Bystrozorské humoresky
| autorefresh |
od: 04. února 2019 10:43 do: 31. srpna 2019 20:03
Dobrodružství vedl(a) Naervon
| |
 | Pokračování přerušeného stejnojmenného dobrodružství ze světa Harryho Pottera. Shrnutí děje dodám, předpokládaný začátek hry 23. - 24. února. |
| |
| Čtyři léta klidu, po konci teroru Pána zla, po bitvě o Bradavice. Kouzelnická společnost měla příležitost se vzpamatoval, obnovit, a ačkoliv mnohým rodinám zasazené rány zapomenuty nebudou nikdy, život kráčí dál. Pro některé je to stále záhadou. Lucius Malfoy ztratil v odvetném úderu posledních Smrtijedů syna, a předpokládaně i ženu. Nebyl by to však Lucius, by nedokázal své jméno očistit a dostat se dokonce k práci na ministerstvu. Kde ocitla se i jeho zapíraná snacha Astoria, manželka jediného a zesnulého syna Draca, coby zájemkyně o post bystrozorský. Nymphadora Tonksová je další takovou ztracenou a sotva nalezenou ovečkou. Ačkoliv jí matka Andromeda zabránila zúčastnit se bitvy, a tím dost možná zachránila dceru i matku malému Teddymu, Tonksová i za čtyři roky stěží se může srovnat se ztrátou milovaného muže. Drtivou většinu snah vkládá do práce. Poslední zmínkou je Severus Snape, který přežil útok Naginiho, však strávil většinu těch čtyř let v koma a posléze rekonvalescencí. Po vzpamatování se mu však ředitelkou McGonagallovou bylo jemně naznačeno, že pro něj v Bradavicích už není místa. Momentálně vypomáhá týmu co se znalostí černé magie týče, a připravuje lektvary pro Ministerstvo. Poslední dobou se začínají objevovat zvláštní věci... záhady, které Ministerstvo trápí. Ústředí bystrozorů však scházel dostatek sil věnovat se všemu - hlava odboru, Hestia Jonesová, proto přijala k prvnímu září několik čerstvých, nezkušených bystrozorů. Za pomoci těch, a za usilovné snahy hrstky zkušenějších, služebně starších bystrozorů, se podařilo dopadnout Antonina Dolohova, muže, který měl na svědomí mnohé zvrácenosti poslední války, jednou z jehož obětí byl i Remus Lupin. Dalším zadrženým byl Zachariáš Smith. Oba muži zdá se patřili k jedné tajné společnosti... o jejichž cíli či vedení se zatím bystrozorstvo i přes několikero výslechů příliš nedozvědělo. Žena, se skrytou tváří a schopností inspirovat i chásku nezadržených Smrtijedů, to nejsou indicie příliš napovídající... Výslech vedl i k odhalení, že někdo sleduje synka Tonksové, a k zadržení muže, jeho měla široká společnost dávno za mrtvého - Reguluse Blacka. S Blackem, s Dolohovem i Smithem si však někdo schopný pohrál, co se paměti týče - a tudíž některé otázky, ani při výslechu pod veritasérem, nemohly být zodpovězeny. O týden později se schyluje k dobročinnému plesu na Malfoy Manor. Patriarcha - a taky patrně poslední zbylý Malfoy nadhání body sympatií, kde se dá, však tučná suma pro přestavbu oddělení nemocnice Sv. Munga pro osoby trvale postižené je dobrým důvodem zúčastnit se i pro ty, kteří k bývalému Smrtijedovi láskou nehýří. Někteří, jako Hestia Jones, Harry Potter či Severus Snape, jsou pozváni osobně - někteří, na žádost Malfoye staršího, jsou z řad bystrozorů přiděleni jako nenápadný dozor, kdyby se náhodou něco přihodilo. Je 7. září 2002, sobota, krátce před sedmou večerní, a schyluje se k plesu. Merlinví, jak vlastně dopadne. |
| |
|
|
| |
 | Ples[/p] Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002[/center] Bylo to zvláštní stát zase zde, mít na sobě hezké společenské šaty, v rukávu schovanou hůlku, vlasy svázané do drdolu, v uších třpytivé náušnice. A ještě zvláštnější zde bylo stát bez Draca po svém boku. Draco udržoval živý vztah s otcem, ovšem mezi mnou a Luciusem to bylo vždy jen o vzájemném respektování, které si přál jeho syn a můj manžel. |
| |
 |
|
| |
 | Ples Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002, 18:00 Dnešní večer náš tým čeká poněkud neobvyklá služba v terénu. Budu na sebe muset navléknout vhodné tmavě modré společenské šaty, stříbrné boty na vyšším podpatku barevně ladící s mými vlasy, které sepnu do slušivého drdolu. Snažím se si vybavit, kdy naposledy jsem se dobrovolně účastnila podobné události. Avšak marně. Společenské šaty jsem naposledy oblékla při závěrečné ceremonii v Krásnohůlkách. Alespoň myslím. Jelikož mám odhalená ramena i paže, připevním hůlku k popruhu na stehně. Je šikovně ukrytá pod dlouhou sukní šatů, které v záhybech mají dostatečně vysoký rozparek, abych po ní mohla ve spěchu sáhnout. Možná mi to přidá trochu na nenápadnosti, ovšem těžko říct. Ozdobný náramek na levém zápěstí je kromě drobných náušnic jediným šperkem a zároveň je i praktický. Má v sobě zakleté obranné kouzlo víceméně varovného charakteru. Momentálně sice neaktivní, ale i tak budu klidnější, když jej budu mít s sebou. Kromě rudé rtěnky se nijak nelíčím. Je nejvyšší čas vyrazit na místo služby. Malfoy Manor je jistě vcelku impozantní jak z pohledu zvenčí...tak i z pohledu vevnitř. Při prohlídce jsem se snažila si všimnout všemožných zákoutí a plány místností jsem si procházela tolikrát, že je snad musím znát nazpaměť. To platí i o poskytnutém seznamu hostů - i když pravda, všechny jsme důkladně prověřit nestihli. Ačkoliv mi bylo stále trochu proti srsti fungovat jako nějaký vyhazovač na zbohatlickém večírku, brala jsem svou práci a přípravu na ni zodpovědně. Ať už jsme tu z pouhého Malfoyova rozmaru nebo zda tu skutečně hrozí nebezpečí útoku...to musí nyní stranou. Ostatně své nadřízené nemůžu zpochybňovat. Ples je konečně zahájen a lidé se začínají bavit tancem, rozhovory, pitím. Mírně se pousměji, když spatřím naše dva kolegy a jejich taneční strategii. Vypadají jako zvláštní pár. Ale kdo tady ne. Pokývnu si sama pro sebe hlavou a přelétnu dav očima. Škodit čistokrevným zřejmě nikdo nebude. Nejohroženější jsou kouzelníci pocházející z čistě mudlovských rodin. A hádám, že ti na důležitých místech. Zdvořile odmítnu skleničku alkoholu a pokud někdo z vedoucích bystrozorů neřekne jinak, nenuceně se začnu proplétat lidmi a nenápadně sledovat, zda se mi něco nebude zdát podezřelé. |
| |
 | Nová noční můra - ples "Zatracený šaty!" Plesová róba by do mého civilního šatníku rozhodně nepatřila, není to ale poprvé, co pro práci musím obětovat trochu své sebeúcty. Krátké sukně ještě zvládám, v tom nebývá problém, jakmile je ale látka až k zemi, začínají ty skutečné problémy. Zakopávání o lem, škobrtání, plus to všude škrtí a tlačí. Zatímco některé dámy se v šatech cítí jako skutečné princezny, já si připadám jako slon v porcelánu. Nehodí se to ke mně. Nejsem to já. Celé tohle prostředí nejsem já, tohle usmívání se na lidi a předstírání, že nás zajímají, všechny tyhle na oko slušné řeči skrývající jen další a další pomluvy. Společenské události. Fuj. Společenské události čistokrevných a vlivných. Ještě větší fuj. Ale co nadělám, práce je práce. Jedinou výhodou celé téhle šaškárny je fakt, že tu nemusím být sama za sebe. Nejsem tu žádný host, nikdo nemusí vědět kdo jsem, co jsem a proč tu jsem. Alespoň za tohle můžu být mámě vděčná. Vzala si "nečistokrevného, nevhodného", čímž sebe a následně i mě vyloučila z této sféry a já, abych se pojistila, že mimo následně i zůstanu, si zase vzala vlkodlaka, toho posledního na společenském žebříčku. Kdyby si mě teď viděl, Remusi... Smál by ses, tolik by ses smál a já bych tě za to milovala ještě více. Za šaty samotné vděčím Fleur, která se v módě vyzná a která mi s dovolením půjčila něco z její garderóby. Ne že bych si s ní dvakrát rozuměla, Bill se ale přimluvil a slíbil, že jí je vrátím v původním stavu. To samozřejmě neslibuji, ale - ale Bill si to když tak vyžehlí sám. Neměl slíbit něco, nad čím já sama nemám vůbec žádnou moc. Měla jsem jediný požadavek a to aby šaty měly dlouhé rukávy, pod kterými se dá schovat vždy připravená hůlka. Problémy očekáváme všichni, obzvláště v návaznosti na události minulých týdnů. Pokud nám tu zase operují smrtijedi, takovouhle událost si nenechají ujít a my si zas nesmíme nechat ujít šanci se o nich a především o jejích vůdkyni, dozvědět více. Otázek je mnoho, odpovědi žádné - a upřímně si přeji, aby ten útok už konečně přišel, jinak tady tomuhle chlápkovi, co mi celou dobu kouká na prsa, strčím podpatek do oka! Podpatek? Dobře, ty nemám, samozřejmě nejsem idiot, ale - ale něco špičatého se vždycky najde. Naši lidé jsou na svých pozicích, tedy zamíchání v davu lidí. Někteří tančí, například Astoria s Regulusem. Ten...nechci říci, že by mi byl trnem v oku, to nikoliv, je ale nezvyklé mít ho v týmu. Mít ho vůbec mezi živými. Je to rodina, ale - Ale není. Neznáme se a krev nic neznamená. Ne pro mě. Sirius byl rodina a Sirius se nevrátil. Tak proč zrovna Regulus? "Ještě chvíli a něco tu vyvedu já sama." Zamručím směrem k Margarit, kterou svou nenápadnou procházkou sálem míjím. Klidně bych mohla dostát i svým slovům, neboť by i kolegové měli problém mě pozvat. Když převlek, tak pořádný a k tmavě zeleným šatům jsem zvolila vlasy dlouhé černé vlnité, obličej průměrný, nicneříkající. Žádná kráska, prostě průměrná holka, kterou jednoduše přehlédnete a za kterou se sotva otočíte. Pokud nejste ten jeden idiot, co to za chvíli fakt schytá. Půjčí mi Margarit botu? Nebo mám jít otravovat Callu či Astorii? Hlavně klid. Něco se semele, musí! Tohle utrpení přeci nemůže trvat věčně. |
| |
 |
|
| |
 |
|
| |
 |
|
| |
 | Jeden večírek pro pravé asociály Bystrozorské ústředí Bystrozorské ústředí se pomalu ale jistě vylidnilo. Ti, co nebyli pozváni osobně se na Malfoyův ples vydali v roli bodyguardů. Vyšňoření, upravení, načesaní, mnozí s kyselými výrazy ve tvářích, jiní zas s jistým nadšením a očekáváním. Tento ples je velká událost, o které se mluví a píše, prý nikdo to nechce vynechat, nikdo o to nechce přijít. A já? Já vskutku nemusím být všude. Přestože jsem společenský hábit měl připraven, rozkazy o zůstání zde jsem si vyslechl s mírným úsměvem ve tváři a snad i velmi nenápadným zajásáním. Pro mě žádný ples. Výtečně a to ani nemám narozeniny. Teď už i ti poslední odkráčeli do víru pompézní zábavy a já zůstal pánem svého..revíru. Ehm, hůře už to vyznít nemohlo. Nevadí, dnes mi nikdo nebude svědkem, kromě hlídání si tu mohu uspořádat svůj vlastní zábavný večírek, ne? Bez nutnosti polobotek, které nosím tak jako tak, ale především bez potřeby neustálé nudné konverzace na téma počasí a politika. Čím tedy začneme? Třeba tím, že vyneseme odpadky. Poslední dobou se tu začaly hromadit. Tak a co dál? Rozhodně by to chtělo něco k pití, že by tedy dobrá káva? Když se jeden snaží, dokáže ze zdejších prostředků udělat i něco dosti chutného, obzvláště použije-li výběrové kávové boby, které jsem nedávno dokoupil v jednom mudlovském obchodě. Kávičku máme... Teď trocha toho sladkého, což je pravda mou drobnou slabostí, pak nějaká hudba. Chvíli pohrávám si se zdejším magickým rádiem, načež se mi podaří naladit jednu z oblíbených mudlovských stanic, která nikdy nezklame. Starý i novější rock, pecky které zná snad každý i dobře poslouchatelné novinky. Dobré kytarové riffy a sóla... Konečně se posadím do své židle, na stole kromě voňavého šálku kávy a několika talířů se sladkými pochutinami je i kupa různě starých složek z archivu, což představuje mou večerní zábavu. Do toho pohrává hudba, nijak hlasitě samozřejmě, abych byl stále schopen reagovat na cokoliv, co může přijít. Povolím si kravatu, natáhnu se pro jednu ze složek o jednom z dávných smrtijedů, abych si doplnil potřebné znalosti a párty může začít. Pravda, je vcelku asociální, ale upřímně, co více si přát. "I go crazy, crazy baby, I go crazy..." Začnu si prozpěvovat spolu s rádiem a můj večer je dokonalý. Teď už jen doufat, že to nějakou chvíli vydrží a žádný z těch, o kterých teď čtu, to nezkazí. |
| |
|
|
| |
 | Ples Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Nevím, jestli to celé byl dobrý nápad, ale co už se dá dělat, proti rozhodnutím od nadřízených se nemá cenu vzpouzet. A vlastně proč ne, třeba se něco opravdu semele a dokážeme zachránit pár nevinných. Jen abychom byli opravdu nápomocní… Chvíli před tím, než jsem se začala chystat na ples, jsem se podívala do křišťálové koule, jestli v ní neuvidím něco o tom, jak dnešní večer bude probíhat, nějaký signál, na co si máme dávat pozor. Nebo třeba přímo obličej postavy? Ne, koule je jako vždy docela tvrdohlavá a vše co by mohlo být viděno, ukazuje v mlze a hádankách. (5+1) Teď tady stojím, mezi spoustou hostů a tleskám proslovu. Převlečená ze svých klasických černých šatů do společenštějších černých šatů. Vlasy ledabyle rozpuštěné, vysoké černé podpatky ze šperků pouze velký černý prsten na ruce. Prsten je s obsidiánem, ochranným kamenem, který má chránit před magickými útoky, zlem a veškerou negativitou. Ze začátku jen ten nenápadně proplouvám místností, něco málo uzobnu, něco málo popiji. Dokonce prohodím pár slov s některými čistokrevnými, které znám. Na procházející Tonksovou se pousměji a zašeptám směrem k ní. „Klid, není kam spěchat…“ Nemám s tímhle typem zábavy až takový problém. Sice je na mě všude až příliš lidí, ale dá se to nějak přežít. Nehraje žádná hlasitá hudba, občerstvení není špatné, nikdo nikde nepobíhá ani nepokřikuje. Nevadí mi stát na místě a prostě čekat, to bych zvládla dělat hodiny. A asi i budu muset. „Zatím nic neobvyklého.“ Přikývnu směrem k Snapeovi. Jakmile potvrdím, že se nic nezvyklého neděje, vydám se zase na druhý konec místnosti, abychom měli pokryty všechny vchody a východy. Zobrazit SPOILER  |
| |
| Tanec?! "Že není kam spěchat? Nevím, já mohla dělat spoustu užitečnějších věcí." Zamručím, loučíce se s vidinou podpatku v jakémkoliv oku. Margarit mi sotva půjčí svůj, perfektně totiž doplňuje její bezchybný společenský vzhled. Nechápu, jak to ty naše dámy dělají, že působí tak patřičně. Margarit, Calla, Astoria, prostě ženskost sama, bez zaváhání se pohybují jak zdejšími davy tak i na tanečním parketu... Kde je vlastně Susan? Hmm, většinu svých lidí jsem už zahlédla a mladá Bonesová by se svou hřívou taky neměla být k přehlédnutí - Nope, tímhle směrem se nedívat. Vlastní matku taky můžete ignorovat jen po určitou chvíli, že ano. Jaké štěstí, že v mé současné podobě mě nepozná, třeba by si pak chtěla i povídat či se zajímat, proč už zase nemůže vídat Teddyho... "Tanec? Utahuješ si ze mě, Severusi?" Ušklíbnu se Snapeovým směrem. Taková sprostá slova a zrovna z jeho úst! "Nechci tu způsobit žádný skandál, zatímco podpatkem bych vraždila záměrně a cíleně, tanec by byl jen chaos." Buďme upřímní, já sotva zvládám chodit. "Ale pojďme se projít, budu ti dělat příjemnou společnost. Jen mě nenech mluvit." Má pravdu v tom, že není dobrý nápad zůstávat na jednom místě, když tu máme hlídkovat a jeho rámě, ke kterému si následně dopomohu, je jedním ze způsobů, jak se bezpečně udržet na nohou. |
| |
