Cesty osudu
hrálo se Dvakrát týdně
od: 30. ledna 2010 22:00 do: 05. října 2010 19:36
Dobrodružství vedl(a) Gorax
| |
 | Ponurý svět podvodu a klamu, kde je život bezcenný a pomíjivý. Svět je zmítám válkou a chaosem. Jen daleko na východě v Panství Mejs, je celkem klid. Panství Mejs, poměrné rozsáhlé panství na východě Říše. Je to poklidné panství, válkou, která zuří ve světě téměř nezasažené. Je příliš malé a příliš daleko, než aby se k němu upírala pozornost znepřátelených stran. Lidé tam tak mohou žít prozatím v míru a bezpečí. Obyvatelstvo panství je většinou nevzdělané a o záležitosti okolního světa se nijak zvlášť nezajímá. |
| |
| Panství Mejs – Slavnost Jara Slavnost Jara, jedna z největších slavností roku je již v plném proudu. Je to jediný den, kdy u lidí nehraje původ a postavení žádnou roli. Je to jediný den roku, kdy si jsou téměř všichni rovni. Slavnost se jako každý rok, tak i letos pořádá na nádvoří panské tvrze. Během odpoledne byly na nádvoří rozestavěny dlouhé stoly nesoucí myriády rozličných druhů jídel, která se připravovala po celý uplynulý týden. Gigantické stoly dovozového trpasličího piva byly vyvaleny ze sklepů a nyní spočívají na dřevěných konstrukcích, které proti takovému zatížení protestují. Po celé odpoledne na nádvoří předváděli svou dovednost klauni, žongléři a mnoho dalších skupin kočovných umělců, kteří přijeli na slavnost do města. Když přišel večer, Hagil Vermon – pán zdejšího panství zahájil tuto slavnost. Přibližně kolem půlnoci, v době kdy je již mnoho lidí značně opilých a slavnost se tak pomalu dostává ke svému vrcholu, se ozval hrom a na obloze se zablesklo a jen krátce na to začal padat mírný déšť. První jarní déšť letošního roku… |
| |
__hunting_the_dawn___by_anathematixs5283.jpg) | Slavnost Jara, panství Mejs S úsměvem na rtech postávám mezi ostatními oslavujícími, opřena o jeden z mnoha prostřených mohutných dřevěných stolů. V pravé ruce dřímám korbel piva a občas si přiťuknu s někým, kdo právě projde kolem pln radosti, nadšení a hlavně chuti se v tento den pořádně...ztřískat. Nedokážu si představit, že tyto místa zanedlouho opustím. Už není snad nic, co by mne tu drželo. Dnešní oslava je má poslední příležitost se rozloučit a zároveň i možná chvíle na to potkat někoho, kdo kráčí širem krážem a nemá společnost. Otcova kovárna je prodaná jednomu statkáři, jehož žena, jak jsem zjistila, má velmi pádnou ruku. Té ta práce půjde určitě jedna báseň. Takže, co dál? Bezděčně vztáhnu ruku k temeni hlavy a konečky prstů se podrbu. Pak si prohrábnu dlouhé zrzavé vlasy a vzhlédnu po zahřmění tázavě k nočnímu nebi. První jarní sprška letošního roku - zjistím ihned, co mi do mého korbeli piva přibývají dešťové kapky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Probuzení
Blesk přicházející bouře ozáří oblohu, hrom ho těsně následuje a k zemi se začínají snášet velké studené dešťové kapky. Jakmile otevřeš oči, spatříš zataženou noční oblohu. Slyšíš bouři, jež se právě probouzí, ale nemáš tušení co to znamená. Je ti zima, na nahém těle máš nějakou zářivou barvou namalovány znaky, jejichž význam ti nic neříká. Hlava tě bolí a ať se snažíš jak chceš, nemůžeš si vzpomenout, kdo jsi natož aby jsi dokázala říci kde jsi. V hlavě ti slyšíš nějaké hlas, ale slovům není rozumět. Po chvíli se už ani ten hlas neozývá. Když se troch rozhlédneš, zjistíš že ležíš na nějakém oltáři uprostřed kamenného kruhu. Kameny tvořící kruh jsou obrovské a černé jako půlnoc, na každém kamenu je zavěšena světelná koule vydávající matné světlu. Na udusané zemi kolem tvého oltáře jsou něčím zářivým nakresleny nějaké symboly, ale dříve než si je stačíš důkladně prohlédnout zmizí. I znaky na tvém těle náhle zmizí. Co se to děje? |
| |
 | soukromá zpráva od Leila pro Jakmile mi nad hlavou zaduní hrom, s lehkým trhnutím hlavy otevřu oči. Cítím obrovské kapky dopadat na svě tělo a ještě více se pod jejich tlakem roztřesu. Jednu dlaň přiložík k spánku a začnu šeptat: "Nech, nech mě vzpomínat, nech mě být." Mluvím k tomu hlasu ve své hlavě. Nevím, jestli to bylo díky mně, ale hlas utichá. Jsem za to ráda. Fakt nesnáším, když mi někdo mluví v hlavě. Ale vůbec nepřemýšlím nad tím, jak mi někdo v hlavě vůbec může mluvit. Vnímám hromy a blesky, které se stále v kratších intervalech střídají, ale nijak mě nevzrušují. To proto, že netuším, co předznamenávají. Trochu zvednu své tělo a opřu se o loket. Ucítím studený kámen. Všimnu si, jak je mé tělo pomalováno. Nijak neřeším, že jsem nahá, ale zářivá barva na mé kůži mě zaujme. Kdyby mi nebyla zima a nevadili mi ty studenké kapky padající zhůry, jistě bych si své nové zbarvení déle prohlížela. "Moc, moc pěkné." Zálibně konstatuji, ale třes, který mé tělo ovládá, začíná být neodbytný. Stejně však malby mizí, což sleduji se smutným pohledem. Koutkem oka zahlédnu i kresby na zemi, ale stačily zmizet dříve, než jsem jim mohla věnovat více pozornosti. "Jistě, jistě, všichni utečte." Posadím se a dále se rozhlížím kolem sebe. Rukama obejmu své tělo, abych se trochu zahřála. Dlaněmi třu svůj trup, ale moc to nepomáhá. Proto, když skončím s prohlídkou, která mě stejně moc neuspokojí, protože temné kameny s podivnými světly se mi nelíbí, tak seskočím z divného kamenného podstavce a trochu popoběhnu, abych se rozehřála. Zatočím se v kruhu a divoce se rozesměju. Ach...je mi příjemně, je mi lépe. Pak se však zastavím a v mých očích se objeví náhla obava. "Co tu ale dělám? Přemýšlej...jak jsem se sem dostala? A...kdo jsem?" Cítím bolest hlavy a přijde mi, že pod tíhou takto závažného přemýšlení se bolest jen stupňuje. Proto zatřesu hlavou a tak trochu si vynadám: "Nech to být, co na tom, jen to bolí." Mokré kapky stále padají. Podívám se vzhůru a vidím jen temné cosi. "Odkud asi padají? A vědí ony, co jsou?" Lehce se usměji a dojdu k jednomu z temných kamenů, který tvoří spolu s ostatními kruh. Zkusím se rozhlédnout a snad upoutá můj zrak něco, co by mě mohlo chránit před těmi dotěrnými kapkami. |
| |
 | Slavnost jara Jako každé jaro, tak i tento rok - slavnost jara. Zima je pryč, jaro přichází, radujme se! Lidé oslavují, pijí, zapomínají na své starosti i na to, co přijde zítra, až se budou zvedat někde z prachu nebo se probudí pod stolem s pořádnou kocovinou. Hlava je bude bolet jako střep a budou nadávat na celý svět. Protože teprve to bude počátek jara - bude třeba se pustit do práce, vyjít na pole, aby se zaselo, aby se zajistily zásoby na další zimu. A na tom všem my vyděláme, Konráde. Dneska jim prodáme pivo, zítra sekyry a motyky, filosofoval můj mistr, obchodník Marcos, zatímco jsem doskládával poslední bedny se zbožím na úhlednou hromadu v rohu skladiště. Marcos si vše pečlivě zaznamenával na kus pergamenu. Jarní inventura musela být provedena pečlivě, nic ho nezajímalo, že venku už začala slavnost. Ještě pořád zbývalo zařadit zboží, které dnes dovezli kupci až z dalekých krajů, takže jsem se mohl spolehnout na to, že velká část slavnosti se bude muset obejít beze mě. Někde tam venku se motali kamarádi, jistě už zpití až pod obraz... a já... pořád tady! Když jsem se vynořil od obchodníka, bylo už docela pozdě. Náhradou za to zdržení bylo několik stříbrných mincí cinkajících v mé kapse, moje měsíční mzda, učedníci sice obvykle mzdu nedostávali, ale já ano, protože jsem byl podle slov mistra Marcose "nepostradatelný." Celé město bylo přeplněno lidmi. Přijeli i kmáni z okolních osad a vesnic. Potkávali se tu staří známí, hlučelo se po ulicích, první ochlastové se kutáleli po zemi, a to ještě nebyl večer. Z nedaleké tvrze sem doléhal rachot. Zamířil jsem tam, protože jsem doufal, že tam najdu Draela a s ním i ostatní kumpány z naší "bandy". Přišel jsem zrovna včas, když Hagil Vermon, oficiálně zahájil slavnost, což mi přišlo zbytečné, když slavnost začala vlastně už ráno, kdy se lidé vyhrnuli do ulic. Jediný rozdíl byl, že teď se začne víc chlastat. Náhodou jsem hned narazil přímo na Draela, který už byl tak trochu ovíněn, s radostí, že jsem se objevil mě objal a zařval: "Bratříčku, konečně, myslel jsem, že si tě ten starej jezevec tam bude držet až do rána! Dneska si to užijem!" a vedl mě přímo k sudům s pivem. Ještě než jsme tam však stihli dojít, všiml si v davu svého děvčete a s výkřikem "Soňo! Hej, Soňo..." odběhl a zanechal mě napospas davu. To je celej Drael, furt jen ženský, nechápu, co ho na nich tak fascinuje! závistivě jsem si pomyslel a umanul jsem si, že se na něj příště taky vykašlu, až bude něco potřebovat. Brzy se mi naštěstí podařilo potkat Marka Kolářovic a Jorima, kamarády, se kterými jsem se znal již od raného dětství. Společně jsme pak trávili večer a noc, přibyl k nám i Petr z Ouvalu, syn panského myslivce. Tancovalo se, párkrát jsem šel do kola s Kolářovic Hankou, Markovou sestrou, která na mě dělala oči, ale měla smůlu, protože se mi nelíbila. Na můj vkus byla moc oplácaná a měla velký nos. Zklamalo mě, že se neobjevila Adelaide, s tou bych si zatancoval stokrát radši. Kde jen může ta holka být? Proč nepřijela? Že by se něco stalo? Nebo je s někým jiným? Posledně, když jsme se viděli, tak byla nějaká chladná... Kolem půlnoci se už všichni klátili. Ti, co ještě stáli na nohou, zakopávali o ožraly ležící na zemi a padali přes ně. Nějak se mi podařilo ztratit všechny své přátele. Bůhví pod jakou lípou teď leželi. Myslím, že toho neměli tolik pít. Já sám jsem na sobě šetřil, neměl jsem rád, když jsem nemohl ovládat svoje tělo a válet se někde po zemi, jak prase, mi připadlo dost neslušné. Zajímalo by mě jen, kam se poděl Drael, beztak je někde na seníku se Soňou. Ten šupák! A to říkal, jak si spolu na slavnosti zařádíme. Hmm... Jen doufám, že si tu Soňu nebude chtít vzít. To bych byl v rodině poslední svobodnej chlap. Já si stejně nikdy žádnou nevezmu, Manželství je totiž strašně omezující, drží člověka na jednom místě, jak okovy... a pak přijdou děcka a je to ještě horší, to by šly všechny moje sny někam, kdyby se mi tohle stalo... Jak tak kráčím, zaujat zcela svými myšlenkami, a nedávám pozor, počínám si jako jeden z těch ožralů, protože když se vyhýbám partě rozjařených sedláků, vrazím zády do jedné mladé ženy (Ella). "Omlouvám se," vyhrknu ze sebe a poodstopím, abych si ji prohlédl, i když ve světle skomírajících ohňů to není lehké. "Neznáme se odněkud? Připadáš mi povědomá," zvědavě se zeptám. Zrovna v tu chvíli se zableskne a potom následuje hrom. Nevím proč, přijde mi to jako zvláštní znamení, trochu mi přejede mráz po zádech. "Nechceš si zatančit? Támhle v krčmě U Topola, ještě hraje muzika." navrhnu vzápětí neznámé slečně. Její tvář sice není ve světle skomírajících pochodní moc vidět, ale blesk mi ji ozářil a já usoudil, že je docela hezká, rozhodně by to stálo za to. Kde já ji jen viděl? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Déšť není nijak silný, ale blesky křižují oblohu čím dál více. Chvílemi záblesky blesků osvětlí krajinu mimo Kamenný kruh. Díky tomu můžeš zjistit, že se kruh nachází na vyvýšeném místě uprostřed malého údolí. V údolí je několik stromů a malé jezírko napájené nějakým podzemním pramenem. Voda v jezírku je docela tepá. Od Kamenného kruhu rovněž vede nějaká, dlouho neužívá stezka směřující pryč z údolí. Kolem údolí se potom rozkládá obrovský, tmavý les. Stromy, které obklopují údolí ti mohou připadat zvláštní. Jedná se povětšinou o smrtky, borovice a další vzrostlé jehličnany. Co je na těch stromech však zajímavé, je akt že jsou pokryté vrstvou něčeho bílého a studeného – sněhu. Vlastně sníh můžeš vidět všude mezi stromy. |
| |
| Slavnost Jara Rozhodnu se svůj korbel piva odložit na stůl. Ta prokletá tekutina se mi začínala snad vrážet do hlavy, nemohla jsem dopustit, abych ležela mezi ostatními nadšenci. Jakmile se přetáčím na patě, vrazí do mne zezadu nějaký floutek a část obsahu hříšné tekutiny se octne na mé volné plátěné košili. Cizinec se hned na to se omluví, což mi zkazí chuť mu jednu třísknout a sprdnout ho na dvě doby. "To říkáš dívce pokaždé, když se chceš dvořit?" Zeptám se a odložím korbel konečně na stůl. Látka oděvu nepříjemně lepí a zapáchá. Snažím se to ignorovat, stejně tak i jeho otázku, zda bych si zatancovala. Ačkoliv je to nezdvořilé, nechci upozornit na to, že se ve mně skrývá okouzlující střevo, které by mu luxusně podupalo nohy. Nemusí to vědět. "Neztrácej však hlavu, mladý muži, určitě přijdeš na lepší taktiku." Váhavě vztáhnu paži k jeho rameni a v přátelském gestu ho mírně poplácám. Sebejistota mě pomaloučku opouští, kdy jsem naposledy byla takhle blízko někomu...mladému? Hloupé. Pohlednému? Možná. Jsem si jistá, že se určitě blíží ta známá nepříjemná chvíle ticha a tak se jen doširoka usměji, abychom se snad necítili trapně. I když já tak právě možná vypadám. Proč jsi nesouhlasila, ty hloupá! Kačeno, třeba by ti dokázal sehnat nějakou práci, co když se někam chystá? Aby do tebe hrom uhodil! |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Zlaté šipky, které se mi honí nad hlavou, mě začínají lehce děsit. Instinktivně se chytím rukama za svoji hlavu v domnění, že by mě to snad mohlo uchránit. "Nechte malou, nechte malou..." Šeptem je prosím. Brzy si však uvědomím jejich výhodu. Záře těch šipek mi totiž poskytne pohled i za kamenný kruh. Se zájmem se rozhlížím, kde bych snad se mohla lépe ukrýt a zahřát. Nejprve mě zaujme podivná vodní plocha. "Ach ano, to by mohlo být dobré, lepší než voda ze shora." Pokývám hlavou. Pak se však v další záři blesku ohlédnu i na jiná místa. Vidím vzrostlé stromy, ale hlavně vidím, že jsou něčím pokryty. Chvíli jen napínám zrak a přemýšlím o tom, co vidím. "Když oni mají pokrývku, tak ať se rozdělí se mnou. Vždyť jí mají tolik. I zem se tím kryje..to bílé jistě dobře hřeje." Zhodnotím výjev přede mnou a s úsměvem se rozběhnu vstříc vidině zahřátí se. Netuším, že se zklamu, neboť sníh je jen studená a přemrzlá voda. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Údolí není velké a přeběhnout ho po stezce až do lesa pokrytého sněhem netrvá více než pár minut. Jakmile opustíš údolí, rychle se kolem tebe ochladí, navíc sníh je rovněž velmi studený. Tohle určitě nebyl dobrý nápad. Hned co se vrátíš zpět do údolí, teplota kolem zase o něco stoupne. Skoro se zdá, jako by údolí bylo před zimou v okolním světě nějak chráněno, ale jak to může být možné samozřejmě netušíš. |
| |
| Slavnost jara, žádání Ellu o tanec "Kdo říká, že se chci dvořit?" namítnu trochu uraženě, ale zároveň i nejistě. Sám nevím, co přesně chci, ale to, že si chci zatančit, to vím určitě. "Já si s tebou doopravdy chci jen zatančit. Nehledej v tom nějaké postranní úmysly... jen hledám společnost. Kamarádi už to vzdali, tak se tady potloukám tak o samotě a doufám, že na někoho narazím..." vysvětlím svou situaci neznámé dívce a přitom doufám, že ona je tu také sama. Když se mě dotkne, považuji to za výzvu a jemně uchopím její ruku, abych ji vzápětí pustil. "Vlastně, zapomněl jsem se představit, jmenuju se Konrád... Doopravdy, neviděli jsme se už někde? Mám takový pocit... Nebylas náhodou někdy nakupovat v krámu u obchodníka Marcose?" zopakuji svoji předchozí otázku a nadějně na ni pohlédnu. Tahle holka je možná trochu opilá, ale pořád lepší být tu s ní, než se sám potloukat davem ožralů a myslet na to, jak si Drael se Soňou někde užívají na seníku... Třeba se od ní nakonec dozvím, odkud mi připadá povědomá. Museli jsme se už někde vidět, na takovou tvář bych přece nezapomněl. Třeba, když si s ní zatancuju... "Smím tedy prosit o tanec, madam?" řeknu trochu nadneseně, ale zároveň s žertovným podtónem hlasu. Ta trocha alkoholu, co ve mě je, mi dodává odvahu a inspiraci. |
| |
| Slavnost Jara "Ah, chápu." Klesnu na hlase, ale stejně si v duchu stojím za svým. Jeho výřečnost mě trochu překvapuje, měla bych se snad mít na pozoru? Je smutné, že ať se snažím jakkoliv, nemohu si jeho tvář kdesi v mé minulosti vybavit. Ne, rozhodně jsme se neviděli. "Ella." Odpovím opět stroze. Nesnažím se, aby v tónu mého hlasu byl zjevný odpor k hovoru, jen prostě nevím, co říct. Nad jeho pohotovostí, když mi při představování uchopil dlaň, se jen usměji. U Marcose? Šmankote, snad párkrát ano, ale že bych ho tam spatřila. "Jednou, dvakrát... Inu, snad jsme se tam nakonec opravdu spatřili!" Prohodím svou nevinnou lež s úsměvem na rtech a přestanu déle otálet. "Tak tedy pojďme, ty statný reku." Vezmu ho pevně za ruku a vykročím s ním směr krčma. Po tanci se opět rozejdeme a předpokládám, že se už neuvidíme. Nač tedy řešit takové banality. Ovšem, pokud se prokáže být mi nějak nápomocen, nebo snad já jemu... Je to snad ten korbel piva, co mi do hlavy náhle vehnalo hříšné myšlenky? To mi není podobné. |
| |
| Tanec Jsem rád, že se se nechala přesvědčit. Byla by škoda nevyužít příležitosti a nepozvat takové osamělé a hezké děvče na tanec. V krčmě U Topola stále vyhrávala muzika a panovala tu bujará nálada, lidí tu bylo plno - jak uprostřed velké místnosti, kde se tancovalo, tak u bočních stolů, kde se popíjelo. Pivo tu teklo plným proudem a hostinský měl co dělat, aby stíhal roznášet korbely plné dobrého trpasličího ležáku. Tady se vždycky tančilo až do rána, dokud všichni tanečníci postupně neskončili pod stoly zmoženi únavou z tance a alkoholem. Muzikantů tu bylo dneska víc než obvykle. Umělci přicestovali až zdaleka. Na malém pódiu vzadu v místnosti zrovna hrála basa a několik pištců nějakou veselou odrhovačku. Zatáhnu Ellu do davu a chytím ji kolem pasu. Tanec je rychlý, vyžaduje hodně pohybu a soustředění, rytmické dupavé pohyby nohou. Lidé do sebe často narážejí, ale to nikomu nevadí. Já tancuji docela dobře, tanec mě baví. Usměju se na Ellu a v jasném osvětlení uprostřed místnosti si prohlédnu lépe její tvář. Tak ona mě nazvala statným rekem? Ta holka musí být doopravdy opilá... Opilá, neopilá, rozhodně je hezká. Možná hezčí než Adel. Chová se ale mnohem jinak než děvčata, co znám. Je taková rázná... další mé myšlenky se toulají na pokraji něčeho, o čem mi už mnoho kamarádů vyprávělo, ale já to ještě nezakusil. Odvážné představy. Raději je rychle zaplaším a podívám se na Ellu, povzbudivě se usmívám, ale moc nemluvím. |
| |
 | Slavnost Jara Slavnost Jara – jedinečná příležitost se trochu odreagovat a pobavit se. Zkrátka příležitost, kterou není dobré promarnit. Kdo ví, kdy se prostému člověku jakým jsem já, zase naskytne příležitost ochutnat tak dobré jídlo, jaké je tu dnes podáváno, nebo okusit z tolika různorodých nápojů. Jen, aby mi potom nebylo špatně! Procházím mezi stoly, občas prohodím pár lov se známými, věnuji nějaký ten pohled mladým dívkám, kterých je tu také dost, ale především ochutnávám vše co mi jen přijde pod ruku. Tuhle si odkrojím kus vepřového, hned na to vyzkouším jehněčí a na vrh si dám nějaké to vybrané vínko, které bylo pro tuto příležitost dodáno z odlehlých částí říše. Výsledek mého počínání je takový, že kolem půlnoci se do mne již žádné další jídlo nevejde. Vlastně ani mé kroky již nejsou kolem půlnoci tak jisté, jako byly na začátku slavnosti. Hold alkohol mým motorickým schopnostem vůbec nesvědčí. Čemu ovšem svědčí až přespříliš je můj jazyk. Za normálních okolností toho příliš mnoho nenamluvím, ale po několika skleničkách vína a pár korbelích trpasličího piva mám spíše problém ho udržet za tuby. |
