Samia Black - 22. ledna 2011 13:26

Všimli jste si jak krásná je Vídeň po soumraku? Parky osvícené pouličním osvětlením, Práter, opera. Romantické nábřeží Dunaje, skýtá krásy, ale také i nebezpečí. Mnozí lidé netuší, že mezi nimi chodí jasnovidci, upíř a jiné supernaturálové. Všichni se schází na periferii Vídně v jednom starém baru, který vede jedna z Prastarých. Teď ji trápí problém, který zatím nemá pojmenování. Někdo vraždí vlkodlaky jako na běžícím páse a v Praze se rodí mladí upíři bez špetky úcty ke Starším, několik Starších se bojí, že by se někdo snaží vytvořit armádu nenasytných Mladých a zničit je. Obávají se, že je to jeden z nich. Proto se ona Prastará snaží sehnat několik těchto supernaturálů, kteří by jí oba případy pomohli vyřešit.

Crowley - 22. ledna 2011 18:07

Vídeň Toulal jsem se Vídní, s lehkým úsměvem pozoroval lidi a tiše počítal Pětapadesát, šestapadesát, sedmapadesát... devadesát. Čím větší číslo, tím byl můj úsměv širší a zároveň ošklivější. “Je radost, sledovat je, jak se sami upisují“ zamumlám si pod vousy a jdu dál městem. Najednou mne něco zasvědí za uchem a o chvilku později stojím za jedním mužem. “Dal bys cokoliv, jen abys ho viděl mrtvého?“ zeptám se ho ledově medovým hlasem a příjemně se usměju. Muž se polekaně otočí a nahlédne do mých, jako nicota černých očí. Trošku zajekne a pak se začne dušovat, že to tak nemyslel. Lehce nakloním hlavu k pravému rameni a se zvídavým pohledem ho sleduji. Očima se mu propaluju do mozku, kde mu dávám možnost zahlédnout mou pravou podobu. S řevem se otočí a začne utíkat. Já se zhluboka nadechnu a vychutnám si jeho strach, jeho hrůzu. Je tak čistá, tak krásná. Je o pět hodin později a já v kapse třímám pět smluv. Šéf ze mne bude mít radost, to ano. Ovšem já mám radost mnohem větší. Už jen z toho, že to mohu dělat. Dělám to, protože mne to baví, nacházím v tom jakési uspokojení. Uspokojení ve zlu, nenávisti a strachu. Slova, která mne charakterzují. Jsem vlastně úplně klidný, bezemoční a bezpocitový bastard. Neznám strach, neznám bolest, lítost, spánek, hlad ani nic jiného. Snad jen radost a smutek. Radost z ubližování a smutek ze stracené duše. Ano, jsem démon. Démon toho nejhoršího druhu. Démon, do se nebojí zabít. Opět se bezcílně toulám Vídní, nemám co dělat. Pak s všimnu skrytého letáku. Zaujme mne, mohlo by to být spoustu duší. Spousta síli, spousta strachu, utrpení a bolesti. Pozorně jsem si přečetl, kde se mám ozvat. Je to jakýsi bar s názvem Bar Prokletých. Zjistil jsem si adresu a vydal jsem se tam. V baru Ani ne za hodinku jsem byl v baru. Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se po lokále. Už zvenku jsem cítil něco. Něco, co nebylo lidské. Takyže toto neby lidský bar. Byl to bar zatracenců a vyvrhelů z lidské společnosti. Byl to temný bar, slabé osvětlení, žádné světlo zvenčí. Zamířil jsem si to k nálevnímu pultu. Usadil jsem se na židli a upřel své, nicotou prolezlé oči k barmance.

Samia Black - 22. ledna 2011 18:25

Popis baru: Exteriér: Z venku nenápadná stavba s obouchanou omítkou. Nade dveřmi je štít s nápisem "U Netopýra". Okna jsou zakryta tmavou fólií, aby do místnosti nepronikl ani jeden sluneční parsek, aby návštěvníci nedošli újmě. Interiér: Vše je vedeno ve dřevě a doladěno je to zelenou kůží. Tam kde končí bar začíná volný sál uprostřed s několika stoly. Podél zdi jsou kóje, s gauči , které hosti využívají k hodování. Není hezký pohled na to jak vampír večeří, proto většina z nich má po bocích nařasené těžké zelené sametové závěsy. Schody vedou nahoru na ochozy a k pokojům. Na druhé straně přímo naproti vchodu, jsou dvoukřídlé dubové dveře. Dveře do Samiiny pracovny. Pracovna:

Kieran Maio - 22. ledna 2011 21:58

Sedím na židli v jednom z pokojů a přemítám o tom, co tady vlastně dělám. Nikdy jsem nebyl společenský, už jako člověk. Spíše samotář, vyhledávat společnost nebylo mé hobby. Tento rys, tato stránka osobnosti se přeměnou ještě umocnila. Upíři jsou individualisti. Ani mezi svými nevydržíme pohromadě déle než jedno dvě století. Ale nevyslyšet žádost své Paní by bylo ještě horší, pomyslím si. V těchto místech není moc rušno ani ve dne. Sám pro sebe se pousměju. Strávit věčnost v horském srubu taky jednoho po pár stoletích omrzí. Přejdeu k oknu a zadívám se na město. Po letech v odloučení mně hra světel naprosto okouzlí. Nehnutě sleduji dění pod sebou, poslouchám hukot života pod sebou a okolo sebe. Když jsem se vrátil mezi lidi, myslel jsem že ohluchnu, další pousmání pro sebe sama. Projdu pokojem a upiji ze sklenice, kterou jsem si nalil hned po příchodu. Krev je vlažná a lahodí mým smyslům. Jeden by se mohl opít pouhou vůní. Odložím sklenici a vrátím se ke svému zavazadlu, které mi bylo z nádraží přineseno až sem. Typický anonimní diplomatický kufřík. Zámky cvaknou. Posadím se ke stolu a vybalím dva spolehlivé Glocky. Zkontroluju zásobníky. Obě zbraně vrátím na jejich místo. Žít v izolaci neznamená zůstat v pravěku. Jen doufám, že je nebudu potřebovat, pronesu do ticha a přitom vím, že si opět lžu. Už před časem mne přepadlo neblahé tušení, že rovnováha ve světě je narušena. Když jsem tohle tušení měl naposledy, prošel Klan nejkrvavější řeží, jakou si upíři pamatují. Tehdy jsme se setkali poprvé, zašeptám si pro sebe a sklouznu do vzpomínek. Paní byla tehdy jedním z Vykonavatelů, klanovou inkvizicí, a byla mi určena jako mistr. Stopovali jsme skupinu renegátů a na konci se z nás stali přátelé. Navzájem jsme si zachránili životy nesčetněkrát. Byla to jiná doba. Jenomže ta už je dávno pryč a Samia je teď hlavou klanu. Polknu hořkou vzpomínku na dávné časy a zavřu oči. Nezbývá než čekat.

Samuel Chasse - 22. ledna 2011 22:39

Začátek Jsem jako stín, jsem stín, který je schopen pro jedinou zemřít. Stále stojím po jejím boku, všude kam ona jde, tudy kráčím já. Po stejných stopách, jako její stín. Vždy ochoten skočit do rány, která má být její osudná. Dokud tu jsem, nic se jí nestane. Na chvíli zamyšlen, proč tu ještě vůbec jsem. Chvíli jsem hledal smysl svého neživota. Hodlal jsem si jej připomenout a nikdy na něj nezapomenout. Už jednou jsem zklamal a podruhé tuto chybu nehodlám splnit. Jednou jsem zradil něco, co bylo mému srdci blízké a ztratil to na dlouhá léta, než jsem zase něco opět našel. Už se chyba nestane, to ti slibuji. Pronáším tato slova opět v myšlenkách a hledím přitom do prázdna, v rukou třímám oba své meče, jediné přátelé, které mám. Krom nich i dvě pistole, které mi ční u pasu a jsou připravené vždy po ruce. Věřím, že nastane jednou ta chvíle, kdy budeme bojovat bok po boku a vzájemně si krýt záda. Cítím ve své blízkosti její přítomnost a je mi to více než příjemné. Trápí mně však to, že u ní nemohu být blíž. Copak asi vyvádí? Na chvíli se zamyslím a své meče schovám na své místo. S rukou na poblíž svých pistolí se přesunu do baru, kde se rozhlížím, copak nám to sem přišlo za nové tváře. Hmm.. to ještě nejspíše bude zajímavé. Přesunu se za barmankou u které si dám svoji jasnou obědnávku v podobě BloodyMary, a poté se raději vrátím za svoji paní do kanceláře. "Nemám z toho zrovna dobrý pocit." Seznámil jsem jí se svými obavami a postavil se tak, aby na mne nejlépe viděla. "Je to tak dobře?" Ani netuším na co se vlastně ptám. Vůbec netuším, co je vlastně dobře. Nevím co je dobré a zlé, v této chvíli netuším nic. "Omlouvám se, ale nemohu se od vás držet dál. Jestli vás mám chránit, musím vám být na blízku." Šeptnu tato slova, ale vím že je moc dobře slyšela. A také je mi jasné, co mi na to řekne. Faktem je, že se mi zpátky do baru mezi ostaní zrovna dvakrát nechce.

Kimberly Dark - 22. ledna 2011 23:01

Bar Tak a hurá za Saminkou. Zjistit kdo vraždí ty vlkodlaky. Mohla by o tom něco vědět ne? No dobře, doufám v to že něco ví. Mám docela strach i o svojí kůži. Pořád se totiž měním za úplňku, což je v téhle situaci né moc dobré. Ale i tak se musím něčím živit. Né tak často jako upíři, ale musím. Ale teď už sem víc měsíc nebyla na lovu. Jen se jednou proměnila při úplňku. Těžko říct, jeslti to brát pozitivně, nebo negativně. Na úplých tmavomodrých džínech, které naschvál vypadaly jak roztrhané, sem měla opasek na kterém vysely dvě dýky. Moji miláčci. Vysoké hnědé kožené kozačky na podpadku, pod kolena a smětanové tílko s výstřihem a přes to hnědou mikinu. Je mi jedno, kolik je stupňů, jeslti je horko nebo zima. Nevnímám to, stejně jako ve vlší podobě. Vešla sem do baru a rozhlédla se. Pár lisí mě pozdravilo s úsměvem a kývnutím hlavy a já jim stejně odpověděla. Chodím sem docela často. Ale taky tady bylo pár nových tváři. Přišla sme k baru ,,Whisky s ledem prosím" Usmála sem s ena barmana a počkala až mi nalije. Se skelnkou v ruce sme se vidala k Samině pracovně. Zaklepala sem a vešla ,,Ahoj Saminko" Usmála sem se šťastňe a zavřela za sebou dveře. Poté sem si všimla Chasse, jak stojí před jejím stolem ,,Vyrušila sem vás?" Nadzvednu tázavě obočí.

Samuel Chasse - 22. ledna 2011 23:20

Vyrušení Hodlal jsem si promluvit se Samiou, ale to by nebyla Kimberly, kdyby nepřišla v nevhodnou chvíli a nevyrušila nás. Lehce jsem se usmál a uklonil, jak se ode mne očekává. Je to slušnost, na kterou se bohužel zapomnělo. Jen já se to snažím připomínat, a možná nejen já. "Trošku, ale to nevadí." Pronesu stále stojíc na stejném místě, se jen lehce na ní pootočím. Na rtech si držím lehký úsměv, není to žádná křeč. "Tedy pokud vám nevadí má přítomnost? Nerad bych jí nechal zde samotnou. I když bude s vámi." Pronesu a při pronášení sklopím hlavu, jako kdyby to byl nějaký důkaz podřazenosti. Dle mých názorů, žena je na vyším postavení než muž. "Můžete mluvit." Pronesu tato slova a lehce se ukloním. Poté jen mlčky sleduji obě dvě ženy, ruce připravené ve střehu, kdyby se náhodou blížilo nebezpečí. Avšak pochybuji, že by slečna Dark byla schopna ublížit Samii. Na to se až moc dobře znají, i když mám špetku svých pochybností, které tu jsou a budou. Hlavní pravidlo. Nevěřit nikomu. Pousměji se této myšlence a vytáhnu z kapsy krabičku cigaret, na které je napsáno Black Devil, přiložím si jednu k ústům a zapálím si jí. Poté krabičku nabídnu i obou ženám a napjatě vyčkávám na další dění.

Kimberly Dark - 22. ledna 2011 23:33

Pracovna ,,Jej, tak to se omlouvám, jen pokračujte, já si vás ráda vyslechnu" lehce pobaveně se ušklíbnu a črnýma očima se zabodnu do tech Chassovích. Ladně přejdu ke koženému křeslu před Samním stolem a pohodlně se usadila. Lokty sme měla na opěradlech, nohu pořes nohu. V jedné ruce mse držela skleničkou s Whisky a druhou sem měla decentně danou hřebtem dlaně pod bradou. Pořád s lehkým úšklebkem sme se za dívala na Chasse ,,Ale no tak, jak by si mi TY mohl vadit?" Nebyla v tom žásná ironie ani posměšnost, i když to tak mohlo vypadat. Chasee mě zná a ví že proti němu nic nemám. Lehce naznačím rukou, že nechcu cigaretu a pousměju se, pak se zadívám na Sam ,,Určitě už si o těch vraždách lykanů slyšela že ano?" Upiju Whisky a zatvářím se vážně. Ano, trápí mě to.

Samia Black - 22. ledna 2011 23:46

Pracovna Ještě stále v županu jsem se pohybovala po své pracovně. Na masivním stole leželo několik složek a mezi nimi i hrnek s kouřící kávou. Výhoda nás Prastarých byla v jídle i v pití naše žaludky zvládnou i rezaté hřebíky, kdežto žaludky Nových mladých, přijmou pouze krev. Nespat tři dny na mne nechalo znatelné stopy, kruhy pod očima, mastné vlasy a ještě bělejší kůže než kdy jindy. Držela jsem v ruce fotky zabitých vlkodlaků a připínala je magnety na tabuli. Všichni byli zabiti stoprocentním extraktem ze stříbra. Tuto otravu naznačovaly puchýře po těle. Držet v rukou jednu fotku a připínat jí na tabuli, byl i pro mě nadvampírský úkol. Nějak se mi nevedlo koordonovat pohyby. Raději se co nejrychleji zbavit fotek, tím že je položím na kovový stolek. Přejdu k psacímu stolu a upiju teplé kávy. Další maily od Klodety, plné vzteku, tak v Praze se objevili lovci. Čtu si Klodetin mail. "Je na čase něco dělat." Pronesu více méně pro sebe, projedu si vlasy rukou a promnu oči, na které potom nasadím brýle s černou obroučkou. Když vejde můj bodyguard, zatnu ruce v pěst a poslouchám jeho monolog. Za dveřmi cítím jinou entitu než vampa, ale je možné, že to je pach z lokálu. To však vtrhne do místnosti Kim. "Kim, jak ty bys mohla rušit." Natáhnu ruce k mé přítelkyni a počkám jestli je stistkne. Poslouchám jejich rozhovor a prudce otočím hlavu na svého bodyguarda. "Ty by jsi měl být v lokálu a hlídat kdo sem chodí, jestli to náodou nejsi nový Nájemní.

Samia Black - 23. ledna 2011 00:00

Pan Crowley a pan Maio Pan Crowley sedí dole a popíjí svůj drink. Zatím tu není moc lidí a krásná démonka ho obsluhuje s úsměvem. Dalo by se říct, že spolu flirtují. Pan Maio rozmýšlí ve svém pokoji a užívá si snídaně ve formě pohárku krve. Ale něco jako by ho táhlo dolů do baru, něco neznámého a přitom povědomého. Zanechává to sladkou chuť na jazyku a mražení v podbřišku. Možná že pan Maio poznal, že jse o energii slečny Samii. Která ho láká dolů. Je to jako volání Sirén. Zůstanete v pokoji nebo se podíváte na bar, jestli tam není vaše dávná přítelkyně.

Kieran Maio - 23. ledna 2011 00:43

Ze vzpomínek mně probralo vábivé volání. Usmál jsem se pro sebe. Vůbec jsi se nezměnila. Líně slezu z postele, na které jsem se uvelebil. Protáhnu se. Je to jen zvyk, kterého se mi nechce vzdávat. Upíří svaly netrpí ztuhlostí nebo křečemi. Připadám si takk více lidský a nenápadný. Nasoukám se do čistého obleku, do podpažního pouzdra zasunu jednu z pistolí. Opatrnosti není nikdy dost. Všechno je na svém místě. Bar. Sejdu po schodišti do salonku a vydám se ke stolu, který mi byl vyhrazen. Je prázdný. Bar samotný vypadá podobně. Tedy až na jedu osobu. Opřu se pohodlněji a zamávám na číšníka. "Přineste mi prosím snídani, menu číslo tři a zelený čaj," objednám si. Z přihrádky vedle stolu vyndám ranní noviny a znuděně je prolistuji. Ach ti lidé, nikdy se nepoučí, proběhne mo hlavou při čtení o další sérii podivných vražd v Praze. mezitím se mi na stole objeví jídlo. Odložím tisk a v poklidu posnídám. Moje tělo nic z toho nevyužije, ale udržovat zdání i v baru, který navštěvují hlavně bytosti, je mi druhou přirozeností. přitom po očku pozoruji onu jedinou osobu. Všiml jsem si jí už včera, když jsem přišel, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Asi bych měl.

Zaraki Tetsuya - 23. ledna 2011 00:49

Zimnice Nevím čím to je, avšak poslední dobou, kamkoliv jdu, je mi strašná zima. Začalo to asi před měsícem, kdy jsem poprvé ucítil jemné doteky sněhových vloček na zádech. Působilo to jako měkké doteky kočičích tlapek, které však nutily mou páteř sténat. Pamatuji si, že když ten zvláštní pocit dosáhl posledních obratlů krku, mrazivá nákaza pohltila zbytek mého těla. Nutilo mne to vzpomínat na dávno zapomenuté zimy v mé rodné zemi. Tenkrát jsme žili jen pro oheň a jeho živoucí plamen byl jedinou zbraní, jež dokázala porazit tuto nemoc. Povzdechl jsem si a zadíval jsem se na hvězdnou oblohu. Dnes ji nekryly žádné mraky, byl jasná a čistá, jako málokdy. Dokonce i měsíc bylo vidět jak jasně září nad městem. Pouliční osvětlení dohánělo mé oči k šílenství. Zrychlil jsem krok. Černý kabátek jsem si tiskl úžeji k tělu – musel jsem vypadat velice zimomřivě v cizích očích. Občas jsem proklínal své už tak od přírody hubené tělo, které snad nebylo schopné obalit se jediným gramem tuku, který by mne dokázal zahřát. Vlasy my povlávaly v jemném vánku a zároveň trpěly pod otřesy mých nohou, stejně jako klouby, když jsem se rozběhl. Pryč, pryč od kamenných stěn hřbitova. Ne, nebál jsem se. Popravdě jsem vždy rád procházel mezi hroby a pozoroval, jak svíce od starostlivých pozůstalých pomalu dohasínají. Jaká pocta pro mrtvé, jaká vzpomínka. V dálce byl vidět čerstvý hrob, zavalen tolika věnci. Láska, nebo povinnost? Proč přemýšlet nad otázkami týkajícími se smrti? Nebude mi dopřána. A přesto jsem mohl dýchat, přesto jsem mohl cítit, přesto jsem mohl vidět slunce… přesto, jak melodramatická stvůra jsem ve skutečnosti byl. Děkuji, otče. Avšak právě pro toto vše jsem… si nemohl vysvětlit ty podivné záchvaty zimnice. Nutily mne myslet na oheň. Oheň druhé světové války a na mé svíjející se tělo; duhové obrazce, jež nedávaly hlavu ani patu. Až později jsem pochopil. Ruka v kapse instinktivně pohladila balíček starých tarotových karet. Nebyli jediným způsobem, avšak nejjednodušším a nejrychlejším. O jejich přesnosti jsem se nemohl zmínit, záležela vždy jen na výkladu jasnovidce. Na tom, jak… chápal. Věděl. A já – pro svůj prokletý původ – chápal až příliš. Snad proto pro mne nebyli potěšením. Když jsem vstoupil do dveří, musel jsem se pousmát. Bar Vždy když jsem vešel dovnitř, napadla mne jediná myšlenka: Jak se na jednom místě může nacházet tolik špatnosti a zkaženosti? Také mne napadalo, že onen zápach snad musí vycítit každý člověk – avšak to byla jen mylná, klamná představa, která nikdy netrvala víc jak pět sekund. Lidstvo již dávno ztratilo schopnost vyhledávat zlo. Jen pár jedinců nemohu takto odsoudit a pro jejich vlastní bezpečnost bych jim radil držet se dál. Ovšem, který člověk v této době ocení moudrou radu? Nikdo a my si rádi pochutnáme na čerstvém mase. Ach ano, naše zkaženost nezná mezí. Nebo alespoň ta moje. Žádostivě jsem se zadíval ke krbu. Bylo to mé oblíbené místo – všichni zájemci o věštbu mohli přijít a přeptat se na svůj osud. Nerad jsem vykládal karty Osudu. Vždy bylo příliš bolestivé to, co jsem v nich viděl a má lidská stránka v těchto okamžicích vždy přemohla Bestii. Nikdy jsem nedokázal říct úplnou pravdu. Jen… ty osudy ve mně vždy zůstaly. Čí bylo horší utrpení. Toho, jež se tázal, nebo mé? Jak já nenáviděl tyto šarvátky mezi mou přirozeností a mým svědomím. Bylo na čase jít za Samií. Ten neodbytný pocit, že je něco špatně, mne rozechvíval již delší dobu a byl v mnohém odpornější než má nákaza, již bych s radostí připodobnil k moru, kdyby byla přenosná. Bohužel. Bohudík. Vyběhl jsem několik schodů, přičemž jsem si začal svlékat kabát. Přehodil jsem si jej přes ohyb paže a zaklepal. „Smím dál?“ Věřím, že mistr by mne za mou zdvořilost pochválil. Jenže… k ní se jeden jinak než mile… prostě chovat nemohl.

Samia Black - 23. ledna 2011 01:18

Návštěva z matičky Rossiy Vítala jsem se s Kimi a opět jsem ucítila silný záchvěv emocí a naslouchala tichým krokům za dveřmi pracovny. Černý saténový župan jsem si přitiskla víc k tělu. Dřevo vydalo krásný zvuk, a s jemným zavrzáním se otevřeli. Uslyšela jsem ten jemný ruský přízvuk, kterého se za několik let ještě nezbavil a to na něm bylo to krásné. " Nikolaj, privet." Otočila jsem se na vykouzlila na své unavené tváři zářivý úsměv a rychle se vydala k němu ho postiskat. Políbila jsem ho na obě dvě tváře a pohladila jsem jeho vlasy. " Tak ráda tě vidím." Prohlížela jsem si jako bych si chtěla vtisknout každý kousek jeho obličeje sdo paměti. Chvilku jsem ho držela za studené dlaně. " Chtěla bych ti Nikolajenko představit Kim je to má nejlepší přítelkyně a pana Samuela Chasse, to je můj strážce přidělený Královskými." Představila jsem své přátele . " Toto je pan Nikolaj Smirnov. Velice nadaný mladík ve svém oboru věstecké." Jemným gestem levé ruky jsem ukázala na Nikolaje. "Drahý měli bychom ti ukázat tvůj pokoj, aby ses měl kde ubytovat." Můj hlas byl tichý hovořila jsem jen k němu a smála se na něj očima. Ztratit jeho by bylo, jako ztratit bratra.

Kimberly Dark - 23. ledna 2011 10:03

Návštěva To sem ráda, že neruším Pronesu s úsměvem k Samince a stisknu na úvítanou její ruce. Samince to v župánku slušelo, to se muselo nechat. No co?! Kdo tvrdí, že sme jen na kluka.. MUhehehehe.. Najednou se ale ozvalo docela příjemné vrznutí dřevěných dveří. Otočila sem na židli směšr dveře, takže mě dotyčný mohl zahlídnout celou. Musela sme se lehce samolibě pousmát, když sem slyšela ten ruský přízvuk. Saminka má přátelé opravdu všude. No přítel.. Z úsměvu přejdu do lehkého úšklebku když vidím, jak se s nim vítá. Upiju whisky a postavím se z pohodlného křešla a natáhnu k němu ruku na pozdrav ,,Těší mě" Lehce se usměju. Počkám až tu mojí stiskně, což pro jeho dobro doufám udělá a pak se posadím zpátky do pohodlného koženého křesla na kolečkách a otoším se tak na půl k Samince a napůl na Nikolaje, mám ráda, když mám všechny na očích. Samozřejmně i Chasse. Lokty si opět opřu o op+radlo, v jedné ruce whisky a druhou si natáčím pramen rudohnědých vlasů kolem prstu.

Arn'za Ghath - 23. ledna 2011 10:26

Bar Kráším směrem k Baru. Už bych tohle místo mohl pomalu nazývat domovem - jsem tu tak často už si ani nepamatuji, kdy jsem tu byl poprvé. Na druhou stranu se tím nemusím moc zabývat, protože pro někoho, jako jsem já, hraje veličina, známá jako čas, pramalou roli. Mám to tady rád - vždy se tu najde někdo, s kým je rozumná řeč. Krom toho tu velmi často narazím na pěkné dívky - co na tom, že to jsou většinou jen "masky", které obyčejným lidem znemožňují vidět jejich skutečnou podobu. Sám takovou "masku" nosím - a nikomu by se nelíbilo, kdybych jí sundal. Pomalu vejdu dovnitř a rozhlédnu se - ani tak ne po tom, kdo tu je, ale po tom, kam si mám sednout. Noc nebyla z nejklidnějších, takže si vyberu stůl v rohu, pěkně v přítmí a pohodlně se usadím. Zapálím svíci, která leží na stole a koukám do ohně - vyjadřuje krásnou schopnost ničit. Nezkrotná ničivá síla - to je oheň, to jsem já. Vytočím hlavu, až mi zapraská v krku a konečně se rozhlídnu po osazenstvu místnosti...

Samuel Chasse - 23. ledna 2011 10:40

Pracovna, poté přechod do baru "Myslím, že není kde pokračovat." Pronesu lehce tato slova a pousměji se. Vidím, že má paní už na práci něco má. Tudíž mé postavení odpovídá tomu, že budu mlčky stát, dokud mi nezvolí něco jiného. Na jednu stranu jsem velice rád, že má přítomnost nevadí slečně Dark, tudíž nikam zatím nehodlám mizet. Přejdeme na téma vraždy lykanů, které se nás v této chvíli velice týkají a skoro všechny zasáhli značnou mírou. Mně je to na jednu stranu zrovna dvakrát jedno, moc mne nezajímají. Tedy až na slečnu Dark, kterou jsem si oblíbil. "Dobře, má paní." Pronesu tato slova s lehkou úklonou a mám se k odchodu, když do místnosti opět někdo nevejde, krásně jsem z něj vycítil jeho upírskou podstatu. Lehce jsem se pousmál. Samia nás všechny představila, nepodal jsem ruku, jen jsem lehce poklonil hlavou. "Jsem rád, že poznávám přátele, drahé paní." Zní takto má slova, která jsou jako vánek. Ještě svůj pohled stočím na Samiu, jako kdybych jí chtěl říct, že odcházím splnit její příkaz. "Omluvte mne." S poslední úklonou se vydám do baru, pomalými a ladnými kroky. V baru sice někdo je, ale nejsou to všichni, to mi jasné a další ještě určitě přijdou. Zatím vyčkávám v blízkosti baru, kde jsem si objednal svoji BloodyMary a hodlám jí v poklidu vypít. Cítím zde velmi rozdílné existence a doufám, že si má paní vybrala vhodně a neudělala žádnou chybu. Opatrnosti totiž není nikdy dost, možná jsem nad míru opatrný a také ne zrovna důvěřivý, ale musím uznat, že se to za tu dobu, co zde jsem se to vyplatilo. Uvidíme co se ještě stane. Lehce se pousměji a ruku držím poblíž místa, kde mám u pasu svoji zbraň, své drahé meče jsem zanechal ve svém pokoji, aby nebyli moc na očích. Počítám s tím, že tu je víc ozbrojených. Žijeme v tak nebezpečném světě.

Kieran Maio - 23. ledna 2011 10:49

Stále v baru. Snídaně zmizela. "...nepotřebujeme jíst v klasickém slovy smyslu, ale je důležité zachovávat zdání," zazní mi v myslí Wieova slova. Kdyby tady teď seděl, popíjeli bychom víno a bavili se o starých časech. Piják stále sedí u baru, mám pocit, že se ani nepohnul, nebýt občasného nádechu. jednou za čas se nnapije ze sklenice, ale jinak se ani nehne, neprojeví zájem o příchozí ani odchozí. Mou pozornost ale upoutal nově příchozí. vypadal, že tohov noci moc nenaspal. Instinkt mi prozradil, že to také není člověk. Lidé sem moc často nazabloudí, a když ano,není jich mnoho. Koutkem oka sleduji nového příchozího. Posadil s ea zapálil svíčku. Určitě to nebude z potřeby světla. Ruch města doléhá k mým uším. město se probudilo a je opět čilé a činorodé. V noci jsem se stihl adaptovat, tak už mi ten hluk nevadí. Jsou věci, na které divočina připravit nedokáže, ale pobyt mimo civilizaci jsem potřeboval. Mé instinkty lovce už začínaly lehkým životem mezi lidmi otupovat. Tiché klepnutí dveří pracovnny upoutá mou pozornost, ale do baru vejde jej její strážce. Kývnu mu na pozdrav, neb v něm cítímm bratra. Vypadá to, že situace je opravdu vážná. Tak dlouhho trvá málokterá porada. Po páteři mi přebehne mráz. Pozůstatek moho lidství a signál, že je něco velmi špatně.

Zaraki Tetsuya - 23. ledna 2011 11:02

Pracovna Jak dlouho jsem již neslyšel slova své mateřštiny? Týden, nebo snad rok? Celá desetiletí přišla a odešla bez toho, abych v něm mohl promluvit jediné slůvko. Můj pán mému jazyku nikdy nerozuměl, snad proto jsem byl tak horliv naučit se veškeré jazyky světa a zapomněl na ten, jež mi byl vštěpován v dalekých končinách Archandělska. Jediné, co my zbylo, byl jen můj přízvuk – avšak slova… se dávno vytratila z mé paměti. Stejně jako vzpomínky na časy, které byli víc, než temnotou. Vše odešlo spolu s krví. Nemohl jsem jinak, než se na Samii usmát. Byl to vřelý, láskyplný úsměv, ne jen ta povrchní břečka, kterou jsem rozdával ostatním. Doteky jejích rtů na mé tváři byli… více než příjemné. Šla z nich horkost, ta, která tolik chyběla mému tělu, a zároveň byly tím nejkrásnějším potvrzením vzájemných citů. „I já tebe, Samio. Skoro jsem zapomněl, jak jsi nádherná,“ kdo dokázal neobdivovat lesk jejích temných vlasů, v kombinaci s bledou aristokratickou tváří? Vždy na mě působila jako nějaká éterická víla, svými pohyby, zvukem hlasu. A já se rád obklopoval krásou. Když se její dlaně přestaly dotýkat mé tváře, představila mi své přátele. Bylo to poprvé, co jsem nehovořil jen s ní a tato zkušenost mne rozechvívala. Měl jsem pocit, jako by mi odhalovala další kousek sebe, svého nitra. „Mne také,“ podal jsem ruku té hnědovlasé dívce, Kim, a následně jsem kývl na pozdrav i Samuelovi. Zanechali ve mne rozporuplný dojem, avšak… to bylo dáno zlomkem chvíle, když jsem je mohl studovat. „Pokoj? To by od tebe… bylo hezké.“ Pak už jsem jen ukročil stranou, snad abych nezavazel svým tělem v odchodu tomu muži.

Samia Black - 23. ledna 2011 15:19

Ubytování milé návštěvy "Kim, můžeš nás prosím nechat s Nikolajem o samotě." Poprosím vlídním a však pevným a neoblomným hlasem svou přítelkyni. Pohledem ji sleduji dokud neopustí místnost. "Nikolaji, jsem ráda, že si přijel. Znepokojují mě události v Praze i tady v Rakousku. Někdo tu systematicky vraždí lykany. V Praze se někdo snaží z teenagerů postavit armádu nemrtvých. Klodeta a všichni Královští jsou tím znepokojeni." Přecházím po místnosti jako tygr v kleci. Potřebuji pít, aby mi zmizeli fialové kruhy pod očima, nejsem zcela ve své kůži. Je to skoro 14 dní co jsem naposledy pila. Normální jídlo mě nenasytí. "Ke všemu má hlad jako vlk, už dlouho jsem nepila." Jen Nikolaj vidí mou slabost. " Bude nejlepší, když si teď odpočineš a potom si spolu promluvíme. Budu potřebovat tvé služby. Stisknu tlačítko na zdi a otevřou se mechanické dveře vedoucí do mého pokoje a na ochoz k ostatním pokojům. Na zdech se rozsvítí oranžová světla. "Tvůj pokoj je stále volný." Postupuji tiše před ním až k jeho pokoji. Před ním se s Nikolajem rozloučím polibkem na tvář a vrátím se do svého pokoje. Kde se položím do postele a na několik chvil zavřu očči.

Zaraki Tetsuya - 23. ledna 2011 15:58

Temnota Po celou dobu trvání jejího proslovu pociťuji nutkavou potřebu uchopit její ledové ruce do svých a uklidnit ji. Nějak, jakkoliv. Na prostředku přeci nezáleží, vždy jde jen o výsledek a její unavená, uštvaná tvář se mi nelíbila. Pozoroval jsem její ústa, jak se rychle pohybují – musela vše říct rychle, vychrlit to ze sebe a já pociťoval mírné zoufalství v tónu jejího hlasu. Doufal jsem, že se mílím, poprvé jsem si přál být nesprávný ve svých závěrech. Ona se přeci nikdy nebála. Pokud byl pilíř, o který se mohli upíři opřít, byla to ona. Pokud bylo něco mýticky nezničitelného, byla to ona se svou silou jež se rovnala vznešenosti dávných králů. Pokud ještě na této planetě existoval někdo, komu jsem věřil… a nebylo to jen o naší dávné smlouvě, vždyť vzájemná potřeba a sounáležitost se často promění v silné přátelství. Jestli já pro ni byl bratrem, ona mi byla sestrou. Zemřít pro ni by byla jediná smrt, která by stála za to, když mi již byla odepřena ta smrtelná. Dnes už nepohánělo k životu mé tělo nic, jen touha po mé sladké odplatě. „Samio?“ zašeptal jsem tak tiše, tak jemně jako to jen bylo možné a snažil se nedat najevo strach. Položil jsem svou dlaň na její tvář, stejně jako ona předtím. Cítil jsem její sílu, stejně tak silně jako ten nepříjemný pocit tygra zahnaného do rohu klece. Pokud byla situace tak kritická a pokud já v to nevěřil, nyní jsem musel. Už jen pro pohled jejích očí. Hlad. Cítil jsme ho z ní. Popraskané rty mluvily za vše, stejně jako kruhy pod očima. Byl jsem ochoten nabídnout jí svou krev, bylo jí ještě dostatek. Ani ne před třemi dny – před mou cestou sem, se mi povedlo vyvraždit menší vesničku Samburejců kdesi v Africe poblíž Nairobi. Navíc, má krev byla stále smrtelná, dokázala by ji udržet na nohou a utišit na nějaký čas ten šílený pocit. Nemohu tvrdit, že jsem jej znal, volání krve bylo něco, co jsem zněl jen okrajově. Neudělal jsem to. Někde v hloubi duše jsem tušil, že by si nevzala. Nenapadala mne slova útěchy – všechny by byli jen lží, neboť já byl příliš slabým článkem tohoto řetězu. Nemohl jsem pohnout ničím, a tak sejm dával co nejvíce starostlivosti do toho doteku. Víc jsem… si nemohl dovolit. Hořkou poznámku o tom, že by se měla jít nakrmit, jsem spolkl. Věděl jsem, že by to udělala sama, kdyby ji něco nedrželo zde, jen bych jí přitížil. A na to jsem ji až moc miloval. Nemohu jí ublížit, nejde to. Raději jsem ji následoval chodbou ke svému pokoji. Opravdu jsem se tam toužil vrátit, bylo to mé oblíbené místo a díky její přítomnosti jsem se tam cítil bezpečně. Jediné, co mi vadilo, byla okna, ovšem neprotestoval jsem proti tomu, aby byla zatažena, přeci jen jsem nechtěl vystavit nebezpečí ty, kteří by mne přišli navštívit. Pokud chci vidět slunce za rozbřesku… hodím přes sebe kabát a vyběhnu do ranní mlhy. Přeci po tolika letech nezměním svůj návyk. „Děkuji ti. Mám svůj pokoj rád. Vybalím si,“ ukázal jsem na opravdu malý batůžek, „a budu ti k dispozici. Ani nevíš, jak příjemný je osmihodinový spánek v letadle, když tě nikdo neruší…“ to, jak mne po něm bolelo tělo, jsem se raději nezmiňoval. Spánek v sedu nebyl nic pro mne, avšak odpočatý jsem byl dostatečně. Další polibek od ní byl jako motýlí pohlazení. Napadlo mne, čím jsem si všechny ty doteky zasloužil, avšak nemohl jsem v tu chvíli nic jiného, než být za ně vděčný. Ovšem, ten ruměnec na mých obvykle bělostných tvářích byl nápadný. To je tak, když máte nečistou genetickou výbavu, nemůžete ovládat nic a už vůbec ne své tělo. „Prosím, odpočiň si. Nerad vidím, když se takto trápíš,“ zašeptal jsem, když se vzdalovala od mé tváře. Poslední slova, pak jsem se jen usmál a pozoroval, jak odchází. S povzdechem jsem vešel do pokoje. Byl jsem opravdu nervózní. První, co jsem udělal, když jsem vešel dovnitř, bylo odhození mých věcí na postel. Nejraději bych na ni také klesnul, ovšem pro její nízkost jsem se obával, že bych už nevstal. Nebyla to postel vhodná k posedávání, vybral jsem si ji za účelem spánku a k tomu sloužila dokonale. Vyzul jsem si bot a sundal ponožky… bylo osvěžující dotýkat se chodidly téměř skleněného povrchu podlahy pokoje. Příjemně chladil a já se bavil tím, že jsem pozoroval zapařené šlápoty, tak se objevují a postupně mizí. Musel jsem se usmát. Přehodil jsem kabátek přes jednoduchou židli a zapnul lampičku. Pokoj se ihned celý rozzářil. Pro své malé rozměry a jednoduchost vybavení stačila opravdu jen ta malá zářivka u boku postele. Rád jsem si před spaním četl, koneckonců obsah mého batohu z větší části vyplňovaly právě svazky. Položil jsem je vedle postele na zem. Tři knihy… jednu jsem měl zpola přečtenou. Pokud to nebude stačit, někde poblíž bude jistě vhodné knihkupectví. Na černý stoleček jsem položil karty. Byly mým životem, mým osudem. Jak to říkal můj mistr? Karty nikdy nelžou. Avšak co on o nich věděl. Malíř, který tolik toužil žít v době renesance. Občas se mi po něm stýskalo. Posadil jsem se na zem a zády opřel o postel. Náhodně jsem sejmul z hromádky jednu krtu a s nespokojeným pohledem jsem se na ni zadíval. „Temnota…“ A karta s vyobrazením krvavých čelistí vlkodlaka spadla na podlahu.

Elizabeth Arden - 23. ledna 2011 19:36

Nový začátek a cesta do Baru Nenáviděla jsem ten pocit. Ten pocit, že jsem někde nová, že neznám okolí a vůbec netuším, co od něj očekávat. Dělo se to moc často. Čas neustále plynul, to léta plynula a vždy to bylo stejné. Kradmé závistivé pohledy, tichá nenávistná slova deroucí se z duší i výhružné zprávy, že někdo řekne, kým opravdu jsem. Hlupáci, nikdy nevěděli ani třetinu pravdy, ale já jsem nestála o to, aby se někdo začal nimrat v mé minulosti. Mohla bych je zničit, do jednoho, ale kdo by plýtval něčím tak vzácným jako je magie na pár podřadných bezpáteřních bytostí. V některých věcech jsem prostě lidi nenáviděla. Jejich omezenost, nadutost a nenávist, ale zase ona byla vším, co mne živilo. A tak byl prostě čas jít zase dál. Na světě bylo tolik místa, tolik dveří, které se mi otevíraly s novými možnostmi a já si jen mohla vybrat, kterými vstoupím. Bylo již pozdě večer a já přesto stále byla v práci. Upravovala jsem posledních pár věcí na svém novém stole. Leskl se ještě novotou. Celá ta kancelář tak voněla, stejně jako zlatavá cedulka na níž se tkvělo mé jméno. Zlehka jsem přejela bříšky prstů po jednotlivých písmenech a několikrát se zastavila na rytině MUDr. Ve spokojeném úsměšku jsem ohrnula horní ret. Byla to malá klinika na okraji Vídně a nutně potřebovali doktora. Bylo až s podivem, že nikdo o toto místo neměl zájem. Novotou a těžkýma prachama vonící areál, plat za něž by se nestyděl ani dědek lekářský před důchodem a volná ruka ve všech mých rozhodnutích. Přesto do toho nikdo nešel, klinice na takovém místě nikdo nedával více než čtyři, maximálně pět let provozu. Ale to mi rozhodně nevadilo, ba co víc, bylo to přímo báječné. Zhasla jsem tedy světla a s rukou na klice se naposled otočila do mé pracovny, když tu měsíc svým svitem zlehka pohladil každičký kousek toho místa. Vypadalo mysticky a mnohem více jako to, kterému bych mohla říkat druhý domov. Neodolala jsem tedy a učinila pár kroků zpět k velkým proskleným oknům, aby vládce noční oblohy mohl pojmout i mou tvář za svou. Pod lehkým dotykem jeho záře jsem ucítila onu lehkou a mi dobře známou bolest. Sama pro sebe jsem se usmála a přejela si dlaní po levé tváři až jsem slastně přivřela oči. Bylo tam, přesně jako vždycky. Bylo mou součástí, ono prapodivné tetování, ty rytiny v mé hebké kůži. Vždy když zmizelo, jako bych nebyla úplná. Avšak nemohla jsem si dovolit děsit jím klienty. Zprudka jsem otevřela oči, které v měsíčním světle zářily až živočišným nebezpečím. Kdo ví, kdy se mi jejich barva takhle změnila do žlutozelené barvy divoké šelmy. Možná že všichni prokletí ji měly. Pohlédla jsem dolů na parkoviště, na kterém se objevila postava v kápi. Opět jsem se ušklíbla. Zvyky zatracených se nezměnily ani po staletí. Ačkoliv já na světě rozhodně tak dlouho nebyla. Věděla jsem, že si přišel pro mne. Mé tetování vzrušeně tepalo jakoby se jeho kličky vrývaly hlouběji do tváře. Tak slastnou bolest jsem nikdy v životě necítila. Sešla jsem tedy dolů, jen zběžně zamykaje bezpečnostní opatření kliniky. Ale nemusela jsem spěchat, stál přesně na stejném místě a když jsem přišla k němu blíž, jen ukázal k mému autu. Nemusela jsem se ptát. Slyšela jsem toho mnoho o Vídni a jejích temných zákoutích. Donesly se ke mně zvěsti o temnotě šířící se odvrácenou stranou lidské existence. A také jsem slyšela o Baru, který naskýtal možnost pomoci. Jak špatné na tom nadpřirození jsou, když se musejí scházet a snažit si pomoci, aby sami přežili? Ti, jež se nejčastěji dokáží spolehnout jen sami na sebe? Můj zájem na celém této události byl veskrze pragmatický. Zvědavost. Bohužel, ať jsem se snažila distancovat sebevíc, byla jsem stále člověkem. Nasedla jsem tedy do svého auta a počkala, až si neznámý přisedne ke mně. Jen ukazoval správný směr, bylo to trochu frustrující a hlavně nudné. Nervózně jsem si poklepávala nějakou nesmyslnou melodii na volant a můj doprovod to zjevně neocenil. Stačil jeden jediný pohled a musela jsem toho zanechat. Mít žvýkačku, začnu dělat bubliny, pomyslím si jízlivě, když konečně dá povel k zastavení. Nevěřícně pohlédnu na oprýskanou starou budova. Jistě, kdysi měla svou teatrálnost a něco z ní i zbylo, ale myslela jsem si, že upíři si více zavdají na první dojem. Hmm, malá mýlka. Ještě stále se mám hodně co učit. Vystoupíme tedy z auta a můj společník mi ukáže cestu s gentlemanským gestem mávnutí rukou, že dáma má přednost. Ať už je čímkoliv, způsoby má. Ačkoliv tvář asi nic moc, když si nechce sundat ten závěs, opět se pousměji, zjevně jsem dneska ve skvělé náladě. Projdu tedy dovnitř a tiše bych si hvízdla, kdybych to někdy dělala. Oproti oprýskané omítce byl toto celkem slušný obrat. Takhle nějak bych si i představovala místo, které spravuje upír. Samozřejmě, nejsem malá husa, abych čekala rakve v každém rohu. Dojdu tedy k baru a objednám si nějaký koktejl. V životě jsem o něm neslyšela, ale zkusit se má všechno. A co mě nezabije, to mne posílí, ostatně. Po umíchání jej tedy vezmu a usednu k volnému stolu o samotě. To, že jsem dnes v noci zde má svůj důvod. A čím více budu na očích, tím dříve zjistím jaký.

Samia Black - 23. ledna 2011 21:53

Ve svém pokoji Po chvilce jsem se posadila na postel s neskutečnou chutí pít. Mé kroky vedli k minibaru, doufám ve svou předvídavost. Mé srdce plesalo, když se jedna krevní konzerva našla mezi jemně perlivou vodou Evian. Jen co se ocitla v mých rukách, v ústech se mi začaly tvořit sliny a já byla jako Pavlovovi psi. V ústech se mi prodlužovaly zuby, až mě bolela dáseň. Kultivovaně jsem odstřihla roh a nalívala chladnou tekutinu do gotického poháru. Asi minutu jsem se chtěla chovat kultivovaně, ale touha byla silnější. Ruce se mi chvěly jako feťákovi před dávkou, sklenku přitisknu na rty a hltavě se napiju. Pocit je uspokojující, blažený a já cítím, jak se mi v těle rozlévá ona životodárná tekutina. Motání hlavy jsem dávala za příčinu nedostatku spánku, ale to, že žaludek se mi kroutil tak jako, když mě do něj někdo kope, to nebylo normální. Potom mi to došlo, jediný kdo měl přístup ke mně do pokoje, byla Kimberly. I když se mi vidění rozostřilo, povedlo se mi nahmatat tlačítko, které se spouští jen v krajním ohrožení. Nikolaji. Ona se mne pokusila otrávit, musíte ji najít. Poslala jsem Nikolajovi poslední myšlenku, než jsem omdlela. …….. Pro všechny i ty co napíšou příspěvek až teď V baru se ozvala siréna a rozsvítilo se červené světlo, přes dveře se spustili mříže. Samiin bodyguard se ihned postavil do pozoru. Začal panovat podivný ruch. Barmanka vám řekla, že je Samia v nebo celý bar v ohrožení. Jediné tlačítko je v její pracovně.

Zaraki Tetsuya - 23. ledna 2011 22:22

Pomozte mi... Zrovna v té chvíli jsem si sušil vlasy měkkým temně rudým ručníkem. Nikdy jsem se neptal Samii jak odhadla mé nejoblíbenější barvy, že jsem vše, co mi bylo doneseno, dostával v nich. Dokonce i tyto ručníky byly ozdobeny luxusní a velice jemnou šedavou výšivkou. Obdivoval sejm ji, že si dává práci i s tímto a ještě víc ji proto miloval. Avšak v ten okamžik bylo šedé vyšívání nepodstatné. Rudý ručník spadl na zem a já se okamžitě zvedl z postele – mokré nohy uklouzly na podlaze a já málem upadnul. Bokem jsem narazil na tvrdý okraj stolu, ale to nebylo důležité. Rychle jsem se vyškrábal zpět na nohy a vyběhl ven, myslím, že jsem za sebou ani nezavřel dveře. Snažil jsem si vzpomenout, kde má Samia své pokoje. Ne, ani by mne nenapadlo nejprve se hnát dolů za Kim – ale na tu dojde, zrádkyni! Těm nejděsivějším představám konkurovala ta, kdy mladé vlkodlačici rvu tělo na malé kousky. Už jen můj zuřivý pohled jí sliboval krutou odplatu. Rychle jsem dýchal a mé srdce nestihlo rozhánět nemrtvou krev do všech částí těla tak rychle, jak jsem potřeboval. Prokletý odkaz! Prokletý život! Její slova zněla tak bolestně a já se bál, že se k ní nedostanu včas. Musel jsem. Obětuji svůj život, abych ji zachránil. Vždyť bez ní nejsem nic. To ona mne na konci druhé světové dostala z toho poblázněného stavu. Díky ní jsem to byl já, ne bestie, ne krvelačné monstrum. Ale ty, Kim, ty se těš. Neklepal jsem – vtrhl jsem do jejího pokoje bez ohledu na panty dveří. Jejich protest byl… jen prachem u mých nohou. „Sam!“ zakřičel jsem a vůbec jsem svůj hlas nepoznával. Opravdu jsem to byl já? Ach bože, Sam! Zahlédl jsem ji u baru. Ležela na zemi, bledší než obvykle, s rukou položenou na břiše a podivně zkroucená, schoulená jako embryo v matčině břiše. Klekl jsem k ní a vzal její tvář do dlaní. „Sam, slyšíš mne? Prosím! Prosím, prober se!“ krev, to bylo to první, co mne napadlo. Řekla, že se ji pokusila otrávit. Vyčistit krev… jenže v tomto stavu ji ohrozím. Nemohu jí otevřít žíly. Váhal jsem. Jedna část mého já mne nutila to udělat, zatímco druhá byla až příliš sevřená strachem. „Samio… KRUCI!“ zaklel jsem. Tohle chování se ke mně opravdu nehodilo. Obtočil jsem její paže kolem svého krku a vzal ji do náručí. Byla tak… lehoučká – nejspíše následek dlouhého hladovění. Sakra, nákaza se tak rozšíří víc. V ten okamžik jsem litoval, že jsem jí nenabídl sebe. Nyní… bylo pozdě na všechny výčitky. Bylo potřeba zachránit Samii. Bylo potřeba zabít tu zrádkyni. Ne. Má krásná je na prvním místě. Nesl jsem ji co nejrychleji dolů. Věděl jsem, že je tam Kim, ale.. zároveň tam mohl být někdo, kdo by mohl pomoci mé paní a ta naděje mne udržovala při smyslech. Vletěl jsem dolů, s jejím tělem přimknutým těsně k hrudi, aby se mu nic nestalo. Mé po bedra dlouhé světlé vlasy ji musely studit na tváři. Dole panoval čirý rozruch. „Kim!“ zavrčel jsem do toho všeho hukotu. V mých slovech bylo veškeré obvinění a v očích veškerá nenávist. A Samiino tělo bylo něčím, co ji právě v ten okamžik odsoudilo. „Pomozte mi… prosím.“

Marco Ansaldi (B) - 23. ledna 2011 22:44

dílna -> cesta -> bar Hodiny se dneska docela vlečou a já bych to zrovna tak rád ukončil. Musim ještě dodělat tuhle motorku a pak hurá do baru. Znal jsem to místo a rád jsem se mu vyhejbal. Chodili tam většinou jenom násosky a tady v dílně byly vždycky lepší párty jak u nich. Vybraná společnost je vybraná společnost... ...odhodim hadr do kouta a rychle se vydám do sprchy. Normálně bych tam nelezl, ale prej maj informace, co by se mohly hodit. Někdo nás zabíjí a ve velkym, což se nikomu nelíbí. Žádnýho mýho známýho naštěstí nedostali, ale může se to kdykoliv stát. Oblíknu na sebe civilní oblečení a zabezpečim dílnu, aby se tam nikdo nedostal. Už kdysi jí někdo vykradl a špatně se to vysvětlovalo. Před dílnou na mě už čeká moje motorka, se kterou se vydám rovnou k baru.... ...Jednou si s motorkou objedu celý blok, abych se podíval jak to tu vypadá a pak nechám stroj na parkovišti před barem. Uf, tak do toho, chceš to přece vědět!! Opravdu dlouho se přemáhám než vejdu dovnitř. Dveře zasebou nezavírám, musej mít automatiku a jestli ne tak smůla, trochu světla nikomu neuškodilo. Zamířim rovnou k baru, kde se posadím na jednu z volných židlí a usměju se na barmanku. Není to moc upřímný smích, ale lepší než zamračená tvář. "Nealko mojito" Hrozně rád bych si dal něco víc, ale jsem tu na motorce a dlouho se tu zdržovat nebudu. Krátkou chvíli pozoruju barmanku než mě to omrzí. Otočím se a začnu si prohlížet bar. Pár nějakých stvoření tu je a skoro bych se vsadil jakých. Úsměv se ztratí a já se zase otočím k barmance. Překvapí mě, že mám pití před sebou. "Díky" Napiju se a nespouštim oči z barmanky. Je čas na otázky, kterých mám docela dost. Bohužel k nim už nedojde, protože se objeví červené světlo a spustí se mříž. Vyskočim na nohy a koukám se kolem sebe. "Sakra co se děje?!" Zmateně koukám po stvořením a pak na barmanku, která to tu musí znát a vědět co se děje...

Édouard Mortier Delfosse - 23. ledna 2011 23:04

Vídeň a bar Měl jsem rád večerní procházky. I když byla Vídeň tak rušná a lidé jako by ani nezaznamenali, že slunce už zmizelo a oblohu zdobí nádherný měsíc a pár hvězd, jejichž světlo dokázalo proniknout přes záři města. Pomalým tempem jsem šel ulicemi, držel se stranou, aby mě nějaký rozjančený dav turistů nepřekvapil a pozoroval jejich tváře. Nebyl jsem ten typ starého člověka, co jde o holi a nadává na koho potká. S hlavou zvednutou jsem si užíval vůni klobás, svařeného vína a ruch, který kolem mě proudil jako voda. Osvícené památky, domy, úřady, tím vším jsem se kochal, dokud jsem neopustil centrum. Mé večerní toulání mě zavedlo někam, kde jsem předtím ještě nebyl. Byl to podnik zvenku prastaře vyhlížející. Nad vchodem se houpala cedule s vyvedeným nápisem U netopýra a snad za to mohla moje zvědavost, že jsem vstoupil. Na první pohled slušný podnik, hezky zařízený. Sejmul jsem z hlavy klobouk a zamířil si to rovnou k baru na volnou stoličku. Než přede mě barman postavil štamprli bílého rumu na zahřátí, prohlédl jsem si přítomné. Až teď jsem si všiml pár individuí, které jsem měl tu čest potkat snad jen za mého mládí v práci. Je to osud, určitě ten mě sem zatáhl, přitakám si sám pro sebe v duchu a hodím do sebe lahodný mok, který následně tak příjemně zahřeje na hrudi. A hned že si dám dalšího, nebudu se přeci ostýchat. Kdy se mi poštěstí do nějakého baru ještě zavítat, ty v centru jsou vždy přeplněné a tady je tak poloprázdno. Když přede mnou přistane další plný panáček a já ho prsty obejmu, idylka večera je ukončena. Možná další zásah osudu. Červené světlo osvítilo místnost namísto tlumených světel a do toho se začala ozývat nepříjemná siréna. “Mondieu…co se děje? Kdo to spustil?“ začnu podrážděně a hodím do sebe rychle rum, jako bych se bál, že mi ho někdo bude chtít zabavit a poslat mě pryč z podniku. Dveře jsou ale zamřížované. Otočím se zpátky na barmanku, která nás uklidní onou informací o ohrožení. “To jsou mi manýry…“ zavrtím hlavou a čekám, co se dál bude dít. Nevím bohužel o jakou Samiu jde a kdo takový bar může ohrožovat, tedy nemohu nic dělat. Zatím.

Samuel Chasse - 23. ledna 2011 23:12

Špatná situace Nemám zrovna dobrý pocit z toho, že jsem ztvrdnul tady a místo toho má paní je tam. S jasným napětím těkám nervozně po místnosti a vyčkávám příchodu všech, abych je mohl dovést k mé paní. Všimnu si Keirana o kterém mi vyprávěla drahá Samia a taktéž se mu pokynutím hlavy pozdravím, ten však by mohl poznat na mně, že jsem nervozní a nejsem zde zrovna dvakrát spokojený. Nejraději bych se viděl v její blízkosti a zůstal s ní. Poté dále sleduji nově příchozí, tedy ženu a muže. Chvíli je pozoruji, než se stane něco, co jsem nečekal ani v nejmenším a co možná způsobilo mou nervozitu. Jako kdybych tušil, že se dnešního dne stane. Vytáhl jsem v rychlosti obě pistole a rozhlížel se pozorně kolem. Panuje tu s určitou pravděpodobností menší panika, ten zvuk je příšerný s tím se počítá. Samio, co je s tebou. Se starostí v očích se rozhlížím kolem. Podaří se mi spatřit Nikolaje, jak v náručí nese Samiu. "Proklatě" Vyřknu tato slova a poté díky Nikolajovi zjišťuji, kdo za to může. Budeš trpět Kim. Ozve se mé bestiální já a přeběhnu k Nikolajovi, abych se podíval na mou jedinou. Věřím, že to zvládne. Věřím v její sílu. "Rád bych s tebou zůstal a pomohl ti. Ale větší pomoc je chytit toho, kdo to udělal." Šeptnu tato slova a lehce jí políbím na tvář. Uvnitř mám pocit, že by to mohla slyšet. "Vydrž, prosím." S těmito slovy se přesouvám k panu Maio, se kterým vykonám svou pomstu, která bude sladká a chytnu zrádkyni Kim. "Musíme najít tu, která se pokusila otrávit Samií. Prosím, pojďte se mnou." Znějí má slova, avšak nečekám na jeho rozhodnutí, nýbrž doufám, že kráčí v mých stopách. Vydám se tedy hledat Kim, pistole zatím opět schovám na své místo, abychom nezpůsobili další rozruch. "Slečno Dark. Vy nám neutečete." Zařvu tato slova a na mé tváři se objeví bestiální úsměv, je to dlouhá doba co jsem někoho mučil.

Shay - 24. ledna 2011 09:47

Bez strachu se nedá žít…ovšem ňufík má svého Toho Druého Bylo to stejné jako tisíckrát předtím. Nové území a další čas, po který můžu předstírat, že jsem ve své podstatě normální. Alespoň před lidmi a pouze po čas několika málo let – jak jinak těm lidským existencím nedat najevo, že… nestárnete? Ovšem zde, v tomto městě, je alespoň někdo, kdo může upoutat mou pozornost. To zda bohužel nebo bohudík je nyní jen těžko určitelné. Těžko soudit zda ji oslovovat ctihodná Prastará nebo spíš Předpotopní. Už jen při této myšlence mé kroky noční ulicí vázly a chtěla jsem, aby vše bylo jednoduché… tak jednoduché jako pouze žíznit po krvi při svitu luny. Co na tom, že moje schopnosti jsou dosti… specifické. Někdo tou hříčkou přírody být musí. Ať už přerostlý pejsek, závislák na krvi nebo jiní měnivci. Snad proto jsem si svou cestu co nejvíce prodlužovala. Ach ano, mohla jsem být u Ní během několika desítek minut, ale proč spěchat? Ke všemu s tím jak má cesta ubíhala se opět ozývalo to… něco. Našeptávač. To něco co stojí za tím, že přežívám bez úhony už pár generací. Snažit se ho neposlechnout by mohlo skončit… když nic jiného, tak s nehezkým koncem. A nyní? Nádech, výdech… mezitím pár kroků. Ano, jde to… a při smyslech. Zahlcenost pocity pomalu ustupovala do pozadí, snad proto, že dálka byla ještě od nebezpeční poměrně velká– těžce ale přece jen se to ignorovat dalo. Navíc, nemusí to být přímo tam u Ní… U Netopýra - jen poblíž nebo tím směrem. Ovšem v momentě kdy jsem stála nedaleko vchodu jsem uslyšela zvuk sirény a to červené světlo bylo něco co se při tom zvuku dalo čekat i když dveřmi byl vstup vyloučen. Ani vlkodlak nepřekousne ocel či co to bylo... Ach ano, nyní se ozýval Ten Druhý tak hlasitě, až chvílemi smysly kolísaly na hranici vnímatelnosti, ale cožpak může být vlkodlak z cukru? Ten neodbytný pocit, že tam někde něco… něco je, něco čemu by bylo v rámci přežití záhodno se vyhnout, protože…. ne, nikdy to není specifikováno. Do prkenný ohrady. Proměna byla… snad na místě. Zvlášť v této situaci ale… pořád tu bude to „ale“, které je neznámou v každé situaci.

Samia Black - 24. ledna 2011 11:12

Nikolaj: Tvá výhoda je v tom, že jsi nezpanikařil, ani tvůj pohled nebyl zoufalí, mísil se v něm nenávist a touha po pomstě. Tvou jedinou prioritou bylo najít někoho, kdo mi může pomoct. Když jsi přecházel k bar pultu, narazil si do mladé ženy. Díky tomu, že máš ve vínku dar věštění, si v ní rozpoznal čarodějku. (Jak to nechám na tobě.) Samii jsi položil na bar pult a prosebně se podíval na ženu. Kieran a Samuel Asi ani pan Maio, nečekal a ihned se vydal s panem Chassem lovit onu zrádkyni, která se pokusila otrávit vaší skoro chlebodárkyni. Pan Maio neznalý tohoto baru, běžel za Samuelem, který mu ukazoval cestu. Doběhli jste za dům, kde byla větší zahrada s příjezdovou cestou a výjezdem z podzemní garáže. Stála tam Kimberly s šíleným pohledem v očích. Když vás zahlédla, rychle se rozeběhla uličkou ke vchodu, nezapomněla po vás vystřelit. (prosím hoďte si kostkou, jestli vás trefila 1-3 ano 4-6 ne)Jistě, že kulky pro vás nebyli smrtelné, ale tou stříbrnou to dost bolí. Shay Slyšela jsi výstřel, ten poznáš stoprocentně a kdo ne, i když on tak trošku zní jako, když praskne natlakovaná pneumatika. Ale díky svým smyslům jsi ucítila střelný prach, jeho zápach byl specifický velice nakyslí až sirnatý. Zpoza rohu vyběhla dívka a za ní běželi dva muži. Tobě to nedalo, dokonce si rozeznala, že ona dívka je také Lykan a oni dva jsou upíři. Nevím, jak sis dala dva a dva dohromady, ale najednou tě popadl šílený nápor zuřivost. Jak se říká pomyslné rudo před očima a ty jsi prostě musela lovit. Crowley Každý by chtěl mít v baru tak silného démona jako jsi ty, hlavně, když jsou na blízku zrádci. Skoro všem bylo jasné, že Kim, v tom nejela sama. Nejen venku, ale i v baru byl cítit pomyslný zápach síry, vycházel z onoho místa, kde seděl muž se svíčkou. Ty, i když démon, který má smysl pro spravedlnost ses ho pomocí mysli snažil vyhledat. Ponořil ses do astrálu, kde se většina démonů pohybuje, a nabalují se na chudáky, kteří touží proniknout do tajů astrální projekce. Édouard, Matthias, Cristabelle, Alexandra. Elizabeth Vaše reakce na celou situaci nechávám jen a jen na vás.

Samuel Chasse - 24. ledna 2011 11:52

Lov zrádkyně Najdeme tě a až tě najdeme, tak si s tebou pohraji. Těšila mne tato myšlenka a hnala mne kupředu. Poháněla mou bestií, připomněla mi staré časy mého zabíjení, kdy jediným mým cílem neživota byla pomsta. Pomsta smrti té, kterou jsem miloval. I nyní by se to dalo nazvat mstou, ale věřím, že v baru jsou tací, kteří se o Samiu postarají. Nebude to pomstou, je to spíše lov špíny, která tady ještě mezi námi je. Špína, které se dnešního dne zbavím. Cítím v mé blízkosti pana Maia, který tuším má taktéž podobné pocity jako já. Lov je úžasná zábava a velmi spojuje. Doběhli jsme až za dům, kde byla ta mrcha. "Neutečeš" Zařval jsem tato slova a rozeběhl se za ní, nevšímaje si kulky, které se mi jakž takž dalo uhnout. Ona se opět dala do běhu. Cítil jsem vlnu adrenalinu, která se ve mně probudila a užíval si ten pocit. Na mé tváři hrál bestiální úsměv. Rukou jsem lehce zabloudil po mé pistoli a tu vytáhl. Aby se neřeklo, tak jsem si vystřelil. I když bylo na jednu stranu jasné, že minu. Možná to mělo spíše varovat, že nám neuteče. Mělo to zmást, mělo to zahnat do kouta. Kdo by chtěl být postřelen? Něco mi říkalo, že tady nejsme sami. Něco vzdáleně cítí přítomnost ještě někoho, přítomnost dalšího, kdo se možná tohoto lovu zúčastní. Dnešní noc bude ještě zajímavá. Zabít, nebo budeš zabit. Pomyslel jsem si, netušil jsem že i v této chvíli se dá přemýšlet. Ale mně nejspíše nic jiného nezbývá. Mluvit není vhodné. Na lovu se nikdy nemluvilo. "Nesmí nám utéct." Vyšla z úst má jediná slova, která byla určená Maiovi. Stále běžíme a stále naháníme onu zrádkyni. Čekáme jen až nám bude přáno, a ona se dostane do slepé uličky, do té doby nám nemůže uniknout.

Roan - 24. ledna 2011 12:01

Rovnováha je velice křehká a delikátní věc, jenž stojí za to, aby byla udržována. Toto je první pravidlo mého kodexu. Druhé je, že se nesmí nikdy porušit Maškaráda a proto jsem dnes v noci vylákala jednoho mladého lykana do starého, napůl rozbořeného činžovního domu na okraji Vídně. Samia rozhodla... a já tak činním. Jsem její prodlouženou levou rukou. Nikdy jsem nebyla ta pravá od srdce. Na to mne neužije. Ačkoliv Samii ctím, některé mé praktiky jí jsou proti srsti. Rozhodně ale výsledky mluví za sebe. Dnešním úkolem je mladý vlkodlak, který se vyřádil na jedné diskotéce. Zabil asi pět lidí, ihned byl aktuálně ve zprávách a cestou ještě stačil zakousnout taxikáře. Toliko k tomu, že bychom se měli před světem skrývat. Pach krve z jeho obětí nebylo těžké vystopovat. Ještě než jsem vyrazila k Netopýrovi, vyčistila jsem si své zbraně od vlkodlačí krve. Nechci Samii zbytečně provokovat, to za prvé a za druhé, vždycky mne to uklidňovalo. Jak po ostří klouže kus hadru a krade krvavou stopu na zbrani. U Netopýra Vstoupím do podniku své přítelkyně a jako vždy se usadím na barové stoličce, jenž je vyhrazena pouze pro mne. Jsem oblečena do černých úzkých kalhot, které jsou u kolen schované ve vysokých botách se šněrováním. Jedná se o pevné, praktické boty s kovovou špičkou, žádný módní výstřelek. Bílou košili s 3/4 rukávem halí šik vestička z černého saténu. Kolem ramenou se táhnou popruhy, jenž na zádech drží poudro pro mou wakizashi, a u pravého boku je možné si všimnout pouzdra na dýku. Objednala jsem si jako obvykle, sklenici krve. Dnešní uskupení je velice rozličné a tak jen některé známé tváře pozdravím kývnutím hlavy a vyčkávám, dokud Samia nebude mít čas, abychom probraly můj splněný úkol. Když v tom se ozvou sirény. Má ruka automaticky sjede k jílci dýky a rozhlédnu se kolem, v baru se nic neděje, což znamená, že je to u Samie. Nicméně dost bytostí se jalo býti aktivní. Na tohle mne moc neužije. Jsem spíše ten typ, co pracuje sám. A navíc tu má Samie dost poskoků, kteří se o to postarají. Proto se uklidním a otočím se na barmana. "Dej mi ještě jednu," požádám ho, když do sebe zaráz hodím svou první sklenku.

Zaraki Tetsuya - 24. ledna 2011 12:11

Osud je machr.. ale když se chová jako holka, je na zabití Uklidnil jsem se. Alespoň co se týkalo potrestání Kim jsem si mohl být po slovech Samiiného ochránce – myslím, že se jmenoval Samuel – jist, že o to bude postaráno dobře. Zajisté jí nic nedaruje, cítil jsem z jeho slov i gest oddanost vůči své paní. Ostatně byl jediný, kdo přišel a zajímal se. To mluvilo za vše. Pocítil jsem k němu náhlé sympatie, což mne donutilo darovat mu úsměv. Na jeho slova jsem jen přikývnul. Ano, chápal jsem ho dobře, také bych dělal to samé – pokud by se nejednalo o ni. Zachránit ji bylo to nejdůležitější. Zamířil jsem k baru. Jeho deska jako vždy zářila čistotou a tvářila se jako bezpečné místo, kam ji mohu položit. Nechtěl jsem ji pokládat na pohovky kolem, přestože budou zřejmě pohodlnější. Byly až blízko všemu dění a.. já ji nechtěl vystavit dalšímu nebezpečí. Nebyl jsem tak silný, před vlkodlakem bych ji neubránil. Ale.. Kim bude mít dost starostí sama se sebou. Ani má lidská část ji nedokázala litovat. Položil jsem Sam na bar. Ty nádherné černé vlasy padaly jako bez života přes okraj stolu dolů. Neleskly se, jen matně splívaly stejně jako slzy. Ne, zakazoval sjem si myslet na cokoliv pochmurného. Ale ta karta. „Temnota“. Bratr „Oběšence“. Obě to byly karty osudu. Nebezpečí a zrádce. Proč. Proč jsem nevyložil víc? Proč jsem nezjišťoval víc? Proč.. se neptal? Mohl jsem tomuto zabránit. MĚL jsem tomuto zabránit. Vždyť to byla má povinnost, ne? A pak.. vize. Tak náhlá a neočekávaná, plná spletitých barev, kterým převládala bílá… ty modré úponky sem tam bych mohl přehlédnout. Nemocnice. Odporný zápach desinfekce. Nemocnice? Co mi Osud chce říct? Nikdy nemluví přímo, vždy jen v těch otravných vytáčkách. Kdo má v této chvíli používat mozek? Já. Čas hrát si na chudáčka bude později. Nebo.. co obvinit Hitlera? Ano, shoďme to na svět, jsem dokonalý! No dobrá. Nemocnice, ale tam ji nemohu vzít, neboť fyziologie upíra je naprosto odlišná od té lidské. Takže.. v tom bude něco skrytého. Tvář? Osud si rád hraje. Chová se jako patnáctiletá dívčinka natěšená na svého chasníka, vypočítavý vůči všem svým nápadníkům. Oženit ji, oženit! V hlavě se mi ozval smích. No, když ji pořád baví se mi vysmívat. Takže mi opět něco nedochází! Povzdechl jsem si a pohladil ji po vlasech. „Vydrž, prosím. Najdu způsob, jak tě zachránit. Najdu někoho. Jen mne neopouštěj,“ zašeptal jsem k ní. „Neumírej.“ Nevěděl jsem, zda mne slyší, jen jsem v to doufal. „Musíš přežít, abys všem dokázala sílu svého rodu.“ Byla to nejmocnější slova, která jsem vůbec mohl vyslovit. Povinnost vůči krvi – vždy jsem jí v sobě cítil tolik a přitom ji neměl komu dát. A pokud někdy bylo ke komu cítit tu opěvovanou lásku mezi stvořitelem a dítětem.. mě souzena nebyla. Má oddanost se rovnala síle mé nenávisti. Obrátil jsem se k dívce, jejíž bok jsem cítil na svém v okamžiku, kdy mne paní šlechetná obdařila další ze svých nic neříkajících nápověd. Stála vedle mne, nechápavě pozorujíc svět kolem. Obličej. Její tvář se zdála být až příliš podobná té z vizí. Dobrá, Osude. Alespoň jedou jsi ke mně byl milostiv. Daroval jsem Samii lehký polibek na čelo a několika kroky jsem přešel k ní. Má dlaň se dotkla jejího ramene. Doufal jsem v další vizi? Už tak mne zvláštní síla, která z ní sálala, málem donutila uhnout. Jen jemně jsem se otřásl a poctil, jak se nechutný pocit zimnice opět rozlézá po mém těle. Dotek.. a co dál? Jak jí vysvětlit mé vize? Ne, raději se nezmiňovat. „Jmenuji se Nikolaj,“ hlesl jsem. Snažil jsem se tolik nedávat najevo spěch ani strach – už tak jsem na hierarchickém žebříčku níž, než nejposlednější krysa. „Ty jsi lékař, nemýlím se? Potřeboval bych tvou pomoc.“ Nejistý tón? Nikolko, Nikolko…

Kieran Maio - 24. ledna 2011 17:55

Pistole mi skočí do ruky jako by byla živá. Noviny letí stranou. Vstávám tak rychle, že po mně bude mít truhlář hodně práce, aby opravil škodu, kterou jsem spáchal. Siréna mi dává zabrat. Hlavní kontroluji prostor kolem sebe. Vládne tu zmatek. Někteří se znechuceně rozhlíží a jiní mají děs v očích. Samuel kontruje z druhé strany a jeho dvě hlavně se ani nezachvějí. Nemám čas obdivovat jeho zbraně. Taky by mohli být zticha, pomyslím si a přejdu k baru. Nikolaj vstoupí do místnosti s Paní v náručí. Tak takhle je to tedy. Tohle je ten důvod. Krotím svůj hněv, vím, že by mi nepomohl. Poslouchám Nikolaje. Stisknu pažbičku pistole silněji, až plast zapraští. Ze zvyku se zhluboka nadechnu. Možná je to jen v mé hlavě, ale pomohlo to. Nastává čas lovu. Podívám se na Samuela, pak vyndám zásobník. Je plný malých překvapení. Sám pro sebe se usměju a vrazím ho zpět do zbraně. Pohledem vyzvu Samuela, aby mne vedl. Zatím jsem neměl čas seznímit se s tímto místem. Všechno se stalo příliš rychle. Na druhou stranu to vítám. Dlouhé čekání je únavné. Dáme se do běhu. Zmocňuje se mně vzrušení. Uštvat kořist, skočit po ní, roztrhnout hrdlo, napít se horké zpěněné krve. Zaženu tu myšlenku. Proběhneme garáží, lehkomyslně se rozhlédnu po zaparkovaných vozech. Výstřel mne překvapí. Tak tomu těžko uhneš kamaráde, proběhne mi hlavou. Zásah kulky se mnou hodí o zeď a vlna bolesti mi vyčistí hlavu. Rameno pálí jako do běla rozpálená ocel. A zrovna pravačka, do háje, zanadávám v duchu. Není to ale tak hrozné, abych pustil pistoli na zem. Druhý výstřel pomalu nevnímám. Vrazím si prsty do rány a vytáhnu projektil. Když ho vyndám ven, zahlédnu jemný kouř. Stříbro. Hodím tu věc na zem. Rána se začala zatahovat a bolest ustoupila. Za pár minut budu v pořádku. Pro jistotu schovím zbraň do pouzdra a vyběhnu směrem, kterým jsem naposledy viděl utíkat Samuela. Netrvá mi to dlouho. Štvanice pokračuje.

Shay - 24. ledna 2011 21:40

Tak hlasité... tak... spalující Výstřel je věc, která se jen tak nezapomíná. Zvlášť, když jste ho měli možnost zažít tolikrát. Pro zbystřené smysly to byla jen další rána pod pás – hodně velká a hlasitá. Stejně tak jako nezaměnitelný pach střelného prachu. Bohužel. Moje smysly byly doslova přehlceny vjemy a... a vůbec, snažit se dělat cokoliv jiného než to co nyní – přežít – by bylo... náročné. Změna situace ovšem nastane, když se na scéně ukáží ti tři... tedy jeden soudruh Lykan a dva... Lovci? Snad, kdo ví? Ovšem už jen proto, že ti dva byli upíři a kápo baru byl také upír, co jiného čekat, než že tuhle šílenost má na svědomí právě soudruh? Snad díky dlouho potlačované proměně, vzduch, který byl prosycený touhou lovit zapůsobil i na mne. Tělo nikdy neodmítlo proměnu a tak i nyní jednalo více než impulzivně. A cožpak by jako člověk jsem si mohla naplno vychutnat Lov? Navíc, čtyři nohy jsou více než dvě, takže není kam spěchat...

Samuel Chasse - 24. ledna 2011 21:41

Hon Stále pronásledujíc Kim, nevnímajíc na jaké ulici jsme, občas se podívám na Maia, kterého nesmím ztratit, jelikož by se zde nejspíše ztratil. V jedné ruce mi ční desert eagle a ten druhý je stále schovaný na svém místě. Však se dočkáte. Mám špatné tušení o tom kam ta potvora směřuje. Stále však doufám, že ne tam kam si myslím. Potvora jedna zatracená. Pomyslím si, když se objevíme v blízkosti kostela s farou a mne začnou pálet nohy. Proto se zastavím před kostelem a vzteky do něčeho poblíž praštím. Je mi jasné, že já se tam dostanu. Netuším, zda se tam dostane Maio. "Do háje. Ta mrcha ví, co dělá." Zakleju a popojdu raději dál, abych nebyl svaté půdě. Jako tygr v kleci pochoduji z místa na místo a nevšímám si toho, co dělá Maio. Určitě beztak bude na tom stejně jako já. Jak je na tom Samia? Napadne mne, nebude určitě ráda, že jsem takto zklamal. Ani já tím nejsem rád. Mohu snad za to, že ta potvora došla na posvátné místo. Krucinál. S touto myšlenkou se snažím uklidnit své špatné svědomí, horší je však uklidnit svou běsnící bestií, která se nemůže dočkat ukojení a mučení. Je mi jasné, že se Kim nebude chtít dlouho ven. Je mi jasné, že mi nezbývá nic jiného čekat, až jí přestane bavit schovávání. Není mi však jasné, zda se toho dočkám. Omlouvám se za to, že jsem zklamal. S touto myšlenkou schovám zpátky na své místo zbraň a vytáhnu si raději krabičku s cigaretama a jednu si přiložím k ústům, zapálím si jí. Mám snad někomu zavolat? Někomu kdo tam bude moct vtrhnout a zpacifikovat jí? S touto myšlenkou jsem si pohrával v mysli a uvažoval nad tím, kdo bude vhodná posila.

Elizabeth Arden - 24. ledna 2011 23:36

Zajimavý sled událostí Nenápadně si prohlížím stálé hosty baru i ty nově příchozí. Popravdě zde není existence, která by mne v něčem překvapila nebo dokonce ohromila tím, že jsem onu bytost nikdy v životě neviděla. A já se tolik těšila na nějaké novoty. To však nemohu říci o svém koktejlu. Téměř bych přísahala, že když jsem se brčkem zlehka šťouchala v oné kapalině, zatímco jsem sledovala okolí a následně jej chtěl vytáhnout, ta podivně barevná tekutina stáhla slámku zpátky, že jsem s ní už nepohnula ani o milimetr. S jídlem se nehraje, Elizabeth, a to očividně platí i pro pití. Příště bych se měla pořádně dívat na to, co si objednávám, pomyslím si a když skloním hlavu k brčku, že se konečně napiji, rozezní se celým barem poplašná siréna. Vzhlédla jsem tedy a do očí mne udeřila červená záře světel pro případ nebezpečí a uslyšela jsem zvuk spouštějících se mříží, které nás uvěznili uvnitř. Všechny do jednoho. Takovéto opatření mohlo být spuštěno jen v případě ohrožení, zjevně něčeho vevnitř nežli z obav že něco z venku přijde sem. Skvělé, jsme tu zavřeni s Bůh ví jakou šíleností, vydaní ji napospas. Já vždycky měla dar být ve špatnou chvíli na špatném místě. Vlastně mi to již ani nepřišlo nikterak divné. V baru začala panovat ryzí panika. Někteří slabší jedinci pobíhali po okolí a lomcovali mřížemi, jiní se snažili odklidit do nejtemnějších koutů s tím, že třeba nepůjdou vidět. A některým to vše bylo očividně jedno a nenechali se odradit od svých nápojů, které si zaplatily za své, mnohdy i lehce, vydřené peníze. Já jsem zůstala sedět a konečně jsem se napila mého koktejlu. Chutnal zvláštně, trochu hutně a veskrze se mu nechtělo do mého nitra, avšak nakonec se na jazyku rozlila opojně nasládlá chuť. Myslím, že si ho dám příště znovu. Zvedla jsem se ze svého místa až ve chvíli, kdy nějaký muž přinášel v náručí bezvládné tělo mladé ženy. Jak já nesnášela svou zvědavost. Tato vlastnost dokáže člověka dostat do potíží. Jak já občas nesnášela i to, že jsem člověk. Udělala jsem pár nejistých krůčků vpřed. Tedy ne že by mi chybělo sebevědomí, to ani náhodou, ale dav zvědavců řítících se k barovému pultu, kam muž dívku položil, byl i na můj vkus mezidruhové komunikace trochu příliš. Ačkoliv ve chvíli, kdy kolem mne onen neznámý procházel a omylem zavadil o mé tělo, magické rytiny na mé tváři začaly vzrušeně tepat. Magie byla všude okolo. Musela být důležitá ona dívka anebo cokoliv dalšího, co byla. Všichni hleděli na její tělo s bázní a strachem vrytým do tváří. Pravděpodobně se nestávalo často, aby byla v ohrožení života s nímž pravděpodobně souvisel i poplach a uzavření celého objektu. Krátce jsem se zamyslela a zádumčivý výraz se promítl i mým obličejem. Jak málo zvěstí jsem slyšela o tomto místě. Anebo možná jich tak málo nebylo, ale přišly mi… podřadné. Jak tedy z paměti vyprosit více informací? zapřemýšlím s pohledem stále upřeným na hladkou alabastrově bílou pleť, bledé rty stáhnuté v křečovité linii a absenci jakéhokoliv pohybu. Ani nejmenší nádech nepohnul s tou prapodivnou strnulostí. Ale zajisté. Majitelkou baru má být upírka, pokud se nemýlím. Samia, mohlo tak znít její jméno? Z mého zadumání mne vytrhne až dotek na mém rameni. Okamžitě vzhlédnu s jasným, avšak nepříliš vstřícným pohledem. Nemám ráda, když na mne sahá cizí člověk. Anebo cokoliv člověku podobné. Přesto však jeho ruku nesetřesu, snad cítím, že by to nebylo vhodné. “Elizabeth,“ hlesnu jen, protože na nějaké představování zrovna není čas. “Jsem i mnohem víc, ale nevím, zdali dokážu pomoci,“ pronesu rázně hned na začátku. Nejsem pouliční felčar ani sám Bůh, aby mohla slíbit zázraky. Přesto však projdu až k dívce a instinktivně jí změřím puls na krkavici. Naprostá hloupost, ale přece jen, zvyk je železná košile. A snad i proto mne udiví, že něco naprosto slabého skutečně ucítím. Pokud vím, toto je možné pouze ve chvíli, pokud se právě nakrmila. Nemám zkušenosti s odchylkami upířího těla, mohu se pokusit pouze propojit své znalosti lidské anatomie s domněnkami o nadpřirozenu. “Co se jí stalo?“ optám se, aniž bych se na Nikolaje otočila. Strnulost těla a křečovitě semknuté rty by mohly být známkou jen jedné věci. Než ztratila vědomí, zastihla její tělo náhlá bolest.

Édouard Mortier Delfosse - 25. ledna 2011 00:16

U baru Celý ten náhlý povyk a zmatek, který poplach vyvolal rozpohyboval několik osob v baru. A to ne pozitivní cestou. Já seděl dál namáčknutý na barový pult a občas se tu a tam otočil podle toho, kde se co právě dělo. Bylo to trochu jako sledovat na živo nějaký kriminální seriál, kterých v televizi denně tolik běží a já se na ně nikdy nevydržím dívat do konce, protože mě tuze nudí. “To se tady děje často, garçon?“ zeptám se barmana jako kdyby se nechumelilo a posunu prázdnou štamprli k němu na znamení, že si dám do třetice ještě jednu. To aby mozek nekulhal, kdyby došlo na nejhorší, i když bych byla nerad, kdyby mě do nějakého vyřizování cizích účtů někdo zatáhl. Samozřejmě, nějakého toho vzrušení a adrenalinu je v životě třeba, ovšem všeho s mírou. Jako bych to zakřikl, v tu ránu přistane na pultu ne další štamprle, ale ženské tělo, které tam položí nějaký mladý muž. Snad je to muž, i když s dosti jemnými ženskými rysy. Rychle vstanu z barové židle a odsunu se jako kdybych se těla štítil, ale je v tom jenom slušnost a trocha pudu sebezáchovy, to kdyby sebou slečna začala trhat, tak aby mi nevyrazila nohou zuby. I když nevypadá, že by se k nějakému pohybu schylovalo. Zavrtím hlavou a sleduji jak scéna pokračuje. Onen muž si z hostů vyhmátne osobu, která ho něčím musela zaujmout. Napnu sluch a donese se ke mně slovo „lékařka“. Není slušné poslouchat cizí rozhovory, ale tenhle se odehrává jen kousek ode mě a má zvědavost je natolik silná, abych dál už neustupoval. S kloboukem v rukou stojím jak tvrdé Y a hyením. Něco mi říká, že ani jeden z těch tří aktérů nebude ledajak obyčejný člověk, jelikož toho bych na takovém místě asi jen tak nepohledal. No, to se podívejme…jak tohle dopadne? Neměl by někdo spíše zavolat ambulanci?“ tuto myšlenku hned zaženu a nakloním se, abych lépe viděl. Zvědavějšího dědka abyste pohledali.

Crowley - 25. ledna 2011 12:46

Bar - malér Seděl jsem v baru, popíjel koňak a sledoval marné snahy barmanky na mě udělat dojem. No, měla jednoduše řečeno smůlu. Na mne tyto triky neplatí. Nejsem emočně, pocitově a citově naložený démon. Ano, něco by se u mě našlo, ale to něco by se našlo i u malé bakterie, která vám leze někde v těle. Upiju trochu koňaku a hodím ne zrovna příjemný úsměv na barmanku, mladou a nezkušenou démonku, čímž jí opravdu zkazím i ty poslední naděje, který má každý, kdo se topí a čeká, že někdo přijde a vylový ho. Ne, já jen popíjel s kamenou tváří a čekal. Nečekal jsem dlouho. Zazněla siréna, rozblikaly se světla jako v hodně drahým bordelu a před vchodovky sjely celkem masité mříže. Něco se dělo. Co to mi vzápětí objasnila barmanka. Sotva to dořekla, sešel odněkud nějaký chlápek v náručí nějakou dívku, kterou položil na bar. Vypadala celkem nezdravě, ale to asi všichni tady. Ovšem tady to bylo něco jiného. Už jen podle čichu a astrálního pohledu jsem poznal, že je otrávená. Rozhlédl jsem se po baru a ucítil síru. Pach charakterystický pro posedlého člověka. Člověka, kterého posedl démon natolik, že už to člověk ani nebyl. Kdysi jsem někde zaslechl, že mám smysl pro spravedlnost. Jo, možná to je pravda, ale zatím jsem to neodhalil. Nikdy jsem neměl žádné skrupule někoho zabít a když jsem to udělal, nikdy jsem neměl noční můry. No, ještě abych já, démon, nějaké měl. Ale ano, nějaká ta spravedlnost ve mě skryta byla a když se dělo něco, co se mi nelíbilo, vyplula na povrch a ujala se slova. Prostě a jednoduše mne přinutila udělat i to, co dělám jen velmi nerad. Ponořit se celý do astrálu. O chvilku později jsem stál sám za sebou a v jakoby mlze pozoroval své vlastní tělo. Pak jsem se rozhlédl a do očí i všech smyslů mne uhodily aury všech zákazníků. A hlavně slabá aura oné dívky, nejspíše majitelky. Ta aura byla jedovatě zelená a příšerně slabá, což naznačovalo otravu a malý krůček k smrti. V astrálu jsem došel k ní a vlil do ní trochu ze svých sil, aby ještě vydržela. Mohl jsem si to dovolit. Věděl jsem, že to s ní nic neudělá a já jich mam dostatek. Pak jsem se rozhlédl po místnosti. Zahlédl jsem své tělo, které nemělo žádnou auru, jen tupě zíralo před sebe. Pak jsem ale zahlédl onu žlutavou auru, která byla promísená s krvavě rudou. Síra a strach. Smrtelný strach. Došlo mi, že to je komplic jakési zrádkyně, o které jsem tu něco zaslechl. Stál jsem u něj, snažil jsem se mu dostat do hlavy. Jeho lidská část měla strach, démonská byla odhodlaná to dokončit. Ano, kdysi to byl obyčejný člověk, který se spřahl s démonem. Ten démon nebyl natolik silný, aby ho ovládl sám. Na to byl ten člověk moc duševně vyvynutý. Měl silnou vůli, ale démon v něm byl již dlouho, vůle i duše člověka zeslábla a pak zmizela docela. Teď už to byla jen tělesná schránka pro démona neschopného vytvořit si vlastní tělo. Mé astrální já se velmi krutě usmálo. Začal jsem mu do hlavy a mysli vpouštět strach, utrpení a bolest tak nepředstavitelnou, že i to, co by vám dokázal udělat ten nejlepší mučitel na světě, by bylo jen lechtání vousy na břiše. Cítil jsem, jak se hroutí, jak se bojí. Démonský strach je silnější než lidský. Mé tělo vstalo, došlo k muži a chytlo ho pod krkem. Já stál u něj a posílal jsem mu ty největší hrůzy, které znám, které jsem ozkoušel a které praktikuji zcela běžně. Není to nic, co by vydržel. Pak se odněkud ozvala věta, která zahřměla celou místností: "Kdo a proč?"

Zaraki Tetsuya - 25. ledna 2011 18:49

Příliš mnoho vzpomínek „Myslím…“ začal jsem, ale hlas se mi mírně třásl. Zatím jsem nedokázal pochopit proč, ale věděl jsem, že uvědomění přijde brzy. Pocítil jsem drobné krystalky ledu prostupovat konečky mých prstů a tak jsem sevřel Samiiny dlaně, jako bych doufal ve svou záchranu. Vždy mne dokázala zachránit, proč by to teď mělo být jinak? Možná pro její stav, avšak už jen její přítomnost působila na mé tělo jako tlumič. V její přítomnosti jsem se snažil být lepší, překonávat se a zdolávat své hranice, protože jsem cítil, že toto je jediný tvor na této špinavé planetě, o kterém bych mohl říct: Bylo by mi nesmírnou ctí, kdyby na mne byl hrdý. Doufal jsem, že to tak bude. A tak, když přišla další vlna zimnice, jsem už jen klidně stál, s očima upřenýma na její tvář. Nicméně, třes mne neopouštěl. Jeho intenzita se pouze zhoršovala. „Myslím, že říkala něco o tom, že byla otrávena. Ano, byl tam… pohár s krví.“ Opravdu sejm se ze všech sil snažil vzpomenout na všechny detaily, avšak… bylo pravdou, že v té chvíli jsem nemyslel. Jinak by vše dopadlo úplně jinak. Byly vzácné okamžiky, kdy jsem své občasné stavy naprosté netečnosti k okolí miloval. Zřejmě strach byl jedním ze spouštěcích faktorů. Pro příště je to dobré vědět. Zhluboka jsem se nadechl. Snad… ji nepřekvapí, že dýchám? Ano, mé plíce se zdvíhají, rozhánějí krev. A tento cyklus se opakuje několikrát do minuty. Ne tak často, jako u člověka, přesto však tohle mám společné. Neschopnost přežít bez kyslíku. „Dlouho před tím nepila. Obávám se, že se jed šíří pro to příliš rychle.“ Zastavil jsem další proud výčitek. Samia byla vždy živel, své upírství milovala. Nepila by od jiného svého druhu, ne, kdyby neměla jinou možnost. Moc dobře vím, jak nechutná je upírská krev… ale nač si připomínat ty tisíce nocí, která jsem strávil ve společnosti okovů na mích pažích a misky upírské krve? Příliš vzdálená minulost. Příliš živá minulost. Ale… byly to vzpomínky na ni a přes svou hrůzostrašnost byli tím pro mne jedněmi z nejdůležitějších. Michael… Michellet… ten překrásný benátský malíř s dlouhými hnědými vlasy a oříškovým pohledem, který mne vždy hladil po vlasech a zpíval mi před spaním? Mohlo mu patřit mé srdce, sto let staré vzpomínce, avšak má oddanost patřila jí. Připomněla mi to, všechny ty roky v blažené nevědomosti o světu, kdy jsem ležel nahý na poduškách a nechával jej stále dokola zachytávat mou ruskou krásu. Miloval mé bělostné paže… brával do rukou štětec namočený v černé tempeře a přejížděl jejím koncem po mé kůži. Lechtalo to, škádlilo… a on se jenom smál mému svíjení. Jeho smích byl nádherný, zněl jako tisícero rolniček v saních, které mi připomínaly dětství. Občas, když svítilo slunce, bral mne daleko za město. Leželi jsme v trávě a pozorovali pasoucí se skot. Žvýkal nějakou odpornou travinu a povídal cosi o básnících. Nikdy jsem básním nerozuměl, avšak vždy jsem naslouchal, neboť on byl tak šťasten, když viděl zájem v mých očích. Kolik že je to let? Sto devět? Ano, tohle jaro tomu tak bylo, kdy jsi mne opustil a nechal v tomhle krutém světě. Vždy jsi ho tak nazýval a já vždy utíkal do tvé náruče. Stárnoucí jsi sedával vedle mne na posteli a pozoroval mou neměnnou tvář v odrazu zrcadla. Říkal jsi: „Krásný.“ Stále jsi to opakoval. Pranic ti nevadilo mé polovičaté prokletí. Ne, myslím, že nebylo fér mne opustit, Michelette, to od tebe byl největší podraz. Vsadím se, že horší jsi nikdy nespáchal. Ale stejně, když jsi vedle mne ležel, zmítán horečkami a nechával jsi chladivý obklad dotýkat se tvých tváří… byl to nádherný pohled. Ovšem, jen do chvíle, než jsi zavřel své hnědé oči. Ta prokletá vteřina. Víš, dal jsi mi obraz smrtelnosti, něco, co jsem doteď nepřestal uctívat. Lidskou proměnlivost, nestálost, zatímco my jsme studení a chladní, svou kamennou krásou jsme zamrzlí v čase a necháváme vše jen… dotknout se a odejít. Avšak ty, ty jsi prožíval vše, žil jsi pro okamžiky, když přišlo něco nového a vše sebral plnými doušky. Žil jsi. Já přežívám. Neboť toto toulání se z místa na místo nelze nazvat životem. Ani tvůj neporazitelný optimismus nepřemůže mou samotu. Nepřemůže vzpomínku na mne samého sápajícího se po tvém mrtvém těle. Chladlo tak rychle… víc, než krev. Jsem rád, že ses nedožil těchto dnů. Ve dnech, jako jsou tyto, se ze mě stává příšera. A vše co jsi na mě miloval, umírá. Nebo to již dávno zemřelo, to jen já si toho nevšiml? Ne, ať jsi zažil cokoliv, nikdy by se to neropotalo zvěrstvům obou světových válek. Žil jsi v době míru, Michellete. V nádherné době, kdy umění ještě bylo uměním. Co nám zbylo teď? Popraskané kusy zrcadel, které tak pokřiveně odráží naše vlastní zmařené naděje. A můj třas, který si stále nedokážu vysvětlit. Avšak… pro mé prodlužující se zuby a šílené pálení očí nebylo těžké uhodnout, co se děje. „Prosím, udělej, co můžeš,“ hlesl jsem k té dívce. „Prosím.“ Políbil jsem Samii do dlaně a pak ustoupil… ne ustoupil. Zbaběle jsem zdrhal ke krbu. Jako jediný byl dost daleko od všeho toho zabíjení. Od všeho toho adrenalinu – kdo by si nepovšiml těch dvou démonů? Potřeboval sejm se schovat a zároveň… nespustit z očí Samii.

Kieran Maio - 25. ledna 2011 20:41

Doběhnu několik vteřin po Samuelovi. Svatou půdu jsem nemusel ucítit, abych o ní věděl. Že směřujeme ke kostelu bylo jasne už hezkou chvíli. Kam jinam by se mohl kdokoliv před upíry schovat. Je tam relativně v bezpečí. Relativně. Je mi jasné na co asi Samuel myslí. Položím mu ruku na rameno. Cukne sebou a otočí se na mně. "Taky ji chci dostat, ale proč ji zabíjet hned?" Zadívá se na mně, jako bych mu chtěl vrazit kolík do srdce, ale během chvilky mu to dojde. "Potřebujeme informace. Možná to byla Samiina nejlepší kamarádka, ale tohle nemá na svědomí sama. Je za tím někdo jiný. Sice nevím, co přesně se děje a jak zlé to je, ale tohle znamená, že stojíme proti hodně silnému nepříteli. Dostaneme ji." Vidím mu v očích pochopení a stáhnu svou ruku. Otázkou zní, jak ji dostat ven a nezůstat tam. Ona jistě ví, že na posvěcené půdě nevydržíme dlouho. Tohle jistě plánovala. Promnu si prostřelené rameno. Zadívám se na průčelí. Kostel sám o sobě je velký a bude v něm hodně míst, kde by se mohla schovávat. Ale taky by mohla... "Ksakru," ulevím si. "Oběhnu to kolem. Zatímco tady čekáme, mohla by se tiše vytratit zadem a už ji nenajdeme." Nečekám na odpověď a rozběhnu se.

Samia Black - 26. ledna 2011 10:51

Matthias a Crowley Matthias, kterého "vyděsilo" to, že se mříže spustila zrovna za ním. Se s otázkou v očích díval na po společnost. Jak reagoval, když na bar dopadlo tělo ženy. Je jen na něm. Snad instinktivně uhnul a loktem pod žebra strčil do muže, který dost nevybíravím způsoběm držel pod krkem toho co si povídal ještě před chvilkou s dívkou, která byla teď pronásledovaná. Do mozku ti proudilo jeho : Kdo a proč? Bylo to velmi intenzivní, skoro se ti z toho stáhl žaludek jak ti to rezonovalo v uších. Došlo to, že asi bude mít něco společného s tou dívkou co leží na baru. Crowley mezi tím svádí kdesi v astrálu boj o to, aby mohl vtáhnout démonskou duši do těla. Démon určitě něco ví. Skrývá se hlubota v těle muže, kterého drží pod krkem. Shay,Chasee a Maio později i Alex Shay vás doběhla, když už bylo po všem, Kimbrely se válela pohozená pod oknem, okolo ní byla spousta střepů. Sam na ni mířil a Shay měla dost času působit na ní sílou Alfa vlčice. Kim vrčela z posledních sil, bublala a ze všech otvorů jí tekla krev. Vypadalo to jako kdyby ji pokousalo velké zvíře. Když Kim byla spacifikovaná a bylo jasné, že se o nic nepokusí mohl Samuel zavolat Alex, aby přijela zadržovacím vozem na místo určení. Nemohli jste ji zabít potřebovali jste ji živou. Potřebovali jste vědět proč a kdo otrávil Samii. ..................................................... Umírám podruhé Někteří říkají, že když umíráte tak vidíte vše z vrchu. Já umírám po druhé a nevidím vůbec nic. Jen cítím jak mi zkažená krev proudí do žaludku. Ten se mi svírá jako by chtěl vše vypudit. Paralyzovaná ve svém těle nemohu ani otočit hlavu. Potom ucítím jak přijímám něčí životní energii, která neutralizuje jed a dává mi možnost maličko se uvolnit. Je jí jen tolik, aby mi dovolila vydržet. Když nával energie přestane, žaludek vypudí natrávenou krev, hnědá tekutina mi začne vytékat z úst. Zvracením se však nedostane jed z krevního oběhu.

Crowley - 26. ledna 2011 11:08

Astrální bar, souboj démonů Cítil jsem, jak se mne bojí, jak se schovává v těle své loutky. Věděl jsem, že něco ví a on věděl, že to z něj dostanu. Bylo jedno jak, ale dostanu. Opět jsem se krutě usmál. Ví, že jsem silnější a hlavně zkušenější. On je vlastně ještě mladíček v učení, který nedostal lekce v ovládání těla. Já mu jednu takovou ukážu, než jej pohltím. Ano, brání se ze všech sil, ale je to jako jít párátkem proti tanku. Maximálně, že by se vám to párátko podařilo vrazit řidiči do oka, ale i tak by vás přejel. A ještě by se divil, co mu to tak křupe pod těmi zatracenými pásy. Hrál jsem si s ním, zkoušel jsem ho. Dával jsem mu ochutnat strachu a opravdové síly. Už jsem jen čekal až se jeho obrana zhroutí, abych se nemusel tolik vysilovat. Obrana praskla jako vodní hráz postavená na velmi silném toku z dřívek od nanuků. To praskání slabého dřeva bylo tak silné, že praskly dvě skleničky. Oni, tam venku, to nemohli slyšet. Možná lehce vnímat, ale ne slyšet. A to ani upíři. Zato tady, v astrálu to bylo skoro ohlušivé. Můj smích také. Vplul jsem do těla jeho oběti jako nůž do velmi rozbředlého másla a začal se v něm rozhlížet. Našel jsem ho, čapl pod krkem a vytáhl na hladinu vědomí, tak, aby mohl mluvit. Mé tělo ho drželo z venčí (fyzicky pod krkem) já ho držel zevnitř. Nemohl utéci. "Mluv, pověz jim vše, co víš a ujdeš velmi kruté smrti" zasičím mu do astrálního ucha (slyším to jen já a jeho astrální já). Věří mi, protože mu ten kratičký pohled do budoucnosti ukážu. Dalo by se říci, že zbělal. Strachy. A kdyby mohl, tak by se i posral. Pak se dal konečně do řeči.

Samuel Chasse - 26. ledna 2011 11:19

Upalte čarodejnici Musím uznat, že má Keiran naprostou pravdu, proto jej nechám, aby to oběhl a čekal na ní ze zadu. S jednou rukou položenou na místě, kde mám zbraně a s druhou rukou držíc cigaretu napjatě vyčkávám na to co se bude dále dít. Doufám, že to nebude trvat dlouho a toho mučení se dočkám S touto myšlenkou odhodím nedopalek na zem a hodlám si zapálit ještě jednu, jenže v tom mne vyruší právě hluk, který s určitou pravděpodobností vychází z kostela. Co to sakra? S toto myšlenkou bych se tam nejraději vydal a omrknul to, ale to je bohužel nemožné. Takže mi nic jiného než opět čekání nezbývá. Jen mne štve, že ten strašnej hluk na nás upozorní. Rád bych šel za Keiranem se zeptat na to, co se děje, ale něco mi říká, že mám stát na místě. Myslím, že s takovouto ten kostel bude brzy zbourán. Lehce se pousměji na touto myšlenkou a s napětím poslouchám stále onen hluk, to rozbíjení věcí a tak dále. Než se stane další překvapivý fakt, když tělo oné Kim dopadne kousek přede mnou. Neváhám a mířím na na ní pistolí, to se na scéně objeví i další vlčice. Nechápavě hledím na vlčici a na to tělo, a poté se nechápavě podívám na Keirana. "Co se to stalo?" Zeptám se jej, ale on místo odpovědi jen pokrčí rameny. Ještě bych se více zabíval otázkami, kdybych nevěděl, že jsme na sebe už dost upozornili a bude potřeba odsud zmizet. A mně napadá jediná možnost a to zavolat Alex, aby přijela jejím úžasným zadržovacím vozem. "Počkej chvilku, jen někomu zavolám." Šeptnu Keiranovi a popojdu pár kroků, abych mohl uskutečnit hovor. Vytáčím číslo Alex a napjatě čekám až to zvedne. Zvoní ti telefon - Alex "Ahoj.. Máš čas? Doufám, že ano." Ozvu se hned, jak to zvedne a je v mém hlase slyšet patrné napětí. "Potřebuji tvé vyšetřovací autíčko a tím nejspíše i tebe. Teď není vhodné říct proč. Pospěš si.. Jsme u toho kostela.." Řeknu jí ještě přesnou adresu a poté zavěsím. Upřímně doufám, že jí to nebude trvat dlouho. "Tak snad dojede do pěti minut." Pronesu ke Keiranovi a pohledem těkám mezi ním alfa vlčicí, kterou jsem si dlouho nevšímal a ležící Kim. Snad mi to bude někdy vysvětleno.

Elizabeth Arden - 26. ledna 2011 18:46

Bar - Práce lékaře nikdy nekončí “Dobrá tedy, jdeme na to,“ svolila jsem nakonec a ze zápěstí si stáhla gumičku, abych své dlouhé vlasy stáhla dozadu, čímž zabráním tomu, aby mi překážely při mé práci. Kdybych měla i já dar vědění, ani bych si je po směně nerozpouštěla. Popravdě vůbec netuším, jak rychle a do kterých orgánů se otrava šíří. Krevní řečiště vyhladovělého upíra může fungovat jako obousměrná dálnice bez omezení rychlosti. Což rozhodně není zrovna žádoucí. A to ani nemluvím o faktu, že vůbec netuším, s jakou otravou zde mám co do činění. Samia byla slabá a slábla každou chvilkou. Nemělo cenu dál na něco čekat, ale rozhodnout se, co udělat v tuto chvíli bylo tak těžké. Samozřejmě mi na ni nezáleželo, neznala jsem ji, avšak pokud se mi povede ji zachránit, mohla by se mi jednou odvděčit. Anebo mne aspoň její poskoci nechají v klidu odejít. “Vypněte tu šaškárnu a zvedněte mříže. Tady jsou klíče od mého auta, je tam můj pracovní kufřík. Pokud tady nemáte vybavení pojízdného hospice, nutně jej budu potřebovat,“ pronesu a je mi jedno, že jsem si zde začala rozkazovat jako kdyby mi to tu vše patřilo. S malými klíčky od auta tedy plácnu o barovou desku kousek od hlavy dívky, jen co je vylovím z malé kapsy saka mého dokonale padnoucího kostýmku. Vypadám zde opravdu poněkud jako návštěvník. Nebýt mého tetování táhnoucího se přes půlku obličeje, vypadalo by to, že jsem tu spíš omylem. Náhle opět ucítím ostré bodnutí v mých rytinách. Tetování je velice náchylné paranormálním jevům a často mi dává najevo jejich přítomnost. Díky němu cítím „něco“, co stojí u dívky a nesnaží se jí ublížit, spíše naopak. Strnulost ve tváři polevuje, avšak to se nedá říci o mně. Nesnáším, když se mi někdo plete do mé práce. Pokud si myslí, že to udělá lépe než já, prosím, může se o to pokusit. Já se o tuto šanci nikoho neprosila. Nakonec však jen stáhnu rty do tenké nesouhlasné linie a mlčím. Není zrovna nejlepší příležitost hrát si na netykavku. Pohlédnu na upírku a spatřím, jak ji zhnědlá krev vytéká z úst. Vytáhnu tedy ze sáčka kapesník a otřu s ním onu kapalinu, přitom se však nepříjemně zadumaně zamračím. Ať jsi čímkoliv, modli se, aby jí to opravdu pomohlo. Rozhodně jsem nechtěla, ať ten jed zvrátí, tímhle si mohla poškodit celou trávicí trubici mnohem víc, pomyslím si k oné substanci, jež ji dala svou energii a zdánlivě neutralizovala otravu. “Budu potřebovat hodně krve, přinejlepším nula negativní ohřátou aspoň na pokojovou teplotu. Avšak žádná mikrovlnka,“ poručím si k mladé démonce obsluhující bar. Měla by nejlépe znát zásoby baru a jejich uložení. “Dále potřebuji věšák na kabáty a jakýkoliv kýbl, který seženete. Popřípadě hrnec nebo velkou mísu, je to vlastně jedno,“ zadávám rozkazy dál a dokud je oni nezačnou plnit, já nemůžu nic dělat. Má magie je na toto krátká z toho hlediska, že jsem ji nikdy nepoužívala k léčitelství, přišlo mi to zbytečné, když jsem vše zvládala svým vlastním umem. A zkoušet novoty pod záštitou dané situace mne zrovna neláká.

