Andor.cz - online Dračí doupě

Intimní, temně laděný Hogwarts příběh s noirovou atmosférou.
Pečlivě připravená zápletka, zároveň ale také volnost v jednání. Hádanky, úkoly, dilemata.
Přátelství, nenávist, láska, strach a... smrt.
V tom lepším případě...

Doba? Polovina osmdesátých let (cca deset let předtím než Harry nastoupí do prvního ročníku).
Postavy? Pouze vámi vymyšlené originály. Jediná vyjímka je postava Severuse Snapea, bez které není možné příběh rozjet (a pročež na ni budu mít, co se týče CV, zvýšené nároky). Chci tři, nejvýš čtyři dívky, zbytek chlapců. Věk mezi pátým a sedmým ročníkem. Kolej nechám na vás. Rasa - beru vše, co má jen trochu lidský vzhled. Ne trpaslíky, ne skřety. Chcete bejt elf? Upír? Nebo Lovec? Můžeme se dohodnout. Povolání dejte jiné.
Životopis? Nezbytný, a co nejpodrobnější. Budu jej reflektovat během hry, takže čím podrobnější jej uděláte, tím živější budou obrazy, vztahy a situace, které pro vás stvořím. Čím komplexnější bude postava, tím kvalitnější bude příběh. Diverzita je záruka legrace. Buďte závislí na kokainu, chcete-li. Cucejte si v noci palec. Mějte nepotlačitelnou touhu ovládat nebo ubližovat. Neusněte bez svého oblíbeného plyšáka. Cokoli vás napadne.
Co zvláštní schopnosti? Ale jo, jo, jo. Jen ať je zábava. Nebudu se bránit vašim vymyšleným schopnostem, pokud je opravdu kvalitně obhájíte v CV a přesně vydefinujete rozsah a způsob použití... a nebudete munchkinovat. Obyčejné "...jo, a umím číst myšlenky..." vám prostě nevezmu ;).
Aktivita? Nečekejte ode mne denní hraní. Často ani ob den. Čekejte ode mě dlouhé, propracované příspěvky a plynulý děj, posouvaný dál, když to bude zapotřebí, stojící na místě, pokud si budou postavy chtít něco pořešit. Přizpůsobím se. Dělejte to také, a bude to příjemná hra pro všechny.
Herní omezení? Nejsou. Vezměte nicméně prosím na vědomí, že se v jeskyni setkáte s explicitním a naturalistickým popisem scén násilných a sexuálních, a proto bych ráda, aby každý, kdo se přihlásí, byl 15+. Potečou tu střeva. Střeva i sekrety. Vaše postava může zemřít, s tím počítejte také (dohodli bychom se poté v případě zájmu o pokračování s jinou).
A co teda můžu čekat? Příběh s hlavní zápletkou a vedlejším dějem šitým postavám na míru podle jejich CV. Rozvíjení psychologie postav, souboje fyzické, duševní i kouzelnické. Hádanky, rébusy, šifry. Tajemství, která chcete schovat před ostatními... a tajemství, která chcete odhalit. Erotiku, napětí a atmosféru.

Poznámka na konec: Jak už bylo zmíněno výše, postava Severuse Snapea je pro příběh klíčová. Pokud byste měli zájem o tuto postavu, prosím, naverbujte se s ní i kdyby se o ni už někdo ve verbířích ucházel. Budu vybírat podle kvality CV, ne podle hesla kdo dřív přijde, ten dřív mele.

Londýn, 29.9., 21:30

Zmatek.
Zmatek, spěch, nervozita.
A strach.
Ve chvíli, kdy vběhneš za otcem do jeho tajného skladu máš pocit jako bys narazil do téhle emoční stěny. Na Tvé vzrušené dotazy neodpovídá. Poze Ti úsečně ukáže několik předmětů a rukou mávne k likvidační truhle. Dál se neptáš, popadneš pár nejižších věcí a bez ladu a skladu je naházíš do nevelkého prostoru. Zaklapneš víko a čekáš, dokud západka na zámku sama znovu nevyskočí nahoru. Zdvihneš víko a Tvůj otec v tu chvíli začne do teď už prázdné dutiny sypat další předměty. Přestože pracujete horečně a bez oddechu, nemáte šanci. Netrvá to ani hodinu a do vašeho domu naběhne banda nažhavených bystrozorů. Přestože si jich valně nevšímáš, více Tě zajímá otec, kterého si odvádějí s sebou, všimneš si mezi nimi mladíka, který se snaží spolupracovat, ale vypadá značně nejistě. Jako by podobné zásahy už stokrát zkoušel někde ve výcvikovém centru, ale tohle byla jeho prvnípraktická zkušenost. Zaujnou Tě jeho nápadně ostré, jasně šedé oči. A špičaté uši. Špinavej půlelfí míšenec bystrozorem? Na ministerstvu vážně nemají soudnost... V okamžiku, kdy se vaše pohledy na letmý moment zkříží se pohrdavě ušklíbneš. O okamžik později ale myšlenky na rasovou čistotu ustoupí starnou. Tvého otce v želízkách odvádějí pryč. Vzpouzí se a křičí.
Křičí.
Křik.
Stojíš na místě ja solný sloup a jediné, co dokážeš vnímat, je křik, který slyšíš.
Křik.


Křik.
Slyšíš... křik.
Teprve po několika mrazivých chvílích Ti dojde, že je to Tvůj hlas. Noční můrou změněný k nepoznání.
Ozvěna vlastního ochraptělého výkřiku Ti dosud zvoní v uších. Ve spáncích Ti tepe, jak ses na posteli zprudka posadil. Vlasy máš slepené studeným potem, který Ti stéká po zádech.
Zase ten sen!
Spíš už jen mrzutě teď potřeseš hlavou a vyhrabeš se z postele. Na toaletce vedle dveří stojí plechové umyvadlo; opláchneš si obličej a pohlédneš na sebe do zrcadla: Vypadáš jako postava ze špatné opery. Každý nádech zní jako zasyknutí kapky vody na rozpálené plotně.
Víš, že teď už znovu neusneš. Poznáš to. Za posledních několik týdnů ses naučil to poznat.
S odevzdanou rezignací se pomalu navlečeš do kalhot. Košili do nich zastrkáš jen tak, aby se neřeklo. Ne že by Ti na tom záleželo -a ne že by na tom záleželo tam, kam jdeš- ale pozítří začíná školní rok... Dost vysoká šance potkat spolužáky, jejich rodiče nebo kantory. Pravda, pohled na budík Ti řekne že v půl desáté večer ta pravděpodobnost o něco klesá... ale stejně. Musíš si držet renomé. Navíc se blíží schůzka, na kterou se více než těšíš. Vzbudil ses prá v nejvyšší čas. Přes košili přehodíš elegantní vestu, manšestrové sako zavěšené ledabyle na ukazováčku máš zatím zlehka přehozené přes rameno. Zavřeš dveře svého pokoje a kouzlem zamkneš. Sejdeš dolů do lokálu, kde lehkým kývnutím pozdravíš starého Toma, barmana Děravého kotle, hostince, kde trávíš poslední noci před začátkem školy. Plnoletý už jsi byl, takže se nijak neangažuje aby zjistil kam takhle pozdě jdeš či proč... Koneckonců, co by mu po tom bylo, i kdybys plnoletý nebyl, že.
Aniž by si tě kdokoli všiml, proklouzneš na zadní dvorek. Několika léty zautomatizovanými pohyby otevřeš hůlkou průchod na Příčnou ulici. Takhle v noci je nezvykle tichá. Žádné obvyklé davy. Žádný hluk. Kamenná dlažba odráží tvé kroky ozvěnou. Spěcháš, opravdu nestojíš o to aby tě někdo zahlédl. Teprve u vchodu do jedné ze vzdálenějších bočních uliček zvolníš. Naposledy se ostražitě rozhlédneš po Příčné, než vklouzneš do úzkého průchodu mezi domy. Ani na jednom z nich nemusí viset cedule s názvem tohoto místa. Vzhled domků, horšící se čím dále jsi od hlavní ulice, stejně jako temné štíty firem neslavně proslulých jmen by ani kouzelnické děcko nenechaly na pochybách, kde se to ocitlo.
Pomalu kráčíš Obrtlou ulicí až k zapadlému baru.
Nebojíš se.
Tohle místo jsi s otcem navštívil už mockrát.
Konečně nalezneš co hledáš. Dříve než stiskneš kulatou kliku zlehka ťukneš hůlkou na dveře. Rozpoznávací kouzlo... Tohle místo vpouští jen vyvolené. Už jsi viděl pár neznalých, kteří odcházeli s pláčem a znakem chobotnice vypáleným do dlaně. S hlubokým nádechem vcházíš do hostince Slizká chapadla.
Jo.
Tohle je přesně místo, které teď potřebuješ. Kde tě nikdo nebude hledat. Kde znovu najdeš rovnováhu aniž by se tě kdokoli na cokoli vyptával.
Ne že by tě ten sen zase tolik rozrušil. Už sis na něj zvykl a naučil se ho ignorovat. I tak ale nejde o nejpříjemnější zážitek. A ty ho ze sebe chceš dostat než se pozítří ráno posadíš do Bradavického expresu. Ze zkušenosti víš že to pár panáků spraví.
Lokál se velmi liší od útulného Děravého kotle. Je to ponurý, zakouřený, zaplivaný pajzl. Většina malých stolečků je buď obsazena pospávajícími opilci, nebo zapatlaná tak že se neodvážíš se jich dotknout. Tebe to ale nemusí zajímat. Ty jsi Akermann. Pokračuješ lokálem dál až do zadního soukromého salonku. Do desíti máš ještě čtvrt hodiny čas, tak čekáš.
A čekáš...
A čekáš.
Po hodině to vzdáš... Tvá spojka dnes evidentně na domluvenou schůzku nepřijde.
Pokrčíš rameny a vrátíš se do lokálu. Upatlané stolky temného lokálu ani ti co u nich sedí Tě nijak nelákají, usadíš se tedy na baru. Objednáš si u Dvouhlavého, což je místní barman. Neříká se mu jen tak. Z poloviny hlavy mu vyrůstá ohyzdný, žílami prokvetlý a hnisavými strupy pokrytý nádor obludné velikosti. O hosty se ale stará skvěle. Nestihneš se ani pořádně zavrtět na židli abys našel pohodlnou polohu a už je před tebou sklenka dračí whisky. Bez nutnosti objednávky. Dvouhlavý dobře zná své stálé hosty. Očima zatěkáš po nejbližším okolí. Na tomhle místě se obezřetnost více než vyplácí. Ale všichni buď spí, nebo si hledí svého. Zaujme tě pouze postava ob jednu židli vedle tebe. Má na sobě totiž také mudlovské oblečení. To se na Obrtlé zrovna často nevidí. Zhluboka si lokneš whisky. O necelou vteřinu toho zalituješ, neboť se strašlivě zakuckáš a celý doušek skončí vyprsknutý na barpultu. Zahlédneš totiž něco, co ti vyrazí dech.
Doslova.
Postavě vedle tebe se totiž v rozhalence košile houpe stejná kravata, jakou si zítra uvážeš k hábitu i ty. Až na to že tahle má havraspárské barvy. Jsi si jistý. Tu žlutou a modrou by sis po šesti letech v Bradavicích prostě nespletl.
Osoba se na tebe otočí a účastně tě několikrát zlehka bouchne do zad. Jsi tak konsternovaný žes ani nepozvedl hůlku, přestože jsi viděl, jak k tobě napřahuje ruku.
Šok pomalu odeznívá. Věnuješ se tedy podrobnější prohlídce.
Je to dívka, čehož sis předtím nevšiml.
Rychle ji přejedeš pohledem. Střední výška i váha, ne zrovna hezká. Určitě ne takovým tím obecně uznávaným způsobem. Spíš... zajímavá, tak je to. Oválná tvář, malé, spíše bledé ale plné rty... oči. Takové oči jsi snad v životě neviděl. Velké, třpytivé a temně modré, jako horské jezero za hvězdné noci. I když... neviděl?
Viděl... Podobné oči jsi už někde viděl.
Ale kde, kde, KDE?!
Je to jen pocit... vzpomínka na vzpomínku.
Dál zaregistruješ čepici s dýnkem a lokny v barvě zašlé mědi, kryjící levou část dívčina čela a krku. Z ohnivých vlasů vykukují špičky elfích uší. Míšenka... Pod vlasy pak jako bys zahlédl... snad nějakou šmouhu, snad jizvu... něco. Nejsi si jistý. A nechceš neslušně zírat. V nose piercing. Maličký tmavomodrý kamínek. Vázanka značící její příslušnost k Havraspárské koleji se houpe volně ve výstřihu decentní vysované temně modré blůzky. Obyčejné, obnošené a ošoupané, na pravém koleni prodřené džíny (přesto od pohledu patrné, že byly značkové), na nohou tmavomodré balerínky.
Máš pocit, že na téhle situaci ti uniká strašně moc věcí.
Prvně jsi si jistý, že ji neznáš. Na sedmačku se nezdá být dost stará, páťák nebo šesťák, to spíš. Jsi si ale jist, že jsi na škole ještě neviděl... Určitě ne. Kříženecké špíny by sis všiml, to je jisté.
Krom toho, k Chapadlům by se v tuhle dobu bez doprovodu vypravila jen velmi, velmi hloupá dívka. Velmi hloupá... nebo velmi schopná.
Navíc stále nedokážeš pochopit klid, s jakým si tu sedí s Bradavickou školní kravatou na krku, pouhých šestatřicet hodin před začátkem školního roku... Za tohle by hrozilo vyloučení i plnoletému žáku, a na to taky nevypadá.
Náhle si nejsi jistý, jestli ses doopravdy probudil.
Děvče ti na pohled odpoví jen lehkým pozdvižením obočí, ve tváři jasně čitelné pobavení, načež si tě přestane všímat. Usrkne z vysoké sklenky s jakousi hustou červenooranžovou tekutinou. Skloní se nad knihou, kterou má rozloženou na barpultu a dál se věnuje četbě.

Je zvláštní, jak rychle se můžou věci změnit, je zvláštní, že dřív než člověku dojde, že se něco děje, je najednou všechno jinak. Je pozdě. Do toho pátku v posledním týdnu července se všechno zdálo být jasný, všechno mělo smysl a řád, a i když nemělo, bylo to v pořádku, protože tu byl on. Jistota. Skála. Ale teď vím, že i skála se může zhroutit.
Od tý doby, co mi zavřeli tátu a poslali ho na smrt, nic nedává smysl.
I když, to taky není pravda – něco tomu všemu smysl dává: Hnutí, zasraní sionisti, kvůli kterým se to všechno stalo, a… míšenci. Je potupa, že na něj při zavírání makalo zrovna tohle! Jo, moje racionální já moc dobře ví, že tam ten kříženec byl jen jako jeden z mnoha, hnusnej omyl genetiky, kterýmu ti slabošští liberálové umožnili alespoň se tvářit, že je na úrovni lidí, ale můj mozek, ta jeho iracionální část, si ho zapamatovala. Ta to všechno tomu špinavci dává za vinu.
Nebude to hned, nebude to jednoduchý, ale jednou se postarám, aby za to celá ta jejich degenerativní rasová špína zaplatila, pro sebe, pro lidi… ale hlavně pro tátu. Pomstím ho, pomstím se za to, že v jedné z posledních chvil života na svobodě musel zažít takovou potupu.

Pomstím, ale ne teď. Protože když se na sebe dívám do zrcadla, nevidím sebe, ne, vidím trosku. A z toho se mi chce blejt. Tohle totiž nejsem já, tohle není někdo, kdo je rodově předurčen k síle, moci, předurčen pozvednout se nad masy a dát jim řád. To, co na mě civí ze zrcadla, je sotva lepší než podprůměrná existence, která bude celý život před někým křivit páteř, už ani ne proto, že musí, ale proto, že to jinak neumí.
Ale tohle nejsem já. Rozhodně ne.
Ještě chvíli tam stojím a zírám, jako by to zrcadlo mělo moc všechno vrátit do starých kolejí, ale pak se vzpamatuju, „kdyby“ nic neřeší, „kdyby“ je pro slabý. Silní se neptají, nevrací se, ti bojují a vítězí. Jenže… jak dlouho to ještě potrvá, než k tomu naberu sílu?
Alespoň že vím, kde a v čem ji pomalu získávat.
A navíc třešnička na dortu. Není většího uspokojení, než získat nový informace, protože informace jsou moc. A moc chutná sladce.
Oblékám se bezmyšlenkovitě, automaticky a bez zájmu. Být ženská, asi by to byl problém, ale vzhledem k tomu, že doba aristokratický vyšnořenosti a kalhot škrtících koule pomalu ustupuje a holčičkám teď vlhnou kalhotky z toho, čemu se říká „nedbalá elegance“, je to jedno. Hlavně nevypadat jak pouliční socka, o víc nejde.

Za chvilku jsem na cestě, rychle a pokud možno co nejvíc nenápadně. O kantory z Bradavic mi nejde, není mi jedenáct, abych se jich musel bát, ale jsou tu jiní. Alespoň, že jdou dobře poznat. Možná maj talent chovat se nenápadně narozdíl od většiny tajnejch, ale pořád jsou židovský krve, a já Židy poznám bezpečně – ještě aby ne když mají stejnou krev, která koluje v mých žilách. Ale na ulici je prázdno, ne úplně, ale to nebude nikdy… i tak chci být co nejrychlejc pryč, pořád tu jsem moc na očích. 
Na rohu s Obrtlou se na chvíli zastavím a zaposlouchám se do ticha. Poslouchám, jestli neuslyším kroky, něco divnýho, cokoli. Využiju možnosti a podívám se za roh, jestli nemám někoho pověšenýho za zády, ale vše vypadá v klidu. Možná je vážně všechno v klidu, možná. 
Zbytek cesty už jsem klidnější, Obrtlá není na očích, navíc je užší a temnější, což jim sice dává větší šanci se schovat, ale zároveň to i mně poskytuje větší utajení. A o to tu přece jde.
A ostatní nechtění čumilové? Od Obrtlé většina lidí oči odvrací, přece jenom to je místo, kde by kdokoli, kdo si zakládá na pověsti, nechtěl bejt přistiženej. Mezi ně sice patřím i já, ale, jak říkám, šance, že tu najdu kohokoliv, kdo by mě mohl a neměl poznat, je minimální – ačkoliv s tím, že tu pořád je, pořád musím počítat. 
Ale nakonec k cíli dojdu podle očekávání bez problémů. Možná je to ten nejhnusnější pajzl v Londýně, dost možná v celý Anglii, ale když klepu hůlkou a otvírám, skoro se dovnitř těším. Asi proto, že už mi dávno nejde o interiér, moje nároky se omezily jen na jednu věc. A té v tomhle kýblu hnusu najdu požehnaně.
Vstoupím a nezapomenu pořádně ověřit přítomné – přeci jenom tu nejsem poprvý, takže mě tu můžou čekat. Ale ani teď se nezdá, že by tu někdo z nich byl. Zase, ještě nikdy jsem je tu nezaznamenal, ale já nejsem včerejší, je mi jasný, o co jim jde, je mi jasný, že mě chtěj ukolíbat. Chtěj, ať ztratím ostražitost a pak… zasáhnou. Nějak, jakkoli, ale zasáhnou, to se klidně vsadím. 

Je málo věcí, co nesnáším víc než čekání. Opravdu málo. Každý, kdo má tolik drzosti a nechá mě čekat, si zaslouží nejmíň cruciatus, takže doufám, že bude mít dost dobrou omluvu. Doufám, že bude mít alespoň nějakou omluvu, protože jestli mi tímhle chce naznačit, že ruší náš kontrakt, postarám se, aby toho hodně litoval… nejlíp do konce života. Ani se nesnažím tvářit, že nemám vztek. Jako by tenhle den-večer už tak nebyl dost na hovno, tenhle póvl ho musí ještě zhoršit. Rozhodně dostane to, co si zaslouží, s Akermanny se nevyjebává.
Alespoň Dvouhlavý ví, co se sluší a patří. Možná je to zrůda, ale ví, kde je jeho místo, ví, kam patří a co se od něj čeká – a to dělá zatraceně dobře. Mám ho radši, než všechnu tu špínu, která volá po emancipaci, cpe se na místa lidí, i když je jen sotva lepší než zvířata, dělá bordel, likviduje nastavený řád… I když bych si to asi neměl myslet vzhledem k tomu, že vyvražďoval moje předky, ale stejně – v něčem měl Hitler pravdu. Chtělo by to genocidu dřív, než se tenhle fenomén rozšíří, vždyť už teď jim dávají stejná práva jako lidem! 
A když už jsem u míšenců…

No to snad…! Co TOHLE tady dělá?! Nemá bejt tohle podnik pro vyvolený?! A navíc má na sobě… bradavickou kravatu? Vážně? Ten přitroublej filantrop Brumbál sice začal špinavce přijímat, ale… jak je sakra možný, že na jednoho narazím zrovna tady a teď? TOHLE MÁ BEJT KURVA VYBRANEJ PODNIK!
Zakuckám se jak malý harant, což je trapný, ale v tuhle chvíli je to to poslední, co řeším. Zvlášť, když na mě šáhne. Nebýt v šoku, tak ji rovnou provrtám Avadou za to, že na mě šahá stejně, jako nějakej její bratříček omakával mýho tátu!
Konečně naberu dech, konečně dostanu čas se pořádně uklidnit. A připravit. Teď, když je šok v tahu a mozek začal zase racionálně uvažovat, mi dojde, že je mi povědomá… odněkud. Jestli je to vážně sestra toho všiváka!
Ale ne, nebudu dělat ukvapený závěry, ne dřív, než si ji proklepnu.
Dnešní den měl být bez divadýlka, ale věci se přece mění tak rychle…

Jít na Obrtlou je vždy trochu o hubu, přeci jen je to místo, kde by člověka neměl vidět nikdo, s kým se tam zrovna vidět nechce, nikdo známý… a pro jistotu ani známý známýho. Radši by ho tam neměl vidět vůbec nikdo, když už jsem u toho, ale faktem je, že jen málokterý místo je tak dobrý, když si člověk potřebuje pročistit hlavu, jako Slizký chapadla. A jen málokde je taková jistota, že nikoho známýho nepotká. Někdy člověk totiž vážně potřebuje být sám. I když, já sám nebudu, alespoň ne celou dobu, protože v Chapadlech má čekat přeci jenom někdo, koho vidět chci.
Vstoupím a bez dlouhýho otálení zamířím dozadu, do soukromýho salónku. Schůzka čeká…

Nečekala.
Ani se nesnažím skrývat, jak mě to sere, jestli totiž něco nesnáším, tak čekání na někoho, kdo se neuráčí svou držku ukázat ani hodinu po smluvený době. Nakráčím k baru, sednu na svoje místo a Dvouhlavej už servíruje dračí whisky. Je dobrej, ví, co si zákazník žádá.
Nikam nepospíchám. Proč taky, dotyčnej, kterej tu měl být už před hodinou, se někde válí na prdeli, zítra možná mám vstávat brzo, ale… s tím problém nebude, to už vím dopředu, takže, vážně není kam spěchat.
Hodím okem po sousedce, přece jenom, v tomhle pajzlu se moc mladých holek nevyskytuje, tím spíš že nemá nádor, divný puchýře přes celej obličej, spálenej ksicht nebo ufiklou nohu.
Ale co tu dělá?
Možná není zrovna holka z mokrejch snů, ale pořád je dost hezká na to, aby si to s ní chtěl každej jeden z těchhle ksindlů okolo rozdat na záchodech. Nebo teda v tom smradlavým kumbále, co tu místo záchodů maj. Prsa by sice mohla mít větší, ale… ne kozy, kravata… To je přece havraspárská kravata! Sakra! Co tu dělá holka z Bradavic?! Tady v tomhle pajzlu přece nikdo ze školy bejt nemá! A už vůbec ne z Havraspáru!
Zakuckám se jak malej a v tu chvíli letí celej lok whisky ven na barovou desku. Slzím a nemít tmavou kůži, tak jsem rudej jak rak. Sakra, tohle je trapas… ale v tuhle chvíli je trapas to poslední, co řeším. Jestli se o tom, že jsem tady, někdo ze školy dozví, můžu si rovnou balit kufry! Ale ona mě bouchne do zad jako by nic, to není gesto někoho, kdo by chtěl dělat problémy. Navíc, je to taky studentka, takže… i přes stálé pokašlávání se mírně pousměju, přece mě nepráskne, když by tím zároveň prozradila sama sebe.
Uvolním se a tentokrát si ji prohlídnu pořádně – uši, takže míšenka? Proč tě neznám holka, míšenců přece na škole moc není. A vážně neznám? Ty oči… ty oči jsou zvláštní, ale hlavně, jsou mi povědomý - ale odkud?
Kdo sakra jsi, zrzko?
Ale jedno je jistý, můj zájem si získala. A zvědavost začala naplno pracovat.
„Dík,“ řeknu, zatímco si dlaně ulepený od alkoholu utírám do kalhot.
„Tak tohle bylo faux pas,“ mluvím překotně, jako bych měl nutkání svůj trapas vysvětlovat, ale usmívám se spíš pobaveně než stydlivě nebo omluvně, „když jde člověk sem, nepočítá s tím, že narazí na někoho z Bradavic.“
Lehce ukážu směrem ke kravatě.
„A určitě chápeš, že tohle není místo, kde bych chtěl být někým ze školy vidět, to proto to zakuckání. Jinak, já jsem Ben, Ben Akermann, těší mě.“
Nabídnu jí ruku a pozorně sleduju, jak zareaguje – Denního věštce čte kdekdo… a jestli se přece jenom známe…
„Co na tomhle místě dělá studentka? Navíc z Havraspáru? Mám pocit, že tě odněkud znám, ale ani náhodou si nemůžu vzpomenout, jestli ze školy nebo…“
Nechám větu viset ve vzduchu. Zrak mi mezitím sklouzne na knížku.
„Pardon, koukám… asi tě ruším, co?“
Teď už se usměju opravdu omluvně.

U chapadel

Pozorování několika budoucích spolužáků, halasně se bavících u stolu v Děravém kotli, mne dokonale otráví. Jen samé dětinské kecy... žádný zájem (krom zájmu udělat dojem), žádná intelektuální zvídavost... Nu dobrá, možná za to může věk, partička, kterou jsem pozorovala může být tak maximálně ze čtvrťáku... Ale jestli se ukáže, že je v Bradavicích víc podobných, i ve vyšších ročnících... Nejspíš si to se svou účastí rychle zase rozmyslím.
Jak jsem poslední týden, během konfrontace se všemi podobnými záležitostmi, přesvědčila, můj problém je v tom, že jsem si zamilovala Bradavice... Ale bez studentů.
Tetička mě před pár dny, během našeho rozhovoru "jak to tady chodí během školního roku" varovala, že škola je v tom období diametrálně odlišná od všeho, co znám... A jakž-takž jsem se s tím vyrovnala, alespoň myslím. Večerní setkání s bandou rozjívených puberťáků mne ovšem dokonale znechutí. Střelím pohledem k hodinám za barem... Tři čtvrti na jedenáct. Ideální čas na malou procházku na místo, kde si trochu spravím chuť.
Raději si hodím krosnu na záda a přesunu se. Někam, kde by mě snad nemusel hledat.
Někam, kam se většina rozumných lidí bojí i za světla.
Na Obrtlou ulici.
Už před lety mi lokál "Slizký chapadla" ukázal dědeček... A já si ho oblíbila. Ano, mám ráda i Děravý kotel a jeho domáckou útulnost, připomínající mi Irské puby, ale tady... Dědeček vždycky říká, nebezpečí radši vidí a cítí, než aby o něm jenom tušil, schovaném za úsměvy a pozdravy.
Shodím krosnu z ramen, položím ji vedle sebe tak, abych ji měla okamžitě nadosah a sama se vyhoupnu na barovou stoličku. U Dvouhlavého si objednám rajčatový džus a dvojitý Russkij standart (další výhoda tohohle lokálu je, že hostinský umí, kupodivu, míchat i mudlovské koktejly, třebaže je vždy trošku... přikoření) a na barpult si rozložím knihu... Třeba budu mít konečně trochu klidu.

Ne, nebudu.

Jen co se trochu pohodlněji usadím, dveře ze zadního salonku se otevřou a někoho vpustí do lokálu. Dvouhlavej před neznámýho kterej se usadí ob barovou stoličku vedle bez ptaní okamžitě položí sklenku s dračí whisky... Hmm. Takže stálej návštěvník. No dobře, alespoň zná místní pravidla a nebude zbytečně otravovat.

Nebude?

Kluk se na mě podívá a zbytek nápoje skončí vyprsknutý na nálevním pultu. Dvouhlavý si nevzrušeně sundá z ramene utěrku a zapatlaný bar utře.
Postiženého několikrát solidárně bacím do zad, načež se vrátím ke své knize... Ale zřejmě ani teď mi nebude dopřán klid.
Otočím se na mladíka a zjistím, že se s úsměvem snaží zahladit plivací trapas. Že mě nezná ze školy? To znamená, že je student. Rychle si přejedu v hlavě databázi informací o nových spolužácích... Jeho temné oči, snědou tvář, nápadný židovský nos a černé vlasy ovšem není těžké zařadit.

"Myslím, že ta správná otázka spíše zní, co na takovémhle místě děláte hodinu před půlnocí Vy, pane prefekte," odvětím neutrálním tónem se slabým důrazem na posledním slově.

Na moje jméno nezareaguje - takže buď nic neví, nebo umí dobře hrát. A nebo je jí to jedno, což by byla nejlepší alternativa... jenže sázet na ni nebudu, na štěstí nevěřím. Zvlášť když o ní nic nevím a ještě pořád se ani nepředstavila.

No dobře, je výřečná jak ti panáci s černýma hučkama před Buckinghamem a tajemná jak Odbor záhad, ale nevadí. Vůbec nevadí. Ale jestli není ze školy, jako že není, protože lidi si pamatuju, jak ví o tom, že jsem prefekt? To znamená, že má kontakty. A vzhledem k tomu, že jí na krku visí kravata, bude čerstvá studentka – jestli to není absolventka, která z nějakýho nepochopitelnýho důvodu trpí pocitem nostalgie po ústavu. Ale proč to komplikovat, premisa zůstává pořád stejná, je to studentka, studentka sedící v jednom z nejhnusnějších a nejnebezpečnějších pajzlů v Londýně. A i kdyby nebyla, sem by neměl lízt nikdo, škola neškola.

Úsměv na tváři se mi rozšíří, po nejistotě ani stopa. Jestli mě chtěla znervóznit, má smůlu.
Ale rozhodnu se hrát tu její hru, takže když odpovídám, mluvím korektně, čistě. Poslední slovo podložím podobným důrazem jako ona.
„Nejspíš to samé co vy, slečno…?“
Doufám, že už konečně vybalí svoje jméno, stejně na něj dřív nebo pozdějc přijdu.
„Pod zákonem nejsem, takže technicky vzato nic nelegálního nedělám. Ale i když vás zatím neznám, nebo si alespoň nevzpomínám, nemyslím si, že by tu měl být viděn kdokoli, kdo nepatří k nim."
Letmo kývnu směrem k těm zkrachovalcům.
"Takže vám navrhuji dohodu.“
Napiju se - tentokrát bez prskání a zakuckání - než pokračuju.
„Nikdo se nedozví, že tu jsem já, a na oplátku se nikdo nedozví, že tu jste vy, souhlasíte?“
Ve vnitřní kapse saka, který jsem při příchodu hodil vedle na barovou židličku, vyštrachám cigarety a zapálím si. Konečně. Nikotin a kapka něčeho ostřejšího je přesně to, co dokáže spravit každej večer. A samozřejmě nabídnu sousedce. I kdyby byla nekuřačka, nepočítám s tím, že by jí moh kouř vadit, kdyby jo, nevlezla by do podniku, v kterým od jeho vzniku nikdy nikdo nevětral.
„Dvouhlavý, příští pití slečny jde na mě.“
Možná se nechce bavit, ale mlčení neberu jako možnost. Přece jenom, je to první skoro člověk ze školy, kterýho jsem tu potkal. A první návštěvník vůbec, který mě vážně začal zajímat.
„Takže tenhle rok jedeš do Bradavic jako studentka poprvé?“
Doufám, že tu hru na vykání můžeme přeskočit, přestává mě bavit.

Tak… tohle se nepovedlo.
Nebudu lhát, že mě to nepřekvapilo, protože jo. Hodně překvapilo. Někdy je těžký dostat se lidem do hlavy, ale takováhle reakce byla, řekněme, přehnaná, přehnaná a nečekaná. Sakra, dostat do hlavy pěstí, má to stejnej efekt. Tohle byla síla… zasraní míšenci, kde se to v nich bere?

U Chapadel

"O tom by se, myslím, dalo s úspěchem pochybovat," povytáhnu nad mladíkovou scestnou dedukcí pobaveně obočí. "Vyšel jste ze zadního salonku, který nemá zvláštní vchod. To znamená, že už jste musel být uvnitř, když jsem přišla, protože kolem mne jste neprošel, a sedím tu už nejméně tři čtvrti hodiny. To, že jste byl vzadu, znamená, že ať jste tam dělal cokoli, nechtěl jste být vidět ani slyšet - jinak byste zůstal rovnou v lokále. Z dostupných informací lze odvodit, že jste měl pracovní schůzku, na kterou Váš společník či společnice nedorazila, protože pokud ano, buď byste vyšli společně, nebo by tady Dvouhlavej" kývnu hlavou směrem k barmanovi, který na vzdálenější straně pultu plive do sklenic, aby je následně neuvěřitelně zamatlanou utěrkou ´vyleštil´ "...už před chvilkou zamířil dovnitř, aby si ověřil, zda si zbylé osazenstvo salonku něco objedná. Podtrženo sečteno... se Vám na jakoukoli dohodu můžu zvysoka víteco, protože už jen to, že jste ji navrhl, značí, že Vám na jejím vyplnění záleží mnohem více než mě, nebo přinejmenším chcete aby to tak vypadalo. Já, oproti tomu, jsem se sem přišla prostě jen v klidu opít," pokrčím, s uchichtnutím, rameny a na ex do sebe obrátím zbytek obsahu své sklenky, než s ní mávnu na barmana. "Ještě jednou rajčatovej džus... prej tady na pana Akermanna, takže rovnou s dvojitou vodkou... Anebo raději rovnou dvakrát dvojitou. Russkij Standart, prosím - a ne že mi to napíšeš, pohlídám si lístek," mrknu vesele na barmana, který v odpověď pouze vycení zažloutlé zuby. Vzhledem k povaze tohoto místa i obsluhujícího personálu mi jaksi dělá problémy říct tady nahlas ´Bloody-mary´. Na druhou stranu, hloupej, kdo dává, hloupější kdo nebere, takže přijmout od neznámého drink se naprosto nezdráhám, navzdory tomu že jeho název bych tady nahlas nevyslovila.
Se stejnou samozřejmostí, s jakou se nechám pozvat na drink, se natáhnu pro nabídnutou cigaretu, kterou prozatím zastrčím za ucho. Protože Dvouhlavej přede mě mezitím stihl postavit žádané drinky, bez rozpaků se chopím dvojité vodky, která stojí vedle už namíchané bloody-mary ve zvláštní sklence a v rychlém, neobřadním náznaku přípitku ji pozvednu směrem k Benjaminovi: "Připíjet si tímhle dryákem na zdraví mi přijde dost mimo, nicméně dík za pozvání," s hlubokým nádechem do sebe panáka bez mrknutí oka hodím, načež zpozaucha vytáhnu cigaretu, připálím si a s prvním slastným vdechnutím ostrého kouře se otočím zpátky ke své knize.

Je příjemná jak bolák na zadku a útočná jak skvorejš… aspoň že stejně nepáchne. Jasněže mi je jasný, že se mě chce zbavit, ale pro dobro moje, konkrétně mojí zvědavosti, budu hrát blbýho a budu to ignorovat. Už vůbec když netroškaří a je rozhodnutá mojí velkorysosti využít maximálně. Ne že bych na to neměl prachy, ale jen tak zbytečně vyhazovat peníze do luftu nehodlám, s tím ať nepočítá.

To, že mi při její ne zrovna malý objednávce přece jenom trochu zmrznul úsměv, zakreju dopitím zbytku whisky. Na prázdnou skleničku poklepám ukazovákem, kdyby Dvouhlavej náhodou nepočítal s tím, že má solit další. Ale nevěřím, že by se zapomněl a dávno se dolejvat nechystal, přece jenom je to zatraceně dobrej barman.
Až po pár šlucích a mírně překvapenému sledování, jak do sebe holka chlast klopí jak dlouholetej notor, konečně promluvím.
„A nebo jsem jen chtěl trochu času o samotě, v klidu a bez přítomnosti kohokoli dalšího. Jenže preference se mění, takže jsem se nakonec přece jenom rozhodnul jít mezi lidi, to znamená sem, a tady jsem narazil na vás. Ale konec spekulací, vy se přece chcete jenom opít. A jelikož i já mám v plánu se jenom opít, tak se můžem opít spolu. Proti tomu snad nic mít nebudete, když pijete na můj účet.“
Neptám se, konstatuju, protože je to fakt. Je to jedno z nepsaných pravidel – kdo přijme pozvání, nemůže se pak divit, že se toho druhýho nezbaví. Ne že by tohle pravidlo nutně měla znát nebo se jím měla řídit, ale musí počítat s tím, že nechat se pozvat je jako odsunout židli a ukázat na ni - zkrátka pozvánka za pozvánku. Pravda, těžko říct, nakolik s ním počítá, když mi pořád tak ostentativně dává najevo, že mám zmiznout z obzoru. Na druhou stranu to, že si chce připít, by mohlo znamenat, že trochu pookřála...a i kdyby ne, pozdě, dokud platím, mám právo se vtírat.
„Tak si nebudem připíjet na zdraví ale na tykání. A k tykání se hodí znát jméno – alespoň to mi dlužíte.“
Ušklíbnu se, ale zatím se nenapiju, místo toho čekám, co odpoví. Pokus číslo tři. A vůbec by nevadilo, kdyby to byl pokus poslední, kdyby přestala dělat cavyky a vyšla s tím svým jménem na světlo. Zvlášť když se jí na krku houpe kravata Bradavic, takže se dost pravděpodobně ještě uvidíme a stejně ho zjistím.
Až po odpovědi do sebe alkohol kopnu.
„Jak vůbec víte-víš o tomhle podniku?“

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:00
Sven, Rox, Oliver

Vlastně ani nevíš jak, ale prázdniny utekly jako voda.
Je to tak, jsou pryč, definitivně a neodvolatelně.
Ostatně, ne že by ti to tolik vadilo - tím spíš, že ještě cestou z Bradavic do Londýna se tvoje milovaná čičina stihla poprat s tou odpornou kočkou Samuela Rockwella. K tvé nelibosti dostal tvůj chlupáček pěkně na frak, Samuel jistě, jako obvykle, nakapal té své příšeře pod drápy nějaký dryák. Naštěstí jsi opravdu schopný v lektvarech, a krom toho můžeš poprosit o radu otce, takže díky tvé něžné péči se tvé kočce udělá už během několika dnů lépe a rány se pěkně a čistě zatáhnou bez známek infekce.
Týden z počátku a pak na konci volna jsi strávil s rodiči v Británii, což bylo po deseti měsících ve škole, kdy´s je viděl jen o svátcích, poměrně osvěžující, ovšem přetrvávající neschopnost tvé maminky přečkat jakoukoli formu přenášení aniž by následující týden byla na pokraji vyčerpání předurčila jak a kde strávíš zbývajících šest týdnů volna. Zatímco většina tvých spolužáků, alespoň těch movitějších, jezdí o prázdninách po exotických zemích, máchá se v teplých mořích nebo lyžuje ve Švýcarsku, ty, jako každý rok, ses vydal do rodné Skandinávie navštívit prarodiče.
Koneckonců, nikterak si na to nestěžuješ. Babička skvěle vaří, a ty jsi den za dnem nadšena překvapen co všechno je schopna z darů moře, řas a dalších přísad, které se na první pohled zdají naprosto nesourodé, připravit. Na dobré jídlo sis vždy potrpěl. Navíc to není jediný důvod, proč tak rád navštěvuješ svou domovinu. Rád běháš dlouhé trasy a přeskakuješ obrovské, dávným mořem ohlazené balvany, naplněn radostí z pohybu, vlastní síly a obratnosti, poddávající se dynamice pravidelných pohybů nohou a paží a studeného, jiskřivého severského vzduchu, plnícího ti plíce s každým nádechem.
Trochu i létáš, ale jen tak pró formá, abys nevyšel ze cviku. Proč si to nepřiznat. Do famfrpálu už zdaleka nejsi tak zapálený jako kdysi. Dávno v tom není žádná vášeň ani výzva... Ale ať chceš nebo nechceš, musíš se udržovat v kondici. Krom výhod, které ti poskytuje účast ve Zmijozelském famfrpálovém týmu, na koště a skvělé kousky, které na něm umíš, se vážně dobře balí holky...
Večery pak trávíš u krbu, naslouchaje dědovým vyprávěním, občas propleteným babiččinými vzpomínkami na léta Voldemortovy vlády... Jindy si jen tiše čteš v nové učebnici lektvarů, svou milovanou kočku stočenou v klíně, kde ji občas líně podrbeš za ušima, za což se ti odmění hrdelním, uklidňujícím vrněním, a zatímco obracíš stránku za stránkou, v duchu si představuješ jak se pod novým kotlíkem, který máš v plánu si koupit na Příčné ulici zapaluješ oheň, jak bereš do ruky jednotlivé přísady, vážíš je, krájíš, odvažuješ a nakonec mícháš dohromady, abys nakonec pocítil dokonalé, ničím nenahraditelné uspokojení ctižádosti, když všechno vyjde tak jak má a v kotlíku tiše probublává lektvar ve své finální podobě.
Ale i poklidný čas u prarodičů skončil. Nahradil ho ruch a spěch Londýna, barevného, hlučného, neustále v pohybu.
Máš pocit že ses doma ani neotočil. Stihneš dvě večeře s rodiči, dokonce jedno rande, pak už jen na Příčnou, nakoupit všechny ty potřebné i nepotřebné věci, sadu na ošetřování koštěte, leštěnku na násadu, učebnice, zásobu pergamenů a brků, přísady do lektvarů, u Gringottů vystát nekonečnou frontu na pár galeonů, abys měl něco do zásoby a mohl sem tam nějaké děvče pozvat během volného víkendu v Prasinkách ke Třem Košťatům na máslový ležák...
A pak je to konečně tady. Prvního září, devátá hodina ranní. Po rozloučení s rodiči a bohaté snídani vyrazíš na nádraží King´s Cross.
Zhluboka nadechneš a s praxí danou posledními pěti lety projdeš přepážkou na nástupiště 9¾. Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišel s mírným předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak se následně ukáže, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno a doopravdy uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo.
Pomalu procházíš vlakem, až konečně asi v polovině najdeš poloprázdné kupé. Zlehka se ušklíbneš. Uvnitř je Roxanne Moreau, chytačka za Nebelvírský famfrpálový tým, a na držák právě ukládá svůj kufr Oliver Bird, střelec a kapitán Nebelvírského mužstva. Nevidíš ho zrovna rád, při několika posledních závodech s Nebelvírem jsi měl s jeho dělovkami co dělat. Asi ne jen tak náhodou se po škole vykládá, že nechává své mužstvo trénovat s Řachálem - silně explozivní, upravenou verzí Camrálu.
Nakonec pokrčíš rameny a vejdeš. Ostatně ti nezbývá nic jiného, nikde jinde jsi zatím nenašel volné místo.

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:00
Sven, Rox, Oliver

Ani nevíš jak, už je zase po prázdninách.
Jako každý rok sis je užila. Nejen proto, že jsi jejich převážnou část strávila ve vzduchu, vysoko nad zemí na své milované Kometě 2-60, nejnovějším modelu koštěte, který ti ku příležitosti složení NKÚ pořídila matka, ale hlavně... Přestože během roku bydlí v Londýně, na každý červenec a srpen, když se vracíš ze školy, pronajme tvá matka osamělý srub na Skotské vrchovině. Tam se během dvou měsíců prázdnin můžeš po libosti vyřádit ve své dračí podobě. Ať už na koštěti, se sluncem ve tváři, se zmrzlými prsty a větrem ve vlasech, nebo jako duhově zbarvený dráček, snad i rozkošně roztomilý, nebýt poněkud krvelačných sklonů, trnovému zakončení ocasu a schopnosti sežehnout ohněm vrhaným z tlamy široké okolí-létáš nad jezery, holými kopci i pozůstatky dávno vylidněných keltských sídel, vznášíš se po obloze a proplouváš vzduchem jako ryba vodou, dokonale spokojená, dokonale... svobodná.
Občas jdete s maminkou jen tak do lesa, na dlouhou procházku plnou příjemného rozmlouvání, ze které se vrací dřív, aby připravila nějakou lehkou večeři, zatímco ty se zdržíš lovem. Někdy se jen tak, zabalené v teplých dekách s typickým károvaným vzorem projíždíte v loďce po jezeře, které začíná hned u srubu. A ještě jindy prostě jen tak sedíte v pohodlných klubovkách v dolní místnosti srubu, tvá matka má na klíně oblíbenou knihu, ty si zastřiháváš křivé větvičky na chvostu koštěte, a když je vám zima, prostě přiklekneš ke krbu a do připravené hranice vdechneš proud žhavých jisker, které dřevo o chvíli později promění v příjemně hřejivý, praskající ohníček.
Bohužel, přestože si je obě skvěle užíváte, dva měsíce prázdnin jsou pro tebe a Michélle krátké jako nadechnutí. Máš pocit že jsi jen několikrát vzlétla, párkrát se projela na loďce, že to bylo včera, kdy jste si s maminkou vyšly na první vycházku do hustých jehličnatých lesů nebo po kulatých kopcích v okolí - ale ne, prázdniny jsou pryč, definitivně, kompletně a určitě pryč. A i kdyby jsi tomu nevěřila, přesvědčí tě o tom pohled na stůl, kde se vedle polosbalených tašek a kufrů kroutí pergamen, který před několika dny doručil malý šedý puštík-obvyklý dopis z Bradavic, obsahující informace o nových předmětech, seznam učebnic a další nezbytné informace.
Sama si musíš přiznat, že se zpátky do školy těšíš.
Ne že by ty dva měsíce s Michélle nebyly skvělé - ale přecijen, vrstevníci jsou vrstevníci. Nemůžeš se dočkat své nejlepší přítelkyně Tiy... Bez její... jak to říct... lehké ´blonďaté slepičkovosti´ by ses sice obešla, ale fakt je, že ti opravdu chybí všechna ta zábava, kterou si spolu užíváte. Těšíš se na hyperaktivní, věčně něco podnikající Amber, a noc co noc před usnutím už si s úsměvem na rtech představuješ, do jakých průšvihů se zase společně dostanete... a jak se z nich budete snažit vyvléknout. Postrádáš klid a rozvážnost Bethany, jsi natěšena na všechny nejnovější drby, kterými tě jistě zazásobí Christine... A přirozeně, nemůžeš z výčtu vynechat ani Sarah, která tě vystřídala ve famfpálovém týmu na pozici střelce.
Krom toho... nutno přiznat, že se opravdu těšíš na Damiena. Váš vztah začal minulý rok opravdu dobře, a přestože jste spolu na tvé přání neudržovali přes prázdniny žádný kontakt, jsi zvědavá, jak se to celé bude vyvíjet tenhle rok. Damien je opravdu milý, a musíš si přiznat, že myšlenka na něco vážnějšího mezi vámi dvěma ti není zcela cizí.
Nakonec v poklidu uplyne i posledních několik dní. Vrátíte se do Londýna, na Příčné ulici, kde potkáš několik spolužáků, nakoupíte s mamkou všechny potřebné i nepotřebné nové věci, a poté, co ji ujistíš že není nutné aby tě doprovázela, vydáš se prvního září kolem deváté na nádraží King´s Cross.
Zhluboka nadechneš a s praxí danou posledními pěti lety projdeš přepážkou na nástupiště 9¾. Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišla s mírným předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak se následně ukáže, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno a doopravdy uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo.
Pomalu procházíš vlakem, až konečně asi v polovině najdeš jedno prázdné kupé. Rychle tam zapluješ. Uložíš si kufr na držák a posadíš se. Než se však stihneš pohodlně uvelebit, dveře kupé se znovu otevřou. Jen s úsměvem, bez dotazu zda smí, s naprostou, drzou samozřejmostí (na které je ovšem něco sexy, musíš uznat) se dovnitř vetře Oliver Bird, kapitána a střelec tvého týmu. Nemůžeš říct, že bys jej viděla nerada. Koneckonců, je tvrdý, přísný, ale pod jeho vedením se postavení Nebelvírského týmu značně zlepšilo. Dokonce natolik, že jste minulý rok před prázdninami při školní slavnosti na rozloučenou převzali jakožto vítězové školní famfrpálový pohár. Přivítáš jej úsměvem, než si ale stačí dát kufr na držák, dveře se znovu otevřou a vpustí dalšího famfrpálového hráče, tentokrát z týmu soupeřů: mezi dveřmi se objeví střapatý rozcuch na hlavě Svena Gustavssona ze Zmijozelu.

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:00
Sven, Rox, Oliver

Vlastně ani nevíš jak, ale prázdniny utekly jako voda.
Je to tak, jsou pryč, definitivně a neodvolatelně.
Ostatně, ne že by ti to tolik vadilo - tím spíš, že pod tvým vedením získal Nebelvírský tým poprvé po pěti letech školní pohár vítězů. Taky vás to stálo poslední tři roky tvrdé práce a několik zlomenin a přeražených košťat. Musíš přiznat, že z technického hlediska ostatní týmy značně převyšujete - nikdy ses ostatně nebál otce požádat o jakoukoli materiální pomoc, týkalo-li se to famfrpálu... A tak, ať si na věcný dar nejnovějšího výkřiku létací módy, Kometu 2-60, který pro celé družstvo věnoval Tvůj otec, kdokoli vymyslel sebepeprnější poznámku o nadržování, tobě to bylo jedno. Taková je prostě cena za vítězství. Někdo na ni má, jiný ne. Ty ano, a jsi na to od malička zvyklý. Za vítězství se prostě platí.
Prázdniny jsi trávil s rodiči v Londýně. Celé léto ses ochomýtal ve vývojářském oddělení otcových továren, nebo naopak ve své malé, dřevem a leštěnkou vonící dílničce za domem. Koneckonců, nikterak si na to nestěžuješ. Pokud zjistíš, že tě záda bolí z ohýbání nad ponkem, prostě vezmeš koště, dopravíš se do bezpečné vzdálenosti za Londýn a vzletíš na svém malém zázraku. A pokud máš ruce zmrzlé z výšin, do kterých se Pegas rád pouští, z větru strmého klesání nebo dlouhých úmorných cest oblohou šílenou rychlostí... Tak prostě sesedneš z koštěte a věnuješ se fyzické přípravě. Při tom, jaké kousky na košťatech občas při trénincích i zápasech se svým týmem vyvádíte, vyžaduješ od nich vrcholnou zdatnost a kondici - a sám musíš jít příkladem. Rád běháš dlouhé trasy, naplněn radostí z pohybu, vlastní síly a obratnosti, poddávající se dynamice pravidelných pohybů nohou a paží a studeného, jiskřivého ranního vzduchu, plnícího ti plíce s každým nádechem.
Ale i poklidný čas u rodičů skončil. Nahradil ho ruch a spěch Londýna, barevného, hlučného, neustále v pohybu.
Máš pocit že ses doma ani neotočil. Stihneš dvě večeře s rodiči, pak už jen na Příčnou, nakoupit všechny ty potřebné i nepotřebné věci, sadu na ošetřování koštěte, leštěnku na násadu, učebnice, zásobu pergamenů a brků, přísady do lektvarů, u Gringottů vystát nekonečnou frontu na pár galeonů, abys měl něco do zásoby...
A pak je to konečně tady. Prvního září, devátá hodina ranní. Po rozloučení s rodiči a bohaté snídani vyrazíš na nádraží King´s Cross.
Zhluboka nadechneš a s praxí danou posledními pěti lety projdeš přepážkou na nástupiště 9¾. Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišel s mírným předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak se následně ukáže, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno a doopravdy uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo.
Pomalu procházíš vlakem, až konečně asi v polovině najdeš poloprázdné kupé. Zlehka se ušklíbneš. Uvnitř je Roxanne Moreau, chytačka za Nebelvírský famfrpálový tým. Máš ji celkem rád. Je pohotová, obratná, a nebojí se hrát agresivně, a přesto vždycky čistě - to je něco, co obdivuješ a čeho si ceníš. S lehkým přátelským úsměvem tedy kývneš hlavou na pozdrav a vejdeš. Zatímco ukládáš svůj kufr na držák, do kupé vstoupí někdo další. Ohlédnutí přes rameno ti prozradí, že je to další famfrpálový hráč, tentokrát z konkurenčního, Zmijozelského týmu: Sven Gustavsson.

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 10:30
Aiden, Agnus, Radana, Roderick

Vlastně ani nevíš jak, ale prázdniny utekly jako voda.
Je to tak, jsou pryč, definitivně a neodvolatelně.
Ostatně, ne že by ti to tolik vadilo - osaměle se toulat domovskou Skotskou vrchovinou se sbírkou Byronových spisů pod paží nebo se za úplňku prohánět vlkům po boku přes holé, jen vřesem pokryté vrcholky kopců... Ano, bylo by to hezké... kdyby.
Přiznejme si, že od smrti matky ti rodinné sídlo, každá chodba, každý pokoj, každý kousek zahrady připadají pusté a osamělé. Každý předmět denní potřeby se chtě nechtě stává relikvií, pečetí doteku, jež na něm matka s otcem zanechali.
Jo, bejt sirotek prostě není zrovna sranda.
Tím spíš, když jste napůl vlkodlak, že ano.
A ještě méně, když jste osiřelý pololykantrop se sklony k blouznivému romantismu.
Ale i poklidný čas pobytu v rosném Skotsku, navzdory tvým chmurným úvahám, skončil. Nahradil ho ruch a spěch Londýna, barevného, hlučného, neustále v pohybu.
Máš pocit že ses doma ani neotočil, a už je tu opět předškolní shon. Stihneš si taktak projít pár oblíbených antikvariátů (v jednom z nich si všimneš celkem hezoučké zrzky, která tě zaujme tím, že listuje v poslední sbírce Johna Burnsidea), pak už jen honem, honem na Příčnou, nakoupit všechny ty potřebné i nepotřebné věci, učebnice, zásobu pergamenů a brků, přísady do lektvarů (eew), u Gringottů vystát nekonečnou frontu na pár galeonů z otcova dědictví, abys měl něco do zásoby a mohl si o víkendu v Prasinkách u Tří košťat dát alespoň blbý máslový ležák...
A pak je to konečně tady. Prvního září, devátá hodina ranní. Po bohaté snídani v hale hostince Děravý kotel vyrazíš na nádraží King´s Cross.
Zhluboka nadechneš a s praxí danou posledními pěti lety projdeš přepážkou na nástupiště 9¾. Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišel s mírným předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak se následně ukáže, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna většině lidem milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují. Tobě ovšem právě tohle babylonské řádění vadí. S tichým, temným hrdelním zavrčením, jímž tvá pololykantropí povaha zhodnotí okolopanující zmatek se i s kufrem usalašíš na počátku vlaku, načež počkáš, než se kolem tebe přestanou jako řeka valit davy dětí, pubescentů i rodičů, doprovázejících neznalé potomky až do kupé. Teprve hodnou chvíli poté, co sebou vlak škubne a s majestátní těžkopádností se rozjede, teprve poté, co prvotní poprázdninově-shledávací vzruch většiny osazenstva opadne a teprve poté, co tě mine milá kilaťoučká čarodějka, rozvážející na svém vozíku po vlaku různé pochutiny, vydáš se hledat volné místo.
Bohužel se ukáže, že čekání tě sice uchránilo davů, ale také pravděpodobnosti najít jakékoli nepřelidněné místo. Naprosto zoufalý docházíš už k poslednímu kupé úplně na konci vlaku. Nahlédneš a strneš překvapením. Zaprvé, kupé je poloprázdné, sedí v něm jen chlapec a děvče. Spolužáka poznáš, je to Aiden Forsyth, střelec za havraspárské famfrpálové mužstvo... A navzdory tomu poměrně sympatický mladík. Přinejmenším jeden z těch, jejichž přítomnost tě nikdy nerozčilovala. Alespoň ne přes obvyklou míru. Aiden je ti ale v tuhle chvíli celkem ukradený. Víc tě vykolejí děvče, které navzdory tomu, že její tvář kryjí ohavné Strašibrýle, očividně pocházející z Jinotaje, ležícího vedle na sedačce, poznáš: je to ta zrzka z antikvariátu. Ale jak to...? Pokud jsi si totiž něčím zatraceně jistý, pak tím, že ji ve školním vlaku, o škole samotné ani nemluvě, vidíš poprvé... Víš to. Tuhle bys nepřehlédl...

Tak, děti moje, s vámi je to složitější... toho dialogu, co jste vedli, by byla škoda. Takže posílám oběma záznam...a předpokládejte, že přibližně v tom okamžiku vstoupil do Angus, ok ;)?
nad se v tom vyznáte... jde to po příspěvcích odshora dolů, tagovat to už nemám sílu :-D

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 10:30
Aiden, Angus, Radana

Prázdniny. Uff... No, musíš si to přiznat. Jsi rád, že už je máš za sebou.
Samozřejmě, bylo báječné zase vidět Garyho. Sice spolu během roku udržujete čilou korespondenci (po počátečních potížích si překvapivě celá rodina poměrně dobře zvykla na soví poštu), ale vidět se naživo má přeci jen víc... šťávy. Na druhou stranu ses, jako už posledních pět let, necítil doma nejlépe. Vaši nedávají nic najevo. Maminka je stále stejně milá a otec rozverně přátelský... Ale ty to cítíš. Víš to. Víš, že se nikdy zcela nesrovnali s tím, že jsi čaroděj.
Zrovna před týdnem byli rodiče pryč. Otec jel na jakýsi architektonický seminář o moderním využití lomených kleneb a matka jej doprovázela. S Garym jste si udělali pánskou jízdu: pizza, pivo, později doutníky a skotská, a filmy. Spousta filmů. Celý večer byl v pohodě, než jste si pustili druhý díl X-menů. Když došlo na scénu, ve které Bobby, Iceman, informuje rodiče o skutečné povaze ´nadání´ v názvu Xavierovy školy pro nadané mladé, a maminka se jej s nadějí zeptá "Víš, a nemohl bys... zkusit NEBÝT mutant ?", dostaneš hysterický záchvat smíchu. Pohodový večer právě skončil.
Přesně takhle je to totiž u vás.
Jsi si naprosto jistý, že přestože tvrdí opak, tví rodiče se s faktem, že jsi kouzelník, nikdy nesmířili. Nepovažují to sice za nemoc, nicméně za aberaci jistě. Odchylku. Úchylku...
A to si ještě stále myslí, že jsi na děvčata...
No, na některé zprávy je času vždycky dost.
Jen tě trochu děsí představa že by je mohli považovat... No, stejně jako fakt, že jsi čaroděj. Ne zrovna za špatné, ale za dobré rozhodně ne.
Ať chceš nebo ne, narozdíl od Bradavic, kde prostě jdi, kdo jsi, a kým se uděláš, doma je tvá role jasně daná. Jsi, a vždy jsi byl, ´ten druhý syn´.
Občas by sis přál, abys dokázal brát věci jaké jsou, a nelámat si příliš hlavu tím, co prostě nezměníš - a jindy zase skoro brečíš do polštáře v naprosto pochopitelné touze být milován tak, jak na to máš nárok nehledě na to, jaký jsi.
Ať tak nebo onak, prázdniny, stejně jako obvykle, uplynou jako voda a dřív než se naděješ je tu jednatřicátý srpen. Aniž bys obtěžoval rodiče nebo Garyho, už třicátého se sbalíš, abys poslední noc přespal, tak jak jsi zvyklý, u Děravého kotle. Druhý den v poklidu vstaneš. Dopřeješ si bohatou snídani. Hostinskému, holohlavému, trochu přihrblému hostinskému, který, zdá se, se během let vůbec nemění, se odvděčíš několikasrpcovým dýškem, než se vydáš rušnými ulicemi na nádraží King´s Cross. Jediné, co ti poněkud -no, poněkud hodně- kalí radost z návratu do školy je skutečnost, že ani tento rok mezi dopisy, doručenými malými školními puštíky, nebyl pergamen obsahující zprávu o tvém jmenování prefektem. Je pravda, že poté co jsi jej navzdory svým očekáváním neobdržel ani minulý rok se k možnosti že by se poštěstilo před nástupem šestého ročníku stavíš o něco skeptičtěji, ale naděje hlodala, hlodala... Každý den jí ale bylo méně a méně, a v okamžiku, kdy poslední psaní z Bradavic obsahovalo jen obvyklý soupis učebnic a pomůcek jsi se jí vzdal úplně. Ale, sakra, mrzí tě to. Zasloužíš si to. Víš to. A byl bys dobrý prefekt. Rozhodně lepší než Kisuke.
Nedá se sice říct, že byste spolu nevycházeli, nicméně narozdíl od jiných, kteří jej mají za milého, snaživého studenta, ty si uvědomuješ že většinu věcí dělá jen naoko. Stejně jako to, že je prefektem. Je jím kvůli možnostem, které mu funkce poskytuje, a podmínky pro její udržení plní přesně. Strojově přesně. Bez citu, bez zájmu.
V podobně neveselých myšlenkách ti uplyne cesta na nádraží. Radši jen zavrčíš a raději se zhluboka nadechneš, než projdeš přepážkou na nástupiště 9¾.
Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišel s předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak vidno, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo. Rozmrzelost postupně opadá, jak procházíš vlakem a snažíš se najít nějaké místo. Konečně, na samém konci vlaku, zahlédneš prázdné kupé.
Tedy, skoro prázdné.
Vidíš... nohy.
Nejdelší a nejhezčí dívčí nohy, jaké jsi kdy měl příležitost ocenit, natažené ze sedadla na servírovací stolek pod oknem.
Rychle přejedeš pohledem zbytek těla, ke kterému ty nohy patří. Střední výška, střední postava... A originální vkus v oblékání, musíš uznat. Děvče má na sobě krátké šortky v barvě námořnické modři s vysokým pasem, zcela očividně ustřižené z pánských kalhot. Protože jí, jak jsou volné v pase, padají na boky, přidržují je klasické, tmavohnědé kožené šle. Do šortek je zastrčena (opět zjevně pánská) košile z diviznově žlutého saténu. Do obličeje dívce nevidíš, neboť je skryt za (tebou jen nelibě trpěným) rozevřeným Jinotajem. Na nohou má děvče mudlovské kanady z tmavohnědé kůže, podobně jako šle nejspíš vojenského původu. Co tě ale překvapí nejvíc je známá bronzovomodrákravata, navolno uvázaná v porozepnutém výstřihu košile... Stejná kravata, jakou nosíš ke školnímu hábitu už pět let i ty.
Odhadneš děvče tak na pátý ročník... Jsi si ale poměrně jistý, že někoho s podobným stylem, navíc ze své vlastní koleje, by sis pamatoval.
Nakonec pokrčíš rameny, otevřeš kupé a vejdeš.
Optáš se, zda se můžeš přidat, otázka je víceméně ale jen formální, nikde jinde není prostě a jednoduše místo. Dívka odloží časopis a přejede tě ostrým pohledem. Překvapení pokračují, neboť se velmi mile, přirozeně usměje: Ah... Ahoj, Aidene. Jistě, jen si přisedni. Ostatně je to milá náhoda. Alespoň tě nebudu muset hledat. Albus s Pommy mi pro Tebe něco dali...
Aniž by zaznamenala tvůj lehce šokovaný výraz, začne se dívka divoce přehrabovat ve velké vojenské krosně, položené na zemi vedle sedadla. Během několika vteřin se na sedadle objeví a zase zmizí, tak jak je vytahuje a potom opět hází dovnitř, školní hábit, poměrně vyděšená hnědá krysa, mudlovské oblečení, spousta knih (některé učebnice poznáš, jiné si nestihneš ani prohlédnout, ale jsi si poměrně jist, že alespoň některé z nich jsou mudlovské), notové záznamy, baletní piškoty, změť kožených řemínků v nichž o chvíli později poznáš jezdeckou uzdu...
Všechno se mi tam pomíchalo... vzdá to nakonec asi o dvě minuty později. Než se stihneš k vývoji situace nějak vyjádřit, děvče zlehka přivře oči a luskne prsty. O vteřinu později drží v dlani srolovaný pergamen, opatřený pečetí na níž majestátní havran rozepíná křídla.
Upadne ti brada. Doslova.
Podle jemného svistotu se kterým papyrová role vylétla z krosny poznáš bez nejmenších potíží přivolávací kouzlo Accio.
Byl bys stěží ochoten se smířit i jen s tím že nějaký opravdu šikovný páťák nebo šesťák umí neverbální kouzla. Ale navíc bez hůlky?!
V přeměňování jsi opravdu dobrý a víš to o sobě, ale tohle... Aby tohle někdo dokázal, navíc víceméně bez námahy, musí být buď fenomenální talent, nebo cvičit kouzlení asi tak od tří let osm až deset hodin denně. Spíš obojí najednou.
Konečně zavřeš pusu a jako ve snu si od dívky vezmeš pergamen. Dáš si kufr na držák a posadíš se. Slečna na protější lavici se právě mazlí s krysou a víc si tě nevšímá, snad aby ti dala příležitost přečíst si v relativním soukromí pergamen. Nebo prostě jen není z těch slepiček co vyžadují za každou cenu společenský kontakt kamkoli přijdou. Konečně máš příležitost si ji prohlédnout celou. Oválný obličej je po stranách vrouben užšími loknami v barvě zašlé mědi. Malá, plná ústa, v nosíku piercing, malý tmavomodrý kamínek. Místo náušnic dva menší knoflíky, v jednom uchu modrý, v druhém žlutý. Domácí výroba... nápadité. Na hlavě tmavomodrý látkový baret. Máš pocit, že pod vlasy na levé straně má dívka něco... snad špínu, šmouhu nebo možná jizvu. Nechceš ale neslušně zírat, aby ses podíval pořádně. Přesto děvčeti věnuješ ještě jeden pohled. Není to hezká tvář. Rozhodně ne taková jakou má jako Zmijozelská panenka Alina. I tak z ní ale vyzařuje charisma a dynamika osobnosti. A pak... Ty oči! Velké, třpytivé a temně modré, jako horské jezero za hvězdné noci.
Potřeseš hlavou a protože vlak se dá do pohybu, pohlédneš z okna, vděčen za vyrušení. Ještě stále jsi v šoku. Prvně... ji neznáš, a ona zná tebe. Za druhé, jak ti dojde, Albus a Pommy, jak je nazvala, jsou Pomona Prýtová, ředitelka tvé koleje, a Albus Brumbál, sám ředitel Bradavické školy čar a kouzel. Kdo ta holka sakra je, že si dovolí je nazývat tak familiárně? A pak to kouzlo. To bylo něco... Něco...
Potřeseš hlavou, necháš děvče děvčetem a raději rozlomíš pečeť na pergamenu.
Přelétneš jej očima a zalapeš po dechu.

Vážený pane Forsythe,
jistě se ptáte, proč jste při vašich výsledcích nebyl zvolen za prefekta Havraspárské koleje. S radostí vám tedy oznamuji, že jste byl vybrán do funkce patron koleje. Obě pozice nejdou nicméně zastávat souběžně. Podrobnosti vám budou sděleny v Bradavicích ředitelkou vaší koleje.
S pozdravem,
Albus Brumbál, ředitel

Inkoust je smaragdově zelený. Písmo úzké a úhledné. Nepochybuješ, že nejde o nějaký žert. Koneckonců, kde by se nějaký vtipálek dostal k oficiální školní pečeti.
Vydechneš a nevěřícně potřeseš hlavou.
Jakýsi tichý hlásek v tvé hlavě ti našeptává, že tohle bude velmi, velmi neobvyklý školní rok.