| |
| Slavnost Jara, tanec Ani se nestihnu trochu oklepat z mírně dešťové spršky, která panuje venku, a už se tlačíme do nitra davu mezi ostatní tancující páry. Úsměvy na rtech všech přítomných mě prostě donutí se také culit a při prvních krocích vesnického tance se cítím jak jarní den, plná síly a vitality. Dlaně položím ihned na Konrádova ramena a ohlížím se stále za sebe, abychom do někoho nevrazili. Nedaří se. Stejně tak se mi nedaří rozpoznat podlahu a špičky bot mého společníka. Chudák, zjevně si po dnešním večeru bude moci pořídit novou obuv.. Konstatuji si v duchu. Samozřejmě ale že to není katastrofa. V kalhotách zvládnu kolikrát vyčarovat takového dupáka, který se by se v sukni jen těžko zdařil. Mlčky sleduji Konráda před sebou. Usmívá se, to je dobré znamení. Tanec je energický, lehce vysilující a krátký. Hudba se mění, páry se mezi sebou prohazují, vše téměř v pravidelných intervalech. Když svého tanečníka tak držím za ramena, odsunu ho trochu stranou k volnému stolu, na kterém je pár prázdných korbelů piva, pár cákanců této tekutiny a pod tím vším leží a chrápe pupkatý štamgast. Nádherná atmosféra. "Poslyš, příteli," Začnu, mám jen takový malý dotaz. "nevíš o někom, kdo se chystá v blízké době opustit tato místa? Kdo by hledal doprovod?" Zeptám se a když kolem prochází hospodská s pivem v rukách, dvě ji rovnou vezmu a nechám ji jít dál. |
| |
| Možná osudová otázka Když mě Ella doslova vtlačí na místo k prázdnému stolu, zmohu se jen na chabý odpor. Prakticky ale žádný odpor, protože bych jí v této situaci ani odporovat nechtěl. Zřejmě má touhu se mnou zapříst rozhovor. Nu, ale její otázka do mě udeří jako blesk z čistého nebe. Je to snad ta poslední věc, na kterou bych očekával, že se zeptá. Moje mysl v tu chvíli zavíří zmatenými obrazci a otázkami. Proč se ptá? Ona chce odejít nebo snad někdo jiný? Proč se zeptala zrovna mě? Děsivá shoda náhod? Krutost, boží záměr? Všechny otázky jsem schopen snýst, ale tuhle ne. Jen tuhle ne. Znamená to snad, že je tu ta příležitost? Hloupý nápad. Ještě přece není vše připraveno... ale kdo ví, co tím vlastně myslí. Musím zjistit víc... Na mé tváři bylo v ten moment rozhodně znát nebývalé překvapení a chvíli trvalo, než jsem odpověděl. "Tedy takhle, dá se říct, že bych o takovém člověku věděl, ale záleží na tom, proč se ptáš. Pověz mi víc, moje "přítelkyně," zajímá mě to," slovo přítelkyně zdůrazním, schválně, abych tak parodoval, to její "příteli," které mi znělo jaksi nadneseně, až neosobně. Z mých očí teď vyloženě září zvědavost a možná i jakési nevysvětlitelné vzrušení, na všechno ostatní jsem zapomněl a teď čekám jen na to, co mi poví. |
| |
 | Slavnost jara Na Slavnost jara jsem dostal z rodinného podniku volno, jako vždy. Tentokrát mi to nedalo ani moc přemlouvání. Přece jen tu jde o něco jiného než kupovat ty naše potřeby. Mnohem více se lidé zajímají o veškré jídlo a pití. Především pití. Doma jsem ani neříkal kdy přijdu nebo s kým jdu. Přece jen už jsem dospělý. Rodiče jsem jen seznámil s plánem do budoucna. To však není aktuální otázka pro dnešek. Aspoň se tedy domnívám že ne. U tepla rodinného krbu se ještě pěkně najím. Přece nebudu utrácet za jídlo venku když se můžu najíst doma. S mnohem větší porcí. Koluje mi hlavou když už mám ruce a pusu umaštěnou od masa. Dnes při takovém svátku je oběd obzvláště slavnostní. Potom si ještě chvilku odpočnu aby mi v žaludku slehlo. A hurá mezi lidi. Domluvil jsem se se svými kamarády. Všichni se dostavili přesně. Tak se mi to líbí. Když tam pobíháme celé odpoledne, kdy už jsem vypil pár korbelů taho lahodného pěnivého moku... otočím se zrovna od stánku abych zjistil že se ostatní někde ztratili. Spíš teda nebrali na vědomí že jsem se tady zasekl.Čert aby je vzal. Co se dá dělat. Do davu jsem vplul tedy sám. Třeba je ještě najdu. Lidé zde mají úsměvy na rtech, všichni se radují, tančí a pijí. K večeru už se taky na všechny usmívám. I když do mě občas někdo žďuchne. Předtím by mi to snad i vadilo. Ale teď... Mávnu nad tím rukou. Když už se cítím celkem unavený. Sednu k jednomu z mnnoha stolů, kde se zrovna uvolní místo. Zvednu jen na chvíli oči a vidím, že jsem se dostal někam kde zrovna asi dle mého odhadu, dá se říct velmi nepřesného, tančí asi milion lidí. Alespoň tak mi to přijde. Nevadí. Musím si prostě na chvíli odpočnout. Netrvá však dlouho, když někdy uprostřed noci na mě spane prvních pár kapek... Co to...? Zvednu oči k obloze. To snad ne. Zašklebím se. Nicméně mě to neodradí. Posilněn alkoholem chytnu odvážný nápad. Co takhle uskutečnit svoje sny dřív než jsem plánoval? Dobrej nápad! Trošku s obtížemi se zvednu z dřevěné lavice. Začnu se škrábat přímo doprostřed stolu. Lidi kteří zde ještě sedí se sice nelibě dívají, sem tam mě někdo okřikne, ale nevěnuju tomu přílišnou pozornost. Když se tam dostanu, narovnám, otočím se směrem kde je podle mě nejvíc lidí a z plna hrdla zakřičím. "Kdo se tady chystá na cesty mimo naše domovy? Já! Xzar!" Hrdě se při vyslovení svého jména plácnu do hrudi. "Se tak chystám učinit a přivítám kohokoli kdo by šel se mnou!" Na závěr svého hrdinného proslovu kdy už mě starší paní a pánové začínají okřikovat a tahat dolů ještě stihnu dodat. "Nebo já se přidám k němu." |
| |
| Slavnost Jara Nějakou dobu sedím na židli u jednoho z dlouhých jídelních stolů a snažím se dát znovu trochu do kupy. Hold nejsem zvyklí tolik pít. Vlastně krom podobných slavností piji alkohol jen velmi zřídka. Když po nějaké době usoudím, že už jsem opět schopen se celkem s jistotou pohybovat, vstanu a vyrazím k tanečnímu parketu. Tak kterou? Rozhlédnu se po přítomných mladých slečnách a jen tak mimochodem mě napadne, kolik z nich se bude muset po dnešní slavnosti provdat. Hold alkohol dělá s lidmi divy a pro mladou dívku není ni horšího, než se stát svobodnou matkou. Nakonec ji spatřím a rozhodnu se pro ni vyrazit. Cesta přes taneční plochu až k ní je obtížná. Chvíli mám pocit, že se proti mě všechno spiklo, jenom abych k ní nemohl dorazit. Já se ale nevzdávám a po překonání celé taneční plochy konečně stanu před ní. Před Susan Delgadovou, krásnou sedmnáctiletou dívkou, dcerou místního chovatele koní. Chvilku na ní tupě zírám a najednou nevím proč sem tady a co bych měl vlastně říct. Pomyslný trn s paty mi vytrhne Xzar, svým prohlášení, že chce opustit rodnou hroudu a vyrazit do světa. Každý rok se najdou jemu podobní co se chystají vyrazit a dobrodružstvím. Většinu z nich to ale přejde hned jak druhý den vystřízliví. Nemám důvod se domnívat, že by Xzar měl být vyjímkou. „Emh ... smím prosit?“ Zeptám se po chvíli, ale nečekám kladnou odpověď. O to více jsem pak překvapen, když se mi ji dostane. S tímhle jsem tak nějak nepočítal, ale když už mi štěstěna přeje, je ji třeba využít. Nečekám až si to dívka mích snů rozmyslí a ihned ji vytáhnu dokola.... |
| |
| Slavnost Jara Na rtech mi zkrystalizuje úsměv. Bez připomínek složím ruce na prsou a jemně kývnu hlavou na souhlas. "Ptám se, protože-" Než stihnu cokoliv říct, zaslechnu kdesi právě to, co jsem chtěla slyšet. Ale nevím odkud, akce se chopil někdo zjevně solidně připitý. Muzikanti se zrovna dohadovali na další písni, jinak by ten šrum zvenčí snad ani nebyl slyšet. Mírně zatřepu hlavou, ven se podívám později, a pozvednutým obočím se vrátím pozorností ke Konrádovi. "protože bych ráda opustila tento kraj? Nic mě tady nečeká, víc snad ani není důležité." Krátce se nad tím zamyslím. Ano, určitě není. "A vyrazit sama by pro mě bylo nepraktické, nevýhodné a hloupé." Dodám pak a odpočítávám svá slova na prstech. Zvědavost...nebezpečná vlastnost. S hlubokým nádechem sprásknu ruce a propletu prsty mezi sebou. Mírně se pohupuji na svých chodidlech. Snad tomuto cizinci mé přiblížení stačilo a nevinné gesto naznačí, že čekám, že mi prozradí jméno dotyčného. |
| |
| Slavnost jara - v krčmě U Topola Napjatě ji poslouchám. V chvilkovém tichu mi neujde ani výkřik odněkud zvenčí. Náhle je toho na mně trochu moc. Nikdy bych nečekal, že se v takovéhle prdeli najde někdo, kdo by chtěl vytáhnout paty do velkého světa. Od dob mého dědečka se jich několik našlo, ale málokdo se vrátil, aby mohl vyprávět. A dnes dva lidé. Nějaká naoko křehká dívka, ze které se však po bližším zkoumání vyklubala pěkně tvrdá ženská a pak neznámý opilcův hlas někde za mými zády. Musí být šílená. Holka, a má takovéhle přání! Každá jiná by takový nápad považovala za ztřeštěnost a každý chlap, který by nad tím přemýšlel by se toho neodvážil. Vydat se do světa! Ten opilec tam venku by to beztak nemyslel vážně, kdyby vystřízlivěl. Všichni jsou to blázni. "Skvěle, výborně, "ideální" nápad. Sama. A co tvoji rodiče, souhlasí s tím? Nebo jim utíkáš za zády. Vsadím se, že by tě nikdy nepustili. Myslím, že je to šílený. Hodně šílený, měla by sis to promyslet. Ve světě tam venku číhají mnohá nebezpečí, o kterých ani nemáš potuchy. Jsi připravená? Máš zbraně, zásoby a koně? Nemyslím si. Je to prostě bláznovství. I ten opilec, co tady řve to nemyslí vážně, je to nějaký ochlasta, co mu něco vlezlo do hlavy. Schválně, pojďme ho najít a zeptat se jej. Uvidíme, co nám řekne, nejspíš nás pošle někam, že si jen dělal z lidí prdel,"s těmi slovy vstanu a zamířím tam, kde by měl být ten člověk, který to zvolal. Ale nejdřív se ujistím, že mě následuje, protože ji nechci ztratit z očí. Něco ve mě mi říká, že to ona mi nabízí příležitost, po které tak dlouho toužím a přitom se jí tak bojím. Pak dojdu až do místa, odkud přišel výkřik a sám zařvu: "Kde je ten blázen, co se údajně chystá na cestu mimo naše domovy?" Doufám, že toho člověka najdeme a ten nám pak oznámí, že si buď chtěl z lidí vystřelit a nebo se chystá na cestu do Lubaněvsi, vzdálené odsud asi pět mil po cestě. |
| |
| Panství Mejs – Slavnost Jara Mírné mrholení, které začalo kolem půlnoci, pomalu začíná nabírat na síle a měnit se v regulérní déšť. Vzhledem k faktu, že se slavnost koná pod otevřeným nebem, se není čemu divit, že se lidé pomalu začínají rozcházet do svých domovů, nebo hostinců v asi hodinu vzdáleném městě Mejis. Hlavním městě panství. Zámožnější z návštěvníků si na cestu do města mohou pronajmout jeden kočárů, kterých je tu dostatek. Ti chudší musí jít pěšky. Hagil Vermon se se svou rodinou odebral do svých komnat již před nějakou dobou, a tak ho nikdo svým předčasným odchodem nemůže urazit. Ne že by mohl, kdyby odešel během pánovi přítomnosti, ale není to zvykem. Hudebníci, komedianti a další baviči samozřejmě pokračují ve své práci bez ohledu na počasí. Tedy alespoň do doby dokud je o ně zájem. |
| |
| Slavnost jara Lidi kteří mě tahají dolů považuji v tu chvíli za pěkně protivný. Taky jim stihnu odpovědět na ty jejich poznámky. Co si myslí? To snad není možný. Kroutím hlavou když už jsem dole. Ten začínající déšť není dvakrát příjemný. Zamračím se. Už pomalu stoupám z lavice že bych šel pomalu domů. Stojí to tady za houby. Ale sotva jsem ušel pár kroků, slyším jak na mě někdo zvyšuje hlas. Teda ti lidi okolo to dělali normálně, ale tohle se mi zdálo jako odezva na moji výzvu. Svitne mi naděje. Otočím se zpět a jdu za hlasem. Teda aspoň tím směrem kde si myslím že to mohlo být. Náhle se přede mnou objeví kluk a holka (Konrád a Ella) přibližně v mém věku. To byl určitě on, kdo odpovídal. V tuhle chvíli snad úplně vystřízlivím. "Já! Ale blázen teda nejsem." Změřím si je pohledem. "Vy se chystáte pryč?" Začnu se škrabat na hlavě. |
| |
| Slavnost jara Během tance příliš nemluvím, jelikož se bojím abych neřekl nějakou pitomost, které bych později mohl poněkud litovat. Místo mluvení se věnuji soustředění, abych Susan příliš nepošlapal nohy. Když rychlá písnička skončí odvedu Susan zpět na místo a poděkuji za tanec. Až nyní si všimnu, že se nepříjemné mrholení změnilo na pořádnou průtrž mračen. Nemohu proto Susaniným rodičům mít nijak za zlé, že již chtějí jít domů. Přece jen město je docela daleko a v tomto lijáku člověk snadno onemocní. Nechtěl bych, aby Susan onemocněla. Mě osobně déšť nevadí, jsem na něj zvyklí, ale nyní sebou nemám svůj sice nevkusný, ale teplý nepromokavý plášť. Slavnost se pomalu chýlí ke konci, je sice ještě docela brzy, ale počasí člověk zkrátka neporučí. Teď, když je i Susan na cestě domů tu už nemám důvod setrvávat. Na čase vrátit se domů. Chvilku váhám, jestli si zaplatit kočár, ale nakonec se rozhodnu jít pěšky. Aspoň po cestě vystřízlivím... |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Běžím tedy směrem ke stromům, ale přijde mi, že jakmile opustím údolí, je chladněji. Husí kůže je na mě daleko více znatelnější a zatímco u kruhu jsem se už začínala cítit lépe, tady se opět roztřesu. Zvědavost mi nedá, takže rukou se dotknu bílého povrchu stromů, ale jak nemůžu udržet třas, jde spíše o plácnutí. Takže se mi povede studené cosi na sebe krásně sesypat. "Nee, neee, doooost..." Křičím a bráním se rukama, i když to nepomáhá. Raději na nic nečekám a běžím zpátky do údolí. Snažím se cestou zahřát, různě poskakuji a otáčím se. Líbí se mi to a navíc teplota kolem mě se musela opět zvýšit. Nelámu si s tím hlavu, proč a čím to, jen se začínám usmívat. Na chvíli se zastavím a pohlédnu ke kamennému kruhu a poté k jezeru. "Ještě dám šanci té vodě, ale pak, pak se schovám za kameny, jestli to bude zase zlé." Promluvím sama k sobě a odběhnu k jezírku. Lehce, špičkou nohy se dotknu hladiny a jsem zvědavá, co přijde. A když bude voda teplá, což v mých myšlenkách je naprosto přípustné, tak na nic nebudu čekat a vlezu do ní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Voda v jezírku je docela teplá, není úplně vroucí, ale rozhodně je to nejteplejší co můžeš momentálně mít. Jezírko není příliš velké, stačí dvě, tři tempa a jsi na druhé straně. Dno jezírka je tvořené velkými kameny a malou vrstvou bahna. U břehu není jezírko příliš hluboké, dá se tam pohodlně si sednout a hlavu mít stále nad vodou. Ve středu malého jezírka je už hloubka větší, ale při potopení se ho dá snadno dosáhnout. Když se pohodlně usadíš do teplé vody, tvou pozornost upoutá cosi pod vykotlaným pařezem na břehu hned u jezera. Je to nějaký ne příliš velký plátěný vak. Pokud se rozhodneš vak blíže prozkoumat můžeš v něm objevit jednoduchou řízu sněhově bílé barvy v tvé velikosti a teplou pokrývku. Obě věci jsou čisté, suché a pečlivě složené. Víc toho ve vaku už není. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro "Hmmm..." Spokojeně zamručím, když se má nožka setká s celkem přívětivě teplým povrchem. Jistě, mohlo by to být lepší, ale nemůžu chtít všechno hned, že? Já vím, nejvyšší blaho dostanu až nakonec, jen mě nezmlsejte... Pobaveně se usměji, neváhám a pomalu vklouznu do vody. Pohodlně se usadím a vyloženě si to pohodlí užívám. Zvrátím hlavu a sleduji temné nebe. Teď mě žádné blesky, ani hromy netrápí, teď se cítím konečně celkem příjemně. Dokonce odolám pokušení prozkoumávat malé jezírko více, protože milé teplo mě krásně konejší a já jsem opravdu líná cokoliv jiného dělat. Ovšem něco mě přeci jen donutí se hnout z místa. To když se ohlédnu a spatřím ve vykotlaném pařezu jakýsi vak. "Co to...?" S otázkou v očích se k němu přiblížím a vylezu z vody jen tak, jak je to nutné. S milou vodičkou se nechci vůbec loučit... Mokrýma rukama si vak vytáhnu blíže k tělu a zvědavě si ho prohlížím. Poté nahlédnu dovnitř a s vyjeveným výrazem si prohlížím sněhobílou řízu a poté teplou deku. Tak tohle... ...pohlédnu na deku... ...to vím, k čemu se to bude hodit. Ale toto, na co to potřebuji? Snad aby mi nebyla taková zima? Dívám se nyní na bílé oblečení. Běhala jsem tu dosud nahá a rozhodně jsem necítila žádný stud. Proč taky, nikdo tu není. A to ještě sama nevím, že i dříve jsem to měla ráda. Věci prozatím odložím a znovu se svalím do teploučké vody. Na chvíli i zavřu oči a užívám si. Pak však opět pohlédnu na věci a na okolí. "Hmm a co se skrývá dál? Co tam na mě čeká?" Lehce přivřu oči a na tváři se mi objeví zasněný úsměv. Přijde mi, že nic neznám, nic nevím. Tam dál, tam bych třeba mohla vše zjistit. Třeba i to, co tu dělám. A jak jsem sem přišla. A...kdo jsem? Nad poslední otázkou se trochu zamračím. Zatím jsem si to nechtěla připustit, ale v nitru mě to sžírá. Mám dojem, že jsem cosi ztratila, jisté povědomí sama o sobě. Nikdy jsem nebyla na velké přemýšlení a nejsem ani nyní, ale cítím, že kdysi dříve, jestli nějaké dříve bylo, jsem věděla více. Zatřepu hlavou, abych odehnala ty dumavé myšlenky, chvíli se překonávám a poté vylezu z vody. S lítostivou tváři se s ní rozloučím, obléknu si nějak tu řízu, jak mi to přijde nejvhodnější (a kupodivu správně), poté vezmu vak s dekou a otočím se do kraje. "Tak tedy jdeme vstříc. Sbohem, krásné údolí." Usměji se a vyrazím po stezce pryč. Jdu lehkým a svižným krokem, se srdcem plným nezvyklého nadšení. |
| |
| Slavnost Jara Jsem nepříjemně zaskočena náhlými argumenty od muže, který zná moji maličkost jen chvíli. Zmínka o rodičích mne sic bodne u srdce, ale nevyjadřuji se k tomu, nemám důvod se ospravedlňovat, ačkoliv se teď zdám být jedním z těch šílených komediantů. "Jsou tací, kteří již nepotřebují, aby jim rodiče stírali mléko na bradě." Dostanu ze sebe jen a snažím se nebýt vulgární, i když slov posílajících do vzdálených míst znám přespříliš od otce. Vždy se rozčiloval, když někdo urážel řemeslo, které bylo jeho chlebem. Déšť stále zesiluje, chýlí se čas k ukončení tohoto večera. S mírně svraštěným obočím ho následuji a jakmile zakřičí kolem sebe, otočím se bokem k němu bokem a dělám, že ho raději neznám. Kdy jsem se naposledy cítila uražena, nebo snad naštvaná? Ah, jistě, matka... Alkohol jako by se z krve rázem vypařil. Někdo k nám přistoupil, mladík, muž, s kterým v tuto chvíli soucítím. Musíme myslet prakticky, už nechci být jen obyčejná dcera kováře. Chci něco víc. A ať ta cesta bude jakkoli dlouhá, budu kráčet s hlavou vzpřímenou. "Jak se to vezme," Přetočím se ihned na patě s pažemi složenými na prsou. "tady pan Konrád to má za bláhovost, já jsem však opačného názoru." Škrábající gesto cizince mne na moment přivede na myšlenku, že zjevně opravdu žertoval. A nebo snad opravdu přemýšlí o odchodu? |
| |
| Slavnost jara "Možná. Tak, co, máš nějaký plán, že tady tak pořváváš?" vypálím na něj hned ze začátku v odpověď na jeho otázku, jestli se někam chystáme. "Myslím, že bys měl mít nějaký plán, jinak moc lidí nepřilákáš. Snad se nechceš "jen tak vydat do světa?" Nehodlám tady opakovat, to co jsem říkal Elle. Já sám jsem už nad tím, jak se vydat do světa nejednou přemýšlel a zjistil jsem, že člověk musí být alespoň trochu připraven, něco umět, a to minimálně dobře zacházet se zbraní. Protože tam venku je každý sám za sebe. Slýchával jsem tolik historek o různých nebezpečích. I když... děda říkával, že to, co tě tam čeká, tak na to tě nic nepřipraví." pomyslím si a čekám, co se z toho člověka vysype. |
| |