 | Smetánka Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 |
| |
| SmetánkaMalfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002Z mého malého osamělého koutku a přemýšlení mě vytáhne moje drahá kolegyně. Podívám se na ní a trošku se usměji. Aspoň náznak nějaké lidské bytosti za tím kamenným výrazem co mám. To není nejmenší pravda a jestli to někde zkusíš jenom říct, tak zajistím aby jsi měla Ty nejhorší služby v hlídání těch nejnudnějších lidí a věcí, které jsi kdy viděla! Po tom minulém týdnu jenom prostě moc přemýšlím, co by se mohlo pohnojit a kolik z těch lidí je potencionální cíl nebo hrozba. Mozek se mi z toho vaří. Jenom zakroutím hlavou a tu první část pronesu ledově ostrým hlasem. Na to, že jsi tu chvilku tak si celkem vyskakuješ! Ale narozdíl od ostatních mě nevadí nosit společenský hábit, takže já se tu necítím tak špatně jako támhle Tonksová, která vypadá, že brzo vyletí z kůže. |
| |
| Smetánka Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Nové drby na obzoru? "Na smysl pro humor tu máš mě. Což měl být vtip, tak se zasměj." Odvětím v rychlosti, jak to tak ale vypadá, tanci se jen tak nevyhnu. No, tanci... Spíše podivnému přešlapování a snaze udržet se na obou nohou. Není to jednoduché a nebýt nutnosti utajení, už dávno bych někoho zaklela. Nejen náš skutečný um si ale získává pozornost ostatních. Všímám si pohledů a šuškání, všímám si povytažených obočí i úšklebků. Snape je...nu, stále nemá jednoduché postavení a nikdy ani mít nebude. Pro jedny smrtijed, pro druhé přeběhlík, pro většinu zrádce jedné či druhé strany. Dvojitý agent, o jehož zapojení ve válce kolují mnohé zkazky. Jaké štěstí, že nikdo netuší, kdo jsem já. To by mu hned zničilo zbytek jakéhokoliv respektu i pověsti. "Krom nově vznikajících drbů? Nikoliv." Odpovím mu, nenápadně se přitom rozhlížím kolem. Konečně jsem spatřila i mladou Bonesovou, mám tak alespoň mírné ponětí o tom, kde se nachází většina lidí z týmu. Susan s Williamem támhle, Astoria se věnuje rodině... Margarit s Callou jsou krásné a profesionální, teď už si jen konečně přát nějakou tu zábavu. "Ale pro mě tu jsou podezřelí všichni. Umí tančit." |
| |
| Večírek nám pokračuje Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Astoria s trochou odpočinku od tance souhlasí, což mi vyvolá na tváři mírný úsměv. Než se však stihneme přesunout ke stolu s občerstvením, zastaví nás pán domu a Astoria mi stiskne ruku. Podívám se na ni se soucitem v očích. Nevím, jaké to je, ztratit někoho milovaného - ale jsem si jistý, že nic příjemného to asi nebude. Nemám tušení, jak dlouho může trvat, než se vám po smrti manžela vrátí svět do normálu. Lucius ji vyzve k tanci a vzhledem k tomu, že dáma souhlasí, nezbývá, než přikývnout a předat ji novému tanečníkovi. Vlastně se mi trošičku uleví, že se už nemusím zaobírat tancem - ve společnosti krásné mladé ženy se člověk přece jen mnohem raději soustředí na ni, než na svůj skutečný úkol, kterým je pro tento večer hlídka a případné dostatečně rychlé zneškodnění narušitelů. Odstoupím trochu z parketu, abych nevadil tančícím párům, a přelétnu dav očima. Žádné nebezpečí... prozatím. Ujistím se, že hůlka je na svém místě, skryta v rukávu, a sám pro sebe spokojeně kývnu. To bychom měli. Rozhodnu se, že prozatím mám společenské interakce až až, ale přesto vyhledám pohledem kolegy, abych měl představu o tom, kde zrovna jsou. Všechno v pořádku. Momentálně černovlasá, poněkud nenápadná Nymphadora (která mě velmi záhy poučila, že se jí neříká Nymphadora, ale TONKSOVÁ) tančící se Severusem mě malinko pobaví - na ní je na první pohled vidět, jak si přítomnost na plese a to, že musí dokonce tančit, skutečně neužívá. Moje vzdálená příbuzná... Má sestřenka, zavržená celou rodinou, je její matka. Bellatrix je její teta. Co jsem já? Odpověď znám moc dobře. Cizinec, kterýho všichni pokládali za mrtvýho a najednou se zjistilo, že není. Teda... že není mrtvej. Cizinec je to pořád. Odeženu chmurné myšlenky. Dnešní večer není od toho, abych řešil své komplikované rodinné vztahy. Přejdu tedy ke stolu s občerstvením, což jsem měl v plánu už déle, a nabídnu si jeden sirupový košíček. Nemám velký hlad, můj žaludek patrně stále ještě nemůže uvěřit tomu, že existuje něco jiného, než zbytky od večeře a chleba prolezlý plísní, ale rozhodně je to vítaná změna. Rychle ho sním, ale zároveň se snažím působit společensky - a pak přejdu ke vchodu naproti tomu, u kterého stojí Margarit a od kterého mám zároveň poměrně dobrý výhled na děj v sále. |
| |
| Ples za trest Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 V ruce držím sklenku vína, aby se neřeklo. Doopravdy se nenapiju, ačkoliv je tu jisté pokušení. Na okolí vrhám příjemný společenský úsměv, který čas od času vede ke zdvořilé konverzaci. Žádná netrvá příliš dlouho, nechci se moc rozptylovat. Navíc jsem tu bez doprovodu a to by mohlo vzbuzovat nepříjemné otázky. Pohledem přejedu po sále. Astoria vyměnila tanečního partnera. Už jsem se dozvěděla, jaký je její vztah k dnešnímu hostiteli. Sice jsem to nevěděla přímo od ní, ovšem detaily mě příliš nezajímaly. Rýpat do něčeho, co se mě nikdy netýkalo a nebude...mi není zrovna po chutí. Očima kmitnu ke Snapeovi a jeho černovlasé společnici a celkem rychle se dovtípím, že jde o Tonksovou. Líbí se mi, jak se s ničím obvykle nemaže a je mi jasné, jaké utrpení jí tento ples musí způsobovat. Susan je poblíž Williama, ze kterého i na tu dálku sálá silné soustředění. Kromě skvostné Margarit a Regula se ostatní drží ve dvojicích. Mám to brát jako signál, že se dnešního večera nemusíme tolik obávat nebo naopak? Odložím skleničku na tác a rozejdu se směrem, kde stojí Regulus. Byl to jediný člen týmu,u kterého jsem si nebyla tak docela jistá, co od něj můžu čekat. Zachránili jsme ho ze zajetí, prošel vysšetřováním a byl zařazen do našeho týmu. I přes jisté nedostatky jako je nedoslýchavost a problém s chůzí...i když to se vše dá vylepšit kouzelnými vychytávkami. „Stojí ty košíčky zato?“ sklouznu pohledem k drobnému zákusku. Těžko říct, zda mě opravdu zajímá tohle nebo chci znát jeho názor na dnešní pracovní akci. „Je tu spousta hostů..." vydechnu a kdesi v pozadí zazní jisté obavy. Každému musí být jasné, že v tak malém počtu toho příliš nezvládneme. Ne pokud nebudeme mít štěstí. Prsty přejedu po náramku. |
| |
| Narušitelka osobního prostoru Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Zabývám se posledními sousty svého košíčku a zrovna zhltnu poslední, když se objeví někdo další, kdo na mě mluví. Překvapeně zamrkám a podívám se na tvář majitelky hlasu. Sněhobílá žena. To je... ano, Calla, zařadím po chvíli jméno a doufám, že správně. Nevím, jak se popasovat s tím, že na mě poslední dny každou chvíli někdo mluví a zároveň mi nechce něco přikázat, zesměšnit mě nebo začít nějaký krutý žert. Musím si znovu připomenout, že teď už je lidský hlas dobrá, pozitivní, žádoucí věc, a na Callu se usměji. Na její otázku ohledně sirupového košíčku přikývnu, rychle ho polknu a dodám: "Na můj vkus trochu přeslazené, ale opravdu moc dobré," zhodnotím. Ono taky nutno říci, že po stravě, která mi byla (nebo taky nebyla) poskytována, je "moc dobré" úplně, ale ÚPLNĚ všechno. Mírně se zamračím na Callinu další poznámku o spoustě hostů. Dost možná má na mysli to, že přestože hostů je tu skutečně mnoho, počet přítomných bystrozorů se dá spočítat na prstech dvou rukou... Ne. Pokud přijde nějaká hrozba, dokážeme ji odvrátit. Musíme. "To zvládneme," podívám se bělovlásce do očí a snažím se o co nejpřesvědčivější tón. Jsem překvapený, že to poměrně přesvědčivě opravdu znělo, navzdory tomu, že uvnitř si zdaleka tak jistý nejsem. "Proto jsme tady." Vážně? "Proto jsme tady"? To má někoho povzbudit, nebo co to mělo za význam? Mé konverzační schopnosti za poslední léta poněkud utrpěly. Ale já to doženu. Snad. Zaznamenám, jak se Calla dotkne svého náramku. Slyšel jsem, pokud se dobře pamatuji a skutečně se to týkalo jí, že má co dočinění s kouzelnými předměty. Hladí si žena obyčejný náramek? To asi ne. Proč by to dělala? Pokud není trochu divná. Calla mi tedy divná rozhodně nepřipadá, takže si dám dvě a dvě dohromady. "To nebude jen tak ledajaký šperk, že?" Oči mi sklouznou k ozdobě na její ruce, načež se tázavě podívám zpět na ni. Když už se mám bavit s lidma, ať se dozvím aspoň něco zajímavýho. |
| |
| Překvapivá otázka Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Nenápadně jsem se rozhlédla po sále, zda budu schopná vidět své kolegy. Margarit jsem viděla akorát přecházet sálem. Ve svých šatech působila velmi vznešeně a nedostupně, přesně jak se do této společnosti hodilo. I když tak už snad Malfoy působit nechtěl? |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Zkyslé mléko Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Když si po mém komentáři všimnu, jak Susan uvadá úsměv, jako bych jí ho smýval Pulírexem, tak jsem se chvíli zarazil. Je možné, že jsem působil mnohem zahořkleji než jsem chtěl a nebo se to na mě začíná podepisovat. Já vím, že ne. Jenom prostě se to na mě asi podepisuje. Ten minulý týden toho na mě bylo moc a celkem blbě se s tím vyrovnávám. Když to spojím s tímhle... Rozhodím rukou, abych obsáhl celý sál a můj výraz je drobet kyselý. Znám jich dost. Osobně asi míň, protože já nejsem tak velký zvíře, aby se semnou někdo zahazoval, ale spoustu jich znám podle obličejů z ministerstva, někoho z Příčné ulice nebo ještě ze školy. Já mám paměť na obličeje no. Když to vlastně vezmu, je úplně jedno koho znám. I ten koho znám, může být očarovaný. Musíme být jenom ve střehu a zvládneme to. Přidám povzbudivý úsměv, který myslím upřímně. Mám důvěru ve své spolupracovníky, protože k nám se blbci nepřijímají. |
| |
| Taneční um "Urážka skrytá za kompliment, tohle prostředí ti svědčí, Severusi." Ušklíbnu se v reakci na srovnání mého tance k umění Nevilla Longbottoma připravovat lektvary. Co jsem tak slyšela, málokdo by byl v něčem schopen dosáhnout takových katastrofických výsledků, není tedy divu, že i můj taneční um získává o něco více bodů. Tu mě však Snape zkouší protočit, což je pohyb zcela nečekaný, nepředvídatelný, čirou náhodou se mi ale přišlápnutí šatů povede vymanévrovat a já zázrakem skončím tam, kde jsem skončit měla (10). z cizího pohledu to muselo vypadat ladně a elegantně, pravda je ale taková, že již od začátku jsem neměla ponětí, kde se nachází má chodidla. "Tohle už znovu nedělej, trestat mě nemusíš!" Zasyčím, svoje pobouření ale skrývám za příjemným úsměvem, neboť je stále důležité zachovávat si své krytí. "A o jakém Potterovi to mluvíš? Od posledního setkání předstírám, že neexistuje a tento stav mi i vyhovuje." Trochu přeháním, Harryho mám...mám ho ráda, víceméně. Mám ho ráda především jako člověka, profesně mu ale stále nemohu odpustit jeho neschopnost následovat rozkazy. Plus to s jakou samozřejmostí přehlíží nás, bystrozory a práci, kterou děláme. "Ještě čekám, až se zeptáš, kde mám svého syna a všechna nebezpečná témata budeme mít za sebou." Přestože konverzujeme, stále se tu a tam rozhlížím kolem a dávám pozor, zda se nezačne něco dít. Stále nic. Teď už jen doufat, že se tohle nic neděje i někde jinde, naše přítomnost zde je skvělá příležitost konat zlo...jinde. Kdekoliv jinde. |
| |
| Vzájemné narušení Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Není těžké postřehnout Regulovo zaváhání po tom, co jsem na něho promluvila. Neumím si představit, co s člověkem udělají manipulativní a paměťová zaklínadla z dlouhodobého hlediska. A v přepychu si zřejmě také moc nežil vzhledem k jeho pohubl postavě, když ho kolegové poprvé přivedli na ministerstvo. Nedivila bych se kdyby stále trpěl nějakou traumatickou poruchou. Nakonec se na jeho tváři objeví úsměv a já to beru jako dobré znamení. Cuknu koutkem, když si vyslechnu jeho zhodnocení cukroví. „Tak to musím také ochutnat.“ neznělo to sice lákavě, ale trochu cukru neublíží. Chňapnu po jedno košíčku a půlku rovnou ukousnu. Decentně si oklepu drobek, který se mi přilepil do koutku úst. „Jsem ráda, že jsi tak optimistický.“ neznělo to nijak sarkasticky. Spíš v tom zazněla jistá úleva, že ještě někdo dokáže držet své nervy na uzdě. Taky mi svým způsobem vyhovovalo, že Regulus není příliš upovídaný. Sama jsem celkem tichá bytost příležitostně trpící samomluvou. Kolega se zmíní o mém náramku a já se na něj zkoumavě zahledím. Je skutečně bystrý. „Ano, trochu jsem si ho upravila.“ souhlasně přikývnu. „Spojení kouzel a techniky je skvělá věc. Kdybys měl zájem můžu ti vyrobit třeba něco na tu nedoslýchavost. Nebo případně sehnat.“ nabídnu mu s lehkým pousmáním. Experimentování s kouzelnými předměty bylo mým koníčkem již spousty let. Ještě lepší bylo je hledat a ...přivlastňovat si je. Tuhle křivou cestu jsem už ale opustila. Nyní si musím poradit pouze s legálními prostředky, co se jejich získávání týče. |
| |
| Rodinný rozhovor Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Lucius byl bystrý jako vždy. A snad i ztratil něco ze své nabubřelosti, která mě dřív vytáčela. Především mu neušla má chvilková slabost. Musím si dávat větší pozor. Ovšem na druhou stranu mi jeho všímavost byla příjemná. A pak se až neobvykle rozpovídal. Tedy nikdy jsem nepochybovala o jeho řečnických schopnostech, ale nikdy bych od něj nečekala tento druh slov, která by navíc byla určena mým uším. Mohla jsem jen spekulovat nad tím, jak opravdu byla jeho slova upřímná. Naslouchala jsem mu pozorně, nespouštěla jsem zrak z jeho tváře, ale nyní už si dávala pozor na hloubku jeho očí. Možná se to až nezdá, ale vypadá to, že máme na mysli podobné. Nakonec nás Draco spojil. Slabě jsem se pousmála a na chvíli sklopila oči. Jeho další otázka mě donutila, abych nyní ten melancholický úsměv ukázala i jemu. Myslí tu otázku vážně? Vždyť naše rodiny náš sňatek plánovali. A přestože určité okolnosti pak nutili obě strany odstoupit, mého otce například neschopnost vyplatit věno, k překvapení všech mých spolužáků a mé sestry jsme si my dva k sobě cestu našli. „Pokud nepočítám určité sešlosti,“ na kouzelnických plesech čistokrevné rodiny vždy držely pospolu, „blíž nás seznámila má sestra. Hrála famfrpál stejně jako Draco.“ Nechtěla jsem ho zasypávat podrobnostmi o tajných schůzkách, které až později pronikly na veřejnost, kdy už měl Draco jiné starosti, než aby řešil svou reputaci na škole. „Ve vašich očích jsem však pro Draca nebyla ideální nevěstou...?“ vyslovila jsem bez stopy hněvu napůl rétorickou otázku. Zprvu jsem se nejspíš jevila perspektivně, o zdravotním stavu má rodina vždy mlčela, ale už od rozřazování v Bradavicích jsem způsobila rodině první šrám na pověsti. Snad Havraspár by se toleroval, ale Mrzimor? Znovu jsem se pousmála. To, kvůli čemu jsem proplakala potají každou noc dlouhé měsíce, mi dnes přišlo úsměvné. |