Tak, děti moje, s vámi je to složitější... toho dialogu, co jste vedli, by byla škoda. Takže posílám oběma záznam...a předpokládejte, že přibližně v tom okamžiku vstoupil do Angus, ok ;)?
nad se v tom vyznáte... jde to po příspěvcích odshora dolů, tagovat to už nemám sílu :-D

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 10:30
Aiden, Angus, Radana


***
***
Nebylo pro mě zrovna jednoduché včera usnout, a sotva se mi to konečně někdy ve dvě ráno po přečtení několika desítek stran románu povedlo, měl jsem pocit, že spím sotva dvacet minut, když mě probudilo sluneční světlo, které se do pokoje dostalo špatně zataženými závěsy. Se zamračeným obočím letmo zamžourám z okna, poté se převalím na bok, hodím si pravou ruku přes obličej a snažím se vtíravý svit nevnímat.
Po několika minutách to vzdám – nepříjemných faktorů se nashromáždilo příliš mnoho, ke světlu se přidala i kniha, na kterou jsem se převalil a jejíž pevná vazba mě tlačila do břicha a začal jsem vnímat i provoz na ulici na mudlovské straně Děravého kotle.
Velmi neochotně vstanu, vezmu z postele Orwellovu knihu 1984 (tak nějak mi připadlo příhodné si ho přečíst vzhledem k letošnímu roku, přestože je takové počínání poněkud tuctové) a položím ho na srovnané věci v otevřeném kufru hned vedle dopisu z Bradavic. Chvíli váhám, ale potom obálku vezmu a vytáhnu z ní pergamen, který si přečtu snad už posté. Přestože jsem si vědom toho, že jsem v něm rozhodně nic nepřehlédnul, v několika posledních dnech si ho pročítám kdykoliv nemám co dělat.
Lehce se na psaní zamračím, zmačkám ho a s neomylnou přesností střelce ho hodím vysokým obloukem přes místnost do koše. Věta „Vážený pane Fergussone,“ u mě už před rokem upadla v nemilost. Nikdy jí totiž nezačínají žádné zprávy, které by mě měly potěšit.
Pomalu roztáhnu závěsy a náhlý příval slunce mě na chvilku oslepí stejně, jako když jsem se vzbudil. U umyvadla si opláchnu a obličej vyčistím zuby. Při pohledu do zrcadla na sobě bezpečně poznám spánkový deficit – kruhy pod očima a lehce zubožené vzezření prozradí své. Kartáček hodím do kufru, aniž bych si uvědomil, že ještě není suchý, a vezmu složené džíny a bílou košili s tenkými tmavými pruhy z nočního stolku, kam jsem si je včera dal, abych se nemusel hrabat ve složených hábitech, což je teď, když jsem tam hodil do koule zmačkané pyžamo, stejně jedno. Bez ladu a skladu naházím do kufru i ostatní věci, které jsem stihnul během včerejška vytáhnout a s obtížemi ho zavřu.
Se svým Zametákem sedm v jedné a s kufrem v druhé ruce sejdu po schodech do výčepu, kde si sednu ke stolu, a během chvíle mne obslouží hostinský. Snídaně se přede mnou objeví během chvíle a já odložím Denního Věštce, kterého tu zřejmě někdo ve spěchu nechal, na židli vedle sebe. Toasty s máslem a slaninou se doslova rozplývají na jazyku a máslový ležák je pro mě, stejně jako jindy, slastným pohlazením. S plným žaludkem a méně nevyspalým vzhledem se po zaplacení vydám na mudly přeplněnou ulici, doprovázen jejich zvědavými pohledy věnované mému koštěti, a neméně jich je i v podzemní dráze, kde se svým objemným zavazadlem přitahuji pozornost ještě víc, než na ulici. Očí spolucestujících si nevšímám, jsem pohroužen do svých vlastních myšlenek typu „Coby, kdyby…“ Myšlenky se během několika vteřin stočí opět k dopisu. Od dopisu to není daleko k mým šesti získaným NKÚ a pak se mi dostane na mysl Kisuke.
Na hřišti ho samozřejmě respektovat budu, i když mám občas co dělat, abych jednomu z odrážečů nesebral při tréninku pálku a neodpálil na něj potlouk. Nicméně se v tomto směru považuju za profesionála a těmito myšlenkami se spíš jenom bavím, než abych něco takového doopravdy udělal. Co ale neskousnu je jeho dokonalost hodná Stepfodských paniček. Nedivil bych se, kdyby začal po škole nosit proslulý americký ananasový koláč ze třicátých a čtyřicátých let, kdy bylo konzervované ovoce na vrcholu. Pochopitelně by to dělal proto, aby byl ještě víc oblíbený. Je to prostě robot. Celou dobu se koukám na dveře, kterými co nejrychleji po příjezdu do stanice King’s Cross vystřelím ven a zamířím na vlakové nádraží.
Nechám za sebou osm nástupišť a nenápadně se když okolo zrovna nikdo nejde, propadnu se kouzelnou přepážkou na druhou stranu. Červená parní lokomotiva mě už pět let nechává zcela chladným, přestože poprvé jsem jí byl absolutně unesený. Zaprvé jsem předtím s podobným strojem nikdy nejel, zadruhé to ale bylo spíš kvůli atmosféře, která na nástupišti devět a tři čtvrtě vždy panuje. Houkání sov se ozývá ze všech stran, sem tam se s prásknutím objeví starší studenti, kteří již složili zkoušku z přemisťování, nadávající studenti, jimž zrovna spadl na nohu metrákový kufr a supící prváci, co se snaží marně nacpat do vlaku své kufry.
Mám nutkání si trochu vypomoct kouzlem, nakonec se ale rozhodnu provést to „postaru“ a nesu své věci v rukách. Sem tam do mě někdo vrazí, jednou se někomu dokonce podařilo narazit tak silně, že jsem upustil koště (a nepochybuji, že to byl někdo ze Zmijozelu), konečně se ale probojuji ke dvěřím a nacpu se dovnitř.
Jak procházím vlakem, tak nejen, že kufr začíná těžknout, ale nemohu najít ani volné kupé. Náladu jsem neměl předtím nijak euforickou, teď se cítím ale celkem dost pod psa. K prvákům se mi lézt nechce, stejně tak k bandě uchichtaných holek.
A pak ho konečně objevím, prázdné kupé, které se mi zdá jako učiněný poklad. Tedy, skoro prázdné, jak zjistím, když popojdu blíž ke dveřím. Jako první mi padne pohled na kotníky, postupně se odhalí celé panorama kupé, které ve mně vyvolá rozporuplné pocity. První, co mi přijde na mysl je, že někdo s takovýma nohama by měl mít zakázáno číst Jinotaj.
Tuhle naprosto absurdní myšlenku zavrtěním hlavou zaženu pryč a chvilinku váhám, jestli mám jít dovnitř. Nakonec se v chodbičce objeví další studenti s rukama plnýma zavazadel, což mě donutí otevřít dveře a ukořistit jedno z posledních míst.
“Ahoj, je tu volno?“
Na odpověď ani nečekám a hned se sunu dovnitř, před sebou kufr s koštětem. Zdvihnu obočí, když mě osloví jménem, nějak nemůžu najít ta správná slova a tak se raději dívám, jak se hrabe ve své tašce. Po tom, co vytáhne krysu, na ni doslova vytřeštím oči. Já sice při práci se zvířaty nijak nezářím, ale dávat krysu do krosny.
Už, už se jí chci zeptat, jestli to nemůže počkat, že bych si zatím uklidil věci, to už ale dívka provádí ten nejmistrnější kousek, co jsem kdy viděl. Musím několikrát zamrkat, abych se přesvědčil, že to není nějaký šílený sen a hrozně rád bych ji poprosil, aby mě štípla, ale jsem si jist, že se mi to skutečně nezdá.
Pomalu zvednu ruku a uchopím pergamen, který si chvilku prohlížím. Pohled mi sjede na objemný kufr, který zabírá snad půlku kupé a já ho na několikátý pokus konečně dostanu na držák nad sedačkami. Rád bych si vypomohl hůlkou, momentálně bych se ale cítil jako absolutní mamlas a určitě ani jednoduché vznášecí kouzlo by se mi nepovedlo. Koště také uklidím, posadím se naproti dívce a se zájmem si ji prohlédnu. Když pominu to, že přepravuje krysu v krosně a že čte Jinotaj, je to rozhodně zajímavá osoba. Ale proč ji neznám? Havraspárské barvy na kravatě mi říkají, že někoho takového bych si rozhodně pamatoval.
Odvrátím od ní zrak a raději se věnuji pergamenu. Rozložím ho a hned na první větu se zamračím.
“Vážený pane Fergussone,“ no to snad ne!
Brzy ale zjistím, že nakonec téhle větě asi udělím amnestii. Ne asi, určitě.
Patron koleje. O tom jsem neslyšel…
Ať je to co je to, rozhodně mi to zvedlo náladu. Zeleně psaný dopis si přečtu několikrát za sebou a nemůžu uvěřit vlastním očím. Že bych se konečně dočkal docenění? Znovu se podívám na dívku a chvíli váhám, jak se jí zeptat na všechno, co bych chtěl vědět. Nepochybuji o tom, že toho ví hodně. Nakonec se ale rozhoupu.
“Promiň, ale… My se známe?“
Zním trochu nejistě. Pohled věnuji dívčině kryse – stejně jako vždy je pro mě těžké udržovat oční kontakt.
“Já jen… No… Určitě bych si tě pamatoval.“
Chvíli se odmlčím.
Proboha, to znělo dost blbě.
“Teda, nemyslel jsem to nijak špatně. Jenom… Však víš, to tvoje kouzlení a tak.“
Konečně odtrhnu oči od krysy a podívám se na ni. Jen letmo, ihned potom vyhlédnu z okna.
“A taky s takovými konexemi. To už je něco, když tykáš Brumbálovi a doručuješ jeho dopisy.“
Zamávám dopisem ve vzduchu a prohlížím si úhledné písmo. A ještě na jednu věc bych se chtěl zeptat. A ona o tom určitě ví, když má s učiteli… osobní vztah. Znovu jsem ale na vážkách, jestli se ptát, nebo ne. Já sám nemám rád dotěrné lidi a teď se tak rozhodně chovám. Nakonec to ze mě ale samo vypadne.
“Nevíš, co to má znamenat? V životě jsem o té funkci neslyšel.“
Podávám jí svitek pergamenu. Velmi pravděpodobně ví, co se tam píše, ale pro případ, že by nevěděla, natahuju ruku s dopisem s rozlomenou pečetí k ní.
***
***
***
Aaah. Začínám stárnout, nebo tu vážně nalejvaj větší dryáky, než jsem byla zvyklá?
Potřesu hlavou a na ulepený pult vysypu obsah rudého sametového měšce se zlatě vyšitým erbem.
"Bereš mudlovský?" zeptám se Dvouhlavýho. Je to jen přátelský popíchnutí, je mi jasný, že mě s podobnou žádostí pošle tam, kam slunce nesvítí. Dnes v noci má ale dobrou náladu, takže se to obejde jen zavrčením, během něhož na mne vycení zažloutlé páchnoucí zuby. S nevinným výrazem šestileté holčičky jen pokrčím rameny a věnuju mu přátelský úsměv. Z hromádky kovu a papírků rychle vytřídím pár mannských liber, rubly a kopejky i několik šilinků, které nosím jen z nostalgie. My Irové jsme si na "new penny", decimální mincovní systém platící posledních třináct let, ještě stále nezvykli. Ze zbylé, nutno dodat že o dost hubenější hromádky odpočítám devět srpců a čtyři svrčky.
"Sakra, třičtvrtě galeonu... O jednu Bloody-Mary víc, a neměla bych na zaplacení," přejede mi po zádech mráz při pomyšlení, co by se mnou v takovým případě Dvouhlavej nejspíš udělal. Raději o tom moc nepřemýšlím, hodím si krosnu na záda a po krátkém rozloučení s barmanem vyjdu před svůj oblíbený, leč nepříliš chvalně proslulý lokál U Chapadel.
Obrtlá ulice i v tuhle noční, respektive brzce ranní dobu tepe životem. Plouží se tu ježibaby, snažící se prodat kdovíjaký hnusy od pochybnejch nápojů lásky až po zaručeně smrtící jedy, sem tam se mihne temná postava od hlavy až k patě zahalená v kápi... Klasika. Neznepokojuje mne to. Znám to. Důvěrně to znám.
Nicméně právě proto že Obrtlou a její podivné obyvatele i návštěvníky znám, nehodlám na nic čekat. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči, několik vteřin hlubokého soustředění...
Pak už je to tady, ten známý pocit jako bych se ponořila pod hladinu studeného jezera, podzemní řeka, a já pluju v jejím proudu, pluju, pluju, dostávám se do zelenavého víru, točí se se mnou a...
...Tvrdě dopadnu, zavrávorám a málem propadnu kouzelnou přepážkou zpět z nástupiště devět a tři čtvrtě zpět do mudlovské části nádraží King´s Cross. Teprve na poslední chvíli se mi podaří chytit balanc, těžká krosna mě nešikovně táhne dozadu.
Ach, ty dojezdy, ty dojezdy. Prostě mi nejdou, proč si to nepřiznat. Zkoušku z přemisťování nemám ještě ani dva měsíce, no, a praxe holt pokulhává. Ještě aby ne. Při všech těch cvičeních z formulí a přeměňování a a iluzí a dějin čar a kouzel, která mě a Gideonovi napařil Ilja Vasiljevič bych musela mít Obraceč času, abych stihla ještě trochu zapracovat na přemisťování... A podle zpráv z ministerstva, ke kterým se občas díky maminčiným konexím dostanu, nebude tahle hračka připravena k bezpečnýmu užití ještě nejméně dva roky. No co už, všechno lepší než přenášedla, nebo, nedejbože, asistovaný přemisťování. Pokud něco podobnýho už do konce života nezažiju, o nic nepřijdu.
Mávnu nad podobnými úvahami rukou, koneckonců, hlavně že jsem, kde jsem měla být. Nástupiště je v tuhle dobu krásně tiché, jasně červená lokomotiva klidně a majestátně odpočívá, než s úderem jedenácté dopolední těžce zasupí, aby se jako blesk rozletěla ke skotským kopcům. Vlezu si do vlaku a beze spěchu dojdu až k profesorskému kupé, které je, jako jediné, začarováno roztažitelným kouzlem - a krom toho, jak vím z nesčetných cest s tetičkou, má i vlastní koupelnu. Svléknu se, dám si dlouhou horkou sprchu, a v noční košili se pohodlně natáhnu na pohovku. Jen přes sebe přetáhnu přehoz, a během několika minut už nevím o světě.
Vzbudím se pozdě, kolem půl desáté, když do kupé vejde Minnie Langová, malá, kulaťoučká čarodějka, rozvážející během cesty vozík s dobrotami studentům. Přišla zkontrolovat profesorské kupé a ze svého vozítka akorát vykládá na stolky očarované konvice s čajem a kávou. Ze zkušenosti vím, že jsou samodoplňovací a nápoje v nich uchovávané zůstanou teplé celou cestu. Rovnou ji tedy požádám o snídani. S úsměvem mi podá tác s několika francouzskými toasty, salátem a sýrem. Na mé pozdvižené obočí zareaguje úsměvem: "Minerva mi poslala sovu, že Tě tu nejspíš najdu... Prý nejsi zrovna přítelkyně hlučných davů," mrkne na mne přátelsky. Hned je mi všechno jasné... Zlatá tetička!
V rychlosti se nasnídám, osprchuji a obleču. Jsem zvyklá na pohodlné, praktické mudlovské oblečení, nechce se mi se hned zpočátku jízdy převlékat do hábitu. Pomohu Minnie projít vlak a zkontrolovat, zda je všechno v pořádku, a kolem čtvrt na jedenáct, když se na nástupiště začnou trousit první skupinky nedočkavých prváků a jejich rodičů projdu vlakem až na konec, kde se usídlím v posledním kupé. Nohy si pohodlně hodím na odkládací stolek, z krosny vyhrabu nejnovější číslo Jinotaje. Hluk z nástupiště sílí, vlak se začíná otřásat, jak se roztopil kotel v červené lokomotivě... Písmena i obrázky mi před očima splynou v jedinou barevnou šmouhu. Nemám ani náladu se na ně prozatím soustředit víc. S tváří skrytou za Jinotajem si vychutnávám poslední chvíle před odjezdem. Je to poprvé. Jedinečné a nezapomenutelné, a já nechci propást jedinou vteřinu.
Pak mě ovšem ze soustředění na tuto slavnostní chvíli něco vyruší. Přesněji - někdo. Do kupé vejde s otázkou, zda je tu volné místo, vysoký tmavovlasý mladík. Za rozloženým časopisem se zlehka zamračím. Radost tedy nemám, ale nejspíš neměl jinou možnost, když došel až na samý konec vlaku, aniž se mohl usadit někde jinde. Vyhlédnu přes okraj Jinotaje a obočí mi vyletí vzhůru v nelíčeném překvapení. Podle Filiova popisu mladíka okamžitě poznám, stejně jako předtím Kisukeho. Výborně, jedna starost z krku.
"Ahoj, Aidene," usměju se na něj. "Jaká báječná náhoda! Takhle Tě alespoň nemusím hledat po celém vlaku... Vydrž, Albus s Filiusem mi pro Tebe něco dali..."
Bohužel zrovna v tom okamžiku, přesně podle zákonů schválnosti, se železné monstrum dá do pohybu. Prudké trhnutí, se kterým se vlak posune po kolejnicích vpřed, aby pomalu nabral rychlost, je následováno několika dutými ranami z vnitřku mé krosny. "Ale ne,ne, NE! To byly moje knihy!" zvolám zoufale a rychle si k zavazadlu přikleknu. Rozepnu vnější uzávěr a pohlédnu dovnitř. Samozřejmě, tam kde ještě před chvílí byly vyrovnané komínky knih, oblečení i ostatních věcí je jeden velký chaos, všechno se pomíchalo dohromady.
Rychle začnu obsah krosny prohrabávat, abych se dostala k pergamenu, který mám předat. Věci prostě bezmyšlenkovitě vytahuji a zase házím dovnitř, když se ukáže, že na daném místě hledaná věc není... Stejně nešetrně vyhodím na sedačku z jejího teplého hnízdečka i Seŕrlaid, které se to pochopitelně příliš nelíbí. Skočí mi na rameno, do kterého na znamení svého nesouhlasu zatne dost citelně drápky, a odtamtud hupsne zpátky do krosny. V ten okamžik to vzdám, mezi všemi věcmi, které si domů vezu, bych taky mohla hledat celou věčnost. Ostatně, proč to dělat složitě, když to jde jednoduše. Proč to dělat po mudlovsku, když jsem... kouzelnice? Až příliš často na to zapomínám, jak mi často vytýká dědeček i tetička Minerva. Netrpělivě, skoro podrážděně lusknu prsty: "Accio pergamen!" Za okamžik už zmíněný svitek držím v ruce. S úsměvem jej podám Aidenovi, usadím se zpátky na své místo (nohy tentokrát nechám způsobně na podlaze, jak se sluší a patří) a znovu se začnu zaobírat Jinotajem. Tedy alespoň do chvíle, než mi na klín vyskočí Seŕrlaid, která se po předchozím traumatu dožaduje odškodňujícího pomazlení. Bez rozpaků jí vyhovím, zdvihnu si ji k obličeji a chvilku se s ní mazlím, než je ticho přerušeno Aidenovou otázkou. Ruce s krysou mi klesnou do klína, když se na mladíka s lehkým úsměvem zadívám: "Ale ne, neznáme, pokud vim. Přinejmenšim lze tvrdit, že jsme nebyli oficiálně představeni," odvětím s uchichtnutím, a chvilku si užívám hochovy rozpaky, než se nad ním slituji a záležitost mu osvětlím: "Vpodstatě jsem vyrůstala napůl v Bradavicích, většině profesorů kteří tam dnes učí jsem jako malá sedávala na kolenou. No a protože todle bude můj první školní rok, řekněme, že jsem se po Zařazování zeptala Filia na nějaké podrobnosti o spolužácích. Abych tak nějak... věděla do čeho jdu, víš? Obvykle maj´ žáci tu výhodu, že se znaji vod prvního ročníku... Chtěla ´sem trochu srovnat skóre," vysvětlím a pokrčím rameny. Aidenova poslední poznámka vyvolá na mých rtech nespokojený úšklebek. "Mý kouzlení? Ach, jasně, já vím... Neměla bych si při neverbálních kouzlech pomáhat gesty, ale když... Bez nich je to docela vyčerpávající. Dědeček mě vždycky když to načapal švihnul přes prsty rákoskou... Tetička Minerva je, co se týče středověkejch učebních metod, poněkud pokrokovější, naštěstí..." zopakuji gesto pokrčení rameny. Přestože jsem, alespoň podle svého, odpověděla poměrně obsáhle, z mladíka se další dotazy jen hrnou. Několik chvil si jej namísto odpovědi jen mlčky prohlížím, zatímco v mém nitru zuří stará, dobře známá bitva mezi přirozenou nesdílností k lidem, které neznám, a slušným vychováním. Nakonec se ale rozhodnu, že se mi mladík sedící naproti líbí: je slušný, milý a přátelský - ostatně přesně jak říkal Filius. Sympatické.
"Aby bylo jasno, Albusovi netykám," rozhodnu se nakonec po krátkém zhodnocení pokračovat v rozhovoru.
"Znám ho celý život, trávím s ním dost času, takže ano, oslovuju ho křestním jménem, ale u Merlinovejch vousů, jen tak z fleku tykat největšímu kouzelníkovi doby?! Možná ´sem divná, ale ne na hlavu padlá. Ten dopis mi dal jen proto, že teď před začátkem školního roku jsou všechny sovy úplně vyřízený, dyk celej poslední měsíc lítaly po studentech s výsledkama OVCÍ a NKÚ a seznamama učebnic... a tak," vysvětlím.
Když mi Aiden podá pergamen, na okamžik zaváhám, nicméně zvědavost zvítězí. Rozevřu svitek a rychle přelétnu očima důvěrně známé písmo ve smaragdově zeleném inkoustu. Obočí mi opět vyletí prudce vzhůru. Zvláštní. O Bradavicích toho vím víc než drtivá většina jejich obyvatel, ale tohle...
"Čort! Ja zabýla..." uklouzne mi pojednou. Pergamen hodím Aidenovi do klína. Vždyť není jediný, pro koho mám podobné psaní! Théovi jej dám osobně později, ale zbývá mi doručit poslední. Rozhodně se už ale nehodlám před spolužákem ztrapňovat svým nedokonalým zvládnutím, tedy spíš nezvládnutím, neverbálních kouzel. Ze jednoduchého poutka po pravém boku vytáhnu hůlku a zamířím na krosnu: "Accio pergamen!" Svitek sevřu v dlani a vyběhnu z kupé. Musím cestovat skoro do poloviny vlaku, než se mi podaří najít kupé, kde sedí hledaný Zmijozelák. Bez dlouhých řečí kolem mu předám pergamen a vrátím se z přeplněných chodeb zpět do tichého soukromí posledního kupé.
"Je mi moc líto, ale o něčem podobným jsem jaktěživa neslyšela," musím spolucestujícího zklamat.
***
***
***
A překvapení, kterými dívka oplývá, samozřejmě pokračují. Po prohlášení, že vyrůstala v Bradavicích, pocítím u žaludku jakési bodnutí. Ihned ten pocit poznám; závist se u mě rozhodně neobjevuje zřídka. Naopak, klidně bych si troufnul tvrdit, že to někdy překračuje všechny meze.
“Jasně, to chápu. Je těžké být někde nový a nikoho neznat,“ poprvé za celou dobu se mi podaří se usmát, snad proto, že ji chci povzbudit, možná proto, že mi připadá skutečně sympatická. Nakonec, ne že bych neměl v Bradavicích dobré vztahy, ale skuteční přátelé mi chybí, to nepochybně. A tahle holka je nepochybně osobnost. Temperamentní, svá…
Když přijde řeč na její čarování, nejdřív chvíli netuším, o čem to sakra vůbec mluví. Až potom mi dojde, že si nejspíš myslí, že jsem její kouzlení shledal jako… Jak to jen říct… Asi jako začátečnické. Jen kvůli tomu, že si pomáhá gesty. Tak za to bych dal nevím co.
“Ne, ne, tos mě asi špatně pochopila,“ začnu hned a snažím se to uvést na pravou míru.
“Naopak… O neverbální magii ani tak moc nejde. To při troše snahy zvládne každý do OVCE,“
Při troše snahy? Blbe jeden, zkritizuji vlastní počínání. Teď si bude myslet, kdoví jakej nejsi mistr…
“Spíš jde o tu hůlku. Že to zvládáš bez ní.“
Ne, že bych o tom nevěděl. Samozřejmě, jde to, ale za cenu tvrdé dřiny, let a let učení a také to vyžaduje absolutní sebekontrolu. A ona si tu luská prsty a přivolává si věci z krosny jako by se nechumelilo.

Cítím se jako malý školák, když přijde řeč na Brumbála.
Jasně, že když mu říká křestním jménem, tak to neznamená, že mu tyká!
Po té troše sebedůvěry, co jsem nabyl během minulého rozhovoru, jakoby se slehla zem. Raději uhnu pohledem pryč a zadívám se z okna.
“Já… Totiž, nemyslel jsem to tak. Spíš…“
Na chvíli se zaseknu a hledám správná slova.
“Spíš mě to dost překvapilo, no.“
Tkaničky na botách jsou pro mě momentálně tisíckrát zajímavější, než cokoliv v kupé nebo na krajině, která ubíhá za okny. Levou nohou odšoupnu kus smetí pod sedadlo a po chvilce se zeptám na onu neznámou, záhadnou funkci.
Trochu na sedadle nadskočím, když se zděsí. Ne, že bych jí rozuměl, co to vlastně řekla, ale vzhledem k tomu, že vytáhne podobně, ne-li stejně vyhlížející pergamen – tentokrát s použitím hůlky a slov – usoudím, že v tom nebudu sám a že onu funkci budou zastávat další tři studenti.
Překvapivě, když se to jmenuje Patron koleje. Jak ses ty mohl dostat do Havraspáru, kamaráde, to teda nevim.
Aniž by se mi dostalo odpovědi, dívám se, jak se za dívkou zavřely dveře kupé a jak mizí z dohledu. Malou chvilku se dívám z okna, když si uvědomím, že jsem si všechny věci nechal v kufru. Hábit, hůlku, knížku i peníze.
Jen velmi neochotně se zvednu a začnu sundávat kufru, což jde značně rychleji, než ho dávat nahoru. Pyžamo zmačkané do koule odstrčím stranou, vytáhnu složený hábit, košili, černé kalhoty a kravatu a položím je vedle kufru. Pro hůlku se budu muset ponořit o něco hlouběji. Podívám se pod kotlík a několik knih. Pak si všimnu románu, který položím na bradavický stejnokroj, abych si mohl po cestě ještě něco přečíst, a hůlku konečně najdu pod složenými ponožkami.
Metrákový kufr se mi rozhodně nechce dostávat znovu na zavazadlovou přihrádku ručně, proto na něj namířím hůlkou a s notoricky známým pohybem ruky pronesu “Wingardium leviosa!“[/i]
S tímhle kouzlem jsem neměl nikdy problém. Horší je, že přesně ve chvíli, kdy je kufr asi třicet čísel nad sedačkou, vrátí se do kupé známá neznámá. Stačí jediné zachvění hůlky, aby se kufr s žuchnutím zřítil zpět na sedačku.
Co to sakra je? Nikdy jsem se nestyděl kouzlit před lidmi, co jsou lepší než já. Naopak mě to motivovalo…
Což o to, to by bylo ještě v pohodě, hroší je, že dopadne tak nešikovně, že se otevře a půlka obsahu se vysype na zem. Kotlík s duněním spadne hned vedle brků, hábity jsou všude, kam se jen podívám, a kalamáře s inkoustem naštěstí skončí na spodním prádle (takže spíš naneštěstí, raději bych bral rozlitý inkoust než vystavené trenky).
“Do pr…“ uvědomím si dívčinu přítomnost a větu dokončím poněkud modifikovanou. “…kýnka“
Shýbnu se k věcem, první seberu trenky, které nacpu do kotlíku a ten zas zpět do kufru. Kotlík je rychle následován vším ostatním. Povede se mi tam vrátit i knihu, co jsem si vyndal, že si ji přečtu, takže se ještě jednou ponořím do nyní chaotických hlubin zavazadla a vítězoslavně ji položím zpět na své poslední nezmuchlané věci – převlečení na dnešní večer.
“Omlouvám se za ten bordel. Jen se…“ vedle tebe cítím trapně? Jen čaruješ líp, než kdokoliv jiný, koho znám? “Jen mi trochu ujela ruka.“
Na kufr si tentokrát musím sednout, aby se mi podařilo ho zavřít. Teď z něj po stranách koukají rukávy a nohavice. Raději ho už nechám na sedačce a nemanipuluji s ním. Jsem si jist, že by se to rovnalo další katastrofě.
S lehkým zklamáním se dozvím, že spolucestující o té funkci nic neví. S tichým zamručením otevřu knihu a pomalu se snažím smířit s tím, že před ní teď vypadám nejen jako smolař, ale jako úplný idiot, kterému dělá problém i obyčejné vznášecí kouzlo. Až po přečtení dvou stran si uvědomím, že mi toho o sobě řekla sice dost, ale jedna zásadní informace chybí.
“Promiň, ale jak se vlastně jmenuješ?“
***
***
***
"Těžký? Možná. Ale určitě hloupý se na to nepřipravit. Teorie matka moudrosti...ne?" odvětím a na mladíkův nejistý úsměv zareaguju rozverným mrknutím, doprovázeným krátkým ušklíbnutím. Přestože uvnitř zůstávám nadále ve střehu, cítím, jak ze mě v jeho přítomnosti opadá formální ledová krusta. Možná mi něčím trochu připomíná Théa - nevím, snad jakási plachost v jeho pohledu, která se zdá zčásti vyplývající z povahy, ale z části jistě naučená - jako by byl zvyklý si neustále, vteřinu za vteřinou, dávat pozor na to co říká nebo dělá - jako by byl zvyklý, že je neustále posuzován.
Raději se ale přestanu věnovat vlastním myšlenkám, neboť mladík se dá znovu do řeči; přesunu tedy pozornost zpět k dialogu: "Ach tak," zatvářím se na okamžik zaskočeně, protože mi konečně dojde že to měl být z jeho strany kompliment, nikoli jen věcná kritika, jak jsem se domnívala.
"Totiž.. ehmm..."
Rozpaky pojednou nevím kam s očima, kam s rukama... A, aby toho nebylo málo, cítím, jak mi do tváře stoupá zrazující červeň. Bezhlesně si povzdechnu, pak ale seberu odvahu a zadívám se mladíkovi do očí: "Já... eh, díky. To mi vážně lichotí... Ale nejni to nic zas tak světobornýho. Jak se to řiká? Seš dobrej, když Tě učí dobří... Ne? A já měla prostě jen to štěstí, že mě vždycky učili ti nejlepší. Kolem a kolem ´sem prostě jen taková... statistická odchylka," přidám k odpovědi rošťácké pousmání. "Dědeček učil dlouhá léta přeměňování na universitě Magica Excitae v Petrohradě a je... řekněme že velmi náročný, co se mých studijních výsledků týče," vysvětlím.
Řeč se stočí na Albuse a teď pro změnu tone v rozpacích mladík. Vím, jak je to nepříjemné, pokusím se tedy situaci odlehčit: "Jo, to chápu... Kde je řeč vo Albusovi, vo překvapení rozhodně nejni nouze," uchichtnu se uvolněně, pak ale strnu. Vždyť ještě musím doručit poslední pergamen!
Ne, že by se mi do toho chtělo.
Je mi jasné, s kým bude dotyčný sedět v kupé... A to poslední, oč stojím po našem posledním setkání o prázdninách v Moskvě je aby se Alina dozvěděla o mém nástupu do Bradavic právě... takhle. Pokud by to bylo po mém, čím později, tím lépe... Na druhou stranu je mi jasné, že by na to přišla pravděpodobně už ve Velké síni, nebo nejpozději na první společné hodině, tak... proč to odkládat. Tím si nijak nepomůžu... Radši se do toho dám, ať je to za mnou... A pokud možno co nejrychleji.
Seŕrlaid, kterou jsem do té doby měla položenou na klíně a poněkud nepřítomně jsem ji hladila uložím zpět do krosny, kam se s povděkem zahrabe. Nato se s lehkou úklonou omluvím Aidenovi a vyjdu na chodbičku. Pomalu procházím vlakem, než naleznu kupé které hledám. Je k poznání už z dálky: čiší z něho chlad a pohrdání. Nebo jsem jen paranoidní?
Raději potřesu hlavou, zhluboka se nadechnu a po krátkém zaklepání, aniž bych čekala na výzvu ke vstupu, vejdu. Rychlým pohledem přejedu osazenstvo: Hleďme, pan prefekt. Havraspár mezi Zmijozeláky? Neobvyklé. Ať tak nebo tak, zdá se že na něm propitá noc zanechala větší následky než na mě: Je bledý, s temnými kruhy pod očima a co chvíli se marně snaží zakrýt zívání. Tedy ne že bych ho litovala. A ač si zachovám kamennou tvář, nemohu říct, že by mne nepotěšilo prudké, šokované Alinino vydechnutí, doprovázené nevěřícným pohledem. Černovlasou, velmi krásnou dívku v rohu jen přejedu očima, než se konečně zadívám do tváře poslednímu cestujícímu.
"Pro Vás," oslovím jej s lehkou formální úklonou "...od ředitele Brumbála," dokončím. Síla zvyku, už už jsem měla "Albuse" na jazyku, ale... ne, kdepak. Žádné chyby. Ne před... těmihle. Protože vidím, že Alina i Alexander neochotně vstávají, otočím se na podpatku a urychleně kupé opustím. Narozdíl od dědečka mám na dodržování formalit carského dvora svůj názor - a krom toho... S Alinou se moc nemusíme už teď; kdyby mi navíc musela udělat pukrle kdykoli se někde potkáme, nenáviděla by mne dvojnásob.
Do svého kupé se vrátím s nelíčenou úlevou.
Opatrně se prosmýknu na lavici, dávám pozor, abych Aidenovi nešlápla na nějakou z věcí, které se mu očividně vysypaly z kufru. Raději hodím nohy přes servírovací stolek pod oknem, tak jako už předtím. "Ráda bych Ti pomohla, ale v uklízecích kouzlech jsem naprosto nemožná," věnuji mladíkovi omluvný úsměv. "Naposled, když ´sem se učila Pulírexo, všechny ponožky vzlítly a místo aby se vyčistily a hezky zabalily, půlka jich vylítla komínem a ta druhá skončila v míse boršče," zachichotám se, když si na legrační situaci vzpomenu. "Co se z uklízení muselo kouzlama, to u nás dycky dělal Gideon - to je můj starší bráška... Já jsem na to vážně levá. Na druhou stranu jsem celkem dobrá v uklízení po mudlovsku, i když pochybuju, že mi to v životě k něčemu bude..." pokrčím rameny.
Zatímco vyprávím, mladík spakuje kufr a umístí ho na držák, načež se konečně usadí zpět na lavici. Otevře si knihu a zdá se, že nemá o další konversaci zájem, sáhnu tedy znovu po svém Jinotaji. Nestihnu však ani kvíz, když se Aiden znovu ozve s dotazem po mém jméně. Zastydím se, když si uvědomím jak nevychovaně, ne-li hrubě jsem se zachovala, když jsem se ani nepředstavila... pak nad tím ale mávnu rukou... Koneckonců, tady nejsem v Rusku, že.
"No... Mám docela dlouhý a komplikovaný jméno, takže... Pokud Ti to pro účely našich dialogů stačí, můžeš mi říkat Radana. Anebo Ivyblow, co se Ti líbí víc," usměju se, a přes uličku mezi námi natáhnu k mladíkovi ruku.
"Můžu se zeptat, co to čteš?"
***
***
***
Zasměju se, když vypráví historku s ponožkami – představa, jak letí komínem, mi připadá skutečně vtipná.
“Díky, už to skoro mám,“ ocením její účast, když strkám Tisíc kouzelných bylin a hub do zavazadla. Původně jsem si tuhle učebnici nechtěl s sebou už brát, pak jsem si ale uvědomil, že přinejmenším v jednom či dvou nových lektvarech, co v každém novém školním roce připravujeme, je pár přísad, které neznám. A k tomu, aby člověk pochopil podstatu lektvaru, potřebuje znát každou jednotlivou ingredienci, ze které sestává, vztah mezi nimi, jejich vzájemné působení, zesílení účinků nebo naopak jejich potlačení.
No, Snape je pro všechny studenty celkem funkční inhibitor…
Neubráním se uchechtnutí a s myšlenkou, že se můžu považovat za šťastlivce, protože jsem jeden z mála, koho Snape nedusí (potažmo ani dusit nemůže), se přestanu rozplývat nad lektvary.
Potřesu jí rukou. “Těší mě,“ usměju se.
To není zrovna typický anglický méno, pomyslím si, pak si ale uvědomím, že říkala, že má příbuzné v Rusku. A taky cosi o boršči… A Ivyblow zní spíš jak přezdívka než opravdové jméno, nicméně to přejdu bez poznámek, nechtěl bych se jí nějak dotknout, což už se mi dneska jednou skoro podařilo.
Na pár vteřin zabořím nos do knížky a těším se na dalších pár přečtených stránek, včera (vlastně dneska) v noci jsem knížku totiž zavřel v nejnapínavější části. Winstona právě odvedli na ministerstvo za spáchání ideozločinu a já si chtěl nadcházející děj v knize co nejvíce užít, proto jsem ji zavřel a čtení odložil na později – až nebudu tak utahaný a budu s to skutečně vnímat.
Sotva stačím přečíst první větu, zeptá se mě Radana na jméno titulu.
“Tohle?“ zaklapnu knihu a podívám se na vazbu. “Jmenuje se to 1984. Napadlo mě, že si to přečtu. Spousta lidí říká, že se tím autor docela trefil, i když to napsal někdy před pětatřiceti lety, pár let po válce.“ Chvíli se odmlčím a pak mi dojde, že tak jak jsem to podal, si bude Radana myslet, že neumím počítat. Většina kouzelníků a čarodějek by měla slovem „válka“ na mysli pochopitelně válku proti Tomu, jehož jméno nesmíme vyslovit, která skončila teprve před pár lety jeho zmizením…
“Myslím druhou světovou válku, tu naší… Totiž, mudlovskou,“ dodám, abych jí to upřesnil. Pořád mi připadá zvláštní, že bych měl nečarujícím lidem říkat mudlové, když jsem byl jedenáct let jeden z nich, což je více než polovina mého života. “Řekl bych ale, že se v tom dá najít i analogie s kouzelnickým světem, s tím, jak to vypadalo, když byl Ty-víš-kdo u moci. Je to dost univerzální.
Orwell – autor – ale o kouzelnickém světě pochopitelně nic nevěděl, takže to má být varování před tím, jak vypadá Evropa teď. Takže, ano, dost se tím trefil. Trelawneyové by se, myslím, líbil.“
Nejdřív se zasměju, ale pak přijde další zvláštní chvíle. Nevím, nakolik si kouzelníci čistokrevného či smíšeného původu uvědomují situaci v mudlovském světě. Historie mudlů se v Bradavicích neučí a pochybuji, že je to v osnovách Studia mudlů, když se tam snaží studentům vyprávět o tom, co je to elektrika.
“Až to dočtu, tak ti jí půjčím, jestli budeš chtít, ale asi by se ti to moc nelíbilo.“
***
***
***
"1984," odvětí Aiden na můj dotaz a já cítím, jak se vzduch v kupé zachvěl duševní souhrou. Ve chvíli, kdy začne vysvětlovat že měl na mysli mudlovskou válku, jen se zlehka pousměju: "V pořádku, vím, jak to myslíš. Myslím, že kouzelníci se zbytečně povyšují jen proto, že se jich díky jejich schopnostem záležitosti jako mudlovské války nemusí vpodtstatě týkat... A pak to dopadá jako s Vold... promiň, s Ty-víš-kým," povzdechnu si.
"Myslím, že i v kouzelnickém světě by ubylo konfliktů, kdyby se čarodějům dostaly do rukou knihy jako třeba Im westen nichts neues nebo Funke den Leben. Myslíme si, že když se dovedeme ochránit před bombami nebo kulkami, ochráníme se před krutostí jako takovou - a přitom právě v kouzelnickém světě je krutosti tolik, a o moc rafinovanější než jen ublížení na těle... V tomhle to, zdá se,mají mudlové jednodušší. Jsme slepí, když to odmítáme vidět... Ostatně, příklad s Ty-víš-kým je stále po ruce, že."
Na okamžik se zadívám z okna na ubíhající krajinu, ponořena v myšlenkách, než monolog dokončím: "Děkuji za nabídku, ale máš pravdu, nelíbilo by se mi to. 1984 mne děsí... Mnohem raději mám třeba Farmu zvířat, Dny v Burmě... anebo V břiše velryby a jiné povídky," pousměju se a chvíli si vychutnávám mladíkův překvapený výraz. Nakonec se nad ním slituji.
"Pratetička, u které jsem vyrůstala, je po mamince napůl mudla, vždy považovala za důležité komplexní vzdělání, alespoň co se základního kulturního a sociopolitického přehledu týče," vysvětlím svou znalost mudlovských knih.
"Krom toho se kouzelníci všeobecně až příliš urputně soustřeďují na to, co je jim oproti mudlům vlastní, tedy na kouzlení, a zbytečně do pozadí pak ustupují skutečně zajímavé možnosti studijní i praktické... Na co my potřebujeme alespoň základní nitrozpyt, k tomu mudlové použijí psychologii; narozdíl od nás dokáží bez pomoci magie vzlétnout a dokonce dosáhnout hvězd, jejich vzdělání je širokospektrálnější, jejich společnost rozmanitější... Tím samozřejmě nechci říct že jsou ideální či bezchybní, jistě, i oni mají své války a rozpory... jen mi přijde, že některé věci neřeší tak zbytečně složitě jako my; že jisté události u nich probíhají... přirozeněji... organičtěji, řekněme. Ale to jsem se poněkud rozohnila... Odpusť," pousměju se "...někdy nevím, kdy přestat."
Abych zakryla netaktnost, které jsem se dopustila tak děsivě dlouhým, a pro nebohého konverzačního partnera zřejmě i nudným monologem, optám se zvědavě: "O druhé světové válce jsi mluvil jako o ´vaší´, tedy mudlovské... Takže Ty jsi z kompletně mudlovské rodiny? Jak jsi se srovnával s tím, že jsi čaroděj? A co tvá rodina? A jak se ti líbilo přestoupit ze světa mudlů do jedné z nejlepších čarodějnických škol, bylo to zajímavé?"
***
***
***
Je pro mě vždy milým překvapením potkat kouzelníka či čarodějku, kteří mají na mudly stejné názory jako Radana. Nemyslím si, že jich je málo, právě naopak – minimálně ve třech bradavických kolejích jich je spousta – takoví lidé si okamžitě získávají mé sympatie a respekt. U mé spolucestující to ale zachází ještě dál než u většiny, bere si ponaučení z mudlovské historie, z našich (totiž jejich) chyb a úspěchů. Musím se usmát. Kouzelníků, co přijímají čaroděje z mudlovských rodin, je spousta, to ano, ale těch, co s nimi sympatizují je jako šafránu. Brumbál dal bezesporu kouzelnickému společenství víc, než dvanáct způsobů využití dračí krve.
Úsměv na mé tváři vystřídá překvapení, když začne rozebírat mudlovskou literaturu. Musím uznat, že Radana je ojedinělý případ. Ještě jsem nepoznal čarodějku či kouzelníka, který by znal tolik z naší literatury a historie. A to nemluvím o znalosti nejméně dvou světových jazyků, určitě mluví rusky, a když uvádí jména klasik v němčině, nepochybuji o tom, že ani ta pro ni nebude neznámá.
“Tvoje teta je určitě moudrá žena. Takový přístup se moc často nevidí.“
Zase se začíná dostavovat onen nepříjemný pocit, kdy se před ní cítím jako blbec. Nejenže je zkušená čarodějka, ale má dokonce všeobecný přehled, kteří ostatní postrádají. Já na druhé straně ani pořádně nevím, co to je nitrozpyt. Někde jsem to slyšel nebo četl, hlouběji jsem se o to nestaral. Přede mnou tu vlastně sedí ideál kouzelníka – inteligentní a nadaná, přesto skromná, s dospělými názory a vystupováním, kterým není možno nikoho urazit.
“To je v pořádku, neomlouvej se,“ řeknu, když zakončí svůj proslov. “Rád si poslechnu tvůj názor.“
Úsměv jí oplatím. Sotva stačím vstřebat to, co mi řekla, a zaplaví mne lavina otázek.
“Jo, už to tak bude. Oba rodiče jsou mudlové. A bratr taky.“
Nevím ani, kde pořádně začít, s nikým jsem ještě svůj mudlovský původ vlastně nerozebíral, nikdo se na to neptal.
“Pro mě to nebylo až tak obtížné se s tím vyrovnat. Asi si dokážeš představit, jak skvělé je pro jedenáctileté dítě zjištění, že existují kouzla a že vlastně ty podivnosti, co se okolo něj dějí, jsou projevy jeho nadání.“
Uvědomím si, že v ruce stále držím knihu a že žmoulám její vazbu. Odložím jí na sedadlo vedle sebe, a abych si pořád nehrál s rukama, jak mám ve zvyku, propletu prsty a položím ruce do klína.
“Já jsem to vzal celkem s nadšením, ale rodiče z toho dvakrát odvázaní nebyli. Vlastně pořád nejsou. Máma má fakt problém se s tím vyrovnat, kouzla jí kvůli jejímu vyznání nepřijdou jako něco normálního, dost to její víru podkopává a nechce si to připouštět. Táta se k tomu nějak ani nevyjadřuje a dokáže se se mnou normálně bavit. Mámě se ani nechtělo mě do Bradavic pouštět, chtěla ze mě mít doktora nebo učitele.“ Nevesele se usměju. “Vlastně nemůžu říct, že bych jí nějak hodně zklamal, protože když se mi podaří složit všechny OVCE nad očekávání, tak mě přijmou k Mungovi ke studiu léčitelství.“
Zjistím, že s rukama zase nevím co dělat, a že se mi v nich nějakým způsobem objevila hůlka. Chvíli se na ní koukám a po pečlivějším prozkoumání usoudím, že bych jí zase mohl jednou po x letech vyčistit, je celá ohmataná, lesk dřeva je už dávno zašlý. Na druhou stranu se mi patina, kterou léty používání získala, svým způsobem líbí.
“Ale v bráchovi mám velkou oporu. Vlastně máme oba stejný cíl, chceme pomáhat lidem. On studuje medicínu. A ten to taky vzal ze všech nejlíp. Náš vztah to nijak nepoškodilo. Naopak musím říct, že jsme se ještě víc sblížili.“
Zbývá mi odpovědět ještě na jednu její otázku. Jak se mi vlastně líbilo přijít do Bradavic? Terno to rozhodně nebylo, ztratit během chvíle vřelý vztah se dvěma třetinami členů naší rodiny. Tyhle myšlenky mě přepadají často, útěchou mi ale vždycky je pomyšlení na bratra, který mě nikdy nenechal ve štychu a bere mě takového, jaký jsem.
Podívám se na Radanu a posmutnělý výraz nahradím neupřímným úsměvem.
“A Bradavice mě samozřejmě uchvátily. Stačil jeden pohled a hrad jsem si zamiloval. Velká síň se svým kouzelným stropem je můj osobní favorit. Přijít do Bradavic bylo vzrušující, to bezesporu. Je to místo zahalené tajemstvími staletí starými.“
Už se mi nechce bavit se o mně, tak než se Radana stihne na něco jiného zeptat, zavalím ji otázkami já.
“Říkala jsi, že se znáš s učiteli z Bradavic. Odkud vlastně? Asi jsi spřízněná se spoustou významných rodin, že?“
***
***
***
Přestože dědeček by se v tuto chvíli přísně zamračil a poznamenal by cosi o tom že záda pravé mladé dámy by se nikdy neměla dotknout zadní části židle, s uspokojením se svezu v sedadle o něco hlouběji a zabořím se do opěradla. Krátkým pohledem dám mladíkovi sedícímu naproti najevo, že jej soustředěně poslouchám, načež si opřu hlavu o okénko, spustím víčka a za zavřenýma očima si začnu v duchu dělat poznámka, které ukládám do paměti - vlastně jen tak, bez důvodu, bez účelu, ze zvyku.
"Hmm. Takže Tvoje maminka je... katolička?" odhadnu, když se zmíní o důvodu, kvůli kterému není zřejmě nadšena synovou... aberací. "Tedy pokud Ti to nepřipadá jako příliš intimní otázka... Nechtěla bych být neslušná," otevřu oči a zadívám se do mladíkovy tváře, připravena se omluvit v případě, že by se mu má zvědavost nezamlouvala.
"Totiž... Hodně jsem o podobných věcech přemýšlela... Myslím tím, jak ze sociologického, tak z... řekněme biologického hlediska. Říkáš, že by z Tebe máma ráda měla lékaře... Napadlo Tě někdy zkoušet jí vysvětlit, že by kouzla nemusela posuzovat jen z hlediska kladiva na čarodějnice a tedy jako potenciální nebezpečí pro zkázu Tvý nesmrtelný duše, ale spíš jako fyziologickej fakt, třeba jako barvu očí nebo tvar brady? Protože... No, víš jak... Jseš přece biologickým výsledkem spojení svejch rodičů. I když oba mudlové, nebo, možná korektnějc, nekouzelníci, z obou stran Ti museli něco předat, aby se tohle mohlo dít. Je... Je mi líto, že se na to Tvoje maminka dívá jako na hrozbu, ne jako na dar," poznamenám zamyšleně. "Je škoda, že se tak málo kouzelníků zabývá hlubším studiem mudlů... Z genetickýho hlediska by bylo určitě hrozně zajímavý sledovat, jak se vlastně kouzelnickej gen objeví v nekouzelný populaci... Totiž, pokud je to gen. Možná je to mutace... Nebo určitej stupeň dalšího evolučního vývoje... Sakra, kdo ví. Už zase moc mluvím," zasměju se. Raději nechám znovu hovořit jeho. Je to zvláštní; málokdy potkám někoho, s kým by pro mne bylo hned na poprvé tak... jednoduché mluvit; to se mi stalo naposledy před několika lety, když jsem poznala Théa.
Bez rozpaků, ovšem i bez vyzývavosti sleduji mladíkovu tvář. Zdá se přímý, slušný, taktní. Citlivý. Zkouším si představit, jaké by to asi bylo být v jeho situaci, ale...
Ale.
Příliš mnoho proměnných na to, abych se touhle komparací chtěla zabývat právě teď a tady.
Příliš mnoho proměnných. A příliš bolestných.
Zaberu se do myšlenek tolik, že mne náhlé ticho v kupé překvapí. Dojde mi, že skončil se svým monologem, a poněkud zaskočeně se v duchu vracím po konverzační niti zpět, až k jeho posledním otázkám.
"Významný rodiny..." pokrčím bez zájmu rameny. "Tohle podle mě mnohem víc prožívá třeba Alina... Víš, Artiševskaja, ze Zmijozelu. Nikdy mi nedokázala odpustit že podle ruskýho společenskýho protokolu jsem z významnějšího rodu než ona... Nechápu to. Ani ona, ani já jsme si nevybraly, komu se narodit. Cítit hrdost na jméno je podle mne to samý jako snažit se přivlastnit si zásluhy všech svejch předků. To je, myslím si, dost ubohý. Ano, samozřejmě, je nutný mít úctu k rodinný tradici. To jistě. Ale řekla bych, že o právo nosit rodový jméno s hrdostí by se měl člověk nejdřív zasloužit... Ne jej dehonestovat tím, že jej používám jako kvalitní ošacení," nakrčím znechuceně nosík.
"Mám v těchhle věcech dost... radikální názory... Občas," vysvětlím s omluvným pousmáním.
"Nicméně, abych pokračovala, respektive abych zodpověděla Tvou otázku... Jo, znám docela dost rodin, který bys asi nazval ´významný´... V Rusku je společenskej status dost prestižní záležitost, sešněrovaná tradicema z carskejch dob; když se narodíš do takový rodiny jako já, tykáš si automaticky s polovinou Kremlu... obrazně řečeno. Jak už jsem řekla: Před obecnou generalisací dávám přednost hodnocení od případu k případu. Nějak Ti nevím... Významná rodina, nevýznamná rodina... Tyhle kecy už nadělaly dost nepořádku v obou světech," zamračím se. Raději se soustředím na druhou Aidenovu otázku.
"Ah... Jo. Vlastně znám všechny Bradavický profesory, některý míň, některý víc... Co se týče Bradavic, dá se říct že třetinu života jsem vyrůstala tam. Tetička Minerva... Totiž, chci říct, profesorka McGonagallová... je od mládí velmi důvěrná přítelkyně mýho dědečka. Jako malou mě Albus choval na kolenou, vždycky když děda něco řešil s tetičkou, houpal se v houpacím křesle, měl mě posazenou na klíně, broukal takovou dost divnou písničku plnou nesmyslnejch slov, pil čaj a četl si v Moderním přeměňování... Když mi bylo šest, pomáhala jsem už Pomoně přesazovat mandragory, od desíti se společně s Hagridem starám vo školní zvířata, a pak, když jsem byla větší, jsme se Severusem..."
Odmlčím se; tohle téma je ještě příliš čerstvé; příliš... citlivé.
"Bradavice jsou můj domov," uzavřu.

Prázdniny.

Od doby co jsi profesorem sis nikdy pořádně nerozmyslel jestli ti vyhovuje klid, který po škole nastane a který můžeš využít pro studium, přemýšlení a spoustu jiných věcí, na které ti behem školního roku nezbývá čas, nebo zda ti naopak vadí, že na ně čas máš. Obzvlášť na přemýšlení. Přemýšlení a vzpomínání.
A vzhledem k tomu, že tvé vzpomínky rozhodně nepatří... jak to říct... mezi nejpříjemnější, zvykl sis, že ruch a shon školního roku ti vyhovuje víc.
Vyhovoval.
Než do tvého strnule poklidného smutku dní odpočítávaných od začátku do konce prázdnin vtrhla ona.
Iwyblow.
Jewel...
Poklad.
Rusý vír energie.
Ne, samozřejmě že to, že není úplně blbá (což se nedá říct o valné většině studentů) a dá se s ní poměrně rozumě mluvit neznamená, že by ses nedokázal zabavit i sám. Vlastně se nedokážeš jasně rozhodnout, zda tě její hravá přítomnost víc rozčiluje nebo baví. Ale zvykl sis. Za ta poslední čtyři léta, od prvních nahodilých rozhovorů, sis na ni prostě tak nějak... zvykl. Jako na oblíbený hrnek na kávu, na důvěrně známé nocturno nebo na příjemný pocit rozechvělého očekávání, s nímž pokaždé vstupuješ do své laboratoře.
Zvykl sis na její smích.
Na její spontánnost i ostražitou uzavřenost, do které nemá problém se zahalit kdykoli zabrousíš na příliš tenký led dotazů, které zasahují do jejího vnitřního světa.
Na její neuspořádané rudé vlasy, které tolik připomínají Lily.
Lily...
Ne, Lily rozhodně neuspořádaná nebyla.
Byla jemná a přehledná jako tahy štětcem na čínském obrázku. Byla...
Byla obětí, to je to nejhorší.
Tvou obětí.
Dobře víš, že si nikdy neodpustíš, žes to byl ty, kdo donesl Pánovi Zla onu zdrcující věštbu. Protože tím začal celý ten šílený kolotoč, v jehož ohnisku čekalo jediné: její smrt.
Jako by nestačilo, že ses už předtím připravil o její tišivou přítomnost svou hloupostí, zavinil jsi nadto její smrt...
Lehce potřeseš hlavou a naučeným pohybem několikrát rychle zakmitáš víčky, aby ses zbavil usvědčující vlhkosti. Rozhlédneš se po nástupišti 9¾ a náhle zalituješ, že ses Brumbálovi nabídl jako dobrovolný dozor poté, co se profesorka Vectorová omluvila ze své vlakové hlídky kvůli nachlazení. Ano, vlastně jsi rád, že prázdniny končí -všechno lepší než takovéhle vzpomínky-, ale ne za tuhle cenu. Za cenu vyděšených prvňáků, příliš suverénních sedmáků, rozchechtaných prepubescentních děvčat, kteří zaplavili nejdříve nádraží a posléze vlak... Znechuceně zavrčíš a konečně, po době, jež se zdála jako věčnost, konečně jako poslední nastoupíš ihned za červenou lokomotivu. Několik prudkých trhnutí a vlak se dá majestátně do pohybu. Pomyslíš si, že v poprázdninově-shledávacím ruchu tě jistě nebude třeba, zalezeš si tedy do profesorského kupé. Ze stále teplé, samodoplňovacím kouzlem opatřené konvice si naliješ kávu, malý prostor odhlučníš a zasedneš k rannímu výtisku Denního věštce. Hned u prvního článku se zamračíš: Ministersto zvažuje zřízení komise pro kontrolu mimořádných bytostí. je ti jasné, že tím mimořádné není myšleno žádné glorifikum. Naopak. Jak pročítáš článek a čteš mezi řádky, jen tiše, zhnuseně vrčíš. "Mimo" v podání ministerstva znamená cokoli, co se liší. Od kentaurů přes jezerní lidi, od lykantropů až po věštce. To není v pořádku. Je to jen další znamení, další zamrazení v zátylku. Ale něco ti říká, že svět opět temní. Ten pocit znáš. Znáš ho a nelíbí se ti. Je to stejný pocit, jako jsi měl, když povstával Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Vyslovit v moci. Začalo to nenápadně. Stejně jako dnes, jako před měsícem, jako celý poslední rok. nenápadné zkazky, které si vypravují cestující v pohraničních hospodách. Lidé, kteří už se neodvažují se halasně a radostně bavit v ulicích. Naopak, kdykoli procházíš kolem jakékoli skupinky, umlká a čeká, než přejdeš. Frenetická radost z pádu Pána Zla se pomalu stává minulostí a svět opět plíživě naplňuje nepokoj.
Proč vlastně?
Brumbál, jak víš, nevěří že ON padl. Ne docela.
Ani ty si tím nejsi jistý. Nevěříš, že by zůstal natolik člověkem, aby jej bylo možno zabít. Ostatně, stejně hovoří i ta ohavná kletba: "Ani jeden nemůže zemřít, je-li ten druhý naživu". Podle Brumbála je ovšem Harry u svých mudlovských příbuzných v naprostém bezpečí. Cha! Jo, to znáš, tohle "bezpečí"... Jeho matka měla být také v bezpečí, pod ochranou Řádu, a jak to dopadlo...
Necháš neradostné myšlenky plavat, a jelikož pohled na hodinky ti prozradí že vlak už je na cestě přes hodinu, rozhodneš se dostát své povinnosti a ujmout se kontrolní obchůzky. Vyjdeš z kupé hned za lokomotivou a proti směru jízdy vlaku pomalu kráčíš chodbičkou. Kudy jdeš, křik utichá, halasný smích se vytrácí a slyšet je maximálně sem tam pozdrav, na který stroze odpovídáš.
Nepříjemné brnění v zátylku sílí.
Nevíš, co se děje, ale víš, že je někde něco špatně.
Poněkud rozjitřen podivnou předtuchou podvědomě zrychlíš krok. Máš pocit, že pokud se má něco přihodit, ona, ten zrzavý magnet na maléry, nebude daleko. Vydáš se na konec vlaku, tam, kde se, jak tušíš, usídlila v úplně posledním kupé, když vtom vlak prudce zabrzdí. Je slyšet naříkavé kvílení brzd a vidět...
Není vidět nic.
Jako by vlak zůstal stát v tunelu. Až na to, že ty zatraceně dobře víš, že nejbližší tunel minete nejdříve po dalších třech hodinách cesty.
Uvědomíš si, že se ti hůř, jakoby ztěžka dýchá. Vytasíš hůlku a chceš si posvítit. "Lumos," šeptneš, a kupé osvítí matná záře ze špičky hůlky. Vidíš si tak akorát na špičku nosu, něco se děje. Něco jako by... pohlcovalo světlo, které tvá hůlka vydává.
"Lumos major," přikážeš znovu. Světlo, které by mělo ozářit chodbičku až do posledního rohu vypadá jen jako zlodějská lucerna, nebo ten mudlovský vynález - baterka. "Nox," utneš světlo. Tam, kde nevidíš, je mnohem lepší nebýt viděn, to už ses naučil dávno.
Kolem zní jen kakofonie v níž je těžké rozeznat cokoli. Ze všech stran se ozývá vyděšený křik, zoufalý pláč, dívčí hysterický jekot, tlumené rány jak ze sedaček a držáků padají další a další předměty, zoufalé houkání sov a vřískání koček.
Na nic nečekáš a hnán intuicí se ostražitě, ale rychle rozběhneš na konec vlaku.

Není to tak dávno, kdy jsem při podobných situacích okamžitě kontroloval znak na jednom ze svých předloktí. Tenkrát ale byla zcela jiná doba. Nájezdy Smrtijedů byly běžnou součástí kouzelnického světa. Notně způsobovaly komplikace, které se promítaly i do světa mudlů. Síly Pána Zla se snažily neustále podkopávat morálku těch, jež se stavěli na odpor. Předpokládám však, že by mi tato novina (tedy, že se Smrtijedi opět sjednocují) neunikla. Zřejmě se stávám obětí své vlastní rozjitřené mysli. Albus Brumbál, Lily a ten článek v Denním Věštci.

"Jde pravděpodobně o druh magie. Dost silné, černé magie." Odtuším. Ústa se mi nepatrně zkřiví v nelibou grimasu. Někdo si dost zahrává. Nechci si připustit, že by za tím stálo něco víc než hloupost žáků vyššího ročníku.

Ať už se děje v tomhle spěšném vlaku cokoli, tak je to zřejmě intuice, která mne táhne do posledního vagónu. To nutkání pohnout se je natolik silné, že k rozuzlení této neblahé situace dojde s největší pravděpodobností právě tam. Bylo by tedy pošetilé příliš dlouho otálet, neboť u člověka zodpovědného za bezpečnost studentů je důležité, aby byl v místě problému mezi prvníma.

Chvatem tak zamířím skrze uličky a jakékoliv zmatené studenty (kteří by mi snad chtěli nedopatřením křížit cestu) razně odstrčím. Bez servítek a bez pardónu.

Mé zcela soukromé léto...

Léto. Kdysi jsem se na něj těšíval, teď ho tak nějak překlepávám a v podstatě stříhám metr. Rodinné sídlo se změnilo na mrtvý, prázdný dům.K dokonalosti by chybělo už jenom strašidlo. Prázdné chodby, slepá zrcadla, zaprášené kumbály. Kdo by z toho nebyl minimálně naměkko, když každý detail mi připomíná maminku. Většinu jejích fotek jsem dal do krabic a na půdu, zůstala jen jedna, na nočním stolku.
Většinu léta trávím venku, na Vrchovině. Je tu klid, je tu krásně, je tu volnost, je tu svoboda. Pochopitelně, co jiného než svoboda a Vrchovina. Tady se nemusím stydět, za to, co doopravdy jsem. Nemusím se schovávat, skrývat a krotit. Zde jsem skutečně já..Hořkost této situace je značná, sic svoboden, tak smuten. V škole je alespoň co dělat a jak zaměstnat mozek..Doma ne. Právník, vyřizující matčinu pozůstalost, sice navrhoval rodinné sídlo prodat, což vedlo pouze k tomu, že jsem mu do očí řekl, co si o tomto nápadu myslím a co by se mu mohlo stát, pokud by ho to ještě jednou napadlo. Sídlo patří k rodu a rod přežije. Zatím se mu to dařilo velmi dobře..
Ke konci léta zabezpečím dům, hlavně proti mudlům. Pro kouzelníky tady není zajímavého..Sbalím si svých pár sušených švestek a vydám vlakem se do Londýna, na což se vyloženě netěším.
"To je zcela postavený na hlavu. Bradavice jsou skoro za rohem, ale já pojedu přes celou Británii jen proto, abych mohl jet zase zpět.."

Londýn...žumpa.

Nenávidím Londýn. Opravdu ne. Pokud existuje místo, kde se cítím v ohrožení, je Londýn. Symbolizuje vše, co nenávidím a čím pohrdám. Snažím se ho ignorovat, ale jde to špatně. Z walkmana mi do uší buší Sex Pistols, přes které alespoň trošku nevnímám okolní šum, hluk a tak dále. Ale ten pach mnoha lidí na malém prostoru, pach stresu.."Rychle tam, rychle ven..." se stane mým mottem k jednání s Londýnem. Ten jeden den a jedna noc v hospodě je tak skoro maximum, co mé nervy dají. A to se podezřívám z toho, že to celé překlepu jen díky vynikajícímu steaku v Děravém kotli. "Na tu směs koření jednou přijdu..."

Opravdu, celý den byl značné peklo. Značné. Kromě světlého, či spíše zrzavého, momentu. Ten byl značně pozitivní. Bohužel, kdo ví, kdo to je. A na nějaké sbližování není čas. Škoda. Antikvaritáty skýtají mnohá překvapení, a to nejen knižní. I když těch si táhnu doslova plný batoh.

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 10:30
Aiden, Agnus, Radana, Roderick

Ráno unaveně rozlepím oči a zamáčknu budík. "Skvěle, další krásný den v krásném životě...Hlavně pryč z Londýna." pomyslím si, když se dívám na sebe v zrcadle při čištění zubů. Nespalo se mi dobře a je to vidět. Kruhy pod očima, trošku vybledlost, únava.

"Nenávidím Londýn.."

Obleču,posnídám a pak naposledy obléknu svůj oblíbený kožený křivák s nášivkami, vezmu kufry a vyrazím na vlak. Před Kotlem si dám ještě poslední cigaretu a pak se s kyselým obličejem a řvoucíma sluchátkama vypravím na nádraží, kde to vypadá, jako vždy...Což mě po ránu nepotěší.

"Nenávidím Londýn.."

Tlačenice, zmatek, skoro panika. Nasadím zarputile-naštvaný výraz a prorvu se k vlaku až někam dopředu, kde by měl být větší klid a nějakou chvilku počkám...Za chvilku se to uklidní a tak vypnu hudbu a začnu procházet vlakem, hledaje volné místo.
"Zase ta samá chyba!Kdybych se tam prorval, mohl jsem si už dát spokojeně nohy nahoru..." pomyslím si. A jak to vypadá, můžu být rád, že nakonec nestojím v uličce. Místo najdu až v posledním kupé posledního vozu..

Otevřu dveře a podívám se, s kým to budu trávit nějaký ten čas v vlaku. Aidena poznám a tak nějak kývnu. U druhého cestujícího je vidět, že trošku zarazím..asi za to můžou Strašibrýle.
"Brýtro vespolek..." pozdravím trošku nabručeně a vlezu dovnitř. Ani se neptám, jestli je tu volno, je to přeci jenom poslední kupé. Křivák sundám a pověsím na háček na kabáty, pěkně tam vynikne svatoondřejský kříž přes celá záda bundy. Věcí hodím do úložných prostor a sednu si a tak rozpačitě se podívám na oba dva spolucestující. "Nikdy jsem moc neuměl začínat rozhovory. A ptát se na léto či prázdniny se rozhodně nebudu. Ještě by se někdo kamarádsky zeptal, jaké jsem měl léto já..." prolétne mi hlavou..Na druhou stranu...

"Zajímavý brejle."

01. 09. 1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:00
Sven, Rox, Oliver
Na nádraží jedu sám. Cestou vzpomínám na svůj poslední let. Bylo to včera k večeru. Chtěl jsem naposledy vyzkoušet pevnost kožené pásky v místě pro ruce. Pegas se vznesl do své maximální letové výšky a pak jsme si to zamířily kolmo k zemi největší možnou rychlostí. Těsně před zemí jsem ho stočil, tak aby mi nohy ovíjela tráva. Poté jsem vzletěl do výšin a začal trénovat výskoky. Nejdříve jsem dělal jen přemety dozadu s tím že rukama jsem se koštěte nepouštěl (tím jsem nejlépe otestoval novou kůži na koštěti). Nakonec jsem zkoušel i salta. Při nich jsem musel přesně propočítat kam, až koště doletí, abych nedopadl mimo něj. To mi však nedělalo nejmenší problémy. Koště jakoby na mě reagovalo, i když jsem neseděl přímo na něm. Vždy bylo tam, kde jsem ho potřeboval. Když už mě to začalo trošku unavovat, rozletěl jsem se maximální rychlostí a snažil se jí udržet co nejdéle. Jako vždy po třech minutách začalo sebou koště nepatrně cukat. Mě ale i tyto nepatrné záškuby, přestože jsem měl zmrzlé prsty, neunikly a prudce jsem zastavil. Celou cestu domů jsem pak při běhu přemýšlel jak ještě zvýšit výkon koštěte.
„Neboj se, na tom zapracujeme.“ Pronesu tiše a pohladím násadu koštěte, které nesu na zádech. Pečlivě zabalené ve vaku na košťata. S jeho ukládáním do vaku jsem strávil několik hodin. Nejdříve jsem celé koště ošetřil. Následovně jsem opatrně složil stříbrné opěrky nohou. Poté jsem koště celé naolejoval a zabalil do hedvábí. Nakonec jsem ho vložil do vaku a upevnil popruhy. Pak jsem to celé zkontroloval a upravil nepatrné detaily.
Kromě vaku na zádech před sebou na vozíku tlačím ještě dva kufry. V jedno jsou nepotřebné věci jako oblečení, učebnic, kotlík a tak dále. V druhém trochu větším jsou věci, co se týkají famfrpálu a košťat jako sada na výrobu a opravu koštěte, odražená pálka, nebo kniha famfrpál v průběhu věků. Vedle kufrů je ještě zlatá klec, přes kterou je přehozená červená látky. Z klece se ozývá nepatrné štěbotání a pleskot křídel.
Zkušeně projedu přepážkou. Hned mně zarazí kolik lidí už je na druhé straně. Protlačím se do vlaku a začnu hledat volné kupé. Přitom si celou dobu dávám dobrý pozor, aby se nic nestalo mému pegasovy ani zlatonoskám.
Konečně jedno volné kupé. Kývnu na pozdrav a vstoupím. „Ahoj chytačko, co dělá tvoje koště? Můj Pegas o prázdninách překonal rychlostní rekord. Je to frajer. Letěl jsem na něm 170 mil v hodině.“ Zajímaví pocit, že se stále rychlostně neblížím nejrychlejšímu zvířeti. Sokolovy, který v kolmém létu létá rychlostí až 241,7 mil v hodině.
Nejdříve pečlivě uložím koště na jedno ze sedadel. Poté stáhnu látku z klece a položím jí na stoleček u okna. Klec je vevnitř větší než venku čím tvoří zajímaví optický klam, s kterého by mohla někoho bolet hlava. Mě tento pohled však vždy okouzloval. V kleci poletuje několik drobných ptáčků. Znalcům magickým zvířat musí dojít, že se jedná o zlatonosky.


Zrovna dávám kufry na polici, když zaznamenám, že do kupé vstoupil někdo další. Hned poznám Svenelda jedno z hráčů Zmijozelu. Kruci takhle nebudu moc seznámit Roxanu s novou taktikou, kterou jsem pro ni vymyslel.
No nic posadím se a z kapsy vytáhnu malý míček, s kterým si začnu pohrávat. Roxana moc dobře ví, jak zásah takového míčku bolí, jelikož ho používám během tréninku jako prodlouženou ruku.
„Tak co Svene, už jste vymysleli jak se bránit naší taktice ping-pong?“. Taktika ping-pong byla jedna z nejúspěšnějších taktik loňského roku. Její postup byl následovný: Odrážeči odchytli jeden z potlouků. Poté si ho začali přihrávat těsně před střelcem s camrálem, který letěl mezi nimi. Tím předním vytvořily neproniknutelnou stěnu. Nakonec to ukončily Dvojitou defenzivou (společným úderem holí do potlouku) směřovanou na brankáře. Čímž střelci poskytli volné palebné pole. „letos totiž předvedeme dvojitý ping-pong s oběma potlouky.“ Pronesu celkem přesvědčivě přestože Rox ví, že to už jsme zkoušeli loni a vzdali jsme to, protože odchycení obou potlouků trvalo moc dlouho a při jejich přihrávání jsem já osobně utržil ránu do hlavy po které mám ještě na spánku vidět stříbrnou jizvu. To však Sven vědět nemusí. S trochou štěstí to nahlásí kapitánovy Zmijozelu a ten se bude tuhle taktiku pokoušet taky naučit a ztratí tím drahocenný čas nebo ještě lépe zlomí si nos.

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:00
Sven, Rox, Oliver

Vypustím podrážděný zafunění, když i přes to všeho uvidím, že na nástupišti je lidí jak psů. Rázem proklínám nápad, že si dám ještě jeden toast se slaninou, mám přece spoustu času, říkal jsem si.
Naštěstí mi s mojí výškou a konstitucí nedělá problém proplést se davem. Někteří (většinou prváci) mi ustoupí sami, do některých prostě drbnu a ztratím se rychleji, než si uvědomí, kdo to v tom mumraji byl. Moje zavazadlo je batoh, nikoli kufr, protože s tím bych se netahal. Batoh prostě dáte na záda a je to; tak to mám i teď, nemám potřebu pro každou blbost používat kouzla, ačkoli zrovna tenhle bágl má vevnitř zvětšenej prostor, aby se tam vešlo všechno, co potřebuju, a přitom jsem nemusel mít tři krosny.
Na ramenou mi jako téměř vždy balancuje Kočičák, huňatej ocas omotanej kolem mého krku, zatíná mi drápy do černýho trika.

V tomhle rumraji to moc nejde, ale i tak se rozhlížím, jestli někde nezahlídnu Alistaira nebo Cormaca, pak si pospíším do dveří vlaku, abych si měl vůbec kam sednout a neskončil v kupéčku s nižšíma ročníkama nebo, hůř, s holkama z nižších (hodně nižších) ročníků. Budu muset doufat, že ty dva najdu později, že tu ještě nejsou a nakonec se ke mně přifaří. Alistaira určitě uslyším přes půl vlaku, tak by to neměl být problém.
"Nazdar," odbudu si formality, a aniž bych se ptal, prostě nacpu batoh do přihrádky a posadím se i se svým chlupatým límcem; natáhnu si nohy před sebe, protože je tam zatím volno, a kdyby se tu ukázali ti dva, aspoň bych někomu z nich mohl držet místo.
Podrbu předoucího Kočičáka, kterej loupe očima po kleci, a protože sedím u dveří, vykukuju prosklenou částí dveří ven. Když na mě Oliver promluví, hlavu otočím jenom zpola.
"I kdyby jo, myslíš, že bych ti to říkal?" ušklíbnu se zlehka, ale není v tom klasická pošahaná zášť, zdá se, že věci okolo famfrpálu mám na háku. Což ale neznamená, že bych se nesnažil hrát dobře.

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:00
Sven, Rox, Oliver

Prázdniny utekly jako voda. Doslovně. Přesně proto nastávají momenty, kdy si nejsem zrovna dvakrát jistá tím, jestli bych si raději prodloužila prázdniny nebo se vrátila do školy. Mnoho mladých kouzelníků miluje školu právě proto, že mohou po libosti kouzlit a učit se novým věcem. Já ale svobodu vnímám trochu jinak. Když s mamkou vyjedem daleko na Skotskou vrchovinu, kde můžu většinu času trávit ve vzduchu – tomu říkám svoboda.
Nastal ale čas vrátit se do školy. A s tím se nedalo nic dělat. Vrátily jsme se s mamkou do Londýna, stavily se v Příčné ulici, nakoupily všechny potřebné věci. Znovu jsem do ruky vzala hůlku s tím, že ji brzy budu používat a pocítila záchvěv radosti. Létání nebude tak úplně o svobodě, ale zase to dostane jiný, tvrdší spád. Všechno mi to pomalu začínalo chybět.

Nádraží je plné lidí. To mě zrovna příliš nepotěšilo, protože mi bylo jasné, jak moc bude složité hledat nějaké volné místo v kupé – a že existuje jen malá pravděpodobnost, že bych se mohla se svými přáteli setkat dřív než v Bradavicích. S tím faktem bych se vlastně smířila celkem rychle – úplně bude stačit, pokud mí spolucestovatelé nebudou otravní.
Nakonec jsem našla jedno prázdné kupé a vpadla dovnitř. Uložím kufr na držák a posadím se. Sotva se ale stačím pohodlně uvelebit, dveře se znovu otevřou a dovnitř vejde kapitán našeho famfrpálového týmu. Oliver. Tak to přeci jenom mohlo být horší. „Ahoj.“ Samozřejmě, je potřeba ignorovat fakt, že o vstup se zrovna zdvořile nedovolil. Ale i tak ho počastuji mírným úsměvem, protože… Na tohle už jsem si celkem zvykla.
„My dvě s nikým nesoutěžíme,“ odvětím. Mohlo by to znít poněkud kousavě, ale můj pobavený podtón to celkem pozvedá. „Bude ti muset stačit, že jsme spolu strávily OPRAVDU velké množství volného času,“ pokrčím rameny. Není divu, že o svém koštěti mluvím v ženském rodě, přeci jenom je to moje Kometa.
Zkoumavě se zahledím na klec, kterou Oliver ledabyle odkryl. Je plná nějakých žlutých ptáčků. Kouzelná stvoření mě vždy fascinovala, nicméně nikdy jsem s nimi nebyla v kontaktu natolik, abych se naučila rozumět tomu, který druh je který. Docela by mě zajímalo, jestli se stane to samé jako vždycky. Potom nebyl dobrý nápad je sem nosit.
V tu chvíli se dveře kupé znovu otevřou a zjeví se rozložité postava zmijozelského odrážeče. Tady se to skutečně hemží hráči famfrpálu. A milovníky zvířat. Někdo si tady koleduje o malér. Ani Sven se nijak zvlášť nedovolil, ale nejsem cíťa. „Čau,“ pozdravím ho asi tak stejně vřele jako on nás. Nikdy jsem proti zmijozelským nebyla zaujatá – prostě se k nim chovám tak jako k ostatním. Což znamená v závislosti na nich samotných.
Oliver se rozhodl do rozhovoru zapojit i Svena. No, vlastně nemám nic proti. Zmínka o taktice ping-pong a pohled na míček v jeho ruce mě vrací vzpomínkami zpět na zablácené hřiště, kde probíhal tvrdý trénink nehledě na počasí. Práce se nebojím a uznávám ho už jenom proto, že tak zlepšil výkonnost našeho týmu. Na druhou stranu nutno přiznat, že zvláště ve chvílích, kdy už jsem unavená, mě občas dost irituje to jeho věčné komandování, které je sice nutné – ale ne vždycky pro to musím mít pochopení, že?
Přejedu Olivera pohledem, když se holedbá dvojitým ping-pongem, který ve skutečnosti žádný zvláštní úspěch nesklidil, ale neřeknu ani slovo. Je mi dost jasné, jak moc důležitá je v tom pro něj taktika. Dokonce si odpustím i jakýkoliv nonverbální signál.
Svenovi je to stejně očividně dost jedno. „Nám by stačilo jenom naznačit,“ odpovím mu pobaveně. Očividně nemám problém s tím, že by se to dalo vyložit jako výsledek typické vzájemné zášti famfrpálových mužstev či snad kolejí.

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:10
Sven, Rox, Oliver
Vypadá to, že Sven se mojí návnady nechytí. „No asi ne, takže mi odpovíš až na hřišti“ pronesu trochu zklamaně. Nejsem však zklamaný jen s toho, že jsem Svena nenachytal. Spíž proto, že nemá zájem bavit se o létání. Nechápu, jak nějaký člen týmu může projevovat takovýhle nezájem.

Musím si poznamenat, že bych měl vymyslet taktiku jak se ping-pongu bránit. Loni ho žádný tým nestačil natrénovat, ale letos by to mohlo být jiné. Děs každého kapitána je když na něj použiji vlastní taktiku, proti které není obrany. Naštěstí na ping-pong musí být odražeči trochu víc než gorily co vše řeší silou. Většina školních týmů nesežene dva tak sehrané odrážeče, aby se o něco podobného mohly pokoušet.