| Slavnost jara Moc informací jsem zatím nedostal, ale taky co můžu čekat po prvních větách když je ani neznám. Možná od vidění. Dlouze se na ně zadívám. Mmm.... asi ne? Nebo jo? Mmmm... určitě ne. Ta dívka, Ella, se hned pustila do řeči. Bláhovost?Opačný názor? Chvíli musím zapřemýšlet co to vlastně říká, zrovna dneska mi to dvakrát nemyslí. Než však stihnu odpovědět, Konrád, jí hned skáče do řeči. Jen tak pořvávám? Plán? Ač jsem dnes už něco popil, zamračím se a přihmouřím oči. Jistě že to myslím vážně! Přísně se podívám. "Nepotřebuju nikoho přilákat." Odpovím mrzutě. "Společnost bych však uvítal. Jo a vůbec žádný plán nemám. Chci jít prostě do světa. Na nějakou chvíli. Každej má svoje důvody." Pustím se do řeči a bez přeřeků které mě obvykle v takovém stavu provází. Prostě úplně čistě. "Ale předpokládám že vy dva někam chcete jít. Jinak by jste sem nepřišli. Mám pravdu?" Šibalsky se usměju. "Xzar."Představím se jim. "Je mé ctěné jméno."Hned rychle dodám. "Tak?" Zazní má velmi jednoduchá otázka. |
| |
| Slavnost jara "Ella." Odpovím a letmo se rozhlédnu kolem, kde už téměř nikdo není. Kdo by si pomyslel, že jsme takoví milovníci deště. "Pokud by jsi rád uvítal společnost, jak říkáš, Xzare, co kdybychom se sešli před branami města? Zítra. Při východu slunce." Navrhnu a ani nečekám na odpověď. Pokud opravdu chce odejít z rodné domoviny, udělá to. Pokud ne, pochopím to. Pohledem zabloudím ke Konrádovi. Nebudu tvrdit, že mne svými slovy rozproudil krev v žilách, ale zároveň to svědčí o jeho moudrosti. Možná je to bláznovství, ale nikdy bych na to nepřišla, pokud bych stála u plotny a starala se o půdu, či něco jiného. Krátce přiložím dlaně na jejich ramena v gestu loučení. "Omluvte mne, ale musím už jít. Snad můj pokoj v putyce není okupován někým jiným. Tak tedy zítra," Přetočím se na patě k odchodu. "mládenci," dodám pak s jemným úsměvem a popadnu z jednoho z mnoha stolů prázdnou ošatku, která mne sice před deštěm moc neuchrání, ale aspoň pro efekt. Držíc si ji nad hlavou se rozeběhnu směr město. |
| |
| Slavnost jara Déšť už vytrvale bubnuje do všeho kolem a hlavně do mě. Nemám rád, když promoknu, nicméně mi to v tuhle chvíli nevadí. Hlavou mi proudí zmatené myšlenky. Síla bojuje proti síle... Samozřejmě, po tom, co se představí Ella mě napadne taky se představit: "Já jsem Konrád. Hele, Xzare, nejsi ty odsud z města?" zeptám se jej nakonec, protože by to mohl konec konců někdo, koho od pohledu znám, ale v těchto světelných podmínkách není moc dobře vidět do obličeje. Blázni, chtěl jsem odejít až pozděj, ne teď, vždyť mám teprv před svýma osmnáctýma narozeninama. I děda by řekl, že na to jsem moc mladej. Na to, abych šel do světa. Na druhou stranu. Něco mi říká, abych šel, abych nepromarnil příležitost. Kdo ví, třeba by byla poslední. A Přece nejsem větší srágora než ta holka. "Je to šílené," odpovím na Ellino sebevědomé prohlášení, že se setkáme "zítra." Když už utíká pryč, vzedme se ve mě vlna rozhodnutí a zařvu za ní: "Takže zítra, jdu s vámi," pak se otočím na Xzara a možná trochu nepochopitelně dodám: "Musím s váma jít." Tak trochu čekám, že mi ten Xzar ještě něco řekne, třeba že to všechno odvolá. Cítím, jak mi z rozčilení bije srdce a polévá mě horkost. Možná toho budu litovat. |
| |
| Slavnost jara "Platí!" Vyhrknu ze sebe když Ella navrhne že se sejdeme zítra před branami města. Mezitím stihne Konrád pokládat další otázky. Odkud bych byl.Pomyslím si pro sebe když se zeptá odkud jsem. "Ano. Jsem místní." Odpovím jednoduše. "Takže zítra." Prohodím k oběma. "Za úsvitu." Pak už se jen otočím, podívám se ještě směrem k nebi. Odkud se ty vody spouští stále víc a víc. Bez toho aniž bych si zakryl hlavu se dám rychlou chůzí směrem k domovu. Když přijdu je už docela pozdě, všichni spí. Tiše si schystám svůj baťůžek abych tady ráno nepobíhal a něco nezapomněl. Nějaký chléb, vodu... To je základ. Nejtěžší věci dávám na spod. Několikrát to celý přeskládávám. Teplá deka, taky bych si mohl vzít něco z obchodu. Co by se mi tak hodilo? Pohled mi sklouzne samozžejmě na prázdný pergamen, brk a nějaký ten inkoust. Hmmm... Ale jo. Přidám to do své výbavy. Taky tam dám jeden kuchyňský nůž a... víc mě asi nenapadá. Jak budu ráno vstávat, vše řeknu doma. Plánuju si už když jsem v posteli. O mém snu vědí. Akorát ho trošku urychlím. Kdy bych potkal znovu někoho kdo by byl ochoten jít, to není vůbec jistý. Jestli by to vůbec kdy bylo. Stejně budou všichni brzo vzhůru. Nemá smysl je teď budit. Usínám s tím, že musím vstát ještě před svítáním abych stihl dorazit na smluvené místo přesně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Do svého pokoje v Poutníkově spočinutí, jedné z lepšíc hospod ve městě s čitými pokoji a dobrou kuchyní, dorazíš k ránu. Pokoj ti nikdo neokupuje, ale hostinský se nechává slyšet, že jsi pozadu s nájmem. Nic co by se nedalo vyřešit k ráno. Ráno poté co se konečně probudíš na tebe už hostinský čeká dole ve výčepu. Hostinský Olaf je muž s vysokou svalnatou postavou, hranatou ostře řezanou tváří posetou množstvím jizev svědčícím o faktu, že vždy nebýval jenom hostinský. „Dobré ráno.“ Začne poněkud neradostně a pokyne ti,a by jsi přišla trochu blíž. „Slyšel jsem, že se chystáte opustit město. Dovolil sem si proto pro Vás připravit účet.“ S těmito slovy ti podá kousek papíru na kterém jsou pečlivě vypsány všechny položky za které je třeba zaplatit. Celková částka k zaplacení je jeden zlatý a sedmdesát pět stříbrných. Zaplatit by nebyl problém, kdyby ti včera na slavnosti někdo neodřízl tvůj váček s většinou peněz po otci. Na místě, kde jsi ho měla schovaný po něm zbyl jen zbytek řemínku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Buch buch buch zaslechneš Buch buch bum ozve klepání na dveře tvého pokoje v obchodě mistra Marcose. „Vstávej, dovezly zboží a je ho třeba vyložit.“ Ozve po chvíli klepání. Dveře do pokoje sice nejsou zamčené, ale mistr není z těch lidí, kteří by nerespektovali soukromí. Krom toho včera byla slavnost a ty jsi už dost starý na dívky a on nemůže vědět jestli si si nějakou náhodou nepřivedl sebou. „Slyšíš? Ignác nebude čekat věčně.“ Oznámí nakonec a odejde. Ignác je dovozce ocelových prutů z nedaleké slévárny, vykládat ocelové pruty není lehká práce. Pruty jsou dlouhé a těžké a vůz s nimi nemůže zastavit hned u skladu a skrze obchod se s nimi také chodit nedá. je tedy zapotřebí s nimi obcházet celý obchod a nosit je do skladu zadem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ráno tě probudí nějaký hluk a křik mnoha lidí, slovům nerozumíš, ale je ti jasné že se stalo něco hrozného. Když po několika vteřinách probudí i tvoje smysly ucítíš kouř. Než si stačíš uvědomit co se vlastně děje vtrhne do tvého pokoje Beata, dívka ze sousedství. Beata je šestnáctiletá dívka s krásnou mladou postavou, věčně usměvavou tváří a dlouhými blond vlasy. Když vtrhne do tvého pokoje v jejích zelných očích se zračí hrůza, na tváří nemá ten svůj úsměv. Její noční košile, přes kterou má přehozený plášť je špinavá a na několika místech dokonce roztrhaná. Co je ovšem daleko horší jsou její vlasy na kterých si vždy tak zakládala. Vidět je rozpuštěné a ještě k tomu neupravené na tebe působí jako nějaká svatokrádež. Ať se stalo cokoliv určitě to nebude nic dobrého. „H ... h ... hoří.“ Vypraví ze sebe jediné slovo, které najednou všechno vysvětluje. „V obchodě hoří, rychle...“ Znovu zalapá po dechu, nejspíš hodně spěchala, aby ti tu novinku zdělila. Nemusíš dlouho přemýšlet v jakém obchodě asi vypukl požár. Knihkupectví tvého otce je jediný obchod v téhle ulici. Navíc je ten obchod přímo spojen s vaším domem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ráno se probudíš v teplém jezírku, ne že by jsi toho naspala nějak moc, ale v noci a ve sněhové vánici se zkrátka cestovat nedá. Aby jsi tuto pravdu pochopila stačilo zkusit ujít pár kroků mimo údolí. Ráno vypadá na první pohled krásně. Obloha je jasně modrá bez jediného mráčku, slunce svítí a snad by se dalo říci, že i trochu hřeje. Kolem sebe slyšíš zpívat a cvrlikat různé ptáky, kteří se skrývají v korunách stromů. Dokonce i svět mimo údolí vypadá o něco lépe než v noci. Sice je to svět stále pokrytý sněhovou pokrývkou, ale je o něco tepleji než v noci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ze sna tě probudí naléhavé zaklepání na dveře. Ani nestačíš vylézt ven z postele a dveře tvého vlastnoručně postaveného srubu na okraji Bretonského lesa se otevřou a někdo vejde dovnitř. Je jen málo lidí, co tě chodí navštěvovat aniž by čekaly na pozvání. Will Dearborn je jedním z těchto lidí. Když Will Dearborn vstoupí do dveří tvé ložnice uvidíš, že je připraven. Will má na sobě tradiční lovecký oděv zelené barvy a sněhově bílý plášť s kapucí. Za koženým opaskem má v pochvě lovecký nůž, prak, váček s municí do praku. Na zádech má toulec se šípy a dlouhý luk s nataženou tětivou. Je připraven. „Vstávej, dělej. Martin nás za chvíli očekává.“ Připomene ti Will událost na kterou jsi díky včerejší slavnosti málem zapomněl a to, že dnes máte jít s Martinem, mistrem lovčím Panství na lov a dokončit tak své lesnické zkoušky. „No tak oblékej se, kde máš luk?“ Pobízí tě Will ke spěchu a pomalu se rozhlíží, kde máš všechno potřebné. Martin nemá rád, když jeho učedníci chodí pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro „Ách“ Zívnu, protáhnu se, promnu si oči a konečně si všimnu Willa, který už vstoupil do mého srubu a teď čeká u dveří mé ložnice. O tomhle si s ním budu muset ještě promluvit, i když to bude nejspíš stejný výsledek jako posledně a předtím taky. Martin? A kruci. Matně si vzpomenu, že prvního dne jara letošního roku se chýlí moje lesnické zkoušky ke konci. První den jara je právě dnes a Martin už na nás jistě čeká s nějakým úkolem na kterém prokážeme své schopnosti lesníků. Neúspěch u těchto zkoušek nepřipadá v úvahu, Martin dává druhé šance jen velmi zřídka. „Tam ve skříni.“ Ukážu směrem k jedné skříni v obývacím pokoji. Můj srub je opravdu malý, má pouze dvě místnosti. Obývací místnost a ložnici. Zatímco mi Will jde připravit luk a šípy já na sebe rychle natáhnu lesnický oděv, vytáhnu si svůj bílý maskovací plášť, na nohy obuji pevné, černé kožené boty. U stolku u postele mám připravený vak s nejrůznějšími věcmi do lesa, který jsme připravil ještě než jsem včera odešel na slavnost. Během pár minut jsem připraven vyrazit. Na jídlo nemám ani pomyšlení, jelikož můj žaludek má po včerejší noci dost a jídlo by mohlo způsobit nepříjemnosti. Raději si do batohu přibalím kus starého chleba a sušené maso, abych se mohl najíst až mi bude trochu lépe. „Můžeme jít.“ Od Willa si převezmu luk s nataženou tětivou a pobídnu ho, aby mě dovedl k Martinovu stanovišti. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Zamrkám překvapeně očima a podívám se na svrklou kůži na svých prstech. "No nazdar, já v té vodě usnula." Na chvíli se zděsím, ale pak se zase uklidním. "Ale vlastně to nebylo tak špatné." Zavrním a kdyby to šlo, tak se do vody zavrtám jako do peřin, ovšem takhle jen rozvlním hladinu. Klidně se opět usadím a poslouchám zpěv ptáků a vůbec probouzející se přírodu kolem. Je chladno, ale je to lepší, než v noci, což mě navnadí, abych se vydala dále. A nejen to. Zakručí mi totiž v břiše, sice to není tak bolestné, ale otravné je to určitě. Dlaň si přiložím do míst, kde se nachází žaludek, a svůj vnitřní orgán napomenu: "Ale no táák, pšššt, něco seženeme." Konečně vylezu z vody a mé nahé tělo se ihned osype husí kůží. Na nic nečekám, otřu se do deky, která se nacházela ve vaku, a poté si vezmu tu zvláštní robu. Chvíli nevím, jak do toho, ale doufám, že jsem to zvládla dobře. "Hlavně, že je pohodlná a celkem teplá. Zatím." Usměji se, vlhkou deku uklidím do vaku a vak si hodím na záda. "Tak..zvesela na cestu...za něčím, co zažene tvé nářky." Znovu si pohladím břicho a vyrazím směrem z údolí. Je to jediná možnost, do lesa nepůjdu, už se nechci potýkat s větmi, které nejsou obaleny peřinkou, jak jsem si myslela, ale studeným čímsi. Ten je sice všude kolem, ale takto se mi to zdá lepší. Vždyť mám zlatou kouli nad hlavou a je příjemná, tak proč lézt do stínu? |
| |
| soukromá zpráva od Konrád pro Když se probudím, nejdřív vůbec netuším, kde jsem a kolik je hodin. Spánek jsem měl neklidný, provázený zmatenými sny, které si teď po probuzení jen matně pamatujit Za několik minut si však už nebudu pamatovat vůbec nic. Posadím se na palandě a protáhnu své ztuhlé svaly. Zazívu... Hmm... to už je ráno? Mám vyložit zboží? Ignác nebude čekat? Počkat... Pak mi dojde, že jsem si vlastně chtěl jen na chvíli zdřímnout, protože, ano protože jsem chtěl s těmi dvěma, co jsem je potkal včera na slavnosti utéci. Za úsvitu. Ale to ne. pomyslím si, bleskově si nazuji si boty a vyběhnu z malého pokojíku. Na sobě mám ještě oblečení ze včerejška, protože se mi před spaním nechtělo sundávat. Zamířím co nejrychleji ven a zajímá mě především, jaká denní doba právě je. |
| |
| soukromá zpráva od Ella pro Promočená, ale přesto s úsměvem na tváři vběhnu do hostince a rychlým krokem proklouznu kolem hostinského, který mne ihned připomene mé pozdní splátky. Vybíhajíc schody se mu omluvím a slíbím, že ráno vše bude v naprostém pořádku. Inu ráno, to už de facto je, spíše po tom, co se aspoň trochu prospím. Přijde mi to jako vteřina, co jsem zavřela oči a hned je zase otevřela. K tomu, aby mne osvítily sluneční paprsky není daleko, musím jít. Popadnu svůj pytlový vak, ve kterém mám vše od kapesního nožíku až po nějaký ten kus chleba. Žádný luxus, ale všechno člověk nemůže mít ihned. S rozespalým výrazem ve tváři seběhnu dolů k výčepu, na tváři vykouzlím ten nejmilejší úsměv, jakého jsem v tu chvíli schopna. Třeba mi i něco sleví. "Dobré ráno," začnu a převezmu si od něho můj list hříchu. Inu, není až taková hrůza, jak jsem si myslela, a tak jen přikývnu hlavou a sáhnu pravou rukou ke svému pasu, kde neustále nosím svůj malý váček s penězi. Když však nic nenahmatám, strnu. Zprudka odložím účet stranou, v ten moment je to poslední, co mě v tu chvíli zajímá. kde jen..?! Přiložím si dlaně na boky, pak na prsa, prohmatám se celá, prohrabu dokonce i vak s osobními věcmi, ale po penězích není ani vidu ani sluchu. "Já se Vám opravdu nevýslovně omlouvám, ale musela jsem být okradena." S těmito slovy položím jednu dlaň pult a druhou si zajedu do dlouhých rudých vlasů. Nebo jsem je někde musela odložit? Hloupost! Jak jsem mohla být tak neopatrná! Ihned se chopím dalšího slova, než mě stihne hostinský sprdnout na dvě doby. "Vše samozřejmě vrátím! věřte mi, dávám Vám své slovo, že ty peníze budete mít zpět, jen mi dejte ještě čas, než nějaké seženu...mám tu jen," Sáhnu do kapes svých kalhot a obrátím je naruby. Do dlaní mi vypadne pár stříbrných. "deset stříbrných..." Hlesnu a opatrně vzhlédnu k hostinskému. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Dobře.“ Odpoví Will a okamžitě se vydá na cestu za vrchním lovčím Martinem. Rychle tě vede mezi stromy, zkroucenými větvemi, křovím a popínavými rostlinami. Občas musíte přeskočit nějakou tu hnijící kládu a musíte dávat pozor na výmoly a kluzké kameny. Lesní půda je mokrá a kluzká, stačí jediné zakopnutí a vaše cesta skončí. Po několika minutách rychlé chůze tě dovede na mýtinu s velkým krmelcem. Martin už tam čeká, je oblečen ve svém lesnickém oděvu a na zádech má svůj dlouhý luk. Za opaskem má nůž. „No konečně.“ Zavrčí Martin a oba si vás pečlivě prohlédne. Chvilku to vypadá, že se na jeho tváři objeví úsměv, ale nakonec zachová kamennou tvář. „Oba víte proč jsme tady.“ Řečnická otázka na začátek a pak pokračuje. „Dvanácterák samotář, je ho potřeba odstranit.“ Okamžitě vám zadá cíl vaší lovecké zkoušky. Musíte vystopovat starého samotářského jelena a ulovit ho. Víte o kterého jelena se jedná, znáte ho. Jakmile vám Martin zadá cíl vaší zkoušky, odejde po cestě zpět do města. Nečeká, že byste tento úkol zvládly ještě dnes. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Mimo údolí je opět docela chladno, ale aspoň na sobě máš prost šaty, které ti poskytují trochu tepla. Škoda, jen že nemáš i boty, jelikož země je pokryta hlubokou vrstvou sněhu. Místy se tvé nohy boří do sněhu až po kolena. Kromě tvých stop je ve sněhu ještě spousta dalších, menších a ne tak hlubokých, která zde musela zanechat zvířata ještě dnešního rána. Slunce svítí, ptáci zpívají a cesta na jih, dolů z mírného kopce a ven z hlubokého lesa ti pomalu ubíhá. Po chvíli tvou pozornost upoutá nějaké velké, hnědé zvíře, jehož hlava je ozdobena nádherným parožím. Jelen stojí mezi stromy a zdá se, že tě sleduje. Sice se k tobě nepřibližuje, ale není plachý. Neprchá před tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Kráčím dál a dál a tvář se mi stahuje utrpením. Zatracené studená pokrývka... Když občas zapadnu do sněhu až po kolena, úplně vykviknu zděšením ze studeného chladu, který objímá mé nohy. Rychle se snažím dostat zpět, ale jde to hůř a hůř. Toto cestování mě opravdu unavuje. Jsem ráda za šaty, které mám na sobě, ale v takovém počasí by se mi hodilo i něco na nohy. "Jenže o tom si teď můžu nechat jen zdát." Dokončím nahlas svoji myšlenku a závistivě sleduji jiné, menší stopy, které se nepropadly do sněhu. Kdo ví, kdo to byl, ale měl to dobré...kráčel si jako by byl vzduch... Snažím se zapomenout na svoje trápení a když se zrovna nepotácím sněhem, ale kráčím relativně klidně, zaposlouchám se do zpěvů ptáků a svoji tvář vystavuji na odiv slunci. Toto mi dokáže na tváři vyloudit příjemný úsměv a v mém srdci se rodí opět klid. K němu však přistoupí nezměrný obdiv k bytosti, kterou zahlédnu. Co to je? Je tak velký a ... Neutíká! Překpvaně zkonstatuji, když vidím jelena, o kterém však nic nevím. Marně bych pátrala ve své hlavě, i když mám pocit, že jsem ho kdysi znala. Teď však nic, jen jeho majestátní vzhled a můj udivený pohled. Jelikož jelen stále klidně stojí, odvažuji se k němu přiblížit, i když jeho paroží mě děsí. Ale zároveň mě ten strach přitahuje. Svoji pravici s roztaženými prsty mířím směrem k němu. Snad to pochopí jako přátelské gesto... Krůček po krůčku pomalinku se blížím, s rukou stále vztyčenou před sebe a se smíšeným leskem v očích - strach a zvědavost se v nich mísí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když vyběhneš ven z obchodu, zjistíš že ráno už minulo před nějakou dobou, ale poledne je ještě daleko. Sotva se stačíš trochu rozkoukat, už k tobě zamíří Ignác se zachmuřeným výrazem ve tváři. Nevzpomínáš si, že by jsi u něho někdy viděl jiný výraz. „To je dost. Mám tu pro Vás padesát prutů.“ Oznámí ti, že přivezl obvyklí náklad ocelových prutů, jejichž vyložení ti obvykle trvá asi dvě hodiny. Pruty jsou těžké a najednou jsi schopen odnést pouze dva, možná tři. A nikdo ti s tím jako obvykle nepomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Olaf si tě prohlíží se zachmuřeným výrazem a čeká až najdeš své peníze. Když prohlásíš, že jsi byla okradena trochu se pousměje, zdá se že nic jiného ani nečekal. Nakonec, přece jen najdeš pár stříbrných, což na jeho tváři vykouzlí poněkud shovívavější výraz. „Dobrá, počkám ti do opuštění města.“ V jeho hlase zazní určité varování, že by jsi skutečně neměla město opouštět bez vyrovnání svých účtů. Potom shrábne deset stříbrných a odečte je od tvého dluhu |
| |