Cristabelle Dmitrij - 26. ledna 2011 22:25

'Dostaň se z domu, aniž by tě ostříží oko zahlédlo' Prsty přejedu po chladné tváři toho chudáka, kterému štěstí očividně moc nepřálo. Tahle noc rozhodně neskončila podle jeho představ. Nicméně jeho osud byl rozhodně spečetěn už tu noc v baru, kdy se mi přimotal do cesty a nutil mi šarmantním způsobem baileys, jehož chuť mě doprovázela po celý večer a rozhodně i dnešní ráno. Nezaujatě pohlédnu na sklenici, ve které se místo výborného alkoholu ukazuje světu tekutina rudé barvy, na které mi tolik nesejde. Po těch několika letech mi nepřijde už ani fascinující ta barva, jež znázorňuje de facto původ mého 'já'. Raději mám modrou, která má ironicky znázorňovat nevinnost. Jenomže ta se neobjevila v celé mé linii předků, tudíž nemohu očekávat -a nutno podotknout, že ani nechci-, že na mě se nějaká ctnost podobného žánru vůbec dostane. Známé mravenčení na zádech mi přejede v oblasti lopatek v tu chívli, kdy si spokojeně mlasknu. Dnešní jídlo bylo obzvlášť chutné... Jsem přejedená tak, že mám dojem, že prasknu, nebo že porodim. Rozhodně je první varianta lepší... Už z toho důvodu, že bych porodila maximálně tak velký prd. Prohrábnu si vlasy, přičemž mi z oblasti hrudníku vyjde tiché vrnění a župánek temně fialové barvy si ke svému tělu přitáhnu ještě blíž. Chladný vánek se otře o moji, doslova rozžhavenou tvář, propluje kolem mnou opižlaných, tmavě hnědých vlasů, dopadajíc mi sotva pod lopatky a zase zmizí kamsi do vnitra pokoje. Miluju tu chvíli, kdy se mi smysly zvýší o téměř dvacet procent a já tak vše v okolí vnímám naprosto jinak. Vrnění z mého hrudníku se stane intenzivnější a asi by se stalo ještě hlasitějším, nebýt Albine, která mi vpadne do pokoje, držíc se za dekolt a zprudka oddechujíc. Mrštim po ní pohledem, prázdným, ale pro ní naprosto čitelným. Mlčky se ukloní, až jí rudé vlasy spadají před hlavu a její už tak hříšně krátká sukně, se stane ještě kratší."Paní!" vyjekne hlasitě, když se zase prudce napřímí a roztěkaně si kudrlinky zastrčí za uši. "Pán nečekaně přiletěl z Francie!" pohledem tikne k té mrtvole, načež jí prsty začnou nervózně bubnovat o bílou zástěrku. Dalších jejích reakcí si nevšímám, protože se zahltim svými myšlenkami. Do prdele! Měl tam být ještě týden! Sakra, zatraceně, do prdele, kurva... Chytim Albine za její drobnou ruku a vtáhnu dovnitř, ten svinčík v podobě mrtvoly se musí uklidit a já rozhodně nejsem ta, která se živí tím nechutným zevnějškem. Na to mám jí – Albine, démonku nejnižšího řádu, jejíchž schopnosti spočívá v tom hezky vypadat a požírat lidi, nejlépe mrtvé. "Ukliď to. Všechno." syknu k ní, mezitim co si nechám sklouznout z těla župánek a začnu si přes hlavu přetahovat šaty světle modré barvy. Mám štěstí, že jsem se nerozhodla odstrojit se úplně. napadne mě tak okrajově, když si ještě přes ramena přehodim kabátek, vytočim číslo svého šoféra a otevírám dveře od pokoje, které ale zase prudce zabouchnu, když se ozvou rázné kroky po schodech s tichým syčením, tak typickým pro Konstantina, mého manžela. "Zatraceně." zamumlám si pro sebe, dívajíc se na okno a přehlížejíc Albine, která se dala celkem rychle do požírání toho chlapa se smůlou, co se mu evidentně lepila na paty každou minutu. Na to zapomeň. napomenu se, když si uvědomim, jak toužebně civim na to okno. Rozhodně nejsi žádnej kaskadér, abys skákala z pokoje... Ale do náruče mu rovnou vběhnout taktéž nemůžeš. "Paní," prolomí ticho hlas rusovlásky, která si utírala do kapesníku kapičku krve, stékajíc jí po jejím spodním rtu. "S prádlem nic neudělám, náhradní tu nemám." zamumle a natáhne se pro sklenici s krví, kterou do sebe hrdinky kopne jako panák whiskey. Pohledem přelétnu postel, která není od krve, ale pomačkaná rozhodně je. Semknu rty, až mi z nich zbudou jenom dvě bílé čárky a prohrábnu si vlasy. "Lehni si do ní." vypadne ze mě první věc, která mě napadne a taky jediná, která se dá nějak normálně zahrát... "Váš manžel?" optá se hlubokým hlasem a natáhne ruku, do které mu spokojeně vložim manželský prsten. Přikývnu a vlasy si stáhnu do drdolu, přemítajíc o tom, jak se asi tvářil Konstantin, když místo mě s jiným mužem, nachytal Albine, jak tam spokojeně chrní. Můžu děkovat jenom náhodám, která zařídila to, aby Kosťovi otevřel Daniel, sluha s monotónní a naučenou frází pro hosty a mého manžela, kterého to neskutečně irituje. To, že tomu lidskému páprdovi dávám větší plat za to, jak ho vždy vítá, to už samozřejmě má 'drahá' polovička nemusí vědět. Tak, jakože nemusí vědět, kdo vlastně jsem a že nesdílím postel jenom s nim. Být démonka toho typu, jako jsem já, je něco jako eso v rukávu, které ale časem vypadne ze hry, tak jako moje tak zvané prokletí. To se po delším vztahu stane méně silnější a osoba, na kterou to používám, více imunní. A já svůj život v penězích a majetku, který mám díky němu, vyměnit nehodlám. Promnu si kořen nosu a odfrknu si, celkem ráda, že moje tajná akce s názvem 'Dostaň se z toho baráku, aniž by tě vidělo ostříží oko' vůbec podařila... Touhle dobou bych měla být v Praze a užívat si sezení ve čtenářském kroužku. Blbý je, že už delší dobu má Kosťa dojem, že sezení na zadku a povídání si o Harrym Potterovi, už neabsolvuju tak vášnivě jako předtím – a ne, že bych někdy absolvovala, to bych se raději vyzpovídala v Kostele z mých hříchů... Opřu se o sedadlo a zavřu oči, vnímajíc jenom hladkou jízdu vozidla, které mě veze k jedinému místu, kde se mě neodváží vyhledávat a kde mám toužebně hledaný klid – k Baru Prokletých.

Samia Black - 26. ledna 2011 23:43

V baru Édouard,Elizabeth, Christabelle po chvilce i Nikolaj Christabelle Barmanka, jako na povel otevřela mříže, před nimi stála mladá žena (Christabell). Červené světlo přestalo blikat a siréna přestala houkat, ale napětí bylo cítit všude kolem. Jejím očím neunikla žena ležící na barovém pultu ani souboj démonů jí neušel. Vše tu bylo podivně cítit negativní energií, která vycházela z ono muže, který byl škrcen. Někdo si tu pohrával s vysokou démonskou magií, která ti dělala dobře. Co ti však nedělalo dobře, byl fakt že démona jménem Arn'za Ghath znáš. Oklepla jsi se hnusem a měla si co dělat, abys ho astrálně nedusila i ty. Proto ses usadila u stolu a čekala, až si tě všimne barmanka. Édouard Ten se jen Elizabeth uklonil a sebral klíčky z pultu. Bylo vidět, že je to gentleman ze staré školy, ani moderní technika mu nedělala problém zmáčknul malý čudlík na ovládání centrálu, aby našel ono auto s oním kufříkem. I při svém stáří spěchal. Když přišel, podal brašnu Elizabeth, které předal ji i klíčky. Elizabeth Vše bylo tak jak řekla, siréna zhasla, mříže vyjela nahoru a barmanka ti ihned přinesla velký kýbl na mojito. A někdo jí podal věšák. Bylo vidět, že někteří supernaturálové nejsou lhostejní. Starší muž ti bezeslov přinesl tvou brašnu i klíčky a ona mohla v klid pracovat. Barmanka zavolala jedné Dárkyni, byla to jedna ze Samiiných oblíbených. Poslala pro ně jejich osobního řidiče, byli zpět do pěti minut. Mladá dívka se zelenýma očima a rezatými vlasy. Pohled měla jako každý Dárce zakalený a na ústech měla široký úsměv, tento úsměv byl následek upířích slin. Dárci se na složce slin stali závislými. Nikolaj Nedalo mu to, když se vypnula siréna a mříže zaklapla do svého pouzdra. Měl strach o svou přítelkyni, někde uvnitř se o ni bál. Ale ona společnost, krev vytékající ze Samiiny pusy a další vlivy okolí mu nedali možnost vrátit se do místnosti a kontrolovat svou drahou.

Zaraki Tetsuya - 26. ledna 2011 23:56

Prokletí?... zlo se šíří cévami dál... Opřel jsem se zády o zděný okraj ohniště a pomalu se sesouval dolů, než jsem úplně klesl k zemi. Cihly byly studené, avšak já cítil ohněm ohřátý vzduch na své pokožce a to mi pro ten okamžik stačilo. Ne, zimnice neustupovala, možná pro horkost okolí ještě více napadala mé tělo, jako zoufalý virus, chtějíc si zachránit holý život. Cítil jsem, jak se mi vytrhávají vlasy z pokožky hlavy. Jednotlivé výstupy cihel je zachytávaly a jak jsem padal stále níž a níž, nechtěly je pustit ze svého sevření. Ulpívaly na zdi a já jich nijak nelitoval. Dlouhé, zlatavé připomínky mé existence. Díval jsem se na své dlaně. Cítil jsem, jak je ovládá temnota – ten podivný pocit který jsem nikdy nedokázal popsat, když veškerá krev tmavla, než se stala naprosto černou a donutila žíly vystoupit a svou hrůzostrašností zohyzdit vše krásné. Mé paže, dávná pocta zasněženým planinám Sibiře, se pomalu měnila v odpudivou podívanou, bojištěm mezi člověkem a bestií. Zvířetem, neboť ničím jiným jsem nebyl. Nikým jsem nebyl. Pozoroval jsem vnitřek mých dlaní a nechával jsem oči pálit. Byla to tak malicherná bolest ve srovnání s tou, kterou jsem cítil v srdci. Můj anděl umíral a já jí nebyl schopen pomoci. Spolu s její životní sílou odcházela veškerá má naděje. Byla mým Raison d'etre… smyslem bytí, mé pochmurné zdevastované existence. Oči tmavly, rty se stávaly mrtvolně šedými. Kolik upírů či vlkodlaků znalo pověsti o Divokých? Přesto, pokud ona zemře… nechť mi pro pomstu probodnou srdce kůlem a k nohám a rukám mi připnou okovy namočené ve svěcené vodě… nechť přikládají kříže k mé kůži a ničí ji, nechť nutí má ústa řvát. Ať mne zabijí, bolestivě, krutě… vždyť o smrt jsem prosil již ji samotnou. Jednoho dne se ji zeptám, pokud budu mít tu možnost, proč mne jako jediného nechala žít. Zabijte všechny Divoké! Jako by už to nemělo být symbolem k ukončení mé existence? Už.. to bude přes padesát let. A ten pochmurný souboj mezi dobrem a zlem ve mně nekončí. Nikdy neskončí. Jak by řekl Michellet: Už není cesty zpět. Pokud dosáhnete tohoto bodu, tohoto „stavu“ už nikdy nemůžete žít svobodně. Jste jen lovenou zvěří. Bestie, monstrum. Tak bych se měl jmenovat. Mé jméno – Nikolaj, Nikolka… je příliš vznešené pro lůzu. Prosím, žij! Nebetyčné přání, které zdá se pohltilo veškerou mou existenci. Otázky? Pravda, na karty jsem ani nepomyslel. Ne, nejsem ve stavu, kdy bych mohl ovládnout a spoutat nekonečnou moc Osudu, nemohu přijít a vyložit karty na stůl a číst v nich, neboť ony pro mne byly jako otevřená kniha se silně vytištěnými písmeny. Tak vulgárně se vybízející, až to bylo nevhodné. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych byl schopen ovládat sám sebe. Ani můj strach nemohl přemoci mou přirozenost. Stále jsem cítil pach lovu – byl výrazný; adrenalin postupně se skládající na sebe, navyšovaný, ovlivňovaný a umocňovaný strachem oběti. A… krev. Samiina krev. Dokázal jsem ji poznat na vzdálenost několika metrů. Bylo toho příliš, příliš vjemů, příliš pokušení… a dotek té dívky mému stavu příliš nepomohl. Bylo v ní… tolik magie. Nikdy jsem čaroděje příliš nemiloval, ale… pokud ona zachrání mou paní, možná svůj názor přehodnotím. Ano, klidně budu pobíhat o městě s transparentem: „Mágové jsou nejlepší!“ Ale… až potom. Přitáhl jsem si kolena k bradě. Opřel jsem si tvář o jejich drsný povrch – přeci jen od tuhé látky tepláků, které jsem si po spěšné sprše oblékl jsem nemohl očekávat nějaký přílišný komfort – a pažemi objal nohy. Voda z vlasů prosakovala do látky mého trička až na kůži a studila, ovšem výhřevnost ohně za mými zády měnila vše. Miloval jsem oheň. Byl živelný, nespoutaný a svobodný – více než kdokoliv v této místnosti. Říkalo se, že lidstvo si podmanilo oheň, ale dle mě tomu bylo naopak. Oheň si podmanil lidstvo. Byl… zárukou přežití. Upřel jsem své oči na Samiino tělo. Dobrá, má milovaná, pro tebe se ovládnu, pomyslel jsem si. Protentokrát. Protože chci vidět úsměv na tvé tváři. Ale vše, co sem chtěl, bylo vraždit. Zničit celé město a za sebou nechat jen krvavou spoušť.

Édouard Mortier Delfosse - 27. ledna 2011 00:15

K autu a zpátky k baru Stav té ženy ležící na stole vypadá okem laika jako že má život na vlásku a každou chvíli vypustí duši. Začínám z toho mít hrozný pocit, jak tu jen tak stojím a koukám. Uvědomuji si jakou odpornost dělám a přešlápnu na místě, jako kdybych ji tím pohybem ze sebe chtěl nějak mírně setřást, nebo se ho zbavit. Jedno ani druhé přešlápnutí na místě ale nepomůže a já mám nutkání se do celé scény s co nejlepšími úmysly vmísit. Ale jak, ale jaak… honí se mi hlavou a jak se rozhlížím, pohled se mi na chvíli zastaví na muži škrtící jiného. Tohle nebude obyčejná hospodská rvačka… odvrátím zase pohled jinam, protože tohle už je prvotřídní chaos. Protivné sirény a červené světlo přestanou až když žena u pultu nakáže obsluze baru, aby ji vypnula. Měli to udělat už dřív, ušetřili by hostům nervy. A na stole přistanou klíče od auta té ženě patřící. Tohle je chvíle, na kterou jsem čekal, abych vybil svůj náhlý hrdinský komplex. Vehementně jsem se pro klíče natáhl a shrábl je z pultu. “Hned jsem tu, slečno,“ řekl jsem rychle, narazil si klobouk na hlavu a jako správný kavalír utíkal dámě vyplnit její přání. V té horlivosti jsem málem vrazil do osoby stojící před vchodem v modrých šatech. Další žena. “Pardon madame!“ opatrně jsem zagestikuloval, ale hned zase pokračoval, jelikož situace si to vyžadovala. Co jsem našel auto té slečny; Musím se jí zeptat na jméno, určitě bude mít nějaké pěkné, to by se k ní hodilo…, začal jsem hledat onen žádaný kufřík. Nevím proč, začal jsem od kufru a šel přes zadní sedadla až na místo spolujezdce, kde se ta věc nacházela. Čapl jsem ho, dal pod rameno, auto řádně zamkl a zkontroloval jestli je opravdu zamčené a upaloval zase zpátky. V baru se to od té chvíle, co jsem z něj odběhl nezměnilo. U pultu stala ta dvojice a žena u sebe měla požadované nářadí. Položil jsem kufřík i s klíči před ní a odsunul se opět do bezpečné vzdálenosti, odkud bych dál sledoval, co s tím vším provede. A co je vlastně v tom kufříku, snad jsem něco nerozbil… napadne mě.

Cristabelle Dmitrij - 27. ledna 2011 21:55

Divadlo na přivítanou? Těžce dopadnu na barovou židli a přitáhnu si k sobě majetnicky koktejl, který mi barmanka začala připravovat už po našem shledání, když otevřela mříže. S takovou energií jsem jí ještě krájet ovoce neviděla. Očividně se chudák potřebuje soustředit na něco jinýho a to by člověk řekl, že je na takovýhle psychický trýznění zvyklá. No, očividně ne. Přejedu si špičkou jazyka po linii svého horního rtu, pokračujíc směrem dolů k brčku, které si stáhnu do úst a spokojeně vsaju růžovou tekutinu. Neunikne mi přitom pohled muže, který sedí spokojeně u svého stolu a drží sklenici s krví. Očividně mu zdejší atmosféra po souboji s démonskou magií dělá stejně dobře jako mně. Jenomže komu ne? Až na těch pár jedinců, kteří jsou napruženi nebo snad polekání událostí, si snad většina už od pohledu užívá smyslnost té nabité energie, která tu proplouvá skrz stěny a dýchá to na nás v podobě naprosté euforie. Automaticky se mi rty zvlní do spokojeného úsměvu a v očích se mi objeví lesk lovce, který vyhlíží kořist. Zdejší situace, která se týká té dívky, se mi ale připomene hned, tak jako fakt, že se zde nacházel, a možná i stále nachází jistej démon, ze kterého se mi zvedá žaludek. Moje 'maličká' přirozenost se stáhne do mého nitra a uklidní se. Přijedu sem kvůli odpočinku a tady se mezitim strhne bitka? Navíc se jí zúčastní démoni...? Přišla jsem o to nejzábavnější, co se tady snad kdy dělo. odfrknu si a dlaní si přejedu po vlasech, kontrolujíc tak výdrž účesu. Sklenici ve druhé ruce mezitim položim na barovou desku a odtrhnu pohled od upíra, který mě zas až tak nezajímá. Rozhodně ne tolik, jako žena, která je očividně polomrtvá. Docvakne mi téměř hned, že se jedná o někoho vysoce postaveného. Jinak by se okolo ní neshromáždilo tolik osob najednou. Tady je každý zahlcený svým, tudíž něco podobného je tu celkem vyloučitelný. Načapám se, jak si pohrávám automaticky s prsteníčkem, který je většinou obtěžkán prstýnkem, přičemž se napomenu, že nikde nejsem zadaná -a už vůbec ne vdaná-, nejsem-li zrovna v domě Kosťy, nebo v jeho přítomnosti a i to je celkem ošemetná situace... Prudce odtáhnu ruce od sebe a znova pohledem sklouznu k těm osobám, které se snaží zachránit tu polomrtvou... Ani na chvilku mě při tom nenapadne myšlenka, že bych se jich zeptala, zda nepotřebují pomoc. Jsem démon, hrdý démon a jsem zkažená, což znamená, že zásadně nepomáhám. Sakra.

Elizabeth Arden - 27. ledna 2011 23:52

Proč já se dnes radši nedívala na televizi Věci se konečně daly do pohybu. Klíčky, které jsem položila vedle hlavy mladé upírky, sebral starší pán a ochotně zašel pro mou brašnu do auta. Mezitím se konečně vypnula ta světla, za něž by se nestyděli již v dvouhvězdičkovém bordelu a výstražná siréna taktéž utichla. Zvláštní, když se věci dějí přesně tak, jak řeknete, pomyslím si jízlivě, zatímco zlehka hýbu s dívkou tak, aby na barovém pultě ležela nejen ona, ale také obě její ruce volně spadající podél těla. Kýbl na mojito postavím z jedné strany na zem a sevřu ho mezi dvěma židlemi, aby nikdo neopatrný do něj nekopl. Polovině supernaturálů zde přítomných by nemusela udělat dobře na pohled a té druhé dobře od žaludku. Ani na jednu skupinu bych já rozhodně neměla čas. Věšák postavím z druhé strany dívky a tím pádem si vynutím dostatečný prostor pro mou manipulaci. Jen podle mého pohledu v němž je zápal smísen s mnohaletou praxí a jasná nevraživost ke každému, kdo mi při práci překáží, se místo docela vylidní. Konečně dostanu i svůj kufřík. Stařík i přes svůj věk byl ještě velmi vitální. Krátce jsem se na něj se zájmem profesionála podívala. Co je asi zač, že i přes pokročilý věk je tak čiperný. Jak asi funguje zevnitř? s potřesením hlavou nechám tyto myšlenky odplout. Není zrovna zdravé o každém živém přemýšlet jako o potencionálním biologickém materiálu. “Děkuji,“ hlesnu jen, když si brašnu přebírám a zručně ji otevřu. Vytáhnu z ní dvoje jehly, kanily, obyčejný leukoplast a desinfekci a změť hadiček. “Ti méně zdatní jedinci by se teď možná měli otočit,“ prohodím zvesela, neboť znám reakce mnohých při intravenozním zavádění kanil. Během chvíle je tedy vše připraveno, čeká se už jen a pouze na… krev. Do baru vejde dívka s podivným výrazem na tváři. Směsice euforie a naprostého bloudění v říši, jež nám není známa. A vsadím se, že ještě většina démonů by s ní měla problém i při svém cestováním astrálním světem a dalšími realitami. Při mém dotazu, co je dívka zač se o mne začnou pokoušet mrákoty. Zatracení démoni a jejich interaktivní řešení situací! “Když jsem řekla hodně krve ohřáté nejméně na pokojovou teplotu, myslela jsem hodně BALENÉ krve ohřáté ASPOŇ na pokojovou teplotu,“ začnu se dosti nevybíravě ozývat, avšak není již čas čekat. “Abych tu dívku neohrozila na životě, mohu ji vzít maximálně tak litr, litr a půl krve, víc ne,“ láteřím dál. Samozřejmě ani na ní mi vůbec nesešlo, šlo jen o princip. Kdybych chtěla být vrah z povolání, učím se na řezníka, ne na doktora. “A já nevím, kolik krve bude potřeba. Čili chci další krev nula negativní. Teď už ne ze živého člověka,“ štěknu směrem k mladé démonce na níž tato situace je asi přespříliš vypjatá. Mezitím začnu otrávenou krev filtrovat pryč ze Samiina těla do připraveného kýblu. Dívce usazené na vysoké stoličce již z předloktí trčí jehla a krev pomalu stéká trubičkou dolů. Tu jen napojím na přívod do druhého předloktí mladé upírky a výměna krve může započít. “Kdyby se ti dělalo špatně, cokoliv mi řekni, ano?“ otáži se a ačkoliv ona dívka přikývla, docela pochybuji o tom, že mne slyšela. Nebo spíše pochopila slova, která jsem jí říkala. Naposled jsem zkontrolovala celou mnou sestavenou aparaturu než jsem se otočila k tomu muži, který mne prosil o pomoc. Doufám, že nezačnou působit protisrážlivé faktory. Mám tady žalostně málo citronanu sodného, přemítám si v duchu. “Toto je vše, co pro ni můžu momentálně udělat. Při zbytku můžeme jen doufat, že je silná a její tělo se započne léčit samo.“

Kurt McBane - 28. ledna 2011 00:02

Počátek, Vídeňské podsvětí Tohle se mi líbí. Vážně jo. To ticho, a ta samota... Mihne se mi hlavou kde mám pro jednou zas celkem příjemný klid. Dalo by se říct že mám myšlenky zas pozvolna plynoucí jako potok. Ruší je snad jen kapání vody a pištění krys všude kolem mě. A do toho všeho se někde kolem mě přidává i rachot metra, což ve mě vyvolá úvahy jestli byl přeci jen dobrý nápad používat tyhle staré odpadní tunely jako takové svoje... odpočinkové místo. I když... má něco do sebe. Když opomenu ten smrad a drzý krysy... Myslím že je na čase stejně jít. Pomalu otevřu oči a zadívám se na hodinky. Sedím tu nehnutě už asi víc jak dvě a půl hodiny. Pro někoho by byl problém už jen deset minut ale pro mě ne. Pro mě nikdy nebylo problémem vydržet na jednom místě klidně i pár hodin. Byl jsem takový vlk samotář. Hlavně od té doby co mě vykopli z armády kvůli... pár jistým problémům. S dalším rachotem projíždějícího metra se pomalu zvednu a protáhnu ztuhlé kosti. Pak zamířím okamžitě zas na povrch. Svoji cestu ven naleznu jako vždy z kanálu v jedné ze zapadlých uliček. S tichým zamumláním si zakryju rukou oči jak mě do tváře poznamenané nedostatkem spánku uhodí tvrdě denní světlo a pomalu zamířím kamsi do města. Byl jsem značně nervozní a skoro pořád jsem se ohlížel. Moc dobře jsem věděl co se v posledních dnech děje a rozhodně mi to nedávalo na klidu. Samozřejmě že jsem měl strach. A to takový že jsem se někde skrýval klidně i celý den. Čím víc jsem byl ale ve stresu tím víc se na mě projevovala hypnofobie, takže bylo celkem v pořádku že jsem nespal třeba tři dny v kuse. Naštěstí jsem měl ale vyhlídnuto jedno řešení který se zdálo být takové... nejpřijatelnější. Dlouho jsem tedy váhal jestli to má cenu ale radši zkusit tohle než být mrtvej. Každopádně to se ještě uvidí za pár hodin. Z toho co se ke mě doneslo od staré, známé Lamii jsem pochopil že by se jim možná moje pomoc mohla hodit. I když teda jsem obyčejnější než povalující se plechovka a snadno přehlédnutelný jak strom v lese... Ale to je fuk. Bar Prokletých Trvalo asi hodinu než jsem se k tomuhle místu dopídil. Musím uznat že to tu vypadá... jinak než jsem si představoval. Alespoň tedy pár mých spojek mi to tu popisovalo rozličným způsobem. Nějak jsem nevěděl čemu věřit ale každopádně když už jsem tady myslím že bych mohl pár starých přátel poctít návštěvou. Jen doufám že jim moje přítomnost nepoleze zase krkem. Pomalu jsem zamířil dovnitř. Bylo mi trochu trapné tam jít jen tak jak na motýli ale aspoň by se mi případně i líp utíkalo. Hmm, noblesní podnik? Napadne mě když vejdu dovnitř a porozhlédnu se po vnitřních prostorách. Nakonec ale zakotvím blízko dveří a jen se nejistě rozhlížím po okolí. Dívám se kdo tu je a není. Nějak se mi nechce moc ukazovat. Mám dojem že by mi mohlo každou chvílí něco skočit za krk. Každopádně to co se uvnitř dělo mi docela vyrazilo dech. Jo. Byl tu totální bordel. Čekal jsem cokoliv jen ne... že to tu bude vypadat jak po bitvě. Insktinktivně jsem se schoval blíž ke stěně. Abych se do něčeho taky čirou náhodou nezamotal. Neměl jsem ale stejně čas si to prohlídnout důkladněji protože mi zavibroval mobil v kapse. S mírným zamračením jsem se zadíval kdo mi volá a okamžitě to zvednul. Pak jen mlčky naslouchal. Byl jsem trochu překvapený že mi volá zrovna Samuel. Každopádně už jen z toho jsem pochopil že se děje něco velkýho. S tím jsem pak vyrazil tryskem zpátky do města. Rovnou ke starým garážím pár bloků odsud kde jsem měl zaparkované svoje zadržovací auto. Jednalo se o obyčejný popelářský vůz. Jen s tím rozdílem že uvnitř nebyli odpadky ale prostory kde nechybělo nic ze základních, ošetřovacích potřeb. Natož pak drobné munice a pár zbraním na blízko i na dálku. A hlavně věci speciálně určené jak na odchyt tak zadržování. Tak jedem potvoro. Někde tě potřebujou. Mihne se mi jen hlavou než nastartuji a díky masivnímu nárazníku vpředu si prorazím cestu rovnou skrze vrata. A ani ne po pár minutách rychlejší jízdy konečně zahlédnu kostel před kterým zastavím. A jen doufám že jsem si nespletl cestu. Párkrát jen zatroubím abych o sobě dal vědět a pak vyskočím z auta. Trpělivě se ohlížejíc po okolí.

Shay - 28. ledna 2011 14:03

Lov? Ale... co mi tu jen chybí...? Dobře, až tak velký Lov to zase nebyl... protože i vlkodlak se neubrání všemu a ne pokud je to jen bezhlavý útěk bez plánu nebo promyšlenosti. A s tím jak moc jsem tento večer věřila Našeptávači, nebylo nutné se k přímému nebezpečí blížit stůj co stůj. A když už, tak pomalu... a s rozmyslem. Netřeba snažit se neužít si výdělek za svou práci, no ne? Ke všemu, když je tak... nemalý. A za ten oželím i chuť krve na jazyku, slast z pocitu, kdy zuby se noří do mé oběti, když ji mám ve spárech jako první... ach ano, tak sofistikovaný vlkodlak se jen tak nevidí. Když jsem se tedy dostala na místo chvíli po tom všem, dalo se čekat, že ten vlkodlak bude sotva stát - ti dva po ní šli skutečně s vervou závislákům na krvi vlastní. Zda bohužel nebo bohudík je jen otázkou času. To, že ji ještě nezabili bylo snad znakem, že cenu má živá - a to nepatrně vyšší než mrtvá. S naší regenerací se z těch zranění nedokáže dostat dřív než ji přestanou potřebovat. Takže její konec je tak jako tak zpečetěn. A pochybuji, že bude bezbolestným nebo alespoň přijemným. Ne po tom všem co jsem mohla vidět. Přiblížit se k ní blíž než na pár metrů? K takové trosce? Ne, děkuji - i když, byl moc milý a hezký pocit toho, že jsem v nejbližším okolí tím nej... ňufíkem. Co tedy zbylo jiného? Jen sledovat její pohyby a nechat se bělostné perličky sem tam blýsknout na světle nočním. Ovšem pořád je tu ta otázka... mám tady ještě pořád co dělat? A vůbec, měnit se v přítomnosti těch... těch! Ne, děkuji. Jako vlček s hustým, hebkým kožichem si přece jen... připadám lépe... jistěji a tak v možnostech mých vlčích... co více po mne chtít než vyčkávavou pózu, pohled a sem tam olíznutí nad představou chuti krve, která se rozplývá v mých ústech? Nikdo si mne v podsttě nevšímá a proto není důvod na sebe přehnaně upozorňovat vrčením, štěkáním nebo něčím podobným. Ach ano, ta Prastará... Předpotopní... mne zajímala, to bezpochyby, ale pokud je její přítomnost tak zdraví škodící... dvě století nazpět a nic z tohoto všeho by nemuselo nikdy přijít. Nikdy bych neexistovala tak dlouho. Nikdy. Jen... záblesk - Strach. Bolest. Bezvědomí. Krutost pro krutost samu. Nic víc nic míň - jen horoucí pocit kolující žilami. Sem a tam... nekonečně dlouho. Takže ten zvuk, který se ozval vzápětí, působil spíše nanejvýš rušivě, ale... bylo alespoň jasné, že ti dva v tom nejedou sami, nebo alespoň mají někoho za sebou. Alespoň. Protože... být tohle o trochu lepší vlkodlak, trochu jiná doba.... ne, vzpomínky nikdy nebyly něco co bych vyvolávala s láskou či něčím podobným. Zvlášť když tak snadno mizely v prachu minulosti. S každým dalším stoletím, další lidskou generací. A přítomnost toho dalšího... by neměla být ničím co bych měla brát jako nejvyšší střed zájmu.

Kieran Maio - 28. ledna 2011 20:58

Čekání a cesta zpět. Postáváme okolo stále nehybné Kim a čekáme. Koutkem oka sleduji okolí. Divím se, že tu ještě není ani živáčka. Čekal bych po tom představení spíše kordon policejních sirén a blikajících majáků, a ono nic. Trochu se uklidním. Samuel stále míří na Kim pistolí zatímco Shay se tváří, jako by se jí to vůbec netýkalo. Kde je zatraceně to auto. Nervozita se vrací. Vší silou se snažím uklidnit. Všechno se seběhlo tak rychle, asi jsem se ještě nestihl adaptovat na prostředí. Každý hlasitější zvuk mi ježí pověstnou srst na zádech. Uklidni se, poručím si. Takhle je to vždy, když jsem na lovu. Je to součást mně samotného. U lidí by se to dalo popsat jako přemíra adrenalinu v krvi. Zavřu oči a soustředím se na jednotlivé nádechy a výdechy. Cítím studenou zeď, o kterou se opírám. Soustředím se. Vzrušení pomalu utichá a odplouvá. Klidná mysl je základnou všeho dění. Lovec bez sebekontroly a kázně se stává kořistí. Otevřu oči. Bylo to jen pár okamžiků a pochybuji, že si toho mí společníci povšimli. Každý máme nějaké své tajemství. Rachot silného motoru mně vtrhne ze zamyšlení. Podle zvuku nákladní auto. Podle vybrací, které cítím, hodně těžké. Přijíždí z jiného směru, než leží Bar. Zbystřím. To by mohl být problém. Popojdu blíž k uličce. Upíří oči jsou skvělá věc. Popelářské auto? Tady? V tuto hodinu? Opět jen otázky. Kukabus zastaví u nás a řidič zavolá Samuelovo jméno. "Běž, pohlídám ji," řeknu do hluku na volnoběh běžícího motoru, a přesunu se ke Kim. Neobtěžuji se vytahovat zbraň. Není to potřeba. Po chvilce domlouvání mi Samuel pokyne, abych Kim vzal. Popadnu tu krvácející skládačku ve tvaru člověka a vydám se za ním. Mezitím se začne zvedat zadní čelo vozu. Když přijdu blíž, překvapeně hvízdnu. "No to mně podrž." Kdo by čekal na korbě popelářského vozu něco jiného než odpadky, byl by překvapen stejně jako já. No, možná více. Dalo se očekávat, že pokud přijede Samuela něco vyzvednout, nebude to jen tak něco obyčejného. Naskočíme dovnitř a vstup se uzavře. Modré světlo ozáří místnost. Vozidlo je na první pohled uzpůsobeno pro převoz nebezpečných jedinců a přepadového oddílu. Kim je mezitím připoutána k nerezovému stolu. Zvědavě si prohlédnu skříň s výzbrojí. Není tam sice nic světoborného, ale každý si vybere podle libosti. O několik minut později zastvíme. Čelo se opět zvedne a já poznám garáže pod Barem. Samuel začne organizovat přenos Kim do výslechové místnosti. Podle vššeho už tady nebudu potřebný. Jsem Lovec, byl jsem tak vycvičen. Můj úkol je obvykle vystopování a zadržení cíle, a podle dalších rozkazů nebo přání mé Paní buďto předání, anebo likvidace. Výslechy a věci okolo nejsou moje parketa. A počítám, že Samuel si tenhle určitý velmi užije. Poraženému nepříteli daruj rychlou smrt, i poraženému má být zachována důstojnost, zní mi v hlavě citát s jednoho starého svitku. Už si nevzpomenu, který to byl, prošlo mi jich za mou existenci rukama mnohokráte mnoho. To je sice pěkné, ale každý, kdo jen pomyslí na to, že by ublížil Paní, musí počítat s tvrdou odvetou. navíc potřebujeme odpovědi. Dobrá, jsem pokrytec. Účel jednoduše světí prostředky. Kieranův pokoj. Stojím ve sprše a mnu si prostřelené rameno. Rána se zacelila a už je vidět jen trochu narudlá jizva. Regenerace tkáně uvnitř těla stále běží a dříve než za pár hodin neskončí. Na povrchu už ale tou dobou nezůstane žádná známka po zranění. Jsi zbrklý a nesoustředíš se, vynadám si. Sice si to omlouvám nedostatečnou aklimatizací, ale i tak vím, že je to pravda. Polevil jsem v pozornosti. Kdyby měla Kim samostříl s dřevšnými kolíky a pořádně zamířila, už bych tady nebyl. Mohu děkovat jen její zbrklosti a nepřipravenosti. Odpustím si mlátit pěstí do kachliček. Nechci se probourat do sousední místnosti. O notnou chvíli později s osuškou kolem pasu se dívám na zničený oblek. Krev a průstřel na něj byly moc. V duchu zanadávám. Je škoda dobrého oděvu. Paní zná můj vkus. Více než dobře. Je ale i dostatečně prozřetelná, a nachystala mi jich slušnou zásobu. Přece jen mne dobře zná.

Samuel Chasse - 29. ledna 2011 17:02

Lapena do našich sítí, aneb těším se na mučení Je pravdou, že jsme na auto čekali. Nikdy to však nebylo více než pět minut. V tomto čekání jsem skutečně doufal, že nepřijdou jiní dřív než ten, kterého jsem zavolal. Ještě jsem si během toho čekání stihl dát jednu black devilku a sem tam stále míříc pistolí na Kim, jsem sledoval po očku tu vlkodlačici. Že by se přidala k nám? Chvíli si s touto myšlenkou pohrávám. Ani bych se tomu nedivil, že by to byla skutečnost. Samia totiž ráda roznáší své sítě a ráda všechny do nich lapí. Musím však podotknout, že vždy jí slouží ti, který by za ní položili život. Já jsem toho zářícím důkazem. Jak jsem říkal, uběhlo pět minut a je zde. Lehce se pousměji této skutečnosti a vydám se za ním, abych mu sdělil v kostce, co se stalo. "Tady ta kráska se proti Sam spikla, proto jí pak budeme vyslíchat, jestli jich není víc." Shrnuto a podtrženo. Potom se už jen cosi, co kdysi bylo Kimi naložilo do auta, připoutalo a poté se vezlo zpátky směrem do baru, kde se konečně dočkám mučeníčka a zase si pohraju se svým oblíbeným nádobíčkem. Je krásné co lidská rasa vymyslela k mučení své vlastní rasy. Na mé tváři se objeví bestiální úsměv při pomyšlení na všechno náčíní, které mám. Avšak netuším s kterým nejdříve začneme... Že bych si k tomu přizval Keirana? Zapřemýšlím, ještě než dojedeme do baru. Kde holku přeneseme do vyslíchací místnosti. Pochopitelně jí pevně připoutám a čím více si pohrávám s myšlenkou, že si skutečně Maia pozvu na pomoc. Pozvánka pane Maio Ještě jsem si počkal na to až si ušpiním své ruce a oblečení. Ještě čistý jsem se raději přesunul tam, kde údajně má mít pokoj pan Maio. Jak se sluší a patří, zaklepal jsem a chvíli vyčkával na to, až budu přijat. Poté jsem ladným krokem vstoupil do mísnosti s natěšeným úsměv mladého dítěte, kterému přišli hračky a on si s němi konečně po dlouhé době mohl hrát. "Líbila se mi naše spolupráce na lapení té malé poběhlice. Byl bych tedy rád, kdyby jste mi asistoval při mučení." Pronesu natěšeně tato slova a na posledních slovech se pozastavím. "Tedy správně řečeno při vyslíchání" Opravím sám sebe, stejným způsobem, jak opravuje profesor nenaučeného žáka. "Co se týče mučících nástrojů... Máme skoro všechno, nač pomyslíte." Na chvíli se pozastavím, zda mu mám udělat výčet toho, co máme.. "Palečnice, španělská bota, skřipec, železná panna, bičování devíti ocasou kočkou"Nakonec se rozhodnu, že je to vhodné. Vyjmenování těchto věcích je něco, jako kdybych byl průvodce v muzeu a popisoval, jaké krásy naše muzeum skrývá. "A pak bude poprava... Ale ještě se uvidí jaká." Opět hlas nadšeného dítěte. Své emoce, které se týkají mučení nerad skrývám. Je to mou slabostí, ale já se za ni nestydím. "Přidáte se tedy?" S touto otázkou nakrčím tázavě obočí a napjatě vyčkávám na jeho reakci.

Samia Black - 29. ledna 2011 17:52

Z nemrtvých vstání Jen co mi do žil začala proudit krev od dárkyně, jako by se do mne vlil nový život. Měla jsem potřebu se nadechnout jako za starých časů. Otevřela jsem oči, abych si prohlédla lidi, kteří mi pomohli. Přitáhnu si k sobě blíž svůj župan, nechci, aby přítomní muži viděli něco z mé nahoty. Stud z let minulých ve mně zůstal. Povídám se na ženu, která stojí vedle mne, a pokývnu hlavou. Posadím se na barpult a u barmanky si poručím půllitr chlazené krve. Ihned mi ji podá a já ji obrátím do sebe. Ze žíly si vyndám kanylu a doručovatel odveze zpět domů Dárkyni. Z úst si otřu natrávenou krev, kterou jsem vyzvrátila. “Ty ses o mne postarala?“ Dívám se na magií nabitou dívku. Vezmu ji za ruku, podívám se jí do očí. “Jsem ti zavázána.“ Rozhlédnu se kolem a je mi příjemné kolik lidí se stará o situaci kolem Čech a Vídně. “Ráda bych se omluvila za onu situaci, která nastala.“ Seskočím dolu z pultu a nevybíravím způsobem udeřím po žebra docela pohledného mladíka s jizvou pod okem.(Crowley)Můj obličej postrádá známku jakého koliv citu. Znovu se rozhlédnu a spatřím Cristabelle. Mírně oslabená, se k ní přesunu. “Dobrý večer Belle. Zde si moc jídla nenajdeš, pokazila by sis žaludek. Ale tvé schopnosti by se mi hodily.“ Zamyšleně si jí prohlížím. Je opravdu krásná, jí by neodolal ani sám Ježíš. “Rozmysli si, jestli chceš pro mě pracovat.“ Dám si ruku pod bradu a podívám se dál. Chybí mi zde mé malé ruské upíře. Nikolajenko, ta dívka mě uzdravila. Promluvím na něj skrz mysl a usadím se do pohodlného křesla naproti starému muži.

Samia Black - 29. ledna 2011 18:03

Samuel, Kieran Je na Vás jak se domluvíte, jestli se půjdete podívat do baru nebo rovnou půjdete mučit Kim. Crowley Po nešetrném vražení lokte pod žebro ses vrátil zpět z astrálu a držel pod krkem démona, který nemohl uniknout z těla na kterém parazitoval. Pochopil si, že ta co ležela na baru je Samia. Cristabelle Samia ti nabídla práci, je jen na tobě jestli ji přijmeš. Shay Je na čase si konečně promluvit s paní Klanu a nabídnout jí své služby. Édouard, Elizabeth, Nikolaj Vy můžete reagovat na můj příspěvek. Kurt Ty se můžeš jít ubytovat a dojít se podívat do baru.

Kieran Maio - 29. ledna 2011 20:30

Dopnu si knoflík u košile. Skvrny od krve se na bílé opravdu vyjímají. "Vstupte," pronesu a dopínám si manžety. Samuelův hlas mně trochu vyvede z míry, ale nenechám na sobě nic znát. U výčtu mučících metood se trochu pousměju. Samueli, Samueli, pokud je Kim masochystka, budou ti důtky k ničemu. Sleduji ho s vážnou tváří. On se opravdu těší jako dítě běžící pod vánoční stromeček v okamžiku, kdy ani nedozněl zvuk zvonečku. Je mladý, ale časem se otrká. Jak já nesnáším mučení. Teď se z něho budu jen těžko vykrucovat. Když musíš, tak musíš, povzdechnu si v duchu. "Děkuji za pozvání, a milerád ho přijmu," odpovím. "Zajdeme se podívat, jak se daří naší lykance, mám něco, co jí musím vrátit, a pak se zajdeme podívat, jak je na tom Paní." Nečekám na souhlas a vyrazím ven. Před odchodem ještě vezmu ze stolku u dveří tenké jelenicové rukavice. Podzemí. V garáži se chvilku zdržím. Pohledem najdu místo, kde jsem byl postřelen. Sehnu se k zemi a zvednu stříbrnou kulku, kterou jsem ve spěchu odhodil. Proto ty rukavice. S projektilem v ruce pokynu Samuelovi, aby mně vedl. Mučírna, výslechová místnost, říkejte tomu místu jak je libo, ale nikdy nezakryjete její pravý účel. Pach smrti, strachu, krve a v našem případě i pach stříbra, to všechno bylo v této místnosti přímo hmatatelné. Už jen pouhá atmosféra toho místa dokáže zlomit vůli u slabších jedinců. Kim si "hověla" na nerezovém stole, pevně připoutaná. Ne, že by to bylo třeba. Přešel jsem ke stolu a dlouze se jí zadíval do tváře. Skloním se až k jejímu uchu. "Kim, zlato vstávej, vím že jsi vzhůru," zašeptám. Samuel se na mně divně podívá. Kim otevře oči a pokusí se pohnout a zbavit se pout. S polámanými kostmi to ale jde hodně těžko. "Ubohá malá Kim, Co se ti to jen stalo," nasadím tón, který by o mém soucitu a zármutku přesvětčil i žulový monolit. "Víš, Kim," přejdu ke svému běžnému tónu, "provedla jsi něco, co se nepromíjí. Ale je nám jasné maličká, že jsi tohle nenaplánovala sama. Necháme tě tady přemýšlet a zpytovat svědomí. Máš odpovědi, které nás moc zajímají, a věř mi, zde pan Samuel umí být hodně nepříjemný. Ano, čeká tě už jen smrt, ale je na tobě, jak dlouhé a bolestivé to čekání bude." S hranou něžností ji pohladím po tváři. Pokynu Samuelovi a pomalu vycházím z místnosti. Ve dveřích se ale otočím. "Málem jsem zapomněl, tady ti s díky vracím jednu drobnost, kterou jsi mi půjčila," zavolám a hodím. Stříbrná kulka jí přistane přímo uprostřed břicha a začne na holé kůži Kim pracovat. Nezabije jí to, jen jí to naladí na správnou notu, než se vrátíme. Tahle směs stříbra ji bude jen šíleně pálit. zavřu za sebou dveře. Tohle nejsem já, takhle přece lovec nejedná, takhle jedná jen ubohý člověk, nadávám si v duchu a své zhnusení sebou samotným skrývám za pokerovou tvář. Bar Když vstoupíme do baru, otočí se na nás několik očí. Nálada je mnohem lepší, než když jsme ve spěchu odešli. Přeletím očima všechny přítomné. Když Ji spatřím, jak sedí ve svém křesle a mluví s jedním z hostů, spadne mi ze srdce velmi velký kámen. Přežila jsi, sláva věčnosti, přežila. Vlna euforie mi proběhne tělem. paní vycítí můj pohled a pokyne mi, abych přistoupil. Přejdu místnost a klesnu na koleno u jejího křesla. Paní, promluvím polohlasem. "Slečna Dark byla dopadena, zajištěna a čeká na svůj výslech. Přejete si být přítomna?" Úlevu v mém hlasu musel poznat naprosto každý.

Zaraki Tetsuya - 29. ledna 2011 21:13

Děkuji... Její hlas uvnitř mé hlavy byl… něčím více než příjemným. Zdál se tak dlouho nepoznaný a přitom jsem si byl jist, že jsem jej slyšel před několika málo minutami. Ach ano, ten hektický čas, kdy má mysl nebyla zaslepena ničím jiným, než zoufalstvím a strachem, který, popravdě, přerostl má očekávání, jakkoliv byla divoká. Ne, nikdy jsem si nemyslel, že se ocitnu v takové situaci – zachraňovat život, když nejlepší jsem byl v tom jej brát. Tenkrát jsem si její hlas neužil, avšak nyní, ukonejšen obsahem slov, jsem si mohl vychutnávat každou slabiku, veškeré tóny a jejich hřejivost. Samia je v pořádku. Pokud existovala jiná zpráva, která by ještě dokázala na mé tváři vyvolat nefalšovaný úsměv, neznal jsem ji. Právě v tuhle chvíli mne pro mé štěstí žádná nenapadala. Ne, ani hřejivost jejích slov, ten vstřícný tón v jejích slovech, nemohl zahnat mou zimnici ani zmírnit následky druhé světové války na můj organismus – ne. Mé smysly stále šílely, ale má mysl měla důvod proč je utlumit. Jsem u krbu, zašeptal jsem k ní a snažil se, aby v té krátké zprávě nebylo příliš stop po mém šílenství. Nechtěl jsem ji tím zatěžovat, ačkoliv jsem věděl, že bez její pomoci se z tohoto proklatého stavu nemám naději dostat. Vlastně.. ano. Ale nechtěl jsem riskovat její hněv, když bych vyvraždil vše, co je jí milé. Dost o krvi, dost o vraždění… prosím, jen ať ta bolest z mé hlavy odejde. Avšak v nějakém okamžiku jsou všechny prosby marné a já jsem jen loutkou, matným obrazem toho, čím jsem býval. Cítím se jako šelma, připravená skočit, nenechavá, protože cítí vůni potravy – a ta jde tak snadno ulovit. „Prosím, ať to přestane.. ať to přestane,“ zašeptal jsem. „Zabijte mne…“ Popravdě, smrt v tyhle okamžiky byla jediným východiskem o kterém jsem věřil, že mi může pomoci. Hned.. hned budu u tebe. Má zpráva k ní byla stručná a jasná. Ne, nemohl jsem mluvit více. A snad – když se zvednu a všem ukážu své prokletí, snad oni mne zbaví mého utrpení. Až příliš dlouho – padesát? Šedesát? – let se nemohu zbavit této noční můry. Ani se nedá vyslovit jak bych si přál navrátit těch 80 předešlých let. Tenkrát.. než se ten německý patolízal dostal k moci a zničil ve mne veškerou krásu. Udělal ze mne zrůdu, monstrum. Vše pro krev. A pro karty. Mé jediné přátele. Nebo… tomu tak není? Mé srdce příliš tesknilo po lásce, ale nebylo schopno ji dát. Ne v tomto stavu. Ne teď. Nemohu žít s myšlenkou, že bych svou lásku zabit. Opět. Zvedl jsem se. Okamžitě jsem ucítil další nápor chladu, který se pustil do mých kostí. Neotřásl jsem se. Po nějakém čase se naučíte ovládat své tělo tak, aby ukazovalo jen to, co chcete a krylo vše nepatřičné. A já.. se tolik těšil na dobu, kdy dokážu ovládat i veškeré myšlenky a popudy uvnitř mého vědomí. Ještě pár století, jsem si vždy opakoval. Ještě pár století – ale v tomto stavu byl i jeden rok dlouhý na tisíce let. Šel jsem podél zdi, dotýkal se jí volnou rukou,jako kdybych v ní hledal oporu – a možná to tak i bylo. Přeci jen, byl jsem slabý. Ne tělesně, avšak můj boj mne psychicky příliš oslaboval. „Samio?“ byl jsem u ní. Seděla, krásná, hrdá, s tím zvláštním leskem v očích, který zračil veškeré její pocity. Vždy jsem se do jejích očí rád díval. Bylo v nich vše. Veškerenstvo pocitů a dojmů, které se nedají odhadnout toliko z postoje jejího těla ani ze slov, neboť ta mohou být lživá. Často bývají. A já jsem často tak zaslepený, že jim věřím. V kapse jsem nahmatal balíček karet. Ne, nechtěl jsem vykládat. V tomto stavu by mne síla Osudu rozcupovala a zbyl by ze mne jen blázen, nevědíc co říká, nevědíc co dělá. Avšak nebyl i toto nějaký prazvláštní stav šílenství? Myslím, že ano. Pohled na mé tělo byl vše, jen ne pěkný. Veškeré žíly mého těla zčernaly, ty důležitější dokonce vystoupily na povrch. Rty a oči byly černé, i jejich okolí jako kdyby bylo potaženo černým stínem. Má slovanská krása ustoupila do pozadí, aby dala zvýraznit veškerou temnotu upírství. Kdy se na mne vrhnou a zabijí mne? Svatá povinnost, dámy a panové. Nač se jí zprotivit? „Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Prosím. Nic než po smrti netoužím…

Kurt McBane - 29. ledna 2011 21:36

Závěr převozu Mlčky jsem vyslechnul takový stručnější popis od Samuela a v hlavě mi začali vířit ne moc hezké myšlenky. Krátce jsem se zamyslel nad tím co všechno se během mé nepřítomnosti asi změnilo. Možná bylo jen dobře že jsem se vrátil. "Držte se." Prohodím jen polohlasně než zalezu zase za volant a po naložení zajatkyně zamířím zpět k baru. Tentokrát moje cesta trvala o chvilku méně protože jsem nejel zrovna pomalu. Myslím že jsem někomu na autě i upravil trochu fasádu jak jsem si cestu zkrátil vedlejšími cestami. Ale s radostí jsem mohl konstantovat že jsme z toho vyvázli živí a zdraví když jsem pohodlně zastavil před barem. Pak jsem jen čekal než vyloží náklad a zamířil jsem zpátky do garáže. Tak. A pokud teď neřekne někdo jinak... tak myslím že mám volno. Mihne se mi hlavou než se tryskem vrátím zpátky k baru za ostatními. Ani jsem se moc nezadýchal. Fyzičku mám ještě z armády perfektní. A vlastně nejen to. Kromě úplňku jsem byl vždycky o krok napřed před normálními lidmi. Už jen proto že jsem měl ostřejší smysli. Ne tedy nějak moc a ne všechny. Ale dost na to aby si na mě ostatní dávali pozor. Jo, někteří si na to nesou vzpomínky ještě teď. Dodám v duchu pobaveně a jen co zmizím uvnitř Baru Prokletých. Bar Chvíli jsem nevědomky chodil sem a tam. Nahlédnul jsem tady, pak zase támhle. Ne že by se mi to líbilo ale někdy mi zvědavost prostě nedala. Hlavně v okolí pokojů kde jsem se chtěl ubytovat. Uvažoval jsem který pokoj by mohl být volný. Ale popravdě jsem nějak nechtěl zabírat pokoje bez vědomí Samii. Což mě akorát přivedlo na myšlenku která mě hlodá dneska celý den. Kde všichni jsou? A co se s nimi děje? Když jsem dnes dorazil do baru poprvé všiml jsem si že se tu děje, nejedna, dost šílená událost. Něco málo jsem se tedy dozvěděl od Samuela ale stejně mi to nejde nějak na mozek. Kruci, vypadá to že jsem prošvihl víc věcí než si myslím. Napadne mě což bude nejspíš pravda. Každopádně asi by bylo lepší jít to zjistit. Než se zaobývat zbytečnostmi jak to u mě bylo někdy normální. Krátce potom co jsem sešel k baru jsem se pozastavil ve dveřích a zadíval se na tu společnost tam. Trošku jsem se pozvednul na špičky abych viděl kdo tu je a není. Některé tváře mi byli známé, některé jsem neznal vůbec. Trochu mě potěšilo že jsem tam zahlédnul i Samiu. S táhlým povzdychnutím jsem pomalu přiměl nohy aby mě donesli blíž. Jako vždy jsem se přikradl jak myška což byl u mě už dost nepěkný zlozvyk. Zastavil jsem se až někde v pozadí abych nebyl moc na očích dokud to nebude třeba. Byl jsem docela nervní a to že jsem nikdy nemusel větší společnost mi na nervozitě jen přidávalo. Jako vždy jsem to ale dokázal skrýt což u mě bylo v naprostém pořádku. Tohle vypadá na nějakou vážnou sešlost. Vysvětlí mi někdo konečně co se stalo? Řeknu si v duchu a s lehkým úsměvem sjedu Samiu pohledem. Vypadá přesně jak si jí pamatuji. A jak jsem ji naposledy viděl. Hrdá a pevná. Jako skála. Kdybych tenkrát nezmizel do armády nemusel bych propásnout tolik věcí, očividně. Je až neuvěřitelné jak ten čas někdy letí. Jeden kvůli tomu ztratí i celé roky života. Napadne mě a jen se tomu pobaveně, tiše zasměji. Pak na sebe zkusím strhnout pozornost hlasitějším zakašláním. "Čest všem. A hlavně zdravím i tebe Samio. Doufám..." Nejistě se podrbu za krkem. "Doufám že nejdu nějak... nevhod." Vykoktám ze sebe polohlasně jak nejsem zvyklý skoro vůbec nějak moc mluvit. "No... můžu nějak pomoct? Jakkoliv?" Dodám ještě než úplně zmlknu a těkám očima z jednoho na druhého. Cítil jsem se trochu, dost, trapně.

Cristabelle Dmitrij - 29. ledna 2011 23:10

Nabídka práce Povytáhnu obočí a chvilkami jenom obezřetně sleduji okolí, které se dává z toho všeho zase dohromady. To má být snad nějaký žert?! Rozhodně můžu s klidným svědomím říct, že ta žena s havraními vlasy, měl lehce vykolejila. Prostě si to vstala z barovýho pultu, vyskočila na nohy, přitom stihla ještě vrazit jednomu démonovi loktem do žebra a pak si to přitančila ke mně, jakoby se nic nestalo a zeptala se, jestli bych náhodou nechtěla jít do jejích služeb? Navíc zná mé jméno? Jsem z toho zaskočená. Jenomže tady se není čemu divit, je to přece podnik pro vyvrhelce podsvětí. Tahle brzká úvaha mě ihned přinutí změnit výraz ve tváři na celkem nezaujatý, ačkoli přítomný a zvědavý. Jazykem zamyšleně přejedu po linii horního rtu a přimhouřim oči. Je víc jak očividné, že černovláska pochází z nějakého mocného klanu a ani bych se nedivila, kdyby to snad byla vůdkyně. Lehce nasaju vůni kolem ní, která mi omotává kolem plic v mém těle. Po celé délce mých zad mi přejede příjemné mravenčení, tak jako pokaždé, když se v mé přítomnosti objeví někdo s velkou mocí a autoritou větší jak papež. Nehty na prstech zaťukám párkrát do stolu, hodnotíc její nabídku. Rozhodně by mi nevadilo se zbavit na chvilku života s Konstantinem, který se rozhodl mi z něj udělat peklo v podobě neustálého kontrolování. Zatracení vstřebávání magie v imunitě. Udělám ještě několik taktů nehty do dřeva, načež se lehce napřímí a přimhouřim šelmí oči. "Dobrý večer. Prosím říkejte mi Cristabelle, přezdívky či zkráceniny používají pouze pro mě známé osoby." vyklouzne mi ze rtů, které jsou navlhčeny jazykem. Mojí pozornost na sebe upoutá ale muž, který klesne na kolena před tu ženu a začne se ptát na to, zda chce být přítomná u... Neodposlouchám dále, nezajímá mě, kde má být a nemá být přítomná. Důležité je pro mě ta nabídka práce, ačkoli ten muž.... Ten muž je celkem okouzlující. Typičtí prokletí. Lehce trhnu rameny, přehodim nohu přes nohu a opřu se lokty o bar, upírajíc na něj pohled. "K čemu potřebujete mé schopnosti?" optám se nakonec a odtrhnu uhrančivý pohled od muže k té černovlásce.

Édouard Mortier Delfosse - 29. ledna 2011 23:44

Na pohovce blízko baru Když začne procedura s krví, jsem bohužel nucen poslechnout radu té zázračné doktorky a odvrátit pohled. Přesněji řečeno si sednu na pohovku, která je za mnou a očima jen sem a tam jezdím po baru a sleduji okolní dění. Snad všechny pohledy jsou upřené na majitelku podniku ležící na pultu. Něčím mi to připomene staré časy, kdy se také všechny oči upíraly na ležící ženu na stole. Byla to moje sestra, která mi dělala asistentku při mých hojně navštěvovaných vystoupeních. Občas jsem vybral i ženu z publika, ale s těmi nebylo radno pracovat, jelikož brzo propadly hysterii a rušily tak mou koncentraci. Nebo jsem raději dříve skončil, než by na mě podaly stížnost. A já přitom byl tak opatrný. Sestra nikdy nenadávala, byla na ten podivný pocit zvyklá, stejně jako já, když jsem své schopnosti cvičil na sobě. A možná proto tady jsem a sedím tu na pohovce v přítomnosti tolika podivných individuí a sleduji, jak se ona nemrtvá probírá k životu. Je to zázrak…tohle by se lidem líbilo, probleskne mi hlavou když jsem už zvyklý hledat senzace. K madame Samie se vrátí její společník, zdá se být něčím vyvedený z míry ještě více než předtím, když ustoupil do pozadí. Trochu mě jeho vzezření děsí. Zůstanu tedy sedět na místě a přemýšlet, jestli se tady mám dál zdržovat, nebo se raději už vypařit. Ale ne bez placení samozřejmě. Tihleti si určitě nezaplacené účty hlídají moc dobře… začal jsem se jednou rukou hrabat v kapse s drobáky. Když jsem je všechny přepočítal a byl připraven se zvednout a zaplatit, spatřil jsem ten nával u oživené. Rozhodl jsem se ještě chvilku počkat, až se bar trochu uvolní. Barmani mají stejně dost práce s úklidem a já mám času dost.

Samia Black - 30. ledna 2011 07:35

Zpět do práce Staršímu muži věnuji přívětivý úsměv a upřu znovu pohled na succubu. “Drahá Cristabelle. Vím, že vy succuby fungujete různě, opravdu nechci naznačit, že jste luxusní děvky. To by mne ani nenapadlo. Máte jen zajímavé stravovací návyky a dokážete působit tak, že i nižší démoni vám řeknou mnohé.“ Na její jméno dodám patřičný důraz a pohodím hlavou směrem k tomu, co je držen pod krkem. “On a má spolupracovnice se mne snažili zabít, jí mohu mučit a udělám to s radostí.“ Sprásknu ruce. “Však u onoho démona si nejsem jista, zda by mé schopnosti byly něco platné.“ Pokrčím rameny a upřu na ni zrak. Z našeho rozhovoru, tedy spíš mého monologu mě vyruší Kurt. Mávnu na něj. “Ahoj Kurte, pomůžeš mi nejvíc, když se postaráš o to, aby ta otrávená krev zmizela z mého pokoje a v sborce, aby zjistili, co to bylo za svinstvo.“ Rozděluji úkoly jako by se vlastně nic nedělo. Nemůžu ukázat svou slabost, vedu klanu už skoro dvě stě let a projevit slabost by mne mohlo stát mou pozici. I když mi ještě není dobře a mám mžitky před očima, nic mi nebrání v tom, abych se starala o svůj podnik. Korsa, muže, který funguje jako doručovatel, jsem poslala pro zásoby čerstvé krve. Nikdy jsem ho neviděla bez černé kombinézy a motorkářské helmy. Nechci zde jedinou krevní konzervu, která by mohla přijít do rukou Kimberly. Ona bude trpět tak jako nikdo v životě. Pomyslela jsem si a věnovala se dalším záležitostem. Zaslechla jsem, jak se ke mně blíží Nikolka, můj osud, mé dítě, ach mé přesladké dítě, které jsem si vypiplala z malého Divokého a starala se o něj s Kieranem jako o svého potomka, kterého jsme nikdy neměli. Když jsem ho uviděla, sevřelo se mi srdce, ihned mi bylo jasné, co potřebuje. Spánek a krev, potlačit šílenství a péči. „Nikolaĭ slushatʹ menya i smotretʹ na menya. Vse budet horosho.“ Hladila jsem jeho vlasy a přitiskla ho na svou hruď, věděla jsem, že tyto stavy přicházejí. Bála jsem se, že mi ho jednou někdo z Prastarých zabije. Snad se báli mého hněvu nebo toho, že by neuspěli, kdyby na Nikolku přišlo jeho šílenství. Teď ležel na mé hrudi a já se ho snažila uklidnit. Jeho vůně a hladká kůže jeho těla byla velice návyková. “Ya lyublyu tebya. Spasibo za vashu pomoshchʹ.“ Šeptala jsem mu do ucha, mohl to slyšet jen Kieran, který klečel u mne. Ještě ho nepustily staré zvyky. Pokynula jsem na něj. “Kierane, tohle nemusíš, už nežijeme za dob králů.“ Usmála jsem se na něho a potom jsme propustila i Nikolku ze svého objetí.

Kurt McBane - 30. ledna 2011 10:10

Nové příkazy Docela dost se mi ulevilo když jsem viděl jak se tu všechno zase pomalu vrací do starých kolejí. Byl jsem rád že ten chaos se tu za chvilku zase změní na dobře řízený řád. A o to víc jsem byl radši když Samia začala zas jedna, vyřizovat a rozdávat úkoly. Nejen že jsem si mohl udělat pár poznámek o zdejší společnosti ale hlavně mi srdce trošku poskočilo radostí když došla řada na mě. Byl jsem rád že můžu být užitečný. Mlčky jen s pokývnutím hlavy dám najevo že mi je její úkol jasný. Pak vyčkávám ještě chvilku kdyby se něco změnilo, ale když vidím že ne tak zas jako myška zmizím. Co není pro mě to vědět nepotřebuji. Alespoň tedy dokud to po mě nebude někdo chtít. To jsem se pak téhle činnosti oddával velmi rád. Pomalu jsem otevřel dveře a nahlédnul do Samiina pokoje. Tiše, obdivně jsem hvízdnul a krátce si prohlédnul jak je to tu luxusně zařízené. I když jsem to měl vlastně čekat. Počítal jsem vždycky s tím že někdo na vysokém stupínku jako Samia si bude žít jedině v luxusu. No jo. Tohle už není jako kanalizační podsvětí. Napadne mě čemuž se jen pobaveně ušklíbnu. Pak se začnu ohlížet po krvi. Důkladně prohlédnu celý pokoj abych našel případně i nějakou skrytou zásobu krve. Pokud tu má Samia otrávenou krev bude lepší zbavit se tady i té poslední konzervy. Pak zaměřím pozornost k minibaru. Tam neváhám a okamžitě začnu vyndavat veškerou krev co najdu. S mírným zájmem sem tam nějakou konzervu chvilku otáčím v rukou a přemýšlím čím to kdo mohl otrávit. Bližší průzkum ale raději nechávám lidem v laborce. Doufám že jsem nevzal zbytečně moc čerstvé krve. Ale jistota je jistota. Pomyslím si a znovu zkontroluji že v pokoji nezůstala ani kapka jakékoliv krve. Případně rozlitou dosucha vytřu a ruce si důkladně očistím. Pak sbalím všechno do nějaké vhodné tašky a zamířím rovnou do laboratoře. "Někdo Samie otrávil krev. Máte zjistit čím. A výsledky podávejte rovnou jí. Jo, a pokud možno tak co nejrychleji." Prohodím k prvnímu co potkám když vejdu a hodím jim tašku s krví na nejbližší stůl. Pak se zas vytratím a nechám je dělat svoji práci. Sám se potom vrátím zpátky do baru a chvilku mlčky ode dveří sleduji dění. Jenže tomu stejně moc nevěnuji pozornost. Nořím se zas do svých myšlenek a uvažuji jestli by bylo dobré si dát chvíli pauzu nebo ne. Je pravda že jsem teď zase dlouho nespal jak jsem byl nervní aby mě někdo tajně nepřepadnul. Nepochybuji o tom že tady nic takového není. Ale nemůžu si být jistý hned prvním dojmem. Nakonec se pomalu dostanu až k baru ke kterému se posadím. Očima najdu Samiu a pokud je vhodná chvíle dám jí vědět o svém počínání. "Ve tvém pokoji nezůstala ani kapka krve. Všechna je v laborce odkud bys měla co nejdřív dostat výsledky." Pak se jen s neutrální maskou na tváři zadívám kamsi do neznáma a čekám jestli se pro mě nenajde něco dalšího. Pokud ne tak jen nehybně jako socha dál posedávám a vyčkávám aspoň na chvíli kdy bych si mohl se Samiou promluvit o svém současném stavu.

Samuel Chasse - 30. ledna 2011 13:14

Kdy bude to mučení? Jsem velice potěšený tím, že se pan Maio přidá. Je však pravdou, že bych se měl začít krotit. Takto by mně určitě má paní nechtěla vidět. Nahodím opět kamenou tvář a vyslechnu se jeho slova. A musím uznat, že by bylo vhodné se zajít na paní. Má paní. Málem bych na ní zapomněl. Jsem strašný.. Okřiknu se v duchu a přemýšlím, že bych si měl určit nějaký trest. Toto se už nesmí stát. Pokynul jsem pouze hlavou a následoval jej do podzemí, kde se nachází ta malá mrcha, se kterou si to vychutnám. Miluji tuto místnost, miluji ten strach a pach smrti, bolesti těch, kteří si mysleli, že vyhrají a právě naopak prohráli. Byli lapeni do našich sítí a my je za to potrestali. Stojím, mlčky na něj hledím a vyčkávám až udělá to své. Líbí se mi Keiranovo chování k malé úbohé Kim. Můj zlozvyk je strašný, proto strčím do pusy ještě jednu cigaretu a zapálím si jí. Mezitím co Keiran předvede krásné divadélko, které zakončí tím, co naši drahou Kim bude čekat. Ještě bude trpět. Pomalými kroky se přesouvám do baru, stále mám cigaretu v puse, to mi možná Samia vyčte. Jak jenom je na tom? S toto myšlenkou nechávám jít prvního Keirana, já se rozhlížím kolem zda tu je ještě někdo nebezpečný. Jsou tu stejné tváře a možná ještě nějaké nové. S nikým se do řeči nehodlám dát ještě zatím, budu raději vyčkávat na vhodnější chvíli. Spatřím Samiu v pořádku, jak se věnuje ostatním. Opatrnými kroky se k ní přesunu. Keiran ji jistě už řekl o tom malém překvapení ve vyslíchací místnosti, o naši malé chudince Kim. "Našli jsme ji a odchytili, jak jistě už víš." Pronesu po chvíli mlčení tato slova, předtím jsem se uklonil a nyní stojím kousek od ní s cigaretou stále v ústech. "Hodláme jí mučit. Budeš přítomna." Mám takové tušení, že jsem neřekl nic nového. Keiran s ní hovořil dřív, tudíž je to v pořádku. Já jako vždy tu jsem od toho, abych se postaral o bezpečnost paní. "Omlouvám se vám, že jsem s Kim selhal. Měl jsem to tušit dříve." Pronesu svou omluvu a vyčkávám s jistým napětím na její reakci.

Crowley - 30. ledna 2011 13:58

Pořád astrál, pořád v baru Ani si nevšimnu toho, že někdo šťouchl do mého těla a to povolilo stisk na jeho krku. To nevadí, já jsem pořád v jeho těle a držím ho za jeho astrální krček. Při tom se velmi krutě usmívám. "Nechcete někdo zjistit, co měl za lubem a proč?" promluvím tak, že se všem ty slova ocitnou v hlavě, aniž by se obtěžovala cestou projít přes uši. "Já jen, že už mě nebaví tu pořád bejt, držet ho pod krkem a čumět na vás jak se vykecáváte" řeknu trošku popuzeně, protože mě to už opravdu nebaví. Jen tak ze srandy zatahám za pár nervů, pomačkám pár míst v mozku a tělo toho maníka udělá pár, v celku jednoduchých úkonů. Například salto vzad, kotoul, menší hvězdu a nakonec roznožku. Nic zajímavého. "Tělo mám plně pod kontrolou, démona taky, jen mi tu už trošku začíná šílet, pod náporem mých myšlenek" řeknu unuděně a sleduju ostatní.

Cristabelle Dmitrij - 30. ledna 2011 15:42

Nová práce, nové známosti Nebudu tvrdit, že to jak mě skoro označila za luxusní děvku, mě nepobavilo. Její další slova už konečně dostaly nádech té pravdivosti, ale nikdo nepochopí, oč jde do té doby, dokavaď s tím nemají co dočinění. Do té doby budou žvanit jenom to, co někde slyšeli nebo se to nedej bože -jaká to ironie!- někde dočetli. Když se vždycky dozvim, že bych měla mít tři hlavy nebo drápy s velkými dračími křídli..., to mě pokaždý opravdu rozesměje. Jsou to novinky přímo k pokukání... Pouchechtnu se a pohodim hlavou, houpajíc nohou ve vzduchu. Takže ona tu po mně chce, abych z toho hajzla, ke kterému sama nemám potřebu ani zalítnout pohledem, vyždímala informace, které nemůžou získat? Rozhodně bych to ještě před chvíli nevzala, ale když to vezmu kolem a kolem, můžu se pobavit a když mi ho ta černovláska pak ponechá, jako jídlo alespoň z části jeho lidskosti nebude špatný. "Tak dobrá." přehodnotim to nakonec a prsty zabloudim ke své šijí, kterou si lehce promnu. "Dobrá, vezmu tu práci... Tady jí vykonávat ale nebudu, potřebuju k tomu nějakou uzavřenou místnost. Mohla bych totiž všechny ve svém rozmaru pak okouzlit, třeba i Vás." pohledem sklouznu po jejím těle a pousměju. Ona by za ten hřích stála... Jsem si úplně jistá, že kdyby mi ni někdo z těch jejích poskoků četl myšlenky, okamžitě by mě tu na místě zakousli. Škoda pro ně, že jsem jedovatá.   Sklouznu pobaveně z barové židličky, ozve se klapání podpatků, jak dopadnu na nohy a dlaněmi přejedu po svých bocích, abych si narovnala šaty. "Nicméně mě zajímá, co z toho budu mít pak já?" optám se ještě s přimhouřenýma očima.

Samia Black - 30. ledna 2011 17:09

Vždy se ze smluv snaž vytřískat co nejvíc Jemně odstrčím Kierana a donutím ho, aby se postavil. Sama si k tělu přitisknu župan a několik kroků udělám k ní, tak abych se mohla opřít o desku baru. Poťukávám dokonale pěstěnými nehty a desku ze dřeva wenge. Přestanu, až když promluví a zapálím si zlato-černou cigaretu uzmutou Samuelovi, se kterým si chci promluvit až potom. Sleduji onu dívku a pokuřuji, rukou naznačím barmance, aby ke mně přišla a pro sebe i pro dívku, nechám objednat whisky. “Pokud by se vám povedlo mne okouzlit, byla bych možná i mile překvapena. Se mnou je to štěkání na špatný strom.“ Vím o sobě na devadesát devět procent, že jsem pouze na muže. To si jen pomyslím a projedu si černé vlasy slepené potem. “Uzavřená místnost nebude problém, až budete hotova s chytáním. Přesuneme se do prostor pod barem.“ Jemně nakloním hlavu na bok a mezi prsty si hraju se sklenkou. Když provokativně sklouzne z barové židle, můžu si ji prohlédnout. Opravdu je hezká. Usměju se na ni. “ Budete mít z toho dobré platové podmínky, získáte si nezávislost na svém muži a stálý příjem potravy.“ Počítám na prstech. “ Prosím omluvte mne, dojdu se převléknout. Vy se zatím čiňte.“ Vyběhnu rychle schody a zamířím si to do svého pokoje, kde si dám rychlou sprchu, upravím se, abych vypadala přijatelně dobře. Své tělo obléknu do černého roláku s krátkým rukávem a černých skiny jeanů. Vše doplním sandály na vysokém podpatku a vlasy stáhnu do pevného drdolu. Do něj zapíchnu dvě ozdobné jehlice ze stříbra. A opět se vrátím do baru.

Cristabelle Dmitrij - 30. ledna 2011 17:58

Černovláska se mi očividně hrabala v soukromí -v baru- Jemně nakrčim nos, když se mi pod něj dostane kouř cigaret. Tyhlety zázračné tyčinky s nikotinem jsem měla vždycky v oblibě a teď mě tu ta vábivá vůně svádí. Lehce trhnu rameny a nehtem na ukazováčku si přejedu svůdně po spodním rtu. Je to spíše takový automaticky pohyb, který mi vždycky naběhne, když začnu přemýšlet o něčích slovech. Jednu ruku si dám do pasu a polevim lehce ve svém postoji. Prsty druhé ruky obepnu sklenici s whiskey a několikrát s ní v ruce zakroužim, sledujíc, jak se ta příjemná tekutina zavíří. Když se zmíní o tom, že bych ji snad i nemohla okouzlit, jenom na svých rtech vyčaruji pobavený úsměv. To uvidíme, černovlásko. pomyslim si v duchu a přitáhnu si skleněnou hranu sklenice ke rtům, načež lehce upiji. Po jazyku se mi rozleje příjemná chuť, kterou nechám obkroužit kolem svého jazyka, pak ji spolknu. Na další loky nemám chuť, mám tu svůj koktejl a nerada míchám všechno dohromady, proto sklenici odložim na bar. Hm, nezávislost od svého muže... Moment. zarazim se a pohlédnu na "Jak víte o mém muži?" syknu k ní potichu. "Byla bych ráda, kdyby jste to nikde nezmiňovala. Chodim si sem užívat po svém a netahám sebou nic, co by mě v mých rozhodnutích mohlo snad jakkoli zabránit. Je to zbytečná věc, která se za pár měsíců vyřeší jeho vraždou. Takže to zde nezveřňujte a přestaňte se mi hrabat v soukromí." usoudim tiše s lehce povytaženým obočím. Myslim, že jsem dose striktní a mé chování je takové, jak se sluší a patří na démonku vyšší třídy. Nicméně nesnášim, když se mi někdo hrabe v soukromí, to bych pak vraždila a někdo, je jako je tahle černovlasá krasotinka přede mnou, mi v tom nezabrání. Lehce přimhouřim oči, když si to odkráčí po svém a mě nechá u baru s jejími poskoky. Prohlédnu si zkoumavě toho, který jí svorně klečel u nohou, načež od něj zase odvrátim pohled a sjedu jej k démonovi, ze kterého mám vyždímat informace. Naklonim mírně hlavu na stranu a věnuji mu letmý úsměv. Teprve tohle bude zábava. Samotný akt spočinutí.... Rty se mi zachvějí a všechny buňky v mém těle začnou skákat radostí, chtějí a touží dotknout se jeho životní energie. Mám se činit, ale jak? Běhat po baru a chytat démona? pouchechtnu se a ladnými kroky, kdy se mi kyčel houpe svůdně ze strany na stranu, přejdu k tomu démonovi, držícího pod krkem. Zkoumavě přejedu očima po tom, se kterým si budu hrát a spokojeně se pousměju. Netrvá to takovou dobu a černovláska se zase objeví v baru, otočim se směrem k ní a ruce si založim na hrudník. Rozhodně chci začít, toužim po tom a těšim se, až použiju zase své 'maličké já'. "Myslim, že můžeme začít...?"

Samia Black - 30. ledna 2011 18:33

Něco pro pobavení “Znám mnohá tajemství. Konstantine je zajímavý muž. „ Pronesu mezi řečí a vypiju další sklenku whisky. “ Ono jde o to, že vy démoni jste více méně nespolehlivý.“ Pronesu stejně tiše jako ona.“Ale máš mé slovo, že se nikdo o tvém sladkém tajemství nedozví.“ Usměju se na ni a odhalím prodloužené zoubky. Líbí se mi odhalovat cizí tajemství a mít nějaká ta zadní vrátka kdyby se něco pokazilo. Upiju ze sklenky a pokynu na její návrh že můžeme začít.“Cristabell, řekněte si co jen budete potřebovat.“ Kývnu na ni a posadím se vedle Kierana a položím mu majetnici ruku na stehno.

Cristabelle Dmitrij - 30. ledna 2011 21:24

Chtělo by to špetku důvěry a dvě lžičky sebehodnocení, černovlásko -v baru- Lehce se pousměju a přelítnu pohledem její dlouhé zuby, ostřejší než jehly, ale pro mě bezpečné. Stačilo by pár kapek na ten její hbitý jazýček a rozhodně by nebyla tak čilá jako teď. Ne, válela by se tu v křečích, bolestně by kroutila tvář do příšerných grimas a zemřela by bolestivější smrtí, než by si vůbec dokázala představit. Ta červená, životodárná tekutina z mého těla, by jí zevnitř vyžrala jako nějaký parazit.... Taková je krev má a mě podobných démonů - ničivá. Lehce pozvednu bradu, když se opět zmíní o mém muži a věnuji ji pohled, ve kterém se objeví jiskra mé chvilkové a nerozvážné rozhněvanosti. "Ano, to je a také je můj a bude pod mojí mocí do té doby, dokud neusoudim, že jeho čas smrti nastal." usoudim tiše, avšak zřetelně, pro její uši jistě hlasitě. Možná pro ní ty slova nic neznamenají, ale pro mě ano. Dávají mi moc nad mojí budoucností, která kvete jako leknín v průzračném rybníku. Její další slova, pro mě kecy a bláboly, mě jenom utvrdí v tom, že si mě zaškatulkovala mezi obyčejné démony. Jistě, sliby ruším, vždyť jsem démon, ale rozhodně nemá právo mě hned po pár informacích, které si o mě zjistila, zařadit mezi podřadný cetky z mé linie.  Lehce trhnu rameny a přimhouřim oči. Jistě, její jméno. To je ta informace, celkem potřebná, pro to, abych pro ní mohla pracovat. Jakýsi pocit osobního vítězství mě naplní hned po té, co se na její jméno zeptám. "Z hlediska pracovního, by bylo celkově lepší, kdyby jste mi zdělila Vaše jméno? Jak jsem předpokládala a i se mi to potvrdilo, v mé historii jste se vrtala více méně dost, tudíž já se Vám představit nemusim." odtušim. Na té větě není nic drzého, ačkoli podtón jakési výzvy tam je. Mohu s klidem říci, že ta že žena přede mnou není pro mě prozatím žádná autorita, ačkoli jsem pod její rukou a tušim, že mé tajemství jsou pod přikrývkou, která se pomalu zvedá. Nicméně ta nejdůležitější nikomu neříkám, nechávám si je pro sebe a ty získá pouze tehdy, kdyby je spolkla jako informace společně s mojí krví, do které jsem je za pomoci své zemřelé přítelkyně ze Sabatu schovala. To by jí stálo život a ten by pro někoho, kdo jí život neohrožuje, neobětovala. Přes tvář mi přelétne stín letmého pobavení, když zahlédnu, jak její dlaň sklouzne po stehně muže, který před ní svorně seděl na kolenou a skoro jí zpíval ódu. To gesto mi vštípí myšlenku, že má na mě podezření. Snad si nemyslí, že mám o něj zájem? Respektive, zálusk mám tady na každého jedince. Ostatně jsem ustavičně hladová a z obyčejného jídla nezískávám vůbec nic... Napadne mě také, že se snad jedná o důvěrnější dotyk a nebo právě naopak. Možná se takhle dotýká všech svých loutek... Luxusní děvka? Jenom ten název mě donutí se tiše začít smát, nicméně tenhle pocit v sobě potlačim. Mohla bych jí vyprovokovat, což by zajisté bylo také zajímavé, ale myslim si, že ne tolik, jako ta práce v astrálu, která mě teďko čeká. Jistě, ta magie je cítit snad všude kolem. Nevditelnými chapadly svazuje hrdla všem zdejších a lísá se k nim, laská je svojí přítomností a většině zde to dělá dobře, včetně mě. Na její výzvu k tomu, abych řekla, co potřebuji, jenom kývnu hlavou ve znamení toho, že prozatím její služby nehodlám využít. I když... Přejdu k ní a lehce se naklonim. "Potřebuji, aby se mě nikdo nedotýkal. Většinou je pak stáhnu sebou a jejich krásnou životodárnou energii slupnu jako malinu." špitnu k ní. Nechci, aby to všichni ostatní věděli, potřebuju zjistit, jak moc jí mohu důvěřovat, jako své 'nadřízené'. Pomalými kroky přejdu ke křeslu v koutě. Je prázdné možná proto, že slouží pro větší účely, jako je třeba spánek a ten přítomní rozhodně nevyhledávají. Navíc všichni moc dobře ví, že takové zdřímnutí by je tu stálo i jejich majetek, který u sebe mají, ne-li život. Spokojeně se uvelebim do křesla, nohu si ladně přehodim přes druhou a přes vějířek hustých řas pohlédnu na černovlásku, sedící u baru. Naklonim hlavu na stranu a zapřu si ji o opěradlo pro záda. Cítím, jak mi každá buňka mého těla sděluje, jak moc po téhle cestě toužila. -astrál- Pomalu se ponořuju dovnitř astrálu, sledujíc všechny proplouvající duše kolem mě. Věřim tomu, že každý jej vnímá jinak, ačkoli ve své podstatě je to jedno a to samé. Jsem z toho natolik rozrušená, že na chvilku zapomenu, proč jsem tady, ale právě ten důvod si připomenu ihned po té, co vstoupim do těla jednoho z démonů. Během chvilky se mi naskytne obrázek, jak drží jeden démon pod krkem toho druhého. Kolem mě se schází energie, která proudí z tmavovlasého muže... Kdybych mohla, jenom bych nechávala do své duše vstřebávat okolní magii, po které toužim. Jenomže kvůli tomuhle tu nejsem... Elegantními kroky dojdu k těm dvoum, prsty si přejíždějíc automaticky po svém dekoltu a nechávám kolem mě vytvářet, pro mě typickou energii, promlouvajíc kolem těch dvou jako velice půvabný parfém. "Zdravím vás, pánové."

Crowley - 31. ledna 2011 10:00

Návštěva v astrálu Celkem se začínám nudit, když tak držím toho slábnoucího a pomalu šílícího démona pod krkem. Vlastně jen čekám až si ho někdo přebere, abych si mohl konečně dopít ten koňak a dokouřit ten doutník. I když, jak nad tím přemejším, budu si muset zapálit asi novej. V tu chvíli se za mnou ozve jakýsi hlas. Ženský. No jo, to je tak vždycky, když necháte příchodové dveře otevřené. Vždycky se najde někdo, kdo se neudrží a jde se kouknout dovnitř, aby vám pomohl od přebytečné výbavy bytu. Bohužel tady není nic, co by si dotyčná mohla odnést. Trošku pootočím hlavou a spatřím celkem pohlednou démonku. Sukuba dojde mi a trochu se usměji. "Vítej na mém soukromém večírku, sukubo. Je něco, co bych pro tebe mohl udělat?" zeptám se jí, zatímco démonek padá na kolena. Asi bych měl povolit stisk, nebo nám tu zemře. Její aura mne praští do očí. Je silná, až moc silná, což znamená, že si hodně věří. Zbytečně plýtvá silami, jen aby mne nebo toho druhého oslnila. Jo, to na mě neplatí. Pořád jsem tu pánem já, takže by mi nedělalo problém ji z mého večírku vypudit. Ale neudělám to. Zajímá mne, co má v plánu a co tu chce. Nějak jsem neposlouchal ten rozhovor, co se udál venku. Démon se na chvilku uvolní, to když se přestanu soustředit na posílání "veselých" obrázků všech známých i neznámých druhů mučení, které vcelku s radostí praktikuju. A že jich je hodně. I když většinu vymysleli lidé na jiné lidi. Kam my, démoni, se na ně hrabeme. To, co oni dokáží vymyslet na druhé lidi, by nás nikdy nenapadlo.

Shay - 31. ledna 2011 13:53

Zpět – bez kožichu – mezi… kým vlastně? To, že oni měli druhého mého druhu… prosím, ten Lov byl dostačujícím důkazem pro to, že ji někdo chce a chce ji opravdu moc. Více než to. Ovšem, to že jsem se od začátku tvářila nezúčastněně snad mohlo za to, že jsem jimi byla opomíjena, ale… vadilo mi to vůbec? Nikdy to nebylo jinak – pokud se nejednalo o služby, které jsem mohla darovat a nechat si za ně zaplatit tím co obvykle bývalo v rozbitém prasátku pod postelí. Bývalo. Pokud jste o služby skutečně stáli. A nyní? Nyní bylo řešení nasnadě. Více než to, bylo skutečně jednoduché. Měnit se před nimi jsem nehodlala a ani se s nimi dorozumívat pomocí tlapek, zubů a vrčení. To opravdu nikoliv. Heh, ne, to neberte vážně – za tohle můžou jen a jen moje vrozené rozpaky. Ale ne, že by na tom co bylo řečeno předtím, nebyl kus pravdy. Nespalována chutí po krvi, majíc opět svou sofistikovanou tvář miloučkého huňatého ňufíka, skutečně nebylo kam spěchat. Ach ano, bylo to pozvání více než jasné, ale pokud ví jen o té oficiální schopnosti, pak je vše v pořádku. Pokud chce znát víc, je… je to více než šílené – není to schopnost, která funguje na povel, na dobré slovo nebo na úsměv. Je to jako blesk z čistého nebe, impulz čehosi kdesi, něco co není nijak dlouhodobé a ani dlouhotrvající pokud je vzdálenost dostatečně velká. Naštěstí. Dnešní večer už tak byl více než záživným. Napřed ten zaslepující pocit, pak to divadlo s mřížemi, zvukem a světlem – hezké představení to ano, jen… poněkud hlasitějšího rázu. Hlasitější pro někoho kdo před podobnými hrátkami mizí více než rychle. Ale zpět k současné situaci. Běhat temnými ulicemi, užívat si měsíční svit na svém kožichu, nemyslet na to co bude pak a žít pouze pro slastnou přítomnost… to bývalo dříve. Kdy dříve? Dejte mi pár vzpomínek zpět a možná odpověď dostanete. Pár set metrů od hlavního vchodu, který jsem ten večer viděla již podruhé, jsem i podruhé absolvovala změnu. Tentokrát pro změnu více než chtěnou. Přece tam nevpadnu s kožichem, když jsem předchýlí viděla to co jsem viděla. Bohužel. Ten pocit jistoty je něco s čím se jeden těžko loučí, když je tolik potřebný, ale to je vedlejší. Když… když si někdo bude chtít grybnout, prostě… nehodlám se kdy vracet i kdyby byla nabídka sebepřitažlivější. Co tedy v tu chvíli bylo snadnější než vzít za dveře, pokusit se nemít na tváři úšklebek a pokusit se přežít akademickou čtvrthodinku diskuze? I když jsem se snažila… ne jako o život skutečně ne, ten drzý výraz je něco co je pro mne více než typické, bohužel. „Sice to bylo pozvání, ale… koukám, že jsem se rozhodla vyhovět ve špatnou… chvíli, nemýlím-li se?“ Pohled upřený na tu... Starou. Dobře, když mě tahle více než podivná společnost nezabije za můj přístup v tuto chvíli, později určitě. A vůbec, snažit se pochopit nastalou situaci... je to přece jen akademická čtvrthodinka a za tu se toho snad tolik nestihne. A vůbec, můj prvotní zájem jsou informace týkající se mě a oni... jsou prozatím až kdesi dole. Bylo tedy jen pochopitelné, že můj zájem stále zahrnoval pouze vůdce tady toho všeho.

Kieran Maio - 31. ledna 2011 17:21

Věci se dávají do pohybu. "Už je to v pořádku," zašeptám do ucha Nikolajovi, který se na mně přisál až sebevražednou silou. Nejdříve jsem ho nepoznal. Až pak, když si můj mozek zařadil vše na správné místo mi to došlo. Málčik Nikita. Jemně ho od sebe odtrhnu a položím mu ruce na ramena. Tolik se změnil. Anebo jsem byl tak dlouho pryč, pronesu k sobě uštěpačně. "Budeme Samiu chránit tak, jak nejlépe dovedeme. Pokud všichni ostatní selžou, nikdo další už nezbude. Musíme být silní." Postavím se a sleduji dění. Je mi proti srsti, že v dnešní době už nikdo neumí projevit úctu tím správným zúůsobem, ale přijmu výtku své paní. To, že se mi v hlavě ozývá hlas, který se zjevně nudí, mně nechává chladným. Následná ukázka akrobacie pro začátečníky už zabrnká na struny mé pozornosti a já se otočím. Těmhle věcem nerozumím, tak se rozhodnu pracovat po svém. Samiu otrávila její nejlepší přítelkyně. Její strážce sám přiznal chybu. Kdo si s námi hraje? Komu tady můžu věřit?Nenáppatně začnu nasávat vzduch a hodnotit jednotlivé pachy, kterých je v místnosti opravdu mnoho. Vyřadím ty na pozadí a dostanu slušnou sbírku démonů, lykanů a kupodivu i nějakého toho člověka, který páchne magií. Sammia se zatím baví s jednou ženou, za kterou přešla až k baru a po cestě sebrala zkoprnělému Samuelovi cigaretu přímo od úst. To ho muselo vyvést z míry. Pousměju se v duchu svému vtipu ale dál se věnuju dění. Když Samia odejde, zavadí o mně její dosavadní společnice pohledem. Dělám, že jsem si ho nevšiml. Je něčím zvláštní. Budu se na to muset zaměřit. K čertu, dal bych si vysokou zvěřinu, a tady ji asi těžko seženu, postesknu si. Občas neovládám své chutě, ikdyž nemám hlad. S pocitem, že tady už s ničím nepomůžu, se odeberu k baru a objednám si sklenku Martini, poprosím o červené s černými olivami. Chuťově zajímavá kombinace. Snad to zaplaší alespoň na pár chvil ty pravé chutě. Necháváš se ovládat, takhle skončíš jako kořist. Soustřeď se, opět si vynadám. Samiin návrat mi neunikne. V jejím nynějším oděvu bych ji, nebýt její bledosti, ztratil v davu lidí, kterých jsou plné ulice. Já sám držel krok s módou málokdy, a navíc jsem si oblíbil dobře padnoucí obleky, jen kravaty nemám rád. Samia mezitím prohodí několik slov s ženou u baru. Překvapí mne ale, kdyyž se poté, co domluví, posadí vedle mně. Ruka na stehně mne překvapí o to více. Tohle mi snad dělá naschvál. Naskytla se mi ale příležitost zaměřit se přímo na tu ženu. Chrisabelle? Tak znělo to jméno. Zkoumavě se na ni zadívám a ignoruji přitom okolní prostředí. Tak co jsi vlastně zač? zeptám se svých vzpomínek. Její vůni si nedokážu zařadit, ale vím, že ji znám. Za svůj život jsem se setkal s mnohými bytostmi. A málokdy to bylo zdraví prospěšné. Má opatrnost se prodrala do popředí. Když démonka odejde, stále se tvářím jako by se nedělo nic důležitého a přemýšlím. Samiina ruka je stále na místě kam si ji, tak říkajíc, odložila. "Cítíš v poslední době více samoty," zašeptám. Není to otázka, jen konstatování faktu. Minulost je pryč. Nemůžeme si dovolit se rozptylovat, dokud nebudeme mít jasný výhled na cíl. Zatím típeme v mlze. Vím, že si mé myšlenky přečte, když bude chtít. Ona jediná to tak trochu dokáže. Nikomu jinému se to zatím nepovedlo. A to je dobře. "Chci s Kim začít zítra za úsvitu. Déle čekat nemůžeme." Pak vstanu a nechámm Samiinu ruku sklouznout. Dopitou sklenici položím na bar. Po cestě oznámím Samuelovi, kdy začneme a odejdu do svého pokoje. Samiin dotek ve mně vyvolal něco, o čem jsem byl přesvědčený, že zemřelo před dávnými lety. Levá ruka se mi zatne v pěst až klouby zapraskají. Soustřeď se krucinál!!!!

Cristabelle Dmitrij - 01. února 2011 18:44

Tichá, svádivá... -v astrálu- Špičkou jazyka obkreslim linii svého spodního rtu a postoj svého těla převážim na levou nohu. Ruku si dám na mírně vyhouplý bok a druhou nechám volně viset podél těla. Tady se má síla zdvojnásobuje, ne-li ztrojnásobuje. Pokaždé, když ji zde použiju, vrátí se mi. Tudíž se nemusim snad bát na ohrožení mého 'nevinného' života. Povytáhnu obočí a věnuji démonovi letmý úsměv. "Mohl by jsi toho pro mě udělat hodně." usoudim, mezitim, co pohledem sklouznu po jeho těle a rty se mi zkroutí z úsměvu do úšklebku. Nekoketuji a ani se nesnažim na sebe upoutat jeho veškerou pozornost, nebo snad zarýt se mu do paměti. Ne, to opravdu ne... Pouze se dívám, slídím a hledám chyby, slabiny druhých, kterými bych pak mohla prorvat svojí energii a vysát tu jejich. A ty černovlásko nejsi výjimkou. Ale ne, jsem tak zlá a zkažená... Už dávno vim, že hraju pouze sama za sebe a hráči, kteří se tváří jako mí spoluhráči, je potřeba rozdrtit. Ne nadarmo se říká - přátelé měj nablízku a nepřátelé ještě blíž. Z démona, který má očividně navrh, sklouznu pohledem na toho hajzla. Bude mi nevýslovným potěšením pozřít jeho malinkou lidskou podstatu. Na tu jeho démonskou se taky můžu z vysoka vykašlat. Bylo by mi určitě špatně a ještě bych si tim zkazila chuť. "Ale prozatim tě mám pozdravovat od tvé paní." odtušim. Není snad nic snazšího, než vyvodit to, že tenhle démonek patří k černovlásce. "Jsem tu na její požádání. Mám z něj vydolovat informace." informuji ho o svém postu, mezitim co se okem zaměřim na Arn'za Ghatha. Naklonim mírně hlavu na stranu a pozoruju jeho rysy tváře, které se kroutí do bolestivých grimas, poté, co mu myšlenkami posílá poskok černovlásky bůhví co. Nicméně to nebude nic příjemného... "Takže." pohlédnu zpětně na tmavovlasého démona a přimhouřim oči. "Přijímáš rozkazy od ženy? Že se ptám..." obočí mi vyjede mírně nahoru s jasným pobavením v podobě plamínků v mých očích. "Svážu ho svojí magií, čímž ho uzemnim do jeho těla, ze kterého ale nebude díky uzemnění moct upláchnout." Co víc by dokázalo koholi uzemnit, než planoucí vášeň a chtíč? Stačí vněm vzplanout jeden jediný plamínek, který chce a touží... Po čemkoli... A já mu to poskytnu, alespoň v jeho mysli. Do karet mi hraje i to, že tohohle démona já znám a ačkoli skoro žádný vyvrhlík pekelný nedá na city a vábivost, žena je účinná zbraň. Účinnější než všechen majetek a okolní emoce. Stačí mít tu správnou, tu vyvolenou a muž se cítí jako Bůh. Pouchechtnu se a prsty si přejedu po svém dekoltu. Miluju to místo, je plné napětí a srdce uvnitř... To je místo plné vášně. "Na pár vteřin zahltim jeho mysl jednou jedinou myšlenkou, která ho tam venku ochromí. Tu chvíli využiješ ty a ho tam venku něčím ho doděláš. Poté jeho plnou schránku stačí vzít do soukromí, kde si spolu popovídáme." sdělim mu svůj plán. Věřim tomu, že má nějaký dotazy, námitky nebo návrhy. Jsem otevřená pro jakýkoli kompromis, který mi přinese ale to, co chci. Toho hajzla. Zvednu dlaň a lehce objedu ve vzduchu rysy hlavy démona, který si říká Arn'za Ghatha. Vypadá to, jako pohlazení, až na to, že bez doteku. Neviditelné provázky mé energie, pulzující z každého póru mého těla, se začnou omotávat kolem jeho těla a pomalu ho lákat. Kousek může okusit i ten poskok černovlásky. Je to něco nepopsatelného, vábivějšího než zpěv sirén. Nicméně nic ohromujícího, už z toho důvodu, že nechci, aby to tak prozatím působilo... Nakonec ruku spustim podél svého těla a stoupnu si na špičky, abych měla rty blízko ouška démona, který je chycen drtivou pěstí. "Budeme si rozumět." zašeptám a semknu zamyšleně rty, přičemž se zhoupnu zase zpátky na paty.

Samia Black - 01. února 2011 19:12

Dítěti berou hračku Pokynula jsem sukubě rukou, že může dělat, co chce. Dál jsme jí nevnímala, záleželo jen na tom dostat démona tedy informace z něj. Potom mi bylo jedno, co s ním bude. Jestli se s ním nakrmí sukuba nebo ho pohltí plameny pekelné. Věnovala jsem se Kieranovi, má ruka byla horká, jak přijímala jeho horko přes látku kalhot. Chtěla jsem něco udělat, ale on nakonec vstal, má ruka sklouzla z jeho nohy. Skoro zvířecí zavrčení se ozvalo z mých úst , po jeho suchém konstatování. Jistě, že se cítím více sama, když jsem přes deset let bez tebe. Zaryju dlouhé nehty do koženého křesla a sleduji jeho záda. Kdybych mohla tak si i dupnu. Takhle si jen skousnu rty a zadívám se do blba, respektive k barmance, na kterou pokynu hlavou. Lilith ví co piju, mám ráda vodku s krví pravé bloody Mary s ledem a velmi ostrým tabascem. Vychutnávám si své pití a potom zaregistruji dívku, kterou si matně pamatuji z jiného baru. Střihnu po ní pohledem a jantarové oči zapíchnu do těch jejích, vlčích. A hele vzpurná vlčice. Našpulím rty a z krabičky si vyndám zlatočernou cigaretu. Ladně si dám cigaretu do úst avšak rozhozena Kieranem obráceně, do nosu mě praští až smrad spáleného filtru. Rychle cigaretu stopím do popelníku, vstanu a zhoupnu se ze špiček na paty. “ Pamatuješ si na rakouskou centrální banku a její zabezpečovací systém a pamatuješ si kdo za tebe složil kauci?“ Pomlasknu si a mrknu na Shay.“Jistě že ne, byla jsem to já. Na oplátku potřebuji tvé služby.“ Upravím si vlasy aby splývaly na levém rameni. “ Promysli si to prosím.“ Mávnu rukou na Hellen, která přišla vystřídat Lilith.“ Tady Hellen ti ukáže tvůj pokoj.“ S těmito slovy opustím Shay a nechám ji přemýšlet. Následně přejdu k ženě, která mi zachránila život a podám jí ruku.“ Ještě jednou vám děkuji. Jsem Samia.“ Vdechuji její parfém, usmívám se na ní a snažím se působit přirozeně. “ Chtěla bych vám nabídnout práci u mne.“ Začnu nesměle. “ Pokud se jedná o finanční stránku, ohodnoťte se sama. Přijmu jakou koliv nabídku.“ Dívám se na ní bez mrknutí a v duchu se modlím, aby řekla ano.

Kurt McBane - 01. února 2011 21:23

V tichém koutku stínů Stále opřený o bar na jeho stinném konci jsem dál trpělivě čekal co bude dál. Vyčkával jsem na svoji příležitost. Nehybně jako socha, trpělivě jako lovec na svoji kořist. Bylo to jako tenkrát před pár lety. Byl jsem všude a nikde zároveň. Což by se trošku dalo říct i dnes. Jen moje oči kmitali, jako kyvadlo hodin, mezi zdejším společenstvím. Udržoval jsem si přehled o tom co se děje. Abych mohl být připravený na případný útok. Nebo obranu. Nervozita a napětí ze mě téměř opadli. Skoro jsem všem zmizel zas z očí a z mysli. Ten kdo by mě tu najít nechtěl by mě taky najít nemusel. Tohle byla další z mých ne zrovna příjemných vlastností. Věčně se skrývat. Být vždy neviditelný aby jste vy mohli překvapit nepřítele. A aby on nemohl překvapit vás. V současných dobách se moje opatrnost začala nakonec i násobit. Poháněn strachem a nejistotou jsem se musel postarat aby onoho Kurta nalezli jen ti u kterých má jistotu že mu neproženou srdcem stříbro. Je to ale stále jen opatrnost? Nebo to přerostlo v šílenství? Nespat, nelovit, žít věčně v pochodu z místa na místo. Každou minutu naslouchat. Stovky, ne-li rovnou tisíce věcí si hlídat... Pomalu jsem zavřel oči a párkrát se zhluboka nadechnul abych se uklidnil. Abych se uvolnil od svých myšlenek které mi jen den co den připomínali ten zatracený fakt jak nad sebou čím dál víc ztrácím kontrolu. Po chvíli zase oči otevřu a pomalu si prohlédnu všechny v místnosti. Konečně se dám do pohybu a pomalu procházím kolem baru. Odtrhnu pohled odněkud z místnosti a od barmanky si pár tichými slůvky objednám vodku. Tu do sebe kopnu a s mírným zamračením poté sjedu pohledem opodál baru muže, kterému zde říkají Nikolaj. S mírně nakloněnou hlavou nějak neskrývám zvědavost a nedůvěřivost se kterou si ho zařazuji v hlavě do svého "rejstříku". Ale po krátké chvilce o něj ztratím zájem. Stejně tak to půjde i s ostatními. Dokud mi nedají důvod že mi nevrazí kulku do zad budu je asi považovat za možné nepřátele. Ty bytosti... všichni tihle... upíři a lykani... Sám jsem jedním z nich a přesto mi někteří připadají stále tak děsiví a odporní. Mihne se mi hlavou než se doploužím kamsi doprostřed baru. Tam se zastavím a začnu se prohlížet okolní stěny. Stoly a křesílka, pak znovu všechny bytosti a nakonec se krátce zadívám i na Samiu. Jí jedinou a snad i Samuela jsem považoval za přátele. Za ty jediné přátele co vůbec mám. Jinak jsem věčně sám. Žádné závazky, žádné styky se společností. Připadal jsem si jako divoké zvíře. Ale fakt byl že jsem rovnou divokou bestií. Docela zábavné. S dalším poohlédnutím jsem se vrátil k baru. Poručil jsem si dalšího panáka vodky a úlevně si oddychnul když mi do těla navrátila trochu tepla. Pak jsem se pomalu poohlédl jestli je u baru stále onen Nikolaj. Tentokrát byla moje tvář zcela bez emocí. Komu jen věřit a komu ne? Kdo je svině a komu jde jen o život jako mě? Napadne mě ale to už zažádám barmanku o nějaký volný pokoj. Pak na pult hodím pár pořádně zašlých bankovek které by měli stačit na zaplacení. Před odchodem na pokoj se ještě poohlédnu po baru. Šedýma očima probodnu každého tady a jako pára nad hrncem zas zmizím. S třísknutím za sebou zabouchnu dveře daného pokoje který si důkladně prohlédnu. Hlavně věnuji čas oknům a zjišťuji jestli by jimi bylo možné utéct. Pak zabezpečím dveře a to tak že vrazím pod kliku židli nebo cokoliv jiného aby se nedali otevřít, a do zámku vecpu klíč. Pak prohlédnu všechny zásuvky, skříňky a skříně. Prohlédnu všechny kouty a ujistím se co v mém pokoji je a není. Pak si teprve dopřeji s čistým svědomím pořádnou koupel. A když se usuším tak jen nahý si vlezu do postele kde mě únava totálně dodělá. Konečně jsem se nemusel bát. Mohl jsem spát beze strachu a nejistoty z okolního světa. Tvrdě a hluboce. Klidně i celé dny.