Pohledem si změřím jeho kočku. „Hlídej si prosím tě to zvíře“. Nechápu, proč si někdo libuje v takových mazlíčcích. Jen to trhá oblečení a nic jiného. Nemohl bych chov nic jiného než zlatonosky. Ty mají aspoň zajímavou historii…

Pak se opět obrátím k Rox. „Jasně že s nikým nesoutěžíte. Rychlost není o soutěžení.“ Na chvíli se odmlčím a pak trochu zasněně pokračuju. „Je to o tom pocitu a o té tvrdé dřině ani nemluvě. Musel jsem s Pegasem strávit hodiny času, abych ho přesvědčil létat rychleji než otcovy Nimbusy. Ještě delší dobu jsem se musel sám připravovat a čekat na příhodné podmínky k nejrychlejšímu letu. Ten let s hurikánem v zádech za to ale stál. Vše se kolem jen míhalo. Svět pak vypadá docela jinak. Je lepší…“

Zarazím se a vrátím se do přítomnosti. „Takže jsi o prázdninách měla možnost létat? To je skvělé! Já jsem vždy musel vyjet z Londýna. Sice jsem to dělal denně, ale mrzí mě, kolik času jsem mohl být nahoře místo toho věčného pobíhání sem a tam. To věčné kontrolování, jestli jsem daleko od mudlů je na nic. Nebýt toho že jsem zbytek času mohl strávit s octem v továrnách nebo ve své dílně donutil bych rodiče přestěhovat se někam nad bažiny.“

Pak se opatrně rozhlédnu po kupé a hledám pohledem Roxino koště. „Mohl bych se na ní podívat?“ V mém hlase je ale znát skutečný zájem.
Obyčejně všechny košťata kontroluju před každým tréninkem a dost si potrpím na jejich stavu. Jakékoliv zanedbání koštěte beru dost vážně. Většinou takové zanedbání poznám prvním pohledem nebo letmým dotykem. Proto takováto věta může být pro některé členy týmu dost děsivá nebo naopak mohou být rádi za to, že je upozorním na nějaká poškození, kterého by si nevšimly ani po hodině pátrání. Často jim taky poskytnu radu nebo pomoc jak takové koště opravit.
Komety jsou krásné. Není nad její brzdící kouzlo. I když by mohli být trochu odolnější. Stále lituju, že otec pro můj tým nepořídil něco ze své vlastní tvorby…

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:10
Sven, Rox, Oliver

Na Roxinu poznámku zamumlám něco jako "náznaky nechám holkám" a bojuju s touhou protočit oči, když Fógl, jak mu s Alistairem říkáme, nezavře hubu a ještě si dovolí naznačit něco o Kočičákovi.
Zase se obrátím k proskleným dveřím a sleduju procházející lidi, občas na někoho z nich kývnu nebo mávnu, ale bohužel jeho monolog nejde přeslechnout. O už není o tom, z jaký je koleje, to je zcela nový stupeň iritování okolí, protože z mýho pohledu je Fógl prostě pošuk.

Navenek však vypadám jako vždycky, často není poznat, co si myslím, nebo jestli si vůbec něco myslím, kvůli čemuž jsem pak terčem posměšků, protože můj prospěch by se nedal nazvat kdovíjak vynikajícím.
Když se rozhodne osahávat Roxanino koště, radši se zvednu a hodlám jít najít někoho ze Zmijozelu, protože kdo ví, jestli to neskončí osaháváním jeho koštěte, a to bych asi neunesl. I když, Fógl nevypadá na to, že by věděl, co s holkou dělat, tipuju, že jediný, co si zatím osedlal, byl ten kus dřeva. Nechápu lidi, co vypadaj, že by se s ním i oženili.
Takže společně s huňatým Kočičákem moje rozložitá ramena za chvíli zmizí z dohledu.

Nevím, jestli to platí i pro tyhle příspěvky před začátkem hry, takže sem zatim datum psát nebudu... Tuším, že PJka se orientuje a my s Benem to hádám nepotřebujem...

U Chapadel

Když začne, navzdory mé zjevné neochotě, znovu hovořit, slušnost mi nedá nezareagovat. Zdvihnu tvář od knihy a naslouchám jeho monologu, zatímco obočí mi letí čím dál tím víc vzhůru v pobaveném výrazu.

"Agresivní, neústupný, cílevědomý. Přesně jak říkal Severus..."

Druhou vodku vyklopím do rajčatové šťávy, přidám citron a pepř a zhluboka se napiju, než odpovím.
"Na Váš účet. Jistě... Nicméně Vy jste mne pozval a já pozvání přijala, tím může být tedy interakce považována za ukončenou, nicht-wahr? Krom toho, já už na Váš účet dopila," pokývnu směrem ke dvoum prázdným sklenkám od vodky "...a jelikož nemám v úmyslu v tom pokračovat, není snad nutné ono pozvání připomínat, natož se z něj snažit vytěžit jakékoli výhody. Musím říct, že bych od Vás byla bývala čekala vybranější způsoby, Herr Akermann..." nakrčím nosík stylem ´holčička, která místo čokolády dostala mísu housenek´.

Černovlasý žid je však neúnavný. Zatímco si zapálím darovanou cigaretu, naučeným pohybem vypouštím kouř ze rtů způsobem, který utvoří malé kroužky, líně se vznášející ke stropu. Pozoruji jak stoupají a přemýšlím.

"Vím, že tenhle hoch je nebezpečný. Není tedy nejlepší nápad ho provokovat víc, než je nutné... Než je nezbytně nutné," ušklíbnu se zlehka. "Koneckonců, proč ne - vlk se nažere a... Hmm, to nebylo nejlepší přirovnání," dokončím vnitřní monolog a s neslyšným povzdechem knihu založím na rozečtené stránce, zavřu ji a uložím do krosny.
"Nedlužím Vám vůbec nic, pane... krom dobrého vychování. Dobrá tedy..." seskočím ze stoličky a předvedu parodické, nicméně bezchybné pukrle: "Radana St...O´Leary," opravím se rychle "...k službám Vašim a Vaší rodiny."
"Jo, holka, tak teď Ti to málem ulítlo... Koukej se vzpamatovat, tady nejsi v Rusku," zavrčím v duchu sama na sebe. Na druhou stranu... Jestli je pravda všechno, co se o něm povídá, nebude trvat ani do zítřejšího rána a stejně bude vědět kdo jsem. "Co růží zvou, byť stokrát zváno jinak..."

"Zajímavá otázka, Herr Prefekt," usměju se a ze zadní kapsy džín vylovím zašlou plechovou tabatěrku. Ze směsi tabáku a bylinek uvnitř si během chvilky zručně smotám cigaretu a teprve s prvním kroužkem modravého, vonícího dýmu dořeknu: "...ovšem mnohem zajímavější by, hádám byla odpověď z Vaší strany. Copak tu takhle pozdě dělá žák Bradavické školy, byť plnoletý, a navíc s funkcí nesoucí s sebou jistou nutnost... representativnosti, řekněme? Nebojíte se o svou pověst?"
K lehkému konversačnímu tónu přidám škádlivý úsměv, přesně na významové hraně, kde půjde jen těžko odhadnout zda jsem otázku mínila vážně, nebo jako vtip.

1.9.1983, 10:30, spěšný vlak... domů
Aiden, Angus, Radana, Roderick

Po poslední větě se odmlčím. Nějak prostě nevím, čím bych navázala. Ostatně, kdo taky říká, že mý hloupý, melancholický a sentimentální řeči o Bradavicích chudáka Aidena zajímaj´. Raději znovu sáhnu po Jinotaji a když z prostřední dvojstránky vypadnou dost šíleně vyhlížející papírové brýle, bez rozpaků si je nasadím přes ty vlastní.
"Strašibrýle svým tvarem pomáhají koncentrovat vaši duševní sílu a tvořivost. Jejich barevně jedinečně slazená skla pak odhalují škrkny a podobné tvory, kteří mohou mást mysl a..."
Nějak nemám sílu se soustředit. Časopis odložím a raději se dívám z okna. Svět přes strašibrýle je příjemně modrozelený, jako proud, do kterého se nořím při přemisťování. Přemýšlím o pergamenu, který dostal Aiden. Snažím se vybavit si situaci, kdy bych byla slyšela o něčem podobném, ale ani od profesorů, ani v knihovně... Ne, jsem si jista, o té funkci nevím vůbec nic. Což mě, přirozeně, pekelně štve. Nejsem tak hloupá, abych si myslela že o Bradavicích vím všechno, ale... jsem zvyklá vědět vše, co potřebuji. Na druhou stranu, sám Brian taky vždycky říká, že všechna jejich tajemství nezná ani zdaleka. Nu což... Pokrčím rameny a chystám se znovu sáhnout po časopisu, když se dveře kupé nečekaně otevřou. Levá ruka mi naučeným pohybem sjede k hůlce, která se houpe v poutku u pravého boku. Reflexy...
Příchozí je hoch. Zvláštní, hodinu a půl poté co vlak odstartoval si teprve chystá místo?
Prohlédnu si jeho oblečení, vytáhlou figuru a hlavně nápadné rusé vlasy, barvou dost podobné mým - až na to, že ty jeho vypadají narozdíl od mých tak nějak... uspořádaně. Bledá pokožka, sem tam několik pih...
Angus Wallace, Mrzimor, páťák, stejně jako já.
"I Tobě," odvětím na jeho pozdrav.
"Errm... jo, vlastně... vlastně ´sou opravdu zajímavý. Mám je z Jinotaje," zamávám zmíněným plátkem "...v tomhle čísle jsou jako příloha. Totiž, píše se tam že prej jejich speciální tvar napomáhá koncentraci a kreativitě a..." nasucho polknu, když mi dojde jaké hlouposti to vlastně plácám. Zrudnu a brýle si sundám. Mě teda s tvořivostí ani soustředěním nepomohly. Poněkud nervózně je zastrčím do zadní kapsy šortek a k mladíkovi natáhnu ruku: "Ahoj, my se ještě neznáme... Tohle bude můj první rok v Bradavicích. Já jsem Radana... Nebo Ivyblow, jak budeš chtít," pousměju se "...a budeme spolužáci v ročníku - až na to, že Ty seš Mrzimorák a o mě se z nějakejch záhadnejch důvodů Moudrej klobouk rozhodnul, že patřim do Havraspáru."
Uvědomím si že blábolím jak nějaká nervózní třináctka před idolem popového zpěvu a zmlknu... Jó, seznamovací rozhovory. Nikdy mi moc nešly.

1.9.1983, 10:30 + něco málo, spěšný vlak... do Bradavic.
Aiden, Angus, Radana, Roderick

Trošku nesměle se pousměji a mé modré oči se rychle podívají na Jinotaj a zase zpět.."Tak proč ne, když se to píše v Jinotaji, tak to určitě musí být pravda..I když k nám ho nedodávají, stejně jako zbytek kouzelnických novin a časáků,takže mi na čtení zůstavaj leda tak mudlí literární oběžníky..." odpovím vcelku mile, možná trošku pobaveně.

Dívka se představí a vcelku mile nabídne ruku. Já se napřáhnu..."Iwyblow, to zní pěkně..Já jsem..."

Pak mi ale něco dojde a rychle scuknu ruku, jako by ta její byl jedovatý had, případně past. Velmi rychle se mi změní výraz, zachmuřím obočí a modré oči najedou dostanou značně ledový, možná až nepřátelský nádech...

"Vidíme se poprvé, to jsem si jist. Odkud víš, v jakém ročníku a v jaké koleji studuju,hm?" zeptám se chladně, podezřívavě..možná až trošku nepřátelsky.

"To se mi nějak nezdá..Zas taková školní celebrita jako jiný nejsem a že by se o mě nějak moc povídalo, to si také nemyslím.Navíc i kdyby se o mě něco říkalo, spojila si jméno a obličej.Zatracená paranoia..." pomyslím si "Sakra, proč já mám vždycky takovou smůlu..."

01.09.1983, neděle, Londýn, nádraží King´s Cross, 09:10
Sven, Rox, Oliver

Fajn. Sice už jsem si snad trochu zvykla, že je Oliver takový jaký je, ale to neznamená, že se na jeho vztah k létání nedívám trochu skepticky. Když to posloucháte častěji než ostatní – tedy pravděpodobně patříte do týmu – tak se v tom sice naučíte vidět jeho opravdový zájem a jakousi „nevinnost“; na druhou stranu, ten vytvořený dojem, že není schopný se se zápalem bavit o čemkoliv jiném jak famfrpálu je trochu otravný.
Jeho monolog o Pegasovi proto radši moc nekomentuju, protože bych se jinak musela omezit na pokývání hlavou a slovo „hustý“, což by si leckdo mohl vyložit jako posměšek. Jenomže když se zmíní o tom, že košťata byla náplní jeho dní po celou dobu prázdnin, člověk vážně neví, co si o tom jako má myslet. Sice jsem taky spoustu času strávila ve vzduchu, ale rozhodně ne s takovým… Ehm, zápalem, jako předvádí Oliver.
„S maman každé prázdniny jezdíme pryč od civilizace, takže tam nejsou žádní mudlové – podmínky pro létání jako dělané,“ odpovím s pokrčením ramen. Ano, jako dělané. Na druhou stranu, jsme naprosto odříznuté ode všeho. Sovy tam za námi nelétají. A ani od nás za Damienem. Docela by mě zajímalo, jak se má, a kde je…

Pak se Oliver zmíní o tom, že by si chtěl prohlédnout mé koště. Na to se Sven zvedne a beze slova odchází pryč. Můžu si jenom domýšlet proč, ale tuším, že se to bude týkat Oliverovy poslední poznámky, nebo-li žádosti. Asi bych se taky zdejchla, ale to není tak snadné. Ne, když se chcete vyhnout vlastnímu kapitánovi.
Nijak Svena nekomentuju a sáhnu po svém koštěti, které jsem opřela o sedačku u okýnka. Podám ho Oliverovi. „Tady ji máš,“ prohláším ležérně, ačkoliv moc dobře vím, jak hrozně lpí na tom, aby koště bylo PERFEKTNĚ opečovávané. Nevím, jestli mě to spíš děsí – resp. jeho reakce, pokud něco nebdue v pořádku – nebo z toho mám občas trochu legraci. On to bere TAK vážně…

1.9.1983, Londýn
Isabella, Bernard

LUP!-a prázdniny jsou fuč.
Vlastně ani nevíš jak. Máš pocit, že ses jen párkrát projela na koni, několikrát sis otevřela tu či onu knihu, prošla sis nové přírůstky do rodinné knihovny... a najednou je konec srpna. Je to už přes měsíc, cos doma uvítala Roberta, který se po čase zase jednou rozhodl vzdát svého workoholismu a svou týdenní dovolenou strávit s rodinou, přijde ti to ale jen jako několik málo dní. Máš pocit, že bys mohla natáhnt ruku a dotknout se jednorožce, kterého se ti podařilo si pohladit ze začátku prázdnin. Všechny ty večery, které jsi trávila před krbem, v hluboké kožené klubovce, s knihou na klíně či rozhovorem s rodiči se ti najednou slily do jednoho... a než ses nadála a rozkoukala, opět, tak jako pět posledních let, jsi najednou stála na Příčné ulici, uprostřed vrcholícího předškolního ruchu. Nijak se nestresuješ davy lidí, valícími-se v obou směrech ulicí a uvážlivě, jak š ve zvyku, postupuješ podle předem zhotoveného seznamu. Nejdříve vytojíš poměrně dlouhou a otravnou frontu u Gringottů... ale pak už zábava může začít. Navštívíš knihkupectví, aby sis doplnila nové učebnice, které jsou po vás tento rok vyžadovány, v krejčovství u madamme Malkinové nový společenský hábit, který dle pergamenu došlého ze školy musí nyní každý od pátého ročníku výš povinně mít, u lékárníka obnovíš značně ztenčenou zásobu švábích oček a ostatních přísad do lektvarů... Než si projdeš všechny krámy na seznamu, je skoro večer.
Obtížena taškami se vrátíš do Děravého kotle, kde hodláš strávit poslední noc před odjezdem vlaku. V jídelně, centrální místnosti hostince, potkáš několik spolužáků. Od jednoho postranního stolku, u kterého hraje Tchoříčky se na tebe vesele zubí a přátelsky mává Sidney Morgan, odrážeč Havraspárého famfrpálového týmu. Pro tohohle na tvůj vkus poněkud divokého klučinu je post odrážeče více než příhodný... Ostatně co jsi slyšela, nějaké té rvačky se Sidney zrovna nebojí a několikrát už pár agresorů ´odrazil´ stejně, jako Potlouky ve hře. Kývnutím hlavy odpovíš na jeho pozdrav a vydáš se po schodech nahoru, do pokoje, který máš na dnešní den a noc pronajatý v prvním patře. Zavřeš za sebou dveře, tašky necháš padnout na zem a bez skrupulí se s úlevným výdechem svalíš na postel, kde si vleže na zádch dopřeješ několik minut prokrastinace. Bez činnosti ale nevydržíš, vytáhneš tedy zpod postele svůj školní kufr a nakoupené věci do něj přehledně a účelně naskládáš, načež se vydáš zpět do přízemí a večeři. Lehce mávneš rukou na pozdrav dalšímu spolužáku z ročníku kterého dole potkáš. Aiden odpoví mírným úsměvem a pokynutím, nicméně do konverzace se nepouští. Na jednu stranu musíš říct, že ti jeho přístup vyhovuje. Oproti některým na tvůj vkus až příliš společenským spolužákům se ti nikdy nevnucoval, dělal si prostě své a tobě dopřával dost klidu pro to samé, kromě příležitostného Ahoj, jak se máš... a podobných společenských frází.
U Toma, hrbatéhoale neuvěřitelně milého hostinského si objednáš večeři, najíš se, u kávy si ještě přečteš dnešního Denního věštce, načež znovu vystoupáš schody do patra. Sprcha, vyčistit zuby, převléct a spát.
Spáááááát...
Tom tě ráno probudí přesně v sedm, jak jste měli domluveno. V klidu a bez stresu vstaneš, nasnídáš se a mudlovským Londýnem se, trasou kterou už za ta éta znáš jako své boty, vydáš na nádraží King´s Cross. Opatrně se rozhlédneš zda tě nepooruje někderý z mudlů, zhluboka nadechneš a s praxí danou posledními pěti lety projdeš přepážkou na nástupiště 9¾. Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišla s mírným předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak se následně ukáže, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno a doopravdy uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo.
Pomalu procházíš vlakem, až konečně asi v polovině najdeš jedno prázdné kupé. Rychle tam zapluješ. Uložíš si kufr na držák a posadíš se. Než se však stihneš pohodlně uvelebit, dveře kupé se znovu otevřou a Bernard tě okamžik nato sevře v přátelském, radostném objetí.

No dobře, slečinka pravidlo nezná a nedá se opít rohlíkem – asi proto pije Bloody Mary. Ale víc než celý její značně agresivní projev mě zaujmou použitý německý slovíčka, jako by mi chtěla něco naznačit. Nemá smysl si nic nalhávat, tohle a fakt, že o mně očividně ví víc než já o ní, mě rozčiluje nejen proto, že je to neobvyklý. Hlavně je to nebezpečný. Nutí mě to se ptát, co dalšího o mně dotyčná ví.
Určitě se musela dostat k mojí školní složce, jinak by nevěděla, že jsem prefekt, tam se pár základních informací o rodině dá najít. Když se dostala ke složkám o studentech, bude buď šikovná slídilka, nebo bude mít kontakty mezi učiteli. Takže zná někoho z učitelskýho sboru? Je pravda, že mám pořád německý jméno, takže taky může střílet naslepo. Anebo je snad z Německa, žila v Německu? Zná mojí rodinu?
Ser na to! Tohle jsou jenom spekulace, zbytečný spekulace, protože nikam nevedou. Chce to informace…
Možná mi to v hlavě šrotuje, ale navenek nedám nic znát, ani její agresivita mi vrásky nedělá. Pořád mi na tváři hraje lehký úsměv, od kterýho se celá ta její dlouhá řeč o nevhodných způsobech odráží jak ode zdi. Spíš než slova, který poslouchám napůl ucha, mě zajímá její mimika, protože mám pořád pocit, že to všechno, co tu předvádí, je jen představení, hra, kterou mě chce zahnat. A chce mě zahnat buď z toho důvodu, kterej mi tu vnucuje – zkrátka chce bejt sama – anebo protože má strach. Jenže jestli má strach, tak něco skrejvá, na což moje intuice sází. Plus to vysvětluje, proč u každý otázky prská, a taky je to hlavní důvod, proč už má dávno mou plnou pozornost.
To, jak se lidi tvářej a gestikulujou, je prozrazuje spolehlivějc než slova, zvlášť když přestanou mluvit a uzavřou se do sebe. Proto i když na ni necivím jak feťák na heroin, pořád ji nepouštím ze zřetele, ať tahám z cigarety, piju nebo odklepávám popel, pořád vnímám každý její pohyb. Jenže zrzka je profík, nevypadává z role, pořád zachovává tu nenucenou ‚dej mi pokoj‘ pózu.

„Slušnost je všechno, co žádám.“
Konečně posun.
I když mě překvapí, že najednou seskočí ze stoličky jako žába a začne se uklánět, dlouho nečekám a tuhle komedii spustím taky. Postavím se, sklapnu podpadky a s rukou na srdci se ukloním. Ale to její malý zaškobrtnutí ve jméně mi neunikne.
Že by?
I mistr tesař se někdy utne, jak se říká.
Udržím zdání nezájmu, i když se tímhle přeřekem dostala do nejvyšší ligy v žebříčku mojí zvědavosti.
Kdo to sakra je, že musí skrejvat přijmení?!
Ale co mě zarazí skoro stejně jako ten přeřek, je zmínka o mojí rodině – při ní mi mimoděk přejede mráz po zádech. Na co naráží? Co ví o mý rodině?
„Je mi nesmírnou ctí vás poznat, Fräulein O’Leary.“
Nastavím dlaň a počkám, jestli to dohraje do konce – jestli do ní vloží prsty a já budu moct naznačit polibek. Jo, možná by měla nastavit ruku první ona, ale na to kašlu, chce komedii, má ji mít. Pak v mírným předklonu, s rukou připravenou poskytnout jí pomoc při naskakování na stoličku, počkám, až si zas sedne, než se sám posadím. Když si chce hrát na etiketu, tak s plnou parádou.

Jedno se slečince musí nechat, každý míček kontruje smečem. Taky součást hry na odstrašení, hádám.
„Pověst je vrtkavá, chvíli je, za chvíli zase není.“
Což vysvětluje, proč někteří od letošních prázdnin nechtěj se jménem Akermann mít nic společnýho. Jejich chyba.
„Radši stavím na stabilnějších věcech než pověst. Ale zpátky k mojí otázce, přece vás nenechám se vykroutit tak snadno.“ Nahodím jeden z těch zářivějších úsměvů, přátelských, ale naléhavých, upozorňujících, že moje trpělivost má meze, „co tu děláte vy? A jak to, že vy, studentka z Havraspáru, se nebojíte o svou pověst? A pak je tu samozřejmě ta maličkost, že jste se dostala přes ne zrovna přátelský vchod místního podniku, to je taky přinejmenším zvláštní. Alespoň tyhle odpovědi si zasloužím, nemyslíte? A potom vám dám pokoj.“
Když už s parodií sama začala, proč v ní nepokračovat, a tak s přehnanou horlivostí zvednu pravačku s nataženými dvěma prsty na důkaz slibu.
"Přísahám!"
Udělám krátkou pauzu.
„Tedy, když nebudete chtít pokračovat sama.“
Tenhle dodatek si neodpustím, i když z tónu hlasu je znát, že ho moc vážně neberu. Proč by taky chtěla pokračovat, když mě celou dobu posílá do prdele - možná slušnějc, ale význam stejný.

Je nebezpečná, rozhodně. Možná ještě nevím jak moc, ale rozhodně je. Ale já se překvapit nenechám, musím zjistit víc, pokud možno všechno. Ale teď kde sehnat informace…

Vím, kdo by mi dal nejrychlejší odpovědi, ale tohohle zdroje se vzdávám okamžitě, nemůžu jít rovnou za Nima, zvlášť když nemám pořádný důkazy o tom, že je nebezpečná. Nešlo by to, i kdyby byl v Hnutí někdo, komu by se dalo důvěřovat, kdo není přesvědčenej o jejich absolutní pravdě a kdo by hned všechno, na co se zeptám, nevyslepičil vejš. I kdyby někdo takovej byl, což není. Nikomu z nich se nedá věřit, vlastně, nikomu obecně už se nedá věřit, což mě, když nad tím tam přemýšlím, vede k další alternativě. Že by byla slečinka nastrčená Jimi?
Blbost, s míšencema se přece netahaj – jestli teda nepředpokládaj, že právě tohle si budu myslet, a právě proto míšence najali. Má chodit do stejný školy, nikdo ji nikdy předtím neviděl… Nemusí jí přece říkat, s kým má tu čest, aby jim o mně mohla dávat reporty… Špína jedna!
Nebo má něco společnýho s tím hajzlem, co mi zavřel tátu? Všechno je možný, nic se nesmí podcenit, nic se nesmí zanedbat… jestli chci přežít ještě pár let, musím se snažit bejt vždy o krok napřed.

Ale hezky popořadě – získat informace. Vytvořit plán. Pak akce. Jako vždycky, jako s čímkoli.
Nejlepší je jít rovnou k nejbližšímu zdroji, to znamená k Dvouhlavýmu, sice bude určitě dodržovat ten nesmyslnej zvyk nevykecávat nic o svých zákaznících, ale pořád je to jen barman ne kněz. Možná neumí mluvit, ale měl by umět psát, takže pro moje účely poslouží. A pak, tenhle bar je přece Dvouhlavýho život… neměl náhodou jít do aukce? Jo, od toho se dá odpíchnout, rozhodně.
Pak zjistit něco o tom jejím vztahu s učiteli, protože se s nima musí znát, jinak by nebyla tak v obraze. Mohla by něco vědět Rawlsová*? Rozhodně ji zkontaktuju. Ta se bude hodit i na sledovačku, chci, aby se s ní skamarádila, přinejhorším ji aspoň sledovala a dávala reporty.
Dál. Musím se dostat do registru studentů, jestli bude studentka, nějaké info tam o ní musí být – ale tohle bude chtít opatrnost.
Ideální by bylo jí prohledat pokoj, tady ve městě to nestihnu, ale časem v Bradavicích by neměl být problém, nechám se pozvat Rawlsovou**. Jí tuhle delikátní prácičku nenechám, nemůžu si dovolit nechat jí to zmrvit.
A pak samozřejmě, jen pro jistotu, získat co nejucelenější životopis toho zmetka, co mi zatknul otce, ale to bylo v plánu tak i tak.

Ale teď… počkám, až začne znovu mluvit a zase se mentálně natáhnu po její mysli, má za sebou pár panáků, zatímco já schválně piju jen minimálně, aby mi nic neotupovalo mozek. To ona to do sebe klopí zkušeně, takže by bariéra mohla trochu povolit. Snad. Je to riskantní, hodně vzhledem k tomu, jak silnou obranu v tý svojí špičatouší palici má, ale tohle riziko podstoupit musím. Nemůžu jí nechat jen tak odejít.
Škoda že nemůžu použít Legilimens…
Věčná škoda.
Tentokrát je její rezistence ještě větší, hlava mi třeští jak po otřesu mozku a mám co dělat, abych na sobě nedal nic znát. A abych se vůbec udržel na stoličce… ne, tohle nepůjde, jak kdyby měla lebku z olova a já byl rentgen. Hůř, olovo aspoň pohlcuje, tohle vrací rány se vším všudy.
Jenom doufám, že nedokáže vnímat, jak se snažím do tý pevnosti, co má místo skořápky, dostat, to by byl hodně těžce zaplacenej pokus.

Nehodlám odejít první, takže i kdybychom už neměli promluvit ani slovo, nikam se nehnu. Piju decentně, na sen si sotva vzpomenu, takže nemám důvod ho zapíjet, nemám důvod se ožrat pod obraz, už vůbec, když mozek plně zaměstnává jiná činnost, rezatka – práce. Nemůžu se ožírat, když mě čeká práce. A práce čeká, až míšenka vypadne.

***

„Dvouhlavý, pověz mi, jak to vypadá s tímhle podnikem, zavřou ho? Vážně má jít do aukce?“
Vím, že neumí nebo nemůže mluvit, takže vzhlédnu od skleničky, nečekám ale na žádný potvrzení, odpověď už stejně vím.
„Víš, že tenhle podnik mám rád, už od dětství mě fascinoval. Nechci, aby ho nějakej panák zničil. Ale kdyby ten návrh, co se válí na ministerstvu, zmizel… po pádu Pána Zla je tam stejně bordel, to poslední, co při všech těch čistkách řeší, je jeden malý bar… Určitě by si toho nikdo nevšimnul, co myslíš?“
Nechám otázku viset, sice na ni neodpoví, ale není blbej, už mu muselo dojít, kam směřuju. A podle toho, jak se bude tvářit, už teď můžu odhadnout, jestli bude souhlasit nebo ne.
„Můžu se pokusit nechat ho zmizet, pár z ministerskejch otci dlužilo a i mezi politiky se sem tam někdo s charakterem najde, někdo, kdo ví, co znamená mít dluh..."
Doufám že to nepůjde přes prachy, prachy totiž za chvilku budou nedostatkový zboží…
"Ale, je to riziko. Hodila by se mi za to malá službička, pár informací o několika lidech, o slečně O’Leary například. Jak dlouho sem chodí, jestli někdy o něčem zvláštním mluvila, s někým zvláštním mluvila. A jaký je její pravý jméno.“
Koukám na něj upřeně a trochu s očekáváním, koneckonců, buď bude souhlasit, v nejlepším případě, nebude nebo z nejhoršího mě rovnou vyrazí. A to by byla škoda, že.

1.9.1983, Londýn
Isabella, Bernard

Vlastně ani nevíš jak, ale prázdniny utekly jako voda.
Je to tak, jsou pryč, definitivně a neodvolatelně.
Prázdniny sis ovšem naplno užil, a ne že ne. Osaměle se toulat domovskou Skotskou vrchovinou, ať už po dvou nohou nebo po čtyřech, se stalo tvou nemalou zálibou. Stejně tak byly příjemné večery na vašem sídle, kdy se k večeři sešla celá rodina. Po jídle se klan rozesadil v obývacím pokoji u ohně a matka s otcem vytáhly něterou z historek o rodové historii, prvopočátcích krocení gryfů, případně nějaký ajímavý příběh z toulek po světě, na které je zavedlo jejich povolání... Dny jsi, oproti lenošivým večerům, trávil nanejvýš aktivně. Buď jsi se ve své medvědí podobě proháněl po kamenitých, holých kopcích, nebo jsi se snažil napodobit Jegorovy akrobatické kousky. Ačkoli se zdá, že v chlapci není ani zrnko magie, jeho pohybové dovednosti mu skoro závidíš, byť je to závist plná bratrské lásky. Sice si nedovedeš představit že bys jediný den necvičil, ale i přes tvůj pravidelný trénink je Jegor prostě a jednoduše lepší, jakmile dojde na ohebnost, pružnost, akrobacii. Ty jej ovšem oproti tomu překonáváš v síle svalů a dynamice pohybů. Tak jako tak se oba skvěle bavíte, když se snažíte doshnout úrovně toho druhého, a ve vzájemných přátelských zápasech či společných cvičeních vám příjemně uíhá čas.
Ubíhá, ubíhá... až uběhne.
Dřív než se naděješ je konec léta. Raději už třicátého se sbalíš, abys poslední noc přespal, tak jak jsi zvyklý, u Děravého kotle. Druhý den v poklidu vstaneš. Dopřeješ si bohatou snídani. U kávy zasedneš k rannímu výtisku Denního věštce. Hned u prvního článku se zamračíš: Ministersto zvažuje zřízení komise pro kontrolu mimořádných bytostí. Je ti jasné, že tím ´mimořádné´ není myšleno žádné glorifikum. Naopak. Jak pročítáš článek a čteš mezi řádky, jen tiše, zhnuseně vrčíš. "Mimo" v podání ministerstva znamená cokoli, co se liší. Od kentaurů přes jezerní lidi, od lykantropů až po věštce. To není v pořádku. Je to jen další znamení, další zamrazení v zátylku. Ale něco ti říká, že svět opět temní. Přinejmenším pro tvůj rod. Rod zvěromágů... Ano, svět temní. Pro zvěromágy. A lykantropy. A... Ten pocit znáš. Znáš ho a nelíbí se ti. Je to stejný pocit, jako jsi měl, když byl u moci Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Vyslovit. Z vyprávění víš, že to začalo tiše a skrytě. Od otce jsi několik narážek během prázdnin slyšel. Nenápadné zkazky, které si vypravují cestující v pohraničních hospodách. Lidé, kteří už se neodvažují se halasně a radostně bavit v ulicích. Naopak, kdykoli procházíš kolem jakékoli skupinky, umlká a čeká, než přejdeš. Frenetická radost z pádu Pána Zla se pomalu stává minulostí a svět opět plíživě naplňuje nepokoj.
Proč vlastně?
Raději nad neradostnými myšlenkami mávneš rukou. Potřeseš hlavou, jako by ses koušel je vytřást, a raději se rozhodneš zaplatit za snídani. Tomovi, holohlavému, trochu přihrblému hostinskému, který, zdá se, se během let vůbec nemění, se odvděčíš několikasrpcovým dýškem, než se vydáš rušnými ulicemi na nádraží King´s Cross. Rozhlédneš se, zda někde nezevluje nějaký mudla a rychle, s rozeběhem (ne že bys to potřeboval, jen pro radost z pohybu) projdeš přepážkou na nástupiště 9¾.
Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišel s předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak vidno, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo. Rozmrzelost postupně opadá, jak procházíš vlakem a snažíš se najít nějaké místo.
Tedy... ne jen tak ledajaké místo.
Místo, kde je ona.
Konečně zahlédneš její plavé vlasy v jednom z kupé nedaleko lokomotivy. Právě si uložila kufr na držák. Na nic nečekáš, vpadneš do kupé a z radosti že kamarádku vidíš sevřeš Isabellu okamžitě ve svém objetí vpravdě medvědím.

First post - příspěvek z nějž je důležitá jen poslední věta.

Prázdniny. Popravdě se jedná o zhruba nejnudnější část roku. Ne, že by mi vadilo, procházet se povětšinou v osamění v zahradách, popřípadě si v nich číst, když zrovna neprší, nebo nepadá mlha. To ne. I fakt, že doma jsem nucena nosit o dost společenštější oblečení, než budu muset kdy ve škole, se dá nějak skousnout. Jsem přeci jen od mala zvyklá. Návštěva bratra je poměrně příjemnou záležitostí, nebýt faktu, že jej tak trochu vnitřně viním z toho, že se prakticky nemůžu z rodinného sídla hnout. Nechápejte to špatně - miluji Roberta. Nikdy jsem k němu necítila nic míň, než čistý obdiv. Nicméně... ano, určitému bodnutí ostnu závisti, popřípadě nějakému tomu pocitu křivdy, se neubráním. On se totiž z domu utrhl. Což prakticky znamená, že já jsem odsouzená k tomu, tady navždy zaživa shnít. Alespoň teď to tak cítím. Bůh ví, co bude za pár let. Ještě dva roky zpátky jsme třeba netušili, ten-o-němž-se-nemluví padne.

A teď - teď jedu do Bradavic. Tedy zítra, pokud už musím být přesnější.
Korzet i s celými nabíranými šaty letí, k velké nelibosti služky, poměrně nešetrně do kouta a je nahrazen dlouhou, jednoduchou fialovou sukní a nabíranou halenkou z jemné bílé látky. Je to až symbolické. Nádech svobody.

Prvních pár dní v Bradavicích jsem měla pocit, že to nevydržím. Že se nikdy nezvládnu vnitřně poprat s přítomností tolika cizích lidí na jednom místě. Že celý můj pobyt na škole je jeden velký horor. Až do doby, než mi došlo, že mě vlastně nic lepšího potkat nemohlo. Nakonec, po pár letech opatrného našlapování, si ten ruch okolo vlastně i užívám. Tak jako nyní. Proplouvám davy v příčné ulici prakticky s grácií a elegancí ducha - a to i přes to, že je docela nenávidím. S úsměvem na rtech. Rodiče nebyli zrovna spokojení s mým nápadem, strávit poslední noc zrovna v Děravém kotli - ale nakonec se mi (nutno podotknout, že s velkým přispěním Roba) podařilo je přesvědčit, že to bude to úplně nejlepší, co můžu udělat - a to, prosím, i v případě, že nocovat na takovém místě se pro mladou dámu, jako jsem já, opravdu, ale opravdu nesluší.

Nakoupím vše, co je třeba, tu a tam pozdravím nějakou známou tvář. Obvykle nejsem tím prvním, kdo zdraví, nicméně nejsem ani nezdvořilá, abych neodpovídala. S některými dokonce prohodím pár slov. Ptám se na věci, které mě prakticky moc nezajímají, jako třeba jejich duševní rozpoložení, popřípadě, zda se těší do školy. Oni mi odpovídají a všichni jsme vlastně vzato kol a kolem spokojení.
Můj společenský hábit je stříbrobílý s modrým lemováním, má taška je plná všelijakých klumpů, má naivní a nenaplnitelná touha navštívit Obrtlou a zajít do toho hnusného děsivého antikvariátu je zažehnána. Jednu knížku odtama už přeci jen mám... a to i přes to, že jsem si ji nesháněla sama. Taktéž je třeba zažehnat touhu k nákupu druhého kotěte a to i přes zjevný fakt, že to mourovaté se na mě.... TAK dívalo. A tamta sovička vedle vlastně taky, když to tak vezmu.

Úklid kufru, jídlo, další společenská interakce. Se zasněným úsměvem při jídle hledím do jedné drobné cestopisné knížečky, kterou jsem v krámku objevila.
U čaje si pak v klidu prolistuji noviny a odcupitám nahoru. Je to vlastně poslední noc, kdy můžu spát sama, jen s kočkou. Od zítřka už mě čeká několik spolubydlících na koleji. Všechno naposledy urovnám a před spaním se ještě naposledy začtu do nové knihy. Stejně většinou nechodím spát brzy.

*****

Ráno se pak po probuzení vydávám tak nějak na svou každoroční cestu. Tedy - ne, že bych každý rok jezdila přímo z děravého kotle, to ne. Ale s cestou problém nemám. Kdo problém má, jsou evidentně všichni ti mudlové okolo. Někteří na mě podivně civí, protože oděvem příliš nezapadám, jiní se zase zvědavě snaží nakouknout do přenosky na kočky, přičemž musím přiznat, že tohle v podstatě absolutně nevinné gesto mne znervózňuje.

Nádech, výdech, Isabello.

Nakonec se mi vlastně uleví až ve chvíli, kdy projdu přepážkou. Mudlovský svět je velký, cizí, děsivý, nepochopitelný. Jsem ráda, že jsem zase mezi svými.

*****

Když už jsme u "těch svých" - hned poté, co vyzvednu (s trochou nadávek a následnou magickou výpomocí) svůj kufr nahoru, objevuje se ve dveřích Bernard.
Ten had si umí vybrat chvilku! Kdyby přišel o pár minut dřív, hodím starost o můj kufr na něj a...
Zbytek myšlenek se mi rozuteče do všech možných světových stran, když mne přátelsky obejme. Mimoděk ztuhnu. Nejsem si úplně jistá, co bych tak asi měla dělat. Tedy určitý teoretický základ mám - měla bych jej přátelsky stisknout taky. Jenže já si nikdy nejsem úplně jistá, co těmito emočními projevy chce vlastně říct. My se doma neobjímáme. Nikdy. Bernard mě mate. Nakonec přeci jen nečekám jen tak v křeči, až mě pustí a váhavě jej taky obejmu. Popravdě to málem ani nestihnu, protože celé objetí je poměrně krátkou záležitostí.

Známe se tolik let. Tak dlouho!
A já stále nevím, jak sakra začít hovor, aby to neznělo... uměle?
"ahoj, jak se máš?" "to je dneska ale hezky, že?" "Co ty tady děláš?" "Jéé, ty jsi tady taky?"
Zní to úplně stupidně? MI ANO!
Nakonec se tedy spokojím jenom s úsměvem a obyčejným "Ahoj."

First post - kozel zahradníkem

Prázdniny jsou činností, která znamená mojí rozsáhlou rodinu.
Úzká rodina je fajn, ale široká, to už občas znamená mít na krku smečku. Naštěstí pro mne je vyhrazena speciální smečka tvořená mým bratrem Jegorem a bratrancem a sestřenicí. Malá smečka, která je svým způsobem fajn. Jen je dostat do postelí po soumraku je celkem náročné.
Tenhle denní plán je v kolizi s nočníma plánama mé maličkosti. Jsem už v zásadě plnoletý. Moje plány na budoucnost moc nepočítají s tím, že budu hlídat svého malého brášku a ještě menší příbuzné.

Proto jsem celkem rád, když mám možnost vypadnout. Noční vycházky po Skotských ostrovech jsou fajn, ale Bradavice a Zapovězený les mají své vnitřní kouzlo.
Poslední večer strávím pod střechou Děravého kotle. Malý a soukromí pokojík. Jídlo až na pokoj. Prostě pohádka. Není nad to být takto samostatný.

Ráno se probudím podle budíku. Moderní stroj, který působí tady trochu neuměle.
Moje bagáž není velká. Aspoň od pohledu. Starý ošuntělý batoh, který je vyumělkovaný kouzlem na zvětšení prostoru. Malá pozornost od mamky. Ona by si sice představovala, že se tam pokusím mít uklizeno, ale já na tohle neměl nikdy žaludek.
Navíc cokoliv potřebuju mám na dosah ruky pomocí jednoduchého kouzla Acio.
Postupně nahážu svoje věci do tohoto ruksaku. Přehodím ho na záda a vyrazím na nádraží.
Jako jeden z nemnoha jsem ochoten použít podzemku. Také mám normální peníze, takže mi nedělá problémy koupit si normální noviny. Dokonce mi i vyhovují víc než Denní věštec. Ten mi poslední dobou nedělá moc radosti.
Každopádně tohle je první den nového školního roku. Bohužel pro mne ne bez ukončení. I přes mojí plnoletost mne čekají dva roky, aby jsem Bradavice úspěšně ukončil.

Nasednutí do vlaku je pro mne rutinou.
Spíše bezděčně hledám blonďaté vlasy mojí kolegyně, která snad jako jediná má aspoň trochu vládu nad tím, jak mne ovládnout.
Ne, že by používala magii. Popravdě na mne používá pouhou psychologii a pocit viny. Asi by to nebylo tak hrozné, kdyby nebyla jako moje mladší ségra. Bohužel až tak moc dlouho se známe, že to snad ani jiné být nemůže.

Sotva zahlédnu její záda, zápasí s kufrem, musím se pousmát. Kdyby byla plnolétá, použila by hůlku. Takto se musí trápit rukama.
Než se dostanu do kupéčka, už má kufr nahoře.
Rychlé obětí na uvítanou. V mém případě naprosto spontální gesto, které nemá žádný další podtext.
"No nazdar."
Podívám se na její kufr a sám uložím batoh vedle.
"Měla by sis pořídit něco víc skladnějšího."
Pak to zkontroluju pohledem.
"Nebo tam máš zaparkovaného jednorožce?"
Pamatuju si na její miláčky. Není to nic pro mne, ale proti gustu a zvykům. Jí by se zase nelíbil sliz našich ostrovů.

vlak

Naštěstí je to nakonec Bernard, kdo prolamuje ledy. Ono, ne, že bych já nechtěla, více méně ale trpím tím, že opravdu nevím jak. On na to má ale v zásadě patent a to obvykle tak, že je bezprostřední a přitom ne otravný, jako například užvaněný Riley.
"Měla by sis pořídit něco víc skladnějšího. Nebo tam máš zaparkovaného jednorožce?"
Neubráním se úsměvu.
"Mám ráda svůj kufr. Není v něm takový binec," kývnu směrem k jeho batohu. Mám určité povědomí o tom, jak to v něm vypadá. A je to hrozný sajgon, jen co je pravda. Vlastně bych řekla bordel. Ale na užívání podobných slov si zase budu muset chvíli zvykat. Ale ony už mě Bradavice zkazí. Jako každý rok. A já si pak zase znovu odvyknu, během prázdnin.
No - už vlastně jen dva roky - pak si asi budu muset odvyknout navždy. 

"Vzala bych si do Bradavic spíše pegase. Ono jednorožci jsou... docela zbyteční," pokrčím rameny. Ono - nechápejte to špatně. Mám svého jednorožce ráda. Je to něco, co nemá jen tak někdo - vlastně dost málokdo. Ale je příliš hrdá na to, aby se na ni dalo sáhnout, natožpak jezdit, dělá si co chce a celkově vzato je spíše... drahou ozdobou zahrad. A s tou škodou, kterou napáchá na růžových keřích matky... ano, hodně, HODNĚ drahou.

"No ale jako každý rok sebou mám jenom jednu kočku a jednoho medvěda,"
s úlevným úšklebkem otevřu kočičí klícku. Ono to nemá žádný efekt, protože kdo by čekal, že ta líná potvora třeba vyskočí ven, tak se docela mýlí.

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin, Radana

Zase ten hloupý sen...
Nikdy nevíš, co se i to vlastně zdálo.
Není to noční můra; sen je jen velice živý. Plastiý.
Ale o CO v něm vlastně jde nemáš tušení. Nikdy po probuzení si nevzpomínáš. Máš jen silný pocit, jako bys viděl záblesky, zlaté záblesky, a slyšl tikot hodin.
Máš pocit, jako by ubíhal čas.
Nejen tobě. Celému světu.
Ten sen se vrací poslední půlrok a pocity,teré máš po probuzení, neustále sílí.
Mrzutě tedy potřeseš hlavou a vyhrabeš se z postele. Na toaletce vedle dveří stojí plechové umyvadlo; opláchneš si obličej a pohlédneš na sebe do zrcadla: Vypadáš jako postava z REPO: THE GENETIC OPERA. Každý nádech zní jako zasyknutí kapky vody na rozpálené plotně.
Víš, že teď už znovu neusneš. Poznáš to. Máš v tom praxi.
S odevzdanou rezignací se pomalu navlečeš do džín. Košili do nich zastrkáš jen tak, aby se neřeklo. Ne že by Ti na tom záleželo -a ne že by na tom záleželo tam, kam jdeš- ale popozítří začíná školní rok... Dost vysoká šance potkat spolužáky, jejich rodiče nebo kantory. Pravda, pohled na budík Ti řekne že v půl jedenácté večer ta pravděpodobnost o něco klesá... ale stejně. Musíš si držet renomé. Košili necháš na prvních pár knoflíčků porozepnutou, kožené sáčko zavěšené ledabyle na ukazováčku máš zatím zlehka přehozené přes rameno. Zavřeš dveře svého pokoje a kouzlem zamkneš. Sejdeš dolů do lokálu, kde lehkým kývnutím pozdravíš starého Toma, barmana Děravého kotle, hostince, kde trávíš poslední noci před začátkem školy.
Vyjdeš předním vchodem a s potěšením se nadechneš vzduchu mudlovského Londýna. Aniž bys přemýšlel, zahneš za nejbližší roh a jdeš menší, spíše temnou uličkou tak dlouho, dokud nespatříš poblikávající neon baru. Pokrčíš rameny a vejdeš - tady Tě nikdo hledat nebude... I kdyby třeba chtěl.
Je to malý putyka, tmavá, zakouřená a zaplivaná. Nechutná, dá se říct... Ale v tuhle chvíli přesně místo, na které máš náladu. Které potřebuješ. Protože stolky jsou buď obsazené pospávajícími opilci, nebo ulepené víc než jsi ochoten snést, vyhoupneš se na barovou stoličku a objednáš si whisky.
Kopneš ji do sebe, ale nápoj tě, oproti očekávání, nijak neuspokojení, stejně tak jako cigareta.
Rozhlédneš se.
Už víš, co ti vadí.
Ačkoli jsi odmalička díky matce zvyý na mudlovský svět, tohle místo je pro tvůj nabuzený adrenalin příliš klidné.
Potřebeš nějaké dobrodružství. Nějakou akci.
Hodíš na stůl desetilibrovku a urychleně opustíš bar. Známou trasou projdeš zpět k Děravému kotli, jehož lokálem proletíš jako vítr. Na zadním dvorku několika léty zautomatizovanými pohyby poklepeš hůlkou na cihly ve stěně za popelnicemi a otevřeš si tak průchod na Příčnou ulici.
Ta tě ale dnes nezajímá. Máš jiný cíl. Cíl, o kterém víš, že pokud hledáš dobrodružství, pak tedy TAM rozhodně nějaké najdeš. Nebo si ono najde tebe - ať chceš anebo nechceš.
Rychle, po krátkém rozhlédnutí, zalezeš do nenápadné kolmé uličky.
Pomalu procházíš Obrtlou dál a dál, mezi podivnými, i navzdory noční hodině otevřenými krámky, ještě podivnějšími pouličními prodavači všeho možného a nevábně vyhlížejícími lokály. Teprve když dojdeš až na samý konec ulice, který tvoří malé náměstíčko, najdeš něco, co tě doopravdy zaujme: zašlý dřevěný štít s nápisem´U slizkejch Chapadel´ nad nenápadnými evěnými dveřmi. Pokrčíš rameny a vezmeš za kulatou kliku...
V tu chvílii dlaní projede palčivá bolest. Vzápětí se zpozadveří rozezní ohavně znějící alarm. Pustíš kliku a prsty druhé ruky si sevřeš zápěstí. Nevěřícně zíráš na znak chobotnice, vypálený do své dlaně.
Ještě se z něj trochu kouří.
Než se vzpamatuješ z šoku, dveře se zprudka otevřou a vyběhne nich - co to?
Tvůj známý, prefekt Zmijozelu, Benjamin Akermann. A za ním ještě někdo.
Dívka...
Zrzka.
Docela kus, musíš uznat, navzdory bolesti.
Koneckonců, jakékoli mylenky lepší než bolest, ne?
A že na myšlenky bude ještě prostoru asi dost...
Když se nad tebou Benjamin s děvčetem skloní, všimneš si, že holčina má ve výstřihu košile navolno uvázanou havraspárskou kravatu, přestože jsi si jistý, že jsi ji na škole ještě neviděl. Ne, kdepak, tyhle kozičky bys nepřehlídnul, ušklíbneš se, když se na okamžik dívce zkoumavě zadíváš do výstřihu.
Zatímco v dlani ti tepe, přemýšlíš o starém přísloví: Dávej si pozor na to, co si přeješ. Mohlo by se ti to totiž splnit.
No, chtěl jsi dobrodružství... a máš ho.

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin, Radana

Sedíte, pijete drinky, oba se snažíte prohlédnout toho druhého a přitom nedat prohlédut sebe. Čas pomalu ubíhá, a tobě se v hlavě pomalu rodí plán, zatímco se vybavuješ se zrzkou...
Pak se ovšem něco stane.
Malé, vysušené (snad dětské?) hlavy pověšené nad pultem se unisono rozječí vysokou fistulí, podobnou mudlovské siréně. Zaprášené, zašlé zrcadlo za barem se zamlží. Když se obraz vyjasní, uvidíš záběr na malé náměstíko, kterým Obrtlá ulice končí. Uprostřed záběru je jakýsi mladík, klečící na kolenou a s evdentní bolestí si držící prsty levé ruky pravé zápěstí.
Dvouhlavý vrhne po zrcadle lhostejný pohled. Přesvědčí se, že baru nehrozí žádné reálné nebezpečí, načež se dál lhostejně věnue ´leštění´ zamatlaných sklenic.
Obraz pomalu bledne. Než se však ztratí docela, trhneš sebou a neovladatelně zakleješ.
Tu postavu, svíjící se na chodníku, totiž pozáš.
Je to Atis Nicholson, tvůj informátor z Mrzimoru.
Sklouzneš z barové stoličky, stejně tak jako tvá sousedka. Nevíš, jak to v té rychlosti provedla, ale všimneš si, že už drží v ruce hůlku. Protože je blíž dveřím, doběhne k nim o něco dřív než ty. Prudce je rozrazí, ovšem se sarkastickým úšklebkem a lehkou poklonou tě pustí jako prvního. Je ti úplně jasné, že nejde o slušnost, ale opatrnost - co kdyby venku číhalo ještě něco krom zrádné kliky s rozpoznávacím kouzlem? Musíš ocenit její pohotovost, nicméně jí pouze oplatíš úšklebek a vyběhneš ven. Stejně tak ona o dvě vteřiny později. Dveře se za vámi samy zaklapnou.
Skloníš se nad Atisem.
Na jeho pravé dlani je skoro dočerna vypálen znak chobotnice.

Do prdele, co s tím?

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin, Radana

Sedíte, pijete drinky, oba se snažíte prohlédnout toho druhého a přitom nedat prohlédut sebe. Čas pomalu ubíhá, a tobě se v hlavě pomalu rodí plán, zatímco se vybavuješ se zrzkou...
Pak se ovšem něco stane.
Malé, vysušené (snad dětské?) hlavy pověšené nad pultem se unisono rozječí vysokou fistulí, podobnou mudlovské siréně. Zaprášené, zašlé zrcadlo za barem se zamlží. Když se obraz vyjasní, uvidíš záběr na malé náměstíko, kterým Obrtlá ulice končí. Uprostřed záběru je jakýsi mladík, klečící na kolenou a s evdentní bolestí si držící prsty levé ruky pravé zápěstí.
Dvouhlavý vrhne po zrcadle lhostejný pohled. Přesvědčí se, že baru nehrozí žádné reálné nebezpečí, načež se dál lhostejně věnue ´leštění´ zamatlaných sklenic.
Obraz pomalu bledne.
Sklouzneš z barové stoličky. Nevíš, jaks to v té rychlosti provedla, ale všimneš si, že už držíš v ruce hůlku. Protože jsi blíž dveřím, doběhneš k nim o něco dřív ty. Prudce je rozrazíš, ovšem se sarkastickým úšklebkem a lehkou poklonou pustíš jako prvního mladíka. Je ti úplně jasné, že nejde o slušnost, ale opatrnost - co kdyby venku číhalo ještě něco krom zrádné kliky s rozpoznávacím kouzlem? Oplatí ti úšklebek a vyběhne ven. Stejně tak ty, o dvě vteřiny později. Dveře se za vámi samy zaklapnou.
Skloníš se nad Atisem.
Na jeho pravé dlani je skoro dočerna vypálen znak chobotnice.

Do prdele, co s tím?

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin, Radana

Prudko otvorím oči a počúvam hlasný tlkot môjho vlastného srdca. Po niekoľkých sekundách si ponorím ruky do hustých čiernych vlasov a zhlboka si vzdychnem.
Už zase, rozvalím ruky a chvíľu len nečinne ležím v perinách. Znova ten istý sen, pretriem si oči, poškrabem sa v strnisku, potrasiem hlavou a horko-ťažko sa postavím na nohy. Podídem ku umývadlu v kúpeľni, umyjem si tvár a pozriem sa do zrkadla. Keď si uvedomím, ako vyzerám, zasmejem sa sám na sebe.
Možno že sa ti ten čas už skutočne kráti, kamarát, poviem si v duchu. Mokrými rukami si postrapatím vlasy a idem sa obliecť. Nerozmýšľam nad tým, čo robím. Už som si na tieto debilné "budíky" zvykol a viem, že teraz potrebujem len jedinú vec - rozptýlenie. Čo najväčšie.
Oblečiem sa len narýchlo, hodím pohľad na Rica, nečinne visiaceho z operadla stoličky, vyjdem z izby, zamknem a zbehnem na prízemie Deravého kotlíka. Hneď, ako kývnutím hlavy pozdravím Toma, vybehnem von a nadýchnem sa chladného nočného vzduchu. Myslel som si, že ma to preberie? Chyba. Rovnako polomŕtvy ako predtým sa vydám cez akúsi bočnú uličku za žiarou neónu.
Mudlovské bary mám fakt rád. Najmä keď tam hrá riadna muzika a všade sa ozýva rev a smiech ožratých chlapov. Napokon, momentálne nič viac ani nepotrebujem. Znova som však zostal sklamaný. Vnútri bolo tichšie než u hluchonemého patológa. Tých zopár hostí spalo na zasvinených stoloch, sem-tam sa ozvalo zachrápanie. Zachmúrene som si sadol na barovú stoličku a pokynul som barmanovi. Dokonca ani whiskey s cigaretou nedokázali prelomiť tú mizernú náladu a zvuky, hmýriace sa v mojej hlave.
Tikanie. Hodiny. Alebo čo to dopekla vlastne bolo.
Nasilu dopijem whiskey, ktorá chutila ako trollie močky, hodím barmanovi prachy na pult a znova vybehnem na ulicu. Bar plný chrápajúcich Snehuriek nechám za sebou a znova sa vydám ku Deravému kotlíku.
Nad snom sa až tak veľmi nezamýšľam. Tým som už strávil dosť času. Podobné sny plné tikotu a zábleskov ma totiž sprevádzajú už dobrý polrok. Naučil som sa, že najlepšie je zničiť pretrvávajúci útlm poriadnym rozptýlením - ktorého som sa zatiaľ nedočkal. No ale kde nájsť miesto s chlastom, ľuďmi, dobrou atmosférou a príchuťou rizika?
Ale áno. Viem veľmi dobre, kam mám ísť. Chce to tento večer trochu rozprúdiť... napokon, je to vlastne posledný deň prázdnin. Nebolo by od veci ho trochu okoreniť.
Cez Deravý kotlík sa dostanem na Priečnu ulicu. Ignorujem známe obchody po bokoch, ktoré už aj tak poznám naspamäť. Rozhliadnem sa okolo seba, a keď uvidím, že ma nikto nesleduje, zabočím do temnejšej vedľajšej uličky.
Kupodivu, na Obrtlej to vrelo nočným životom. Sledujem výklady obchodov, otvorených aj o tejto nočnej hodine. Nachvíľku sa zastavím pri Borginovi a Burkesovi. Keď však vidím, že (od včera) nemajú nič nové, vydám sa ďalej. Sledujem stánkarov, ktorí ponúkajú svoj pochybný tovar a oči sa mi zastavujú na rôznych predmetoch. Dnes som však rozhodnutý nemíňať na hlúposti.
Keď vyjdem na malé námestie, označujúce koniec ulice, oči mi upúta erb krčmy "U Slizkých chápadiel". Nedočkavo chytím kľučku a chcem vstúpiť dovnútra.
"Kurva..." zasyčím pomedzi zuby a za zvuku akéhosi divného alarmu odtrhnem ruku od kľučky. S nadávkami na perách sa pozriem na symbol chobotnice, vypálený do dlane. Bolesť mi prebehne celým telom a podlomia sa mi nohy. Sako, ktoré som doteraz niesol na pleci, podvedome pustím, a ľavou rukou si chytím zápästie pravačky.
"Čo to, preboha, je...?" zamrmlem si popod nos a sledujem, ako rozžeravená chobotnica pomaličky chladne. Vtom sa dvere rozletia a pristúpia ku mne dve postavy, chalan a dievča. Keď k nim zodvihnem hlavu, práve sa ku mne sklonia, zrejme aby mi v tme videli do tváre. Svetlo z krčmy však stačilo na to, aby zdôraznilo to, čo sa zdalo dôležité mne.
Spočiatku som len zízal na cecky, ale potom som sa tváril, že sa snažím odhadnúť farbu kravaty vo výstrihu.
Hogwarts? Študentka? TU? preletí mi hlavou, keď spoznám modrú farbu. Potom znova zaostrím na prsia.
"No tak teda pekný večer, babenky," zasmejem sa zachrípnutým hlasom. Čo už. Na niektoré veci je aj bolesť prikrátka. Potom zdvihnem pohľad od výstrihu ku jej tvári.
Ryšavá kočka s parádnymi ceckami, chodiaca do Ravenclawu, uvedomím si. Zažmúrim jej do tváre. "My sa nepoznáme, že?"
Vtom obrátim pohľad na vedľa stojaceho chalan. Znova sa neubránim nadávke.
"No to ma poser... čo... Benjie, čo tu, kurva, robíš?" rozkašlem sa a bolesť mi znova vystrelí do pravej dlane. Pritisnem ju silnejšie ku hrudi a ľavou rukou si pomáham pri vstávaní zo zeme. Keď sa mi to podarí, pozriem sa na popáleninu.
Vždy som chcel mať tetovanie. Ale na čo byť mainstreamový, keď si môžeš pokojne nechať vypáliť do dlane chobotnicu...?
Zodvihnem ku dvojici zrak a ukážem im žeravú ruku.
"Vysvetlí mi niekto, čo sa tu deje? Úprimne, hlavonožce som nikdy ktovieako nemiloval."

U Chapadel

Ale ale, panáček si chce hrát... Dobrá tedy. Nenarazil na tu pravou. Etiketu od Ludvíka XIV. přes Franze Josefa I. až po zvyky na dvoře posledních Romanovců jsem měla v malíčku už když mi bylo pět. Zlehka nastavím špičky svých prstů nastavím těm mladíkovým, aby je mohl uchopit. Nezaváhá a místo aby si mou dlaň přizvedl k ústům, v pouhém naznačení polibku se nad ní skloní. Evidentně není nováčkem na poli vyšších společenských zvyků... Dobrá, zapisuji si do paměti. Stejně tak ledabyle, přitom však ladně si nechám pomoci zpátky na vysokou stoličku. Teprve pak se naše ruce rozpojí. Sláva tomu, už jsem začínala být nervózní. Nemám zrovna ráda, když se mě dotýká někdo cizí...

"To tedy nejste zvyklý žádat příliš mnoho," pousměju se při jeho poznámce.
"Dvouhlavej, platím."
Než dořeknu, na baru předemnou přistane pergamen s požehnaným počtem čárek. Na ulepený pult vysypu obsah rudého sametového měšce se zlatě vyšitým erbem.
"Bereš mudlovský?" zeptám se barmana. Je to jen přátelský popíchnutí, je mi jasný, že mě s podobnou žádostí pošle tam, kam slunce nesvítí. Dnes v noci má ale dobrou náladu, takže se to obejde jen zavrčením, během něhož na mne vycení zažloutlé páchnoucí zuby. S nevinným výrazem šestileté holčičky jen pokrčím rameny a věnuju mu přátelský úsměv. Z hromádky kovu a papírků rychle vytřídím pár mannských liber, rubly a kopejky i několik šilinků, které nosím jen z nostalgie. My Irové jsme si na "new penny", decimální mincovní systém platící posledních třináct let, ještě stále nezvykli. Ze zbylé, nutno dodat že o dost hubenější hromádky odpočítám devět srpců a čtyři svrčky.
"Sakra, třičtvrtě galeonu... O jednu Bloody-Mary víc, a neměla bych na zaplacení," přejede mi po zádech mráz při pomyšlení, co by se mnou v takovým případě Dvouhlavej nejspíš udělal. Raději o tom moc nepřemýšlím. Potřesu hlavou, abych zahnala dost ošklivé představy a zručně si ubalím další cigaretu.
"On ten Oscar Wilde nebyl daleko, když tvrdil, že kouření je potrava pro duši...," pomyslím si s prvním záštipem bylinného kouře v plicích a spokojeně přivřu oči, zatímco bez zjevné reakce, ale i bez zjevného nezájmu naslouchám Benjaminově projevu.
"Hmm. A není snad pověst výslednicí vašich dosavadních činů, které jsou zase výslednicí toho, na čem, jak sám říkáte, stavíte, a dle čeho se řídíte? A pokud Vaše pověst je nestálá a vrtkavá, pak ani Vaše vnitřní přesvědčení není neměnné," pokrčím s lehkým společenským úsměvem rameny. Ne že by mne aktuální rozhovor zajímal. On mlží, já mlžím. Jde jen o to kdo z nás z toho dřív ztratí nervy. Pokud vůbec někdo, pak jsem si jista, že já to nebudu. A tyhle řeči... Schopnost mluvit a nic neříkat... Nejsou samy o sobě důkazem ničeho jiného, než že to oba umíme. O čemž jsme se snad už přesvědčili... A tak bychom toho mohli nechat, niet? Herr Akermann mi začíná jít na nervy, a to více než zlehka. Je tvrdohlavej jako mezek...

"Krom toho že stavíte na stabilnějších věcech než pověst, stavíte zjevně i na stabilnějších věcech než pozornost, věnovaná konversačnímu partnerovi. Na tuhle otázku jsem Vám už přece jednou odpovídala. Co tu dělám? Přišla jsem se prostě příjemně přiopít, než si budu muset podobné prožitky od září do června odpustit," usrknu ze své sklenky. To, že zákaz jakýchkoli látek typu alkohol či cigarety v Bradavicích je všeobecně známo... A s tím, že jsem si od svých třinácti let z téhle hloupé tradice nic nedělala mu přece říkat nebudu.
"A na rozdíl od té Vaší, má pověst je už tak zkažená, že i kdyby mne tu někdo nachytal, stejně už to horší nebude. Jsem zlobivé, zlobivé, zlobivé děvče, proto se o svou pověst nebojím," uchichtnu se. Další způsob, jak odpovědět, a přitom nezodpovědět položenou otázku - vše převést na vtip.
"Školní rok navíc začíná až za pár dní... A vzhledem k tomu že na školu teprve nastupuji, nemusím si do té doby dělat hlavu se školním řádem. Nebo mi snad hodláte strhnout body, Herr Prefekt?" mrknu na mladíka celkem vesele. Najednou mě to špičkování začíná bavit. Ne tolik, aby to bylo nebezpečné, ale začíná.

Dál než k této úvaze se nicméně nedostanu. Dřív než si stačím dopít poslední sklenku Bloody-Mary, v níž zbývají poslední dva loky, vysušené hlavy nad barem, které mi vždy připomínaly jakousi bizarní obdobu mudlovských vánočních ozdob, se pronikavě rozječí.
Už jsem to zažila, nechá mě to tedy v klidu, přesto však nenápadně uvolním z koženého poutka po pravém boku svou hůlku. Zvědavě mrknu do zrcadla vzadu za barem, ve kterém se pomalu objevuje obraz náměstíčka před barem. Kdosi se tam svíjí na zemi a drží si pravačku. Pobaveně potřesu hlavou. I tohle už jsem viděla...
Už už se rozhodnu se o výjev, navzdory stáletrvajícímu jekotu vysušených hlaviček dál nezajímat, když vtom Benjamin zakleje. Okamžitě po něm vrhnu ostrý zvědavý pohled. Dívá se také na zrcadlo. Zřejmě tedy onu postavu na chodníku poznal?
To už ale seskakuje ze své stoličky.
Nenechám ho čekat, bleskurychle z ní sjedu také a jak mířím ke dveřím, sáhnu po krosně opřené vedle židle o bar a hodím si ji na záda. Preventivně... Kdo ví, co se ještě semele a své věci chci mít u sebe.
Sedím blíž dveřím, mám tedy nad prefektem malý náskok. Přijdu ke dveřím, otevřu je a s nečitelným výrazem mu po způsobu lokajů uhnu, aby mohl projít první. Ne že bych chtěla bejt i teď nějak přehnaně slušná. Jsem jen opatrná. Když mladík projde a nic se mu nestane, vyjdu na náměstíčko za ním.

Stejně jako on se skloním nad postavou, která se pomalu staví na nohy. Může to být mladík přibližně v mém věku, možná o něco maličko mladší. Dost roztřeseně si drží dlaň pravé ruky, ze které se mu ještě kouří. Pohlédnu na vypálený znak chobotnice. Vítr ke mně zanese vůni spáleného masa a já mám náhle pocit, že se pozvracím.
"Ne, tohle ne. Znovu ne..."

Aniž bych na co čekala, s poněkud vyplašeným výrazem, který se mi nepodaří ani přes značné úsilí skrýt, od obou hochů poodstoupím, zhluboka se nadechnu, chytím krosnu pevněji a okamžitě se přemístím pryč.

Před barem U Chapadel

Dřív než si stačím dopít poslední sklenku Bloody-Mary, v níž zbývají poslední dva loky, vysušené hlavy nad barem, které mi vždy připomínaly jakousi bizarní obdobu mudlovských vánočních ozdob, se pronikavě rozječí.
Už jsem to zažila, nechá mě to tedy v klidu, přesto však nenápadně uvolním z koženého poutka po pravém boku svou hůlku. Zvědavě mrknu do zrcadla vzadu za barem, ve kterém se pomalu objevuje obraz náměstíčka před barem. Kdosi se tam svíjí na zemi a drží si pravačku. Pobaveně potřesu hlavou. I tohle už jsem viděla...
Už už se rozhodnu se o výjev, navzdory stáletrvajícímu jekotu vysušených hlaviček dál nezajímat, když vtom Benjamin zakleje. Okamžitě po něm vrhnu ostrý zvědavý pohled. Dívá se také na zrcadlo. Zřejmě tedy onu postavu na chodníku poznal?
To už ale seskakuje ze své stoličky.
Nenechám ho čekat, bleskurychle z ní sjedu také a jak mířím ke dveřím, sáhnu po krosně opřené vedle židle o bar a hodím si ji na záda. Preventivně... Kdo ví, co se ještě semele a své věci chci mít u sebe.
Sedím blíž dveřím, mám tedy nad prefektem malý náskok. Přijdu ke dveřím, otevřu je a s nečitelným výrazem mu po způsobu lokajů uhnu, aby mohl projít první. Ne že bych chtěla bejt i teď nějak přehnaně slušná. Jsem jen opatrná. Když mladík projde a nic se mu nestane, vyjdu na náměstíčko za ním.

Stejně jako on se skloním nad postavou, která se pomalu staví na nohy. Může to být mladík přibližně v mém věku, možná o něco maličko mladší. Dost roztřeseně si drží dlaň pravé ruky, ze které se mu ještě kouří. Pohlédnu na vypálený znak chobotnice. Vítr ke mně zanese vůni spáleného masa a já mám náhle pocit, že se pozvracím.
"Ne, tohle ne. Znovu ne..."

Aniž bych na co čekala, s poněkud vyplašeným výrazem, který se mi nepodaří ani přes značné úsilí skrýt, od obou hochů poodstoupím, zhluboka se nadechnu, chytím krosnu pevněji a okamžitě se přemístím pryč.

01.09.1983, čtvrtek, 10:30-11:00, Bradavický rychlík
Aiden, Radana, Angus

Oproti Aidenovi, u nějž mi neunikne, jakou práci mu dává neprotáčet oči vsloup, když přijde řeč na Jinotaj, se zrzek zatváří celkem vstřícně: "Tak proč ne, když se to píše v Jinotaji, tak to určitě musí být pravda..."
"Náhodou... Vydavatelem Jinotaje je Xenofilius Lovegood a jeho ženou je Eleanora Lovegoodová. Pracovala na Ministerstvu na Odboru pro experimentální magii, společně s mojí maminkou, a to ní vždy vyprávěla jako o výjimečně nadané čarodějce a velmi schopné ženě... K té představě mi nějak nesedí, že by se vdala za někoho, kdo by jen tak pouštěl do světa bláboly, to nedává smysl, nemyslíš? Krom toho, Jinotaj je opravdu zábavný... tedy až na ty Strašibrýle," pousměju se lehce rozpačitě.

Úsměv mi však na rtech ztuhne, když se při seznamovacím aktu mladík pustí mojí ruky jako by to byl nějaký už dost zapáchající kus shnilého masa a jeho dosud celkem vlídné oči dostanou lehce nepřátelský výraz. Teď mám pro změnu velkou chuť věnovat pohled stropu kupé zase já. Samozřejmě, mohla bych to vysvětlit stejně jasně a přehledně, jako jsem to udělala když se nad tím samým podivoval Aiden, nicméně Angusova reakce typu útok z obrany mě značně podráždí. Koneckonců... Já přeci nejsem povinna komukoli cokoli vysvětlovat...

Postavím se: "Nejsem povinna komukoli cokoli vysvětlovat... Tím méně ne Vám, mladíku, jednáte-li se mnou takovýmto způsobem a tímto nevhodným tónem," odvětím tiše a pomalu, nicméně hlasem, v němž šlehá ruský severák.

Jelikož Seŕrlaid s sebou v krosně začne nějak neobvykle házet, raději si ji vyndám a položím na rameno. V nastalé situaci nemám jediný důvod se dál zdržovat v kupé, proto vylovím zbylé tři pergameny, které mám doručit, krosnu zavřu, hodím na držák a s jednoslovným rozloučením "Pánové...", doprovozeným odměřeným pokývnutím hlavou kupé opustím.

01.09.1983, čtvrtek, 10:30-11:00, Bradavický rychlík
Aiden, Radana, Angus

Asi bych měl sepsat knížku "Jak zkazit první dojem snadno a rychle". Po má vcelku logické otázka reaguje Radana značně nepřiměřeně. Já dostanu ledovou sprchu a jsem "odmladíkován" někam, kde slunce nesvítí...Není to poprvé, není to naposled, ale jako vždy to trošku bolí.
A tak snažím udržet kamennou tvář, i když na malou chviličku tam proběhne výraz nakopnutého štěněte..."To prostě není fér...." pomyslím si

"Tak jsem to nemyslel....." pokusím se nějak omluvit, ale odpovědí jsou mi zavřené dveře od kupé. A tak si jen smutně povzdechnu, pokrčím tak pro sebe rameny, ale v kupé je stále značně chladná atmosféra.

Aiden si čte 1984 od Orwella..."Jak příhodné. Velký Bratr tě vidí a jak vidno, viděl i mě. Že by i v Bradavicích prováděli lustrace a fízloviny?" pomyslím si a stále mi to vrtá hlavou. "Pokud někdo mimo kolej ví tohle, není to nějaké porušení mlčenlivosti a tak?Důvěrnosti?Nedivil bych se, kdyby Ministerstvo Kouzel začalo všechno hlídat. Velký Bratr tě vidí...Pokud ví základní údaje, co ví ještě.."

Můj spolucestující ze mě nevypadá zrovna nadšeně a já se mu nedivím. Takže ho nebudu rušit v čtení nějakou nesmyslnou konverzací a také si vytáhnu úlovek z včerejška, knihu zabývající se posledními Stuartovci..Ale nějak se nemůžu soustředit, stále jsem trošku nervlý a roztěkaný, inu, Londýn se na mě vždycky podepíše..A tak jen sklapnu knihu, nervózně se trošku ošiju a poté se zeptám Aidena..

"Tobě to nepřijde trošku podivné?"