| soukromá zpráva od Konrád pro Zjištění denní doby mě ani nevykolejí. Hned jsem věděl, že jsem zaspal. Jen tak chvilku stojím a přemýšlím: Asi odešli beze mě. Už nemá cenu nějak spěchat. Prostě jim muselo dojít, že jsem si to rozmyslel. Beztak to byla šílenost, bláznovství! Já si počkám na vhodnou příležitost, vyzbrojím se, ještě se něco naučím a pak vyrazím do světa jako děda. Netrpělivý výraz Ignáce mě vytrhne ze strnulosti. Řeknu mu jen "Dobrýtro, hned se do toho dám. Nějaký novinky? " Pak zívnu a hned se pustím do vykládání. Lituju, že jsem to promeškal, ale nadruhou stranu vím, že by to byla hloupost, takle odejít přes noc a nikomu nic neříct, prostě zmizet. Ještě štěstí, že mě toho osud ušetřil. Možná nakonec taky neodešli. Hmm... vsadím se, že probudit se hned před úsvitem po takové noci není nic lehkého. To už je lepší nechodit spát. Nakonec tam určitě před branama zůstala jen ta holka, ta z nás byla nejodhodlanější. Divil bych se, kdyby tam Xzar dorazil. |
| |
| soukromá zpráva od Gilles Garnier pro Vzbudím se o něco dřív než jsem měl původně v plánu. Otevřu oči. Nemůžu ale věřit tomu že jsem se nevzbudil sám. Přede mnou stojí Beata. Rozespale se na ni podívám. Co? Co?! Zopakuji nahlas svoji myšlenku jako bych tomu nechtěl vůbec věřit. Velmi rychle vstanu z postele. Z jejího pohledu, vět, prostě všeho ani nepředpokládám že by šlo o vtip. Rychle na sebe natáhnu kalhoty a v rozevláté košili běžím co nejrychleji směrem do obchodu. Na nic se neptám. Prostě se dám urychleně do pohybu. Když už jsem u dveří které spojují obchod s domem, vidím jen kouř který se žene z pod dveří. Jde odtud obrovský žár. Do očí mi hrknou slzy. Kde jsou všichni? Sakra! Ne! |
| |
| soukromá zpráva od Ella pro Úlevně si vydechnu, když hned není oheň na střeše, ale přesto mne znepokojuje jeho podmínka. Bylo by prostě nesprávné uprchnout, ale tahle šance se mi už možná ani nenaskytne. A půjčit si? Vyloučeno! To mi má hrdost nedovoluje...pokud nějakou mám. Nuceně se při odchodu z hostince usmívám. Nejsem moc potěšena, že si vzal i těch pár stříbrných, teď jsem úplně švorc. Nevím, jak se přenesu přes to, že mne očividně moji spolucestovatelé budou muset založit. Na to snad ani nedojde, ačkoliv spaní pod širým nebem pro mě není zrovna ten správný šálek čaje. Povzdychnu si. Pomalými kroky se blížím k bráně města, kupodivu ani nespěchám. Vnitřnosti se mi nepříjemně svírají, že mám pocit, že se pozvracím. Téměř jsem se rozhodla. Dluh splatím, ale nebude to ihned. Myslím, že to nevadí...co by se mohlo stát? Nic přeci... |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Počkám než Martin odejde zpět do města a pak se podívám na Willa. Netěší mě, že mou zkouškou je ulovit starého samotáře, ale je mi jasné že je to nezbytné. Takový jelen je akorát na obtíž, od krmelců odhání stáda mladších kusů vysoké. Samotářský jelen musí být uloven, aby ostatní mohly žít. „Vyrazíme?“ Zeptám se Willa a pomalu vyrazím na cestu hlouběji do Bretonského lesa. Nevím sice, kde bych měl začít se stopováním, ale myslím, že nejlepší by bylo začít u nějakého krmelce, zdroje vody, nebo poblíž kamenného kruhu. I když je dnes první jarní den, nečekám že ve výše položených oblastech Bretonského lesa by už nebyla sněhová pokrývka. V takových oblastech se sníh drží dlouho a pokud tomu tak je i letos, na sněhu se bude jelen stopovat docela dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Jdeme.“ Odpoví Will a rychle vyrazí za tebou. Není o čem mluvit, vše podstatné již bylo řečeno a nyní je lepší chovat se co nejtišeji. Většina zvířat je plachých a lidí se bojí, utíkají a skrývají se před nimi. Lepší jim svou přítomnost v lese nedávat hned najevo. Oba rychle, tiše a opatrně postupujete hlouběji do Bretonského lesa. Cesta, kterou jdete vede sice mírně, ale stále vzhůru. Čím hlouběji v lese jste, tím chladnější je počasí. Po chvíli je povrch lesa pokrytý sněhovou pokrývkou. Teplota vzduchu je dnes sice nad bodem mrazu, ale sníh ještě nestačil roztát. Když dorazíte na místo, kde se stará lovecká stezka rozděluje do dvou směrů, Will konečně promluví. „Já se vydám k napajedlu, ty pokračuj ke krmelcům. Pak se sejdeme u Kruhu.“ Navrhne Will a vydá se po jedné stezce k napajedlům, čímž ti nedá jinou možnost než pokračovat ke krmelcům. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jakmile se dáš do pohybu, Beata ti je v patách. Nic neříká, jen tě z nějakého důvodu následuje. Jakmile doběhneš ke dveřím do obchodu, uvidíš že se z pod nich valí kouř. Otevřít je není dobrý nápad, jelikož by plameny nejspíše vzápětí zachvátili i obytnou část domu. Naštěstí to není jediný východ. „Vaši sou venku...hasí, všichni nosí vodu.“ Ozve se Beata znenadání. To, že je tvoje rodina mimo hořící budovu je jistě dobrá zpráva. Bohužel štacím, že se povede uhasit požár knihkupectví, plného knih, papírů a všemožných dalších převážně hořlavých věcí, moc nevěříš. „Měly bychom vypadnout.“ Navrhne Beata ustrašeně a aniž by čekala na tvoji reakci sama se rychle vydá ke dveřím z vašeho domu. K těm kterými pravděpodobně přišla dovnitř aby tě varovala. Člověk nemusí být odborník na požáry, aby mu bylo jasné, že ohni nebude trvat dlouho a rozšíří se i do obytných prostor. A spálí vše co tu zůstane... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Co by tě zajímalo?“ Optá se Ignác, zatím co ty se pomalu začínáš věnovat skládání nákladu. Ignác ti s tím jako obvykle nijak nepomůže. Má bolavá záda a nošení těžkých nákladů mu neprospívá. Hádat se s ním o tom nemá význam, on je vozka, jeho úkolem je náklad převážet a ne ho nakládat a skládat. Za to placený není. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Město je dnes dopoledne obzvláště tiché a klidné, spousta lidí nejspíš vyspává opici po včerejší oslavě. Ulice normálně plné lidí, jsou nyní téměř prázdné. Vyjímkou jsou pouze patrolující vojáci, kteří mají zrovna dnes službu. I u městské brány a před ní pochodují hlídky. Nevzpomínáš si, že by jsi ve městě někdy viděla tolik vojáků najednou, ale to může být pouze optický klam způsobený absencí obyčejných lidí v ulicích. Mimoděk tě napadne, jestli Olaf nemá mezi strážemi nějaké přátele, kterým by se mohl zmínit, aby tě nepouštěly z města dokud dluh nevyrovnáš. Když konečně dorazíš na místo schůzky a oběma chlapci, ze včerejší slavnosti, nikdo tam není. Buď muži zaspaly, nebo si to rozmyslely. Také je možné, že dorazili již před tebou a odešli bez tebe, když jsi tu nebyla. Možností je mnoho, ale pravdou zůstává, že tu nejsou. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Přikývnu na souhlas a ihned se vydám stezkou, která mě dovede ke krmelcům zvěře. Krmelce a napajedlo jsou dvě velmi pravděpodobná místa, kde bychom mohly na jelenovi stopy narazit. Jíst a pít totiž musí všechna zvířata a v zimě se potrava špatně hledá. Kamenný kruh, temné místo které opravdu nemám v oblibě je potom další z pravděpodobných míst, kde by se mohla vyskytovat jeho stopa. Údolí s kruhem je pod vlivem nějaké magie, díky níž v údolí není snad nikdy sníh a teplota tam neklesá pod bod mrazu. Magii jsem nikdy neměl v oblibě, a proto se tomuto mísu raději vyhýbám. Zvířata však mají toto údolí z nějakého důvodu v oblibě. |
| |
| soukromá zpráva od Konrád pro "Co by mě zajímalo? No novinky - cokoli neobvyklého, co se přihodilo. Něco nového, o čem se mluví, zajímavé události posledních dnů. Byl jsem poslední dobou pořád zalezlej v obchodě, teda až na včerejšek," prohodím směrem k Ignácovi. V hlavě mi zatím zraje plán. Až to tady dokončím, půjdu se poptat po hostincích. Ella včera mluvila o pokoji v putyce. Třeba se dozvím víc. Kam šla, kde byla, odkud pocházela. Třeba se dozvím i jakým směrem se mohli vydat nebo zda ještě zůstali ve městě. |
| |
| soukromá zpráva od Gilles Garnier pro Nedám se dvakrát pobízet a ihned běžím za ní. Není nad čím přemýšlet. Neohlížím se za sebou. Nerovnám si v hlavě ani myšlenky na cokoli. Nejdůležitější už vím. Všichni jsou venku. Ihned jak rozrazím dveře a vidím lidi kolem baráku jak pobíhájí, podávají si jedno vědro vody za druhým a ze všech sil hasí požár. Na chvíli se zarazím. Je přece jasný že... Ale zatím není konec! Stoupnu si do řady kudy putuje voda a přiložím ruku k dílu. "Dělej, dělej! No tak podávejte! Dělejte!" Je to fyzicky velmi náročné. Někteří už nemůžou. Doufám že budu něco platnej. Po několika dalších minutách jde ale vidět že je téměř po všem. Několik posledních se požár stále snaží uhasit. Jako by ani nechtěli připustit to, co se právě stalo. Nikdo tady tomu nemůže uvěřit. Když se požár rozšíří ještě víc, pomalu zastavuju. Poslední vědro které mi přijde do ruky už jenom bezmocně upustím na zem. Sám se sesunu za ním. Dívám se jen jak požár dokoná svoji práci... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Statný jelen tě nechá se přiblížit na vzdálenost několika kroků, potom pohodí hlavou otočí se a zmizí někde mezi stromy. Škoda. Jakmile zmizí, na zježí se ti všechny chloupky na krku. Hlas, který tě provázel v noci během probuzení tě varuje, aby jsi se schovala. Smysli se ti zostří a ty zaslechneš to co jelena tak poplašilo, když se zdálo, že by ses ho mohla dotknout. Něco, nebo spíš někdo kráčí po stezce směrem ke kamennému kruhu. Tvé smysli ti říkají, že se jedná přinejmenším o tři osoby. Když se lidé k tobě přiblíží ještě o něco blíž, ucítíš jejich temné, nepřátelské aury. Jelen je vycítil o něco dříve. Nevíš co jsou ti lidé zač, ale všechny tvé instinkty ti říkají, že bys jim neměla dovolit, aby tě našli. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Už, už se chci dotknout toho krásného zvířete, když mi uteče. Trochu zklamaně za ním hledím. "Pche, jsi pyšný jak bůhví co. To by toho bylo, kdybych si tě pohladila." Zlobím se, ale je to jen na oko. To zvíře má stále můj obdiv a trochu zasněně o něm přemýšlím. Kdo ví, jak dlouho bych tu stála, když však ucítím neklid. Uslyším kroky a také ucítím něco, co bych označila jako nepřátelské. Mám dojem, že vidím i slyším lépe, ale hlavně v sobě cítím jakousi obavu. Cosi ve mně mi říká, abych zmizela. Nerozumím tomu, jen se přitisknu k jednomu stromu a rozhlížím se, co můj neklid způsobilo. Spíš než zrakem, tak nějakým vnitřním pocitem ucítím, že jde o tři lidi. Jejich nepřátelství mě až ochromí, takže zatím zůstávám stát schovaná za stromem. Musím zmizet, musím zmizet. Snažím se povzbudit k činnosti, ale chvíli trvá, než se odlepím od stromu. Nakonec to ale přeci jen učiním a tichým úprkem se vzdaluji tím směrem, kterým běžel jelen. Nevím, kam jinam utecí a to zvíře mi dává naději, že vědělo, jak se vzdálit nebezpečí. Vždyť ho vycítilo dříve, než já, tak je jistě natolik moudré, aby odešlo do bezpečných míst. |
| |
| soukromá zpráva od Ella pro Větší počet stráže v ulicích, i u brány, mě vcelku znepokojí a když dorazím i na mnou navrhnuté místo schůzky, kde k mému zklamání nikdo není, posmutním. To to opravdu nakonec dopadne tak, že odejdu sama? S pytlem přes záda postávám na místě a rozhlížím se. Do mého zorného pole padne postarší muž, který se se svým povozem sena a poněkud znaveným oslíkem blíží k bráně města. Zjevně někdo, kdo na včerejší oslavě zrovna moc nepřebral. Potichu a rychle se přikradu dozadu k jeho vozíku, mé rozhodnutí už nic nezmění. Pokud ti dva odešli už beze mne, najdu si je a spočítám jim to. Nesnáším řeči, že ženská na cestě nebo na lodi přináší jen smůlu! Snad pro mne ve společnosti tohoto staříka nebude těžké opustit město a pokud má Olaf nějak prsty v množství hlídek...nechci ani pomyslet, co by se stalo, kdyby zjistil, že se ho snažím oklamat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sledovat stezku vedoucí ke krmelcům je poměrně obtížné, je zasypaná sněhem a není ji skoro znát. To ovšem není problém pro někoho, kdo v Bretonském lese z trávil tolik času jako ty a zná ho tak dobře jako ty. U krmelců, ke kterým dorazíš asi po hodině namáhavé chůze, je spousta stop různých zvířat. Na první pohled rozeznáš stopy jelenů, laní, lišek, veverek, divokých zajíců, kanců a mnoha dalších obyvatel lesa. Většina stop je čerstvých, ne starších déle než pár hodin. Těžko říct, jestli jsou mezi nimi i stopy tvého cíle. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Ale, něco se děje furt. Lidi mluví hlavně o slavnosti...“ Začne, ale pak si uvědomí, že slavnost byla včera večer a skončila dnes k ránu. „A teď se bude mluvit o tom, kdo s kým ze slavnosti odešel a tak podobně, jako vždycky.“ Ignác není z těch co by šířili klepy, ale když už jsi se zeptal tak ti odpověděl. Práce ti jde rychle od ruky a kolem oběda už máš složený a uskladněný celý náklad oceli. I když je počasí poněkud chladné jsi propocený a vyčerpaný z namáhavé práce. těžko říct, jestli by jsi dneska byl schopen složit dvojnásobný náklad. „Měj se mladíku.“ Rozloučí se s tebou Ignác, něco dohodne s mistrem Macosem a pak odjede za svými povinnostmi. Když Ignácův povoz zmizí za první zatáčkou, ozve se tvůj žaludek a připomene ti, že jsi ještě nic kloudného nejedl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Venku na dvoře je velké množství různých lidí, všichni se snaží pomáhat dostat oheň pod kontrolu, hasit ho a zabraňovat mu rozšířit se na další budovy. Lidé si podávají z ruky do ruky jedno vědro za druhým, ale jejich úsilí nemá na požár příliš velký účinek. Jediné, čeho se tím lidem zatím daří dosáhnout, je držet plameny dál od okolních budov. Matku na dvoře nikde nevidíš, ale to nic neznamená ... neznamená až do doby, kdy oheň, který se už nemá čím živit dohoří a z knihkupectví nezbude víc než pár ohořelých trámů. Obytná část je na tom o něco lépe. Oheň ji poničil jen minimálně, ale je jasné, že bez oprav se v tom bydlet nedá. Už je pomalu čas oběda, když oheň konečně dokoná své dílo a pohasne. Lidé však stále nepřestávají do kouřících trosek přilévat další vodu. Mnozí z nich jsou unavení a ne příliš v hodně oblečení pro pobyt v chladném počasí prvního jarního dne. „Je mi to líto..“ Zašeptá Beata, když všechno skončí a lidé se pomalu začnou rozcházet. I když je chladno a Beata na sobě nemá nic než potrhanou noční košili a plášť, vidíš na jejím čele kapky potu. Když se dvůr trochu vylidní, všimneš si na druhé straně dvora svého otce jak sedí na zemi, hlavu má položenou v dlaních a nezakrytě pláče. Nepamatuješ, že by jsi ho někdy viděl plakat. Matku stále nikde nevidíš. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Nejprve zkontroluji, jestli je v krmelcích dostatek krmiva a jestli nebude zapotřebí se sem později vrátit a doplnit ho. K práci lesníka patří i dohled nad takovýmihle věcmi. Zvířata musí žrát a v zimě se potrava hledá špatně, proto je naší povinností jim ho poskytovat. Když zjistím vše co potřebuji, pozorně prohlédnu okolí krmelců. Velké množství stop zdě mne vůbec nepřekvapí. Bohužel z nich, ale nedokáži vyčíst, jestli nějaké nepatří jelenovi, kterého potřebuji ulovit.Martin by jeho stopy poznal na první pohled, ale já ještě nejsem tak dobrý. Vlastně pochybuji, že bych se mu někdy mohl jenom přiblížit. Vím, že se sem jelen dříve nebo později zase vrátí, ale myšlenka na několika dení čekání na jednom místě se mi vůbec nelíbí. Krom toho se s Willem mám sejít u kamenného kruhu. To se mi sice líbí ještě méně, ale nic s tím nenadělám. Nerad bych se před Willem ukázal jako srab co se bojí pár kamenů postavených v údolí. Ještě chvíli se zdržím u krmelců a pak se rychle vydám po stezce vedoucí ke kamennému kruhu, abych se dohodl s Willem na dalším postupu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ještě než se odlepíš od stromu a dáš se na úprk, zahlédneš na cestě ony tři osoby, jak míří k údolí s kamenným kruhem. Jedná se o dvě ženy a jednoho muže. Jedna z žen je mladá, štíhlá, vysoká a velmi krásná. Druhá je jejím pravím opakem. Na první pohled je to shrbená, ohyzdná stařena. Obě jsou oblečené do pěkných, zdobených šatů, které se vůbec do lesa nehodí a jsou zahalené do teplých zimních plášťů. Co se muže týče, je to obrovský hromotluk oblečený do železem pobité kůže ozbrojený docela slušnou sbírkou zbraní. Na bližší prohlídku oné trojice však nemáš příliš mnoho času, jelikož tě všechny tvé instinkty vybízejí být od nich co možná nejdále. Na útěku nestihneš udělat ani deset kroků, když zaslechneš stařenčin chraptivý hlas. Slovům nerozumíš, ale je ti jasné, že tě musela nějak vycítit a že teď ví přesně kde jsi. |
| |
| soukromá zpráva od Konrád pro Ignác nic moc neví, jako obvykle. No, možná ví, ale nepovažuje věci za důležité, aby o nich musel rozprávět. Stejně mi to nevadí, ptal jsem se jen z principu. Vykládání nákladu je velmi namáhavé, ale pracuji urputně, snad abych zahnal myšlenky na to jaký jsem blbec, že neumím vstávat dřív a že jsem nedodržel svoje slovo a nedostavil se dnes před bránu, kde měli čekat ti blázni. Beztak mě teď považují za zbabělce. Celý vyčerpaný nakonec přece dokončím práci, rozloučím se s Ignácem a zamířím najít mistra Marcose, abych mu řekl, že bych si rád zašel na oběd do hospody. Ve skutečnosti hodlám spojit oběd s vyptáváním se po Elle, kdo ví, třeba se odchod nakonec nekonal. |
| |