| |
|
|
| |
| Pravý ples právě začíná Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Svým ostatním spolupracovníkům jsem se většinu večera vyhýbala ne tolik kvůli tomu, že bych neměla náladu, ale především z čistého pragmatismu. Sice jsme viděla, že se spolu někteří dost baví, nebo dokonce společně tančí, ale přišlo mi mnohem důležitější věnovat všechnu svoji pozornost ochraně místnosti. Ne, že by mi to vlastně k něčemu bylo. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem vlastně více hlídala všechny vchody, než abych zkoumala lidi, jestli nejsou něčím podezřelí. A pak započalo peklo. Barevné střely lítaly všude kolem a jedna šla i přímo proti mně. „Protego.“ Sešlu rychlý, intuitivní štít, kterým kletba neprojde. (7) Otočím se kolem sebe, abych viděla, jak jsou na tom ostatní, každý je někde jinde, na to abych seslala pořádný štít okolo všech a stejně by mi každým štítem smrtící kletba prošla. „Arma immeritus“ (10). Vyšlu zaklínadlo proti kletbě, která míří na Hestii. Zmobilizuji všechny svoje pozitivní vzpomínky, které mám, aby mé kouzlo bylo plné pozitivní energie, kterou v sobě skrývám. Většina z nich je na dětství, na rodinu, až by se jeden mohl podivit, kolik šťastných vzpomínek mám. Kletbu se snažím zadržet, aby nepostupovala dál a nejlépe bych ji chtěla i odrazit, ale tolik sil pravděpodobně nemám. (17%) |
| |
| Zábava začíná Můj ideální pracovní večer přeci jenom končí, já musím odložit složky i hrníček kávy, vypnout hrající rádio a nakonec se i nasoukat do společenského hábitu. Na rozdíl od samotného plesu mi ale oblečení nijak nevadí, ba naopak, proti společenskému nátlaku, který mě čeká, je elegantní hábit tou nejlepší obranou. Společenské události nejsou nepatří mezi mé silné stránky. Dokáži konverzovat, to ano, dokáži řešit pracovní záležitosti i vést rozhovory o politice a počasí, zoufale mě to ale nebaví a nezajímá. Jsem rád, že podobné situace nikdy nebyly mým denním chlebem - a také si jsem vědom, jak málo stačilo k tomu, aby byly. Málo? Vážně? Mít trochu jiné jméno, být o něco více známý a byl bych zde ve zcela jiné pozici. Díky Merlinovi za anonymitu. Jen co přijdu, pozdravím se se svými kolegy, pak už ale začnu brouzdit sálem a dávat pořádně pozor na to, co se děje. Neměl bych tu být až do konce, neboť nemohu nechat ústředí tak dlouho bez dozoru, i těchto pár desítek minut ale stačí. Alespoň ale mohu pozdravit staré známé, například ředitelku McGonagallovou, která vždy patřila mezi mé oblíbené a kterou jsem dlouhé roky neviděl. Svým převelením do Ameriky jsem ztratil spoustu dobrých kontaktů a vidět teď staré, známé tváře je víceméně...příjemné. Tedy jak které. Mnohým se i teď vyhýbám. Pana Pottera jsem již několikrát potkal na Ústředí a ani teď nemám velkou potřebu se jít seznámit, všímám si ale rusovlasé těhotné ženy po jeho boku. Vkus má. Alespoň něco. Nacházím se zrovna poblíž, když propukne improvizovaný ohňostroj. Spíše dosti plánovaný. Soudě dle synchronizace útoku. V mžiku mám v ruce svou hůlku, připraven se bránit. Koutkem oka si všímám, že zrovna ke mně nic neletí, jiní ale takové štěstí nemají. Automaticky se má pozornost stáhne k paprskům zeleným, těm nejhorším. Příliš mnoho. Bránit nevinné, bránit civilisty. To je hlavní mantra, které se v každém boji řídím a které i teď vede mé další kroky. "Ventus Duo!" (10) Silný proud vzduchu, navíc poměrně z blízké vzdálenosti a ze strany, by měl Ginevru Weasleyovou odhodit stranou tak, aby jí smrtící kletba minula. (29%) |
| |
|
|
| |
| Shit hit the fan Až do půl desáté bylo vše v pořádku, ples probíhal klidně. Kromě tichých urážek, pletichaření a šeptání si za zády se tu nic zajímavého nedělo a já si až začínala říkat, že ani dít nebude. Vůbec jsme tu ani nemuseli být, prostě totální ztráta času. Snad se kolegové alespoň dobře nají, když už nic jiného. To co se stane nadále, není naše chyba. Nemohli jsme je nijak odhalit, neudělali nic, čím by si získali naši pozornost, nic co by ukazovalo, že jsou zrádci. Netušili jsme... A přesto je to naše zodpovědnost. "Zatraceně." Hůlku u sebe mám hned, obávám se ale, že to není dost rychle. Červený paprsek letí mým směrem, já sice pozvedám hůlku na Protego (3), zoufale ale nestíhám a začínám očekávat cokoliv, co přichází, když - "Dík." Snape měl rychlejší reakci, samozřejmě. Rozhodně mi tím zachránil kejhák, teď nad tím ale není čas filosofovat. Světelná show je sice pěkná, mnohem více by se mi ale líbilo, byla by zamířena jiným směrem. "Depulso" (8+1) Nebude to nic příjemného, furt ale lepší než smrt. Kingsley trochu tvrdého přistání zvládne a přestože by se pravděpodobně dokázal ubránit sám, Ministra Kouzel riskovat nehodlám. 45% |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Ohňostroj Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 (32 %) |
| |
|
|
| |
| Vrchol večera? Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Zahledím se na Regula a jemně přikývnu. „Výborně. Budu na to myslet.“ ujistím ho, že se ve svém volném čase, nebo když náhodou na něco narazím, budu poohlížet po řešení pro jeho nynější nedostatky. Ty duševní opravit nedokážu..ale těm tělesným by se dalo pomoci. Ovšem při takovém pracovním vytížení mu nemohu nic slíbit se stoprocentní jistotou. Jakmile se rozdělíme, očima v sále sleduji své kolegy a snažím se nacházet tam, kde nikdo není. Marná snaha pokrýt, co největší oblast. Nic jiného nám nezbývá. Ačkoliv jsem bystrozorskou práci začala mít ráda, dnes se nejednou přistihnu, že už bych chtěla jít domů. To bude tou nudou. Jako bych vše zakřikla, magicky s úderem půl desáté, vypukne akce. Plánovaná masová vražda, řekněme. Naštěstí na mě žádná kletba konkrétně nezamířila, zda to bylo kvůli tomu, že jsem v anglické kouzelnické společnosti stále byla nová, či z jiných důvodů...nad tím skutečně nepřemýšlím. Vím, že ostatní bystrozorové jsou schopni se ubránit a kdyby ne..někteří jiní jim jsou nablízku. Mou prioritou jsou osoby, k nimž jsou vyslané zelené paprsky. Prsty rychle najdou hůlku. Můj první pokus na obranu vyšlu směrem k ministrovi kouzel. Je ale příliš daleko a můj štít k němu nedosáhne (4+1). Nezbývá než doufat, že zareaguje někdo jiný, kdo je mu blíž. Já se zaměřím na útočníky. Vrhnu se ke schodům, po kterých sestupoval dnešní hostitel. Poblíž je sloup, který se dá využít jako částečný úkryt. Namíří hůlku na jednoho z útočníků. „Expelliarmus!“ podaří se mi jednoho z nich odzbrojit a to tak, že ho kouzlo i trochu odhodí (9). (22%) |
| |
|
|
| |
| Pokračujeme Lidi mají dostatek rozumu a zdrhají pryč. Jo, je to trochu chaos a nedivila bych se, kdyby někoho ušlapali, pud sebezáchovy ale velí jasně. Pryč. Zda-li pak i máti zvolila strategický ústup či se snad bude potloukat kolem, aby zasáhla, kdybych se čirou náhodou chtěla zapojit do boje na život a na smrt? Má smůlu. Třeba už ale pochopila, že svou práci jsem si nevybrala jen aby to hezky vypadalo na papíře. Zůstává nás tu hrstka a s potěšením zjišťuji, že většina mých lidí překvapivý útok přežila. Kde je... Ah, Hestie. Samozřejmě že mohla schytat jakoukoliv jinou kletbu, bledost její tváře a absolutní nehybnost těla ale naznačuje své. "Do prdele." Truchlit budu ale až po boji, neboť teď jedna mírumilovná kletbička letí mým vlastním směrem. "Arma immeritus" (5+1). Kouzlo, které nerada používám, páč většinu šťastných vzpomínek mám dávno poskvrněnou životem, teď se ale snažím na vybavení si Teddyho tváře a na to, jak umí být šťastný a veselý - "Impedimenta!" (4+1) Mířící na toho mého kouzelníka (C). (20%) |
| |
| Trocha bolesti před spaním Víc se mi líbilo, když si mě jako anonymního člena davu nevšímali. Jen co ale zmizela většina lidí, začalo být jasné, ke komu patřím a našla si mě zbloudila kletba, které bych se nejradši vyhnul. Vždy mě překvapí, s jakou intenzitou a rychlostí člověka zasáhne bolest a přestože to není poprvé, na určité věci si prostě nezvyknu. Tělo se nedobrovolně prohne v návalu krutého utrpení, myšlenky mizí a jen jediná zůstává: Konec, prosím, konec. Ten přichází a možná i rychle, kdo ví, každé Crucio zanechává dojem, jakoby trvalo věčně. Stále se vzpamatovávám z účinku kouzla, pot mi stéká po skráních, vím ale, že nemohu dlouho otálet, jinak to schytám ještě hůř. Další "Ventus Duo" (9) opět směrem paní Potterové, jelikož ta očividně nemá dostatek rozumu, aby zmizela a ochránila nejen sebe, ale i své nenarozené dítě. Možná patří mezi hrdiny války, v tomto stavu tu ale nemá co dělat. Na ní útočícího kouzelníka E následně míří neverbální Petrificus totalus (8). V neverbálních zaklínadlech nejsem žádný mistr, teď chci ale snížit šanci, že si útočník všimne, že souboj již není jednu ku jedné. (60%) |
| |
| Boj pokračuje Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Sál se postupně vylidňuje a to má jednu výhodu, vidíme lépe na útočníky a můžeme odhadnout, pro koho si přišli. Nevýhodou, ale je, že i oni vidí dost dobře nás. Spousta pobíhajících lidí tlačících se ven, div, že o sebe nezakopnou a neušlapou se, do toho vzduchem létají kletby, kterých se člověk ani nestihne vyhnout, když pořádně neví, odkud přišli. A jedna taková si najde i mě. Zády mi projde náhlá bolest a náhle jsou moje šaty řádně promočené krví. Zasyčím bolestí, rány hrozně štípou, zbytečně moc krvácí, ale teď není čas si léčit zranění, musím dál bojovat. V sázce jsou ještě pořád životy dalších. Sakra, sakra, tohle vůbec není příjemné. Moje šaty už jsou víceméně roztrhané, rychlým pohybem si odtrhnu i rukávy šatů, aby mi nikde nepřekážely, a pár kroky se přidám k ostatním ve středu, když budeme pohromadě, máme větší šanci kouzla odrazit. A hlavně se nám už nikdo nedostane do zad. První obětí tohoto útoku je Hestie. Přestože jsem se ji snažila ochránit, nebylo to ničemu platné. Znehybňujícímu kouzlu se tentokrát jen tak tak vyhnu (6) když se skloním k Hestii, abych jí alespoň zavřela oči. „Všichni do kruhu! Zády k sobě.“ Zakřičím do místnosti, pokud je ještě někdo v některém z rohů místností, ale snad moji snahu pochopí. „Protego maxima.“ Pokusím se vytvořit kolem naší skupinky větší štít, který by všechny ochránil od většiny kleteb, kromě těch, které se nepromíjejí. (10) (32%) |
| |
| Jehelníček Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002 Škrtící kletba mi dá chvíli co proto. Instinktivně si rukama obejmu krk, jako bych snad mohla holýma rukama sejmout ono kouzlo z hrdla, a dobrých pár minut se potýkám s trýznivým pocitem a ubývajícím kyslíkem. Prchající hosté mezitím docela vyklidí sál. Když se konečně zbavím kletby, zůstane mi kolem krku žahavý pocit a navenek ostře červené skvrny na kůži, které nejspíš během následujících hodin a dnů naberou nachovou barvu... a poté i všechny další barvy malířské palety. (20 %) |
| |
|
|
| |
| Pokračujeme Malfoy Manor, Wiltshire, 22:35, 7. září 2002 Od začátku bylo jasné, že tohle bude těžký boj. A první oběť padla. Zatnu zuby při pohledu na mrtvé tělo Hestie. Sice se mi podařilo jednu mrchu odzbrojit, netrvalo dlouho a zasáhl mě Cruciatus. Náramek mě sice varoval, ale v tomhle chaosu mohl reagovat na cokoliv. Faktem bylo, že jsem se kletbě, která se nepormíjí...nevyhnula. V bolestivé křeči se sesunu podél sloupu k zemi. Nikdy jsem si nedovedla představit, jak mučivá tahle krutá kletba může být. Sama mám pocit, že mi něco praskně v hlavě a já z toho zešílím. Jakmile kletba povolí, pokusím se sebrat všechnu sílu a podle Margaritina pokynu se seskupit s ostatními do kruhu. Než však stačím podpořit její štít, aby byl více stabilnější, musím odvrátit kletbu, která by pro mě byla jinak smrtelná. Snad ta představa mě vyburcuje ke slušnému obrannému kouzlu (10). Nechci umřít, ještě ne. Nezdá se to, ale po Cruciatu mě tenhle výkon docela vyčerpal. Celé tělo, snad dokonce i kosti, se mi klepou dozvuky oné příšerné bolesti. „Everte statum!“ zkusím čaroděkju (K) dhodit (1+1). Merlinžel, neúspěšně. (3%) |
| |
| Osm a pár dalších statečných Malfoy Manor, Wiltshire, 22:35, 7. září 2002 Zmatek, který v sále nastal, nám příliš nepomáhal. I když kdo ví. Nikdo nemohl mířit přesně, obzvlášť nám záleželo, aby nepřišel k úhoně civilista. Jestli na tom záleželo i nepříteli, to těžko říci. Ale silně pochybuji. 81 % |
| |
|
|
| |
 | Shall we dance? Malfoy Manor, Wiltshire, 22:45, 7. září 2002 Nad věcmi minulými přemýšlím jen tak málo, jak jen je to možné. Ne, že by mi to pomohlo od zlých snů. Ne, že by mi to jakkoliv pomohlo zapomenout. Nebo odpustit. Jsou věci, které nejde zapomenout. Jsou věci, které nejdou odpustit. |
| |
|
|
| |
 | Mám mít ještě klidový režim Malfoy Manor, Wiltshire, 22:45, 7. září 2002 Bolelo to. Bolelo to hned, jak jsem dostala kletbou do zad a nepřestalo to bolet ještě hodně dlouhou chvíli. Vypila jsem litry lektvarů, které se často třpytily, ale nebyla jsem si jistá, jestli už mám halucinace z bolesti nebo se doopravdy třpytí. Taky se na mě čarovalo tolik, že jsem místy měla pocit, že jsem spíš jedno velké protizaklínadlo než člověk. Rozhodně to nebyla fajn dovolená, po které moje srdce toužilo. Nakonec se ukázalo, že ze mě mrzák nebude. Juchů. Zvládla jsem se postavit, chodit a občas i utrousit nějakou tu nemístnou poznámu o jídle u sv. Munga. I tak jsem se cítila fyzicky slabší, proto jsem nebyla moc nadšená, když mě matka přesvědčovala, abychom šli společně s otcem na bál. Málem mě zabili a ty chceš jít na bál? Dobře mami, to si budu pamatovat. Ona mi ale nezapomněla připomenout, že jsem teď u sv. Munga dlouho ležela, tak by nebylo od věci se zúčastnit trochu té charity. Dobře tedy. Samozřejmě mi na bále neušla skupina mých kolegů. Někteří nebyli tak nenápadní, jak by bývali chtěli. Rozhodla jsem se na sebe neupozorňovat, abych je zbytečně nerozptylovala. Taky jsem nechtěla být terčem lítostivých úsměvů a frází. Mám štěstí, protože pozornost si vydobude někdo jiný. Černokněžníci. Já jsem na nemocenské, vážení, tohle je velice nezdvořilé. Dav mě brzy oddělí od rodičů a mě se zhoupne žaludek. Jestli se jim něco stane... moji kolegové na tom nejsou nejlépe. Callina noha i z dálky vypadá špatně, někteří z nich leží na zemi... Nechám se zatím unášet vyděšeným davem, dokud nejsem těsně u čarodějky (A). Moje hůlka je kousek od jejích žeber. "Diffringo," (2+1=3) syknu, ale nic se nestane a já přicházím o moment překvapení. Až najdu toho, kdo mě zaklel... "Protego!" (3) zkusím se tedy alespoň sebe ochránit, ale se stejným výsledkem. To už není možné. A tak použiju starou dobrou taktiku, kdy se do čarodějky pokusím vrazit vlastním tělem a vyrušit jí tak alespoň z rovnováhy (4). (44%) |
| |
|
|
| |