1. září 1983, čtvrtek, 1.9.1983, Londýn
Riley, Ilyavarnae, Elizabeth

Vlastně ani nevíš jak, ale prázdniny utekly jako voda.
Je to tak, jsou pryč, definitivně a neodvolatelně.
Volno sis ovšem naplno užil, a ne že ne.
Jak jinak - trávil jsi ho doma v Londýně, s maminkou, otcem a ještě nenarozenou sestřičkou, jejíž příchod na svět už s epočítá v řádech pouěkolika měsíců. Pokaždé, když sis chtěl vyjet na ryby, prostě jsi do vaku na přepravu koštěte přibalil prut, háčky, olůvka a návnadu a tatínkovi (s trochou černého svědomí, jehož trvlivost vyexpirovala s prvním nahozením vlasce) jsprostě a jednoduše řekl, že jdeš trénovat famfrpál kamsi za Londýn. To aby ses nedostal do sporů s mudlovskou leteckou dopravou, případně příliš zvědavými příslušníky nekouzelné populace.
Dny tudíž utekly jako voda. Při čtení (doma se s ním nemusíš tajit a ještě tím děláš radost mamince), rybaření, občas otravné výpomoci na zahrádce před řadovkou, kterou tvá maminka v rámci středtavovské maloměstské anglické tradice udržuje v pečlim pořádku... Ale hlavně plavání. Plavání! Londýn disponuje několika velkými plaveckými stadiony, z nichž v mnohých je ještě navíc sauna nebo třeba bazény s protiproudem, vynikající na aerotrénink a cvičení plavání dynamických disciplín, jako třeba kraul nebo motýlek.
Dřív než se naděješ je konec léta. Raději už třicátého se sbalíš, abys poslední den a noc přespal, tak jak jsi zvyklý, u Děravého kotle. V den odjezdu v poklidu vstaneš. Dopřeješ si bohatou snídani. U kávy zasedneš k rannímu výtisku Denního věštce. Hned u prvního článku se zamračíš: Ministersto zvažuje zřízení komise pro kontrolu mimořádných bytostí. Je ti jasné, že tím ´mimořádné´ není myšleno žádné glorifikum. Naopak. Jak pročítáš článek a čteš mezi řádky, jen tiše, zhnuseně vrčíš. "Mimo" v podání ministerstva znamená cokoli, co se liší. Od kentaurů přes jezerní lidi, od lykantropů až po věštce. To není v pořádku. Je to jen další znamení, další zamrazení v zátylku. Ale něco ti říká, že svět opět temní. Od otce jsi několik narážek během prázdnin slyšel. Věci, které on sám vyslechl na svých obchodních cestách za magickýmměty... Nenápadné zkazky, které si vypravují cestující v pohraničních hospodách. Lidé, kteří už se neodvažují se halasně a radostně bavit v ulicích. Naopak, kdykoli procházíš kolem jakékoli skupinky, umlká a čeká, než přejdeš. Frenetická radost z pádu Pána Zla se pomalu stává minulostí a svět opět plíživě naplňuje nepokoj.
Proč vlastně?
Raději nad neradostnými myšlenkami mávneš rukou. Potřeseš hlavou, jako by ses koušel je vytřást, a raději se rozhodneš zaplatit za snídani. Tomovi, holohlavému, trochu přihrblému hostinskému, který, zdá se, se během let vůbec nemění, se odvděčíš několikasrpcovým dýškem, než se vydáš rušnými ulicemi na nádraží King´s Cross. Rozhlédneš se, zda někde nezevluje nějaký mudla a rychle, s rozeběhem (ne že bys to potřeboval, jen pro radost z pohybu) projdeš přepážkou na nástupiště 9¾.
Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišel s předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak vidno, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo. Rozmrzelost postupně opadá, jak procházíš vlakem a snažíš se najít nějaké místo.
Konečně přibližně v povině vlaku najdeš prázdné kupé. Ještě si nestineš dát ani kufr na místo, jen dvě akvárka s Evou a Apatií sis odložil na lavici, a do pé s plachým, tázavým pohledem vejde Ilyavarnae. Usměvavé, miloučké sluníčko z Mrzimoru. Nutno říct, že poté, co jsi to vzdal s Isabellou, ti na téhle Zlatonce v lidské podobě nejednou zůstalo oko déle, než by se bylo bývalo slušelo...

Smutný konec prázdnin

Je jen pár věcí, které v duši zanechají takový podivný pocit rozpolcenosti, jako je ohlédnutí se za minulými týdny. Na jednu stranu svědomí mi říká, že jsem svůj čas prázdnin tak nějak proflákal a na stranu druhou... mám z toho radost, protože jsem je vesměs proflákat chtěl!

Je to zvláštní asi tak, jako to, že každý rok navštívím děravý kotel, ač kvůli tomu musím vyrazit z domu o den dřív a jelikož žiju v Londýně, tak k tomu nemám vlastně ani důvod. Zvláště, když se svým studijním nadšením bych klidně přijel i o den později.

No možná se dá říct, že je to tradice nebo rituál, bez něhož bych měl asi strach, že další rok neprolezu. Já jsem zkrátka konzervativní člověk a tak bych rád absolvoval rok co rok až k plné... ehm absolventnosti?

Nu což, další myšlenky odkládám stejně jako Evu a trochu typicky apatickou Apatii. Zkusmo ještě ťuknu do jejich akvárek, za což se mi odvděčí jen má zlatá rybka veselou pozorností a želva... nu ničím. Ta je snad mrtvá, nebo žije v jiném světě než já!

Chvilku se uvelebuji než klid kupé naruší nově příchozí dívka se zlatými vlasy, které znám z famfrpálových kolbišť. Nějak si nejsem jistý jejím jménem... ale mám pocit, že bylo docela složité... od I a že jej beztak vždycky přes prázdniny zapomenu. No je důležité jen to, že se chová mile a je právě tady, aby mě vysvobodila z hrozby nudné cesty.

"Ahoj a vítej v mém skromném kupé, které není nejrychlejší, nejhonosnější, ale za to ti je plně k dispozici!" Nadhodím v dobré náladě. Ostatně každý odjezd od mé první výpravy do Bradavic je dobrý, protože se mi od těch dob nepovedlo trefit špatný sloup!

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin, Radana

Jak říkám pořád, detaily, detaily jsou důležitý. Ani ne to, že pořádek v penězích ji nic neříká, to mi k nic zásadního neřekne, ale jsou tu důležitější věci. Třeba to, že nosí v peněžence mimo ostrovních mincí i ruble takže Rusko? a že je zcela očividně s penězi na dně. Dobře, možná jen pila víc, než kolik plánovala, ale obvykle někdo, kdo nepije jen příležitostně a má dostatečně naditý konto, ví, kolik bude potřebovat a vezme si něco do zásoby. Takže to vážně vypadá na nedostatek financí… což je dobré vědět.
Ale zbytek?
Stejně jako předtím, i teď ten její dlouhej monolog po pár slovech přestanu pozorně poslouchat a soustředím se hlavně na klíčový slova. Proč? Je mi víc než jasný, že jsme uvízli na mrtvým bodě, z kterýho se jen tak nepohnem. Ona už stejnou botu jako před chvílí neudělá a já nehodlám riskovat, že se o mně dozví víc, než kolik už teď ví – a jako že ví hodně. Až moc. A tak mi ani nevadí, že je tenhle rozhovor u konce, plácáme se na brouzdališti a snažíme se v něm plavat, když vedle je velký moře. Zkrátka a dobře, další hovor nemá smysl.
Alespoň vtipnou notu neztrácí, pobaveně se usmívám ne z donucení, upřímně. A při poslední poznámce už se nepokrytě zasměju a lehce zakroutím hlavou. Jen odpovědět už nestihnu.

Jekot těch hnusných hlav, když ho člověk nečeká a soustředí se na jiný věci, dokáže slušně pocuchat nervy, ale prvotní úlek rychle vystřídá zvědavost. Razie se nechystá, to by to v zrcadle vypadalo jinak, a blbců, co se o místní dveře, doslova, spálili, je taky slušný množství, takže proč se tím zabejvat víc, než je nutný a … „a sakra!“
Možná nekleju hlasitě, ale rozhořčení okořeněný značnou dávkou překvapení je víc jak důrazný.
Atis… co tu ty idiote děláš?!
Koukám na obraz jak na fata morganu, protože – když jsem sem mířil, fakt jsem nečekal, že se z toho stane školní setkání.
Až moc náhod… a tak..
Dál už ale nečekám, za chvíli jsem na nohou. Nemůžu ho tam přece nechat jen tak se válet, navíc, v tomhle případě se to dá považovat za šťastnou náhodu, protože hora přišla k Mohamedovi, a ten se tak nemusí zbytečně namáhat. Jen matně vnímám, že ani Radana se nedrží v pozadí a taky seskakuje ze stoličky, dokonce odněkud vyštrachá i krosnu, ale to je to poslední, nad čím teď přemejšlím. V tuhle chvíli má přednost ten svíjející se blbec venku.
Jak ho znám, chtěl se prostě jen ožrat a nenapadlo ho nic lepšího, než lozit do nejdivnějšího pajzlu na Obrtlý, ale i tak, protože jistota je jistota, vytáhnu hůlku. Hlavně se nenechat překvapit, pro dnešek už bylo překvapení až až.
Zrzčino gesto u dveří a úsměv oplatím stejně sarkastickým úšklebkem, chápu, lepší když zkapám já než ona, ale dál nečekám a s hůlkou v pohotovosti vyjdu ven. Jeho si v první chvíli nevšímám, místo toho se rozhlédnu po ulici, jestli náhodou… přece jenom. Ale nic. Dobré, předpoklad se splnil, prostě se sem šel jenom nalejt. Dojdu blíž, skloním se k němu a pořádně si prohlídnu jeho nechtěný tetování.
Jo, hochu, ani nevíš, jakej máš průser.
Ale jinak na tom se zdravím ani rozumem zle není, jinak by neměl ty blbý kecy, tak aspoň něco. Vždycky mě zajímalo, co všechno tohle ochranný kouzlo dokáže svým obětem udělat, ale teď jsem rád, že to nejspíš končí jenom u popáleniny. I když ‚jenom‘, zas tak málo to není, vzhledem k významu znamení.
Narovnám se, ještě chvíli ho chci nechat se válet.
„Máš talent vybírat si špatný podniky, chlape.“
Jízlivost se ani nesnažím skrejvat.
„A co tu dělám? Hádám to samý, cos měl v plánu ty, než si potkal místní kliku.“
V hlase se objeví pobavení, ale hned ho vystřídá hraná formálnost.
„Asi bych vás měl představit, slečna Radana O’Leary, moje příjemná a-“, nedopovím. Příjemná a z kdovíjakýho důvodu vyděšená společnice se rozhodne vypadnout bez pozdravu. Prostě jen tak.

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin, Radana

Jekot těch hnusných hlav, když ho člověk nečeká a soustředí se na jiný věci, dokáže slušně pocuchat nervy, ale prvotní úlek rychle vystřídá zvědavost. Razie se nechystá, to by to v zrcadle vypadalo jinak, a blbců, co se o místní dveře, doslova, spálili, je taky slušný množství, takže proč se tím zabejvat víc, než je nutný a … „a sakra!“
Možná nekleju hlasitě, ale rozhořčení okořeněný značnou dávkou překvapení je víc jak důrazný.
Atis… co tu ty idiote děláš?!
Koukám na obraz jak na fata morganu, protože – když jsem sem mířil, fakt jsem nečekal, že se z toho stane školní setkání.
Až moc náhod… a tak..
Dál už ale nečekám, za chvíli jsem na nohou. Nemůžu ho tam přece nechat jen tak se válet, navíc, v tomhle případě se to dá považovat za šťastnou náhodu, protože hora přišla k Mohamedovi, a ten se tak nemusí zbytečně namáhat. Jen matně vnímám, že ani Radana se nedrží v pozadí a taky seskakuje ze stoličky, dokonce odněkud vyštrachá i krosnu, ale to je to poslední, nad čím teď přemejšlím. V tuhle chvíli má přednost ten svíjející se blbec venku.
Jak ho znám, chtěl se prostě jen ožrat a nenapadlo ho nic lepšího, než lozit do nejdivnějšího pajzlu na Obrtlý, ale i tak, protože jistota je jistota, vytáhnu hůlku. Hlavně se nenechat překvapit, pro dnešek už bylo překvapení až až.
Zrzčino gesto u dveří a úsměv oplatím stejně sarkastickým úšklebkem, chápu, lepší když zkapám já než ona, ale dál nečekám a s hůlkou v pohotovosti vyjdu ven. Jeho si v první chvíli nevšímám, místo toho se rozhlédnu po ulici, jestli náhodou… přece jenom. Ale nic. Dobré, předpoklad se splnil, prostě se sem šel jenom nalejt. Dojdu blíž, skloním se k němu a pořádně si prohlídnu jeho nechtěný tetování.
Jo, hochu, ani nevíš, jakej máš průser.
Ale jinak na tom se zdravím ani rozumem zle není, jinak by neměl ty blbý kecy, tak aspoň něco. Vždycky mě zajímalo, co všechno tohle ochranný kouzlo dokáže svým obětem udělat, ale teď jsem rád, že to nejspíš končí jenom u popáleniny. I když ‚jenom‘, zas tak málo to není, vzhledem k významu znamení.
Narovnám se, ještě chvíli ho chci nechat se válet.
„Máš talent vybírat si špatný podniky, chlape.“
Jízlivost se ani nesnažím skrejvat.
„A co tu dělám? Hádám to samý, cos měl v plánu ty, než si potkal místní kliku.“
V hlase se objeví pobavení, ale hned ho vystřídá hraná formálnost.
„Asi bych vás měl představit, slečna Radana O’Leary, moje příjemná a-“, nedopovím. Příjemná a z kdovíjakýho důvodu vyděšená společnice se rozhodne vypadnout bez pozdravu. Prostě jen tak.
„Tak… tohle bylo divný. To tě snad zná nebo-?“ Poslední otázku, řečenou na půl huby a spíš pro sebe, nechám nedokončenou. Ještě chvíli civím na prázdný místo, kde před sekundou stála zrzka, než se obrátím na pořád se válejícího Atise a konečně mu podám ruku.
„Tak dělej, zvedni prdel, ty dveře tě snad nevykopnou, když půjdeš se mnou. Dáme panáka a zkusíme z barmana nějak vymámit, jak tě tý chobotnice zbavit, protože, věř mi, tohle tetování fakt nechceš.“
Hůlku mám pořád vytaženou, takže jenom klepnu na kliku a s malým zaváháním otevřu. Napůl čekám, že mě popálí stejně jako Atise, protože si dovoluju sem zvát cizáka, ale ne, nic se nestane. Někdy mám pocit, že je tenhle bar napojenej na Dvouhlavýho, když má dobrou náladu on, jsou i dveře tolerantnější, a samozřejmě když zákazník ještě necáloval a chystá se platit, na sekeru se tu nenalejvá. I za předpokladu, že by tu někdo chtěl sekeru mít.
Dojdu k baru, za kterým stojí místní barman, zvláštní mutant s nechutným nádorem, který mu vyrůstá z hlavy a který je skoro stejně velký jak hlava samotná, plným strupů, žilek… no prostě lahůdka pro slabý žaludky, a s úsměvem říkajícím ‚jenom dneska‘ spustím.
„Dvouhlavý, nech tu pro tentokrát tohohle kluka, zaručím se ti za něj. Dáš nám dvakrát dračí?“
Udělám odmlku, než se dostanu k hlavnímu problému.
„Jo a prosím tě, dá se nějak zbavit tý chobotnice?“

Jen pro ilustraci dosavadního děje ti posílám záznam z minulého brůža, vlastní první příspěvek očekávej vzápětí, OK ;) ?
Resp. počkám, až ti odepíše Radana, pak vám to vyhodnotím, ale mezitím ti napíšu úvoďák do vlaku, ať se mi nesekneš ;).
Příspěvky jdou chronologicky od nejstaršího po nejnovější odshora dolů, ty jsi červený, Radana modrá ;), otagváno by to mělo být normálně, pokud jsem někde zapomněla na béčko, řiď se uvozovkama :).



Londýn, 31.8.1983, 02:30

Křik.
To je nejsilnější vzpomínka na ten šílený večer.
Ještě teď ho slyšíš v uších...
Ty zbylé jsou jen o něco slabší. Vzpomínky na křižující se paprsky. Červené a zelené. Vzpomínka na výbuchy. Vzpomínka na třes, který jsi cítil svou malou ručkou kterou křečovitě svírala matčina dlaň. A další paprsky. Jasně stříbrné. jako čepele, protínající vzduch. Tiché svištění smrtonosných kouzel. Vzpomínáš si na štít, který před vámi otec zdvihl. Jeho síla se ti rozběhla po těle brněním a zježila ti vlasy.
Matka zakřičela.
Křik.
To je nejsilnější vzpomínka na ten šílený večer.
Slyšíš v uších...
Křik.

Křik.
Slyšíš křik.
Teprve po chvíli ti dojde že jsi to ty, kdo křičí.
Ozvěna vlastního ochraptělého výkřiku Ti dosud zvoní v uších. Ve spáncích Ti tepe, jak ses na posteli zprudka posadil. Vlasy máš slepené studeným potem, který Ti stéká po zádech.
Zase ten sen!
Spíš už jen mrzutě teď potřeseš hlavou a vyhrabeš se z postele. Na toaletce vedle dveří stojí plechové umyvadlo; opláchneš si obličej a pohlédneš na sebe do zrcadla: Vypadáš jako postava z REPA. Každý nádech zní jako zasyknutí kapky vody na rozpálené plotně.
Víš, že teď už znovu neusneš. Poznáš to. Máš v tom letitou praxi.
S odevzdanou rezignací se pomalu navlečeš do džín. Navzdory jistému... řekněme despektu k mudlům sám uznáváš, že jejich odění je často praktické. Košili do nich zastrkáš jen tak, aby se neřeklo. I když bys stokrát chtěl, jako strašák v zelí vypadat nemůžeš. Ne že by Ti na tom záleželo -a ne že by na tom záleželo tam, kam jdeš- ale zítra začíná školní rok... Dost vysoká šance potkat spolužáky, jejich rodiče nebo kantory. Pravda, pohled na budík Ti řekne že v půl třetí ráno ta pravděpodobnost o něco klesá... ale stejně. Jsi Rockwell. Máš svou úroveň. Na to nikdy nezapomínáš.
Po špičkách se proplížíš do lokálu. Nestojíš o to aby tě Tom, hostinský u Děravého kotle, kde trávíš poslední noc před odjezdem do školy, viděl. Barman naštěstí klimbá s hlavou na nálevním pultu. Aniž by si tě kdokoli všiml, proklouzneš na zadní dvorek. Několika léty zautomatizovanými pohyby otevřeš hůlkou průchod na Příčnou ulici. Takhle v noci je nezvykle tichá. Žádné obvyklé davy. Žádný hluk. Kamenná dlažba odráží tvé kroky ozvěnou. Spěcháš, opravdu nestojíš o to aby tě někdo zahlédl. Teprve u vchodu do jedné ze vzdálenějších bočních uliček zvolníš. Naposledy se ostražitě rozhlédneš po Příčné, než vklouzneš do úzkého průchodu mezi domy. Ani na jednom z nich nemusí viset cedule s názvem tohoto místa. Vzhled domků, horšící se čím dále jsi od hlavní ulice, stejně jako temné štíty firem neslavně proslulých jmen by ani kouzelnické děcko nenechaly na pochybách, kde se to ocitlo.
Pomalu kráčíš Vobrtlou ulicí až k zapadlému baru.
Nebojíš se.
Tohle místo jsi s otcem navštívil už mockrát.
Konečně nalezneš co hledáš. Dříve než otočíš kulatou klikou, zlehka ťukneš hůlkou na dveře. Rozpoznávací kouzlo... Tohle místo vpouští jen vyvolené. Už jsi viděl pár neznalých, kteří odcházeli s pláčem a znakem chobotnice vypáleným do dlaně. S hlubokým nádechem vcházíš do hostince Slizká chapadla.
Jo.
Tohle je přesně místo, které teď potřebuješ. Kde tě nikdo nebude hledat. Kde znovu najdeš rovnováhu aniž by se tě kdokoli na cokoli vyptával.
Ne že by tě ten sen zase tolik rozrušil. Už sis na něj zvykl a naučil se ho ignorovat. I tak ale nejde o nejpříjemnější zážitek. A ty ho ze sebe chceš dostat než se zítra ráno posadíš do Bradavického expresu. Ze zkušenosti víš že to pár panáků spraví.
Lokál se velmi liší od útulného Děravého kotle. Je to ponurý, zakouřený, zaplivaný pajzl. Většina malých stolečků je buď obsazena pospávajícími opilci, nebo zapatlaná tak že se neodvážíš se jich dotknout. Usadíš se tedy na baru. Objednáš si u Dvouhlavého, což je místní barman. Neříká se mu jen tak. Z poloviny hlavy mu vyrůstá ohyzdný, žílami prokvetlý a hnisavými strupy pokrytý nádor obludné velikosti. O hosty se ale stará skvěle. Nestihneš se ani pořádně zavrtět na židli abys našel pohodlnou polohu a už je před tebou sklenka dračí whisky. Očima zatěkáš po nejbližším okolí. Na tomhle místě se obezřetnost více než vyplácí. Ale všichni buď spí, nebo si hledí svého. Zaujme tě pouze postava na židli vedle tebe. Má na sobě totiž mudlovské oblečení. To se na Vobrtlý zrovna často nevidí. Zhluboka si lokneš whisky. O necelou vteřinu toho zalituješ, neboť se strašlivě zakuckáš a celý doušek skončí vyprsknutý na barpultu. Zahlédneš totiž něco, co ti vyrazí dech.
Doslova.
Postavě vedle tebe se totiž v rozhalence košile houpe stejná kravata, jakou si zítra uvážeš k hábitu i ty. Až na to že tahle má havraspárské barvy. Jsi si jistý. Tu žlutou a modrou by sis po šesti letech v Bradavicích prostě nespletl.
Osoba se na tebe otočí a účastně tě několikrát zlehka bouchne do zad. Jsi tak konsternovaný žes ani nepozvedl hůlku, přestože jsi viděl, jak k tobě napřahuje ruku.
Šok pomalu odeznívá. Věnuješ se tedy podrobnější prohlídce.
Je to dívka, čehož sis předtím nevšiml, snad proto, že oblečení které má na sobě je typicky mužské.
Rychle ji přejedeš pohledem. Střední výška i váha, ne zrovna hezká. Určitě ne takovým tím obecně uznávaným způsobem. Spíš... zajímavá, tak je to. Oválná tvář, malé, spíše bledé ale plné rty... oči. Takové oči jsi snad v životě neviděl. Velké, třpytivé a temně modré, jako horské jezero za hvězdné noci.
Dál zaregistruješ čepici s dýnkem a lokny v barvě zašlé mědi, kryjící levou část dívčina čela a krku. Pod vlasy jako bys zahlédl... snad nějakou šmouhu, snad jizvu. Nejsi si jistý.
Máš pocit, že na téhle situaci ti uniká strašně moc věcí.
Prvně jsi si jistý, že ji neznáš. Na sedmačku se nezdá být dost stará, na páťák to také nevypadá... A jsi si zatraceně jistý, že Havraspárku ze svého ročníku by sis pamatoval.
Krom toho, k Chapadlům by se v tuhle dobu bez doprovodu vypravila jen velmi, velmi hloupá dívka. Velmi hloupá... nebo velmi schopná.
Navíc stále nedokážeš pochopit klid, s jakým si tu sedí s Bradavickou školní kravatou na krku, pouhých patnáct hodin před začátkem školního roku... Za tohle by hrozilo vyloučení i plnoletému žáku, a na to taky nevypadá.
Náhle si nejsi jistý, jestli ses doopravdy probudil.
Děvče ti na pohled odpoví jen lehkým pozdvižením obočí, ve tváři jasně čitelné pobavení, načež si tě přestane všímat. Usrkne z vysoké sklenky s jakousi hustou červenooranžovou tekutinou. Skloní se nad knihou, kterou má rozloženou na barpultu a dál se věnuje četbě.

Obrátím svůj pohled zpět směrem ke sklence dračí whisky, která stojí přede mnou a po chvíli ji zvednu a poněkud opatrně se napiju. I tak, si ale stále letmo prohlížím dívku sedící vedle.

Co má tohle znamenat, je to skutečně studentka z Bradavic. Nebo je tu snad nějaké jiné vysvětlení?

V myšlenkách se k tomu neustále vracím, ale přišel sem si tady, jako vždy “vyčistit“ hlavu. Neměl bych se tím zabývat! Celá tahle situaci mě ale nepřestává fascinovat.

Co tady dělá? Uprostřed týhle putyky, kde se schází nejrůznější podivný existence, ta holka tady sedí v naprostým klidu a působí, jako by si toho kolem vůbec nevšímala.

Znovu si loknu dračí whisky, snad abych se trochu osmělil a potom už moje zvědavost zcela zvítězí. Prohrábnu si rukou vlasy, ohlédnu se směrem k ní a promluvím.

„Tohle je snad to nejméně pravděpodobný místo, kde bych čekal, že potkám někoho z Havraspáru.“
A s lehkou ironií v hlase dodám: „Že bych nebyl jediný, kdo postrádá pud sebezáchovy a chodí na podobná místa, jako je tohle?„ usměju se.
***
***
***
Setkání s tím blbcem ze včerejška mě dokonale otráví. Co si o sobě, božemoj, ten navoněnej frajerskej papírovej panák myslí?! Doufám že ta přehlídka trapných póz byla opravdu jen přehlídkou trapných póz, protože jestli to myslel vážně... A jestli se ukáže, že je v Bradavicích víc jemu podobných... Nejspíš si to se svou účastí rychle zase rozmyslím.
Jak jsem poslední týden, během konfrontace se všemi podobnými záležitostmi, přesvědčila, můj problém je v tom, že jsem si zamilovala Bradavice... Ale bez studentů.
Tetička mě před pár dny, během našeho rozhovoru "jak to tady chodí během školního roku" varovala, že škola je v tom období diametrálně odlišná od všeho, co znám... A jakž-takž jsem se s tím vyrovnala, alespoň myslím. Ale ani v noční můře by mě nenapadlo, že ten tolik obávaný školní rok ještě ani nezačne a já už narazím na blba. Doslova. Co je horší, ještě ke všemu prefekt... V teorii mají být prefekti nápomocní a milí... Podle toho co jsem zažila dnes v noci v praxi, tedy pokud bych měla z toho jednoho usuzovat na všechny, jsou...errrgh... na pěst.
Krátce poté co tedy naštěstí vypadne, se taky zvednu k odchodu. Nepředpokládám sice, že by se vrátil, ale jak už jsme se mnohokrát přesvědčila, pouhé předpoklady vedou často k nemilým nedorozuměním. Raději si hodím krosnu na záda a přesunu se. Někam, kde by mě snad nemusel hledat.
Někam, kam se většina rozumných lidí bojí i za světla.
Na Obrtlou ulici.
Už před lety mi lokál "Slizký chapadla" ukázal dědeček... A já si ho oblíbila. Ano, mám ráda i Děravý kotel a jeho domáckou útulnost, ale tady... Dědeček vždycky říká, nebezpečí radši vidí a cítí, než aby o něm jenom tušil, schovaném za úsměvy a pozdravy.
Shodím krosnu z ramen, položím ji vedle sebe tak, abych ji měla okamžitě nadosah a sama se vyhoupnu na barovou stoličku. U Dvouhlavého si objednám bloody-mary (další výhoda tohohle lokálu je, že hostinský umí, kupodivu, míchat i mudlovské koktejly, třebaže je vždy trošku... přikoření) a na barpult si rozložím knihu... Třeba budu mít konečně trochu klidu.

Ne, nebudu.

Jen co se trochu pohodlněji usadím, dveře se znovu otevřou a vpustí někoho v černé kápi. Celkem by mi to bylo jedno, kdyby se situace z téhle nálevny neopakovala, byť další den a v novém obsazení. Neznámý si objedná whisky, podívá se na mě a zbytek nápoje skončí vyprsknutý na nálevním pultu. Dvouhlavý si nevzrušeně sundá z ramene utěrku a zapatlaný bar utře.
Postiženého několikrát solidárně bacím do zad, načež se vrátím ke své knize... Ale zřejmě ani teď mi nebude dopřán klid. No, nezabila mě jedna konversace, nezabije mě druhá.
Otočím se na mladíka a zjistím, že se usmívá.
"Celkem mile, narozdíl od toho... blbečka," pomyslím si.
"Což o to, já pud sebezáchovy ještě stále mám... Navzdory tomu co o mě tvrdí můj bratr... A tetička Minerva," oplatím mu úsměv přátelským úšklebkem.
"Otázkou zůstává, co tady děláte Vy, pokud předpokládáte, že je tohle místo na které je vstup nedostatkem pudu sebezáchovy podmíněn," uchichtnu se pobaveně a zvědavě se na neznámého zadívám.
"Krom toho, jste oproti mě ve výhodě," zatahám párkrát za žlutomodrou vázanku "...ale já, narozdíl od Vás, nemám, čeho se chytit, takže... Co kdybyste byl za slušňáka a třeba se mi... představil?"
***
***
***
Ještě než jí odpovím kopnu do sebe zbytek whisky a s lehce nervózním výrazem ve tváři se na ni podívám. Ale po chvilce jí odpovím.

"Promiň... máš pravdu, nepředstavil jsem se. Moje jméno je Roderick...." a spíš už jen polohlasem dodám "Rockwell"

Zvláštní pocit. Vlastně si tak trochu přeju, aby neznala to jméno, bylo by hezké po dlouhý době potkat někoho, který neví nic o mě, o mé rodině a o všech těch... těch věcech. Ale nejspíš už teď moc dobře ví, čí syn to před ní sedí. Ale co! Na tohle už sem přece zvyklý...

Trochu nervózně si poposednu. "Snad ti nevadí, že ti tykám? Ale vzhledem k situaci se to myslím hodí. Už jenom proto, že budeme nejspíš spolužáci... " když pronáším tuhle větu, jako bych si nebyl stále jistý, jestli to tak skutečně je.

Nikdy před tím sem ji v Bradavicích neviděl. A co že to říkala.. tetička Minerva? Asi bych neměl vyzvídat. Vlastně proč taky, mám svých starostí víc než dost.

Nakonec, ale v rozhovoru pokračuju. Už to, že sedí tady U chapadel, svědčí o tom, že to nebude úplně obyčejná holka.

"Hádám, že budeš v Bradavicích nová. Je to tak?"
"Ale... nechceš náhodou tvrdit, že tvoje teta je profesorka McGonagallová, ne?" Vyhrknu dost pobaveně.
V okamžiku se zarazím a dodám... už o poznaní vážněji "Teda promiň... to já jen, že představa, že tady sedím U Slizkých chapadel s neteří profesorky McGonagallový, mi přijde fakt zábavná."
***
***
***
Wow. Nervózní. Sympatické. Rozhodně sympatičtější než blazeovaná afektovanost pana prefekta. I když, dost možná je prostě jen nejistý... Koneckonců, nemyslím že čekal že na místě jako tohle potká nějakého jiného studenta z Bradavic.
"Takže Roderick... Nejmladší z Rockwellů, podívejme se. Inu, v tom případě odpadá otázka, jak o tomhle místě ví..."
"Rockwell, Roderick. Nejmladší z Rockwellů. Starší bratr Samuel, matka Tarquinia. Vlastně je docela legrační, že jsme se tady tak sešli... Kathleen, moje maminka... Pracovala s Tvým otcem... Tedy pokud je to Auberon Rockwell z odboru záhad. Ale koneckonců, Rockwell není zase tak obvyklé příjmení, že?" usrknu ze své sklenky a vesele na mladíka mrknu.
"Co se týče tykání, protentokrát udělám vyjímku; čistě z... lokálních důvodů," mávnu rukou kolem a uchichtnu se nad svou slovní hříčkou. "Na druhou stranu, jednoho spolužáka jsem už dneska na toulce po barech potkala... A jedinej důvod, že teď nemá oslí uši za to že mi zkusil tykat bez dovolení je, že jsem byla líná měnit pak paměť barmanovi," pokrčím rameny.
"Fakt je, že Ty ses alespoň zeptal, což... oceňuju. Oproti tomu Tvůj druhej argument postrádá bystrozrak. Jsi, pokud vím, z Nebelvíru... Kdežto tyhle barvičky..." znovu vezmu do prstů kravatu a nechám ji mezi nimi proklouznout, takže žluté a modré pruhy se v tlumeném světle slijí v jednu dvoubarevnou řádku "...říkají, že spolužáci nebudeme."
Na jeden zátah dopiju svou sklenku a mávnu na barmana, který ji bezeslova doplní. Ze zadní kapsy džín vytáhnu tabatěrku, kterou jsem v létě dostala od dědečka, otevřu ji a vytáhnu úhlednou, očividně ručně balenou cigaretu. Připálím si, přivřu oči a s potěšením si potáhnu, abych vyfoukla oblak modrého kouře, vonícího po mateřídoušce. Na okamžik zaváhám, ale pak pouzdro znovu otevřu, posunu o něco blíž směrem k mladíkovi a gestem je vybídnu, aby si nabídl, pokud bude chtít.
Chvíli přemýšlím, jak mu odpovědět, aniž bych byla nevychovaná tím, že mu řeknu málo... Nebo hloupá, že mu řeknu moc.
"Nová ne," poznamenám s novým potáhnutím z cigarety "...vlastně znám Bradavice od dětství. Jen... tenhle rok tam budu poprvé jako studentka. Co se týče Minervy... Ach ano, obávám se, že je skutečně má tetička... dá se říct. Ale docela chápu, proč Ti to přijde zábavné," rozhlédnu se po baru a zacukají mi koutky. "Často říká, že ze mě zešedivěla... Kdyby mě viděla tady, navíc v tuhle dobu... a bez doprovodu... Ach, myslím, že by jí vlasy hrůzou rovnou zbělely," pousměju se. "Je moc hodná, jen... trošičku přesmíru ochranářská. Pořád ve mě vidí malou holčičku; nějak jí nedošlo, že už jsem vyrostla," doplním ještě polohlasem, spíš pro sebe než pro svého společníka; dá se spíš říct, že jen myslím nahlas. Po chvíli se ale otočím na svého společníka a zadívám se mu přímo do očí: "To ale pořád nevysvětluje, co právě tady děláš právě Ty. Já už Ti toho řekla víc než dost, teď je řada na Tobě," usměju se.
***
***
***
Objednám si u Dvouhlavého další sklenku whisky. Poslouchám a s tabatěrky, kterou dívka položila na stůl, poté co milým gestem dala najevo ať si nabídnu, vytáhnu jednu cigaretu a oplatím laskavost opatrným úsměvem.

Proč sem si tu cigaretu vlastně bral? Vždyť nekouřím! Asi sem jen pořád trochu vyvedený z míry, z toho kdo vedle mě sedí a toho co se od té dívky dozvídám.

A tak si začnu jen nervózně pohrávat s cigaretou v ruce. To co mi vypráví, ve mě vzbuzuje lehké sympatie k ní. Je to už dlouho co bych tohle mohl o někom říct. Že její matka pracovala na odboru záhad s mým otcem, je pro mě taky jedno z mnoha překvapení, které se od ní dozvídám. A to nejabsurdnější na tom všem je, že je to skutečně neteř profesorky McGonagallové!

Je podle ní prý moc hodná. Trochu se ušklíbnu, když na to pomyslím. No... ale jo... McGonogallová je férová to musím uznat i já, i když sem s ní měl pár konfliktů.

Vzpomínám si ale, jak McGonagallová vyšilovala, když sem tenkrát ve druháku, při jedné potyčce neudržel nervy na uzdě a ti dva kluci, co se mi snažili znepříjemnit život, kteří byli shodou okolností taky z Nebelvíru, skončili u madam Pomfreyové na ošetřovně. Na druhou stranu se nemůžu McGonogallový divit, tenkrát sem to možná fakt přehnal.

Ale asi bych se zachoval stejně i teď. Nikdo si nemůže myslet, že se po mě bude vozit a já mu za to ještě poděkuju!

A jak se říká, účel světí prostředky! A ti dva se mi do teď obloukem vyhýbají. Ale tyhle věci se stejně moc zveličujou. Někdy je to ale vtipný, mezi prvákama o mě kolují dost děsivý historky... někdy je sám trochu přiživuju a celkem se tím bavím.

Napiju se ze sklenky dračí whisky a zamířím zkoumavý pohled na dívku. Cigaretu nechám ležet před sebou.

"No nevím jak je Rockwell častý příjmení jinde, ale v Azkabanu je teď prej dost častý." hned se zarazím, okamžitě zabořím oči do země a nervózně si odhrnu vlasy z čela.

Ihned mi hlavou bleskne Sakra... proč tohle říkám, těmahle blbýma vtípkama se bavíme s bráchou. On vždycky říká, že je lepší si z toho dělat legraci, než těžkou hlavu, ale přece to nemůžu takhle vypálit na někoho, koho sem zrovna teď potkal a o kom vlastně ještě skoro nic nevím. No co... stalo se!

Kopnu do sebe zbytek druhého panáka whisky, abych se trochu vzpamatoval.

"Ehhh... jo Auberon Rockwell je můj táta."
Trochu nervózně pak pokračuju: "Máš dost přehled o mojí rodině, všechno sedí." zlehka se usměju a snažím se aspoň působit o trochu jistěji.
"To by mě teda zajímalo, co to bylo za nebožáka, kterej se jen tak tak vyhnul oslím uším" prohodím pobaveným tónem.
"Asi bych si měl taky dávat pozor na jazyk." dodávám a trochu se ušklíbnu.
"Jo a barvoslepej určitě nejsem, barvy Havraspáru ještě poznám!"
"Asi sem se jen špatně vyjádřil. Jinak máš pravdu, já jsem z Nebelvíru."
"No... a to proč sem tu? Pokud můžu hádat, má to myslím stejný důvod jako u tebe." už o poznání sebevědoměji pronesu směrem k ní.
"Je to jediný místo, kde si můžu být jistý, teda až do teď..." usměju se a pokračuju "že tady nenarazím na nikoho z Bradavic a můžu si trochu pročistit hlavu. K čemuž teda, skvěle pomáhá i dračí whisky" dodám znovu s letmým úsměvem.

Je to zvláštní, tenhle pocit sem nezažil už dlouho. Najednou mám dojem, že s ní můžu mluvit otevřeně, teda aspoň oproti většině ostatních lidí. Možná bych měl dát na tenhle dojem.. tenhle instinkt.

Ne. Vždyť ji znám jen malou chvíli, zdá se sympatická a hlavně zajímavá to určitě. Ale...

Možná už bych měl jít! Chtěl jsem být přece sám. Sám jen se sebou a svými myšlenkami. Zároveň mám obavu, aby si nemyslela, že příliš vyzvídám. Ale začíná ve mně vítězit pocit, že o téhle dívce se chci dozvědět přeci jen víc a tak se odhodlám a lehce nervózně začnu.

"Snad ti nevadí, když se zeptám do jakého ročníku vlastně nastupuješ?"
Ve stejný okamžik, kdy pokládám tuto otázku mi dojde, že vlastně ani neznám její jméno. "Mimochodem... asi sem přeslechl tvoje jméno." řeknu a podívám se na ni zkoumavým pohledem.
***
***
***
S mírným úsměvem sleduji, jak si nabídne cigaretu a následně s ní otáčí v prstech, zjevně rozpačitý a pravděpodobně s pocitem, že neví proč si ji vzal, a jak ji vrátit zpátky aby to nevypadalo neslušně. Nakonec nechá cigaretu cigaretou, usrkne ze své sklenky a...
Hlasitě se rozesměju; to, co právě předvedl byla jedna z nejvtipnějších, nejsebeironičtějších hlášek s jakými jsem se kdy setkala; ocením jeho řečnickou pohotovost pobaveným mrknutím.
Nakonec se zdá, že se trochu uklidní, dokonce se poněkud rozhovoří. Prima, to mi vyhovuje. Upíjím svou krvavou Mary, občas přisypu pepř či tekutinu trochu zostřím přidáním několika kapek citronu, zatímco naslouchám mladíkovým vývodům.
"Jen se neděs, nejsem žádná špionka," uklidním ho, když zmíní, že mám o jeho rodině celkem přehled - nedivím se, že mu to s jeho rodinnou historií a osobními zkušenostmi musí zákonitě připadat přinejmenším poněkud podezřele. "Moje maminka dělala v Odboru pro experimentální magii, občas s Tvým otcem spolupracovala, proto toho tolik vím... vlastně, to co jsem Ti řekla je všechno co vím... Tvůj taťka je prej dost nesdílná osoba, alespoň co říkala maminka... Kathleen O´Learyová, možná jsi to jméno od otce někdy slyšel," pokrčím vesele rameny ke konci vysvětlení, odkud o něm a jeho rodině vím.
Dopiju poslední rudé kapky z vysoké sklenice a mávnu na Dvouhlavého, aby mi vytvořil nový koktejl. Pouze na něj bezeslov kývnu prázdnou sklenicí; v tomhle lokále mám jaksi problém vyslovit název "Krvavá Mary"... Jeden by se nedivil, kdyby do toho Dvouhlavej nacedil opravdovou krev nějaký nebožky. Experimenty s alkoholem, ano, ale odsud posud, na extrémy si nepotrpím... I když, pokud by to byla pravda, nesměla bych teď sedět právě tady, že.
Zdá se, že Roderickovy myšlenky se ubírají podobným směrem. Neodolám a musím se znovu uchichtnout: "Jo,to máš teda pravdu... Přišla jsem sem nabrat síly na zejtřejší premiéru... A krom toho, tohle je jediný místo, kde ´sem si jistá, že by mě tetička nikdy nehledala," zašklebím se rozpustile. Mladík se zdá celkem milý, příjemně se mi s ním povídá; žádné nucené společenské fráze, ale zároveň ani žádná nucená familiernost; užívám si přirozenost rozhovoru a když se předemnou objeví nová sklenka naplněná tomatovým džusem s vodkou, bezeslova ji s mírným úsměvem pozdvihnu proti Rockwellovi nejmladšímu v naznačeném přípitku, načež si zapálím cigaretu - bez rozpaků sáhnu po té, kterou nejdříve vyndal z tabatěrky a poté ji nechal ležet na barovém pultu.
"Nepřeslech´s mý jméno... Neřekla jsem Ti ho," mrknu vesele s prvním vyfouknutím hustého modrého dýmu, a natáhnu k mladíkovi ruku: "Jsem Radana... Anebo Ivyblow, jak budeš chtít... O´Leary-Stoilov," představím se.
"Tenhle rok bude v Bradavicích můj první, nastupuju do pátýho ročníku... Jsem docela nervózní. Nechtěl bys mi o škole něco povědět? Jaké to tam je?" optám se zvědavě.
***
***
***
Docela se mi uleví, když vidím že slečnu moje slova o Azkabanu rozesmála, místo aby ji zaskočila. Přesto, že cítím že se mi po dvou poměrně rychle vypitých panácich zahřívají tváře, mávnu na Dvouhlavého prázdnou sklenicí. Zatímco je má sklenice doplňována další dávkou dračí whisky, poslouchám dívčino vysvětlení jejích znalostí. "Kathleen O´Learyová? Ne, myslím že se o ní otec nikdy nezmínil. Ale to se není čemu divit, otec se doma nikdy moc nezmiňoval o své práci. Je to takový tajnůstkář, což jsem nejspíše zdědil po něm." prohlásím a své tvrzení doprovodím úsměvem a mrknutím, což mě samotného dost překvapí. Jaktože se s ní cítím tak uvolněný? Přemítám jestli za mým uvolněním a postupnou ztrátou nervozity z rozhovoru s dívkou, navíc neznámou, nestojí náhodou ta whisky kterou tu celou dobu popíjím. Podívám se na svou sklenici a zjišťují že je už opět z poloviny prázdná.

"No tak to určitě ne." směji se představě profesorky McGonagalové sedíci u baru Slizkého chapadla. "To by pak nejspíš tetičku museli křísit u svatého Munga, pokud by sem zavítala. A myslím že pokud by tě tu našla sedět se mnou a sklenicí krve před sebou, už by ani křísení nepomohlo." prohlásím a zvedám svoji sklenici k přípitku s neznámou. Poté s mírnou panikou sleduji jak zvedá "moji" cigaretu ke svým rtům a zapaluje ji. Tak dneska opět za vola, výborně. Mohl jsem to alespoň zkusit když už jsem si ji od ní vzal. Ale asi to dopadlo líp než kdybych si ji zapálil. Svíjení se v záchvatu kašle bych dnes s radostí vynechal.

"Hmm, Ivyblow, zajímavá přezdívka. Jak si k ní přišla, pokud to není tajemství?" zeptám se když se mi představí a přijmu nabízenou ruku. "No, v Bradavicích se ti bude určitě líbit, obzvlášť jestli máš ráda studený kamenný zdi, těch si tam užiješ až přespříliš." s úsměvem mrknu. "Ale jinak je to tam dobré, akorát platí přísná restrikce alkoholu, takže na toto", ukážu na svoji i její sklenici, "si můžeme až do první návštěvy Prasinek nechat zajít chuť." řeknu poněkud trpce a obrátím do sebe zbytek sklenice. Alkohol mi očividně rozvazuje jazyk. Začíná mi to nějak kecat, myslím že bych měl s tou whisky trochu zpomalit. Nevím proč, ale opravdu nerad bych se před ní ztrapnil. Co to se mnou je?

"Ale dost o Bradavicích, však si jich užiješ za celý rok až až." řeknu s mrknutím oka. "Kde si vlastně studovala doteď? Měl jsem za to, že v Británii je jediná škola čar a kouzel."
***
***
***

Pro účely prvního příspěvku předpokládej, že ať už večer u Chapadel dopadl jakkoli, dostal ses do Děravého kotle, trochu se prospal a zamířil na nádraží ;).

30.8.-1. září 1983, čtvrtek, 11.00, Bradavický expres
Angus, Aiden

LUP!-a prázdniny jsou fuč.
Vlastně ani nevíš jak. Máš pocit, že sis je několikrát otevřel to či ono pojednání, nalezené v otcově pracovně, prošel sis nové přírůstky do rodinné knihovny... a najednou je konec srpna.
Tedy, ne by sis volno neužil. Vzpomínáš na příjemné večery na vašem sídle, kdy se k večeři sešla celá rodina. Po jídle se klan rozesadil v obývacím pokoji u ohně a matka s otcem vytáhly něterou z historek o rodové historii, otec vyprávěl o tom, jak se se ´strýčkem´ Georgem toulal po dáném východě, přičemž k se k tomuto vyprávění často přidal i druhý ´adoptivní strýček´, Phoenix, který u vás byl minimálnějednou do týdne na večeři. Ti tři tak kolikrát vytáhli nějaký zajímavý příběh z toulek po světě, na které je zavedlo jejich povolání, že jste se Samuelem zůstali sedět a poslochali ještě dlouho potom, co Tarquinia, dost neobratně se pokoušejíc skrýt zívání, odešla spát... Dny jsi, oproti lenošivým večerům, trávil nanejvýš aktivně. Povětšinou v alchymistické dílně zasunuté v jedné vzdálenější části sklepení. Zkoušel sis míchat nové elixíry a procvičoval se v umění dát dohromady ty, které už jsi znal. A samozřejmě jsi nezapomínal ani na cílevědomé studium a četbu. Jako vždy i teď tě poháněla tvá cílevědomost a touha objevit a objasnit alespoň něco z těch tajch zákoutí, kterých je dosud svět magie plný a kouzelníci jimi ani za věky dosud nepronikli...

A tak, než ses nadál a rozkoukal, opět, jako čtyři poslední roky jsi najednou stál na Příčné ulici, uprostřed vrcholícího předškolního ruchu. Nijak se nestresuješ davy lidí, valícími-se v obou směrech ulicí a uvážlivě, jak máš ve zvyku, postupuješ podle předem zhotoveného seznamu. Nejdříve vystojíš poměrně dlouhou a otravnou frontu u Gringottů... ale pak už zábava může začít. Navštívíš knihkupectví, aby sis doplnil nové učebnice, které jsou po vás tento rok vyžadovány, v krejčovství u madamme Malkinové pořídíš nový společenský hábit, který dle pergamenu došlého ze školy musí nyní každý od pátého ročníku výš povinně mít, u lékárníka obnovíš značně ztenčenou zásobu švábích oček a ostatních přísad do lektvarů... Než si projdeš všechny krámy na seznamu, je skoro večer.
Obtížen taškami se vrátíš do Děravého kotle, kde hodláš strávit poslední noc před odjezdem vlaku. Vydáš se po schodech nahoru do pokoje, který máš na dnešní den a noc pronajatý v prvním patře. Zavřeš za sebou dveře, tašky necháš padnout na zem a bez skrupulí se s úlevným výdechem svalíš na postel, kde si vleže na zádch dopřeješ několik minut prokrastinace. Bez činnosti ale nevydržíš, vytáhneš tedy zpod postele svůj školní kufr a nakoupené věci do něj přehledně a účelně naskládáš, načež se vydáš zpět do přízemí na večeři.
U Toma, hrbatého ale neuvěřitelně milého hostinského si objednáš večeři, najíš se, načež znovu vystoupáš schody do patra. Sprcha, vyčistit zuby, převléct a spát.
Spáááááát...

...(mezihra s Radanou)...

Tom tě ráno probudí přesně v sedm, jak jste měli domluveno.
U kávy a několika muffinů, které si dáš k snídani, zasedneš k rannímu výtisku Denního věštce. Hned u prvního článku se zamračíš: Ministersto zvažuje zřízení komise pro kontrolu mimořádných bytostí. Je ti jasné, že tím ´mimořádné´ není myšleno žádné glorifikum. Naopak. Jak pročítáš článek a čteš mezi řádky, jen tiše, zhnuseně vrčíš. "Mimo" v podání ministerstva znamená cokoli, co se liší. Od kentaurů přes jezerní lidi, od lykantropů až po věštce. To není v pořádku. Je to jen další znamení, další zamrazení v zátylku. Ale něco ti říká, že svět opět temní. Ten pocit znáš. Znáš ho a nelíbí se ti. Je to stejný pocit, jako jsi měl, když byl u moci Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Vyslovit. Z vyprávění víš, že to začalo tiše a skrytě. Od otce a jeho přátel jsi několik narážek během prázdnin slyšel. Nenápadné zkazky, které si vypravují cestující v pohraničních hospodách. Lidé, kteří už se neodvažují se halasně a radostně bavit v ulicích. Naopak, kdykoli procházíš kolem jakékoli skupinky, umlká a čeká, než přejdeš. Frenetická radost z pádu Pána Zla se pomalu stává minulostí a svět opět plíživě naplňuje nepokoj.
Proč vlastně?
Raději nad neradostnými myšlenkami mávneš rukou. Potřeseš hlavou, jako by ses pokoušel je vytřást, a raději se rozhodneš zaplatit za snídani. Tomovi, hostinskému, který, zdá se, se během let vůbec nemění, se odvděčíš několikasrpcovým dýškem, než se vydáš rušnými ulicemi na nádraží King´s Cross. Rozhlédneš se, zda někde nezevluje nějaký mudla a rychle, s rozeběhem (ne že bys to potřeboval, jen pro radost z pohybu) projdeš přepážkou na nástupiště 9¾.
Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišel s předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak vidno, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo. Rozmrzelost postupně opadá, jak procházíš vlakem a snažíš se najít nějaké místo.
Asi v polovině vlaku to vzdáš. Zdá se, že prázdné kupé by byl příliš velký přepych. S povzdechem se tedy nasáčkuješ k bandě několika druhaček a třeťaček. Po dvou hodinách už tě ale to chichotání, ječení a neumělá kouzla s čokoládovými žabkami začnou rzčilovat nad únosnou mez. S rezignovaným povzdechem stáhneš z držáku kufr a procházíš vlakem, snažíc se najít nějaké alespoň rámcově nepřeplněné kupé. Podaří se ti to až na samém konci vlaku. V posledním kupé jsou pouze Aidena Angus, i když krosna vedle jedné z lavic a evidentně nepatřící nikomu z nich, stejně tak jako pohozený Jinotaj, napovídají, že kupé s nimi sdílí ještě někdo. Chvíli si je nejistě měříš, než se rozhodneš se jich zeptat, zda se k nim můžeš přidat.

Londýn, 29.9, 22:30
Atis, Benjamin

To, že mi zrzka neodpovedá na otázky, som si vlastne tak skoro ani neuvedomil. Prižmúrenými očami som sa zahľadel na Benjaminovu tvár a s malým úškľabkom som si položil čelo na koleno.
"Hej, zdá sa mi, že to už som kdesi počul," nútene sa zasmejem a snažím sa nevnímať bolesť v dlani. Prsty sú ochabnuté, pretože každý pohyb svalov prinesie novú vlnu neznesiteľného štípania. "To isté čo ja? O tom dosť pochybujem," zamračím sa. "Teda, pokiaľ si sa tiež neprišiel ožrať, lebo nedokážeš pokojne spať."
Odpľujem si kamsi bokom a naďalej sedím na zemi. Vtom ku mne pristúpi zrzka a pozrie sa mi na dlaň. Chvíľu očividne bojuje sama so sebou, potom rýchlo cúvne a odmiestni sa neznámo kam. Zarazene pozerám na prázdne miesto, kde ešte pred momentom stála. Benjamina to očividne tiež zaskočilo. Zrakom mu skontrolujem prekvapenú tvár s ešte pootvorenými ústami, ako sa mi pokúsil predstaviť neznámu. Na jeho otázke sa len ironicky pousmejem.
"Ja som sa zas chcel spýtať, či vyzerám až tak hrozne, aby odo mňa ženské utekali, ale... možno som jej len proste nevoňal," pokrčím plecami a prijmem ponúkanú ruku. Pomôžem si ľavačkou a o pár sekúnd už znovu stojím na nohách.
"Zbaviť? Ale no... už som si medzičasom stihol vymyslieť prezývku," utrúsim sarkasticky. Keď ale vidím jeho výraz, rezignovane zdvihnem ruky. "Oukey, oukey... panák, barman. Rozumiem. Ale v prvom rade..." odmlčím sa a začnem sa prehrabávať vo vreckách. Vytiahnem krabičku cigariet a zapaľovač. "...v prvom rade potrebujem toto." Dám si cigaretu do úst, zapálim ju a zapaľovač s krabičkou skryjem vo vreckách riflí.
Keď si potiahnem a cítim, ako sa mi dym valí do pľúc, slastne zavriem oči. Chvíľu to podržím v sebe a následne vyfúknem do nočného vzduchu obláčik dymu. Toto mi chýbalo, pretriem si predlaktím čelo, kým Benjamin váhavo chytá kľučku. Zvedavo mu nakuknem ponad plece.
Nič sa nestane. Zamračím sa.
Čo to je? vybavím si v mysli zvláštny škrekot. Úkosom pozriem na spálenú dlaň. Zvláštne, žiadne pľuzgiere, iba symbol vypálený do mäsa. Alarm? Benjie otvorí dvere a vstúpi dnu. Po chvíľkovom zaváhaní nakoniec vstúpim za ním. V momente zamierime ku baru.
No, o barmanovi sa nedá povedať, že by bol príťažlivý typ. Snažím sa skryť prekvapenie za vážnu tvár a iba mu kývnem hlavou na pozdrav. Radšej sa zameriam na zrkadlo, visiace na stene. Pri skúmavom pohľade, ktorým prebehnem celú miestnosť, mi tiež neunikne zopár scvrknutých hláv tsantsa visiacich nad dverami. Vtedy sa mi už v hlave začne čosi črtať.
Čo to je za druh? Že by arutam? spomeniem si na otcove suveníry z Ekvádoru. Tie zvykli chrániť domácnosti pred nežiadanou návštevou a nevítanými démonmi, zaujato si potiahnem z cigarety a pri vyfúknutí znova preletím celú miestnosť zrakom, dúfajúc, že si všimnem ešte čosi zaujímavé.
Vtom sa Benjamin spýta Dvojhlavého na moje nechcené tetovanie. Obrátim pozornosť na nich, opriem sa o bar, cigaretu nechám v ústach a ruky si prekrížim na hrudi. Pozorne sa snažím zachytiť každé slovo, ktoré medzi nimi padne. Zostáva len dúfať, že sa tej chobotnice dá zbaviť.
Pobavene si odfrknem a pokrútim hlavou.
Chcel si rozptýlenie? Máš ho mať, ty somár.

Londýn, 29.9, 22:30
Atis, Benjamin

Zatímco hůlkou ostražitě poklepáváš na kliku, než otevřeš, maně tě napadá, že tohle bude nejspíš dost zajímavý školní rok. Jestli se takovéhle divočárny dějou ještě než začal, co asi přijde po prvním záží? Pokrčíš rameny a bez jakéhokoli incidentu vejdeš do baru.
První, co ti padne do očí, je matný zlatý záblesk na baru.
Hleďme, vizika!
V tom spěchu si tu zrzečka zapomněla tabatěrku.
Zdá se, že hostinský proti tvému doprovodu nic nemá. Trošku zavrčí, kývne hlavou k tobě, obloukem Atisovi a pak na tebe zlehka vystrčí bradu, přičemž hlavou prudce, ale krátce pohne několikrát nahoru a dolů, což nejspíš znamená Dělej si co chceš, ale ručíš si za něj...
Usadíte se na baru. Ještě než stačíte cokoli říct, Dvouhlavý se na Atise chvíli zkoumavě dívá s jedním okem zamyšleně přivřeným. Buď to, nebo mu během chvilky tvář opuchla ještě o něco víc a přimáčkla mu spodní víčko k hornímu. Následně mezi vás postaví popelník a o chvíli později před každého z vás sklenku. Pro tebe opět dračí whiskey, před Atisem přistane dvojitý panák (hádáš dle vůně) ginu na ledu.
následuješ příkladu svého informátora a také si zapálíš, naž usrkneš ze své sklenky. Myšlenky ti hlavou letí nadsvětelnou rychlostí. Nakonec z informačního chaosu vytáhneš priority.
Chceš zjistit víc o té míšenecké špíně, která byla při zatýkání tvého otce. Nemohla přijít lepší příležitost než situace, ve které Atis potřebuje tvoji pomoc. Takhle tě to totiž nebude nic stát. A když už jsme u špinavých míšenců... Nebylo by od věci dozvědět se o něco víc o slečně ,,St...O´Learyové,,. To by zase šlo od Dvouhlavého. Tomu můžeš za info nabídnout záchranu baru... Jo. To není vůbec špatný plán. Teď jen jak to zkombinovat aby vynaložené úsilí a čas byly co nejmenší a výsledný efekt co největší...

30.9.1983, úterý 02:30, Londýn, tvůj pokoj u Děravého kotle


Nedočkavě za sebou zamkneš a několika jednoduchými kouzly která tě naučil otec pokoj zajistíš proti sledování. Zatáhneš závěs a připravíš si nářadí, než konečně rozdychtěně usedneš ke stolu a vezmeš do rukou ten nenápadný zlatý předmět.
První dojem, který získáš, jen co si věcičku prohlédneš, je starobylost. Jsi si jist, že držíš v ruce hračku která má za sebou desítky, pravděpodobně však spíše stovky let. Zlato, které jak zkušeným okem i odborným porypem ohodnotíš na jednoznačně pravé, je velmi ryzí, odhadem 22karátů. Tedy zlato... spíš to, co z něj na tabatěrce zbylo.
Je zjevné, že některé plátky se oprýskaly otlučením, snad spadla tabatěrka na zem, snad tím, jak nešetrně s ní současná majitelka zachází (vážně, nosit takhle krásný a vzácný předmět v zadní kapse je zvěrstvo...). Dále si všimneš několika hrubých zásahů a vrypů, snad po špachtli nebo šroubováku. Je jasné, že se někdo snažil zlaté plátky hrubou silou oddělit od plechového základu. vzhledem k tomu, jak vypadal obsah rudého měšce se ani nemusíš ptát kdo to byl.
Tabatěrka je rukodělná, velmi jemné práce a vysoce kvalitního provedení. Erb na vstupní straně byl v rozích kdysi zdoben vsazenými kameny. Dle typu usazení, byť jsou lůžka poškozena stejně jako zbytek tabatěrky neodbornou snahou dostat kameny ven usuzuješ, že šlo o rubín broušený v Princess tvaru. Tiše hvízdneš. Každý jeden z těch drobných kamínků musel mít 81 fazet! Taková práce už se dnes vidí jen na těch nejdražších aukcích nebo v soukromých rodinných sbírkách. Proporce a brus jsi odhadl na very good, snad až excellent.
Ve středu erbu je velké stylizované ´R´, jinak je přední strana prázdná.
Zadní strana tabatěrky obsahuje jemnou, cizelaci ve tvaru pavučiny, v jejímž levém horním rohu je pak stejným fontem, jako v erbu, jen v menší velikosti, usazeno písmeno ´A´. Zadní strana také obsahuje poslední dochovaný kámen, na kterém se můžeš přesvědčit, že jde skutečně o rubín v princess výbrusu. Zadní strana je po bočních okrajích ocizelována jemným florálním motivem s břečťanovými listy a fleur-de-lys.
Tolik k vnějšku.
Když se pokusíš tabatěrku otevřít, ať se snažíš jak se snažíš, nepodaří se ti to, ani za opatrného užití páčicího náčiní. Zřejmě je očarovaná. Pokrčíš rameny a vyzkoušíš na ni několik odemykacích kouzel, od Alhomora! až po pár složitějších a jejich kombinací. Asi na šestý pokus se ozve suché lupnutí a víčko odskočí od spodku. V ten okamžik se ti předmět v dlani tak rozpálí, že jsi nucen jej upustit na stolek, kde zůstane tabatěrka převrácena ležet. Kolem dokola se podél stran krabičky na přední straně objeví nápis, složený z drobných písmen. Vzhledem k obsahu je ti jasné, že jde o stejnou větu. Azbuku poznáš, další věta je francouzsky, angličtinu nepotřebuješ. Tobě stačí třetí jazyk, kterým je varování psáno:
Welche schlechte Räuber Innenseite können Sie für sich selbst zu finden,
wisse dass von denen nichts Gutes dabei herauskommen...!
Co hnusný zloděj uvnitř najde,
z toho mu nic dobré nevzejde...
Stejně jako se objevil, nápis bledne a s ním postupně opadá i tvoje leknutí.
Tfuj... Takováhle hloupá kouzelnická past... Mělo tě napadnout, že když nejde otevřít po mudlovsku, bude na ni nejspíš použita nějaká podobná taškařina. Na druhou stranu, proč by se někdo obtěžoval takhle zabezpečovat obyčejnou tabatěrku?
No nic, tak dál...
Nedočkavě se podíváš dovnitř a zklamaně potřeseš hlavou. Z vnitřku se ti na stolek vysypala jen směs hutného, černého tabáku promíchaného s jakýmisi bylinami, dvě již urolované cigarety a několik hnědých papírků z přírodního kaučuku. Jediné, co je na vnitřní straně tabatěrky zajímavé je nápis na levé straně víčka:
Ссылка от вас, мне ссылку
соединяет две великие страны;
стран в душу, страна в мире
-не было никакого желания мести;
Я считаю, что то, что связывает нас
GJR отключить больше ...

Его вечной любви VIS,
2421323,1991435187
ANR

No, moc sis nepomohl. Tohle si budeš muset dát někde přelo--
vyjekneš a leknutím nadskočíš na židli. Někdo právě ne zrovna šetrně vzal za kliku a když zjistil, že je zamčeno, začal do dveří velmi agresivně bušit, nehledě na pozdní dobu. Co to sakra...?

1. září 1983, čtvrtek, 10.59, Bradavický expres
Angus, Aiden

Na Aidenovu odpověď se tvářím tak rozpačitě a pokrčím rameny. Zatvářím se trošku nakysle, je vidět že myšlenka, jak se u rodinného oběda baví Radana s kýmkoliv z učitelského sboru a tématem je Angus Wallace, je mi trošku proti srsti.

"No super. Na druhou stranu to je ještě docela v pohodě. Mohlo bejt mnohem, mnohem hůř...Asi jí dlužím omluvu" tak nějak odpovím a je vidět,že se trošku uklidním a vrátím se k čtení knihy a na tváři se mi objeví i takový neznatelný náznak úsměvu..

Jenže potěšení z literatury netrvá dlouho. Klika cvakla, dveře letí, Roderick vpadává do dveří...

1. září 1983, čtvrtek, 10.59, Bradavický expres
Angus, Aiden,Roderick

Na spolustudenta, který vpadl dovnitř se podívám unaveně od knihy. Nějak si nevzpomínám na jméno, ale vybavuji si ho v rámci Nebelvíru. A tak nějak unaveně konstatuji : "Když je všude jinde plno, tak asi nebudeš cestovat na chodbě. Ale zeptej se Aidena.." řeknu a kývnu hlavou směrem k druhému spolucestujícímu "Ten tu byl dřív.."

Přítomnost či nepřítomnost dalšího cestujícího ani Jinotaj nijak nekomentuji a trošku nespolečensky se opět vrátím k četbě knihy.

"Už aby vlak dojel. Začíná tu být poněkud plno...."

Second post - still in train

"No já bych si vzal nejraději něco z našich starých stájích."
Pousměju se nad jejím výběrem. Můj je sice méně vznešený, ale o to účinější. Ne každý se může pochlubit testrály ve stáji. Sice je znám jen z obrázků, ale i tak to zamrazí.
Když dojde na řeč o zvířátkách. Mírně se pousměju.
"Ale to už taky brzo skončí."
Úsměv pohasne. Vystřídá ho neutrálně kladný výraz.
"Uděláme příští rok zkoušky."
Usměju se napůl.
"Pak půjdeme dál. Ty se vrátíš na zámek ke svým knihám a já..."
Poklepu prstem na klec s malou šelmičkou.
"A já třeba budu někde zalezlej v podzemí v nějakém archivu jako ´hlídač´."
Udělám prstem uvozovky u slova hlídač.
"Pak si budeš muset hledat někoho jiného komu budeš říkat, co nemá dělat."
Pousměju se nad našima vyhlídkama.

Barnardova melancholie... je nakažlivá!

Zatímco mi Bernard odpovídá, natáhnu se pro příruční "kabelku" a vytáhnu z ní hábit, který na sebe nahodím, prefektský odznak, který usoudím, že je načase si připnout - a ohyzdnou, odrbanou zelenou knížku, kterou si poté, co se posadím, položím na klín.
"...Pak půjdeme dál. Ty se vrátíš na zámek ke svým knihám a já...A já třeba budu někde zalezlej v podzemí v nějakém archivu jako ´hlídač´."
Chvíli jej jen tak pozoruji, beze slova a viditelné reakce. Pak si tiše povzdechnu a mimoděk mezi prsty sevřu okraj desek zavřené knihy.

Musí mi to připomínat zrovna teď?
Popravdě jsem měla docela dobrou náladu. Zrovna se mi z domu podařilo zase na nějakou delší dobu zmizet. Ne, vědomí, že se tam už velmi brzy vrátím navždy, abych tam prakticky vzato uhnila zaživa, mne opravdu netěší. Ale narodila jsem se tak a beru to tak trošku jako svůj úděl. Pravda - to, že jsem s tím smířená ještě neznamená, že by mi to činilo radost - ale i tak.
Jenže to Bernard beztak neví. Pro něj jsem vždycky byla jen princezna, která se nikdy o nic nemusí starat. Vlastně jsem tak nějak pro všechny. Nutno odsunout sobeckost a sebelítost a přiznat si, že to tak vlastně asi i bude. Ale přesto si nemůžu pomoct a nelitovat se. Je to tak trochu lidská přirozenost.

Navrhnout, že by mohl hlídat náš archiv, plat by byl víc než slušný a vlastně by se ani nepředřel... no prostě mi přijde, že se to jaksi nehodí. Bojím se, že by ho to... mohlo třeba ranit? Nejspíš.

"Pak si budeš muset hledat někoho jiného komu budeš říkat, co nemá dělat."
"Ale já ti neříkám, co nemáš dě-" na chvíli se odmlčím, jako bych si to rozmýšlela znovu. "Fajn - říkám ti, co nemáš dělat. Ale jenom proto, že pořád strkáš čumák tam, kam bys neměl. A trochu se děsím dne, kdy se z toho lesa nevrátíš."

Third post - bitter melancholy

Rozesměju se.
"Ne, fakt nemám strach, že bych se nevrátil."
Opravdu mi to připadá jako vtip.
"V lese jdou jen po lidech. Já jaksy nepatřím moc do téhle sorty, když chci."
Zavrtím hlavou.
"Hale, nesmíme to brát tak tragicky."
Dosměju se.
"Jsou tu ještě dva roky."
Zalovím v batohu. Zanořím ruku do jeho hrdla až po rameno. Ozve se zacinkání.
"Sakra, kde to bylo."
Zamračím se.
"A ty můžeme naprosto perfektně ostartovat."
Vytáhnu z batohu čutoru s divnou indickou patinou.
"Tohle mám z cest... s taťkou."
Otevřu korkový špunt a místnost naplní neuvěřitelně silný odér chilli. Trošku mi zaslzí oči.
"No není to ani alkoholické. Jen trochu ostřejší."
Nabídnu Isabelle okonzultovat a okomentovat. Fakt, že to chutná jako pivo z chilli, lehce zakryje i ten několika procentní obsah alkoholu.

BER-NAR-DE!

Směje se. Vysmívá se mi? Někdy si opravdu nejsem jistá, co se mu honí hlavou. Popravdě mi přijde naprosto přirozené, že by se mu v lese mohlo něco stát. To, že se mu tam zatím nic nestalo neznamená, že tohle štěstí musí mít navždy, co si budeme povídat.
"Nejsi ale ani zvíře, když na to přijde. Ne docela,"
zabručím nespokojeně.

A pak vyhrabe z batohu... nějakou lahev?
Nemůžu si pomoct, ale mám ohledně toho takový ten "pocit." Jako že se zase děje něco, co by se dít nemělo - a já jsem u toho a vlastně vůbec nechci!
"Tohle mám z cest... s taťkou."
Když ten vlkodlačí dryák, nebo co to je, otevře, instinktivně se od toho smradu odvrátím.
"No není to ani alkoholické. Jen trochu ostřejší."
"Hele já si nejsem jistá, jestli-" cpe mi to do rukou. Mimoděk ucuknu. Odmítám se k tomu byť přiblížit, natožpak to pít.
"Co to vůbec je?"

Fourth post - supraise

Když vidím, že se bojí mojí nevinné čutorky, je mi jasné, že se přes prázdniny mnoho nezměnilo. Stále slušná až na půdu.
"No já ti ani nevím."
Přestanu jí nutit pití.
"Asi hlavně chilli a nějaké další bylinky."
Zkoumavě prohlédnu lahev.
"Vlastně je to jen podivná chuť."
Lehce upiju.
"V zásadě jde o to překonat tu vůni."
Nabídnu lahvičku.
"Opravdu nechceš. Má to lehce kořeněnou chuť. Ale nenechal bych to raději analyzovat profesorem Snapem."
Nadzvednu obočí, jestli překoná svoji základní slušnost.

On mi to pořád cpe?

"Asi hlavně chilli a nějaké další bylinky."
No popravdě je mi docela jasné, že to bude dosti odporný zážitek. Vlastně nechápu, proč sebou takovéto suvenýry z cest vozí. Dryáky pochybného charakteru... no upřímně, já být někde na dovolené, přivezu si dost možná raději těžítko.
Jenže naše rodina nedovolenkuje. Naše rodina dlouhodobě trčí ve snobském sídle, kde ji údajně nic nechybí. Tedy kromě Roberta. Od doby, co si dupnul a z domu vypadnul... je tam tak nějak prázdno a smutno.

Bernard vysvětluje cosi o chuti a vůni. Poslední slovo na světě, které bych použila, je "vůně" v souvislosti s... tamtím.
"Opravdu nechceš. Má to lehce kořeněnou chuť. "
I přes to, že spíše než "lehce kořeněnou chuť" očekávám, že mi to vypálí dutiny a nenávratně poškodí všechny sliznice s nimiž to přijde do styku, neochotně se po láhvi natáhnu.
"Ale nenechal bych to raději analyzovat profesorem Snapem."
....a zase ucuknu.

"Já nevím... asi to není zrovna nejlepší nápad."
Na druhou stranu říkal, že je to neškodné... což v jeho případě nemusí nutně být pravda.
"Řekni mi raději, jak sis užil prázdniny. Nebo tak něco."

Fifth post - chicken chicken!

Naknec definitivně odmítne mojí skvělou nabídku.
"Jo holka, takhle za těma knihama opravdu zůstaneš celý život."
Povzdechnu si, když zacvaknu čutoru a pustím ji do batohu.
"No kde začít. S otcem jsme jeli do Birminghemu, kde jsme si udělali takovou malou dovolenou ve zdejší knihovně."
Spojím ruce před sebe a opřu se o kolena.
"No já teda byl v knihovně, tatík hlídal venku."
Nasadím naprosto nudný ton.
"Byl jsem tam asi dvě hodiny, než jsem našel takový divný grimoár. Na jeho přebalu byla taková divná postavička."
Pokračuji nudným tonem, ale po očku sleduju Isabellino chování.
"No a ta začala sama hýbat. Tohle jsem ještě neviděl, protože to nebyla fotka."
Zakroutím hlavou.
"A to byla taková tenonká knížečka."
Opřu se do sedadla.
"No asi by se ti líbila. Vlastně jí mám pro tebe tady."
Začnu hrabat v batohu. Celkem jsem si v hlavě připravil celý plán. Vytahuju z batohu tenký balíček zabalený v látce. Ten předám.
"Určitě se ti bude líbit."
Počkám, dokud nerozbalí dáreček.
Dáreček je opravdu pro ní. Je to ovšem jen starší zrcátko, udělané jako kniha. Za sklem je hozena naše normální fotka. Žádná hejbající se čarodějná. Fotka, kterou jsem udělal loňský rok po zkouškách.
Důležitější je primární šok z toho, že vidí sama sebe.

I'm fucking friendzoned....

Nutno říct, že ten příběh začal poměrně dobře a pokračuje dost... hm, nelibě? Ono to hlídání venku a potloukání se po knihovně nevěští nic vyloženě dobrého. Je to trošku smutné, když vezmu v potaz, jak starý a slavný Bernardův rod je. Že vykrádají knihovny a hrobky.
"No a ta začala sama hýbat. Tohle jsem ještě neviděl, protože to nebyla fotka."
Nakloním tázavě hlavu na stranu, jako bych si chtěla urovnat v hlavě, co zrovna řekl.
V pár knihách doma máme... pohyblivé obrázky. Spíše to jsou tedy vzorce a znaky. Svíjejí se a kroutí... ale nikdy jsem je nemohla studovat příliš podrobně. Nikdo nemohl. Tedy nikdo, kdo by si chtěl zachovat zdravý rozum. Čím déle se do takovýchto svíjejících se... věcí člověk dívá, tím vnitřně divněji mu je. Matka mi říkala, že nějaký její známý se zbláznil, když tyto obrazce dlouho studoval. Zbláznil a napsal vlastní magický grimoár... který nikdo nepochopil.

Svíjející se obrázky... jsou fascinující. Přitahují mě. Vlastně je to taková jejich přirozenost, přitahovat lidi.
"A to byla taková tenonká knížečka."
"Tabulky Aklo taky nejsou zrovna bichle a..."
"No asi by se ti líbila. Vlastně jí mám pro tebe tady."
Škubnu sebou.
"Tys ji ukradl?"
Ach ano, uvědomuji si, že by můj hlas měl obsahovat více něčeho, jako obvinění, nespokojenost, nesouhlas... a namísto toho zním spíše zvědavě a natěšeně. Ale nikdo nejsme dokonalí. Nejmíň pak já.
Krádež je špatná. Krádež knih, které se nakonec dostanou ke mně je... ach jo, jsem pokrytec!
ŽIJTE S TÍM!