| soukromá zpráva od Gilles Garnier pro Smutně se podívám na Beatu, ani nemám sílu odpovědět. Jen se jí chvíli dívám do očí a jsem potichu. "Děkuju."Vypadne ze mě konečně. Je mi jasný že ji vděčím za hodně. Že mě přiběhla vzbudit, kdo ví. Možná bych se i udusil tím kouřem. A že nám tady pomáhala. Jednou ji to všechno vynahradím. "Děkuju ti za všechno. Jednou ti to všechno vynahradím." Zopakuju nahlas i když tichým hlasem svoji myšlenku. Všimnu si svého otce. Pláče? Kde je vlastně matka? Najednou mě napadne to, na co nechci ani pomyslet. "Pojď prosím se mnou." Promluvím znovu tiše na Beatu. Něco mi říká že asi budu muset potřebovat oporu. Pomalu se rozejdu přes celý dvůr směrem k mému otci. Když se dostávám blíž k němu... Je to určitě kvůli domu! "Co se děje? Nikdy jsem tě neviděl takhle..." Mluvím pomalu ale zřetelně. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Dříve než uteču, si však dobře všimnu trojice, z které mám tak příšerné pocity. Zvědavost mi nedá, abych si je opravdu důkladně neprohlédla, i když psychicky mi to vůbec nepomáhá. Co je to za podivnou dvojici žen? Jedna tak krásná a druhá tak... No prostě ošklivá. A ten chlap, ten je hlídá? Stráží? Není však čas se nad tím více rozmýšlet, i když bych chtěla. Instinkt velí jasně a je třeba ho nepodceňovat. Obrátím se tedy k útěku směrem, kterým zmizel i jelen. Udělám jen pár ladných skoků, když uslyším hlas. Téměř zakořením v zemi strachem a je mi jasné kdo promluvil. To ta babizna...ne...ne..ona mě zaslechla? To není možné! Jsem si téměř jista, že jsem běžela nehlučně, ale přesto mě uslyšela jen po pár krocích. Chvíli křečovitě stojím na zemi a poté se pustím do běhu jako splašené zvíře. Mám jedinou vizi a to je: Utéct! Běžím, jak to jde, vyhýbám se, jak to jde a dávám do toho vše, co můžu, protože se cítím opravdu ohrožena. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Stráže stojící na hlídce u městské brány ti nevěnují více pozornosti, než komukoliv jinému kdo jde zrovna kolem. Pro mě nejsi nic než jen další mladá žena, která se rozhodla po slavnosti opustit město. Bohužel muži se kterými jsi se včera dohodla na společné cestě tu nejsou a nic nenasvědčuje, že by měly v dohledné době dorazit. Nezbývá ti než se vrátit zpět do města, nebo se vydat na cestu na vlastní pěst. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Svoji práci jsi dokončil, a tak mistr Macros nemá námitek, když se rozhodneš dnes najíst nějaké hospodě ve městě. Hospod je ve městě mnoho, ale jen několik z nich poskytuje nocleh a ještě méně z nich patří mezi ty lepší. Ella říkala, že bydlí v nějaké z lepších hospod. Po nějaké době poohlížením se v různých hostincích dorazíš až do jednoho, který se jmenuje Poutníkovo spočinutí. Majitelem je statný muž jménem Olaf, který podle tvého popisu Ellu pozná. „Tebe posílá zaplatit dluh?“ Zeptá se dřív než stihneš říct cokoliv dalšího. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Otec jenom zvedla hlavu a s očima zalitýma slzami se na tebe podívá. Teprve nyní, když jsi v jeho blízkosti si můžeš všimnout, že je na některých místech trochu popálený. Není to nijak vážné. „Šla dovnitř...ještě se pro něco vracela.“ Dostane ze se po chvíli jednu celou větu. Je ti jasné, že mluví o své manželce, o tvé matce, která se z nějakého důvodu vrhla do hořící výhně, aby z ní něco zachránila. Co mělo pro tvou matku takovou cenu netušíš a vlastně to ani není důležité. Na faktu, že se z ohnivého pekla již nevrátila to nic nezmění. Beata, která tě následovala za tvým otcem ti nyní stojí po boku a mlčí. Výraz její tváře mluví za vše, je to výraz směsi smutku a zděšení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ráno po oslavě se probudíš doma ve své posteli. Tedy neprobudíš se sám od sebe, nýbrž tě vzbudí hluk a křik přicházející odněkud z venčí. Po chvíli ucítíš i kouř, jako by se někde něco pálilo. Když nakonec vstaneš a vyjdeš ven, zjistíš že hoří nedaleké knihkupectví patřící rodině Xzara, který se včera na oslavě nechal slyšet, že se chystá opustit město. Všichni sousedé a spousta dalších lidí z města je na nohou a snaží se požár nějak zvládnout, ale jejich snaha nemá na požár moc velký vliv. Mno alespoň že se nešíří. Kolem poledne již z hořící budovy nezbývá víc, než jen ohořelé trosky. |
| |
| soukromá zpráva od Konrád pro Když konečně narazím na člověka, který ji poznal, v duchu se zaraduji. Jsem na správné stopě! Když se však hospodský zatváří divně a vzápětí se zmíní o dluhu, leknu se, že by ten dluh ještě chtěl vymáhat ode mne. Chvilku se zatvářím zmateně, protože nevím, co na to odpovědět, ale pak ze sebe přece jen vymáčknu: "Eee... Cože? Dluh? O tom já nic nevím. Hledám ji proto, že mi něco zapomněla vrátit... něco co není moje... nevíte, kde je, kam mohla jít? Musím to od ní dostat za každou cenu zpátky. Mistr by se zlobil..." Lež jako věž, ale doufám, že teď nebude chtít, abych platil dluh. |
| |
| soukromá zpráva od Gilles Garnier pro Do očí se mi chtě nechtě dostanou slzy. Ještě pěkných pár minut hledím mlčky na to co se stalo. Nereaguju vůbec na nic kolem mě. "Nemožný. To není pravda!" Nemůžu tomu stále uvěřit. Vůbec nevím co mám dělat. Chtěl jsem odtud odejít, chtěl jsem zbohatnout tam venku a investovat do našeho obchodování. Co ale teď? Mám se tady ještě zdržovat? Je teď vůbec něco co mi bude bránit v odchodu někam pryč? Nedívám se do blízké budoucnosti, co bych měl nebo neměl... V hlavě mám úplně prázdno. Z ničeho nic se otočím na Beatu. Slzám nebráním. "Co mám dělat?" Zní velice jednoduchá otázka. Vím že mi byla vždycky na blízku, že i přes svůj věk mi dokázala vždycky poradit... Nyní doufám že to dopadne stejně. Sám... "Prosím..." |
| |
 | soukromá zpráva od Lucas pro Co se to zase děje? To se nemůžu ani jeden den pořádně vyspat? Pomyslím si rozmrzele a zabalím se ještě víc do přikrývky. Snažím se vyhnat ten hluk z hlavy a ještě chvilku odpočívat po včerejší divoké oslavě. Ale ať se snažím jak se snažím tak už prostě oka nezamhouřím. A po chvilce mi dojde co mě vlastně vzbudilo. I ten kouř co je zde cítit je nějaký moc divný. "Co se to tam venku sakra děje?" Řeknu si pro sebe a obléknu se do svých věcí, kožešinových kalhot z vlčí kůže a černé, staré košile. Rychle seběhnu do dolního patra našeho obchodu, který je kupodivu prázdný, a vyběhnu ven před něj kde se mi naskytne nehezký pohled. "Co se stalo? Kdo to zapálil?" Vykřiknu a pozoruji jak ostatní neúspěšně hasí oheň pohlcující knihkupectví Xzarovy rodiny. Hlavou se mi okamžitě mihne obrázek Xzara jak na oslavě říká že se chystá opustit město což ve mě vyvolá bouřlivou reakci. On vážně odešel. Opustil město jak řekl. S touto myšlenkou se vrátím zpět do obchodu. Zamířím si to zpět k sobě do pokoje ale když procházím kolem hromady kožešin na pultě zastavím se. Pohledem si celý obchod prohlédnu a ucítím jak mnou trochu projede závist. Musím to taky udělat. Já vím že mě tam za hradbami čeká lepší život. Ale jak to udělal on? Napadne mě a vrátím se zpět do svého pokoje. Brzy kolem poledne když už z knihkupectví jsou jen ohořelé trosky procházím kolem nich a tiše hraji na svoji vyřezávanou flétnu. Pořád tomu nemůžu nějak uvěřit. Seběhlo se to tak rychle, a nečekaně. Dívám se na popel který z domu zbyl a lehce do něj kopnu. A já to taky udělám! Udělám to jako on. Chci jít za svými cíly. Řeknu si v duchu ale přesto si tím nejsem tak jist. Mám strach jak na to asi zareagují rodiče. Ale já to musím udělat, dříve nebo později. Nechci v Mejisu strávit zbytek svého nudného života. Za veselého hraní na flétnu si to zamířím od ohořelého knihkupectví zpátky k našemu obchodu. V hlavě přemýšlím o svých budoucích dnech. Co mě čeká a nemine. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Běžíš lesem, snažíš se uniknout svým pronásledovatelům, kteří ti jsou v patách. Nemusíš se ohlížet, aby jsi se přesvědčila, že tě pomalu, ale jistě dohánějí. Po nějaké době, těžko říci, jestli po pár vteřinách, nebo po celých minutách zběsilého úprku tě jenom těsně mine nějaké černá šmouha, blesk. Blesk narazí do nějakého stromu a doslova ho rozerve na kusy. Nedovedeš si představit co by se stalo s tvým tělem, kdyby blesk zasáhl tebe namísto stromu. Tedy pokud si to vůbec chceš představit. Mineš to co zbylo ze stromu a pokračuješ dál, nemáš jinou volbu. Nechat se chytit by ti nic dobrého nepřineslo. Znovu zaslechneš zvuk, který vydává černý blesk vyslaný tvým směrem, když v tom se ze závěje před tebou vynoří nějaký muž s lukem v ruce a šípem zasazeným v tětivě. Muž je celý zahalený v bílém maskovacím plášti díky čemuž téměř splývá s okolím. Blesk vás mine a rozmetá další strom někde daleko v předu. Muž, Will Dearborn – učedník mistra lesního, neváhá a natáhne tětivu. Pečlivě zamíří na pronásledovatele a vypustí svůj přesný šíp. Ve stejném okamžiku za tebou vyšle stará čarodějnice další ze svých černých blesků... |
| |
| soukromá zpráva od Ella pro Když tu nejsou, tak tu nejsou. Čest nečest, prostě musím jít bez nich dál, není pro mne bezpečné se zdržovat ve městě, když tam teď překypuji tak velkým dluhem. Jakmile jsem v dostatečné vzdálenosti, seskočím nevědoucímu staříčkovi z vozu a opráším se. Letmo se ještě naposledy ohlédnu, ale pak vyrazím, ne po cestě, ale lesními pěšinkami do světa. Ze všech těch příběhů, které mi rodiče kdysi vyprávěli, si pamatuji jen to, že kupci byli vždy přepadeni v nitru lesa na opuštěné cestě. Nepotřebuji, aby se mi stalo totéž a utíkat před nějakým splašeným zvířetem bude méně nebezpečné. Stromů je tu dost. "Zatraceně!" Vypadne ze mě, když zakopnu o vysutý kořen stromu a zaryji to bradou do hlíny. Tohle bude zajímavá pouť. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Snažím se utíkat, seč mi síly stačí, ale začíná mě naplňovat pocit marnosti. Tohle nemůžu zvládnout, dohoní mě, ach ne, ne... Přerývaně dýchám a pomalu ztrácím pojem o oblasti, kterou běžím. Mám jenom jednu utkvělou představu: dostat se do bezpečí. Nic jiného moji hlavu nezaplňuje a mou mysl nezaměstnává. Najednou však uhnu hlavou a věnuji pohled něčemu jinému. Vím, že je to riskantní, ale to něco mě opravdu upoutalo. Jenže vidím jen jakousi šmouhu. Nedokážu uhodnout, co to mělo být. Ale brzy pochopím, když spatřím strom, nebo spíš jen třísky, které z něho zůstaly. Úplně se naježím a o překot se snažím hnát ještě rychleji, i když to mi ani náhodou nestačí, abych takové ráně utekla. Raději se nesnažím přemýšlet nad tím, co to bylo a jak je možné, že to dělá takovou paseku. Utíkám dál a snažím se nevnímat další a další blesky. Nechápu, jak je možné, že mě ještě nezasáhly, ale ta sotva viditelná naděje mě povzbuzuje k dalšímu běhu. Najednou se přede mnou objeví muž. Div do něho nevrazím. Nestačím si spojit nic konkrétního, jen to, že jeho luk je směšná zbraň proti tomu, co pronásleduje mě. Co s tím chce dokázat? S tím dřevem proti těm bleskům??? Vyjeveně na něj pár sekund zírám, než začnu křičet poplašeně: "Zmiz, zmiz odsud, zabije tě!!!" Zdá se, že mladík mě vůbec nehodlá poslouchat, protože si začne připravovat šíp. Můj obličej začne vypadat ještě více šokovaně, jestli to vůbec jde. Rychle utíkám dál a neohlížím se a poté padnu k zemi. Nic lepšího mě nenapadne. Na zemi, která je velmi chladná, se opatrně otočím a vidím, jak ten muž vypusti šíp, ale zároveň vidím další blesky. Ležím a ani se nehýbám a doufám, že proletí jen tak nade mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Krmelce máš dávno za sebou a údolí s kamenným kruhem už jen nedaleko před sebou, když zaslechneš nějaký výbuch. Výbuch ze směru, kde by měl být i Will což je velmi znepokojivé. Přidáš do kroku směrem k místu výbuchu a po chvilce se ti naskytne pohled na Willa jak stojí s lukem nataženým před nějakou dívkou a míří na tři postavy kdesi v dálce. Než stihneš cokoliv udělat, vypustí Will svůj šíp směrem k nejbližší ze tří postav. Willovým cílem je statný muž a Willův šíp ho zasáhne přímo do hrudi. V následujícím okamžiku druhá z postav něco udělá a směrem k Willovy vystřelí černý blesk, který ho přímo zasáhne a rozmetá po okolí... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Muž vypustil svůj šíp, nevíš jestli něco trefil, nebo ne, ale na tom nezáleží. Jenom okamžik potom jeden z černých čarodějčiných blesků zasáhl Willa přímo do hrudi. Blesk jeho tělo doslova rozerval na kusy. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Ohlížím se ze země za sebe, ale nejsem si jistá, jestli dělám dobře. Z toho, co uvidím, mi totiž vlasy vstávají hrůzou na hlavě. Nee, neee, Wille, neee Hrůzou křičí celé mé nitro, ale navenek vydám jen sípavý vzdech a nechám svá ústa v podivné pokřivené grimase. Dále nečekám na nic, zvednu se a stále s podivně strhanou tváří se snažím utíkat. Kličkuji bláznivě mezi stromy, ale nedotýkám se jejich kmenů. Bojím se, že každou chvíli jeden z nich vybuchne. Pokud nevybuchnu sama já. Ta představa mi znovu připomene roztrhané tělo Willa a já cítím, jak kromě hrůzy a bezmocnosti pohlcuje mé srdce i prudká zlost a touha po pomstě. Pokud by zabíjel jen čistý hněv, byla bych dost silná, ale protože nevím, jak bych si fakticky mohla poradit proti takovým zbraním, raději utíkám. A budu utíkat, dokud mě nezabijí... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Aha...mno nejspíš bude někde po městě shánět peníze.“ Odpoví Olaf načež špinavým hadrem přeleští pult. „Kdyby jsi ji potkal, vyřiď ji mé pozdravy.“ Ještě dodá a jelikož do hostince začínají pomalu přicházet štamgasti, začne se věnovat jim. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro „Já...já nevím.“ Odpoví Beata načeš ti položí ruku soucitně na rameno. Pohledem se přitom podívá na trosky obchodu tvého otce. Naštěstí větší část obytného domu je docela v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Néé... Stěží zadržím výkřik, když uvidím co se stalo. Na nic nečekám a do svého luku založím vlastní šíp a namířím na stařenu, která zabila Willa. Z vyvýšené pozice v lese mám docela dobrý přehled o situaci dole a navíc je nepravděpodobné, že by tu o mě někdo věděl. I když u čarodějnic jeden nikdy neví. Poháněn touhou po pomstě vypustím svůj šíp směrem ke stařeně... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jenom několik vteřin poté co čarodějnice udělá z Willa krvavou kaši už opět utíkáš. Neuděláš ovšem ani pár kroků, když se odněkud za tebou ozve překvapený výkřik staré čarodějnice. Celá obloha se na okamžik zatáhne a místo, kde čarodějnice ještě před chvilkou stála se zahalí do matně zeleného oparu. Když se opar rozplyne, leží stařeny na zemi bez života a z hrudi ji ční šíp. Mladší žena po tomto incidentu někam zmizela, nevíš kam, ale něco ti říká, že už je vše opět v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Utíkám, seč mi síly stačí. Ale udělám sotva pár skoků, když se ozve výkřik. Ztuhnu na místě a přísahala bych, že i má krev se zastavila. Na moment zaváhám, ale nakonec se ohlédnu. Cítím temno, i když jsem v lese. Vzhlédnu nejprve k obloze a všimnu si, že se zatáhlo. A poté konečně shlédnu níž. Vnímám podivní zelený opar a bezděky ustoupím o krok dozadu od výjevu. Ústa mám překvapením lehce pootevřená a oči stále děsem rozšířené. Co to...co to...? Blekotá zmateně má mysl, ale to už vidím řešení, kterému nechci uvěřit. Oni jsou mrtvé! I když vidím že mezi mrtvými nejsou všichni ze skupinky, mám dojem, že mi spadl právě obrovský kámen ze srdce. Znaveně se opřu zády o jeden kmen a začnu přerývaně oddychovat. Snad teď jsem si uvědomila, že dýchat jsem nějak zapomněla. "Klid..klid..konečně klid." Tiše si pro sebe mezi jednotlivými nádechy mumlám. Neodvažuji se přiblížit, jen cítím neovladatelný třes a studenou kůru stromu. Zavřu oči a vnímám ticho a nehyblivost svých svalů. "Jen klid..." Šeptnu naposledy, o poznání vyrovnaněji. Znovu otevřu oči a znovu vidím mrtve stařeny. "Nebyl to sen..." Mumlám si dále a odlepím se od kmene. Začíná mi vrtat hlavou, kde se ty šípy vzaly. Jediný, kdo tu měl ty šipy, byl ten mladík a te... Obrátí se mi žaludek, když si vzpomenu, co s tím stařeny provedly. Pak se ale ovládnu a odvážím se udělat pár kroků blíž k tělům. Chci si je prohlédnout, i když to možná nebude hezký pohled. A chci zjistit, co je to za šípy. A odkud asi mohly vyjít...kdo tu ještě je? S tou myšlenkou se trochu uštvaně rozhlédnu okolo, ale nic nespatřím. |
| |
| soukromá zpráva od Konrád pro "Sakra, tak to jsem se toho dozvěděl," ujede mi napůl omylem, ale zároveň i s jakýmsi zadostiučiněním, a pak zamířím ven na ulici. Takže už je někde v tahu, prej shání peníze, to tak. Takže nakonec odešli beze mě. Nebo aspoň ona. Ten Xzar se na to mohl taky vysrat. Nevypadal, že by se chtěl ráno brzo probudit, pokut teda vůbec spal, což jsem měl udělat taky, nespat. Co ksakru teď udělám? Nejdřív se musím ujistit, že ještě doopravdy není ve městě. Projdu ulice, a nahlídnu do všech krčem. ďas to vem, že se opozdím do práce. A pak... pokud nikoho nenajdu, tak si můžu akorát tak... sebrat svých pár šveste a vyrazit naslepo někam do kraje? O čem to vlastně přemýšlím. Jsou to blbosti, tohle. Pak procházím ulicemi a nahlížím do krčem a hostinců, kde jsem ještě nebyl, zdali tam třeba nezahlédnu Xzara nebo ji. Pokud ne, asi po hodině se rychle vracím do práce, připraven na nadávky s omluvou, že mě zdržel bratr. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pomalu se vracíš zpět domů a přitom si hraješ na flétnu, když v tom ti do cesty vstoupí Mistr lovčí Martin. Martina příliš neznáš a vlastně ani on tebe, ale je všeobecně známým faktem, že první den jara se konají závěrečné lesnické zkoušky po nichž se mladí učedníci lesnického řemesla stanou skutečnými lesníky. Dnes by zkoušku měli dělat Cuthbert Algood a Will Dearborn. Oba chlapce znáš, jelikož jsou přibližně v tvém věku a Mejis není až zase tak velký. „Co se tady kruci děje?!“ Vyjede na tebe Martin rozmrzele, ale to u něho není nic neobvyklého. Martin se chová přívětivěji jen zřídka a úsměv je u něho skoro sváteční záležitostí. |
| |
| soukromá zpráva od Gilles Garnier pro Stále nevěřícně kroutím hlavou. Je to jako ten nejhorší sen s tím, že tohle je ale skutečnost. Už tady nemám na co čekat. Otec za ušetřené peníze dům opraví, sice nezůstane nic na obnovení obchodu, ale dům se zachová. Já půjdu hledat štěstí jinam. Po nějaký době se zase vrátím. Jsem už rozhodnutý. A tohle... Tohle to všechno jenom urychlý. Počkám ještě jeden den na pohřeb... až... nechci ani pomyslet na to co je potřeba teď udělat. "Počkám ještě den, počkám na pohřeb." Povídám tiše směrem k Beatě. "Pak půjdu někam pryč. Nemám tady teď nic na práci. Zkusím štěstí venku a potom se vrátím." Pokračuju ve svém malém proslovu. "Získám dost peněz na to abych obchod obnovil. Zase tady, na tomto místě. Budu pokračovat. Jen ne teď." Po nějaké době až je jasné že požár už nehrozí, vejdu domu. Hledám... Začínám zařizovat vše potřebné aby byl pohřeb zařízen co nejdřív. Počítám že se zde sejdou pouze nejbližší přátelé rodiny... Po tom všem už je čas vyrazit... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvůj šíp zasáhne starou čarodějnici přesně, když ji zasáhne a zasadí jí tak smrtelnou ránu, celá obloha se na okamžik zatáhne a místo, kde čarodějnice ještě před chvilkou stála se zahalí do matně zeleného oparu. Když se opar rozplyne, leží stařeny na zemi bez života a z hrudi ji ční šíp. Druhá z čarodějek, ta mladší ihned po tom co se stane její kolegyni někam zmizí. Kam to nemáš tušení, ale něco ti říká, že se hned tak znovu neobjeví. Dívka k vůli které Will tak náhle zemřel už znovu stojí na nohou, její šaty jsou pokryté krví tvého přítele... |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Pomalu vylezu z úkrytu a konečně se podívám na dívku, která může za smrt mého přítele. Nevím proč k vůli ní zemřel, ale jak znám Willa jistě k tomu měl nějaké pádný důvod, jen by mě zajímalo jaký. S lukem v ruce a připraveným šípem tedy vyrazím směrem k dívce, nemířím na ni a ani nemám luk napnutý, jen ho mám po ruce, kdyby bylo třeba. Jak se blížím může si dívka všimnout, jak se i lesknou oči. „Co...Kdo jsi?“ Vykoktám ze sebe, když se blížím. Pohledem při tom neustále těkám mezi dívkou a zbytkem Willa. Víc otázek, které bych chtěl neznámé položit ze sebe již dostat nedokáži. Ne v tuhle chvíli a na tomhle místě. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Zatímco se naklaním nad zbytky těla, které patřilo mému zachránci, vyloupne se odkudsi další muž s lukem. Úplně leknutím nadskočím a ihned se stáhnu od mrtvoly, která nejspíš patřila jeho kamarádovi. A nebo je to také nepřítel? Ale ne, to by mě zabil ihned. Navíc oba mají luk, tak jistě spolu měli něco společného. Horečně přemýšlím, ale pak si uvědomím, že ať je to jak chce, zabít mě může tak jako tak. Protože jestli to byl jeho kamarád, jistě není rád, že z něj..toto zbylo. Znovu cítím, jak se mi obrátil žaludek. Zdá se, že neznámý je stejně zmatený jako já. O to víc je mi hloupé, že nevím co říci. Kdo jsem? Kdo jsem? Co je to za otázku? Marně přemýšlím, co odpovědět a čím dál více vraštím čelo, jak se snažím přijít na tu správou odpověď. Netuším, co říci, protože...i když se mi to těžko přiznává... Já nevím, kdo jsem! Jenže to mu asi říci nemůžu... Můj rozzlobeně zamyšlený výraz se změní na čiré zoufalství. Donutím se otevřít pusu, ale tímto končím, protože nevím, jakou hlásku mám vypustit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Procházíš se městem a pátráš po svých společnících ze včerejšího večera. Mineš mistra lovčího Martina a Lucase aniž by jsi si jich příliš všiml, tvou pozornost zaujme něco z cela jiného, trosky knihkupectví, které zde ještě včera stálo. Nyní jsou z něho jen ohořelé trosky. Na dvorku bývalé budovy potom zahlédneš Xzara jak smutně kouká na trosky a vybavuje se s nějakou dívkou oblečenou jen do lehké na mnoha místech potrhané noční košile a nějakého pláště, nebo snad kabátu, který zakrývá její postavu. |