Crowley - 01. února 2011 22:09

Astrál - drzá démonka "Nevím jak na ostatní, ale na mne ty tvé laciné triky opravdu nepůsobí, mládě" sjedu jí opovržlivým pohledem. Satane, jak já nenávidím ty mladý, namyšlený a světa neznalý démony. Myslí si, že spolkli moudro světa a díky tomu si můžou vyskakovat na starší a zkušenější. Jen nechápavě zakroutím hlavou nad jejím postojem a přestanu tomu budižkničemovi posílat myšlenky. "Co jsi to říkala sucubo? Má paní? Slyšel jsem opravdu MÁ PANÍ? Ty asi nevíš, kdo já jsem, že? Kdybys to věděla, nejspíš mě teď prosíš, abys mi mohla slíznout ten bordel z mých bot" můj hlas je klidný, ale je v něm cítit jakási výhružnost, nebezpečnost a upozornění. Opět se kouknu na toho zmetka a trošku povolím stisk, aby nám tu nepošel. "Jestli já někdy přijal nějaký rozkaz, tak to bylo na počátku věků od samotného Satana" řeknu ledově klidným hlasem. Její provokování mi opravdu začíná lézt krkem. Netuší, co jí mohu provést. Neví, že kdybych chtěl, už tady není. Už by klidně mohla být v mé soukromé sbírce, jako motýlek připíchnutý na nástěnce mezi jinými motýly. A že by se tam krásně vyjímala. "A nechci ti nic říkat, ale on tu už svázanej je. Je tak vysláblej, že si ani neutře prdel, natož aby utekl" zazubím se na ní celkem nepříjemně. Chvilku ji pohrdavě sleduju a když začne mluvit o svém plánu, lehce si odkašlu: "Ne, že bych chtěl kazit tvůj "skvělí" plán, ale nenapadlo tě se ho jen tak zeptat? Je krotkej jako beránek po pořádný šukačce." "A dám ti jednu malinkou radu: Nikdy, opravdu nikdy, pokud si ceníš toho, že tu můžeš bejt, nenaser starého démona. Nemuselo by se ti to líbit. Věř mi, vím jaký to je" mrknu na ní. Mohl bych, ooo ano, mohl. Už jen z toho důvodu, že můžu. Jak ona by se tam vyjímala. Svítila by tam jak maják na útesu za hodně hluboké noci.

Shay - 02. února 2011 11:30

Vzpomínky či vděčnost? Snad... někdy příště... Možná jsem vlk - ne, jsem moc hezký vlk, ale mou paměť bys neměla podceňovat. Jistěže si to pamatuji... více než dobře – byla to jen malá chyba ve velkém... plánu. Malá a jediná. Ovšem za ty roky jsem si ji mohla dovolit. Jistě, je velká pravděpodobnost, že bych to skutečně řekla nahlas... kdyby ta... ta!... by bývala byla svou pozornost o chvíli prodloužila. Na druhou stranu, zdá se, že jsou jí známy jen ty oficiální schopnosti. Naštěstí – nepotřebuji být vlk, kterému je prokazováno více pozornosti než nyní. Nikdy. Ne, když má podle svého názoru více než dostatečný důvod k tomu mé schopnosti chtít. A pokud je chce někdo jako ona... je záhodno ji jen utvrdit v tom co ví a zbytek... ponechat beze zmínky – alespoň po nějaký čas. To, že jsem si měla jít vybrat pokoj – nekývla jsem ani na jedinou její větu – nemůže čekat, že řekne a já budu její přání plnit s více než slepou oddaností. Nikdy jsem taková nebývala… nikdy co mi má paměť dovoluje. Na to, abych ti dala alespoň střípek oddanosti, si ji budeš muset zasloužit trochu jinak, jiným přístupem, než jen jednou jedinou zaplacenou kaucí. Bohužel. Ale tohle je jen práce - nic víc, nic míň. Bylo na čase to tedy zkusit jinak – alespoň trochu. Nádech, výdech... utřídění neposedných myšlenek, a tak jako vždy, když jsem se chystala k něčemu co může spustit lavinu hněvu, jsem si automatickým pohybem prohrábla své výrazné vlasy. „Bude jistě od Helen nesmírně pozorné, když mi ukáže můj pokoj, ale kdo říká, že ho přijmu? Na to, abych souhlasila by bylo záhodno mít trochu více informací. Možná moje schopnosti chceš, snad, ale pokud víš o té kauci, jistě víš i jaké jsou ceny za mé služby.“ A ani nehořím žádným citem tady k… tomu všemu kolem. Nikdy jsem sem v podstatě přijít nechtěla… nikdy, ovšem práce je práce a pokud budeš schopna si mou úctu zasloužit či zaplatit, pak snad. Někdy. Ale z vlka… psa na řetězu jen tak nestvoříš.

Samuel Chasse - 02. února 2011 11:56

Já, tichý strážce. Jsem velice rád, že je Samia v pořádku. Dívám se, že toho má co na práci. Možná se mnou bude chtít mluvit, ale to určitě později. Proto se nějak do hovoru nezapojuji a spíše pozoruji dění okolo. O všechno, co bylo potřebné říci se již postaral Keiran. Takže jsem se raději kousek vzdálil, objednal si whisky. Však má chvíle nastane, ale nejdřív musím počkat. Trpělivost růže přináší. Proč zrovna růže? Zamyslel jsem se nad touto otázkou, ale nenašel jsem odpověď. Zahleděn na celý bar, schován v rohu, ve stínu jsem se pomalu a jistě vracel do své minulosti. Spatřil jsem tam tu, kterou jsem miloval a neochránil. Tu, která mne stvořila a zachránila mne. Ač v této chvíli více uvažuji o konci, kterého se jednou dočkám. Isabel Má mysl zavolala její jméno, ale nikdo tu není kdo by na toto volání odpověděl. Proč si mne jen nechala samotného? Proč sis mne nevzala s sebou? Je hloupé pokládat tyto otázky, nikdo na ně neodpoví... Nikdo.. Poté ses mi znova vrátila... Úplně stejná. Stejné chování, stejné vystupování, stejné názory... Ale tak chladná. Pohledem zamířím na Samiu, která s někým komunikuje. Nevšímá si mne a já jí to za zlé nemám. Jsem přeci ten, který jí bude stát po boku, ten který už neudělá chybu a ten, který je ochoten pro ní zemřít. Smrt, je pouze vykoupení. Splatím tak své hříchy, které jsem napáchal. A zapomene se. Zpátky se vrací můj přítel, zpátky se vrací bolest z minulosti a nenechává mne chladným, klidným. Mučí mne a sráží na kolena. Držím pevně v ruce skleničku, ve které je pořád whisky. Vůbec jsem se nenapil. Možná jsem zapoměl, jak chutná. Co bych dal za to jednou pocítit chuť? Co bych dal za to jednou spatřit západ a východ slunce? Co bych dal za to se nadechnout čerstvého vzduchu? Isabel, měla si spíše volit mou smrt a nezachránit mne. Co je to za život bez tebe?.. Já hlupák... já vlastně nežiju Pousměji se této myšlence a přiložím k ústům skleničku, nechám tu lahodnou whisky stéct do úst... Ale nepocítím její pravou chuť. K čertu se vším. Položím prázdnou skleničku na stůl a ruku položím na obě zbraně, které ve své blízkosti mám. Jaká by byla asi stříbrná kulka do hlavy? Zeptám se sám sebe, když má ruka chopí pistol a drží jí. Blázne.. Ty ještě nemůžeš zemřít. A to nic neudělá. To je tvůj osud.. Místo, abys byl rád.. Se pouze lituješ

Samia Black - 02. února 2011 12:18

Konec rozhovoru s malou vlčicí, čekání na čarodějku a slet dalších události Četla jsem v ní jako v otevřené knize, zatím nebylo v plánu po ní nijak vystartovat a dokazovat si sílu na malé vlčici, která musí ještě hodně vyspět. Vlastně i proto jsem ji sem pozvala, nepotřebovali jsme pro naši práci slepě oddané ocásky. Musela jsem mít ve svém týmu pár lidí, kteří se budou rozhodovat sami. Ústa jsem stáhla do linky a přimhouřila jantarové oči. “ Dobrá, vypíšu ti šek dejme tomu na sto tisíc liber. Ber to jako zálohu.“ Zhoupnu se z pat na špičky. Pokynula jsem Hellen, aby mi podala šekovou knížku a pero. Začala jsem vypisovat šek na sto tisíc liber. Potom jsem jí ho vtiskla do ruky a dál jsem se chtěla věnovat ženě, která mi zachránila život. Pokynula jsem k ní hlavou a dál jsem jí nevěnoval pozornost. Nikdy jsem nikoho do ničeho nenutila…. No občas jsem Nátlak použila. Ale tady to nebude potřeba, tady rozhodují peníze a vybavení. Bylo mi hloupé odbíhat od započatého rozhovoru, tedy monologu s ženou nabitou magií. Doufala jsem, že ona přijme práci u mě. Dobře placenou a zajímavou. Mému pohledu neunikl ani stařík, kterého jsem zde nikdy neviděla, měla jsem v plánu se ho pozeptat co on je zač, nepřipadal mi jako normální člověk. Magii jsem poznala na sto honů, tak jako každý jiný supernaturál. "Dobrý večer, pane. Dnes vás zde vidím poprvé." Sleduji muže s úsměvem a s očima upřenýma na něj mu do mozku posílám myšlenky. Snad už na mě ona žena bude reagovat. Se Samuelem si budu muset promluvit později, snad se opět nebude litovat. Kim jsem věřila až moc. Ach ano, Nikolajova poznámka mě donutila zavrčet. "Miláčku na tu operu půjdeme asi spolu my dva. Nemyslíš, že si ji užijeme, spolu, sami nejlépe. Kieran by byl otrávený. Prosím zastav se u mne v pokoji, ráda bych dostala lekci o mužské duši." Pronesu směrem k Nikolajovi mysli pobaveně. " Tu čubku pít nesmíš, její krev by tě otrávila. Dám ti napít něčeho lepšího. Sebe!" Čekala jsem jestli mi čarodějka odpoví.

Cristabelle Dmitrij - 02. února 2011 13:02

Hodně řečí, málo práce -astrál- Trhnu rameny a přimhouřim oči. "Mládě?" syknu, prudce otočim hlavou a pohlédnu mu do očí. Nevim, jak starej je, očvidně dost na to, aby odolal každé mé špetce snahy, ale rozhodně mi nemá co kecat do mého věku. "Nejsem mládě." zavrčim vzpurně a naklonim hlavu na stranu, prohlížejíc si jeho rysy tváře. Nepřijde mi nijak povědomý, tudíž rozhodně nepatří mezi nejstarší démony. "A mé triky nejsou laciné, pokaždé splnily to, co jsem já a ostatní od mé moci očekávali. Jsou taktní mohu-li to tak říct. A rozhodně jsou účinnější než ty tvé, když samozřejmě chci. Navíc nestojim o to, tě tady oslňovat..." odtušim a pohledem opět sjedu z toho starouše na druhého démona. Další jeho slova mi na tváři postupně vytváří čím dál tím širší a sladší úsměv. Jeho slova jsou v astrále méněcenná, do té doby, než mi je dokáže... "Slyšel jsi správně - tvá paní. Nebo mi chceš snad namluvit, že tady tohohle držíš jenom z dlouhé chvíle?" pouchechtnu se a bokem se opřu o tělo démona, kterého drží. Než se tu vykecáme, tak nám tu chcípne... Nutkání protočit panenky potlačim hluboko do sebe, nicméně jeden koutek úst mi škube. Přijde mi vtipnej. Jak já mám asi vědět, kdo on je? Jsem snad zasranej děda Vševěda? "O tvém původu nic nevim a věř mi nebo ne, ani vědět nechci. A co se bot, které máš na noze, týče..." větu nedopovim, pouze se zhoupnu na jednu nohu a druhou mu drze šlápnu na špičku vyleštěných bot. "Jazykem si je čisti sám." utrousim. Zatraceně, ten snad nikdy nezklapne.... tentokrát panenky protočim jako reakci na to, co si myslim o jeho dostávání příkazů od samotného pekelníka. "Fajn, tak až si s nim zase někdy hodíš pokec, pozdravuj ho ode mě." odfrknu si lehce znechuceně tím vším, co se tady rozebírá. Kvůli tomu tady nejsem a svůj čas nehodlám vyplýtvat tim, že se tu s nim budu přetahovat o slovo. Kdybych si chtěla popovídat, tak zavolám svému muži. Jeho radu o tom, co bych měla dělat v jeho přítomnosti, ignoruju a prohrábnu prsty vlasy krotkému démonovi. "Dobrá tedy, tak se ho zeptej. Uvidíme, jak moc je tvá moc tady na něj účinná." pokrčim rameny. "Když neodpoví všechno, co potřebujeme vědět, uděláme to podle mého a dostaneme ho ven do těla." není to kompromis, ani nabídka, spíše se to dá přirovnat k řečnické otázce, která mu má pomyslně vzkázat- buď to udělej, nebo to bude po mém.

Édouard Mortier Delfosse - 02. února 2011 14:02

U baru Po nějaké chvíli, ve které proběhne několik dalších konverzací, se začne prostor u baru zase vyprazdňovat a barmani už zase obsluhují své štamgasty tak, jak je zvykem. Přijímají objednávky a rozlévají pití všeho druhu. Po té nemocniční scéně, co se dut odehrála už nemám vůbec na nich chuť, ani pomyšlení na dalšího panáka. Měl bych se odebrat domů, přečíst si ještě jednu kapitolu z Verneovky a jít spát,… nabádá mě svědomí. Znova si přepočítám drobné, co jsem vylovil v kapse a připraven udělat barmance radost malým trikem, vstanu od stolu. “Myslím, že jsem měl dvě štamprle rumu, třetí ke mně už nedoputovala,“ zadrmolím ke konci, jako kdybych toho nějak litoval. Mezitím, co barmanka vyřizuje počty, vysázím vedle sebe na stůl mince dle velikosti. Když se její pozornost opět vrátí ke mně, prsty zakroužím nad mincemi, řeknu “Pozor!, mince se postaví do pozoru jako vojáci a hezky se odkutálí barmance do ruky, kde při mém zavelení “Pohov! zase bezvládně padnou na bok. Doufám, že jí to alespoň trochu zvedlo náladu, po tom, co se tu odehrálo. Stále se pod šedým knírem usmívám a je mi jedno, jestli to někdo viděl, nebo ne. Jsem pro každou srandu. Když se mi v hlavě ozve hlas majitelky baru, trochu se napřímím a vyhlédnu si jí. Telepatie, tu jsem nezkoušel dlouho, v té byl mistr pan Horác, co měl za manželku věštkyni Salome. Tuze moc milý a klidný páreček, snad nikdy se ti dva nehádali, vždy jsem je viděl dobře naladěné a každý pátek mi jako malému chlapci dávali ochutnat z koláče, co pekla paní Salome. Měl jsem je rád. “Uctivá poklona, madame. Ano, je to má první návštěva. Vídeň ještě tolik neznám, ale zatím jsem spokojen“ odpovím majitelce baru myšlenkami, ale raději bych si s ní promluvil obyčejně verbálně. Jeden trik za večer by mohl stačit, nebo ne?

Crowley - 02. února 2011 17:16

Astrál To jsou celý mladí démoni. Všechny narážky si berou až moc osobně. Těžce si povzdechnu a zahledím se na ní zkoumavým pohledem. "Držím ho tu jen proto, že mne to baví" zazubím se na ní a začnu vzpomínat na doby, kdy mi i Belzebub říkal pane. Nebo spíš Vaše Vévodstvo. Ale to jsou doby dávno minulé. Teď si říkáme "Ty starej kašpare". S jakousi nechutí poslouchám i její myšlenky a mám co dělat, abych se nesmál. "Celý mladí" zavrtím hlavou a usměju se. Pak se podívám na toho skrčka a usměju se ještě hůř. "Tak povídej, chlapče a nesnaž se mi lhát" mile zanotuji na démona a pošlu mu zase pár mučivých myšlenek. "Pověz mi vše, pěkně od začátku. Jak jsi získal tělo, jak ses seznámil s onou zrádkyní a co jste měli v plánu" stále se usmívám, ale už ne mile. "A jestli sis nevšimla, jsme v jeho těle" kouknu ještě na sucubu.

Cristabelle Dmitrij - 02. února 2011 23:01

Pozorovatel -astrál- "Jistě, že všimla." odpovim mu téměř ihned a chvilku převaluju na jazyku tu hořkou větu s oznámením mé chyby. "Špatně jsem to formovala." usoudim ještě a silně semknu rty, které mi zbělají kvůli nedostatku prokrvování. Vysvětlila jsem to tak, že i malé dítě by pochopilo, že o ničem nemám tušení. Ačkoli opak je pravdou. Moc myšlenek, Cris, moc myšlenek. To je tak patetická výmluva... Lehce naklonim hlavu na stranu a ruce si založim na hrudník, načež si udržovanými, delšími nehty začnu přejíždět po hladké pokožce. Polštářky prstů mě svrbí, což je známka toho, že potřebuji něco dělat. V astrále se mé choutky násobí a já nutně potřebuji někoho, kdo by je splnil. Ne, to rozmarné 'chci muže, které mi věrně padne před nohy a začne mi slibovat na vše nesvaté, že mě uspokojí čímkoli si budu žádat' nehledám. Ne... Jsem mnohem náročnější. Potřebuju někoho nedosažitelného, abych si stále mohla hrát a hledat tu skulinku, pak se vlísat a bodnout ho do odkryté Achillovy paty. Ano, to miluji. Tu bolest a smrt skloubenou dohromady s vášní. Zoubky si chytnu spodní ret a promnu jej, přičemž pozoruji chtivým pohledem Arn'za Ghatha, který se skoro až chvěje pod náporem myšlenek starýho démona. Uvědomujíc si, že má magie proplouvá stále kolem těch dvou jako omamný, ženský parfém, který je ale letmý a téměř až nedosažitelný, vyčkávám na odpovědi, které se brzy zřejmě dostaví. Proč mě sem posílala, když věděla, že tady bude tenhle? Jsem tu snad jako stojící okrasa? přimhouřim oči a nechám si hlavou procházet myšlenky na tu černovlásku, která mi nabídla práci, jenž nevykonávám já. "Hmm..." zavrnim tiše. Ah,... a přitom by se ti mé mučení líbilo, Arn'za Ghathe. Mnohem víc líbilo... Až na ten konec, samozřejmě. Je přímo úchvatné, pozorovat bytosti, na kterých se krmim, mezitim co oni myšlenkami volají jméno Smrti, aby vykonala svojí povinnost s jejich duší...

Samia Black - 03. února 2011 13:17

Démonické přiznání Christabell nic moc neudělala a díky Crowleyho apelu démon promluvil. Spíše sípal, každou chvilku lapal po dechu a v jeho obličeji pokřiveném bolestí se značil strach. “Lykanka mne najala, abych zabil tu Prastarou, musel jsem namíchat jed. Prý to bude pro vyšší cíle. Ona už jen doručila krevní konzervu do pokoje, věděla, že Prastará dlouho nepila. Dostal jsem sedmdesát tisíc eur jako zálohu.“ Sypal ze sebe jako z rukávu, bál se Crowleyho. Sukuba pro něj neznamenala moc velké nebezpečí. Nic horšího než mučení vysokého démona ho nemohlo potkat. Možná tak požírání duše. Mají démoni duši? “Jeho jméno neznám opravdu ne, toho co si jí najal, jen vím, že je to hodně stará bytost. Pochází z dob Hinduistických bohů, než byli zapomenuti.“ Sípavě mluví. (Udělejte s démonem, co chcete.)

Samia Black - 03. února 2011 14:14

Komunikace bez slov na více frontách “ A mohla bych vám dělat průvodkyni. Ve Vídni žiji přes sto let.“ Pousměju se a když, uctím náraz mužského těla na svá záda, otočím hlavu a podívám se do očí mého milovaného Nikolaje. Kopíruju cestu jeho ruky a na samém konci propojím naše prsty. Marně přemítám o tom, kdy jsem naposledy cítila mužské tělo na svém. Instinktivně se nadechnu a druhou ruku položím na jeho bok. Jeden malý dokonalý dotek těla. Pokrčení rameny, jsem vnímala každým svalem. “Carmen, to není špatné představení. Ráda se dívám na její smrt.“ Zasním se, pamatuji si rok 1875, kdy měla Bizetova Carmen premiéru. Pořádně jsem si ji neužila, mačkala jsem se v korzetu na malém sedadle. Ach, to byla doba. Vyrušil mi hlas Nikolaje. “Já mu dávám tisíce, tisíce nápověd. Ale on. Ne, nevidí, nechce vidět.“ O trošku víc sevřu jeho prsty svými. “Dobrá počkej na mě, potom tě nakrmím a ty mě pošimráš na zádech.“ Pošeptám k němu, skoro tak až se naše rty dotknou. Když se odtáhne, pocítím mírné zklamání. Na jeho slova pokývám hlavou. Poslední věta, polibek na tvář a přání dobré zábavy. Já přejdu k Samuelovi, ale před tím pokynu Hellen, aby připravila Nikolajovi sýr a hranolky. Potřebuje sílu. Je tak zranitelný. Samuel Změřím si ho pohledem a vydám se směrem k němu. “Samueli, pokud se chceš z něčeho obviňovat a chceš být zbytečně dramatický.“ Ukážu prstem ke dveřím. “Tam jsou dveře. Nevím, jak by si mě mohl proti otravě chránit. Jak by si mě mohl chránit proti Kimberly, znali jsme jí všichni, kdyby nám někdo řekl, že je zrádkyně. Nevěřili bychom mu. Kimberly byla jako sestra.“ Píchnu ho do hrudi. “Měl by ses jít vyspat. Zítra bude těžký den.“ Vrátila jsem se zpět do baru a sedla jsem si na barovou židličku.

Crowley - 03. února 2011 15:59

Astrál S jakýmsi spokojeným úsměvem poslouchám zpověď démonovu. Trošku se zarazí a podívá se na sucubu. Tak nějak mi dojde, že se mě bojí. Tím mi ovšem ukřivdí. Vždyť já nechci aby se mě bál. Já jen chci aby mi nelhal. No nevadí. "Říká se o mě, že jsem moc lítosti a milosrdenství nepobral. Nevím, co je na tom pravdy, ale můžeš jít" podívám se na něj, když domluví a pak ho pustím. Sucubu nějak nevnímám, jen sleduji opatrně se vzdalující astrální já toho démona. Pak natáhnu jeho směrem ruce a pohltím ho. V tu chvíli se sucubě naskytne pohled na mé pravé já: Po pohlcení démona se zase vrátím do lidské podoby a po chvilce se usměju na sucubu a opustím toto odpudivé tělo. Vrátím se do svého, protáhnu se a podívám se po ostatních. "Co je?" podivím se a tak nějak mi zprvu nedojde, že se mé pravé já na okamžik promítlo i sem. Ale opravdu jen na okamžik, takže si toho mohli všimnout jen výjimečně všímaví lidé. Upíři. Vlkodlaci. Démoni. Někdo z nich. Teď tak trochu doufám, že někteří z nich na hodinách démonologie nedávali pozor. Někdo by mne mohl poznat.

Cristabelle Dmitrij - 03. února 2011 17:51

Ztracený čas -astrál- Jak jsem předpokládala, tak se stalo. Veškeré informace, které byly potřebné se z démona začnou sypat jako vločky v zimě. Delší nehty zaryju do své kůže na rukách a nenechám si uniknout jediné slovo, které z té špíny vyjde. Povolim stisk nehtů a zvednu pravou ruku. To nic nedělání mě tu vyčerpává... Promnu si kořen nosu a po chvilce mučivého ticha otevřu oči. Stisk zoubků, kterými mnu spodní ret, zesílím, až ucítím pachuť své krve na svém jazyku. Spokojeně ji převalim z jedné strany úst na druhou a nakonec ji spolknu. Prst mi ještě vystřelí k tomu rtu, který jsem si nepozorně, ale velice nepatrně pochroumala, a přejedu jim po zranění. Fascinující.... Očima sklouznu po jeho pravém těle, které mi ukáže s lehkým leskem v jeho očích. S nádechem mírné zaraženosti se pozastavim na jeho zádech, který sčítají nehezké mutace pro potěchu mého oka. Jenomže ten obrázek je moc rychlý a neposkytne mi tak velké možnosti si jej prohlédnout, po čemž od teďka celkem upřímně toužim. Slovo - proč, se v hlavě objeví ani ne sekundu poté, co mi obrázek z hlavy vymizí. Chtěl mě snad vyděsit? Ne, to si nemyslim... V dnešní době stejně většinu Prokletých nevystraší už ani ostré zoubky a hladový výraz v očích. Chce, abych věděla, s kým má tu čest... Nejsem blbá a k jeho Já mi hned přiskočí i to prokleté jméno velice obávaného pekelníka za dob mého dětství. Jeho esence života je starší než mí rodiče. Oproti němu jsem pouhé mládě, takže ve své podstatě jsem se tu jenom znemožnila. Rozčílí mě, že jsem tu ze sebe udělala jenom opodál stojící ozdobu, která zde ani de facto nemusela být. Hněv mi propluje tělem i v tu chvíli, kdy požere démona a sám se pak vrátí do svého těla. Jsem tu úplně zbytečně! zahřmim v duchu, otáčíc se na podpatku, razantními kroky si to míříc do svého těla. Tohle uvědomění si, že tady vůbec nemusim být, ve mě převrhne pohár trpělivosti, ze kterého už tak přetékalo. Cestou vrazim do několik zbloudilých duší, jejichž majitele tím přivedu do těžkého kómatu... -v baru- Prudce otevřu oči, ve kterých mi žhne jako samotné bohyni šílenství Lysse. Místo toho, abych v klidu seděla v sedadle a užívala si procházky v astrále, svírám křečovitě opěrátka pro ruce čelisti drtim o sobě. Vim, že to co prožívám v astrálu, se projeví i na mém těle a proto mě i nepřekvapí, že má klidná poloha nabrala lehké křečovitosti. Opatrně vstanu. Tělo je zvyklé na takové výlety, tudíž se nemusim bát, že sebou při prvním kroku seknu na zem. Uhladim si šaty a nakročim si to k černovlásce, která se zrovna usadila k baru. Démona, který byl v astrále se mnou okázale ignoruju a když kolem něj procházim, velice taktně se kolem něj protáhnu, snažíc se jakkoli nezachytit jeho pohled, ať už by vysílal cokoli. Elegantními kroky přejdu až k baru, kde se usadim na barovou stoličku, potaženou jistě drahou kůží a už automaticky si přehodim nohu přes nohu, dávajíc pozor na lem šatů, které se hříšně vyhrnou nahoru. Působí to mírně vulgárně, což je i účelem. Naklonim hlavu na stranu a pootevřu plné rty, přičemž potlačim v sobě jakoukoli agresi a rozzuření. Ačkoli jsem ztratila svůj pro mě cenný čas, nejsem blázen, abych si to vylívala na někom, komu to tady očividně patří. "Potřebuji si s Vámi promluvit." usoudim k ní. Rozhodně to nezní jako žádost, spíše jako prosté oznámení. Stočim se na sedátku směrem k ní, podpatek bot zaháknu za trubku přidělanou k baru a oči upřu k její osobě. "Ráda bych věděla, proč jste mě tam posílala? Obzvláště když víte celou dobu, že tam byl on." hlavou kývnu letmo směrem k démonovi. "A ty informace z něj také získal. K ničemu jste mě nepotřebovala." hrudník se mi zvedne, jak se zhluboka nadechnu, a zase klesne i s výdechem. "Má to být snad nějaký vtip?" otázku tiše zasyčim, přičemž se mi v očích objeví několik ohníčků, toužící po vysvětlení.

Kieran Maio - 03. února 2011 20:30

Pokoj Dívám se na probouzející se město zahalené do ranního šera. Můj instinkt mi jasně napovídá, že východ slunce je tady. Nemá cenu to odkládat, pomyslím si a promnu si spánky. Oproti všem předpokladům byla noc klidná. Až s podivem. Vím to naprosto přesně, protože jsem ji celou proležel neschopen usnout a civěl do stropu. Takhle je to vždy, když mně čeká nějaká činnost, která se příčí mému přesvědčení. Tak, jak jsem včera přišel do pokoje, jsem teď vyšel ven a zamířil do podzemí. Za tohe se budu nenávidět, opět. Výslech Samuel si podle všeho přivstal. Když jsem dorazil na místo, byl už téměř hotov s přípravami. Kim na tom nebyla lépe než včera, právě naopak. Smetl jsem kulku, z jejího břicha, a svaly napjaté jako struny povolily. Kim samotná byla v bezvědomí. Tedy, hrála ho dobře. A kruhy pod očima mi jasně napověděly, že celou noc usilovnně přemýšlela. "Vstávej vstávej šípková Růženko, slunce už je vysoko a já mám dnes hodně otázek." Cukla hlavou a probodávala mně pohledem. Já si vzal židli, ze skříňky vyndal diktafon, vložil novou kazetu a posadil se jí přímo za hlavu. Budu se jí takhle moci dívat do očí, jestli mluví pravdu. Nikomu by se nelíbilo proležet noc na nerezovém stole, a Kim nebyla vyjímkou. Takže místo pozdravu na mně vrčela. Posadil jsem se a naklonil se k jejímu uchu. Drahoušku Kim, přestaň si to dělat horší. To, co jsi provedla muselo namíchnout někoho ze tvých. Jen Prastaří se dokáží změnit ve vlka i mimo úplněk. Netvař se tak překvapeně, jsem starý, opravdu hodně starý a měl jsem tu čest přečíst jedny z nejstarších svitků. Vím toho hodně. Zaraženě ztuhla. Asi neměla ani tušení, že tohle někdo z jejího lidu dokáže. Co čekat od někoho, který nemá za sebou ani století na tomto světě. "Takže milá ubohá Kim, řeknu ti, co chci vědět a ty mi budeš odpovídat. Pokud mi neodpovíš, nebo budeš lhát, nechám pana Samuela, aby si procvičil své schopnosti. A nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že jistě nemohl dospat." Přednesu jí otázky. Nedostal jsem žádné přímé instrukce, tak jsem improvizoval. Připomínalo to detektivní seriál. Kdo tě poslal, s kým jsi byla ve spojení, proč jsi to udělala, jaký jed jsi použila, kdo je tvůj komplic, jak tě kontaktovali, a tak dále, v různých obměnách. A když jsem nebyl spokojený s odpovědí, což bylo na začátku velmi časté, pokynul jsem Samuelovi, aby dělal svou práci i on. A dával si záležet. Chvílemi jsem měl pocit, že se do toho dal až s příliš velkým nadšením. O účelu světícím prostředky raději pomlčím. Kim kapitulovala po čtyřech hodinách tvrdé Samuelovy práce. Po těch hodinách křiku, nadávek, úpění, a nakonec proseb, připomínala lykanka jehelníček, chybělo jí několik prstů jak na nohou, tak na rukou, a vůbec na ni nebyl pěkný pohled. Místnost se naplnila puchem spáleného masa, a jemným kouřem, který se držel u stropu. Vypnu diktafon a narovnám se. Z toho pohledu se mi dělá nanic, z puchu je mi ještě hůře. Samuel balí své propriety a podle jeho postoje soudím, že je šťastný. Já nikoliv. Jsou věci, které na lidské rase nenávidím. Smutné je, že jsme je podědili i my, ať už lykanové nebo upíři, stále jsme obětmi svého bývalého lidství. "Půjč mi prosím svou zbraň Samueli," požádám mladého upíra. Nepodává mi ji ochotně, ale nakonec ji držím v ruce. Musím dodržet slib, který jsem dal. Samuelův Desert Eagle se zaleskne ve světle. Kim ho nevidí, ale už ví, co ji čeká. Skloním se jí k uchu a šeptám: "Drahoušku Kim, proč jsi si to musela dělat tak těžké, proč? Proč cítíme i ve slepé uličce nutnost vzpírat se? Věř mi, dělal jsem to nerad, nejsem na to hrdý. Nemusíš mi to věřit, ale to na tom faktu nic nezmění. Pokud existuje život po smrti i pro nás dlouhověké, tak se znovu uvidíme, jen doufám že za lepších okolností." Výstřel z tak velké zbraně v tak malé místnosti stojí vážně za tu zkušenost. Obvykle si to pro příště dvakrát rozmyslíte, než podobnou hloupost provedete znovu. Vrátil jsem pistoli a společně jsme odešli. Samuel jistě pošle někoho, aby tu spoušť uklidil. Já neměl náladu prakticky na nikoho a na nic. Moje svědomí a vnitřní rozpoložení zasáhlo velmi silné zemětřesení. Věděl jsem co musím udělat, a musím to udělat hned. Samia bude pro tentokrát muset počkat. Jako mrtvola jí budu velmi málo platný. A já se ještě umřít nechystám. Zobrazit SPOILER Pokoj Přejdu ke skříni a otevřu ji. Zamáčknu západku a falešná zadní stěna se odsune. Na jednoduchém stojanu tam leží meč. Uchopím jej a vyjdu ven na chodbu, po příkrých schodech, jež kdysi sloužily služebnictvu, se přesunu do podzemních garáží, projdu dílnami a spletí chodeb až do největší místnosti zdejších katakomb, do šermířského sálu, jak jsem si toto místo sám pro sebe nazval. Katakomby. Vzduch je sychravý, plný vody. V dálce je jí slyšet odkapávat. kamenná podlaha ohlazena staletími a stěny z hrubých kamenů. Podzemí. Zvuky světa sem nedoléhají a tmu ředí pouze světlo lamp. Otevřu oči. Sedím uprostřed té místnosti s čepelí před sebou. Meč vykovaný v japonském stylu. Dlouho jsem studoval jejich umění ve výrobě čepelí a toto je výsledek. Dokonalá zbraň. Rudé žilky se proplétají celou čepelí a ve světle jako by žhnuly vlastním světlem. Při jeho výrobě jsem použil postup starší, než lidstvo samo. Dal meči pevnost. Spojením těchto dvou postupů se zrodila téměř dokonalost. Čepel, kterou nic neotupí a nezničí. Stovky hodin v žáru výhně, statisíce úderů kladiva, vrstva za vrstvou, množství přísad, byly chvíle, kdy jsem to chtěl vzdát, ale při vzpomínce na mého otce, muže, jež mně vychoval a naučil vše, co o železe a práci s ním vím, nemohl jsem přestat. "Každý úkol má být splněn a každého cíle může být dosaženo. Není vědomost, kterou bychom si nemohli osvojit." Můj hlas se ztratil ve spleti chodeb. Uchopím zbraň do rukou a pokloním se jí. "Dovol mi být rukou, jež tě povede, buď mou zbraní, buď mi štítem." Tok myšlenek mi splyne ze rtů. Zbraně nejsou zlé, nemají osobnost, nejsou živé. Jen hlupáci jim přisuzují tyto vlastnosti. Hořkou pravdou je, že i sebelepší zbraň potřebuje ruku člověka, který ji hodlá použít. Ať už k dobrému či zlému. Přímo ze sedu přejdu do výpadu, ostří se prořezává vzduchem s jedovatým svistem. Výpady střídají kryty, paře a zbraň jsou jedním, série otoček a seků, svist čepele ohlušuje. Dokončím sestavu a zastavím se. Otevřu oči. Ve světle lamp je vidět slabé tetelení zahřátého vzduchu, jež stoupá nad čepelí. V dobách, kdy se zde používaly pochodně, jsem většinou odcházel po tmě. Tma mi nevadí, ale rád sleduji odlesky světla na rudých žilkách. I po tak dlouhé době jsem jím fascinován. V době, kdy byla tato zbraň nová, vydržel jsem ji sledovat celé dny. Dmul jsem se pýchou nad dokonalostí, které jsem dal život. Uvolním sevření a skloním zbraň. Přejdu do středu místnosti. Posadím se a schovám čepel do pochvy, kterou jsem tam zanechal. Rudé záblesky zmizí. Trochu mne to rozesmutní. Uchopím zbraň oběma rukama a znovu se jí ukloním. "Je mi ctí být tvou součástí. Jsi mou zbraní a já jsem rukou, jež tě vede. Tak tomu bylo, je a bude. Nejsem tvým pánem a ty mým sluhou, nejsme dva, jsme jedno tělo." Vstanu a odcházím. Mé neblahé tušení se opět vrátilo, ale teď jsem soustředěný a připravený. Někdo medituje, někdo se opíjí. Každý má svou cestu, jak dosáhnout vnitřního klidu. Tohle je ta má. Jen já a On. Jeho jméno je Soumrak. Cvaknu vypínačem a světla v sále pohasnou. Pousměji se sám pro sebe. Propletu se chodbami kolem dílny a zbrojírny, okem pohladím lesklé krasavce v garáži a zadní chodbou vystoupím na ochoz k pokojům. Když pak v pokoji ukládám meč na jeho místo, opět si vzpomenu na úsilí, které předcházelo zrodu této zbraně. Soumrak ale není jediný. Má sestru. Její jméno je Úsvit.

Samia Black - 03. února 2011 21:50

Rozhovor s Cristabell Věnuji se svému drinku, když na mě promluví osoba jménem Cristabell nakrčím obočí. “ Ó nebesa, nemůžu mít chvilku klidu.“ Rozmrzele se na ní otočím. Ani nestačím otevřít pusu a hned se na mě spustí salva otázek. Pokaždé když se nadechnu , abych jí odpověděla. Přijde další otázka. Zapálím si cigaretu a když dokončí svůj monolog, mám prostor, abych se projevila já. “Tak, jistě jste si všimla, že jsem byla několik hodin v bezvědomí. Ležela jsem zde na baru.“ Zaťukám na desku.“Támhle ta žena.“ Ukážu na Elizabeth.“ Ta mi, má drahá, zachránila život. To že tu jsou i aktivnější tvorové než jste vy je jen plus pro mne. Můžu si vybírat, ale věřím tomu, že kdyby tam nebyl někdo jiný, tak by to pro vás bylo jednoduché.“ Potom se bez jakého koliv jiného slova zvednu a přejdu k mladému muži, který je podle jejích slov také démon. Položím mu ruku na rameno a jemně ho stisknu. “Vy jste mluvil s oním démonem?“Zeptám se ho na jednoduchou otázku. Snad mi potvrdí pravdivost sukubiných slov. Přeci jen se potřebujeme dozvědět co nejvíc a on by mi mohl pomoct. “ Pokud se nemýlím vaše energie mě držel při životě, vám a ženě co mě přivedla zpět vděčím za svůj život.“ Stáhnu ruku z jeho ramene a usměju se. Celou dobu mluvím klidně, sem tam na nějaké to slovo dám důraz. Nemluvím tak ostře jako jsem mluvila s Cristabelle.

Elizabeth Arden - 03. února 2011 23:06

Neskutečně rychlý sled událostí Kupodivu byla vampírka mnohem silnější než se ze začátku zdálo. Dárkyně ztratila jen nepatrné množství krve, a to rozlilo pomyslný život v žilách černovlasé krásky. Jak ohromující schopnost regenerace buněk. Někdy si říkám, že musí být škoda, že jsem se nedala na patologii. A kor u supernaturálů. Funkce a anatomické či snad patologické výjimečnosti jejich těl mohou být tak… fascinující, pomyslím si a v očích sem i snad zaleskne trocha oné pověstné fanatičnosti. Pro někoho se hold stává jeho řemeslo i vášní. Majitelka baru na mne pohlédne a v zápětí ucítím její dotek na mé ruce. Krátce pohlédnu dolů. Jak já nesnáším, když se mne dotýkají cizí bytosti. V téhle branži si na to však zjevně budu muset zvykat, postesknu si v duchu. Když vzhlédnu, tak neodpovím, pouze se vědoucně usměji. Jo vděk, každý jím oplývá, a přesto z mysli mizí jako večerní červánky. Stejně nenadále a rychle jako vznikl. Když jde upírka řešit své záležitosti, v klidu si uklidím své použité náčiní zpátky do kufříku, použité vyhodím do kbelíku s krví a požádám barmanku o hadr, abych utřela barový pult. Než Dárkyně odejde, dám ji doplněk stravy s obsahem železa a vitamínu B12 na krvetvorbu. Následně si spokojeně sednu zpátky k baru a poručím si ten vtipný koktejl, který jsem měla před chvílí. Jsem zvědavá zdali se se mnou bude zase přetahovat o brčko. Ve chvíli, kdy barmanka položí koktejl přede mne a já z čistě pragmatického důvodu zvědavosti začnu do kapaliny pošťuchovat brčkem, vrátí se ke mne upírka, jíž jsem zachránila život. Přijde tak tiše, že ji ani nezahlédnu. K tomu, aby mne vyděsila by musela udělat více než se jen kradmě přiblížit. Přesto však na ni pohlédnu s rozmrzelým výrazem. Ten koktejl mi zase ukradl brčko a před mýma očima jej zmenšil na polovinu. By mě opravdu zajímalo, z čeho to dělají. Přesto však bez mrknutí oka přijmu její nabízenou ruku a i já ji podle veškeré etiky zmáčknu. “Těší mne. Jsem Elizabeth,“ promluvím jemným hlasem. Nezní nepříjemně, avšak přeci je v něm stopa něčeho. Zřejmě únava. “Práci?“ zopakuji překvapeně a pozvednu se zájmem jedno obočí. Netuším, k čemu by upírce s barem byla lidská lékařka. Pokud samozřejmě neplánuje sebevražedná extempore každý den. Samozřejmě ji zjevně více láká má druhá stránka osobnosti, avšak o té neví zhola nic. Neviděla z mojí strany ani snahu sáhnout k magii. Nakonec nechám svůj nápoj na pospas sobě samému. Aspoň na chvíli, stejně mi ten šmejd sebral celé brčko a nechci ani hádat, kam jej ukryl. Otočím se tedy na černovlásku čelem, že si může pohlédnout každý detail tetování, které neztratila pranic na své majestátní viditelnosti. “Kým jsem, abych určovala cenu života?“ otáži se spíše řečnickou otázku a se zájmem ji pohlédnu do očí. “Ne všechno je cena peněz. A popravdě mám teď nové lukrativní místo, které mi toho mnoho nabízí do budoucna. Možná kdybych věděla, co mi nabídne místo u Tebe, dokázala bych se rozhodnout snáz,“ pokračuji dál. Bez ostychu jsem začala tykat jako kdybychom se znaly léta. Občas jsem neznala svou hranici, své místo, to o mne bylo známo, avšak zrovna dnes jsem se v nejmenším nebála následků. Byla by… hloupost o mne přijít kvůli takové prkotině. “Věřím však, že máš ještě plno další práce. Mnoho jiných má plno otázek a jsou horlivý k tomu, aby na ně dostali své odpovědi. Až si budeš chtít znovu promluvit, přijď. Počkám tu na Tebe,“ dořeknu nakonec a zlehka si přejedu po tetování. Bříška mých prstů mazlivě jezdí po rýhách v mém obličeji. Některým se to snad může zdát jako kýč, já tuhle část mého já zbožňovala. Počkala jsem tedy až Samia odejde. Má slova nebyla vyzývavá či neměla její nabídkou pohrdat, ba naopak dávala dost času k tomu, aby si svůj nápad rozmyslela anebo aby mi poskytla důvod. Dobrý důvod k tomu opustit tu malou rodinnou kliniku pro život s každodenními problémy. A ke všemu těmi nadpřirozenými. “Prosím, ještě jedno brčko,“ požádám barmanku. Když mám počkat, chtěla bych si aspoň mít čím vypít svůj drink.

Édouard Mortier Delfosse - 04. února 2011 00:10

U baru a na odchodu, poté doma Tak nějak té ženě závidím, že je schopná komunikace s tolika lidmi najednou. A někteří se k ní vracejí. Za to s jedním je v kontaktu stále, třeba jako svým (nejspíše) svěřencem. Nepřestává se k ní lísat jako kocour a když zmizí po krátkém monologu ze scény, dovolím si myšlenkami opět spojit s madame, abych ji řekl svůj názor, než opustí bar. “Tolik bych si vám ani nedovolil hádat, madame, ač neberte to jako urážku vašich schopností, tedy kdo je starší, je i moudřejší. A to vy jistě jste. Rád se s vámi ještě někdy setkám,“ hledím na ní soustředěným a lehce zamračeným pohledem, jelikož mi tento druh komunikace dává trochu zabrat. Můj hlas je ale milý, zdvořilý, zkrátka vůbec nesedí k tomu, jak se navenek tvářím. Sesednu z barové židle, nasadím si klobouk na hlavu a vyšlu poslední myšlenku. “Bylo mi potěšením, přeji krásný zbytek noci.“ A pak jako by se po mě slehla zem. Bez dalšího vybavování opustím bar jako i někteří, které jsem tu za ten večer a kus noci viděl. Venku se podívám na hodinky a zjišťuji, že je nejvyšší čas vydat se domů, pokud chci usnout ještě před svítáním. Už cestou pociťuji silnou únavu. Těch pár doušků alkoholu tomu jen dopomáhá. Když už jdu ulicí, ve které bydlím, cítím, jak mi těžkají víčka. A hlavou se mi prožene ono rčení všude dobře, doma nejlépe, jakmile vstoupím do svého skromného bytu o dvou velkých pokojích, malé kuchyňce, o něco větší koupelně a nejmenší předsíní. Netrvá dlouho a už ležím v posteli a ložnicí se ozývá moje hlasité chrápání. Jako bych úplně zapomenul, co všechno jsem dnes zažil. Ráno mi to všechno určitě dojde a budu nejméně pár hodin vzpomínat a přerovnávat si věci v hlavě, dokud si nevyvodím nějaký závěr. Jestli to byl sen, nebo realita a jestli se tam vůbec chci vrátit.

Crowley - 04. února 2011 11:21

Bar Stojím si tak v baru, když v tom mi někdo položí ruku na rameno. Otočím se na toho troufalce a spatřím onu ženu, která ještě před pár desítkama minut ležela na baru. Nebo to bylo před kratičkou chvilkou? Nevím, pobyt v astrálu zkresluje pohled na čas. "Jo, mluvil" kývnu hlavou. A taky ho pozřel dodám si pro sebe a trošku se usměju. Když znova promluví, trošku se podivím. "Vážně?" řeknu udiveně. Opravdu jsem to udělal? Co se to se mnou dělo? Že by se dostavovala ona naturalizace? Ono když démon žije hodně dlouho mezi lidmi tak se tak trochu naturalizuje. Asi jsem se naturalizoval trošku víc, než jsem chtěl. "Hádám správně, že chcete vědět, co mi řekl?" zeptám se jí a aniž bych počkal na odpověď, vše jí hned vypovím. Pak se na ní s omluvou podívám a vrátím se ke svému pití, které mezitím ztratilo svou chuť. O doutníku ani nemluvím. Pokynu si ještě jeden koňak a v prstech si nechám zhmotnit pravý kubánský, který je rovnou zapálený. Kolikrát mě zajímalo, komu jsem ho ukradl.

Cristabelle Dmitrij - 04. února 2011 12:40

Chtělo by to oheň -u baru- Její slova se mi otřou o uši a způsobí tiché zavrčení, které mi proklouzne škvírkou mezi rty. Očividně nevěděla, co se tam děje, nicméně to neznamená, že jsem nepostřehla, jaký podtón ke mě vyslala a jak vřele mluvila pak k démonovi, který tam se mnou těch pár minut pobýval. Letmo se porozhlédnu kolem sebe a přimhouřim oči. Možná to nebylo pár minut... Ale kdo ví a komu na tom vůbec záleží. Zlehka se otočim na barové židličce směrem k pultu a letmým gestem si zavolám barmanku k sobě. Její pozornost se ke mě obrátí hned po té, co obslouží podle všeho hrdinku dnešního dne, a stoupne si přede mě, vyčkávajíc o co si požádám. "Champagne Pierrel." osoudim k ní bez rozmýšlení. Bublinky jsem milovala a miluju, a na koktejly, vína nebo horké nápoje dneska nemám chuť. Prsty zabubnuju do dřeva na baru, pozorujíc barmanku, která se dá hned do nalívání. Hlavou se mi prožene myšlenka na to, kam půjdu až dopiju pití - jestli domů, nebo do kostela svést si pro zlepšení nálady nějakého svatouška. Když mi v ruce zakotví pohárek s šampaňským, do nosu mě udeří vůně kvalitního doutníku. Nikdy jsem na nikotin nebyla, ale párkrát jsem si cigaretu dala. Pohlédnu na majitelel doutníku, který se usadil k baru, a lehce přmhouřim oči, načež pohledem smýknu k barmance. "Dejte mi ještě jedny slimky." větu skoro nedokončim. Vedle pohárku mi přibude i krabička cigaret, ze které jednu tu nikotinovou trubičku vytáhnu a vložim si ji mezi rty, pohledem barmanku žádajíc ještě o oheň.

Shay - 04. února 2011 12:49

Práce jako práce... Bylo... no dobře, příliš lidí, příliš aktivit a ne, ani jedna z nich nedokázala zaujmout mou pozornost. Bohužel? Snad. Chci toho skutečně tak moc, když toužím jen po chvíli klidu, absenci společnosti Toho Druhého? Ovšem její nabídka byla... jako záloha dostačující. Bez více informací se skutečně těžko určuje výše ceny za poskytnutou skužbu. Ale pokud má pod svou postelí nasyslených dost démonických prasátek... pak ano, do té doby pro ni budu pracovat. "Myslím, že jako záloha to bude... dostačující... snad." Dělit se s ní o mé důvody proč "snad" a ne "určitě" by bylo... nyní zbytečné. Možná proto, se nyní jako nejlepší možnost jevilo uposlechnutí prvotní výzvy o vybrání pokoje, ovšem, ne... to ještě může chvíli počkat.

Samia Black - 04. února 2011 14:14

Ráno moudřejší večera Odešla jsem i od démona bylo to skvělé, vědět, že někdo dělá svou práci dobře. Na moment jsem zmizela v místnosti za barem a vtáhla sebou Hellen, vtiskla jsem jí do ruky nadepsané šeky na šedesát tisíc a klíče od pokojů. Měla jasné instrukce komu je předat. Kývnutím jsem naznačila, že může jít zpět do baru a věnovat se zákazníků. Mě nikdo neviděl odcházet, prošla jsem zadem a mé kroky mířily do mého pokoje, kde na mne čekal Nikolaj. Nikolajovi jsem nesla jeho večeři, chtěla jsem mu udělat radost. “Tak mne tu máš Nikolko.“ Naliju si čistou vodu z karafy , pozvednu si pití ke rtům a upiju. Položím sklenku na stůl a vysvléknu se z oblečení. Kurt se opravdu činil, je to tu čisté tak jak mam ráda. Před Nikolkou mi nedělá problémy svléknout se. Dvěma rychlými tahy vytáhnu z drdolu jehlice a nechám vlasy padat v kaskádách na záda. Podpatky klapou po pokoji jak po něm přecházím. Konečně dojdu k posteli posadím se a v zápětí na to se položím a přejedu si prsty po břichu. Má ruka se zastaví až na kyčelní kosti kde ji nechám volně položenou. Užívám si pocit kdy se chladný vánek dotýká mé kůže.“Pojď si dát předkrm.“ Natáhnu k němu ruku a pootočím ji tak, aby mohl ochutnat mou krev a nasytit se. Vlasy mi vlají okolo hlavy jako svatozář, žluté oči mi žhnout a indigově modré prádlo kontrastuje s mou alabastrovou pletí. V baru (Cristabell, Elizabeth, Crowley, Shay) Po mém odchodu začne rozdávat Hellen šeky a klíče. Hellen: Zobrazit SPOILER “Paní Samia vás tímto žáda, abyste se ubytovali v horních pokojích a zítra ráno se s ní setkali v její kanceláři. Proto přijmněte tento skromný dar a klíče od pokoje. Snad se vám pokoje budou líbit.“ Pronese barmanka svým sametovým hlasem a opět se vrátí k leštění skleniček a obsluhování hostů.

Samuel Chasse - 04. února 2011 20:45

V pokoji Vyslechnu si slova své paní, která má jako vždy pravdu, proto se jen ukloním a zamířím to do svého pokoje, kde se ještě chvíli utápím ve svých myšlenkách, než se uložím ke spánku. Zítřek bude ještě zajímavým dnem a já se na něj skutečně těším. Výslech Přivstal jsem si, nedalo mi to, tolik potom toužím. Tolik toužím slyšet křik a prosení o smrt. Baví mně stát se na chvíli tím, který se za každou cenu dozví pravdu. Jednou všichni řeknou pravdu, aby ukončili své trápení a tak tomu bude i nyní. Kim, ještě nevíš s kým si zahráváš. S touto myšlenkou se přesouvám, tam kde to mám nejraději a tam kde se toho naši nepřátelé děsí. Všechno musím připravit, musí to být skvělé. Toto představení, které lidé vynalezli. Krásná to rasa, hlavně po té naší. Návzájem se rádi vyzabíjí. Začnu si broukat melodií, která mi uvízla v hlavě. Drahé Kim se ne zrovna líbí a to mne těší. Určitě ví co jí čeká. "Už si zde. Jsem skoro hotov." Promluvím na příchozího Keirana a nechám jej mluvit, on je zřejmě v tomto lepší než já. Krom toho já mám úplně jinou úlohu v tomto dramatu. Vyčkával jsem, kdy na mne přijde řada.. Trvalo mi chvíli, než jsem se rozhodl jaký nástroj na mučení zvolím, bohužel jsem musel vypustit od některých nástrojů, které bych tak moc rád použil. Dočkal jsem se, přišel jsem na scénu, probudil svoji bestií, která po tom tolik toužila a konečně jsem naplnil její touhu. Užíval jsem si svou druhou hlavní roly v této hře, hrál jsem si s ní patrnou elegancí, kterou však neocenila a nebo možná ano, tím svým příjemným křikem, který jsem pokaždé zklidil. "Jednou všichni promluví." Řekl jsem spíše pro sebe a dál si pohrával s mučícími nástrojemi. Stříbrné jehly procházely skrze její svaly, nehty a pro někoho to zrovna nebyl dobrý pohled. Jaká krása, ten křik. Pousmál jsem se a přesunul se k něčemu dalšímu, protože toto začínalo být pro mne nudné. Na další scéně naše drahá a bezmocná Kim, měla hřeby zatlučeny přímo do kostí či v otevřených ranách. Opět jsem se dočkal toho krásného bolestivého křiku. A opět jsem byl omrzen tím, že je to jedno a to samé. Dnes s tím mučením nejsem vůbec spokojený. Nakonec jsem se chtěl spokojit s pálením prstů u nohou či u rukou. Její křik mně začal omrzovat, neumí vůbec křičet. Netušil jsem, že výslech trval čtyři hodiny, pro mně to bylo jen dlouhých pět minut o ničem a zároveň o něčem úžasném, i když jsem se do své role patřičně vžil. Nakonec mluvila s čímž jsem byl skutečně spokojený. "Tady jsem skončil" Pronesl jsem tiše tato slova a začal uklízet své nástroje, čistit je od krve a prostě je zase vrátit na své místo, kde budou vyčkávat na chvíli až znova přijde jejich řada. Keiran si ode mne převezme zbraň, je jasné, že chce ukončit trápení té úbohé dívenky, která si to ale zasloužila. Nepodávám mu jí ochotně, je to přeci jen moje zbraň a nemám rád, když jí má někdo jiný v rukou, ale když to musí být. "Děkuji za spolupráci" S těmito slovy jsem se rozloučil a ještě zařídil někoho, kdo tady tu spoušť uklidí. Já na úklid moc nejsem. Když se mi to podařilo, vrátil jsem se do baru, kde jsem vyčkával na svou paní, až na mne bude mít chvíli, abych jí řekl, že úkol je splněn a výsledek naší práce jí s určitou pravděpodobností poví Keiran.

Samia Black - 05. února 2011 17:37

soukromá zpráva od Samia Black pro Lev a jehně Ty oči, díval se jimi přímo do mého nitra. Usmívala jsem se na něj, on byl jediným důvodem usmívat se v tomhle světě. Och ano milovala jsem ho, milovala jsem, jeho postatu. Jeho hladké ruce a horké tělo. Krásně mu voněly vlasy i každý záhyb jeho těla voněl. Nepodceňoval můj sluch, slyšela jsem každé jeho slovo. Bez odpovědi jsem se na něj usmála. Kieran, tomu jsem ukradená. Pomyslela jsem si a trhla hlavou jako bych chtěla zaplašit myšlenky na něj. “Nejsem slabá. Hojím se a uzdravuji lépe než kdokoli jiný.“ Promluvím k němu tiše, ale ani náhodou ho nechci přemlouvat.“Potřebuješ se najíst nebo to opět u tebe propukne.“ Upřu na něj své jantarové oči a prsty si přejedu bezděčně po rtech. Potom mě velmi překvapí, když se mě jeho obličej zaboří do mých vlasů. Prsty jsem objala jeho boky a přitáhla ho na sebe. Cítila jsem jemný satén na svém bříšku a hrubé džíny na stehnech. Nic jsem neříkala, jen jsem se pevně držela jeho košile, jako by to bylo naposled a zahřívala jsem svým dechem jeho ouška a šíji. Prsty druhé ruky jsem zajela do jeho krásných vlasů a jemně je hladila.

Samia Black - 05. února 2011 18:32

soukromá zpráva od Samia Black pro Něha Touha se ve mně rodila čím dál tím víc. Byla jsem rozžhavená do běla, cítila jsem dotek jeho vlasů tak intenzivně na jemné kůži dekoltu, že se mi chtělo až vykřiknout jeho jméno. Místo toho jsem sledovala dokonalé rysy jeho obličeje a ruku vztáhla k jeho košili. První knoflík opustil košili a já se mu přitom dívala do očí. Po chvilce jsem oči přivřela, měla jsem pocit, že v těch Nikolajových se utopím. Prsty mi přejížděl po kůži a každým dotekem na mne zanechával horkou stopu, která se mi kůží propalovala do mozku. Prsty jsem přejela po jeho páteři od samého krku k zadečku, snažila jsem se vpáčit ruku pod džíny. Cítila jsem, jak jeho rozkrok nabyl na objemu a táhle jsem zavrněla , když se mě jím dotkl. Bylo to silné a intenzivní. Jako zásah elektrickým proudem. Co mě překvapilo, ale daleko víc. Překvapil mě polibek, kterým mne počastoval. Nikdy jsme se nelíbali, a když tak na čelo nebo na tváře, ale opravdu nikdy s takovou vášní. Jeho rty se snažily něco vyslovit, ale uniklo je „Já“ . Položila jsem mu prst na rty a pohladila ho po hladké tváři. Potom odletěl druhý knoflík od košile.

Wolfgang "Wolvie" Dex - 05. února 2011 19:08

Cesta je prach a štěrk... Zažil jsem dlouho cestu, která měla naplnit pravdu o mém osudu. Nic nového, co bych už dávno věděl jsem se nedozvěděl. Chtěl jsem poznat, jak chutná svoboda. Chtěl jsem poznat svět a málem zapomněl na ty, kteří mi pomohli. Kteří stáli po mém boku, v bojích a mimo něj. Nyní se však vracím zpátky do své minulosti a pravé přítomnosti, tam kde jsem šťasten. Škoda jen, že mi to došlo až nyní. Škoda jen, že jsem si musel projít tím, čím jsem si prošel. Mou společnicí byla motorka, kterou jsem si pořídil. V autech se sice dost dobře vyznám, ale v nich to není zas tak moc o volnosti. Přeci jen se mi víc líbi vítr, který si pohrává s mými vlasy. Vídeň Pronesl jsem v duchu, když jsem projížděl městem a hledal ten bar, kde jsem kdysi trávil krásné chvíle. Vídeň se za ten čas jen maličko změnila, nic výrazně nového se tu nestalo. Přesně rok je tomu, co jsem naposledy projížděl ulicemi a loučil jsem se, jako kdybych se sem už nikdy neměl vrátit. Osud je však nevyzpytatelný. Kdybych v něm tak mohl číst a pochopit, co mne zde čeká. Zda budu opět přijat nebo vyhnán, jako zbabělec. Ale já neodešel kvůli zbabělosti. Já odešel kvůli své volnosti, přeci jen jsem nebyl otrokem. Přeci jen to byla ona, kdo mi to dovolil. Nebo jsem si to snad nalhával, abych se obhájil za své činy. Na to mi nejspíše bude muset odpovědět drahá Samia. Netrvalo dlouho a zaparkoval jsem u baru. Seskočil z motorky a chvíli hleděl na onu budovu. Vůbec se to nezměnilo, jako kdybych vůbec nikam neodešel. Co teď? Stačí jen pár kroků... a vratím se? S touto myšlenkou zamířím ke dveřím, ruku držím na klice a ještě chvíli váhám než konečně vstoupím. V baru Rozpačitě se rozhlížím kolem. Nikoho tu vlastně neznám, teda až na naši drahou barmanku Hellen, která když si mne všimne tak se jí oči snad rozzáří. Je o nás známo, tedy bylo, že jsme spolu něco možná měli. My jsme to spíše brali jako přátelství, nic víc. Nechám jí, ať udělá svoji práci. A poté k ní dojdu, obědnám si pivko a dám se s ní do řeči. Pronáším jí o své cestě, kde všude jsem byl a co či koho jsem viděl. A jak jsem moc rád, že jsem zpátky. "A Samia? Kde teď je?" Po chvíli se jí zeptám, protože jí nikde nevidím. No co asi tady na ní budu muset počkat, takže kde jsme to s tím povídáním skončili? Už to vím, u moji cesty do Ameriky.

Samia Black - 05. února 2011 19:41

soukromá zpráva od Samia Black pro Instruktáž při sundavání podprsenky Můj ty Satane, jeho rty byly tak horké a teď na těch nepatrných pár chvil byly i moje a dělily se se mnou o své horko a teplo. Hladila jsem svou špičkou jazyka tu jeho a zkoumala jsem hloubku jeho úst, teplo a sladkobolnou touhu, po něm. Občas jsem jazykem přejela po jeho ostrých zoubkách a mezi polibky se usmála. Překotně jsme ho hladila ve vlasech, na zádech a na hrudi. Když mi přejede rukou po stehnech a zabydlí se mezi nimi svou nohou, jemně tak abych se nedotkla jeho rozkroku mu rozepnu knoflík na kalhotech. Podívala jsem se mu do očí a ucítila jsem jeho rozkrok, donutil mě se pousmát. Tuto horkost jsem necítila léta. Léta jsem se nemilovala, léta jsem nemilovala. Při každém doteku jsem zavřela oči .Byla jsem jako zhypnotizovaná, jeho vůní a doteky. Hladil mě tak roztouženě. Neznala jsem opravdové milování z lásky, jen takové to kdy si jeden z nás potřeboval upustit páru a být naprosto spokojen. Ale tohle bylo jiné, byl v tom cit, láska a něha. Když jsem ucítila své doteky na ňadrech , prudce jsem otevřela oči. Opět mu byl věnován jeden sladký úsměv a pravé ramínko podprsenky opustilo mé tělo. Chtěla jsem víc , chtěla jsem cítit jeho nahé tělo na svém, proto jsem se s košilí nepárala a roztrhla jsem zbytek knoflíků,absolutním tichem se ozvalo jak dopadli na zem. Chtělo se mi říct něco ve smyslu, že mu koupím novou. Místo toho jsem mu přejela nehty po hrudi. Neškrábala jsem tak moc .Když se dotkl mé bradavky , nadzvedla jsem pánev a skousla jsem si rty. Byl tak jemný a něžný, poznávala jsem co to znamená něha.

Samia Black - 05. února 2011 21:41

soukromá zpráva od Samia Black pro A jde do tuhého Zasmála jsem se když mě jeho jazýček pošimral na oušku. Byla to naprostá extáze, ale to nejlepší mělo ještě přijít. Byl opatrný, nebyl takový jako muži ve středověku, voněl čistotou a měl na sobě čisté oblečení a já na něho měla chuť hladila jsem ho všude tam kam jsem dosáhla. Mlčeli jsme , podprsenka začala být krajně nepříjemná sundala jsem druhé ramínko a otočila jsem si zapínání dopředu jednoduše jsem ji sundala a odhodila ji na zem, vedle jeho knoflíků a kousků košile. Duchem jsem byla u něho, nikde jinde u jeho sladkého horkého těla u doteků.Díky němu jsem utekla od problémů. Bylo mi dobře v jeho náručí kde jsem byla zasypaná jeho polibky a byly mi věnovány jeho doteky dříve patřící jen mužům. Musela jsem se překonat a zahnat mrkáním slzy, které se mi tlačily do očí. Bylo to jako ve snu. “Nikolaj.“ Vydechnu proti jeho oušku a rozechvěju se tak že vibruju jako virgule v rukou šarlatána hledajícího vodu. Byla jsem v naprosté extázi, když mne políbil na pupík. Bylo to všechno tak nové, plné citu, existovali jsme jen my dva. Měla jsem potřebu ho chránit před vším zlem na světě. Ztratit ho, zemřela bych s ním a nikdo by tomu nezabránil. Vyšla bych na útes, který by zalil úsvit a nechala se sežehnout paprsky slunce. Z tohoto stavu mě vytrhlo jeho polaskání v mém klíně. Musela jsem mu toho oplatit a jemně jsem prsty sevřela jeho mužství. A nechala ho ať se mě dotýká tiše jsem ho o to prosila a šeptala jsem jeho jméno sladce a horce hladila jsem ho ve vlasech a druhou rukou jsem si přejížděla po bradavkách, které se bez jeho jazyka cítily osamoceně. Olízla jsem si prstíky a špičkami si přejela po vztyčených bradavkách. Opětovala jsem mu pohled do očí.

Samia Black - 05. února 2011 22:44

soukromá zpráva od Samia Black pro Lekce č 1 Nečekala jsem že zrovna s ním budu po těch letech trávit noc a vyměňovat si něžnosti. Vůči Kieranovi jsem výčitky neměla. Nabízela jsem se mu, on mě odmítl. Ne že bych ho nemilovala. Milovala jsem Kierana moc, ale Nikolaj on byl útěchou mé duše. Duše? Měla jsem vůbec někdy nějakou a bylo možné někoho milovat, když jsem byla tisíc let nemrtvá. Za svůj život jsem ublížila, zabila, změnila tolika lidem. Ale jemu jsem pomohla, zachránila ho od smrti, i před tím, aby ho jiní starší zabili. Utrpěla jsem velmi mnoho šrámů. Při ochraně svého Nikolky, ale nic by se nevyrovnalo tomu, kdybych o něj přišla. O jeho úsměvy i stavy kdy mi trhal srdce a já pro něj plakala krvavé slzy. “Nechej to na mě.“ Pošeptala jsem mu roztouženě do ouška a zbavila jsem se kalhotek a políbila na rty. Cítila jsem svou chuť a pomalu rozepínala jeho džíny. Hladila jsem ho po celé délce dlaní a potom jsme mu sundala kalhoty i se spodním prádlem, jemně jsem se rty dotkla jeho mužství jemně jazykem a potom po chvilce jej objala ústy celého. Dívala jsem se mu do očí.

Samia Black - 05. února 2011 23:19

soukromá zpráva od Samia Black pro Miluj mne Chutnal dokonale, pomáhala jsem si prsty a sledovala jeho tvář a sledovala jsem, jak se mu to líbí. Podle toho jak svíral prostěradlo jsem pochopila, že velmi. Hrála jsem si s ním a přivřela jsem oči, když jsem ho opět ochutnávala na špičce. Nebylo to nic špatného, nic odsouzeníhodného. Otevřela jsem oči , když vyslovil mé jméno a oslovil mě tak krásně něžně. “Nikolaj ja lubluju tebja.“ Zašeptala jsem , když mé ruce putovaly po jeho bocích. Potom jsem přestala laskat jeho rozkrok pusinkou a klekla jsem si nad něj. Políbila jsem ho a potom na něj dosedla. Když jsem ho ucítila v sobě protáhla jsem se v zádech a nechala ho, aby si mne celou prohlédl. Pohodila jsem hlavou a pošimrala ho svými vlasy na hrudi. Na tváři jsem měla slastný úsměv.

Samia Black - 06. února 2011 10:50

soukromá zpráva od Samia Black pro Oh nesvatí V každé minutě našeho milování jsem se bála, že o něj přijdu, opírala jsem se prsty o jeho hruď, okoralé rty si zvlhčila jazykem. Prosila jsem v duchu všechny svaté, ať mi ho nechají. On mne miloval, Kieran ke mně cítil povinnost starat se o svou paní, možná kapka lásky by se našla, ale povinnosti jsou na prvním místě. Pohybovala jsem boky proti němu, vycházela mu vstříc každým pohybem. Dívala jsem se jak se v něm probouzí divokost. Šeptáním do jeho ouška a nalehnutím na jeho hruď jsem se snažila onu divokost zmírnit. Ale měla jsem sama se sebou co dělat. Chtělo se mi křičet jeho jméno, místo toho jsem ho šeptala do jeho ouška. Chvilku jsem jen tak tiše na něm ležela a svírala ho klínem. Zvala jsem ho každým stahem svého klína hlouběji. Byla jsem v extázi. Po chvilce jsem se opět napřímila a dlaň položila na jeho krásnou hruď. Jeho ruka objala mé boky. Můj milovaný se ujal iniciativy. Usmála jsem se a nechala ho. Nechala jsem jeho ruce ať si se mnou dělají co chtějí.

Samia Black - 06. února 2011 11:40

soukromá zpráva od Samia Black pro Nikolko.... Z úst mi uniklo jen krátké a táhlé zavrčení, když mě položil pod sebe. Pevně jsem ho sevřela stehny a hřála se o jeho tělo. My byli studenokrevní, bez pulzu, se stálou teplotou 23.0°C musela jsem mu připadat jako kostka ledu. Krásně jsme spolu kontrastovali, mé alabastrové tělo, jeho lehce nazlátlé, krásné. Obdivovala jsem ho, byl dokonalý milenec. Jako v ozvěně jsem slyšela slova. Konečky prstů jsem sjížděla od krku ke kostrči. Jeho tělo mi přišlo tak sladké, políbila jsem ho na hruď. Jeho průniky do mého těla byly silnější a intenzivnější, cítila jsem ho až až v mozku. Každý jeho příraz a otření se o mé tělo bylo tak elektrizující. Věděla jsem, že se to stane, potřeboval se napít, když jeho zuby prorazily mou kůži, vykřikla jsem v prvním velice silném orgasmu a roztřásla se po celém těle. Potom přišla série těch slabších orgasmů, když ze mne pil. Chtěla jsem, aby nikdy nepřestal, byla jsem v tom nejopojnějším stavu.Vzdychala jsem a šeptala to jak moc ho miluji. Zaprotestovala jsem, když přestal pít. A upřela na něj své jantarově zlaté oči. Stačilo mu málo, ale já toužila po dalším orgasmu, hlavně po tom jeho. Choval se zkušeně, hladil mě po celém těle a přizvedl si mé tělo k sobě. Vnitřní strany stehen jsem měla vlhké a obtiskávala jsem se i na svého milovaného, cítila jsem, jak mi teče tekutina po zadečku. Budu muset převléknout povlečení.

Samia Black - 06. února 2011 12:07

Dobří holu... vlci se vracejí Wolfgang *Wolvie* Dex Hellen sis pamatoval velmi dobře, byla jednou z těch, které si okouzlil a potom zmizel. Nečekal si, že by k tobě byla nějak přívětivá, čekal si facku, plivnutí do piva nebo prokletí. Hřešil si na svůj vzhled a řečický talent. Neodpověděla, alespoň ne hned. Měla svou práci, rozdávala šeky a klíčky. Vrhla po tobě pohled, kdyby to byla Lilith, propálila by ti díru do mozku. Hellen, byla obyčejná stvořená upírka. Potom se však na tebe otočila a odsekla. "Je ve svém pokoji a spí" Vtiskla ti do ruky klíče a zatvářila se opravdu nepříjemně. Nemělo smysl se dál vyptávat. Co udělat jít ven lovit, podívat se co dělá Samia nebo jít do svého pokoje? Potom se k tobě Hellen přitočila a šeptla ti."Někdo se Samii pokusil zabít. Najali si na to Kimberly Dark, tu lykanku, její nejlepší přítelkyni." Potom tě opustila.

Samia Black - 06. února 2011 13:13

soukromá zpráva od Samia Black pro Škádlení Ucítila jsem tu nejkrásnější záplavu semene ve svém nitru. Lapala jsem po dechu a nechtěla jsem, aby to skončilo. Hladila jsem ho po roztřeseném horkém těle a poslouchala jeho srdce. To mi připomínalo, že on je živý a pomiloval se s nemrtvou. Vrněla jsem v jeho náručí a předla jako spokojené kotě. Hladila jsem jeho hladkou kůži na bocích a olizovala si suché rty, prsty jsem čechrala jeho jemné vlásky. Jeho tlukot srdce, každý jeho úder mi říkal, že teď jeho srdce buší pro mne. Nebyl tu nikdo jiný než my dva. “Koupím ti jinou, neudržela jsem se.“ Směju se mu do hrudi. Cítila jsem jeho vůni a vdechovala ji. Škádlivě jsem líbala jeho rty a občas ho kousla do rtů a potom dělala jako, že nic. Chovala jsem se jako puberťačka. “A co teď? Sprcha? Spánek?“ Zašeptala jsem mu do ouška.

Wolfgang "Wolvie" Dex - 06. února 2011 13:13

Návrat a ne zrovna nejlepší přivítaní, aneb mohl jsem čekat něco víc? No to bude ještě zajímavé. Na sucho jsem polkl, když jsem si všiml její pohled a sám si popřál hodně štěstí, protože to bude ještě zajímavé. Zajímalo by mne, jestli mne Samia nevyhodí oknem. Musím uznat, že v této chvíli začínám silně nenávidět svoji představivost. Musím se oklepat a vrátit zpátky do reality. Teda tam mne vlastně vrátí Hellen. Mám takovej špatnej pocit, že se budu muset ještě hodně snažit, aby se ke mně přestala chovat takto chladně. Koukám, že jsem si udělal docela slušné množství nepřátel. A mohu za to snad? Nervozně si prohrábnu rukou vlasy a raději mlčím, mám takovej pocit, že je to vhodnější než něco říct a dostat facku zleva a zprava. Chvíli si tak pohrávám s klíčema, které mám u sebe a uvažuji nad návštěvou Samii. Tedy potom mi oznámí, že jí otrávila ta s prominutím za má vulgární slova, pi*da. Nikdy jsem si s Kim nerozumněl, jako kdybych měl takové tušení, že jednou něco takového předvede. Pamatuji si na ty naše hádky, a jak se nás snažila Sam uklidnit. No kvůli ní jsem se snažil s Kim vycházet, ale hořko těžko. Zatnu ruku v pěst a nejraději bych do něčeho praštil, ale vím že to není vůbec vhodné. Proto si vezmu svoje věci, kterých je docela málo a návštěvu Samií odložím na pozdější termín. "Dobře, tak se měj" S těmito slovy se rozloučím s Hellen a raději zamířím do svého pokoje. Tam se usadím na postel a začnu se utápět ve vzpomínkách. Na to jak to bylo krásné a jak jsem do toho teď spadl. Pěkně to pohnojil a tak dále... ...No a pak jsem nejspíše usnul oblečenej.

Samia Black - 06. února 2011 14:13

soukromá zpráva od Samia Black pro Sliby “Hranolky jsou tučné.“ Rozesměju se a dívám se na jeho dokonalé tělo, rukou si setřu z bříška pot a dám si ruce pod hlavu. “Mmmmmmmmmmm.“ Táhle zaúpím, když se dotkne mého těla. Opět pociťuji tu elektrizující touhu, když zajede mezi mé nohy, našpulím rty a nadzvednu boky. Nechám se přitáhnout a políbím ho na tvář. “ Neopustím tě, v tomto, ani v jiném životě. Změnil si mi život, konečně mám pro co žít.“ Šeptám mu.“ Nezemřeš, něco, něco vymyslím. Musím.“ Dávala jsem mu slib a bále se že neuspěju, tak moc jsem se bála, že zemře. Nechtěla jsem zažít tu samotu, prázdno, roztrhané srdce, nechtěla jsem plakat. Nechtěla jsem žít bez Nikolaje. “Neplakej prosím.“ Svíralo se mi srdce, bála se o něj ,kousala jsem si ret a chvěla jsem se . Ne však touhou, ale bolestí, kterou způsobily jeho slzy, ty slzy, které jsem nenáviděla. Jen proto, že jsem ho milovala čistou, nesobeckou láskou. “Miluji tě….“ Opakovala jsem jako robot, ale nic víc jsem dělat nemohla

Cristabelle Dmitrij - 06. února 2011 14:34

Myšlenkové dilema je rozuzleno -v baru- Netrvá dlouho a s nadšeným úsměvem na tváři se ke mně přimotá nějaký démonek, jehož konce prstů hoří malým plamínkem. Cigaretu si vložim do úst a nechám si od něj zapálit, ale víc jak letmý pohled mu nevěnuju. Nehodlám se tu zdržovat s někým, kdo se mi jako laciná děvka přimotá pod nohy. Můj nezájem ale srší z jiného pramene. Své myšlenky rozhodně upřednostňuju víc než před někým tak tupě vypadajícím a nezajímavým, jako je tenhle chlap, který si očividně myslí, že mu věnuju čas. Svůj čas. Svůj zatraceně drahý čas? Každá minuta strávená s timhle odpadem, mi ubírá minutu mého života. Lehce popotáhnu z tubičky plné nikotinu, chvilku kouř zadržim v plicích, načež spokojeně vydechnu obláček šedi do prostoru baru. Cigaretu pak odtáhnu od rtů, ke kterým přiložim skleněnou hranu pohárku s výborným šampaňským uvnitř. Bublinky se mi rozlijí po jazyku, na kterém chvilku tu omamnou chuť nechám pracovat. Pamatuju si doteď, jak mi matka říkávala, že bublinkové nápoje jsou jako jehly bubnující po alabastrové pokožce. Čím větší jsem byla, tím víc jsem chápala, že mě nabádala k tomu, abych porušovala zákony. Spojeně nechám sklouznout tekutinu do krku a níž, přičemž si pohrávám s myšlenkou, kterou jsem ještě před zapálením si své slimky, nechala pracovat uvnitř své hlavy. Nepochopim, proč mě napadlo, že bych mohla jet domů. Zrovna tam. Rty se mi zkroutí do úšklebku. Konstantinovi bych vběhla rovnou do náruče.... Na druhou stranu svatá půda, to je už jiná úroveň. Jediná správná odpověď z tohohle výběru byl kostel. Zajímalo by mě, jakej chytrej zase vymyslel, že Satanovi posli nemohou vkročit do domu svatých. S touhle myšlenkou bych si pohrávala ještě déle, kdyby ke mně nepřišla barmanka s klíčkem od pokoje a vypsaným šekem. Povytáhnu obočí a oboje si od ní převezmu, samozřejmě, že bez debat. Vůně toho papírku mě pro mě poutavá, skoro až triumfní a částka moje komentáře pohřbila hluboko pod zem. Holt jsem povrchní svině, ale s tím už se nějak smířim... Spokojeně si lístek zastrčim do krabičky od cigaret, kterou si k sobě majetnicky přitáhnu a stoupnu si. Nedokouřenou cigaretu típnu do popelníku, ačkoli je to hřích -ironie osudu-, a pohárek s šampaňským si vezmu do ruky. Pohledem přelétnu ještě jednou přítomné a většinu z nich věnuju lehce svůdný úsměv, načež své kroky namířím k pokojím...

Samia Black - 06. února 2011 15:17

soukromá zpráva od Samia Black pro Nechtěla jsem aby plakal. Prožili jsme spolu nádhernou noc , vlastně ještě prožíváme. Otíral se o mě hladil mě a byl tak krásně zčervenalí od vzrušení a od milování. Mezi větami jsme se líbali a mazlili, potřebovala jsem ho u sebe .“ Nejsi sobecký. I já chci být s tebou. Pro tebe nejsem jen Tvá Paní, vůdkyně klanu.“Mám naběhnuto na další větu, ale nic neřeknu jen se prudce nadechnu, když se usídlí uvnitř mého těla. “A to jsem ani nepoužila nátlak.“ Vrněla jsem a přirážela proti němu. Poznala jsem dokonalého milence. Nemyslel jen na sebe a já se spokojeně usmála , trochu v tranzu a trochu v extázi. Líbala jsem ho na krk. Chvilku jsem se bála, že je to jen sen a já se probudím. Ale Nikolajovi steny mě vzaly zpět do přítomnosti . Byl tu.. Byl tu pro mne. Kdybych měla tep a bušící srdce, měla bych strach že mi vyletí z hrudi.

Samia Black - 06. února 2011 16:32

soukromá zpráva od Samia Black pro Chtělo se mi říct:“Jestli přestaneš, zabiju tě.“ Ale nic takové jsem neřekla jen jsem ho žádostivě políbila na rty. Třela jsem se o něj ňadry a tělo jsem propnula jako luk. Když ze mě vyjel zamrkala jsem a vrčením dala najevo svou nespokojenost. Ale když se ke mně vrátil, pousmála jsem se a chytla ho stehny pevněji. Se svou rukou na jeho hrudi. Nikdy jsem nerozpoznala gesta, ale toto mi bylo jasné. Miloval mne, snad. Byl můj. Jazykem jsem rejdila v jeho pusince a dotýkala se jeho špičáků. Ještě na nich ulpěla má krev, cítila jsem její železitou příchuť. Zarazil mě těmi větami, které vyslovil. Musela jsem se smát, Se slzami smíchu v očích jsem se na něj dívala a nebyla jsem schopná jediného milostného pohybu.“Myslíš mé porcelánové?“ Smála jsem se bláznivě a černé rozcuchané vlasy lítaly okolo mé hlavy. Ale cítila jsem jeho mužství intenzivněji při smíchu, dostával se i hlouběji a mé stahy ho krásně svíraly. Políbil mne a mé slzy smíchu se obtiskly na jeho tváři.

Samia Black - 06. února 2011 17:11

soukromá zpráva od Samia Black pro Poslouchám ho, je pořád uvnitř. Mám co dělat, abych se hlasitě nesmála. Hltala jsem ho očima, byla jsem ráda, že tu je se mnou. “ Ale občas je hezké, že zafunguje.“ Pohladím ho něžně po vlasech a obdivuji jeho krásu. Hladím ho po zadečku a zpět po páteři ke krku. Je to jako kdyby jsme k sobě patřili už věky. Nikdy jsem netušila, že k sobě patříme až tak moc. “Ona holčička nebude až tak špatná.“ Konstatuji, když očima přejedu naše nahá těla a poházené svršky.

Cristabelle Dmitrij - 06. února 2011 17:11

soukromá zpráva od Cristabelle Dmitrij pro Černá vášeň -v pokoji- Ačkoli je mi to proti srsti, musim přiznat, že černovláska má vkus. Nevim jak ostatní pokoje, ale tenhle ke mně pasuje. Pokoj v domě Kosti je sice monumentální, ale vzhledem k tomu, jak nevkusný má stěny v ložnici... Příčí se mi jenom myšlenka na to, že bych tam snad měla někdy spát. Zavřu za sebou dveře, zuju si boty na podpatku a bosými chodidly začnu dělat na tom černým skvostu v podobě skleněné podlahy mé ťápoty. Krabičku cigaret položim na toaletku, která je ve stylu celého pokoje a s pohárem, plného šampaňského, ladnými kroky přejdu k přehrávači a spustim ho. Uvnitř je nějaké cédéčko s francouzskými písněmi. Je mi upřímně jedno, co by to bylo za hudbu, ale když už se spustí ta francouzská, spokojeně zavrnim jako malé kotě, které si právě může hrát s klubíčkem. Opřu se o stěnu a pohledem přelétnu pokoj. Samozřejmě, že mě ihned uchvátí ta postel, která se přímo vybízí k tomu, abych do ní skočila. Co všechno by se na ní dalo provádět... Prsty volné ruky si dráždivě přejedu po těle, začínajíc na hrudníku a pomalu putujíc přes bříško až k bokům. Přivřu oči a boky se začnu vlnit do rytmu francouzské hudby, která je doslova samet pro mé uši. Ani mě neudivuje, že tak velkých pokojů, ne-li větších, jako je tento, je v celém tomto domě víc, ačkoli se sem logicky nevejdou. V dnešní době s používá magie i jenom pro utírání si zadku. Ke rtům si přitisknu skleněnou hranu pohárku a nechám to labužnické pití vklouznout do mých, téměř vyprahlých úst. Mezitim mi ruka putuje opět po bocích nahoru, dotýkajících se mých ňader, postupující nahoru až k drdolu, který uvolnim. Vlasy mi spadají jako kaskáda po lopatkách a kolem tváře, kterou tak udělají o něco víc svádivější. Gumičku odhodim na zem, mezitim co na jazyku převaluju chuť alkoholu.

Samia Black - 06. února 2011 18:01

soukromá zpráva od Samia Black pro “Kašleme na ni.“ Roztouženě ho políbím a usměju se.“Neutrháš mým panenkám hlavičky.“ Oči mají více lidskou barvu, ztratily jantarovou, jsou spíše hnědé.Prohlubovala jsem polibek jen co to šlo. Hlavou sem narazila do pelesti po dalším přírazu a instinktivně jsem se dotkla hlavy a ústy naznačila „Au“. Učil se rychle věděl co ženám dělá dobře. Rychle jsem si strčila pod zadeček polštář, aby se dostal lépe do mého nitra. Opět mě dovedl na vrchol blaha. Na jeho otázkou jsem trhla hlavou na znamení souhlasu.

Samia Black - 06. února 2011 19:16

soukromá zpráva od Samia Black pro Učili jsme se poznávat jeden druhého, chtěla jsem pro něj to nejhezčí. Chtěla jsem být už navěky s ním. Ani jednou jsem si místo Nikolaje nepředstavila Kierana. Vždycky tu byl jen můj Nikolka. Chvilku ho hladím ve vlasech a olizuji mu ouško. Každý orgasmus byl silnější a silnější, potřebovala jsem si odpočinout. Byla jsem vyčerpaná, ale nechtěla jsem přestat, bylo mi s ním dobře. Třel se o mě a mě to dovedlo do dalšího stupně nebe. Zasmála jsem se a společně s ním jsem vyvrcholila, velice přerývavě jsem dýchala a sevřela jsem ho pevně v náručí, zabořena do jeho vlasů.

Shay - 06. února 2011 20:46

Když je cena stanovena... můžu si snad dovolit hádku s Tím Druhým - malou, soukromou... Ta cena bych ucházející to ano. Prozatím. Informace jsou pro cenu stěžejní, ale pokud je ona taková jaká je... moc dlouho si pejska na řetězu neudrží. A nepomůže jí ani ta hromada prasátek pod postelí. Ovšem cítit v ruce ten cár papíru je... ne, povznášející to není, jen je to o trochu jistější než mít jen její slovo. Možná jsem vlk, ale jistota je jistota. A je více než pochybné, že by se kdy můj přístup v této situaci změnil, protože když chybí jistota... co tedy tvoří ten stálý bod existence? A ten klíč, který jsem nyní svírala v dlani? Byl tak svazující s rozhodnutím... kam se jen poděla ta neškodná akademická čtvrthodina? Nemělo to být více než jen zdvořilé akceptování pozvání - ničím víc. A nyní? Práce bez čehokoliv bližšího, společnost... koho vlastně? Bizarní společnost... ale ví ona vůbec o mých potřebách? Ano, shánět dostatečné zásoby není nic moc jednoduchého. Možná, že to vše a možná i něco navíc, se mi honilo hlavou cestou do pokoje. Obdivovat jeho zařízení? Později. Spánek? Pouhopouhé přání. Ale pak... co jiného zbývá? Vzpomínky jsou něco co nemám v lásce - nikdy jsem neměla, od té doby co prvotní myšlenky po přeměně téměř vymizely a ty na život předtím jsou... mlhavé. Ovšem Ten Druhý... umí zabavit. Ten čas přijde a... pak tě uvidí. A když se podíváš, není po ruce ani lahvička... "Já vím." Pak jí tedy o lahvičku řekni... ne? "Možná." Hlasité odpovědi byly klasickou scénou, jeho neodbytnost byla... více než protivná v tuto chvíli, ale ano on měl pravdu, posledních pár let to zabíralo a usnadňovalo práci - hlavně co se týče náladovosti a tak skutečě docházelo k přeměně minimálně. Nikoliv, není ani povznášející ležet v pohodlné pozici na posteli, sledovat strop a nechat toho druhého mluvit do... zdi? Spíše lebky.

Samia Black - 06. února 2011 21:50

soukromá zpráva od Samia Black pro Lehl si vedle mne a já si z obličeje odhodila své zpocené vlasy. Otočila jsem se na bok, abych se ho mohla dotýkat a jemně ho hladit po kůži. Milovala jsem ten dotek. Tu sladkou krásu mého andílka , kterým on byl a mohl konkurovat všem Da Vinciho obrazům v Louveru. “Potřebujeme se osprchovat oba dva.“ Rozesmála jsem se a vyskočila z vyhřáté postele.“Byl si úžasný.“ Vydechnu a políbím ho. Beze slova jsem vstala a chytla jsem ho za ruku, držela jsem ho aby nespadl . Usmívala jsem se a vedla ho své prostorné sprchy .“Jistě můj drahý.“ Pronesla jsem ochraptěle. A ze skříně jsem vytáhla čisté ručníky.

Samia Black - 06. února 2011 22:25

soukromá zpráva od Samia Black pro Přetahovala jsem se s ním chvilinku o sprchu. Potřebovala jsem ze sebe smít svůj i jeho pot. Rychle jsem si umyla vlasy a rozverně jsem na něj cákala vodu. Bylo to velmi příjemné cítit vůni jeho kůže. Můj citlivý nos vnímal všechny naše pachy. Bylo to příjemné umývat ho od něčeho jiného než od krve. Pamatuji si to jako dnes, když jsme se setkala s Nikolkou poprvé byl špinavý a hladový. Teď po tolika letech jsme se spolu milovali. Tolik let jsem po něm toužila. Zabalila jsem se do ručníku a dívala se na něj. Podepřela jsem ho, věděla jsem co s ním dělá horko.Vyndala jsem z minibaru sodovku sobě a colu Nikolkovi. Podala jsem mu ji a posadila se na postel. Ručník jako by náhodou ze mě spadl.

Samia Black - 06. února 2011 22:55

soukromá zpráva od Samia Black pro Ráda jsem se na něj dívala, když vykládal. Hladívala jsem jeho vlasy a teď jsem prsty bloudila po jemné kůži jeho bříška. Už jen jeho přítomnost byla opojná. Ale nechtěla jsem ho vyrušovat. Chtěla jsem znát náš osud. Náš společný. Olízla jsem si rty a po chvilce jsem si je skousla. Nechápala jsem je, nikdy jsem se v nich nevyznala. „Ďáblovi obrázky.“ Poznala jsem srdce, ale to druhé, to my nedávalo žádný smysl. Musela jsem se spolehnout na vysvětlení mého Nikolky.

Samia Black - 06. února 2011 23:21

soukromá zpráva od Samia Black pro Ležela jsem na boku a dívala se. Poslouchala jsem jeho hlas a vše mi docházelo strašně, strašně pomalu.“Ještě že jsem vamp a děti mít nemůžu.“ Položila jsem si ruku na srdce a druhou rukou jsem mu přejal po konečcích vlasů. Byla jsem zamyšlená. Přemýšlela jsem o tom daru, který Nikolaj dostane. Snad se mu neozve nějaká jeho dávná láska s tím že jí má platit alimenty. Nakrabatila jsem čelo a přikryla jsem si zadeček dekou, nohy jsem měla opřené o polštář.

Samia Black - 06. února 2011 23:32

soukromá zpráva od Samia Black pro Když mi položí otázku, jak jsem přišla na svět já mírně se zarazím. Má matka byla jedna z Královských a otec byl její Strážce. Oba byli Čistokrevní. " No narodila jsem se. To je logické. Normálně mě mě zplodili.Tedy pokud mne nepokousali, ale to bych zase nevyrostla.Své dětství si pamatuju zřetelně." Kdybych nebyla tak bílá, určitě bych zbělala a krve by se ve mě nedořezal. "Myslíš, jako, že my dva a miminko?" Položila jsem si instinktivně ruku na bříško.

Samia Black - 06. února 2011 23:51

soukromá zpráva od Samia Black pro Sugesce je svinstvo Nevěděla jsem jestli mi je nevolno z toho co mi oznámil, nebo z toho jedu, kterým mě otrávila Kim a nebo jsem si to prostě vsugerovala. Musela jsem odběhnout na wc a vše vyzvrátit. “Jsem v pořádku.“ Zavolala jsem na Nikolku. Nechtěla jsem, aby mne viděl , když zvracím. Stačilo, že mne viděl přiotrávenou, nahou a rozcuchanou. Chtěla jsem pro něj být dokonalá, ale nějak to nevycházelo.

Samia Black - 07. února 2011 11:03

soukromá zpráva od Samia Black pro Vycházela jsem z koupelny a slyšela jsem jeho zoufalí hlas. Týralo mě to. Udělala jsem několik rychlích kroků k posteli . Klekla jsem si k němu a položil mu ruce na ramena.“Mám ti odpustit to, že si mě udělala šťastnou?“ Pohladím ho po vlasech a ramenou. Dotýkám se ho holou kůží a rty mám zabořené v jeho vlasech. “Lubluju tebja Nikolaj.“ Šeptám mu do vlasů a nechávám ho, aby se uklidnil. “Jen tebe.“

Samia Black - 07. února 2011 11:23

soukromá zpráva od Samia Black pro S rukou položenou na břiše jsem ho poslouchala. Postavím se a vezmu ho za ruku , kterou si dám na své břicho. “ Bude to naše dcera a chci, aby si jí viděl vyrůstat.“ Nenechám tě zemřít Nikolko. Zavřu oči. I kdyby to mělo zabít mne. Stála jsem nahá před mužem, se kterým jsem plánovala budoucnost, nechtěla jsem slyšet o tom že umře. Chtěla jsem slyšet, že půjdeme dál, spolu. Proti celému světu. S dítětem, které bude spousta nemrtvých nenávidět.

Samia Black - 07. února 2011 12:09

soukromá zpráva od Samia Black pro Z očí se mu spustí slzy, slzy hořkosladké radosti, ale byla v tom i bolest. Nechtěla jsem ztratit jediného muže, který ve mně neviděl jen Vůdkyni klanu, které byl něčím povinován. Miloval to co jsem a z jeho slov jsem cítila mnoho lásky i k naší dceři. Prsty na mém bříšku jsem vnímala velice intenzivně. “Jaký bude mít život.“ Utřela jsem si slzy z tváře a podívala jsem se dolů. “ Bude šťastná?“ Polkla jsem další slzy a usmála se. Představovala jsem si jak bude vypadat, jako miminko.

Samia Black - 07. února 2011 12:51

soukromá zpráva od Samia Black pro Poslouchala jsem ho, byla jsem na ni pyšná. Byla hodně po mě, ale také ještě více po Nikolkovi, svírala jsem jeho ruku na svém břiše. Po chvilce jsem byl u něj tak těsně přimknutá, že jsem cítila každý jeho nádech. Po chvilce se mi začala motat hlava a já se musela posadit. Přitiskla jsem si ruku na čelo a napít se vody. Nebylo mi dobře, akorát jsem nevěděla jestli je to těhotenstvím nebo otravou.

Samia Black - 07. února 2011 13:12

soukromá zpráva od Samia Black pro Chtěla jsem protestovat, nechtěla jsem pít ze své lásky. Ale ona měla jiný názor. Viděla jsem přesně jeho tepny a žíly, cítila jsem v každém svalu tep jeho srdce. Skoro jsem se zbláznila z toho pocitu, který mne zaplavoval. „Nikolko.“ Pramálo jsem věděla o potřebách upírských dětí. Nikdy jsem neviděla těhotnou Prastarou. Žádná Prastará nikdy dítě neměla. “Miluji tě. Nechci ti ublížit. Omlouvám se.“ Snažila jsem se být co nejněžnější , proto jsem rychle zabořila své zuby do jeho krku a polykala slzy smíšené s jeho krví. “Nikolko, lásko, omlouvám se.“ Přenášela jsem mu své myšlenky a po chvilce jsem přestala, nechtěla jsem ho vysát úplně. Skončila jsem a jazykem přejela po rankách. Zacelovaly se pomaleji, já tomu pomohla jazykem. Měla jsem ještě větší chuť se milovat než před tím. Setřela jsem si z brady jeho krev a políbila Nikolaje na rty.

Samia Black - 07. února 2011 13:43

soukromá zpráva od Samia Black pro Přesunula jsem se k baru a nalila mu červené víno. “Mělo by ti pomoct.“ Předala jsem křišťálovou sklenku svému milovanému a pohladila si bříško. “Budu muset zpřísnit testy při výběru nových Dárců. Nechci, aby moje dítě bylo ohroženo krví nějakého feťáka.“ Oči se mi zaleskly. “V Praze je pro našince dobré klima. Klodeta bude šťastná, náš rod bude mít potomka.“Přitiskla jsem se k Nikolkovi a políbila ho na čelo.

Samia Black - 07. února 2011 14:02

soukromá zpráva od Samia Black pro Nad jeho plánem jsem vylila oči.“ Miláčku, nene, ty budeš se svou těhotnou ženou a budeš se starat o mé pohodlí. Budeš mi nosit krevní konzervy, masírovat nohy a pusinkovat mé bříško. „ Rozesmíval mě, smála jsem se nahlas. Bylo mi dobře . Potom jsme rychle vyskočila na nohy a otevřela skříň. “ Vidíš, korzety, topy, sexy topy, upnuté šaty, kožené kabáty. Nejsem vybavená na těhotenství.“ Vytáhla jsem černé pouzdrové šaty na jedno ramínko. Přetáhla jsem si je přes hlavu a ukázala se Nikolkovi. Mé ploché bříško, bylo vypouklejší a větší.

Samia Black - 07. února 2011 14:25

soukromá zpráva od Samia Black pro Cukali mi koutky, opřená o skříň jsem ho pozorovala. On jediný mě dokázal takhle rozesmát. “ Hmmm, cukrovkáři. Sladká krev, tedy pokud si nepíchají inzulín, po něm je ta krev velice, velice zatuchlá.“ Snažím se mluvit vážně, ale nejde to.“ Poslala jsem je odpočinout, ubytovat se a vypsala jsem jim šeky na šedesát tisíc liber. To odmítne málo kdo.“ Pomalu jsem přešla k posteli , mírně se rozkročila a nechala šaty spadnout z mého těla. “ Až se vyspíme tak je seznámíme s prací.“ Po čtyřech jsem se kradla k místu kde ležel. Položila jsem mu hlavu na hruď a jemně ho políbila na bradavku.

Samia Black - 07. února 2011 14:49

soukromá zpráva od Samia Black pro Souhlasně jsem kývala a prsty přejížděla po jeho žebrech. Měl to velice těžké a já mu to chtěla vynahradit. Olízla jsem si rty a začala jsem mu vyprávět. Má rodina, jak krásné slovo. Má matka byla kněžka a otec velice silný noční válečník ve starověké Indii. Jen tyto dvě kasty, v naší upírské hierarchii spolu mohli zplodit dítě. Byla jsem prvorozená daly mi jméno Dipti v sánskrtu ono jméno znamenalo světlo. Mám mnoho jmen. Ale ty mě znáš pod jménem Samia. Není země kde bych nežila. Moji rodiče žijí někde v jižní Americe a bratři jsou Strážci těch Královských jeden je ve Švédsku a druhý na Islandu. Možná je jednou poznáš. Ve středověku jsem byla velice krutá a zlá.“ Podívám se mu do očí a potom opět položím hlavu na jeho hruď.“ Velice krutá.“

Samia Black - 07. února 2011 15:18

soukromá zpráva od Samia Black pro Docházela mi síla, sebrala jsem její zbytky a něžně jsem Nikolku políbila na rty. Pod hlavou jsem si upravila polštář a otočila se na bok, nahým zadečkem ke své lásce. Chvilku jsem ho poslouchala a potom jako by mne obklopila temnota a já se ocitla v náruči Morfea, spala jsem klidně s rukou na svém břiše. Dokonce se mi zdál i sen o malém tvorečkovi v mém břiše. Po několika letech jsem spala spokojeně. Netrápila jsem se tím, že možná jednou přijdu o Nikolku, teď jsem se chtěla radovat. Budeme mít dceru.

Aislinn Grey - 07. února 2011 22:51

Návrat do Vídně - Opět U Netopýra S úsměvem jsem vystoupila z vlaku a ladně jsem prokličkovala davy lidí, kteří tak učinili se mnou. Vtipné, jezdit s nimi... Pohodím lehce hlavou, takže se kštice v barvě ohně rozpustile zavlní. Slyším závistivé myšlenky, které mě donutí usmát se ještě více. Ale to už na nic nečekám. Samia je jistě zvědavá, nesmím ji nechat déle čekat. Vyběhnu tedy z nádraží a tentokrát se nespoléhám na vídeňskou hromadnou dopravu. Postraními uličkami se sama rozběhnu ve směru bar U Netopýra. Můj běh není nijak extra rychlý, ale zdaleka necítím únavu ani v cíli své cesty. Opět s lehkým úsměvem vstoupím dovnitř a trochu přimhouřím oči, jak vyhledávám svou přítelkyni. Dveře za sebou samozřejmě rychle zavřu a pomalu si už sundávám dlouhý černý kabát. Pod ním se skrývají kostýmkové šaty v šedé barvě. Mají oválný výstřih a v pase jsou ozdobeny páskem s černou výšivkou. Délkou dosahují do půlky stehen, tedy akorát, aby vynikly štíhlé nohy. Širší ramínka jsou lehce spadlá z ramen. Ladným krokem dojdu až k baru. "Kde je Samia? V kanceláři?" Je mi jedno, kdo mi odpoví a pokud přidá, že si nepřeje být rušena, budu to ignorovat. Jen se podle pokynů dopravím na to místo v podniku, lehce zaklepu a vstoupím tam, kde Samiinu přítomnost očekávám. "Nesu zprávy." Jednoduše oznámím. Počkám, až mě sama vyzve, abych je vyklopila.

Aislinn Grey - 08. února 2011 22:58

Překvapení v ložnici? Lhostejně si prohlédnu Nikolaje, který se přede mnou zjeví. Ohlédnu se dál po pokoji, ale Samia mi vstříc nepřichází. Takže to bude ten peřinový váleček... Usoudím. Neujišťuji se, i když bych její myšlenky přečetla během chvíle. Nezkoumám nitro svých přátel. To se nedělá. Upřu tedy znovu pohled na Nikolaje. Nejspíš jsem tady dlouho nebyla... Lehce se ušklíbnu a zavřu za sebou dveře. "Nepoznáváš mě?" S lehkou pobaveností se zeptám. Pozoruji, jak se snaží zahalit, ovšem moc se mu to nedaří. Já se z tvého těla nerozsypu... Trochu zakoulím očima. "Vrátila jsem se z úkolu, který mi Samia svěřila." Krátce vysvětlím. "Nu, tak počkáme, až dospí." Posadím se na jeden z povalujících se polšťářků na zemi a to tak, že sedím obkročmo, nohy složené pod sebe. Možná to je neslušné, ale je zjevné, že toho moc nedbám. Letmým pohledem přejedu Samiin pokoj. Nic se nezměnilo. To je fajn. Nemám ráda změny. Pak se znovu otočím na Nikolaje. Jeho myšlenky jsou trochu hlučné a hodně chaotické. "Brní mě z tebe hlava." Trochu si postěžuji. "Co vůbec nového?" Pohlédnu zase jinam.

Samia Black - 09. února 2011 20:38

Nikolka měl hlad Probudilo mě až jemné klapnutí dveří, Nikolajův hlas a jeho polibek, byl jako kousek snu. Spokojeně jsem si pomlaskla a rozvalila se po posteli. Potom jsem si všimla rudovlasé hlavy sedící na zemi. “Aislííííííííííííííín.“ Vykřikla jsem a přitáhla si deku blíž k nahému tělu. “Práce hotova? Nějaké dobré zprávy?“ Rychle jsem čapla černý župan a utáhla si ho okolo těla. Musela jsem si ho, ovšem ovázat maličko víš. Snad si toho nevšimne. Usmála jsem se na ní křečovitě a protáhla se. Prsty jsem si projela vlasy a pomalu jsem vstala z postele. < b>“Mám děsný hlad. Nenecháme si něco donést? Tobě nechám připravit pokoj, jistě budeš unavená.“ Vychrlila jsem na ni záplavu slov. Tupě jsem zírala do skříně a hledala jsem něco pohodlného a volného. Nakonec jsem si vybrala černé šaty na ramínka na prsou upnutá a na bříšku a okolo boků byly volné, spodnička byla ke kolenům o něco delší než satén, ze kterého byly šaty ušity. Převlékala jsem se za paravánem a poslouchala jsem Aislinn. Byla jsem ráda, že zrovna teď byla doma. U mě. Byla to má přítelkyně odedávna. Nikolaj byl nejspíš lovit. Bála jsem se o něj. Pořád tu bylo nebezpečno. Co když armáda mladých měla zabít jeho?“ Pomyslela jsem, když jsem si obouvala černé vysoké boty ke kolenům. Upravovala jsem se dlouho. Chtěla jsem na dnešní první ranní schůzi vypadat skvěle… I těhotná… V jeden moment jsem ucítila krev, zuby se prodloužily a oči byly jantarovější. Cítila jsem ji ta intenzivně, že Pavlovovi psi byli břídilové, sliny se mi v ústech tvořily jako bernardýnovi. Když se otevřely dveře, pach krve byl tak intenzivní. Má touha skočit po Nikolajovi a olízat z něj onu krev byla silná. “ Uklidil si po sobě? Že se ptám tvá důslednost je pověstná.“ Odpověděla jsem si sama a otočila se na něj. Viděla jsem rudě, jaký jsem měla hlad. “ Prosím běž se upravit. Za půl hodiny v mé kanceláři.“ Zvedla jsem se ze židle s dokonale upravenými vlasy a nalíčením jsem kývla na Aislinn. Můj pohled, když jsem vycházela z pokoje snad následovaná Aislinn jsem věnovala Nikolajovi a automaticky si přejela rukou o bříšku.