Třesoucími se prsty si převezmu ten drobný balík.
"N-neměl bys to dělat - víš o tom. Krást se nemá."
Tak přece jenom trochu toho moralismu. S křížkem po funuse. Jak jinak!

K mému překvapení ale nevybalím kradenou knihu. Ono je to totiž celé ještě mnohem horší. Pokud si opravdu Bernard mohl vybrat ten nejvíce srdce drásající dárek na světě, tak to zrovna udělal. Naše společná fotka. Zasazená do "knihy."
A já zase nevím, co si mám myslet. Nejraději bych s brekem utekla někde z kupé. A do konce života bych se mu vyhýbala, protože poslední dva roky mám pocit, že si ze mě snad utahuje. Že to celé dělá schválně, aby zjistil, kdy už to nevydržím a sesypu se. Na druhou stranu nevěřím, že by to dělal. Ne. On to prostě jenom nechápe. Už jsem se s tím srovnala. Už jsem se s tím srovnala asi desetkrát. Ale on si prostě nedá pokoj.

"Proč... se nehýbeme?"
Zamrkám v náhlém zmatku a přejedu rukou po skle, které fotku chrání. Nic inteligentnějšího mě nenapadlo. A nechci být zticha příliš dlouho. Ještě by si to vyložil... špatně?

Londýn, 29.9, 22:30
Atis, Benjamin

Celou dobu jeho kecy ignoruju, neodpovídám. Nechce se mi dlouho postávat před tímhle podnikem, protože, navzdory předchozímu rozhovoru se zrzkou, tady by fakt nikoho, kdo má aspoň trochu dobrou pověst, vidět neměli. Ale přesto si jednu poznámku při otvírání dveří neodpustím.
„Zkus se občas omejt, možná jim budeš vonět víc.“

Jak se říká, před Žiďákem ani kočičí zlato neschováš, cennosti vyčmuchá i na smetišti. Sice je to debilní přísloví, ale, sakra, v tuhle chvíli platí dokonale, protože zlatou tabatěrku zahlídnu skoro ihned, co do Chapadel vstoupím. Ale osobně tenhle talent radši nazývám dokonalým smyslem zaznamenat všechno, co může být důležitý. Jako třeba tohle.
Bota. Druhá za večer? To by se stávat nemělo, holka…
A tak zatímco pozoruju barmana a snažím se vydedukovat, co mi vlastně odpovídá, využiju toho, že se Atis rozhlíží jak malej špunt, když vleze poprvý do hračkárny, a tabatěrku ležící na stole ztopím, jeden plynulej pohyb a krabička na tabák končí v kapse saka. Jsem si jistej, že Dvouhlavej to viděl, ale jako už tolikrát nezbejvá doufat, že bude mlčet. I když zrzka není blbá, časem jí to dojde. Jen nerad cpu něco, co už od pohledu vypadá cenně, do kapsy, tohle by mělo mít lepší místo, ale v tuhle chvíli moc na výběr nemám asi vážně začnu nosit tašku všude. Jasněže jsem zvědavej, jestli mi krabička k něčemu bude, ale teď ji zkoumat nehodlám, teď je přednější můj nový společník.
Jenže pořád platí základní pravidlo – žádný obchod se nesmí uspěchat – proto si v klidu zapálím, natáhnu kouř až nadoraz plic a labužnicky ho poválím na jazyku, než ho vyfouknu. Až pak promluvím.
„Máš štěstí, Dvouhlavej proti tobě nic nemá,“ jízlivě se usměju a s pobavením v hlase pokračuju, „jinak bys skončil hůř než jenom se spáleninou, to se vsaď.“
Barman přistaví pití, sice si všimnu, že úplně ignoroval mou objednávku, ale na to seru, však vím, že má šestej smysl vždycky rozpoznat, co si zákazník přeje – další z věcí, která patří do paklíku ‚Proč je Dvouhlavej tak divnej‘. A jedna z mnoha věcí, co z tohohle podniku dělá snad nejlepší místo pro uklidnění hlavy, co znám.
„Ten znak, co máš na hnátě, je pro tohle místo charakteristickej a, bohužel, ministerští tenhle úžasnej bar tak trochu pokládaj za jedno z bejvalejch doupat Smrtijedů,“ mluvím neutrálně, nezaujatě, skoro znuděně a celou dobu civím do skleničky, „takže s tou fešandou na dlani nejen nedostaneš nikdy žádnou pořádnou práci, ale nejspíš tě i ze školy vykopnou dřív, než stačíš vystoupit z vlaku. A to nemluvím o možnejch výsleších u bystroušů a tak.“
Nejdřív představit fakta a nechat chlapečka trochu vyklepat.
„Ale máš štěstí, podle Dvouhlavýho se ta chobotnice dá odstranit, jenže, znáš pravidla. Nic není zadarmo.“
Napiju se ze skleničky, než se na Atise konečně podívám.
„Půjdu rovnou k věci, potřebuju zjistit všechno o těch, co mi zatýkali otce. Jeden z nich byl mladej míšenec, asi u bystrozorů nepracuje dlouho, na toho se zaměř především.“ Ač se snažím hlídat, stejně se mi do hlasu dostane vztek, takže se odmlčím a radši doplním mozek a plíce o trochu toho dehtu a nikotinu na uklidnění. Dál už zase pokračuju klidným hlasem.
„Kvůli těm blbostem jako je ochrana soukromí a bezpečí pracovníků, znáš to, se nemůžu dostat ani k jejich mizerným jménům, ale jsem si jistej, že ty to dokážeš.“
Usměju se a nasadím výraz někoho, kdo má v druhýho bezmeznou důvěru.
„Tak co, ťuknem si na naši novou spolupráci?“
Pořád se stejným úsměvem se natočím k Atisovi a zvednu skleničku před sebe.
A doufám že víš, že se mnou se nevyjebává, hochu.

1.9.1983, čtvrtek, Londýn
Kendrick, Sven

Vlastně ani nevíš jak, ale prázdniny utekly jako voda.
Je to tak, jsou pryč, definitivně a neodvolatelně.
Volno sis ovšem naplno užil, a ne že ne.
Jak jinak - trávil jsi ho doma v Londýně, s matkou, otcem a bratrem. Sestra se s typickou zmijozelskou cílevědomostí naplno a po hlavě ponořila do své práce na ministerstvu, kterou jí skrze své konexe pomohl sehnat otec, pročež jsi jí vídal jen občas. A i to ´občas´se většinou scvrklo na nepříliš dlouhá setkání u večeře. Krom toho se vracela příliš unavená na to, aby do tebe rýpala, jak to obvykle mívala ve zvyku. Poprvé po dlouhé době jsi prožil prázdniny nejen klidné, ale s trochou fantazie dokonce příjemné.
A tak, než ses nadál a rozkoukal, opět, jako pět posdních let jsi najednou stál na Příčné ulici, uprostřed vrcholícího předškolního ruchu. Nijak se nestresuješ davy lidí, valícími-se v obou směrech ulicí. Do školy scelkem těšíš a užíváš si i nákupy. Tím spíš, že víš že máš dost peněz na cokoli, co bys potřeboval. Nejdříve tedy vystojíš poměrně dlouhou a otravnou frontu u Gringottů... ale pak už zábava může začít. Navštívíš knihkupectví, aby sis doplnil nové učebnice, které jsou po vás tento rok vyžadovány. V krejčovství u madamme Malkinové pořídíš nový společenský hábit, který dle pergamenu došlého ze školy musí nyní každý od pátého ročníku výš povinně mít. U lékárníka obnovíš značně ztenčenou zásobu švábích oček a ostatních přísad do lektvarů... Než si projdeš všechny krámy na seznamu, je skoro večer.
Obtížen taškami se vrátíš do Děravého kotle, kde hodláš strávit poslední noc před odjezdem vlaku. Vydáš se po schodech nahoru do pokoje, který máš na dnešní den a noc pronajatý v prvním patře. Zavřeš za sebou dveře, tašky necháš padnout na zem a bez skrupulí se s úlevným výdechem svalíš na postel, kde si vleže na zádch dopřeješ několik minut prokrastinace. Bez činnosti ale nevydržíš, vytáhneš tedy zpod postele svůj školní kufr a nakoupené věci do něj přehledně a účelně naskládáš, načež se vydáš zpět do přízemí na večeři. Pak už jen sprcha, vyčistit zuby, převléct a spát.
Spáááááát...

***
Tom tě ráno probudí přesně v sedm, jak jste měli domluveno.
Posnídáš kávu a domácí koláč, načež zaplatíš za pobyt. Tomovi, hostinskému, který, zdá se, se během let vůbec nemění, se odvděčíš několikasrpcovým dýškem, než se vydáš rušnými ulicemi na nádraží King´s Cross. Rozhlédneš se, zda někde nezevluje nějaký mudla a rychle, s rozeběhem (ne že bys to potřeboval, jen pro radost z pohybu) projdeš přepážkou na nástupiště 9¾.
Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišel s předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak vidno, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo. Rozmrzelost postupně opadá, jak procházíš vlakem a snažíš se najít nějaké místo.
Asi v polovině vlaku to vzdáš. Zdá se, že prázdné kupé by byl příliš velký přepych. S povzdechem se tedy nasáčkuješ k bandě několika druhaček a třeťaček. Po dvou hodinách už tě ale to chichotání, ječení a neumělá kouzla s čokoládovými žabkami začnou rozčilovat nad únosnou mez. S rezignovaným povzdechem kupé opustíš a bezcílně se vydáš na toulku po chodbě, s nejasným úmyslem se podívat po svém bratrovi. Sice jsi ho během prázdnin viděl každý den, ale alespoň se tak pitomě nechichotá. Jsi pevně rozhodnutý se alespoň hodinu do kupé nevrátit. Zrovna procházíš z jednoho vagónu do druhého, když za spojovacími dveřmi narazíš na Svena Gustavssona, spolužáka tvého bratra a tvého spoluhráče ve famrpálovém týmu. Bezva, konečně někdo, s kým si můžeš trochu pokecat. S celkem netajenou radostí ho pozdravíš.

1.9.1983, 9:20, Bradavický expres
Kendrick, Sven

Rozladěný a podrážděný opustíš kupé.
Ne, Oliver rozhodně není nejlepší společnost. Cožpak s Rox, to by cesta byla ještě příjemná. Ta holka je pěkně rostlá, není blbá, létá dost dobře, dá se s ní pokecat... Je prostě celkem fajn. Krom toho jsi doufal, že by ses po nějaké kratší konverzaci mohl začít přibližovat tématu, které tě víceméně zaměstnávalo celé prázdniny: kterak to navléct, aby ses nějak nenápadně, avšak účinně mohl seznámit s Nimue, která je v Roxanině ročníku. Moc lidí z Nebelvíru neznáš, přestože netrpíš onou poněkud pompézní a přeháněnou nevraživostí mezi kolejemi. Doufal jsi, že by to šlo navléct právě přes Rox, se kterou si přecijen občas řeknete alespoň víc než ´ahoj´. No, co se dá dělat. Buď budeš muset počkat, až tam přestane strašit Fógl, nebo si ji holt budeš muset odchytit až někde ve škole. Ale stejně škoda příležitosti.
Za těchto úvah procházíš pomalu vlakem s nejasným cílem najít Cormaca nebo Alastaira. Při vzpomínce na svého poněkud zavilého, ale na zmijozelské poměry dost otevřeného, hlučného kamaráda se sám pro sebe uchechtneš. Zajímalo by tě, jestli si tentokrát opravdu do kufru přibalil dudy a kilt.
S Kočičákem bezpečně usazenou za krkem se právě chystáš projít do dalšího vagónu, když se zpoza spojovacích dveří vynoří Kendrick, tvůj spoluhráč z famfrpálového mužstva. Bezva, konečně někdo, s kým si můžeš normálně potlachat. S celkem netajenou radostí ho vesele pozdravíš.

1.9.1983, 9:10, Bradavický expres
Ilyavarnae, Riley

LUP!-a prázdniny jsou fuč.
Vlastně ani nevíš jak. Máš pocit, že ses jen párkrát prošla známými chodbami ústavu, jen několikrát sis přivstala, abys Minnie pomohla s přípravou snídaně pro všechny ty hladové krky... a najednou je konec srpna. Všechny ty večery, dny a rána se ti najednou slily do jednoho... a než ses nadála a rozkoukala, opět, tak jako pět posledních let, jsi najednou stála na Příčné ulici, uprostřed vrcholícího předškolního ruchu. Nijak se nestresuješ davy lidí, valícími-se v obou směrech ulicí. Však jsi na podobný ruch a shon zvyklá ze sirotčince. Nejdříve vytojíš poměrně dlouhou a otravnou frontu u Gringottů, aby sis několik desítek liber, které ti Minnie darovala na přilepšenou, nechala proměnit na kouzelnické peníze, ale pak už zábava může začít. Navštívíš antikvariát, aby sis doplnila nové učebnice, které jsou po vás tento rok vyžadovány, a v jednom z obchodů s obnošenými šaty si pořídíš poměrně výhodně hezoučký společenský hábit, který dle pergamenu došlého ze školy musí nyní každý od pátého ročníku výš povinně mít. Měla jsi štěstí. Na látce by nikdo nepoznal, že není nová, a barva je dokonalá. Zlatá jako tvé vlasy. U lékárníka obnovíš značně ztenčenou zásobu švábích oček a ostatních přísad do lektvarů... Než si projdeš všechny krámy na pomyslném seznamu, je skoro večer.
Obtížena taškami se vrátíš do Děravého kotle, kde hodláš strávit poslední noc před odjezdem vlaku. Vydáš se po schodech nahoru, do pokoje, který máš na dnešní den a noc pronajatý v prvním patře. Zavřeš za sebou dveře, tašky necháš padnout na zem a bez skrupulí se s úlevným výdechem svalíš na postel, kde si vleže na zádch dopřeješ několik minut prokrastinace. Bez činnosti ale nevydržíš, vytáhneš tedy zpod postele svůj školní kufr a nakoupené věci do něj přehledně a účelně naskládáš, načež se vydáš zpět do přízemí na večeři.
U Toma, hrbatéhoale neuvěřitelně milého hostinského si objednáš jídlo, najíš se, u kávy si ještě přečteš dnešního Denního věštce, načež znovu vystoupáš schody do patra. Sprcha, vyčistit zuby, převléct a spát.
Spáááááát...
Tom tě ráno probudí přesně v sedm, jak jste měli domluveno.
U kávy a muffinů, které si objednáš k snídani, zasedneš k rannímu výtisku Denního věštce. Hned u prvního článku se zamračíš: Ministersto zvažuje zřízení komise pro kontrolu mimořádných bytostí. Je ti jasné, že tím ´mimořádné´ není myšleno žádné glorifikum. Naopak. Jak pročítáš článek a čteš mezi řádky, jen tiše, zhnuseně vrčíš. ´Mimo´ v podání ministerstva znamená cokoli, co se liší. Od kentaurů přes jezerní lidi, od lykantropů až po věštce. To není v pořádku. Je to jen další znamení, další zamrazení v zátylku. Ale něco ti říká, že svět opět temní. Je to stejný pocit, jaký jsi měla, když byl ještě u moci Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Vyslovit. Snad právě proto, že patříš napůl do mudlovského světa, se kterým jsi skrze své dětství pevně svázána, citlivě vnímáš změny v kouzelnické společnosti. Frenetická radost z pádu Pána Zla se pomalu stává minulostí a svět opět plíživě naplňuje nepokoj.
Proč vlastně?
Raději nad neradostnými myšlenkami mávneš rukou. Potřeseš hlavou, jako by ses pokoušela je vytřást, a raději se rozhodneš zaplatit za snídani. Tomovi, holohlavému, trochu přihrblému hostinskému, který, zdá se, se během let vůbec nemění, se odvděčíš několikasrpcovým dýškem, než se vydáš rušnými ulicemi na nádraží King´s Cross. Rozhlédneš se, zda někde nezevluje nějaký mudla a rychle projdeš přepážkou na nástupiště 9¾.
Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišela s předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak vidno, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo.
Pomalu procházíš vlakem, když natrefíš na kupé, v němž si právě ukládá své věci Riley. Tohohle Havraspára máš poměrně ráda: je nekomplikovaný a veselý, což tvojí rozjásané povaze maximálně vyhovuje. S jemným tázavým úsměvem, kterým jako by ses ptala, zda smíš, vejdeš do kupé.

1.9.1983, Londýn, 09:10
Elizabeth, Ilyavarnae, Riley

LUP!-a prázdniny jsou fuč.
Vlastně ani nevíš jak. Máš pocit, že ses jen párkrát prošla po zahradách vašeho sídla, několikrát sis otevřela tu či onu knihu, prošla sis nové přírůstky do rodinné knihovny... a najednou je konec srpna. Všechny ty večery, které jsi trávila před krbem, v hluboké kožené klubovce, s knihou na klíně se ti najednou slily do jednoho... a než ses nadála a rozkoukala, opět, tak jako pět posledních let, jsi najednou stála na Příčné ulici, uprostřed vrcholícího předškolního ruchu. Nijak se nestresuješ davy lidí, valícími-se v obou směrech ulicí a uvážlivě, jak máš ve zvyku, postupuješ podle předem zhotoveného seznamu. Nejdříve vytojíš poměrně dlouhou a otravnou frontu u Gringottů... ale pak už zábava může začít. Navštívíš knihkupectví, aby sis doplnila nové učebnice, které jsou po vás tento rok vyžadovány, v krejčovství u madamme Malkinové nový společenský hábit, který dle pergamenu došlého ze školy musí nyní každý od pátého ročníku výš povinně mít, u lékárníka obnovíš značně ztenčenou zásobu švábích oček a ostatních přísad do lektvarů... Než si projdeš všechny krámy na seznamu, je skoro večer.
Obtížena taškami se vrátíš do Děravého kotle, kde hodláš strávit poslední noc před odjezdem vlaku.
U Toma, hrbatého ale neuvěřitelně milého hostinského si objednáš večeři. Sprcha, vyčistit zuby, převléct a spát.
Spáááááát...
Tom tě ráno probudí přesně v sedm, jak jste měli domluveno.
Dopřeješ si bohatou snídani. U kávy zasedneš k rannímu výtisku Denního věštce. Hned u prvního článku se zamračíš: Ministersto zvažuje zřízení komise pro kontrolu mimořádných bytostí. Je ti jasné, že tím ´mimořádné´ není myšleno žádné glorifikum. Naopak. Jak pročítáš článek a čteš mezi řádky, jen tiše, zhnuseně vrčíš. ´Mimo´ v podání ministerstva znamená cokoli, co se liší. Od kentaurů přes jezerní lidi, od lykantropů až po věštce. Tedy... včetně upírů. Včetně TEBE. To není v pořádku. Je to jen další znamení, další zamrazení v zátylku. Ale něco ti říká, že svět opět temní. Ten pocit znáš. Znáš ho a nelíbí se ti. Je to stejný pocit, jako jsi měla, když byl u moci Ten-Jehož-Jméno-Nesmíme-Vyslovit. Z vyprávění víš, že to začalo tiše a skrytě. Od otce jsi několik narážek během prázdnin slyšela. Nenápadné zkazky, které si vypravují cestující v pohraničních hospodách. Lidé, kteří už se neodvažují se halasně a radostně bavit v ulicích. Naopak, kdykoli procházíš kolem jakékoli skupinky, umlká a čeká, než přejdeš. Frenetická radost z pádu Pána Zla se pomalu stává minulostí a svět opět plíživě naplňuje nepokoj.
Proč vlastně?
Také matka byla poslední dobou dost divná. Z práce se vracívala stále později a stále více unavená. Mnohem častěji, jak sis všimla, na tobě také spočívala dlouhými zamyšlenými pohledy jejichž smysl sis nedokázala vyložit. Přirozeně, neptala ses jí. Jí ani otce. Na nic. Tak jako nikdy, ostatně.
Mudlovským Londýnem se, trasou kterou už za ta léta znáš jako své boty, vydáš na nádraží King´s Cross. Opatrně se rozhlédneš zda tě nepooruje někderý z mudlů, zhluboka nadechneš a s praxí danou posledními čtyřmi roky projdeš přepážkou na nástupiště 9¾. Rozhlédneš se a rozmrzele zjistíš, že ačkoli jsi přišla s mírným předstihem, kolem vlaku je plno lidí. A jak se následně ukáže, nejen kolem vlaku, ale i ve vlaku. Většina kupé je plna milého, důvěrně známého zmatku, všichni se snaží někam uložit kufry, zvířata i sebe, smějí se a žertují.
Dva měsíce prázdnin byly super, ale teprve teď si naplno a doopravdy uvědomíš, jak ti tohle všechno hrozně chybělo.
Pomalu procházíš vlakem, až konečně asi v polovině najdeš kupé v němse právě zdraví a usazují Iliavarnae a Riley. Dva veselí smíškové, jejichž společnost máš celkem ráda, protože je veselá a nekomplikovaná. Poněkud plaše se jich optáš, zda si smíš přisednout.

1.9.1983, Londýn, 09:40
Oliver, Radana, Roxanne

Celkem podrážděně po Oliverovi loupneš očima, když mu podáváš své koště. Ne že by ses o svou milovanou Kometu nestarala, ale zcela jistě víš, že tak nečiníš tak fanaticky jako kapitán tvého týmu. Jsi si jista, že najde něco, co bys byla ochotna považovat za vadu na kráse zatímco on za zanedbanou údržbu, která může ohrozit post vašeho týmu na týdny dopředu.
Necháš ho aby se zaobíral tvým koštětem a sama se raději díváš z okna na ubíhající krajinu. Přemýšlíš o Damianovi. Vydržela jsi a nenapsala mu celé léto. Stejně tak on dodržel tvé podmínky a neozval se ti, protože věděl, že si to nepřeješ. Musíš však uznat, že se na něj těšíš.
Z myšlenek tě, překvapivě, nevytrhne Oliverovo spílání na téma ´zanedbaná údržba koštěte´, ale cvaknutí kliky dveří od kupé.
Že by se vracel Sven?
Napůl zvědavě, napůl rozmrzele otočíš tvář od okna. Obočí ti překvapením vyletí vzhůru.
Do kupé totiž vstoupí kdosi neznámý.
Ne neznámý.
Neznámá.
Doslova.
Nevybavuješ si, že bys ji na škole někdy viděla... A to jsi si jistá, že zrovna tuhle holku bys nepřehlédla, pomyslíš si, když její poněkud... neobvyklý... vzhled přejedeš hodnotícím pohledem:
odhadem tak páťačka, nejvýš šesťačka. Střední výška, střední postava... A originální vkus v oblékání, musíš uznat. Děvče má na sobě krátké šortky v barvě námořnické modři s vysokým pasem, zcela očividně ustřižené z pánských kalhot. Přidržují je klasické, tmavohnědé kožené šle. Do šortek je zastrčena (opět zjevně pánská) košile z diviznově žlutého saténu. Na nohou má dívka mudlovské kanady z tmavohnědé kůže, podobně jako šle nejspíš vojenského původu. Známá bronzovomodrá kravata značící příslušnost k Havraspárské koleji se houpe navolno uvázaná v porozepnutém výstřihu košile.
Oválný obličej je po stranách vrouben užšími loknami v barvě zašlé mědi. Malá, bledá ale plná ústa, v nosíku piercing, tmavomodrý kamínek. Místo náušnic dva menší knoflíky, v jednom uchu modrý, v druhém žlutý. Domácí výroba... nápadité. Na hlavě tmavomodrý látkový baret. Máš pocit, že pod vlasy na levé straně má dívka něco... snad špínu, šmouhu nebo možná jizvu. Nechceš ale neslušně zírat, aby ses podívala pořádně. Přesto děvčeti věnuješ ještě jeden pohled. Není to klasicky hezká tvář. Rozhodně ne taková jakou má třeba... třeba Elizabeth z Mrzimoru, nápadná panenkovským, křehkým půvabem. I tak ale z neznámé vyzařuje charisma a dynamika osobnosti. A pak... Ty oči! Velké, třpytivé, kobaltově namodralé jako těžká mračna těšně před bouří.
Děvče se zastaví přímo před tebou, předvede lehkou formální úklonu a podá ti pergamen, který, jak si stihneš povšimnout, je opatřen školní pečetí.
Bonjour à tous. Pour tous, du directeur Dumbledore...
Zdravím. Pro tebe, od ředitele Brumbála.
Dívčina francouzština i přízvuk jsou bezchybné, přestože v její řeči zaslechneš jakousi spodní melodičnost, která ti napoví, že slečna není rodilou mluvčí.
Nevěřícně na dívku zíráš.
Ta na odpověď nebo reakci nečeká a urychleně opouští kupé.
Pohledem těkáš na dveře, za kterými zmizela, na pergamen ve své ruce a na Olivera, který pro příhodu dokonce zapomněl na tvé koště, a to už je co říct.

1.9.1983, Londýn, 09:40
Oliver, Radana, Roxanne

Celkem podrážděně po Roxanne loupneš očima, když ti podáváš své koště. Ne že by se o svou milovanou Kometu nestarala, ale zcela jistě víš, že tak nečiníš tak... zaujatě... jako ty. Jsi si jist, že najde něco, co bys byl ochoten považovat za zanedbanou údržbu, která může ohrozit post vašeho týmu na týdny dopředu... kdežto ona by v tom viděla jen malou, nedůležitou vadu na kráse.
Nechá tě aby ses zaobíral jejím koštětem a sama se raději dívá z okna na ubíhající krajinu. Nevíš, nad čím uvažuje, ale famfrpál to nejspíš nebude. Na to se tváří poměrně zasněně. Z úvah tě nevyruší nejnápadnější opomenutí, a sice zkřivení a nezastřihnutí brzdících proutků na chvostu koštěte, s Rox rád vytkl, ale cvaknutí kliky dveří od kupé.
Že by se vracel Sven?
Napůl zvědavě, napůl rozmrzele zdvihneš tvář od Roxyiny Komety. Obočí ti překvapením vyletí vzhůru.
Do kupé totiž vstoupí kdosi neznámý.
Ne neznámý.
Neznámá.
Doslova.
Nevybavuješ si, že bys ji na škole někdy viděl... A to jsi si jistý, že zrovna tuhle holku bys nepřehlédl, pomyslíš si, když její poněkud... neobvyklý... vzhled přejedeš hodnotícím pohledem:
odhadem tak páťačka, nejvýš šesťačka. Střední výška, střední postava... A originální vkus v oblékání, musíš uznat. Děvče má na sobě krátké šortky v barvě námořnické modři s vysokým pasem, zcela očividně ustřižené z pánských kalhot. Přidržují je klasické, tmavohnědé kožené šle. Do šortek je zastrčena (opět zjevně pánská) košile z diviznově žlutého saténu. Na nohou má dívka mudlovské kanady z tmavohnědé kůže, podobně jako šle nejspíš vojenského původu. Známá bronzovomodrá kravata značící příslušnost k Havraspárské koleji se houpe navolno uvázaná v porozepnutém výstřihu košile.
Oválný obličej je po stranách vrouben užšími loknami v barvě zašlé mědi. Malá, bledá ale plná ústa, v nosíku piercing, tmavomodrý kamínek. Místo náušnic dva menší knoflíky, v jednom uchu modrý, v druhém žlutý. Domácí výroba... nápadité. Na hlavě tmavomodrý látkový baret. Máš pocit, že pod vlasy na levé straně má dívka něco... snad špínu, šmouhu nebo možná jizvu. Nechceš ale neslušně zírat, aby ses podíval pořádně. Přesto děvčeti věnuješ ještě jeden pohled. Není to klasicky hezká tvář. Rozhodně ne taková jakou má třeba... třeba Elizabeth z Mrzimoru, nápadná panenkovským, křehkým půvabem. I tak ale z neznámé vyzařuje charisma a dynamika osobnosti. A pak... Ty oči! Velké, třpytivé, kobaltově namodralé jako těžká mračna těšně před bouří.
Děvče se zastaví přímo před Roxanne, předvede lehkou formální úklonu a podá jí pergamen, který, jak si stihneš povšimnout, je opatřen školní pečetí.
Bonjour à tous. Pour tous, du directeur Dumbledore...
Nerozumíš ani slovu s vyjímkou pozdravu a čehosi, co by, když si odečteš hrčivé francouzské rrr, mohlo být jménem Bradavického ředitele.
Nevěřícně na dívku zíráš.
Ta na odpověď nebo reakci tvé duhovlasé spohráčky nečeká a urychleně opouští kupé.
Pohledem těkáš na dveře, za kterými zmizela, na pergamen ve Roxyině ruce a na spoluhránu tvář. Pro příhodu jsi dokonce zapomněl na její koště, a to už je co říct.

1. září 1983, čtvrtek, 11.00, Bradavický expres
Angus, Aiden, Roderick

Po zvláštní, téměř až uražené odpovědi prvního studenta se poněkud zarazím, a poslouchám odpověď druhého chlapce. Po ujištění, že je v kupé ještě volno, ztrácím vlivem cuknutí vlaku půdu pod nohama a poté již padám na zem. Když se zvedám z podlahy, s povděkem přijmu nabízenou ruku a postavím se zpátky na nohy. "Díky," řeknu a lehce nervózně se usměju. "Jo, je to dobrý, nic se mi nestalo. Mimochodem, já jsem Roderick."

Zvednu svůj kufr z podlahy a protlačím jej dovnitř kupé. Pak jej s mírnými obtížemi vytlačím do držáku a usedám na volné místo. Je na mě patrná únava po téměř probdělé noci a pomalu mě začíná bolet hlava po všech těch panácích dračí whiskey. Promnu si bubínky prstů spánky a poté již koukám z okna jak ubíhá cesta.

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin

Dobre, sranda bokom, je to definitívne. Tu nemá zmysel hrať sa na debila. To, čo inokedy nastolí uvoľnenú atmosféru a odbúra pocit napätia, teraz nemá nijaký účinok. Nie na niekoho ako Benjamin Akermann. Ten má zmysel pre humor na úrovni nepálenej tehly, čo dokázal aj svojou trápnou poznámkou o sprche, na ktorej by sa nezasmiala ani moja senilná 80-ročná stará mama, žijúca sama so šiestimi knézlami.
Čím dlhšie ho skúmam pohľadom a čím dlhšie rozmýšľam nad tým, v akom som práve postavení, tým sa mi úsmev čoraz viac vytráca z tváre. Vymením ho za chladný, bezstarostný pohľad.
Odolám nutkaniu zamračiť sa, keď mi rozpráva o dôsledkoch popáleniny. Sála z neho škodoradosť, aj keď ju skrýva za naoko bezvýraznou tvárou. Už len z toho dôvodu skryjem všetky emócie, ktoré vo mne vybuchli.
Keď Benjamin stíchne a čaká na moju reakciu, ja si len potiahnem z cigarety a popálenou dlaňou chytím pohár s priezračnou tekutinou. Chvíľu ním krúžim a hlavou mi poletujú myšlienky.
Fakt, že toto miesto je považované za Smrtijedský bar, ma vôbec neprekvapuje. To by snáď napadlo každého, kto už aspoň raz počul o Obrtlej ulici. A vlastne to len potvrdzuje moje domnienky o Akermannovi. Aký otec, taký syn.
Samotné znamenie, vypálené do mojej pravej dlane, nie je nič viac než malá komplikácia. Práca v budúcnosti? Prečo by ma mala zaujímať? Mám zázemie, z ktorého sa môžem kedykoľvek znova odraziť. Ministerskí? Väčší problém, ale stále nič prevratné. Otec má na ministerstve dosť veľký vplyv na to, aby ma tejto malichernosti zbavili raz a navždy. Ale škola...
Odpijem si z pohára a znova si potiahnem z cigarety.
...nemôžem si dovoliť nechať sa vykopnúť zo školy. Bez školy nie som ničím. Aj keby chcem v budúcnosti pracovať za hranicou zákona, vzdelanie má stále obrovský vplyv. A mám toho v škole rozrobeného až priveľa na to, aby som z tade mohol odísť.
Aspoň do jedného terča sa chlapec trafil. Ak si ale myslí, že zo mňa môže teraz žmýkať čokoľvek, tak sa kruto mýli.
"Tá chobotnica je minimálna komplikácia," rázne mu pozriem do očí, keď konečne zodvihne zrak od svojho pohára. "A ak si myslíš, že som odkázaný na teba, tak si na omyle."
Potiahnem si z cigarety a nenútene dym vyfúknem medzi nás dvoch. Akermannova tvár na moment zmizne.
"To ale neznamená, že ti nepristúpim na tvoju ponuku," pousmejem sa. "Len ťa chcem upozorniť na to, že to zrejme nebude podľa tvojich plánov."
Konečne mi došlo, že všetko, čím sme si zatiaľ s Akermannom preskákali, viedlo iba k tomuto momentu. Doteraz som s ním hral nevinnú hru. Obojstranne výhodná spolupráca. A teraz ma konečne zahnal do kúta. Aspoň si to teda myslí.
Ak neprijmem jeho ponuku, ja zostanem so znamením a budem musieť chodiť po vypočúvaniach a podobných zbytočnostiach. Foter ma z toho za pár mesiacov vyseká, pretože sa príde na to, že som sem vlastne išiel len z rozmaru... napokon, ako inak by som mohol nevedieť o pasci na kľučke?
Ale čo Benjamin? Kto iný mu zoženie informácie, ktoré potrebuje? Potom si môže svoju pomstu alebo plán na oslobodenie otca, alebo ktovie čo chystá, znova premyslieť a zvážiť svoje možnosti. Momentálne som jeho jediná záchrana. A to je moja páka.
Ach, Benjie, taký čitateľný...
Dám si cigaretu do úst a prečesnem si vlasy.
"V prvom rade..." zamrmlem s filtrom medzi perami. "...si musíš uvedomiť, koľko čosi také trvá. Nie je šanca, aby som to zistil do odjazdu vlaku. A ako si mi teda ty sám povedal," vychutnám si významný pohľad, ktorý naňho upriem. "tak s tou chobotnicou ma vyjebú zo školy skôr, než stihnem vystúpiť z vlaku. Čo z toho plynie...?"
Poslednýkrát potiahnem z cigarety a hodím ju do popolníka na stole.
"Buď ma toho zbavíš skôr, než sa dostanem do vlaku a ja ti dám všetky potrebné informácie v priebehu dvoch týždňov, alebo ma toho aj tak zbavíš skôr, a ja ti do dvoch dní dám mená všetkých bystrozorov," pokrčím plecami. Bol by hlupák, keby si myslel, že všetko stihnem do zajtra. "Potom ti o nich v priebehu roka môžem podávať podrobné informácie. Samozrejme, to už sa nebude vzťahovať na tvoju výpomoc s chobotnicou."
Pohľad mám aj naďalej upretý na Benjamina, ruky sa popri tom hrajú s pohárom.
"Takže? Ber alebo nechaj tak," poviem s kamennou tvárou, pričom ignorujem jeho pozdvihnutý pohár. "Lepšie to už nebude. Obaja sme v sračkách a musíme si pomáhať. Dúfam, že si uvedomuješ, že toto je najvýhodnejšia dohoda, akú spolu v tejto chvíli môžeme uzavrieť."
Tak si to váž. Nie každý deň pomáham Smrtijedským deckám.

Sixth post - I´m not duty!

Uchechtnu se, když mi řekne, že bych neměl krást.
Ano, je to v zásadě pravda... Neměl bych... Ale každý musíme mít koníčka. Navíc si nepamatuju, že bych někdy ukradl něco, co by někdo potřeboval.
"No neboj. Nikdy nekradu nic, co by někdo potřeboval."
Usměju se, když otevře dáreček. Je zaražená. No to bývá posledních pár setkání často.
Mám sice jistou teorii proč, ale pokládám to samozřejmě za blbost. Jen se prostě známe moc dlouhou a není se čemu divit, že naše komunikace je spíše na úrovni brácha-ségra než spolužáci. A pokud jde o mě, je to jen další výspa naší smečky.
"No nehýbeme se, protože je to klasická mudlovská fotka. Ty se nehýbají."
Pokusím se vysvětlit. Pro mne je to zřejmé, že se nehýbáme. Zapoměl jsem, že v tomto světě to zase tak jasné není.
"A nemusíš mít strach. Rámeček jsem koupil v obchodě. Nejsem táta, abych vám prodával kradené věci."
Snažím se převést notu na běžnou komunikaci.

Vypadám na té fotce divně!

"No nehýbeme se, protože je to klasická mudlovská fotka. Ty se nehýbají."
Takže takhle vypadají fotoalba mudlů. Jejich okamžiky jsou prakticky vzato bez hnutí zmrazené v čase. To tedy ty naše taky... ale jinak. Ne takhle... přesně? Je to to správné vyjádření?
Trošku nedůvěřivě si fotku prohlížím. Když se na fotkách hýbu, není to tak strašné, hodně problémů tím... zanikne, vypadám přirozeně. Na té fotce jsem zachycena... v jakémsi křečovitém výraze, který mi osobně přijde naprosto nepochopitelně směšný. 
Snad podvědomě, ač vím, že je to naprostá blbost, fotografií zatřesu, zda se přeci jen nepohne. Třeba bych se mohla pohnout a zaseknout se... v nějakém lepším šklebu? Proč. Se. Sakra. Bernard. Tváří. Normálně. A já. Nemůžu?

Jsem na té fotce hrozně hubená. Vypadám strašně. Tvářím se strašně. Mimoděk mi zacukají koutky pobavením. 
"A nemusíš mít strach. Rámeček jsem koupil v obchodě. Nejsem táta, abych vám prodával kradené věci."
"Ani mě nenapadlo, že bys ho mohl ukrást," odpovím, načež mě napadne, že když už to zmínil, vlastně bych mu byla schopná i věřit, že to udělal.
"Nebýt lidí, jako je tvůj otec, asi bychom neměli polovinu našich sbírek,"připustím pak s hořkosladkým úšklebkem.
"Na druhou stranu - je rozdíl, když to dělá někdo cizí a když ten zloděj je kamarád."
Jo. Trošku zásadní rozdíl. Je mi houby po tom, co si kdo krade - ale je lepší, když toho člověka neznám.
"Takže jsem docela ráda, že nejsi jako on."

Znovu se podívám na tu fotku.
"Tvářím se hrozně," neodpustím si nakonec.

30.9.1983, 02:30,
Londýn, můj pokoj u Děravého kotle

Už bylo načase, aby se moje zvědavost taky nažrala. Na okamžik, kdy se na tu krásnou věcičku budu moct podívat zblízka, se těším už od chvíle, co skončila v mý kapse, Nicholson mě beztak zdržoval až moc dlouho.
Vytáhnu z kufru sešit a obyčejnou tužku, tužku proto, že se mi s ní píše líp než s brkem, hodí se pro rychlost, ne pro úhlednost, což mi zvlášť v tuhle chvíli naprosto vyhovuje. Poznámky, hlavně vypsat všechno, co by se mohlo hodit. Jenže první věc, který si všimnu, nejenže nestojí za zapsání, ve skutečnosti nestojí ani za uflusnutí. Ta blbá zrzatka tuhle od pohledu nádhernou a starožitnou věcičku úplně zničila.
Ženská šílená… taková škoda!
Zas to jenom potvrzuje známý pravidlo – kdo nemá prachy, neměl by vlastnit nic, co má nějakou hodnotu. Ale je to míšenec, takže co mě tu vlastně překvapuje…

Pokračuju v prohlídce a zapisuju vše, co by mohlo být jakkoli cenný a užitečný - odhadované stáří, popis vzhledu erbu, písmeno i pavučinu osmiúhelník, devět řad, fleur-de-lys…

Co to kurva?!
Mám pocit, že jsem právě leknutím spolknul plíce, protože se nemůžu ani za pytel galeonů nadechnout, jen v šoku civím na dveře, do kterých se někdo dobývá, a snažím se pochopit, co se kurva děje.
Že by mě našla? Tak rychle? To přece není možný! Co se tu do hajzlu děje! Mysli, mysli… hlavně žádná panika…
Plán. Rychle vyrobit plán – tabatěrka. Hlavně zápisky, ty se musí schovat, jestli je to fakt ona, zdiskredituju se, když bude schovaná tabatěrka, a jak vím, není blbá, musí vědět, že jsem to dost pravděpodobně šlohnul já, zato o zápiscích nemá ani tucha.
Jak ten někdo ví, že jsem doma? Možná mě fakt někdo sledoval… Kdyby šel krást, nedělal by přece takovej rámus, ale, doprdele, vždyť si dávám takovej pozor! Zpátky, soustřeď se, plán. Pro jistotu, kdyby šli náhodou pro tabatěrku, musím ten nápis zachovat i jinde. A pak sklidit věci, aby nebylo jasný, co tu dělám.
Realizace. Okamžitě vytrhnu ze sešitu stránku, vezmu tužku, papír přitisknu k nápisu a začnu ho vyšrafovávat. Obkreslenej nápis pak složím a hodím do kapsy bradavickýho pláště, sešit zahrabu mezi kvanta školních knih a sešitů. Možná to není nejlepší místo, kde to schovat, ale – na nic lepšího není čas a, zkrátka, nic lepšího mě v tuhle chvíli nenapadá.
Tabatěrku vrátím do kapsy saka, jestli je tu vážně někdo kvůli tý starožitnosti, bude lepší, když to bude vypadat, že mě vůbec nezajímá.
Co dál.
Odemknout a připravit se je sejmout? Ne, to by nevyšlo… chce to něco lepšího, jestli je to náhodou někdo aspoň trochu normální, chce to přijít s něčím, co není kompromitující. A co jinýho by to v půl třetí ráno mělo bejt než spánek?
Rychle svlíknu košili a přehodím ji přes opěradlo židle. Triko navlíkat nepotřebuju, zima tu v noci není, tak není důvod… A kalhoty nikdo hrotit nebude, však se čeká, že se člověk před tím, než otevře, aspoň trochu oblíkne. Jenom boty a ponožky sundám.
Dojdu ke zdi, nalevo ode dveří, aby mě dotyčnej při jejich rozrazení nerozbil čumák, hůlku připravenou a rádoby rozespale a vztekle zahulákám.
„Kdo to sakra je takhle pozdě v noci?!“

1.9.1983, Londýn, 09:10
Ilyavarnae, Riley

Ach jo.. Pomyslela jsem si mezitím co jsem stála v Příčné ulici a četla si seznam, co všechno nakoupit. Není to tak, že bych se do bradavic netěšila. Byl to v podstatě můj druhý domov. Jistě, všude máte pár učitelů, kteří vám lezou na nervy, pár spolužáků.. Ale s tím nic nenaděláte.
Rozešla jsem se pomalu Příčnou ulicí směrem Gringotova banka, kde jsem si vybrala peníze. A nakupovací mánie může začít. Lékárník, nové učebnice, společenský hábit.. Všude samozřejmě fronty a návaly. Takže než jsem to všechno nějak obešla a zařídila, byl už skoro večer a já s plnými taškami došla do děravého kotle. Najedla jsem se, samozřejmě v tom lidském slova smyslu, umyla se, dobalila si věci do kufrů a šla spát.

Ráno mě probudil Tom a donesl mi snídani. Miluju ty dva dny v děravém kotly před odjezdem vlaku. Sedla jsem si ke stolu a vzala do ruk ranního Denního věštce. Hned první článek mi znechutí snídani. Naštvaně jsem s nimi mrskla na stůl a napila se z hrnku kafe. Co se to sakra zase děje? Pomyslela jsem si naštvaně, mezitím, co jsem s upřeným a zamračeným pohledem na noviny upíjela kafe. Otec měl pár hloupých narážek na pána zla a matka se vracela z práce unavenější a unavenější a beze slov na mě po večerech zírala. Musela tady o tom vědět.. A asi i o jiných věcech. Ucítila jsem takové zvláštní mrazení v zádech a na zátylku. Jako by mi mozkomor přiložil svoje studené kostnaté ruce na ramena. Jako by se mělo stát něco hrozného. Zase..
Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a vydechla. Otočila jsem hlavu napravo a pak nalevo. V hlavě se mi rozezněl zvuk křupnutí krční páteře. Otevřela jsem oči a znova se zadívala na noviny. Nic.. Nepomohlo to. Mrazení tam furt bylo. Jestli něco takového zavedou, tak se ti kontroloři dostanou i do bradavic. A já budu mít po srandě. A třeba i někdo jiný.. O co jim vlastně jde? Co si myslí, že tím změní? Upíři dál budou sát lidem krev, vlkodlaci budou dále při úplňku agresivní, věštci budou dále věštit, jezerní lidé budou dále pod vodou hlídat svoje vodní království a já.. Já se taky nezměním. Nic se tím nezmění. Nejsme přece nějaké zrůdy, které vraždí jen protože by chtěli. Teď samozřejmě mluvím obecně, jistě, najdou se jedinci, kterým to dělá radost, ale Voldemort.. Byl obyčejný kouzelník. Chci tím říct, že byl člověk. A zabil více lidí, než kde jaký upír nebo vlkodlak. Je to hloupost. Hloupost, která mnoha bytostem naruší jejich normální a klidný život. Třeba mě.. Teda pokud mi nebudou nosit dobrovolníky na jídlo, s tím bych se možná i smířila.
Raději jsem nad tím nechtěla dále přemýšlet. Najedla jsem se, umyla si zuby, učesala se, oblékla si bílé kalhoty a světlemodrý svetřík a vydala se s kufry k vlaku.

I když jsem došla k vlaku s předstihem všude byla už tuna lidí. Jak před vlakem, tak v něm. Nechala jsem si naložit kufry a vydala se na ''prohlídku'' vlakem. Ta většinou končí tím, že najdu někoho z těch mála lidí, se kterýma udržuji vyloženě kamarádský vztah a nebo u budoucích prváků a druháků. Kupodivu jsem měla štěstí na to první. Zahlédla jsem Zlatěnku a Rielyho, jak se zrovna zdraví v jednom z kupé a sedají si. Musela jsem se usmát. Byla jsem ráda, že po těch dvou měsících Zlatěnku zase vidím. A i Rielyho. Bylo to takový veselí tvorové. Nakoukla jsem do kupéčka.
,,Ehm.. Ahoj, máte tady místo? Všude jinde je plno." Usmála jsem se na ně co nejmileji jsem mohla a ve své podstatě byla připravená rychlostí světla zmizet, když mě vyženou. Hahaha..

1.9.1983, Londýn, 09:40
Oliver, Radana, Roxanne

Víte co? Už jsem přišla na to, jaký mám z Oliverovy prohlídky mého koštěte pocit. Otrávený… Podrážděný. Častokrát se sice jeho jakýmsi rozčilením nad tím, když s koštětem není něco v pořádku, bavím, ale je pravda, že v takové chvíli má Kometa obvykle již kontrolou zdárně prošla a já se tak nemusím „stresovat“. Ne, ve stresu z toho fakt nejsem. Ale nijak zvlášť mě netěší představa, že po těch dvou měsících určitě něco najde – a to „něco“ bude pravděpodobně nějaká blbost, kterou bych já klidně mohla tolerovat.
Nechám ho být, ať si mé koště klidně prohlíží, a místo toho vyhlédnu z okna na ubíhající krajinu. Čím více se blížíme ke škole, tím víc se mi vrací myšlenky k Damienovi. Byl to vážně milý kluk. Navíc zřejmě zvládl moji podmínku, že přes léto spolu nebudeme komunikovat. Nebylo v tom nic dětinského, vážně – ale na společné trávení prázdnin jsem se ještě necítila, a posílání pošty u mě prostě tak nějak… Nefunguje.
V tom se ozve cvaknutí kliky dveří od kupé. Někdo se chce přidat? Otočím se tím směrem a zřím vskutku podivnou dívku. Tím podivnější, že nebude o moc mladší jak já, a přitom jsem ji v Bradavicích za celých šest let nezahlédla. Z Havraspáru. Oblečená vskutku nezvykle, ale nějakým způsobem byla stále hezká.
Ani bych se nad ní tak nepozastavila, kdyby pozdravila, vešla dovnitř a vtáhla za sebou kufr. Jenomže ona si nejde přisednout. Místo toho zamíří rovnou za mnou. Po krátké úkloně mi strká do ruky pergamen a k tomu dodává francouzsky mluvený pozdrav. Je pravda, že dle mého příjmení je naprosto zjevné, že jsem se nenarodila v Británii, ale málokdo jako by si to uvědomoval; a vážně nevím, jak to může vědět někdo, koho neznám.
„Merci.“ Na víc jsem se nezmohla. Nevěřícně zírám, když se, aniž by čekala, až se vyjádřím trochu podrobněji, otáčí a zase odchází pryč. Oliver se jí zdá být stejně překvapen. Párkrát zamrkám a potřesu hlavou. Nebyl to duch – jenom studentka, kterou si náhodou nepamatuju, přišla s nějakým vzkazem. To je toho.
„Nikdy jsem ji na škole neviděla,“ okomentuju to nahlas a pohlédnu na pergamen ve své ruce. Od ředitele Brumbála? Co by mi mohl chtít tak neodkladného, že by mi to musel sdělit formou písemné zprávy ještě ve vlaku? Aniž bych čekala, jestli Oliver bude mít taky nějakou poznámku k věci, rozlomím pečeť, rozvinu pergamen a zprávu si přečtu.

1.9.1983, Londýn, 09:40
Oliver, Radana, Roxanne

Přeberu koště přičemž se podrážděně podívám na Rox. Když už se o svoje koště neumí postarat, tak jek to potřebuje, měla by být ráda, že to někdo udělá za ní… Co pak si neuvědomuje důležitost svého postu? Nad čím asi přemýšlí? No, famrfpál to nebude, takže je to jedno…

Zkřivené a nalomené brzdící proutky!!! To je děs. Komety jsou nejlepší právě v brzdění, a když se jim zhorší, nestojí už skoro za nic. Uvažuju, jestli se pustím do výměny proutků okamžitě či jestli s tím ještě počkám. Už nabírám dech abych Rox oznámil že mi koště musí donést potom co dojedeme abych provedl rozsáhlou opravu způsobenou její nedbalostí… Když tu se otevřou dveře.

Zas ten Sven? Raději před ním nebudu o stavu koštěte mluvit, mohl by toho využít…

Kdo to kruci je? Pomyslím si, když uvidím tu dívku. Jak to že jsem si jí nevšiml dřív? Někoho takového bych rozhodně nepřehlédnul…

Ech, co to mele? To je Francouzština? Rox jí zřejmě rozuměla… A co to donesla?
„Já jsem jí tu taky nikdy neviděl. To je divný… Co ti to donesla? Něco důležitého?“ Doufám, že to nemá žádnou souvislost s Roxinou pozicí v týmu…

To mě zas navedlo zpátky ke koštěti. Pohlédnu na poničené proutky. „Ty Rox tohle je zlé. Musí se vyměnit skoro všechny brzdící proutky… Až dojedeme, dones mi to koště do společenské místnosti.“

Poté pro jistotu ještě koště znovu prohlédnu, abych odhalil případné další nedostatky. To už nezámou dívku úplně vypustím z mysli…

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin

Minimální komplikace? To si dělá prdel? Tam venku se pořádají hony na ‚ty zlý‘, všichni mají vztek, všichni jsou jak utržení ze řetězu a hledají sebemenší záminky, proč, obrazně i doslova, kohokoli ulynčovat. Venku je chaos, anarchie, ať tomu říkaj mír, jak chtěj. A tenhle kluk mi tu bude vyprávět o minimálních komplikacích? Snad jestli má vážně pár čističů… pak možná. Anebo snad čeká, že ho zachrání fotřík?
Tohle téma už tu bylo.
Reputace.
Jestli s tímhle vážně počítá, je naivnější, než jsem si myslel. Možná ho z toho táta fakt vyseká, ale v týhle schizofrenní náladě, co tu po pádu Pána Zla panuje, i tenhle nevinnej delikt automaticky hodí špatný světlo na jeho fotra. Reputace pana Filomenuse Nicholsona bude zasranější než Trafalgar po náletu holubů – možná jen v klepech, jen neoficiálně… ale každej ví, že skutečná politika a skutečný rozhodování se děje v zákulisí. V týhle době a náladě by moh‘ i s menší prkotinou, než je tetování odsud, zničit kariéru svýho fotříka nadobro.
Což bych nechtěl – tohohle kluka mám docela rád, i když z velký části proto, že je užitečnej… a navíc, postavení Nicholsona seniora je v mnoha ohledech ideální i pro mě.
Ale, kluk se snad urazil?
Že ten tón, kterým se mnou mluví, se mi nelíbí, na to seru, že si kdovíjak a kdovíproč svou část dohody přeložil jako ‚zítra to sežeň‘, čímž ze mě dělá debila, to mi je taky ukradený, ale že, i když nepřímo, zpochybňuje můj smysl pro dodržování smluv, za to bych ho na místě uškvařil. To už je urážka.
Zatímco odpovídá, k přiťuknutí zdviženou skleničku do sebe rovnou obrátím a položím na stůl. Po zbytek jeho odpovědi pak s neveselým úsměvem potahuju z cigarety a poslouchám. Až když mám jistotu, že se nic navíc dodat nechystá, spustím já.
„Mám pocit, že nechápeš jedno, Atisi, já tě nechci vochcat. Zatím byly naše malý obchody prospěšný oboustranně, což mi absolutně vyhovuje. Ani teď nemám důvod tě držet v šachu, ne proto, že bych byl odkázanej jenom na tebe, protože nejsem, ale protože jsi typ, kterýmu víc svědčí mít volnost. Proč bych tě měl držet pod krkem, když bych riskoval vlastní ztráty?“
No ty vole, neokeynesiánství v psychologii – nech být, když je stabilní, reguluj, když se vychyluje. Ale je otázka, jestli se právě teď panáček nezačíná vychylovat…
„Nikdo neříkal nic o tom, že to máš zjistit hned. Jestli dva týdny, tak dva týdny, ale čtrnáctej den chci mít v rukou všechno, co zjistíš o tom míšenci, plus jména zbylých bystrozorů. A to znamení samozřejmě odstraním hned, už proto, cos tu sice zbytečně, ale docela dobře shrnul. Jiná možnost není, i když se tím dostanu do značně nevýhodnýho postavení.“
Potáhnu z cigarety a vyfouknu, než se zcela vážnou tváří pokračuju.
„Zatím naše spolupráce fungovala dobře, takže jsem neměl důvod pochybovat o tvým slově, ale něco v tvý řeči se mi nelíbilo.“
Tentokrát na něj koukám celou dobu, upřeně, vážně.
„Pacta sunt servanda, Atisi, já svou část splním. Ale můžu ještě věřit, že ty splníš tu svou?“

…Po rozloučení se sirotčincem a zahoukání vlaku jsem znovu na cestě domů…

Prázdniny mi téměř doslovně protekly mezi prsty, jako něžné pohlazení heboučké mořské pěny, nicméně přesto jsem na ně vzpomínala s láskou. Téměř dospělou dívku, v jakou jsem za ta léta vyrostla, už nikdo neadoptuje, takže jsem alespoň pomáhala Minnie s drobotinou, jak tu hordu věčně hladových a ukřičených dětí s láskou nazývala. Bylo to zvláštní být jediné dítě, které nikdy nenašlo domov a rodiči se pro mne stala Mi a Dean, který si mne, jako ostatně každé prázdniny, vzal na dva týdny k sobě domů do Galway. Oproti sirotčinci to bylo drobné stavení, ovšem s největší pravděpodobností ještě o mnoho let starší, a spolu s drobnější zahradou ho hlídal ohromný pes – irský vlkodav jménem Failbhe, což ve starém jazyce keltů znamená lovec vlků, kterého mu Mi dala pře čtyřmi lety, když mu umřel jeho starý psí přítel. Na jednom z nedalekých statků měl také ustájeného lordského koně, který si tu vydělával taháním povozů, ale kvůli své mírné laskavé a moudré povaze také jako výukový kůň pro děti. Dovoloval mi na něm jezdit, ačkoliv sám se k němu přiblížil jen nejistě a s nějakou dobrotou, ale já se s medově zbarveným Connem, jehož jméno znamenalo prý něco jako svoboda, smysl, nebo možná spíše inteligence, rychle spřátelila a rádi jsme jezdívali na vyjížďky po okolí. Doma měl Dean mnoho fotek krásné usměvavé hnědovlásky, občas i se známými tvářemi doktorovo přátel, nebo fjordíkem, a přestože o ní nikdy nemluvil, byla jsem si jistá, že je to jeho žena. Při jednom z každovečerních posezení v hospůdce za zvuků hudby a klapání okovaných bot jsem vyslechla hovor, který mi to osvětlil – Deanova partnerka byla totiž po smrti. Zachraňovala koně z jednoho ranče, kde se samovznítilo tlející seno, ale celá budova se začala hroutit a ji to uvěznilo uvnitř. V tu chvíli mi došlo mnoho souvislosti – proč se Dean bojí ohně i proč si mne tolik oblíbil. Nikdy jsme o tom ale nemluvili a užívali si vzájemné pochopení, trávíce spolu příjemné chvíle cestováním po zeleném Irsku, tancem a bujarým zpěvem v hospodách, ale i mírumilovným rozjímáním nad knihami a já myslím, že se na ten týden se mnou těšil víc, než by si byl ochotný přiznat. Dean a Minnie, mí jediní skoro-rodiče, mi dali právě to, co mi chybělo – věrnou a milující rodinu.

Nevědomky jsem se usmála, když jsem stanula ve výklenku za Děravým kotlem, který se vždy běžným očím jevil jen jako obyčejný sklad odpadu. Tady jsem se poprvé ponořila do světa čar a kouzel s Minnie a Mortiferem po boku, zatímco jeden z vyslanců školy nechal zeď, aby se před našimi zraky rozestoupila. Mortifer ale už má svou vlastní náhradní rodinu, která ho miluje a stará se o jeho blaho i bezpečí, zatímco já mohla jen doufat, že se mu tam líbí – byl pro mě téměř jako mladší bratr. Vytáhla jsem svou hůlku, který byla tak neobvykle dlouhá, že se s ní všem ostatním zacházelo velmi špatně, ale pro mou maličkost bylo téměř půl metru dlouhé tělo naprosto ideální. Jemně jsem špičkou hůlky poklepala v určitém pořadí na červené cihly a ony se po chvilce rozestoupily v bránu, jíž jsem s taškou přes rameno vstoupila na Příčnou ulici, která se, ostatně jako obvykle v tomto čase, jen hemžila množstvím lidí. Beze spěchu jsem proplouvala davem k velké budově Gringottovic banky, abych hned po vystání dlouhé fronty proměnila několik liber od Minnie za kouzelnické mince a s uspokojivým cinkáním zlatavých galeonů, stříbřitých srpců a drobných měďených scvrčků v měšečku se vydala na nákupy školních potřeb.

Systematicky jsem procházela ulici – vždy jsem nejprve prošla seznam podle důležitosti, pak pohledem vyhledala ten správný a cenově přiměřený obchod, což při mé úctyhodné výšce nebyl žádný problém, inu a pak už se jen vydat za momentálním cílem. Tu a tam jsem pozdravila známé tváře, občas laskavým úsměvem povzbudila lehce ztracené mudly, z nichž jeden, bezpochyby ony děti s dopisem a očima na vrch hlavy, zanedlouho přibudou u jednoho z bradavických stolů, zatímco jejich rodiče zaraženě sledovali cvrkot podivných lidí všude kolem. Prodejničkám, v nichž jsem nic nutně nepotřebovala, jsem se usilovně vyhýbala a snažila se skutečně pořídit jen to nejnutnější, jelikož peněz v mém případě byl vždy nedostatek, přestože bych si na to nikdy nebyla bývala stěžovala, a k tomu má hrdost mi jednoduše nedovolila si od kohokoliv ze spolužáků nějaké vypůjčit.

V jeden okamžik mne zamrazilo v zátylku mocné, ale neregulované kouzlo – rychle jsem se rozhlédla, abych si všimla, že právě stojím před Olivanderovým krámkem. Neutuchající šero prozařovalo několik olejových lamp, vůně dřeva a starého papíru byla všudypřítomná, a tam uvnitř právě mladý hoch platil přesně jeden galeon za svou magickou hůlku. Starý kouzelník vzhlédl a naše pohledy se střetly v jistém přátelském porozumění, přičemž jsem si vybavila svůj příběh, který se jisto jistě navěky vepsal do jeho srdce:
Vyzkoušel už tolik hůlek – cedrové dřevo, třešňové, vrbové i ebenové, jádra z jednorožčích žíní, blán dračích srdcí, pera fénixů i zoubky běhnic, ale, ať krátká nebo dlouhá, žádná z hůlek mne nechtěla. Na všechny v obchodě padala tísnivá atmosféra, neboť bez toho, aby si mne nějaká vyvolila mé magické dobrodružství skončí ještě dříve než by vůbec stihlo začít, takže bradavický průvodce začínal být nervózní, zatímco Olivander, s obchůdkem od podlahy ke stropu plným krabiček nejrůznějších hůlek, si pro sebe cosi zamračeně mumlal, nicméně stále pátral po té správné. Přinesl náruče plné pouzder a jednu po druhé láskyplně vyndával, klidně mi je popsal a vyčkal na reakci po švihnutí, ale opět je bez úspěchu odnášel nazpět do polic, ve kterých teď musel být dočista chaos, jak si hůlky uvolněnou silou pohrávaly s magií proti mé vůli a k nepřízni okolí. V jednom okamžiku, zatímco prodavač usilovně pátral po nějaké, kterou mne ještě nenechal zkusit, jsem kolem ukazováčku levé ruky ucítila cosi nezvyklého – jako by mi ho ovíjelo tenoulinké neviditelné lanko. Zahýbala jsem nejistě prsty a v obchodě cosi zarachotilo, přičemž se muž mezi regály nedůvěřivě napřímil a otočil se naším směrem. Velmi pomalu jsem ruku posunovala do strany a po dlouhé době šoupavého zvuku z té nevrchnější police vypadla podlouhlá krabička. Olivander ji sebral, za chůze otevřel víčko a krabičku do něho posadil, načež vyjmul červenohnědou dlouhou hůlku s velmi jemným vzorem. Podal mi ji se zvědavým leskem v očích a ani na okamžik myslím nepochyboval o tom, že tahle bude ta pravá, zatímco já vůbec netušila, co se děje. Tlumeným pobaveným hlasem mi hůlku, stejně jako všechny před ní, popsal: „17,5 palce dlouhá hůlka z mahagonového dřeva s vlasem sirény – velmi neobvyklá, vzácná a originální, ovšem také překvapivě mocná, ale poddajná. Možná právě proto tam ležela skrytá už několik generací, ale myslím, že už se svého dokonalého kouzelníka konečně dočkala…“ Vzhlédla jsem mu do očí plných veselých tajuplných jisker, jako by věděl mnohem více, ale zbytek si nechával pro sebe. Lehce jsem vzala proutek do prstů a jemně s ním protnula lehkým švihnutím vzduch, načež se celá místnost prosvětlila příjemným zlatavým světlem, které vytvářelo hejno jantarově zbarvených motýlů, kteří ovšem jen několikrát ve vzduchu mávli křídly a pak zase stejně nezvykle zmizeli, jak je spolykalo šero. Překvapeně jsem pootevřela ústa a chtěla něco říct, ale stačil jediný pohled do těch moudrých očí, které si mne s neskrývaným zájmem bez přestání prohlíželi, a odpověď jsem už znala – tohle byla ta správná…

Jako bychom oba mysleli na to samé, jelikož jsme se na sebe usmáli a navzájem si zamávali, jako staří známí, ale to už s pronikavým zacinkáním vešlo s doprovodem další dítě, které za okamžik mělo prožít své dobrodružství a odnést si magický proutek. Věnovali jsme si poslední pohled a naše cesty se opět rozešly. O několik obchodů dál jsem se zastavila u výkladní skříně famfrpálových potřeb, kde se tísnily zástupy dětí a vzrušeně se dohadovali o nejnovějším modelu super rychlého koštěte určeného pro chytače. Já se přes jejich hlavy zadívala na drobný aerodynamický smeták pohledem někoho, kdo už měl pár zápasů za sebou a jak jsem tak klouzala tmavýma očima po ladném těle, hořce jsem si uvědomila, jakou překážkou je má neobvyklá výška na chytačském postu – i výrobce totiž počítal s tím, že chytači budou ti nejdrobnější hráči týmu. Na drobnou cedulku s dozajista přemrštěnou cenou jsem se raději ani nepodívala, aby mne nezačaly brát mdloby a bylo mi jasné, že pokud si jednou budu chtít pořídit vlastní koště, tak bude muset být vytvořené na zakázku přesně na míru mé osobě.

Den se pomalu chýlil ke konci, davy výrazně prořídly v drobnější hloučky zjevně navzájem známých nebo příbuzných osob, a, zatímco můj měšec si cinkal nesmírně smutnou písničku složenou jen z několika málo hlasů zbývajících mincí, na seznamu zbýval ještě společenský hábit. Minnie mi sice ušila pro slavnostní příležitosti překrásné šaty, nicméně společenský hábit byl povinnou výbavou a já toužil z celého srdce po krásném novém pláštíku namísto toho obnošeného, který jsem si koupila co nejlevněji loni, a na němž se skvělo již při koupi několik nevzhledných fleků. Nejistě jsem tedy vešla do obchůdku, kde se prodávaly již obnošené věci, a vysvětlila majitelce svůj problém. Ochotně mne odvedla k dlouhým řadám oděvů, jimiž jsme se společnými silami probíraly, až jsem objevila přesně takový hábit, jaký jsme si představovala – pěkný střihem, příjemný materiálem, přijatelné ceny a samozřejmě co nejméně nošený. Jednoduše musíte uznat, že takovou příležitost jsem si nemohla nechat ujít, a tak jsem už za několik minut odcházela o další pár mincí lehčí, ovšem s velkou krabicí, v níž se skrýval zmíněný společenský hábit, který vypadal jako dočista nový, a úsměvem na rtech ještě zářivějším a sluníčkovějším, než obvykle.

Odemkla jsem dveře do malého pokojíku, který jsem obývala touto dobou každoročně, nejspíše díky Tomově přívětivé obětavosti, přičemž rachot vlaku už mne dávno neznervózňoval, ba naopak se stával jistou vítanou předzvěstí toho, co má zanedlouho přijít. Zavřela jsem za sebou dveře a s poctivým perfekcionismem pouklízela nákup na jeho místo ve velkém a starém lodním kufru, který byl za ta léta celý ošoupaný, a přestože byl naplněn jen tak ze tří čtvrtin, jeho váha o tom ani v nejmenším neodpovídala – téměř jako bych v něm měla navíc přibaleného vzrostlého mečoroha. Po dlouhém dni prochozeném po Příčné jsem se slastně zřítila do postele, která pod náhlým přívalem hmotnosti skřípavě zanaříkala, a užívala jsem si sladké chvíle absolutního nic nedělání, než přijde na řadu večeře. Čísi ruka váhavě zaťukala na dveře, a když jsem s tichým mumláním neodpověděla, zaťukala znovu s větší naléhavostí – v tu ránu jsem byla vzhůru a opřekot se hnala ke dveřím. „Tom se omlouvá – slečna Zlatonka nepřišla na večeři…“ Zamumlal, když jsem otevřela dveře právě ve chvíli, kdy chtěl znovu zaťukat a ve tváři hrbáče se zračila starost, kterou jsem rozehnala jediným přátelským pohlazením po rameni. „Ach děkuji, Tome – dočista jsem usnula.“ Usmála jsem se a společně za družného hovoru o samodoplňujících se korbelech a jejich neuvěřitelně podivných vadách na kráse jsme sešli do hostince, kde se mi dostalo královské večeře a pak ještě hrneček kávy u které jsem prolistovala Denního věštce, což jsem po ránu odložila, abych stihla získat potřeby dříve, než je vyprodají. Pak už mi ale opět začaly padat víčka, a tak mi nezbývalo než se odebrat po schodech do pokoje, osprchovat se příjemně teplou vodou, v níž jsem umyla i své dlouhé zlaté vlasy. Zbývalo jen vyčistit zuby, převléct se a zalézt do velké postele pod teploučkou deku.

Ozvalo se zabouchání – to asi děti zase začaly něco tropit. Převalila jsem se na druhý bok, ale zvuk se ozval znovu a naléhavěji, takže jsem si ještě přes hlavu přetáhla polštář. „Slečna? Slečna Zlatonka? Je tam?“ Ptal se Tomův hlas a já se rychle posadila na posteli. „Tome?“ „No jo, tady Tom - budí, jak slečna přát si…“ Rozesmál se chrchlavým smíchem. „Děkuji, Tome – už jsem vzhůru. Myslíš, že by se v kuchyni našel ke snídani čokoládový muffin a trocha dobrého čaje?“ „Jak si slečna přát, Tom připravit to nejlepší co najít!“ Kasal se a já za ním ještě zavolala několikrát slova díků, ale kdo ví, jestli mne slyšel. Vysoukala jsem se z tepla vyhřáté postele, pěkně ji po sobě ustlala, provedla ranní očistu, rozčesala vlnité vlasy a převlékla se, načež už mé kroky jasně tlumeně zadupaly po schodech a s jasným optimistickým zvoláním: „Krásné ráno přeji!“ jsem vstoupila do lokálu a usadila se u stolu poblíž Toma, který byl moc rád, že si s ním někdo je ochotný povídat. Nálada v hostinci byla ale podivně pochmurná, a když jsem míchala kávu, které se mi dostalo namísto čaje, čistě mezi námi Britové nikdy neuměli udělat tak dobrý čaj, jako Irové, otevřela jsem poloautomaticky na stole čekající vydání Denního věštce. Už první titulek mne uhodil do očí – copak je možné zakázat vodní lidi, elfy, kentaury, nebo jiná stvoření? Vyrazilo mi to dech, ručka ladně vířící hladinu se zastavila a Tom za barem tiše zavrčel, snad rozzuřen touže zprávou. Ty zprávy mne trápily více, než jsem si byla ochotna připustit a myšlenky se mi rozeběhly nejrůznějšími směry. Vždy jsem pomáhala slabším a konání Vy-víte-koho mi přišlo vyloženě špatné, ale na druhou stranu jsem vždy věřila, že je to veskrze jen hluboce raněný člověk, který svou bolest ukazuje druhým, jelikož nesmírně trpí a nedokáže si sám pomoci. Vždy jsem byla citlivější k tomu, co se v kouzelnické společnosti dělo – vrtkavé nálady okolí takto empatický člověk snadno rozliší a pochmurná nálada v sále byla neklamným znamením, že svět opět čekají temné časy, ale co mne trápilo ze všeho nejvíce, byl prostý a nezvratitelný fakt, že jsem netušila, co nás čeká a jak od toho světu odpomoci.

Rychle jsem snědla snídani, zaplatila za ni a přilepšila Tomovi za jeho starostlivost i přátelské jednání, kterého jsem si na něm vždy cenila, a, jen co jsem vynesla těžký kufr z pokoje, vystoupila jsem do mudlovského Londýna jako jedna z mnoha zamyšlených tváří, kterou brázdily obavy. Vlakové nádraží mne přivítalo chladnými kovovými hlasy, hučením vlaků a šumem hovoru tisíců mudlovských hlasů, ale já procházela kolem a přes můj neobvyklý vzhled a sovu v kleci na kufru lidé snadno zapomínali, že mne vůbec kdy viděli. Krátce jsem se rozhlédla a prošla přepážkou – doufala jsem, že když přijdu dříve, tak budu mít dost místa, ale to jsem se šeredně pletla. Všude bylo lidí, jako by se celá Anglie stěhovala do Bradavic a ne jen nadané děti – přesto jsem se ponořila do davu a čím dál jsem došla skrze známé tváře, vůni kouře a vzrušený hovor o magii, tím více se mi na tváři usazoval ztracený úsměv, až vesele a hrdě zářil do dálky. Muž v zadní části vlaku byl zřejmě potěšenou mou vlídnou povahou a vesele se zasmál několika vtipům, které jsme spolu prohodili, zatímco mi pomáhal s ohromným těžkým kufrem dovnitř, přičemž Guaire si s rošťáckým houkáním vytvářel mezi mladšími sovami své příznivce. Žertem jsem mu vynadala, ale on jen hluboce zahoukal, jako že to nemyslí špatně, ale pak už jsme se rozloučili. S malým batůžkem, do něhož jsem uložila od Toma svačinu na cestu a pár drobností, jsem se vydala vlakem a hledala trochu místa u nějakých přinejmenším povědomých tváří.

Prázdné kupé – zastavila jsem se téměř automaticky a s jemným tázavým úsměvem, který jako by sám o sobě vyslovil otázku, jestli má přítomnost nebude vadit, jsem vstoupila. Teprve nyní mi došlo, s kým mám tu čest, neboť drobnější mladík, který zvedl hlavu, nebyl nikdo jiný, než Riley – Havraspárský chytač. S očividně veselou náladou a přetékaje humorem mne přivítal a já na to podobně odvětila. „Zdravím, Riley – bude mi ctí dělat ti společnost na naší předaleké cestě právě v tomto kupé…“ Zazubila jsem se a temné hluboké oči byly plné pobavených jiskřiček, ostatně měli byste je také, kdybyste viděli propastné rozdíly mezi námi dvěma – on byl drobný, ale já měřila přes metr devadesát, jeho nakrátko střižené tmavě hnědé vlasy byly sem tam nedbale ročepýřené, zatímco mé dlouhé zlaté vlnité vlasy přidržovaly na zádech dva přední pramínky vlasů vzadu sepnuté, jeho šedomodré oči se bily s černí těch mých a lehce opálená pleť kontrastovala s mou téměř alabastrově bledou. Byli jsme dvojice plná kontrastů, ale spojoval nás famfrpál a snaha o optimistický pohled na svět, stejně jako přívětivá náruč Bradavické školy čar a kouzel.

Zavřela jsem dveře a sotva jsem se usadila naproti němu tak, abych se za jízdy dívala nazpět a ubíhající krajinu, kterou už jsme minuli, otevřely se nanovo a stála v nich další známá tvář, na kterou jsem se zářivě usmála. „Ale jistě, jen pojď – místa je tu pořád více než dost…“ Pozvala jsem ji dále, ale pak mi došlo, že bych měla dát prostor také svému Havraspárskému kolegovi a rychle jsem tedy dodala. „Tedy pokud to Rileymu nevadí…“ Upřela jsem znovu pohled na něho a z celého srdce jsem věřila, že s další dívkou v prázdném kupé jistě nebude mít žádný problém...

Ve vlaku

No zdá se, že ta zlatovláska má podobný smysl pro humor, když na mou z legrace těžce přehnanou verzi "ahoj" odpověděla jako kniha. Na to se zkrátka mohu akorát tak usmát, dát si kufr na horu a dumat nad tím, jestli bych jí měl nabídnout pomoc, když tam vlastně dosáhne líp než já. Případné dumání pak svižně ukončí další příchozí spolu s optáním se, zda by mi další společnost nevadila.

"Ahoj, se ví, že můžeš." Přitakám. "Místa tu máme dost..." Spolu s tím se případně šoupnu, aby bylo více prostoru a rybku s želvou posunu blíže k okýnku. Nevím jak Apatie, ale Eve dle plavání je výhledem nadšená, nebo... prostě plave jen tak? Hm... určitě je nadšená!

"Tak jak jste si užili prázdniny?" Co se týče nadšení, neubráním se hned možnosti začít konverzaci. Přeci jen tu nejsme proto, abychom celou cestu prospali! Na to je tolik hodin a přednášek ve škole sakra!

V kupé

Zlatěnka, rozzářená jako vždy, svolila. Chvíli po ní i Riley. Ani jeden z nich nevypadal mou společností znechucený, vyděšený a podobně. Vděčně jsem se na ně usmála a posadila se kousek vedle Zlatěnky. Podívala jsem se na Rileyho rybičku a želvu a všimla si, že rybička je z mé společnosti je poněkud.. Nervózní. Naštěstí je to jen rybička.. Klid malá, já ti nechci ublížit.. Vysát tě, ani nic podobného.. Přistihla jsem sama sebe, jak se nervózně culím, takže jsem toho raději hned nechala.
,,Prázdniny? První měsíc super, ten druhý jsem se už těšila do školy. Tam je alespoň vždycky co dělat." Usmála jsem se na Rielyho mile, hlavně protože seděl naproti , ale ten úsměv samozřejmě patřil i Zlatěnce, i když jsem se na ní nedívala.
,,Co ty tvoje, taky vypadáš do školy celkem natěšeně." Tiše jsem se zasmála a loupla po Rileym zvědavým pohledem.

1.9.1983, 9:45, Bradavický expre
Oliver, Roxanne

Oliverovy řeči o brzdících proutcích pouštíš jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ano, víš že by ses mohla o své koště trochu lépe starat... koneckonců, Kometu máš právě proto, že skvěle brzdí, takže ony ty nezastřižené proutky nejsou zase taková malichernost, ale...
Ale v tuhle chvíli tě mnohem více zajímá srolovaný pergamen.
Nedočkavě rozlomíš školní pečeť a list přelétneš očima. Písmo je kulaté, úhledné, lehce zešikmené a výrazné. Inkoust je smaragdově zelený.

Vážená slečno Moreau,

s radostí Vám oznamuji, že jste byla vybrána do funkce Patron koleje. Podrobnosti Vám budou sděleny v Bradavicích ředitelem vaší koleje dnes večer po Zahajovací hostině.
Obsah tohoto dopisu považujte prosím za přísně důvěrný.

S pozdravem,
Albus Brumbál, ředitel

Vyjeveně na pergamen zíráš. Patron koleje? O ničem takovém jsi v životě neslyšela. Jsi zvědavá, co Ti večer McGonagallová poví.

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, Bradavický expres
Bernard, Isabella, Radana

V kupé nastala chvilka ticha, které ruší jen monotónní klapot kol vlaku a výskání a smích party mladších dětí usazených o jedno nebo dvě kupé dál. Bernard se spokojeně šklebí, očividně rozradostněn tím že jeho dárek Isallu potěšil, byť i tak nějak... zarazil? Možná. Isabella zatím zkouší s fotkou třást v představě že se postavy na obrázku pohnou tak, jak je na to zvyklá z kouzelnických fotek. Žádný efekt to přirozeně nemá.

Ticho mezi vámi není nepříjemné, přesto oba myslíe na to jak navázat na zpřetrhanou nit rozhovoru. Zaťukání vnější stranu skla oddělujícího kupé od chodbičky vám ale tyto snahy ušetří. Ihned po zaťukání se pohne klika a do kupé vstoupí kdosi neznámý.

Ne neznámý.
Neznámá.
A to doslova.
Nevybavuješ si, že bys ji na škole někdy viděl. A to jsi si jistý, že zrovna tuhle holku bys nepřehlédl, pomyslíš si, když její poněkud... neobvyklý... vzhled přejedeš hodnotícím pohledem:
odhadem tak páťačka, nejvýš šesťačka. Střední výška, střední postava... No, kapku baculatější tedy je. A má originální vkus v oblékání, musíš uznat. Děvče má na sobě krátké šortky v barvě námořnické modři s vysokým pasem, zcela očividně ustřižené z pánských kalhot. Přidržují je klasické, tmavohnědé kožené šle. Do šortek je zastrčena (opět zjevně pánská) košile z diviznově žlutého saténu. Na nohou má dívka mudlovské kanady z tmavohnědé kůže, podobně jako kšandy nejspíš vojenského původu. Známá bronzovomodrá kravata značící příslušnost k Havraspárské koleji se houpe navolno uvázaná v porozepnutém výstřihu košile.
Oválný obličej je po stranách vrouben užšími loknami v barvě zašlé mědi, ze terých vykukují špičky uší. Je to očividně míšenka, nikoli půlelfka. Malá, bledá ale plná ústa, v nosíku piercing, tmavomodrý kamínek. Místo náušnic dva menší knoflíky, v jednom uchu modrý, v druhém žlutý. Domácí výroba... nápadité. Na hlavě tmavomodrý látkový baret. Máš pocit, že pod vlasy na levé straně čela a tváře má dívka něco... snad špínu, šmouhu nebo možná jizvu. Nechceš ale neslušně zírat, aby ses podíval pořádně. Přesto děvčeti věnuješ ještě jeden pohled. Není to klasicky hezká tvář. Rozhodně ne taková jakou má třeba... třeba Elizabeth z Mrzimoru, nápadná panenkovským, křehkým půvabem. I tak ale z neznámé vyzařuje charisma a dynamika osobnosti. A pak... Ty oči! Velké, třpytivé, kobaltově namodralé jako těžká mračna těšně před bouří. Takové jsi zatím viděl jen u Nathaniela Mazdry, elfa, který vede školní knihovnu.

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, Bradavický expres
Bernard, Isabella, Radana

V kupé nastala chvilka ticha, které ruší jen monotónní klapot kol vlaku a výskání a smích party mladších dětí usazených o jedno nebo dvě kupé dál. Bernard se spokojeně šklebí, očividně rozradostněn tím že jeho dárek Isallu potěšil, byť i tak nějak... zarazil? Možná. Isabella zatím zkouší s fotkou třást v představě že se postavy na obrázku pohnou tak, jak je na to zvyklá z kouzelnických fotek. Žádný efekt to přirozeně nemá.

Ticho mezi vámi není nepříjemné, přesto oba myslíe na to jak navázat na zpřetrhanou nit rozhovoru. Zaťukání vnější stranu skla oddělujícího kupé od chodbičky vám ale tyto snahy ušetří. Ihned po zaťukání se pohne klika a do kupé vstoupí kdosi neznámý.

Ne neznámý.
Neznámá.
A to doslova.
Nevybavuješ si, že bys ji na škole někdy viděla. A to jsi si jistá, že zrovna tuhle holku bys nepřehlédla, pomyslíš si, když její poněkud... neobvyklý... vzhled přejedeš hodnotícím pohledem:
odhadem tak páťačka, nejvýš šesťačka. Střední výška, střední postava... No, kapku baculatější tedy je. A má originální vkus v oblékání, musíš uznat. Děvče má na sobě krátké šortky v barvě námořnické modři s vysokým pasem, zcela očividně ustřižené z pánských kalhot. Přidržují je klasické, tmavohnědé kožené šle. Do šortek je zastrčena (opět zjevně pánská) košile z diviznově žlutého saténu. Na nohou má dívka mudlovské kanady z tmavohnědé kůže, podobně jako kšandy nejspíš vojenského původu. Známá bronzovomodrá kravata značící příslušnost k Havraspárské koleji se houpe navolno uvázaná v porozepnutém výstřihu košile.
Oválný obličej je po stranách vrouben užšími loknami v barvě zašlé mědi, ze kterých vykukují špičky uší. Je to očividně míšenka, nikoli půlelfka. Malá, bledá ale plná ústa, v nosíku piercing, tmavomodrý kamínek. Místo náušnic dva menší knoflíky, v jednom uchu modrý, v druhém žlutý. Domácí výroba... nápadité. Na hlavě tmavomodrý látkový baret. Máš pocit, že pod vlasy na levé straně čela a tváře má dívka něco... snad špínu, šmouhu nebo možná jizvu. Nechceš ale neslušně zírat, aby ses podíval pořádně. Přesto děvčeti věnuješ ještě jeden pohled. Není to klasicky hezká tvář. Rozhodně ne taková jakou má třeba... třeba Elizabeth z Mrzimoru, nápadná panenkovským, křehkým půvabem. I tak ale z neznámé vyzařuje charisma a dynamika osobnosti. A pak... Ty oči! Velké, třpytivé, kobaltově namodralé jako těžká mračna těšně před bouří. Takové jsi zatím viděla jen u Nathaniela Mazdry, elfa, který vede školní knihovnu.

1.9.1983, 9:20, Bradavický expres
Kendrick, Sven

Klasicky s Kočičákem na ramenou si razím cestu úzkou uličkou vlaku. Teda já si ji nerazím, ale s mou postavou to tak vypadá. Než si všimnu Kendricka, je na mý tváři znát stín znechucení nebo podráždění tím, jak mám zaťatou čelist, i když mě přes ni tu a tam pohladí huňatej ocas mojí kočky.
"Zdar pardále," kývnu s lehkým úšklebkem, což je můj přátelskej úsměv, na Kendricka, ale protože hledám Cormaca a Alistaira, pokračuju dál. Pokecat si můžeme i jindy a já teď opravdu nepotřebuju slyšet další litanii o famfrpálu, i kdyby to od Kendricka bylo neúmyslný.

Místo: Bradavický expres, jedno z mnoha kupé
Čas: Něco málo před odjezdem

…Když zlatovláska konejší rybičku…

Kufry už jsem nechala v zavazadlovém prostoru, nicméně batůžek jsem vestoje klidně uložila do prostoru nad našimi hlavami a usadila se na sedadlo, kam se do mé blízkosti usídlila i Elizabeth. V její blízké přítomnosti se vždy zdál vzduch o několik stupňů chladnější, ale mně už to dávno neznervózňovalo – vždyť kolem mne se podle spolužáků šíří nazlátlá příjemná záře, ale dnes se mi zdálo, že byla z něčeho nervózní a rozladěná. Připsala jsem to stejnému důvodu, který snadno překlopil mou optimistickou náladu na druhou stranu křivky hluboko do mínusu – úvodnímu velkému článku ranního vydání Denního věštce.

Ti dva se dali do příjemné konverzace, kterou jsem jim nechtěla narušovat, nicméně jsem se rozhlížela po davu rodičů tam venku, kteří mávali svým ratolestem. Ozvalo se podivné zašplouchání, které přivábilo mou pozornost k rybičce v akváriu, jež vytrvale kroužila po akváriu. Natáhla jsem ruku a opatrně vložila špičku prstu do vody, aby se rybka necítila tak osaměle a snad by ji mohl i společník ve vodě trochu ukonejšit. "Klid, maličká - všechno je v pořádku..." Usmála se vlídně, ale kdo mohl tušit, jestli to té chuděrce nepřivodí ještě třeba srdeční zástavu, že?!

Spěšný vlak do... Spěšný vlak domů.
Radana, Isabella, Bernard

Poměrně otráveně procházím vlakem, abych dodala na místo určení ostatní pergameny, které mi dal s sebou Brian. Samozřejmě, že bych se ráda podívala, co v nich je. Zvědavá jsem víc než dost. Ale nikdy by mě nenapadlo protivit se Brianově přání. Tak jako Minerva pro mě vždy byla adoptivní tetičkou, Briana jsem se postupem času naučila brát jako adoptivního dědečka.
Roxannino kupé najdu celkem snadno. Dívčiny barevné vlasy, které mi Minerva popsala, ji identifikovaly bez nejmenších pochybností. Pergamen předám a bez dalšího zdržování se vydám hledat ještě to děvče z Mrzimoru a toho Zmijozeláka, jak on jen ho Severus... Ach, Sven, jistě. Narazím na něj na chodbě. S předáním posledního vzkazu se rozhodnu počkat, neboť za sklem jednoho kupé zahlédnu půvabnou štíhlou dívku: Isabellu Thorne, Havraspárskou prefektku. Po krátkém společenském zaťukání na dveře vejdu, aniž bych čekala na výzvu ke vstupu. Mladíka, který v kupé též sedí a kterého podle popisu identifikuji jako Bernarda Falcona pozdravím krátkým kývnutím hlavy, načež se obrátím k Isabelle:
"Ahoj. Jsem na škole od tohodletoho roku nová, a protože ´seš prefektka mý koleje, chtěla jsem Tě pozdravit a seznámit se. Krom toho že budeme spolužačky se totiž asi budeme vídat ještě z jednoho důvodu..." Sáhnu do kapsy tmavomodrých šortek a vytáhnu stuhu s kulatým odznakem primuse.

Spěšný vlak do... Spěšný vlak domů.
Radana, Sven

Poměrně otráveně procházím vlakem, abych dodala na místo určení ostatní pergameny, které mi dal s sebou Brian. Samozřejmě, že bych se ráda podívala, co v nich je. Zvědavá jsem víc než dost. Ale nikdy by mě nenapadlo protivit se Brianově přání. Tak jako Minerva pro mě vždy byla adoptivní tetičkou, Briana jsem se postupem času naučila brát jako svého druhého dědečka; stejně jej ctít i milovat.
Roxannino kupé najdu celkem snadno. Dívčiny barevné vlasy, které mi Minerva popsala, ji identifikovaly bez nejmenších pochybností. Pergamen předám a bez dalšího zdržování se vydám hledat ještě to děvče z Mrzimoru a... A vida.
Na rozložitou postavu Zmijozelského odrážeče narazím o kousek dál na chodbě. Tváří se, zdá se mi, poněkud urputně a zdá se, že se neprochází jen tak. Asi má namířeno za nějakým konkrétním cílem, snad za kamarády. S omluvným úsměvem mu zastoupím cestu: "Zdravím. Pro Tebe, od ředitele Brumbála," podám mu pergamenovou roli a poněkud rozpačitě se kolem něj pokusím protáhnout dáýl do chodbičky, abych mohla doručit poslední pergamen. Protože Sven má na ramenou usazenou majestátní huňatou kočku, raději před tím, než se k němu moc přiblížím sundám Séŕrlaid z ramene a dám ji do kapsy šortek, kde se stočí do klubíčka.

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, Bradavický expres
Bernard, Radana
~S lehce poupravenou verzí o nedostatku témat, po domluvě s Bernardem.~

Moji poznámku o vzhledu Bernard přechází tím, že najde nové téma k hovoru. Poslouchám jej s nehraným zájmem, zatímco si bezmyšlenkovitě listuji knihou, kterou jsem si vytáhla z kabelky. Je to nevelký svazek, vázaný v zelené kůži. S takovou křivou hvězdou na obalu. Jedna z mých oblíbených. Ač to vypadá, že se na knihu soustředím, popravdě ji nevěnuji moc velkou pozornost. Bernard, který mě za ty roky zná už dost dobře, tím pádem ví, že může bez problémů mluvit dál - a neignoruji jej. Spousta spolužáků s tím má problémy - ale s tím já moc nenadělám.

Ishtar, má apatická kočka, byla časem taky vytažena z klícky ven a položena na sedadlo. Ishtar se Bernarda nebojí. Ishtar se nebojí ničeho, protože je příliš líná a unuděná na to, aby se třeba zvedla a utekla. Ta kočka obvykle leží tam, kde ji dám, pokud nedostane misku se žrádlem o půl metru dál - to se pak zvedne a jde se najíst. Je to takové idylické zvíře. Naprosto vhodné, jako bradavický mazlík.

Cvaknutí dveří kupé mě jaksi... vytrhne z rozjímání? Ano. Nejspíš. Když jsem s Bernardem sama, jsem poměrně spokojená a uvolněná. Je nedílnou součástí mého školního života a naučila jsem se s ním svůj čas sdílet. Při první známce vstupu jakéhokoli cizince do kupé ztuhnu. Ne, že bych měla vyloženě strach. Jen nemám ráda, když mi někdo narušuje... můj osobní prostor.
A ono je hůř. Ta holka je totiž úplně cizí. Ne cizí tak, jako ostatní spolužáci, které znám jmény a některé mám dokonce i docela ráda, popřípadě s nimi dokáži vést hovor na nějaké jimi nadhozené téma. Ale cizí - tak jako všichni ti příšerní lidi v metru dneska ráno.

"Ahoj. Jsem na škole od tohodletoho roku nová, a protože ´seš prefektka mý koleje, chtěla jsem Tě pozdravit a seznámit se."
Zvednu hlavu od své knihy. Ne jen tak, jako předtím, když jsem ji prolítla očima a usoudila, že ji neznám - tektonrát cizince věnuji pozornost a prohlédnu si ji pořádně. Od hlavy až k patě.
Upřímně? V tomhle oblečení mě načapat kdokoli z rodiny nebo zaměstnanců zámku... asi mě vydědí.
Nevypadá na prvačku. Zajímalo by mě, odkud přišla. Ne počkat - vlastně ne. Nezajímalo. Co je mi do toho? Mám vlastní problémy. A docela palčivé. Třeba - co ji na to říct? "Hm," mi přijde nedostatečně zdvořilé. "Ráda tě poznávám" zase krajně neupřímné. "To je od tebe hezké," je sice nejblíž pravdě, ale bojím se, že by si to mohla vyložit všelijak - a třeba mě pak nemít ráda. Což... no, já proti sobě nerada poštvávám lidi. Ani tohle nemám zapotřebí. A tak mlčím. Mlčím a říkám si, že tohle je fakt trapas.

Krom toho že budeme spolužačky se totiž asi budeme vídat ještě z jednoho důvodu..."
Ukáže mi odznak primuse. Fajn. Možná by mě mohlo začít zajímat, odkud se zjevila, když i přes to, že na škole nebyla ani den, už je primusem. Ale... já na to prostě nemám co říct. Ne nahlas. Přesto - mlčet je krajně nezdvořilé, že?
"Ahoj," vydechnu nakonec ztěžka a odložím si Al Azif na klín.

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, Bradavický expres
Bernard, Isabella a Radana

Zrovna jsem se s vyprávěním dostal k Francii a o tom, jak jsou tam divní lidé.
"No jsme s taťkou zrovna šli do muzea..."
Když v tom se rozevřou dveře a vleze do nich něco... Ne někdo. Něco. Nevypadá to jako studentka. Rozhodně ne jako studentka z Bradavic.
Sjedu jí rychle pohledem od spoda nahoru. Lehce stáhnu obočí. Na mém osobním žebříčku krásy bych jí dal průměrné 4té místo. Možná, kdyby se ustrojila více, dostala by se i na 6tku. No, ale nesuďme knihu podle obalu. Tady tedy spíš cibuli podle slupky.
Jelikož se vytasí s primuským odznakem, přesune se automaticky do sekce: Ignorovat, vyhýbat se a ignorovat.
Každopádně mojí přítomnost v zásadě slovně ignoruje a pozdraví se s Isabell. To jí přesune opět do další nižší příčky.

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, Bradavický expres
Bernard, Isabella a Radana

Teda, nálada v kupé by se dala... ne krájet, rovnou sekat. Blondýnka se jen dívá a mlčí, a mladík... No, řekněme, že přívětivě taky nevypadá. Teprve po chvíli, když už se ticho začne stávat, alespoň pro mne, neúnosným, Isabella pozdraví. Jedno slovo: "Ahoj," - ani o slabiku víc. Kdyby to bylo na mě, prostě se otočím na podpatku a odejdu, ale... S těmihle lidmi se budu vídat příští dva roky. Přestože mě myšlenka na nějakou hlubší sociální interakci s absolutními cizinci vůbec neláká, nemůžu si dovolit dělat si z nich nepřátele. Tím spíš, že jsou z mé vlastní koleje, budeme společně sdílet přednášky, společenskou místnost... No jo, ale jak z toho ven? Asi tím nejsnazším, nejjednodušším způsobem: když představit, tak představit.

"Promiňte... jsem z takovejchhle situací dost nervózní, zapomněla ´sem... Já ´sem Radana, Radana O´Leary. Ty jsi Isabella Thorne a krom toho že jsem slyšela že jsi nejchytřejší v ročníku děláš pomocnici v knihovně, že?" usměju se na štíhlou blondýnku. Asi by vypadala i sympaticky, jen mi přijde příliš... upjatá? Snad.
"A Ty, esli se zatraceně nemejlim, budeš Bernard Falcon, nejmladší registrovanej zvěromág za pěkně dlouhou dobu. Dost slušnej výkon, i na to, že to máte v rodě. Četla jsem o Falconech v ´Historii zvířecího přeměňování v Británii´", vysvětlím. "Rodiče na Tebe asi musej´ bejt pěkně pyšní, že?"

Dafuq?

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, Bradavický expres
Bernard, Isabella a Radana

Na chvíli se rozhostí ticho. Ne takové to, na které jsem zvyklá. Ticho, které nastane poté, co si dva lidé, kteří jsou si blízcí, řeknou vše, co je potřeba a pak už jen s druhým sdílejí takový ten pocit "seš tady se mnou, kdybych něco potřeboval." Tohle je tak trochu - jo - trapné ticho.
Je to super. Nemám si co říct s novým primusem. Asi to bude... výživná komunikace, až od sebe budeme navzájem něco potřebovat.

"Promiňte... jsem z takovejchhle situací dost nervózní,
Zamrkám.
Myšlenka typu: To jsme dvě. mi hlavou prolítne souběžně s To jsi ten nejvhodnější adept na primuse!
"Ty jsi Isabella Thorne a krom toho že jsem slyšela že jsi nejchytřejší v ročníku děláš pomocnici v knihovně, že?"
Nakloním tázavě hlavu na stranu.
"Já vím, jak se jmenuju," odpovím tiše, bez jakéhokoli výrazného zabarvení v hlase. Ne - on v tom není znát hněv, pobouření - a dokonce ani pobavení. Je to jen suché konstatování docela zjevného faktu.

Pak už jen tak nějak... sleduji, jak upřela svou pozornost na Bernarda. V duchu si vydechnu. Už to zase není můj problém. Vlastně jsem udělala, co jsem musela. Seznámila jsem se. To chtěla. Takže se zase vrátím ke knize.

1.9.1983, čtvrtek, 9:55, Bradavický expres
Bernard, Isabella a Radana

Na můj vkus moc informovaná.
Kdyby uměla číst v Isabell, věděla by, že zrovna tahle informace jí neohromila. Asi spíš naštvala. Pak přesune svojí pozornost na mě.
"Asi i ano. Berou to jako samozřejmost."
Odpovím a upřu do jejích oček svoje hnědé očka.
"Možná jsi v tom přehledu od KGB zapoměla načíst, že jsem také šel o rok později do školy."
Pronesu klidným vyrovnaným hlasem. Pro nezasvěcené by to asi vyznělo jako vtip. Pro zasvěcené to zní trošičku nepříjemně.
"A tebe přivál vítr odkud?"
S lehkým sebezapřením se vyzkouším zorientovat v tomhle stvoření.

1.9.1983, 9:20, Bradavický expres
Radana, Sven

Lidí jak psů. Proč si konečně nemůžou všichni posedat a já bych s dovolením prošel a konečně našel ty dva voly? Taky mi mohli poslat očarovanou vlaštovku nebo něco, ve kterým kupé jsou - no, vida, udělám to, jen co dojdu někam, kde najdu kus pergamenu.
Zrovna mi ho někdo strká do ruky. Shlédnu na tu holku a od očarování a poslání vlaštovky mě zastaví jedině to, co jsem zaslechl.
Od Brumbála? Proč jako? A proč si jako poslíčka vzal... kdo to vlastně je? Kdyby mě za něco vyloučili, myslím, že by mi to dali vědět dřív, než bych nastoupil. Ani není za co, ničeho si nejsem vědom.

Nechápavě se na zrzku zamračím. Neříkám, že znám všechny z hradu, na druhou stranu v jejích letech už bych ji měl znát aspoň podle ksichtu. Doufám, že ji neposlal Alistair nebo Cormac, aby si ze mě udělali dobrej den.
Neuhnu jí. Kouknu na ten pergamen, jestli je to opravdu tak, jak říká, protože jestli ne, s chutí to těm vocasům vrátím.
"Sovy mají dovolenou?"

1.9.1983, čtvrtek, 9:55, Bradavický expres
Bernard, Isabella a Radana

Musim vypadnout, a to radši dřív než pozdě. Ještě pět minut v týhle ledový atmosféře a začla bych mít omrzliny. Už se chystám otočit a zmizet, když se princeznička uráčí mi odpovědět. Opět ve vrcholně stručném stylu.
"No, esli ´seš tak inteligentní, jak Filius tvrdil, hádám, že vlastní jméno by sis eště zapamatovat mohla," odseknu už poměrně ostře a tentokrát se ani nesnažím zabránit si v ušklíbnutí.
"Stejně tak bys ale mohla bejt tak slušná a představit se sama, když někdo iniciuje klasickej seznamovací rituál." Zamračím se a obrátím pozornost k Bernardovi, kterej taky neni kdovíjak vlídnej: "To vim samozřejmě taky, když už jsme u toho - jen jsem si myslela, že by Ti mohlo bejt třeba nepříjemný, když tady budu pobíhat kolem a vytrubovat podobný, dost soukromý informace... Asi ´sem se mejlila," pokrčím rameny.
"Ze čtyr světovejch stran... A tam mě teď zase odvaje. Mějte se..." už se ani nesnažím předstírat jakoukoli zainteresovanost nebo pokus udržet dojem přinejmenším slušnýho chování... Chci prostě jen od těch dvou dost nepříjemnejch lidí vypadnout co nejdřív. No, nezačalo to nejlíp, ale co už.
Na patě se obrátím a vyjdu z kupé zpět na chodbu, kde pokračuji v původním směru abych doručila poslední pergamen.

um?
1.9.1983, čtvrtek, 9:55, Bradavický expres
Bernard, Radana

Při náhlém výlevu nové žačky opětně zvednu hlavu od knihy. Nechápu to. Už proto, že obvykle, když někdo "iniciuje klasickej seznamovací rituál." tak třeba počká, dokud se nepředstaví ten druhý. Ona přišla, představit se zapomněla - tak jsem se taky nepředstavila. Ve chvíli, kdy si vzpomněla na základní slušnost, tak mi vlastně nedala vůbec prostor ji odpovědět vlastním jménem. A rovnou mi vystřílela veškeré náboje k možnému započetí konverzace - která by sice nebyla vyloženě příjemná, ale byla alespoň zdvořilá. Pak, když zjistila, že nám její chování není zrovna po chuti se vztekla, začala křičet a odešla - i s tím svitkem... který vlastně nesla tak, jako by mi jej měla dát... na což evidentně buďto zapomněla a nebo si to rozmyslela, na což možná ostatně má pravomoc taky.

"Ze čtyr světovejch stran... A tam mě teď zase odvaje. Mějte se..."
...a vše zakončila naštvaným prohlášením. Nejsem na to zvyklá, opravdu nejsem. Tato dívka se chová značně... nestandardně? Ráda bych ji k tomu něco řekla, než za sebou práskne dveřmi. Opravdu ano. Ale... no, nevím co.

Ta věta o nepříjemnosti a vytrubování informací... když chtěla na Bernarda působit nepříjemně už od prvního pokusu o rozhovor s ním... tak proč ji navztekalo, že sklidila své ovoce tak, jak chtěla? Někteří lidé jsou... divní.

V nastálé krátké chvíli ticha obrátím své zelené oči tázavě k Bernardovým hnědým.
"Pochopils to?"

1.9.1983, čtvrtek, 9:55, Bradavický expres
Radana, Sven

Nezdá se, že by byl tenhle zavilej seveřan ochotnej nechat mě jen tak projít. Když se chci kolem něho protáhnout, neuhne ani o kousek, málem do něj narazím. A ve výsledku to stejně znamená jen to, že se zatím dál nedostanu. Zas taková křehotinka nejsem, abych kolem něj proplula jako vítr. No, pokud nechcem´ hrát přestrkovanou, asi bylo nejlepší mu odpovědět.
"A jak dlouho myslíš, že by ta sova vydržela plácat křídlama za oknem, než by si jí adresát všimnul? Takhle velkejch sov nemaj´ Bradavice moc, většinou spíš malý puštíky. Z těch by ten vítr okolo vlaku udělal soví sekanou," odvětím víceméně pobaveně.
"Nicméně mám tady ještě jeden podobnej," kývnu hlavou k pergamenu, který držím, a který je navlas stejný jako ten který jsem předala Svenovi, až na to že školní pečeť je na něm žlutá, nikoli zelená "...a ráda bych ho doručila, takže pokud dovolíš..." naznačím, že tentokrát už bych doopravdy ráda prošla.

1.9.1983, 9:20, Bradavický expres
Radana, Sven

Protočení očí fakt není moje typický gesto, takže to neudělám, pouze v duchu. Na zrzku shlédnu s povytaženým obočím a možná lehce posměšným výrazem a neřeším, jestli do ní nějak víc drbnu, když se v úzké chodbičce vyhýbáme.
Dál celou událost nijak nekomentuju a jdu si po svých.

Ne že by mě překvapovalo, že jsem opět narazil na člověka, co neoplývá ani špetkou smyslu pro humor. Proto jsem to taky nijak dál nekomentoval a pokračoval v hledání Cormaca a Alistaira, abych si spravil náladu.
Až po chvíli přemítání mi dojde, že pořád v ruce svírám ten kus pergamenu, který mi nemohl být doručen nějak normálně. Brumbál byl vždycky divnej patron a vážně nevím, jestli se mám obsahu dopisu bát, nebo...
Nebo co?
Zastavím se a začtu se do dopisu. Radši to nebudu odkládat, jestli se mi na hlavu mají vysypat nějaký sračky, tak ať to vím co nejdřív a můžu vymyslet, co s tím.

1.9.1983, 9:30, Bradavický expres
Sven

Pokrčíš rameny a vydáš se dál, dopředu, kde jak máš dojem jsi zaslechl Alistairův hlučný smích. Na celou událost bys byl klidně zapomněl, kdyby ti po několika krocích nedošlo, že pergamen stále ještě držíš v dlani. Zapadneš na volné místo u dveří na konci vagonu kterým právě procházíš a rychle strhneš školní pečeť v ostře zeleném pečetním vosku, která drží pergamen pohromadě.
Vzkaz je krátký a stručný a celkem nic nevysvětluje:

Vážený pane Gustavson,

S radostí vám oznamuji, že jste byl vybrán do funkce patron koleje. Podrobnosti vám budou sděleny v Bradavicích ředitelem vaší koleje dnes večer po Zahajovacíé hostině.
Obsah tohoto listu prosím považujte za přísně důvěrný.

S pozdravem,
Albus Brumbál,
ředitel

Inkoust je smaragdově zelený. Písmo úzké a úhledné. Nepochybuješ, že nejde o nějaký žert. Koneckonců, kde by se nějaký vtipálek dostal k oficiální školní pečeti.
Vydechneš a nevěřícně potřeseš hlavou.
Jakýsi tichý hlásek v tvé hlavě ti našeptává, že tohle bude velmi, velmi neobvyklý školní rok.

1.9.1983, 9:30, Bradavický expres
Sven

Opřu se o stěnu, aby mě pravidelný kymácení vlaku nevrhlo do náruče náhodnýho kolemjdoucího. Zamračen soustředěním hledím do dopisu a pak si pozorně prohlížím i pečeť. Alistair se v podobných vtípcích vyžívá, ale smysl pro detail má hlavně Cormac. Nikdo z nich ale nemá tohle písmo.
I kdyby to teda bylo něco od nich, je to důvěrný, no tak si to teda nechám pro sebe. Já nemám problém s držením i větších tajemství, budu je však pozorně sledovat, jestli se sami neprozradí. Nesnáším, když někomu naletím, takže i když je velká pravděpodobnost, že to není fake, beru to zatím tak, že by mohl být. O opaku mě přesvědčí až to, jestli si mě po hostině Snape zavolá na kobereček.
Patron... co to je zas za blbost? Na oficiálních... čemkoli školu přece reprezentujou primusové a prefekti a ti musí mít odpovídající výsledky. Nikdo by si nelajznul, že reprezentant je ve své podstatě flákač, tím by se moc neblýskli.
Zas na druhou stranu jestli naše holky měly hlasovat o to, kdo bude jejich patronem, musím bez falešný skromnosti uznat, že volily dobře. Doufám, že aspoň dostanu šerpu a korunku. Horší by bylo, kdyby na mě hodili něco z toho, co má dělat Ben. Ani mě nehne. Já si chci poslední rok tady užít naplno, sex, rock 'n roll... a drogy klidně taky, pokud Cormac zase něco štípne.

1.9.1983, čtvrtek, 9:56, Bradavický expres
Bernard, Isabella a Radana

Můj pokus o normální konverzaci je celkem rychle zmařen a to samotnou invazivní silou Radany.
Ta se zjevně cítí dotčena nedostatkem taktu mé společnice. Nebo prostě očekávala jásavé vítání nové tváře v koleji. No s normálním přístupem by se jí možná dostalo, ale s tímto přístupem by pohořela ve většině kultur. Pokud by nenarazila na někoho, kdo by s ní tuhle komedii hrál. Což se v tomto případě opravdu nestalo.
Pak následně obrátí svoji invazivní sílu na mojí maličkost. Vychrlí nějaké hloupé obvinění. Na to se opět lehce usměju.
"Ne, nevadí. Ví to spousta lidí a mě je to celkem ukradený."
Odpovím opět klidným strojeným hlasem.
Na můj pokus o vlídnější pokus jsem odkázán do oněch končin. Na to mi nezbývá nic jiného, než se lehce rozesmát. Není to neobvyklá věc, ale většinou se vydržím nesmát, dokud cíl neodejde dostatečně daleko.
V zásadě má asi Radana štěstí, že jí můj smích nedostihl. Nerad bych jí vysvětloval, kde všude udělala ve svém úvodním představením chybu.
Dosměju se, když Isabella položí otázku.
"Já nevím, ale jako komická vložka celkem prdel."
Otřu si lehkou slzu z oka.
"Třeba bude mít ještě druhé kolo."
Povím s lehkou nadějí v hlase. Ještě pár takových čísel a myslím, že by nám cesta poměrně dobře utekla.

Bernarde :D

1.9.1983, čtvrtek, 9:56, Bradavický expres
Bernard

Já to myslela docela vážně - i jsem se vážně tvářila! Ale Bernardův smích je nakažlivý. Já se tedy nechechtám nahlas - a netečou mi slzičky - ale koutky mi cukají docela slušně. Párkrát tak jakoby přidušeně frknu, jako bych to dusila v sobě.
"Já nevím, ale jako komická vložka celkem prdel."
"Bernarde..."
Odpovím mu se smíchem. Ne. Nevydržím potichu. Téměř zahanbeně se zakřením, dám si ruku před pusu a směju se do ní.

"Třeba bude mít ještě druhé kolo."
"No," odpovím už s vážnějším výrazem,
"Těch kol bude povícero. Protože já tu divnou holku zjevně budu muset snášet častěji než ty."
Vtípky jsou tytam a z hrdla se mi vydere těžký, opruzený povzdech.

"Chovala se hrozně divně," mimoděk střelím pohledem kamsi z kupé, směrem, kterým odešla. "Ani nevím, co vlastně chtěla."

Běžný zběžný rozhovor

Natěšeně? No, to je mi docela vtipná novinka. Kdyby bylo po mém, tak jedu do školy se leda rekreovat a většinu toho času tam strávím úplně jinak, než okolností chtějí, abychom trávili. "Tak mám to tam rád..." Nadhodím skrze smích, který tou poznámkou vyvolala. ""...ale že bych se nějak extra těšil... Na moment se zadumám.

"No zkrátka mívám prázdniny dost fajn na to, aby se mi po nich tak maximálně po týdnu začalo stýskat!" Myslím, že tohle je asi nejlepší a nejvýstižnější odpověď, kterou můžu dát, ačkoliv... ta myšlenka na to, kolik koutů jsem ještě neviděl a co všechno bych chtěl stihnout prolézt, zjistit a tak... mi ani o prázdninách nedala občas spát. Každopádně je třeba do celého součtu přičíst nutnost učení se a to nepříliš zajímavých věcí spolu s famfrpálem jako zápornou položku!

"Co ty?" Zkusím zapojit do rozhovoru i zlatavou utěšitelku mé rybky Evy, která se chová... pořád divně. Místy, jako bych měl pocit, že připlave k okraji, podívá se směrem na Elizabeth a pak zase zběsile plave zpět ke mě. Nu, asi se mi to zdá. To je koneckonců dobře možné, beztak jsem o hodinách zaspal tolikrát, že jsem na divná zdání více než zvyklý! Přesto, to nějak... nemůžu pustit z hlavy.

1.9.1983, čtvrtek, 10:00, Bradavický expres
Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Riley

Konverzace v kupé, až na kapku odivné chování Rileyho rybky (která, zdá se, se cítí kapku nesvá) ubíhá v příjemném a přátelském duchu. Možná i proto, že mezi Mrzimorem a Havraspárem panoval vždy poměrně úzké vztahy. Rozhodně se nedá mluvit o nějakém mezikolejním napětí, jako třeba Nebelvír versus Havraspá. Anebo je to prostě tím, že na Elizabeth, proslulou křehkým, panenkovským půvabem není mné se dívat jinak než s okouzlením. Byť spoustě lidem v její přítomnosti z nějakého důvodu přejíždí mráz po zádech. Možná za to může Ilyavarnae se svým slunečným vzhledem i povahouo zásluha Rileyho ochoty se kdykoli čemukoli od srdce zamát, vyvést nějakou taškařici nebo mít vtip pohotově na jazyku.
Cesta tedy ubíhá celkem rychle, lověk dobře baví. Ani byste neřekli, že se s vámi vlak natřásá už hodinu, když se ozve zaťukání na vnější stranu skla kupé.
Ihned po zaťukání se pohne klika a do kupé vstoupí kdosi neznámý.
Ne neznámý.
Neznámá.
A to doslova.
Nevybavujete si, ani jeden z vás, že byste ji na škole někdy viděli. A to jsi si jisti, že zrovna tuhle holku byste nepřehlédli, pomyslíte si, když její poněkud... neobvyklý... vzhled přejedete hodnotícím pohledem:
Odhadem tak páťačka, nejvýš šesťačka. Střední výška, střední postava... No, kapku baculatější tedy je. A má originální vkus v oblékání, musíte uznat, ať už je tím ´originální´ myšlen názor pozitivní, anebo opačně. Děvče má na sobě mudlovské šaty: krátké šortky v barvě námořnické modři s vysokým pasem, zcela očividně ustřižené z pánských kalhot. Přidržují je klasické, tmavohnědé kožené šle. Do šortek je zastrčena (opět zjevně pánská) košile z diviznově žlutého saténu. Na nohou má dívka mudlovské kanady z tmavohnědé kůže, podobně jako kšandy nejspíš vojenského původu. Známá bronzovomodrá kravata značící příslušnost k Havraspárské koleji se houpe navolno uvázaná v porozepnutém výstřihu košile.
Oválný obličej je po stranách vrouben užšími loknami v barvě zašlé mědi, ze kterých vykukují špičky uší. Je to očividně míšenka, nikoli půlelfka. Malá, bledá ale plná ústa, v nosíku piercing, tmavomodrý kamínek. Místo náušnic dva menší knoflíky, v jednom uchu modrý, v druhém žlutý. Domácí výroba... nápadité. Na hlavě tmavomodrý látkový baret. Máte pocit, že pod vlasy na levé straně čela a tváře má dívka něco... snad špínu, šmouhu nebo možná jizvu. Nechcete ale neslušně zírat, abyste se podívali pořádně. Přesto děvčeti věnujete ještě jeden pohled. Není to klasicky hezká tvář. Rozhodně ne taková jakou má třeba... třeba Elizabeth, nápadná svou chladnou krásou. I tak ale z neznámé vyzařuje sié charisma a dynamika osobnosti. A pak... Ty oči! Velké, třpytivé, kobaltově namodralé jako těžká mračna těšně před bouří. Takové jste zatím viděli jen u Nathaniela Mazdry, elfa, který vede školní knihovnu... Anebo u Ilyavarnae.
Ostatně Ilyavarnae...
Když stojí s neznámou tváří v vtář sobě, na sebe dívala dvě sluneční zrcadla - jen s tím rozdílem, že Zlatonka představuje východ slunce a zrození nového dne, kdežto rusé vlasy neznámé a její oči v barvě noční oblohy naozují spíše představu Slunce zapadajícího. Vše ostatní je ale stejné... nebo alespoň velmi podobné. Ano, Ilyvarnae je vyšší a štíhlejší. Což je ale pravděpodobně dáno jejím čistě elfím původem, který rusovláska zjevně postrádá. Sklon lícních kostí, tvar obličeje, dokonce dojem jemného světla, či jak to nazvat, které obě šíří... Jako byste se dívali na dvojčata. Kdybyste neznámou zrzku potkali někde sami, asi by vám to nepřišlo tak nápadné, ale jak stojí tváří v tvář Mrzimorské Zlatonce, máte pocit, že ty tváře jsou dokonale shodné.
Dívka je zjevně stejně zaražena jako vy. Ač, když vešla, se zdálo, že by chtěla něco říct, pootevřená ústa se jí zavřou a ona se na Ily jen šokovaně dívá. Nakonec jí jakoby ve snách podá pergamen, který drží v ruce, a evidentně zcela nesvá vykokže je to vzkaz od bradavického ředitele, načež kupé urychleně opustí, ve tváři výraz šoku a nevíry.
Zaraženě se za ní díváte, načež pohlédnete na Ily, jako by vám to mohla vysvětlit. Ta ovšem vypadá stejně překvapeně jako vy.

1.9.1983, čtvrtek, 10:10, Bradavický expres
Severus Snape, Kendrick Burkhardt

Shrňme to. Bradavický expres NIKDY nezastavuje. Prostě nemívá poruchy, stejně jako třeba Záchranný autobus. Nebo... Moudrý klobouk. Bradavický expres je čaroý předmět, cestující realitou, která je mudlům uzavřena. Nepřístupna. Není tedy možné, aby zůstal stát kupříkladu vinou technického poškození kolejnic, kterou by nedopatřením mohl způsobit někdo z nekouzlenické populace. Krom toho, co ta podivná tma? A nefungující hůlky? Jedno je ti jasné okamžitě: Tento útok (ano, bezpochyby je to útok) je čistě magické povahy.
Léta hry na dvě strany tě vycvičila v bojových instinktech. Okamžitě tedy zvolníš krok a nadále se chodbičkou spíše plížíš, našlapujíc nejtiššeji, jak jen to jde. V nastalém tichu (nepočítáš-li hlukový chaos, vzniklý překvapivým zastavením, pádem věcí a tmou) uslyšíš, jak zámky na dveřích kupé všechny najednou zaklaply. Zkusmo vezmeš za nejbližší kliku. An se nepohne.
Pokrčíš rameny a rychle, ale tiše a nanejvýš ostražitě kráčíš dál. Už jsi došel skoro ke konci délky vlaku když uprostřed jednoho z vagónů tvá noha narazí na cosi měkkého a těžkého, ležícího na zemi. Opatrně se sehneš a předmět ohmatáš. Načež zprudka zakleješ. Nejde o předmět. Jde o tělo.
Teď už si ovšem posvítit musíš. Svižným máchnutím hůlky vykouzlíš roj modrých jisker, které se vznesou ke stropu a matně osvětlí okolní prostor.
Matně, ale dost na to, abys alespoň něco viděl, a přitom nebylo zcela dobře vidět na tebe. Postava na zemi je ustrojena ve školním hábitu a leží tváří k zemi. Rychle ji uchopíš za zápěstí levé ruky. Nic. Bez tepu. Chytíš ruku mrtvého pevněji a obrátíš tělo tváří vzhůru, načež zakleješ podruhé. Ne proto, že poznáš Kendricka Burkhardta, člena tvé vlastní koleje ze sedmého ročníku. Ale jak jsi tělo obracel, rukáv na ruce, za kterou jsi mrtého držel se smekl, a ty jsi spatřil na jeho předloktí vypálený znak. Stejný, jaký máš i ty. Prudce, štítivě zahodíš chladnou ruku, vyskočíš na nohy a trhneš okénkem po pravé straně chodby dolů. Nemusíš se ani moc vyklánět, abys nad vlakem spatřil zářit smaragdově zelené Znamení Zla.
Snažíš se co nejrychleji vymyslet, co dál, když vtom za sebou uslyšíš kroky. Bleskurychle se otočíůlkou v pohotovostní poloze, to už se ale ozve dusot kroků i z druhé strany chodbičky. Zjistíš, že hůlkou míříš do tváře Bernardu Falconovi, Nebelvírskému zvěromágovi. Za ním se tlačí nějaké další postavy. Ozve se zaječení, jak (pravděpodobně nějaká dívka, zvuk je nepříjemně vysoký) kdosi dalš z lidí za Falconem spatří tělo a znak na předloktí. Ječení tě ale v tuhle chvíli nezajímá. Tvůj citlivý nos totiž zachytí něco, co bezpečně znáš: jemnou vůni. Takhle voní jen jedna osoba. Zprudka se otočíš. O pár kroků dál vidíš rychle, ale tiše (hlasitější zvuky mají na svědomí mužské kroky, táhnoucí se za ní) přicházet známou postavu. V levé ruce drží hůlku, v pravé nůž, ve tváři výraz nejvyšší napjatosti. Aniž by se, narozdíl od ostatních, zajímala o tělo na zemi, míří ti hůlkou doprostřed hrudi, v přivřených očích znepokojení a podezření.

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, cesta do Bradavic
Ilyvarnae, Radana, Elizabeth, Riley

Rozladění se pomalu mění v regulerní nasrání. Když opouštím kupé Isabelly a Bernarda, všechno ve mě vře. Kdyby bylo po mém, neváhala bych a oběma našila pořádnou tečku přímo mezi oči. Koneckonců, v Moskevskym ghettu jsme se právali pro mnohem menší věci. Nakonec ale pokrčím rameny a vydám se chodbičkou dál, doručit poslední pergamen. Vztek na Bellu a Bernarda se pomalu mění na rozhořčenost na Briana. Samozřejmě, že je mi jasné, že s těmi pergameny mohl poslat sovy. To, že mi je nechal, ať je po vlaku roznesu osobně, je jeho způsob jak říct "Čas, kdy jsi měla Bradavice víceméně jen sama pro sebe skončil. Seznam se trochu." Nikdy jsem nepochybovala, že je Brumbál starý intrikán, ale jestli ty ostatní zná stejně dobře jako mne, mohlo mu dojít, že to neproběhne hladce. Anebo to bylo něco jako test, jak komunikaci s novými -a zatím více než z poloviny dost nepříjemnými spolužáky- zvládnu. No, nic moc. Kdyby tohle bylo NKÚ, mám za M. V tom lepším případě.
Konečně za jedním okénkem zahlédnu cosi jako vtělenou zlatou záři. Výborně, to bude ona. Adresátka posledního Brianova vzkazu.
Zaťukám a aniž bych čekala na výzvu, vejdu do kupé... A strnu. Když se na mne totiž vysoká dívka obrátí, zjistím, že se dívám na...sebe?!
"Doprdele, co má tohle znamenat?"
Jasně, jisté rozdíly tu jsou: Je vyšší, štíhlejší, o dost hezčí - takovým tím klasickým, uznávaným způsobem... Její vlasy jsou jako tekuté zlato, moje jako zašlá měď. Má tmavohnědé, skoro černé oči, jako nejtemnější hodina noci těsně předtím, než onu temnotu prořízne první sluneční paprsek, zatímco moje hrají ve všech odstínech modři. Ale... stejné špičaté uši, stejný malý důlek v bradě... Jen jeden rozdíl je do očí bijící: Ona je, narozdíl ode mne, čistokrevná elfka.
Po čas, který nedokážu definovat na ni jen nevěřícně zírám, než mi konečně dojde, proč jsem tady. Se slovy "Pro Tebe, od Bria... totiž, od ředitele Brumbála," jí podám pergamen, načež za sebou poslepu nahmatám kliku; otevřu dveře a aniž by moje oči opustily dívčinu tvář, kupé opustím s pocitem, že jsem právě viděla ducha. Nebo zrcadlo. Nebo co to vlastně kčertu bylo.
S pocitem, že na první hodinu cesty toho na mě bylo až moc se urychleně vrátím do vlastního kupé na samém konci vlaku.

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, cesta do Bradavic
Radana, Aiden, Angus, Roderick

Musím říct, že po extempore, která jsem zažila při roznášení těch přiblblých pergamenů, se zpátky do posledního kupé vysloveně těším. Aiden se zdá být opravdu milý a Angus... Eh, jeho nezastíraná nedůvěra a ostražitost jsou mi mnohem milejší než Svenovo blazeované hrubiánství či odměřené panenkovství té zatracené blondýny. Vztek na Bellu a Bernarda se pomalu mění na rozhořčenost na Briana. Samozřejmě, že je mi jasné, že s těmi pergameny mohl poslat sovy. To, že mi je nechal, ať je po vlaku roznesu osobně, je jeho způsob jak říct "Čas, kdy jsi měla Bradavice víceméně jen sama pro sebe skončil. Seznam se trochu." Nikdy jsem nepochybovala, že je Brumbál starý intrikán, ale jestli ty ostatní zná stejně dobře jako mne, mohlo mu dojít, že to neproběhne hladce. Anebo to bylo něco jako test, jak komunikaci s novými -a zatím více než z poloviny dost nepříjemnými spolužáky- zvládnu. No, nic moc. Kdyby tohle bylo NKÚ, mám za M. V tom lepším případě.
Než dojdu zpět na konec vlaku, trochu se uklidním, dokonce se mi podaří nějak dostat na tvář neutrální výraz. Koneckonců, do mých potíží nikomu nic není, tak proč se mračit na lidi, kteří s tím nemají nic společného. S rozpustilým "Jsem zpátky, hoši, radujte se či truchlete, zcela jak komu libo..." vejdu do kupé, kde mne čeká další překvapení - tentokrát příjemné.
"Rodericku...!" usměju se široce a k mladíkovi se nakloním, abych jej zlehka políbila na tvář na uvítanou, načež s sebou zvysoka plácnu na své místo v rohu u okna. "Ráda Tě vidím. Co hlava, nebolí? Myslím, že jsme tomu zatracenému pití dali v noci zabrat víc než záhodno," zachichotám se. Sérŕlaid, jakmile zjistí, že se má poloha ustálila, vyleze z kapsy šortek a usadí se mi na rameni, dlouhý ocásek, jímž si pomáhá udržovat rovnováhu, obtočený kolem mého krku jako růžový náhrdelník.
"Poslyš, Aidene, ta blondýna, jak ona se to... Bella... No, však víš, Havraspárská prefektka... Chová se vždycky jako kráva, nebo jsem ji jen chytla v blbým dni? Teda... Nic proti prefektům jako takovejm, doufám, že ´sem tě neurazila," otočím se poněkud provinile na Anguse. "Totiž... no, asi se budeme čas od času... jak bych to... pracovně, to je to slovo... vídat, tak aby sis nemyslel, že mám něco proti tý funkci... Mám jen něco proti neslušnejm blondýnám," vyhrknu poněkud rozpačitě. Když si uvědomím, jak byl můj proslov zmatený, skoro nešťastně se na zrzavého mladíka pousměju a abych vysvětlila, co jsem měla na mysli tím vídat se pracovně, sáhnu do levé kapsy a vytáhnu odznak, na němž se houpe krátká stužka: odznak primuse.

30.9.1983, středa, 02:45; Londýn, Děravý Kotel
Radana, Benjamin

Ve chvíli, kdy spatřím chobotnici, vypálenou do mladíkovy dlaně, zpanikařím. Tedy, ne úplně, ale... dost na to, abych věděla, že tady nechci zůstat ani o vteřinu déle. Samozřejmě, že teoreticky vím, co se stane, sáhne-li po klice někdo nepovolaný, ale... Vzpomínky na to, jaké to je, když se vám na těle škvaří kůže, jsou ještě příliš čerstvé, příliš... bolestivé.
Na nic nečekám, poodstoupím několik kroků a přemístím se přímo na zadní dvorek Děravého kotle. Opřu se o zeď a několik minut jen tak odpočívám, snažíc se předchozí zážitek poněkud rozdýchat, načež vejdu dovnitř. Rychle projdu lokálem, vyběhnu po schodech do podkroví a zapadnu do svého pokoje. Chvíli jen tak stojím a přemýšlím, co vlastně teď budu dělat, načež se rozhodnu pro dlouhou, zatraceně dlouhou sprchu. Celý večer, od setkání s Benjaminem až po známou vůni škvířící se pokožky na mně zanechal intenzivní pocit špíny. Nejen fyzicky.
Teprve po hodině se vrátím z koupelny, načež si naliju sklenku silné malinovo-ořechové pálenky ze soukromých zásob a uložím se do postele s rozečtenou knihou. Uplyne hodina, dvě, tři... A ač je téma foliantu, pojednávajícího o způsobech magického přemisťování, konkrétně přírodních portálech, zajímavé, nějak se nedokážu soustředit. Chci se pokusit vyřešit to cigaretou, ale ošklivě překvapena zjistím, že jaksi postrádám svou tabatěrku.
Sprostě zakleju, vydám se k džínsům, přehozeným přes opěradlo židle a z kapsy vytáhnu svůj měšec na mince, ze kterého po chvíli vztekání konečně vydoluji malý zlatý klíček. Přes noční košili si jen rychle natáhnu dlouhý volný svetr, který jsem podědila po bráškovi, vklouznu do šortek a vyjdu z pokoje, který za sebou mávnutím hůlky zamknu. Tiše seběhnu do teď už opuštěného lokálu a spíš jen ze zvyku než z potřeby položím klíček na dlaň a šeptnu: "Ukaž mi směr!"
K mému překvapení se však klíček neobrátí směrem k Chapadlům, ale zpět ke schodům do patra. Zlehka se ho chytnu a nechám se vést, dokud se nezastaví před jedněmi z dveří, na něž začne zlehka poťulkávat.
"Sufficiens," ukončím vyhledávací zaklínadlo a klíček schovám do kapsy šortek, načež zostra zabuším na dveře.
vevnitř se, dle zvuků, nejdříve nic neděje, pak je slyšet několik kroků a vzteklý hlas, dožadující se vysvětlení... Hlas, který znám. Vztekle zaskřípu zuby, když přes dveře, nepřestávajíc cloumat klikou, zavolám: "Majitelka něčeho, co Vám nepatří, a co nicméně navzdory tomu máte aktuálně ve svém držení. Takže Vám doporučuji, abyste mi otevřel, než budu nucena ty dveře vyrazit... Nebo zavolat Toma, aby je otevřel náhradním klíčem. A protože by se jistě ptal PROČ to po něm chci, musela bych mu vysvětlit, že jste zloděj, což by jistě neprospělo Vaší letními událostmi už tak pošramocené pověsti. Doporučuji Vám tedy, abyste otevřel dobrovolně a vrátil mi mou tabatěrku, zatraceně!!"

1.9.1983, čtvrtek, 10:10, Bradavický expres
Severus Snape, Kendrick Burkhardt

Čím blíže jsem k poslednímu vagónu, tím je můj krok volnější a ostražitější - až přechází nakonec v naprosté plížení. Nejsem nijak roztěkaný. Instinktivně řízené pohyby jsou dílem velkých zkušeností. Ani zaklapnutí zámků na dveřích studentských kupé neberu nijak tragicky, právě naopak; přijímám to s povděkem, neboť kdyby má hůlka správně fungovala, pak bych je pozamykal nejspíš sám.

... a pak narazím na tělo.

Zběžné ohledání značí, že je to mladík. Blížší pohled prozrazuje strnulou mrtvolnost a jeho identitu. "Čím si pan Burkhardt zasložil tento konec?" Položím si chladnou řečnickou otázku, zatímco obracím tělo mladého nebožtíka. Viděl jsem už tolik smrti, že jsem jaksi otupělý. Nešikovné zacházení však odhalí předloktí a vypálený znak. "Smrtijed!" Vyskočím prudce až narazím na stěnu chodbičky. Úder vlastní minulosti je nesmlouvavý. Vždyť to přeci nedává žádný smysl, opakuji si stále pro sebe, když zmateně stahuji okno vagónu, abych to spatřil - abych se postavil tváří v tvář svému omylu.

"Temný pán je pryč! To, to nedává smysl. Jen on může povolat Smrtijedy", zalapám po dechu. "Proč by Smrtijedi zastavovali bradavický vlak?"

Mé myšlenky však musí počkat, protože se ze tmy trousí první studenti. Z jedné i druhé strany přicházejí a všichni ve znatelném napětí. Když propukne něčí otravný jekot, tak, kromě vytažené hůlky, stihnu ještě stáhnout rukáv přes předloktí pana Burkhardta. Doufám, že ten symbol vidělo minimum žáků.

1.9.1983, čtvrtek, 9:55-10:10, Bradavický expres
Bernard, Isabella

Poměrně dobře se bavíte na účet zrzky, která před několika okamžiky opustila kupé. Rozpustilé vtípky, jemné narážky... Najednou to, že jste ji viděli poprvé, nebo že má odznak primuse aniž předtím na škole studovala není vůbec podstatné. Prostě a jednoduše se jen a jen dobře bavíte, možná poněkud školácky, ale skvěle. Rozumíte si. Kupé naplňuje tiché souznění. Smějete se stejným věcem. Používáte tytéž výrazy. Bavíte se na stejné hladině.
Když vtom vlak prudce zabrzdí a světla zhasnou.
A pak... pak kolem vás vybouchne kakofonie v níž je těžké rozeznat cokoli. Ze všech stran se ozývá vyděšený křik, zoufalý pláč, dívčí hysterický jekot, tlumené rány jak ze sedaček a držáků padají další a další předměty, zoufalé houkání sov a vřískání koček. Ishtar chvíli zmateně běhala ve tě, načež se usadila na držáku na kufry nad Isabellinou hlavou a tiše, podrážděně syčí.
Všude najednou panuje tma; skoro jako byste byli v tunelu... Až na to že zatraceně dobře víte, že jste v žádném nebyli. Nejbližší tunel měl přijít nejdřív za tři další hodiny cesty, a to ještě jen tak krátký, že by v něm takováhle temta rozhodně nastat nemohla.
Bernard dost nešetrně zakleje. Lehkým, pružným pohybem vyšvihne nohy nahoru na sedadlo a přikrčí se v takřka kočičí poloze, připraven kdykoli vyskočit a zaútočit. Cítí, jak se v něm ozývají zvřecí instinkty, nastartované adrenalinem. Mezitím je slyšet, jak se Isabella zvedá z podlahy, kam ji prudký náraz shodil, a rukou po něčem tápe. O chvíli později se ukáže, že hledala hůlku, neboť šeptne: Lumos, a kupé osvítí matná záře ze špičky hůlky. Vidíte si tak akorát na špičku nosu. Něco se děje. Něco jako by pohlcovalo světlo, které jeho hůlka vydává.
Lumos major, přikáže tedy děvče znovu. Světlo, které by mělo ozářit kupé až do posledního rohu vypadá jen jako... zlodějská lucerna, nebo ten mudlovský vynález - baterka, napadne Bernarda.
Možná byste se měli jít podívat, co se to tady sakra děje.
To ale nikdo nemůže chtít po Isabelle, která má mnoho výjimečných studijních ctností, odvahou ovšem zrovna nevyniká. S matnou světluškou na konci své hůlky se usadí na sedačce v rohu kupé, přímo pod držákem, v němž se krčí naježená a prskající Ishtar. Bernard ovšem neváhá. Vytáhne hůlku, několika rychlými, hřejivými větami dívku v rámci možností uklidní a vyjde na chodbu, odhodlán zjitit, o co tady k čertu jde.

1.9.1983, čtvrtek, 9:55-10:10, Bradavický expres
Bernard, Ilyavarnae, Elizabeth

Potichu se plížíš chodbou s hůlkou napřaženou před sebou v pohotovostní poloze. Všechny smysly napjaté k prasknutí. Samozřejmě, že tě napadlo proměnit se, ale rozhodl ses si prozatím podržet lidskou podobu. Než zjistíš, proti komu či čemu vlastně stojíš. Takhle je ti navíc velkou výhodou hůlka. Hůlka, a zvířecí instinkty. Zostřený zrak, sluch a čich, vybuzená vnímavost. Krok za krokem postupuješ vpřed, dokud za sebou neuslyšíš zmatené, ale netlumené hlasy. Vzápětí ze spojovacích dveří mezi dvěma vagóny, které máš za zády, vyjdou jakési postavy. Díky nápadně vysoké a štíhlé postavě okamžitě poznáš Mrzimorskou Zlatonku. Ilyavarnae. A podle podivného pocitu chladu, který jen podpoří to, jak se ti ježí chloupky v zátylku, zase její spolužačku Elizabeth. Dojem, kterým ty dvě působí... Dojem světla a záře a naopak ledu a netečnosti ti prozradí, že jsou skutečné, že nejde o přelud případného protivníka. Čich ti také prozradí, že obě voní stejně, pachem, který z jejich přítomnosti znáš. Obě dívky se k tobě rozpačitě ale s vděkem připojí. Je jasné, že kdyby to bylo na nich, nebyly by, tam kde jsou. Na chodbě se musely ocitnout dříve než padla ta podivná tma. A vzhledem k tomu, že poté cos ušel několik kroků od svého kupé jsi slyšel klapnout zámky, nemají se ani kam vrátit.
Přirozeně tě napadne, jestli jsi spíše neměl zůstat s Isabellou a chránit ji. Když si však uvědomíš, že jen s malým rozestupem od okamžiku co padla ta podivná tma zapadly zámky na kupé, dojde ti, že ať se s vlakem děje cokoli, není to vázáno na osoby v kupé, ale naopak na kohokoli mimo. V odpověď na tuto dedukci jen pevněji sevřeš hůlku, tiše sykneš na obě zjevně celkem vystrašené dívky sebou a pomalu se vydáte dál. O několi vagonů později narazíte na podobě zmateného Svena, Zmijozela ze sedmáku, kterého znáš od pohledu díky jeho mohutné, ramenaté postavě. Společně se vydáte dál. Víc hlav víc ví, a víc hůlek se snáz ubrání. Sven se bez váhání prodere do čela skupinky. Nebráníš mu. Zaprvé vás svou rozložitou figurou kryje. Za druhé, kdyby se něco semlelo... No, je ze sedmáku. Chvíli by vás ubránil, než by ses proměnil a napadl útočníka. Necháváš ho tedy jít před sebou, doku se nepřiblížíte skoro k samému konci vlaku.
Cítíš znepokojení. Jak postupujete, sílí jakýsi podivný pach, který tě odpuzuje i láká. Pach, který zvířecí část tvé mysli dobře poznává. Pach smrti. Proklouzneš kolem Svena dopředu a poněkud rychleji jdeš stále dopředu, tam, kde vdíš jemné namodralé světlo.
Jsi už skoro u jeho zdroje, kterým je houf jisker u stropu, když zjistíš, že ti v cestě brání tělo. Podrobnosti nevnímáš. Vidíš jen Znamení Zla, vypálené na předloktí ruky, volně položené kolem táře Kendricka Burkharda, Zmijozela ze sedmáku. Než se tvá pozornost, rozptýlená nečekaným objevem, přepne zpět, jistíš, že stojíš tváří v tvář hůlce, namířené mezi tvé oči. Jako by vyrostl ze stínů, v nichž se předtím skrýval, stojí před tebou profesor Snape. Několik okamžiků tě upřeně pozoruje, načež se na patě obrátí a věnuje pozornost protilehlé straně chodbičky, odkud se ozývá šramot kroků. Z pohledu jeho očí máš pocit, jako bys právě prošel jakýmsi testem, i když vůbec netušíš jakým. Znovu se podíváš na zem. Bleskovou rychlostí stihl profesor očividně mrtvému Kendrickovi stáhnout přesaži rukáv hábitu. Aktuálně se dívá dál chodbou, kudy přichází v čele další skupinky, v jedné ruce hůlku, v druhé lovecký nůž, ta divná neznámá holka.

1.9.1983, čtvrtek, 9:55-10:10, Bradavický expres
Ilyavarnae, Elizabeth, Riley

Zábava v kupé plynule běží. Není to jen nucená společenská konverzace. I přes jistou počáteční topornost se rozhovor celkem dobře rozbíhá. Jedinou vadou na kráse jinak svělého vstupu do školního roku, kterým cesta Bradavickým spěšným vlakem jistě je, je neklid Rileyho zlaté rybky, která se chová nanejvýš podivně. Vyplašeně, skoro... vyděšeně.
Navzdory tomu, cesta vám příjemně ubíhá. Máte za sebou skoro hodinu nadskakování náprav kol po pražcích když se Elizabeth s plachým úsměvem omluví z důvodu nutnosti ´přepudrovat si nos´. Ilyavarnae ji, buď ze solidarity nebo čistě jen proto, že si chce ´garderobu´upravit také, následuje.
Ovšem jen minutu na to, co obě dívky opustí kupé se stane najednou tolik věcí, že pár okamžiků nevíte kde vám hlava stojí a co se vlastně děje. Nápravy zaskřípějí prudkým tahem namáhaných brzd, celý vlak sebou škubne a zůstane stát.
A pak... pak kolem vás vybouchne kakofonie v níž je těžké rozeznat cokoli. Ze všech stran se ozývá vyděšený křik, zoufalý pláč, dívčí hysterický jekot, tlumené rány jak ze sedaček a držáků padají další a další předměty, zoufalé houkání sov a vřískání koček.
Všude najednou panuje tma; skoro jako byste byli v tunelu... Až na to že zatraceně dobře víte, že jste v žádném nebyli.

30.9.1983, 02:30,
Londýn, pokoj v Děravém kotli
Radana, Benjamin

Kdo může říct, že by se mu skoro ve tři ráno do pokoje zoufale dobejvala mladá holka? Jen je škoda, že důvodem tohohle brajglu vážně nebude chuť trochu se pobavit. Jak jinak, holčička si jde pro ztracenou hračku. Uvolním se, od týhle nebezpečí nehrozí… alespoň ne v pravým slova smyslu, i když tam za dveřma řádí jak lítice v menopauze.
Chtě nechtě se musím začít tiše, pro sebe gebit.
„Dobré brzké ráno, Fräulein O´Leary, rád vás zase slyším, i když jsem vás tak brzo nečekal,“ spustím veselým hlasem, zatímco se ještě jednou rozhlížím po pokoji, jestli tu nezůstalo něco, co by zrzka neměla vidět.
Nářadí!
Tohle mohla bejt velká bota.
„Buďte na ty dveře milá, za vaši roztržitost a zapomnětlivost nemůžou. Nemusíte je hned vyrvat z pantů, jen mi dejte chvilku, ať najdu hůlku a oblíknu se, a pak vám otevřu.“

Tiše a rychle, tak tiše a rychle jak jen dokážu, naskládám nářadí zpátky do brašny a brašnu následně přidám k zbylým zabaleným zavazadlům. Kalhoty na sobě mám, na košili seru, jen po cestě ke dveřím ještě vytáhnu z kapsy saka tabatěrku a vezmu ji s sebou.
„Už kvapím, slečno, už kvapím! Mějte ještě trochu strpení!“
Ne, ta komedie mě ještě nepřestala bavit.
Odkouzlím všechna ochranná kouzla a nakonec dveře odemknu, otevřít si dokáže sama, však se na to těší jak děcko na chanuku… nebo teda na Vánoce, že jo. Čekám opřenej o zeď, zdánlivě s nezájmem a uvoněnej, ale ve skutečnosti připravenej kdykoli kouzlit - kdo ví, co se může stát, když je tak hysterická.
„To označení zloděj byste si mohla odpustit,“ spustím předstíraně uraženým hlasem, jen co dveře otevře – v její náladě bych se ani nedivil, kdyby je rozrazila, takže svůj nos držím dost daleko od trajektorie dveří, nechci, aby mi ho rozbila – a tabatěrku ji podám, „potom, co jste tak rychle zmizela a nechala ji tam válet, jsem ji samozřejmě vzal do úschovy s tím, že vám ji ve vlaku vrátím. Přece tam tak cennou věc nenechám ležet, když by ji mohl kdokoli ukrást a i ty zbytky cenných kovů vylámat.“
Do slova ‚zbytky‘ vložím zvlášť velký důraz, protože, no fakt, jestli nemá prachy, ať jde radši šlapat než takhle likvidovat takovou vzácnost.
„Takže mi vlastně ještě dlužíte poděkování, ale to nechce být, já jsem člověk skromný a na tyhle věci si moc nepotrpím.“
Do už tak širokýho, hodně pobavenýho úsměvu se vetře samolibost.

Londýn, 29.9., 22:30
Atis, Benjamin

Kým Benjamin rozpráva, unavene si pretriem oči. Nie, nie je to ani odmietavé gesto, ani znak toho, že by ma náš rozhovor unavoval. No na tento večer toho už skrátka bolo dosť. Bolesť hlavy, nedostatok spánku, neskutočné pálenie v pravej dlani, ktoré ma priam núti, aby som v návale agresivity schytil nôž a zbavil sa chobotnice raz a navždy. Pri tej predstave sa pousmejem.
No, určite by to bolo jednoduchšie a rýchlejšie...
Neviem, či bude jednoduché z otca vytiahnuť podrobné informácie o bystrozoroch. Iste, všetko sa dá krásne zahovoriť - napokon, to mi zachraňuje krk už nejaký ten piatok - znervózňuje ma však riziko, že by to mohlo ublížiť otcovi. Pravdou je, že jeho povesť veľkého odporcu Temného pána by mohlo pokriviť len málo čo. Všetci na ministerstve tiež vedia, že Filemonov brat, bystrozor Taranis, zomrel rukou Smrtijedov. A ak zarátame do úvahy aj množstvo kontaktov, ktoré má otec na ministerstve, ktoré mám ja na ministerstve, a ktoré majú niektorí moji známi, je viac než pravdepodobné, že by sme spoločnými silami od neho mohli odviesť nežiaducu pozornosť.
Dôležité je, aby nevedel, čo tie informácie môžu spôsobiť a komu sú určené.
Znova si pretriem oči.
V jednom mal Benjamin pravdu - nech je táto situácia akákoľvek, nemôžme si dovoliť riskovať vlastné straty. A strata Benjamina by bola dosť veľkým problémom. Nikdy nie je odveci mať známosti medzi prefektmi.
"Pozri..." začnem, pričom sa intenzívne bránim zívnutiu. "Je pravda, že som na teba vyletel asi až priveľmi prudko, no nemôžeš sa mi diviť. Nie každý deň mi ruka smrdí ako ražniči," úplne zbytočne mu ukážem zoškvarenú dlaň a zasmejem sa. "Každý pes šteká, ak ho zaženú do kúta."
Znova siahnem do vrecka, vyberiem cigaretu a zapálim si. So slasťou si vychutnávam, ako sa mi dym valí do pľúc a znova prúdi von. Do vzduchu vyletí sivý oblak a zavonia tabak.
"Momentálne vôbec nemám chuť na slovné súboje a hry kto z koho. Ako sme už obaja povedali, potrebujeme sa navzájom, a aj v tejto chvíli je naša spolupráca najvýhodnejšou možnosťou, ako sa zbaviť problémov. Takže tvoje tiché obavy nie sú na mieste. Poznáš ma, vieš že vždy splním svoj sľub, a že vždy splatím svoje dlhy. Doteraz to medzi nami šľapalo ako hodinky a nevidím dvod, prečo by to malo byť inak."
Znova si potiahnem a do vzduchu niekoľko dymových krúžkov, ktoré vzápätí zahalí hustý oblak.
"Tie informácie ti zoženiem zhruba do dvoch týždňov... a v prípade, že nastane nejaký problém, ver mi, že ti o ňom poviem hneď, ako sa objaví. Nemôžem ti zaručiť, že to všetko prebehne hladko. Vieš však, že zo školy nebudem mať nijakú možnosť to urýchliť. Takže ak by sa čokoľvek pokazilo či skomplikovalo, najdôležitejšie je veriť mi. Nepomôže, ak mi budeš dýchať na krk."
Opätujem jeho uprený pohľad a začnem si cigaretu prehadzovať pomedzi prstami, pričom tlejúci tabak začne vypadávať na stôl.
"Takže áno, Benjie, splním svoju časť dohody. Už len preto, že to chcem mať čo najskôr z krku."

01.09.1983, 10:10, Spěšný vlak do Bradavic
Aiden, Angus, Radana, Roderick

Během neustálých zmatků v kupé, kdy pořád někdo přichází, odchází, někam zdvihá kufry, usedá anebo naopak vstává si ani nevšimnete, že vlak už se po kolejnicích drkotá hodinu. Jestli to bude pokračovat ve stejném duchu, pomyslíte si, bude tohle hodně rychlá cesta.
Aiden se po svých posledních slovech odmlčel a dívá se z okna, zjevně nepříliš nalazen na další konverzaci. Po několika minutách se pak vrátí ke čtení své knihy, aniž by komukoli dalšímu věnoval více pozornosti. To samé udělá i Radana, která sáhne po odložených Strašibrýlích a jme se cosi zkoumat ve svém Jinotaji, který si k tomu účelu z jakýchsi záhadných důvodů obrátí vzhůru nohama. Angus se, stejně jako Aiden dívá z okna a Roderick cosi hledá ve svém kufru když v tom se stane najednou tolik věcí, že pár okamžiků nevíte kde vám hlava stojí a co se vlastně děje. Nápravy zaskřípějí prudkým tahem namáhaných brzd, celý vlak sebou škubne a zůstane stát.
A pak... pak kolem vás vybouchne kakofonie v níž je těžké rozeznat cokoli. Ze všech stran se ozývá vyděšený křik, zoufalý pláč, dívčí hysterický jekot, tlumené rány jak ze sedaček a držáků padají další a další předměty, zoufalé houkání sov a vřískání koček.
Všude najednou panuje tma; skoro jako byste byli v tunelu... Až na to že zatraceně dobře víte, že jste v žádném nebyli.

1.9.1983, čtvrtek, 9:55-10:10, Bradavický expres
Ilyavarnae, Elizabeth, Riley

Dívka, co přišla na ''návštěvu'' k nám do kupé vypadala naší Zlatěnkou poněkud.. Zaskočená. Ani jsem se tomu nedivila, byli si tak podobné a zároveň tak rozdílné, až to bylo zvláštní. Pak mi to najednou došlo. No jo.. Vždyť Zlatěnka je vlastně elfka.. Jí se to o kontrole týká taky.. Měla bych si s ní o tom potom nějak.. Šetrně promluvit.. Celkem by mě zajímal její názor.. Pomyslela jsem si, mezitím co jsem těkala pohledem z nově příchozí na naší Zlatěnku a čekala, co se z toho vyklube. Nakonec kromě návštěvníkova zaraženého pohledu a předání nějakého dopisu se nic zajímavého nestalo.
Pak jsme se znova rozpovídaly. Nemohu popřít, že mě zajímalo co bylo v dopise od Brumbála, který Zlatěnka dostala, ale byla jsem slušná na tolik, abych se nevyptávala a nechala soukromí ostatních na pokoji. Sama jsem si svého poměrně cenila. A ne kvůli tomu co jsem zač.
Co se týkalo zlaté rybky, snažila jsem se tvářit, že tam není. Kočky normálně utečou, sovu jsou takové.. Sovy se vyděšeně moc tvářit neumí, ale ta rybka mě znervózňovala, jak furt plavala a narážela do skla. Nech toho, nebo tě sním.. Dobře, ani tahle myšlenka nezabrala, aby se uklidnila.
Po zhruba hodině jízdy jsem se zvedla a omluvila se, že si potřebuji odskočit. Zlatěnka šla celkem ochotně se mnou, za což jsem jí byla vděčná, mohla bych se jí cestou zeptat, co říká na ten článek v Denním věštci. Ani ne chvilku poté co jsme vyšli z kupé, ale vlak prudce zabrzdil. Spadla jsem na zem a nepříjemně sebou vzala i Zlatěnku, protože jsem se v té chvíli pokoušela něčeho zachytit.
Vlak sebou přestal házet a třepat a zastavil úplně. Asi jsem to zakřikla.. Pomyslela jsem si, když jsem si v kupé pomyslela, že se neděje nic zajímavého. Najednou byla kolem nás tma. Jako bychom byli v tunelu. Ale byla jsem si jistá, že jsme do žádného nevjeli.
,,Co to sakra.. Zlatěnko, jsi v pořádku?" zadívala jsem se trochu ustaraně na svou zlatovlasou kamarádku. Kolem nás se ozýval pláč, křik, zběsilé mňoukání koček.. Automaticky jsem vytáhla hůlku z kapsy u kalhot. Sice jsme nebyli ve škole, ale tohle bylo divné. A já tu nehodlám umřít, pokud je tu nějaké divné stvoření, člověk nebo podobně. Pomalu jsem se postavila na nohy a případně pomohla i Zlatěnce.
V hlavě se mi najednou rozezněli pochybnosti a slyšela jsem v nich otcovy narážky na to, že se začíná dít něco špatného. Proč by, ale někdo napadal vlak Bradavických studentů?

01.09.1983, 10:10, Spěšný vlak do Bradavic
Angus

Prudká rána tě shodí ze sedačky, stejně jako podle bolestných vyheknutí či klení i ostatní. Padají na vás věci, uložené ne držácích. Někomu se zřejmě v kufru rozlila sklenka s inkoustem, který teď teče dolů. Slyšíš tiché crčení. Náraz při prudkém brzdění tě chtě nechtě silou setrvačnosti vrhl směrem k Radanině sedačce, která je proti směru jízdy. Srazíte se víceméně uprostřed kupé, načež spadneš zpět na sedadlo, ona dle dutého zvuku a ostrého rusky znějícího zaklení na podlahu. Krom toho jste do sebe stihli dost prudce vrazit hlavami. V tvé mysli z toho letmého setkání zůstane jen záplava hebkých vlasů, která se ti otřela o tvář a zvláštní vůně, snad meduňka, levandule a ještě... ještě něco, nevíš. Hlavou ti proběhne myšlenka že jsi vlastně rád že je tma neboť okamžitě po setkání s tou spoustou měkkých oblin ti do tváře prudce vstoupá červeň. Tedy, ne že bys měl něco proti dívčímu tělu. Jen prostě nejsi zvyklý konfrontovat se s ním takhle natěsno. V tuhle chvíli je ovšem třeba myslet na trochu jiné věci, že. Chytneš se za hlavu, kde, jak cítíš, ti na čele začíná vyrůstat pěkná boule. Než se ale kohokoli stihneš zeptat, zda chápu, co se to děje, předběhne tě Roderick, který z vás zareaguje nejrychleji. Postaví se ke dveřím kupé, aby nepřekážel Aidenovi a Radaně, kteří se ještě sbírají z podlahy a rozsvítí svou hůlku, aby vám usnadnil pohyb v nezvyklé tmě. Tedy, rozsvítil... Pokusí se.
Po kouzle Lumos se však na špičce jeho hůlky objeví pouhá malá světluška. Lumos major! zkusí to tedy znovu. Ani tato formule však nepomůže. Něco je špatně. Namísto jasného světla, které by mělo ozářit kupé až do posledního rohu, zaplát jako fakule a zářit vypadá malá světelná koule na konci hůlky jen jako zlodějská lucerna, nebo mudlovská baterka. Vidíte si tak akorát na špičku nosu.
Něco se děje. Něco jako by... pohlcovalo světlo, které tvá hůlka vydává.
Nox! zavelí v ten okamžik Radana rázně a slyšíš švihnutí její hůlky. Světlo okamžitě pohasne. Na okamžik nechápeš, pak ti to ale dojde. Samozřejmě. Tma je vaše výhoda. Pokud si bude někdo svítit, vy uvidíte jeho dříve než on vás. Krom toho kdoví co je ta podivná tma zač. Hůlkám se zjevně nechce moc pracovat.
O chvíli později uslyšíš, jak se otvírá okénko. Někoho zřejmě napadlo se podívat ven. I když, v téhle podivné tmě, co by tam asi tak mohlo být vidět... Ale něco zřejmě skutečně ano. Uslyšíš další podivně znějící klení, dva kroky skrz kupé a prudké trhnutí dveřmi. Někdo má zřejmě přespříliš odvahy a chce se podívat, co za touhle záležitostí stojí. No, ať je to kdo je to, tobě to může být jedno. Ale zato by tě zajímalo, co je to tedy vidět z okna...
Společně s Aidenem a Roderickem, kteří už se tam mačkají vyhlédneš ven, načež zakleješ taky.
Nad vlakem, jen o několik vagónů dál, se vznáší smaragdově zelené Znamení Zla.
Dřív, než začneš cokoli domýšlet do důsledků, dojde ti, že jako prefekt své koleje jsi zodpovědný za ostatní studenty a tvou povinností je ohlásit cokoli nezvyklého nebo potenciálně nebezpečného profesorovi který má ve vlaku dozor. Krom toho by asi nebylo od věci zjistit kam a proč se vydala ta divná bláznivá zrzka. V takovéhle situaci by se nikdo neměl jen tak toulat po vlaku. Opustíš kupé a vydáš se rychlým krokem chodbičkou vpřed. Neujdeš ještě ani pár metrů a ozve se suché lupnutí. Zámky. Zkusmo zkusíš kliku nejbližšího kupé... No jistě. Zamčeno. A určitě kouzlem, protože zevnitř se také ozývá cloumání klikou a zamykací páčkou. Zrychlíš krok a jdeš dál, než tě o několik metrů dál odhodí na zem štít, do kterého narazíš. Než stihneš cokoli udělat, tvoje hůlka zasviští vzduchem a ty se nemůžeš hnout. A potom... Potom najednou vidíš... obrazy. Nevíš jak a proč, hlavou se ti míhají vzpomínky, příjemné i nepříjemné, důležité i banální...

01.09.1983, čtvrtek 10:15, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Roderick

Prudká rána shodí Aidena, který sedí vedle tebe ze sedačky, stejně jako podle bolestných vyheknutí či klení i ostatní. Padají na vás věci, uložené ne držácích. Někomu se zřejmě v kufru rozlila sklenka s inkoustem, který teď teče dolů. Slyšíš tiché crčení. Netušíš, co se děje, ale tvé zkušenosti z jisté doby, a obzvlášť otcův výcvik jak reagovat v nečekaných situacích mohou za to, že se zorientuješ nejrychleji. Máš také výhodu toho, že tě prudké brždění neshodilo na zem. Raději se přesuneš ke dveřím, abys nepřekážel Aidenovi a Radaně, kteří se ještě sbírají z podlahy a rozsvítíš svou hůlku, abys jim usnadnil pohyb v nezvyklé tmě. Tedy, rozsvítil... Pokusil ses.
Po kouzle Lumos se však na špičce tvé hůlky objeví pouhá malá světluška. Lumos major! zkusíš to tedy znovu. Ani tato formule však nepomůže. Něco je špatně. Namísto jasného světla, které by mělo ozářit kupé až do posledního rohu, zaplát jako fakule a zářit vypadá malá světelná koule na konci hůlky jen jako zlodějská lucerna, nebo mudlovská baterka. Vidíte si tak akorát na špičku nosu.
Něco se děje. Něco jako by... pohlcovalo světlo, které tvá hůlka vydává.
Nox! zavelí v ten okamžik Radana, která se mezitím vyhrabala na nohy, rázně a slyšíš švihnutí její hůlky. Světlo okamžitě pohasne. Na okamžik nechápeš, pak ti to ale dojde. Samozřejmě. Tma je vaše výhoda. Pokud si bude někdo svítit, vy uvidíte jeho dříve než on vás. Krom toho kdoví co je ta podivná tma zač. Hůlkám se zjevně nechce moc pracovat.
O chvíli později uslyšíš, jak se otvírá okénko. Někoho zřejmě napadlo se podívat ven. I když, v téhle podivné tmě, co by tam asi tak mohlo být vidět... Ale něco zřejmě skutečně ano. Uslyšíš další podivně znějící klení, dva kroky skrz kupé a prudké trhnutí dveřmi. Někdo má zřejmě přespříliš odvahy a chce se podívat, co za touhle záležitostí stojí. No, ať je to kdo je to, tobě to může být jedno. Ale zato by tě zajímalo, co je to tedy vidět z okna...
Společně s Aidenem a Angusem, vyhlédneš ven, načež zakleješ taky.
Nad vlakem, jen o několik vagónů dál, se vznáší smaragdově zelené Znamení Zla.
Dřív, než začneš cokoli domýšlet do důsledků, dojde ti, že jako prefekt své koleje jsi zodpovědný za ostatní studenty a tvou povinností je ohlásit cokoli nezvyklého nebo potenciálně nebezpečného profesorovi který má ve vlaku dozor. Krom toho by asi nebylo od věci zjistit kam a proč se vydala Radana, která vzhledem k tomu že ostatní dva pány potkáš u okénka, byla tím prvním kdo opustil kupé. V takovéhle situaci by se nikdo neměl jen tak toulat po vlaku. Ani Angus, který teď také vyšel ven. I když... On je vlastně také prefekt. Nejspíš jej napadlo to samé co tebe - zajít prostě za profesorem či profesorkou, kteří mají dozor. Opustíš kupé a vydáš se rychlým krokem chodbičkou vpřed. Neujdeš ještě ani pár metrů a ozve se suché lupnutí. Zámky. Zkusmo zkusíš kliku nejbližšího kupé... No jistě. Zamčeno. A určitě kouzlem, protože zevnitř se také ozývá cloumání klikou a zamykací páčkou. Zrychlíš krok a jdeš dál, než o několik metrů dál najednou před tebou cosi dopadne na zem. Instinktivně se sehneš a zjistíš, že je to tělo, odhozené na zem nárazem do ochranného štítu.
Sakra, co teď?

01.09.1983, čtvrtek 10:15, Spěšný vlak do Bradavic
Aiden

Prudká rána tě shodí ze sedačky, stejně jako podle bolestných vyheknutí či klení i ostatní. Padají na vás věci, uložené ne držácích. Někomu se zřejmě v kufru rozlila sklenka s inkoustem, který teď teče dolů. Slyšíš tiché crčení. Angus a Roderick mají také výhodu toho, že je prudké brždění neshodilo na zem, na rozdíl od tebe a zrzky, která skončila zaklíněná mezi podlahou, tvým tělem a čímsi spadlým kufrem. Na nic nečekáš a jak nejrychleji můžeš, vyhrabeš se na nohy a usadíš se zpět na místo. V tvé mysli z toho letmého setkání zůstane jen záplava hebkých vlasů, která se ti otřela o tvář a zvláštní vůně, snad meduňka, levandule a ještě... ještě něco, nevíš. Hlavou ti proběhne myšlenka že jsi vlastně rád že je tma neboť okamžitě po setkání s tou spoustou měkkých oblin ti do tváře prudce vstoupá červeň. Tedy, ne že bys měl, byť vzhledem ke svému zaměření, něco proti dívčímu tělu. Jen prostě nejsi zvyklý konfrontovat se s ním takhle natěsno. A za takto neobvyklých okolností. Roderick, který zareaguje nejrychleji, vstane a přesune se ke dveřím, aby vám nepřekážel, když se sbíráte z podlahy a rozsvítí svou hůlku, aby vám usnadnil pohyb v nezvyklé tmě. Tedy, rozsvítil... Pokusí se.
Po kouzle Lumos se však na špičce jeho hůlky objeví pouhá malá světluška. Lumos major! zkusí to tedy znovu. Ani tato formule však nepomůže. Něco je špatně. Namísto jasného světla, které by mělo ozářit kupé až do posledního rohu, zaplát jako fakule a zářit vypadá malá světelná koule na konci hůlky jen jako zlodějská lucerna, nebo mudlovská baterka. Vidíte si tak akorát na špičku nosu.
Něco se děje. Něco jako by... pohlcovalo světlo, které tvá hůlka vydává.
Nox! zavelí v ten okamžik Radana rázně a slyšíš švihnutí její hůlky. Světlo okamžitě pohasne. Na okamžik nechápeš, pak ti to ale dojde. Samozřejmě. Tma je vaše výhoda. Pokud si bude někdo svítit, vy uvidíte jeho dříve než on vás. Krom toho kdoví co je ta podivná tma zač. Hůlkám se zjevně nechce moc pracovat.
O chvíli později uslyšíš, jak se otvírá okénko. Někoho zřejmě napadlo se podívat ven. I když, v téhle podivné tmě, co by tam asi tak mohlo být vidět... Ale něco zřejmě skutečně ano. Uslyšíš další podivně znějící klení, dva kroky skrz kupé a prudké trhnutí dveřmi. Někdo má zřejmě přespříliš odvahy a chce se podívat, co za touhle záležitostí stojí. No, ať je to kdo je to, tobě to může být jedno. Ale zato by tě zajímalo, co je to tedy vidět z okna...
Společně s Angusem a Roderickem, kteří už se tam mačkají vyhlédneš ven, načež zakleješ taky.
Nad vlakem, jen o několik vagónů dál, se vznáší smaragdově zelené Znamení Zla.
Oba mladíci na nic nečekají a vyběhnou z kupé. Ovšem, jsou prefekti... Musí se postarat o ostatní. Samotnému se ti ale nechce zůstávat... Vydáš se za nimi, přímo před nosem se ti ale dveře kupé zabouchnou a zámek zacvakne. Ať děláš co děláš, ať s ním cloumáš jak cloumáš, otevřít se nedají. Zůstaneš sám ve tmě.

01.09.1983, čtvrtek 10:25, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Severus, Sven

Rychlost. To je teď nejdůležitější. Co nejrychleji vše vyhodnotit a zachovat se podle toho. Kendricka a fakt, že je... tedy, byl... Smrtijedem můžeš nechat aktuálně stranou. Mrtvý prd ví - a co věděl, to už nepoví. Pak je tu ten Mrzimorský tichošlápek... Wallace? Ano, Wallace. Ale ten nejspíš jen omdlel, kdyby byl mrtvý, tváří se Radana i Roderick jinak. Další věcí je fakt, že Smrtijedi sami pozamykali studenty v kupé. To znamená, že jejich cíl byl stejný jako tvůj - aby se jim děcka nepletla pod nohy... Aby se nepletla na chodbičkách.
Nasucho polkneš. Musíte odsud okamžitě zmizet. Všichni a co nejrychleji.
Ale jak?
Asistovaným přemístěním je možné přenést jen dvě osoby, za každou ruku jednu. Navíc to, jak se to dělá, ví jen ti, co už se přemisťovali. Z téhle skupinky, jak víš, je pouze Radana. Pokud to neumí někdo z těch ostatních plnoletých, což je Sven a Bernard... No, za zeptání nic nedáš... Ale bude to hodně kruté. Kendrick se nepočítá, toho si můžeš naložit na rameno, a Angus je v bezvědomí, takže jeho mysl se nebude asistovanému přenesení bránit. Když každý z vás chytí dva zbývající a přenesete se všichni společně... S trochou štěstí to do Prasinek zvládnete. Koneckonců, všechno lepší než zůstat ve vlaku plném Smrtijedů...

01.09.1983, čtvrtek 10:25, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Severus, Sven

No, jestli má tohle vtípek tvých přátel, pak musíš uznat, že by si s ním tedy dali pěknou práci. Pečeť vypadala opravdová a ne že byste z Brumbála měli kdovíjaký respekt, vždycky vám připadal spíš tak trochu jako blázen, ale jen tak pro legraci jste jeho jméno a autoritu ve své zábavě také neužívali. No, však se uvidí po hostině, jestli na tom cáru papíru něco je nebo ne, pomyslíš si, pergamen strčíš do kapsy a postupuješ chodbičkou vlaku dál, když vtom se stane najednou tolik věcí, že pár okamžiků nevíš kde ti hlava stojí a co se vlastně děje. Nápravy zaskřípějí prudkým tahem namáhaných brzd, celý vlak sebou škubne a zůstane stát. Náraz tě srazí na zem a také vyplaší Kočičáka, která s nespokojeným prskáním vyrazí chodbičkou kamsi do neznáma ve směru ze kterého jste přišli.
A pak... pak kolem tebe vybouchne kakofonie v níž je těžké rozeznat cokoli. Ze všech stran se ozývá vyděšený křik, zoufalý pláč, dívčí hysterický jekot, tlumené rány jak ze sedaček a držáků padají další a další předměty, zoufalé houkání sov a vřískání koček.
Všude najednou panuje tma; skoro jako byste byli v tunelu... Až na to že zatraceně dobře víš, že jste v žádném nebyli.
Rozsvítíš svou hůlku, aby sis usnadnil pohyb v nezvyklé tmě. Tedy, rozsvítil... Pokusíš se.
Po kouzle Lumos se však na špičce jeho hůlky objeví pouhá malá světluška. Lumos major! zkusíš to tedy znovu. Ani tato formule však nepomůže. Něco je špatně. Namísto jasného světla, které by mělo ozářit chodbičku až do posledního rohu, zaplát jako fakule a zářit vypadá malá světelná koule na konci hůlky jen jako zlodějská lucerna, nebo mudlovská baterka. Vidíš si tak akorát na špičku nosu.
Potichu se plížíš chodbou dál. Hůlku jsi po fiasku s osvětlovacím kouzlem nechal jen volně spuštěnou, kdyby něco, budeš se prostě bránit pěstmi. Všechny smysly napjaté k prasknutí, krok za krokem postupuješ vpřed, dokud za sebou neuslyšíš zmatené, ale netlumené hlasy a rychlé kroky. Vzápětí ze spojovacích dveří mezi dvěma vagóny, které máš za zády, vyjdou jakési postavy. Díky nápadně vysoké a štíhlé postavě okamžitě poznáš Mrzimorskou Zlatonku. Ilyavarnae. A podle podivného pocitu chladu, který jen podpoří to, jak se ti ježí chloupky v zátylku, zase její spolužačku Elizabeth. Vpředu před nimi kráčí Bernard Falcon, Nebelvírák, kterého znáš jménem jen proto, že se po celé škole ví, že je od čtvrťáku registrovaný zvěromág. Na chodbě se museli ocitnout dříve než padla ta podivná tma. A vzhledem k tomu, že poté cos ušel několik kroků ve tmě jsi slyšel klapnout zámky, nemají se ani kam vrátit.
Když si však uvědomíš, že jen s malým rozestupem od okamžiku co padla ta podivná tma zapadly zámky na kupé, dojde ti, že ať se s vlakem děje cokoli, není to vázáno na osoby v kupé, ale naopak na kohokoli mimo. V odpověď na tuto dedukci jen pevněji sevřeš hůlku, tiše sykneš na ostatní a bez váhání prodereš do čela skupinky. Čím víc se blížíte konci vlaku, tím víc cítíš, jak je chlapec za tebou nervózní. Nakonec se protlačí před tebe a rychlým krokem se vydá k namodrale osvětlenému prostoru.
Jsi už skoro u jeho zdroje, kterým je houf jisker u stropu, když zjistíš, že důvod, který Bernardovi brání v tom aby pokračoval chodbou dál, je tělo, které přes ni leží tělo. Podrobnosti nevnímáš. Vidíš jen to, že jde o Kendricka... jak je to dlouho, co jste se pozdravili na chodbě? Patnáct, dvacet minut?
Profesor Snape, který stojí nad tělem bleskurychle stáhl mrtvému rukáv, který se mu vyhrnul přes předloktí, a ostražitě teď pozoruje druhou stranu vagonu, kterou přichází ta divná holka, co tiu přinesla pergamen, a za ní... nevíš, neznáš ho, nějaký další kluk. Zajímavé je, že nese přes rameno další tělo.

01.09.1983, čtvrtek 10:25, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Severus, Sven

Vlivem nárazu obě ztratíte rovnováhu, pročež se okamžitě začnete válet po zemi. Naštěstí se žádné z vás nic nestalo. Pomůžete si na nohy a dost vyděšeně zvažujete situaci. Všude tma, kouzlit se pořádně nedá protože hůlky z nějakého záhadného důvodu nefungují tak jak by měly a krom toho jste na chodbičce uvězněné. Klapnutí zámků od kupé před chvílí, stejně jako zvýšený hluk který následoval vás ujistilo, že jste uvězněné na chodbičce. Rozhodnete se jít dál, dokud nenarazíte na Bernarda, který vás zkusí uklidnit a vezme vás s sebou, a následně na Svena, který je hned vpředu a celou skupinku svou sexy ramenatou postavou kryje. Poté co několik minut kráčíte tmou, uvidíte v chodbičce namodralé světlo. Vydává ho roj jisker, který vyčaroval opodál stojící profesor Snape nad...
Pohlédnete na tmavou masu čehosi, ležící dole na podlaze, a teprve v ten okamžik vám dojde, že je to tělo. Mrtvé tělo.
Obě svorně zaječíte zděšením.

1.9.1983, čtvrtek, 9:55-10:10, Bradavický expres
Bernard, Isabella

Naše zábava po odchodu Radany se vrátí k normálu. Vyprávím historky, které jsem přes prázdniny zažil. Nejen cestování, ale i naše velká rodina je zdrojem nekonečných témat k povídání.
Nakonec v zásadě zapomeneme na podivný vstup Radany. V zásadě ve mě nezanechal žádnou vzpomínku, která by mě měla nějak iritovat.
Najednou se setmí a vlak se zastaví.
"Ale no ták..."
Mrzutě zamrmlám. Nejsem rád, když někdo přerušuje klidné cesty.
Otevřu dveře na chodbu a rozhlédnu se.
"Hale tohle se mi nelíbí."
Otevřenými dveřmi k nám doléhají zvuky chaosu. Pohled obrátím na Isabellu. Hrábnu k batohu a vytáhnu baterku. Doufám, že její světlo bude o něco funkčnější než světlo hůlek.
S hůlkou v ruce s baterkou v ruce a s Isabell za zády vyrazím uličkou.
Postupně slyším, jak se kolem nás zamykají kupéčka.
"Tohle se mi nelíbí."
Zopakuji fakt, že tohle není opravdu nic příjemného.

+ Sorcha a Dolly
Cestou narazíme na mrzimorské krásky.
Přítomnost Dolly se mi opravdu nelíbí. V zásadě bych v normální situaci zvolil možnost plné ignorace a otočení se na patě a odchodu. Takhle... Takhle jsem schopen spolknout své narůstající znechucení.
"Dámy, do kupéček se asi nedostaneme."
Upozorním na zamknuté zámky.
"Hledám nějaký dozor, jestli neví, co se děje."
Vysvětlím své počínání a směřuji kupředu. Nechávám dámám možnost se připojit.

+ Sven
Naše malá skupinka narazí i na Svena. Nejsme asi jediní, kdo nezůstal v kupéčku.
"Víš o tom něco?"
Položím mimovolný dotaz, v naší cestě dál.

+ Snape
Naše cesta končí profesorem Snapem. Trochu mi padne kámen ze srdce. EJ to přeci jen profesor, takže ví, co by se tu mohlo dít.
Můj pohled s otázkou je směřován jemu. Nechávám na něm, co nám o tom poví.

30.9.1983, 02:30,
Londýn, pokoj v Děravém kotli
Radana, Benjamin

Na to, že jsem ho, alespoň se tak snaží tvářit, právě vytáhla z postele, mu to trvá nějak přespříliš dlouho. A těch řečí má taky... přespříliš, na to, jak se držel vzadu ještě když jsme seděli u Chapadel. Nelíbí se mi to. Nikdo mi nevymluví, že tu tabatěrku mi chtěl vzít. Proč by ji jinak nedal Dvouhlavému, aby ji schoval, než se tam znovu ukážu? Nic jsem mu o sobě neřekla, kromě jména nevěděl kdo jsem, odkud jsem, kde mě může najít... Nechat ji v baru byla jediná logická možnost, pokud měl čisté úmysly. Jakože neměl.
Člověk, který je má, po odemknutí otevře dveře, nečeká, až to host udělá sám. A vůbec, kdoví, co by mě za nimi čekalo...
Jakmile uslyším klapnutí zámku, postoupím ke zdi naproti dveřím a nedbale mávnu hůlkou: "Diffaccio tabatěrka !"
O okamžik později kýžený předmět proletí zavřenými dveřmi, v nichž nechá pěknou hranatou díru, a přistane mi v napřažené ruce. Teď už jen zkontrolovat... Je pravá? Vsadila bych se, že ten žiďák je schopnej mi podstrčit podvrh... Po zatčení otce na tom asi taky nebude nejlíp s penězma... Pročež je docela vtipný, jaký narážky dělá na ty "zbytky" drahých kovů. Nejradši bych mu prostě hezky postaru dala ruským způsobem do zubů, ale... Není čas, není místo. No co už.
Přiložím palec na rodinný erb a zatlačím. Rozpoznávací kouzlo se ohlásí jemným zahřátím kovu a zastírací kouzlo, dodávající tabatěrce vzhled předmětu tak poničeného, že nestojí za ukradení (alespoň většinou), zmizí. Výborně, JE to moje tabatěrka, žádné falsum. Teď ještě... Zmáčknu otvírátko a víčko odskočí od spodní části. Prázdná!!
To znamená nejen, že si ji vzal, on se v ní i hrabal... A otevřel ji násilím. Inu... I na tyhle případy dědeček myslel, když mi ji předával, jak už jsem několikrát zjistila.
"Gute Nacht, Herr Akermann, und..." neodpustím si zavolat směrem k mladíkově pokoji "...Omen abigens videlicet!!" dokončím, když poodejdu pár kroků do bezpečné vzdálenosti, načež spokojeně odcházím ke svému pokoji... Čelem ovšem stále k zavřeným dveřím. Nevěřím tomu zatracenýmu Ňěmčourovi ani ťuk, takže radši předpokládám, že po mě vystartuje, než naopak.
Better safe than sorry...

Dammit
1.9.1983, čtvrtek, 9:55-10:10, Bradavický expres
~Bernard, Sven, Ily, Dolly, Snape ~

Tak nějak napůl hledím do své knihy, zatímco mi Bernard dopovídává své prázdninové historky. Nevím, zda se mám děsit, nebo mu závidět. Abych nevypadala jako mlčenlivý patron, časem knihu zavírám a odkládám zpátky do tašky, zatímco vysvětluji, jak mi rodiče objednávali pod společenský hábit šaty od návrhářky z blízkého východu. Je mi naprosto jasné, že ho to vůbec nezajímá, tak jako ho beztak nezajímá ani celý avizovaný bradavický ples. Neopomenu si postěžovat, že mě letos Robert s otcem opět nevzali na parforsní hon s tím, že se to pro dámu, jako jsem já, opravdu nehodí.
Taková klasika.

No a pak se vlak zastaví a vše potemní. Samotné zastavení je poněkud prudší, než čekám, takže skončím tak nějak... no, na zemi. Trapná situace. Jsem poměrně ráda, že to nikdo neviděl. Tedy kromě Bernarda. A to mi může být v zásadě jedno. Pár krátkých pokusů mi napoví, že magie možná funguje, ale nejedná se o žádnou velkou hitparádu. Čekala jsem prakticky jakýkoli problém s dopravou do Bradavic loni - i předloni a vlastně i rok předtím. Letos, po pádu Pána Zla - ne, opravdu ne. Letos měl být klid.
Bernard zamumlá a má se k tomu, že vyleze z kupé ven. Moc s tím nesouhlasím, ale upřímně - co se dá dělat. Na druhou stranu - zůstat tady je opravdu horší, než jít s ním prakticky kamkoli jeho napadne. Když mě neochrání má hůlka - tak medvěd by to zvládnout mohl.

Beru už zase apatickou Ishtar a zavírám ji do kočičí klece. Pokud odsud půjdeme... no, pochybuji, že by se vůbec zvedla na nohy, ale raději si to, že odsud neodejde, pojistím.
Pak, s černou, zdobně vyřezávanou hůlkou pevně v ruce, vycházím za Bernardem ven. Schovat se za jeho zády vzato kol a kolem pro někoho, kdo je malý jako já, není žádný problém. Zámky za námi cvaknou.
Trhnu sebou úlekem.
"Neměli jsme chodit ven," zašeptám tiše.
Mám tam kočku!
No... a taky knihu. Docela drahou, jen tak mezi námi!

Nejsme ale jediní, kdo vyšel z kupé ven. Ta dvě děvčata z Mrzimoru také, jak se zdá, nezůstala sedět na místě.
"Dámy, do kupéček se asi nedostaneme."
Jen pokrčím rameny. Vím, že se musí dost přemáhat, aby Dolly snesl. Já osobně se v její přítomnosti taky necítím nejlíp.

Jak se zdá, setkání na chodbě je interkolejní - protože potkáváme také Svena.
"Víš o tom něco?" Ptá se Bernard. Upřu na Svena poměrně pochybovačný - ale přesto tázavý pohled. Pochybuji, že je z toho o něco chytřejší, než my. S jeho studijními výsledky bych předpokládala, že nám odpoví, že je tma. No a nebo, že se vlak pokazil. Mimoděk mi při té představě zacukají koutky - navzdory situaci.

Než Sven stihne odpovědět, objevuje se na chodbě i profesor Snape. Výborně. Potkat profesora je po pravdě něco, co jsme docela potřebovali. A nyní to nemyslím ironicky, ale vážně.
Opatrně se rozhlížím okolo a hledám jakékoli známky nebezpečí. Mimoděk se jej chytím zezadu za tričko a sevřu jej křečovitě v dlani.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

Nemohu zrovna říci, že by mne courající studenti v chodbičce nějak těšili. Zatímco je má sinalá tvář zcela netečná, jako ostatně vždy - tak má velice prudká reakce, a hůlka v úrovni obličeje pana Falcona, signalizují jakousi znepokojující myšlenku. Až když si uvědomím, že jde o havraspárského studenta, pozvolna pokrčím ruku a přimhouřím své studené černé oči.

Možná až trochu cynickým krokem pak překonám nehybné tělo mladíka, které se bezděčně povaluje pod mýma nohama, to abych se dostal blíže k panu Falconovi a dívce, která se za ním schovává. Jsem to pořád já - profesor lektvarů. Bláhový byl ten, kdo o prázdninách doufal v nějakou změnu. Mastné černé vlasy po ramena, hákovitý nos a oblečen do dlouhého černého hábitu, ve kterém připomínám přerostlého netopýra.

Prudce mávnu hůlkou, která vystřelí další déšť modrých jisker. Teprve až pomalu se snášející modrá světélka mi umožňují prohlédnout si zbytek žáků. Konkrétně pana Gustavssona a další dvě dívky z mrzimorské koleje (slečnu Sorchu a Elizabeth Dolly Earl). Už jsem chtěl něco říci, když se ozval hluk a já se musel prudkou piruetou obrátit k druhému konci chodbičky. Hůlkou jsem zamířil do prostoru, kde se během vteřiny vynořila slečna O´Leary, kterou následoval pan Rockwell a ve své nepřítomnosti i mrzimorský prefekt Angus Wallace.

"Myslím," začnu s důrazem na první slabiku, "že je velice nevhodná doba na procházky!" Přičemž svěsím ruku, kterou třímám hůlku, a začnu přísně přelétat očima z jednoho studenta na druhého. "Návrat do vašich kupé je za daných okolností moudrým řešením ... tam lze vyčkat pokračování cesty."

Až nakonec uvíznu pohledem na Rodericku Rockwellovi, kterého, jakoby mimoděk, probodnu přímým pohledem: "Leda... leda, že mi chcete něco říct?!"

01.09.1983, čtvrtek 10:25, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Severus, Sven

Kupé se zamkli. Sami od sebe se zavřely. Polekaně jsem sebou škubla. ,,Tohle se mi nelíbí.. Půjdeme někoho najít." Řekla jsem směrem ke Zlatěnce, chytla jí jemně za ruku a pomalu a opatrně jsme šli tmavou chodbou. Chtěla jsem kouzlem rožnout světla, ale hůlky nefungovali.
I tak jsem jí pro jistotu pevně držela v ruce, kdyby na nás náhodou něco vybaflo. Jediné, co na nás, ale vybaflo byl Bernard s Bell. Zahlédla jsem v jeho očích znechucení, když se na mě podíval. Na sucho jsem polkla. Normálně mi to je celkem jedno, jsem zvyklá, že se na mě lidé dávají takhle, ale většinou to je někde na ulici nebo v bradavicích, je je prostě hodně lidí. Ale stát vždycky takhle před jednotlivcem mě poměrně znervózní. Mám strach, že mi ublíží. Nevidím v lidech jen to špatné, to ne, ale prostě se toho bojím. Stejně tak, jako bych mohla ublížit já jim. Takže jsem jen sklopila pohled do země, nepatrně se schovala za Zlatěnku a tvářila se, že nejsem a neexistuji.

Vydali jsme se dále rudou chodbou, kde jsme narazily na pár dalších lidí a nakonec na profesora Snape. Vykoukla jsem zpoza Zlatěnky, abych se blíže ujistila, co se mu to válí pod nohama. Když mi došlo, že to je mrtvé tělo, automaticky jsem tlumeně vykřikla. Naštěstí jsem si stihla dát ruku před ústa, abych netropila zbytečně velký hluk, který by mohl vyděsit lidi zamčené v kupéčkách.

Podívala jsem se na profesora, který byl naší přítomností očividně poněkud zaskočen a snad i rozhořčen. Prodrala jsem se dopředu před všechny ostatní co nejblíže panu profesorovi a nadechla se.
,,My vám asi nic říct nechceme, ale všechna kupé se zamkla a nefungují nám hůlky.. Možná by jste mohl říct vy nám, co se tady děje.." Nemluvě o tom, že je tu tma jak v pytli. Normálně moc nemluvím, rozhodně málo kdy sama od sebe, ale myslím, že ta mrtvola je dostatečný důvod k tomu, abych tady chtěla vysvětlení. Nemluvila jsem nijak agresivní či snad hysterickým hlasem, mluvila jsem klidně, vyrovnaně, ale vážně. I když při pohledu na mrtvolu jsem měla pocit, jako by mi na ramena položila ruce smrt.

1. září 1983, čtvrtek, 11.15, Bradavický expres
Angus, Aiden, Roderick

Po nějaké chvilce se k nám do tichého kupé vrátí Radana a tentokráte přinese opět něco málo pozitivní energie a ukecanosti do vcelku tiché společnosti. Možná až trošku moc. Já se jen tak nějak unaveně podívám od knihy a nechám rozhovor plynout.
"Evidentně tady měl někdo značně veselej večer, na rozdíl od jinejch. A whisky se pije pro chuť, ne pro alkohol..." pomyslím si své. Radana pokračuje a bohužel trošku hloupým směrem. Ta holka mi pomalu přestává trošku dávat smysl. Poté, co se obrátí i na mě se zatvářím neutrálně, možná trošku nakysle.
"Aiden má pravdu, Isabella a chovat se jak kráva? To mi k ní nesedí, abych pravdu řekl..." zastanu se trošku spolustudentky a pak nějak pokračuju v trošku přátelštějším tónu "Mě jsi neurazila, upřímně ti dlužím omluvu za to, jak jsem na tebe nepříjemně vyjel. Měl jsem zrovna ne moc příjemný léto a dva dny v Londýně tomu taky nepomohly..A co se týče tý funkce.." řeknu a tak si trošku odkašlu "..už jsem poslal zpátky sovu, jestli nejde o chybu v papírech."
Radanin odznak primuse na mě moc dojem neudělá. Protože to všechno přestává dávat zcela a jakejkoliv smysl. Prefekta pro agresivního knihomola, primuse pro holku, co je v Bradavicích prvním rokem a má talent odhadnout lidi zhruba jako chromej bernardýn k deskriptivní geometrii.
Moje reakce není nepodobná té Aidenově a se pokusím o milý úsměv a konstatování "Gratuluji. Značně nečekané."
A pak už cesta ubíhá docela normálně až do nárazu...

Náraz!

Znáte to. Nikdy nevíte odkud to přijde a je to tam. Vlak prudce brzdí a já zcela nepřipraven se proletím po volné trajektorii, kde na konci dojde k nárazu s značně přijatelným objektem.
Na druhou stranu, stojí to za tu bouli na hlavě?
Trošku zavrčím a prohodím gaelický vulgarismus "Thalla gu Taigh na Galla!Co to kurva bylo!" zeptám se tak nějak okolí a všimnu si,že se Roderick staví k dveřím..
V tmě trošku znervózním, protože to je tma tmoucí a ne obyčejná tma. A že jsem už viděl spousta druhů tmy, tak tuhle ještě ne. Nervózně tedy otřu čelo a ejhle. Chvilku se máchá hůlkama, na což je reagováno Noxem a já se do tohoto nepřidávám..Z okna vykouknu také a opět z mne vyjdou jenom nějaké už tlumené sprosťárny.."A do prdele..."
Jenže co s tím? Tlakem roste, srdce buší, na čase jednat...
Prosmýknu se dveřma na chodbičku a relativně naadrenalinovanej se plížím chodbou a slyším cvakat zámky. "Studenti se opevňují, to je dobře..." pomyslím si a dvakrát klepnu na dveře a pak u klíčové dírky zašeptám "Zůstaňte tu. Vše bude v pořádku.Situace se řeší."
Lhát se nemá. Ale jak vidno, budu se to muset naučit.
Trošku potichu zavětřím, ono po jisté pachové se jde vydat vcelku jasně..a hlavou mi letí myšlenky jako o závod. To ten stress.
"Tak milá Radanka pravděpodobně dostane na držku..Je značně podezřelá. Nejdřív to,že dělá soví práci, pak že toho ví o Bradavicích až příliš a do toho tohle. Asi si s ní popovídám a nebude to pro ní příjemnej rozhovor..." pomyslím si.

A tím to tak asi skončí. Proti tomu, do čeho narazím mi by nepomohl ani svatej Ondřej. V téhle tmě je prd vidět, hůlky nefungujou a tišeji už jsem jít nemohl. Jasně, byla by tu možnost, ale ta by tomu rozhodně nepřidala. A následuje drobné psychodelirium.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Aiden, Angus, Roderick

Dosti ironického pogratulování od dvojitého A si nevšímám. Posadím se zpět na místo, znovu si nasadím Strašibrýle a rozevřu Jinotaj, načež nalistuji stránku, kde jsem s četbou přestala. Časopis obrátím vzhůru nohama a věnuji se článku o škrknách.
A pak se najednou válím po zemi, přičemž jsem se ještě cestou stihla srazit s něčí hlavou. Náraz mi shodí Strašibrýle i baret, který v nastalé tmě rozhodně nemíním hledat... "Počkat, cože? Ve tmě? To je hloupost, jsme na cestě něco přes hodinu, to nemůže být tunel..." letí mi hlavou, zatímco shazuji Aidenovu nohu ze svého krku a hrabu se na nohy. Levačka mi okamžitě sjede k hůlce, zatímco pravačkou se snažím nahmatat Seŕrlaid, kterou o okamžik později díkybohu najdu. Okamžitě ji uložím do kapsy, načež se ztěžka vyhrabu na nohy. Kdosi se pokusí kupé osvětlit. A nejde to. Hůlce se evidentně nechce pracovat. Raději mávnu tou svou: "Nox!". Když nevidím, nemusím být ještě viděna, že ano. Ale i já cítím, jak se mé hůlce nechce. Tohle se mi nelíbí. NE-LÍ-BÍ. Udělám krok a stáhnu okénko. Pokud není nic vidět ve vlaku, třeba bude ven--
"Oh, čort! Praklijatě..." zakleju polohlasně. Na nic nečekám a vyběhnu z kupé.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Radana

S hůlkou v pohotovostní poloze postupuji ostražitě krok za krokem směrem k začátku vlaku. Jen preventivně kolem sebe zdvihnu jednoduchý štít; když ale vidím, kolik práce mi dá i takhle jednoduché zaklínadlo, raději se pojistím ještě po mudlovsku a v pravačce pevně sevřu nůž. Krok za krokem pokračuji dopředu. Něco mi ale vadí. Něco... Víc než ta tma nebo podivná neochota hůlek. Cítím, že je někdo za mnou. Vím to. Prudce se otočím, ale to už ten kdosi neznámý narazil do mého štítu. Uslyším pád těla a na nic nečekám: "Expelliarmus!"
Hůlka neznámého či neznámé se svistotem odlétne v dál. Lehce zpanikařím. Ano, zažila už jsem i horší situace, ale nikdy nebylo kolem na desítky případných obětí. Svítit nechci, abych neprozradila svou pozici. Nenapadá mě jiný způsob, jak zjistit, zda osoba na zemi představuje nebezpečí než...
"Petrificus totalus! Legillimens!"
Zapotácím se. Tohle je celkem nelehké kouzlo, pokud nemáte oční kontakt i za normálních podmínek, a takhle...
BUM.
Mou hlavu naplní cizí vzpomínky.
Měsíc, odrážející se v hladině řeky. Stín kohosi velkého v barvách Zmijozelu nad vystrašeným prvňáčkem. Zvuky kachen, které se nesou dodaleka po klidné hladině jezera. Klidné okamžiky s oblíbenou knihou. Bledá tvář rusovlasého mladíka skloněná nad ohněm... Ohněm... OHNĚM...
Přidušeně vykřiknu a přestanu se kontrolovat, čímž přeruším kontakt. Na okamžik se sesunu na stěnu a snažím se vyčerpání z náročného kouzla i šok z nehezké vzpomínky rozdýchat. Ještě pěkně rozklepaná se sehnu nad bezvládným tělem. Jo, ten to taky pěkně dostal. Nejdřív štít a potom tohle...
Poté, co se po hmatu ujistím, že má tep v pořádku, namířím hůlku do míst, kde tuším mladíkovo hrdlo: "Enervate!"
Asi ho to neprobere hned, pro necvičené jsou paměťová a myšlenková kouzla dost stresující, ale v tuhle chvíli to poslední co by bylo zapotřebí je bezvládnej student uprostřed chodby, všem napospas. Napadne mě, že bych ho odlevitovala zpět do kupé, ale v ten okamžik se zámky zacvaknou. Bezva, prostě bezva. Potřebovala bych jít dál, ale tohohle nezodpovědného mamlasa tu nemůžu nechat... Naštěstí se k nám blíží někdo další a tím naštěstí myslím, že poznám Roderickův krok. Deus ex machina...

Drobná srážka..

Po chvilce se proberu a nedívám se na svět zrovna nadšeně a vesele. Na druhou stranu, žiju a dejchám a tak to je aspoň dobrá zpráva..
Trošku se chytnu za bolavou hlavu a zaklepu s ní, tiše nadávajíc. Oklepu se z toho docela rychle, asi mi Skotsko nadělilo značně tvrdou lebeni. Tak nějak se zapřu o chodbičku vlaku a tak nějak někde se pokusím nahmátnout vlastní hůlku. Vcelku rychle mi je jasné, kdo může za můj stav a kdo mi leze do hlavy...
"Kdybys ty krávo aspoň řekla bůů, než jsi vylezla z toho kupé, nemusel jsem ti vlítnout do toho štítu..." šeptnu tiše a značně nasraně k Radaně. "Mohli jsme se nějak domluvit a třeba spolupracovat..Příští hurá akce by nemusela tak dobře dopadnout. A ještě jedna věc.." ztlumím hlas a zase se v něm objeví onen chlad a možná i výhružka či nenávist "Ještě jednou se mi budeš hrabat v hlavě...a nic, rozumíš, nic tě nezachrání." dokončím, když se Roderikovi kroky přiblíží...
"Musíme najít někoho kompetenčního..." řeknu a seberu hůrku, která je na zemi. Jenže v součastné situaci mi je platná jak porodnice v Buzerantovicích, takže si jí dám do kapsy od kalhot..
"Sakra, jak to,že jí se tu daří docela bez problémů?Celé to smrdí...."

01.09.1983, čtvrtek 10:25, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Severus, Sven

Kupé se zamkli. Sami od sebe se zavřely. Polekaně jsem sebou škubla. ,,Tohle se mi nelíbí.. Půjdeme někoho najít." Řekla jsem směrem ke Zlatěnce, chytla jí jemně za ruku a pomalu a opatrně jsme šli tmavou chodbou. Chtěla jsem kouzlem rožnout světla, ale hůlky nefungovali.
I tak jsem jí pro jistotu pevně držela v ruce, kdyby na nás náhodou něco vybaflo. Jediné, co na nás, ale vybaflo byl Bernard s Bell. Zahlédla jsem v jeho očích znechucení, když se na mě podíval. Na sucho jsem polkla. Normálně mi to je celkem jedno, jsem zvyklá, že se na mě lidé dávají takhle, ale většinou to je někde na ulici nebo v bradavicích, je je prostě hodně lidí. Ale stát vždycky takhle před jednotlivcem mě poměrně znervózní. Mám strach, že mi ublíží. Nevidím v lidech jen to špatné, to ne, ale prostě se toho bojím. Stejně tak, jako bych mohla ublížit já jim. Takže jsem jen sklopila pohled do země, nepatrně se schovala za Zlatěnku a tvářila se, že nejsem a neexistuji.

Vydali jsme se dále rudou chodbou, kde jsme narazily na pár dalších lidí a nakonec na profesora Snape. Vykoukla jsem zpoza Zlatěnky, abych se blíže ujistila, co se mu to válí pod nohama. Když mi došlo, že to je mrtvé tělo, automaticky jsem tlumeně vykřikla. Naštěstí jsem si stihla dát ruku před ústa, abych netropila zbytečně velký hluk, který by mohl vyděsit lidi zamčené v kupéčkách.

Podívala jsem se na profesora, který byl naší přítomností očividně poněkud zaskočen a snad i rozhořčen. Prodrala jsem se dopředu před všechny ostatní co nejblíže panu profesorovi a nadechla se.
,,My vám asi nic říct nechceme, ale všechna kupé se zamkla a nefungují nám hůlky.. Možná by jste mohl říct vy nám, co se tady děje.." Nemluvě o tom, že je tu tma jak v pytli. Normálně moc nemluvím, rozhodně málo kdy sama od sebe, ale myslím, že ta mrtvola je dostatečný důvod k tomu, abych tady chtěla vysvětlení. Nemluvila jsem nijak agresivní či snad hysterickým hlasem, mluvila jsem klidně, vyrovnaně, ale vážně. I když při pohledu na mrtvolu jsem měla pocit, jako by mi na ramena položila ruce smrt.

A tohle mělo bejt co, vtip?

Mluví, takže žije. Dokonce se oklepal, a to zatraceně rychle. Možná to bylo křísícím kouzlem, ale stejně... Spíš to tlumící pole. Nedokážu kouzlit tak jak bych chtěla. Prostě to nejde.
Zatímco mluví, jen ve mě roste vztek. Zprudka oddechuju a jen silou se držím, abych po tom hlupákovi nevyjela. V tomhle vlaku někdo umřel a on mi tu vykládá něco o zraněný cti? Tohle tak patnáctiletý štěně?!
Počkám, než se jakž-takž sebere, načež mu rychlým pohybem kleknu na hruď a pravačku s nožem přidržím u krku: "A na čem bych se s tebou asi tak domlouvala, nevíš? Třeba na tom, abys neběhal po chodbách a nenechal se omračovat každym, kdo má jen trochu rozumu aby si zdvihnul štít?! Ty mladej, blbej, nevycválanej idiote, tady všude jsou děcka co potřebujou ochranu, tak mě, u velký Brigitte, nech dělat svý a ve vlastním zájmu se drž za mnou. Protože příště bych to nemusela bejt já, kdo se Ti dostal do hlavy, ale někdo mnohem, mnohem horší, jasný?! Nebo Ti snad nedošlo, CO je to za znamení tam nad vlakem?!"
Přestože mám pocit, že mám v žilách adrenalin místo krve, stále se ovládám. Dokonce se mi daří mluvit tiše. Nechceme přece, aby naše hlasy někoho přilákaly, že? Někoho z nich...
Nakonec s tichým zavrčením pustím nůž: "Vem´ si tu hračku, chlapečku... Tobě aktuálně hůlka moc nepomůžu a já se bez nože obejdu..."
Moje koleno opustí mladíkovu hruď a já si tiše odfrknu: "Póg mo thoin...", než se pokusím zjistit, jestli mě nohy, na kterých se svalstvo v tuhle chvíli vzhledem k situaci podobá víc rosolu, než čemukoli jinému, unesou.
"Dnes měla mít dozor Una... Musím ji najít."

Někdo si prostě pokoj nedá...

"Ach jo. A to jsem to chtěl víceméně zlepšit. No nic. Co se dá dělat." pomyslím si, když se mi Radana pokusí dát výchovnou lekci, což se trošku mine účinkem. A je těžké držet se na uzdě, když to bublá...ale inu, co mi zbejvá. Na tváři se mi možná bleskem mihne trošku úšklebek, jen odlesk toho, co je v tmě vidět..Tma zkresluje a vrhá divné stíny.

"Už jsi skončila?Príma." šeptnu a vcelku rychle chytím Radanu za ruku s nožem a odkloním jí. Mám klidný, silný stisk a ruku nijak bolestivě netisknu či nedrtím. Poté jí z sebe jemně a opatrně svalím, evidentně mám v relativně vychrtlé kapotě docela silný motor a jedna maximálně o rok starší zrzka není zas takový problém..
"Je mi bohužel zcela jasný, co se tady stalo. Už chápeš, co znamenaly ty velmi špatné prázdniny?Nezlob se na mě, že nedokážu sedět na prdeli.." řeknu a trošku si povzdychnu. "Jsem venku z stejnýho důvodu jako ty. A jsme na jedný lodi. Tak se sakra vykašli na ten špatnej začátek a začni spolupracovat... " řeknu a vezmu si od ní nožík, na který se tak divně podívám a chytnu ho způsobem jako někdo, kdo s tím docela umí zacházet. Na irskou nadávku nějak nereaguje, maximálně se ušklíbnu...

"Jdu za tebou.." odpovím a tím celou tuto epizodu považuji za uzavřenou.

Smrtijedi? Na co? Tenhle se nechá zabít jen svou mezkovitostí...

Jeho slova zní, oproti adolescentně nabubřelému chování, docela rozumně. Už už se chystám přijmout záležitost jako vyřízenou a vydat se vpřed, když udělá největší chybu příštích deseti let. Tedy pokud se, při takovéhle nátuře, pětadvacítky vůbec dožije: Sáhne na mne.
Možná není takový hromotlucký Rambo jako třeba Sven, ale dlouhá léta po Gideonově boku mne naučila, že i spíše štíhlejší postava může skrývat překvapivou sílu. Ta jeho tedy určitě ano. Než se naděju nebo stihnu zanadávat, má moje zápěstí ve svěráku a já ležím na zemi. To už ovšem vidím úplně rudě:
"Po mudlovsku se s Tebou poperu kdykoli, mladej, ale ne TEĎ. Obávám se, že mám důležitější věci na práci než krotit Tvý hrubiánství, takže... Pamatuj si: Už nikdy, NIKDY se mě nedotýkej bez povolení, to za prvé. Za druhé... Promiň, ale musím, nedáváš mi jinou možnost."
S posledním slovem protočím hůlku v prstech a namířím její špičkou na mladíka: "Petrificus totalus!"
Jakmile jeho tělo ztuhne, vyprostím se, a konečně vstanu. V hlavě mi hučí a mám pocit že budu zvracet. Nepamatuju si, že by se mi kdy tak těžce kouzlilo.
Naštěstí kroky, které bylo slyšet už hodnou chvíli, se mezitím přiblížily odhadem tak na tři metry.
"Rodericku... To jsem já. Pomoz mi, prosím. Kousek před Tebou na zemi leží Wallace a je kapínek nepoužitelnej, vzal bys ho prosím, než nás svou unáhleností všechny zabije?.A držte se za mnou. Kdyby něco, na nic nečekejte, nehrajte si na hrdiny a vezměte nohy na ramena," poznamenám nakonec a pomalu, potichoučku se vydám temnou chodbou dál směrem do dalšího vagonu.

Před tebou se ozývají hlasy. Bezpochyby jde o Radanu a Anguse. Teprve když se ale přiblížíš jen na dva nebo tři metry, uslyšíš Radan, jak na tebe polohlasem volá: "Rodericku... To jsem já. Pomoz mi, prosím. Kousek před Tebou na zemi leží Wallace a je kapínek nepoužitelnej, vzal bys ho prosím, než nás svou unáhleností všechny zabije?.A držte se za mnou. Kdyby něco, na nic nečekejte, nehrajte si na hrdiny a vezměte nohy na ramena,"

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

Když můj oční kontakt s panem Rockwellem naruší studentka mrzimoru, tak nejprve jen pootevřu ústa a zašilhám někam do prázdna. Ten pokus o klid v jejím hlase mne dojímá. Svižně se otočím na patě, abych spočinul nad nebohou dívkou, jako temná mračná nad rozkvetlou loukou.

"Pak byste se měla někam posadit... a neplést se kouzelníkům pod nohy." Procedím skrze zuby, zatímco mé studené oči doslova pohlcují ty její - poněkud bázlivé. Statečnost se neovládá vypínačem. Ta musí v člověku být. Poté se s otázkou obrátím i na zbytek studentů, aniž bych spustil zrak z Elizabeth.

"Ještě někdo tady potřebuje svou matku?" Pronesu posměšným tónem, ale pravdou je, že informace o zamčených kupé přijímám a o tom omezení hůlek už nějakou dobu vím.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

S Roderickem, který má Anguse bezpečně přehozeného přes rameno, pokračuji chodbou dále do dalšího vagonu. Projdeme spojovacími dveřmi. V chodbičce před námi se cosi namodrale třpytí. Ostražitě se plížím podél stěny vlaku. A pak... Pak ho uvidím. Vzadu za ním další skupinka studentů, zaslechnu jakýsi dost vyděšený hlásek a Severusovu odpověď, břitkou a štiplavou, tak, jak to má ve zvyku. Tedy, tak jak to má ve zvyku Severus. Pokud tohle JE Severus. Tetička mi před několika dny přece říkala, že dozor ve vlaku bude mít Una...
Přestože vím, že kdyby došlo na nějaký souboj, nebudu proti němu mít šanci, přecijen pevněji sevřu hůlku, zdvihnu ji do pohotovostní polohy a zamířím na střed jeho hrudi.
Musím se zhluboka nadechnout, než se uklidním natolik, abych mohla promluvit: "Vzhledem k tomu, že jsme v dost úzké uličce, tak pokud se posadí, bude se pod nohy plést mnohem víc, doporučila bych tedy, aby zůstala stát. A vlastně jo, když už se ptáš, Sev-- ptáTE, profesore Snapee, já bych tu svou maminku docela ocenila. Jako skvělá čarodějka by se nám tu jistě hodila. Protože tu ale není, budeme se, zdá se, muset spokojit s T-- s Vámi... Tedy, pokud JSTE to Vy. Dozor ve vlaku měla mít profesorka Vectorová, takže... Jak máme vědět, že jste doopravdy Severus Snape?"

"Ach, bolí to. Ještě pořád to bolí, ten jeho studený pohled. Ale copak jsem tomu hloupému klobou neříkala, že CHCI do Zmijozelu?! Zatraceně, ne... Teď se nesmím rozptylovat..."

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

Nechci se hádat. Nechci být ani nepříjemná. Chci jen vědět, co se tu děje. A myslím, že na to mám právo, stejně jako celý zbytek vlaku. Ale profesor nevypadá na to, že by nám to chtěl říct. Otočil se na mě a měl pocit, že je děsivý. Normálně by mi aji děsivý přišel, ale teď mi spíše šrotovalo hlavou. Takže místo toho jsem se trochu nesouhlasně zamračila a dívala se mu dále do očí. Moc dlouho jsem to, ale nevydržela. Nakonec jsem pohledem uhnula. Nevím, jestli pokus o uhranutí profesora, i když nevědomí, je to nejlepší co můžu udělat.
Jeho slova o matce mi právě teď znechutila celý zbytek dne. Vím, že zrovna jeho slova by si k srdci neměla nikdo brát, protože je prostě odporný cynik, co rád psychicky deptá lidi kolem sebe. Musí mít nějaký hrozný nevyřešený komplex z dětství. Takže nakonec nad tím jen protočím oči v sloup, protože tohle se mi zdá spíše jako jednání malého dítěte, než profesora. Ale co já k tomu můžu říct? Teda, ne, že by mě nic nenapadalo, ale myslím, že tady bude diskuze zbytečná. Lektvary mi nejdou už tak jak tak.. Nepotřebuji, aby si na mě profesor zasedl.
Naštěstí se ozval někdo jiný a o dost rázněji než já. Normálně jsem proti nějakým hádkám a sporům, ale myslím, že v tuhle chvíli si myslím, že jsou i celkem na místě.. Navíc, pochybuji, že by některý student neměl radost z toho, jak se dívá na to, jak někdo dává kapky Snapeovi.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

Já celou značně paradoxní situaci sleduji z Roderikova ramene..a upřímně, kdyby nebylo nad vlakem to znamení, tak bych se i docela bavil. Možná i nějaký ten popcorn bych přikousl.
Takhle je to celé ale takové...prostě nahovno.
Podle toho, jak se Snape setřel Elly, tak evidentně nemá dobrej den. Na druhou stranu, kdy zrovna on měl dobrej den a byl na někoho příjemnej,že?
A tak jen otočím oči v sloup, v okamžik, kdy si naše nová primuska otevře ústa i na Snape a mé vnitřní já se trošku vnitřňosatisfakčně uculí..

"A teď jsi si nalítla. Jasně, zdravá paranoia neškodí, ale co je moc, to je moc. Stačilo předchozích pár vět a bylo jasno. Nikdo, ale nikdo na světě nedovede imitovat onen Snapův arogantní a přezíravý tón, z kterého kape úsečnost a pohled zezhora. A ohánět se na něj tím, že TY něco víš. No, nevěřil bych tomu, ale v tenhle okamžik jsem dosti zvědav, jak jí Snape utře. Zaslouží si to...." pomyslím si a mlčky sleduji scénu z Roderikova ramene.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

Konverzace s Elizabeth dopadla dle očekávání. Nakonec ustoupila z cesty, přestože se pokusila nepatrně vzdorovat. Podstatné je, že nejsem žádná chůva a dozor ve vlaku jsem vzal pouze proto, že mne Albus Brumbál požádal.

To už však dalšímu z žáků začínají růst růžky. Loudavým pohybem se otočím ke slečně O´Leary. Mou plnou pozornost přeci chtěla... ne?
Proto vyslechnu její slova, zatímco má tvář zůstává, jako vždy, nehybná. Zpochybnění mé odbornosti je lež. A ona to dobře ví, protože jsem ji připravoval na studium v Bradavicích.

"Jak?" Navážu na její poslední slova. Bohužel pro ni - já musím být vždy krok napřed. Ušklíbnu se poněkud pobaveně a namířím svou hůlku na strop vagónu. Z hůlky vyšlehne opět proud modrých jisker, který tentokrát švihnutím pošlu na ni. Nijak jí to neublíží, ale jiskry začnou zanikat na ochranném štítu, který si patrně vytvořila. Tento efekt vytvoří kolem dívky modrou auru a odhalí její magické brnění.

"Základní ochranná kouzla, slečno O´Leary, mají jednu obrovskou nevýhodu," odmlčím se a vyhledám pohledem pana Gustavssona. "Svene, mohl byste pomoci havraspárské studentce a prozradit jí jakou?"

1.9.1983, čtvrtek, 9:50, cesta do Bradavic
Roderick, Radana, Aiden, Angus

Pozoruji ubíhající krajinu a pro ukrácení dlouhé chvíle počítám louky a lesy které míjíme. Pomalu mě ale přemáhá únava a když projíždíme okolo asi dvacáteho lesa, na chvíli dokonce klimbnu. V tu chvíli mě ale probudí zvuk otevýraných dveří. Zamžourám směrem ke vstupu a s překvapením pozoruji, že v něm stojí tajemná slečna ze včerejšího večera. "Ivyblow?" vyhrknu překvapeně a po uvítacím polibku na tvář okamžitě zrudnu. "Taky tě rád vidím. Ale hlava mi bude asi bude třeštit ještě zítra. Ale kdo se umí bavit, musí umět taky trpět" usměju se a stejně jako včera se divím jak je možné, že zrovna s ní se dokážu bavit tak uvolněně, přestože obyčejně s tím mám docela problém.

Poté co Radana vytáhne odznak Primuse, s úsměvem řeknu: "Gratuluju, i když je to trochu s podivem že tě zvolili primuskou hned první rok co nastupuješ do Bradavic. Jestlipak tu nebude trošku protekce" mrknu, aby bylo poznat že to myslím jen v žertu. Tak primuska, to by sme se mohli potkávat častěji přemítám v duchu a s nepřítomným úsměvem na tváři se vrátím ke sledování okolí vlaku.

Nicméně po pár minutách mě již převážně jednotvárné okolí začíná nudit a tak si z nástavce sundám svůj kufr a začnu v něm hledat knihu kterou jsem si ráno četl. Když ji konečně nahmatám, stane se několik věcí naráz. Vlak brzdí, okolí potemnělo a moji spolucestujicí se válí po zemi. Rychle vytáhnu ruce z kufru a nahmatám hůlku. Na chvíli se zaposlouchám do podivného crčení ale kvůli ostatním zvůkum a výkřikům nejsem schopen přesně lokalizovat odkud se ozývá. Pomalu se blížím ke dveřím a s pozvednutou hůlkou prohlásím "Lumos", načeš s překvapením vidím, že stále nic nevidím. Jediné čeho jsem dosáhl je malinkatá světluška na špičce hůlky. "Lumos major!" zkusím, ale ani toto zaklínadlo nepřinese valnější výsledek. Tady něco nehraje. Co se to sakra děje s mou hůlkou přemýšlím a pro jistotu ji prohmatám zda se při brždění vlaku nezlomila. V tom se zezadu ozve "Nox!" a i to miniaturní světýlko z mé hůlky zmizí. Mžourám očima aby si přivykly tmě a mezítím slyším otevírané okno, tiché zakletí a spíše cítím než vidím jak kolem mě proběhne stín otevřenými dveřmi ven. Dvěma rychlými kroky přeběhnu kupé a vyhlédnu z okna. To co tam vidím mě trochu vyvede z míry, ale okamžitě si uvědomím že jako prefekt musím jednat.

Vycházím ven z kupé a kráčím chodbou s levou rukou na zdi, zatímco v pravé svírám hůlku. Ta sice evidentně nefunguje, ale jednak mě to svým způsobem uklidňuje a navíc nefunkčnost nemusí trvat věčně.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Severus

Kráčím chodbou a v tom uslyším lupnutí, jakoby zámků. Vyzkouším nejbližší z nich a mé podezření se potvrzuje. Dveře do jednotlivých kupé jsou zamčené a vzhledem ke zvukům které se z nich ozývají je mi jasné, že si je studenti určitě nezamki dobrovolně. Tohle už vypadá hodně zle. Vzhledem k tomu že na nebi svítí znamení zla, musí tu být už někdo mrtvý. A jestli je tu někdo mrtvý, tak je tu samozřejmě někdo kdo ho zabil. Dál jdu opatrně chodbou a najednou slyším jak předemnou dopadne cosi na zem. Zrychlím krok a sehnu se k tomu. Sakra, to je tělo! zjistím ohmatáním stínu na zemi. Okamžitě hledám prsty krk a po nahmatání tepu se trochu uklidním. Ze tmy se ozve hlas Radany, který mi osvětlí že tělo na zemi je jakýsi Wallace a požádá mě o pomoc. "Jasně," odpovím, jsem hnedka za tebou. Pomalu si zvedám chlapce na rameno a kráčím za Radanou skrze vagóny, když v tom se objeví jakási modrá světýlka, která září chodbou. Po opětovné chvilce mžourání si všimnu, že zdrojem světla je hůlka profesora Snapea a zároveň zjistím že chlapec kterého nesu je ten co s námi byl v kupé.

Poté co mě profesor 'mile' vybídne ke konverzaci, s ledovým klidem odpovím: "Pane profesore, nejspíš to již víte, ale dveře do jednotlivých kupé byly jakýmksi kouzlem zamčeny. Navíc většině z nás očividně nefungují naše hůlky a zhruba 4 až 5 vagónů od konce vlaku se ve vzduchu vznáší znamení zla. A vy jistě víte co to znamená." Poté už jen se zvednutým obočím poslouchám Radaninu řeč o slečně Vectorové. Wallace začíná být už značně těžký, ale vzhledem k vypjaté situci se jej neodvažjuji položit zpátky na zem. Pouze pevněji stisknu svoji hůlku a čekám jak se situace vyvrbí.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

Když ledabyle mávne hůlkou, odolám pokušení se přikrčit; jen zlehka přivřu oči. Jsou to jen modré jiskry... Kdyby chtěl ubližovat, mohl by to udělat mnohem rychleji a mnohem efektivněji, a nezmohla bych nic. Nikdo z nás. To znamená... JE to on. Tenhle způsob, jak něco dokázat a zároveň někoho poučit... To je přesně, přesně on.
"To nebude nutné... profesore," neodolám a do posledního slova vložím nemalé množství chladné jízlivosti. To, že ON hodí pět let... no, přáítelství je asi silné slovo, ale...interakce, řekněme... za hlavu kvůli rozhodnutí nějakého blbého klobouku a je mu to úplně jedno ještě neznamená, že je to jedno všem... respektive mě. A pokud to hodlá hrát takhle... Pak prosím, má to mít. Byla to jeho volba.
"A pokud mohu, dovolila bych si připomenout, že tady nejsme ve školních lavicích, takže teoretická cvičení bychom mohli odložit na dobu kdy nebudeme v bezprostředním ohrožení a spíše se zaměřit na současnou situaci. Vy jste tu šéf, profesore. Co navrhujete?"

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Severus

Znamení zla? Projelo mou hlavou skoro jako bolestivý šíp. Nevěřícně jsem zamrkala na Rodericka, který to řekl a nepatrně sebou trhla. Začínalo to pomalu dávat smysl. Byl tu někdo od Voldemorta, zabil tady toho studenta, vytvořil znamení zla jako varování a pak zmizel. Teda.. Možná zmizel. Taky by to i vysvětlovalo tu nepříjemnou tmu. Chtěla bych totiž vidět znamení na modré obloze.. Každopádně matčin ustaraný pohled a otcovy, poněkud hloupé, narážky na Voldemorta a vůbec tyhle věci začínali pomalu dávat smysl. Možná, kdybych se svými rodiči měla o trochu lepší vztah, taky by mi někdy něco řekli. Ale dávalo to všechno smysl. Kupé byla zamknutá, proto, aby se tu nepotulovala individua jako my a nepotkali mrtvolu, což mi došlo ve chvíli, co jsem mrtvolu uviděla. Omezenost hůlek pravděpodobně proto, aby pachatel, pokud je teda stále ve vlaku, nemohl zabít nikoho dalšího.. A my si nemohli odemknout kupé. Jistě, napadlo mě už před tím, že by ho mohl někdo zabít, ale spíš jsem doufala v něco jako infarkt. No co? Zdravotní problémy mohou být i smrtelné. Mezitím, co se pan profesor asi snažil předvádět, co já vím, jsem ho, s celkem slušnou ignorací, obešla, abych se dostala k tělu. Klekla jsem si k němu a pokud to šlo, otočil jsem ho tak, abych mu viděla do tváře. Přiznávám, ruce se mi poněkud klepaly. Nebála jsem se toho, že by na mě vyskočil jako nějaká zombie, ale pořád to byla mrtvola. Chtěla jsem jen vědět, jestli je to někdo, koho známe. A ptát se profesora, kdo to je, bylo zbytečné, protože by mi stejně neodpověděl.

Něco krátkého za mou osobu
01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Snape

Profesor Snape Dolly poměrně neuctivě setře. Nejsem zrovna v pozici, kdy bych si mohla vyskakovat, nebo vymýšlet, ale mám pocit, že vzhledem k situaci by se mohl chovat... asi jinak. Přeci jen to, co se nám tady zrovna děje se jaksi nestává denně. Vyhledám v přítmí chodbičky Dolliny obrovské, modré oči - nikdy před tím jsem se s takovými nesetkala - a téměř neznatelně zavrtím hlavou ze strany na stranu. Chce to hodně odvahy, protože já se od bytostí, jako je ona, instinktivně držím dál. Ale vídám ji na škole už pěkných pár let - takže by se dalo říct, že s ní dokáži komunikovat, aniž bych utekla s řevem. Kdyby byla cizí, bylo by to jiné - ale to je trochu jiný příběh.

Když pak svůj pohled od její tváře odvracím zavadím očima o mrtvolu na podlaze. Doteď jsem si ji nevšimla, protože můj přítel přede mnou je o dost vyšší, takže mi v zásadě blokuje rozhled - a upřímně, snažila jsem se doteď soustředit na jeho záda, hlavně proto, abych se nemusela příliš rozhlížet okolo sebe.
A věděla jsem proč to dělám, zjevně!
Zatímco svírám ruku, ve které držím lem Bedrnardova trika, čím dál tím křečovitěji, přibíhá chodbičkou další skupinka.

Radana se začne ihned s profesorem hádat. Moc nechápu jejich vyjadřování. Pokud si něco máme domluvit a na něco efektivně přijít, možná by bylo na místě používat kratší a věcnější věty. A ne mluvit co nejvznešeněji je to možné. Ale co naplat. Ta mrtvola před námi asi není dostatečný argument.

Zajímavé informace pak podá ten student Nebelvíru, Roderick. Příliš jej neznám. Párkrát jsme se minuli na chodbě, snad ani nevím, zda jsme spolu mluvili. Ono, kdyby ne - nebylo by to zase tak neobvyklé, co si budeme povídat.
Znamení zla...
S výdechem zavřu na setinu sekundy oči.
Mělo být po všem. Znamení zla je něco, co mělo po pádu pána Zla vymizet ze světa. Nebo alespoň utichnout. Protože je tady stále ta možnost, že se zase objeví...
"A nebo vše bude fungovat i bez něj..."
Vynoří se mi z koutku mysli téměř zapomenutá, pesimistická slova mého otce. Nicméně doteď to nevypadalo, že by se měla potvrdit. Doteď.

Když pak Dolly ohledává mrtvolu, hledím raději jinam. Ruka, v níž svírám ebenovou hůlku, se mi zlehka chvěje. Vlastně se mi chvěje i ta druhá, ale tu ani pořádně nevnímám.

Dodatek k mrtvole..
25-6-1983, Velká síň / +3
01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Snape

Srdce mi bušilo jak zběsilé. Začínala jsem litovat toho, že jsem si k té mrtvole klekla. Ale na druhou stranu se mi nechtělo zvedat, když už jsem se jednou rozhodla.. To byl zase inteligentní nápad.. Pomyslela jsem si ironicky. Na sucho jsem polkla. Žaludek měl velikost hrášku. Výborně, chceš zjistit koho zavraždily, tak saháš na mrtvolu, skvěle, absolutně skvěle.. Ostatně, mohla jsem být ráda, že tu je taková tma, jaká je. Na světle by to možná působilo děsivěji.. A nebo taky ne. Nechci to raději ani vědět. Měla jsem tendenci vstát, vykašlat se na to a vrátit se zpátky rozklepaná za Zlatěnkou.
Vzala jsem mrtvolu za rameno a prudším pohybem ho otočila tak, abych mu viděla do tváře. Ty vyděšeně vytřeštěné oči mému žaludku moc nepomohli. Natáhlo se mi. A dost nepříjemně. Chvilku jsem do tvé mrtvolné tváře koukala, než jsem byla donucené odvrátit hlavu a žaludek se mi sevřel v nepříjemné křeči. Mohla jsem jen děkovat ránu, že se mi znechutilo natolik, že jediné, co jsem do sebe ze snídaně dostala, byla půlka rohlíku. Takže nic, než zvuk nepříjemného dávení ze mě nevyšlo.
,,Kašlu na to, příště si na odvážnou nehraji.." Řekla jsem si spíše sama pro sebe, když žaludek konečně zjistil, že z něj vážně nic moc nevyjde.

A vlak stojí... 01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Snape

Situace začíná být víceméně zmatená.
Samozvaná primuska se vyloupne v záři mdlého světla. Její dialog s profesorem Snapem jde trošku mimo mne. Můj pohled sleduje ostrý kužel baterky. Ten dopadá na mrtvolu jednoho z Bradavických. Není první mrtvola, kterou vidím, ale rozhodně je nečerstvější. Z mého výrazu lehce vyprchává krev. Na můj vkus je zde až moc mrtvol, tedy dvě.
Následné informace, málem vypustím okamžitě z hlavy. Přesně jako většinu věcí, které pokládám za irelevantní. Bohužel je zde informace, která i mne donutí spustit pohled z mrtvoly a stočit ho na posla těchto ´dobrých´ zpráv (Roderick).
"Tohle je hodně špatné. Víc než špatné."
Probleskne mi hlavou. V rukách sevřu instinktivně oba předměty, baterku a hůlku z cesmínového dřeva. Projevem je, že nažloutlé světlo baterky lehce zakolísá, jak se pohne plochá baterka, která slouží jako zdroj. Světlo se celkem rychle ustálí. Seberu sebeovládání. Naštěstí nevidím ve Znamení Zla existenční problém, spíše společenský.
Věřím ale, že tenhle problém bych měl nechat v režii profesora a v zásadě nezasahovat, v zásadě... Je jen otázkou, co má v plánu podniknout dál.

01.09.1983, čtvrtek, Londýn

Poněkud nevrle ráno vstaneš, zapakuješ si zbytek věcí, dole v lokále Děravého kotle si dáš silné kafe a zaplatíš T, hostinskému, za pokoj i jídlo. Rozmrzele vyjdeš ven, přičemž div nevrazíš do chlápka v řidičské uniformě, který čeká hned před vchodem do hostince.
"Pan Nicholson, předpokládám? Když budete tak laskava nasednete si..."
Prakticky jediným plynulým pohybem ti odejme zavazadlo, které uloží do již otevřeného kufru luxusní limuzíny, načež ti otevře zadní dveře a vzorově v pozoru počká, dokud nenasedneš, načež za tebou dveře tiše zavře.
Uslyšíš klapnutí zámku a o několik okamžiků později nasedne i řidič. To však můžeš soudit jen z toho, že se limuzína tiše, hladce rojede mudlovskou Londýnskou ulicí. Spíše klouže než jede. Není slyšet nejmenší hluk. Prost řidiče odděluje od zbytku auta silné sklo.
Pomalu se rozhlížíš. Interiér se podobá spíše pohodlnému mudlovskému hotelovému pokoji, než autu. Kloužeš pohledem po koženém obložení, zabudovaných ledničkách, tlumeném osvětlení. Až tvoje oči narazí na tvého spolucestujícího.
Je to muž. Nedokážeš odhadnout, jak může být starý. Cokoli mezi třiceti a šedesáti. Má hrdý, povýšený pohled:

Oblečen je v jakousi zvláštní, nicméně silně působivou kombinaci kouzelnického hábitu a vojenské uniformy. Už na první pohled působí silným dojmem. Přestože není zrovna pohledný, dokonce se dá říct, že v jeho očích je cosi nepříčetného, má neskutečné charisma.
Když se mu konečně zadíváš do tváře, pousměje se. Možná jsi čekal, že to bude pouze ústy, neboť jeho tvář působí velmi chladně, ale jeho úsměv se v podobě drobného jiskření přenesl i do hlubokých hnědých očí.
"Pan Nicholson... Mohu vám říkat Atis? -Jsem velmi rád, že se konečně setkáváme. Sleduji vás již delší dobu a musím říci, že vaše... obchodní aktivity... na mne udělaly silný dojem," pronese tiše.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella


Uvítání se skupinkou "přeživších" na chodbě probíhá zrovna ve chvíli, kdy si pro sebe zanadávám a anglicky to není. Podle tónu je však poznat, že to byla nadávka. Moje hůlce se chce taky svítit jak psovi pást se, tak naše nedostatečný světlo hází do zmatenejch tváří divný stíny. Se svou postavou skoro blokuju uličku.
"Vím jen to, že jsme pěkně v prdeli," odtuším a udělám gesto hůlkou, ne čarovací, jenom poukazuju na to, že nic nejde tak, jak by mělo. Nemusím bejt myslitel, aby mi došlo, že tohle bude nějaká sviňárna a že to dost možná smrdí černou magií.
Ta tma... ta tma je divná. Že se kupéčka samy zamkly, to by se dalo ještě považovat za nějakou bezpečnostní pojistku, co já vím, jak ten krám funguje, ale rozhodně by tu u toho nebyla tma jako v prdeli.
"Měli bysme jít. Hele, a doufám, že jste mi nezašlápli kočku," dodám ještě, ale neotočím se, jdu dál dopředu, někam, kam to jde.

Tělo.
Zarazím se.
Někdo se prodere přede mě.
Kurva!
Zamračeně zírám na zhroucenou postavu a polovina rozhovoru a plácání prázdný slámy mi uniká, protože to stejně k ničemu nevede. Zaslechnu svoje jméno a funguje na to na mě doslova jako kouzlo, protože každej Zmijozel je vycvičnej na tenhle hlas. Zvednu oči ke Snapeovi, ale ta divná zrzka zase něco mele a on se začne zajímat o ni, tak nic neřeknu. Popravdě... Snape, seriously? Máme tu mrtvolu Zmijozela pod nohama a já budu před začátkem školního roku zkoušenej?
No ty vole.
Znamení zla? He?
Dvakrát ty vole!
A jízda pokračuje dál, než vstřebám tuhle informaci, musím se chtě nechtě zaměřit na jiný věci. Korunu tomu nasadí další z divnejch individuí naší školy. Naprosto nechápavě zírám, jak jde k mrtvole a...

"Ses posrala, ne? Kurva, trochu úcty!" štěknu pak, a kdyby tu nebyl Snape, možná se stane neštěstí. Dokonce si nedávám pozor na vyjadřování, jak mi hnula žlučí.
"Pane profesore, budem tu tlachat, nebo budem něco dělat?" zeptám se pak doslova jako mávnutím hůlky jiným tónem, mnohem víc se kontroluju, ale odstranit z něj ostrou hranu nedovedu. Výmluvně se podívám na zrzku a pak na něj.
Tohle není škola. Moje zdvořilost a respekt k profesorovi jde jenom tak daleko, jak to dovoluje situace. Možná mi tohle chování pak dá sežrat, ale na to seru. Mám pod nohama tělo jednoho spolužáka a spoluhráče, nad vlakem je prej znamení zla...

25-6-1983, Velká síň / +3
01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Snape

Když na mě začne najednou někdo křičet a to dost vulgární, podívám se na něj dost chladným pohledem na to, abych ho ujistila, že když po mě bude vulgárně křičet, tak mě tím vážně o ničem nepřesvědčí.
,,Máš snad pocit, že podívat se do tváře toho, kdo zemřel, je neúcta?" zadívala jsem se na něj. Kdybych tu mrtvolu pozvracela, neřekla bych ani popel, ale to, že se mi udělalo špatně, to snad není zneuctění mrtvého.
,,Nic jsem mu neudělal, chováš se, jak kdybych ho tu začala kuchat." Protočila jsem oči v sloup a postavila se. Pak jsem se mu dlouze a zpříma zadívala do očí. Ne, že bych mu chtěla něco udělat, i když bych mohla, to pro mě bylo to nejmenší, byl dost vyrušený na to, abych ho tu teď ovládla. Všichni tady, snad až kromě Sneape. Raději jsem pohled zase rychle odvrátila do strany, než ho donutím seslat kletbu na něj samotného nebo se kopnout vlastní nohou do hlavu a následně na to i Severuse.

Tak já bych o tom něco... to... no věděla.
01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Snape


Snažím se nemyslet na to, jak Dolly šacuje mrtvolu - ani na to, že ji dle zvuku evidentně natáhlo. Prudce se nadechnu, zavřu pusu a snažím se na to nemyslet - protože bych někomu nerada poblila triko/košili/hábit... a nebo sobě nohy.
A mi dávení ostatních nedělá dobře, opravdu ne.

Sveneld se rozčiluje. Mi osobně se myšlenka ohledávání mrtvého taky nelíbí - ale asi je to něco, co tvorové, jako je Dolly dělají... a my můžeme být koneckonců rádi, že se z něj tady nezačne třeba... no, živit. I když mám pocit, že mrtví už jim nechutnají.
Někde jsem to beztak četla.
"Pane profesore, budem tu tlachat, nebo budem něco dělat?"
"Totiž," odpovím tiše, téměř neslyšně - pak mě ale předběhne mladá upírka.

,,Nic jsem mu neudělala, chováš se, jak kdybych ho tu začala kuchat."
Situace se jemně vyhrocuje. A upřímně - to poslední, co tady potřebujeme, je se začít hádat. V téhle situaci.
Tomu mrtvému už stejně nepomůžeme - ale sobě bychom mohli.
Kčertu, přijít sem o chvíli dřív, tak jsem mohla konečně vidět tes... Isabello, myslíš, že tohle je opravdu ta vhodná myšlenka?

"Vlak téměř nikdy nezastavuje během cesty,"
Vydechnu nakonec, zatímco si srovnávám myšlenky, které se mi jako zázrakem rozeběhly do tisíců různých směrů.
Vlastně zatím vlak zastavil za dobu používání jen dvakrát. To není tak důležité.
"Trasa je hlídaná. Hlídáčky."
Základní heslo všech šlechticů? "Musíš vědět co nejvíc o tom, co tě chrání!"
"Ony... už určitě vyslaly signál, že vlak není tam, kde by měl být. Za chvíli se to tady bude hemžit bystrozory z ministerstva a lidmi ze školy."
Tedy s trochou štěstí, že ano!

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

Možná by nakonec bylo vhodnější, kdyby dozor ve vlaku měla právě Una Vectorová. Já bych měl klid a všichni zde by teď dostali za úkol nějaké to početní cvičení. Teď zcela vážně - zjišťuji, že studenti o současné situaci neví vůbec nic. Informace o znamení zla není žádná novinka.

"Děkuji, pane Gustavssone... je dobré, že alespoň studenti některých kolejí dokáží myslet", zareaguji na obě jeho reakce. Havraspárskou energožroutku jen počastuji dalším pohrdavým pohledem.

Všechny ostatní studenty pak dál přehlížím. Dávám si dohromady všechny souvislosti. Vše je poněkud hektické a nepříjemné, ale nedává mi to smysl. Kdyby šlo o útok Smrtijedů, tak by kolem začaly lítat kletby, protože tento vlak by ochromil jen pouhý strach z nich. Navíc je většina posluhovačů Pána zla v Azkabanu a ten zbytek se jen těžko prozradí - pokud to neudělali do této doby. Myslím si, že útok na školní vlak je více než stupidní.
Na druhou stranu někdo zde používa temnou magii a ovládá tak velmi pokročilá kouzla. Dokonce si dal tu práci, aby vykouzlil znamení. Co tedy chce?

"Všichni ven!" Zavrčím. Pokud máme na něco přijít, tak se tak rozhodně nestane v této těsné chodbičce. A slečna Elizabeth Dolly Earl nebude mít nadále ty své podivné chutě.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Snape

Zamračeně té holce opětuju pohled. Jestli si myslí, že mě v tuhle chvíli bude srát a dělat ze sebe frajerku, tak to se šeredně plete.
"Ne, ale málem ho poblejt, to bych do kolonky neúcta zařadil," odpálkuju ji.
Pak moji pozornost upoutá někdo, kdo téměř celou dobu stál ve stínu vyšších postav, což v situaci, kdy tu moc světla není, není až tak překvapující. Ohlídnu se přes rameno, protože si hned nedokážu ten hlas zařadit.
Informace je to zajímavá, ale otázka pro Snapea zůstává. Dokonce se ani samolibě neušklíbnu, když pak promluví jenom na mě. Podle mě na to není vhodná chvíle, ať jsem z jakýkoli koleje. Sice nejsem prefekt, ale jsem tu jeden z nejstarších, tak je třeba jednat a ne tlachat.
Víceméně visím očima na profesorovi.

Ven?
První impuls je odporovat, že jít ven, když máme nad hlavou Znamení, není dobrej nápad, pak mi ale dojde, že vevnitř, kde se plazí černá magie, asi nebude o nic líp. Pokud to jsou opravdu Smrtijedi, třeba to není past na vlak pitomejch děcek, ale na ty, co si pro ně pak přijdou.
Proto se na Snapeův rozkaz protáhnu ke dveřím ven a zkusím je otevřít, jestli se nezablokovaly i ty.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Isabella, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Snape

"Děkuji, pane Gustavssone... je dobré, že alespoň studenti některých kolejí dokáží myslet"
Odpovídá nakonec Snape. Mou tezi pak ani nevyvrátil, ani nepotvrdil. Za normálních okolností bych vlastně byla i ráda, že si mě nevšímá. A, co si budeme povídat, jsem taky tak trošku ješitná a tak docela špatně přenáším přes srdce, že pochválil Svena, který se prostě jenom zeptal "co budeme dělat," jen to podal jinak, než Dolly - a já, která jsem tady snad jako jediná řekla něco skutečně k věci, mu nestojím ani za pohled.
Svět je hrozně neférové místo.

Když už jsme u pohledů, zmiňovaný Sveneld mi jeden pohled věnuje. Opětuji jej docela bez výrazu. Nejsem si jistá, jak bych se měla tvářit. Možná jsem trošku bledší, než obvykle bývám.
Přeci jen fakt, že profesor z Bradavic okázale ignoruje mrtvolu, ležící nám pod nohama, přímo na chodbičce vlaku... je znepokojivý. Popravdě se sice sama sebe snažím přesvědčit, že se nestal vyučujícím na jedné z těch lepších škol jen tak pro nic za nic - a že má určitě... něco jako skryté kvality - ale moc mi to nejde.
V mých očích nejenže hluboce klesá s každou další minutou, ale také mi tak nějak nepřijde jako někdo, kdo by byl schopný a ochotný nás v případě potřeby chránit.

"Všichni ven!"
Cože? Ale venku je... ne, já tam nechci!
Vlastně ale nechci být ani tady, takže je to vlastně jedno.

01.09.1983, 11:00, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Isabella, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Snape

Celkem nešetrně jsi se prodral nazpět přes Bernarda a tu kupu holek, protože dveře na vaší straně jsou blíž než za druhou skupinkou. Krom toho se ti moc nechtělo překračovat mrtvého spolužáka nebo se moc motat kolem Snapea. Dveře, narozdíl od kupéček, jsou otevřít bez problémů. Co teď? Jít ven, nebo počkat, až si to tam profesor nejdřív zkontroluje?

01.09.1983, 11:00, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Isabella, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Snape

Celkem nešetrně se Sven (značně mu pomáhá jeho rozložitá figura) prodral nazpět přes Bernarda a kupu holek, protože dveře na jeho straně jsou blíž než za druhou skupinkou. Možná se mu prostě jen moc nechtělo překračovat mrtvého spolužáka - nebo se příliš motat kolem Snapea. Dveře, narozdíl od kupéček, jsou otevřít bez problémů. Co teď? Jít ven, nebo počkat, až si to tam profesor nejdřív zkontroluje?

01.09.1983, 11:00, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Isabella, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Snape

Celkem nešetrně se Sven (značně mu pomáhá jeho rozložitá figura) prodral nazpět přes Bernarda a kupu holek, protože dveře na jeho straně jsou blíž než za druhou skupinkou. Možná se mu prostě jen moc nechtělo překračovat mrtvého spolužáka - nebo se příliš motat kolem tebe. Přeci jen, zná tě sedm let a je mu jasné, že jsou chvíle, kdy se ani členům tvé vlastní koleje nevyplatí jakkoli odporovat. Dveře, na rozdíl od kupéček, jdou otevřít bez problémů. Co teď? Necháš ho jít ven, nebo půjdeš první a nejdříve zkontroluješ okolí?

01.09.1983, 11:00, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Isabella, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Snape

Kolem mne se protáhne Sven. Jako poslušný pejsek se ujme plnění profesorova příkazu.
Samozřejmě, že to mohl udělat někdo ze zadní části řady. Ale on je... holt aktivnější.
"Pane profesore a co lidi, uvízlí v kupéčkách?"
Poznamenám celkem zjevný fakt, že se mi nechce rozhodně opustit někoho, kdo je možná ve vetším průšvihu než my.
"Možná by je šlo dostat ven přes okna. Nebo aspoň obhlédnout, jestli jsou v pořádku."
Poznamenám další problém, který tu máme. V zásadě se odmítnu hnout do okamžiku, dokud nedostanu patřičnou odpověď.

1.9.1983, 9:45, Bradavický expres
Oliver, Roxanne

Mezi tím, co Oliver hořekuje nad stavem brzdících proutků na mém koštěti, já s pocitem, o kterém nevím, jestli to bylo vzrušení, radostné očekávání, nervozita nebo otrávenost, rozlamuji pečeť na pergamenu, abych si zprávu mohla přečíst.
Brumbálovo písmo poznám. Ne, že bych měla tolik šancí ho vidět, ale je naprosto nezaměnitelné. Mé oči rychle klouzají po řádcích dolů. Co to? Přísně důvěrné? Zamračím se. Vážně nechápu, co tohle má jako být. Stejně podle toho, co je tam napsané, musím počkat na Zahajovací hostinu. To jsem se to nemohla dozvědět až tam? Nebo už dřív?
Nezapomínej, že za tebou sovy nelétají. Ozvalo se kdesi na pozadí v mé mysli. Ach ano, to je vlastně pravda. Dost možná to byl ten důvod, proč mi to doručila ta divná holka.
Sroluju znovu pergamen a pohlédnu na Olivera. „Není to nic, co by se nedalo vyřešit až v Bradavicích, a ani nic, co by ohrozilo moji pozici v týmu,“ vysvětlím mu, jako bych mu četla myšlenky. Ve skutečnosti prostě jen tuším, že je to správná odpověď, pokud chci zamezit dalším otázkám a tak nepozradit nic, co nemám.
Dobrá, někomu bych se i s tím přísně důvěrným obsahem možná svěřila, jenomže Oliver mezi tyhle lidi nepatří. Je to můj kapitán, ale pojmenovala bych ho spíš jako „známý“ než jako „kamarád“. On za to zřejmě může ten fakt, že i po pár letech, co se známe, je až příliš mnoho zahleděný do košťat – příliš mnoho na to, aby se mu povedlo se mnou navázat opravdové přátelství.
„Neboj, donesu ti Kometu, abys jí mohl věnovat speciální péči,“ dodám odpověď na jeho poznámky o mém koštěti – a nutno říci, že v tom byl nepatrně kousavý podtón. Sakra, nemohl by být můj kapitán míň ulítlej, a v ideálním případě s tím i míň otravnej?
Pergamen pečlivě uklidím do kapsy hábitu, který zatím leží vedle mě na sedadle, uvelebím se na sedačce a upřu pohled ven z okna, čímž dávám tak trochu najevo, že si může nerušeně prohlížet koště, přičemž já nemám naprosto žádnou potřebu se u toho bavit.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella

Na moment se zamyslím a pak začnu zcela spontánně; "Nepředpokládám, že by měli být ostatní studenti ohroženi," odpovím jako bych odpovídal právě Bernardovi - jen s tím rozdílem, že ho docela přehlížím. Koukám se z okna. "Alespoň prozatím ne." Dodám nakonec.

Možná mě až samotného překvapí, jak snadno se o své myšlenky poděluji se studenty. Střelím proto typickým pohledem po panu Falconovi, pak se prudce otočím, první mi do rána padne slečnu O´Leary a nakonec vyrazím jako vítr ke dveřím (přičemž se protáhnu kolem Radany i pana Rockwella; držícího to vlče Anguse Wallace.) Jen černý hábit za mnou zavlaje.

Dojdu spěšně na konec vagónu, kde poklepu na dveře hůlkou. Měly by se otevřít... a já následně vystoupit.

01.09.1983, štvrtok, Londýn

Nedá sa povedať, že by som sa dobre vyspal. Hoci sa už ďalší sen s podivnými zvukmi a zábleskmi nedostavil, spánok bol aj tak priveľmi krátky a slabý. S pochmúrnym výrazom v tvári zamierim do kúpeľne a doprajem si studenú sprchu. Chladná voda mi dosť radikálne, no o to efektívnejšie prečistí hlavu a ja s nadávaním a hlbokým dýchaním, pripomínajúcim vrčanie, napokon opäť zamierim do izby, aby som sa obliekol.
Z kufra vyberiem čisté spodné prádlo, nové džínsy a jednoduché čierne tričko s krátkymi rukávmi, narýchlo sa oblečiem a rozhliadnem sa po izbe. Väčšinu vecí mám zloženú v kufri, takže toho nemusím veľa upratovať. Rica, zaveseného na operadle stoličky, a puzdro s prútikom, ktoré leží na nočnom stolíku pri posteli, priviažem o opasok, tak, aby mi viseli na ľavom boku. Prekontrolujem si vrecká, v ktorých mám len žuvačky, cigarety, zapaľovač, balíček žolíkových kariet a kľúče od izby, kufor položím pri dvere a otočím sa ku vešiaku.
Okolo krku si navoľno obmotám tmavohnedý šál a upriem pohľad na nový kabát, ktorý som si pred pár dňami kúpil v Londýne. Siaha až pod kolená, kožený, čisto čierny, a v podstate neutrálny - ani čisto mugglovský, ani čisto čarodejnícky - s vysokým golierom, dvomi vonkajšími a jedným vnútorným vreckom. So spokojným úsmevom ho konečne zvesím a oblečiem si ho. Rukávy si vyhrniem nad lakte, čím odhalím predlaktie so striebornými hodinkami značky Omega a niekoľkými jednoduchými náramkami z kože. Kabát navyše skrýva Rica a púzdro s prútikom, takže na ulici mugglovského Londýna ma robí menej nápadným.
Naposledy prebehnem izbu pohľadom, vyjdem z nej von, zamknem izbu a aj s kufrom zídem do baru v Deravom kotlíku. Hodím do seba jedno silné kafé, Tomovi zaplatím za všetko vrátane ubytovania, vrátim mu kľúče od izby, prehodím s ním ešte niekoľko rýchlych viet a konečne sa vyberiem von, do mugglovského Londýna.
Takže, kurz King's Cross.
Posledné, s čím som rátal, však bola nejaká gorila, stojaca pri luxusnej limuzíne rovno pred vchodom do krčmy. Na pozvanie reagujem trochu zmäteným pohľadom. Po chvíľke zavrtím hlavou a so slovami "Nie, vďaka," vykročím po ulici. Nečakal som však, že mi dotyčný zdrapí batožinu z rúk a uloží ju do kufra auta, akoby to bolo dvadsať deka šunky. Vzorovo otvorí dvere limuzíny a počká, kým si nastúpim dovnútra. Po krátkom zaváhaní nakoniec vstúpim.
Klamal by som, keby tvrdím, že to na mňa nespravilo dojem. Na interiér auta bolo pravdepodobne uvalené neodhaliteľné rozširovacie kúzlo, rovnako ako na niektoré čarodejnícke stany. Keď si sadnem na čalúnený gauč, dvere sa konečne zavrú a zacvakne zámka. Bezmocne tlesknem rukami a položím ich na operadlo.
Výborne, Atis. Tak toto si zvládol ukážkovo, pomyslím si zatrpknuto. Napadne ma, že to možno má čosi spoločné so včerajším zážitkom na Obrtlej, no to okamžite zavrhnem. Pochybujem, že Ministerstvo predvoláva študentov pred čarodejnícky súd prostredníctvom limuzín...
A keby len obyčajných limuzín. Ale táto je fakt kus. Čalúnené kožené sedačky, chladničky zabudované po bokoch, leštená drevená podlaha... toto definitívne nie je ministerské služobné auto. Tak do čoho som sa to, preboha, zaplietol?
Vtom si konečne všimnem, že v aute nie som sám. Je tu so mnou...
...Snape?
Srdce mi vyletí až kamsi do krku, no na sebe nedám nič poznať. Ani sa nepohnem, pohľad mám flegmaticky upretý do jeho očí a ruky sú naďalej lenivo rozvalené na operadle. Trvá niekoľko sekúnd, kým sa mi mozog znova rozhýbe.
Brada, iná farba vlasov, divný štýl oblečenia, necharakteristický pre toho slizkého hada, luxusná limuzína a... úsmev bez známky sarkazmu či pohŕdania? Nie, toto určite nie je Snape.
"Ďakujem," cynicky kývnem hlavou. "to mi neskutočne lichotí. Musím sa priznať, že toto je poprvýkrát, čo mi neznámy človek zložil kompliment vo svojej limuzíne."
Kto to, preboha, je? Kam ma to vezie a čo vlastne odo mňa chce? Na jazyk sa mi hrnú desiatky otázok, no tlačím ich do ústrania. Na okamih ma napadne, že sa možno na obzore črtá nová obchodná príležitosť. No štýl, ktorým ma donútili nasadnúť do auta, u mňa vyvoláva neblahé tušenie.
No, Atis, vyzerá to tak, že dnes sa do vlaku nedostaneš.

01.09.1983, čtvrtek, 10:30, Spěšný vlak do Bradavic
Riley
(Posun dle tvé reakce. BTW, tento příspěvek je ze 7.7....)

Zábava v kupé plynule běží. Není to jen nucená společenská konverzace. I přes jistou počáteční topornost se rozhovor celkem dobře rozbíhá. Jedinou vadou na kráse jinak svělého vstupu do školního roku, kterým cesta Bradavickým spěšným vlakem jistě je, je neklid Rileyho zlaté rybky, která se chová nanejvýš podivně. Vyplašeně, skoro... vyděšeně.
Navzdory tomu, cesta vám příjemně ubíhá. Máte za sebou skoro hodinu nadskakování náprav kol po pražcích když se Elizabeth s plachým úsměvem omluví z důvodu nutnosti ´přepudrovat si nos´. Ilyavarnae ji, buď ze solidarity nebo čistě jen proto, že si chce ´garderobu´upravit také, následuje.
Ovšem jen minutu na to, co obě dívky opustí kupé se stane najednou tolik věcí, že pár okamžiků nevíte kde vám hlava stojí a co se vlastně děje. Nápravy zaskřípějí prudkým tahem namáhaných brzd, celý vlak sebou škubne a zůstane stát.
A pak... pak kolem vás vybouchne kakofonie v níž je těžké rozeznat cokoli. Ze všech stran se ozývá vyděšený křik, zoufalý pláč, dívčí hysterický jekot, tlumené rány jak ze sedaček a držáků padají další a další předměty, zoufalé houkání sov a vřískání koček.
Všude najednou panuje tma; skoro jako byste byli v tunelu... Až na to že zatraceně dobře víte, že jste v žádném nebyli.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Severus

Od okamžiku, kdy ta malá bledá holka, kterou podle obrovských očí a Pomonina popisu identifikuji jako Elizabeth málem vrhla na tělo na zemi přestávám postupně následující diskuzi vnímat. Blah, blah, blah. Kdokoli zatím řekl cokoli, nijak nám to nepomůže - a jediný, co vím já je fakt, že tady, v úzký chodbičce, jsme vystaveni jak telata na porážku. Na druhou stranu to vypadá jako past dimenzovaná na to, aby nás donutila přemýšlt právě takhle a dostat nás tím pádem ven z vlaku.
"Anebo už jsem prostě jen příliš paranoidní".
No, paranoia nebo ne, ta podivná tma mi víc než nepříjemně připomíná ty minuty, hodiny a dny pod trokami v laboratoři - myriády a myriády na sebe navazujících, nekončících malých věčností v temnotě.
Jediné, co by z té změti zmateného uvažování mělo smysl, je poznámka prefektky naší koleje.
"Jasně, hlídáčky. Proč mě to nenapadlo?"
Věnuji blondýnce krátký uznalý pohled, načež se ztěžka nadechnu a vyčerpaně se opřu o zeď vagónu. Držet si v týhle zasraný tmě štít je čím dál tím těžší. Krom toho mě dost vyčerpal boj s tím mezkovitým Skotem. Něco kolem je prostě hrozně, hrozně špatně. "Hmm. A nějaká novinka?" ušklíbnu se kysele sama na sebe, ale to už se kolem mě přežene Sverus. Sama pro sebe se musím usmát nad přezdívkou, kterou mi prozradil bráška: Skutečně občas vypadá jako přerostlý netopýr. Z úvah me vytrhnou Roderickova slova. "Božemoj, vždyť on ho celou tu dobu poctivě drží..."
Napůl se otočím dozadu za sebe a už dost ztěžka mávnu hůlkou, míříc jí na Anguse: "Finite!"
I takhle jednoduché kouzlo je jako rána palicí. Potřesu hlavou a aniž by mě zajímalo, jestli mě Severus nebo někdo z ostatních uvidí, vytáhnu ze zadní kapsy šortek nenápadno plechovou placatku a něklikrát si z ní zhluboka loknu, načež ji vrátím zpátky. Pomůže to; rozbouřený žalek se mi alespoň v rámci možností uklidní a rozostřené vidění vrátí do normálu... skoro. Jen to bušení v hlavě kdyby chtělo přestat.. Je to jako mít v hlavě tisíc pracovitejch permoníků. Volnou pravačkou zajedu do přední kapsy a zlehka podrbu Seŕrlaid za uchem: "Jen klid, maličká... Brzo to bude za námi, uvidíš... To nic není, miláčku. To nic není..."

01.09.1983, 10:25, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Oliver, Roxanne

Necháš Olivera, ať prohlíží tvé koště, vydávajíc při tom podobné neartikulované zvuky jako kvočna nad kuřátkem, které si pochroumalo křídlo. No ovšem, Oliver. Není to špatný kluk. Jen příliš angažovaný. Občas přemýšlíš, jestli existuje jiná náplň jeho života než jsou košťata, jejich výroba, údržba a let na nich.
Neslyšně si povzdechneš a raději se zadíváš z okna, čímž dáš najevo, že konverzaci považuješ za ukončenou. Alespoň pro tuto chvíli.
Myslíš na prázdniny, na svou matku, na vaše letní sídlo, na kluky...
Na kluka.
Na Damiana.
Potřeseš hlavou a vrátíš se ze světa představ zpět do přítomnosti a reality...
Když vtom vlak prudce zabrzdí a světla zhasnou.
Tvé koště, zdá se, vyletělo prudkostí nárazu Oliverovi z rukou a na dlouhou dobu poslední jasně identifikovatelný zvuk který vnímáš je dřevěné zapraskání. Tvá milovaná kometa, dáreček od mamky, se jistě přinejmenším nalomila, nedejbože snad zlomila. A podle všeho o tvé koleno, jak zkonstatuješ s bolestným zasyknutím.
A pak... pak kolem tebe vybouchne kakofonie v níž je těžké rozeznat cokoli. Ze všech stran se ozývá vyděšený křik, zoufalý pláč, dívčí hysterický jekot, tlumené rány jak ze sedaček a držáků padají další a další předměty, zoufalé houkání sov a vřískání koček. Oliverova klec se zlatonoskami spadla na podlahu, kde se zmatenými pohyby tvorů uvnitř převaluje ze strany na stranu a dělá dost ohavný hluk.
Všude najednou panuje tma; skoro jako byste byli v tunelu... Až na to že zatraceně dobře víš, že jste v žádném nebyli.
Dost nešetrně v duši zakleješ... a nahlas zlehka zavrčíš; taktak, že ti z nosu nevyletí jiskry. Lehkým, pružným pohybem vyšvihneš nohy nahoru na sedadlo a přikrčíš se v takřka kočičí poloze, připravena kdykoli vyskočit a zaútočit. Cítíš, jak se v tobě ozývají ještěří instinkty, nastartované adrenalinem.

01.09.1983, 10:25, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Oliver, Roxanne

V okamžiku, kdy tě Roxanne ujistí, že tajemné psaní nijak neohrozí její pozici ve školním týmu, pokývneš spokojeně hlavou. Ano, možná jsi i trochu zvědavý, co se v pergamenu píše, ale rozhodně ne tolik, aby ti to stálo za nějaké vyptávání. To podstatné víš: nepřijdeš o vynikající chytačku. Fakt je, že bez Rox by tým nebyl, co je.
Okamžik nato už, stejně jako předtím neznámou dívku, vypustíš zvláštní psaní z hlavy a dál se věnuješ jen důkladné prohlídce koštěte.
Když vtom vlak prudce zabrzdí a světla zhasnou.
Roxannina Komata ti vyletěla prudkostí nárazu z rukou a na dlouhou dobu poslední jasně identifikovatelný zvuk který vnímáš je dřevěné zapraskání. Roxannino koště se jistě přinejmenším nalomilo, nedejbože snad zlomilo. A podle všeho o koleno duhovlasé dívky, jak zkonstatuješ když vzduch prořízne bolestné zasyknutí.
A pak... pak kolem tebe vybouchne kakofonie v níž je těžké rozeznat cokoli. Ze všech stran se ozývá vyděšený křik, zoufalý pláč, dívčí hysterický jekot, tlumené rány jak ze sedaček a držáků padají další a další předměty, zoufalé houkání sov a vřískání koček. Tvá klec se zlatonoskami spadla na podlahu, kde se zmatenými pohyby tvorečků uvnitř převaluje ze strany na stranu a dělá dost ohavný hluk.
Všude najednou panuje tma; skoro jako byste byli v tunelu... Až na to že zatraceně dobře víš, že jste v žádném nebyli.
Od Roxanniny sedačky uslyšíš temné, skoro zvířecké zavrčení.

Holky chodí ve dvou

Tak jsem tu osiřel! Tedy za předpokladu, že se nevrátí! To by asi znamenalo, že mě čeká nejen poměrně nudná cesta, ale že... no asi musím po prázdninách být strašný společník! Nic méně pohodové povídání před chvílí nenaznačuje nic nepříjemného! To se bohužel nedá říct o tmě, která tu nemá co dělat.

V první moment mě napadne cosi o tunelu, než mi dojde, že něco takového není úplně na místě. Okamžitě, dá se říct automaticky, sáhnu po baterce. Koneckonců u nás, až na kuchyň, se moc nekouzlí a vůbec není dobré vzbuzovat pozornost... takže až její světlo odhalí prostor kupé, sám pro sebe se uchechtnu. Stiskem prstu ji vypnu a sáhnu po hůlce. "Lumos" Zabrblám své kouzlo.

01.09.1983, 10:25, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Oliver, Roxanne

Ou, ne! To znělo děsně! Co s tím pitomý vlakem je! Ochranné kouzlo na Roxině koštěti muselo být příšerně staré. Jinak by se násada nemohla takhle snadno nalomit. Jak znám Rox tak jí ani nenapadlo ho obnovovat, takže to její tvrdé koleno mohlo třeba i násadu zlomit. No a i kdyby to nedodělalo násadu co ty ubohé brzdící proutky? „Proboha Rox, promiň. Je v pořádku?“ zvolám úzkostlivě.

Po hmatu se snažím nahmatat hůlku. Kvůli tomu příšernému skřípěný klece o podlahu to ale vzdám a nejdřív se pokusím narovnat klec. Snad se zlatonosná nic nestalo, nechtěl bych mít na krku oddělení pro ochranu magických tvorů…

Kvůli tomuhle preferuju létání. Mnohem menší pravděpodobnost havárie… Co se to vlastně stalo? Co se to děje v ostatních kupečkách? Narovnám klec a šoupnu jí na původní místo. Doufám, že jsou všechny živé. Díky většímu vnitřnímu prostoru by to pro ně nemělo být tak zlé… snad…

Znovu začnu hledat hůlku, když za slechnu ten zvířecí zvuk.
Co to bylo? „Ehm, Rox? To si ty? Co se děje?“ Mžourám do tmy před sebou a snažím se rozpoznat aspoň náznak druhé sedačky.

To se mi nelíbí. Kde je ta pitomá hůlka? Konečně začnu trochu uvažovat. Hůlku jsem měl v kapse. Nanejvýš mi mohla vypadnout někam na sedačku. Takže by měla být stále v dosahu. Pronesu „Lumos“ a pokusím se rozsvítit světlo…

Pokud se mi kouzlo povede, popadnu hůlku a posvítím si na druhou stranu kupé… Přičemž se nejvíc budu zajímat o škody na koštěti…

01.09.1983, 10:25, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Oliver, Roxanne

Vyhlížím z okna a snažím si Olivera příliš mnoho nevšímat. Svým způsobem to prospěje mně i jemu, protože i když jistě není pro svou angažovanost špatný, docela mě s tím otravuje, a on naopak jistě bude mít rád chvíli volna, kdy se bude moct Kometou kochat po libosti.
Hlavou se mi honí různé myšlenky. Léto, mamka, naše dovolená, škola, kamarádky, kluci… A Damien.
Najednou ale vlak prudce zabrzdí. Spolu se zhasnutím všech světel se ve vlaku spustí totální chaos všech možných zvuků. Zřetelně jsem postřehla pouze to, že mé koště vypadlo Oliverovi z ruky a zřejmě se nalomilo – o moje koleno.
Co – moje Kometa? Snad jestli jsem já v pořádku, ne?! Oliverova otázka, dle mého naprosto nepřiměřená situaci, spojená s tím vším nastálým zmatkem a nepříjemným pocitem, který ve mně vyvolává takováhle kombinace hluku a tmy, ve mně velmi snadno vyvolává pocit nelibosti. Do hajzlu s tím! Nahlas ze mě vyjde podrážděné zavrčení.
V drahém Oliverovi to bohužel vyvolá jen další otázky. Což je ve chvíli, kdy já začínám pociťovat nával adrenalinu, který mě velmi dobře připravuje pro tuhle situaci, společně s bouřícími se instinkty, dosti nevhodné. „Jak to mám asi vědět?“ zavrčím na něj proto poněkud nevraživě. Nezájem, že se prostě jenom snaží.
Nevím, co dělá, ale mě nijak zvlášť nebaví tady sedět a vyčkávat. Hmátnu po své vlastní hůlce, která by měla být tam, kam jsem ji předtím uklidila – v mé kapse. Vyšvihnu se na nohy a přikrčím se v pružném postoji číhající kočky. „Jdu se podívat ven,“ oznámím stroze, aniž bych čekala, jak na to Oliver bude reagovat, a s hůlkou v ruce se vyplížím na chodbu.

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Severus

Pozorování situace pod kletbou je a zároveň není zábavné. Tak nějak se to v té tmě míchá dohromady. Mrtvola, další studenti, tlačenice. Radana se hádá s Snapem, rozložitý Zmijozelák řve - trošku neoprávněně - na Dolly,která ohledává tělo a jak vidno, koroner z ní asi nebude. Troška toho chaosu do toho všeho umírání.

Snape velí ven a kdo jsem já, abych se s ním hádal,že. V součastné době toho nejsem ani moc dobře schopen. Hlavou mi jen proletí myšlenka na to,že by někoho mohlo napadnout použít mě jako beranidlo nebo mě i pod Petrificusem vyhodit ven a ještě to dokořenit nějakou veselou průpovídkou. U některých bych se tomu vůbec nedivil. Opak je pravdou a spíš se na mě - bohužel i bohudíky - zapomene. Připomene mě až Roderick, kterého ze mě už jistě musí pěkně bolet rameno. "Tohle má u mě schovaný,že mě nehodil někam do kouta a táhne se se mnou...."

Radana mě - konečně - odekleje a já se mile rád postavím na vlastní nohy. A vrátí se mi i kontrola nad mimickými svaly, takže můj výraz se okamžitě po protikouzlu promění v inkarnaci nasrání a rozčilení a jen víceméně Snapova přítomnost brání průseru..Takže plácnu Roderika po rameni a tak nějak prohodím "Dík, kámo, máš to u mě.." a nasraně se otočím na Radanu.
"Jasně, proč ne, kurva. Příště prosím Imperius, ať se se mnou nemusí nikdo vláčet. Nevím, jestli ti to řekli, ale ani ta zasraná placka primuse, cos někde vybrečela, tě neopravňuje k takovejmdle demencím.."
Jestli se bude zrzka vztekat nějak dál, tak jí budu okázale ignorovat. U mě skončila.
Stále jsem trošku v ráži, ale respekt z Snapa je respekt z Snapa. No, a pak rozkaz zněl jasně,že.

Vedle mě je okýnko, tak s ním trošku zarumpluju a ejhle...cesta ven! Takže, čas opustit potápějící se loď...tedy vlak. Na chvilku se zarazím a ano, ačkoliv je to nepravděpodobné, tak i zamyslím.
"Hm, opustit vlak...Dobře, je a není to trošku hovadina. Venku je a není bezpečno..Nikdo neví. Vzhledek k té zatracené tmě můžeme bejt klidně na mostě a to asi není dobrej nápad vyskakovat z okýnka. Na střeše bude bezpečněji, větší rozhled a nikdo mě tam nebude čekat. A pak se můžu podívat, co se stalo s strojvedoucím..."

Dostat se skrze vlakové okno ven na střechu by neměl být problém. Připrotáhnout se tak napůl, trošku natočit a pak si stoupnout na okýnko a vyhoupnout se na střechu...žádný problém pro atleticky založeného syna Vysočina...Anebo snad ano?

29.08.1983, 23:50, úterý, nálevna U Slizkejch Chapadel

Po tvých slovech Dvouhlavý vzhlédne od své práce. Pucuje právě sklenku neuvěřitelně špinavým a mastným hadrem. Zdá se, že po tvé otázce zlehka naklonil hlavu na stranu. Jeho podivné, skoro ještěří, žluté oči tě pozorně sledují. Otázku ignoruje. Víte jak to je, ty i on. Místo odpovědi jen uvážlivě plivne na sklo, načež se jme po něm znovu přejíždět tou ohavností, které by se s trochou -s maximem- fantasie dalo říkat utěrka.
Poté, co poněkud pateticky předneseš projev o svém kladném vztahu k baru jen vycení zažloutlé zuby. Asi by to šlo interpretovat jako ´Poslouchám. Co dál?´.
Vyslechne si tě s nelíčenou pozorností. Jeho reakce můžeš pouze odhadovat. Oči se mu zúží, žíly na nádoru zmodrají, vypouknou a začnou tepat. Ač to navenek není snadno rozluštitelné, přijde ti, že usilovně přemýšlí, zatímco monotónními pohyby leští sklenku.
Stihneš si dát cigaretu a dopít, teď už v klidu a bez omezování, aby ti hlava zůstala čistá, sklenku. Opět se před tebou objeví nová dříve než tu první postavíš zpět na bar. Jak si s úlevou všimneš, není to ta, kterou měl předtím Dvouhlavý v ruce.
Konečně se něco začne dít. Barman uklidí sklenku na poličku a skloní se nad svou stranou pultu, kde cosi štrachá. Nevidíš tam, ale poté, co dopiješ i další sklenku, pod nově naplněnou, která dle dobré tradice skoro okamžitě stojí na barpultu máš i podtácek ve formě pergamenu:

"Plamenovlasá zajímat tě? Ona nemluvit mnoho a zbytečně. Sem chodit ona dýl, než ty být v Bytí. Včera ona tu být. Mluvit. Mnoho mluvit. On s kým mnohomodrooká mluvit to štěně z Rockwell být rodu. Jmen ona mnoho mít. Tobě pravé říct. Jedno z nich.

Ty zařídit, bar v aukce ne."

Skvěle. Vážně tyhle kusé informace stály za to abys skrečoval jednu službu na ministerstvu, která by se ti mohla hodit?
Dvouhlavý ti sice odpověděl, ale jen a přímo na to, na co ses ho ptal.
Chyba, chyba, chyba.

01.09.1983, 11:10, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Isabella, Radana, Roderick, Snape, Sven

Zatímco Snape a Sven otevírají dveře a kontrolují, zda je venku bezpečno, v menší ze skupinek nastanou drobné změny. Netrpělivým, snad trochu unaveným gestem švihne ta divná neznámá zrzka hůlkou, načež Angus sklouzne z Roderickova ramene. Poněkud toporně, ale přece. Poté co se z nějakého důvodu dost ostře oboří na Radanu, vyhoupne se do okna ve svérázné interpretaci naplnit profesorův příkaz. Podaří se mu celkem bez problémů vyhoupnout se do okénka. Koneckonců, lehká atletika je jeho koníček. Nicméně když se pokouší se v okénku postavit, noha mu sklouzne po železné obrubě okénka a s lehkým výkřikem padá ven.

Pád

Noha ti uklouzla a poté co jsi několikrát zamával rukama ve vzduchu ve snaze zachytit se střechy tak, jak jsi to měl původně v úmyslu, padáš.
Dopadneš tvrdě na bok, levou ruku zkroucenou pod sebe. Vnímáš, jak ti v ní cosi luplo. Pravý kotník, na který jsi doskočil, se pod tebou zvrtl, proto jsi upadl. Jsi si jistý, že se na něj pěknou chvíli nepostavíš. Prudce vydechneš. Tohle je prostě super. Nebylo snad lepší, když jsi byl podobně bezmocný, ale alespoň v bezpečí ve vagonu?
No, přinejmenším máš možnost si prohlédnout okolí z první ruky. Venku je sice také tma, ovšem jen přibližně jako za opravdu, opravdu tmavé noci někde uprostřed pole na venkově, ne už TA tma, ta podivná dusivá tma jako ve vlaku. Jen ve vzdálenosti asi metru a půl od vlaku si všimneš jemné, skoro nepostižitelné stříbrobílé linky, táhnoucí se podél vlaku. Že by to byla komunikační vlákna mezi těmi hlídáčky, o kterých mluvila Isabella? Nevíš - upřímně, o Bradavický expres ses nikdy nějak zvlášť nezajímal...
Pokud ti pohled padne nahoru, všimneš si, že i když se Znamení Zla
drží na obloze konstantně, jeho obrysy se mihotají a mění... Vypadá to, jako by se umrlčí lebka na tebe šklebila. Teď už jsi schopen si všimnout i jiného detailu, který ti předtím pro celek unikl: had, který by měl pouze volně viset z umrlčí lebky, se pohybuje a jeho jazyk jako by vykresloval jakési znaky do prostoru. V jednu chvíli máš pocit, že jde o písmena, v dalším už jsi si jistý, že jde jen o zdání... případně jde o abecedu, kterou neovládáš.

01.09.1983, 10:30, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Riley

Ze všeho nejdříve zapátráš po nějakém zdroji světla. A ať si kdo chce myslí a říká co chce, vyrůstat takvaně ´v obou světech´ má své výhody. Například znalost drobných předmětů mudlovské denní potřeby. A že se baterka bude zatraceně hodit poznáš v okamžiku, kdy rozsvítíš hůlku. Tedy, rozsvítíš... Pokusíš se.
Po kouzle Lumos se však na špičce tvé hůlky objeví pouhá malá světluška. Něco je špatně. Namísto jasného světla, které by mělo ozářit kupé až do posledního rohu, zaplát jako fakule a zářit vypadá malá světelná koule na konci hůlky jen jako zlodějská lucernička. Vidíš si tak akorát na špičku nosu.
Něco se děje. Něco jako by... pohlcovalo světlo, které tvá hůlka vydává. A nejen její světlo. Cítíš, jak neochotně ten magický kousek dřeva pracuje. I takhle jednoduché kouzlo ti jde ztěžka.

01.09.1983, 11:10, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Isabella, Radana, Roderick, Snape, Sven

"Pane profesore, vzhledem k tomu, že Vám hůlka evidentně funguje, mohl by ste něco udělat tady s panem Wallacem? Poněkud těžkne a odložit ho tady v tohle stavu mi nepřijde zrovna bezpečné."
Eeeeh?
Ano - zase jsme u toho, že přes Bernardova záda opravdu nic moc nevidím. Fakt, že se přes nás před chvílí prodral Sven tomu nikterak nepomohl. (Na druhou stranu ani situaci nezhoršil, takže co už) Nicméně - o tom, že je tady s námi "pan Wallace," jsem netušila. Ani to, co s ním je, což mě, i navzdory tíživé situaci, začalo docela zajímat. Stoupnu si tedy na špičky a snažím se něco zahlédnout.
Zdá se, že ten kluk z Nebelvíru, Roderick, jej nese na zádech.. a že je poměrně prkenný.
Kdo mu to...?

Namísto odpovědi se ale ozývá Radana, která jej evidentně odčaruje.
Jí funguje hůlka?
Zamyšleně nakrčím obočí. Jsem z toho lehce zmatená. Někdo, kdo se projevuje tak psychicky nestabilně, jako ona, tady dokáže kouzlit? To je opravdu zajímavé. Ne že ne.
"Jasně, proč ne, kurva. Příště prosím Imperius, ať se se mnou nemusí nikdo vláčet. Nevím, jestli ti to řekli, ale ani ta zasraná placka primuse, cos někde vybrečela, tě neopravňuje k takovejmdle demencím.."
Teze a psychické nestabilitě rázem stojí na mnohem pevnějších základech, když z Angusových slov usoudím, že jej i zaklela. A, kupodivu, proti jeho vůli. Zamračím se. Snape už vyšel ven a opětně všechno ignoruje. Jak se tento člověk dostal do profesorského sboru taky nechápu.
Je to možná klišé - ale VŠECHNO. TO. ŘEKNU. DOMA!

Pak Angus vylézá ven z okýnka.
Vždyť Sven otevřel dveře na jedné straně a Snape na druhé... proč to dě-... to je jedno.
Nahezký zvuk žuchnutí zvenčí prozradí, že ať měl v plánu cokoli, příliš se mu to nepovedlo.

Co se týče mého výstupu z vlaku. Souhlasím s ním pod dvěma podmínkami. První je ta, že půjde i Bernard. A ta druhá je, že nebudu muset překročit mrtvolu. Je to jednoduché.

01.09.1983, 10:25, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Oliver, Roxanne

Jo. Tak přesně kvůli tomuhle se z Olivera nikdy nestal tvůj kamarád. Jasně, vlak si zastaví, všude podivná tma, mladší žáci v kupé kolem z nastalé situace zjevně dost šílí... A on se ptá, jestli se tvému koštěti něco nestalo?! Najednou tě popadne podivný pocit, že i kdyby se náhodou zeptal, pak ne proto, že by ho skutečně zajímalo, jestli se ti něco nestalo. Ale spíše proto, aby věděl, jestli bude potřebovat novou chytačku do týmu.
Jeho otázka je celkem přirozená. Také by tě zajímalo, co že se to sakra děje. A je jen jedna cesta, jak to zjistit. Odhodlaně vstaneš a otevřeš dveře s cílem vyjít na chodbu. V tom okamžiku se ale dveře s hlasitým prásknutím samy zavřou. Náraz tě odhodí zpět do kupé. V nose cítíš po jeho nedobrovolném kontaktu s dveřmi silnou bolest. Zlomený asi nebude, ale bolí to jak čert. Než se stihneš sebrat z podlahy, kam jsi upadla, uslyšíš nezaměnitelný zvuk zacvaknutí zámku na dveřích.

01.09.1983, 11:10, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Isabella, Radana, Roderick, Snape, Sven

Dveře jdou naštěstí otevřít bez problémů. Možná je kletba jenom na vlaku a jen do určitý míry magickejch schopností, když Snape normálně kouzlil. Takže venku by to mohlo konečně začít fungovat.
Co se děje někde za mnou, moc neřeším, dokud by se neozval opravdovej křik děsu a kouzel. Jo, křik přijde za chvíli, ale není to ten typ, co mám na mysli. Nevím, o co de, jsou tu důležitější věci.
Přichystám si hůlku, sejdu pár schodů a nakonec seskočím dolů, pokud teda nemám před sebou zrovna nějakej sráz, ze kterýho bych zahučel. Nejdřív se rozhlídnu po okolí, zvednu oči k nebi a zamračím se. I když mi obličej osvětluje záře ze Znamení, pořád jde těžce poznat, jak se tvářím.
Za předpokladu, že mě nesesmahne nějaká kletba nebo neuvidím někoho v smrtijedským hábitu, otočím se zas ke dveřím, a třebaže jsem byl příjemnej asi jako hodně velká osina v zadku, která holka bude chtít, tý rukou pomůžu dostat se z vlaku, když tu není žádný pohodlný nástupiště. Vono se to nezdá, ale bez něj je to docela výška.

Snapea teď nevidím, a tak se polohlasem ozvu doufaje, že mě uslyší.
"Pane profesore? Koukněte na to Znamení. Je nějaký... divný. Ten had."

01.09.1983, 10:25, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Oliver, Roxanne

Byla jsem sice připravená na všechno možné, možná i to nejhorší, když jsem vycházela z kupé; ale jakmile se vaše rádoby opatrnost mísí spíše s adrenalinem než se strachem, nedá se svítit, postupujete rychleji a leccos tak nevědomky podceňujete.
Takže ne, vážně jsem nečekala, že se dveře najednou samy zavřou. A to si ještě vybraly přesně tu chvíli, kdy jsem mezi veřejemi měla nos. Náraz mě odhodil zpátky do kupé, kde jsem poněkud tvrdě přistála na podlaze. „Ku*va!“ vyjede ze mě podrážděné zakletí. Jednou rukou si držím nos, ačkoliv podle bolesti seznávám, že zlomený nebude, a snažím se zvednout z podlahy.
Než to ale stačím udělat, zaslechnu naprosto nezaměnitelný zvuk zámku na dveřích. Nemůžeme ven! Někdo si to zřejmě nepřeje. Nejenom, že jsem to nechápala, ale o to víc mě celá tahle situace iritovala. Zvláště, když jsem si připomněla fakt, že pokud se kdy Oliver bude zajímat o to, jestli se mi něco stalo, tak především proto, aby zjistil, zda-li má hledat novou chytačku, nikoliv proto, že jsem třeba taky křehká lidská bytost.
Konečně stojím na nohách a poměrně to ve mně vře. Tak tohle teda jako ne! Zvednu hůlku, která mi snad zázrakem nevypadla z ruky. Už nemám nejmenší chuť řešit věci po dobrém. „Bombarda!“ zařvu, když namířím hůlku na dveře. Sice po mém zásahu budou dveře totálně zdemolované, ale to mě v tuhle chvíli nijak zvlášť nezajímá.

01.09.1983, 10:25, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Oliver, Roxanne

Ze všeho nejdříve narovnáš klec s drahocennými ptáčky. Doufáš, že jsou všichni v pořádku. Krom toho, že nechceš mít za krkem Komisi pro dohled nad kouzelnými tvory je máš prostě rád a nechceš, aby se jim něco stalo. Nahmátneš svou hůlku a rozsvítíš. Tedy, rozsvítíš... Pokusíš se.
Po kouzle Lumos se však na špičce tvé hůlky objeví pouhá malá světluška. Něco je špatně. Namísto jasného světla, které by mělo ozářit kupé až do posledního rohu, zaplát jako fakule a zářit vypadá malá světelná koule na konci hůlky jen jako zlodějská lucernička. Vidíš si tak akorát na špičku nosu.
Něco se děje. Něco jako by... pohlcovalo světlo, které tvá hůlka vydává. A nejen její světlo. Cítíš, jak neochotně ten magický kousek dřeva pracuje. I takhle jednoduché kouzlo ti jde ztěžka.
Tvoje otázka je celkem přirozená. Jasně že by tě zajímalo, co že se to sakra děje. Ale Rox, zdá se, neví o nic víc než ty. A je jen jedna cesta, jak to zjistit. Odhodlaně vstane a otevře dveře s cílem vyjít na chodbu. V tom okamžiku se ale dveře s hlasitým prásknutím samy zavřou. Náraz dívku odhodí zpět do kupé. Než se stihne sebrat z podlahy kam upadla, uslyšíš nezaměnitelný zvuk zacvaknutí zámku na dveřích.

01.09.1983, 10:25, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Oliver, Roxanne

Co? To už nezvládnu ani základní kouzlo? Něco je špatně. Snažím se tou mizernou světluškou na konci své hůlky osvětlit co největší prostor. Všimnu si, že Rox odchází.
„Rox, počkej, to není dobrý náp…“ To už ale Rox letí zpátky. „ad“ dokončím větu nesmyslně. Zachmuřeně se zahledím na dveře. Pak se ozve cvaknutí zámku.
„Možná jde o nějakou novou bezpečnostní proceduru“. Pronesu nepřesvědčeně. Nebo zaútočili na vlak. Hlavně se držet stranou. Neplést se jim do cesty. S mojí rodinou nemají problém, a když jim nebudu nic dělat, nebudou mít problém ani se mnou.
„Ty Rox jsi čistokrevná kouzelnice?“ zeptám se. Na mém hlasu je poznat že mi ta otázka připadá trapná. Kdyby mě našli v kupé s polomudlovskou kouzelnicí nemusel by to pro mě být dobré.
Pak uslyším, jak Rox vyřkne kouzlo. Okamžitě se přikrčím. Pokud ty dveře explodují, budou všude lítat třísky. „Rox, kouzla nefungují, jak mají, neblbni!“ Vykřiknu ještě zoufale.

01.09.1983, 11:10, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Isabella, Radana, Roderick, Snape, Sven

Plán to byl dobrý. Byl strategický, dával smysl, nadhled na situaci, logiku a otvíral další možnosti, jak konečně zjistit, co se to skutečně děje. Jen jako většina skotských plánů nepřežil kontakt s nepřítelem. A to v součastnosti asi mnou.
Sklouz.

"A dopr...."

Křup.

Poté se zpod okýnka ozve tiché mumlání a nadávání, trhání látky a pak už jenom ticho...Po chvilce se jen ozve "To je dobrý, jsem v pořádku, nedělejte si o mě starosti...."

"Že já opravdu nezůstal doma. Jak ten dnešek pěkně začínal, tak se to sere zatím čím dál tím víc...."

01.09.1983, 11:10, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic[/b]
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Isabella, Radana, Roderick, Snape, Sven

Plán to byl dobrý. Byl strategický, dával smysl, nadhled na situaci, logiku a otvíral další možnosti, jak konečně zjistit, co se to skutečně děje. Jen jako většina skotských plánů nepřežil kontakt s nepřítelem. A to v součastnosti asi mnou.
Sklouz.

"A dopr...."

Křup.

Kotník v tahu. A to to ještě dobře dopadlo.. S hůlkou práce na dvě minutky, bez hůlky dva týdny kulhat a akutně se s tím nedá nic moc dělat....teda dá, ale na to není čas.
To, že je tu už trošku líp vidět je dobrá zpráva. To,že je líp vidět na znamení Zla, už tak dobrá zpráva není. Je na něm něco fascinujícího, hypnozující....a je jiné. Jak, to moc dobře nepoznám, zas tolik jsem jich neviděl, ale prostě je jiné.

V součastné době mě trošku pálí ten kotník. Takže rychle dolů botu, orvat rukáv z trička (Stejně si to později sešiju), nakřupnout kotník aspoň trošku zpět, provizorně zabandážovat...
A pak? Pak se asi nějak značně potupně - ještěže mě nikdo nevidí - odplazím pod vlak a odborně rekognoskuju terén.

30.9.1983, 02:45
Londýn, Děravý Kotel
Radana, Benjamin

Slečna O’Leary je rozjetá jak lokomotiva – ale jestli chce rozbít hubu mně, má ji rozbít opravdu mně a nelikvidovat dveře mýho pokoje. Vážně magor!
A jako každý magor umí vždycky překvapit.
Civím na díru ve dveřích, jak kdyby z ní měl každou chvíli vylízt leprikón a začít rozhazovat galeony, a snažím se pochopit, co to musí bejt za ženskou, že udělá tohle. To už není jenom obyčejná hysterie, to je šílenej amok hodnej minimálně chiméry. Jo, mám veškerý právo mít vztek, jenže já ho nemám, protože, no, v podstatě je ta její pošahaná živočišnost fascinující, divoká dračice, která by potřebovala zkrotit. I když, jestli krotit, tak pořádně, od rána do noci ji řezat jak neposlušnou fenu, jinak by to bylo za chvilku na palici.
Zbytečně dlouho čuměním na tu džuznu čas neztrácím, otevřu dveře a vylezu na chodbu – samozřejmě si dávám majzla. Jelikož je to magor v afektu, může klidně zaútočit, protože v tuhle chvíli rozhodně nepřemejšlí, minimálně ne racionálně.
Vyjdu, ale zrzka už mizí ze scény, čas rozhodně neztrácí… nevadí, stejně je s ní řeč jak s kozou – pozor, upgrade, latinsky žvanící kozou. Přiznávám, latina mi vždycky byla ukradená, stačilo, že jsem se musel naučit ivrit a jeho písmo zasraný klikyháky, latinsky umím sotva pár slov, který jsem porůznu náhodně pochytal, takže mě v první chvíli napadne, že mě ta pizda zaklela, ale když se nic neděje, pustím to z hlavy. Z tý věty vím, co znamená, maximálně tak omen, což je znamení, ale pochybuju, že by mi vyslepičila něco zásadního, takže nemám důvod to konstatování? brát vážně.
Zůstávám venku, chci se ujistit, že ta narezlá chiméra zaleze do svý nory a bude pokoj, ale náhlej popud mi vnukne nápad, pokus. Nejspíš to k ničemu nebude, jen další zbytečný plácání, ale zkusit se musí všechno.
„Tohle nebylo hezké chování, Fräulein O´Leary, co by na to řekli vaši rodiče? Určitě by na vás nebyli pyšní...“
S trochou štěstí to s ní malinko zamává, s trochou menšího štěstí se mi pokusí nakopat prdel, tak i tak to bude určitej informační pokrok, že jo.

29.08.1983, 23:50, úterý,
nálevna U Slizkejch Chapadel

To mi toho moc neřek‘…
Ale já chtěl ‚několik‘ informací, nespecifikováno kolik, takže ať si nemyslí, že to tímhle skončí. Je pravda, že se toho návrhu na aukci chci zbavit i kvůli sobě, tohohle podniku by bylo vážně škoda, ale takhle by z toho Dvouhlavej vyšel až moc levně.
I když, pár zajímavostí se v tom, doslova, telegramu našlo – třeba ‚štěně Rockwell‘, koho tím myslí? Rockwell je ze Zmijozelu, stejnej ročník jako já, ale má ještě bratříčka v Nebelvíru, nějakýho vobšousta, co se moc nepoved‘, nenápadnej a ničím výraznej. I když, právě proto by v něm mohlo bejt víc, než kolik se na první pohled zdá. Anebo je dětí Rockwellových víc?
„Zbavím se toho návrhu, spolehni se, ale nejdřív chci ty informace. Tenhle bar za trochu větší sdílnost stojí, ne?“
Jelikož je to řečnická otázka a pak, od Dvouhlavýho pohotová odpověď nehrozí, pokračuju skoro bez odmlky.
„Kterýho Rockwella myslíš? Samuela ze Zmijozelu nebo toho z Nebelvíru? Nebo jinýho? Nebo dokonce jinou rodinu?“
Spíš než jinou rodinu vzdálenější příbuzný vzhledem k protekcionistickým tendencím všech kouzelnických famílií – kdyby to byli krvezrádci, tak je Rockwellů habaděj, špína se kříží se vším, co jim může dát haranta a rozlejzá se po celým světě, ale jméno Rockwell je poměrně privilegovaný, takže je velká šance, že to bude vážně jeden z těch dvou kluků.

V pořadí jsou ale ještě další otázky.
„Takže Radana sem přišla už dávno před mým narozením? Víš, kolik jí přesně je? A odkud původně je, z Británie nebo odjinud? Má nějakou rodinu? A pak, má několik jmen? Málem se prořekla – Radana St-, tohle jméno mi říct nechtěla, takže bude důležitý… nevíš, jak je to dál, jaký je to jméno?“

29.9.1983, 22:30
U Slizkejch chapadel
Atis, Benjamin

Skvěle, stačí trochu regulace a trh… teda, Atis, se přestane vychylovat. Teď jenom doufám, že zůstane stabilní delší dobu, další problémy se mi fakt řešit nechce. Poslouchám ho, Dvouhlavej mi nalil další rundu, jen co jsem dopil, takže teď usrkávám z nový sklenky - spíš na chuť, očividně se nechci vožrat - někde v půlce jeho řeči típnu vajgl a plynule zapálím nový retko. Až když mám jistotu, že skončil, chápavě přikývnu a spustím sám.
„Je dobře, že jsme si to vyjasnili, na krk ti dejchat nebudu, však říkám, že už mi dávno došlo, že potřebuješ mít volný ruce. Navrhuju na tuhle malou neshodu zapomenout, chápu, že tohle mizerný tetování dokáže posrat den komukoli, a proto – dokuř rychle, ať se toho můžem zbavit, stejně to vypadá jak kraví hovno s chapadly.“
Rovnou se obrátím na Dvouhlavýho.
„Buď tak hodnej a odstraň mu to, jo?“
Barman zase, tradičně, rozehraje svý proslulý, morbidně fascinující divadlo, hru těla, kterou používá místo jednoduchých vět a kterou nakonec zakončí přikývnutím. Následně se s výrazem očekávání podívá na Atise a natáhne ruku dlaní vzhůru.

Co se děje dál je stejný jako sám Dvouhlavej – morbidní a kurevsky fascinující. Tohle je poprvý, co vidím, jak někomu chobotnici odstraňuje, ale o moc moudřejší než předtím z toho nejsem. Holt smůla, tohle zase patří do šuplíku ‚divná magie, kterou chápe jen tenhle barman‘, jako skoro všechno v tomhle podniku. Nakonec jediný, co můžu konstatovat s jistotou, je fakt, že Dvouhlavej nepoužil hůlku - a to je dost málo.
Netrvá to zas tak dlouho a kouzlo je u konce, chobotnice odstraněná, jenže ne úplně bez následků – Atisovi zůstala jizva. Kurva… doufám, že ho nenapadne měnit podmínky dohody.
Nechci ho nechat promluvit prvního, kdo má servis, ten většinou kontroluje hru, takže ihned spustím, schválně pobaveným hlasem a schválně s lehkovážným úsměvem, aby bylo jasný, že je to všechno úplně v klidu. Že tu malou jizvu nikdo nebude s tímhle podnikem spojovat.
„No, tohle je rozhodně lepší a nenápadnější než ta hnusná chobotnice, vymysli k tomu nějakej srdceryvnej příběh a určitě na to nějakou buchtu sbalíš.“
Už podruhý za večer natáhnu sklenku k přiťuknutí.
„Tak na posranej večer? A jestli mě tentokrát budeš ignorovat, tak mě fakt nasereš.“

Snad něco přes hodinu žvaníme o blbostech, typický hospodský kecy, než se zase dostaneme k něčemu podstatnějšímu. Než z Atise konečně vypadne, že potřebuje sehnat vejce salamandera. Jasněže mě zajímá, k čemu ksakru potřebuje vejce toho hořlavýho mloka, ale v týhle branži člověk, jestli se nechce sám potopit, musí ctít jedno základní a jednoduchý pravidlo – diskrétnost, nikdy se toho, s kým obchoduje, neptat na víc, než kolik je nezbytně nutný. A tak i já teď dodržím diskrétnost a automatickou otázku ‚k čemu to kurva potřebuješ‘ spolknu. Místo toho se zamyslím a začnu z paměti dolovat různý sběratele, s kterýma jsme se s tátou znali a obchodovali. Je až s podivem, kolik kouzelníků, navenek čistých jak lilie, má zájem a zálibu v trochu specifičtějších, zajímavějších starožitnostech… a salamandří vejce není žádný Mordredovo brnění nebo Himmlerova esesácká dýka, že jo, to se přece jenom schání líp.
„No, to vejce ti dokážu sehnat, jen nedokážu specifikovat do kdy přesně. Dám ti vědět hned, jak budu vědět víc. Na oplátku chci zásoby cigaret minimálně na půl roku. Jo a ještě takovou maličkost, bylo by dobré, kdyby na Ministerstvu zmizel jeden návrh – tenhle podnik má jít do aukce, což by byla věčná škoda, ale když návrh na aukci zmizí, nikdo si v tom zmatku, co tam teď panuje, ani nevzpomene, že takovou blbost vůbec navrhoval. Ty sám víš nejlíp, jak to tam teď po změně režimu vypadá, něco tak poddružnýho nikdo řešit nebude, takže to bude hračka. Co myslíš, zvládneš to?“

01.09.1983, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic / +3
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Radana, Roderick, Sven, Isabella, Snape

Protočila jsem oči v sloup. Vždycky jsem věděla, že Zmiozeláci nejsou moc normální, ale to, že Snape řekne něco o myšlení, když se ten vůl zeptá jen na to, co budeme dělat mi vážně přišlo už trochu moc. Kde je Atis když ho člověk potřebuje.. Pomyslela jsem si krapet smutně a zklamaně.
,,Ale nepozvracela. Až se tak stane, tak o tom s tebou budu mluvit." Řekla jsem Svenovi dost lhostejně, aby bylo dost jasně vidět, že si ty svoje kolonky může strčit někam a aplikovat je maximálně tak na sobě.

Dobře, aby tady nebylo málo hádajících lidí, Radana dostala Anguse z pozice pytle brambor. Následně se dovídáme, že to byla ona, kdo ho do té pozice taky dostala. A nakonec, jako by se dělo málo divných věcí, Angus se sebere a začne vylízat oknem. Bůh ví, co měl v plánu, každopádně plán selhal a on se zřítil na zem. Vyklonila jsem se z okýnka, abych se podívala, jestli žije. Jednu mrtvolu tu máme, proč nemít dvě, že. Když řekl, že je v pohodě, pousmála jsem se a protočila oči v sloup.

Nakonec, když se Snape neozval s žádným: Krýte se, smrtijedi!!, jsem vystoupila z vlaku. ,,Díky." Řekla jsem nakonec úplně klidně a normálně Svenovi, když mi pomohl z vlaku za ruku. Když se zmínil o znamení, že je nějaké divné, podívala jsem se na oblohu.

1.9.1983, 02:45, Londýn, Děravý Kotel
Radana, Benjamin

Už už si myslím, že to bude klidu - ale to bych nebyla já, aby mi něco jen tak prošlo. Jak vždycky říká bráška: "Problémy? Ale jasně, že je nevyhledáváš. Jenže ony si vždycky tak nějak najdou Tebe..."
Benjamin vyjde z pokoje. Ostražitě jej sleduji, připravena třeba srovnat celou chodbu se zemí, kdyby si chtěl něco zkusit. A taky že zkusí - naveze se do mých rodičů. Cítím, jak mi tvář tuhne v posmrtnou masku. V uších mi zahučí zpěněná krev a před očima se roztaí rudé jiskry. Prsty se skoro samy pevněji sevřou kolem hůlky. Už už se chystám si na tom zasraným Židovi pocvičit kletby, které jsem se učila jen v teoriich, ale pro jejich temnou podstatu jsem je nikdy nepoužila v praxi, pak ale zahlédnu... zahlédnu cosi v jeho očích. Ne jen škodolibost. Utajované napětí, on... on vyčkává, on... on mě zkouší!, dojde mikrosekundu předtím, než bych byla hůlku skutečně použila.
Zhluboka se nadechnu a v duchu mladíkovi složím poklonu. Ne zrovna nějak hlubokou, ale přecijen poklonu.
Pomalu se usměju: "Zajímavá otázka, Herr Prefekt. Nechám si ji projít hlavou... Reparo!," mávnu pak ještě hůlkou směrem ke dveřím mladíkova pokoje, načež se k němu poklidně otočím zády a zvolna stoupám po schodech do patra ke svému pokoji.
Nezaútočí, vím to.
Vím... samozřejmě že nevím, ale... tuším.
Nepochybuji že by byl ochoten a schopen poslat ověku kletbu do zad, ale... to by z toho musel něco mít. Ze současné situace by něčím podobným nic nezískal.
Pobaveně se ušklíbnu. "Klučina má styl, to se mu musí nechat..."

Chtěls, abych ti skočila do náruče, tak se trošku snaž!
01.09.1983, 11:10, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Isabella, Radana, Roderick, Snape, Sven

"Pane profesore? Koukněte na to Znamení. Je nějaký... divný. Ten had."
Ozve se zvenku tlumeným hlasem. Ono - řekla bych "tiše," ale jakožto člověk, pomáhající a často se motající v knihovně mám z nějakého důvodu automaticky pocit, že kluci neumí mluvit tiše, pokud zrovna nešeptají - no a někdy ani to ne.

"To je dobrý, jsem v pořádku, nedělejte si o mě starosti...."
Zvenku se dnes ozývají rozličné... zprávy. Stále dosti nervózně si protáhnu prsty pravé ruky, kterou jsem ještě před chvílí svírala látku. Levou mám stále strnulou v jedné křečovité pozici a svírám v ní hůlku.
To už se okolo nás ale protahuje i Dolly. Protože není zrovna mohutná a já jsem vyloženě hubená a drobná, nemáme spolu v uličce žádný problém a tak se okolo mě ke dveřím dostane poměrně bez problémů. Jak to měla s ostatními, to netuším.

Věnuji poslední tázavý pohled svému příteli z dětství a následně se otočím i já. Jsem v uličce vlastně poslední (tedy nevím, kde stojí Ilyavarnae, ale to je asi jedno, když se omlouvala, že nemá čas hrát) a tak... no, je poměrně logické, že přeze mě nebudou přelézat všichni. A to i přes to, že ven tedy zrovna nechci. Ale to už tady bylo. Nechci zůstávat v uličce. Nechtěla bych být v kupé. Nejraději bych teď byla někde na opačné straně světa a krmila jednorožce, mám-li být upřímná.

Když stojím mezi dveřmi, tak nějak mi dojde, jaká je to výška - a jaká je venku tma. A že seskočit dolů tak, abych se naprosto neztrapnila a třeba přede všemi neupadla, bude poměrně problém.
Poměrně nejistě natáhnu ruku k tomu hromotlukovi ze Zmijozelu, ale pak se zase ošiju a narovnám.

01.09.1983, 11:10, čtvrtek, Spěšný vlak do Bradavic
Angus, Bernard, Elizabeth, Ilyavarnae, Isabella, Radana, Roderick, Snape, Sven


Jsem prostě charakter. Mohl bych jako Zmijozel v poslední chvíli pustit ruku bledule, ale neudělám to, ovšem jakmile stojí na zemi, pustím ji a dál si jí nevšímám. Občas se podívám po okolí vlaku, někdy střelím pohledem do dveří, dokud budou ostatní vycházet, aby mě někdo nesrazil, až bude dělat podobný akrobatický kousky jako nedaleko ležící... nevimkdo.

Když se zase kouknu na dveře, stojí v nich další na vyprovození z vlaku, taky bledule a pro mě taky neznámá. Natahuje ke mně ruku, tak postoupím o krok blíž, ale asi jí to není dost dobrý. Sama se k tomu taky nějak nemá a já se tu nemíním srát s nerozhodnou holkou, která blokuje dveře, a čekat, až se uráčí k nějaký akci.
"Hele, neboj se. Chytím tě," vztáhnu k ní znovu ruku a druhou si zastrčím hůlku do kapsy. Nebylo by nic blbějšího, kdyby mi ji při nějakým manévru zlomila.

Tak jsme zpátky na začátku

Jeden nemusí být zrovna expert, aby mohl čile zahlásit, že ví co s tím je, že je to rozbité! Bohužel vteřinu na to rozum sepne a ví, že magie není zrovna věc, co by se snadno rozbít dala a to všechno kolem... zavání zatraceným průšvihem. Tohle totiž není nějaká kanada a jestli jo, tak zatraceně solidního rázu!

Po chvilce šátrání tedy vezmu znovu baterku. Chvilku dumám nad tím, jestli bych měl kromě hůlky vzít s sebou ještě něco, ale nakonec to zavrhnu. Ať už se děje cokoliv, pobíhání s akvárkem v ruce ve vagonu, který kvůli tomuhle asi bude plný zmatených lidí... to riskovat fakt nechci. Stejně tak nechci jen dřepět a čekat, až někomu třeba dojde trpělivost a tenhle fór, je-li to fór zruší.

Mnohem víc totiž v nitru cítím touhu zjistit, co se to děje a jak je to sakra možné, že kouzlo dělá, nebo spíše nedělá, co má! Potichu a opatrně se tedy přemístím ke dveřím z nichž se hodlám dostat do útrob vlaku a pátrat po příčině toho všeho. "Brzo se vrátím." Ucedím ještě k rybě, jako by snad mohla tohle ujištění ocenit.