| |
| Město Mejis - podivuhodné setkání u trosek Když procházím městem při svém marném hledání jistých lidí, zjišťuji, že se něco změnilo. A ta změna je docela podstatná. Tam, kde dříve stávalo knihkupectví se nyní nachází trosky. To mě samozřejmě upoutá a hlavou mi proběhnou myšlenky typu: Co se to sakra stalo? Někdo si hrál s oněm? Či snad nějaká zlá magie? Nicméně se to nestalo v krámě mého mistra, a co není moje to mě tolik nebolí... O to větší překvapení, když spatřím postavu, kterou hledám, už jsem to vzdával, ale nyní konečně... Ha, ha, přece jen neodešli, nebo tenhle týpek alespoň ne, to jsem si mohl myslet. Zřejmě stejný problém jako já. Ani bych se nedivil. Byl zpitej až pod obraz. Ten člověk, kterého jsem našel a o kterém takto přemýšlím je jistý Xzar, se kterým jsem se včera viděl na slavnosti a oba jsme měli být účastníky bláznivého plánu na opuštění rodného města. Opatrně přijdu, či se jakkoli dostanu ke Xzarovi. Dívku, či ženu, která stojí v poničené košili a plášti či snad kabátu vedle něj nepoznávám ani nerozeznávám. Tudíž nasadím neutrální výraz. Přece jen nevím, co se stalo. Pak promluvím: "Dobrýtro, hele ty seš Xzar? Pamatuješ si, co se dělo včera večer na slavnosti, či máš totální okno?" také to je možnost, se kterou počítám. Hned pokračuji, také již směrem k dívce: Mimochodem, já jsem Konrád, pomáhám místnímu obchodníkovi, hledal jsem tady Xzara. Můžete mi prozradit, co se tady, u všech čertů, stalo?" |
| |
| Mejis - něco se děje Asi bych se měl připravit na lesnické zkoušky. Již brzo budu na řadě i já. Pomyslím si mezitím co se toulám kolem svého domova. Nejraději bych měl chvíli klid abych mohl přemýšlet ale měl jsem zrovna tolik štěstí že jsem narazil zrovna na Martina. Mistra lovčího. Jako vždy měl ne zrovna hezkou náladu což nebylo zrovna něco milého. "Co se tu děje? To teda vážně nevím. Momentálně však knihkupectví rodiny Xzarovy lehlo popelem. Víc nevím." Odpovím mu než se začnu zase rychle vzdalovat. Tohle je mi ale nějaké divné. Co se tam u všech všudy stalo? Pomyslím si a když zdálky pozoruji kouř stoupající od vyhaslých trosek knihkupectví. Včera se stalo mnoho věcí. Mnoho věcí které mi ale také museli jaksi uniknout. A teď se musím utápět v nevědomosti. Že by to bylo přeci jen kvůli Xzarovu slibu o opuštění města? Pomyslím si a schovám flétnu do kapsy. Pomalu se ještě jednou zamířím poohlédnout po okolí knihkupectví, možná mi konečně někdo něco řekne. I když o tom docela pochybuji. Trochu děkuji i že se to nestalo našemu koželužství. Momentálně je to můj jediný domov a obživa. U vyhaslých trosek je stále živý ruch. Je tu spoustu známých i neznámých tváří. Jak dlouho to budou asi řešit? Pomyslím si a zadívám se na skupinku pár lidí opodál. Chvilku je drobet nezaujatě pozoruji než mě cosi trkne. Není to Xzar? On přeci jen neodešel? Drobet překvapeně se na tu skupinku zadívám a skutečně v jednom z nich rozpoznám Xzara. Ten druhý je mi také nějak povědomý. Ale jak ... se jen jmenoval? Mihne se mi hlavou a ještě chvilku je nečinně pozoruji než mě zvědavost donutí se k nim drobet přiblížit. Možná se něco dovím. Kdo ví. Pomyslím si a udělám k nim zas pár kroků. Potom však seberu víc odvahy a než k nějakému odposlouchávání se přinutím k nim přidat. "Zdravím bando." Pozdravím s mírným úsměvem. "Je to až neskutečné co se to tady stalo." Prohodím a zadívám se kamsi do neznáma. "Vy asi taky nebudete vědět co se tu vlastně stalo že?" Pokrčím mírně rameny a krátce si každou tvář prohlédnu. Znám se tu povětšinou s každým jen od vidění. Nejsem moc společenský typ člověka a to se dost projevuje i na mé známosti ostatních lidí. Proč mám ale dojem že tohle není jediné překvapení? Jsem si jistý že moje přítomnost asi nebude moc vhodná ale nebude mi dělat problém zas rychle zmizet jak jsem se rychle objevil. |
| |
| Setkání před domem Procházím spáleništěm abych zjistil zda se něco z věcí které se zde nacházeli dá něco použít nebo zda je všechno na nic. Do některých věcí které vidím že jsou k ničemu pouze pokopnu nohou a ujistím se tím že mám pravdu. Většinou se rozpadnou na prach. Když jsem prošel převážnou část a nic užitečného jsem nenašel, bleskne mi jen hlavou. Beata. Namířím si to rovnou do části domu která je v pořádku. Vejdu do svého pokoje abych vzal jednu z dek které se zde nachází. Vyjdu před dům a namířím si to přímo k Beatě. Dám ji deku přes ramena. Přece jen byla převážnou část noci jen v halence venku. "Snad ti pomůže." Řeknu potiše. Poté si taky všimnu kolik se zde nahromadilo lidí. Někteří z nich pomáhali hasit požár, jiní se zde jen přišli podívat co se tady vlastně stalo. Nemám jim to zlé. Zvědavost je přirozená. Otočím se zpět a znovu se zadívám na to co zůstalo z knihkupectví. Najednou však za mnou někdo promluví. Ten hlas mi není příliš známý, ale někde jsem ho už zaslechl. To je ten kluk ze včerejška. Konrád? Je to pravděpodobně on. Když promluví znovu, jsem si o něco jistější. "Jo, jsem to já." Odvětím na jeho otázku aniž bych odpověděl na pozdrav. "Co se tady stalo?" Ušklíbnu se. "Myslím si že je to jasný." Otočím se zpět k domu, ale mluvím dál, snažím se o vyrovnaný hlas. Otočil jsem se taky proto abych mohl zamáčknou slzu. "Takže jste ještě nevyrazili?" Nečekám ani na odpověď. "Dej mi den, dva. Zařídím to nejnutnější a můžu vyrazit." Kdo je zase tohle? Uslyším další hlas. Někdo další se ptá co se stalo. Vždyť si myslím že je to snad jasný. Každej vidí co se tady stalo. Sice mi není jasný jak to započalo, ale výsledek je jasný. Nikdo kromě Beaty však ze skupinky která se tu utořila neví kdo tam zůstal. Nakonec mi to ale nedá a pozvednu hlavu abych věděl kdo to přišel. To je ten mladej lovec. Už jsem ho párkrát viděl. Otočím se na Konráda. "Za jak dlouho chcete vyrazit." Chvíli mi to trvá, ale nakonec odpovím i nově příchozímu, vlastně všem. "To naše knihkupectví. Bylo to knihkupectví naší rodiny." |
| |
| Setkání před domem Xzar mě poznal, tomu jsem byl rád. Pomalu mi ale došlo, že se tu nenachomítnul náhodou, zcela očividně to byl jeho domov a ten skoro celý lehl popelem. Alespoň, že se lidem nic nestalo. Xzara jsem předtím moc neznal, do krámu k mistru Marcosovi (zboží všeho druhu) sice chodí skoro všichni, ale právě proto je těžké si je všechny zapamatovat. Když vyslechnu, co mi Xzar řekl, jen soustrastně pokývám hlavou: "To je mi líto, co se stalo. Ale... zjevně tě teď tady nic nedrží, pohledem nenápadně zavadím o dívku, o níž sice nevím v jakém je s Xzarem vztahu, avšak očividně se znají, řekl bych, že to je jeho sestra. Po krátké odmlce trochu rozpačitě pokračuji v hovoru: "Ano, ještě jsme nevyrazili, teda já jsem nevyrazil. Ta dívka, která tam s námi včera byla, zmizela a já ji celé dopoledne hledám, nu... bezvýsledně. Nejspíš šla bez nás. Měli jsme schůzku před hradbami na úsvitu, pamatuješ? Problém byl, že jsem se probudil docela pozdě... nejspíš nečekala, vypadala dost odhodlaně. Jediné, co jsem o ní zjistil, že bydlela v hospodě Poutníkovo spočinutí. Nechala tam dluh a hostinský si myslí, že je pořád ve městě. Tak to je všechno, je to celé... neveselé. Ale myšlenky na cestu se nevzdávám. Jen, že to včera bylo možná moc uspěchané. Pokud chceme vyrazit, potřebujeme zbraně, peníze, vybavení... a možná taky zkušenosti, ty však bohužel nemáme..." nakonec jsem mu řekl, co jsem si myslel, a čekal jsem, co na to on. Během rozhovoru přišel až k nám mladý muž. Okamžitě jsem poznal lovčího, myslím tím jednoho z učňů, mistr to nebyl. Město není zas tak velké, a tohodle jsem už párkrát viděl. Osobně jsem ho však neznal. Nechal jsem, ať mu nejdřív odpoví Xzar, protože já jsem na této půdě byl přeci jen "hostem". Pak mi to ale nedalo: "Zdravím, lovčí, já jsem Konrád, učedník obchodníka a syn truhláře. Nechceš se připojit k naší výpravě do světa? Lovčí by se nám hodil," prohodím k němu jen tak, ani nedoufám, že by prostého člověka napadlo přidat se k bandě šílenců. Vlastně i mě to rozhodnutí stálo dost vnitřního přemáhání, i když jsem byl dobrodružství vždy vnitřně nakloněn. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Čekám na odpověď, ale žádná se mi nedostává. Vlastně po tom co se tady před chvílí stalo mě to ani nepřekvapuje. Samotnému mi není příliš do řeči. „Pojďme odsud...“ Navrhnu roztřeseným hlasem. Sice bych rád zůstal a pohřbil přítele. ne že by toho zbylo mnoho k pohřbívání, ale nechci riskovat, že by se ta druhá žena vrátila. Zvláště, když se jedná o čarodějku. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Plná obav, že muž ze mě jméno bude chtít vytlouci, hledím na druhého lukostřelce. Ale nestane se tak. Znatelně si oddechnu. "Nevím, nevím...nic nevím.." Začnu si tiše mumlat pro sebe a ohlédnu se znovu na místo, kde leží části těla mého zachránce. Cítím dojetí, zmatek, ale také nevolnost. Raději se znovu odvrátím, jinak bych už jistě obsah žaludku neudržela. Jen přikývnu na mužovu pobídku, pokročím směrem k němu, abych mu stála po boku. Ovšem držím si od jeho pozice jistý odstup. Je v tom respekt, automaticky ho považuji za stejně statečného, až šíleného jako jeho přítele. Navíc čekám, kdy mi přítelosvu smrt dá za vinu. "Ano, to se stane, stane se to. Ale tak to není..." Pokračuji ve svém zoufalém mumlání. Vrhnu na lukostřelce svůj ustrašený pohled. "Rychle, jen rychle..." Tiše dodám a vykročím vrklavým krokem vpřed. Ovšem vedení nechám na něm, protože po pravdě nevím, kudy kam. "Za jelenem..." Mumlavě odpovím svým obavám, ale mnoho odvahy mi to nedodá. |
| |
| ... Vyslechnu Konráda když vysvětluje co se zatím stalo, proč nevyrazili, kde je ta holka... Asi je to taky pěkný číslo když není schopná ani zaplatit za služby které ji byly na objednávku poskytnuty. Potřebujeme peníze, zbraně, zkušenosti... Jde mi jedním uchem do hlavy a druhým ihned ven. Nakonec trošku podrážděně odpovím. "Ano, nic mě tady nedrží. Vyrazím. Ale nejdřív zítra." Zdůrazním to co jsem říkal už předtím, že musím zařídit to nejnutnější. Po chvíli odmlky se přece jen dál ptám. Protože jsem odhodlaný vyrazit na cesty. "A máš aspoň nějaký peníze na pořízení zbraní a výbavy?" Stejně tak se podívám na nově příchozího (Lucase). "Stačí když vyrazíme zítra? Že by jste se ještě mezitím podívali po ty holce jestli ji najdete, sehnali by jsme si každej něco na cestu a setkali se před tou bránou?" Tázavě zvednu pohled. |
| |
| Před Xzarovým vyhořelým domem "Počkej, počkej, jdeš na to nějak rychle..." řeknu Xzarovi rovnou. "Podle mého nám přípravy zaberou minimálně dva dny. Zítra nepřipadá v úvahu. Takhle už ne. Mám tady nějaké věci, které si musím ještě zařídit a na ty mě dnešek nestačí. Musím dát výpověď z krámu, rozloučit se s rodinou... a kdopak mi dá záruku, že i ty budeš schopen vyrazit v pravý čas? Když jsi dneska nebyl na smluveném místě? Zkusíme to udělat jina. Dneska uděláme tohle... každý z nás dvou zařídí, co je nezbytné a večer se sejdeme před krámem obchodníka Marcose, abysme dohodli podrobněji, co a jak. Já teď nemůžu pokračovat ve svém pátrání po té dívce, Leile, protože mám práci... a to mi připomíná, že musím běžet. Takže ještě nějaké dotazy? Připomínky?" podívám se na Xzara tázavě. Takže, to znamená dokončit svoji práci v krámě, pak se vydat do otcovského domu pro dědův meč... neříkám, že to bude snadné jej dostat. Večer se uvidí. Ten Xzar musí dostat čas na rozmyšlenou. Vždyť je určitě rozrušen tou udáolostí s domem. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Za jelenem? Na okamžik se zarazím, jelikož právě k vůli lovu na jelena tu dnes jsem. Tedy byl jsem, než se stala ta věc s Willem. „Kdo jsi? Odkud jsi a co tu děláš?“ Začnu s otázkami, jakmile dojdeme trochu dál od místa Willova úmrtí. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Opatrně kráčím lesem, nohy se mi stále ještě třesou, a tak mé kroky jsou velmi váhavé. Snažím se nabýt klidu, snažím se tak nějak vystupovat rozumně, ale popravdě mám spíš dojem, že každou chvíli zakopnu a nebo se neznámému muži sesypu k nohám. Když znovu zaútočí otázkami, bázlivě na něho pohlédnu. "Já, no já...přišla jsem od tamtud, z louky a...a jen jsem procházela." Snažím se nějak rozumně vysvětlit, ale sama vím, že za takové vysvětlení asi nebude moc vděčný. Raději uhnu pohledem a znovu se soustředím na svou chůzi, abych nezakopla. |
| |
| Před domem Na všechno co říká Konrád kývu hlavou jen nahoru a dolů, dělám že všemu rozumím. Není zde ani nic čemu by se rozumět nedalo. Vyslechnu si kde se sejdeme a kdy. Obchodník Marcos? Chvíli zapřemýšlím abych si vzpomněl kde to vlastně je. Jooo. Konečně si vzpomenu. "Večer tam budu." Pronesu suše souhlas. Na otázku o připomínkách a dotazech jen zavrtím hlavou. Tentokrát ze strany na stranu. "Teď jdu." Řeknu jednoduše. Lehkým zvednutím ruky se rozloučím s Konrádem. Potom se otočím i na Lucase. "Všechno jsi teď slyšel, pokud budeš chtít, přijď taky." Udělám otočku na patě, abych... abych se dal do práce kterou musím dneska zařídit. Zadívám se znovu na dům a zbytky přístavku kde bylo knihkupectví. Aspoň ten dům. Snažím se utěšovat sám sebe. Rázným krokem se dám směrem k domu, kde vidím stále svého otce. Pár lidí kolem něj... Je jasný co teď musíme udělat. I když se to mě ani jemu příliš nezamlouvá. Jdu přímo ke spáleništi abych našel... A vše zařídil. |
| |
| soukromá zpráva od Konrád pro Po Xzarových slovech se rychle seberu a utíkám k obchodu. Je mi jasné, že mi to asi neprojde jen tak, takhle se opozdit. Upřímně taky doufám, že mě za trest Marcos nenaloží nějakou podobnou práci jako ráno. Od vykládání oceli mě bolí celý člověk. Hmm... uvidím jestli večer někdo přijde. Pak teprve se rozhodne, co dál. Nejlepší by bylo kdyby s náma šla i ta holka ze včerejška, ale ta je nejspíš už bůhvíkde... |
| |
 | soukromá zpráva od Marina Alteo pro Bolest hlavy která mě probrala byla až ochromující. Přetočila jsem se na posteli a otevřela oči. Včerejší slavnost se opravdu vydařila, ať už v kladném, tak v záporném smyslu. Jsou to již tři dny, co jsme já a můj snoubenec Karel přijeli do města. Původně jsem měla jet s rodiči, jako každý rok, otec však tentokrát chtěl "udělat místo mladým". Což mi zkazilo celý výlet. Já a Karel... to prostě není dobrá kombinace, nechápu jak mi ho otec mohl vybrat za manžela.. jako by mě snad ani neznal. Posadila jsem se a rozhodla se, že je nejvyšší čas se obléknout. Natáhla jsem si na sebe šaty a pročesala si kartáčem své zlatavé vlasy. Ze zrcadla na mě pohlédly oči, které bez kocoviny měly akvamarínovou barvu a moje normálně sluncem opálená pleť byla nezdravě bledá. Povzdechla jsem si a před očima se mi začaly objevovat útržky vzpomínek na včerejší noc. Na slavnost jsem dorazila s Karlem. Celou cestu mě ohromoval svými historkami o loďařství, plachtách a druzích dřeva. Jako bych to sama detailně neznala a neuměla řídit loď snad lépe než on. K půlnoci mi začaly jeho historky splývat do sebe a zatímco jsem pila pivo z ohromných korbelů, hlavou se mi honily myšlenky. O hodném a hezkém ale zcela hloupém Karlovi, o otci, o matce a o tom, jaké by to bylo prostě... odejít. Moci vidět věci, o kterých jsem zatím směla jen číst... Když se Karel nedíval, zmizela jsem. Bloumala jsem po nádvoří a ztrácela se v melancholickém, opileckém oparu... A to je poslední vzpomínka. Možná jen pár záblesků. Jak tančím. Jak mluvím s nějakým mladíkem. Jak ulehám do postele. Nic víc. Povzdechla jsem si. Vyšla jsem na chodbu. Z Karlova pokoje se ozývalo pouze opilecké chrápání. "Co teď? Na jídlo nemám ani pomyšlení. Snad bych se mohla jít podívat po nějakých obchodech." Vyšla jsem na ulici. Prodírám se davem a narazím na ohořelé zbytky nějakého krámu. Bleskne mi hlavou že je to velká smůla a prodírám se dál směrem k jednomu z obchodů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nějakou dobu jdete bezcílně lesem ve snaze dostat se co možná nejdále od místa souboje s pronásledovateli mladé dívky trpící ztrátou paměti. Až po nějaké době si Cuthbert uvědomí, že vlastně směřuje domů do svého skromného obydlí. Pokud udržíte současné tempo a nerozhodnete se jít někam jinam, měli byste tam dorazit ještě před soumrakem... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nějakou dobu jdete bezcílně lesem ve snaze dostat se co možná nejdále od místa souboje s pronásledovateli mladé dívky trpící ztrátou paměti. Až po nějaké době si Cuthbert uvědomí, že vlastně směřuje domů do svého skromného obydlí. Pokud udržíte současné tempo a nerozhodnete se jít někam jinam, měli byste tam dorazit ještě před soumrakem... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Je krátce po poledni, když se probereš z nočního dovádění a na pocházce po městě narazíš na spáleniště. Postává tu spousta lidí, někteří už pomalu začínají odklízet sutiny, další jenom přihlížejí. Rovněž tu je jakási skupinka mužů z nichž ti je povědomí především jeden – Xzar. Je to on, kdo včera na slavnosti vyzýval mladí lidi, aby se k němu připojili na nějakou výpravu a jak to tak vypadá pár lidí se skutečně chytlo. Bohužel, když dorazíš už se všichni tři muži pomalu chystají k odchodu s tím, že se večer znovu sejdou. Jenom stihneš zaslechnout něco o obchodu mistra Macrose. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Nějakou dobu již jdeme společně lesem, když si najednou uvědomím jednu důležitou věc. Nevím jak se ona dívka jmenuje a já se vlastně také ještě nepředstavil. „Jak ti vlastně říkají? Já Jsem Cuthbert Algood.“ Zkusím to po nějaké době. „Kam máš vlastně namířeno?“ Napadne mě vzápětí, jelikož to zatím vypadá, že skončíme u mne doma. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Naslouchám lesu a snažím se nepřemýšlet nad tím, že nevím, co říci tomu neznámému muži. A že ani nevím, kam jdeme. Jen pryč od toho místa, jen pryč... To je momentálně mé jediné přání. Ovšem ten muž znovu zaútočí svými otázky. Tentokrát se mi i představí. Trochu vyjeveně si Cuthberta prohlédnu a stále váhám, co říci. A pak mě napadne, co jsem před chvíli slyšela z lesa. "Říkej mi..Lei...Lei..Leila třeba.." Stvořím nakonec jakési jméno a doufám, že bude spokojen. "Leila...Leila..." Opakuji si tiše pro sebe a celkem hezky mi to zní. Spokojeně se usměji, protože nyní se cítím o trochu lépe, když mám aspoň jméno. Ale další otázka mě tíží ještě více. Trošku se opět zakaboním. Kam jdu..? Odpověď je nasnadě a vyklouzne mi z úst dříve, než se stačím zamyslet. "No..já nemám kam jít..." Pak se rychle podívám na Cuthberta a jsem zvědavá, jak na moji odpověď zareaguje. Co mi řekne? Odmítne mě? Řekne mi, že naše cesty se dělí?? Ne, jen to ne..prosím..nechci tu zůstávat sama... Trochu se otřesu při představě, že jsem znovy vydaná napospas různým netvorům. Najednou mi les nepřijde vůbec bezpečný. Ne tento les. |