Samia Black - 09. února 2011 20:49
	1. kapitola Vlci Vídně a hořkosladké tajemství Prahy

Samia Black - 09. února 2011 20:51

První schůzka Kdosi mi jednou řekl, že zvědavost zabila kočku. Já se ale trápila, mnoho z mých lykanských přátel padlo za oběť šílenému vrahovi, který si nevybírá, bere je sebou všechny. Nikdo nevěděl, jestli to je člověk, vamp anebo jiný supernaturál. Musela jsem sestavit týmy, které byly ochotné vyřešit tento problém. Já musela nutně s druhou půlkou odjet do Prahy, kde se Královští rozčilují nad tím, kolik nových přírůstků mezi upírstvem je. Nemají potřebnou úctu a jsou stále hladový. Proto také titulky pražských noviny a internetových serverů hlásí: Po České republice se šíří strach. Padesátá oběť šíleného vraha. Těla nalezena bez krve. Do Čech přijeli i Lovci- nižší Strážci oddaní Královským, pověřeni okamžitým zabíjením krvelačných „dětiček“. My tam ale jeli z jiného důvodu. Klodetu, Bruna a Kaye zajímalo, kdo si tvoří armádu, také si chtěli vlastně najmout i lepší ochranku a špiony, které v Praze nikdo nezná. Seděla jsem nad materiály dlouho a studovala ty, kteří se ke mně přidali. Než jsem se je rozhodla budit. Byla to vskutku zajímavá sestava. Napsala jsem na papírky jejich jména a rozhodila je před sebe, jak jinak to spravedlivě vyřešit. Na boky stolu jsme si položila další papírky s nápisem Tým 1 / Praha a Tým 2 / Vídeň. Tým1: Nikolaj, Kieran, Cristabelle , Elizabeth, Crowley,Aislinn Tým2: Édouard, Samuel, Kurt, Wolwie , Shay. Zvedla jsem telefon, zavolala do baru a dala pokyny barmance. Ve vašich pokojích se rozezněl telefon a byl tak dotěrný, že i kdyby jste spali sebehlubším spánkem probudil by vás. V baru byla připravena snídaně. Potom vám Lilith dala instrukce, že se máte dostavit do Samiiny kaceláře.

Kurt McBane - 09. února 2011 21:20

"Příjemné" probuzení - nástup k Samie Jen co moji mysl prořízl dotěrný zvuk telefonu tak jsem otevřel oči. Trochu jsem sebou škubl jak jsem se mírně lekl. Chvíli jsem jen ležel a zíral do prázdna. Pak se s hlubokým nadechnutím přetočil na záda a posadil. Rukou jsem si projel přes krátké vlasy a telefonu pak nevěnoval ani špetku pozornosti. Pořádně jsem se protáhl a začal se svojí pravidelnou rozcvičkou. Kliky, sklapovačky a pár pohybových cvičení. Nejen že si udržím kondici ale budu po ránu i aktivnější a pohyblivější. Paráda. Opravdu úžasná noc. Ten spánek mi rozhodně pomohl. Pomyslím si spokojeně když si uvědomím že zrak mám zase ostrý a sluch citlivější. Teď se můžu bez starosti vrhnout do dnešního dne. Dodám ještě a přejdu, stále nahý, k šatníku kde na sebe vytáhnu černé kalhoty a obyčejnou, bílou košili. Nemá cenu se zatím nějak moc strojit. Protože tuším že se zatím stále nic moc neděje. Aspoň teda doufám. Nerad bych se zmýlil. S tím přejdu znovu k posteli kterou ustelu a zpod polštáře vyndám svůj Colt 1911. Letmo zkontroluji zásobník. Byl plný. Bohužel ale také můj poslední. Což mě dost štvalo. Jen rukama se neubráním, sakra! I když... záleží jak moc se nechá dotyčná ovečka vést mými "stezkami". S mírně zákeřným úsměvem se nad tím ušklíbnu a zasunu pistoli za opasek. Pak vrátím všechny věci, které jsem použil na obranu pokoje, na místo a vydám se rovnou do baru. Jako vždy od dveří nahlédnu a pečlivě zkontroluji oblast. Pak se jako myška, již z nepříjemného zvyku, hbitě a nenápadně dostavím do nitra sálu. Souhlasným přikývnutím dám na srozuměnou vědět oné Lilith a v rychlosti se pustím do své snídaně. Neměl jsem sice proč spěchat. Ale nechtěl jsem nechat Samiu čekat. Vždy jsem jí chtěl být po ruce. Kdykoliv by něco potřebovala. Až do doby než jsem byl samozřejmě nucen odejít. Po očku mezitím zvědavě sleduji ostatní kteří sem přicházejí. Pozvednutím ruky je pozdravím a jinak slova moc netrousím. Maximálně se sem tam leda ještě pousměji. Hlavně z toho důvodu že jsem prostě neměl nějak náladu zapojovat se do konverzace. A už tak jsem se zaobýval až moc svými vlastními myšlenkami. A starostmi. Když jsem následně odcházel krátce jsem se pootočil a sjel si všechny přítomné zamyšleným pohledem. Otevřel jsem pusu abych něco řekl. Ale v poslední chvíli jsem si to rozmyslel a zase pusu zavřel. A následně jak stín zas zmizel. S tišším ale jasným zabušením o sobě dám vědět před Samiinou pracovnou. Pak pomalu vstoupím a přejdu až k Samiinu stolu. Mírně se porozhlédnu a pak se teprve zadívám na Samiu. Mírně nakloním hlavu na stranu a postavím se do pozoru. "Samio..." Prohodím jen polohlasně. Jen z mých slov je jasné že jsem jí plně k službám. Pak zas jako socha nehybně stojím. A trpělivě vyčkávám až co se bude dít. S neutrální maskou emocí a trošku bodavým pohledem se na Samiu dívám. Nebo občas pozoruji i něco z jejího okolí. V hlavě mi mezitím začalo šrotovat co je asi důvodem této schůze.

Crowley - 09. února 2011 21:36

Bar a procházka po Vídni Majitelka odejde a já dostanu od obsluhující démonky šek a klíče. Šek si schovám do saka, ale klíčů si ani nevšimnu. "Takže ráno" dopiju koňak, nechám doutník v popelníku a pár drobnejch na stole. Pak se zvednu a odejdu z baru. Klíče stále leží na stole a nějaké to okřikování nevnímám. Vyjdu ven z baru a rozhlédnu se kolem sebe. Pak se podívám na sebe a s kritickým pohledem sjedu své oblečení. Džíny a košile... to se pro mne nehodí. Netrvá to ani chvilku a už stojím před barem v úplně novým a stylovým obleku. V ruce držím klobouk a přes druhou se mi houpá černý kabát. Jen tak pro styl se obléknu do kabátu a stylovým pohybem ruky si nasadím klobouk. "Kam teď?" zeptám se zapadajícího slunce. Z kapsy kabátu vytáhnu pouzdro s doutníky, které se tam bůhví jak objevilo a zapálím si ho sirkami, které najdu ve stejné kapse. Labužnicky si potáhnu a pomalu vypustím kouř z pusy. Zrovna se proplétám někde středem Vídně a vyhlížím nějakou tu lehkou děvu, která by byla ochotna dát mi svou duši. A jedna se najde. Chůzí velmi bohatého chlápka k ní dojdu a hodnotícím zrakem si ji prohlédnu. Vypadá na čtyřicet, ale vím moc dobře, že jí je jen třicet jedna. "Hej fešáku, neměl bys zájem si trošku zašpásovat?" ozve se její rádoby líbezný hlásek a já se spokojeně pousměju. Přesně. Jen kývnu a ona se mi zavěsí na předloktí. Přesně jak jsem čekal. Určitě nebude chtít víc jak padesát euro, nebo co je to tu teď za měnu. Dovede mě do hotelu, který se tváří velmi draze, ale já vím, že je to jeden z nejhorších hotelů a majitel velmi úzce spolupracuje s děvkami. Sedím na židli, nohu přes nohu, mezi prsty doutník a můj pohled na spící děvě. Ano, už si zažila lepší časy, ale ona smlouva, která mne hřeje ve vnitřní kapse jí zaručí ještě pár krásných let, kdy si bude užívat nově nabytou krásu a šarm. Bylo to tak snadné. Jen kdyby věděla, že za dva roky jí zabije jeden řidič kamionu, který o rok a půl později zemře na aids. mezitím ho předá ještě spoustě dalších holek a všechny ty duše budou mé. Jak já mám rád dlouhodobé závazky. Spokojeně se usměju, nechám děvce dvě eura na stolku, což u ní ještě umocní vztek na muže a v tichosti odejdou. Noc se blíží ke konci a první paprsky slunce se objevují již nad východním obzorem. Mé kroky mne zavedou zpět k baru, který má celonoční provoz. Vejdu do baru, odložím zbytek doutníku do popelníku a usadím se k baru. V tu chvíli zazvoní telefon, barmanka začne obvolávat ostatní a připravovat snídani. Snídani odmítnu. Pak počkám na ostatní a spolu s nimi se vydám za majitelkou.

Aislinn Grey - 10. února 2011 12:07

U Samii v pokoji Zmizel... Třikrát hurá... S ušklíbnutím jsem pozorovala, jak Nikolaj odchází, v očích touhu po krvi. Nemám ráda klasické upíry... Umí skončit tak špinaví... Trochu ohrnu nosík, ale to už mou pozornost upoutá vlnící se váleček peřin. Samia vykřikla jak malé děcko. Letmo jsem se nad tím usmála a pozorovala jsem její ostych. "Spíš ryze diplomatické." Opět trochu nakrčím nos, když si vzpomenu, jaké měli Královští různé vytáčky. Obavy, strach, obavy... Ale pořádek udělejte jiní... Pozoruji její křečovité jednání. Vím, že jednodušší by jí bylo vlézt do hlavy a věděla bych vše. Ale u ní ne. U ní to neudělám... Někdy jsem asi hloupě zásadová. V některých ohledech... "Vytáčky. Bojí se a kdo by se nebál. Ale doufají, že tyto vyřešíš. Nepřijdou ti na pomoc. Dokud nebezpečí nebude u nich. Aristokrati..." Odfrknu si nakonec. Tu se ale vrací Nikolaj. Ani se neohlédnu. Zážitky z něj přímo křičí a já vidím vše, co v jeho hlavě běhá. Jen protočím panenky. "Čuně..." Tiše ohodnotím jeho zevnějšek. Asi nemám ráda, když upír svou práci neodvede elegantně. Jistě, u mě je to lehčí, čím já se můžu pošpinit... Kancelář Když se Samia vykutálí zpoza paravánu .... divné, že jsem to takhle označila, ale..ona se opravdu vykutálela.... ... vstanu z polštářku a tiše ji následuji. Jako její stín jdu za ní do kanceláře, kde ji nechám pracovat. Osobně pro toto nemám talent. Organizovat někoho jiného? Má noční můra! A proto usazená na parapetu okna ji pozoruji a zároveň i hlídám. Což dělám velmi ráda. A pak konečně Samia pozve telefonicky osazenstvo baru. Pocítím lehkou zvědavost, kdo tu je, a ihned se připravím do pohotovosti. Tedy jen svou hlavu, tělo dál spočívá usazené na parapetu. A konečně přichází první. Jeho myšlenky, přestože tělo je sebetišší, jsou stále hlučné a velmi zvířené. Dotyčný, mně neznámý (Kurt), vejde jako myška do kanceláře a ohlásí se Samie jednoduchým oslovením. Tady tě nikdo neukousne... S lehkým cuknutím koutků ohodnotím jeho chování, ale mou pozornost už přitáhne další návštěvník (Crowley) Ještě ani nevstoupil a já už cítím, že něco není v pořádku. Nerada se setkávám s mně podobnými tvory. A už je to dlouho, kdy jsem někoho takového potkala. Seskočím z parapetu a lehce si urovnám krátké šedé kostýmkové šaty se spadlými ramínky. Prudce se ohlédnu po Samie a poté znovu po dveřích, kterými ještě dotyčný nevešel. Je jasné, po čem se ptám. Kdo je to??

Wolfgang "Wolvie" Dex - 10. února 2011 15:46

Můj pokoj, poté kancelář Samií Spal jsem, opravdu jsem se po dlouhé době prospal, aniž bych se něčeho obával, například nějaké krádeže. Tady jsem to považoval za domov, ještě pořád to považuji, ale netuším zda jsem zde vítán. Tedy aspoň Hellen mne nepřívítala s otevřenou náručí, ale mohl jsem přeci jen skončit hůře. Například s otiskem její ruky na své tváři. Lehce se tomu pousměji, když pomalu vstávám z postele, ještě o pár minut dřív než to všechno začne. Dojdu do koupelny, abych ze sebe pořádně smyl špínu mnoha dní, kdy jsem byl na cestách, tedy hlavně na cestě zpět. Přitom jsem si broukal Born to be wild od Steppenwolf a dělal různé blbosti, které mně napadli. Ještě by mi chybělo, aby to někdo natáčel a nechal zvěřejnit. To se naštěstí však nestane. Když jsem byl upraven, tedy i vlasy byly hotovy, přesunul jsem se ke svým věcem a začal uvažovat nad tím, co na sebe hodím. Nakonec jsem se rozhodl pro toto a vlasy raději hodil do culíku, aby nepřekáželi. Ještě než jsem se rozhodl někam jít, jsem si dal pár sklapovaček. Po chvíli se ozve telefon a líbezný hlas mé Hellen, kterou si budu muset k sobě zase přivábit. Už mne nebaví být o samotě. Ale i na to čas později přijde. Nyní musím jít k Samií. S touto myšlenkou se tam pomalými kroky vydám s úsměvem na rtech, i když ten mi po chvíli zamrzne a tím jsem si doslova jistý. Vůbec netuším, jaká bude reakce drahé Samií na mou přítomnost, na můj návrat. Neutekl jsem, to by si konečně mohli všichni uvědomit. Vyslechl jsem si Lilith a její instrukce, něco málo k snědku jsem si dal, ale bylo v rychlovce, abych nemeškal. Až poté jsem se přesunul opravdu k Samií do kanceláře, kde jsem nejdříve zaklepal, nejspíše ze slušnosti a počkal si na pozvání. "Dobrý den. Hlásím se do služby." Pronesl jsem opět s úsměvem na rtech a lehce pokynul hlavou. Možná to vypadalo, jako kdybych žertoval, ale já to myslel vážně. Jen si prostě nemůžu odpustit pár vtípků, za něj jsem byl však vždy kárán. Asi tomu nebude jinak. Zařadil jsem se a jako ostatní, jsem raději přestal žertovat, čekal na to co má drahá Samia na srdci.

Édouard Mortier Delfosse - 12. února 2011 19:49

Den strávený jako každý jiný a večer v Baru V noci jsem spal jako zabitý a sen, který se mi zdál, jsem zapomněl ráno při cestě do koupelny. Po probuzení jsem sice jako z hrobu vytažený, plazím se bytem sem a tam, ale ještě snad nikdy jsem nebyl tak unavený, abych si z pohodlí jídelního stolu nedokázal připravit snídani. Dříve jsem to dělal v rámci osobního tréninku. Někdo ráno cvičí tělo, já zase ducha. Teď to dělám ze zvyku a snad i lenosti se došoupat ke kuchyňské lince a hrabat se v kredenci a lednici. Posadím se tedy na pohodlnou židli a jen gestikuluji. Dvířka kredence se otevřou a vykutálí se z něj hrneček, který se záhy naplní dvěma lžičkami kávy, jejíž piksla stála vedle varné konvice. Ta začne vařit vodu a pak zalije kávu v hrnečku, do nějž přilétla z cukřenky kostka cukru. Plný hrnek pak ladně přelétne vzduchem k mému stolu. Vedle něj po necelé minutě přistane ještě talíř se sladkým pečivem a snídaně je na stole. S pocitem dobře vykonané práce se pustím do jídla a doluštím křížovku ze včerejších novin. Po snídani se obléknu a vydám se ven na malou procházku, jejíž cílem je jen koupě dnešních novin. Zastavím se u trafiky a koupím dvoje. Jedny domácí a druhé francouzské. V těch druhých by měla být víkendová příloha, pomyslím si při jejich přebírání. S novinami v podpaždí se vydám směrem do parku, kde si najdu volnou lavičku a noviny před sebou otevřu. V tom mi dojde ten sen, co jsem v noci měl. O tom baru. Byl to vůbec sen? optám se sám sebe v duchu a noviny zase složím. Hluboce se zamyslím a zamračím. Prsty si přejedu po bradě a pročešu hustý knír. Hmm, ale to byl sakra živý sen. Skoro jako by to byla realita. Pak se mi vybaví tváře a jména, což se mi u snů moc nestává, jelikož si z nich sotva pamatuji děj. Bar U netopýra, ten název mi najednou přijde více jak povědomý. Vybavím si interiér, exteriér a nakonec cestu, i když to už trochu hůře, protože jsem na něj narazil náhodou a večer si ho zapomenul zaznačit na své cestovatelské mapě. Vstanu z lavičky a pátravým pohledem se rozhlédnu, jako kdybych si chtěl vzpomenout, kudy jsem to včera vlastně šel. Parkem jsem procházel, ale to slunce ještě ani nezapadalo. Šel jsem přes centrum, napadne mě. Pak to vzdám a vrátím se domů. Tam popadnu mapu a začnu hledat. Hledám dlouho, snažím se vzpomenout na jména ulic, ale jelikož po nich nikdy nekoukám, nepomůže mi to. U oběda toho nechám. Po obědě se mi už do hledání nechce. Pustím si malou televizi ve svém pokoji a poklidně se natáhnu na postel, že které se dlouho nezvednu. Dopadne mě únava a já uprostřed nějaké té kriminálky usnu. Proberu se až když už venku začíná zapadat slunce. Nejdřív sebou trhnu, jelikož takhle dlouhý šlofík jsem opravdu nečekal. V chabém světle zamžourám na hodiny a zjistím, že je půl páté. “Já dědek lenošská, takhle prospat den…“ zabručím nevrle a vstanu. V kuchyni si udělám další kafe, tentokrát už normálním způsobem a stoupnu si s ním k oknu, ze kterého mám výhled do ulice. Přeci nebudu zase koukat na televizi a spát…, usrknu z hrníčku a otočím se. Pohled mi sjede na rozloženou mapu na stole. Přejdu k ní a zamračím se na ní. Začnu znova hledat, ale trpělivost na to už nemám. “Kašlu na to, zkusím to najít, poptat se, někdo ten proklatej bar musí znát,…“ řeknu si pro sebe a vyklopím do sebe zbytek kávy. Procházka už není tak klidná jako včera. Možná je to tím, že tentokrát má cíl a svou důležitost. Není to jen bezhlavé toulání ulicemi. Už se nezastavuji u výloh, nepozoruji obličeje lidí, ani nesleduji, jak slunce zapadá. Koukám po názvech ulic, na domy, snažím se probudit svou fotografickou paměť a donutit ji mi vydat další indicii. Tu ale nakonec dostanu od skupinky místní mládeže. Docela podivně na mě koukali, když jsem se jich zeptal na podnik, kde se schází nebezpečná individua společnosti. Ale pomohli mi. Do baru jsem dorazil už za tmy. Jak jen mi srdce zaplesalo, když jsem spatřil tu stavbu před sebou. Teď bych dal i ruku do ohně za to, že jsem tu včera byl a strávil velkou část noci. A někomu zachránil život... Vejdu dovnitř, stále je tu skoro stejně hostů, sejmu klobouk z hlavy a usadím se u baru. Známá tvář barmanky se na mě letmo usměje, když jí pozdravím a popřeji jí příjemného večera. “Dám si to, co včera, štamprli rumu prosím,“ poručím si a pak se ještě zeptám: “Je tu něco nového?“

Cristabelle Dmitrij - 13. února 2011 19:01

Cudná noc -ve snu- Na sametové přikrývce se zavlnim jako had a mezitim, co muži věnuju podmanivý pohled, si prsty přejedu po plochém bříšku, které je halené do černého, velice slušivého korzetu, obtahující mé ženské a velice výrazné křivky. Neposedné prsty mi postupují po linii bříška až k ňadrům, které si dlaněmi jemně stisknu, přičemž mi z pootevřených rtů unikne tichý sten. Když vstane ze svého křesla a pomalými, skoro až zamyšlenými kroky přejde k velké posteli, mě jen tak mimoděk napadne, že jsem si do jeho snu měla pozvat i jeho o rok mladšího bratra. Příště. Na rtech vykouzlim svůdný a zároveň i potěšený úsměv a mrštně se přetočim na bříško, načež se vyhoupnu na nohy, vyhýbajíc se tak jeho dlani, kterou se mě snažil dotknout. Miluju tyhle hrátky, které jsou mnohem zábavnější než spánek. Každá žena chce, aby o nich muž snil -a to doslova- a já jsem jedna z těch, která jim zůstane v hlavě i po jejich, pro ně nezbytné činnosti, tedy spánku. Každý večer se pohodlně uvelebim, zavřu oči a nechám se vtáhnout do astrálu, kde vyhledám usínající duši, patřící někomu velice zámožnému. Není nad to se té dušičce pak vkrást do snu a ztvárnit ho podle svého. Vzpomenu si na debatu s Konstatinem, který mi vyprávěl o muži, jenž zemřel ve snu. Tehdy jsem se mu hrudníkem otírala o tělo a laskala jej svými motýlími polibky. Svojí činnosti jsem ale utnula ve chvilce, kdy mi řekl, proč lidi umírají ve spánku. "Protože padají... Padají do neznáma a když konečně dopadnou, zemře jejich tělo jak ve snu, tak i v reálu." Dusila jsem v tu chvíli v sobě téměř až hysterický smích, který se dral na povrch. Kosťo, kdybys tak věděl, proč umírají. Tichou, doslova svádivou melodii, která se line v prostředí bohatě vyzdobeného pokoje, prořízne jeho otázka. "Jsem snad v nebi?" Ve spánku mi lehce zatepe a pravým ramenem mírně trhnu. Tahle otázka mě už unavuje. Téměř polovina mužů a žen, v jejichž snu jsem hrála hlavního aktéra, se mě zeptalo na tuhle stupidní otázku. Může být snad v nebi polonahá žena? Jestli ano, tak ji má Svatej u sebe a zbavuje ji neustále její nevinnosti. Na tu stupiditu, kterou vypustil ze svých rtů, mu neodpovim. Za prvé jsem pomalu alergická na tyhle slova a za druhé mám svá pravidla, kterými se řídím a která mi už někdy zachránila i krk. Můj hlas je jeden z podstatných faktorů mého přežití. Vim moc dobře, že tváře z paměti mizí, ale hlas zůstává, a proto mu neodpovim. Na na tváři vykouzlim letmý úšklebek, načež si to k němu nakročim. Zajímalo by mě, jestli by se takhle blbě ptal i poté, co bych mu ukázala svojí druhou, 'něžnější' tvářičku. V polovině kroku se ale celým snem ozve tiché, přesto vlezlé zvonění zvenčí. Chvilku se to snažim ignorovat, když si však už i syn premiéra uvědomí, že se to nějak prapodivně zvrtává, rezignuju. Z hrdla mi vyjde tiché vrčení, podobné vlčímu, a nechám své tělo zmizet za doprovodu jeho křiku. Poslední jeho slova, která zachytim se týkají mého bytí v jeho přítomnosti. Pokaždé mě volají zpět a když už se zastavim na ten pokec, vytahují na mě kříž a říkají mi Satane. Je to sice pro mě čest, ale mít pod rukou tolik démonů bych mít nechtěla. Nejsem přece žádnej samaritán, abych každýmu pekelníkovi zachraňovala krk. -v pokoji- Prudce se posadim a pohledem zabrousim k neustále zvonícímu telefonu, který je umístěn na velkém pracovním stole u zakrytého okna. Vysoukám se na nohy, přičemž podrážděně syknu tlumenou nadávku, a ráznými kroky se vydám k telefonu. Sluchátko rázně zvednu a následně s nim třísknu. "Do prdele." ulevim si tiše a prsty si vjedu do rozpuštěných vlasů, na konci mnou opižlaných. Natáhnu se pro hřeben, ležící opodál, a štětinami si přejedu po jejich celé délce. Vlasy jsou část mého těla, na které jsem hrdá. Ta jejich barva mi připomíná hořkost sladké čokolády. Dva protiklady v jednom? To jest podstata mého já. Netrvá dlouho a zvonění se ozve znova, tentokrát ho zvednu a vyslechnu si slova barmanky. Už po telefonu jí vysvětlim, že o snídani nemám zájem, ačkoli vyhládlá po večerním putování jsem. Na slaninu a podělaný vajíčka ale chuť opravdu nemám. Když její žvanění, které se týká toho, kde a v kolik se mám zastavit, přesahuje minutu, prostě hovor ukončim tím, že položim sluchátko a vydám ke svým světle modrým šatům, které jsem si minulý večer přehodila přes opěradlo křesla. Zavřu za sebou dveře a spokojeně si promnu čerstvě rtěnkou natřené rty. Klíče jsem nechala uvnitř. Není potřeba zamykat, nemám tam nic důležitého a krabičku cigaret mám sebou, tak jako mobil. Není nad stehenní pás... Prsty zkontroluji, zda mi drží drdol, který jsem si se svými vlasy vytvořila a mnou typickou, ladnou chůzí se vydám směrem k pracovně černovlásky. Už několik kroků od těch dveří ke mně dopluje neviditelné upozornění v podobě plíživé vůně, že tam někteří již postávají. Ani se nemusim koukat na visací, jistě drahé hodiny, kolem kterých procházím, abych zjistila, že jdu mezi posledními. Dlaněmi si ještě před dveřmi automaticky přejedu po bocích, načež mi dlaň vzduchem propluje až ke klice, za kterou zatáhnu a otevřu si dveře do pracovny.

Samuel Chasse - 13. února 2011 21:06

Ve svém pokoji Poslechl jsem Samií a raději se vydal do svého pokoje, kde jsem chvíli přemýšlel tedy než jsem se konečně dal ke spánku, ovšem dalo by se polemizovat nad tím, zda jsem skutečně spal. Před očima se mi stále zjevoval obrázek mé drahé, jejíž osud byl tak krutý a pohasl, jako světlo svíce. Vše se dělo před mýma očima a já nebyl schopen nějak reagovat, já nebyl schopen s tím nic dělat. Jen jsem hledil na to, jak její život skončil. Tuším, že se mi zdál dokonce i sen, jak jsem byl se svoji drahou, se svým osudem, opět šťastný po jejím boku. Dotýkal jsem se jí a obklopoval jí něhou, jako kdyby se nic nestalo a v té chvíli jsme byli jen mi dva. Ona a já, nic víc. Naprostá krása, klid a nic jako kdyby se nikdy nestalo. Jenže něco končí a něco začíná. I tato krásná má pohádka skončila tragicky a opět jsem se vrátil do té chvíle, kdy jsem jí nedokázal pomoct. Kdy jsem jí držel v náručí a pomalu z ní prchal život. A já jen plakal a ptal se proč. Proč? To byl jen sen. Ujišťuji se, když otevírám opět oči a pomalu se pokouším vstát a jít z postele. Zamířím to do koupelny, kde si opláchnu oblyčej studenou vodou, abych zahnal pokračování zlých myšlenek, které se hrnou. Nakonec se rozhodnu umejt celej, takže skočím pod sprchu a pořádně ze sebe dostávám, ten svůj negativismus, který má paní na mně nesnáší. Jakmile jsem hotov, tak se přesunu ke skříni, kde se do něčeho obléknu a to do černého trička a černých kalhot. Ještě si něco udělám s vlasama a můžu vyrazit. Bar Došel jsem do baru, opět po ruce své zbraně. Chvíli jsem uvažoval, zda si něco k jídlu vezmu, ale nakonec jsem se rozhodl že ne. A raději si dal vodu, poté jsem se přesunul k Samií do kanceláře s hlavou plnou myšlenek.

Elizabeth Arden - 14. února 2011 14:40

Nový den Čekala jsem u svého podivného koktejlu s očividným smyslem pro humor ještě další půl hodinu, kdy na dně zbyla opaleskující tekutina držíc se dna jako přílipka mořského kamene. Už jste někdy zkusili to zvíře sundat? Absolutně nemožné. Místo Samii však za mnou přišla její barmanka s tím, že zde mám přespat a ráno se setkat v oficiální návštěvě s bandou dalších supernaturálů. Docela nepěkně jsem se zamračila. Mám svou práci a pokud mne opravdu k něčem většímu chce, měla mi to říct hned. Už se zvedám ze židle, s šekem a klíčema položenýma na barovém pultu tam, kde byli. Chtěla jsem odejít. Peněz nebylo tolik, aby mne ohromily, neboť i má lidská práce byla velice dobře placena a za léta své praxe jsem si ani já nežila špatně. Přesto něco v mém nitru hlodalo, abych se aspoň zajímala, co se zde děje. Jen jeden jediný den, ten mě přece nezabije. Ačkoliv ta zvědavost by mohla. Nakonec jsem sebrala ze stolku jen klíče, šek na něm nechala ležet a vydala se nahoru k pokoji, jehož číslo odpovídalo tomu na štítku. Vybavenost pokoje na mne měla udělat dojem. Vše bylo dokonale, přepychové a velice drahé. Avšak aby mi toto přišlo jako hodnoty, na to jsem už byla příliš stará. A na to jsem v podobném přepychu žila docela dlouho. Mé služby totiž nebyly řekněme nejlevnější, a proto jsem neměla nouzi o to, vybírat si zakázky podle svého uvážení. Na jeden den toho již bylo víc než dost, a proto jsem se svlékla a šla se osprchovat, abych vzápětí ulehla do měkčených postelí a beze strachu usnula. Jen blázen by v noci budil rozespalou čarodějku. Blázen a snad sebevrah. Ráno jsem vstala ještě za tmy a seběhla barem ke svému autu, kde jsem si pro všechny případy nechávala tašku s oblečením a dalšími nutnostmi. Život mne už naučil že mít u věci je na jeden den je blbost. Vrátila jsem se tedy do pokoje a z malé cestovní tašky vytáhla rifle a černý splývavý top. Nemusela jsem se oblékat jako modelka jen proto, abych zaujala chlapy, kteří mi měli zobat z ruky. A ani jsem si nepotrpěla na teatrálnost korzetů či jiných módních doplňků, které měly v myslích umocňovat mou podstatu nadpřirozena. Já dávala přednost pohodlnosti. Vlasy jsem si pro dnešek stáhla do copu, čímž se odkryla tvář na které nebylo ani památky po tetování, které včera jistě všichni viděli. Taková mimikra magie. Uklidila jsem tedy po sobě, ale přesto zde nechala své věci, když se rozezněl telefon, který mi oznamoval, že bych měla sejít dolů na snídani, a po chvíli pokračovat dál do Samiiny kanceláře. Neměla jsem chuť něco pozřít a ani čas. Pokud se bude jednat o hloupost, poobědvám na klinice a odpoledne se budu zase chovat jako normální člověk. Pokud půjde o něco zajímavějšího, jak dál se teprve rozhodnu.

Samia Black - 14. února 2011 17:57

Začínáme Sedla jsem si ve své pracovně do křesla nohy si položila na stůl a dívala se ke dveřím. Bylo to velice záživné. Až po půl hodině se ozve hlas Kurta. Na toho se velice příjemně usměju, skvěle odvádí svou práci. Po místnosti jsou rozestavěné židle, každého kdo přijde nechám pohodlně se usadit a vybrat si své místo. Jen Nikolaje, Aislinn a Samuela nechám usednout po svém boku. Aislinn ukážu na židli po svém pravém boku a oba muže usadím po levé straně. Když vidím, že v místnosti je i Édouard, kterému Lilith osvětlila celou situaci a poslala ho do mé kanceláře. Stoupnu si a promluvím. “Vy, kteří jste se zde sešli, tu nejste náhodou, jsem ráda, že mé schopnosti ještě fungují správně a dovedli vás do mého baru.“ Usměju se, někdo mi je známí a někdo ne. “ Potřebuji vaše služby.“ Upřu své jantarové oči na všechny ty, kteří se tu sešli.“ Ať už jde o váš či náš druh. Ať už jde o lidi. Slíbili jsme, že budeme udržovat rovnováhu a ta je velmi křehká a někdo se jí zkouší narušit. Ať v Praze nebo zde ve Vídni. Zde jde o vraždy nevinných lykanů. Před týdnem byl vyvražděn jeden z motorkářských klubů. Kurt jistě některé z nich dobře znal.“ Upřu pohled na Kurta muže, který pro mě nějaký ten pátek pracoval. Potom nechám kolovat složky s fotografiemi, které neukazují nic hezkého, zmučená těla, někdo si s nimi dokonale pohrál, do ran jim sypal stříbrný prach a lil koloidní stříbro, které na vlkodlaky má účinek stejný jako kyselina na člověka. “ Druhým, závažným problémem jsou mladí upíři, kteří se vyskytují v Praze, vypadá to, že si někdo tvoří armádičku, Královští se bojí o své životy, proto budu potřebovat i některé z vás na misi do Prahy.“ Odkašlu si a napiju se studené vody. “Prosím podívejte se do obou složek a rozmyslete se. Nechám vám půl hodiny. A s vámi Elizabeth bych potřebovala mluvit. „ Vstala jsem od svého stolu a své blízké nechala se skupinkou rozhodujících se. Pokud se Elizabeth přidá ke mně odvedu ji do malé knihovny a nechám ji, aby se posadila potom k ní promluvím.

Samia Black - 14. února 2011 18:03

soukromá zpráva od Samia Black pro Rozhovor v knihovně Počkala jsem až se Elizabeth usadí potřebovala jsem ji nějak oznámit, že jsem stačila otěhotnět. " Ještě jednou bych vám ráda poděkovala, za záchranu svého života a ráda bych se vás zeptala jestli byste nechtěla být mou soukromou lékařkou a velmi ráda bych se dozvěděla něco o vašich schopnostech. Jelikož jsem těhotná, budu vás i nadále potřebovat. Vím, je zvláštní, že žena mého druhu otěhotněla, ale ano dá se to." Chvilku si připadám jako školačka, která byla přistižena při kouření na záchodcích. Netrpělivě čekám na její rozhodnutí a prosebně na ni upírám své oči, doktorka jejích kvalit by mi mohla být k ruce u porodu, nevím co od tohoto porodu mohu očekávat. Podle toho co jsem četla mohu i zemřít díky tomu, že dítě bude mít velký hlad.

Elizabeth Arden - 14. února 2011 18:59

Jde se přímo k věci Zaklepala jsem na dveře pracovny a po vyzvání vešla dovnitř. Nebyla jsem tu první. Některé z tváří jsem poznávala ze včerejšího večera, některé pro mne byly nové. Kým jsem si však byla jistá byl postarší pán, který mi přinesl mou ošetřovatelskou brašnu. Na něj jsem se dokonce i usmála. Sedla jsem si tedy na volnou židli, hodila nohu přes nohu a pohodlně se opřela bez zbytečných dotazů. Zatím. Prsty obou rukou jsem propletla a položila je tak na břicho, zatímco se slézal i zbytek pozvaných a Samia začala hovořit. Schopnosti? Můj podivně gentlemanský záhadný démon, který dělal poslíčka mi zrovna jako schopnost nepřišla. Spíš zaměstnanec, to by bylo to pravé přirovnání, pomyslím si, ale jinak nevyrušuji. O cíleném vyvražďování vlkodlaků jsem slyšela. Každej, kdo měl kožich v posledních dnech radši moc nevylézal. Ruce rozpletu až když mi neznámý podává složku, kterou otevřu. Text jen očima proletím a pozorně si prohlédnu obrázky. Některým se z nich možná bude zvedat žaludek, ale mě přijdou jako každodenní komix. Není to nic, co bych neviděla. A já to občas mívala i z první ruky. Ano, pár let jsem se nachomítala i na patole. Pak mne to začalo ukrutně nudit. Moc srandy si na tom místě opravdu neužijete. Za tímto případem je oddělovač, za nímž se nachází další papíry týkající se dalšího problémů prokletých. Také tuším o co se jedná. Slyšela jsem mnoho zvěstí o blížícím se konci stvůr. To už mne ale Samia vyzve, zdali by si se mnou mohla promluvit. Klidně si zvednu, složku položím na židli, na níž jsem seděla. Pokud mne dokáže přesvědčit o tom, abych zde zůstala, budu mít ještě dost času na to pozorně si ji prostudovat. “Zajisté, už jdu,“ pronesu jen, propletu se mezi zvědavci hltající každý řádek na bílých papírek a dojdu k Samie, která mne dovede do malé osobní knihovničky.

Elizabeth Arden - 14. února 2011 19:18

soukromá zpráva od Elizabeth Arden pro Zajímavé zprávy Usedla jsem po Samiině gestu do měkkého polstrovaného křesla. Skvělé pro dlouhé čtení a hledání informací v knihách. A možná jsem tušila, že pro informaci, jež mi chce sdělit by bylo lepší se posadit. Pohodlněji jsem se tedy zabořila do měkkého polstrování, lokty se opřela o opěradla a vyčkávala, co je tak důležitého, že si mne odvedla mimo uši ostatních. Dokonce i dál od svých nejbližších. S hlavou mírně nakloněnou na stranu jsem tedy očekávala to, co muselo přijít. Svým sdělením mi však doslova vyrazila dech. Čekala jsem, že ji bude zajímat má magická podstata. Přeci jen jsem byla mnohem starší než na kolik jsem vypadala a v okolí jsem zřejmě byla i jedna z těch nejzkušenějších. Jak asi bude vypadat placenta, dokáže vůbec udržet plod naživu? Výživa bude dosti problematická, napadne hned mé lékařské já. Opravdu otázka života a smrti. “Když připustím tuto možnost, která veskrze popírá veškeré zmínky o upírech,“ začnu opatrně a v hlavě mě napadne další otázka, jak asi upír pozná, že je v jiném stavu. “Nejsem si jistá, zdali stále těhotná jste, Samio. To, co se stalo včera vás málem zabilo, je dost pravděpodobné, že plod nepřežil. Samozřejmě bez dalšího lékařského vyšetření nemůžu svou domněnku vyvrátit ani potvrdit. Jen říkám, jak to obvykle bývá,“ pokračuji dál s rukou si zamyšleně “Ale nepopírám, že mé lékařské já tato skutečnost více nežli zajímá a ráda bych byla u celého průběhu těhotenství. Musím ale požádat o veškeré dostupné materiály k mystickým těhotenstvím, jež máte k dispozici, abych je mohla porovnat se změnami lidského těla a odhadnout možné rizika a odchylky,“ dořeknu nakonec. Nebylo to jednoslovné ano, ale dalo by se to tak vzít.

Samia Black - 14. února 2011 19:34

soukromá zpráva od Samia Black pro Důkaz místo slibů "No, jsem těhotná teprve pár hodin." Zvednu šaty a ukážu jí mírně vystouplé bříško." Nikolaj se o mě bál." Rychlé máchnu rukou." No prostě jsme to udělali. Nevěděla jsem, že můžu otěhotnět. Ale Nikolaj mě ubezpečil, že můžu. Bude to děvče." Posadím se naproti ní. "Já se také narodila jako upír, jsem čistokrevná nedocházelo mi, že bych vůbec mohla, nenapadlo by mě to." Pohladím se bříšku a přivřu oči. Automaticky vyndám několik knih poděděných po matce. Spíš to byly osobní deníky, které si vedla. Byly v nich zaznamenány všechny tři těhotenství. "Byla bych ráda za vaši přítomnost u průběhu těhotenství a u mého porodu." Usměju se na ni. "A ráda bych něco věděla o vašich schopnostech čarodějky." Uvelebím se v křesle a projedu si rukou vlasy.

Elizabeth Arden - 14. února 2011 19:51

soukromá zpráva od Elizabeth Arden pro To nám to pěkně začíná Mluví ke mně otevřeně a upřímně, to se mi líbí. Nesnaží se dávat najevo svou nadřazenost, jak to většina upírů, se kterými jsem se setkala s oblibou dělala. “Pár hodin a už tohle?“ otáži se překvapeně, absolutně bez jakékoliv empatie k nastávající matce. “Tedy, omlouvám se. Obvykle jednám více profesionálně,“ dodám, když si svůj přečin uvědomím. Ale člověku po „pár hodinách těhotenství“ sotva nějak tělo napoví, že je vše jinak než by mělo být. Trochu pobaveně a trochu chápavě se usměji nad jejím vysvětlením, kdo bude otcem. Tedy, samozřejmě chápavě do té míry, jak vím, že děti vznikají. Sama jako panna ji můžu jen těžko pochopit úplně. “Jak můžete vědět, co to bude?“ otáži se se zájmem. Samozřejmě jsem slyšela sáhodlouhá vyprávění i tom, že každá matka to pozná kdesi uvnitř, ale tomu jsem prd věřila. Vztáhnu tedy ruku, když mi Samia podá tři Staré knihy. Očividně budu mít o starost postaráno na několik příštích hodin. “Ráda u toho všeho budu,“ opáčím nakonec s úsměvem mé konečné rozhodnutí. “A popravdě si také nenechám ujít tu chvíli, až se o tom dozví ostatní. Dřív nebo později samozřejmě,“ pokračuji s nádechem ironie. A opravdu, zajímají mne především reakce pánů na to, že jejich bohyně očekává potomka a rozhodně není jejich. Konec snů se tomu říká. Namátkou otevřu jednu z knih a zahledím se na úhledné drobné písmo, zatímco Samia dál hovoří. “Stále to jsou jen schopnosti, které je nutno neustále zdokonalovat. Zabývám se především měsíční magií a magií krve. Proto nejsem příliš v kontaktu s jinými čaroději, myslí si o mě, že jsem zvíře. Krev vzbuzuje v člověku pouze negativní pocity.“

Crowley - 14. února 2011 20:04

Kancelář Usadím se v kanceláři a čekám, než se majitelka rozpovídá. Že bych hlídal rovnováhu, o tom nic nevím. Ale jestli se mezi to počítá to mé labužnické pojídání duší, tak jo zamyslím se a trošku se pousměji. Když ke mě doputujou složky, jen je prolítnu a pošlu zase dál. Nezajímá mne, co si kdo dělá a ani proč. Vlastně mě ani nezajímá finanční odměna, mám vše, co potřebuji a co chci. Když dostaneme čas na rozmyšlenou, jsem rozhodnut hned. "Pokud to znamená volný přístup k duším a peníze, nevidím důvod, proč nepomoci" ozvu se. Ano, duše. Jediné, pro co žiji. Peníze mne nezajímají, i když jsem je zmínil. Zmínil jsem je jen proto, že mi byly nabídnuty a proto, že se vždycky hodí mít nějaký ty drobný u sebe.

Édouard Mortier Delfosse - 14. února 2011 20:15

Přesun z baru do kanceláře Barmanka přede mě postavila rum a s unaveným výrazem mi sdělila, že skoro všechny aktéry včerejšího zásahu ubytovala v tomto podniku a před chvílí je svolala na poradu do své kanceláře. Obrátím panáka a oklepu se, spíš abych ho ocenil, než že by byla chuť tak hořká. “No vida,“ pokývu hlavou. “Takže madame je vděčná žena, nebo je za tím něco víc“ zeptám se a pozvednu jedno obočí, takže mi ve tváři vyvstane celkem směšný výraz zvídavého člověka. Barmanka obslouží jiného štamgasta a pak se ke mně vrátí s odpovědí. “Můžu vás jen ujistit, že byste tam taky neměl chybět.“ Odtáhnu se od pultu a probodnu ženu nejistým výrazem. “Já? Vždyť jsem byl jenom pro kufřík té slečny s tím…tím tetováním na obličeji, nic víc,“ zakroutím hlavou nesouhlasně. Stále mi to připadalo jako prkotina, určitě by se mezi těmi všemi čumily našel někdo další, kdo by udělal totéž. Konec předstírání skromnosti, alespoň se dozvím něco nového…, pomyslím si a sklouznu ze stoličky. Na pult hodím mince, aniž bych je přepočítával a nechám si ukázat cestu ke kanceláři. Když vkročím, v rukou klobouk jako žebrák, přejedu přítomné s úsměvem a kýváním hlavou. Připadám si mezi nimi šíleně nepatřičně a cize. Jako by se všichni znali a já byl náhodný kolemjdoucí, čumil, co musí u všeho být. Už kvůli tomu zůstanu stát u dveří, připraven kdykoliv odejít kdyby si to někdo přál. Kromě tichých pozdravů, které jsem vyřídil při příchodu, dál už mlčím. Očima skáču z jednoho na druhého, snažím se je poznat. Ale rozeznám jen sotva čtyři tváře, zbytek jsem musel přehlédnout. V prvé řadě madame Samia, pak světlovlasý muž, támhletu ženu si taky pamatuji a …, do kanceláře vejde další žena(Elizabeth), …tu bych málem nepoznal, ale je to ta, které patřil kufřík. V duchu se zatetelím štěstím a úsměv jí opětuji. Pak ale začne být atmosféra o něco méně příjemná. Madame Samia začne vykládat důvody, proč tu všichni jsme. Čím více mluví, čím hlouběji do situace nás zasvěcuje, tím více si připadám, že sem nepatřím. Panebože, kam jsem to vlezl? honí se mi hlavou. Jsou to ale předsudky. Až moc jsem si zvykl na pohodlný a nudný život v důchodu. Včera jsem po dlouhé době okusil napětí a nebezpečí a nebylo to zas tak špatné. Z toho, co nám madame Samia říká, je tam venku nebezpečí ještě více, než vídám každý večer ve zprávách. Když ke mně doputují fotografie, rychle si je prohlédnu a zase předám dál, jako bych z nich měl strach. Až nějak moc mi připomínají zvěrstva, co jsem viděl za války. V hlavě se mi to mele, jestli odejít teď, nebo počkat do konce proslovu. Zůstanu. Ze zvědavosti, co přijde dál. Madame Samia si vezme mně známou slečnu stranou a já zůstávám v kanceláři s ostatními. Nevím, jestli se mám bát, až teď mi dojde to riziko, že všichni tady jsou svým způsobem příšerně nebezpeční. Navenek vystrašeně nepůsobím, naopak si udržuji vážný, až trochu zamračený výraz. Neříkám nic. Dál polemizuji nad situací. Vlkodlaci, upíři, nikdy by mě nenapadlo, že s nimi budu mít ještě někdy co do činění. Otec mě s nimi akorát strašil a vyprávěl mi o jednom, který s ním pracoval v cirkuse. Nebyl zlý, ale na svou identitu doplatil. Někdo na něj hodil tři vraždy a tak byl zatčen a později nejspíš zabit. Jak se říká „Kdo chce psa bít, hůl si najde“. Stejně tak vlkodlak, tehdy to byl známý Wolfman, chodící noční můra, děsil obecenstvo a vzbuzoval soucit zároveň. Skončil podobně. Až pár lidí řekne své, přidám svůj upřímný názor, důvod, který jsem nakonec vydedukoval. "Pro tak nádhernou ženu, jako je madame, skočím třeba do jámy pekelné." Staromódní rytířská slova, která z mých úst ale znějí překvapivě přesvědčivě, jsem nevědomky vybral špatně. Nemohl jsem vědět, že k tomu Peklu mají někteří přítomní tak blízko.

Samia Black - 14. února 2011 21:35

soukromá zpráva od Samia Black pro Rozhovory s E. Pokývnu na ni hlavou. “No ano on mi potom hned vyložil karty.“ Usměju se nervózně. Nebudu jí popisovat jak úžasné bylo milovaní s Nikolkou, první a zároveň asi i poslední. “Já budu také ráda, když u toho budete.“ Vím, že to pro mě i pro okolí nebude nic lehkého, nálady u upírů jsou velice, velice proměnlivé. Hlavně u těhotných upírek. Kdybych se stýkala s rodinou mohla jsem se zeptat matky.Ale takhle se spolehnu jen sama na sebe. “Až se to dozví pánové, asi omdlí a budou chtít mne, Nikolaje i mou dceru zabít. Tedy bojím se že naší dceru bude chtít zabít někdo z Královských nebo někdo z jejich poskoků.“ Podívám se do země a potom zvednu oči k Elizabeth. “Po pravdě? Bojím se o svou dceru.“ Vočích se mi značí smutek z nejistoty, která je okolo nás.“Myslím, že tvá magie pro nás bude přínos, budeš u mne vítána vždy.“ Zarazím se nad tím tykáním a ihned se omluvím za své chování. „Omlouvám se ani jsem ti nenabídla tykání. Já jsem Samia a budu ráda za tvou přítomnost.Mnohé mi ulehčí.“ Postavím se a podám jí ruku na znamení přátelství.

Kieran Maio - 14. února 2011 22:35

Cítil jsem se mnohem lépe. V hlavě jsem měl čisto. Napětí a nejistoty uplynulých hodim zmizely. Soustředění bylo obnoveno. Teď jsem byl Lovcem tělem, myslí i duší. Rozvážným krokem jsem procházell podzemím a hledal si cestu na povrch. Znal jsem ji více než dobře, jen jsem si v mysli pohrával s představou, že vycházím z bludiště zpět na světlo dne. Přirovnat mysl člověka k bludišti je velmi zjednodušený pohled. Mysl je mnohonásobně složitější s více rozměry. A to mluvím o mysli obyčejného člověka, který má před sebou jen jeden život. Co teprve upír, který žije mnohonásobně déle. V ruce stále držím Soumrak. Pro tuto chvíli jsem se s ním nechtěl rozloučit. Je dost možné, že ho nějakou dobu neuvidím. Tak si vychutnávám každý krok. A konec cesty je stále v nedohlednu. Zpět na povrchu - Bar Rozhodl jsem se, že zajdu do baru a podívám se, kdo je už vzhůru. Respektive kdo si užívá pozdní snídaně. Sám jsem hlad neměl, ale chuť ano. Nějaká sýrová specialitka by nebyla od věci. Budu se muset zeptat co v kuchyni ještě zbylo, protože mi vnitřní smysl prozradil, že se schyluje pomalu k poledni. Nasál jsem vzduch a probral se pachovou kulisou. Nedávno tady hodně bytostí spěchalo. Žebych něco zmeškal? Když mně zahlédne Lilith, je mi jasné, že se něco dělo, a ž eto bylo důležité. "Ty mi nezvedáš telefon?" odpálí na mně hned ze startu. Její slova by prorazila betonovou zeď, kdyby měla nějakou hmotu. "Pokud jsi si nevšimla, nejdu z pokoje," naznačil jsem bradou směr. Její pohled sklouzl k Soumraku. Jen jsem kývl a odhalil několik centimetrů čepele. Rudé žilky se zaleskly. Lilith byla jako uhranutá a probralo ji až hlasité cvaknutí, kdy meč opět skončil v pochvě. "Tak co nesneslo odkladu, že mi z telefonu v pokoji oppadala pečlivě nashromážděná vrstva prachu?" zeptám se. "Samia chce všechny za pár hodin ve své kanceláři. A bude to asi hodně důležité, řekla bych." "Takže se pohneme z místa, to si jeden těžko odpočine." suše konstatuji fakt a opřu se o bar. Soumrak spočine vedle mne. Tak to mám po snídani. "Spal jsi vůbec?" zeptá se Lilith ale ve chvíli, kdy si uvědomí co řekla si připlácne ruku na ústa. "To nic děvče, ne nespal jsem a jsem na nohou od úsvitu, takže počítám že plus mínus od páté, šesté ráno. Ikdyž vlastně spát nepotřebujeme, spíme rádi. Šetří to energii." Podělím se rád o neškodné informace. Nemám strach, protože Samia si vybírá personál velmi pečlivě. Kdyby se sem chtěl vloudit někdo, kdo by chtěl uškodit, dostal by ho na hraní Samuel. Lidé ale tam dole nevydrží to, co předvedla již zesnulá Kim. Byly se Samiou přátelé dlouuho před tím, než dostala nabídku, kterou nelze odmítnout. Proto se do ní Samuel pustil s takovou chutí, a proto to Samiu zasáhlo více, než si kdo myslí. "Tak jaképak pochoutky jsem se snídaňovým menu zameškal?" zeptám se. "Jen obvyklá jídla, kuchař to dnes moc nepřeháněl." Vyčerpávající popis. "A já měl chuť na nějakou specialitu," zabručím si spíše jen tak pro sebe. "Specialitu říkáš?" provokativně se ke mně natočila a pohladila si prsty krční tepnu. To jemné pulzování pokožky mi připomnělo několik okamžiků z dávné minulosti. Natáhl jsem se přes bar, uchopil Lilith za bradu a jemně jí otočil tak, abych se jí mohl podívat do očí. "Jsi si vážně jistá tím, co mi tady naznačuješ?" zeptám se a do hlasu vložím tolik vážnosti, kolika jsem schopen, načež jí pustím a jemně ťuknu prstem do čela. "Samia nesnáší, když jí někdo okusuje personál," pokračuju už uvolněněji a dokonce se usmívám. Samia by mně přivázala stříbrnám řetězem ke stroopu, kdybych jí zakousl barmanku. Uvnitř mé mysli se něco mlsně olízlo. Znovu se zadívám na Lilith. "Možná ti tuhle radu dala už Samia nebo někdo z jejích blízkých, ale... Nikdy nic podobného nenaznačul nikomu tady. Tam venku mnozí berou Samiinu ochrannou ruku na lehkou váhu. Všichni upíři a nám podobní nemají tak silné zásady." S tím odejdu. Je na čase ze sebe shodit ten načichlý zbytek obleku. Pokoj. Sedím ve sprše a nechávám na sebe padat vodu. Je jako déšť. Smívá ze mne hříchy minulé. Zamrkám. Jak dlouho už tak sedím? Naprosto jsem ztratil pojem o čase. Zastavím vodu, a zabalený do županu se vrátím do pokoje. Při pohledu na hodiny zjišťuji, že jsem se zase tolik nezasnil. V podstatě byl tak akorát čas. Hodil jsem na sebe čerstvé nepoškozené svršky a vyrazil. ze stolu jsem sebral meč. Zatím se s ním nechci loučit. Kancelář. Dorazil jsem mezi prvními. Samia s nohamana stole vypadala spokojeně a odpočatě. Když nás rozesadila, odtáhl jsem si židli do rohu a meč opřel o stěnu tak, aby byl po ruce. Ví že nerad sedím uprostřed místnosti a stejně mně tam posadí. Pokud se ti něco nelíbí krásko, tak to řekni rovnou. Pozorně jsem se zapposlouchal do Samiina projevu. Takže mně tušení opět nezklamalo. Jsme ve velmi hlubokém průšvihu. Když se ke mně dostaly složky, prošel jsem je řádek po řádku. Takže Praha a nenasytní mladí upíři. Pohladil jsem pohleden Soumrak. Vypadá to starý brachu, že se přece jen nerozejdeme tak brzy. Bude zábavné tě schovávat před lidmi. Zatímco Samia následovaná Elizabeth odešly do malé knohovny, rozhodl jsem se setrvat na své židli. Lovci se dávají do pohybu. založil jsem ruce za hlavu a začal se na židli v rámci možností pohupovat.

Kurt McBane - 15. února 2011 00:01

Vtáhnutí do věci Po očku jsem ostatní pozoroval a když to tak nějak vypadalo že jsme všichni našel jsem si své místo tradičně někde v pozadí. Posadil jsem se a lokty se opřel o kolena. Pak jen se zájmem naslouchal když Samia začala svůj proslov. Hltal jsem každé její slovo a neodvažoval se snad ani jediným pohybem rušit. Pohledem jsem sem tam kmital mezi ostatními ale jinak jsem dával pozor hlavně na ní. Když narazila na to že od nás potřebuje naše služby musel jsem se lehce pousmát. V hlavě jako by se mi zas otevřela vrátka a vypustila hromady myšlenek které mi začali proplouvat hlavou. Bylo mi předem trochu jasné o co se asi tak bude jednat. Jen povídej. Já makám přece kdykoliv a s radostí. Pomyslím si a lehce spustím oči na své ruce. To ale neznamená že nedávám pozor. Nynější slova která vycházejí z jejích úst poslouchám daleko pozorněji než ty předtím. Trochu ve mě zatrne když se Samia zmíní o likvidaci motorkářského klubu. S tím se na ni zadívám. "Pravda. Byl jsem s některými skutečně... zadobře. Byli pozabíjeni jako prasata. Krutě a bezohledně." Prohodím jen tiše a v hlavě se mi vybaví těch pár známých lidí kteří do onoho klubu patřili. Je pravda že s některými jsem se spřátelil. Proto pro mě byla tahle novinka docela tvrdá. Tohle si někdo slušně odsere! Pronesu v duchu naštvaně a nechávám si do rukou hodit složky které zde kolují. Výjevy na fotografiích si prohlížím s kamennou tváří a ledovým klidem. Uvnitř cítím ale opravdu zhnusení. Když si představím že tohle by mohlo čekat i mě. Na těle se mi udělá husí kůže. Důkladně si prohlédnu obě dvě složky. Pak se jen pohodlně usadím a nechávám si to procházet hlavou. Bylo to pěkně odporné a děsivé. Ale krutá realita. Vypadá to... že jsem ve válce. Nebo tedy spíš... zatím jen v bitvě.

Wolfgang "Wolvie" Dex - 15. února 2011 16:49

V kanceláří Vyberu si své místo, ještě předtím se ukloním ze zdvořilosti a možná z toho, že vím na jaké pozici jsem. Zajímalo by mne, jaká bude moje práce zde. Na chvíli se zamyslím. Za starých časů, kdy jsem tu měl své místo, jsem jim upravoval auta a prostě když nějaké auto nefakčilo tak jak má, tak jsem tady byl já, abych to opravil či vylepšil. Jo hrabání v autech, to je něco pro mne. Pousměji se nad tím a snažím se vnímat své okolí, sem tam se na někoho v místnosti podívám. To jsou mi zajímavý lidé. Co tak všechno dokážou? Jistě nebudou obyčejní, ti by měli strach sem vejít. Ani se jím nedivím. Je to tu plné tajemství, temnotou. Ale i přesto jsem zde byl šťastný. Rukou si nervozně prohrábnu vlasy. Je to dlouho, co jsem se takto s někým sešel. Ve většině případů jsem byl sám, vlk samotář. A teď se přidávat do nějaké smečky je přeci jen něco nového a já netuším, zda jsem na to připraven. Jistě, že jsi. Jinak by si zde nebyl. Jinak by si tu neseděl a neposlouchal svoji paní. Zhluboka se nadechnu, poté vydechnu. Snažím se zklidnit a dávat pozor na to, co nám má paní povídá. Bylo by nevhodné jí neposlouchat, bylo by nevhodné se zeptat co se tu dělo. Dozvím se tedy, že jde o nastolení rovnováhy, která se nějak vytrací. Vždy jde o nastolení rovnováhy, která musí být. Je pro nás všechny důležitá. Pro čest, pro rovnováhu, pro život. Netuším, co mne to napadá, ale něco to do sebe má. Bojům se nevyhneme nejspíše. Měl bych v tom všem najít vyšší cíl. Možná se mi to nyní podařilo. Můj pohled zabloudí na složku, která se mi dostala do rukou. Chvíli si v ní listuji a to co v ní vidím, mně pořádně dostane. Prohlížím si fotky svých, které někdo mučil. Jednu ruku stisknu v pěst a snažím se krotit svůj vztek, který lze poznat v mých očích. Někdo vraždí mou rasu. Nechci se víc dívat. Bojím se, že tam uvidím ty, které jsem mohl nazývat přáteli. Věřte, že takový osud jsem jim nepřál. Proto jsem plně odhodlán se pomstít těm, kteří to spáchali. Jistě je najdeme a bude je čekat horší osud. Můj pohled na chvíli spočine na Samií, jelikož věřím, že ona to tak nenechá být. Přeci jen kvůli tomu jsme také všichni zde. Najdeme jejich vrahy. Napadne mne a pročtu si raději i tu druhou složku. Jsem plně odhodlán zde opět pracovat. Jsem odhodlán najít vrahy a pomstít se. Tudíž je na mně poznat, že do toho jdu.

Samuel Chasse - 15. února 2011 17:20

Začínáme, končíme, pokračujeme... aneb Vyberte si? Mlčky jsem se usadil na své místo, je mi jasné, že v této chvíli mluvit ani nemusím, tedy ani to není vhodné. Můj pohled spočine na zúčastněných zde, které skoro ani neznám. Možná jsme se někde potkali, tedy když přišli navštívit Samiu, ale to je všechno. Nejsem zrovna mluvka, tedy s Keiranem jsem mluvil, ale to je jiná. Připadá mi, že máme něco společného, ale ještě netuším co. Možná jen, že jsme ze stejné rasy, možná vztah k Samií nás spojuje. Netuším.. Nic nového se však nedozvím, maximálně mi to vše připomene. Tyto věci Samií trápí už delší dobu, takže tím pádem i mne, ač to na sobě nedám znát. Jsou to zvěrstva. Věřím, že je však dostaneme. Napadne mně, když držím v rukách složku a procházím jí pečlivě. Možná právě to mne zavede do mé minulosti, do té chvíle, kdy jsem o ní přišel. Nebylo to podobné, ne-li stejné. Neublížili, tedy nezabili jí stejným způsobem? Jen si na to vzpomeň. Nemohli to udělat stejní? Že by si konečně vykonal pomstu. Že by si konečně udělat to co je vhodné. Miloval si přeci jí? Šeptá mne dobře známí hlásek, který se tu opět objevil, toužící po pomstě. Pomsta bude. Chce to čas. Chce to být připraven, chce to se připravit. Pomsta je nejlepší promyšlená. Však k ní dojde. Jen to chce být trpělivý. Snažím se uklidnit, raději složku odevzdám dalšímu. Čas, čas... ten je náš nepřítel. Sklopím pohled a raději hledím do země. Být či nebýt, to je oč tu běží. Zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít — spát — nic víc — a vědět, že tím spánkem skončí to srdce bolení, ta stará strast, jež patří k tělu, to by byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít — spát Má mysl se zaměří na Hamleta, který možná to stejné cítil. Netuším a možná bych to rád tušil. Možná bych rád věděl, proč zrovna já. Proč se stala mým osudem, který jsem ztratil. "Omlouvám se." Šeptnu směrem k Samií a snažím se svoji mysl vyprázdnit od zbytečností, které by mi mohly zabránit v mé práci. Musím mít čistou hlavu. Musím být na vše připraven. To se ode mne vyžaduje a já to musím splnit..... .....To je můj nový osud.

Shay - 15. února 2011 21:25

Začínat? Nu... i ta půlhodina je moc. Rovnováha? Chránit? Ale jdi ty... jestli mě znáš alespoň z poloviny, víš, že tohle je něco co mi nic moc neříká. Rovnováha tak maximálně mých výdajů a chránit leda tak svůj zadek. A nyní to měnit? Možná... To rozdělení... dobře, jsem lycan, ale nechat se náhodně zabít tak jako ti ostatní... co by mohlo přijít horšího? Dobře, k tomu by asi nedošlo, víme, ale i Ten Druhý se umí zmýlit. Alespoň co se týče přesnosti směru. A vběhnout tomu něčemu přímo do spárů... jistě, tohle už možná přehnané myšlenky jsou, ale kdo by je v takovéto chvíli neměl? Hm? Poslouchat druhé a... sama si odpověď utvářet. "Nu, pokud mi poskytneš vše co budu potřebovat, neměl by být až takový problém plnit tvé... příkazy." Žádné vykání... smůla, co? Ale, ať už pes nebo vlk... teď už ta slova půjdou vrátit jen těžko.

Aislinn Grey - 15. února 2011 23:29

Kancelář Samii Stále sedím na parapetu u okna, nohy lehce přitáhnuté k tělu. Co na tom, že mám minišaty. Nijak mě netrápí, že dávám na odiv více ze svého těla, než je možná slušné. Tady si aspoň nikdo na slušného nehraje... Uchechtnu se ve své mysli a pozoruji příchozí. Většinu z nich neznám, ale kromě Nikolaje poznávám přeci jen další dva muže. Samuela a Kierana. Oni mě však nepoznávají. Nejspíš. Zdá se, že jsem byla dlouho mimo... Jak je nás v místnosti více a více, přestanu se svým sledováním, do něhož zahrnuji samozřejmě i to nejpovrchnější z jejich nitra. Hloubější průzkum si prozatím odpustím. Pokud by se něco chystalo, ucítím to. Přesunu se tedy po pravici Samii, kde na mě čeká místo. Usadím se, hodím si nohu přes nohu a lhostejně si prohlížím tváře přítomných. Vlasy v barvě ohně mi splývají přes opěradlo až k sedátku. Samia se ujme slova, ale já pohled věnuji stále jen okolí. A když promluví o Kurtovi, ohlédnu se, abych přesně zjistila, který z nich to je. Jména ve svých myšlenkách holt nenosí... Lehce mi cuknou koutky, než zase přejdou do neutrálního výrazu. Když se mi do ruky dostane složka, ani nehnu brvou. Bez náznaku emoce si prohlížím fotografie. Někdo si opravdu vyhrál. Okomentuji to pro sebe jednoduše a složku zase zavřu. Co potřebuji, to vím. Praha nebo Vídeň? Vlastně je to jedno.... Trochu si oddechnu. Nechci říci, že mě toto nudí, ale Samia ví, že na to moc nejsem. Jednoduše zadat úkol a to stačí... Ale to asi kvůli zbytku jsou takové cavyky... Ach, jak si na to asi potrpí... Přes obličej mi na chvíli přelétne kyselá grimasa, zatímco letmým pohledem sleduji, jak si Samia odvádí jakousi Elizabeth. Člověk? S něčím navíc? Lehce ji sjedu pohledem, ale dál jí pozornost nevěnuji. Mezi tím vším samozřejmě sleduji i okolí a tak trochu si dělám obrázek o ostatních. Dělám to ráda. A u některých ani nemusím zkoumat nitro. Projeví se sami. Třeba nenasytný požírač duší... Pomyslím si o Crowleym. Nenasytové se najdou i mezi námi... Ach jo. V mé oblibě nejsou vedle prasáckých upírů ani nenasytní duševní upíři, kteří nejsou schopní myslet na nic jiného. Barbarské... Můj pohled sjede na zvláštního...pána (Delfosse). Jak jinak to říct? No..rozhodně je vtipný. Jeho pozvánce, která snad měla znít galantně, nevím, se pobaveně usměji. Asi na zlomek sekundy. Pohled putuje na Kierena, ale na něm se příliš nezdrží. Co tady více zjišťovat? Pokračuji tedy dál. Skončím na Kurtovi, už Samií zmíněném známém pozabíjených lykanů. Ach..ty emoce...toto zase bublá...to jsou vášně... Raději pokračuji dál, abych se v tom neutopila. Nosík se mi trochu zhnuseně nakrčí. A bohužel se nic nemění, ani když svou soustřednost přesunu k dalšímu muži (Wolvie). Všichni lykani překypují city? Tak to bych si měla vybrat Prahu... Napadne mě a více se nehrabu v návalu lykanových citů. Oči mi padnou na Samuela. Cítím tok myšlenek, ale pak přijde náraz...konec. Ticho a klid..to se mi líbí. Vlastně se ani nedivím, že si mě nepamatuje. Trochu se ušklíbnu a skončím s pohledem na ženě (Shay). To snad ne... Zase... Ani se v tom nepitvám. Její myšlenky ječí jako její vlasy. Jen protočím panenky a odvrátím tvář. Dalším se už raději nevěnuji. Nepotřebuji si zkazit náladu více. Pohrdlivě si pomyslím, ale pak nad tím jen mávnu rukou (v myšlenkách :o)). Takže Praha a nebo Vídeň? Asi ta Praha... Lykany bych nejspíš nesnesla... "Praha." Tiše, ale jasně pronesu svou odpověď a s tím složku odložím zpět Samie na stůl. A doufám, že ta oranžáda tam nepůjde. Těžko někdo z nich pocítil moje pátrání. Lykani by si ani nevšimli, kdybych jim v hlavě uklízela... Na upíry to bylo příliš jemňounké.

Elizabeth Arden - 16. února 2011 00:01

soukromá zpráva od Elizabeth Arden pro K malé knihovně aneb co je šeptem, to je čertem. Prý. No, nemám nic proti věštcům a jejich vykládání karet, ale myslím si, že v tomto je spolehlivější medicína. Ačkoliv nahlas to rozhodně neřeknu. Cítím to zvláštní tenké pouto mezi těma dvěma a vím, že jeden za druhého by se prali jako lvi. Pozvolna otáčím stránky deníků a očima v nich hledám něco zajímavého, co by mou pozornost zaujalo přednostně. Detailním čtením se budu zabývat až budu sama a budu mít na to čas. “Toho bych se až tak nebála,“ promluvím klidně, zatímco otáčím další list deníků s pohledem upřeným na stránky. “Vím, že teď není nejvhodnější čas, ale pokud se nebudete nějaký čas přehnaně angažovat na veřejnosti. Jak dlouho, to snad zjistím z těchto stránek, nikdo na vaše těhotenství přijít nemusí,“ mluvím dál, avšak konečně vzhlédnu. “Nejlepší je mluvit jen s nejbližšími, kterým naprosto důvěřujete. Zbytku se ukazovat méně, aby neměl pochyby a tvrdit jim, že jste absolutně zaneprázdněna povinnostmi,“ pokračuji. “Prostě eliminovat možný únik informací. Já je předat dál nemohu, lékařské tajemství,“ dokončím a velice půvabně se usměji. Samozřejmě, že za normálních okolností je lékařské tajemství pouze věcí etiky, ne však v případě, kdy jste medicíně zasvětili celý život a dali duší. “Bát se o své dítě je přirozeností každé matky. Má to tak být,“ pronesu vážně, ale veskrze upřímným tónem. Ačkoliv vše jsou jen slova. Co bych já mohla vědět o tom, co to je být matkou. “Nic se neděje,“ zareaguji na její tykání. Nikdy jsem si na morální kodexy nepotrpěla, ačkoliv jsem je značně ovládala. “Tykání vše jen usnadní,“ dodám a přijmu nabízenou ruku, načež se i já ostavím. Jak říkám, vím, co se kdy očekává.

Samia Black - 16. února 2011 00:59

soukromá zpráva od Samia Black pro Pakt Prohlížela jsem si ji, byla krásná, inteligentní a já ji potřebovala. Nejen, že ona byla skvělou lékařkou, ale já v ní potřebovala mít i spojence proti celému světu i proti svým blízkým, kteří by chtěli ublížit mé maličké. “ Myslíš, že by jsi mne mohla vyšetřit zde?“ Chtěla jsem mít jistotu, že je v pořádku. Cítila jsem se slabá, po otravě. Bylo mi slabo a žaludek se mi houpal jako bárka na rozbouřeném moři.“Uklidíme se v Praze, bude tam dost práce, mohu vše zahrát na slabost z otravy. Jak si jistě přečteš, těhotenství u upírů má velice rychlí průběh. Většinou jsme těhotné čtyři, pět měsíců, naše děti jsou schopny pomocí myšlenek s námi komunikovat a při porodu hrozí má smrt. Dítě se mě pokusí roztrhat, budu mít veliké ztráty krve, chce to dárce nebo zásoby krevních konzerv.“ Sesumírovala jsem jí mou situaci a situaci při porodu. Měla jsem opravdu vyděšený výraz a rukou jsem přejížděla po saténové látce na břiše.“ Do Prahy si sebou vezmu jen pár blízkých. Ostatní zůstanou zde. Bude to tak lepší, budou vědět minimum.“ Pronesla jsem zamyšleně a potom jsem svou ledovou rukou uchopila tu Elizabethinu.“Už by měli být rozhodnutí, vrátíme se zpět.“ Jen pár kroků nás dělilo od mé kanceláře.

Samia Black - 16. února 2011 01:10

Rozhodnutí Vklouznu zpět na své místo a očima přejedu ty, kteří se měli rozhodnout jestli přijmou. Shay, ty jsi tak úplatná. Jemně zavrtím hlavou a podívám se jí do očí. " Shay, nebojte se dostanete vše po čem vaše srdce touží." Usmála jsem se mile."Jste jednička pro Vídeň, zůstanete zde a budete záloha pro tým V." Položím ruce na stůl. " Aislinn, je jasné, že bez tebe bych si Prahu neužila. Stejně tak jako bez Cristabell." Mrknu na ni a usměju se." Nikolaje, Edouarda, Elisabeth a Samuela." Je to jako rozřazování při vybíjené. "Kierane, ty zůstaneš zde a dáš pozor na hladký průběh této mise. Spolu s Wolfiem, Kurtem, Shay a Crowleym." Může se rozčilovat jak chce, ale potřebuji někoho kdo tu na ně dá pozor, aby nenadělali více škody než užitku. " Až vaše práce bude dokončena, přesunete se za námi." Přejedu je očima." Nějaké dotazy? " O tuto větu si situace říkala.

Gina Hanako *Blue* - 16. února 2011 14:19

Tak trochu změna "rajónu" "Tak co, krásko..." podtón hlasu je mile mazlivý, dlaň, stejně jako oči klouže po zaoblených křivkách co se vypínají jako vrcholky aby následně sjely do úžlabin a proláklin. Prsty o něco silněji stisknou hladkou a pevnou kůži, na rtech se objeví pousmátí. Je dokonalá... "Dáme si menší jízdu?" V očích se blýskne, obkročmo se na ni posadím. TOMUHLE pocitu mezi stehny se vyrovná máloco, snad dokonce nic. Nemluvě o zvuku motoru, co vzápětí zaplní uši. Cítím, jak v nich jemně zacuká,natáhnu se pro helmu. I když mám radši vzduch ve tváři, bezpečnost je přednější a i to za daných genetických "okolností". Den míjel den a nic se nedělo. Vyřizování zakázek, objednávek na kombinézy, bundy, boty, kalhoty nebo i součástky a náhradní díly. Občas proloženo jako sendvič šunkou nějakou tou hodinou boje, ale tím to haslo. Trajdání po barech mě už nebavilo, jednoduše se tady nic nedělo. A co se stává v takových chvílích? Takzvaný - záblesk z čistého nebe - a v mojí hlavě se takhle "blýsklo" včera v noci... *** Navštívit Samiu po takový době by mohlo vést do slepé nebo poněkud přecpané uličky, která bude především tmavá, ale o to víc aspoň trochu zajímavá. Sbalit si věci nezabralo moc dlouho, koneckonců do batohu a brašen se toho zas tak moc nevejde. Nejvíc mě mrzel květináč s kaktusem, ale nakonec... těch je všude dost. S tím jsem nechala Maurovi vzkaz, že si dávám menší dovolenou a šéfem dílny je prozatím on. Stejně se na to třese celou dobu, co je pod mojí velectěnou "buzerací", tak proč bych mu nevyhověla - musím na svoje zaměstnance být občas hodná... když už jsem to já sama a on. Sesedla jsem ze svojí krásky, sundala helmu s bundou a prohlídla si Samiino hnízdečko. Spíš jen tak pro sebe jsem pokývla hlavou a rozešla se tam. Nejlepší bude zeptat se patrně u baru, na vybavení kolem jsem momentálně moc nekoukala, však bude dost času si to tu prohlédnout líp. Anebo taky ne. Barmanka si mě chvilku prohlížela, nakonec jí na tváři roztál výraz stylu: "A, to jsi ty" a já se s trochu nechápavým snažila následně řídit jejími instrukcemi jak se dostat k Samii do kanceláře. ještě jednou jsem se za ní trochu zamračeně ohlídla. Ne, vážně ji neznám. S pokrčením rameny jsem pokračovala, dokud mě "neuvítaly" ony kýžené dveře. Možná bych měla zaklepat... Ne - určitě. Nakonec to taky udělám, ale sotva to dozní tak otevřu. "Sami..." zmlknu, pohledem přelétnu po přítomných. Tolik cizích na menším prostoru mi nedělalo dobře, navíc to tu vysloveně smrdělo něčím vcelku důležitým a já se chtěla uvolnit a pobavit. "Nenechte se rušit. Počkám venku." koutek úst škubne v lehčím úšklebku, pohled je stále tak trochu nevěřícný a překvapený. Vezmu zas za kliku a začnu zavírat dveře. Ano, přesně tohle je modelová situace, jak podobné zdánlivě geniální záblesky mysli končívají. Minimálně tím, že už se tak geniální nezdají být. // Nepříliš vysoká (měří něco málo přes 160 cm), spíš drobnější s atletickou postavou, přiměřeně vyvinutým hrudníkem, útlejším pasem a dívčími boky. I přes malou výšku jsou jí vlastní dlouhé, trošku vypracovanější nohy(stejně tak vypracovanější ruce). Barva vlasů poněkud netradičně modrá v kombinaci s černou. Světlé oči mírně mandlového tvaru připomínají asiaty - až na tu barvu. Pleť má velmi hladkou bez jakýchkoli mateřských znamének, má mléčnou barvu, připomínající slonovou kost. Celkově nepůsobí bůhvíjak silně. Ne ve smyslu hrubosti. Ale pružně, mrštně, atleticky a hbitě. Patří k typům, které můžou sníst, na co přijdou a nepřiberou ani deko. Helma pod paží napovídá, jak se sem nejspíš dostala, podobně jako snad i oblečení.

Édouard Mortier Delfosse - 17. února 2011 12:23

Kancelář Každý má k těm složkám nějaké poznámky, nebo se alespoň gestem či výrazem vyjádří. Oni o tom všem určitě ale vědí mnohem více než já, který jsem byl do tohohle všeho zatáhnutý, jako náhodný kolemjdoucí při rvačce na ulici, kterého strefila dlažební kostka do hlavy. Když se madame Samia vrátí z pohovoru se slečnou Elizabeth, rozřadí nás jako děti ve školce, tedy do skupin, které s ní budou spolupracovat a pomohou nastolit mír a klid ve dvou jmenovaných městech. Jsem lehce v šoku a zároveň ucítím závan vzrušení při představě, že se budu opět stěhovat. Samozřejmě, jsem zvyklý na časté přesuny, jen jsem netušil, že se z Vídně vypařím tak brzo, vždyť jsem tu ani ne dva týdny. A doufal jsem v nejméně dva měsíce a pak se vrátit zpátky domů, do Paříže. “Eeh, madame, mohu na okamžik?“ dovolím si promluvit na Samiu. Když si jí vezmu malinko stranou, jelikož bych nerad, aby mé zmatené dotazy někdo další slyšel. “Já jen,…víte, chtěl jsem se zeptat, jak dlouho v Praze hodláme pobýt? Abych věděl, co všechno si mám zabalit.“ Mluvím, jako bych se z toho chtěl vykroutit, ale zároveň omluvný tón dává najevo, že s celou tou záchranou akcí souhlasím a chci se připojit. Ono taky, co jiného mi zbývá, teď nemůžu couvnout. Bylo by to neslušné vůči dámě a přítomným. Pravda, co já vím, jak jim budu k užitku, ale místo si pro mě už s velkou pravděpodobností našli. A stejně, co bych dědek dělal doma. Seděl na zadku a počítal dny, co mi zbejvaj do konce pobytu. V Praze je hezky, je to taková malá Vídeň a češtinu jsem dlouho neslyšel, bude potřeba jí oprášit.

Cristabelle Dmitrij - 18. února 2011 20:25

Oficiální nabídka od neoficiální postrádající autority Mazlivými pohyby přejedu konečky prstů po jedné fotce, kde se válí polovina těla vlkodlaka v dosti zuboženém stavu. Pohledem sklouznu po té kaluži krve, ve které se máčí jeho zbytky vnitřností a mírně povytáhnu obočí. Očividně se jedná o dalšího retarda, který si chce dokázat, že může udělat cokoli chce. Zoubky si stisknu spodní ret a fotku pošlu dál, přičemž si levou nohu přehodim už tak automaticky přes druhou a teprve pak zvednu zrak od svých dlaní, na nichž mě lehce brní kůže. Celé je to o chuti, než o hladu, kterou ve mě vyvolaly svým způsobem fascinující fotky. Nijak jsem si v tom pohledu zrovna nelibovala, ale část mého druhého já se s chutí ozývá. Bez nějakých řečí choutky potlačim, tak jako potřebu pohladit si bříško a utišit tak jeho potřeby. Své nutkání si dokážu na rozdíl od některých dobře hlídat. Nejsem přece žádnej malej fakan, který nemá své hranice. Otázka černovlásky upoutá mojí pozornost. Jsem si téměř jistá tím, že si o nás všech přítomných zjistila mnohem víc informací, než si vůbec můžem představit, přesto si jsem vědoma toho, že některá má tajemství zůstanou navždy mými. Pohledem sklouznu k rudovlásce se svůdnými křivkami, které nechává zvýrazňovat kostýmkem. Naklonim mírně hlavu na stranu, všímajíc si jejího pohledu, který kličkuje mezi námi všemi. Vyšlu k ní letmý pohled, zanechávajíc za sebou stopu ostražitosti. Nakonec opět pohlédnu na černovlásku, nechajíc své koutky úst jemně zvednout do úšklebku. Vybírá si běžně osoby, které zná osobně pár hodin? Nebo je tohle jenom další výjimka, potvrzující nepsané pravidlo? Další úvahy o téhle osobě, jejíž aura, která se doslova plazí kolem obrysu její štíhlé postavy, zaženu. Už včera jsem si uvědomila, že tyhle myšlenkové pochody vedou maximálně k tomu, že plýtvám svůj čas na něco, na co není potřeba. A to mě rozčiluje. Hlavu zaklonim a přivřu oči. Udělám s ní půlkruh, přičemž mi ruka vystřelí k zátylku. Delší nehty zaryju do své kůže a promnu si jí. Pocit, který povzbudí mojí přítomnost v mé mysli, mě strhne opět do myšlenek, týkajících se vlkodlaků. Mé mlčení si očividně vyloží podle svého, protože její další věta se týká toho, jak pojedu do Prahy. Přimhouřim oči, drtíc několik prvotních slov o sklovinu svých zoubků. Jak tlak sevření čelistí ustupuje, uvědomění toho, že mám krásné alibi u Kosťi, mě celkem uspokojuje. Budu v Praze, přesně tak, jak moc si to přeje. Aniž bych si to uvědomila, myšlenky na Konstantina donutí mé prsty na pravé ruce, aby začaly obkreslovat nepřítomný prstýnek na levém prsteníčku.

Kurt McBane - 19. února 2011 10:27

Začínáme? S rukama založenýma na hrudníku stále držím své místo a se zamyšleným pohledem se zadívám na nově příchozí. Mám pocit že s každou další chvílí chodí čím dál tím ... zajímavější osobnosti. Začínám se mezi nimi cítit trochu nejistě. I když mi tu stejně nikdo prozatím nějak nevěnuje pozornost. I když... ten pocit který mi říká že na sobě cítím něčí oči už trochu znám. Což mě donutí se ohlédnout a teprve pak se zadívat na Aislinn které pohled s nakloněnou hlavou opětuji. Jen co se odvrátí pomalu se zadívám zas do země. Začnu se zas soustředit na konečný Samiin verdikt. Tohle se mi nějak nelíbí. Mám z toho fakt blbý pocit... Pomyslím si a zadívám se na Samiu. Jak pomalu vyjmenovává jména prohlížím si jejich nositele. Připadám si najednou dost zranitelný ač nevím proč. Snad je to ale jen tím že zatím ještě neznám pořádně zdejší okolnosti. Hmm, tak to bude zajímavý. Napadne mě a jen co dojde na otázky tak se odvážím po chvíli zvednout. "Omlouvám se ale asi jsem to přeslechl. Nebo jsi to ještě neříkala? Každopádně co bude přesně naším úkolem tady?" Prohodím a mé oči Samiu lehce bodnou jak se na ni zadívám. "No, a kdy bychom tak mohli vyrazit?" Dodám a založím zas ruce na hrudník. Na mé tváři se objeví po dlouhé době zas potěšený úsměv.

Kieran Maio - 19. února 2011 19:00

Takže zůstávám ve Výdni. Jen zvednutím obočí dám najevo, že mně to překvapilo. Po pravdě, někdo tady musí zůstat, aby dohlédl na bar. Pokud jsi mně tím chtěla naštvat, děláš to špatně. Nakonec mezi vlkodlaky je taky zábava. Sám pro sebe se usměju a prohlížím si koutkem oka tým, ke kterému jsem byl přidělen. Bude to ještě zajímavé. Složku s daty jsem si vzal až nakonec. Neměl jsem náladu se jí teď zaobírat. Raději jsem sledoval ostatní. Chovali se podle očekávání. Přešel jsem pohledem na Samiu, která odpovídala na otázky. Čekal jsem. Ona si mně nakonec všimne, a díky místu svého úkolu nemusím spěchat, abych si sbalil. když k očníímu kontaktu došlo, řekl jsem: "Pokud už nic jiného nemáš, s dovolením odejdu." Nebyla to otázka. Nehodlal jsem čekat, až se vyjádří. zvedl jsem se, uchhopil zbraň a odcházel z místnosti. Po cestě jsem se ale sklonil s Shay. "Vypadá to, že to tu budeš mít na povel. Dej mi vědět, až začnete řešit postup. Budu u sebe." Pak se za mnou zavřely dveře kanceláře. Zase jsem se posadil k baru. Lilith už byla pryč, tak jsem si poručil drinkk a popíjel. Hlavou se mi honily myšlenky, co nás asi čeká. Bude to zajímavá zkušenost, protože jsem byl jen málokdy týmový hráč. Doby, kdy jsem sekundoval Samii už dávno minuly. Začal jsem lovit sám. Při myšlence na lov jsem dostal chuť na krev vysoké zvěře. Upil jsem z drrinku a olízl si rty. Možná si najdu pár dní, kdy bych mohl v oboře několik kilometrů za Vídní, ulovit nějakou zvěř. Pustit z uzdy své zvířecí já. Odložil jsem sklenku a vydal se do pokoje. Tam budu mít dost času na to, abych si onu složku prošel a pokusil se najít několik spojitostí.

Samia Black - 20. února 2011 15:11

Byla jsem zamyšlená a prohlížela si obličeje přítomných. Kieran se zdál být uražený.Chudinka. V duchu jsem se ušklíbla a ironicky pronesla pro sebe. Cristabellin obličej nic neprozrazoval, její dokonalá poker face bude výhodou. Samozřejmě i její další přednosti, pro které jsem si ji vybrala. Respektive mi byla doporučena. Z mé letargie mě vytrhl velice známý hlas. Trhla jsem sebou a otočila jsem hlavu ke dveřím. “Gino.“ Vydechla jsem překvapeně jméno modrovlásky a usmála se na ni. “ Prosím, nechoď nikam, budu mít pro tebe asi práci, tedy pokud přijmeš.“ Rukou jsem ukázala na volnou židli a na znamení úcty jsem lehce pokývala hlavou. Těšilo mne, že je tu další člověk, kterému můžu věřit. Věnuji Gině ještě jeden letmí pohled a potom pootočím hlavu na toho milého divotvůrce. “ Certes, monsieur. “ Věnuji se jeho otázce a mírným nakloněním hlavy napravo. Při odpovídání na otázky se věnuji jen tazateli, který má veškerou mou pozornost. “ Budeme v Praze jak to bude nutné, přesnější informace vám dát nemohu. Zabalte si prosím jen oblečení, vše ostatní budete mít k dispozici na místě. Bude postaráno o vaše pohodlí.“ Věnuji pohled Kurtovi. “ Kurte, tvým úkolem bude vést tento tým. A úkolem celého týmu je zabránit dalším vraždám a najít vraha. Jednoduché a stručné. Přesunete se do Simmeringu, kde bude vaše stanoviště. Kieran a ostatní budou poslouchat tvé rozkazy. Úkosem se podívám na Shay. „ Pokud někdo bude dělat problémy, zabij je.“ V mém pohledu se odrazí něco málo z mého psychopatického já. Je v něm zvláštní lesk. Jak já bych opět ráda zabíjela. Pomyslím si. “ Do nového působiště vyrazíme zítra v noci. Tedy zítra po soumraku.“ Odpovím na Kurtovu poslední otázku a otočím se na Nikolaje. “ Budeš řídit? Já před vámi pojedu svým autem. A neboj dám na sebe pozor.“ Věnuji mu letmý úsměv a pohledem střelím po Kieranovi. “Jistě že můžeš odejít. Nikdo tě tu nedrží. Akorát si pořádně nastuduj svůj úkol. Opravdu bych nechtěla, abys selhal.“ Ušklíbnu se a jeho narážku na Shay nechám být. Kdybych jí nepřešla musela bych mu prokousnout krk. Jeho chování se dá popsat dvěmi slovy: Uražené ego. Chudáček Kieran nejede do Prahy. Tak bude uraženě rýpat a raději odejde než, aby si poslechl to co mám na srdci. Zapíchnu mu pohled do zad a jedině dobré mravy potlačí chuť zvednout prostředníček a ukázat na něj sprosté gesto. Druhý den – Odjezd Stmívalo se brzy a já přešlapovala v lokálu a čekala jsem kdy se tu sejdeme všichni připravení k odjezdu. Mé věci už byli v kufru a jediné co jsem měla u sebe byla kabelka a kabát. Kurt už dostal složky a bylo jen na nich kdy se přesunou do Simmeringu. Po telefonu jsem řešila schůzky s Královskými, kteří bydlí v Praze a přemýšlela jsem o tom kdo na jejích ochranu bude nejlepší. Do karet mi hrál i fakt , že přijela Gina, i když ta chtěla odpočívat. Snad jí můj „psí“ pohled obměkčí. Info pro Vídeň:[font color=gold][/font] Vila v Simmeringu je součást továrny vystavěné za dob Rakouska-Uherska, místní si myslí, že tam sídlí kanceláře a vedení továrny. Vysoký cihlový plot zajišťuje soukromý. Zobrazit SPOILER Interiér je na stáří budovy velmi moderní. Kuchyně: Zobrazit SPOILER Obývací pokoj: Zobrazit SPOILER Pracovna pro Shay: Zobrazit SPOILER Ložnice: Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER Koupelny: Zobrazit SPOILER Zobrazit SPOILER

Samia Black - 20. února 2011 15:26
	soukromá zpráva od Samia Black pro Instrukce Když jsi přišel do pokoje na tvé posteli ležela složka:

Wolfgang "Wolvie" Dex - 20. února 2011 19:32

Já jsem za Vídeň... Nesnáším čekání, když už mám dávno jasno. Vůbec netuším, co mám dělat. Tak jen sedím, hledím do země a vyčkávám. A vlastně ani nečekám dlouho, když se to vezme z toho a z toho úhlu. Samia tu opět s námi a teď začíná rozdávání úkolů. Takže zůstávám ve Vídni. Hmmm... proč ne. Napadne mne, když se dozvím o tom, co mám dělat. Miluji na Samií tu rozhodnost, to jak to všechno dělá s jistotou a jak nám všem věří. Věří? Určitě. Lehce se pousměji a kývnu hlavou v souhlas. Nic jiného mi v této chvíli nezbývá. A co jiného bych také měl dělat, když s ní plně souhlasím? Promnu si bradu a dál hledím na svoji šéfku, v očekávání, že má jistě ještě něco na srdci... a taky že má. Kurt položí Samií zajímavou otázku, na kterou jsem se taky chtěl zeptat. Takže vyčkávám na její další slova, která doslova hltám a mít tu zápisník, tak si je i zaznamenávám. Ale to by bylo už moc. Ještě by si o mně mysleli, že jsem kdo ví co. I když.. kdo ví co si o mně myslí? Napadne mne, ale raději nad tím v duchu mávnu rukou. Jistě by to bylo něco, co bych nechtěl slyšet. Holt jsem takový, jaký jsem... A s tím mne Samia bere...Snad Lehce si povzdechnu, když se Keiran, jak jsem zjistil, rozhodne nevhodně odejít. Takto se od Samií neodchází. Tu naráz se tu objevila ještě nějaká dívka s modrými vlasy. A to v čem byla oblečená. Jistě musí mít motorku někde poblíž. Už teď se mi líbí. Lehce se pousměji a na chvíli se zasním. Jenže to zasnějí, jak přišlo, tak také přijde. Hurá opět do reality. Takže budeme muset poslouchat Kurta. V tom si nemyslím, že bude nějaký problém. Já vlastně poslouchám všechny. Jako vůdce, prostě ten kdo rozhoduje, nejsem zrovna dobrý. Takže zabránit dalším vraždám... V tom si myslím, že nebude žádný problém. Ještě se dozvím další potřebné věci, například to, kdy vyrazíme a tak dále. Když už nebyla potřeba debatovat, sebral jsem se ostatními a zamířil jsem do svého pokoje, abych si zabalil to málo věcí, které u sebe mám. Doufám jen, že budu moct na své motorce také odjet. Asi bych se na to mohl poté zeptat Samií. Hurá, přesunutí někam jinam Skutečně jsem se nemohl dočkat až se konečně něco bude dít. Po celou tu dobu jsem byl ve svém pokoji, připravoval se a pročítal si veškeré věci k našemu úkolu. Je dobré se připravit, jelikož štěstí přeje připraveným. S touto myšlenkou plně souhlasím. Avšak netuším, kdo moudrý tato slova řekl. Když nadešel čas, hodil jsem se do gala. Tedy oblékl jsem tak, abych se za sebe nemusel stydět. Poté jsem si vzal veškeré svoje věci, ano oblečení, jelikož nic jiného jsem u sebe neměl. A přesunul se do lokálu, nejspíše jako první. Tam už na nás čekala Samia. Nejspíše nadešla má chvíli se jí zeptat na mou motorku. Takže hodně štěstí Wolvie. Popřál jsem si, když jsem šel Samií vstříc s obvyklím úsměvem na tváři, který je zcela upřímný a přátelský. "Drahá Samio. Jsem rád, že tě vidím. A že jsi v pořádku." Na malou chvíli se zarazím nad tím, jak jí to jen říct. Ovšem ona na mně poznala, že to nebylo všechno, co jsem měl na srdci a tak hurá s pravdou ven. "Rád bych se tě zeptal.. na hloupou otázku, ale sem s tím. Co bude s mou motorkou?" Víc ode mně vážně čekat ani nemusela. Jsem to prostě já, kdo rozumí víc motorům než něčemu jinému. "Omlouvám se. Já jen nechci, aby se jí něco stalo." Lehce jsem sklopil pohled a vyčkával na její odpověď.

Samuel Chasse - 20. února 2011 20:54

Praha - aneb co jíného se dalo čekat, když jsem její bodyguard Skutečně nesnáším takové setkání, kdy se čeká na úkoly. Dle mého názoru je jasné kam pojedu a to tam kam půjde má paní. Avšak alespoň pro tuto chvíli jsem se netvářil kysele a vůbec se nějak nexichtil. Nýbrž jsem rozhlížel po zúčastněných, stejně jako nekteří hleděli na mně. Kdy toto skončí? Zeptal jsem se sám sebe a bohužel si nedokázal odpovědět, jelikož odpověď na tuto otázku zná jediná osoba a tou je Samia. Rukou jsem nervozně klepkal do rytmu písničky, která mi hrála v hlavě. Jak chytlavá píseň. Lehce jsem se ušklíbl a dál vyčkával. Naštěstí příchod Samií netrval tak dlouho, jak jsem si předtím myslel a mohl jsem si tedy oddechnou. Plně naslouchat naší šéfce, která rozdá úkoly a my všichni je oddaně splníme. A pokud se tady najde někdo, kdo by nebyl tak oddaný, tak si s ním poradím a to velice rád. Na tváři se mi objevil úsměv při té myšlence, že bych mohl opět mučit. I když jsem nebyl spokojený s minulým mučením drahé Kim. Ale musím uznat, že křičela skvěle. Ten její hlas.. Mohla být zpěvačkou, kdyby chtěla. Ano, přesně mohla. Ale už nemůže. Opět jsem se vrátil do reality a to právě v té chvíli, kdy jsem se dozvěděl nic co by mne mohlo překvapit. Jedu do Prahy se Samií, přesně jako její bodyguard. Můj pohled sjede na Keirana, který není zrovna nadšený tím, že zůstane tady. Ani se mu nedivím, na jeho místě bych vyváděl. I když přeci jen, ona je tu šéf a my jsme její oddaní. A co jsem před chvíli říkal o těch, kteří by nebyli oddaní? Zase vracím k tématu, které mne odvádí od vnímaní Samií a jejich slov, které jsou však velice potřebné. Do háje.. Same Okřiknu se a opět jsem v realitě, tedy doufám, že konečně na dlouho. Nebylo by vhodné se potom ptát Samií, co máme dělat, když nám to teď říká. Dozvěděl jsem se potřebné věci o tom, jak dlouho tam budeme, kdy vyrazíme a dokonce, kdo bude řídit. Trošku mne naštve, že řídit auto nebudu, ale na druhou stranu věřím Nikolaji, že nás odveze v pořádku na místo určení. Takže naštvanost hned přejde. Nejspíš jsem si ve svém zamyšlení nevšiml příchodu dívku, kterou paní osloví jako Gina. Jen se pousměji, netuším zda jí mám znát. Já vlastně moc bytostí, které se dostanou do styku s paní neznám. Spíše je vnímám, jako případné nepřítele, i když se ve většině případu z nich vyklubou věrní přátelé. Asi bych měl změnit svůj postoj. Bude potřeba komunikace a odtažitost je překážka, která se musí překonat. Okřiknu se v duchu a na tvář nasadím pokus o úsměv. Ještě než se to všechno rozuteče si v duchu zopakuji a pohledem sjedu ty se kterými pojedu do Prahy. Takže Nikolaj. S tím jsem měl již čest, když zachraňoval život Samií. Tudíž nepochybuji o jeho věrnosti. Napadne mne a poté pohledem sjedu dalšího. Éduard, tak s tím jsem neměl ještě žádné dočinění, takže nevím. Ale nevypadá na žádného darebáka, což je v pořádku. A zase na dalšího. Elisabeth. Ta tuším zachránila Samií. Takže by bylo vhodné jí potom někdy dodatečně poděkovat za záchranu života mé paní. S tím je to všechno, kdo jde s námi. Ne počkat málem bych zapomněl na Aislinn. Mám takový pocit, že jí odněkud znám. Ale odkud. a na Cristabelle. Hmm... Zajímavá. Taková kráska, určitě jí každý pohledne. Lehce se pousměji a to je skutečně všechno. Trošku lituji toho, že opět nejsem ve společnosti Keirana, se kterým mám pocit, že jsme sehraní. Učíme se. S touto myšlenkou pokrčím rameny a vyčkávám té chvíle, kdy se bude skutečně něco dít, například kdy budeme moct se zbalit. Hurá do Prahy Připraven, opravdu jsem připraven. Veškeré věci prostudovány, zbraně vyčištěni a připraveny po ruce, kdykoliv jsem schopen je použít. I když doufám, že ta chvíli tak hned nenastane. Skutečně první společně se Samií čekáme na ostatní, já však schován v koutě, abych se rozhlížel a mohl si ještě o nich udělat nějaký obrázek před odjezdem. Můj pohled zamíří na Wolfganga, který má být zde ve Vídni a který se na něco mé paní ptá. Na motorku? On se vážně zajímá o motorku? Nevěřícně na něj hledím a vyčkávám na to, kdy budeme moct odejít.

Kurt McBane - 20. února 2011 21:47

Vídeň - Čas splnit co je dáno Mlčky jsem nadále stál v místnosti a oči jsem měl stále jen pro Samiu. Respektive jsem věnoval pozornost jen jí dokud mi neřekne vše co jsem chtěl vědět. Trpělivě a bez hnutí jak u mě bývá už normální. Neopovažoval jsem se jí snad ani jedním pohybem rušit když rozdávala příkazy svým lidem. Proč jen z toho mám tak divný pocit? Tady ve Vídni jsem trávil celé měsíce a stejně se cítím jako na cizím poli. Mihne se mi hlavou a pohledem krátce sklouznu na pár postav v okolí. Zamyšleně si je všechny prohlížím a vlastně nevím jestli se na spolupráci s nimi těšit nebo radši bát. No, to se uvidí až časem. O to těžší je že všichni se tady očividně znají. Já jsem tu jak šedá myš. Na druhou stranu je to výhoda. Zatraceně skvělá výhoda. Pomyslím si pobaveně a trošku sebou trhnu když zaslechnu od Samii své jméno. Mozek mi začne pracovat zas na plné obrátky a já se zas narovnám v příchozím stavu pozornosti. A dávám si záležet aby mi neuteklo ani jedno slůvko. Když se dozvím všechno co chci jen se zamyšleným zamračením sklopím hlavu. Během vteřinky se na Samiu zas ale dívám a zasalutuji. "Postarám se o to aby ten hajzlík chcípnul ve své vlastní pasti. Povedu tvé lidi nejlíp jak umím. A dám si záležet aby mi nic neuniklo." Prohodím jen a vyčkávám ještě pár minut jestli se nedozvím něco víc. Jakmile si vyslechnu instrukce ohledně odjezdu můj zájem opadá a já se beze slova stáhnu do svého pokoje. V hlavě mi rotují spousty věcí které mě čekají a neminou. Když dorazím na pokoj rozhodně nepřehlédnu složky na mé posteli. Těm věnuji pozornost nejdřív. Jejich obsah si projedu dvakrát a jen se spokojeně pousměji. Paráda. To mi stačí abych si udělal aspoň drobný obrázek. Díky ti Samio. Pomyslím si a složky si důkladně schovám. Pak se jdu osprchovat a rovnou pomalu uložit ke spánku. Na druhý den - Odjezd S trpělivostí mně vlastní vysedávám na stoličce u baru. Pohrávám si se svojí pistolí. Vyndavám zásobník a zas ho do ní vracím. Po očku pozoruji jak se zde hromadí ostatní. S nohou položenou na svém kufru kde mám akorát nějaké oblečení, peněženku s nějakou tou mincí a pár zašlých, městských map. Tak... a za chvíli přijde ta chvilka. Mihne se mi hlavou a sem tam kouknu na Samiu která si taky vyčkává na svůj tým. Já na ten svůj také vyčkával. Bylo mým plánem přesunout se krátce po setmění. Bude to rychlejší a bezpečnější pokud můžeme využít stínů města. A silnice budou snad i prázdnější. Jen co jsme se všichni sešli vstal jsem a přešel do středu místnosti. Všechny přítomné ze svého týmu jsem si důkladně prohlédnul a až byli všichni několikerým tlesknutím jsem na sebe upoutal pozornost. "Připravte se. Ujistěte se že máte všechno. Za pár minut vyrazíme. Bude to rychlý přesun. Pojedou dvě auta. V prvním Crowley, Wolwie a Shay. V druhém pojedu já a Kieran. Budeme od sebe držet dostatečný odstup ale zas ne moc aby jsme se neoddělili. A pojedeme pokud možno spíš po hlavních proudech než po skrytých oklikách. Tam je menší šance že nás někdo napadne ze zálohy." S tím skončím a jdu do garáží připravit první auto. Nějaké svižné a nenápadné, které by se na silnicích dalo přehlédnout.

Édouard Mortier Delfosse - 21. února 2011 14:13

Výlet do Prahy Ač byla reakce madame Samii nepřesná, co se času týče, byl jsem rád, že mi alespoň sdělila něco. Všichni na ní měli tolik dotazů a ona ještě tolik organizačních připomínek. Vzdálil jsem se tedy a počkal, až schůzi rozpustí. Se všemi jsem se rozloučil a opustil poté bar. Šel jsem svižným krokem, který se ale zpomaloval, čím blíže jsem byl domovu. Přemýšlel jsem, jak si madame může být tak jistá mou spoluprácí a mými schopnostmi.A jak o mě mohla něco zjistit? Ty starý hlupáku,ozval se hlas v mé hlavě, vždyť vystupuješ skoro všude, kam se jen přestěhuješ. Jen naprostý ignorant by v tobě nepoznal nadaného člověka. Mé svědomí mělo pravdu. Sice moji diváci věřili v dobře povedené triky a nerýpali v mých praktikách, protože se jen přišli bavit, ale kdyby se někdo prohrabal v mém životě a dal si dohromady souvislosti, došlo by mu, že ono nadání je nadpřirozené. Vždyť co by mi kdo chtěl udělat a jaký by to mělo význam? Stejně už mi do konce života moc nezbývá… Depresivní myšlenky jsem zahnal komediálním filmem v televizi a ovocným čajem z velkého hrnku. Jelikož se mělo další den odjíždět až večer, nechal jsem balení na zítra. Ráno mě po rozcvičce a snídani popadla podivná nálada. Začal jsem uklízet, luxovat a vytírat podlahu. Poté jsem umyl nádobí a když už jsem se hrnul na mytí oken, zasekl jsem se. Tohle dělávala moje manželka, když někam měla jet. Chtěla se vrátit do uklizeného bytu, takže šmejdila po bytě s hadrem jak fretka. “Achjo, co jsem to za blázna,“ povzdechl jsem si a sedl si na židli u jídelního stolu, který se mi povedl krásně vyleštit. Pravda byla, že se mi povedlo byt uklidit, jako by si přála, ale uvědomoval jsem si, jaký vrtoch mě nenápadně donutil to udělat. Chyběla mi. Chyběla mi i společnost. Proto jsem se také nemohl dočkat večera, až s nějakou společností strávím týden, dva v Praze. Proto jsem se snažil, aby mi čas rychle utekl a už byl večer. Když jsem dokončil úklid, dal jsem se do balení. Vzal jsem si několik košilí, dvoje kalhoty a tři saka. Jedno z nich byl fráček, který jsem nosil na vystoupení. Bůhví, jaké využití tam budu mít a přivydělat si by nebylo od věci. Při této myšlence jsem do kufru hodil pár nejskladnějších pomůcek a završil to náhradními botami. Ještě pár drobností a starý kožený kufr jsem zavřel, k mému překvapení, snadno. Jelikož jsem nechtěl jít s tím těžkým kufrem pěšky a nasedl jsem do svého forda a vyjel bloudit ulicemi Vídně. Trvalo mi necelou hodinu, než jsem tam dorazil. Ono pěšky člověk projde každou ulicí, ale autem se musí objíždět, zajíždět a podjíždět. Když jsem dorazil před Bar, byla už tma. Auto jsem zaparkoval co nejblíže a vyndal si svoje zavazadlo z kufru. Snad nebudu poslední. Nebyl jsem a ulevilo se mi. V lokálu jsem rozeznal tváře ze včerejší schůze a srdce mi radostí div neposkočilo. Těšil jsem se. I na to, že se s některými blíže seznámím. Velký, těžký kufr jsem postavil ke svým nohám, sejmul klobouk a čekal na povel, kam s kufrem a jakým autem pojedu. “Pěknej večer přeju,“ usmál jsem se na všechny, až ze mě pozitivní nálada tříštila. Obavy jsem nechával stranou. Možná si časem mezi nimi přestanu připadat tak nepatřičně.

