Praskající oheň a teplá polévka přijde mi opravdu vhod. Přesto nemohu se pořádně zahřát, a tak si přes záda přehodím ještě svou přikrývku, do které se spokojeně zachumlám. Poočku sleduji Gabriela, jak se snaží trochu rozmluvit chlapce a něco z něj vtáhnout, zatím ovšem bezúspěšně. Hoch se na něj jen plaše podívá a při zmínce o kabele ji jen ještě více přitiskne k tělu, jakoby mu ji snad někdo chtěl vzít. Třesoucí se prsty křečovitě svírají látku. Těžko říci, zda se třese strachem či zimou. Dost možná obojím. Jeho chatrná košile ho před studeným deště a lezavým větrem moc neochránila. Vida, že by náš lapka dokázal být příjemný, když se snaží?...

Pomalu se zvednu a přisednu vedle těch dvou.
"Neboj, neublíží ti, je to starý dobrák." usměju se na chlapce a pak na Gabriela, doufaje, že mu to ještě chvíli vydrží a bude se mnou hrát tuhle hru.
"Nikdo z nich ti neublíží. Pokud budeš chtít, ráno můžeš svobodně odejít. Máš mé slovo."

Sundám pak ze zad svou přikrývku a opatrně ji přehodím chlapci přes záda.
"Musí ti být zima. A jez už, než to úplně vystydne, ať se trochu zahřeješ." pobídnu ho pak. Stále trochu vyplašeně koukne na mě, pak na Gabriela, ale nakonec se přeci jen konečně pustí do jídla. Stále z něj však nevypadlo ani jediné slovo.

Poryv větru sem pod skalní převis zažene spršku deště. Oklepu se zimou a založím si ruce ve snaze alespoň trochu se zase zahřát. Jedním uchem poslouchám Ondřeje.

"Jen si na něj troufali nějací pobudové." odpovím pak velmi stručně Ondřejovi, který se konečně dožaduje vysvětlení a jen doufám, že případné detaily dodá Saša. Neumím lhát a on by to na mně hned poznal a já teď vážně nemám náladu na přednášku o opatrnosti.

"Třeba nás ještě něco napadne. Ráno moudřejší večera." pokračuji pak a zamyšleně se zahledím do plamenů ohně. Ani já nemám momentálně nejmenšího tušení, kam dál.

Gabriel Gallagher - 19. srpna 2017 06:18

… společně u ohínku …

(v táboře – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša, chlapec)

Chlapec k sobě přitiskne tašku jako vlastní matku a tak jen zakroutím hlavou, že mi o tašku nejde. Nezajímá mě ať si tam nosí co chce, jak je libo.
Pustím se zase nevinně do polívky.
„Taky jsem byl kdysi takovej malej, ale jed sem hodně polívky. Hele, líp by se nám...“ začnu popisovat klidně přehled svého života i když je to už tak dávno, že nevím jestli je to vlastně pravda.

Ale v tom se k nám přiblíží Lerien a já k ní zvednu pohled.
S tebou ještěrko bych jednou syna chtěl.
Usměju se na ni a skloním pohled, snad to vypadalo jen společenské. Přisedne si k nám a začne vyprávět o tom, že jsem starý. No počkat … starý? No dámo?
Trochu nespokojeně se na Lerien zatvářím, ale pak se široce usměju.

„Dobrák jsem, to jo. Ale starej?“ ušklíbnu se pobaveně. Snad to chlapce trochu probudí.
Nakloním se k chlapci, abych mu něco pošeptal „Hele, co myslíš? Nevypadám starej, že ne?“ ujistím se u něho o jeho názor s úsměvem na tváři a pokusím se ho klidně dotknout na rameni a lehce ho promnout v ruce.

Pak mu Lerien obětuje svou deku. Byla by z tebe dobrá máma Krásko.
A vítr sem zažene déšť a lezavou zimu, která jde cítit až v kostech. Vidím, že ji taky není nejlíp.
Jedním okem se podívám po Ondřejovi. Hned bych s tím něco udělal, ale nechci ho dráždit když je takhle blízko.
Místo toho kývnu jen na chlapce „Poděl se s dámou o deku mladej. Vejdete se tam pod ní oba.“
zhodnotím nakonec a rukama ukážu ať se přisune a přitulí k Lerien.

Jo, co bych za to dal já, mít tu možnost drze se k ní přivinout.
Široce se na ni usměju a nadzednutím obočí ji dám najevo, že má spolupracovat zase se mnou.
Nebo pojď ke mě.
Slova, která bych chtěl říct nahlas, ale místo toho se jen usmívám.

Otočím pak pohled do ohně. Zima je zřejmě všem. Mokrá zbroj se mi lepí na tělo a chlad cítím všude. Přisunu se kousek blíž k ohni. Snad z toho nebude nemoc. To by mi ještě zcházelo.
Protánu si krk a při slovech o pobudech se otočím zase na chlapce.
„A tady Kráska a Rytíř tě zachránili co?“ pokývám hlavou spokojeně. Je mi to jasné, že určitě šlo o něco víc než Lerien říká, ale je to její věc. Navíc je v pořádku a to je hlavní.
Pohledem zabloudím i k Lerien a pozvednu na ni jedno obočí. Je mi to jasné ještěrko.

Lerien - 19. srpna 2017 20:53

Večer u marodérů

Chlapec dojí svou polévku a snad se trochu i uklidnil. Starají se o něj, dali mu najíst nechtějí mu brát jeho tašku, třeba se už vážně nemá čeho bát. Stále ovšem nepromluvil ani slovo. Ani na Gabrielovo otázky ohledně stáří ani na ujištění Lerien, že bude moci svobodně odejít, když bude chtít.
Jen když ho Gabriel vybídne, aby se podělil o deku kterou dostal, trochu se posune a zvedne kus deky.

"Díky, dneska je vážně trochu zima." přehodím si přes záda kus deky a s úsměvem se podívám na chlapce i na Gabriela.
Když odloží tu tvář nafoukaného, samolibého floutka vážně dokáže být docela příjemný...škoda, že většinu času se musí předvádět...

Ten pohled, kterým mi dává najevo, že ví víc, než bylo řečeno. Jen s letmým úsměvem pokrčím lehce rameny a přitáhnu si deku trochu těsněji k tělu. Oceňuji to, že to přešel bez poznámek.

Chlapec pak opatrně cosi vytáhne ze své kabely. Do zvuku praskajícího ohně a pleskání kapek, do tichých rozhovorů, do šumění větru ozve se pak ještě něco. Tóny flétny ve zvláštní melodii. Jakoby se v tu chvíli, kdy zazněly první tóny, zastavil čas. Chlapec dosud nepromluvil, ale teď jako byste jasně slyšely jeho hlas v tónech flétny.

Představí se jako Jakub a poděkuje za svou záchranu. V posledních tónech té písně jakoby znovu zaznělo poselství, které už jste zaslechli několikrát. Flétna odemkne starcovo srdce.

Ještě chvíli po té, co flétna dozněla nevěřícně zírám na chlapce a pak pohledem přejedu po ostatních, zda-li jsem se zbláznila nebo to, co já slyšeli i ostatní. V hlavě honí se mi tisíce otázek zatím však nezmůžu se na slovo.
Flétna, další z klenotů, z těch, co svému majiteli propůjčují zvláštní moc...zdá se, že na tom opravdu něco bude...

Saša - 19. srpna 2017 22:47

V táboře

Cestou je zřejmé, že chlapec přišel k sobě. Ale je dost rozumný na to, aby nezačal zbytečně jančit. Nevím, jestli si myslí že mu hraní mrtvého brouka pomůže, ale aspoň teď nedělá problémy. Zvednu hlavu k obloze, ze které začnou pomalu padat studené dešťové kapky. Tuším, že brzy se přižene větší déšť a bohužel je mé podezření rychle potvrzeno. Stáhnu si kapuci více do čela a jen doufám, že tábor už není daleko...

,,Tři mrtvá těla, nic víc, nic méně." dodám k Lerieninu jednoduchému vysvětlení ohledně pobudů. Není to potřeba nijak zvlášť rozvádět, ani bych nevěděl co jiného k tomu dodat. Nevíme proč na toho kluka útočili, ani se to už nikdy nedozvíme. Převezmu si svoji porci polévky a usadím se kousek dál od ostatních, pokud možno na místo, kde neprší. Kluk bude poněkud vyděšený i bez mojí přímé přítomnosti. Navíc nemám teď náladu vyhledávat společnost. Je to už dlouho, kdy jsem byl tak dlouho členem nějaké skupiny a to mi přivádí melancholickou náladu a trpké vzpomínky, kterými se potřebuji probrat.

Z částečné letargie mne vytrhne až zvuk flétny, která se roznese táborem.
,,Magie..." brouknu si pro sebe rozmrzele. Ne že bych považoval magii za úplně špatnou, ale rozhodně uškodila lidem víc než jim pomohla. Ta flétna je způsob, kterým komunikuje s ostatními. Proto se i tak bál, když mu chtěli sebrat tu tašku. Pro něj by to bylo asi stejné, jako normálním lidem vyříznout jazyk. Hlavu mám zlehka natočenou k ostatním. Lerienin se pohledem patrně ptá, zda i na ostatní měla ta flétna stejný účinek. Popravdě nevím, jestli ten kluk je něčím zvláštní nebo je to jen ta flétna. Ale pokud bude chtít odejít, bude si chtít vzít tu flétnu sebou. A právě tu flétnu budeme potřebovat. Takže ráno ještě dojde k situaci, kdy se rozhodne co s klukem a jeho nástrojem se bude dít. Pochybuji, že s námi bude chtít zůstat déle, než až dojedeme někam do civilizace.

Gabriel Gallagher - 20. srpna 2017 08:28

… magické melodie …

(v táboře – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša, Jakub)

Posměšně odfrknu na Sašova slova o tom, že to jsou Jen tři těla. Jasně, kdybys tam ležel taky tak bys byl jen čtvrté tělo. A kdyby tam to byla …
Ani nechci pomyslet na další alternativy a tak se jen zatvářím na chvíli zamračeně a poznámky si nechám jen pro sebe.

Zima je pořádná, ale oheň hřeje a vlastně je nám nejlíp za poslední dobu. Klid, něco k snědku a ještě u ohínku. Takhle by to mohlo na pár dní být.

Pak chlapec vytáhne konečně něco z té malé kabely, co tak svírá. A ona je to jen obyčejná flétnička.
Tak za to stály tři životy rudoočko?Ohlédnu se na Sašu s nesouhlasným zavrtěním hlavy.

Ale pak hoch začne hrát a kolem jako kdyby v melodii létala i slova. Jeho jména a poděkování. Sleduju ho s nechápavým výrazem. Tohle bude nějaká podivná magie, ale zřejmě pro náš směr cesty docela zásadní.
Však přesně tohle sděloval bard … ten, kterého někdo bodl v uličce a já tomu nedokázal zabránit.

Sleduju chlapce dokud nedohraje a už se chystám něco pronést, když si Saša něco broukne v dálce. Zašklebím se na něj a pohledem se vrátím k Jakubovi.

„Hele Kubo, to je dost zajímavá věc cos teď udělal. To ta flétna, je očarovaná?“ zeptám se jen tak s klidným pohledem.

Nejsem z toho zrovna ve své kůži. Magie se mi příliš nezamlouvá, dokáže mnoho věcí. Ale dokáže při tom napáchat i mnoho zlého. Nevím jestli je pro něj nejlepší mít takovou flétnu. A kde jsou vlastně jeho rodiče?

Zamyšleně čekám co k tomu řeknou ostatní. Nechci dát znát, že se mi to ani trochu nezdá.

Lerien - 20. srpna 2017 10:03

Jakub

Zdá se, že jsem se nezbláznila, slyšeli to i ostatní, stejně jako já. Dřív, než stačím něco říci, ujme se slova Gabriel. Hoch jen pokrčí rameny ve výmluvném gestu a trochu zakroutí hlavou. Snad není a snad neví. S Ondřejem vyměním si rychlý pohled. Tohle je to, co jsme hledali...

"Ty nemluvíš?" vydere se mi z úst snad trochu hloupá otázka.
Chlapcova odpověď je však trochu zvláštní, nejdříve zavrtí hlavou, pak kývne a rukou udělá jakýsi posunek, který snad dal by se chápat jako dřív. Začínám z toho být trochu jelen.

Chvíli jen mlčky zamyšleně hledím do ohně.
"Kde máš rodinu?" ptám se pak dál, abych se o tajemném chlapci něco více dozvěděla.
Flétna za něj pak promluví znova a odpověď není moc povzbudivá.
Já nevím, dlouho už jsem sám. Nepamatuji nic, než své jméno. Nemám nic, než tuhle flétnu, kterou chtějí mi teď všichni vzít.

"Všichni? Ti tam nebyli první, co ji chtěli?" Chlapcovo zavrtění hlavou je mi jasnou odpovědí, která mne však ani trochu nepotěší. Chlapec pak dlouze zívne a trochu si přitáhne na záda přikrývku.

"Jsi unavený viď?" Nechám chlapci svou přikrývku a Ondřeje pak, aby mu ukázal, kde se může uložit ke spánku.
Už zase táhne mi na záda. Přisunu se blíže k ohni a hřeji si nad plameny ruce.
"No pánové, jak z tohohle ven? Slíbila jsem mu, že může odejít, když bude chtít, ale má flétnu,
kterou potřebujeme a mám pocit, že potřebovat budeme i jeho." kouknu po ostatních a pohrávám si přitom s medailonem na krku jakoby snad právě on mohl by mi dát odpovědi na všechny otázky.

Saša - 20. srpna 2017 11:36

V táboře

Ostatní se věnují zatím Jakubovi. Přijde mi, že svůj zájem možná až přehánějí. Aby se moc nelekl, v jaké že to je vlastně společnosti. Jen občas natočím hlavu směrem k ostatním sedícím u ohně. Všimnu si, jak chlapec znovu vytáhne flétnu a začne znovu hrát. A tóny jsou znovu stejně zřetelné, jako kdyby na nás normálně mluvil. A přesto nám neřekl/nezahrál nic, co by nám nějak pomohlo.

Počkám, až Ondřej na chvíli odvede Jakuba bokem, aby mu ukázal kde může přenocovat. Vrátím se k ohni. Vidím, že Lerieniny ruce se chvějí nad ohněm. Těžko se divit, při tomto počasí je chladno. Odepnu si sponu a přehodím jí plášť přes ramena. Možná to vypadá jako nějaké gesto solidarity, ale to by byla jenom půl pravdy. Už si chci sundat zbroj a nechci nechat válet plášť ne vlhké zemi.

,,To záleží na něm především. Můžeš ho zkusit požádat. Myslím, že po poslední zkušenosti nebude chtít cestovat úplně sám. Ale tu flétnu bych mu nebral. Nedivil bych se, kdyby ten jeho stav zapříčinila právě ona." odvětím půlelfce na její návrh a pomalu si odepnu chránič předloktí.
,,Navíc se ho zítra můžeš zeptat na ten hrad."

Lerien - 20. srpna 2017 20:18

U ohně - tábor marodérů

S díky se usměju na Sašu, který pro tuto chvíli propůjčil mi svůj plášť.
"Budu se muset poptat chlapů, jestli se tu nenajde přikrývka na víc, jinak dnes v noci asi zmrznu." pronesu nahlas to, co mne napadne. Teplo dnes v noci asi vážně nebude.

"Jo, to mohu. Třeba mu naše společnost nebude tak nepříjemná, pokud je vážně pravda, že se světem protlouká sám. Na druhou stranu tahle společnost není příliš dobrá pro malého kluka, který zažil už kdoví co." trochu si povzdychnu.

"Rozhodně mu nehodlám nic brát. Ačkoliv je flétna jedním z klenotů, který potřebujeme." Trochu nesouhlasně pak zavrtím hlavou, když Saša pronese svou domněnku, že by snad flétna sama mohla zapříčinit to, že chlapec nemluví.

"Nemyslím, že by za to mohla ta flétna, kdo ví, co prožil a co má za sebou.
Na hrad, hmm zkusit to můžem."

Ondřej jen zamyšleně přikyvuje a když domluvím, zvedne se s tím, že mi obstará nějakou tu přikrývku. Vrátí se za chvíli i s Plešatcem, tím bodrým chlapíkem, co marodérům vaří a neustále má úsměv na tváři.

"Mám tu něco, co by snad mohlo mladou princeznu trochu zahřát. Horká medovina, dejte si." vrazí mi do rukou hrnek s horkým nápojem, kterým tedy rozhodně nepohrdnu. Ondřej vedle mne složil dvě přikrývky a dokonce i jednu ovčí kožešinu.

"Dá si snad ještě někdo na zahřátí?" ptá se pak Plešatec i ostatních.

Saša - 20. srpna 2017 21:29

U ohně

,,Na zimu je dobré tělesné teplo. Myslím, že tady v táboře se najde dost osob ochotných se pro tohle obětovat." pronesu s humorem v hlase. ,,Ne, vážně. Jiné tělo tě dokáže zahřát mnohem víc, než přikrývka. Ale pokud ti nevyhovují lidé, můžeš si lehnout u koní." navrhnu Lerien už vážněji. Mám s tímhle nějaké zkušenosti při nocování v chladných, mokrých lesích. Problém tohoto je ten, že spousta lidí k tomu přistupuje dětinsky a představuje si pod tím kdoví co.

,,A řekla jsi to sama. Už určitě zažil hodně, takže takováto společnost mu už moc neublíží si myslím. Uvidíme až ráno, teď nic nevyřešíme." mezitím se Ondřej zvedne a zamíří pro nějaké přikrývky. Vrátí se i s nějakým plešatým mužem. Mám dojem, že v téhle skupině zastává funkci kuchaře.
,,Ne díky. Horký alkohol mi nedělá dobře." odmítnu Plešatcovu nabídku ohledně pití. Nehledě na to, že momentálně pracuji. Vím, že pro ně je tohle něco jako životní styl. Ale pro mě je to práce a v té je potřeba být střízlivý, i v takovéto situaci. Posundávám si zbroj a uložím ji ke svým ostatním věcem na suché místo.

Gabriel Gallagher - 20. srpna 2017 22:17

… čas jít pít …

(v táboře – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša, Jakub)

Najednou se kolem ohně rozproudí debata a další tóny té zvláštní flétny. Takže malý nám nemluví a jen flétna mu dává šanci. No to by si ji zřejmě rád ponechal, pokud je to tak.

Pohledem těkám na chlapce, na Lerien a na Sašu. Nakonec i na Ondřeje. Takže jaký je teď plán?

Ondřej odvedl chlapce aby si v klidu lehl a debata se trochu změní. Ani nevím jestli mě to vlastně zajímá. Vždyť a jakýmkoliv postupem se dostáváme blíže k cíli, který nevím jestli chci. Raději bych byl kdybychom žili tady v klidu s marodéry.

V tom si Saša odepne hrdinsky plášť a přehodí ho Lerien přes ramena. Hele hochu, seš na tenkým ledu.

Zamračeně k němu zvednu pohled a raději se zadívám do ohně. Zase začne vést poučné řeči a já musím protočit otráveně oči. Raději se zvednu a přesunu se na okraj, kde ještě neprší. Založím si ruce na hrudníku a sleduju déšť, který stále smáčí vše kolem.

Je mi vlastně jedno jestli jde chlapec s námi, nebo se ho rozhodnout sníst, nebo nechat někde při cestě. Vždyť já jsem se skupinou taky jen na dobré slovo a přišel jsem jako trestanec.

Z chmurných myšlenek mě dostane lysý chlapík, který přinesl medovinu. Už od pohledu vypadá, že humor mu bude vlastní a že by se snad ani nedokázal urazit.
Ty seš zajímavej hochu.
Široce se na něj usměju když začne nabízet teplou medovinu i ostatním.

„Jasně. Hele, pomůžu ti s tím.“ spokojeně na něj kývnu a vydám se s ním pro další příděl teplého tekutého zlata. Mám v plánu se alespoň napít, když už se jinak nezahřeju.

Vypravěč - 20. srpna 2017 23:13

Tábor marodérů

Když Saša doporučuje Lerien, jak jinak se dá ještě zahřát, založí si ruce na hrudi a snad trochu pohoršeně se na něj podívá, jako kdyby zrovna od něj takovéto řeči nečekala.
"Dejte si pozor na to s kým a jak mluvíte, mladý muži." přidá pak ještě naoko trochu rozzlobeně zase své doporučení.

"Myslím, že si vystačím s těma přikrývkama a medovinou." pozvedne hrnek v němém gestu, které říká na zdraví.

Plešatec vezme Gabriela s sebou, vrazí mu do rukou pár dalších hrnků, naleje do nich trochu drahocenného nápoje a vrací se s ním zpět k ohni pod převisem. Ani Ondřej nepohrdl medovinou na zahřátí. Plešatec nabídl hrnek i Abelardovi.
"Ještě tam něco vyštrachám, když budete mít málo." dodá pak ještě s úsměvem.

"Tak na naši princeznu, ať Sonor zažije lepší časy." promluví pak Ondřej a pozvedne svůj hrnek.

"K tomu je ještě dlouhá cesta." pronese pak Lerien tiše.
"No, pánové, dobrou noc." popřeje vám pak děvče, pobere své přikrývky a se zívnutím se odebere spát.

Ondřej za chvíli taky se zvedne a s přáním dobré noci vás opustí. Plešatec ještě chvíli sedí u ohně a pokud má někdo zájem doleje mu medovinu a rád si i popovídá. Noc je chladná, ale klidná. Dnes vás nikdo nebudí na hlídky. Nemusíte spát jen na půl oka. Dnes za vás hlídají jiní.

Saša - 21. srpna 2017 17:08

Tábor

,,Mluvím s někým, kdo mi dluží měšec zlata. A co vy mladá dámo, víte s kým mluvíte?" opáčím Lerien s úšklebkem. Neříkám to zle nebo uraženě, na to je mi jasné, že se jedná o legraci. A trochu uvolnit atmosféru není úplně od věci. Myslím, že zatímco já na tuhle otázku dokáži odpovědět, u ní si tím jistý nejsem.

,,Dobrou noc Lerien. Snad aspoň dnešní večer proběhne bez problémů." mávnu za půlelfkou rukou v rozloučení se pro dnešní den. Vytáhnu meč, brousek a prostor kolem mne vyplní rytmické jemné broušení čepele. Výsledek nebude valný, na to by byla potřeba kovárna a dobrý kovář. Ale aspoň trochu to tomu pomůže, než se dostaneme do nějakého města, ze kterého nebudeme muset zase nakvap utíkat. Do hovoru mi moc není, pokud se mě sám někdo na něco nezeptá. Když jsem spokojený s broušením meče, ujmu se ještě trochu nabrousit dýku.

Gabriel Gallagher - 21. srpna 2017 19:53

… Do němoty …

(v táboře – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša)

Chvíli se dívám na konverzaci Lerien a Saši. Možná bych chtěl zasáhnout a něco od plic mu povědět, ale nakonec se jen zamračeně dívám zase do deště.

Seš tu stejně jen pro prachy Rudoočko. Měli tě slyšet tehdy dole ve skalách … ale dokud nejsi můj problém, pak to řešit nebudeme.

Naštěstí mě odvede Plešatec sebou a do rukou vloží hrnky s medovinou. Voní to dobře, chutnat to bude zřejmě taky dobře a když není třeba hlídat vlastní životy někde v lese, je čas se trochu uvolnit a zapomenout na všechno, co se minulé dny pokazilo.
Přišel jsem o peníze, káru, důstojnost a skoro o nohu. Ani nevím co z toho je horší, ale je fakt, že noha se naštěstí spravila. Teď vděčím Abelardovi za ozdravení.

Skloním se zase pod převis s hrnky a postupně kolem ohně rozdám co mám v rukou ostatním. Kromě Saši, na toho se jen nepříjemně podívám. Stejně říkal že nechce, takže se nebudu obtěžovat a vnucovat mu něco na zahřátí.
Sám si pak sednu k ohni s dvěma hrnky, upravím si nože aby se mi pohodlně sedělo a dám se do pití. Ano, chutná to přesně tak dobře jak to voní a navíc to zahřívá tělo. Co lepšího by si jeden … ne, tohle je asi nejlepší co můžu čekat, že mě v noci zahřeje.

„Na princeznu.“ Aby ji byla nějaká jiná. Pronesu k přípitku trochu s nezájmem a na tváři jen lehký úsměv. Není mi jedno, že je zrovna ona princeznou. Stejně by měl zemi vládnout král a ne ona. Ona by měla … no co? Být krásná? Pracovat na poli? Vařit u plotny?

Je to tak, musím se smířit s tím, že tohle nelze změnit. Usměju se o něco víc a mile a naliju do sebe obsah hrnu najednou. Tohle jedním nespravím. Nakonec to nespravím ani deseti, ale možná budu blízko stavu, kdy mi to bude jedno.

„Dobrou noc.“ odpovím, když se Lerien chystá jít spát. Nepodívám se na ni. Jen zírám do plamenů a přemýšlím jak zmizet. Chci zmizet a zároveň tady s nimi zůstat. Vlastně nevím co chci víc a tak do sebe obrátím i druhý pohárek zlatavé tekutiny.
Ráno mě bude bolet hlava. Ale nebude to horší než bolavé srdce.

Unaveně si vydechnu a nahrbím se nad ohněm. Sedím mlčky dokud se nezvedne i Ondřej a neodejde si lehnout.
Nechám si dolít od Plešatce do hrnečku.
„Co tys byl, než přišla tahle blbá doba, kamaráde? Kuchař nebo něco takovýho? Typoval bych tě na řezníka.“ prohodím směrem k holohlavému u ohně a trochu se pousměju. Vtípky vystřídala únava z celého toho výletu.

Saša k tomu začne s tím otravným zvukem broušení oceli. Podrážděně se na něj ohlédnu a zakroutím hlavou. Už se zase těšíš na další tři, čtyři mrtvá těla?

Vypravěč - 21. srpna 2017 22:11

Ráno

Na Sašovu poznámku je Lerien pokývá hlavou a úsměv jí zmizí z tváře. Kdo ví, nad čím ještě přemítá, než odejde spát hřejíce si ještě chvíli ruce nad ohněm.

Dnešní noc je opravdu klidná a ničím nerušená, jen poněkud chladná.

Poslední zůstane u ohně Gabriel s Plešatcem.
"Jo, máš docela dobrej odhad, hochu." přikývne muž a upije ze svého hrnku.
"Ale to už je dávno pryč." dodá pak ještě.
Gabriel nakonec usne u ohně. Ráno je poněkud rozlámán a v hlavě buší tisíce permoníků. Nedá se říci, že by se zrovna nejlépe vyspal. Když se trochu rozkouká, může si všimnout, že vedle něj sedí Jakub zachumlaný do své deky a šťourající se v popelu kouskem klacku. Snad si ho našel jako spřízněnou duši, když se s ním včera pokoušel celkem pěkně rozmlouvat.

Ondřej ráno svolá si vás k sobě. Usadíte se tam, kde jste rokovali včera, pod převis. Dnes už neprší, ale je chladno a na nebi visí olověné mraky, které hrozí, že každou chvíli spustí znovu.

Ondřej jen zrekapituluje to málo, co víte. Moc toho opravdu není. Chlapec celou dobu sedí u Gabriela a vypadá to, že se od něj nehodlá hnout. Vypadá to, že ani neposlouchá. Jen když Ondřej znovu mluví o hradu a hejnech chromých vran, ozve se něco, co nikdo nečekal.
"Eskupal." splyne mu tiše ze rtů. Zdá se, že překvapilo to i jeho samotného. Na další zvědavé pohledy a otázky už ale neodpovídá.

"Eskulap, Eskulap..." opakuje si pro sebe Lerien. "Poustevník v kopcích nad Štěkravou. Zná kraj, mohl by vědět něco o tom, co hledáme." s nápadem a poznáním usměje se Lerien a koukne po ostatních.

"To je pravda, tam by mohlo být další vodítko. Máme nějaké dobrovolníky, kteří chtějí vyrazit?" promluví pak Ondřej a koukne po vás.

Gabriel Gallagher - 22. srpna 2017 19:36

… Ráno s bolehlavem…

(v táboře – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša, Jakub)

Jeden hrnek střídá druhý a nakonec už ani nepočítám kolik jich vlastně bylo.
Plešatec se souhlasně přizná. Jistě že mám odhad, živím se tím že mám odhad. Alespoň něco mám a alespoň občas.
Klidně se na něj pousměju. „Teď jen záleží na tom, jestli bys chtěl aby se to vrátilo.“ trochu ho pošťouchnu k hovoru.
Ale mě zrovna do řečí moc není. Rozhlédnu se po ostatních jestli už spí. Je načase se k nim na chvíli přidat. Snad usnu.

Plešatci mávnu jen na dobrou noc a otočím se k ohni zády, vlasy si chytím do dlaní. Ani nevím kdy jsem usl. Zdá se mi, že jsem vůbec nespal.
V puse pachuť, v hlavě tupá bolest a tak se jen rozmrzele posadím abych si upravil vlasy zase do copu a s přimhouřenýma očima sledoval dění okolo bez zájmu.

Vedle mě se dokonce posadil malý Jakub a šťourá se klackem v ohništi. Lehce na něj zamručím na pozdrav „Z toho už nic nebude mladej.“ pousměju se na něj abych mu dal najevo, že to byla legrace a lépe se usadím.

Ráno je celkem chladné a zase slibuje nepříjemné pršení. Tohle bude lepší přečkat pěkně v teple tady u ohně. A jsem dost nerad, že Ondřej se chce po tom všem ještě hýbat. Mohli bychom na to vše možná i zapomenout a žít si v klidu …

Překvapeně se otočím na malého Jakuba, který vedle mě promluví. Zvídavě na něj pozvednu jedno obočí a chvíli na něj jen bez slova hledím. Cožeto?

Lerien se ujme přemýšlení nahlas za nás všechny. Mě to tedy zrovna po ránu moc nemyslí, a navíc je mi jméno, tedy zřejmě je to jméno, úplně neznámé.
Bude to nějakej nerudnej dědek co žije pěkně vysoko a daleko od všech. Bude mít vous až na zem a hnusně dlouhý nehty. Bude blábolit o ničem. Tak to jméno alespoň zní. Divný jméno.

Zamyšleně hledím před sebe a občas na Lerien, která ale vypadá, že ji její cíl stále táhne vpřed.
Ondřej k tomu vybízí dobrovolníky aby se přihlásili.
No, proč vlastně ne. Chci ji mít na očích a pokud to znamená si vyjet na výlet do lesů za starým dědkem, no … tak jedem.

„Když nebudu muset zvedat ruku – tak se dobrovolně hlásím.“ pousměju se unaveně a ukážu Ondřejovi zuby. Pak se kouknu na hocha vedle sebe.
„Ale nejdřív bych něco sněd, co ty? Dáš si trochu polívky?“ vybídnu ho lehkým pozvednutím brady a zapřu se rukou vedle sebe, abych se pomalu zvedl a došel pro něco málo k jídlu k Plešatci.

Vypravěč - 22. srpna 2017 20:39

Tábor marodérů

Ondřej jen souhlasně přikývne, když se Gabriel dobrovolně přihlásí na tuhle cestu. Sice by byl možná radši kdyby se nejdřív dal lapka zcela do pořádku a nechal ještě chvíli odpočívat zraněnou nohu, ale dávno už zjistil, že v jeho případě jsou námitky asi zbytečné, prostě si povede svou.

Jakub doprovodí Gabriela pro něco k snídani. Krom zbytku polévky ze včera se najde i kus chleba a nějaký sýr. Chlapec se s chutí pustí do jídla a při tom poslouchá válečnou poradu, která právě probíhá.

Ondřej počká, než se ti dva zase vrátí a teprve pak pokračuje, tedy chtěl pokračovat, ale byl přerušen jedním z marodérů, který snad vrátil se ze své hlídky.
"Tohle bys asi měl vědět." promluví k Ondřejovi a pozdraví všechny přítomné letmým pokývnutím hlavy.
"Kolem se potulují vévodské jízdní jednotky. Stahují se tu už nějakou dobu. Takové přesuny se nedějí nazdařbůh, je v tom dozajista plán a záměr. Dostat se odsud nepozorovaně pryč a zase zpět je čím dál tím těžší. Jakoby stahovali smyčku..." vypoví muž Ondřejovi svá zjištění i své domněnky.

Ondřej jen tiše zakleje.
"Musíme zjistit, co se chystá. Kdo z vévodů má o nás takový zájem a zda-li je to jen zájem zatočit
s marodérskou bandou nebo už tuší i něco víc." promluví pak Ondřej.

"Gabriel za Eskulapem. Hádám, že tebe se ani nemusím ptát." otočí se pak na Lerien.

"Hádáš správně, jdu taky." odpoví mu s úsměvem děvče.
"Možná bude lepší, když půjdeme jen ve dvou. Není to odtud tak daleko, v kraji, kde žije poustevník moc lidí nepotkáme a pak čím méně nás bude, tím snáze proklouzneme hlídkám vévodů." pokračuje Lerien a Ondřej musí uznat, že její argumenty jsou celkem rozumné.

"Dobrá tedy. Já tentokrát musím zůstat tady, byl bych rád, kdyby Saša svolil a vyrazil na průzkum s námi. Bude nejlépe, pokud tu zůstane i Abe, kdyby náhodou k něčemu došlo, bude se jedině hodit někdo, kdo se dokáže dobře postarat o zraněné." přehlédne ostatní, zda-li s tím všichni souhlasí nebo nemá-li někdo nějaké připomínky.

Saša - 22. srpna 2017 21:11

Tábor - ráno

Neujde mi Gabrielova odtažitost od mojí osoby. Nevadí mi to, nemůžu si dělat víc přátel, než je potřeba. Večer strávím v tichosti, když si odmyslím zvuk brousku jezdícího po čepeli, na který jsem už však zvyknutý. Když jsem se svou prací spokojen, ještě chvíli koukám do ohně, přemýšlejíc na věcmi příštími. Nakonec dojdu k závěru, že se s budoucností vypořádám až přijde a rozhodnu se jít spát.

Spánek je konečně nerušený, žádní vetřelci, žádné sny. Kolem chodí už pár lidí, zřejmě jsem spal jako jeden z posledních. Vstanu a posbírám si své věci, zbroj však nechávám ještě ležet. Nevím jaké jsou přesně plány na dnešní den, kromě Jakubovi volby ohledně toho, kam bude chtít cestovat dál.
Zdá se, že si chlapec oblíbil právě našeho přehnaně aktivního lapku. Třeba mu pomůže trochu zklidnit mysl od hloupých nápadů. Ondřej si nás zavolá brzy po probuzení.

Mluví vlastně sám, shrnuje to, co všechno jsme zažili v předchozích dnech. I mne však překvapí, když se do debaty "vloží" právě ten kluk. Zdá se, že o řeč nepřišel, jenom mu možná jde lépe se vyjadřovat skrze flétnu.

,,To jméno mi nic neříká. Ale asi by si na to ten kluk nevzpomněl jenom tak. Ale já si můžu myslet co chci." pokrčím rameny, že na mém názoru vlastně nesejde. Když se však Ondřej zmíní o nějakém průzkumu, jen zavrtím hlavou. ,,Má dohoda se týká ochrany Lerien Ondřeji, ne o nahánění hlídky. Navíc já nejsem typ na plížení se po skalách a nějaké schovávání se." vysvětlím svůj postoj. Tenhle a také fakt, že už bylo prolito dost krve a neviděl jsem jedinou zlatku, mne staví do situace, kdy se nemíním vystavovat nebezpečí zbytečně. V táboře jsou určitě schopnější zvědové.

Gabriel Gallagher - 22. srpna 2017 21:16

… Blesk do srdce…

(v táboře – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša, Jakub)

Vidím jak se Ondřej snaží, ale nespokojenost s mou osobou mu vyčtu z tváře. Možná je to tím co všechno jsme prožili. Snad mi ještě úplně nevěří, ale už se snad trochu známe. Navíc určitě půjdeme zase ve stejném složení a počtu. Možná bychom mohli vynechat jen pár osob … pohledem zabloudím k Sašovi a Abelardovi. Nevinně se pousměju a čekám kdo se ještě přihlásí.

Mezitím zajdu s Jakubem pro něco málo k jídlu a obdaruju beze slov všechny kolem ohně. Není toho příliš, ale pořád lepší než prostě nic.
Dokonce i Malý se konečně pustil do jídla. Ty jeho malé hubené prstíčky by se hodily. Kdyby se trochu vycvičil, byl by z něj dobrý kapsář a nebo nevinně vypadající návnada.
Prohlížím si ho se zájmem když jí a lehce se usmívám.

Pak dorazí jeden z bandy a začne vyprávět o tom co se děje okolo. Bylo to zvláštní už tehdy ve skalách, když jsme se schovávali se Sašou. Třeba je nějak kontaktuje na dálku. Kdo ví?
Zase na Sašu upřu dost nepřátelský pohled a přežvýkám u toho kousek chleba. Dost pomalu a snad až nepřátelsky.
Kdo ví, co jsi vlastně zač Rudoočko. Nelíbíš se mi pořád stejně jako na začátku.

Ondřej rozhodne o tom jak se bude postupovat a já klidně přikyvuju se skloněnou hlavou. Pak rozdává konkrétní úkoly.
Mě posílá za tím dědkem s divným jménem. Dokonce i Lerien, ale to bylo asi všem jasné. Přikyvuju dál a vlastně ani nepřemýšlím nad tím, co říká dál.

Až po chvíli mi dojde co se vlastně stalo.

Sami dva? Já s tebou? Já a ona? Sami?

Zůstanu sedět jako kdyby do mě udeřil blesk. Taky že se tak cítím. Ústa mám pootevřená a srdce se mi snad zastavilo.
Začnu se rozhlížet po Ondřejovi, po Lerien.
Kdybych měl zvednutou ruku, tak bych ji právě pokládal zase hezky zpátky dolů.

Trochu si odkašlu abych zamaskoval své rozpoložení a protřu si strniště dlaní. S tímhle jsem nepočítal a nevím jestli nebude lepší se vyměnit. Jenže s kým? Ondřej musí zůstat tady, se Sašou už ji nenechám a někdo z marodéru bude ještě horší. Takže jsem vlastně nejlepší, jediná volba.

„No, tady mě máte princezno.“ široce se usměju a rozpřáhnu ruce v teatrálním gestu.
Pak se postavím abych si založil ruce na hrudi, i když pod převisem kde se musím hrbit, to nevypadá zrovna tak důstojně jak bych chtěl.
„Tak, kudy vyrazíme?“ zeptám se s úsměvem a čekám že bude možná i nazlobená.

Tohle bude dost těžká cesta. Být s tebou sám ještěrko, nevím jestli to zvládnu. Možná tě odeženu ještě dřív než někam vykročíme. Nakonec, zvládl bych to i sám.

Lerien - 22. srpna 2017 21:52

Válečná porada

"Brzdi trochu." usadím horlivého lapku. "ještě je třeba něco dořešit a jestli se nemůžeš tak dočkat, můžeš zatím přichystat koně a nabrat nějaké zásoby." zaúkoluju Gabriela, který by snad nejraději vyrazil hned teď a okamžitě. Brzy se oklepal...ještě nedávno vypadal skoro na umření...

"Sašo, tentokrát ti dám asi košem, tahle cesta bude asi především o plížení. Vím, že jsem si tě najala, abys mi byl na blízku a nápomocen, ale protentokrát žádám pravý opak, pokud tedy mohu. Nebudem pryč dlouho a ráda se pak zase svěřím pod tvou ochranu." usměje se trochu.

"Jestli máš starost o svůj výdělek, bát se nemusíš, nemám v plánu utéct. Případně bych asi mohla zařídit, aby tě vyplatili rovnou. Ovšem doufala jsem, že zůstaneš, schopní chlapi se vždycky hodí." kouknu po Sašovi a jsem zvědavá, co on na to. Trochu jsem snad doufala v to, že časem zůstane i pro něco víc, než jen pro váček zlata. A můžeš po nich snad chtít, aby jim šlo o něco víc?...nejsou to královští vojáci...jsou to marodéři, lapkové a dezertéři...

S trochou napětí čekám na jeho odpověď. Na jeho společnost už jsem si přeci jen tak nějak zvykla a kdyby nás chtěl nakonec přeci jen opustit, asi by mne to trochu mrzelo. Ovšem nedalo by se nic dělat. Však uvidíme...

Saša - 22. srpna 2017 22:54

Porada

,,Nejde mi o cestu k tomu poustevníkovi. Tu dohodu sem uzavíral s tebou, ne s ostatními." zopakuji znovu. Lehce si povzdechnu.
,,Musíš pochopit Lerien, že jsem byl vychovaný a vycvičený pro to, abych bojoval. Abych se oháněl mečem. Pokud tady kolem krouží zvědové nějakého vévody, kdo myslíš že to je? Postradatelné kusy. Muži poslaní na smrt. Nerozumím politice, ale rozumím kvalitě dobrých vojáků. Hrozí jim, že budou přepadeni. Že zemřou. Do takové situace nepošle žádný velitel kvalitní vojáky, ale návnadu. Někoho, kdo zjistí informace. Mladé vojáky s nadšením pro svoji věc. Kluky, kteří ani pořádně nevědí, za který konec držet meč." vysvětlím svůj postoj nechuti k účasti na nějaké výpravě do skal.

,,Nemám potíže se postavit jezdcům, Lerien. Ale jak jsem řekl, nejsem zvěd, nevím jak se pohybovat nepozorovaně ve skalách. A nechci, aby na moji neschopnost a neznalost doplatil někdo z téhle skupiny. Jeden Větrov mi bohatě stačil na celý život." sklopím hlavu a obejmu si rozmrzele pažemi. Před očima mi proběhne na chvíli ten den, kdy byla vcelku jasná obloha, úplný opak dneška. Přesto si pamatuji, jak mi po tváři a vlasech stékají krůpěje krve. Na vyšlapané cestičce válející se těla a démon v mojí hrudi řvoucí potěšením.
Větrný Vrch, zkráceně mezi lidem Větrov, malá vesnička s několika domy a jedním horským pramenem. Podle oficiálních záznamů se výběrčí daní v klasickém doprovodu městské stráže vydali pro svůj měsíční příděl. Když se po třech dnech nevraceli, tamní vévoda vyslal další skupinu vojáků na průzkum. Na Větrovu byla nalezena těla výběrčích i jejich doprovodu ve stavu, že jich patrně v hrobech chybí pár kousků. Odtrhané končetiny, těla v pase přepůlená, střeva na kterých již hodovali mrchožrouti. Podle klevet se podobný obrázek naskytl příchozí hlídce. Obyvatelé Větrova zmizeli neznámo kam. Od té doby je tento vrch zpustlý a vyhledávaný jen poutníky za účelem doplnění vody z horského pramene.

Lerien - 22. srpna 2017 23:20

Válečná porada

Mlčky poslouchám Sašu a jeho poněkud delší vysvětlení.

"To, co se stahuje kolem, je všechno jiné než jen mladí kluci." utrousí jen do jeho monologu onen marodér, co přinesl zprávu Ondřejovi, dál však nezasahuje.

Nakonec jen rozhodím rukama ve výmluvném gestu - vzdávám se.
"Rozhodni se sám, půjdeš-li s námi dobrá, ale plížit se ve skalách budem nejspíš taky. Zůstaneš-li a využiješ příležitosti k odpočinku, budiž; zapojíš-li se nakonec k Ondřejovým mužům, je to na tobě." nechám ho, ať se rozhodne jak sám uzná za vhodné. I když si nemyslím, že by byl zas až tak neschopný v plížení a schovávání se. Tenkrát na hradě mu to docela šlo...

"Takže?" ráda bych věděla, pro co se nakonec rozhodne. Ovšem ti dva pohromadě...

Saša - 23. srpna 2017 07:00

Tábor
Chvíli jen tak sedím a nevím co se sebou. Ale nikdo netvrdil, že život se skládá ze snadných rozhodnutí.
,, Půjdu s Ondřejem, pokud na tom trváš. Ale nemám z toho dobrý pocit." zhodnotím nakonec celou situaci. Vstanu a dojdu si pro své věci. Nevím co přesně se bude odehrávat v příštích pár hodinách. Ale nezbývá mi než čekat až se dá povel k odchodu.

Lerien - 23. srpna 2017 10:21

Válečná porada - tábor marodérů

"Děkuju." usměju se na Sašu, který je poněkud nesvůj. Jen doufám, že jsem se ho nějak nedotkla. Nutno říci, že na jeho společnost jsem si zvykla a zatím byl jediný z nich, kdo neprojevoval o mou osobu přehnanou péči a starost. Na druhou stranu jsem si docela i oddechla. Ti dva pohromadě jsou nesnesitelní, patrně bych cestou jednoho z nich zabila sama...

"Tak jo, panstvo, je čas se rozloučit." pomalu vstanu a rozhlédnu se po ostatních.
"Vím, co chceš říct, neboj se." promluvím k Ondřejovi, když se naše pohledy střetnou. Jen pokývá hlavou a nechá mne jít. Jen, než lapka zmizí, přitočí se ještě k němu. "Dej na ni pozor." promluví tiše.

Pobrat všechny své věci, osedlat koně, zkontrolovat zásoby. Když už jsme téměř na odjezdu, objeví se u nás Jakub a znovu zazní tóny flétny.
"Musím jet s vámi, flétna odemkne starcovo srdce."

"Tohle nebude ten stařec, u kterého budeme potřebovat pomoc, jdeme tam jen pro radu." snažím se přesvědčit hocha.

"Vím, že mám jít s vámi, nevím proč, ale vím to." přesvědčuje svou flétnou znovu.

Trochu si povzdechnu a kouknu po Gabrielovi s otázkou v očích, co když ho budeme skutečně potřebovat?

Ondřej - 23. srpna 2017 12:08

Rozhodnutí - Saša

"Pár chlapů vyrazí do okolí zjistit, co se děje. Můžeš vyrazit s jednou skupinou. Je třeba porozhlédnout se po tom, který z vévodů po nás touží. Kolik mužů, kdo jim velí a jak jsou zkušení. Kdyby byly pravda tvé domněnky, jen dobře pro nás, ale musíme to vědět jistě." promluví k tobě Ondřej.

"Vem si na starost jednu ze skupin, chlapci znají okolí dobře, provedou tě. Jen se ě nenechte chytit."
usměje se trochu. Vlastně ti svěřil velení nad jednou z průzkumných skupin.

Marodéři se připravují k odchodu. Koně tentokrát zůstávají zde, pokud nemáte být spatřeni, bude to lepší bez nich. Marodéři čekají až se připojíš k některé ze skupin, které vyrážejí. Dohromady jsou tu tři skupiny po třech, čtyřech mužích. S jednou z nich vyráží i Ondřej. V táboře zůstává jen pár chlapů a hlídky kolem tábora.

Gabriel Gallagher - 23. srpna 2017 19:52

… Rána do hlavy…

(v táboře – Lerien, Ondřej, Abelard, Saša, Jakub)

Překvapeně nadzvednu obě obočí, když mě Lerien zastaví v nedočkavostí už vyrazit.
Široce se usměju. Jistě, že jsem nemyslel že mi skočí do náruče, vyhoupneme se na koně a odcváláme vstříc osudu někam do lesů. Bylo mi jasné, že nejdřív bude třeba si trochu zabalit. Řekla to ale jasně, to ano.

Pokrčím rameny s povzdechem a zadívám se na chvíli do země.
No, zkusit sem to musel. Když ne, tak ne. Uděláme to po tvém ještěrko.
Přikývnu, že slyším její slova a už se chci otočit k odchodu a jít připravovat vše co bude na cestu potřeba. Začne ale mluvit se Sašou a ta konverzace mě vlastně zajímá.
Alespoň její výsledek mě zajímá.

Škodolibě se usměju, když ho vlastně odpálkuje a sdělí, že půjdeme jen dva. No konečně rozumná slova. Má starost jen o svůj výdělek a sám o sebe.

A Saša začne mluvit o něčem, čemu přestávám vlastně rozumět. Nechápavě se na něj dívám když mluví.
To chceš jako říct, že se bojíš Rudoočko?
Překvapeně se narovnám a zapomenu na chvíli, že strop je dost nízko. Rána do hlavy mi lehce podlomila kolena a já se chytím za zátylek. Prsty si ho začnu třít a rozhánět bolest do stran. Nebyla to tak velká rána, aby mě uzemnila, ale dost na to aby mi pokazila náladu. Hlavně nemám náladu poslouchat už tenhle rozhovor.

Otočím se k odchodu a jen bolestně syknu, když už mi nevidí do obličeje. Ondřej na mě při odchodu důležitě promluví. Jistě, že dám pozor.
Přikývnu „Dám.“ a tvářím se na něj vážně. O tomhle bych nikdy nežertoval, ale nevím jak dost jasně říct, že bych za ni klidně obětoval život. Takže to shrnu vše jen tím jedním slovem.

Shlédnu ještě na Jakuba, který začal zase hrát na flétničku a tím vlastně mluvit.
„No pro mě za mě mladej, ale rozhoduje tu Kráska.“ lehce se pousměju. Bylo by mi jedno … ne, vlastně by bylo snad i dobře kdyby šel ten malý kluk s námi. Nemusel bych se bát sám sebe, že někdy ve slabé chvíli se snad o něco pokusím. Byl by takový malý hlídač. A navíc, kolik toho asi sní. Je malý sotva jako to něco do brašny. A může taky pomáhat, nosit dřevo a klidně doběhnout pro pomoc když bude třeba. A taky štípnout něco u toho starce. Spokojeně se na něj usměju. Měl by s námi jít.

Kouknu na Lerien a uznale přikývnu „Je si zřejmě jistej, tak proč ne? Klidně ho povezu sebou.“ snažím se ji přesvědčit i nataženou dlaní, kterou potom položím na chlapcova ramena.
„Drž se blízko mladej, nachystáme něco málo k jídlu.“ kývnu na něj že jdeme a vezmu ho sebou.

Postupně mu dávám úkoly. Přinést, odnést, nachystat. Cokoliv co by měl zvládnout. Když se o sebe postaral doteď pak by měl zvládnout cokoliv.
Vše ostatní na co nemá dost síly nebo výšku obstarám já. Dokonce nachystám i koně pro Lerien a nakonec i dvě deky, které ji připnu za sedlo. Tak, teď už se Ondřej nemusí strachovat že ti bude zima. I když bych věděl jak se postarat i o tohle mnohem líp.
Klidně se usměju, Jakuba si vyzvednu do sedla dopředu a počkám na Lerien.

Saša - 23. srpna 2017 21:13

Tábor - přípravy

,,Uvidíme, co z toho bude." pokrčím jen rameny nad Ondřejovým výčtem toho, co všechno je potřeba zjistit. Pořád si nejsem jistý, co přesně se ode mne bude chtít na takovéto výpravě. Ještě se informuji, ke které skupině se mám přidat. S ostatními v táboře jsem se prakticky nebavil. I proto mne zarazí fakt, že si mám vzít nějakou skupinu na starost. To tedy ani omylem. Neznám okolí víc než co jsme projeli a neznám ani ostatní přítomné muže.

,,To mi zní jako moc velká zodpovědnost pro mě. Ale nějak se dohodneme." přikývnu nakonec po chvilce rozmýšlení si, co si s nově nabytou funkcí počít.
Zamířím k jedné skupině, která zatím postává, připravena vyrazit do terénu. Takovéto sezení už jsem párkrát zažil, ale nikdy se nejednalo o plížení se ve skalách.
Nemíním si hrát na nějakého velitele, Ondřej toto gesto velitelství skupiny udělal jen proto, abych se cítil nějakým způsobem spojený s ostatními. S tímhle přístupem také oznámím přítomným, že moje pokyny se budou týkat pouze těch situací, kdy dojde k problémům. Kudy jít a co dělat v rámci pozorování nechám na nich a budu se řídit jejich instrukcemi.

Vypravěč - 23. srpna 2017 22:44

Na cestu - Gabriel

Když Lerien vidí, že lapka proti společnosti Jakuba nic nenamítá a dokonce snad nabídne, že se o něj postará. Jen kývne souhlasně hlavou. "Dobrá tedy, třeba ho budeme opravdu potřebovat." pronese pak tiše v zamyšlení a spíše jen pro sebe. Chvíli ty dva tiše pozoruje. Chlapec se od lapky ani nehne a otáčí se seč může, snad aby mu dokázal, že cestou nebude na obtíž. Lerien se neubrání úsměvu a jen trochu nevěřícně zakroutí hlavou. Kdo by to do něj byl řekl...

Když je vše připraveno, Lerien se vyšvihne do sedla a zavelí k odjezdu. Krátkým zamávání se rozloučí s Ondřejem, který se chystá s ostatními na výzvědnou výpravu a pak už zmizí mezi skalami. Nepospíchá, není kam spěchat, opatrnost a obezřetnost je na místě, když kolem slídí patroly vévodů.

Zatím jde vše v klidu. Nikde nikdo, ovšem jen do chvíle, než se dostanete k brodu, přes který se potřebujete dostat dál. Lerien zarazí koně a stáhne se trochu zpět. Na druhé straně řeky je asi pětice vojáků. Koně uvázané opodál o čemsi rokují. Nevpadá to, že by se odsud chtěli jen tak hnout.

"Jiný brod tu široko daleko není." koukne Lerien po Gabrielovi a hlavou kývne směrem k řece.
"Jak se přes ně dostanem?"

Vypravěč - 23. srpna 2017 23:13

Na výzvědy - Saša

Chlapi na tvé oznámení, co od tebe mají čekat jen kývnou hlavou. Vyvedou tě z dočasného tábora. Vedou tě vyšlapanými cestičkami ve skalách kudy snad chodí jen zvěř. Opravdu se tu vyznají. Nějakou dobu zdá se, že informace o počtech vojáků a stahování smyčky byly snad přehnané, v okolí jste zatím na nic nenarazili.

Pak ale uslyšíte dusot koňských kopyt, muži se zarazí a ze svého úkrytu pozorují jednu z hlídek vojáků potulující se v okolí. Asi šestice mužů projela krokem kolem vašeho úkrytu. Nikam nespěchali, takže byl čas alespoň zběžně si je prohlédnout. Opravdu to nejsou žádní mladí kluci, spíše naopak, dobře vyzbrojení ostřílení chlapi, co už mají zřejmě něco za sebou.

"Všimli jste si? Žádné označení na štítech ani na pláštích, žádný znak vévody, ke kterému patří.
Jakoby nechtěl být poznán." upozorní jeden z marodérů na věc, které si všiml.

"Jdem za nimi?" otočí se na tebe další z mužů.

Saša - 24. srpna 2017 18:06

Výzvědy

Následuji skupinu cestou, kterou se rozhodli vydat. Mám takové tušení, že bych měl hlídat co se děje u cesty, protože hlavně tamtudy budou jezdci na koních putovat. Sice nevím, kudy přesně jdeme, ale přijde mi, že jsme tady sami. Jakoby kolem ani žádní vojáci snad nebyli. Když už se chystám ozvat, jestli vůbec jdeme správně, ozve se zvuk kopyt. Podle hluku je to více než jeden kůň.

Zůstaneme s ostatními v krytu. Vím, že nás Lerien upozorňovala hlavně na to, abychom se nenechali chytit. Vojáci se blíží a nikam nespěchají. Popravdě mi to přijde, že jsou snad na nějaké vycházce než že by prohledávali okolí. To mi samo o sobě přijde podezřelé. Proč by jen kroužili po cestách? Možná mají své rozkazy, ale třeba je to jenom nějaká vyčkávací taktika?

,,Jaký důvod může mít k tomu, aby nechtěl být poznán? Ví, že tady někdo je. Možná neví kde, ale ví kdo a nechce se prozradit. Pronásledovat je podle mě moc velké riziko. Mají koně a kdyby k něčemu došlo, buď ujedou nebo jim neutečeme. Spíš by bylo správné sbalit tábor a zmizet na nějaké jiné místo." podělím se s ostatními muži o svůj názor. ,,Navíc mám dojem, že skoro chtějí, aby je někdo sledoval. Chvíli bych počkal, je zvykem posílat kousek za skupinou ještě jednu, která pronásledovatelům, tedy nám, by mohla vpadnout do zad." shrnu nakonec můj pohled na celou situaci.

Vypravěč - 24. srpna 2017 20:27

Výzvědy

Muž jen pokrčí rameny.
"Vím já, je to zvláštní."

"Když stáhnem ocas pokaždý, když kolem projede pár vojáků a budem utíkat, nemuseli bysme taky dělat nic jinýho." poznamená trochu rozmrzele další z marodérů na poznámku o stěhování tábora.

Na návrh o čekání muž jen kývne. "Ale stejně bych se za nima pak podíval, můžeme jít v jejich stoch a držet se v uctivé vzdálenosti. Máme zjistit, kolik jich je, kde jsou, kdo je vede a to odsud jaksi nepůjde." poznamená pak ještě.

Nějakou dobu setrváte na místě. Nezdá se ovšem, že by za předchozí skupinou ještě někdo jel, alespoň prozatím. Chlapi začínají být trochu nesví, ale Ondřej určil, kdo bude velitelem, takže čekají na další pokyny.

Gabriel Gallagher - 24. srpna 2017 20:29

… Stáhnout kalhoty, brod je blízko…

(brod – Lerien, Jakub)

Se zájmem si prohlédnu jak se Lerien vyšvihne nahoru do sedla. Úžasné křivky, které si při tom pohybu prostě musím prohlédnout. Jsi nádherná Ještěrko.
Když se otočí na nás dva pustím se do nasedání, jako kdybych se celou dobu zabýval jen dotahováním sedla.
S vážným obličejem nasednu, chytím otěže rukama kolem Jakuba, aby se pohodlně sedělo a protočím koně. Kývnu ostatním na rozlučku a bez dalších slov vyrazím za Lerien.
Už tolikrát jsem ji při cestách sledoval a stále mi to přijde jako ta nejlepší věc na téhle výpravě.
I když teď si všímám i okolí, přeci jen jsme teď sami tři a musíme dávat o to větší pozor před vojáky. Neštěstí bych si neodpustil.

Skloním se trochu k Jakubovi před sebou „Dávej bacha mladej, vojáci se s náma mazlit nebudou. Když půjde náhodou někdy do tuhýho tak uteč, jasný?“ lehce se pousměju a promnu mu rameno v ruce. Snad si bude mou radu pamatovat a bude se ji řídit. Nerad bych měl na svědomí takhle nevinou mladou duši.
Dál to neřeším a narovnám se zase v sedle. Na Lerien se jen pousměju, jako kdybychom s Jakubem mluvili o tom, že má hezké pozadí. Mrknu na ni přitom jedním okem.

Cesta byla až s podivem dost klidná, než jsme došli k brodu. Tedy místu, kde bychom snad mohli přejít řeku, ale překáží nám v tom hlídka vojáků.
Zamyšleně stáhnu obočí k sobě a snažím se chvíli přemýšlet co s touhle situací udělat, když mě přeruší hlas Lerien.
„Hm.“ otočím se na ni a zamručím v odpovědi. Vlastně nevím. Kdybych byl sám, to bych si poradil. Ale mít na starost dva další životy … nechci riskovat, že se do nás vojáci pustí.

Otočím se na Lerien a jen tiše zamyšleně pronesu „Nemůžeme je dráždit. Nevím jak ty, ale já si s pěti chlapama rozhodně zatancovat nechci, ne znova. Stačil mi taneček s marodéry, když mě svá- … Jo, taneček s …“ znejistím v hovoru. Ona vlastně neví jak jsem se ke skupině dostal a to jediné vím, že nechci aby věděla. Jak to bylo doopravdy. Alespoň ne protentokrát.

Nesměle se zazubím a větu nedokončím, zamávám při tom rukou, že si vlastně už nevzpomínám a pobídnu pak koně abych k ní přijel blíž.
„No, uděláme tohle. Jakube, ty budeš hlídat Krásku. A já si půjdu promluvit s tou partičkou támhle za řekou. Až bude čistej vzduch, tak … no, tak zavolám.“ uvolním ruce a podepřu Jakuba pod pažemi, aby si mohl přelézt k Lerien na koně.

Vlastně nevím co chci, nevím co udělám, jak to udělám, ale vím, že Něco udělám. Něco mě napadne.
„Vy se schovejte za houští.“ ukážu rukou kousek dál do míst, kde by je vojáci neměli vidět. Možná bude nejlehčí odvést jejich pozornost a oni by jen projeli kolem. Něco mě napadne.

Lerien - 24. srpna 2017 21:15

Před brodem

Jakub se uvelebí před tebou v sedle. Vypadá docela spokojeně, že s vámi mohl vyrazit. Na tvé rady jen kývne hlavou. V utíkání už má nejspíš praxi.

Vojáci u brodu jsou trochu čára přes rozpočet. V hlavě probírám kudy bychom je mohli obejít, ale nic mne nenapadá. Tak dobře ten kraj tady zas neznám. Čert ví jak daleko bychom i museli zajít, než bychom zas mohli bezpečně překročit řeku.

S pobaveným úsměvem se na něj otočím, když se nám tak trochu zakoktá.
"Zatancoval s marodéry?" povytáhnu trochu obočí. O tom si nechám ještě povyprávět...
"Ne, dva proti pěti a k tomu s tvou nohou, to by nedopadlo dobře." konstatuji jen pak.

Když mne nazve Kráskou, trochu se zaškaredím. "Lerien, pokud jsi zapomněl mé jméno. Emiel Esel Lerien Riam Valegrant, pokud chceš znát to jméno celé." ušklíbnu se.

"Promluvit si? Seš si jistej, že to je dobrej nápad?" ptám se s trochou nedůvěry v hlase a pomůžu přitom Jakubovi k sobě do sedla. Jiný nápad, ale momentálně nemám. Čekat než se hnou, mohli bychom tu taky zůstat pěkně dlouho a na to nemáme čas. Zajedu tedy kus stranou a nechám lapku, ať se předvede. Jen doufám, že ho pak nebudu muset zachraňovat já...

Z úkrytu sleduji, co se bude dít dál. Jakmile Gabriel vyjede na volné prostranství, nebude jistě trvat dlouho a vojáci si jej všimnou. Co bude dál, ví čert.

Saša - 24. srpna 2017 21:35

Na výzvědách

,,A přijde ti lepší jít přímo proti organizovaným vojákům? Myslím že ne, dokud to nebude vyloženě nutné." odvětím muži, který se ozval ohledně stahování ocasu a utíkání pryč. Tohle není o zbabělém utíkání, ale o přežití. Těžko splní svůj úkol, když se nechají zabít.

,,Jo, zkusit za nimi pak jít můžeme. Ale až bude jisté, že za nimi nikdo nejede." přikývnu a zůstáváme se skupinou zatím stále v úkrytu. Čekám pár minut, obvykle další skupina jede v rozmezí přibližně deseti minut za tou první. Ale nevypadá to, že by se tady něco takového konalo.
,,Fajn, jdeme za nimi. Pokud se už dostaneme do míst, která neznáte, tak řekněte." oznámím ještě svojí skupině, jakého postupu se budeme držet. Bude dobré vědět, které území je ještě jim známé a kde už můžeme počítat s tím, že bude ve výhodě nepřítel.

Gabriel Gallagher - 25. srpna 2017 20:12

... Improvizace ...

(brod - Lerien, Jakub)

Její otázku na tancování s marodéry jen přejdu. Snad si na to už nevzpomene, alespoň dokud nebudeme zase zpět v táboře. Tam se ji pak můžu vyhýbat. Ondřej by ji to stejně vše řekl.
Dva proti pěti? Snad si nemyslíš, že bych tě pustil do ... no to si tedy nezvykej Ještěrko. Teď jsi se mnou a to znamená, že meč budeš mít jako ozdobu. Alespoň v to pevně doufám.

Najednou mi začne připomínat všechny svá jména a já se na ní dívam, jako kdybych nerozuměl o co jde. Jako když matka vysvětluje dítěti, proč něco nesmí, když ono přitom velmi chce. Já chci.
"Jasně ... můžeš to zakřičet ještě hlasitěji, myslím že vojáci tě neslyšeli dost dobře. Bezpečnější pro všechny bude ti říkat Krásko a navíc ..." mrknu na ni jedním okem a široce se usměju "... je to pravda Krásko."

"Rodokmeny si nechej na doma, veličenstvo." pronesu ještě škodolibě a rychle se uhnu, abych snad nedostal jednu přes ramena. To si snad necháme na později. Až Jakub usne můžeš se do mě pustit princezničko, ale teď buď nenápadná a schovaná vzadu.

Její poslední otázku nechám bez odpovědi. Vlastně ani sám nevím jestli je to dobrý nápad. Jen prostě nemám žádný jiný. Nevypadají, že by se v brzké době hnuli pryč a tak je musím trochu rozhýbat já. Snad si nebudou myslet, že jsem zbloudilý marodér, když bude nejhůř ujedu. Nebo si zahraju na blázna a nebo čaroděje. Jo, to by je mohlo vyděsit.

Pomalu vyjedu směrem k řece a na chvíli se zastavím na břehu, abych si prohlídl vojáky a řeku. Prohlídnu si cesty, kterými bych mohl v případě nouze ujet a kde bych se mohl schovat.
Chvíli musím počkat co muži na druhém břehu udělají, ale jelikož jsem sám nebudu pro ně zřejmě velká hrozba.
Poženu koně lehce vpřed a začnu přecházet řeku. Na koni se lehce nahrbím a tvářím se uvolněně až možná unaveně. Ještě uvidíme co bude nejlepší. Někdy je prostě nejlepší jít čelem.

Vypravěč - 26. srpna 2017 12:54

Na výzvědách

Muž, na kterého jsi promluvil, jen něco nesrozumitelného zabručí a dál už je raději zticha. Jen si v ruce znuděně pohrává se svou dýkou a očividně si myslí své.
"No sláva." pronese pak jen, když se konečně zvednete a vyrazíte po stopách vojáků.

"Tady to známe jako svý boty. Museli bychom se dostat dál ze skal až někam ke Kreimsu, aby nám to tam bylo méně známé." oznámí jeden z mužů. Vždyť tady v těch končinách jsou vlastně doma, často tudy vyráží do nejbližších vesnic a osad nebo číhat na kupecké stezky při spížování.

Sledovat stopu vojáků ve skalách není složité, i když stopy jsou na skalnatém podloží těžko čitelné, moc cest, kudy se s koněm dá projet tímhle bludištěm tu není. Na rozcestí, zdá se, uhnuli vojáci na západ, dál od řeky a pryč ze skal.

"Za chvíli se tudy dostanem ke Kreimskýmu potoku, jestli podle něj, pojedou dál, dostanou se pryč z lesa. Je tam malá osada, hamr a kolem louky a políčka." podá informaci jeden z marodérů, když si všimne, kam vojáci odbočili.
"Nebudem se tam mít, kde skrýt, ne za denního světla, ale jestli někde rozbili tábor..." nechá větu nedokončenou, vše je jasné, že lepší místo v okolí vojáci nenajdou.

Vypravěč - 26. srpna 2017 16:29

Brod, vojáci

Lerien po tobě jen blýskne nazlobeným pohledem a kdyby měla něco po ruce a nebyly na blízku vojáci nejspíš bys to něčím schytal. Možná že už teď začíná pomalu litovat toho, že nedala přednost Sašovi. Jedovaté poznámky si raději nechá pro sebe, teď na to není vhodná doba ani čas.

Když vyjedeš zpoza svého úkrytu, a zastavíš se na břehu řeky, netrvá dlouho a vojáci si tě všimnou. Zvednou se ze země a s rukama na jílcích mečů čekají, než se dostaneš k nim.

Cesta, na které se usadili mizí v zákrutu někde dál v lese. Nějaká pěšina se vine napravo těsně kolem řeky. Kdo ví, kde ale končí. Kolem řeky nedá se tu projít moc dlouho, cestu obvykle zahradí nějaká skála spadající přímo do vody, která se pak musí daleko obcházet.

Když se dostaneš na druhou stranu, vojáci ti zastoupí cestu.
"Kampak máš namířeno? A co seš zač?" spustí patrně jejich velitel, když zastavíš koně a zkoumavě si tě prohlíží. Jeho muži se postaví tak, aby tě měli mezi sebou a mohli v případě nutnosti zasáhnout. Zdá se, že čekají na sebemenší záminku k tomu, aby mohli zasáhnout.

Gabriel Gallagher - 26. srpna 2017 19:55

… Velké představení …

(brod)

Nenápadně si prohlížím okolí a zkoumám cesty, kterými bych mohl ujet, kdyby teklo do bot. Tady kolem brodu by se to mohlo stát i doslova.

Ztěžka polknu když kůň vstoupí do řeky a pomalu ji začne houpavým krokem přecházet. Jeden za druhým, krok za krokem se přibližuje druhý břeh. Připadá mi to spíš jako jáma bezradnosti, než suchý kousek země po mokré řece.

Cítím jak se mi z nervozity stahují všechny svaly v těle a snad skoro nevědomky mi začne lehce škubat ve tváři.
Tohle prostě musím zvládnout. Odklidím jim cestu, bezpečně projdou a pak … no pak se uvidí. I teď se uvidí co bude.

Chytím pevněji uzdu a přitáhnu koně, aby zastavil před vojáky, kteří se rozestoupili kolem.
Tak Gabrieli, teď je čas na to – mít štěstí. Sakra pořádný štěstí.

Zatvářím se nevinně, snad až trochu hloupě a trochu se pousměju nad otázkou velitele.
Prohlídnu si dost nápadně všechny vojáky, kteří se kolem mě postavili. Pořád mám výhodu v tom, že jsem na koni. A rozhodně z něj jen tak neslezu.
„No to … sem ňákej Tono, vostrej Tono. A to … bejval sem s takovou skupinou a voni jako to … no jeden byl děsně silnej a vohýbal meče, a pak ta, no ona … měla vousy a nekecám, byla ženská a já to … no házel nože na to, no …. na to …“
chytím si při přemýšlení kořen nosu a silně přivřu oči. Jako kdybych přemýšlel co chci vlastně říct a nemohl si vzpomenout.
Jsem asi typ na pohádky. To Lerien odhadla docela dobře a pokud tohle přežiju, měl bych ji vyprávět ještě tu jednu pohádku, kterou jsem si nechával na později.

Snažím se při hovoru znít hloupě, nevinně a vlastně až neškodně. Zadrhávám, pořád se přerušuju, abych popřemýšlel co řeknu a nechávám vojáky váhat, co vlastně ze mě vypadne.

Saša - 26. srpna 2017 20:39

Výzvědy

Nedivím se tomu dotyčnému, že je z toho nesvůj a nespokojený. Musí se spoléhat na vedení od člověka, který vypadá divně, o kterém nic neví a který se příliš v terénu nevyzná. Popravdě na jeho místě bych asi používal svoji hlavu a nespoléhal se na ostatní.

,,Dobře. Takže ještě chvíli a vyrazíme." přikývnu tomu, který mne obeznámil s tím, jak na tom jsou se znalostí okolního terénu. Čekání působí dusnou atmosféru, ale s tím se nedá nic dělat. Lepší než si nechat vpadnout nějakou další jízdu do zad a nemít tak prakticky možnost utéct. Ulevilo se mi, když další jízda skutečně nejede a tak se můžeme vydat ve stopách jezdců. Mají před námi určitý náskok, otázka je jestli někde kolem mají tábořiště nebo jedou přímo do nějaké destinace. Ale mě svěření muži se vyznají ve svém řemesle. Podle stop však i jezdci vědí, kudy jet.

,,Uvidíme. Jaká varianta připadne lepší tobě?" zeptám se toho, který nedokončil svoji větu. Udělal to však jen proto, že nedostal velení od Ondřeje. Zdá se, že Ondřej má na tuhle skupinu skutečně velký vliv, když ho jsou schopni takto respektovat i za jeho nepřítomnosti.
,,Až se tam dostaneme, zůstanete v krytu a dál půjdu sám. Ani vojáci se obvykle nechtějí moc zabývat někým jako jsem já a víc lidí pohromadě by bylo podezřelé. Kdyby se něco semlelo, alespoň jeden z vás se musí dostat zpátky do tábora." sdělím ostatním svůj názor na to, jak by se mělo pokračovat dál.

Vypravěč - 26. srpna 2017 20:49

Vojáci

Velitel si tě nedůvěřivě prohlíží, zřejmě se mu moc nezamlouvá to divadelní představení, co tu provádíš.
Když si pozorněji prohlédneš vojáky, všimneš si, že jeden drží v rukou malou kuš se založenou šipkou. Zřejmě jsou připraveny na všechny varianty.

"Blázny si dělej z někoho jinýho. Na takovýho troubu, kterýho ze sebe děláš fakt nevypadáš. Kdyby ti čouhala sláma z bot a táh si za sebou kravku prosím.
Zeptám se ještě jednou a víckrát se už ptát nehodlám, teď by mě totiž vážně zajímalo, co seš zač a kam máš namířeno." probodává tě zkoumavým pohledem a dá přitom znamení svým mužům. Jeden chytne tvého koně za otěže, aby mohl případně zasáhnout, kdyby tě snad napadaly nějaké nepřeloženosti. Postřehneš i to, že voják s kuší si tě vezme na mušku. Vypadá to, že čeká na povel velitele, aby to tvé představení rychle ukončil.

"No tak?" pobídne tě ještě, když se mu čekání na odpověď zdá už příliš dlouhé.

Vypravěč - 26. srpna 2017 21:31

Výzvědy

Muž se na tebe podívá jako kdyby trochu váhal.
"No, já bych se přesvědčil o tom, zda tam skutečně rozbili svůj tábor. Na to nemusíme být moc blízko. Pokud ano, počkal bych na setmění a porozhlédnul se trochu víc. Přeci jen za tmy máme větší šanci se přiblížit a zjistit, co potřebujeme, aniž by si nás všimli." promluví nakonec o tom, jak by to udělal on.

Pak si vyslechne tvůj návrh, koukne po ostatních a nakonec jen pokrčí rameny.
"No když myslíš. Ale není to trochu zbytečné riskování? Možná, že právě někdo jako ty vzbudí víc pozornosti, než by bylo zdrávo. Nic ve zlým." mluví pak dál a znovu pokrčí rameny, aby dal najevo, že rozhodnutí je na tobě a oni tě rozhodně držet nebudou, pokud se rozhodneš jít dál sám.

Ostatní jen mlčí a čekají na konečné rozhodnutí. Sem se rozhlédnou kolem jakoby čekali, že se odněkud vynoří vojáci, což není zas tak úplně nepravděpodobné.

Gabriel Gallagher - 26. srpna 2017 21:59

… Komedie nebo tragédie? …

(brod)

Nechápavě rozpřáhnu ruce. Tak tohle zřejmě nevyšlo tak přesně jak jsem chtěl. Spíš to nevyšlo vůbec. Ale i to se stává, vždy je tu možnost … no, vlastně není žádná možnost. Jediná je – hrát dál.

Hrát dál, jako kdyby šlo o život. Protože o ten tady opravdu jde.
Dál se dívám na koňský krk, jako kdybych ani nevnímal co dělají a co mi říkají. Takže, vojáků moc, únik vlastně nemožný, jeden střelec a zbytek by neváhal se do mě taky pustit. Sakra.

Sakra. Sakra. V duchu se na sebe naštvu, že jsem vymyslel tenhle chabý závěr a trochu si vydechnu, abych se uklidnil.
„Řek sem, že sem Tono, vostrej Tono. Nejlepší vrhač nožů Tono. No, to přece není žádná kravina?“ zopakuju ještě jednou veliteli, jako kdyby nerozuměl tomu co jsem říkal předtím.
No a pak, kdo je tady trouba? Já sem byl trouba chvíli, ale tady Pán Někdo celej život.

Klidně se pousměju jedním koutkem a sleduju jen velitele. Po ostatních se ani nerozhlížím, i když jsem ve střehu ohledně toho, co mi chtějí provádět. Na zastřelení zblízka jsem ještě moc hezký a mladý. To by mohlo počkat. A na probodnutí mečem se taky necítím, alespoň dokud nemám svázané ruce u špalku.

„A kam jedu? To nevím. Do dalšího města, vono, v táboře kde sme bydleli začali najednou všichni kašlat a tak sem tam zbyl nakonec jen já a pár koní. Asi mor. Ostatní co mohli tak vodjeli, ale já se narodil na cestách, tak cestuju dál.“ rozhlédnu se po celé skupince a lehce přisednu koně aby se hnul alespoň o malý krok kupředu.

"Jste dobrý, že se staráte vo pocestný no, tak ... do města je to támhle?" zvednu ruku abych ukázal směrem před sebe a čekám, jestli se alespoň někteří z nich podívají směrem a na chvíli ztratí pozornost nade mnou.

Vypravěč - 26. srpna 2017 22:07

Tábor marodérů - Abelard

Tábor osiřel. Většina lidí vyrazila za svými úkoly a v táboře zůstalo jen pár mužů, kteří udržují tábor v chodu a využívají čas k zaslouženému odpočinku. Chvíle klidu využils i ty k bezcílnému toulání po okolních lesích. Ticho a klid, toho si teď užíváš po dlouhé době dosytosti. Ani nevíš, jak dlouho ses toulal, ale když ses vrátil do tábora bylo něco špatně.

Trinke tiše zavrčel a rozběhl se někam pryč. Tichým kňučením tě pak volá k sobě. Na zemi leží tělo jednoho z marodérů v tratolišti vlastní krve. Při bližším ohledání zjistíš, že má podříznuté hrdlo. Tomuhle už není pomoci. Kousek dál leží na zemi další tělo. Trinke do něj se zakňučením šťouchne čumákem. Ozve se tiché zasténání. Tenhle ještě dýchá. Je to Plešatec. Krvácí z bodné rány na boku. Ztratil dost krve, ale zatím dýchá, zdá se, že má tuhý kořínek.

Jinak je tábor prázdný. Zmizeli i všechny koně. Někdo měl patrně docela naspěch a snažil se nezanechat svědky. Kdo a proč tohle ovšem udělal, těžko říci.

Saša - 26. srpna 2017 22:31

Výzvědy

,,Takže hádám se rozhodneme až jak dorazíme na místo." víceméně souhlasím s jeho názorem. Není nic víc, co by se dalo dělat, třeba tam ani žádný tábor nebude a my se vrátíme s nepořízenou.
Vydáme se tedy se skupinou dál po stopách jízdy.
Cestou si všímám okolí, hlavně takových míst, za kterými by se mohl někdo schovávat. Když se tady ve skalách můžou skrývat marodéři a sledovat ostatní, proč by něco takového nemohli udělat i jiní vojáci.

Lerien - 27. srpna 2017 11:10

Brod

Ze svého úkrytu napjatě pozoruji celou situaci před sebou. Po vodě donesou se k nám útržky jejich hovoru. Nevypadá to, že by lapka pro ně byl ten za koho se vydává. Čeho tím chce k čertu dosáhnout?...

Když pak proti němu jeden z vojáků pozvedne kuši, jen na okamžik zatajím dech a sleduji, co se bude dít dál. Mor?...to si vážně myslí, že mu na to skočí?...a když jo, buď ho rovnou zastřelej nebo ho nechaj radši jet a my tu zůstanem beztak trčet...

Tiše zakleju a jen zakroutím hlavou, když sleduju, jak budou vojáci reagovat dál.
Ten, co držel koně za uzdu při vyslovení slova mor, raději otěže pustil a couvnul o krok dozadu, takže kůň mohl o krůček popojít dál. I velitel se na okamžik zarazil, snad zvažoval, jestli má před sebou vážně takovýho troubu, co navíc může roznášet čert ví co. Otázka po směru, kterým je město zůstala nepovšimnuta.

"Co když tak něco má? Ať táhne k čertu." promluví další z vojáků k veliteli, který ho jen spraží pohledem a patrně přemýšlí, co s tímhle podivným cizincem dál.
"Do města ho beztak nepustěj a..."

"Drž hubu a ..." oboří se na něj velitel a zastaví se v půlce věty, cosi ho zaujalo za řekou.

Ve chvíli, kdy to vypadalo, že se rozhoduje o Gabrielově životě a já jen tiše klela, zatahal mne Jakub za rukáv a cosi posunky a gesty rychle vysvětloval. Nápad to byl šílený, ale lepší než se dívat na to, jak jeho zastřelej a čekat, až se vojáci půjdou porozhlédnout, odkud to tenhle chlapík vlastně přijel.

Když se otočíš směrem, kterým se zahleděl kapitán a posléze i ostatní vojáci, můžeš vidět Lerien, jak právě vstoupila s koněm do řeky. Otěže zahozené na volno, ušpiněná tvář, rozcuchané vlasy a nepřítomný pohled upřený kamsi v dál. V náručí svírá tělo na první pohled zdá se, že bezvládné tělo nějakého kluka, přes kterého je přehozen nějaký chatrný plášť. Ze rtů jí tiše plně melodie plná smutku, slova nějaké tiché písně o černé smrti. Jakoby byla ve svém vlastním světě, který je na hony vzdálený tady odsud. Netečně projede kolem vojáků, jakoby je ani neviděla. Trochu to vypadá, že kůň volí si svou cestu snad sám. Vojáci na ni jen nevěřícně zírají. V obličejích některých snad mihl se strach a pohledem přejíždějí hned z Gabriela na dívku a zpět. Nikdo nezasáhne, aby jí snad zastoupil cestu a zastavil, dokonce trochu ustoupí, aby kůň mohl projet a oni od ní byli, co nejdál.

"Co když mluvil pravdu? Tohle se mi nelíbí, já mám doma ženu a děti." pronese další z vojáků, který vypadá trochu pobledle. Strach před zákeřnou nákazou udělal své.

"Táhni mi z očí a městu se radši daleko vyhni." pronese po chvíli velitel. Svým chlapům nemusel ani pokynout, aby ti ustoupili ze cesty. Sami se snaží držet se co nejdál od tebe. Provázejí tě nevraživými pohledy a snad doufají, že zmizíš stejně rychle, jako ses objevil.

Vypravěč - 27. srpna 2017 11:55

Výzvědy

Postupujete tedy dál ve stopách jezdců před vámi. Chlapi se tu asi opravdu vyznají, protože za nedlouho opravdu stanete na okraji lesa kryti trnkovými keři. Před vámi otevřel by se obvykle pohled na louky s pasoucím se stádem dobytka a malá políčka kolem nedaleké osady. Teď je zde ovšem rozbit stanový vojenský tábor.

Jeden z marodérů tiše hvízdne. Odhadujete, že tu bude tak stovka mužů. I odsud z téhle vzdálenosti můžete rozeznat mezi stany jeden větší, zdobený malováním, na jehož vrcholu vlaje korouhev. Čí však je to korouhev odsud rozeznat nelze.

"No, to tedy opravdu nevypadá moc dobře." pronese tiše další z mužů.
"Že by dělali takovéhle manévry jen kvůli bandě marodérů?" pronese další nahlas svou myšlenku.

"Takže?" podívá se na tebe muž, jehož se ptal na názor už prve.
"Stáhnout se a počkat na tmu? Nebo tam chceš jít rovnou? Každopádně by se nám hodily znát jejich záměry." koukne na tebe tázavě a znovu pak pohledem sjede k táboru před vámi.

Saša - 27. srpna 2017 18:24

Výzvědy

Cestou je ticho, všichni přítomní se soustředí na hlídání okolí a v každém pohybu je znát určité napětí. Každý zvuk působí jako vyskočivší nepřátelé zpoza kamene a ani mne neujde občasné trhnutí se, když se uvolní nějaký vyschlý kámen a sesune se po stěně skály.
Kolem začne přibývat zeleně, sice ne nějak závratně, ale je to znamení, že se blížíme k místu, kde už začínají louky. Ovšem louku, která by před námi měla být, zabírá vojenský tábor. Docela impozantní místo.

,,Sto vojáků, plus mínus. Spíš víc, jestli jsou někteří na hlídkách." odhadnu při rychlém pohledu po táboře a rychlém přepočítání stanů.
,,Ne, spíš jen čekají na rozkaz. Takže tím spíš se rychle dostat pryč, než se jim podaří takhle zatarasit veškeré východy z této oblasti. Ale jo, bylo by dobré zjistit, co přesně mají v plánu. Jen nevím, jestli se tam někomu z vás chce? Popravdě netuším, jak se nepozorovaně dostat do takového tábora ani co tam hledat." podělím se upřímně o svoji nezkušenost s takovými situacemi.

Vypravěč - 27. srpna 2017 18:53

Výzvědy

Když se přiznáš k tomu, že teď vlastně nevíš, co si s touhle situací počít, jen na tebe zkoumavě koukne a pak se zahledí zase k táboru.

"Stáhnout se to jo, ale počkat do tmy a pak se sem vrátit. Teď tam nemá smysl lízt, leda by měl někdo chuť nechat se zhoupnout na prvním stromě a to já si tedy nechám ujít." ušklíbne se.

Chvíli sleduje tábor a snad přemýšlí, jak nejlépe na to.
"Kolem toho potoka roste křoví nebo vysoká tráva. Vodou mohli bychom se dostat vlastně skoro doprostřed tábora. Mohli bychom si je poslechnout. Večer u ohňů se probírá, co je čeká. Třeba budeme mít štěstí a dozvíme se něco užitečného. Přinejmenším bychom mohli zjistit aspoň to, kdo z vévodů má tohle na svědomí." promluví nakonec a koukne po tobě, co ty na to.

"Plánování bych možná nechal na nějaké klidnější místo. Měli bychom zmizet, než budeme mít společnost." pronese další z mužů a kývne směrem k táboru, ze kterého vyjelo několik mužů na koních a míří pryč z tábora, vaším směrem.

Gabriel Gallagher - 27. srpna 2017 20:08

… Strážníček …

(brod – Lerien, Jakub)

Při zmínce o moru se najednou kolem koně udělal docela volný prostor. Usmál jsem se o něco víc a začal sledovat jejich přemýšlení. I když mi neskočili na trik s ukázáním směru, tohle by stačilo. Pro začátek by to stačilo.

Začnou se dokonce mezi sebou hádat. Takže velitelství nebude tak jednoznačná záležitost. Mohli bychom toho ještě využít, jen se nejprve postarat o toho s kuší.
Chytnu koně zase o něco pevněji a neznatelně v sedle přenesu váhu. Noha se mi uvolní ze třmenu.

„Bylo to dost zlý no, to by se vám nelíbilo to vidět. Vobčas se mi zdává vo tom ...“ kam všichni čumíte? Sakra!

Stáhnu zase nohu, která se chystala kopnout jednoho z vojáků do obličeje a ani nemám odvahu se otočit. Slyším koňská kopyta jak pomalu vchází do řeky, šplouchají ve vodě a přibližují se krok po kroku. Dech se ztratil a srdce skoro přestalo bít. Jen jeden kůň … nikdo je nenašel.

S úlevou musím na chvíli přivřít oči, když je zase otevřu, otočím se směrem kterým se dívají všichni vojáci. Sakra! Co to má být vy dva?
Ale musím uznat, že divadlo vlastně hrají lepší než já. Kdyby kolem nebylo tolik vojenských horkých hlav, zasmál bych se od srdce tomu jak vypadají přesvědčivě.
Takhle jen sedím a sklopím smutně hlavu.
„Jo, no … taky to má za sebou.“ pronesu se ztrápeným výrazem v obličeji a nesouhlasně zavrtím hlavou.

Projedou klidně kolem a vojáci jim ještě dělají prostor. A oni normálně projedou, jen tak si projedou kolem a ona si zpívá. No počkej ještěšrko, tohle ti spočítám. Říkal sem seďte v keři a co je jako tohle?
Nevím jestli jsem šťastný, naštvaný nebo vlastně obojí. Neposlechli mě a ještě jim to takhle jednoduše prošlo.

Přikývnu na jejich povolení odjezdu. „To, no … tak sbohem.“ zabedněnci. V duchu se ušklíbnu a stále se sklopenou hlavou se vydám pár kroků za Lerien. No počkej.
Když už mě nevidí strážní tak se začnu široce usmívat, s hlavou pořád sklopenou ji propichuju pohledem.

Dokud se nedostaneme dostatečně daleko, aby nás nemohli ani slyšet a ani zahlédnout. Pak popoženu koně do klusu a přiřadím se vedle nich s lehkým úsměvem na tváři.
„Už jsem je měl na lopatkách a vy si takhle nakráčíte a jen profrčíte kolem. Hele, dost neslušný.“ naoko se urazím a pak mrknu na Jakuba.
„Dobrej výkon mladej.“ široce se na něj usměju a pak i na Lerien. Pozvednu spokojeně obočí. Tak nakonec to možná půjde snáz, než jsme mysleli.

Saša - 27. srpna 2017 20:29

Výzvědy

,,Je pravda, že s cizinci by asi nejednali úplně přívětivě a šatlava v některém městě by byla asi ještě ten lepší výsledek." souhlasím s názorem toho, že provaz je ta pravděpodobnější možnost.
,,Voda zní dobře. Jenom si dát pozor, aby nám někdo nenachcal za krk." zamručím, protože je mi jasné, že je to přesně ta část tábora, kde si většina vojáků půjde vykonat potřebu.

Na to se ozve druhý z mužů ohledně toho, že máme zmizet. Z tábora zrovna vyjede hlídka, takže ústup vypadá jako dobrý nápad.
,,Fajn, stáhneme se dál a vyčkáme do tmy. A budeme doufat, že mají dost kořalky." rozhodnu nakonec. Ne že bychom měli příliš na vybranou.
,,Ještě bychom mohli zkusit jednu skupinu přepadnout, někoho zajmout a donutit ho mluvit. Nevím ale, která z variant je nebezpečnější." podělím se o jednu další možnost, když se dostaneme dál od tábora.

Lerien - 27. srpna 2017 20:52

Zachráněný lapka

Je ve mě malá dušička, když projíždíme kolem vojáků. Jen klid, nedívej se doprava, doleva jen jeď... Ještě chvíli pak nemůžu uvěřit tomu, že se to vážně povedlo. Nechali nás projet, bez otázek, bez problémů. To bylo o fous...

"Dobrý." pobídnu Jakuba, když už jsme dosti daleko. Hoch se usadí přede mnou v sedle a trochu se protáhne. I já protáhnu ruce, vézt v náručí jeho bezvládné tělo nebylo pohodlné ani pro jednoho z nás.

Trochu si upravím vlasy a rukávem rychle alespoň trochu otřu zašpiněný obličej.
Když se ozve Gabriel, otočím se na něj s vážnou tváří. Mne tahle situace moc vtipná nepřišla. Tancovali jsme po docela dost tenkém ledě.

"Na lopatkách, jasně. Spíš to vypadalo na šipku pod lopatkou." ušklíbnu se.
"Ale jestli jsme ti něco překazili, pak se omlouvám, příště se do toho nebudeme plést." dodám pak ještě a radši trochu pobídnu koně do klusu. Jestli těm vojákům nakonec dojde, že jsme je tahali za nos, bude dobré být odsud co nejdál.

Chlapec se na rozdíl ode mne na Gabriela alespoň usměje, snad ho potěšilo pochválení jeho hereckého výkonu.

Cesta dál naštěstí probíhá v klidu. Párkrát zastavíme, abychom si odpočinuli my i koně. Když se dostaneme mimo velké cesty, jsem zas o něco klidnější. V těchhle končinách snad už na vojáky nenarazíme. Za chvíli se začne stmívat.

"Bude na čase najít nějaké místo pro přespání." otočím se na Gabriela. Vlastně mu tím oznamuji, že dnes to nechám na něm. Jakub v sedle přede mnou už začíná podřimovat a i já ocením odpočinek.

Vypravěč - 27. srpna 2017 21:39

Výzvědy

"V to ani moc nedoufej, s námi se nikdo nemazlí." komentuje muž poznámku o šatlavě.

"Jo, to už je riziko povolání." ušklíbne se pak, když upozorňuješ na možná nebezpečí postupu po potoce.

Když se pak objeví vojáci, zamíříte pryč. Dál od cesty, zpátky ke skalám na místo, kde se můžete do setmění cítit v relativním bezpečí. Čas se vleče a tak se probírají všechny možné postupy, jak se dostat k nějakým informacím, jež by pro vás mohly být velice důležité.

"Jo, taky možnost. Co se týče rizika vyjde to asi nastejno, ale kde vzít vojáka, co bude sám a nebudou ho postrádat?
Hele je to na tobě. My dem za tebou, jen když se nám to bude zdát hodně přitažené za vlasy, neboj se, že bychom ti to neřekli." ušklíbne se pak ještě a utrhne si stéblo trávy, se kterým si pak pohrává mezi zuby. Jasně ti tak dává najevo, že konečné rozhodnutí je jen a jen na tobě.

Konečně se začíná stmívat, přichází váš čas a je třeba se rozhodnout, jak tedy dál.

Saša - 28. srpna 2017 19:27

Výzvědy

Při čekání ve skalách se mezi sebou mění různé návrhy, jak dál postupovat. Jak čas plyne, občas se do hovoru přimotá i něco z normálního hovoru. Naštěstí žádný z mužů nemá zájem mluvit o mě.

,,Samotáře asi nenajdeme. Ale pokud by šlo o přepad, šlo by to maskovat dezercí. Tedy v případě úspěchu. Takže bych to asi viděl na to proplížení se do tábora. Jeden by měl počkat tady, kdyby se ostatní nevrátili do určené doby. Hlásí se někdo dobrovolně na čekačku?" přelétnu pohledem přítomné. Sám se do tohohle nehlásím, leda by ostatní chtěli jít spolu na výzvědy do tábora. Přeci jen se znají lépe a třeba mají nějaké naučené signály, kterými se dorozumívají. Někdo by to mohl označit za zbabělost, ale já v tom vidím spíše logiku. Ale tohle rozhodnutí nechám na nich. Pokud se rozhodnou, že mám jít s nimi, nechám na místě plášť a kovové části zbroje. Pás s mečem si upravím tak, abych jej měl přes záda. Lépe se mi tak bude plížit. Pokud se rozhodnou nechat mne na místě, doprovodím je k místu, odkud jsme předtím viděli tábor.

Vypravěč - 28. srpna 2017 20:32

Výzvědy

Marodéři po sobě kouknou, když se ptáš na nějakého dobrovolníka, kdyby se snad něco zvrtlo a bylo by potřeba zpravit ostatní. Jeden z nich nakonec jen lehce kývne.
"Zůstanu tu, běžte."

Ostatní jen něco souhlasně zamručí, překontrolují své věci a pak vyrazí. Projít k místu, kde jste se skrývaly prve. Sejdete k potoku a opatrně vstoupíte do vody. Cesta to není příliš pohodlná ani příjemná. Voda vám místy sahá až po kolena. Musíte opatrně našlapovat a vyhýbat se velkým kamenům, skrývat se před zraky vojáků při pobřežních houštinách. Voda je navíc docela studená.

Potok byla ale sázka na jistotu. Otevřená nehlídaná brána do tábora. Brzy minete první stany. Někde do noci zaplály ohně, u kterých se hřejí a debatují vojáci, ale žádný zatím nebyl tak blízko, abyste mohli z jejich rozhovoru něco postřehnout.

"Zkusím se dostat blíž, jděte dál. Zjistěte, čí je ta korouhev na velitelském stanu." prohodí jeden z marodérů a aniž by snad čekal na váš souhlas, tiše se vyhoupne na břeh a skryt ve stínu stanů, plíží se dál.

Zbylý muž na tebe kývne, že můžete pokračovat. Až po pás za chvíli zapadnete do nějaké hlubší tůně. Hlasité šplouchnutí, které se přitom ozve vás na chvíli přimrazí na místě. Nikdo tomu však nevěnoval pozornost.

Dostanete se až nedaleko velitelského stanu. Na jeho vrcholu vlaje korouhev s černým gryfem - Dagobert. Před vchodem stanu stojí stráž. Právě ke stanu přichází několik mužů. Stráž u stanu je zastaví. Když jim ale muži poodhalí předmět, který mají zabalený v plášti, vpustí je dál. Na kratičký okamžik mohli jste zahlédnout to něco, co měl muž zabaleno v plášti. Zdálo se, že by to snad mohl být štít, štít který je ti dobře známý. Jak by se ale mohl dostat sem?

Gabriel Gallagher - 28. srpna 2017 21:35

… Doufat …

(odpočinek – Lerien, Jakub)

Lerien se začne čistit a mě se na tváři usadil jen spokojený úsměv. Klidně si mohla to malování nechat, vypadalo to vlastně celkem prakticky. Tohle by od princezny nikdo nečekal. A spousty věcí by od téhle princezny jeden nečekal.

„Příště zkuste dělat to co jsem vám řekl, počkat až to vyřídím po svém a dám vám znamení, že je čistý vzduch.“ ušklíbnu se na oplátku zase na ni. Jistě že mě neposlechli. Zřejmě ani jeden nejsou poslouchací typy. Já rozhodně taky nejsem z těch co jen sedí v koutě a koukají co se bude dít kolem. Tedy pokud nemám svázané ruce a přes oči pásku. To se pak cokoliv špatně podniká.

Cestou se Lerien nemá ke slovu a já se ke konverzaci taky nemám. Asi ani nevím co bych řekl. Možná jen něco trapného a toho se raději ušetřím. Párkrát zastavíme a já si protáhnu ztuhlé nohy a tělo.

Chvíli se pak pohupuju unaveně v sedle, když Lerien zavelí abych našel místo kde budeme spát a já zprvu trochu nechápavě přikývnu. Nakonec si vyhlédnu místo kousek od míst, kde projíždíme. Převrácený strom nám udělá hradbu svými kořeny alespoň z jedné strany a o zbytek se postará malý ohínek.

Sesednu z koně a nechám ho Lerien na starost, tohle přeci zvládne. Pomůžu sundat Jakuba a pak se nabídnu svou rozevřenou náruč i jí.
Nechám je usadit se v táboře a sám se vydám kolem posbírat něco málo dřeva, porozhlédnout se po okolí jestli na nás někdo nečíhá a zase se vrátím, broukajíc si melodii co Lerien zpívala, s náloží dřeva na oheň.

„Kdybych usnul tak mě vzbuďte na snídani.“ pošťouchnu oba dva s širokým úsměvem a pustím se do rozdělání malého ohně, který nás troch zahřeje a odradí zvěř. Pak si do ruky nachystám jednu ze svých vrhacích dýk a posadím se kousek od nich. Opřu se zády o kousek kořene. Nepřjemně to tlačí, ale nesmím usnout. Což znamená být v nepohodlí abych byl ve střehu. A čekám. Prohlížím si v záři ohínku svou dýku a točím si s ní v prstech.

Lerien - 29. srpna 2017 19:22

Na cestě

Podám Gabrielovi Jakuba, ale když chce pomáhat ze sedla i mě, jen lehce zakroutím hlavou a seskočím sama. Postarám se o koně a ze sedlových brašen vytáhnu něco ze zásob k večeři. Podělím Jakuba i Gabriela a pak se usadím u ohně a přehodím si přes záda svou přikrývku.

Jakub usne ve chvíli, kdy dojí svou večeři. Schoulí se u ohně a za chvíli pravidelně oddechuje.
Pomalu se zvednu a přejdu k lapkovi.
"První hlídku si beru já, prospi se trochu, pak tě vzbudím." prostě oznamuji fakta, nežádám ani nic nenavrhuji, prostě to beru jako hotovou věc. Je mi jasné, že on by zůstal vzhůru celou noc...a ráno by vypadal jak vyvoraná myš...to fakt nepotřebujem....

Přesunu se zpět k ohni doufaje, že nebude nic namítat. Pokud je aspoň trochu rozumný, tak nebude... Položím si vedle sebe svůj meč a hřeju si ruce nad ohněm. Noc je tichá a klidná. Sem tam musím se trochu projít, abych neusnula. Když budím Gabriela jen dlouze zívnu, popřeju mu dobrou noc, zachumlám se do přikrývky, usnu snad ještě dřív, než ulehnu.

Ráno je chladné a mlhavé. Trochu se protáhnu a provedu pár cviků, abych trochu rozproudila krev.
"Dobré ráno." pozdravím s úsměvem a trochu si prohrábnu vlasy. Po rychlé snídani se chopím sedlání koní, na Gabrielovi nechám zahlazení ohniště.

"Ještě mi dlužíš jedno vysvětlení." otočím se na lapku, když si na něco vzpomenu.
"Taneček se marodéry, co to mělo být?" usměju se trochu a sem tam při sedlání koní na něj zvědavě kouknu. Jakub chce být asi nápomocen, a tak sbalí přikrývky a plete se kolem koní, aby mohl nějak pomoci.

Gabriel Gallagher - 29. srpna 2017 20:44

… Dlužíme sobě navzájem …

(brod – Lerien, Jakub)

Zvednu pohled k Lerien, když se přiblíží a začne o tom, že mě později probudí. Kvůli hlídce. Zklamání Krásko. No představoval jsem si, že mě budeš budit kvůli něčemu trochu jinému, ale zřejmě musím ještě chvíli počkat.
Pozvednu na ni jen obočí v němé odpovědi. Spíše to vypadá jako kdybych ji pobízel ať si sedne vedle mě. Nechám ji ať si dělá jak je libo.

Já si jen zapřu nohy do země a přes kolena si položím lokty. V jedné ruce si stále otáčím dlouhým nožem. Hlavu si zakloním a zavřu oči. Když si to tedy tak moc přeje, budu chvíli předstírat že jsem poslušný.
Ještě se jedním okem podívám jak se usazuje k ohni a sám pro sebe se do tmy pousměju. Sluší ti to Ještěrko.

Když mě probudí, otevřu jen oči a souhlasně zamručím. Prsty jedné ruky si promnu unavené oči a pak celý obličej.
No, mohla sis dát záležet a vzbudit mě líbezněji, jak se na princeznu sluší.
„Dobrou noc.“ řeknu po chvíli, už o něco víc přítomný. Položím si nůž vedle ohniště a chvíli čekám než oba usnou. Přiložím ještě trochu dřeva a sám se zvednu, abych si protáhl nohy a zakroužil a protáhl si paže. Noc bude ještě dlouhá a dělá se chladno. Spravím si rozcuchaný cop a do rána se zabavuju šťouráním v ohništi.

Když začne lehce svítat, cítím se prochladlý a rozbolavělý po celém těle. I tak se usměju, když vidím že i Lerien a Jakub už vztávají. Narovnám se abych se protáhl a pak si založím ruce na hrudníku.
Představení! Konečně něco co za to stojí.
Lerien začne s nacvičováním a já ji s neskrývaným zájmem pozoruju, hlavu nakloněnou lehce na stranu a na tváři spokojený úsměv. Když se na mě ohlédne jen souhlasně přikývnu a dál se věnuju sledování dokud neskončí. Pak si sbalím svých pár věcí a osedlám koně, abychom mohli vyrazit a nezůstalo po nás příliš stop.
Když mě vybídne abych zahladil ohniště, otočím se k ní zády a provedu to nejprve starým dobrým způsobem hašení a pak sesbírám něco listí a větví abych překryl co zůstalo.

Pak si vzpomene na tu nepříjemnost, co se mi stala a … neví o tom! Neví o tom a zajímá ji to.
Sleduju s lehkým úsměvem jak se mě vyptává. Chvíli váhám co odpovědět, ale úsměv mluví za vše. Usměju se široce a narovnám se do výšky. Pohledem si ji přeměřím.

„Ty mi ještě taky dlužíš Krásko.“ ne, nezapomněl jsem, že jsem si o něco řekl a stále jsem ještě neobdržel odměnu za zavolání Ondřeje. Něco za něco, to přeci pořád platí.
Prsty ukážu nejdřív na sebe a pak na ni.
„Chceš smazat dluhy hned - nebo později?“ zeptám se klidně jako kdyby šlo o výměnu mincí a začnu se tvářit velmi vážně. Vydržím to jen chvíli než se začnu zase usmívat. Docela mile.

Popadnu Jakuba když prochází kolem, snad jako štít před Lerien, a vysadím ho zase na svého koně.

Saša - 29. srpna 2017 22:25

Výzvědy

Po delší době je pro mě večerní tma vítaným spojencem. Na hlídce nakonec zůstane jeden z mužů. I to je dobře, přeci jen já sám bych do tábora zpátky asi netrefil. Určitě ne za tmy.
Voda v potoce naštěstí není úplně ledová, takže nám nebudou necitlivět nohy. Opatrně v potoce našlapuji a váhu na druhou nohu přenáším až když mám jistotu, že neuklouznu na mokrém kamení pod vodou nebo nešlápnu do nějaké díry. Alespoň tedy v první okamžik, přeci jen odhadovat takové věci ve vodě je mnohem těžší než na souši. Občas se zastavíme za houštím, když okolo jdou nějací vojáci, ale nevypadá to, že by měli zájem prohledávat tábor a potok kvůli vetřelcům. Je nemilé, že žádný z ohňů neleží alespoň trochu blízko potoku. Z rozhovorů, které se k nám dostanou, není slyšet vůbec nic.

Na ohlášení marodéra, že se odpojí teď od skupiny jen kývnu. Snad víc co dělá a nikomu nepřijde divný, že tady není. Vojáci neměli uniformy s nějakými znaky, takže třeba ho budou považovat jen za někoho z výzvědné jízdy, kdyby přišlo k nejhoršímu. To ještě netuším, že se do horší situace dostaneme my, když po pár minutách s kolegou zahučíme hlouběji do vody. Zřejmě vymleté od proudu vody. Cáknu rukou o hladinu a ztuhnu. Pohledem zalétnu k marodérovi, kterému se vedlo dost podobně a chvíli čekáme, jestli náš hluk něco nezpůsobil. Po pár vteřinách stále nikdo nepřichází a tak musíme přinutit nohy jít dál.

Na korouhvi se nakonec skví černý gryf. Pokud si dobře pamatuji, je tohle Dagobertův znak.
,,Co to?" zarazím se, když mi pohled zalétnu k mužům přicházejícím k velitelskému stanu. Zdálo se mi, že sebou nesli štít, který jsme sotva včera našli s ostatními v hrobce. Ale jak by se dostal sem? Možná si se mnou jen hrála světla. Prohlédnu si břeh, zda se někudy dá vylézt tak, aby se dalo přiblížit ke stanu alespoň ze strany nepozorovaně. Pokud to je možné, pohlédnu na druhého marodéra a naznačím mu posunkem, aby počkal tady. Pak se pokusím dostat nepozorovaně na břeh a ke stanu. Asi budu muset stát až úplně u plachty. Pro mě by měl hrát fakt, že kolem je tma, takže nepůjde vidět moji siluetu zevnitř. Přesto si však vezmu dýku do ruky, rukojetí dolů.
Pokud je kolem stanu moc světla nebo obcházející vojáci, posunkem dám najevo, že může přijít s nějakým nápadem.

Lerien - 30. srpna 2017 19:26

Za Eskulapem

Když se zmíní o tom, že mu také ještě něco dlužím, tak po něm jen blýsknu pohledem a dál se věnuji sedlání koní. Hotovo. Smazat dluh?... otočím se na něj a popojdu s kamennou tváří pár kroků k němu. Je mi jasné čím by rád smazal dluh. Ale to si musíš nechat zajít chuť, příteli....

Zastavím se až těsně u něj.
"Na to zapomeň a hodně rychle. Takováhle odměna nepřipadá v úvahu a zlaťák jsi odmítl, takže smůla. Jedeme." otočím se na patě vyšvihnu se do sedla.

Cesta se vleče. Na kraji dlouho leží mlhavý závoj. Konečně snad před námi objevil se cíl naší cesty. Ve stínu statného dubu krčí se u paty skalky jakási chatrč. Venku mezi stromy suší se rozvěšené bylinky.

"Vypadá to, že jsme tady. Jen doufám, že ho tu najdeme." pronesu spíše pro sebe seskočím z koně. Dál dojdu po svých. Koně uvážu u blízkého stromu a počkám než sesednou ti dva. Přesunu se ke dveřím chatrče které tvoří jen jakýsi kus hadru. Zavolám dovnitř pozdrav a pak pomalu odhrnu látku. Chatrč je ale prázdná.

Otočím se na své dva společníky a pokrčím rameny.
"Není tu, kde může být? Ty bylinky jsou docela čerstvý." podotknu, když promnu pár utržených rostlin mezi prsty.

"Počkáme nebo se podíváme kolem?" kouknu po těch dvou.

Vypravěč - 30. srpna 2017 19:49

Výzvědy

Po chvíli tápání nakonec najdeš místo, kde se dá celkem pohodlně vystoupit na břeh. Muž, který tě doprovází nic nenamítá a nechá tě jít dál, jen souhlasně kývne, že rozumí.
Před vchodem stojí sice stráž, ale stan neobchází, takže se dostaneš k zadní stěně stanu vcelku bez problémů. V okolí jiné vojáky vidět není, kdo může, vysedává někde u ohně.

"...je to pravda. Zajímavá věc a Dagoberta jistě potěší." zaslechneš část rozhovoru.
"A ona?"

"Vyrazili někam za nějakým poustevníkem, aby zjistili víc. Ondřej ji představil jako následnici trůnu, pídí se za klenoty a vypadá to, že to bere docela vážně. Ale takový pískle s bandou dezertérů těžko něco zmůže."

"To už Dagoberta moc nepotěší. Všechno jen zbytečně komplikuje."

"Jo, málem sem zapomněl, vyslali čmuchaly, aby zjistili, proč se tu stahují vojáci. Nevím nakolik se odváží přiblížit, ale ve skalách se vyznaj, jako nikdo jiný."

"Zesilte hlídky, pro jistotu.
Ví o vás?"

"Ne, postarali jsme se o..." muž najednou skončí uprostřed věty. V táboře je vyhlášen poplach. Z velitelského stanu někdo rychle vyběhne. Tábor se začíná probouzet z nečinnosti a všichni se snaží rychle zjistit, co se děje. V nastalém zmatku si tě zatím nikdo nevšiml. Sem tam zalétnou k tým uším nějaké rozkazy a pobídky. Zdá se, že ten, který se od vás odpojil, byl odhalen.

Saša - 30. srpna 2017 20:14

Výzvědy

Dostanu se až ke stanu. Kolem nikdo nechodí, takže si jsou jistí, že jsou tady v bezpečí. Hlavou se mi mihne pár vzpomínek na těch pár assasinů, kteří se v naší skupině vyskytovali. Takto sedět několik hodin ve tmě a čekat na svoji chvíli. Srdce mi buší, nevím co přesně bych dělal, kdyby mě tu takhle někdo našel, nenápadně se krčit za stanem. Asi bych předstíral jednoho z jejich opilých vojáků.
Rozhovor ve stanu mi však přijde velmi zneklidňující.

Dagoberta jistě potěší? To znamená, že tady není teď. Kde může být v tuhle dobu? Nebo tady vůbec neplánuje být?
Další část hovoru je znepokojující ještě víc. Zní to jako nějaký špicl v Ondřejově táboře. A mě někdo bude nařkávat z toho, že mi jde jen o peníze. Jenže já jsem taky těm penězům věrný. Než se však stačím dozvědět něco dalšího, v táboře začne poprask. Těžko za to může něco jiného, než že někdo objevil marodéra, který se od skupiny odpojil jako první. Rozhlédnu se kolem a pokud je to možné, vrátím se k potoku zjistit, jestli tam je náš třetí člen skupiny. Pokud toho prvního najdou a zjistí, že má mokré oblečení, dojde jim, kde hledat, takže musíme od potoku raději dál.

Gabriel Gallagher - 30. srpna 2017 21:58

… Blízko …

(cesta k poustevnkovi – Lerien, Jakub)

Jednou rukou se držím sedla a škodolibý úsměv se mi drží ve tváři. Jakuba jsem vysadil a slyším jak se Lerien začala přibližovat. Tak co mi budeš chtít, že by konečně plnila princezna své sliby?

Otočím se k ní čelem, jednu ruku spustím kolem těla, druhou už nemám čas stáhnout a jen se narovnám a nafouknu ve své výšce. Vypadá vůči mě tak štíhlá a křehká. Jak rád bych ji pohladil tvář a vzal ji do náruče.
Její oči jsou nádherné. Oči plné divokosti, vlasy jako sám oheň a její blízkost mě hřejí po těle. A já si ten pocit najednou užívám. Teď když jsme vlastně skoro sami a Ondřej nedělá křoví. Teď mám možnost se chovat úplně jinak. Srdce mi buší, ale teď už dokážu vydržet dýchat a neustoupit.

Zastaví se přede mnou „Já svou část dohody dodržel, Krásko.“ připomenu ji tentokrát zase vážně já a než se otočí vyletí mi instinktivně ruka a chytí ji za zápěstí. Jen na chvíli, jen abych ji otočil zase k sobě a přinutil si mě všímat, jen aby neodešla tak brzo. Cítím její křehkou ruku pod svým silným dotekem, skoro bych se neovládl a přitáhl si ji zpátky.
Pustím ji vlastně hned, když si uvědomím že ani tady nejsme sami. Vím, že by se bránila. Snad jen chvíli a pak by bylo jasné na čem vlastně jsem. Stojí mi to za to vyzkoušet, ale snad … jindy.
S vážnou tváří ji doprovázím pohledem když nasedá na koně. A se stejně vážnou tváři se do sedla vyšvihnu i já. Chytím Jakuba a otěže a vyrazím na cestu. S tímhle jsme ještě neskončili Ještěrko.

Jedeme dál, krajem a beze slova. Vlastně ani není co říct. Ona má svou verzi a já zase svou. Jednou se ale dohodneme na kompromisu. Protáhnu si ruce a široce si zívnu. A cíl cesty je najednou na dohled.
Otráveně si prohlédnu chajdu, kde podle všeho najdeme poustevníka.

„Jo, vypadá to jako by tu bydlel lesní mužík.“ zhodnotím stav a výzdobu. Rozhodně to nevypadá na teplou postel a pečený sele. Ale jeden prostě nemůže mít hned všechno.

Lerien seskočí a já udělám vlastně hned to samé, Jakuba nechám sedět v sedle.
„Ty počkej tady mladej. Můžeš zatím něco zahrát.“ pobídnu ho dlaní, aby se dal do hraní na flétnu a příjemně se na něj pousměju. To přece všichni pořád opakovali. Tak to možná i k něčemu bude a dědek nás nesestřelí kuší, když se přiblížíme k domku.

Koně nechám uvázaného vedle toho Lerienina a vydám se za ni. Už obhlédla domek a zřejmě tady poustevník není.
„No co, přece jsi nemyslela že nás bude čekat ve dvířkách? I když tu vlastně žádný nevidím.“ trochu ji popíchnu s lehkým úsměvem.

„Vy počkejte a já se kouknu kolem.“ pronesu svůj plán a upřu na Lerien na chvíli pohled. Pak se otočím abych se rozhlédl, rozhodně ale nemám v plánu se pustit někam do lesa a jí rozhodně nepustím nikam do lesa.
Jen pomalu se ploužím abych obešel chatrč kolem skal a prohlédl si okolí. Možná najdu nějakou cestičku, kudy chodívá poustevník do lesa.
„Hééj … poustevníčé.“ zavolám kolem do neznáma.

Vypravěč - 31. srpna 2017 18:38

Výzvědy

Nepozorovaně podaří se ti dostat zase zpět do potoka, kde čeká zbylý marodér. Je jako na trní a netrpělivě tě očekává. Ani ho nemusíš pobízet k tomu, abyste se odsud snažili zmizet. Přebrodí potok na druhou stranu a už se drápe na břeh.

Na druhé straně není se ovšem moc kde schovat. Široko daleko je jen louka s trávou tak po kolena. Dostat se nepozorovaně z dohledu tábora je takřka nemožné, leda byste se zpět do lesa doplazili.

Tábor je mezitím celý na nohou. Sem tam k vám dolehnou rozkazy, které velitelé udělují svým mužům.
"Koukejte ho najít, pročesat celý tábor i okolí. Nemusí tu být sám."

Když tohle zaslechnete, muž se na tebe tázavě otočí. Nechytili ho?
"Co teď?" ptá se přikrčený v trávě, aby vás náhodou nezahlédl někdo z vojáků.

Vypravěč - 31. srpna 2017 19:10

Poustevník

Lerien celou dobu nepromluví, až do chvíle, kdy dorazíte k chatrči. Snad je i trochu zaskočena a dost možná i uražena tou nebývalou troufalostí. Je ti jasné, že kdyby v tu chvíli její oči mohly metat blesky, nezbylo by z tebe víc, než jen hromádka doutnajícího popela. A kdyby tohle viděl Ondřej, čert ví, jak bys dopadl.

Když pak chceš, aby Jakub i Lerien počkali na místě, už už se nadechuje k odpovědi, když Jakub vezme do ruky flétnu.
"Tohle není to místo kde bych vám mohl být nápomocen." slyšíte hlas v Jakubově flétně.

"Nemusíš tak hulákat, ještě slyšim." ozve se ti za zády. Přísahal bys, že před chvílí tam nikdo nebyl. Z mlhy se vyloupnul nahrbený stařík v hrubé šedé kutně. Stříbrné vlasy sahající na ramena. V ruce košík s nějakým býlím a v druhé ruce pokroucenou hůl, o kterou se opírá.

Popojde k tobě blíž a prohlíží si tě od hlavy k patě.
"Tak copak tě sem přivádí? Potřebuješ bylinky na povzbuzení nebo snad hledáš pomoc proti nějakému neduhu?" mluví dál a pomalu se přitom šourá k chatrči za skalkou. Lerien ani Jakuba zatím vidět nemohl.

"Povíš mi, co se děje v kraji? Sem moc lidí nezavítá. Dlouho už sem s nikým nemluvil." vůbec se nezdá, že by snad byl zaskočen přítomností cizince. Snad se ani ničeho neobává od po zuy ozbrojeného muže. Co by si tak kdo asi vzal na starém poustevníkovi.

Saša - 31. srpna 2017 20:15

Výzvědy

Podaří se mi dostat zpátky k potoku. Můj kolega je pořád na místě a netrvá moc dlouho, abychom se dostali na druhou stranu potoka. K naší smůle ale není příliš kam se dát dál. Těžko se dostaneme přes ni do lesa, aniž by si nás někdo všiml. Možná za klidného stavu, ale ne při poplachu.

Když k nám dolehne hlas, který naznačuje, že jeden z marodérů utekl, trochu se mi uleví. Ale tím spíš budou hledat po okolí. Skryjeme se v jakémsi pololeže v trávě, kde nás prozatím nebude snad vidět. Leda by někdo přišel až k nám.
,,Můžeme se zkusit odplížit. Nebo se přidat k davu a nějak se ztratit během hledání. Tobě by to projít mohlo, ale mě těžko." zhodnotím narychlo situaci. ,,Do tábora teď nemůžeme, takže já se zkusím dostat přes louku." nechám výběr jeho cesty na něm. Sám se rozhodnu vydat se v leže přes trávu. Teď jsem rád, že mám svůj meč na zádech ještě víc.

Vypravěč - 31. srpna 2017 21:18

Výzvědy

"Abych sám strkal hlavu do oprátky? Ne díky, to to radši zkusim tudy. Hodně štěstí, když to pude, potkáme se tam, kde jsme čekali do setmění. " kývne na tebe a vydá se svou cestou doufaje v to, že alespoň někdo z vás bude mít to štěstí a dostane se odsud se zdravou kůží.

Plížit se vysokou travou není nic příjemného ani snadného a hradba lesa jakoby se snad vzdalovala, než přibližovala. Šplouchání a praskot křoví jsou jasnou známkou toho, že vojáci se v pátrání pustili i za potok na louku.

Zdá se, že kroky se přibližují i tvým směrem. Na chvíli se zastaví, když kdosi z tábora hlásí, že něco našel. Vzrušené hlasy se na chvíli vzdalují.
"Jdem dál, čert ví, kolik se jich tu potuluje." promluví někdo nedaleko od tebe. Máš pocit, že za chvíli o tebe vojáci musí snad zakopnout. Není kde se tu pořádně schovat a les je pořád ještě příliš vzdálený cíl.

Těžko říci, jak si vede zbytek výpravy. Kolegu na louce snad lapit nemohli, ale jak skončil třetí z marodérů ví jen bůh. Odhadovat postup vojáků se dá jen podle hluku a úsečných rozkazů, které sem občas dolehnou.

Gabriel Gallagher - 31. srpna 2017 22:37

… Dědouš …

(poustevník – Lerien, Jakub)

Užívám si tu chvíli, kdy chce Lerien už promluvit ale přeruší ji Jakub. Nadzvednu na ni pobaveně obočí a sleduju její výraz. Není to tvá chvíle Jakube, no budiž. Tak snad jindy.
Pak jen pokrčím rameny nad jeho vysvětlením, tedy flétnovým vysvětlením a dám se do hledání starce. "No, tak jindy."

Překvapeně se otočím na starce, když na mě promluví někde za mnou a nechápavě se zakroutím.
„Kdo tady huláká?“ odpovím mu na to snad trochu drze a klidně se usměju. Se starci bývá vždy sranda, a tenhle na to rozhodně vypadá. Sranda s ním bude.

Nevěřím mu ani chvíli, když si mě prohlíží a tak si založím ruce na hrudníku a začnu si s přimhouřenýma očima prohlížet zase na oplátku já jeho.
Pak jen nadzvednu hlavu, když pronese slova o povzbuzení. Začnu se lehce smát a zakroutím hlavou.
„A na to si přišel jak Poustevníče? Vypadám snad skleslej?“ opáčím mu a vydám se klidně za ním. Směrem k chatrči kam se šourá a přitom dávám pozor na tu jeho tyč v ruce. Tohle zavání. Připomíná mi to Abelarda a tu jeho slepeckou zbraň, co sebou nosí místo očí.
A je vlastně dobře, že si Lerien a chlapce ještě nevšiml. Zřejmě si nevšiml, ale kdo ví když se umí zjevit z ničeho nic. Rozhodně ho nehodlám na ty dva upozorňovat. I když vím, že Lerien se zase bude hlásit o slovo.

Kouknu po Lerien a rukou ji naznačím za starcovými zády, tak aby to neviděl, že se mají držet vzadu a schovaní. Alespoň dokud to neprověřím.
„No víš ...“ začnu hovor tak docela zlehka a zamyslím se, co mu odpovědět.
„... už jsi slyšel o Králi? Smutná to historka, ale je toho teď plný království a nejen to naše. Myslím, že i sousední země si o tom musí povídat. To je asi téma, které teď letí světem. A pak to, že v krčmě už ti nenalejou za penci. Jeden se musí otáčet, když si chce občas užít.“ začnu s ním hovor. Polehoučku a s tématy, které se mohou říkat nahlas před kýmkoliv.

"A není ti divné, že jsem tady? Když tedy moc návštěv nemíváš?" zeptám se když za ním kráčím, ruce nachystané k obraně vedle těla.

Abelard Smecker - 01. září 2017 11:17

soukromá zpráva od Abelard Smecker pro

Tábor marodérů

Konečně klid. Jen já, Trinke a lesy...to tu nebylo až příliš dlouho. Nějakou dobu jsem si prohlížel nový tábor a poté se toulal po jeho okolí. Snažil jsem se zapamatovat si každou nesrovnalost terénu, každou překážku, abych tu nakonec mohl chodit zcela bez využívání schopností. Pak se pro mě procházky stanou opravdovým odpočinkem.

Ta idylka mi však dlouho nevydržela. Když jsem se z jedné takové obchůzky vrátil, tábor byl úplně tichý. Kňučení Trinkeho mě znepokojilo ještě víc a rychle jsem ho následoval. Ať se tu stalo cokoliv, nechci, aby to odnesl ještě on.

Spojím se tedy s jeho zrakem a nechám se vést, když se před jeho očima objeví podříznutý člen skupiny a kousek od něj vážně zraněný plešatec. Tomu mrtvému už nepomůžu, ale k pobodanému společníkovi si rychle kleknu, zkontroluji, jestli nemá jazyk mezi zuby a dám mu mezi ně cokoliv, co je po ruce. Dřívko, klacík, část oděvu...cokoliv pro zakousnutí a následně vložím dva prsty do jeho rány. Vím, že to bude neskutečná bolest, ale tentokrát nebude stačit ránu jen zašít. Pokud bude ještě nějakou dobu krvácet do břišní dutiny, tak jistojistě zemře.

Soustředím se na to, čeho se dotýkám, snažím se rozeznat žíly a tepny, ze kterých vytéká krev ven. Vím, že tentokrát si nemůžu pomoct jehlou, v tuto chvíli záleží jen na mých schopnostech. Když si v mysli určím ty části, ze kterých teče krev, soustředím veškeré své síly k tomu, aby se otvory v cévách zacelily.

Vyčistit a zašít zbytek rány počká. Jestli mi tato procedura vyjde, tak už nebude tolik hrozit otrava krve. Dám tedy Trinkemu pokyn, aby opatrně našel další přeživší a když už práci dokončuji, dovolím si část vědomí věnovat právě Trinkemu, aby se v případě nebezpečí vrátil ke mě a nehrál si na hrdinu.

Vypravěč - 01. září 2017 17:29

Poustevník

"Když už sem lidé zavítají, mnohdy chtějí nejrůznější věci, někteří by dokonce si přáli snad i nápoj lásky, ale já nejsem čarodějnice, jen starý muž, co se trochu vyzná v bylinkách." stěžuje si tak trochu a pomalu kráčí k chatrči, aniž by se na tebe otočil.

Když si všimne tří koní, na okamžik se zastaví a rozhlédne se, právě ve chvíli kdy signalizuješ Jakubovi a Lerien, aby zůstali stranou. Lerien ovšem jen rezolutně zakroutí hlavou a vykročí směrem k poustevníkovi, který už zaregistroval další lidi.

"To nejsou novinky, to už bude víc jak rok..." zarazí se, když Lerien dojde blíž a starého muže pozdraví. Něco si pro sebe chvíli nesrozumitelně mumlá a přitom se usmívá.

"Ne, teď už mi to divné není, naposled jsem tě viděl jako malou, ale ty si to sotva budeš pamatovat." pokračuje pak s pohledem upřeným na dívku.

Teď bylo zas na Lerien, aby překvapeně zalapala po dechu.

"Pojďte se posadit." vybídne vás a sám se pak před chatrčí posadí na jeden z kamenů.
"Hádám správně, že vás zajímají klenoty?" zeptá se pak.

"Ty mě znáš?" vypraví ze sebe Lerien po chvíli zapomínajíc snad zcela na to, proč jste sem přišli a na co hlavně by se měla ptát. Jakub zatahá tě za rukáv snad jako připomenutí, že sem jdete hlavně pro jednu informaci.

Saša - 01. září 2017 18:22

Na louce

Rozdělení se bylo asi lepší řešení. Je takhle větší šance se dostat někam do bezpečí a případně zpátky. Přestože sám asi budu mít dost problémy, pokud náš čekající kolega nebude na svém stanovišti. Hádám, že bude čekat nějakou dobu, ale jakmile uvidí příchozí vojáky, tak zamíří rychle zpátky do tábora.

Lokty si pomáhám po trávě. Noční tma alespoň trochu kryje stopu v trávě, kterou za sebou zanechávám. Podle hluku, který vojáci vydávají, se jich také několik blíží tímto směrem. Na to se ozve někdo z dálky, že něco mají, což mi poskytne trochu času. Alespoň na to znovu vzít dýku do ruky. Kdyby mě objevili, jen těžko mi dají dost času na ozbrojení se. Kdyby však nalezli lapku, který čekal v potoce, bylo by kolem toho asi větší pozdvižení. Dovolím si ohlédnout se rychle přes rameno, pak zase pokračuji dál směrem k lesu. (66)

Gabriel Gallagher - 01. září 2017 20:13

… Starý známý …

(poustevník – Lerien, Jakub)

„No, čarodějnice nejseš. Alespoň na pár místech toho máš vo něco míň.“ naznačím pohybem rukou velká ňadra, a o zbytku se ani nevyjadřuju. Široce se u toho usmívám.

Pak se Poustevník zastaví a já přesně vím, že na ně přišel. Přišel na to že nejsem sám. Vypadá to, že ho to docela překvapilo. Lerien se dokonce vydá vstříc a Poustevník si začne mumlat divná slova.
Obličej se mi zachmuří a dvěma kroky se přisunu před Lerien, kdyby se snad pokusil stařec o něco nečekaného. Založím si ruce a nakloním hlavu zvídavě na stranu.

„Jako malou…?“ zarazím se a vyhrknu slova dřív než o nich popřemýšlím. Takže Poustevník je nějaký starý známý? Tohle jsi nám neřekla Princezno.
Nechápavě se podívám na Poustevníka a pak se otočím na Lerien, která vypadá že si hraje na rybu.

Takže ty ho neznáš? A on tě viděl jako malou. No to je fór, princezno.

Chvíli si ji prohlížím jestli opravdu vše chápu dobře a pak se začnu usmívat.
„Tak starý známý Krásko?“ šibalsky zanotuju na její překvapenou strunu a nadzvednu obočí s úsměvem.
Otočím se abych vyšel za Poustevníkem a stejně si na něj dávám pozor. Chlap, co žije v lesích sám, se o sebe většinou umí dobře postarat. Tenhle vypadá že se o sebe stará už dost dlouho a podle toho, že je naživu – dost dobře.

Zůstanu stát kousek od něj a zase si založím ruce. S lehkým úsměvem nechám teď vše na Lerien a sleduju jak Poustevník velmi dobře chápe o co nám jde. Vlastně mě to nepřekvapuje a tak jen pokrčím rameny a Lerien ukážu dlaní ať se posadí ke starci.

Jakub se mě snaží upozornit, že nám jde vlastně o něco jiného než o seznamování. A mě? Mě to vůbec nevadí, že se Lerien chce dovědět něco sama o sobě. Já se o ní taky toužím něco dovědět a jednou se dostat k ní trochu ... blíž.

Dřepnu si abych byl u hocha a lehce se ho přidržím kolem jeho malých ramen.
Začnu mu šeptat a při tom sleduju Lerien a starce „Takhle sem ji ještě neviděl. Co myslíš mladej, bude nám vyprávět jak si Kráska, když byla malá natloukla kolínka? Nebo vytáhne něco lepšího?“ potichu se zasměju a v klidu dál čekám.
To, že hledáme klenoty vím, ale vlastně si uvědomuju, že to není můj cíl. Možná že při tomhle úkolu budu občas plavat i proti proudu, jen aby byl o něco málo delší.

Vypravěč - 01. září 2017 21:02

Výzvědy

Když se ohlédneš, jen pár metrů od sebe můžeš zahlédnout siluety několika vojáků, v rukou třímají nějaké dřevcové zbraně. Postupují v jakési rojnici. Zatím zdá se, že by tě mohli minout, aniž by přitom o tebe zakopli. Stačí ovšem aby udělali pár kroků stranou a musí na tebe narazit. Krok za krokem našlapují opatrně v mokré trávě oči upírajíce do tmy, ve snaze zahlédnout cokoliv podezřelého. Těch několik okamžiků, než tě bez povšimnutí nakonec minou, zdá se být snad celou věčností.

Pomalu začíná se do tebe dávat zima. Zmáchaný z potoka i rosou z trávy, kterou se brodíš teď. Oblečení se nepříjemně lepí na holou kůži a každičký závan větru cítíš snad až do morku kostí. Centimetr po centimetru suneš se dál mokrou travou. Temná silueta lesa přibližuje se jen velmi pomalu. Konečně, konečně je snad záchrana na dosah. Bez povšimnutí dostal ses až na kraj lesa.

V tu chvíli ovšem vystoupí zpoza stromu nějaká postava. Podle zbraně (kůsa) namířené na tebe je jasné, že nikdo z marodérů to nebude. V příštím okamžiku hlasitě hvízdne. Snad omluvený signál, aby přivolal ostatní muže.

Lerien - 01. září 2017 21:39

Poustevník

Gabrielova otázka ohledně starého známého zůstala nezodpovězena, v tu chvíli jsem ho vůbec nevnímala. Veškerou svou pozornost zaměřila jsem na poustevníka. Jen se přesunu kus stranou, abych na poustevníka dobře viděla, což přes zavázejícího lapku dost dobře nejde. Pro tuto chvíli budiž mu odpuštěno i oslovení Krásko.

Následuji starého muže a usadím se naproti němu. Hlavou honí se mi spousta myšlenek, otázek i zmatených vzpomínek. Jeho si ale opravdu nevybavuji.

"Nedivím se, že si mě nepamatuješ." promluví, když se usadí. Košík i hůl uloží vedle sebe na zem.
"Je to už dlouho, co jsem byl ve službách tvého otce. Tobě bylo jen pár let a já měl o pár vrásek méně." usměje se.
"Nebudu se ptát, jestli a kolik klenotů je ve vašich rukou, někdy je lepší nevědět. Ale ty ses chtěla na něco ptát." připomene a dívá se mi do očí.

Jakub se mezitím usadí kousek stranou. Na tvou otázku jen pokrčí rameny. Nezdá se, že by ho příliš zajímaly historky z mládí. Zvědavě si ale prohlíží poustevníka i jeho příbytek.

Chvíli mi trvá, než ze sebe konečně něco vypravím.
"Já...jo, hledáme hrad a vrány, tedy někoho, kdo má přebývat na hradě s hejny chromých vran.
Flétna odemkne starcovo srdce, to je jediné vodítko, které máme." vykoktám ze sebe v rychlosti to, oč nám vlastně jde.
"Doufali jsme, že budeš něco vědět."

"Myslím, že hledáte mistra Ulma. Je to alchymista a starý podivín, co nemá lidi příliš v lásce. Obývá starou strážní pevnost nad Velborgou, je to skoro na hranicích Šedého hvozdu při staré kupecké stezce." prozradí, kam se vydat dál.

"Zdržíte se chvíli? Moc k jídlu tu toho nemám, ale mohu vás pozvat na výborný čaj." mluví pak dál a přehlédne všechny přítomné.

"Chvíli si tu odpočinout můžem." přikývnu. "Něco k jídlu máme my." zvednu se, abych došla pro něco ze zásob a přemýšlím o tom, co jsme se právě dozvěděli.

V tu chvíli promluví Eskulap tiše ke Gabrielovi.
"Hrad vydá poklad, který skrývá ve svém podzemí. Jméno Dobrogostovo budiž zárukou. Přišel čas, aby dcera sevřela jílec otcova meče....Pamatuj si ta slova, myslím, že tohle bude na tobě." pak se otočí a vejde do chatrče připravit slibovaný čaj.

Saša - 01. září 2017 22:35

U lesa

Když si všimnu, že vojáci už jsou blízko, zůstanu chvíli nehnutě ležet. Jakýkoliv pohyb by znamenal šelest a hýbání stébel, což úplně nepotřebuji a doufám, že vojáci jen projdou a mne si nevšimnou. Zdá se, že dnes večer mám alespoň tohle štěstí. Cítím, jak mi srdce buší a že to snad vojáci i musí slyšet. Pár kroků dál ve trávě a vojáci mne pomalu minou. Ale zdá se, že vojáci spíše už přemýšlejí o tom, že někdo utekl už dál a pomalu se rozptýlí. To mi dá možnost znovu se pustit do toho úmorného lezení skrze trávu. Nepříjemně studenou trávu, když mi dojde podle vlezlé zimnice a přilepeného oděvu na tělo. Až se odtud dostanu, tak mi Lerien dluží nejméně lázeň v nějakém slušném hostinci.

Les sleduji už jenom tolik, abych nelezl nějak bokem. Až se nade mnou objeví siluety stromů, značící jeho začátek, otočím hlavu a unaveně zhodnotím situaci za sebou. Marodéři jsou kdovíkde a já vlastně taky. Zůstanu chvíli ležet abych nechal ruce odpočinout, než vstanu a zamířím mezi stromy. Promnu si prsty na ruce, ve které jsem celou dobu svíral dýku a jsou tudíž trochu ztuhlé. Vyhoupnu se na nohy, ale než stačím domyslet, co si počít dál, objeví se narušitel. Nevidím sice zřetelně její detaily, ale drží zbraň, kterou by si žádný z marodérů sebou určitě nevzal. Hvizd protne večerní ticho a je jasné, že mi nezůstává moc času.
V ruce stále držím svoji dýku a hlavou se mi mihne vzpomínka na Gabrielovy nože při boji s ghouly. Sice na takové zacházení není stavěná, ale dostat kterýmkoliv koncem do oblasti hlavy dost bolí. Švihnu rukou, kterou doprovodím pohybem těla a vrhnu dýku po muži s kůsou v ruce. (8) K mé nevoli dýka zahučí někam do tmy lesa. Snad mi to aspoň pomůže trochu muže rozptýlit a získat tak čas se k němu dostat, zatímco tasím meč. Proti kůse se budu muset dostat vojákovi na tělo, nejlépe odklonit ji do země.

Gabriel Gallagher - 02. září 2017 15:53

… Straka …

(poustevník – Lerien, Jakub)

Lerien se k poustevníkovi jen klidně posadí a ten začne vyprávět. Pobaveně se podrbu ve vlasech a zase se narovnám, abych stál kousek od nich a sledoval vše zpovzdálí. Poustevník se mi nelíbí, ale pokud mu je Lerien ochotna věřit, budu chvíli i já.
Jakub se navíc odejde usadit kousek dál a já ho nechám ať si jedná podle sebe. Nejraději bych tu poustevníkovu chatrč trochu propátral. Ale co by tak starý muž mohl uvnitř schovávat. Draka?

Lerien začne zase mluvit o našem úkolu a k historkám z mládí tak nedojde. Jsem zklamán.
A on přesně ví za kým nás poslat. Alchymista a podivín. No určitě nebude první ani poslední, který nám zkříží cestu.
Ušklíbnu se dost nespokojeně a založím si ruce. Tohle bude pěkně dlouhá cesta a kdo ví co nás ještě čeká.

Čaj?! Udělám nechápavý obličej, plný nespokojenosti nad něčím tak obyčejným jako je čaj. A navíc určitě z bylinek a kdejakého koření. No, ne, díky!
Nesouhlasně zakroutím hlavou, že čaj si tedy opravdu nedám.

Lerien vyběhne k zásobám a když se otočím zase na Poustevníka začne ke mně tiše mluvit. Chvíli přemáhám nutkání ho silně odstrčit a nechápavě poslouchám jeho slova.
„Jasně …“ není první kdo ze sebe vypouští snůšku slov o nejasném obsahu. Ani nevím jestli mu věřit. Mohl to říct před Lerien, přeci to není tajemství.

Vydá se do chatrče a já se napřímím. Teď už mu nevěřím vůbec. Otočím se na Jakuba a lehce hvízdnu, aby si mě všiml.
Hlavou mu pak naznačím aby starce sledoval.
„Co kdybys pomoh tady starýmu, aby nám to náhodou nerozlil.“ při tom na něj nadzvednu obočí, dvakrát rychle za sebou.
A kdybys už chtěl něco mu štípnout, tak si klidně posluš mladej.
Nevinně se k tomu usměju, ale tak že mi z pozvednutých koutků kape dobrota.

Otočím se pak na Lerien, která se odhodlala dojít pro něco k jídlu a změřím si ji pohledem docela významně. Nic ale neřeknu, jen se posadím na jeden z kamenů, který vypadá co nejpohodlněji a počkám.

Vypravěč - 02. září 2017 19:44

Výzvědy - boj

Voják sebou trochu trhne a instinktivně se přikrčí a ukročí stranou, když proti němu hodíš svou dýku. Získáš tak trochu času tasit meč a popojít o krůček blíž. Na délku jeho zbraně je to až příliš blízko, musí o krok ustoupit a zbraň si lépe přechytit. Další cenné vtěřiny, které se dají využít pro útok. Voják ho ovšem celkem bez problémů vykryje a vzápětí přejde do protiakce.

Spodní konec zbraně, vylétne vzhůru, opíše krátký oblouk a zasáhne tvé levé rameno. Rána byla sice naštěstí jen dřevem, ale i tak je docela citelná.

Přibližují se sem další vojáci. Je slyšet nějaké volající hlasy a tvůj sok jim cosi odpovídá. Přivolává je k sobě. Moc času, než sem dorazí už opravdu nemáš. Chvíle, kdy se na tebe voják nesoustředil a odpovídal svým druhům dala se ovšem využít k další odvetě.

Vypravěč - 02. září 2017 20:01

Čaj u poustevníka

Jakub jen kývne a následuje starce do chatrče, která je plná sušených bylin zavěšených u stropu. Uprostřed je ohniště, nad kterým visí kotlík. Vida, že chlapec za ním, pobídne jej, aby rozdělal oheň sám pak připraví kotlík se směsí voňavých bylin.

Lerien mezitím donesla něco ze zásob. Když se její pohled střetl s tvým jen pokrčila rameny.
"Děje se snad něco?" zeptá se pak. Přitom už ovšem na jednom z kamenů před chatrčí dělí přinesené zásoby na čtyři díly. Kámen slouží coby provizorní stůl. Sem tam po tobe po očku koukne, snad jen proto, aby se ujistila, že neprovádíš nějaké nepředloženosti.

Z chatrče sem tam ozve se poustevníkův hlas, jak rozmlouvá s Jakubem a úkoluje s čím může pomoci. Netrvá dlouho a chlapec i muž vyjdou z chatrče ven, v rukou nesou keramické kalíšky, ze kterých se kouří a krásně voní po borůvčí a malinách.

Eskulap podá doslova vrazí jeden kalíšek do rukou tobě, druhý si ponechá a zase se usadí na jednom z kamenů. Jakub podá jeden hrnek Lerien. Ta jen s úsměvem poděkuje.

"Tohle vás zahřeje. Dneska není úplně nejlepší počasí na cestování a jeden snadno prochladne." promluví poustevník a pak pozvedne svůj pohárek jakoby snad měl v rukou číši vína.
"Tak tedy ať žije král! Nebo bych spíš měl říci královna." usměje se a sám trochu usrkne.

"K tomu je ještě dlouhá cesta." poznamená děvče a také trochu upije.
Jakub si hřeje o kalíšek prokřehlé prsty a fouká nápoj, aby nebyl tak horký.

"Ty nebudeš?" ptá se tě s úsměvem Lerien, když vidí tvůj nadšený výraz z toho, že jsi dostal jen čaj místo nějaké pořádné pálenky či číše dobrého vína. V očích jí přitom hrají malí rarášci. Očividně se docela baví.
"Bylo by krajně neslušné odmítnout takové pozvání." pokračuje pak.

Gabriel Gallagher - 02. září 2017 20:55

… Čas na čaj …

(poustevník – Lerien, Jakub)

„Děje se snad něco?“ řekne ona.
Dělí u toho zásoby a já si ji prohlížím. A pak jen pokrčím rameny, stejně jako ona před chvíli.
„Děje.“ řeknu jen krátce a otočím se po hlasech, které vycházejí z chatrče.
Děje se ale nevím co Krásko.

Snad si Jakub bude dobře všímat všeho a pak nám bude vyprávět. Možná i něco málo sežene, co by nám mohlo být při cestě nějak užitečné. A nebo něco snad úplně jiného. Takový malý chlapec by se Poustevníkovi mohl hodit. Možná až pojedeme kolem na zpáteční cestě … zamyslím se na chvíli a to už oba dva vycházejí z chatrče s dávkou v keramice. Ble, čaj.

Poustevník mi vnutí jeden z kalíšků a já se na něj s pozvednutým obočím otráveně zaškaredím.
„Díky.“ široce se usměju bez radosti a prohlédnu si přehřátou vodu ve svých dlaních. Hřeje to až moc. Pohledem přelétnu po ostatních.

Chvíli přemýšlím jestli si s nimi taky připít, na Královnu. Měl bych, ale příliš nevěřím tomu horkému co mám v rukou. Raději bych si dal něco s pořádnou pěnou a ne vývar z bylin od někoho, komu nevěřím, že má dobré úmysly. Ví toho až moc, na to že sedí jen tady v lese a sbírá byliny.

Překvapeně se otočím na Lerien. Ona se dobře baví? Tak ty si koleduješ Ještěrko.
Široce se na ni usměju, ale tentokrát je v tom dávka šibalství.

„To bych si přeci nedovolil, veličenstvo.“ pronesu a pozvednu obočí abych ji trochu popíchl.
Kalíšek nadzvednu až nad hlavu v přípitku, hlavně proto abych se na něj nemusel dívat. Dívat na jeho obsah. Můžu si pak připadat že držím jen zahřáté víno.

„Na Královnu, ať žije dlouho a šťastně.“ Tak se ti to líbí? S tou němou otázkou nakloním hlavu na stranu. Chtěla jsi ať piju, no ať je po tvém Krásko.
Stáhnu kalíšek zase dolů a po lehkém pofoukání hladiny si lehce usrknu čaje. No, ochraňuj nás Fortuno.

Saša - 02. září 2017 21:33

U lesa

Mám ještě ztuhlé tělo z plazení se v mokré trávě a okolní chlad mi také příliš nepomáhá v pohybu, takže můj pohyb celkově je pomalejší. Můj útok není tak efektivní, jak by mohl být, za což si vykoleduji úder násadou kůsy do levého ramene. Ale není to ruka, ve které bych držel meč, takže mne to příliš nelimituje. Pulzující bolest v rameni ovšem není příjemná a donutí mne o krok ustoupit zpátky.

Mezitím se přibližují hlasy dalších vojáků. Musím se rychle rozhodovat, mezi ústupem do lesa, ve snaze se skrýt v noční tmě nebo se snažit nějak porazit příchozí hlídku. Otázka je, kolik se jich sem může dostat. Na druhou stranu, v lese budu mít větší šanci, z jakéhokoliv hlediska. Ale musím také myslet dopředu a další vojáci možná budou váhat hledat někoho v temném lese, odkud ani nemusí být jisté, že se dostane. Udělám rychlý krok dopředu a obloukovým úderem se snažím odklonit vojákovu kůsu bokem a srazit ho nárazem k zemi, kde mu následně zasadím smrtící úder.

Lerien - 03. září 2017 15:04

U poustevníka

Užívám si té zasloužené chvíle klidu, chvíle, kdy je nám dovoleno jen tak popíjet čaj. Na okamžik nemusíme před nikým utíkat, mít se na pozoru a krýt si záda. Jak vzácné jsou tyhle okamžiky. Pro tuto chvíli nevadí mi ani oslovení Gabrielovo oslovení veličenstvo ani přípitky na královnu, i když je mi jasné, že na rozdíl od poustevníka, který to myslel vážně, lapka se tím jen baví. Pro tentokrát budiž mu to odpuštěno.

Hřeju si ruce o svůj pohárek a pomalu upíjím nápoj, který chutná po medu a lesních plodech, zahřívá prokřehlé tělo a možná na chvíli i duši.
Jakub vzal do rukou svou flétnu a vyprávěl příběhy. Příběhy o dobách, kdy Sonor býval mocným královstvím, kdy ještě platily staré spojenecké smlouvy s elfy, kdy ještě Šedý hvozd nebyl pro lidi zapovězeným územím.

Občas mne napadá, jestli to vypráví on nebo ta flétna. Poslední tóny dozněly. Ještě chvíli sedím s pohledem upřeným někam daleko mimo prostor a čas, než se zase proberu k činnosti.

"Děkujeme za milé pohoštění, ale musíme dál." zvednu se pomalu a položím svůj kalíšek na místo, kde jsem před tím seděla. Před námi je ještě dlouhá cesta a jedno rozhodnutí.

"Kus se musíme vracet ve svých stopách, abychom se zase dostali k Velborze. Jedeme dál sami nebo se vracíme do tábora informovat ostatní a přibrat pár lidí?" otočím se na Gabriela chtějíc znát jeho názor.
"Nejraději bych neztrácela čas." dodám pak ještě a kouknu po lapkovi. Jakub jen horlivě kývá a pak pomáhá poustevníkovi odnést kalíšky zpět do chatrče.

Pozorným očím zkušeného lapky neunikne, že když chlapec vyjde ven, u pasu houpá se mu jakýsi kožený váček.

Vypravěč - 03. září 2017 15:23

Vojáci

Podařilo se ti srazit vojákovu zbraň a nárazem těla ho vychýlit z rovnováhy, snad k tomu přispěla i nějaká nerovnost terénu, voják se nakonec skácí k zemi, čehož okamžitě využiješ. Zbytek vojáků už je jen pár kroků od vás. Není nač čekat. Spěcháš pod ochranu lesa.

Za tvými zády ozve se najednou bolestné zaúpění. Když se otočíš, zjistíš že jeden z pronásledovatelů skácel se k zemi. Na okamžik to vojáky zdrží. Zleva ozve se tiché hvízdnutí a pak se objeví silueta postavy. Cosi signalizuje rukou a pospíchá k tobě. Tohle naštěstí žádný voják není, jeden za marodérů.

"A rychle pryč. Will už to má za sebou." oznámí jen v rychlosti a na nic nečeká a míří hlouběji do lesa. Ještě chvíli za sebou slyšíte dusot nohou a praskání větviček. Po chvíli se zdá, že vojáci konečně pronásledování vzdali. Ještě chvíli pokračujete v rychlé chůzi, než se marodér zastaví.

Unaveně se opře zády o strom a pohmatem kontroluje sečnou ránu nad loktem. Utrhne kus látky z roztrženého rukávu a ránu rychle provizorně ováže.

"Tak tohle se moc nepovedlo. Víme alespoň něco, co by za to stálo?" koukne po tobě.

Saša - 03. září 2017 16:22

V lese

Podaří se mi rozhodit svého soupeře. Možná můžu děkovat zřejmě náhodě, nebo spíš kořenu stromu, že se voják po mém výpadu poroučel k zemi a tam už nemohl dělat proti mojí čepeli nic. Rychlé bodnutí do hrudi a trhnutí do strany, které zaručí, že i kdyby jej našli hned, tak nemá šanci přežít.

Nechám bezvládné tělo vojáka ležet a na chvíli se opřu o strom, abych nabral studený vzduch do plic. Musím se dostat pryč. Odtrhnu se od kůry stromu a už se chystám vydat se směrem po okraji lesa k místu, kde jsme se měli setkat s lapkou, kterého jsme nechali u skal. Vyruší mne však další zvuk, podle všeho někdo, kdo trpí bolestí. Znovu zvednu meč, ale podle všeho se jedná o "našeho" člověka. Podle jeho slov to už jeden z marodérů zpátky nezvládne. Zamířím za ním, přesto špicuji uši abych slyšel, zda nás někdo sleduje od louky. Patrně máme aspoň nějaké štěstí, že si vojáci rozmýšlejí někoho honit v lese ve tmě.

,,Co by za to stálo? Jenom tolik, že důvěryhodnost té vaší skupiny asi nebyla nic moc." zavrčím a promnu si rameno, do kterého mne voják předtím zasáhl. ,,Měli jste v táboře krysu. Nevím kdo, ale myslím, že na tom teď nesejde. Nějak se jim dostal do ruky jeden z klenotů, který jsme s Lerien den předtím přinesli." prohlédnu si čepel meče a otřu ji alespoň o nějakou lesní zeleň. Není to úplně dobré, ale lepší než nic.
,,Musíme se co nejrychleji vrátit do tábora. Pak se uvidí, co dál." povzdechnu si unaveně. Spát v lese je to poslední co bych rád a určitě dám přednost dostat se alespoň do skal.

Gabriel Gallagher - 03. září 2017 17:50

… Žáček …

(poustevník – Lerien, Jakub)

Je to čaj, a ke všemu je to sladký čaj! Uraženě se zahledím na Lerien a pomalu usrkávám otráveně svou porci. Hřát sice hřeje, ale chutnat mi nechutná. Tahle sladká kombinace listí a něčeho způsobila, že jsem se musel otřást úplně po celém těle. Ble.

Jakub při tom hraje své flétnové příběhy. Možná bych se s ním měl domluvit, aby zahrál pro změnu něco k tanci, ale zřejmě bych u Lerien ještě s tanečky nepochodil. Tak se na ni při tom jen příjemně usměju.

Čaj jsem nakonec zvládl celý, ale přidávat si rozhodně nehodlám. No, už abychom zase jeli dál. Pokud by nás hostil tímhle, tak bych brzy musel utéct někam do blízké vsi a pořídit si něco pořádného k pití. A nejspíš i k jídlu.

Lerien se zvedne a já ji následuju a spokojeně se usměju, že už vyrážíme. Odložím pohárek a narovnám si rukavice.
Nechápavě chvíli přemýšlím o tom, že se musíme vracet a že by chtěla do tábora.
„To je na tobě Krásko, ale pokud je to jeden podivín … s tím si snad poradíme.“ přikývnu a ukážu i na Jakuba. On nám s tím snad tou svou flétnou pomůže a vracet se do tábora by zabralo spousty času. Navíc nás čekají asi až s výsledkem. Ale rozhodnutí je na Princezně.
Já jen lehce pokrčím rameny. Je to vážně jen na tobě Ještěrko.

Zavolám k sobě Jakuba a při tom, když ho vysazuju nahoru na svého koně se jen šeptem ujistím, tak aby nás poustevník neslyšel.
„Ne, aby to byly mince. Máme přece nějakou čest, i když malou.“ široce se na něj usměju. Rozhodně by se mi nelíbilo, kdyby Poustevníkovi bral jeho vydělaný peníz, to si může vyzkoušet ve městě na někom koho tíží kapsy pěkně pořádně.

Klučina vypadá docela učenlivě. Pochválím si sám pro sebe v duchu a vysednu na koně taky, Jakubovi pak lehce promnu rameno na znamení pochvaly.

Na Poustevníka se jen široce usměju „Tak, buď zdráv.“ rozloučím se a čekám až nám Lerien zavelí a ukáže směr další cesty.

Vypravěč - 04. září 2017 18:51

V lese

Muž se na tebe jen překvapeně otočí, když se zmíníš o kryse mezi marodéry a pak si od plic trochu zanadává.
"Jdeme, tohle musí vědět Ondřej co nejdříve." odlepí se od stromu. Vyzvednete čekajícího marodéra, který vás očividně docela rád vidí.

"No to je dost..." ještě by pokračoval, ale druhý muž ho přeruší.
"Tohle dostaveníčko se moc nevydařilo, musíme se rychle vrátit. Na vysvětlování bude času dost."

Vyrazíte zpět. Opatrněji a ostražitěji než dříve. Přeci jen teď není opatrnosti nazbyt a ačkoliv se vojákům nechtělo pronásledovat vás v nočním lese, číhat někde v skrytu klidně mohou. Do tábora se nakonec dostanete bez problémů.

Něco je tady ale jinak. Skoro nikdo nespí, ačkoliv je dosti pozdní čas a panuje zde, dalo by se říci, pohřební nálada. Všichni cosi řeší u ohňů. Neuniknou vám dvě zakrytá těla pod jednou ze skal.

Vypravěč - 04. září 2017 19:10

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Plešatec

Během tvého léčení Plešatec na okamžik přijde k sobě, probrala jej patrně bolest. Brzy však naštěstí zase přijde milosrdné bezvědomí. Cítíš ale, jak se rána pomalu přestává krvácet a poškozená místa orgánů se zacelují. Z toho nejhoršího je venku. Když skončíš, Plešatec v klidu oddychuje.

Trinke obejde celé tábořiště. Najde ještě jedno bezvládné tělo. Bohužel po prvním pohledu je jasné, že ani tomuhle nešťastníkovi už není pomoci. Ránu do srdce už nespraví ani tvé léčitelské umění. Jinak je tábor pustý a prázdný.

Trinke se uloží kousek od tebe. Položí si hlavu na tlapy a tiše tě pozoruje.
Trvá ještě nějaký čas, než se konečně vrátí jedna z průzkumných skupin v čele s Ondřejem.
Vida mrtvá těla jeho muži seskočí z koní a chopí se zbraní.
"Co se tady stalo?" ptá se Ondřej, když k tobě dojde a starostlivě hledí na Plešatce. V jeho pohledu můžeš vyčíst i něco jiného, překvapení a snad trochu i vztek.

Vypravěč - 04. září 2017 19:42

Znovu na cestě

Lerien je docela ráda, když víceméně souhlasíš, že na další cestu stačíte jen sami a je zbytečné se vracet. Opravdu byste tím zbytečně ztráceli čas.
Ještě jednou se rozloučí s poustevníkem a poděkuje za rady a pohoštění, zatímco ty se věnuješ Jakubovi.

Chlapec se ale tváří dosti nechápavě, když mluvíš o mincích ve váčku a pak cti. Po chvíli mu to asi dojde a rezolutně zavrtí hlavou, až mu vlasy spadnou do čela. Pak rukama horlivě vysvětluje něco, co by se možná dalo pochopit jako dárek. Odváže váček od pasu a vrazí ti ho pod nos, do kterého tě záhy udeří stejná vůně jako měl čaj, který jste před chvílí pili.

"Co vy dva tam kujete za pikle, můžem?" otočí se na vás Lerien, když už sedí v sedle svého koně.
"Tuším zhruba jen směr, v těchhle končinách jsem se nikdy netoulala, ale když trefíme k řece, neměli bychom to snad minout." pronese děvče, sotva vyrazíte.

Cesta dál pokračuje v klidu. Pozdě odpoledne na cestě před vámi objeví se trojice vojáků. Vyloupnou se bez varování zpoza zákrutu cesty. Na okamžik zdají ee býti stejně překvapení jako vy, ale pak popoženou koně, aby těch několik desítek metrů k vám překonali rychleji. Lerien instinktivně sáhne na jílec meče a s otázkou v očích se obrátí na tebe.

Gabriel Gallagher - 04. září 2017 20:47

… Setkání…

(cesta – Lerien, Jakub)

Jakub vypadá jako kdyby nerozuměl co po něm chci a pak sebou začne horlivě vysvětlovat. Zarazím mu lehkým dotekem ruce a zamračím se.
„Neunavuj se mladej ...“ CO? Čaj?
Přičichnu si nedůvěřivě k pytlíku a usměju se. Snažím se do toho dát vše, aby se chlapec cítil jako kdybych na něj byl pyšný.
Čaj? Jen čaj? No tohle bude pořádně dlouhá cesta než se ptáček naučí pořádně zobat.
Možná jsem se trochu ukvapil s úsudkem. Když mě nevidí tak nad ním jen lehce zavrtím hlavou. Ach jo.

Lerien se o nás zajímá a já na ni mávnu rukou „Chlapský věci, tomu nerozumíš Krásko.“
Přikývnu že můžeme a poženu koně aby vyrazil rychle za ní.
Teď budu muset čuchat ten smrad sladkého čaje ještě celou cestu. No snad se chlapec časem trochu napraví, nebo ho na zpáteční cestě opravdu zavezu zase sem a vysadím. Možná by si s Poustevníkem opravdu rozuměli.

„Nějak tam trefíme. Když se ztratíme budem se ptát na nejdivnějšího páprdu v kraji. Určitě nás navedou správným směrem.“ pobaveně se zasměju a chvíli nedávám pozor na cestu.

Když zpoza zatáčky vyjedou vojáci. Úsměv mi ztuhne na tváři a stane se z něj překvapený škleb. Vidím jak pohnali koně a jedna ruka se mi stočí na záda k mým nožům.

Pak se ohlédnu na Lerien, ona se chytla svého meče a celé mi to najednou přijde … Ne, tohle tedy ne. Pokud proti nám netasí meče, pak ne. Pokud chceš být Královnou, tak ne za tuhle cenu. Dávat za vyučenou někomu, kdo jen poslouchá rozkazy? Nevinným. Byl jsem taky voják a udělal jsem spousty věcí, za které bych se nejraději neviděl … ale byly to rozkazy, nebylo to mé přesvědčení a proto už vojákem nejsem. Tohle ti nedovolím Krásko. Pokud proti někomu ochotně pozvednu zbraň, pak budu chránit tvůj život. Najdi si jinou cestu než meče, jsi dost chytrá abys našla jinou, i když složitější, cestu.

Nepatrně na ni zakroutím hlavou v nesouhlasu a zašeptám „Zapomeň Krásko.“

Stáhnu svou ruku zase dopředu a nakloním se k Jakubovi „Pamatuj co jsem ti říkal mladej.“ klidně se pak pousměju a zase se narovnám.

Přitlačím koně, aby se přiblížil více k Lerien, až se můžeme nataženýma rukama dotknout. Ve třech nás neobklíčí a uvidíme co s námi hodlají dělat. Minule to prošlo vcelku hladce, ale teď uvidíme co vlastně budou chtít.

Vypravěč - 04. září 2017 21:19

Vojáci

Lerien jen zakroutí hlavou, když se odkážeš na chlapské věci, kterým nerozumí. Jen zakroutí hlavou. Už se ani nečertí, když jí oslovíš Krásko. Možná už si pomalu zvyká a pochopila, že s tebou beztak nic nesvede. Nebo doufá, že tě to časem třeba přestane bavit.

"To jsem zvědavá. Ztrácet se mi moc nechce." poznamená pak jen.

"Ráda bych, aby to šlo i bez toho." prohodí pak a pomalu a snad i trochu váhavě stáhne ruku z jílce meče.
"Mám ale jednu prosbu, zkus to tentokrát vyřešit trochu lépe, než posledně." pronese pak ještě tiše a pevně sevře otěže. "Tentokrát nám divadýlko asi moc nepomůže."

Vojáci zastaví kousek od vás. Chvíli si vás prohlíží, kouknou po sobě a pak jeden z nich lehce kývne. Sílí v tobě pocit, že tohle opravdu jen tak neprojde.

"Kampak máte namířeno? Cesty nejsou bezpečné, kor ne pro dámu a malýho kluka." promluví jeden z nich. Zbylí dva popojeli tak, že stojí téměř vedle vašich koní.

Saša - 04. září 2017 22:06

Zpátky do tábora

Reakce od marodéra je taková, jaká se dala očekávat. Naštěstí mu nepřijde na mysl něco takového hned řešit na místě. Vrátíme se co nejrychleji k čekajícímu členu naší skupinky, která teď čítá o jednoho muže méně.

Cestou zpátky v krátkosti vypovím muži, který na nás čekal, co se stalo. Nebo alespoň mě, co mu vysvětlí jeho kolega nechám na něm. V okolní tmě si neumím představit, že by se tady někde pohybovali vojáci. Bylo by to pro ně mnohem nebezpečnější než pro nás. Přesto, pořád by se dalo někde narazit na nějaké cvoky, co by to chtěli zkoušet v noční tmě, osvětlované pouze měsícem.

Nevím jak dlouho nám to trvalo zpátky do tábora. Ale už při vstupu je zjevné, že je něco špatně. Koneckonců, pokud měli v táboře štít, nějak se tam musel dostat.
Zalétnu pohledem k tělům, zakrytým u skály.
,,Vypadá to, že i tady měli těžší časy." zamířím k tělům zjistit, o koho se jedná. Pak zamířím k ostatním, jestli někdo bude chtít vysvětlovat, k čemu tady vůbec došlo. Patrně přijde i k řešení ona krysa, která se tady ukrývala.

Vypravěč - 05. září 2017 18:59

Tábor marodérů

Když prohlédneš zakrytá těla, zjistíš, že jsou to dva z marodérů. Jeden s podřízlým hrdlem a druhý s čistou ranou do srdce. O dalšího zdá se stará Abe, ten měl očividně trochu více štěstí.

Když Ondřej uvidí, že jste se vrátili, zamíří rovnou k vám. Pozdraví jen kývnutím hlavy. Na jeho tázavý pohled jeden z mužů jen zakroutí hlavou, aby dal najevo, že ten, co chybí, už se nevrátí.

"Doufám, že jste zjistili alespoň něco. Vypadá to, že jsme přišli o štít a pár mužů, někdo nás pěkně tahal za nos." oznamuje Ondřej. Jakoby za těch pár hodin zestárl snad o několik let. Docela ho rozhodilo, co se stalo a je to na něm i vidět. I ostatní v táboře jsou jako opaření. Tohle asi nikdo nečekal. A jestli se někdy marodérům dostane do rukou ten, co tohle spískal, asi se mu nepovede zrovna nejlépe.

"Víme aspoň, kdo za tím stojí?" zeptá se pak ještě a unaveně si promne čelo.

Abelard Smecker - 05. září 2017 19:41

Tábor marodérů

Když zjistím, že v okolí není již nikdo naživu, dám se do čištění Plešatcovy rány, jejího jemnějšího ošetřování a nakonec i zašívání. Když uslyším přijíždějící, trošku s sebou trhnu, ale Trinke zůstává v klidu, a tak poznám, že se jedná o někoho z našich.

Ondřej. Nijak ho nepozdravím. K tomu, co jsem zde našel, nemám co říci. I nadále si hledím své práce a snažím se zapojit i své schopnosti, abych urychlil hojení i obnovu krve v těle přeživšího. Co se tady stalo? zní jeho předvídatelná otázka.

"Musíme doufat, že Plešatec přežije, jinak se to asi nedozvíme," odpovím mu a vynakládám veškeré úsilí k tomu, aby opravdu přežil a co nejdříve nám mohl sdělit, co viděl.

Přišli jsme i o štít? Proč mě to vlastně překvapuje...jiný důvod pro takovýto útok není.

Saša - 05. září 2017 23:30

Tábor

Muže s podříznutým hrdlem neprohlížím, ale více mne zajímá smrtelná rána toho druhého. Prohlédnu jeho ruce, zda na nich nenajdu nějaké zranění, které by nasvědčovalo nějaké obraně. Bylo by krajně nemilé, kdyby tady byli dva špehové najednou.

Ostatní už mezitím udělají skupinku kolem Ondřeje, takže se vydám také k nim.
,,Dagobert má tábor u potoku za skalami. Podle toho co sem viděl má také teď v držení štít." pronesu k Ondřejovi.
,,Jak je na tom vlastně Lerien? Ten špicl určitě dal Dagobertovi hlášení o tom, kam se chystá. Jestli dostanu suchý oděv a průvodce, můžu za nimi vyrazit za pár minut." oznámím Ondřejovi automaticky. Vlastně se divím, že ještě nevyrazil za nimi, asi čekal na náš návrat zpátky. Ale teď asi můžeme počítat s tím, že jde někdo po jejich stopě.

Gabriel Gallagher - 06. září 2017 18:46

… Ale no tak, hoši …

(cesta – Lerien, Jakub)

Mělo by to jít i bez toho abychom se prali. Vždycky ještě můžeme zkusit utíkat.

Lehce se na Lerien zašklebím, když začne o tom abych se tentokrát více snažil. Podle mého to šlo u řeky docela dobře. Jejich postup byl taky dobrý, ale ten můj snad nebyl o nic horší. Alespoň jsem se snažil. To přeci musí ocenit.
Pak se jen široce zazubím a snažím se uklidnit, jako kdyby se nic zvláštního nedělo.

Vojáci se zastaví a začnou s klasickými manévry. Klidně si je prohlížím a čekám než spustí svou písničku. Sevřu Jakuba o něco pevněji, kdybychom opravdu potřebovali rychle vyrazit.

Nadzvednu obočí s lehkým nezájmem a hranou důstojností. Nadechnu se jako Lady.
„Proto taky necestuji sama, ale s doprovodem.“ oslovil vlastně asi mě. Když už to vypadá na šarvátku, pak by měla mít i příčinu v něčem jiném než v tom, že si začne Lerien.

Mile a široce se usměju, skoro až líbezně jako kdybych byl opravdu žena. Tedy dáma.
„Děkujeme za upozornění a hezký den. Pánové.“ s lehkou úklonkou pobídnu koně zase vpřed a Lerien jednou rukou zatáhnu za loket, aby udělala to samé.

Možná než se vzpamatujou stihneme ujet kousek dál a nebude nutné řešit vše násilím. Raději bych se tomu vyhnul.

Vypravěč - 06. září 2017 19:43

Tábor marodérů

Muž s ránou v srdci nevypadá, že by se bránil. Ani svou šavli netasil. Snad ho někdo překvapil, takže útok nečekal.

"Dagobert?" podiví se Ondřej, když prozradíš, pod čí korouhví je vojenský tábor.
"Takže Dagobert ví o klenotech a dokonce už má jeden v držení, a my mu ho skoro sami naservírovali pod nos..." mluví v zamyšlení pohled upřený někam za hlavy všech příomných.

Když se zmíníš o Lerien už už chce cosi odpovědět, když se do tábora spěšně vrátí poslední skupina a zamíří rovnou k Ondřejovi.
"Dagobert chce Lerien živou nebo mrtvou. Vyslal za nimi vojáky...na nás chtějí brzy zaútočit a rozprášit." oznámí muž udýchaně.

"Vem si koho chceš a jeď. Připraví ti zásoby a vše, co budeš potřebovat. V Havarsenské krčmě necháme zprávu, kam jsme se přesunuli, hospodskému řekni jen Sokol." pak už se otočí na své muže a rozdává rozkazy. Je vidět, že by se za Lerien vydal nejraději sám, ale zbytek jeho věrných čeká, že teď vezme vše pevně do svých rukou, teď nemůže odjet.

Za chvíli připraví ti vše, oč jsi žádal. Ondřej tě nechá, aby sis s sebou vzal tolik chlapů, kolik sám uznáš za vhodné. Zbytek marodérů, rychle sklízí tábor. Úkryt ve skalách už není bezpečný, musí se přesunout někam daleko odsud, kde je snad chvíli nebudou hledat.

Ondřej se pak otočí na Abelarda.
"Abe, jak je na tom Plešatec? Zvládne přesun? Můžem si dovolit něco podobného na čem jel Gabriel, když se zranil?" ptá se léčitele a starostlivě hledí na zraněného, nerad by přišel o dalšího schopného muže.

"A ty? Zvládneš koně, i když bude třeba pospíchat nebo tě někdo vezme do sedla?" ptá se pak dál.

Vypravěč - 06. září 2017 20:03

Vojáci

Jakub tě pevně chytne za ruku a drží se jako klíště, abys ho tu snad náhodou nenechal. Kdybys mu viděl do očí, mohl bys v nich vyčíst strach. Ani Lerien nepůsobí zcela klidně, i když se o to velmi snaží.

Voják tvůj úsměv opětuje.
"Ne tak rychle." muž kývne na zbylé dva. Když se pokusíš popohnat koně, postaví se tak, aby vám zastoupili cestu. V jejich rukou se objeví zbraně, ten, co je po boku Lerien, odepne od sedla malou kuši a namíří na dívku.

"Doprovod mít budete, jen, co je pravda, takový, který se hodí pro princeznu jestli se tak tedy dá bastard vůbec nazývat." mluví voják dál s pohledem upřeným na Lerien a úsměv se změní v posměšný škleb.

Dívka jen se zděšením koukne po tobě. V tuto chvíli je zaskočená natolik, že se nezmůže na slovo.

"Dneska máme vážně štěstí, dvě mouchy jednou ranou." pokračuje pak muž dál.
"Tu kabelu, hochu a doporučuji bez hloupostí, když v klidu odevzdáte zbraně, nikomu se nemusí nic stát."

Jakub v tu chvíli zaryje křečovitě prsty do tvé ruky a druhou rukou si přitiskne kabelu těsněji svou kabelu s cenným pokladem. Vypadá to, že vojáci jsou celkem dobře informováni a jdou takřka na jistotu.

Saša - 06. září 2017 20:13

Tábor

,,Nevím co přesně se stalo těm dvěma, ale ani jeden neměl čas se bránit útoku. Je možné, že tady byla víc než jedna krysa. Měly byste si udělat souhrn pohřešovaných osob." poradím ještě Ondřejovi po rychlém ohledání těl.

Ondřej vypadá, že mezitím promýšlí co dělat dál, když se objeví poslední skupina, která nenese úplně dobré zprávy. Ne že by to bylo úplně překvapivé, ale potvrzení toho, že někdo jde Lerien po krku rozhodně nebude působit povzbudivě. Následně dostanu povolenku k tomu vydat se za půlelfkou. Ne že by na tom tolik záleželo, ale bude fajn jít i s jeho souhlasem.
,,Stačí jedna osoba, která ví kudy se jede k poustevníkovi. Dobrého jezdce spíš než bojovníka. A jasně, sokol." zlehka se prohmatám, když mi dojde, že mi cosi chybí. A také mne trápí fakt, jak si hostinský poradil s nadílkou, kterou druhý den nalezl ve stáji.
,,Nějaké suché oblečení, proviant a novou dýku, pokud by se někde našla." dodám ještě ke svým požadavkům. Zamířím připravit svého koně, než mi nachystají potřebné věci. Pak se někde v klidu a snad beze svědků převléknu. Poté zhodnotím, koho mi to přidělili a se svým novým doprovodem se vydám na cestu. Zastavit mám v plánu až později na pár hodin, abych si i konečně trochu odpočinul po takové noci.

Gabriel Gallagher - 07. září 2017 18:06

… 3 na 3…

(cesta – Lerien, Jakub)

Šlo to tak hezky dokud se zase všechno nezvrtlo. V duchu si otráveně postesknu. Mohla to být jen hezká projížďka, ale není nám dopřána ani chvíle.

Převrátím oči v sloup, když nám vojáci zastoupí cestu abychom nemohli vyrazit dál. Jakub se mě chytí jako záchranného lana a já ho jen blíže přitisknu, aby věděl že nemá čeho se bát.

„Ste dost neomalený chlapi, takhle se snad jedná s dá- …“ otočím hlavu a zamračím se, když jeden z nich vytáhne kuši a namíří na Lerien.

Sakra!

Pak se bez výrazu podívám onomu muži do očí a on začne pronášet něco o princezně a pak i bastardovi. Zhluboka se nadechnu, krev se ve mně začíná vařit a čelist mám úplně ztuhlou. Donutím se jen k velmi širokému úsměvu, který ale vůbec není veselý.

Doprdele! Takže nás tady čekali? Řekli jste si o to sami, kamarádi. Toho 'bastarda' ti nacpu zezadu až ...

„To by od vás bylo ták šlechetné, opravdu bychom potřebovali doprovod. V tak nebezpečných končinách jako jsou tyto ...“ snažím se mluvit, abych mezitím mohl přemýšlet. Tahle situace není vůbec příznivá. Jsou na nás tři a my jsme sotva dva a půl, na koních, proti jedné střele z kuše na tuhle vzdálenost smrtící, proti koním …
Snažím se přemýšlet rychle a namyšleným pohledem prohlédnout celou situaci. Nejsem z těch co se bojí, nebo dokonce leknout. Přesilovky ale většinou nevěstí nic dobrého, když není kudy utéct.
No dobře, tohle si opravdu vyžaduje dávku oceli. Měla si pravdu ještěrko.

Dvě mouchy? Aha, kabelku bys chtěl, kamaráde.

Nadzvednu překvapeně obočí a nesouhlasně zavrtím hlavou.
„To je snad jeho kabela, hochu.“ uchechtnu se nad slovy vojáka. Ale nejspíš by se někomu něco stát mělo, abychom mohli zase pokračovat.

Princeznu budou chtít nejspíše živou, ať už kvůli čemukoliv. Jinak by se neobtěžovali nás chytat a zastřelili by nás z dálky všechny. Takže nejprve informace a potom vyzkoušíme co ztuhlé svaly ještě svedou.

Vytáhnu nohy ze třmenů tak, aby si toho nevšimli a sevřu více Jakuba.
Začnu zase se svou pohádkou, ty umím nejlépe. Odvádění pozornosti a pohádky. Snad. Sakra!
„Takže když se s vámi vydáme jako s doprovodem bez protestů, pak mi zaručíte že se ani jednomu z nás nic nestane? A kam byste nás hodlali doprovodit? To víte jeden musí mít trochu představu než se někam vydá s cizejma votrapama.“
Pak se uraženě otočím na Lerien „A taky si mi nic neřekla vo tom, že seš nějaká princezna. Já s tebou jdu za kus chleba a ty takhle? A proč tě jako chtěj doprovázet tihle šmejdi? To nemohli poslat kočár, svezl bych se docela rád.“ začnu zvyšovat hlas a dost naštvaně se u toho tvářit.

Rozhodím ruku doširoka při teatrálním přednesu, naštvaném gestu a rozčíleném hlasu. Pak rychle zajedu na svá bedra a vytáhnu jeden z nožů při dalším rozčíleném teátru. Mohlo by to splynout.
„Mohla si mě informovat! Jo, měl sem si říct o pěkných pár zlatých, to by se tak slušelo. A takhle? No co z toho mám?! Hele hoši, buďte tak laskavý ...“ při těch slovech vrhnu nožem proti vojákovi s kuší, který by nás mohl ohrozit nejvíc a pak neváhám dál a vytaženou volnou nohou kopnu zase nejbližšího. Zakloním se u toho v sedle a pevně sevřu Jakuba a přivrátím ho na sebe. I kdybych měl trefit jen koně a pokusit se ho splašit. 58

Vypravěč - 07. září 2017 20:02

Za Lerien

"Už víme, kdo za tím stojí." zavrčí spíše než odpoví Ondřej a je jasné, jak se asi povede těm, kteří se marodérům dostanou do rukou.

Za okamžik přinesou ti vše, oč jsi žádal. Koně jsou připraveni a čeká u nich jeden muž, vlastně skoro ještě chlapec. Jen lehce kývne na pozdrav. "Mě říkají Rob." představí se krátce a vyšvihne se do sedla.

Jakmile jsi připraven, vyjedete. Rob se zde očividně docela vyzná a koně vede neomylně i za noční tmy. Volí méně známé a zapadlé cesty a cestičky, tak abyste se pokud možno vyhnuli vojákům. Sem tam přeci jen je vidět nějaká jejich jízdní hlídka, ale dokonalá znalost terénu je tentokrát na vaší straně, takže se jí vždy bezpečně dokážete vyhnout. Jakmile to jde, Rob popožene koně, moc dobře ví, co vše je v sázce. Nasadil vysoké tempo a udržuje jej, dokud koně mohou, nehledě na vaši únavu.

Na vchodě začíná pomalu svítat, když konečně přitáhne trochu otěže.
"Když poženeme koně dál, za chvíli je uštveme. Musíme na chvíli zastavit." oznámí jen, když se na tebe otočí a zastaví, jakmile dojedete k nějakému potoku.

"Odpočiň si, jestli chceš, zůstanu vzhůru." nabídne pak ještě a pomalu odstrojuje svého koně, aby mu mohl vytřít suchou travou zpocenou srst.

Vypravěč - 07. září 2017 20:26

Vojáci

Vojáci tě chvíli nechají žvanit.
Řekněme, že vám nic jiného nezbývá, než se nechat doprovodit. Kam? Jen tam, kam jste měli namířeno, za dalším klenotem." ušklíbne se patrně jejich velitel.

Jednomu z vojáků zdá se, že žvaníš a předvádíš se snad už příliš.
"Nemám mu zavřít hubu?" velitel jen pokyne rukou v odmítavém gestu. "Hraješ to hezky, ale zbytečně, nebo se dáma skutečně nepochlubila oč jí jde? O tom pochybuju, tak dost už..."

Tvůj teatrální výstup měl úspěch alespoň v tom, že odvedl jejich pozornost, takže se ti podařilo nepozorovaně vytáhnout svou dýku. Kousek to byl nečekaný a velmi odvážný. Dýka neomylně zasáhla svůj cíl. Voják se trochu zapotácel, ruka s kuší trochu poklesla a instinktivně ještě zmáčkla spoušť kuše. Tělo se pak sesunulo na bok koně. Noha bezvládného těla uvízla ve třmenu, kůň se začal trochu plašit. Lerien sebou trochu cukla a skousla si ret, na kterém se objevila kapička krve. Záhy musela trochu krotit svého koně, který začínal trochu jančit.

Tvůj kop zasáhl jen koně nejbližšího vojáka, ten se začal vzpínat a jezdec měl tak plné ruce práce. Teprve teď, vzpamatoval se jejich velitel. Rozhodně nečekal, že s vámi bude mít tolik práce. Popožene koně o krok dopředu a rozmáchne se proti tobě mečem. Lerien si zatím nevšímá, snad ji pro tuto chvíli chce opravdu živou, ale na tvém životě mu očividně moc nesejde, kor, když jsi ho připravil o jednoho muže. Druhý z vojáků zatím krotí svého jančícího koně, který tancuje na místě a snaží se svého jezdce zbavit.

Abelard Smecker - 07. září 2017 21:01

Tábor marodérů

"Pokud jej zajistíte tak, aby sebou v žádném případě nemohlo cuknout zraněné místo, tak by to mělo být bezpečné. Ale nikdy to nebude jistější než nechat ho v klidu ležet," odpovím Ondřejovi na otázku ohledně přepravy Plešatce.

"Kůň? Myslím, že už bych mohl jet sám..." zabručím a popojdu kousek bokem. Pro zraněného už víc udělat nemůžu. "Máš pro mě ještě nějaké úkoly?" zeptám se Ondřeje. Chvíli si pohrávám s myšlenkou zůstat a dělat, že se tu přehrabuju v odpadcích, přece jen mě pravděpodobně nikdo s marodéry doposud neviděl, pak by bylo možné se mezi ně infiltrovat a v kritický okamžik je zneschopnit. Ale kdo říká, že by mě vzali mezi sebe a neublížili Trinkemu...a jak bych se potom vrátil mezi své?

Nápad okamžitě zavrhnu a začnu se se psem po mém boku připravovat na cestu.

Gabriel Gallagher - 07. září 2017 21:11

… (ne)povedlo…

(cesta – Lerien, Jakub)

Vím.

Slyšel jsem to cvaknutí spouště, jako by mi projela šipka přímo ušima, projela mi srdcem. Zamrazilo mě po celém těle a srdce mi na tu vteřinu snad i přestalo bít.

Vím. Sakra vím!

Ale teď to nechci připustit. Nechci to vědět a ještě tu krátkou chvíli být tady přítomen a vyrovnat se se situací, dostat nás někam kde budeme v bezpečí a … zatnu čelisti a rukama silně stisknu otěže. Tohle jsem nechtěl, tohle jsem rozhodně nechtěl.
Kdyby se dalo vrátit čas a na tuhle pouť bych se nikdy nevydal, nikdy bych tě nepotkal a nikdy bych nedopustil aby ti ublížili. Krásko.

Pohled na Lerien byl plný bolesti a strachu ... pohled, který se pak zaměřil na velitele vojáků už byla jen čistá zloba a touha to všechno rychle ukončit.
Najednou mi začala pracovat hlava, myšlení se snad přeplo do jiné roviny. Do roviny, která není příjemná a rozhovorům už se nevěnuje.

V záklonu jsem silně sevřel koně stehny a prudce ho zatáhl za otěž, pokoušeje se aby se zvíře vzepjalo a dalším prudkým pobídnutím nohama, aby vyrazilo proti veliteli v celé své dokonalé masité kráse.
Nohy už nemám ve třmenech a jsem si jistý, že budu muset nejspíše seskakovat a pokoušet se jít pěšky, ale tohle nenechám jen tak. Navíc váha chlapce mi visí na rukou a těle, cítím jak mě stahuje dozadu a se vším se musím vyrovnat.

Co chtěli, to tedy dostanou. Doprovodím je tam, kam teď mají namířeno.

Tvářím se chladně a soustředěně. Tohle prostě musím zvládnout a Lerien dostat do bezpečí. 44

Saša - 07. září 2017 21:50

Za Lerien

Na cestě mě doprovází mladý klučina. Zdá se, že má dost sebevědomí a elánu. To není úplně dobrá kombinace, protože se s tím obvykle váže i horká hlava a neuvážené činy. Ale pokud Ondřej usoudil, že je na tohle nejvhodnější, nemám co odmlouvat, když jsem si ho vyžádal.

,,Saša." odvětím jen na prosté seznámení a zamířím za Robem pryč z tábora. Napadne mne, jestli se do něj ještě někdy vrátíme. Možná, že Dagobertovo vojsko už teď míří sem, aby ještě zastihli Ondřejovu skupinu. Mladík v sedle nasadí dost rychlé tempo. Ne že bych nechtěl vědět, jak na tom půlelfka je, ale přeci jen za dnešní večer už toho mám za sebou dost a těším se, až si budu moci pořádně odpočinout. Alespoň chodidla mohu nechat v klidu, sedíc na svém koni a jen následuji Roba. Vede nás kdovíjakými cestami, ale když mineme první jízdní hlídku vojáků, je mi jasné, že to nedělá jen tak zbůhdarma. Občas kontroluji pohledem oblohu, která začne po nějaké době nabírat světlejší odstín, značící přicházející ranní hodiny. Už jsem se přistihl u toho, že mi hlava lehce klimbá a ztrácím přehled o okolí.

,,Hmm." přikývnu Robovi, protože mu nemám moc co říci k jeho návrhu o zastavení. Koně toho mají opravdu dost. Dojedeme k potoku, kde se budou moci koně napojit.
,,Jasně. Díky." přikývnu na mladíkův návrh a odstrojím a zaobstarám svého koně. Poté si najdu nějaké suché místo, pokud možno kryté, kde se uložím ke spánku. Nevím, kdy se vzbudím, takže toto nechám na Robovi, kdy se rozhodne mne případně vzbudit.

Vypravěč - 08. září 2017 14:51

Tábor marodérů

Ondřej poslouchá a jen pomalu přikyvuje a snad při tom ještě o něčem přemýšlí.
"Mám, postarej se o něj, dohlédni ať chlapi udělají vše podle tvých pokynů a dej na něj pozor. Nerad bych přišel od dalšího." na chvíli se odmlčí.

"Až najdeme nějaké bezpečnější místo, budu mít pro tebe ještě něco, pokud tedy budeš souhlasit. Jedna z hlídek zjistila ještě jednu zajímavou skutečnost, ale na vysvětlování teď ale není čas, vše se pak dozvíš." naznačí, že by po tobě rád chtěl ještě něco jiného než abys jen ošetřoval rány jeho mužům, i když právě tohle je k nezaplacení.

K rukám ti pak pošle dva muže, kteří ti mají být k ruce a pomoci s Plešatcem.
Kdosi z mužů ti pak také přivede osedlaného koně a nějaké zásoby. Ondřej pobíhá po táboře, uděluje rozkazy a vše sám kontroluje. Během hodiny je vše sbaleno a připraveno na cestu, Ondřej vysílá postupně muže po menších skupinkách, aby snáze pronikly mezi hlídkami vojáků. Sám počká až naposled a čeká už jen na tvůj pokyn, že i Plešatec je v rámci možností připraven na cestu.

Vypravěč - 08. září 2017 15:07

Vojáci

Lerien zvládne ukočírovat svého koně. Do boje však nezasahuje a jen stranou přihlíží a doufá, že si nějak poradíš.

Kůn se po tvé pobídce pohne vpřed proti veliteli, vzepne se na zadní a kopyty zasáhne muže v sedle, takže jeho rána jen neškodně projede vzduchem. I s Jakubem sklouzneš po zadku koně a tvrdě dopadneš na zem div sis nevyrazil dech. Hoch zdá se v pořádku a snaží se překulit stranou z dosahu nebezpečných koňských kopyt.

Když se trochu vzpamatuješ, zjistíš, že velitel leží bezvládně na zemi, podle krve na hlavě ho patrně zasáhlo kopyto tvého koně. Ten popoběhl o kus dál a s hlasitým ržáním pohazuje hlavou.
Poslednímu z vojáků se konečně podařilo trochu uklidnit svého koně. Seskočil na zem a s tasenou zbraní vyrazil přímo proti tobě. Neodradil jej ani osud jeho kolegů.

"Pozor!" vykřikne Lerien ve snaze upozornit tě na blížící se nebezpečí. Sáhla pro svou dýku a vrhla ji proti muži, div, že se přitom udržela v sedle. Ocel se vojákovi zaryla do ramene. Rána ho na okamžik donutila zastavit.
"Ty couro, tohle mi ještě zaplatíš!" vykřikl naštvaně a se vzteklým zavytím se proti tobě znovu vrhl. Ta chvíle, kdy ti nevěnoval pozornost, dala ti ovšem příležitost dostat se znovu na nohy a konečně jednat.

Vypravěč - 08. září 2017 15:46

Na cestě za Lerien

Pár hodin klidného nerušeného spánku přišlo opravu vhod. Rob tě vzbudí, když už je slunce vysoko na obloze. Spal bys klidně ještě dál, ale je třeba vyrazit. Než se trochu probereš, Rob už chystá oba koně na cestu.

"Můžem? Ještě před sebou máme notný kus cesty." otočí se na tebe, když je se sedláním koní hotov.

Když vyrazíte, Rob opět nasadí tempo, zvolní jen občas, aby neuštval koně. Když jednou zase přitáhne koni otěže, úplně zastaví a ukazuje na zem před sebou.
"Nedávno tudy projelo několik koní stopy jsou docela čerstvé. A mají namířeno stejným směrem jako my." promluví a poslední větu pronese dosti zamračeně jakoby se mu tahle skutečnost vůbec nezamlouvala.

Chvíli vás pak vede jen krokem, pečlivě zkoumaje stopy před vámi, když znovu zastaví, chvíli jen nehnutě poslouchá.
"Slyšíš?" zazdálo se, že vítr k vám donesl zvuky hovoru a ržání koní.
Rob po tobě jen tázavě koukne.

Gabriel Gallagher - 08. září 2017 20:07

… pod kopyty koní…

(cesta – Lerien, Jakub)

Oči se mi rozšíří, když se kůň vzepře a kopyta mu poletují vzduchem. Jako divoký tanec těch silných zvířecích těl. Zmatek. Všechno kolem jako by se zpomalilo. Cítím své ruce, v kožených rukavicích, jak povolují sevření. Váha Jakuba, která se mi přivážila na hruď mě zatlačí do sedla a stáhla až příliš dozadu.
V té dlouhé chvíli kdy kloužu dolů ho obejmu silně rukama, aby se mu nic nestalo. Svírám ho v náručí a tak jen bezbranně a tvrdě dopadnu na zem. Ještě že není tak tvrdá.

Čekal jsem to, ale i tak to bolí. Nože se mi otiskly do beder i přes vyztužení. Jakubova váha se mi zarazila do břicha a v té zpomalené chvíli jako kdybych nedýchal a jen vnímal okolí očima. Jen jako kulisu, jako malátný sen nad ránem, z kterého se musím rychle probudit. Do rukou se vrací cit a do těla síla a odhodlání.

Nadechnu se až mě zabolí všechna žebra, píchne mě v zádech a ruce snad samy reagují a postrčí chlapce bokem, aby mohl utéct. Snad si pamatuje mé rady, které jsem mu dával. Vojáci by ho nenechali jen tak na pokoji, ale mohl by využít zmatku a zmizet hned. Běž Jakube...

Z přemýšlení mě probere až hlas Lerien a tak si uvědomím, že poslední z vojáků stojí na nohou a míří na mě svým útokem.
Prudce na vojáka natočím pohled a z posledních sil, které nevyčerpal pád, se odrazím nohama abych se přetočil přes ramena pozadu na všechny čtyři. Zvednu na něj hlavu ve chvíli, kdy se slovy pustí do Lerien.

Tak tohle si neměl!

Při vstávání zajedu oběma rukama za záda „Co tak dva stříbrné.“ pronesu chladně. To je slušná cena, když chce zaplatit. Oproti tomu veselému tónu, který je se mnou většinou jako srostlý je tohle nezvyklé. Takhle mě už dlouho nikdo nemohl vidět. Cítím vztek a potřebu ho nekontrolovatelně dostat ven z těla.

Tohle si přehnal! Sakra! Ukončeme to.

Obě ruce se mi pevně sevřou kolem rukojetí mých vyvážených nožů a při tasení si ostřím nepatrně přejedu po pase z jedné i druhé strany. Přes kůži zbroje to ale jde cítit jen lehce, tak akorát abych věděl kde své nože mám.

Levou ruku pozvednu v obraně a pravou vrhnu připravený nůž proti muži. Vojákovi, který víc než svůj život, chtěl prokázat svou oddanost.
Při tom se lehce přikrčím, abych dal do pohybu všechnu sílu a zároveň se bránil jeho postupu vpřed. 65

Saša - 08. září 2017 22:32

Na cestě

Spánek mám klidný, ničím nerušený. Probudí mne až sluneční paprsky, které již plně zalévají okolní krajinu. Nevím, jaká je přesně denní doba, ale mám dojem, že jsem spal déle než by bylo vhodné.
Rob je opodál a místo ranního pozdravu se jen optá, jestli můžeme jet dál.
,,Můžeme. Čím, dříve, tím lépe." nachystám si trochu jídla, které posnídám cestou na koňském hřbetu. Nic moc pohodlného, ale lepší než se zdržovat jenom kvůli mému hladu.

Spolu s mladým průvodcem se znovu vydáme dál. Přemýšlím, jestli a jak daleko už můžou být Dagobertovi vojáci. Přeci jen mají alespoň nějaký náskok a určitě mají aspoň přibližnou polohu výskytu toho poustevníka. Z ničehonic Rob zastaví svého koně. Prohlédnu si místo, na které ukazuje.

,,Několik? Teda víc než dva, takže to nebudou stopy Lerienina a Gabrielova koně." zakaboním se. Jistě, tyhle stopy mohou být od úplně cizích koní, kteří s naším podnikem ani nemají nic společného. Ale ta představa je tak naivní, že by jí věřil jenom hlupák.
Další cesta pokračuje pomaleji, když si Rob více prohlíží stopy. Někde v dálce se ozvalo po chvíli ržání koně. Ten zvuk mi na klidu příliš nepřidá.
,,Jo. Řekl bych, že je to stejným směrem. Tak přidáme do kroku." pobídnu koně z pomalé chůze a zamířím ve směru, odkud jsme slyšeli ržání. ,,Kdyby se něco semlelo, tak jeď rovnou zpátky za Ondřejem." dodám ještě k Robovi, kdyby ho snad napadly nějaké hlouposti.

Vypravěč - 10. září 2017 16:00

Po boji

Voják měl tě za snadnou kořist a to byla chyba. Zarazí se v pohybu, když tvůj nůž najde cíl v jeho nechráněném krku. Z rány se vyvalí krev, muž cosi zachroptí ústy od krve a sesune se k zemi. Dobojováno jest.

Jakub se krčí a schovává u koně, na kterém sedí Lerien. Nezdá se, že by byl nějak zraněn. Jen je vyděšený k smrti. Rukama k sobě tiskne svůj malý poklad jakoby mu ho pořád ještě někdo vzít. Pohledem těká z mrtvých těl na tebe a zase zpět.

Lerien je bledá jako stěna, jen na prokousnutém rtu jasně svítí kapka krve. Prsty křečovitě svírají otěže.
"Měli bychom vypadnout dřív, než se tu objeví další." procedí tiše mezi zuby.
"Další dostaveníčko už by pro nás nedopadlo dobře." pokračuje pak a na okamžik zavře oči a zhluboka se nadechne. Ráda by se tvářila, že je vše v pořádku, ale moc dobře cítí, že není.

Když přijdeš blíž, všimneš si, kde našla svůj cíl šipka z vojákovy kuše. Projela děvčeti stehnem a zůstala v něm vězet. Ze zakrváceného hrotu pomalu odkapává krev. Není to pěkná rána, ale na druhou stranu to mohlo být i horší. Kdyby byla zasažena tepna, už byste si patrně takhle nepovídali.

"Ještě chvíli to vydrží, musíme pryč." zopakuje znovu a popohání tě pohledem.

Vypravěč - 10. září 2017 16:10

Na cestě

Muž jen zavrtí hlavou.
"Ne, stop těch dvou to rozhodně nejsou, ty už nejspíš smyl déšť. Tudy mohlo projet tak pět, šest koní." ohlédne se po tobě.

Když popoženeš koně, dohoní tě.
"Jen pomalu, nerad bych spěchal zubaté do náruče. Nebylo by moudré vjet vojákům přímo do náruče a pochybuju, že tady narazíme na někoho jiného. Můžu jít napřed a trochu se porozhlédnout, zjistit koho a kolik jich máme před sebou." nabídne pak ještě. Zřejmě se mu moc nezamlouvá představa jen tak ve dvou vjet mezi vojáky jakoby se nechumelilo.

Kromě zřání koní už jde zpoza záhybu cesty zaslechnout i nějaké hlasy. Nevypadá to, že by se vzdalovali. Spíš stojí na místě a snad se i o něčem dohadují.

Rob po tobě ještě jednou tázavě koukne a čeká tvé rozhodnutí. Přitáhne přitom koni zase trochu otěže, aby zpomalil. Zdá se, že je trochu nervózní. Možná si jen uvědomuje, že stačí, aby někdo z těch, co máte před sebou jen zašel trochu dál mezi stromy a mohl by si vás snadno všimnout.

Saša - 10. září 2017 18:38

Na cestě

,,Pět nebo šest? To je docela dost. Zdá se, že vévoda nemíní nic nechat náhodě." odvětím Robovi. Je to asi náš nejdelší rozhovor, co jsme na cestě.
,,Spíš se podívej okolo, než dopředu. Zůstaň skrytý, budu pokračovat dál a uvidím, co to je před námi." pronesu ještě k Robovi. Bude lepší, aby zůstal schovaný, z jednotlivce nebudou mít vojáci takový strach a je vždy dobré mít někoho v záloze, kdo může zasáhnout když bude potřeba. Zastavím koně na místě a chvíli přemýšlivě hledím směrem, odkud jsme slyšeli zvuky.

,,Jestli to jsou vojáci, tak buď zastavili na odpočinek nebo se dohadují, kudy jet dál." napadne mne. Jak a kudy se Rob rozhodne vydat bokem nechám na něm. Vyzná se v terénu rozhodně lépe než já.
,,Zasáhni pokud to uznáš za nutné, ale bylo by dobře se mezi nimi jenom protáhnout. Třeba je bude víc zajímat jejich vlastní poslání než náhodný cestující." pronesu ještě, pak už jen čekám až se Rob ztratí někde bokem a zamířím směrem dál po cestě.

Gabriel Gallagher - 10. září 2017 19:27

… úklid…

(cesta – Lerien, Jakub)

Vše skončilo tak rychle. Pomalu se narovnám do výšky a oddechuju. Ruku s nožem spustím dolů, když vidím, že další obrany už nebude potřeba. Chvíli se ještě dívám jak voják padá k zemi a pak jen schován nůž zase za záda, kam patří.

Nechtěl jsem to, ale o tohle jste si řekli parchanti! Sakra!

Lerien na mě začne mluvit. Byl jsem jako v transu a věnoval se jen svým myšlenkám, když mě její hlas zase vrátil zpátky na nohy. Zpátky sem, kde je zraněná a všichni potřebujeme rychle zmizet. Do bezpečí, ano.

„To … bychom měli.“ prohlédnu si i okolí. Nevynechám ani malého Jakuba a hlavně Lerien.
Napřáhnu ruce, aby se ke mně Jakub mohl schovat. Tohle nebylo zrovna pro jeho oči, ale bylo to potřeba.
Lerien jsem pohledem přejel odshora dolů, na chvíli zůstal u šipky ve stehně a pak zase nahoru k jejímu odhodlanému výrazu. Tohle půjde. Ty to vydržíš Krásko ale nejprve jedno …

Vezmu do rukou Jakuba a vysadím ho za Lerien na koně. Ať si protestuje, teď se bude poslouchat mě.
„Jeď, támhle se schovejte v lese a čekejte.“ zavelím rozhodně a Lerien do ruky podám jeden ze svých nožů. Až bude příště házet, může ji to jít poněkud lépe s profesionálním náčiním.

Ukážu dlaní k blízkému lesu, kde by se měli dobře ukrýt.
„Ty hlídej princeznu mladej. A tentokrát žádné změny plánu. Jeď!“ lehce plesknu koně po zadku, tak aby vyrazil ale zase ne tak aby se vyplašil. Přeci jen už toho na ně taky bylo dost. A rozhodně nemám náladu na protesty.

Pak se otočím na bitevní pole. Je čas na úklid a maskování. Tohle na cestě zůstat nemůže.
Dám se do toho, dokud se z těla nevyplaví všechna energie a odvaha.
Těla vojáků začnu táhnout ke kraji cesty, nejlépe za nějaký keř, kde je oberu o vše co by se dalo použít, peníze a prohledám jestli nemájí nějaká lejstra. Nezapomenu ani na své nože a dýku Lerien. Bez nich bych se cítil asi jako nahý.

Jakto že věděli kde a kdo jsme? A kdo je Lerien. Tohle musí mít někdo na svědomí. A pro nás to nic dobrého neznamená. Sakra!

Pak odsedlám jejich koně. Svého si uvážu a ostatní odeženu pryč. Tohle by mělo alespoň na malou chvíli stačit.
Špinavý a unavený se teprve odhodlám věnovat se sám sobě a nasednou na koně, abych se postaral o Lerien a její zranění. A to co nejdříve. Vydrž Krásko.

Vypravěč - 10. září 2017 20:30

Na cestě

Rob jen přikývne.
"Dávej pozor, nechci být poslem špatných zpráv." dodá pak ještě a mizí v lese, aby obloukem v bezpečné vzdálenosti obešel ty, jež máte před sebou a pěšky po svých se pak mohl vrátit a bezpečně ukryt sledovat, co se bude dít.

Ve chvíli, kdy se vyloupneš zpoza zatáčky, uvidíš šestici vojáků. Koně jsou uvázáni kousek stranou a popásají se trávě na kraji cesty. Muži se usadili v trávě, vypadá to, že na chvíli zastavili, aby se trochu posilnili a nechali odpočinout koně.

Když tě uvidí, nechají jídlo jídlem a urychleně se zvedají na nohy, ruce přichystané na jílcech svých mečů. Nechají tě přijet blíž, pohledy si tě zkoumavě a snad i trochu podezřívavě měří. Jakmile se dostaneš blíž, dva z nich ti zastoupí cestu, aby tě donutili zastavit. Ostatní zatím zůstávají stranou a čekají na případné rozkazy velitele.

"Smím vědět, kam máš namířeno?" ptá se jeden u nich. Zatím se chová docela slušně bez zbytečné nabubřelosti a pocitu nějaké nadřazenosti, když má na sobě uniformu. Uniformu se znakem Dagobertovým.

Lerien - 10. září 2017 20:54

Po boji

Jakub se velmi ochotně na okamžik schová v Gabrielově náruči div, že ho svým objetím neudusí. Pozoruju ty dva a na okamžik mi ta scéna vykouzlí na tváři lehký náznak úsměvu, který se za chvíli změní v bolestnou grimasu když kůň trochu přešlápne a šipka trochu zavadí o sedlo. Zatnu zuby a zhluboka se nadechnu.

Když vysadí Jakuba za mě a nabádá, abychom se schovali kus dál, neprotestuju, i kdybych chtěla teď na to nemám sílu a tady bych byla beztak k ničemu.
"Pospěš si." řeknu jen, když schovávám nůž, který mi podal. "A ty se drž." houknu na Jakuba za sebou.

Kůň pomalu vykročí a mě se chce řvát na celý les. Cítím každičký pohyb koně. Sem tam se neubráním a syknu bolestí. Snažím se soustředit jen na cestu před sebou, na svůj vlastní dech, ale dost dobře to nejde. Jakuba asi jen zbytečně děsím, pohladí mne jemně po ruce jakoby mne chtěl chlácholit. Utěšovat bych měla já tebe...

"To nic, neboj, to bude dobrý." lžu tak trochu i sama sobě. Točí se mi hlava a cítím horkou krev, která mi stéká po noze. Přitáhnu koni otěže a čekám tam, kam nás Gabriel poslal.
Pospěš si...

V kapsách vojáků najdeš váčky se zlatkami, pár cetek, o které snad někoho obrali podobně jako ty je teď. Na uniformách je vidět Dagobertův znak. Jinak nic, co by stálo za zmínku. Konečně je hotovo.

Jsem unavená a nejraději bych se svezla ze sedla a spala a spala, přesto se slyším, jak promluvím, když se Gabriel konečně vrátí, připadalo mi, že se tam zdržel celou věčnost. "Vem si Jakuba k sobě a dostaň nás někam dál."

Gabriel Gallagher - 10. září 2017 21:38

… úkryt…

(úkryt – Lerien, Jakub)

Chvíli ještě přemýšlím jestli se nepřevléknout za vojáka, ale tu možnost si nechám schovanou za keři, kdybych se k ní později toužil vrátit.
Pohledem na chvíli zabloudím za odjíždějící dvojicí. Toho malého budu muset připravit na tyhle hrůzy a tu velkou na ještě něco mnohem horšího.

Nevesele si oddechnu, když se konečně dostanu do sedla a poženu koně, abych se k nim v lese na smluveném místě zase připojil.
Cítím se připravený na cokoliv, a to jen díky ní a vlastně také kvůli ní. Vypadá, že se v sedle sotva drží a když přijedu blíž už zase mi začne poroučet. Pusinku máš hezkou, ale na chvíli ji drž zavřenou Krásko.

Nesouhlasně se na ni jen uculím a svezu se ze sedla, otěž přehodím koni přes hlavu a pak to samé udělám i s její otěží a svážu je dohromady. Na únavu bude času dost, teď tě dostaneme dolů a pak …
V hlavě mám plán. A nebude zřejmě příjemný a určitě ho princezna neocení.

„Vezmu, tebe taky Krásko.“ pronesu jen krátce a už se nabízím že sundám Jakuba dolů ze sedla.
Postavím ho opatrně na zem a do ruky mu dám svázané otěže a pár rozkazů.
„Teď nás povedeš Jakube. Vem koně, půjdeme za tebou. Potřebujeme klidné místo v lese, nejlépe u potoka a potřebujeme rozdělat oheň. Tohle chvíli potrvá.“ přikývnu na něj a mrknu oběma očima. Bude mít důležitý úkol, když já se budu zabývat něčím jiným. A jeho mladé bystré oči, tenké uši se nám budou hodit teď mnohem víc než před chvílí.

Pak se otočím na Lerien a nastavím náruč „Tak slez ať se hneme.“ pobídnu jí pohybem ruky. Může protestovat, má na to nárok, ale můj tón je nekompromisní. Tohle prostě musí udělat a to tak, že hned. Ponesu jí v náručí, nějaký kousek to zvládnu a bude to jednoduší než se proplétat na koni lesem.

„Nemáš na výběr … Krásko.“ ušklíbnu se. Vím jak jí to vadilo a chtěla se bránit, ale teď sem tady šéf a ona se musí spokojit s mou přítomností. I když by možná chtěla být s Ondřejem. Postarám se o ni. Tohle bych si neodpustil a on by mi to neodpustil už vůbec.
Navíc jsem naštvaný. Za celou tuhle situaci. Můžu za to a zlobím se sám na sebe jak jsem mohl být takový hlupák. Takhle riskovat a tohle jí způsobit.
Čekám až se mi zavěsí kolem ramen a nepřijmu Ne jako odpověď, spíš ji znovu pobídnu ať spěchá.

Lerien - 10. září 2017 22:26

Les

"Co?" kouknu po něm nechápavě, když chce, abych sleza z koně i já. Tenhle nápad se mi ani trochu nezamlouvá. Půjdeme za Jakubem? A jak asi?...

"Radši zůstanu sedět v sedle a..." další slova spolknu. Začíná mi být jasné, že tohle neuhádám, ne teď a ne takhle. Přesto si dovolím ještě pár okamžiků zůstat vzdorovitě sedět v sedle.
"Tu Krásku si nech od cesty." zavrčím pak jen tiše.

Pomalu a opatrně vymaním nohu ze třmenu. Chytnu se sedla, přehodím druhou nohu a se zaťatými zuby sklouznu ze sedla do jeho náruče. Na okamžik si o něj opřu hlavu a zhluboka dýchám. Skrz zuby pak procedím několik tichým nadávek, za které nemusel by se stydět ani dřevorubec.

Chce se mi spát, spát a nevnímat nic, nevnímat bolest tepající v ráně. Oči se mi pomalu zavírají a já se nebráním. Mysl se toulá někde daleko a mimo tento prostor a čas a před očima míhají se mi obrazy z doby dávno minulé.

Jakub se ujal obou koní a proplétá se mezi stromy, obchází padlé stromy a neprostupné houští. Sem tam ohlédne se za sebe. Chvíli trvá, než se mu podaří nelézt vhodné místo, malou mýtinu u potoka dostatečně vzdálenou od cesty.

Uváže koně u jednoho ze stromů a pamětliv připomenutí, že budete potřebovat oheň začne se shánět po nějakém dřevě v okolí a gesty vyžaduje si křesadlo. Vypadá to, že tohle zvládne obstarat sám a když dostane to, oč žádal, za chvíli se mu skutečně podaří rozdělat oheň. Na chvíli ještě zmizí, aby sem natahal další dřevo. Nikdy se ale nevzdálí z dohledu vašeho dočasného tábořiště.

Saša - 10. září 2017 22:38

Setkání s vojáky

,,Pokud nepojedeš za Dagobertem, tak nebudeš muset." pousměji se povzbudivě a vycením zuby. Jistě, rád bych si trochu na vojácích vybil zlost, ale to by přineslo jen zbytečné mrtvé a je to zbytečné riziko.

Pobídnu koně, aby se dal do pohybu a vydám se na cestu. Nejedu moc rychle, ale také ani pomalu. Klasická rychlost, kterou člověk projíždí takovou stezkou a nechce koně nechat si zvrtnout nohu.
Když se dostanu za ohyb cesty, naleznu zde skutečně jízdu vojáků. A je jich skutečně tolik, co Rob odhadoval. Konkrétně to vyšší číslo. Netrvá moc dlouho, než zmerčí narušitele jejich odpočinku, tedy mne. Nechají jídlo jídlem a okamžitě mi vyjdou vstříc. Jakýkoliv pohyb proti nim by určitě vyvolal okamžitou reakci. Vojáci, podle erbu na hrudi Dagobertovi, mají své rozkazy ohledně Lerien a určitě se nebudou rozpakovat se vypořádat s nějakým pocestným. Takže má naděje leží v tom jim namluvit, že moje smrt je bude stát mnoho.

,,A smím já vědět, kdo se ptá?" využiji toho, že voják použil relativně slušný tón a sám nasadím trochu důležitější grimasu. Zalétnu okatě pohledem na znak na jeho uniformě.
,,Jistě, Dagobert. Sám si neví rady a tak potřebuje pomoc od církve. Ale nakonec, od toho jsme tady." lehce zavrtím hlavou v gestu "takto je to vždycky".
,,Mé jméno je Giom, válečný kněz a inspektor. Mám v této oblasti vyšetřit událost, ke které došlo v Havarsenské krčmě. Bylo tam nalezeno několik těl a tak byla církev požádána, aby se na to podívala." oznámím vojákům důležitě. Jsem si jistý, že už museli v té krčmě objevit ona těla ve stájích a určitě se to doneslo i Dagobertovi. A je potřeba šťourat a vyplašit mravence, dokud se nerozutečou. Nikdo nestojí o církevní kobky a jejich výslechové metody se žhavým železem.
,,Co vy a vaše skupina? Nevšimli jste si něčeho podezřelého v okolí? Divné úkazy, podezřelé magické jevy? Mohou za tím být i pohani, ta chátra se neštítí krvavých objetí ani na takových místech." pronesu rozhněvaně. Asi bych to mohl zkusit v nějakém potulném divadlu.
,,A jedinou hloupou poznámku o mých očích pánové. Nebo se osobně postarám o vaši přítomnost na exorcistních misích a uvidíme, jak potom budete vypadat vy!" pronesu přísně, kdyby snad někdo z nich měl nějakou podezíravou poznámku o mém vzhledu. No, alespoň v té poslední poznámce jsem tak úplně nelhal.

Vypravěč - 11. září 2017 19:10

Vojáci

Muž si tě zkoumavě měří, když začneš mluvit.
"Arnulf, velitel Dagoberotvy jízdy." představí se a souhlasně kývne, když správně identifikuješ znak na jeho uniformě.

"Válečný kněz?" podiví se trochu. "Zločin v Havarsenské krčmě, hmm." pronese zamyšleně a pozvedne přitom trochu obočí. Muž po jeho pravici se na něj tázavě zahledí. Arnulf jen neznatelně zakroutí hlavou.

"Není náhodou Havarsenská krčma opačným směrem? Nebo tě snad tvé pátrání zavedlo až sem?
Docela by mne to zajímalo, ti muži byli moji. Velmi rád bych ti byl nápomocen, ale tady asi odpovědi skutečně nenajdeš." mluví s tebou stále uctivě jako se sobě rovným a přesto máš zvláštní pocit, že téhle pohádce tak docela nevěří.

"To by nás ani nenapadlo, ctihodný otče. Víme, co se sluší a patří." zakroutí hlavou při poznámce o tvých očích. Nemůžeš se zbavit dojmu že za tím přátelským tónem je ještě něco.
"Můžeme být nějak nápomocni? Mohl bych ti s sebou dát pár mužů, cesty dnes nejsou bezpečné i pro někoho jako vy. Pár mužů bych mohl postrádat." nabízí mile přátelskou výpomoc při pátrání.

Gabriel Gallagher - 11. září 2017 19:15

… žár …

(úkryt – Lerien, Jakub)

Čekám s nachystanou náručí. Její váha sklouzne na mé ruce a já si ji lehce upravím. Tak příjemně mě tíží, opře si hlavu a já se musím přemáhat abych nezabořil hlavu do jejich vlasů, které tak dokonale voní.
Zatnu zuby a zatvářím se přísně i když uvnitř taju jako jarní led na řece. Pořád se ještě zlobím a i když tohle je pro mě velká odměna, bylo by příjemnější, kdyby to udělala dobrovolně a ne protože ji nutí zraněná noha.

Pobídnu Jakuba aby kráčel a sám se vydám za ním s Lerien v náručí. Má zraněná noha se lehce ozývá, ale to jen tou vahou, kterou nese navíc.
Vyhýbám se větvím a překračuju padlé kmeny, jen abych ji donesl na klidnější místo. Mýtinu, která vypadá jako by ji pro nás někdo stvořil.

Nevím jestli cestou neusla, ale snad by to pro ni bylo v tomhle stavu lepší. Lehce položím Lerien do trávy a nechám ji odpočívat. Při tom úkoluju Jakuba. Je to šikovný klučina a bude mi jednou na cestách chybět, ale teď je tady a potřebuju aby mi pomohl.
Rozdělá oheň a já zatím donesu deky, abych mohl Lerien uložit na ně blíže k ohni.

Přihodím do ohně ještě pár větví, které donesl Jakub aby se pořádně rozhořel. Pak si sundám rukavice a zbroj z hrudi. Spíše je odhodím naštvaně stranou. Tohle se stát nemělo. Ale stalo a musím to vyřešit!
Zajdu si umýt ruce k potoku a vrátím se k Lerien.

„Tak, Jakube, podej dámě nějaký kus dřeva ...“ pohlédnu na Lerien, když si k ní kleknu. Teď se dáme do práce. A vím, že se ti to líbit nebude Krásko. Mě taky ne.
„… aby se měla do čeho zakousnout.“ lehce se pousměju a vložím do ohniště špičku své dýky aby se mezitím rozžhavila.

„Teď drž, Krásko. Zbít mě můžeš potom.“ mrknu na ni, snad aby na chvíli nemyslela na svou bolest, ale na to jak dělá bolest mě.
Zpoza zad si vytáhnu jeden svůj nůž a rozpářu látku na její noze kolem střely. Prsty mám hned ulepené její krví a tak nůž jen položím vedle na zem.
Zhluboka se nadechnu a chytím pevně šipku, která uvízla princezně ve stehně. Pomalu ji zlomím, abych ji pak mohl vytáhnout ven. Klouže v ráně, klouže mi v prstech, ale musí ven za každou cenu.

Pak už jen zbývá to horší – zastavit krvácení. Ulepenou rukou vezmu dýku, která se mezitím nažhavila v ohništi a přiložím ji prudce z jedné i druhé strany na ránu, abych zastavil krvácení.
Nejsem takový léčitel jako Abelard. Snažím se a to je veškerá má schopnost. Rána to nebude hezká a určitě mi za to nepoděkuje.

Pak už jen odříznu kousek své košile, abych ji ránu převázal a zakryl. Ani to kriticky nezhodnotím. Když vím, že mám hotovo mlčky vstanu. Kývnu na Jakuba, že je hotovo a pak odejdu kousek stranou k potoku.
Sundám si košili a naštvaně ji pohodím stranou, zmuchlanou do velké koule. Při tom jen vztekle zavrčím. Oni tak můžou vidět kolik jizev už mám já sám po celé hrudi.
Pomořím ruce do proudu a pak se jen posadím na zem.

Tohle se nemělo stát. Ondřej mi to neodpustí a já si to neodpustím. Musím jen doufat, že se z toho dostane a bude schopná jet na koni, abychom se dostali za tím mastičkářem. Nebo snad zpět do tábora.
Chmurné myšlenky se mi honí hlavou a já si jen položím ruce na kolena. Nechci vstávat, nechci se ji podívat do očí a vidět zase její bolest. Tohle si neodpustím!

Saša - 11. září 2017 20:08

Vojáci

,,Rád vás poznávám Arnulfe. Je to příjemná změna v Dagobertových řadách vidět někoho, kdo umí projevit respekt určitým kruhům. Zatím jsem měl možnost se setkat jen se spoustou nabubřelců, kteří se cítí důležitější než jsou." pronesu s důležitým přikývnutím. Poznámku ohledně toho, že je Havarsenská krčma jiným směrem vysvětlím po svém.

,,Vím. A jak jsem řekl, nyní pátrám v okolí. Nemohu očekávat, že se ta pohanská verbež bude ukrývat ve vesnici. Bohužel, toto vyšetřování nemá úplnou prioritu u dvora." založím si rozmrzele ruce na hrudi. Také je to gesto toho, že nespěchám pryč od nich. Nevypadá to, že by mi úplně zbaštili tohle divadlo a poslední co potřebuji je honem někam pryč ujet.
,,Mám vytyčených několik bodů v okolí, od kterých se budu vracet směrem ke krčmě. Uvidím, co cestou naleznu." vysvětlím svůj "záměr" svého výskytu na tomto místě. Nasadím však uražený výraz, když se nechá Arnulf slyšet, že cesty nejsou bezpečné.
,,Kdybych vyhledával bezpečí, zůstal bych v kostele. Možná jsem zástupce víry, ale jsem stejně tak trénovaný voják jako kterýkoliv jiný. Víra je štít duše a přesvědčení je zbraní proti nepřátelům. Jen je občas přesvědčení trochu pomoci ocelí." poodhalím pod pláštěm rukojeť meče.

,,Ale cením si vaši nabídky. Vím, proč jste nyní na cestách, u dvora se mluví o všem možném a prázdný trůn je hodně žhavým tématem. Pokud však mohu využít vaší nabízené pomoci, potřeboval bych, aby dva z vašich mužů zamířili do hlavního města a předal arcibiskupovi zprávu o průběhu mého šetření, se kterým jsem vás předtím obeznámil. Dva proto, že jednoho pošle zpět k vám a druhého pošle pravděpodobně znovu za mnou, aby mi předal zprávu zpátky." mluvím odhodlaně, tónem, který je zvyklý rozdávat rozkazy ostatním, přesto dává dost prostoru pro případné námitky. Nakonec, velitel jízdy působil jako člověk ochotný ke kompromisu. Přestože každá vteřina strávená tady je vteřinou, kdy se další vojáci blíží k naší skupince vyslané k poustevníkovi.

Vypravěč - 11. září 2017 20:19

V roli léčitele

Lerien cestou opravdu na okamžik usnula únavou a vyčerpáním. Znovu se probere až když ji pokládáš na zem. Rukama si promne tvář, kterou na okamžik nechá schovanou v dlaních. Se zavřenýma očima pak jen trpně čeká. Moc dobře ví, co bude následovat i to, že je to nezbytné.

Jakub se otáčí a snaží se pomoci, jak se dá. Trochu vyplašeně ti pak podá to, oč jsi jej žádal a stáhne se kousek stranou. Zdá se, že pohled na krvácející zranění mu nedělá příliš dobře, a to ještě na rozdíl od vás dvou netuší, co bude následovat.

"Běru tě za slovo." pokusí se Lerien o lehký úsměv, když nabízíš, že si to s tebou může vyřídit později. Pak se poslušně zakousne do nabízeného kusu klacku a jen kývne, že je připravena.
Prsty se křečovitě zaryjí do země, cítíš, jak se pod tvýma rukama celá napne, když vytahuješ šipku z rány. Kdybys pohledem zabloudil k její tváři, mohl by sis všimnout, že jí po tváři stéká slza.

Ve chvíli, kdy připravuješ dýku pro vypálení rány jen rychle dýchá a skrz zuby procedí pár tichých nadávek, aby si alespoň trochu ulevila. Jakmile přiložíš rozpálenou dýku na ránu, Lerien bolestně zaúpí, propne záda jako luk a pak ji na chvíli milosrdně opustí vědomí.

Jakub celé to dění z povzdálí pozoruje a vypadá stejně vyděšeně, jako když na vás zaútočili vojáci. V rukou svírá svou kabelu a zdráhá se přijít kousek blíž. Nechápavě tě pak pozoruje u potoka, moc nerozumí tomu, co se právě děje a snad ho svým chováním i trochu děsíš. Nakonec se odhodlá přijít k tobě trochu blíž a posadí se naproti tobě a jen čeká. Vyplašený pohled těká hned z tebe na dívku a zase zpět.

Těžko říci, jak dlouho takhle sedíte mlčky naproti sobě, když se zdá, že Lerien přišla k sobě a cosi tiše říká. Jakub do tebe trochu nesměle šťouchne, když si toho všimne, snad aby tě probral z tvých myšlenek a upozornil, že si máš všímat i něčeho jiného.

Gabriel Gallagher - 11. září 2017 20:49

… na vysvětlenou …

(úkryt – Lerien, Jakub)

Vnímám Jakubovy vyděšené pohledy. Už jen proto by se mnou zůstávat neměl. Nikdy jsem nebyl dobrák, a zřejmě s tím jen tak nezačnu. Nejsem ten rodinný typ, a rozhodně ne otcovský.

Na chvíli zavřu oči, abych tak utekl jeho pohledům a abych mohl být při přemýšlení sám. Vlastně ani nevím co teď dělat. Kam se vydat. Vím především to, že některá místa a osoby rozhodně nechci navštívit. Ne hned.

Mohlo to trvat minutu, mohlo to trvat celou věčnost než jsem ucítil jeho lehký dotek. Ještě chvíli po tom jsem se neodhodlal otevřít oči. Přesně vím o co se jedná. Probudila se. Jsem šťastný a zároveň vím, že tohle bude horší než žhavé železo do čerstvé rány.
Když jsem ale oči otevřel, nesměle jsem se na Jakuba pousmál. Možná ani nechápe o co jde. Chci mu to vysvětlit? Nikomu by to vlastně neřekl, pokud by to někomu nezahrál.

Otočím svůj pohled na probouzející se Lerien a pak se podívám docela zničeně zase na malého Jakuba
„Co kdybychom ji uvařili něco toho čaje od poustevníka... tvářila se docela spokojeně.“
Na více slov nemám sílu a vlastně ani náladu. Pomalu se zapřu jednou rukou abych se zvedl.
Promnu si ruce, čekám že to nebude příjemný rozhovor. Chtěl jsem se ji zavděčit, být ten dobrý a nakonec na to doplatila zrovna ona. To se nemělo stát.

Nesměle si prohmatám krk a pomalu k ní dojdu a zůstanu stát nad ní s rukama spuštěnýma vedle sebe, holou hrudí. Nesměle se pousměju, trochu omluvně vycením zuby.

„Je to lepší? Zvládneš cestovat?“ dřepnu si přitom k ní, ale pohledem vyhýbavě zabloudím k plamenům, které by potřebovaly trochu oživit. Přiložit. A proč taky se toho neujmout? Dnes už se stejně dál nedostaneme.

„Dnes si odpočineme tady a zítra se uvidí. Dojdu ještě pro dřevo.“ otočím se na ní na chvíli a vyhledám pohledem její oči. Zklamal jsem, neodpustím si to. Nejraději bych tě sevřel v náručí, odvedl tě domů, schoval tě někam kde tě nenajdou. Vykašlat se na celé království i s jeho klenoty. Sakra!

Přikývnu a usměju se o něco víc. Pomalu se zvednu abych zašel pro další nálož dřeva. Abychom vydrželi celou noc.

Vypravěč - 11. září 2017 21:51

Vojáci

"Rozhodně jsem se vás nechtěl dotknout." omlouvá se Arnulf s lehkou úklonou.
"Nepochybuji o tom, že se o sebe dokážete postarat sám. Jen jsem nabídl pomocnou ruku." pokračuje pak a pokrčí trochu rameny.

"Jistě, rádi budeme nápomocni alespoň tak. Neprodleně vyšlu ty muže s tvou zprávou, můžeš si být jist, že tvou zprávu doručí. A mě tedy nezbývá nic jiného, než ti popřát šťastnou cestu a hodně úspěchů ve tvém pátrání." popřeje pak a ustoupí trochu stranou, abys mohl projet dál. I druhý voják klidí se ti z cesty, i když snad trochu neochotně.

Cesta dál je volná. Šlo to celkem snadno, možná až příliš. Ale nechají tě volně jet, žádná šipka do zad se nekoná. Jen Arnulf za tebou ještě nějakou dobu hledí, než zmizíš za dalším zákrutem cesty.

Za chvíli ozve se tiché hvízdnutí, to Rob upozorňuje na sebe a spěchá lesem za tebou.
"To bylo docela dobré, ale úplně ti na to asi neskočili. Poslal za námi čmuchali. Hádám, že chtěj zjistit, co máme skutečně za lubem." oznamuje trochu udýchaně.

Lerien - 11. září 2017 22:41

Les

Připadám si jako kdyby přese mne přeběhlo stádo koní. Mohlo to ale dopadnout i hůř...tak si nestěžuj...
Pomalu se opřu na loktech a pohledem zabloudím k zafáčované noze a představa cesty v koňském sedle připadá mi v tu chvíli takřka nemožná. Jenže lítat ses zatím nenaučila, děvče...

Rozhlédnu se kolem a hledám Jakuba s Gabrielem. Chvíli se na ně jen dívám, vypadá to jakoby snad meditovali. Až po chvíli odvážím se promluvit. V ústech je sucho a jazyk se lepí na patro. Je s podivem že ten tichý chrapot Jabud vůbec slyšel.

Na chvíli se zase spustím zpátky a jen bezmyšlenkovitě pozoruji třepotající se listí v korunách stromů, když mi výhled zacloní Gabriel.
"Potřebovala bych se trochu napít." hlesnu jen tiše a pokusím se trochu odkašlat.

Stojí nade mnou jak hromádka neštěstí.
"Dík." pokračuju pak a trochu se zase vzepřu na loktech. "Netvař se tak, připadám si jak na vlastním pohřbu, pod kytičky se zatím nechystám." zavrčím pak trochu nespokojeně nad jeho zoufalým výrazem.

"Už bylo líp. Cestovat? Ne, dnes už rozhodně ne. Ale bude to muset jít, musíme dál. Dnes už po mě ale nic nechtěj." znovu se položím a přitáhnu si přikrývku trochu těsněji k tělu.

Ráda bych spala, ale pulzující bolest v ráně mi nedovolí usnout, a tak jen hledím na tmavnoucí nebe nad sebou, na kterém začínají se objevovat první hvězdy. Trochu se zavrtím, když se Gabriel vrátí s další náloží dřeva a sleduji ho při práci. Jakub mezitím vytáhl ze sedlových brašen něco ze zásob. Čaj by připravil rád, ale jaksi jsme na cestu nepřibrali nic, v čem by šel uvařit. Na nabízené jídlo jen zavrtím hlavou, nemám na něj teď ani pomyšlení.

"Vyprávěj něco." hlesnu pak jen tiše ke Gabrielovi dřív, než mi zas někam uteče. Nevím, zda-li si mohu dovolit ho o něco takového žádat, ale potřebuju se chvíli soustředit na něco jiného. Třeba se mi přitom i podaří na chvíli usnout, pokud se tedy nechá přesvědčit.

Saša - 11. září 2017 22:42

Vojáci

,,Díky veliteli. Ať bůh drží nad vámi ochranou ruku na vaší cestě." rozloučím se s velitelem Arnuflem žehnajícím gestem ruky.
Vrhnu trochu podezíravý pohled po vojákovi, který ještě váhá uhnout mi z cesty. Asi už zapomněl, co jsem říkal o církevních údělech. Naštěstí si to brzo rozmyslí a já tak můžu pokračovat dál. Jen špicuji uši, abych případně slyšel nějaké podezřelé cvaknutí kuše nebo nějaký jiný zvuk, který by pro mne neznamenal nic dobrého. Ale nestalo se nic a já tak můžu pokračovat v cestě dál. Až teď si uvědomuji, že mám propocenou košili víc, než by bylo normální. V zápalu horlivosti zřejmě nervy pracovaly dál.

Po nějaké době jízdy se vzduchem ozve hvízdnutí, značící příchozího Roba.
,,Čmuchaly? Nedivím se. Asi mi nevěřili, ale strach z církevního žaláře je větší než vyzvídání jednoho pocestného." přikývnu souhlasně. Asi pro jízdní hlídku bylo lepší mě nechat být a hlídat z dálky.
,,Ale můžeme jim dát co chtějí. Zpomalí nás to, ale aspoň dostaneme tuhle bandu z krku. Zůstaň někde na blízku skrytý, občas zajedu do lesa, hádám že mě tam budou sledovat, ale pochybuji, že se vyznají v praktikách církve. K čertu s tím." zavrčím rozmrzele. Další zdržování se. Ale pokud chci cestovat bez zbytečného krveprolití, není zbytí. Nechám Roba znovu zmizet do terénu. Pro jeho koně to bude náročná cesta. Vydám se dál a v intervalech půlhodiny vždy zamířím mezi stromy, kde začnu nazdařbůh prohledávat mech, semtam očistím nějaký kámen či ztrouchnivělé kořeny od listí při předstírání hledání pohanských značek. Také si prohlížím větve stromů, jakobych čekal, že v nich bude něco vyset. A mohu jen doufat, že nenarazím na žádné reálné obyvatele lesa. Z toho už bych se asi nevylhal.

Gabriel Gallagher - 12. září 2017 18:13

… pohádkář …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub)

Napít, ano. Taky bych se potřeboval něčeho napít, ale asi by to nebyla jen voda.
Klidně přikývnu na její požadavek a otočím se s pohledem na Jakuba a kývnu k zásobám, které nám ještě zbývají, aby podal princezně trochu vody k pití.

Humor ji neopustil, což je dobře. Pousměju se nad jejím zhodnocením situace a nad tím, že pod kytičky se nechystá.
„To bych ti radil, Krásko.“ s tím taky odejdu pro náruč dřeva.

Možná bude mnohem jednoduší ji o plánu vrátit ze zpátky neříct ani slovo. Je dost hrdá na to, aby s tím mohla nesouhlasit. Ale možná už jsme příliš blízko na to, abychom se otočili a zkoušeli to znovu. Navíc nás podle všeho sledují. Vědeli o nás a nebyla to jen náhoda, nebylo to jen setkání s dávkou nezměrného štěstí. Tohle bylo připravené, číhali na nás a …
Otočím se když v blízkém keři něco zašustí. Zase se tvářím vážně, ale jen protože mě ti dva nevidí. Musím připravit pár pastí. Budu potřebovat pár věcí a těch se právě nedostává.
Povzdechnu si a špinavou rukou prohrábnu vlasy. Měl bych se zase obléknout, začíná být zima.

U ohně je ale mnohem lépe. Pomalu přikládám větve, které lámu na drobnější kousky a snažím se přemýšlet jak to dnes v noci vše zvládnu. Jestli nás sledovali i sem …
Překvapeně se otočím na Lerien a nadzvednu obočí. Vyprávěj?
Pokrčím rameny a pak se lehce usměju. Pomalu se vedle ní natáhnu a v leže na boku si podepřu hlavu, kousek od ní aby se mohla pohodlně zaposlouchat. Jsem vedle ní tak blízko, až se mohu skoro dotknout a přitom tak daleko, jelikož vím že tohle by nemělo šanci na úspěch. Musím to ale zkusít, teď! Jindy už se k tomu dostat nemusím. A ještě stále mi něco dluží... Potřebuju taky zahnat chmurné myšlenky.

„Takže si mě necháš jako dvorního šaška? Vypadá to, že k tomu jsem docela dobrý.“ pronesu v žertu a klidně ji nechám, kdyby si do mě chtěla trochu praštit. Vím, že má právo.
Široce se při tom usměju, pak vypláznu jazyk a udělám hloupou grimasu, která by mohla pobavit alespoň Jakuba.

„Za dob dávných, a dávno minulých žil v chatrči z prken prostý rybář. Nic jiného než malou ženu a prut ještě menší neměl. Myslel už, že života jeho konec v té hrozné bouři přijde. Nestrachoval se, jen snad co si žena počne, ale nahodil a k jeho překvapení rybu celou zlatou chytil. Jak malá byla, zářila jako samo slunce a i blesky a bouře ustala. Rybář si posteskl – co s tebou, rybko malá? Pro jednoho málo, pro dva nic. Ale i tak tě odnesu a na másle tě žena upeče.“ rozhlénu se po obou jestli je příběh vlastně zajímá a pak se dám do pokračování.
„A v tom ryba spustila hláskem – Ne rybáři, pusť mě raději. Za to já se ti odměním a přání tobě splním, jakékoliv ti bude libo. Vše dokážu.“ při tom se snažím napodobit tenký malý hlásek. Pak zase použiju vlastní hluboký tón.
„Rybář, řekl si, že vlastně ztratit nemá co. Sousto je to malé a i když ji pustí, vlastně o nic nepříjde. Položil rybku do temné vody a ona zmizela pod hladinou, jako těžký to kámen se potopila. Ale po chvíli vynořila se aby rybáři podala v pusince kamínek, který měl tolik barev že by nikdo nedokázal je ani pojmenovat. Ten rybář si vzal a rybka slíbila mu, že až si své přání rozmyslí, hodí kamínek do řeky a jeho přání se vyplní. S těžkým srdcem přicházel k chatrči, v které jeho žena vařila polévku z vodních hlíz a škeblí.“ zastavím se. Vlastně ani nevím jestli nepřeháním, ale nakonec mě to vlastně i baví.

Vypravěč - 12. září 2017 19:20

Na cestě za Lerien

Rob jen přikývne a zase spěšně zmizí v lese. Drží se v dostatečné vzdálenosti tak, aby ho vojáci nemohli ani náhodou zahlédnout. Trvá to pár hodin, než to voják očividně přestane bavit a snad konečně uvěří, že jsi opravdu ten, za koho se vydáváš nebo jen nějaký podivín, co hledá kacíře pod mechem a kůrou stromů.

Rob na sebe opět upozorní tichým hvízdnutím a pak se vyloupne z lesa.
"Otočili to, doufejme, že nadobro. Patrně tě mají jen za šílence." ušklíbne se trochu Rob spokojen s tím, že vojáků na své stopě jste se snad s konečnou platností zbavili.

"Měli bychom sebou asi trochu hodit, ztratili jsme dost času a čert ví, kam mají namířeno oni." poukáže hlavou směrem, kterým se vraceli vojáci a kouká co ty na to. Sám se mezitím vyšvihne do sedla.

"K poustevníkovi to už není daleko, když sebou trochu hodíme, mohli bychom tam být do setmění." oznámí pak ještě.
"Myslíš, že jedou ve stopách Lerien?" zeptá se pak ještě na to, co ho právě napadlo.

Lerien - 12. září 2017 19:49

Vyprávění u ohně

Gabriel se uloží vedle mě. Snad trochu zkoumavě prohlížím si chvíli jeho obličej snažíce se uhádnout, jaký ve skutečnosti je za tou maskou nepřístupného protivy a namyšleného floutka, kterou má obvykle nasazenou. Přitom, když chce, dokáže být docela fajn...postarat se o Jakuba i být příjemným společníkem...

"Jo, jako dvorního šaška, na to by ses možná docela hodil, alespoň bys beztrestně mohl provozovat všechny ty své bláznivé kousky." usměju se trochu představě Gabriela v pestrém oblečku s rolničkama na špičkách dlouhých bot a na čepci.
"Slušelo by ti to." zašklebím se trochu zadržujíc smích.

Jakub se přesunul blíže k ohni a vypadá to, že se konečně trochu uklidnil a i on usmívá se tvé pitvorné grimase.

Zaposlouchám se do příběhu, který Gabriel vypráví. Pohádky jsem neslyšela už dlouho a docela ráda si je zas poslechnu. Zavřu oči a jen poslouchám. Na chvíli jako bych tak mohla uniknout z boje o klenoty, vrátit se do dětství k pohádkám, které mívají dobrý konec. Bude mít i naše pohádka obrý konec?...

Když na chvíli zmlkneš, otevřu oči, abych dala najevo, že ještě nespím. Ani Jakub nespí, i když se zachumlal do jedné z přikrývek a uvelebil se u ohniště. Oba jsme jako jedno ucho a čekáme na pokračování. Zase si pak dovolím zavřít oči a jen poslouchat.

"Pokračuj." šeptnu pak a pobízím tě k pokračování v příběhu. Pěkně se to poslouchá a docela by mne zajímalo, jak tenhle příběh skončí. Je mi fajn a na chvíli zapomněla jsem na okolní svět. Ještě chvíli chtěla bych se alespoň v představách toulat někde jinde.

Saša - 12. září 2017 20:29

Na cestě za Lerien

Cesta trvá dlouho, ale tady musím být trpělivý. Některé boje se musí vyhrát trpělivostí a ne spěchem a agresí. To mi zní skoro jako některá z těch pouček starých válečníků. Můžu vlastně já teď stárnout?
Ani nevím.
Po době, která mi přijde více než dlouhá, se znovu ozve Robovo hvízdnutí, které nyní již bez problému poznám.

,,To by šlo, asi by nebyli ani moc daleko od pravdy." přikývnu na jeho tvrzení o tom, za koho mne vojáci mají. Akorát teď máme problém s něčím jiným.
,,Ano, teď budeme muset cestovat rychleji, aby nás náhodou někde nedohonili." souhlasím s jeho návrhem toho, že teď budeme muset přidat ještě více do kroku. Nad jeho dotazem ohledně toho, zda hledají Lerien se zamyslím.
,,Možná. Otázka je, nakolik ji Dagobert považuje za problém. Ale ví o tom, že našla jeden z klenotů, takže bude ostražitější než doteď. Spíš bych ale řekl, že jedou na stejné místo jako mi, tedy za poustevníkem. A od něj vyzvědět, kam šla poté." podělím se s Robem o svůj názor. ,,Ale na to časem přijdeme. Teď se hlavně dostat k Lerien a pak uvidíme, co dál."

Vypravěč - 13. září 2017 20:49

Na cestě za Lerien

"Hmm. Jako následnice trůnu pro něj může být docela velký problém, řekl bych." přikývne jen Rob v zamyšlení a jakmile domluvíš, popožene koně. Žene koně snad ještě víc než před tím, jen abyste byli co nejdál od vojáků a co nejblíž vašemu cíli. Sem tam na okamžik zvolní, aby neuhnal koně.

Začíná se pomalu šeřit. Když Rob znovu přitáhne koni otěže a zastaví. Cosi ho zaujalo na cestě před vámi. Sesedne z koně a chvíli zkoumá stopy na zemi.
"Vypadá to, že se tady něco semlelo a to docela nedávno. Stopy jsou částečně zahlazené, ale ne tak dokonale. Je tady krev. Podívej." poukáže na tmavou skvrnu na zemi.

"Rozhlédnem se kolem? Docela by mne zajímalo, co se tady stalo." otočí se pak ještě na tebe a čeká na svolení, zda-li se ještě na okamžik zdržíte, abyste si místo trochu lépe prohlédli nebo raději pojedete bez zdržování rovnou dál za poustevníkem.

Gabriel Gallagher - 13. září 2017 21:14

… pohádky s nejistými konci …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub)

Oba poslouchají jako kdybych snad vyprávět uměl. A to jsem se stěží naučil číst a trochu psát.
S nadneseným výrazem umělce si prohlížím oba dva.
Lerien zase zavře oči a mě se ruka snad sama zvedne, chtě ji pohladit po tváři a uhladit neposlušné vlasy. Zarazím se v pohybu a zatnu klidně pěst, abych se o nic nepokusil.

„Pokračovat, no dobrá.“ připustím a lehnu si na záda abych se zadíval nahoru na hvězdy, jednu ruku si podepřel pod hlavou. Tahle pohádka by měla končit dobře, budu se muset snažit aby tak skončila. Snad se nám pak taky lépe povede. Ale napadají mě jen nehezké myšlenky a vše se točí okolo dnešních událostí s vojáky.

„Došel rybář domů, kamínek duhový v kapse několikrát obrátil. Řekl si, že musí ženě říci pravdu. Nakonec, vždy to tak bylo. Když kopu hnoje prohlásíš zlatem, pravda bude smrdutá. Proto lež je mocným lákadlem. Rybář ale ženě lháti nechtěl, ale řeknu vám, že raději měl.
Vypověděl ji příběh, nevynechal maličkosti a pak v dobrém rozmaru kamínek před ní na stůl položil. Žena jeho nebyla ráda, křičela naň že už mu ze samoty v hlavě honí se přeludy. Že bouře zřejmě trefila jeho chorou hlavu a místo blesku zlaté ryby vídá. A kamínek, že jen obyčejný kousek z pouti co ve vsi zrovna mají. Kdyby tak nebyl hlupákem a vzal ji k muzice, místo toho aby sliboval přání a bez úlovku se vracel. Vzala žena kamínek a oknem vyhodila ho do polí. Zoufal rybář bloudil a co se kamínku nahledal. Žena mu zatím s kominíkem utekla, který k muzice ji vodil a on nešťasten zpět k rybníku se vrátil, kde předtím rybku ulovil zlatou. Volal ji, prosil a nikdy nedočkal se odpovědi. Voda mlčela jako ryba. A teď na místě, kde sedíval a čekal jen ohnutá vrba stojí a hladiny svými větvemi se dotýká. Snad čeká stále, že rybka zlatá se vrátí.“

No, šťastný konec to není, ale už by mohli oba spát. Mě čeká ještě dost práce a začíná mi být zima, takhle bez pohybu a bez oblečení.

Rozhlédnu se kolem jestli oba už usnuli abych se mohl zase na malou chvíli vzdálit.

Saša - 13. září 2017 21:46

Na cestě

Cesta pokračuje rychlejším tempem, než kterým jsme cestovali ještě ve chvíli, než jsme narazili na Dagobertovu hlídku. Koně odfrkávají únavou a je jenom otázka času, než budeme muset znovu zastavit. Ani pravidelné zpomalování tomu po čase asi nebude moc pomáhat, i koně mají svoje limity. Jak daleko ještě asi může být k poustevníkovi?

Slunce zaleze za obzor a okolí se začne halit do mlhy, když se Rob rozhodne zastavit. Dojedu vedle něj.
,,Co se děje?" zeptám se jej. Na to mi vysvětlí, co ho znepokojilo. Stopy po krvi na zemi.
,,Těžko určit, jestli je lidská. Ale podle všeho je čerstvá, takže ten incident se musel odehrát před chvílí." zauvažuji a přestože se mi nelíbí představa dalšího zdržování se, musím dát Robovi za pravdu, že by bylo vhodné zjistit, k čemu tady došlo. Vojáci jsou ještě za námi, ale nikdo neví, jestli to je jediná jízda v těchto končinách. Seskočím z koně a uváži jej na jednu větev, aby se někam ve tmě nezatoulal.
,,Pro jistotu, chvíli." pokynu Robovi, aby seskočil z koně a také se dal do ohledávání místa. Pokusím se ve slabém světle najít další stopy krve, případně nějaké stopy. Především mě zajímá, jestli se zde někdo setkal se zvěří nebo došlo ke střetu mezi lidmi.

Vypravěč - 13. září 2017 21:58

Po hvězdnou oblohou

Lerien skutečně usnula snad ještě dříve, než jsi svůj příběh dovyprávěl do konce. Klidně oddechuje zachumlaná do své přikrývky, na tváři spokojený úsměv. Možná zdá se jí, jak rybář nakonec znovu potkal svou zlatou rybu, která nakonec splnila mu jeho nejtajnější přání.

Jakub ale ještě nespí. Doposlouchal tvůj příběh a přihodil trochu dřeva na oheň. Pak vzal do rukou svou flétnu a spustil tichounkou melodii. Oheň příjemně praská a hřeje a tóny flétny pomalu kolébají ke spánku i tebe. Je to jako kouzlo, kterému nelze odolat a nelze se vzpírat.

Flétna dozněla. Snad uběhlo jen pár okamžiků, snad několik hodin. Když znovu otevřeš oči, Jakub se jen trochu nesměle usměje a vedle sebe položí svůj drahocenný poklad a teprve teď uloží se ke spánku.

Možná má každý z klenotů opravdu svou zvláštní moc. Těch pár chvil stačilo k tomu, aby ses cítil odpočinutý jako bys spal klidně a bez vyrušení celou noc.

Jakub usne ve chvíli, kdy se zachumlá do přikrývky. Spokojeně oddechuje cítíce se snad konečně v bezpečí a v klidu.

Les je tichý. Je slyšet jen tiché šumění potoka a ševelení větru v korunách stromů. Obloha je jasná s miriádami hvězd. Bude chladná noc.

Vypravěč - 13. září 2017 22:42

Na cestě

Rob znovu pečlivě prohlíží stopy na zemi a něco si brblá pod vousy. Zdá se, že stop krve je zde více. V ubývajícím světle snažíte se vyčíst události předchozích hodin. Na kraji cesty objevíš ukrytá těla tří vojáků. V tu chvíli je jasné, že krev na zemi jistojistě nebyla zvířecí.

"Dva koně jeli dál a vraceli se pak stejnou cestou zpět, vypadá to, že tady se pak setkali s někým dalším." oznamuje Rob svůj poznatek.

"Myslíš, že to mohli být oni?" vysloví nahlas, co ho napadne. Trochu nervózně kouká každou chvíli směrem, kterým jste přijeli jakoby čekal, že se tam každou chvíli vyloupnou vojáci. Můžete jen doufat, že v noci se jim moc nebude chtít cestovat, ale spoléhat se na to příliš nedá.

"Kam dál? Pokračujem k poustevníkovi? Nemělo by to už odsud být daleko."

Možná se ti to jen zdálo, ale jakoby na okamžik vítr sem zanesl tichoučkou melodii flétny. Je slyšet jen chviličku. Les pak opět ztichne. Byl to jen pocit, přelud? Těžko říci. Kvapem se stmívá a stopy na zemi už jsou takřka nečitelné.

Saša - 14. září 2017 17:37

Mrtvoly

Nechám Roba, aby pátral po hůře nalezitelných stopách. Jestli celý tenhle podnik dopadne dobře, čeká ho dobrá budoucnost jako zvěda. Nebo možná stopaře. Pohlédnu na Roba, který se akorát sklání nad něčím na zemi. Ptal se vůbec někdy někdo jeho, co by rád dělal? Jistě, sloužit Lerien a podobné věci bychom slyšeli přímo od něj. Ale lidé nejsou tvorové stavění k tomu, aby jim dělalo radost někomu sloužit. Vydám se propátrat okolí, hledajíc spíše nějaké předměty. K mému údivu naleznu tři mrtvoly. Muži, vojáci. Při rychlém ohledání je zjevné, že je někdo i posmrtně okradl. Takže to bylo buď přepadení nebo narazili na někoho, kdo je zvyklý obírat své mrtvé protivníky.

,,Dva koně, tři mrtví vojáci. Pokud to byli oni, tak by měli být v pořádku." kývnu palcem směrem, odkud jsem přišel a kde leží mrtví.
,,Jejich koně asi někam utekli. Je to škoda, víc koní by určitě ta vaše banda ocenila. Ale.....co?" zarazím se, když vzduchem prolne zvuk flétny. Možná se mi to jen zdálo, ale skutečně mi přišlo, že sem tady někde slyšel Jakubovu flétnu.

,,Chviličku." řeknu Robovi. Těch chviliček už bylo za dnešek až moc, ale za pokus nic nedám. Stejně už o moc dál nepojedeme kvůli tmě. Zavřu oči a použiji démonickou esenci k tomu, abych mohl lépe vnímat zvuky v okolí. Vlhkost na hrudi vnímám teď sekundárně, když se mé uši zaplní zvuky usínajícího lesa. Zlehka natáčím hlavu do stran, snažíc se zachytit buď zvuk flétny nebo něco jiného. Nejsem si úplně jistý, jak daleko můžu takto zajít, je to něco jiného, než jak jsem zvyklý používat tuto sílu normálně.

Gabriel Gallagher - 14. září 2017 20:09

… flétnová kouzla …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub)

Dovyprávím svůj příběh a jsem spokojený když se rozhlédnu a vidím Lerien jak spí. Jakub si vezme do rukou flétničku a už ho chci zarazit, že není třeba hrát protože princezna usla.
Když si ale musím protřít oči. Únava na mě přišla s těmi tenkými tóny, jako balvan se mi usadila na hrudníku a po chvíli lehkého přemáhání se mi oči zavřou.

Ještě po probuzení chvíli oči neotvírám a pak si protřu obličej dlaněmi. Začíná být chladno a měl bych se obléknout.
Uvědomím si, že jsem usnul a prudce se posadím abych se rozhlédl. To ne! Jen Jakub je vzhůru a zrovna se ukládá k spánku. Pousměju se na něj jedním koutkem a nechám ho ať si pohodlně usne. Naštěstí alespoň on hlídal.
Přiložím ještě na oheň a vytáhnu se na nohy. Je chladno ano, ale kolem je naštěstí klid. Snad se dnes v noci nic nestane. Snad všichni co nás sledovali usli stejně jako já. Zakroutím nad tím hlavou.

Zajdu pohledat svou košili a pomalu se zase ustrojím do svého koženého osobního krytu. Z toho ledového šoku se musím vydýchat a lehce po louce dvakrát poskočit. Pevněji si dopnu opasky se zbraněmi a nakonec se vrátím k ohni, abych si sedl zády a trochu se napil.
Pohledem zabloudím k Lerien. Odpočívá a je tak klidná a nevinná. Raději se zase odvrátím a rozhlížím se do tmy, v ruce si protáčím jeden ze svých nožů.

Dnešek se nepovedl. Byla to hloupost, ale nedalo se to jinak. Měl jsem se za poustevníkem vydat sám a netahat Lerien a Jakuba do nebezpečí, měli zůstat v táboře. Předešlo by se tomu všemu co se stalo. Co se Lerien stalo.
Opět pohledem spočinu na oddechující půlelfce a ztrápeně si zase protřu obličej. Tohle se nemělo stát.

Vypravěč - 14. září 2017 20:36

Za zvuky flétny

Rob jen pokrčí rameny a se zaujetím sleduje, co chceš ještě zkoumat a čemu tak zaujatě nasloucháš, když on neslyší vůbec nic. nic kromě obvyklých zvuků usínajícího lesa.

Zvuky flétny ozvou se ozvou znovu, tichounce a z dálky, ale není pochyb o tom, že tohle je Jakubova flétna. Na chvíli zdá se ti jakoby tě provázela lesem a ukazovala směr, kterým se máte dát, vedle tě hlouběji do lesa a snad na chvíli ukáže i záři malého ohně, který tam někde plápolá. A pak flétna ztichne stejně tak náhle jako se její hlas ozval.

I když už se úplně setmělo, máš pocit, že cestu lesem bez problémů najdeš.
"Vážně bychom už ale měli jít. Zůstávat na cestě není rozumný nápad ani v tuhle dobu." ozve se po chvíli trochu netrpělivý Rob.

Následuje tě pak do lesa, ne příliš ochotně a nechápajíc, jak můžeš vědět, že právě tam. Po chvíli klopýtání o kořeny a větve stromů však před sebou skutečně zahlédnete záři ohně probleskující mezi stromy.

Saša - 14. září 2017 21:14

Za flétnou v lese

,,Takže se mi to nezdálo." pronesu jen a užuž se chystám Robovi vysvětlit, o co mi jde. Stočím hlavu směrem k mladíkovi, jenže ve chvíli, kdy otevřu oči vidím svět jako jednu rozmazanou mlhu. Zmocní se mne závrať a v pádu na zem mi zabrání jenom to, že se zhroutím na kmen stromu. Znovu zavřu oči, abych utekl z té podivně vypadající reality. Zdá se, že jen samotné posílení sluchu rozhodí ostatní smysly. Dlouhý nádech a výdech. Nechám smysly vybalancovat. Když otevřu oči, znovu vidím okolí jinak. Více v různých odstínech modré, ale zároveň vidím detaily. Takto nějak asi musí vidět kočky ve tmě.
,,Není kam spěchat Robe. Tudy." ukáži rukou směrem, odkud jsem slyšel flétnu. Dojdu ke svému koni, který nedůvěřivě zatřepe hlavou při zacítění čerstvé krve, ale víc nereaguje. Za tu dobu na cestách se mnou už si trochu zvykl. Odváži jej od stromu a zamířím směrem k flétně.
,,Jakubova flétna je tudy a hádám, že buď je tam i Jakub a ostatní nebo někdo, kdo tu flétnu dostal do ruk a my si ji vezmeme zpátky." vysvětlím jednoduše Robovi. Trochu se zarazím nad tím, že mluvím o "nás". Kdy přesně jsem se rozhodl být reálnou částí téhle skupiny?

Vypravěč - 14. září 2017 21:35

Les

"Jsi v pořádku?" ptá se Rob a přispěchá, aby tě podepřel, kdyby bylo třeba, když vidí, jak ses najednou zapotácel.
"Jakubova flétna? Tys něco slyšel? Nezdálo se ti jen něco?" vyptává se dál a zkoumavě si tě měří přemýšleje o tom, zda-li se na tobě nepodepisuje přílišná únava.

"Jak myslíš." zabručí si nakonec tiše pod vousy a poslušně tě následuje. Sem tam si trochu zanadává, když se zamotá do ostružiní nebo klopýtne k nějaký velký kořen stromu. Bez poznámek tě ale následuje.

Když se dostanete dál do lesa a blíže k záři ohně, můžete rozpoznat jednu sedící postavu. Zdá se, že u ohně pak leží ještě další dva. Ten, kdo sedí v záři ohně je ti více než povědomý, nemůžeš se splést, je to Gabriel.
__________________
Gabriel

Ve ztichlém lese jakoby jsi najednou zaslechl tiché zafrkání koně, nebyl to ovšem ani jeden z vašich. Když se zaposloucháš do zvuků lesa, můžeš sem tam zaslechnout praskat větvičky. Vypadá to, že se k vám někdo či něco blíží. V temném lese však zatím nezahlédneš vůbec nic.

Vaši koně jsou klidní, takže snad lze vyloučit vlky či jinou dravou zvěř. Vítr vane proti vám, takže kdyby koně zavětřili něco, co by je znepokojilo, už byste to dávno věděli.

Zafrkání koně ozve se pak znovu. Kdo by se ovšem prodíral nočním lesem a k tomu s koněm? Nebo to snad mohou být zatoulaní koně vojáků? Kdo ví.

Gabriel Gallagher - 15. září 2017 10:01

… přepadení …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub - a hosté)

Pohrávání s nožem u ohně najednou něco vyruší. Ani nevím jestli se mi to snad nezdálo, ale obava, že nás stále někdo sleduje mě nutí se věnovat i malému zašustění.

Rozhlédnu se kolem, ale i v tom světle ohně, kterého je dost, nevidím nic víc než temný les okolo. Chvíli poslouchám a pak se zvednu do dřepu. Vytáhnu si další svůj vrhací nůž a odsunu se kousek stranou. Aby mě případný návštěvník nemohl snadno odhadnout orpoti světlu ohně.

Pak až se narovnám, ale zůstanu lehce přikrčený. Číhám jestli se někdo z lesa objeví. Naproti jim jít nehodlám a tma mě snad ochrání před případným výstřelem.
Dýchám pravidelně, i když se začínám cítit skoro až zuřivě. Své nože nachystané a připravené k použití.

Saša - 16. září 2017 11:29

Lesem k ohni

,,Jo, sem dobrej. Jenom mi dej chvilku." nechám Roba, aby mne podepřel. Přijde mi zvláštní, že vlastně ani nezaváhal s tím přispěchat mi na pomoc. Dojdu s jeho pomocí směrem ke svému koni a poté mezi stromy, směrem odkud se ozvala Jakubova flétna.

,,Opatrně. Není potřeba spěchat teď." ohlédnu se zpět po Robovi, když uslyším zaklení a šustění ostružiní, do kterého se mu zamotaly nohy. Snažím se jít tak, abychom se podobným komplikacím vyhnuli a on si ještě náhodou nezvrtnul kotník.
Vrátím se pohledem směrem, kterým jdeme. V dáli se modrá barva okolí mění do bílé, značící plápolající oheň. Po pár metrech vidím, že kolem ohně jsou skutečně tři osoby. Gabriel a dvě další osoby, kterým ale nevidím do tváře. Můžu se jenom domnívat, že to je Lerien s Jakubem. Gabriel se náhle zvedne ze země. Zdá se, že zaregistroval moji a Robovu přítomnost tady. Přesune se kousek za oheň, takže je částečně krytý jeho světlem. Za normálních okolností by to bylo dobré, protože proti ohni by prakticky nebyl vidět pro někoho s normálním vnímáním.

,,Hej! To sem já, Saša!" zavolám z mezi stromů směrem k ohni. ,,Nesu zprávy z tábora. Je tady se mnou Rob." na chvíli se zastavím, očekávajíc nějakou reakci od osob u ohně. Pravděpodobně od Gabriela, protože ty dvě další osoby vypadají, že spí.

Gabriel Gallagher - 16. září 2017 20:31

… Návštěva? …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

COŽE?!

V první chvíli mi skoro z rukou vyklouzl nůž. Zarazil jsem se snad jen kvůli tomu, že řekl své jméno. Ale možná by to měl být právě ten důvod, proč nůž použít.
Od začátku tomu rudookému patronovi nevěřím a teď se tady zjeví uprostřed noci, s Robem … kdo to sakra je? A sakra! A jak nás našel?! Jak v té tmě … ?

Přemýšlení mi zabere jen malou chvíli. Pevněji sevřu své nože v rukou a připravím si jeden do pozice – dozadu a nahoru. Stačilo by jen hodit. Proč jen jsem ti nikdy moc nevěřil Sašo?

„Hezký, tebe bych tu asi nečekal, kamaráde. Tak řekni co je nového v táboře a buď tak laskavý – víš nevyspal sem se zrovna moc dobře – ty a Rob zůstanete stát tam, kde jste.“ oznámím dost nevybíravým tónem s jasným upozorněním, že tohle mi nepřijde jako vhodná doba na návštěvu. A na zprávy z tábora. Že poslali zrovna tebe? A kde jsou ostatní?

Kdo nosí zprávy z tábora, pokud by … ? Myšlenky se mi točí i kolem toho, že by snad mohl mluvit pravdu a v táboře se něco stalo, snad i něco s Ondřejem. To by Lerien slyšet určitě nechtěla. Takhle ji to ale určitě vzbudilo.
Taky mě ale neopouští myšlenka na to, že je to jen past. Sledoval nás snad celou dobu? Má něco společného s vojáky, chtěl se nás zbavit a prodal nás někde v městě. Jak jinak by věděli, kam jdeme a kdo … roste ve mně velké podezření a ještě větší vztek, když si vzpomenu jak o Lerien mluvili vojáci, když nás chtěli doprovázet.

Vykročím jim naproti s noži nachystanými k hodu, chci být blíž k nim. Abych byl první na ráně a mohl se s nimi vypořádat.
Hezky postaru, stejně jsme si to celou společnou cestu šetřili. Tak pojď Rudoočko.
Začnu se pomalu usmívat a očima pátrám ve tmě po svém cíli.

Saša - 17. září 2017 22:57

U ohně

,,Jak je na tom Lerien s Jakubem?" zeptám se mezi stromy. Gabriel si zase potřebuje něco dokazovat, jenže tentokrát nemá Lerien před sebou jako štít, takže mi opravdu není jasné, na co si hraje. Asi si potřebuje pohonit svoje malé ego.

,,Dagobertovi vojáci přepadli tábor, předběžně tři mrtví, ukradli štít a na cestě sem je skupina šesti jeho jezdců. Možná čtyř, pokud mi věřili to divadlo, co sem jim sehrál na to, aby mě pustili bez nějakého většího podezření." oznámím Gabrielovi otráveně. Vím, že Lerien by se nelíbilo, kdybych mu něco udělal, což je jediný důvod, proč se opřu o strom a nezamířím mu rovnou dát jednu přes tu namyšlenou hubu. Vidím, že drží v prstech své nože, ale o ty si starosti nedělám, alespoň dokud se nedozvím, jak je na tom půleflka s tím klukem.

,,Robe, buď v klidu. Snad tady ten trouba přijde k rozumu dřív než za úsvitu." houknu za sebe směrem k mladému zvědovi. ,,Hádám, že ty tři mrtvoly jsou vaše práce? Mohli jste si dát alespoň tu práci je naaranžovat tak, aby se nedalo určit co se s nimi vlastně stalo." pronesu znuděně. Uklidil po sobě možná stopy boje, ale už se neobtěžoval těla skrýt. Jistě, patrně je spořádá lesní zvěř, ale teď když jsou všude Dagobertovi vojáci, mohlo ho to napadnout. I Dagobert bude mít ve svých řadách schopné stopaře jako je Rob.

Vypravěč - 18. září 2017 19:56

Noční návštěva

Váš rozhovor je poměrně hlasitý, takže vzbudíte oba spáče. Při prvních hlasitějších slovech se probere Jakub. Chvíli jen poslouchá a pak se pomalu posadí zabalen do své přikrývky chvíli pozoruje Gabriela, chvíli kouká do tmy lesa. Když zazní Sašovo jméno, zdá se být vcelku klidný.

Za chvíli zavrtí se trochu Lerien. Když slyší, že Gabriel s kýmsi mluví, pomalu se vzepře na loktech a s námahou se posadí.Vypadá rozespale a unaveně. Chvíli trvá, než se trochu zorientuje.

Jakmile však uslyší informace o přepadeném táboře a ukradeném klenotu, jakoby z ní spadla veškerá ospalost.
"Co se stalo? Gabrieli, kdo tu je? Co, co se stalo v táboře?" dožaduje se vysvětlení. Při neopatrném pohybu rozjitří čerstvou ránu a na okamžik tvář zkřiví bolestí. Se zavřenýma očima pak jen chvíli zhluboka dýchá, než znovu promluví.

"Nemohli bychom si normálně promluvit tady u ohně bez toho, aniž byste na sebe takhle pokřikovali?" zeptá se pak a rukama se opře za zády, aby se jí trochu lépe sedělo.

Gabriel Gallagher - 18. září 2017 20:34

… z kapek řeka …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Jak by na tom byli? Přišel jsi kontrolovat jejich stav?
„Spí ...“ pak se otočím stranou, Jakub je vlastně už vzhůru „… spali.“ zkonstatuju nakonec otráveně a pořád se pomalými kroky přibližuju směrem ke stromům. Probudil je svým příchodem a vřískotem v temném nočním lese. Takže ani jedna noc nebude klidná.

Zastavím se až když začne vyprávět o tom, jak vojáci přepadli tábor. Nevěřícně při tom skloním hlavu a pohledem propichuju tmu kolem sebe.
O čem to mele? Divadlo a co …? Další části jeho hovoru se mi míchají jedna přes druhou a nedávají mi žádný smysl.
A kde jsou ostatní?

„No skvělé...“ probudil i Lerien. Otočím oči v sloup a na chvíli spustím ruce v otráveném gestu. Teď už si po něm nožem nehodím. A to to vypadalo tak dobře, když začal křičet.

Pak se zaposlouchám do dalších jeho slov. Trouba? To myslíš mě Rudoočko? Aranžování se ti nelíbilo?
Takže nás sleduješ celou dobu a teď nás přepadneš s hloupou zprávou uprostřed noci. Sakra!
Rozhlédnu se okolo s nevrlým pohledem. Tak kde máš ostatní? Že by to mezitím obešli a obklíčili nás ze stran?

Pak se narovnám a přehodím si v ruce nůž, tak že ho držím za ostří.
„Ne, je to má práce. Nejsem zahradník abych něco aranžoval, ale možná potřebuju jen tréning s dalším kouskem.“ prohodím párkrát naštvaně nůž v ruce. Už jsem ho chtěl při poslední otočce hodit do tmy před sebou, když se ozvala Lerien se svými slovy.

„Ne.“ pronesu krátce nesouhlasně a založím si ruce na hrudníku. Nebudeme spolu sedět, dokud se tohle nevysvětlí. Oči nespouštím z vetřelců, kteří nás našli v lese. Nevěřím mu ani slovo a rozhodně spolu nebudeme klábosit u ohně. Z jeho strany by to asi taky bylo docela nepředstavitelné.
„Kde jsou ostatní z tábora?“ Proč by za námi někoho poslali z touhle zprávou? Abychom utíkali zpátky nebo dopředu? Pokud ještě někdo jiný je...
Je ale pravdou, že kdyby nás chtěli zabít, tak měli příležitost. Teď už to tak jednoduché nebude.

Saša - 18. září 2017 21:33

U ohně

Zalétnu pohledem k jedné z postav na zemi. Jakub, který však nevypadá, že by ho situace více znepokojovala. To mi samo o sobě stačí jako důkaz toho, že je tady klid. Po chvíli se zvedne i Lerien. Tedy....zvedne je asi silné slovo. Podle obličeje, který udělá, jí asi není úplně dobře. A navíc jak jsem měl možnost vidět její energetickou povahu, normálně by vyskočila na nohy s rukou na rukojeti. Takže jí něco brání v normálním pohybu. To nebude jen ospalost.

,,Nejsi zahradník, protože ten by aspoň věděl, jak tu mrtvolu aspoň zahrabat." odvětím na Gabrielův úsudek o vlastním zaměstnání. Nedivím se, že skončil u tohoto stylu živobytí, asi se na nic jiného nehodí. Když se nechá slyšet, že nemůžu přijít k ohni, začne mne to už vytáčet. Vezmu svého koně a zamířím směrem k ohni. Jestli lapka stojí o zbytečný konflikt, je to jeho volba, ale já si od něj nemíním nechat poroučet a myslím, že Lerien už tím spíš.

,,Pojď Robe. I on si rozmyslí házet nože po Ondřejových vlastních lidech a narozdíl od posledního podobného jeho přístupu, nemá rukojmí na to, aby si stanovoval podmínky." houknu na Roba a Gabrielovi tak mimoděk připomenu, že teď je tady sám, bez Lerien které by držel nůž pod krkem. Navíc, já se zodpovídám jen půlelfce, nikoliv jemu. Sleduji Gabrielovy pohyby, kdyby se snad chystal provést nějakou hloupost. Pokud ne, dojdu k ohni natolik, aby mne a Roba bylo vidět.
,,Lerien, Jakube, není vám nic?" optám se, podezíravě pohlédnu na Lerien a na její pozici na zemi.

Lerien - 18. září 2017 22:24

U ohně

Dva kocouři co na sebe neustále prskaj...fakt na ně nemám náladu...co to do něj zas vjelo?...stará se o Jakuba vypráví mi pohádky a pak tohle... Jsem unavená, rozlámaná, do nohy jakoby mi někdo vrážel rozžhavené železo a ty dva tady si budou poměřovat...

Mám toho dost. Rukou vztekle praštím do země.
"Gabrieli?" oslovím lapku hlasitě a velmi doufám, že se na mne otočí, abych se mu mohla podívat do očí. Nedělej hlouposti... prosím mlčky.
"Docela ráda bych věděla, co se stalo a nevidím jediný důvod, proč bychom na sebe měli pokřikovat takhle na dálku." snažím se ho pak přesvědčit, aby se trochu uklidnil, i když mě samotnou to stojí docela dost přemáhání.

"Saša si odpustí vtipné poznámky. A v klidu si promluvíme." otočím se pak na příchozí a v tónu hlasu je znát, že na žádné vtípky a pošťuchování vážně nemám náladu. Navíc mě štve, že tu jen tak sedím. Pokus o to zvednout se, hned zase zavrhnu.

"Připadám ti tak?" zavrčím pak jen snad až příliš nevrle na Sašovu otázku, zda jsme oba v pořádku, čehož vzápětí trochu lituju.

"Opravdu bych ráda věděla, co se stalo. Kde jsou ostatní? Co je s Ondřejem? Jak mohli vědět, že máme štít?" chrlím ze sebe otázky a snažím se najít nějakou alespoň trochu pohodlnou pozici. Pohledem kloužu z jedno na druhého a jestli někdo z nich bude blbnout, vážně jim něco udělám sama.

Gabriel Gallagher - 19. září 2017 21:58

… nevyslovené …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Začne zase slovní přestřelku, ale přuruší to vše Lerien svým hlasitým upozorněním.
Neotočím se na ni. Je mi jasné co mi tím chce zdělit – Buď hodný a nedělej hlouposti.
S nevrlým pohledem a kamenným výrazem sleduju Sašu jak pokračuje ve svých řečech. A Lerien ho vyzývá aby se přiblížil. Je to její rozhodnutí, ale mě se i tak nezamlouvá.

Nože si stánu zase za záda abych si je dal do pouzder a ruce si pak nesouhlaně založím. Stojím a nechám Sašu projít okolo.
Měl bych ti za ty poznámky alespoň podrazit nohu, aby ti splaskla ta bublina, co tě nadnáší. Možná bys pak tak hloupě nekvákal o věcech, do kterých ti nic není.

Široce se na něj při tom usměju a nechám ho projít. Stará se o zdraví Lerien i Jakuba, ale to trochu zmeškal dobu. Teď bude zřejmě dělat Řešitele.

Nepřiblížím se dál ani blíž. Jen čekám na místě a hlídám, kdyby cokoliv nekalého vymyslel. Možná mě ani nezajímá co je se štítem a táborem. Bylo víc než jasné, že k něčemu dojde. Teď jsou ale mnohem důležitější věci na pořadu nastávajícího dne. A to Lerien.
Nevrle sleduju ostatní a čekám co se z téhle noční návštěvy stane.

Saša - 20. září 2017 17:53

U ohně

,,Ty poznámky neměly být vtipné." odvětím Lerien vážně na její upozornění. Ale chápu, jak to myslí a pokud nebude Gabriel mít narážky, tak se jich ode mne nedočká nazpátek. ,,A ano, připadáš. Normálně bys vyskočila s mečem v ruce při takovém nočním vyrušení, ne?" odvětím, ale nezdá se, že by se Lerien chtěla svěřit, o co jde. Minimálně ne teď. Počkám až přijde i Rob se svým koněm.

,,Ondřej je v pořádku a při plném zdraví. V táboře byl Dagobertův donašeč, minimálně jeden. Nevím přesně, co se stalo, byl jsem se skupinou na průzkumu. Podrobněji by ti to mohl vypovědět Rob. Na výpravě jsem bohužel přišel o jednoho muže. Každopádně víme, že Dagobert už tě nebere jenom jako nadšence, který se rozhodl hledat klenoty z dlouhé chvíle. Chce tě živou nebo mrtvou." shrnu své vědomosti o věcech, které se odehráli během toho, co jsme se neviděli. Z koňské brašny vytáhnu čistý kus látky a posadím se unaveně na zem, kde si odepnu zbroj z hrudi. Odložím ji stranou a v zákrytu pláště opatrně látku přiložím pod šněrovačku na zakrvácenou část hrudi. Nechávám pomalu smysly se uklidnit, i okolí se pomalu začne nořit do svých klasických barev.
,,Každopádně, přesouvají tábor. Další informace se dozvíme v Havarsenské krčmě, stačí se ptát na Sokola." ukončím své vyprávění a na chvíli látku vytáhnu, abych zkontroloval jak moc je zakrvácený, než jej vrátím zpátky na místo.
,,Co vy? Dozvěděli jste se něco užitečného od toho poustevníka?" otočím tentokrát svoji otázkou na výsledek jejich cesty. Snad dopadla jejich cesta o něco více pozitivněji než moje výprava.

Lerien - 20. září 2017 19:26

U ohně

"Promin." přispěchám s tichou omluvou. "To je na delší vyprávění a já teď nějak nemám náladu." pokrčím trochu rameny.

Trochu si oddechnu, když Saša oznámí, že Ondřej je v pořádku. Ovšem při zmínce, že Dagobertovi je jedno, zda mu mě předhodí živou nebo mrtvou mi trochu zatrne.
"Takže už to ví...." hlesnu pak jen a chvíli v zamyšlení hledím do plamenů ohně.

Trochu lépe se usadím. Začínají se mi klížit oči a nejraději bych vysvětlování nechala na zítra nebo na Gabrielovi, ale je mi jasné, že by se tak akorát zase vztekal. Proč se ti dva tak nesnáší?...

"Jo, víme, kam máme jet. Stará strážní pevnost nad Velborgou, hledáme mistra Ulma, to on by snad měl být tím podivínským starcem s hejnem chromých vran." velmi stručně shrnu kam máme namířeno a koho tam hledáme a trochu u toho zívnu.

"Omlouvám se, ale dnes byl dlouhý den. Dobrou noc pánové a dnes mne na hlídku nebuďte." Znovu se uložím a přetáhnu přes sebe přikrývku. Na vysvětlování bude ještě čas.

Rob uváže a osedlá koně. Pak teprve přisedne k ohni.
"Jestli si chcete odpočinout, klidně můžete, zůstanu vzhůru první a pak vás můžu někoho vzbudit." navrhuje Rob, který je z vás momentálně asi nejčilejší.
Jakub už se taky znovu uložil a vypadá to, že klidně oddechuje.

Gabriel Gallagher - 20. září 2017 20:21

… výměna hlídek …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Se založenýma rukama se tvářím dál nesouhlasně a poslouchám co přišel Rudoočko říct. A že prý nechtěl být ani vtipný, to je pravda – to se ti nepovedlo.
Uchechtnu se při tom sám pro sebe a otočím se k nim. Společensky se usměju, ale vůbec ne vesele.
Jeho komentář o zdraví Lerien přejdu mlčením. Nebylo by mi příjemné to probírat zrovna s ním, ale záleží to jen a jen na jejím rozhodnutí.
Stejně se to všichni doví… sevřu silně čelist a ještě víc se narovnám.

Ondřej je v pořádku – alespoň jedna lepší zpráva. Lerien bude určitě ráda … nebo mrtvou?!
Ztuhne ve mně krev, po zádech mi projede mráz. Dnešek mohl dopadnout mnohem hůř než jen zraněná noha. Mohl být celý špatně, ale tohle už nedopustím. Nenechám to jen tak, musíme se dostat k tomu šarlatánovi co nejdřív a pokud nás byli schopní najít tihle dva, pak budou schopní i ti co jsou jim v patách. Kolik to říkal – šest jezdců a on si sedí na zemi a jde odpočívat? Ani náhodou!

Chvíli jen stojím a nevnímám nic kolem, jen své myšlenky a záři ohně před sebou. Pak pohledem sklouznu na Lerien, které se zase uložila ke spánku. Rozhodnuto!

Neslyším ani, když na nás mluví Rob … sakra kdo je ten chlap?
Odejdu zamyšleně ke koním a dám se do sedlání naších dvou. Ať to bude dobrovolně nebo s použitím trochy násilí – nějak to bude.

Otočím se zpátky k ohni, Jakub zřejmě zase spí a jen s těžkým srdcem ho budu muset vzbudit. Poradí si i s těma dvěma a jednou mi to snad odpustí. Nejsem prostě ten otcovský typ. Promiň mi hochu.
Lehce hvízdnu do tmy, snad to zaznamená a probudí se.

Když mám koně připravené odvedu si je blíže k ohni, přistoupím k Lerien, zastavím se nad ní a ohlédnu se po ostatních abych se na ně s povzneseným výrazem zašklebil.
Pak si prohlédnu Lerien a skloním se k ním „Promiňte, vaše jasnosti.“
Jednou rukou ji podepřu pod zády a druhou ji i s přikrývkou opatrně zajedu pod kolena, pak se i s ní zvednu. Snažím se aby ji to příliš nebolelo. Snad se nebude bránit, mohlo by ji to jen přitížit.
„Jdeme.“ a to bez protestů, teď tu velím já.

Lerien - 20. září 2017 21:26

U ohně

Jakub se jen lehce zavrtí a skutečně otevře oči chvíli se rozhlížeje po okolí. Pomalu se posadí a trochu se protáhne a zívne a pak jen pozoruje, co děláš a co máš v plánu.

Sotva jsem zavřela oko, už zase přišlo probuzení. Alespoň jsem tedy měla ten pocit. Nebo už je ráno?... Okolní tma však nasvědčuje něčemu jinému.
"Co to...? Gabrieli, co to vyvádíš?" hlesnu jen tichou otázku, na nic jiného se momentálně nezmůžu.

"Kam chceš jít teď uprostřed noci? Nech mě spát." ptám se pak a skoro žadoním, aby mne nechal odpočívat. Nutím se nechat oči otevřené a vnímat, co se děje. Saša nevypadá, že by se někam chystal. Co to zase....? Pohled na osedlané koně mne zase na chvíli probere.

"Neudržim se v sedle a ty mne nemůžeš celou dobu nést. Proč musíme pryč?" konstatuji pak fakta a dožaduji se nějakého vysvětlení.

Saša - 20. září 2017 21:54

U ohně

Nechávám smysly a tělo odpočívat. Představa alespoň chvilkového odpočinku je docela příjemná a okolní tma naznačuje, že by mohl být alespoň trochu klidný večer. Dokonce by ani nemuselo pršet. Po chvíli odložím zakrvácenou látku, když si všimnu, že Gabriel začal cosi koumat u koní. Chvíli ho pozoruji, když mi dojde, že se chystá k odjezdu. Kam chce teď ve tmě jezdit?

Až za pár okamžiků mi dojde, že chystá koně dva a když začne sbírat Lerien ze země, vstanu i já a přísně si jej přeměřím pohledem. Nevím jestli mu hráblo z části nebo úplně.
,,A kam chceš jet takhle v noci? Možná se pletu, ale myslím že ve tmě nevidíš, koně v lese také ne. Jízda lesním terénem je nebezpečná sama o sobě, natož když nevidíš ani na zem pod koněm." houknu směrem k lapkovi. Na to se Lerien znovu probudí. Vzbudit ženu jednou může být rizikové, ale dvakrát za noc už je to dost nebezpečné.

,,Řeknu ti to jednoduše. Pořád jsem vázaný smlouvou s Lerien." pronesu klidně, ale rozhodně. Jestli si Gabriel myslí, že bude rozhodovat i proti vůli půlelfky, tak se dost plete. Občas je potřeba používat hlavu a ne emoce a osobní antipatie. ,,Nemusím souhlasit s jejím rozhodnutím, ale budu se jím řídit. Pokud se rozhodne jet, budiž. Pokud ne, pak s tebou budu zacházet jako s kýmkoliv jiným, kdo ji chce takto zbytečně vystavit nebezpečí."

Gabriel Gallagher - 20. září 2017 22:11

… hučet …

(mýtina v lese – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Chytím Lerien pevněji a přitáhnu si ji k tělu, abychom mohli vyrazit. Nechci ji moc natřásat kvůli bolesti, ale tomu se asi nevyhneme.
Příjemně se na ni usměju „Tak spi, vždyť tě nesu.“
Nebylo by k ničemu ji přesvědčovat o své pravdě a o svých pohnutkách. Musíme se dostat dál co nejdřív a teď, když dorazily tyhle zprávy – musí to být ještě rychleji.

Kouknu se na Jakuba a kývnu mu hlavou „Vem koně a silnější větev, abychom trochu viděli.“

Do hovoru a akce se najednou vloží Saša se svými moudry. Otočím se na něj a úsměv se mi z tváře zcela ztratí. Sleduju ho bez výrazu když mluví.
O něčem mluví, slyším ho, vidím ho a pak mi dojde, že mu vlastně nerozumím a nevím o co se jedná. Že nevidím ve tmě, že koně taky ne a že je to nebezpečné?
Nevrle ho sleduju a čekám až dokončí svůj proslov, nebo alespoň to vypadá že už …
„Zkončil si?“ pronesu otráveně k němu a hned na to se vydám pevným krokem do tmy k Jakubovi.
„Protože mi jdeme.“ řeknu ještě zády k němu jako vysvětlení. Nic víc mu sdělovat nehodlám. Nemám náladu a nemám ani čas. Navíc po tom proslovu je jasné, že vlastně všechno ví a na vše má svůj názor. Není třeba plýtvat dalšími slovy.

Otočím se zase na Lerien „Drž se pořádně, Krásko.“ potichu řeknu s lehkým úsměvem tu svou malou provokaci a čekám jak se Jakub postará o světlo a koně. Je to šikovný hoch a je mi jasné, že se na něj můžu spolehnout. Teď už jen aby uměl flétnou i někoho umlčet.

„Můžeme hochu?“ zeptám se ho klidně, jestli už je připraven.

Vypravěč - 21. září 2017 15:00

U ohně

"Doufám, že víš, co děláš." šeptne jen Lerien a dál nic nenamítá, neprotestuje ani se nedohaduje. Možná souhlasí, ale možná je také jen příliš unavená na nějaké dohady a plánování věcí příštích. Unavená na urovnávání znesvářených stran. Jen položí hlavu na Gabrielovo rameno a zavře oči.

Jakub se dle pokynů chopí koní, v druhé ruce provizorní louči ze silnějšího klacku. Na otázku, zda-li je připraven jen kývne hlavou a trochu si zívne. Očividně by nejraději ještě vyspával, ale nočnímu pochodu nic nenamítá. Gabrielovi důvěřuje.

Rob jen pokrčí rameny a tázavě koukne po Sašovi čekaje na jeho rozhodnutí, zda-li jedou také nebo zůstávají. Příliš asi nechápe handrkování vás dvou, ale koneckonců jemu do to příliš není.
"Pokud budeš vyrážet také, zahladím oheň a pak vás doženu." promluví nakonec a nabídne se, že zahladí stopy po vašem provizorním tábořišti.

Saša - 21. září 2017 17:07

Cesta do tmy

,,Ano." odvětím Gabrielovi jen. Sice už se chystám s ním něco provést, když se Lerien ozve, že s lapkou víceméně souhlasí. Těžko říct, jestli z přesvědčení nebo z únavy. Ale budiž, je to její volba. Nepůjdu proti jejímu rozhodnutí, ať už je jeho podklad jaký chce.

Chvíli sleduji, jak se potácí mezi stromy s Jakubem v patách. Z přemýšlení mne vytrhne až Robův hlas.
,,To by bylo dobré. Snad ho ten nápad brzo přejde. A díky. Snad se dostaneme na místo, kde se budeš i ty moct prospat." kývnu na Robův nápad s tím, že zahladí ohniště. Mám za to, že Rob je z nás všech nejdelší dobu vzhůru, přestože nic nenamítá.
Nebojím se, že by nás nenašel, když Gabriela nenapadlo nic inteligentnějšího, než jít přes les se zapálenou pochodní. Navíc nepůjdeme kdovíjak rychle. Vezmu si své věci, zakrvácený hadr uklidím zpátky do brašny a zamířím se svým koněm za odcházející trojicí. Jsem opravdu zvědavý, kam nás tahle noční procházka zavede.

Gabriel Gallagher - 21. září 2017 19:53

… poklad v rukou …

(mýtina v lese, cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

"Doufám, že víš, co děláš." šeptne ona a opře se mi o rameno. Její vlasy cítím na tváři a vůni v nose.
„To taky doufám.“ pronesu jen potichu sám k sobě. Vlastně ani nevím. Jediné co jistě vím, že tady zůstat dál nemůžeme. Musíme přidat, přidat a dostat se k tomu mastičkáři. Co vlastně mu to mám říct… ? Nebo udělat?

Musím dostat Lerien někam do bezpečí, ale to zřejmě nebude nikde široko daleko. Teď když už není bezpečno ani v táboře marodéru, stěží bude tady v cizím lese. Musíme jít.

Odhodlaně se vydám s Jakubem do tmy mezi stromy, s Lerien v náručí půjdeme pomalu, ale půjdeme. Jakýkoliv pohyb vpřed nás posune snad kousek od vojenské hlídky. Další setkání už by nemuselo dopadnou nikterak dobře.

Rob a Saša se o sebe snad postarají. Když nás dokázali najít, pak by to měli umět i zopakovat. Navíc když budeme putovat takhle pomalu. Ztratit je asi bude nemožné. Proč se k nám tak najednou přidali? To už za náma budou trajdat furt?
Protočím oči, když si vzpomenu na ten proslov.

Sehnu se před velkou větví, která mi pocuchá vlasy a pokračuju dál do tmy, směrem který odhaduju že byl cestou dál. I kdybychom došli kamkoliv, bylo by to lepší než tady na jednom místě.
Navíc … možná bude jednoduší Lerien unést a před vším tím ji prostě ochránit.
Hlavu mám plnou myšlenek, když kráčím s tou slabou září pod nohama temným lesem. Lerien v rukou začíná těžknou a tak ji zase lehce nadhodím.
Tohle vydržím, kvůli ni. Odhodlám se a naberu chladný vzduch do plic abych šel dál.

Vypravěč - 21. září 2017 21:58

Noční procházka

Cesta lesem není moc příjemná. Ačkoliv si oči brzy přivyknou na tmu kolem, s nákladem v rukou se nejde příliš dobře. Každou chvíli připlete se do cesty kořen, suchá větev nebo šlahouny ostružin. Když se konečně po nějaké době proderete zase na cestu, jde se o něco lépe. Přesto máš pocit, že je tvůj náklad stále těžší a těžší. Lerien spí, neprobudí ji ani když si ji sem tam v rukou trochu nadhodíš.

Pochodeň brzy dohoří, takže dál nezbývá než jít potmě. Po cestě je to ovšem o poznání jednodušší než v lese. Jakub vede koně a sem tam se ohlédne, aby zjistil, zda-li nezvolil příliš rychlé tempo.

Rob se postaral o ohniště a brzy vás dohnal. Chvíli jen mlčky jde za vámi. Pak se zařadí vedle Gabriela.
"Chceš jít celou noc? Neměli bychom aspoň na chvíli zastavit? Nebo...můžu ti aspoň nějak pomoct?" kývne směrem ke spící dívce.

Že to nepůjde celou noc je ti víc než jasné. Lerien se přeci jen docela pronese. Začínáš docela cítit svaly na rukou a ke svému slovu pomalu se hlásí i únava. Přeci jen byl to docela dlouhý den. Do svítání zbývá pěkných pár hodin a jak je to daleko k ruinám strážní pevnosti těžko říci.

Do nosu vás za chvíli udeří pach kouře. Závan větru ho sem zanesl z lesa napravo od vás. Na mýtině kus od cesty se proti nebi rýsuje několik milířů, v nichž se pálí dřevo. Kus od cesty se krčí malé stavení, snad uhlíře který zde pálí dřevěné uhlí.

Saša - 22. září 2017 22:00

Po noční cestě

Jdu v tichosti, nebo alespoň jak mi to lesní podloží dovoluje, za ostatními. Rob nás skutečně brzy doběhne, je úctyhodné, že se ještě drží takto svěže na nohou. Pozoruji, jak se Gabriel motá s Lerien v náručí a jenom se modlím, aby s ní někde nespadl. Nevím, co se jí stalo, ale zjevně chodit nemůže. Toliko ke Gabrielově slavné ochraně půlelfky. Po nějaké době štrachání se lesem konečně narazíme znovu na lesní cestu, což kvituji, protože to aspoň znamená, že lapka nebude mít o co moc zakopnout.

Když se dostaneme na cestu, dovolím si ten luxus, že nasednu na koně a krokem se vydám za ostatními. Nemusím tak zatěžovat příliš tělo a kdyby jsme natrefili na problémy, budu mít určitou výhodu reagovat. Navíc nevím, kdy lapku přejde ta tvrdohlavost a rozhodne se zastavit. Přijde mi, že poslední dobou nemám moc pevnou půdu pod nohama a všechno kolem mne se děje bez toho, abych s tím mohl reálně něco dělat.

,,Hmm?" vzhlédnu, když okolní vzduch nabere zvláštní závan. Skoro bych se lekl, že snad někde hoří les, ale nikde nebyla vidět žádná záře. Až po chvíli se před námi otevře pohled na civilizaci v těchto končinách. Milíře na tvorbu dřevěného uhlí. Alchymie v čistém praktickém podání pro obyčejné lidi. Pohledem přelétnu okolí a naleznu stavení, ve kterém pravděpodobně bude přebývat někdo, kdo je za tento provoz odpovědný. Nechávám však plánování na ostatních. Pokud by chtěli znát můj názor, zeptat se mohou vždy.

Gabriel Gallagher - 23. září 2017 19:39

… vydrž, to udýcháš …

(mýtina v lese, cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Nohy mi kráčí jedna za druhou, tělo i dech se zahřívá a ruce mě začínají pálit. Zhluboka oddechuju a snažím se silou vůle udržet nohy v pohybu. Na chvíli se zastavím a nadhodím z posledních sil Lerien, abych zase ztěžka vyšel dál.
A pochodeň brzy dohoří.

Jakub se po mě ohlíží a já se vždy snažím alespoň ušklíbnout na znamení toho, že stíhám a že je všechno v pořádku.
Pak na mě začne mluvit Rob, nebo jak se jmenuje tak hubeňour co přišel se Sašou.

Zastavím se a ztuhle narovnám, abych se na něj překvapeně zamračil.
Celou noc? No jasně, že nechci jít celou noc, jak asi? A zastavit …? „Nebudeme zastavovat a … no to můžeš kamaráde.“ najednou se na něj široce usměju a otočím se k němu čelem. Snad jako kdyby kápl na něco správného.
Už jsem měl na jazyku něco vtipného, když mi opadl úsměv a já hlasitě začichal. Dřevo, husté dřevo a … uhlí.

Rozšíří se mi oči, když mi dojde co to všechno znamená a co to může všechno znamenat.
Lehce zase hvízdnu na Jakuba aby se zastavil a kývnu aby počkal. Pak se s Lerien stále v rukou, lehce si ji zase nadhodím, otočím čelem na ochotného Roba.

„Hele, kamaráde, chceš pomáhat? Tak vem tady Chytráka a sjeďte se kouknout, jestli nás támhle hospodář nenechá přes noc, odpočinout si v jeho chajdě. Nebo jen na kousku suchý a rovný země. My počkáme tady.“ lehce kývnu hlavou směrem na Sašu a pak na místa odkud se šíří do okolí kouř a mile se pousměju.

Tak jeď, na co čekáš. Až ty a Rudoočko zmizíte, pak budu mít zase šanci se vám ztratit. Pokud dostanu sám Lerien na koně.
Jakuba zavolám zase gestem k sobě a snažím se tvářit přirozeně a klidně.
„Krásko, musíš na chvíli na svý nohy.“ pronesu potichu skloněný k Lerien, nemám ruku kterou bych do ní šťouchl a tak použiju bradu pokrytou drsným strništěm, abych ji lehce a velmi spokojeně pohladil po vlasech.

Při tom všem sleduju Roba a Sašu jestli vyrazí vpřed.

Vypravěč - 24. září 2017 09:50

Uhlířovo stavení

Lerien sem tam tiše zakňourá, když si ji Gabriel čas od času trochu nadhodí, aby se mu lépe nesla. Jinak to vypadá, že pospává a cestu ani vaše rozhovory nevnímá.

Jakub se na dané znamení zastaví, ohlédne se a poslušně čeká na další pokyny. Přivede pak koně blíže a jen sleduje, co se bude dít dál.

Rob si svou pomoc představoval asi poněkud jinak. Koukne na stavení pak na tebe.
"Myslíš, že je to dobrý nápad?" prohodí jen a koukne na Sašu čekaje na jeho pokyny. Přeci jen měl mu dělat jen průvodce a doprovod. Konečné rozhodnutí pak tedy nechává na někom jiném. Je ovšem připraven vyrazit, pokud Saša jen kývne, že souhlasí.

Lerien se jen trochu zavrtí a ještě v polospánku jen tiše zamručí. "Hmm."

Saša - 24. září 2017 13:27

Uhlířovo stavení

Ostatní se zastaví, takže zůstanu i já stát kousek za nimi se svým koněm. Gabriel vybídne Roba a mne, abychom se zašli podívat ke stavení. Rob se otočí na mě s tím, jak se má rozhodnout. Měl by začít víc používat vlastní hlavu než jen poslouchat příkazy ostatních. I když, kdo ví co se mu ještě teď honí hlavou, kromě velké únavy z cesty.
,,Pokud chceš, můžeš se jít optat. Má přítomnost by v tuto hodinu byla protichůdná a spíš by hrozilo, že nás místní hospodář odmítne." odpovím Robovi, proč bude muset jít paradoxně sám.
,,Možná by pomohlo, kdyby šel i Jakub. Mohlo by to vyvolat trochu víc soucitu." navrhnu ještě jednu variantu. Rozhodně by to bylo vhodnější, než kdyby uhlíři napochodoval do stavení někdo s mým vzhledem.

Gabriel Gallagher - 24. září 2017 16:36

… prokouknutý …

(cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Ještě párkrát přejedu bradou po vlasech Lerien, když jen zamručí. Užívám si to a vlastně mi ani nevadí, že nedostávám žádnou odpověď. Tohle bych vydržel celou noc …ne, za chvíli by mi vadilo že není vzhůru. Pobaveně se usměju.
Pak se Rob začne tvářit podezřívavě. No, bylo by dost divné kdyby na to skočili hned. Zřejmě to musím trochu opepřit.
Ušklíbnu se na něj a nadzvednu jedno obočí. Takže si mě prokouknul hochu, nebo se ti jen nechce?

Pomalu se sehnu k zemi a jemně položím Lerien do sedu na trávu a sám si vedle ní kleknu na jedno koleno. Přitom ji stále přidržuju a čekám dokud se neprobere. Zkontroluju jestli její zranění nekrvácí a mohli bychom tak pokračovat dál na koních.

Saša začne ze svého místa nad námi protestovat. Takže se bojíš ? Zas tak statečný teda nejsi, jak se tváříš.
Posměšně si nad ním odfrknu a když se snaží zapojit do všeho i Jakuba, tak se zamračím a na Jakuba kývnu aby přišel ke mně. Nikam ho posílat nebude, ne dokud jsem tu já.

„Není žebrák a ani chromý voják, aby nad ním měli soucit. Nikam nejde. Chtěl jsem jen jednoduchou věc. Zajedete tam a ty s tou svojí vyřídilkou se klidně můžeš držet vzadu. Tadyhle Rob se slušně zeptá, dostane slušnou odpověď a pak se rozhodnem co dál. Když se bojíš, tak prosím...nemusíš nikam.“ pokrčím rameny a dál se věnuju Lerien, jen abych se pobaveně pousmál tak, že mě ani jeden z nich neuvidí.

„Vztávej Krásko, jdem se projet.“ zase se postavím na nohy, Lerien chytím pod pažemi abych ji vytáhl do stoje a těsně si ji přitlačil k tělu s nevinným úsměvem na obličeji. Cítím i přes tvrdou kůži její dokonalé tvary, když se o mě opírá.
Tohle léčení se mi začíná docela líbit. Hodlám ji pomoct do sedla, abychom cestu zvládli rychleji a lépe. Nemáme moc času.

Vypravěč - 24. září 2017 19:23

Uhlířova chalupa

Rob jen pokrčí rameny.
"Řek bych, že dostanem stejnou odpověď ať tam půjde kdo tam půjde. Voják nebo marodér, mnohdy to vyjde na stejno." pak ale popožene koně a vyrazí k chalupě, aby zkusil zaklepat a požádat o nocleh, ačkoliv o úspěchu není moc přesvěden.

Jakub je z toho vašeho dohadování a posílání sem a tam trochu vedle. Stále ho však cosi poutá více ke Gabrielovi, a tak příliš neváhá, když si ho ten přizve blíže k sobě.

Lerien se konečně trochu více probrala. Promne si oči a hlavu nechá na okamžik v dlaních. Po zběžné prohlídce můžeš zjistit, že rána na noze nekrvácí.
Zcela se děvče probere ve chvíli, kdy ji doslova vytáhneš na nohy. Tvář přitom zkřiví bolestí a tiše cosi procesí mezi zuby. Hlavu nechá pak chvilinku opřenou o tebe, než trochu rozdýchá tepající bolest v ráně.

"Nehodláš mě udusit, že ne?" promluví pak a trochu se od tebe pokusí odtáhnout.
"Co se zase děje?" rozhlédne se kolem a snaží se trochu zorientovat v nastalé situaci.

Rob mezitím dojel k uhlířovu stavení, seskočil z koně a zabušil na dveře stavení, kde se po chvíli rozsvítilo v okně. Dveře ovšem zatím zůstávají zavřené.

Saša - 24. září 2017 19:54

Před milíři

,,Já přijímám návrhy pouze od Lerien, ne od tebe. Když se tak angažuješ, můžeš tam jít sám. A Jakub možná není ani chromý ani nic jiného, ale má vůči Lerien a mě dluh. Ale placení dluhů od člověka tvého charakteru mohu těžko vyžadovat." odvětím Gabrielovi jednoduše. Snaží se to uhrát na nějakou zbabělost z mojí strany, ale to by mu mohlo fungovat nanejvýš na nějaké opilce v hospodě. Zbystřím však, když se zmíní o projížďce.

,,Projet? Nejdřív se snažíš sehnat pomoc tam a teď chceš někam jet, navíc ve stavu, kdy Lerien nemůže chodit?" sleduji, jak Lerien ošetřuje. Nějaké zranění na noze, ale v šeru těžko určit, o co jde. Půlelfka už začíná přicházet pomalu k sobě. Zdá se, že ta trocha nepohodlného spánku jí aspoň vrátila dost energie na to, aby reálně vnímala okolí.
,,Tady Gabriel poslal Roba se zeptat, jestli by se nedalo využít trochu jejich pohostinství a teď tě chce tahat někde na koni. Jsem sám, komu to nedává smysl?" podezíravě zahlížím na lapku. Když už má v plánu nějaké nekalosti, měl by si dát aspoň tu námahu a nějak líp to zaonačit.

Gabriel Gallagher - 24. září 2017 20:55

… vzhůru do sedel …

(cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Rob se vydal dobrovolně a sám ke stavení v lese. Jen klidně zamručím a dál věnuju pozornost jen Lerien, která už se začíná tvářit dostatečně probuzeně. I když se o mě musí chvíli opírat. Vydržel bych to i déle.

Udusit? Rozhodně ne zcela.
Nevinně se zatvářím a nechám jí se lehce odtáhnout. Při tom ji ale stále přidržuju, aby snad neupadla.
Nakloním se k ní, abych ji mohl tiše říct „Vylez na koně, Krásko.“

Do toho zase začne mluvit Saša a tak k němu na chvíli vzhlédnu. Každým jeho slovem se můj výraz mění víc k chladnému a nepřátelskému. Mám ale v rukou Lerien a tak pro tentokrát nic nepodnikám.
Nakonec mě nařkne z toho, že snad neplatím své dluhy. To bylo až moc.
Nakloním hlavu na stranu a cítím jak mi začal stoupat tlak. Nic o mě neví a dovoluje si pronést něco takového a tahat do dluhů malýho kluka?! Sakra!

Na jazyku mám spousty slov a myšlenky v hlavě rudé. Pohlédnu na chvíli na Lerien. Proč ona si ho vlastně vybrala jako svého strážce, to by mě zajímalo…

Pak se ohlédnu zase na Sašu.
„Takže?“ zeptám se jen nechápavě a pak zakroutím hlavou. Tak jo. Dluhy jako dluhy, když o ně tak stojíš, tak si je vem.
Dál ho nesleduju. Uvolním jednu ruku a Lerien si zase opřu o sebe, jen lehce ji přidržuju.
Volnou rukou zahmatám k opasku do míst kde mám měšec s penězi a odtrhnu ho s hlasitým nádechem nosem.
Pak si prohlédnu Sašu jak mluví a jeho slova mě vůbec nezajímají. Chtěl splatit dluhy, tak tu máš!

Hodím po něm měšcem, mířím na rameno, ale trefit hlavu by mi nevadilo. Ani trochu.
„Tady, ty tvoje dluhy a dej jim s tím už pokoj.“ a zbytek … protočím oči nad jeho smyslem spravedlnosti, nebo co to má být a otočím se zamračeně ke koním. Teď už mi náladu může spravit jen jízda s Lerien na koni. 12

Usměju se na Jakuba a mrknu jedním okem. Pak kývnu aby se pokusil vyskočit nahoru do sedla. Alespoň dokud tam nedostanu Lerien.

Chytím se sedla a druhou rukou ji podepřu „Do sedla Krásko … jinak budeš muset jet s ním.“ kývnu hlavou otráveně k Sašovi a na Lerien se trochu pousměju. A doufám, že si vybereš mě. Z celého srdce doufám...

Lerien - 25. září 2017 15:05

Uhlířovo stavení

Rob za chvíli vrátí se s nepořízenou. Chvíli pohledem přejíždí z jednoho na druhého a zřejmě moc nechápe, oč zde vlastně jde, proč místo spolupráce neustále řešíte z jeho pohledu jen nesmysly. Založí si ruce na prsou, zakroutí hlavou a jen čeká, co se z tohohle nakonec vyvrbí.

Štvou mě, neskutečně mě štvou oba dva.
"Tak dost, oba." utnu rázně ty dva ve chvíli, kdy má trpělivost s tím jejich hašteřením vypršela.
Když Gabriel hodí na zem váček s penězi. Jen mu pevně stisknu ruku.
"Své dluhy si vyřeším sama, až na to přijde čas, když dovolíš." Po přátelském tónu nebo snad špetce vtipu a nadsázky tentokrát není v hlase ani památky. Nejraději bych snad oba zpohlavkovala, jak malé kluky, chovají se hůř než malí kluci.

"Saša je v mých službách a ještě jsem jej nepropustila. Je to přítel, je na naší straně, pochop to už konečně." otočím se na Gabriela.

"A do sedla mi budeš muset pomoct." Chytnu se pak rukama sedla, zapřu se o zdravou nohu a nechám se zpola vyhodit do sedla, což se ovšem neobejde bez bolestného zaúpění. Točí se mi hlava a žaludek se houpe jako na vodě. Chvíli se soustředím jen na svůj dech. Prsty křečovitě svírají hrušku sedla.

"Jedem...všichni." vypravím pak ze sebe.
"Jestli se....něco semele, tak já ani Jakub...ti rozhodně nepomůžem....oni jo." pokračuji v hovoru s přestávkami na hluboké nádechy.
"Do háje." procedím pak ještě skrze zuby. Pevně doufám v to, že se alespoň chvíli budou chovat jako dospělí chlapi a ne dva kluci, co se na dvorku perou o nesmyly.

Saša - 25. září 2017 21:00

U uhlíře, Lerienino rozhodnutí

Rob se vrátí s nepořízenou. Zdá se, že těžké časy dopadly i na tuto oblast a možná má už hospodář i nějaké špatné zkušenosti.
Na to se ozve Gabriel se splácením dluhů. Podle všeho nepochopil o čem mluvím. Sleduji, jak cosi hodí mým směrem, což mne znepokojí. Když se ozve lehké štrachání mincí, seznám, že ta věc byl patrně měšec. V tom se ale lapka přepočítal nebo jenom neví, jak funguje povolání nájemného meče. Než mu to stačím vysvětlit, vloží se do sporu Lerien.

Když sleduji grymasu v obličeji půlelfky, přijde mi na jazyk poznámka, že alespoň v mojí přítomnosti se jí nic nestalo. Narozdíl od té chvilky, co byla s Gabrielem. Ale jenom bych zbytečně přiléval olej do ohně. Nesouhlasím s tím, aby v takovém stavu jela na koni, ale asi jinak nedá. Takže vzhůru za další cestou.
,,Kam tedy máme teď namířeno?" zeptám se už znovu neutrálním tónem, jak jsem zvyklý ze své pozice toho, který přijímá rozkazy. Spor s lapkou měl alespoň jednu výhodu, na chvíli jsem zapomněl na vlastní únavu.

Gabriel Gallagher - 26. září 2017 19:43

… pohlavek …

(cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Lerien nás utne v hovoru a já se na ni jen otočím abych nadzvedl obočí. Možná jsem chvíli doufal, že … zakroutím hlavou na znamení toho, že už se budu krotit a chovat, snad možná, slušně.

Pak mi stiskne ruku a z toho jsem překvapený ještě víc. To ale nebylo jen za tebe, Krásko. Jen se usměju a přikývnu.
„Dobře, dobře … nech si ho.“ pronesu odevzdaně. Kdybys jen věděla že by tě prodal při první možné příležitosti. Tomu říkám přítel. Pff.

Spolknu pobavené zafrknutí a podepřu Lerien, abych ji pomohl nahoru do sedla. Pak se s tím samým otočím i na Jakuba a vytáhnu ho na druhého koně. Pak mu jen podám otěže a poplácám ho do stehna. „Zvládneš to, drž se mladej.“

Vyskočím za Lerien na koně, abych ji pak pevně chytil kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Chytím si otěž a přitáhnu koně.
„A od nich … jo dobře.“ ovládnu se nakonec, když ji šeptám do ucha a vlastně si uvědomím že nechci větu ani dokončit, aby se náhodou zase nezlobila. Kašlu na to.

„Do háje jet nemusíme … co zkusit jet k té strážní věži.“ ušklíbnu se nad jejím klením a čekám že dostanu alespoň dloubanec do břicha.

„Tudy?“ ukážu rukou směr někam do tmy a vyrazím pomalu s koněm vpřed. Prohlédnu si při tom i Sašu a Roba s klidným úsměvem. Takže to spolu budeme muset prostě vydržet.

Vypravěč - 26. září 2017 21:10

Strážní věž nad Velborgou

Rob nakonec jen mlčky naskočí na koně a zařadí se jako poslední. Patrně myslí si své, ale nahlas nic neřekne. Jakub se nechá vysadit na koně. Sice nevypadá příliš na to, že by nějak extra ovládal jízdu v sedle, ale horlivě přikyvuje, že vše zvládne a odhodlaně se chopí otěží.

"Tahle cesta by nás měla přivést znovu k Velborze, někde proti proudu by měla být stará strážní pevnost, kterou hledáme." odpovídá Lerien Sašovi.

Gabrielova poznámka zůstane bez odezvy. Lerien je tiše něco zamručí. Nemá příliš náladu na nějaké žertování a pošťuchování. Ne v tuto chvíli.

Pomalu vyjedete. Děvče se drží, i když příjemná pro ni jízda na koni nejspíš příliš není. Sem tam stiskne bezděky Gabrielovy ruku, ale ani slůvkem si nepostěžuje. I Jakub se drží v sedle zub nehty, rychlejší jízda než krok by ovšem asi nedopadla příliš dobře. Jeho kůň se drží za ostatními, takže se Jakub nemusí snažit nijak moc ho ovládat.

Lerien si opřela hlavu o Gabriela, vypadá to, že snad na chvíli usnula a kdyby ji Gabriel nedržel, v sedle by se sama jistojistě neudržela.
Cesta ubíhá pomalu. Obloha začíná pomalu blednout a všude se povaluje mlha, když dorazíte k řece, o které prve mluvila Lerien. Těsně kolem řeky se vine úzká stezka mizící v mlžném závoji.

"Nechci jít pryč, nechci utíkat." pronese pak Lerien cosi, co nedává příliš smysl. Snad mluví ze sna, snad si jen na něco vzpomněla.

Když pokračujete po cestě ještě nějaký kus dál, po vodě se k vám donese krákání vran. Z mlhy před vámi se po nějakém čase pak vyloupne věž na skalnatém výběžku nad vámi. Nad ní vznáší se hejno vran, které jste slyšeli už z dálky. Působí skoro jako strážci tohoto místa, kteří hlasitě upozorňují na nezvané hosty.

Saša - 28. září 2017 22:09

Cesta k věži

,,Něco sis tam zapomněl." houknu na Gabriela, který dost možná zapomenul na svůj váček s penězi. Podobně jako Rob, i já cestuji mlčky. Napůl proto, že teď není potřeba něco říkat a napůl proto, že zčásti spím. Nebo spíše jen pro teď nevnímám úplně okolí kvůli únavě a také používání svojí síly si vybralo svou daň. Jen občas se rozhlédnu mlžným pohledem po okolí a prohlížím si stíny za stromy. Ale vypadá to, že se skutečně potvrdila moje domněnka. Jenom blázen by v tuto dobu cestoval a můžeme děkovat štěstěně, že nás cestou nezastihla nepříjemná událost.

Koně nás brzy dovedou k řece. Na obloze začnou hvězdy mizet a začne je nahrazovat svítání. A všudypřítomná mlha u vody. Sám bych byl za to, aby si koně na chvíli odpočinuli po celonočním pochodu. Ale zdá se, že nejbližší zastávka hodlá být až ve věži.
Stočím pohled k Lerien, která patrně usnula na Gabrielově koni a něco mumlá ze spaní. Spánek občas není útěk od reality, spíš naopak. Dokáže nám ukázat to nejhorší z toho, co si naše podvědomí může jen představit.
Unaveným pohledem přejedu mlhu, když se z ní náhle vyloupne vrcholek věže. Neumím si představit, že by to mělo být cokoliv jiného než právě ta věž, kterou hledáme. Flétna odemkne starcovo srdce,
hm?
,,Vrány?" vzhlédnu. Zdá se, že jsme skutečně na správném místě. Pohlédnu na ostatní, jak se chtějí zařídit, zlehka pohladím svého koně po šíji. Jestli hned zamířit k věži nebo nejdříve projednat nějaký postup?

Gabriel Gallagher - 29. září 2017 20:35

… vrány …

(cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Než vyrazíme Saša ještě pronese něco o tom, že jsem něco zapomněl. Otočím se na něj s hraným klidným úsměvem a vlastně ani nevím o čem mluví. A on se zřejmě taky nehodlá podělit o to, co vlastně tím myslel. Takže jen zakroutím hlavou.

Mám vše důležité u sebe, Lerien v náručí a Jakub na koni, nože za pasem a nic víc mi ke spokojenosti neschází. Nechám jeho poznámku bez odpovědi a reakce a vyrazím.

Lerien si pevně chytím jednou rukou kolem hrudi, výš než nad pasem a přidržuju ji při cestě dál. Když k řece, tak k řece. Přikývnu jen beze slov a otočím koně směrem, kterým chce jet dál.
Jakub to taky zvládá. Během cesty ho občas pohledem zkontroluju a pozvednutím obočí se ho snažím povzbudit v další cestě.

Lerien se o mě opře. Cítím jak se o mě po tom všem taky pokouší únava a ruce i víčka mi těžknou, ale snažím se otřepat a ještě probudit. Víc si ji přitáhnu k tělu a nechám ji odpočívat.

Svítání na sebe naštěstí nenechá dlouho čekat a obloha se začíná zbarvovat jasněji. Kolem řeky se teď dá rozpoznat krkolomná cesta dále.

Lerien najednou ze spaní promluví a já se tvářím chvíli překvapeně. Pak se jen pousměju a opět si ji lépe podepřu. Rozhédnu se po ostatních a naznačím, že pokračujeme dále cestou. Pokud nechtěji, pak nemusí. Já rozhodně pokračuju.

Zjeví se před námi obraz v mlze. Vrány se nad námi hromadí a oznamují tak naši návštěvu v těchhle místech. Trochu se nahrbím. Cítím z toho jen chlad a potíže. Ani trochu se mi to místo nelíbí a ten, kdo tu žije bude pěkný podivín.

Otočím se na Sašu, který první promluvil a přehlušil tak ponurou atmosféru tohoto místa.
Zamručím a rukou, kterou držím Lerien ji lehce chytím za tvář a pohladím ji palcem. Přiblížím se k ní abych na ni promluvil „Krásko, tohle by sis měla prohlídnout.“ zase ji chytím kolem břicha a narovnám se, abych se otočil na Sašu.
„Fajn, tohle byl můj nápad takže se pojedu kouknout sám, co a kdo nás tam čeká. Vy budete tady.“ oznámím mu svůj plán a počkám až se Lerien probudí.

Vypravěč - 30. září 2017 15:38

Pod strážní věží

Vrány nad vašimi hlavami krákají téměř zlověstně. Jejich křik odráží se od skal a ozvěna vrací jej zpět. Musí být slyšet na hony daleko. Občas některá z nich slétne níže, snad aby si prohlédla ty opovážlivce a nezvané hosty, co vstoupili na jejich výsostné území.

Ani Rob nevypadá, že by se mu tohle místo nějak dvakrát zamlouvalo. Zamračeně sleduje hejna vran i věž která vykoukla z mlhy nad vámi. Jakub v rukou už zase svírá svou kabelu, a i když vypadá trochu vyděšeně, zároveň je na něm vidět odhodlání jít dál. Jakoby ho tam něco snad táhlo.

Když Gabriel k sobě natočí Lerien tak, aby jí mohl pohladit po tváři, všimne si, že děvče je stále bledé jako sama smrt. Na tváři se jí perlí krůpěje potu. Nevypadá to, že by jen spala. Na oslovení navíc vůbec nereaguje.

Jakub vezme do ruky flétnu.
"Musíme jít, půjdu s tebou. Flétna odemkne starcovo srdce." vysloví svým způsobem zase tu tajemnou větu, která vás sem vlastně přivedla. Nevypadá, že by si své rozhodnutí následovat Gabriela nechal nějak rozmluvit. Strach, který byl ještě před chvílí v jeho očích zmizel a zbylo jen odhodlání jít dál.

Saša - 30. září 2017 17:44

Pod strážní věží

Gabriel navrhne, že se půjde podívat první sám a začne budit Lerien. Do toho se ozve Jakub se svou flétnou, že chce jít také. Nevím, co si o tom myslet, nebudu mu říkat co má dělat, ale má v držení jediný klenot, který naší skupině zůstal. Tohle rozhodnutí bude na Lerien, případně na Gabrielovi, jestli sebou Jakuba vezme. Cítím se trochu uražený z toho všeho, co se semlelo, iniciativu nechám teď na ostatních.
Seskočím z koně a zamířím s ním k potoku, kde jej nechám se napojit a sám si trochu opláchnu alespoň ruce a obličej. Vzhlédnu směrem k vranám, které vydávají nepříjemný skřehotavý zvuk. Nevím, co si o nich myslet. Může je snad ten stařec, který by tady měl přebývat, nějak ovládat? Pokud ano, pak už o nás patrně ví. Na to ani nemusí být na ně nějak napojen. Vrány možná jen čekají, že tady zůstane nějaká svačinka, kterou by mohly sezobnout. Takže z věže musí být minimálně vidět to, že je něco zaujalo.

Gabriel Gallagher - 30. září 2017 20:24

… je na čase …

(cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Ohlédnu se po vranách, které nám krouží nad hlavami. Tohle místo je čím dál tím horší.

Když mi Lerien nedává odpověď tak se k ní natočím a přiblížím. Možná byl úmysl ji znova trochu pohladit, ale po tom co vidím, že je bledá a …

Zhluboka se nadechnu, strach o ni mi projde celým tělem a víc ji k sobě přivinu.
„Tohle teda ne Krásko.“ šeptnu ji klidně do ucha a zase se narovnám abych se rozhlédl po ostatních.

Saša se nemá k žádné odpovědi a místo toho seskočí z koně.
Alespoň že Jakub se hlásí docela dobrovolně, i když bych ho nejraději nechal někde v bezpečí vzadu. Tohle si ale vyžaduje rychlé jednání.

Přikývnu Jakubovi „Tak pojeď chlapče, drž se za mnou a když bude zle – zahrej nám na píšťalu.“ lehce se usměju. Snažím se ho povzbudit, i když sám se cítím nervózní. Ruce se mi lehce třesou a stále jedním okem prohlížím Lerien jestli ještě dýchá.

Pobídnu koně a na ostatní nečekám. Rozjedu se směrem k věži. Snad nám ten, co tam přebývá, bude ochotný pomoci.
„Vydrž Krásko.“ pronesu vlastně sám pro sebe a pohledem sleduju jen cestu a cíl před sebou.
Vydrž.

Saša - 30. září 2017 21:40

Směrem k věži

Otřu si vodní kapky z tváře, když za sebou uslyším koňská kopyta, jak se vzdalují. Když vzhlédnu, v první chvíli mne napadne, že se skutečně Gabriel vydal k věži spolu s Jakubem. Když ale nikde nevidím půlelfku, dojde mi, že ji má pořád sebou na koni.
,,O co mu zase jde?" zalétnu pohledem k Robovi, spíš jenom abych nemluvil tak do větru. Nasednu na koně, který jen neochotně frkne než zvedne hlavu od chladivé vody. Zamířím rychlejším klusem, abych dohnal Gabriela s Jakubem.

,,O co tu zase jde? Netvrdil jsi zrovna před pár vteřinami, že tam půjdeš sám?" zavrčím na něj. Jemu se skutečně nedá věřit ani pět vteřin. Ale Lerien věří jeho úsudku více než mému, takže s tím teď nic neudělám. A asi by mi moc nepoděkovala, kdybych mu něco provedl, zatímco spí. Proč se vlastně ještě neprobudila? Světla už je dost a spát na koni není tak pohodlné, jak to zní.

Gabriel Gallagher - 02. října 2017 18:30

… Mlha a pára …

(cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Zlověstné je tohle místo. Vrány nad hlavou a všude kolem jen mlha a chlad. Kdyby nekrákaly tak snad i naprosté ticho. Ale doufám, že ve věži najdeme někoho kdo nám bude schopný pomoci, přesvědčit ho … určitě přesvědčím.

Tvářím se zamyšleně a odhodlaně se nezastavit před ničím a jet s Lerien pro pomoc do oné věže. Nic jiného asi nezbývá.

Vzhlížím směrem nahoru jestli nás někdo pozoruje z výšky a kolem, jestli náhodou nečekají kolem i nějaké pasti. To většinou podivíni dělají.
Pak zkontroluju i Lerien jestli stále dýchá a přitisknu si ji zase blíže. Vydrž Krásko.

Jsem zamyšlený a najednou vedle mě promluví Saša, který se musel zřejmě rychle vytáhnout zase do sedla aby nás opět sledoval. Měl možná zůstat u řeky a čekat. Zrovna na něj nemám náladu a Lerien zakázala, abych se s ním hádal.

Nepodívám se na něj a jen nevrle zamručím. Pokračuju v cestě a pohledem sleduju věž.

„Nepoučuj a raději se rozhlížej kolem. Tohle místo je dost divný.“ vrhnu na něj rychlý nepříjemný pohled a pak se sám rozhlédnu okolo.

Vydrž Krásko, tohle se opravdu nemělo stát.

Vypravěč - 02. října 2017 19:09

Strážní věž

Rob po způsobu Saši sesedne též. Chytne koně za uzdu a jen čeká, co se bude dít dál, aniž by do dění nějak zasáhnul. Když Saša pak znovu nasedne jen cosi utrousí pod vousy a rozjede se za vámi.

Gabriela trochu snad uklidní, že Lerien stále ještě dýchá. Cosi nesrozumitelného dokonce zašeptá, snad jen blouzní z horečky. Jakub vás poslušně následuje.

Úzká cesta podle skal brzy skončí u příkrého schodiště. Tudy to s koňmi dál nepůjde. Schody zdají se býti nekonečné. Křik vran stále sílí. Občas některá slétne až k vám jakoby vás chtěla zahnat a odradit od dalšího postupu. Jakub pokaždé trochu se instinktivně přikrčí.

Projdete malou brankou a ocitnete se na malém nádvoří, jehož dominantou je věž kterou jste viděli již zdola. Zdá se, že to je jediná budova která zde odolala zubu času. Z ostatních toho moc krom obvodových zdí nezbylo.

"Stůj." ozve se odkudsi zpoza jedné z pobořených zdí."Dál může jen ten, kdo přihází ve jménu krále!" hřmí dál hlas a na nádvoří vstoupí rytíř oděný v černém. Obličej schovaný pod přilbicí. Trup chrání kyrys se znakem Sonoru. Plátové rukavice a myšky. V rukou třímá dva meče, jeden z nich hodí k vašim nohám a vyčkává. Vrány v tu chvíli utichly jakoby i ony čekaly, co se stane dál.

Vypravěč - 03. října 2017 18:40

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Saša - 03. října 2017 19:58

Rytíř

,,Divný možná, ale určitě ne tolik jako ty." pronesu podezíravě směrem k lapkovi, ale dál se v tom nebabrám, už kvůli klidu Lerien. Ta však stále nevypadá, že by se jí chtělo přijít k sobě. Jen doufám, že kdyby s ní něco bylo, Gabriel by alespoň v tomto ohledu dal ostatním vědět.

Tichou jízdu přerušuje pouze klapot koní. Okolí mi nepřijde příliš podezřelé. Alespoň ne víc, než by bylo na podobné místo přirozené. Má tu být nějaký stařec a u starých lidí není nikdy jisté, co si na vás připraví.
Zastavím svého koně, když se před námi objeví schodiště směrem k věži. Oženu se rukou po jedné z drzých vran, které měly tolik odvahy, aby dolétly až k nám, jakoby nás okukovaly a zjišťovaly, co jsme zač. Seskočím z koně a pokud je to možné, uváži jej někde v blízkosti schodiště.
Po schodech se dostaneme na prostranství pod věží. Rozhlédnu se kolem, kudy se dát dál, ale než stihnu udělat nějaký krok kamkoliv, ozve se směrem k nám hromoví hlas.

Objeví se černý rytíř, který vypadá jako z příběhů o rytířských turnajích. Jeho krátký projev zní zrovna tak. Úkosem pohlédnu na Gabriela, zda má zájem tohle řešit sám. Asi by to bylo docela zábavné sledovat, jak se baví s někým takovým.
,,A kdo se ptá, že požaduje královo jméno pro vstup do věže?!" zavolám směrem k rytíři a založím si ruce na hrudi, rytířům meč zatím nechávám bez povšimnutí na zemi. Mám takové podezření, že tenhle černý rytíř se odtud nehnul už hodně dlouho, když neví, co se teď v království děje.

Gabriel Gallagher - 04. října 2017 19:41

… Do věží …

(cesta dál a dál – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Já jsem divný?!
Vrhnu na Sašu překvapený a možná trochu nechápavý výraz. Od někoho jako je on tohle opravdu nesedí.

Jen pozvednu obočí a dál se na něj nedívám a jedu kam až se dá.

Zastaví nás příkré schodiště. Snad trochu nekonečné a ještě mnohem děsivější než cesta doteď.
Přidržím Lerien v sedle a sám seskočím tak, abych si ji na sebe svrhnul. Dál už to bude zase postaru. Pěšky. Chytím ji do náruče a opatrně ji potěžkám. S unaveným pohledem nahoru k věži se vydám schod po schodu.

Vydrž Krásko, vydrž.

Stará branka nás pozve na malé nádvoří. Zase si upravím Lerien v náručí. Čelo mám orosené potem z námahy a chvíli musí dýchat z hluboka, než mi dojde že na nás někdo mluví. A ten někdo se zřejmě hodlá velmi bránit.

Saša se má k dalším nepřátelslským odpovědím a já jen zakoulím očima a opatrně se sehnu abych položil Lerien a opřel ji o jednu zeď.
Výrazným pohledem na Jakuba mu dám najevo, že se má držet u ní a že má hlídat. Taky mu k tomu pokynu rukama.

Pak se otočím konečně na rytíře a hrdě se nadzvednu, abych se nadechl a odvážně se postavil kousek blíž.
„Přicházíme ve jméně krále Dobrogosta, jsem panošem jeho dcery a ta tě žádá, aby mohla vstoupit.“ pronesu odvážně.
Až se divím kde se to ve mě bere. Být drzý je jedna věc, ale být drzí na někoho ve zbroji a s jistou dávkou výcviku a mečem v ruce … Sarka!
Odhodlaně rovně stojím. Tohle prostě musí zabrat, a musí to zabrat rychle.

Vypravěč - 05. října 2017 19:54

Strážní věž

Rytíř stojí nehnutě na místě a jen vyčkává. Snad si vás zvědavě snad podezřívavě prohlíží těžko říci. Přes helmu není vidět výraz obličeje, takže se dá jen odhadovat.
"Ten, kdo ji brání." odvětí pak na Sašův dotaz.

Když promluví Gabriel a ohání se Dobrogostovým jménem, chvíli trvá, než muž opět promluví. Možná zvažuje, co je na těch slovech pravdy. Pak jen postoupí o krok blíže a gestem poukáže na meč ležící na zemi.

"Dokaž to svými činy ne slovy." Vypadá to, že dál už nehodlá vyčkávat a snad mu vůbec nevadí případná přešila, jež proti němu stojí. Má to být jen jakási zkouška nebo skutečný boj? Je si snad jist svým vítězstvím a svou převahou? Kdo ví. Vrány začaly opět hlasitě krákat jakoby povzbuzovaly k boji, ke kterému se zde chystá.

Lerien je v Gabrilových rukou stále těžší a těžší. Znovu cosi tichounce zašeptá a trochu se zavrtí. Jinak to ale nevypadá, že by snad přišla k sobě. Hruď se pravidelně zvedá, ale tvář je stále bledá s krůpějemi potu.

Abelard Smecker - 05. října 2017 20:20

soukromá zpráva od Abelard Smecker pro

Tábor marodérů

Dávám tedy instrukce mužům, jak Plešatce svázat a zajistit tak, aby se během cesty pokud možno ani nehnul. Už samotný pohyb pro něj bude nebezpečný, ale kdyby se pohybovaly nezávisle jednotlivé části těla, bylo by to ještě horší.

"Ten úkol...máš jej pro mě teď nebo mám na něj dávat pozor během cesty a promluvíme si o tom až se přesuneme?" zeptám se Ondřeje, když je Plešatec připravený na přesun.

Gabriel Gallagher - 07. října 2017 21:11

… Meč …

(u věžě – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Rytíř snad chvíli váhá nad tím co slyšel a to mi dá dostatek času se alespoň trochu vydýchat z výstupu k věži.
Bylo víc než jasné, že k tomu dojde. K souboji. Ale to ještě neví, že nejsem rytířský typ. A vůbec žádný čestný bojovník, když přijde na to poměřovat si síly s někým – kdo tu podle vzhledu čeká asi tak tisíc let, na to až kolem projde někdo s trochou toho odhodlání a udělá to jediné špatné rozhodnutí, které jde – zvedne meč.

A přesně to taky udělám. Na jeho výzvu se zatvářím vážně, i když vevnitř už si poměřuju místa pro případný nečestný souboj, který by zajistil to, že se dostaneme k někomu, kdo snad dokáže Lerien pomoct. Sakra.

Dojdu klidně k meči a pomalu s pohledem na rytíře se skrčím abych si ho vzal do ruky a pozvedl proti němu.

„Pokud ty bráníš věž ve jménu krále, pak jsme na jedné straně. Stejné straně.“ skloním při tom s lehkým úšklebkem zase meč dolů, abych ho opřel špičkou do země. A přikývnu na znamení toho, že spolu vlastně ani bojovat nemáme, když nám jde o stejnou věc. Možná by se mohl přidat k nám a trochu prohnat vojáky po kraji, aby nám nešmejdili za patama.

Klidným pohledem sleduju co rytíř udělá. Jsem připravený na to, že se mu tenhle přednes nemusí příliš zamlouvat, ale nerad bych se pouštěl do boje, který je sekáním do vlastní řady.
Lerien vydrž.

Saša - 08. října 2017 20:24

Rytíř proti lapkovi

Protočím oči v sloup, když se Gabriel ozve ohledně toho, že je panošem královské dcery. Asi se nechal strhnout rytířovými slovy a vzhledem. Nevíme, co je ten rytíř zač a on tady bude vyhlašovat neznámé osobě, že je oddaný Lerien. Na panoše zrovna nevypadá, takže tohle mu asi ani rytíř věřit nebude, ale aspoň se tím sám pouští do sporu.

,,Dost divné jméno." odvětím na rytířovu odpověď toho, kdo je. Jeden muž pro obranu strážní věže mi přijde spíše jako symbolika než skutečný faktor.
Gabriel se vydá směrem k rytíři a zvedne ze země jím hozený meč.
,,Kdybys něco potřeboval, tak řekni." houknu na Gabriela. Rytíř, který vás vyzve na souboj od tohoto neustoupí jen kvůli hezky znějícím větám. Sám zamířím za Lerien, protože mi pořád přijde divné, že není vzhůru. Alespoň co můžu soudit z toho, jak sedí u zdi. Mám za to, že normálně by ji taková situace velice zajímala.

,,Lerien?" dřepnu se k půlelfce a prohlédnu si ji. Pot na čele, těžké dýchání. Jeden nemusí být apatykář, aby poznal horečku. Přiložím jí ruku na čelo, abych se přesvědčil, opatrně otevřu oční víčka, abych si prohlédl její oči. S trochou štěstí má jen přechozené nachlazení. Přelétnu ji pohledem, abych našel nějakou stopu po zranění, kvůli kterému nemohla předtím chodit. Pocítím ještě větší hněv směrem ke Gabrielovi, který si tohle očividně nechával pro sebe a začnu si přát, aby ho ten rytíř vyprovodil s výpraskem.

Vypravěč - 08. října 2017 21:25

Strážní věž

Lerien na oslovení nereaguje, nevypadá to, že by jen spala. Roztržená nohavice na pravé noze a zakrvácený obvaz na stehně dávají tušit, co může za její nynější stav.
Ve chvíli, kdy sis k dívce přisedl se Jakub více než jí věnuje sledování rytíře a Gabriela. Zaloví ve vé brašně a v rukou sevře svou flétnu a začne hrát.

Rytíř nevypadá, že by od souboje hodlal ustoupit, nevěnuje pozornost ani Jakubově flétně. Chvíli si tě ještě měří pohledem, pak zavíří meč vzduchem. Než však stačí rána dopadnout, z nitra věže se vynoří stařec v černé kápi. Z temnoty pod ní se ozve hlas: "Ve jménu krále! Zadržte! Zastavte boj.
Nikoliv meč, ale duch a krása ať dokážou, že jste ti, na které čekám."

Rytíř se jako na povel zastavil v pohybu, ránu mečem stáhl na poslední chvíli stranou, takže neškodně prošla vzduchem kolem Gabriela. Teď zase černý rytíř opře meč špičkou o zem a čeká, kdyby se snad situace nakonec ještě vyvinula tak, že jeho služeb by bylo znovu potřeba.

Jakubova flétna dozněla. Trochu roztřeseně svírá svůj kouzelný poklad a sleduje starce, který z hlavy sundal svou kápi. Tvář plná vrásek jakoby mu bylo už snad sto let a dlouhé stříbrné vlasy sahající na ramena. Jen oči jsou jiskřivé a plné života, zkoumavě přejíždí z jednoho na druhého, odhadují, zda-li jste skutečně ti praví.

Saša - 08. října 2017 22:09

Stařec ze strážní věže

,,Je mimo." zabručím rozmrzele. A v tomto stavu ji někam táhl přes les v rukách a pak na koni. Někdo by měl Gabrielovi vysvětlit základní péči o zraněné. Prohlédnu si nohu Lerien. Takže kvůli tomuto nemohla jít po svých nebo jet na vlastním koni. Opatrně odkryji ránu. Vypálená, ale jinak neošetřená. Mohl si dát alespoň tu práci ránu pořádně ošetřit. I když bych se neměl divit, život v takové divočině asi není úplně Gabrielova silná stránka. Prohlédnu si, zda okolí rány nenese známky infekce. To už by byl skutečný problém, s ránou si poradit dokáži, ale infekce už je něco pro skutečné léčitele.

Ohlédnu se, když neslyším žádný řinkot oceli, ale naopak Jakubovu flétnu. Tentokrát z ní však není slyšet nic konkrétního, jako předtím. Místo toho se objeví stařec. Skutečně starý stařec. Snad ten, za kterým nás vedou ta divná slova. Znovu zaváži Lerien nohu. Duch a krása, jasně. Nějaký stařec,
zaseknutý ve svých ideálech. Snad tam bude mít nějaké léky, když už nic. zavrčím rozmrzele. Ale dojde mi, že Gabriel asi kvůli tomu tak spěchal. Což ovšem neomlouvá to, že ostatním nic neřekl, zvlášť když se v ošetřování příliš sám nevyzná. A ani Jakub, který o tom musel vědět a nenaznačil také nic. Nechám pro teď Lerien sedět u zdi a zamířím pár kroků směrem ke středu nádvoří.
,,Máme zde nemocnou osobu. Prosím vás o pomoc s její péčí, aby se mohla uzdravit. Čeho si bude zdejší pán žádat na oplátku?" zavolám směrem ke starci svou prosbu a dotaz. Flétna odemkne starcovo srdce...... zalétnu pohledem k Jakubovi.
,,Zkus zahrát ty nejlepší melodie, které tam máš." pronesu k chlapci. Je to jen pokus, ale třeba ten stařec skutečně čeká na to, aby mohl slyšet několik tónu právě z nástroje, který je jedním z klenotů.

Gabriel Gallagher - 09. října 2017 21:02

… Krása a Duše …

(u věžě – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Čekám s mečem zabodnutým do země a poznámky Saši přejdu s úšklebkem na tváři. No jo, pan chytrý v akci.

Rytíř už se k něčemu chystal a já se jen stihl zhluboka nadechnout, abych pozvedl zase meč, když se ozval hlas starce.

Pousměju se na něj široce a nakloním hlavu lehce na stranu „No a šlo to … i bez boje.“
Jeden chce meč a boj a jeden ducha a krásu. Beru to druhé, duch ani krása nezpůsobují krvácení po těle.

Pustím meč z rukou aby si sám dopadl přede mě. Otočím se s úsměvem na Jakuba a mrknu jedním okem na znamení díku. Tohle přesně bylo potřeba. Možná by měl zahrát ještě něco.

Otočím se pak rychle k Lerien, Saša u ní něco prováděl a tak se na něj zamračím.

A teď se zase vrhá na mluvení. Zatvářím se otráveně, ale mnohem víc než to, že Saša otvírá pusu mi dělá starost Lerien.
Přispěchám k ní, abych si u ní klekl a pohladil ji po čele.
„Vydrž Krásko moje.“ zašeptám k ní, když ji zase beru do náruče. Na jednom koleni se pak postavím a Lerien svírám v náručí. Snad nám ten stařec za pár písní bude schopný pomoct.
Kdyby to nevyšlo, pořád mu můžu tu flétničku nabídnout i jinak.
Ušklíbnu se sám pro sebe a vyrazím s Lerien blíž k Jakubovi.

Vypravěč - 10. října 2017 19:48

Mistr Ulm

Rána na noze Lerien nevypadá příliš pěkně, ale zanícená snad nebude. Únava, vyčerpání, dlouhá a náročná cesta, provizorní ošetření snad tohle vše může za její současný stav.

Při zmínce o nemocné sklouzne stařec pohledem na Lerien a chvíli si jí se zájmem prohlíží. Jakub vezme do rukou znovu flétnu a hraje. Tóny vypráví o dávných dobách, o spokojeném království o klenotech Sonoru.

Stařec snad ještě chvíli váhá, zdá se, jakoby ještě na něco čekal. Něco co mu potvrdí, že jste skutečně ti, za které se vydáváte. Pak ale jen kývne a pokyne vám, abyste ho následovali do věže. Černý rytíř sebere meč, který zahodil Gabriel a vstoupí do věže jako poslední.

Stoupáte po točitých schodech do nitra věže. Minete několik dveří a zastavíte se téměř v nejvyyšším patře budovy. Muž otevře těžké dubové dveře a vstoupí do místnosti, která patrně slouží coby pracovna. U okna stojí velký stůl a několik židlí. Stěny jsou lemovány policemi plnými nejrůznějších knih a svitků či nejrůznějších baněk a flakónků s rozličnými tekutinami a prášky. Pod stropem houpou se svazky sušených bylin. Na menším stole zde stojí také jakási prapodivná aparatura s baňkami a křivulemi.

Stařec pokyne Gabrielovi, aby ho následoval dál do dveří v rohu místnosti a ostatní požádá, aby chvíli setrvali zde. Gabriela pak nechá Lerien uložit v menší místnosti sloužící jako ložnice na lůžko a prakticky ho vyhodí za dveře zpět do své pracovny k ostatním.

Chvíli trvá, než se vrátí.
"Potřebuje si hlavně odpočinout." kývne hlavou ke dveřím, kde zanechal Lerien.
"Ještě nebyla vhodná příležitost představit se. Mně říkají mistr Ulm. Smím znát vaše jména a důvody, které vás sem přivádí?" zkoumavým pohledem přejede přítomnou společnost, přičemž Jakuba a jeho brašnu, ve které je ukryt jeho poklad si prohlíží s neskrývaným zájmem. Usadí se pak za stolem a pokyne i vám, abyste se posadili.

Saša - 12. října 2017 18:38

Ve věži

Alespoň že zranění půlelfky nevypadá, že by mělo mít nějaké vážnější následky. Alespoň prozatím, ale pokud se nedostane někam, kde si bude moci v klidu odpočinout, tak na tom bude jenom hůře.
Jakub se pustí do hraní a přestože nevím, odkud může znát všechny ty příběhy, nezbývá než doufat, že je ten starý obyvatel věže zaměřený právě na tohle. Rytíř se zdá poslouchat jeho vůli a do souboje s Gabrielem se dále nepouští. Asi dobře pro lapku. Rytíř možná vypadá trochu jako z vymyšleného příběhu, ale to mu neubírá na zručnosti.

Gabriel znovu zvedne Lerien ze země a zamíří směrem do věže. Vyjdu za nimi a až po nás všech za námi zavře strážný rytíř. Když jdu kolem něj, prohlédnu si jej, jeho hledí a zbroj. Hledám něco, co by naznačovalo, že se jedná o skutečnou osobu a ne o nějaký stroj nebo magickou zbroj. O tom jsem sice jenom něco slyšel, ale nic konkrétního o těchto alchymistických věcech potvrzené nemám.

Schodiště směrem vzhůru je točité a lemuje jej vícero dveří. Náš cíl momentálně leží na úplném vrchu a mohu jen hádat, co se za nimi může skrývat. Brzy se dostaneme až nahoru, kde nás rytíř znovu předejde a otevře těžce vyhlížející dubové dveře.
Stařec nás vyzve, abychom počkali tady, zatímco Gabriel odnáší Lerien do vedlejší místnosti. Nemám radost z toho, že ji zase ztrácím z dohledu, ale těžko mohu něco namítat. Alespoň využiji tu chvilku, abych se rozhlédl po místnosti. Kombinace laboratoře s pracovnou. Baňky má čisté, takže patrně tady nemá chemikálie, které by dělaly problémy při vylití. Zlehka si promnu prsty na ruce. Ještě si živě pamatuji ten lepivý sajrajt a slova jednoho alchymisty "Lepí se, aby ti to nespadlo na zem." že sem pak nemohl vzít do ruky nic jiného už nezmínil.

Po chvíli se vrátí stařec zpátky a informuje nás o stavu Lerien. Snad je pravda, co říká a není to nic jiného, než únava. Na to jsme vyzváni k tomu, abychom představili sami sebe. Přelétnu pohledem ostatní, sám za sebe nemíním říkat víc než je nutné. Pořád nevím, jestli se tomu starci dá nějak věřit.
,,Saša. Doprovázím nemocnou na její žádost." odpovím mistru Ulmovi na jeho dotaz ohledně svojí osoby. Sice jsem viděl jeho gesto, že si můžeme sednout, ale víc mne momentálně zajímá vybavení jeho pracovny. Zajímalo by mne, kde všude bere ty ingredience. Možná za těmi dalšími dveřmi, které jsme cestou nahoru minuli, jsou záhonky s rostlinami?

Gabriel Gallagher - 14. října 2017 20:31

… Mistr a Věž …

(věž – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Lerien nadzvednu na rukou a pomalu kráčím nahoru věží. Ohlížím se kolem. Na dveře, stěny … tohle místo je dost divné.
Dojdeme až nahoru do pracovny. Uznale se rozhlédnu a pozvednu obočí. Tak tady tráví všechen čas … podivín, to na něj sedí.

Pak mi pokyne, abych ho následoval do dveří i s Lerien. Společensky se pousměju a nechám se. Uložím Lerien a pak se chvíli bráním jeho vyhazování. Rozhodně ji nechci jen tak nechat s podivínem v pokoji.
Nakonec se ale narovnám a vycouvám z pokoje, abych se začal procházet po jeho pracovně.

Založím si ruce na prsou a pomalým krokem procházím po místnosti. Co tam dělá tak dlouho?!
Očima občas zabloudím i ke dveřím, kde jsem mu nechal Lerien. Popadá mě vztek na všechny a všechno. Na sebe, že jsem to nechal dopustit, na něj kdyby ji hodlal něco udělat, na Sašu který se tváří jako ztělesnění Dobroty.

Pak se k nám stařec vrátí a pronese nicneříkajících pár slov o Lerien. No to nevím jestli i bude stačit. Ale začne hned zase mluvit dál a Saša mu i odpoví.

Prohlédnu si jednoho i druhého a pak rukou chytím Jakuba za rameno a schovám si ho za sebe. Ruce si pak zase založím.
„Gabriel.“ představím sebe krátce. Dál k tomu nevím co dodat. Důvod? Důvod … starostlivost, obavy … nebo jen ten důvod na velké L? Co mě přivedlo?

Nechám přemýšlení nad důvody návštěvy, protože vím že je jen jeden...jen jedna.

„Uzdravíš ji?“ zeptám se drze a sleduju mistra odhodlaným pohledem.

Vypravěč - 16. října 2017 20:27

Mistr Ulm

Rytíř nevypadá, že by to byla jen nějaká mechanická hračka. Když pak v mistrově pracovně sejme z hlavy helmu a odloží rukavice, je jasné, že je to vskutku člověk z masa a kostí. Že už prošel i nějakou tou šarvátkou dokazuje i dlouhá jizva na pravé tváři. Zůstane stát kousek od dveří, snad tak, aby nemohl nikdo odejít?

Mistr Ulm se trochu usměje a promne si vousatou bradu, když ani od jednoho z vás nedostane pořádnou odpověď na svou otázku a naopak se dočká jen další otázky a ještě toho, že by ho snad Gabriel před ním chtěl bránit.

"Nejsem léčitel, ale s tou horečkou si poradím. Pak už to bude jen na ní. Nemusíš mít ale obavy,
bude v pořádku, to ti mohu slíbit." Na chvíli se pak odmlčí a přejde k oknu, ze kterého chvíli kouká ven.

"Dole oháněli jste se královým jménem a teď najednou nechce se vám nic říci? Vím, že opatrnosti není nikdy nazbyt, snad bych ale směl znát to, proč jste zde. Náhoda vás sem jistě nezavedla. Lidé se těmto místům raději vyhýbají a kdybyste se někoho ptali na léčitele, tohle by bylo poslední místo,
které by vám doporučili."

Pak se znovu otočí k vám a přejede všechny pohledem.
"Nemusíš ho schovávat." pokyne pak ještě hlavou k Jakubovi, který zvědavě vykukuje zpoza Gabrielových zad.
"Klenot, který má i jeho moc je sice zajímavá, ale já nejsem ten, před kterým byste se měli bát.
Nebudu vás zde ale držet, pokud budete chtít odejít, můžete kdykoliv. Jen mladá dáma by si měla skutečně trochu odpočinout a vám by snad teplé jídlo a spánek v suchu mohl také přijít vhod."

Vypravěč - 16. října 2017 21:04

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Na nové tábořiště

"Rád bych si s tebou promluvil, až bude trochu více klidu, teď není času nazbyt. Postarej se o něj během cesty, chlapi ti budou k ruce, kdybys něco potřeboval."

Pak už tě opustí a pobíhá chvíli tady a chvíli tam, aby udílel rozkazy. Marodéři postupně opouštějí vaše dočasné útočiště. Ondřej zůstane až do poslední chvíle a pak vyrazí s vámi, s poslední skupinou, která zde ještě zůstala.
Únik noční tmou před slídivými zraky vojáků a navíc se zraněným dá všem docela zabrat. Začíná svítat, když si dovolíte na chvíli zastavit. Ondřej si k tobě přisedne.

"Snad teď budeme mít chvíli klidu. Tak tedy, chlapi zjistili, že vojáci pátrají po nějakém děvčeti jménem Marion. Měla by to snad být nějaká zpěvačka či tanečnice v nějaké zapadlé krčmě kdesi ve Veligradu. Pokud se po ní ohlížejí Dobrogostovi vojáci bude to nějak důležité snad i pro nás. Pokud by sis troufl vydat se na cestu, trochu se poptat a zjistit, proč ji hledají případně ji přímo přivést. Tobě by se to snad mohlo podařit, aniž bys u toho vzbudil nežádanou pozornost." koukne na tebe, co na to říkáš.

"Do ničeho tě ovšem nenutím, rozhodni se, jak uznáš za vhodné." dodá pak ještě.
"Jen bys nemusel na rozdíl od nás být tolik nápadný."

Saša - 18. října 2017 20:45

U mistra Ulma

Z rytíře se skutečně vyklube normální člověk. Když si sundá helmu, zatvářím se trochu zklamaně. Tohle je takové obyčejné. Kromě toho, kdo by dobrovolně setrvával ve společnosti samotářského starého muže, který bádá nad kdoví čím. Jeho tvář dává i tušit, proč nosí helmu. Asi o další podobný šrám nestojí. Přesto z jeho držení těla je mi jasné, že Gabriel může být rád za přerušený souboj. Jeho pozice u dveří dává najevo, že dokud mistr Ulm neřekne, tak odtud nikdo neodejde. Nakonec zamířím se posadit po krátké prohlídce vybavení a Ulmovu ujištění, že Lerien bude v pořádku. Vůbec v takovém stavu nemusela být, ale to se dřív dočkám koně z vyšlechtěného válečného chovu než poslouchajícího zákazníka.

,,Královým jménem se oháněl pouze on. Já jsem jen žoldák, který plní rozkazy toho, kdo ho platí." podotknu na Ulmovu řeč o tom, co nás sem zavedlo. ,,Ale kromě toho si nemyslím, že je důležité co nás sem zavedlo. Očividně víte o klenotech a považujete to za věc skutečně reálnou." pokynu rukou směrem k Jakubovi, kterého lapka schovává za sebou. I kdyby to Ulm nepoznal od pohledu, tak už jen použití flétny předtím mu muselo dát určité vodítko. Nepodceňovat schopnosti a znalosti starých lidí. Také to může být to poslední, co člověk udělá.

,,Já osobně neodejdu dříve, než bude ta dívka v pořádku a sama bude chtít odejít. Nebo jestli ji zase někdo zraněnou bude tahat někde do noci." loupnu okem po Gabrielovi. Skoro bych si přál, aby se pokusil Lerien unést starému mistrovi a jeho ochránci zpod nosu, protože bych za to moc nedal, že za dveřmi pokoje jsou nějaké padací dveře do šatlavy. Ulm na mne působí dojmem, že by takovou past považoval za velmi zábavnou.
,,Odpočinek a možnost přespat na klidném místě bych uvítal a budu za to vděčný. Ale pokud jde o informace, asi budete muset počkat, až ona přijde k sobě. Sám vám mohu říct jen věci o sobě, nemůžu z profesního hlediska mluvit o čemkoliv, co se týká jí." sdělím starému Ulmovi konverzačně, trochu zaujatě. Ale jsem unavený a vítám možnost teď alespoň sedět a nechat nohy odpočinout.

Gabriel Gallagher - 20. října 2017 19:42

… Teploučko a klídek …

(věž – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Rytíř si odloží svou helmu a konečně ukáže svou vlastní tvář. Pousměju se na něj jedním koutkem a spiklenecky na něj nadzvednu obočí. Tyhle ozdoby těla mi taky něco říkají. Možná bychom mohli někdy probrat jejich původ nad něčím k pití … ale teď!

Otočím se zpět na staříka a s nadzvednutým obočím, nedůvěřivě, poslouchám jeho slova.

Lerien bude v pořádku a to je hlavní. Pomalu přikývnu, snad se mu v tomhle dá věřit.

Ano, dole jsem se oháněl … ale jen proto abych se nemusel ohánět mečem po tvým kamarádovi.
Široce se usměju, jako lišák když najde v trávě nastražené oko, a vyhne se mu jen o pár centimetrů.
„Mě to tu připadá jako ...“ začnu mluvit spolu se Sašou, ale slova mi uváznou v hrdle po tom, co jich vyplivne on o něco víc.
Nechápavě se na něj podívám … Sakra! Takže už nejsme tým? Vlastně, ani jsme nikdy nebyli.

Pak jen zatřepu hlavou a nechám další mluvení na něm. Vypadá, že k tomu má vlastně co říct. Víc než já. Já bych raději šel do pokoje k Lerien. Jen kvůli ní tady jsem. Kvůli tomu, že jsem ji neuhlídal. Klenoty si klidně nechejte.

Zase se klidně usměju a nechám Jakuba schovaného za mnou. Když bude velmi chtít, držet ho nehodlám, ale jen tak pustit taky ne.

Pak pokývám na všechna slova a musím zavřít oči, abych se nemusel na Sašu dívat. Moc dlouho bych to nevydržel a mohl bych se nepatřičně projevit. Lerien si to nepřála a tak se raději otočím od něj.
Podívám se na staříka.
„Když tedy dovolíš a tvá velkorysá náruč nás uvítá – odpočineme si a ráno ti vypovíme důvod naší návštěvy. Všichni si odpočineme, budeme mít jasnější mysl a lepší náladu.“ společensky se usměju.
Slova, slova, slova a ráno uvidíme co bude. Jestli nás do té doby neotráví…

„A teď …“ nadechnu se nosem a rozhlédnu se kolem „… šel bych se podívat na naší Krásku, když dovolíš.“ usměju se a vyrazím k pokoji, kde uložil Lerien, abych ji zkontroloval.

Vypravěč - 21. října 2017 14:32

Mistr Ulm

Mistr Ulm se jen usměje, když Saša začne mluvit a pohledem přejede z jednoho na druhého. Jen trochu pokývá hlavou a pak pokrčí rameny.

"Není-li to důležité...Ale ona je pro vás klenotem nejdůležitějším. Ponechte si svá tajemství, nebudu se tedy ptát, všechno má svůj čas." promluví pak a ještě chvíli si vás měří zkoumavým pohledem. Beztak nemůžete se zbavit dojmu, že o vás ví víc, než vy sami snad jen tušíte.

"Přijměte tedy mé skrovné pohostinství a odpočiňte si. Nechám vám sem donést něco k jídlu. Kdybyste snad něco potřebovali, obraťte se na něj, bude přede dveřmi pokoje. Přijdu se na mladou dámu později ještě podívat."

Nic nenamítá, když se Gabriel chystá za Lerien. Sám pak pokoj opustí. Černý rytíř za nedlouho donese něco k jídlu i k pití a pak vás opět opustí.
Jakub chvíli zvědavě okukuje vybavení pracovny a laboratoře v jednom a pak se usadí na parapetu okna, aby mohl vyhlížet ven.
"Proč mu neřekneme, co hledáme?" ozve se pak, aniž by použil své flétny stále přitom koukaje z okna.

Pak se ozve i Rob. "Ne, že by mi do toho něco bylo, ale co vy dva to spolu máte? Neměli bychom spíš táhnout za jeden provaz?" osmělí se zeptat. Očividně mu stále nejde do hlavy vaše chování.

Lerien klidně oddechuje na lůžku. V pokoji voní to po nějakých bylinkách. Dokonce trochu se jí vrátila barva do obličeje. Děvče spí spánkem, který uzdravuje. Trochu se v posteli zavrtí a ústa se pohnou, jakoby chtěla něco říci.

Saša - 24. října 2017 23:41

Ve věži

,,Pro nás nevím, já se od královského trůnu poněkud distancuji. Ale jednou spolu máme dohodu, takže se jí budu držet. Neberte to jako formu neúcty k vám, ale jako respekt kodexu mojí práce." odvětím Ulmovi. Mám rád princip svojí práce a není potřeba, aby si to nějak starý Ulm zaměňoval. Jeho pohled mi říká, že se spíše jednalo o společenský zájem a myslí si své.

Zůstanu sedět, když Ulm odejde i s rytířem. Zůstávám sedět a odpočívám, teď už stejně ničemu moc nepomohu, což mne irituje. Ale kvůli únavě se tím nenechávám ani moc unášet. Gabriel se odebere zase k Lerien ve vedlejším pokoji. Asi ho snad aspoň žere svědomí z toho, že pod jeho dohledem skončila v takovém stavu. Vstanu až když se Ulmův rytíř vrátí s jídlem a něco málo si naberu.

,,Ty mluvíš?" stočím pohled na Jakuba, který se poprvé v mojí přítomnosti vyjádřil jinak než flétnou. ,,K tvojí otázce, nemyslím si, že by to nevěděl. Když Gabriel neumí mlčet a vyžvanil mu, že je to Lerien, určitě si dal dvě a dvě dohromady." odpovím na jeho dotaz. Nevím co si o Ulmovi myslet a jeho pravé záměry se dozvíme asi až se Lerien dá do pořádku. Do toho se ozve Rob se svým dotazem, nad kterým se chvíli zamyslím.

,,Já táhnu za ten provaz, za který táhne Lerien. Možná nesouhlasím s některými jejími rozhodnutími, ale respektuji je i její přání. Což se o Gabrielovi říci nedá. Ale rozhodla se vzít si jako ochránce na tu cestu jeho a i to respektuji, nehledě na to, jak dopadla. Navíc nám zamlčel její zranění, které jsem mohl ošetřit. Protože někteří z nás se učili, jak podobné věci léčit i v polních podmínkách namísto toho, jak okrádat jiné lidi." odfrknu si nad tím, za jaký považuji Gabrielův styl života.
,,Ale věřím tomu, že za to může pouze jeho neznalost a nikoliv úmysl jí ublížit." usadím se zpátky a zívnu. Z pláště si vytvořím provizorní polštář, který si uložím pod hlavu. ,,Pokud má ještě někdo nějaké otázky, tak až později. Myslím, že spánek nám prospěje všem." pronesu už znovu s očima zavřenýma a pokud mě nikdo nebude rušit, nechám se pomalu ukonejšit ke spánku.

Gabriel Gallagher - 25. října 2017 20:20

… ve výškách …

(věž – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Pozvednu na mistra obočí, když mi vlastně dovolí jít za Lerien a navíc uzná i drobný nárok na mlčenlivost. Stejně bych mu sám asi nic nevyprávěl. Ne dokud se Lerien neprobudí …

Opustím skupinu a ani nevnímám co se kolem dělo. Lehce otevřu dveře a vejdu do pokoje kde leží Lerien abych za sebou zavřel pomalu a tiše dveře. Snad by ji to neprobudilo, ale jeden nikdy neví.
Pak pomalu přejdu až k jejímu lůžku abych se nakonec klekl na kolena a lokty se opřel vedle ni.

Prohlížím si ji jak klidně leží, potřebovala si odpočinou a já potřebuju aby byla zase v pořádku. Je má vina, že se ji tohle vše stalo.
Prohlédnu si i její ránu na stehně, ale to mě jen přivede k výčitkám.
Zatnu dlaně vztekle v pěst a na chvíli zavřu oči. Zhluboka se nadechnu a pach bylin všude kolem má příslib brzkého uzdravení.
Povolím a otevřu oči abych ji pak lehce chytil její dlaň do své. Potřebuju ji držet a potřebuju ji cítit. Možná by s tím ani nesouhlasila … nemáš na výběr Krásko.

„Promiň mi.“ pronesu mrzutě do ticha a jejímu obličeji. Druhou rukou ji přitom lehce přejedu po čele a vlasech, trochu po jejích lehce špičatých uších.

Nemám chuť na jídlo a myšlenky na spánek vzala tahle věž po větru pryč. Ale tělo se hlásí o odpočinek. Uvolním se a opřu o postel, abych takhle vydržel dokud se snad neprobudí nebo dokud nebudu mít dostatečný důvod odejít. A to mít jen tak nebudu. Nebudu.

Vypravěč - 26. října 2017 10:51

Ve věži

Jakub jen trochu rozpačitě kývne a pokrčí rameny. Jakoby jeho samotného překvapovalo to, že je schopen s ostatními mluvit i jinak než prostřednictvím své flétny. Usadí se na parapetu okna a dívá se ven, kde se začíná mlha pomalu protrhávat a odhaluje tak pohled na řeku hluboko pod vámi.

Rob poslouchá Sašovo vysvětlení a ukusuje přitom něco z jídla, které vám bylo přineseno. Něco si pro sebe tiše zamručí pod vousy, ale dál už se na nic neptá. I on se nakonec nechává ukolébat únavou a usne stejně jako malý Jakub schoulený u okna i Gabriel strážící svou spící princeznu.

Je to po dlouhé době opravdu klidný a ničím nerušený odpočinek, kterého je třeba využít. Spánek nerušený ani hlídkami ani obavou z vojáků. Není proto divu, že probudí vás až ráno vrznutí otevíraných dveří a vůně servírované snídaně.

Mistr Ulm vás s úsměvem pozdraví a popřeje dobrou chuť. Můžete si všimnout, že Jakub v místnosti nikde není. Mistr Ulm pak tiše vstoupí do pokoje, kde včera zanechal Gabriela a Lerien.

Ještě než Ulm vstoupí do pokoje, Lerien se pomalu probere. Gabriel ještě spí opřen o kraj postele stále svírající její dlaň. Děvče druhou rukou přejede lehce po jeho vlasech snad aby ho opatrně vzbudila.
"Gabrieli, Gabrieli, kde to jsme?" promluví na něj, když se jí podaří probudit jej.
Vypadá podstatně lépe než včera večer. Vymaní svou ruku z jeho sevření, nevypadá to ale, že by se proto nějak zlobila nebo se cítila dotčeně. Vytáhne se na rukou tak, aby se mohla opřít zády o zeď a rozhlíží se po pokoji, ve kterém se právě nachází.

Chvíli po té do místnosti vstoupí mistr Ulm.
"Dobré ráno, vidím, že mladá dáma už je na tom lépe, to rád vidím." překontroluje pak zranění, vymění obvazy i jakýsi obklad z bylinek a pak pokračuje dál.
"Zvládnete snídani s námi, abychom si mohli promluvit?"

Lerien jen kývne hlavou a pomalu se sune z lůžka hledaje Gabrielovu pomocnou ruku, aby se o něj mohla opřít.

Saša - 26. října 2017 21:02

Ve věži

Usnul jsem velice rychle. Probudím se až po nějaké době, když mne probere ztuhlost a sundám ze sebe alespoň zbroj, kterou uložím vedle na zem. Všechno to dělám poněkud v polospánku, takže mi netrvá dlouho znovu se ukolébat do spánku. Tentokrát není ničím rušený, žádné nenadálé události, žádné divné sny.

Probudím se v poněkud křivolaké poloze, do které jsem během spánku sklouzl. Uvědomím si, že mne probudil nějaký zvuk v místnosti a hlas starého Ulma.
,,Dobré...." pozdravím rozespale a se zívnutím si protáhnu ruce. Vzduch místnosti je naplněný vůní snídaně. Zajímalo by mne, o co vlastně mistru Ulmovi jde. Naberu si trochu snídaně a rozhlédnu se po místnosti. Je tady jenom Rob.
,,Kde je ten kluk?" zeptám se, když ho ani druhým přezkoumáním místnosti nenaleznu. Gabriel bude patrně pořád vedle u Lerien. Tam zamíří za chvíli i mistr. Rád bych věděl, jak na tom Lerien je, ale tam by teď asi bylo už trochu těsno. A půlelfka asi taky nepotřebuje mít hned po probuzení kolem sebe takové divadlo.

Gabriel Gallagher - 26. října 2017 23:53

… Bdělé sny …

(věž – Lerien, Saša, Rob)

Už nějaký čas mé tělo neodpočívalo tak klidně a zároveň tak …
… nepohodlně.

Jsem ztuhlý a bolí mě snad každý jeden sval a kloub, když si uvědomím že je zřejmě čas otevřít oči a zase vztávat.
Cítím její lehký dotek na vlasech a stisk své ruky kolem té její. Usnul jsem a spal schoulený u postele celou noc.

Zamručím na znamení toho, že jsem se probudil a vlastně ani nechci otevřít oči a zjistit, že na tom asi nebude dobře. Že to vše nebyl jen sen, ale mizerná realita, která se zase vrátila nakopat mě do slabin a svědomí.

Promluví na mě a já s hlubokým unaveným nádechem zvednu hlavu abych se na ni podíval. Musím se usmát, protože vypadá líp. A co víc, vypadá nádherně …

Snaží se vytáhnout ruku a já ji jen lehce pustím, jako kdyby to snad bylo jen nedopatření, že jsem se ji dotýkal.
Uhladím si vlasy a lehce si odkašlu, když si protahuju ztuhlá záda.

„Kde by – spolu v pokoji.“ pronesu s lišáckým úsměvem. Jsem tak rád, že vypadá líp.
Pak ale pronesu o něco vážněji, když se zvedám opřený o kraj postele
„Došli jsme k mistru Ulmovi, do jeho věže.“

Narovnám se do výšky a protáhnu si i ruce nad sebe a to už vchází Mistr aby se postaral o Lerien.
„Dobré, dobré.“ pousměju se na něj a odstoupím stranou, aby se mohl postarat o Krásku. Mezitím se rozhlížím po místnosti a snažím si protáhnout krk a záda.

Příště si lehnu do postele, už jsem starý na tyhle srandy.

Když ji Mistr ošetří otočím se zase k Lerien a se zvednutým obočím chvíli sleduju, co to vlastně chce. Ruku? Vážně?

Mile se usměju a sehnu se k ní, abych ji vzal do náruče a zase ji zvedl a donesl vedle do pokoje. Tvářím se při tom velmi vážně. Přeci jen – nesu Princeznu. A krásnou princeznu.
„Spala jsi dobře?“ zeptám se společensky, když ji nesu do vedlejšího pokoje, abych ji posadil ke stolu.

Rozhlédnu se po pokoji, všechny si přeměřím, ale někdo chybí. Jakub?

Zamračím se a s Lerien v náručí se zastavím
„Kde je Jakub?“ zeptám se trochu rozladěně všech okolo a podezřívavě se podívám i po Mistrovi.

Takhle Lerien z rukou jen tak nepustím.

Vypravěč - 27. října 2017 13:00

Ve věži

"Nemám tušení," odpovídá Rob na Sašovu otázku po malém Jakubovi a trochu pokrčí rameny, "když jsem se probudil, už tu nebyl. Nejspíš se někde jen toulá. Malí kluci bejvaj zvědaví." nadhodí svou domněnku a nabídne si z přinesen snídaně.

Lerien se trochu zaškaredí, když dostane prostinkou odpověď o tom, kde se nachází, pak jen spokojeně přikývne. "Jak dlouho jsem byla mimo?" dožaduje se pak dalších odpovědí, ale Ulm jen odpoví, že to teď není důležité a promluví si později, pak se věnoval jejímu zranění.

Děvče se pak trochu vzpouzí, když ji Gabriel opět bere do náruče, aby jí přenesl do pracovny, očividně už je je jí opravdu lépe.
"Nepotřebuji neustále nosit, už je mi fajn, zvládla bych to." Na jinačí protesty se ale nezmůže, takže nakonec odevzdaně skončí v jeho náruči.

Mistr Ulm se jen trochu usměje na podezíravý Gabrielův pohled.
"Nemusíš se obávat, nenmám zájem na tom komukoliv z vás nějak ublížit, kdybych chtěl, měl jsem k tomu už mnoho příležitostí, nemyslíš?" pronese a pak pomalu přejde k oknu, které otevře. Z venku sem dolehne zvuk jeho flétny. Sedí na jedné z polorozpadlých zdí a hraje. Nad nádvořím se vznáší hejna vran, skoro jako by tančily na tu melodii, která sem zaznívala. Nedaleko od něj stojí rytíř v černém zaposlouchán do podmanivé melodie.

"Vidíš nic mu není, jen ho nebavilo sedět uvnitř a není sám, nic se mu nestane." dodá pak ještě a okno opět zavře.

"Gabrieli, mohl bys mne prosím postavit na zem?" dožaduje se už o něco důrazněji Lerien, které zjevně není příliš příjemné, že je neustále v jeho náruči.

Mistr Ulm se usadí u stolu a pokyne vám, abyste učinili také tak.
"Nuže, odpočinuli jste si? Můžeme si teď v klidu promluvit. Je ještě něco s čím vám mohu být nápomocen než jen nabídkou tohoto skrovného přístřeší?"

"Něco hledáme a určité indicie nás dovedly až sem." promluví pak Lerien a lehkým kývnutím dává svolení k tomu, abyste snad mluvili otevřeně.

"Takže dcera Dobrogostova dcera si žádá to, co jí právem patří?" Při jeho slovech vzpomene si Gabriel na poselství od poustevníka.
"Jak mám ovšem vědět, že jste skutečně ti, za které se vydáváte?" přehlédne pak Ulm všechny přítomné.

Saša - 31. října 2017 19:27

Ve věži

,,Snad. Nakonec, nemá povinnost s námi zůstávat proti svojí vůli." mávnu nad tím nakonec rukou. O chvíli později se ve dveřích objeví znovu mistr Ulm a za ním Gabriel, nesoucí v rukách Lerien. Přijde mi, jakoby se snad bál, že jí ta noha upadne. Přitom to bylo právě tohle zacházení, které mohlo za její špatný stav. Ale podle výrazu v její tváři se jí toto zacházení také už moc nepozdává.

,,Dobré ráno Lerien. Rád vidím, že už ti je lépe." pronesu směrem k půlelfce. Jsem rád, že se cítí lépe, přesto nějaké přehnané nadšení ze mne nesrší. Pořád jedna moje část má za to, že si za to může trochu sama. Najala si mne na to, abych jí dělal doprovod a pak mne poslala pryč. Vím, že někomu se to může zdá divné, ale pro mě je takové rozhodnutí projevem nedůvěry. A to mne mrzí samo o sobě.

Lerien započne debatu s Ulmem ohledně naší návštěvy zde. Nevím, co přesně by chtěl starý Ulm slyšet ohledně toho, kdo jsme.
,,Nevím jak ostatní, ale u já nemám jak dokázat, že jsem kdo jsem. A vzhledem k mému povolání to ani není nutné." odvětím Ulmovi na jeho dotaz. ,,Lerien, máš ještě ten amulet?" zeptám se půlelfky, protože to je asi jediný důkaz, který má u sebe. Snad se někde po cestě neztratil nebo ho nenechali v táboře.

Gabriel Gallagher - 02. listopadu 2017 21:12

… nohama na zemi …

(věž – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Lerien se brání, ale mě to od úmyslu ji nést neodradí. Jen klidně zamručím a nesu si ji dál po svém.

Mistr mě ujistí, že Jakubovi se nic nestalo, ale nevím jestli se tomu dá věřit. Dokud neuslyším zvenku zvuky flétny. Nikdo jiný takhle kouzelně snad nehraje. Na chvíli mě to uklidní a zase postaví nohama pevně na zem.

Nadzvednu nedůvěřivě obočí nad hejnem vran kolem a nad slovy mistra, který zavírá okno. Ani tak ti pořád nevěřím.

Lerien mě vytrhne z myšlenek svou prosbou o to, abych ji postavil na zem. Spíš to zní jako rozkaz a tak se široce ušklíbnu.
„No, když tak hezky prosíš ...“ šibalsky na ni mrknu jedním okem.
Vypadá už mnohem lépe a tak snad zvládne chodit a udržet se. Určitě by to měla zkusit. Jsem tak rád, že se ji zranění zhojilo tak rychle.
Pomalu se ohnu a spustím Lerien jako krásný podzimem zbarvený list na klidnou hladinu. Taky nohama na zem. A chvíli počkám, aby se o mě opřela, ale rukama uhnu do strany aby bylo jasné, že už ji nedržím.
Jistě že bych ji raději svíral dál.

Počkám až se Lerien usadí a začnou spolu s mistrem diskutovat. Pomalu při tom přejdu k oknu a zahledím se dolů na Jakuba. Proč tak najednou utekl sám, hrát pro hejno vran a proč ho hlídá ten rytíř?

Ostatní zatím mluví o poslání a o tom, jestli se nám dá důvěřovat.
Poustevník mě na tohle upozorňoval. Vzpomínám na jeho divná slova, která mi nedávala smysl.

Na chvíli se otočím zpátky na skupinku a pak si přisednu ke stolu a pohodlně se usadím. Založím si ruce ledabyle na hrudníku.
Saša začne mluvit o amuletu a já se podívám lehce otráveně na něj a pak s klidným pohledem na Lerien. To jsem zvědav jestli ho mistrovi ukáže. Vypadala, že ji na něm velmi záleží.

Vypravěč - 07. listopadu 2017 20:55

Ve věži

Mistr poslouchá vaše vysvětlení a pohledem přejíždí z jednoho na druhého, snad jakoby rozvažoval, zda-li jste vskutku ti praví. S trochou starosti v očích pak sleduje Lerien, kterou Gabriel postaví na zem. Není to pevný a jistý krok a ještě ráda využije pomocné ruky, která je na blízku, ale jako obvykle tváří se tak, že je vše už v největším pořádku. Zdaleka nebylo, mistr to tušil, ale pro tuto chvíli nic neříkal.

Chvíli je pak ticho. Lerien váhá hledajíc oporu pohledem u Saši i u Gabriela. Ruka svírá její medailon, její malý poklad. Pak jen lehce kývne hlavou.
"Mám, jistě že ho mám." pomalu vytáhne madailon, rozepne a podá jej Ulmovi.

"Tady, to je jediné, čím bych se snad mohla prokázat. Pak už zbývá jen mé slovo. Ráda bych vrátila zemi klid, a to budu moci jen s klenoty."

Ulm si chvíli prohlíží medailon a znovu si vás všechny přeměří pohledem. Když jej vrátí Lerien, zdá se, že si trochu oddechla, když jej mohla znovu sevřít v rukou. Jakoby jí snad dodával klid a jistotu.

"Nu dobrá tedy, ač jste družina velmi prapodivná, snad vám jde jen o ušlechtilý cíl. Prozradím vám, kde najdete další z klenotů. V ruinách královského hradu Karlsburgu, v podzemí je tajná komnata, ve které naleznete Dobrogostův meč."

"Tam už jsem ale všechno prolezla a ...." namítne trochu překvapeně Lerien.

Mistr Ulm se trochu usměje, zvedne se od stolu a z knihovny vytáhne nějaké svitky, jeden z nich před vámi rozloží. Díváte se na nákres hradu.
"Na nádvoří" zabodne prst do nákresu, "je stará studna, v ní by se měl nacházet vchod do tajné chodby, která byla únikovou cestou pro hrad v dobách nebezpečí. V té chodbě hledejte tenhle symbol, za ním měl by být meč." dokončí svůj popis.

"Mohu vám být snad ještě něčím nápomocen?" ptá se dál, zatímco Lerien si se zájmem prohlíží nákres.

Saša - 09. listopadu 2017 21:18

Ve věži

,,Lidé téhle země si až moc potrpí na nějakých starých příbězích, když jim jde tolik o ty klenoty." pronesu do mezery, kdy Lerien předává Ulmovi svůj medailon. Vypadá poněkud nervózně, že jej musí dát z rukou a taktak, že ho starci nesebere ještě přímo z rukou, když jí ho vrací. Zdá se, že tento důkaz Ulmovi stačí, alespoň prozatím.

Po chvíli tichého vyčkávání se Ulm rozhodne nám pomoci. Alespoň to tak vypadá na první pohled, když nám řekne, kde se nachází další klenot.
,,Karlsburg možná je teď ruina, ale kdo ví, co se skrývá v jeho podzemí. Pochybuji, že s tou zraněnou rukou jsi byla schopná prohledávat zavalené chodby. Ale pokud jde o ten meč, odkud tak přesně víte, kde se nachází?" stočím pohled podezíravě na starce. Hlavou mi proběhne vzpomínka na moji noc na Karlsburgu. Ne že bych byl nějak pověrčivý, ale když už jsem ve snu viděl Jakuba i s tím mrtvým bardem, měl bych si na tohle dávat trochu víc pozor.

Dojdu se podívat na návrh hradu, abych věděl, kam přesně půjdeme. Věřím, že je ten nákres přesný, ale hledám nějaká hluchá místa, něco kde by mohly být tajné chodby a jiné "zákeřné" faktory.
,,Ještě něco ano. Existuje o Karlsburgu pověst zahrnující nějakého ducha?" zeptám se Ulma přímo. Pohádek je mnoho, ale zajímá mne, zda nás bude čekat něco podobného.

Gabriel Gallagher - 12. listopadu 2017 19:32

… vzhůru do studny …

(věž – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Během rozhovoru se tvářím lehce otráveně. Tyhle všechny řeči o klenotech a o tomhle cíli … nevím jak dlouho ještě budu dbát na to, že máme cíl. Možná jen Lerien …

Sleduju jak předá svůj poklad Mistrovi a jak on si jej prohlíží.

Pak si vytáhnu nohy na stůl a zapřu se do židle, abych se začal lehce houpat. Hlavu si složím do dlaně a poslouchám o tom, kam nás cesta vede dál.

Hrad … meč … a to určitě nejhorší – nebude tam ležet jen tak.

Pak otevřu oči, když Mistr prochází kolem aby z knihovny vytáhl nákresy a ukázal je Lerien.
Nákresy, to je moje oblíbená zábava na klidné večery. Je pravda, že ale nákresy domů, kde se dá něco ukrást … tedy uklidit.
Sundám nohy dolů na zem a nadzvednu na Lerien pobaveně obočí.

„Fajn … takže vlezem do studny, odvalíme označenej kámen a když bude všechno takhle podle plánu – získáme meč, že?“ široce pobaveně se usměju.
A teď řekni – proč tohle celé pořádně smrdí průšvihem!

Zvednu se na nohy zrovna když Saša začne mluvit o duchovi. Vrhnu na něj otrávený pohled, ale hned se vzpamatuju a zase se pousměju. Mile a vlídně.

Rozpřáhnu ruce doširoka a otočím se k Lerien, pohledem ji naznačím, že si může zase vyhupnout a já ji odnesu „Ne? No dobrá … na kolenou tě prosit nebudu Krásko.“ pokud tedy opravdu nechceš, udělal bych to. Udělal bych to rád.

Pak se otočím do okna a hvízdnu na Jakuba.

„No, díky ti … Mistře, za rady a přístřeší. Potěšili jsme tvou samotu a je čas se zase vydat dál.“ rozhlédnu se po ostatních. Už bych šel.

Lerien - 15. listopadu 2017 19:18

Na Karlsburg

"Když je zem zmítána válkou, lidé se upírají k legendám." odpoví mistr Ulm Sašovi.
"Ještě existují lidé, kteří pomáhali klenoty kdysi ukrývat." usměje se trochu tajemně.
"Já sám nevím o žádné, ale je to ruina s ne příliš slavnou historií a hlavně koncem. Těžko říci, nevím-zdali zrovna duch, ale úplně vyloučit se to nedá." pokračuje pak dál a koukne snad trochu opatrně po mně. Po tom, co jsme potkali v hrobce už ale nic nenamítám.

Vlastně je tam spousta míst, kde by se něco či někdo mohl skrývat. Všechny tajné chodby, co tam byly také neznám a ty, co znám už možná ani nebudou použitelné... přemítám při prohlížení plánku.

"Tak nějak." ušklíbnu se pak trochu na Gabriela. Vlastně by mi ani nevadilo, kdyby alespoň jednou něco vyšlo takhle hladce...

Lehce pak zakroutím hlavou, když Gabriel znovu nabízí svou náruč.
"Nepotřebuji nosit, zvládnu to. Jen mi pomoz vstát." vztáhnu k němu ruku. Po pravdě se trochu obávám jízdy na koni a schodů téhle věže, ale nějak to půjde. Bude muset.

"Jen na ni dávejte pozor, horečku jsme srazili, ale ještě to bude chvíli trvat, než se rána zcela zahojí, nejsem žádný léčitel." dodává pak ještě mistr Ulm.
"Postarali jsme se o vaše koně, můj společník vás doprovodí. Mohu vám popřát jen hodně štěstí a těšit se, že se třeba jednou potkáme za příjemnějších okolností. Bylo mi ctí, madam." s lehkou úklonou loučí se starý alchymista.

Tušila jsem, že schody dolů budou problém, ale ne že až takový. S kamennou tváří pajdám se dolů snažíc se tak přesvědčit ostatní, že je vše v pořádku. Co chvíli ovšem musím se chtě nechtě zastavit a na okamžik odpočinout. Do háje...

Jakub už čeká dole. Vypadá vcelku spokojeně a s úsměvem sbíhá schody dolů k řece. Za to mě další schody přidělají spíše vrásky.

O koně bylo skutečně dobře postaráno. Rytíř doprovodil nás až dolů a pomohl nasedlat mého koně. Dokonce nám předal i nějaké zásoby na cestu.

"Tak pánové, jak dál? Pojedeme sami nebo se budeme vracet pro ostatní? Možná že čím méně nás bude tím menší budeme budit pozornost." nadnesu pak ještě, abychom se trochu domluvili, co dál.

Saša - 20. listopadu 2017 20:38

Věž - směrem k zřícenině

,,Spíš by se lidé měli vyjádřit, koho vlastně chtějí a ne čekat, co jim bude určeno." vyslovím svoji domněnku nad Ulmovou odpovědí. Podezíravě si jej přeměřím po jeho další poznámce, ale nekomentuji. Možná chce být jen zajímavý, ale i kdyby za tím myslel něco víc, nesejde na tom. Ne teď.

Překontroluji, zda mám všechny své věci, ještě si vezmu kus žvance z tácu a zamířím ke dveřím. Vidím, že Lerien pořád dělá problémy chůze. Ránu na její noze jsem si sice prohlédl jen letmo, ale bude potřebovat ještě nějakou dobu léčení.
,,Díky mistře Ulme za vaši pomoc. Snad vám bude v brzké době oplacena." rozloučím se se staříkem a zamířím ze schodů dolů. Když se otočím, abych viděl, jestli už ostatní jdou, vidím jak se Lerien trajdá dost neobratně. Zamířím k ní a vsunu jí ruku pod paži, aby nemusela došlapovat na zraněnou nohu.
,,Tvrdohlavost má mnoho výhod, ale teď je nutné, aby se ta noha co nejrychleji uzdravila a neomezovala tě. Může na tom záviset nejenom tvůj život, ale i ostatních." upozorním Lerien bez výrazu. ,,Cestou ti vyrobíme nějakou berly." dodám ještě. Nejsem si jistý, jak moc je jí moje blízkost proti srsti, ale aby si ránu roztrhla ještě než vůbec sejdeme schody, to taky nepomůže.

Pokud moji pomoc odmítne, jen pokrčím rameny a nechám ji sejít schody svým tempem.
,,Díky rytíři. Jak se vůbec jmenuješ?" zeptám se strážce starého Ulma, když nám předává věci. Na to se otočím k Lerien, která vysloví dotaz, jak pokračovat dál.
,,Já jsem pro to, aby Rob zamířil zpátky k Ondřejovi. Musíme mu dát vědět, co a jak." podělím se s ostatními o svůj úhel pohledu. ,,Pokud jde o Karlsburg, těžko se na to můžeme nějak víc připravit. Lano do studny máme a co nás tam čeká je jen otázka náhody. Možná vojáci, možná duchové, možná nic."

Gabriel Gallagher - 24. listopadu 2017 21:15

… vzhůru do studny …

(věž – Lerien, Jakub, Saša, Rob)

Tiše poslouchám řeči, které se ještě o klenotech vedou a dlaní si protřu strniště na bradě.

Možná, že cestou ztratíme směr … potutelně se sám pro sebe pousměju.

Lerien odmítne zvednou do náruče a nabídne alespoň alternativu.
Široce se usměju a vezmu ji za vztaženou ruku a potáhnu ji nahoru. Nepřestanu tahat dokud se společně nesetkají naše těla. Tak Krásko, tohle si nemůžu odpustit.
Pak se jen nevinně pousměju a zakroutím hlavou. Jako kdyby za to snad mohla sama Lerien.

Mezitím než jsem se vrátil od okna, už se Saša vrhl k Lerien aby ji pomohl ze schodů. Narovnám se do výšky a zhluboka se nadechnu nosem.

No, brzdi kamaráde …

Sejdu schody dolů s kamenným výrazem v obličeji. Tvář se mi změní až když jsme dole a uvidím Jakuba, na kterého se povzbudivě ušklíbnu.
Doprovod nám dokonce dělá sám rytíř. A to se chtěl na začátku prát …

Když sejdeme dolů, připravím koně a zavolám Jakuba abych ho vysadil nahoru do sedla.

Pak se vydám zase k Lerien „Čím méně nás bude … jsem pro. A teď hup nahoru Krásko.“

Kývnu směrem k koní a nabídnu ji podpěru, aby se mohla dostat nahoru.
„Zvládneš to sama?“ zeptám se o poznání tišeji a klidněji jen Lerien a zvednu k ní pohled. I když to tak nevypadá, tohle mě bude pronásledovat ještě nějakou dobu. Viním se za to, co se stalo.

Kupodivu i Saša mluví rozumně a tak na jeho slova nic nenamítám. Ani nic neříká a vlastně se ani nijak netvářím. Jen sleduju Lerien, jestli opravdu zvládne jet na koni sama.

Lerien - 27. listopadu 2017 19:56

Na Karlsburg

Pomalu krůček po krůčku a tvářit se, že je vše v naprostém pořádku. Jenže při každém kroku mám pocit, že mi do nohy někdo vráží dýku. Proto ani nijak neprotestuji, když Saša přispěchá s pomocnou rukou a vděčně se na něj usměju. Pajdat o berlích se mi tedy zrovna dvakrát nezamlouvá, ale teď radši nic neříkám, o tom si ještě promluvíme.

Nechám si od Gabriela pomoci do sedla. Do háje... Stisknu rty a sevřu na okamžik pevně hrušku sedla, dokonce opominu se i zlobit za oslovení Krásko.

"Možná bych byla jistější, kdybys jel se mnou." hlesnu pak tiše v odpověď Gabrielovi, aniž bych se na něj podívala. Nemám ráda, když se musím na někoho spoléhat, ale musím si přiznat, že tohle jen tak nepůjde a ohrozila jsem je už dost. Kdybychom měli jet rychleji než krokem, v sedle bych se asi moc neudržela.

"Jo, asi by měl vědět, kam máme namířeno a co je v plánu." souhlasím se Sašou.
"Možná by tedy bylo lepší poslat s ním i Jakuba." reaguji na Gabrielovu poznámku o tom, že bude lépe, když nás bude méně a teprve teď se na něj podívám. Na jednu stranu mne hrozně rozčiluje a na druhou stranu jsem za jeho společnost ráda.

Pohledem zase rychle uhnu a raději pokračuji dál.
"Nevíme, co nás tam bude čekat a bezpečnější to pro něj jistě bude v táboře. Flétnu už snad potřebovat nebudeme." Pro Jakuba tu moc bezpečno opravdu nebude, ale když si ho pošlu pryč, zůstanu tu s těma dvěma sama.

Pomalu vyrazíme. Ještě chvíli máme s Robem společnou cestu, takže se všichni mohou případně vyjádřit k další Jakubově cestě. Krákání vran za chvíli už není slyšet. Cesta nás vede podle řeky. Je docela pěkný den. Kraj je prozatím liduprázdný. Do těchhle končin moc lidí nezabloudí. Až když se dostaneme dál od bludiště skal kolem řeky, ve zvlněné krajině před vámi už jsou zase vidět políčka kolem menších vesnic. Rob vás už dávno opustil. Cesta před vámi ztrácí se mezi několika domky jedné z menších vesnic roztroušených kolem.

Saša - 03. prosince 2017 17:23

Znovu na cestách

Alespoň ze schodů se Lerien nechá vést. Mám dojem, že byla vychována tak, aby se vždycky o všechno postarala sama, především o sebe. Ale taky by se měla naučit, že někdy je potřeba nechat nějaké věci na ostatních. Její vděčný úsměv jí však neopětuji, měl bych se vrátit od toho osobního přístupu k více profesionálnímu. Nejsem tady, aby mi byl někdo vděčný, ale protože sem se rozhodl Lerien pomáhat a také se zapojit do pátrání po klenotech.

Dole už půlelfku pustím, aby se mohla, v rámci svých možností, volně pohybovat. Zdá se, že ostatní s mým návrhem ohledně Roba souhlasí. Hádám, že mu odlehlo při pomyšlení, že nebude muset být součástí téhle divné skupiny ještě dál. Ovšem co s Jakubem, k tomu se nevyjadřuji. V táboře to pro něj bude bezpečnější než zde, ale nejsem si jistý, jak moc se mu bude chtít od nás jít pryč. Nebo spíše od Gabriela, ke kterému ulpěl. Ale snad mu lapka dokáže vysvětlit situaci.

Cesta podél řeky ubíhá v poklidném dni. Jednoho by to až ukolébalo k letargii, ale můj zrak bloudí po krajině, vyhlížejíc možná nebezpečí. Ať už jde o vojáky nebo přírodní překážky. Vzpomenu si i na ony vojáky, kteří jsou teď v milosti či nemilosti církve. Nejsem pobožný, ale za tohle bych asi měl v nějakém městě navštívit kostel.
Když se dostaneme na dohled vesnic, kterých v tomto kraji leží vícero, ohlédnu se na Lerien s Gabrielem.
,,Zamíříme do některé z těch vesnic nebo pojedeme přímo?" zeptám se na další cíl cesty. ,,Možná zajet do hostince a zjistit tam nějaké informace o tom, co se tady v poslední době dělo?"

Gabriel Gallagher - 06. prosince 2017 21:58

… cestou dál a dál …

(rozdělení a vesnička – Lerien, Saša)

Ruce mám stále opřené do sedla, když mi navrhne, abych jel s ní na koni. Široký úsměv, kterým jsem mířil zrovna k Jakubovi, se velmi rychle změní na široký spokojený úsměv.
Bez dalších slov přikývnu a začnu se tvářit vážně, jak jen je to možné.
„Rozkaz … princezno.“ zazubím se společensky a poslouchám ještě rozhovor.

Při větě o Jakubovi se začnu tvářit vážně a prohlédnu si hocha, jak sedí sám na koni. Opravdu bude lepší aby byl v táboře? Cítím, že bych se o něj měl postarat. A teď si nejsem jistý, co je vlastně to nejlepší. Ještě jsem se o tak malé dítě nestaral a tahle cesta je čím dál tím nebezpečnější.

„Počkej.“ řeknu krátce k Lerien a vydám se za Jakubem. Bude lepší, když pojede zpět. Bude to lepší.
Přesvědčuju sám sebe a velmi se mi to nedaří … Bude to lepší.
Kdybych dělal jen to co je pro mě bezpečnější, seděl bych ještě teď doma vedle matky a … zakroutím hlavou. To byl můj život. Jakub není Já!

Chytím Jakuba jednou silnou dlaní za koleno a významným gestem na něj kývnu „Je to na tobě hochu, ale měl bys jet s tím … no Robem.“
Pak si trochu odkašlu a šeptem dodám tak, aby to slyšel jen Jakub.
„Vypadá že potřebuje ohlídat.“ pobaveně a široce se usměju a mrknu na něj jedním okem.
Všechno se to ve mně vaří. Vzít ho, nevzít … to co hodlám udělat ale potřebuje volnou cestičku a …
„Neloučím se s tebou, brzo se uvidíme.“ poplácnu ho párkrát po koleni a zase odstoupím s klidným a vyrovnaným pohledem. Jak jen jde skrýt tu nejistotu a nesouhlas. Ona si to tak přeje, tak to tak bude.

Vydám se pak zase za Lerien abych se za ni vyhoupl do sedla. Tohle se s cestování se Sašou na jednom koni nedá ani srovnat.
Chytím ji kolem pasu a trochu ji přitisknu. Nechci z ní vymáčknout duši, ale trochu síly do toho dám.
Neříkám nic a můj pohled se odvrátil směrem dál. A dál. Pobídnu koně, abychom už se hnuli z místa. A věřím, že to rozhodnutí, bylo správné.

Během cesty si držím Lerien a vedu koně spolu s ní, cestou kterou určí. Až po tom co nás opustí Rob a Jakub se pokouším myslet na něco jiného. Okolí, stromy, potok, mraky … cokoliv co se dá sledovat. A Lerien. Její přítomnost a …
Musím si falešně odkašlat.
Naštěstí Saša začal mluvit a tak se rozhlédnu po těch pár domcích, které jsou před námi.

„Jak chcete, něčeho bych se napil a protáhl nohy. A tebe tu snad ještě nebudou znát Krásko.“ pousměju se.
Myslím to ale zcela vážně, i když se to snad nezdá. To jediné by nám chybělo. Aby Lerien někdo poznal. To by zkazilo celý docela ucházející den.
Čekám na odpověď Lerien, s dlaní stále na jejím břiše jako oporu, pro ni. I pro mě.

Vypravěč - 13. prosince 2017 18:58

Na cestách

Jakub nevpadá příliš šťastně, když se dozví, že by vás měl opustit, ale nakonec se nechá přesvědčit. Ještě dlouho za vámi pak nehnutě hledí, dokud mu nezmizíte někde za ohybem cesty. Kdyby tam nebyl Rob nejspíš by se bez váhání rozjel za vámi.

"Bude to tak lepší. V táboře bude ve větším bezpečí než s námi. Ondřej se o něj postará." promluví Lerien ke Gabrielovi, když vidí, jak těžce lapka nese odloučení od toho malého chlapce. Kdo by to byl do něj řekl.

Lerien vypadá celkem spokojeně, nezdá se, že by jí nějak vadila lapkova přítomnost, snad možná i naopak. Dokonce už se ani nedurdí, když ji osloví Krásko. Snad už to vzdala s tím, že to beztak nemá cenu a lapka je prostě holt nepoučitelný a bude se dobře bavit na její účet.

Děvče jen přikývne, když se zastavíte před vesnicí.
"Krom pár vojáků by mne lidé neměli znát. Jestli má Dagobert všech pět pohromadě, nebude nikde veřejně vyhlašovat, že pase po dědičce trůnu. Klidně se můžem na chvíli zastavit. Třeba se opravdu dozvíme něco, co by se nám mohlo hodit."

Před hostincem stojí jen pár koní, snad nějakých dobrodruhů na cestách. Na vojáky to naštěstí nevypadá. Uvnitř je poloprázdno. Několik místních, pár mužů, co vypadaj na hraničáře a postarší hostinská, která vás vítá s přátelským úsměvem. Najít volný stůl tedy není žádný problém.

Gabriel Gallagher - 16. prosince 2017 20:17

… Jídlo, pití a společnost …

(vesnička – Lerien, Saša)

Jen stěží se ubráním tomu abych se neohlédl za Jakubem. Mnohem víc mu pomůže, když na mě bude naštvaný než abych mu dal najevo své pohnutky. Že je mi snad …

Co? Lepší?
Zamručím nespokojeně na Lerien, když mě ujišťuje, že to snad bude lepší, bezpečnější. Nerad bych na ni byl protivný – ona to myslí dobře. Jen si nejsem tak úplně jistý, že to nejsou jen řeči.
„No, to je pravda. Co bychom s klukem dělali … na cestě.“ přitakám s širokým úsměvem. Vůbec to není pravda a úsměv je snad i trochu falešný. Ale to její ujištění chci přejít, nechci aby si všimla, že Jakuba nechci nechat odejít. Nechci ho nechat hlídat Ondřejem ani nikým jiným.
Hrdost, a možná i ješitnost – nikomu do toho vlastně nic není.
Dál se pak věnuju cestě v tichosti. Obličej mám zachmuřený a jen na Lerien se dokážu pousmát, když se na ni během cesty dívám.

Lerien nás ujistí, že by ji lidé nemuseli znát. To by šlo. Taky přikývnu.
„Třeba se nejdřív napijem a pak se pustíme do výzvěd Krásko. Nechci dopadnout jako posledně...“...s bardem. Pousměju se a pobídnu koně aby vyrazil a zastavím až před hostincem.
Opřu se hrudníkem o Lerien, když seskakuju dolů, snad jako kdyby se nic nedělo a bylo by to jen součástí toho všeho okolo. Sám pro sebe se ale usměju. Nešlo toho nezneužít, alespoň trošičku…

Pak přivážu koně a natáhnu ruce nahoru k Lerien s potutelným úsměvem.
Když je dole, sehnu se dolů, snad jako kdybych ji chtěl vzít do náruče, ale počkám až zvedne ruku a drze se k ní přitisknu a rukou ji sevřu kolem pasu.
Bude potřebovat aby ji někdo podpíral, musím být shrbený, ale pro tohle poslední dobou snad i dýchám a nenechám si tu možnost ujít.
Nevinně se na Lerien usměju a dovedu ji až ke stolu, aby se posadila.

Pak se narovnám do výšky a ukážu nejdřív na Lerien prstem s rozhodným výrazem „Víno ...“ pak na Sašu prstem, pokrčím rameny „ … víno …“ a pak na sebe „… cokoliv.“ a nakonec se klidně pousměju a otočím se, abych odešel za hostinskou.

„Dobrej Milostivá.“ věnuju ji jeden ze svých úsměvů lišáka. Sice pod nánosem špíny, strništěm a rozcuchanými vlasy to nebude mít takovou váhu, jakou by mi zařídila pořádná koupel a měkká postel.
„Jsme žízniví, hladoví a vy vypadáte přesně jako Ta, která se umí velmi dobře postarat. Jak ti říkají?“ začnu a klidně se opřu o nejbližší nábytek, trochu protahuju slova a všechno zakončím skoro drzou větou na jméno. Se sebejistotou sobě vlastní, s přátelským otevřeným pohledem. Jako samozřejmost, která se očekává.

Saša - 17. prosince 2017 17:49

Hostinec

Jestli má Dagobert všech pět pohromadě? Znamená to snad, že někteří jiní by byli ochotní stát na její straně? tyhle a podobné myšlenky se mi honí hlavou, když míříme směrem k vesnici. Vím, že tohle už spadá více do politické stránky věci a od té jsem se chtěl držet dál. Ale je dobré vědět, že snad budeme mít co dočinění jen s Dagobertovými nohsledy a ne ještě s něčím jiným. Politika je mocná věc, když jeden ví jak ji používat.

Když zastavíme před hostincem, uváži svého koně a rozhlédnu se po okolí. Prohlížím si, kde jsme, jaké jsou zde cesty. Také si prohlédnu hostinec, okna a možné východy i vchody. Něco, co jsem poslední dobou dost zanedbával. A sice dělat svou práci. Čekám, až Lerien s Gabrielem zmizí uvnitř než se vydám za nimi.
Stejný proces, jako předtím před krčmou zopakuji i uvnitř. Prohlédnu si osazenstvo, zhodnotím prostor, možné únikové východy i slepé cesty. Když i s tímto jsem spokojený, zamířím konečně si sednout. Židli si natočím tak, abych měl lokál, pokud možno, na očích.

,,Ne díky." odvětím stroze Gabrielovi ohledně vína. Víno otupuje smysly a to je něco, co teď nepotřebuji.
,,Co noha?" zeptám se stroze Lerien, přelétnu na ni pohledem jen na okamžik, abych se vrátil očima zpátky ke krčmě. Všichni Dagobertovi muži vědí, jak vypadá. Teď už určitě nechal všechny obeznámit s její podobou. A i když někdo může vypadat nevinně, tak to neznamená, že takový i je. Tohle znám velmi dobře.

Vypravěč - 17. prosince 2017 21:33

Podivná společnost Rosaria

Zas po nějaké době zavítalas do světa lidí dychtivá po novinkách a snad i po nových zážitcích, obého mělas brzy okusit dostatek a možná toho nakonec bylo více, než po čem bys bývala toužila.

Svět se změnil. Cítilas to od první chvíle, kdy jsi vyšla z lesů. Cosi bylo jinak a viselo to i ve vzduchu. Stačilo se jen trochu poptat a dívat se kolem sebe. Král byl zavražděn rukou zrádce a o uprázdněný sonorský trůn bijí se vévodové. Zem je zmítána válkou a na každém kroku dalo se narazit na vojáky táhnoucí pod korouhví svých pánů. Zpustošená zem sužována válkou, kde obyčejní lidé snaží se jen o jediné přežít.

Nejednou musela ses skrývat a utíkat před vojáky, kteří kdoví proč brali elfa za škodnou a jeho hon za dobrý lov a vítanou kratochvíli. Ale i v těchhle dobách mohla jsi narazit na obyčejné lidi, kterým nevadilo kým jsi a byli ochotni podělit se i o to málo, co měli.

Občas u ohňů dřevorubců pod rouškou tmy uprostřed hlubokého lesa kam ucho vojákovo nedosáhne či v zapadlé chaloupce v bezpečí za bytelnou závorou na dveřích, vyprávěli si lidé o klenotech Sonoru. Vyprávěli si o králi, který v pravý čas vrátí Sonoru jeho zašlou slávu, klid a mír. Někde hluboko v jejich srdcích doutná jiskřička naděje, která jim dává sílu přežít.

Teď seděla jsi v hostinci, kde skrytá pod kápí v rohu místnosti přečkala jsi i návštěvu vojáků. Nezdrželi se dlouho, vypadalo to, že kohosi hledají. Chvíli rozmlouvali s hostinským. Zaslechla jsi jen, že hrozili vypálením. Hostinské se očividně ulevilo, když konečně odjeli. Na jejich pláštích bylo vidět znak černého gryfa, komu ovšem tenhle symbol patří jsi netušila, v politice jsi sběhlá nebyla.

Nějakou dobu po nich zavítala do hostince prapodivná společnost. Dva muži doprovázející jednu dívku, kteroužto bylo třeba podpírat, aby došla ke stolu. Na první pohled to nebyly místní, snad jen nějací dobrodruzi. Hostinská ti přinesla něco k večeři a pak si šla všímat svých nových hostů. Možná se ti to jen zdálo, ale působila poněkud nervózně, jakoby za nové hosty snad nebyla ani ráda.

Lerien - 17. prosince 2017 22:36

Hostinec

S trpným úšklebkem nechám si pomoci dolů ze sedla. Jemu to snad dělá radost...
Už už se chystám protestovat, když se ke mně sklání, že opravdu nepotřebuji nést. Nakonec ale jen něco nesouvislého zamumlám a nechám se podpírat. Natřásání v sedle nebylo úplně příjemné a tak pomoc tentokrát snad přijmu i s povděkem.

"Nemusíš mě přitom umačkat." neodpustím si ovšem tichou poznámku.
Na jednu stranu mne ten drzý floutek neskutečně rozčiluje, na druhou stranu jsem ráda, že je zde.
Třeba přišel na chvíli i k rozumu...ti dva už se dlouho nepohádali...

S úlevou se usadím na židli. Po dni v sedle je fajn sedět na něčem, co se nehýbe.
Na víno jen kývnu hlavou. "Zkus nám k tomu pití objednat i něco k večeři." dodám pak ještě a rozhlédnu se po lokále.

Nic velkého ani honosného, obyčejný vesnický hostinec. Pár hrubě otesaných stolů. Malá okna, která sem jen stěží vpustí dostatek světla. Za výčepním pultem lze tušit ještě jeden vchod, který vede někam na dvůr. Něco jako stáje zde ovšem nelze čekat, snad jen chabý dřevěný přístřešek, co se krčí z boku stavení.

Uvnitř jen pár sedláků, dva muži, co vypadají snad na nějaké hraničáře a v rohu místnosti sama u jednoho ze stolů sedí ještě jedna postava s kápí staženou do obličeje. Než se hostinská vydala k vám, obsluhovala právě ji.

Hostinská poslouchá vaše objednávky a jen mlčky přikyvuje, působí trochu roztržitě.
"Hned, hned to bude." odvětí pak a odejde pro objednávku.

"Jde to, musí." usměju se na Sašu, který projevil zájem o mé zranění.
"Ještě chvíli si ale s vámi asi nezatancuju." dodám pak ještě.

Hostinská za chvíli přinese poháry s vínem. Musím říci, že přijde celkem k chuti, i když to není zrovna nic extra.
"Zdržíte se na noc? Mám připravit pokoje? Paní by si jistě ráda odpočinula." promluví pak hostinská a kývne hlavou mým směrem. Nemohla si nevšimnout mého pajdání. Sama bych přikývla ráda, pomyšlení na další trmácení v sedle mi příliš potěšení nedělá, ovšem nemáme času nazbyt. Pár hodin ještě do setmění zbývá a kus cesty by se urazit dalo. Tentokrát nechám rozhodnutí na nich. Chopím se svého poháru s vínem a trochu upiju. Očkem loupnu po těch dvou a počkám si, co oni na to.

Saša - 17. prosince 2017 23:02

V hostinci

,,Hmm." přikývnu na odpověď půlelfky, více se tím nezabývám. Přejedu prsty po desce stolu. Znovu pohledem přejedu po přítomných. Zdá se, že by tady mohl být klid, jen hostinská je nějak nervózní. Možná to je tím, že musí jednat s Gabrielem, kdoví, co jí navykládal. Pohledem se zastavím na osobě, která má na hlavě kápi. Znám tenhle typ. Nechtějí, aby na nich někdo něco viděl. Sám to používám, je to zároveň určitý signál pro okolí, že nechci společnost.

Když se hostinská ozve ohledně toho, zda budeme chtít zůstat na noc, jen pokrčím rameny. Tohle si musí rozhodnout Lerien, jak moc spěchá za klenoty. ,,Mě je to osobně jedno." pronesu jen v odpověď. Každopádně držet se v pohybu je bezpečnější, ale nevím jak je na tom Lerienina noha. Já osobně nespouštím svůj rudý pohled ze zakuklené osoby. Spíš jen čekám na nějaký signál, nějaký pohyb, že ta osoba ví, že o ní vím a nelíbí se mi to, jak je zakuklená.

Rosaria Carrel - 18. prosince 2017 05:50

ddfee1125eceb2c86e5bd60ccc1b1ed9elfsfantasyfantasythief6087.jpg

Zítra se musím pohnout dál. Ti dnešní vojáci se mi vůbec nelíbili, určitě přijdou znovu. Nemůžu jim padnout do rukou, už teď jsem to přečkala jen o vlásek. Možná mají mou podobiznu... Strachuje se ve svých myšlenkách, a tak si ještě dá kápi víc do čela. Roso! Okřikne se v duchu. V příští minutě málem nadskočí, když se u ní objeví hostinská s večeří. "Á!" vyjekne úlekem, ale zase se rychle uklidní. Dneska jsi fakt paranoidní. "Večeře! Moc Vám děkuju." usměje se na tu dobrou ženu a vezme si od ní zhrubě opracovaný dřevěný talíř. "Mohla bych poprosit o vodu?" poručí si v zápětí, ale to už si není jistá, zda jí hostinská slyšela, neboť odběhla obsluhovat novou společnost. Přes okraj kápě nakoukne, co je to za hosty.

Hm... Z toho chlápka nemám dobrý pocit. Proč na mě tak civí? zašklebí se a pomalu, jakoby přirozeně se otočí zpět ke svému talíři. Úkosem pohlédne ke svému luku a šípům, který leží vedle ní na prázdné stoličce, aby se ujistila, že je kdykoliv k dispozici. Příště musím jít do nějakého menšího lokálu. přiloží lžíci s polévkou k ústům. A ti vojáci, s černým gryfem v erbu... Museli to být nějací verbíři nebo čmuchalové, jo, bude nejlepší, když se zítra zdejchnu. Pokud mě teda neodkrágluje ten nový, co na mě pořád tak civěl. Dojí polévku a talíř odstrčí od sebe, čekajíc na hostinskou. Pravou ruku si položí jakoby zvolna na stehno, ruka je ale připravena kdykoliv vystřelit pro luk a šípy v případě nebezpečí.

Gabriel Gallagher - 18. prosince 2017 20:00

… Něco nové, něco staré, něco modré …

(hostinec – )Lerien, Saša a naše nová zatím neznámá Rosaria)

„Nemusím … já tak trochu chci, Krásko.“ pronesu k ní tiše s příjemným úsměvem na rtu. Přesně tak to je. Za něco bych ji nejraději snad i umačkal … ale nebylo by to nikdy ze vzteku. Teď mi vyhovuje, že ji můžu tisknout k sobě a dělat drzé obličeje.

Lokál vypadá vyhovující. Tady by nás nikdo snad nehledal. Už mám dost schovávání a mávání Princeznou. Najed bych se, napil a pak si lehl spokojeně do postele a byl jen starý a unavený chlap.

Sleduju s rozpřaženýma rukama hostinskou jak můj pokus o hovor utne roztržitou větou.
„No tak … snad jsem tolik neřekl.“ usměju se široce a zase se otočím k našemu stolu, abych se opřel o hranu stolu a sledoval lokál.

Saša pořád pokukuje někam do kouta a tak se ohlédnu abych se podíval co ho zaujalo. Nic moc, divný chlápek v kápi, co se snaží tvářit nenápadně. No, nemáš moc vkus kamaráde …
Ušklíbnu se sám pro sebe a dál věnuju pozornost hostinské jak nosí na stůl a mlčky si prohlížím její počínání.

Když se zeptá jestli se zdržíme na noc … narovnám se. Saša pronese, že je mu to jedno a mě? Chci si lehnout do postele s spát jako pán a ne zase jako slouha.

Usměju se široce na její poznámku o tom, že Lerien je paní a využiju toho.
Přisednu si k Lerien a chytím ji kolem ramen. Přitisknu ji k sobě a trochu s ní zatřesu. Sleduju s širokým úsměvem hostinskou.
„Přesně tak, paní by si velmi ráda odpočala. V jejím stavu ...“sklopím na chvíli pohled a pak se mile usměju.
„Přála by si měkkou čistou postel a trochu teplé vody. Děkujeme milostivá. Nám dvěma stačí něco malýho, suchýho … co kamaráde?“ se stejným pobaveným úsměvem se podívám i na Sašu.

„Ale nejdřív se najíme.“ plácnu volnou rukou do desky stolu jen tak lehce a pustím Lerien, abych se od ní odsunul dost velký kus. Ještě se na ně naposled otočím abych se usmál a mrkl jedním okem.
Pak si pořádně dám vína a přejedu si dlaní po strništi.

„Tohle je pěkně dlouhej vejlet...“ pronesu si sám pro sebe a zvednu zase víno, abych se otočil na Lerien a přiťukl k jejímu vínu.
„Aby skončil tak, jak si přeješ.“ pronesu a začnu se věnovat jen pití.
Měl by skončit teď a hned...tady. Ale to je jen mé skromné přání.

Zadívám se před sebe do neurčita.

Lerien - 19. prosince 2017 20:20

Hostinec

Gabrielovu poznámku o tom, že chce, raději přejdu bez povšimnutí, i když bych ho nejradši něčím praštila. Když pak objedná pokoj, nejdřív chci protestovat, ale pak si to rozmyslím a raději zůstanu zticha. Beztak bychom už moc daleko nedojeli a noc v teplé a suché posteli bude jistě příjemnější než pod širým nebem jen se sedlem pod hlavou. A čím dřív se dáš do kupy, tím dřív se dostanete zase dál...

Jeho ruku však sundám ze svých ramen a ostrý pohled varuje před dalšími podobnými nepředloženostmi, které by ho snad mohly napadnout. Začíná být čím dál tím drzejší...

Hostinská odběhne pro objednanou večeři očividně vcelku spokojena s tím, že zůstaneme na noc. Asi jsme jí připadali docela důvěryhodní, ani se neptala, máme-li čím zaplatit. Na stole před námi za okamžik přistál kus vonící pečeně a chleba.

"Aby Sonorské království se zase vrátilo ke své zašlé slávě." pronesu tiš v odpověď na Gabrielův přípitek, tak aby to mohli slyšet jen ti dva a ruka bezděky sjede k mému medailonu.
A bude to ještě dlouhá cesta s nejistým koncem...jestli se nám to kdy vůbec podaří, s bandou marodérů, co jdou za Ondřejem...s žoldákem, kterému jde jen o jeho peníze a s lapkou, který...který co? Vlastně ani nevím, proč ten s námi jde...osud země je jim všem, snad krom Ondřeje, vcelku ukradený... oddám se na chvíli neveselým myšlenkám a pohledem přejedu své společníky.

"Děje se něco?" ptám se Saši, když si všimnu, jak ostražitě sleduje osazenstvo lokálu.

Hostinská se za chvíli vrátí s tím, že pokoje jsou připraveny, snaží se o přívětivý úsměv, ovšem není tak nějak opravdový. Přejde pak ke stolu v rohu, u nejž sedí zahalená postava.

Rosaria

"Budete si ještě něco přát?" postaví před tebe pohár s vodou a svou utěrkou trochu přetře stůl. "Váš pokoj je připraven." dodá pak ještě a čeká, zda-li budeš mít ještě nějaké přání a sebere přitom prázdný talíř od polévky.

Saša - 23. prosince 2017 20:36

V hostinci

Počínání zakuklené osoby, která vydala podivný výkřik, když před ní klepl talíř s jídlem, mi přijde trochu přehnané. Podlé tónu bych řekl, že jde o ženu. Ale jakékoliv podrobnosti těžko určit vzhledem k zakrytému obličeji. Ale nevypadá to, že by si ta osoba všímala nějak svého okolí. Minimálně ne víc, než by bylo podezřelé. Po chvíli se ozve Lerien s otázkou směrovanou na mne.

,,Nic.....zatím." odvětím s mírnou odmlkou. Snad bude v tomto hostinci nám dopřáno alespoň chvíli normálního klidu. I hostinská vypadá poněkud přepadle a patrně za to může něco jiného, než rozmluva s Gabrielem. Žena v jejím postavení se musí denně vypořádávat s horší sebrankou a těžko by ji nějak dokázal vyvézt z rovnováhy. Za to může něco, co nad ní má nějakým způsobem moc. A to není nějaký náhodný pocestný.
,,Komu patří vlastně tyto země?" zeptám se mimoděk, abych si udělal představu o možném mocenském uspořádání v těchto krajích.

Rosaria Carrel - 31. prosince 2017 16:19

"Ne, díky." zvedne hlavu k hostinské a pokusí se trochu usmát. Polévka ji příjemně zahřála a uvolnila, takže si sundala kápi z obličeje a několika pohyby si uhladila vlasy. Hodila hostinské pár drobných za její ochotu a napila se vody. Zamnula rty, aby byly příjemně smočené a zadívá se na hostinskou.

"Jsou tu nějaké novinky?" vyzvídá, držíc korbel v pravé ruce. Ráda by se dozvěděla, kde to vlastně je a co se děje okolo ní. Popřípadě na co si má dát pozor. Už ani v zádech necítila pohled cizince, který jí ještě před chvílí prošpikovával pohledem tak usilovně, že se cítila jak malé děcko, kterého za něco kárají.

Gabriel Gallagher - 31. prosince 2017 19:45

… Tichá hostina …

(hostinec – Lerien, Saša a neznámá Rosaria)

Odtáhne se a mou ruku si shodí až násilně z ramen.
Ale copak Krásko? Už jsme si zase až tak cizí?
Nevěnuju tomu další pozornost. Bude ještě spousta příležitostí se navzájem…

Zhluboka se nadechnu nad vonícím jídlem a oči přivřu jako kocour, co vrní vyhřívající se na sluníčku. Tohle bude hezký závěr večera.
Poklepu prsty na desce stolu a sliny se mi derou na jazyk.

Když otevřu oči a podívám se k Lerien s širokým spokojeným úsměvem, vidím jak si zase hraje s tou podivnou věcí na krku. Ale dřív než ji stačím upozornit, aby se dala spíš do jídla – otáčí se na Sašu s otázkou.

Otráveně protočím oči nad jejich konverzací a vezmu si do ruky kus masa. Zahryznu se a s plnou pusou, mastným prstem ukážu na postavu v rohu, kterou tak Saša usilovně sledoval ještě před chvílí.

„Hele, jestli chceš - domluvím ti dostaveníčko, kamaráde.“ vesele se otočím i k postavě v dálce (Rosaria) a kývnu na ni kouskem masa.
Fakt máš dost divnej vkus, ale čím méně Saši kolem Lerien, tím víc mě kolem Lerien.

„Mohli byste na sebe vrhat ty podezřívavý pohledy nad korbelem.“ dodám pak sám pro sebe otrávenou připomínku a při tom si užívám kousku masa, který je po dlouhé době bez pořádného jídla jako vysvobození.

Jak se má asi Jakub?
Myšlenka na chlapce mě donutí na chvíli přestat žvýkat a dívat se jen tupě před sebe. Bylo to snad chvíli, možná příliš dlouho než jsem se zase vrátil mezi ostatní u stolu a jen falešně spokojeně se usmál.

Lerien - 09. ledna 2018 19:45

Hostinec

Spokojeně si užívám chvíle klidu a dobrého jídla.
"Tohle je výsostné území Dagobertovo, toho se jen tak nezbavíme." odpovím Sašovi, na čí půdě se to vlastně pohybujeme.
"Ruiny Karlsburgu už leží mimo jeho území, pokud se tedy něco nezměnilo. Neznamená to ovšem,
že tam na něj nebo spíš na jeho nohsledy nemůžeme narazit. Nějak moc se poslední dobou snaží..." pokračuji dál a záměrně nechám větu nedokončenou, však si ji všichni moc dobře domyslí.

Gabrielovu poznámku patřící Sašovi nechám bez povšimnutí. Jen doufám, že se ti dva do sebe zas nepustí. Pozornost je to poslední, co teď potřebujeme...

"Doprovodíte mne někdo do pokoje? Ráda bych si odpočinula." kouknu po přítomných, kdo se přihlásí k tomu, aby mne doprovodil do schodů. Hrdost odkládaje na chvíli stranou, budu ráda, když budu mít na blízku pomocnou ruku.

Rosaria

"Nového?" podívá se po tobě trochu podezřívavě hostinská.
"Trůn je pořád prázdný a všichni se o něj perou, jestli myslíš tohle. Na tom nic nového není, tohle ví každý a každý taky ví, že se ještě nějakou dobu asi prát budou." odpoví hostinská a nechá tě pak u stolu samotnou.

Od stolu té podivné skupinky zaslechneš i uštěpačnou Gabrielovu poznámku o domluvení dostaveníčka. Víc si tě ovšem prozatím nikdo z nich nevšímá.

Saša - 09. ledna 2018 21:15

Hostinec

,,Hmmm..." přikývnu Lerien, když si vyslechnu, na jakém to území vlastně jsme. To znamená, že čím dříve se odtud dostaneme pryč, tím lépe. Na druhou stranu, možná že na vlastní hroudě nebude Lerien tolik v hledáčků hlídek. Lehce si povzdechnu, když se ozve Gabriel se svou poznámkou.
,,Já tady pracuji, nevím jak ty." odvětím lapkovi na jeho poznámku ohledně dostaveníčka. Někdo by mě označil za paranoidního, když v každé podobné situaci vidím kolem sebe několik možných nebezpečí. Taková je prostě práce v tomto oboru.

,,Zavedu tě tam. Stejně musím zkontrolovat pokoj a chodby." přihlásím se k údělu doprovodit Lerien do pokoje. ,,Navíc myslím, že Gabrielovi půjde lépe získávat informace." navrhnu, čím může lapka využít svůj volný čas. Vyčkám, až se Lerien bude snažit zvednout a pomohu jí na nohy. Poté ji, podobně jako předtím ve věži, podepřu a zamířím k ní ke schodům, o kterých předpokládám, že povedou k pokojům.
,,Nebo tě mám nést?" zeptám se, kdyby jí snad i tento styl chůze příliš omezoval nebo bolel.

Rosaria Carrel - 13. ledna 2018 09:51

"Ach tak." vzdychne. Zdá se, že tohle jen tak neskončí. Proč já nezůstala doma? Posteskne si, ale pak uslyší něco, co zřejmě bylo adresovaného jí. Úkosem si prohlédne muže u nedalekého stolu, který obývá skupinka několika lidí. Probudí se v ní bojechtivost, nebo možná taky odvaha, patrně plynoucí z toho, že si na chvíli odpočala a dobře se najedla a napila.

Mrštně vstane od stolu, popadnuvší svůj luk, šípy, a už si štráduje rychlým krokem k tomu panáčkovi, co navrhoval svému kumpánovi dostaveníčko právě s ní. Je na čase dát mu lekci, aby poznal, jak jsou zrzky nebezpečný. Myslí si a v hlavě se jí začne klubat plán. K tomu, aby ho uskutečnila, se musí ale patřičně uklidnit, což se jí povede a dokonce nasadí svůdný výraz. "Bavili jste se o mě, pánové?" mrkne na Gabriela a očima přejede jeho postavu. Není k zahození. Je na čase naučit se hrát tuhle hru, Ros. Teda jestli chceš ovšem přežít...

Gabriel Gallagher - 14. ledna 2018 19:25

… Tichá hostina …

(hostinec – Lerien, Saša a známá/neznámá Rosaria)

Doprovodíte mě...? zaslechnu jen vedle sebe, když se Lerien rozhodne jít už do pokoje. Byl jsem zamyšlen nad Jakubem a jeho osudem tak, že mě i Saša předběhl s odpovědí. S kterou bych jindy neváhal ani vteřinu ... a najednou se ten pacholek zvedá aby ...

Zamračím se na Sašu a prudce se zvednu na nohy, abych stejně jako on pomohl Lerien. Na tu se ovšem klidně a mile usměju. Jak rád bych se o ni postaral, uložil ji ke spánku...

"A budeš tam mít dost...?" začnu s lehkým vtipem, který přeruší to Sašovo rozdělování rolí.
Nad jeho poznámkou se jen otráveně ušklíbnu.
"Vypadám jak pavlačová drbna nebo co?" pronesu lehce uraženým tónem. Proč bych se měl obhlížet okolo, když bych mohl místo toho doprovodit Lerien?

Ale všechno to opět přeruší nějaká mladá žába, která se objeví ze strany a dokonce na nás promluví. Tedy podle jejího pohledu spíš na mě a podle jejího dalšího pohledu zřejmě dost vážně.
Nadzvednu překvapeně jedno obočí a prohlédnu si ji stejně jako ona mě. Možná až příliš hubená...hezká...a dost podobná...

"Záleží čí ty seš děvčátko." pronesu s lehkým úšklebkem.
"A jestli jo, tak je podle mě dost neslušný poukazovat na to, že posloucháš cizí rozhovory." nadzvednu obě obočí a pobaveně se usměju. Rozčílení ze Saši mě snad i přešlo.
S touhle malou by mohla být chvíli zábava.
Ale to že nás špehuje vypadá docela nepříjemně.
Postavím se tělem před Lerien tak, aby na ní nově příchozí neměla šanci dosáhnout nebo jakkoliv ji uškodit. Zeď takhle vysoká jako já, to už dá přeci jen práci ...

Shlédnu na Zrzku a nakloním hlavu lehce na stranu.

Lerien - 19. ledna 2018 21:43

Hostinec

Pomalu se zvednu a opřu se o Sašu.
"Jo, to by mu mohlo jít." přitakám Sašovi při zmínce o získávání informací.
"Jen doufejme, že už ho opustila smůla, co se mu lepila na paty." zazubím se teď zase já na lapku.
"A moc dlouho neponocujte pánové." dodám pak ještě s úsměvem

"Jen to ne. Zvládnu to po svých, vážně." ujišťuji Sašu, že vskutku zvládnu jít sama a bude mi stačit jen se o něj občas trochu opřít.

Ještě než stihneme odejít, přikvačí si to ke stolu rozčileně nějaká rozčílená slečna. Snad se jí Gabriel dotknul svými nemístnými poznámkami, které zaslechla. Na tohle má opravdu talent.
Kouknu po lapkovi, který si prohlíží tu malou žábu. Úsměv mi na okamžik zmizí z tváře. Ale notak...vždyť ti může být jedno po kom kouká...

"Jdeme, tohle Gabriel zvládne sám." otočím se pak na Sašu a pomalu vyjdu směrem ke schodům a zastavím se až před dveřmi pokoje.
"Dík, teď už si poradím sama. Dohlídni na něj, ať nedělá hlouposti, pozornost na sebe upoustat nepotřebujem." požádám pak ještě, když už otvírám dveře do pokoje. "A prosím zkuste to bez toho, aniž byste si vjeli do vlasů. Dobrou noc." dodám a zapadnu do pokoje, kde sebou konečně plácnu do postele a chvíli jen tak nehnutě ležím hledíc do stropu, než se přinutím shodit ze sebe aspoň boty a vyměnit obvaz.

Saša - 23. ledna 2018 17:16

Hostinec

Na půl cestě k pokojům se k naší skupince dostane ona rudovlasá žena, která patrně zaslechla něco z našeho hovoru. Jsem rád, že se svou otázkou zamířila za Gabrielem a ne za mnou, protože bych ani nevěděl, jak jí kloudně odpovědět. Podpírajíc Lerien, dojdeme až ke dveřím jejího pokoje.

,,Nejsem jeho táta, abych na něj dohlížel. Navíc můj dozor je asi to poslední, o co by stál." odvětím na prosbu o tom, abych dával na Gabriela pozor. Navíc, když na sebe bude poutat pozornost on, třeba se míň budou starat o jednu zraněnou půlelfku. ,,Ještě se podívám po hostinci. A pokud máš v pokoji skříň, prohlédni ji, jestli nemá falešnou zeď." doporučím ještě Lerien na odchodu, než se otočím a přehodím si kapuci přes hlavu. Vydám se chodbou dál a prohlížím si jednotlivé části hostince, do kterých se mohu, jako host, dostat. Nehledám nic konkrétního, ale chci mít přehled o prostoru a vnitřním rozložení hostince.

Vypravěč - 10. února 2018 19:29

Hostinec

Lerien chvíli hledí na Gabriela, který zdá se být docela potěšen novým objektem svého zájmu. Úsměv na okamžik zmizí z její tváře. Pak se ale nechá odvést do svého pokoje. Na Sašovu poznámku o tom, že není jeho táta, ale pak si to očividně rozmyslí.
"Jo, podívám se, jestli tam náhodou není bubák." neodpustí si ale tichou poznámku ještě před tím než za ní zapadnou dveře pokoje.

Saša si projde zbytek hostince. Na patře jsou ještě tři další pokoje. Oknem na konci chodby je vidět na dvůr se stájemi pro koně. Sem se dá dostat dveřmi v zadní části lokálu. Dvorek je opravdu malý a krom stájí je studna s vodou a nějaké staré sudy a bedny narovnané na jedné hromadě v rohu u zdi. Ze dvora se dá samozřejmě vyjít ven na ulici i vraty, která jsou ovšem momentálně zavřená.

Mezitím co Saša zkoumá lokál, věnuje se Gabriel té malé drzé žábě, co se tak dotčeně ozvala, že snad dovolili si mluvit o ní. Popravdě řečeno zas tak malá není a ostře špičatá ouška prozrazují, kdo se to sem zatoulal.
Otázku na to, čí je zcela pominula. "Neslušné? Nedalo se to přeslechnout a zacpávat uši si nehodlám. A mě spíš přijde nemístné vést takovéto řeči." Když se pak Gabriel postaví mezi ní a Lerien jakoby ji chtěl chránit. Děvče se jen ušklíbne, otočí se na patě a odejde zpět ke svému stolu, bez zájmu o okolí dopije svůj pohár, posbírá své věci a pak zmizí nahoře ve svém pokoji.

Večer pomalu pokročil. Lokál se pomalu vylidnil. Ať už jste se uložili v některém z volných pokojů v patře nebo snad jen ve stáji, zdálo se, že bude konečně klidný večer. Zdání však může někdy klamat. Ať už spíte tam nebo tam, uprostřed noci vás něco probudí. Někoho jen zvláštní pocit, někoho nějaké kroky a podivný šramot či ržání koní ve stájích. Vážně jste něco slyšely nebo se je po střechách prohánějí mrouskající se kočky a není se proč znepokojovat? Kdo ví. Jediný, kdo tvrdě spí je Lerien.

Saša - 15. února 2018 23:08

Hostinec - noční neklid

Loupnu pohledem na zavřené dveře, které zaklapnuly za půlelfkou. Chápu, že je rozčilená kvůli svému zdravotnímu stavu, ale měla by si skutečně dávat pozor. Na tomto místě těžko věřit komukoliv neznámému. Projdu chodbou. Počítám dveře. Tři pokoje. To znamená další dvě potenciální doupata pro nepřátele. na chvíli se zastavím vedle dveří a poslouchám, jestli zevnitř něco neuslyším.

Když dojdu k oknu, nejdříve si prohlédnu parapety, zda se po nich dá dostat ven. Přelétnu pohledem dvůr. Standartní a nevypadá, že by se z něj dalo dostat jinak, než zase zpět do hostince. Případně skrze vrata, kterými se vedou koně do stájí. Ale ty budou přes noc určitě zavřená.
Když skončím s běžnou prohlídkou, vrátím se dolů do krčmy a najdu východ na dvůr. Prohledám ho, hledajíc dvě určité věci. Hák, například ten, který se používá při zabíjačce na věšení prasat a provaz. Případně nějaký jiný, na který by se dal provaz namotat a použít pro přelezení stěny. Pokud se mi podaří něco takového najít, tak jej po svázání schovám do jednoho ze sudů. Také překontroluji vodu ve studni a pokud je to možné, vytáhnu jedno vědro s vodou a napiji se trochu více, než je obvyklé. Má to svůj důvod, donutí mne to v noci vstát, zajít si ven odskočit a překontrolovat okolí.

Nakonec se ještě vrátím do hostince, spíš jen posedět a abych si prohlédl přítomné. Zda někdo přibyl nebo se neobjevili například nějací vojáci.
Večer postupuje a i já se nakonec odeberu na pokoj si odpočinout. Stejně vím, že mě probudí plný měchýř někdy uprostřed noci. Když se tak stane, zamířím si nejdříve ulevit na dvůr. V okolí je cítit....něco. Jako když se schyluje k bouři na čisté obloze. Pro pocit jistoty si překontroluji svoje zbraně. Zamířím zpátky do hostince, překontrolovat chodbu před Lerieniným pokojem.

Vypravěč - 26. února 2018 19:18

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Ve službách Dagoertových

Bezcílné toulání světem skončilo, když pomalu došly peníze. Pokud ses nechtěl snížit k tomu, že začneš opět krást, chtělo to najít nějakou práci. Na svých toulkách zavítal jsi až do Sonorského království. Země v současné době ne příliš utěšená, země bez krále na trůnu, kde o moc tahají se jednotlivá vévodové. Koho by ale zajímala politika, když vévodové verbují a nabízejí slušný peníz. Na čí straně je právo není koneckonců tvou starostí.

A tak stal jsi se žoldákem pod korouhví černého gryfa, pod korouhví Dagobertovou, pod korouhví jednoho z nejmocnějších vévodů, na nějž mnozí sázejí, že trůn bude jednou patřit jemu. Platí dobře a s chlapi se dá celkem dobře vyjít. Sem tam se sice nechají poněkud unést a vesnice po jejich nájezdu vypadá hůře, jak po nájezdu marodérů, ale takový už je čas války a mocenského boje. Na válku vždy nejvíce doplácí ti, kteří o ni nejméně stojí, ale jídlo pro uživení všech hladových vojenských krků se někde zkrátka vzít musí.

Poslední dobou honíte se za marodéry neustále. Z nějakého důvodu Dagobertovi leží v žaludku. Lidé ale mnohdy stojí za nimi jako za svými hrdiny. Jsou ochotni je dokonce i bránit a to jen kvůli jakési legendě o klenotech a právoplatnému dědici trůnu, které z nějakého důvodu všichni věří, ačkoliv král i jeho syn jsou dávno po smrti.

Poslední rozkazy zněly jasně, živou a zdravou přivést k Dagobertovi jakousi malou žábu, která má jezdit s jednou marodérskou bandou. Zprvu zdálo se to jako hledat jehlu kupce sena. Toulali jste se krajem vyptávali se vesničanů i v hostincích, slibovali odměnu nebo vyhrožovali, ale zdálo se, že se po ní slehla zem nebo byla jen výmyslem hloupých vesničanů.

Dnes večer ale k místu vašeho tábořiště přiběhl malý kluk od hostinské ve vsi, kde jste se odpoledne stavili na kus žvance. Chlapi ho přivedli k tobě, coby veliteli téhle malé pětičlenné jízdní jednotky.
Kluk byl trochu nesvůj, očividně se trochu bál, ale nakonec ze sebe rychle vysypal svůj vzkaz.
"Máma řikala, že má v hostinci někoho, kdo se podobá tej, co ste hledali. Mám vyřídit, že je přesvědčila, aby u nás zvostali na noc. A..." na chvíli se trochu rozpačitě zarazí. "...a mám se zeptat na tu, na tu slíbenou vodměnu." vyjukaně kouká z jednoho na druhého a očividně by byl co nejradši odsud.

P.S.: chvíli pls soukromě ;)

Gabriel Gallagher - 26. února 2018 20:10

… Večery, ach večery …

(hostinec – Lerien, Saša)

Ta drzá žába se po drzé poznámce jen ušklíbne a já se narovnám do výšky a založím si protestně ruce s pozvednutým obočím. Řeči? Tak tady někdo nerozumí troše té legrace … ale že zrovna ty elfátko...

Otočím se dozadu kde před chvílí stála Lerien a Saša a chci pronést jedovatou a snad i vtipnou poznámku … Kdy odešli?

Překvapeně se rozhlédnu a vidím jak mizí lokálem k pokojům. Ona odchází s ním?
Hrudník se mi na chvíli sevře divnou bolestí. Jako kdyby snad nebylo v celé místnosti dost vzduchu a až po chvíli se mi podaří se nadechnout a pustit trochu kyslíku i do hlavy.
Tohle bolí Krásko … Ale co už s večerem …

Mávnu nad nimi rukou. Snad spíš sám nad sebou. Jo, kdo by si pomyslel že by mohla chtít společnost jako jsem já… To Saša je kultivovaný a samý Tohle a Tamto …

Prohrábnu si vlasy slepené špínou a prachem z cesty a posadím se.
Pokrčím rameny.
Úsměv zmizí z tváře - už jsem zase jen neznámý host v neznámém lokále. Vezmu si korbel do rukou – tak pojď.

Přihnu si a nezůstanu u jednoho …. další a další. Pak i hostinská dostane jednu pěkně přívětivou na pozadí, když prochází okolo …

…

Je snad noc, nebo něco. Probudím se ztuhlý, v puse sucho, v hlavě divočina. Protřu si dlaní obličej a rozhlédnu se kolem po ztichlém místě. Ležím na zádech a podle pachu, který se vznáší ve vzduchu a podle slámy pod zády – stáj.
No mohl jsem skončit hůř, mnohem hůř …

Pomalu se posadím a nevyhnu se tomu, že se mi lehce zatočí hlava. Až se musím chytit jednou rukou vedle sebe dřevěné přepážky. "Pomalu hochu …"

Osahám se jestli mám u sebe všechny své věci a hlavně boty. Jo, boty …

Pak se zamračím na okolí a pomocí přísunů o dřevěnou stěnu se vyškrábu na nohy. Jde to ztuha, ale odhodlání ve mě je silnější než gravitace.
„Úžasný, teď budu smrdět jak ten dobytek.“ druhou rukou se snažím se očistit od zbytků slámy a špíny. Zazubím se na okolí.

Ake von Freiburg - 26. února 2018 20:37

soukromá zpráva od Ake von Freiburg pro

Zvědavost.

Měřil jsem si malé dítě zvědavým pohledem a přitom jsem promýšlel, co udělat.
Nakonec jsem řekl. "Dejte mu jeho odměnu a propusťte ho." A pokynul jsem jednomu z vojáků.
Na nevyřčenou otázku, co budeme dělat jsem jen řekl. "Prozatím sledujte okolí." Role velitele mi byla cizí a ne zrovna příjemná. Přemýšlel jsem....

Každý na mém místě by tam okamžitě vtrhl s vojáky, že? Ale mě tak zajímá, koho to chytáme a proč je chytáme.
Když kluk zmizel, řekl jsem tedy; "Půjdeme tam dva v přestrojení na průzkum, jeden z nás bude mít ukrytý vojenský roh, pokud se něco zvrtne, tak zatroubí a vy se přiženete, jasné? "
Půjdu třeba s tebou a ukázal jsem na jednoho z žoldáků. "Vem si na sebe něco nenápadného."
Já sám jsem si vzal svoje všední věci a cokoliv, co by mohlo připomínat moji příslušnost k vojsku jsem nechal v táboře. Také mě ale napadlo, že dítě, které jsem právě nechal propustit by mě mohlo poznat a zhatit můj průzkum a tak jsem rozkázal jednomu vousáčovi, aby se oholil a udělal jsem si tak falešné vousy. Také jsem si začernil své blond vlasy uhlem. Jelikož jsem neměl zrcadlo, mohl jsem se jen modlit, abych nevypadal příliš směšně. Nakonec jsem k tomu všemu raději přidal kapuci a vydal se se svým věrným druhem na místo, kde se měla ta žena ukrývat.

Vypravěč - 26. února 2018 21:10

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Na výzvědy

Hochovi hodili pár zlatek, které rychle posbíral a zmizel stejně tak kvapně, jako se před tím objevil.
Voják, kterého jsi označil, se zatváří trochu otráveně a jen snad trochu bezradně rozhodí rukama s tichou poznámkou o tom, že s sebou běžně nosí několik večerních garderob, do kterých se dvakrát denně převléká. Ostatní v sobě jen dusí tichý smích a raději se rychle otáčejí zády nebo předstírají náhlý záchvat kašle.

Jsou to drsní chlapi zvyklí poslouchat rozkazy, ale když se jim něco nelíbí rozhodně si neberou servítky a nebojí se to říci, snad jen vůči velitelům na nejvyšších postech mají trochu respektu, ale ústa stále stejně nevymáchaná.

Voják ze sebe nakonec jen shodí plášť a krys s insigniemi Dagobertovými. Trochu nevěřícně pak jen sleduje celé tvé počínání s přestrojením.

"Proč tam prostě nevlítnem rovnou? Proč máme hrát kvůli tý malí žábě takový divadlo? Rozkaz zněl jasně ne? Pokud bude odpovídat popisu, tak ji vemem sebou, dyž ne, ať si de zas po svých. Ten kluk ani ta hostinská nic neprásknou, bojej se vlastního stínu i toho, že bysme jim to jejich malý hnízdo taky mohli podpálit, dyby nás tahali za nos." je vidět, že si musel říct své, ale pokud zavelíš půjde, přeci jen je to voják.

Ake von Freiburg - 26. února 2018 21:41

soukromá zpráva od Ake von Freiburg pro

Ne zrovna nejlepší čas na diskuze...

Můj skvělý plán se samozřejmě setkal s nepochopením...
Taktně jsem odignoroval poznámku o šatníku a pokusil jsem se dovysvětlit svůj plán.
"Hmm, co je špatného na troše opatrnosti a nenápadnosti?" Zeptal jsem se. "Prostě jdeme na průzkum. Možná nebude potřeba žádná velká akce a zvládneme to ve dvou, v opačném případě dáme znamení a dopadne to přesně tak, jak říkáš!"
Čert mi byl tuhle pozici dlužen...
"Žádná velká akce, než se kdokoliv vzpamatuje, budeme pryč i s tou ženou. Vy ostatní se držte nenápadně poblíž. A vojáku!! Je to rozkaz, jdeme! "
Když jsme se konečně vydali k cíli, tak jsem dořekl svůj plán. "Jsme dva unavení poutníci na cestách hledající odpočinek. Já se jmenuji Igor a ty jsi Hubert, rozumíš??! Pokud se něco zvrtne, nečekej na rozkaz a dej znamení!"

Vypravěč - 27. února 2018 18:57

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Na výzvědy

Voják jen pokrčí rameny a už nic neříká. Zodpovídat se za případný neúspěch budeš veliteli ty, tak co by se staral. Poslušně vyrazí za tebou a chvíli po vás vyrazí i zbytek, aby skryt počkal v záloze někde nedaleko hostince a mohl tak v případě potřeby vyrazit na pomoc zachraňovat situaci.

Večer už pokročil, když jste dorazili do místního lokálu. Byl už poloprázdný. Pár místních, jeden přiopilý dobrodruh, kterého za chvíli hostinská doprovodí do jeho pokoje, kterým jak se zdá jsou místní stáje, podle toho, kam zamířili; a jedna malá žába, co se zde vzala čert ví odkud a co si hledí svého poháru u jednoho ze stolů.

Vás si krom hostinské nikdo příliš nevšímá. Těžko říci, zda si vás spojila s těmi, se kterými před několika hodinami mluvila nebo vaše maskování skutečně zafungovala, zdá se býti ovšem poněkud nervózní a nesvá.

"Budete si něco přát, pánové? Pokoje jsou už ale plné, pokud hledáte nocleh." oznámí jen stručně a čeká na vaši objednávku.

Adina - 27. února 2018 19:01

Hostinec, izba, samozrejme že nie moja

Okrajovo Saša, Gabriel, Lerien

V malej dedine som bola už približne tucet dní. Mala som namierené do jedného z hlavných obchodných miest v kniežatstve, no dlhé osamotené cestovanie mi nikdy nerobilo dobre a na Maxa som nemohla naložiť zásoby ktoré by mi vydržali dlhšie ako týždeň, preto som si musela spraviť prestávku. Vytipovala som si malý hostinec. Kradnúť od miestnych v príliš malých dedinách sa nikdy nevyplatilo- všetci sa tu zvykli poznať a tak podozrenie až prirýchlo padlo na tých, ktorí boli cudzí- takže na mňa. Preto bolo ideálne bývať na mieste, kde sa zastavovali iný cudzinci, prechádzajúci touto trasou a šlohnúť niečo od nich. Pár mincí, nejakú cennosť, šperk, artefakt- čokoľvek, čo by sa dalo neskôr predať a bolo dosť malé, aby si to hneď nevšimli. Kým prišli na to, že boli okradnutí, už boli väčšinou od dediny na hony ďaleko a ja som sa pomaly, ale isto chystala na odchod tiež. Musela som sa pohnúť tam, kde bolo viac ľudí a viac možností. Potom...potom uvidím čo ďalej. Takmer žiadny marodéri by ma už nenabrali, keďže za tie roky si o mne už stihli popodávať informácie a dosť veľká časť z tých, ktorý plienili zem poznali moju podobu, takže si budem musieť nájsť nejaký iný...spolok, kde sa presadím.

Poslednú noc, ktorú som sa rozhodla stráviť v dedine som moc na cudzích ľudí šťastie nemala. Hostinec bol neočakávane takmer prázdny, a až na návštevu vojakov mdlý. Dokonca som si obehla pozrieť ich kone, kým hostinskej vnútri naháňali hrôzu, či nenesú nejaký náklad ktorý by sa dal prešacovať, ale pár vojakov bol aj pri nich, tak som len zaliezla za Maxom, trocha sa s ním pomaznala a vrátila sa do hostinca, kde som si vypýtala veľké pivo a pohodlne zapadla medzi miestnych, s ktorými som už stihla nadviazať nejaké to priateľstvo pri pijatike len tri dni po tom, čo som prišla. Moje skúsené očko však periférne stále vníma osadenstvo hostinca.
Jediný cudzinci dneska sú tamtí chlapi, a podľa toho ako poznám týchto objímačov stromov, nosia so sebou maximálne tak okruhliak od rieky pre šťastie. A potom ten pláštik. Je zakuklená ako ja keď si idem prilepšiť, keby nepočujem jej hlas, tiež netuším či je to žena alebo chlap. Moje, ak chceš byť nenápadná, toto je opačný efekt.
Pohľadom, ktorý navonok vyzerá, akoby som ho len presúvala z tváre mladíka po mojom boku na jeho brata vedľa neho, si v skutočnosti všimnem jej ležiacu zbraň na stoličke.
Pomerne obyčajný, nijako zdobený, ani ten plášť nevyzerá byť z nejakej luxusnej látky, topánky možno kvalitné, ale nie z vyššej vrstvy. Od tej rubíny nevyhrabem. Nie že by som teda bola úplný optimista a niečo také tu čakala, ale šťastena občas prekvapí.
Pousmejem sa nad familiárnym tlakom na ľavej paži a potom sa už venujem skupinke okolo seba.

Keď vojde tá čudná trojica, padne mi veľmi vhod že zapadnem medzi miestnych, pretože si ma absolútne nevšimnú. Na rozdiel od zakuklenej, ktorú jeden z mužov prepaľuje pohľadom.
Čo som hovorila, kapucňa do čela a plášť na teba pritiahnu pozornosť. Títo amatéri.
Skupina je to čudná, vyzerajúca podľa druhého chlapa, že nejedla zopár dní, a predsa nevyzerajú ako obyčajní cestujúci, marodéri či druidi. Chlapom by to možno prešlo, ale... Podľa vzhľadu nie sú ani rodina a žena nevyzerá byť na vojačku či žoldnierku, tak čo robí sama s dvomi chlapmi?
A čo si to chytá na krku? Náhrdelník? Možno tu predsa len stihnem ešte nájsť niečo zaujímavé.
Žena s chlapom, čo má prenikavý pohľad sa postaví, zatiaľ čo zakuklená asi konečne pochopí, čo sa jej snažím myšlienkovo povedať celý večer a odkuklí sa. Rovno si to naštráduje k skupinke a nie najtichšie s otáže na jej dotknuté ego. Na rozdiel od nej, ja som bola celkom hrdá na moju schopnosť odpočúvať cudzie rozhovory, a tak ani mne neušlo, o čom to ona hovorí. Na šťastie aj bandu miestnych okolo mňa na chvíľu upútalo, čo sa deje pri stole, a tak môžem neskryte pozerať spolu s nimi a zbierať informácie o pocestných. Veľmi rýchlo sa to ale rozpustí, dve tretiny ten čudnej skupinky zmizne na poschodí a tretia tretina sa dá na mol horšie, ako keď som sa ja učila piť.

Keďže to je moje posledná noc, ja som sa opiť neplánovala. Cestovať s opicou je na prd. Preto v relatívne normálnom čase odídem do svojej izby, pozrúc na dvere, ktoré boli doteraz odomknuté a teraz sú okupované novými hosťami, o čo svedčí ich nekompromisný zavretý stav a chýbajúce kľúčiky dole u hostinskej. Ich druh sa ale ešte topil dole v alkohole a dokonca sa tam vrátil aj ten druhý, a tak som neriskovala nič zo strachu, že akurát príde a zapadla som do vlastne izby. Keďže však nestrávim noc v sladkom opojení alkoholu, ktorý mi dopriaval bezsenné pokojné noci, kdesi ešte za hlbokej tmy sa zobudím lapajúc po dychu z ľahkého spánku.
Mreže, okno, tma...ugh..okno...okno?
Spakruky si utriem čelo a pomaly začnem rozoznávať realitu, nútiac steny prestať sa valiť na mňa.
Som v izbe. V hostinci. Sama, ale v budove je kopa iných ľudí. Je to okej. Si okej.
Zošuchnem nohy z postele a obujem si topánky, čo bolo to jediné čo som si dávala pred spaním dole. Búšiace srdce pomaly spomaľuje, no mne je už teraz jasné, že znova nezaspím.
No čo...keď už som hore, môžem si ísť spraviť malú obchádzku. Prinajhoršom, ak bude čo vziať, môžem rýchlo zdrhnúť ak ma niekto prichytí.
Vytiahnem spod vankúša dýku, zastrčím ju na svoje miesto na stehne a cez svoje normálne oblečenie si hodím môj obľúbený plášť. Previažem ho poriadne špagátom od pása až po boky, aby sa mi neotváral a zaviažem na pomerne jednoducho, trhnutím rozviazateľný uzol.
Zakuklená, level dva.
Prilepím ucho na dvere a keď nič nepočujem, vykĺznem na chodbu. Izba za mnou, mimo trocha pochumlanej postele, nenesie známky obývania. Všetko, čo mám so sebou a nie je to na mne, je bezpečne schované v sedlových brašnách Maxa, a keďže väčšina mojich cenností sa mi počas predlžujúcej sa cesty míňala, nebolo to nič čo by niekto kradol- preto som ich nechala v stajni.
Znova sa započúvam, no všade je ticho. Priplížim sa teda k jednym dverám, ktoré patria k novej čudnej skupinke a prilepím ucho aj na ne. Nepočujem žiaden zvuk, no pred očami mám stále ženine prsty, ako sa hrali s čímsi na krku.
Brali dve izby, takže muži sú asi v jednej a žena v druhej, ale nemôžem mať istotu. Len nakuknem dnu a podľa toho, ako to bude vyzerať...uvidím.
Napokon, vždy sa mi podarilo nejako improvizovať, nie? Tak načo plánovať. Ešte raz sa poobzerám, kľaknem na jedno koleno, z vrecka pripevneného na nohe vytiahnem náčinie a potichúčku sa chystám vybabrať so zámkou v dverách.

Čo mi ale že vôbec nejde. (1)
Dočerta, buď je taká zhrdzavená že sa zvnútra rozpadá, alebo sa mi ešte klepú ruky z tej nočnej mory.
V snahe byť úplne potichu, aby som nikoho a nič nezobudila, sa mi nedarí tak ako by som chcela a len na malý moment si dovolím sa viac sústrediť na zámku a menej na okolie. A presne ten moment ma doženie k tomu, že precitnem na kroky na schodoch, vedúce na túto chodbu. Zaseknem sa. Šlahnem pohľadom po svojich dverách, ale tie sú dosť ďaleko na to, že by som nestihla vbehnúť do izby a ešte aj zavrieť dvere tak, aby si nikto nič nevšimol. Jediný únik okrem schodov bolo okno, ale ani to nestihnem otvoriť dosť rýchlo na to, aby ma človek čo kráča po schodoch nezbadal a nedobehol kým sa vrútim do stajní, nedajbože zachytil keď budem vyskakovať. Posledný pohľad na úzku tmavú chodbu mi dá iba jediné riešenie- keď to nejde doprava, doľava ani dolu, musí to ísť hore. Náčinie zmizne bleskovo vo vačku a skôr, ako by sa dalo predpokladať, sa mi podarí zaprieť do stien po každej strane mäkkými podrážkami na špičkách nôh. Dávam pozor, aby som nohou išla mimo dverí a nerobila tak zbytočný hluk o drevo a ako pavúk sa vyškriabem hore, rukami a nohami natiahnutými od seba zaseknutá tesne pod stropom na opačných stranách stien chodby. Kapucňa mi prepadne cez tvár a ja ďakujem vtedy svojmu zvyku plášť si preväzovať, takže teraz nevisí dolu ako potrhaná záclona. Podarí sa mi zmiznúť v tme presne vo chvíli, ako sa na vrchu schodiska zjaví ten chlap. Keď sa priblíži, zistím o koho ide a mám chuť nahlas zanadávať.
To je ten, čo viedol tú ženskú hore. Dočerta, prečo nespí? Je noc, vypadni do postele.
Z celej duše si aj prajem, že presne to spraví, pretože moja poloha nie je pohodlná ani jednoduchá, a už teraz sa mi začínajú chvieť ruky. On sa však rozhodne ležérne obzerať po chodbe, zatiaľ čo sa zastaví takmer úplne podo mnou. Orosí sa mi čelo od námahy a už-už si myslím, že ma prejde a zalezie do izby, keď on zrazu začne mierne zakláňať hlavu a mne je jasné, že je amen.
Úniková cesta.
Vrhnem bleskový pohľad na schodisko a rozhodnem sa. V tej chvíli, ako nad sebou Saša zbadá tmavú masu pod stropom sa pustím. Padnrm na neho ako blesk z jasného neba nohami napred a modlím sa v zázrak že sa mi podarí ho prišpendliť alebo aspoň zhodiť a zmiasť natoľko, aby som mohla vyšprintovať po schodoch. Pre neho som v podstate vyzerala iba ako malý, tmavý tieň nejasného pohlavia veku a pôvodu.

Ake von Freiburg - 27. února 2018 20:38

soukromá zpráva od Ake von Freiburg pro

Hostinec

Přišli jsme tedy do lokálu. Jakmile jsme vešli, rozhlédl jsem se, ale hledanou jsem neobjevil. Jeden opilec, jedna osamělá žena, neodpovídající popisu. ...
Povzdech jsem si. "No dobrá, pojďme se posadit." Dodal jsem.
Vybral jsem si místo s výhledem do místnosti.
Všiml si nás snad jen hostinský, když přicházel, křikl jsem.
"Pane hostinský, přineste nám něco k jídlu a pití"... když přišel blíž, zakryl jsem si ústa rukou, tak aby má další slova slyšel už jen on. "Máme se tu setkat s jistou rezavou půlelfkou, dorazila už? Pokud ano, mohl by jste ji přivést, máme si toho hodně co říci..." Nakonec jsem k tomu přidal nevinný úsměv.
Byl jsem napjatý, odměna by se jistě hodila, mohl bych se zas bezstarostně nějakou dobu toulat světem či něco jiného. Způsob, jak rychle utratit peníze se vždy najde..

Saša - 28. února 2018 21:33

Létající strašidlo

Kde nic, tu nic. Zdá se, že noc probíhá klidně a nervozita ve vzduchu je jenom nějaký špatný dojem. Kam se vlastně poděl Gabriel? Těžko říct. Snad nešel zase někam krást povoz. napadne mne a zastavím se na chvíli přede dveřmi pokoje. Promnu si zápěstí a zakloním hlavu, abych si protáhl krk. Během mrknutí oka mi dojde, že nahoře cosi vidím a o půl vteřinu později na mne něco spadne. Nebo spíše někdo (48).
Náraz mne srazí na zem. Přestože jsem šel překontrolovat chodbu, čekal jsem několik možných scénářů. Že tam bude banda Dagobertových lidí, možná nějaký zlodějíček slídit u zámku nebo třeba ožralec z hospody, který usnul na chodbě. Ale že na mě někdo spadne ze stropu, to jsem úplně nečekal. Levou rukou šátrám po dýce, zatímco druhou se oženu po té hromadě, která na mne spadla. Cuknu kolenem, abych to ze sebe dostal a pomohl se tak přetočit na bok a vstát, už s dýkou v ruce, sledujíc jak zakuklená osoba běží ke schodišti. Udělám krok ke dveřím Lerienina pokoje a zkusím za ně vzít. Zamčeno. Takže uvnitř nikdo není teď. Vyběhnu tedy po schodišti, pronásledujíc osobu, která z nějakého (určitě nekalého) důvodu lezla po stropu chodby. V okolním tichu by nemělo být příliš těžké zjistit, kam běží.

Adina - 05. března 2018 10:01

Útek

Saša

Chlap na moju úľavu naozaj nevydrží ten priam a nečakaný náraz a kotí sa k zemi. Ako tak sa mi podarí udržať rovnováhu, keď stlmím pád pokrčením kolien a rukami opretými o akúsi časť jeho tela, ktorú v tom zmätku neviem identifikovať. Jeho myknutie kolenom ma ale úspešne pošle od neho preč, a ja teda neváham s tým, aby som mu vyhovela. Kútikom oka ešte zazriem lesk kovu, ako vyťahuje zbraň, a potom už bez obzretia letím dole schodami a k zadným dverám hostinca. Bežím tak, že našlapujem v podstate iba na špičky a hneď sa od nich odrážam a aj keď okolné ticho môjmu prenasledovateľovi napomáha v tom, aby počul moje pohyby, stále je môj beh o dosť tichší ako by sa dalo predpokladať. Dvere na dvor doslova rozrazím a očami okamžite nájdem hŕbu naskladaných sudov a bedien v rohu pri stene.
Nebudem musieť zastavovať aby som otvárala bránku. Už tie dvere mi zobrali pár momentov náskoku, k Maxovi sa nedostanem, bez sedla neodídem. Musím vypadnúť do dediny a niekde sa tam skryť, počkať do rána a potom prísť akoby nič naspäť a zdúchnuť kým začnú zisťovať, kto to obliezal ich izbu.
S plánom v hlave trielim k debnám, a tam, spoliehajúc sa na známy tlak na ruke, ktorý ma upokojuje sa odrazím, jednou nohou stúpim takmer nehlučne na sud, ďalším odrazom sa dostanem na jednu z vrchnejších debien, natiahnem ruku, napnem sval na pokrčenej nohy, zatlačím do výskoku a....
ozve sa hlasné prasknutie, ako debna podo mnou poľaví a pod tlakom mojej nohy sa prepadne. (26%)
Do riti!
Ujde mi polohlasom nadávka, keď sa mi prsty šuchnú o vrch steny.
To nie je možné, nikdy sa podo mnou ešte nič neprepadlo odkedy to mám na sebe.
Aj cez hučanie krvi v ušiach počujem, že mi už dýchaš na krk a je mi jasné, že keby skúšam druhý skok, tak skončím stiahnutá naspäť, ešte aj chrbtom k tebe. Preto moment padania využijem v to, aby som sa otočila k tebe čelom, zatiaľ čo ľavou rukou trhnem za špagát na plášti a pravá zíde k stehnu, tasiac dýku na obranu, aj keď nejdem do priameho útoku. (64%)
Prosím prosím prosím, fungujte kamienky.
Vyšlem malú motlitbu pred tým, ako ma chlap definitívne dobehne.

Saša - 06. března 2018 21:36

Hostinec - noční narušitel

Adina, možná střízlivějící Gabriel

Zvuk běhu prchající zakuklené osoby mi přijde zvláštní. V hostinci je ticho a přesto mi ten zvuk nepřijde příliš hlasitý. Ať je to kdo chce, naučil se plížit se v noci dost dobře.
,,Aha. Tichošlápek zatracenej..." zamířím po zvuku třísknutých dveří. Vetřelec se možná pochybuje potichu, ale pro dveře tohle neplatí. Snažím se spěchat, zvlášť přidám do kroku právě po bouchnutí dveří, vedoucích na dvůr. Nezamířil přes lokál ven. Takže chce nějak prchnout přes dvůr, asi si nevěří, že by dokázal utéct přímo. Možná jsem ho měl nechat utéct a zůstat u Lerienina pokoje. Ne, pokud to je Dagobertův člověk, může ho varovat a přivést posily ještě k ránu.

Vyběhnu skrze dveře na dvůr. K mému sluchu dolehne další zvuk. Zvuk praskajícího dřeva. V noční tmě, osvětlené měsícem, vidím, jak ta postava zápasí s bednami, po kterých se zjevně chtěla dostat přes zeď. Neměl připravenou únikovou cestu. To není moc zodpovědné...
V otevřenějším prostoru dvora už si dovolím i tasit meč, levá ruka s dýkou je klasicky krytá pláštěm. Je to levný a nečistý trik, ale věc, která mě (a nejen mě) už několikrát zachránila život.

,,Tady už neutečeš." zvolním krok, když už ode dveří vidím, že po bednách utéct nestihne. ,,Máš jednu možnost mi říct, kdo jsi a jaký byl tvůj záměr lezení po stropě před tím pokojem?" sleduji každý pohyb té osoby. Když odhodí plášť stranou, zpozorním. Možná nejsem jediný, kdo umí tento cestovní doplněk používat i pro jiné účely. Od nočního plíživce bych čekal možná nějaké vrhací předměty. Ale nic nepřilétne. Naopak, když padne plášť na zem, vidím, že tvář té osoby je ženská. Hezká tvářička by jí prošla možná u Gabriela.

Dojdu k černovlásce na délku čepele meče, kterou lehce sklopím. Špička čepele teď směřuje kamsi na její břicho. Je to náznak toho, že ji nemíním rozpárat hned na místě. Ale také vím, že to může působit jako polevení mojí ostražitosti. Což je jen další trik a s takto skloněnou čepelí se mi bude lépe odklánět případný úder v kombinaci úderem skrytou dýkou.

Vypravěč - 07. března 2018 13:45

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Hostinec

Usadíte se v tomhle ospalé lokále, kde jak se zdá tak trochu chcíp pes. Hostinská se na chvíli zatváří trochu překvapeně, když se ptáš na půlelfku, která by měla býti někde nahoře.

"Nevím, jestli je to půlelfka, ale jedna zrzavá slečna nahoře je." zašilhá po lokále jakoby se snad trochu obávala mluvit a pak zase sklouzne pohledem na vás.
"Nezmiňovala se o tom, že by se tu měla s někým setkat a mám pocit, že si nepřeje být rušena." obyde vás celkem rychle a čeká, zda-li si budete nakonec přeci jen něco přát k pití či ne.

"Možná bude moudřejší vrátit se sem později, abychom si s ní mohli v klidu promluvit." nakloní se k tobě tvůj společník. Je ti jasné, že slovem později nemyslí nic jiného, než dobu, kdy už budou všichni spát, abyste skutečně ve své práci nebyli nikým rušeni.

Vypravěč - 07. března 2018 14:35

Když hvězdy slibují lepší budoucnost...
Alinor

Bylo tomu už dlouho, cos naposledy navštívil svět lidí a ani teď zdá se není oč stát. Už dávno nezajímají se obyvatelé Šedého hvozdu o to, co se děje za jejich hranicemi. Stará spojenectví byla zapomenuta. Obchodní cesty, co spojovaly kdysi prosperující světy zarostly travou a křovím. Ze strážních hradů zbyly jen smutné ruiny. Některé ještě odolávaly jako svědkové zašlé slávy a přátelství národů lidí, elfů, trpaslíků i ostatních přírodních národů obývajících Šedý hvozd, ježto stal se pro lidi územím zapovězeným a odvážlivci, kteří sem vstoupili skončili se žlutě opeřeným šípem dryád v zádech.

I sem občas dostanou se zprávy o dění v Sonoru. A zprávy to nebyly dvakrát povzbudivé. Král i jeho jediný syn jsou mrtví a země zmítá se ve válce o sonorské dědictví. Vévodové perou se jeden s druhým o to, kdo nakonec urve víc ze zubožené země a usedne na uprázdněný trůn.

A v dobách nejtěžších ožívají staré legendy. Legendy o klenotech a právoplatném dědici, který má dosednout na sonorský trůn a oživit stará spojenectví. Ty ovšem víš, že na těch legendách je něco pravdy, že nejsou jen pouhým výmyslem. Na ruce opatruješ něco, co na sobě má znak sonorského království. Prsten, který ti kdysi darovala sama královna a žádala, abys jej opatroval do doby, než přijde čas. A ten, jak se zdá, podle toho, co se vypráví mezi lidmi právě nastal.

Stanul jsi na břehu Velborgy, v místech, kde byla hranicí mezi vaším světem a světem lidí. Naproti tyčily se zbytky strážního hradu. Vlastně z něj zbyla jen okrouhlá věž na vrcholu skal, nad níž krouží hejna černých vran. Toto skromné obydlí patří moudrému muži jménem mistr Ulm. Býval rodinným přítelem sonorského krále a jeden z mála těch, co věděli víc.

Adina - 08. března 2018 13:27

Pomoc pomoc

Saša, maybe Gabriel

Otočená k tebe zbadám pozdvihnutý meč a mám sto chutí prevrátiť oči. Sama nad sebou.
Nenávidím meče, príliš veľa úsilia na to, aby som sa im vyhla, veľa sily aby som ich odklonila a stačí jedna rana a ležím. Keby je to aspoň nejaký namakaný obrovský pomalý chlap, ale vyzerá byť celkom obratný.
Keď skloníš meč k môjmu bruchu, podvedome na ňom zatnem svaly. Nie že by ma to nejako upokojilo, keď mi mieriš na najmäkšiu časť môjho tela.
Seriózne, najskôr mi nejde otvoriť tá poondená zámka, potom ma načapú, zlomí sa podo mnou debna a ešte ku všetkému na mňa tasia meč. Takto si predstavuješ pomoc do frasa?
Zanadávam v duchu amuletu. Občas, keď som od onej noci kedy som nadobudla svoj talizman mala sem tam nevysvetliteľné záblesky šťastia, mala som pocit že cítim zvláštne brnenie, možno až teplo na svojej ruke, aj keď som si to asi namýšľala. Zvykla som si to spojiť dokopy- talizman, šťastie a tie pocity. A ako zostanem zahnaná do rohu týmto čudným chlapom, zdalo sa mi že som to zacítila tiež.
Čo je na tejto situácii také skvelé že ma do nej zahnali fakt neviem. Možno treba tie šutríky občas aj umyť.
Pomaličky, inštinktívne sa akoby odkloním od čepele a pomrvím sa špičkou v zemi aby som zistila, či náhodou nestojím na niečom, čo by sa ti dalo flusnúť v najhoršom prípade do očí. Zvláštne je, že aj keď by sa mi v tvári dal rozoznať hnev a tak trochu neistota z toho, že na mňa mieri ostrý kus kovu, nie je tam až toľko strachu, akoby som sa nebála, že to skončí nejako zle.
Nakoniec, doteraz nikdy neskončilo.
Pri tvojej otázke skrútim trochu zamyslene pery.
Uh... pravdepodobne to vyzeralo desivejšie ako to naozaj bolo, keď som na neho zhora tak skočila,
čo? No...tu si nijakú pravdepodobnú výhovorku nevymyslím. Čo poviem, že som bola v minulom živote pavúk? Budem sa musieť spoľahnúť na to, že čaká že som niečo horšie ako som naozaj a prípadne ešte nájsť nejaké mierumilovné východisko.
Adina, tento deň si začala na prd.
Zdvihnem oči od ruky s mečom a hoci dýku nepúšťam, zovretie na nej povolí. Stále mám ale pomerne napnuté svaly, pripravené uhnúť a brániť ak by si sa predsa len zahnal prvý.
Povoľ polky, celé to vyzerá horšie ako to naozaj je.
Začnem mu odpovedať, v hlase akési zmierenie s tým, že útek sa mi proste nevydaril.
Začínam byť riadne majetkovo nezabezpečená a chcela som zistiť, či so sebou nenesiete niečo čo by sa dalo streliť za nejakú sumu. Keby tu nemali také zhrdzavené zámky tak by som bola hotová kým si prišiel hore, ale... no, nevyšlo, a keď som začula tvoja kroky, tak strop bol najrýchlejší únik.
Hovorím to úplne prirodzene, nie je tam vôbec stopa po klamaní. Ono som v podstate ai nijak výrazne neklamala- nebola som švorc, ale... bolo treba tomu dodať nejaký emočný podtón, nie?
Mohol by mi tipnúť že mám tak 15 rokov a trocha ma poľutovať. Dieťa očividne bez rodičov ktoré nemá na kus chleba... aj keď na to nevyzerá, mohol by mať nejaký súcit.
Postavu mám nízku, štíhlu, žiadne krivky ani nie sú badateľné, takže vyzerám ako dieťa viac ako nejaký dospelý človek. Zdvihnem fialkovo mdré oči vyššie. V tme sa snažím zahliadnuť tvoju tvár, aby som zistila aký je na nej výraz.
Ale keďže to dopadlo takto, môžem pokojne sľúbiť že hneď teraz sa zbalím a odídem a už ma...woah, čo máš s očami?
Ako som tak žmúrila do tmy, zrazu som rozoznala tvoje oči a obočie mi vyskočilo až pod ofinu.
Nie je človek?

Gabriel Gallagher - 08. března 2018 18:40

… Já, Ty a Ty – noc na dvorku …

(hostinec, stáje, dvůr – Saša a malá Adina – tak rád tě poznávám)

V hlavě se mi pomalu prohánějí myšlenky a útržky vzpomínek na včerejší večer. Bylo to rušné, bylo to … depresivní. Snad jsem i brečel …

Zakroutím hlavou – není možné.
Tohle se prostě nestalo, zapomeneme na minulost a pustíme se zase dál do budoucnosti. Zkončíme s tímhle úkolem, vrátím se domů … kde to je nevím, ale někde se ztratím a nechám je …

… Coto?!?

Držel jsem se dřevěné stěny stání a protíral si druhou rukou čelo, když jsem uslyšel ten známý otravný hlas. Saša. K tomu hluk a příliš mnoho života na tuhle příliš ranní hodinu. Neradostně se usměju. Má přeci hlídat Lerien a ne se tam někde na dvoře vybavovat.

Zakroutím hlavou a očima udělám otrávené gesto. Způsobí mi to ke všemu menší bolehlav a tak s napůl přivřenýma očima odrazím se od stěny a houpavým krokem vyrazím k místům odkud slyším hluk a hlasy. Jedna, druhá … soustřeď se. Další a zase druhá.
Musím si protřít čelo, když se mi orosí námahou. Silně si odfouknu. Rozhovor s tím malým rudookým otravou budu muset nechat na později.

Vyjdu na dvůr a bez povšimnutí si těch dvou, co se k sobě tisknou v koutku, zvednu ruku dozadu do vzduchu na znamení toho, že mi mají dát minutku … ohnu se v pase a vypustím co z večera zbylo. Dost nahlas a beze studu...

Narovnám se, natáhnu nosem a hřbetem ruky si utřu ústa. Tohle bychom měli. Už je to mnohem lepší.

Otočím se na osazenstvo na dvoře a široce se usměju. Uhladím si vlasy dozadu a narovnám se. Svět je najednou o poznání přívětivější místo a k tomu si zase Saša hraje s mečem, v dlani se mu leskne kov a před sebou si hýčká nějaké … děvče?

„Takže rande? To jsem netušil, že budu rušit dvě hrdličky.“ beze studu se začnu přibližovat, neozbrojený, snad jen svou neotřesitelnou schopností být velmi velmi otravný v tu nejnevhodnější chvíli.
S širokým úsměvem si dál protírám čelo „Ale že sis vybral hezkou noc. Akorát to místo by mohlo trochu pohoršit i takovou otrlou ještěrku … co se přesunout jinam, dovnitř?“ naznačím oběma rukama velkorysé gesto směrem do stájí. Teplo, klid, měkká sláma …

Široce se usmívám a pokračuju v chůzi dopředu směrem mezi ty dva, taky abych měl na očích a poblíž oba dva. Kdo je ona nevím, a proč je tady Saša nevím … ale divné, divné to je ať už jde o cokoliv. A kdyby to bylo opravdu rande … proč ho trochu nepřikrášlit?

Ake von Freiburg - 08. března 2018 20:12

soukromá zpráva od Ake von Freiburg pro

Nepřijde...

Jistě, bylo naivní očekávat, že kvůli nějakému cizinci přijde dolů. "No dobrá, počkám tu tedy na ni, doneste mi něco k pití." Odpověděl jsem.
Když se vzdálila...
"Ano." Odpověděl jsem svému spolubojovníkovi. "Počkáme nějakou chvíli, pak půjdeš říci ostatním, ať polovina hlídá o kolo budovy, kdyby se pokusila o útěk, a polovina půjde se mnou ji prostě dostat."
Nic moc nedělo a tak jsem pro zatím čekal až po dlouhé chvíli jsem ukázal Hubertovi, aby se vzdálil a zavolal ostatním.

Vypravěč - 09. března 2018 15:20

soukromá zpráva od Vypravěč pro

Hostinec

Hostinská odkvačí, aby za chvíli přinesla něco k pití. Lokál se mezitím ještě více vyprázdní. Dokonce se někam odkolébá i ten ožralý chlápek od vedlejšího stolu.

"Pokud chcete čekat do rána, tak buď tady nebo ve stájích, pokoje jsou plné. oznámí stručně hostinská. Brzy kamsi z lokálu zmizí i ta dívka, patrně do jednoho z pokojů nahoře. Brzy na to, tě opustí i tvůj společník, aby se vrátil pro ostatní.

Tenhle ospalý lokál nakonec tak ospalým přeci jen není. Ještě, než se vrátí tvůj společník, ozvou se shora zvláštní zvuky, pak dupot po schodech. Prolétla tudy ta malá žába, cos ji před tím viděl v lokálu a jak se zdá, má docela naspěch a v patách nějakého chlapíka. Oba se tudy jen mihli a vyběhli někam zadním vchodem patrně někam na dvůr ke stájím.

Za nedlouho poté se objeví i voják, jehož jsi před tím poslal pryč. Zatím je sám. Rozhlédne se po prázdném lokále a zamíří rovnou k tobě.
"Pět mužů máme kolem hostince, nemá kudy utéct. Dalších pět čeká venku jen na vaše rozkazy,
mám je přivést? Nebo budeme ještě čekat?"

Ake von Freiburg - 10. března 2018 07:26

soukromá zpráva od Ake von Freiburg pro

Už nebudeme čekat.

Když kolem proběhli ti dva a vzápětí zmizeli, než jsem stačil cokoliv udělat, začal jsem se kousat do rtu. Kde sakra je? Nakonec jsem ale nemusel čekat tak dlouho, brzy se objevil.
Na jeho otázku jsem odpověděl. "Ať zachytí kohokoliv podezřelého a ano, pošli je už rovnou na horu za mnou! Děje se tu něco zajímavého......."
Strhnul jsem a zahodil falešné vousy, stejně jen hrozně štípaly a byly už zbytečné.
Jde se na věc!
A vydal jsem se po schodech opatrně nahoru s rukou na jílci své šavle. Chtěl jsem zjistit, co se nahoře stalo.. Ještě na schodech jsem přes rameno dodal. "A rychle!"

Saša - 15. března 2018 23:21

Noční tvorové

Adina, Gabriel

Okolní noční ticho naruší šustění. Při tom zvuku znovu špička meče povyskočí, míříc té slídilce do středu hrudi v gestu, aby ji nenapadla nějaká nepodloženost. Očima na vteřinu zalétnu po směru toho zvuku. Nějaký opilec, který si ulevuje u vchodu do stájí. Očima zpátky k noční návštěvnici. Poslechnu si její vysvětlení toho, co dělala před pokojem Lerien. Přestává být majetkově zabezpečená?

,,Takže zloděj? Víš, že těm, co mají dlouhé prsty se pro jistotu zkracují?" zeptám se přísným tónem, jako bych snad káral malé dítě. Moc toho z ní vidět není, ale její útlá postava dává znát, že nebude moc stará. Ale lozit po stropě taky neumí každý, takže nemůžu podceňovat její schopnosti jenom proto, že vypadá na první pohled drobně. Odfrknu si. Pořád může lhát, aby se odtud dostala pryč. Může to být pořád špeh a tak ví, že ji nemůže vzít k místní hlídce, která spadá pod Dagoberta.

,,Nic, co by tě muselo zajímat. Zahoď to železo." špička meče se zakýve nahoru a dolů ve výmluvném gestu. ,,Můžeš tomu říkat pech, jestli chceš." doporučím jí ještě. V té chvíli se k nám přimotá ten opilec, co předtím zvracel u stájí. Proč mě to nepřekvapuje... napadne mne, když uslyším známý hlas. Takhle si ten trouba představuje pomoc půlelfce? Zlít se do takového stavu?

,,Ten pech mám asi spíš já." zavrčím naštvaně a pokud do té doby zlodějka neodhodila dýku, posunu čepel blíže k jejímu tělu, až se špička téměř dotkne její hrudi. ,,Konec legrace. Půjdeme do krčmy a tam rozhodne někdo jiný, co s tebou." rozhodnu se. Bylo by dobré ji ukázat Lerien. Třeba ji bude znát. Třeba je to skutečně jen zlodějka.

,,Jestli nemáš co na práci, dojdi vzbudit šéfku a přiveď ji dolů do krčmy." doporučím Gabrielovi, aby snad byl aspoň trochu užitečný. Lerien bude naštvaná, že ji budí, ale o tomto by měla vědět. A snad nebude takový trouba, aby říkal Lerienino jméno před noční neznámou. Sám si dávám pozor, abych ji před kýmkoliv cizím nejmenoval. Jen hloupé zaslechnutí špatných uší může způsobit problémy. To si při své profesi nemohu dovolit.
,,Jdeme. Dovnitř a do krčmy. A žádné blbosti. Tyhle oči vidí víc, než si myslíš." pokynu čepelí meče ke vchodu do hostince, kterým předtím vyběhla. Poslední poznatek si momentálně vymýšlím, ale všimla si, jak moje oči vypadají a není na škodu toho využít. Pokud nebude dělat hlouposti, dojdu se zlodějkou do krčmy, kde vyčkám na příchod Lerien. Aspoň doufám, že tentokrát to Gabriel zvládne bez nehod.

Vypravěč - 16. března 2018 11:31

Hostinec

všichni zde přítomní

Když Saša a Adina probíhali lokálem ani si nemohli všimnout osamělého hosta ve vyprázdněném lokále. I kdyby si jej všimli, na první pohled nebylo na něm nic znát. Jen další poutník, co usne večer nad svým korbelem piva a ráno jej bude hostinská budit. Však zdání někdy klame.

Ve chvíli, kdy ti dva rozmlouvali na dvoře hostince, promění se zamlklý host jako mávnutím kouzelného proutku, pod zahozeným pláštěm objeví se znak Dagobertův.

Gabriel, který před nimi první vstoupí do lokálu je už jen svědkem toho, jak do lokálu vpadla pětice vojáků a patrně následujíc svého velitele, dva dupou po schodech nahoru k hostinským pokojům. K pokojům, kde odpočívá i Lerien. Zbylí tři zůstanou dole v lokále snad střežíc únikovou cestu.

Nenadálý noční ruch vzbudil hostinskou, která ovšem vida, kdo jsou tito hluční hosté, zase rychle zabouchla své dveře, ovšem až po té, co zodpověděla otázku jednoho z nich, takže teď jdou na jisto a bez váhání zastaví se až u zamčených dveří pokoje, jenž pro dnešní noc patří Lerien.

Zdá se, že velmi dobře ví, koho hledat, jakoby byli dopředu informováni. Možná někteří až teď spojí si podivnou nervozitu místní hostinské s nynějšími událostmi.

Ake von Freiburg - 16. března 2018 21:41

Razie

"Tak jo, jdeme na to, dost už bylo čekání..." vykřikl jsem. Dva lidé právě vystřelili ven, takže máme skvělou příležitost tam vrazit.

Ta milá paní hostinská, která tak pěkně spolupracovala nám zdělila vše, co jsme potřebovali. Včetně čísla pokoje. Škoda jen, že nám nedala i ty klíče, to by pak všechno bylo dokonalé. Takhle jsme na chvíli zůstali trčet před zamčenými dveřmi. Dal jsem rozkaz je rovnou vyrazit, skutečně jsem neočekával, že by je ta osoba uvnitř otevřela sama a dobrovolně.

Mezi silnými údery do dveří jsem přemítal, jaký důvod měla asi hostinská k té zradě, přeci jen místní většinou raději táhli s loupežníky a podobnými vyvrheli nebo mi to tak alespoň přišlo. Nebo že by ty peníze? Ale když vlastní hostinec, tak na tom nemůžou být tak špatně. No ty dveře asi můžeme proplatit... Nakonec jsem dospěl k jasnému závěru. Musela to být příšerná nájemnice...

Dveře ruply a já tasil šavli a vklouzl jako první dovnitř připraven vykrýt jakýkoliv úder..., vyrážení dveří muselo probudit jakéhokoliv spáče, co byl uvnitř...

Lerien - 17. března 2018 20:17

Nevítaní hosté

Ake von Freiburg

Očividně ani dnes nemá být klidná noc. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudily mne podivné zvuky na chodbě a pak dupot nohou po schodech. Ač nerada, pomalu jsem vstala z postele a s mečem v ruce opatrně jsem vykoukla na chodbu. Ovšem kde nic tu nic. Chvíli jsem naslouchala a pak se opět vrátila do postele spoléhajíc na své dva ochránce a přesvědčujíc sama sebe, že to nejspíš byl jen nějaký přiopilý host místního lokálu.

Nestačím ani znovu usnout, když se těžké kroky na schodech ozvou znovu a tentokrát zdá se, že o pouhé nájemníky nepůjde, což se potvrdí i po prvních úderech na dveře. Nedbaje na rozbolavělou nohu, rychle na sebe hodím oblečení a sáhnu po meči.

Letmý pohled z okna na dvůr. Z okna, které je moc vysoko a kterým si teď netroufnu prchat vzhledem k tomu, že se pořád ještě na zraněnou nohu sotva mohu spolehnout a dělají mi problémy samotné schody.

Nakonec si jen tiše zanadávám a sevřu jílec meče pevněji v rukou. Když se dveře rozletí a v nich se objeví Dagobertovy nohsledi ani mne to příliš nepřekvapí.
"Gentleman na dveře dámy slušně zaklepe, dříve než vstoupí." promluvím k tomu, jenž zdá se býti jejich velitelem, meč stále ve střehu. Nechce se mi s nimi pouštět do křížku, ale tak nějak hádám, že nic jiného mi nakonec ani nezbyde.
Jo a jak dlouho asi vydržíš?...moc dobře víš, že tak do chvíle, než se na tu nohu pořádně postavíš...ať jen tak lehce svou kůži nedám...

Hlavou mi proběhne i myšlenka na mé dva společníky. Ovšem momentálně není moc času obávat se o jejich osud.

Adina - 17. března 2018 22:33

Zadný dvor hostinca- šťastná hviezda konečne letíí

Saša, Gabriel (je mi najväčším potešením :D)

Moje citlivé uši tiež začujú pohyb, ale namiesto toho aby som tam pozrela naplno, znova zaberiem tmavé postavu len periférne. Môj prenasledovateľ na sekundu odkloní zrak, a mne veru aj napadne že to je vhodná šanca na únikový manéver, ale namiesto toho len nevinne bez pohybu stojím.
Možno z toho ešte vycúvam bez problému. Trpezlivým šťastie praje, nie?
A keď mi hneď na to pricestuj špička meča na hruď, je mi jasné že prvú šancu na nejakú akciu som prepásla. Aj tak dobre. Fakt, že som vedela bojovať som si najradšej nechávala pre seba tak dlho, ako sa len dalo. Ako posledné východisko.
A nevyzeral, že b to bol ten typ čo by ublížil alebo zabíjal bez vážneho dôvodu. Keď som na neho spadla, neodhodil ma ani nijako píliš silno, a hoci mal teraz výhodu väčšej zbrane s dlhším dosahom,
zatiaľ na sebe nemám ani len výhražný škrabanec. Takže ak budem hrať to nevinné dieťa v nešťastnej situácii... naozaj z toho možno vykľučkujem ešte bez problému.
Práve pre moje posledné myšlienky sa jeho ďalším slovám len pousmejem, nádherne previnilo, ruka s dýkou sa posunúc plynule tak, aby znova bránila meču.
Neviem, ako malú ma to bohužiaľ nestihli naučiť.
Ku koncu mojej odpovede sa mi dokonca podarí aj znížiť hlas, akoby od smútku.
To bohužiaľ tak už bolo moc. Odpusti si uštipačné slovíčka Adina.
Možno by som aj pokračovala, to ale moju pozornosť zaujmú zvuky dávenia od postavy na dvore a nedá sa mi zakryť výraz malej škodoradosti na tvári.
Oj, takto to dopadá keď niekto nevie piť.
Nepoľavujem ostražitosť, skôr sa tvárim, že ma to zaujalo. Červenooký ale tentokrát nezaváha, a namiesto toho sa stále venuje mne. Mám čo robiť, aby som si pri jeho slovách neodfrkla.
Pech. Môj pech sa naozaj ešte neprihlásil, to by som už sedela na Maxovi s plnými vreckami čohokoľvek, čo máte v tej zamknutej izbe.
Skôr sa však nahlas venujem tej prvej časti jeho vety.
Môj pud sebazáchovy mi dosť jasne hovorí, že zahodiť moju jedinú istotu že neskončím na dva kusy nie je vôbec dobrý nápad.
Začnem opatrne. Znova nehovorím úplnú pravdu, ale to bol základ- hovoriť dostatočnú pravdu na to, aby to neznelo ako lož. Chystám sa hovoriť ďalej, pravdepodobne tým niekam mieriac, no to sa prihrnie grcko a ja si uvedomím, že je to druhý chlap z ich trojčlennej skupinky. A jeho prvé slová ma...zarazia. On však pokračuje a mne poputuje obočie vyššie.
Títo dvaja naozaj ceetujú spolu? Čo je toto, zlý rytier a dobrý rytier? A nemohol ma načapať tento?
Nie že by som ho podceňovala. To by som zhadzovala sama seba. Mohol tú žovilalitu pokojne hrať, no...odpovedať mu v podobnom duchu nemôže nič pokaziť. Maximálne tak aspoň trošičku dúfať v rozhodenie červenoočka.
Och, je príjemné vedieť že sa niekto zaujíma o moje pohodlie. Mohol by si svojho kamoša niečo naučiť.
Poviem smerom k grckovi, oči nespúšťajúc z chlapa predo mnou, pričom pridám ešte ja zubatý úsmev.
Mohla by som ísť k divadlu.
Červenoočko si to ale asi nemyslí, lebo čepeľ sa ma takmer dotkne a ja len tak-tak udržím na uzde svoje reflexy, aby som stále vyzerala byť napoly uvoľnená, no v strehu. Dýka je však stále blízko meča.
Vieš, ja by som rada spolupracovala, ale krehké dievčatá potrebujú istotu, že keď povolia obrany tak ich tvrdí muži nevezmú útokom.
Tón hlasu, ktorým hovorím môže naznačovať, že to myslím vážne a bojím sa o svoj život, no spôsob a výber slov vyzerajú, že by som si z neho dovolila snáď aj robiť srandu. Čo by som, samozrejme, pre boha, nikdy neskúšala.
Uvidíme ako zareaguje, ak nezaútočí tak potom povolím a pôjdem s ním a uvidím čo ďalej. Ak zaútočí, tak...no, to bude improvizácia.
Nechcela som naťahovať čas, ale bolo by fajn aby nadobudol dojem že dýka je moja jediná možnosť obrany a že keď ju dám preč, budem naozaj bezbranná. Pošle grcka preč a otočí sa ku mne, pravdepodobne to so mnou raz a navždy....vyriešiť, no to sa zrazu vnútri strhne riadny hluk.
Mužský výkrik, rozrazenie dverí, dupot po schodoch. Zaradujem sa, pretože niečo takéto som presne potrebovala- rozruch. Moje šťastie sa konečne nakoplo.
Kričalo to z hostinca, nie zhora z izby, takže ktokoľvek to bol, bol vnútri a očividne to tam sledoval.
To znamená že to nie je nikto, kto by šiel po mne, keďže išli k izbám, ani k tým dvom chlapom. Takže... je to tá žena? Možno jej títo dvaja robia ochranku, keďže červenoočko vyzeral dosť podráždene keď sa tu objavil grcko, takže asi sa nepoznajú nejako dlho a zblízka, inak by boli na hony od seba, nie? Ale čo ochraňujú? Sakra, možno majú naozaj niečo cenné. V každom prípade, ak mám pravdu, tak...
...máš tuším iné problémy.
Opáčim. Ak sa mýlim, pravdepodobne mi dýku vyrazí z rúk násilím. Ale ak sa nemýlim, tak mi táto noc možno ešte vyjde.

Gabriel Gallagher - 18. března 2018 10:10

… Voda stoupá, loď se houpá …

(hostinec, stáje, dvůr > dvůr, stáje a hostinec – Všichni kolem - i tebe rád poznávám Vojáčku ;))

Ještě s širokým úsměvem na tváři si vyslechnu Sašovo rozkazování - ,,Jestli nemáš co na práci, dojdi vzbudit šéfku a přiveď ji dolů do krčmy."
A dost dlouhou chvíli trvá než dorazí z mých uší do hlavy a tam než se spracuje v jeden nicneříkající rozkaz – nad kterým se mi obočí vytáhne nahoru a ústa se podivem otevřou.

Zakroutím hlavou jako kdybych nerozumněl a asi ani nerozumím. Vzbudit? Šéfku? Protože to říkáš, když držíš malou elfku s mečem v šachu na špinavým dvorku?

„Ani náhodou, nikoho budit nebudu. Hele, a co kdybys dal ty svý hračky Někam než ji ublížíš.“ odseknu otráveně a prstem ukážu na čepel jeho meče, který se pořád pohupuje někomu u krku.

Teď zrovna tý šikovný černovlásce, co vypadá jako bych ji znal. Vypadá že spolu budeme mít něco společného. Začneme tím, že Saša stojí na druhé straně oceli a zkončíme u naší svobody.

„Nestraš a vem si ji dovnitř. Jak se ty vlastně jmenuješ?“ pohledem přejdu ze Saši na Adinu. Na tu se jen široce usměju a mrknu jedním okem.
Odpovím si ale sám.

„Křehulka.“ okomentuju její vlastní slova. Rozhodně nevypadá ani křehká a ani ustrašená. A když ji ani Saša nevyděsil k pláči, tak zřejmě něco už viděla.

Na to se otočím, je čas si trochu spravit žaludek po noci a nechat těm dvěma volnou plochu. O Sašu se nebojím a o tu malou co ji chytil – holka si poradí. Ude chtít ji z něčeho zpovídat, ale já se musím něčeho napít.
Sucho v ústech, bolest hlavy … uhladím si vlasy z čela a vejdu zase pomalým krokem do stájí a ze stájí hledat hostinskou. Snad nespí, mám žízeň jako trám.

Zabraný stále sám do sebe sleduju scénu v lokále jako dění ve špatném snu. Vojáci se přihrnou dovnitř, hostinská – ta mrcha – je na nohách a než se stačím rozhlédnout trochu víc už si to dva vykračujou nahoru k pokoji.

Všechno jde stranou a cítím jak do mě vešel vztek. Na hostinskou, na Sašu, na sebe a hlavně na vojáky …

Tvář se zamračila, úsměv se ztratil a ruce si samy našly cestu za záda pro nože. Adrenalin vypustil nohy rozběhnout se do patra nahoru. Ramenem srazit vojáka, který střeží schody a dostat se nahoru, rát schody po dvou. Dagobertovi lidi...

Vyrazili už i dveře a zoufalost mě donutila zařvat na vojáky
„Hej! Všivý bastardi, Dagobert je vepří král!“ široce se usměju a pohodím rukama ve snaze přilákat jejich pozornost na sebe. A pak prvního kdo se na mě jen otočí poučit hozeným nožem, nejlépe do ramene.
41/94

Vypravěč - 18. března 2018 10:49

Hostinec

Gabrielovi se podařilo odstrčit jednoho z vojáků, co stál pod schody a bylo v tom patrně více štěstí a překvapení vojáka i jeho druhů, kteří nečekali, že se zde setkají s takovým odporem a snad i bláznovstvím. Však ta vteřinka zaváhání stačila k tomu, aby se prosmýkl kolem a vyběhl nahoru.
Hozená dýka našla si svůj cíl, i když se trochu svezla po kožené zbroji, spíše jen lehce vojáka škrábla.

Těch pár chvil stačilo k tomu, aby se vojáci poněkud vzpamatovali. Před pokojem stojí dva, kteří se teď plně soustředí na Gabriela. Dalšího vojáka má v zádech, pomalu stoupá po schodech vzhůru a cosi si vztekle brblá pod vousy.

Velitel stojí ve vyražených dveřích proti Lerien. Dole v lokále zůstali stát další dva vojáci.
"Však si vo tom ještě popovídáme, hošánku." procedí skrze zuby vztekle zraněný voják. Ti dva na hoře na sebe jen kývnou a společně zaútočí. Jeden vede svůj shora na hlavu, zatímco druhý vede svůj meč na trup. Pohledy letmo kontrolují jeden druhého, aby si navzájem nepřekáželi nebo se snad nezranili.

Ake von Freiburg - 18. března 2018 11:48

Souboj

Larien

Vstoupil jsem do místnosti s šavlí tasenou před sebou, nic mi na hlavu nespadlo a ani mě nikdo nepřepadl z poza dveří. Jen jsem dostal vynadáno, že jsem nezaklepal.
"Ale to je omyl, my klepali, jen ty dveře to nějak nepřežili..." Pokrčil jsem rameny a poťouchle se usmál.

Vstoupil jsem a pomalu začal kroužit kolem neznáme...
Všiml jsem si otevřeného okna, z kterého vanul lehký vítr. Tak nějak jsem čekal, že ji to napadne, Hubert měl nechat zálohu čekat venku kolem budovy. Ale tam dole jsem napočítal nějak moc vojáků. Takže to, že nakonec neskočila bylo nejspíš čiré štěstí.

Pak jsem zkřížil ostří a provedl pár výpadů. "Zahoď to, nemáš šanci! "
Něco bylo špatně, něco bylo špatně s ní, nepokusila se utéci, když mohla. Buď kvůli někomu dalšímu, kdo tu je nebo možná nějaké zranění....
Vzdej to, šlechetný pán Dagobert tě nechce mrtvou.
V tu chvíli se ozvala ze zdola ta ošklivá nadávka. "Zdá se, že tu máš přítele, vezmeme ho taky sebou, ten Vepří král se na Vás už určitě těší." A zazubil jsem se.

Pak jsem udělal rychlé dva kroky stranou k posteli, na druhou stranu, než jsem kroužil a provedl serii výpadů s cílem ji odzbrojit. Nakonec jsem ještě popadl jednou rukou polštář a hodil ho po ní a to vše s dalším výpadem...

Také jsem zaslechl boj blízko dveří, bylo mi jasné, že musím rychle vyhrát...

Lerien - 18. března 2018 12:57

Nevítaní hosté

Po jeho odpovědi jen zakroutím hlavou. Jen další z Dagobertových floutků, co si potřebuje dokazovat svou převahu...
Jen stojím na místě a bedlivě sleduji každičký jeho pohyb. Zkusmo přitom zatížím trochu více zraněnou nohu. A začíná mi být jasné, že ve chvíli, kdy budu nucena udělat krok, nedopadne to dobře. Dnes to moc velký tanec nebude...

Mysl horečně pracuje, ale žádné rozumné a přijatelné východisko mne zatím nenapadá. Na jeho výzvy nijak nereaguji. Jen tak to vzdát prostě nehodlám.

Rychle vykryji jeho údery. Pokoj je ovšem vcelku malý a ustupovat není moc kam. Vždy jen lehce posunu nohu dozadu. Leč hozenému polštáři instinktivně uhýbám. Ve chvíli, kdy plně došlápnu na zraněnou nohu, mám pocit, že jí znovu projela šipka z kuše. Pevně stisknu zuby a jedna ruka hledá oporu za zády u stěny. Tohle drobné klopýtnutí stačí mně velmi rychle dochází, že tenhle boj skončil vlastně dříve, než vůbec začal.

Skloním meč a pak mu jej vztekle hodím k nohám. Nezbývá než doufat, že nás Dagobert prozatím opravdu chce živé. Venku jsem také slyšela jen Gabriela, který se po svém zas vrhá do všeho po hlavě. Třeba Saša zůstane někde stranou a nepřiplete se do toho...dalo by nám to alespoň malou šanci...

Trochu se odstrčím od stěny, tak abych plnou vahou stála jen na jedné noze a pohledem, který by vraždil, kdyby mohl probodávám vojáka před sebou.
Proč od nás Fortuna odvrací svou tvář?...

Alinor Valtaren - 18. března 2018 14:51

Snad se hvězdy ve svém slibu nemýlí

Znovu, jako už mnohokráte, jsem byl n cestě.
Jen já a Afinias. A kolem prastarý hvozd. A za posledními stromy širé dálky.
Úplně jiný svět.
Jako vždy zde znovu je ta touha, roztáhnout, jako majestátní orel opět svá křídla a rozletět se tou dálkou. S větrem o závod. S koňskou hřívou vlající v prudkém trysku po široké pláni.
Ale dnes je něco jinak.
Dnes je vše jinak.

Dnes, místo abych povolil té touze, chvíli získat vládu, zaplašil jsem myšlenky na krásu slunečních paprsků, dopadajících na moji tvář, na vůni prosluněných luk, na chlad bystřin, vinoucích se skrze ony louky, na divoký trysk, ve kterém jezdec a kůň splynou v jednu duši a jedno tělo.
Zahnal jsem příjemné mrazení při představě takové projížďky krajinou a vyčkal raději v bezpečí věkovitých velikánů na okraji prastarého hvozdu, s hustými větvemi skloněnými hluboko…až se zelené listoví téměř dotýká mechového koberce, prorostlého brusinčím a borůvčím a smaragdově zbarveným kapradím, pod nimi.
Ten kraj už nepřál bezstarostným projížďkám po prosluněných pláních.
Ten kraj se změnil. Zhrubnul. Znecitlivěl.
Bývalá přátelství padla v zapomnění a na jejich místě teď v křoví a bodláčí raší…přinejlepším jen lhostejnost, ale mnohdy víc. Zášť, zloba.
Kde dříve setkal ses s vlídným podáním ruky přítele, dnes dočkáš se zčerstva krutých slov, nebo rovnou vytasené zbraně.
Kdes scestoval dříve v bezpečí, dnes si nemůžeš být jist vlastním životem.
A dávná spojenectví? Kdeže těm je konec. Dnes dávný přítel přivítá tě sladkým slovem a v příštím okamžiku do nápoje vmíchá jed, či rovnou dýkou do zad nebo do srdce tě bodne.
Celý svět kolem se změnil. A ne k lepšímu.
Rozhlédl jsem se po lese za sebou a na rtech mi vyvstal na chvilku neradostný úsměv.
Vždyť i teď, kdy tu čekám, ve věkovitém zelenavém šeru, sedí skryty ve větvích stromů na okraji hvozdu dryády, s napolo napnutými luky, připravené okamžitě zabít kohokoliv, kdo se zvenku přiblíží a neprokáže, že není člověkem. Mají svá pravidla. Nejdříve střílí a teprve pak se ptají, zbude-li koho se ptát.

Ani já a můj kůň, který v poklidném bezpečí prastarého rozložitého dubu jemně sklonil šíji a začal se pást, mlsně vyhledávaje čenichem a nozdrami červené plody brusinek a černé borůvky, které má ze všech lesních plodů nejraději, mlsoun, jsme nezůstali stejní v běhu času.

Sesedl jsem a opatrně rozhrnul hustý zelný porost, abych lépe viděl do okolí.
Znám to tu.
Tu plošinu se starým hradem, z nějž už zbývá jenom jedna věž, řeku Velborgu. Vlídnou zásobitelku, ochranitelku a přítelkyni, ale i zrádnou a divokou jako…inu jako každá řeka při povodni, nebo trestající zbrklou troufalost z neznalosti.
Znám, či spíše znával jsem, i moudrého muže, žijícího v oněch starých zdech.
Zahleděl jsem se na věž, v těchto místech vzdálenou jen několik set metrů, jen několik minut rychlé jízdy na koni.
Mistr Ulmo.
Žije ještě?
A pokud ano, jak tato doba naložila s ním?
Býval přítelem zavražděného krále i přítelem elfů, ač sám není elfem. Býval i mým přítelem a mnohdy rádcem, když dědeček už nemohl, nebo radu neznal.
Je jím i teď?
A pokud, poradí?
Může vůbec někdo znát místo pobytu osoby, ztracené v nenávratnu?

Zahrnul jsem pečlivě průzor a vrátil se k Afiniovi. Pohladil jsem jej, rukou v jezdecké rukavici, po šíji. Zdvihl hlavu od sladké pastvy a podíval se na mě, jako by mi pohledem chtěl říci, že on je připraven.
Než jsem se, pomocí snadného malého kouzla, vyhoupl zpět do sedla ještě jednou…dnes už snad podesáté, jsem sáhl do tajné kapsy v pravé sedlové brašně a vytáhl odtud malý, nenápadný váček.
Rozhlédl jsem se opatrně kolem a poté váček otevřel. I malou krabičku z perleti a drahého dřeva, skrývající se uvnitř.
Krabičku se znakem sonorských králů.
Jen na okamžik jsem pak pohledem hladil prsten s vzácnou černou perlou, uložený uvnitř.
Ten prsten byl dar.
Dar od přítelkyně.
Od jedné z nejspíš posledních lidí, kterým bylo přátelství posvátným a staré vazby neporušitelnými.
Dar, který může světu opět vrátit bývalý řád, navlékne-li jej na prst správná osoba.
Opět jsem krabičku zavřel, schoval do váčku a ten zpět do jeho skrýše, použil ono kouzlo a pobídl Afinia k jízdě vpřed.
Nevím, kde tě hledat, má milá Lerien. Ale nepřestanu. To ti mohu slíbit. Možná staré vazby ještě nejsou zcela zpřetrhány. A starý mistr poradí. Tak jako dřív. Kéž tomu hvězdy přejí.
S touto myšlenkou jsem vyjel, sledován pozorně očima mnohých, mnou neviděných dryád-strážkyň, zpoza bezpečné hradby věkovitých stromů a pustil se strmou stezkou k říčnímu korytu.
Kdysi se tady, v tom místě dalo přebrodit. Snad to ještě jde.

Saša - 18. března 2018 15:07

Vskutku smolná noc

,,Ublížit zloději, to je to poslední, co mě trápí." odvětím Gabrielovi na jeho upozornění. Vážně se snažím si myslet, že ten člověk k něčemu je, ale zatím je jeho přínos pro Lerienino bezpečí nulový. Spíš naopak. pozoruji bedlivě noční návštěvnici. Jenže to jsem ještě netušil, že dnešní večer nebude toto jediný problém. Problém nočních akcí je ten, že jakýkoliv zvuk je slyšet mnohem víc. Prásknutí dveří z pokoje v patře mne už donutí se otočit a chvíli nechat tu neznámou nestráženou.

,,Asi jo. Chraň tě bůh, jestli s tím máš něco společného." houknu směrem k mladé černovlásce a vydám se za Gabrielem zpátky do hostince. Okolí se mi začíná vyostřovat, spolu s tím cítím opětovné vlhnutí košile na hrudi od krve. Odlákat pozornost, aby se mohli nerušeně dostat k pokoji? To mi zní trochu moc chytře na Dagobertovi vojáky. musím zkonstatovat, že zatím jsem nepotkal zrovna výkvět inteligence, pokud jde o jeho muže.
Zatímco Gabriel zamíří ke schodišti, mé rozšířené smysly zaregistrují další dva muže v prostoru krčmy. Muž na schodech věnuje svou pozornost Gabrielovi, takže dvě vteřiny čekám vedle futer, připravený s dýkou, kdyby snad některý z mužů chtěl jít na schody zkontrolovat situaci. Pokud tak učiní, vrazím mu dýku nacvičeným pohybem zespodu pod bradu a odhodím jej zpátky do krčmy. S trochou štěstí spadne na svého kolegu. Pokud ne, prostě za nimi vlétnu do krčmy. Snad se mi podaří využít jejich nepozornost. Nemíním je nechávat na živu, na to je jejich přítomnost zde příliš nebezpečná. A také potřebuji víc krve. A dva mrtví ji mají více než dost.
Už když překračuji práh, cítím jak mi po rukou stéká víc krve a vytváří za mnou krvavou stopu. A také vnímám sílu, která se mi rozlévá pažemi. Už je to dlouho, kdy jsem se odhodlal zajít až takto daleko... v mysli mi na chvíli vytane obličej, lemující dlouhé blond kadeře. Aby se vzápětí změnil do vrásčité, vyšinuté tváře s prázdnýma bílýma očima. Tito dva vojáčci mají teď proti mě šanci asi jako jehňata proti vzteklému vlku. Proříznout tepny, napít se přímo ze zdroje. Jak moc může být jeden tolik opojen vlastní silou a stejnou měrou se sám sobě hnusit?

Adina - 18. března 2018 16:26

Hostinec

Okrajovo Saša

Aaaa..Bingo.
Usmejem sa, úprimne a zoširoka keď mi zmizne spred hrudníka čepeľ noža a červenoočko zmizne spolu s ňou vnútri hostinca. S teplom, ktoré pociťujem na paži víťazne zatočím dýkou v ruke.
Krása. Síce dnes fungovali trošku pomalšie, ale predsa len. Pri najbližšej tečúcej vode ich poriadne vyleštím. Ale teraz...sedlať a prchať. A... vziať so sebou, čo sa dá, kým tu vládne absolútny chaos. Je to príliš veľká príležitosť, hlavne keď v takejto malej dedine sa nedalo moc toho nabrať, a nechcem prísť do ďalšieho väčšieho mesta naprázdno.
S jasným, aj keď nie detailným plánom v hlave sa vkradnem do stajne dýka ešte pripravená, keby sa tam skrývajú iný opilci alebo podobné indivíduá. Po prehliadnutí, či som tam sama, rýchli naučenými pohybmi osedlám a nauzdím Maxa, otvorím si zadné dvere cez ktoré môžeme z dvorka vyjsť. Vykuknem von a nechám ho stáť pri dvierkach, akoby sa mu snáď podarilo ujsť z boxu.
Keď na teba niekto šahne, nakopni ho.
Pošepkám mu s láskou, aj keď viem že mi nerozumie. Bol to marodérsky kôň, bol trénovaný na to, že nemá z vlastnej vôle ísť z miesta kde ho nechám.
Ten dupot zvnútra nebol len od jednej osoby. Ani od dvoch. A keďže miestnych poznám a nemajú prečo prepadávať niekoho v hostinci, musia to byť cudzí. A tí väčšinou cestujú z nejakým proviantom,
takže...ide sa zistiť či sa dá niečo rabovať kým majú plné ruky práce s tou čudnou trojicou. Ak to bude príliš riskantné, sadám na Maxa a padám stadeto.
Vykĺznem z dvorka, dýka znova v ruke a v tieňoch sa preplížim okolo hostinca zistiť, či pred ním nenechali svoje paripy aj s vakmi, idúc potichu a nepozorovane, keby ich niekto stráži.

Ake von Freiburg - 18. března 2018 17:19

Po souboji

Hmm, takže další vyhraný souboj, i když tenhle nebyl nic moc...
"Hej, zastavte boj, je po všem. Vyhráli jsme my!!!" Křikl jsem do dveří, odkuď se ozývali podivné zvuky.
Opatrně jsem si vzal její zbraň a pak ji přiložil čepel své šavle pod krk.
"Nechci ti ublížit, ale pokud nebude na vybranou ... prostě se pokus zkrotit své kamarádíčky, ano? A já ti slibuji, že ti nikdo prozatím neublíží. Ale, copak to máš s nohou? Zvrtla jsi si kotník? Tak fajn, půjdeme pomalu." Řekl jsem a vyvedl ji vyraženými dveřmi.

Tam na mě čekal zajímavý pohled.
"Přestaň s tím co děláš a okamžitě se vzdej! Nikdo nemusí zemřít, ale může! "
A zamával jsem šavlí výhružně do vzduchu na útočníka který zjevně před chvílí hodil nůž. V krvi jsem měl adrenalin, ale snažil jsem se zachovat klid.
Napadlo mě, že pod schody měli hlídat vojáci, jsou snad mrtví? Jak tenhle proběhl? Ve sříbrnočerném oblečení vypadal jako smrtonoš.
Ale teď mám všechny trumfy já!
Okřikl jsem ho tedy ještě jednou. "Už nic neházej nebo se stane neštěstí! Uvolni cestu. Vztekem nic nevyřešíš, když se vzdáš, tak ti možná dá šlechetný Dagobert i milost."

Používat zajatkyni jako živí štít se mi sice štítilo, leč v tu chvíli mi nic moc jiného nezbývalo. Jde mu o ni stejně jako mě, i když z jiného důvodu a riskovat házením nožů po mě snad nebude ani někdo, kdo vypadá jako on..
Zadoufal jsem ještě, že ti vojáci budou v pořádku, nechtěl jsem o nikoho přijít. Snad s tím ještě něco budu moci udělat.. pomyslel jsem si.

Gabriel Gallagher - 18. března 2018 18:48

… houpy houpy, odvážní a hloupí …

(Hostinec – Všichni kolem)

Úsměv se mi ještě rozšířil, když dýka našla cíl. Mohl to být lepší zásah, ale roztřesená ruka by snesla den odpočinku. Na to všechno to vlastně byl dost úspěch.

Vojáci se začínají stahovat kolem mě, ale jejich velitel stále nevylezl ze dveří. V to jediné jsem doufal. A ono nic...
Vrhnu pobavený pohled na zraněného vojáka a vytasím meč. Po dlouhé době se i on snad dočká trochy zábavy. A jsem moc blízko na házení.

Zle se usměju a vybídnu ho bradou „Máme si vo čem povídat, kamarádíčku.“
Snažím se vyhnout jejich výpadu proti mě a mečem odrazit jednoho vojáka. Přisunou se rychle dopředu a loktem ho trefit do kořene nosu.

V tu chvíli se ozve jejich velitel. Chci se jen usmát a pokračovat, když vyjde z pokoje i s Lerien.
Dech se mi zastaví, stejně jako veškerý pohyb.
Chytil ji, má ji a já ji neochránil. To ne...
Lerien věnuju jen krátký pohled a pak se se zlým úsměvem podívám na velitele. Tohle jsi přehnal hochu, tohle jsi dost přehnal …

„To by šlo...“ aby někdo umíral, ale vzdát se jen tak nehodlám. Meč stále držím v ruce a v druhé vrhací dýku. Zastoupím veliteli cestu klidným pohybem, zbraně složím do uvolněné polohy.
Kdyby ji chtěl zabít, už by to udělal. Měl příležitost a … jen na to teď musím vsadit. Vsadit všechno pro co jsem tady. Divadlo, to si zasloužíš...

„Kdo tady má vztek?“ opáčím mu s vyrovnaným pohledem a dál se ani nehnu, jen zbraně mi snad jako samy vypadnou z ruky a těžce dopadnou na zem.

„Milost.... Ano, milost prosím.“ začnu pomalu zvedat ruce nahoru, jako bych se snad vzdával.
„Prosím, řeknu všechno, jen mě ušetři. Jsem jen ubohý sedlák, ani nevím proč tu sem.“ pomalu začnu klesat na kolena a vzpínat ruce, zoufalý pohled se zaměřuje jen na velitele a po kolenou se začnu sunout k němu. Hlavou kroutím ze strany na stranu jako kdybych nechápal co tady dělám.

„Ušetři mě, ó úžasný a chrabrý vojáku. Navlíkli mě do toho...“ snad začnu i s pláčem, snažím se došourat až k němu. Lerien si ani nevšímám a sápu se rukama k veliteli se zoufalým pohledem.

Snažíc se v nestřežené chvíli, kdy ke mě snad skloní pohledem, chytit ho oběma rukama pevně za ruku v které drží zbraň Lerien u krku, vytáhnout se k němu, pověsit se na něj celou vahou, a čelem mu zasadit úder na kořen nosu. Tak nečestně jak to jen jde a přitom nezranit Lerien.
54

Vypravěč - 18. března 2018 20:31

Za křiku vran

Alinor

Řeku se ti podaří zdárně přebrodit na druhou stranu. Za chvíli tak staneš u paty schodiště, které vede až nahoru k věži. Vrány, co krouží kolem věže je teď slyšet docela zřetelně. Možná dokonce na chvíli se ti zdá, že jejich hlas se změnil jakoby varovali všechny přítomné a upozorňovali na nezvaného hosta, který vstoupil sem do jejich království.

Schody zdají se býti nekonečné a krákání vran je stále blíž, stále hlasitější a snad stále více nepřátelské. Pomalu vystoupáš až na malou plošinu, před samotnou věží, která snad kdysi dávno bývala nádvořím tohohle strážního hradu. Je odsud krásný výhled na řeku pod skalní plošinou.

Zpoza věže vyjde ti najednou naproti rytíř v černé zbroji s helmou se sklopeným hledím. Ruka v kožené rukavici téže barvy je položena na jílci jeho meče, který se mu houpá u pasu. Jde pomalým krokem a zastaví se kousek od tebe. Spíš jen tušíš, že tě probodává pohledem a odhaduje, co jsi zač.

"Co tě přivádí v tato místa?" promluví pak zvučným hlasem a vrány v tu chvíli jakoby utichly a čekaly na odpověď stejně jako rytíř v černé zbroji.

Lerien - 18. března 2018 20:56

Není čas na hrdinské činy

Tiše skřípu zubama a s chutí bych mu vrazila ten meč, který mám pod krkem mezi žebra.
Prozatím...než Dagobert zjistí, co potřebuje...
Rozčílená a naštvaná z toho, že jsem k ničemu a s obavami o své dva společníky, nakonec si jen uplivnu k vojákovým nohám. Prostě si nemůžu pomoct.

"To tě nemusí zajímat." odseknu jen. Že ovšem ztěžka napadám na pravou nohu, toho si nelze nevšimnout.

Jeden jediný pohled mi stačí, abych viděla, že Gabriel to nehodlá jen tak vzdát, ale taky vidím, že je jich moc. Tohle nezvládnem...vždyť mě to taky štve ani nevíš jak, ale vážně se nehodlám dívat na to, jak umíráš...

"Gabrieli..." promluvím pak, abych jej zastavila v jeho jednání ať už má v úmyslu cokoliv. Slova se mi přes rty derou ale jen ztěžka.
"Gabrieli, prosím, tohle nemá cenu." pokračuji pak a mé oči hledají ty jeho. Nechci, aby se ti kvůli mě něco stalo....

Zdola sem doléhají další zvuky boje. Saša...? kolik těch vojáků tu může mít?...vidělas co dokáže...třeba by...ne, je jich zkrátka moc...

"Sašo, zmiz odsud, dokud můžeš." křiknu pak ještě dolů. Alespoň jeden z nás by měl šanci se odsud dostat...mohl by zpravit ostatní, mohl by bát naší nadějí...no tak zmiz odsud... prosím jej v duchu a doufám, že má slova slyšel. Že se nebudou líbit veliteli s tím tak trochu počítám, ale Dagobert mne chce živou, aspoň prozatím....

Vypravěč - 18. března 2018 21:17

Kdesi ve stájích

Adina

Stáje jsou tiché a prázdné. Jen tvůj kůň tě přivítá tichým zafrkáním a ostatní se ohlédnou po nově příchozí. Nikdo tě v sedlání neruší, dle zvuků, které se ozývají z vnitřku hostince vypovídá o tom, že právě mají poněkud jiné starosti.

Když ovšem otevřeš vrata vedoucí ze dvora na ulici před hostinec a opatrně vykoukneš ven, zjistíš, že venku jsou další vojáci na koních. Ze své pozici zahlédneš tři. Patrně jim neušly zvuky otevíraných vrat a s tasenými meči pobídly koně a zůstaly stál pár kroků před nimi.

Vypadá to, že tudy cesta ven nejspíš nepovede, pokud nebudeš chtít projít přímo přes ně a čert ví, kolik jich tu ještě je. Očividně nehodlají nic ponechat náhodě a dobře se pojistili, aby svou kořist jen tak neztratili. Ve špatnou chvíli na špatném místě, zdá se. Dnes náramek snad štěstí nepřináší. Možná samotná Fortuna dobře se baví nad celou touhle noční příhodou.

Alinor Valtaren - 19. března 2018 00:16

Pouto, které snad není přetrženo..

Přebrodil jsem řeku a jen nerad nechal Afinia na planině pod schody.
Ani on zde nezůstával rád, ale, ačkoliv se za ta léta naučil mnohému, vznešení, ušlechtilí elfští koně neovládají cirkusové kousky, mezi něž chůze koně po schodech bezesporu patří.
A mistr Ulmo by nejspíše neuvítal, i pokud by zde nebylo kouzlení zapovězeno, kdybych se já uchyloval k pouťovým kouzlům a pokoušel se přičarovat svému koni křídla.
Po onom nekonečném schodišti nebo spíše kousek nad ním, jsem tedy vzhůru vystoupal bez svého čtyřnohého souputníka.
Kdysi jsem po něm rád toupal, v těch lepších časech, kdy svět byl ještě v pořádku.
Tenkrát...to se stoupalo lehce.
Dnes v chmurné době, zatížen posláním, které nelze odmítnout, ale nebude lehké je splnit, jako bych cítil tíhu let, která nad světem přešla, aniž by se silněji dotkla mých skrání, oddělujíce onen čas, od nynějšího, stoupalo se mi vzhůru tímn tížeji čím blíže jsem byl nejistému cíli.

Jen vrány doprovázely mou pouť neradostným skřehotavým reqviem, které jako by tak nějak podivně přináleželo k dnešní smutné, neutěšené, zlé době.

Konečně, po dlouhé cestě vzhůru, stanul jsem na malém nádvoří pod věží.
Dříve jsem ze rád stával dlouhé hodiny a hleděl okouzleně do okolní krajiny.
A vžd jsem podezíral mistra Ulma, že to ne kvůli odloučení od obou světů, ale kvůli tomu výhledu se zde usídlil.
I dnes je odtud překrásný výhled.
Dnes jeho krása mé oči ale pranic netěší.

Jako uvítací výbor příznačný tomuto místu, majestátnímu a ponurému zároveň, vyjel mi ze vrat věže, mezi pobořenými zbytky toho, co snad bývalo hradní bránou, vstří černý rytíř na černém koni, vypadající sám jako přízrak zašlé doby.

"Co tě přivádí v tato místa?" zeptal se hlasem, majíí sílu zvuku vojenského rohu....a skřehotavé reqiem nad mou hlavou se v okamžení propadlo do hrobového, vyčkávajícího ticha.

Jiní by se báli.
Já....já viděl příliš mnoho, na svých cestách a hned tak snadno se mi kolena neroztřesou (nehledě na to, že ta má ani nemohou).

"Přivádí mne pouto přátelství, poslání, jež může dát naději a dávná legenda, která, v době nejtěžší, ožívá a vzchází z vlastního popela." odvětil jsem bez meškání.
Snad nevzplane a neshoří dříve, než bude naplněna.

Ake von Freiburg - 19. března 2018 19:12

Podivný bojový styl

Larien, Gabriel

Hleděl jsem nevraživě na nepřítele. Zjevně ho to, že ji mám jako rukojmí, rozhodilo. Takže k sobě mají blízko. Přátelé, milenci, kdo ví...? Ale rozhodilo ho to dokonce tak, že upustil své zbraně.
Jeho další jednání se mi už ale vůbec nelíbilo, bylo totiž šíleně nepřirozené a přehnané.

"Jo sedlák." Ironicky jsem se usmál. Sedlák, co má amnézii a neví, proč hází nože po vojácích a vůbec, kde by asi nějaký sedlák vzal takové hadry a meč? "Jo jo, určitě, úplně ti věřím... "

Nevěřil jsem vlastním očím, dokonce se začal plazit po kolenou, to není zrovna nejchytřejší věc v takové chvíli, dost to omezuje mobilitu ...

Dobře, mám dvě možnosti, buď ho nechat spoutat vojáky nebo hodit tu holku těm vojákům a vyřídit si to s ním. Falešného vidláka, co se plazí stejně k ničemu nepotřebujeme. Úkol je jasný, dostat tu holku, ne přivést zástup nových vězňů.

Kliď se okamžitě pryč ty červe! Křikl jsem. Achjo, když ho neukecá ani ona, tak kdo tedy?

Nebavilo mě tu jen tak stát s tím, že nemůžu nic dělat a tak jsem odstrčil tu zrzku směrem ke svým vojákům se slovy. "Pohlídejte mi ji na chvíli." A v tu chvíli už byl falešný sedlák nepříjemně blízko. Ne, do mého osobního prostoru mi lézt nebudeš! A sekl jsem přímo po něm šavlí. Ne tak, abych ho zabil, to ne. Ale tak, abych ho alespoň poranil a zastavil určitě ano. 63

Vypravěč - 20. března 2018 20:18

A oči plné vran...

Pozn: rytíř je bez koně ;)

Ta chvíle ticha, než rytíř odpoví, zdá se snad věčností. Přímo cítíš na sobě oči, odhadující, podezřívavé, nedůvěřivé, propalující se až někam do hloubi duše.

"Návštěvník z Šedého hvozdu nebyl zde už dlouho." promluví nakonec. Ruka však stále spočívá na jílci meče, snad jen pro jistotu, snad jen ze zvyku.

"Staré legendy ožívají, to je pravda. Mne však nepřísluší o nich hovořit. Koho mám ohlásit?" zeptá se nakonec a po chvíli rukou pokyne, abys jej následoval nahoru do věže. Dlouho stoupáte po točitém schodišti míjejíce několik odpočívadel s dveřmi vedoucími kamsi do útrob věže. Zastavíte se snad až v tom nejvyšším patře. Rytíř otevře dveře před vámi a pokyne, abys vstoupil.

Chvíli tě zde nechá o samotě. Místnost je zařízena jako pracovna. Masivní stůl, u jedné ze stěn knihovna a další stolek se spoustou baněk a křivulí. Z okna je vidět dolů na nádvoří staré pevnosti a už zase je slyšet krákání vran, těch opeřených strážkyň tohohle hnízda.

Za chvíli se ozvou tiché kročeje na schodech před dveřmi, které se záhy otevřou. v nich stojí stařec tvář plnou vrásek jakoby mu bylo už snad sto let a dlouhé stříbrné vlasy sahající na ramena. Jen oči jsou jiskřivé a plné života, zkoumavě přejíždí návštěvníka.

"Prý je zde někdo, kdo dovolává se starých legend." promluví a jen se trochu usměje, když se otočíš od okna. "A jak vidím návštěva je to více než vzácná. Že by elfové rozhodli se míchat o věcí lidí?" pomalu přejde ke svému stolu a nalije dva poháry vína.

Do místnosti za ním tiše vklouznul i černý rytíř, jen bez helmy. Mlčky stojí kousek od dveří dohlížeje na bezpečí starého mistra Ulma.

Alinor Valtaren - 20. března 2018 21:40

Starý přítel

Cítím, jak rytířův pohled zkoumá, pátrá, snad hledá sebemenší střípek čehosi, co by nepotvrdilo má slova.
Jako by mnou jeho zrak prohlédl až do samého nitra.
Možná i prohlédne, kdo ví. zdá se být mistru Ulmovi dobrým ochráncem.

Pak promluví. A ještě i při té první větě je z něj cítit nedůvěra. Z postoje. Z pozice ruky na jílci meče.
"Meče nebude třeba, strážče. Jsi jistě dobrým ochráncem tohoto místa. Já však nepřišel bojovat." pokouším se mírným hlasem, v němž však nikdy nechyběla síla osobnosti, přesvědčit, že k boji se zde nechystám.

Poté se ptá, koho má tedy ohlásit.
"Ohlaš...třeba jeho dávného mladého přítele. Mistr Ulmo jistě nezapoměl moji tvář, přesto že i do ní už čas poznamenal své stopy. " odpovím mu. Jsem si skoro jist, že mistr Ulmo z nekterého z oken jistě svého hosta viděl...A sna i poznal.
Ale to už mne rytíž vyzývá, abych jej následoval.

Jdeme pak dlouho po točitém schodišti.
Znám je....znal jsem je. Bývaly doby, kdy jsem na něm opravdu poznal každý kámen, každá výklenek ve zdi, každé uzoučké okénko, každé odpočívadlo...ty doby jsou už pryč. I ono se změnilo.
Nakonec vystoupáme až na vrchol věže, pod samotnou střechu, kde rytíř otevře dveře do nějaké místnosti nechá mne vstoupit a na chvíli mne opustí.

Tou místností je pracovna. Vlastně to nní místnost mě neznámá. Mnohé věci jsou zde stále tytéž jako když jsem zde byl naposledy, stůl, několik skříněk s množstvím baněk a křivulí, stará knihovna. Přibyl ten druhý stolek.
Vyhlédl jsem dolů a zamyšleně zůstal chvíli stát, hledíce z okna na nádvoří a dál, za ně do míst, kd jsem zanechal Afinia...a sbnad ještě kamsi dál....daleko za obzor.
Ten pohled opět doprovází krákání vran, těch zejších chmurných, opeřených strážkyň.

Zůstal jsem zahleděn do kraje a pohroužen hluboko v zamyšlení, ještě chvíli poté, co lehce vrzly dveře a do místnosti vstoupily dvě osoby.
Ze zadumání mne vlastně vytrhl až přívětivý hlas mistra Ulma.
Jeho slova mne přivedla zpět k přítomnosti a já se pomalu otočil a pohlédl mu zpříma do tváře. Pohubl, můj starý přítel, pobledl a jako by na něj dolehla tíha let, která pamatuje. Ale oči má stále tytéž, jiskrné, veselé, vlídné. Kolik změn asi pozoruje on v mé tváři? V držení těla? V očích...

"I já tě rád vidím, mistře." usmál jsem se. "Ano, elfové rozhodli. Vždyť v Lerien tkví i jejich krev a jejich budoucnost." úsměv zůstal, jen jej přestřel lehký stín.
Převzal jsem s tichým povděkem pohár s vínem, věnoval vstupujícímu rytíři sotva patrnou úklonu hlavy...a svlažil jsem v nápoji rty.
"Dnes nepřicházím, mistře, jako mladý vnuk krále, ani jako mladý mág, žádající o radu či vsvětlení nesnadné úlohy. Přesto jsem zde v roli prosebníka o pomoc, či o radu." pronsl jsem vážně.

Vypravěč - 20. března 2018 22:02

Výstup přímo divadelní

Zoufalé situace vyžadují zoufalé činy, do kterých tentokráte pustil se Gabriel. Padnuv na kolena chtěl se přiblížit k veliteli vojáků, což se ovšem nelíbilo ani jemu ani ostatním vojákům, kteří zatím jen vzniklé situaci přihlíželi čekajíce na jakýkoliv rozkaz svého velitele nebo neuvážený rychlý pohyb toho troufalce, co se teď plazí po podlaze.

Ve chvíli, kdy je Gabriel už jen kousek od velitele, odstrčí on ne zrovna jemně Lerien do náruče jednoho z vojáků, který ji musí zachytit, aby nespadla na zem.
"Ne!" zazní zoufalý výkřik Lerien, která se jen bezmocně zazmítá v pevném vojákově sevření, když velitel pozvedne svou šavli k ráně. Však pouhá slova čepel dnes nezastaví.

Jeho čepel zakousla se do pravého ramene a zanechala za sebou hlubokou krvácející ránu. Lerien v tu chvíli podaří se na okamžik vymanit ze sevření vojáka, ale silné ruce jí zase ve chvíli strhnou zpět. A voják pronese ještě cosi nelichotivého na její adresu.

Jeden z vojáků pak přistoupí ke Gabrielovi míříce špičkou svého meče na jeho krk.
"Mám to skončit?" ptá se bez mrknutí oka a nespouští ze své oběti oči, to kdyby ji snad napadlo něco nepředloženého.

"Ne." znovu vstoupí do dění i Lerien, v jejímž obličeji zračí se vztek a čiré zoufalství.
"Netušila jsem, že Dagobertovi vojáci jsou jen sprostí vrazi." poznamená pak ještě směrem k veliteli.

Adina - 20. března 2018 22:25

Ani von, ani dnu

Na špičke jazyka mi visí nadávka, za ktorú by sa nehanbil ani ostrieľaný námorník a z vrátok sa znova stiahnem do prítmia boxov, aby so ušla zvedavým pohľadom.
Ugh... takže traja hliadkujú len pri zadnom východe z krčmy, hore išli minimálne traja, ak nie viac podľa toho dupotu, a vpredu určite nebude menej mužov ako tu vzadu...vzali si celý regiment kvôli tým trom čo sú tu? Čo také majú so sebou preboha?
Pozriem sa hore do okna, ktoré vedie na chodbu pred našimi izbami, či niečo nebudem vidieť alebo počuť. V každom prípade som bola rada, že som s Maxom nešla rovno von z vrát, pretože keby si to z dvor vyklušem, určite ma zastavia tí vonku.
Fajn, a čo teraz? Pravdepodobne, keď si tu vybavia čo potrebujú tak odídu, ale to mám len tak čakať v stajni kým sa to tu neupokojí? Bez toho, aby som vedela ako to vyzerá vnútri a pri ďalšom východe...nikdy nie je dobré nevedieť, aká je situácia. Ale ak chcem ísť skontrolovať ako to vyzerá spredu, budem sa musieť preplížiť dnu a pozrieť sa z okna na situáciu pred dverami. Aspoň zistím, či je krčma čistá. Musím mať prehľad o dianí, možno sa mi to ešte zíde.
Keďže som nikdy nebola typ, čo by čakal na spasenie so založenými rukami (čo ma bohužiaľ väčšinou dostávalo do problémov), tak sa teda úplne potichu presuniem k zadným dverám od krčmy. Pomrvím prstami na dýke. Na chvíľu načúvam, či niečo nezačujem, a potom tak, aby som bola stále v tme a tieňoch poodchýlim dvere. Iba natoľko, aby som najskôr nakukla dnu a keď nezbadám nič živé, vkĺzla dnu a zhodnotila situáciu.

Ake von Freiburg - 21. března 2018 19:51

Nepěkné události

Vše se odehrálo velice rychle. Byl jsem napumpovaný adrenalinem, rozhodoval jsem se rychle. A když se ke mě začal blížit on, zareagoval jsem impulzivně.
Sekl jsem ho, zrovna hrdý jsem na to nebyl, ale co se dalo dělat, varování dostal dost. Vlastně kdyby se otočil a začal utíkat na druhou stranu, neměl bych s tím nejmenší problém. Ale ten falešný sedlák teď byl zjevně ve velkém průšvihu.

Můj voják už byl připraven ho dorazit. Byl jsem v pokušení ho to nechat udělat. Ale všiml jsem si toho, jak reagovala ta zrzka. To jest velice emotivně.

Vykřikla slova o vojácích a vrazích. Pohlédl jsem na ni, čiré zoufalství zračící se ji v tváři bylo hodně působivé. A navíc měla pravdu, zabít neozbrojeného, to by byla opravdu vražda, žádný řádný souboj. Nic vhodného k oslavování v hrdinských baladách. Nic pro mě..
Oo bože, to zas bude keců o tom, že ho to nenechám udělat...
"Ne!" Řekl jsem. "Vidíte přeci, že jsou si blízcí, něčím spojení, to se může později hodit. Pevně je oba svažte, ale držte je odděleně. Pojedou s námi oba dva, proozaatíím." A hodil jsem po zraněném zamračený pohled.
Zbraň jsem neschovával, něco mi říkalo, že to vše ještě nekončí...
"Jo a zatrubte znamení, máme co jsme potřebovali, už není důvod, aby byli kdekoliv jinde. Mohou jít sem a pomoci nám..."

Gabriel Gallagher - 21. března 2018 21:21

… Jednou nohou brodíme se vodou …

(hostinec – Všichni přítomní)

Nevidět, neslyšet … Nevidím ji, nesmím se na ní podívat ani na vteřinu.
Přesvědčuju sám sebe, a ona mě osloví jménem. Jak rád ho slyším z jejích úst, ale ne TEĎ. Ne tady.
Pohledem upřený na vojáka, snad má malá lest vyjde. I když cítím strach. Tam někde vzadu, kde se vzdává vztek, kde už končí zoufalost téhle situace, se objevil strach … o ní. Sám bych se nejraději neviděl.

Dělám že své jméno neslyším.
Z očí nevyrazí ani náznak stezku, koleny se přisunuju blíž a blíž a velitel začne panikařit. Snad se nám vojáček lekl? Chvíli, kdy svitla naděje, ale uhasí jeho prudká reakce, kterou jsem nečekal.

Odstrčil Lerien stranou, přeci jen jsem nevydržel a sledoval ji pohledem, když jsem chtěl vyrazit dopředu, abych ji pomohl - jeho ostří vykonalo rozkaz svého pána…

Tolikrát jsem se s tím setkal, tolikrát mi ostří proťalo kůži, tolikrát … není snad místa, kde by mi tělo nekrášlila nějaká jizva. Stále to bolí, teď to bolí … ale nic mě nedonutí jen tak vzdát se naděje.

Levá dlaň chytila instinktivně hlubokou ránu na rameni a můj pohled se zase vrátil k Veliteli. Už jsem chtěl sáhnout pro své nože, když jsem se rozhlédl kolem a nadzvedl bradu. Zhluboka jsem se nadechl a čekal jestli i tohle ostří bude tak rychlé.
Přes prsty se dere teplý proud krve a čelist se mi silně stiskla, stejně jako ruka na ráně.
Máš to skončit?

S ledovým klidem se podívám na velitele a čekám co odpoví. Přesně vím za čím půjdu, když tohle neukončí. Tenhle souboj ještě není u konce a příště si zajistím vyrovnané podmínky.

Lerienin hlas mě bodá někde vevnitř, tuhle chvíli jsem takhle neplánoval a jestli ji ublíží pak jsem zbytečný, pak …

Otočím se na ni, snad jakoby poprvé od doby co jsem vystoupal do patra, a klidně se usměju, úsměvem který pokládám za klidný, snad i veselý. I když čelist se mi lehce chvěje bolestí, která pulzuje celou pravou rukou.
Ten úsměv ji snad řekne všechno to, co jsem slovy zatím nedokázal. Nedělej si starosti, Krásko.

Byl jsem rozhodnutý se bránit dál a velitel se rozhodl nás vzít s nimi… pojedeme s nimi? Kam? Za nejvyšším kancem osobně?

Nezmůžu se na víc než povytažení obočí. Ale je lepší zůstat tiše. Alespoň pro tentokrát…. Navíc by mě tentokrát zradila i třesoucí se ústa. Takhle jen zatnu čelist a znechuceně se na něj podívám a pomalu přikývnu.

Lehce se předkloním a opět se postavím na nohy. Až teď shlédnu dolů k poraněné ruce, z konečků prstů pomalu odkapávají rudé kapky na podlahu. To není dobré…
Otočím se na Lerien a lišácky se usměju. Ona nemusí vědět jak mi opravdu je. A tentokrát už to nezkazím, dostanu tě z toho Krásko, slibuju.

Saša - 22. března 2018 19:41

Šarlatová krčma

Adina, ti kteří naleznou mrtvé

Jeden ze dvou vojáků skutečně vykročí ze dveří. Rychlé bodnutí zespodu pod bradu a chodbu naplní neurčitý chrapot. Nevím přesně, co si od toho slibovat, ale od přemýšlení tady byli jiní. Chytnu vojáka druhou rukou za kabátec a hodím s ním zpátky do prostoru krčmy. Vytržení dýky způsobí, že Dagobertovův poskok za sebou zanechá spršku krve, která ohodí zeď i můj obličej. V mém mírně pokrouceném myšlení se tím však teď nezabývám. Zabouchnu za námi dveře. Využiji překvapení druhého vojáka, který nejdříve pohledem zabloudí tmou ke svému kolegovi, než se rozhodne chopit zbraně. I já sám v té chvíli tasím meč a udělám rychlý pohyb směrem k nepříteli. Odkloním jeho úder a dalším krokem se k němu dostanu na tělo a úderem čela na nos jej donutím ustoupit. Proč nikdy neutečou? - Protože jim k tomu nedáš příležitost? Ta krvežíznivost je v tobě. Mě sis vytvořil jenom jako výmluvu... zavrčím sám na sebe, přestože v této situaci si to voják musel vyložit jako akt agrese. Další pohyby už jsou spíše vedeny samovolně, jako když starý šermíř učí malé kluky, za který konec mají držet meč. Řez přes stehno, bodnutí dýkou do loketní jamky.....při přetnutí šlach na koleni se voják svalí na jedno koleno. Dýku mu zabořím do ramene, chytnu jej za vlasy a hlavou mu praštím o hranu stolu. Ozve se křupnutí proražené lebky a vojákovo tělo ochable spadne na zem, pod hlavou se tvořící kaluž krve.

Vyškubnu dýku z ramene mrtvoly a schovám ji zpět do pouzdra pod pláštěm. Dojdu ke druhému mrtvému a vytáhnu jej za šaty na lavici. Sehnu se k díře v jeho krku a nasaji dlouhé doušky krve. Hnusná kovová pachuť. Cena za zrůdnost. Cítím, jak se nakažená tkáň zatahuje.
Uteč....Co? zvednu hlavu a otřu zakrvácené rty. Lerienin hlas. Příčí se mi to, ale asi by to bylo rozumné. Při současné situaci bych mohl také vybít celý hostinec i s těmi, kteří s tímhle nemají nic společného. Pokud by ji chtěli zabít, už by to udělali. Přesto však nenechávám své smysly odpočívat. Na to dojeli tihle dva. Přesto bude dobré nechat jim vzkaz. Pro moji svěřenkyni, i pro ostatní. Namočím dva prsty do louže krve a na bar nakreslím jednoduchý obličej odkaz.

Pak se vydám k zadnímu vchodu, v úmyslu použít koně na útěk, případně lano. Zarazím se před futry, když ucítím, že se za nimi někdo schovává. Znám ten pach. Spadl na mne ze stropu předtím, než se to všechno strhlo.
,,Zkus něco a stáhnu tě z kůže." zahučím na tu noční narušitelku zpoza dveří. Snad bude mít dost rozumu na to, aby nic nezkoušela. Hádám, že k Dagobertovým lidem nepatří, když je pořád ještě tady.
,,A jestli chceš přežít, tak odtud musíš pryč." dodám ještě. Vzduchem se rozlehne troubení rohu. Člověk nemusí být génius, aby pochopil, že je to signál. Tím spíš musíme pryč. Pokud ta malá nebude dělat problémy, zaběhnu do stájí. Noční tma sice kryje trochu moji zakrvácenou postavu, přesto koně po pachu cítí její vůni. Můj kůň je pro mne důležitý i pro to, že už si na tohle zvykl. Sice je nesvůj, ale nesnaží se utéct. Vyvedu koně ven a zastavím se až ve vchodu, kterým vyhlédnu ven, jak to vypadá před hostincem.

Vypravěč - 23. března 2018 12:20

Nad pohárem vína

Alinor

Mistr Ulm pozvedne obočí, když hovoříš o tom, že Lerien je i elfskou krví. Vždyť právě i její smíšený původ byl důvodem toho, že Šedý hvozd nestal se jejím domovem. Elfové nechtěli vychovávat lidské dítě, byť bylo krve královské. Nicméně nutno dodat, že ne všichni ve svém smýšlení byli tak radikální. I zde vyprávěla se legenda prorokující obnovení starých spojenectví, až na trůn usedne znovunalezený právoplatný dědic trůnu, který se však nikdy neztratil.

"Ve kterou jistě ne všichni věří." podotkne pak jen starý mistr a usadí do křesla za svým stolem chvíli zkoumaje tvou tvář, snad dopředu odhaduje, co je asi tak cílem tvého poslání.

"Nuže, můj mladý příteli, myslím, že vím, co tě přivádí do těchto zapomenutých míst. Snad možná kola osudu dala se skutečně do pohybu a staré legendy povstanou v prachu, aby vzbudily v lidu naději na vytoužený mír. Hádám, že právě Lerien je tou, kterou teď hledáš, nemýlím-li se. Až do hvozdu dostaly se zprávy se o nelehké situaci v zemi Sonorské i o marodérské bandě, co toulá se krajem a sbírá klenoty, ač nikdo z nich si snad na trůn nárok dělat nemůže?" tázavě se po tobě podívá jakoby četl v otevřené knize a jen se lehce usmívá.

Lerien - 23. března 2018 13:58

Vydáni na milost

Zase si dělá, co chce, zas nedbá mých slov ani proseb a pak to tak dopadá. Naštvaná na sebe i na něj. bezmocně přihlížím dalšímu dění a v duchu modlím se k samotné Fortuně, aby zas chvíli stála při nás. Snad na okamžik přestanu i dýchat, když čekám na velitelův ortel a pak jen s úlevou vydechnu.

Ač je Gabriel jen drzým floutkem, co mě přivádí k šílenství, zlodějíčkem, co za každou cenu musí mít poslední slovo, musím přiznat, že jsem o něj měla chvíli strach, stejný jako o Sašu, který snad ještě bojuje někde dole. Vážně stejný?...no tak dost...prostě se jen nerada dívám na to, jak mí blízcí umírají...jakoby aspoň jednou nemohlo dopadnout tak, jak bychom potřebovali...

Snad jen Saša dal pro tentokrát na má slova. Vždyť moudřejší uteče. Hluk boje zdola ustal. V jeho případě vůbec nepochybuji, jak dopadl. Však už jsem viděla, co dokáže, zvláště může-li se napít krve. Nezbývá, než doufat, že se mu podaří odsud zmizet.

Snad trochu starostlivě pozoruji, jak se Gabriel zvedá, i krvavou stopu, kterou za sebou zanechává.
I teď tváří se, jakože se nic neděje. Takhle přeci nemůže zůstat...

"Ta rána potřebuje ošetřit." otáčím se na velitele, ještě před tím, než vojáci vykonají jeho rozkaz a spoutají nás.
"Postarám se o to. Prosím." visím pohledem na veliteli. Snad i jemu musí být jasné, že pokud nás chce dovézt oba živé, někdo se o Gabriela musí postarat.

Troubení rohu oznamuje konec lovu, doslova. Za chvíli zdola ozývá se otevírání dveří, kroky a i překvapené a dost možná i zlostné výkřiky, to když vojáci najdou své druhy dole v lokále mrtvé a na baru načmáraný usmívající se obličej, jenž znamenat může mnohé. Však tyhle chvíle, dávají dost času Sašovi nepozorovaně zmizet z lokálu, dost možná neodchází sám.

Ake von Freiburg - 23. března 2018 20:24

Do práce...

Gabriel, Larien

"Ano, jistě, mohl by vykrvácet. Ale tebe k němu nepustím." Odpověděl jsem stroze zrzce.
Zahrabal jsem v brašně a vytáhl kus látky. Tohle bude jako obvaz stačit.
Shýbl jsem se k raněnému a propláchl jsem tu ránu vodou.
"A teď to bude pálit, tohle je koncentrovaný alkohol, mělo by to vyčistit ránu." Propláchl jsem znovu zranění.
"Hmm, škoda, že nemám u sebe žádné pijavice, takhle ten zákrok nebude dokonalý. No co, ještě vetřít mast z medu a smůly ... a to asi zabolí... a silně zavázat. Zašil bych to, ale nemáme čas ztrácet čas... Jo a nemusíš mi děkovat... "
Blahopřeji Ake, můžeš alespoň napravit to, co jsi způsobil, jak by na tebe asi byl hrdý Erik? No, asi moc ne... Pevně jsem to utáhl a svižně se vydal po schodech dolů za hlasy rozhořčených vojáků.
Co jsem našel bylo vskutku šokující. Dvě absolutně zmasakrovaná a zakrvácená těla, krev po všech stěnách a a ten výsměšný obličej namalovaný jak jinak než krví na zdi.
Napadlo mě, že ten, kdo to udělal musel být pořádný psychopat. Nejen, že zabíjel, ale ještě si pak s krví zabitých kreslil? A co hůře, ještě vůbec neuměl kreslit. Nejspíš nějaký šílený a vyhořelý umělec, kterého nevzali na akademii... Zavrtěl jsem hlavou..
Bohužel, tyhle už zjevně zachránit nemohu. Ten, kdo tohle udělal, nejspíš prchl. Ten nahoře určitě nevypadá, že by měl na to udělat něco takového, ale určitě bude znát toho, kdo to udělal. Takže pro dopadení toho krváka potřebujeme toho farmáře...

Ale ne teď, teď na to není ta pravá chvíle..

"Odjíždíme okamžitě směrem k pánu Dagobertovi. Pojedeme i v noci, tak honem, neztrácíme čas. Zrzka pojede v předu přivázaná ke koni a sedláček pro změnu zase vzadu."

Lerien - 23. března 2018 21:45

Pod korouhví Dagobertovou

Ake, Gabriel

Trpně, bez oporu nechám se spoutat a pak jen sleduji, jak velitel sám pustí se do ošetřování Gabriela.
"Tolik se bojíš jedné malé holky?" neodpustím si ovšem nakonec poznámku směřovanou právě jemu.

Ruce jeho mužů ani jejich zacházení není zrovna z těch nejjemnějších, ačkoliv snažím se našlapovat opatrně, schody holt nebudou ještě nějakou dobu mým přítelem, takže nejednou právě jen těmto rukám vděčím za to, že se neskutálím dolů.

Pohled na spoušť v lokále mi není zrovna příjemný a lehce se mi zvedá žaludek. Saša se očividně dokáže docela rozčílit. Symbol na baru může znamenat mnohé. Můžeme jen doufat, že nám bude někde nablízku a nenechá se tak hloupě chytit jako my.

Velitel se snaží, abychom spolu nemohli ani promluvit a očividně se velmi těší, až se bude moci pochlubit svým kapitálním úlovkem. Takhle to přeci nemůže skončit...možná ses do toho neměla vůbec pouštět...s bandou marodérů proti stovkám Dagobertovým vojákům...to přece nemohlo dopadnout jinak...ne, přeci to nemůžeš vzdát už kvůli těm, kteří za tebou stojí...

"Na Barenfels je to pár dní cesty, někde budeme muset zastavit a minimálně nechat odpočinout koně. I když budeme spěchat, na tvrz je to dva dny cesty, když se nám nikdo nebude plést do cesty." vypočítává jeden z jeho mužů, když nasedá na koně a bere do rukou uzdu mého koně.

Ohlédnu se za sebe, abych aspoň pohledem vyhledala Gabriela, snad u něj hledám podporu alespoň tak. Momentálně mohu se utěšovat jen tím, že Jakuba poslali jsme zpět o Ondřejovi a v našich rukou teď není žádný z klenotů, který by mohl padnout do nesprávných rukou. Nakonec nic se nejí tak horké...

Alinor Valtaren - 23. března 2018 23:52

Zatím co osud a čas nečeká

"Ano." odvětil jsem posmutněle.
"Avšak ti, jež nevěří skutečnosti, ani legendě lidí, věří v naši legendu o novém králi. Tu si dosud žádný z obyvatel hvozdu nedovolil zpochybnit." zazáří v mých dalších slovech do smutku snad i nepatrná jiskérka naděje. Skutečně ne všichni elfové jsou ochotni uznat nsporný fakt...ale nikdo si nedovolil protestovat...ne nahlas...když jsem bl pověřen, na základě legendy...vlastně obou legend, pátráním po Lerien. A pomocí jí a ochranou.
Že jsem se poslání zhostil rád, a proč, možná nikdo z nich netuší.

A pak se mistr zeptá. Přímo, bez výmluvných kliček a zákrutů. Jako by četl mé myšlenky. A snad je i čte.
"Ano. Hledám Lerien." odpovím tedy také přímo, bez kroucení slov. "Do hvozdu se doneslo mnohé, o situaci Sonorského království. Něco pravdy, něco zkazek přikrášlených umělci, něco pustých lží a pomluv. Mimo jiné i o jisté bandě marodérů... usmál jsem se. Ale veselost v tom úsměvu nebyla.
"Hledám dívku, která má naplnit legendu. Vlastně obě legendy. Něco, co mi bylo darováno, mi nepatří. Patří to jí...a...budu ji, mistře, rád chránit chránit. Neboť v mých a jejích žilách koluje krev stejného elfského rodu." doplnil jsem svá slova...Kdesi hluboko v nitru dosud nosím něžný obrázek. Obrázek malého uzlíčku, zvinutého v nejjemnějším povijanu. Přes drobné slzičky se usmívající tvářičku malého děvčátka s rusými vlásky, něžně spočívající v mé náruči. Malou ručku, bezlstně vztaženou, dotýkající se maličkými prstíky mé brady a tváře. Beze strachu. Jakoby...s důvěrou.

Adina - 24. března 2018 19:59

Zdrháme!

Saša

Musím uznať, že to čo zbadám cez škáru nie je veľa, len nejaké pohyby a zvuky, zato do nosa ma udrie pach krvi. Nedá sa povedať že by som mala čuch nejaký dobrý, takže jej tam musí byť viac ako pár kvapiek.
Cez krčmu to asi nepôjde. Ak by ma niečo nezabilo, tak sa am zadusím.
Akurát sa chcem stiahnuť, keď sa začne zvuk krokov približovať k dverám. Nie výrazný, ale nie ani taký tichý aby sa niekto plížil. Na chvíľku zamrznem, tak isto ako zamrzne zvuk nôh a potom počujem červenoočkov hlas.
Stiahnem ťa z kože. Krása.
Odstúpim od dverí, naschvál dostupujúc na päty tak, aby počul moje kroky.
Vyhrážky hneď na prvom rande? Ty to ale ženieš.
Odpoviem potichu skôr ako sa stihnem stopnúť, uštipačne, narážajúc na grckove slová ktoré nám predtým povedal. Keď sa zastaví kúsk odo mňa, znova zacítim ten pach krvi, ale okrem zamrmlania, ktoré znie až príliš podobne slovu "smrdíš" to nekomentujem. Možno by som aj mala čosi iné na jazyku, to ma ale dotyčný upozorní, že by som mala zmiznúť ...nehovor, fakt?... a moje protesty mieriace k hliadke za bránkou preruší roh. Nastražím sluch, a počujem ako konské kopytá od bránky odcválavajú. Hore očividne majú čo chceli, a keďže sa teraz zgrupujú, mne je jasné, že už nič nepotiahnem. Okrem toho to, že na mňa červenoočko teraz už nevytiahol meč je dosť jasný príklad toho, že mi naozaj ublížiť nechce. Bez slova teda nasledujem jeho príkladu a Maxa, ktorý hľadá na zemi kúsky sena, vyvediem pekne k bráničke. Ešte raz skontrolujem pracky a popruhy pred tým, ako sa stretnem s červenoočkom pri bránke, ktorý vykukuje von. Max síce trocha nepokojne prestúpi a odtiahne sa od červenoočka, ale inak nijako nespanikári. Vzhľadom na to, kde bol predtým než som si ho privlastnila, krv cítieval tiež pomerne často. Na jazyku ma svrbí sto otázok ohľadom toho, prečo tu všetci tí vojaci vlastne pobehujú, ale viem že teraz na ne odpovede nedostanem.
Možno to ale zistím, a aj viac, keby mu trocha pomôžem. Niečo sa tu deje, a ja som rada tam kde sa niečo deje, lebo väčšinou sa z toho dá niečo vyťažiť.
Nemôžem povedať že by som mala strieborný jazyk a vedela hocikoho na hocičo ukecať, ale bola som všímavá. Videla som ako zareagoval na to, že som sa túlala po tej chodbe- trápilo ho, že som bola pred tou izbou, takže ho trápilo niečo-alebo niekto kto bol v tej izbe. A toho niekoho teraz s najväčšou pavdepodobnosťou spacifikovali vnútri. A pochybovala som, že b sa teraz len tak rozhodol nechať to dievča v štichu. Takže sa potreboval vytratiť tak, aby o ňom nikto nevedel, asi aby sa potom zahral na hrdinu. Takže sa nakloním k nemu a spustím, dúfajúc že moja hypotéza je správna.
Tipujem že tá hliadka vojakov čo tam bola sa spakovala pred krčmu a čaká na svojich kamošov zvnútra, ale ak chceš odísť z tejto dediny nepozorovane a bez rozruchu, je tu pár uličiek ktorým sa treba vyhnúť... dokonca je tu aj chlap, ktorý má v noci pustených zo štyroch psov, pretože má paranoidný strach z toho, že ho niekto príde zabiť. Chudák, nemá to v hlave v poriadku.
Potľapkám Maxa po krku.
Ale ja poznám presne jednu cestu, ktorou vyjdeme von, a dokonca sa z nej na pár krát dá zahliadnuť hlavná cesta mieriaca z dediny bez toho, aby ktokoľvek videl teba, takže ak po nej pôjde niekto...dajme tomu väčšia skupina ľudí, ktorá sa inými cestami na koňoch moc nezmestí... môžeš na nich dávať pozor.
Zamrkám na neho, hoci to v tme pravdepodobne nie je vidno, a čakám na to či moju ponuku či výzvu, ak to tak zoberie, prijme.

Vypravěč - 25. března 2018 19:44

Když legendy ožívají

Alinor

Mistr Ulm se na chvíli odmlčí. Na okamžik to možná vypadá jako by snad váhal. Časy se změnily. Šedý hvozd se změnil a stará přátelství byla zapomenuta a není radno věřit každému. On by ji snad ale nezaprodal. A je snad jen náhodou to, že přišel chvíli po ní?

"Ondřej teď jezdí v čele bandy marodérské, Ondřej Sokol bývalý velitel královské gardy. A ona? Ona jezdí s ním. Vlastně tu byla, chvíli před tebou." promluví nakonec, když se patrně rozhodl, že ty jsi ten, komu může důvěřovat.

"Vydali se na Karlsburg, v jeho podzemí je ukryt Dobrogostův meč. Přišel čas, aby dcera sevřela jílec otcova meče. Když si pospíšíš, snad je ještě zastihneš, budˇna cestě, nebo přímo tam. Cesty jsou ale plné vojáků, kteří slídí, kde se dá a snaží se jí najít. Jí i klenoty. Dagobert vzal vše do svých rukou a očividně se rozhodl, že novým králem bude on stůj, co stůj." pokračuje pak mistr Ulm se svým vysvětlením nynější situace.

"Ve svém držení má, pokud vím, zatím jen jeden z klenotů, flétnu. Pár ochránců už kolem sebe má a zdá se, že snad celkem schopných, pomoc tvá přijde jim jistě vhod. Počítej ale s možnou nedůvěrou. Ondřej tě nezná a ona sama nemůže si tě pamatovat, je opatrná a její ochránci jsou ostražití." upozorňuje pak ještě, abys snad nebyl překvapen případnou reakcí.

Saša - 26. března 2018 18:31

Do tmy za neznámou

Adina

,,Nemám náladu na legraci." zavrčím na dívku. Však se zdá, že má dost rozumu na to, aby nedělala hlouposti.
Ve stáji se na chvilku zastavím. Udělá se mi zle, takže zůstanu chvíli opřený o stání svého koně a dlouhými nádechy se snažím uklidnit rozdivočelý koloběh krve. Nemám teď ani čas, abych očistil svoje zbraně. Všechno jde tenhle večer od desíti k pěti. Ale teď se musím dostat pryč. Až pak se uvidí, co dál. S obtížemi se mi podaří osedlat koně a vyvést jej ven.

Až po chvíli mi dojde, že na mne ten tichošlápek mluví a dokonce nabízí i jakousi cestu pryč z vesnice.
,,Psy? Nerad bych ubližoval nějakým mazlíčkům." pronesu, jak jinak, protivným tónem. Ale nedá se nic dělat. Tahle holka podle všeho skutečně nepatří k Dagobertovým lidem. A tím spíš se chce také dostat pryč.
,,Fajn. Tak ukaž, kudy se dát." vybídnu ji a vyšvihnu se do sedla. Tedy, vyšvihnout se je přehnaný pojem. Tělo se vrací do svého původního stavu a do svalů se začínají zakusovat křeče. Lidské tělo nedokáže vydržet takový nápor energie. Zatnu zuby a posunkem ruky dám dívce znamení, aby nás vyvedla ven.

Gabriel Gallagher - 27. března 2018 22:19

… A druhou kopeme do tmy…

(hostinec – Všichni přítomní)

Ránu si stisknu ještě pevněji. Tohle jen tak nepřejde, ale … vydržím to.

Lehce si odkašlu, když se Lerien začne dožadovat mého ošetření. Klidně se na ni dál dívám a spokojeně se usměju. To bych si dal líbit, ale asi to nebude jen tak.
Lehce povolím stisk a chystám se přisunout k Lerien blíž, aby si se mnou mohla poradit.

Pak se do toho vloží velitel a já se jeho výroku jen pousměju. A než stačím něco drzého pronést – začne se probírat věcmi v tašce.
Nadzvednu jedno obočí – Myslíš vážně Vojáku?
Nechápavý výraz střídá naprosto odhodlaný výraz – Ani náhodou!

Zakroutím odmítavě hlavou, když se začne přibližovat s obvazem, tedy kusem látky pokud nazveme věc pravým jménem.
„Hele, kamaráde, nejsem si jistý že se takhle hraje tahle hra. Ale dík, přesně co jsem hledal.“ široce a nepřátelsky se usměju a vytrhnu mu provizorní obvaz z rukou. Obvážu se raději sám za použití jedné ruky a zubů. Mnohem raději než si nechat pomáhat velitelem. EE…62

Zbytek osazenstva už se balí k odchodu. Zřejmě mají vše potřebné co hledali. Lerien. Nic víc tady stejně nemá proti ni žádnou cenu.

Pobaveně se na ni usměju, když se odváží svou poznámku vyslovit tak nahlas. Jo, tohle je moje Kráska!

Pak ji začnou poutat a nevypadá zrovna spokojeně, navíc její zranění jde stále poznat. Nelíbí se mi to.
„Hele, vopatrně ...“ … nebo se … už ani na rozčilování se nezmůžu. Vždyť jsem ji sotva platný jako vzduch, jako šutr na noze.
Chladným pohledem si přeměřím stráže co poutají Lerien a pak se nechám bez protestů spoutat sám.

Její pohled mě zastihne a já jen pobaveně nadzvednu obočí. Jo, dost divný rande … chce se mi to říct nahlas, ale raději polknu slova a najdu pro ni jiné.

„Neboj.“ pronesu tak tiše, že to snad ani nemohla slyšet. Jako bych jen naznačil své obavy a strach z toho co bude a zformoval je do jednoho, tak málo uvěřitelného, slova. A přesto chci aby tomu věřila a nedělala si starosti.

Vypravěč - 28. března 2018 22:12

Hostinec a jeho okolí

Díky signálu, který svolal všechny vojáky do hostince mají Saša a Adina cestu ze dvora volnou. Adina provede Sašu bezpečně vesnicí. Nikdo se jim neplete do cesty, nikdo jim není v patách, aby je pronásledoval. Bez problémů se tak dostanou do bezpečí lesa a jeho stínů. V klidu tak mají možnost rozhodnout se, co dál. Zpět k marodérům zpravit je o situaci či počkat, kam se vrtnou vojáci a jít jim v patách, pokojeně se rozejít a jít si každý po svém...

Mezitím v hostinci podaří se Gabrielovi vytrhnout veliteli obvaz a ošetřit se v rámci možností sám. Rána je bolestivá a zacházení vojáků není zrovna dvakráte šetrné, pokaždé má pocit, že se čepel meče znovu a znovu zakusuje do masa. Na jeho poznámky o opatrnosti je mu odpovědí jen neurvalé smýknutí, které jej donutí na okamžik zavřít pusu, aby nevykřikl bolestí.

Možná se dívka na jeho ujištění trochu usmála, možná se mu to jen zdálo. Když je oba spíše vyzvednou do sedel a seřadí se k odjezdu, už na sebe nevidí. Jeden z vojáků vezme za uzdu Gabrielova koně, další z nich mu jede po boku a dva vzadu uzavírají váš konvoj.

Cesta na Barenfels, domovskou tvrz vévody Dagoberta potrvá nejméně dva dny, pokud vskutku vojáci poženou koně, co to dá a nic se jim nepřiplete do cesty. Vskutku vyrazíte celkem svižným tempem, ačkoliv v noci nemůžete jet tak rychle, jako za dne. Pro oba zajatce není to cesta vůbec příjemná, ale především dlouhá a únavná, rozjitřující již tak citelná zranění.

Tma pomalu se mění v ranní šero a nebe na východě začíná blednout. Lerien sotva se drží v sedle, unavená, rozbolavělá a se strachem v srdci o další osud svůj i Gabrielův.

"Měli bychom na chvíli zastavit. Koně si potřebují odpočinout a ta krasotinka nám taky už dlouho nevydrží." promluví pak voják který vede koně Lerien k veliteli a čeká, jak on se k tomu postaví.

Alinor Valtaren - 28. března 2018 22:28

Nejasné vnitřní obavy

Mistr Ulm, ten samý, jenž mne znal téměř od dětství (od jinošských let jistě), se odmlčel. Váhá. Stará pouta byla potrhána. Žeby i on vyměnil přátelství za ndůvěru? Tan okamžik, kdy si mne, jeho, až doposud vždy laskavě hledící, oči měří nedůvěřivým pohledem muže, který v příští minutě očekává jakýkoliv podlý čin, tomu opravu zdá se být nakloněn.
Při tom pohledu mnou až projede od hlavy k patám cosi slizce chladného, až se v duchu musím otřást.
Ne, nemám strach.
To jen cosi hluboko v mém nitru se otřáslo smutkem, sklamáním....a....snad náznakem obav, zatím ne zcela jasného původu.
Tuším vlastně dobře, ač ještě nevím, nemohu vědět, co mi chce, nebo nechce prozradit, kudy se ubírají jeho myšlenky.
Ano. Být já nyní na jeho místě, také bch nejpíše váhal. Obával se. Nedůvěřoval, po tak dlouhé době. Jisté je však jedno....já....i kdyby se snad někdo pokusil mne zmanipulovat, bych byl prachšpatným agentem, využívaným proti Lerien.....Vždyť krev, ať si jakkoliv ředěná, není voda. A....já chovám hluboko v srdci vzpomínku, která, nebýt snad pouta krve, nebýt rodiny, ač vzdálené dvě generace, nedovolí mi zničit, poskvrnit, pošlapat, minulost a zatratit budoucnost tím, že bych na ni něky vztáhl ruku, neřku-li cokoliv jiného. Ne...to bych nemohl. Nesměl....Nedokázal....Nechtěl. ...Nikdy. Po všechny časy....Už jen ta představa mne mučí.

Nakonec se mistr zřejmě rozhodl mi věřit. Co jsem se dozvěděl, mne vlastně nepřekvapilo. Dle značné ostražitosti v jeho jednání jsem již pochopil, že chci-li dívku najít, zde jsem na právném místě, kde se po ní ptát.

A opět zde je ten nejasný pocit. Jakoby neurčité tušení, že se kdesi tam v té krajině kolem nás, na niž je z oken věže tak krásný výhled, Něco zlého děje....nebo chystá dít...A zas to vnitřní chvění.

"Ondřej, řečený Sokol, že se dal k marodérům?" Pokouším se zakrýt ten chvějivě, slizce, ledový pocit zdánlivě banální, v podstatě řečnickou otázkou. Znám to jméno a nejasně si snad pamatuji i muže, jemuž patří, ač postavu si již nevybavím a ke jménu npřiřadím si již podobu jeho tváře. A on mne opravdu nejspíš ani nezná, ano. Nebyl jsem tehdy jediným elfem, který se kdy objevil na královském sídle v Sonorském království. Ani nikým, kdy by si zasloužil být zapamatován. Tenkrát ještě ani podle jména ne. Vlastně více, než zmínka o Ondřeji Sokolovi mne zaujala věta o tom, že zde Lerien byla.
Lerien zde byla? Už to musí být velké děvče, praktiky dospělé, ne-li už zcela. Jaká je, mistře? Je podobná spíše otci či matce?" Chytil jsem se se zvěavou dychtivostí až skoro tak překotnou, jako se, na mnohem banálnější otázky, ptával onen mladík, jímž jsem kdysi byl. Skočil jsem po tomto tématu, doslova jako tonoucí po nabídnutém stéblu trávy. Jen abych opět zaplašil ten divný pocit. Chvíli přede mnou, říkal mistr Ulm. A ne sama.....hmm, na Karlsburg...ale to je nebezpečné!...a opět to vnitřní zachvění...
"Kdo ji doprovázel? Věříš mu?"vlastně jsem jej nenechal ani mi odpovědět.
"Možná nejen vojáci jsou na té cestě hrozbou. Dnes si nelze být jist nikým a ničím, jsi-li poutník s posláním pro druhé přinejmenším tajemným. A napůl elf a mladá dívka k tomu." Na venek zůstávám, i přes ten divný pocit, klidný a doufám, že zkušený mistr Ulm si mého vnitřního neklidu snad nevšimne, nebo se tak alespoň bude tvářit.

"Má jeden klenot? Flétnu? Chlapec, který ji měl v držení je tedy s ní? Nebo s nimi?" Jsem rozhodnut vyrazit za nimi....co nejdříve.....za chvíli.....hned.
"Pokusím se ji nepolekat, mistře. A pomoci jí. I kdyby to mělo znamenat pomáhat jen nadálku. Jako tajemný, skrytý přítel. Jako neviděná naděje." Teď už svůj nekli nedokážu plně skrývat, čím více ten nejasný pocit sílí a utvrzuje mne v přesvědčení, že zatím co já ze meškám, ikdyž plodně, té, o kterou se v duchu bojím snad jako o svou vlastní, se někde děje něco zlého. A já tam nejsem, abych to zažehnal.

Citelně, ikdyž sotva znatelně, se zachvěji. To se mne uvnitř opět dotkl ten tajemný pocit.
"Já....omlouvám se, mistře. Já...něco se děje. Měl bych...Vydám se hned na cestu."Omlouvám se kostrbatě. Nechci být nevděčný host, který sni nedopije nalitou sklenku Opravdu. Vlastně jsem z moku v ní jen lehce usrkl při přípitku na uvítanou. Od té doby jemně svírám sklenku v prstech a občas s ní jen zakroužím. Ale víc jsem se nenapil....Vlastně jsem nikdy moc víno nepil. Nic, v čem je byť troha alkoholu. Alkohol tlumí mysl, rozostřuje soustředění a tlumí sílu magie, říkal vždy děd Dímion. Dnes ale nemám na víno vlastně ani pomyšlení. Duchem jsem ale už jinde. Daleko. Zas na cestě....Nebo raději už u ní...

Vypravěč - 02. dubna 2018 19:55

Mnoho otázek

Mistr Ulm se lehce usměje, když vznášíš najednou tolik otázek s dychtivostí dalších informací.
"Dospělá už je dávno." promluví pak už zase s vážnou tváří.
"Je podobná matce, vlastně ne jen podobná, jako by jí z oka vypadla. Ty ji rozhodně poznáš, neměj strach."

Dolije do pohárů vína a trochu upije než znovu pokračuje.
"Jestli jim věřím já není podstatné, věří jim ona a z toho, co jsem viděl mohu říci, že to jsou spolehliví chlapi, nedůvěřiví a ostražití. Nemůžeš se proto divit, pokud se na zprvu setkáš snad i s nepřátelstvím, jen si dobře chrání svůj klenot nejdražší."

"Příliš mnoho otázek, můj mladý příteli. Ano, byl s ní malý chlapec s flétnou. Mají-li v rukou klenotů více netuším, na to budeš se muset ptát sám.
Nebudu tě zdržovat, vidím, že nemáš státní. Jen nebuď příliš zbrklý a nevrhej se do všeho po hlavě.
Cesty jsou plné vojáků, kteří mají políčeno na každého, kdo je jen trochu podezřelý." upozorňuje ještě a loučí se s tebou přejíc ti šťastnou cestu a dobré pořízení po té, co ti vypoví, kudy musela Lerien jet na Karlsburg. Ještě dlouho se pak za tebou dívá z okna věže, když tě rytíř doprovází na nádvoří a pak i dolů ke tvému koni, který zde poslušně čeká na svého pána.

Adina - 02. dubna 2018 23:14

Za svitu mesiačika. Romantika

Saša

Musím sa veľmi snažiť, aby som skryla svoj spokojný úsmev keď prijme moju nie úplne vyslovenú ponuku. Namiesto neho si na tvári nainštalujem výraz istoty, akoby som hneď vedela, že sa nechá mnou vyviesť. Vyskočím na Maxa s kompletnou ľahkosťou, kútikom oka pozorujúc, ako sa dostávaš na koňa trochu ťažkopádnejšie. Potom zaregistrujem tvoj posunok ruky a len prikývnem hlavou, blysnúc po tebe zubami v úsmeve. Potom si prehodím kapucňu plášťa znova cez hlavu, takže mi vôbec nevidno do tváre.
Naviguj si tátoša presne tade, kade pôjdem ja a drž sa blízko.
Zavelím inštrukcie, načo popchnem koňa a vyjdem cez bránku von. Očividne ťa považujem za natoľko bezpečného, aby som ti po celú cestu ukazovala svoj chrbát.

Vediem nás v postranných uličkách, tieňoch, po stranách domov kde nie sú okná. Presne viem kade ísť aby sme boli nevidení a nepočutí, po miestach ktoré by inak človek ani neregistroval ako vhodné na útek. Pár krát idem nalepená tesne pri plote alebo stene, aby som sa vyhla kamennému dláždeniu, takže kopytá našich koní nerobia takmer žiaden hluk. Raz sa zastavím a načúvam. Tiež môžeš počuť zvuk kopýt viacero koní, ktoré mieria z dediny kdesi po pravej strane od nás, dosť blízko na to aby sme ich počuli, ale dosť ďaleko na to aby sme ich zahliadli. V každom prípade nám to dá približný smer, kade sa pobrali vojaci. Obzriem sa cez rameno, akoby som sa chcela uistiť že si to počul a potom sa znova dám do kroku.
Som to ja ale dobrá sprievodkyňa. Dúfam že to červenoočko ocení, takúto...nezištnú pomoc.
Z dediny vyjdeme cez nepoorané pole, plné hrúd a dier po hlodavcoch, kde sa aj naše stopy stratia pre bežné oko. Ak sa držíš mojej rady a ideš tesne za mnou, ani raz sa tvoj kôň nepotkne či sa mu noha nezošmykne do nejakej jamy v zemi. Očividne som mala dedinu a jej okolie dopredu pekne zhliadnutú. Vydám sa ku kraju lesa, kde vieme už úplne splynúť s okolím, a môžeš si všimnúť že nie sme úplne ďaleko od cesty ktorá vedie z dediny a ktorej smerom sa vydali vojaci. Na hranici kde začnú stromy hustnúť zastavím a pootočím koňa tak, aby som na teba videla.
Potichu a nenápadne. Musím povedať, že vieš prekrásne plniť rozkazy, naozaj si išiel presne tade kade ja. Dobrá práca.
Očividne si znova neviem pomôcť od komentáru aj s mojim mierne čudným zmyslom pre humor. Potom potľapkám Maxa po krku.
Je čas pýtať sa tie správne otázky. A zisťovať tie správne informácie.
Uvoľním sa v sedle.
Čo ďalej?
Otázka mi z úst vyjde tak nenútene, akoby som sa už začlenila k tebe do dvojčlennej partie. Akonáhle ale spomenieš marodérov, tak zatskám a pokrútim hlavou, povediac že to vôbec nie je dobrý nápad. Ak sa ale spýtaš prečo, poviem len že nie som stopovací pes a keď teraz stratíme z dohľadu vojakov, už ich nemusíme tak rýchlo a spoľahlivo nájsť, a o čas nám tu predsa išlo.

Ake von Freiburg - 03. dubna 2018 17:58

Cestovní nepohodlí

Můj pokus o ošetření rány, kterou jsem způsobil se bohužel nesetkal s valným pochopením. Pacient byl zjevně hodně nevrlý. Vytrhl mi úspěšně obvaz z ruky a radši se ošetřil sám.
Napadlo mě také, že nejspíš nevypadám jako medik, kterým jsem se v poslední době stal.
A tak jsem na jeho odhodlaný výraz jen pokrčil rameny.
"No, kdyby jsi si to rozmyslel..."

Napadlo mě, že po tom rozruchu, co jsme ztropili bude nejlepší co nejrychleji zmizet. A tak jsem se snažil nasadit vysoké tempo. Bohužel oba naši vězni nás značně zpomalovali. Jistě, toho sedláka jsem mohl kdykoliv někam odložit u cesty, ale na tu zrzku jsem musel brát ohledy.
V jedné chvíli jsem se tedy rozhodl a vzápětí dal rozkaz jednomu vojákovi.
"Uháněj co nejrychleji na před, nikde se nezastavuj, ledaže by jsi potřeboval vyměnit koně a zprav o našem úlovku nejbližší jednotku, ať nám přijedou co nejrychleji na pomoc. "
Brzy na to mi jeden z vojáků oznámil, že by jsme měli zastavit a odpočinout si. Jo, budeme muset, to mi bylo hned jasné.
"Dobrá, najdeme tedy nějaké příhodné místo a dáme si krátkou pauzu. Ale nejdřív.. " popojel jsem tak, abych si mohl promluvit s tou zrzkou.. "řekni, jak jsi na tom a jak jsi přišla ke svému zranění. Možná bych ti mohl pomoci, uznej, že je v zájmu všech, aby jsi dorazila živá.."

Alinor Valtaren - 05. dubna 2018 01:58

Rozloučení...snad ještě ne napořád

"Jistě, myslel jsem si to. Pro ni čas plyne rychleji, než pro elfy v Šedém hvozdě." usmál jsem se trochu, snad poprvé za tuto návštěvu bez stínu smutku. Ano. Samozřejmě už musí být dávno dospělá.
"Její matku, svou sestřenici, jsem znal velmi dobře. Bývali jsme si kdysi blízcí, jako sourozeni, které jsme, já ani ona, neměli. Poznám její podobu. A i kdyby té nebylo, poznám Lerien. Já ano." Jistě. Stále mám před očima tu přes slzyčky usměvavou tvář maličkého děvčátka, hledícího na mne z malé dětské tvářičky očima její matky. A má pravá tvář si stále ještě pamatuje lehké, příjemné mravenčení, při zvědavém dityku maličké dětské dlaně - malé kopie dlaní mé nejmilejší sestřenky.

"I pro mne je klenotem. Věří-li jim ona, i já věřím, že ji ohlídají." Odpovím pak ohledně ochránců Lerien.
Zmínku o chlapci přejdu jen kývnutím. Předpokládal jsem, že s nimi bude. On a ta flétna k sobě zvláštním způsobem náleží.

Vína, jehož sytou červeň mistr oživil pohotovým dolitím pohárů, jsem e vlastně téměř nedotkl. Jen jsem v něm opět svlažil rty, snad ve snaze neurazit hotitele. Jako obvykle v tomto místě je to víno kvalitní a výborné. Já ale nemám ani pomyšlení na pití vína. Ve světle dění kolem mi to připadá, minimálně barvou.....jako pít krev.
"Nespěchám kvůli nedostatku rozvahy, mistře. Ani touze po dalším obrodružství. Důvodem je...vlastně ona." pokusil jsem se, vysvětlit svůj neklid, snad mitrem přičítaný právě oné zbrklosti, jíž se mnohdy vyznačovaly činy mého mládí. Tím mladíkem už ale nejsem. Život mne nešetřil. A dal mi nejednu lekci, že zbrklost se nevyplácí.
"Omlouvám se, mistře, Děkuji za vlídné přijetí, jež je mi důkazem, že zde se ještě časy nezměnily a pouta jinde zničená a zpřetrhaná, mnohdy i násilím, zde trvají. A děkuji též za rady a za pomoc, tolik mi potřebnou do počátku mé cesty." Poděkoval jsem nakonec svému starému mistru...a příteli. Nezdát se mi to nepatřičným, snad bych jej i na rozloučenou objal, jak to dělával kdysi ten chlapec a později mladík, jímž jsem býval.
"Nechť jsou vaše příští dny stále nerušené a nedotknuté chaosem a nepřátelstvím dnešních časů. A....nashledanou, mistře. V lepších časech, které snad budu moci pomoci nastolit." rozloučil jsem e s ním alespoň slovy a stiskem ruky, vrývaje si popis cesty i možné zastávky dobře do paměti.
A zanechal jej pak u okna v pracovně, sám scházeje opět dolů a pak po strmém schodišti na planinu, kde jsem zanechal svého Afinia. Doprovázen na této cestě rytířm v černé zbroji bez helmice.
Na planině jsem se rozloučil i s ním, pomocí kouzla se vyhoupl do sedla, ještě jsem se naposledy ohlédl směrem ke shodišti, po kterém se rytíř jal už mlčky opět stoupat vzhůru, i po věži, kde na dálku spíše tuším, nežli vidím, siluetu postavy mistra Ulma, hledícího za mnou, zamyšleně, snad i s trochou obav a trochou nostalgie ve tváři, z okna své pracovny.
Pak jsem pobídl Afinia k rychlému pohybu, po chvíli přebrodil opět řeku na druhý břeh.

Po chvíli nám zmizela z dohledu řeka...i návrší se zříceninou a věží, kde úplně nahoře, snad ještě stojí stařičký pán, mistr Ulm, můj milovaný mistr a starý přítel můj, mého děda...a samozřejmě zavražděného krále, v okně své pracovny. A hledí do kraje, jako by snad chtěl provázet...možná i chránit....svým laskavým, moudrým pohledem, mou....naši cestu.
Opustili jsme nezřetelné stezky skrze louky a pole, místy dlouho neobdělaná, a vyjeli na zdánlivě snad bezpečnou, více užívanou, cestu.
Chvíli předtím jsem ještě zastavil, na malém odpočívadle, rozpustil a rozčesal Afiniovi hřívu, předtím po elfsku umně zapletenou do složitého zdobného vzoru, z jedné ze sedlových brašen vyňal široký, dlouhý tmavý cestovní plášť s kápí, rozpustil jsem si vlasy....a než jsem opět použil kouzlo, které mi pomáhá vysenout do sedla, zahalil jsem jím svůj oděv, neomylně mne přiřazující jak k mágům, tak k elfskému rodu, skrývaje zároveň kápí špičaté elfské uši, částečně skryté v bohatých černých kadeřích, i horní část tváře.
Kdo by mne nyní potkal na cestě, míjeje mne bez většího povšimnutí, může mne mít za xtého syna nějakého bohatého sedláka, měšťana, nebo i šlechtice. Nikdo však za elfa na cestách za posláním, o kterém mluví legendy, figuruje v písních bardů, ale není bezpečné o něm hovořit u ohňů během cest.
Nikdy nevíte, čí uši poslouchají...

A takto, v utajení, přesto všem pocestným na očích, začala má další pouť. Nyní už mající i přesný směr a cíl.

Saša - 05. dubna 2018 19:02

Nocí s....kým vlastně?
Adina

,,Jasně." procedím bolestivě skrze zuby. Vážně přemýšlím, jestli je zranění z boje bolestivější než tohle. Ještě věnuji jeden pohled oknům, za kterými tuším Lerienin pokoj. Ale už nemám čas se zdržovat takovými myšlenkami. Teď se dostat pryč, možná začít přemýšlet nad tím, co dál.

Pobídnu koně a vydám se za zlodějkou pryč z hostince. Její jízda je hodně sebejistá, podle všeho se v místních ulicích vyzná. Vede nás noční tmou a okolo není nic slyšet. Zdá se, že si umí dát pozor na to, aby ji nikdo nebyl schopný dohledat. Takže kdyby chtěla, mohla z téhle situace prostě utéct. Nevím proč to neudělala, ale vděčný za to ještě nejsem. Tihle slídilové nedělají nikdy nic zadarmo.

Když se dostaneme pryč z vesnice, zamíří přes pole. Kdyby kůň šlápl do zaječí nory, nebylo by to příjemné pro nikoho. Nezbývá mi než doufat, že si připravila takovou únikovou cestu už dřív. Následná cesta podél lesa mne v tom jen utvrdí. Věděla, jak se nepozorovaně dostat pryč. To nevzbuzuje moc důvěry k její osobě, ale teď jsem za to rád. Hruď mě bolí, ale končetiny alespoň slouží jak mají. Všimnu si až po pár vteřinách, že zastavila svého koně.

,,Co dál? Pravda. Díky za pomoc." rozhlédnu se. Zdá se, že sem nás pronásledovat nebudou. Pokud jim šlo o Lerien, mají co chtěli.
,,Musím za nimi. Hádám, že půjdou za Dagobertem. Hádám, že víš kdo to je." při jejím plíživém povolání se musela setkat s nejedním vojákem. To se jí však nelíbí. Nedivím se, teď jim utekla a zase aby se vracela? To by byla blázen. Nebo měla něco zalubem.
,,Havarsenská krčma. Tam se musíme teď dostat. Nebo spíš musím, po tobě to chtít nemůžu." na chvíli zavřu oči a snažím se nabrat pravidelný dech. Pomáhá mi to potlačit bolest a začít přemýšlet. Střelím pohledem jednoho rudého oka po ní. Možná......by právě tahle osoba, lozící po stropě, mohla sehrát důležitou úlohu. Pokud se jí do toho bude chtít. Ale nakonec, něco za něco.
,,Budu rád, když pojedeš se mnou. Cestou ti vysvětlím, co a jak." nechám na ní, zda zná cestu. Není potřeba zjišťovat, kam vojáci Lerien povlečou. Za Dagobertem.
,,Máš jméno?" zeptám se ještě nakonec. Titulovat ji jako zloděje nebo tichošlápka by mi sice nevadilo, ale jí by asi mohlo.

Lerien - 05. dubna 2018 21:32

Cesta na Barenfels

Cesta uprostřed noci, se svázanýma rukama a na koni, kterému nevládnu není nikterak příjemná. Těch pár hodin spánku, které mi byly dopřány mi na čilosti také moc nepřidaly. Byla jsem unavená před tím a teď začínám mít pocit, že nejspíše usnu za jízdy v sedle.

Příliš ne ani nepotěší to, že si vojáček posílá pro posily. To má z nás dvou vážně tolik nahnáno nebo čeká, že za dalším bukem na něj bafne banda marodérů?...kde těm je teď asi konec?...

Nevraživě se na vojáčka otočím, když na mne promluví.
"Jo, možná bys mi opravdu pomoci mohl. Rozvaž mi pouta a nech mě jít. To bude úplně stačit, o nic jiného se starat nemusíš, nic ti do toho totiž není." zašlebím se na něj. Rozhodně se s ním nehodlám vybavovat a už vůbec ho na sebe nehodlám nechat sáhnout. Rána se sice ozývá, ale nekrvácí, od něj nepotřebuju nic.

Vím, že si možná troufám příliš, ale jsem unavená, rozbolavělá a naštvaná sama na sebe, takže jsem prostě protivná. Momentálně netoužím po ničem jiném než na chvíli sesednout a zavřít oči. Předpokládám, že to, že jsem unavená mu vykládat nemusím. Hádám, že to je na mě docela vidět.

Ake von Freiburg - 07. dubna 2018 20:52

Zastávka

Na zrzčinu odpověď jsem se zašklebil tak nějak, jak ona na mě.
"Skvělé, zjevně to s tebou není tak hrozné, když chceš jít pěšky nebo rovnou utíkat někam do lesů."
Pronesl jsem sarkastickou poznámku a demonstrativně poodjel v před.
Ale bylo mi jasné, že budeme muset zastavit. Když už ne kvůli rozmrzelé zrzce, tak kvůli mým vlastním lidem. Přeci jen jsme byli v akci skoro celou noc a to muselo být pro všechny značně vysilující.
Tak jsem tedy zavelel; "Tady sjedeme z cesty." a po chvíli, kdy jsme byli z dohledu jsem dal rozkaz k rozbití tábora.
Napadlo mě, že to s ostražitostí nejspíš přeháním, ale už jsem přišel o dva lidi a ani jsem pořádně nevěděl, jak se to stalo. Viník nejspíš utekl a spřádal plány, jak se pomstít.
Jistě, pokud ti dva byli nedůležití, tak ta opatrnost je nejspíš zbytečná, ale..
"Nepřivazujte je k sobě, ale držte je blízko sebe, ať je můžeme snadno sledovat." Řekl jsem.
..ale pokud jsou opravdu nějak spojeni s legendou o klenotech, tak mohou být hodně důležití.
Vzal jsem si první hlídku, chvíli jsem chodil v kruzích kolem tábora a pak jsem se už vrátil hlídat vězně...
Také jsem byl vyčerpaný a už jsem se těšil, až si prohodím hlídku...

Adina - 08. dubna 2018 20:24

Inkognito je moje druhé meno.

Saša

Vedela som že ju bude chcieť ísť zachrániť, ale tých vojakov bolo veľa- a určite sa k nim ďalší ešte pridajú keď sa k nim dostane slovo že majú tú ženskú. Nebolo reálne aby si medzi nich len tak napochodoval a jednoducho ich všetkých zabil. Keď ale povie, že sa musí dostať do krčmy, spozorniem.
Je tam niekto kto ti môže pomôcť?
Spýtam sa zvedavo. Potom mi dá najavo, že ma nemôže do ničoho nútiť a v podstate mi dá na výber, že môžem teraz odísť. Lenže... to by som absolútne nič nezískala. Ani materiálne, ani informačné, a to by som sa s ním zahadzovala poslednú hodinu úúúplne zbytočne.
A to ja nerobím.
Preto sa sladko usmejem a pohongám jemne nohami v strmeňoch.
Och, čo by som to bola za obetavú ženu keby nepomôžem chlapovi v núdzi. Hlavne keď sa nado mnou zľutoval neprepáral ma mečom skrz naskrz.
Pripomeniem mu nonšalantne, že ma ešte veľmi nedávno ohrozoval na živote.
Na sto percent to nebude ľutovať, že na mňa mieril tým prerasteným nožíkom, ale neuškodí mu to hodiť do tváre. Aj keď som na neho spadla zo stropu, ale to nebol nič čo by ho zabilo. A keď mu ešte aj pomôžem, bude mi v podstate dlžný láskavosť. A snáď je to typ človeka, čo nie je rád niečo dlžný.
Vystriem sa v sedle a popravím si kapucňu cez hlavu. Pri tvojej otázke na chvíľu zvažujem, či sa moje meno medzi marodérmi rozšírilo alebo sú nejaké skupiny, kde sa nedostalo- neuškodila som až tak veľa skupinám, a marodéri sa málokedy rozprávali medzi frakciami. Veď bolo vlastne čosi ako konkurencia.
A podkopalo by to moju vierohodnosť, keby zistí že som mu klamala. A čím viac dôvery, tým lepšie.
Preto sa predstavím svojim vlastným menom.
Adina. A ty?
Očakávam na oplátku odpoveď a potom už len rukou naznačím, nech vedie, keďže neviem akou cestou sa do nášho cieľa dostaneme najrýchlejšie.

Vypravěč - 09. dubna 2018 19:40

Když nad krajinou vzlétne hejno vran...

Alinor

Ještě nějakou dobu provázelo tě krákání vran, které se v hejnech vznášely nad starou věží snad jako by i ony se s tebou loučily a přály ti dobrého pořízení. Chvíli se ještě držíš toku mohutné Velborgy než zamíříš dále do vnitrozemí. Pospícháš hnán podivnou předtuchou.

Začalo se stmívat, když sis našel vhodné místo, kde bys mohl přečkat noc. Tichou a klidnou letní noc a pak zas hned dál. Mlčenlivou krajinou, ve které sem tam se krčí nějaká vesnička, jejíž obyvatelé s nedůvěrou a snad i trochou obav hledí na každého cizince v obavách, že snad mohl by to být posel některého z vévodů, který jede si pro další daně nebo verbující vojáci. Žádné úsměvy, žádné přání dobrého dne, jen zasmušilá tvář. Snad i děti utichnou ve svých hrách, když projíždí neznámý. Jak válka a tahanice o moc zasáhne krajinu, ale především lidi.

Cesta ubíhala poklidně. Zatím naštěstí nepotkals nikoho z vojáků, jež by snad mohli dělat problémy. Začíná se šeřit, když dorazíš na Rachatsgar, hájovnu uprostřed lesů na den vzdálenou od ruin bývalého královského sídla Karlsburgu. Kousek od ní krčí se malá kaplička, kdo ví, kdo ji kdysi uprostřed lesů nechal vystavit snad jako poděkování některému z bohů. Stále je ovšem pečlivě opečovávaná obyvateli zdejší hájovny.

Z komína malého stavení stoupá kouř. Na cestě před domem pobíhají dva malí kluci, kteří spolu se smíchem zápasí klacky, které snad mají představovat meče udatných rytířů bojujících o ruku princezny. Kousek dál odpočívá pes, který se se štěkotem zvedne, když přijedeš blíže a upozorní tak hochy na tvou přítomnost. Ustanou v boji a vyhlíží, kdo to sem jede.

Gabriel Gallagher - 11. dubna 2018 23:18

… Už zase na cestě…

(cesta – Všichni přítomní)

Cesta je tak únavná a tak únavná. A všechno kolem mě rozčiluje stále víc a víc.
Nakonec si uvědomím, že jsem usl v sedě až když zastavíme a já nemám ani sílu sklouznout ze sedla.
Stěží se postavím na nohy. Vytáhnou mě na nohy, to je přesnější po tom co jsem se poroučel na kolena, když jsem se dotkl poprvé zase země.

Velitel něco mluví s Lerien a tak se na ně otráveně podívám a musím skoro zařvat bolestí, když mě jeden z jeho vojáků odvádí s necitlivým zacházením. V rameni zaškube a já cítím jak rána pulzuje. To je asi jediné co jsem teď schopný cítit. Prsty se pokouším sevřít ale nejsem si jistý jestli to funguje.

Nepřivazovat k sobě...no to je chytré… ušklíbnu se a nechám se posadit na zem.
Otočím se pak drze a pohledem vyhledám Lerien abych se na ni pobaveně usmál. Je to snad nemožné přes tu bolest a strach o to, že já jsem v tomhle případě nepotřebný...ona až do určité chvíle snad ano, ale …
Zaženu chmurné myšlenky a usměju se ještě víc.
„Takových čumilů co nás budou sledovat sem ještě neměl.“ rozhlédnu se kolem po vojácích. Chci ji povzbudit i když sám bych se nejraději neviděl.

Točí se mi hlava a zrovna zpívat by se mi nechtělo. Snad tou ztrátou krve se cítím tak unavený a bez nálady k obvyklým vtipům.

„Hej...“ otočím se na vojáka co je nejblíž „… vězeň potřebuje močit.“ zubatě se usměju, pobavený. Sice nevím jestli zvládnu přechod a vůbec vztát, ale musím to risknout.
„Někde za támhleten strom. To by šlo.“ nadzvednu pansky bradu a pokusím se vyškrábat se na nohy.
Teď už jen neomdlít za chůze. Padat z mé výšky...to je dost vysoký let, nebo spíše pád. Něco už cestou vymyslíme.

Lerien - 13. dubna 2018 20:10

Odpočinek

Vojáček pochopil, že se s ním skutečně bavit nehodlám a nechal mě být, za což jsem docela vděčná a s povděkem přijmu i to, když konečně zastavíme. Z koně víc spadnu než sesednu a kdyby mě nezachytily ruce vojáka, patrně bych skončila na zemi.

Čím víc se blížíme Dagobertovu sídlu, tím více propadám zoufalství, zvláště, když se velitel tak moc snaží, aby o svůj vzácný úlovek nepřišel. Chvíli odvažovala jsem se doufat, že by se Sašovi mohlo podařit nějak nás z toho dostat, ale co on sám zmůže proti přesile.

Unaveně se opřu zády o strom a pohledem ještě vyhledám Gabriela, který svou bodrou náladu neztrácí ani teď, i když mám pocit, že v tuto chvíli to více hraje.
"Omlouvám se." odpovídám mu na jeho úsměv tiše.

Pak se jen opřu o strom za svými zády a na chvíli zavřu oči. Spát a nic nevnímat. Jenže spánek stejně nepřichází. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, ve stehně tepe tupá bolest a ruce v poutech začínají nepříjemně dřevěnět.

"Mohu dostat vodu?" promluvím pak na jejich velitele obcházejícího kolem. Možná to zkusíme zahrát na trochu jinou notu. Potřebuju zjistit, co všechno o nás ví. Třeba to nakonec nebude tak beznadějné...

Ake von Freiburg - 15. dubna 2018 19:46

Tábor

Ukázalo se, že vězni se bohužel nedají jen tak zabalit do kufru a vzít s sebou. Ale že mají i své potřeby. První se ohlásil Sedláček. Pověřil jsem tedy jednoho vojáka, aby to zařídil.

Voják: "Co si jen ten velitel nevymyslí." Zabručel a zavrtěl otráveně hlavou. Měl zjevně trochu jiné plány, ale poslušně vstal a modlil se, aby za ten strom nemusel vězně dotáhnout a ještě mu pomáhat jinak. Vězeň se ale ukázal alespoň nějak soběstačný, což vojáka potěšilo. A tak ani netasil meč a jen s vězněm pomalu odkráčel za ten strom. Kde mu pomohl, nejspíše dost neochotně, s čím potřeboval................

Já obcházel jsem kolem, byl jsem sice unavený, ale na spánek to moc nebylo, ne po takové akci. Věděl jsem, že budu přinejlepším celou dobu zírat do nebe a donekonečna přemítat o tom, co se stalo a proklínat se za to, že nemůžu usnout.
Zrzka požádala o vodu, neměl jsem nic lepšího na práci a tak jsem beze slov došel ke koni a vzal jednu čutoru. Pak jsem se vrátil k ní, odzátkoval a dal ji do sytosti napít.
Neočekával jsem, že by z ni mohlo vypadnout ještě něco dalšího, nebyla do teď moc výmluvná...

Vypravěč - 15. dubna 2018 20:17

Do Pohradska

Saša, Adina

Necháte vojáky i s jejich úlovkem jet svou vlastní cestou a sami zamíříte do Podhradska, do Havarsenské krčmy, do míst, kde vlastně před nedávnem začínalo tvé dobrodružství s Lerien. Odsud to může být na den cesty a pak snad ještě jednou tolik přímo do srdce vévodství Dagobertova. Přímo do vosího hnízda.

Cesta tmou není vůbec příjemná, koně sem tam klopýtnou o nějaký výmol na cestě, není ale nač čekat a času není nazbyt. Vojáci pospíchali snad ještě víc, aby co nejdříve předali svou kořist.

Nebe nad vašimi hlavami pomalu začíná blednout, začíná svítat. V noci projeli jste několika spícími vesnicemi. Právě projíždíte lesem, když vás do nosu udeří pach kouře snad z nějakého táborového ohně a k vašim uším dolehne vzdálené ržání koně.

Po vaší levé straně je vidět, že les ustupuje, můžete jen tušit, že zde bude nějaká mýtina či louka, na kterémžto příhodném místě, mohl by někdo rozbít svůj tábor. V těchhle končinách může to být kdokoliv, obyčejný poutník, ale klidně také Dagobertovi vojáci.

Pokud byste se pídily po stopách na cestě, žádné čerstvé zde vidět nejsou. Ten někdo, kdo tam snad rozbil svůj tábor tudy rozhodně ještě neprojel.

Lerien - 15. dubna 2018 20:39

V rukách vojáků

"Děkuju." kývnu veliteli.
"Můžu se na něco zeptat?" zastavím jej, když už zase chce odejít na obchůzku tábora.
"Proč tolik tvůj pán stojí o mou přítomnost nebo snad o mou hlavu?" pokračuji pak tónem poněkud jiným než jsem s ním mluvila dosud. Zmizel z něj vzdor a pohrdání.

Poněkud se zavrtím, abych se trochu lépe opřela o strom za zády a alespoň trochu pohnula odkrvenýma rukama, v kterých už jsem dávno ztratila cit, mám dokonce pocit, že jakoby ke mně snad ani nepatřily.

"Tolik se bojí jedné malé holky anebo se jí snad bojíš ty, když jsi hnal posla pro posily kvůli nám dvěma?" pokračuji pak dál snad příliš troufalou poznámkou, ale i ta je pronesena tak nějak odevzdaně, bez vzdoru a bojovnosti, kterou pro tuto chvíli odložila jsem stranou, i když se rozhodně ještě nehodlám vzdát.

Jen s otázkou v očích pak hledím na vojáka, který má momentálně v rukou náš osud. Ani sama nevím, co tímhle sleduji, ale zkusit se má prostě všechno a naděje umírá poslední. Snad nevěříš tomu, že ho nějak ukecáš?....třeba z něj aspoň vypadne něco, co by nám aspoň mohlo naznačit, co se na nás vlastně chystá...

Alinor Valtaren - 16. dubna 2018 00:31

Chaloupka v lesním tichu

První noc jsem přečkal, sám jen s Afiniem, na malém odpočivadle u cesty, kam se stěží vejde místo na spaní tak akorát pro jednoho a když se uskromní, najde se i místo, kam uvázat koně na noc.
Oheň jsem, pro jitotu, nerozdělal. Nechci na sebe poutat pozornost, byť třeba jen party lapků, která by se, klidně, mohla v tomto místě ukrývat.
Nerad poutám nežádanou pozornost. Nerad se peru, a ještě méně za použití magie. A nerad zbytečně ubližuji.
Magie není zbraň. Má být ku pomoci, ne k trestání, nebo zmaru, není-li to nutné.

Odstrojil a napojil jsem Afinia, rozělil se s ním, pěkně půl na půl, o poslední jablko, které mi ještě zbylo, zkontroloval úvaz na kolíku, přihotoveném zde pro poutníky za účelem uvázání koně. pojedl jsem ze zásob něco sušeného masa a k němu kousek chleba. Ještě jednou jsem překontroloval svůj malý tábor a pomocí magie i jeho nejbližší okolí.
Poté jsem nad táborem a kusem louky, kde se na dlouh lonži, pevně uvázán ke kolíku v zemi, s hlavou skloněnou poklidně pase Afinias, vztyčil pevný magický štít a uložil se ke spánku.

Nespal jsem nikterak tvrdě, jak ostatně bývá mým zvykem. Nyní mi v hlubším spánku brání i ona zvláštní, tajemná, neblahá předtucha, nutící mne ke spěchu a ostrařžitosti i během odpočinku po dlouhém dni.
A sotva první sluneční paprsek prosvitl nad korunami stromů v nedalekém lese, již jsme byli s Afiniem vzhůru, omytí rosou a já ještě malým množstvím vody z vaku na pití, sbalení a skromě nasnidaní.....opět na cestě.

Jeli jsme bez zatávky dlouho, projíždje téměř bez povšimnutí a skoro sám mýtinami, přes louky a nezoraná, neosetá pole zarůstající býlím, nebo hustými lesy, či v údolích u řek, říček a potoků skrytými vesničkami, z dálky malebnými, z blízka však dýchajícími ze všeho strachem, nedůvěrou a nevlidností. S lítostí jsem seznal, že lhostrjnost, krutost a bezpráví poznamenávají nejvíce ty, kteří vlastně za nic nemohou a chtějí dál jen klidně žít. Jenže....na klid dneska není čas.
Ani zlá doba, jež nastala, neubrala tomu kraji kolem na malebnosti a poutavosti pro oko poutníkovo. Jen na obdiv krajiny nezbývá v cestě čas a mnohým v srdci místo.
I já tou krajinou projel raději rychlejším tempem.
K večeru, celý den oba na cestě, hnáni onou předtuchou raději nzastavujíce ani na jídlo a jen v nutných okamžicích dělající kratinké přestávky ve svém spěchu, dorazili jsme do míst mě již celkem dobře známých.
A tehdy....když jsme již, vyščerpáni celodenním spěchem, zvolnili tempo svého putování a já se začal ohlížet po místě vhodném k přečkání další noci na cestě, nejprve jsem ucítil kouř.
Nesmrděl, jako kouř z vypálené vsi, nebo stavení. Ani to nebyla nijak velká kouřová stopa.
Jen tenký, vlídný pramínek bílého kouře, vonícího dobře proschlými smolnými borovými poleny, šiškami, dubovým dřevem, březovou kůrou....a na plotně chystanou večeří.
Zbystřil jsem. I Ainias ožil při představě čisté stáje a plného žlabu, na místo houští někde v lese a ostrých stébel a lystů lesní trávy k jídlu.
Ale ostražitost mi nedovolila, nechat jej se za tou vidinou rozběhnout.
Ano, ten oheň zřejmě vychází z komína nějakého stavení a pokud si pamatuji, tady někde stojí....stávala....malá hájovna. Jenže....co když je i zdejší hajný "nakažen" podobným způsobem jednání s pocestnými, jako lidíé ve vsích, jimiž jsme dnes projížděli. Nebo hůř....rovnou na nás vezme potěh...nebo kuši....jen co vyjedeme zpoza stromů, kryjících výhled na cestu, jdoucí podél plotu jeho zahrady. Či ještě hůře...co když je hájovna dávno opuštěná (lidé se dnes ztrácejí....jedna dvě....a nebo jsou uvězněni, zabiti, či vykázáni...) a ti, co si tam, na kamnech nacpaných hajným přichystaným dřívím, z jeho zásob vaří večeři, jsou vojáci....nebo lapkové, hrdlořezi bez kouska dobroty v těle.
Raději jsem tey, na místo povolení, ještě trochu přitáhl Afiniovi uzdu, aby jetě trochu zvolnil. "Vydrž, příteli. Nejdříve musíme mít jitotu, že je tudy bezpečno projet, nežli projet zkusíme." promluvil jsem na frkajícího hřebce, jemuž se mnou zvolené tempo rozhodně nezamlouvalo, uklidňujícím hlasem, vkládaje do svých slov slabounké tišící kouzlo.
A opatrně ho přiměl ještě zvolnit do pomalejšího klusu.
A pak se před námi z lesa vyloupla scenerie jako z pohádky.
Malá chaloupka s doškovou střechou míst porostlou mechem a trsy lesních květin, ze tří stran jakob objímaná lesem. Za dřevěným plotem maličká zahrádka, velká jen co by ji malý kluk kamenem dvakrát přehodil.
Nízkou trávou porostlý dvorek, kde si pod bdělým zrakem psa, který v podvečerním klidu budí spíše dojem, jako by podřimoval, si s klacky místo mečů se zvonivým smíchem hrají dva malí chlapci.
Scenerie v této době nevídaná a na tomto místě v tuto denní dobu snad až příliš dokonalá, aby v ní ostražitý poutník neviděl miožnost léčky.
Nebo že by do těchto míst okolní chaos, sváry a půtky a s nimi spjatá nevraživost a nedůvěra ještě nedorazili...
V duchu se pro sebe usměji. Tomu přece sám nevěříš, Alinore.
V tu chvíli pes, doteď budící dojem líného spáče, zvětří, postaví se na nohy....a začne štěkat.
Dost nahlas, aby můj pomalý příjezd nejen přitáhl pozornost obou hrajících si chlapců na tolik, že zapoměli na hru a zůstali stát u kraje cesty, s ústy zvědavě pootevřenými a vykulenýma očima, v ruce dosud třímající své klacky-meče, ale i osazenstvo hájovny včetně hospodyně, opouštějící nedokončenou večeři, zanechávajíce ji jejímu oudu na plotně...zastavím.
Trochu poodhrnu kápi i plášť, aby bylo vidět, že se pod cestovním oděvem neskrývá ani volenská uniforma, ani tvář lapky....nebo výběrčího daní.
Nic dalšího nedělám.
Pouze popustím uzdu a Afinias už ví, jak má zapůobit.
Trochu střihne ušima, pomalu zahrabe v prachu pravou přední. lehce ji pozdvihne, skloní svou krásnou šíji, aby vynikla všechna jho krása.....a udělá pózu, jako by se unaveně ukláněl.
Já nereaguji nijak, jen se v sedl narovnám, dovolím si na tváři rozvynout jemný, vlídný úsměv....tedy věc v dnešní době nevídanou...ukazuji tím, že nepřicházím ve zlém...a vyčkávám.
Tohle je jeho chvíle, ne má.
A na nich je, jak zareagují...

Saša - 18. dubna 2018 20:04

Směrem k Ondřejovi
Adina

,,Saša." odpovím dívce, která se představila jako Adina. Dál už nic neříkám. Nemám náladu na příliš mnoho hovoru a zároveň si potřebuji odpočinout. A přemýšlet. Chytnu se pevněji opratí, načež můj kůň nervózně odfrkne.
Vydám se na cestu. Nejsem příznivcem cestování v noci, takže zorientovat se na cestě mi chvíli trvá. Trvalo by mi to i v normálním stavu. Občas se musím zastavit a uklidnit. Spěch je sice na místě, ale ne za cenu ztráty orientace.

Krčma.....zvláštní, že se musím vracet zrovna sem. Měl bych si dávat víc pozor. bokem pohlédnu na svoji novou společnici. Mám pocit, že osoby kolem mne mají nějak podezřele krátkou životnost. Cestou se uchyluji k hovoru jen na odpovědi na Adiny otázky. Probrat plán bude lepší až na místě a jen s Ondřejem. Jedna zkušenost se zrádcem v jeho řadách mi stačila.

,,Začíná svítat." pronesu trochu zbytečně, když se obloha začne vyjasňovat. Hvězdy pomalu blednou, přestože přes větve stromů lesa nejsou příliš vidět. Nakrčím nos, když mne přes něj praští zápach kouře. Zvednu ruku a zastavím svého koně. Zhodnotím pohledem okolí. Nalevo to vypadá, že stromy ustupují. Dobré místo na táboření pro větší skupinu lidí. Opatrně se svezu z koně na zem. Dojdu zkontrolovat zemi kolem. Nezdá se, že by po lesní cestě někdo v nejbližší době cestoval.

Zaměřím pohled směrem, odkud cítím kouř. ,,Chtělo by to prozkoumat. Drž se na dohled za mnou a dávej pozor." pokynu Adině a pokud není proti, vezmu svého koně za uzdu a zamířím směrem, kde tuším tábor osob, které se tam nacházejí.

Ake von Freiburg - 18. dubna 2018 20:39

Rozhovor

"Jistě že můžeš, poslouchám."
Opřel jsem se o strom naproti ní.
"Proč o tebe tolik stojí, no třeba hledá nějakou nevěstu... ? "
No dobře, takhle by jsme se asi nikam nedostali... A tak jsem začal znovu už vážněji.
"Dagobert chce vládnout, to je jasné. A partyzáni mu v tom zrovna moc nepomáhají, že? Ti samí, kteří se nejspíš sápou na jeho místo... "
"A ty v tom máš určitě svoji roli. No ale, ať už je to jakkoliv, asi by bylo fajn, kdyby vyhrála jedna strana dříve než později." Dodal jsem. O štítu jsem se rozhodl nezmiňovat.
"Hmm, možná kdyby jste byli tak opatrní, jako se snažím být já, že bych vás tu teď oba neměl spoutané, ne?" Smutně jsem se usmál. "Přišel jsem o dva lidi, k tomu, kdo to udělal, nemám žádné sympatie!" Napadlo mě, jestli to jsem vůbec já, kdo to říká. Ještě ne před tak dlouhou dobou bych nad tím mávl rukou. Přidat se do nějaké hanzy a loupit, krást by bylo tak snadné. Ale ne! řekl jsem si odhodlaně. Teď musím jít za šlechetnými cíli, bez ohledu na minulost. Zatnul jsem pěst, byla to jen chvilka rozpolcenosti....
"Řekneš mi už, co se ti stalo s tou nohou?" Zeptal jsem se zvědavě a také, aby zase nenastalo ticho..

Gabriel Gallagher - 21. dubna 2018 21:32

… Potřeby …

(na kus řeči v lese – Všichni přítomní)

Uf. Nohy se mi lehce podlomí když se konečně narovnám, hlava se mi točí a žaludek se pokusil udělat salto vzad. S hlubokým nádechem ho zase položím na místo jako poslušného psa. A další úsměv dává tušit, že to nebyl lehký boj. I tak jsem vyhrál a jsem na to pyšný.

S vojákem nad sebou se kulhavě vydám o pár kroků dál k lesu, mezi stromy. Tam se klidně postavím čelem ke stromu a zle se usměju. V němém očekávání, souboj vůle a zodpovědnosti. Kdo z koho?
Nakonec se jen opřu zdravým ramenem o strom a přivřu oči. Co se vlastně stalo? Co jsem udělal zle? Způsobil jsem že jsme teď tady a já sám proti takové přesile nemám šanci. Ani plán, ani sílu, ani naději … Ne, takhle se Galagher nevzdává.

Široce se usměju, sám pro sebe. Jakoby snad jiskra naděje, ale je to jen čisté zoufalství. A ztráta krve…

Nechám si pomoct zase zpátky, blíže k táboru. Vidím jak Velitel stojí nad Lerien a o něčem se spolu baví. Nevěstu?
Nechápavě se podívám kolem.
Dagobert chce vládnout … No a kdo by nechtěl že? Proč by vlastně neměl. Celou tuhle cestu bychom si ušetřili a … ne, tohle by nechtěla. Ona snad ví proč a já ji v tom podpořím.
Pak se ji Velitel zeptá na soukromou otázku, která mi přijde až moc vlezlá. Celý je najednou moc vlezlý. Jsme snad jen rukojmí. Odvést, vyplatit odměnu. Teď už se i kamarádíme. Navíc je tohle téma pro mě silně osobní. Je to jen má vina.

Nechám se usadit zase na zadek a drze se usměju na Velitele.
„Poškozený zboží dobře neprodáš, šéfe. Možná bys měl poslat někoho pro léčitele do města. Ta holka nevypadá vůbec dobře. Koukni jakou má bledou barvu.“ poukážu bradou na Lerien a s vážnou tváří se otočím zase na Velitele.
Vážně pokývu hlavou. Trocha péče by ji zase vrátila sílu a mě alespoň částečně klid do duše. Za pokus to stálo.

Pak se na chvíli pohledem otočím k Lerien a neodpustím si krátký okamžik. Úsměv, takový jakým se vyjadřují jen ty nejhlubší city. Pohled na ni mi dodává naději, že to zvládne a že pro ni udělám cokoliv. Tentokrát už správně.
Rychle se zase otočím s vážnou tváří zpátky. Tohle by velitel vidět neměl.

Lerien - 22. dubna 2018 21:49

Rozhovor

Loupnu po veliteli trochu nevraživým pohledem, když zmíní nevěstu, připadá mi to jej jako hodně hloupý vtip.
"Pro nevěstu se posílá kočár a ne jednotka vojáků." neopustím si zavrčet tichou poznámku.

Dál pak mlčky poslouchám.
"A ty věříš, že Dagobert má být právoplatným králem? Že bude tím pravým, který téhle zemi přinese mír? Jistěže, voják, co poslouchá rozkazy a o zbytek se nezajímá, jak jinak." na chvilku se odmlčím.
"Já přišla o otce i o bratra a k těm, co za to mohou necítím žádné sympatie." odpovím mu jeho vlastními slovy.

Jen lehce zakroutím hlavou a na tváři se mi objeví letmý smutný úsměv.
"Srážka s vašimi kolegy." odpovím nakonec a zas na chvíli mlčím a zkoumavě hledím veliteli do oč jakobych snad mohla takto prohlédnout až do jeho duše.

Gabrielův pohled je povzbuzením ve chvíli, kdy už pomalu ztrácím naději. Daleko víc než já by ovšem nějakou péči léčitele zasloužil on, a tak zkusím poslední pokus o obměkčení velitele.
"Dovol mi postarat se o jeho zranění." kývnu hlavou směrem ke Gabrielovi.
"Prosím."

Adina - 24. dubna 2018 23:34

Na cestách

Saša

Keď sa mi tiež predstaví, zahryznem si do jazyka aby som čušala.
Nie je to dievčenské meno?
Kývnem hlavou na znamenie, že som ho počula. Ďalej sa hovor nerozprúdi a cestu ku krčme započneme v tichu. Občas počuť iba zafŕkanie Max, keď stúpi na nerovný povrch, snáď akoby sa rozčuľoval nad tým, kade ho to zase po nociach vláčim. Keď zastavíme po prvý krát, nadvihnem sa mierne v sedle aj s otázkou Čo je?, ďalšie razy som už ale ticho. Z veľkej časti za to môže aj únava. Ten kúsok noci, čo som dnes prespala, bol kvôli nočným morám výrazne nekvalitný, a noc predtým som išla spať neskoro, takže ma to pomaly ale isto dobieha. Nočný rezký vzduch a rytmické pohyby môjho koňa ma ale udržujú v bdelosti.

Len raz za cestu, asi hodinu po začatí nášho úniku z dediny si vypýtam sľúbené vysvetlenie, čo ideme do tej krčmy teda robiť.
Má tam nejakých svojich ľudí?
Keď mi nechce povedať detaily svojho plánu, chvíľku doňho rýpem a keď ma to prestane baviť, znova stíchnem. Občas len niečo zamrmlem Maxovi, ale je to príliš potichu a mumlavo než aby to môj spoločník počul. Keď však ideme cez spiace dediny, čuším ako pena.
Ďalšie slová prenesie až Saša, keď upozorní na pribúdajúce svetlo.
Odchádza naša posledná nádej na spánok.
Podotknem iba s mierne tmavými kruhmi pod očami. Zdvihnem k nemu pohľad, no to dvíha ruku a zastavuje. Pribrzdím svojho koňa. Sekundu na to ucítim vo vzduchu dym a začnem sa obzerať po jeho zdroji. Saša zatiaľ zlezie z koňa a skúma zem okolo. Pozorujem ho pri tom.
Má skúsenosti aj so stopovaním? Kto vlastne je, čo dokáže? Bože, tak rada by som vychrlila najmenej sto otázok na neho ohľadom celej tej jeho čudnej skupinky, ale...toto nie je vhodný čas ani miesto. Aj tak by mi prd povedal. Treba vyčkať.
Vráti sa zo svojho prieskumu a rozdá rozkazy. Nadvihnem obočie.
Chce to skúmať aj s koňmi? Myslí si, že tam je niekto..priateľský?
Čakala by som, že mi tu nechá koňa a nenápadne sa šuchne medzi stromy aby si to tam obzrel, ale...nemám nič proti zapojeniu do akcie. Lepšie ako zostať vzadu. Preto prikývnem.
Rozkaz kapitán.
Odpoviem potichu s náznakom humoru v hlase. Zošuchnem sa tiež z Maxa, troška ponatriasam nohy, zľahka chytím koniec uzdy do jednej ruky a dýku z boku do druhej a na vzdialenosti asi desať krokov sa vydám za Sašom. Keďže je vpredu, skôr si dávam pozor na priestor okolo nás po bokoch a za nami, pričom pozorujem aj Maxa. So svojimi ušami toho počuje viac ako ja, preto sa niekedy stane že zbystrí aj keď si ja nič nevšimnem.

Vypravěč - 25. dubna 2018 20:57

Hájovna

Alinor

Štěkot psa zburcuje celou hájovnu. Z okna vykoukne patrně matka obou chlapců a svým voláním probere kluky z němého úžasu, s kterým na tebe hleděli a možná by tak stáli ještě notnou chvíli, možná by se nakonec i odvážili přijít o něco blíže, aby si mohli prohlédnout lépe tuhle nezvyklou návštěvu. Teď se ale rychle rozběhli do bezpečí domu.

Pes stále štěká a utiší jej až příchod jeho pána. Zpoza chalupy vyjde urostlý hajný, tvář ošlehaná větrem a zarostlá plnovousem, ale působí celkem dobrosrdečně, i když teď v rukou třímá sekeru. Snad byl jen vyrušen od své práce a šel se podívat, kdo to projíždí, snad ji má na svou obranu před nevítaným hostem, kdo ví.

Pocestného pozdraví jen letmým kývnutím hlavy. Snad trochu uklidněn tím, že na první pohled se nejedná o vojáka, popojde o pár kroků blíže. Zůstane ovšem stále stát v uctivé vzdálenosti a teprve potom promluví.

"Pán se k nám zatoulal? Mohu mu poradit cestu, pokud mi řekne, kam má namířeno." zkoumavě si tě prohlíží snad pro sebe odhadujíc, co jsi vlastně zač. Pes se mezitím odváží přijít ke koni také blíže, když vidí, že jeho pán si s tebou začal povídat, ale i on drží se v uctivé vzdálenosti od koňských kopyt.

Když bys stočil svůj pohled k oknu, ze kterého volala na kluky ona žena, mohl bys spatřit dvě zvědavé tvářičky s nosy přilepenými na sklo, jak sledují, co se bude dít.

Ake von Freiburg - 28. dubna 2018 08:55

Rozhovor

"Myslím, že Dagobert bude lepší král než by byl nějaký vůdce partyzánů nebo kdejakých loupežníků. A jestli právoplatným? Právoplatným asi ne, ale na to se to nehraje..." Odpověděl jsem zrzce, ta mi odvětila slovy o svojí ztrátě.
"Pokud máš za sebou takovou ztrátu, tak je tvoje zatvrzelost pochopitelná. Ale tím, že se budou všichni jen navzájem donekonečna mstít a mstít se jen dostaneme do nekonečného kruhu. Hmm,i když na druhou stranu je asi správné, že chceš spravedlnost. Ale já u toho nebyl, takže to stěží můžu soudit..."
Napadlo mě, jak bylo dříve u pirátů všechno svobodné a jednoduché. Kapitán se volil z posádky a všichni měli stejný hlas. Oproti tomu tady musí být všechno tak složité, nástupnictví, příbuzenské vztahy a nějaké artefakty dokonce, při tom by to snad šlo udělat i úplně jednoduše, jako tam..

Pohlédl jsem na navrátilce a pak zpátky na ní. "Fascinuje mě, jak se snažíte dostat k sobě. Ne, nedovolím to, zatím... mám spoustu zkušeností s ošetřování ran, takže jestli chcete léčit, tak řekněte mě!" Posadil jsem se a také se opřel o jeden strom. Na vyčištění a zašití rány nic není. Pohlédl jsem směrem k muži a pak zase na zrzku. "Co se týče tebe, je vidět, že ti tvé zranění působí velké problémy, proto se na něj ptám..."

Vypravěč - 01. května 2018 19:30

Na výzvědy

Saša, Adina

Když popojdete blíže směrem, kterým tušíte tábor, ze kterého je cítit kouř, můžete vidět, že se zde utábořila jakási snad obchodní karavana. Několik krytých vozů sestavených do kruhu jako provizorní hradba proti nezvaným hostům. Ve středu tohoto vytvořeného kruhu hoří oheň a spíše lze jen tušit než vidět spáče rozložené někde kolem ohně.

Okolo tábora obchází stráž. Chlapík urostlé postavy v koženém zesíleném kabátci, u pasu jednoruční meč. Možná nějaký nájemný žoldák najatý na ochranu karavany. Když vás zpozoruje, zastaví se ve své obchůzce, ruku položí na jílec svého meče a tichounce hvízdne. Pak popojde o pár kroků blíže jakoby si vás chtěl jen lépe prohlédnout. V uctiví vzdálenosti však zůstane stát.

Vašim pozorným očím neunikne letmý pohyb v táboře za vozy. Zdá se, že tiché hvízdnutí bylo signálem pro někoho za vozovou hradbou, který teď jistě čeká a bedlivě pozoruje vaše počínání.

"Kdo je na cestách v tuto neobvykle brzkou ranní hodinu?" promluví pak muž, který se zastavil kus od vás a zkoumavě si vás prohlíží.

Lerien - 01. května 2018 21:07

Rozhovor

"Lepš král než vůdce partyzánů." ušklíbnu se opakujíce po něm jeho slova.
"A co když je ten vůdce partyzánů Dobrogostova dcera a právoplatná dědička trůnu? To ti asi tvůj pán nesvěřil, co?" pohlédnu na něj zpříma a poněkud se narovnám jakobych snad už seděla na trůnu a shlížela na svého poddaného. V očích pohrdání a jiskřičky bojovnosti.

"Nic nechápeš." pokračuji dál poněkud rozhořčeným tónem, když mluví o mstě.
"Nechci se mstít, chci jen to, co mi patří a klid a mír pro tuto zem. Dagoberta vem čert, do něj mi nic není. Nikdo neví, kdo v té královraždě má prsty. Tvůj pán jen využívá příležitosti, aby schlamstl co možná nejvíc ze sonorské mršiny, která už je dávno v rozkladu."

Možná je to ode mne troufalé vyložit karty na stůl, ale kdo nic neriskuje, nic nezíská a já momentálně nemám co ztratit.

"K sakru nesnažíme se dostat k sobě, snažím se mu jen pomoci." vztekle kopnu patou do země, abych si alespoň trochu ulevila. "Tebe na sebe rozhodně sahat nenechá, můžeš se vsadit." spolknu konec věty o tom, že je to proto, že je to ješitnej pitomec.

"Já sem v pohodě." zavrčím pak jen. O nějaký přátelský tón už se vůbec nesnažím. "Rozhodně to přežiju, k jisté spokojenosti tvého pána." na okamžik se odmlčím.
"A víš, co fascinuje zase mě? Jak se tolik vojáků v plné zbroji bojí jedné malé holky a lapky navíc, když jsou oba zranění. To má Dagobert vskutku odvážné vojáky, jen co je pravda."

Alinor Valtaren - 06. května 2018 18:02

Hájovna

Chlapce zjevně Afiniovo předvádění se zaujalo.
A snad by se byli osmělili a šli i blíže. Možná by se byli dokonce pokusili kon pohladit. A on by se rád nechal. Kromě jídla, pohodlné stáje a předvádění se, totiž miluje děti. Pokud mu tedy neubližují.
Al jjich matka byla zjevně jiného názoru a chlape odvolala domů.
Zůstal jen ten štěkající pes.
A dvě dětské tvářičky, přitisknuté na sklo v dychtivém očekávání, když do děje vstoupil urostlý hajný s tváří zarostlou plnovousem.
Nepůsobí zle. Tedy, na rozdíl od sekery, kterou možná, ve spěchu, zapoměl zatnout do špalku u něhož za chalupou sekal dříví.
K mé vlké úlevě ji na mne nepoužil, raději použil slov.
V této situaci to vnímám snad jako naději.
"Omlouvám se. neměl jsem v úmyslu rušit klid tohoto malebného místa." promluvím tedy omluvně a trochu poodhalím kápi. Ale jen tolik, aby mi bylo vidět do tváře, ale zůstalo přitom tajmstvím, že nejsem člověk.
"Nejsem žádný pán. Nejsem ani nikdo jiný, kdo by přijížděl ve zlém. Jsem pouze celodenní svižnou jízdou znavný poutník, jemuž se při hledání místa pro nocleh, zjevilo vaše stavení. Já...hmm...kdysi jsem znával hajného, který zde žil. Michael se jmenoval. Možná mohl být vaším otcem, možná ne. Jen jsem sem zkusil zajet, doufaje že jej zde ještě naleznu." lehce sklopím hlavu. Nakloním se a pravou dlaní jemně poplácm koně po pravé straně šíje, kousek pod kořenem hřívy.
"Děkuji za nabízenou pomoc. Nepotřebuji ji. Zdejší kraj znám a místo, k němuž mířím již není daleko. Jen několik mil, snad tam dospěji, než padne tma.
Tak pojď, Afinie. pojedeme dál." a snažím se koně, který by ze všeho nejraději už byl osvobozen pro dnešek od sedla a mohl odpočívat, přimět k otočení se a návratu na původní cestu.
"Přeji vám klidné žití, v neklidné době, míjející kolem." otočím se ještě v sedle poté, co se mi Afinia povede jemnými pobídkami přimět přcejen jet dál, abch se s hajným rozloučil...

Ake von Freiburg - 07. května 2018 18:30

Rozhovor

Ale podívejme se, nejdříve ze sebe dělá malou nedůležitou holčičku a teď se tu naparuje.
Změna jejího chování mě ze začátku pobavila, ale ona byla rozjetá a nechystala se přestat, tak jsem ji nechal povídat.
"Víš, tam odkud pocházím se postavení nezískávalo tím, že jsi se narodila správným rodičům. Ale tady to zjevně máte jinak." Pokrčil jsem rameny. Její slova o právoplatném dědictví na mě neudělala skoro žádný dojem. Nebyl jsem si ani jistý, jestli žena může zdědit trůn, v některých zemích to myslím šlo, v některých zase ne. Kdo ví, jak je to tu..

"Já vím, to je přesně to o co Dagobertovi jde a za co si nás platí." Odpověděl jsem ji.
"A já nemám moc na vybranou, musím hrát tuhle roli, v které jsem se nějak ocitl. Dovedu tě k Dagobertovi, ten mi vyplatí odměnu a pak si půjdu svou cestou."

Ušklíbl jsem se. Nenechá mě na sebe sáhnout,.... "no je svázaný, co by s tím mohl dělat. Ale pokud nechce ošetřit, tak mu pomáhat proti jeho vůli nebudu. Rána nebyla hluboká, měl by to zvládnout.."

"Čím častěji opakuješ, že jsi jen malá holka, tím jasnější je, že to není pravda. Na malé prosté selky a chudé sedláčky nejsou vypsány odměny a nejsou vysíláni vojáci, aby je pochytali. Kromě toho se ani nedokážeš chovat, jako prostá malá holka. Je zjevné, že jsi důležitá."

Neustále musí řešit to, že jsem poslal pro posily, no dobře, možná jsem trochu paranoidní, ale to, že jí to tak vadí, jen dokazuje, že to nebyl špatný nápad.

"Hmm, měli by jste si odpočinout, za pár hodin budeme znovu na cestě,..." Řekl jsem do prázdna a obhlédl jsem okolí.

Saša - 09. května 2018 19:28

Poutníci

Adina

Podle prvního dojmu se nejedná o Ondřejovu skupinu. Což není úplně dobře, ale snad ani ne úplně špatně. Vozy dávají tušit krytý náklad. Zřejmě obchodní karavana, které se nechtělo vejít přímo do města.
Kousek stranou zaznamenám pohyb. Stráž, hlídající poklidný spánek členů karavany. Když zamíří k nám, jenom smířlivě zvednu jednu ruku dlaní k němu na pozdrav. Neujde mi jeho hvízdnutí. Takže brzo tady budou i jeho souputníci.

,,Poutník. Hledám přítele, ale to vy zjevně nejste. Jen jsem viděl stopy v lese, tak jsem se chtěl podívat, zda není tady." pronesu popravdě a zároveň se snažím mlžit dostatečně na to, aby z toho nebylo zjevné, koho tady přesně hledám.

Gabriel Gallagher - 11. května 2018 22:08

… Kolem a kolem …

(na kus řeči v lese – Lerien, Ake)

Chce se postarat o má zranění. No, sama má co dělat a takhle se hodlá obětovat kvůli mně.
To je od ní milé.
Široce se na Lerien usměju a ukážu všechny zuby. Je to spíš pobavený škleb, který má zakrýt úplně všechno. I tu vážnost situace a všechno co máme ještě před sebou. Ať to dopadne jak chce...

„Jo to nestojí...“ chtěl jsem odvětit Lerien něco neškodného a všechno zase pokazil velitel vojáků.
Vrhnu na něj úkosem otrávený pohled a pak jen zakroutím hlavou.
Zkušenosti s ošetřováním ran mám taky … velké. Určitě nehodlám svěřovat své zranění do jeho rukou. Rozhodně ne při vědomí.

Pousměju se sám pro sebe a dál sleduju rozhovor těch dvou. Při svém přemýšlení o tom jak to Lerien sluší, když je rozhodná a přísná mě hodí někam doprostřed jejich konverzace, kdy se Lerien zmínila o mě.

Trochu hloupě se usměju než mi dojde o čem vlastně mluvila.
„Ani za teplou polívku a měkkou postel.“ podotknu a usměju se i na velitele a lehce vycením zuby jako zvíře. To tak, už jednou měl šanci a jak to dopadlo. Příště si rozmyslím dělat hodnýho kluka.

Pak mi dojde něco z jejich rozhovoru, docela mě to zaujalo. Pronesu pak do prázdna před sebou, snad jako svou myšlenku.
„A ta odměna musí vážně být od Dagoberta? Hele, už jsi někdy slyšel o tom že i ostatní maj nějaký poklady?“ zamyšleně pohlédnu na velitele a pokývu hlavou.
O mém pokladu nikdo kromě mě nic neví. A já vím, že bych ho pro Lerien obětoval klidně, hned, celý a …. rád.

„Zlato nesmrdí se říká… a co bude pak až dostaneš odměnu? Půjdeš si zase po starým? Pak je asi jedno kdo platí...když platí dobře.“ mrknu na něj jedním okem a trochu se pošoupnu na zemi.
Rána v rameni pálí a tahá a tak se pokusím si ulevit trochu pohybem.

„No ne?“ široký úsměv rozdám kolem dokola a nadzvednu obočí. Prohlédnu si je jako kdyby to byla jen nevinná nabídka trocha horký vody k obědu.

Adina - 15. května 2018 18:36

Byť tak v inej situácii pri obchodníckej karaváne

Saša

Oči mi zažiaria, keď zbadám karavánu, očividne nesúcu nejaký náklad.
Och, z toho by bolo vecičiek. Len dúfam, že tam nie je niekto, koho som už niekedy prepadla alebo okradla.
Okamžite jastrím očami, aby som našla stráže, a že sa netreba príliš obzerať. Popri tom si sťahujem z hlavy kapucňu a vysoký límec tiež popotiahnem po bradu, aby mi bolo dobre vidieť tvár. Takmer žiadna pojazdná obchodná perepúť ktorú som kedy vybielila vlastne nevedela ako vyzerám, takže moje nevinne vyzerajúce kukadlá a strapaté vlasy boli lepší prevlek ako hocičo iné. Akonáhle zbadám strážnika a počujem pískanie, naoko uvoľnene potľapkám Maxa. Dýka zmizne v záhyboch plášťa za pomoci pohybu ktorý vyzerá, ako by som si ním chcela iba oprášiť nohavicu.
A nech hovorí Saša, keď už chcel ísť skúmať ten dym takto otvorene, akoby sme boli len na prechádzke.
S nadvihnutým spýtavým obočím na neho pozriem, pričom to celé nechávam vyzerať, akoby nás dvoch riadil on. Len nech si myslia že som len malé dievča, ktoré s ním cestuje. Preto pri jeho odpovedi prikývnem hlavou a dokonca sa na žoldáka nesmelo a neisto usmejem.

Vypravěč - 17. května 2018 19:25

Hájovna

Hajný tě snad trochu podezřívavě poslouchá a prohlíží si tě až od hlavy k patě. Možná zvažuje kým jsi, na vojáka vskutku nevypadáš a tvé chování vypovídá, že nebudeš jen tak obyčejným poutníkem, k povýšenému chování vévodů máš však daleko, takže tě jen těžko někam zařadí.

Mlčí, když zmíníš jméno hajného, kteréhos znával, ale tvému pozornému oku neujde, že poněkud povytáhl obočí. Možná jen přemýšlí a zvažuje nakolik ti může věřit.

Mlčí i poté, když se s ním loučíš a pobízíš koně ke kroku. Ale na svých zádech doslova cítíš jeho pohled, kterým tě provází. Váhající a nerozhodný pohled.

"Počkejte!" zavolá pak za tebou a popojde pár kroků blíž.
"Nějaké místo na přespání se u nás najde a něco k jídlu taky, pro vás i pro koně. Buďte u nás vítán." usměje se trochu a pokyne rukou ke stavení. Pozvání zdá se být upřímné, i když je na něm i přesto vidět trocha nejistoty, zda činí dobře a neriskuje příliš v těchhle podivných dobách, kdy se jeden musí mít neustále na pozoru.

Pokud přijmeš pozvání, zavede tě před dům a ukáže, kde můžeš nechat svého koně a pak tě pozve dál do domu, kde čekají dva malí zvědavci a jeho žena pobíhající kolem plotny.
"Kam máte namířeno?" ptá se pak, když tě vede dál.

Ake von Freiburg - 19. května 2018 23:13

Příliš riskantní

Gabriel, Lerien

"Ale jistě, nepochybuji, že banda, jako vy si něco nahrabala přepadáváním a loupením." Podíval jsem se stranou mezi stromy. Ano, poklad se vždy hodí, dá se použít na různé věci, na ty špatné, ale i ty dobré. Tohle by byly sice pěkně krvavé peníze, ale .. ne, prostě ne!

[font color=white]"Škoda, že jsi se nezmínil před tím, než jsem odeslal vojáka pro posily, za zradu je totiž oprátka a navíc to není vůbec věc k chlubení.." Teď už by musel uplatit docela velkou řadu lidí..

"Ne, musím Vás dovést! Určitě ji a nejspíš i tebe. Ale kdoví, co se přihodí. Třeba se ještě vydáme na výpravu za pokladem." Usmál jsem se a pomyslil si : Nebo také do skvěle připravené pasti...

Vypravěč - 20. května 2018 21:54

Kupecká karavana

Saša, Adina

Muž si vás trochu podezřívavě prohlíží, ruku položenou na jílci meče. Neujde vám tichý pohyb někde za vozy, kde patrně číhají hvízdnutím probuzení druhové. Zatím se však nikdo neukazuje, takže těžko říci, kolik jich je a jak vyzbrojení.

"V tuhle brzkou hodinu hledáte přítele?" zopakuje po tobě a pak ohlédne se po karavaně snad aby zjistil, zda jsou jeho druzi na svých místech a pak už zase sleduje vás. Nevyřčeno zůstalo, že v tuto dobu se příliš poutníků jen tak po lesech netoulá. Buď mají hodně naspěch anebo mají něco za lubem. Nahlas to vlastně ani říkat nemusel, dalo se to vyčíst z celého jeho postoje.

"Takže pakli-že nejsme těmi, které hledáte, jistě budete chtít zase rychle pokračovat dále." promluví pak dál a rukou pokyne směrem k cestě. Vypadá to, že jen prostě nechce problémy a daleko raději vás už zase bude mít z dohledu. Možná pak jen z opatrnosti za vámi i někoho vyšle, aby se přesvědčil, že jste skutečně odjeli a hleděli si svého. Vojáci to nejsou, takže šipky do zad se snad obávat nemusíte.

Lerien - 20. května 2018 22:41

Neoblomný vojáček

Unaveně a snad i rezignovaně opřu hlavu o strom za sebou. Nic nechápe...je to jen hloupý pěšák, co slepě plní rozkazy...copak bys po něm chtěla, aby hleděl dopředu, aby se zamýšlel nad osudem království, které leží v prachu u nohou jeho pána?...je to jen obyčejný pěšák, kterému je tohle všechno fuk, hlavně, když dostane odměnu...

Trochu zpozorním, když promluví Gabriel a zkouší to trochu jinak. Bohužel se nenechá zlákat ani tím. Vlastně nevím, co jsem čekala. Dál už se nehodlám snažit. Zavřua oči a přála bych si zmizet nebo by mi možná jen stačilo, kdyby zmizel on.

Když pak otevřu oči, věnuju ještě omluvný pohled Gabrielovi. Vždyť on s tím vším nemá nic společného a nechtěl nikdy nic mít a díky mě je v tom až po uši.

Jestli ještě něco velitel říká či ne, neposlouchám ho. Se zavřenýma očima pokouším se trochu si odpočinout. Spánek ale nepřichází. Hlavou se mi honí tisíce myšlenek, ve kterých zabloudím i k Ondřejovi a malému Jakubovi. Kam tahle cesta nakonec povede?...není to přeci jen velké sousto chtít změnit osud téhle země s bandou marodérů a měřit síly s vojsky vévodů...však to ještě nevzdávej...za tohle má cenu bojovat...

Možná jsem nakonec přeci jen na chvíli usnula. Vzbudí mne až ranní ruch a chystání na cestu. Zamračeně sleduju vojáky sedlající koně. Po noci strávené v sedě a v poutech se příliš odpočatá necítím, spíše naopak, rozlámaná a rozbolavělá.

A když pak vrací se posel, kterého jen před pár hodinami vyslal velitel pro posily, moc na náladě mi to nepřidá. Vrací se ovšem bez posil a poněkud ustaraně a naléhavě sděluje veliteli cosi, co očividně nebudou zprávy o tom, že posily jsou na cestě.

......

"Pane, hnal jsem koně co to šlo, abych dostihl naši posádku, narazil jsem ale na hotovost sousedního vévody. Zdá se, že došlo k nějaké potyčce s našimi. Cesta na Barenfels tudy ale není možná aniž bychom narazili na Horácovy jednotky." udýchaně sděluje svému pánu něco, co poněkud hatí jeho plány.

Saša - 30. května 2018 21:34

Mejlka

Adina

Nemýlil jsem se. Někde u vozů skutečně právě teď číhají probudivší se druhové hlídkaře. Aspoň zvuk tomu tak naznačuje. Ale nejdou přímo k nám, takže jsou snad jen nabručení, kdo je to v tuto hodinu budí.

,,Ano, hledám. Cesta byla dlouhá, to nepopírám. Proto bych jej rád našel co nejdříve, abych si už mohl odpočinout. Omlouvám se za vyrušení." mávnu muži rukou na pozdrav, pohledem přelétnu po okolí, hledajíc nějakou známku nekalosti ze strany hlídače a jeho druhů. Ale nevypadá to, že by tohle byl ten případ.
,,Tady asi nic, musíme pokračovat až do vesnice." houknu na Adinu. Nechci riskovat vyptávání se na Sokola. Kdyby skutečně o něm nic nevěděl, jistě by časem potkal někoho, komu by tuhle informaci mohl nechtěně vyzradit někde u piva. Aniž by to myslel zle. Jsem rád za přítmí, ve kterém není vidět moc můj unavený a zašpiněný zevnějšek. I kdyby nic, v hostinci snad dostanu možnost se alespoň umýt.

Ake von Freiburg - 06. června 2018 18:05

Varování!

"Hmm, dobrá práce vojáku!" Pochválil jsem navrátilce. Sice se nevrátil s posilami, ale informace se určitě také počítají...
Chvíli jsem přemítal nad tím, jestli risknout přímou cestu, ale pak jsem to zavrhnul.
Podíval jsem se po vězních, oba sice tvrdili, že nechtějí žádnou pomoc. Ale zrovna zdravě nevypadali... s nimi bych raději neriskoval...

Svolal jsem si všechny vojáky na poradu a tam jim oznámil.
"Poslouchejte, můžeme jít k hranicím, ale tam riskujeme přepadení nebo nějaký nežádoucí střet s Horácovými jednotkami v týlu. Raději se tedy pokusíme vyhnout problémům, vyrazíme tedy směrem do vnitrozemí a najdeme kupeckou stezku, po ní se pak vydáme dál. Bude to tak lepší, nemám zájem vydat zajatce nepříteli, to už bych je raději pustil na svobodu.. Navíc, pokud něco budeme potřebovat, tak to prostě zabavíme kupcům. Ano, tahle cesta se mi jeví jako nejlepší.
Směr tedy znáte, okamžitě vyrážíme hbitým tempem dále!"

Po chvíli, co jsem si osedlal koně a všichni se připravili jsem zavelel na cestu..

Adina - 10. června 2018 12:29

Adina je unavená, Adina je hladná, Adina cestuje

Saša

Všimnem si, ako sa chlap obzerá a neustále kontroluje, či je v bezpečí aj s backupom.
Teda na to že je žoldák sa až trochu príliš bojí zoči voči dvojici ktorá vyzerá ako mladý chlap ešte mladšie krpaté dievča. Buď sa im už niečo na ceste stalo, alebo niečo skrývajú, alebo vezú ale že sakramentsky vzácny tovar.
Prsty ma až takmer svrbia, ako sa chcú prehrabať v tých ich karavánach a zistiť, čo tam je. Saša si vedie konverzáciu, zatiaľ čo ja začínam premýšľať, či by ma viac potešilo keby nájdem v ich vozoch zlato alebo len obrovský bazén plný horúceho zverinového guláša.
Sakra, tiež ťa mohlo npadnúť pri odchode z toho hostinca zobrať nejaké jedlo. Kde si mala vtedy rozum? Adina sa vydáva a dobrodružstvo s cudzím chlapom lebo dúfa že to bude jej príležitosť a lebo jej brní šťastná ruka. Nádhera. Mala by si napísať knihu a spomenúť tam že hlavná hrdinka týra svoj žalúdok.
Zacítim ako mi skrúti črevá. K únave sa istotne hodí momentálne aj hlad.

Aby som nevyzerala podozrivo, nezdržím sa očami príliš dlho na karaváne, radšej počúvam tých dvoch. Keď žoldák povie, že nie sme tí ktorých hľadáme, pusa sa mi spustí sama od seba.
Keby máte nejaké jedlo nazvyš, rozhodne by ste boli niekto koho hľadám aspoň na 5 minút.
Ozvem sa na túto neveselú situáciu pomerne veselým hlasom, radšej ani nepozrúc na Sašu.
No čo, za pokus to stojí a aspoň budeme naozaj vyzerať iba ako obyčajní putujúci ľudia.
Očakávam ale odmietavú odpoveď, na ktorú som pripravená rozmaznane a smutne si povzdychnúť a začať sa škriabať na Maxa aby sme mohli vyraziť.

Vypravěč - 23. září 2018 19:48

Noční putování
Saša, Adina

Saša vskutku odhadovala dobře, že se setká jen s odmítavou odpovědí, kterou ještě doprovodí tiché klapnutí napínané kuše, snad jako pobídka k rychlejšímu odjezdu. Není se však čemu divit, že kupecká karavana nechce si v těchto dobách pustit blíže k tělu dva podivné poutníky, kteří se vyloupli z lesa uprostřed noci. Vždyť nocí toulají se jen lapkové, zloději a marodéři, kteří chtějí si rychle přivydělat.

Nezbyde tedy než popohnat koně a jet zas o dům dál. Cesta nočním lesem není nikterak příjemná. Když se začne konečně pomalu rozednívat a Havarsenská krčma zdá se konečně na dosah, začne ke všemu ještě drobně mrholit. Protivná zima zalézá za nehty.

Pár hodin po svítání je váš cíl konečně na dosah. Zmáčení a zkřehlí vstoupíte do lokálu, kde v tuto ranní hodinu pobíhá jen děvečka a uklízí lokál. Odněkud je za chvíli vyloupne i hostinský. Netváří se příliš přátelsky. Jakkoliv může být marodérům nakloněn, přeci jen po vaší poslední návštěvě mu zbyly ve stájích mrtví vojáci a to znamená problémy. Každopádně se to špatně vysvětluje.

"Ještě nemáme votevřeno a pokoje sou plný." zamručí jen a utíraje si ruce do kusu hadru chystá se zase zmizet kamsi do zadní části lokálu.

Saša - 29. září 2018 10:19

Příjezd do krčmy

Adina

Opustíme karavanu, u které jsme příliš nepochodili. Mohlo to dopadnout hůř. Mohl to být tábor Dagobertových vojáků. Z toho bychom se vymlouvali jenom velice těžko.
Světla začne přibývat a za nějaký čas se před námi objeví obrysy domů. Na krčmu v této vesnici nemám úplně dobré vzpomínky. Vlastně, na žádnou krčmu v poslední době nemám úplně dobré vzpomínky. Smůla se mě poslední dobou drží až protivně moc. Pohlédnu bokem na Adinu. Třeba přítomnost zlodějky přinese trochu toho štěstí, které se této sorty lidí občas drží až neuvěřitelně. Jeden pak snadno získá pocit, že skutečně existují nějaké vyšší síly, které nad svými svěřenci drží ochranou ruku. Snad se nechceš upínat k něčemu takovému, jako je vyšší moc, co Sašo? Ne, to znamená vzdát víru ve vlastní schopnosti.
,,Počkej tady." pronesu unaveně k Adině, když dorazíme do krčmy. S trochou štěstí mi snad ani neukradne koně.
V krčmě je v tuto dobu pusto prázdno. Přesto už hostinský je na nohou. Nechápu, jak to dělají. Do půlnoci obsluhují a pomalu od pěti ráno už zase chystají na další den.
,,Hledám Sokola. Jde o stav nouze." houknu na hostinského ne úplně přívětivě. Je to člověk, který se snaží příznivcům dědičky pomáhat a nerad bych na něj byl hrubý. Ale únava z nedostatku spánku a fakt, že nám ubíhá čas, mi na náladě nepřidává.

Adina - 11. října 2018 20:44

Koník koník, čo skrývaš?

Saša

Rozmaznané a unavené povzdychnutie veru naozaj príde, keď ani len neokomentujú moju požiadavku o jedlo.
No jasné, žena, drž hubu a krok, čo? Jak by som vás za tri a pol sekundy vykastrovala...lakomci, aspoň krajec chleba po mne mohli hodiť.
Sklamane vysadnem späť na Maxa, naschvál pomaly a tak trochu ťarbavo, na dva krát, akoby som nevedela naňho poriadne vyskočiť, a potom nasledujem Sašu.

Snažím sa ignorovať kručiaci žalúdok, no keď začne mrholiť a ja cítim, ako mi pomaly vlhne kapucňa a vrch oblečenia, začnem potichu nadávať, čo-to sa však donesie aj k Sašovi. Očividne ma stret so žoldniermi celkom prebral z doterajšej ospalosti, a stále zväčšujúci sa hlad mi nedovolí do nej znova upadnúť.
Blbá zima...hladná...mohli sme...nenápadne priplížiť...určite mali zásoby hovadá žoldnierske...a spať...sucho, teplo, plný žalúdok...
Keď sa Maxovi, ktorému, ako to tak vyzerá, to hovorím, dosť naponosujem, znova stíchnem.
Cez to klepanie zubov a škŕkanie v žalúdku sa aj tak už ledva počujem. Teraz som si mohla hovieť v pivnici tej krčmy a vyjedať dobroty. Bože Adina. Dúfaj že z tohto niečo kvapne.
Začnem premýšľať, či vôbec niekedy táto noc skončí, keď začne svitať a ja zbadám obrysy domov.
No hurá! Konečne sa niekam schováme. Do tepla, pri oheň...
Trošku ožijem pri tej vidine. Vedela som, že účel našej návštevy tu nie je za oddychom, ale prečo nespojiť príjemné s užitočným?
Hneď ako zbadám tú krčmu tak uviažem Maxa a za dve sekundy mám nohy strčené v krbe.

..Ha ha Adina, to si len myslíš.
Čože? Tu, na tej zime, mokrá a hladná?
Vyvalím na Sašu oči, ale ten si to naštráduje dnu.
Džentlmen, vráť sa aspoň s niečím na jedenie!
Zavolám za ním ešte mojim hlboko posadeným hlasom, zoskočiac z Maxa. Vyčerpane sa o valacha opriem a pozriem na Sašovho koňa. V ruke mi zabrní a ja pozorne načúvam zvukom zvnútra. Keď nešípim žiadne nebezpečenstvo, s krivým úsmevom prejastrím okolie, hľadajúc skade všade by niekto mohol vyliezť alebo prísť a periférne tieto miesta sledujúc. S ušami stále napnutými aby som počula aj najmenší šuchot sa pustím do nenápadného prehľadávania sedlových brašien alebo čohokoľvek, čo je na Sašovom koni a kde by sa dalo niečo schovať.
Keď už sa núka príležitosť, treba jej využiť.
Obozretne pritom ale pomaličky točím koňa aj seba tak, aby to z okien krčmy vyzeralo že raz ho hladím, inokedy napravujem uzdu, či sa oňho opieram alebo mu vytieram z mokrej srsti vodu.

Bimba - 01. prosince 2018 15:29

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

Andor.cz - online Dračí doupě

Ať žije král!autorefresh

od: 26. dubna 2017 20:51 do: 01. prosince 2018 15:29

Dobrodružství vedl(a) Jimmy13

Taneček mezi vlky a zákonem.

… tango vždy tancují dva.

… uklidit by to tedy chtělo.

… řeči stranou, taky nejsem řečník.

… ani jídlo, ani společnost, ani spánek.

… slyším a poslouchám, chci ale vidět.

… tak přece se známe, kamaráde.

… tak a teď se ještě představit, kamaráde.

… dluhy se neodpouští.

… sledujme krysu, kdepak má svou škvíru.

… dál za krysou - kde není rychlost je vytrvalost.

… kde končí stopy, začíná teprve dobrodružství.

… prostě se nevzdávat.

... skládám k sobě hříchy - veď mě přímo do hnízda.

… v takové společnosti a přitom sám.

… kdo si hraje se zbraní, často se sám poraní …

… mezi psanci slepý králem …

… ach noci probdělá, jak dokážeš skolit muže …

… mokrým hadrem přes hlavu …

… vlk samotář součástí smečky …

… podáním ruky zpečetěno …

… veď nás za legendou, kamaráde …

… vůdce smečky a ztracený směr …

… dva studené čumáky …

… jeden studený čumák a vtipálek …

… tak zase dva studené čumáky …

... na stráži ...

… hlídka …

… hlídka …

… Baf! …

… Nejprve odměna, až potom zprávy …

… cena poslané zprávy …

… cválej koníčku, dones pánu zprávičku …

… zdvořilostní konverzace …

… odměna, která nemá cenu peněz …

… hluboká voda …

... dodržení dohody ...

… princezna! Zdali bude záhuba se uvidí …

… problémy s rychlostí cválajících koní …

… domluva bez záruky …

… velký bubák, velký problém …

… kůň na dvě půlky …

… podržím si, díky …

… s ladností …

… dobře radit, těžce rozhodovat …

… rozhodnuto, hledání nového domova …

… prapodivná skupina …

… za řeky, do lesa …

… vpravo les, vlevo les, všude les …

… hlídka v lese …

… hlídka v lese II …

… za dobrotu – do výmolu …

… za dobrotu – potrestán a pro příště napraven …

… všude dobře – po projížďce nejlíp na zemi …

… vzteklej pes a jeho pes …

… přestřelka názorů …

… pravda zní většinou šíleně …

… sešli jsme se všichni …

… pohádky na dobrou noc …

… a do hajan, až do rána …

… kruté ráno a před námi celý den …

… les mlčí …

… a les ukázal svá tajemství …

… boj na lesní cestě …

… boj na lesní cestě …

… napjaté ticho …

… a napjatá situace …

… cestou až k městu …

… známé hřiště …

… zahraj nám vesele, kamaráde …

… veselo všude kolem …

… a zahrál jsi nám podivně …

… povolení …

… sledování …

… špatný sen bez možnosti probuzení …

… na druhý břeh, kamaráde …

Ať žije král!
autorefresh