| |
| Navečer – U mistra Macrose Zbytek odpoledne utekl všem zainteresovaným jako voda. Xzar musel zařídit několik důležitých věcí týkajících se požáru a toho co se při tom stalo. Na Konráda zase čekala práce v obchodě, které bylo dnes výjimečně hodně. I přes to všechno se nakonec s příchodem večera sešli v obchodě tři lidé. Dva muži a jedna žena – Marina Alteo, Lucas nakonec na sjednanou schůzku nedorazil. |
| |
| Před obchodem Mistra Marcose Mistr Marcos se docela zlobil, když jsem se do práce dostavil až odpoledne, dvě hodiny po obědě a vymlouval se, že jsem si musel něco zařídit. Na oplátku mi naložil tu nejtěžší práci ve skladišti, že jsem měl co dělat, abych to do večera stihnul. Ale stihnul jsem to. Pak, když už slunce klesalo k západu, jsem jen čekal na Xzara ve dveřích obchodu. Tak kdepak je ten týpek, co byl tak rozhodnutý odsud vypadnout? Přesto, že jsem doufal, v to že se objeví, ve mě doopravdy zatrnulo, když jsem jej spatřil. Hmm... tak věci se přeci daly do pohybu. |
| |
| Před obchodem mistra Marcose Nervozně jdu cestou k obchodu. Zbavit se Karla byl mnohem menší problém než bych čekala a tak mi mé rozhodnutí nic nezkusilo zhatit. Co to děláš? To přeci nejde... zvučí mi pořád v hlavě, ale já se tím nenechávám zviklat. Tohle je moje možná poslední šance. "Ahoj." řeknu oběma mužům. Když se na mě otočí, trochu mi vyschne v krku. Pevným hlasem ale pokračuji dál. "já jsem Marina.. viděli jsme se na slavnosti" Otočím se na Xzara "Slyšela jsem, že chcete někam odcestovat a hledáte lidi co by se přidali. Jsem zájemce." |
| |
| před obchodem V hlavě nemám jedinou rozumnou myšlenku. Zařídil jsem všechno co jsem mohl. Ted mám nakročeno před obchod, kde jsme si sjednali schůzku. Už jsem rozhodnutej. Po chvíli chůze už vidím obchod. Ve dveřích Konráda jak tam postává. Ještě nestihnu ani otevřít pusu abych ho pozdravil. Když v tom najednou uslyším Ahoj. Ahoj? Zopakuju si to hned abych si všiml že pozdrav směřoval od nějaké dívky. Chvíli tupě koukám, protože se nevybavuju že bych ji znal. Možná od vidění. Pak s doatví i přímá odpověď na moje myšlenky že vůbec nevím co se děje. Na slavnosti bylo přece jen spoustu lidí. Ale vzhldem k tomu že všechno ví, musela být někde blízko. Když pronese větu zda se může vydat na cestu s náma, pouze suše odvětím. "Můžeš samozřejmě s náma. Každý společník a každá ruka navíc se vždycky hodí." Malou chvíli se ještě rozhlížím než mi dojde, že Lucas zjevně nedorazí. "Xzar." Plácnu z ničeho nic když si uvědomím že jsem se ještě nepředstavil. Pak už spustím otázky na oba dva směřující k naší cestě. "Tak... Jsme připraveni vyrazit? Nebo si ještě potřebujete něco zařídit?" Nadzvednu trošku obočí. I když pravdou je že nemám teď ani nejmenší ponětí kam vlastně jít. Ale někdo určitě bude vědět víc. |
| |
| Schůzka před obchodem Spatřím přicházet dva lidi. Xzara, toho znám, ale tu holku ne. Jakmile dojdou až ke mě, odlepím se od stěny, o kterou jsem byl opřený a oba si je přeměřím pohledem. Holka promluví první. Na to mi v hlavě začnou šrotovat myšlenky, kdo to asi je a dojde mi, že ji sem pozval Xzar. Xzarova slova i to jak se na ni tváří mě však přesvědčí o opaku. "Hele, Marina, tak na slavnosti? To bych si musel pamatovat. Podívej, sice nevím kdo jsi, ale je mi to jedno. Pokud tě pozval Xzar, tak je mi to taky jedno. Pokud ses pozvala sama, tak taky. Prostě vítej mezi náma. Doufám, že víš do čeho jdeš. A jestli ne, tak se kvůli tobě stejně nebudem vracet zpět," promluví ze mě sebejistota. Čas váhání byl totálně pryč. Rozhodnul jsem se. Teď nebo nikdy. "Takže, jsme tři. Tři blázni, kteří se chtějí vydat na cesty. Jen tak nazdařbůh. jenže cesty jsou plné nebezpečí. Takže, máte nějaké zbraně? Máte někdo koně? Kolik máte peněz? Máte nějaké zkušenosti, které by se nám mohli hodit?" zeptám se jich, ale neočekávám, že by něčím ohromili. Prostě obyčejní lidé z malého města, stejně jako já. "Mohl bych pro sebe sehnat meč. Jenže to bude trochu těžší. Ale vím jak na to. Stačí přesvědčit bratra, ale s tím jsem jedna ruka. Peněz taky něco málo mám. Máte nějaké potraviny? Zásoby na cestu? |
| |
| Schůzka před obchodem "Zbraně nemám žádné." přiznám se "Něco peněz mám ale taky se to nedá považovat za nějaké jmění. Jsem spíše..." mávnu rukou abych našla to pravé slovo "Humanitněji zaměřený člověk, takže v překladu, mou zbraní jsou víc vědomosti než boj. Ale umím řídit loď. Můžu sehnat taky koně." pak s tichým odevzdáním dodám "A taky umím vařit, šít a takové ty ženské práce." Podívám se po obou mužích. Vím že to není moc, a taky je mi jasné, že mi nemusí důvěřovat když mě ani nemohou znát. Ale já se nevzdávám. "Na slavnosti jsem byla spíš stranou, takže pokud si mě ani jeden z vás nepamatuje, tak se moc nedivím. Rozhodně bych ale nevyrážela ještě dnes, musím si zabalit pár věcí. Zítra by to ale šlo." |
| |
| výprava Vyslechnu si kdo umí nebo neumí, co si kdo bude brát za věci. Je pravda že bych si taky měl ještě něco sebou sbalit. Tak něco jsem si našetřil, převážnou část tady ale nechám. Zvednu oči v sloup a začnu přemýšlet co bych si vezmu sebou. Tuhle úvahu už jsem však jednou měl. Stejně si to ale předříkávám znovu. Nějakou tornu, nůž, chleba a vodu. Taky bych mohl něco jako křesadlo. Z obchodu si vezmu nějakej pergamen, brk, kdybych náhodou si chtěl něco sepsat. Napadne mě ještě několik dalších věcí, je to ale výbava. Nad zbraněmi ani moc neuvažuji. Pokud nepočítám ten největší nůž co doma najdu. Dýka! Vzpomenu si na svoji zbraň co bych si mohl vzít sebou. Mezitím co si tady pro sebe brumlám něco málo postřehnu že říká Marina, něco říká že zná. Najednou se vzpamatuju a přihodím něco do rozhovoru. Padla totiž ta nejzásadnější otázka a návrh kdy vyrazíme. Mají pravdu že dnes už je to asi nesmysl. Půjdu se na to vyspat. "Zítra ráno před branami města." Přesně jak jsme byli domluveni původně, vzpomenu si. "Teď už jdu spát." Otočím se abych se zase vydal na cestu. Kdy se mi v hlavě motá pořád co se stalo. Snažím si však opakovat to co si vezmu sebou, abych nemyslel. Raději bych nemyslel vůbec na nic. Dneska se vyspím přímo v obchodě. Ten zůstal celý a stejně by to nikde jinde asi nešlo. Tak zítra. |
| |
| Na odchodu "Dobře, zítra ráno před branami," kývnu na Xzara a sleduji jak odchází. Zase před branami? Snad se nebude opakovat, to, co dneska ráno. Teď už to totiž myslím vážně... a není návratu. Podívám se na tu holku, kterou jsme předtím nikdy neviděl: "Dobře, dobře, umíš toho dost. Ale nic, co by se nám hodilo. Kdyžtak zkus sehnat ty koně. Zajímalo by mě ale hlavně, jakto, že se nebojíš jít do světa tam venku... Víš jaká tam číhají nebezpečí? A co vlastně jsi zač? Jsi vůbec z města?" zeptám se trochu drsně, skoro jako bych bych na ni byl naštvaný, že se tu jen tak bez pozvání objevila a všechno ví. Pokud odpoví, vyslechnu jí, pokud neodpoví, půjdu si po svých. Každopádně se s ní rozloučím slovy: "Uvidíme se zítra." Pak odejdu do obchodu mistra Marcose. Na útěku Ve svém skromném pokoji poberu vše, co je moje. Hlavně přikrývku z vlněné plsti, nůž, keramickou láhev na pití obalenou v kůži a svůj vak. Pak najdu mistra Marcose a se slovy: "Promiňte pane, ale končím. Nezlobte se, ale je to tak. Možná jsme zešílel, možná si chci splnit největší sen, možná nevím... sbohem a díky," pak odejdu a pokud bude potřeba, tak i uteču. Místo, kam zamířím poté bude kovárna, kde pracuje můj bratr, Drael. Drael mi byl vždycky ze všech mých sourozenců nejblíž a i on vždy toužil po dobrodružství a poslouchal dědečkova vyprávění. Nicméně pochybuji, že by byl schopen něčeho tak šíleného jako je opustit město. Pokusím se jej najít. Snad tu ještě bude. Potřebuji jej pro svůj plán. A ten je následující: Drael půjde za mým otcem a řekne mu, že jej mistr kovář vyzval, aby mu ukázal meč po dědečkovi. Jako, že bude zvědavý na speciální způsob, jakým byl meč kován. Ve skutečnosti je to obyčejný meč, ale tomu otec beztak nerozumí... Otec odemkne truhlu a meč půjčí Draelovi. Drael meč odnese ke kovárně, kde jej dá mě a já s ním pak uteču. Aby na něj nepadla vina, řekne, že meč posílal nazpět po mě, ale já jsem pak nějak záhadně zmizel... Jenže je tu i možnost, že Draela nezastihnu nebo že to nějak nevyjde. Potom raději meč nebudu chtít získat, kdybych si pro něj šel sám a otec zjistil, o co mi jde, mohl by mě někde zamknout a pustit až za týden... a to už by bylo pozdě. Je mi líto... že se s nikým kromě Draela a Marcose nerozloučím, ale asi je to tak lepší. Každopádně, ať plán vyjde, či nevyjde, večeři si objednám v hostinci - nějakou vydatnou, ale ne drahou. Zkusím ještě od hostinského odkoupit nějaký chleba na cestu a zaplatím si malou světničku jako pokoj. Nakonec nastavím svoje "vnitřní hodiny" na to, aby mě vzbudily brzo. |
| |
| Na odchodu Když na mě Konrád uhodí, nadzvednu obočí. Zní z nějakého důvodu naštvaně, a i když chápu že v něm nevzbuzuji důvěru, trochu mě tím popudí. vyslechnu si ho a klidným hlasem odpovím: "Máš pravdu, nejsem odsud, přijela jsem pouze na slavnosti. Když jsem zaslechla Xzara, rozhodla jsem se rychle. Vím že to venku není bezpečné.." zamyslím se a prohrábnu si vlasy. Nemám zrovna chuť Konrádovi vysvětlovat své pohnutky. "Ale někdy je odejít ta nejlepší věc. A pokud to neudělám teď, jindy už nebudu mít možnost. Nebo odvahu." Tím ukončím naši debatu a zpříma pohlédnu na Konráda. "Uvidíme se zítra." řeknu Konrádovi a ten se se mnou rozloučí na oplátku. Na útěku Vrátím se do hostince. Tam už na mě čeká u jednoho ze stolů Karel a před ním jsou dva netknuté talíře. Sakra, jdu pozdě... snad na nic nepřijde! Kdyby ano, sváže mě provazem a doveze domů třeba násilím. "Ahoj, promiň že jdu pozdět. To víš, nějak jsem zabloudila." zářivě se na něj usměju. Vím co dokáže s mužem i můj jediný úsměv, a tak sleduji jak napětí v Karlově obrovském, svalnatém těle mizí a místo něj se mu na tváři objeví jeho obvyklý, mírně přihlouplý výraz. Vždycky podceňoval moji inteligenci... to je jeho největší chyba. Vezmu jeden z talířů a pustím se do večeře. Později, když se zbavím Karla a uchlácholím ho polibkem na tvář, rychle vběhnu do pokoje a své věci nahážu do jediného pytle. Nemám moc věcí a ani jich moc nepotřebuju. Nejdůležitější je pro mě váček s penězi co mám u sebe. Ještě pak seběhnu dolů a nechám si od hostinského zabalit košík s jídlem a to pod výmluvou, že zítra jedeme s Karlem na výlet po okolí. Když je vše připraveno, lehnu si na postel a dívám se do stropu. Zítra ráno vezmu ze stáje svého, karlova a nákladního koně a přivedu je svým novým společníkům. Pro dnešek je ale již všechno hotovo. Jak tak ležím, přemýšlím o tom co se dnes událo a co mě ještě čeká. Nemám strach z neznáma a z nejisté budoucnosti. Ale při vzpomínce na mou rodinu mě bodne u srdce a já se stočím v posteli do klubíčka. Tvář mých rodičů se mi propaluje pod zavřenými očními víčky. Vždycky jsem si přála odejít. Ale nikdy ne takhle... Ale oni by to nikdy nepochopili, nedali mi jinou volbu, než utéct tajně, s cizími lidmi. povzdechnu si a po tváři mi steče slza. Na to budu myslet až později. Ještě mě čeká spousta práce. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Chvíli mlčím a přemýšlím. Už nejsme daleko od mého srubu, který stojí a okraji lesa. Vlastně s blížící se tmou není příliš o čem přemýšlet, nemůžu jít jen tak domů a ji nechat venku přes noc. „Mno můžeš přenocovat u mě ... a ráno se uvidí.“ Odpovím po chvíli tichým skoro stydlivým hlasem, jelikož si uvědomím, že to je poprvé co u mne bude přes noc někdo jiný než Will. Ten u mne někdy nocoval, když byla tma a do města se mu vracet nechtělo. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Kráčím stále s Cuthbertem, i když spíše jen popobíhám pár kroků za ním. Snažím se nemyslet na to, co bude. Absolutně totiž netuším, co bude. Jen tiše si šeptám své jméno. "Leila...Leila..." Blížíme se k lesnímu okraji, ale na světle krajina moc nezíská, protože už padla tma. Co bude dál? On si půjde svou cestou a já se zpět nevrátím...Tedy půjdu dál...? Představa, že se musím dál trmácet bez odpočinku mě ani trochu neláká. Mé temné myšlenky však naruší právě můj doprovod. Překvapeně se na sebe podívám, ale svoji radost dlouho netajím. "Jéé, to by bylo moc fajn." Výsknu zcela upřímně. "Bolí mě docela nohy a po tom všem..." Hlas mi trochu zaváhá, nevím, jak o tom mluvit. "Bylo to hrozné, děsné..." Mumlám si už spíš jen sama pro sebe. |
| |
| Mejis – Následujícího dne ráno Slunce pomalu vycházelo a obloha pozvolna měnila barvu ze světle šedé, přes růžovou a žlutou až po světle modrou. Ptáci nový den vítali s nadšeným trylkováním už více než hodinu. Začínal nový, jarní den. Svěží severní vítr na chvíli odvál zatuchlí pach města. Takový krásný úsvit tu už dlouho nebyl. A pro někoho je ještě lepší... Jak se večer domluvili, tak se také ráno sešli. Na křižovatce před městskými branami se sbalenými věcmi a připraveni vydat se na cestu za svým osudem. Nyní zbývá už jen vyřešit poslední otázku, kterým směrem se vydat.Jít na východ pře Pád, až k východnímu oceánu? Vydat se na sever do Bretonského lesa a dál do vysokých ledových hor, nebo snad raději na jih k jižnímu hvozdu, kde snad prý v lesním království žijí legendami opředení elfové. Jedinou možností o které raději nikdo nemluví je západ, po Říšské silnici přes Mizerné končiny do vnitřních panství, kde se ... Co se vlastně ve vnitřních panstvích a říši děje? Nikdo neví, je to už mnoho let co sem na daleký východ dostaly nějaké zprávy. Prý tam snad zuří válka... |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro V době, kdy sluce zapadne za obzor a na obloze se objeví měsíc konečně dorazíme k cíli naší cesty – ke mě domů. Moje obydlí je již na první pohled velmi malé, z venčí nevypadá že by v něm mohlo být vice než dvě místnosti. A taky že ano. Můj srub je opravdu malý, má pouze dvě místnosti. Obývací místnost a ložnici. Když u mne občas nocoval Will spal vždy na zemi v tom čemu říkám obývací místnost. „Pojď dál...“ otevřu dveře a sám vejdu dovnitř.„Máš hlad?“ Zeptám se dál, jelikož sám má trochu hlad. Od rána jsem pořádně nejedl. Odpověď nečekám a hned potom co si odložím loveckou výbavu se pustím do přípravy jednoduchého jídla. Čerstvé maso bohužel nemám, a tak se musím spokojit se sušeným. |
| |
| Ráno na cestě Jaké to krásné ráno! proletí mi hlavou a usměji se. Miluji slunce, takže nastavím tvář prvním paprskům a s batohem na zádech stojím vedle svých společníků. Sice jsem měla trochu zkaženou náladu, protože se mi nepovedlo vzít koně, ale představa, že konečně nadešla chvíle odchodu, mi ji zase spravila. Mám na sobě jen kalhoty, vysoké boty a halenu, ale není mi ani tak brzy ráno zima. Ještě si opožděně zaplétám do volného copu své zlatavé vlasy, když zaslechnu Konráda s Xzarem jak se baví o budoucím směru naší cesty. Zamyslím se a rychle si utřídím myšlenky. "Na sever se mi tedy vůbec nechce," řeknu po chvíli "zima a mráz mě tedy moc nelákají... Ale co mě naopak láká jsou jižní hvozdy. Už někdo z vás viděl elfy? podívám se po Xzarovi a Konrádovi, jako bych jim chtěla dát trochu svého nadšení pro bádání nad tajemným národem. Ti se ale tváří neutrálně, tak pokračuji ve své promluvě. "Další možnost je západ, ale... to, co jsem o západu slyšela nezní moc dobře. Prý tam zuří válka." pokrčím rameny. O západu se toho celkově moc neví, a i když ve mě vždy vzbuzoval zvědavost, v ruku v ruce s ní vždy šla opatrnost a ostražitost. Moje oči těkají z po obou mužích a čekám, co mi odpovědí. |
| |
| Rozhodnutí Na cesty jsem si toho moc nevzal. Oblečení co mám na sobě, koženou tornu s nějakým jídlem na začátek cesty, pak by se to stejně začalo kazit. Taky jsem si vzal svoji dýku kterou jsem dostal kdysi od svého otce. Našel jsem i jednu pochodeň, křesadlo, brk, inkoust a svitek z obchodu. To je asi tak vše. Pár peněz mi chrastí v měšci. Sleduju ostatní, jak se tady tak scházíme. Je tu už i Konrád i Marina. Nojo, všichni tu jsme. Ale... Nepadla ještě jedna podstatná otázka. "Ale kam vlastně půjdeme?" Začnu přemýšlet o možnostech. O tom, co je tady všeobecně známé. Jen o jedný cestě se neví co se tam může vlastně očekávat. Poškrábu se na hlavě. Vidím že ještě nikdo není pevně rozhodnutý kam vlastně chce jít. Marina už rychle přispěchala s prvníma nabídkama kam by se dalo vyrazit. Jo, máš rozum. Pomyslím si když hned zavrhne možnost jít do hor. Co by jsme tam taky hledali. Na otázku zda jsme někdo viděli už nějakýho elfa, pouze zavrtím zamítavě hlavou. "A co třeba oceán?" Snažím se s nadšením prosadit svůj názor. "Né. Na západ né. Ještě když tam má být válka. Taky jsem o tom slyšel." Jsem docela zvědavej jak tohle dopadne. Zadívám se tázavě na Marinu. "Neříkala jsi včera večer něco o koních?" Nejistě se zeptám jako bych si to už nepamatoval. |
| |