Aislinn Grey - 25. února 2011 23:42

Tak tedy Praha Samia se vrátí mezi nás a nejprve osloví tu oranžádu (Shay) a poté se otočí i na mě a další. Jen se slabě usměji. Víc ona nepotřebuje, ví, že jsem jí nakloněna. To stačí. Nač pochybovat? Pozorně naslouchám rozřazování a letmý úsměv přeběhne přes mou tvář. Takže moji známí Nikolaj a Samuel jdou také do Prahy? Třeba si vzpomenou. A i ten vtipný pán pojede s námi... Tato informace mě docela potěší. Tak nějak si získal mou oblibu svým zvláštním chováním. Pak naše zasedání ale někdo naruší. Pohlédnu ke dveřím, kde se objeví... ..sexy motorkářka? Doufám, že přítomným mladíkům nevypadnou oči z důlků...případně se nestane něco jiného... Trochu se uchechtnu a sleduji reakce mužské části našeho sestavení. Někteří přihodí pár dotazů, ale moc je nevnímám. Tedy samozřejmě že jsou pečlivě v mých myšlenkách uloženy, ale nyní není potřeba, abych se jimi zabývala. Postupně se naše sešlost rozpadávala. Chvíli jsem ještě počkala, kdyby něco Samia potřebovala, ale poté jsem zmizela spolu s ostatními. Mé kroky však nemířily do baru, ale do pokoje, kde už na mě čekal kufr z letiště. To zase byla doba.. Pousměji se nad letištními službami. Kufr ovšem nechám být. Není příliš velký a je jen naplněn hadříky. Nic víc a nic míň. Vlastě ano...několik knih. Jen pár..opravdu.. Asi..ehm...dvacet? Možná třicet? Možná si někdo říká, jak to tam vše nacpu. Ale je to jednoduché - pro mě to není těžké a šaty se lehko smrsknou. A já bez knih nemůžu být. A toto je jen výběr. Usměji se zálibně a už jen při vzpomínce na knihy pohladím kufr s láskou. Pokoj, který zde v baru vlastním, má stěny tvořené zrcadly a strop černý posazený drobnými světélky. Pobývám v něm ráda, i když poslední dobou stále méně. Ale dnes v něm strávím noc, v klidu o samotě, jen s knihou, kterou jsem nechala rozečtenou na nočním stolku, než jsem odjela do Španělska za úkolem, který mi Samia svěřila. Druhý den mám čas až do setmění, proto se chvíli toulám po Vídni a nakonec si vyhlédnu jednu opuštěnou dušičku, na které si pochutnám. Do večera uteče den kupodivu rychle. Když se vrátím do baru, jen si zajdu do pokoje pro kufr a malou příruční kabelku, abych pak sešla už do lokálu. Oblečena v krátkých černých mini, jejichž korzetový vršek opět dokonale obkresluje mou postavu a nabíraná sukně jen zdůrazňuje velmi lehce zakryté dlouhé štíhlé nohy sestupuji pomalu po schodech z patra. Přes jednu ruku mám kabátek, abych tedy nechodila tak nalehko a nepoutala tolik pozornosti. Tmavé silonky se vzorem mi také dodávají trochu lidskosti a elegantní boty na podpatku prozrazují svým lehkým, ale důrazným klapáním můj příchod. Už nezaslechnu, co ten lehce zarostlý muž (Wolvie) říká, ale nad Samuelovou myšlenkou se usměji. Posadím se na barovou stoličku, dám si nohu přes nohu a objednám si drink. Na posilněnou, před cestou... Kufr nechám stát opodál, jen tmavá kabelka spočívá na mém klíně. Samia nejspíš tuší její obsah. "Dobrý večer." Ozvu se po chvíli, až když upiju z objednaného nápoje, kterým je, jak jinak, než whiskey. Lehce se rozhlédnu po okolí, i když to není zapotřebí. Díky jejich myšlenkám už vím, kde kdo sedí, či stojí.

Cristabelle Dmitrij - 26. února 2011 01:16

Výlet Informace, které následně vypadávají z černovlásky se mi vštěpují doslova do hlavy. Ještě chvilku posedávám na místě, mezitim co s hlavou nakloněnou mapuju rysy tváře přítomných. Špičkou jazýčku si zamyšleně přejedu po linii horního rtu, když mi pohled doslova mazlivě přejede po těle muže, který si pečlivě prohlíží tváře těch, se kterými pojede. Samuel? Tak znělo jeho jméno? Koho ale zajímá jméno, to je v některých situacích naprosto zbytečné a nepotřebné. Koutky úst se mi nad mými myšlenkami lehce stočí nahoru a očích se objeví letmý vulgarismus. Zoubky chytnu spodní ret a chvilku jej jemně tisknu, než se zvednu ze židle. Důležité informace skončily a místo toho tu započala otevřená drbárna. Potlačim protočení panenek, když za sebou zavírám dveře a několika ladnými kroky si to namířim k baru, u kterého si vyžádám telefon. Když se mi jej dostane, vytočim číslo na šoféra a s vyzývavým hlasem mu sdělim, aby si mě vyzvedl. Spokojeně delší nehty zaryju do koženého potahu a svůdným, pro mě typickým, úsměvem obdařim svého šoféra, který na mě upře zkoumavý pohled ve zpětném zrcátku. "Máte zvláštní oči." vypadne z něj naprosto neočekávaně. Povytáhnu obočí. Tak nějak jsem čekala všechno možné, jenom ne to, že mi bude obdivovat oči. "Tahle fráze je už otřepaná." odtušim s tlumeným uchechtnutím. "Hleď si řízení, Fracoii." usoudim k němu nakonec, putujíc polštářky prstů po kožené sedačce. "Vypadají, jako by byly šelmy." sdělí mi ještě a svůj pohled upře na chvíli před sebe. To protože jsou, můj milý. "Proč takhle žijete?" prudce trhnu rameny. Co jsem? Snad nějakej podělanej svědek? Má na mě snad připravený nějaký dotazník? Nakrčim lehce nosánek a nahrnu horní ret. Z úst mi vyjde tiché zavrčení jako podrážděné šelmy. "Co je to za otázky?" "Necítíte se kvůli tomu divně, paní Dmitrij?" obočí se mi vyhoupne nahoru a oči zúží do malých štěrbinek. Divně? Ty tvoje žvásty jsou divný. Spíše na přes držku. Jeho pohled zase přistane na mém odrazu ve zpětném zrcátku. Tentokrát už není zkoumavý, nýbrž zvědavý a doslova natěšený z toho, co mu na sebe vykváknu. "Kvůli čemu se mám cítit divně?" "Že jste neustále na cestách. Nikdy se nevídáte s manželem... Já vím, že mi do toho nic není, al-" "Tak drž prostě hubu a řiď, idiote." syknu na něj prudce, mezitim co mi ruka vystřelí k láhvi od šampaňského. Mé vytoužené ticho ani nezačalo a z něj vypadne další dotaz. "Co děláte vůbec celou tu dobu, co nejste s manželem?" můj pohyb pro skleněnou láhev se zastaví v polovině a oči doslova probodnou jeho náhle vytěkaný pohled. Chvilku se zmítám nad propastí naprostého nervového zhroucení, což je samozřejmě silně řečeno. Mírně se napřímim a věnuju mu svůj pohled do očí, kde se vyskytuje prudká vulgarita smíšená s chtíčem, který ve mě koluje namísto krve. "Přemýšlím o svých očí." Známý pach toho nadpřirozena a té doslova úchvatné magie, která se kolem mě motá jako neviditelné lano, mě obklopí ze všech stran a donutí se cítit tak v bezpečí, ačkoli to je přesně naopak. Několik známých tváří se mi dostane do zorného pole, což způsobí, že se mi chloupky na pažích mírně postaví a mé tělo se začne připravovat na vlnu energie, která mě při cestě do Prahy bude obklopovat. Kufr s jemnou výšivkou LV, který jsem si i s věcmi vyzvedla rychle doma, když Konstantin nebyl doma, postavim vedle sebe, načež se usadim do pohodlného křesla poblíž naší upírské kapitánky. Už při příchodu jsem svým pohledem vyhledala černovlásku... Navíc věřim tomu, že tak zvaný 'pach' mé magie je celkem vybočující z davu a vcelku vzácný, tudíž se opravdu hlásit se salutem jako vojín snad nemusim. Béžovou kabelku si položim na klín a vylovim z ní pouzdro na zázračné trubičky plné nikotinu, který mi dělá až nevkusně dobře. Mezitim, co si už zapálenou slimku vložim mezi rty, prsty přejedu hbitě po knoflíčkách černého kabátu, čímž tak uvolnim látku, která se rozvine a ukáže na šaty jiného střihu, ale stejné barvy, které mám pod ním. Spokojeně ten jed, který požitkářky zadržim v plicích, načež mírně naklonim hlavu na stranu a vydechnu jej.

Crowley - 02. března 2011 12:20

Bar - příprava na odjezd Tiše naslouchám všemu, o čem se hovoří, tu a tam se i podívám na dotyčného, který to něco pronesl. Když se majitelka zmíní o rozdělení týmů, nijak neprotestuji. Sice jsem byl v Praze naposledy za druhé světové války a práce jsem tam odvedl hodně, ale ani ve Vídni to není k zahození. Když už je po schůzi a čeká se na odjezd, šéf mé skupiny rozhodne kdo, jak a kdy se pojede. "Neřídím" řeknu tiše, ale dostatečně nahlas, aby to všichni přítomní slyšeli. Sice to umím, ale patřím mezi starou sortu, co se radši nechává vozit. Pak už jen čekám na ostatní.

Niklas *Kieran* Krankl - 02. března 2011 19:49

Cesta z mě... z baru I když si to nechci přiznat, rozhodnutí že zůstanu zde mě trošku vyvedlo z míry. Na druhou stranu, když se podívám kdo tady se mnou zůstává, rozhodnutí chápu. Nakonec to přijmu jako fakt. Někdo se tady o to musí postarat. Když ráno vstanu, rozhlídnu se co by se mi hodilo vzít si sebou na nové stanoviště. Nad nějakým přemýšlením ale mávnu rukou. Pod bundu, na každou stranu si schovám pistoli. Jeden mazel. Zastrřím desert magnum pod bundu. Druhej mazel. Kontrola zásobníku proběhne a i druhá zbraň skončí tam kde má. Tedy u mě. Zazubím se pro sebe. Zbytek věcí nechávám tady. Než abych je přenášel, raději si je na místě koupím. To už scházím po schodech dolů kde je Kurt. Ten čeká na všechny příchozí. Potom, co jsme tu všichni, začne dávat pokyny. Jasně, jasně. Kývám na všechno hlavou. Hned jak rozdělí kdo kde pojedu, dozvím se že pojedu s ním, vstanu a jdu za ním do garáže. "Počkej na mě." Přidám do kroku.

Samia Black - 06. března 2011 07:29

Druhý den skoro celý jsem trávila balením, a předáváním instrukcí Lilith, která teď bar povede. Oznámila jsem i vídeňským královským, že mizím z Vídně, chtěli po mně, abych jim sehnala někoho na posílení ochrany, nejlépe, abych jim půjčila někoho ze svých. Razantně jsem odmítla a dala jim spojení na Strážce, kteří momentálně nikoho nehlídají. Nevěděla jsem, že začnu fungovat jako zprostředkovatelka práce. Pomlasknu si a začnu se oblékat, po chvilce se podívám do zrcadla a mírně narcistickým pohledem přejedu svou dokonalou postavu, s mírně vystouplým bříškem. Pomalu sejdu dolu, kde si mne hned odchytne Wolvie. “Dobrý večer. Myslím, že motorku si můžeš vzít sebou, to je to nejmenší.“ Se mými rty si pohrává lehký úsměv. Potlačím zívnutí a usadím se do jednoho z křesel. Dívám se, jak se to tu hemží lidmi a připravuje na odjezd. Hodím hlavou ke Kurtovi a nechám ho domluvit. “ Kdyby se cokoli posralo, volej mi prosím.“ Postavím se a položím mu ruku na rameno, opravdu mám o něj strach. Po chvilce mu sundám ruku z ramene a rozhlédnu se po svém týmu. “Dobrý večer pane Édouarde, bude mi ctí, když pojede mým vozem a budete mi dělat společnost. Pojede s námi ještě slečna Aislinn.“ Pohodím k rusovlásce hlavou a usměju se. Nikolaj bude řídit dodávku s ostatními. Snad je nezabije. “ Dopředu půjde Cristabell, ostatní budou sedět v zadu, za deset minut vyrážíme. Kdo potřebuje čůrat, odskočte si, v Praze musíme být co nejrychleji. Docela to tam praská, Královští se bojí vyrazit do ulic. Jsou paranoidní.“ Lilith, až se vzbudí slečna Gina a paní Elizabeth, řekni jim, že jsme vyjeli, dej jim adresu vily a mé telefonní číslo.“ Rychle načmárám telefonní číslo i adresu na dva kousky papíru a předám je Lilith. Vykročím ven na prostranství před bar, kde už je připravena má Mazda rx8 a Nikolajův ford transit, černý s bílými zrychlovacími pruhy. “ Pojedeme normálně, nebudeme hnát, nechci mít problémy s policajtama.“ Řeknu a položím si kabelku LV na středový panel, mezi sedačky. Auto voní novotou a vše se na něm leskne. “ Do kufru se mi ještě něco vejde, kdyby ne Nikolaj má ve své dodávce místa dost.“ Zaběhnu k Nikolajovi a políbím ho na čelo. “Šťastnou cestu.“ Když sedíme všichni v autě, rozjedeme se, směr, Praha. V půl páté ráno jsme v Praze. Cesta byla bez potíží, nikdo se nevyboural, nikoho nezastavili policajti, i přes hranice jsme přejeli v bez nejmenších problémů. Díky Schengenu, jsme neukazovali ani pasy. Vítala nás matička stověžatá, v nočním hávu. Osvícené Hradčany byly jako vždy impozantní. Zajeli jsme na Staré město, kde byl cíl naší cesty. Dala jsem vědět správci a jeho, že jsme v Praze. Brána už byla otevřená, stačilo jen zajet na pozemek. Málo kdo ví, jak jsem se těšila do Prahy. Vystoupila jsem z auta a protáhla jsem si kosti, urovnala jsem si červeno-béžové proužkované tričko a džínové černé miny jsem si stáhla víc pod zadek, šátek od LV drží svůj tvar tak nemám potřebu ho upravit. “Vítejte paní.“ Osloví mě plynulou angličtinou starší žena se stříbrnými vlasy. Potom následuje ubytování. Mé oblečení: Zobrazit SPOILER Auta: Zobrazit SPOILER Vila Zobrazit SPOILER Vídeň Pokud přesun proběhl v pořádku, můžete napsat, jak jste se ubytovali.

Gina Hanako *Blue* - 06. března 2011 14:15

Samiina kancelář - rozlučka se... zahálkou Její reakce způsobí, že napůl zamrznu mezi dveřmi. To lehčí zaskřípání, co se možná ozvalo nebylo z nich - nakonec jsem stisk zubů povolila. PRÁCI?! - No co, nechtěla ses nudit, ne? A nesnaž se sama sobě tvrdit, žes něco podobnýho netušila, protože přesně proto jsi tady. koutek úst se roztáhne, že vypadá jako úšklebek, spolu s tím zvednu hlavu. Mizera neposednej zacuká, povyjede vzhůru - takže se ta grimasa přemění na něco, co už dost jasně připomíná úsměv. Ještě jeden, snad trochu teatrální povzdech. Zavřu dveře ze strany kanceláře a ne chodby, jak jsem původně měla v úmyslu a dojdu si sednout. Nerozpakuju se si udělat pohodlí, i když jen do míry nevulgárnosti. Oblečení zavrže, ale pak je už ticho. V klidu poslouchám všechno, co se tu děje, stačí jenom chvilka k nástinu situace, která tak trochu připomíná mlýnek na maso. Koho asi tak semele... Jo, dobří holubi se vracejí, připravte si pláštěnky, bude tady stříkat krev... pomyslím si s ironií, i když se neubráním, abych si nepřejela špičkou jazyka přes dásně. Už to budou tak dva týdny, ale zatím... to není nijak nutno. Když schůzování a přidělování úkolů/funkcí dotáhne do grand finále, jenom se zvednu, v očích už Samii ne nepovědomé jiskry. OK, holka. Zábava začíná. pobaveně se pousměju. Na někoho bych mohla působit jako šílenec co už se těší, až se povolí řetěz a půjde se na řežbu, ale.... já měla jenom radost že se zaprvé neuhryžu nudou(uši už jsou špičatý i tak dost) a ještě že můžu pomoct svojí přítelkyni z trochu dávnějších dob, ale přecejenom ne tak starých, aby smrděly jak chcíplá ryba. Současně s tím si podvědomě bouchnu lahev šampaňskýho, na podobně imaginární zapíjení rozlučky se zahálkou... Druhý den, nebo vlastně ještě skoro v noci Jak jsem mohla být tak naivně pitomá a myslet si, že se dokážu válet? I přes to, že jsem se po zbytek večera snažila utahat jak to šlo a(možná až přepečlivě) vydrbala svou krásku, kterou jsem rozhodně uklidila někam na lepší a potencionálně bezpečnější místo - aneb víme, že potvory vlezó všude. Dál jsem se nijak nezdržovala, došla se opláchnout, vůbec provést tu slušně povinnou kapku večerní hygieny, lehla si na postel a vpodstatě hned usnula. TO mi potíže snad nikdy nedělalo, jenže... Jenže vyspávání jo. ZAS a znova jsem se probouzela ještě hodinu před svítáním, jako bych snad schroustala budík a ten mi pokaždý drnčel v žaludku. Jelikož si ale na tenhle dost podstatný fakt neobvyklýho chodu nevzpomínám, zakopanej pes bude nejspíš někde jinde. Vstávat před východem slunce jsem se naučila sice až někdy v patnácti letech, takže se mi občas ještě podařilo bez budíku zaspat, ale zas tak moc by to nevadilo. Nevadilo v případě, že si moje tělo pak přišlo podivně ztuhlé, jako by mě zalili do betonu. Zpoždění totiž znamenalo buď zkrácenou, nebo vůbec žádnou ranní rozcvičku, na které jsem měla závislost asi jako narkoman na svým prášku nebo stříkačce. Nějaká ta meditace, studená, pro někoho skoro až ledová sprcha na probuzení, rozcvička. Základ zůstával vždycky stejný, ale ta vnější slupka doznávala jistých obměn, které byly cílené, nikoli z toho důvodu, že by mě staré sestavy začaly nudit. Byla to taková všehochuť prvků toho jediného, co jsem ovládala a kdy jsem se cítila skutečně uspokojená. Kam se na tohle uspokojení hrabal chlap v posteli. Pokud se to dalo srovnávat. S mírným ušklíbnutím nad touhle myšlenkou jsem začla s rozhýbáním. O natažený sval nebo šlachu vážně nestojím. Teprve pak nastalo to skutečné cvičení, kterému byl svým způsobem vybaven i pokoj. Rozhodně nevypadal jako asi všechny zbylé tady. Možná proto jsem tu neměla moc návštěv. A bylo to pro jejich dobro... Zakončení cvičení možná překvapivě v klasické seize, uklidnění dechu. Teprve pak jsem vstala a rozhodla se dojít ještě znovu opláchnout, nebudu tu pobíhat zapocená jako prase. U mužů se to považuje občas za sexy, ale u ženských je to jedno ze společenských tabu, před kterým jsem se donutila alespoň zčásti ohnout záda. Jenže tuhle kratochvíli mi někdo jaksi nechtěl dopřát. Sjela jsem tu ženštinu pohledem, pozvedla jsem obočí. Zabloumala jsem pohledem po pokoji, pohled mi i padl na zrcadlovou stěnu, kde se odrážela moje maličkost v plné nádheře a ošklivosti. Momentálně modrá barva vlasů, jako vždy ale v kombinaci s černou. Na sobě volnější, trochu vytahané tílko pod prsa v pastelově zelené barvičce s dívčí bílou kopretinkou v středu, k tomu pastelově růžové kalhotky. Prostě co nejméně věcí, které by mě mohly jakkoli omezovat v pohybu. Kdybych mohla, tak by asi nezbylo ani to, ale zas podle pravidel je to.. nevhodné. Ještě jednou se na to celé podívám, tiše si povzdychnu, pohled se zas ustálí na ženě, co přišla. „No dobře. Trefím tam, ale ráda bych se ještě trochu opláchla. Kdyžtak Samii vyřiďte, že tam přijedu za chvíli.“ já a ironie - skutečně se máme rády, zvlášť za takhle daných okolností. Ani nečekám, než odejde, na cestě do sprchy si sundám tílko, za rohem zbytek a vklouznu zas pod vodu. Však ona si Samia počká, to ji nezabije. Nezabilo ji to za těch několik let celkově a tohle snad pochopí. Kdyby ne, tak k ní příště napochoduju, jak jsem. Otočím kohoutkem, obalím se ručníkem a vylezu ven, vlasy stáhnu do uzlu na vršku hlavy, kam posadím i plastové brýle na gumě, navleču si elastické, svítivě růžové tílko, co sahá asi do pasu a přiléhavé, bokové, kožené černé kalhoty. Vynikne tak menší, ale pěkně zakulacený zadek a ploché bříško. Spokojeně se ušklíbnu. Těžko říct, pro koho bude tenhle pohled trest, ale pro někoho určitě a to je účel. Když si o vás lidi myslí, že nejste tak docela normální, tak se od vás radši většinou drží dál. Což je přesně to, o co já stojím. Důvody k tomu se všem zdají jasné, ale ve skutečnosti je vůbec neznají. Přes ramena přehodím ještě bundu, natáhnu si jakýs takýs motorkářský bagančata a vyrazím k místu, kde jsem nechala odpočívat svojí krasavici. Prázdný žaludek se mi zatím daří ignorovat. Prohlédnu ji, projdeme si dalším naším rituálem, pak přehodím nohu, nasednu, uši zas zaplní ten nepopsatelně okouzlující zvuk, co ztlumí helma. Na nic dalšího nečekám a vyrazím směr Praha. Piknik u dálnice aneb romantika především Po pár zastávkách a nezapomenutelných zážitcích, jakým byla třebas pozdní snídaně ve společnosti prachu a smogu z dálnice jsem se dostala nejspíš na místo. Někdo by asi minimálně povzdychnul nad architekturou toho města, ale já na obdivování těch krásně gotických a dalších línií nějak neměla uzpůsobený vnímání. Trochu nespokojeně se rozhlídnu, prsty v rukavicích poklepu na řídítka. To parkování venku... eh, mi popravdě pod nos moc nejde, ale nejspíš nenadělám nic. S tichým povzdechem sesednu, stroj zajistím, helmu zas vsunu pod paži a vydám se k hlavnímu vchodu do vily, která připomínala ustřelenou kecku. Nu, proti vkusu... "Mam.... Sami, jsem doma!" A bude "hůř". Úsměv na rtech tomu víc jak napovídá.

Édouard Mortier Delfosse - 08. března 2011 11:04

Cesta do Prahy Odbavení proběhlo v rychlosti, ale v klidu. Na výzvu madame jsem si hodil kufr do auta a raději si ještě odskočil. Člověk neví, kdy to na něj v tomhle věku přijde a stavovat u benzinky nejspíš nebudeme, kór když chceme být v Praze ještě před svítáním. Vůz madame je oproti mému sportovní fáro, co vídám na stránkách časopisů pro muže a pod kterým se skýtá vysoká částka. Ještěže to nemusím řídit, bál bych se jet přes stovku, pomyslím si a nasoukám se do něj. Kupodivu ale je uvnitř celkem prostorné a já nemám problém si natáhnout nohy. Se zbytkem našeho podivného týmu jsem se rozloučil mávnutím ruky a zabouchl dveře. Cesta byla, přiznám se, zdlouhavá. Jízda po dálnici je snad vždy nudná, zvláště takhle v noci. Ze začátku jsem se snažil zůstat vzhůru. Poslouchal jsem, nebo se přidal do konverzace, která proběhla, ale když jsme byli někde u Jihlavy, únava mě zmohla a já to zalomil. Přeci jenom nejsem noční tvor jako ostatní a tak když jsem se probudil, byli jsme už na místě. Přišel jsem tak o jízdu noční Prahou. “Uh, to už jsme tady?“ byla moje první slova, když jsem otevřel oči a ospale se ohlédl. Překvapení a uvědomění toho, že jsem spal mě vymrštilo na sedačce do přímého sedu. Podíval jsem se z okýnka. Jo, už jsme tady. Pánejo, to je barák… Z auta jsem vystoupil jako poslední a natáhl na sebe svoje černé sako s červenou šálou a na hlavu narazil klasický klobouk. Po ohlédnutí jsem zjistil, že už je tu s námi i dodávka se zbytkem skupiny. Z ní právě vystoupil Nikolaj a zapálil si cigaretu. Pohled jsem zas odvrátil a prohlédl si znova vilu. Nevěděl jsem pořádně kdo v ní vlastně bydlí a že je to svým způsobem jáma lvová pro obyčejného člověka, jako jsem já. Ale ta starší dáma vypadala pěkně, je to snad majitelka? Podle toho, jak oslovila Samii, tak možná spíš správcová, pomyslel jsem si a přistoupil blíž k Aislinn. “Vy jste tu někdy už byla? zeptal jsem se tišeji, jako kdyby to snad bylo nějaké tajemství.

Aislinn Grey - 08. března 2011 12:04

Praha „Slečna?“ Lehce překvapeně prohodím, když zaslechnu, jak mě Samia osloví, a ušklíbnu se. Dopiji tekutinu ve své sklenici a poté vstanu, abych vzala kufr, kabelku a s kabátem přes ruku následovala Samiu s panem Edíkem k autům. Můj kufr se bez problémů vejde do úložného prostoru elegantně vyhlížejícího auta. A hlavně draze vyhlížejícího... Ale to už je celá Sam. Usměji se při té myšlence a posadím se dozadu. Edíkovi, jak jsem si postaršího pána překřtila, přenechám místo vedle naší velitelky. Jakmile se rozjedeme, vytáhnu svoji tajnou zbraň, kterou jsem tak pečlivě v líbivé kabelce uschovávala. Jde o část Holanových sebraných spisů a je to poměrně tučný výtisk. Ráda si vždy vezmu domáckou literaturu země, do které mířím. Je to už můj takový zvyk. Rychle se začtu do poměrně složitých básní, ale tu a tam jsem schopná se zapojit do hovoru nějakou sarkastickou poznámkou. Když nad ránem dorazíme do Prahy, je mi to téměř líto. Stejně už ale nemám co číst... Musím si přiznat, že už dobrou půl hodinu svírám knihu zavřenou v ruce. Dočtenou. Po vzoru Samie vystoupím z auta, přes sebe přehozené sáčko, knihu opět uklizenou v kabelce. Nenechám nikoho tahat se s mým kufrem a hezky si ho vytáhnu sama. Paní, která se o vilu stará, už se zdraví se Samiou. Já jí jen kývnu na pozdrav. Pomalu se sjíždí i ostatní. Tentokrát se nevěnuji jejich myšlenkám. Nemám na to chuť a obzvlášť Nikolajovi se vyhnu zdaleka, protože jeho filozofování z něj leze jako z cedníku – každým přístupným otvorem na mě poulí své hrůzostrašné oči. Brrr, už nikdy více... Otřesu se hnusem. V tom mě ovšem osloví Edík, od kterého jsem to opravdu nečekala. Trochu se ušklíbnu a neurčitě odpovím. „Byla jsem už na hodně místech.“ Poté se opět odmlčím. Ne, že by mi bylo nepříjemné s ním mluvit, ale nejsem ten druh osoby, která by začínala rozhovor sama od sebe. A jakmile se mě kdokoliv ujme, aby mi ukázal můj pokoj... ..a ano, chci mít vlastní pokoj! ... ...odeberu se za ním, nevšímajíc si nikoho a ničeho.

Cristabelle Dmitrij - 08. března 2011 21:16

V tolik známé Praze Prsty přejedu po svém poodhaleném stehnu, mezitim co nohu přehodim přes druhou a lehce pootevřu okýnko. Do auta se dostane chladný vánek, který se ostře a chtivě lísá o mojí horkou kůži na tváři. Mezi svými rty nechám uniknout tiché spokojené zavrnění jako od kočky, která si právě dopřává velice intenzivního drbání za ouškem. Nikdy jsem neměla v lásce dodávky, kde je klimatizace ne zrovna dobrá. Přednost dávám svému soukromému miláčkovi se šoférem, nebo osobnímu letadlu. Ráda si dopřávám luxus, který si mě dostal svým bohatstvím, tak jako Kosťa. Začíná mi chybět jeho tělo... Cesta ubíhá lenivě, bez nějakého hloupého žvanění o naprostých blbostech. Nikolaj se soustředí na řízení, ostatní na to, aby vůbec tu jízdu přežili a já... Já se oddávám svým choutkám v astrálu... Dlouhými, lupičskými prsty obepnu držátko od svého kufru, nechajíc kabelku, aby se mi zachytila do rámě jako má milenka. Rychlou chůzi, kterou doprovází svůdné pohupování se v bocích a hrdé držení těla, si to namířím k vile. Když si kamennou budovu sjedu pohledem skrz husté řasy, usoudim, že se nejedná o typ domu, kde se osoba bojí, aby jí na hlavu nespadl trám, alespoň to uspokojí mé představy. Letmo zachytim pozitivní energii, která z černovlásky začala tryskat jak z fontány. Nahrnu horní ret, ukazujíc tak svoje normální zoubky, a přimhouřim oči. Pozitivní energie... Nespokojeně mlasknu a vydám se do domu, abych se ubytovala ve svém pokoji. Cestou mě pobaveně napadá, zda budou mít na polštářcích připravená mýdélka či cukrovinky...

Samuel Chasse - 10. března 2011 15:21

V Praze Není mi moc při srsti, že bude řídit Nikolaj a ne já. Zvykl jsem si, že občas dělám řídiče a skutečně mně to bavilo. Krom toho si myslím, že předpisy jsem schopen dodržovat jak nikdo jiný a přitom přijít na místo určení s předstihem. Snažím se na sobě nedat znát nelibost toho, že nejsem řidičem. Jde to však skutečně těžce. Poslouchám šéfku. Zajímá mne, co má na srdci. I když mi to někdy přijde, jako ztráta času. Ještě si však stihnu zapálit cigaretu, jak to udělala přede mnou Cristabelle. Po očku jsem se totiž na ní podíval. Je skutečně pěkná, to se musí uznat. Když se rozejdeme hodím svůj kufr do dodávky a sednu si na místo spolujezde. O tomto místě se říká, že je to sedadlo smrti. Ale já na to nevěřím. Pozorně sleduji cestu stejně jako Nikolaj. I přesto, že neřídím mám pořád pocit, že bych měl dávat pozor na ní. Jsem skutečně spokojený s tím, že to probíhá zatím v pořádku a bez nehody. Avšak doufám, že jsem to nezakřiknul. Ruku mám položenou na noze a klepu do rytmu jedné písničky, která mi hraje v hlavě. Musím uznat, že jsem v Praze sám nebyl skutečně dlouho. Naposledy před 50-ti lety jsem se procházel ulicemi, jako tělo bez duše. Vyhledával jsem své oběti, abych mohl ukojit svoji touhu. Tehdy bylo skutečně všechno jinak. Dorazili jsme na místo určení. Vystoupil jsem z auta a rychle rukou zabořil do kapsy, abych z ní vytáhl krabičku cigaret a jednu si dal. Skutečně se musím pochválit, že jsem to vydržel a po cestě někouřil. Důvod byl jasný, než všichni v autě jsou kuřáci a kdybych si zapálil, ne všem by se to líbilo. Vychutnával jsem si cigaretu a zároveň z kufru vytáhl svůj černý kufr ve kterém jsem měl nějaké věci, potom své zbraně, které jsem si skutečně musel vzít. Můj pohled na chvíli spočine na ty, kteří se už hrnou do vily, aby se ubytovali. Já jsem se rozhodl to tu nejdříve omrknout a zjistit, zda je v okolí nějaký nepřítel a potom se až ubytovat. Mojí prioritou je práce a potom koláče. Všechno bylo v pořádku. Naštěstí. Tedy mi nezbývalo nic jiného než se přesunout do svého pokoje, kde se budu muset vybalit, což skutečně nemám zrovna v lásce. Zajímalo by mne, jak dlouho zde budeme. Tiše si povzdechnu a protáhnu se, když už mám své věci na místě. Na posteli se mi povalují moji dva miláčci. Mám však takové tušení, že nastane ta chvíli, kdy je využiji. Vyjdu ze svého pokoje s úmyslem se porozhlédnout po domě. Přesněji "omylem" zabloudím do pokoje slečny Cristabelle. Opatrně zaklepu na dveře a chvíli vyčkávám než je otevře. "Jen tak mne napadlo, že by bylo vhodné se seznámit." Pronesu po chvíli ticha a pouhého prohlížení si. "Mé jméno je, jak jistě víte Samuel. Přesněji Samuel Chasse." Na mé tváři se objeví úsměv a poté jen vyčkávám.

Kurt McBane - 10. března 2011 19:18

Bar, Simmering S lehkým úsměvem jsem se na Samiu zadíval a chápavě přikývnul na její, prozatím poslední, instrukci. V duchu jsem si znovu zopakoval že jí rozhodně nesmím zklamat. "Neboj. Jak se cokoliv stane budeš o mě vědět." S mírně pobaveným úšklebkem ji ještě chvilku pozoruji než se odvrátím. Naposledy si prohlédnu bar a pak zamířím do garáží. Ujistím se že jsme všichni a jakmile si i druhá dvojce najde auto vyrazím s Kieranem k autu které jsem rozhodl vzít já. A to Volkswagena. Sedl jsem si za volant a vyjel jako první. Většinu cesty jsem byl jako vždy zticha. Dával jsem pozor na okolí a hlavně těkal očima do zrcátek, na druhou část týmu za námi. Jel jsem přesně jak jsem řekl. Ani moc rychle ale ani moc pomalu. Aby to vypadalo třeba jen jako další banda úředníků táhnoucí se z práce domů. Ale kdo ví jestli by na to někdo skočil. Každopádně když jsem spatřil cíl naší cesty obdivně jsem hvízdnul. Vypadalo to líp než jsem sám čekal. A vůbec jsem nějak nepochyboval o kráse vnitřku. "Tak tohle bude na dlouhou dobu náš novej brloh." Prohodím polohlasně ke Kieranovi a uchechtnu se. Dost se mi uleví když obě auta zmizí za vysokou zdí. Pak jen s ostatními vystoupím a zamířím s nimi ve svém závěsu dovnitř. Než se však rozutečeme svolám si je k sobě. Každého si zkontroluji pohledem a s rukama v bok se zhluboka nadechnu. "Faajn. Jsem rád že jsme se sem dostali všichni ve zdraví. Taakže..." Zamyšleně si podrbu nehty strniště na bradě. "Teď pro vás mám zatím jenom jediný úkol. Porozhlédněte se tady, zabydlete se a dejte si chvíli pauzu. Držte se ale uvnitř vily. Nikdo nechoďte ven. A řekněme taaak... za dvě hodiny dáme spicha. Všechny vás budu chtít vidět v kuchyni aby se rozhodlo co dál. Takže zatím zdar týme." Rozloučím se s nimi pozvednutím pravé ruky a sám vyrazím do útrob vily. Nejprve do pokojů kde si vyberu čistě náhodně pokoj co mám po první ruce. Tam si jen vyložím těch pár svých věcí a po důkladné prohlídce pokoje se usadím ke stolu. Na něm rozložím některou ze svých map a vedle ní pohodím dopis s pokyny který mi Samia zanechala před odjezdem. Pak jen těkám pohledem z dopisu do mapy. Tohle bude tvrdý oříšek. Máme před sebou pěkně vychanýho hajzlíka. Pomyslím si jen v duchu. A jen co uplyne stanovený čas který jsme si do schůzky dali jsem prvním kdo v kuchyni vyčkává. Prsty poklepávám do desky kuchyňské linky a lehce bodavě pozoruji každého kdo sem vkročí. Čekám beze slov na poslední opozdilce.

Wolfgang "Wolvie" Dex - 10. března 2011 20:41

Vídeň Takže si svoji motorku mohu vzít s sebou. Na mé tváři se objeví úsměv, pouze se ukloním a přemýšlím, co s motorkou. A nebylo by přeci jen lepší jí tady nechat. Napadne mne po chvíli. Přeci jen tady se jí nic nestane. Řeknu o motorce Lilith a ta se o ní snad postará. Tento nápad se mi zdá prostě realnější a lepší, než se trmácet v dodávce s motorkou. Můj pohled se po chvíli přesune na toho, kdo nám bude šéfovat. Na chvíli zapřemýšlím, jak se vlastně jmenuje. Občas se stává, že mi vypadnou jména. Jo.. Kurt Pousměji se nad tím, že mi to konečně došlo a pozorně naslouchám tomu, co má na srdci. "Dobře pane." Řeknu. To však Crowley oznámí, že nebude řídit. Podívám se na Shay, než se čistě rozhodnu, že se řízení ujmu já. "Budu tedy řídit. Jestli nevadí." Oznámil jsem jim to a na chvíli se rozloučil, abych požádal Lilith o schování někam motorky. Ještě však na nás začne mluvit Samia. Opět pozorně poslouchám se zaujetým pohledem. Jakmile už nemá kdo co říci, přesunu se k autu. Nastartuji jej a věnuji pozornost plně řízení. "Doufám, že nebude vadit, když pustím potichu rádio." Neptal jsem se, spíše jsem to oznamoval a pustil rádio, abych se dozvěděl nějaké zprávy o dopravě, také možná kvůli hudbě. Nesnáším ticho a když je tak si pustím hudbu. Držel jsem se Kurtova auta, jako klíště. Pochopitelně tam byl určitý odstup, ale tak abych ho neztratil. Netrvalo dlouho a dostali jsme se na místo určení. Zaparkoval jsem. Potom opatrně vystoupil, abych si pozorně prohlédl, kde budeme bydlet. S Kurtem jsme vešli dovnitř, kde měl ještě něco na srdci, tak jsme jej poslouchali a poté jsem zmizel, tedy rozhlížel se po vile a doufal, že najdu nějaký pěkný pokoj. Chm.. zajímavé pracovat v týmu. Bude mně potřeba? Co vlastně umím? Zamyslím se, když se procházím po vile v ruce držím svůj kufr s věcmi. Otevřu první dveře, které mne napadnou a k mému štěstí jsem si neurčil bydlet v koupelně, ale našel docela útulný pokoj. "Sweet home." Položil jsem kufr na postel a začal si pomalu vybalovat, přitom si broukal, jak to mám ve zvyku nějakou písničku. Nevím proč, ale byla to zrovna písnička od Falca a to Jeanny. Tak a je to. Zajímalo by mne, kdy toto budu muset zase ukládat do kufru. Ušklíbnu se lehce této myšlence a raději se přesunu do pohodlné černé šusťákové soupravy a upřímně doufám, že ten další úkol nebude někam ven jít. Jakmile jsem byl oblečen, neváhal jsem a vyrazil do kuchyně. "Tak jsem tady." Pronesl jsem a připadal si tak trošku hloupě. Raději jsem mlčky hledal, ke jsou skleničky, abych si poté do jedné nalil vodu a napil se. Potom jsem jen stejně, jako šéf vyčkával na ostatní.

Niklas *Kieran* Krankl - 11. března 2011 17:46

Vídeň Na cokoli jsem se po cestě Kurta zeptal, dostalo se mi buďto velmi krátké nebo žádné odpovědi. Kývnu hlavou dolů a znovu nahoru. Taky dobrý. Pohodlně jsem se zabořil do sedadla a koukám na cestu jak utíká. Občas když stojíme na semaforu, koukám do druhýho auta vedle nás kdo tam jede. To je doprdele dobrý. Lebedím si v luxusu který se rodí v Německu. Pomalu už bych snad i usnul, kdyby se neozvalo hvízdnutí Kurta. Několikrát zamrkám co se to vlastně děje. "Aaaa jsme tady." Přikývnu a začnu si prohlížet kam jsme to přijeli. "Zvenku to vypadá luxusně." Po zastavení zvednu svých pár švestek a zadek ze sedadla. Protáhnu se. Než se stihnou všichni rosprchnout po baráku, má pro nás Kurt zatím jediný úkol. Který musím říct že mi dneska přišel vhod. Zabydlet se tady a za dvě hodiny v kuchyni. Hlavou kývám jak postavička tučňáka s která byla hitem v osmdesátých letech, stačilo se jen dotknout zobáku a hlavou kýval jako splašenej. Dvě hodiny, dvě hodiny. Šoupu nahoma do schodů abych zabral jakoukoli postel. Otevřu dveře abych si prohlídl co jsem si vybral (vybírejte dle libosti, je mi to jedno v kterým pokoji budu). Bez toho aniž bych se převlíkl padnu do postele. Lehnu si na záda a koukám do stropu. Tahle činnost společně s nicneděláním a občasným přemýšlením mi vydrží asi hodinu. Pak se vydám na průzkum domu abych věděl kde co je. Respektuju Kurta jak uvedl aby jsme zůstali uvnitř. Když se podívám na hodinky, který jsem si velmi oblíbil, značky Storm, je právě čas abych šel do kuchyně. To už tam Kurt netrpělivě klepe prstem do stolu a opodál vidím i Wolvieho. "Třetí." Ohlásím se a řeknu pořadí kolikátý jsem dorazil.

Samia Black - 11. března 2011 20:44

Setkání s Nenasytnou Elis Vše vypadalo tak působivě, kdyby si byla turista, jistě by tě ta scenérie osvětlených Hradčan zaujala. Jenže ty sis musela dávat pozor pod nohy, most byl přeci jen v opravě a ty jsi nebyla upír, neviděla si v noci tak dobře. Lampa problikla a na Prahu se snášel chladný podzimní déšť, jak si se blížila ke Staroměstské bráně, lampy blikaly víc a ví. Kdo ví jestli to bylo tvou magií či tím, že neopatrní dělníci překopli vedení. Ve křoví u laviček nad loděnicí něco zašramotilo. Svým bystrým okem si mohla zahlédnout, jak se ve křoví něco žlutého zablesklo. Byly to žluté oči lovce, na kočku byli moc pronikavé. Vedle těla něco chrčelo a bublalo, jako když se vaří voda, jen toto bylo víc lidské, bublání chtělo něco říct, zavolat o pomoc. Ale bylo pozdě, ozvalo se jen lupnutí krčních obratlů. To něco mu zlomilo vaz. Díky tichu, to lupnutí muselo být slyšet až na druhý břeh Vltavy, nebyl čas kochat se majestátností Staroměstské brány. Najednou to co se ukrývalo za křovím, proti tobě vyrazilo ohromnou rychlostí. Byla to dívka tak ve tvém věku, ústa a tvář měla od krve. Krev pokrývala i její výstřih a prsa, která se dmula pod bílým korzetem, ten měl na sobě hnědé fleky od zaschlé krve. Společenské kalhoty byly na několika místech děravé a jednu nohu měla v lodičce dříve asi na vysokém podpatku. Teď však už bez něj, druhou botu měla zutou. Vrčela a chtěla tě podrápat, bylo na tobě co uděláš. Věděla si, že si potkala někoho kdo nebyl upírem déle, jak dva dny. Byla hladová a chtěla tebe. (Hoď si docentkou 3x jestli si boj vyhrála)

Samia Black - 11. března 2011 22:00

Praha “Začíná svítat, bude lepší, když se ubytujete. Po hodinu soumraku se sejdeme v jídelně. Královští vás chtějí vidět. Vyberu jim Strážce.“ Řekla jsem vám venku a potom jsem se odebrala do svého pokoje. Hodinu po soumraku znamenalo v šest, díky změně času, se stmívalo dřív. Potom co jste vystoupili. Mohli jste se ubytovat, vila byla zařízená poměrně moderně, okna byla z nepropustného skla. Upírům nic nehrozilo, do pokoje pronikalo světlo z falešných oken. Pokud jste si vilu prohlédli, narazili jste na velký zasedací pokoj, kuchyň, poměrně velká jídelna s křišťálovým lustrem. Celé jídelně dominovala malba Poslední večeře Páně od Da Vinciho a velký oválný stůl z ebenu, k němu byly přistrčené židle, sedadlo a opěradlo bylo potažené červeno zlatým čalouněním. Závěsy, které visely dolů podél oken, byly z červeného brokátu se zlatou výšivkou, zdobily je lilie a vlčí hlavy. Rodové znaky Samie. Pod vilou byl velký bazén vedle něho whirpool a malý bar. Vše jste měli k dispozici, aby nic nechybělo vašemu pohodlí. Mohli jste dělat cokoliv, co jste chtěli. Ale nejlepší by bylo jít spát. Musíte být ve formě, pokud vás chtějí vidět Královští.

Crowley - 11. března 2011 22:02

Vídeň "Kdepa" pokusím se o přívětivý úsměv, který jsem naposledy použil snad někdy za vlády prvních Sumerů v Mezopotámii (cca 3300-3000 př.n.l. - vznik města Uruk). Jasně, jsem starý pometlo a tuto je už moje, hmm, nevim kolikátý tělo. Ale podobu stále zachovávám. Jen upravuju dle doby. Když se konečně rozjedeme, zeptá se a něco ohledně hudby. Jen zavrtím hlavou a vzpomínám, kdy jsem byl naposledy ve Vídni. Dávno. Po nějaké té chvilce jsme konečně zastavili a začali vystupovat. Pozorně jsem si prohlédl budovu a bezvýrazně jsem se pousmál. Znám to tu. Kdysi tu stála továrna na auta. Civilní. Pak, když začala válka, začali vyrábět obrněnce a jim podobné. Můj nápad. Ano, světový války byly vynikající nápad. A o tu druhou jsem se ani nemusel přičinit. S jakýmsi nádechem nostalgie vstoupím dovnitř, vyslechnu si co má onen Kurt, či jak se jmenuje na srdci a s velmi krutým úsměškem se projdu po továrně. Když si vzpomenu, že ty plány, co se tu uváděli ve skutečnost, byly mé. Kreslil jsem je. Po nostalgické procházce se rozhodnu nadýchat se čerstvého vzduchu a projít si okolí. Nikdy jsem nebyl dbalý rozkazů. I okolí továrny se poněkud změnilo. Tak například tu už nebyly ty výstražné cedule a zcela chyběly strážní věže. A samozřejmě ubikace vojáků. I ten plot byl o něco menší a chyběl ostnatý drát. Zhluboka se nadechnu vzduchu a podívám se na hodinky. "Dvě minuty zpoždění?" podivím se a po chvilce, která vypadá, jako bych se zamyslel a zavzpomínal zmizím. Ani ne o minutku později se objevím v kuchyni, kde už tři z nich jsou. "Nejdu pozdě?" zeptám se tiše, sotva na hraně slyšitelnosti.

Kurt McBane - 13. března 2011 19:46

Vídeň Letmo jsem si přejel všechny kteří dorazili a spokojeně jsem se usmál když byli všichni. Krátce jsem se zadíval na hodiny a pak i na Crowleyho který dorazil později. "Jdeš pozdě ale líp pozdě než nikdy." Prohodím jen a znovu si všechny prohlédnu. Pak seskočím ze židle a zamířím ke stolu. Tam rozložím svoji, trochu zašlou, mapu kde mám vyznačené černým fixem pár lokací. "Taakže... začneme trochu jednat. Tady na tý mapě, jak vidíte, jsem si zakroužkoval pár lokací které bych mohl označit za... "horké brambory". Nás budou ale dneska zajímat dvě místa. Bar U železný pěsti a zahrada Augarten." Řeknu hlasitě a vyčkám až to všichni vstřebají. "Augarten je prostorný veřejný park rozkládající se na ploše 52,2 hektarů. Najdete ho ve druhém městském obvodě. Nachází se v něm nejstarší barokní zahrada ve Vídni. V noci je nepřístupný. A právě v něm se našli mrtvoly našich obětí. Je to také sídlo mnoha institucí jako je třeba chlapecký, pěvecký sbor v paláci Augartenpalais. A teď kdo se tohohle ujme... bude to Wolvie a Crowley. Chci aby jste se tam zajeli podívat a důkladně se tam porozhlédli. Podívejte se do míst kde se ta těla našla, všímejte si maličkostí. Chci vědět všechno!" Na každého ukážu prstem a důkladně si je přeměřím pohledem. Pak se zadívám zase do mapy. "Ten bar... U železný pěsti... je to motorkářská knajpa a z toho co vím je plná vlkodlaků. Tam pojedu já a Kieran. Stejně jako druhý tým i nás bude čekat sbírka informací." Prohodím a s polknutím naprázdno se zamyšleně zadívám do mapy kde jsou obě místa důkladně několikrát zakroužkována. "Shay... ty budeš tady a budeš mít za úkol hledat mezi těmi vraždami spojitosti. Místa, čas, datum... cokoliv co by mohlo něco znamenat." S kývnutím se na ni zadívám a pak věnuji pohled znovu všem ostatním. Pozvednu pravou pěst do vzduchu. "To je zatím vše co po vás chci týme. Dejte na sebe pozor a mějte mysl i oči na stopkách. Tam venku to bude možná pěkně vostrý a já chci aby jste se sem zase všichni vrátili. Kdyby se cokoliv posralo volejte mě nebo Shay. Dobře se vyzbrojte a vybavte. Nevíte co se kdy může stát. Za hodinu vyrážíme." S tím jsem sroloval mapu a odešel rázně z kuchyně pryč. Zamířil jsem do zbrojnice kde jsem se vyzbrojil dvěma Glocky a MP5kou včetně příručního paralizéru. Nezapomněl jsem ani na dávku stříbrných kulek a česnekových kapslí. A ani na neprůstřelnou vestu. Chtěl jsem být připravený na všechno. Pak jsem zamířil do garáže. Připravit zase auta k přesunu.

Zmeja - 13. března 2011 20:53

Vsadím se, že až přijdu domů, zase ho tam najdu. Nevím, kde si sehnal klíče od bytu, kžadopádně je evidetně má, protože jsem ani poprvé nenašla vylomený zámek. A ani tehdy, když jsem ho nechala vyměnit. Pak jsem to vzdala, protože on má výdrž filcky. Teď, když nás nedělí stovky verst, si hraje na něco, co už dávno není. Lampy tu poslední dobou stojí za hovno. Proto jsem tady na pouť domů začala nosit baterku, nerada bych si na tom pitomým mostě rozbila hubu. Zašátrám v kapse kabátu a rozstvítím, abych přetančila skrz bordel, co tu dělníci nechali. Šustění ve křoví by v létě znamenalo dvojičku nadržených puberťáků. V noci to bude pravděpodobně nějaký zoufalec, úchylák, co nemá možnost na normální vztah a péro se mu postaví jen tehdy, když ženská křičí a nemůže se bránit. Ve své podstatě jsou to slaboši. Stačí ukázat, že bych ho porazila i v páce, a radši utečou. Ti, co jsou opravdoví devianti a nemají zábrany, jsou mnohem horší. Ale těch je naštěstí méně. Úchyláci nejsou většinou vrazi, chtějí si jen zašukat. Znásilnění a vražda je pořád sakra velkej rozdíl. Ovšem povědomé bublání mě donutí sevřít baterku, až plast skoro zasténá. Zhluboka se nadechnu mokrého vzduchu. Baterka zhasne, praskne v ní žárovička, když dojde na konfrontaci s mojí magií, která mi brní v prstech. "Mládež dneska nemá žádný vychování..." Zprudka po ní hodím baterku, abych ji vyvedla z rovnováhy, získala vteřinu překvapení. Trefím ji do hlavy. Šlaha baterkou samozřejmě není smrtelní zranění, přesto upírka zavrávorá a v jejím vzorci "já a ty rovná se večeře" se na chvíli objeví trhlina. Přesto byla rychlejší. Stihla jsem jenom hrábnout po dlažební kostce, dřepnou si, což byla chyba. Vrhla se po mně, přepadla přese mě, ale vzápětí mě strhla s sebou. A dlažební kostka je na několikerý máchání a umlácení k smrti pro mě přece jen trochu těžká. Vypadla mi z ruky. Vztekle zavrčím, že se tím vyrovnám i jí, a strhnu si z krku šátek. Už se ke mně dere sama, aby mi rozsápala hrdlo, ale já doteď žiju jenom díky tomu, že se umím pojistit. A ne, nejsem pojišťovák. Proti upírčině rozšklebené tlamě vyletí něco, co až doposud vypadalo jako barevný, relativně tlustý etno náhrdelník. Takový ten těžký, z velkých kroužků, co vypadá jako africký. Had se zakousl do její tváře a v samou chvíli jsem ji ze sebe shodila. S chutí jsem ji dupla na hlavu, až zakřupal nos, ale nebylo mi přáno s ní zkoncovat. S vřískáním a vrčením vystřelila pryč. Možná pochopila, co jsem jí provedla. Nebo spíš ne - vycítila to instinktivně, ona už nemyslí... No, tohle bylo zajímavý. Rozhlídnu se, jestli tu někde není další, nebo jestli neutekla, aby na mě vzápětí neskočila. Ale už je ticho. Zvednu šátek nacucaný vodou a s povzdechem ho zmuchlám v ruce. Had se se zasyknutím přitiskne k mému krku, aby mu nebyla zima, a já ho skryju vysokým límce koženého kabátu. O tomhle si s ním budu muset promluvit. Někdo totiž zas něco posral.

Crowley - 13. března 2011 21:33

Vídeň - jdeme pracovat Lehce jsem se zašklebil na Kurta a pohodlně se opřel o zeď. Jeho řeči šli nějak mimo mě. Slyšel jsem jen to, co jsem potřeboval. Kde a co. Respektive jen co máme dělat a kam máme jít. Ten park znám, strávil jsem tam pár... hmm... zajímavých chvil. Zbytek už neslyším. Snad se jen pouchechtnu nad tím, že na sebe mám dát pozor. Kdo by mohl ublížit démonovy? Snad jen fanatickej kněz se svěcenou vodou a "svatými" slovy. Upřímně řečeno, byla to od toho nahoře pěkná sviňárna, když dal lidem zbraň proti nám. "Počkám v parku" houknu na Wolva a odejdu z továrny. Po chvilce přemýšlení se objevím ve větším stínu pod jedním velmi rozložitým stolem, který tu stojí už pěknou řádku let. Pohodlně jsem se o něj opřel, poupravil jsem si kvádro a z kapsy vytáhl doutník. Temnotu na chvíli prořízlo ostré světlo zápalky. Když opět pohasla, žhnuly v jednom místě tři rudé body. Dva ve výši lidských očí a jeden o kousek níže a lehce pulzoval. Astrál Na chvilku oči zavřu a vyklouznu z těla do astrálu. Ohlédnu se na své tělo, které nevzrušeně pokračuje v kouření a pak se rozhlédnu po šedém astrálním světě. Každý démon vidí astrální svět jinak. Jen ti staří ho vidí šedě, tak, jaký je doopravdy. Poodejdu dál od svého těla, abych získal větší rozhled. Po chvilce jsem si všiml pár tmavších míst, než je zbytek. Ano, v astrálu se den a noc nerozlišuje. Pomalu jsem se přesunul k oněm místům. Bylo jich šest a celkem daleko od sebe. Místa, kde někdo zemřel. Za pár měsíců tu už žádný odlesk nebude. Zastavil jsem se u nejbližšího z nich a zavel své astrální oči. Zhluboka jsem se nadechl, abych načerpal zdejší atmosféru a sílu. Ucítím strach, krev a smrt. Ano, umřeli tu. Dvě holky, čtyři kluci. Všichni chvilku před smrtí prožívali obrovskou hrůzu a strach. Některým bylo jen dvacet, jiným i do čtyřiceti. Roztrháni na kusy. Někteří i částečně snědeni. Ten strach, ta hrůza, to bylo něco, co mi dělalo dobře, co mě dělalo skutečnějším, silnějším. Když jsem opět otevřel oči, byl jsem zpět ve svém těle se zbytkem doutníku v prstech. Nezbývalo ho mnoho, takže jsem byl v astrálu dlouhých deset minut. Wolva jsem zatím nikde necítil, ale pochybuji o tom, že by mne nenašel. Pokud vím, vlkodlaci mají dobrý čich a můj pach je velmi výrazný, když chci. A já chci, aby byl výrazný. Chci aby mne našel tak snadno, jako pět dní starou mrtvolu v příšerném vedru, ve špatně větrané uzavřené místnosti. "Tak poběž, pejsku" zamumlám si pod vousy.

Aislinn Grey - 13. března 2011 23:13

Praha Ještě chvíli před vilou Zatímco postávám u auta, přeci jen nějaké ty emoce a myšlenky ke mně zalétnou. Nejde se tomu tak snad ubránit, jsem pro ně jako magnet. Ale někdy bych si ráda dala dovolenou. Například Samuel. Mé rty se zavlní v úšklebku. Chlap. Chlap a ten jeho chtíč... Lhostejně si povzdychnu a obrátím se na Samii, zda ještě něco důležitého řekne. Mám takové tušení, že ano... A mé tušení se vyplní. Jen přikývnu, vezmu svůj kufr, nevšímám si Edíka a zamířím k vile. Nechám si ukázat pokoj a ihned do něj zapluji. Zařízením tohoto jistě architektonického zázraku se nijak nekochám. Nic mě nedokáže plně zaujmout a uchvátit. Už dlouho nic. Kromě... Opět s láskyplným pohledem pohladím svůj kufr. Tolik lásky v mých očích neviděl ještě žádný muž. A asi neuvidí. Uchichtnu se. V pokoji Kufr otevřu a vyberu jednu z knih. Proces. Skvělé. Ohodnotím svůj namátkový výběr a vezmu si další Kafkovu knihu sebou do postele. Čtu si téměř do poledne. Poté se mi začnou klížit oči. Ne, nespím. Tak to u mého těla neprobíhá. Spíš myslí brouzdám kdesi mimo a nechávám své tělo odpočívat a své nitro meditovat. Takový druh odpoutání se od zvrhlosti a přízemnosti pozemského života. Ze svého klidového stavu se proberu něco málo před šestou. Dost času stále, abych se připravila na večer. Zamířím do koupelny, kde se dám dohromady. Vlasy svážu do drdolu, jen přední pramínky nechám, aby lemovaly můj obličej jako plameny ohně. Upravím oční linky, které zvýrazňují mé ohnivé oči, a lehce zvýrazním rty. V pokoji si poté z kufru vezmu rudé šaty. Zavazují se za krkem, jejich výstřih je lehce zřasený, trup i boky látka dokonale obepíná a nakonec splývá volně k zemi. Jen u levé nohy je vysoký výstřih. Má štíhlounká postava v nich opět hezky vynikne, což mám ráda. Vím, že nejde o žádnou prestižní akci, nebo kdo ví co jiného, ale ráda se oblékám. I když poté, když se takové setkání zvrhne, jen s nelibostí šaty trhám, aby se v nich lépe bojovalo, je-li to nutné. Ještě že můj způsob boje je jiný. Oklepu se, když si uvědomím, že klasičtí upíři svou oběť stíhají. Jídelna Když se cítím připravena, zamířím do jídelny, kam dorazím přesně za minutu šest. Nehrnu se hned k židli, spíš si nejprve prohlížím, koho tu máme. A v jaké náladičce. Ach, tak profesionální deformace... Po rtech mi opět přeběhne úšklebek.

Samia Black - 14. března 2011 00:02

Po této nečekané akci tě kroky vedli domů. Než si došla do svého domu, měla si dost času na přemýšlení. Nebyla to jedna z těch upírek, které si znala. Měla si možnost setkat se s něčím novým. Královští, Strážci a Staří takhle nelovili, museli se přizpůsobit době. Většinou si hledali dárce, kteří byli závislí na jejich kousnutí, vybírali si z řad gothické subkultury či měli své vlastní krevní banky. Tohle mělo hlad velký hlad a nebýt tvé pohotovosti by tě to snad i vysálo či roztrhalo, ani ty neumíš uzdravit tepenné krvácení. Možná by tě stačil najít ON, ale to by si musela mít velké štěstí. Když přicházíš blíž ke svému domu, v jednom z oken se svítí. Je jasné, že je tam Dimitrij. A určitě bude zamčeno. Když si vešla do obývacího pokoje, hrála v němMoonlight sonata. On seděl zády ke dveřím. “ Ahoj maličká.“ Ozval se jeho sametový hlas a dal se vytušit i úsměv. Levou ruku měl opřenou o opěradlo, v ruce držel sklenku whisky, kterou míchal dokonale elegantními tahy. Zvedl se a v černém obleku s jemným proužkem mu to moc slyšelo. Vypnul muziku, aby mohl dojít k tobě. Tázavě se na tebe podíval a jemně tě políbil na tvář. “ Co tě trápí?“ Bylo na čase ptát se sami sebe, jak dokáže tak rychle zjistit jak se cítíš. Jemně ti sevřel loket a vedl tě k pohovce. Beze slov ti podal druhou sklenku s whisky a jeho oči tě propalovaly. A on mlčel, nechával ti prostor.

Zmeja - 14. března 2011 02:20

Pořádně jsem do toho šlápla. Pokud se taková stvůra mohla objevit jednou, může se objevit i podruhé. A kdo ví, jak to bylo - třebas byla vůči jedu imunní, přece jen to, že mi to chtělo sát krev, nemuselo znamenat, že to není mutant. Ušklíbnu se, když uvidím, že tam je. Přesto sahám po klíčích. On se prostě musí předvádět, že se nějak dostal dovnitř. a pak se ušklíbnu podruhé, když uslyším, co si pouští. Ani jsem nevěděla, že to tu mám. Tohle je už trochu z módy. Zakroutím hlavou a hodím šátek do prádla, sundám si kabát, klíče odhodím v chodbě společně se zablácenými botami. Korálovec na hrdle se protočí a skryje svou hlavu do mých dlouhých rusých vlasů. Vždycky jsme byli pravý opak. On si zakládal na svém postavení u dvora a u armády, inu, důstojník, a já hltala život plnými doušky a nenechala se svazovat ani carem. Netušila jsem ale, co z něj udělá proměna. Pod nedávným návalem adrenalinu mám divokou náladu, takže se nahlas uchechtnu. "Proč se ze všech upírů nakonec stanou melancholičtí panáci?" zabiju celou dramatickou, temnou a nostalgickou atmosféru svojí poznámkou. Trhnu ramenem a sama se rozvalím do křesla. K jeho gentlemanské eleganci mám daleko, já jásám nad praktičností a otevřeností nové doby. Mám na sobě černé džíny a bílé triko bez rukávů s velkým výstřihem a britskou vlajkou. Na pravačce pak tlustý kožený náramek, na levačce digitální hodinky. Jinými módními doplňky netrpím, když nepočítám svůj prazvláštní náhrdelník a tetování hada kolem pupíku. Vlastně... na hady jsem tak trochu ujetá. Můj byt je vyzdoben jejich orientálními vyřezávanými soškami a jednu stěnu místo knihovny zabírá prosklená vitrína, která je ve skutečnosti terárkem rozděleným na několik částí pro různé druhy. Když se večer v obýváku zhasne, tlumené světlo, co tam moji miláčci mají, vytváří jedinečnou atmosféru. Zvlášť s těmi kusy dřeva a zeleně. Vycením zuby jako ve výzvě, když opětuju jeho pohled. Ani za ta léta ve mně nevychladlo něco živelného a... surově prapůvodního. Pořád mám v zelených očích tu jiskru, kterou kdysi tolik opěvoval. V tuto chvíli provokativní, jindy mi z očí šlehají metaforické blesky. Možná i na to dojde. Ano, něco mě trápí, ale užívám si prvních pár minut doma. Sem se žádná bestie nedostane. Krom něj, samozřejmě. Takže ta informace ještě chvíli vydrží, než si vydechnu a jako starý harcovník z motorkářského baru do sebe kopnu nabízeného panáka. Miluju nový časy. Neškrtí mě korzet a můžu jíst a pít, co chci, můžu se normálně bavit s chlapama, jít s nima na pivo a koukat na wrestling. A nikdo mě za to nebude odsuzovat a něco si o mně šuškat. Dneska mi nikdo neřekne, že jsem čarodějnice. Ta anonymita velkoměsta je fajn. Ale pro něj nikdy nejsem dost inkognito. Je jako loveckej pes. Asi jsem omylem musela zanechat nějaký magický pouto, jinak si to nedokážu vysvětlit. "Momentálně mě trápí hlad a tvůj otřesnej výběr hudby, nehledě na to, že kožená bunda by ti sekla víc, pardále. A pak ještě něco, ale to ti řeknu pak. Až uvaříš večeři," zazubím se zase. No co, když už tu je, proč bych ho nezneužila. Navíc už jsem se tak nějak smířila s tím, že mi poleze do bytu, a buď ho svým nesnesitelným chováním odradím, nebo budu mít každej večer teplý jídlo na stole. Hm... na jídlo mě dostane, parchant. Pokud se vůbec naučil vařit. Ale situace je i přes moji adrenalinovou rozjařenost natolik vážná, že i kdyby se do večeře neměl, v průběhu přípavy ve vlastní režii mu to řeknu. "Měl bys těm svým vyřídit, že se jim po městě potulujou pošahaný mláďata. Jedno po mně skočilo ze křoví a šlo mi po krku." Mimoděk se dotknu korálovce - to je tak krásnej skoro-dvojsmysl. "Ještě se jednou stane podobnej incident a neberu zajatce." Teď už si prdel nedělám. Ví, jak jsem řádila, když ho proměnili. Je až s podivem, že jsem při tom nezařvala. "Bylo to u mostu, určitě by nedalko od tam měla být její mrtvola. Spíš mě sere, že místo úchyláků si teď budu muset dávat pozor na ty vaše násosky. Co sakra děláte, že si ty děcka ani neohlídáte? Vždyť ona se evidentně potulovala jak nezřízená střela aspoň dva dny." Můj živý náhrdelník mi sleze na předloktí. Dima už jistě stačil zjistit, že terárko je tam asi proto, že se mi prostě líbí, protože havěť se povaluje a lenoší po celém bytě. Jeden je dokonce na lustru nad stolem v kuchyni jednoduše proto, že stínidlo hřeje. Je mi záhadou, jak se tam dostal. Opřu se zadkem o linku a zamračeně očekávám nějaké vysvětlení.

Édouard Mortier Delfosse - 14. března 2011 20:21

Praha Odpověď Aishlinn mě moc neuspokojila, ale stylem, jakým ji řekla mi dala jasně najevo, že dál se o tom se mnou vybavovat nehodlá. Polkl jsem tedy co jsem chtěl říct a ještě chvíli stál na místě, dokud ona se svými zavazadly neodešla. Pak jsem si došel pro svoje do kufru auta. Noční tvorové, těch ta vila bude plná. Na ten jejich režim si jen tak nezvyknu… napadlo mě, když jsem se zamyslel nad místem a slovy madame Samii. Zamířil jsem do pokoje, který mi byl nabídnut, nebo jsem měl tu čest si ho sám vybrat. Nesešlo na tom, jak byl velký, nebo jak moc moderně zařízený, spokojil jsem se i s málem. Věci jsem si napůl vybalil. Spíše jen rozvěsil oblečení a naskládal zbytek do fochu ve skříni. Sic jsem nebyl jeden z nich, ale unavený jsem byl dost na to, abych si dal ještě nejméně desetkrát dvacet. Ulehl jsem a hned usnul. Probudil jsem se ještě za světla. Bylo teprve půl čtvrté, ale já byl vyspalý a čilý, jako rybička. Po převléknutí z cestovního do společenštějšího oblečení jsem zamířil na průzkum vily. Prošel jsem ji křížem krážem a tam, kde bylo zamčeno, jsem se neodvážil ani klepat. Byl tam klid, všichni ještě spali. V jídelně mě zaujala malba, na zahradě zase bazén. Mají to tu pěkné, ale kolik jich tu žije? Nebo to mají jen jako letní byt? A kdo jim to všechno zařizoval? Každé místo mi do hlavy vehnalo nějakou zvídavou otázku, avšak jsem pochyboval, že bude čas na ně dostat odpověď. Jelikož jsem nevěděl, zda máme dovoleno opouštět sídlo či ne, raději jsem zůstal, než abych se v Praze ztratil a přišel pozdě na schůzi. Vrátil jsem se do svého pokoje a jelikož si s sebou přitáhl některé svoje pomůcky v domnění, že se budou hodit, po zbytek času jsem cvičil a opakoval si výstupy. Přitom mě začalo hryzat svědomí při představě, že pokud tu jsem, nebude to jen kvůli nějakým hloupým trikům. Jestli je tohle válka, budu nucen využít své nadání jinak. A já jsem se natolik zamyslel nad tím jak, až jedna z figurek malé šachovnice vylétla otevřeným oknem ven a skončila venku na trávníku. “Já hlupák!“ zabědoval jsem a rychle pro ni došel. Chyběla by mi a při sekání trávy by způsobila velké škody. Bylo dvacet minut do večeře, když jsem všechno zase uklidil a připravoval se na schůzi v jídelně. Měl jsem na sobě ty samé kalhoty, ve kterých jsem přijel, vyměnil jsem jen vršek. Bílá košile, šedá vesta a černé sako se stříbrnými knoflíčky. Chtěl jsem na ty Královské udělat dobrý dojem a nevypadat jak žebrák od Karlova mostu. Do jídelny dorazím nejspíš jako první z naší skupinky. Hned za mnou Aislinn. Máme na sebe štěstí, pomyslím si, ale neřeknu nic, jen se usměji.

Samia Black - 14. března 2011 23:33

Zmeja Přiblíží se k tobě o centimetr blíž, kdyby jeho srdce tlouklo nebo kdyby dýchal, slyšela by si to. “ Nechceme vám lidem brát iluze.“ Přejede ti prstem po paži a sleduje tě, prsty putuje až k zápěstí, kde se zarazí u hodinek a potom opět spustí ruku podél pasu. Sleduje tě, nespouští tě z očí, je to jako by tě propaloval pohledem nebo snad svlékal? Po chvilce přeruší ticho. „ Maličká Medúza má hlad? Asi jsem byl trošku přezíravý a uvařil ti večeři.“ Mrkne na tebe a na tváři má lišácký úsměv. Tiše tě doprovodí do kuchyně, kde ti odsune elegantně židli. Potom se přesune k lince, o kterou se následně líně opře a opět se na tebe tázavě podívá. “ Tak co?“ Slova tě mají pobídnout k mluvení. Při zmínění mláďat sebou cukne, jako by ho jedna z tvých lásek kousla do zadku. “ Co se stalo?“ Vyděšeně se na tebe podívá, ano i po těch letech k tobě něco cítí. Sevřel ruce v pěst, až zapraskaly klouby. “ Samia přijela tenhle problém vyřešit a velice ráda by tě viděla.“ Pronese mimo řečí. “ Abych nezapomněl.“ Vytáhne z kapsy saka obálku, kterou položí před tebe. Když otevřeš obálku, je na ní úhledným písmem vypsáno dnešní datum a informace o dnešní večeři. Tato společenská akce se koná od desíti hodin večer. Která se koná na Střeleckém ostrově a kam tě pozvala sama Clodette jedna z Královských, kteří obývají Česko. Matně si na ní vzpomínáš, vyšší žena okolo padesáti let. Blondýna s pronikavýma očima barvy jantaru. Mezi tím ti na stole přistane úhledná porce kuřecích prs s eidamem a kopa opečených brambor. „ Snad jsem se ti trefil do vkusu.“ Nahne se k tobě a políbí tě na čelo.

Zmeja - 15. března 2011 02:41

"Víš, že já žádný iluze nemám. Rozhodně ne o tobě," odfrknu si a dlaní ho od sebe odstrčím. Ať to na mě sakra nezkouší, nebo mu prokousnu tepnu. Jen tak, ze cviku, vím, že mu to nic neudělá, ale chtěla bych vidět, jak by se na to tvářil, když to dělá ostatním. Moc příjemný to teda není a já se k tomu uchýlila jen v nouzi. Jinak bych to nikdy neudělala. Ale ať je to, jak chce, nemohla jsem toho blbce nechat chcípnout... S kým bych se pak dalších sto let špičkovala? Mám pocit, že se za ta léta naučil přinejmenším cítit emoce. Tak ať, popustím stavidla a všechno se to na něj vyvalí. Moje typická živost, kde je schopno se v jednu chvíli svářit několik pocitů a záleží na mém rozmaru, který zrovna převládne. Jestli mu jednu vrazím, nebo se s ním vyspím... a pak mu vrazím pro jistotu dvě. Škoda, že je upír, na lidském těle se modřiny vyjímaly líp. Vycením zuby, a jestli umí i číst primitivní myšlenky, ať si to klidně zjistí. Však si mě vybral proto, že nejsem ze skla. Jen nevím, proč se tak momentálně chová. Určitě něco provedl. Krom toho, že se ten idiot nechal pokousat... Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi to nedělá dobře. Protože kdyby mi opravdu tak ležel v žaludku, jak všem tvrdím, netrpěla bych ho u sebe doma. Stačilo by se trochu namíchnout a támhle naše černá matrona, mamba, by mu visela zakousnutá do achilovky. Ale to bych přišla o všechnu legraci. Zabít ho koneckonců můžu vždycky. Moje chuť hrát zakolísá, když řekne její jméno. Divže nezaprskám jako kočka. To ona nebo někdo s ní spřízněný mi ho prý vzal. A ani na mučidlech bych nepřiznala, že je možná bonus, že může žít stejně dlouho jako já. Kurva, jen kdyby nebyl násoska! "Takže ty teď pracuješ jako poslíček? A co to má být? Celý den jsem byla v práci, radši bych si zašla někam odpočinout, než se nudit na těch vašich banketech a pitomostech pro smetánku. Víš, jak to nesnáším. Jestli mě ještě někdy někdo donutí oblíct si korzet, urvu mu hlavu." Samozřejmě tím myslím opravdový korzet, ne to, co za korzet považují dnes. Tu obludnou kovovou konstrukci, ve které se nedá dýchat, že i já jsem se jeho rámě musela držet jako náměsíčná, protože se mi dělalo mdlo. Tehdejší móda to ale nařizovala a já potřebovala zapadnout i mezi carské důstojníky a jejich hloupé manželky. Doteď mám skoro tik v oku, když slyším podobný slepičí smích. I když vrčím, jídlem samozřejmě nepohrdnu. Jako správná čarodějnice přece musím provozovat co nejvíc ze smrtelných hříchů, jak kdosi někdy říkal, už nevím kdy. A ten, co něky zažil, že nemá co do huby... což u nás doma nebylo nic neobvyklého... No, víte sami. Ale první sousto ani nedám do pusy. Místo toho vidlička přistane v jeho dlani, a mít větší sílu, přišpendlím ho ke stolu, jak se ke mně nahnul. "Tohle - už - nedělej. Jen úchyláci a impotenti dávají pusu na čelíčko. Vzpamatuj se, Dimo. Jestli mě tu chceš každej večer otravovat, přestaň se chovat jako blbec a prober se. To ti vymyli mozek? Nebo se proměnou na upíra mění nějaký chemický látky v hlavě? Uráží mě, že se ke mně chováš jako k těm slepicím u dvora a hraješ si na upíry z románů. Buď proboha chlap. Pokud tě za ty roky někdo teda nevykleštil," ušklíbnu se. Čekám nějaké jeho přezíravé, elegantní gesto, ale doufám v opak. Musím ho namíchnout natolik, aby shodil tu masku a ukázal, kým byl kdysi. Vždycky mi trvalo rozbít na maděru jeho vojenskou sebekázeň, ale v tomhle jsem byla vytrvalá. Nakonec jsem ho vždycky dokázala dohnat k šílenství. Aspoň na chvíli.

Niklas *Kieran* Krankl - 15. března 2011 19:14

Vídeň Železná pěst? Zopakuju si název baru sám pro sebe jak ho Kurt vysloví. Na jednu stranu se mi dneska do práce už moc nechtělo, nějak jsem zpohodlněl v poslední době. Na druhou stranu se jedná o bar. Přece jen mimo práce by se tady dalo aspoň trochu zabavit. I když to má bejt plný vlkodlaků. Uvidíme. Dostanu ze sebe úsměv. Pro mě je to lepší varianta než se courat někde v parku. Když potom Kurt dokončí svou řeč, rozdělí úkol kdo kam, komu volat, kdo kde, všechno rozpustí s tím že se za hodinu vyráží. Pomalu se courám do svýho pokoje. Sednu si na postel. Překontroluju zásobníky ve svých dvou pistolích. Není tam ani něco jiného než stříbrný kulky. Na tváři se mi objeví úsměv. Jak já vás mám rád. Měl bych vás taky použít, aby jste nevyšly ze cviku. Mluvím v duchu ke svým zbraním. Nakonec je schovám pod bundu. Jednu nalevo, druhou napravo. Ta hodina se prapodivně vleče. Nachystanej jsem rychle, ale když na něco čekám a nevím co mezitím dělat, nějak to neutíká. Nakonec přijdu k autům dřív a chvíli ještě čekám. Když se Kurt objeví, nasednu zase na místo spolujezdce. Pomalu vyjíždíme. Podíval jsem se znovu na mapu kam že to vlastně jedeme, kde ten bar je. Ze začátku je zase celkem klid. Nakonec ale položím sem tam nějakou otázku po cestě. Utíká to rychleji, než jen koukat z okna na cestu. "Jak jsi vlastně přišel na tyhle místa, že by to mohlo bejt horkou bramborou?" Nestihnu se ani dočkat odpovědi a zabrblám si pro sebe. "Jak já mám rád hlasitou hudbu." Na tváři se mi objeví úsměv. "Doufám že to bude v pohodě." Pronesu zase.

Samia Black - 16. března 2011 23:34

Zmeja Rukou ucukne, dřív než vidlička přistane na jeho ruce. Usměje se a oči mu jiskří. Hada, který se ti, který se ti usídlil ve vlasech z nich rychle vymotá a skoro až něžně ho položí na linku, pod zářivku. Jednou rukou si sevře zápěstí u sebe a druhou rukou ti vjede do vlasů a zakloní ti hlavu. Tvrdě tě políbí na rty a neopatrně ti natrhne spodní ret. Když je hotov pousměje se. “ Darino, nejsem tvůj pejsek.“ Otře si tvou krev ze rtů a vykročí ke dveřím. “Za dvě hodiny se tu pro tebe zastavím.“ Jak je to dlouho co ti řekl tvým vlastním jménem? Mrkne a najednou není. Slyšíš jen lehké bouchnutí dveří. Máš teď čas sama na sebe.

Zmeja - 17. března 2011 00:18

No jistě, on se za každou cenu musí předvádět. Vycením na něj zuby a taky ho pořádně kousnu, aby si nemyslel, že se dám tak snadno. Kdyby ten had nebyl můj, tak si netroufne na něj hrábnout. Většina jich je jedovatých, mám tu ze škrtičů jen krajtu a hroznýše, protože anakonda... takovou, jakou jsem jednou viděla zamilovala se do ní, bych mohla chodit venčit do parku. Rozhodně nebyla bytovej mazlík. Nehledě na to, že už teď tu mám hezkou nelegální sbírku. Je fajn mít starý kontakty z Afriky a Jižní Ameriky, takový ty kontakty, co mě zdravý rodným kalachem a rádi do sebe na uvítanou kopnou ne stakan, ale rovnou celou flašku vodky. I když myslím, že loni jeden z nich chcípl v přestřelce s Kolumbijcema. Nechám Dimitrije beze slova odejít. Ještě chvíli naslouchám. Určitě by moje srdce slyšel až ven z bytu. Muselo mu dělat dobře, že mi po dlouhé době zase zvedl tep. A kdyby jen to. Olíznu si krvácející ret. Moje hadí hnízdo vycítilo moje rozrušení a co chvíli se ozývá syknutí a šustění. Dvě hodiny byly štědrý čas. Stihla jsem se najíst i připravit, i když se mi teda nechtělo. K mé smůle bylo i v mým zájmu, aby se s tím začalo něco dělat - pochybuju, že by si mě na jejich násoskovou párty pozvali jen tak. Korálovec se zase přemístí na krk. Vlasy si nechám rozpuštěné, aby hned nebylo poznat, co za krásný náhrdelník mám. I tak si myslím, že se to profláklo. Nevím, jestli mě to mrzí, nebo těší. Chvíli se koukám do skříně, krom hada úplně nahá. Pořád mám nepříjemný pocit, jako by mě Dima šmíroval. Proč já nemůžu šmírovat jeho? Taky bych si to chtěla užít. Hlavně proto, abych viděla, jak se chová, když se přede mnou nepředvádí a nehraje si na Lestata. Nakonec se ušklíbnu a nechám šaty, co mi kdysi kdosi dal, šatama. Vezmu si bílou košili s manžetami, černo-šedo-bílou kostkovanou skládanou sukni, kterou Dimovo zvířecí já určitě ocení, a kozačky. Jiná by v tom vypadala, jako kdyby šla v noci do práce, já už ale vím, co si můžu dovolit. Navíc bych nenosila něco, co mi nesluší, no ne? Třeba ty hnusný koktejlky. Někdo říkal, že mi sluší, ale v mých očích ne. Taky se hodí spíš na léto. Na rozloučenou do sebe kopnu stakan vodky. Vždycky se směju svým kamarádům, kteří prostě neumí pít jako Rusové. Já mám mnohaletej trénink jako skoro celej náš národ. Vodka je pro nás jako kafe.

Cristabelle Dmitrij - 18. března 2011 23:37

[uNové známosti [/u] -v pokoji- Zvuk podpatků, dopadajících na černou podlahu, umlčim v tu chvíli, kdy si lodičky zuju a nemilosrdně je nohou odkopnu do kouta. Delším nehtem na ukazováčku levé ruky si přejedu mazlivě po spodním rtu, který se i s horním zvlní do spokojeného úsměvu, když pohledem sklouznu po mistrovském díle, na které budu odkládat své horké tělo. Kufr odklidim stranou, tak jako kabát a pomalými kroky přejdu ke své posteli. Téměř dychtivě přejedu po bílých nebesích, které obklopují celou postel a dopřávají mi tak neuvěřitelný pocit pohodlí, který jsem celou cestu postrádala. Nechat se vozit dodávkou není zrovna můj koníček a už vůbec ne, když se tam společně se mnou dopravuje směsice různých ras, kterým jde jenom o jediné - o peníze, které dostanou... No, přiznejme si, že mě nejde zdaleka o nic víc. Ze rtů mi unikne tiché pouchetnutí, které zanikne v tichu, jež zaplňuje pokoj jako kyslík prázdnou nádobu, a nechám svojí mysl, aby zachytila parfém v podobě magie, která se mi pozastavila u dveří. Vzduch, který proplouvá kolem mě společně s mojí poněkud rozvášněnou aurou, nechám proklouznout mezi rty, mezitim co si své kroky namířim ke dřevěným dveřím, které otevřu a s povytaženým obočím se pohledem střetnu s démonem. Překvapená? Ne. Každý má svojí stopu, kterou tací jako já prostě ucítí. Navíc ta jeho očividně přímo toužila, abych ji zaregistrovala. Podmanivým pohledem začnu klouzat po jeho těle, vnímajíc jeho proslov o tom, jak důležité je se seznámit mezi sebou. Kecy, kecy, kecy... Kdy muži budou mluvit na rovinu? Když opět pohledem doputuji k jeho očím, věnuju mu letmý úsměv a hlavu mírně naklonim na stranu. V zrcadle, pověšeném na stěně za nim, okrajově zachytim svůj odraz, uvědomujíc si, jak vulgárně se mi šaty vyhrnuly nad polovinu stehen. Prsty si přejedu po lemu šatů, přičemž jimi pak slouznu po boku, pozorujíc jeho pohledy. "Napadlo Vás to. Takže jste sem cíleně nemířil." pronesu s provokativním podtónem v hlasu a úšklebkem na tváři, "A já myslela... Jsem tak naivní." teatrálně si povzdechnu, věnujíc mu ladné gesto dlaně, která ho vyzývá k chůzi do mého pokoje. "Cristabelle, toť jméno mé."

Morrigana Ann le Fay - 25. března 2011 22:55

Vídeň? Proč zrovna Vídeň? Tuhle otázku jsem si opakovala celou dobu, co jsem do Vídně jela a, i když to byl z Dánska kus cesty, nestačilo to k tomu, abych přišla na to proč. Vždyť existují i daleko vhodnější místa kde by mohla žít a určitě by byli hezčí. Tedy nic proti Vídni ta má taky svoje historické skvosty, ale například proti Paříži, Londýnu nebo Benátkám je v mém žebříčku oblíbených míst dost nízko, i když doufám, že se Vídeň od mé poslední návštěvy alespoň nějak změnila. Bylo by otravné procházet ulicemi, které jsem už viděla a znám je skoro nazpaměť. Popravdě, bylo by to víc než jen otravné. Povzdechla jsem si a nad svými úvahami zavrtěla hlavou. Bylo fascinující, jak snadněji jsem mohla přemýšlet, když tady nebyl on, pan tajemný a vševidoucí. Ušklíbla jsem se a pevněji sevřela v rukou volant, když jsem si na něj vzpomněla. Ubožák! Doufám, že si s těmi svými řečmi shnije v pekle! Tsee jak jsem s ní mohla vůbec být? Vždyť byl tak povrchní, sobeckej a taky… nehorázně sexy. Jo, kvůli tomu jsem s ní byla. Byl pekelně dokonce až ďábelsky přitažlivej, ale… je pryč. Zbavila jsem se ho a začnu znova, jako kdysi jen jí musím najít. Znovu jsem si povzdechla a sledovala stojící auta před sebou. Nezdálo se, že by se měli hnout a to mi dávalo další čas na to, abych přemýšlela o svých pohnutkách, které mě dovedli až sem. „Pohni,“ zavrčela jsem a zatroubila. Bože, to je, ale inteligentce! To vážně nepozná zelenou? Zelená = jeď, tak proč stojí? Znovu jsem zatroubila a tentokrát řidič přede mnou zareagoval a rozjel se. Díkybohu jsem za ním už dlouho jet nemusela, protože kdyby ano ten řidič by nepřežil. Opravdu, nejsem zas tak geniální řidič, ale ten chlap řídil hůř než důchodce a to už je, co říct. No, i když ta babička v Německu jela pomalu tak rychle jako formule, takže ti důchodci zas tak strašný být nemůžou, nebo ano? Začala jsem se nad tím zaobírat, i když to byla, naproste nesmyslná záležitost, avšak dokázala mě zaujmout natolik, že jsem mále zapomněla zastavit, když jsem se dostala před bar. Chvíli jsem seděla a za uklidňujícího vrčení motoru mého auta jsem naposledy uvažovala nad tím, jaké to bude, až tam přijdu a co jí řeknu? Ahoj, rozešla jsem se s tamtím démon a jsem zpátky u tebe. Máš se fajn? Ne, to by asi nebylo to nejlepší, ale… ne! Rozhodneš se, až tam budeš. Otevřela jsem dveře auta a vystoupila. Všechny pohyby jsem dělala až nezvykle pomalu, což pro mě nebylo zvykem. Vždy jsem na všechno chvátala, ale teď? Byla jsem jako šnek ve zpomaleném filmu, ale za mojí rychlost nemohlo to, že jsem se plazila, ale to, že jsme měla strach. Další nezvyklá věc. Já nemám strach, teda rozhodně ne z toho, že jdu navštívit svojí dobrou kamarádku, i když… možná kvůli tomu to bylo. Dlouho jsem jí neviděla a za tu dobu se mohla změnit, i když je to u osoby jako ona dost nepravděpodobné, a pak jsem se mohla změnit i já. To byla druhá, horší varianta, o které jsem taky uvažovala. Když jsem byla s ním, tak jsem dělala věci, co jsem nikdy nechtěla a některé ty zlozvyky mi zůstali, ač jsem se jich snažila zbavit. Další hluboký nádech a výdech, který jsem udělala těsně předtím, než jsem otevřela dveře baru a vstoupila dovnitř. Interiérem jsem se pokoušela moc nezaobírat, i když byl bezpochyby hezký, a rovnou jsme mířila k baru. „Lilith?“ oslovím ženu za berem a v duchu doufám, že si to jméno z dopisu pamatuji dobře a že tu neproběhli personální změny. Žena se na mě otočí, což beru jako souhlas, a tak pokračuji ve své řeči: „je tu Samia? Ráda bych s ní mluvila.“ Lilith mi i celkem příjemně sdělila, že se tu Samia nenachází. Skvělý, dokonalý, úžasný. Takový naschvály. Opřela jsem se zády o bar a z kalhoty vytáhal mobil, abych jí mohla zavolat.

Samuel Chasse - 27. března 2011 18:29

Akce Praha Možná je pravdou, že důvod mé navštěvy byl zcela jiný, ale přiznat to mne nenapadlo. Co by si o mne také mohla taková kráska myslet. Chvíli jsem si jí mlčky prohlížel a naslouchal jejím slovům. Možná na malý moment jsem zatoužil se jí přiznat. Ohromila mne. Možná si mne i sem přivábila. A já byl lapen do její sítě, jako moucha. Ale necitím se ohrožen. Není přeci jenom velký pavouk, který by si na mně chtěl smlsnout. A já se tuším, dokážu bránit. Ale čemu se mám v této chvíli bránit? "Abych pravdu řekl. Možná v tom bylo víc. Možná jsem záměrně zatoužil vás poznat blíže. A jak jinak se poznat? Než k vám přijít." Přiznám se s lehkým úsměvem na rtech. Netuším, jaká bude její reakce. Využiji jejího gesta a vejdu k ní do pokoje, který je skoro stejný, jak ten můj. Zhluboka se nadechnu, ne z nějakého hloupého zvyku, spíše z toho důvodu, abych si vychutnal vůni jejího parfému. "Cristabelle" Zopakuji si její jméno, snad omámen tím, jak to zní. Chvíli mlčím, zahleděn na majitelku, tohoto krásného jména. "Skutečně mne těší. A jsem rád, že jste mne nenechala stát u dveří a pustila mne k sobě blíže." Pronesu lehce tajemně, na mé tváři stále je úsměv a rukou si lehce prohrábnu pár vlasů, které mi spadly do tváře. "Avšak musím se přiznat, že v této chvíli netuším, jak mám pokračovat v seznamování. Pomůžete mi s tím snad?" Poslední slova šeptnu a se zaujetím v očích se na ní podívám. Snad zatoužil bych o její blízkost. Teplo jejího těla. Tu vůni, kterou už v této chvíli těžko dostanu z hlavy. Po něžných dotycích. Netuším. Na malou chvíli sklopím pohed, jako kdybych bych snad jejím služebníkem a ona mou paní. Netuším, co se v této chvíli změnilo. Mám však ten pocit, že se měním. V této chvíli nemyslím na drahou Samií, která doteď byla ta pro kterou bych ztratil svůj život. Že bych se konečně probudil z toho všeho? "Prohlédneme si to tady? Už jsem tu jednou byl." Pronesu a v očích mi lehce zajiskří. Je to lepší nápad, než být zde a mlčky na sebe hledět. Vyčkávám v této chvíli na její reakci, stále stojím a můj pohled už není na zemi, ale na ní. Plně si jí prohlížím s očekávaním v očích.

Samia Black - 28. března 2011 14:58

Ann Telefon vyzváněl docela dlouho, než ses dočkala nějaké interakce z druhé strany. V telefonu to zašramotilo a za stálého nadávání se ozval Samiin hlas. Ahoj Ann, ráda tě slyším. Přidej se prosím ve Vídni, ke druhé skupině. Nemám čas ti teď vše vysvětlovat, on se o tebe Kurt postará. Víš kde je stará vila v Simmeringu? Byla to kdysi stará továrna! Budeš pomáhat v terénu a asi bych tě nejraději přiřadila ke Kurtovi, nevím jak by ti to šlo s démonem. Pozdravuj ode mne Kierana a řekni mu, že se mi stýská.“ Poté ti telefon zatůtá do ucha, aby oznámil ukončení hovoru. Ano bylo to rychlé, neměla asi čas se s tebou vybavovat, vždyť ty ji vlastně můžeš kdykoliv navštívit. To je ten nejmenší problém. Žádná vzdálenost nebyl problém. Kurt Když jste chtěli s Kieranem vyrazit, zazvonil ti telefon, promluvila na tebe Samia. Oznámila ti, že Kieran se připojí k démonovi a Wolvie musí nutně odjet do Ruska. Neřekla ti z jakého důvodu, ale pár si jich věděl. Něco se posralo, když ho tam posílají. K tobě připojila Ann, démonku, kterou prakticky vychovala. I ty jsi jí znal, od vidění. Shay se zatím moc nepředvedla, od Ann se čekalo, že předvede víc . Samia ti nadiktovala její číslo, a oznámila ti ať na ni dáš pozor. Kieran Bylo ti od Kurta oznámeno, že budeš pracovat s démonem, který na tebe čeká v parku. Nebylo čas na sentimentální rozloučení. Venku začalo lehce krápat a silný déšť by znamenal odplavení všech stop. Opravdu, démona, ani pro upíra není těžké najít, jeho typický pach, tě k němu dovedl. Crowley Jaké bylo překvapení, když si místo Wolvieho uviděl Kierana. Toho, který se hádal se Samií. Toho co se cítil tak uražený, že nejede s ní, ale zůstává zde. Zatím si mu jen řekl, kde byla těla nalezena, byla potřeba tato místa prozkoumat. Ale i tobě bylo jasné, že pomocí magie to nepůjde, teď budete muset oba na kolena a prodírat se pod rododendrony a ostatním porostem. Mohli jste jen doufat, že něco najdete a přemýšlet, proč si vybírá toto místo. Zmeja Přesně za dvě hodiny se před domem ozval zvuk choperu , jeho krásný bublavý zvuk dolehl až k tobě. Dimitrijova přesnost byla pověstná. Choper dobublal a ty jsi ucítila na krku závan větru. Potom se tě na krku dotklo něco chladného a prsty ti přejeli po bocích. Mohla si cítit vůni kůže. “Sluší ti to má malá Medůzo. „ V jeho hlasu bylo znát pobavení, když tě pustil, mohla sis prohlédnout to co ti připevnil na krk. Byl to, na řetízku z bílého zlata, připevněný had, ze stejného kovu, oči měli zelenou barvu a něco ti říkalo, že to nejsou sklíčka, ale nejspíš smaragdy. Nikdy na tobě Dimka nešetřil. Když si se otočila, neměl na sobě „pracovní“oblek, ale koženého křiváka, bílou košili u které byly da knoflíky rozepnuté, po kravatě ani stopa a černé kalhoty. Přitáhl si tě za bradu a drze tě políbil. “ Můžeme jet?“ Položil ti ruku na zadek a vedl ke dveřím.

Kurt McBane - 28. března 2011 15:58

Vídeň, věci se trochu mění Pomalu jsem se usadil za volant a ujistil se že mi pouzdra s Glocky na bocích drží. S krátkým pohledem na Kierana jsem chtěl akorát nastartovat, ale neudělal jsem tak kvůli mobilu který mi začal vibrovat v kapse. Hlavou se mi mihlo pár myšlenek na lidi kteří by to asi mohli být a po zvednutí hovoru se nakonec jeden z nich potvrdil. Byla to Samia. A důvod proč mi volala mě rozhodně vůbec nepotěšil. Odchod jednoho člena z týmu mi trochu zkomplikoval plány. A to jsem radši ani nechtěl myslet na to co se asi tak mohlo v Rusku podělat. Každopádně moc jsem neměl radost ani z toho že mi sem Samia posílá Ann. O tom co panuje mezi ní a Samiou jsem něco málo věděl a tak mi bylo jasný, že pokud se Ann něco stane, Samia mě podřízne jako prase na porážce. No... dobře. Možná mi jen ustřelí koule ale i tak... "Spolehni se Samio. Postarám se tu o to. Dejte na sebe i vy v Praze pozor." Prohodím a ne zrovna vesele se zatvářím když se ozve zvuk zavěšení. Rychle si pak uložím číslo které jsem dostal a zase jsem z auta vystoupil. "Změna plánu Kierane. Nejedeš se mnou. Wolvieho posílají do Ruska a proto tě teď přeřazuji místo něj ke Crowleymu. Vyraž pokud možno hned. Víš kam." Podám Kieranovi stručné informace a pokud mi nic nechce tak naberu směr zpátky do vily. Musel jsem vyčkat až Ann dorazí. Nahánět jí nikde nechci a vím že určitě ani ona mě. Letmo si zkontroluji jestli mám správné číslo a zhruba po půl hodince Ann zavolám. "Ahoj Morrigano. Tady Kurt. Tak tě teda vítám v mém týmu. Určitě už víš kde mě najít tak na nic nečekej a hejbni sebou. Chci tě tu mít co nejdřív. Až sem dorazíš řeknu ti víc a co bude dál." Řeknu jí v rychlosti a poté hovor ukončím. S povzdychnutím pak zamířím do kuchyně a položím své zbraně na linku. Posadím se na nejbližší židli a zadívám se do mapy kterou tu mám. Teď mi nezbylo nic jiného než jen čekat a čekat. Ne že by mi to dělalo problém ale vadí mi že čím víc se to protahuje tím je to pátrání horší a horší. O jednoho jsme přišli ale jednoho zas získali. Mihne se mi hlavou a se zamyšleným pohledem z okna uvažuji CO se mohlo v Rusku zase podělat. Jestli tam jde taky jen o bitky jako tady nebo o něco většího... Na malou chvíli se moje myšlenky stáhnou k mým rokům v armádě. Až jsem se přistihl jak mi trochu chybí písně zbraní, a tvrdá, tichá, několikadenní, práce v terénu.

Samia Black - 28. března 2011 17:13

Samuel a Cristabelle Vy dva si dojeďte soukromě to své a potom se přidejte ke skupině. Nikolaj Ty ses na schůzku neprobudil. Samia tě nechala spát a nechala ti u správců vzkaz, že se nemusíš účastnit večeře na Střeleckém ostrově. Měl si dost času sám pro sebe. Co uděláš s časem, bylo na tobě. Ostatní-Praha Když jste přišli dolů do jídelny, čekala jsem na vás oblečena do černých večerních šatů. Byly jednoduché v antickém stylu střižené. Bez jakýchkoliv složitých aplikací. Zdobený byl jen pás pod prsy a ramínka. Můj vzhled podtrhoval vysoký drdol , velké stříbrné náušnice a masivní náramky na pravé ruce. Opravdu jsem to s tou večeří myslela vážně. Přejela vás očima a poklepala jsem si prsty na bok. „ Děkuji vám za dochvilnost. Gina a Aislinn, pojedou se mnou. Édouard pojede s Cristabelle a Samuelem. Před ostrovem necháme auta a přijede pro nás člun, chtějí to mít šéfované, aby se tam nedostal někdo bez pozvánky.“ S těmito slovy jsem se vydala k černému superbu a posadila se na stranu spolujezdce. Po chvilce nasedl můj doprovod i řidiči. Vyrazili jsme směrem k Národnímu divadlu. Druhé auto jelo za námi a drželo se nás jako klíště. Cesta ubíhala dalo by se říct, bez větších komplikací. Po několika minutách jsme zastavili před divadlem a společně se naše skupina vydala k nábřeží, kde čekal větší člun. Společně s dalšími jsme do něho nastoupili, poznala jsem Ibrahima Nazara s jeho ženou a jeho Strážci, kteří se stále rozhlíželi kolem sebe. Po necelých deseti minutách jsme vystoupili z motorového člunu a číšník nás odvedl na zastřešenou terasu, kde byly ratanové nízké stoly s křesly, ale také, kulaté stoly s dlouhým bílým ubrusem a modrými doplňky. Clodette právě diskutovala s Johanem, byla to velice hlasitá diskuze, kterou bylo slyšet až na druhé straně terasy. Johan řval na svou matku. “Nemůžeš po mě chtít, abych souhlasil s někým takovým jako je Samia! Jak můžeš chtít, abych se zapojil do boje. Já jsem následovník trůnu.“ Lehkým krokem jsem k němu došla. “ Zaslechla jsem své jméno, Johane?“ Pronesla jsem s úsměvem a v očích se mi objevily jiskry. Johan zkameněl a těkal pohledem, ze mě na svou matku. Po chvilce mlčení, kdy nevěděl co říct, zaťal pěsti a vyrazil k baru. “ Drahá Samio, ráda tě vidím.“ Řekla strojeně Clodette Rinaldiová, postarší dáma s téměř bílými vlasy v purpurových šatech. “ Teď mě prosím omluv a usaď svou skupinu ke stolu. Za pár chvil začneme.“ Poplácala mne po ramenou a odešla pozdravit Nazara s doprovodem. Vrátila jsem se k ostatním a nechala sebe i je doprovodit číšníkem ke stolu, který sousedil se tím královniným.

Morrigana Ann le Fay - 28. března 2011 22:15

Nervózně jsem ťukala prsty o desku baru, zatímco mi telefon vyzváněl u ucha. Trvalo dlouho než to Samia zvedla, a tak jsem měla víc času na to, abych si prohlédla bar, i když mě popravdě ani trochu nezajímal interiér, ale spíš osoby, co tu byli. Snažila jsem se nikoho si moc dobře neprohlížet, abych na sebe neupoutala pozornost, kterou jsem nikdy neměla ráda. Když už jsem to chtěla vzdát a zavěsit s tím, že jí zavolám později, ozval se v telefonu rachot a po chvíli i Samiin hlas. Sama pro sebe jsem se usmála a naslouchala tomu, co mi říkala. „Jo vím. Pokud jí tedy za tu dobu, co jsem tu nebyla, nepřestěhovali,“ lehce jsem se pousmála a snažila si vybavit kde kdysi bývala. „jasně, neboj se a… ať jsi kde jsi tak si to užívej,“dodala jsem těsně předtím než zavěsila a telefonu se ozvalo to typické: tůt, tůt. Jak já ten zvuk nenávidím. Zastrčila jsem telefon zpátky do kalhot a odešla jsem z baru ke svému autu, které jsem si chvíli prohlížela. Vila v Simmeringu? To by mohlo trvat. Zamyslela jsem se a střídavě sledovala auto a strom, který stál opodál, tedy spíš stín toho stromu. Jednou za čas to neuškodí. Pomyslela jsem si a s vítězným úšklebkem jsem nasedla do auta a rozjela se k nejbližšímu nákupnímu středisku. Uznávám, bylo to ode mne dost… výsměšné, že jsem si jela nakupovat místo toho, abych jela za Kurtem, ale mohla jsem strávit čas jízdou k němu anebo nakupením nového a čistého oblečení. A popravdě radši budu jako typická ženská, co volí obchoďáky, než abych ještě pár hodin zůstala v oblečení, ve kterém jsem skoro celý den jela. Díkybohu to netrvalo ani moc dlouho a spatřila jsem obchodní dům. Nevypadal nijak extra, ale pro mé účely jisto jistě postačí. Auto jsem nechala na parkovišti nebo spíš na chodníku před obchodem kde se nesmělo parkovat a klidným krokem jsem se vydala dovnitř. Jak jsem předpokládala navštívit jedem obchod, a odejít s celým outfitem se mi nepovedlo, a tak jsem byla nucena jich prolézt hned několik, abych dala dohromady svoje nové oblečení. Když jsem byla hotová, došla jsem za budovu a chystala se “jít“ do vily když se mi rozzvonil mobil. „K čertu s tím,“ zavrčela jsem a zvedla hovor, a když volající domluvil, zavěsila jsem a hned se vsákla do stínu, abych se hned na to mohla objevit kousek od Kurta. „Tak za a) neříkej mi Morrigano a za b) slovo hejbni si v komunikaci se mnou, odpusť,“ řekla jsem odměřeně a hned na to jsem se na něj usmála. „jinak... ráda tě vidím, Kurte.“

Zmeja - 28. března 2011 23:07

Protože vím, že chodí včas, nedělala jsem kolem přípravy vědu a ještě si stihla pustit televizi. Spíš než bych se na něco dívala, byla to kulisa. Katastrofický kanál, no dobře, zprávy se tomu dneska říká, mám asi nejraději. Jsem přece škodolibá čarodějnice, no ne? Oklepu se. Nesnáším to! Tváří se, jakej je drsňák, ale přitom je furt jak malej. "A to mi Mikuláš říkal, že já nemám vychování," odfrknu si kvůli jeho vpádu. Jednou je to sranda, dvakrát už je to otrava a na nasrání. Mám dokonce i zvonek. Bylo by fajn, kdyby ho ten dutohlav někdy využil. Z pubertálních sexuálních představ, že ke mně přijde cizinec - no, Dima moc cizinec není, dobře - a vojede mě, jsem vyrostla. Nebaví mě být doma pořád ve střehu. Zvlášť po tom, co jsem dneska absolvovala na ulici. "Příště zazvoň. Pokud si nechceš zatančit exotickej tanec na téma hadí uštknutí. Po tom dnešku radši zvýším ochranu." Podívám se nad dveře, kde visí nehezká rituální maska. Shodím jeho ruku ze zadku. "Nemysli si, že když se z tebe najednou stal motorkář, že si můžeš dovolit všechno." A teď to nemyslím ze srandy.

Kurt McBane - 28. března 2011 23:14

Vídeň, Simmering S hlubokým povzdychnutím jsem se zadíval na hodiny. Pak kamsi ke dveřím. V naprostém tichu jsem očima hledal nějaký pohyb a ušima se snažil zaregistrovat jakýkoliv pohyb. Kromě mě tu byla zatím už jen Shay ale ta měla dost práce ve své pracovně. Tu nejistotu prohlubovala navíc už jen ta myšlenka kdy a kde se Ann objeví. Což jsem u ní nikdy neměl zrovna moc rád. Být... všude a zároveň nikde... Já jsem tedy téměř stejný. Ne-li horší. Ale aspoň jsem mohl ochutnat svojí vlastní medicínu. No, a rozhodně to nebylo moc příjemný. Doufám že se nebude nikde loudat. Potřeboval bych do toho baru vyrazit co nejdřív. Dokud budou motorkáři ještě střízliví. Mihne se mi hlavou a s malým zívnutím zavřu oči. Nějak na chviličku přestanu vnímat okolí. Až následně moji pozornost vyburcuje něčí přítomnost. Instinktivně sáhnu rukou po Glocku a kuchyní se ozve cvaknutí pojistky. Otevřu oči. A její hlas mi potvrdí má očekávání. Jo, má reakce byla nejspíš přehnaná. Ale taky to Ann vůbec být nemusela. A co pak? To už bych měl asi mozek na protější zdi. Zbraň zase schovám a pomalu se k ní otočím. Trošku bodavým pohledem si ji shlédnu od hlavy až k patě. "Jen klid. Mohl to bejt taky i horší telefonát. Ale na to mám zatím ještě dobrou náladu." Prohodím s tichým uchechtnutím a lehce jí úsměv oplatím. "Taky tě rád vidím Ann. Jsem docela i rád že mi Samia posílá zrovna tebe. Věřím že tvoje pomoc se bude hodit víc než dost." S tím od ní odtrhnu oči zpátky na linku. Schovám si do pouzdra i druhou pistoli a MP5ku si přehodím přes rameno. Pak se na Ann zase zadívám. "Samia ti určitě ještě neříkala o co tady jde že?" Poklepu prsty lehce na mapu rozloženou na stole. Kde jsem zvýraznil černým fixem dvě místa. "Řeknu ti to v kostce... Ve Vídni řádí nějaký hovado a naším úkolem je najít ho. Spekuluje se že jde o pomstu, na druhé straně že zase o územní boj... Každopádně vraždí víc a víc takže máme co dělat, protože nikdo z nás kvůli němu není zrovna v bezpečí. Momentálně... nemáme vůbec nic. O to to máme těžší. Alespoň dokud nám Shay nenajde mezi těmi vraždami nějakou souvislost." Prohodím v rychlosti a seberu ze stolu i klíčky od auta. "Teď ale k tomu co nás čeká dneska..." Otočím se na patě a zadívám se Ann do očí. "První tým, to jest Kieran a Crowley, mají co dělat v parku Augarten. Druhý tým, to jsem já a ty, máme za úkol vyrazit do motorkářskýho baru U železný pěsti. A vyzvídat." S tím skončím svůj proslov a otočím se k ní zády. Víc si upevním svoji výstroj a mířím do garáží ke svému autu. "Vyrážíme pokud možno okamžitě. Jestli si chceš odložit nebo se nějak vyzbrojit tak sebou hej... si pospěš. Dávám ti maximálně patnáct minut. Nesmíme ztrácet moc času. Podrobnosti proč tam jedeme a co to je za místo ti vysvětlím během cesty." Naposledy se za ní ohlédnu a zmizím. Trpělivě pak vyčkávám v garáži, zády opřený o auto. Pravidelně si kontroluji čas na hodinách a doufám že z toho nebude dělat moc velkou komedii. Protože takový vyjednávání u motorkářský komunity může bejt fakt na dlouho.

Niklas *Kieran* Krankl - 29. března 2011 20:21

plány k ho... "To je nějaká blbá prdel?!" Zeptám se až nevěřícně když se dozvím že mám jít někam jinam. Do nějakýho podělanýho parku a ještě k tomu po svejch. Instrukce který jsem dostal... Šlo to jedním uchem dovnitř, druhým ven. Zbalil jsem se a vypadl z auta. Z dveřma jsem naštvaně bouchl. Ani jsem se neotočil a pokračoval směr nový úkol. "Se poseru." Držkuju si pro sebe. "Trčet tady a ještě se mnou zametat jak s kusem hadru!" Kopnu do nějakýho malýho kamene co je poblíž. "Do hajzlu s tím!" Jak málo mi stačí k radosti, tak málo mi stačí k nasrání. Doufám apsoň že se tam bude něco dít a ne vrtat se v nějakejch hovnech. Tahle nálada mi vydrží ještě podstatnej kus cesty. Dá se říct že vlastně až do cíle. Procházím ten park a hledám Crowleyiho. Tak kde je. Rozhlížím se tam a zpátky. Někde tady přece je. No hurá. Řeknu si pro sebe když ho uvidím opodál. Vlažným krokem se k němu vydám. Podívám se k obloze. No tohle mi ještě chybělo. Začíná pršet. "Servus." Zvednu ruku k pozdravu. Pak už si jen vyslechnu co kde bylo, co kde hledat. No ty vole! Zprvu jsem si nemyslel že to bude tak doopravdy. Já se budu snad hrabat v těch hovnech. Na tváři se mi objeví snad ten nejkyselejší úsměv. Nicméně se dám do práce. S nechutí. S tou největší nechutí začnu hledat něco, co by nám pomohlo v pátrání.

Samia Black - 29. března 2011 22:34

Zmeja Když tě vytlačil Dimka ven, vtiskl ti do náruče helmu, kterou nechal položenou u schodů a beze slova mířil k zaparkované motorce. Počkal až si sedneš za něj a potom vyjel. Motal se mezi auty, už z dálky svítilo Národní divadlo, u kterého jste nakonec zastavili. Chytl tě pod ramenem a převedl tě na druhou stranu nábřeží, takovou rychlostí, že jsi ani nepostřehla auto, které okolo vás profrčelo. Portýrovi u lodi vtiskl obě pozvánky a ten vás usadil na lodi do pohodlného křesla. Po chvilce vám donesl sklenku sektu. Spolu s vámi byla na palubě i "zlatá" královská mládež. Za deset minut cesty stihli vypít dvě lahvinky sektu. Děvčata byla oblečena do krátkých šatů a dva mladíci volili nedbalou eleganci v podobě košile a džín. Velice hlasitě se smáli a nějak jim nedocházelo, že mohou zemřít. Pořád si měla před očima scénku na mostě.

Zmeja - 29. března 2011 23:14

Tentokrát jsem mu vzala vítr z plachet, protože nic neřekl. Na jednu stranu mě to potěšilo, bod pro mě, ale vzdal se příliš snadno. Mlčky nasednu za něj. Jak motorka fičí městem, je mi docela zima, ale statečně to ustojím. Přitáhnu si šátek blíž ke krku, hádek se zavrtí; a pak si upravím sukni. No, aspoň jsem s ní na motorce neměla problémy, i když se mi vyhrnula až po zadek. Ani se nestihnu uculit nějaké evidetně upjaté paní, protože už jsem na druhé straně. Jo, takhle to dělá. Takhle mi otravuje život. Posadím se k floutkům zády, jinak bych vyvolala sport ještě na palubě. Stačí mi, jak ženský afektovaně ječí, a zatínám nehty do opěradla. Nesnáším to a začínám být nervózní. Časy se od dob, co se upíři krmili na venkovanech, změnily, ale mně to přijde docela nedávno. Ať se dnes tváří jakkoli, já je budu vidět jako pány, co s námi nakládají, jak se jim zlíbí. Dobrým příkladem je Dima. On se neměl stát upírem. Měl umřít v nějaké posrané vlastenecké válce, já jsem měla být počestná vdova a každýho půl století si pořídit novýho chlapa. Kdyby se mi chtělo. Jenže mně se nechce. "Už se docela těším, až z nich budou krvavý sračky."

Samia Black - 30. března 2011 11:47

Nikolaj Oh ano, Praha je velice zábavné město. Spokojeně sis hověl v hotelovém pokoji a neměl si pocit, že by ses měl něčeho bát. Něčeho jiného než Osudu, který se v rohu tvé mysli pochechtávat a tahal za cůpky panenku s tvou tváří. Ale nedal ti ani jediný impuls k ostražitosti. Potom to přišlo, tak rychle jako písečná bouře v Africe či sněhová na Sibiři. Na chodbě se ozval hluk, následně někdo rozkopl dveře tvého pokoje a ve dveřích se objevilo několik mužů v podobném oblečení, jaké nosili zásahové jednotky. Jeden s tebou mrštil na postel a přiklekl ti kolenem hlavu. " Ani se nesnaž něco dělat. Jeden pohyb a zabijeme tě! I když Samia by nebyla asi nadšená" Uchechtne se zakuklenec, při poslední větě. Nasadí ti na hlavu černý látkový pytel a strká tě před sebou. Vyzkoušet se osvobodit je nemyslitelné. Slitina kovu je na tebe moc pevná, jelikož nejsi "celý" upír. Skoro tě vláčí za sebou. Před hotelem tě vhodí do kufru auta, tak nešetrně , že se uhodíš do hlavy. Ozve se Osud. Ups, já nechtěl. Směje se, hlasitě a tobě to proniká do všech záhybů mozku. Cesta se v kufru zdá velice dlouhá, zastavíte skoro až za hodinu, neorientuješ se, jakým směrem jste jeli, neslyšíš hluk města ani dálnice. Opět tě někam vláčí a vyměňují si informace v jazyce, kterému nerozumíš. Na dřevěné podlaze jsou slyšet podpatky a jemný skoro ženský hlas oznámí. " Pod poklop." Škrtne zapalovačem a k tobě se donese vůně hřebíčkových cigaret. Jeden z únosců nadzvedne něco těžkého a položí to na parkety. Slyšíš jen zvuky, plátno je nepropustné. Vezme tě pod pažemi a z nešetrně tě mrskne do díry, není to hezký pád, ze dvou metrů na obličej. Stihl ti stáhnout ten " pytel", ale stejně, ani jednomu do obličeje nevidíš. Poklop zapadne a ty si můžeš prohlídnout svou celu. Bílé zdi, podlaha a měkké světlo zářivky tomu dodávají status blázince. Je tu úzká pryčna, nic víc. Osud nemluví.... ***

Crowley - 30. března 2011 18:56

Vídeň Celkem mne udiví, když místo toho vlkodlaka uvidím někoho jiného. Jeho pozdrav mne popudí, ale nic nedám znát. "Čokl rozhrabal koš, tak ho nepustili?" uchechtnu se a vypovím mu vše, co jsem doposud zjistil. Mám co dělat, abych se nesmál, nad jeho myšlenkami. Jsou pro mne jako otevřená kniha. Když se pustí do práce, pohodlněji se opřu o strom a v klidu si dokuřuji doutník. Na to, abych se tu hrabal v tý špíně mám moc drahý kvádro. Od toho tu mám "společníky" Ale abych nevypadal jak svině, odhodím doutník do odpadkového koše plného papíru doufajíc, že vzplane a vydám se k místům úmrtí. Ten strach, hrůza a udivení, který se tu drží mne skoro položí. Na chvilku zavřu oči a silně do sebe natáhnu ten odér smrti. Koš mezitím vzplane. Na tváři se mi rozlije vskutku nehezký úsměv a konečky prstů vzplanou temným plamenem. Podvědomě je uhasím a znovu oči otevřu. Chvíli mi planou jasně rudým plamenem, ale po chvilce se vrátí zpět ke klasické černé. Když se konečně vrátím do normálu, vrazím si ležérně ruce do kapes a s hlavou skloněnou procházím ona místa.

Morrigana Ann le Fay - 30. března 2011 20:48

„Ale no tak,“ prohodím a sleduji zbraň v jeho ruce. „dneska nemám chuť dělat cedník,“ kysele se zašklebím a o pár kroků se k němu přiblížím, abych na něj nemluvila z tak velké dálky. Má to sice svoje výhody, ale nebaví mě zvyšovat hlas, aby mě někdo slyšel. „Nejsem si jista, zda by ti horší telefonát s mojí maličkostí prošel, i když… bylo by těžké ti něco provést,“ začala jsem zkoumat svoje ruce a hlavně nehty. Hmmm chtělo by to manikúru. Zamyslela jsem se a po chvíli zvedla opět pohled ke Kurtovi. Ani jsem se nedivila, když jsem ho zahlédla, jak si dává do pouzdra zbraň. Nevím proč, ale nikdy jsem tomu neholdovala. Možná protože jsem se o to nemusela starat. Na mě nikdo nestřílel, to já střílela na ně. Ušklíbla jsem se nad jednou vzpomínkou, kterou jsem nedávno… ehe dávno zažila. Strašné jak ten čas letí. Jednou se potloukám po hradech, pak po někom střílím a teď jsem tady. Jo, fakt hrůza. „Samia se nějak moc nezmiňovala o tom, co po mě chce,“ zamručela jsem a došla k němu, abych se podíval na mapu. Byl to naprosto zbytečný pohyb, jelikož krom dvou teček na mapě tam nic nebylo, ale když už nic jiného tak jsem aspoň vypadala, jakože mě to zajímá. „Shay…,“ pozastavila jsem se nad jménem té ženy. „něco mi to říká… jen. Do čerta teď si to nevybavím,“ zavrtím hlavou. „ono to zas tak podstatné nebude, ale… fakt nemáte ani nějakou podezřelou osobu nebo něco takového. Mohla bych je tak trochu propitvat a něco zjistit,“ zauvažovala jsem a na chvíli se podívala Kurtovi do očí. Nerada jsem tohle dělala, ale před nedávnem, když jsem zjistila, že bych mohla v téhle schopnosti dosáhnou dalšího levlu jsem se o ní zase začala zajímat a tohle by mohlo dost dobře posoudit, ovšem otázkou zůstává, zda by na to ta dotyčná osoba nepřišla, jelikož to by byl průšvih. „Taky jsi mi to nemohl říct dřív,“ zakabonila jsem se a založila si ruce na prsou. „mohla jsem si koupit jiný oblečení. Takhle tam nemůžu. Tedy… ne že bych byla převlíkací maniačka, ale musíš sám uznat, že takhle,“ ukázala jsem na svoje oblečení. „by mi to neprošlo.“ „Víš, co? Já na chvíli vysmahnu pro něco jinýho a za pět, deset minut jsem zpět. To se vejde do časového rozpětí,“ usmála jsem se a zmizela z kuchyně, abych se hned na to objevila v dosti pochybné uličce, kde byl ještě pochybnější obchod, který se stal mým cílem. Nenáviděla jsem, když jsem někam, co vypadalo jako ghetto a smrdělo jako mrtvej pes v rozkladu, musela jít, ale nenapadlo mě lepší místo kde sehnat jiný oblečení. Naštěstí jsem si vybrala rychle, a tak jsem se během pár minut zjevila zpět v kuchyni, kde jsem narychlo popadla pár zbraní a rychlejším krokem jsem se vydala za Kurtem. Pochybovala jsem o to, zda budu zbraně potřebovat, ale bůhví, co se stane a já nechci být ta, co se bude před někým plazit. „Tak můžem,“ oznámila jsem Kurtovi a prošla kolem něj, abych se dostala na druhou stranu auta.

Édouard Mortier Delfosse - 30. března 2011 23:06

Praha Madame Samii to slušelo, při rozřazování jsem se přistihl, že se na ní nemohu vynadívat. Šaty měla nádherné a hodily se k ní. Až mě zamrzelo, že jsem si na sebe nevzal frak. Ale to by bylo možná až moc výstřední… Když jsem pohledem vyhledal ty, ke kterým mě přiřadila, nahodil jsem výraz, že já řídit nehodlám, což bylo možná trochu drzé, takže když jsme nasedali do auta, automaticky jsem volil zadní sedadlo. Slečnu Cristabelle jsem nechal sedět vepředu a počítal s tím, že Samuel se ujme řízení. Ať už to dopadlo, jak to dopadlo, výjezd do večerní Prahy mi vynahradil ten, který jsem prošvihl při našel příjezdu. Praha mi nepřestane připomínat takovou mladší sestru Vídně. Cestou z Hradčan se mi z okénka auta naskytl krásný pohled na kus Malé Strany, Staré město a Vltavu. Když jsme hledali vhodné parkovací místo u Národního divadla, kochal jsem se pohledem na nasvícenou stavbu, pýchu národa českého a když jsme vystoupili, ještě nějakou chvíli jsem jako vykulený turista koukal na panorama s Pražským hradem. Hergot, to mi neříkejte, že bych nemohl mít den dva na prohlídku, vždyť jsem tu nebyl, ani nepamatuji…, pomyslel jsem si přitom a následoval naši skupinku jako poslední. Od vody se táhla zima, takže jsem litoval, že jsem si nevzal svou červenou šálu. Po přistání u terasy nad vodou jsem nechal nejdříve vystoupit dámy a doprovod. Uvítal nás hlasitý rozhovor, který musel i neznalým situace a vztahů nahnat do hlavy obavy z průběhu budoucího setkání s Královskými. Abych se přiznal, v té chvíli a popravdě i nadále jsem se začal trochu obávat, co přijde. Po usazení jsem mlčel. Možná proto, že optimistická nálada ze mě začala vyprchávat a já se raději kochal výhledem z terasy, než abych se připojil do nějaké konverzace, která mohla u stolu proběhnout. Tvářil jsem se chvílemi nervózně a nedočkavě.

Samia Black - 31. března 2011 15:20

soukromá zpráva od Samia Black pro Jedna z goril ti donesla jídlo a vodu. Nemluvila, jen k tobě šoupla plastový talíř s jídlem a plastový příbor. Vrátila se za půl hodiny, aby odnesla špinavé nádobí a položila vedle tebe deku. Někdy okolo jedné hodiny ráno, se nad tebou ozval hluk. Slyšel si výstřeli, křik a nadávky. Cítil si krev a smrt byla všude okolo tebe. Osud seděl na pryčně a kýval nožičkama a vyměňoval jednu panenku za druhou, některá měla špendlík zaražený v čele, další v srdci. Osud si hrál. Najednou kdosi odtáhl poklop. “Nikolaji, pojď sem a natáhni ruce.“ Hlas si znal, bylo to jako dejavu, ze kterého šel mráz po zádech. “ No tak Nikolaji.“ Záhrobní hlas naléhal.

Samia Black - 31. března 2011 15:31

Zmeja Dimitrij ti sevřel zápěstí, při tvém konstatování a upřel na tebe pohled, kterého by se bál i Rasputin. Hádek na tvém krku nebezpečně zasyčel, ale nebylo to kvůli Dimovu stisku, ale kvůli Nenasytným. Dívka, která se tak hlasitě smála, vykřikla a potom už si slyšela jen chrčení, které se ozývalo z jejího rozervaného hrdla. "Vypadni Zmejo, dělej!" Zakřičel na tebe Dima a vrhl se po jednom nenasytném, který chtěl povečeřet z dívky číslo dva. Nenasytných bylo na lodi pět a jeden z nich zkřížil cestu i tobě. "Miř na srdce a nebo se mu snaž urvat hlavu." Zakřičel na tebe Dimitrij, který právě urval hlavu vysokému Nenasytnému. (Hoď si procentkou.)

Samia Black - 31. března 2011 15:43

soukromá zpráva od Samia Black pro Usmál se, viděl si jeho bělostné zuby, dotkl se tvého zápěstí a pevně tě chytil. Nedělalo mu problém tě vytáhnout. "Myslíš, že kdybych se ti zdál tak tě vytáhnu ven z té jámy, Nikolaji?" Pohladil tě po tváři a potom tě chytl za bradu, prohlédl si tvou šílenou ránu na čele. " Samantho, ošetři ho!" Poručil ženě v černé kombinéze, která právě ošetřovala mladíka s prostřeleným ramenem. "Ano pane." Došla k tobě a velice šetrně ti ošetřila čelo. Tvůj dávný milenec popadl batoh a Heckler&Koch mr 308. Otočil se k tobě. "Rád tě vidím Nikolaji." Pronesl něžně. "Musíme jít, je to sice na samotě, ale už o nás určitě někdo ví." Jeho lidé tě odvedli k velkému SUV a sám Michellet polil stavení benzínem, do kterého hodil zapálenou sirku. Rychlé a účinné.

Gina Hanako *Blue* - 31. března 2011 21:41

Sotva dojezd, tak zas odjezd Někam jsem se složila. Kam mi bylo vcelku jedno, podstatnější bylo, aby tam už někdo nebyl. Naštěstí se to obešlo bez komplikací. Jenže ty nastaly po tom, co jsem se dozvěděla, co se chystá. Představa soukání se do nějakých nóbl šatů vzhledem k tomu, co se může stát je asi podobně inteligentní nápad, jako vběhnout do sibiřskýho mrazu s holym zadkem. Naštěstí.... sukňovité nebo šatovité záležitosti mi byly odpuštěny, i když kvůli Samii bych se možná přemluvila nasoukat se do něčeho, co by odpovídalo oné noblese, kterou prý oplývali. Kdo? Na to jsem taky samotná zvědavá. Moje oblečení bylo v rámci jednoduchosti, praktičnosti a toho, abych mohla jak dýchat tak se hýbat v rámci všech nemožností. Vlasy jsem akorát pročísla hřebenem. Míň je víc - a to nejenom někdy, ale většinou. Na krk ještě přišla kratší kravata ve stejným odstínu modrý, jako ta, co jsem měla na hlavě. Krátce jsem se na sebe ušklíbla do zrcadla, pak seběhla dolů, před hodinami se zastavila a neubránila se hvízdnutí. Páni, já taky někde budu někdy včas....! nevěřícně nad sebou pokývu hlavou. Asi už jsem fakt zoufalá, nebo přepracovaná. Trochu nevybíravě dojdu na místo, kde se všichni postupně slezli - jako švábi na pivo. Samiino "nepraktický" oblečení se dalo snadno omluvit a navíc - jí to slušelo. Já v šatech vypadala... no, slovo na to ještě nevymysleli, ale terno to nebylo. Na její slova jsem jenom pokývla hlavou a dál postávala mlčky, pak se společně s ostatními vydala k autu. Beze slova, bez výrazu, i když bezvýraznou by mě označil asi málokdo. Vystoupíme zas před nějakou určitě architektonicky důležitou budovou - věnuju jí však minimální, jestli vůbec nějakou pozornost. Jistě, nazývejte mě barbarem kultury, ale já si radši nechám hlavu na krku, než se nechat bez ní unášet nádherou zdejších staveb. Auto vystřídal člun, pak připravené posezení. Pár kývnutí hlavou na pozdrav - patrně maximum, co jsem ze sebe schopná vydat, alespoň proteď. Skutečnost? Nejste zas tak vedle, společnost a sešlosti nejsou nic moc pro mě, radši na nich poslouchám, když se to jenom trochu dá, než abych se zapojovala do hovoru. Řev nějakého mladíka způsobí, že sebou cuknu - v impulzu zacpat si uši, nakonec je jenom protřepnu prstem, když to celý skončí. Co jsem komu udělala za tuhle citlivost. někdo by si možná řekl, že slyšet trávu růst musí být ohromná romantika, jenže ta končí, když zjistíte, že se toho nedá zbavit a čeho je moc... Radši bych ze sebe udělala osla - pak bych si aspoň mohla pořádně vybrat, co a koho poslouchat a naopak ignorovat. Tyhle drobný mrzutosti života... Nakonec jsme se došli posadit. A dál?

Aislinn Grey - 31. března 2011 23:39

Jídelna --> Na ostrov V jídelně už postává Edík. Jen kývnu hlavou, abych dala najevo, že o jeho přítomnosti vím. Žádný úsměv, žádný záchvěv emocí.Většina lidí si mé chování vyloží špatně a jen málo z nich ví, že tato nijaká reakce je spíš to lepší. Nechybí ani Samia. Opět krásná. Mám ráda její vkus, a tak jí věnuji přeci jen přívětivější pohled. Ale u ní by to ani nebylo potřeba. Ona ví a nepotřebuje žádné důkazy jako jiní. Není hlupák.. Když se konečně sejdeme všichni (přijde mi to trochu jako věčnost, to čekání..), Samia se ujme slova a rozřadí si nás. Takže s motorkářkou? No..aspoň ji trochu poznám.. Uchechtnu se v duchu a následuji mlčky Samii s výrazem absolutně neutrálním. Své vystupování zachovávám i při jízdě autem. Oči mám upřené skrz sklo ven. Hm, celkem příjemný večer.. Shrnu to jednoduše, i když velmi dobře vnímám krásu nastupující noci v historickém městě. Jen se nepotřebuji rozplývat. Ladným krokem jsem po zastavení u divadla kráčela s ostatními k řece, kde už čekal člun. Romantické.. Ušklíbnu se trochu. Nenastupujeme ovšem jen my. Všimnu si další skupinky, z nichž mi muž, očividně jejich hlava, přijde velmi povědomý. Ale zatím to nijak neřeším. Ano, všechny ty tváře byly povědomé a stačila bych chvíle přemýšlení a znala bych i jejich jména. S Královskými už jsem se setkala. Nechám si to jako překvapení.. Na moment se usměji trochu přívětivěji a počkám, až nás Samia usadí ke stolu. Však vím, jak si potrpí Královští na správnou etiketu. A ona ví, kam nás usadit. A já..já bych je jen nakopala za ty jejich etiketní nesmysle. Opět jsem se ohlédla po svých spolusedících. Všichni se tvářili stejně neutrálně, jen Edík projevoval jisté obavy. Sálalo to z něj jako teplo od ohně. To už tak bývá... A co je vůbec zač..? Ach, ta má zvědavost. Bezostyšně jsem Edíka pozorovala a přemýšlela nad ním. Ráda někdy hádám a až poté hledám v mysli.

Zmeja - 31. března 2011 23:55

Nečekala jsem, že by se moje "kletba" vyplnila tak brzy. Ale musím přiznat, že tentokrát to chrčení bylo snesitelnější než její smích. Problém byl v tom, že jsme na zasrané lodi a já mám na sobě zasraný kozačky a sukni. Měla jsem radši volit jako vždy praktický oblečení, ale to jsou ty jejich hovadiny - jejich snobácký večírky. "A kam mám asi tak vypadnout?" štěknu na něj a vyskočím z křesla. Málem do náruče upírovi. Řeknu vám, zachránit si kůži na štěklích, byť nejsou jehlový, je slast. Za to si v nich zatančím na Dimově rozkroku, až bude po všem. Jistě, vzpomenu si na pár rvaček, co se rozpoutaly v hospodě, ale tam nešlo i nic víc než o zlomenej nos nebo modřiny. Navíc to byli obyčejní lidi, dost často na mol, takže jejich koordinace stála za hovno... Jako ta moje. A aby toho nebylo málo, nemám pevnou půdu pod nohama, kterou tolik potřebuju. A teď nemyslím houpání lodi a boty, myslím tím opravdu pevnou zem, která mi dává sílu. Strhnu si z krku korálovce a hodím ho do ksichtu nejbližšímu. Ovine se mu kolem hlavy a zaboří mu zuby do oka. Dneska máme oba pernej den. A jestli si někdo myslel, že to tetování je jen výstřelek moderní doby, spletl se. A to, že mám hada na břiše, má svoje opodstatnění. Moje magie vychází z lůna země a žena má na stejném místě taky dost moci. Proto jsou taky ženský víc čarodějnice a vědmy než chlapi. Prostě na to máme předpoklady, vždyť i stvoření života je svým způsobem magie. Žilami jako by mi vyšlehly ohně, když se moc začne probouzet. Nedělám to často, moje postupy jsou jiné. Promyšlené, dlouhodobé. Já nejsem mistryní okamžiku, já vyčkávám v trávě jako zmije. Ale když na to přijde... Musím umět uštknout. Lhala bych, kdybych tvrdila, že při podobných situacích nemám strach. Musí Dimu dráždit v nose společně s mou krví, která se mi spustila z nosu. Zatepe mi ve skráních a já vím, že je konec. Pavučina kouzla je upředena. Od té doby, co jsem po prvním hodila svůj náhrdelník, uběhla sotva vteřina. Pro mě se ten čas ale táhl jako med. Moje obrana totiž spočívala v až příliš těsným kontaktu - a kdybych nebyla dost pohotová, mohlo by to skončit dost blbě. Nejsem jako Dima - já jim hlavy trhat nebudu. Když se ke mně přižene a užuž mě chce srazit k zemi, rozpuštěné vlasy se mi zavlní... A se syčením se s desítkami hadích hlaviček vztyčí a zakousnou se mu do obličeje. Dima moc dobře ví, proč mi říká zrovna Medúza. Jen škoda, že neumím zabíjet pohledem. Někdy by to bodlo. Upír zařve a kupodivu zpanikaří. I když jsou to jen vraždící bestie, určitě mu - stejně jako té čubce na mostě - muselo dojít, co se děje. Ten první už chrčí na zemi a můj náhrdelník se mu zuřivě prokousává do hlavy okem. Mou nynější oběť hadi pořád drží několik centimetrů od mého obličeje. Ksicht mu zatuhne a sesune se k zemi jako prkno. Paralýza. Tu mám ze všeho nejradši. Musím se zachytit křesla. Příliv moci odchází stejně náhle, jako přišel, na palubu kane krev z nosu. Při tom přetlaku se to stane vždycky. Sáhnu po chlazeným pití a strčím si studenou flašku na zátylek. Ohnivě rudí hádci v mých vlasech pozvolna mizí a mění se zase na prameny. Odplivnu krev. Zkrvavený korálovec se mi obtočí kolem zápěstí. To je zase jednou den...

Samia Black - 01. dubna 2011 00:34

Zmeja Povedlo se ti to, ale svou moc si použila po dlouhé době a padla na tebe mdloba. Černo před očima a hučení v uších přestalo až za hodnou chvilku, ale to už loď přirazila k ostrovu. Útočníci byli mrtví a na lodi byla krev, hlavně té holky, které prokousl hrdlo. Dima seděl v křesle vedle tebe. " Bylo hezké, vidět tě v akci." Ukáže na tebe a sáhne po lahvi s vodou, kterou do sebe žížnivě obrátí. Ale to už se k vám hrnou muži v oblecích a u mola se hemží čím dál tím víc lidí. Jedna žena začne hystericky brečet a křičet. " Moje dcera, Sabino, dceruško." Dere se na loď, ale její manžel ji zachytí. " Pojď Medůzo, jdeme rokovat." Poplácá tě po noze a chytne pod loktem. " Zmejo, měla si skočit do vody, víš, že tohle tě vysiluje." Utře ti kapesníkem nos. " Ber to jako přátelskou radu, po těch letech už mi na tobě moc nezáleží, ale zvykat si na jinou? Šílená představa." Pronese jen tak mimo řečí, když prochází okolo mrtvoliště. "Budou tě mít za hrdinku, dvojčatům Badicovím si zachránila život." Trhne hlavou v vyděšenému klukovi v černém saku a stejně tak vyděšené holce v krátkých bílých šatech, které doplňují skvrny od krve její kamarádky. K děvčeti se tiskne černovlasý kluk v šedivé košili. I na toho Dima ukáže. " To je mladej Rinaldi, synovec naší královny. Ta bude líbat zem, po který chodíš." Posadí tě u nejbližšího stolu. "Vydrž, nechám ti donést něco k pití." Mávne na číšníka. *** Ostatní na večírku Vaší pozornost upoutalo to co se dělo u mola. Zvedla jsem se jako první a šla se podívat co se tam děje. Neřekla jsem vám ať sedíte, kdo chtěl mohl se jít podívat také. Byla zde cítit krev a po přiražení lodi ke břehu byla i vidět. Mezi těmi co přijeli byl i Dima a jeho doprovod. Na palubě leželo několik mrtvých těl. V mrtvém děvčeti jsem poznala Sabinu Fairmontovou. Ostatní byli asi útočníci. Ti, kteří jsou zrozeni, aby se zbavili současné vlády. " Ještě pořád nechcete, abychom bojovali?" Vykřikl Ibrahim Nazar a střelil pohledem po Johanovi, synovi královny. "Kvůli takovým jako jsi ty, Johane, budou umírat naše děti." Jeho hlas se nesl celým ostrovem a nikdo si nedovolil ho přerušit.

Zmeja - 01. dubna 2011 00:59

Mlčky přijmu mdloby, láhev mi vypadne z ruky a dunivě padne na prkna. Kupodivu se nerozbije, nebyla to zas taková výška. Neotevřu oči, když na mě promluví. Houpání lodi a šplouchání mi nedělá dobře. Teď potřebuju na zem znovu načerpat sílu. Voda je pro zemi sice potřebná, ale hlína je hlína. "A stihl bys to, než bych se utopila?" Voda a já nejsme kamarádi. Nikdy mě nikdo neučil plavat a já to na starý kolena nehodlám měnit. Navíc je ledová, a i když v dnešní době není zápal plic smrtelná nemoc jako kdysi, i tady se vzpomínky nedají vymazat. Kdybych nebyla čarodějnice, umřela bych tehdy. Nahlas se nadechnu a sevřu krvavými prsty skráně. Copak ty baby neumí nic jinýho než ječet? To jsem tu jediná opravdová šlechtična - byť přivdaná? Měly by mít trochu sebeúcty. Žijou dýl než já a nedokážou hrdě přijmout smrt. "Kdyby ti na mě nezáleželo, nemám tě každej večer v bytě. Nejdřív se nauč lhát," poplácám ho po předloktí, za který se ho držím, s potutelným úsměvem. Drsňák Dima, heh. Kdyby na mě fakt kašlal, tak tohle ani neřekne. "Za hrdinku? Kdyby bylo po mým, všechny je otrávím," zasyčím tiše. Bránila jsem se, protože šli po mně. Kdyby šli po nich, zůstanu sedět a užiju si tu podívanou. Jedinej upír, kterýho bych nechtěla vidět v křečích, je Dima. Občas... Zatím nechápu, co tam po sobě chlapci vyřvávají, ale můj jedovatý hadí jazyk mě svrbí kousavou odpovědí. "Aspoň vás bude míň a nebudete ženám brát jejich muže," pokynu násoskám na pozdrav. I kdybych Dimu začala z celýho srdce nenávidět, tady jde o princip. Sebrali mi něco, co bylo moje. Moje! Patřil mi celej, udělal, co mi na očích viděl. A ti přizdisráči ho pokousali. Proměnili. V očích mi kmitne starý hněv. Vinni jsou oni všichni. Královští...

Samia Black - 01. dubna 2011 01:19

Zmeja Dima se na tebe podívá. " Jak říkám, zvyk, má prostořeká Medůzo." Zasměje se tvé reakci. Avšak jako jediný. Několik párů očí se upře na tebe a přistoupí k tobě Johan s úšklebkem se na tebe podívá a rozpřáhne se, aby si vrazil facku. Dima, i když unavený proti němu vystartuje a chytne mu ruku, kterou mu zkroutí za záda. " Svou ženu, kterou nemá kdo bránit, klidě bij, ale na tu mou ani nesáhneš." Zasyčí mu do tváře a odhalí bílé ostré zoubky. Bodyguardi stojí, jako přikovaní. Dima, Johana odhodí tak prudce, až málem srazí několik lidí. Nikdo se neodváží ani ceknout po tom co Dima předvedl. Uvidíš jak se k tobě blíží vysoká žena v černých společenských šatech. Ano, poznáváš jí, je to Samia. Zastaví před vámi a otočí se k přítomným. " Nedivím se Zmeje, že zastává tento názor. Tak ji respektujte, každý z vás by měl být rád, že byla na lodi a nasadila svůj život na záchranu vašich dětí." Snaží se být klidná, ale s jejím hlasem cloumá vztek, který je směřován k Johanovi." Hlavně vy , Badicovi a Rinaldiovi, zachránila vám dědice. Lady Fairmontová, upřímnou soustrast." Jemně je ukloní, plačící lady a potom se k tobě sehne. " Co se tam stalo?" Otázka je mířena tobě, Dima vám hlídá záda.

Zmeja - 01. dubna 2011 10:41

"Na to nemáš koule, Johane," napnu se a korálovec, co je místo na krku pořád na předloktí, vztekle zasyčí, vztyčí hlavu. I kdybych ránu dostala, viděl by takovej tanec... Možná jsem trochu unavená, přesto jsem ještě rozdováděná z boje a klidně bych si na Medúzu zahrála zas. Ovšem teď by to znamenalo se složit. Mělo by to ale svoje výhody - nemusela bych se účastnit jejich snobskýho kvákání a konečně bych se vyspala. Dima nezklamal. Jelikož nejsme rozvedení (a asi už ani nikdy nebudeme, protože na to nemáme papír, a i kdyby, chtěla bych vidět lidi u soudu, kdyby tam viděli to datum, hehe), je vlastně pravda, že jsem pořád jeho žena a on by se neměl nechat zostudit tím, že nechá nějakýho srábka mě na veřejnosti mlátit. A kdybych se ubránila sama, taky to pro něj bude pohana. Vzpomínám si na bezpočet duelů, který jsem vyprovokovala. A vždycky těm sráčům selhala pistole. Hádejte proč? Střelím po násoskách pohledem, jaký mívají kočky, když se usadí na zídce a psi tam štěkají jako pominutí a nemůžou na ně. Často mi říkají, že tančím na ostřích nožů, ale já si nemůžu pomoct. Já vím, že je všechny zabít nemůžu, oni ví, že kdyby si začali, vezmu jich s sebou hodně. Zákeřně a klidně po vlastní smrti. Já bych na něco přišla. Takže vedle sebe bohužel musíme žít, i když já nesnáším je a oni nesnášej mě. Zacukají mi koutky. Ten patos mi vždycky dává zabrat. Nasadila svůj život. To bude asi tím, že si první chtěl smlsnout na mě. "Co by? Chtěli si kousnout, tak jsme jim s Dimou nakopali zadek," řeknu, jako by to byla běžná věc. Svým způsobem ano, já nikdy nebyla manželka, co sedí doma na prdeli. Jen jsem používala jiné prostředky než šavli a bodák s puškou. "Chci si sednout." Podívám se za násosky a zamířím někam, kde si budu moct odpočinout na víc než na pět minut. Odplivnu další krvavou slinu, ne náhodou blízko Johana, a hřbetem ruky s hadem si otřu už jen slabě krvácející nos.

Gina Hanako *Blue* - 01. dubna 2011 10:50

Řečnění, výčitky a... "zpestření"? Nejdřív zvednu jenom oči, pak i hlavu a zadívám se k molu. Že by tenhle velmi zábavný dýchánek, zvláště pro mou osobu skončil dřív, než vlastně začal? Vstanu ze židle a rozejdu se tím směrem, nakonec se zastavím kus opodál, ale díky víc jak vytříbenému sluchu slyším všechno jak kdybych byla těsně u těch, kterých se ta hlavní šaráda týkala. Skoro stejně tak dobře mi v nose pálí železo a pod tím začnou jemně svrbět dásně. Ale no tak.... Bylas bez ní už i delší dobu. Nechovej se jako feťák, u kterýho je jeho potřeba už především psychická. Nemáš to zapotřebí. napomenu se, přejedu jazykem přes dásně. Osobní spory? nadzdvihnu obočí a zadívám se k ženštině, co přijela a které měly být skládány ovace, ale nakonec to vypadalo spíš na pohlavky. Jistě. Seřežte se tu na jednu hromadu hned - aspoň těm druhým ušetříte dost práce, i když pochybuju, že vám za to budou děkovat. ušklíbnu se a mírně nesouhlasně pokývu hlavou. Všude to vypadá stejně. A taky to podle toho dopadne. Ti, co se chtějí zachránit před nějakou hrozbou jsou nakonec zničeni zevnitř - sami sebou. Pak je ještě druhá verze scénáře - a sice řeči řeči řeči a než se dostane na to, kvůli čemu tu všichni jsou - je pozdě. To má v oblibě především americká filmová produkce. Ne, nejsem necitlivá mrcha - jenom jsem se naučila za ty léta potlačit tyhle věci a stát se v podobných příležitostech, kdy jsou akorát koledou na rozbití něčího úsměvu, chladnou. Netvrdím, že to jde vždycky levou zadní, ale... Co mi to vrátí a co mi to dá? No, jednoduše nic. A že je pomsta sladká? Tuhle blbost vám napovídal kdo. A budete tak dětsky naivní, že po ní sáhnete jak po cukrátku? Poškrábu se ve vlasech, ještě jednou protřepnu uši. Nebylo by možná špatný začít už něco dělat a ne probírat minulost, kterou už nic nezmění a jen přisypávat sůl do ran. Kdybych věděla o situaci s královskými víc - tak bych něco řekla, ale nevím vlastně skoro nic - a v tom případě je lepší mlčet, než se to změní. Stojím dál téměř nehnutě na molu, neposlouchám zdaleka jenom to, co se odehrává o kus dál, ale i zvuky okolo a pak ještě ty, co jsou za nimi. Po Samiině dotazu k tomu, co se stalo se pousměju. Tohle už vypadá líp... někdo se rozhodl začít něco dělat.

Kurt McBane - 01. dubna 2011 14:48

Vídeň S trpělivým pohledem jsem Ann přivítal když se objevila v garážích. Očividně víc než dobře připravena s čím jsem byl rozhodně spokojený. Vyprovázel jsem ji pohledem až ke kufru auta a pak jsem se do něj taky usadil. Připoutal jsem se a strčil klíčky do zapalování. "Co se týká podezřelých nemáme skutečně zatím nic. Maximálně tě můžu nechat omrknout těla mrtvých. Nevím kdo je teda drží ale nějaká šance se určitě naskytne. Větší poznatky taky můžeme získat z kousků kůže která se našla za jejich nehty." Prohodím a pousměji se když motor naskočí. Párkrát sešlápnu plyn než pak zařadím a vyrazím na cestu. Nějak moc se mi ven do světa nechtělo. Už jen proto že nemám jistotu co se kdy a kde může stát. V nevědomosti a nejistotě jsem ale žil pěknou řadu let. Takže mě už jen tak nic nepřekvapí. Aspoň teda doufám. "Jinak byl bych také rád kdybys dodržovala pravidla bezpečnosti." Krátce se na Ann zadívám a trochu si ji prohlédnu. Hlavou se mi mihlo pár obav ale ty zmizeli jak rychle se zase objevili. "Nikdy a nikde se nebudeš moc toulat sama. A to hlavně po nocích. Nikdo z nás není v bezpečí a tak pokud někam půjdeš chci vědět všechno. Co, kdy, kde, jak... Rovněž chci abys mi nahlásila nebo předala všechno co by se ti nějak nelíbilo nebo ti přišlo podezřelé. I kdyby to byl jenom obyčejný dopis nebo bezvýznamná, zabalená bonboniéra. Rozumíš mi? Jestli se něco posere, nebo se někomu něco stane budu to já koho Samia zabije." Trochu bodavě, přísněji se na ni zadívám a nějak nevnímám troubící auta kterým jsem agresivně vjel do cesty. Ani nevím kam spěchám. Snad mě žene ten nepříjemný pocit něčích očí v zádech. Chci už být pryč z toho otevřeného prostoru a zas se někam schovat. Jde o to kdo umí víc. Být všude a nikde zároveň. Najdi svůj cíl dřív než najde on tebe. Mihne se mi hlavou a mrknu mimovolně na GPSku. "Tam do toho baru kam pojedeme... bude to tam nejspíš jako vždycky samý vlkodlak. Možná to tam bude divoký. Hodně divoký. Ale motorkáři jsou právě ten typ kterým jen tak nic neunikne. Jakmile jeden něco zmerčí předá to dalšímu a ten dalšímu a tak dál a dál. Myslím že máme naději na docela solidní odměnu. Musíme... na to jít ale tím správným přístupem." S tichým uchechtnutím se na Ann zadívám a pak se rozesměju. "Takže si připrav pěsti a když ne pěsti tak nohy. Možná budeš mít i to štěstí si do někoho kopnout." Pohodím lehce pobaveně hlavou a přejedu si prsty přes vlasy.

Samia Black - 01. dubna 2011 17:47

soukromá zpráva od Samia Black pro Tvá dávná láska, tě bez odpovědi postrčila do auta a sama si sedla na místo řidiče, vyjeli jste dál směrem na Brno. Dálnice byla stejná, jako ve dne. " Nikolko, věštbu nechci." Nahne se k tobě a políbí tě na čelo, něžně tak jak to dělával dřív." Demeter, tě sledoval od tvého posledního krmení ve Vídni. Je to lovec. My jsme sledovali Demeterovu skupinu, myslel jsem si, že v okolí řádí vlkodlaci. Ale potom co jsem zahlédl tebe." Sevře ti ruku. "Věděl jsem, že na tebe musím dát pozor." Ruku rychle stáhne a zajede na polňačku, která končí u kované brány vedoucí do velkého domu. " Doufám, že se mnou chvilku zůstaneš." Zastaví na příjezdové cestě a velice jemně tě políbí na rty. "Pořád si stejně krásný, Nikolaji." Usměje se a pohladí tě palcem po spodním rtu.

Samia Black - 01. dubna 2011 20:40

soukromá zpráva od Samia Black pro Nadechl se a vydechl, zvláštní úkaz u upíra. "Nikolaji, nemohl jsem tě hledat."Zavrtí zoufale hlavou a v očích se mu zračí smutek. " Jsem to co jsi ty, i když ty jsi upír jen z polovičky." Pohladí tě po vlasech a opět tě políbí. Jemně , procítěně. Potom vystoupí z auta a galantně ti otevře dveře. " Pojď, ukážu ti svůj dům, kde budeš hostem." Vezme si opět batoh a zbraň. Vede tě ke svému domu. obejme tě okolo ramen a celou cestu, kráčí tiše bez jakéhokoliv slova. Je zbytečné mluvit, vyptávat se. Nechává tě vstřebat všechny pocity.

Cristabelle Dmitrij - 01. dubna 2011 22:35

soukromá zpráva od Cristabelle Dmitrij pro Mlsná Na rtech mi začne pomalu ale jistě pohrávat úsměv, napovídající o tom, jak mi tahle celá situace přijde celkem překvapivá. Samotná věta o tom, jak zatoužil poznat moji osobu, se mi líbí, ale nezaujme mě. Na takovéhle řeči jsem zvyklá, už z toho důvodu, že jsem, kdo jsem. I přes to všechno se mi v očích mihne letmé pobavení smíchané s kapkou svůdného chtění. Mezi rty zkousnu spodní ret, poslouchajíc jeho hlas, který se mi ukládá hned vedle jeho portrétu a jména v hlavě... Netrvá ale moc dlouho a pouští mě samotnou ke slovu. Na otázku, co s časem a se mnou, mi špička jazyka zabrousí na rty, jejichž svádivou linii přejede. Můj hlas se ale zasekne hned zezačátku, kdy se jeho hlava skloní. Přimhouřim oči a ruce si založim na prsa, která jsou přikrytá modrými šaty. On se snad chce nechat sežrat... Je zásadní, nepsaný zákon - nepodřídit se démonovi. Potlačim nutkání k němu natáhnout dlaň a prsty mu na ten okamžik vject do vlasů, dotýkajíc se tak jeho konečků a intenzivně mu masírujíc kůži, načež ho prostě slupnout jako malinu... Nakonec proč ne. A jako bonus by mi mohla být informace, která mluví o tom, že slouží černovlásce. Jeho zrak se ale zvedne a takříkajíc jim probodne mé oči, které jsou zamlžené mým přemýšlením. Trhnu rameny a povytáhnu obočí. Tohle znamená jediné - výzva, a tu velice ráda přijmu. Bez řečí se k němu otočim zády a namířim si to ke koutu, kam jsem nemilosrdně odkopla boty. Ladnou chůzi doplňuje elegenatní pohupování boků a poněkud hříšný úmysl s jeho osobou. Moje maličkost se nemusí ukojit zrovna dneska, ale proč ne, je-li jí někdo nabídnut. "Procházku... To nezní o nic víc zábavně, ale třeba se z toho vyklube i něco víc." Usoudim s klapáním podrážek a následné protáhnutí se kolem něj tak těsně, že je snad zázrak, že se naše těla už nedotýkají. Při té chviličce, snad setině toho času, mu věnuju úšklebek - svádivý, mlsný, zvířecí..., téměř nepostřehnutelný.

Samia Black - 02. dubna 2011 13:15

soukromá zpráva od Samia Black pro Michellet jen zavrtí hlavou.“Já alespoň nezabíjím z rozmaru.“ Ohrne ret.“ Jako by si ty, Nikolaji, nezemřel.“ Odpoví ti skoro lhostejným tónem a bezeslova kráčí po cestě do svého domu. Interiér je moderní, plný obrazů, mladých nadaných umělců. Hale vévodí socha, ležící ženy, tedy ženu si představíte při troše fantazie, je to změť železných zrezivělých trubek a barevného plastu. “ Já vím, že jsi tam žil, navštěvoval jsem tě, ale ti, kteří mne stvořili, si nepřáli, abych tě kontaktoval.“ Položí batoh na zem a zbraň předá jedné gorile u vchodu. “ Alexeji, vyčistit, překontrolovat a uložit.“ Dává jasné a přesné instrukce. Osud se na tebe jen šklebí…Co by tomu asi řekla Samia…

Samia Black - 02. dubna 2011 17:21

soukromá zpráva od Samia Black pro Michellet mlčel, neřekl ani slovo. Odcházel k dvojitým schodům, které vedly, nejspíš do jeho pokoje. Přišel k tobě ustrojený majordómus a uklonil se ti. " Prosím následujte mne, pane Nikolaji." Pronesl hlubokým strojeným hlasem. Vedl tě přízemím, až na samý konec domu, kde byl tvůj pokoj. Na posteli ležel pugét červených růží, jen jedna byla černá a přesně uprostřed. " Pan Michellet si nepřeje být rušen. Večeře je za půl hodiny." S tím opustil tvůj pokoj, slyšel si jak zamkl zámek k dveří. Byly tu velké skříně, koupelna, minibar i knihovna. Stal ses vězněm ve zlaté kleci.

Morrigana Ann le Fay - 02. dubna 2011 18:20

„Z mrtvých už nic nedostanu, takže je můžeš nechat tam, kde jsou,“ ušklíbla jsem se. „ a kdo má na starosti ty vzorky?“ otočím se na něj a čekám, až mi odpoví. Dost by mě to totiž zajímalo, kdo to je, abych ho pak mohla popohánět. Ušklíbla jsem se nad tou představou a pohodlně jsem se opřela do sedadla. „Pravidla?“ opakuji zaraženě, a i když nechci, vyzní to jako otázka. Já a pravidla? Dost vtipné. V duchu se směju, ale snažím si udržet vážnou tvář, aby mu hned nedošlo, že je dodržovat nebudu, ale nakonec se jen zašklebím a řeknu: „Kurte, znáš mě. Já pravidla nedodržuju, pokud nejsou moje.“ Stočím svůj pohled k okénku na své straně a sleduji krajinu, zatímco Kurt vyříkává, co mezi ty jeho “pravidla“ patří. Raději během jeho řeči nic neříkám, jelikož by to bylo zbytečné. On by se semnou hádal, dokud bych mu na to nekývla a já bych stejně potom odešla někam pryč, aniž bych mu o tom řekla. Vždyť tím, že mu to řeknu se vlastně zbavím veškerého soukromý a krom toho chci tady navštívit pár lidí, jejichž návštěvu by mi on a možná i Samia neschvalovali a já nemám potřebu se s nimi o tom bavit. Rozhodně ne teď. „Nechceš mi dát rovnou odposlouchávání a čip?“ zakřením se a na chvíli se na něj podívám. „nic proti tobě. Chápu, že se snažíš, aby se nic nestalo mě a ostatním, ale když by byl průser, dokážu odevšad zmizet rychlejc, než kdokoliv stiskne spoušť nebo vytáhne nůž,“ ke konci věty jsem už zvyšovala hlas a i když to byla nepřiměřená reakce neměla jsem chuť se mu omlouvat. Je to krucinál moje soukromý! Povzdechla jsem si a dál se dívala z okénka na budovy kolem, kterých jsme projížděli. Měla jsem sto chutí se teď objevit někde před jeho autem a ukázat mu, že vážně dokážu odkudkoli kamkoli zmizet, ale jelikož tu bylo dost lidí, tak jsem raději zůstala na místě a snažila se uklidnit, i když to nebylo nic snadného. „Já si vždycky do někoho kopnu,“ pronesu vážně. „a když bych si nekopla do motorkáře tak si kopnu do tebe za ty pitomý pravidla,“ ušklíbla jsem se a zlověstně jsem se zasmála. Připomnělo mi to starý časy, kdy něco podobného bylo na denním pořádku. „Ale… nebylo by lepší, kdybych jim prolezla hlavy než to, že se jich budeme na něco ptát? Teda bude to asi pomalejší, ale nebudeme muset riskovat, že se naštvou,“ nevrhla jsem a z mého hlasu a tváře se vytratil veškerý smích a škodolibost, které mě ještě před chvílí naplňovali.

Kurt McBane - 02. dubna 2011 20:25

S ne zrovna moc veselým úsměvem jsem těkal pohledem mezi Ann a ulicemi. Nechával jsem ji domluvit a trpělivě, pozorně jsem jí naslouchal. Fakt jsem z toho neměl moc radost. Měl jsem trošku nutkání jí odporovat ale už teď jsem věděl že jsem zašel dál... než jsem tak nějak měl. Každopádně dojít k tomu tak jako tak muselo. "Vzorky jsou v naší laboratoři." Odpovím jí na otázku a se zamyšleným zamračením sjedu z hlavního tahu do zapadlejších čtvrtí. Kde panuje větší klid který mi rozhodně na nervozitě neubere. Ale jsme už poměrně blízko. Takže by to neměl být problém. "Poslouchej... já chápu že se ti to nelíbí. Jo, vím jaká jsi a věřím že se o sebe dokážeš dobře postarat. Ještě aby ne když si tě vychovala Samia. Ale zkus se toho aspoň držet ano?" Zadívám se na ni a s přimhouřenýma očima si prsty zaklepu na spánky. "Tady na té hlavě teď leží velká zodpovědnost. Ve městě řádí nějaký hovado a my nevíme kdy nebo kde udeří příště. Může zabít někoho z nás a to klidně i ve chvílích kdy to nebudeme čekat. Nemůžu si dovolit dělat žádný chyby protože to budete vy kdo to odsere když vás někam třeba jen špatně pošlu." Zakroutím hlavou a s tichým povzdychnutím se zadívám po okolí. V hlavě mi krátce vyskočí vzpomínka na dny kdy jsem ještě byl v armádě. Na misi kdy jsem byl s pětičlenným týmem na špionáži v severní Indii. Jedna malá, bezvýznamná chyba a jak se naše mise rychle proměnila v peklo. Něco takového už se nesmí opakovat! Pomyslím si a rychle zase všechny pochmurné myšlenky zaženu. Teď na to není čas a já se navíc musím věnovat jiným věcem. Náš cíl byl už jen pár bloků odtud a já jsem začal uvažovat jestli tam zajet autem nebo ne. Nemuselo by to bejt dvakrát příjemný ale svý výhody by to možná i mělo. "Skutečně nechci aby se někomu něco stalo. Říkej mi že jsem blázen nebo paranoik ale je lepší být vždy ve střehu. Každou hodinu, minutu a klidně i sekundu." Dodám ještě a nakonec zastavím na malém parkoviště asi sto metrů od baru. Vypnu motor a zadívám se na Ann. Kývnutím ji dám na znamení ať se připraví. Sám si mezitím začnu nabíjet a kontrolovat zbraně. Doufal jsem že to tam nebude moc divoký. Ale... to asi bude. "Dělej jak uznáš za vhodné Ann. Nebudu ti v něčem bránit ale dej hlavně pozor. Já se poohlédnu po svém a ty po svém. Oni jsou někdy přeci jen pěsti účinnější než cokoliv jiného." Uchechtnu se s pobavením a znovu se na Ann zadívám. Pak se zadívám na hodiny v autě. "Uděláme to takhle... kdyby se nastala taková ta situace kdy se musíme okamžitě stáhnout, a kdybychom se náhodou rozdělili, tak se sejdeme tady u auta. Kdybychom se ale rozdělili a nemuseli bychom mizet tak se tady u auta sejdeme... řekněme tak za hodinu. Jasné?" S přikývnutím a lehce přísným výrazem ji chvilinku pozoruji než vystoupím. MP5ku nechám kde je a beru si jen Glocky. "A ještě poslední věc: když se stane že zmizíme a někdo po nás stejně půjde koukej se vrátit zpátky na základnu. Tam bude naše druhé stanoviště. A v nejhorším případě to bude sám za sebe ano? Bude to sice hodně nebezpečné ale... Oba se o sebe umíme postarat že?" S pobaveným úsměvem nad tím pohodím hlavou a vyrazím do míst kde se bar nachází. Byl zapadlý na takovém skrytém prostranství. Plném motorek a "příjemně" vypadajících lidí... Hotová idylka. Faaajn, tady se to asi hemží tvrďákama. Jak jen mám rád tvrdý chlapy... Informace se z nich dostávaj těžko ale parádně se mlátí.

Aislinn Grey - 02. dubna 2011 23:03

Večeře na ostrově – A vzrůšo je tady! Do mé mysli se donesly velmi vzrušené myšlenky. Kozačky? Kdo teď myslí na kozačky? Ne, jindy neslyším tak daleko, ale když někdo přemýšlí v takovém rozpoložení, tak to je, jako kdyby to na mě křičel. Ohlédnu se k molu, kam už Samia a ještě jiní hosté míří. Příjezd dalších hostů? Vskutku originální... Krev ve vzduchu je totiž velmi znatelná. Nezvedám se z místa, jen se lehce natočím. Kvůli tomu snad nemusím vstávat... Nejsem ani tak líná, jako spíš držící se odstup. Navíc jejich hlasy jsou slyšet až sem a jejich myšlenky mi v hlavě rezonují s velkou silou. Jako přímý přenos před nosem... Trochu se zašklebím. A to, že někdo zemřel, mě moc nevzrušuje. Že je tu problém, víme už dlouho, ne? Kříklavé jsou myšlenky upírů, ale vedle toho i nějaké dívky. Ta mě láká více, protože v ní cítím něco, co jsem naposledy pořádně poznala ve svém rodišti. Čarodějnice... Nemyslela jsem si, že nějakou ještě potkám. Trochu se usměju, protože její myšlenky jsou docela...no, přiznejme si to, konečně to není nuda. Z hlasů, které se rozléhají po ostrově, a z myšlenek vyčtu nějaký ten rozpor, ale to mě moc nezajímá. Ať si klidně nafackují... Trochu se opět odvrátím a ruce položím na stůl. A pak se třeba bude něco dít. Trochu si povzdechnu. Nečinné dlouhé vysedávání nemám ráda. Chtěla bych si přečíst Proměnu na dobrou noc... V duchu lehce teatrálně zaskuhrám.

Samia Black - 03. dubna 2011 11:51

soukromá zpráva od Samia Black pro Ticho v pokoji narušovali jen tvůj šepot, otázka, na kterou snad ani nešlo odpovědět a pokud ano odpověď by se ti nelíbila stejně jako to čím se Michellete stal, avšak i kdybys odpověď chtěl, nebyl tu nikdo kdo by odpověděl, nikdo krom všudypřítomného a krutého osudu, který se každému vysmíval do tváře. Dost možná se právě vysmíval tobě. Smál se tvému zoufalství, bolesti a slzám. Balíček karet se ti v rukách třásl, snad kvůli tvým emocím nebo si snad osud nepřál, aby ses ptal. Bylo mu to podobné, nerad dával odpovědi, obzvlášť když se mohl někomu vysmívat, avšak to by li věci, které tebe nyní nezajímali. Chtěli si jen znát odpověď, které se ti dostalo v podobě karet smrti, zatracení a smutku. I kdybys karty vykládal znovu a znovu, byli by stejné, neměnné, stejně jako tvář osudu, který se ti znovu smál a svíral v rukou panenku podobnou tobě. Škodolibě se usmál a chtěl zabodnout špendlík do panenčina srdce... (Příspěvek sepsala Dungirl.)

Niklas *Kieran* Krankl - 03. dubna 2011 12:44

Vídeň - park "Nevím kde je. Ani mě to moc nezajímá." Nepřechází mě ještě zlost nejprve z toho že jsem musel zůstat ve Vídni a pak dokonce i z toho že musím poslouchat a lítat jak kus hadru. Asi na to nejsem zvyklej nebo mám prostě svou hlavu. Spíš ta povaha. Po nějaké době práce si všimnu jak Crowley chodí s rukama v kapsách a dělá že dělá. "Taky se moc nepředřeš, co?" Prohodím k němu. Tón hlasu není takový ani makový. Jde z něho cítit pořád nasranost na to co se stalo předtím. "Našel jsi aspoň něco?" Kdybych tak aspoň věděl co to má bejt. "To je počasí na hovno, co?" Na chvíli se přestanu ptát. Ale jen na chvíli. "Ty jsi tady ve Vídni spokojenej?" Zeptám se zvědavě. Odhrnu jeden květ jestli náhodou něco. Náhodou nic. Tak druhej. Taky nic. Seru na to. Řeknu si ale stejně v tom pokračuju. Rozhlídnu se kolem sebe jestli něco neuvidím. Neviděl jsem doteď nic a teď jako bych čekal že se tam někde něco zjeví. "Baví tě tahle práce v tom počasí a ještě kdesi tady..." Nedokončím ani větu a mávnu nad tím vším rukou.

Samia Black - 04. dubna 2011 17:12

soukromá zpráva od Samia Black pro Když tě dovedli do jídelny, Michellete seděl zády k tobě. Měl na sobě rudou košili ze saténu a něco říkal majordomovi. Prostor byl prosycen vůní růží, které ležely umě naaranžované na stole. Po bílém ubruse byly rozházeny okvětní plátky růží černých i červených. Majordom tě usadil naproti Michelletovi a ten se usmál. " Odpočinul sis, drahý?" Pronesl lehkým svůdným tónem hlasu a dal si pramen černých vlasů za ucho. "Pane, můžeme podávat večeři." Zeptal se konverzačním tónem majordom. Michellete jen pokýval hlavou a při úsměvu odhalil bílé a ostré zoubky. Potom se pohledem vrátil k tobě a v jeho pohledu bylo tolik něhy....

Morrigana Ann le Fay - 04. dubna 2011 21:57

„Aha, takže vy máte i vlastní laboratoř,“ zablýskne se mi v očích a na tváři se rozlije škodolibý úsměv. „říkala jsem si, že se Samia dobře zařídí, ale že až takhle?“ suše se zasměji a v hlavě si udělám poznámku, že se tam musím zastavit. Nikdy jsem sice pro laboratoření neměla vlohy, nadání ani nějakou slabost, ale zkusit se může všechno a možná bych mohla konečně najít nějakého trvalého koníčka, jelikož mě už nebaví ty pomíjivé věci, co hned člověka unudí jako je třeba hra na piano nebo na housle koho by bavilo hrát, když už všechno umí? Koho by bavilo jezdit v závodním autě trati, u jejíž výstavby byl? Nikoho! „Nevíš o mě zhola nic!“ prskla jsem. Nenávidím, když to někdo řekne. „ale fajn, jak si přeješ, pokusím se toho držet, ale byla bych ráda, kdybys mi nekacal do toho, co, kde a s kým budu dělat, protože už jen tím, že ti to řeknu, ti budu prokazovat velkou laskavost,“ vztek se z mého hlasu s každým slovem vytrácel, ale můj obličej stále svědčil o tom, že se mi to ani trochu nelíbí a hlavně to, že řekl, že mě zná. Tsee,mě nezná nikdo krom Samii. Na jeho další slova raději neodpovídám a se založenýma rukama na prsou se dívám ven z auta. Pokud jsem se chtěla v někom rozpitvávat musela jsem být klidná, jinak bych to mohla pěkně posrat a nepotřebuju, aby kus mě uvízl v tom dementovi, do kterého polezu. Už tak mám vždycky v hlavě tolik cizích myšlenek, že to sotva zvládám natož být napůl tam a napůl tady. Zní to legračně, ale sranda to není. „Jo, jasně, ale… zkus bejt zticha, ano?“ zeptám se trochu jízlivě. „v životě jsem nikomu nic takovýho neříkala,“ zamumlám jako dodatek, nespíš ho říkám sama sobě než Kurtovi. „Rozumím, generále,“ řekl s vojenskou profesionalitou. „zkusím se na ně podívat… zevnitř a něco vyhrabu, jen… pokus se nemlátit do těch lidí, co budou mít lesklejší oči, protože v nich budu já a může se stát, že místo je uhodíš mě a to mi zkomplikuje odchod a mohla bych tam uvíznout a to rozhodně není v zájmu ani jednoho nás,“ řeknu mírnějším hlasem a dívám se mu do očí. Těžko říct jestli mou radu poslechne, ale pokud se to vážně zmrší, aspoň bude vědět, co se stalo. Ušklíbla jsem se a čekala, až zmizí v baru a teprve pak jsem se na sedačce pohodlně opřela a začala vyhledávat svojí mysl číslo jedna.

Shay - 05. dubna 2011 16:02

Pejsek v boudě a... jemu to vyhovuje, víme? Jejich instrukce ohledně přesunu – bože, jak jednoduché je vnímat je jen napůl a to ještě pouze tu podstatnější část... tedy hlavně to koho se držet. Cestou... bylo rozhodně přínosnější sledovat dění venku – i když bylo nulové – než se snažit o konverzaci s někým koho znám... pár hodin, letmo a tak vůbec – copak ta pořád omílaná poučka není od maminky ve stylu – nikdy se nebav s cizími? S cizími jinými, kteří nemají tak hezké zoubky jako ty, ale jsou to stejné bestie? Oh, tohle... po tomto by se někteří z nejmenovaných mohli urazit, pravda – ale zaručujeme, že veškeré podobnosti jsou čistě náhodné a tudíž... pokud se v nich poznáte, náš problém to není. Jediné co mne snad napadne při prvotním pohledu na celou budovu... moooc hezká cihlová bouda. Přinejhorším... je čím se cihlovat – tedy... rozuměj, kamenovat. Ale pokud, jak Předpotopní slíbila, budu mít vše co budu potřebovat... ano, já VÍM jak nechutně jsem úplatná - a ona ví, že já vím, že ona to ví... jinak by přece nebyla cena tak přijatelná a slíbeno téměř vše, ne? Pak... bych se tu na nějaký čas zahrabat mohla. Čekání na „poradu“ se pochopitelně vyplnilo jen jednoduchým výběrem pokoje – všude byl kousek světlé barvy tak... nebylo mezi čím se příliš rozhodovat. Prostě – volný pokoj? Fajn... a odteď ti budu pane říkat já – smiř se, že zažiješ útok chlupů. A pokud se ti to nelíbí... ne, nic jsi s tím udělat nemohl. Ale tohle... zavání šílenstvím... ne? Diktovat pokoji cokoliv, když... existují vůbec cvokárny pro jiné? Achich. Ovšem, instrukce od šéfa číslo dvě se daly čekat. I když, pravda, to, že se nemůžu ani podívat ven... kde si mám – kruci – vybít trochu přebytečné energie? Na nich? Na pokoji? Trochu nedomyšlené... Ale... budiž, trochu samoty... se přežít dá – přinejhorším si vždy můžu povídat s elektronikou. Hudba jistí nejkrušnější chvíle a to, že by se mi měl rozvrnět telefon v případě nouze... je to přece TAK nepravděpodobné, i když ne zcela nemožné. Pak tedy po rozdělení práce skutečně nebylo kam spěchat. Líně vyšlapat schody, najít svůj... brloh a napřed se seznámit se svými nejnovějšími... společností. Alespoň, že to okno tu je - pak bych si tu připadala spíš jako v kobce než v nové práci. Pravda, stačil jediný pohled z okna dollů a pomyšlení na skok vyvolalo jen... pár slov a nic víc - Sometimes you wake up. Sometimes the fall kills you. And sometimes, when you fall, you fly. - až jednou budu chtít spáchat sebevraždu - jako že k tomu jistě jednou dojde - jak těžké to bude, heh. Ale "rozkaz" zněl jasně... hledej spojitosti - místa, data, čas, oběti... a nakonec... ono je možná dobře, že nemohu ven vystrčit ani chlup - jde to po dlacích, ne? A já vážně nejsem sádrový trpaslík s velkými zuby, že. Ale zpět... snad pro zabrání do práce nebo cokoliv jiného, ale pro nedostatek času to rozhodně nebylo, pojmy jako čas, den, noc ztratily své obvyklé pevní hodnoty. Jistěže, odhadnout jestli je venku tma a nebo světlo nebylo nad nadlidské síly, ale kdo by se díval? Zvlášť, když jeho nervy spíše nebyly než byly. A to již několik hodin. Pravda, snažit se obcházet nejrůznější překážky - budiž. Snažit se najít souvislosti - budiž. Snažit se mít alespoň mizivé výsledky - budiž. Ale proč - kruci - jsou výsledky nulové i při plném soustředění?! O nadšení netřeba se zmiňovat. Téměř... téměř jako kdyby to byly jen náhodné volby kupříkladu podle telefoního seznamu nebo třeba podle jmen apoštolů. Jak... neuspokojivé. Výsledek je něco s čím se při práci počítá, tak... tak proč je tomu tentokrát jinak? To mám vystrčit čumák, nechat kožich ochomýtat se v okolí a doufat, že první kdo mi půjde po krku bude ten koho hledáme? Možná by to bylo nesmyslné počínání, ale... pokud nikdy žádná souvislost neexistovala, jak "jednoduché" může být ji najít? Nebo jen... nesnažit se plýtvat krásou a inteligencí? I dvojitá lahvička by byla lepší řešení než tahle práce, která... může být asi stejně účelná jako zuby zlaté rybičce.

Samia Black - 06. dubna 2011 01:58

soukromá zpráva od Samia Black pro Michellet se na tebe podíval a pozvedl si sklenku rudého vína ke rtům. “ Ty víš, že už jim trpím, co se známe. Nikolko.“ Pronese jemným, skoro škádlivým tónem hlasu. Sklenka se nezamlží, upíři nedýchají. Dívá se na tebe, propaluje ti díru do mozku. Jeho oči jsou zvláštně rudé, jako by mněl kontaktní čočky. Lákalo tě, se do nich podívat. Vzít ho za ruku, a nebo ho přivinout k do náručí. Veškerá tvá obrana padla, kdy vstal, přejel ti rukou po vlasech a jemně ti zašeptal do ucha. “ Původně jsem měl na mysli, že si dáme něco z masa.“ Kývl na majordoma, ten jen srazil profesionálně patky a zaběhl do kuchyně. Michellet stál za tebou a jemně se probíral tvými vlasy.

Samia Black - 06. dubna 2011 11:35

Crowley a Kieran Po parku jste bloumali skoro až do rána, právě když se na obzoru ukázal oranžový kotouč, který ozářil celý park. A jeho jemné, měkké světlo se dostalo až k vám. Něco se mezi keři zalesklo. První si toho všiml Crowley. Sehnul se k onomu předmětu, aby si ho prohlédl z blízka. Jakmile ho vzal do ruky, projela mu tělem vlna negativních pocitů. Nenávist, zloba, pomsta…. A stále dokola kolísání citů a věnování se jen jedné myšlence a to pomstě. Předmět: Kolo z ocele, na něm jsou vyraženy keltské uzly, uprostřed kola je černý kámen s bílými a rudými žilkami na povrchu. Máte několik možností, hledat dál a doufat, že slunce odhalí ještě něco jiného, zavolat Shay a nadiktovat jí co jste našli. Nebo se na to vykašlete a pojedete zpět do vily. Shay viz. víše Ann a Kurt Vy si vedete dobře, pokračujte, potom vás někdy nakopnu správným směrem.

Samia Black - 06. dubna 2011 12:10

Praha (Cristabelle, už na Samuela nemusí čekat, aby se zapojila a nestagnovala.) Žena, matka mrtvé dívky, začala být hysterická víc než je zdrávo. Její milovaný manžel Gaspar ji uklidil do útrob restaurace. Stejně tak i ty tři co přežili, klepali se a přes nános samoopalovacího krému a arabského pudru, dívka zbledla. Kluci nic neříkali, jen nepřítomně koukali na Vltavu. Museli je podpírat dva strážci, aby byli schopní někam dojít. Bylo jasné, že v restauraci sedí nedočkavý dárci, které touží po upířím kousnutí. Když skončila tato scéna, začala nová. Na provizorním pódiu se objevila královna, byla ještě bledší , než když jste přišli. Najednou zestárla, tak, že vypadala na svůj reálný věk. Dva a půl tisíce, to zrovna není málo. Z každé její strany se objevil jeden Strážce. Ona se sípavě nadechla a přešla k mikrofonu. Pevně jej sevřela v rukou. " Stále jsem pochybovala o tom, jestli se aktivně zapojit do boje proti této zhoubě, která chce vyhladit naše rody." Odkašlala si a napila se vody, kterou jí podala její přítelkyně lady Julia Balmainová. Dav těch zbabělých aristokratů hučel a bylo z něj slyšet. " Od čeho máme strážce." Nebo," já opravdu nepůjdu lovit a ani nepustím své děti, aby se nechali zabít." " Pokrytci, všichni do jednoho. Raději byst seděli doma na prdeli a špinavou práci nechali na někom jiném." Vykřiknu, naštvaně k davu. " Moji lidé kvůli vám chcípají, už několik let. Tak proč by nemohl umřít někdo z vás?" Vaří se ve mě vztek a sklenku, kterou sem původně měla pro Zmeju, rozdrtím v dlani. " Přiznejte se Lady Anne Marie, kdopak tobyl, kdo z Dimitrije udělal upíra." Seknu pohledem po blondýně, které podle vzhledu táhle na padesátku, jistě ve skutečnosti je starší. Ale není starší, než já. Začne koktat." Ty nejsi královská, tak nevím co tu sakra děláš!" Zavrčí na mne Johan, oči se mu stáhnou do úzké škvírky a vycení zuby, syčí a vypadá opravdu hnusně. " Johane, tohle možná vystraší pseudo gothičky, ale mně ani náhodou." Vysměju se mu. Vyměním si pohled s Dimitrijem a podívám se na Zmeju, opravdu nevypadá nejlíp. " Jak ti je? Můžu ti zařídit soukromý." Stisknu Zmeje rameno a podám jí vlhčený kapesník. Cítím její krev a brní mě dásně a zuby se prodlužují. Polknu na sucho a vydám se na válečnou poradu se svou skupinou. " Máte nějaký plán co s touto situací?" Podívám se Ginu a Aisllin.

Samia Black - 06. dubna 2011 13:09

soukromá zpráva od Samia Black pro Michellet zvážněl, ale to jsi ty nemohl vidět. Stál za tebou. Jednou rukou ti projel vlasy a začal tě hladit. " I přes zákaz Tvůrce, jsem tě musel vidět. Nenapadlo mě nic jiného než si založit svou vlastní frakci a hlídat spodní cíp Čech, věděl sem že budeš u Samii." Její jméno jako by vyslovil s opovržením a nenávistí. " Nechápu, proč tě tahala do Čech, když ví jak je to tady pro tebe nebezpečné." Sevřel pěst tak, až mu zbělali klouby a ostré nehty protnuly kůži v dlani. Místností se šířila kovová vůně krve. " Chci tě chránit, před tím co tady čeká! Nové děti jsou na každém kroku a mají hlad." Řekne energicky a posadí se vedle tebe na volnou židli. Samia, ta nemá rozum zabije sebe i tebe." Zase měl v hlase opovržení." Ty jsi por ně lákavá kořist, kdyby měli tebe! Tebe toho, co chodí ve Slunci, mohli by se snažit z tvé krve udělat sérum, po kterém budou moct taky chodit v Slunci." Mluvil podrážděně.

Zmeja - 06. dubna 2011 13:19

Praha Zcela neslušně si vyložím nohy v kozačkách na židli vedle mě a hřbetem ruky si zace otřu krev. Už to přestává, ale i tak mám pokapanou bílou košili a oči se mi horečnatě lesknou, jako bych se nadýchala nějakých bylin. Sleduju scénu před sebou a zatínám prsty do ubrusu, až ho málem strhnu. Bohové! Všechny bych je otrávila, do jednoho! Poslala na ně hejno hadů, aby je pokousali a ztrávili jako gazelu! Jo, jen si ty myšlenky poslechněte, chudáci zkurvení. Hodím vyzývavým pohledem do davu, když se na mě někteří, co to svedou, prudce a naštvaně otočí. "Já hlavně nechápu, proč tu mám být na tom vašem připosraným sedánku zrovna já. Co s tím já mám kurva společnýho? Nejsem váš pes ani mě k vám neváže žádná přísaha, nic. Naopak, s tím, kdo vám chce nakopat vaše ustrašený zadky, si klidně potřesu rukou, protože tohle bylo třeba už dávno. Světu, kterej nebude ovládanej takovýma přizdisráčema, bude líp." Ať se třeba poserou, sesypou, mně je to jedno. Chci, aby mě odsud vykázali. Protože pokud se tu hodlá řešit tohle, já jim na to seru. To, že po mně upír vystartoval, byla náhoda. Já jeho oběť neměla být. A když budu chodit ve dne, můžu se tomu vyhnout.

Samia Black - 06. dubna 2011 14:16

soukromá zpráva od Samia Black pro "Věř mi, Nikolko..Oni to budou zkoušet, dokud se jim to nepovede. Proto tě Demeter unesl, aby se tě zbavili a nemohli se k tobě dostat ti co se snaží o extrakci." Dá si nohu přes nohu a kysele se zašklebí. " Už to není jako v minulých stoletích. Teď se souloží i mezi podřadnými jako jsem já, vyhledávají je ti, kteří mají královskou krev. V Itálii jsou vykřičené domy pro upíry." Dá si nohu přes nohu a opře se o opěradlo. " Změnila mně, Samia." Prudce zvedl hlavu a podíval se ti do očí.

Samia Black - 06. dubna 2011 14:34

soukromá zpráva od Samia Black pro " Au."Vyjekne a praští tě do brady, ještě než odejdeš k oknu. " Moc rád bych tě pustil drahý, ale bohužel nikam nepůjdeš." Usmál se krutě. Na svých pažích si ucítil bolestivý stisk, z každé strany , byly to bodyguardi, vlekli tě zpět do tvého pokoje, do tvé cely. " Josufe, zavolej Jurijovi, že je tu jeho ztracený syn. Bude mít radost." Uslyšíš jak dává instrukce jedné z goril.

Édouard Mortier Delfosse - 06. dubna 2011 20:48

Praha Děj, co se počal odehrávat před mými zraky mě doslova uzemnil a donutil zůstat sedět na místě, skoro až bez hnutí, jako bych se bál, že i nejmenší pohyb může někoho z přítomných rozdráždit. Díkybohu jsem pro ně byl jenom vzduch a dalo by se říct, že si mě nikdo zatím nevšiml. Nevím, co jsem v jejich očích byl. Možná zatoulaný turista, který se sem protáhl, nebo nedej bože někdo, kdo čeká, až mu na hlavě přistane lahev. Nebo upíří tesáky na krku, abych byl přesnější. V lidech mám odhad dobrý, takže po celou tu dobu sledování scénky z povzdálí jsem si o každém přítomném udělal svůj obrázek a kdybych to měl shrnout, ze všech jsem měl strach, který jsem ale dával najevo stále stejným způsobem. Nervózními pohledy, pohráváním si s ubrusem a pokud už přede mnou byla sklenička, tak i s ní. Na tom strachu ale zároveň bylo něco vzrušujícího, co mi nedovolilo se otočit, skočit do Vltavy a zmizet. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že je to stará známá zvědavost. Atmosféra houstla čím dál víc a hlasy se zvyšovaly. Pak madame Samia došla za dvěma slečnami z naší skupinky, které se přichomýtly blíž k molu, nejspíš aby mohly v případě potřeby zasáhnout. A začaly se radit. Nic moc jsem z toho neslyšel a čekal na jakékoliv rozkazy stále na svém vyhřátém místě.

Aislinn Grey - 06. dubna 2011 23:27

Praha – Rokování, rokování...? Ráda bych zkoumala více pocity oné čarodějky, z které je cítit krev a země, ale pocity upírů jsou naladěné na maximum. Jejich strach je téměř oslepující a ohlušující pro mou mysl, což se projeví tím, že trochu znepokojeně stáhnu tvář. Kruci, také by se mohli krotit.. Konečně se také začne něco dít, což usoudím podle toho, že na pódiu se objeví královna. Její promluva byla taková ta typická okecávačka. Aspoň takový byl začátek. Jestli toto je vlastnost všech Královských, tak bych je dala zabít přednostně... Chvíli jsem odolávala pokušení vlézt královně do hlavy a její rozhodnutí si rychleji přečíst sama. Ale tuším, že je chráněná a fakt bych nějakým Strážcům nechtěla vysvětlovat, že jsem se nudila. To by zase bylo citových výlevů... A toho chci být raději ušetřena. Samia se do sporu rychle připojí a vezme si slovo. Tak snad to bude mít aspoň rychlejší spád... Díky ní také konečně více můžu vnímat tu čarodějku, protože veškerá společnost uklidní své pocity a myšlenky a soustředí se jen na hovořící upírku. Ale nyní už nejsem tak nadšená. Je taky přebubřelá jako oni... Obě strany se nenávidí pro ty samé důvody...O jéje, to zase bude... Ale aspoň po jejich smrti zavládne klid... Dál jako socha vytesaná do křesla sleduji Samiin projev a její dialog s Johanem, i když slovům nenaslouchám. Když se čarodějka projeví nahlas, už se na ni tolik nezaměřuji. Říká jen to, co už vykřičela svojí myslí, a tak se nezdržuji jejími pohněvanoučkými slovíčky. Opravdu by si mohli podat ruce. Mluvím o nich tímto stylem, protože jsem se nikdy mezi upíry nepočítala. Naše rasa je trochu specifičtější, navíc jsem z jiného kraje a toto vše dělám jen kvůli Samii. Jestli cítím nějakou loajalitu (a i to je silné slovo), pak je to vůči ní. Nakonec se Samia obrátí na nás. Trochu mě to překvapí, ale jemně se ušklíbnu. „Zkrátit tyto emocionální vodopády? Stačí si trochu pochutnat na jejich nitru, i když tedy potom nebudou použitelní.“ Laškovně nadhodím, ale poté vážně dodám. „Nebo aspoň pročesat jejich myšlenky a upravit je.“ Jinak tady budeme do rána... Na malou chvilku mě zasáhne jiná myšlenka. Strach. Zazní až nepřirozeně v tomto chumlu výlevů. Otočím se za ní a můj pohled padne na pana Edíka. Málem jsem na něj zapomněla. Ani nevím, co mě to napadlo, ale asi to bude tím, že mi ten človíček přijde zajímavý, takže proto mu velmi opatrně podstrčím pocit uklidnění. Nebo převrhne všechny skleničky, a to by královnu třeba rozplakalo... Sarkasticky si pomyslím a ušklíbnu se.

Niklas *Kieran* Krankl - 10. dubna 2011 20:36

Vídeň Celou noc jsem poctivě hledal, někdy s menším, někdy zase s větším frfňáním. Našel jsem ale velký houby. Nic. Kdybych řekl slovo nic milionkrát, tak tolikrát jsem nic nenašel. Když už se blížilo ráno, všiml jsem si zvláštní jemné záře. Otočil jsem se odkud to jde a špinavý ruce si otíral do v tý době ještě relativně čistých kalhot. To už ale o několik desítek metrů dál stál Crowley a cosi zvedl ze země, svíral to v ruce. Během chvíle jsem se k němu přiblížil. Zadíval jsem se na ten předmět co držel. Neřekl jsem na to půl slova. Jen jsem se zadíval na to jak to vypadá. Nelenil a jsem a nahmatal telefon kterej tahám po kapsách. Shay, Shay... Vyťukávám v seznamu její jméno. "Řeknu o tom Shay." Prohodím polohlasem pod vousy. Ani nevím jestli to bylo pořádně slyšet. No tak, zvedni to. Zazvoní jednou, podruhý... "Shay?" Zeptám se jako kdybych nevěděl kdo to má zvednout. "Shay, našli jsme s Crowleyim v parku jednu věcičku... Pokračuju v palbě informací a ani si neuvědomím kolik je pořádně hodin. ...je to nějaký kolo z ocele, na něm jsou vyražený keltský uzly, uprostřed kola je černý kámen s bílými a rudými žilkami na povrchu. Co ty na to?" Zvědavě povytáhnu obočí jak kdyby stála vedle nás. "Asi jedem zpátky." Zakončím krátký ale výstižný telefonní hovor. Naznačil jsem v něm i to co bych teď nejraději udělal. "Tak co, jdem zpátky?" Větou se napůl zeptám a napůl oznámím. Nemám v plánu dál se tady vrtat. Co víc si přát. Zadařilo se.

Crowley - 11. dubna 2011 20:32

Vídeň Nejsem takový aktivista jako Keiran. Nehrabu se v zemi, nechodím ohnutý. Snad ani nemám zrak upřený k zemi. Jen se tak procházím po parku, vychutnávám si místní mrazivou atmosféru a lehce se usmívám. Celkem lituji toho, že jsem tu nebyl, když ti lidé skonali. Nemohu říct, jestli byli bez hříchu, nebo ne. Ani se o to nepokouším. Vím, že by mi udělalo radost cítit jejich strach, vidět v jejich očích tu hrůzu a sledovat je jak umírají. Bože, to musel být pocit. Začne vycházet slunce, světlý obzor ho prozradí. Nemohu říct, že ve mě úsvit neprobouzí tu trochu lidství, co ve mě zbyla. Tu trochu, kterou si hýčkám, pečuji o ní a velmi rád se k ní vracím. Tu lidskost, která je schovaná v každém z nich. Tu jejich část, která je nutí zabíjet, hřešit a já nevím co ještě. Vycházející slunko odhalí něco, co bylo mému zraku až doposud skryto. Ano, mohu klidně v noci nosit sluneční brýle a i tak vidím jako ve dne. Ovšem ten předmět, ta věc, byla skryta v křoví. Malá kulatá věcička. Přívěsek plný keltských pletenců a jakéhosi kamene s podivným žilkováním. Zvednu jej a mým tělem projede opojný pocit síly, strachu a hrůzy. Podvědomě postřehnu, že se Keiran došoural ke mě, a že volá nějaké Shay. Je mi to jedno. Nejradši bych ho zabil, má v sobě toliko hříchu, byla by to tučná duše. Ovšem já nezabíjím, já jen ponoukám jiné aby zabili. Já jen vkládám nápady, pohnutky a vše co k tomu patří. "Běž napřed" pronesu tiše, nevěnujíc mu pozornost. Stále sleduji onen přívěšek, něco mi neskutečně připomíná. Tvář jedné dívky, která ho nosila na krku. Na tváře mám paměť. Byla krásná, keltka, ty byly vždy krásné. Měla hnědé vlasy, snědou pleť a zářivě modré oči. Nehodily se k ní. Také měla velmi vystouplé špičáky. Ano, byla upírka a já byl ten, který to způsobil. Ne, neproměnil jsem jí, nejsem upír, ale ponoukl jsem jiného upíra, aby ji proměnil. Mé myšlenky se zase vrátí k medailonku. Snažím se z nich vyhrabat co znamená, před čím chrání. Vím, že před démony nechrání, nemohl bych ho vzít do ruky. Před upíry taky nechrání, nemohla by ho nosit ona. Tak před čím?

Kurt McBane - 11. dubna 2011 21:02

Vídeň - bar U železný pěsti Pomalu jsem otevřel dveře a přimhouřil jsem oči jak se do nich opřelo temno které celou místnost halilo. Letmým pohledem jsem si přejel všechno a všechny kolem, kteří už mezitím upřeli pohledy na cizího hosta. A že těch pohledů bylo hodně. O to víc jsem se tady cítil hůř. Kupa lidí z každý strany a těžko říct který vám zarazí kudlu do boku první. Vzduch zde byl téměř nedýchatelný. Prosycený whiskey, potem a kouřem od cigaret. Chtělo se mi zvracet. Ale naštěstí vím jak si žaludek udržet spolehlivě na uzdě. Tady budu muset držet na uzdě ale nejen to. Tak... kde začít? Mihne se mi hlavou mezitím co si klestím cestu k baru. Sem tam se po někom ohlédnu. Mezi některými poznávám pár známých od vidění. Někteří tady vypadají už hodně staře ale těžko říct kolik jim je doopravdy. Co já vím tak tady se schází směsice různorodých vlkodlaků. Zatím to ale nechám být. Pomalu dojdu až k baru a loktem se o něj opřu. Znovu se zadívám po okolí. "Barmane... chci nějakou whisky a informace." Prohodím polohlasně a šoupnu na bar padesát babek. Pak jen pozoruji jak barman nad něčím rozmýšlí a nakonec mi naúčtuje jenom tu whiskey. "Whiskey si strč třeba do prdele. Ale na informace zapomeň. Slídily tu trpět nebudeme. V tom případě bys taky mohl odejít hubou napřed." Dodá rázně a bez dalšího zájmu se věnuje půllitrům. To pro mě byla výzva i varování v jednom. S lehce pozdviženým obočím jsem se pak ohlédl po klábosejících štamgastech a uvažoval co dál. Zkoušel jsem odhadnout jak na tom už asi Ann je ale jelikož tyhle věci nikdy nebyli nic pro mě... tak nevím. Snad se mi nepodaří natrefit na někoho koho už bude mít v rukou ona. Rychle jsem do sebe kopnul whiskey a dal jsem se do práce. Pomalu jsem obcházel pár předem mnou vybraných lidí a snažil se z nich nějak něco vytlouct. Šel jsem do nich s podplácením, zkusil jsem vyjednávání i zatlačit na nějaká citlivější místa. Dával jsem si extra záležet abych je nějak nevyprovokoval protože to by znamenalo okamžitou, pořádnou rvačku. Ale bohužel jak řekl barman... tady slídili netrpí. Takže než jsem mohl pořádně začít už to skončilo s posíláním do prdele. Asi po půl hodince jsem to vzdal nakonec úplně. Buď jsem to z nich mohl teď vymlátit a nebo spoléhat na dovednosti Ann. Doufal jsem že má větší štěstí než já. Zatracená práce. Proč musí jít vždycky všechno po zlém? Mihne se mi hlavou a až u druhé sklenky si teprve všimnu postarší ženy která mě opodál od baru pozoruje. Až když jsme si chvíli prohlíželi jeden druhého ke mě přišla blíž. S lehkým překvapením jsem ji pozoroval a uvažoval o co jí asi jde. Doufám že ne o to co si myslím protože dnes na něco takového vážně nemám čas ani náladu. "A co mi povíš ty?" Prohodím jen a nakloním hlavu na stranu.

Morrigana Ann le Fay - 12. dubna 2011 14:59

Nádech výdech. Byl to první bod k mé cestě někomu do hlavy, ale z nějakého důvodu jsem se přes něj nemohla dostat. V mém životě/neživotě mi to nikdy nedělalo problém, jen si tam vlezu, něco najdu a vylezu, toť bylo vše, co jsem musela udělat, ale i přes snadný návod to bylo dost těžké. Fyzicky se mi nikdy nic nestalo, ale psychika byla trošku jiná věc. S normální osobou, do kterých lezu z 90% procent, je všechno v pořádku a jediné, co bych si od té osoby mohla chvilkově přenést na sebe by byla chuť zapálit si cigaretu, což se dalo přečkat, ale tyhle osoby měly trošku jiné zvyky a mě se moc nechtělo skončit v léčebně pro alkoholiky nebo u psychologa s poruchami osobnostmi. Nádech výdech. Znova ta pitomá slova, ale tentokrát jsem už konečně, i když s menšími starostmi, odpojila svojí mysl od těla a hledala si svojí oběť, co by to ho mohla hodně vědět. Vzhledem k tomu, že byl bar skoro plný, jsem měla dost velký výběr, ale jen těžko by mohl mít každý ty správné informace. Ušklíbla jsem se a vlezla do muže, co byl v celku i početné skupince. První, co jsem zaregistrovala v jeho hlavě, byla touha po alkoholu, adrenalinu a sexu. Jak typické. Ušklíbla jsem se a začala si prohlížet jeho vzpomínky. Byl už trochu opilý, a tak jsem se ani moc nesnažila svoje přehrabování v jeho hlavě skrývat. Beztak by si myslela, že toho hodně vypil anebo, že má nedostatek tekutin a dal by si další pivo, které by jeho mysl omámilo ještě víc a mě tím i znepříjemnilo práci. Vážně, hledat něco v hlavě opilce, co vyznává neandrtálství je nechutné a dost složité, jelikož jeho vzpomínky a myšlenky se točí kolem piva. Když jsem prohledala jeho hlavu aniž bych v ní našla něco podstatného, přešla jsem na další svoji oběť – barmana. Chtěla jsem ho vzít jako prvního, oni toho ví většinou nejvíc, ale v té době u něj byl Kurt a taky jsem ty dva nechala, aby si s ním Kurt mohl popovídat, což se mu, jak se mi podle barmanových vzpomínek, nepovedlo. V jeho hlavě to bylo o hodně… utříbenější, a také lepší, protože byl střízlivý a dost pozorný, díky čemuž jsem si musela dávat pozor, abych náhodou na svojí přítomnost neupozornila. Chvilku jsem jeho očima pozorovala okolí, abych zjistila jak kde je Kurt, který se mi díky opilcově nepozornosti ztratil. Musela jsem se usmát, když jsem ho uviděla u nějaké ženy, což zapříčinilo, že se usmál i barman. Podle jeho reakce to nedělal často, což byl průšvih. Raději jsem se v jeho mysli stáhla do ústraní a čekala, než to přejde, abych jí konečně mohla začít probírat a něco se dozvědět.

Jaime Rosenthal - 12. dubna 2011 23:12

Kancelář, k večeru, začíná se stmívat Zívla jsem, promnula jsem si oči a zamžourala na hodiny, stojící na mém pracovním stole zavalených papíry se všemi možnými poznámkami. Pracovala jsem na profilu masového vraha pro Nejvyšší soud a po pravdě ani domů se mi moc nechtělo. Moje dvouleté manželství silně zavánělo rozvodem a už jsem přestala doufat, že to nějak vyřeší. Oba jsme si museli přiznat, že náš vztah byl vždycky převážně založen na sexu a mě už to přestávalo bavit a samozřejmě že to muselo vykompenzovat v to, že jsem jen přestala přitahovat. Jo i to se stává a ještě, že mám tu práci, abych se mohla někam zašít a uklidnit. Udělala jsem pár dalších poznámek do počítače a natáhla se pro hrnek s kafem, které jsem vzápětí vyplivnula zpátky, protože už bylo dávno vychladlé. Rozhodla jsem se, že dokončím předposlední stránku profilu a ten poslední kus dodělám zítra dopoledne. Zoufale jsem se potřebovala vyspat. V horní zásuvce stolu se mi rozdrnčel mobil, ale já ho okázale ignorovala. Celý den mi totiž psal a volal jeden mladý policista, kterého jsem potkala před pár týdny na konferenci o chemické analýze důkazů a kterému jsem se dneska ráno nepozorovaně vytratila z postele. Ne, že bych s ním nechtěla mluvit, přeci jen to stále byl můj mlaďounký zajíček na hraní, který mě ještě neomrzel, ale dneska jsem měla kupodivu v plánu vrátit se domů, tedy „domů“ myšleno pouze po stránce právní. Z domova se mi stal jednoduše bed&breakfast“, kde jsem se vyspala, vyčistila zuby a vypadla. Telefon však nezmlkl po několika prvních zazvoněních, jako tomu bylo v předchozích případech, ale neodbytně vyzváněl až do automatického zrušení volání. Pak začal vyzvánět znovu a já už protočila oči. “Hochu, smiř se s tím, že dneska to holt bude ruční práce,“ procedila jsem zkrze zuby a dál ťukala do klávesnice, snažíc se soustředit na text před sebou. Telefon zmlkl a vzápětí se rozkřičel nanovo. Rezignovaně jsem odfrkla, otevřela šuplík a vytáhla ven řinčící telefon. Na displeji však neblikalo ani Jakeovo číslo, ani Markovo (i když ten by mi asi jen tak nevolal), ale úplně cizí číslo, které jsem nikdy neviděla. “Haló?“ pronesla jsem po přijetí hovoru. Hlas v telefonu mě vrátil do dob minulých, kdy mi nebylo snad ani dvacet. A ženu v telefonu bych nehádala ani na stý pokus kdo mi volá. “Ahoj, Sam,“ vykoktala jsem překvapeně do telefonu, ale to už mě Samia přerušila a pevným hlasem žádala, abych se dostavila do jednoho baru, jehož jméno jsem v životě neslyšela, že by se mnou potřebovala mluvit a „ne“ nebere jako odpověď. Byť jsem byla stále na vážkách, souhlasila jsem. Vypnula jsem počítač, zamknula kancelář a taxíkem se dopravila na adresu, kterou mi Samia nadiktovala do telefonu. Usadila jsem se na baru, uhladila černé kalhoty a objednala si skotskou. Neustále jsem se rozhlížela kolem, jestli Samii neuvidím, ale žádný z hostů nevypadal, že by se ke mně měl.

Samia Black - 13. dubna 2011 14:13

Vídeň Bar U železné pěsti (Jamie, Ann,Kurt) Anne i Kurtovi přišla na mobil jasně znějící sms od Sam: HLEDEJTE SIRENU, POMUZE VAM. JE V BARU U ZEL. PESTI Ano tohle bylo pro vaší zaměstnavatelku normální, dávala jasné instrukce, které se dali pochopit a člověk či supernaturál nad nimi nemusel dlouho přemýšlet a ztrácet čas. Kurtova společnice, postarší žena, která ve své vlčí podobě musí vypadat dosti opelichaně promluvila. " Pane, tady nebudu mluvit. Tady je moc zla." Ann se na ní nemusela dívat a cítila její strachem vibrující duši. Žena se stále rozhlížela a těkala očima po baru. Ann svým podprahovým vnímáním mohla zjistit, že je tu i někdo jiný než tlupa zablešenců, kteří se tu opíjí a vedou silné řeči o tom, že vraha najdou sami a zabijou ho. Byla to žena u baru, kterou si vycítila a podle všeho to měla být ona, ta kterou si měla najít. To, že ji oslovíš znamená i vysvětlit jí celou situaci ve Vídni.

Samia Black - 13. dubna 2011 14:23

Vídeň Návrat na Simmering (Crowley,Kieran a Shay) Vrátili jste se domů a Crowley konečně poznal, kdo je to Shay, mladá nezkušená vlkodlačice, která se snažila potlačit své šílenství. Na monitoru jejího počítače bylo spuštěné hledání amuletů, databáze jich byla plná, ale zatím po tom vašem nebyla ani památka. Potom databáze zašuměla a zapílala, dala vám najevo, že něco našla. Tento přívěsek byl rodový symbol Emidů, silného čarodějnického rodu, pocházejícího z Irska. Jedna z dcer tohoho čaroděje, byla proměněna v upíra, ale nedožila se vysokého věku. Jejího bratra nikdy nenašli a říkalo se že matka zešílela a její manžel ji umístil do blázince někde v Irsku. Byla potřeba lady Emidu vyslechnout.

Samia Black - 13. dubna 2011 14:45

Praha- Rozkazy Přikyvuju na slova Aislinn. " Vyzkoušej dostat z Johana co ví téhle situaci. myslím, že on v tom bude mít prsty." Mrknu na ní a udělám několik kroků k Éduardovi. "Édouarde prosím, dej pozor na Zmeju a odveď jí do vili, budu jí potřebovat. Může si sebou vzít i doprovod." Cítím v hlavě divné hučení a Nikolovi myšlenky. Je to jako naschvál. " Nikolaj je v průseru." Hodím zoufalí pohled na Ginu. " Dej tu na ně pozor. Máš je na povel." Nic víc neřeším jen se zastavím u Zmeji a položím jí ruku na rameno. " Musím odjet, ale ráda bych s tebou později mluvila. Přijmi pozvání do mé vili." Zapadnu do restaurace, kde si od strážců vyžebrám jedny černé kapsáče, černé triko a taktickou vestu. Nikolaj (Hoď si procentkou.) Ano ven si se dostal, ale bylo hloupé si myslet, že tě nechají běžet jen tak. Na střeše stál odstřelovač, který po tobě vystřelil. Když si se proměnil, byl si citlivější na stříbro. Samia tě kontaktovala také, jela si pro tebe, jen si s ní musel udržovat kontakt. Sice si se dostal z domu, ale pořád si byl na pozemku Michelleta. A ten co po tobě pálil měl opravdu dobrou mušku. Takže být napojený na Samii a skrývat se před deštěm kulek bylo velice těžké.

Édouard Mortier Delfosse - 13. dubna 2011 23:36

Praha V samém vrcholu napjaté situace se najednou z čista jasna uklidním a dám to najevo hlubokým vydechnutím, jako kdyby to bylo uklidnění vsugerované. Nejde mi do hlavy, proč mi tak najednou je, ale zaregistruji pohled Aislinn, který ode mě hned odvrátí, jelikož se věnuje madame Samii. Ona sama pak přijde ke mně a požádá mě, abych odvezl jednu ženu do vily. Ona žena byla součástí té hádky, ale nevstoupila do ní přímo, sama se zdála být stejně zmatená jako já, jen dala svou nespokojenost víc najevo. Bude to temperamentní typ, pomyslím si. “Ovšem, madame, postarám se o ní,“ kývnu a zvednu se od stolu. Jelikož hádám, že pití bylo na účet podniku, nějak se nezaobírám sháněním číšníka. Navíc v této situaci by to byla stejně hloupost. A pokud by s tím měli problém, tak si mě určitě najdou. Dobře, tohle nebyla zrovna moc pozitivní myšlenka. Počkám, až madame Samia informuje i Zmeju. Byla by asi hodně zmatená, kdyby k ní najednou přišel neznámý dědek a chtěl po ní, aby nastoupila do neznámého auta a jela neznámo kam. To by se nelíbilo ani mně. V takové podezřelé společnosti, co nás obklopuje... Už jsem poznal, že ta žena není obyčejná. Takoví tu nemají co dělat a ona se navíc chová dost drsně, zná svou cenu a dává to najevo. Přistoupím k ní opatrně a stejně tak k ní promluvím: “Slečno, vůz už čeká,“ a pokynu rukou směrem k nábřeží.

Zmeja - 15. dubna 2011 20:30

Praha Vážně si připadám jako u blbejch. Dima mě vytáhne večer ven kvůli sešlosti, kde se řeší něco, co je mi u prdele, a pak mě stejně pošlou do háje. Hlavně že jsem jim zachránila dětičky - aniž bych chtěla - a heppáč je na světě. Bohové, kopla bych je všechny do prdele a zaryla jim tam svoje podpatky, aby si to užili. "Kokota ze mě nikdo dělat nebude," zavrčím už hodně, hodně podrážděně, že kdybych byla v lepším stavu, Dima by jistě dobře odhadl, že hrozí katastrofa. Takhle se zmůžu jen na štěkání, ale nemusí to všichni vědět. Drapnu Samiu, prsty jako pařáty sokola. "Pak chci vysvětlení, nebo si mě vy násosky nepřejte." Ne, nejsem zrovna milá, v očích mám pravou ruskou bouři a v srdci rovnou sibiřskou vánici, která láme stromy. A to jsem dneska chtěla mít pěknej večer, nasrat sousedy tím, že si vosolím ACDC... a tak. Vstanu ze židle. Jsem ráda, že opustím tuhle společnost, akorát mi vadí, jak mě tahaj jak kočka koťata. Mohli mi poslat mail. Pokud vůbec znají počítač. No, když to znám taková stará babka jako já... Šlehnu po muži, co mě vyzve k nějakýmu vozu, očima, a vyklidím bitevní pole s grácií sobě vlastní. Přitom doslova shrábnu Dimu, zavěsím se mu na ruku. Namočil mě do toho, tak mi taky bude dělat v tomhle blázinci společnost. Což ho určitě těší, hajzla. "Větší bordel byl snad jen tehdy, když vystřelila Aurora. No dobře, a když umřel car." Kterej? No přece Ivan. Jen už si nemůžu vzpomenout, jestli tehdy Dima žil, nebo ne. Jak jsem říkala, trochu se mi to někdy motá. Já jen vím, že jsem ho potkala po "bitvě o Moskvu", kdy jsme s Napoleonem tak hezky vyjebali.

Kurt McBane - 16. dubna 2011 21:17

Bar U železné pěsti Nějakou chvilku jsem si ženu prohlížel a trpělivě jsem vyčkával co mi chce sdělit. Doufal jsem že snad není němá. To už spíš ale věřím víc té možnosti že prostě jen má v ústech něco co by mohlo zdejší okolí trochu ... zahustit. Moje myšlenky ale stihne rozproudit přicházející smska. Rychle vytáhnu mobil z kapsy a trochu se uchechtnu když si pročítám zprávu od Samii. Ok, ok. Rozumím velitelko. Nechť je tvé přání splněno. Pomyslím si a očima rychle přelétnu bar. Důkladně si prohlédnu znovu každou tvář která zde je a uvažuji, kdo by mohl být ten koho hledáme. Hledal jsem nějaká vodítka, nebo něco co by tady mohlo být výraznější. Vím že tady někde je, nebo bude. To mi zatím stačí. Teď jde už jen o to si vybrat správnou osobu což rozhodně nebude problém. Možná. S lehkým překvapením se poté zadívám ale zas na starší ženu když tiše promluví. Strach který byl cítit v jejích slovech jsem plně chápal. A nechtěl jsem to z ní nějak tahat dokud nebude sama chtít. "Dobře, dobře. Nechte si to na jazyku. Půjdeme někam do bezpečí. Brzy. A tam si promluvíme." Prohodím a s lehkým oddychnutím se znovu zadívám po okolí téhle díry. Už jsem se strašně těšil až odsud vypadnu. Začínala mě bolet hlava a skoro už jsem se dusil jak se tady nedalo téměř pořádně dýchat. Vzal jsem do ruky svoji sklenku s whiskey a chtěl jsem ji do sebe kopnout. Ale nakonec jsem si ji radši odpustil. A chystal jsem se toto místo ve společnosti starší ženy zatím opustit. Jenže pak mě do očí trklo něco co mi tady vážně nesedělo. Pohledem jsem spočinul na dívce která posedávala u baru. Jo, jasně. Krásných holek tady bylo hodně. Ale jenom tahle vypadala tak nějak... na úrovni a civilizovaně. Už od pohledu mi bylo jasné že tahle slečna sem rozhodně nepatří a o to byla má zvědavost větší. Ostatně jako já. Taky jsem tady byl víc než dost výrazný. "Počkejte tady." Prohodím ke staré ženě a vydám se pomalu ke slečně u baru. Pomalým krokem si ji trochu obcházím a prohlížím si ji od hlavy až k patě. Nakonec se zastavím u baru po její levici a s odkašláním si vyžádám její pozornost. "Omlouvám se pokud ruším." Zadívám se jí do tváře. Mé šedé oči jí lehce, zvědavě bodnou. "Mohl bych si s vámi promluvit? Vypadá to... jako by jste tu na někoho čekala." Dodám a s lehkým úsměvem trpělivě vyčkávám jak se sama slečna rozhodne.

Gina Hanako *Blue* - 17. dubna 2011 12:56

Ostrov a děcka na hlídání Dál postávám stranou, dohadů si moc nevšímám, jdou kolem mě, ale kdyby bylo třeba, možná by se leckdo divil rychlosti zásahu. Když se k nám Samia vydá s otázkou, jak bychom situaci řešili... nezbývá mi nakonec než jenom zlehka kývnout na slova Aislinn. V tom základním principu souhlasím bez výhrad, i když na to, aby daná věc splnila svůj účel mám a používám poněkud jinačí prostředky. Ale jak se říká - jiný kraj, jiný mrav. Co asi tak za mravy může mít kříženecký bastard? - nad touhle otázkou mě vždycky bavilo polemizovat, nejlíp sama se sebou. Jenže po chvíli to všechno sklouzne někam jinam, i když vcelku pozitivním směrem - i další dostanou svoje porce přídělů úkolů, když se Samia otočí na mě, chvilku se zarazím. Takže mám být chůva? No to teda potěš, tuhle sebranku by vykopli i z pasťáku... nakonec přikývnu, samozřejmě, že se o podobná individua postarám a ráda - s láskou a péčí sobě vlastní... Sama pro sebe se v duchu pobaveně ušklíbnu.

Édouard Mortier Delfosse - 17. dubna 2011 13:45

Praha - zpátky ve vile Cestou jsem si vzal klíčky od Samuela, který mi je benevolentně předal. Madame Samia s doprovodem slečny Zmeji počítala. Nechal jsem na nich, jak se rozsadí v autě, osobně mi to bylo jedno. Původně jsem myslel, že bych z toho udělal menší okružní jízdu centrem Prahy, ale bylo vidět, že ani jeden z nich nemá na něco takového náladu. Byl jsem jen šofér, taxikář, který je měl dopravit do vily, ne řidič vyhlídkového vozu. Na Malostranské křižovatce bylo příjemně prázdno a když jsme vyjížděli nahoru na Hradčany, trochu jsem alespoň zpomalil v zatáčce, odkud je široký výhled na Prahu. Pro případ, že se jeden z nich dívá z okénka. Když jsem zaparkoval před vilou, dovolil jsem si prohodit, že toto je konečná a že si mohou vystoupit. Neměl jsem tušení, jestli ve vile někdo zůstal, ale byla otevřená, tak jsem je nechal vstoupit. Potkal jsem tam naštěstí hned komorníka, kterého přilákal zvuk přijíždějícího auta. “Dobrý večer, přivezl jsem tyhle dva na rozkaz madame Samii. Někde je tu zatím můžete ubytovat, odteď je to jejich útočiště,“ řekl jsem mu hned, než se začal vyptávat.

Niklas *Kieran* Krankl - 17. dubna 2011 16:58

Pod střechou je pod střechou Do nového stanoviště ve Vídni dorazím o něco dřív než Crowley. Dal jsem na něj a šel napřed. Ani jsem se neptal proč. Po pravdě, ani mě to moc nezajímalo. Jsem daleko raději když jsem mezi svými. Cesta probíhala poklidně. K ránu se vraceli mladší lidi z barů a diskoték kteří byli posilněni nejedním alkoholickým drinkem nebo pivem. Druhá skupina byli důchodci kteří se vydali pro čerstvé pečivo. Ranní Vídeň se začala pomalu probouzet k životu. Už i pár pejskařů vyběhlo mezi lidi. Cesta probíhala poklidně ale kurňa pomalu. Měl jsem čas si to všechno srovnat v hlavě. V Praze by mi asi bylo líp. Samio. V duchu si vyslovím její jméno a zakroutím hlavou ze strany na stranu. Tajně doufám že aspoň škytne. ....... "Co jsi našla?" Kouknu Shay přes rameno na monitor počítače a zvědavě čtu co tam má o tom amuletu. "Jak se to dostalo do Vídně?" Zapřemýšlím nahlas když si přečtu a dozvím zběžně informace. To už ve dveřích stojí i Crowley. Zral obrátím zpátky k počítači a chvíli beze slova stojím na místě a koukám do nikam. Vlastně tedy do toho monitoru na ten popis, ale pohled je pustý a prázdný. Nepřemýšlející, nicneříkající pohled. Po chvíli trhnu hlavou a další dotaz směřuju k oběma. "Co s tím?" Přemýšlení není mojí silnou stránkou. A nijak se s tím netajím.

Jaime Rosenthal - 17. dubna 2011 21:41

Bar U železné pěsti Od mého vstupu do baru uplynulo už několik minut a po Samii ani vidu ani slechu. Přišlo mi to malinko zvláštní, protože co jsem Sam znala, málokdy se opozdila, a pokud ano, vždycky měla nějakou neprůstřelnou výmluvu. To spíš já bývala ta nedochvilná, ale přeci jen od našeho posledního setkání už pár let uteklo a my jsme každá šla svou cestou a pravděpodobně se dosti změnily. Zakroužila jsem skleničkou a sledovala jak jantarová tekutina líně objímá sklo a přelévá se v drobné vlnce. Hodiny na stěně se posunuly o další minutu a já vyprázdnila sklenici od skotské a položila ji zpět na bar. V tom okamžiku se zjevil barman a nabízel další. Nic jsem neřekla, jen přikývla, pak jsem se přes rameno ohlédla a přejela očima osazenstvo baru. Pár z nich se obměnilo, někteří odešli, jiní vstoupili dovnitř, aby si po dnu v práci dali jednu, dvě skleničky, a pak teprve zamířilo domů. Sam jsem nikde neviděla, ani nikdo jiný z přítomných nevypadal na to, že by na mě čekal. Mobil také zůstával němý a já začínala pochybovat o tom, že telefonát měl nějaký hlubší smysl. Možná bude lepší, když dopiju, zaplatím a vydám se zpět domů. Najednou se u mé židle ozve zakašlání, prudce otočím hlavou, až se mi pár pramínků rudých vlasů uvolní z drdolu, čekajíc že se konečně objevila Samia. Hnědé oči se však zastaví na mužské tváři a na okamžik se mi v obličeji mihne zklamání, ale je to jen krátký záblesk následovaný kouzelným úsměvem. “Zatím vůbec nerušíte. Popravdě čekám tady na přítelkyni, ale asi se někde zdržela..možná v práci, nebo na cestě sem,“ pronesu a pohled mi na vteřinku sklouzne ke dveřím, které se neotevřou, pak se zpátky vrátí k neznámému muži. “Pardon, ale o čem byste se mnou chtěl mluvit?“ zeptám se jej se směsicí překvapení, netrpělivosti i lehké koketnosti v hlase.

Kurt McBane - 17. dubna 2011 22:20

Bar U železné pěsti S lehkým, zvědavým úsměvem jsem si ji prohlížel a uvažoval jsem jestli spíš někoho zbytečně neruším. Každopádně byla hezká. Až moc hezká na tohle... zaplivaný prostředí. Měl jsem v hlavě spoustu otázek ale jenom pár odpovědí. A ještě z toho hromadu chybných. Možná už nedokážu ale pořádně myslet jak jsem svýmu tělu posledních pár hodin nedopřál pořádný odpočinek. Každopádně to vypadá že jsem slečnu vytrhl z hloubi jejích vlastních myšlenek. To jak se překvapeně ohlížela po baru mě přinutilo se taky trochu poohlédnout. Rovnou jsem se ujistil že stará žena je furt tam kde má být. Pak jsem se znovu věnoval slečně a tentokrát už jsem se jí díval zas do tváře. Její slova mě trošku pobavila a i ve mě rozsvítila jiskřičku naděje. Se zamyšleným úsměvem si lehce promnu bradu a s hlubším nádechem se usadím na stoličku, po její levici. "Víte... já tady taky právě na někoho čekám. Měl jsem oznámení od šéfové že by tady měl být někdo... s kým se mám setkat." Dodám na začátek a s pobaveným úšklebkem si přejedu rukou přes vlasy. Pak se ale ke slečně otočím čelem a má tvář trochu zvážní. "Přejdu ale na rovinu. Vůbec mi sem nezapadáte a vy tady nebudete určitě čekat jen tak na někoho že? Nepochybuji o tom že vás sem poslal stejný nadřízený jako mě. Teď ale chci vědět co si o tomhle myslíte vy." Dořeknu a znovu se usměji. Pak trpělivě vyčkávám na svoji odpověď a nepřestávám se slečně dívat do očí. "Buď mi tu teď dáte za pravdu nebo ze mě uděláte blbce. Co to tedy bude?" Mírně se zasměju a nakloním hlavu na stranu. Skutečně doufám že jsem nezašel nějak moc daleko. Ale lepší jít dál než nikam.

Crowley - 17. dubna 2011 22:31

Zpět v továrně "Znám ten přívěšek. Znám i jeho historii. Tedy tu starou" řeknu tiše, opřen o futra s rukama v kapse a přívěškem v levé ruce. "Je tomu něco kolem tří set let, když to začalo. Ten přívěšek patřil mladé čarodějce, je to rodový znak její rodiny. Ta dívka měla bratra, velmi zkušeného mága, který se rozhodl odejít od rodiny. Ta dívka, líbila se mi ano, ale vadila mi její magická krev a navíc, mágové nevydrží tak dlouho žít. Proto jsem ponoukl jednoho upíra, aby ji pro mne změnil. Bohužel jsem v té době by jinde a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že její bratr zmizel. Proto jsem se vydal v jeho stopách a na posledním místě, kde ho viděli, jsem našel tento přívěšek. Jeho sestra mu jej darovala a ještě před tím ho okouzlila, aby jej chránil před vlkodlaky a upíry. Vrátil jsem se k ní, abych jí ho předal. Viděl jsem smutek v jejích očí, neměl jsem z něj radost. Ano je to divné, abych já, démon, neměl radost z něčího smutku. Ne, soucítil jsem s ní. Nebo aspoň ta část, která se tehdy ještě dala nazývat zbytkem lidství. Poté jsem musel zase na nějaký čas odcestovat a když jsem se vrátil, bylo už pozdě. Vrátil jsem se akorát, když umírala na zemi. Umírala mi v náručí a já neměl poprvé za svůj dlouhý život radost. Ne, cítil jsem to, co jsem necítil už dlouho. Smutek. Ale pro to vyprávím... ten přívěšek nosila u sebe, i když byla upírka, bylo to její kouzlo, proto ji neubližovalo. Když mi ležela v rukách, neměla ho u sebe. Myslel jsem, že nemůže být těžké jej vystopovat, ale po dlouhém čase se mi ztratil. Ovšem vím, že její matka se zbláznila a její otec ji umístil do blázince. Takže jedeme do Irska. Vlkodlačice, dej to vědět ostatním. Pojď, upíre, letíme do Irska" vypovím jim jeden z mých příběhů a podívám se na Keirana.

Morrigana Ann le Fay - 18. dubna 2011 20:40

Dívala jsem se na bar očima dalšího motorkáře. Opět nevěděl nic zajímavého a jeho myšlenky byli odporné. Chystala jsme se přeskočit do další mysli, když se ozval podivný zvuk, který mi připomínal můj mobil. Sakryš? Co to je? I když jsem nechtěla, muž v jehož těle jsem byla se otočil přesně, jak jsem chtěla, abych se podívala, odkud ten zvuk jde. Bylo to dost nečekaná. Zatím se mi nepovedlo k takovému pohybu někoho přinutit. „Sakra,“ pomyslela jsem si, ale s mojí myšlenkou to vyslovilo i tělo, ve kterém jsem byla. Nechápala jsem, co se děje, a tak jsem se znovu otočila a rozhlédla se, abych si byla jistá, že je to opravdu on a ne já. Párkrát se mi už taky stalo, že jsem si myslela, že jsem někdos koho jsem se vtělila. „Hej, co děláš?“ ozval se za mnou drsný chraplavý hlas. Byla jsem tak mimo, že jsem nechala muže, aby reagoval, jak to pro něj bylo zvykem, což možný zabránilo nějaké bitce, jelikož ten druhý muž byl dost naštvaný. Když jsem ustálila svojí soustředěnost, vypadla jsem z jeho hlavy zpátky do té své. První, co jsem ve svém těle zaregistrovala, byla bolest. Měla jsem pocit, jakoby mi někdo zevnitř tloukl do lebky. Byl to hnusný pocit, na který jsem nebyla zvyklá. Nikdy mi nebylo po návratu takhle zle, ale přikládala jsem to tomu, že jsme donutila toho muže, aby se pohnul, jak jsem sama chtěla. V kapse mi zavibroval mobil a znovu se ozval ten zvuk, který jsem slyšela v baru. Teď už mi bylo jasné, že jsem to slyšela jako já a ne jako on. Docela psycho, když se nad tím tak zamyslím. Ušklíbla jsem se a vytáhla mobil. Měla jsem krátkou SMS od Samii. Hledání té, ženy v něčí hlavě jsme vzdala. Opravdu se mi nechtělo riskovat, že mi bude ještě hůř. Otevřela jsem dveře auta a pomalu došlápla na zem. Byla jsem zvyklá, že mě tělo moc neposlouchalo, ale naštěstí dnes nebyl ten den. Jen co jsem vystoupila, ozvala se parta kluků kousek ode mne. „Problém, buzno?“ zařvala jsem na něj a až o pár sekund později mi došlo, že tohle bych neřekla. Sakra! To ne, dneska ne. Povzdechla jsem si a šla k baru. Ze začátku jsem šla normálně, ale občas jsem udělala krok jako ten mamut, ve kterém jsem před chvílí byla. Před barem jsem se ještě pokusila naprosto ovládnout svoje tělo, abych tam nevyvedla něco, co by bylo dost blbě, a pak jsem vešla dovnitř. Nevšímala jsem si motorkářů, co se na mě otočili a šla jsem přímo k místu, kde byl Kurt. „Ahoj, krásko,“ pozdravila jsem ženu, se kterou Kurt stál. Proboha, to snad ne? Ovládej se. „bože, sorry, Jai, mám to v hlavě ještě přeházený od toho mentála,“ vyhrkla jsem ze sebe a omluvně se na ní usmála. „sakra,“ sykla jsem. „dneska mám fakt dost. Promiňte,“ zhluboka jsem se nadechla a vydechla. „Kurte, ty to snad pochopíš,“ otočila jsem se na něj. „a ty, vážně sorry, budu ti to muset vysvětlit.“

Jaime Rosenthal - 19. dubna 2011 20:35

Bar U železné pěsti Neznámý muž se rozhodně neměl k odchodu, právě naopak, zůstal u mojí židle a pokračoval v konverzaci. Po zmínce o tom, že byl na tohle místo vyslán šéfovou jsem malinko zpozorněla a v hlavě mi začaly probíhat různé povolání, kde by vás nadřízený poslat zrovna do takového baru a popravdě, ani jedno z nich nebylo obyčejné a spíš člověka nutilo k opatrnosti. Začala jsem proto našemu rozhovoru věnovat o něco více pozornosti než tomu bylo před několika vteřinami. Když pronese větu, že sem zapadám asi jako pěst na oko, musím mu v duchu dát za pravdu. Nebyl to rozhodně typ zábavního podniku, kde bych se vyskytovala nějak často. Dávala jsem přednost místům, kde vás zdraví barman už od dveří slovy:“Dobrý večer, paní Rosenthal, jak jste se dneska měla v práci?“ a ve stejném okamžiku se na baru objeví sklenice podle toho, jaký je den. V pondělí cosmopolitan, ve středu jahodové daiquiri, v pátek mojito – doslova byste si podle nich mohli dělat poznámky do kalendáře. Páteční a sobotní večery věnovány úzkému kruhu zájemců o trocha hudby doprovázené klavírem a líným zpěvem barové zpěvačky. Tady by vám barman neumíchal snad ani martini a jediným hlasitým projevem je hádka dvou opilých chlapů u biliárového stolu. Svým „útokem“ na hodnověrnost mě malinko naštve, ale nedám na sobě vědět víc než zlostné zúžení očí. Vydržím i jeho přímý pohled, neuhnu ani o drobný kousíček. Když se malinko uklidním, ze rtů mi splyne odpověd. “Nepochybuji, že vy jste zde pracovně, nicméně ač i u mě by se mohlo stát, že by mě vedení poslalo do podobného podniku s pracovním záměrem, dnes večer mám již odpracováno a tady jsem již ve svém volném čase a z vlastní vůle. Tohle místo jsem nevybrala já, ale moje kamarádka, kterou jsem dobrých deset let neviděla, mi před krátkou dobou zavolala, že bychom se tady mohly sejít. Proto jsem tady, ať už se mi to líbí či nikoliv.“ Najednou se rozletí dveře a dovnitř vstoupí tmavovlasá žena a bez zaváhání zamíří k nám a pozdraví mě, jak by snad po mě jela, na což reaguju nejprve lehkým odtažením se a vyděšeným výrazem v obličeji. Pak se však začne chovat, jako by nad byla sjetá, jako by si šlehla ještě dříve než sem přišla a padají z ní podivná slova, která bych jen tak neměla příležitost slyšet. “Co to má, ksakru, znamenat?“ optám se malinko ostřeji.

Niklas *Kieran* Krankl - 19. dubna 2011 21:06

Yes, vejlet Moje otázky ohledně toho nálezu ještě ani pořádně neodezněly, když se mi dostalo vysvětlení kterého jsem ani nečekal. Potichu, zabrán do určitě zkrácené verze příběhu, který nám tady teď Crowley podal, jsem postával na místě. Ani jsem nedutl. Dokonce to ve mě vzudilo i zájem, což se o hodně věcech říct nedá. Navíc, na konci toho povídání padla zajímavá otázka. Vlastně... nebyla to ani otázka jako spíš oznámení. Ještě chvíli jsem byl potichu, ale pak jsem si dal dvě a dvě dohromady. "Já ti snad prominu i to že mi říkáš upíre." Veselým úšklebkem prohodím ke Crowleyimu. Zakroutím hlavou s úsměvem na rtech ze strany na stranu a těším se na výlet který se tady rýsuje. "Vezmu si jen pár věcí sebou." Prohodím. Udělám krok, dva a zarazím se. "Vlastně mám všechno u sebe." Prohmatávám si veškerý schovky ať už v bundě nebo zadní kapsy kalhot. Zbraň, druhá, mobil, peněženka... Vytáhnu ji a otevřu. Platební karta okej. Zase ji zavřu když zjistím že bych měl i čím zaplatit. "Já jsem nachystanej, prohodím z vesela. Co nemám to si seženu na místě." Tvář se mi zvlní do prapodivného úšklebku kdy půlka zůstává vážná a druhá půlka se usmívá. "Tak jdeme." Plácnu o sebe dlaněma a nestarám se o víc. Mířím rovnou ke vchodu. "Ty máš všechno?"

Samia Black - 20. dubna 2011 01:29

Vídeň Crowley a Kieran Shay vám ihned našla lety do Irska, nejbližší letěl za necelou hodinku, avšak byl už obsazený. Několika zkušenými klicky se dostala na stránky Student Agency a zaměnila vaše jména, za původní cestující. Usmála se na vás a mrkla. Potom vám ještě vytiskla letenky, takže jste vůbec nemuseli platit. Vy jste se museli co nejdříve dostat na letiště, které odsud bylo celkem daleko. No však vy máte své praktiky, jak se dostat na místo a nepřijít pozdě. V letištní hale, u odbavovacího pultu se dohadoval mladý pár s obsluhou. Vaše uši vše slyšeli dokonale, ano problém byl přece v tom, že jejich jména nebyla na seznamu cestujících a přece oni si zaplatili tento let, jelikož se vdává jejich kamarádka. Jeden házel vinu na druhého a podobně. Crowley se mohl cítit naplněn. Jaká to krása vidět lidské sémě ve sváru. Kieran, jakožto upír, musel být navlečen v černém dlouhém plášti, který nepropustí ani paprsek světla a ze stejné látky musela být i pokrývka hlavy. Jinak by na slunku přišel o život. Vlkodlaci a démoni, to mají přece jen lehčí. =) Ann,Kurt a Jamie Vy si jeďte to své.=)

Samia Black - 20. dubna 2011 14:02

soukromá zpráva od Samia Black pro Nesoustředíš se na okolí, jak voláš Samiu, bolí tě prostřelené tělo a soustředíš se na bestii. Najednou ti dopadne na rameno ruka a pevně ti jej sevře. Bolí to, tyčí se na tebou muž v koženém kabátě, v takovém, který nosili jednotky, které měli ve znaku smrtihlava. Jednotky, které vyhladili miliony Židů. Ušklíbne se a promluví," ahoj synu, rád tě vidím." Když zvedneš hlavu, uvidíš tak dva metry vysokého muže, který má stejné rysy jako ty a dokonce i stejně blond vlasy, na kradě má stejně zbarvenou "mušku", upravovaný vous, který je jistě pečlivě pěstován. Jeho hlas se po tobě táhne jako kolomaz, lepí se na tebe jako hadry v parném létě. Hypnotizuje tě a ty vysílený bestií a kulkami ve tvm těle, podléháš. Na tváři se mu objeví něco jako úsměv, ale, určitě to nebude takový ten milý. Je v něm cosi ďábelského. Drží tě za rameno a potom přehmátne na krk." Jdeme navštívit tvého miláčka." Posměšně se usmeje a pod nohama mu křupají tabulky skla. Musel sis vybrat, budeš udržovat spojení se Sam nebo se změníš, sice se pokusíš otce zabít, ale ztratíš spojení se Sam. Obojí by si nezvládl, stříbro se propalovalo do tvého těla. *** Juri, tvůj otec tě vleče za sebou a míří si to k Michelletovi, kterého vášnivě políbí a ruka mu míří dolů, k jeho rozkroku. Michellete se zalkne touhou a ty cítíš v každém póru jeho vzrušení. Táhnou tě někam po schodech, asi do Michelletovi ložnice. Už před dveřmi z tebe Juri strhne oblečení, hodí tě na postel břichem dolů. Jeho kalhoty padají k jeho kotníkům a kožený kabát tě chladí na bocích. Chytne tě za vlasy a zvrátí ti hlavu do zadu a ukojí se na tobě. Michellet sedí v křesle a přerývavě sténá. " Synáček, bude dobrá kurvička." Přitiskne ti obličej do peřin a tvrdě přirazí.

Kurt McBane - 21. dubna 2011 20:44

Bar U železné pěsti S lehkým úsměvem jsem trpělivě naslouchal její řeči a s tichým syknutím jsem se podrbal za krkem. Tohle jsem tak trochu i očekával. Zahrál jsem na špatnou notu ale... řekněme že to nebylo tak úplně daleko. Moje podezření se tím o trochu zvětšilo. Ale to napětí že možná otravuji někoho špatného začalo dosahovat nevídaných rozměrů. Musel jsem teď volit své další kroky velmi pečlivě. "Víte... já mám jen dojem že ta kamarádka se tady dnes ani neobjeví. Takže tady čekáte zbytečně. Ale nejste tu zas úplně zbytečně. Ta kamarádka sem náhodou poslala i další záskok který..." Další slova už nestihnu doříct protože mě upoutá pohled na handrkující se dvojici motorkářů. A pak dokonce i na samotnou Ann, která si to od vchodu míří rovnou ke mě. Obočí mi vyletí nahoru mírným překvapením. Trochu ve mě zaplane nejistota i strach co se děje. Víc mě ale překvapí její chování když k nám dorazí. Hlavou se mi prožene myšlenka co tady asi vyváděla během svého "průzkumu". Zatím to ale nechávám. Teď se musí jednat protože i tady slečna se začala chovat divně. A buď se konečně ukáže že to je ta pravá nebo taky ne. "Co jsi vyváděla Ann? Jasně, že tě chápu. Trochu jsem s něčím takovým počítal. Ne teda až takhle ale..." Pohodím hlavou a prohlédnu si ji. "Jen se dej prosím do pořádku. Za chvíli už konečně vypadneme. A ty..." Dodám k Ann a s posledním slůvkem se zas zadívám na onu slečnu. S povzdychnutím si prsty projedu vlasy. Je na čase vyložit karty. Buď to nebo nic. "Nebudu tu dál něco předstírat. Řeknu ti pravdu, i když tím teď můžu ohrozit naši bezpečnost, ale mám dojem že tady nejsi jenom kvůli nějaké kamarádce." Řeknu a mírně se zamračím. Dojdu až těsně k ní a se zkoumavým pohledem do jejích očí ztiším hlas tak aby mě dobře slyšela jen ona. "Poslala tě sem Samia že? Jak jsem říkal... Čekáš tu na ní zbytečně. I my jsme tady tak trochu na její rozkaz. Já a tady moje společnice spadáme pod její vedení a mám silný dojem že ty taky. Tak kde je pravda?" Dořeknu a s mírně zatajeným dechem se poohlédnu po Ann. Pak věnuji pozornost zas slečně. "Poslouchej... do ničeho tě nenutím. Můžeš jít s námi ale taky nemusíš. Každopádně o tomhle bych si chtěl podrobněji pokecat na nějakém bezpečnějším místě." Dodám poslední slova a pak už nechám mluvit i ji. Jsem skutečně zvědavý jak zareaguje. A vroucně doufám že jsem nevsadil na špatný tah. Tohle by mohla být taky tvrdá chyba která by nám mohla razantně přitížit. Každopádně teď už mi nezbylo nic jiného než jen trpělivě čekat jak se tady slečna vyjádří. No, doufám že nám neuteče.

Aislinn Grey - 21. dubna 2011 23:17

Praha – Hurá na Johana! I když to nerada přiznávám, cítím se překvapená, když Samia tak nějak souhlasí s mým návrhem. Většinou totiž používá jinačí...tak říkajíc diplomatičtější cestu. A umí to. Ale nyní je pravda, že se situace trošku vyhrotila. Asi bude třetí světová... Zakoulím v duchu očima, ale navenek se potěšeně usměji, protože tato nabídka se neodmítá. Samia začne úkolovat další, ale to už pohledem vyhledávám Johana. Sice ještě zaregistruji, že Samia má nějaký problém s Nikolajem, ale jelikož žádné její žádosti nemíří ke mně, nevěnuji tomu pozornost více, než je nutné. Ovšem udržet klidnou mysl je trochu těžké, když tu ta čarodějnice stále vykřikuje. A tím nemyslí ani tak to, co opravdu nahlas řekne. Nevěnuji jí ani pohled, ale v duchu ji tak trochu...pošlu kamsi. Samozřejmě s ledovým klidem, to bych to nebyla já. Žena se konečně vzdaluje, a tak zavládne trochu klidu. Relativně. Ulehčeně si oddechnu. Všeho moc škodí... Znovu se zasoustředím na postavu Johana. Johan Rinaldi, synáček královny, chováním rozmazelný fracek, který si o sobě moc myslí. No, nebudu se s tím dlouze párat. Shrnu si, co o něm vím bez vlastního zásahu, zatímco mé oči pozorují jeho tvář. Nijak zvlášť pohledný, takový aristokratický floutek, který už trochu stárne. Uchichtnu se a elegantně vstanu ze židle. Ladným krokem se k němu pomalu blížím, aniž bych z něho spouštěla oči. Přemýšlím, zda se s ním začnu bavit. Ale jsem ráda připravená. Proto nejdřív odpoutám svou mysl, což si laik může představit jako mentální ruku a la Saxana, která míří k Johanovi. Ani si toho nevšimne a já se klidně začnu probírat tím, na co myslí. A až potom se rozhodnu, co dál... Přitom samozřejmě se ohlédnu i po jeho duši. Jistě, Samia by se zlobila...ale třeba by mohlo jít o zajímavý kousek. Ušklíbnu se pobaveně a abych nebyla nápadná, mířím ke stolku pro pití, kde si naliji trochu vína, zatímco mé nitro pracuje.

Crowley - 22. dubna 2011 11:46

Zpátky tam, kde to začalo "Já nic nepotřebuji" odpovím na Keiranovo otázku a přemístím se na letiště. Nějakou chvilku počkám na Keirana a když konečně dorazí, vydám se s ním k výdeji letenek. Lehce se usměju, když projdeme okolo těch dvou, kteří se vztekají, že nemají letenku. Nasaji tu vůni vzteku a ponouknu jednoho z nich k praštění toho druhého. O Satane, bratře ve zbrani, jaká je to nádhera. "Všichni jsme dětmi temnot, jen pár z nás se obrátilo ke světlu" zamumlám zamyšleně a ohlédnu se na svého nabaleného společníka. "V Irsku bude pršet, můžeš tam chodit klidně v plavkách" řeknu výsměšně a nastoupím do letadla. První třída, to mám rád. Luxus, klid a pohoda. Stevardky jen odmávnout, někoho ponouknout ke vzteku a je to pohodička.

Niklas *Kieran* Krankl - 25. dubna 2011 15:48

let číslo xxx Nepamatuju si číslo letu, ale bezpečně mířím k bráně odkud vyrážíme na cesty. I když vlastně nevím co budeme v Irsku pořádně dělat, je to lepší než sedět na zadku a koukat z okna nebo se nechat kýmkoliv komandovat. Na poznámku o plavkách nereaguju. Pouze zamručím jakýsi hm. Zní to asi takto - "Hm." Pravda že moje oblečení mezi ostatní lidi moc nezapadá, ale co. Za ty léta jsem si zvykl a nikdo s tím žádný problém neměl. A když ano, můj problém to nebyl. Posadím se hned na vedlejší sedadlo vedle mého spolucestujícího. "Aby bylo jasno, letím s tebou jenom proto abych netrčel ve Vídni." Prohodím suše. Připoutám se a sleduju jak letušky dávají instrukce co kdyby náhodou letadlo spadlo. Tohle jsem nikdy nepochopil. Když spadne z výšky x ať už na zem nebo do nějakýho moře či oceánu, asi by bylo jednon jestli vím něco o vestě. Zadívám se na lidi kteří zde cestují. Kdo ví proč někdo cestuje do Irska? V hlavě se mi začnou honit nejrůznější myšlenky. Proč já mám vůbec s někým psolupracovat? Za celý ty léta jsem se měl dobře. Potravu jsem si obstaral vždycky, střechu nad hlavou jsem taky měl. Teď tohle! Zakroutím jemně hlavou ze strany na stranu a nechám to bez jediné hlasité poznámky. Napadají mě další a další důvody proč se spolehnout sám na sebe. To už ale cítím jak se letadlo rozjíždí.

Samia Black - 26. dubna 2011 13:56

Praha Gina Nebylo třeba hlídat královnu, ta se všem omluvila a deset minut na to odjížděla i se svými strážci do svého sídla někde za Prahou. Měla si volno, možná si měla i trošku hlad, po této nevydařené schůzce s Královskými. Nikdo se na ničem nedohodl. Přesunula ses zpět k Národnímu divadlu v zubech tě zatrnulo, byla zde cítit krev, zuby ti přesahovali rty a bylo těžké krotit se. Byl tu cítit i závan střelného prachu, někdo chroptěl bylo to kousek od tebe, na rohu Ostrovní a Na struze. Na chodníku se válel mladík a držel si rameno z posledních sil se snažil volat o pomoc. Aislinn Tvá neviditelná ruka se obmotávala okolo Johana jako provaz a ovíjela se okolo něho. Byla si na dobré cestě. Mohla si z něj dostat co jsi chtěla i kolikrát denně masturbuje. On by ti popsal i jak to dělá. Tvá moc ho svazovala, potil se a dokonce si musel povolit i knoflíček u košile. Tlačila jsi na jeho mysl, aby ti řekl co se děje. (Instrukce ti napíšu poštou) Edí a Zmeja Ještě chvilku počkejte, napíšu Nikolajovi a posuneme se dál.

Samia Black - 26. dubna 2011 17:17

Záchrana Nikolaje Snažila jsem se udržet spojení s Nikolajem , který byl vysílenější a vysílenější. Vrčela jsem vztekle a olizovala si nervózně rty, přitom jsem občas zavadila o své ostré zuby. Transport k Národnímu byl celkem rychlý, stačilo požádat obsluhu a ta, i přes útok na návštěvníky večírku. Sice obsluha měla strach v očích, byla ostražitější a při každém zvuku sebou trhla. Cítila jsem jejich strach. Ani jsme nestačili přirazit k mohlu a já se chystala k odchodu. Ze člunu jsem skočila na kamennou zídku a při dopadu jsem skončila v podřepu. Přidržela jsem si šaty a rozeběhla se k jednomu z aut, které nás přivezlo. Řidiči jsem vtiskla do dlaně tisícovku a rozjela se uličkama ven z Prahy. Bylo mi jasné, že v tomhle nic nezmůžu, proti těm, kteří drží Nikolaje. Cítila jsem jeho myšlenky a i zvíře v něm. Věděla jsem, že žije, to mě donutilo zachovat ledový klid a přemýšlet nad tím, kde seženu něco na sebe a zbraně, potřebovala jsem být ozbrojena lépe než Amíci v Afgánu. Vloupání do armádního skladu, nepřicházelo v úvahu a ani na to nebyl čas. Na mobilu jsem vytočila číslo jednoho medvědodlaka a odkašlala si, po Praze jsem se řítila v superbu skoro stopadesátkou a využívala jsem svých schopností. Kdybych se rozsekala neumřela bych, ale asi by mě to hodně bolelo. " Ahoj Sam, co potřebuješ." Ozve se ochraptělý hlas Šimona. " Ahoj Bére, potřebuju takovou malou výbavičku, pár včeliček, nějaký stříbro a oblečení. Jedu ze shromáždění a mám na sobě šaty a lodičky." Pronesu klidně a nechám si od něj nadiktovat adresu, která mě nasměruje někam na Jižák, Před jedním z nechutně vyhlížejících paneláků postává dvoumetrový muž s cigaretou u pusi. Jakmile uvidí moje blikající auto, které na něj signalizuje. Zvedl ruku, zahodil cigaretu a rozešel se ke mě. " Ahoj Sam, něco pro tebe mám, ale budeme muset do Holešovic." Nasedl si ke mě velký muž a posunul si sedačku do zadu, aby se vešel. Třicetiminutová cesta netrvala tak dlouho, na silnicích byl nulový provoz, takže ručička superbéčka dosahovala až stoosmdesát, potřebovala jsem být na cestě za Nikolajem co nejrychleji. Bér se mě snažil rozptylovat vtípky, ale jedním uchem to šlo do vnitř a druhým ven. Zastavili jsme u vietnamské tržnice a Bér mě táhnul až na samý konec do velké tovární haly, přišel nám otevřít potetovaný Vietnamec. " Co tu chceš Bére, máš povolení?" Zeptal se plynulou češtinou Vietnamec. Bér byl loajální k našincům a byl to náš člověk u policije. " Ne, ale slečna Samia potřebuje obléknout a půjčit si vaše hračky," usmál se Bér" a taky bude potřebovat nějaký spolehlivý dopravní prostředek, jednostopý." Vietnamec těká očima z jednoho na druhého a prudce nás zatáhne do skladu, kdybych chtěla, zlomím mu vaz, ale asi nám pomůže. Okolo stolu sedělo několik lidí a zrovna zkoumali kvalitu koksu. " Dáš si?" Zeptal se mě Bér a já jen zavrtěla hlavou. Spíš jsem měla hlad na teplou krev, očima jsem zabloudila na mladou Vietnamku, která si dávala lajnu a něčemu se smála. " Ale něco bych snědla! Trhnu hlavou k ní a medvědodlak jen pokrčí rameny. " Houkni na mě medvěde, až to bude připravená, já si zatím zamlsám." Chytnu holku okolo ramen a olíznu jí ucho. Po minutě je oblouzená mým hlasem a já si jí odvádím za roh, kde si s ní chvilku hraju, líbám jí na ucho a ruce jezdí po jejím zadku, než se jí zakousnu do krku. Vykřikne, ale spíš než bolestí je to extází. Nevypiju ji celou, nechci jí zabít. " Samio, máš to tady." Z poza rohu se vyloupne zrzavá hlava Béra. Zrovna jsem si utřela krvavá ústa a Ling poslala k zemi. Na stole bylo vyskládané oblečení, čerňáky, tílko, kožená bunda a motorkářské boty. Oblečení jsem sebrala ze stolu a tam kde jsem se najedla, jsem se i převlékla. Nebyl to žádný módní výstřelek, ale slušelo mi to. Díky! Teď ještě nějaké hračky." Vytáhl čtyři ka'bary, dvě beretty a stříbrný kůl, který jsem vůbec nečekala. Nasadila jsem si rukavice a d kůl zasadila do stehenního pouzdra, zbraň jsem si dala k pasu a druhou do podpažního pouzdra, ka'bary jsem si schovala do bot a k pasu. Po několika minutách se ozval i zvuk motorky. " Je tu můj bratr, přivezl vám motorku." Podle zvuku to je nějaká zalehávačka. Usměju se a položím mu ruku na rameno. " Dobrá práce, Bér vás vyplatí." Otevřu dveře a od mladíka si převezmu helmu a posadím se na motorku. Sedlo je ještě vyhřáté, narazím si na hlavu helmu. " Bére, kdyby se mi něco stalo, jeď do Vídně a kontaktuj Ann le Fay." Dodám, stáhnu si hledí a vyrazím co nejbližší možnou cestou na D1, neztrácím spojení s Nikolajem. "Vydrž, už jedu." Ignoruju informace o jeho otic a řídím se emocemi. Půl hodinová cestá směrem na Brno je nekonečná, pocity mě donutí zatočit až na jednom z exitů, potom projedu vesničkami a je mi skoro na zvracení, když se dostanu k dobře střežené pevnosti, špičáky mi trnou a všude je cítit krev, jak lidská tak krev našinců. Potrhaná těla, kulky zaražené ve zdech, vymlácená okna. Motorku jsem nechala v lesíku u silnice a pomalu se plížila k domu, cítila jsem jen dva našince a Nikolaje. Potlačila jsem vrčení a rozbitým oknem vnikla do domu. Byl tu cítit pach krve, sexu a spermatu. Ruku jsem spustila na zbraň a odjistila ji, poté jsem vyběhla schody do patra a hledala Nikolaje. Spojení bylo přerušeno už dávno, ale pomocí mentální stopy jsem dojela až sem. Potom to je ráz na ráz. Kopnu do dveří a na slepo vystřelím, zasáhnu Michelleta do boku. " Ahoj Juri, tebe jsem neviděla pěkně dlouho. Dvěstě let?" Pronesu plynulou ruštinou a stále mířím na Michelleta, který se kroutí na zemi a stříbro mu pomalu otravuje krev. Chroptěl a z úst se mu valila krvavě rudá pěna, jeho sténání a skučení bylo nesnesitelné, naskakovala mi husí kůže. Juri valil oči a po chvilce po mě vystartoval, narazil mne na stěnu a chtěl se zakousnout do mého krku, kolenem jsem jej nabrala do rozkroku a zbraň jsem přitiskla k jeho břichu, věděla jsem, že to přežije, aleže se bude léčit dlouho. Vystřelila jsem, Juri odletěl až k oknu, chrčel a nadával, nečekal mě tak připravenou. Vyskočil z okna a utekl jako zpráskaný pes. Michelletovi jsem následně utrhla hlavu a jeho tělo proklála stříbrným kůlem. Strhla jsem záclony i žalůzie, aby slunce spálilo jeho tělo. Až po nějaké době jsem si vzpomněla na Nikolaje a přerývavě jsem dýchala. " Nikolaji, půjdeme domů, musíme rychle, bude svítat. A neboj, doma tě vyléčím krví." Jeho nahé tělo obalím do přehozu na posteli, hodím si ho přes rameno a odnesu ho dolů. Po průzkumu garáže, zaberu dodávku, Nikolaje položím na sedačku a vystartuji směr vila. Tlačí nás čas, za několik minut bude svítat.

Samia Black - 27. dubna 2011 00:41

Zmeja a Nikolaj Řítím se pomalu se plnící D jedničkou, necelou sto padesátkou, potřebuji být za úsvitu ve vile a potřebuji léčit Nikolaje. " Kurva." Zakleju, když zjistím, že mobil zůstal v Superbu někde u větví. Občas se letmo podívám na Nikolaje, je bledší než kdykoli jindy, ale není mrtvý. Oklepu se, když ohodí palubku krvavým hledeme. " Budeš v pohodě zlato." Soustředěně koukám před sebe, ale je jasné, že mluvím k němu. Ty hajzlové si s ním pěkně pohráli. Přemýšlím jak chytit Jurije, ale on si mne najde sám, zabila jsem mu milence. Já mám v plán u zabít Jurije, on unesl a znásilnil milence mně. Cesta do Prahy, je naštěstí rychlá, ještě není takový provoz. K vile dojedu v rekordním čase, vytáhnu Nikolaje z dodávky a v náručí ho odnesu do zatemněné vily. Jsem ráda, že Éduard splnil svůj úkol a přivedl Zmeju. " Dobré ráno," udýchaně položím tělo Nikolaje na gauč a prosebný pohled upřu na Zmeju. " Prosím tě, podívej se na něj." Sesunu se k zemi. A zachytím pohledem majordoma, který volá do krevní zásobárny a schání co nejvíce krve. Jen kývnu hlavou a podívám se na tělo Nikolaje.

Zmeja - 27. dubna 2011 22:47

Vila Během cesty jsem nemluvila. Pořád jsem byla podrážděná z jejich chování a vlastně celkově z toho, že jsou to upíři. A mně nezbývá, než udržovat status quo, protože nemám dost prostředků na to, abych zamávala se všema. Spojit se totiž s nějakýma lovcema je pod mou úroveň. A stejně jsou to jenom sráči, co na to nemají, protože jsou jenom lidi. Viděla jsem už hodně podobných, svatých mužů, co si mysleli, že je jejich víra (nebo jiný pitomosti) zachrání. Viděla jsem je v krvi a s hrůzou v očích. Někdy je pěkný si zavzpomínat. Před očima se mi mihne pár dalších vzpomínek, více či méně příjemných. A pak jsme najednou zase tady, před nějakým barákem. Moc nevnímám, co mi řidič vnímá, přece jen jsem žena důstojníka a na služebnictvo jsem zvyklá, ačkoli ho nemusím zrovna vyhledávat. Pro mě je důležitý, že plní rozkazy. V obýváku se sesunu na pohovku a je mi upřímně jedno, jestli něco zašpiním. A pokud mě Samia chce mít na svý straně, musí mi poskytnout pohodlí - po tom fiasku určitě. Proto se neostýchám nařídit služebnictvu, že chci sprchu a čistý šaty. Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, a tak jsem se naivně vrátila do obýváku za Dimou, sesunula se... Plameny v krbu - tady je fakt všechno - mě ukolíbaly. Mám ráda oheň, i když to není moje parketa. Však než našli elektřinu, byla to jediná ochrana před vlky. Pro lidi. Je uklidňující. Vzbudí mě práskání dveří a nějakej povyk. To už svítá? Zívnu. Probuzení je poněkud rozporuplný. Docela mi bodlo, přece jen jsem byla v práci. Ale jsem v domě upírky a v náručí upíra. Bohové, je to jako v blbým románu, kterých se teď vyrojil kotel. "Dimo!" Já věděla, že něco není v pořádku. Sáhnu si ke krku, ale je beze stopy. Vždycky přemýšlím nad tím, jestli by to fakt udělal. Bez mýho svolení, když o sobě nevím. Jo, naše soužití je komplikovaný. A není to jen tím, že diamantovou svatbu máme už nevím kolikrát za sebou. S mrtvolou se těžko rozvádí. "Nejsem doktor," odtuším Samii. Copak já vím, co s ním je? A nijak se nehrnu do toho, abych to zjistila, protože se mi nechce. Furt mě někde tahají jak kočka koťata, myslí si, že budou moct ovládat můj osud jako osudy ostatních lidí. Dokonce i Dimova náruč je mi příjemnější než tohle. S povzdechem trpitelky to ale udělám, protože jsem ke svý nechuti na jejich území a zavřená. To mi nebrání to ale flákat. Nejsem něžná, neurvale prostě hrábnu do rány prsty a kulky vyndám. I Dima s tím má zkušenost, akorát tehdy, po soubojích, jsem si na tom dala záležet. Pokud mě zrovna nenasral.

Morrigana Ann le Fay - 30. dubna 2011 07:06

„Hale, za to může ten pitomej mobil. A navíc… povedlo se mi to, jen sem nechtěla, aby se mi to povedlo, takže se pak stalo tohle, což bude nejspíš pravidelný důsledek toho, že se mi to povedlo,“ blábolila jsem jedno přes druhé a na chvilku se ohlédla na toho chlápka, jehož část jsem teď měla v hlavě. „Já se fakt omlouvám, ale když máš v hlavě půlku neandrtálce, tak se… to blbě kompenzuje s mojí elegantní a inteligentní osobností,“ zašklebím se. „Jo, neboj, pracuju na tom,“ věnovala jsem mu kyselí úsměv a mávla na číšníka, aby mi něco nalil. Neznala jsem nic lepšího, než se v téhle situaci trošičku opít. Potlačilo to tu cizí část a já pomohla být víc sama sebou. Pila jsem si svoje pití a poslouchala Kurta. Docela riskuje. Probliklo mi hlavou a na tváři se mi rozlil zlomyslný úsměv. Ach, kdyby to nebyla ona. To by byla sranda. Zadržela jsem smích a raději si ústa zakryla rukou, aby na mě nebylo nic poznat. „Lezla jsem lidem do hlavy, takže vím, že je to ona,“ řekla jsem směrem ke Kurtovi a na chvíli se podívala na onu slečnu. Pravděpodobně mě nebude mít ráda. Pomyslela jsem si. Jak by taky mohla, když jsi sem přišla a chovala se jak neandrtálec. Bože, Ann, ty si fakt blbá.

Gina Hanako *Blue* - 05. května 2011 12:18

Praha - hlídání děcek odpadá Jak rychle přišli, tak zas odešli. Sbohem, nebo raděj bez něj a šáteček ode mě taky nechtějte. S úšklebkem nesouhlasně pokývám hlavou, pak královnu a její dětičky pustím ze zřetele. A co se vyřešilo? Ne, nebudu sprostá. Politika je všude stejná a je jedno, jestli má nebo nemá něco jako oficiální parlament. Jenže politiky nikdo brutálně nevyvražďuje - tomuhle osmýmu divu světa jsem se nikdy nepřestala divit. A patrně se na tom do daleké budoucnosti nic nezmění. Důvody proč zůstávat na potápějícím se Titanicu nového věku byly dost irelevantní, nebo zmizely úplně(s ocasem staženým mezi nohy). Potřebu zaplavat si jsem taky neměla a tak se jednoduše nějakým způsobem vydala zpátky. Nebo zpátky... Kdyby mě do nosu nepraštilo pomalu pěstí to, že se "něco" děje, asi by to platilo, ale takhle se běh událostí změnil. Střelný prach, ale hlavně ta další věc by mohly vydráždit až k nepříčetnosti - ne že by se to nepovedlo, ale nebylo to ještě tak silné, abych se nemohla ovládnout - ve své mysli, tělo si dělalo co chtělo - navenek. Zuby skoro nezvykle tenké, ale ostřejší jak jehly se hodí i na něco jinačího, než prokousnutí vlastního hrdla... které vzápětí svlažil tenčí pramínek mojí vlastní krve. Zatraceně... tohle mi byl někdo dlužnej, ale ne teď! zavrčím. Trochu to zklidnilo rozjitřené smysly, ale nebude to na moc dlouho. Jak spodní, tak i svrchní špičáky se stáhnou tak, že nejsou vidět navenek, ale stačí trochu víc otevřít ústa... Několika rychlými, dlouhými kroky se dostanu k tomu mladíkovi, skloním se, chytím ho za bradu a prohlídnu si ho, i když nečekám, že bych ho znala. Stisknu mu čelist tak, aby nemohl mluvit a ani moc křičet, ale díky jeho stavu nebylo zapotřebí vyloženě hrubé síly. Co s ním? Sice není doba aristokratů kdy se o krev zdvořile žádá, ale z lidí piju hodně výjimečně a v téměř všech situacích jenom s jejich souhlasem. Tenhle navíc spíš krev potřeboval, než naopak. "Co jsi zač?" syknu, přičemž mu druhou rukou pevněji stisknu rameno - samozřejmě ne to zdravé. Nejsem vyloženě násilník, ale taky se mám ráda. Nepotřebuju, aby ho "něco" napadlo. Aspoň zatím ne.

Édouard Mortier Delfosse - 06. května 2011 12:52

Praha – vila Dva nové hosty jsem přenechal svému osudu, tedy přesněji řečeno komornému, ať se o ně postará a já sám jsem si šel za svým do pokoje. Za jeden večer a noc toho na mě bylo až tak nějak moc. Ještě teď jsem cítil své srdce, jak vzrušením zrychleně tlouklo. Potřeboval jsem se uklidnit a vyspat se, abych mohl být zase co k užitku. Svlékl jsem se ze společenského a dal si rychlou sprchu, která mě jako první uklidnila. Ve vile ale stále bylo cítit napětí a ne a ne odejít. Jako by se mělo ještě něco stát. Když jsem se převlékl do úboru na spaní, které se skládalo s dlouhé noční košile a trenek a sedl jsem si na postel, únava na mě dolehla. Usnul jsem do minuty a spal jako dudek. Veškeré dění ve vile se mi tak povedlo ukázkově zaspat.

Jaime Rosenthal - 07. května 2011 20:45

Stále ještě v baru a důležité rozhodnutí Oba dva přítomní mě docela vyvádějí z rovnováhy, což není zrovna něco, co se mi stává dnes a denně. Toužebně si začínám přát, aby se v tomhle okamžiku objevila ve dveřích Samia, já se mohla s hraně upřímným úsměvem rozloučit a opustit tohle místo a už nikdy se tady neobjevit. Muž vedle mě začne mluvit o nějakém záskoku, což mě rozhodí ještě víc. "Co tady ještě děláš? Zvedni se, zaplať a vypadni odsud!" zní mi v hlavě pořádně hlasitý varovný hlásek. Málem bych ho poslechla v okamžiku, kdy muž směřuje pár slov k podivně zmatené či pomatené ženské. Nenápadně sahám do kabelky pro peníze, připravena sklouznout z barové židle, ústa se mi již formují do slov na rozloučenou, když v tom se na mě muž znovu otočí a tentokrát na mě začne chrlit informace a dokonce mi i tykat, jako bychom se znali snad už léta a nejen těch pár minut v téhle restauraci. Málem bych ho už chtěla okřiknout, "co si to krucinál dovoluje, že husy jsme spolu rozhodně nepásli," když najednou v jeho slovech padne Samiino jméno. "Děláte pro Sam?" optám se tiše, sotva dokončí svou řeč nabídkou na přesun na bezpečné místo. "Já pro ni tedy nepracuju, opravdu jsem o ní deset let neslyšel, jen mi dnes zavolala, že mě chce vidět. Víc opravdu nevím," vysvětluji po pravdě a hlavou mi probíhají všechny možnosti spojené se Sam a také mě čeká rozhodnutí, co teď udělám. V první chvíli bych chtěla říct "ne", protože vůbec netuším v čem teď Sam dělá, ale co vím z minulosti, do čeho se pouštěla nebyl zrovna bezpečný podnik. Na druhé straně myslím, že by se mi neozvala jen proto, že by mi chtěla říct "Ahoj, dlouho jsme se neviděly, jak jde život?" a že ta nutná pomoc bude opravdu dost důležité. "Ok, vyslechnu si někde jinde detaily, ale rozhodla bych se až potom," navrhnu, hodím na bar několik euro, postavím se a pohlédnu nejprve muži, a pak i ženě pevně do očí.

Kurt McBane - 07. května 2011 21:57

Odchod z baru a přesun... někam Ze srdce mi spadne obrovský kámen když se mi podaří tu slečnu přimět aby mě aspoň vyslechla. Byla to úleva stejně jako slyšet od Ann přesvědčení že jsem se trefil na správnou notu. Ani nechci myslet co by bylo kdybych šlápnul vedle. Onoho nebožáka bych musel pak asi zabít. Ale to je fuk. "Fajn. Tak na co ještě čekáme? Mizíme odtud. Vysvětlím ti na čem jsme a co se děje se Samiou." Prohodím a otočím se k Ann. Poplácám ji po rameni a důkladně si ji prohlédnu. S mírně pobaveným úšklebkem zakroutím hlavou. "Je čas zmizet Ann. Tady už to pro dnešek balíme. A neboj, nic ti nevyčítám. Kdybych ti mohl nějak pomoct se dát dohromady už bych to udělal. Bohužel ale tvá tajemství jaksi neznám." Řeknu jí a nad posledními slovy se uchechtnu. Na bar hodím pár zašlých bankovek za Ann a popadnu obě slečny za ruku. Pak je začnu vést ihned k východu. "Jdeme. Čím dřív odsud vypadneme tím rychleji si budeme moct promluvit mezi šesti očima." Prohodím a skutečně už se těším až budu někde na klidnějším místě. Začínal jsem cítit podivné mrazení v zádech. A hlavně pěknou pachuť na jazyku když si představím že jsme tady nezískali skoro vůbec nic. Ti blbí motorkáři mohli mít esa v rukávech. Ale snad bude možnost se sem zajít podívat znovu. A to velmi brzy. Když vyjdeme ven zhluboka se nadechnu a vydechnu. Bylo mi na zvracení z těch smradů a kouře tam uvnitř. Čerstvý vzduch byl skutečně nektar pro mé plíce. S nepříliš velkou radostí jsem se pak ale zadíval po okolí parkoviště. Někde opodál jsem slabě slyšel hlasy nějakého páru, zevnitř baru byla furt slyšet hlasitá hudba... Jinak zde byl ale klid. Odporný, vtíravý klid. Až jsem se mírně lekl když nedaleko zařinčeli popelnice. To mě přinutilo okamžitě vytáhnout pistoli a namířit do onoho místa. A se zatajeným dechem čekat. Dokud jsem neusoudil že se muselo jednat jen o blbý krysy a zbraň jsem zas pomalu schoval. "Není tu bezpečno. Nikde teď není bezpečno!" Prohodím polohlasně a popostrčím mírně obě slečny směrem kde jsem nechal zaparkované auto. A až když moje klíčky odemykají dveře cítím se o mnoho lépe. Bylo na čase se co nejrychleji vrátit na základnu protože čím byla noc hlubší tím bylo všechno jen horší a horší. Hlavně když nám tu někde pobíhal vražedný parchant který mohl zabíjet kdykoliv, kdekoliv, cokoliv. Ann i naší nové společnici jsem pokynul aby nastoupili. A když tak udělali pohroužil jsem vnitřek auta na chvíli do hlubokého ticha. Pak jsem se ve zpětném zrcátku zadíval na onu slečnu. Nechtěl jsem jí nechat déle čekat. "Takže... nejdřív o Sam... Samia je teďka právě v Praze s první částí svého týmu. Co tam ale dělají, a jak na tom jsou, to už netuším. A co se týče nás..." S hlubokým nádechem zas hlouběji vydechnu. "Druhý tým který se nachází tady ve Vídni má za úkol najít vraha. Jeho cílem se stávají především vlkodlaci. Dřív se projevoval jen málo ale teď ten bastard zabíjí kdykoliv jen může. Což se stává klidně i několikrát do měsíce. A kdo ví koho zabije příště. Může to být kdokoliv. Klidně i někdo z nás." Prsty chvíli bubnuji do volantu než se natáhnu pro svoji MP5ku která leží na podlaze za sedadlem spolujezdce. "V tom blbým baru jsme chtěli z motorkářů dostat nějaký informace ale pak se nám Samia ozvala že v tom baru je nějaká spojka. Tedy ty. Jo, jasně. Věřím že jsi se teď se Samiou neviděla sakra dlouho. Každopádně tě ale nechci nechat se volně potulovat. Patříš k Samie a tím teda k nám všem. Když to řeknu takhle a takhle..." Pokývnu hlavou a s tlumeným cvaknutím odjistím, a nabiji, MP5ku. "Jak říkám... nebudu tě do ničeho nutit. Můžeš vystoupit z auta, odejít a na to všechno zapomenout. Nebo jít s námi. Nabídneme ti ochranu, doslova skvělý kolektiv a zároveň bys nám mohla pomoct ukončit to šílenství které teď lítá v ulicích Vídně. Každopádně jak říkám... Už jen kvůli Samie tě nenechám někde jen tak napospas nějakýmu magorovi." Dokončím svůj proslov a trpělivě jí nechávám přemýšlet o všem co jsem jí řekl. "Rozhodně pak nechci snášet její hněv až se dozví že jsem kvůli svý chybě nechal zabít nějakou její známou." Prohodím tiše spíš pro sebe a trošku přestávám okolí vnímat. Chci už být co nejrychleji pryč.

Samia Black - 09. května 2011 00:10

Bar U železné pěsti Kurt,Ann a Jaime Z poklidného rozhovoru v autě, vás vyrušil dívčí křiv, ze kterého šel mráz po zádech. Řvala a křičela, byl to zoufalí hysterický pláč. Podívali jste se na sebe a ani chvilku jste nemeškali, prostě jste vyběli za křikem. Dívka byla v jedné zapadlé uličce, která smrděla močí, zvratky a něčím do je v rozkladu. Něco černého se nad ní sklání a díky měsíci, který svítil na nebi, jste mohli zahlédout, že v ruce drží athame obřadní dýku a chce dívku bodnout do prsou, když si vás všimne, se zavrčením se rozeběhne uličkou pryč, ale díky neopatrnosti, dýku upustí. Je krásná, zdobená keltskými znaky a propletenci. " Děkuji, děkuji vám moc." Pláče hystericky dívka a sesune se k zemi. Bod pro vás, máte první přeživší oběť a stopu.

Samia Black - 09. května 2011 00:21

Eire go Brách! Kieran, Crowley Setkali jste se až na letišti v Dublinu, bylo něco málo okolo desáté večerní, takže Kieran mohl sundat nepropustné ošacení a mohl si oddychnout. Podzim a zima, roční období pro našince jak stvořené. Na Dublin se snášel chladný déšť a vítr honil po parkovišti opadané listí. Vaše mobili zahlásily SMS naráz, stálo v ní.: NEROZDĚLUJTE SE! MUSÍTE JET NA DROGHEEDU V HRABSTVÍ LOUTH. AUTO MÁTE ZAREZERVOVANÉ NA JMÉNO KRANKL. JE TO 56KM OD DUBLINU - SEVERNĚ, V TAMNÍM HOTELU MÁTE DVA POKOJE NA VAŠE JMÉNA. SHAY. Ta holka byla prostě poklad, mohli jste jí líbat nohy, nebo ji nosit na rukou. Autopůjčovna byla hned přes silnici naproti letišti, auto bylo Grand Cherokee. Teď už jen přesun.

Samia Black - 09. května 2011 00:32

Noc byla krásná.... Gina " Slečno, já za nic nemůžu, já...já sem nikomu, nic neudělal, chtěl jsem si vidělat na polívku...víte co vona je zima, tak mě na hlaváku zbalil týpek, no fakt vypadal blbě měl divný zapadlý, unavený voči a říkal, že mi dá litr, když s ním půjdu. Tak sem mu to vodkejval, prej že mě vezme domu... a tady po mě vystřelil, ani nevím proč, já mu ani po šrajtofli nešel, slečno věřte mi. Sice jsem feťák, ale zloděj zloděj to ne." Prudce zavrtěl hlavou a bylo vidět, že se opravdu bojí. V křoví něco zašustilo a zavrčelo, ten kluk měl být jen návnada, pro Nové. Ucítili krev, která vytekla z průstřelu a přišli se najíst. Byli celkem tři, dva kluci v oblecích a mladá holka v černých roztrhaných šatech. Asi šli na ples, když se jim někdo zakousl do krku, už byli mrtví, jejich stvořitel jim dal poslední polibek a teď měli hlad. Vrčeli a jeden z nich, docela pohledný blonďák udělal výpad proti tobě. ( Hoď si procentkou na kolik si to zvládla.)

Samia Black - 09. května 2011 00:41

Rozhovor ve vile Zmeja Vděčně jsem se na rudovlasou ženu podívala. " Teď už se o něj postarají, děkuji. Ale vlastně proto tu nejsi." Položila jsem si ruce do klína a nechala odnést Nikolaje do volného pokoje, ve kterém byla napuštěná vana plná krve, která měla zychlit jeho regeneraci. Podívala jsem se na Dimitrije a on ukázal na dveře, zavrtěla jsem hlavou, a jedna ze služebných přinesla Zmeje lavor s teplou vodou a ručník." Nebudu se stydět mluvit před tebou Dimitriji, jsme přátelé." Přivřu oči a nadechnu se." Jsem těhotná Zmejo. A bez tvé pomoci nepřežijeme, ani ty a ani má dcera." Sklopím oči k zemi a počkám si na uštěpačná Zmejina slova, která budou přát smrt mě i mému dítěti, které za nic nemůže. Ochranitelsky si dám ruce na břicho a vyčkávám.

Zmeja - 09. května 2011 01:00

Vila Zakrvácený věci, co mám na sobě, patří Samii, takže to nějak neřeším. Akorát si umyju ruce. Hned si šátrám k hrdlu, kde jsem ráno nenašla svýho hada - proto taky Dima mohl dělat, co dělal. Nezůstal v mých šatech? Přejíždím si prsty po krku, jako bych přemýšlela. Nedívám se na Samiu ani na něj, hledám ten barevnej provázek. Najdu ho, jak se vyhřívá pod lampičkou. Ts, byla mu milejší, než já? Anebo jsem si ho spíš z únavy zapomněla po sprše vzít? No, asi jo. Posadím se do křesla a nijak se nezmění můj pocit, že si ze mě všichni dělají prdel. Jako by neměli na práci nic lepšího. "Tak tohle byl pravej důvod, proč mě Dima tahal na tu vaši sešlost srabských gerontů..." Jo, to říká ta pravá. I když oproti nim jsem mladice. "Ale řekni mi jednu věc, upřímně. Proč bych měla pomáhat přivést na svět dalšího zmetka? Jako by nestačilo, že jste mi ho udělali z manžela. Vždyť jsem si ani neužila být počestnou vdovou!" Teď jsem akorát nepočestná manželka s mrtvolou na krku. Ale běda tomu, kdo by ze mě chtěl tu vdovu udělat. To si ošéfuju sama. Možná za okamžik. Přimhouřím oči jako navztekaná kočka a šlehnu pohledem po Dmitrijovi. "Doufám, Dimo, že to není tvoje. Jinak asi vdova konečně budu."

Samia Black - 09. května 2011 01:18

Zmeja " Kdyby šlo jen o to, tak si přijdu s tebou promluvit k tobě domů." Podívám se na ní. " Nevím, kdo tě pozval, ale vím jedno, nejsi v bezpečí, někdo se tě chce zbavit, asi se tě prostě bojí. Mám v podezření pár královskejch sráčů." Promnu si spánky. " Nabízím ti ochranu, pokud budeš tady, nic se ti nestane." Snad bude věřit mému slibu, nestrpěla bych ve svém domě, kdyby někdo pil z člověka. " Ale za to chci, abys pomohla na svět mé dceři." Upřu na ní pohled. " Nikdy jsem nikomu z lidí poslední polibek nedala, časy, kdy jsem pila z lidí jsou pryč, mám raději studenou krev." Pronesu konverzačním tónem. " Já a Dima, Zmejo, kdes na to přišla." Vyvalím na ni oči a rozesměju se." Promiň Dimko, nic proti tobě nemám, ale nikdy bych s tebou nespala." Smířlivě se usměju." Otce mého dítěti si zachránila, máme posledních pár let, ale chci, aby viděl svou dceru, než si ho vezme Osud a Smrt." Hlas mi přeskočí.

Zmeja - 09. května 2011 02:15

Vila To určitě. Další upír aby se mi nasral do bytu, to bych skákala radostí. Její slova nejsou žádnou novinkou, ačkoli nikdy není příjemný to slyšet takhle natvrdo. Vždycky jsem svým způsobem byla v ohrožení. Nejdřív od pánbíčkářů, ve svých začátcích, později by mě některý bojarský dcerky nejraději viděly bradou vzhůru (a že dokázaly být vynalézavý) no a nakonec, v ten osudný den, jsem proti sobě obrátila hned několik upírů, když mě popadl amok. A všichni víme, jací jsou upíři mafiáni. Kam se hrabe Camorra nebo Ngdrangheta. Ale ničeho nelituju. Myslím, že takhle se cítili křižáci, kteří umírali pro svoje hloupý cíle. Nelitovali - protože padli pro očištění Jeruzaléma. Já nelituju, protože pokud padnu - a jako že jim nedám kůži zadarmo, sráčům - bude se počítat každej krvelačnej zmetek, kterýho jsem vzala s sebou. Ať v minulosti, nebo teď. Aspoň můj život není prázdnej jako jejich. Královských synků a dcer, co se snaží mít nejlepší šaty a bavit se. Akorát jsem se v posledních letech musela uskromnit. Nebo za to může Dima? "Víš, že mi nejde o lidi." Ne, ta křivda je hluboko ve mně. Já sice nejsem tak úplně člověk, ale tohle nezabil ani čas. A´t si o tom každej myslí, co chce, já s tímhle i umřu. Nevím, proč se mě to chytilo tak pevně. Možná proto, že upíři jsou věčná a velká hrozba. Když pánbíčkář chytil někoho ode mě, že se tahal s čarodějnicí, klidně jsem ho dala plamenům místo sebe. A pánbíčkáře pak obětovala. Tady není koho obětovat, tady mi nestačí smrt jednoho. Kdo ví, jestli Dima taky nebyl nějakej prašivej koldun? Že mě tak pomátl... Pokrčím rameny. "To víš, už ho nemám tak pod dohledem jako u dvora, co já vím, co dělá. Krom toho, že prokusuje panský krčky." No, to nevím, jestli fakt dělá. V mých představách jsou všichni pořád ti, co pijou ze živejch těl. Snad jen proti nim se postupovala tvrději než proti vědmám. Protivampyrický praktiky jsem si velice oblíbila, i když jsem věděla, že to není upír. Málem protočím oči vsloup. Jasně, Zmejo, zachraňuj celou jejich rodinu. Nakonec si malý upíře ochočíš a naučíš ho pást hady, aby je všechny jako Krysař zahubilo. "Moc na výběr nemám, když jsou některý násosky takoví srabi, že se mi nepostaví čelem. Kdybych věděla, kdo to je, už mu můžete chystat krabičku od zápalek na pohřeb."

Gina Hanako *Blue* - 09. května 2011 16:52

Praha Odříkaného chleba největší krajíc, a tím chtěným jednoho div nezadusí.... "Doprdele...." zavrčím spíš pro sebe, krátce skloním hlavu, pak očima ještě jednou blýsknu k tomu klukovi. Někdo ho opravdu umně naservíroval jako svačinku, jenom ten stříbrnej podnos ještě chybí. jenže možná nepočítal s jistou nevítanou přílohou. Co se dělá se psy se vzteklinou? přejedu pohledem ty tři. Vyparádění tedy byli opravdu hezky... Střílejí se... - až na tu podstatnou drobnost, že já u sebe nemám žádnou pistoli. Když už se něco podělá, tak už a tady to nebude jinak. Když se ten skorohezoun s plavou hřívou rozmáchne, tak se mi prostě zas jednou podaří to neodhadnout, nebo spíš získat reflex ještěrky, když je v nebezpečí. Jo, hlad dělá svoje... Tak nějak víc jsem se vzpamatovala až když mi stiskl ruku - vlastním přičiněním a abych se vyškubla nezbylo nic lepšího, než si vyhodit rameno. Pořád lepší než chytit vzteklinu. Už jsem se zmiňovala, že se mám vcelku ráda? Chrupnutí, další vteřina kdy pořádně nevím, jak jsem přišla k naraženýmu žebru - sedřenou bradu už akceptuju jako součást poměrně detailní prohlídky zdejšího chodníku a dlažby. Však se to beztak zahojí. A já už si na ještěrku hrát nehodlám, jedna ruka na zvednutí se a otočení stačí. Nechat tady toho kluka, nebo ne? Nakolik že je ta moje sebeláska vážná? Noví jsou ale podle všeho problém, co zaslouží likvidaci, nebo zlikvidujou nás a to hezky rychle. Pes, co štěká může kousnout, ale ten, co nemá zuby to udělá dost těžko. Nahodit si rameno nezabere zas tak dlouho a není to poprvé, co se mi podobná věc stala. Co si až tak nevytrénuju je to, že je to procedura minimálně nepříjemná. "S váma asi řeči moc nebude..." ušklíbnu se a hřbetem ruky otřu bradu. Nakonec pokrčím rameny, což si vyslouží, že se úšklebek roztáhne, skousnu si spodní ret. "Možná dobře. Akorát to zdržuje. A mimoto... při jídle se přece nemluví." Ne. Od toho kluka se nehnu. Na vykalkulování toho stačí jednoduchá matematika: jeden, plus jeden plus jedna rovná se? No? Soustředění se přesune spíš někam za realitu, kde je to podstatné, skutečně podstatné stokrát znatelnější a smysly tím zostřenější, i když to může působit, jako bych já sama byla duchem nepřítomná. Omyl a těžká chyba. jenom zbývá doufat, že ten kluk za mnou bude dostatečně ztuhlý strachem, aby se nehnul ani o píď.

Samia Black - 10. května 2011 02:21

Zmeja a Nikolaj (?) "Chtěla jsem se domluvit, já ti nabídnu svou ochranu a ty mi pomůžeš u porodu." Konverzovali jsme jako, kamarádky, to sotva, spíš jsme vedly rozhovor, za který by se nestyděl bussinesman. " Nebudeš se o mě starat zadarmo a pro tvoje háďata se taky najde místo." Založila jsem si ruce do klína. " Věř mi, že až budu jistá kdo to je, vyrazíme si pro jeho hlavu společně, nechám tě vykonat popravu." Kývnu hlavou. " Můj dům je ti k dispozici, jen prosím ve dve neroztahuj závěsy, nerada bych měla připečené kalhoty k zadku." Odkašlu si. " Samio?" Uslyším z koupelny, vrhnu na Zmeju spokojený pohled a rty naznačím děkuji. " Otec mého dítěte si mne žádá." Omluvím se těma dvěma. " Služebné vám ukážou pokoje, jako manželé budete mít jeden." Odkráčela jsem a do pokoje poslala mladou dívku. " Pojďte prosím se mnou." Mile se usměje a odvede vás do vašeho pokoje. Je vymalován do zemských barev, každý by čekal od upíra temnou kobku, ale tento pokoj, je krásně vzdušný a světlý. " Ručníky jsou v koupelně a paní Samia mi říkala, že vám mám přinést nějaké oblečení, ve skříni máte župan, několik triček, džíny, mikiny a několik párů bot. Jen spodní prádlo tam není, nevěděla jsem jaké by vám vyhovovalo." Pokrčí dívky rameny. " Pokud byste měli hlad, pán má v ledničce králičí krev a vám mohu něco uvařit. U postele je telefon, pokud vytočíte nulu, budete volat mně a pokud číslo jedna, spojíte se s madame Black." Dívka mluvila s jemným francouzským přízvukem. Ještě chvilku čekala, jestli budeš mít nějaké otázky. Mezitím v koupelně Když jsem otevřela dveře koupelny, udeřila mne do nosu vůně, krve, byla prasečí, ta nejlépe nahradí lidskou krev, přeci jen z prasat už do lidí cpou kde co. " Volal si mne, Nikolko?" Pohled na něho mě nevyvedl z míry, byla jsem vůbec ráda že žije. Sice upíři nebrečí, ale já měla pocit, jako bych v jednu chvíly vyplakala celé moře, stejně tak mne i oči pálely. " Víš jak jsem se o tebe bála?" Pomalu si svléknu šaty a vlezu si do krvavé lázně k němu. " Nikolaji." Povzdychnu si a nadzvednu jeho zmučené tělo, jeho boky obejmu stehny a jeho záda nechám dopadnout na svou hruď. Krví omývám jeho ramena. " Co se tam stalo?" Políbím ho do vlasů.

Zmeja - 10. května 2011 15:11

Vila Dobrá, byl to koneckonců jen obchod a pro mě výhodný. Podobných rozhodnutí jsem za svůj život musela udělat dost. Hlavně že tu budu moct mít svoje hady. Jasně, nejsem nadšená, že se prakticky nastěhuju do domu upírky, ale pořád je tu ta premisa, díky který jsem přežila doteď. Potřebujou mě. Vždycky mě někdo potřeboval, a proto mě chránil před ostatníma. Vždycky jsem totiž měla co nabídnout, a protože do jejich žabomyších válek nepatřím, bylo mi jedno, který straně. Uvolním se a spokojeně se uculím. Znám svou cenu. Potom akorát trochu ohrnu rty. Dima se s ní musel nějak domluvit. A teď ho budu mít za zadkem pořád a ani si nebudu moct roztáhnout závěsy. Podívám se na něj a je mi jasný, že tohle je jeho vítězství. "Seš parchant." Tiše prsknu smíchy. Králičí krev! Podívám se na Dimu, kterej se snaží tvářit, že to není nic divnýho. "Zdravá strava?" popíchnu ho. "Anebo stárneš a holky v tmavých uličkách tě nakopou do koulí? To víš, tohle není carská Moskva s nevolnicema, tady i děvky nosí nože." Určitě jo, já tomu věřím. A která ne, ta je blbá a odsouzená k záhubě. Ne vždy je poblíž pasák. Lehce se mu vyhnu, když se natáhne, aby mě objal. Nikdy jsem nebyla ze zdrženlivých, a tak hned v pokoji začnu hýbat přenosným nábytkem, aby vypadal k světu. K mýmu světu. Zkontroluju ty hadry, co mi prý nechala poslat. Musí se mi tady ve vězení přece líbit, ne? "Večer skočíme pro háďata," oznámím Dimovi. Aspoň pár jich musím mít u sebe. Zbytku stačí otevřít terárko s krysama a morčatama a oni si na nějakej ten týden vystačí. I když mě domácí asi zabije a já se budu muset přestěhovat, protože byt bude jedno velký terárko. Jo. A musím zavolat do práce. Slyšet po ránu otrávenej hlas vedoucí směny je fakt lahoda. Protočím oči ke stropu, Dima nepochybně slyší, jak hudrá. Nechám ji vykecat se, abych jí prostě oznámila, že ne, opravdu nepřijdu, protože jsem nemocná. Musím jí to zopakovat asi ještě dvakrát, než to položí s frfňáním, že nemá nikoho na záskok. Hmm, dovolená. Placená, all inclusive a ještě s ochrankou. Dobrej obchod, moc dobrej. Ale musela jsem dát najevo, jak se věci mají. Přece jenom nejsem čokl, kterýho budou tahat sem a tam jako včera večer. Odeženu Dimu od okna a vykouknu, jak tam dneska je. Nakrčím nos, protože to stojí pěkně za hovno a plán, že půjdu nasrat veškeré upírstvo v okolí a budu se slunit na podzimním sluníčku, padá. Čerstvej, i když svým způsobem hnilobnej vzduch podzimu mě krásně probral. Už dneska podruhé za krátkej čas ze sebe shodím zakrvácený oblečení. Člověk by neřekl, kolik krve z upíra vyteče. Když byl Dima člověk, bylo víc možností, jak se zabavit. A taky když byl Dima člověk, byla jiná doba. Vzpomínky na desítky soubojů, díky kterým jsem z něj udělala postrach bojarů, jsou pěkný. Není nad to, když ráno člověk vstává, aby byl za úsvitu u stolku s pistolema. Otočím se k němu čelem, protože vím, že stejně čučí. Možná dokonce i něco říkal, ale něco ze starejch časů se občas ozve tak hlasitě a jasně, že mám opravdu pocit, jako bych tam zase byla. Uculím se. Už vím, co jsme v tomhle hnusným počasí dělávali. A ačkoli rozum křičí ne, má čarodějnická, nespoutaná podstata to vidí jinak. Té je to jedno.

Niklas *Kieran* Krankl - 11. května 2011 17:56

Dublin Let probíhal poklidně. To co jsem se těšil jsem i dostal. Občerstvení. Sice to nebyla strava která by mé rase vyhovovala nejvíce, ale za ty léta jsem se musel životu přizpůsobit a sním téměř všechno. A ne jen chlast je slast, ale kdyby šlo tak do verše jídlo je slast. Nebo aspoň že je dobrý. Někdy si neodpustím přejídání. Ale v tuhle chvíli to určitě nebude. Sleduju dění kolem, občas vykouknu z okýnka abych stejně viděl jen mraky. Jo to jinej pohled byl když se letadlo začlo snášet nad ostrovy. Nádhernej pohled. I když večerní přílet, vše bylo osvětleno. Obydlí, maják, potom síť veřejného osvětlení. Hlavně žádný slunko. Howt! Vzpomenu si když jsem zde kdysi dávno zavítal už ani nevím na čí návštěvu. ....... Bez jakýchkoliv zavazadel jsem vyšel. Aaaa... Vlní se ve mě svobodomyslné pomyšlení na to že se nemusím skrývat před slunečním svitem. Shodím ze sebe věci které brání slunci aby se dostalo na moji kůži. Déšť! Usmívám se jako dítě když dostane svoji vysněnou hračku. Zapomenu i na chvíli proč tady vlastně jsme. Ono abych si přiznal pravdu, jsem tady na výletě. Nemusím trčet zavřenej v nějaký vile a poslouchat příkazy. Na zádech mi naskočí husí kůže. Příkazy. Brrr. Jak nerad já poslouchám. To už se ke mě blížil i Crowley. "Let v pohodě?" Položím zdvořilostní otázku. Pípne mobil. "To je kádr." Dobrejma zprávama se to po příletu jenom hemží. Počasí, všechno zajištěný, volnost... Když se daří tak se daří. ....... "Dobrý večer." Pozdravím hlubším hlasem když otevřu dveře do kanceláře půjčovny. "Máme zde rezervované auto na jméno Krankl." To už z náprsní kapsy tahám doklad kterým bych se prokázal. Jeden podpis, druhej a v ruce mi chřastí klíče. "Ty brďo!" Neutuchá moje večerní radost když uvidím auto. "Řídím!" Hrnu se na místo řidiče.

Aislinn Grey - 14. května 2011 17:25

S Johánkem na výlet? Zatímco si nalévám s nepřístupnou tváří pohár vína, má mysl se směje nad tím, co vše mi už Johan řekl. Johánku, jsi jako malý chlapec... Lehce víno ve sklence promíchám, přivoním si a ochutnám s pečlivostí. Když jsem spokojená, naleju si více. Bílé, polosladké. Tak to mám ráda. Konečně se můj zrak stočí na oběť. Potí se.. Snad bych mu mohla jít pomoci. Svádivě se usměji, i když pohled mých očí spíš mrazí. Ladným krokem číhající šelmy přistoupím k Johanovi. Zlehka se dotknu jeho ramene, čímž upozorním na svou přítomnost. Jeho zrak sklouzne z mého obličeje k výstřihu, kde se na chvíli zastaví a já pocítím v jeho mysli chtivost. Poté Johan pokračuje k bokům a nakonec nazpět k mým očím. Usměji se. "Johane, není ti něco? Zdáš se rozrušený..." Jakoby soucitně se ho optám a zlehounka se k němu nakloním. Cítím, jak jsem vzbudila jeho pozornost. Je to klasický mužský, který nyní prožívá jakési obrození - setřást obavu, využít šance a skolit laň. Jen pojď, koloušku... Nechám ho, aby se jeho ruka dotkla mých boků a dokone přejela po mém zadečku. Nenápadně tak vyzkoušel moji povolnost a nyní čtu v jeho myšlenkách, že je se mnou spokojený. Musím se nad tím usmát. "Slyšel jsem o jednom baru, kam chodí mládež. Hrají si na gothiky. A nějaký týpek si jednoho z nich vždy vybere, odvede a poté už toho dotyčného nikdy nikdo neviděl. Samiu by to mohlo zajímat, ale není tu. Ty jsi její pravá ruka, tak tam pojď se mnou místo ní. Jistě by byla ráda, kdyby si jí o tom informovala." Jeho oči se lehounce zablýsknou a opět se trochu začne potit. Tentokrát ovšem vzrušení. Samozřejmě mu vůbec nejde o informovanost Samii, o nějaké zabíjení lidských mláďat a o jejich vraha. Jen pod rouškou povinností doufá, že se mu podaří mě nerušeně svést. Dobře si vedeš, Johánku, jen mě pozvi, snaž se vtírat a hlavně mi ukaž, co potřebuji. "Hmm, vlastně, proč ne. Samia bude ráda a já udělám i něco příjemného pro sebe." Svůdně se pousměji a lehce se přimknu k jeho tělu. "Skvělé, jsem rád, že to vidíš stejně." Souhlasí nadšeně Johan a už mě odvádí k loďce. Trochu stranou společnosti, netouží být spatřen. A to mu dokážu naštěstí zařídit tím, že odlákávám pozornost ostatních na jiné věci. Je to sice trochu namáhavější, ale za toto mi to stojí. Naše cesta proběhne v tichém soukromí po vodě a poté v Johanově autě s řidičem. Nechávám toho nedočkavce, aby se mnou flirtoval, dotýkal se mého těla a občas mu odpovím tak, abych jen stupňovala jeho žádostivost. Ale přiznávám, že už se trochu přemáhám. Doufám, že ten bar není na druhé straně Prahy, jinak mi tady pukne nadržeností... Konečně však auto zastaví. Trochu rychleji vystoupím z auta, abych aspoň na chvíli vyčistila svou mysl. Johanovi to trvá déle, protože během jízdy stačil zkontrolovat své zásoby alkoholu. "Tak pojď, Linn, ať je Sami spokojená.." Zavrní mi do ucha a políbí mě na krk. Linn? To má být něžné oslovení? Doufám, že nesklouzneme ke koťátku a berušce... Nechám se poslušně odvést do baru, zatímco se neustále lepím na jeho tělo a bedlivě pozoruji jeho myšlenky. Rychle se ujistím, že ho mám zcela v hrsti, a proto jakmile vstoupíme do zakouřeného podniku, začnu svou mysl soustředit na okolí. Tak který je ten, co nám tu svádí děti? Mé rudé šaty vypadají v baru poněkud podivně, ale není novinkou, že si pár z oficiální akce odskočí někde do temnějšího zakoutí. Stačím si i povšimnout, že některým mužů se z mého vstupu na scénu zapotily ruce. Ale poté se už věnuji své práci.

Kurt McBane - 14. května 2011 21:21

Vídeň - dívka v nesnázích Díval jsem se na řady aut před námi a trpělivě jsem vyčkával až obě slečny zpracují příval informací které jsem na ně vychrlil. Já vím že na to jdu moc rychle ale zrovna v téhle době bych si nechtěl dovolit čekání. Tady šlo o každou vteřinu. I jediný moment mohl rozhodnout jestli budeme mít navrch nebo naopak smůlu. Sakra, ještě se nedokážu pořád vzpamatovat z armády. Ty krušný chvíle kde rozhodovala skoro každá setina. Do toho ještě ten adrenalin a prach... Mihne se mi hlavou a trochu stáhnu okýnko. Abych se nadechl čerstvého vzduchu. A vyčistil si mysl. Na chvíli zavřu oči. Přemýšlím, přemýšlím, a pak se mi podaří na chviličku vypnout. Pak mé uši ale prořízne ženský křik. Okamžitě oči otevřu a prudce sebou trhnu. Rychle sjedu pohledem obě slečny a pak se zadívám z okýnka ven. Na nic nečekám a ihned vyletím z auta. MP5ku pevně vezmu do obou rukou a okamžitě běžím do míst odkud se ozval křik. Jen ať nepřijdu pozdě! Jen ať nepřijdu pozdě! Říkám si v duchu ale díky své vytrénované kondičce mi nedá problém přiběhnout do těch míst během pár vteřin. Ale se zhnuseným úšklebkem si volnou rukou zakryji nos. Ten puch tady byl vážně nechutný. To možná i nádech Železné pěsti byl jako rajský plyn. Pak mi ale pohled padne na dívku na zemi, a nad ní nějakou černou siluetu. Zamračím se a uchopím MP5ku do obou rukou. "Hej! Přestaň! Slož zbraň a okamžitě se vzdej!" Zařvu na něj a jakmile spatřím že mizí okamžitě přiložím svoji zbraň k líci. Její řev se rozlétne celou uličkou a nejspíše i mnohem dál, jak za tím někým posílám zhruba půl zásobníku. Nemá to ale cenu. Je pryč. "Jste v pořádku slečno? Neudělal vám nic?" Zeptám se oné slečny ke které si hned dřepnu a důkladně jí začnu prohlížet. Naštěstí byla v pořádku což bylo úžasné. Mohli jsme jí vyzpovídat. "Budete muset jít s námi prosím. Musíme vám položit pár otázek, nic víc a nic míň." Pomohu jí na nohy a poohlédnu se po Ann nebo po Jaime. Pokud mě následovali kývnu hlavou za sebe a pak ještě ukáži prstem do míst kde leží dýka. "Vezměte to. Ale nesahejte na to hlavně holou rukou!" Prohodím, spíše tedy rozkáži. Tohle mohla být další část velmi důležitých informací. Prozatím se ale začnu s napadenou slečnou vracet k autu a uklidňovat ji. "Jenom si s vámi musíme promluvit o tom útočníkovi, pak můžete klidně zas jít."

Morrigana Ann le Fay - 16. května 2011 19:19

„Hmmm,“ zamručela jsem a otočila jsem se k odchodu. Připadalo mi, že dneska jsem už toho řekla a udělala víc než dost další moje aktivita by byla dost… kontraproduktivní, jelikož už teď vypadalo, že nám Jaime nevěří. Nedivila jsem se jí. Být na jejím místě tak jsem odtud zmizla dřív, než se řekne rododendron. Vyjít ven z baru bylo jako milodar. Čerství vzduch na mě působil jako studená voda. Dokonalé probuzení, co mi pomohlo při ovládání sebe sama. Zalitovala jsem, že jsem raději nezůstala venku a do toho hnusného baru lezla, ale věštba není můj obor, takže se nemůžou divit, že něco… zkazím. Konec konců jsem taky jenom “člověk“. Ušklíbla jsem se a opřela se o kapotu auta. Nevnímala jsem, co dělají ti dva, jelikož kdybych je hledala tak je stejně dostihnu ať by byli naprosto kdekoli. Chtělo by to postel. Měkkou, vyhřátou, voňavou postel s nebesy, která by stála v pokoji s balkónem, ze kterého by byl krásný výhled na město. Usmála jsem se nad svojí představivostí, která byla mnohdy lepší než sama skutečnost a ponořila se hloubš, abych si alespoň na chvíli odpočinula a plně získala kontrolu nad svým tělem. Pomalu jsem se už blížila k hranici spánku, když mě probral výkřik ženy. Bleskurychle jsme se odlepila od kapoty auta a přemístila se do míst, odkud křik vyšel nebo jsem si to aspoň myslela. „Bože,“ vydechnu a skloním se k ženě, kterou v rychlosti prohlédnu jestli jí nic není. „bude to v pořádku,“ řeknu jí a dívám se jí do očí. Nevím proč, ale když to dělám lidé v to tak nějak důvěřují, ale funguje to jen u lidí. „už je pryč a nikdo vám neublíží,“ dořeknu a otočím se za prchajícím mužem. Dohnat jsme ho nemohli, a tak jsem přibližně odhadla vzdálenost a znovu se k němu přemístila, abych ho mohla zastavit, což se mi nepovedlo, jelikož hned po tom, co jsem se zhmotnila, mě k zemi srazila bolest, kterou způsobila kulka. „Kurte!“ zařvala jsem na něj přes celou uličku, a i když mě neviděl tak jsem se na něj naštvaně podívala a kdyby to bylo možné a můj pohled by mohl zabíjet byl by teď už stokrát mrtví. Muž mezitím zmizel neznámo kde a jeho pronásledování jsem vzdala. Postavila jsem se a pokusila se nevnímat bolest, která mi při každém kroku vystřelovala v noze. „Tohle,“ ukázala jsem na Kurta. „si vypiješ.“

Samia Black - 21. května 2011 21:47

Nikolaj Hladila jsem ho a chlácholila jako malé děcko. Cítila jsem se provinile, za to co se mu stalo, hladila jsem ho ve vlasech a šeptala mu do ucha, že to bude dobré. Byla jsem ráda, že ho držím v náručí, ale raději, bych urvala hlavu, těm, kteří ho tak zdevastovali. “ Zabiju toho co ti ublížil“ Pošeptala jsem mu do vlasů a umývala jeho tělo krví. “ Karty jsou ve tvém pokoji, byly tam, jen co jsme přijeli.“ Nikdy jsem nepochopila, že si ho karty našly. Byla to jejich věc a já byla spokojená, že Nikolaj byl v pořádku doma. “ Chceš se napít?“ Nabídnu mu své zápěstí a políbím ho na krk. Tolik jsem se o něj bála, přeci jen, je to otec mé maličké a já chtěla, aby ho poznala a věděla kdo je její táta. Aislinn V nočním podniku se to hemžilo děvčátky v předražených šatech z metalových obchodů a tvářily se co nevíc nepřístupně. Některé se v temných koutcích líbaly s dívkami, které byly oblečené podobně, poznávací znamení, černé nehty, výrazné rty a korzetové šatičky. Některé vypadaly jako lolitky jiné zase jako levné dominy z nízkorozpočtového porno filmu. Některé odvážnější šňupaly na záchodě levný koks, další hovořily o filosofii s chlapci, kteří měly delší vlasy, než některé dívky. Johan se ošil a olízl si okoralé rty, když uviděl tolik mladých dívek... Tolik potravy... Potom se naklonil k tobě a podíval se na bělovlasého muže v dobře padnoucím obleku. Vypadal tak trošku jako Malfoy starší, postava ze ságy o Harry Potterovi. Procházel mezi stoly a některé dívky hlasitě zavzdychaly, když se na ně podíval. Bylo z něj cítit něco cizího, ano byl to upír a na jeho úsměv letěla spousta dívek a on se tak mohl nakrmit, možná hledal další oběti pro svého pána, nebo jim byl o sám a hledal si další oběť. Gina Povedlo se ti dobře blokovat útoky těch Nových, vyhrála si. Kluk se krčil v nějakém vchodu do činžáku a zfetovaně koukal kolem. “ Kdo to byl paní? Pěkně si jim nakopala prdele.“ Nevěděl, že to jsou upíři. Myslel si, že je to parta pošahanejch dětí, která narazila na špatnou osobu. Promluvil znovu. “ Pár kluků z hlaváku se ztratilo, prej je odtáhl nějakej blonďák či co, naposledy jsem mluvil s Jezevcem a tomu říkal Patrik, že má nějakej job za Prahou ve starejch železárnách, hlídá tam prej nějakou barabiznu. Jezevec ještě říkal, že prej si vydělá na skůtr a na mp trojku co chce.“ Mlel ještě trošku vystrašeně, bál se i toho blonďáka a dokonce i tebe. Možná ten blonďák byl stvořitel, Nových dětí.

Samia Black - 21. května 2011 22:10

soukromá zpráva od Samia Black pro “Miláčku, ty taky zrovna nejsi ctnost sama.“ Usmál se frajesky a shodil ze sebe koženou bundu. “ Kurva mašina zůstala u vody.“ Prohrábl si vlasy a nakrčil čelo. Prohlížel si pokoj a z lednice vytáhl studenou. Pohodil si s ní v ruce, ukousl roh a vypil jí na jeden zátah. Labužnicky si olízl rty a podíval se na tebe. “ Dnešní holky stojí za hovno, málo řvou.“ Pokrčil rameny a usmál se. “ Jo odvezu tě, ale na ty mrchy ani nesáhnu.“ Ukáže na tebe prstem a rozvalí se v křesle.“ Lásko, řekni tý čubce otravný, že si na rozdíl od ní zašukáš a ona si to bude celou noc, dělat sama.“ okomentuje kecy vedoucí a zasměje se do polštáře, který drží v ruce. Sleduje tě, když se svlékáš, přejede si palcem po rtech. “ Krasiva děvočka.“ Odhodí pytlík od krve a polštář, po několika krocích se ocitne u tebe a pevně tě sevře v náručí a rozrazí dveře do koupelny. “ Moc krásná.“ Přitiskne své rty na tvůj krk a ve spěchu se svléká a druhou rukou hrábne po baterii a pustí horkou vodu, momentálně není čas na to, aby nastavil vodu, která by byla příjemná pro oba. Zavrčel něco v ruštině a přitiskl tě na studené kachličky a koleno ti vrazil mezi stehna.

Zmeja - 22. května 2011 00:01

soukromá zpráva od Zmeja pro Ovládla jsem se a do telefonu se nezasmála. Když si dal krev, byl najednou... víc sám sebou. Je to hnusný zjištění. Můj Dima byl sám sebou vždycky, pokud zrovna neskláněl hřbet před carem na nějakých setkáních. To musel každej, aby přežil. Já moc dobře vím, že jsem kus. Samolibě se usměju a nahlas vydechnu, když mě lapne jako nějakou kořist. Po zádech mi přeběhne mráz, chybí jen kousíček a prokousl by mi krk. Myslím, že si tu krev bral proto, aby mě nezabil. Aspoň doufám. Pomůžu mu strhávat z něj oblečení. Tohle mi vždycky šlo. Když jsme jednou při cestách přespávali v hostinci a takhle se do sebe pustili, hostinskej se nás ptal, jestli se nám něco nestalo a v první chvíli se bál, jestli nás někdo nepřepadl. Heh. Znovu zalapám po dechu, tentokrát ze studenejch kachliček. Volnou rukou šmátrám po sprše, abych se neopařila, ale přitom bych Dimu nejraději umačkala, rozdrásala do krve a pokousala jako vzteklá fena. Nejeden šrám, kterým se určitě chlubil chlapům, že ho má z lovu, je ode mě. Zabořím mu prsty do vlasů a odtrhnu ho od svýho krku. To mě bude muset hodně nažhavit, abych mu to dovolila. A k mý smůle se mu to daří. Stačí, aby se jeho pracky rozeběhly po mé holé kůži. Moje naléhavost mu musí křičet v mysli. Kdybych se nevykašlala na přemýšlení, musela bych se profackovat a vynadat si, že se mnou zamával jen takovou blbostí, že se na mě vrhnul. Bejt to jinej... Najednou se mu zapřu rukama o hruď. Stojí mě to mnohem víc síly, než bych čekala. Ne té fyzické. "Tady ne." Ačkoli jsme to za ta staletí dělali na různejch místech, já to jako ženská vždycky odnesu víc. Kachličky mě studí, tlačí. Chci si ho vychutnat v posteli.

Samia Black - 22. května 2011 02:15

soukromá zpráva od Samia Black pro Přitiskl se k tobě a pohladil tě po páteři, díky horké páře, bylo i jeho tělo teplé. Usmál se a pohladil tě ve vlasech. " Chtěl jsem tě umýt." Volnou rukou nahmátl baterii a nastavil vodu na příjemnější teplotu. " A taky to udělám. Jen stůj a nic nedělej." Šeptl ti do ucha a vzal do ruky tekuté mýdlo, které nanesl na tvé tělo a začal ho roztírat po pokožce. Usmál se, když dílo dokončil a strčil tě pod sprchu, sebe také rychle namydlil a opláchl. Vypl vodu a sebral ručníky z věšáku, zabalil tě a čapl tě do náruče. Rychle se přesunul do vedlejšího pokoje a položil tě na postel, položil spíš tě na ni upustil z větší výšky. " Spokojená?" Dal ti ruce za hlavu a svými rty začal bloudit po tvém těle, připojil i zuby, když se přiblížil ke tvé bradavce, jemně do ní kousl a přejel ji jazykem, přehmátl si a držel tvé ruce svou pravačkou, druhou rukou jezdil po vnitří straně stehen, ale tvému klínu se vyhýbal.

Gina Hanako *Blue* - 25. května 2011 22:46

Praha - tak svačina zas nebude Odplivnu si a otřu bradu, po který neteklo mlíko, ale krev. I když svým způsobem... No, necháme nějakých malicherných rádoby malebností. To, co ten kluk začal mlít mě zaujalo spíš tím, že jsem absolutně nevěděla, co to plácá. Nesouhlasně pokývu hlavou, drapsnu ho za kus mikiny a vytáhnu vcelku nevybíravě na nohy. Nakrčím nos - zatracený přecitlivělý smysly... Mít i podobně přecitlivělej žaludek, asi to "nic" co v něm je pošlu na návštěvu ven. "Kdo? Jsem na tom stejně jako ty, viděla jsem je poprvé." zčásti ještě trochu odseknu a pohledem šlehnu po okolí. Nikdy si nemůže být nikdo jistý, zda to stažení ocasu mezi nohy moc nebránilo v uběhnutí delší vzdálenosti. Když zjistím, že je nejspíš prozatimně bezpečno, vydechnu a rukama přejedu přes kalhoty, snad jako bych si upravovala sukni. Teď už vcelku přirozeně a měkce se na mladíka pousměju. "Dal by sis něco? Jídlo, pití... Řekni si, co bys rád, zvu tě... A ty si se mnou za to popovídáš. Ale tady ne, nějak mi ten vzduch tady stoupá do hlavy." Jo, kdyby do hlavy.... jazykem přejedu jemně brnící dásně, krátce stisknu rty a zas se na toho kluka zadívám. Sice to nedávalo smysl, ale stačilo bohatě to, že to mělo spojitost s Novými. S těmi se bratříčkovat asi nikdy nebudu - a oni se mnou po tom, co jsem jim tak dietně odepřela svačinku, nejspíš taky ne. Lehce kluka podepřu, pokud potřebuje a pomůžu mu v chůzi. Jenom to jeho rameno mi dělá čáru přes rozpočet. Hloupý lidi... proč se nezaměří na něco jako regeneraci? Ušetřilo by jim to dost problémů. Nakonec ho zatáhnu ještě k jednomu známýmu - sice to byl veterinář, ale... "Tak co... jsi OK? Teď chybí ještě něco do žaludku, co ty na to. Najíš se, splaším ti ještě něco na sebe, popovídáme si a pak.... se uvidí. Jak budeš chtít. Co ty na to?" otázka to byla spíš řečnická, přístup tak nějak uvolněný, jako bych rozhodnutí vskutku nechávala čistě na něm, ale opak byl pravdou. Podprahový "tlak" z pocitu dluhu, pak nepochybně i touhy po něčem lepším a nejenom do žaludku. Byl by opravdu idiot, kdyby po tom nesáhl. No když ne... máme i jinačí metody, jak dosáhnout kýženého cíle. Co na tom, že se některým zas tak moc nezamlouvají...

Dante - 02. června 2011 13:01

Vídeň: Zvláštní co mi přichystala Procházím se Vídní, kterou jsem si za svůj poslední život velice oblíbil, nejen kvůli její historií, ale kvůli tolika lidem, co se zde nachází. Jedním z mnoha hlavních důvodů je Samia, stará přítelkyně se kterou bychom nad společnýma zážitkama strávili skoro celý den a možná ani to by nám nestačilo. Druhým důvodem je to, že se tu nachází jedna mně blízká osoba, která mi utekla. Nechoval jsem se k ní zrovna nejlépe. Ze svých životních chyb jsem se, ale poučil. Přiložím cigaretu k ústům a zapálím si. Je to má jediná a stálá slabost. Nejraději jsem, když mám krabičku vždy u sebe a tak neomezuji svou chuť na pořádnou cigaretu. Poslala mne sem do Vídně, abych vyřešil smrt nějakých vlkodlaků. Ale zároveň věděla, jak já moc poslouchám něčí autoritu. Na to já nikdy nebyl, ale kvůli ní se budu ovládat. Aspoň se o to pokusím. Kdepak jsi maličká? Cítím tvou vůni a oslepuje mou mysl? Nedokázal jsem jí odolat a ani nyní tomu není jinak. Rozhlížel jsem se kolem, zda svou minulost opět nespatřím. Někdo nad minulostí dělá velkou tlustou čáru, ale já prostě nemohu minulosti odolat, ať je jakákoliv. Byl jsem nedaleko známého a proslulého baru a pohédl jsem na hodinky s tím, že mám ještě čas. Nikdy nechodím na schůzky včas. Tím jsem proslulej. Z mého zamyšlení mne vyruší křik a potom tuším výstřel. Ano je to výstřel. Neváhal jsem se a vydal se k místu, kde se něco určitě semlelo. "Ann?" Skutečně jsem nečekal, že za těchto okolností a v této situaci zrovna spatřím tu kvůli, které tu hlavně jsem. Šokovaně na ní hledím, ale ten vymizí se zjištěním, že je zraněná. "S tou nohou bys neměla chodit." Řeknu velmi přesvědčivě a nejraději bych jí vzal do náruče a odnesl do bezpečí. To mi však ona nedovolí a já toho raději nechávám. "Posaď se. Budu to muset nějak ošetřit. Nech mi se ti na to podívat. I přesto, jak mne nenávidíš..." Sklopím na chvíli pohled a přistoupím k ní pár kroků. "Přišel jsem tě požádat o odpuštění.... já nedokázal bez tebe existovat.." Nikdy jsem nesnášel romantiku a nikdy jsem neukazoval své city. Ale nyní to prostě byla vhodná chvíle a já musel. "Ale to je fuk...co se vlastně stalo? Co se tady děje? Samia mi řekla, abych přijel do Vídně, ale nic moc jsem se navíc nedozvěděl." Romantická chvilka zmizela a na tváři se objevil profesionální pohled. Už žádné fňukání nebude. To jsem si vtloukl do hlavy. S určitým napětím vyčkávám, jak se zachová. Jsem připraven i na facku, kterou jsem od ní celkem často dostával, ale potom přišla sladká tečka...

Kurt McBane - 02. června 2011 14:14

Vídeň - Z deště pod okap Složil jsem zbraň k pasu a chvíli jsem jen nevěřícně zíral do, nyní již neprázdné, uličky. Už jen z hlasu Ann mi bylo jasné že se něco muselo podělat. Ale to hlavní je teď JAK se tady sakra vzala! Vskutku... mám chuť jí přetrhnout vejpůl. Doufám jen že jsem jí nepostřelil nějak vážně ale dost na to aby pykala za svojí chybu. Kterou si způsobila jenom ona sama! To mě rozkrájej na nudličky! Tenhle podělaný večer nemohl skončit taky hůř! Prohodím v duchu nasupeně a přehodím si zbraň přes rameno. Pak se poklusem vydám do hlubin uličky. Dokud nespatřím siluetu Ann, ale ještě s jednou postavou. Vzduchem se pronese cvaknutí pojistky mé pistole kterou vytáhnu z pouzdra. A připraven na cokoliv jdu blíže. Poté pohledem spočinu ve tváři nějakého muže, kterého si jen rychle prohlédnu. Pak se zadívám na Ann a ne zrovna hezky se zamračím. Ukáži na ni prstem. "Já že si to vypiju? To si fakt děláš prdel?" Téměř zakřičím naštvaně a rozhodím rukama. "Kdyby jsi mi dala napřed vědět, nebo jsi mi aspoň nějak naznačila, že tady jsi tak bych asi nestřílel! Je pak jasný že to schytáš když vůbec nemám páru o tom že tady jsi! Viděl jsem že je tady čisto, s tímhle tvým výstupem jsem vůbec nepočítal!" Udělám k ní krok a zadívám se jí do tváře. Mé oči ji propíchnou jako kopí. "Za tohle si můžeš jenom TY sama! Moc dobře víš že já se nebojím používat zbraně!" Skončím, spíše tedy dokřičím, svoji řeč a pak se zadívám na onoho muže který je tu s námi. Ne zrovna přívětivě si jej prohlédnu a přejdu před něj. "A ty jsi zase co? Civilista? V tom případě vypadni! Žádný čumily tu nepotřebujeme." Odseknu a otočím se k němu zády. Skoro se mi vařila krev. Takovéhle malé chyby byli právě ten žhavý uhlík který ve mě rozpoutal vždy požár. Tohle jsem přímo nenáviděl. Chyba kterou udělala Ann mě naštvala fakt dost. "Pokud jsi něco jinýho vypadni i tak! Nebo máš-li snad něco důležitého na srdci mluv rychle. Jak vidíš... nemáme zrovna moc čas." Pronesu zas k onomu muži a otočím se na něj. Byl jsem o poznání klidnější ale jeho přítomnost mě dost rozrušovala. Schoval jsem všechny své zbraně a pomalu dorazil k Ann. Nabídl jsem jí podepření a chystal jsem se odejít zpátky k autu. Bylo na čase se vrátit do skrýše. Tohle byl už tak dost katastrofální večer.

Morrigana Ann le Fay - 04. června 2011 11:32

„Dorian,“ sakra, co tu ten hajzl chce? Nakrčila jsem čelo a zadívala jsem se na toho kostnoprdeláka. Měla jsem sto chutí po něm skočit a něco mu udělat, ale o co bych pak byla lepší, než on? Uznávám, nejsem svatoušek, ale zas takovej podrazák jako on nejsem. Nebyla jsem a ani nebudu. Teda doufám, že nebudu. „To tě, ale ani trochu nemusí zajímat,“ prskla jsem a založila si ruce na rukou. „a vůbec, co se staráš? Může ti být jedno, co mi je!“ ukázala jsem na něj prstem a v duchu se modlila, abych se dokázala udržet a nejednala zbrkle jako vždy, když mě něco naštve. A on mě naštval fakt pekelně. Svojí minulost jsem pomalu odklízela do pozadí a zapomínala. Pomalu jsem za ní dělala tlustou čáru, přes kterou by se už nikdy nemohlo nic dostat a připomínat mi jak a s kým jsem žila a co jsem dělala. A teď se tu prostě zjeví on. Věc, na kterou jsem chtěla, zapomenou především. Co si o sobě ksakru vůbec myslí? Že mu jen tak odpustím? Řeknu OK a všechno bude fajn? „Nenávidím tě víc, než si myslíš. Odpouštět ti nehodlám a co se týče tvé existence… zdá se, že ses beze mě měl dobře, takže… co kdyby si v tom pokračoval?“ navrhla jsem. Rozhodně by mi to bylo příjemnější, než to, že tu zůstane. Už jen to, že jsem ho teď viděla, mě dost naštvalo natož, abych ho musela potkávat každý den. „Samia tě poslala?!“ K čertu, proč to udělala? Ví, jak ho nenávidím, tak proč ho poslala. Sakra, proč?! Ruce jsem zatnula v pěst a dost možná bych i do něčeho uhodila, kdyby se tu nezjevil Kurt. Přestože na mě křičel, byla jsem neskonale ráda, že tu je. „Příště ti pošlu telegram,“ prohodila jsem ledabyle a otočila se k odchodu. „poslala ho Samia,“ řekla jsem těsně před tím, než jsem se rozešla uličkou k autu. Měla jsem pokrk dnešního večera, svojí minulosti a hlavně Doriana. Toho nechutného odporného a prachsprostého hajzla.

Samia Black - 06. června 2011 23:24

Gina “ Jsi hodná. Moc, dal bych si colu a hamburgra. Nejedl sem skoro dva dny.“ Podpírání kluka ti nedělá problémy, je lehký jako pírko, stěží může mít čtyřicet kilo, čpí z jeho potu pervitin. Možná má i nějakou přenosnou chorobu, ale ty nemusíš mít strach, jen tak jí nechytíš. “ Jo to beru, potřebuju nový hadry, občas se vykoupu v azyláku a občas tam na sebe něco splaším, ale na to mám nárok jen jednou za půl roku, musel bych makat, ale kde cikánovi dají práci.“ Pokrčí rameny a podívá se na tebe hnědýma očima. Docházelo ti, že ten blonďák sbírá lidi, které nikdo nebude potřebovat ani postrádat, bezdomovce, feťáky a děvky. Možná jako krmení pro Nové, protože zatím ty co jste viděli, byla dobře oblečená mládež, jelikož feťáci by nevydrželi přeměnu, jejich tělo by se rozletělo. Kluk pořád něco mlel a skoro na tobě vysel. „ Menuju se Milan.“ Řekl vyčerpaně. Kieran Něco se dělo, Shay se ti neozývala a démon jako by pukl, ozvalo se zasyčení a po démonovi zbyli jen artefakty, které jste nalezli. Musel si do hotelu dorazit než se rozední, sehnat si něco k jídlu, to znamenalo lovit, nebo zavolat nějakému kontaktu v Irsku. Hlad a sluníčko je svinstvo.

Dante - 07. června 2011 17:46

Vídeň: A ne z bláta do louže? Tak jsem jí asi hodně ublížil, ale toho si já nejsem zrovna vědom, ale co už. V životě musíš být sviňa a to z jediného důvodu: Svině se mají nejlíp. "Musí mně to znamenat, pač s tebou odteď dělám." Odpovím jí a s chutí bych jí naplácal, jako malé holce. Zase si hraje na hrdinku, i když žádnou hrdinkou není. A nechce pomoct, tak ať si nakašle. Já se už starat nebudu, stejně to je k ničemu. Snažíte se pomoct a je zle, neděláte nic a je taky zle. Tak si sakra vyberte konečně? A pak jsem si poslechl znova tu otřepanou frázi: Nenávidím ti. Ani nemohu spočítat na prstech, kdože všechno mně nenávidí. Mám sto chutí říct, ať si stoupne do řady. Ale raději nad tím mávnu rukou, protože je to stejně k ničemu. Že já jsem sem lezl. Na tváři se mi objeví úšklebek a aby toho nebylo málo, tak se tady ukáže nějakej týpek, který si začne šíleně vyskakovat. Takový lidi, já tak nesnáším. Ovšem z něho necítím ani trošku ten smrad člověka. "To co jsem se brzo dozvíš. A poslala mně Samia, že prý tu máte bordel a já si mám zahrát na uklizečku." Nebudu tomuto týpkovi říkat, co sakra jsem. Ani o nim nevím nic a hned se mám svěřovat. Určitě ze mně vycítil démonský život, ale své esa si prostě musím nechat v rukávu. "No koukám, že nemáte čas. A ještě vám k tomu Ann moc nepomohla, že se nechala od vás postřelit. Ona byla vždy šikovná." Menší úšklebek a ještě abych nezapomněl, před tím než tento týpek přišel mi ještě něco říkala. "Budu v tom pokračovat, jen co se od tebe odpoutám a jestli to půjde takto dále, tak to bude velmi rychlé. Ale abych nebyl hajzl, tak musím své staré známé pomoct. Takže klid holčičko." I ona mně skutečně dokázala vytočit. Ale musím se krotit, protože toto není můj píseček a já kopu na cizím, hrozí mi, že mi někdo sebere mou lopatičku. "Heej. Mohl bys mi prosím vysvětlit, co je zde za problém? Samia mi jaksi neřekla více. Vypadá to, že ty tady tomu šéfuješ." Prohodím ke Kurtovi a jdu pomalu s ním. Teda pokud mně nepošle do patřičných míst, což se může taky stát. "Jo a jinak se omlouvám, za to jak jsem se choval předtím. Ale Ann mně skutečně nasrala." Nikdy se neomlouvám, ale tady to prostě byla potřeba, protože jestli s ním chci vyjít, tak musím změnit svůj dosavadní způsob chování. Už holt nepracuji sám. Tak a teď to chce čekat a doufat, že už to bude dobré. Nechci se vkrádat na soukromý pozemeček.

Kurt McBane - 11. června 2011 18:20

Vídeň - Čím dál větší binec Poohlédl jsem se po Ann když prošla kolem mě a s jejími slovy o tom koho nám to sem Samia poslala se zadívám zas na Doriana. Chvíli si ho zvědavě prohlížím než s povzdychnutím svěsím hlavu a přejedu si rukou po hlavě. "Takže od Samii jo? No super. Koho všeho mi sem chce ještě posílat? Jakoby nestačilo že už tak tu máme bordel." Prohodím a s tichým uchechtnutím se pomalu otočím směrem kterým odešla Ann. Vidina nového členu se mi v týmu nelíbila. Byla to jen další práce navíc. Ale na druhou stranu... Dobrejch lidí není nikdy dost. Velkej tým si žádá sice velkou odpovědnost ale pak není nouze o lidi kteří zastanou víc a víc práce. "Tohle je na dlouhý povídání. Řeknu ti co a jak tu máme za problémy na základně. Ale to hlavní je: Máme tady vražednýho maniaka a my jsme ti kdo ho mají sejmout. Nebo spíš teda najít. Nevím jestli ho chce Samia živýho ale až se mi dostane pod ruku tak chcípne, jestli si Samia o jeho život nezažádá. A jo. Já jsem ten kdo to tu má na starost." Nevšímám si ho ale vnímám jak jde za mnou. Na půli cesty se sehnu a seberu ze země za pomocí nějakého kapesníku dýku kterou vrah upustil. Důkladně ji zabalím aby nehrozilo že se poškodí nebo se setřou otisky. Pak zamířím rovnou k autu. "Velím celému týmu který sem Samia poslala. Nepotrpím si na bůhvíjak ostré morálce ale aspoň chci aby mí lidi dělali co se jim řekne. A to bez výjimky! A pokud bude někdo dělat kraviny jako Ann, že mi vlítne před hlaveň a ani mi to předem nehodlá říct, tak ty radši přizabiju sám." Pohodím hlavou a protočím očima. Pak se s povzdychnutím odebírám zpátky k autu a doufám že tam najdu jak Ann, tak i ty dvě ženské které jsme tady stihli najít. Dnešní večer už mi taky leze pěkně na mozek. Stává se z toho čím dál větší divadlo. "Omluva se přijímá. Já mám taky dneska nervy na drátku. Ale to je fuk. Musíme holt jen doufat že už nebude hůř. To už bych asi musel fakt někoho zabít." Procedím poslední slova tiše mezi zuby a s pár velmi tichými nadávkami se nervozně ohlížím po ulicích a koutech kolem. Bylo tady hnusný a depresivní ticho. Když nepočítám teda ruch města kolem. Trochu se mi uleví když nakonec spatřím zas parkoviště a na něm tři auta. Pomalu zamířím k tomu nejvíce skrytém ve stínu a poohlédnu se po Ann. Pak nakouknu i na zadní sedadla jestli tam je Jaime nebo aspoň ta žena kterou jsme stihli vyrvat ze spárů toho zmetka. S tím se nakonec začnu pomalu ukládat na místo řidiče. "Jestli chceš ject s náma nasedej. Tenhle vlak ale na nikoho nečeká." Prohodím jen k Dorianovi a pak o něj ztratím zájem.

Dante - 19. června 2011 00:28

Vídeň "Já za ten váš bordel nemůžu. Samia poručila a já jako poslušnej, plním její rozkazy." Dám ruce nahoru, jako obranu a potom pokrčím rameny. Začíná to být docela pěkne zajímavé. Hlavně kvůli mému spestření v podobě drahé Ann, která mne nenávidí a mně je to úplně fuk. Ať si dělá, co chce. Dobře potom naslouchám, co mi říká ohledně tohoto bordelu a objasnění situace, což je pro mne skutečně potřebné. Takže vražední maniaci - klasika. Pár mrtvejch vlkoušů - pro něj hrůza, pro mně o jednoho víc či míň.. to je fuk. A jeden nasranej vůdce - o jednoho maniaka míň. Předělám si jeho slova do svého jazyka a pousměji se v duchu. Na venek nic nedávám znát, spíše s určitou pravděpodobností menší lítost a pochopení. Raději dál nemluvím, protože za prvé - nemám otázky a za druhé - kdybych je měl, tak by to vypadalo, že jsem úplnej blb. Jdu pomalým krokem za ním a všímám si Ann, která se už dere do auta s tím jejím naštváním. Klasická ženská. Ušklíbnu se sám pro sebe a trošku si zívnu, protože jsem pomalu a jistě unavený. Ovšem noc je ještě mladá. "U mně počítej s tím, že já žádné kraviny dělat nebudu. A pokud budu chtít vlítnout před hlaveň, tak to nebude tvoje, teda vaše." Teda v případě, pokud nebudu muset někoho zachraňovat. Myslím to vážně a taky to tak asi vážně dopadne. "To jsem rád, že je přijata. Nechci si to posrat u šéfa.. Nejlepší je spolupráce." Mám pocit, že jsem toho už řekl dost, ale už skutečně netuším, co mám dělat. Nejspíše nasednout do auta. "Jsem na palubě. Můžeme jet." Trošičku se snažím odlehčit situaci, ale nikdy mi to zrovna nešlo, takže nevím, jak to bude v této chvíli. No co... uvidíme

Aislinn Grey - 26. června 2011 22:33

Praha – V baru s Johanem S ledovým klidem pohlédnu na tu lidskou sebranku. Dívky mě příliš nezaujmou, jen pohrdlivý úšklebek přelétne přes mé rty, zatímco oči bloudí dále po něčem zajímavější. Ovšem můj upíří šestý smysl je rychlejší. Vycítí ho dřív, než mě Johan upozorní. Takže...upír... Suše konstatuji. Lehce mě to překvapí, ale zároveň o to více zaujme. A pomalu začnu rozplétat svou síť. Velmi jemně a nenápadně. Nic nesmí poznat, neznám jeho schopnosti. Jen zlehýnka se dotýkám jeho nitra, abych zjistila, jaké nebezpečí mi hrozí. Johanovi už téměř nevěnuji pozornost. Můj pohled dál bloudí po místnosti, ale až si budu jistá, že mám šanci toho muže zaujmout jako jeho rádoby oběť, upnu na něj své ohnivé oči a možná, ale opravdu jen možná, nechám uniknout jeden vzdech ze svých rtů.

Jaime Rosenthal - 02. července 2011 17:59

Rychlý spád v ulicích Vídně Uplynulo pár vteřin od té doby, co mi Kurt v relativním bezpečí a soukromí stručně naznačil, o co se jedná, proč mi vlastně Samia volala a žádala mě o pomoc. Mé vnitřní já bylo rozpolceno na dvě části - ta jedna samozřejmě chtěla staré přítelkyni pomoci, ale ta druhá – své schopnosti jsem v minulosti využívala nejprve jen pro zábavu, pak jen zezačátku, když jsem byla součástí vyjednávacího týmu, ale od té doby, co jsem pracovala zavřená v kanceláři, v laborce, v temné komoře, nebo na místě činu zavalena mapami, fotkami s dosti nechutnou tematikou, poznámkami, výsledky, tabulkami a vším možným, jsem je nikdy nutně nevyužívala a netušila jsem, jak bych byla schopná využívat je v praxi. Zavřela jsem oči a opřela se o sedadlo. Hlavou mě vířilo snad milion myšlenek, některé se týkaly Samie, jiné lidem, kterými se obklopovala, další věcem související s mým případným kladným či záporným rozhodnutím. Než jsem se však stačila doopravdy rozhodnout, ozve se ženský jekot a já vystřelím ze sedadla a praštím se kolenem do palubní desky. Ruka mi instinktivně zajede pod sáčko, abych ke svému zděšení a znechucení zjistila, že podpažní pouzdro mám prázdné a služební pistole leží v šupleti mého pracovního stolu, protože jsem si ji v té rychlosti zapomněla vzít s sebou, když se mi Samia ozvala. Skvělý, takže teď jsem až na pitomý slzný sprej v kabelce naprosto bezbranná. Kurt sice vystřelí ven, ten samozřejmě nikde zbraň nezapomněl, ale já raději zůstávám v autě. Možná občas vypadám trochu naivně, ale nejsem takový idiot, abych v takové situaci vylézala z auta s prázdnýma rukama. Celá situace se však změní v malou frašku, do které se nakonec přimíchá ještě jeden mužský a s Ann vede takový slovní tenis, za který by se nemusela stydět žádná režisérka současných romantických thrillerů. Poštěkávání ještě chvíli pokračuje, než se zjistí, že on tady vlastně má co dělat. Zůstávám však stále sedět na svém místě, když spatřím, že se k autu vrací Kurt. "Odjíždíme?" zeptám se jej, čímž nevědomky odsouhlasím svoji účast na misi.

Samia Black - 04. září 2011 21:34

Všichni jste měli zaslouženou dovolenou, jelikož předchozí případy vás vyčerpali a zaměstnali na několik měsíců, nebylo lehké vyčkávat každý den v ulicích Prahy nebo jste se toulali po světě a hledali vrahy vlkodlaků, kteří unikali zákonu. A jak to tedy dopadlo, pro oba týmy s velkými ztrátami, několik vašich přátel podlehlo smrtelným zraněním, ale ti co přežili, byli dobře ohodnoceni. Přišlo se na to, že Nikolaj byl klíčem k tomu, aby upíři mohli chodit po světle a proto ho chtěl jeho bývalí milenec a otec získat pro sebe, Samia ho našla v čas, ale nikdo nevěděl, že při večeři v milencově rezidenci, dostal s jídlem i smrtelný jed. Jeho osud lhal, zemřel ještě dřív než viděl svou dceru. Netřeba počítat padlé, nejlepší je v tichosti si na ně vzpomenout. Samia vám dala dva měsíce volno, bylo jen na vás jak je budete trávit, jestli si budete řešit své vlastní kšefty, nebo odjedete do Thajska a budete tam inkognito. Samia, měla svých starostí dost, narodila se jí dcera, která vypadala skoro stejně jako Nikolaj. Byla to upírka každým coulem a měsíc po měsíci rostla. Samia ustanovila Ginu, jako svou zástupkyni. Chtěla si užívat chvilkového mateřství. Její dcera v roce, bude vypadat jako pětiletá ve dvou letech jako desetiletá, ve třech bude vypadat na patnáct let a ve čtyřech jí bude osmnáct a potom už stárnout nebude. Po dva měsíce nepřijímala žádné zakázky. 20.9. Aislinn Zadrnčel ti telefon a v něm se ozvala Samia, měla pro vás práci. Ale hlavně si měla sehnat ty co přežili, bylo to důležité, měla si na to pouhých dvanáct hodin. Víc si nevěděla, jen to, že Samia na vás čeká ve Vídni, společně s tím vám chce ukázat i svou malou dcerušku, kterou zatím ani jeden z vás neviděl. Ale zněla vážně, bylo to něco velice důležitého.

Kurt McBane - 07. září 2011 22:18

Kdesi v Alabamě Čtvrtek, podvečer kolem páté Místnostmi starého domu se tiše linula pomalá country hudba. Do oken se opíral mírný vánek a hrál si se zašlými závěsy. Stejně jako se síťovanými dveřmi jejichž každý pohyb doprovázelo vrznutí pantů. Až snad prostory domu vypadali jako bez života. Každou místnost protínal zatuchlý vzduch a svinčík neuklizených, poházených věcí. Byl tady vpravdě totální chaos. Ale cítím se tady doma. Odporně... krásný... domov. Pomyslel jsem si když jsem se z kuchyně díval do chodby, vedoucí ke vchodu. Čekal jsem. Na koho? Na co? Já nevím. Po tolika dnech věčné samoty už ani nevíte jestli se dá na někoho vůbec čekat. Dva měsíce. Jsou to dva měsíce co se po mě v Evropě prakticky slehla zem. Zmizel jsem. Šel jsem bojovat do země tisíců možností. Do válek které lidské mysli nechápou. Ale co z toho? Jen to že jsem skončil v týhle zaprášený díře. Poblíž Springville. Místo válek jsem řešil jen malichernosti každodenního světa. A teď už mi je z toho pěkně na blití. Kam se poděli ty časy? Připadá mi to, jako kdyby se to stalo před tisícovkou let. Všechno se začíná neskutečně srát. Nebo se mi to zdá? Popotáhl jsem si z cigarety a nechal jsem si chvíli tu chuť na tabáku. Zadíval jsem se na ni a se znechuceným úšklebkem jsem si řádně odplivl do dřezu. Cigaretu jsem hodil na zem a zadupl kanadou. Nechutný. Jak tohle můžou ty děcka hulit šestkrát denně? Pomyslel jsem si v duchu a vstal jsem. Pomalu jsem zamířil do obýváku, kde se mezitím rozeřval i můj telefon. S napjatým pohledem jsem se na něj zadíval a pár vteřin jsem čekal. Skoro jsem ani nedýchal. Mohla by to být Samia? Rychle jsem po něm chňapl. Číslo bylo neznámé. "Halo? Kdo je to?" Bohužel bylo moje očekávání ale zklamáním. Nebyl to ten koho jsem čekal. "To jsi zase ty Time? Hele... Je mi jasný proč voláš a rovnou ti říkám že NE. Nerozmyslel jsem si to a tu posranou práci neberu. Tohle už je krapet mimo muj obor. Jednak nemám náladu se s tím zahazovat a jednak nechci riskovat že se to provalí takže..." Mírně jsem naštvaně bouchnul pěstí do trámu dveří které tiše zavrzali. A s další nechutí jsem poslouchal vykecávání člověka, který mi den co den zkoušel vnutit práci. Šlo o to že jsem se měl napíchnout do nějaký, výzkumný firmy a sebrat nějaký data pro konkurenci. Byli by z toho pytle prachů, ale taky buď pořádná basa nebo další změna bydliště. "Ne, ne, ne! Nasrat Time! Tohle samý jsi mi říkal i v New Yorku a kvůli tobě teď dřepím někde v Alabamě! Sorry ale na tohle už si fakt hledej někoho jinýho!" S tím zavěsím a s hlubokým oddychnutím hodím mobil na pohovku. Pak se zamyšleně zadívám ven z okna. Do tý okolní, prašný pustiny. Začínalo mi to tu lézt krkem. Alabama nebyla nic moc pro mě. Ale na druhou stranu... Kdo ví. Možná tady spokojeně budu hnít do konce života. Mihne se mi hlavou než zase hmátnu po mobilu. S tím seberu z malého stolku i pušku. Naláduju do ní náboje a sbalím si sebou nejmíň na dva další zásobníky. Pak si na hlavu hodím kovbojský klobouk a odcházím pryč z domu. Jdu se projít někam do okolí.

Jaime Rosenthal - 08. září 2011 22:20

Dlouhá noc 02:36 ... ...ach jo, tahle noc snad nikdy neskončí... Ležela jsem na posteli, pokrývku odkopanou do noh postele, převalovala jsem se z jedné strany na druhou a stále nemohla zabrat. Digitální hodiny na mém nočním stolku přeblikly o jednu zelenou minutu. Pootevřeným oknem sem pronikaly zvuky noci – mňoukání toulavých koček, vytí psů, občasné houkání policejních sirén, návraty opilých z putyk domů. Poslední dobou jsem spánku moc nedala. Od té události před nejmenovaných barem jsem neustále, dnes a denně přemýšlela o tom, co myslela Samia spoluprací s ní. Místo toho, abychom se dostali k ní, jen zavolala a vyhlásila delší pauzu, takže jsem s ní zase mluvila se jen po telefonu a to mi rozhodně žádné informace nesdělila. 02:38 ......to vážně uběhly jen dvě minuty, co jsem se koukala naposledy?... Vrátila jsem se domů, ke svému "starému" životu, k práci u kriminálky, ke svému manželovi, kterého jsem vzápětí opustila – tedy můžete tomu říkat jak chcete – papírově jsme byli stále manželský pár, ale našla jsem si malý dvoupokojový byt a z našeho společného domu jsem se odstěhovala. Možná si toho Mark ještě ani nevšiml. Práce se pro mě stala mnohem větší rutinou než byla kdykoliv předtím. Případy byly, až na pár případů, stále stejné, zločinci všichni stejně předvídatelní. Často jsem se v práci přistihla, že vlastně vůbec nic nedělám, že jen poklepávám propiskou o desku stolu, pohled upřený k telefonnímu přístroji a čekám, kdy vlastně zazvoní. Když mi začne v kapse vibrovat mobil první, co mi probleskne hlavou je, že mi volá Samia, ale pokaždé je to někdo jiný. 02:41.......sakra, sakra, sakra... Už mě přestalo bavit převalovat se na posteli a snažit se usnout, když to stejně nemělo pražádný smysl. Spustila jsem bosé nohy na zem a přešla z ložnice do kuchyně. Rozsvítila jsem, uvařila si teplé kakao i se šlehačkou a posadila se s knížkou na pohovce, doufajíc že mě dokáže vtáhnout do děje, tak abych aspoň na chvíli zaměstnala mozek.

Morrigana Ann le Fay - 09. září 2011 07:44

Fujany... Povzdechla jsem si a zašátrala rukou v misce na popcorn. V ruce mi zůstali pouze nevypuklá semínka kukuřice. Vždycky vám nějaká zůstanou, ale nám se pokaždé podařilo udělat jen polovinu popcornu. Zbytek byli prostě ty semínka, která Jack s oblibou házel na obrazovku a na nás. Povzdechla jsem si. Kdyby tu ta byl Jack… Chyběli mi jeho vtipné průpovídky u nudných pasáží, jeho brebentění, když to bylo nejzajímavější, chyběl mi on. Byl to dokonalý kamarád. Třebaže nepatřil mezi ty počestné a byl to sukničkář, měla jsem ho ráda. Každý ho měl rád. Dokonce i Sue a ta je hodně vybíravá. Ovšem mám pocit, že víc než o jeho charakter se starala o jeho vzhled. Nedivila jsem se. Jackova výška, bronzové opálení a hluboké čokoládové oči, ve kterých jste se dokázaly ztratit, upoutaly nejednu slečnu, učitelku, dámu… „Jak to teda skončilo?“ vyzvídala Anabell hovějíc si ve svém pytli, který už snad ani nemohl mít jiný tvar. Na prst pravé ruky si natáčela pramen blond vlasů a nezúčastněně sledovala nekonečný bílý sloupek titulků. „Ehe… ty si snad spala,“ nařknul jí David a založil si ruce na prsou. Filmový večer byl jeho nápad a dal si hodně práce, než sehnal “kvalitní“ film, občerstvení a hlavně nás. Věřím, že většina z nás, by se na to už dávno vykašlala, ale co se týče filmových večerů, David je velmi vytrvalý, neústupný a jako by to nestačilo, tak i nesmlouvavý. „Nespala, ale… Nemá to konec!“ hájila se Anabell. Měla tak trochu pravdu. Nechápala jsem film, stejně jako Matrix nebo Planetu opic. Tady stejně jako tam to skončilo, jakože neskončilo a něco prostě nepochopíte. „Má to konec!“ vyhrkl David a jeho kulaťoučký, klukovský obličej začal brunátnět. „Jakože jí zbil? To je všechno? Čekám dvě hodiny na to, abych viděla to samé, co na začátku?!“ vyjela Anabell a odložila svou skleničku s pitím, se kterou si ještě před chvíli pohrávala a sledovala zbytek ledu, jak se točí. „Bylo to to samé. Vyprávěla, jak se k tomu dostala, že jí muž bije,“ osvětlil David. „byla to emancipovaná, svobodná a bohatá žena, která mohla mít manžela podpantofláka a místo toho skončila takhle,“ David byl zřejmě hrdý, že to pochopil. Musel si přečíst recenzi, protože z toho, co jsme viděli, to pochopit nešlo. Nebo jsem už tak blbá? „Aha… a proč tak skončila?“ zajímala se dál Anabell. Tohle jsem už pochopila, ale stejně… musela vědět, že jí ten chlap zničí, že nebude takový, jakým se zdál, nebo to aspoň potom zjistila, tak proč neodešla? Toho, až tak moc milovala? I když jí bil?! „Milovala ho, chápeš? Láska…“ artikuloval David, i když to nemělo cenu. Jeho vztek dělal ze slov spíše vrčení nebo nesrozumitelné slabiky, které jste mohli skládat, jak jste chtěli, nedávali smysl. „Pf, to musela bejt hodně blbá,“ zavrtěla hlavou Anabell a zvedla se z pytle. Protáhla se a odcupitala do vedlejší místnosti. David za ní němě zíral. Nestávalo se často, že by Anabell jen tak odešla z konverzace. Složila jsem hlavu do klína a zhluboka se nadechla. Kam můj život spěje? Co tu vůbec dělám? Divila jsme se sama sobě. S lidmi jsem se nikdy moc nestýkala, nevyhledávala jsem je a teď tu sedím u filmu, který jsem naživo viděla před pár desítky let ve Francii a pojídám popcorn. Je to špatně? Nebyla jsem si jistá, ale bylo to lepší, než zůstávat ve Vídni. Je to hezké jméno, ale… je tam Dorian. Tedy možná, že už není, ale nehodlala jsem se tam zdržovat, abych to sledovala. Byla jsem naštvaná, zklamaná a ještě teď se necítím zcela v pořádku. Nechápu, jak mi to mohla Samia udělat. Že by se už tenkrát starala o dítě? Věděla to? Povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy. Za celé ty dva měsíce jsem jí navštívila jen jednou a hned jsem se přenesla pryč. Do New Yorku. Mého současného bydliště. Jak dlouho jím ještě bude? Dokážu tu vůbec být? „Hej…Ann, jsi v pohodě?“ v náhlé tichosti pokoje ta otázka zazněla, až moc hlasitě, až moc, než abych jí mohla ignorovat. „Jsem unavená,“ zamumlala jsem a zvedla hlavu. Naštěstí byla tma. Nemohli vidět můj výraz. „Aha, tak to jo. Nechceš tu přespat?“ dotázal se David. Vždycky byl, až moc laskaví, milý a ochotný. Nezasloužila jsem si to. Vždyť jsem vrah! Mohla bych je tu všechny zabít, mohla bych kohokoli přimět, aby se k tomu přiznal. Tak daleko zašli moje schopnosti po návratu z Vídně. Byla jsem z toho vyjukaná, ale snad se to bude hodit. Ovšem… přiznávám se, měla jsem strach. Občas, někdy… tedy docela často se stávalo, že jsem pocítila nával síly, že jsem skočila do jiného těla, že občas někdo dělal, co jsem chtěla dělat já a jednou… jednou jsem svoje myšlenky vnukla jinému. Prý, že slyšel hlas… slyšel a musel uposlechnout! „Ne, ne… děkuju. Půjdu,“ zvedla jsem se a po pěti minutách se přes jejich protesty dostala ven. Chodba byla tmavá, chladná. Svezla jsem se na zem, chvíli tak zůstala, a pak se přenesla domů. I tady byla tma a chlad. Skoro jako bych se nikam nepřenesla, ale byla jsem na měkkém, vysokém koberci ve svém obýváku. Normální je nechat rozsvíceno, ale pak by byl problém se přenést domů a to uznejte, že by bylo dost… špatné. „Jdeš brzo…“ zazněl tichý, hluboký, melodický hlas. Cukla jsme sebou, ale příliš pozdě. Jeho hbité ruce mě popadli a mrštili o zeď. Těžko říct která to byla. V té rychlosti jsme si ani nevšimla, kdy jsem dopadla na stěnu a kdy jsem se bezmocně svezla k zemi. Nebyla jsem schopna ani uplatnit dvoje schopnosti. Byla jsem jak loutka. Jeho loutka. Otevřela jsem ústa a zachrčela. Původně jsem chtěla něco říct, ale náraz do zdi mi sebral veškerý vzduch, a tak jsem jen neartikulovaně chrčela. Jeho chladné, hebké prsty mi přejeli po tváři. Něžně jako motýlí křídla, a pak ten krásný pocit, chvilkové porozumění, zničila rána do hlavy. Skácela jsem se k zemi. „Čekal jsem, že se zdržíš,“ jeho hlas jakoby přicházel z dálky, ale přesto jsem si byla jistá, že se ve svých necelých dvou metrech tyčí nad mojí maličkostí. Věděla jsem to skoro tak jistě jako to, že tohle není konec. A on to věděl taky! Dost dobře si to uvědomoval. „u těch svých… přátel,“ suše se zasmál. Měla jsem pocit, jakoby mi jeho smích přecházel po kůži. Slizký jako had a přesto tak překrásný, tajuplný. Smích utichl a prostor mezi námi vyplnilo tíživé ticho a očekávání toho, co bude dál. Měla jsem holou kostru toho, jak by to mohlo vypadat, ale ON je nevyzpytatelné a stejně tak i přitažlivý. „Co kdybychom si zahráli?“ zašeptal mi uchu tak blízko, že se jeho rty na okamžik otřeli o mou kůži. „já si rád hraju,“ dodal a na chvíli jsem ve tmě zahlédla obrys jeho těla. Z toho, co jsem si pamatovala, se nezměnil. I teď jsme si dokázala vybavit jeho živočišnou, dráždivou vůni, jeho tmavé, podmanivé oči, se kterými zmizel celý svět a které se podobali nočnímu nebi. „Takže… Morrigano, zní to hezky, nemyslíš? Morrigana, paní smrti, čarodějka a svůdkyně mužů obestřená tolika tajemstvími…“ mluvil pomalu, ale stejně mi proud jeho slov připadal jako salva kulek. „kolik toho máte společného, hm? Nebo si snad ty ona a ona tebou? Sedělo by to, jak tvým okouzlujícím příjmení…“ odmlčel se, jakoby mu někdo ukousl jazyk a on nemohl mluvit dál. „vyrvala si mi srdce!“ zahřměl a další rána mě přilepila k podlaze. „tak jako to udělala ona,“ ztišil hlas a zdál se být znovu klidným. Vyplivla jsme krev a znovu se zvedla. Po pár dalších ranách toho nebudu schopna. To vím už teď, ale dokud to jde… „Taky tě zdravím,“ poprvé jsem promluvila a znělo to podivně klidně, vyrovnaně, jakoby fakt, že mě už několikrát připlácl k zemi, nic neznamenal. „a jo mám se dobře, co ty?“ „Děláš si srandu!“ opět zvýšil hlas. Zněl jako bůh pomsty a možná tak i vypadal. „Ne,“ skromná, jednoduchá odpověď, ale stačila k tomu, aby mě chtěl znovu uhodit. Tentokrát jsem se ale v čas přemístila, a tak jeho útok vyšel na prázdno. Snad ho to naštvalo ještě víc anebo to byl fakt, že jsme rozsvítila. Zbavila jsem se tak možnosti přenést se, ale jeho schopnosti teď byli vázány a o hodně sníženy. Narovnala jsem hlavu a bez dechu se podívala naproti sobě. Skutečně tu byl. Ebenově černá, lesklá křídla zahalovali jeho dokonalou postavu, takže byli vidět jen nohy s drahou obuví a kousek jeho tmavých vlasů. Křídla se lehce pohnula a jako mávnutím proutku je měl složená na zádech. V očích se mu zračil vztek. Byli to obrovské studně nenávisti, které se upírali na mojí maličkost. Ruce zaťaté v pěst měl podél těla, které halila košile. Pár knoflíků bylo rozepnutých, takže se mi nabízel pohled na jeho dokonalou, hebkou, chladivou kůži. Viděla jsem i jizvy, které jsem mu způsobila. Hlavně tu, která byla na místě, kde by měl mít srdce. „Takže si budeme hrát…“ pronesl klidně a popošel o pár kroků blíž ke mně. Svaly na jeho těle pracovali v dokonalém souladu. Byl monstrum, šelma, kterou šlo přemoct jen velmi málo způsoby za velmi velké námahy. „Callasove,“ zašeptala jsem. Byla jsem v háji jak Baťa s dřevákama a možná i dál. Jeho rty, dosud úzká linka, se roztáhli do krutého úsměvu. V očích mu jiskřilo. „Ale no tak, Morrigan, vykání jsme už snad přešli, ne?“ lehký konverzační tón mě dostával ještě do větších rozpaků. Mám nebo nemám? Mohla bych mu ublížit, ale proto tu je on… nebo ne? Váhala jsem až moc dlouho. Byl jen dva kroky ode mne. „Proč mi neřekneš jménem, Ann?“ došel až ke mně. Byli jsme si tak blízko, že jsem cítila chlad z jeho těla na své kůži. Zvedl ruku a přejel jí nad mou tváří. Díval se mi do očí a já viděla ten vztek, nenávist a ještě něco. Vždycky to tam bylo, pochybné, ale ano. „Damone,“ váhavě jsem vyslovila jeho jméno. Zasyčel a sevřel mi svými dlaněmi ruce. Přimhouřil oči a sjel jimi celou mou postavu. Nevynechal jediný detail a já věděla, že ví i jakou mají barvu moje kalhotky. „Zkus to znovu,“ vybídl mě a pevněji mě sevřel. Naše těla od sebe byla jen pár milimetrů. Snad to byl jen jeden. Jeden jediný milimetr od jeho chladné kůže. Takové lákadlo… „Dam…one,“ v půlce si mě přitiskl na svoje tělo a sevřel jako v kleštích, až mi z úst utekl sten. Usmál se a pokýval hlavou. „Tak se mi to líbí,“ zavrněl a zhluboka se nadechl. „úžasná vůně,“ znalecky posoudil a na prst si natočil pramen mých vlasů. Se zájmem si ho prohlížel, a pak mě odstrčil na zeď. Jeho chladné tělo se natisklo na mé a z úst mi utekl další sten…

Aislinn Grey - 11. září 2011 21:54

Konec a nový začátek V Praze to nebylo milé. Ano, naše práce se nám povedla, ale za jakou cenu. Neměla jsem Nikolaje příliš v lásce, ale nikdy bych Samie nepřála, aby přišla o svého druha. A aby její dcera přišla o otce. Dva měsíce dovolené, které poté následovaly, jsem chápala jako Samiino přání o soukromí. Zdekovala jsem se velmi rychle. A kam zamířit? Vrátila jsem se do Anglie. Konkrétně do Irska. Ovšem v naprostém utajení. Kam jsem zamířila? Ke hrobu své rodiny. Očistit je a položit nové květiny. Slzy jsem neprolévala, neznala jsem je. Jen díky možnosti potloukat se v různých archivech a matrikách jsem si dohledala, kdo byli moji rodiče. Dva měsíce v dešti a větru, v malém pokojíku nad zavšivenou irskou hospůdkou, v osamění s knihami a svíčkou. Pro mě ideální dovolená. Jen whiskey, zažloutlé listy a já. A pak jednoho dne zadrnčel telefon. Celkem neochotně jsem ho zvedla. „Ano?“ Samia... Lehké překvapení mě přeci jen ovládlo. To už jsou 2 měsíce pryč?, uteklo to rychle.. „Vídeň? Všichni přeživší? Dobrá, budeme tam.“ Rychle odpovím a dál se s ní nevybavuji, jen kontroluji, na koho všechno mám číslo. Já byla nějaká pilná... Okomentuji svou sbírku čísel. A koho snad nemám, lehce doplním přes jiné lidi. Nebo šikovná místa... Ignoruji časové posuny. Cokoliv. Tuším, že ti lidé jsou povětšinou stejně vzhůru. „Lidé...“ Uchechtnu se a začnu ťukat sms: „Okamzity presun do Vidne. Mate na to 12 hodin. Omlouva smrt. Potvrzeni prijezdu nutne. Sraz pred barem u Samii jako vzdy.“ A poté už rozesílám. Hezky hromadně. Takže Kurt, no, kde tomu je konec, netuším, ale co. Jaime, hm, kdo to vůbec je?? Klik, klik. Morrigana, chm, té asi taky. Dále Dorian, Gina, ta to asi tuší, ne? Ale co, pošlu jí to též. A nakonec Edík.. Ušklíbnu se a když jsem hotová, zaskočím zaplatit účet, v rychlosti se sbalím a vyrazím do Dublinu na letiště. Nejbližší let je až za 2 hodiny, takže ještě dočtu knihu a koupím si nejnovější překlad Vojny a mír. A pak už nasedám na palubu letadla. Tak fajn, za dvě hodinky jsem ve Vídni, pak si oběhnu kavárnu, knihkupectví a šup do baru. Můj plán je jasný a jen doufám, že tam i ostatní budou včas. Zatím se ale zachumlám do černého roláku, přehodím nohu přes nohu ve svých šedivých upnutých džínách a nechám se unášet textem Tolstého.

Édouard Mortier Delfosse - 16. září 2011 22:54

Zpět do služby Hned po skončení té děsivé mise v Praze jsem se rozhodl vrátit zpátky domů, do Vídně. Cítil jsem, že jsem právě přežil něco neskutečného, podivuhodného, do čeho jsem šel dobrovolně a co mi kromě pár nočních můr dodalo i novou chuť do života. Byla úplně jiné příchuti, než jakékoliv předtím. Bylo to nezvyklé, musel jsem se s tím smířit. Praha se pro mě stala městem střetů, strachu, násilí a smrti. Stejně tak, jako se pro mě stal po válce Berlín. Ve Vídni jsem se vrátil ke každodennímu životu, který mi na jednu stranu připadal nudný, na druhou vyhovující. Nemohl jsem se rozhodnout. Opět jsem ráno chodil pro noviny a do pekárny, odpoledne do parku a večer jsem trávil u televize. Když mi za dva měsíce přišla zpráva od Aislinn, cítil jsem znova ten závan vzrušení, jako před pár měsíci v Praze pokaždé, když mi byl zadán nějaký důležitý úkol. Ač jsem měl ještě dost času, zabalil jsem si hned. Byly to skoro ty samé věci, jako posledně. Ale vždyť tam mám být až zítra, pomyslel jsem si a podíval se na zabalený kufr, teď už trochu víc omlácený, než když jsem si balil do Prahy. Uvědomil jsem si, jak moc se asi těším, až přeživší z naší podivuhodné rodinky znova potkám. Byly to sice jen dva měsíce, ale když nemáte co na práci a každý den je stejný, jako předešlý, přijde vám to jako půl roku. Než jsem usnul, přemýšlel jsem nad tím, co bude důvodem toho náhlého svolání a doufal v dobrou zprávu.

Dante - 20. září 2011 00:55

Opět někde a zároveň nikde Jak jsem přišel, tak jsem musel i zmizet. Byl konec všeho. A já už nebyl potřeba. Proto jsem se s nikým ani nerozloučil a zmizel, ovšem ani jsem nevěděl kam. Prostě jsem si vybral nějakou zemi, což bylo k mému překvapení Francie a tam si užíval klid, který mi byl opět dopřán a volnost, kterou mi to město nabízelo. Právě jsem se procházel po večerní Paříži a studoval lidi, kteří zde byli. Brouzdal bary a všechno možné, jak bylo mou zvyklostí. Ovšem uvnitř jsem cítil jakousi prázndnotu, která si přála být naplněna. Pořád jsem však nevěděl, co mi scházelo, ač jsem tušil. Kam nemůže ďábel, tam pošle ženu. Napadlo mne, když jsem si vychutnával cigaretu a lehce se tomu ušklíbl. Je zvláštní, že potom co jsem opět beze stopy zmizel se mi prostě stýskalo po Morrigan, které jsem byl stejně někde u zadní části těla. Kolem mne proběhla mladá dívka, která se při pohledu na mně zastavila a prohlédla si mně od hlavy až k patě. Hmm.. další děvka. Ale proč ne si to s ní užít. Žijeme přeci jednou. S touto myšlenkou jsem jí k sobě zatáhl, přesněji do své skrýše a tam si náležitě užil svůj život. Ovšem v té nejlepší chvíli jsem byl vyrušen mobilem, který oznamoval nějakou veledůležitou smsku. To si nemohou najít vhodnější chvíli? Napadlo mne. Omluvně jsem se od rusovlasé krásky odtáhl a chňápl pro mobil, abych si to přečetl. Jak jinak to byla zpráva od Samií, že něco je opět potřeba. Chtěl jsem odepsat, ale to jsem byl objat ze zadu rusovláskou, která mne lehce kousla do ucha a vyžadovala, abych se jí opět začal věnovat a kašlal na povinnosti, které mám. "Doriane, pojď se bavit. Noc je ještě mladá." Šeptla mi do ucha, když sjížděla rukou po mé hrudi, která se zvedla a zase opět klesla. Mohl jsem jí odpákovat, ale to se mi prostě nechtělo. "Jen něco odepíšu, má zrzečko. A budu se ti věnovat." Šeptl jsem k ní tím nejskvělejším hlasem, který jsem jen mohl dokázat a vykouzlil úsměv. Kupodivu mne nechala a nalila si šampanské, které jsem měl ještě tuším před dvěma hodinama ukryté v ledničce na lepší časy. Potvrzuji, ze do te doby jsem tam. Dorian. Vyťukal jsem smsku na zpátečnou adresu a potom položil mobil na své místo. A pro jistotu jej ještě vypnul. Aby nás již nic nevyrušovalo. "Kde jsme to skončili, zrzečko?" Zeptal jsem se na ní a jako dravec si jí k sobě přitiskl. "Nejsem zrzečka. Ale Isabel." Zavrčela mi do ucha a opět mi do něj hryzla, potvůrka malinká. Asi jí to budu muset odnaučit. Probudil jsem se, jako obvikle velmi brzy. Můj pohled se stočil na spící zrzečku, teda na Isabel. A na tváři se mi objevil úsměv. Nikam neutekla. Ovšem já jí budu muset zklamat. Opatrně jsem se vyplížil z postele, přesunul se ke skříni, kde jsem měl oblečení a kufr. Oblékl jsem se a všechno potřebné do něj naházel. Než jsem odešel, tak jsem zrzečce zanechal nějaké peníze, plus klíč od tohoto bytu a s menším vzkazem. Buď svojí vlastní paní. A zbytečně si nenič život. Celý dům je tvůj a peníze taky. Žij dokud můžeš. Dorian. Sám jsem se tomu musel ušklíbnout a potom mi nezbývalo nic jiného než se přesunout nějakým způsobem, což byl pouze taxík na letiště a vzhůru zpátky do Vídně. Což nebylo tak těžké a bylo mi hned jasné, že celý let prospím. Nesnáším totiž lítání...

Wirenn - 06. října 2011 21:17

Přítel žádá pomoc Noc je temná, krásná a smrtonosná. Jako by věděla, že se něco stane. A určitě by nebyla daleko od pravdy, kdyby mohla mluvit. Stín je můj přítel, tma je má milenka. Plížil jsem se ulicí, přibližoval jsem se k domu, který byl mým cílem. Kotvička na konci lanka tiše cinkla o římsu a po krátké kontrole uchycení, začnu šplhat nahoru. Balancování na kraji okenní římsy mi nedělá problém, tiché otevření starého okna také ne. Jen musím dát pozor na skřípění a uvolněná prkna. Tiše seskočím na zem, proplížím se temným pokojem a bez jakýchkoliv emocí pohlédnu na postel, ve které spí malé dítě. Jen se ušklíbnu, tiše projdu pokojem a ještě tišeji otevřu dveře. Protáhnu se uzoulinkou škvírkou a dle přesně zapamatované cesty zamířím k pokoji rodičů. Skřípnutí dveří ani nepostřehnu, spící lidé také ne. Spokojeně oddechují, neví o ničem. Tiše přejdu k místu, kde spí muž a nahnu se nad ním. Lehce natočím hlavou, prohlédnu si jeho spokojenou tvář a skrytá čepel na pravé ruce s tichým zasvištěním vyjede ven. Bez jakéhokoliv zájmu sleduji muže, můj cíl, kterému položím ruku na ústa a čepel mu vrazím z boku do krku. Cítím, jak čepel pronikne mezi obratli a přeruší míchu. Krátkým přiložením prstů na jeho krční tepnu se ujistím, že je mrtví. Ani hlásečku nevydal a jeho život mi doslova protekl mezi prsty. Tiše se vytratím z pokoje, všechny dveře za sebou pečlivě uzavřu, stejně tak i okno v dětském pokoji. Ovšem ještě před odchodem položím na dětský stolek lístek černé růže, lístek, který mi dal můj klient. To bylo zhruba před půl rokem. Teď jsem již půlrok na cestě do Vídně, kde se nachází můj další cíl. Proč mi ta cesta trvá půl roku? Zvlášť, když cesta z Ruska do Rakouska trvá ani ne půl dne? Protože jdu pěšky a převážně v noci. Nevěřím dnešním technologiím. Někdo by řekl, že jsem staromódní. Ovšem takových lidí je velmi málo. Je hodně málo lidí, co mne zná a co by si dovolili něco takového říci. Je jen málo lidí, kterým říkám přítel. Ale i ty, bych byl schopen za dostatečný obnos zabít. Vídeň. Město plné lidí, město plné možností, jak sehnat práci. Ovšem má práce je jiná, přesně specifikovaná a nedovoluje selhání. Ovšem já nikdy neselhal a ani to nemám v plánu. "Měla by sis zabezpečit okna" pronesu tichým, chladným hlasem, ve kterém není ani náznak emocí. Sleduji záda mladé ženy, která kojí dítě. Znám ji, už hodně dlouho snad déle, než si ona sama uvědomuje.

Samia Black - 07. října 2011 00:49

Nový začátek Wirenn Vše bylo připraveno na jejich příjezd, pokoje, dostatek krve i ostatní služby, které vyžadovali moji zaměstnanci. Vše jsem třikrát překontrolovala, potřebuji, aby vše bylo dokonalé. Poslední měsíce nebyl čas hledat nové zakázky, i když se mi hrnuli sami. Za dobře odvedené ty poslední, mi byly vyplaceny tučné odměny, které později rozdělím. Sundám si černé brýle s hranatými obroučkami a zkontroluji poštu, která se mi hromadí v pracovně. O Ginu Nikolajevnu se stará najatá chůva, samozřejmě je mého druhu. Některé dopisy ani nerozlepuji, házím je jeden po druhém do krbu, ve kterém plane oheň. Jeden mne však zaujme, obálka je z ručně vyráběného papíru a dokonce i přes ni, voní papír, máčený v růžovém oleji. Matka. Polknu na sucho a trošku roztřesenýma rukama protrhnu obálku. Skoro obřadně vyndám list papíru a začnu se jím pročítat. Je psaný v sánskrtu, samozřejmě. Čtu pomalu, abych pochopila význam, každého slova. Drahá Sito, Stisknu papír pevněji. Jistě oslavuje mne mým pravým jménem. To se přeci dalo čekat. Trhnu hlavou, na malý okamžik se podívám před sebe, ale ihned sklopím pohled k listu. Mě i tvého otce, velice znepokojilo tvé těhotenství s mužem, pochybného historie a pověsti. Tvoji bratři se o tom dozvěděli a přes náš zákaz chtějí jednat. Otec ti posílá jednoho z těch nejlepších, bude tě chránit i to dítě. Prosím napiš mi, alespoň jak se má vnučka jmenuje. Dopis je to dlouhý, je mne nejvíc zaujme tato část. " To snad není možné." Praštím rukou do černého, koženého opěradla." Chovají se ke mně jako bych byla malá." Soptím, kdybych byla démonka, snad i žhnu. Rozlíceně přejedu pohledem po místnosti a hledám něco co bych mohla rozbít. Než stačím popadnout vázu, otevřou se dveře a v nich se objeví Marion s malou Ginou. " Paní, Gina pláče hlady." Opravdu, má maličká pláče. " Dobře, podej mi ji a dneska máš volno, já se o ní postarám." Pokynu dívce a převezmu si od ní Ginu, zabalenou do pestré háčkované deky. Nejdřív ji políbím na čelo a ona ustane v pláči. Potom začne proces krmení, rozepnout košili, odepnout košíček z podprsenky, přiložit dítě, nechat se chytit za prstík a zpívat Yesterday od Beatles. S přivřenýma očima pozoruji svou krásnou dceru. " Jednou tě naučím všechno co umím." Šeptnu něžně a usměju se. Uvědomuji si, že jsem zranitelná, když ji nemám u sebe, ale o to víc jsem zranitelnější, když je se mnou. Největší pocit ohrožení přijde, když za sebou uslyším zastřený hlas. Volnou rukou vyhledám nůž na dopis a pevně ho sevřu. " Wirenne, kdybych nevěděla, že jsi to ty, měl bys nůž v hrudi." Úlevně odpovím, ale stále svírám nůž, co kdyby ho bratři poslali, aby se zbavil i mne, protože jsem zneuctila rod, protože mám dítě s nečistým. Rychle zamrkám a malá se odpoutá od bradavky. Na malý moment ji položím vedle sebe a ustrojím se. " Čemupak vděčím za takovou vzácnou návštěvu." Otáži se a pozdvihnu obočí. Abys věděl, tak mi docela vadí, že jsi mne zaskočil nepřipravenou, kdybych to věděla, vzala bych si něco honosnějšího. Pomyslím si, ani mne nezaskočí to, že mne viděl s odhaleným ňadrem, no co, Gina má přednost, před kadeřnicí a butiky. " Posaď se," ukážu dlaní směrem ke koženému křeslu.

PJ - 07. října 2011 01:06

Před barem Všichni kromě Wirenna (Trochu hraji za Aislinn, jelikož má moc povinností, tak snad jí to nebude vadit. Děkuji =) ) Všichni do jednoho jste odcestovali do Vídně, tak jak vám Aislinn napsala, dvanáct hodin. Nic víc jste nevěděli, ale jistě jste lačni dozvědět se něco o tom co po vás vaše živitelka chce. Vypadalo to na něco důležitého, kvůli banalitě by si vás Sam nezvala. Někdo dorazil na čas, někdo s předstihem. Je na vás, jestli jste si přátelsky poklábosili, vyměnili si suvenýry z cest, nebo se jen pozdravili, všichni jste čekali na jedno, až se otevřou dveře baru a obsluha vás vyzve, abyste vstoupili. Po několika minutách vás vyzvala, abyste vstoupili mladá, na krátko střižená blondýna s velice hezkým úsměvem . " Samia vás ihned přijme." Opět ladně zaplula za bar a byla ochotná přijímat vaše objednávky. " Pokud se chcete ubytovat, mám zde klíče od vašich pokojů, které jsou připraveny." Profesionálně se usmála a odhalila ostré zoubky.

Kurt McBane - 07. října 2011 12:59

Zpátky... "Doma"? Unaveně jsem otevřel oči když se mnou taxík zastavil na rohu ulice, kam jsem chtěl odvézt. Bylo to asi dva bloky od mého cíle ale to mi nevadilo. Chtěl jsem ten kousek dojít. Hodil jsem řidiči na sedadlo spolujezdce pár zašlých bankovek a vylezl jsem z auta. Nevěděl jsem jestli jsem mu dal málo, nebo moc. To mi bylo jedno. V tuto chvíli mě zajímalo jen jedno: kudy se co nejrychleji dostat do baru. Vídeň se mi za ty dva měsíce zdála trochu tak... Jiná. Jako kdyby uběhli celé dva roky. Hmm, snad už tady z toho nebude takové válečné pole, jako tenkrát. Hodil jsem velkou, těžkou tašku na zem a kleknul si k ní. Vyndal jsem z ní dvě pistole, USP. Nabil jsem je, zajistil a následně strčil za opasek kalhot. S tím jsem vyndal z tašky i paralyzér, který jsem si schoval do vnější kapsy na kožené bundě. Pak jsem se jen mlčky chvíli díval do tašky, kde mimo jiné byla i má puška s odstřelovačkou. Dva kouřové granáty, pouzdro s asi čtyřmi falešnými identitami, noktovizor... A mimo jiné i má druhá taška s notebookem. Prostě takový, malý bordel. No, jistota je jistota. Mihne se mi v hlavě a s dalším, unaveným zívnutím zase tašku zapnu, a vstanu. Pak bez dalších starostí zamířím k baru. Tam už bylo jako vždy celkem živo. A veselo. Jen co jsem se zastavil před onou budovou tak mé oči zkoumali všechny, kteří už tu byli dřív než já. Jak jen bylo hezké vidět zase tu starou bandu. Nebo aspoň některé z nich. "Přátelé..." Pronesl jsem jen a pokývnul jsem hlavou. Nepřidal jsem k tomu žádný úsměv ani nic. Na tlachání a nějaké přetvařování jsem neměl náladu. Poslední dobou jsem byl celý dost nevrlý. A nelepšilo se to ani tím jak mi pod očima rostli kruhy. Na pitomé spaní ale momentálně nemám čas. Mám hrozný chaos v rozvrhu. Stoupnul jsem si někam opodál a jen trpělivě vyčkával. Dokud se dveře baru neotevřeli a mi byli vyzváni ke vstupu. Přehodil jsem si tašku do druhé ruky a pomalu zamířil za ostatními. Jaká radost, že zase uvidím Samiu. Konečně se zase dostanu do starých kolejí. Možná. Pomyslím si a trochu zvědavě si blondýnu začnu prohlížet. Dokud nezapadne za bar což mě donutí vyřešit ještě pár věcí. Pomalu k ní zamířím a těžkopádně hodím tašku na bar. "Chci nějaký pokoj. Nejlépe nějaký menší, s jedním oknem. A s dobrým výhledem na dveře. Děkuju." Pronesu v rychlosti a pak rukou poplácám tašku. "A tohle bych si tady rád nechal. Nebo pokud budete tak hodná hoďte mi to na pokoj prosím. A dejte si pozor. Jestli se mi ztratí jediná kulka..." Mírně se zamračím a sevřenou pěstí se vztyčeným ukazováčkem na slečnu poukáži. Pak jen lehce pokývnu hlavou, otočím se na patě a zamířím pokud možno za ostatními do Samiiných prostor.

Wirenn - 07. října 2011 14:49

V Baru S úsměvem sleduji její prvotní reakci i její nedůvěru. Ano, vyznám se v lidech, upírech, vlkodlacích i démonech více než kdokoliv jiný. Pro mne je to otázka přežití, to umět. "Moc dobře víš, že neměl" odpovím tiše, ledově a pomalými kroky se přesunu před ním. Její nabídku k usednutí odmítnu lehkým pokynutím ruky. "Kdybych tě měl zabít, už bys byla mrtvá a tvá malá taky" řeknu lehce pohrdavým tónem a zvědavě natočím hlavu ke straně. "Ale proto, tu nejsem" řeknu tiše a očima prolétnu papír položený na jejím stole. Stačí mi chvilka, abych pochopil, co to je a o čem se tam píše. Jistě si mého pohledu všimne, vždyť tento počin dělám tak okatě. "Tu dýku schovej, dítě. Beztak by ti byla k ničemu" řeknu u mě nezvykle mírným, snad i přátelským tónem.

Jaime Rosenthal - 07. října 2011 16:13

Tak a "konečně" znovu Probudilo mě zapípání textové zprávy. Trhla jsem hlavou a zamžourala do ranního slunce. Tak nakonec se mi podařilo někdy během noci usnout, knížka mi spadla z klína na zem. Natáhla jsem se pro mobil a přečetla jsem si sms. Nebyla sice od Samii, ale od někoho kdo pro ní pracuje a obsahovala instrukce, co máme dělat dále. Měla se dneska objevit v tomtéž baru, kde jsem již jednou byla. Dobrá, jednou jsem kývla, dneska tam musím dorazit. Práce byla dnes...nudná, nezajímavá a několikrát mě napadlo, zda bych neudělala lépe, kdyby zůstala doma. Vůbec jsem se nemohla soustředit na to, co mi některý z kolegů říkal, což nebylo něco, co bych kdykoliv udělala. Ve čtyři odpoledne jsem si srovnala věci na svém stole, mezi dveřmi jsem užaslému šéfovi že si pravděpodobně na pár neurčených dnů, možná týdnů si beru dovolenou a neuráčím se ani zvednout telefon a než se vzmohl jak jakoukoliv jinou odpověď než jen mumlání, byla jsem pryč - v autě a na cestě domů. Objednala jsem si telefonicky pizzu, abych si ještě dala rychle něco k večeři než vyrazím ven, rychle jsem se osprchovala a hodila na sebe nějaké oblečení - tentokrát něco mnohem ležérnějšího odkaz než jsem měla poprvé, když jsem byla vytažena z práce, do kabelky jsem jen hodila navíc jedny džíny, peněženku s mobilem a po krátkém uvažování jsem do ní přidala i služebního Glocka, ačkoliv jsem přesně netušila, jestli ho budu k něčemu potřebovat, nebo ho při nejbližší příležitosti hodím do popelnice. Zatím si ho nechám v záloze a uvidíme. Bleskovou rychlostí jsem do sebe hodila několik dílků objednané pizzy, zbytek skončil v promaštěné krabici v lednici. Taxíkem jsem se dopravila na místo, které jsem před měsícem opustila s rozporuplnými pocity a po několika nadechnutích jsem vstoupila dovnitř. Interiér byl stejný, jak jsem si ho pamatovala. Rozhlédla jsem se kolem, ale povědomý Samiin obličej jsem nikde neviděla. Namísto toho ke mě přistoupila blondýna a navigovala mě do zadní části budovy. Následovala jsem si a čekala, co bude dál.

Samia Black - 09. října 2011 03:23

soukromá zpráva od Samia Black pro Návštěva Wirenn Vstanu a dojdu několika kroky k němu, ve tváři mám zuřivý výraz. " Nikdy nemluv o smrti mé dcery, nebo tě vykastruju." Píchnu ho prstem do hrudi, ale nakonec i s Ginou se k němu přivinu, on je vlastně jediný, který mne spojuje s rodiči. Natáhnu ruku k jeho obličeji a stáhnu mu z něj kus látky, mezi prsty mi vklouzne pramen jeho vlasů, který jemně pohladím. Přimhouřím oči, postavím se na špičky a jemně jej políbím, rty se dotknou jen na okamžik. " Vítej." Pronesu lehce zastřeným hlasem a malá se ho chytí za oblečení. " Můžeš mi ji na moment podržet." Nečekám na odpověď a malou temnému vrazím do náručí. " Dojdu i jen pro trochu čaje." Dojdu ke dveřím. " A klidně se posaď Temný." V očích se mi zablískne a na tváři mám pobavený úsměv. Dojdu k chůvě a na moment se s ní zapovídám, jestli něco nepotřebuje a také jí vyšlu, aby se podívala do lokálu, jestli se tam něco děje. Seznámím ji s tím, že je zde Wirenn, jen jí nechci strašit proto ji zamlčím jeho minulost. Po několika minutách se vrátím do pracovny. " Seznámili jste se?" Usednu na gauč.

Wirenn - 09. října 2011 20:25

soukromá zpráva od Wirenn pro Pomoc příteli Sleduji, jak ji stačí pár kroků a je u mě. Její slova i prst na mé hrudi, dvě věci, které by jiného zabili. Od ní mi to nevadí, ale není mi to ani příjemné. Proto stojím netečně, pocity nijak nevyjadřuji. Ani nijak nereaguji, když mi stáhne masku, zlehka mne políbí a pohladí mé vlasy. Stále netečně stojím a čekám. Poté se mne dítko chytí a Sita mi jej vtlačí do náručí. Tím mne ovšem odzbrojí. Vůbec nevím, co udělat, ani jak se zachovat. Držet dítě je pro mne něco nového. Když odejde, bezděčně sleduji prcka a tak jak mne nechala, tak čekám, až přijde. "Nejsem tu od toho, abych se seznamoval, Sito" řeknu ledově a dítě jí vrátím. Pak se neslyšně přesunu k oknu a nahlédnu ven. "Mám tebe a tu malou chránit" mluvím stále stejným tónem, byť o něco mírnějším. Člověk, co mne nezná, by ale nenašel rozdíl. "Stále ale nevím před čím" opět si natáhnu masku přes ústa a vlasy pečlivě schovám do kápě. Sama moc dobře ví, že nejsem moc ukecaný a už jen tyto věty jsou pro mne celkem výkon. Mé obvyklé otázky jsou jen, kdo, kde a za kolik. Nic jiného mne totiž nikdy nezajímalo.

Samia Black - 09. října 2011 21:01

soukromá zpráva od Samia Black pro Rozpaky? " Pokud mne máš chránit, musíš mě i mou dceru poznat." Malou položím do cestovní kolébky. Dojdu k němu a smířlivě mu položím ruku rameno. " Už nejsem Síta." Šeptnu a obejmu ho i druhou rukou a to okolo pasu. " Vím, matka mi psala dopis." Opřu si hlavu o jeho záda, je vyšší než já hlavu mám někde pod jeho lopatkami. Měla bych ti říct, že tě miluji, co bys mi na to odpověděl? Pomyslím si a povzdechnu si. " Kdybych věděla, kdo mne ohrožuje, bránila bych se, pokud bych na to měla sílu." I druhá ruka sklouzne k jeho pasu. " Chtěla bych, abys tu zůstal." Šeptám mu do ucha.

Wirenn - 09. října 2011 21:16

soukromá zpráva od Wirenn pro Výchova "Mám jen zabíjet ty, co chtějí ublížit tobě, nebo malé" promluvím tiše, nijak nereagující na její dotyky. Cítím její ruku okolo mého pasu, ale nic to se mnou nedělá. Nikdy toto se mnou nic nedělalo. Má výchova mne naučila chovat k ženm úctu, ale ta se časem vytratila, jako vše. I tak něco málo zůstalo. Byl jsem vychován jako válečník, ženy pro mne byly tabu. "Zůstanu, ale občas zmizím, za zakázkou" odpovím jí na její šeptání, stále nevnímajíc její dotyky.

Samia Black - 09. října 2011 21:27

soukromá zpráva od Samia Black pro Melancholie " Chtěla bych, aby to bylo jako tenkrát." Než jsem odjela od rodiny jsme si byli velice blízcí, občas jsme se políbili a občas si dovolili i něco víc, vše co bylo mé patřilo jemu. " Vzpomínáš si na naše mládí."Položím mu jednoduchou otázku, na kterou chci znát odpověď. Uvnitř chci, aby mne objal a políbil, tak jako dřív, abych zapomněla na Nikolaje. "Můžu tě zaměstnávat, budu ti dávat nejlepší zakázky," obejdu ho a postavím se k němu čelem, abych mu sundala kapuci i šátek z úst, přijde mi to neosobní a já mám splín a také potřebu dívat se na něho.

Wirenn - 09. října 2011 21:47

soukromá zpráva od Wirenn pro Co bylo, bylo "Nevzpomínám" odpovím tiše. Nelžu, já nikdy, což ona ví velmi dobře. Jediný, kdo to ví líp jak ona je její otec. Jsou věci, na které se musí zapomenout, aby nás nedrželi a my, elfové jsme v tomto mistry. Nevzpomínám si skoro na nic, ze své minulosti, ani mi to nijak nechybí. Když se ke mě postaví čelem, sundá mi masku i kápi, pohlédnu jí do očí. Vím, že můj pohled není příjemný, nikomu není příjemné, když na něj někdo zírá kočičíma očima, které jsou lehce narudlé. "Kdo by tě mohl ohrožovat?" přejdu k tomu, proč tu vlastně jsem.

Samia Black - 09. října 2011 21:58

soukromá zpráva od Samia Black pro Splín "Můžu ti to prosím připomenout?" Jeho dotek je pro mne důležitý, potřebovala bych aby mne objal. " Vypadáš pořád stejně." Přejedu mu prsty po obličeji, všechno mi to připomíná staré časy. Opřu se o jeho hruď dlaní. "Bratři." Vydechnu a zavrtím hlavou." Asi je v tom i politika." Tiše pošeptám, jsem v jeho přítomnosti úplně jiná než před těmi které zaměstnávám. Otočím se čelem k oknu a tupě se zadívám ven.

Wirenn - 09. října 2011 22:08
	soukromá zpráva od Wirenn pro Práce Na její otázku opět nereaguji, vzpomínky jsou pro mne nebezpečné, stejně tak i city. Proto jsem se už dávno odnaučil cítit. Stále sleduji její očí, ona mé. S ní to možná cloumá, se mnou nikoliv. Já jsem pořád ten chladný, bezcitný a nemilosrdný vrah. "Kde je najdu?" zeptám se jí. Musím zjistit co nejvíce, abych pak mohl účinně zasáhnout a bránit ji i její dítě.

Gina Hanako *Blue* - 09. října 2011 22:30

Nástupnictví versus dovča? Málem bych zapomněla, co to druhý slovo vůbec znamená, a když sem ho pro jistotu vygooglila ve významovym slovníku, pokoušely se o mě mdloby společně s nevolností. Dostat v tu chvíli chuť na okurky se šlehačkou, tak bych to možná mohla svést na něco jinačího - i když ne že by o moc příjemnějšího - na sviště si opravdu zadělat nechci, i když jsem měla pár chvil cuky se až přehnaně rozmile tvářit na Samiu v požehnaném stavu. Představa nafackování samy sobě v tom ale vždy úspěšně zabránila. Můj program dovolený se dal přirovnat asi tak k plánu anorektičky na přibrání. Od parkouru přes klasičtější cvičení po capoeiru a další. Někdo na nesmrtelnost, potažmo dlouhověkost akorát tak nadává - ale proč? Máte spoustu času na spoustu věcí a i když jste na to trochu dřevnatí - nakonec se naučíte... "No skvělý, jenom do mě." zavrčím a zadívám se na posilovací pružiny. Už rupla třetí a mě s ní i ty poslední zbytky nervů. Flákla sem s ní na zem a prostě z tělocvičny vypadla. Kde nemaj kvalitní nářadí, tam už nepolezu ani zadarmo. Že sem kapku nadstandart jsem odmítla brát v potaz. Jak se říká, všechno zlý je k něčemu dobrý - zrovna jsem z kapsy vytahovala telefon, kde blikalo oznámení o zprávě. Po jejím přečtení jsem s chutí vyškrtla poslední položku na seznamu - jídelníček byl pestřejší než jsem si svedla představit a přecpávat se nikdy nebylo úplně zdraví prospěšné. Ušklíbnu se, mobil vklouzne do kapsy... a o pár hodin i já do svýho koženýho mundůru, vyrážejíc na svojí krásce opět do práce. Šťastná, jako už dlouho ne... Po delší době mě zas potěšila stereotypnost neměnného, přesto jsem tak trochu nespokojeně vytahovala krk. Samozřejmě - hledali ji všichni, co se tady slezli - nebyla jsem žádná výjimka a modrá hlava jak výstražný maják byla dobrá akorát tak k tomu, aby se mě obsluha zeptala na pokoj. Rovnou jsem řekla jenom číslo - spoléhaje se na tutéž neměnnost, typickou pro všechno tady kolem.

Samia Black - 10. října 2011 08:01

soukromá zpráva od Samia Black pro Výslech Přitisknu se zády k jeho břichu, přivřu oči, mnou projede vlna horka. Asi bych měla přestat, reaguje, vlastně nereaguje nijak, je chladný." Povzdychnu si, kdyby to byl kdokoli jiný svedla bych ho všemi prostředky, ale jeho ne, on musí chtít sám. Vezmu ho za ruku a jemně sevřu jeho prsty. " Nevím, ani matka neví, oni mohou být všude." Vystrašeně se na něj podívám. " Mám strach Wirenne." Očima sjedu na postýlku a potom zpět k němu, v očích se mi objeví slzy.

Wirenn - 10. října 2011 09:16

soukromá zpráva od Wirenn pro Musím toho vědět co nejvíc "Tak je musím najít" odpovím tiše, chladně. Cítím, jak mi sevře ruku, ale ta je i tak netečná. Už nejsem takovej jakej jsem byl dříve. Tehdy to byla chyba, ať to bylo cokoliv. Chyby se musí eliminovat. Mohli by mne zničit. "Nemusíš" vím, kam její pohled směřuje, bohužel ale nevím, co cítí. Nemohu říct, že vím jak jí je. Nedokážu se do nikoho vcítit a nikdo zas do mě. "Kdy si o nich naposled slyšela?" vrátím se zpět k tomu jedinému, co mne zajímá. Musím zjistit kde jsou, zabránit jim, aby jí a její dceři ublížili a pokud to bude nutné, zabiju je. Její otec mi zaplatil předem, celkem štědrý obnos s tím, že mám odstranit kohokoliv, kdo by se jí nebo té malé pokusil ublížit a já jsem odhodlán tento úkol splnit, ať trvá jak dlouho chce. Já mám totiž všechen čas tohoto světa.

Samia Black - 10. října 2011 09:37

soukromá zpráva od Samia Black pro ... " Je to možná padesát let nazpět, jeden z nich žil ve státech, ty jsou velké a druhý má nebo měl rezidenci v Monaku." Vzpomínám a v hlavě mi to šrotuje, občas překontroluji malou, jestli spinká. " Budu ti pomáhat, pokud touží po mé smrti, chci je zlikvidovat sama, postaru." V očích mi zablýskne. " Pokud budu cestovat, musím někam malou uklidit, k někomu komu věřím." Přemýšlím nahlas.

Wirenn - 10. října 2011 09:59

soukromá zpráva od Wirenn pro Plánování "Nejdříve si s nimi promluvím" řeknu chladně. Nechci je zabít, pokud nevím jestli jí chtějí ublížit, nebo ne. "Ještě dneska vyrazím na cestu" řeknu tiše. Musím vyrazit co nejdříve, abych nebyl pryč moc dlouho. Přeci jen, cestování pěšmo je dlouhé. Nejdříve se podívám do Monaka, pak do států. "Nejvíc mi pomůžeš, když zůstaneš tady a budeš se starat o své dítko" řeknu temně, nejsem zvyklí s někým pracovat. Radši pracuji sám.

Samia Black - 10. října 2011 10:05
	soukromá zpráva od Samia Black pro " Vezmi si alespoň nějaký dopravní prostředek, dejme tomu motorku. Bude se ti cestovat pohodlněji." Přitisknu se na okamžik k němu. " Dej na sebe pozor, nechci tě ztratit." Stoupnu si na špičky, abych ho mohla políbit na čelo. " Buď opatrní, oba jsou velice nebezpeční." Hlas mi přeskočí.

Wirenn - 10. října 2011 10:08

soukromá zpráva od Wirenn pro Vzít si motorku, já který se tak urputně brání moderním technologiím. "Dobře tedy" souhlasím nakonec a nechám ji, aby mne políbila. Stále však bez jakékoliv reakce. "Vím co umí. Sám jsem je cvičil, jako tebe" řeknu hluše a opět si natáhnu masku a kápi. Pomalu přejdu k oknu a rukou se opřu o parapet, připraven vyskočit. "Tu motorku..." řeknu neurčitě a na chvilku se zarazím.

Morrigana Ann le Fay - 10. října 2011 10:17

Cesta a Bar Připravovat se na cestu? No jo… jasně. Byla jsem ráda, že jsem se dokázala vyplazit z postele a i to mě bolelo. Po celém těle jsem měla obrovské modré modřiny. Některé z nich se teprve vybarvovali, ale všechny boleli. Připadalo mi, jakoby mě někdo sešrotoval a teď se mě snažil vrátit do provozu. Normálně by to bylo z hola nemožné, ale kvůli Samie jsem se snažila. „To ti to nestačilo?“ ozval se za mnou, když jsem zabalená v ručníku mířila z koupelny do kuchyně. Proč jsem doufala, že bude pryč? „Měl bys jít,“ poznamenala jsem a vytáhla nějaké cereálie. Bůh ví, jak dlouho tu jsou, ale datum spotřeby ještě nebylo a ani nejsou otevřené. To je na moje poměry docela velký úspěch, běžně musím vše vyhazovat. Nechám to otevřené, a když se po půlroce vrátím… no, prostě hnus! „A kam bych podle tebe měl jít?“ během chvíle stál za mnou, nahý, jako obvykle. „Co třeba tam, odkud jsi přišel?“ navrhla jsem a i s miskou a mlékem odešla k jídelnímu stolu a on… už tam seděl. Pohodlně rozvalen na židli, pozorujíc mne jak si nesu snídani. „Tam byla šílená nuda!“ „Já ale odcházím,“ doufat, že odejde, bylo jako doufat, že vám narostou křídla. Naprosto zbytečné. „Ne teď,“ zamumlal mi do ucha. V podobném stylu jsem měla celé dopoledne. On nechtěl odejít a stále dotíral, abych zůstala… možná bych to i udělala, ale co Samia? Jsem jí zavázaná! Daleko víc, než jemu, i když… on stojí za všechny hříchy světa, ví to a využívá toho proti mně. Grázl! V poslední chvíli, když už měl být sraz jsem se od něj konečně odprostila a mohla se přenést pře klub. Doufala jsem, že potrvá pár měsíců, než mě tu najde… tedy pokud tu zůstanu, kdybych se pohybovala, bude mu to trvat déle. Musím to Samie říct. Zapsala jsem si do hlavy a jako zbytek skupiny vešla do baru.

Samia Black - 10. října 2011 10:20

soukromá zpráva od Samia Black pro "Musíme do garáže." Upozorním ho, když stojí u okna. Já opravdu oknem nepolezu, ještě pořád jsem rozbolavělá z porodu. Moje tělo se bude regenerovat ještě dlouho, vždyť mne málem roztrhala, musela jsem být nějakou dobu v umělém spánku, abych se rychleji regenerovala, ale to nemusí vědět, prostě těhotenství u upírů má svá úskalí. " Dám ti tu nejlepší a budu ti posílat další peníze." Řeknu, když se ocitneme v prostorné garáži.

Édouard Mortier Delfosse - 10. října 2011 10:58

Zpět do baru Den utíkal pomalu, přesto jsem se pokoušel držet každodenní rutiny. Ráno snídaně, dopoledne noviny v parku, protože počasí tomu přálo. Byl jsem stále více nervózní, nebo lépe řečeno natěšený, až zase uvidím ostatní. Do baru jsem šel pěšky a kufr nechal doma s tím, že pokud se někam budeme opět stěhovat, nebo budeme někam posláni, určitě nám Samia dá čas na to si vše zařídit. Z vycházkového kroku se pomalu stával krok svižnější, a když jsem před barem spatřil postávající skupinku, ve tváři se mi objevil úsměv a já k ní, už zase pomalejším krokem, došel. “Přátelé, jsem tak rád, že se opět setkáváme,“ řeknu vesele a hned na to se zeptám: “Taky vám bylo tak mizerně?“ Není jasné, jestli to myslím vážně, nebo sarkasticky, ať už to každý pochopil jakkoliv, brzy nás krásná mladá blondýna uvedla do baru s tím, že se zde členové ze zahraničí můžou ubytovat. Nechal jsem je jít a mezitím se usadil za bar. Objednal jsem si obyčejné pivo, protože nejsem zvyklý do sebe lít tvrdý alkohol, kór takhle brzo. Mezitím, než jsme byli vyzváni k Samie, prohlížel jsem si bar a vzpomínal na to, jak všechno začalo.

Wirenn - 10. října 2011 11:11

soukromá zpráva od Wirenn pro Otočím se zpátky k ní a následuju jí do garáže, kde je podobných strojů více. I když mám na tváři opět masku a na hlavě kápi, jde v mém pohledu vyčíst nechuť. Prohlížím si stroje s nechutí v očích, až do doby, než spatřím černou motorku (celá v černém), která mne zaujme. Sic to není kůň, ale v dnešní době se na koni už nejezdí. "Tuhle" ukážu na motorku a přijdu blíže k ní, abych si ji mohl lépe prohlédnout. Už je to pár let, co jsem byl přinucen se tyto stroje naučit ovládat, ale ani tak jsem si k nim nezískal žádný vztah. Kůň je kůň. "Není třeba, mám jich dost" odmítnu ji. Nepřijímám peníze, pokud to není platba za nějakou zakázku. "Vyrazím na cestu" řeknu tiše.

Samia Black - 10. října 2011 16:00

soukromá zpráva od Samia Black pro " Je tvoje." Z šuplíku vyndám klíčky, které pasují k této motorce a podám mu i doklady od ní. " Budeš potřebovat i nějaké oblečení na motorku." Prohlédnu si ho." Za rohem je šatna vyber si co chceš." " Mohl bys mne alespoň políbit, když jsi to neudělal tenkrát a zmizel si?" V mém hlasu je výčitka, nikdy jsem mu nezapomněla to, že se vypařil jako pára nad hrncem a nechal mě ve válce samotnou.

Wirenn - 10. října 2011 16:31

soukromá zpráva od Wirenn pro Jen kývnu, vezmu si klíčky i doklady a vydám se prohlédnout si oblečení. Hned mi do oka padne pár věcí, do kterých se začnu navlékat. Tak především kukla, bunda (pánská verze), kalhoty, rukavice a boty. Krom jiného si vyberu i helmu (bez potisku a s černým hledím), byť nerad. Do všeho se hned převléknu a veškeré oblečení si přizpůsobím stejně tak, jak jsem měl i své staré. Pouzdra na vrhací dýky, pouzdro na katanu starou bezmála čtyři tisíciletí i menší úpravu pravého rukávu kvůli hidden bladu. Nakonec, když jsem byl konečně spokojen, natáhl jsem si kuklu, vlasy po ní nějakým způsobem uspořádal a pak si vyzkoušel i helmu. Černé hledí mi vůbec nevadilo, viděl jsem jako ve dne. Nakonec jsem se vrátil k Sitě. Slyším tu výčitku, ale nic to se mnou nedělá. Opět si sundám helmu, vyhrnu masku a po krátkém rozmyšlení ji políbím na rty. Pak masku opět stáhnu a nasadím si i helmu. Nasednu na motorku, nastartuji ji a zkusmo protůruju motor. Je to kvalitní stroj, i když je tak nemám rád. Pak jen kývnu a připravím se k odjezdu.

Samia Black - 10. října 2011 21:56

soukromá zpráva od Samia Black pro Dívám se na něj jako na obrázek. " Děkuji." Přivřu oči a stisknu rty, aby mi nevyletělo něco nevhodného. " Vypadáš dobře." Upravím mu límeček a zadívám se na něj. Vždy jsem ho vídala oblečeného jako bojovníka, ale evoluce dožene každého, dokonce i temného. Milovala jsem moderní dobu, bylo v ní mnoho skýtaných možností, od jídla po zbraně. " Vrať se co nejdřív. Prosím." Zmáčknutím tlačítka otevřu dveře. A pokynu mu k odjezdu.

Wirenn - 11. října 2011 14:22

soukromá zpráva od Wirenn pro Bez jakéhokoliv rozloučení, či ohlédnutí nasednu na stroj, nastartuji motor a vyrazím otevřenými vraty ven, do večerního města. Bez sebemenšího zpomalení nasměruji stroj na silnici, která by mne měla dovést k italskorakouským hranicím a odtamtud až do Monaka. Cesta samotná by mi měla trvat nějakých deset až jedenáct hodin a s mou minimální potřebou spánku a jídla ji možná zvládnu i pod těch deset hodin. Na zpoplatněných silnicích přidám ještě víc, abych byl do rána v cílovém městě.

Samia Black - 13. října 2011 02:12

Přivítání ztracených Zavřu za Wirennem dveře a ještě se dojdu do svého pokoje převléknout, chůva mi oznámí, že jsou přítomni. Jen na ni pokývnu hlavou, mířím si to do sprchy, celý den jsem pracovala nebo se starala o malou. I když její chůva mi usnadní mnoho práce. Opravdu nepotřebuji, aby mne viděli jako ušmudlanou trosku. Sprcha a upravování zevnějšku mi netrvalo ani půl hodiny, vlasy si sepnu do drdolu a v ložnici se převléknu do černého tílka, legín, asymetrického svetru a bot na vysokém podpatku. Rychle se namaluji, abych alespoň trochu připomínala to co jsem byla dřív. Ginu zatím Marion oblékne do černých šatiček. S malou v náručí sestoupím dolů před ty, které jsem povolala, zpět do práce. " Dobrý den." Pousměju se na ně a usadím se i s Ginou do křesla naproti nim.

Kurt McBane - 13. října 2011 22:45

Samia Prohlížel jsem si všechny ty známé i neznámé tváře a v duchu jsem se musel usmívat. Některé z nich jsem skutečně i viděl rád. Třeba takovou Ann. Jo, na ten její obličejíček jsem se fakt těšil. Už jsem se nemohl dočkat až mi bude zase skákat před hlaveň. Unikne mi pobavené uchechtnutí nad tou myšlenkou. Ji, ale i všechny ostatní, brzy rozežene až pan Delfosse, který také akorát dorazil. Věnuji mu s pozdravným gestem mírný, přátelský úsměv. "Hmm, ani mi o tom nemluvte Mortiere. Byli to pořádně perné dva měsíce. Měl jsem tu čest cestovat a i si nahrabat nějaký ty prašule. Ale nechtějte ani vědět za jakou cenu. Rozhodně to bylo... Hm, celkem ponižující." Prohodím jen tak jako by nic a od opasku znuděně vytáhnu jedno USP. Zamířím s ním šikmo do země a natáčím jej z levé strany na pravou. Prohlížím si jej. Uvažuji co se asi právě děje s mojí taškou. Snad se dostala na pokoj v pořádku. A jaký budu mít vůbec pokoj? Snad byli dodrženy mé požadavky. Ne že bych tady nikomu nevěřil ale... Ach, prostě jen nemám moc dobrý pocit, když jsem někde v až moc uzavřené místnosti. Zvlášť pokud má víc zákoutí a rohů na které se nevidí. Pak si na vás někdo najme profíka a než zjistíte kde je překvapí vás na vlastním, bitevním poli. To je... To je víc než ubohá prohra. Mihne se mi zamyšleně hlavou. Ale to už překvapeně pozvednu pohled ke schodům. Konečně ji zas mohu spatřit. Konečně vidím šéfa pro kterého mi baví pracovat. Jak jinak než Samia samozřejmě. Změnila se. Ostatně tak trochu jako každý tady. Ale je mi jasné že jinak je pořád stejná. Pořád ta Samia kterou znám. I její dítě za tu dobu tak povyrostlo. Mám tušení že to bude určitě celá máma. "Zdravím, Samio. Rád tě zase po tak dlouhé době vidím. Ty... Dva měsíce byli horší než dva roky." Pronesu s jistým chladem v hlase a založím ruce na hrudníku. Pak je zas svěsím podél těla a vrátím pistoli na své místo. Mírně se pousměji a promnu si unavené oči. "Uuh, jsem rád že jsem zas doma. Pokud tomu tady tak mohu říkat." Narovnám se a s mírně přimhouřenýma očima se na Samiu i její dítko zadívám. Vypadá to jako kdyby mi něco horlivě šrotovalo v hlavě. Nakonec jí jen lehce pohodím a přejedu si pravačkou přes stále krátké vlasy. "Pověz... Co se dělo během naší nepřítomnosti?" Optám se se zvědavostí v hlase.

Samia Black - 13. října 2011 23:35

Kurt " No Kurte, moc se tu neohřeješ, jedeš na výlet do Bosny, máme tam nějaké problémy s voodoo, mladá dívka byla nalezena ve sklepě svého domu, naražena na obětní tyči, sklepní dveře byli zamčeny, zámky neporušeny. V místnosti hrála deska s kouzlem, které se jmenuje Kouzlo nejvyšší ochrany." Nakrčím nos a podívám se na Kurta, možná bych tam měla poslat s ním ještě někoho, rozhlédnu se po přítomných. " Pojede s tebou pan Delfosse." Mírně se na starého muže usměji, měl by mít dost zkušeností, aby společně s Kurtem vyřešil tento problém." Takže dál k případu." Pomlasknu si a přehodím si malou z levé na pravou stranu. " V místnosti bylo kadidlo, prostředky pro nějaké rituály a okolo dveří, prach z červené cihly, slouží k tomu, aby zlo nemohlo dovnitř, ale co když už tam na ní čekalo." Položím jim zásadní otázku. " Vyrazíte zítra ráno, nejste vázáni nocí. Jednejte rychle a diskrétně, byla to dcera našeho dlouholetého mecenáše. V nočním stolku vašich pokojů máte nové doklady o identitě." Pousměju se na ně. " Pro vás to je vše." Pokývnu hlavou.

Kurt McBane - 14. října 2011 00:02

Hurá do práce Překvapeně jsem pozvedl obočí, když se k mým uším dostalo že tady vlastně pořádně nestrávím ani pár dní. Neměl jsem ale čas o tom nějak víc hloubat. Už moji mysl totiž plnili informace o mé, nové práci. A já z toho měl radost. Konečně PRÁCE. A ne nějaká debilní zakázka. "Hmm, takže si někdo hraje s voodoo jo? To vypadá na nějakýho, pěknýho prevíta." Pronesu si tiše pro sebe a promnu si bradu, na které se viditelně začalo zas objevovat strniště. Tohle mi nechalo brouka v hlavě. Pokud tam byla zašitá jak voják v atomovym bunkru... Jak se k ní pak asi někdo dostal? Tohle bude ještě zajímavá prácička. Pozvedl jsem pohled zas k Samie a souhlasně jsem párkrát přikývnul. Že mi to je jasné. "Postarám se o to. Budu hledat jako vlk hledá kořist. A až jí najdu buď jí rovnou zabiju nebo uštvu jako zvíře. Nebudeš-li si to přát jinak..." Pokrčil jsem s tichým zachechtáním rameny a protáhnul jsem si krk. V kterém mi luplo. Což mi jen připomnělo jak mě v posledních dnech bolí záda. Neměl bych se furt někde krčit pár dní v kuse. Ovšem... Mé nadšení trochu zkazilo to, že budu mít společnost. Chtěl jsem na tom pracovat sám. Ale na druhou stranu... Vždycky se hodí někdo kdo vám kryje záda. A vy zas jemu. Jen jsem si Mortiera prohlédnul od hlavy k patě, a pak se zas zadíval na Samiu. Poslouchal jsem každé její slůvko ohledně případu a mezitím si díval ty dílky mozaiky do kupy. Jen škoda... Že jich je tak strašně málo. Zatím. "Hmm... Tak tohle bude očividně hezký oříšek. Ta otázka má mnoho možností. Ale to je zatím fuk. Uvidíme až tam. Každopádně jak říkám. Postarám se o to. Do písmene. To si buď jistá." Vážně jsem přikývnul a s rukama založenýma na hrudníku se otočil k panu Mortierovi. Zhluboka se nadechnu a opřu si hlavu o jednu ruku. Moc jsem tomu muži nevěřil. Ano, znal jsem ho a bral jsem ho za přítele. Ale že bych ho znal zase nějak moc... "Vy, pane Mortiere, očekávejte budíček v pět hodin. Určitě mě znáte takže moc dobře víte že jsem schopný cestovat dnem i nocí, a to bez přestávek. Dobře se připravte protože nehodlám nikde zbytečně zabíjet čas. Čím dříve budeme v Bosně tím lépe. Zítra ráno si povíme víc, co a jak." Vysvětlím mu prozatím vše co mám nyní na srdci a pak se otočím zas k Samie. S uctivým, děkovným přikývnutím se lehce ukloním. A mírně se poohlédnu i po všech ostatních. "Děkuji ti za vše Samio. Nezklamu tě. Jako ostatně nikdy. Nyní se půjdu tedy připravit na pokoj a vám všem přeji dobrou noc. A prosím... Rušte mě pouze v případech maximální naléhavosti. Děkuji." Vyklopil jsem ze sebe poslední salvu slov a otočil se vojensky na patě. A pak rázným krokem odešel pryč. Šel jsem na pokoj pomalu skládat plány a trasy naší cesty. Hodlal jsem do písmene promyslet vše, co mi Samia sdělila a nechtěl jsem opomenout žádnou z možností a důvodů vraždy té dívky. A ne. Ani dnešní noc nehodlám spát. Kolikátá že to vlastně už bude? Ani nevím. Přestal jsem to počítat. Stejně to není důležité.

PJ - 17. října 2011 01:26

Honosné Monako Wirenn Do Monaka si dorazil v devět hodin ráno, bylo pošmourno a nad mořem se honily ocelové bouřkové mraky v dálce pršelo a déšť se pomalu blížil k pobřeží. Honosné město se tvářilo smutně, jindy plné ulice byly jako by mrtvé. Sem tam někdo okolo tebe projel v drahém autě, ale ty jsi neřešil město, hledal jsi bratry. Také si se musel někde ubytovat, spát venku by se nevyplatilo, mohl bys mít oplétačky s policií a vyvolávat rozruch nikdo nechtěl. Zaujal tě malý nenápadný hotýlek, byl v uličce do které si zajel omylem. Zatím se ubytuj, zatím je času dost a Sitha, neboli Samia má okolo sebe své zaměstnance. Ale můžeš jim věřit?

Dante - 17. října 2011 17:17

V Baru Dorazil jsem tak trošku mezi posledními. Upřímně nikdy jsem nebyl na dochvilnost, takže mne za to nikdo nemohl soudit, protože jsem je vždycky varoval. Pár slůvek jsem prohodil s Kurtem, svůj pohled přitom přesouval na Ann, která si mne ovšem nevšímala. Holt jsem měl smůlu. U barmanky jsem si objednal skleničku s whisky a popíjel jí. Pokoj ten jsem měl v úmyslu si vybrat později. Jakmile do místnosti vešla Samia s malou, na mé tváři se objevil úsměv. To dítko bylo prostě krásné a mám takový pocit, že každý z nás se nad ním chvíli rozplíval. Poklonil jsem se, jak se sluší a patří. Alespoň na mně. "Taktéž dobrý den, přeji." Pronesl jsem a lehce protáhl. "Nějaký úkol by byl pro mne?" Optal jsem se a trošku si loknul z whisky. "Ovšem právě proto jsme tady." Lehce jsem se ušklíbl. Byl jsem prostě vyrušen z pěkné chvíle s docela pěknou dívkou. Na druhou stranu.. tu je přeci Ann. Napadlo mne a na chvíli jsem přesunul svůj pohled na ní. "Jinak tvé dítko je stejně pěkné, jako ty. Jak se vlastně jmenuje?" Můj pohled klouzal od malé k Samií. Skutečně mně zajímalo, jak se to dítě jmenuje. Přeci jenom je úžasné, že bylo na svět přinesen nový život. Nějak netuším, co to se mnou v této chvíli je. Že by mne chytla vlna nostalgie?

Wirenn - 19. října 2011 09:41

Monako Monako, město, které mne už zná. Ovšem ne ti lidé, kteří v něm žijí, ale ty budovy, ve kterých bydlí. Město, které již zažilo mé způsoby, byť to bylo před dlouhými lety, možná i stoletími. Od těch dob se město hodně změnilo, proto mne ani neudivilo, že jsem zabloudil. Únava po cestě mi byla cizí, avšak i já potřeboval spát. Někdy. Proto jsem zamířil do jednoho z malých hotelů, na který jsem náhodou narazil. Motorku jsem zaparkoval před hotelem, sundal jsem si helmu, kterou držím v ruce, ale masku jsem si nechal a vešel do hotelu. "Máte volný pokoj?" zeptám se chladně, bez jakéhokoliv pozdravu. Sice mám dost času, ale nerad nechávám věci na poslední chvíli a radši je udělám hned, než nikdy. Celou cestu do Monaka mi hlavou projíždělo, jestli mohu věřit lidem, které Sitha zaměstnává. Budu je muset poznat, zjistit si o nich něco hned, jak to bude možné.

Édouard Mortier Delfosse - 20. října 2011 11:07

V Baru Když madame Samia vstoupí, překvapí mě nejenom svým vzhledem, ale i malým přírůstkem do své rodiny, svou holčičkou, kterou oblékla do velice slušivých šatiček. Obočí se mi nadzvedne a ve tváři se mi roztáhne vřelý uvítací úsměv. “Madame, okouzlující jako vždy,“ řeknu hned, jak sejde po schodech. “Kurt má pravdu, nemohli jsme se vás dočkat.“ Pokývu hlavou a následně si vyslechnu vše o našem budoucím případu. Samia zvolí mě za doprovod Kurta, čímž mi zalichotí. Samotný případ se mi zamlouvá, má co dělat s kouzly a jelikož v téhle branži už dělám od mládí, nepochybuji o tom, že za tím bude něco víc, než se na první pohled zdá. Voodoo je přesně ten typ, který mnoho lidí rádo zkouší, ale málokdo jej dokáže dotáhnout do dokonalosti. My tedy budeme mít tu čest s někým, kdo to dokázal a dal to drastickým způsobem najevo. Hmm, Samia má pravdu, kdo by dokázal prolomit tolik bariér…, zamyslím se na chvilku, ale pak zase začnu vnímat Kurta a madame. Na novou identitu jsem zvědavý, bude chvíli trvat, než si to moje stará hlava zapamatuje… “Děkujeme, madame. Slibuji, že budu Kurtovi nápomocen duchem i tělem…“ řeknu, když madame skončí a pak se podívám na mého, od zítřejšího rána, kolegu. Bude to určitě vypadat zvláštně, on mladý vitální voják a já pomalu ve věku, že bych mohl být ještě jeho dědou. Doufám, že naše nové identity tenhle fakt podají nějak smysluplně. “Dobře, vynechám tedy ranní čaj…“ řeknu naoko zklamaně, když mi Kurt sdělí své požadavky. Ne, že bych mu nevěřil, protože co říká, tak určitě bude chtít plnit, ale ne všechno slibované vždy vyjde, tedy určitě bude i čas na nějaký ten oddech. Už jsem zažil dost na to, abych si tímto mohl být jistý. “ Vyzvednu si ještě doma věci a přijedu, uvidíme se tedy ráno. Dobrou noc,“ rozloučím se s Kurtem a vlastně i s ostatními. Cesta domů je rychlá a cesta zpět i s mým kufrem ještě rychlejší, protože si vezmu auto a zaparkuji ho před barem jako tehdy. Cestou přemýšlím a těším se na ráno, až mám pocit, že ani neusnu. Ale už když vystupuji z auta, několikrát zívnu a cítím, jak mi spánek tlačí na mozek. V pět ráno… to se moc nevyspím, jen co je pravda. Bude to chtít místo čaje pořádnýho turka… Nastěhuji se do připraveného pokoje a kufr odložím vedle postele. Nejdu hned spát, ještě tak nejméně půl hodiny se přehrabávám v tom, co jsem si sbalil a prohlížím si doklady. Při tom vím, jak toho ráno budu litovat.

Samia Black - 21. října 2011 17:20

Nějaký úkol pro Doriana Dorian a Jaime " Jmenuje se Gina." Podívám se na modrovlásku a mile se usměji. " Pro tebe Doriane, mám docela velký úkol." Udělám mírnou odmlku mezi větami. " Transportuješ dceru jednoho z vlivných mezi lykany. " Trhnu hlavou k blond barmance a ta Dorianovi podá složky, jsou velice silné. " Vše je v nich. Ona slečna je velice temperamentní a každý svůj doprovod uměla slušně obelhat a zmizet. Pojedete do internátní školy v Baje, ta se nachází v Rusku, poslední větší město před Sibiří." Našpulím rty. " Karu vyzvedneš v sídle jejího otce. To se nachází v Einstienu v Bavorsku." Vše důležité bylo řečeno. " Nepojedeš sám." Přejedu pohledem osazenstvo." Pošlu s tebou Jaime." Spokojeně se usměji a malou si přitisknu k sobě. Práce pro ostatní Gina, Morrigana " Vás mé dámy, si ponechám zde." Kývnu na Ginu a Morrigan hlavou. " Ale to proč tu zůstanete si vyřešíme v klidu v mé pracovně, prosím následujte mne." Mé boty klapou po navoskované podlaze. " Marion, pohlídej Ginu." Vtisknu ji dítko do náruče a otevřu velké dvoukřídlé dveře na konci lokálu. " Ráda vás vidím." Ze spokojeného výrazu se stane ustaraný. Když vejdou dovnitř, pokynu na křesla a nechám je, aby se posadila.

PJ - 21. října 2011 17:27

soukromá zpráva od PJ pro Ráno v den odjezdu V pět hodin byl budíček, v šest hodin odjezd, v tomhle byla Samia striktní, potřebovala, abyste vyjeli co nejdříve a začali řešit onu vraždu, která vypadala velice zvláštně. Auto bylo připraveno, natankovaná plná nádrž a vzadu na sedadle byla položena chladící taška s jídlem a pitím. " Samia ještě spí, ale mám vám předat tohle." Blond dívky vrazila každému do ruky obálku, pohled do ní by někoho mohl až zarazit, byli tam bankovky, jedna vedle druhé, samé sto eurovky. A u nich dopis. Drazí, toto je malá prémie za dva měsíce bez práce. Opatrujte se. S.

PJ - 21. října 2011 17:36

soukromá zpráva od PJ pro Hotel Recepční nakrčil čelo a sundal z poličky klíč. " Jednolůžkový. Prosím." Přejel tě pohledem. " Samia mi volala, máte celý hotel k dispozici, odpoledne se tu zastavte něco vám dám. Také máte na pokoji snídani." Mluvil tlumeně, jako by nechtěl, aby to slyšel někdo jiný než ty. " Máte pokoj třináct, pane." Úslužně ti pokynul ke schodišti. Pokoj byl malý, jedna postel u okna, skříň, psací stůl a židle, dveře do koupelny a na zdi přidělaná televize. Výhled z okna byl směrován na krásný park, který teď zel prázdnotou díky dešti. Na psacím stole ležela obálka s Samiinou pečetí. Když si ji otevřel, byly v ní fotky, vila nad mořem a hotel u přístavu. Indicie od Samii, ale jinak žádný dopis, pouze tyto dvě fotky.

Wirenn - 24. října 2011 09:35

soukromá zpráva od Wirenn pro Hotel Vezmu si klíče od recepčního a aniž bych nějak reagoval na jeho slova, vydám se do pokoje. V pokoji položím helmu na stůl a všimnu si obálky, která na něm ležela. Nedůvěřivě ji vezmu do rukou a po krátké prohlídce ji otevřu. Ven vypadnou dvě fotky, které chytnu ještě za letu. Pozorně si je prohlédnu a pak je položím na stůl. Na fotkách jsou i indicie, podle kterých poznám, kde přesně se nachází. Odejdu z pokoje, pečlivě za sebou zamknu a sejdu po schodech dolu. Nevšímavě projdu recepční halou a zamířím ven do deště. Samotný déšť mi poskytuje jakousi ochranu, alespoň před zvědavými pohledy lidí. Tak jako tak jdu postranními uličkami, snažíc se vyhýbat té troše lidí, co se na ulicích pohybuje. Mířím k vile u moře, k večeru se půjdu kouknout k hotelu.

Aislinn Grey - 31. října 2011 18:31

Příjezd do Vídně Jakmile jsem dorazila do Vídně, vydala jsem se za svými úkoly. Tedy posedět v kavárně, což je má oblíbená činnost, při které jsem si vyhlédla oběť. Nepůjdu k Samii hladová... Poté už jsem svou drahou odvedla do antikvariátu, kde jsme společně vybraly knihy, a nakonec v temném koutku... Však to znáte. A ano, byla to dívka. Vypadala velmi inteligentně, takže jsem si opravdu pochutnala... Pak už jsem se objevila před barem. Stihla jsem to včas. Nemám ráda zpoždění. Zatím už se tam objevovali ostatní. Aspoň že umí být včasní.. To už nás ale vezme půvabná blondýnka dovnitř. Nejprve zamířím k baru, kde si objednám whiskey. Chvíli nápoj převaluji v ústech, ale zbytek pak vypiji naráz. Poté už si vyžádám klíče. O zbytek osazenstva nestojím. Jen si kontroluji záda, což je jednoduché s mými schopnostmi. V pokoji se ani neobtěžuji s vybalováním oblečení. Jediné, co mě zajímá, jako vždy, jsou knihy. Sáhnu po první. Netrpělivost srdce... Nu, lehčí četba se hodí. Ne, nemyslete si, že se jedná o levný románek. Ale hluboký psychologický román to také není. Když mám dočteno, tuším, že tak nějak už má Samia za sebou setkání s ostatními. A nebo se právě koná... Jdu to zjistit. Ladně vstanu a vyjdu z pokoje. Na chodbě se zastavím. Pokud budu slyšet hlasy z baru a mezi nimi hlas Samii, vydám se tam. Jinak zamířím k jejím pokojům, kde ji budu hledat.

Kurt McBane - 03. listopadu 2011 10:00

Brzy ráno, odjezd do Bosny Znuděně jsem zazíval a pozoroval jsem hodiny, kde akorát bylo pět minut před pátou. Ihned jsem začal skládat mapu na stole. Rychle jsem složil ještě i pár papírů kam jsem si vypsal všechno co mi Samia řekla a hodil jsem to do tašky ke svému vybavení. Na tom se také nic nezměnilo. Zbraně jsem přes noc vyčistil takže budou zase šlapat jak mají. S pomalejším tempem jsem se pak oblékl do maskáčů a černého, upnutého tílka. Přes to jsem hodil lehkou, černou mikinu na zip a svojí koženou bundu. Bezva. Takhle se mi to líbí. Mihne se mi hlavou. K opasku si následně ještě přidělám pouzdro s jednou svojí USP. Do pravé kanady schovám Ka-bar a v kapse mi zmizí opět můj paralyzér. Až bude třeba ozbrojím se víc. Hmm, možná bych měl nakoupit nějaké, lepší zbraně. Asi na to udělám zastávku někde v Německu jestli bude čas. Pomyslím si zamyšleně ale zatím to nechávám být. Popadnu svoji tašku a vyrazím ven. Cestou párkrát zabuším na Mortieriho pokoj. V půl šesté už vyčkávám u auta. Má taška si hoví na zadním sedadle, hned vedle chladící tašky. S rukama založenýma na hrudníku se opírám o levý bok a zamyšleně se koukám kamsi ven z otevřených garáží. Dneska nebyl špatný den. Ale cítil jsem se přesto nějak divně. Zamyšleně jsem se zamračil a skousl silněji párátko mezi zuby. Až po chvíli jsem se odtrhl od vnějšího světa a trochu překvapeně se zadíval na Mortiera, když akorát dorazil. Mlčky jsem mu kývnul na pozdrav a otevřel si dveře od auta. Akorát už jsem nastupoval když k nám dorazila známá blondýnka. Zase jsem tedy vystoupil a zkoumavě se zadíval na obálku. "Hmm... Vyřiďte jí mé díky." Pokývnul jsem lehce hlavou a s obdivným hvízdnutím se zadíval na obsah obálky. Tiše jsem se uchechtl nad penězi s přiloženým psaníčkem. Byl to moc hezký dárek. Vděčně jsem se na tím pousmál a nakonec jsem obálku schoval do vnitřní kapsy bundy. A tázavě se ohlédl po panu Mortierovi. "Tak? Můžeme vyrazit?" Zeptal jsem se ale na odpověď jsem nečekal. Nasedl jsem a hned nastartoval. Čekal jsem jen až se můj spolujezdec usadí a pak jsem vyrazil pryč z garáží. Zamířil jsem okamžitě na nějaký, hlavní tah abychom se nemuseli motat dlouho ve městě.

Édouard Mortier Delfosse - 04. listopadu 2011 20:14

Brzy ráno, dojezd do Bosny Ještě že jsem si před spaním připravil věci na ráno. A ano, nastavil jsem si na mobilu budík, ale ten hned ve 4:55 zamáčknul a tak mě konečně probudilo až Kurtovo rázné bouchání na dveře. S leknutím jsem vyskočil z postele a dal se do rychlého oblékání. Ještě jsem si odskočil, ledabyle ustlal postel a z křesla vzal svůj kufr. Nakonec jsem si vzal všechno, nic se mi tu nechtělo nechávat. Tak tomu tedy bylo, že na mě Kurt musel chvíli čekat. Jeho výraz svědčil o tom, že z toho není zrovna dvakrát nadšený. Ale co by taky chtěl po starém dědkovi, který je zvyklý na svých osm hodin spánku denně. Od slečny jsem si vzal výplatu a s podivem prohlédl bankovky. Panejo, to je lepší, jak pobírat ten bídný důchod… pomyslel jsem si. "Vyřiďte jí velké díky!" řekl jsem podiveně a nasedl do auta na místo spolujezdce. “Ano, můžeme,“ usmál jsem se na Kurta a my vyrazili z garáže. Zdálo se, že cesta bude utíkat rychle, ale to jsem se mýlil. Měl jsem nutkání se Kurta zeptat, jestli někde nechce stavit na kafe. Cítil jsem, že ho opravdu potřebuji. Snažil jsem se v autě neusnout, ale ty tři hodiny spánku mi příšerně chyběly. Koukal jsem na silnici před námi, až se světla začala rozostřovat a nakonec zhasla. Víčka se mi zavřely a hlava klesla na hruď. Takhle jsem usínal po celou dobu naší jízdy, dokud nevyšlo slunce, nebo jsme někde opravdu nezastavili.

Kurt McBane - 09. listopadu 2011 13:34

Směr Bosna Ani jsem nevnímal jak dlouho jsme jeli. Většinu času jsem zíral na silnici před námi a zamlkle přemýšlel o tom, kudy to vzít, abychom neztráceli moc času. Mortierovi taky nebylo moc do řeči ale co jsem koukal měl hlavně problém udržet oči otevřený. Tuhle noc jsem s tím naopak já neměl problém. Ta představa jak usínám mě děsila víc než žhavý cejch. Bylo mi přitom hrozně úzko a tak jsem musel furt něco dělat, abych na to nemyslel. Ale cítil jsem že moc dlouho už asi nevydržím. Dneska budu muset tu dlouhou dobu bez spaní konečně dohnat ať chci nebo ne. Nejhorší stavy úzkosti mám už za sebou tak snad bych se mohl na hodinku, dvě prospat. "Vstávej." Trochu nešetrně jsem do Mortiera strčil aby se probral. Pomalu jsem odbočil z dálnice k motorestu kde se mimo jiné hodlám taky trochu projít a protáhnout. Ne že by mě bolel zadek. Ale cítím se v tom autě jak zvíře v kleci. Byla to celkem příjemně vzhlížející budova. Na nějakou chvilku si tady budeme moc dobře oddychnout. "Řekněme tak... Půl hodiny. Hodinu maximálně. Radši ale nepij. Budu asi potřebovat aby jsi řídil pak ty. Dalších pár hodin bez spánku už asi fakt nezvládnu." Promnu si oči pod kterýma se mi začali rýsovat solidní kruhy a najdu nějaké, pěkné místo na zaparkování. Zhasnu motor a chvíli se jen zamyšleně dívám po okolí. Pak kouknu zase na Mortiera a vystoupím. Rovnou mu hodím klíčky od auta a zamířím do budovy. V první řadě jdu udělat návštěvu záchodu a pak... To se ještě uvidí.

Édouard Mortier Delfosse - 11. listopadu 2011 21:41

Směr Bosna – zastávka v motorestu Nakonec jsem usnul a nechal se vzbudit, až když Kurt zabočoval k motorestu u dálnice. Podíval jsem se na motorest a pak rozespalým pohledem na Kurta. Párkrát jsem zamrkal a zívl. “Dobře, …dobře,“ zakýval jsem na srozuměnou a znova zívnul. Byl jsem víc než rád, že jsme zastavili. A jestli budu musit řídit, tak to abych do sebe nalil větší kafe. Dám si jedno a druhý si vezmu na cestu, snad mu to vadit nebude…držátka tu jsou, takže je vystaráno. Oba jsme vystoupili z auta. Já s klíčky v ruce zamkl vozidlo a zamířil dovnitř a rovnou k pultu, kde mladá slečna obsluhovala. Poručil jsem si vytouženého turka a toho jsem začal v klidu popíjet u jednoho ze stolů, od kterého byl výhled skrz okno na naše zaparkované auto. Cestou jsem si vzal ještě noviny, které byly pověšené na stěně a dal se do čtení. Než přijde Kurt, určitě si tu chvilku budu moci vychutnat jako by bylo obyčejné ráno. Ale rozcvičku raději vynechám...snad to neuškodí, usmál jsem se sám pro sebe a nalistoval přílohu.