| Souboj pokračuje Margarit se nás snaží svolat do kruhu, abychom si mohli navzájem krýt záda a působit jako jeden útvar. Je to dobrý nápad, samozřejmě, ovšem provedení už o něco pokulhává. Jsme příliš roztahaní všude kolem, každý si hledí svého či maximálně dává pozor na nejblíže stojícího kolegu a společná strategie je jediná - porazit ty druhé. S potěšením zjišťuji, že mé kouzlo se účinkem neminulo, to potěšení však rychle zmizí, když mám konečně trochu času se rozhlédnout kolem a zjistit náš stav. Mnozí to schytali, prozatím ale nemohu soudit, jak těžce či zda jsou schopni pokračovat v boji. Kus od nás se rozpadl kus balustrády a pokud se nepletu, je to Calla, která skončila pod největším kusem. Musím bojovat se svým instinktem se tam vydat a jít jí pomoci. Bylo by to slušné a správné, ovšem poblíže jsou jiní, kteří tím nebudou ztrácet drahocenný čas. Nejprve protivníci, poté my... Což mi připomíná - "Protego Maxima!" (10) Možná nemohu pomoci Calle, ale to neznamená, že budu zcela k ničemu. Rozsáhlé štítové kouzlo by mělo odrazit nejenom kletbu mířenou mým směrem, ale doufejme že i ty další, okolní. Alespoň tu na Susan či Margarit. Nebo na Williama, co jsem si stihl všimnout, dnes nemá zcela šťastnou ruku. Jen dnes? Kouzlo se nějakou dobu snažím držet, jakmile ale pocítím, že ztrácí na své síle, opět namířím hůlkou, tentokrát na kouzelníka D. "Incarcerous" (6+1) (14%) |
| |
|
|
| |
| Tak blízko smrti To není příjemné... Zatímco Arma Immeritus spolu s kletbou, která se nepromíjí, vysávají sílu z mého těla, já bezmocně klesám k zemi, neschopna pohybu, neschopna skoro ani nádechu. Žiji, to vím, protože smrt by byla rychlá, milosrdná a možná i vítaná. Bylo by to lepší než tohle, než vlny temnoty pomalu se valící přes mou duši a beroucí mi vše, co ještě zbývá. Jako bych bojovala hodiny a hodiny, bez přestávky a bez zastavení. Jako bych schytala tisíce kleteb a nekonečné mučení. Jako bych - jako bych zase prožívala to, co tehdy, tu ztrátu a beznaděj, zlobu a prázdnotu. Všechno bolí a nejvíc je to ta duše, ta únava. Touha zavřít oči a prostě jít dál, vzdát to a odpočinout si. Nechat to na jiných, protože já, já už nemohu a nechci. Chci jen spát. Nechat svět plynout a nechat aby všechna ta bolest odešla, protože ona odejde, ne? Jednou prostě odejde a kdo ví, třeba to bude právě dnes, právě teď a tady. Proč ne? Ostatní to zvládnout, jsou dobří a plní energie, plní života. Dokáží se ještě smát a mají nejen pro co bojovat, ale především i pro co žít. Co mám já? Svou práci a Teddyho. Teddyho, který...který by se měl možná i lépe, kdybych nebyla v jeho životě. Stejně jsem jen neustále nepřítomna, neustále někde jinde ať už skutečně či jen duší. Molly by se o něj postarala, o tom nepochybuji a i máma by do toho konečně měla co mluvit. Je to tak lákavé, tak...Jau! Kusy zdejšího zdiva si najdou svůj cíl a několik větších kusů mě bolestně proberou do reality. Natočit hlavu je těžší, než se zdá, přesto se ale přinutím a přinutím se i vnímat okolní dění. Jsem v boji, tak budu bojovat! Vždyť ani nic jiného už neumím. Calla leží opodál, kus čehosi na její noze a boj pokračuje v plné síle. Co tady ale dělá Sybill, neměla by být ještě v rekonvalescenci? A mladý Derierre, kluk skoro po škole! S vypětím všech sil se pokusím natáhnout po hůlce a přestože mám pocit, že během toho musím vysílením zemřít, nakonec se mi jí podaří sevřít v prstech (8). Sevřít. To je ještě silné slovo, prostě jí ale držím a budu bojovat! Budu! Cítím, že mě cosi zvedá do vzduchu, na obranu sílu ale vážně nemám a nezbývá doufat, že to byl někdo z našich, kdo se mě snaží přesunout. Protože jinak... Jinak asi radši zavřu oči a budu ignorovat svět, můj plán B. A plán A? Ruka s hůlkou mi visí, nemám jí oč opřít, i tak se ale snažím nedaleko stojícího Luciuse odhodit pomocí velmi tichého "Depulso" stranou (6+1). Jestli trefím někoho jiného, tak sorry, čas jít spát. Alespoň na chvíli. (31%) |
| |
| Obranná formace Dost ostatních bystrozorů se opravdu dostává pod můj štít, který dostává pořádně zabrat. Možná by ale vydržel ještě delší dobu, kdyby někdo nepovedeným kouzel nezpůsobil zničení balustrády, která se na nás řítí dolů. Před některými kusy kamene nás štít ochrání, ale všechny ochránit nedokáže...Všichni by potřebovali pomoc, ale nedokáži stíhat vnímat zranění úplně všech okolo sebe. Nevím, kdo na tom jak je, jen si uvědomuji, že to nebude vůbec dobré. Začínám si říkat, jestli máme proti nepřátelům vůbec nějakou šanci, někteří nás jsou již z boje vyřazeni a nemůžeme se o jejich zranění ani pořádně postarat. Najednou se k nám v boji přidá jakýsi mladík, který hned útočí ohněm. Proč zrovna ohněm?! Jindy bych se asi proti zapojení mladých a nezkušených ostře vyjadřovala, ale teď je to jedno, potřebujeme hlavně přežít. Stejně tak se do boje zapojí další bystrozorka, Maru, která by měla být ještě na nemocenské dovolené. Ta musí být velmi ráda, že se sem dnes rozhodla vydat. Ze snahy udržovat štít jsem vyčerpaná, a když zmizí, nedokáži hned vyčarovat další, o to se ale naštěstí postará Eirian. Sám ale štít udržet nezvládne a já si stále myslím, že držet takto spolu je pro nás nejefektivnější. „Fianto Duri!“ Řeknu s myšlenkou posílení jeho štítu, nic se ale nestane. (1) Dobrá, asi bude nejlepší obranou útok. Zamračím se na čarodějku (K), která proti mně vrhla kletbu a vyšlu na ni svoji vlastní, i když trochu mírnější. „Rigor Cantatis!“ Která již zafunguje a čarodějnice by další kletbu vyslat proti mně či komukoliv jinému neměla. (8) Když se pokusím seslat stejné kouzlo na druhou čarodějku, nestane se bohužel nic (4). (6%) |
| |
| Merline!!!! Malfoy Manor, Wiltshire, 22:45, 7. září 2002 Byl jsem rád, že aspoň bránit se ještě umím. Nesložil jsem se a moje kletba suveréně začala bořit Malfoy Manor. Byla doba, kdy jsem to chtěl opravdu cíleně udělat. Teď jsem nechtěl a stejně to dělám. Merline, ty jeden parchante, můžeš mi říct proč to děláš? Kde je moje přesnost a zkušenost? Do boje se přidaly dva další pomocníci na naší straně, já jsme se soustředil na svou část bojiště, takže jsem opravdu nezaregistroval kdo to je, ale jelikož jsem zjistil, že každá hůlka se bude hodit, tak proč ne. Protego!(4) Protego! (5) Verbálně i neverbálně nejsem prostě schopný ochránit Callu od kletby, která na ní míří, takže můžu jenom doufat, že bublina od Eiriana bude dostatečně velká. Incarcerous! (2+1) Na čarodějku J. Merline, ty jeden parchante, proč?! (61%) |
| |
| Oheň? Malfoy Manor, Wiltshire, 22:45, 7. září 2002 Okrajově jsem zaregistrovala, že se někdo další přidal do boje. Stačilo mi, že podle všeho stáli na naší straně. 86 % |
| |
| Afterparty Malfoy Manor, Wiltshire, 22:45, 7. září 2002 Podařilo se mi odrazit vyvrhovací kletbu. Ovšem v boji není nic zadarmo. Na jedné straně jsem se vykoupila a na té druhé...jsem měla rozdrcenou nohu. Stalo se to tak nečekaně, že jsem ani nestihla zareagovat a uskočit do bezpečí. Dost možná bych to nestihla ani s varováním. Balustráda nad námi se utrhla a jeden zatraceně velký a těžký kus mi spadl na nohu. Ostrá bolest mi projela celým tělem až do konečků prstů. Bolelo to příšerně, ale cruciatus je horší. Byla to šílená myšlenka. Vůbec jsem se nesmála. Ostrá bolest přešla v pulzující a do hlavy se mi hrnula horkost. Šly na mě mdloby, tělesná pojistka, ale já se jim bránila. Ještě žiju, nemůžu vypadnout ze hry. Těžce jsem dýchala a v očích jsem měla slzy. Těm se nedalo zabránit. Ani bolestivému úpění. V mysli se mi míhala dost sprostá slova. Nestačilo, že jsem prakticky znehybněná a v bolestech. Jedna z čarodějek na mě vyslala černou kletbu. I teď můj hněv zafungoval. Sesílat kouzla přes emoce je nebezpečné, avšak já jsem na pokraji fyzických sil a tak musím energii seškrábat pracně jinde. „Protego Horribilis!!“ sešlu na sebe ochranné kouzlo, které tu hnusnou Damnare Letalis odrazí zpět na tu, která ji seslala (8). „Zalkni se, ty čubko!“ neudržím se, ta noha strašně bolí. Snažím se orientovat, ale citím, že moje smysly jsou otupené. Několik kolegů se mi snažilo pomoci, zabrala až Snapeovo Reducto, které mě osvobodilo. Ani neví, jak moc jsem mu byla vděčná. Na léčení nohy nebyl čas. Nejsem lékouzelník a špatně srostlá kost je horší, než...tohle. Znechuceně odvrátím pohled stranou. Citím, že se mě snaží nadnášet nějaké kouzlo. „Přesuň do bezpečí hlavně Tonksovou!“ křiknu na Snapea. Já se alespoň můžu bránit. Nebo útočit. „Tremorio!“ vyšlu drobnou kletbu k čarodějce F. Nerada sahám do extrémů, takže tahle by jí měla dostatečně odzbrojit (8). Docházejí mi síly. Další útok nezvládnu. Pokusím se tedy posílit Snapeův Mobilicorpus (5). (100 %) |
| |
| Od podlahy Malfoy Manor, Wiltshire, 22:45, 7. září 2002 Odkud to sakra...?! Sotva si chci oddechnout, že jsem se dostala pod ochranný kruh, a začít se sbírat z podlahy, stihne mě zasáhnout několik kusů drolící se omítky. Prsknu prašný nádech, sotva se mi dostane do úst, a zašklebím se. |
| |
|
|
| |
| A už ležím na zemi, co na to řekne můj lékař? Malfoy Manor, Wiltshire, 22:55, 7. září 2002 Minu. Minu celého jednoho člověka. Možná jsem měla zůstat u sv. Munga, protože jsem očividně slepá. Na krvi mi to uklouzne a já bolestivě upadnu na mramoru, takže mám na okamžik čas detailně studovat strop Malfoyova sídla. Očividně bude potřebovat další rekonstrukci. Čarodějku (A), u které se mi nepodařilo jí zpřelámat žebra, doslova sejme Susan. Asi karma, pomyslím si škodolibě, zatímco se škrábu na nohy. Moc mi to nejde, po krvi mi to podjíždí. Kde se tu vzalo tolik krve? Znovu se mi sevře žaludek, když si pomyslím, že někde tady v tomhletom se pohybují moji rodiče, ale zakážu si na to teď myslet. Máme jiné problémy. Konečně se mi podaří vytáhnout se do stoje. Boj ještě rozhodně nekončí. "Everte Statim!" (7+1=8) pokusím se odhodit čarodějku (K), která ohrožuje moje...kolegy? Přátele? Sama nevím. Rozhodně jí ale nechci dovolit, aby dokončila svoji kletbu. Nejlépe kdyby se pořádně při dopadu praštila do hlavy o mramor, jako se to před chvilkou stalo mně. V tu chvíli ale všude zhasne. Instantní zatmívací prášek, prostě výborné. "Lumos," (2) zamumlám potichu, ale nic se nestane. Vždyť nám utečou! Chvíli ve tmě nerozhodně stojím, než se snažím bez úspěchu po tmě někoho nahmatat (4). Až teď mi dochází, že Lumos nebyl úplně nejlepší nápad. Stát se jediným zdrojem světla ve tmě? To si rovnou na záda můžu namalovat terč. Výborné taktické myšlení Sybill, tohle je tvůj první souboj, viď? (29%) |
| |
|
|
| |
| Jak zachránit zapálit situaci Malfoy Manor, Wiltshire, 22:55, 7. září 2002 Sakra... unikne mi málem nahlas. Možná bych vznícený závěs mohl nějak svést na některého z černokněžníků... |
| |
| Vyčerpání Sledovat okolní dění se mi nedaří. Krátce po přesunu do bezpečnějších míst se pokouším alespoň o jakési sezení, ruce, které mi ale měly sloužit jako pevný, opěrný bod, se jen podlomují a jakékoliv snahy končí stejně neúspěšně. Já na zemi, neschopna pohybu, vyčerpaná, rezignovaná. Ne, jen to ne. Všichni ostatní bojují a já nebudu ta, kdo to jen tak vzdá! Přestože útočníků ubývá, okolního hluku a záblesků kouzel nikoliv. Ze své pozice možná nevidím tak, jak bych si přála, sluch mi ale o situaci napovídá dostatečně. Vyřčené kletby, křik, občas heknutí plné bolesti, rány, pády. Boj. Boj ve kterém bych měla být v čele, ve kterém bych měla...dělat něco jiného než být tou, co potřebuje ochranu. To ještě zvládnu sama! Pozvednout hůlku je výkon sám o sobě, jednu ruku musím podepřít druhou, pak však na moment zavírám oči, abych sebrala všechnu zbývající sílu. To zvládnu! Za Teddyho, za Remuse, za všechny své lidi, za všechny ty nevinné! "Pro..." Spíše šepot, navíc bez důrazu a tónu. Takhle ne! Nádech, výdech, do toho! "Protego Horribilis!" (9+1) Netuším, zda to bude fungovat, netuším, zda tím ochráním jen sebe či další, netuším skoro nic, ale to nevadí. Teď je nejdůležitější se soustředit a štít udržet co nejdéle a co nejvíce silný. Musím! Protože svět se zhasíná, chaos začíná. Nebo jenom já konečně usínám? (36%) |
| |
| Útěk Něčím přičiněním můj štít vydrží déle než jsem čekal, než ale stihnu Bonesové alespoň kývnout na znamení poděkování, sám to schytávám. Tělem mi projede nečekaná, silná bolest, kvůli které se prohnu v pase. Z hrdla se ozve výkřik, a přestože se jej snažím tlumit, zcela jasně napovídá o příjemnosti této kletby. Na moment nemohu myslet, nemohu se bránit, nic. Prostě jen trpím a čekám na spásu, na konec. Prosím, prosím... Konečně. Poslední zbytky kletby ještě doznívají, už jsem však opět schopen zapojit se do boje. Protivníků sice ubývá, ale že by to mělo nějaký dopad na průběh bitvy, se říci nedá. I někteří z našich se navíc pohybují - no, spíše nepohybují. Tonksová alespoň kouzlí, s Blackem to ale už tak pěkně nevypadá a nejsem si jist, jak je na tom Malfoy... Nebo další. Ale to zjistíme až po bitvě, teď jsou tu jiné věci na práci. "Fianto duri!" (9) Inspiruji se předchozími snahami svých kolegyň a přispívám ke štítu Tonksové v naději, že se tím odrazí nejen kletby mířené na mě a jí, ale i další. Opět. Pak chci namířit na jednoho ze stále bojujících kouzelníků, drobná nehoda mi v tom ale zabrání. "Co jiného než útěk..." zamumlám a snažím si vybavit, kde přesně to ti tři stáli a kudy mohou zvolit nejrychlejší únikovou cestu. V záblescích posledních kouzel se mi daří prokličkovat mezi raněnými a zneškodněnými (8) a nejsem jediný, kdo se rozhodl je pronásledovat. Ten mladý kluk se k nám přidal v průběhu bitvy a zatím přežil. To je sice dobré znamení, ale - ale co to někdy nechat na těch, kteří za to dostávají pravidelný plat? "Glacio!" (1+1) Myslel jsem si, že v temné chodbě vidím pohyb jednoho z prchajících, když ale kouzlo pročísne vzduch, zjišťuji, že to byly jen pohybující se záclony. Neznamená to ale, že se zastavuji, právě naopak, snažím se postupovat vpřed a vnímat okolní změny. Je možné, že se tu budou někde schovávat a je nutné být připraven. Někdo by to měl říct i tomu klukovi... Zbrklost nikdy k ničemu dobrému nevedla. (46%) |
| |
| Zmatky nad zmatky Malfoy Manor, Wiltshire, 22:55, 7. září 2002 Stále jsem cítila ten podvědomý neklid. Něco není v pořádku... Obrovský sál jakoby se smrskával. Úzké chodby naplněné dýmem, křik a jejich smích. Před očima se mi zatmělo. Ten dým se mi nezná. Znovu jsem se rozhlédla a snažila se zaplašit své noční děsy. Ty závěsy. Po zádech mi přeběhl mráz a já křečovitě uchopila svou hůlku. V tu chvíli jsem periferním pohledem zachytila Margarit, na které se vzňaly šaty. 41 % |
| |
| Chaos Malfoy Manor, Wiltshire, 22:55, 7. září 2002 Situace je šíleně chaotická. Přesto se mi zdá, že útočníků znatelně ubylo. Na naší straně jsou také veliké ztrázy, ale na to není čas. Zatím ne. Konec přemítání. Snažím se ze všech sil soustředit. Hrozbu lámajících se kostí a dalších nechutností jsem odvrátila a díky pomoci jsme se s Tonksovou dostaly pod ochranu štítu. Spolknu další peprnou nadávku, jakmile zachytím, že se čarodějka K chystá ke smrtící kletbě. Tohle je priorita. “Locomotor Mortis!” sešlu kletbu na čarodějku K (7) a doufám, že ji sesílání přeruším nebo alespoň zabráním v chystaném útěku. Ze země si ale moc vyskakovat nemůžu. Mou pozornost upoutá kluk, který se snaží jinou čarodějku podpálit. Zcvoknul se?! Stojí očividně na naší straně, ale chováním mi připomíná spíš naše protivníky metající černé kletby bez zábran. Pokusím se ho pro jeho vlastní dobro uvést do mdlob, ale netrefím se (2). Bolest z nohy se mi rozlévá do celého těla a v hlavě mi to znatelně pulzuje. Najít v sobě energii na další kouzlo je stále těžší. Dost mi dává zabrat udržet se při jasném vědomí. Když se náhle všude rozprostře tma, na okamžik mám pocit, že jsem omdlela. Jak ale můžu být při vědomí? V mém zmatení nedokážu podniknout nic převratného. Nezmůžu se ani na obyčejný Lumos, jelikož mi hůlka vypadně z třesoucích se prstů (3). (73%) |
| |
|
|
| |
| Ohnivá show Malfoy Manor, Wiltshire, 22:55, 7. září 2002 [/i]
Kletba mě zasáhne. Díky ní mi celým tělem proběhne elektrický šok, blesk mě udeří do nohou, ještě kousek a byl by m býval minul. Cítím závan spálené kůže, na chvíli se mi zježí všechny vlasy, brní mi všechny končetiny, na chvíli se cítím, jako by mi mělo přestat tlouci srdce a nemohu se pořádně nadechnout. Před očima se mi zamlží a málem bych spadla k zemi, ale když mi vzplanou šaty, zachvátí mě panika. Ne, oheň ne! Prosím ne! Velmi neurvalými pohyby se ze sebe snažím šaty co nejrychleji dostat. Oheň postupuje čím dál výš, mé dýchání se neustále zrychluje, až mám další a další mžitky před očima. Nenenenene, dejte to ode mě pryč!!! Dejte to ZE MĚ PRYČ! Zakřičím něco nesrozumitelného, když ze sebe kvůli vlastní vystresovanosti nedokáži dostat ani hloupé šaty. (6-2) Slyším slova Astorie, které mi ale mnoho klidu nepřídávají. „Aqua Erupto.“ Když se mi nepodaří ze sebe šaty sundat, pokusím se je alespoň uhasit. Ale ani to nemá žádný účinek, ruka mi stále neskutečně brní a tak vodou pokropím leda tak zem (7-2). Koutkem oka sleduji kletbu, která svítí svým nezaměnitelným, pronikavě zeleným světlem a pokusím se jí alespoň uhnout. Ale moje reflexi jsou natolik zpomalené, že nesvedu ani to (7-2). Najednou do toho ještě přestanou svítit světla a mě je jasné, co to znamená, poslední kouzelníci se pokouší zmizet a já je ani nemohu pronásledovat. S vypětím posledních sil se alespoň pokusím proměnit na havrana, abych se dostala z dosahu všeho nebezpečí. (56%) |
| |
| Ohnivá show Malfoy Manor, Wiltshire, 22:55, 7. září 2002 Mám pocit, že v jednu chvíli se kolem mě děje vše a teď jsem měl pár chvilek na to, abych se rozkoukal a zjistil jak moc je všude okolo bordel a slušně řečeno je to v háji. Naše bystrozorské oddělení je banda šašků a teď už to všichni ví. Protego! (1) Jo největších šašků, které kdy kouzelnický svět viděl. Protego! (7) Merline aspoň něco. Vyšlu štítové kouzlo proti kletbě, která na mě míří a hodlám kouzlit proti, ale v tu chvíli nevidím vůbec nic. Trvá mi to nějakou dobu, než si uvědomím co se stalo. O prodávání tohohle prášku si budeme muset vážně promluvit. Weasleyovi nebudou rádi, že se jejich výrobky používají takhle. Jsou to možná zmetci, ale zodpovědní. Okamžitě se přikrčím, abych aspoň trošku změnil pozici a snažím se aspoň trochu krýt. Z místnosti se pravděpodobně snaží utéct i poslední z kouzelníků a já vidím, že je někdo chce pronásledovat. Vidím jen stíny, takže si nejsem jistý kdo to je. Stůjte! Nechoďte tam sami! Zakřičím a to je všechno, protože tam jít je šílenost. Radši se pustím do kontroly těch nepřátel, které jsme srazili k zemi. Seberu jejich hůlky a kdo není toho spoutám. (62%) |
| |
| V nejlepším přestat, Malfoy Manor, Wiltshire, 22:55, 7. září 2002 A doprčic. Sleduju, jak mé kouzlo čarodějku A odmrští po podlaze a ještě jí přidá pomyslný kopanec, který už snad ani nebyl potřeba. |
| |
|
|
| |
| Přeživší Bitva je u konce, kletby přestanou lítat vzduchem, lidé nekřičí a já mohu konečně zavřít ty oči, lehnout a spát. Nebo ne? Chtěla bych, tak moc bych chtěla na malý moment nevnímat a nechat svět světem, povinnosti mi to ale nedovolí. Ze svého místa vidím několik pohybujících se živých, ale - ale jsou tu i ti, které jsem už dávno ztratila ze svého zorného úhlu. Pomalu se pokusím vyškrábat alespoň do sedu, abych zhodnotila zisky a ztráty. Spíše...ztráty. Několik ležících těl, nehybných a pokud se nepletu, mrtvých. Já se ale plést můžu. Teď si to třeba přeji, když spatřím Reguluse Blacka, mého příbuzného, kterého jsem získala jen abych jej zase ztratila. To je život. Život, o který přišla i Hestie, kamarádka a dobrá šéfová, jedna z těch, kteří si pamatují dřívější doby. "Do prdele." zašeptám potichu, náhle ztrácím i ty poslední zbytky sil. Viděla jsem jí padnout, ale přála jsem si, ať to není nic vážného, ať se z toho dostane. Z tohohle se už nedostane. A já jí dlužím. Musím se zvednout a pokračovat v boji. Musím jít dál a..a převzít to, co jsem nikdy převzít nechtěla ani neměla. Komentuje to i Harry a kdybych mohla, za jeho větu bych mu dala pár facek. Copak jsem si tohle přála? Copak jsem - Ne, nebudu brečet. Ne tady a ne teď. Možná už nikdy. Na nohy, Tonksová. Musíš vést své oddělení. Lidé čekají na rozkazy. Na mé rozkazy... Netuším, kde to v sobě beru, s mírnými obtížemi se ale postavím na nohy a dokonce se na nich zvládám i udržet (7). Kolena se mi sice chvějí, odmítám se tomu ale podrobit a ztratit respekt dříve než jsem vůbec měla šanci ho získat. "Jak jste na tom?" Ptám se těch, kteří stojí a ráda bych slyšela report ohledně jejich zranění, ať vím, s kým počítat a koho poslat k Mungovi. Většina lidí tu je. Astoria, William, Susan dobrý, Calla tamhle, Margarit s mírně popálenými šaty, Lucius, Severus... "Kde je Lloyd?" Zamračím se a lehce zavrávorám, tohle otáčení se na všechny strany mi nedělá moc dobře. "A vítej zpět, Sybill. Jak je?" "Zkontrolujte útočníky, živé k nám do cely, mrtvé..." Co s mrtvými? Bolí mě hlava a těžko se přemýšlí. "Mrtvé bude třeba identifikovat a zaevidovat vše, co mají u sebe a..." To už třeba ale nebude naše práce. Třeba. Alespoň ne dnes. Protože mou práci je tu stát, neomdlít a dohlédnout na to, aby...aby vše fungovalo tak jak má. To nezvládnu. To nikdy nemůžu zvládnout! |
| |
| Po bitvě Malfoy Manor, Wiltshire, 7. září 2002, 23:00 Byl konec. A světlo. Margarit bohudíky nadále nehořela a zdála se celá. Opravdu se mi ulevilo, i když to napětí zcela nepolevilo a ruce se mi ještě pořád třásly. Tak takhle to je. Jít do akce. Na misi, nebo jak to nazývají. Být v boji... Mé tělo ovládala krátká závrať a když jsem se znovu postavila, zavrávorala jsem a zatmělo se mi před očima. Musíš se, Tori, vzpamatovat. Jsou tu jiní, kteří potřebují tvou pomoc. Snažila jsem se vnitřně povzbudit, ale mé tělo mělo zčásti trochu jiný názor. |
| |
| Přeživší Než se kvůli své opatrnosti dostanu skrz neznámé chodby zdejšího sídla, zbylí útočníci jsou dávno pryč. Měli naspěch a s dalším bojem se neobtěžovali, sami moc dobře tušili, že by to byla spíše sebevražda než hrdinství. Zaklel bych, kdyby to nebylo nevhodné a kdybych k tomu měl sklony. Nevadí, tak příště. Uvnitř jich je snad dostatek, co při výslechu kápnou božskou a řeknou vše, co ví. Ať už dobrovolně, či pod vlivem Veritasera. Hůlku neschovávám, stejně jako nepolevuji se svou obezřetností, pomalu se ale vydám zpátky do hlavního sálu, kde proběhla většina akce. Pokud se nepletu, i teď budou třeba všechny ruce. Kdo ví, jaké jsou na naší straně ztráty... Schytala to šefová, toho jsem si ještě stihl povšimnout, pak i Black a Calla, ta byla ale při vědomí... "Jste v pořádku?" Nebyl jsem jediný, kdo se vydal pronásledovat uprchlé, teprve teď si toho kluka ale mohu pořádně prohlédnout. Je to ještě mládě, možná i čerstvě po škole, což vysvětluje jeho poměrnou zbrklost a odvahu. Ale bojoval... To musím ocenit i přes fakt, že nemám rád, když se do našeho boje pouští civilisté. Těžko se to pak vysvětluje pozůstalým a za to papírování to nestojí. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Konec plesové sezóny Malfoy Manor, Wiltshire, 23:00, 7. září 2002 Je po všem. pomyslím si, když se sále konečně rozlehne cosi podobné tichu. Chvilka klidu. Nepatrná a těžce vybojovaná. Nadechnu se a pohledem zkontroluju všechny přeživší. Zranění, ale ne v kritickém stavu. Doufejme. Očima spočinu na Hestii a v krku se mi vytvoří knedlík. Potom sjedu pohledem na Reguluse, ke kterému přiklekla Astorie a ihned pochopím, že jsme ztratili i jeho. „Do hajzlu..“ zašeptám sama pro sebe a odvrátím zrak. Tohle už je snad nějaký prokletí. Obdivně se podívám na Tonksovou, která se šéfování chopila ihned, nehledě na vlastní stav. Ta ženská je nezničitelná. Její motor bych chtěla mít. Svoje zranění nekomentuji, všichni už si stačili všimnout. K Mungovi se mi ale nechce, hmm …Smiřuju se s tím, že mám padla, když v tom mi pomoc nabídne Severus. Věnuji mu vděčný pohled, načež fascinovaně sleduji, jak se mi noha dává do normálu. „Děkuji Vám, Severusi.“ ještě jednou mu poděkuji a přece jen přijmu pomocnou ruku a pokusím se vstát. Je to zvláštní pocit. Trochu se mi zdá, jakoby ta noha nebyla ani moje. Zároveň je všechno nezvykle citlivé. Stát ale dokážu. Útočníci jsou již zkontrolovaní, přeživší je spoután. Konec zábavy. A Malfoyovi začíná pokání. Chtěla bych mu něco říct, ale bylo by to zbytečné. Zbytečné jako celá tahle maškaráda. Vážně si myslel, že se tu nic nesemele? A když, že tak malá ochranka tomu zabrání? Anebo to na nás všechny přesvědčivě hraje? Nemám zdání. V mých očích pro něj zůstal jen stín zklamání. „Chtělo by to panáka.“ prohlásím, aby to bylo slyšet. Doufám, že se někdo další chytne a nebudu vypadat jako nedočkavý alkoholik. |
| |
| Pryč odsud "Jsem v pohodě," kývnu na Willa a ta slova přijdou falešná i mě, natož ostatním. Nahodila bych ještě úsměv, kdybych tak nějak tušila, jak to udělat bez nutnosti pozvracení se. Tohle je prostě...špatný. Hestia byla dobrá ženská, výborná šéfová i kamarádka a teď je tu jen její chladnoucí tělo. Zatraceně. A Regulus... Do prdele. Pocítím mírné šťouchnutí a zcela instinktivně si od Severuse převezmu malou ampulku. Oceňuji jeho diskrétnost i připravenost, stejně jako fakt, že hned poté přechází dál věnovat se Calle, která tu pomoc potřebuje víc než já. Poslala bych jí k Mungovi, jak to ale vypadá, nakonec to nebude třeba. Dobrá. "Cože?" Zamračím se a chvíli mi trvá, než pochopím význam Luciových slov. Jo, byly doby, kdy jsme byli více nepřáteli než rodinou, teď ho ale jako svého "kolegu" respektuji. Co jsem si stihla všimnout, tady bojoval ze všech svých sil a na správné straně, tak o čem to promerlina plácá? Moudrá Callina slova. Potřebujeme panáka. Všichni. "Nemel nesmysly. Výslech jasný, bez toho se neobejdeme, dokud se ale neprokáže, že v tom máš prsty, je vše ostatní zbytečné." Tahle věta mě stála více sil než jsem chtěla, Snapeovu ampulku však stále svírám v ruce, ne a ne jí otevřít a mezi všemi přiznat, že to bez pomocné berličky nezvládám. "A jestli v tom prsty máš, rezignace bude jen ztráta času. Zabiju tě sama." Je to myšleno v žertu. Nebo ne? Jeden hluboký nádech, abych zase našla stabilitu alespoň tu tělesnou, když už ne duševní a můžeme pokračovat. "Přesuneme všechny na ministerstvo. Mrtvé do márnice, živé do cely." Poslední věc, co ještě dnes musíme udělat. "A pak do hospody. Všichni, povinně." Pohled padne na Severuse, u kterého tuším největší šanci rezistence, poté na Malfoye, který je zase dost v prdeli. "Bez výjimek. Musíme...musíme zapít Hestii a Blacka." Teprve teď zavrávorám a nejradši bych už zmlkla, je tu ale ještě jeden rozkaz. "Callo, zvol nejlepší podnik. Něco...méně frekventovaného, kde nebudeme nikoho zajímat." |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Po boji Malfoy Manor, Wiltshire -> 'U Jednookýho testrála', 7. září 2002 Klid, klid... jsou pryč. Jsou pryč. |
| |
| Nad sklenkou Malfoy Manor --> Ústředí bystrozorů --> U jednookého testrála, 7. září 2002 Sotva jsem se ocitla na okraji hlavního sálu u ústí chodby, kterou Eirian a ten mladík odběhli, vyšli mi ti dva vstříc. |
| |
| U jednookého testrála Přestože jsme utrpěli ztráty menší než naši protivníci, nemůžeme to považovat za vítězství. I dva mrtví jsou o dva více než co bychom si přáli, obzvláště jde-li právě o Jonesovou, která byla naší šéfovou. Takové věci se v naší práci stávají. Jen bych si přál, aby - Co vlastně? Přál bych si odebrat se zpátky za kancelářský stůl? Nebojovat a předstírat, že se nic neděje? Že je vše v pořádku? Tyhle chvíle se už znovu stát nesmí. "Žijeme." Odpovím Astorii a snažím se neznít tak mizerně, jak se právě teď cítím. "Ti další utekli. Jak to vypadá tady?" Na zorientování se potřebuji jen pár minut. Kromě jednoho jsou všichni mrtví a ten jeden putuje do krásné, pohodlné cely. Tonksová se chopila vedení a přestože vypadá, že každým momentem přivítá zemi jako svého nejlepšího přítele, ani na moment by mě nenapadlo jejím rozkazům odporovat. Proč taky, když dávají smysl. Pracuji v tichu, systematicky a rychle, když se ale ozve Calla s návrhem panáka, vzbudí se ve mě drobná jiskřička. Nedokázal bych si představit zamířit teď domů a jít spát, nějaké to posezení je tedy skoro až záchranou. Ale práce má přednost... Márnice, jeden mrtvý vedle druhého, naši i jejich. Zatracená práce. "Pěkná šála." Okomentuji módní doplněk Astorie, šálu mrzimorských barev. Netušil jsem, že chodila zrovna tam, ale já toho o svých kolegech celkově příliš nevím. Má to totiž vůbec cenu? Všichni časem zemřeme. Pojďme si na to připít. Jednooký testrál je pro dnešek dosti trefné jméno a jak tak zjišťuji, i naprosto vhodný lokál. Žádné zvědavé uši navíc, prostě dostatek soukromí a té správné ignorace. Skoro jako Prasečí hlava, akorát víc na úrovni. Protože hlava žádnou úroveň nemá, buďme upřímní. Ať tak či tak, jsem rád, že jsme zamířili právě sem. Někteří volí čaj, další víno, hmmm, co že tu přesně nabízejí? Jindy bych si dal pivo, dnes mám ale chuť na něco silnějšího a podobně jako naše omladina, začínám rovnou Ohnivou whiskey. Jedna neuškodí. Pro mě neznámý klučina vypráví o důvodu svého zapojení do bitvy, což je od něj sice šlechetné, ale zároveň i riskantní. Rozumím, že nechtěl vystavit své blízké nebezpečí, ale - Ale na tom nezáleží. Já nejsem ten, kdo rozhoduje o jeho životě nebo o jeho zapojení. Já rozhodně ne. "Věděl, nevěděl...nemohl prozradit. Výsledek stále stejný, mě by spíše zajímalo proč." Odpovídám Malfoyovi se kterým sdílím nejen vybraný nápoj, ale očividně i neschopnost mluvit o něčem jiném než je práce. Jinak to dnes nejde. "Měli nějaký specifický cíl nebo jen chtěli chaos? Co nejvíc smrtí nebo bitva a šance nás oslabit?" Nebo oboje? Jedno je jisté, novináři budou mít pré. |
| |
| Ohnivý dech Malfoy Manor | Ústředí bystrozorů | U Jednookého testrála Zůstala jsem stát. Dívala jsem se na nehybné tělo mrtvé čarodějky, kterou zasáhlo mé kouzlo. |
| |
| Čas na něco ostřejšího U Jednookýho testrála, 7. září 2002 Nápad zajít společně zapít padlé a srovnat si myšlenky, dostal zelenou. Šéfová nechala výběr podniku na mně a já zvolila Jednookýho testrála. Tak nějak jsem tušila, že tohle místo bude to pravé. Nikdo si vás tam nevšímá a pokaždé tam mají pití, které zrovna potřebujete. Podezřívala jsem majitele, že v tom musí být nějaké čáry. Anebo se jen opravdu vyzná v lidech. Mnohdy mu stačí jeden pohled do očí, slova nejsou třeba. ,,Sejdeme se na místě.“ kývnu na všechny po tom, co tu naše práce skončí. Ještě se na okamžik zastavím v podkrovním bytě, abych si pořádně prohlédla nohu. Rány jsou zacelené, avšak zaschlá krev (a nechci vědět, co ještě) zůstala. Ve spěchu se opláchnu a místo zničených společenských šatů na sebe navléknu bílé triko, černé džíny a pevné kotníkové boty s plochou podrážkou. Před odchodem na sebe hodím koženou bundu a zkontroluji hůlku u pasu. Dej Merlin, aby se dnes už nci nesemlelo. Když dorazím do lokálu, kývnu na muže za pultem. „Zdravím, Finne.“ mírně se pousměji a vidím, že většina týmu už je tu. Snape hovoří s tím mladíkem, který možná trpí pyromanií. Lucius srká svůj drink s přirozenou grácií, jako by byl právě pro tohle zrozený. Astorie zvolila víno a další se zapojují do debaty o útoku. Posadím se vedle Susan a o moment později mám i já své pití. Jeodvatě zelenou Firewhiskey. „Ano, dá se říct, že se tu objevuji celkem pravidelně.“ usměju se na Susan a doufám, že to nezní moc...nevhodně. každý se přece jednou za čas rád napije, nebo...ne? Promnu si rty a prsty objemu sklenici. „Přípitek je dobrý nápad..“ souhlasím a i já se zadívám Tonksovou, Williama a Snapea. Jsou z nás služebně nejstarší a nejzkušenější. Také nejvíc znali Hestii a další padlé. |
| |
| Dáme po kalíšku U Jednookýho testrála, 7. září 2002 Jelikož jsem byl vlastně nezraněný a nic mi nebylo, tak jsem se hlavně angažoval v přepravě těl a zajatce, protože zbytek byl rád, že je rád. Ve chvíli, kdy jsme dostali rozkaz od naší nové šéfové, že se jde na panáka, tak mi trošku zableskly oči. Tohle byl rozhodně dobrý rozkaz, který ukazuje, že tato žena bude mít budoucnost jako šéfka našeho odboru. To zní velmi rozumně. Nahlas jsem souhlasil. Další dění jsem nekomentoval, protože to teď bylo bezpředmětné. Náš hostitel se kál, ale to teď nemá smysl. Nikdo si nemyslí, že je v tom zapletený. Kdyby jsme si to mysleli, tak by už byl tady v poutech a ne jen tak postával. Jo bylo to sakra pitomé, ale teď už je pozdě brečet nad rozlitým kotlíkem. Na ústředí jsem jako první sedl k papíru a začal psát. Jsem v pořádku. Jdeme ještě rozkazem Testrálovi. Brzy přijdu domů. Vzal jsem papírek, připevnil ho jedné z erárních sov na nožku a nechal jí odletět. Jak znám Agnes, tak už o tom ví a bude se bát. Hlavně pokud ví, že tam umřeli nějací lidé a bystrozoři. Vytáhl jsem ze zásuvky náhradní oblečení a pohodlnější boty a oblékl se. Počkal jsem na ostatní a lokále si objednal ohnivou whisky. To bylo jasné pití na tuhle chvíli. Ze sklenky se kouřilo a já jsem chvilku propadl mimo čas a prostor a to co se tu řešilo jsem poslouchal jen okrajově. Až tady jsem vypnul pořádně. Nechal jsem myšlenky toulat, ale vrátil jsem se na ten nejdůležitější moment. Viděl jsem oba dva a tak jsem pozvedl skleničku s kouřící whiskou. Na všechny, kteří padli. Nemyslel jsem dnes jenom Hestii a Reguluse, ale taky ty, kteří padli na té ulici, když tohle všechno začalo. Až je přípitkům uděláno za dost, tak do sebe obrátím celou skleničku. Tohle se musí hodně vypálit. |
| |
| Po šichtě Malfoy Manor -> Ústředí -> U Jednookýho testrála Všichni dělají to, co mají, netrvá to tedy nijak dlouho a můžeme se přesunout zpátky na Ústředí a následně do podniku, který nám doporučila Calla. Jindy bych možná přemýšlela, že se vydám domů, za Teddym a svou postelí, dnešek byl ale...příliš náročný a to poslední, co chci, je tahat si svou práci ještě domů. Teď prostě není dobrý čas se tam vrátit, ne když jsem utahaná a smutná, ne když bych nejradši něco rozkopala a hlasitě nadávala. Pitomí smrtijedi. Proč furt musí někoho jen zabíjet a zabíjet? Přetrhla bych je vejpůl, kdybych mohla - počkat, příště třeba skutečně budu moci. I teď to schytali víc než my, to je ale jediná útěcha, kterou z dnešního večera mám. Drink, který mi přichystal Severus, si nakonec podávám ještě v Malfoyově sídle. Sama bych to možná zvládla až na ústředí a pěkně v soukromí, po čase mě ale začne štvát Snapeovo němé naléhání. Možná k tomu neřekne jediného slova, já už ho ale znám a vím - ale houby, nevím vůbec nic, ale udělá se mi líp, až to vypiji, tak do toho! A taky že se líp udělá. Alespoň tedy fyzicky. Zase se můžu trochu hýbat a něco se sebou dělat. Jen co se ujistím, že jsou všichni na správných místech, tedy v cele či v márnici, jen co strávím několik málo minut zíráním do tváře mrtvolné Hestie, vydávám se do sprchy smýt ze sebe nejenom prach sídla mého strýce, ale i zážitky posledních pár hodin. Jde se dál. Ráda ze sebe svléknu špinavé šaty, za jejíchž stav mě Fleur asi zabije a ráda se ponořím pod proud teplé vody, která funguje podobně jako Severusův dryák. Soukromí našich sprch mi dává čas vydechnout - a také prolít několik málo slz za mrtvé a za tohle opakování dob minulých. Jde se dál. Obyčejné kalhoty a triko namísto elegantních šatů, o pár čísel větší, ale pohodlný svetr. Z tmavých vlasů jsou zase hnědé, ty přirozené a mé, stejně jako tvář. Teď už si nemusím na nic hrát, snad jen - ah, ty opuchlé oči od pláče si radši odmorfuji pryč, takhle se mezi svými podřízenými objevit nemohu. Pro Merlina... Vždyť já budu muset změnit i kancelář. Je mi zle. "Díky že jste přišli." U Jednookého testrála se mi líbí už na první pohled a kromě výběru lokálu si cením i přítomnosti ostatních. Objednávám si to, co většina z nás, obyčejnou Ohnivou whisku a musím se přemlouvat, abych s jejím vypitím vyčkala času přípitku. Toho se nejprve ujímá William, jehož slova jsou krátká, ale trefná. "A na ty, kteří žijí dál." Na ty, kteří musí žít dál, ale to nejsou příliš povzbudivá slova, nechávám si je tedy pro sebe. "Máme za sebou trochu náročné dny. Jak se...zatím držíte?" Mnozí z těch, co sedí u tohohle stolu, jsou v našem týmu nováčci a přestože bych třeba večer trávila společným tichem, starost o jejich dobro je teď mou povinností. Otázka ale nesměřuje jen k Greengrassové, Susan a dalším, ale i k těm otrlým a zkušeným, protože jsou věci, na které se zvyknout nedá. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Krkolomný rozhovor Někteří se na téma práce netváří dvakrát nadšeně, jiní se zase připojují se svými domněnkami. Vím, do které skupiny budu patřit já, než ale stihnu vyjádřit svůj názor, ozve se návrh na přípitek. Dobrý nápad. Jsem však rád, že mně připadá role pouhého posluchače. William se spokojí s jedinou výstižnou větou, Tonksová se podobným stylem přidává a na nás ostatní připadá jen pozvednutí číší a rychlý přípitek. Whiska pálí tak, jak má, teplo se rozlévá po celém těle a já začínám mít dojem, že se konečně stávám zase sám sebou. Během bitvy mi krví koloval adrenalin, teď se zas vrací všechny pocity, vše, co předtím nebylo třeba. "Upřímně jsem nečekal, že se do boje dostanu tak brzy." Odpovím Tonksové, kterou zajímá náš stav. Myslím, že nejlépe to vyjádřil Snape, hlavně ale abychom o tom nemuseli zas až tolik mluvit. To radši nechám na dámách. "Black, Potterovy, pak samotný ministr, pokud jsem si dobře všiml." Navrátím se opět k rozhovoru s Malfoyem. "Rozhodně šli po bojujících, civilu si nevšímali. Že by pomsta za staré křivdy?" Dle jejich cílů si tím jsem vcelku jist, vždyť nejvíce frekventované oběti byli právě...staří známí bojovníci. Mohl jsem mezi ně patřit také, kdyby... Ale na kdyby se nehraje. "Někdo další něco k pití?" Má sklenička je prázdná a podobný stav očekávám i u ostatních, kteří si připíjeli něčím tvrdším. "Tuhle rundu platím." |
| |
| Přípitek U Jednookýho testrála, 7. září 2002 William pronese jednoduchý přípitek a šéfová jej doplní. Nic víc se k tomu nedá říct. Zvednu skleničku a napiji se. Hrdlo mi zaplaví jedovatý oheň a chvilku mám pocit, že mi v břiše bublá sopka. První lok bývá vždycky takto poněkud intenzivní. Dokonale mě to probralo. ,,Troufám si říct, že díky týmové práci, se všichni držíme obstojně. Dali jsme do toho vše.“ ano, máme ztráty na životech, ale mám pocit, že každý jeden z nás bojoval až do konce. Merlinžel, ačkoliv jsme kouzelníci, zdaleka nejsme všemocní. Stále jsme zranitelná stvoření. Znovu se napiju. Lucius naznačí, že útočníci šli po určitých cílech. Eirian se zeptá na rodinné křivdy. Tohle zní zajímavě. ,,Možná byste nám mohli ve zkratce popsat vaše rodinné vztahy?“ prohodím do éteru, i když pohled věnuji Malfovoyi a Tonksové. Do Bradavic jsem nechodila, vyrůstala jsem Ve Francii, i když můj otec byl rodilý Londýňan. ,,Někde ve vaší historii možná vězí klíč ke všemu, co se momentálně děje.“ pokrčím rameny a kouknu na Eiriana. ,,Já si dám to samé ještě jednou.“ ukážu na prázdnou skleničku. |
| |
| U Jednookého testrála 7. září 2002 Usedli jsme, objednávky byly vysloveny. Eirian mi chválil šálu. Pousmála jsem se a místo, kde byla výšivka mého a Dracova monogramu jsem promnula mezi prsty. „Děkuji.“ |
| |
| Jeden rok studia ”To mi přece chybělo i před tím.” zazubil jsem se na pana profesora. Ale nezdálo se mi, jako by s tím vyloženě nesouhlasil. Kdyby ano, už bych to zřetelně poznal. Spíš mi přišlo, jako by to dělal jenom z principu a nitnosti zachování nějaké formální úrovně.
|
| |
| Pubertální hra? "Takže takový normální den v naší práci." Odvětím na Severovu sarkastickou odpověď, která ale shrnuje tak nějak všechno, s čímž souhlasí i zbytek osazenstva. Nikdo se nehroutí a to je to nejdůležitější, držíme se stále nohama pevně na zemi a jsme schopni tu sedět a popíjet, utužovat tým. Pro Merlina, to jsou kecy. Ale tak dokud to funguje. Poslouchám teorie, se kterými kolegové přijdou a nedá se říci, že by se mi to líbilo. Staré křivdy, rodina, všechny tyhle záležitosti, které by neměly hrát vůbec žádnou roli a přesto hrají. Částečně to dává smysl, vysvětlilo by to i proč sledovali matku s Teddym, ale - ale teď o tom mluvit nechci! "Rodokmen vám kreslit nebudeme."Zabručím trochu neochotně. "Navíc Hestia a Potterovi...víc bych to viděla na staré křivdy z války. Většina z nás byla nějak zapojena." Vybírali si ty, které znali a kterým se chtěli pomstít za smrt svého pána. Asi bych měla nechat hlídat Potterovi a Weasleyovi... Zítra. Dneska už na to nemám lidi, začali jsme pít. U Eiriana si chci objednat další whisku, mladý Derierre ale přichází se...zajímavým nápadem. Moc nechápu, co tu vlastně dělá a co dělal v boji, do dokončení tréninků mu ještě trochu chybí - asi tak dvanáct měsíců a zkoušky, ale - ale okey, to budeme řešit zítra. "Kolik nám je? Patnáct?" zareaguji na nápad hry, pravda je ale taková, že bychom měli dělat i něco trochu jiného než řešit práci. Navíc dřív bych po tomhle skočila jak pes po kosti, chlastací hry jsem prostě milovala. "Ale dobře, máš nějaký nápad? Mimochodem, tohle je Derierre, trénuje na bystrozora a o jeho dalším zapojení si zítra pořádně promluvíme." Ještě pár hodin zpátky a bylo by to na Hestii. Doprčic. Já sama netuším, co s ním, jsem si vědoma jeho plusů i slabostí a - a je otázka, zda chceme shořet či jenom hořet. Zítra! Dnes pijeme. |
| |
| Ohnivý dech U Jednookého testrála Pokývala jsem Calle na její odpověď a znovu jsem se rozhlédla po baru. Ostatně, proč ne. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Po přípitku
Mohla jsem tušit, že otázka na rodinu bude nejspíš dost osobní, ale zdálo se mi, že v kouzelnické společnosti kolují různé informace a klepy – takže by to nemusel být takový problém. Ale také jsem mohla trochu víc přemýšlet, než jsme začala klást nepříjemné dotazy. Chtělo by to trošku zapojit empatii, Callo. Pohlédnu na Malfoye a jen mlčky přikývnu. Možná se v mých očích zračí i jakási omluva, která by měla patřit také Astorii. Naše první setkání nebylo zrovna šťastné, měla jsem proti bývalému smrtijedu předsudky – což je asi neprofesionální a neměla jsme tolik podléhat svým vášním. Ovšem v tento okamžik jsem před sebou viděla pouze zlomeného muže, který se snaží zachránit zbytky toho, co mu zbylo. ,,Pořád máte zač bojovat, Luciusi.” mírně se pousměji a cuknu pohledem k mladíkovi, který právě vychrlil obláček ohně. Slyšela jsem dobře? Hra? Ano, slyšela, jelikož Snape odchází. Možná nejmoudřejší tah večera. Pokynu mu na pozdrav a pohledem se vrátím zpět k Thomasovi. ,,Fajn. A jakou máš konkrétně na mysli? Mimochodem, já jsem Calla, ještě jsme se nepředstavili.” kývnu na něj. Nemám tušení, jestli je to nový člen týmu nebo co..vlastně. Jen trochu nakrčím obočí. |
| |
| U Jednookého testrála
Mé šaty jsou uhašeny a já se proměním zpátky do lidské podoby. Chvíli se pohybuji až příliš pomalu, nejsem schopná žádných reakcí, svět mám najednou v mlze a nejsem si jistá co dál dělat. Tonksová zvládne s čistou hlavou dávat příkazy, Astoria sváže kouzelníka, který nám snad dá nějaké důležité informace, díky kterým pochopíme, co se tady stalo. A možná také přijdeme na to, proč jsme tak neskutečně selhali. Tolik mrtvých na naší straně, překvapivý útok, kterému jsme se nedokázali adekvátně postavit. Skoro zničené sídlo Malfoye. A také příliš mnoho mrtvých na straně druhé, nejsem si jistá, že nás za dnešní den někdo z ministerstva pochválí. Snape léčí Callu, která vypadá, že z toho nakonec vyvázla lépe, než to před chvílí vypadalo a za chvíli už se řeší, kam se půjde poté, kde všechno nepříjemné můžeme alespoň na chvíli hodin za hlavu. Povzdechnu si. Nemá cenu nic namítat, přeci jen je Tonksová momentálně nadřízenou a já nemám energii vzdorovat. Pomohu s těly do márnice a nejprve se vydám domů. Omluvím se ostatním, kterým povím, že se do podniku dostavím později a věřím, že to pochopí. Ve svém skrovném příbytku si nejprve dám dlouhou sprchu, studenou aby zchladila rány, které jsem dnešního dne získala. Na zádech se mi line několik červených stop, které připomínají, jak mi bleskové kouzlo prošlo tělem. Po tvářích mi steče dvojice slz, když mi před očima několikrát probliknou útržky z večírku. Oheň na šatech, který stoupá, budeš upálená jako čarodejnice…mrtvé tělo Hestie, mrtvý Regulus… Nejraději bych už nikam nechodila, ale mrtví se musí zapít, převleču se do něčeho vhodnějšího, vezmu na sebe volnější černou košili a černé kalhoty se zvýšeným pasem. Spálené šaty rovnou hodím do koše.
Do lokálu přijdu přesně na přípitek, jako někteří ostatní volím ohnivou whisky, alespoň pro tento přípitek. „A na nás, kteří jsme přežili.“ Dodám, ke slovům Williama a vypiji nápoj. Nejsem zvyklá pít, ale přesto na výzvu Lloyda přikývnu a nechám si sklenici přínést, tuto plánuji popíjet dlouho, nejlépe až do konce večera. Kdo ví, jestli někde ještě nebude potřeba naší pomoci. „Navrhuji chlastací hru?“ Opravdu? Myslí to vážně?! Probodnu mladého muže ostrým, nepříjemným pohledem. Jdeme zapít ty, o které jsme přišli, ne se bavit a hrát nějaké hloupé pubertální hry. Ještě k tomu se předvádí nějakým ještě hloupějším ohnivým trikem. Na chvíli sama zauvažuji nad svým odchodem, tohle opravdu nemám zapotřebí a jsem ráda, že v tom nejsem sama, když Severus připomíná důležité věci a raději odchází. Já nakonec zůstávám, neplánuji se opíjet, neplánuji hrát hru, ale někdo by taky mohl dohlížet na to, aby ještě nedošlo k nějaké katastrofě. Třeba k zapálení lokálu. |
| |
| U Jednookého testrála 7. září 2002 Takže to byl on? Ohlédla jsem se po mladíkovi, no, mladíkovi, je snad jen o rok mladší než já, který se omlouval Luciovi za podpálení kusu výzdoby. Znovu jsem neovládla lehké zachvění. Na malou chvíli jsem vzhlédla kolem, jako bych pach dýmu a ohně cítila kolem sebe. Ale byl to jen skromný ohýnek v krbu. Blázním... |
| |
| Netradiční zábava Kdo si o něco požádal, tomu to po chvíli strávené na baru i přinesu. Šestero Ohnivých whiskey přistane uprostřed stolu a já začínám tušit, že pokud se nevydám domů teď, může se tato noc zvrtnout. Jenže... Jenže v tom malém bytečku uprostřed Londýna, kde teď bývám, mě nečeká nic jiného než ticho, samota a myšlenky, kterým bych se rád vyhnul. Jako všichni ostatní zde. Sedám si tedy zpět na své místo a přestože...chlastací hra není nic, čeho bych se kdy účastnil, teď svůj nesouhlas nevyjadřuji. Neodcházím jako Snape, jen...jen tam sedím, poslouchám své okolí a vlastně vůbec netuším, zda se toho všeho chci účastnit. Opít se zvládnu i bez nějaké hry, ale kdo ví, třeba ten klučina přijde s něčím zajímavým. Stále nerozumím, co tu dělá, jeho poněkud zbrklé zacházení s ohněm jak v bitvě, tak i teď, mi nepřijde dvakrát dospělé, ale - Musí se učit. Snad to stihne dříve než ho to zahubí. "Eirian Lloyd." Představím se, poněvadž se to sluší, hned poté se ale otočím Margarit, která se na možnost hry netvářila nejpřívětivěji. "Nejsi fanoušek opilecké zábavy a divokých nocí?" Ptám se s mírným sarkastickým úsměvem, který má naznačovat, že ani já...nejsem přesvědčen o tom, co se tu chystáme dělat. |
| |
| Kdo si hraje, nezlobí "Lepší si hrát na dítě, než na starce." odvětím zvesela, nenechávajíc se zastrašit. Když ale příjde další část sdělení paní Tonksové, má reakce by se dala vyjádřit snad jen poloslyšitelným "polk"... avšak to byl problém pro budoucího Thomase, který mě nejspíš zítra na koberečku u nově povýšené šéfové prokleje do několikátého kolene. |
| |
| Návrat do minulosti "Severusi, poč..." kej. Pozdě a navíc i zbytečně, zrovna Snape má svou hlavu a i kdybych se ho snažila přesvědčit, ať s námi ještě posedí, setkala bych se jen s odmítnutím. Chápu, proč odchází, bylo by lákavé následovat jeho příkladu, vypadnout z role, jít domů, ale - ale tady je můj tým a tady je alkohol. Pro jednou si dopřeji přesně to, co potřebuji a tu samou laskavost projevím i jemu. Respekt. Nebo tak nějak. Akorát nemusel zmiňovat tu tiskovku, která mě zítra čeká. Hned mám pocit, že bych místo whiskey měla v ruce držet pergamen a brk a snažit se ze sebe něco vyplodit. Třeba později... Určitě to půjde mnohem lépe. Ne všichni souhlasí s nápadem hry, ono by mě i překvapilo, kdyby ano, vše je ale dobrovolné a kdo nechce, může si v klidu povídat a popíjet své. A kdo ví, třeba Margaret časem přemluvíme! Bude hrát i Lucius? Naděje stále existuje! Derierre přichází s klasikou, kterou jsme hrávali už v Bradavicích. Never have I ever, tradiční zábava jakékoliv párty. Cíl je jasný, co nejvíc se opít a pokud možno se o tom druhém třeba i něco dozvědět. Co nás tedy čeká jako první? Ah, hned piji, ještě že Lloyd přinesl další rundu. "Každý kdo někdy hrál, musel spadnout. O tom ten sport je." Já padala víc než jiní, protože to jsem já, svou nešikovnost jsem ale na hřišti vyvážela rychlostí a přesností střelby. "Nikdy jsem nezapálila svého profesora!" Vymyslet něco zábavného a neškodného není vůbec jednoduché, tentokrát ale nepiji a jen se bavím vzpomínkou na Charlieho a hořícího Kratiknota. Jo, to byly bezstarostné časy... "Tak, kdo další, dámy a pánové?" |
| |
|
|
| |
| Podpalování profesorů Lusknu prsty a ukážu s zářivým úsměvem někoho, kdo je naladěn stejnou vlnou, na Tonksovou. |
| |
| Pubertální hra Překvapeně zamrkám, když ten mladý přijde s hrou, která nás má zabavit a přinutit pít. Být o pár let mladší, možná bych uvítal tuto pěknou záminku pro nezřízené opíjení se, ale - ale co si to nalhávám. Chlastací hry nikdy nebyly mou parketou a nebudou ani teď. Alkohol zvládnu požívat i bez toho, stačí takový příjemný den jako byl ten dnešní. Ale což, Never have I ever začíná, já naši lehce zoufalou zábavu kazit nebudu a pokud to dobře chápu, rovnou se mohu napít. Nepadal jsem zase tolik, ale občas i mě nějaký ten Potlouk dostal, když jsem nebyl dostatečně rychlý a pozorný a neodrazil ho dál. Naše nová šéfová nikdy nepodpálila profesora, což se tedy ani mě nepodařilo. Na rozdíl od Derierra, u něj mě to ale vůbec nepřekvapuje. Viděl jsem jeho počínání v bitvě i teď a určitě nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že má k ohni jistou afinitu. Nebelvír? Bezpochyby. Malfoy nikdy nedostal školní trest. Zajímavé. Že by se ze všech možných přestupků dokázal vymluvit? Nebo je prostě jenom..nedělal? Já sám piji. Nikdy jsem nebyl žádný záškodník, ale ve třetím ročníku jsem zcela omylem zabloudil do Zapovězeného lesa. A pak tu byla ta chvíle s profesorkou Littleovou, bývalou učitelkou obrany proti černé magii. Jak dlouho že to vydržela? Pět, šest měsíců? Nejdelších šest měsíců mého studia. Krásná chvíle ticha je přerušena Derierrem, který očividně není schopen zvládnout svůj likér. Jak jinak si vysvětlit, že si pod sebou sám vykopává hrob? Už první věta byla naprosto příšerná a čím déle mluví, tím hlubší ta jáma bude. Pro Merlina, ten kluk je vážně Nebelvír! "Myslím, že byste měl spíše zapracovat na svém pudu sebezáchovy než začít rozvíjet jiné projekty." Vpadnu mu do řeči, snad ve snaze ho konečně umlčet než proti sobě pošle další a další. "A...nikdy jsem neřídil mudlovské auto." Touhle větou mohu alespoň zjistit, kdo má jaké schopnosti. Možná je to tím alkoholem, možná společenskou konvencí, něco mi ale říká, že bych se alespoň trochu měl snažit o nějakou tu konverzaci mimo dění hry. Otočím se tak na Callu s Margarit, protože pokud se nepletu - "Vy dvě jste vlastně nechodili do Bradavic, že?" Myslím, že bych si je pamatoval, věkově nebudou tak daleko ode mě a na rozdíl od Williama a Tonksové mi ze začátku nebyly ničím povědomé. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| A opět zpátky do práce 7.-9. září 2002 Večer u Jednookého testrála utíkal rychleji než se mohlo zdát a kolem půl druhé ranní už tamní obsluha začala naznačovat, že by ráda končila. Nezbylo nic jiného než dopít poslední poháry, zaplatit nemalou útratu a začít se zvedat. Na některé z vás čekalo pohodlí vlastních postelí, další se mohli vydat pokračovat dál a to přímo do Prasinek, kde vás jakožto poslední otevřená hospoda vítal Hostinec u Prasečí hlavy. Ten se sice nechlubil pohodlným sezením, vytříbenými druhy alkoholu ani čistotou, hostinský se ale na nic neptal a rovnou začal nalévat - a byl-li zájem, naléval až do rozednění. 8. září byla neděle a hned po ránu vám přišla sova, ať se s příchodem na Ministerstvo ani neobtěžujete. Zasloužený den volna, čas na uzdravení duše i těla, na sesbírání nových sil. Práce bylo sice až nad hlavu, vás se ale prozatím netýkala. Nebylo nic, co by nemohlo počkat. Jediný přeživší útočník z Malfoy Manor stále odpočíval v celách, zbytek těl čekalo na identifikaci, magickou pitvu a následný pohřeb. I řádná tisková konference byla přesunuta až na pondělní ráno a jediné prozatímní prohlášení, které Ministerstvo vydalo, bylo ubezpečení kouzelnického obyvatelstva o jejich nadálé bezpečnosti a faktu, že Bystrozorské oddělení úspěšně zažehnalo útok několika jedinců na Malfoy Manor. Ať už jste se volný den rozhodli strávit jakkoliv, v pondělí 9. září opět začal pracovní týden. Předpověď počasí slibovala krásných 18 stupňů Celsia, občasné přeháňky a poryvy větru. Ve světě se nic zajímavého nedělo a Denní Věštec tak své ranní vydání soustředil na víkendové události. Několik fotografií potemnělého sídla Malfoy Manor. Prchající návštěvníci v elegantních róbách, záblesky ohně v jednom z oken. Skupinka lidí s připravenými hůlkami, únavou a soustředěním ve tvářích - a pokud jste se dostatečně soustředili, mohli jste v té skupince najít i vlastní tváře. “Hrozí nám nové nebezpečí?” Hlásaly titulky. “Hrozivý útok na Malfoy Manor, několik mrtvých.” A další a další zmínky, jedna vedle druhé. Krátká glosa o nebezpečném živote bývalých smrtijedů, na zadní stránce vtípek s Ministrem Pastorkem v čele. Jedna celá stránka byla věnována samotnému Harrymu Potterovi a jeho ženě i s připojením větičky, že ani jeden z Potterů nechtěl sobotní událost komentovat, oba se ale těší dobrého zdraví a brzy očekávají narození prvního potomka. Denní Věštec nebyl jediným tiskem, který se plesu věnoval a ti z vás, kteří odebírají několik dalších, mírně bulvárních plátků, se tak mohli dozvědět o nejnovějších drbech kouzelnické smetánky. Krásná Melody Fowley byla na plese viděna se zásnubním prstýnkem, ovšem jméno jejího nastávajícího je stále záhadou, zmrtvýchvstalý Regulus Black se těší dobrému zdraví i přízni dívčích pohledů a Lucius Malfoy se usmířil se svou snachou, Astorii Malfoy Greengrass, která byla na plese viděna po jeho boku. A nesmíme zapomenout na rubriku Modrého koberce, která pravidelně hodnotí společenské róby. Kromě těhotné Ginny Weasleyové, která sklidila slávu za vhodnost šatů vzhledem k jejímu stavu i postavení, se mezi vyfocenými a pochválenými objevila i rusovlasá Susan a to s popiskem, že tato mladá, krásná a především svobodná dáma by mohla ukrást srdce jakéhokoliv zdatného mladíka… Ostatní jste pozornosti médií unikli - prozatím. Na oddělení se během neděle změnilo jediné - jmenovka na dveřích kanceláře Hestie Jonesové. Hestiino jméno se přesunulo na památeční desku padlých a kancelář připadla Nymphadoře Tonksové. Alespoň prozatím. A právě Tonksová už netrpělivě čekala na váš příchod, plně připravena rozdat úkoly do dalšího dne. |
| |
| Náročná neděle, náročné pondělí Už nikdy nebudu pít. Má mantra nedělního rána, dopoledne a nebýt kouzla proti kocovině, tak i odpoledne. Do teď netuším, jak se to mohlo tak zvrtnout. Ještě u Testrála jsem byl přesvědčen, že budu pít jen minimálně, neboť opilost není mou oblíbenou kratochvílí, pak ale přišla ta Derrierova hra a já pil více než bylo zdrávo a než na co jsem byl zvyklý. Ano, na mém bývalém oddělení ještě v Americe jsme si taky občas s kolegy zašli na skleničku, to jsem ale jakýkoliv likér střídal s vodou a maximálně v jednu byl doma. A tady? Tady se obávám, že jsem byl tím člověkem, kdo navrhl přesun do Prasinek a kdo se držel až do brzkého rána. Pravděpodobně. Od jisté chvíle jsou mé vzpomínky...poněkud rozmazané. Snad jsem nevyvedl žádnou ostudu. Platil jsem vůbec? A jak jsem se pro Merlina dostal domů? No, lepší než se probudit někde u Abeho... Popřípadě s nějakou společností. To by bylo poněkud trapné. Doufám, že jsem tam nevytáhl kytaru... Nebo ano? Vážně netuším a ani nechci vědět. Ranní sova oznamující mi volno, mě více než potěší a jen díky ní se mohu znovu zahrabat do peřin a dospat to, oč jsem přišel. Dál ta mohu předstírat, že jsme nepřišli o dobré lidi, že je vše v pořádku, že se nic neděje. Chvilka blaženého nevědomí. Až odpoledne jsem byl schopen se trochu vzpamatovat, čas jsem tedy věnoval běžným záležitostem. Vypral prádlo, něco si uvařil, uklidil. K večeru zaskočil na trénink rugby s pár lidmi ze sousedství a najednou bylo deset a já mohl jít zase spát. Protože bude lepší to naspat předem. Něco mi říká, že nás čeká náročný týden - a to nemluvě o pohřbu...
Ranní výtisk Denního Věštce neříká nic kromě nepotvrzených spekulací a nádechu šíření paniky, odložím jej tedy hned, co dočtu a to abych si udělal kávu. V práci jsem mezi prvními, tedy snad kromě Snapea a Tonksové, u těchto dvou mám ale dojem, že domů ani nešli... Nemá ona doma dítě? Ale do toho mi nic není. "Dělám kávu, dá si ještě někdo?" Zvolám z kuchyňky svou nabídku. |
| |
| Zpět na Ministerstvo 9. září Vím, že jsem to pravděpodobně přehnala. Nechtěla jsem se tolik opít, vlastně jsem ani nechtěla hrát tu pitomou pubertální hru, ale nakonec jsem se svezla. Moje tělo i psychika si přálo odpočinek a já se nedokázala bránit. Vím, že mám být s návykovými látkami opatrnější..jenže vědět a chovat se podle toho...asi nikdy nebyla má silná stránka. Matně si pamatuji, že jsem vy bystrozorském tahu pokračovala i k Prasečí hlavě. Probudila jsem se v městském parku, opřená o nějakou sochu. Akorát se rozednívalo a otrvná sovička mě klovala do ramene. Snažila jsem se ji rozespale odehnat, než mi došlo, že má pro mě vzkaz. Převzala jsem si ho a poslala ji pryč. Nemusíme do pracé. Díky Merlinovi. Oddechla jsme si, ale ne na dlouho. Nebylo mi zrovna dobře. Rozhodla jsem se, co nejdříve dostat domů, dát si sprchu, nalít do sebe litr vody a zalehnout. Takové příjemné kóma. Druhý den vstanu brzy ráno a dostavím se do práce. Cestou si prohlédnu titulky novin a koupím si jeden výtisk věštce. Zjistím, co se veřejně ví a o čem se nyní spekuluje. Jedna bitva v kdovíjak veliké válce. ,,Dobré ráno.“ pozdravím přítomné a pokusím se o náznak úsměvu. Eirian zrovna voláí něco z kuchyňky. Káva? Vejdu do kuchyňky a mávnu na něj. ,,Čau, Lloyde. Já bych radši čaj, díky.“ pousměju se a zkoumavě se na něj zadívám. ,,Mám takový pocit, že....hmm...nehrál jsi na kytaru? U Prasečí hlavy?“ nakrčím obočí, jak si snažím vzpomenout. ,,V kovbojských botech a bez...ah.“ zarazím se a snažím se zachovat si vážný výraz, ačkoliv se mi začalo chtít smát. Nejsem si úplně jistá, jestli za to může má představivost nebo se to skutečně stalo. Kolik takových věcí ještě vypluje na povrch? Raději nevědět. Vezmu si hrnek s čajem a s nervózním úsměvem usrknu a začnu pomalu ustupovat ke svému stolu. |
| |
|
|
| |
| První den v nové roli Kde to kurva... Světlo mě bodá do očí, hlava tříští, žaludek se otáčí a krk bolí z nepřirozené polohy, do které jsem se musela po svém příchodu z Prasinek položit. Jsem v práci, kdo by to byl tušil a je...no ráno už není. Ráno jsem se vracela, teď bych to tedy viděla na takové poledne. Neměla bych tedy pracovat? Ne? Ne! Už vím! Než jsem zalehla, dala jsem svým novým podřízeným den volna. Však je neděle, ne? Očividně dělám velmi rozumná rozhodnutí, když jsem opilá. Domů jsem pro jistotu nešla, zařídila si den na rekonvalescenci, pamatuji si většinu večera. Vážně? Hmmm. Šli jsme k Prasečí hlavě, byly panáky. Dost panáků. Lloyd vytáhl kytaru, zpívala jsem. Kde mám doprčic podprsenku? A od čeho je ta modřina, co mám na koleni a boku? Ještě určitě z boje... Nebo z toho, jak jsem tancovala na stole. Společně s Callou. Oh. Kvalitní večer! Jen kdyby bylo příjemnější i to probuzení. "Severusi? Prosííím...." Nepřekvapuje mě, že je v práci. Kde jinde by taky byl? Kde jinde bych byla já? Ehm. Příšerná kocovina mi ale nedá ani spát, ani se trochu zkulturnit, musím tedy žebrat na vyšších místech. Bez dalších slov vyfasuji správný lektvar a jen co se mi dostane do žaludku, cítím zlepšení. Život! A taky budu zvracet. Asi tak za... Rychle na toaletu. O několik desítek minut později, upravená a vysprchovaná, jsem už zase připravena na život. "Díky. A taky si odpočiň, den volna je i pro tebe. Já jdu na chvíli domů..." Abych ukázala, že ještě žiju, že je všechno v pořádku a že ty šaty, co jsem si půjčila od Fleur, jsou úplně, ale úplně v cajku. *** 9. září Plán dalšího postupu je jasný, nemohu se ale zbavit jisté nervozity. V nové kanceláři si připadám nepatřičně, stále se ne a ne vzpamatovat z další ztráty, která nás postihla. Je mi to líto, Hestie... Musíme jít dál. Musíme zjistit, oč jde a co chystají. Musíme se...pomstít. Jen mi dejte ještě chvíli čas, ať si utřídím myšlenky a ať se připravím na největší roli v mém životě. Vedoucí bystrozorského oddělení. Doprdele. "Luciusi? Můžeš na slovo?" Jdeme pracovat! Co jiného taky dělat? "Čeká nás tiskovka, Věštec už nám fakt šlape na paty. Bylo by vhodné, kdyby ses jí taky účastnil...." Ať to má nějaký impakt. "Jak jdou zatím opravy domu?" |
| |
|
|
| |
| Vtipkování Jen co ke mě dolehnou Callina slova, zornice se mi rozšíří překvapením a mám co dělat, abych zvládl popadnout dech. "Děláš si legraci, že ano?" S hrůzou na světlovlasou ženu hledím a nevím, zda jí mám věřit či nikoliv. Ať se svou paměť snažím namáhat jak jen to jde, jasno ohledně sobotní noci nemám. Kytaře ještě věřím, to není ještě zas až tak hrozné, ale - ale... "Vždyť ani kovbojské boty nemám!" Nevím, jestli se více stydím za tu noc nebo za kňučící tón, který ze sebe teď vydávám. To je profesionální? Ale fuj, že se nestydíš! Taková ostuda! Na moment se zase věnuji přípravě kávy, protože to je takový velmi uklidňující proces, i tak mi to ale nedá a musím vyzvídat dát. Prostě musím. "A bez čeho že? Určitě jsem se nesvlékal..." Tím jsem si jist! Tedy tak na půl. Upřímně si nejsem jist už vůbec ničeho, tedy kromě faktu, že už nikdy nebudu pít. "Jak ses vlastně ty dostala domů? Vše v pořádku?" Jako správný gentleman jsem měl dohlédnout na to, aby se každá z účastnících se dam dostala adekvátně domů, ale už si ani nepamatuji, kdo tam byl, natož...tohle. Ostuda. Skutečná ostuda. |
| |
| Vtipkování nebo krutá pravda? Ústředí, kuchyňka Můj nenápadný ústup byl zhacen. Opřela jsem se tedy o stěnu vedle dveří a upila čaje. V očích mi hrály veselé jiskřičky a nakonec jsem vyprskla smíchy. Už jsem to v sobě nedokázala udržet. Mohlo za to hlavně Eirianovo zvolání o kovbojských botách. Nadechnu se k odpovědi, ale znovu se rozesměju. Zhluboka se nadechnu a zastrčím si pramen světlých vlasů za ucho. ,,Je pravda, že teď je na sobě nemáš.” sklouznu pohledem k jeho botám. Jakmile dojde na otázku ohledně svlékání, zvednu oči o něco výš k místům, jakým by se mladá dáma pohledem měla vyhýbat. Jenže já nejsem dáma. Nakloním hlavu k rameni a podívám se Eirianovi do očí. Koutky mi cukají. ,,Věř mi nebo ne, viděla jsem tvoje spoďáry. Máš na nich zlatonky.“ povím přesvědčeně. Skutečně nevím, jestli svému výplodu fantazie můžu věřit, ale proč by ne. Snad něco podobného nevypluje na mě. Pokud to není pravda, měla bych se sama sebe ptát, proč si svého kolegu představuji bez kalhot. ,,Myslím ... myslím, že hraní na kytaru bylo bezvadný...tancovali jsme na stole s...s Tonksovou?!“ zamyslím se nahlas a záhy mě taky polije stud. Se šéfovou? To bych si přece nedovolila! Nebo ano? Sakra, sakra. ,,Merline…” zamumlám a dám si pořádný lok. Na otázku ohledně mého návratu domů přikývnu. ,,Ano, v pořádku. Rozhodně jsem na sobě měla kalhoty.” popíchnu ho. ,,I když mi chvilku trvalo, než jsem se zorientovala. Probudila jsem se v parku a ukázalo se, že to nebylo v Londýně…” svěřím se mu, aby se necítil trapně jen on sám. Každý jsme jen…kouzelník. Na druhou stranu to byl příjemný rozhovor, protože za pár minut budeme muset oba dva opět v plout do temných vod naší současné situace a na špičkovaní asi nebude moc čas, ani nálada. ,,Bylo by fajn si to někdy zopakovat. Ale bez alkoholu.” pousměju se. |
| |
| Kuchyňka Tak aspoň že se někdo baví... Sice preferuji situace, ve kterých je to naopak, co se ale dá dělat. Za tohle si mohu sám, měl jsem se více hlídat a nepít. Především nepít. Callino vyprávění mi sice připadá jako z jiného života, některá fakta ale znějí až příliš pravdivě. Třeba ty trenky se zlatonkami, dárek od mých bývalých kolegů ještě z Ameriky. Tohle si jen tak nevymyslela... Takže nezbývá nic jiného než to přijmout. Nebo ne? "A jsi si jistá, že se to tak stalo? Protože..." Na moment se odmlčím, abych konečně zapracoval na té kávě. "protože žádné takové trenky jsem na sobě neměl." A co to o mém životě vypovídá, že se svou novou kolegyní rozebírám své trenky! "Ale to tancování na stole si pamatuji, s Tonksovou jste se...k sobě docela měli." O čemž nemám samozřejmě jediného tucha, ale dá se to předpokládat, ne? Navíc něco mi říká, že na stole skončila něčí podprsenka... Jen netuším čí. Škoda. Myslím, že si nemáme nikdo co vyčítat, neboť Calla se přiznává, že se probudila v jakémsi parku mimo Londýn. Poněkud nebezpečné, ale - ale sotva jí můžu kárat, když sám netuším, jakým způsobem jsem se dostal domů. "Vskutku zajímavý večírek. A ano, plně souhlasím, opakování klidně, ale bez likéru. Ten zas nějakou chvíli vidět nepotřebuji." Skoro se až ošiju při myšlence, kolik jsme toho museli vypít. "Nevíš mimochodem, zda jsem tam platil?" |
| |
|
|
| |
| Lloydova kavárna Pokrčím rameny, když můj kolega popře existenci zlatonkových trenek. Koutky úst mi cukají, takže mu asi moc nevěřím. Ale dále to nerozebírám. O tomhle se s ním tedy hádat nebudu. Rozhodně ne tady. Potom, ale prohodí, že jsem se měla k Tonksové při tanci na stole. Zamračím se. ,,To si vymýšlíš!“ snažím se bránit. Určitě se mi chce jenom pomstít, tohle bych si kšéfové nedovolila. Alkohol ano, ale já ne. U Merlina, ať už to nikdo nerozmazává. Dojde na téma placení. ,,Tak to nemám nejmenší tušení. Ale myslím, že bez placení by nás nenechali odejít ani z jednoho lokálu. I když...možná by to vysvětlovalo, proč jsem skončila tam, kde jsem skončila.“ připustím možnost, že jsem možná utekla a přemisťování v opilosti nekončí dobře. Měla jsem štěstí, že nedošlo k rozštěpu. ,,Pro jistotu se tam můžu po práci zastavit a srovnat účty. Nerada bych, aby se to někde provalilo a chytl se toho bulvár...“ čím méně pozornosti jde naším směrem tím lépe. Zaslechnu, že dorazil i William a ihned si poručil kávu. ,,Ukaž, pomůžu ti to roznést.“ objednávky na kávu se kupí. Možná by si někdo z nás měl otevřít vlastní kavárnu. ,,Ještě jsi se zmínil, že umíš ovládat mudlovské zbraně. Kde to trénuješ?“ zeptám se ho ještě. |
| |
| Ranní doušky kávy "To je v pořádku, k Prasečí hlavě skočím já, stejně jsem tam asi nechal tu kytaru." Povzdechnu si, když mi dojde další střípek ze sobotní noci. Stavit jsem se tam chtěl tak jako tak, rád bych z Abeho dostal vše, co se tam dělo. Nemám rád, když něco nevím, když si něco nepamatuji a když mě může kdykoliv jakkoliv překvapit. To už radši snesu posměšky, vševědoucí pohledy a doplacení účtu. Zvednu hlavu, když uslyším hlas McKeona a hned se dám do přípravy dalšího šálku. Voní to pěkně, sám se už nemohu dočkat - den bez pořádné dávky kofeinu začít nemůže. "Děkuji za pomoc." Pousměji se na Callu, která mi pomůže s několika hrníčky. Je to sice zcela zbytečné, ale milé a to se počítá. "Ah...Chodil jsem na mudlovskou střelnici. Akorát tady v Londýne jsem ještě neměl čas nějakou pořádnou najít." Odpovím Calle a hrníčky, co nesu, položím před své majitele. Pohled ke kanceláři šéfové mi prozradí, že to bude ještě chvíli trvat, využiji tedy příležitosti. "Odskočím si. Kdyby se začalo, tak jsem hned nazpět." |
| |
| Závěr večera a neděle U Jednookého testrála --> doma, 7.-8. září Večer se nakonec ubíral ve znamení hry, kterou navrhl nejmladší člen skupiny. Přímo jsem neodmítla, ale neúčastnila jsem se. Jen jsem po očku dál sledovala Luciuse. Jeho slova... Ano, život. Mám život. A je to lepší? Nebyla jsem si jistá. Byla jsem ale velký slaboch na to, abych se zabila. I když bych byla raději mrtvá. Přinejmenším dva měsíce od té události jsem po tom opravdu toužila, ale má přítelkyně Madeline mě od podobných myšlenek uchránila. Nový pracovní den Ústředí bystrozorů, 9. září Vydatný spánek opravdu aspoň trochu pomohl. I když jsem se necítila nejlépe, byla jsem schopná vypravit se a v černých kalhotech, bílé halence a šedém svetru na knoflíky jsem vyrazila do práce. Nechyběla hůlka za pasem a šedý šál. Vlasy jsem měla spletené v ledabylém drdolu. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Ranní šálek čaje Severusova kancelář, 9. září Severuse jsem našla, jak se dalo očekávat, v jeho vlastní kanceláři, kde měl vše potřebné a kde se mohl v klidu věnovat přípravě lektvarů. |
| |
| Pondělí plné rozkazů Na svou kancelář i vedoucí pozici si jen tak nezvyknu, pokud ale něco umím, je to předstírání a Luciuse tedy vítám se sebevědomým, které ve skutečnosti vůbec necítím. Hraj, dokud se hra nestane pravdou. Co jiného mi taky zbývá? Mírný úsměv, pokynutí rukou ve znamení pozdravu. Brada vystrčená ven, narovnaná záda, přímý pohled. Takhle se tváří šéf, ne? Takhle se tvářím já - nebo alespoň to, co po mě chtějí. "Oficiální stanovisko ministerstva je, že se jedná o poslední pozůstalé smrtijedy z doby Voldemorta. Nic významného, jen pár jedinců, co se rozhodlo připomenout staré dobré časy. Vše máme plně pod kontrolou, nikomu z civilistů se nic nestalo. Většina viníků byla dopadena..." Či přímo zabita v akci, slovo dopaden ale prý zní lépe. Doposud jsem si nikdy neuvědomila, jak moc podléháme rozkazům zhora. Jsem ráda, že Malfoy Manor bude nadále stát, taky si ale uvědomuji, že čas na obyčejný rozhovor se uchýlil svému konci. Otázku na mou neděli nechávám nezodpovězenou, v první řadě potřebujeme pracovat a v té druhé - nu, nepotřebuji se tou kocovinou chlubit. "Je tu několik úkolů, co je třeba vyřešit. A pak ta tiskovka. Musím promluvit s týmem." S mým týmem. Nikoliv s mými kolegy, ale s mými podřízenými. Pro Merlina, poč zrovna já? Nádech, výdech. Rychlá úprava před zrcadlem, ať nevypadám příliš vyklepaně a neupraveně. Jde se na to. "Dobré ráno, dámy a pánové, doufám, že jste se dobře vyspali." Snažím se o autorativní tón, buďme ale upřímní, vůbec mi to nejde. "Plán na dnešek je následující. Čeká nás tisková konference ohledně víkendu. Té se budu účastnit já, Malfoy a pokud má někdo z vás zájem, tak i jeden z vás." Tuším, kteří by na to byli vhodní a kteří vůbec, nechávám to ale na nich. "Je potřeba vyslechnout našeho jediného přeživšího. Pan Cain na vás už čeká v cele a nemůže se dočkat." Nakonec si mávnutím hůlky přivolám list papíru, který obsahuje několik jmen a adres. "Poslední činnost a ta nám zabere nejvíce času - jména mrtvých a jejich adresy. Je potřeba to vše projít a zjistit, co se dá. Kým a čím začnete je na vás, stejně jako rozdělení týmu." Učíme se samostatnosti a kdo ví, kdy umřu já. Snad jen - "Na výslech tak dva lidi, na prohlídku čtyři. Mělo by to vycházet." Uh, co ještě? Ano, předat pergamen s adresami a počkat si, kdo se kam vydá. Měla bych mít přehled. "Takže? Kdo chce být hlavní tváří Denního Věštce?" |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Pondělní úkolování Vylezu z kuchyňky s hrkem, ve kterém mi ještě zbývá trocha čaje. Podívám se na Tonksovou a soustředěne poslouchám, jaké si pro nás připravila plány. Popichování a legrace je pryč. Nastal čas být profesionální. Nejprve oznámí, že je čeká tiskovka a na nás je, zda preferujeme výslech nebo práci v terénu. ,,Já bych taky ráda na prohlídku.“ řeknu svůj názor a trochu se pousměju. Nejsem zrovna kdovíjaký řečník, abych se dobrovolně hlásila na tiskovku. Pozornosti médií jsem prozatím unikala a rozhodně nepotřebuji, aby se mi třeba někdo začal vrtat v minulosti. Dopiju čaj a čekám, jak dopadne konečné rozdělení týmu. Předpokládám, že pak ihned vyrazíme. |
| |
| Rozdělování úkolů Severusova kancelář, Ústředí bystrozorů, 9. září Se Severusem bylo svým způsobem jednoduché komunikovat. Někdo ho sice neměl v oblibě, ale pokud člověk pominul jeho ošemetnou minulost a zvláštní úlohu v celé válce, zjistí, že je to člověk, který nechodí kolem horké kaše a který dokáže být upřímný. A to je někdy velmi... Příjemné. |
| |
|
|
| |
| Výslech či prohlídky? Jen co se vrátím, dochází k rozdělení rolí pro dnešní den. Naše nová šéfová se do své role vžila vcelku rychle a já oceňuji, že se snaží působit sebevědomě a s jistotou. Není nic horšího než vedoucí, který dává najevo, jak moc si není sám sebou jistý, to pak ničí morálku celého pracoviště. Úkoly jsou tři. Tisková konference, výslech přeživšího a prohlídky. Vím, k čemu se připlést nechci. Média mi nikdy nebyla příjemná a čím déle zůstanu ve stínu, tím lépe. Navíc bych se tam Tonksové a Malfoyovi akorát tak pletl, ti potřebují někoho jiného, kdo je doplní, někoho...ah, ano, někoho jako je Astoria. Pohledná a dostatečně známá ve zdejším prostředí, tvářička, nad kterou se mnozí zastaví. Budou spekulovat, budou odhadovat - a tím pádem zapomenou na to, co je skutečně důležité. Takto většina plátků funguje, strčte jim pod nos něco zajímavého a oni z toho nespustí oči natolik, že přehlédnou vše další. Na výslechy se hlásí Snape, k prohlídkám zase William s Callou. "Půjdu tam, kde mě bude třeba." Pronesu, když na mě přijde řada s rozhodnutím. Nejradši bych se připojil ke Calle s Williamem, rád bych jim kryl záda, pokud ale bude Snape potřebovat výpomoc, což pravděpodobně bude, nějaký ten výslech už za sebou mám. |
| |
|
|