| Před branami Mejisu - jdeme do světa... ale kudy? Ráno jsem vstal až překvapivě brzy. Venku byla ještě tma a mnou třásla zimnice. Noc jsem málem probděl. Střídavě jsem usínal a zase se probouzel úplně propocený. Byly to noční můry, co mi nedávalo spát. Svět se měnil. Zítra jsem měl opustit jistou existenci v tomhle malém městečku. Opustit svoje kořeny, svůj útulek a vydat se do světa. Do toho nebezpečného světa tam venku. Slýchával jsem mnoho příběhů... a mnohé nebyly pěkné. Nezkušení dobrodruhové častokrát zaplatili. Kolem cest číhali lapkové, v lesích dravé šelmy, ve městech zloději a podvodníci a na každém rohu smrťák s kosou. Tak mě zastihlo ráno, v jedné cimřičce v hostinci. Vedle mě na slamníku ležel starý meč mého dědy. Dotknul jsem se ho. Dodávalo mi to pocit jistoty. Jako by tu děda byl se mnou, jako by vedl mé kroky. Strach mě na chvíli opustil. Ještě za tmy jsem vyšel z hostince a schoval se poblíž brány. Byl jsem rád, že mám meč. Stálo mě to hodně vysvětlování. Drael se nechtěl smířit s tím, že odcházím. Po kratší hádce mě nakonec pochopil a meč přinesl. Nakonec jsme se objali a on řekl, že se jednou vrátím určitě jako boháč, že kdyby měl on sám dost odvahy, určitě by šel se mnou. Ale to už nešlo měl tu děvče... No nic, za svítání otevřeli bránu a já vyklouzl ven. Na cestě před městem jsem ještě zkontroloval svoje vybavení. Měl jsem obyčejný vesnický šat, dle mého názoru docela pevné boty, u pasu jsem měl nůž na koženém závěsu a měšec s veškerou mou hotovostí, na zádech pak vak z tlustého plátna. Ve vaku byl bochník chleba a láhev na pití s vodou. U vaku byla přivázána přikrývka z vlněné plsti. Dědečkův meč v opráskané pochvě jsem měl přehozený rovněž přez záda. Meč mě příjemně tížil a dodával mi pocit jistoty na nové cestě. Mejis byl za mnou. Minulost byla za mnou. "Budoucnosti, já přicházím!" zařval jsem poněkud silně a v záchvatu entuziazmu jsem tasil meč směrem k nedalekému lesu. Neobratně jsem s ním máchl a připadal si jako hrdina. Pak jsem se usadil na místě, odkud jsem mohl dobře pozorovat okolí města, kde se brzy měli objevit někteří z mých kompliců. A oni přišli. Nejdříve jsem mlčel a pozoroval jejich vybavení. Nic moc. S tímhle chtějí dobýt svět? Vždyť vypadáme jak chachaři z vidlákova. Jen já mám pořádnou zbraň. Jak vidím, tak kůň se taky nepodařil sehnat. Možná je to dobře. Alespoň se o něj nebudeme muset starat, byla by to jen přítěž. Zvládnem to po svojich." Když se začne diskutovat o směru cesty, zbystřím a při zmínce o elfech, procedím skrze zuby: "Elfové? Zelení ďábli? Ti nás podříznou jak podsvinčata a naše srdce obětují na kamenném oltáři. Slyšel jsem, že nemají rádi vetřelce ve svých lesích." Pak se zamyslím a vypadne ze mne: "Abych pravdu řekl, láká mě západ nebo východ. Na západě je prý sice válka, ale kdo ví, jestli už neskončila. Přeci jen přes zimu nepřijelo moc karavan a zprávy o válce jsou staré. Západ, to je civilizace. To jsou města, o kterých se vám ani nesnilo. Můžete se dát do služby k nějakému šlechtici nebo bohatému obchodníkovi. Já osobně bych se připojil k žoldácké kumpanii... nu, prostě spousta možností. O východě toho moc nevím. Jen je tam moře, oceán. Prý je to obrovské jezero plné vody na jehož druhý břeh nevidíte a je nemožné je obejít. Takovou spoustu vody jsem nikdy neviděl. To by stálo za shlédnutí. Jinak o východě bohužel nevím nic, ale jistě by se i tam dalo nějaké dobrodružství nalézt." |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro S celkem spokojeným výrazem sleduji, jak se blížíme ke srubu. Jeho velikost mě nijak nezaráží, přijde mi tak akorát. Musí to být krásné bydlení takhle na kraji lesa...i když ne zrovna na kraji tohoto... Trochu se znovu otřesu a snažím se nemyslet na to, co jsem viděla. Váhavě vstoupím za Cuthbertem do srubu, ale spíš jde jen o ostych, než strach. Tak nějak tomu muži věřím, hlavně proto, že mám dojem, že kdyby mě chtěl zabít, tak by to už dávno udělal. "Trochu mám." Přiznám a široce se usměji. Poté přistoupím blíž, abych viděla, co Cuthbert připravuje. "Můžu ti nějak pomoct?" Zkusím se zeptat, i když vlastně nevím, co bych měla dělat. Ovšem jako vždy jsem dřív mluvila, než myslela. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro Trochu se pousměji a pokračuji krájením bochníku včerejšího chleba na plátky. „To snad an nebude potřeba.“ Znovu se pousměji, když skončím s přípravami. Celá večeře se skládá vlastně jen z z několika kusů sušeného, soleného masa, které mi zbylo po zimě, chleba a cibule. Bohužel jsem nepočítal s tím, že se do srubu vrátím tak brzy, a tak nejsem příliš dobře zásoben. Tedy vlastně jsem si chtěl zásoby dnešním lovem trochu doplnit, ale nějak z toho sešlo. „Není to nic moc.“ Prohlásím nevesele a při pohledu na jídlo si vzpomenu na včerejší slavnost, kde byly hory jídla a pití. Škoda, že jsem si sebou domů nic nevzal. „Odkud, že to jsi?“ Zeptám se po chvilce, aby řeč nestála a abych se o dívce něco málo dozvěděl. Během cesty mi toho příliš neprozradila. |
| |
| Po krátké poradě, směr východ Padlo několik návrhů, kam bychom měli jít, po krátké poradě jsme se rozhodli zamířit na východ, tam, kde měla být řeka a oceán. Nic víc jsem o tom místě nevěděl, jen jsem doufal, že je tam pro začínající dobrodruhy bezpečno. S volbou jsem byl spokojen, i když bych raději šel na západ, do civilizace, jak to kdysi udělal můj děda, ale těmhle se tam moc nechtělo, a tak jsme vyrazili na východ. My, tři blázni. Jeden učeň obchodníka, jedna holka, co neumí krást koně a jeden chalan z knihkupectví, co vypadá, že snad neumí do tří napočítat. Pěkná banda... |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro "Dobrá, dobrá...dobře děláš." Trošku se usměji, přeci jen má povaha se mi lehce vrací. Pečlivě ale Cuthberta při jeho díle sleduji. Samozřejmě se mi také začnou sbíhat sliny. "Myslím, že je to dost dobré." Mile se na svého hostitele usměji. Pak ale úsměv přejde protože Cuthbert se znovu vrátí k otázkám. Nedá si pokoj, ale co mám říci. Nevím? No, za co by mě měl... Začnu se trochu nervozitou kousat do rtu, nevím, kam s rukama. A nevím, co říci. "Umm, no předtím jsem byla na jednom paloučku nedaleko toho lesa..." Snažím se nějak vyhnout odpovědi a raději se začnu věnovat jídlu. Vezmu si krajíček chleba a malý kousek sušeného masa, jimiž se začnu pečlivě zaměstnávat. "Emm a dobrou chuť." Trochu rozpačitě se usměji, že mě to napadlo až teď. |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro „Dík, tobě též.“ Odpovím a rovnou se pustím do jídla. Není to nic moc, ale po dnešních událostech to ani moc nevnímám. Pořád ještě přemýšlím o Willovi, zda jsem nemohl něco udělat. „Kam máš namířeno?“ Zeptám se po chvíli jakoby mimochodem, snad abych se dozvěděl něco dalšího. |
| |
| soukromá zpráva od Leila pro Spokojeně přikývnu a s úsměvem ujídám ze své porce jídla. Ovšem málem mi zaskočí, když Cuthbert pokračuje ve svých otázkách. "No..umm, já ani nevím. Snad domů...bych šla..." Jo, to jsem to řekla hezky, vždyť ani nevím, kde je mé doma...jakto, že to nevím? Trochu se zamračím a na moment zapomenu kousat nové sousto. Tvářím se jako malé rozzlobené dítko. Pak ale trošku zvážním a posmutním. "Vlastně popravdě nevím, co bude. Ale někam musím jít." S odhodlanou tváří zakončím svoji velkou myšlenku a znovu si ukousnu. Když polknu, opatrně pohlédnu na Cuthberta. "Já..víš...je mi moc líto, co se stalo tvému příteli...opravdu..." |
| |
| soukromá zpráva od Cuthbert Algood pro „Dík.“ Odpovím. Začíná být už docela pozdě a dnešek byl opravdu náročný. „Je už pozdě, půjdu spát.“ Rozhodnu se, že dneska bude nejlepší už se na nic nevyptávat a jít si raději odpočinout. „Dobrou noc, uvidíme se ráno.“ Rozloučím se a jen co uklidím po večeři odeberu se do ložnice ke spánku. Nechám na Leile jestli si ustele na zemi, pohovce, nebo přijde za mnou do ložnice. |
| |
 | Nedaleko městských bran: Zuřím. Teď už jen tiše a chladně. Jarní slavnosti začaly slibně, ale nedopadly nijak skvěle. Hned první den jsem s otcem prodali polovinu našich výstavních kousků, vesměs tříročky. Když ale ráno otec dorazil k ohradě, kde měli být koně hlídáni známým, našel místo deseti koní tři. Jen tři! A známý nikde. Otce div nechytil fantaz. Vydal se hledat svého ne už tak dobrého známého a mně nakázal, abych prodala jednoho ze tří tříročků, kteří nám zbyli. Sám si pak vzal Divouska, temperamentního tmavého hnědáka a mně nechal Lunu a Ryšku, dvě klisničky, jednu šedku, bíle grošovanou a ryzku. Prodat Ryšku nebylo nic těžkého. Brzy jsem měla peníze u sebe. Otce jsem nemohla jet hledat, kdoví, kam vlastně jel. Ale napadlo mě, zkusit zapátrat po ostatních zlodějích. Naše stádečko, i když z něj zbyla polovina, by nezvládl jediný člověk, zvlášť, když ho naše koně neznají a nevěří mu. Po půldni vyptávání mě sice brněla pusa, ale konečně jsem měla nějakou stopu. Prý se kolem našich koní motala mladá holka, trochu do blond, prý s očima modřejšíma než pomněnky. Chm. Jak se ten podomek tvářil, tak nekoukal zas tak moc na oči ale jinam... Viděli ji jít do Mejisu, ale bez koní. hm...že by jen vytipovávala koně a pak si šla pro podíl? Uvidíme. Jestli tě najdu, tak se těš! Luna mě nesla do Mejisu rychlostí větru. Ale hledat jednu blondýnku ve městě, i se sebemodřejšíma očima nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslela. Skoro jsem si večer zoufala, když jsem zakotvila v jednom hostinci na večeři. Kvůli nedávným slavnostem měli pokoje plné a mně tak nezbylo, než přespat na seníku kousek od stájí. Není to špatné spaní, vzato kolem a kolem. Koně obvykle nechrápou. Brzy ráno mě ale probudil nějaký ožrala se servírkou, kteří si usmyslili, že seník je ideální místo na milostné hrátky. Nijak mi tím nezvedli náladu, nerada vstávám až takhle brzy. Plánovala jsem, že se nenápadně vyplížím ven, ale tu jsem si všimla drobné postavy na dvoře, která jakoby váala, zda jít na seník, nebo do stájí hned vedle. Ve svítání se zaleskly její světlé vlasy. Její. Postavu rozhodně měla velmi žensky tarovanou. To se mi zdá! 6e ona chce krást i tady?? Pozorovala jsem tu tajemnou dírou po vypadlém suku a když zmizela, vdala jsem se do stájí, osedlala si Lunu a vtiskla ještě napůl spícímu štolbovi peníz za ustájení. Jestli mi ta ženská zmizí, asi se zjevím! Tiskla jsem pevně zuby k sobě, zatímco jsem pokud možno pečlivě utahovala podbřišník, aby sedlo pevně drželo, ale Luna mohla bez problémů dýchat. Pak už jsem ji vyvedla ven ze stájí a pak z dvora do ulice. Bála jsem se, že se mi neznámá zlodějka ztratila, ale odlesk zlatomedové barvy v odbočce mě navedl. Nasedla jsem a brzy jsem projela městskou bránou. Kus předemnou se dohadoval nějaký hlouček lidí, včetně té dívky, odpovídající popisu, který jse získala. Pobídla jsem Lunu k lehkému klusu, abych je dohnala. Asi na deset kroků od hloučku Lunu zastavím. "Stůjte!" zavolám přísně na celý hlouček. Přimhouřenýma očima sleduji jejich reakce. Budou se tvářit jako neviňátka? Nebo sebou škubnou a pokusí se mi utéct? |
| |
| Směr východ Po krátké domluvě jsme se přece jen dohodli. Východ je náš směr. Nikdo neví kam vlastně jdeme, co vlastně hledáme a jak dlouho budeme pryč. Za sebe ale můžu říct že mám vytyčený cíl a je v podstatě jedno jakým směrem by to bylo. Uděláme sotva pár kroků, nestihneme se pořádně ani poznat, víme snad jen jména. Kůň? Že by přece jenom Marina. Vždyť je vedle. Zaženu naději že by dokázala sehnat koně. Za námi totiž slyším dusot kopit. Co? Pomyslím si když uslyším slovo stůjte. A ještě navíc ženským hlasem. Poslechnu. Otočím se abych věděl kdo a proč to vlastně křičí. Je to žena na koni. Nikdy jsem ji neviděl. Koukám na ni. Jsem docela zvědavej co se děje. Co od nás potřebuje. |
| |
| Před branami - nějaká opovážlivá ženská, co nám řekla stůjte, když jsme měli jít Jakmile uvidím a uslyším tu ženskou, otočím se k ní. Vidím, že je nějaká napružená a nechápu proč. Jediný důvod, který se mi přímo nabízí je, že je to další z těch, kteří se nějakým záhadným způsobem dozvěděli o naší výpravě. "Dobrý jitro přeju,"houknu na ni naštvaně, protože tahle zjevně neví, jak se chovat. "Právě vyrážíme, takže jestli se chceš připojit, můžeš, ale pokud budeš dělat problémy, pak se asi brzo rozloučíme..." řeknu jí a pohlédnu zpříma do očí. Pak sjedu pohledem na její výstroj a výzbroj. Jako náhodou si ještě upravím starý meč v odřené kožené pochvě, který mám pověšený na zádech na řemeni. |
| |
| Cesta z města, když se ozve "Stůjte!" Konečně jsme se domluvili na směru cesty. Vlastně, když o tom tak uvažuji, není to tak špatné, ve velkých přístavních městech je hodně příležitostí. Sotva ujdeme pár kroků, slyším dusot kopyt. Leknu se, že by to mohl být Karel, tudíž trochu ztuhnu, když na nás neznámá osoba zakřičí. Ale, vždyť to je ženský hlas! Oddechnu si a klidně, i když trochu tázavě se na neznámou otočím. Vůbec ji neznám, ale mám pocit, že by mě nejraději uškrtila. Proč? O co jí jde? Nic jsem jí neudělala, nebo ano? Snad to není nějaká holka, co se její milý za mnou otočil. Takové mám nejraději. Copak já za to můžu? Konrád jí nabídne místo v naší družině. Aha, třeba je jen další z nás... |
| |
| AnsolyaZa hradbami Mejisu, na cestě Otočí se první ve skupince přede mnou. Buď je opravdu dobrý herec, nebo skutečně nemá nic na svědomí. Zloděj by Lunu určitě poznal, v našem prodejním stádečku dost vyčnívala. Vlastně mě překvapilo, proč neukradli právě ji. Druhý chlapík, který se otočil, se neozval právě vlídně a jeho pozdrav na mě zapůsobil jako facka. Ale nevypadá na zloděje, spíš na vůdce téhle bandy mládeže. „Tenhle den mi moc dobře nezačal, tak si laskavě odpusť svoje výhrůžky,“ odseknu mu. Je opravdu vidět, že nemám zrovna tu nejlepší náladu. A také, že on mě vlastně tolik nezajímá, protože se moje oči upírají hlavně směrem na světlovlasou dívku, která sebou škubla. Nejspíš leknutím. Buď je lekavá, nebo opravdu má něco do činění s krádeží našich koní. Nebo obojí. Ti, co mají černé svědomí dost často slyší trávu růst. „Ty,“ ukáži prtem právě na Marinu. „Copak jsi dělala dnes brzo ráno na dvoře u hostince, před stájemi? Počestní lidé touhle dobou obvykle mají půlnoc,“ přimhouřím podezřívavě oči a trochu se přikrčím v sedle. |
| |
| Za hradbami Mejisu, na cestě Zvednu obočí a podívám se na dívku. Má tvář je bez výrazu, spíš trochu rozladěná. "A kdo jsi, že se mě ptáš? Nemusím se ti zpovídat, zvlášť když nemáš ani tolik slušnosti aby ses mi představila. A já taky nejsem žádné ´Ty!´" Jsem upřímně otrávená. Normálně nejsem tak nedůtklivá, ale tohle chování se mi příčí. Zvlášť brzy ráno. "Ale klidně ti odpovím. Bydlela jsem v hostinci, takže jsem to do stáje neměla zrovna daleko. Byla jsem tam brzo ráno, protože -jak jistě vidíš- jsem potřebovala vyrazit brzy na cestu. Odešla jsem stájí, protože všude v lokále bylo plno ožralů a ti by mě mohli jen zdržovat. Poučení které mi vtloukali od mala do hlavy: Nikdy nevěř opilému člověku!" zasměji se a rozmrzelost ze mě v celku spadne. "Nevím co po mě chceš. Neznám tě. Máme ale před sebou dlouhou cestu, tak buď jeď s námi, nebo nebo se vrať." pokrčím rameny. |
| |
| Za hradbami Mejisu, na cestě: Přimhouřenýma očima si prohlížím jednotlivé členy bandy. Jo, všichni až na tu holku vypadají, že o té krádeži nic nevědí. Možná s nima jde jen proto, aby se mezi nima schovala? To je pak pěkný svinstvo...klidně je do toho zatáhnout. Ale důkaz...to už bude hořší. Jak ji přimět, aby se podřekla, pokud v tom má prsty? "Já třeba nemám dost slušnosti, abych se představila. A někdo nemá dost slušnosti, aby nechal na pokoji koně, kteří nejsou jeho," odtuším chladně. Nedívám se ale přitom na nikoho ze skupinky, aby si to nevzal osobně. Alespoň ne ten, kou má slova nepatří. Pak se ale otočím zpět na dívku, která mi z celé skupinky připadá jako jediný, kdo má poněkud černé svědomí. "To že mě neznáš, to je v pořádku. Já tebe taky ne. Pokud to musíš vědět, říkají mi Ansolya. Víš co je zvláštní? Chceš po mně, abych se představila, ale sama to neuděláš. A ještě zajímavější je, že se opravdu hodně podobáš slečně, která se motala kolem našich koní těsně předtím, než si j přivlastnil někdo, kdo se za ně neobtěžoval zaplatit. Ale třeba se pletu a mám fakt jenom blbý ráno. Co ty na to? Možná jsi opravdu chtěla jen brzy vyrazit...ale já si to zatím nemám důvod myslet, podle toho co vím a co jsem viděla. Když jsi tolik spěchala, proč ses tedy zastavovala u stájí, hm?" Než mi dívka odpoví, podívám se na zbytek. "Vůči vám ostatním nic nemám a budu jen ráda, kyž to tak zůstane. Jestli se k vám přidám...to bude záležet na tom, co mi tady vaše spoečnice řekne. Vypadáte jako někdo, kdo by potřeboval aspoň občas, aby jeho náklad nesl někdo jiný," mrknu na jejich výbavu. |
| |
| Za hradbami Mejisu, na cestě Bez mluvení sleduju dohady mezi ostatími. Konrád dokonce nabídne Ansolye, jak se dozvím později, aby se k nám přidala. Trošku mě to zarazí že to je hned druhá věta na člověka kterého vidí poprvý. Předpokládám že poprvý. Ansaloya se začne dohadovat něco s Marinou ohledně krádeže koní... "Pokud jsem dobře pochopil," vmíchám se do rozhovoru, "jde o to že tady Marina má něco s tím že zmizeli nějací koně?" Uchechtnu se. "To by ho pal měla tady, ne? Nebo aspoň peníze který by za ně dostala." Podívám se na výbavu a oblečení které má u sebe Marina. Ukážu rukou. "Myslím že nemá ani koně ani peníze." Povím bez jakéhokoli úšklebku a myslím to zcela vážně. "To by mohla být konečná těchto dohadů?" |
| |
| Pořád se dohadujeme a už je to celkem otrava "Myslím že jsi neviděla nic." řeknu klidně. "Máš možná nějaké dohady, důkazů nula. Což mi připomíná, že jsi tvrdila že jsem byla u vašich koní. A kdyby, tak co? Samozřejmě je jasné že si mě někdo všimne, já nejsem moc typ který by se dal přehlédnout. Což by bylo pro zloděje koní docela pech, nemyslíš? Takže vše co ty tvrdíš je, že mě někdo viděl u koní které někdo ukradl. No ne, to je mi ale něco když jste je chtěli prodat, viď? To on vlastně kolem nich nikdo jiný než já neprošel? To by ale pak asi nestáli ani za prodej, natož za krádež. Doufám že takto důkladná jsi i u ostatních lidí co váš svatostánek navštívili." řeknu čistě sarkasticky. "A pokud mluvíš o dnešku, mám snad u sebe nějaké koně? Nebo se ve stáji nějací ztratili?Pokud ne, myslím že naše debata je u konce." Klidně vykročím na cestu a pokynu hlavou na ostatní, aby se také už nenechali zdržovat. "Pokud chceš, můžeš mě sledovat, nijak mi to nevadí. Alespoň se přesvědčíš že s tím nemám nic společného." řeknu ještě přes rameno Ansolye. |
| |
| Rozhovor na cestě před městem, hádka o zlodějích koní Možná trochu nepochopitelně, se obrátím k nově příchozí: "Já jsem Konrád. Tohle je Xzar, a tohle Marina," ukážu nakonec na Marinu. Pak ještě řeknu: "Nevím jestli je Marina zlodějka koní, natolik ji ještě neznám. Ale předpokládejme, že ať je nebo není, nemáš žádné pádné důkazy. Vidíš tady s námi snad nějakého koně?" Pak se pomalu rozejdu směrem na východ, abych konečně uzavřel tuhle nesmyslnou debatu. Nakonec se ale obrátím k té drzé ženské, která nás tak osočila"Viděl jsem, že máš zájem jít s námi. Tak pojď. Uvidíme jiné kraje. Uvidíme co nikdo jiný z tohohle města neviděl. Přece nechceš shnít tady jako žena nějakého balíka, starat se do smrti o hospodářství a o děti. Budeme volní jako vítr," pronesu svoji řeč a znovu se obrátím k východu a pomale vyjdu. Dobře, jejího koně můžeme sníst v případě, že bude hlad... do té doby nám ponese věci. |
| |
| Na cestě Jak čas plyne začíná kolem vás proudit čím dál více lidí oběma směry. Někteří míří z venkova do města prodat své zboží, jiní se naopak vracejí po nedávných oslavách zpět na své usedlosti. Rovněž počet strážců veřejného pořádku stoupl o několik mužů, což samozřejmě může znepokojit někoho kdo nemá úplně čistý štít, nebo plný měšec. Vše důležité již bylo řečeno a rozhodnuto a před vámi leží dlouhá, velmi dlouhá cesta k východnímu oceánu. |
| |
| Na cestě: Když Marina začne dělat naráky na to, jak mizerná zvířata chováme, zrudnu vzteky. Mám sto chutí slázt a v nějakém potoce nebo aspoň louži jí pořádně vymáchat pusu. "Že nemá koně u sebe, jsem už stačila všimnout," otočím se na chlapíka, který tohle navrhl jako potvrzení neviny. "Ale jen opravdu pitomý zloděj by u sebe tahal ukradené koně nebo peníze za ně, když přitom vypadá, že těch pár švestek, co sebou táhne, jsou veškerej jeho majetek..." odvrátím se od něho a pdívám se na tu drzou holku. "Nemusím bejt tak důkladná. A ani nechci. Ty naše takzvaný herky okukoval snad celej trh. Ale neposled ses kolem nich motala mimo jiný ty!" prsknu na její záda. Nakonec se můj pohled stočí k mladíkovi, který se mi snaží mluvit do duše. "Vážně uvidíme něco, co jsme neviděli tady? A to jako co? Tam někde nežijou lidi a zvířata? Jak tě tak poslouchám, tebe dost pálí dobrý bydlo a neumíš si vážit toho co máš. Ještě jsi o nic nepřišel. Ale jak chceš. A o mě se bát nemusíš. Já se nenechám provdat za balíka. On by beztak táta nechtěl zetě, kterej by za nic nestál. Možná tě to překvapí, ale nedal by mě nikomu, o kom by věděl, že ho nemám ráda. A když už o tom mluvím, nepůjdu s vámi. Aspň ne do doby dokud si s ním nepromluvím. Potřebuje mě. S některým bych si rozuměla, ale ne se všema, a to by nedělalo dobrotu. Takže štastnou cestu," popřeji s trochou ironie, otočím Lunu a pobínu ji k cvalu. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR