Chaos
hrálo se Denně
od: 29. srpna 2007 20:55 do: 21. února 2008 18:23
Dobrodružství vedl(a) Jackie Decker
| |
 | Karakas a všechny poloostrovy k němu přilehlé se rozpojili a utvořili tak nový celek zvaný Ikea. Doby magie skončili, ale pak se znovu navrátili. Lidí zničili svůj svět a ten se začal rozvíjet znovu přesně tak jak se bohové usmysleli. Existoval král. Král Liuandrij. Byl to nejmocnější král a byl natolik čestný a spravedlivý, že mu všechny říše prokazovali úctu a on jim všem vládl. Podle legendy byl jediným kdo kdy vlastnil Korunu králů, Žezlo moci a Jablko cti. Král zemřel… Jaká ztráta pro země Ikey, které se rozdělili a pohromadě je již nic nedrželo. Postupem věků přestalo mezi nimi existovat pořádné spojení a pás zoufalství oddělil Starou a novou Ikeu od zbytku světa a dračích ostrovů. A tehdy se to stalo… „Tak co budeme dělat?“, zeptal se svých společníků trpaslík a přejel prstem ostří své sekyry, aby dal najevo ostatním, že ho dlouhé debaty unavují. Elfí mág teprve nyní zvedl hlavu z knížky: „Erane, už víš co jsme chtěli?“ zeptá se theurga, který nyní procitl ze spojení se sférami. „ „Ano, Elaine,“ odpověděl theurg a vzhlédl na svého bratra a přítele. Pohledem pak přelétl celou rady a upoutal tak pohledy všech, i pyrofora, který si do teď dělal nějaké zápisky na pergamen. „Existuje jeden člověk. Je mladý a mohl by to dokázat. Sféry na něj ukázali jednoznačně. On bude novým vládce celého světa.“ , v radě to zašumělo. „ „A kdo to má být?“ , zeptal se hned trpaslík podezřívavě. „ „Je to někdo z nás?“ , zeptala se jediná žena v radě, hraničářka Sirael. „ „Ne, není to nikdo z nás. Je top farmářský synek. Jmenuje se Cort Darkblood.“ A tak bylo rozhodnuto. Mladý Cort byl z rozhodnutí rady spojených ostrovů vzat od rodiny a učen umění magie aby se coby kouzelník stal mocným vládcem. Jenže právě to byla chyba. Od té doby už se Eran nikdy neptal sfér zda se něco nezměnilo. Nikdy se neptal na správnost rozhodnutí rady a tak se stalo že Cort velmi zpychl. Stal se ctižádostivým a nevypočítatelným. „Co s ním budeme dělat? Učí se kouzla, která by neměl ovládat.“ , přeptal se ostatních Elain. „Je třeba ho usměrnit. Ta vesnice možná byla jen začátkem.“ , vypověděl své obavy hobití pyrofor Tlapren. „A proč ho to necháváš učit, Elaine, jsi jeho mistr.“, ohradila se Sirael. „Už je pozdě. Učí se sám, za mými zády…“, vysvětlí Elain a zahnbeně skloní hlavu. To se stalo poprvé a ostatní jsou překvapeni. „Dobře. Zakročíme.“ , ozval se trpaslík rozhodně. „Ano… Zakročíme…“ vypravil ze sebe kroll, vstal a pozvedl svůj kyj. „Je třeba být opatrní… Ať projde jeskyni času. Ať do ní vstoupí a projde ji. Tam se rozhodne!“ , řekl moudře druid Glander. Rada nakonec souhlasila. Poslali Corta do Jeskyně času a tento mladý člověk opustil velkou síň rady… Jenže on jeskyní prošel. Prošel jí a vyšel mnohem silnější. Už nebyl tím mladíkem kterého rada ovládá. Stal se dospělým mužem a mocným nekromancerem. Dveře rozlétly se do velké síně a v nich mladík stál. V očích pohled šílence a tvář co každý znal. Duší jíž by mu i ďábel záviděl a srdce skála snad. Bol to mág jakého svět do té doby neviděl Muž, který přišel si vzít co kdysi musel dát. Magická slova vzduchem naplnila síň, zábrany zmizely, zbýt měl už jen stín. Snažení mocných rázem bylo míň, Smrt vyrážela klín. A pak z té slavné síně, kde kdysi mocní vládly, odešel jen on, Temný, jinak všichni padly. Cort zanechal na živu jediného. Muže, který přišel z jiného světa a pomáhal radě vybrat deset vyvolených, kteří měli bojovat proti němu. Kteří měli mít moc jej porazit. To jeho se ptal na jména a on mu je prozradil. Avšak ještě někdo přežil. Rádce všech, který nyní i Cortovi radil že deset vyvolených nesmí zemřít. Že pokud je zabije, jeho šance získat Korunu králů, Žezlo moci a Jablko cti, budou mizivé. Že teď to ještě může dokázat. Cort uposlechl. Pro tyto tři artefakty bohů byl vyvolen on a rozhodl se je získat. Už ne pro přání rady ale pro sebe a svou vlastní moc. Bylo jasné podzimní ráno. Zde na jezerním panství bylo nádherně a mladý kouzelnický novic usedl na lavičku v zámecké zahradě, aby si dál četl v knize. Mladý elf se nedíval kolem sebe. Seděl zcela zaujat svou knihou. Náhle ale pocítil že jej někdo pozoruje. Nebylo to obvyklé a tak se ohlédl. Jen děs v jeho očích a záblesk poznání zůstali v jeho očích, když jej mocné kouzlo uvedlo do spánku. Dva krollové stáli na vrcholku malé skály a otec hrdě objal syna kolem ramen. To bylo poprvé co jeho syn dokázal zvítězit v turnaji mladých hochů z jejich vesnice. Měl velký potenciál aby se jednou stal náčelníkem kmene. Jenže pak se za nimi zhmotnil stín. Cortův stín. Setihli nic. Otec padl mrtev a chlapec v magickém spánku Všech deset vyvolených bylo uspáno Ti tři. Rádce, muž odjinud a Cort pak deset vyvolených odnesli v magickém spánku do nitra Ohnivé hory, sopky, kde dal Cort zbudovat Komnatu ledu, jak ji nazval, kde měli všichni vyvolení spát věčným spánkem hybernace jak to Muž odjinud říkal. Všechny uzavřeli do sarkofágů, vyvolávajících tento umělý spánek a zapnuly důmyslný stroj, který je měl uchovat naživu. Stroj, který sestrojil muž z jiného světa. Jenže z hory té noci odešel jen Cort. Ti dva tam zůstali pohřbeni zaživa, bez možnosti spát jako deset vyvolených… Zkonali v nitru hory. Nemohli uprchnout. Ale tohle všechno je možná jen legenda. Cort teď vládne ostrovu jménem Nekron a jeho skřeti a nemrtví vládnou obyčejným lidem s krutostí jim vlastní. Přesto na Nekronu žijí lidé. Lidé kteří mohou něco změnit a nebo se dále podvolovat Cortově vůli. Cort ještě nezískal tři artefakty, snad se to podaří někomu jinému… Možná někomu z vás. Hraje se podle pravidel DrD typická fatasy, mírně střižená trochou budoucna z minulosti, ale to až v pozdějších fázích hry a možná na ně ani nenarazíte. Můžete být kdokoli. Některý ze skřetů sloužících Cortovi, některý z žoldáků, kteří se najdou i na Nekronu, kde náš příběh započne a nebo obyčejným člověkem z řad obyvatelstva, či snad některým z vyvolených. To už je na vás. Žádám hráče kteří se nebojí temného světa a chtějí opravdu hrát. Postavy chci základních ras, možno skřet. Trolla ne a obry prosím taky ne Špatně se vedou . Pokud jde o životopis máte určitou volnost ale vyhrazuji si právo případně nesrovnalosti upravit. Díky za pochopení… |
| |
| Adonis Je jasné ráno a ty jsi již druhý den na cestě. Odešel jsi ze své rodné vesnice Norany. Ano tak se jmenovala…, Snad jsi doufal, že je to někde jiné, že přece nemohou skřeti, nemrtví a lykantropové ohrožovat všechny vesnice v okolí. Nedošel jsi daleko. Je podzim a noci jsou chladné. Uvědomíš si že tvůj útěk nebyl tak docela dobrý nápad, když jsi si sebou nezval ani přikrývku. Chvěješ se chladem a pokračuješ dál po prašné cestě lesem. Je to nevlídné místo a zem je na mnoha místech spálená. I když v tomto lese to ani není poznat. Tohle místo bylo ještě ohňů ušetřeno. Kéž by nebyla tato doba. Kéž by ohnivý draci se svými jezdci nebrázdili oblohu, kéž by jste se nemuseli nechat mrskat od skřetů, jako ta největší havěť, kterou jsou oni více než vy. Vyšel jsi z lesa a uviděl pole mezi nimiž vede cesta po které jsi se vydal. Už-už jsi zadoufal, že v této vesničce je to jiné, ale mýlil ses. Není tomu tak… Lidé pracující na poli jsou pod dohledem skřetů. Snad jsi se chtěl schovat, ale nestihl jsi to. Všimli si tě a jedna z těch ohavných bytostí zeléné kůže a žlutých očí si tě všimla. S připraveným bičem jde k tobě. Margalli Pocházíš z vesnice jménem Lavina, Žiješ zde se svým lidským otcem a elfí matkou už od narození a už ani nepamatuješ jaké to bylo než nastoupil Cort svou krutovládu. Tvůj otec už je hodně starý a jeho šedé vousy a vlasy ti jen připomínají jak plyne čas lidí, když tvá matka je pořád stejně mladá a krásná… Není příliš vhodné vycházeti ven pro děvče tvého věku. Snadno by ses mohla stát obětí násilnických skřetů. Jsi jedináček a protože o tebe mají rodiče strach neradi tě někam pouštějí. Jenže ty nechceš trávit dny v chrámu boha bílé magie Solára, který jako jeden z mála svatých míst zůstal ušetřen. Máš ráda volnost a tak jsi se dnešního rána vyplížila z vesnice a pokusila se dostat do lesa. Stále je ještě ráno. Už jsi téměř mimo pole, ake vidíš někoho přiicházet. Přikrčila jsi se ze strachu že to je možná skřet, ale není. Je to chlapec. Můžemu být tak patnáct let. MH:// Adoris// Estel Probudíš se. Je ti zima a máš strašný hlad a žízeň. Celé tělo tě bolí jako by bylo spáleno mrazem. Cítíš škubání ve všch svalech svého těla a chce se ti křičet. Vydáš nelidský křík a pokusíš se posadit, ale udeříš o něco hlavou. Nevíš co to je a zmocní se tě panika. Chceš ven. Nidky jsi neměl strach z uzavřených prostor ale teď ti připadá že se začínáš dusit. Drásáš rukama po tom co ti brání se posadit ale připadá ti že je to snad sklo. Nakonec ani nevíš jak, už jsi téměř úplně ztratil vědomí se výko tvého sarkofágu otevře a ty se mocně nadechneš až se ti zamotá hlava a posadíš se. Tvé tělo sebou ještě škube, a snad jen proto zůstaneš při vědomí. Všude kolem je zima. Hrozná zima. Jsi vyprahlý a máš hlad. Celé tělo máš ztuhlé. Nic nevidíš. Nevíš jestli pro to že ti oči neslouží nebo pro to že je tu taková tma. Kenna Probudíš se. Je ti zima a máš strašný hlad a žízeň. Celé tělo tě bolí jako by bylo spáleno mrazem. Cítíš škubání ve všech svalech svého těla a chce se ti křičet. Vydáš nelidský křík a pokusíš se posadit, ale udeříš o něco hlavou. Nevíš co to je a zmocní se tě panika. Chceš ven. Nidky jsi neměla strach z uzavřených prostor ale teď ti připadá že se začínáš dusit. Drásáš rukama po tom co ti brání se posadit ale připadá ti že je to snad sklo. Nakonec ani nevíš jak, už jsi téměř úplně ztratila vědomí se výko tvého sarkofágu otevře a ty se mocně nadechneš až se ti zamotá hlava a posadíš se . Tvé tělo sebou ještě škube, a snad jen proto zůstaneš při vědomí. Všude kolem je zima. Hrozná zima. Jsi vyprahlá a máš hlad. Celé tělo máš ztuhlé. Nic nevidíš. Nevíš jestli pro to že ti oči neslouží nebo pro to že je tu taková tma. |
| |
 | Na poli Bojazlivo vykúkam zpoza kra. Srdce sa mi ešte stále trepotá v hrudi ako taký malý vyplašený vtáčik. je to len obyčajný chlapec, možno z vedľajšej dediny uľahčene si vydýchnem. Trochu sa ukľudním, oprášim a uhladím si šaty a potom pomaly vyjdem z kríka na cestu. Popritom z neho odtrhnem zopár malín, aby to nevyzeralo, že sa schovávam. Tváriac sa bezstarostne prechádzam okolo chlapca a poočku ho pozorujem. Snažím sa to robiť nenápadne, lebo sa nepatrí na slušné mladé dievča, aby zízalo na mladíka. Dúfam, že ma nevidel, ako sa vrhám do toho kra... trochu sa začervenám. |
| |
Skřet Hbitě se přikrčil za křoví a snažil se odplazit někam do relativního bezpečí. Těžké skřetí kroky ustaly a tak se odvážil vyhlédnout ze skrýše. Skřet nikde, zato koutkem oka zahlédl jakýsi pohyb. Zpoza maliníku se zvedla mladá dívka s dlouhými vlasy. Zdálo se, že se na okamžik zastavila a dívala se směrem k němu. A jako by se napatrně začervenala... Odvrátila pohled a bezevšeho prošla okolo něj. Jeho uši zaznamenaly zvuky, které nechtěl slyšet. Dunivé dusání skřetích nohou. Odhadl vzdálennost mezi ním a skřetem. Jen pár metrů... Skřeta zakryl hustý keř a tak měl čas se několika skoky schovat do houští, které dělilo pole od lesního porostu. Zaslechl salvu skřetích nadávek. Patrně se skřet zamotal do pichlavých trnů křoviska. Odplížil se dále do lesa... |
| |
| Adonis a Margalli Margalli vyšla na cestu, ale to už mladík zapadl do škarpy u pole a pokoušel se najít úkryt. Dívka se podívala jeho směrem a začervenala se. Prošla okolo něj a snažila se tvářit nenápadně. Rozhlédla se a uviděla skřeta, který si to po poli rázoval k chlapci. Teď se skřet zastavil a rozhlíží se. Margalli se rozhodla pokračovat dál a neupozorňovat na chlapce, který se kryl nedaleko ní. Skřet silně zanadával, když se rozběhl a zapadl po hlavě do křoviska protkaného kopřivami. Jeho nadávky ve skřetím jazyce se nesly do daleka. Tak nějak zadoufáte, že to nepřivolá další skřety. Adonis se pokouší skrýt se hlouběji v lese. Ví že jsou lesy nebezpečné v těchto dobách, ale nemá příliš na výběr. Margalli chlapce ztratila z očí se osaměla na cestě, kde se nedaleko z křoviska vyhrabal skřet, který si to s připraveným bičem rázuje přímo k ní. |
| |
| Estel Tvé tělo tě absolutně neposlouchá. Vůbec nic si nepamatuješ. Nevíš kdo jsi, kde jsi. Všude je tma. Pokoušíš se vylézt ze svého sarkofágu, ale vlastně nemáš ani poětí kde ležíš a proč. Vůbec nic. Jako vzdáleně slyšíš čísi dech. Komu patří? Chce tě snad ohrozit? Měl by ses bát? Tvé srdce začne divoce tlouci a ty nevíš co bys měl dělat. Panika se ti znovu vrátila a jak se snažíš vylézt tak upadneš. Někde o kousek vedle také někdo upadl a stejně jako ty sykl bolestí. Tvé tělo je prokřehlé a cítíš všudy přítomný chlad. Jsi ve tmě. Nejsi zde sám... Ale kdo je ten druhý? Je to nepřítel? HJe to snad někdo známý...? Nejsi a nemůžeš si být jistý vůbec ničím. Kenna Tvé tělo tě absolutně neposlouchá. Vůbec nic si nepamatuješ. Nevíš kdo jsi, kde jsi. Všude je tma. Pokoušíš se vylézt ze svého sarkofágu, ale vlastně nemáš ani poětí kde ležíš a proč. Vůbec nic. Jako vzdáleně slyšíš čísi dech. Komu patří? Chce tě snad ohrozit? Měla by ses bát? Tvé srdce začne divoce tlouci a ty nevíš co bys měla dělat. Panika se ti znovu vrátila a jak se snažíš vylézt tak upadneš. Někde o kousek vedle také někdo upadl a stejně jako ty sykl bolestí. Tvé tělo je prokřehlé a cítíš všudy přítomný chlad. Jsi ve tmě. Nejsi zde sama... Ale kdo je ten druhý? Je to nepřítel? Je to snad někdo známý...? Nejsi a nemůžeš si být jistá, vůbec ničím. |
| |
| Na poli Keď zbadám, ako sa ku mne ženie skřet, zťažka preglgnem. Od hrôzy sa nevládzem ani pohnúť. Niečo iné je sa skryť pred niekým, kto ma ešte nevidí a utiecť skřetovi, ktorý sa rúti na mňa. Myšlienky mi prebleskujú hlavou rýchlo ako poľné myšky pred kocúrom. Čo?...čo mám robiť?...kde sa skryť?...ako utiecť?...čo so mnou bude??? posledné, čo ma napadlo bolo mala som ostať doma potom som už stratila vládu nad svojím telom, ktoré prevzal pod velenie pud sebazáchovy. Do krovia som neskočila, lebo tam bol mladík, tak som sa vrhla do obilia na druhej strane cesty. Bolo vysoké, lebo časť poľa ešte nebola pokosená. Bežala som ako najrýchlejšie som vedela a keď už som bola dosť ďaleko od skřeta, padla som na kolená a štvornožky som sa plazila preč, ale pomaly, aby som moc nerozhojdala klasy oblilia. Po chvíli som ostala stáť na mieste a ticho som počúvala, či sa okolo mňa niečo hýbe okrem žita. Skoro som ani nedýchala. |
| |
 | Neznámo kde... Když se probudím, tak se nejprve přidušeně zmocním obrovské touhy dostat se z oné rakve, nebo v čem jsem to zavřená. Úzký prostor a hladké stěny ve mne probouzejí dojem, že se jedná o rakev a ať už je kdekoliv, tak jen pouze čas mě dělí od chvil, kdy vydýchám vzduch a zemřu udušením. "Pomoc..." vydere se mi z úst přidušený výkřik, jak se snažím probít na vzduch, když si takřka do krve rozedírám rty o hladký a nepovolný povrch mé rakve. Až nakonec, víko povolí a já se mohu posadit. Zprudka, ale poměrně nekoordinovaně a na chvilku vychutnávám chladný vzduch, který mi naplní plíce... než je ovšem přerušen dechem někoho dalšího. Zatajím svůj, snad ze strachu, abych nebyla zaslechnuta, a zašmátrám kolem sebe. Po něčem. Čemkoliv. Nějaké zbrani, která by mi mohla pomoci se případně bránit neviditelnému útočníkovi. A je to vlastně útočník? A proč je neviditelný? Nevidím já, nebo je tu tma...? napadne mne několik věcí, když v tom se má ruka sevře na pochvě s mečem. Meč? Co tu dělá...? na chvilku se zarazím a svraštím obočí, než se má dlaň sevře na jílci. Teď není čas na takovéto otázky a tak vzduch prořízne jasný zvuk tažení kovu o kov, jak vytahuji čepel z pochvy. A potom už jen zbývá postavit se do střehu. Začnu vystupovat ze svého bývalého lože, ale svalstvo mě zradí a ozve se opět kovový zvuk. Tentokráte však mnohem zvonivější a nekoordinovanější, jak spadnu na zem. Heknu nárazem a snažím se rychle stavět na nohy. "Kdo jsi?!" vyštěknu a v hlase se ozve trochu strachu. Bojovat s neviditelným nebo potmě je něco, co není zrovna jednoduché a ač se stavím do střehu, tak jen hlava se otáčí na všechny strany ve snaze proniknout temnotou (nevím, jestli v mé hlavě či okolo) a spatřit protivníka. "A kde jsi?!" vmísí se do hlasu i odhodlanost a rozhodnost. "Nepřibližuj se! Mám zbraň!!" dokončím a nechám místnost opět ztichnout jen v ozvěně mého hlasu, abych dala oné bytosti možnost mi něco odpovědět. Když nic jiného, tak alespoň získám směr, kam se mám ve své slepotě postavit... |
| |
| Margalli Instinktivně skočíš do pole. Ani nevnímáš jak ti žitné klasy šlehají do nohou. Neuvědomuješ si vyšlapanou stezku, kterou za sebou necháváš. Snažíš se uniknout odpornému pachu obklopujícímu skřeta. Uniknout jeho biči a trestu, který by tě jistě stihl. Víš že jsi vlatně zachránila toho chlapce, ale kde ej mu teď? Konec? Jsi sama akrčíš se v poli doufající že tě skřet neobjeví. Nikde ho nevidíš. Kroky, které tě pronásledovali ustaly. Nci neslyšíš. Vítr češe klasy pole jako hřeben, který zajíždí do vlasů malého dítěte. Krčíš se a téměř ani nedýcháš. Nic neslyšíš. Klasy kolem tebe se hýbají. Zoufale si přeješ, aby tě nenašel, ale zřejmě ti není přáno. Ohavný tvor, kterému jedno oko téměř není vidět se vynoří nedaleko. Vidíš jen siluetu jeho hlavy a cítíš ten odporný pach. Neumíš to přirovnat k ničemu jinému než k žumpě. Ano, přesně tak páchne. Roztřeseš se a stále doufáš že tě neobjeví, ale pak se začne přibližovat k tobě a ty zahlédneš jak se jeho vypočítavé a nenávistné žluté oči zabodnou přímo do tebe. |
| |
| V poli Hrôzou sa mi rozšíria oči, keď zbadám, že som predsalen neunikla netrvorovmu zraku. Mimovoľne vykríknem, no hneď ako to urobím, uvedomím si, že aj keby ešte nevedel, kde som, tak teraz to už vie. Postavím sa a bežím ozlomkrky čo najďalej od neho. Nevnímam svet, ktorý sa mihá v nejasných zábleskoch okolo mňa. Nič pre mňa neexistuje okrem túžby dostať sa z dosahu toho hrozného tvora. Potkýnam sa o kamene a hrudy zeme, snažím sa nespadnúť. ...preč...preč...PREČ.. Slzy mi začínajú zmáčať tvár. Už pre ne skoro ani nevidím, kam bežím... |
| |
| Adonis Zaběhl jsi do lesa. Skryješ se za popadané větve, které zde jsou připravené až se začne svážet dřevo do vesnice, aby bylo v zimě čím topit. Ohlédl jsi se zpátky. Cítíš jak ti srdce divoce tluče v hrudi. Takhle jsi si to nepředstavoval. vidíš jak se dívka vřítila do pole a její hnědé vlasy za ní povlávají. Pak se ti ale ztratí z dohledu a ty vidíš skřeta, který se rozběhl za ní. Chvíli se nic neděje, ale pak vidíš totéž děvče, které se vyřítilo z žitného pole a běží směrem k lesu. V jejích očích vidíš strach a hrůzu. Stejnou jako cítíš sám. Snad je to náhoda že míří neomylně k tobě. Nemlha tě přeci vidět kam jssi se schoval. Nemůže vědět, kde jsi... Ale vidíš že běží k tobě... |
| |
| Lerand putuješ krajem. Není to tak dlouho co jsi odešl z poslední vesnice, kde jsi měl svou zastávku. Sotva několik dní. Vyšel jsi z Koryt a po cestě kolem skřetí pevnosti Rošť jsi došel až k další vesnici. Lavina. Tak se jmenuje. Když jsi byl chlapec tak jsi zde jednou byl na koni. Ze Zenomu se sem dalo na koni dojet celkem rychle. Nyní je to tu ale jiné než kdysi. Domky jsou ubohé na pohled a pole i když jsou obdělávána plodí jen tolik aby lidi mohli přežít. Zem je na mnoha místech spálená a ve vzduchu je cítit odporný pach skřetů. Teď už se nebojíš jako jsi se bál tehdy. Teď už je to jiné. Přicházíš do Laviny z jihu. Nevíš nic o děvčeti s chlapcem, kteří se pokoušejí zbavit jednoho skřeta na východní cestě z vesnice. Je to i příliš daleko abys to viděl. Přicházíš do vesnice a vidíš dvě mladé ženy jak zápolí s valchou a neckami. Evidentně se jedná o sestry. Jsou si velice podobné. Obě se na tebe bázlivě podívají a pak se rozhlédnou kolem jestli zde není žádná skřetí hlídka. Kupodivu nic a tak na tebe jedna mávne rukou a gestem tak naznačí abys šel k ní. Je hještě poměrně z rána. V dálce za lesem je vidět vrcholek sopky, které se říká Ohnivá hora. Nyní ale vane vítr od jihu a tak není cítit zápach síry v ovzduší. Až na skřety by to zde mohlo i vonět... |
| |
 | Má cesta pokračuje. Ale pár dní už jsem neviděl ves a to mě trochu zmáhá, maličko i sráží do kolen... Pohlédnu na pevnost v dálce, obývanou skřety a přitom mám chuť do něčeho kopnout, či si odplivnout. Skřety jsem neměl nikdy rád a v mé mysli je po nich až moc hlubokých šrámů. A ať už jsou tihle jacíkoliv, radši bych visel na šibenici či naboden na kůlu, než abych se tam musel zastavit. Po chvíli morového pochodu mé oči padnou opět na domy vesnice. V mládí jsem tu kdysi byl. To bylo ještě předtím, než mé město zmizelo před mým zrakem v plamenech a v dobách šťastného života, kdy byl můj otec šlechticem. V dobách, kdy ještě žil a kdy byla tato země hezkou a úrodnou plání, kde bylo ovoce sladké a lidé šťastní. A dnes je to tu jiné. Vsi zchátraly a jsou tu oni. Skřeti, zelení, šedí, hnusní, smrt jim patří a jen tu si zaslouží! Postupně se uklidňuji a vcházím do vesnice. Vidím, jak zdejší lid tře bídu s nouzí, pole již nejsou taková jako dřív a ti skřeti... A nejhorší na tom je, že není ani čas truchlit, ani ta možnost už neexistuje. Jsem docela překvapen, když ke mě nějaká žena ukáže, abych jako šel k ní. Že by halucinace? Už málem vidím i trnovou korunu... řeknu si, ale jsem unaven a proto jdu k ní... |
| |
| Lerand Přijdeš až k ženě, která se ješdnou rozhlédne kolem. Ta žena, vlastně ještě mladá dívka, má dlouhé plavé vlasy, ale ty jsou těď mírně ušpiněné stejně jako její snad jinak líbezná tvář. "Vyhněte se těmto místům, paen... Odejděte..., zašeptá naléhavě. "Odejděte, jinak vás skřeti zabijí. Nemají rádi tuláky a kdyby na vás přišli...", edořekne. Myšlenku dokončí její sestra. "Stihl by nás všechny trest. Nikdo se nechce stát obětí vlkodlaka v lese.", řkene možná příliš tvrdě ale ty víš příliš dobře o čem mluví. Už jsi o nich slyšel. O Lykantropech, kterým jsou dáváni lidé za oběť, pokud se skřetům něco nezdá. Je zvláštní až jak hluboko mohou lidé klesnout. "Pokud chcete zůstat, jděte k šamanovi. Je to taková malá chatrč na severu vesnice. Když půjdete pořád rovně najdete ji. Tam vás nenajdou. Nikdy tam nechodí.", řene ti plavovláska s jistou nadějí v hlase, jako by doufala že neodejdeš. A nebo do chrámu. Je už zubožený ale stále sotjí. Tam stále máte právo Asylu." řekne druhá z žen, ale to už se obě věnují dále své předchozí činnosti. Je na nich znát strach z toho, že by mohly být potrestány. |
| |
 | Pod zavřenými víčky je vidět jak mi divoce běhý oči doparava a doleva nahoru a dolů a zase zpátky. tedy bylo by vidět, kdyby v té místosti nebyla taková tma.Jenže to ani já nevím... Sedím v krásné zahradě a čtu si ve své knize Něco mě vyruší ohlédnu se, ale nic není vidět Sklopím hlavu ale zase ten pocit Opět se otočím a pak spatřím...to je...neee Aaaaaaaarghhh Zařvu z plných plic, jak se proberu ze snu... Co to bylo, kdo to byl, kde a kdy? Je to pryč, nic si nepamatuju... Chci nabrat do plic zpět vzduch, který jsem vyrazil při výkřiku, ae nemužu se řádně nadechnou. chci se posadit, ale málem si rozbiju hlavu.Začnu se prohrabávat ven skoro v panické hrůze z udušení. Pomalu už to vzdávám, když najednou ucitím čerství vzduch a já dychtivě dýchám. Posadím se s vypětím téměř všech sil. Cítím svalové křeče a zima třese celým mým tělem. Chci se rozhlédnout kolem sebe. Otevřu oři ale stále tma. otřese mnou další vlna paniky. Navíc si uvědomím cizí přítomnost. V této neproniknutelné temnotě se cítím ohrožen. Snažím se vyškrábat ze svého sergofagu, ale s žuchnutím se svalím na podlahu. Pak uslyším ženský hlas, jak se mě na něco ptá a pak hned řinčení oceli. Pomocí sargofágu se vyškrábu opět na nohy a snažím se ho obejít, aby byl mezi mnou a tou cizí ženou jako bariera. Šmátrám v sargofágu. Já měl hůl, měl jsem kdysi hůl... "Přibližovat se...nemám v úmyslu. Nevím kam..." Snažím se nejdříve aby můj hlas zněl odvážně, ale nakonec ho ovládne beznaděj a bezvýchodnost celé situace. Kde jsi? Kdo jsi? Jak to mám k čertu vědět... "A ty jsi kdo?" zeptám se vzdorovitě "Já... si nemůžu vzpomenout...." pronesu nakonec se směsiví vzteku, beznaděje a smutku v hlase. |
| |
| Neznámo kde, v temnotě... Prudce se otočím do směru, ze kterého se ozval hlas. Koordinace ještě není až tak úplně ono a tak lehce zavrávorám, ale tentokráte již neupadnu a okolí tedy neprosytí zvuk bortící se kovárny. Tím směrem postupovat nemíním, ale jen se hodlám v tomto směru připravit na obranu, ačkoliv by nejspíše byla chapá a v tuto chvíli to vypadá, že by byla zbytečná. Nikdo na mě neútočí. Zatím... Nutno říci, že otázky, které na mne byly vypáleny nazpět mne trochu zarazily. V temnotě pozdvihnu obočí a trochu se zakaboním, když si uvědomím, že na tom nejsem o moc lépe, než je onen muž (alespoň podle hlasu) naproti mně. Ale to nějak nemusí znamenat, že bych to dala najevo. "Eh... já se snad ptala první, ne?!" zazní v hlase trocha nejistoty, která je však rychle přebita pochopením, že jsem na tom o něco lépe. Už proto, že jsem zaslechla beznaděj v hlase toho druhého. Další kradmé rozhlédnutí na všechny strany a chvilka ticha, kdy se zaposlouchám, jestli v místnosti není ještě někdo další, ale žádný další dech ani zvuk se neozývá. Všude je ticho, jako v nějaké uzavřené místnosti a jediný, kdo se zdá přítomný je majitel onoho hlasu. "Já... taky si na nic nevzpomínám..." učiním malé doznání a pokračuji, "... ale to neznamená, že budu ke každému důvěřivá..." jistý podtón mého hlasu upozorní na to, že v některých věcech mám jasno a co se týká nějakého předčasného bratříčkování se, tak s tím se příliš počítat nedá, alespoň do doby, než se mi některé věci rozjasní... "Zůstaň na místě a čekej!" rozkáži tak trochu hlasem, ve kterém zazní trocha nejistoty, ale mé přesvědčení, že čekání je v tuto chvíli to nejlepší, co můžeš udělat, aby jsi se mi nepokusil ublížit a tedy v sebeobraně já nemusela čelit případnému výpadu. Zdá se, že chvilku počkat mi teď přijde jako to nejlepší, co můžu navrhnout, bez ohledu na to, zda-li se věci změní. Ale konekonců, není nic vidět, všude je ticho, na nic si nevzpomínám... co bych vlastně mohla dělat...? |
| |
| Kenna Na chvíli je zase ticho. to protivné ticho. Kdyby se alespoň nějaký zvuk ozval z hlubin. Jako by tu nebylo nic než ta tma. SLyšíš šátrání svého společníka. Je stejně zmatené a nejisté jako tvé držení meče. Už ti řpestává být taková zima. Jako by zem tady začala pomalu teplat. Studený kov se začíná ohřívat a vzduch zde pomalu houstne teplem, ale ty cítíš hlavně dusno, které působí na tvé plíce. Jakobyste byli někde, kam příliš vzduchu neproudí a tedy vám brzy dojde. Svíráš v ruce meč. Meč... A náhle ti probleskne hlavou vzpomínka. Tak jasná a pálivá v tvé mysli. Vidíš sebe samu stát na jakémsi cvičišti poblíž bílého chrámu nad jehož branou se leskne znak lva umístěného v rudém srdci. Právě jsi zkřížila svůj meč se svým učitelem. Ano je to tvůj učitel ale i přítel. Vzpomínáš si že ti byl blízký, ale jeho jméno... to jméno... Arduan... A pak se vzpomínka rozplynula a ty jsi opět v temnotě, která zde panuje. Jenže si vzpomeneš ještě na něco. Stojíš na kopci a na něco čekáš. Vlastně na někoho. Slunce se chýlí k západu a zy tvými zády náhle ucítíš něčí přítomnost. "Kenna, poslední z deseti...", říká chladně. Ohlédneš se a spatříš postavu v černém. Není to Arduan na kterého jsi čekala. Ten by se do černé nikdy neoblék a už vůbec by neskrýval svou tvář pod kápí. Chceš se na něco zeptat, něco uděla, cokoliv, ale Jeho slova ti zní v hlavě a než něco dokážeš obraz se ti rozplyne. Jsi v místnosti, z níž odchází chlad. Jsi tu a někde poblíž je další z uvězněných. Poslední z deseti...Proč jste tu tedy jen dva? Estel Všude je tma.. Zvuk oceli se neozývá a tvůj protějšek. Zřejmě žena se nezdá být příliš vlídná. Nastalo ticho. Chlad začíná odeznívat a ty cítíš že místnost, kde jste začíná pomalu naplňovat teplo a dusno. Na těle ti vyvstane pot. Pořád máš hlad a žízeň, ale jak šátráš v sarkofágu tak nahmatáš hůl. Ano hůl… I tobě probleskne hlavou vzpomínka. Jsi v jakési zahradě a v ruce třímáš onu okovanou hůl. Proti tobě stojí tvůj otec. Víte už dlouho že nový král není tak docela v pořádku. Že se v zemi roztahuje zlo, ale vás se to zatím netknulo. Tady v jezerním panství jste vždy dobře sloužili radě i teď novému panovníkovi. Jenže tvůj otec je poslední čas dost zamlklý a tebe to trápí. Slyšel jsi ho hovořit o tom že byste odpluli do země elfů, kde byste byli v bezpečí že nějakému nekromancerovi sloužit nebude. Údery jsou drsné, a ty přestáváš stíhat. Až skončíš na zemi a tvůj otec k tobě napřahuje ruku aby ti pomohl vstát. To už je ale pryč. Jsi zde a ani nevíš proč a s kým. Vzduchu začíná pomalu ubývat a teplá vše kolem. |
| |
| V ruce ucítím chlad hole. Pevně ji sevřu a do rukou jako by se mi vrátila síla a jistota. Na okamžik se mi na tváři objeví usměv, který se ale rychle skřivý. to vče jsem ale důkladně skryto nepronikutelnou temnotou. Jsem elf...a žil jsem na jezerním panství. Sloužili jsme králi a před tím radě. cvičil jsem boj s holí.. s otcem...kde je můj otec? Proč tu není? Opřu se silně o svoji hůl a její okovaný konec hlasitě zazvoní o podlahu. Vědomí, že aspoń něco mám s sebou mi dodává sebejistoty. "Kam chceš jít a co chceš dělat?" Musíme najít nějaké světlo. Nevěříš mi, to je mi ale teď jedlo. Aspoń teď musíme spolupracovat. Dostanem se z téhle zatuchlé místnosti a pak se můžem třeba porubat, pokud budeš mít chuť. Ale říkám ti, že mám taky zbraň. Pak se otočím čelem zad k sargofágu. Hůl napřáhnu před sebe a začnu si jí "osahávat" cestu, abych zjistil, kde jsou případné překážky další sargofágy nebo zeď. |
| |
| Neznámé místo, stále temnota... Ticho a chlad po chvíli přece jen přes svou bariéru vpustí trochu vzpomínek. Otřesu se, ale není to zimou, jako spíše pohnutím duše, které mi výjev udělí. Není to málo, čeho se mi teď dostalo a jen tím postoupí trochu sebedůvěry a já ještě o něco pevněji sevřu meč v mých rukou. Oči by se mi zaleskly slzami, kdyby se zde objevovalo nějaké světlo. Ale slzy jsou v očích stejně. Dech se mi zrychlí a já se ještě jednou rozhlédnu, když ke mně dolehne druhý hlas. Který se vydává nějakým směrem a dožaduje se světla. Světla...? první impuls mi pomůže. Lev a srdce, Arduan... vždyť já jsem... A to by mělo jít... ale jak se to... na čele se mi zaperlí několik kapiček potu, když se snažím ze všech sil rozvpozmenout se na to, jestli skutečně jsou věci tak, jak si myslím. Jestli skutečně je všechno pravda a tak pohladím čepel a pro sebe se usměji. Stále ještě ve tmě... Konečně pozdvihnu meč a místnost prořízne světlo. Světlo, které přímo svítí z čepele zbraně, kterou mám v rukou. Dlouhého meče. A ozáří místnost. Ještě před tím, než se však stihneš nějak rozhlédnout okolo, tak se nejspíše otočíš po zdroji onoho matného chladného lesku z mé čepele. Protože čepel je mezi námi, tak mne vidíš o něco lépe, než já tebe, neboť mé světlo mne přece jen trochu oslňuje. Na druhou stranu, tebe alespoň trochu oslní můj vzhled...  Nablýskané brnění se zlatými proužky odráží světlo poměrně intenzivně. Meč v mých rukou, se zvláštní a poměrně neobvyklou záštitou je také ne zrovna fušařina. A několik ostnů na levém rameni napovídá, že tohle brnění jistě nenosí jen tak kde kdo a asi k němu nepřišel jen tak náhodou. Už jeho dokonalé padnutí to potvrzuje. Rusé vlasy do půlky zad a hezká tvář jsou dokresleny špičatými oušky vykukujícími zpoza ohnivého vodopádu. Bezpochyby jsem elfka... elfka, která nyní po očku sleduje tebe a tak trochu se rozhlíží, však aby jsi jí ani v nejmenším nevyšel z jejího zorného úhlu, po celé místnosti, která je tak zvláštní a neznámá... |
| |
Adonis Mysl mi pracuje na plné obrátky ve snaze najít východisko z nelehké situace. Spasit se útěkem kamsi do hlubin lesa? Či odlákat skřetovu pozornost a zachránit onu dívku? Nakonec ale se nezmůžu ani na jedno. Vstanu v nerozhodném gestu a uvědomím si že mě nyní ta dívka vidí. Zadoufám, že mě ještě nespatřil skřet. Dívka přibíhá a tak ji prudce strhnu za větve, kde se pokouším i nadále nalézt úkryt... |
| |
| Estel a Kenna Kennin meč ozážel místnost svou bedou září a vy konečně můžete vidět své vězení. Jedná se o místnost kruhového tvaru její zdi jsou pokryté zvláštní vrstvou kovu až na malé místo, zhruba o velikosti sáh a dva sáhy, který se zdá být kammenný. V místnosti jsou do kruhu rozmístěné podivné věci. Snad rakve, snag sarkofágy. Neumíte říct. Jsou taktéž vytvořeny z toho kovu a na zemi se od nich táhnou velicí hadi s povrchem černým z neznámého materiálu až do prostřed místnosti, kde je jakýsi stojan a na něm je spousta drobných víčnělků a pák. Ostatní sarkofágy jsou zavřené. Je snad někdo uvnitř? napadne vás. co když... Vrátí se vám pocit, který jste sami zažívali než se vaše víko otevřelo... |
| |
| V kroví Zrazu ako blesk z jasného neba sa predo mnou mihnú dve ruky a strhnú ma dolu. Nieee, dostali ma...!!! Začína sa ma zmocňovať beznádej, ale nemienim sa len tak vzdať a snažím sa vyšmyknúť svojmu väzniteľovi. Som pevne rozhodnutá dostať sa z jeho zovretia. Ako sa tak hádžem zo strany na stranu, zbadám, že tie ruky, čo ma držia, sú ľudské. Na chvíľu ztuhnem a zatajím dych. Pomaly otočím hlavu, aby som pozrela, kto ma to drží. To je on! Mimovoľne zhíknem. Zahanbene sa na mladíka pozriem. Ja som myslela... Prezradila som náš úkryt...prečo musím vždy všetko skaziť... Znovu mi je do plaču, ale nedám na sebe nič poznať. Už tak mám tvár spinavú a mokrú od sĺz... |
| |
| Margalli a Adonis Svět se s vámi zatočil. Adonis se pokusil vyhlédnout ven jen zkrze větve, ale zrovna když Margalli říkala své: Ja som myslela..., tak se zem pod vámi pohnula a vy jste zahučeli do díry v zemi. Není až tak veliká, ale i tak nečekaný pád zabolel. Nestihli jste rukama zbrzdit svůj pád a tak se stalo že s iAdonis vykloubyl levý kotník a Margalli se udeřila silně do hlavy. Není to až tak silná rána, jaak by se mohlo zdát a nepřivedla dívku do bezvědomí, ale i tak má na čele ranku z níž vytéká tmavá krev. Ležíte dole a jak se snažíte alespoŇ trochu dostat do lepších pozic zešeřelé nebe začne spouštět na zem kapky deště. Už-už by se mohlo zdát že horší to být nemůže když se na okraji díry ve výšce asi dvou sáhů nad vámi objeví zrůdná tvář ohavného skřetího pronásledovatele. Cosi zaskřehotá ve svém jazyce a postaví se do celé své výšše a že jindy se zdá malý, teď vám přijde neúměrně vysoký. V rukou svírá bič, připravený jím po vás šlehnout. Usměje se až na vás vyculí své ohyzdné žluté až místy zčernalé zuby a šlehne bičem do jámy směrem k vám. |
| |
| V jame Celá otrasená sa snažím zostať pri vedomí. Vedľa mňa skríkol chlapec od bolesti. Asi sa mu niečo stalo... Chytím sa za hlavu, ktorá sa mi neskutočne točí. Nahmatám niečo lepkavé. Odtiahnem ruku z hlavy a pozriem sa, čo to je. Krv... ...krv...!!! No nemám čas pomyslieť, odkiaľ sa vzala na mojej hlave, lebo nad nami sa objavil ozrutný tieň. So strachom pozriem hore a zbadám skřeta, ktorý nás prenasledoval. Z jeho úškrnu ma až zamrazí. Keď vidím, ako sa chystá k švihnutiu bičom, pritisnem sa čo najtesnejšie k stene jamy. Čo budeme robiť?!?!?!? skríknem zúfalo na chlapca. |
| |
| Margalli a Adonis Margalli se přitiskla ke stěně a skřet švihl bičem. Dívka se prakticky neměla možnost ubránit a tak ruce, kterými si kryla odbličej teď zdobí krvavý šrám jak po nich sklouzl bič. SKřet uchopil svůj bič a vydal se pryč. Ještě jste zahlédly jak zlostně kývl rukou k nebi a zlostně cosi zachroptěl. Skřet odešel ale déšť začal sílit. Na to že je teprve kolem poledne to vypadá na docela špatné odpoledne. Koruny stromů přestávají stačit a začíná kapat i na vás dole v jámě. |
| |
| Vesnice Zdejším lidem se zde asi nežije ani špatně. Spíš ještě hůř. Ale to mě taky a ztěžovat si na to u skřetů by bylo možná komické, ale bylo by to šílenství. Zaposlouchám se do vyprávění ženy... Vlkodlaci? Ano, skřeti tak trestají své oběti, když chtějí. Možná bych se měl opravdu ztratit, přecejen moc skřetů bych asi nepobil a ti další by si pak ze mě udělali večeři. Šamanova chata? Bude to jistě lepší než zubožený chrám, i když to ve mě nebudí dobrý pocit. zamyslím se. Děkuji za rady. odpovím a vydávám se k té chatě. Jak se tohle vůbec stalo? A kde se tu vzali všichni ti skřeti? Pokud si ještě dobře pamatuji, dřív to tu takové nebývalo. A hlavně ten smrad a výpary ve vzduchu tu nebyly cítit. Musím si pospíšit. přemýšlím cestou a snažím se rychle najít tu chatu, případně unikat skřetím pohledům. Jako tuláka by mě tedy nestihl nejlepší osud, ale já stejně žádný nemám. Možná jsem měl, dříve... |
| |
| Lerand Opustil jsi dívky a procházíš vesnicí. Chrám boha bílé magie nemůžeš minout. Je pravda že z venku nevypadá nejlépe a těžko odhadovat jak je tomu vevnitř, ale tady to celkově nevypadá nejlépe. I když kde na Nekronu ano? Nekron. Tak ponižující jméno. Dříve se to zde tak nejměnovalo. Tedy alespoň ti to otec vyprávěl. Otec... Procházíš vesnicí a občas zpozoruješ že tě sledují zvídavé pohledy místních dětí, kterou jsou povětšinou zavřené doma a dívají se na svět jen okny. Prošel jsi až na sever vesnice a nebe už je nevlídné. Vidíš jen malý kousek za vesnicí malou chatrč. Je taková zastrčená a dřevo kterým je obložena je asi tím jediným co jí ještě drží po hromadě. Z komína se vehementně kouří a k tobě dolehne vůně bylin. Je to velmi zvláštní vůně a ve velké koncentraci musí být i dosti omamná. Přijdeš až k chatrči a máš vlastně velké štěstí, že začalo pršet až teď. Do této chvíle bylo hodně skřetů na poli a dohlíželo na lidi při práci. Teď se ale jistě lidé bduou chtít jít schovat. V dešti se beztak pracovat nedá. Víš že teď už by tě mohli snadno zahlédnout a tak ti nezbývá než odhrnout kožešinu, která zde slouží coby dveře a vejít. Kapky deště jsou protivné a k tomu se začíná zdvýhat vítr. |
| |
| Vesnice Na své cestě míjím chrám. Kdysi to byl úžasný a velkolepý chrám a pamatník bohů, dnes? Prázdná existence... Z venku to vypadá doslova hrozně a kdoví, jak se věci mají uvnitř... Teď se to tu jmenuje Nekron. Bývaly doby, kdy tohle ponižující jméno tahle krajine nenesla. Kdy mé město ještě stálo a má rodina žila... Nechci se moc utápět v sebelítosti, takže se snažím soustředit se cestou do šamanovy chatrče na něco jiného. Zrovna skvěle to nejde, ale nakonec se mi to nějak podaří. Děti téhle vesnice se na mě dívají jako na tuláka, ubožáka a chudáka, který nemá ani vindru a nejspíš jde žebrat o almužnu. Zde, na severu vesnice, je to už jiné a ještě horší. Ale naštěstí už vidím chatrč toho šamana. Vypadá, že je zralá na rekonstrukci, ale to celá země a dokud tu budou skřeti, tak tomu tak nikdy nebude. Proč by je to také zajímalo? Když přicházím blíže, praští mě do nosu poměrně silná vůně bylinek, vychází z kouřícího komína. Být té vůně víc, mohlo by to být i zdraví škodlivé či omamné. Jak docházím k chatě, náhle mě polije nebe smrští kapek a tak se mi zdá, že skřeti se budou věnovat udržení moknoucích lidí na poli a při práci. Odhrnu místní kožešinové dveře, zaklepu o rám či stěnu a vejdu dovnitř. Počasí se mění a proto jsem rád, že jsem se schoval zde, i když nevím, co od šamana čekat, ale aspoň mám na chvíli střechu nad hlavou... |
| |
| Lerand Vejdeš dovnitř a vůně bylinek tě praští přes nos ještě silněji až téměř zavrávoráš. Chatrč je malá a uprostřed ní je malé ohniště nad kterým se v kotlíku cosi vaří a za tím kotlíkem vykoukne hlava s dlouhou dýmkou v ústech. Od pohledu poznáš že je to člověk. Má plnovous a je to muž tak kolem čtyříci let. Jeho vlasy i vousy jsou ryšavé, ale možná že jsou jen hnědé a tento dojem dělá jen světlo ohně, které značně skresluje. Všimneš si že domek nemá žádná okna a snad i proto je zde takové teplo a vůně bylinek je tak silná. "Nazdárek, cizinče.", zjevně mírně zkouřený šaman vstane a natáhne k tobě rukou k pozdravu. "Neděs se mě a sedni si. Povídej co potřebuješ. Sem moc lidí nechodí a skřeti radši vůbec.", zasměje se vlastnímu vtipu a v očích se mu podivně zaleskne. Pak se opět posadí a nabýdne ti svou dýmku. "Co tedy potřebuješ tuláku?", ptá se tě znovu kupodivu již zcela normálním hlasem. |
| |
| Šamanova chatrč Dále nečekám a vcházím, pak témeř upadnu z té opojné a silné vůně. Ne že by mi byla nepříjemná, ale znám spoustu věcí, které voní lépe. Tato chatička není zase tak veliká, jak se na první pohled zdálo, je spíše dost malá. Uprostřed plameny, nad nimi kotlík s čímsi uvnitř a za ní je jakýsi človíček. Jeho bradu zdobí dlouhý vous a hnědé vlasy. V ústech dýmka a oči se koukají na mě. Nemůže být kdovíjak starý. A tahle chatrč, ten jeho příbytek je dočista bez oken, což udržuje teplo ohně a i tu vůni. Ale takové bývají šamanské příbytky. Jsem maličko překvapen, když mě pozdraví a pokyne mi, abych se posadil. Mluví s podivnou barvou v hlase a nabízí mi svou dýmku. Děkuji, nechici, dýmkám jsem zatím na chuť nepřišel.promluvím a pokračuji: Rád bych si zde odpočinul. Alespoň dnes. To je možná jediné, co pro mě můžeš udělat. |
| |
| Lerand "Jak je ti libo Lerande ze Zenomu.", usměje se a dýnku strčí do svých vlastních úst. Dlouze potáhne a následně vyfoukne kouř do několika kroužků, které se ve zdejším stojatém vzduchu docela dloho udrýí dokud je nezničí proud horkého vzduchu od ohniště. "Zůstaň jak dloho bude třeba, ale jedno pravidlo dodržuj. Nikdy se nedotýkej věcí támhle v tom rohu bez mého svolení, jasné?", zeptá se tě když ukáže rukou do rohu místnosti, kde je truhla a na ní spousta dalších tretek. "A teď mi prozraď, kam chceš jít a co dělat?, nechá svou ruku klesnou a po dalším dlouhém potáhnutí z dýmky a vyfouknutí kouře zamíchá obsah kotlíku. "Jak dlouho už jsi nejdel nic teplého?" |
| |
| Chatrč Ani mě nepřekvapí, že šaman zná moje jméno a město původu. Rozumím, mám v plánu zůstat jen přes noc a jít dál. Co dělat dál, nevím. Své šlechtické postavení se mi už asi nikdy obnovit nepodaří. Teplého? Myslím, že tak tři dny. odpovím. Složím na zem těch pár věcí, které mi po mém útěku zbyly. Po dovolení se posadím a rozhlížím se po místnosi. |
| |
| Lerand V místnosti není nic až tak zvláštního. Na zemi je rozlořených několik kožešin a to samé na stěnách. Co je skryto v truhle nevíš a to co je na ní... Je tam nějaká deka, pak několik dalších kotlíků a zahlédneš hrdlo zřejmě skleněné nádobky pečlivě zašpuntované. Šaman si bez dalších slov do keramické misky nandá polévku, tkerou právě uvařil a to samé pak udělá ještě s jednou msikou, kterou si ponechá. Kromě misky ti podá ještě dřevěnou lžíci a popřeje dobrou chuť. Nějakou dobu jíte a i když už jsi v životě jedl lepší pokrmy tato polévka je na současnou dobu jistě ucházející. "Můžeš zůstat i déle jestli budeš chtít či potřebovat. V mém domě budeš vždy vítán pokud za sebou nebudeš mít bandu skřetů, či jíné ještě horší havěti. Pravidlea zde ve vesnici jsou stejná jako ve všech ostatních. Po západu slunce nevycházet protože se zde potulují nemrtví, ale to je ti jistě dobře známo." na chvíli se odmlčí a znovu zapálí dýmku která za dobu vašeho jídla stihla vyhasnout. "Pokud jde o tvé postavení dokud bude Cort Darkblood u moci tak se to nepodaří nikomu. Snad by byla možnost ho porazit, ale kdo ví co je na té legendě pravdy.", mávne šaman rukou a natáhne si nohy, které doteď měl zkřížené pod sebou. |
| |
| Chatrč Rozhlížím se dále po šamanově domovu. Je vlastně celý vyložen kožešinami a dalšími takovými věcmi. Pak můj pohled padne na truhlu. Nevím, co je uvnitř, tak zkoumám to, co je na ní. Nádoby, kotle, deka... Šaman mi dá dokonce najíst, nějaká polévka brzy zaplaví můj žaludek, ale je i docela dobrá. Děkuji. poděkuji za jídlo. Pak chvíli poslouchám šamanovy řeči a hned vyhrknu: Legenda? Můžeš mi o ní říct více? Jinak děkuji i za tvou přízeň, možná, že to i budu potřebovat. Jsem netrpělivý a docela by mě zajímala i ta legenda a i způsob, jak získat své postavení šlechtice zpět. Ne že bych byl nějaký chamtivec, ale život tuláka je příšerný. A to ještě víc, když je okolo snad tisíc skřetů. |
| |
| Lerand Šaman se na tebe lehce usměje ale v tom úsměvu je znát že i on sám touto dobou trpí. "Nevím co je na tom pravdy, a také už sjem to ldouho nikomu nevyprávěl.", okašle si a pak začne. "Když ještě vládla na tomto ostrově Rada a vlastně i na ostrově elfů a Koenicských, či rybářských ostrovech tak měl být Cort tím kdo bude jednou moudře a spravedlivě vládnout celému světu. Jenže rada udělala chybu a Cort se změnil. Začal být zlý a vymknul se radě z rukou. Pak to šlo ráz na ráz jak se říká.", dá vařit nad oheň vodu v konvi. "Stalo se to a když se Cort vrátil z bájné jeskyně času tak celou radu zničil. To jsou fakta, ale jistý bard před několika lety zpíval píseň o tom že rada ještě před zničením vědoma si Cortovi hrozby vabrala deset vyvolených k teří mají mít sílu a moc aby jej porazili. Cort se vrátil a radu zničil, ale Muž odjinud, který přišel z hvězd mu poradil jak deset vyvolených uchovat při životě a přitom mimo nebezpečí. Cort si byl vědom že je nesmí zabít. S jejich smrtí by navždy ztratil naději na získání Jablka cti, Žezla moci a Koruny králů. Tří božských artefaktů které bohové svěřili doposud jedinému smrtelníkovi. Aby si Cort uchoval naději na jejich získání musel nechat deset vyvolených naživu a tak je prý pohřbil do Ledové komnaty v Ohnivé hoře.", voda začne pomalu přicházet do varu. "Nevím co je na tom pravda, ale možná že je tomu tak. Bardové prý nosí moudrost a pravdu ve svých příbězích,. Třeba ještě deset vyvoelných žije a spí vnitru hory. Ale nevím... Jednou jsem došel na její úpatí, ale nikdy nesešel do kráteru sopky. Cesta je dost zrádná a nemusela by vydržet. Ale je pravda že jsem viděl díru, která mohla být vstupem někam dál. Ovšem jak říkám nemohl jsem tam sejít. Jen blízen by se o to pokoušel.", voda začne vřít a šaman zalije další bylinky, které mezitím nachystal do dvou hrnečků. |
| |
| Šamanova chatrč Protože nemám nic lepšího na práci, pečlivě se zaposlouchám do vyprávění šamana. Když šaman tu legendu dopoví, začnou v mé hlavě vyskakovat myšlenky. Je jich spousta. Co kdyby to byla pravda? Mohl bych tak získat zpět své ztracené dědictví... zamyslím se, Jenže sám se tam vydat nemůžu a na nějakou výpravu opravdu nemám náklady. Zatraceně. A možná, že si jen dělám falešné naděje, třeba to je jen lež. zůstávám nohama na zemi. A je ta legenda opravdu pravá? Myslím, že jsi říkal, že nevíš, ale co když je to pravda? nedokážu ovládnout myšlenku a vypustím ji ze svých úst. Je to smůla, že já tu legendu nemůžu ani přezkoumat, natož se pokusit se do té Ohnivé hory podívat... zamýšlím se a sem tam se ještě rozhlížím po příbytku šamana. A byl by znovu svět bez skřetí tyranie, časy blahobytu a šťastného, světlého života. Skřeti mi vzali všechno, včetně rodiny a mého šlechtického stavu, můj otec by na mě za to určitě nebyl pyšný. Jenže tenkrát jsem nic jiného než utéct udělat nemohl... řeknu si, když opět otevřu oči do tohoto temného, šedého a poněkud zamořeného světa. |
| |
| Lerand "Nevím zda je legenda pravá. To neví nikdo. Mlžeš se jít pžesvědčit sám. Cesta Ohnivou horuóu opravdu vede. Jen je úzká a kdyby se magma rozhodla vylít z břehů nezbylo by to tobě nic nemluvě op tom že kamená římsa už na několika místech není celá. Pokud si na to troufáš, není hora až tak daleko.", řekne ti šaman a podí ti čaj z bylin. "Kdyby to byla pravda pak by bylo třeba najíti způsob jak vyvolené probudit. Snad Muž odjinud zanechal nějaký vzkaz...", zamyslí se a pak dodává. "Měl být zaživa pohřben v Ledové komnatě." říká a dlouze se na tebe zadívá. |
| |
| Stále po tmě se snažím dojít někam, oťukávaje si cestu holí, když najednou temnotu prořízne paprsek bledého, chladného světla. Přivru oči, abych nebyl oslněn po minutách strávených v slepé temnotě, uchopím hůl pevně do obou rukou, otočím se na patě a v bojovém postoji čelým překrásné elfce. Je mi jasné, že se svojí okovanou holí bych elfce v plátové zbroji a slouhým mečem dlouho odolávat nemohl. sám nemám žádnou zbroj. Přesto je to lepší hůl v ruce než holé ruce.  odkaz V tom blédém světle spatříš, jak se na tebe upírá pár velkých fialových očí. Jako by tě chtěl hypnotoziovat a uhranout. Když tě konečně propustí z svého sevření, všimneš si dokonale symetrické tváře. jemné přesto mužské rysy. Tak sličného muže si snad nikdy před tím neviděla. I mezi elfy bych byl považován za krásného ba atraktivního. snad kvůli dokobalosti tváře, snad díky záplavě hustých stříbrných vlasů, možná kvůli těm fialkovým očím. Můj postoj je pevný a přímý, nohy v postoji připravené k obraně, uvolněné, okovanou hůl držím v rukách se zkušeností, která pramení zřejmě z dlouhého pravidleného výcviku. Na sobě nemám žádnou nablískanou zbroj. Jen šaty z pohodlné a kvalitní, zřejmě drahé smaragdově zelené látky. I na střihu šatů je poznat, že práce je kvalitní a zřejmě u drahého krejčího, přesto však jsou šaty praktické a umožńují dobrý pohyb. Kalhoty jsou z téže látky, jen hnědé, na bocích se šněrováním. Tak si tu čelíme tváří v tvář a oba čekáme co se stane v následujících okamžicích. oba už víme jak ten druhý vypadá a oběma nám je jasné, že přávě teď máš výhodu, ale i to, že já nedám svůj život zadarmo. "Jak jsem řekl, nechci se být. Chci se dostat pryč.Pojďme prohlédnout, kde to jsme a zjistit zda tu neleží ještě někdo další." dodám,když mi oči zašilhají ke zbývajícím sargofákům a stojanu s jakýmisi podivnými pákami. |
| |
| Kruhová místnost v nezámé stavbě... Místnost se prozáří a já se začnu rozhlížet. Ano, chvilku věnuji pohled i druhému muži, který evidentně má něco na srdci a chce se mi bránit, ačkoliv příliš nevím proč, neboť na něj neútočím, ale jak se zdá, tak i když je velice půvabný, tak ve mně nevyvolalo ani nejmenšího zájmu. Ani jeho další slova už vlastně neposlouchám, neboť mou pozornsot naplno pohltila místnost, či spíše sarkofágy v ní. Zděšení, strach a starost se vkrade do mých očí a já se bez dalšího pohledu rozběhnu k prvnímu z nich. Tomu, co je nejblíž, ať už je to kterýkoliv. Samozřejmě ovšem ne k nějakému, ze kterého vylezl jeden z nás. Padnu na kolena, stále se szděšeným výrazem v očích, a začnu zkoumat, kdo v něm je, jestli vypadá živý a samozřejmě se toto vězení snažím otevřít. Má to pro mne nebetyčně vyšší prioritu, než nyní zjišťovat, jak by se případně daldo dostat z této místnosti... "U Paladina... poslední z deseti..." mumlám si pro sebe, když se mi začínají opět drát slzy do očí a další kousek mozaiky zapadl do sebe... Ohmatávám víko sarkofágu, zkoumám, kde je nějaký zámek a pokouším se s nemalou vervou dostat dovnitř. Meč si opřu o kratší stěnu sarkofágu, aby mi dával dostatek světla pro mou možná až pozoruhodnou činnost a pokračuji v ohledávání. Snažím se vší silou dostat pod víko, jako smyslů zbavená, a prostě tam vpustit vzduch. Představa, že tam někdo je a dusí se stejně, jako jsem se před chvilkou dusila já, mi nahání husí kůži, celé řetězce mrazu mi běhají po zádech a prostě teď nemám myšlenky na nic jiného. "Rychle... musíme je pustit...!" zavolám úpěnlivě na toho druhého, přičemž se nepřestávám dobývat dovnitř... |
| |
| Estel a Kenna V místnosti pomalu stoupá teplota ale vaše těla to pociťují dvojnásob. Sarkofág u kterého klečí elfka ve zbroji se stále ne a ne otevřít. Podivní hadi ležící bezvládně na zemi s černými těli táhnoucí se vždy od sarkofágu k panelu uprostřed jen doplňují ponurost této podivné hrobky. V záři meče se něco zalesklo na zdi. Zalesklo není ten správný výraz. Jako by tam byla jistá nerovnost. Pod tou nerovností na zdi, která připomíná jakýsi nápis leží dvě bezvládná těla. Žádný z dalších hrobů není otevřený, ale přesto tu ta dvě těla leží. Vypadají jako by zemřeli včera. Jejich tváře pokrývají kapky vody jak nejspíše byli pokryti ledem, který nyní roztává. Páky na prostředním panelu vypadají mrtvě jako všechno tady kolem, kromě vás dvou. |
| |
| soukromá zpráva od Chaos pro Pak se výko odklopí a uvnitř uvidíš mrtvého trpaslíka vedle nějž bude dvacetisáhové lano. :-) |
| |
| Nemá smysl jí něco říkat. Stejně neposlouchá Na mém čele vystupují krůpěje potu. Ještě před pár okamžiky mnou zmítala vlny chladu a nyní, jak teplota stoupá mi začíná být takové teplo, které přestává být příjemné. Uvolním se a opustím obranné postavení. Přijdu blíž k sargofágu. Sleduju snažení elfky ve zbroji, ale mne víc zaujmou podivní černí hadi na podlaze, kteří vedou ke sloupu uprostřed. Přejdu k němu sleduju páčky a tlačítky. Snad tu bude nějaký nápis, vysvětlení nebo něco takového... Dlouho se však nezdržím. Naléhavost v elfčině hlase mne přivede zpět a já neochotně přistoupím k sargofágu, jehož víko elfka páčí. Sleduji, kam vstupují ti podivní hadi a obcházím sargofák ze všech stran. Ohmatávám boky sargofágu a po několika dlouhých vteřinách nahmatám několik palců od místa, kde ústí had jakousi nerovnost. Ošahávám ji opatrně rukou, když v tom neohrabaně na výstupek zatlačím. Ozve se zasyčení. A já se postavím Víko sargofáku se otevře a já zvědavě nahlídnu djeho nitra. A tam leží trpaslík. Bojovník v plné zbroji. Už na první pohled je jasné, že tomu už nepomůžeme. Bledá kuže a svalová strnulost říkají jasně, že tenhle se odebral zpět ke svým odcům pod horami. Nemluvě o tom, že nedýchá. Přesto tu najdu alepoň něco užitečného. "Tohle už nebude potřebovat." A vytáhnu ze sarkofágu dlouhé lano. |
| |
| Místnost se sarkofágy... Má marná snaha nepřináší úspěch, ale jistá posedlost v mém chování napovídá, že momentálně jsem tak trochu mimo sebe. Snaha pomoci je o něco větší než racionální uvažování a to se projeví i na tom, že nakonec vlastne sarkofág otevřeš ty a ne já. Jakmile se tak stane, tak se postavím nad sarkofág s mečem, abych do něj mohla posvítit... a zblednu. To, co tam uvidím, mrtvolu, bez života a v takovém stavu, že jí ani při nejlepší vůli nedokážu pomoci, mne sebe re dech. Tvář tak v onom jakoby měsíčním světle ztrat9 ještě více barvy, pokud je to jen možné a já tam stojím jako zkoprnělá. "Kdo..." zamrznou mi slova v ústech a já prostě nejsem schopna dále promluvit. Ze zkoprnění mne vytrhne až to, když onomu udatnému válečníkovi v jeho hrobě začneš brát lano. To mne poněkud rozčaruje a já na tebe rochu vytřeštím oči. "To nemůžeš... je to jeho..." zaznívá v mém hlase překvapení, že vůbec jsi schopen něčeho takového, jako je vykrádání hrobu. Sice to původně asi hrob být neměl, ale tím, že trpaslík je již mrtev, se z toho hrob stal. "To... to je hanobení hrobu..." překvapení se nevytracuje a naprostá přesvědčenost, že něco takového se prostě nemá dělat je stále na místě. Je celkem zřetelné, že mne vše překvapuje o to více, že tím, kdo začíná vytahovat věc z hrobu je elf. Ano, u člověka, barbara nebo snad trpaslíka bych to pochopila, ale u někoho, jako je naše rasa mi to přijde naprosto nepředstavitelné a nesprávné. "Nemůžeme si brát věci, co nám nepatří... je to krádež... vykrádání hrobů. Za to je trest smrti..." zadeklamuji prorocky a trochu poděšeně se rozhlédnu po jinak prázdné místnosti, jestli zde snad není někdo, kdo by nás viděl. "Raději mu to vrať. Jeho duchovi by se to nemuselo líbit..." poodstoupím krok zpátky a trochu poděšeně sklopím zrak opět na mrtvého trpaslíka v plné zbroji. Jako by snad měl každým okamžikem vstát a začít nám skutečně vysvětlovat, že něco takového není správné. A to svými mohutnými pěstmi. "Měli bychom ten hrob zase zavřít a jen se podívat do ostatních, jestli tam není někdo živý. Jak si to vlastně otevřel?" uvědomím si, že nejspíše to nebyla má úpěnlivá snaha dostat se dovnitř, jako spíše důvtip a rozvážnost elfa. "Ale nemůžeme odnášet věci, co nám nepatří... bylo by to poskvrnění památky těch udatných bojovníků, kteří zde kdovíproč zemřeli..." zdá se, že se trochu uklidňuji, ale stále mám v očích poděšení a nesmířenost s tím, že i v ostatních hrobkách najdeme podobný výjev. A představa, že i jim by jsi chtěl sebrat věci, které by jim měli dělat společnost na jejich posledním odpočinku, mne snad znepokojuje a děsí ještě více, než pohled na ona zmzrzlá těla... |
| |
| Přehodím si lano přes rameno a otočím se od sarkofagu. Co to bylo tam u té zdi? Aha tam je to... Vykročím směrem k dvěma tělům kežícím pod něčím co vypadá jako nápis. Zadívám se na něj, zda ho náhodou nedokážu přečíst. Potom svůj zrak sklopím k dvě mrtvým na podlaze. Důkladně se dívám do jejich tváří, v nichž pohasla jiskra života, zkoumám jejich šat a přemýšlím, kde se tu asi vzali. Viděl jsem někoho z nich někdy? Ano... Ne... Nevím.. není to tam, na nic si nevzpomínám... po čele se táhne perlička potu a mé vlasy se začínají lepit ke spánkům. Ze zamyšlení mě vytrhne hlas elfky, která se kvůli něčemu vzteká a její hlas zní i trochu vyděšeně. O čem to u Valar mluví? Jaká krádež? Jaké vykrádání hrobů? Trest smrti? oči mi zaplanou vztek a zahoří v nich fialový plamen. Má tvář zbledne. Já však nic neříkám, jen se několikrát hluboce nadechnu a v duchu počítám do deseti. "Poslouchej, To co tu vidíš, nejsou rakve.A nejsou to ani hroby. Ty vidíš možná mrtvého, kterého okrádám, Já vidím místo, kde leží několik mrtvých a kde jsme měli zemřít i my. Nemáme nic! Jídlo, vodu. Zatím nevíme, jak se dostanem z této místnosti. A pokud to se nám to snad někdy podaří a bude to dřív, neý umřem hlady a žízní, nevíme, kde se vynoříme. Může to být v jeskyni, nebo v nějaké hoře. Lano budem potřebovat. Raději budu riskovat trest smrti a hněv mrtvého trpaslíka někdy v budoucnu, než zemřít v tétu díře a nikdy nezjistit co se stalo. Ty nemáš rodinu a přátele? Já to nevím, ale chci to vědět. Vím odkud pocházíma chci se tam vrátit. Momentálně nejsme v situaci, kdy můžeme přehnaně přemýšlet o tom, co řeknou mrtví tomu, že jsme si vazli pár věcí, které nám můžou záchránit život. Nevzal jsem tomu trpaslíkovi zlatý prsten ani měšec ani jeho válečnou sekeru. Jen lano. A klidně si vezmu i další věci z těch dalších serkofágů, pokud tam najdu přikrývku, která mne ochrání před umrznutím, lucernu, co mi posvítí na cestu, nebo mapu, co mne zavede pryč." Chvíly se zdá, že přece jeom hněv zvítězí a já se rozkřičím. Svá slova znázorňuji gesty, kdy ukazuju na trpaslíka, další sarkofáfy nebo dva mrtvé u zdi. Nakonec však svůj hlas ovládnu a z mého tónu srčí jistoto, že to co dělám je to nejlepší co je v dané chvíli možná a uklidňujicí podtón, kterým chci zahnat obavy z hněvu duchů nebo šibenice. "A teď k tomu jak se to otevírá..." naznačím elfce aby mne následovala a zastavím na druhé straně sarkofágu. "Vidíš tyhle černé podivné provazy, co vypadají jako hadi? Vedou k tomu sloupu u prostřed. Snad se to tím nějak ovládá. Když jsem to prozkoumával, zjistil jsem, že tady kousek nahoru od místa, kde se ten "had" napojuje do serkofágu, je malý výčnělek. Když ho stiskneš, otevčeš víko." Zavedu elfku k dalšímu podstavci na němž stojí truhla, stejná jako ta, ve které jsme sali my dva. "Tady, zkus si to." vezmu elfčinu dlaň a navedu ji na výčnělek, kde je tlačítko. "Takže teď otevřeme zbylé sarkofágy a pokud tam najdem cokoliv užitečného, vezmem to s sebou. Nechci abys brala šperky, zbraně nebo peníze. Valar jsou my svědky, že ne, Ale potřebujem vybavení. Myslím, že budem cestovat a bez toho nikam daleko nedoputujem..." řeknu nakonec Snad jsem jí to vysvětlil dostatečně... taky se mi to nelíbí, brát si věci od mrtvých, ale co dělat? Kdo ví, jak tovypadá venku, kde jsme a kdo nás tam čeká? |
| |
| Estel Přijdeš ke zdi s nápisem. Je to sotva viditelné a dá se to jen těžko číst. Odpusťte, že vyzradil jsem tajemství. Odpusťte že jsem si chtěl zachovat život, o který přijdu hned jak se místnost příliš ochladí. Nezabiji nikoho z vás tím že bych ulehl ke spánku místo něj. Kéž je vám čas po který budete spát k užitku... Stojí napsáno na zdi. Nápis ti nic neříká. Je psán lidským jazykem a ty si uvědomuješ že jej umíš. Vzpomínka Sedíš ve svém pokoji, kde je malá knihovnička a nad tebou stojí tvůj otec s přísným pohledem. "Proč se musím učit psát a číst i lidskou řečí, když jsem elf?", ptáš se svého otce, ale ten jen trpělivě odpovídá. "Žijeme na ostrově lidí. Jako budoucí hrabě jezerního kraje musíš umět číst i psát lidským jazykem. Je to první krok k porozumění." Součastnost Stojíš v kruhové místnosti a pozoruješ nápis na zdi. Pak se podíváš na dvě těla, která mráz v místnosti uchoval nezměněná. Prvmí je hobit a ten druhý je člověk, který má na sobě přiléhavou kombinézu z neznámé látky. Tu tvář jsi už ale někde viděl. Ale kde...? Vzpomínka 2 "Jdi už spát Estele.", přikázal ti otec, ale ty už nejsi žádný malý kluk. Už jsi vstoupil do učení magie a naučil se několik prvních kouzel. Máš pocit že už ti otec nemůže rozkazovat jako malému dítěti. Vyšel jsi ze svého pokoje a vydal se do knihovny, kde jsi dnes objevil velmi zvláštní knihu a rozhodl ses ji prostudovat. Procházíš palácem až sejdeš dolů, kudy vede cesta do knihovny a procházíš kolem vstupní haly, když zaslechneš hlasy. "Rada určila před svým zničením deset vyvolených. Deset těch kteří mají mít tu moc..." "Řekl jsem ti že odcházíme!", přerušil ho tvůj otec rozhodně. Nahlédl jsi do místnosti a uviděl je. Tvého otce a tohoto muže v přiléhavém obleku. "Vy to nechápete. Nesmíte odejít.", naléhá ten muž. "Proč ne?!", otázka tvého otce je přísná a odměřená, ale odpověď se ti zarývá hluboko do mysli. "Váš syn je jedním z nich. Jedním z desítky..." Vešel jsi do místnosti a vykulil oči. Už jsi se nesnažil skrývat a sám se ptal. "Z desítky?", ptáš se. Otec se na tě otočí a ten kterému říkají Muž odjinud také. Současnost Uvědomíš si že stojíš. Že jsi stále v této místnosti s mrtvými. Uvědomuješ plně vaši současnou situaci a víš že jako mág bys měl mít knihu. Vydáš se nejprve ke svému sarkofágu a znovu jej prošmatáš, až nakonec onu knihu nalezneš. Je to stará v kůži vázaná kniha. Konečně víš kdo jsi. Rychle knihou prolistuješ a vzpomeneš si na všechna svá kouzla, která ses učil. Rychle pak vysvětluješ své společnici vše o sarkofágách a o tom co je třeba. Estel a Kenna Postupně otevíráte všechny sarkofágy, ale nikoho živého už nenajdete. Kromě vybavení těch co leží uvnitř najdete ještě deset pergamenů, šest pochodní a křesadlo, deset šípů, čtyři naostřené kůly, dvacet lahviček čiré tekutiny a deset přikrývek. Ať už si je vezmete nebo ne. Kromě toho trpaslíka a vás naleznete ještě jednoho krolla, dva hobity, jednoho barbara, jednoho kudůka a dva lidi. Z toho jeden z těch lidí bylo děvčátko, kterému mohlo být sotva dvanáct let, když ji ukládali ke spánku. Všichni ti mrtvý vypadají jako by zemřeli v klidném spánku aniž by věděli že se mají ještě někdy probudit, ale to děvče se evidentně snažilo dostat ven. Ruce má rozdrásané o hladký povrch a pozice jejího těla napovídá o zápasu, který sváděla s víkem svého sarkofágu. |
| |
| Kruhová místnost se sarkofágy To, jak začne mluvit elf, mne přinejmeněím překvapí. nemile. Ano. Vím, že má pravdu, ale nic z toho, co řekl nezmění můj názor. Už proto, že všechno je tak nějak zmatené. Ale stejně. Jsou to mrtví a toto místo se stane jejich hrobkou, ale to nic nezmění na tom, že by měli zůstat v pokoji a nikdo, NIKDO, by neměl rušit jejich klid odebíráním jejich osobních věcí. Promluvím. Potichu. Soustředěně a s jistou dávkou sveřeposti v mém hlase. "Ano. Jsou mrtví. Toto místo je tedy jejich hrobkou." pronesu ledově chladným hlasem a můj mrazivý pohled se upře na elfa. Tohle že je elf? Elf by měl úctu! Pochopil by, že tohle se dělat nemá...! dá se z nich vyčíst. Jsem zdrcena jeho přístupem. Nenechám se jen tak někam táhnout. Nenechám, aby mne bral za ruku, jen ucuknu a upřu na něj svůj pohled tmavých očí mandlového tvaru. "Nemáš pravdu v tom, že máme právo si brát jejich věci. Nevíš, že je budeme potřebova a odtud je nikdo neodnese. Můžeme se vrátit, ale nesmíme narušit jejich klid, dokud na tom nebude záviset náš život." mluvím pomalu a zřetelně. Snažím se, aby z mého hlasu bylo jasné vyčíst samozřejmost a nekompromisnost. "Můžeme otevřít ostatní sarkofágy, ale vše necháme na svém místě. Jen, abychom zjistili, jestli žijí..." dokončím svou rozhodnou větu. Až potom si nechám vysvětlit, respektive až v tu chvíli jsem ochotna pochopit, jak se sarkofágy otvírají a co je v nich. Až tehdy, ne dříve. Všechno jde tak nějak podle plánu, až do chvíle, kdy narazíme na sarkofág s dvanáctiletým děvčátkem, jehož boj o život byl marný a to nádherné a nevinné stvoření se udusilo. Tehdy se mi vlijí do očí slzy, já klesnu na kolena a meč vypadnuvší mi z rukou zazvoní o podlahu. Čelo opřu o stěnu sarkofágu a ač se neotřásám vzlyky, přesto je v matném světle možno zahlédnout kapky slz kanoucí na podlahu. Chvíli takto setrvám, snad v modlitbě, než slepou rukou nahmatám rukojeť meče a pozdvihnu jej opět k sobě. Ve tváři i očích mi zaplane odhodlání. Tváře zrudlé slzami k tomu jen přispívají. "Jak se opovažuješ?!" rozkřiknu se na něj. Jeho poznámku o tom, že nechce abych si brala šperky jsem si vzala velice osobně. Jako bych to snad byla já, kdo začal shromažďovat mrzký mamon z rakví padlých bojovníků a uvězněných hrdinů. Meč svírám až křečovitě, když po něm šlehnu svým rozhněvaným pohledem. Ano, trochu se mě sice dotknula jeho zmínka o příbuzných a rodině, ale na nic z toho si nevzpomínám a co bylo v minulosti a nastane v budoucnosti nepovažuji za tolik závažné, jako je přítomnost a vykrádání hrobů. "Já jsem paladinka!" vykřiknu tak, že ozvěna mé slovo několikrát vrátí, než stihnu pokračovat. "Jsem paladinkou řádu Lvího srdce. Uctívám život i smrt ve všech přirozených podobách! Je mou povinností dbát na život a dohlédnout na to, aby měli mrtví klidné spočinutí! Ne, aby se z nich stávali duchové, protože si někdo myslí, že by jejich věci mohl potřebovat!" udělám vyzývavý krok směrem k elfovi. Bradu výhružně vystrčím dopředu, aby pochopil, že nežertuji. Všechno myslím vážně. Smrtelně. "Ty věci tu necháme, dokud nebudeme vědět, že je budeme potřebovat. Ještě nevíme jestli se odsud dostaneme, a ty už sbíráš věci, co se ti hodí. To se nestydíš?! Nemáš v sobě kouska úcty? Copak to nevidíš? Nevidíš ten boj, který někteří sváděli s blížící se smrtí a ty máš tu drzost brát si jejich věci?" pokouším se ti sáhnout do svědomí, ale už jsem skoro ztratila naději, že tím něčeho docílím. "Pokud ne, tak s tebou nechci nikam putovat. Ať už má cesta bude jakákoliv a jakýkoliv osud mi Paladin vytyčil, bude jen tak dlouhá, jak si on bude přát a ani lano, ani nic jiného, co odsud odnesu mi nepomůže odvrátit nevyhnutelné. Všichni máme přidělený osud. A ten splníme buď podle naší víry, nebo ho nesplníme s číkoliv, co kde nakrademe..." odvrátím se od tebe a rozhlížím se po místnosti. Ne snad proto, abych zjistila, co se mi kde hodí, jako spíše proto, abych našla místo, kde od tebe budu co nejdál. Nelíbí se mi tvé postupy. Dala jsem to jasně najevo a nemíním v tom polevit... |
| |
| Už vím čím jsem a vím kým jsem. Také vím kdo je jeden z oněch mrtvých mužů. Jsem Estel, Naděje, syn hraběte z Jezerního kraje, student magie, jeden z desíti. Měli jsme s otcem odcestovat zpět do říše elfů, když jednoho večera přišel Muž odjinud a řekl, že jsem vyvolený. a pak jednou když jsem byl na zahradě...usnesl mě.... ale kdo to byl... To vše mi proletí hlavou když se podívám na mrtvé muže u zdi...a pak se rozběhnu ke svému sargofáku vytáhnu knihu a oči mi opět na krátký okamžik zaplanou. Jako bych našel ztracenou sílu a jistotu. Pak zase promluví elfka. Čím déle elfka mluvím tím více žhnou moje oči vnitřním fialovým ohněm hněvu. Svoji hůl svírám čím dál pevněji, až mi začnou bělat klouby. Ona má snad zalepená uši voskem. Copak vůbec neposlouchá? Nebo jenom nechápe co se děje? Snad za to může ten její řád. udělal z ní nemyslícího fanatika. Nebudu se s ní hádat. Ať si jde svojí cestou. Dostanu se pryč a pak jsem zvědavý, jak se bude vracet pro každý kus toho vybavení, který budem potřebovat. Vrátím se k sargofáku onoho trpaslíka a velice pečlivě ovládanými pohyby začnu ukládat lano na své místo. "Spokojená?" zeptám se šeptem, ve kterém je ukryto vše od vzteku po nesouhlas. Nehodlám se o tom dál bavit, je to jako hučet do žulové skály. V tichosit přejdu k sloupu uprostřed a začnu ho zkoumat. Natáhnu ruku k jedné z pák a chci zatáhnout... pak si to však rozmyslím A chytám po jiné páce. Pak však ruku stáhnu... Ne takhle to nepůjde...ale počkat... Rozhlédnu se po ceélé kruhové místnosti, když můj zrak padne na to co jsem hledal. To bude asi jediná cesta Vykročím k místu, kde zeď v místnosti není obložena kovem, ale jsou tam kameny. Zkoumám je zrak a pak i hmatem. Zjevně jsem nenašel žádný mechanismus. Ten vchod je prostě zazděný, ale jiná cesta tu není. Zatlačím na tu zeď, opřu se vší silou... pak to zkusím holí... vezmu ji do obou rukou a pořádně do zdi praštím okovaným koncem... |
| |
| EEstel a Kenna Jak hodně mluvíte a jste vystresovaní poznáváte jak těžce se vám dýchá ve stále stoupající teplotě v místnosti. Estel vrátil lano do sarkofágu k trpaslíkovi a pak přešel k místu, kde zeď neni pokrytá kovem, ale pouze kameny. Estel Když se dotkneš zdi poznáváž že je silně horká. Ukoušíš na ni zatlačit, ale ani se nehne. Zkoušíš do ní mlátit holí, ale nic. Kameny jsou pevné a snad až moc. Kenna Elf zřejmě není nadšený tím že musí vrátit lano na původní místo, ale udělá to. Zachová se podle tvých slov a pak přejde k panelu kde chvíli přemýšlí čím pohnout a pak se vydá ke zdi, která není pokrytá ledem, kde zkouší zatlačit a pak i mlátit holí. Zdá se že mu to nejde. Vydáš se k němu abys mu pomohla. Zdá se že je to opravdu jediná cetsa ven. Pro oba Když už stojíte oba u té zdi ucítíte něco zvláštního. Vlasy a chloupky na zátylku se vám mírně zježí a když se ohlédnete spatříte cosi zvláštního. Je to jakoby mlžné stvoření. Vypadá jako opar i když ti co hodně četli poznají že by to mohl být duch. Vypadá přesně jako to malé děvčátko, které také mohlo žít, kdyby se její rakev otevřela. "Nikdo zde se nezlobí a ani zlobit nebude ať odnesete cokoliv. Všichni odpočívají a doufají ve vás. I já...", zní její přízračný hlas, ale jen ve vašich myslích. Pak ta dívka vzduchem připluje k vám a jemě se dotkne jednoho z kamenů, těsně nad zemí. "Je uvolněný, stačí silnější rána...", poradí vám a ausměje se nejprve na Estela a pak na Kennu. "Buďte sbohem, nikdy nepoznaní přátelé..." zaslechnete ještě její hlas ve vsýchm myslích než se rozplyne a vy zůstanete opět sami. |
| |
| Chatrč Poslouchám šamana a pak sám o té možnosti přemýšlím. Ne že bych byl nějaký strašpytel, ale to opravdu neznělo moc dobře, s tou lávou. Sice bych rád získal zpět své dědictví, ale jít tam sám, to asi bude opravdu šílenost. A sehnat zde nějaké pomocníky, to bude asi taky nemožné. Přemýšlím, zde se tam podívat. Ale nic jiného na práci nemám, zkusit bych to mohl. Stejně můj život v tomhle světě zase není tak důležitý. Ještě se rozhodnu, je to zajímavé. řeknu šamanovi. Piju čaj z bylin a snažím se soustředit na jeho chuť... Ono to zas tak špatné není, ale něco takového jsem ještě nepil a zrovna dvakrát mi to nechutná, ale víceméně to jde. Vypiji hrnek. Šamanovi opětuji jeho pohled. Připadá mi zvláštní, něčím zajímavý či netradiční, ale to bude asi tím, že je to šaman. Víc už se o to nezajímám. |
| |
| soukromá zpráva od Chaos pro |
| |
| soukromá zpráva od Chaos pro |
| |
| Lerand Šaman si od tebe vezme hrnek od čaje a věnuje ti zvláštní zkoumavý pohled. "Můžeš se tam vydat. Nedovolím si polemizovat nad důležitostí tvého či jiných životů, neboť život každého je důležitý. Důležitý je tvůj život, i život toho půlelfího děvčete co zde ve vesnici žije. Stejně důležitý je život mravence, který ti leze po rameni.", uchechtne se. Na tvém rameni skutečně leze mravenec. "Jednou přijde čas každého z nás, ale kdy to bude? Kdo ví. Stará legenda ptraví ža každý má tři druhy osudu. Osud jména, které je mu dáno, osud krve z níž povstal a osud volby. Poslední z osudů prý značí že každý je někdy postaven pře volbu, která zásadně změní jeho život.", vypráví šaman a přejde k truhle načež se v ní začne hrabat. "Pokud se tam chceš vydat něco ti půjčím. Nikdo nestojí o to aby tě zmeřčili skřeti.", hraboší v truchle až vyndá zvláštní látku. Vypadá to spíš jako pavučina a je to průhledné. "Na. To ti pomůže se skrýt, ale až se pak vrátíš budu to chtít zpět.", podává ti látku, která při bliřším ohmatání připomíná plášť. "Je to plášť, který způsobí že tě nikdo neuvidí, ale pozor. Musíš být zakrytý celý... " Zase se posadí poté co zaklapne a zamkne truhlu v rohu místnosti. "Pokud něco objevíš rád bych o tom věděl. Vím že jsi řekl že se ještě rozhodneš, ale já ti vidím na očích že tě to láká.", usměje se na tebe a znovu si začne pěchovat svou dýmku. |
| |
| Chatrč Ano, láká a vlastně jsi to rozhodl za mě. Vyrazím tam, leč nevím, jestli ještě dnes, či až zítra. Jestli se vrátím, přijdu se s tebou o těch pár zážitků podlěit, ať už budou jakékoliv. A pověz mi, hodně se to tu změnilo, kolik tu žije půlelfů, pokud vím, dříve to tu byla ryze lidská ves, ale je možné, že se pletu. Byl jsem zde již hodně dávno. A za takovou dobu jsem již hodně věcí pustil z hlavy. odpovím šamanovi. Jak to vlastně venku vypadá? Prší ještě, a hlavně, je ještě čas na to, abych se tam vydal? Nač čekat do zítřka, unaven nejsem, ale ve tmě bych možná moc riskoval. Jestli je tam něco nebezpečného, v noci bych byl nejspíš příliš snadný terč. zamyslím se, zvednu se a podívám se ven. Pak převezmu plášť a poděkuji. Je to zvláštní, přemýšlím, kde to mohl jen vzít, dříve jsem o podobných artefaktech slyšel, ale po skřetím džihádu byly roztroušeny všude možně a hodně poztráceny. |
| |
| Lerand "Mnoho půlelfů tu není. Vlastně jen ta dívka... Jak ona se to jmenuje... Margalli, myslím. Je dcerou sestry místního kněze. Její matka je elfka a otec člověk, ale ten už je hodně starý...", odmlčí se. "Nemusíš tam jít, ale vidím že chceš. Klidně můžeš už dnes. Na úpatí sopky jsi do hodiny možná dvou, ale vyšplhat se nahoru bude těžší... Není to zrovna schůdná cesta. Ale mohl bys to zvládnout. Posuď sám své síly, mladíku ale doporučuji ti podívat se napřed jaké je počasí., znovu se uchechtne a zapálí si další koření, kterým napěchoval svou dýmku. Venku ještě prší, ale už jen méně. Spíš takové mrholení než-li skutečný déšť. |
| |
| §Chatrč Aha, děkuji, ještě mám otázku. Ten plášť, déšť ho nijak neovlivní, myslím, když zmokne? Jestli ne, vyrazil bych rovnou, nevím, proč tu zbytečně ztrácet čas. odpovím šamanovi a vykouknu ven z chatrče. Venku skutečně už tolik neprší, jestli to mrholení s pláštěm nic neudělá, vyrazím na cestu. Hodinu dvě, to je únosné oproti tomu, když jsem teď na cestách vlastně pořád. Schovám hlavu zpět do chatrče a čekám. |
| |
| Místo u sarkofágů... Sleduji zpovzdálí, jak se nakonec skutečně elf rozhodne vrátit lano na své místo. Nutno říci, že s jeho předchozím proslovem mne to celkem překvapilo. Až tak jsem to nečekala, ale nakonec se na mé tváři objeví souhlasný a potěšený úsměv. Skutečně si mne v tomto malém gestu alespoň trochu elf přiklonil na svou stranu a já jsem ráda, že nakonec dal na moje slova. Není tedy důvod, abych přes většinu místnosti sledovala jeho počnání a vydám se k němu. Zastavím se jen u svého sarkofágu, který zkontroluji a ke svému potěšení v něm objevím štít, který vyjmu. Chvilku si ho prohlížím, než si jej přepnu přes rameno. Má tvar jako klasický kite shield a na něm je vyveden erb. Nebo něco jako erb. Krvavě rudé srdce téměř přes celou plochu, v němž se na zadních vzpíná zlatý lev. I ten mi trochu pomohl a na mé tváři se objeví lehký úsměv. Až potom se přesunu k tobě. "Děkuji..." přikývnu a věnuji ti úsměv. Upřímný a skutečně naplněný vděčností, že jsi se nakonec rozhodl dle mých slov a lano vrátil na své místo. Skutečně se mi totiž ulevilo a možná jsi se opět v mých očích stal elfem, jaké znám já a jakou jsem sama. Potom se však stane věc nevídaná. Objeví se duch malé holčičky, u jejíhož hrobu jsem nějaký čas lkala a bědovala nad její bezútěšnou a zbytečnou smrtí. A povolí nám cokoliv odnésti. Něco takového je neslýchané a kdyby mi o tom někdo vyprávěl, tak bych mu možná nevěřila, ale teď tu stojím, tak trochu zkoprnělá a dívám se, jak dívka připlouvá ke kamenu a upozorňuje na něj. Nasucho polknu. Na nic jiného se na chvíli, než zmizí, nezmůžu. Zatřepu hlavou, jestli se mi to jenom nezdálo a nakonec mne napadne jen jediný způsob, jak zjistit, že jsem nehalucinovala. Skloním se k zemi a zatlačím na kamen, na který dívka poukázala. K mému překvapení se zeď skutečně rozpadne, což má za následek, že tak trochu překvapením ustoupím o kousek dozadu. A dovnitř zavane proud horkého vzduchu, který teplotu v místnosti zdvihne ještě o několik stupňů, ale alespoň s sebou přinese trochu čerstvého vzduchu. Otočím se do místnosti a pohledem na chvilu spočinu na hrobě té malé. Zaťatou pěst si dám na čelo a pak na srdce v modlitbě, na kterou jsem zvyklá a pronesu. "Děkujeme ti. Přísahám, že zjistím, co se vám stalo a nenchám vaše vrahy nepotrestané..." zazní můj hlas, který opět nabyde na síle a přesvědčení. Něco ti říká, že tentokrát mluvím opět s onou fanatickou vážností, jako když jsem požadovala vrácení lana na své místo. "Teď je to v pořádku..." usměji se na mého společníka a tím mu dám najevo, že teď mu již nemíním bránit v tom, aby si zde nabral, co uzná za vhodné. A vykouknu ven. Otvírá se před námi římsa, pod kterou v hlubinách bublá žhavá láva. Není to moc hezký pohled, ale je to koneckonců jediná možná a zřetelná cesta, na kterou jsme narazili a dost možná odsud jiná ani nevede. A já opět nasucho polknu. Tohle není pohled který bych potřebovala vidět každý den, ale na druhou stranu, není zbytí. Budeme muset tudy projít. "Vezmeme si toho ale raději co nejméně. A tím lanem bychom se možná měli k sobě přivázat. Ta římsa je na pár místech poškozená..." zapřemýšlím nahlas a vydávám se ke svému sarkofágu, odkud vyjmu přikrývku. Potom se ještě rozhlédnu, co by se mohlo hodit a nakonec se rozhodnu pro tři lahvičky s neznámou tekutinou. Další, čtvrtou, otevřu a zkusím k ní přičichnout, snažíc se zjistit, co by v ní tak mohlo být. A ať už na něco přijdu nebo ne, tak ji zašpuntuji a vrátím na své místo. Další dvě pochodně doplní mou výbavu a křesadlo přenechám tobě, pokud o něj budeš mít zájem. Přece jen já si docela dobře posvítím svým mečem, když to bude potřeba. Potom opět dojdu k východu ven a otočím se na tebe. "Chceš jít první, nebo mám jít první já?" zeptám se. Ani jedna varianta mi zřejmě nebude proti srsti a proto rozhodnutí nechám na tobě. "A mimochodem... jmenuji se Kenna..." napřáhnu upřímně a přátelsky pravici. Pokud ji přijmeš, tak se ti dostane sebevědomého a pevného stisku a pohledu z očí do očí. Takřka mužkské podání ruky... posoudila jsem, že tohle je asi nejlepší chvíle se seznámit, obzvláště v případě, že budeme tuto místnost opouštět svázaní... |
| |
| Lerand "Déšť mu naublíží, neměj strach.", říká šaman, ale už si tě víceméně nevšímá. Sedí se zkříženýma nohama a oči má zvřené jako v nějaké meditaci a nebo spíš bylinkovém opojení. Přehodíš přes sebe plášť a odcházíš ven do deště. Ohnivá hora se tyčí v dálce nad lesem svým jasně rudým světlem a ty nepozorován přejdeš můstek přes řeku a vydáš se přímo k hoře. Projdeš přes pole, která jsou nyní liduprázdná směrem na severo západ. Cesta není lehká. Musíš dávat pozor na plášť aby se ti nikde příliš neodkryl, i když jsi skřety potkal jen ve vesnici. Ujdeš asi dvě míle, když se ocitneš na okraji lesa a vstupuješ mezi stromy. V lese je vlhko, ale mrholení zde není tak silné. I tak máš ale brzy promočené kalhoty, než překošá další tři míle mezi stromy a vyjdeš na úpatí sopky. Cestou jsi nikoho nepotkal. Vlastně jsi neviděl nic zvláštního. Nyní stojíš na úpatí Ohnivé hory a i tady dole je tepleji než bylo v lese. Sama hora má ale na výšku snad několik mil a svah je strmý. Bude těžké se tam vyšplhat... |
| |
| Na poděkování elfky nijak nereaguju. Nejsem vnitřně přesvědčen o tom že vzít ty věci bylo nějak špatné, ba naopak. Ale je to jedno, prostě jsem to vrátil a tím to hasne do té doby, než je budem potřebovat. Pak se však zjeví duch děvčátka a začne k nám promlouvat. Ještě nikdy jsem nekomunikoval s duchem a já prožívám opravdu zvláštní pocit. Něco mezi nadšením a obavou. Tohle by se nemělo dít. jenže ona nám pomáhá a dokonce nám dovolila vzít si ty věci.Věděl jsem, že se nikdo nebude zlobit. Nu, Tak vlk se nažral a koza zůstala celá. Můžeme si vzít vybavení a elfka nebude mít výčitky svědomí. Nemám potřebu dávat najevo moji touhu zjistit co se tu stalo a kdo zavinil smrt těch kteří byli asi kdysi dalšími z deseti. Nikdy jsem nebyl na patetické proslovy. Přesto však kenna vyjádřila to co sám cítím a na co myslím. stejně se však nedokážu ubránit malému úsměvu. Nyní, s jejím svolením přistoupímk sarkofágům a přemýšlím, co by se mohlo hodit. Kromě lana, které už vzala elfka si také vezmu přikrývku a 3 flakonky záhadného elixíru. Pak samozřejmě tři pochodně a křesadlo. Už je to všechno a chci se vydat za Kennou, když se ještě otočím.. Pokud má někdo z neboštíků brašnu nebo tornu, tak ji vyprázdním a vezmu si ji. také posbírám ty pergameny. Mohou být prádné, ale také tam mohou být nějaké informace. naše jménea.. důvody proč jsme tady byli. proč zrovna nás deset a co bylo naším úkolem. Pak se již obrátím k elfce a po chvíli váhání přijmu její ruku. "Já jsem Estel, syn hraběte z Jezerního kraje. Byl jsem v učení u mistra magie, než jsem se dostal sem..." dodám ke svému jménu vysvětlení, aby i Kenna věděla s kám má tu čest, když mi sdělila, že ona je paladinkou. "Mrzí mě, že jsme to vzali za špatný konec. zdá se, že budem muset potovat nějakou dobu spolu a také spolupracovat. byl bych rád, kdybychom dobře vycházeli." vyslovím nakonec váhavě to co je mi trochu trapné a nepříjemné. Přesto vím, že je to nutné a správné, jako jsem to věděl tehdy když jsem chtěl vzít nutné vybavení od mrtvých. Nahlédnu do chodby, která bude naší cestou ven a pak se zamyslím."Je úplně jedno, kdo z nás půjde dřív. Nevím jestli je dobrý nápad svazovat se tím lanem. když jeden z nás spadne, může stáhnout i toho druhé. Možná bychom ho raději měli použít k navázání na nějakých obtížných místech jako oporu." vyjádřím svůj názor Tak už se konečně snad dostaneme ven, na čeství vzduch. pak si musíme obstarat vodu a zjistit, kde jsme... |
| |
| Příprava na cestu z místnosti se sarkofágy... Přikývnu, že beru na vědomí celé a poměrně dlouhé představení Estelovo a potom si vyslechnu několik jeho postřehů týkajících se začátku našeho setkání, které již naštěstí skončilo k dobrému zdraví i klidu duše nás obou. I to si vyslouží mé přikývnutí, ale já se v tuto chvíli omlouvat nemíním. Už proto, že jsem jednala v rámci správného chování a učení a proto se necítím nijak vinna za vzniklou roztržku. Teď, když už je vše v pořádku obzvlášť. Koneckonců kdo ví, jak by to bylo, kdybych nedonutila Estela vrátit ono lano. Třeba právě ono gesto jeho dobré vůle obměkčilo duchy, kteří nám požehnali a dovolili odnést si s sebou jejich vybavení. Ale to se nejspíše nikdy nedovíme. Nyní přichází na řadu o něco důležitější pasáž, a tou je odchod z místnosti. Návrh s lanem byl Estelem zamítnut a když se tak koukám na jeho tělesnou konstituci, tak mu musím dát za pravdu. Kdybych padala, tak on mne stejně neudrží a tedy je stejně zbytečné, abych ho při tom stáhla s sebou. "Dobře... půjdu první..." rozhodnu tedy, když už nějakou chvíli nesvítí můj meč a tedy se budeme muset spolehnout na osvětlení samo o sobě. Naštěstí dovnitř proniká denní světlo z vrcholku kráteru a zespoda žhnoucí láva stejně tak vrhá vzhůru trochu toho světla. A potom se již tedy vydám do chodby. Lano mám přehozené přes rameno, meč jsem zastrčila do pochvy a přes druhé rameno se odráží překrásný erb na mém štítu. V ruce potom svírám dvě pochodně a kouskem lana omotanou přikrývku, abych ji někde zbytečně neupustila. Kráčím pomalu a opatrně. Po několika krocích se ještě zastavím a zkontroluji, jestli mne Estel následuje, a když se ujistím, že tomu tak je, tak jen pomalu a spokojeně přikývnu a opět se vydám po římse dál, abychom se z toho vedra, které zde sála, dostali co nejdříve. Ale opatrnost je na prvním místě... |
| |
| Kenna Přičichneš k čiré tekutině ve flakónku, ale nic necítíš. Jako by to byla jen voda. Estel a Kenna Žádnou tornu ani vak nikdo z mrtvých u sebe neměl. Věci, které jste si nabrali musíte nést v rukou. Za vchodem, který se vám nyní otevřel je tři sáhy dlouhá a jeden sáh široká kamenná chodba na jejímž konci je rudé světlo, které vás dovede až na malou římsu, která je v těchto místech asi sáh široká táhnoucí se podél okraje kráteru spirálovitě stoupající k vrcholu. Ovšem místy je užší a chvílemi vůbec už není. Jde se vám těžko v zhledem k tomu co nesete, ale daří se vám postupovat vpřed. Vaše těla se v žáru vycházejícím z lávy pod vámi potí až nesnesitelně a sucho ve vašich ústech je téměř nesnesitelné. Občas vám zakručí v žaludku na znamení hladu, který taktéž sužuje vaše zřejmě dlouho spící těla. Ujdete několik set metrů po římse kde se místy musíte opřít o stěnu kráteru abyste byli schopni kráčet dál. Když už se vám zdá že jste v polovině narazíte na první hluché místo vaší cesty. Díra, která má sáh a půl na délku vám zkřížila cestu. Naštěstí se ale jinak zdá pevná. Ještě se pod nikým z vás nepropadla. |
| |
| Margalli "Nevím..." hlesne chlapec tobě v odpověď, když skřet zmizí a na vás dopadají kapky deště. Kotník ho bolí a začíná otékat. Tvá hlava je také bolavá v místech, kde jsi se uhodila. Adonis a Margalli Nyní jste sami v jámě a déšť sílí. Vyšplhat se dva sáhy nahoru nebude rozhodně nic jednoduchého. místy vyčuhují ze země kořeny, kterých by se možná dalo držet, ale nevíte jak jsou pevné. |
| |
| Venku Vyjdu z šamanova příbytku zahalen plášťem. Dále se pomalu vydám přes vesnici, ale je to namáhavé, aby mě plášť přikryl celého. Přejdu řeku a pokračuji. Podívám se daleko před sebe a vidím tam obrovskou horu. To už přecházím přes pole, kde teď nikdo není a namířím si to přímo k hoře. Je těžké držet plášť na těle, aniž by mě zároveň někde odkryl. Skřety po nějaké chvíli namáhavé cesty už nevidím. Po překonání lesa, kde jsem se parádně ušpinil z mokré země, stojím před horou nesmírně velikou. S povzdechem začnu šplhat nahoru. |
| |
| Cesta kráterem: Držím se pár kroků za Kennou, bohužel nemáme žádné vaky či torny, kam bychom nalezené vybavení uložili a tak je udržování rovnováhy mnohem obtážější. ještě že mám jisté zkušenosti z výcviku boje s holí. Teplo se stává nesnesitelné a teplý vzduch škrábe v plicích. Pot mi stéká po tvářích a oblečení se mi lepí na tělo. Chudák Kenna v té zbroji to musí být hrozné. Pak však dorazíme na místo, kde je římsa propadlá a sáh a půl je celkem velká vzdálenost na překočení. Jak naschvál tu není ani nic, kam bychom upevnili lano. Římsa je jen jeden sáh široká. Přeskočení s tím vším nákladem je značně riskatní. Chvíli zamyšleně stojím a pak dostanu nápad. "Kenno, teď mi budeš muset trochu věřit. Nevidím žádnou možnost jak se přes tu trhlinu spolehlivě dostat. tedy aspoň pro tebe. Já znám kouzlo, které mne přenese na druhou stranu. Ale bohužel nemůžu přenést nikoho jiného. Bohužel budeš muset přeskočit. Ale mužu ti vzít meč, štit, a vše co jsme nabrali v té místnosti, aby se ti lépe skákalo. Jak budou na druhé straně, hodím ti pro jistotu lano. Pak ti udělám prostor, abys mohla přeskočit." Snad ji její paladinská hrdost dovolí svěřit mi na pár okamžiků její věci. Nerad bych aby se zřítila jenom kvůli své cti. Není zas tak špatné, jak na začátku vypadala. Proč jen jsem neměl více času na studia? mohl bych nás přenést oba... "pokud máš jiný návrh, budu rád, ale bohužel nevidím bezpečnější řešení." |
| |
| V jame Ruky ma bolia od zásahu bičom. Bolesť mi vystreľuje do celého tela, ale snažím sa ju nevnímať. Na to, že som sa udrela do hlavy som už pre ostatné takmer zabudla, no tupá bolesť sa stále pripomína. Pozriem na mladíka a keď zbadám, že sa drží za kotník, už sa na nič nepýtam. Dážď mi steká po tvári a o chvíľu som už celá premočená. Ty sa radšej nehýb, s tým kotníkom by si toho asi moc neurobil. poviem chlapcovi. Mysli, mysli...čo urobiť? začnem skúšať korene stromov, či by uniesli moju váhu. Vyskúšam sa na nich zachytiť a snažím sa vyšplhať hore. Zem, teraz už mokrá od dažďa rovnako ako my, sa mi zosúva pod nohami. Pomaly po centimetroch sa posúvam nahor. Ruky ma hrozne bolia, ale nemám na výber - musíme sa odtiaľto dostať. |
| |
| Margalli Pokoušíš se vyšplhat z jámy ven. Kořeny jsou zdá se dostatečně pevné, alespoň některé. Chytíš se a šplháš nahoru, ale příliš ti to nejde. Déšť je vtíravý a smáčí ti vlasy i ruce. Stejně tak jsou mokré kořeny, které ti pod rukama kloužou. Nakonec se dostaneš zhruba do půlky, jámy, když ti podklouznou i nohy a ty se zřítíš zpět. Nic vážného se ti nestane, ale jsi zět na dně jámy. Odkudsi se ozve hrom a oblohu nedlouho na to prořízne blesk. Tady na vás nefouká, ale podle pohybu korun jednotlivých stromů nad vámi je vidět že nahoře fouká o sto šest. |
| |
| Lerand Stojíš na úpatí sopky. Je zde tepleji než jinde, a mrholení se tě již téměř netýká. Ještě do večera zbývá nějaký čas, ale kolik nevíš. Začneš stoupat k vrcholu. Povrch hory je kamenitý a černý. Lávové kameny, jimiž je hora posetá ti ztěžují cestu, když se občas nějaký uvolní a tobě po něm sjede noha. Musíš si dávat pozor aby ses nezaklínil v nějaké díře, nebo abys třeba nespadl, protože jak pomalu stoupáš výš a výš je cesta víc a více strmá. Po několika stech metrech už nemůžeš stoupat kolmo, ale musíš volit cestu šikmo, abyses udržel a také ušetřil nějaké síly svého těla. Jde to pomalu. Několikrát podloukzneš a sjedeš o několik desítek metrů zpět přičemž utrpí tvá kožená zbroj i šaty. Tady se už nemůžeš krýt pod pláštěm, protože bys ho snadno mohl poškodit a taky by ti jeho držení ještě více ztěžovalo již tak dost namáhavý výstup. Cesta ti trvala ve výsledku několik hodin. Konečně jsi ale dospěl vrcholu a můžeš pohlédnout dolů do kráteru. Spatříš zcela jasně to o čem šaman mluvil. Spirálovitě stočenou mírně klesající římsu, která se táhne po obvodu vnitřku kráteru. Nedaleko místa, kde stojíš by se na ni dalo sejít. Tvůj pohled upoutá ale ještě něco. Zhruba v polovině cesty, kterou římsa tvoří spatříš něco lesklého. Když zaostříš uvidíš že se tam něco hýbe a to něco má na sobě zbroj. Jsou dva. Asi... P5ed nimi a nebo už za nimi je v římse díra. Těžkou soudit kterým směrem ti dva vlastně jdou. |
| |
| Úpátí sopky Kdybych tak věděl, kolik času mi ještě zbývá do večera. zamyslím se, když dojdu na úpatí. To horko uspává, jsem unaven a ono to ze mě vysává ještě další energii. Začnu stoupat. Občas se mi stane něco nepříjemného, párkrát jsem se dost ošklivě odřel, jindy zase spadl a na poslední chvíli se někde chytil, ale nakonec stejně docházím k vrcholu hory. Z mého rnění už toho moc nezbývá, ale plášť naštěstí zůstal celý. Pohlednu do kráteru a překvapením málem uklouznu. Něco takového jsem ještě neviděl. Jen o tom slýchával. A náhle mě něco oslní a já se schovám za kus kamene. Vidím tam dole na té strašné stezce dva lidi, tudíž se raději schovám a přehodím přes sebe svůj plášť pro případ, že by měli zlé úmysly. Sleduji je. |
| |
| V kráteru Kráčím sice sveřepě a odhodlaně, ale přeci jen, horko začíná být tak trochu nesnesitelné. Kdo si někdy myslel, že se elfové nepotí, by nyní poznal svůj omyl. Už proto, že tenké čůrky potu stékají po mých skráních a skutečně to nevypadá, že bych se cítila kdovíjak svěže a čile. Nicméně ať je to jak chce, jediná cesta, kterou se nám podařilo objevit, vede okolo kráteru směrem nahorů a tedy chtě nechtě se tudy musíme vyškrábat. Všechno jde tak jak má, ale nakonec dříve či později jsme museli narazit na problém a naštěstí je to jen malá díra, kterou by nebylo těžké pouze překročit či jen s minimální námahou přeskočit. Kdybychom ovšem neměli za sebou kdoví jak dlouhé období v onom sarkofágu a ještě z toho nebyli ztuhlí a kdyby nebylo toho šíleného vedra, které tu všude panuje. No, nedá se nic dělat, na druhou stranu se budeme muset dostat tak jako tak a proto jsem celkem příjemně překvapena a s radostí shledám, když se Estel ujme slova a navrhne zůsob řešení, jak by se na druhou stranu mohl alespoň jeden z nás bezpečně dostat. Pootočím se na římse k němu a pečlivě vyslechnu jeho návrh, načež pokývám hlavou a otočím se opět zpátky. Přeměřuji si mezeru a zkouším odhadnout, jestli to skutečně nebude problém, dostat se na druhou stranu. A vlastně si to ani nemyslím. Přikývnu. Potom i promluvím. "Dobrá, to by asi šlo..." přikývnu, ale protože jsem ještě nezačala předávat své věci a věta vypadala na první pohled nedokončeně, tak se dá očekávat nějaké to "ale". A skutečně co nevidět přichází. "Ale dám ti jen ty pochodně a to lano... meč a štít si nechám, zas taková dálka to není... a kdybys mi hodil to lano zpátky a já se přivázala a potom skutečně spadla, tak bys stejně neměl šanci mne udržet..." není to příliš narážka na tvou nepříliš statnou konstituci, jako prostě konstatování faktu, na který jsi již dříve upozornil. Sundám z ramene lano a i s pochodněmi oboje podávám Estelovi. "Pokud mám spadnout, tak spadnu a když budeš přivázán k lanu, nebo ho budeš držet, tak bych tě mohla strhnout s sebou. To nechci... ten risk za to nestojí..." zavrtím hlavou, abych tak potvrdila svá slova o tom, že při pádu raději zahynu sama, než abych s sebou měla vzít jeden život navíc. Počkám, až Estel ode mne věci převezme a potom, dříve než stihne začít protestovat udělám dva dlouhé kroky a přece jen s trochou zátěže, jako je brnění, meč i štít, které mám ovšem připnuté na sobě tak, aby mi při výkonu co nejméně překážely, se pokusím přenést skokem na druhou stranu... |
| |
| Estel a Kenna Kenna předala Estelovi lano a pochodně, které nesla a vlastně msuela i flakónky s průzračnou tekutinou, aby měla ruce pokud možno volné. Udělala dva hbité kroky a skočila. V té chvíli se ale kráter mírně otřásl a Kenna ztratila rovnováhu. Skok nebyl takový jaký měl být a ona se jen tak-tak zachytila na druhé straně díry v římse. Sopka se téměř okamžitě zase uklidnila, ale paladinka teď visí a jen ne příliš dobré držení se rukama okraje díry ji dělí od pádu do žhavého magmatu, který si vesele bublá pod vámi. Lerand Skryl jsi se a hodil na sebe plášť. Pozoruješ dění tam dole a vidíš, že se právě ten dotyčný ve zbroji pokusil přeskočit díru. Zdá se že ppostupují nahoru... Jenže sopka se trochu otřásla a ten dotyčný teď visí na okraji díry. Nebyl to nijak silný otřes a hned se uklidnil, ale rozhodně to nevětí nic dobrého... |
| |
| Kráter Pozoruji dění dole pode mnou. Když se ta postava ve zbroji pokusí přeskočit, pomyslím si, že za chvíli budou tady a já budu mít, co dělat, abych na sebe nějak neupozornil, jestli to budou nějací skřeti. Také se obávám, že bych proti nim v případném boji neměl šanci. Jenže ta postava tam dole spadne, zachytí se, ale z mého místa to vypadalo, jakoby už hučela do lávy. Nevím, co jsou zač a proto tady o žádné pomoci z mé strany nemůže být ani řeč. Raději tu počkám, jak se to vyvrbí. |
| |
| Kráter Ozve se v zubech rozdrcená kletba a já zůstávám viset nad takřka nekonečnou propastí. Možná to skuečně nebyl tak dobrý nápad, ale teď již pozdě bycha honit, teď je třeba jednat. Na nic nečekám a zatnu všechny svaly i zuby a začnu pracovat na tom, abych se dostala nahorů. Svaly se napínají, výraz ve tváři je cílevědomý a plný naděje a ačkoliv visím nad propastí takřka na vlásku, nemám v očích strach. Věci se dějí tak, jak se dít mají, ať uděláme co uděláme. A proto se teď začínám s vypětím všech sil drápat nahorů... |
| |
| Kráter: Jenom pokrčím rameny, když mi Kenna nesvěří svůj meč a štít.Nemá cenu se s ní hádat, dopadlo by to jak s tím vybavením... A než stařím něco říct, vidím jak se Kenna couvá a v dalším okamžiku už jen vidím, jak skáče přes díru a pak jak visí za okraj římsy. Už na nic nemyslím, teď muže jít o vteřiny. Zadívám se na místo na druhé straně prolákliny, moje fialové oči zaplanou a já vyslovím zaklínadlo. Pečlivě vyslovenné hlásky se pojí ve slabiky a ty vytvoří dvě slova: "Hye archom!" zazní zvučně kráterem kouzlo. Ten její fatalismus, ať se stane to co se má stát. Teď pokud se mi kouzlo nepodaří jsme mrtví oba. jen kvůli pár uncím železa. Je to vteřina, která se zdá jako věčnost, kdy jsem v mezi prostoru mezi těmito dvěma místy vzdálenými dva sáhy od sebe, přesto se mi proběhne hlavou spousta myšlenek. Od toho, proč jen se Kenna nemohla na chvilku vzdát svého meče a štítu až po to, co budu dělat jestli se mi přesun podaří a já úspěšně přistanu na místě, na které jsem se tak soustředil. |
| |
| soukromá zpráva od Estel pro |
| |
| Kráter: Po pár nekončných zlomcích vteřiny ucitím pod nohama pevnou skálu znamenající, že jsem opravdu přistál na římse. Přesto mi po skráních stékají čůrky potu. Odloložím opatrně flakonky s tekutinou, pak už rychle složím pochodně a už poklekám a nakonec k okraji kráteru. "Už jsem tady Kenno, vydrž, musíme to zvládnout spolu. Tohle není tvůj osud, po tom co jsme se dostali z té kobky." Bylo to jen pár desítek vteřin, je silná, musí to vydržet, musí to zvládnout a pomoc mi. "Zkus se zapřít jednou nohou o boční stěnu, nadlehčíš se trochu. Teď mi podej jednu ruku a chyť mě za předloktí, já tě druhou svojí rukou chytnu zezadu za zbroj, na opasek zřejmě nedosáhnu, a budu tahat nahoru. Až budeš trochu nad hranou, hlavně se nechytej za moje oblečení, nebo se převážíme." vysvětluji Kenně, co mám přesně v plánu a co očekávám, abychom aby věděli co bude následovat a vše proběhlo bez problémů. Pak už ji podám jednu svoji ruku a druhou ji chytnu za zbroj a pokusím se tahat nahoru, doufajíc, že Kenna má dost sil, aby mi pomohla a aspoň trochu se vytáhla sama. |
| |
| soukromá zpráva od Estel pro |
| |
| V jame Už som bola plná nádeje, že sa mi podarí vyliezť až hore, keď sa mi skĺzli ruky z koreňa a ja som sa zrútila dolu. Nebola to až taká bolesť, ako prvý pád, ale aj tak som si natĺkla. Už som tam mohla byť!!! plná zúfalstva, beznádeje a zlosti sama na seba búcham päsťami do zeme. V jame už bolo z dažďa blato a keď som spadla, rozprsklo sa na všetky strany. Keď som sa pozrela na chlapca a videla, aký je zafúľaný, rozosmiala som sa. Ale nebol to šťastný smiech. Bola z neho cítiť hystéria. Nevedela som prestať, aj keď som chcela. Nakoniec som si vlepila facku. Razom som prestala. Skľúčene pozriem na mladíka Tak čo urobíme? Teraz nemá význam skúšať vyliezť, keď je všetko mokré... Skúsime kričať? Myslíš, že nás niekto začuje? A bude to niekto iný ako ten skřet???? |
| |
| Estel a Kenna Kenna visí za okraj římsy a Estel si jasně vybaví potřebné zaklínadlo a pohyby rukou ke kouzlu předepsané. Sešle kouzlo s precizní výslovností zaklínadla v magickém jazyce a zhmotní se na druhé straně římsy. Kenna se marně snaží sama vydrápat nahoru a tak jí Estel vysvětluje co má v plánu. Když domluví pokusí se svůj plán provést. Těžko říci kde v sobě tento mladý mág vzal tolik síli, ale nakonec se mu podaří Kennu vytáhnout z díry. Stojíte na římse a první obtížnou zkoušku máte za sebou. Polovina cesty vás ale ještě čeká. |
| |
| Margalli a Adonis Chlapec se při tvém záchvatu také zasměje ale i u něj jde spíše o něco jiného než veselí. Namáhavě se postaví na jednu nohu a opře se o stěnu jámy aby nemusel našlapovat na zraněný kotník. "Pokusím se tě podepřít...", navrhne a nastaví ruce tak aby jsi si na ně mohla stoupnout. Jeho pozice není příliš stabilní, ale lepší než nic. |
| |
| Kráter Zatnuté zuby a svaly napjaté. Tak trochu jako ryba na háčku sebou mrskám a snažím se vyšvihnout nahorů, ale ač nejsem žádná sušinka a nějaká síla se ve mně jistě skrývá, tak nyní prostě potřebuji pomoc. Možná bych to nepřiznala, ale evidentně je to tak. Naštěstí ta brzy přichází. Možná jsem ve svém boji o život nestihla přesně sledovat co se děje nahoře, ale najednou se nad římsou naklání Estel a dává mi instrukce, jak se mám dostat nahorů. Prve jsem byla sebevědomá, ale když několik mých pokusů selhalo, možná se mi skutečně vkradlo do očí trochu strachu. Lehce přikývnu a zachovám se přesně tak, jak elf navrhl. Nic lepšího mne stejně nenapadá a vymýšlet nějaké lepší plány stejně není čas. Jakmile se dostanu trochu nad římsu natáhnu se jak jen to jde a trochu se roztáhnu po zemi horní polovinou těla, abych co nejméně klouzala zpátky. Nehty zaryji do římsy tak ostře, že mi až vyhrknou slzy bolesti do očí a skutečně s vypětím všech sil se dostanu nahorů. Ztěžka dýchám a chvilku ještě setrvám na čtyřech, než se mi podaří zdvihnou alespoň pohled a potom se s pomocí zdi postavit. Tak trochu vypadám jako zmoklá slepice a nebo štěně, které dostalo vynadáno a vykoktám s pohledem stále sklopeným k Estelovým nohám... "Já... já se omlouvám..." polknu. "Myslela jsem, že to přeskočím... se vším..." zdvihnu pohled o něco výše a opět ho sklopím. Zatím se prostě svému zachránci nedokáži podívat do očí. "Promiň, jsem hloupá... zachránil jsi mi život... možná bych to dokázala sama, ale..." hlas se mi trochu láme, opět polknu a konečně se odvážím zdvihnout své trochu zarudlé oči k tobě. Nemám daleko k slzám, ale nějakým záhadným způsobem se stále držím. "Děkuji ti... nezapomenu ti to..." pronesu s upřímnou oddaností a ty z mého hlasu, výrazu i očí musíš poznat, že mluvím čistou pravdu a na tahle slova se můžeš spolehnout. Že to není žádné plácnutí do větru, ale slovo paladinky. A i když tam třeba není žádná přísaha ani slib, tak přesto mají váhu, jako málokteré slova, která jsi kdy v životě slyšel... |
| |
| V jame Neisto na neho pozriem. Neviem, či chcem ešte raz padnúť dolu. No nakoniec sa postavím, popravím si sukňu, čo v našej situácii, keď sme obaja úplne zablatení, vyzerá dosť smiešne, a pristúpim ku chlapcovi. Inak...keď sme už tu spolu... ja sa volám Margalli. pokúsim sa o úsmev. |
| |
| Margalli a Adonis Chlapec se představí také a pokusí se tě vyzdvyhnout. Až žasneš nad jeho silou. Sice se opírá, ale na to že nemůže použít jednu nohu tě vyzvedne kupodivu lehce. Tobě se podaří lépe chytit kořenů a podepřená se vyšvihneš nahoru, ani nevíš jak. Konečně jsi nad dírou na okraji lesa. Skřeta nikde nevidíš. Adonis zatím zůstal dole a sám se nahoru určitě nedostane. |
| |
| Kráter: Chytím Kennu za ruku a za zbroj a vši silou zatáhnu...a nic. Zkusím přenést váhu víc dozadu a opět zebaru a pak se Kenna pohne. Po malých kouscích se mi daří vytahovat Kennu nahoru na římsu, nahoru od žhnoucího chřtánu kráteru. Kenna má dost duchapřítomnosti a síly aby pomohla, když je už dost nahoře, aby se mohla vytáhnout sama. Já se svalím dozadu, tvář i šaty zborcené potem, na tváři však šťastný úsměv. Tak jsme to dokázali, Valar, děkuji Vám všem, dokázali jsme to. Zhluboka oddechuji, i když v tomhle dusném ovzduší prosyceném pachem sýry mi tomoc belkou úlevu nepřináší. Kenna se mi začne omlouvat, její hlas se chvěje, možná rozrušením z ohrožení, možná se jí vkradl do hlasu potlačovaný pláč. Postavím se na nohy, podivám se Kenně do očí,na tváři mírný, přátelský úsměv a měkký pohled. "To je v pořádku,, už e to v pořádku." Dochází mi slova, když vidím Kenninu vděčnost, dojetí a oddanost. Jen pokrčím rameny. "Třeba ho příště zachráníš ty me, a jistě bys udělala to samé ty pro mě." Začnu sbírat položené věci, který jsem s bavil, abych mohl vyzvednou Kennu. "Pojď, vyrazíme dál, už chci na čerství vzduch. Pryř z toho místa..." |
| |
| Kráter Nemá cenu nějak podrobněji ještě komentovat to, co se stalo. Už proto, že to pro mne byla těžká chvíle a vracet se k tomuto tématu, kde se projevilo mé osobní selhání, je mi navýsost nepříjemné. Proto jsem se rozhodla, že už o tom nebudu mluvit a pokusím se jen o letmý a nejistý úsměv. Potom přikývnu a sbírajíc své věci, které jsem prve dala Estelovi, aby je bezpečně přenesl na druhou stranu, připravuji se na další cestu a vyrazit k vrcholu kráteru. Opět se rozhodnu jít první a pokračuji tedy v cestě, jak to jen podmínky, vedro a hlavně stav římsy dovolí. Estel si přál vyjít na čerstvý vzduch a nevidím tedy proto důvod ho v tom nějak brzdit. A koneckonců se již nahoru také těším... |
| |
| Estel a Kenna Jdete opatrně kupředu. Musíte si dávat místy velký pozor obzvlášť tam, kde se římsa mírně drolí. Kupodivu vás ale unese a vy postupujete kupředu. čím jste výše tím je čistší vzduch a teplo začíná být snesitelnější i když je stále ještě velmi značné. Nakonec stanete na vrcholu sopky. Rozhlédnete se kolem a naskytne se vám pohled na údolí, kde vidíte pás lesa. Tím lesem protéká řeka. Někde v dáli vidíte ještě další řeku, ale zas až tak daleko není. Do večera nemůže být sdaleko. Ve vzduchu je vlhkost. Po chvilce si uvědomíte že mrholí. Jenže pak se stane něco co upoutá vaše oči ještě více než zatažená obloha a krajina kolem. Na obzoru se objeví mrak. Mrak s křídly. To zvíře msuí být obrovské. Kdyby to bylo možné řekli byste že je to drak. Velká křídla, tělo barvy ohně... Ohně... Z tlamy toho zvířete vylétnou plameny, když se přiblíží zemi a ta zem začíná hořet. Těžko určit směr kde se to stalo, ale tipujete že snad na východě. Někde u té řeky, kterou jste tak-tak viděli na obzoru. Lerand Ti dva nakonec uspěli. Těžko říct jak se ten druhý dostal na druhou stranu římsy, ale odhaduješ že asi přeskočil. Není tak dobře vidět. Začíná se smrákat. Večer nemůže být daleko. Ten první se s pomocí druhého vydrápe na římsu a oba pak pokračují kupředu. Vidíš každý jejich krok doku ti je nezakryje okraj kráteru, jak se schováváš. Vlastně ani nemusíš plášť tě skryje dokonale. Posléze uvidíš jak oba vylezou. Na první pohled jsou to elfové a ne skřeti. Krásná žena v perfektně tvarovaném brnění s nádherným štítem i mečem a vedle ní elfí mladý muž ve smaragdově zbravených šatech z drahé látky. Stojí a rozhlížejí se. Nakonec i ty spatříš Mrak s křídly. Už jsi o tom slyšel. Ariak, ten který převzal palác po tvém otci a vládne nyní této části Nekronu údajně s nějakým ohnivým drakem spolupracuje. Nidky jsi ale toho tvora neviděl na vlastní oči. Až dnes. |
| |
| vrchol kráteru: Vrchol kráteru a čerství vzduch, který nám zavane do tváře mi přinese velkou úlevu a pocit štěstí. Také jemné mrholení je osvěžující po dusnu a horku v kobce a v kráteru. Strávím pár okamžiků hlubokými nádechy se zavřenýma očima a pak se zadívám do údolí. Kde můžeme být? Jak je to asi daleko do Jezerního kraje? Snažím se vzpomenout, zda bych si vybavil něco podobného na mapách, které jsem studoval a pak mne napadne pohlédnout na oblohu. Jak dlouho jsme tam asi byli? Jak dlouho jsme neviděli slunce a hvězdy? Sanžím se zorientovat a zjistit světové strany podle polohy slunce a toho jaká múže být denní doba. To vše je však okamžitě zapuzeno do poazdí, když uvidím onu věc na obzoru. Mrak? Ne, na mrak se to pohybuje příliš rychle...co to...pro smylování Valar, drak.... "Dolů" vrhnu se k zemi a naléhavím hlas houknu na Kennu, aby mne následovala. "Viděla si to? Musíme se dostat nepozorovaně dolů a mezi stromy. Nevím, jak to bylo daleko a jak rychle se sem může dostat. Ale vím jedno. Nechci se s tou obludou potkat a nechci čekat, než ona si najde nás. V lese budeme mít více šancí se schovat. Také je tam voda... musíme vyrazit hned..." říkám jakoby šeptem. slova jdou stejně tak jak přicházejí myšlenky. Ležím na teplé skále, prohřáté od lávy uvnitř kráteru a než Kenna odpoví, prohlížím stěny a sráz, abych přišel na to, kudy bezpečně slézt dolů. |
| |
| Vrchol sopky Zbytek cesty kráterem již proběhne bez nejmenších problémů. Alespoň mne to nevyrušuje z mé uzavřenosti, do které jsem se po té hloupé situaci uzamkla. Kráčím stále ve předu a překonávám drobné překážsky s o něco větší nejistotou, než tomu bylo o prvního skoku. Ostatně to se není co divit. Když potom konečně skončíme na vrcholu kráteru, tak se nejprve zhluboka nadechnu. Přijde mi, jako bych byla propuštěna z vězení a opět mohu volně dýchat. Čerstvý vzduch, jehož teplota nevypaluje plíce, je o tolik lepší, že se tak trochu zasním a nemohu se ho nabažit. S hlavou lehce zakloněnou a očima zavřenýma dýchám z hluboka a klidně, až do chvíle, kdy na mne zakřičí Estel. Procitnu ze svého zasnění a rychle se rozhlédnu. Moc nevím, co se stalo tak drsného, že je na mě takhle křičeno, ale celkem bez rozmyslu se vrhám k zemi. Nijakým nekoordinovaným pohybem ovšem. Spíše si relativně rychle a bezpečně lehnu, aby to nevypadalo jako pojízdné kovářství. Hledím ve směru, kde je onen drak a pálí na troud zemi pod sebou. Srdce se mi tím pohledem svírá, naskakuje mi husí kůže, ale nemohu s tím tak nějak nic dělat. A proto alespoň odvrátím pohled a zkřivená ústa z tohoto směru. Zakývám hlavou, že souhlasím s Estelovým návrhem a i já se rozhlížím, kudy bychom se mohli dostat dolů. Les bude určitě lepší, než stolec této sopky, kde jsme tak trochu jako na ráně... |
| |
| Estel, Kenna a Lerand Drak kterého jste zahlédli stoupá k zatažené, již stmívající se obloze a vidíte jej odlétat někam na jih. Zem v místech, který zasáhl drak svým dechem stále hoří... Hora je zdá se hodně vysoká. Údolí je hodně v hlubi a cesta dolů, tedy nebude vůbec jednoduchá. Přesto se ale zdá že kdybyste šli opatrna a nešli kolmo dolů, ale j jakési spirále podél kráteru dolů, dalo by se to zvládnout. Zem pod vámi, tedy celá hora, je tvořená ztuhlým magmatem a černé kameny jsou drsné a někde se i odlepují od korpusu celé hory. Na ležení je to drsné a nepohodlné, i když Kenna to přes svou zbroj sotva cítí. |
| |
| Sopka Zdá se, že přece jenom bude schopni se s Kennou shodnou. Ještě chvíli sleduju, jak drak míří dál na jih. Stále si nejsem jistý, kterým směrem budeme pokračovat další den, jen vím, že teď chci dolů, do bezpečí lesa. Neváhám už dlouho, začíná se smrákat, zestup bude náročný a cesta k lesu dlouhá. Měli bychom se dostat až k řece... Opatrně tedy vstanu, spíše se tedy přikrčím a po vrstevncic začnu zstupnou cestu dolů. Snažím se vybírat tu nejméně nebezpečnou a náročnou cestu. Hledím si pod nohy, abych neuklouzl nebo abych si na nějakém uvolněném kamenu nevymkl kotník. přesto se snažím udržovat co nejvyšší možné tempo, i když to moc dobře v tomto terénu a naším nákladem moc nejde. |
| |
| Pri jame Usilovne premýšľam. Domov asi nestihnem dobehnúť...Na poli už nik nie je, takže na pomoc niekoho iného sa nemôžem spoľahnúť...a musím sa poponáhľať, lebo skřet sa môže každú chvíľu vrátiť aj s posilou...Čo robiť? Obzerám sa okolo seba, či ma niečo nenapadne. Začína mi byť dosť zima, mokré šaty sa mi nepríjemne lepia na telo. Vtom ma niečo napadne. Začnem si obzerať stromy, či niekde nenájdem dosť dlhý konár, ktorý by som dokázala odlomiť. Vyhliadnem si jeden taký akurát, chytím ho do oboch rúk a začnem ťahať. No nič sa nedeje. Zapriem sa silnejšie. Zaznie praskot a ja sa aj s konárom v ruke váľam v blate. Sakra... Vstanem, podídem k jame a načiahnem sa s konárom k Adonisovi. Pevne sa chyť, hádam sa mi podarí ťa vytiahnuť. |
| |
| Margalli "Nevyáhneš mě", křičí na tebe přes bouřku, ale chytit se samozřejmě chytí. I jemu se oblečení lepí na tělo jak je celý zmoklý. V jámě už je docela dost mokro a bahno. Chlapec si odhrne vlasy z čela a ty se mu přilepí vodou k tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Chaos pro |
| |
| soukromá zpráva od Margalli pro |
| |
| soukromá zpráva od Chaos pro |
| |
| soukromá zpráva od Margalli pro |
| |
| Margalli Zabereš vší silou co dokážeš. Víš že to možná šlo i více, ale i tak je tento výkon dost dopbrý na dívku tvého původu a věku. Větev i s chlapce vytáhneš nahoru, i když Adonis z ní téměř spadne. Nakonec vytáhneš větzev a on se drží okraje díry, přičemž jinak visí dolů. Nakonec se chlapce vytáhne ven. Má štěstí že okraj na místě kde se držel nezřítil dolů. Další pád by jeho noha nemusela přežít bez zlomenin. Jste nahoře a bouře je stále v plné síle. Adonis se opírá jen o zdravou nohu a ten vyvrknutý kotník se snaží nezatěžovat. Půjčíš mi tu větev? Potřebuju se o něco opřít. Jinak... díky.", řekne ti a nabídne ti ruku. I když možná jen čeká až mu podáš větev. |
| |
| Pri jame Podám mu vetvu. Nemáš začo, veď sme si vlastne pomohli navzájom, takže sme vyrovnaní. usmejem sa. Tak keď sme už teraz vonku, mali by sme odtiaľto čo najskôr odísť, nech nás tu nenájdu skřeti. Kam si vlastne šiel? |
| |
| Chlapec si od tebe vezmev větev. "No já... tak nějak různě. Doufal jsem že to jinde bude jiné než u nás. Že třeba někde bude zem nebo místo, kde nejsou skřeti, kde lidé žijí v míru a pole plodí více úrody. Dopufal jsem že už v Lavině, ale teď... Teď vidím že je to tu stejné. Jo máš pravdu, měli bychom jít jinam. Ty tu bydlíš? Myslíš že bych si u vás mohl ovázat tu nohu něčím? Já bych pak třeba zase šel dál...", navrhne a opře se o větev, kterou si od tebe vzal. |
| |
| Pri jame Hej, bývam tuto hneď za poľom. ukážem smerom k dedine No samozrejme, poď so mnou. podopriem ho z druhej strany a vykročím domov. Už sa teším, keď si na seba oblečiem súché šaty a uvarím si mlieko na zahriatie. A odkiaľ si? To si ušiel z domu? Teba tiež rodičia nepúšťajú ani na krok? Ako to tam u vás vyzerá? chŕlim zo seba otázky jednu za druhou, ani nečakám, kedy mi odpovie na tú predchádzajúcu. Vždy ma zaujímalo všetko nové, keďže ma rodičia zatvárali doma. |
| |
| Margalli "Já jsem od Noran. To je vesnice dál po této cestě. Nevím jak daleko. Vyšel jsem z domu odpoledne, když byl otec na poli a matka ve stodole se sestrami. Odešel jsem z domu. Nemám v plánu se vracet. Naši by mě jistě viděli rádi, ale někde to přeci musí být jiné...", říká s neoblomnou nadějí v hlase. Vyšli jste z úkrytu lesa a vydali se po cestě k vesnici. Bouře dále bouří, ale déšť už začíná polevovat. Nikde nevidíte žádnéhp skřeta ani člověka. Všude je pusto. "U nás je to dost podobné jako tady. SKřeti okupují vesnici a rozkazují nám. Vzpomínám si když se jednou jeden z našich vzepřel a zabil jednoho skřeta. Zabili ho a s ním celou jeho rodinu. Zapálili mu dům a a celá vesnice se musela dívat. Bylo to hrozné...", popisuje dál. Podpíráš ho. Snaží se nepotřebovat tvou oporu, ale občas víš že je dobře že mu pomáháš. Cesta není zrovna v dobrém stavu. |
| |
| Cestou do dediny Zhrozene na neho pozriem To je strašné...U nas sa nik nepokúsol vzbúriť...a asi je to tak aj dobre. Aspoň všetci žijeme.Mňa by tiež zaujímalo, aké to je v ostatných dedinách. Lenže mňa rodičia nepustia ani na krok z domu. Nevedia, že som odišla. kráčame po blatistej ceste a ja mám občas čo robiť, aby som udržala rovnováhu a aby sa mi nepokĺzli nohy. Tých pádov do blata už mám tak akurát dosť. Keby nás niekto stretol, pomyslel by si , že sme nejaký vandráci...celí mokrí, špinaví od blata, jeden krýva a druhý je zababraný od krvi. Prejdem si rukou po čele...krv sa mi zmiešala s bahnom. Tá rana už tak nebolí, len keď sa jej dotknem. Pozriem sa na ruky a obzriem si rany po biči. Určite ma doma vyhrešia a potom sa už nikdy z domu nedostanem... pomyslím si nešťastne. |
| |
| Vrchol sopky S hrůzou se podívám na hořící část země před sebou. Ale to teď není tak důležité jako to, že jak se ten příšerný úkaz zjevil, leknutím jsem si odkryl nohu zpod pláště a nevěděl, že jsem byl vidět. Stále sleduji zemi před sebou. Pakopatrně kouknu dolů a trochu zhodnotím své naděje na úspěch při slézaní z téhle hory. Nevypadá to moc bezpečně. A budu si muset sundat ten plášť. Teď si uvědomím, že už jsem vidět a plášť zase zastrčím tam, kde jsem ho měl, když jsem lezl nahoru. A nejpíš bude lepší jít s pravdou ven. Když jsou to elfi, neměli by mít zlé úmysly. Kdo jste? zeptám se jich hloupě. Jen doufám, že mě hned leknutím nezabijou. A nebyl to moc chytrý čin. |
| |
| Vrchol sopky Ještě chvilku vychutnávám klid na vrcholu sopky předtím, než se budeme muset vydat dolu. Žízeň z vedra v sopce se začíná probouzet a proto by bylo nejlepší ji brzy někde uhasit. A tak se zdvihnu, abych následovala Estela dolů po úbočí sopky, když v tom se za námi ozve hlas. Nutno říci, že mne to nemálo překvapí. Měla jsem pocit, že jsem se okolo rozhlížela a teď najednou začne někdo mluvit za mnou? To přece není možné? Jak by se sem tak rychle dostal, aniž bychom si ho všimli? Zavání to... jednoduše se mi to nelíbí... Proto se prudce otáčím a naučeným pohybem, který mne samotnou překvapí, se mi v ruce ocitne meč zalesknuvší se v posledních paprskách slunce. Od potencionálního nepřítele trochu odskočím, aby mezi námi zůstal nějaký bezpečný prostor a potom už vyslovím svou otázku. "A kdo jsi ty? Ještě před chvíli jsi tu nebyl, neviděli jsme tě... jak jsi se sem dostal...?" nezdá se, že bych nějak podrobněji chtěla odpovídat na jeho otázku. Místo toho jsem jich sama položila hned několik a to poměrně útočným tónem. Prostě se mi náhlé zjevení tohoto muže moc nezamlouvá a proto žádám nějaké to vysvětlení. Rozhodně před tím, než se pustím do vysvětlování sama. Už proto, že toho moc vysvětlovat nemohu a ještě k tomu nevím skoro nic, co se okolo děje a mohlo by se dít... |
| |
| Margalli Cesta leč není až tak dlouhá, vám trvá dlouho. Čtyři míle teď vypadají jako věčnost. Déšť slábne, ale přesto ne až tak moc jak by bylo třeba. Vám už to beztak nijak nepomůže. Jste na kost promočení. "Díky že se u vás můžu osušit. A neboj... Mě by rodiče taky nepustili kdybych se jich ptal.", usměje se na tebe šibalsky, ale ten úsměv se mu zkřivý bolestí jak špatně došlápne. Vesncie se vám přiblíží. Místo půl hodiny rychlé chůze vám nyní cesta musela trvat snad hodinu a půl, možná dvě. Vejdete do vesnice. Nikde nikdo, jen hostinci se raději vyhnete. Dům tvé matky a otce je nedaleko. Hned vedle chrámu boha bílé magie, Solára. Dveře jsou zavřené, ale lampa zřejmě svítí. V oknech je světlo. |
| |
| Vrchol sopky: Už jsem se vydal na sestup a ušel pár opatrných kroků, když najednouse za námi ozval hlas. Zcela nečekaně a překvapivě. Kenna reagovala přesně tak jak se dalo očekávat. Bleskurychle vytasí meč a zasype nového muže břitkými otázkami. Samotného mne zajímá kde se tu vlastně vzal. Možná se sem přenesl, nebo použil kouzlo neviditelnosti. Asi bychom si ho mělo pohlídat. Je to vzácný dar, jenom tak se zjevovat. Spousta lidí se nedá vidět, když nechce, ale vyzkakovat jen tak ze skály... Se zamračeným obličejem přeistoupím ke Kenně, jemně ji položím ruku na meč, aby čepel složila. Nevypadá to moc přítelsky vyžadovat po někom odpovědi s čepelí v ruce. Určitě to nevzbudí moc důvěry. Já sám však mám v ruce hůl. Postoupímo krok ku předu,abych stál mezi cizincem a Kennou. "Nechceme ti ublížit, člověče. řekni nám, jak se jmenuješ a co tu děláš a potom se i my představíme." Vstoupím do hovoru přátelským hlasem, přesto je v něm trocha nadřazenosti a panovačnosti. |
| |
| Vrchol sopky Jak uvidím, že ta plechovka vytahuje čepel, udělám bleskurychlý pohyb do strany, pro případ, že by rovnou sekla. Zbláznila ses? Vypadám snad jako, že ti chci ublížit? zeptám se zvýšeným hlasem. A hned při prvním pohledu na mě je patrné, že bych asi neměl moc šancí a tudíž ani důvod to dělat. Možná se můžu zdát i celkem vysoký, ale na sobě mám jen trochu poškrábanou koženou zbroj a za pasem kratší druh meče. Mé dlouhé hnědé vlasy jsou neupravené a rozcuchané již od výstupu na tuhle hnusnou horu. Po lepším ohledání na mých zádech ještě najdete trochu zvláštní plášť, ale bůh ví, kde jsem ho sehnal. Chvíli hledím na postavu před sebou, ale pak se zaměřím na tu druhou. Jmenuji se Lerand a pátrám zde po vyvolených z legendy. A jestli se vám to nelíbí... kouknu přitom na plechovku, ...Můžete mě klidně zabít, můj život stejně není až tak důležitý a radši, když to udělají lidi nebo co jste zač, než kdybych padnul do rukou těm odporným skřetům. odpovím. Přemýšlím přitom, jestli jsem neudělal hloupost, jestli jsem neměl zůstat schován a pak se sám vydat po obvodu kráteru, ale oni nevypadají jako skřeti, navíc říkali, že mě nechtějí zabít. Uvidíme. |
| |
| Vrchol sopky Po vyvolených z legendy? O tom chci slyšet víc.Otočím pohled na Kennu a pak zpátky na muže. Moje oči se zúží, když muž jménem Lerand řekne to co tu vlastně pohledává. Dříve než stačí Kenna něco říct, promluvím rychleji než ona. "Víš co Lerande, poj'd s námi dolů, a my si zatím poslechnem tu tvoji legendu a všechno co ní víš. Od koho si jí slyšel, co víš o tech vyvolených a proř tě pátrání přivedlo zrovna sem...My jsme docela unavení, potřebujem vodu a jídlo. A také sei najít místo na přenocování. Už se stmívá, takže dojdem tam do toho lesa a tam si všichni odpočinem." ukážu na les dole v údolí, kterým protéká řeka. Nyní čekám, co udělá Kenna. Určitě je stejně zvědavá jako já a třeba se dozvíme co se děje a kde jsme. On se o nás nemusí dozvědět všechno hned. Když schová ten meč, bude nám víc věřit a víc nám toho řekne. |
| |
| Vrchol sopky Trochu mne překvapí, že se na mne onen muž, který zde najednou vyskočil ze skály, osopí. Chtěla bych jej vidět na svém místě a jak by reagoval na každý sebemenší podnět, když se mu někdo objeví takříkajíc za zadkem bez jakéhokoliv upozornění. To, že se Estel pokusil můj meč zklopit mne ani moc neudiví. Sice jej ještě příliš neznám, ale celkem jeho postoj chápu a ani mým úmyslem nebylo útočit, jako se spíše bránit, kdyby to bylo potřeba. Když si Estel stoupne mezi nás, tak jen udělám úkrok kousek stranou, abych dotyčného neznámého neztratila z výhledu a měla o všem přehled, ale v ostražitosti jsem možná přece jen trochu polevila. Už proto, že prioritním cílem by nyní byl Estel, ale to neznamená, že míním jen tak přihlížet. Vyslechnu si výměnu názorů obou mužů a potom přikývnu. "Když někdo tasí meč, tak to neznamená, že chce zabíjet..." neodpustím si ovšem drobné upozornění, které je zjevně opomíjeno. To, že se on bojí, že by mohl být zabit spíše hovoří o tom, že jeho úmysly nemusí být až tak úplně čisté. Jeho slova mne však trochu zaujmou. Nedám to sice příliš najevo, ale uvnitř hořím zvědavostí, co má onen neznámý, který se sice již představil, na mysli. Místo toho všeho jen odsouhlasím Estelova slova a doplním je ještě svým názorem. "Ano, musíme najít něco k jídlu a bezpečné místo na nocleh... ale proč ty hledáš vyvolené z nějaké legendy? Jaký to má důvod..." zeptám se stále v nepatrném střehu, že jeho důvody pro hledání vyvolených nemusí být zrovna přátelské. Sama jsem se přesvědčila, že ne všichni, co mají co do činění s vyvolenými, mají přátelské úmysly. "Půjdeme teď dolů, ale do zad si ho nepustím..." řeknu se zdravou opatrností a nedůvěřivostí Estelovi. Já totiž nemíním jen tak pro nic za nic vystavovat opakovaně svůj život i zdraví někomu neznámému. Jednou jsem to již dnes udělala, ale podruhé to učinit nehodlám. Jako bych předchozí zkušeností v útrobách kráteru o něco zmoudřela... Meč pomalu a s celkem zřejmým náznakem, že když bude potřeba, tak se může v mé ruce objevit stejně náhle jako předchvilkou, zasunu do jeho pochvy na své místo a ještě jednou potvrdím svá slova a "dám svolení" k opuštění tohoto místa. "Tak běžte napřed... budu vás zezadu krýt..." rozhlédnu se ještě okolo, jako bych se chtěla ubezpečit, že nikdo další se tu takto záhadně a z ničeho nic nehodlá zjevit. Tehdy už bych totiž mohla začít být malinko nervózní. A teď už jen zbývá čekat na to, až se oba muži vydají dolů, abych je mohla následovat, jak mám podle všeho v úmyslu... |
| |
| Dedina V dedine to vyzerá ako keby celá vymrela. Nikto nikde. Zamierim preto s Adonisom rovno do nášho domu. Otvorím dvere a ostanem stáť na prahu. Mám čo robiť, aby som sa udržala na nohách. Po tej námahe s Adonisom a dlhej chôdzi si ich takmer necítim. Premáham túžbu zvaliť sa na zem a ostať tam až do druhého dňa. Tak túžobne myslím na horúcu vodu, čisté oblečenie, teplé jedlo a posteľ... Mami, oci...? zavolám dnu. |
| |
| Margalli vejdeš na práh domu a stále Adonise podpíráš. Zavoláš na matku a na otce a to už za tebou mamka vyběhne z kuchyně až k prahu s vařečkou a naštvaným výrazem vwe tváři. Když tě ale uvidí i s chlapcem oba mokré, zablácené a zraněné tak se její pohled rázem změní a tvá matka vařečku zahodí a přiijde k vám. "Pojďte honem. Co se stalo? Kdes byla? Neříkali jsme ti s otce že nesmíš odcházet z vesnice? Zbláznila jsi se?", vychrlí na tebe když usazuje Adonis na starou pohovku a tobě pokyne k židly. Poté zmizí v kuchynio a vrátí se s lavorem studené vody do které namočí hadr a jde ti omývat čelo. "Tak vysvětlíte mi někdo, co se stalo že si moje dcera přivede domů kluka, který vůbec nepatří do naší vesnice a ještě k tomu jsou oba mokří špinavý a zablácení? Schoďte ze sebe to mokré oblečení ať nenastydnete!", přikáže vám a nechá omývání tvého čela, přičemž opět zmizí v pokoji a přijde se suchým oblečením pro chlapce. "Běž se převléknout!", rozkáže ti znovu. |
| |
| Haerdalis Narodil jsi se ve vesnici Lavina nedaleko Ohnivé hory, sopky, kteráje sice stále aktivní, ale už dlouhá léta nevybouchla. Pamatuješ si časy, kdy Cort Darkblood, ještě nevládl vaší zemi a tento ostrov se nejmenoval Nekron jak mu nyní všichni říkají. V této vesnici není mnoho elfů. Je zde v Solárově Chrámu jeden elfí kněz. Jeho sestra zde má lidského muže a jejich půlelfí dceru Margalli také znáš už od jejího narození. Nikdy jsi ve vesnici příliš kamarádů neměl. Ostatně na něco jako kamarádství není doba. Nemůžeš věřit nikomu. Obzvlášť od doby co tě do učení vzal místní šaman Darn Krevel. Chodíš k němu tajně. Ani tvoji rodiče nesmějí vědět že jsi se dal k němu do učení. Navštěvuješ ho jednou deně vždy brzy ráno za úsvitu kdy odejdou nemrtví než přijdou skřeti. Dnes je už k večeru. Sedíš doma u stolu. Už ustal déšť a jen slabě mrholí. Tvůj otec sedí mlčky u stolu a matka je taktéž zamloklá. Tvůj mladší bratříček si hraje s jídlem v talíři a zdá se velice zachmuřený. |
| |
| Valakas Sedíš u okna královského paláce v Krosbergu, hlavním městě Nekronu. Výhled ven není příliš příjemný na pohled. Šedé město pod zamračenou oblohou. Skřeti dohlížíjící na obyčejný lid. Občas nějaký vůz který projíždí po nádvoří pod oknem tvé malé věžičky. Už ani nevíš jak dlouho jsi zde. Vše se slévá do jakési bezčasé jámy z níž není úniku. Jsi Cortovým učedníkem již týden... Měsíc... Záleží na tom? Máš přístup ke knihám i k němu samému, ale vlastně ti to nepřináší žádný lék na bolest ze smrti tvých rodičů. Chceš se vrátit ke knize jíž jsi rozečetl, když v tom se ozve klepání na dveře. |
| |
 | V paláci - "doma": Pod nosem se mi objeví malý usměv když vidím jak malé vyzáblé dítě kradoucí na trhu v ulicích jablko, dostalo bičem přes záda. Z této show mne vytrhne až zaklepání, asi se nedovím jak příběh malého chlapce zkončí, nebude to určitě nic pěkného, ale rozhodně to bude zábavné. Zamračím se a vstanu od okna, jdu otevřít. |
| |
| Valakas Otevřeš dveře a za nimi stojí jeden ze sluhů v paláci. Vidíš v jeho očích strach a úctu, i když vynucenou. Viditelně se chvěje. Na jeho tváři jsou vrásky, které lze jen ztěží přičíst stáří. Je to člověk, ale tak starý zase není. "O-omlouvám se r-ruším, p-pane...", vykoktá a rychle se pokusí uklidnit tím že se bolestivě štípne do paže, kde vidíš, že nemá jen jednu jizvu. "Pán si vás žádá...", řekne již o poznání klidnějším hlasem a jeho třes trochu ustal, ale stáje je vidět že se bojí. |
| |
| Palác: Zamračení ustane. Nechám dveře pokoje otevřené a otočím se abych sáhnul po své holi. Když ji uchopím vyjdu z pokoje a zavřu dveře. Vyjdu směrem do trůního sálu. V mysli se mi vrací výraz služebného a i těch dalších, nikdy se těch pro mne už tak všedních pohledů nenabažím, směji se. Podřadní psy... Služebný se podle etiky drží dva metry za mnou. Po několika schodech kde sme stoupali i klesali a pár chodbách, které musel navrhovat architekt s jistým zájmem o meandry potoků dorazím ke svému cíly. V pokleku: Volal ste mne pane? |
| |
| Vrchol sopky Po ponaučení té plechovky se jen ušklíbnu. Odvrátím hlavu k tomu druhému, který v ruce třímá hůl. Promluvím k němu: Víš, příteli nebo nepříteli, já jsem tulák. Putuju od místa k místu, od vsi zas k další. Kousek odtud je ves, kam jsem zavítal dnes dopoledne. odmlčím se, A navštívil zdejšího šamana. Ne kvůli tomu, že se mi za ním chtělo, vlastně jsem ho vůbec předtím neznal, ale spíš kvůli skřetům. Nemají mě rádi od té doby, co... znovu se odmlčím. Přece jim o sobě hned neřeknu všechno. zamyslím se a znovu promluvím: To je jedno, ale k tomu šamanovi jsem se šel schovat. A nad šálkem bylinkového čaje mi svěřil tu legendu. Mluví o vyvolených, kteří mají zrušit tuto skřetí krutovládu. A ti vyvolení byli uvězněni zde, v kráteru. dořeknu. Pak znovu promluvím k elfce: Nevím, proč bych s vámi měl jít, sice mě zajímá, kde jste tam dole v tom kráteru vzali, ale nejspíš jste tam hledali to samé, co já, tak nedělejte, že nevíte. A asi mi nechcete říct, co jste tam našli, tak když mě omluvíte, rád bych se tam taky podíval. domoluvím, ale pak mé oči najdou díru v římse. Pohlédnu podivně na plechovku a vydám se dolů po úpatí hory. |
| |
 | Doma Podívám se na rodiče a vidím jak mají starosti.I já mám starosti o tom co bude i o tom co je.Pohlédnu na matku a řeknu:Třeba jednou bude zase líp.Jednou příde den kdy tyranie skončí a vše bude zase v pořádku.Náhle mi tvář pohasne a uvědomím si,že to co jsem právě řekl bylo jen zbožné přání.Se smutným výrazem jdu do svého pokoje.V pokoji za sebou zavřu dveře a začnu přemíšlet o všem co se za můj život stalo.Na to si povzdechnu a tiše si řeknu:Nic hezkého jsem nezažil už hodně dlouho.S těmito slovy si lehnu a vyspím se až do rána. |
| |
| Valakas Trůnní sál je velký, ale ne zas tak moc. Tvůj pán stojí u jednoho z velkých oken a dívá se ven. Jeho černé vlasy jsou na krátko střižené a temné hluboké oči teď obrací k tobě a zkoumavě si tě prohlíží. "Ano, volal.", řekne ti a přejde zpět k trůnu, kde si ale oproti očekávání nesedne. "Něco se stalo, mladý učedníku. Prozatím lépe bude pokud zůstaneš v nevědomosti, čeho se to týká. Ještě dnes tě vyšlu na cestu. Jsi nadaný, ale bez zkušeností tvá výuka postrádá smyslu. Vydáš se tedy do města Amon v jezerním kraji a zkontroluješ tamního pána Vreaka, zda jde na jeho panství vše tak jak má. Pak budeš následovat ve své cestě do Zenomu a zkontroluješ stejně tak i Pána Ariaka. Stejně tak v Alanesu, městě pod horou, Darowu, Moveru s Odolu, rozumíš?", zeptá se tě mistr a pán, kterému jakoby se zlověstně zalesklo v očích. |
| |
| Palác - Trůní sál Postavím se na nohy a vyslechnu si instrukce. Při jeho slovech se usmívám čím dál tim víc. Konečně mise. Pokynu Pánovi na znamení souhlasu. Rozumím Pane, nějaký doprovod, vybavení? zeptám se už jen stroze. On o mě ví, že když zadá úkol mám potenciál vyplnit ho nejen dobře, ale i rychle. |
| |
| Na sopce: Následuju Leranda dolů ze sopky, jeho slova mi dala spoustu podmětů k přemyšlení...Skřeti se rozlézají po světě? vyvolení mají zrušit jejich vládu. Ze zamyšlení mě však probere fakt, že si musím dávat pozor na cestu, abych si nevymkl kotník, nebo dolů nesjel po zadku, a to bych měl ještě štěstí. přesto my myšlenky pořád víří hlavou. Je to náhoda, nebo nám říká co chceme slyšet? Ale jak by tohle všechno mohl vědět. Můžeme mu věřit? Co když patří k těm co nás sem uvěznil.... Asi v půlce sestupu se zastavím a posadím se na skálu. "Pět minut pauza." Hůl si položím na stehna, protáhnu si zádá předklonem a záklonem a unavené lítka propnutím nuhy. "Říkáš Lerande, že tě ten Šaman ukryl před skřety?Copak ten šaman nebydlí ve vesnici? Nebo v ní nejsou ti skřeti, že tě tam nehledali? Nebo má tak dobrou skrýš, že tě tam nenašli....Možná bys nás k němu mohl zavést.. Mohli bychom u něj taky zůstat, na jednu noc. Samotného by mě ta legenda zajíma...chtěl bych toho od toho šamana slyšet víc..." Otočím se na Kennu a tázavě povytáhnu obočí... Musíme zjistit co á v úmyslu, zda si vymyšlí, nebo by nám mohl pomoci. |
| |
| Estel, Kenna a Lerand Vydáte se dolů z kráteru. Cesta tu žádná není a povrch je velmi obtížný na chůzi. Z části pro lávové kameny, které se dost často uvolňují z povrchu a z části pro úhel samotné hory. Jak jdete stále níže vzduch houstne a jehop vlhkost sílí. Už se nikde neobjeví žádný drak, ani jiná létající nestvůra. Vše vyhlíží nevlídně a mrtvě snad. Výhled už není takový jako nahoře, ale první řeku vidíte a míříte opatrně směrem k ní. Z hruba v půlce sestupu se Estel zastaví a protáhne se. |
| |
| Haerdalis Rodiče se na tebe povzbudivě usmějí a matka tě pohladí po ruce. Ty se zvedneš od stolu a odcházíš do svého pokoje, kde za sebou zavřeš dřevěné dveře. Lehneš si na postel, ale ještě než usneš zaslechneš hlasy svých rodičů. "Takhle to dál nejde... Musíme utéct.", praví tvá matka. Otec: "To nejde Lonuáire, Nedošli bychom ani k přístavu na severu. A i kdyby ano. žádné lodě odtud již léta nikam nepluli. Král schromažďuje loďstvo, ale na takovou loď se mi sami nedostaneme a jiné lodě se tomuto ostrovu vyhýbají. Nedostaneme se odtud. Máme dva syny. Haerdalis už má jistý věk a moh by takovou cestu zvládnout, ale Nathaniel je ještě moc mladý. Nemůžeme riskovat. Nežije se nám dobře, ale jsme naživu.", slyšíš otcův naléhavý hlas. Pak už matka nic neříká a ty se začínáš propadat do hlubin spánku. Ještě zaslechneš příchod svého mladšího brášky Nathaniela, ale pak už tě dřímota přeci jen přemůže a ty spíš. Ráno pak se probudíš dříve než ostatní. Tvůj bráška spící ve stejném pokoji jako ty ještě sladce dřímá a tebe čeká další návštěva u šamana, který již na tebe jistě čeká. Právě svítá a tak pomalu nastává čas aby ses vydal na jeho hodinu v chatrči na severu vesnice. |
| |
| Valakas "Dosteneš koně, knihu a psací potřeby. Do té knihy zaznamenáš průběh své výpravy. Samozřejmostí je jídlo, pití a nějaký drobný obnos pro tvé potřeby. Očekávám že důkladně prozkoumáš všechna panství a když odhalíš nějaké vady, odboje, nebo rebelie postaráš se o to. Nemusí hned všichni zemřít. Zmrzačení je někdy efektivnějším trestem. V některých případech pak zmrzačení člena rodiny, ale to už si jistě poradíš. O všem chci vědět a všechna tvá řešení daných situacích zapíšeš. Podle toho posoudím úspěšnost tvé cesty. Očekávám že bude úspěšná. Dostaneš dekret opravňující tě ke kontrolám i k okamžitému převzetí kterékoliv posádky skřetů, kterou budeš potřebovat. Ostatní nekromancery udržující vesnice v šachu zatím ponechám bez tvé možnosti jim kázat, ale přesto je dekret vyzve aby ti naslouchali. Každý z pánů panství je jeden z mých upírů. Měj se proto na pozoru. Mají rozkaz tě nezabít, ale přesto si od nich drž jistý odstup. Pokud všemu rozumíš, je čas abys šel.", poví ti tvůj pán a přisedne k jednomu ze stolů, který zde stojí po okrajích sálu. Na list pergamenu napíše příslušné rozkazy a lejstro zapečetí. Poté přistoupí až k tobě a předá ti jej. "Tvůj kůň už by měl být připraven před stájemi i se v ším vybavením.", tón jeho hlasu je zcela bez zabarvení, chladný... Pohled jeho očí je zkoumavý, ale ne až tak nepříjemný. Dá se z něj cíit vypočítavost, ale to z tvého taky... |
| |
| Doma Keď na mňa mama vychrlí vyčítavo toľko otázok, nezmôžem sa skoro ani na slovo. Ja....my....nechcela som...Ale boli tam skřeti... Pri omývaní ma rana dosť bolí, až mi z toho vyhŕknu slzy do očí...teda tak si to nahováram, nedokážem si priznať, že mi je do plaču z matkiných výčitiek. Keď ma pošle prezliecť sa, rýchlo odbehnem do izby. Tam zo seba zhodím šaty, odkopnem ich do kúta a z truhlice vytiahnem staré šaty. Oblečiem sa, sadnem si na posteľ a len tak pozerám pred seba. Keď sa spamätám, vyjdem z izby a previnilo pozerám na matku. |
| |
| Cesta k šamanovi Rychle se připravím na cestu za šamanem.Vykouknu ze dveří jestli mě nikdo nevidí.Když se ujistím že ještě všechno spí vydám se na cestu k šamanovi.Jakmile ho uvidím řeknu: Dobré ráno mistře.Jsem připraven na dnešní hodinu.5ekl jsem dobré ráno ikdyž vím,že moc dobré nebude.A nyní se soustředím jen na svou hodinu. |
| |
| Margalli Tvá matka zrovna osvazuje Adonisovi nohu kusem látky. "Tak co se tedy stalo...?", ptá se teď matka ustaraně, ale už o poznání klidněji. Adonis se na tebe tázavě zadívá. Tvůj otec se nyní vludal do světnice, kde jste vy a opřel se ve dveřích. Je už starý. Dost starý na člověka... |
| |
| Haerdalis Vyjdeš do chladného rána. Dnes by snad mohlo být chvíli i hezky, ale kdo ví... Rozhlédneš se po ulici a zdá se že všichni nemtvý už odešli. Nikde žádní kostlivci, ani nic takového. Slunce už vykukuje a ty víš že máš sotva několik směn na to aby ses uvelebil v bezpečí šamanovi boudy. Rozběhneš se ulicí. Jsi obezřetný jak jen ti to běh dovolí. Zstavuješ se co chvíli, abys náhodou neopoměl rozhlédnout se na každém rohu až konečně stojíš na okraji vesnice, kde několik desítek metrů od vesnice vydíš šamanovu chatrč. Je to domek bez oken a z prostředku střechy se kouří, jak už časně zapálil šaman svůj oheň. Rozběhneš se k němu a houni, která slouží místo dveří hbitě odstrčíš stranou a vběhneš dovnitř. Domek má prakticky jen jednu malou místnost. Uprostřed místnosti je ohniště, které už dokázalo celý prostor vyhřát. Znáš to velmi dobře je tomu tak vždy, když přicházíš. šaman je tak čtyřicetiletý muž s hnědými vlasy a vousy, ale ve světle ohně v této chýši vypadají zrzavě. řekneš svému mistrovi že jsi připraven na dnešní hodinu a on se na tebe usměje zpoza kouře ohniště a své dýmky ze které vesele bafá svůj kořeněný tabák. "Dobře... Vlasntě tě teď už nemohu nic neučit. Mohl bych, ale k tomu potřebuješ získat nějakou praxi...", říká šaman zamyšleně. "Dáš si se mnou čaj?", zeptá se tě, když sejme z ohniště konvici a začne do dvou šálků připravovat bylinkový čaj. |
| |
| U šamana Když se mě šaman zeptá jestli si sním dám čaj samozdřejmě neodmítnu a jen pokývám hlavou na souhlas.Při pití čaje se dívám na šamana.Najednou se starostlivě zadívám do ohně.A v duchu si řeknu:Chudáci moji rodiče.Jestli se mě zeptají jestli bych chtěl odtut,tak bych neodmítl ale jen v obavách bych je opouštěl nejsou už nejmladší a můj břáška právě naopak.Pak se starostlivě zádívám na šamana.Ikdž celou místnost znám tak se po ní porozhlédnu.Když dopiju čaj řeknu:Děkuji vám mistře za čaj i zavšechno ostatní. |
| |
| Doma Trochu neochotne, lebo sa bojím, že mi bude matka nadávať, porozprávam čo sa stalo. ...ale ja som nechcela...nevedela som, že sa to stane...len som sa chcela poprechádzať okolo dediny. Ale prečo ma ten skřet napadol? Veď som nerobila nič zlé... spýtavo sa zahľadím na matku. |
| |
| Cesta dolů ze sopky Trochu mě překvapí, když se nakonec Lerand vydá proti svým slovům dolů ze sopky. Nechtěla jsem mu nijak mluvit do jeho zaujetí a cílů, které má na mysli a jestli chce sestupovat skutečně dolů do kráteru, ale vlastně mne to až tak nezajímá. Nechce se mi mluvit o tom, co je dole a i když by jeho cesta vlastně byla zbytečná, tak mi přijde hloupé ho od ní odrazovat. Stále jsem se docela nesmířila s tím, jak vyskočil a zničehonic se zjevil za námi a proto k němu ani nechovám přílišnou důvěru. Vydám se tedy podle svých slova na konci našeho malého průvodu dolů ze sopky. Kráčím obezřetně, opatrně našlapuji a v klíčových chvílích se snažím udržet rovnováhu i za pomoci rozpažení rukou, abych těžiště o něco snížila. Ne snad, že by mne cesta nějak příliš vyčerpávala, ale respektuji Estelovu žádost na krátké odpočinutí. Přikývnu a zůstanu stát na místě kousek opodaál. Zaposlouchám se do jeho slov, ale není potřeba, abych k tomu něco dodávala. Nechci mluvit, protože by mne můj hlas mohl prozradit a vyjevit tak jistou zvědavost nad oním šamanem i jeho vyprávěním. Koneckonců ani o skřetech toho nevím nějak příliš a tedy jakákoliv takováto informace by mi mohla pomoci se trochu zorientovat. A proto čekám, jestli nám k tomu Lerand řekne něco více, nebo bude mlčet a nic nám o tom všem neprozradí. Tak či tak, naše cesta se zdá býti jasnou. Dolů do lesa, najít nějakou vodu a pak nejspíše zkusit vyhledat i toho šamana s jeho informacemi, které by mohli otevřít naše oči a napovědět trochu více o tom kdo jsme, proč jsme byli zavření v oné kobce a co se od nás vlastně očekává. Začínám mít totiž skutečně pocit, že toto povídání o vyvolených se z nepříjemného sna stává skutečností... |
| |
| Haerdalis "Nemáš zač děkovat, chlapče. Vše jsem dělal rád. Potřebuji někoho kdo nastoupí na mé místo šama až já tu nebudu. Učím si v tobě svého nástupce." , pousměje se na tebe a zase zabafá ze své dýmky, přičemž vyfoukne kouře z úst. Vůně je omamná a silná. "Budu rád pokud budeš i nadále navštěvovat můj příbytek. Včera zde byl jeden tulák. Vydal se do Ohnivé hory. Snad se brzy vrátí. Půjčil jsem mu svůj nejcennější majetek. Neviditelný plášť. Rád bych jej dostal zpět i když ani nevím jak dlouho v něm ještě magie vydrží..." , zamyslí se a chvíli mlčí. Je zde ticho. Možná až příliš velké ticho. "Inu, něco bych pro tebe měl. Potřebuji abys mi natrhal nějaké bylinky, co ty na to? Potřebujeme suroviny, abychom mohli nadále pomáhat zdejším lidem. Co kdyby ses vydal na sever do lesa a pokusil se něco nasbírat? Drž se ale podél řeky, nechci aby ses ztratil v lese." , pousměje se šaman, když tě požádá jako už asi dvakrát aby ses vydal do lesa pro bylinky. "Nemusíš jít po tomhle břehu to už je jedno. Něco ti prozradím. Je tam brod. Tam kde se řeka kříží s hranicí lesa je brod a tam se dá snadno přejít. Dále už je řeka moc hluboká a prudká. Jsou tam zrádné proudy, tak buď opatrný. A pozor na skřety..." , varuje tě, "Ale pokud nechceš jít, já to pochopím... Z toho co přineseš pak dostaneš svůj díl a přidám ti i něco ze svých surovin, bereš?" , znovu potáhne z dýmky a vyfoukne kouř ve tvaru kroužků. |
| |
| U šamana zamýslím se když se mě šaman zeptá jestli pudu pro bylinky.Okamžitě mu odpovím:Jistě pudu a co nejdříve se vrátím.Zvednu se,rozloučím se se šamanem a vydám se domů.Jdu zase strašně opatrně a u každeho rohu se zastavím a podívám se jestli mě nikdo neviděl.Nijak nespěchám abych měl při náznaku nebezpečí dost času utéct. |
| |
| Margalli Matka i otec si poslechnou tvé vyprváění a otec se na tebe pak i suměje povzbudivým úsměvěm i když ustaraným. Pak zajde zpět do pokoje, kde odpočívá teď většinu dne. Matka se na tebe i Adonise zadívá dost přísně. "A co ty, mladý muži, jsi dělal na té cestě?", zeptá se Adonise a ten jí vypoví že se vydal hledat místo, kde nejsou skřeti vládci lidí a kde v noci neobchází živí mrtvý. "To je pošetilá a bláhová představa a snaha, mladíku, taková místa jsou jen za mořem...", řekne tvá matka, ale nevypadá že se přímo zlobí. Pak se zadívá na tebe. "Vedla sis dobře u té jámy.", pochválí tě a vstane od Adonise, přičemž zamíří do kuchyně odkud slyšíte její hlas. "Inu myslím že se tomu skřetovi nezdálo že jsi tak daleko do vesnice a úplně sama, Margalli. AStejně jako se mu určitě nezdálo, když uviděl Adonise, který v tu chvíli v jeho ohavných očích a malém mozečku vypadal jako tulák.", matka se k vám vrátí z horkým mlékem a každému z vás podá jeden šálek. "Teď ale budeme muset vymyslet co dál. Měl by ses vráti domů Adonisi, tvoji rodiče na tebe jistě čekají.", káže mu tvá matka, ale chlapec to odmítne. "to nejde. Slíbil jsem si že se dostanu tam, kde skřeti nevládnou. Dostanu se i za moře.", říká chlapec odhodlaně ale tvou matku to příliš nepotěšilo. "Dnes v noci zůstaneš zde. Déle to však nepůjde. Máš na výběr. Buďto požádáš o Asyl v chrámu, nebo se vydáš k místnímu šamanovi, ten by tě u sebe možná také ukryl. Skřeti k němu kdoví proč nechodí... Asi to bude tím jeho věčným kouřením tabáku...", odfrkne si tvá matka. "A nebo odejdeš z vesnice, ale to bych ti neradila. Ne vždy bdueš mít takové štěstí jako dnes a krom toho, tvá noha se musí uzdravit.", tvá matka mluví dost panovačně a tak Adonis již raději mlčí. "A ty Margalli. Už chápeš proč tě nechceme obyčejně někam pouštět?", zeptá se matka již vlídnějším tónem. |
| |
| Doma Zvesím zahanbene hlavu a poviem Áno, mami...lenže... mňa ubíja stále sedieť doma...chcela by som vidieť svet, nových ľudí...a nie tu sedieť a hrbiť chrbát pod bičmi skřetov. hovorím čoraz nadšenejšie, až mi žiaria oči A vravíš, že za morom by mohli byť ľudia slobodní? Tak aj ja tam chcem ísť....poďme tam všetci..!!! Utečme! |
| |
| Margalli Zatímco chlapec se na tebe povzbudivě usměje matka se na vás pohoršeně podívá. "Vy mladí. Máte příliš horkou krev. Copak to nechápete? Kdybychom se pokusili o útěk... Mohli bychom snad odejít sami? Jen my? To přece nejde. A všechny vzáít nemůžeme. A i kdybychom se tak rozhodli. Tvůj otec Margalli je už starý muž. Cestu k přístavu by nezvládl. To nemluvím o tom že v přístavu dal král budovat velké loďstvo a žádná loď odjinud nepřipluje. Proč by riskovali život, tím že by zakotvili zde? Na jaké lodi tedy chcete odlout, hm?!", ptá se tvá matka a přeměří si vás přísným pohledem. "A i kdyby se nám podařilo ukrýt se někde v podpalubí lodi, jako že by se nám to nepodařilo protože bychom byli příliš nápadní... Tak co potom? Kdo ví kdy se ty lodě dají do pohybu? Mimo to to jsou válečné lodi, které ve výsledku budou plné skřetů a ti kdyby nás tam objevili nás bez mylosti zabijí. A i kdybychom se dostali někdam jinam. Víte vy dva co by se stalo tady? Jako příkladné potrestání za náš útěk by dali vyvraždit celou naši vesnici. To chcete? Chcete zabít všechny lidi, které znáte? Kdo ví jaký trest teď nese Adonisova rodina ze jho odchod. Příště uvažujte.", přikáže a zmizí v kuchyni odku se ještě ozve. "Jdi si lehnout Margalli, a ty Adonisi bdueš spát n a pohovce kde právě sedíš." Rozhostilo se ticho. Zůstali jste jen vy dva ve světnici. Adonis se tváří smutně. Zdá se že nad slovy tvé matky přemýšlí. |
| |
| Doma Zamyslím sa Tak nad tým som neuvažovala...asi má pravdu...ale niečo predsa treba urobiť, takto to nemôže ísť naveky. vzdychnem si a pozriem na Adonisa. Asi by si mal predsa len ísť domov...keď zistia, že si ušiel, možno sa už nebudeš mať neskôr ku komu vrátiť. Ale o tom sa porozprávame zajtra. Obaja sa potrebujeme poriadne vyspať. Usmejem sa na neho a odídem do svojej izby. Ľahnem si na posteľ, založím si ruky za hlavu a s otvorenými očami snívam... Aké by to bolo, keby sme nemuseli pracovať pod nadvládou tých hnusných oblúd... Aký zaujímavý deň som dnes mala...keď to poviem ostatným v dedine, puknú od závisti, aké dobrodružstvo som zažila. s úsmevom zaspím. |
| |
| Margalli "Možná... Tak zítra...", řekne ti chlapec a lehne si na pohovku. Ty odejdeš do svého pokoje a také ulehneš. Chvíli se ještě oddáváš myšlenkám a pak tě přemůže spánek. Ráno tě probudí tvá matka a kupodivu se na tebe hezky mile usmívá. "Dobré ráno, princezno,", řekne ti a vstane ze tvé postele. "Snídaně je na stole a tvůj nový kamarád už snídá.", řekne ti a pak odejde z pokoje. |
| |
| Palác: Při jeho slovech mne trochu zamrazí. To slovo "rodina". Opět ty myšlenky zapudím. Už žádnou rodinu nemáš, on je tvá rodina i budoucnost. Ano Pane, rozumím. Kývnu na znamení souhlasu. Pozoruji jeho ruku jak vede pero a pak se mu dívám do tváře když mi předává dekret. Při jeho dnes ke mě posledních slovek znovu kývnu hlavou a převezmu si listinu. Pokloním se a vydám se do stájí. Opět procházím bláznivým systémem chodeb, v některých částech paláce mám ještě trochu problémi se vyznat. Nakonec však dorazím k cíli. Měl bych tu mít připraveného koně. křiknu na jednoho ze synů podkoního. |
| |
| Valakas Chlapec na kterého jsi křikl se na tebe vzpurně podívá. Jizva na jeho tváři připomíná tvůj příchod... Ten první den, kdy jsi poprvé odešel od tvého pána a tento mladík odmítl splnit tvůj rozkaz. I nyní se zdá že jen velmi nerad přykývl a přivedl ti černého hřebce, který se zdá být lépe živený než ten chlapec. "Váš kůň, pane.", v jeho hlase slyšíš odpor a pohrdání. Upírá na tebe své velké modré oči z nichž jedno je již zmrzačené, ale to už měl když jsi přišel. V tom pohledu je čirá nenávist, jakou umějí tak čitelně dát najevo jen děti jeho věku. Může mu být tak dvanáct let. Předal ti uzdu a podkoní ihned přiběhl a položil chlapci ruku na rameno bázlivě na tebe hledící. |
| |
| Cesta dolů Vykročíma hned za chvíli mi podjede noha a trochu se propadnu. Kdybych se nechytil balvanu nějakým způsobem uchyceného v povrchu hory, asi bych už pěkně rychle letěl dolů. Jakž takž se postavím na nohy a pokračuji dál v cestě. Pokud se tomuhle dá říkat cesta. Magmatický povrch se dá lehce uvolnit a pak už zbývají jen seknudy... V půlce sestupu se zastavím společně s ostatními, protože taky potřebuju načerpat pár nových sil. Jak postupně slézáme dolů, tato cesta se mi zdá neskutečně dlouhá, snad ještě horší, než když jsem šel nahoru, ale to asi bude tím, že teď se občas, ač nechci musím kouknout dolů. Moc hezký pohled to není, hora je vysoká a pohled dolů nemusí všem dělat zrovna dobře. Nenechávám na sobě nic znát a poslouchám toho muže. Kdo se o to zajímá? Nezlob se, ale já ybch také rád věděl, kdo jsi, kde jsi se v tom kráteru vzal a cos tam dělal. A to samé bych chtěl věděl od ní. odpovím mu. |
| |
| Palác: Převezmu uzdu černého majestátného hřebce a podívám se na něj. Na sedloví už má připevněnou tornu a v ní jak čekám připravené vybavení. Pak můj pohled padne na vzpupného mladíka jehož otec ho drží zpátky. Nezapomínej. ukážu na jeho jizvu. Jeho otci věnuji nepříjemný pohled. Pak vyvedu koně před stáje, kde zkontroluji své vybavení a když zjistím, že je vše jak má být, nasednu. Na cestě: Zapnu si kabát a nasadím na hlavu kápi. Z podkrku jen vyčuhuje nějaký přivěšek. Po městě se projíždím pomalu a usmívám se když se rozejde nejeden dav, aby mi umožnil jízdu, ještě dříve něž k nim dorazím. Za branami města už to kůň až tak lehké nemá. Pobízím ho k rychlé jízdě a mířím ke svému prvnímu cíli. |
| |
| Valakas Chlapec jen skloní smutně hlavu. Když nasedneš na koně znovu ti věnuje nenávistný pohled, ale to už mu otec vlepí facku. Ten se na tebe oproti tomu podíval vděčně. Vyjel jsi z paláce a míjel lidi na ulici. Lidi, barbary, elfi, hobity, kudůky a dokonce i trpaslíky a krolli. Jak koně ženeš lidé ustupují. Jejich pohledy jsou vyděšené, ale to pro tebe už nemá význam. Vyrazil jsi po severním břehu řeky Morávka k jezernímu kraji, kde má být tvá první zastávka. Ostrov je vlastně hodně malý a tak dvěstě deset mil, co měří cesta z Krosbergu do Amonu ujedeš za několik hodin. Tvůj kůň je rychlí. Cesta po které jedeš není až tak kvalitní, ale je to cesta. ženeš svého koně co nejrychleji. Na pravo od sebe máš řeku jejíž břeh je porostlý křovím a na levo od sebe máš tu a tam nějaký strom ale jinak také většinou jen keře. Projedeš jednou menší vesničkou a o chvíli později druhou. Všechno zde vypadá dost stejně. Náhle se ale něco přihodí. Tvůj kůň zběsile zavřechtá a o něco zakopne. Přeletíš svého oře a tvrdě dopadneš na zem. Tvůj kůň upadl dost nešetrně, ale co je asi důležitější jsou dva nějací lidé, kteří utíkají rychle směrem do vesnice kterou už jsi projel. |
| |
| Na cestě: Dobré reflexy a snad i trocha štěstí mi pomůže dosáhnout slušného parakotoulu. V pokleku rychle seberu svou hůl a vstanu. Když si všimnu těch dvou postav, mne napadne hodně neslušných slov, nakonec si ale jen řeknu... Přinesete zkázu vašemu domovu. Nad tou představou co jim způsobím se zasměji. Trochu se opráším a pohlédnu na koně, jesli bude ještě schopen jízdy. Poté se vydám prohlédnout místo pádu, jestli to bylo pravdu to co si myslím. Že by lano? Přitom se stále koukám k vesnici, abych nebyl nemile překvapen. |
| |
| Valakas Místo kde se nacházíš tvoří jedna vrba na straně u řeky a jeden vzrostlý strom na straně druhé, možná lípa, kdo ví. Ano. Za pád tvého koně může jistě lano. Ještě je napřažené přes cestu. Tvůj kůň je zraněný. Má zlomené obě přední nohy a bolestné ržání se nese daleko. Předeš v mysli své plány proti těm, která jsi viděl utíkat a nyní ti už zmizeli z dholedu za mírnou zatáčkou cesty. Ještě se rozhlédneš pořádně a pak něco zaslechneš. Jakoyb prasknutí. Ze vzrostlého stromu se ulomí větvička... |
| |
| U vesnice: Trpícímu se koni se podívám do očí a na chvilku jako kdybych cítil cit dávno zapomenutý. Hloupost! Mozek opět ovádne ten jediný a správný cit pro tento okamžik - uhněv. Zapraskání přeruší to co jsem chtěl teď udělat. Otočím se a pozoruji zvědavě korunu stromu. Ikdyž bych mohl tvrdit, že tam někdo je, možná je to jen stín listů. Vylez, pokud nechceš být upálen i s tímto stromem zažíva. Taky bys určitě nerad aby tvá rodina trpěla až do konce jejich dní! křiknu někam tam do koruny. |
| |
| Valakas Tvůj kůň dále trpí, zatímco ty křičíš do koruny stromu. Chvíli se nic neděje, ale pak přeci jen ten někdo seskočí dolů. Je to nějaký kluk. Starší než syn podkoního a hezčí dá-li se to posoudit. Nemá žádnou jizvu a obě oči má zdravé. Na okamžik ti hledí vyděšeně do očí a pak se i on pokusí o útěk směrem k vesnici. |
| |
| U vesnice: Chvilku (1-2s) pozoruji utíkajícího chlapce načež se velmi nepěkně usměji. Hyperio Bez větší námahy chlapce doběhnu a strčím ho na zem. Kleknu si nad něj a své oči ponořím do jeho. Jsou tak malé, je z nich cítit strach, začínají se lesknout. Když mi řekneš jména těch dvou a kde bydlí nic tvé rodině ani tobě neudělám. řeknu mu zatím co ho jednou rukou přidržuji aby se nepokusil zvednout a utéct. |
| |
| Valakas Povalil jsi chlapce na zem a klekl si na něj. Ne moc silně, ale tak aby se nemohl příliš hýbat. Kluk vypadá vystrašeně. Otevřel pusu jako by chtěl něco říct, ale z úst mu nevjde ani hláska. Začíná plakat. SLzy se nekontrolovaně řinou z jeho očí jako projev zoufalství a slabosti. Zdá se že se na nic nezmůže... Kůň stále bolestně nyní už jen hýká... |
| |
| U vesnice Slaboch, ani zachránit kůži si nedokáže. Když za mnou opět uslyším koně, zvednu chlapce na nohy a držím ho za zátylek. Jdu s ním k místě kolize, kde mu lanem obvážu ruce za zády a jeden konec nechám delší, abych měl chlapce jako na vodítku. Když se uklidníš a řekneš mi ta jména pustím tě. Když ne uvidíš všechny své milované trpět, než zemřeš ty sám. V jedné ruce držím lano a v té druhé nyní mám dýku. Jedním bodnutím probodnu koni míchu a ten naposled vydechne. Z rány se valí temně rudá krev. Dýku otřu o krk koně a uložím ji zpátky do pochvy. Odvážu tornu ze sedloví a dám ji mladíkovi na záda. Aspoň se mu hůř poběží kdyby chtěl utéci. Ještě sis to nerozmyslel? zeptám se ho naposled než se rozejdeme směrem k vesnici, do které ale zatím nemířím, nýbrž do tvrze nedaleko u ní. |
| |
| Valakas Zvedneš chlapce na nohy a držíš jej za zátylek. Přivedeš ho k místu, kde je přes cestu natažené lano. To odvážeš a přivážeš ho chlapci na ruce a druhý konec si ponacháš v rukou abys jej mhol držet. Pak přijdeš ke koni, kterému zkrátíš utrpení. Chlapec na tvá slova nic neřekne. Alespoň zatím. Dal jsi mu tornu na záda. Není příliš těžká a tak ji chlapec celkem unosí, ale pravda je že je menší a při běhu by mu jistě překážela. Vydáš se s ním směrem k vesnici, protože teprve kus po cesté je odbočka k Tvrzi skřetů. "J-já ne-nechtěl...", vykoktá kluk zkrze vzlyky. "T-to brácha... Tvrdil, že musíme něco udělat... Č-čekali jsme nějakého skřeta ne-nebo tak...", koktá dál a stále pláče. |
| |
| U vesnice: To byl tvůj bratr? A ten druhý? Určite vás navedl.Nebo snad někdo jiný? napomůžu mladíkovi. Na jeho výmluvnou větu zatím nic neřeknu, vím, že by mu to mohlo zase zavázat jazyk. |
| |
| Valakas "To druhý byla... Byla bráchovo holka... Margarita...", řekne chlapec rezignovaně. Zdá se že už se veškerého odporu vzdal. Jde pomalu a šoupe nohama. Snad je to nějaký jeho zlozvyk... |
| |
| U tvrze: A nikdo je nenavedl? To oni samy vymysleli? A jakou úlohu si v tom sehrál ty? zeptám se ho zatím co už jsme dávno odbočili na cestě k tvrzy. Pomalu přistupujeme k její bráně. Hůl si z levé ruky na chvilku dám do pravé společně s lanem abych zpod kabátu vytáhl dopis, který ukáži strážím. |
| |
| Valakas Přišli jste k Tvrzi a chlapec už nic neřekl. Skřet na stráži si prohlédl pečeť a něco zachoptal na dalšího skřeta až posléze přišel velitel místní posádky, kde pečeť rozlomil a přečetl si to. Velitelem je kupodivu člověk. Přečetl si dopis a podíval se na tebe a pak na chlapce, kterému věnoval spíše sarkastický úsměv. "Pojďte dál, čeho si žádáte?", ptá se velitel hrubým hlasem, ale ne neuctivě. Chlapec jen pozoruje a tváří se vyděšeně. |
| |
| V tvrzy: Sedni si. řeknu mladíkovi v jedné z místností a sám s velitelem popojdu kousek dál. Stala se mi taková, no řekneme nehoda. Potřebuju nového koně a pak takových 20 vojáků a vás. Zatkneme bratra toho malého a jeho přítelkyni, nejakou Margitu. Jako trest jsem jim určil useknutí pravé ruky v zápěstí a 20 ran bičem. Tomu malému dejte jen deset. Jo a abych nezapoměl, vesnice bude odedneška po dobu pěti let odevzdávat o polovinu větší dně. To jen abyste věděl. Linč se odehraje ještě dnes, než odjedu. na chvilku se odmlčím, aby měl velitel tábora dostatek času si informace přelouskat, když mi ten čas přijde dostatečný... Rozuměl jste?! řeknu trochu hlasitěji až to s velitelem trochu trhne. Pak dojdu k mladému a sundám mu z rukou pouta a ze zad tornu. Slíbil jsem ti, že ti nic neudělám. |
| |
| Valakas Velitel s tebou popojde dál zatímco chlapec rezignovaně sedí v jedné z místností pevnosti, které ani blíže nezkoumáš. Na všechno přikývne, ale jendu výhradu přeci jen má. "Odpusťte že vám mluvím do plánů, ale useknout ruku práce schopnému mladíkovi mi nepřijde jako dobrý nápad..." Chlapec když mu sundáš pouta a řekneš so jsi řekl se na tebe tázavě zadívá, jako by znovu začal doufat v záchranu... |
| |
| V tvrzi: Ano to máte pravdu, s kolika prsty je schopen takový človek držet vidle? se třemi? Pak tedy ztratí oba po 4rech prstech, 2 na každé z rukou. řeknu na výhradu vůdce místní državy. Kdo čím zachází, tím také schází. Když je velitel na odchodu z místnosti... Připravte se co nejrychleji, musím toho dnes ještě dost stihnout. Po zaklapnutí dveří za ním se posadím na jedné z židlí a naleju si trochu vína do číše. Piji pomalu abych vyhnal z úst nepříjemnou pachuť prachu z cesty. |
| |
| Valakas Chvíli čekáš a piješ víno. Kluk, který seděl na stromě teď jen trpně sedí a už se na tebe neodvažuje ani podívat. Netrvá nijak dlouho a bvelitel se vrátí s tím že jednotka je připravená. Když vyjdete ven stojí tam skutečně nastoupených dvacet skřetů, připravených k boji i když je žádný zřejmě nečeká. Vyrazíte na cestu k vesnici, která je ale natolik blízko že tam dorazíte už během chvilky. |
| |
| Sestup ze sopky: Prudce otočím hlavou z Kenny na Leranda v mých failových očích se objeví plamen zlosti. je vidět, že nejsem zvyklí na to že mi Lidé neodpovídají a ještě navíc se vyptávají. Ten plamen však vyhasne, avšak úsměv na mé tváři se neobjeví, přesto promluvím mírně: "Moje jméno je Estel, a tohle je Kenna." otočím se na svoji společnici, tak trochu nyní hledám odpověď nebo podporu. "Řeknu ti tohle: Nemáme v úmyslu ti ublížit.Bohužel ti nemůžeme nyní odpověď na tvoje dotazy, ale když nám budeš věřit a my zjistíme , že si zasloužíš naší důvěru, možná ti odpovíme na víc, než čekáš." Opřu se o hůl a chystám se zvednout. "Takže pokud už nám nemáš co říct, budem pokračovat dolů." Zvednu se za pomocí hole. Rád bych mu řekl, co vím, ale to nejde, aspoň zatím ne. Nemůžu mu věřit. Aspoň zatím ne, musí vydržet.... chvíli vyčkám, jestli Lerand ještě něco odpoví, ale jinak jsem připraven vyrazit. |
| |
| Na cestě: Jedu pomalu na koni a za zády mi sedí mladík. Torna je připevněná k sedloví mého nového oře. Ke každé bráně se postaví dva muži, kdyby něco. Ostatní půjdou na prohlídku po jednom z malebných domů této vesničky, pan velitel ví. rozdám rozkazy a někteří ze skřetů se rozeběhnou aby byli u bran dříve než dorazíme k vesnici. Jedu v čele skupiny a tak mám možnost sledovat ustrašené z cesty ustupující lidi i nelidi. Pak sleduji velitele kam míří až dorazíme na místo určení. Chlapec zamnou se začne třást. Slezu z koně a hlídání chlapce přenechám jednomu ze skřetů. Na velitelův tázavý výraz... Prosím, můžete začít. vydám povel k "útoku". |
| |
| Valakas To co se odehrává ve vesnici se k útoku přirovnat nedá. Velitel kývne skřetům na rozkaz a ti se rzeběhnou do jednotlivých domů a někteří běží na pole shánět pracující. Brzy už je na návsi celé místní obyvatelstvo. Lidé se dívají zvědavě, ale většnou i dost vystrašeně. Chlapec kterého jsi nechal hlídat skřety se stále chvěje. Stojíš teď ty, skřet hlídající chlapce a velitel uprostřed kruhu z lidí a u vás je i pranýř, který už preventivně nechali ve vesnici. Jakýsi muže se vyčítavě dívá na chlapce, který na jeho pohled jen smutně nahrbí ramena a nechá je klesnout. Muž pak jen sklopí pohled k zemi. Vedle něj stojí starší mladík, kterého teď skřeti postavili vedle chlapce a pak přivedou do prostřed i dívku. Nyní stojí před tebou ti, kteří mohou za smrt tvého koně. Dívka plavých vlasů a zelených očí až nepřirozeně velkých na její líbeznou tvář. Bratr chlapce je starý možná osmnáct let. Na tváři mu raší vous, ale zdá se že si jej holí alespoň občas. Všichni jsou v prostém a místy špinavém a potrhahaném oblečení. Bratr toho malého se na mladšího soureznce jen zlostně podíval, odplivl si před něj a něco mu pošeptal. Dívka se bezmocně chvěje zdá se že smířená se svým osudem. Nemá v očích slzy, ale ani pohrdání. Jen na tebe polulí ty své velké oči. Lidé v kruhu se na pokyn velitele utišili. "Tito tři členové vaší komunity se provinili zabitím koně vyslance jeho veličenstva a zdržením jeho mise. Ponesou pro to trest za své konání.", začne velitel hlasitě a předá ti slovo, když všichni lidé pozorně naslouchají. |
| |
| Na náměstí Za pokus o atentát ztratí tito dva po prostředníčku a hlavně prsteníčku na obou rukou jimiž drželi nástroj, který jim měl umožnit tento hanebný čin. ukážu na ty dva. Za zabití panského zvířete jim navíc uděluji 20 ran bičem a tomu malému za napomáhání ran deset. Celé vesnici se pak za rebélii zvyšují daně o polovinu a to na dobu pěti let. Rozsudek vykonejte nyní. řeknu ze zad svého koně zatím co ten jede v kruhu kolem shromáčděného davu. Při posledních slovech se otočím směrem k pranýři. |
| |
| Valakas Dívka i její přítel se po sobě podívali. V tom pohledu bylo mnoho citu, který ty ale těžko můžeš chápat. Malý kluk jako by tvá slova ani neslyšel. Jeden ze skřetů začal bubnovat a lidé kolem zatajili dech. Muže který předtím káravě hleděl na toho malého se utrhnul z davu zrovna když jeho nejstaršího odvádějí ke špalku aby vykonali rozsudek, který jsi udělil. "Prosím pane... Nedělejte to... Ponesu jejich trest ale prosím.. Neubližujte jim., prosí ten muž a pokleklne před tebe do prachu návsi, kde stojíte. Starší z hochů už má prsty na špalku a smutně se na otce dívá. Je v tom pohledu ale i jakýsi stud. Jako by svému otci říkal že má svou čest a nechce aby za něj prosil. |
| |
| Na náměstí: Zadívám se na škemrajícího psa. Na pohled se mračím, chtěl bych se ale začít smát. Pokud chceš, můžeš nést trest s nimi. pronesu nahlas, stejně tak jako řeč předtím. |
| |
| Cesta dolů ze sopky Ani já nejsem příliš nadšena z toho, jak se k nám ten muž staví. Chová se panovačně a rozkazovačně, odmítá odpovídat na otázky a ve všech ohledech je nepříjemný. Inu, člověk... Zaposlouchám se do vysvětlení, které mu podá Estel a jen tak trochu lpím na jeho rtech očekávajíc při tom každé další slovo splynuvší z jeho rtů, jak vypráví alespoň zlomek našeho osudu. Nemám, co bych k tomu dodala a ani se mi k tomu nic dodávat nechce. A proto ani nejprve nic nedodávám. Až když je navrhnuta cesta dolů, tak jen souhlasně přikývnu a udělám pár kroků. Potom mi to ale stejně nedá, zastavím se a otočím, abych ještě něco dodala. Tichým, smířlivým hlasem, ve kterém je ovšem stopa pravdivosti a vůle. "Chodit s námi nemusíš... došli jsme sem bez tebe a klidně půjdeme bez tebe i dál... Neradi bychom ti byli přítěží a pokud chceš hledat vyvolené, hodně štěstí..." pronesu a otočím se zády k onomu muži. Jednak proto, abych viděla na cestu a v druhé rovině hlavně kvůli tomu, abych skryla stopu slz, která se opět objevila v mých očích při představě rozdrásaných prstů malé dívenky... |
| |
| Valakas muž se na tebe zadívá prosebným pohledem ale zdá se že poznal, že tebe neoblomí... Pomalu vstane, věnuji staršímu synovi tvrdý pohled a pak se začlení po bok své ženy v davu přihlížejících. Velitel vydá rozkaz a mladík vykřikne bolestí jak sekyra přetne dva tebou zvolené prsty z jeho ruky. Z míst kde měl prsty mu teď teče krev on si bolavou ruku uchopí tou druhou, kteoru mu ale skřeti vezmou a položí na špalek. Druhou ruku mu drží sám velitel. Znovu sekyra setne a další dva prsty se oddělí od mladíkovy ruky. Pak jej upnou na pranýř a následuje bičování. Bič šlehá a mladík se snaží nekřičet ale po několika prvních ranách svou bolest potlačit nedokáže a jeho záda zdobí čím dál více jizev. Sotva je rozsudek na něm dokonán a jeho křik utichne přivedou ke špalku dívku zatímco jeho odrazí mezi lidi. Dívčin hlas je při křiku vyší než mládencův. Už po prvním seknutí ale omdlí. Velitel se s ní nepárá a vrazí jí dvě facky aby se vzpamatovala a když se probudí tak jí useknu další dva prsty. Tentokrát už do mdlob neupadne to až když ji začnou bičovat ztratí znovu vědomí. Jako poslední jde malý kluk, který jakoby svět kolem vůbec nevnímal. Zdá se že upadl do jakési apatie. Když ho začnou bičovat slyšíš jeho dětský hlas jak křičí bolestí a pláče. Jeho trest ale bude ze všech nejvyšší už jen tím že jej rodina ani vesnice už nikdy mezi sebe nepřijme... Bičování zkončilo a rozsudek byl vykonán. Tvůj kůň s tvým vybavením čeká jen až se vydáš na další cestu. |
| |
| Ve vesnici: Dojedu k veliteli... Výborně, myslím že teď už je to na vás. ... s těmi to slovy se otočím a vjedu do ustupujícího davu. Někde zamnou ošetřují trestance, ale nikdo si nedovolí zakřičet nějakou urážku. Když projíždím kolem brány dva opírající se skřetové se napřímí jak plaňka do plotu. Pak vyrazím stejnou rychlostí jako předtím, míjím mrtvolu krásného černého hřebce a mířím do prvního panského města. |
| |
| Valakas Žádnou nadávku na svůj účet neslyšíš. Vyjedeš z vesnice a zamíříš dál po cestě na východ. Pojedeš kolem mrtvoly svého milulého koně a pokračuješ dál. Tento kůň, kterého ti dali je celý hnědý a není ani zdaleka tak rychlí ani takového plemene jako ten minulý, kterého ti vlastně dá se říct zabili. Cesta kolem tebe ubíhá a i když se snažíš koně hnát neni to tak rychle jako předtím. Dojedeš až k prvnímu z věgtších jezer Jezerního kraje. Zde projedeš opět jednou malou vískou tentokrát bez problémů. Lidé si tě sice všimnou, ale vyhýbají se ti. Stočéš se podél jezera na severovýchod, kudy vede cesta po které jedeš. Cesta do Amonu. Ujížíš rychle, ale někdo ti náhle vběhne do cesty, že máš c o dělat zastavit svého koně v čas. "To přece nemůžeš. Stůj přece!", křičí jakási mladá žena, která ti zkřížila cestu, předtím než tvůj kůň jen tak-tak zastaví. Nyní ta žena stojí před tvým koněm a dívá se na tebe s překvapením ve tváři. Udělá kro, dva bokem aby ti uhnula z cesty. "Odpusťte, pane...", omluví se téměř šeptem a nervózně se ohládne směrem na západ kam předtím od jezera utíkala. Pak se podívá opět na tebe a naznačí ti úklonu. |
| |
| Ošklivě se na ni podívám, ale její pokora a to, že už jsem i tak dneska ztratil dost času mne donutí jet dál. Ztráta mého oře mne štve čímdál tím víc. Chvilku po znovu vyjetí se podívám nejistě na západ, jako bych tam něco čekal. |
| |
| Doma Zobudím sa na matkino pohladenie. Pretiahnem sa ako mačka a zývnem. Keď odíde, oblečiem sa, opláchnem sa vodou, prečešem vlasy a vojdem do kuchyne. Adonis tam už sedí a prežúva chlieb. Dobré ráno prajem. Usmejem sa a sadnem si k stolu. Vyzerám sviežo a odpočinuto, vidno na mne, že som sa dobre vyspala. Jediné spomienky na včerajší deň sú rozbitá hlava a preťatá koža na rukách. Už to ani tak nebolí, len ma trápi, že mi tam ostanú jazvy. Čo ak ma kvôli tomu nik nebude chcieť a ostanem na ocot... obzerám si rany na rukách a vzdychnem. |
| |
| Valakas Vyjedeš dál po cestě a ženu zanecháš jejímu osudu ať už je jakýkoliv. Projíždíš kolem jednoho z jezer kde se cesta pak stáčí k východu a pak k jihu až konečně uvidíš brány města Amon, které je opevněné asi jako každé větší město. Nikdo ti ale v průjezdu do města nebrání. Opakuje se totéž co v Krosbergu. Lidí ustupují a v úzkých vesničkách se ti pokoušejí udělat místo, aby tě náhodou nikdo nezdržoval. Přideš až k hradu, který oproti paláci v Krosbergu vypadá praktičněji spíše jako hrad určený k boji, než jen k pohodlí pánů. V jedeš na nádvoří a sesedneš z koně prakticky okamžitě se tě ujme mladý sluha. Není to žádný dvanáctiletý chlapec, ale téměř dospělý muž. Z jeho očí se nedá nic vyčíst stejně jako z jeho tváře. Bezeslov převezme uzdu tvého koně a jakmile z něj sejmeš zavazadlo, odvede tvého koně do stáje. Další sluha, který k tobě přijde je už starší shrbený muž s šedými vlasy a vousy. Zas tak starý asi není, ale i tak už je prošedivělý. "Vítám vás v Amonu, pane... Prosím následujte mě...", z jeho tváře lze vyčíst vypočítavost a podlézavost. Tento muž by se neštítil čehokoliv, tedy pokud můžeš soudit z toho jak se chová. Pomalým krokem tě provádí hradem až do jakéhosi salonku, kde jsou na zdech gobelíny s výjevy jakýchsi elfů, ale musel bys je lépe zkoumat abys pochopil co znázorňují. "Vyčkejte zde.... Náš pán vás po soumraku přijme... Dáte si něco k pití, nebok jídlu, pane...?", opět ten skřípavý a podlézavý hlas. |
| |
| Margalli "Dobré ráno...", pozdraví tě Adonis s plnýmmi ústy. Slušné chování už dávno ztratilo svůj význam. "Dobré ráno, zlatíčko, posaď se a najez do syta.", uvítá tě matka a do misky ti dá dva chleby se sádlem a solí, které konzumuje i tvůj nový kamarád a tvá matka s otcem. Co se týče jídla beztak si nemůžete příliš vybírat. Jíte dále mlčky. Není příliš o čem mluvit. Otec pak ztěžka vstane a sípavým hlasem praví. "Tak já odcházím do práce, mládeži... Měj te se tu hezky.", dá pusu své ženě a má se k odchodu. Už chodí jen velice ztěžka. Něměl by už pracovat, ale skřeti jsou neúprosní. Tvá matka se ještě chvíli dívá po tom co se za otcem zavřou dveře a je velice posmutnělá. "Tak co ty, mladíku, jak jsi se rozhodl?", zeptá se tvá matka Adonise, který právě polkl poslední sousto a zapil jej sklenicí čerstvého nadojeného mléka. "No já...", začal ale pak sklonil hlavu a chvíli mlčel. "Tak já se zkusím vrátit k rodičům...", řekl a podíval se na tvou matku, která se usmála a přikývla. "Dobře, Adonisi, ale tvůj kotník se musí nejprve uzdravit. Margalli tě odvede k šamanovi, ten ti pomůže.", věnuje chlapci další úsměv a pak se podívá na tebe. "Co říkáš, odvedeš ho tam?", zeptá se tě matka. |
| |
| Doma Vezmem si chlieb z taniera a namažem si ho masťou. Pustím sa do neho akoby som týždeň nejedla. Mmmm...aká dobrota... Poteší ma, keď Adonis povie, že sa vráti domov. Samozrejme, že ho tam vezmem. Možno aj mne pomôže s tými rukami. a otrčím chrbty dlaní pred seba. Vtom ma niečo napadne. Ale čo ak stretneme toho skřeta, čo nás napadol? Myslíš, že si nás bude pamätať? s obavou v hlase sa otočím na matku. |
| |
| Margalli Matka se na tebe podívá a zamyslí se. "Inu... Dnes by tu být neměl... Střídají se dvě skupiny skřetů. Jedna v jeden den a druhá v jiný. Němli byste na něj narazit, ale kdyby ano... Předpokládám že už nebude klást důraz na to aby vás potrestal. ALespoň tebe ne. No a Adonisovi půjčím otcův plášť s kapucí. Kdyby se tě někdo na něco ptal, řekni že se tvému otci udělalo špatně a že jej vedeš k šamanovi pro medicínu. Pokud si Adonis ponechá kápi, bude vše v pořádku.", povzbudivě se usměje a dojde pro plášť o kterém mluvila. Je to teplý zimní plášť i když už hodně starý. Adonis si jej na sebe oblékne a když si přehodí kápi přes hlavu a trochu se nahrbí mohl by starého nemocného člověka připomínat. Obzvláště, když kulhá. |
| |
| Doma Dojem a počkám, kým doje aj Adonis. Potom vstanem, pomôžem aj jemu a podám mu tú palicu, s ktorou sme prišli. Vyjdeme z dverí a zamierime smerom k šamanovej chatrči. Ako to tam u vás vyzerá? Tak ako u nás? Máte aj vy svojho šamana? zahrniem Adonisa otázkami. Konečne môžem uspokojiť svoju zvedavosť, keďže doteraz som na to nemala príležitosť. Keď sme včera išli domov, potrebovala som všetku energiu na chôdzu, nie aby som ju míňala na klábosenie a ešte niekoho otravovala. Rezko vykračujem popri Adonisovi, hoci sa musím často pristavovať a čakať, kým si vydýchne, lebo s tou nohou sa mu ťažko kráča Sem tam zakývam niektorému z kamarátov, ktorých stretneme. Dávam však pozor, aby sme neboli veľmi nápadný a aby sa o nás nezačali zaujímať skřeti, čo stoja v dedine na stráži. |
| |
| Margalli Vyjdeš spolu s chlapcem do chladného mlhavého rána a va vesnici se mnozí lidé právě odebírají na pole pracovat. "Hodně podobně je to u nás. Vlastně ej to to samé...", řekne chlapec zamyšleně. "Taky máme něco jako šamana, ale spíš by sme mu mohli říkat lovec. Učil mě, chvíli... ALe já se právě rozhodl odejít. Neříkej to své matce, ale já se domů nevrátím. řekl jsem jí to, aby se o mě nebála, ale já už domů nemůžu. Byxlo by to pak ještě horší, než když jsem odešel. Mám v plánu odejít do severnío hvozdu a pokusit se tam skrýt. Tam vyčkám až bude v přístavu vhodná situace a nalodím se na některou z lodí. Musí být cesta odsud a já ji najdu.", praví odhodlaně. Mineš několik svých kamarádů a všechny pozdravíš. Skřeti se ti nijak přehnaně nevěnují. Využijete ranního shonu abyste prošli až na sever vesnice a tam zamířili k šamanově boudě stojící kousek stranou. Vydáte se přees malý nikterak nekrytý plácek k šamanově chatrči a v tom už uvidíte jak z šamonovi boudy vychází nějaký elfí chlapec. Ty ho poznáš. Je to Haerdalis. Nikdy jsi se s ním příliš nebavila. Byl hodně zamlklý a tajnůstkářský. To že ale teď odchází od šamana je ale zvláštní. Zdá se že i on vás uviděl... Haerdalis Odešl jsi od šamana odhodlán skrývat se po cestě k domovu, kam jsi si chtěl zajít než vyrazíš na bylinky. Sotva jsi ale z šamanova domku udělal několik prvních kroků uzřej jsi kus od sebe půlelfí dívku Margalli, která žije tady ve vesnici. Znáš ji, ale vlastně jste se nikdy nějak extra nekamarádili. Nikdy jsi neměl příliš kamarádů. Teď stojí před tebou a vedle ní stojí kdosi zahalený v zimním plášti s kápí. Tomu do tváře nevydíš, má ji sklopenou k zemi. Opírá se o hůl a vypadá nahrbeně, jako nějaký starý člověk. |
| |
| Pred šamanovým domom Chvíľu zarazene pozerám na Haerdalisa, ale potom sa spamätám a snažím sa tváriť , akoby nič. Usmejem sa na neho a pokračujem k dverám. Keď ho míňame, pozdravím. Hoc to nie je skřet, rozhodnem sa neriskovať a neprezradiť Adonisa. Nemyslím si, že by Haerdalis bol nejako nebezpečný, určite by nepobežal skřetom oznámiť, že je v dedine cudzinec, ale zase mu až tak nedôverujem, lebo ho nepoznám a veľa kamarátov o ňom hovorí, že je taký zvláštny. Po očku ho sledujem. |
| |
| Prohlídka hradu je sice zajímavá, ale nevěnuji až takovou pozornost. Přemýšlím jak začít jednání s místním pánem. Z toho mne vytrhne až hlas zřejmě nějakého blízkého posluhovače místního šlechtice. Co? Ano něco bych si dal. Jsem celý den na cestě. řeknu mu na jeho tázavý pohled. Z torny vyndám knihu, pero a inkoust v lahvičče. Postavím je před sebe na stůl a otevřu lahvičku. První strana je už nadepsána a tak začnu na straně druhé. Nejdříve popišu cíle cesty a co si od ní slibuji. Pak začnu s tím jak jsem vyjel z panství. Popisuji vše jak se má, bez svých vnitřních pocitů. ... při cestě k tvrzy u vesnice ***** mi mladík přiznal, že rebelisty jsou jeho bratr a jeho přítelkyně... Při této větě vejde do dveří služšbný s tácem jídla a za ním další s konví něčeho dobrého k pití a číší. Spěšně dopíší větu, zavřu lahvičku, otřu pero a posunu knihu dál od sebe, abych ji neušpiňil. |
| |
| Povrch sopky Že si zíkáte moji důvěru? Co si ten mág nebo co je to zač o sobě myslí? A takhle to ještě dal najevo. myslím si, ale snažím se být i vypadat klidně. Neměl bych tolik dávat najevo, že jsem poslední dobou hodně naštvaný a nic s tím nemůžu udělat. Navíc jsem se nemohl podívat tam dolů. To horko mě docela odradilo a ta díra v římse... Ta to rozhodla. Počkej, nemysli si, že jsem nějaký skřetí pobočník a stejně mám k šamanovi namířeno, tak jestli chcete, zavedu vás tam. A pokud jde o jeho skrýš, má jen chatrč, ale skřeti tam z nějakého důvodu nikdy nechodí... řeknu za otáčejícím se Estelem. Ale velice by mě zajímalo, co tam dělali oni. Vyšli přece z toho kráteru nebo jsem měl halucinace a oni stáli celou tu dobu tam nahoře se mnou? Ale to by mě museli vidět a to se nestalo... myslím si ještě. |
| |
| Seznámení Podívám se na ty co mě načapali.Vduch se mi honí hlavou hlasy:Mám jim říct co jsem tu dělal nebo přectírat,že jsem si udělal jen malou ranní procházku?Ratši se nejdříve zeptám co tu dělají oni a pak se rozhodnu jestli jim budu věřit.Jakmile si všechno v hlavě srovnám,rozhodnu se promluvit:Co tady děláte tak brzy?A kdo jsi ty?A podívám se na zahaleného v kápi.Potom se tázavě na oba dívám.Tak trochu v obavách abych neměl potíže a trochu v naději,že mi pomohou.Nevím co si mám o té dvojci myslet.A tak jsem stále ve střehu a připraven k útěku.Nyní čekám na odpověď na né otázky. |
| |
| Valakas Sluha před tebe položí tác s jídlem a sklenku s vínem. Jídlo voní dobře a i víno vypadá jako velice kvalitní. "Kdybyste cokoliv potřeboval stačí zazvonit.", řekne ti sluha a položí na stůl vedle tebe i zvonek. Poté se odbelhá pryč a ty zůstaneš v té místnosti sám. Zatímco se pustíš do kupodivu chutného jídlacosi zaslechneš. Jakoby šeptavé hlasy odněkud zezhora. Není jim, ale rozumět. |
| |
| Estel, Kenna a Lerand Pokračujete dál dolů z hory. Cesta už není tak strmá takže se vám jde čím dál tím lépe. Déšť již ustal úplně a slunce se klene k západu. Konečně jste dole. Stojíte pod horou a nedaleko vás je kraj lesa a tak dvě míle na východ odhadujete že je ona řeka, kterou jste viděli, protékat lesem. Není zrovna teplé počasí. Vítr fouká docela silně a nepříjemně. |
| |
| Amon-Hrad: Na chvilku přestanu žvýkat a snažím se zaposlouchat do oněch hlasů. Když se mi to nepodaří v duchu pokrčím rameny a dál pokračuji v jídle. Na takovém pansví určitě ticho nebude. Když dojím utřu si ruce a ústa, dopiji číši načež si naleji novou a přisunu si zpátky otevřenou knihu. Pročtu si své zápisky a když dorazím ke své poslední větě otevřu lahvičku s inkoustem a začnu dnešní zápisky dopisovat do konce. Když sem s tím hotov a inkoust zaschne založím vše do torny a naleji si další číší, začíná se smrákat a na mne padá trochu únava. |
| |
| Valakas Hlasy se ti brzy vzdálí z doslechu a ty po jídle dopíšeš své zápisky. Odložíš knihu a naliješ si další číši. Vlastně sluhu nyní nepotřebuješ a tak jen vyčkáváš. Začíná na tebe padat únava, tak jako na kraj padá tma. Náhle se odkudsi ozve křik. Vysoký hrdelní vyděšený křik, který proletí celým palácem. Následuje hluboké ticho bez sebemenšího zvuku. Po chvíli, do místnosti kde čekáš vejde onen sluha, který tě sem přivedl a přinesl ti i jídlo. Usměje se na tebe úlisným úsměvem a odhalí tak že mu chybí v ústech několik zubů. "Pána vás nyní přijme,", řekne tím svým skřípavým hlasem a pobídne tě abys jej následoval. Když tě provádí chodbami, soudíš že tohle muselo být kdysi velmi rozmanité sídlo, které je pěkné na pohled i uzpůsobené pro případný boj, kterému ale zjevně nikdy přímo nečelilo. Konečně tě sluha přivede do pracovny svého pána. Nikoliv do přijímacího sálu, nýbrž do pracovny. Dveře se otevřou a za nimi je malá místnost kde je starý stůl, dvě pohodlné židle, okno se zataženými závěsy, police na knihy i s knihami mnoha pergameny a jakási dřevěná skříň. Dále jsou zde dveře kamsi dál, nejspíše do komnat bývalého pána, jelikož upír, který nyní k tobě stojí čelem přímo naproti v místnosti zády k oknu nevypadá na to že by přespával v panském pokoji. Má černé vlasy, chladný pohled v temných očích, bledou pleť a jeho tělo spíše vypadá jako by kosti byli sotva potažené kůží, jak je hubený. Pokud jsi si nějak představoval upíra z knih, které jsi četl tak takto. "Vítej, vyslanče z rosbergu, proč tě se náš pán posílá?", ptá se a rokou ti kyne aby ses posadil, zatímco si i on sám sedá proti tobě. |
| |
| Amon Děkuji, pane Amonu. Posadím se naproti místnímu pánovi. Jeho vzhled mne nijak neudivý, spíše mne potěší, že je takový jako jsem si ho představoval. Pán, by se rád více dozvědel o situaci v jeho zemích. A proto vyslal mne, abych se v nich na vše... jak se patří podíval. řeknu upírovy své a pánovi úmysli. Očekávám od něj plnou podporu. Již dnes jsem musel v jedné z nedalekých vesnic nechat zbičovat a zmrzačit tři lidi. Zabili mi koně, teď musím jezdit na takové herce. Můj hlas je plný pohrdání nejen nad těmi třemi hlupáky, ale i nad šedákem. |
| |
| Pred šamanovým domom Haerdalisove otázky ma trochu vyplašili. Neisto pozriem na Adonisa, ale keďže ten mlčí, asi to nechal na mne, čo urobím. Nooo...bola som s kamarátom v lese a spadli sme do pasce. On si zvrtol kotník a ja som sa doudierala. A bojíme sa, čo by nám na to povedali doma, tak ideme najskôr na šamanom...Hádam sa potom nebudú na nás tak hnevať... Cítim, že sa začínam červenať, lebo klamať som nikdy nevedela. Do pekla... Preto sa snažím zachrániť situáciu. A ty si tu čo robil tak skoro ráno??? zaútočím na Haerdalisa. |
| |
| U lesa pod sopkou: Sejdem ze sopky a stojíme na kraji lesa. Z hloboka se nadechnu a vnímám všechny ty vůně, zvuky a barvy . Les čerstvě po dešti navlhlá tráva, smůla a kůra, popasané listí a jehličí, houby. Bzučení hmyzu a šustění větru, Sytá zelená, když tráva nasakuje vodu a padá soumrak, temně hnědá vlheké kůry. Mám pocit, jako bych v lese nebyl tak tisíc let. Otevřu oči a a na tváři mám úsměv jako člověk, který se dostal z místa kde byl proti své vůli na místo, kam se rád vždy vrací. "Ty už si tu procházel Lerande.řekni, bude lepší utábořit se tu někde na noc, nebo dojít k tomu šamanovi. Myslíš že by nám poskytl střechu nad hlavou na jednu noc? Je to k němu daleko?" Oslovím člověka, kterého jsme potkali na vrcholu sopky. Nejraději bych se už někam usadil a řídně se napil. Jídlo už teď večer asi neseženem. Ale pokud to šamanovi není daleko, třeba bychom se i najedli a nemuseli spát ve vlhkém lese... |
| |
| Před šamanovým domem Zarazím se a na čele mi vyrazí pot.Honí se mi hlavou co říct:Mám říct co jsem opravdu dělal.Ne zatím mám ještě čas.Na otázku jen odpovím:No byl jsem na návštěvě u šamana.A zrovna jsem byl na cestě domů.Podívám se na ně znovu a zeptám se jich:Nechcete pomoct k šamanovi?Znám ho.Je to můj....Nedořeknu protože si vzpomenu,že se nesmím podřeknout.Nyní čekám na odpověď,nejspíše od Margalli.Nyní jen sleduji jak se vyvine situace.Už se nepotím,jsem klidnější a nemám takové starosti,začíná se mi vybavovat v hlavě hlas:Neboj se všechno bude v pořádku věř jim.Ale nejsem odhodlaný jim zatím pevně věřit. |
| |
| Valakas Sedíš naproti němu a vyprávíš mu o cíli tvé cesty. "Ano, rozumím...", řekne a jeho výraz se prakticky nezmění. "Předpokládám že se budete chtít vydat do každé z vesnic a projít si je sám.", říká dál a nalije ti do číše další víno. "Po dobu kterou ztrávíte v mém sídle budete mým hostem a samozřejmě vyjdu vstříc vám i vůli našeho pána.", dodá a zabodne do tebe své temné oči. |
| |
| Pred šamanovým domom Haerdalisova odpoveď sa mi veľmi nezdá, už z toho dôvodu, že k šamanovi nikto nechodí bezdôvodne len tak na návštevu. Musel tam byť kvôli niečomu dôležitému, nezdá sa, že by bol chorý... Tu sa znovu prebudí k životu moja zvedavosť. Chytím sa poslednej vety, ktorú nedokončil. Čo je tvoj...??? Rozum mi pracuje na plné obrátky. Za tým je určite nejaké tajomstvo. A ja prídem na to, aké... V duchu sa teším. Ak by som to ale nezistila, nebude ma to až tak veľmi trápiť, aspoň som odvrátila pozornosť od Adonisa. |
| |
| Amon Jeho pohled je mi nepřijemný, ale snažím se mu to nedát najevo. Ano, rád bych se podíval po okolí, i tady po Amonu. napiji se z nově nalité číše. Jsem rád, že mám vaši podporu. V nastalém tichu mne napadne, že na něj přecejen nějaké otázky mám. Rád bych se dozvěděl, co to tu bylo za křik, asi tak před čtvrt hodinou? Jestli je to tu časté snad abych si zvykl. |
| |
| U lesa pod sopkou Konečně stojíme zase na normální zemi nebo aspoň za chvíli stát budeme. Výstup i následná cesta dolů mě opravdu zmohla. Z rádoby rozjímání mě vyruší Estelův hlas. Nocleh by vám poskytl a myslím, že velice rád. Jestli se utábořit, to záleží na vás. Ale kolem vesnice, kde šaman žije, je spousta skřetů. Možná by bylo lepší počkat až padne noc a pak se kolem jejich stráží nepozorovaně proplížit. Ve dne by to bylo jistě o dost těžčí a nevím, jak by skřeti reagovali, kdyby nás takhle viděli. odpovím a udělám posunek k Estelově holi a Kennině brnění. Dodám: A tuláky jako jsem já taky nemají zrovna dvakrát v lásce... No a pokud jde o cestu k šamanovi, je to pěkná chvíle chůze., ale možná by bylo lepší ji ještě dnes podstoupit. podám výklad. Když jsem přicházel, skřeti mě zatím nechali být, možná by to udělali i s nima, ale myslím, že spíš ne. Navíc oni rozhodně nevypadají jako tuláci, kteří jim možná až tolik nevadí. rozmýšlím se. Pohlédnu na Estela, co on na to. |
| |
| Před šamanovým domem Zamrazí mě nad zvědavostí Margalli.Teď nemám šanci se z toho vykroutit.Tak s pravdou ven:Nikomu to neříkej prosím,doufám,že ti mohu věřit a tak ti řeknu malé tajemství okterém nikdo až na mě a šamana neví.Učil mě alchymiji a těď jsem šel pro nake byliny do lesa aby mohl léčit nemocné jestli mi chcete pomoct neodmítnu ji.Podívám se z výrazem obavy.A v duchu si řeknu:Snad jsem udělal správně,že jsem jim věřil.Jen doufám,že toho nebudu litovat.Dívám se na oba a nevím jestli jsem nebyl až moc důvěřivý.Nakonec se usměju abych překryl starosti,které mám. |
| |
| Pred šamanovým domom Keď mi Haerdalis prezradí, čo robil u šamana, som trochu sklamaná. Toto je to veľké tajomstvo??? Ale na druhej strane ma potešilo, že mi dôveroval a povedal mi to. Tak to je skvelé. Milo sa na Haerdalisa usmejem. Ja by som ti rada pomohla, ale mama ma iste nepustí...a kamarát nemôže poriadne chodiť...Ale ak by si na mňa počkal tu, tak by som od šamana mohla ísť s tebou...Poviem, že som sa u neho dlho zdržala. Počkaj chvíľu... poviem a odvediem Adonisa trochu nabok. Ty tu počkáš, aj tak si myslím, že s tebou bude mať šaman viac roboty ako so mnou...a potom keď sa vrátim, pôjdeme spolu k nám domov. Dobre? pošepkám mu. |
| |
| Před šamanovým domem Jsem rád,že půjde se mnou ale jelikoš vidím,že má poraněnou hlavu řeknu:Pojď pomohu ti s nim do šamanova příbytku ten vás dá dohromady.A pak vyrazíme ke mě jo? Nečekaje na odpověď pomohu neznámému vstát a čekám až Margalli se rozhodne vyjít do šamanova příbytku.V duchu si říkám:Nespletl jsem se v Margalli je dobrý přítel a nezradí mě. |
| |
| Margalli a Haerdalis Haerdalis podepře Adonise, který se jinak opírá o hůl a společně vkročíte do náčelníkovy chatrče. Je zde zakouřenou dýmkovým voňavým tabákem a ta vůně je tak silná až se sám na okamžik začne motat hlava. "Co se stalo...?", zeptá se muž zpoza ohniště, který právě vstává a jde si prohlédnout své nové pacienty. "Haerdalisi, přines mi prosím tu mast na rány.", poprosí mistr svého učedníka. Mast je položená na vrcholku truhly, kterou má šaman strčenou v rohu místnosti. "Posaďte se a řekněte mi co se vám stalo...", pobízí Margalli a Adonise. Adosnis si sundá plášť a kápi, neboť v chýši je možná až příliš velké teplo a šaman i Haerdalis nyní vidí že to není chlapec z této vesnice. |
| |
| U šamana Rychle zajdu pro tu mast a podám ji šamanovi a řeknu:Tady ji máte mistře,ještě něco?Přisednu si jen tak abych vždy mohl pomoci mistrovi a nyní čekám co udělají ostatní.Nijak mě nevzrušuje,že muž zraněný neni z nasí vesnice,klidně přemýšlím. |
| |
| Valakas "Celé panství je vám k dispozici.", říká ten upír a dál si tě prohlíží. "Ohlecdně toho křiku... Dva místní lidé se pokusili osvobodit jednoho z mých vězňů...", usměje se ďábelským úsměvem. "Už se o to nepokusí..." stále se usmívá. "Není to nijak časté, spíše vyjímečně. Věděl jsem že se o to pokusí a byl na ně připraven." |
| |
| Začnu se smát s ním. Vidím, že to tu máte pevně v rukou. Výborně. pochválím chování upířího pána. Jsem dost unavený, no myslím že pro dnešek to bude všechno. Potřebuju se vyspat. Zejtra na nákupy a pak první dvě vísky. Jeho pohled by začínal být už velmi nepříjemný, kdybych nebyl tak unavený a celé setkání nevnímal tak napůl. Mám za sebou dlouhou cestu, pujdu se vyspat. Ještě bych byl potřeboval nějakého přuvodce, nejen tady po Amonu, ale i po okolí. Mapy sice znám, ale přecejen to bude jistější. Zajisté chápete. Teď už mne prosím omluvte. Dopiji číší a vstanu. Pokynu mu na pozdrav a vydám se z jeho přímací mýstnosti ven, kde čekám sluhu, co mne odvede do pokoje. |
| |
| Valakas "Průvodce pro vás bude zajištěn...", řekne ti ještě než odejdeš a ty pak procházíš společně se sluhou, kterého už znáš a který po celou dobu čekal venku chodbami hradu až do tvých komnat. "Dobrou noc, pane...", popřeje ti sluha s úlisným úsměvem bez několika zubů a ty zůstaneš sám v pokoji. Je zde velmi pěkný nábytek a postel s nebesy. V krbu hoří oheň a vedle je poskládané dřevo. Jsou zde krom dveří, kterými jsi přišel ještě jedny dveře, ale ty jsou teď zavřené. Všude je ticho a klid. |
| |
| V pokoji: Nechám sluhu zavřít dveře a položím si tornu vedle stolu, na ten položím psací propriety a knihu, už je tma a jediné světlo jde z krbu. Nechám psaní na ráno. Do krbu přihodím pár polen, aby vydrželi až do rána a převleču se do spacího. Jsem potěšen když mi v prochladlých končetínách opět koluje teplá krev. Ulehnu do postele a téměř okamžitě usnu. Dnes byl opravdu perný den. |
| |
| Valakas Brzy tě ukolébá světlo z krbu a teplo v místnosti. Usneč klidným spánkem. Ráno se probudíš a snídaně už ti leží na nočním stolku i se sklenicí toho dobrého vína co jsi večer popíjel. V místnosti nikdo není a oheň v krbu už je znovu zažehnutý. Všuide je ticho a klid. Na stolečku stojí krom snídaně i stejný zvonek, jaký ti sluha dal včerejšího dne. |
| |
| Probudím se a prohlednu si místnost. Voňavá snídaně prostoupila místnost a tak mne zvedne z postele. Posadím se na židli a začnu jíst. Najeden, napit a po sléze i oblečen se pustím do opětovného psaní. Dopisuji včerejší události a když se dostávám k rozhovoru s upírem zazvoním na zvonek. Sluhovi řeknu ať to odnese (tác s jídlem), ať mi připravý koně a průvodce by se měl také připravit. Když dopíšu události prvního dne cesty, otočím na novou stranu a napíšu dnešní datum. Knihu zavřu a nechám ji na stole i s věcmi. Do torny si vezmu jen něco málo jídla a pití. Vyjdu ze dveří pokoje... |
| |
| Haerdalis a Margalli Když učedník přinese šamanovy mast, ten jí začne vtírat do jizev na Margallininých rukou a do rány na čele. Mast jemě svědí a místy i pálí, ale dá se to vydržet. Pak šaman sáhne do malého váčku s bylinkami a vyjme z něj nějaké bobule. "Sněz je. Uleví se ti.", řekne Margalli a jde se věnovat chlapci, kterému zkontroluje nohu. Chvíli ji pozoruje a pak ji prudce uchopí a škubne mu zraněným kotníkem až chlapec vykřikne bolestí. "Promiň chlapče, ale teď už tě to nebude bolet... Ještě ti to ovážu, ale do několika dnů budeš moci chodit normálně. Jsi zde cizí, zůstaneš u mě než se uzdraví.", to už je rozkaz, zdá se že s ním o tom šaman nemá v úmyslu diskutovat. Pokud Margalli spapá bobule její rány se do dvou hodiny zcela zacelí a zmizí i jizvy. |
| |
| Valakas Snídani chutnala dobře a víno bylo skvělé. Zapsal jsi do knihy poslední události a sluha bez řečí splnil co jsi mu řekl. Odnesl tác a na tvé pokyny souhlasně přikývl. Vyjdeš z pokoje a procházíš chodbami hradu. Je to zde přehlednější a tak se bez větších komplikací dostaneš kam je třeba. Vynku stojí připravený kůň (jiný než na kterém jsi přijel. Tenhle je černý s několika bílími skvrnami a vypadá podobně tomu, který zemřel při tvé cestě sem.) a u dalšího koně postává jakýsi mladý muž. Má černé vlasy a hluboké zelené oči. Těžko říci jak popsat jeho výraz. Je v něm smutek, bolest, stud i nenávist a vzpurnost. "Dobré, ráno.", popřeje ti snad jen ze zdvořilosti. Nevypadá jako obyčejný sluha. To rozhodně ne. Těžko ale odhadovat jakou přesnou funkci zde zastává. Ať je jakákoliv rozhodně ji nedělá rád. "Kde začneme, pane?", říká a pohrdání se mu vkrade do hlasu. |
| |
| Nádvoří: Zatímco si prohlížím svého nového koně a uvazuji na sedloví tornu mluvím k průvodci: Jsou zde v amonu nějaké obchody s oblečením a vybavením... nějakým lepším? ukážu na svou hůl a slovo "lepším" zdůrazním. Pak nastoupím na koně a podívám se na průvodce, který ještě stále nacosi čeká na zemi. Když se podívá na mne spěšně se dá do nasedání... |
| |
| Valakas Mladík se vyhoupne do sedla. "Obchody? Jistě že ne. Pokud chcete něco lepšího musíte si to dát dělat na zakázku. Jste přece jeden z Pánů, vy si to můžete dovolit, ne?!", odsekne ti a propbodne tě svýma zelenýma očima. Kdo ví kde s vněm vzalo tolik drzosti a pohrdání. Rozhodně ale to co řek řekl naprosto vážně. |
| |
| Nádvoří: Usměji se. Takové chování se mi líbí. Pokud není namířeno vůči mě. Samoržejmě, také bych si mohl opatřit jiného, více etikety znalého průvodce. podívám se na něj a usměji se... né zrovna mile. K nějaké švadleně tedy, a pak do zbrojírny, nějaké lepší. řeknu a vyjedu. |
| |
| Valakas Jeho pohled se změní na nenávistný, ale pak se od tebe odvrátí a když vyjedeš mlčky tě předjde aby tě vedl. Jedete poměrně pomalu uličkami města a lidé k vám vzhlíží. Nevíš jestli místy i zlostné pohledy vrhají po tobě nebo po tom, který tě provází. Přijedete k malému domku. "Není zde vývěsní štít, ale tato švadlena vám ušije tu nejlepší róbu v celém Amonu.", radeji nepřemýšlet zda oslovení Pane vynechal záměrně nebo prostě zapomněl. Mladík sesedl ze svého koně a zaklepal na dveře. Otevřela mu starší žena. Může jí být tak pětačtyřicet let. "Sebastiane,", osloví jej téměř až přátelsky, ale on jen kývne hlavou a paní se zatváří vyděšeně. Chvíli těka ohledem z mladíka na tebe a pak ustoupí ze dveří. "P-pojďtte dál...", vyzve vás a mladík vejde, abys jej mohl následovat. Je to byčejný malý domek a zdá se že zde žena žije sama. Uvede vás do světnice a nejistě se opět podívá nejprve na průvodce. "Chtěl by abys mu ušila šaty, dle jeho přání.", říká jí průvodce a ona se tedy obrátí k tobě. "A jaké šaty by to měly být, pane...?", ptá se třesoucím se hlasem žena. |
| |
| Amon: Při projížďce městem si uvědomím, že mladík má za sebou asi pestrou historii. Průvodcovo zapomenutí nechám být, nemám dnes náladu se handrkovat kvůli maličkostem. Vejdu opatrně do domu, pas čekám vždy a všude, tyto kraje moc neznám. U švadleny: Usměji se. Nějaké pohodlné na cestování a zároveň slušnější než tyto. Ukáži na sebe. Vše v obsidiánové barvě, kabát s kapí, kožené lemy zdobené zlatým prošíváním. Kalhoty v tom samém duchu a i halenu, ty bez zlatého zdobení. K tomu mi sežeňte i body, vyšší, aby byli pohodlné při delší chůzi a i při celodení jízdě. řeknu starší ženě, vypadá sice ustrašeně, ale i tak, že za sebou má určité zkušenosti. Když chvilku bezeslova mne pozoruje. Asi si mne měří očima, vždy jsem myslel, že se to dělá metrem. Rozuměla jste? |
| |
| Valakas žena sebou mírně trhne, při tvé otázce a pak se tázavě podívá na mladíka, který se na ni usměje. Poprvé od chvíle kdy jsi jej uviděl se tváří lidsky. Obyčejně. Je vidět, že se asi již dlouho neusmíval, ale jeho tvář si stále časy, kdy to uměl pamatuje. Žena se otočí zpět k tobě: "Jistě, pane... Musím vám vzít míry a pak... Potrvá to několik dní. Asi tak tři dny...", zamyslí se, řekne časový údaj a odejde do vedlejší místnosti odkud si přinese metr, aby si tě přeměřila. Mladík stojí opoodál, ruce skřížené na prsou a hluboce zamyšlený. Jako by ve svých myšlenkách navštěvoval jiná místa, nebo snad čas? Žena pracuje rychle a čísla z metru si pamatuje aniž by je musela psát. Ruce se jí třesou, ale nijak výrazně. Konečně od tebe žena ustoupí a věnuje ti ustaraný pohled. "Přijďte si za tři dny, pane...", říká a s polu s metrem odejde vedle do místnosti. Mladý průvodce zvedne hlavu a rce nachá klesnout k bokům. "Tedy asi do zbrojírny, že?", říká s opovržením a otevře dveře. Naznačí úklonu, ale tváří se u toho sarkasticky, jako by předváděl nějaké divadlo. Černé vlasy mu spadnou do čela. Venku čekají vaše koně... |
| |
| U švadleny: V pořádku. řeknu švadleně na daný časový údaj. Že by chlapec měl nějaký profit? usměji se. Práce švadleny se mi líbí, víc takových lidí a život by nebyl problém. Na její znovu upozornění o třech dnech jen souhlasně pokynu hlavou. Ještě jsem si vzpoměl, kožené vykládané rukavice s kalenou ocelí na kloubech. Neočekávám, že by to měl být problém a tak se rozejdu k východu. Tvoje hlava má dobrou pamět, nechtěj ji ztratit. usměji se na mladíka sakasticky zase já, tak ošklivě pro ostatní lidi, pro me tak zábavně. Amon: Nasednu na svého koně a následuji průvodce. |
| |
| U šamana Čekám dvě hodiny a mezi tím přemýšlím o tom co se může stát a není to nic hezkého.Pohlédnu na chlapce a pak na Margalli.Aspoň,že budou oba zdraví.Najednou se im začne honit hlavou:Proč asi byli v tom lese.Zeptám se sí až se jí uleví.Určitě mi to vysvětlí a možná i to jak se seznámila s tím chlapcem.Usměji se abych nevypadal moc pochmurně a trochu jim zvedl náladu.Pak už jen sleduji všechny a čekám co bude dál. |
| |
| Cesta lesem To, že na mě Lerand ani nereagoval a má smířlivá, leč celkem nepříjemná slova nevyvolala pražádnou reakci, o leccčems vypovídá. Tak trochu se v duchu zamýšlím nad tím, nad vším, co nám ten člověk řekl a jak s námi jednal a při tom, když mu bylo navrhnuto, že si klidně může jít po svých, tak se ani neobtěžoval na to něco říci. Inu, člověk... Zima, která nepříjemně zalézá pod zbroj je velice nežádoucí, ale tak nějak není nic, co bych s tím mohla dělat a tak jen stáhnu hlavu mezi ramena, abych tak lépe mohla čelit dorážejícímu větru. A potom se opět otočím na ostatní dva, kteří se pouštějí do rozhovoru. O tom, zda bychom měli pokračovat dál, nebo se utábořit v lese, ale oboje tak nějak je něco, k čemu nemám až tak docela vyhraněný názor. Obě varianty jsou přípustné, dříve dojít k šamanovi by bylo žádoucí, ale nebezpečí od skřetů na samotné cestě je celkem nemalým rizikem, které se možná nevyplatí zas až tak moc postupovat. Ale noc by neměla být daleko a třeba se skutečně vyplatí proklouznout dál. Po onom dlouhém spánku, nebo co to bylo, jsem celkem rozlámaná a pořádný odpočinek by mi nejspíše jenom prospěl... |
| |
| U šamana Zoberiem si ponúkané bobule a opatrne si ich vložím do úst. Keď do nich zakusnem, vytryskne z nich kyslá šťava. Tvár mi skrúti do grimasy, ale hrdinsky ich prehltnem. Potom pozerám, ako šaman napravuje nohu Adonisovi. Súcitne na neho pozerám a tak sa do toho vžijem, že mám pocit, akoby to bola moja noha a bolesť, ktorá ním prešla, som skutočne cítila. Celkom ma poteší, že si ho tu šaman chce nechať, lebo tu bude viac v bezpečí, ako keby sa premával so mnou po dedine. Aspoň mu dohliadne na tú nohu. |
| |
| V lese u sopky: Chvíli přemyšlím nad tím, co mi Lerand řekl. Zvažuju náš stav, počasí denní dobu a vzdálenost.Rty mámpevně sevřené k sobě a po tváři my přebíhají různe grymasy, jak zvažuji možnosti a otáčím hlavou nahoru a dolu když se rozmýšlím kterým směrem se vydat. Zdá se, že tohle rozhodnutí na mě. Kenna se k tomu asi nebude vyjadřovat a Lerand nás bud ýřejmě následovat. " Já navrhuju tohle:nejdříve dojedeme k té říčce. Pokud ta voda bude vypadat pitně, osvěžíme se. Potom si trochu odpočinem, počkáme až se ještě trochu víc setmí a Lerand nás zavede k příbitku toho šamane. Pokusíme se k němu proklouznout. Pokud bude okolo moc skřetů, mám jeden trik v rukávu. Myslím, že nebude problém se tam dostat. Vyslechnem si legendu, odpočinem si a zjistíme, jak mu to budem moct odplatit. Porom se rozhodnem co dál. Ráno moudřejší večera." Nejdřív mluvím k Lerandovi, protože on je ten, kdo nás musí provést, ale pak se otočím na Kennu, protože se to týkají jí a množným číslem myslí ji a sebe. "Souhlasíš, Kenno?" Zeptám se jí, neboť by mohla s něčím nesouhlasit a nerad bych se dostal opět do sporu. |
| |
| V lese pod sopkou Poslouchám návrh, který ze sebe celkem komplexně vysypal Estel. Jsem tak nějak unavená, takže se mi nechce ani přemýšlet, ani nijak jinak se zapojovat do debaty a jen několikrát přikývnu, když elf mluví a přednáší variantu, která se zdá skutečně nejlepší a nejbezpečnější. "Dobře, třeba... zní to asi tak opravdu nejlépe..." pronesu tichým hlasem potvrzení, když se mne přímo na můj názor Estel otáže a je tedy slušností mu odpovědět. Potom se ještě jednou podívám na Leranda, který by se k tomu měl také vyjádřit, ale koneckonců bude situace stejně taková, jak řekl Estel. Je zřejmé, že stejnou cestu zvolíme, i když člověk dostane nějakou opětovnou touhu vracet se do kráteru... A proto se už beze všech okolků posbírám a začnu pokračovat cestou, kterou jsme viděli řeku. Měla by to být první zastávka na zbytku naší dnešní cesty... |
| |
| V lese pod sopkou Poslouchám a přehodnocuji návrh elfa. Ale protože podobně bych to udělal i já námitky nemám. Jen přejedu očima z jednoho společníka k druhému a zpět k prvnímu, kterým je Estel. ,,Dobře, tak jdeme." řeknu mu a také se pomalu vydávám cestou, kterou jde Kenna. Stejně pořád v myšlenkách zkoumám, jestli jim mohu věřit a co v tom kráteru dělali. Mohli by být oni vyvolení? napadne mě možná trochu hloupá myšlenka a vzápětí je zapřena, protože se zdá, že o legendě nevěděli ani ň, tedy pokud mi nelžou. Ale zdá se, že to asi jen tak hned nezjistím. Ale kde by se tady proboha jinak vzal elf a navíc ještě čaroděj? říkám si, když vzpomenu na Estelovu hůl a nabydu domněnky, že jde možná o čaroděje. A skřeti elfy asi taky nemají moc v lásce, takže pro ně by taky nemuselo být zrovna lehké prjít okolo stráže. Ale to už nechám na Estelovi, ať už má v rukávu třeba zlato. |
| |
| Estel, Kenna a Lerand Vydáte se k řece. Smráká se rychle a tak než ujdete zbývající dvě míle podél okraje lesa k řece již se zcela setmí. Světlo měsíce dopadá na hladinu a odražá se od ní. To je jediné světlo, které mimo hvězd nyní máte k dispozici. Voda je celkem čistá a pitná. V noci je ale lezavý chlad, který se snadno vtírá pod kůži. |
| |
| Valakas Průvodce si taktéž vysedne na koně a vede tě. "Vy tomu nerozumíte.", praví k tobě. "Já nemám co ztratit. Kdybych nebyl svázán zabil bych vás a nedalo by mi to problém. Kdybych nebyl vázán postavil bych se samozvanému králi, i když vím že bych neměl příliš úspěch. I kdybyste mi cokoliv udělal. Nemůžete mi ublížit, pane. Nic horšího než nyní prožívám, mi učinit nemůžete.", dodá ještě a jeho hlas je zoufalý. To zoufalství z něj přímo čiší, i když z jeho očí cítíš nenávist. |
| |
| Ve městě. Usměji se. Kdybyses mne pokusil zabít chlapče, nezabil bych tě.. to ne, ale buď si jist, že bych si našel něco čím ti způsobit bolest. A s takovými řečmi ti... ehm znovu se rozesměji... audienci u Pána můžu zařídit. podívám se mu do obličeje, jeho vzpupnost se mi nelíbí. Hodně lidí má ale daleko od slov k činům. |
| |
| Valakas "Nebojím se vás. Jak už jsem řekl, mě ublížit nemůžete. Ne více než už ublížil Cort.", jméno tvého mistra a pána vysloví s takovým pohrdáním až se to nedá popsat. Rychle se po tobě ožene, je velice rychlí. Možřná rychlejší než by měl být. Jel na koni velde tebe sm,ěrem do zbrojírny, kterou už před sebou vidíte, ale teď tě drží pod krkem za tvůj šat a u hrdla ti drží dýku. "Vaše kouzla na mě neplatí. mohl bych teď bodnout, ale...", řekne a smutně sklopí hlavu. Zdá se že ať ho drží na uzdě cokoliv, nezabije tě. "Je jedna věc co mi v tom brání..." |
| |
| V lese u potoka: Ještě před pár desítkama minut jsem myslel, že se usmažím v pekelném horku lávy a teď bych se nejraději zachumlal do medvědí kožešiny nebo si dal skleničku vína u krbu věmž praskají dubová polena. Ramena mám pokrčená a záda do kulata, opírám se o svoji hůl, ale na tváři mám zarputilí výraz. Pak, když nakonec doarazíme k potoku si beze spěchu odložím všechna svoje zavazadla. "Tak teď si půl hodiny odpočinem, potom půjdem dál šamanovi." Dojdu k břehu potoka a i přesto že vím, že mne potom budou řásně zebat prsty, ponořím dlaně do vody a několika rádnými doušky zaženu žízeň, která mne sužovala už od kráteru. Zhloboka se nadechnu a ještě několikrát se napiju. Když jsem konečně zahnal spalující žízeň, vrátím se ke svým věcem. Opřu se zády o nejbližší strom a natáhnu unavené nohy.Na skřehlé prsty si dýchám, abych si je zahřál, ledový vítr je však silnější. Schoulým se do klubka a snažím se udržet co nejvíce tepla. Nesmím usnout, to už bych pak neměl dost síly pokračovat dál, i tak mne to bude stát přemlouvání postavit se na nohy. Vím, že máme před sebou ještě kus cesty a tak se raději rychle postavím a snažím se chodit, abych úplně neprokřehl. Nechám ostatní dva aby se také osvěžili a odpočinuli, ale pak už cítím, že je čas pokračovat dál a tak si opět začnu brát vše co sebou vleču celou dobu už od začátku. Je čas pokračovat, nevíme, co nás dnes ještě čeká" |
| |
| Před zbrojírnou: Podívám se v klidu na tu dýku a pak na něj. Zamračím se. Jsem sice nervózní, ale nedám to znát, veřím, že mi nic udělat nemůže. Tak se nepředváděj. procedím mezi zuby a strčím do něj. Zajímalo by mne co mu můj Pán udělal, ale zatím se ho na to nezeptám. Stejně zkončí na hranici. |
| |
| Valakas Mladík se od tebe obrátí. Zdá se že sám se sebou vede jakýsi vnitřní boj, jehož výsledkem ovšem pro teď je že se podvolí. "Jistě, pane, jak si přejete... Neovládl jsem se..." Přijede až ke zbrojírně spojené s kovárnou a mladík opět zaklepe. Stejně jako předtím otevřela švadlena, nyní otevře zbrojíř. Je to statný muž a brunátnou tváří. V první chvíli když chlapce uvidí tak zase zavře, ale v druhé opětovně otevře. "Co tady chceš?! Kde bereš tu drzost se tady vůbec ukázat?!", vyjede na mladíka a ten jen ztěží potlačuje své emoce, které už jednou nechal projít na povrch což zřejmě neměl v úmyslu. "Králův vyslanec má na vás jakýsi požadavek, jistě víte, že by bylo dobré vyhovět mu.", ukáže rukou na tebe a zbrojíř se po tobě ohlédne. Prohlédne si tě zkoumavým pohledem. Pak se odplivne mladíkovi do tváře: "Tak pojďte dál, pane...", vyzve tě. Průvodce zůstává stát venku. |
| |
| V duchu se směji, když mu zbrojíř plivne do jeho drzého obličeje. Když zamnou zapadnou dveře ocitnu se jak všichni očekáváme ve zbrojírně. Zdi zdobí všelijaké druhy zbraní, některé jsem snad ještě nikdy neviděl. Je tu dost teplo. Chtěl bych po vás, abyste mi vyrobil novou hůl. Představuji si to asi tak, že bude z nějakého tmavého dřeva (mahagon, hruška, višeň... co já vím). Na obou koncích kování zasahující šikmo do hole ze zakalené ocely a na jedné ze stran kování tento ornament. vyndám z pod haleny přívěšek s lebkou a ukážu mu ho. Při tom se podívám na svou současnou hůl z dubu. Je už sešlá... Poté se podívám znovu na zbrojíře, který už chtěl něco říci ohledně mé objednávky... A ještě něco, přibližte mi toho chlapce, co mne doprovází. |
| |
| Valakas Ve zbrojírně je teplo. Z kovárny sem proudí teplo výhně a ozývají se údery kladiva. Zbrojíř se na tebe netváří zrovna vlídně ale na vše co jsi řekl přikývl. Už-už otevíral ústa, že promluví, zeptal jsi se na chlapce venku a on si jen znovu, odplivne tentokrát na zem´. "Vaše hůl bude do čtyř dnů hotová. Aby ta lebka za něco stála.", řekne a neochotně zajde do zádu odkud vynese klacek z tmavého dřeva vhodný pro hůl. "Myslíte toho venku? Co o něm chcete vědět? Jmenuje se Sebastian Rawne. Je synem nynějšího pána Amonu. O něm se ale říká že je uprí. Nevím co je na tom, pravdy ale o tom jistě víte více než já.", nezdá se že by s tebou mluvil rád, ale evidentně nechce riskovat tvůj hněv. "Když král přišel do jezerního kraje a zabil předchozího hraběte i s rodinou, tak ustanovil jeho otce zdejším pánem. Tehdy to ještě byl člověk... Byl to velký mistr theurgického umění. Jako jeden z mála, ale byl krutý coby vládce. Sebastian se tvářil dlouhou dobu že není na jeho straně a jeden čas se nám snažil pomáhat. Až do doby kdy přišel král a chlapcovu rodinu zabil a z jeho otce udělal upíra. Od té doby mu slouží i on. Všechny nás zradil.", vysvětlí jak se to má s chlapcem venku a pak zdá se uzná že je dřevo vhodné. "Hned se pustím do práce.", dodá ještě a položí si hůl na pracovní stůl. |
| |
| Poslouchám jeho příběh o Sebastianovi a pořád se mi tomu nechce víc a víc věřit. Syn zdejšího pána a takové chování. Když se zadívám na ten kus dřeva shledám ho vhodným a ukážu na něj. Až bude opracované a vyleštěné bude to nádhera. Pak se vrátím zpět k příběhu. Je sice pravda, že je náš Pán krutý, ale pod bičem moci vždy lidé pracují efektivněji. Ale co mě to vůbec zajímá... zavrhnu myšlenky a sentiment nad običejnými... Výborně odpovím na jeho poslední slova a vyjdu ze zbrojírny. Když vyjdu ven, zkousnu pohled synka zdejšího pána, a nasednu na svého oře. Slunce už se vyhouplo dávno na oblohu a začína se dělat příjemě. Raní mlha a chlad už jsou dávno ty tam. Dnes nás čekají první dvě... možná tři vesnice. V jedné už jsem byl včera, ale po cestě byli další dvě. Takže dnes tam. řeknu svému průvodci a napadne mne, že bych ho dnes snad ani nepotřeboval. |
| |
| V lese u řeky Celou dobu kráčím mlčky. Mám o čem přemýšlet, ať už se jedná o slova Lerandova o vyvolených, tak i o tom, co by nás teoreticky mohlo potkat u onoho tajemného šamana. Je spousta věcí, co by nám mohl říci a jak bychom mohli prozřít a dozvědět se kým vlastně jsme a proč jsme byli uvězněni v oné kobce. Když začne trochu přituhovat za chladno se stane příliš nepříjemným, tak neváhám a přehodím si přes ramena pokrývku, do které se tak trochu zabalím. Nejde o žádnou parádu a navíc nás v nastupujícím setmění stejně asi nikdo neuvidí a proto se jedná o čistě účelné řešení, jak neprochladnout a případně nezmrznout. U řeky potom podobně jako Estel padnu k vodě a hltavě se několikrát napiji. Voda je sice hodně studené a nemálo sil a energie bude stát trochu ji ohřát, ale vlastně to zas tolik nevadí. Alespoň se trochu zmátořím a pít se prostě musí. Trochu mě sice začne překvapovat, jak o všem začíná rozhodovat Estel, ale zatím mi to ani příliš nevadí. Nemám sílu se zabývat takovýmito malichernostmi a proto to pustím z hlavy. Ani na okamžik neuvažuji o tom, že bych si sedala. Vím, že by se mi potom nechtělo vstávat a proto bude lepší zůstat stát. Krev se tak lépe rozproudí a tak zůstanu spíše v kondici... a navíc... co vlastně umím s tím mečem...? Napadne mě a po chvíli uvažování ze sebe shodím pokrývku a pověsím ji přes nějakou blízkou větev. Vytáhnu z pochvy meč a několikrát s ním cvičně švihnu. Hmm... celkem sedí... asi ho nemám jen tak pro nic zanic... usměji se pro sebe v temnotě, než se pustím do cvičení. Kdoví, jestli mé svaly neztratily jistotu a koordinaci a teď je dobré na to zkusit přijít. Je na to trochu času a pohyb mne zahřeje. A proto většinu času trávím tím, že zkouším bojovat s imaginárním nepřítelem. Ale nejedná se o nějaké nesmyslné bezuzdné mávání do prázdna. Spíše se snažím soustředit na seky, parády a úskoky a jejich preciznost provedení a přesnost pohybů. Spíše je to cvičení koncentrace než nějaké rychlosti a zbrklosti. Hlavu si po celou dobu udržuji chladnou a brzy mi opět přicházejí do krve dávno naučené postupy a já se tak sama ve svých očích zvětšuji a mám ze sebe dobrý pocit. A navíc jsem se zahřála, takže jsem tím zabila dvě mouchy jednou ranou. Z koncetrace a mého vlastního světa mne tak vytrhnou až Estelova slova, že odpočinku bylo dost. A vlastně jsem vůbec neodpočívala, ale raději jsem si udržela rozprouděnou krev a zjistila o něco lépe kdo jsem. Krátké přikývnutí, sebrání přikrývky ze stromu a přehození si je přes ramena napoví, že já jsem připravena vyrazit a na mne se tedy čekat nebude muset. Všechno je v naprostém pořádku a dokonce lepší, než jsem čekala. Nezbývá tedy než se dozvědět něco o tom, kým jsem... |
| |
| U řeky Zatraceně. Nebýt té díry, mohl bych se tam podívat. I když to horko bylo strašné a za život mi to rozhodně nestojí... řeknu si, když se trochu napiju té vody. Není sice nejlepší, ale na takovou jsem celkem zvyklý, hlavně poslední dobou. A navíc mi vnukla nápad. Ale ten je vzápětí potlačen jinou myšlenkou, a to, že vyčkám. Vyčkám, co se z nich vyklube... Ne že by byli neškodní, to v žádném případě a pozor si dávat musím, ale jestli mi nechtějí ublížit, možná by mi mohli říct, co dělali v tom kráteru.. Ale zatím počkám. řeknu si, že dodržím slovo a dovedu je za šamanem, ale to jsem měl stejně v plánu od začátku, dovést je tam. Mám tam stejně také namířeno, tohle se rád dozví. A měl bych mu vrátit ten plášť. vzpomenu si ještě. Kývnu na Estelova slova a snažím se pokračovat obezřetně dál, sice tu asi není nic, co by mě nebo je mohlo překvapit, ale co kdyby... Rozhlížím se po okolí, jakobych zkoumal zdejší krajinu, i když ji znám, je skoro všude podobná, od té doby, co tu jsou skřeti. Až na ty sopky nebo ves, kde sídlí ten šaman... |
| |
| Lerand, Estel a Kenna Vydáte se podél řeky do lesa. Alespoň nějaký záchytný bod v noci i ostatně řeka protéká kolem vesnice. Lerand ví že stojíte na nesprávném břehu řeky, ale nejbližší možnost řeku přejít je most u vesnice. Tedy jediná možnost o které Lerand ví. Pokračujete v chůzi a obestře vás absolutní tma. Zkrze koruny stromů neprosvítá jediné světélko hězd nebo měsíce, který je dnes v úplňku. Někde zahouká sova. Odpovědí jí je jen vlčí zavytí, které se ale zdá být ještě daleko. Cesta lesem vám trvá přes hodinu, možná dvě hodiny. Ne že by byla tak dlouhá, ale jde se vám těžko. Nevydíte na cestu a kořeny, kameny a křoví vám ztěžují cestu jak to jen lze. Konečně se objevíte na dohled od vesnice. Stojíte na špatném břehu řeky. Nyní to vidíte všichni. Jenže vidíte ještě něco. Množství kostlivců, jejichž bělostné kosti oživené magií se lesknou v měsíčním svitu. Stojíte na kraji lesa a díváte se na vesnici vzdálenou další tři míle, ale kosti nemrtvých vidíte až sem, už jen pro to, že nejbližší z nich se nachází asi míli od vesnice vaším směrem, jako by zde byl na jakési obchůzce. Opět se ozve vlčí zavytí. |
| |
| Cesta k vesnici Konečně se odlepíme. Já jsem po svém cvičení příjemně naladěna a kdyby to bylo vidět, tak jsem rozdala i pár úsměvů. Ale teď už není čas se zdržovat a musíme vyrazit. A tak se vydáme na cestu, nicméně po několika minutách a klopýtnutí v neprostupné tmě zjišťujeme, že cesta nebude zdaleka tak lehká, jak jsme si představovali. Snad jen mé zkušenosti mě drží na nohou a neupadla jsem. Teď však zjišťuji, že abychom do vsi a k šamanovi dorazili před svítáním, musíme si bezpodmínečně na cestu trochu posvítit. Zastavím se tedy a otočím se k Estelovi. "Půjčil bys mi, prosím, to křesadlo? Jdeme podél řeky a kdyby se objevilo nějaké nebezpečí, tak pochodeň prostě hodíme do ní a tím se rychle světla zbavíme..." ujistím ho, že ani já nejsem dočista neopatrná a myslím i na to, že bychom mohli narazit na nepřátele. Ale tímto tempem by to vážně nešlo. Doufám, že mi Estel křesadlo půjčí a já zkušeně zažehnu pochodeň a po navrácení křesadla jeho majiteli se vydáme na cestu o něco veseleji. Světlo nesu tak, aby mne neoslňovalo a ostatním při tom poskytovalo dostatek šera na bezpečnou chůzi. A to až do chvil, než se přiblížíme k vesnici natolik, že usoudím, že světlo již nadále není bezpečné a že nechceme být v žádném případě spatřeni. Tehdy pochodeň uhasím jak jsem slíbila a dál pokračujeme potmě, až se nám otevře ten neobvyklý výjev na množství kostlivců a potencionálních nepřátel. "U Paladina..." hlesnu úzkostným hlasem a otočím si na Leranda. "Tohle je teď normální? Nikdy jsem kostlivce neviděla, jen o nich slyšela... Mluvil jsi jen o skřetech, ale tohle..." hlas mi odumře a není příliš jisté, jestli jsem se v nočním tichu proříznutém pouze vlčím zavytím neotřásla odporem a možná i trochu strachem. Na tohle možná nejsem až tak docela připravena... |
| |
| Valakas Když vyjdeš ze zbrojírny chlapec, průvodce jménem Sebastian ti věnuje nehezký pohled, plný pohrdání, odporu, ale i jakési smířenosti, načež raději odvrátí pohled, jako by se bál že neudrží nauzdě vše co má již dlouhý čas na jazyku a nemá to komu povědět. Vyjedete směrem, kterým jsi předtím přjel. Nejedete nikterak daleko. Vesnice je blízko Amonu a nese příznačné jméno Díra. Tvůj společník mlčí. Na tváři má mnoho nevyřčeného a tobě nedá problém to v jeho očích poznat. Vesnice Díra je obdobná všem, kterými jsi zatím projel. Skřeti tu zřejmě drží lidi pevně v lati. Uvidíš několik dětí, několik starců a žen. Muži jsou na poli a vy jste je viděli při práci, když jste do vesnice vjížděli. Sebastian, aniž by ses na něco ptal tě zastaví u jednoho z domů ve vesnici. "Zde bydlí starosta. Předpokládám že chcete začít zde.", jeho tón je věcný s nádechem smířeného smutku a mladík se na tebe ani nepodívá. |
| |
| Díra: Usměji se. Jistě. odvětím jen na jeho otázku, přičemž jsem možná chtěl říct mnohem víc. Ikdyž je drzý, vypadá i dost chytře. Prohlížím si přitom jeho tvář plnou smutku a bolesti, někoho mi připomíná. Někoho kdo už dávno nežije. Sesednu z koně a rozejdu se pomalu ke dveřím panského domu. Už z prvu se mi zdál odlišný, od těch običejných. Na tak malou vísku je velmi pěkně zdobený. Štít kdysi zdobil nějaký ornament, ten byl asi stržen. Zaklepu na dveře pomocí širokého kruhu uprostřed nich. |
| |
| Valakas Zaklepeš na dveře a ty otevře postarší muž. Je divoce zarostlý vousem a v očích má cosi divokého, ale těžko odhadovat co to je. "Pojďte dál.", vyzve tě, ale mladíka nechá venku. Aniž by cokoliv řekl před ním zavře dveře a tebe odvede do světnice. "Čím vám mohu posloužit?", ptá se věcně a v očích se mu leskne očekávání. Na to jak vypadá staře má jisté pohyby. Nekulhá, nehrbí se. Naopak pohybuje se jistě, rychle a zdá se být mrštný. Nalije do sklenky trochu vína a postaví ji před tebe na stůl. "Posaďte se, pane a napijte se.", vyzve tě přičemž se sám usadí na jednu z židlí. |
| |
| Díra - u starosty: Posadím se na nabídnutou židli a trochu se udivím, že se ani neptal, kdo jsem. Zprávy se tu šíří velmi rychle. Jístě víte kdo jsem. Zajímalo by mne jak vám to tu funguje. Nějaké neobviklé události, rebélie, krádeže... rozumíte. Také bych chtěl vidět vaši Knihu. Dořeknu a natáhnu se pro číši vína. Není tak dobré jako v Amonu. Je více trpké. |
| |
| Na břehu No, raději bych se tím nebrodil. A další most je až u vesnice, pokud si ještě pamatuji. promýšlím, když mě nakopne tato myšlenka. Tu ale přeruší úplné zatmění. Chvíli to je jako bych měl zavřené oči, ale ve skutečnosti je mám otevřené. Zastavím se. No nazdar. řeknu si a pokouším se rozhlédnout kolem sebe, jestli přece jenom něco neuvidím, když v tom se za mnou rozhoří Kennina pochodeň. Dobrý nápad. řeknu na její adresu. Měli bychom jít dál, za nějakou chvíli mi to už připadá neskutečně dlouhé, navíc ta cesta, kudy jdeme je příšerná a mám celkem strach, aby jsme do té vesnice vůbec došli. Rozhodně bych se nechtěl probudit někde ve skřetím táboře... A některé zvuky lesa také nepůsobí nejlépe na mou psychiku. Tak nakonec jsme stejně došli k vesnici, kde bydlí šaman. Ale pořád stojíme na té špatné straně od řeky... Ale můj zrak, který v této tmě není moc dobrý, upoutá ještě něco. To něco je horda nebo možná i hordy kostlivců, kousek od vsi. Je dobře, že Kenna již před chvílí uhasila tu pochodeň. Nemyslím, že by nás mohli vidět, ale projistotu syknu na ostatní: ,,Pozor!" a ukážu prstem před sebe na kostlivce. Kde se tu proboha vzali? Ale dalo by se to čekat v této zemi, aspoň od té doby, co tu jsou skřeti. řeknu si a otočím se vlčím zavytím, ale ani ne moc rychle. Pak přistanu pohledem na Kenně a odpovím jí: ,,Ale kostlivce jsem tu, když jsem odcházel, neviděl. Jinde ano, ale už to bylo dávno, ale tady ne, nevím proč tu jsou." řeknu jí zmateně a snažím se vysvětlit, že předtím tu byli hlavně skřeti, kostlivce vidím až teď, po dlouhé době. ,,Ale odpoveď na to, proč tu jsou je téměř jasná, kostlivce neumí nic jiného než válčit a zabíjet,..." dodám ještě. |
| |
| Valakas Starosta ti přinese knihu a ty do ní nahlédneš. Je zde zapsáno lecos od výnosů polí až po kadžé narození či úmrtí ve vesnici. Mimo jiné také každý sňatek a dá se z ní vyyporzorovat tedy celkem snadno kdo je s kým příbuzný. Nenajdeš ale žádnou zmíňku o rebéliích nebo vzpourách. Zdá že se zde nic takového nestalo a nebo to v knize není. "Lidé mezi sebou občas kradou. Nic velkého, opravdu jen drobné krádeže a sousedské pře. Nedávno jeden sedlák odmítl poslat svého syna na pole, ale s tím jsme se rychle vypořádali. Tedy lépe řečeno skřeti se s tím rychle vypořádali. Dostal deset ran bičem a odvedli mu dceru. Od té doby už k ničemu nedošlo. Pokud se zde něco chystá zatím o tom nevím.", řekne starosta a pozoruje tě jak piješ víno a jak listuješ v knize. Tento kraj nevynáší příliš, ale to se ani nedá čekat, že by byl výnosný. Jediné čeho je zde dost, jsou ryby v rybnících, ale to bude v jezerním kraji asi docela časté zjištění. |
| |
| Díra: Usměji se když mi starosta vypráví jak se vypořádali s rebelistou. Když už piji třetí číší a vídím, že zde opravdu neni co víc udělat bez zvednutí od knihy promluvím. Vypadá to... že je zde v pořádku. když domluvím zavřu knihu a podám ji na stůl. Jestě chvilku piji víno a pak se zvednu ze židle a vydám se ke dveřím. Pozdravím se se starostou a vyklouznu ven do slunečného počasí. Je kolem poledne. Pohledu mého doprovodu snad už ani nevěnuji pozornost a snad i proto vyjedeme z vesnice za pár chvil. Teď přes tuto vesnici... ukáži na jisté městečko na horizontu tam, jak začíná jezerní kraj. řeknu a přitom na tu na horizontu ukáži. Je to ta kde jsem byl včera. |
| |
| Valakas Starosta tě nechá vklidu dopít víno a ty poté bez větších problémů byjdeš ven. Slunce svítí, ale jelikož je pdzim ztrácí svou sílu. Sebastianova pohledu ai již nevšímáš, ale pravdou je že ti nyní žádný nevěnoval. Jeho zrak byl upřen na skupinku hrajících si dětí, kousek od vás. Když jsi se vyhoupl do sedla, on učinil totéž. Mlčky jste vyjeli z vesnice a zamířili dál. "Jistě." Zaslechneš zastřený hlas svého průvodce. Jedete tak akorát rychle. Ani ne rychle, ani ne pomalu. Když se blížíte k vesnici lidé se utíkají schovat. Tedy alespoň ti, co zrovna nepracují na poli. "Když jstwe zde již byl, jaký smysl má abychom zde byli nyní?", zeptá se mladík na koni vedle tebe hlasem plným ironie, zatímco tě vede znovu k domu starosty, kde sesedne a jako minule ti oznámí že zde bydlí starosta. |
| |
| Ve vesnici "bez prsteníčků": Ani nesesednu z koně když můj průvodce zamíří ke starostovu domu. Říkal jsem, že tudy chci jen projet a pak jet do další z vesnic tohoto kraje. podívám se na něj a zasměji se. Pak otočím koně a projedu se po náměstí. Vesnice vypadá liduprázdná. Pojednou zavrzají okenice, jak je lidé zavírají. Tedy někteří, zřejmě ti s nečístým svědomím. Zasměji se. Přecejen si lidé něco pamatují. |
| |
| Valakas Sebastian se rychle vyhoupne na koně a dojede tě. "Řekl jste přes tamtu vesnici a ukázal sem. Ale jak je libo. Když něco řeknete asi máte pravdu, že?", řekne ironicky a a nasedne zpět na koně. "Tímto směrem další vesnice již nespadá na jezerní panství. Musíme jet odtud na sever." Vysvětlí ti a zamíří směrem, kterým ti řekl. |
| |
| Bez odpovědi vyjedu za průvodcem. Nějak se s jeho drzostí až smiřuji. Pán si to stejně všechno srovná jak uzná za vhodné. |
| |
| Valakas Po nějaké době dojedete do další vesnice. Zde lidé neutíkají. Neschovávají se. Spíše se zvědavě dívají. Málo kdy vidí někoho na koních. Projíždíte hlavní ulicí. Cítíš pohledy těch, kteří jsou schovaní v domech i těcvh, kteří musejí pracovat venku. Muže na polích vidíš jen z dálky, ale zde ve vsi je mnoho mladých, kteří zastávají práci, kterou by ženy, které perou, nebo pletou košíky, zastat nemohly. Opravují střechy, tahají těžší břemena, sekají dříví.... Projedete až k domku, kde Sebastian tentokrát ani nesesedne. "Zde už budtekontrolovat? Pokud ano zde bydlí starosta.", ukáže na dům a čeká na tvou reakci. Jeho tvář je bez výrazu, jen v jeho očích se lesknou slzy, které nenechá nikdy zkanout na zem. |
| |
| Tady to bude zřejmě taky dobře fungovat. řeknu si zatímco jedeme po hlavní ulici. Sesednu z koně a podám řemen průvodci. Jistě. Žaludek už se mi ozývá a tak spěšně zaklepu na dveře, zde bez železného kruhu. Čekám, že mi něco k jídlu dají, vlasně to beru jako samozřejmost. |
| |
| Celou tu dobu od sopky co jsme potkali Leranda jsem se těšil, že si promluvím s tím šamanem. taky že se vyspím na pořádné posteli a řádně se najím. Vyčerpáním z cesty jsem překonával už jen nadějí na jídlo a teplo. Když mne Kenna požádala o křesadlo, bez řečí jsem jí ho zapůjčil a pak si ho opět vzal k sobě. Cesta s loučí byla mnohem příjemněší. I když mne vytí vlka trochu znervoznilo, to že budem brzo ve vesnici moje obavy zahánělo. Pak příjde varování a já se přikrčím stejně jako moji dva společníci. Zvednu hlavu a vidina teplé postele a jídla se vzdaluje s každým okamžikem, kterým sleduji tenhle obraz. Pak znovu zavyje vlk a já se přes rameno ohlédnu. Kostlivci před náma, vlci za náma vesnice je přes vodu... deset sáhu široká. Když se začnem brodit, všichni to uslyší. A bohové vědí, kolik se jich prochází mezi domky ve vesnici. A ráno tam přibudou skřeti... Ještě že temnota skrývá výraz mojí tváře, neboť obličej se mi skřivilv trpkém úsměvu. Hlas změněným stísněností a vztekem zašeptám: "Přes to se nedostanem. Na to už nemám dost sil. Dokážu zneviditelnit jenom jednoho a já vás tu nenechám. Buď musíme přes vodu, nebo musíme jindy. Ale ne tudy... buď nás uvidí nebo uslyší, ale nemůžeme tu zůstat." Z mého hlasu cítíte vyčerpání, zklamání a vztek. Přesto poznáte že to ještě nehodlám vzdát, i když nevím, jak pokračovat... |
| |
| Sleduji kostlivce vzdálené několik desítek, možná i set metrů před sebou. Dumám nad tím, co udělat, ale už předem vím, co. Pomalu stahuji plášť ze svých zad a doufám, že ho aspoň trochu osvětlí měsíc nebo něco jiného, aby na něj ostatní viděli. Poslouchejte, od toho šamana jsem dostal plášť, který může jeho nositele udělat neviditelným. Cestou k té hoře jsem ho měl na sobě, abych utekl pohledům skřetů. Proto jsem se tam tak najednou zjevil... Ale nevím jestli je dost velký pro dva. řeknu potichu, aby nás neslyšeli ti tam u vsi, ale pochybuji o tom, už kvůli tomu, že jsou dost daleko, ale mohli by zde mít hlídky či zvědy. Potřesu s pláštěm a zkoumám, zda by se pod něj mohly vejít dvě osoby. Jiné řešení již neznám, ale nemyslím, že bych se pod něj ještě s někým vešel. Čekám, co řeknou ostatní. |
| |
| Lerand, Estel a Kenna Lerand vytáhne kus látky, který vypadá jemně, až průsvitně či dokonce průhledně, jako by snad byl utkán z pavoučích vláken. Evidentně je ale dělaný pro jednu osobu, i když dva, kdyby se úpřikrčili by se pod něj vejít mohli, tak aby z nich nic nebylo vidět. |
| |
| Kousek před vesnicí Se zájmem si vyslechnu Lerandova slova o tom, že něco takového se skutečně běžně neděje. Trochu mě to znepokojuje a moc nevím, co si o tom myslet. Nepřijde mi to prostě v pořádku a vhání to trochu strachu do očí. A Estelova reakce, že ani on se svým přemisťováním se vzduchem teď nemá žádný nápad mne nepotěší. Ale nakonec přece. Lerand má ještě jeden trumf v rukávu a proto nám zběřně vysvětlí svůj plán s pláštěm. Pláštěm přinejmenším pozoruhodným a nemálo vzácným. "Aha..." objeví se v mém hlase stopa pochopení po vysvětlení, proč za námi vyskočil nahoře jako čertík z krabičky a nemálo nás tak vytděsil, přičemž se sám vystavil smrtelnému nebezpečí. Kdybych byla zbrklý strašpitel, pravděpodobně bychom se tu teď nebavili. "No, ale pokud se tam chceme dostat, tak nám asi nic jiného nezbývá." připustím a rozhlédnu se po okolí. Mně osobně skutečně žádná lepší alternativa nenapadá a tak tohle bude asi nejlepší. "Takže můžeme asi..." pokusím se svým jednoznačným souhlasem potvrdit svou připravenost a pak už jen čekám, na to, až přes nás Lerand přehodí plášť a vydáme se k šamanovi. Snad ti kostlivci nevidí zneviditelněné... |
| |
| Před vesnicí Bezeslov trochu ještě přistoupím ke Kenně a přehodím přes nás plášť. Zajímalo by mě, jestli jsme teď vidět. Zakrývá nás to oba? zeptám se Estela. V duchu doufám, že ano, protože jinak se tam teď asi nedostaneme a toulat se tady ve tmě půlnoci po zdejších lesích by asi nebylo nejlepší. Vlkodlaci! napadne mě. Ti lidé ve vsi přece mluvili o vlkodlacích a lykantropech. Noo, tak to jsme měli při průchodu tím lesem štěstí. Stále máme, tak aby nás neopustilo. Jo a ještě to má jeden háček. Plášť musí zakrývat celé tělo, když tomu tak není, jsme vidět. zahuhlám ke Kenně. Doufám, že se nám tohle podaří dodržet hlavně u těch kostlivců, ale pokud nejsou nějak očarovaní a to teda nevím, kdo by dokázal očarovat tolik kostlivců, neměli by nás pod tím pláštěm vidět. trochu pochybuji o vlastnostech pláště proti magii. A možné by to byo, takže zbývá opravdu jen doufat. Pomalu vykročím vpřed a čekám až se mnou Kenna srovná krok, aby se nám lépe šlo. |
| |
| Estel Plášť je zakrývá celé, alespoň dokud stojí se tak zdá. Sotva přes ně Lerand přehodil plášť ztratili se ti z očí a nyní je nevidíš. |
| |
| Tak plášť neviditelnosti? To je vzáný artefakt a štědrý dar. ten šaman musí být asi mocný. Můj výraz ukrytý temnotou se projasní a já cítím jak mi do žil proudí nová energie, kterou přinesl tento nápad a objev. pak však jako naschvál přijdu na dlaší problé: "Funguje to skvěle. vidět nejste. Je tu však problém s tím, že když Vás neuvidím, nemůžu vás ani následovat." řeknu jenom krátce, ale věcně s trpkostí v hlase. kdybych nás mohl zneviditelnit všechny, mohli bychom se držet za ruce, ale takhle to nejde... |
| |
| Valakas Dveře do domu se ti otevřou. Otevře je malá holčička, které může být tak osm let. Z prvu vypískne překvapením a zřejmě i úlekem, ale pak se za ní objeví její otec. Je to ještě poměrně mladý muž a má podobně divoký vzhled jako starosta v předešlé vesnici. "Buďte zdráv, pane. Čeho si žádate?", ptá se tě již mezi dveřmi. Pak se podívá pohledem na tvého průvodce jako by na něco čekal a když chlapec po tvém boku přikývne tak tě vpustí do svého domu. "čekali jsme že sem náš pán někoho vyšle, pane. Prosím posaďte se. Dáte si něco k jídlu, nebo k pití?", nabídne ti a už rovnou zmizí v jedné z dalších místností domu. V kuchyni osamníš s jeho ženou, která už automaticky dává na talíř polévku a do šálku nalije teplé mléko. Děvčátko, které ti došlo otevřít už nikde nevidíš. Po chvilce, kdy před tebe žena položí talíř s polévkou a do mísy vedle i několik krajíců chleba k čemuž ti nezapomene dát i šálek mléka vyjde z pokoje starosta a v ruce drží knihu. "Zde jsou záznami o celé vesnici, pane.", řekne a položí knihu na stůl, kde čeká až dojíš. |
| |
| Bezeslova se najím a odsunu talíř na kraj abych se mohl podívat do knihy. Otevřu jí a listuji. Není zase tak popsaná jako v předešlé vísce, ale taky jsou to slušná čísla. No, a jak vám to tu chodí? Nějaké problémy? Řeknu zatím co otáčím stránku, abych se dostal na záznamy z dnešního roku. |
| |
| Před vesnicí Nechala jsem beze slova přes sebe přehodit plášť a čekala jsem na to, jestli vidět jsme, nebo nejsme. Na první a hlavní otázku tohoto problému jsem dostala brzkou odpověď a skrytý úsměv přeběhl po mé neviditelné tváři. Přikývnu si pro sebe, jako že je to v pořádku, když v tu chvíli podotkne Estel jiný problém, na který jsme ještě před chvilkou nepomysleli. "Aha..." špitnu zklamaně. Už to vypadalo celkem dobře a tato malá nepříjemnost, která však je velice slušně podstatná, tento plán zhatí. Vyhoupnu se z pod pláště a rozhlédnu se, jestli není někde něco, co by nám mohlo tuto situaci usnadnit. "Hmm... já nevím..." pokrčím rameny, když ve tmě všude okolo těžko mohu spatřit něco, co by nám mělo pomoci tuto nepříjemnost vyřešit. "Jak se vlastně chovají věci, co jsou pod tím pláštěm a ty je nějak držíš, když jsi neviditelný?" položím otázku, která mne napadla, protože musíme nějak vymyslet, jak to provést a já jeden nápad mám. "Že bychom zpod toho pláště vystrčili kus lana a ty jsi se ho držel třeba... tak byl by to jen kousek, pár coulů, takže by si toho v té tmě nemusel nikdo všimnout a pokud by to nás nezviditelnilo, tak by to asi šlo, ne?" zeptám se s nadějí v hlase, jestli tento nápad padne na úrodnou půdu a bude realizovatelný... |
| |
| ,,Ty, co jsou pod pláštěm nejsou vidět, stejně jako ten, kdo je jím ukrytý, ale lano, které by čouhlao ven? No to netuším, tak to zkusíme, jestli máte lano..." odpovím Kenně. No jo, to je pravda, jak nás najde? ... A nebylo by lepší se sejít ve vesnici u šamana? I když, jak se tam on může vyznat? Kdyby zabloudil, tak by nás třeba nemuse najít. Co zkusit dělat nějaké stopy na zemi, třeba... ...třeba vzít si sebou nějaké ulomené větve a nechávat je ležet na zemi za námi? napadne mě, ale čekám, že můj nápad bude nekompromisně smeten ze stolu, protože kdo by zde poslouchal nápady tuláka? Kromě toho pláště, vlastně? Prohlédnu louku či pole před námi, jestli tam by nebyl jiný způsob, jak Estela vést. Očima sjíždím půdu a trávu sáh po sáhu, ale nevidím nic, co by nám v tomhle ohledu mohlo pomoci. Nespíš jiné možnosti již nebudou. Ale těm kostlivcům by přece neušlo pohybující se lano, navíc několik coulů, možná i sáh dlouhé, ale ne zas moc krátké, aby to Estel viděl. Ještě dodám: ,,Případně použít místo větví kameny." |
| |
| Ne, lano to by určitě nefungovaloty značky to mě taky nepadlo, ale asi to nebude určitě nejlepší nápad. Nechali bychom zasebou stopy a mohli by nás sledovat k tomu úkrytu a dostat tak to potíží nejenom nás, ale i toho muže, který, jak se zdá pomáhá ostatním, co jsou v potížích. Zarkoutím tiše hlavou a soustředěne koukám do země. Ano, to bude asi opravdu jediná možnost, jinak to nepůjde. "Musíme to udělat jinak, i když to nebude jednoduché." odmlčím se a zadívám se vám oběma do očí...Sice to možná není vidět, ale zachytíne jejich třpyt ve svytu měsíce a vycitíte můj pohled. "Musíš nás tam zavést postupně. Nejdříve vezmeš Kennu a potom se vrátíš pro mě. Neboj se, mě se nic nestane, počkám tu na tebe. Kdyby se to nějak zkoplikovalo, zkusím proklouznout do vesnice jinak. Zkus mi zatím pospsat, kde ten dům je a pak zž vyražte na cestu.Když se vrátíš a já tu nebudu, počkej dvacet minut a vra´t se k šamanovi beze mne." Vysoukám ze sebe s težkým srdcem, ale vím, že jiné řešení není lepší a já se ještě chvíli dokážu skrýt. I když se tu sám nebdu cítit v bepečí, vím, že to zvládnu. A navíc, když nás te´d nezradí, vím, že u budeme moct věřit a říci mu, co víme. |
| |
| Estel, Lerand a Kenna Všude je ticho. Nenese se k vám ani zvuk chrastění kostí, ani už žádné vlčí zavytí. Neslyšíte žádné noční ptáky, nebo jiné tvory. Příroda jakoby utichla zlovětsným tichem, které snad nebude předcházet žádné bouři. Nebe je jasné a úplněk září svou bledou tváří na celý kraj. Vesnice před vámi je vidět jem matně neboť zde vládne noční přízemní mlha, ohlašující brzký příchod zimi, která se zřejmě kvapně blíží. Ševelí listí stromů. To až nyní, kdy opět zesílil vítr. Jest to jediný zvuk v těchto místech. Kostlivci procházející se po vesnici si vás zatím nevšimli. Kdyby tomu bylo jinak jistě by jste to poznali. |
| |
| Ano, to je dobrý nápad, ale Kenna se tam v tom případě někde bude muset schovat, aby ji nenašli. Tak jdeme. řeknu a čekám na Kennu , až vyrazíme. Pak netrpělivě potřesu pláštěm, abych jí dal najevo, že už by sme měli jít, protože v téhle tmě to možná nebylo vidět, že tam stojím s pláštěm nad hlavou a držím ho v ruce. Jakmile Kenna přijde blíž, ještě houknu na Estela: Rozumím." Pak se snažím držet plášť tak, aby z nás nesjel a neodkryl nás. Ze začátku, když mi ho ten šaman dával, myslel jsem, že tam bude sotva místo pro jednoho, ale teď vidím, že to jde i ve dvou, i když je to přece jenom trochu kostrbaté. Snažím se jít tak, aby Kenna šla stejným tempem jako já nebo alespoň přibližně stejným a plášť nad námi tak držel. ,,Současně se mnou." zašeptám. |
| |
| Cesta do vesnice A opět je tot ady. Opět jsem stavěna mimo jakékoliv dění a opět jsou všechny moje nápady potlačeny jako hloupé či prostě špatné. No, abych řekla pravdu, je to věc, na kterou jsem byla ve svém životě zvyklá a již tolikrát se to opakovalo, že mně to vlastně ani moc nepřijde, ale že se ke mně takto chovají i lidé, kteří mě absolutně neznají, mi přijde nemálo degradující a ponižující. Sanice vystouplé a zuby zaťaté napovídají o tom, že se nemálo musím ovládat, abych nějak nevypěnila. Nemám k tomu daleko, ale v tuto chvíli by to jednoduše nebylo dobré. Proto s takovýmto vyjasňováním situace budu muset počkat až na příhodnější situaci. Ale Paladin ví, že to myslím smrtelně vážně. "Dobře, když myslíte..." pronesu s tichým sebeovládáním, kdy jsem prostě jen přiznala pro tuto chvíli porážku, že skutečně nejsem schopna vymyslet nic lepšího. Potom již jen čekám, až přes más bude přehozen plášť a vydám se s Lerandem směrem k vesnici. Snažím se s ním srovnat krok a poměrně umně se dostanu rychle do stejného rytmu kroku, že vlastně jdu prakticky stejně jako Lerand. Jeho slova už jsou již trochu příliš na mé unavené nervy v této nebezpečné situaci. "Nejsem úplně pitomá, díky..." procedím mezi zuby, protože tohle již mi přišlo skoro jako urážka. A z mého hlasu je poměrně znatelné, že takovéto komandování je naprosto zbytečné a nechápu, proč jsem si ho zasloužila... |
| |
| Lerand a Kenna Jdete směrem k vesnici. Ty tři míle jako by neměli nikdy skončit. Procházíte polem ale naštěstí fouká dost silný výtr aby vlnění doposud neposekaných klasů , které vzniká vašim pohybem nebylo příliš znatelné. Kostlivec, který vám byl nejblíže se otáčí zády a mizí směrem k vesnici, kam jdete i vy. Konečně můžete překročit můstek přes řeku, ale pak vám zbývá projít celou vesnicí. Držíte plášť aby vás neodhalil a zdá se že máte štěstí. Nemrtví si vás navšimli. Alespoň zatím. Konečně jste na severu vesnice, kde kousek na vesnicí stojí šamanova chatrč. Je to malá bouda bez oken s jakýmsi podivným komínem uprostřed chatrče. Z komínu se už nekouří. Místo dveří je zde pověšena jakási kožešina. Možná medvědí. A pak už stojíte uvnitř a poznáváte že šaman ještě nespí. Sedí opřený o zadní stěnu chatrče a pokuřuje dýmku. Není zde příliš velké světlo. Jediné co zde svítí je několik svící postavených na truchle v jednom ze zadních rohů na níž leží i několik dalších věcí nyní vyhlížejících jako zbytečné harampádí. "Buďte zdráv, Lerande ze Zenomu.", pronese šaman i když ještě nejste viditelní a postaví se. Zdá se že váš příchod zaregistroval podle pohybu té kožešiny, která mu slouží místo dveří. Ačkoliv ohniště již nějaký čas nehoří je zde stále ještě teplo a a místnost voní bylinkami a jakýmsi kořením. |
| |
| Vesnice Zdá se, že ta cesta byla nějaká ohromně obtížná. mě se to zdá, navíc cesta polem, kterou jsme zvolili také nebyla asi zrovna ta nejšťastnější. V jednu chvíli jsem měl již ruku smrti na rameni, to když ten kostlivec vedle nás zavětřil. Neříkám, že by nebyl problém ho zvládnout, pro Kennu v její naleštěné zbroji by to byla nejspíš hračka, pro mě už taková ne, nemám žádnou zbraň na kostlivce účinnou, ako by byl třeba palcát či palice. Od překročení můstku jsem si již snažil dávat větší pozor na hluk způsobený mnou a žádné větší roblémy jsme již neměli. U šamanovy chatrče to tentokrát vypadalo jinak, než když jsem tam byl poprvé. Z komínu se tentokrát vesele nelinul hustý černý dým způsobený bylinkami. Za chvíli již stojíme u chatky a projdeme dveřmi, které tam vlastně nejsou, jen je v rámu nebo otvoru pro vchod pověšená kožešina nějakého zvířete. ,,I já tebe zdravím." řeknu odpověď na pozdrav a shodím z nás plášť. Pak mi dojde, že šaman asi bude chtít vědět, co je zač ta oplátovaná osoba vedle mě. Ale na tuhle otázku mu neumím ak přesně odpovědět, tak jen řeknu: To je Kenna, vylezla z toho kráteru, když jsem tam byl. A teď mě omluv, ještě mě někdo čeká, ten plášť si k tomu potřebuji půjčit, pak ti ho vrátím. dořeknu, nezdržuji se a hned mizím za Estelem, pokusím se to vzít stejnou cestou, jakou jsme přišli a nedělat přitom hluk. |
| |
| U šamana Kráčím vedle Leranda a jsem docela šťastná, že mne už na nic neupozorňuje a mlčí. Nutno říci, že s jeho poněkud osobitějším a sebevědomějším přístupem jsem si ho příliš neoblíbila a možná se mi ani moc nelíbí, že nyní musím kráčet prakticky těsně vedle něj, abychom nebyli prozrazeni. Snažím se být pokud možno co nejtišší a nejopatrnější a ani onen kostlivec mne příliš nerozptýlí od koncentrace na co nejplynulejší chůzi. A nakonec vše proběhne poměrně zdárně a já musím uznat, že tohle byl asi nejlepší nápad. A tak jsme konečně u šamana, který nás tak trochu k mému překvapení pozdraví rovnou a já jen nasucho polknu údivem, že nás rozpoznal tak brzy a potom již vyklouznu zpod pláště. Trochu potichu, jako bych sem ani nepatřila a tváříc se omluvně se rozhlédnu po místnosti těsně před tím, než mne představí Lerand a opět vyklouzne skryt pod pláštěm ven do noci, aby sem přivedl i Estela. A já tak se šamanem osiřím v místnosti. "Ehmm..." odkašlu si nervózně, protože tak úplně nevím co říci. "Omlouvám se, že jsme sem tak vtrhli, ale Lerand... on říkal, že se nebudete zlobit... a my... jsme celkem utahaní a trocha odpočinku by nám prospěla..." rozhlédnu se po místnosti a není těžké poznat, že hledám něco malého k jídlu. Ale na to, abych si o to řekla, nejspíše nemám. A tak tam jen stojím a tak trochu čekám na jakýkoliv ortel, kterého se mi dostane. "Já jsem Kenna del Tylmarande..." doplním ještě pro úplnost celé své jméno, které sice ve zkrácené podobě již bylo vyřčeno, ale tak trochu považuji za správné představit se celým jménem. Ale nejspíše jen pro klid mé vlastní duše... |
| |
| U Šamana Šaman jen čeká. Snad ani nestihl nic říci než Lerand odešel jen mu pokynul že si plášť může ještě půjčit. Vyslechl si Kenninu omluvu i jméno. Přistoupil o pár kroků blíže a natáhl k ní ruku. "Daniel Groven, le zde mi nikdo neřekne jinak nežli šaman. Prosím posaďte se. Dáte si něco k jídlu nebo k pití? Odpočinek je samozřejmostí...", řekne a ukáže na místo na zemi, kde je asi jediné místo kam si můžeš sednout. Žádná židle tu nikde není. "Jste zvláštní, paní... Vaše zbroj, váš meč... Jste služebnicí paladinovou, že? Jedna ze starých rytířských řádů, mám pravdu?", ptá se jí zatímco rozdělává oheň a dává ohřát bylinkový čaj. "Prý jste vyšla z kráteru... A zřejmě ne sama, že? Pro někoho se Lerand vrací, nemýlím se? Kolik se vás priobudilo...?", položí asi tu nejzávažnější otázku a podává ti chléb. Na cestě Lerand se vrací přes vesnici. Mine několik kostlivců, kteří si jej ale zřejmě nepovšimnou. Uvidí ale i někoho dalšího. Mladého muže v kouzelnickém rudočerném rouchu. Ten mladík smutně stojí opřený o jeden z domů a cosi svírá v ruce. "Proč?!", zaslechne jeho tichou otázku vyřčenou do větru a všimne si že mladík začal cosi drtit svou pevně sevřenou dlaní. Neví ale co to je. Mladík se poté se slzami v očích odlepil odezdi a zmizel za rohem. Cesta přes můstek a piole zpět k lesu už je pak jako procházka růžovou zahradou. Kostlivec co byl předtím na poli už je také ve vesnici a tak zdá se nic nehrozí. Lerand dorazí až k lesu, kde na něho čeká Estel. U lesa Všude je klid. Estelovi se oba jeho druhvé ztratili z dohledu. Čekání jako by bylo nekonečné. Nic se nemění. Jen klátivé pohyby nemrtvých těl tu a tam pozmění trasu svého pohybu. Měxsíc se na obloze za tu chvíli trochu pohnul a ozvalo se další osamocené vlčí zavytí odkudsi z dálky. Žádný poplach nebyl vyhlášen a žádné zvuky boje se odnikud neozývají. Vypadá to že uspěli. |
| |
| U lesa: Když Lerand s Kennou zmizí, sleduji pohledem směr kterým asi mohli jít.Pak zůstanu sám a můj pohled se stočí k obloze a k měsíci. Zůstal jsem stát, doufal jsem že tu Lerand bude opravdu brzo. Však jak se minuty vlekly, Lerand se stále nevracel a jediné co jsem mohl vidět bylo hemžení kostlivců. Vím, že je nutné zůstat vzhůru, přesto si sednu a a zapřu se lokty. Hlava mi padá a brda klesá na hruď, přemáhám unavená víčka, aby zůstali nahoře, cítím, že boj se spánkem prohrávám. V tom mě probudí vlčí zavytí a já vyskočím na nohy a v rukou pevně svírím svoji hůl, připraven v bojovém postoji. Kdy jsem se tohle naučil, a kde? zvládnu toho víc... musím nechat své tělo, aby jednalo za mně, zřejmě jsem s holí kdysi hodně cvičil... ach ano, s otcem... Nechám své ruce a nohy jednat instiktivně a mé svaly samy provádí pohyby, které se spojují v sestavy. Boj s holí jsem opravdu intesivně trénoval. Cvičení mne probere a já se celekm zahřál. Pak si vzpomenu na Leranda . Už by měl být tu, doufám, že si nezapomene sundat plášť, až sem dorazí. Napínám zrak a koukám směrem, ze kterého by se Lerand mohl objevit. |
| |
| Valakas "Problémy? Nic o čem bych věděl. Tady jsou všichni v lati. Žádná volnost, však rozumíte.", usměje se zlověstně, ale pak jeho úsměv pohasne. "Pravda ale je... Že někdo zde dělá něco co se mi příliš nelíbí. Bohužel nevím kdo to je. V lese jsem natrefil na několik pastí. Rozumíte mi, ne? Pastí, které by vlka snadno zabili. To si nemůžeme dovolit. Někdo je nastražuje a našel jsem již i některá mrtvá zvířata. Jenže zatím jsem nepřišel na to kdo by to mohl být...", zamyslí se. |
| |
| U šamana Trochu se uvolním, když se i šaman představí a trochu tak opadne formální a nepříjemné dusno, které nastalo alespoň u mne, když jsem vstoupila do místnosti. Potom už jen pokývnu hlavou a zamířím k místu, které mi bylo určeno, abych se tam složila a odpočinula si. Nejprve odepnu svůj meč a štít a opřu je až s náboženskou opatrností o stěnu. Vedle pak již s daleko větší ledabylostí odložím lano, pochodně i lahvičky s pokrývkou, kterou zatím nechám ještě nadvakrát přeloženou a usadím se na ni. Uvolněně a šťastně, že mám dost možností si odpočinout. Několikrát se zhluboka nadechnu, než se skloním ke svému boku a začnu odepínat přezky, které drží můj kyrys na svém místě. Však najendou prsty zamrznou, když Daniel otevře téma kráteru a najednou o mně pronese více věcí, než jsem ještě před chvílí věděla sama. Pomalu zdvihnu hlavu a s úžasem a překvapením v očích jak to všechno ví se na něj zahledím. Dožaduje se navíc odpovědí a já se neubráním na chvilku zabloudit pohledem ke kožešině ve dveřích, jako bych doufala, že se tam objeví Estel a pomůže mi ven z téhleté bryndy. Ale to budeještě chvilku trvat a bylo by navýsost neslušené promluvit k tomuto muži neurčitě. Ačkoliv jeho pohostinnost je skoro až trochu podezřelá. Vezmu s údivem krajíc chleba a chvilku ho jen třímám v ruce. Teď mne nějak přešla chuť, ale věřím, že se za chvíli zase ozve. A tak, než tomu tak bude a já ho začnu ukájet nabídnutou krmí, se dám do řeči. "Jak to všechno víte?" Zeptám se s údivem v mém hlase. "Probudili se tři. Já, potom Estel, to je ten muž, který za chvíli přijde..." snad nedodám již nahlas, ale jistá starost v mém hlase lze vyčíst... "... a potom ještě jedna dívenka, ale ta se z té rakve nedokázala dostat... Tak se..." hlas mi odumře do ticha, protože tohle prostě nejsem schopna vyslovit. Oči opět sklopím k zemi, abych skryla slzy deroucí se do nich. Až po chvíli a po dechovém cvičení na uklidnění dokáži pohled opět zdvihnout k Danielovi a promluvit. "Ano, jsem paladinkou Řádu Lvího Srdce... ale vy toho víte víc, než já i Estel dohromady... Co jsme tam dělali? Proč jsme tam byli a jaktože jsme se probudili...?" jsem to tentokrát já, kdo zasype šamana otázkami. A potom se trochu provinile kousnu do rtu, že jsem nedokázala udržet svou zvědavost na uzdě a počkat s těmito otázkami a odpověďmi, které snad přijdou, na Estela. Jen prostě... tolik otázek a neznámým se mi rojí v hlavě, že jednoduše nedokáži vše udržet skryto uvnitř. Ten šaman by to stejně nejspíše poznal... |
| |
| Zavřu knihu a s krutým usměvem ji podám starostovi, ten nepatří ovšem jemu. Přemýšlím jak dopadnout pitláka a už jsem na to přišel. První nápad byl, že to udělám sám, ovšem ten jsem zavhl: Velvyslanec veličenstva a bude se někde brodit bažinama. Vypadá to, že je zde vše v pořádku, o ty pastě se postarám. řeknu mu zatím co už jsem na odchodu. Před domem nasednu na koně a bezeslova vyrazím k místní tvrzy, pokud po mě budou požadovat pověření, ukáži jim dekret a nechám si zavolat kapitána. Vysvětlím mu situaci ohledně pastí a pověřím ho aby nějací vojáci byli na stráži po lese, a také aby spolupracoval se starostou. Zprávu o dopadení ať pošlou na panství v Amonu (kdybych už byl jinde tak ho jednoduše přepošlou.) Když vyjíždíme z tvrze, popadně mne lepší nálada. Jsem najeden a zatím se má mise vyvíjí dobře. Tak do další vesnice, můj hrdinný průvodče. řeknu synovi pána Amonu, přičemž dám posměšný důraz na slova "můj a hrdinný". Nehezky se zasměji. |
| |
| Na cestě Cesta přes ves proběhla víceméně v klidu a bez neobvyklých či nezvaných událostí. Všude byli jen kostlivci a těm nebylo problém se jako neviditelný vyhnout... Ale pak jsem narazil na něj. Vypadal podle mého jako kouzelník, roucho by na to parametry mělo, navíc ta křiklavá červená barva. Že by nějaký rudý mág? Kde se tu vzal, co tu dělal, takové otázky mě taky napadaly, ale neuměl jsem si na ně odpovědět, možná, že dokonce je taky jako já jen obětí skřetů, nebo že by to byl nekromant a vyvolal pár kostlivců jako jsou tihle? Všechny by asi sám nezvládl. Stále je mi záhadou, kde se tu vzali. Uvědomím si, že stojím na místě a místo toho bych měl jít pro Estela, který tam teď čeká na samotě u lesa... Vykročím směrem pryč ze vsi. Všimnu si jen jak ten mág či kouzelník svírá dlaň v pěst, pravděpodobně s obsahem mezi jeho prsty. Nakonec zmizí tak rychle jako se přede mnou objevil. No a nakonec jsem v pohodě přešel i ty pole a louky směrem k lesu, kde jsem pod listím jeho stromů našel Estela. Syknu na něj, že už jsem tady, přijdu blíž a hodím přes nás plášť. Musí nás zahalit celé, i sebemenšíé odkrytí se podepíše na tom, že budeme vidět. Tak potichu. řeknu mu a vyrazíme. |
| |
| Lerand a Estel Lerand skryje Estela pod plášťem neviditelnosti a chvíli jej oba musejí upravovat aby je skutečně zakrýval celé. Když se to konečně podaří ozve se vlčí vytí blíže než ředtím a vy se vydáte na svou cestu k vesnici. Vítr už trochu přestává vát a tak už alespoŇ není taková zima. Když přejdete můstek kostlivci zrovna stojí na návsi před mladým kouzelníkem v rudočerném rouchu. Ten mladík je zdá se docela unavený. Nasvědčují tomu kruhy pod jeho očima. Kouzelník řekne každému kostlivci co má dělat. Slyšíte to. Jeho hlas je unavený a zdá se že i trochu smutný. Kostlivci se rozejdou a vy tak můžete pokračovat. Kouzelník se posadí na zem u jedoho domku a zamyšleně hledí do země až vidíte jak mu začínají klesat víčka a vypadá to že se brzy propadne do spánku. Kenna "Odpovím vám, paní, ale až zítra. Nyní vyčkáme na vaše přítele, který s námi také pojí a pak vás uložím ke spánku. Nechci aby vás tu nikdo našel. Bude to tak lepší. Většinou sem nikdo nechodí, ale občas ano...", jeho hlas zní tajemně a vypadá zamyšleně. Po chvíli ti podá i bylinkový čaj. Vůně bylinek naplnila celou místnost svou příjemnou vůní. Zatím jí zde není tolik aby byla přímo omamná. Valakas Sebastian na tvou poznámku jen hridně mlčí a vyjede s tebou k další vesnici. "Moudřejší ustoupí.", řekne Sebastian nakonec hořce jako by en s velkou námahou cedil slova zkrze zuby. Cesta do další vesnice je o něco delší... |
| |
| Cesta k Šamanovi: Když se znenadániz temnoty předenou zhotní lerand, trochu uskočím dozadu a napřáhnu před sebe hůl. I když to bylo učekávané zjevení, stále bylo překvapující. Usměju se na Leranda a výraz ve tvaří značí, že jsem rád že dorazil a vypovídá o spokojenosti z toho že konečně budu jinde, snad v teple s jídlem a pitím, místem kde složím hlavu na noc. Pomůžu s rovnáním pláště, abychom byli skryti opravdu dokonale a jak Lerand vykročí, srovná svůj krok s jeho, aby se nám šlo dobře, nezakopávali o sebe a postupovali co nejpotišeji a přitom nehlučně. Ve vesnici spatříme muže, pravděpodobně kouzleník, který je na pokraji vyčerpání. To, že hoviří s kostlvici mne zarazí. Má sto chutí vylést z pod pláště a promluvit si s tím mužem. Vím však, že to by bylo bláznovství. Proto si vryju jeho tvář do paměti a uložím si, že musím zjistit kdo to je a kumu slouží, že používá kostlivce. Nicméně vidím, že je asi zklamaný a unavený, tudíž se mu nevede moc dobře a to mě tak trochu uspokojí. Pokračuji v cestě.Snad už to nebude dlouho trvat, Snad už brzo, budem na místě... Jaký ten šaman asi je a co mu Kenna všechno řekla? A co poví on nám? představuju si v duchu setkání s oním záhadným šamanem, kterého se snad již za pár okamžiku dočkám. |
| |
| U šamana Pravdou je, že jsem tak trochu čekala, že si odpovědi Daniel nechá až i pro Estela. To však nijak nezastaví zklamání, které se mi vkrade do tváře a já již jen přikývnu a vděčně zkřehlými prsty přijmu hrnek s čajem, abych se mohla napít a nechat tak po svém těle rozlít příjemné teplo z kouřícího nápoje. Pocit je to nádherný a já chvilku setrvám v tichosti zamýšlejíc se nad svými otázkami a nad všemi možnými odpověďmi, kterých se mi může dostat. K tomu ukusuji chléb a dávám tak zadost svému hladu, který alespoň částečně ukájím. Nakonec ještě čaj odložím a pokračuji v odstrojování své zbroje.Odepnu přesky a svůj kyrys postavím vedle svých zbraní a potom se již jen opřu zády o stěnu na svém místě a zavřu oči. Nemíním usnout, ale jen nechat odpočinout alespoň trochu svůj mozek a myšlenky nechat zabloudit někam pryč. Prostě odpočívat.. |
| |
| Estel Vryješ si do paměti tvář mladého kouzelníka. Až na únavu a róbu do níž je oblečen vypadá vlastně obyčejně. I když těžko soudit. Ze zdejších lidí jsi spatřil akorád Leranda, zatím. Lerand a Estel Konečně dojdete na sever vesnice a uvidíte chatrč šamanovu. Je to malý hliněný domek z prostřed jehož komína se kouří. Máísto dveří je zde jen kůže nějakého zvířete. Možná medvěda. Vejdete dovnitř a zalije vás teplo v místnosti, které stejně jako libá vůně bylin stoupá z ohniště uprostřed místnosti nad nímž se stále hřeje bylinkový čaj v konvici. Lerand Estel a Kenna Kůže ve vchodu se pohne a šaman vstává. Tento vousaty muž upře svůj pohled ke vchodu a tiše praví. "Vítejte, jste-li již všichni posaďte se a najezte se. Vaše přítelkyně se již najedla. Na vaše otázky odpovím zítra a vy odpovíte na ty moje. Teď si musíte odpočinout.", řekne vám a ukáže na místa kam se máte posadit. |
| |
| Valakas Přijeli jste do další vesnice. Vypadá stejně jako ty ostatní, kterými jste jen projeli. Dnes je to vaše poslední zastávka. I kdybys nechtěl, jelikož už se den začíná chýlit ke svému konci. Je odpoledne a vy budete rádi, když se do večera vrátíte do Amonu. Lidé po vás pokukují ne zrovna veselými pohledy. Moc jich na ulicích není... "Tati, Tati!", volá jakýsi malý kluk. Může mu být ta osm let, když vyběhl a zamířil ke svému otci, který zrovna překovával jednoho koně. "Pojď se mnou!", volá a tahá svého otce za rukáv. Ten mu ale vrazí facku a zvídavě pohlédne na vás dva. Tvůj průvodce se ohlédne a zamíří k domu starosty. Usuzuješ dle toho že tam jste zatím vždycky začali. |
| |
| První problémy, konečně. Zazní mi v hlavě když vidím obličeje lidí, které počítám, že nesložitě zkrotím. Usměji se. Nad reakcí otce. Jak to pěkně plesklo Sesednu z koně a přeměřím si lidi poblíž pohledem. Pak se rozejdu ke dveřím domu a zabuším na ně. |
| |
| Chatrč Po nedlouhé, i když možná trochu obtížné cestě konečně dorážíme k šamanově chatrči. Obtížná kvůli tomu, že jsme šli opět pod pláštěm dva, takže to nebylo ani moc příjemné, navíc ne zrovna lehké bylo držet plášť nad námi dvěma, když jsme procházeli kolem kostlivců nebo třeba zafoukal vítr. Nakonec jsme dorazili ke dveřím šamanovy chatrče, kde jsme prošli pod kůží, která ve dveřích visela místo klasického způsobu zavření vchodu do domu. Pak jsem z nás shodil plášť a řekl: ,,Zdravím tě. Děkuji za ten plášť, pomohl mi." dořeknu a plášť podávám šamanovi nazpět. A jinak? Jinak jsem nic nezjitil a nemám tedy důvod tu zůstávat. Přes noc tu zůstanu, ráno ale asi budu muset taky, jestli tam budou ještě ti kostlivci... Sednu na místo, kam mi šaman ukázal, že si můžu sednout a trochu si přesunu krátký meč na jeho místě u mého boku, abych si mohl sednout pohodlněji. Pozoruji šamana a občas kouknu na ostatní. Pak zavřu oči a ještě si přehrávám incident s drakem tam na hoře. |
| |
| U šamana Šaman vám podá chleba abyste se mohli najíst, alespoň trochu a pak každému nalije čaj. Na Kennu se podívá jestli chce ještě. "Spát budete zde...", řekne a otevře poklop na místě kde běžně sedává. Do teď byl skrytý v zemi a nenašli byste jej kdybyste nehledali obzvlášť důkladně. "Čekám dnes v noci ještě jednu návštěvu, ale ten vás zde najít nesmí. Poté až ráno, ale tomu věřím. Je to můj zčedník a neprozradí vás. Ostatně záleží na tom kdy se probudíte.", vysvětlí a ukáže vám abyste po žebříku slezly do hlubin. Zažehne malou lucerničku a podá jí Lerandovi. Valakas Sebastian tě odvede do domu starosty a počká až ti ten muž otevře. Tento starosta je mladý muž. Nemá tak divoký vzhled jako ti předchozí. Když tě spatří jeho očí se rozšíří úlekem a pak vrhne pohled na Sebastiana, který tě doprovází. "Vyslanec jeho veličenstva, přijel na prohlídku panství.", vysvětlí mu tvůj průvodce a starosta tě vpustí. Počka až vejdeš a pak teprve zavírá dveře. Přitom máš dojem že něco zašeptal tvému průvodci, ale nerozuměl jsi. Dveře se zavřou a starosta se na tebe nervózně usměje. "Přejete si, pane...? J-jak vám mohu pomoci?" |
| |
| Pozvedlé obočí zřejmě nikdo nezaregistruje, když mám ten divný pocit. Stojíme tam uprostřed místnosti jak sochy. No nejlépe asi nějaké křeslo a Knihu. odpovím mu nervózně. Zatímco už se rozcházím ke dveřím kde tuším pracovnu. Taky mi povyprávějte co se u vás stalo za posledních pár týdnů. |
| |
| U šamana: Jak sklouzne plášť z mých ramen, spadne i velké břemeno z mých beder, cítím úlevu a uvolnění. Rohlédnu se po místnosti, nebo spíše chyší a pozdravím Kennu povzbudivím úsměvem. Tak jsme to dnes zvládli. Došli jsme až sem, budeme spát snad v klidu, dostaneme jídlo teplé pití a odpovědi na otázky... Přistoupím k šamanovi a podám mu ruku. Jste více než laskav. Moje jméno je Estel z Jezerní země." V hlavě se mi honí moře otázek, ale šaman je utne dřív než je stačím vyslovit a tak se sesunu vedle Kenny, chopím se nabídnutého jídla. Uchoopím hrnek čaje do obou rukou a pevně je stisknu. Citím jak jeho teplo prochází skrze mé ruce do celého těla a když ho usrknu, zahřívá celé moje útroby. Dojím svoji porci chleba zapíjím jej čajem, aby mi lépe klouzal do krku. Pak když šaman otevře poklop, zvednu se se annahlédnu dovnitř. Nu snad nám tam dá aspoň svíčku nebo louč. Ale každopádně tam budem mít více místa a nebudem stísněni jak v sargofágu. |
| |
| U šamana Sedím na místě a čekám, až se vrátí. Naštěstí to netrvá dlouho a kožešina se opět odhrne a nejprve neviditelní, však po chvilce se odhalící dvojice mužů se zjeví před našimi zraky. Oddechnu si a čekám, co bude dál. Estelovi je nabídnut taky šálek čaje, kdy já vděčně přijmu ještě jedno dolití, a trocha chleba a tak zatímco snídáme v tichosti, blíží se chvíle ulehnout ke spánku. Když jsme tedy vybídnuti, abychom se odebrali do sklepa, či co to je, tak už se zdvihám a ruce mám plné svých věcí, ale ve chvíli se zarazím. Nějak se mi to všechno nezdá. Jasné, možná jsme narazili na nemálo hodného šamana, který se nám skutečně snaží pomoc a nemá žádné zaječí úmysly, ale jít se uložit ke spánku do sklepa? A tam se nechat zavřít? Že bych byla až tak naivní...? Strnu a čekám, co udělá Estel. Přeci jen většinou prokázal větší duchapřítomnost a jedním si jsem jistá. Jeho jsem potkala už dole v kráteru a vím, že jsem s ním na stejné lodi. Jak je to s tím šamanem a Lerandem, který nás sem zavedl a dost dobře s nímmůže být spolčený, si již jistá nejsem a nemohu být. Předstoupím tedy před šamana a upřu na něj pohled. V tu chvíli mi do očí nevidí nikdo jiný než on. "Pane Danieli... nehci být neslušná či nějak jinak nepříjemná... ale můžeme si být jisti, že proti nám nic nemáte? Že se nás nepokusíte zadržet, uvěznit či prostě nějak jinak provést něco proti nám?" zeptám se tak, že by to mohlo být považováno za neslušné. Ale já si prostě nemohu pomoci. Potřebuji mít jistotu. A všichni, se kterými v tuto chvíli nemluvím si mohli všimnout jistého naléhavého tónu mého hlasu... |
| |
| U šamana Daniel hledí Kenně do očí. "Jistě že proti vám nic nekuji a netoužím vás uvěznit. co bych z toho měl? Každý tady vás potřebuje živé. Jediné co chci je vás ukrýt před skřety nebo tím nekromantem, který sem za chvíli přijde, takže pokud nemáte nic proti v rámci zachování svých životů byste se měli jít schovat a vyspat ráno vás zase propustím a budeme hovořit o všem co je nutné abnyste věděli nebo abych věděl já." I z jeho hlasu zaznívá naléhavý tón. Dole je tma, ale lucernička, kterou Daniel podal Lerandovi by pro osvětlení prostoru dole mohla postačit. |
| |
| Šamanova chatrč Už už sahám po lucerně a svou nohu pokládám na první schod, když v tom se místností rozhlehne hlas Kenny. V tu chvíli mě trochu zamrazí, protože, co kdyby to byla pravda? Co když má pravdu, na to jsem nepomyslel. Ale ten šaman se ze začátku jevil slušně i ti lidé v téhle vsi o něm mluvili jen pěkně, ale to ona vlastně neví... Uvidíme. rozmýšlím se, zda zasáhnout, ale opravdu to v úmyslu nemám. Nakonec se začne obhajovat i sám šman. Má sice pravdu, ale ty Kenniny obavy byly na místě. Kdybych toho šmana neznal a on mi nabídl nocleh ve svém sklepě, asi bych nezareagoval jinak. Ale stejně se chvíli rozmýšlím, co udělat, nakonec řeknu: ,,Já se tam podívám, když se nevrátím, budete mít jasno." řeknu trochu sebevražedně, ale neočekávám, že by tam dole byl nějaký skrytý kostlivec a ten by nás ve spaní probodnul... Vezmu do ruky lucernu a sestupuji postupně schod po schodu, opatrně, abych třeba žebřík nepodlomil, pokud by to šlo. Světlo začíná odhalovat místnost a jestli jsou šamanovy úmysly čisté, modlím se jen, aby to zde dole bylo pohodlné, také z toho důvodu, že jsem již dlouho něco jako je pohodlný spánek nezažil. |
| |
| Lerand Sestupuješ do sklepa.Žebřík je pevný a nese tě stabilně a spolehlivě. Sejdeš až dolů. Místnost je kruhového tvaru, ale útulná. Je zde malý stolek, čtyři postele a na zemi i koberec. Vypadá staře... Je tu trochu vlhko, ale to je jediné co kazí dojem z tohoto msíta. Vypadá to že zde už někdo před vámi útočiště našel. Nahoře u šamana Lerand sestoupil dolů a vy mu vidíte temeno hlavy. Světlo, které dolů vrhá lucerna stačí tak na to abyste viděli kus nějakého nábytku, teěžko říct jakého a koberec, který je položen na zemi zřejmě kvůli uchování tepla. |
| |
| Ve sklepě No,... je to lepší než jsem čekal a zdá se, že nám tu opravdu nic nehrozí, úmysly šamana tedy byly dobré. Rozhlédnu se a trochu se v pokojíku, vlastně sklepě projdu. Místnost vyhlíží trochu omšele, zvláště veliký koberec na zemi, jsou tu dokonce čtyři postele, takže tohle není kobka smrti namíru strvořena pro nás, možná tu už i někdo byl nebo tu žila šamanova rodina... Dojdu ke stolku a sáhnu na něj. Očekávám, že bude pokrytý vrstvou prachu. Pak skončím s obhlídkou té ložnice tady dole a vydám se po žebříku zas nahoru. Vypadá to, že je stabilní, takže si dovolím jít trochu pohlodlněji a ne pořád jen balancovat tak, abych byl co nejlehčí. Nakonec vyjdu nahoru a konstatuji k ostatním: ,, V pořádku." a čekám jestli mě budou následovat, zpět dolů, protože toho nekromanta bych tady nechtěl potkat. |
| |
| Valakas Muž se zdá být nervózní. "J-jakou knihu?" zeptá se tě když tě vede do světnice. "Jo už asi vím... no tady se tak nějak nic neděje. Lidé pracují, snaží se...", povídá zatímco odešel pro knihu se záznymi. Tu knihu ti podá a nervózně se posadí naproti tobě. Zdá se že v domě nikdo není. |
| |
| U šamana Zůstala jsem hledět na Daniela a čekala jsem, jak se vyjádří. Tvrdým pohledem jsem visela na jeho rtech a četla každý sebemenší záchvěv jeho tváře, což by mi mohlo pomoci poznat, jestli mi ani při této příme konfrontaci nezalže. Když potom domluvím, tak ještě chvilku mlčím a potom pokývnu hlavou. Všechno se zdá v pořádku a to i z Lerandova hlediska, které mne ovšem nijak neuspokojuje, neboť on může být také součástí tohoto spiknutí. "Dobře..." přikývnu. "Ale nekromancie je zakázaná zákonem. Ten člověk by měl být vydán zdejšímu králi a popraven. Nekromancie je zlo a pokud sem má přijít nekromant, tak je mou povinností jej zastavit v jeho šíření zla..." sevřu ruku na jílci meče, jako bych se chtěla připravit na tento boj, který se brzy bude nejspíše muset odehrát. Naprosto se totiž ztotožňuje s mým životním přesvědčením a posláním a já se bojovně začnu otáčet ke dveřím. Jak se zdá, tak začínám být rozhodnuta se tomuto nekromantovi postavit a svést s ním boj na život a na smrt. To přece není v pořádku, aby se po normálních královstvích procházeli nekromanti, jako by se nechumelilo. I když zdejší přítomnost kostlivců napovídá, že toto až tak normální království není, tak zastavit nekromanta je první cestou k úspěchu a zneškodnění případných kostlivců. Jaký by mělo smysl je zabíjet, když by je z povzdálí někdo znovu oživoval. Je třeba začít u kořene, aby bylo zlo v těchto místech království vymýceno... |
| |
| Zamračím se jako kdybych ho chtěl probodnou pohledem. Nezdá se mi, že by tu bylo vše v pořádku. a pohledem ukážu na jeho potící se čelo. A pak se můj pohled změní v tázavý. Přitom přejedu prsty po své holi. Tak pro me odpuzující. Je z dubového dřeva, simbol minulosti. Nachvilku se zasním a představuji si jak bude vypadat má nová hůl. Tak co? zaburácí můj hlas místností. |
| |
| U šamana Danile rychle zadrží Kenninu ruku. "To by nepomohlo. Král zdejší země je Nekromant. Ten nejvyšší jestli rozumíte a ten chlapec, který je nekromantem zde ve vesnici je abyste rozuměla jeden z jeho sloužících. Má dbát o to aby se zde v noci lidé netoulali a nekuli plány proti králi. Ale je to mimo jiné i jeden z obyvatel téhle vesnice a nekromancii nemá rád o nic víc než vy. Jen to prostě musí dělat. Ale to vše pochopíte zítra. ", nabádá jí šaman a pustí ruku, kterou se dotkl té její. Rychle ji stáhnme aby dal najevo že nemá nečisté úmysli. "Prosím.- Vše o čem budu s tím chlapcem mluvit vy uslyšíte, ale teď už jděte. Brzy přijde...", jeho hlas zní nalé=havě. |
| |
| Valakas "Nevím co máte na mysli...", řekne starosta a uhne pohledem. Vstane a začne nervózně přešlapovat po místnosti. "Neděje se zde nic nepatřičného, pane vyslanče.", snaží se tě znovu ubezpečit, ale příliš sebejistě nemluví. |
| |
| Usměji se, ale je to takový ten smích, který bystrému pozorovateli napoví, že ten druhý na něco nehezkého "přišel". Heleďte se, může to jít po dobrém nebo po zlém. zaklepu znova prsty po holi a podívám se na ni. |
| |
| Valakas Zdá se že se muž doopravdy bojí. Visdíš jak se celý třese. Pot na jeho čele už je takový že si jej musí setřít rukávem. Náhle do domu někdo vejde. Ohlédnete se a zjistíte že je to tvůj průvodce. Nikdy předtím s tebou dovnitř nevešel. V jedné vesnici to vypadalo dokonce že u starosty neni vítán,ale sem vešel. V jeho tváří se celkem nic nezměnilo. Stále se zdá být smutná a v očích má onu hlubokou bolest. Přesto jeho přítomnost starostu zdá se hodně uklidnila. "Vše je v pořádku, jak už jsme říkal.", praví starosta tentokrát mnohem jistěji a dokonce se na tebe i usměje. Je to úlevný úsměv a rozhodně je z něj patrné jisté vítěztví. |
| |
| Vstanu z křesla a otočím se na nově příchozího, zaseklému gramofonu typu "starosta" nevěnuji pozornost. Co tady chceš? Zní můj hlas jedovatě, jak ho on ještě neslyšel. |
| |
| Valakas "Venku je chladno.", řekne jen Sebastian. Hlas se mu nechvěje ale je vzdorovitý tak jak je u něj asi normální. Od chvíle co jej znáš asi jen jednou mluvil jinak. "Nevidím důvod proč bych nemohl počkat zde.", dodá ještě. To už zní silně drze a zdá se že si to uvědomil i on protže ucouvl a sklopil pohled k zemi. |
| |
| V pořadku. odpovím mu uklidněnějším hlasem. Pak se otočím opět na místního starostu. Pohled který se mu naskytne by donutil zalést do nory i dospělého lva. Pomalými kroky du až k němu když mu před obličeji zamávám holí. Myslím, že oba dva víme, že tu něco v pořádku není. Dávám vám poslední šanci. Myslíte, že pocítíte bolest jen vy? naznačím mu, že i jeho rodina a přátelé dojdou újmi jestli mi okamžitě neřekne co chci vědět. |
| |
| Valakas "Tady se nic neděje. Nevím o čem mluvíte, pane. řekne starosta a nevypadá že by se nějak bál. Už ne. V místnosti je hustá atmosféra tak že by se snad dala krájet. Nastalo ticho. Jako by zde nebyl sebemenší zdoj zvuku jen jeho a tvůj dech. Sebastian stojí dost daleko na to abyste mohli slyšet i jeho dech. |
| |
| Ah, jistě. odpovím starostovi, ale i 5ti leté děcko by poznalo ten sarkastický tón. Když odcházím z budovy hůl zanechává v dřevěné podlaze dlouhé brázdy. Dveřní panty mají co dělat, aby udřeli nápor který jsem do nich svou rozčileností dal. Počkám na Sebastiana až vyjde ven. Nečekám, že TY bys mi něco řekl, ale co se tu děje? podívám se na něj se stejným pohledem jako předtím na starostu. Už na to nemám náladu... |
| |
| Valakas Sebastian skutečně vyjde ven za tebou. "Nyní už nic. Netřeba je trestat.", řekne a nasedne na svého koně. Pokud šlo o chladné počasí tvůj průvodce nelhal. Vítr zesílil a je tak velmi nepříjemný. Dokonce se začíná zatahovat. Lidé kolem po vás zvědavě ale také bázlivě pokukují. Skupinka dívek, které asi věšeli prádlo si něco šeptá. Kovář, který předtím vrazil synovi facku právě kontroluje svou zdá se že dobře odvedenou práci. Všude se zdá být klid. |
| |
| Podezřívavě se na něj podívám. Takže mi tvrdíš, že nedávno tu byli problémy? A proč mi to ten ustrašený čokl neřekl? zeptám se ho zatímco roste odpor v mém hlase. Nevěřím mu, že mi říká pravdu. |
| |
| U šamana: Když mi nekromant neodpoví, na moje představení a ani mi nestikne ruku sevřu ji v pěst a zachmuřím se. Přesto se sesenu vedl kenny a pustím se do jídla a čaj mne zase trochu uklidní. V zápětí však Kenna pronese něco, co mne možná díky únavě a touze po někom přátelském ani nenapadlo, i když by mělo. Má pravdu, co když je to jenom nějaká past... ale proč by nás sem tak nenbezpečně vodil v tom plášti. Mohl nás jednoduše vydat těm kostlivcům. Jednoho po druhém. Nakouknu do sklepní místnosti kam sestoupil Lerand a to co jsem viděl mne docela uklidnilo. A ujištění šamana mi pro tuto chvíli přišlo dostačující. Jistě nekromancie je špatná, budem se s tím muset vypořádat. Ale co když je to opravdu jenom marioneta v rukou mocného loutkaře? Ne te´d není vhodná chvíle na boj... Postavím se Kenně po bok a také se ji chystám zadržet, ale šaman mne předejde. i když mám stále smíšené pocity z toho že mi nepodal ruku, pro tuto chvíli ho podpořím: "Jistě, nekromancie je špinavé temné umění a musí být potlačeno a vykořeněno, Souhlasím s tebou a rád ti v tom pomůžu. Ale ne nyní Kenno. Nemáme dost sil, abychom uspěli. A i kdybychom vyhráli, komu tím prospějeme. Mysli na nevinné lidi v této vesnici. pomysli na malé děti, holčičky, které můžou zemřít, pokud my nyní selžeme, jenom proto, že jsme neměli dost sil a nebo se Pán toho mladého kouzelníka dozvěděl, že ve vesnici svěřené jeho služeníkovi nastala vzpoura, vtrhne sem s větší armádou. dospělé pobije, chlapce zotročí a děvčata..." Nechám větu nedokončenou, přesto je jasné, že myslím na něco horšího. Horší potupu pro ženy než je smrt nebo dřina v otroctví. "Pojď, vyslechnem si ze sklepa oč tu kráčí. Vše si rozmyslíme a třeba příjdem na nějaký plán. Ani nevíme kde jsme a jak to tu chodí. ráno je moudřejší večera." I když znám Kennu jenom krátce, vím že když je v této náladě, je těžké s ní hnout a přemluvit ji. I logické a rozumné argumenty selhávají a já proto také zkouším zahrát na její emoce. Pak zkusím jemně vzít její předloktí a nasměrovat ji ke vstupu do místnosti po námi. V i když mluvím klidně, v mých očích naléhavost, vím že bychom už měli být skoro dole. |
| |
| U šamana Samozřejmě jsem nemohla tušit vše, co na mně Daniel vychrlil. Překvapení se vkrade do mých očí, když jsem seznamována se skutečnostmi, že království je teď v rukou nekromanta. Že nekromancie je běžnou a nebo snad i dovolenou praktikou, která ve světěm který jsem znala, ctila a bránila neměla místo. Nyní je tomu naopak. Jako by to skoro vypadalo, že v tomto světě nemá místo boj za dobro. Trochu mne však rozhořčí slova Estela a jeho ruku, která se mě dotkne setřesu. Nepotřebuji, aby mi takhle něco vysvětloval jako nějakému dítěti. Jsem si vědoma všeho, co by takovéto chování mohlo znamenat, ale jak jsem mohla vědět, že jsou věci takto? On to taky nevěděl a jeho přemoudřelá hra na city mne nenaplňuje uspokojením a spíše ji chápu jako opětovné poukázání na mou hloupost. Jako bych teď mohla vědět, že nekromant je vládcem těchto zemí a on to vlastně také nevěděl, proto mi teď jeho slova přijdou pokrytecká. Je zřejmé, že za těchto okolností by odpor mohl být vlastně marným, ať bychom se snažili sebevíc a proto je nežádoucí nějak rozdmýchávat oheň svým selháním. Na to nepotřebuji radu. Zatnu zuby až mi vystoupnou lícní kosti. Je pochopitelné, že se musím nemálo přemáhat, abych odstoupila od svých obvyklých praktik a své víry. I když to bude nejspíše jen na krátký okamžik. "Dobře..." přiznám v hlase svou prohru, že pro tuto chvíli by bylo skutečně nejmoudřejší se nestavit na odpor a počkat, až nabereme síly a zjistíme, co se vlastně v tomto světě děje. Dost možná mne i uklidnila skutečnost, že budu moci rozhovor s nekromantem sama vyslechnout a tedy důkladně zvážit, jak moc je situace zlá a co všechno bude nutno udělat. A potom se již bez jediného slova odebírám dolů do našeho příbytku, očividně svádějíc sama se sebou vnitřní boj o překlenutí zažitých konvencí a vzdání se svého přesvědčení... |
| |
| U šamana Nakonec všichni tři slezete dolů po pevném žebříku. Dole je to útulně zařízené, ale přece zatuchlé což je asi tím že je celá místnost pod zemí. Sotva se za vámi zavřou padací dveře uslyšíte zeshora hlasy. "Ty už jsi zde? Tušil jsem že přijdeš. Co to bude tentokrát?!", ptá se šaman nově příchozího příkře. Ten kdož přišel ale neodpovídá. Ticho, které zavládne je až zlověstné. Pak ale uslyšíte spěšné kroky a zaslechnete pláč. "Řekla mi sbohem...", rozumíte jen slovům toho kdož přišel. Lerand a Estel ten hlas poznají. Slyšeli jej ve vesnici, když rozdával rozkazy kostlivcům. "S tím jsi musel počítat. Vzhledem k tomu jakou úlohu zde plníš...", praví šaman. "Ale já musím... Víte, že musím..." "Já vím... Kdybys to nebyl ty byl by to někdo jiný a možná by to pak bylo horší, ale pochop. Zlo zlem nevymítíš." - "Nevimýtím, já vím... Ale alespoň můžete žít." "Tomu říkáš život? Možná nám teď chlapče svítá ne lepší časy, ale musíš mi něco slíbit, ano?" Žádnou odpověď neslyšíte, ale šaman nejspíš ano neboť říká. "Slib mi že toho necháš. N ech mrtvé spát... Elune tě nebude milovat pokud budeš pokračovat. Má tě ráda a já vím že má. Jen se nedokáže smířit s tím co děláš. Nechej toho. Král se to nedozví...", nabádá jej šaman. - "A když ano?" "Pak oheň jeho zloby sežehne nás všechny, ale prosím. Začni žít. Nepotopím tě. Ani nikdo odsud. Brzy se již možná všechno změní, ale více ti nyní neřeknu." - "Dobře. Nechám mrtvé spát...", řekne mladík a pak slyšíte jen další pláč. Chvíli zeshora nic neslyšíte a pak je rozhovor a ticho jež následovalo zakončeno kroky odcházejícího mladíka. Valakas "Kdybych vám odpověděl ublížilo by to zdejším lidem.", řekne ti Sebastian a čeká co budeš dělat. V ejho tváři je vidět očekávání, možná i náznak obav, ale jen slabý a ihned se vytratí. |
| |
| Dole ve sklepě Poklop či padací dveře se právě přibouchly a já sestoupil z poslední příčky žebříku na pevnou zem sklepa a poodešel trochu od toho žebříku, kterým jsme přišli, aby mohli slézt i Estel s Kennou. Přemýšlím, že asi trochu prozkoumám tuhle podivnou ložnici, než půjdu načerpat síly. Ale jen co udělám pár kroků ke zdi, abych zjistil jak je hrubá, vrásčitá a výstupkovitá nebo naprosto hladká, což by vypadalo lépe, ale s tím nepočítám, se zezhora ozve nějaký nový hlas. Ale ten mi je celkem povědomý, někde jsem ho již slyšel. Najednou mi dojde, kdo to asi je. Slyšel jsem ho, když jsem Estela vedl k šamanově chatrči, je to ten mág nebo tak aspoň vypadal, kterého jsem tam ve vesnici viděl, byl nějaký zachmuřený. A to je ten nekromant? To snad ne, nevypadal ne to... řeknu si, ale podle rozhovoru, který tam nahoře ten člověk vede s šamanem, tuto moji domněnku nelze potvrdit, jenže co je horší, nelze ji ani vyvrátit. Takže bych zatím mohl celkem dobře soudit, že to ten nekromant být může, navíc říkali zlo zlem nevymítíš a to by docela dobře souviselo s tím, že on by vyvolal ty kostlivce, případně je povolal i nějak jinak, ale to by musel být tedy zatraceně mocný. A tak nevypadal, i když je mi jasné, že nekromanti se umí velice dobře krýt a ovládají kouzla na podmanění mysli, takže by mě docela dobře mohl ošálit... Pohlédnu na Estela zajímavým pohledem, jakobych se ho tázal, zda i on ví, co je ten chlápek, nově příchozí hlas tam nahoře zač. Nepromluvím, to je moc nebezpečné, pouze se pokusím co nejtišeji položit lucerničku od šamana na stůl, který tu v místnosti stojí. A to mě taky navede k myšlence, že tady nejspíš někdo pravidelně přespává, kdby tu spal někdo jen tak občas, tak by mu šaman bez problému ustlal nahoře, ale místo toho je tady dole veliká ložnice. A možná je to jen pro nějaké jako jsem já, pro ty, co přicestují jen tak náhodou do téhle vesničky a nemají kde hlavu složit, takže je tu šaman může dočasně ubytovat. Pomalu přejdu k jedné z postelí, ale snažím se jít potichu, aby podlaha ani nezavrzala, ani nebyly slyšet žádné kroky, ba i dupání způsobené dopadem mých bot. Prohlédnu si ji a přejedu rukou po prostěradle a i jiných částech postele, abych zhodnotil, jestli to bude opravdu odpočinek, který potřebuji nejen já po dnešním výstupu a i sestupu z té obrovské hory, z namáhavé chůze pod pláštěm ve dvou, kde jsme museli být setsakra sticha, aby jsme nevzbudili pozornost kostlivců, ale nakonec jsme to zvládli. Posadím se a doufám, že lůžko nezavrže. Stále přemýšlím, zda ten muž, pravděpodobně mág nahoře, je oním nekromantem... |
| |
| Zasměji se, ale né pobavením, spíše svou sebejistotou. Pak se na něj s klidným výrazem v tváři podívám. Nejradši bych ho ale zadupal do země. Když mi to neřekneš zkončíš před soudem, tím nejvyším, víš jistě co to znamená... Každy ví co to je nejvyšší soud - Pán a jeho mučidla, ovšem nejen pro osobu samotnou, na rodinu, známé a příbuzné se nezapomíná. Nejvyšší soud... vždy se zasměji nad tou ironní jaké to slovo mělo význam ( banda nadutých starců řešící malicherné problémy) a jaké má teď. |
| |
| U šamana v podzemí Již jsem se nenechala dvakrát pobízet a sešla jsem dolů do podzemí. Vše bylo pro tuto chvíli vyřešeno a není třeba se tedy tím dále zabývat a spánek již čeká. Navíc to, že budeme celý rozhovor slyšet mne celkem uklidnilo, protože by mne vážně zajímalo co tak může mít nekromant v království jiného nekromanta za lubem a na srdci, aby s tím přišel za šamanem. Proto sotva stačím odložit své věci na postel, už se zdá, že nahoře se začíná něco dít. Strnu a bez dechu a bez pohybu otočím hlavu ke stropu, za kterým se odehrává onen rozhovor. Navýsost podivný rozhovor, jehož smysl jsem předem nemohla tušit a jsem tedy nemálo překvapena, co má mladý nekromant na srdci. Zakroutím sama pro sebe hlavou, když se konečně ozvou kroky odcházejícího a potom ztěžka usednu na postel, která mi bude tuto noc náležet. "To je zvláštní..." řeknu si polohlasem sama pro sebe, zatímco se ukládám do horizontální podoby na záda a pohled upírám ke stropu. "Jak je to možné, že se lidé nebouří proti nekromantovi? Proti svému králi, který uctívá smrt jako prostředek moci a není mu stydno zneužívat dávno mrtvých a používat je jako armádu? Tomu nerozumím..." jsem stále znepokojena celou situací. Ale nemyslím si, že by Estel nebo Lerand mohli zodpovědět mé otázky a koneckonců na otázky bude dost času se zeptat ráno. A to šamana, který se zdá nemálo zasvěceným do problémů tohoto světa a jistě toho bude vědět nejvíce. Protože jinak opravdu nevím, jak svou pouť za nápravou tohoto zdánlivě zničeného světa, vůbec začít... |
| |
| U šamana: Vím, že se na mě teď Kenna hněvá, ale opravdu jsem nemohl vědět jak se zachová. Možná jsem to přehnal. ale nakonec sedíme všichni tři ve sklepní místnosti a posloucháme rozhovor šamana a muže o kterém říkají, že je nekromant. Posadím se na postel a jenom z těží odolávám nutkání ulehnout a zavřít oči. Protřu si je a zkusím se dnes ještě jednou zamyslet. "Nedokážu ti pořádně odpovědět, vím toho tolik co ty" začnu odpovídat unaveným a ospalím hlasem "zřejmě je drží v neustálem strachu o jejich životy a o životy blízkých. Používá skřety jako dozorce a nemrtvé, aby vykonávali vůli těch kteří poslouchají rozkazy krále. Není tu asi žádný vůdce a žádní dost odvážní na to, aby sjednotili lid. kde je strach a podezření, není vůle a jednota..." vyslovím svoje myšlenky a ruku si dám před ústa, jak chci potlačit zívnutí. |
| |
| Estel, Lerand a Kenna Rozhovor šamana a mladého nakromancera nahoře utichne a vy jste sami jen za svitu maličké lucerny dole v místnosti. Lerand neobjevil nic na zdi ani na posteli. Zeď je hrbolatá a zdá se že lidská ruka kd´terá jí pomáhala budovat nebyla ve stavitelství příliš zdatná. Postel je ustlaná, ale ne příliš dobře. Přesto jak chatrně nábytek vypadá nezavrže, když uleháte na svá lůžka. Ještě chvíli přemýšlíte ať už nahlas nebo si své myšlenky necháváte pro sebe a pak lucernička vyhasne a vy pomalu upadáte do hlubin spánku. Něco vás probudí. Nějaký hluk... "Sněz je. Uleví se ti.", zaslechnete šamanův hlas. "Promiň chlapče, ale teď už tě to nebude bolet... Ještě ti to ovážu, ale do několika dnů budeš moci chodit normálně. Jsi zde cizí, zůstaneš u mě než se uzdraví.", řekne znovu a pak zaslechnete nějaký výkřik. Asi bolestí. ”Teď už jdi Haerdalisi, až se vrátíš, možná ti něco povím, ale teď odejdi a ty Margalli, prosím tě o totéž. Adonise zde schovám, ale vy tu bydlíte, takže hodně štěstí.”, zaslechnete další šamanova slova. ”Pokud chcete jít na bylinky spolu vemte si ho. Skřeti vás neuvidí.”, odmlčí se šaman. ”Zapomněl jsem že mi jej ten tulák v čera přišel vrátit… To bude tím kořením.” Margalli a Haerdalis ”Teď už jdi Haerdalisi, až se vrátíš, možná ti něco povím, ale teď odejdi a ty Margalli, prosím tě o totéž. Adonise zde schovám, ale vy tu bydlíte, takže hodně štěstí.”, říká šaman a pohledem se na vás ustaraně podívá. Ta chvíle kdy se jen dívá jako by mu dala podnět k přemýšlení a on se náhle ohlédne a zaloví v truhle, odkud vytáhne plášť, který vypadá jako tkaný z pavučin. Je krásný, bílí a průhledný. Vypadá neobyčejně křehce. ”Pokud chcete jít na bylinky spolu vemte si ho. Skřeti vás neuvidí.”, poví a mrkne na Haerdalise. ”Zapoměl jsem že mi jej ten tulák v čera přišel vrátit… To bude tím kořením.”, usměje se a věnuje dlouhý pohled své nacpané dýmce, přičemž si pak znovu potáhne. Valakas Seabstian se na tebe podívá znovu svým vzdorovitým pohledem. ”Nebojím se vašeho pána. Smrt je pro mě vysvobozením. Nebojím se mučidel. Nemá koho z mých blízkých na ně poslat. Nejvyšším trestem pro mě jest to co se děje nyní!”, je vidět že jen pracně přemáhá zlost, nebo snad pláč? Je v něm jakási hrdost a zbytek něčeho co by se jindy dalo nazvat ctí. Shaina Tvé dny v hlavním městě Mortis na jednom z pěti Koenicských ostrovů zkončili. V hostinci už pro tebe nebylo více místa a tvůj kovářský mistr se už tě nemohl více naučit. Sirotčinec a všechny bolestné vzpomínky jsi nechala za sebou a nyní se ti vzdalují jako i břehy tvé rodné země. Stojíš na palubě lodi, kde jsi našla svou novou práci. Svůj meč a dýku pečlivě opatruješ, svou bolest střežíš uzavřenou. Moře je klidné zdá se. Námořníci mají plno práce a i na tebe čeká. Zvláštní že jsi nakonec nalezla loď, která byla ochotna na palubu vzít ženu. A k tomu ještě tak mladou a krásnou ženu. Sic skrýváš svou krásu v oděvu mužů, ale to ti příliš útěchy nedodává. ”Pojď sem, Shai.”, volá na tebe kapitán, který jediný z posádky ví že nejsi muž, ale žena. |
| |
 | Na lodi Je to len niekoľko dní od chvíle, keď mi v hostinci oznámili, že už ma nepotrebujú. Brala som to veľmi ťažko a takisto to brala aj väčšina personálu. Bola som im ako rodina rovnako, ako oni mne. Nerada som ich opustila, ale keď človek musí, tak musí. Všetko raz skončí a tak skončil i môj pobyt a moja práca v hostinci. Šla som za kováčom, či by pre mňa nenašiel miesto, no bohužiaľ som také šťastie nemala. Uvedomila som si, že spievať na námestí ma už neuživí a mojou jedinou možnosťou bolo nájsť si inú prácu. Dosť dlho som blúdila krajom, až som sa dostala k prístavu. Stálo tam vtedy niekoľko lodí. Vzkriesila mi v hlave myšlienka, že by ma snáď mohli zobrať do posádky, no nikto ma nechcel. Vraj ženy tam nemajú čo hľadať. Znova som strácala nádej, no na poslednej lodi som našla záchranu. Jej kapitán bol a stále je veľmi milý človek a tak ma vzal do služby. Podmienkou však bolo, že budem nosiť mužské šaty a nikto okrem neho nebude vedieť, že som žena. Rada som súhlasila a hneď som aj nastúpila. Teraz sa plavím po mori. Sledujem hladinu a hlavou sa mi preháňajú rôzne myšlienky. Počnúc mojimi rodičmi, ktorých som nikdy nepoznala až po túto chvíľu, kedy len stojím na okraji lode a sledujem morskú hladinu. Je to upokojujúce. To more je krásne... nikdy som si jeho krásu a silu neuvedomovala, no je to vážne nádhera. Keď si vezmem, koľko tajomstiev ukrýva... Chcela by som v ňom plávať... Ponárať sa pod hladinu a sledovať, čo sa okolo mňa deje... to by bola nádhera.. Z myšlienok ma vyruší hlas kapitána, ktorý na mňa zakričí. Už som si celkom zvykla na to, že ma nevolajú Shaina, ale Shai. Vždy ma to pobaví. Znie to tak zvláštne... Samozrejme okamžite odtrhnem pohľad od morskej hladiny a rýchlo sa vydám za kapitánom. Prídem až k nemu a najviac mužským hlasom, aký dokážem napodobiť poviem: Áno, kapitán. K vašim službám. Želáte si niečo? |
| |
| Hm, chytrák. řeknu si hořce v mysli. Zamračím se a chvilku mlčím, dívám se mu do očí jako kdybych tam chtěl najít svatý grál. Pak se usměji. A co když se všichni v kraji dozví, že za smrt tvé matky a sourozenců můžeš ty ,a že jsi pánovým služebníkem už od dob jeho nástupu, a že jsi mu ke trůnu pomohl? zvednu tázavě obočí a pak se zatvářím stějně naštvaně jako předtím. Vypadá, že chvilku přemýšlí co odpovědět. |
| |
| U šamana Vyjavene pozerám na plášť, ktorý šaman podáva Haerdalisovi. Neviditeľný plášť.... Keď som bola malá, presne po takom som hrozne túžila. Chcela som sa schovať pred celým svetom, lebo sa mi deti z dediny posmievali, že som "nepodarok" a "nečistokrvná", keďže moja mama je elfka a otec človek. Robili si posmech z mojich zašpicatených uší. Našťastie pre mňa ich to nakoniec prestalo baviť a zvykli si na moju odlišnosť...dokonca mi tie uši začali dievčatá závidieť. A teraz mám pred sebou môj detský sen... Hneď ako sa dostaneme do lesa si ho vyskúšam. V duchu sa strašne teším a najradšej by som nahlas zvýskla. Tak poď, Haerdalis, ponáhľajme sa, nech sme čím skôr späť. zvolám na elfa. Ešte sa uvidíme! mrknem na Adonisa a vybehnem z chatrče. |
| |
| U šamana Když mi šaman podá plášť tak se nepatrně zachvěju jelikož vím,že v nepravých rukách by byl nebezpečný.Rychle šmanoví řeknuDěkuje za tento dar budu ho opatrovat jako oko v hlavě.Když na mě Margalli zavolá ať du tak jí opovím s klidemJo jasně už je čas jít máš naprostou pravdu.Teď se ještě ale rychle musíme stavit u nás a pak už pudem do toho lesa.Také jsem si všiml,že Margalli se plášť také zalíbul a pousměju se a už už jdu za ní. |
| |
| Haerdalis a Margalli Šaman se na vás pousměje a pak k Haerdalisovi praví. "Také očekávám že mi jej v pořádku vrátíš." Adonis na Margalli jen mávne rukou. To už ale odcházíte ven do chladného jitra. Skřeti jsou právě na návsi a vy je odsud nevidíte. Usoudíte tak jen podle hluku. To odvádějí lidi na práci na pole. Valakas Sebastiana tvá slova zjevně trochu zaskočila a zdá se že nad nimi uvažuje. V očích se mu na okamžik zaleskne strach, ale ten posléze opět zmizí. Jen se více prohloubí jeho smutek. "Tak se vám vysmějí.", řekne hořce. "Je mi teprve sedmnáct let a Cort je u moci už třicet let. Nemohl jsme mu tedy sloužit od jeho nástupu a že mohu za smrt své matky a sourozenců vím sám a vědí to i lidé. možná ne všichni, ale vědí. Tehdy váš pán přišel do našeho domu a rozprávěl s otcem. Ten se mu vzepřel a on ho zabil. Předemnou, před matkou i mými bratry. Hněval jsem se na něj a on se vysmál mému snažení až do chvíle kdy jsem jej poranil. Jeho rána se sama zacelila, ale on se naštval. Vzal na mučidla mou matku i bratry a umučil je před mýma očima. Přinutil mne abych mučil svou matku. Řekl mi že pak nechá mé bratry žít, ale když jsem svou matku zabi, mučil mé bratry a nakoneč i je umučil. Pak z mého otce udělal svého služebníka temnot, protože věděl že jej pak nedokážu zabít. Vím kde má rakev, vím jak upíra zabít, ale nikdy nedokážu jeho srdce kůlem probodnout. To je můj trest. Žít po boku svého otce, který ani neví už že jsem jeho syn. Žít a sloužit nekromancerovi, který může za celé mé trápení a bolest. Jak mě chcete ještě více ztrestat?", z jeho zazní velká bolest. To je poprvé co vidíš z jeho očí téct slzy, ale ty si vzápětí ihned setře. Sebastian odvrátí svůj pohled. Sedíte na koních a jste stále ve vesnici, kde den plyne dál. Shaina Loď se kolébá na vlách a chůze zde není jednoduchá. Jsi na lodi teprve krátce. "Shai, potřebuji abys šel do podpalubí a přinesl padesátisáhový provaz. Lano u kostaky nahlodali krysy.", vysvětluje ti. Ostatní muži z posádky mají svou práci a onají ji dobře. Nyní je zdá se čas na tebe. Tvůj úkol se ale nezdá být tak složitý. Nad hlavou ti zaskřehotá poslední racek vracející se k pobřeží odkud jste vypluli jako symbol nenávratna. Kapitán se usměje a pak se podívá na kompas. "Tři stupně doleva.", zakřičí na kormidelníka, který učiní dle jeho rozkazu. Estel, Lerand a Kenna "Děkuje za tento dar budu ho opatrovat jako oko v hlavě.", zaslechnete nějaký mladý hlas. "Také očekávám že mi jej v pořádku vrátíš.", odpoví mu šaman. "Tak poď, Haerdalis, ponáhľajme sa, nech sme čím skôr späť.", ozve se hlas pravděpúodobně nějaké dívky. "Ešte sa uvidíme!", dodá ta dívka. "Jo jasně už je čas jít máš naprostou pravdu.Teď se ještě ale rychle musíme stavit u nás a pak už pudem do toho lesa.", řekne ještě ten mladý muž a pak už slyšíte jen kroky odcházející z chatrče. |
| |
| Venku Jelikož jsou slyšet skřeti řeknu tiše Margalli"Pod ke mě schváme se pod ten plášť a dojdeme k nám do stodoly.S tím Margalli pobídnu a vytáhnu plášť.Jakmile se pod něj schová pujdeme obezřetně dál. |
| |
| Sklep u Šamana: Usnul jsem rychle, únava velká a já se spánkem bojoval už od čekání v lese. Žádné sny nepřišli. Díky naprosté únavě jsem upadl do bezesného spánku. Zdá se mi to asi jako deset minut, když mne ze spánku probudí nějaké hlasy. Nevrle se otočím na bok a přes hlavu si přehodím přikrývku. Hlasy se ztlumí, ale přes to slyším rozhovor a vše co se v místnosti nade mnou odehrává. Netoužím vůbec poslouchat a nevěnuuji tomu žádnou pozornost. jediné co chci je opět usnout a to se mi opět po chvilce podaří. Bohužel se dostaví neklidné sny, neboť mozek si už částečně odpočinul a mě se hlavou honí obrazy z mojí minulosti smíchané s horkem lávy a vitím vlkou. Neklidně se vrtím na lůžku. Přesto se už až do rána neprobudím... |
| |
| Při jeho vyprávěních si vzpomenu na malého chlapce ze včerejška. Uvědomuji si muka jaká asi Sebastián prožívá... Lítost? Soucit? Hloupost. zaženu nesmyslné myšlenky po chvilce přemýšlení nad jeho příběhem. Jaká je má mise? Zjistit jak to chodí na ostatních panstvích, né to tě trestat ještě víc než už potrestán jsi. Chtěl jsem jen jednoduchou odpověď na jednoduchou otázku. promluví ze mne nachvilku soucit. Co jsem to řekl. Ne, spíš jak jsem to řekl. Sakra... z přemýšlení mne vytrhne až pohled Sebastiánův. |
| |
| Snažím sa čo najrýchlejšie dostať ku kapitánovi, no vlny mi to nijako neuľahčujú. Hrajú sa s loďou, ako s hračkou a tá sa kolísa z jednej strany na druhú. Kolísanie lode síce nie je príliš výrazné, no pre človeka, čo stojí prvý krát na palube lodi je veľmi ťažké udržať sa na nohách. Nakoniec sa však dostanem až ku kapitánov a som celá šťastná, že som cestou ani raz nespadla. Vypočujem si kapitánov rozkaz. Päťdesiat siahové lano??? Ako zistím, či je päťdesiat siahové??? Ja sa v tom predsa nevyznám. Nepoviem však nič a vydám sa do podpalubia. Opäť súperím s kolísajúcou sa palubou, no dostanem sa do podpalubia bez úhony. Hľadám lano, ktoré by mohlo byť päťdesiat siahové, ako mi prikázal doniesť kapitán. Vezmem lano, ktoré si myslím, že je to správne a vynesiem ho na palubu. Ešte kúsok a som u kapitána... myslím si a všetku pozornosť sústredím na udržanie rovnováhy. Veď by to bola hanba, kebyže sa jeden z členov posádky lode nedokáže ani pri malých vlnách udržať a nespadnúť. Započujem nad hlavou čajku. Vyruší to moje sústredenie a tak s buchotom padnem na zem. Sediac sledujem vzďaľujúcu sa čajku. A som preč... Opustila som brehy mesta, kde som prežila celý svoj doterajší život. Už nikdy nestretnem ľudí, s ktorými som vyrastala... ktorí ma vychovávali... Už niet cesty späť.. Začínam nový život. Neviem, kam idem, neviem, čo ma čaká. Celá moja budúcnosť je jeden veľký otáznik. Nemám nikoho, komu by som sa mohla posťažovať. Nikoho, kto by ma pochopil, potľapkal ma po pleci a povedal, že je všetko dobré. Som sama uprostred mora s takmer neznámymi ľuďmi. Kto by povedal, že to skončí takto...? Predtým... predtým som mala aspoň pestúnov, či iných ľudí, ktorí ma mali radi, a aj keď som nemala veľa priateľov, mala som niekoho, komu dôverujem a môžem sa naňho spoľahnúť. No to všetko je teraz preč... Smútok mi zovrie hrdlo, no nemôžem si dovoliť plakať. Zdvihnem sa zo zeme a idem ďalej. Našťastie nikto nevidel, že som spadla, pretože sa každý plno venuje svojej práci. Prídem ku kapitánovi s lanom v ruke. Pošepnem mu: Ehm... je toto to päťdesiat siahové lano, že áno? rozpačito sa pousmejem a natiahnem k nemu ruku s lanom. |
| |
| Sklep u šamana Na slova, která ke mně dolehla z jedná z dalších postelí jsem už nereagovala. Nebylo to potřeba, protože jejich přínos byl takřka nulový a já mám i bez toho nad čím přemýšlet. Proto jsem se jen v zamyšlení překryla pokrývkou a brzy jsem upadla do neklidného spánku. Během noci se celkem vrtím a nespí se mi úplně dobře. Přece jen nejsem na místě, které jsem až tak dočista přijala za bezpečné a proto je mé podvědomí příliš vystrašeno potencionálním nebezpečím. A i proto se lépe probudím, když se z vrchu ozvou další hlasy. Strnu na posteli a s pohledem upřeným ke stropu naslouchám všem slovům a snažím se přemýšlet nad tím, co všechno by mohla znamenat. Nezapoměla jsem si i k sobě přitáhnout o něco blíže svůj meč a takto přiravena raději čekám na to, jak se situace nahoře vyvine. Ale nakonec celý rozhovor, ze kterého mi zřejmě unikl začátek a proto pro mne byl trochu vytržený z kontextu, umlkne a místnost opět zalije ticho a jen pravidelné dýchání Leranda a Estela. Sice jsem nenabyla dojmu, že by bylo modré v těchto pohnutých dobách, kdy se i po vesnicích potulují kostlivci, se vydávat do lesů, ale jak se prve zdálo, tak šaman ve většině případů ví co dělá a proto nad tím nakonec jen pokrčím rameny, převrátím se na druhý bok a opět upadnu do spánku. Tentokráte již klidnějšího, asi hlavně kvůli únavě z předchozího dne... |
| |
| Sklep pod šamanovou chatrčí S povytaženým obočím a zrakem tápajícím od Estela ke Kenně, zpět a ještě k lucerničce, poslouchám konverzaci tam nahoře. Vypadá to, že jsem se moc pohroužil do temnoty tohoto sklepa nebo možná do usudu nejen svého, ale možná i ostatních a te´d jsem byl chvíli mimo. Najednou zjišťuji, že tam nahoře se tak trochu vyměnilo osazenstvo a i směr konverzace. Teď zrvona slyším část o neviditelném plášti, pod kterým jsem i já, Kenna a Estel před nějakou chvílí, možná už víc než chvílí, procházeli vesnicí, kolem kostlivců a zajímalo by mě komu šaman ten plášť teď půjčuje. Ne že by mě to vadilo nebo bych žárlil, plášť se mi líbil, to ano, ale nepočítal jsem s tím, že bych si ho mohl nechat a tak se ani nestalo, pouze mě zajímá, jestli je ten plášť takhle putovní vždy nebo jestli ho jen šaman půjčuje teď o něco víc, či jestli ten plášť předtím spatřil světlo boží. Pak se mi zdá, že zachlechnu tam zezhora nějaké divné slovo, mě neznámé, co by mohlo být třeba jméno, ale stejně tak dobře by to mohl být i nějaký výraz z místního nářečí, či něco na ten způsob, ale bylo to oslovení a tak předpokládám, že jméno. Znělo trochu divně, jako by jeho vlastník i ono samo pocházelo odjinud, z jiného kraje, možná i země. Ale to je spíš moje neznalost, třeba je to jen nějaké méně obvyklé jméno, či je velmi obvyklé, ale já jsem ho ještě neslyšel, zapomněl nebo tak něco. také je možné, že to jméno nebylo, každopáně můj mozek o tom vede teď velmi dlouhé spekulace. Pložím se na postel a poslouchám dál dění tam nahoře, i když už sai nebude co. A zandlouho na mě doléhá únava a začnu usínat. |
| |
| Dedina Keď začujem skřetie hlasy, ak sa tie zvuky vôbec dajú hlasmi nazvať, veľmi ochotne sa pritisnem k Haerdalisovi pod plášť. Nie je to síce moc pohodlné, ale vždy je to lepšie ako sa nechať chytiť. Je to zvláštny pocit vidieť a nebyť videná. Takto by som sa vedela dlho túlať po dedine a uspokojovať moju zvedavosť...koľko vecí by som sa týmto spôsobom dozvedela... A prečo chceš ísť ešte domov? Zbytočne sa nám predĺži cesta a ja sa nemôžem tak zdržať, rodičia mi vynadajú... šepkám Haerdalisovi, ale aj keď je to najtichšie, ako sa len dá, mne to znie ako výstrely z dela. Nikdy ma Haerdalis nezaujímal, bol to len ďalší elf z dediny, ktorý ešte k tomu nemal kamarátov a ako sa mi zdalo, ani mu to veľmi nevadilo. Teraz, keď sa naše cesty skrížili, vynárali sa mi v mysli otázky, na ktoré by som od neho rada dostala odpoveď...aký je starý? (hoc som polelf, tak to neviem presne odhadnúť) ...prečo sa s nikým nebaví?...má nejaké tajomstvo? Ale pretože nechcem vyzerať ako nejaká klebetnica, radšej si zahryznem do jazyka a čuším. Vlastne ani neviem, čo ma viedlo k tomu, aby som mu prisľúbila pomoc. Veď ho ani nepoznám. No čosi mi vravelo, že jemu môžem veriť a nie je až taký divný, ako o ňom hovoria deti z dediny. |
| |
| Ve sklepě u šamana Ležíte na svých postelích a snažíte se ještě dospat a nebo naopak se zcela probudit. Někteří už probuzení jste a vlastně ani nevíte nač čekáte. Hlasy nahoře utichly a vy jste dole po tmě zcela sami. Konečně něco mírně zavrže a dovnitř shora pronikne slabé světlo plápolajícího ohně. "Dobré ráno. Doufám že nepohrdnete chutnou krmí a pokud ne chutnou tak alespoň krmí.", zaslechnete šamanův hlas a posléze v otvoru cve stropě uvidíte i jeho tvář. "Pojďte, máme o čem mluvit. Omlouvám se za včerejší noc, ale pochopte mne prosím, nebylo příliš času. Dnes se pokusím odpovědět na všechno co dokážu.", dodá ještě a vyucítíte s čerstvým vzduchem vnikajícím do vaší sklepní skrýše i vůni bylinek a nejspíše i pravě započaté polévky. Haerdalis a Margalli Skryjete se pod plášť, který vás kryje. Procházíte vesnicí. Minete poslední skřety s posledními lidmi, kteří jdou na pole. Vlastně teĎ vesnice vypadá prázdná a vy oba víte že to tak bude vypadat minimálně hodinu než začnou vylézat pracující ženy a hrající si děti. Dostat se k Haerdalisově domu není nijak těžké a stodola stojící hned vedle jako pozůstatek starých časů, kdy ještě peníze a vlastnictví stodoly něco znamenalo. Vejdete dovnitř. Zatím zde není žádné seno. Všechno se teprve seká a i když se naseká a usuší, sem jej přijde jen zlomek celkové sklizně. Valakas Sebastian ti dopoví celý svůj příběh a vyslechne si tvou reakci, která u něj ovšem vyvolá jen to že se na tebe prudce otočí a vypadá že jen pracně krotí veškeré své vnitřní rozpolcené emoce. "Na vaši otázku, nebylo lehké odpovědi. řekl jsem že nemohu odpovědět na to co se zde dělo, ale nemusíte se bát. Skryl jsem zbraň co vyráběli a rozbil ji tak že už ji znovu neopraví. Nechte je žít.", nabádá tě. Shaina Chůze po palubě ti stále působí jisté problémy ale dokážeš se dostat až do podpalubí kde z množstí náhradních provazů vytáhneš jeden s ním že vracíš. Kapitán se na tebe usměje tak jako ostatně vždy. Je to malý nepatrný úsměv, ktzerý vzápětí zmizí v přirozeném gestu prohrábnutí kníru. Vezme od tebe lano a natáhne jej. "Hej! Rodney, bude to stačit na tu kostaku?!", zavolá na prvního důstojíka, který přiběhne ze zády hbitě jako lasička a podívá se na provaz, který jsi přinesla. "Ano, pane, bude.", odpoví nakonec a ukáže dalším dvě ať se toho ujmou. "Běž jim pomoct ať se podíváš jak se to dělá. Brzy budu potřebovat abys dělal totéž.", řekne ti kapitán věcně ne však ale tak tvrdě jak by mohl. |
| |
| Chvilku pozoruji jeho výraz tváře a přemýtám, jestli to nechat být nebo ne. Dobrá tedy... řeknu neochotně po delším tichu. Pak nasednu na koně a protáhnu si záda. Dnešní den byl dlouhý. Asi bychom se měli ubytovat. věnuji pohled svému průvodci a čekám kam mne zavede. |
| |
| U šamana: I když jsem byl během spánku probuzen a potom mě nějaký čs rušili divoké sny míchající minulost a přítomnost. když mě probudí záblesky ohně a hlas šamana opřu se na loktech, přivřu oči a mžourám po místnosti. Usměju se, je ráno, jsem naživu, přede mnou je jídlo, které jsem mě sice včera, ale jenom skromné a krátké a především rozhovor, iformace a odpovědi, po kterých toužím. Docela mně bolí svaly a nohy. Je to zřejmě tím, že jse dlouho nechodil a včerejší výstup, potom sestup a pak pochod lesem jim dal zabrat. "Dobré ráno" pozdravím své spolunocležníky i toho, kdo nám ten nocleh poskytl. začnu sbírat věci, které jsem si s sebou vzal dolů a vykročím k žebříku. Vyšplhám nahoru, v podatně přívětivější náldě k šmanovi než včera a usadím se na zem. Počkám, než se objeví i Kenna a Lerand. Je na mě zřejmé netrpělivost a čekání na odpovědi proto v okamžiku, kdy oba dva vylezou ze sklepení, ještě než nám šaman dá jídlo a pití, se rozhlédnu po stanu, jako bych kontroloval, zda nás někdo nemůže slyšet a pak pološeptem položím otázku která mne trápí od doby, co jsme Leranda potkali: " když jsme potakali Leranda zmínil se o tom, že jste mu vprávěl nějakou Legendu o vyvolených. To mne zaujalo a přimnělo, abych Leranda donutil zavést nás k Vám. Povězte nám tu legendu a všechno okolo ní. všechny podrobnosti a detaily." možná to vypadá, že bych se chtěl ještě něco zeptat nebo dodat, ale čekám, zda k tomu něco nedodá Kenna a vím, že někdy je mlčeti zlato... |
| |
| Dědina Když se Margalli přitiskne ke mě tak už vyrazíme.Na její dotaz jen tiše opovím "Nechci jít do lese jen tak na lechko beze zbraní.Pro jistotu vezmeme něco lehkého a pak už pudem, neboj doma se to nějak vyřeší ani já nebudu mít doma nějaký med ale jestli chceš tak se tě potom zastanu.Nechci abys kvůli mě měla nepříjemnosti." Nyní když docházíme k stodole honí se mi hlavou mnoho ´myšlenek. Proč mi pomáhá, když ví, že může mí problémy. To je nelogické. Jsem sice rád ale nevím jestli ji nedostanu do problémů a to by mě moc mrzelo. Potichoučku vejdeme do stodoly a zašeptám Margalli " Porozhlédneme se tady po nějaké zbrani a pudeme.Azačnu hledat očima. |
| |
| U šamana I já se nakonec probudím, abych mohla vyjít nahorů a tak trochu se těšíc na snídani si vyslechnout při té příležitosti i alespoň část příběhu, který nás opřádá. Proto bez dalších slov usednu na své místo a nechám promluvit Estela, který vlastně vyjádřil vše potřebné. Mezitím čekám na polévku či cokoliv dalšího k jídlu, vděčně přijmu i hrnek čaje a již se jen tak trochu těším na onu trochu meditace a modlitby ke svému Bohu, která je nedílnou součástí mých raních rituálů. A dne to navíc docela i potřebuji a hodí se mi to. Ale všechno hezky popořadě... |
| |
| Na lodi Keď kapitánovi podám lano, usmeje sa. Jeho milý úsmev mi rozoženie všetky pochmúrne myšlienky. Nie je čas sa tým trápiť. Musím sa sústrediť na prácu... Tento muž bol taký milý a vzal ma do posádky, tak by som sa mu mala za to odvďačiť tak, ako si zaslúži. Najväčšou odmenou preňho určite bude, ak si budem dobre plniť svoju prácu a to aj spravím! Okrem toho... tým, že sa budem ľutovať nikomu nepomôžem... ukončím svoje myšlienky a rozhodnutá plne sa venovať svojej práci čakám, či mi kapitán vynadá, že som priniesla zlé lano, alebo som sa náhodou trafila a bude všetko v poriadku. Ako si len vydýchnem, keď jeden muž z posádky povie, že to lano bude stačiť. Hneď mi to zdvihne náladu. Vypočujem si kapitánov ďalší rozkaz a plná elánu sa vyberiem splniť ho. Chôdza po lodi mi ide čoraz lepšie a ja mám pocit, že sem začínam patriť. Nie som tu síce dlho, ale väčšinou si dokážem rýchlo zvyknúť na zmenu prostredia. Je mi tu vlastne dobre... väčšinou som stále zamestnaná, takže sa cítim byť potrebná a keď mám chvíľku len a len pre seba, pozerám do mora, ktoré ma ukľudňuje. Kapitán je veľmi milý človek a síce sa s ostatnými mužmi posádky ešte nepoznám, som si istá, že si s nimi porozumiem. Neverím, že by taký dobrý človek, ako je kapitán, mal na palube lodi nejakých buranov. A ak, tak ich určite nebude veľa... Už sa teším, keď ich všetkých bližšie spoznám... |
| |
| Ráno u šamana Probudím se, když dolů do sklepa, kde spím, zasvítí trochu světla a právě to je ten důvod, proč vstávat. Je pomalu nový den, vlastně už je úplně, takže je čas možná pomalu odejít zase jinam, zkrátka putovat. Přemýšlím, jestli je to dobrý nápad a také zvažuji ostatní možnosti. Možná bych mohl nějaký čas zůstat tady u šamana, ale je mi to hloupé, takhle ho otravovat... Nebo bych také mohl odejít zase jinam, abych nebyl dlouho na stejném místě a skřeti si mě tím pádem nepodali, ale těžké bude už doejít z téhle vsi, aniž by si mě skřeti všimli a nějaká vzpoura? To asi sotva... řeknu si a rozmrzele se podívám po poklopu a za chvíli již do něj stoupám i já. Nahoře již všichni sedí a čekají jakoby na mě. Podívám se na ostatní a pozdravím: ,,Dobré ráno." můj hlas zní po ránu celkem monotóně a mnohem starší, skoro jakobych nikoho nechtěl vidět nebo byl z neznámého důvodu nabroušený a toho, jak můj hlas zněl, jsem si snad aspoň trochu vědom, ale takový můj úmysl nebyl. Nějaký čaj nebo i ta polévka, co tu cítím by mi teď docela bodla. |
| |
| Estel, Lerand a Kenna Vyjdete po žebříku nahoru a usadíte se kolem ohně. Šaman právě hřeje polévku a čaj pro vás už má zdá se připraven protože je to to první co vám podá. ”Tedy abychom odbourali blok ze včerejší noci… Jmenuji se Daniel Groven a zdravím vás. Je zvláštní se zde s vámi schledat jelikož o některých jsem něco slyšel. Chcete vyslechnout legendu, dobrá. Však vám ji rád povím.”, řekne šaman a začne vám pomalu rozlévat polévku do misek a podávat. ”Před lety, existovala takzvaná Rada spojených ostrovů, která pod sebe sjednotila vládu nad tímto ostroven, kdysi se jmenoval Exiter, Koenicských ostrovech, Rybářských ostrovech a ostrovem Lesní říše, kde žili elfové. Elfové přicházeli tedy i do těchto zemí. Nejlepším příkladem jste vy, pane Estele z jezerního kraje, nebo i několik zde žijících elfů. Rada ale nechtěla vládnout věčně. Největším jejich přáním bylo, aby přišel někdo kdo jako bájný panovník z dávných časů, Liuandrij, sjednotil celý svět a pod moc Koruny Králů a moudře a spravedlivě vládl. Rada určila mladého muže, který by to mohl dokázat. Jmenoval se Cort Darkblood. Byl to lidský chlapec, když jej Rada vyvolila pro tento úkol. Elfí mág Elaine, své doby největší z mágů se stal jeho učitelem. Jenže Rada se dopustila chyby, když vzala Corta od rodiny nepřipraveného a učila jej jen pro získání tří artefaktů. Jablka cti, Žezla moci a Koruny králů. Mladému kouzelníkovi stouplo do hlavy co mu rada povídala a chtěl se stát vyjímečným. Vzal tedy zakázané knihy a začal se z nich učit umění pradávné a zakázané. Nekromancii. Rada se jej chtěla zabavit, když jim přerostl přes chlavu aposlala jej do Jeskyně času. Mezi tím se zde zjevil ten, kteréu říkali Muž odjinud. Přišel z jiného světa a nebo snad z jiné doby, to nevíme. Přišel a jediné po čem toužil bylo vrátit se domů. Rada mu údajně přislíbila pomoct, pokud jim on pomůže proti Cortovi. Elaineův bratr Erane, ve sférách určil trěch, kteří jednou budou mít moc jej zabít. Kteří by jej mohli porazit. Jenže pak se Cort vrátil a o plánech Rady se dozvěděl. Z Rady nepřežil jediný. Zůstal jen kněz, který sloužil coby Rádce všech a Muž odjinud. Cort slíbil Muži odjinud tutéž pmoc co Rada, pokud mu vše poví. Ten tak učinil a kněz posléze Cortovi radil ať deset vyvolených nezabíjí. Že jejich smrt by mu navždy uzavřela cestu ke třem artefaktům, které se rozhodl získat aby jeho moc byla ještě větší než-li ji už měl. Cort dal na radu kněze a s pomocí Muže odjinud zbudovali v Ohnivé hoře stroje z jiného světa, kde mělo deset vyvolených věčně spát. Cort neměl v plánu je nikdy probudit, ale Muž odjinud ano a tak se říká že přístroje nastavil tak aby se po nějakém čase sami otevřeli a deset vyvolených mělo by pak opět žít. Cort údajně uspal všechny z nich kouzlem a dal je uložit do přístrojů vyvolávající a vytvářející spánek. Když se tak stalo dal Muže odjinud i Kněze-rádce zazdít v té místnosti jako v hrobce a odešel. Je tomu už třicet let co Cort se to mělo udát a Cort Darkblood údajně nezestárl o jediný den. Tak tedy znáte naši legendu. Já ji znám, slyšel jsem ji od bardů a také od Kněze Solárova chrámu zde ve vesnici. Je to elfí kněz a pamatuje ty doby. Řekl by vám jistě více. Nevěřili jsme příliš že legenda je pravdivá, ale udržovala nás při naději a životě. Cort jakmile se ujal vlády a uloži deset vyvolených ke psánku začala dosazovat na vedoucí pozice jednotlivých dřívějších panství své lidi. Ostatně se říká že už to ani lidé nejsou. V jezerním kraji dosadil jakéhosi pána Vreaka Rawne, který se později měl stát upírem. V Zenomu, hlavním městě tohoto kraje dosadil pána Ariaka. Ten už tam ale jako upír přišel. Páni jednotlivých panství mají ke své ruce každý jednoho z draků. U každé vesnice pak sídlí nekromancer nižší úrovně svého učení a dohlíží v noci na to aby se lidé netoulali a budí v nich strach. U každé vesnice je posádka skřetů, která udržuje lidi ve strachu přes den a také jsou tu lykantropové. Opět nedaleko každé vesnice jeden, možná i více. Skřeti dohlížejí na to aby lidé také pracovali a dělají i mnoho dalších nehezkých věcí, ale nemáme sílu se jim postavit. Ne v otevřeném boji.” , odmlčí se po dlouhém vyprávění, nappěchuje svou dýmku a pak ji zapálí aby mohl vychutnat chuť a vůni bylinného tabéku, který tak rád pokuřuje. ”Pokud jsem tomu dobře porozumněl, jste vy,”, ukáže na Estela a Kennu, ”Vyšli z kráteru sopky zvané Ohnivá hora. Když jsem se včera ptal, kolik se vás probudilo, zde slečny Kenny, odpověděla že tři, ale jeden sarkofág se neotevřel a někdo v něm zahynul. Chtěl bych se nyní tedy já ptát vás, nač si vzpomínáte a zda jste ti, o nichž se nemluví, zda jste vyvolení?”, šaman si vás přeměří pohledem a podívá se na Leranda s úsměvem, kterým jako by se jej snažil ujistit že je jeho doměnka zcela jsitě správná. Haerdalis a Margalli Vejdete do stodoly. Stodola je vlastně téměř prázdná. Najdete zde kosu, vidle, srp, mlátičku na obilí, několik rzí pošpiněných nožů, kladívko, jedno velké jedno malé. Sekyrky. Také dvě různých velikostí. Žádné kdovíjaké zbraně, ale stačit by mohlli. Valakas Sebastan se pak znovu odvrátivší od tebe otočí a vede tě k místnímu hostinci. Není to příliš nic velkého ani hezkého, ale jako nálevna a příležitostný noclech by to stačit mělo. Když vejdete dovnitř tak uvidíte nějakého muže za pultem, který právě stáčí pivo několika skřetům. Skřetů tu moc není v celku čtyři, zbytek je evidentně venku a pohání lidi. Muž od pultu vzhlédne a těkavým pohledem přejede tebe i Sebastiana. ”C-co s-si d-dáte…?”, vykoktá ze sebe a rychle postaví sklenici na pult aby ji nerozbil, jak se mu roztřásly ruce. Skřeti se po vás podívají, ale pak jen mávnou rukou a jeden z nich cosi zachroptá na zdejšího hostinského, který sebou trhne div že tu sklenici neshodí z toho pultu. Shaina Jdeš s prvním důstojníkem a těma dvěma muži do zádi, kde je nejmenší plachetka, zvaná kosatka, kde je třeba vyměnit lano. Rodney se na tebe podívá jako by si tě měřil. Je to ještě docela mladý muž, má černé vlasy hnědé oči a rašící vousy, které si zjevně chce nechat narůst aby mu dodaly mužnosti. Odhaduješ jeho věk tak na pětadvacet let. ”Ty si Shai, že?!”, zeptá se tě hlasitě, tak jak se na lodi musí. ”Podržíš to tady a budeš se dívat jak se to dělá!”, rozkáže. Evidetntně mu nechybí rozhodnost ani schopnost vedení, jediné proč ještě sám není kapitánem budou zjevnmě zkušenosti, které ještě potřebuje nabrat, nebo možná splnění nějakých zkoušek, ale o těch jsi doposud slyšela jen málo. Další dva muži pak začnou svíjet plachtu, jejíž cíp ti dali držet a odvážou z ní staré, myšmi přehlodané lano. Pak jim Rodney pomůže navázat lano nové a znovu plachtu napnou. ”Dobře, Shai, budeš dobrý námořník, když se budeš tak snažit.” Kosatka se začne ve větru vesele třepotat a muži pomalu odcházejí zase každý na své místo, nebo i do podpalubí. Rodney ale jde za kapitánem. Zatím jsi nadostala další práci a máš tedy chvilku pro sebe. Netrvá to tak dlouho a přijde k tobě nějaký muž z posádky. Páchne potem a kořalkou a jeho vousy jsou samá blecha, ale přesto jej tu kapitán z nějakého důvodu trpí. Toho muže vydíš za dobu plavby podruhé. Poprvé to bylo, když opilý spal v nákladovém prostoru, kam jsi pomáhala nakládat sudy s jídlem pro plavbu. ”Tak jak se ti tu líbí, mladej, co?!”, zeptá se tě hrubým hlasem, ale evidentně se snaží o mírný tón. |
| |
| V stodole Akonáhle vstúpime do stodoly, vyleziem spod plášťa a začnem sa okolo seba obzerať. ...hm...zbraň... Je tam rôzne náradie potrebné na obrábanie poľa. Niečo z toho by mohlo poslúžiť ako zbraň. Chytím do rúk vidly a veselo nimi zamávam na Haerdalisa. Toto pod plášť asi moc ľahko neschováme. rozosmejem sa a odložím ich na miesto. Nakoniec si z toho všetkého vyberiem malý hrdzavý nôž a sekerku. Nôž si zasuniem do koženej čižmy a sekerku zastrčím za opasok. Ak by sme niekoho stretli, tak povieme, že ideme do lesa na drevo. mrknem na Haerdalisa. V zachádzaní s nožom nie som úplný nováčik...keď sa mi v detstve posmievali, chodievala som za dom a hádzala nožom do terča na strome, ktorý som si vyrezala. Takto som si vybíjala zlosť, ktorá ma niekedy prepadla. Nie som ten typ, čo rád ubližuje druhým, no veľa ráz som mala sto chutí ich všetkých poriadne zmlátiť. Teraz, aj keď to nie je nijako úžasné, z piatich pokusov presne trafím tak trikrát. Ale to si radšej nechám pre seba... Tak ja už som pripravená. poviem a čakám. |
| |
| Ve stodole V setodole toho sice nějak moc není ale něco poslouží určitě dobře.Když mi Margalli ukáže vidal jen se lechce zasměju a opovím ji "To asi ne.Ale tohle by mi mohlo posloužit". A ukáže na druhou sekeru, tu větší.Taky vezmu jeden nůž a schovám si ho za pásek zezadu.Sekeru za pás nestrčím a tak ji nesu v jedné ruce.Pak se zamyslím. I když jsou to dobré zbraně nemím co by zmohly proti vycvičeným vojákům.A navíc nemáme s nimi moc zkušeností a tak doufám, že k boji nedojde. Jelikož Margalli čeká jen na mě tak du k ní a zase přes nás hodím kouzelný plášť.Jaknile tak učiním řeknu Margalli "Můžeme vyrazit ale pozor ať nezaskřípou vrata, to by nebylo moc dobré." Nyní jsem také připraven vyjít a čekám co na to řekne Margalli. |
| |
| Na lodi Idem teda s Roneyom a ďalšími dvoma mužmi k miestu, kde treba vymeniť lano. Všimnem si Rodneyov pohľad. Trochu znervózniem. Čo ak zbadá, že vlastne vôbec nie som muž...? No, musím sa tváriť prirodzene, lebo inak to iste spozoruje. Pomyslím si a keď sa spýta, či som Shai, prikývnem. Povie mi, čo mám robiť. Poslúchnem bez akého rozmýšľania. Splnenie tohto rozkazu beriem ako samozrejmosť, akoby to bol rozkaz od kapitána. Zrejme je to preto, že sám má všetky predpoklady k tomu byť kapitánom. Divím sa, že ním nie je, no je mi to vlastne úplne jedno. Dokonca som rada, že nie je kapitánom on. Boh vie, či by ma zobral do posádky, keby vedel, že som žena. Možno by som ešte teraz celá zúfalá blúdila krajom a hľadala si nejakú prácu. Sledujem, ako vymieňajú lano a snažím sa to zapamätať. Keď napnú plachtu a Rodney povie, že budem dobrým námorníkom, poteším sa. Má to asi dva dôvody. Prvým je samozrejme to, že ma vlastne pochválil a druhá je to, že ako sa zdá, nezbadal, že nie som námorník, ale námorníčka. Potom muži odídu. Rodney ide za kapitánom. Zdá sa, že ma momentálne nepotrebujú a tak sa opäť opriem o zábradlie lode a vnímam len more a vietor, ktorý mi fúka do tváre. Cítim sa byť voľná ako vták... vták, ktorý ma pristrihnuté krídla a nemôže uletieť. Rada by som vzlietla a popreháňala sa medzi oblakmi, no nemôžem. Prestanem pozerať do neba, na ktoré som uprela svoj pohľad, keď som sa zamýšľala nad letom a pozriem do oceánu. Teraz by som zas rada bola rybou, ktorá si bezstarostne pláva medzi riasami. Vtedy si uvedomím, že tu niečo strašne zapácha. Príde mi trochu zle a keď zbadám muža stojaceho vedľa mňa, najradšej by som skočila rovno do vody, pretože už len z pohľadu naňho mám pocit, že som sama špinavá. Trochu zhnusene pozerám na jeho bradu a snažím sa moje pocity zakryť. Až teraz si uvedomím, aký boli tí muži, s ktorými som bola vymeniť lano fešáci. Spomeniem si, že som tohto muža už raz videla, keď som nakladala sudy s jedlom na loď. Spal v nákladnom priestore a bol očividne úplne opitý. Prečo ho tu ten kapitán vôbec trpí?! Byť ním, tohto muža by som pri najbližšej zastávke vysadila na brehu a nechala ho tam... no ale, ak je tu, určite má kapitán pre to nejaký dôvod.. pomyslím si a už už chcem odísť, no vtedy ma osloví. Musím sa strašne premáhať, aby som ostala tam a odpovedala mu, pričom sa nevyklonila cez zábradlie lode a nevyprázdnila si žalúdok. Kyslo sa usmejem Je mi tu výborne... Kapitán je úžasný a posádka tiež... ...teda až na pár výnimiek.. A.. čo tu vlastne robíte vy, ak sa smiem spýtať? položím nesmelú otázku, no vzápätí si uvedomím, že to mohlo vyznieť trochu blbo... Dúfam, že to nepochopil tak, ako som to myslela... naozaj nechápem, načo tu je, keď tu nič nerobí... |
| |
| U šamana: Poslouchám bedlivě legendu a spousta věcí se mi ujasňuje a fakta do sebe zapadají jako jednotlivé části mazaiky. Také se mi vybavuje, kde vlastně jsme, když slyším místní nazvy krajů a před očima se mi vybavují mapy v otcově knihovně. Takže 30 let...my tam leželi celou jednu lidskou generaci a stala se z nás pouhá legenda. Co se stalo s našemi rodinami? To se nikdo nepostavil tomu Cortovi? Pomalu mi dochází všechny důsledky. A pak Daniel zmíní možná úmyslně možná náhodou Jezerní kraj. Na stolci mého otce nějaký upír? Kde je tedy moje rodina? Ten trům paří otci a jestli je mrtvý.... tak mě... klouby mi zbělají jak vztekem stisknu svoji okovanou hůl. Polévku jsem během vyprávění dojedl a odložil. Útroby se mi nyní zahřáli nejen tolik vítaným teplým jídlem. Daniel dopoví celý příběh a zakončí to líčením toho, jak to nyní chodí a vypadá.Já se párkrát nadechnu a vydechnu, abych zklidnil hlas a ten se mi nechvěl vzteky. "Děkujeme za přivítání a jídlo a možná ještě více za tohle vyprávění. Třicet let... to je opravdu dlouhá doba a jistě se za tu dobu co jsme byli v tom magickém spánku hodně stalo..." začnu nyní já vyprávění a zároveň naznačím odpověď na Danielovu a Lerandovu otázku, tedy kdo vlastně jsme... "Bohužel, není toho moc co bychom si pamatovali. Buď je to tím magickým spánkem, že máme vypádky paměti, nebo je to také nějakým kouzlem. Avšak nějaké útržky máme a věci se nám vyjasňují a přicházejí nové obrazy, které naši minulost osvětlují. Já si pamatuji, že jsem z Jezerního kraje. Pamatuji si, že můj oec tam byl hrabětem a já jsem studoval magii, Také si vybavuji, jak jsem s otcem cvičil boj s holí, pamatuji si, jak se otec hádal s nějakým mužem a že jsme se chtěli vrátit zpět, do naší vlasti... do říše elfů...A pak, jednoho dne, kdy jsem studoval na zahradě... jenom cizí hlas a pak usínání..."odmlčím se,zahledím se do země a na chvíli zavládne ticho. Pak zvednu oči a podívám se na Kennu a pak opět pokračuji ve vyprávění Danielovi a Lerandovi: "Když jsme se dostali z těch sarkofágů, kde jsme spali, nepamatovali jsme si zhola nic. Až jsem našel svoji hůl a knihu, začalo se mi něco vracet, Pak jsme prozkoumali tu místnost... a našli ty ostatní... všechny mrtvé. A na zemi i další dva neboštíky. Jednoho jsem poznal, byl to ten, komu se říkalo Muž odjinud." zase se na okamžik odmlčím, jako bych sbíral sílu k poslednímu prohlášení "A já jsem ten, jehož jméno znamená Naděje, Estel z Jezerního kraje, první z deseti." |
| |
| Usměji se při reakci potrhlého hospodského. Pak se podívám na Sebastiána, ikdyž nechci, cítím jako by nás něco spojovalo, nevím proč a snažím se ten pocit překonávát. Pak se znovu zahledím na hostinského. Něco k jídlu a k pití nejspíše víno. řeknu mu na jeho ustrašený a tázavý pohled. Posadím se na klidné místo v rohu hostince a uhasím svíčku co je na stole. V okolí nastane šero. Lokál vypadá, jako typická zapadlá hospůdka. Levné židle a stoly, spravovaná okna i dveře. Určitě má svá zlatá léta už zasebou. |
| |
| Haerdalis a Margalli Vyjdete ze stodoly krytí pod pláštěm neviditelnosti. Je zvláštní jak moc se teď zdá být život ve vesnici vzdálený, kdyžvás nikdo nevidí. Sledujete ženy, které jdou prát, nebo i děti které si nyní vylézají hrát na sluníčko pod dohledem starších sourozenců nebo matek. Projdete vesnicí na sever a procházíte po poli. Vidíte pracovat muže i mladíky. Margalli zahlédne i svého otce jak se lopotí s kosou. Vypadá to že mu není příliš dobře. Zaslechnete až sem jeho kašel. Vzchopí se a znovu pokračuje v práci, ale je vidět že mu to dělá velké problémy. Haerdalisovo otec zdá se pracuje jinde, neboť na tomto poli jej nevidíte. Máte štěstí, kolem pracujících lidí projdete bez větších problémů. Nezakopnete, nespadnete a ani slabý vítr z vás nesejme váš ochraný plášť. Konečně jste na kraji lesa daleko od skřetů, i když kdybyste se odhalili hned teď mohli by vás ještě zahlédnout. Valakas Posadíš se v hostinci a Sebastian si sedne vedle tebe. Hostinský něco přikývl, zřejmě že souhlasí. Nálevna není niajk velká a nábytek je vskutku omšelý, starý a nehezký. Tato hospoda vypadá že nikdy ani žádný zlatý věk neměla. Všimneš si že i průvodcův pohled na tebe se trochu změnil. Těžko však říci zda je to dobré či ne. Všimneš si jeho zamyšlených zvídavých pohledů, které ti potají věnuje i když jsou jen letmé a nedoplňěné žádnými slovy. Hostinský přijde a roztřeseně před vás postaví víno. Pak odejde a po chvíli přijde z kuchyně s dvěma talíři dušeného masa. ”Prosím, pane…”, řekne ti hostinský a odkráčí zpět za pult. Skřeti se o něčem baví a v jednu chvíli se zdá se i pohádají když se jeden zvedne a sáhne po meči, vstane i ten druhý a když už by vytasil Sebastian ti zmizí ze židle, kde s tebo useděl a objeví se vedle jednoho ze skřetů, kterého uchopí za ruku a skřetí řečí mu začne něco vysvětlovat. Ten se uklidní a i ten druhý se pak posadí. Tvůj průvodce si k tobě již normálním krokem přijde přisednout. Je smutnější a zamyšlenější ještě než před tím a všimneš si že jeho sklenka je stále plná. ”Díky, pane…”, poděkuje hostinský, když znovu přistoupí k vašemu stolu. ”Stále se perou, je to už… Dáte si ještě něco?”, zeptá se tentokrát tebe. Shaina Muž se na tebe dívá a pozoruje tě zvídavým pohledem. Když odpovíš ušklíbne se a odhalí své ohavně zažloutlé zuby. “Stojím mezi kapitánem a Pánem moří. Ovšem ty mi to tu trochu kazíš…“, odpoví ti na otázku. Jeho hlas je upřímný a pohled vychytralý až vědoucí. Nakloní se blíž k tobě, ale zease ne zas tak moc. ”Jen tupec uvěří že jsi muž, Shai…” poví a zase se odtáhne. Zahledí se na oceán a vypadá zamyšleně. Na jeho krku si všimneš malého přívěsku ve tvaru velryby. Nyní si s ním jeho ruce hrají. Vypadá to jako obyčejný plíšek, ale muž si ho velice cení. Alespoň se to zdá. Jenže pak si jej záhy sejme z krku a podá ti ho. ”O můj život už nejde, ale… Až otstatní zjistí co jsi zač, tohle ti zachrání život.”, řekne zcela vyrovnaným hlasem a nyní vypadá že je dokonce zcela střízlivý. |
| |
| Cesta vesnicí Když vyjdeme ze stodoly je to tak zvláštní vidět všechny a být neviděn. Jsem velmi nervozní ale nedávám to najevo. V duchu si říkám. " Co asi dělá můj otec jistě někde tvrdě pracuje.Ach jo já bych ty skřety nejraději rozpáral.Zato co každý den provádějí nám všem. Rychle se ale vzpamatuju a znovu jsem ostražitý. Jakmile jdeme kolem pole vidím mnoho vesničanů a mezi nimi i otce od Margalli.Vím, že to musí být pro Margalli těžké vidět ho takhle a nic nedělat ale táké určitě ví, že kdyby jsme se o něco pokusili za chvíli by nás zabili.Píchne mě u srdce když si znovu vzpomenu jak můj i Margallin otec beznadějně pracují na polích.Tvář mi schřadne smutkem ale snažím se to nedat moc na jevo. Ale stejně to de poznat, že mám starosti.Přicházíme k lesu a tak konečně Margalli pošeptá. " Z nejhoršího jsme asi venku." Ale řeknu to jen tak né moc šťastně. |
| |
| Cesta dedinou Keď sa znovu skryjeme pod plášť, zase sa ma chytí vzrušenie z toho, že ma nik nevidí a ja si môžem robiť čo chcem. Prechádzame cez dedinu nikým nepozorovaní a dostaneme sa na pole. Tam zbadám môjho otca... Keď vidím, ako ťažko pracuje a už ani poriadne nevládze zdvihnúť kosu, až ma trhá, aby som mu šla pomôcť. Zaplaví ma nevýslovný smútok. To je nespravodlivé, vo svojom veku už by nemal tak veľmi pracovať...veď ho to úplne zničí... Pozriem na skřetov s bičmi a pochytí ma náramná zlosť. Najradšej by som šla rovno k nim a zbičovala ich všetkých ich vlastnými zbraňami. Ale keď pozriem na Haerdalisa, ustúpim od tejto myšlienky. Ohrozila by som nás oboch...ale raz sa pomstím za otca, za celú rodinu, za celú dedinu, to prisahám!!! S pevne stisnutými perami kráčam ďalej k lesu. Asi hej... odpoviem Haerdalisovi, ale v mojom hlase je stále badať isté napätie. |
| |
| Jím, snažím se vychutnat i toto jídlo a nachvilku mi připomene staré časy. Zamyslím se ale o Sebastianových pohledech vím stále. Vytrhne mne z přemýšlení až hádka skřetů a to jak ji můj doprovod vyřešil. Když přistoupí hostinský znovu k nám ukáži jen na prázdnou číši a než se hostinský vrátí dojím svou porci, se kterou Sebastián ještě zápasí. S novou číší vína se usadím na nepříliš pohodlné dřevěné lavici a odpočívám po dnešním perném dni, přemýšlím jakým směrem se má mise bude ubírat do budoucna a příjde mi, že poznám pár zajímavých lidí, ale vcelku to bude asi dost nudné putování, hlavní je, že mne dovede k mému cíli, síle, kterou potřebuji k pomstě a jak doufám i k něčemu víc. |
| |
| U šamana Krmím se jídlem, které mi bylo nabídnuto a poslouchám vyprávění Daniela. Snažím se vrýt si do paměti většinu toho co říká a zapamatovat si to dopředu. Je toho opravdu hodně, doba, kdy jsme spali či byli jinak indisponováni byla dlouhá a všechno, co se událo, mělo nemalý dopad na osud světa. Je smutné, že to tak skončilo a teď navíc se ukazuje, že patříme k nějakým vyvoleným. K těm, kteří by snad měli zachránit tento svět ať se jim to líbí nebo ne. A je jim to oznámeno s lhostejnou samozřejmostí, neboť na jejich názoru vlastně vůbec nezáleží. "Když je někdo jediný, kdo onu věc udělat může, tak musí..." pronesu smutným polohlasem spíše pro sebe s pohledem sklopeným k hrnku ve svých rukách. Přemýšlím o tom všem a snažím se si to všechno urovnat, když ke mně dolehnou Estelova slova. Zdvihnu oči a poslouchám jeho vyprávění a tak trochu je po něm očekáváno, že i já přispěji svou troškou do mlýna a osvětlím skutečnosti týkající se mého života. "Já si toho příliš nepamatuji..." začnu obšírně. "Ano, to s těmi sarkofágy a ostatními... to je pravda, to už jsem říkala, ale co bylo předtím? Vidím to jen mlhavě." nevypadá to, že bych lhala, jen osvětluji skutečnosti, že ne všechno je v mé paměti natolik ostré. "Vím, že jsem paladinkou a že jsem se učila svým schopnostem v Řádu Lvího srdce v městě Seranaku. Nevím, kde jsem teď, ale mám pocit, že místa odkud pocházím jsou daleko odsud. Možná na druhém konci světa... O těchto místech, o kterých mluvíte, jsem nikdy neslyšela..." dodám poněkud zaraženě, jako bych nabývala dojmu, že tento boj není můj a nechápu tudíž, proč jsem sem byla dotažena přes celý svět... "A jestli jsem vyvolená?" nasucho polknu. I když už to asi vím, tak se mi teď vkrade do očí poznání a jistá nespokojenost jako i strach s touto skutečností. "Ano, asi ano..." pronesu polohlasem a sklopím zrak. Nechci být vyvolenou. Nechci, aby na mých bedrech spočíval osud světa. Navíc vyvolených mělo být deset a jen dva přežili oněch třicet let v tom sarkofágu. Není to správné, že zrovna já jsem mezi těmi, co přežili. "Vzpomínám si, že mne někdo oslovil jako vyvolenou a to je poslední, na co si vzpomínám, než jsem se probudila v tom sarkofágu..." dokončím konečně a po chvilce zdvihnu opět pohed. Lehce skelný a zamlžený vlhkostí slz, které se mi derou do očí. Toto není osud, který by mi měl patřit, ale nemohu udělat nic, abych se mu ubránila... |
| |
| Šamanova chatrč Z poklopu v podlaze vycházím jako poslední, ale už ke mě doléhá hlas šamana a jeho sdělení o tom, že nám chce sdělit i něco dalšího. Pospíším si a posledních pár kroků k místu, kde se posadím vemu skokem, abych nezdržoval šamanovo vyprávění a jistě případnou další diskuzi všech ostatních a mě také. To už se posazuji, když vezmu do ruky misku s jídlem, které šaman připravil, případně čaj, který nám všem nabídl a slušně za něj poděkuji, tak jak se sluší. Pak již šaman začíná, takže se zaposlouchám. Když šaman skončí, ještě cítím trochu bolest v ruce, kterou jsem zatínal v pěst, když šaman vyprávěl o současném vedení Zenomu, kde jsem jako malý bydlel, vyrůstal a kde měl můj otec celkem významné postavení ve společnosti, když jsem byl ještě mladý a do budoucnu jsem měl mnohem více možností a o život jsem měl postaráno a to nejen penězmi. Ale nakonec ani ty mi k ničemu nebyly, protože jsem musel utéct, abych si zachránil život. Šaman definitivně skončí, ale já se do mluvy ostatních nevměšuji, tak trochu se potvrdila moje myšlenka, možná i tajná naděje, že by ti dva, co jsem je tam viděl a které jsem dovedl do téhle chatrče, mohli být oni vyvolení, kteří zachrání tuto zemi od tohohle skřetího bordelu, který tu momentálně panuje a který se jistě nikomu nelíbí, ale jak řekl šaman, lidi teď nejsou dost silní na to, aby se skřetům dokázali postavit. Ale ten čas třeba přijde. Zatím nemluvím. |
| |
| Na lodi Hneď ako odpoviem, mi príde zle pri podhľade na jeho nechutné, žlté zuby. Trochu zblednem, no na mojej bielej pokožke, ktorá je až príliš biela na to, ako veľmi ju vystavujem slnku, to nie je moc vidieť. Ešte viac zbledne, keď muž naznačí, že vie, že som žena. Tento rozdiel je už badateľný. On... on to... vie?! To nie je možné! Veď som si dávala pozor! Ako to mohol zistiť...?! Pootvorím ústa, akoby som chcela niečo povedať, no nepoviem nič. Nie je treba nič vravieť. Brániť sa je zbytočné, pretože ako sa zdá, tento muž si je istý tým, že nie som muž. Takže len upieram naňho svoj pohľad a čakám, čo sa stane. Zbadám, že sa začal hrať s akýmsi príveskom. Keď sa prizriem pozornejšie, všimnem si, že je to veľryba. Žeby nejaký jeho talisman...? No to je vlastne jedno... Teraz len musím dúfať, že mi za to, že som žena neublíži. Ale prečo by to robil práve teraz? Keby to chcel spraviť, urobil by to už dávno... Možno... možno ma chce psychicky zničiť. Budem vedieť, že vie o tom, že by som na tejto lodi vôbec nemala byť a stále sa budem stresovať a obávať, že mi nejako ublíži, keď si nedám pozor. Budem sa sústrediť na to, či na mňa z niektorého rohu nechce vyskočiť a tým pádom si nebudem dobre robiť svoju robotu... Áno! O to mu ide... Ale ja sa nedám! Pomyslím si a trochu sa zamračím. Aký je len môj údiv, keď si muž dá prívesok dole z krku a podá mi ho. O čom to rozpráva??? Ako mi zachráni život ten prívesok??? A čo vlastne naznačuje? Znamená to, že keď posádka zistí, že som žena, bude ma chcieť zabiť?! Táto myšlienka ma trochu roztrasie. Patrím totiž k ľuďom, ktorí sa boja smrti. Ak už vie tento muž, že som žena, je len otázkou času, kedy na to prídu aj ostatní.. ale aj tak nechápem, ako by mi mal pomôcť tento kus pliešku v tvare veľryby. Pozerám raz na muža a raz na prívesok. Možnože mi chce ešte pohoršiť? Kto vie, či to niekomu neukradol a nehodí to na mňa, keď bude najhoršie...? Na druhú stranu sa zdá, že ten prívesok preňho veľa znamená... Hoci mi je veľmi nesympatický, zdá sa, že je to konieckoncov dobrý človek. Keby mi chcel zle, podstrčil by mi ten náhrdelník už skôr a všetkým by hneď povedal, že som žena. Pozriem mužovi do očí Ste si istý, že mi to chcete dať? Spýtam sa trochu roztraseným hlasom. |
| |
| Shaina "ano... Tohle je Amulet Pána moří. SMí být jen darován a chrání svého nositele na moři. Nositel komu byl darován je povinován vždy pomoci tomu, kdo mu jej daroval a ten je zas povinen pomoci novému nositeli. Kapitán této lodi si Pána moří, Sofóna, rozhněval a tak bezemne a amuletu na palubě by se jeho loď již dávno potopila. Kdyby ti chtěla posádka ublížit, tento amulet jim ukaž. Zachrání ti tě to. Pak se tě nebudou moci zbavit.", vysvětlí ti jinak odpudivý muž. Nyní mluví zcela střízlivě a kupodivu i uvážlivě. Loď se dál houpá na vlnách a den se pomalu blíží svému konci... Zdá se že váš rozhovor nikdo neslyší, všichni jsou daleko a mají plné ruce práce. Valakas Hostinský ti dolil tvou číši a Sebastian sedí zamyšleně. Snaží se jíst i pít, ale zdá se že mu vůbec nechutná a jí tedy jen tolik aby přežil. Pravdou je že to tak dělá asi již dlouho. JHe celý pohublý. Dojíš své jídlo a pohodlněji se usadíš na dřevěné lavici. Skřeti pak vstanou a odcházejí pryč. Hostinskému zaplatí, ale peníze pohodí na zem aby se pro ně musel sehnout což nakonec udělá. "Budete si přát noclech?", pohlédne na tebe a čeká až přikývneš aby mohl dojít pro klíče od pokojů. Haerdalis a Margalli Stojíte na okraji lesa. Stromy máte před sebou a čeká vás hledání bylin. Margalli nezbývá než doufat že Haerdalis ví co hledá a jemu zase že je dokáže najít. Oba pak musíte doufat že si vás opravdu nikdo nevšiml. Po vaší levé ruce teče řeka. Zdá se tu být velice mělká a dokonce i klidná že by se dala přejít, jako nějaký brod, otázka je zda potřebujete přejít na druhou stranu. Les se táhne dost daleko oběma směry. Slyšíte zpívat ptáky, ale není to přímo veselý zpěv, pokud můžete soudit. Nebe se šeří, ale na déšť to zatím nevypadá. Estel, Kenna a Lerand Šaman na oplátku vyslechne vás a pokud budete mít zájem přidá vám jídlo i pití. "Tedy jste jen dva... Víte je mi jasné že pro vás to musí být zlé zjištění. V jiné době, slečna i z jiné části světa... Rád bych vám nějak pomohl. Pokud je tedy něco jak mohu... Prozatím vás zde mohu skrývat. Popravdě bych to viděl jako nejlepší řešení. Nemohu učit Paladinku, ale Estel coby kouzelník a učedník magie, by se mohl učit v Solárově chrámu. Tamní kněz ovládá několik kouzel.", odmlčí se. "Pak je ovšem otázka co dál...? Vy Lerande... Bylo by asi lepší kdybyste zůstal s nimi. Vyznáte se a přeci jen. Psolečně bude silnější i když nejsi z vyvolených... Mohl bych vám doporučit i svého učedníka, ale s tím si budu muset nejprve promluvit...", někde v rohu se někdo pohne. Mladý chlapec se zraněnou nohou se na vás zadívá trochu zděšeně a zdá se že si šaman až nyní znovu připomněl Adonisovu přítomnost. "Já nikomu nic neřeknu...", pípne ten chlapec. Šaman jej sjede přísným pohledem. "To bych ti radil, kluku!", sykne a opět se věnuje vám. "Na toho dohlédnu. HJeště bude nějaký čas trvat než nabyde dostatku sil, aby mohl kamkoliv jít. V první řadě vás bude třeba dostat z Nekronu. Sám ještě nevím jak, ale to se časem nějak udělá… Vím že je to pro vás těžké, ale věřte že pro nás také…”, řekne ještě a pošle misku s jídlem i chlapci se zlomenou nohou. |
| |
| Šamanova chatrč Poslouchám nejdřív šmana a občas popíjím čaj, který se zdá být již trochu chladnější, dokonce si nechám nalít ještě jeden šálet, za který také poděkuji. Pak se ale rozhodnu promluvit: ,,Dobře, zůstanu s nimi, pokud si to budou přát, ale dostat se z Nekronu? Za prvé je to jisté šílenství, za druhé to bude velice těžké a za třetí, když se pak zas vrátí, už nebudou mít jinou možnost, než se pokusit zachránit tuto zem, ale... Jakoby teď měli nějakou jinou... dodám ironicky. I když ta ironie se sem možná moc nehodí, ale z člověka by neměl vyprchat humor nikdy. A z elfa také samozřejmě. Jenže teď je situace bohužel mnohem horší, než aby se o ní dalo takhle vtípkovat, jen věřím, že se jich to nedotklo, tenhle byl ještě celkem nevinný, takže by je neměl naštvat, ale pro jistotu si budu dávat pozor na jazyk. Ale pak ještě promluvím: ,,A ten chrám... Dostat se do toho chrámu bude možná těžké, zvlášť pro Estela..." |
| |
| Na lodi Pozorne si vypočujem, čo mi muž hovorí. Zdá sa, že je to predsa len dobrý a múdry človek, aj keď na prvý pohľad pôsobí len ako neohrabanec a opilec. Tento pán mi tvrdí, že existuje nejaký Pán morí. Zdá sa však, že nie je opitý. Myslím, že je to len jeho vybájená postava a vôbec neexistuje. Ale zdá sa, že tomu slepo verí a myslí to vážne. Nemôžem si ten prívesok nevziať, mohol by to brať ako urážku. Nemohla by som mu povedať, že si myslím, že má len veľkú predstavivosť a žiadny... ako to povedal... Sofón neexistuje. Ale inak by som nemala dôvod, prečo povedať nie. Nechcem mu ublížiť, alebo ho uraziť a tak si ten prívesok radšej vezmem. Je to vlastne milý človek. Ten prívesok mu v tom jeho vybájenom príbehu ochraňuje život a on mi ho dáva. Vezmem si od muža prívesok. Stisnem h v dlani. Nezdá sa mi, že by bol niečim výnimočný, ale ak je to predsa len obyčajný pliešok a tento muž si celého Pána morí vymyslel, prečo ho potom kapitán drží na tejto lodi? Vôbec predsa nepomáha a jedine tu zavadzia. Možno je niečo pravdy na tom, čo mi tu tento starý opilec hovorí, ale... mám veriť tejto rozprávke??? Pozriem na muža a poviem Ďakujem Vám. Ste ku mne veľmi láskavý. Smiem aspoň vedieť Vaše meno? Spýtam sa ešte a potom odvrátim svoj zrak opäť k moru. Pán morí... Pán morí... Je možné, že všetkému, čo tu vidím niekto vládne? Že existuje niekto, kto by mohol mávnutím ruky všetku túto krásnu zničiť? Uvažujem ďalej v mysli o "Pánovi morí", o ktorom mi povedal muž predo mnou. |
| |
| V lese Konečně jsme v lese, jsme v bezpečí snad ale neztrácím na ostražitosti.Pohládnu na Margalli a řeknu " Pudem pořát schovaní pod pláštěm.Potřebujeme nazbírat léčivé bylinky pro vesnici. Nejdříve se porozhlédneme tady a potom na druhém břehu." Rychle začnu pod pláštěm hledat okolo sebe byliny. Margalli se jistě přidá. Jsem nnezvozní, že nás někdo najde. Pořád si říkám. Rychle nazbíráme byliy a pudem. Jen doufám, že nás nikdo nenajde ale snad to dobře dopadne. Margalli dosti riskuje kvůli mě a tak se tu nechci moc zdržet. Najednou se mi mysl uklidní a soustředím se na to abych našel nějaké léčivé byliny.Jsem klidný jelikož vím, že mám chráněna záda.Aspoň že tak. Usměju se a pak se už jen soustředím. |
| |
| Cinkání mincí o zem mne donutí otevřít oči, padá na mne únava. Typické skřetí chování vykouzlí pod mým nosem slabý ušměv. Jindy bych se smál na celé kolo, dnes ne, nevím ani proč, možná už jsem jen moc unavený. Když hostinský posbírá těch pár stříbrných na jeho očekávanou otázku jen pokynu na souhlas. Úsměv už z tváře vymyzel. Když donese klíče a Sebastián dojí šáhnu po jednom z nich a druhý přisunu k němu. Bezeslova se odeberu nahoru po schodech. Dobrou noc? Ne, to lidi .... pche lidi.... to ... jak to jen říci ... postavy, osobnosti... co ja vím. Prostě se to nedělá. přemýšlím o tom co jsem měl nutkání říct u stolu, zatímco stoupám do schodů. Víno můj mozek očarovalo nostalgií a nutí mne vzpomínat na časy minulé. S nimi také přichází ale hněv a smutek. Do dveře zarazím klíč jako bych je chtěl probodnout. Zalomcuji zámkem a vejdu. Panty by potřebovali promazat, a zámku by pár kapek oleje taky neuškodilo, jinak je pokoj zařízen standartně - poste, stůl, okno, svíce. Vše vypadá staře a na parapetu okna je tmavý a těžký prach. Unaven si už jen lehnu do postele, po tom co zavřu a zamknu, a nechám se unášet myšlenkami, které mi po chvíli splynou. |
| |
| V lese V lese sa mi vždy páčilo, možno preto, že som z polovice elf. Rada sa prechádzam pomedzi storočné duby, jelše a brezy a počúvam spev vtákov. Vtedy sa mi podarí aspoň na chvíľu zabudnúť na okolitý svet a naše trápenia... Zhlboka vdýchnem lesný vzduch do pľúc a spýtam sa Haerdalisa Tak aké bylinky to vlastne hľadáme? Povedz mi, ako vyzerajú a ja ti s tým pomôžem. Ostatne si myslím, že už sme tu v bezpečí a ja mám zelené šaty, lepšie nesplyniem s okolím. Keď budeme obaja pod plášťom, bude nám to dvakrát tak dlho trvať.Ty ostaň schovaný. vyšmyknem sa spod plášťa. |
| |
| U šamana Nějak moc nevím, co na všechno říkat. Je toho hodně, co mi tu řekli, ale přece jen tomu až tak docela nerozumím. Vlastně nevím, proč se máme dostat pryč z Nekronu a potom se sem ještě vracet. Jediné, čemu jsem porozuměla je, že je to na mně a Estelovi, abychom spasili svět a nejspíše s tím nemůžeme udělat vůbec nic. A samozřejmě se nějak počítá s tím, že někde získám natolik zkušeností, že se budu moci postavit vládci a králi Nekronu a nějak zachránit svět. Na tom je ovšem jeden problém. Všichni mi říkají, že je to hotová věc a že to musím udělat, ale ještě nikdo mi neřekl, jak to mám udělat. Navíc dokonce se ještě najde někdo, kdo může naučit Estela pár kouzel, ale pochopitelně já jsem odkázána sama na sebe. Povzdychnu si a ponořím tvář do svého hrnku a usrknu z něj. Vím, že to musím udělat a na tom jak to mám udělat příliš nezáleží. Ani na tom, že se mi to vlastně moc nelíbí. Jen to musím vzít jako fakt. Postavím se, povzdychnu si a podívám se na Estela a na Daniela. "Musím se jít pomodlit..." pronesu jako konstatování. Tichým hlasem a se sklopenou hlavou. Není potřeba příliš vysvětlovat, proč tomu tak je a tak se prostě bez dalších slov vydávám zpět do podzemí, kde jsem usoudila, že budu mít dost času. "Prosím, dejte mi trochu času a nerušte mne..." dokončím ještě a potom již zmizím v podzemí... |
| |
| U šamana: Dojídám polévku co jsme dostali na snídani a přes vše se mi na tváři objeví zaujetí a úsměv, když se Daniel zmíní o tom že kněz nějakého chrámu ovládá i kouzla mohl bych se u něj učit a zlepšovat se. Ale co uděláme s touhle situací? Přece tu nenecháme vesnici v rukou skřetou? Proč bychom se měli mi věčně skrývat v díře v zemi nebo pod ochranou chrámu, když my jsme nic neprovedli? Musíme tu vesnici osvobodit. Ukázat lidem že nemusí trpět... "Jistě Danieli, promluvte si s tím Vaším učedníkem. Každá pomoc se hodí. Pokud ovládá magie je to dobrý spojenec a zvlášť pokud může nějak zjišťovat věci co plánuje náš nepřítel. Mohl by být něco jako náš agent... zjišťovat informace pro nás a svému pánu dávat milné zprávy.A společně bychom mohli třeba osvobodit vesnici od skřetů a dát lidem naději, že věci budou lepší." Podívám se povzbudivě a odhodlaně na Kennu a šamana, ale uvnitř vím, že to zní mnohem jednodušeji, než jaká bude skutečnost. Lidi jsou tu ovládání především strachem. Bude těžké přesvědčit je, že riskovat pro svobodu se vyplatí. Ti co si pamatují čas, kdy Cort neovládal všechny země temnou mocí jsou již mrtvý nebo příliš staří, než aby mohli bojovat a ti mladí se bojí o svoje životy a rodiny. Zavrtím se, jako kdybych seděl v mraveništi a podívám se opět na Daniela: "Taky se na půl hodiny vzdálím, musím jít meditovat, obnovuje to mysl... mimo jiné" dodám s významným úsměvem a je jasné, z jakého důvodu chci jít meditovat. "Potom mi Danieli povíte o tom chrámu. já osobně budu rád, když nás mezitím u sebe necháte a pokud Vám můžu s něčím pomoc, rád to udělám. A teď tedy už odcházím..." Zvednu se a zase zamířím dolů do komory, kde jsme strávili noc... |
| |
| U šamana Estel a Kenna odcházejí dolů do sklepa. ”Svému učedníkovi samozřejmě situaci vysvětlím. Ne že bych souhlasil s tím že byste snad osvobodili vesnici… Taková akce by se vám zajisté podařit mohla. Obzvlášť pokud vás bude více, ale zamyslete se. Pán Ariak má k ruce jednoho z Ohnivých draků. Pokud nepomohou skřeti, nemrtví ani lykantropové, někoho sem Cort pošle. Pokud to ani on nevyřeší, tak pošle rovnou draka a vše lehne popelem. Ale o tom kdyžtak později,” pousměje se a nechá ty dva sejít do sklepení, kde se odoají meditacím a modlitbám. Nahoře zůstal pouze Lerand, Adonis hltající polévku a šaman, který si napěchoval dýmku a začíná kouřit. ”Lerande ze Zenomu, vím že je to těžké. Pro nás všechny to nyní bude obtížné… Vlastně s nimi souhlasím ale nechci aby tato jeskyně lehla popelem a všichni zde zemřeli. Ostatně se mi zdá že pan Estel se ne zcela přesně vyjádřil. Můj učedník sice magii ovládá, ale nemá nmožnost špehovat Cortovi plány. Pokud někdo má pak nekromancer v této vesnici, ale toho byc h do toho nerad zatahoval. Ostatně nemá důvod nám pomáhat. Příliš se bojí o svou rodinu. Můžete je ochránit? Možná bych je zde také mohl skrýt, ale tím si nejsem tak docela jist… Ještě se domluvím až vyjdou…”, zakončí to nakonec šaman a zamyslí se při čemž vydechne oblak bylinného kuře, který zaplní místnost svou podmanivou vůní. V lese Margalli se vysmekne zpod pláště. V zelených šatech je pravda že se může docela slušně maskovat. Sice už je podzim, ale ještě ne tak pokročilý, aby zlátlo listí na stromech a tak je zeleně všude dostatek. Vydáte se hledat byliny, ale Haerdalis může sotva popsat rostlinky, které jsou potřeba. Může zopakovat jejich názvy, ale ne je složitě popisovat. Dívka by si jen těžko vše zapamatovala a tak je potřeba abyste šli zpočátku spolu. (hod K% - oba ) Shaina ”Jak se ti líbí moře, Shai?”, zeptá se náhle nahlas ten námořník až se na vás několik dalšíh mužů otočí s posměšnými pohledy. ”Mý méno? Mý méno je Gerick, ale není podstatné. Nyní jsme si povinováni životem, to si pamatuj, kotě,” zaleskne se mu v očích a na rtech mu vykvete odpudivý žlutočerný úsměv dávno zkažených zubů. ”Moře je nestálé jako ženská. Moře děvka, které jsme se všichni zaprodali a kterou milujeme a i nenávidíme, a ty taky bubdeš.”, začne zase nahlas. Ti, kteří se na vás otočili se teď s kroucením hlavy odvrací. ”Teď odejdi. Jdi co nejdál odemně k nějakému jinému námořníkovi a se zoufalým pohledem se ptej proč mě tu kapitán trpí. To udělá každý s kým takto navážu řeč. Radím ti dobře…”, znovu se usměje a pak se opře o zábradlí na lodi a začne zase nahlas povídat. ”Kdo jednou na vlnách spočine, ten už z nich nikdy nesejde aby jej ty modré dálavy nepronásledovaly ve snech. Taky to poznáš, Shai! Tato loď bude tvým domovem…”, zdá se že bude ještě dlouho mluvit… Valakas ”Dobrou noc…”, zaslechneš za sebou smutný hlas Sebastianův. Vyřkne přesna tatáž slova o kterých jsi přemýšlel, když vstáváš od stolu a odcházíš. Jdeš po rozvrzaných schodech do patra, kde si najdeš příslušný pokoj a ulehneš na postel. Oddáváš se svým myšlenkám a pozoruješ jak se do tvého pokoje vkrádá postupně přicházející tma. Když už bys téměř usínal zaslechneš další kroky v chodbě před svými dveřmi. ”To přeci nejde… Co to jen dělám?”, zaslechneš Sebastianův tichý, plačtivý hlas. ”Musíš být silný. Brzy se vše změní. Naděje je daň!”, jako by sám sobě odpovídal. ”Kdybych byl silný, zabil byxch pána Amonu, toho upíra co býval mým otcem a postavil se Cortovi. Kdybych byl silný, zabil bych tohoto vyslance a nedoufal v zázrak!” říká už naštvaně. ”Není tvá vina co se stalo. Děláš co můžeš.” “Kdo mi dal právo mít rád netvora? Kdo mi dal právo být slabý? Ještě pět let a vše skončí… Ještě pět let a můj otec bude propuštěn a já konečně budu smět zemřít. Ještě pět let…” “A ty věříš, že Cort dodrží svůj slib? Věříš tomu?! Víš že tomu tak nebude!”, kroky, ktzeré pře chví ustali a bylo slyšet mezi mluvením jak se chlapec opěl o zeď, se nyní daly opět do pohybu. Zoufalství, které zaznívalo z jeho hlasu se vytratilo a ty končně snad mbudeš mít potřebný klid ke spánku. |
| |
| Otevřu už dlouho zavřené oči a koukám někam na strop, který v olejovité tmě není vidno. Pozorně poslouchám a snažím se šelest vytváření mým dýcháním ztlumit na minimum. Je toho asi ještě hodně co nevím. zalituji na chvilku situace ve které Sebastian je... ...ale jistě si to zasloužil. Zasloužili oba. usnesu se nakonec. Proč pět let? s touto otázkou po chvíli upadám do krajin snů. |
| |
| Mlčky si vypočujem, čo mi ten muž, ktorý sa mi predstavil ako Gerick, hovorí. Sledujem reakcie ostatných mužov v posádke a cítim sa dosť trápne. V prítomnosti tohto muža mi nie je síce príjemne, ale je mi hlúpe odísť. Ostatne, práve mi dal niečo, kvôli čomu ho vraj na túto loď zobrali, a čo mi má údajne zachrániť život. Je to od neho veľmi milé, aj keď ma zviera veľmi nepríjemný pocit. Čo ak mi ten prívesok dal z vypočítavosti?? Presvedčí ma o tom, že to, čo mi vravel o tom "Pánovi morí" je pravda a potom za to, že mi vlastne nepriamo zachránil život, bude niečo chcieť... Keď je taký slizký a na pohľad odpudivý z vonku, je možné, že je rovnako skazený aj zvnútra... No nemala by som ho súdiť za to, ako vyzerá. Ale aj keby som ho nesúdila podľa zovňajšku, je to opilec! Každý si svoju cestu vyberá sám. Nik ho nenútil byť opilcom. Možno na to má nejaký dôvod. Mala by som sa spýtať... ale nebude to hlúpe? "...Prečo sa z vás stal taký hrozný nechutný opilec????..." Nie... to by znelo hlúpo. Toto mu predsa povedať nemôžem. Premýšľam, čo mu povedať a zároveň počúvam, čo hovorí. Keď začne rozprávať o nestálosti ženy, pousmejem sa Typický chlap... hovorí o nestálosti ženy, ale o nestálosti muža ani zmienka.. Ďalej ho počúvam, no po chvíli sa začnem nudiť a modliť sa v duchu, aby ma kapitán zavolal. No zdá sa, že sa z tohto tu budem musieť dostať sama, lebo kapitán akosi nevidí, ako mu naznačujem, nech ma zachráni.. Skočím Gerickovi do reči: Túto loď som si už veľmi obľúbila, ale zatiaľ ju nepovažujem za svoj domov. Myslím a dúfam, že ani nebudem, pretože by som ju chcela opustiť pri najbližšej zastávke. Keď ste mi povedali, že by mi tu mohli niečo spraviť, nechcem tu ostať príliš dlho. A vy by ste tiež nemali, keďže ten prívesok ste dali mne. poviem potichu. Potom pokračujem nahlas A teraz ma ospravedlňte, idem sa spýtať kapitána, či nepotrebuje s niečím pomoc. Prívesok si chovám pod oblečenie a vykročím smerom ku kapitánovi. |
| |
| V lese Fájn a dese hledat. Řeknu a du hledat lečivé byliby ale tak abych neztratil Margalli z dohledu. a při tom přemýšlím. Najdu ty správné byliny?Snad jo ale doufám, že nás tu nikdo nenachytá ale alespoň mě určitě ne ale co Margalli jestli ji najdou tak to bude moje vina. Řeknu si v duchu a pak z trochou obav začnu hledat. |
| |
| Margalli a Haerdalis Margalli nenašla nic. Vůbec nic co by dokázala spolehlivě identifikovat. Haerdalis něco nalezl. Ví že je to součástí surovin, ale není si jist názvem této rostliny. Ví že je to jedna z těch, které jeho mistr sbírá, ale co přesně umí? To sám neumí říci. Našel dvě takové malé rostlinky, ale jinak jako by zde nic nerostlo... |
| |
| V lese Tyto dvě rostlinky seberu a zkusím ještě něco najít a pak jdu k Margalli.A řeknu. Tak co jsi našla ja jen dvě nějaké rostliny. Jakmile to dořeknu zeptám se znovu. Asi to zkusíme ještě jinde, že? |
| |
| Sklep u šamana Sešla jsem dolů do sklepa prakticky bez toho, že by mne zajímalo, jestli mne bude někdo následovat, ačkoliv jsem zachytila Estelova slova, že i on potřebuje jakýmsi způsobem meditovat. S úsměvem jsem přikývla, že ani já ho nemíním nijak rušit a dole jsem došla ke své posteli, na které jsem se usedila do tureckého sedu. A začala se modlit. Má modlitba se sestává především z jakéhosi polohlasného mumlání slov bezpochby směřujících k Paladinovi, jednomu z Bohů. Oči střídavě upírám ke stropu a na své sepjaté ruce, občas provedu nějaké gesto, kdy se například zaťatou pěstí dotknu čela či otevřenou dlaní srdce. A pak pokračuji v tak trochu nekonečné litanii a proudu svých slov. Jak se zdá, tak to ovšem opravdu potřebuji a nejspíše tento rituál provádím každý den bez ohledu na místo, kde se nalézám. Proč tomu tak ovšem je, je již předmětem dohadů. Jestli tím pouze ulevuji své duši a splňuji povinnost sama vůči sobě, nebo má celé toto cvičení nějaký hlubší význam, je nejspíše jen a pouze mým tajemstvím... |
| |
| V lese Bezradne chodím hore dole, ale keďže neviem, čo hľadám, tak ani nič nenájdem. Rastlín je tu mnoho, ale ani jedna nie je liečivá bylinka, len všelijaké púpavy, sedmokrásky, myšie chvostíky... Sklesnutá sa vraciam k Haerdalisovi. Od prírody som netrpezlivá a tento neúspech ma trochu deprimoval. Nič nemám...aspoň ty si niečo našiel. A koľko ich máš nazbierať? Keby som vedela, že ti nijako nepomôžem, nešla by som s tebou...iba čo ťa zbytočne zdržujem a máš kvôli mne starosť navyše. |
| |
| V lese No to přesně nevím tak aby šaman mohl dále léčit vesnici.A s tou starostí máš pravdu vyčítal bych si kdyby se ti něco stalo ale určitě by mi práce samotnému rychleji nešla.Takže já navrhuju se porozhlédnout o kousek dál.Co ty na to? Řeknu rtochu potichu jelikož jsi nejsem jistý tín, že tu nikdo jiný není.Po své otázce se podívám tázavě na Margalli a řeknu. Jestli nechceš jít dál se mnou nemusíš ale budu rád když tu zůstaneš a pomůžeš mi ale na druhé straně tě nechci dostat do potíží jis přece jen jediná kamarádka kterou mám. Trochu usteraně odvrátím hlavu a pk se zase podívám na Margalli.A už jen čekám jak to dopadne. |
| |
| Šamanova chatrč Poté, co Estel a Kenna odešli dolů, jsem zůstal tady nahoře sám se šamanem... Danielem, jestli jsem dobře rozumněl a ještě s tím jedním, co byl před chvílí ukrýtý tam někde v rohu. Jaké měl úmysly, o tom se mi ani nechce spekulovat, spokojím se s tím, že asi nic neřekne a že to v plánu neměl. Otočím svůj zrak proti šamanovým očím, když jejich majitel začíná mluvit. Poslouchám, ale při části s nekromantem vytřeštím oči. ,,Cože, slyšel jserm dobře? Ten nekromant má rodinu. Ale šamane, teda... Danieli, toho by se dalo využít." hovořím s nadějí v hlase, když šaman skončí. Neměl jsem na mysli tu jeho rodinu nějak týrat, i když ani tohle není špatný nápad. Pokud by to bylo v zájmu záchrany téhle země nebo bychom byli ohroženi přímo tím nekromantem, byla by to jedna z možností, jak se nějak pohnout v tomhle, co vypadá jako budoucí boj se zlem. Dál už jen čekám, co kdo udělá případně řekne nového zajímavé, toho druhého, co se předtím schovával už nechávám být bez povšimnutí, mám k němu nějaký podivný odpor. To že tu byl schovaný v rohu a dělal, jakoby tu nebyl... I když já mám co říkat, když jsem sám vyskočil zpod pláště tam nahoře a mohlo to vypadat velice prapodivně. A taky vypadalo. |
| |
| U šamana: Následuji Kennu do sklepa a stejně jako ona, já zaujmu místo na své posteli. Je zajímavé jak je její rituál modlidby ke svému bohu podobný kouzelnické meditaci. I já usednu se skříženýma nohama. Narozdíl od Kenny jsem však v naprostém klidu, ruce mám položené na kolenou, hřbety opřeny o kolena prsty spojeny do špičky. Kennino mumlání a gestikulace jdou zcela mimo moji mysl, jako bych se nacházel v úplně jiném světě. V okamžiku kdy zavřu oči my hlava klesne na prsa a záplavých mých střbrných vlasů se mi přelije přes čelo do obličeje. Vše z mé hlavy vymizí, ponětí o čase o světě, veškerá magie, veškeré instinkty. Po třiceti minutách se najednou samovolně proberu. Citím, že jsem opět nabytý energií, naplněný magii tak jak to jenom jde. Rozhlédnu se po sklepní místnosti, zda tam Kenna ještě je. Pokud ještě probíhá její modlitba, nechám ji nerušeně být. pokud už tam není, pospíším si nahoru po žebříku, kde čekám i Daniela a Leranda. |
| |
| Valakas Nakonec usneš neklidným spánkem. V noci tě ale něco probudí. Nějaký zvuk. Otevřeš oči a vidíš nějakého mladého vesničana a Sebastiana, jak jej tiskne na zeď . Mladík, kterého tvůj průvodce tiskne na zeď upustí dýku z pevného sevření a ta cinkne o zem. V místnosti je tma, ale vidíš jejich obrysy. ”Říkal jsem abyste ho nechali být.”, poučuje Sebastian tiše toho druhého. Zdá se že si nevšiml že už jsi vzhůru. Shaina Neudělala jsi to co ti radil Gerick. Šla jsi rovnou za kapitánem. Cítíš podezřívavé pohledy námořníků. Jak jsi šla trochu mimo z předešlé debaty tak se loď trochu zakymácela a ty jsi měla co dělat abys neupadla. Podařilo se ti udržet rovnováhu a nyní stojíš na můstku u kapitána a prvního důstojníka. Kormidleník právě otočil kormidlem o několik stupňů na jih. ”Ale kapitáne… To je směrem…”, neslyšíš kam byl kapitán varován prvním důstojníkem že pluje. Zdá se ale, že kapitána to příliš nerozhodilo. ”Ty se příliš bojíš. Podívej. Na souš nevstoupíme a dokud je s náma Gerick nic nám nehrozí! Nechci už víc takových řečí, jasné?!”, ptá se ho kapitán. Onen muž stichne a podívá se podrážděně. Haerdalis a Margalli Přešli jste brod přes řeku a na druhém břehu hledáte byliny společně. Tentokrát máte více štěstí. Podaří se vám najít takové malé místečko kde roste hodně bylinek. Nasbíráte jich plné hrsti, když budete chtít. U šamana ”Ano… Petr má rodinu. Matku, otce a mladšího bratra. Cort jej nutil aby se stal nekromancerem pod podhrůžkou že je zabije. Chcete být stejní jako on?”, zeptá se šaman a zapálí něco co by se dalo nejlépe přirovnat k vodní dýmce. Vonná směs naplní celou chýši a pak už šaman příliš nevnímá. Po asi půl hodině jeho dýmka dohasne a Daniel se dívá mnohenm usměvavěji a vlídněji. Posléze se otevřou padací dveře a Estel vylézá nahoru. Vůně koření, které zaplavilo chýši jej praští do nosu svou hustotou. Za Estelem vylézá i Kenna. Šaman se na ně podívá a celý rozesmátý povídá: ”Zdravím vás… Dáte si se mnou?” ukáže na vodní dýmku před sebou, kteoru právě dokouřil, ale vypadá že by mu nedalo problém ji nacpat znovu. |
| |
| Tiché naštvané mluvení přehluší v nastalém tichu hlas jako když o půlnoci vystřelí dělo. Artak bárak! Ostrá záře rozsvítí pokoj a v něm je pár vteřin vidět jako ve dne. Blesky s nádechem modři se blíží k vesničanovi. |
| |
| Valakas Rychle jsi si vybavil příslušné zaklínadlo. Ještě rychleji koncentroval svou mysl a pak už z tvých očí vyletěl jasný modrý záblesk, který zasáhl onoho vesničana tak silně že ten nyní ztratil vědomí. Ještě žije, ale sotva dýchá. Sebastian jej pustil a nechal jeho tělo aby se sesunulo na zem. Nyní se na tebe podíval tvrdým pohledem a ustoupil. "Nezabil by vás. Zabránil jsem mu v tom.", řekne jako konstatování bolestným hlasem. |
| |
| Za to ti patří mé uznání. Ikdyž vím, že sám od sebe bys to neudělal. Toho hlupáka budu nucen potrestat. řeknu mu naštvaným hlasem. Nejen že jsem se musel probudit, ale ještě do takovéto situace. Podívám se ven a tam už je na obzoru vidět trocha světlější oblohy. Tak za půl hodiny bude svítat. Obleču se do své róby a popadnu hůl, kterou jsem měl postavenou hned vedle postele. Dnes už spát nepůjdu. Už těch věcí mám akorát tak dost, ten bude viset. říkám si zatím co kopnu do na podlaze se válejícího se vesničana. |
| |
| V lese Když vidím ty byliny ta jích nasbírám co to de a všechno co poberu a pak.čekám na Margalli až to udělá také a řeknu. S takovou se můžeme vrátit k šamanovi když každý poneseme kolik můžem.A bude to hotové. Řeknu a jsem rád, že jsme měla tolik štěstím.Nyní čekám na Margalli a pak ji nabídnu ať se schová ke mě pod plášť ať se to všechno ještě nezvrtne. |
| |
| Pomaly sa vzďaľujem od muža. Keď som už dostatočne ďaleko, vzdychnem si. Chvalabohu, že som už preč... Dúfam, že s týmto podivínom sa už do reči nedám.. Naháňa mi strach. Myslím, že je to blázon... Ako sa tak zamýšľam, prestanem sa sústrediť na udržanie rovnováhy. Moc skoro som si prestala uvedomovať, že na palube lodi som prvý krát v živote. Loď sa zakymácala a ja som sa len tak tak udržala na nohách. Tak toto bolo tesné... Už som sa videla, ako ležím natiahnutá na podlahe miesto koberca a s rozbitým nosom... Musím si dávať väčší pozor, inak ma ostatní začnú podozrievať, že tu vážne nemám čo robiť. Obzriem sa, či niekto nezachytil to, ako som takmer spadla. Zbadám, že sa na mňa podozrievavo dívajú Je to preto, lebo videli, že som sa len ledva udržala na nohách, alebo pre niečo iné...? Snažím sa nevšímať si, ako na mňa pozerajú a kráčam ďalej ku kapitánovi. Keď sa tam konečne dostanem, začujem nejaké dôstojníkove výhrady, no je to vytrhnuté z kontextu a neviem presne, o čo ide. Zdá sa, že sa mu nepáči smer plavby... Ale prečo? Čo je tým smerom? Idem ešte trochu bližšie a keď kapitán povie, že kým je Gerick na lodi, nič nám nehrozí, zarazím sa Takže je to predsa pravda...? Čo je to za muža? A ten prívesok... Akú má vlastne moc??? Sledujem chvíľu podráždeného dôstojníka. Viem, že by som sa nemala moc dávať do reči s posádkou, aby nezistili príliš skoro, že som vlastne žena, ale musím zistiť, o čo tu ide.. Podídem bližšie k dôstojníkovi a tak, aby to kapitán nevidel mu poťukám prstom po ramene a polohlasne hovorím: Kam to plávame? A čo je ten Gerick zač? Prečo je taký dôležitý?? |
| |
| V lese Keď sme nič nenašli v okolí, rozhodli sme sa prebrodiť na druhú stranu riečky. Vyhrnula som si sukňu nad kolená, hoci som sa trochu hanbila pred Haerdalisom a spoločne sme vkročili do vody. Bola chladná a hoci ešte nebola tak úplne zima, striaslo ma. Na druhom brehu sme sa pustili do ďalšieho hľadania. Našli sme malé miestečko, kde rástli bylinky, aké mal Haerdalis nazbierať. Hneď sa mi zdvihla nálada a prestala som myslieť na počiatočný neúspech . Zo sukne šiat som si spravila akýsi vak, kam som hádzala nazbierané rastlinky. Keď už sukňa bola plná, šuchla som sa k Haerdalisovi pod plášť. Tak sa teda môžeme vrátiť. Dúfam, že šaman bude spokojný, koľko sme nazbierali a hádam sú to tie správne... žmurknem a usmejem sa. |
| |
| U šamana Těžký vzduch z bylinného kouře mě udeří do nosu, když vstoupím do šamanovi místnosti. zatoužím po čerstvém vzduchu, ale vím, že to není nejlepší nápad... "Ne díky, tohle potěšení si odpustím..." zatvářím se nevrle na Daniela. Ti si ze mě dělá srandu... My tu řešíme takové problémy a on se tu klidně zkouří... nu je to šaman, třeba mu to v běčem pomůže...ale já bych si to nedovolil. Tvářím se dost přísně a odměřeně, přes to si však sednu na zem promluvím znova na Daniela. "Takže co uděláme teď? Spojíme se s místním nekromantem, nebo zkusíme kontaktovat svatyni, nebo máte úplně jinou představu?" |
| |
| V lese Nyní se přebrodíme zase zpádky a jdeme zpět k domku šamana.Dera se mi hlavou. Je toho dost?A co když ne?To by bylo velice špatné.Ale snad jo. Potom se s usměvem podívám na Margalli a zase se dívám dopředu.Jsem velmi ale velmi rád, že se vracíme z tak velkým úspěchem a navíc v pořádku, teda hlavně Margalli.Kdyby se mi něco stalo byla by to jen moje chyba ale kdyby jí tak by to nebyla její chyba ale zase moje a já bych ji nechtěl stratit to bych asi nepřežil.A co bych řekl jejím rodičům.To by nepřicházelo v úvahu.A nyní se soustředím na to abych o nic nezavadil nebo neupadl. |
| |
| Šamanova chatrč ,,Stejní jako on? Ne, to radši budu nadosmrti tulákem. Nekromantem nemůžu být už kvůli svému otci." řeknu šamanovi s trochou nechuti v hlase. Cort ho sice nutil, ale i tak pro něj nemám moc pochopení. Těžko říct, jestli bych já radši zemřel nebo udělal to samé, nejsem si jistý. Každopádně tohle bude zajímavé a možná by stálo za to se toho nekromanta opravdu pokusit nějak kontaktovat. Do toho všeho, do těch pokusů o myšlení, si šaman ještě zapálí nějakou svou další specialtku. Ne že bych mu to chtěl odepírat, ale tohle mi připadá jako nějaký silnější kalibr a za chvíli se to taky ukáže. Ze země vykoukne Estel, vyjde nahoru a sedne si s námi. Zdá se, že taky zrovna není nadšený z šamanova posledního kousku. A jak vůbec ten šaman dopadl? No, popravdě, nechám ho tak jak je, on si s tím nějak poradí. Pak čekám, co šaman řekne na Estelovu otázku. |
| |
| Valakas Kopneš do vesničana na zemi. Sebastian se podívá jinam. Zdá se že mu to neni po chuti. Už by mohl oedjít poradil sis s tím mužem nakonec dobře tak... Přesto zůstává. "Mohl bych jej uzdravit. Dokud bude v bezvědomí nic vám nepoví." řekne nakonec přemáhaným hlasem. Shaina Půjdeš za prvním důstojníkem Rodney se na tebe podívá jako by vážil tvou otázku. Jde ještě něco zkontrolovat dolů mezi ostatní, ale podle jeho pohledu se zdá že jen chce být dál od kapitána. "Blížíme se k Nekronu. Je to ostrov, kde vládne samozvaný král Cort Darkblood. Je to nekromancer. Žádné lodě už na ostrov neplují. Mi také nechcme zakotvit, to by byla jistá smrt jenže kapitán.... Myslí si že když poplujeme kolem nic se nám nestane. Nesouhlasím s ním. Mohlo by nám hrozit velké nebezpečí..." Mluví tiše a jeho pohled je zamyšlený. zkontroluje dva plavčíky, kteří právě drhnou za trest palubu a pak pokračuje dál. "Gerick...? Gerick je starý blázen. Nevím jak dlouho už je na lodi, ale jeho příběh je vlastně dost tragický. Před lety býval kapitánem. Byl jedním z nejlepších. Když byl mladým plavčíkem jejich loď ztroskotala a on jediný se zachránil. Údajně jej našel nějaký čaroděj, který mu pomohl na jinou loď, která mu byla podřízená a na níž se plavil. Ten Čaroděj, nějaký Trevior Mulvileus, jej tedy přijal na loď za plavčíka a Gerick se začal učit. Rychle se stal prvním důstojníkem a při jedné plavbě, kde byli napadeni jinou lodí zachránil tomu čaroději život. Ten mu pak údajně dal darem amulet Pána moří. Ten amulet má moc, že dává a chrání na moři každého kdo jej nosí. Říká se že musí být darován, jinak svou moc ztrácí. Já ten amulet viděl a i když se zdál být obyčejný... Zkrátka už jsem byl svědkem mnoha věcí na této lodi. Po té co Gerick dostal amulet darem tak prý šel skládat kapitánské zkoušky a uspěl. Z ušetřených peněz si koupil vlastní loď, i když začínal jen s malou loďkou a pak velice brzy měl už velkou loď a vše se mu vždycky dařilo. Úlovky vozil veliké, z každé výpravy se vrátili nepoškození a z celou posádkou. Pán moří mu byl nakloněn. Pak se ale zamiloval. Zamiloval se do ženy a vzdal se toulek po moři. dlouho byl doma, až pak za ním přišel jeden mladý kapitán a žádal jej o pomoc. Gerick se uvolil že mu pomůže a zanechla doma ženu samotnou. Ten mladý kapitán měl totiž velký problém. Pána moří si rozhněval. Gerick mu pomohl, aby se z jedné velmi důležité cesty vrátili všichni živí a celkově aby mise byla úspěšná, ale... Když se vrátil jeho milá už měla jiného muže." dopoví a zastaví se u zábradlí na zádi, kde se opře o lokty jako před chvílí Gerick a ty. "Od té doby se Gerick plaví na lodi toho kapitána, kterému přdtím pomohl... Na této lodi." dovysvětlí poslední záhadu a podívá se na tebe. "Bez Gericka a jeho amuletu už bychom dávno byli na dně moře. Podle mého názoru kapitán příliš spoléhá na Gerickovu pomoc. Gerick už totiž dlouho jen chlastá a na lodi neni k ničemu krom toho že tu je... Vím, Shai, že to zní jako babské povídačky ale sám třeba poznáš že to tak není..." O tvář se ti opře silnější vítr. Rodney náhle zpozorní a rychle se odebeře zpět na můstek ke kapitánovi. V lese Nakonec jste nasbírali mnoho bylinek a hodláte se pod pláštěm vydat zpět k vesnici. Musíte opatrně. Budete opětovně procházet kolem pracujících vesničanů. Snažíte se dávat pozor, ale není to lehké. O nic nezavadíte, ani neupadnete. Procházíte kolem pole po břehu řeky a tak se vám podaří vyhnout hlavní skupince pracujících lidí a skřetů s bičem. Pak zamíříte zpět k chatrči. Vidíte ji zcela jasně. Z komínu stoupá hustý dým a kůže ve vchodě se mírně třepotá. Konečně pak odhernete kůži a vejdete. V místnosti ale uzříte nejen Adonise v rohu, ale i nějakého tuláka a dva podivné elfy. Jedno je žena v nablízkané zbroji a druhý je muž v zelené róbě. U šamana Na Lerandovo poznámku Daniel už nic nepoví a pokuřuje pak z dýmky. Když ji dokouří a nacpává znovu Estel odmítne a tak toho šaman nechá. Estel pak položí svou otázku. Šaman se snaží zpozornět a je vidět že mu to dává trochu problém. Pak se odhrne kůže a do vnitř vpluje závan studeného vzduchu z venku. Jinak ale z prvu nic nevidíte. Šaman se odkašle a pak velice nahlas a veselým hlasem povídá. "Haerdalisi, prosím vrať mi ten plášť, ano?" natáhne ruku k neviditelným příchozím. "A co se týče vás, představím vám nyní svého učedníka a jeho kamarádku. Znají vesnici a mohou vám pomoci, pokud budou chtít, jinak jim naprosto důvěřuji že zachovají toto malé tajemství." ukáže na vás. |
| |
| V lese Prebrodili sme sa naspäť a vydali sa na cestu do dediny. Na poli sme opäť zahliadli skřetov, ktorí svojimi bičmi mávali nad hlavami pracujúcich dedinčanov. Musela som odvrátiť pohľad, aby vo mne opäť nevzkypel hnev. O chvíľu sme už mierili k šamanovej chatrči. Až som si pod plášťom veselo poskočila, ale potom som previnilo pozrela na Haerdalisa. Prepáč a pokrčila som ramenami. Vstúpili sme do domu a ostali zarazene stáť. Šaman nebol sám, boli tam ešte tri ďalšie osoby, jeden človek a dvaja elfovia. Elfia žena vyzerala ako bojovníčka, také brnenie som nikdy nevidela...vlastne skoro žiadne som nikdy nevidela, len skřetie. Cudzinci... Vyjavene ich spod plášťa pozorujem, hlavne tú elfku. Možno preto, že som snívala, že raz budem taká ako ona, mať brnenie a zbrane a budem vedieť skvelo bojovať a pomstím celú dedinu a oslobodím ju od nadvlády skřetov. |
| |
| U šamana Ve sklepě jsem zůstala o něco déle než Estel a to i přesto, že jsem se tam odebrala dříve a i se svou modlitbou započla dříve. Nakonec však i já vylézám nahorů. Vypadám o něco svěžejší a spokojenější, ačkoliv se nějak nemohu zbavit tak trochu utrápeného výrazu, který se týká našeho poslání a nezvratné účasti v kolech osudu. Stále mám v tomto směru o čem přemýšlet, ačkoliv nakonec mi asi stejně nezbude nic jiného, než se s veškerým svým nasazením celé akce zúčastnit. Když je mi vzápětí nabídnuto něco, co se alespoň soudíc z šmanova stavu tváří jako "veselé listí", tak se na něj zadívám. Trochu pohoršeně se otřesu a odvrátím se od něj ve smyslu, že rozhodně nemám v úmyslu zakalovat svou čistou mysl nějakým kouřením. A tenhle člověk nám řekl, že jsme vyvolení a co musíme a nemusíme dělat... pomyslím si pro sebe. Zjevně u mne byla trochu narušena jeho důvěryhodnost a kdoví, jestli ještě jeho slova beru tak vážně, jako tomu bylo předtím. Když v tu chvíli se opět zavlní houně přes dveře, což má za následek další z mých možná trochu ukvapených, ale přesto naprosto odpovídajících reakcí. Ruka mi sjede k jílci meče, který se na půl pídě povysune z pochvy a já očima probodávám místa u dveří, dokud se tam něco neobjeví. Bez ohledu na to, že Daniel někoho čeká. Váhu mám přenesenou na přední lehce pokrčenou nohu, přičemž z tohoto postoje můžu učinit takřka cokoliv. "Vy taky důvěřujete celé vesnici..." řeknu trochu vyčítavě k Danielovi. Nelíbí se mi, že o nás již ví tolik lidí. Nepřijde mi to bezpečné. A moudré již vůbec ne. Čím více lidí o nás bude vědět, tak tím nebezpečnější je, že nás někdo půjde udat k tomu hlavnímu nekromantovi pod vidinou bohaté odměny a kdoví čeho ještě. "Cím více lidí o nás bude vědět, tím více budeme jak my, tak i oni v nebezpečí..." dodám ještě to, co se mi honí hlavou a stále s pohledem a v připraveném střehu čekám na to, kdo se vyklube zespoda pláště... |
| |
| U šamana Příjdem do domku a šaman nás hned pozná na jeho vyzvání o plášti nic neodpovím a sundám ho z nás a podám šamanovi.Poté vidím noví tváře usměju se a řeknu. Zdravím vás jsem Hearlis a toto má kamarádka Margalli.A kdy jste vy? Zeptám se tázavě.A na poznámku od elfky jen odpovím. Toď je sice pravda ale my nejsme udavača a čas od času musíš někomu věřit.Neboj se já s Margalli tu jsme taky tajně a tak nemáme potřebu tě prozradit. Pronesu a pak dodám. Já když Margalli poznal taky jsem nevěděl jestli ji mám věřit ale rozhodl jsem se, že ano a ona mě nezradila.Hold asi nám budeš muset věřit. Pousměju se a dívám se elfce zpříma do očí. |
| |
| Zkoumavým a nedůveřivým hlasem si prohlédnu Sebastiána, včerejší nálada je ta tam. Hm, dobrá. Vyslechneme ho... a pak necháme pověsit. řeknu mu a pak i sám sobě. Jemu to říkat nechci, vím, že mu na ničem nezáleží a mohl by toho vesničana nechat uprchnout. Dobře si ještě prohlédnu obličej toho vesničana než ho Sebastian odnese, asi k sobě do pokoje. Zavřu za ním a posadím se na postel do typyckého sedu. Začnu dělat to co jsem vynechal minulé ráno, a to meditaci. Jsem nesoustředěný a rozrušený, ale po chvilce se mi zdaří získat klid. |
| |
| Na lodi Chvíľu sa zdá, že mi dôstojník na moju otázku ani neodpovie, no akonáhle sa vzdialime od kapitána, rozpovie mi všetko o Gerickovi i o neželanom smere plavby. Vypočujem si ho teda, no nepoviem celý čas nič. Som taká zaujatá príbehom, že si ani nevšímam, kade ideme a čo robíme. Skončíme pri zábradlí lode, kde ma aj poručík opustí. Osamiem. Opäť pozriem na hladinu mora a začnem premýšľať o všetkom, čo mi povedal. Vravel o ostrove menom Nekron a o mužovi, ktorý na ňom vládne. Zdá sa, že je veľmi obávaný, keď na tom ostrove kvôli nemu nekotvia žiadne lode a boja sa dokonca, čo i len preplávať okolo. Myslím, že kapitán by mal hľadieť aj na názor posádky a pokiaľ tam vyslovene plávať nechcú, mal by vymyslieť inú cestu, ako sa dostať na miesto, na aké chce. Trochu nechápem jeho počínanie. Vždy sa to dá nejako vybaviť. Pokiaľ ho nesúri čas a nie je to nejaká skratka, tak prečo to robí...? Chce si len dokázať, že s Gerickom na palube je nezničiteľný a imúnny voči všetkému...? Je to pýcha, čo ho vedie tou cestou alebo je v tom niečo iné...? Možno by som sa ho mohla na to opýtať. No na druhú stranu, čo ak by to bral ako nejaký protest a útok na jeho osobu? Radšej budem ticho. Som rada, že som tu... No myslím si, že je vážne hlúposť plávať tade, ak si je sám vedomý, aké je to nebezpečné. Ak by som aj uverila tomu, že vďaka tomu prívesku nás Pán morí chráni, ale... To, že nám neublíži on, neznamená, že nám nemôže ublížiť ten obávaný Cort Darkblood... Som tu však len chvíľu a myslím, že vzhľadom na moje postavenie nemám právo odporovať kapitánovi a diskutovať o jeho rozhodnutiach. A hlavne pokiaľ sa to takmer neopovážil urobiť ani dôstojník. Pozriem smerom ku kapitánovi a potom sa opäť zahľadím na more. Vlastne nepozerám ani na hladinu. Zdá sa, že sa snažím vidieť pod hladinu. Ryjem pohľadom do vody a hľadám niečo neobyčajné.. niečo, čo ešte nepoznám, no chcem to spoznať. No sama neviem, čo to je. Mám slabosť pre oceán a nie len preň, ale aj pre celú prírodu. Od najjednoduchšej rastliny až po najdokonalejšieho živočícha. A čo sa týka Gericka... Buď mi vravel o tom prívesku pravdu, alebo o svojich výmysloch a vyfantazírovaných príbehoch presvedčil aj kapitána a zvyšok posádky... Pokiaľ to ale skutočne je pravda.. Rukou si pod košeľou nahmatám prívesok a stisnem ho v dlani. ...Pokiaľ je to skutočne pravda, tento prívesok by mal chrániť môj život. Stále ale neviem, prečo ho Gerick podaroval práve mne. Každopádne som mu za to vďačná a vážim si toho. Veď tým, že dal prívesok mne ohrozil sám seba. Ak to niekto zistí, Gericka z lode vyhodia... Nie! To nedovolím! Pokiaľ ho budú chcieť niekedy v budúcnosti vyhodiť, pôjdem s ním... Ak budú skutočne reagovať, ako povedal, keď zistia, že som žena, len ten prívesok mi zachráni život. A ja potom ochránim ten Gerickov! Pustím prívesok, aby si nikto nevšimol, že zrejme niečo pod košeľou mám. Ešte by mohli chcieť zistiť, čo to je a strhnúť mi košeľu, čo by znamenalo nie len odhalenie toho, že nie som muž, ale aj potupu. Položím opäť obe dlane na zábradlie lode. Jeho príbeh je už aj tak dosť smutný a tragický. Nemusí ho zakončiť jeho predčasná smrť... Kvôli jeho dobrote stratil všetko čo mal... Dokonca i milovanú ženu. Hoci som to ešte nikdy nezažila, verím, že nič nie je horšie ako zistenie, že za dobu tvojej neprítomnosti ťa za niekoho vymenili a teba zavrhli. A hlavne, keď sa to týka človeka, ktorého nadovšetko miluješ. Myslím, že Gerick je dobrý človek a to, ako sa k nemu správa posádka je vlastne neoprávnené, i keď je pravda, že miesto toho, že pije by mohol pomáhať. Určite je aj veľmi osamelý, keďže sa tu očividne s ním nikto nerozpráva. Možno by som mu mohla vo svojich voľných chvíľach robiť spoločnosť. Je mi jedno, čo si o tom ostatní pomyslia. Pokiaľ sa ma na to opýtajú, kľudne im poviem, že podľa môjho názoru sa k nemu nezachovali správne a ja sa k nemu budem správať tak, ako si podľa mňa zaslúži. Možno ho nakoniec i presvedčím, aby prestal toľko piť a začal pomáhať na lodi. Poobzerám sa po lodi, či niekde neuvidím Gericka. |
| |
| U šamana Jsem mezi 18-20 lety v lidských.Mám delší vlasy a černé oči.Jsem asi tak normálně vysoký.A nějaké to tetování na tváři ale to není tak výrazné.Mám aké špičaté uši jelikož jsem elf.Také nejde přehlédnout sekera kterou jsem si bral na ochranu. Ostatní si mohou povšimnout, že mám u pasu malý vak.Také může trochu zarážet nezvyklá barva mých vlasů ale prostě jsou takové a já se za ně nestydím.Jsem oblečen jen v prostem oděvu vesničana a nemám na sobě žádnou zbroj.Boty mám staré a částečně prošoupané. |
| |
| U šamana Keď z nás Haerdalis zhodí plášť a vráti ho šamanovi, rýchlo odvrátim pohľad. Ale onedlho už zas obdivne pozerám na elfku, hoci sa k nám správa dosť nedôverčivo. Šaman má okolo seba dosť veľa zvláštnych osôb...ktovie, prečo sú tu... Len tak tak stihnem zastaviť príval otázok, ktoré sa mi rodia v hlave. Nechám Haerdalisa rozprávať, ja som ticho. Vyzerám tak na 17 rokov, ale v skutočnosti, keďže som polelfka, mám 42 ľudských rokov. Mám veľké zelené oči, zašpicatené uši mi zakrývajú dlhé hnedé rovné vlasy. Som štíhlej , drobnej postavy. Celkovo pôsobím krehkým dojmom, ale to je len zdanie. V skutočnosti som veľmi húževnatá a obratná. Na sebe mám jednoduché tmavozelené šaty s dlhými rukávmi, prepásané koženým pásom. Okraje sú lemované hnedými pruhmi. Na nohách mám obuté čižmy siahajúce pod kolená. Okolo ruky mám medený náramok, darček od mojej mamy. Iné ozdoby na sebe nemám. V jednej čižme mám zasunutý nôž a za opaskom je zastrčená malá sekerka. Momentálne držím sukňu šiat vpredu za konce do tvaru akéhosi uzlíku, v ktorom mám nazbierané bylinky. Obrátim sa na šamana. Kam mám dať tie bylinky? |
| |
| Šamanova chatrč Dovnitř se náhle nahrnou dva lidi, alespoň vypadají jako lidi, takže podle toho soudím, že asi nebudou zlí, protože vlastně žádný člověk už nemůže být jako ti skřeti. Leda ten Cort, ale ten je podle mě ještě mnohem horší. Potom, co udělal. Dál se Cortovi nevěnuji a svou pozornost zaměřím spíš na ty dva ve dveřích. Jeden z nich se již představil a chtěl bych taky, ale přeruší mě řeč Kenny. Poslechnu si ji a je mi celkem jasné, že jsem tam na té hoře ten plášť ze sebe nemusel stahovat. Ale stalo se. ,,Já jsem Lerand." řeknu Haerdalisovi s trochu zamyšleným výrazem a s rukama u sebe. Sedím stále na tom samém místě, kde jsem seděl i před chvíli a nějak ty nové lidi ani nevnímám, takže mě vůbec nezajímá otázka bezpečnosti všech tady. Z mysli mi zatím nevymizel ten nekromant, který má rodinu. To mě na tom znepokojuje nejvíc a nějak mi to nedá, ovšem dál se šamana po tom nekromantovi neptám. |
| |
| U šamana Ale no tak... Slečno Kenno. Já vím že je to celé obrovské rizoko a teď mluvím k vám ke všem." úsměv z jeho tváře se nevytratil a hlas je stále mírně pozměněn, ale tentokrát jsou jeho slova jasná a plně při smyslech. "Teď mluvím k vám všem." odmlčí se aby tak dal důraz na to co řekl. "Petr je nekromancer. Má rodinu to je pravda. Matku, otce a dvanáctiletého bratra. K nekromancii byl donucen pod pohrůžkou smrti svých blízkých. Možná byste jej mohli získat na svou stranu kdybyste mu ovšem mohli zaručit že jeho rodina bude v bezpečí. Možná by to šlo, ale to byste se museli domluvit s temnými elfi, kteří mají svou osadu ukrytou v lese. Vím přibližně kde je, ale jen přibližně občas mi dodávají bylinky a tabák. O těch cort nic neví, zatím. Tam by byla jeho rodina v bezpečí a kdybyste se s nimi dohodli ručím za to že nejsou zlí." nadechne se a pokračuje. "Co se týče jiných věcí. Těžko vám mohu radit. S knězem ve svatyni se spojí Haerdalis s Margalli pokud nám chtějí nějak pomoci a pomoci tak i celé vesnici a našemu ostrovu." podívá se na oba zmíněné: "Půjdete ke knězi. Margalli je to tvůj strýc jistě tě přijme. Řekněte mu pouze dvě slova: "Přišli Vyvolení" nic víc. Pak půjde on s vámi a vy ho řpivedete sem ke mě, ano?" otáže se a změří si Haerdalise s Margalli přísným pohledem. poté se rozhldéne po Lerandovi, Estelovi a Kenně. "My tu na ně počkáme." dořekne a čeká zda má někdo z vás nějaké otázky, připomíňky nebo něco podobného. Na lodi Gericka nikde neuvidíš zatímco když se podíváš do vody máš chvíli pocit že jsi něco zahlédla. Něco velikého... Něco pod hladinou... Valakas Sebastian odejde a odnese vesničana sebou. Zůstaneš sám a po nějaké době se ti podaří i usnout. Přeci jen jsi byl docela unavený. Ráno se probudíš a jsi sám v pokoji. |
| |
| Na lodi Gericka nikde nevidím a tak sa opäť vrátim k svojej obľúbenej činnosti. Hľadím do mora a premýšľam... Premýšľam nad tým, čo bolo aj nad tým, čo sa ešte len stane. Zdá sa, že je ešte veľa vecí, o ktorých nič neviem... Napríklad by som sa chcela dozvedieť, ako si kapitán rozhneval Pána morí... Aj sa ho to spýtam! Raz... Ako tak pozerám na hladinu, zazdá sa mi, že tam niečo je. Niečo som videla!!! Čo to bolo?! Trochu preľaknutá sa najprv odtiahnem od zábradlia, no potom sa znova nahnem cezeň. Nie je jasné, prečo to robím. Či to chcem vidieť ešte raz alebo sa uistiť, že sa mi to len zdalo. Čo mám teraz robiť??? Ak sa mi to len zdalo a nahlásim to kapitánovi, mohli by ma vysmiať... Ale ak mu to nepoviem, kto vie, čo by sa nám mohlo stať...? Rozbehnem sa teda ku kapitánovi. Keď tam dobehnem, prestrašene mu vravím: Kapitán! Zdalo sa mi, že som niečo videla vo vode!!! Bolo to veľmi veľké... Neviem to lepšie popísať... Trochu kokcem a je vidieť, že som naozaj vystrašená Dúfam, že ma nepošle preč s tým, že s takýmito hlúposťami ho nemám otravovať.. A možno je to naozaj len hlúposť. Ostatne, nie som si ani istá, či sa mi to len nezdalo... |
| |
| Když se znovu probudím, jsem už v šatech a venku je světlo. Posadím se na postel a začnu meditovat. Je pěkně chladno, ale jelikož jsem v oblečení, tak mne to moc netrápí. Když dokončím meditaci vyjdu z pokoje s holí v ruce a jelikož nevím, kde přesně má Sebastián pokoj sejdu po schodech do hostince... |
| |
| U šamana Vyslechnu si šamanovu řeč, pak najednou začne mluvit k nám a já jsem zaražen. No teda myslel jsem, že tím naše dobrodružství skončí ale ono pokračuje dál.Ale co je to má povinost pomoci mé vesnici. Řeknu si a odpovím šamanovi. Jako by se stalo.Co nejdříve se vrátíme. Jakmile dořeknu poslední slova pohlédnu na Margalli. |
| |
| U šamana No vida. A je to tu zase. pomyslím si v duchu pro sebe, když mne začne Haerdalis tak trochu komandovat komu musím a nemusím věřit. Jak se zdá, tak na sebevědomé muže, kteří mají celkem jasnou představu o tom, zda jim mám, nebo dokonce musím, věřit, poslední dobou celkem štěstí. Nelíbí se mi to a je to značně svazující, nehledě na to, že se tak klade důraz na mou jakousi odevzdanost tomu, co se kolem mně děje. A to není ani v nejmenším můj styl. "Nevím, kde jsi nabral ono přesvědčení, že vám musím věřit..." dodám pro jistotu, abychom si udělali v této věci jasno. "I kdybys udavač byl, tak bys mi řekl, že nejsi." pronesu s podtónem, že tak naivní skutečně nejsem. Ale to je snad všem jasné. Achjo... zase se bude na něco čekat... nechám si již pro sebe, když nám Daniel oznámí, že naše cesta, která má ve finále vést až k záchraně světa musí být opět přerušena a my budeme muset čekat na nějaké další skutečnosti, které se možná objeví. Trochu úzkostlivě se podívám na Estela, který je v této bryndě se mnou a pokračuji ve vyslovení další domněnky. "Jak máme zachraňovat svět, když tu musíme dřepět na zadku a čekat? Nebylo by lepší vyrazit na cestu, pryč z toho Nekronu? Nejsem si jista, nakolik může být přínosné, že budeme někde sedět...?" zeptám se. Z mých slov jasně vyplývá, že jsem onen úděl vyvolené přijala a mám v úmyslu se co nejdříve pustit do práce, kdyby to šlo. Ale jak se zdá, tak opět se objevilo několik klacků pod našima nohama a těžko říci, jak dlouho bude to naše nečinné přihlížení trvat. Ale má slova měla spíše řečnický nádech, protože nepředpokládám, že by mi na to byl schopen někdo smysluplně odpovědět. Stejně mi jen zopakují, že tu budu muset sedět... |
| |
| U šamana: Na chvíli jsem se odmlčel, kriticky jsem hleděl na Daniela a pak zkoumavě na dva nové příchozí. Možná jsou to právě ti dva, se kterými se šaman bavil dnes v noci a probudil nás... Jak se zdá, žije tu kupodivu dost elfů a dívka Marggali je půlelfka, což je pro mne opravdu neobvyklé. Haerdalis se nám představí a také jmenuje svoji kamarádku. Než však stačím promluvit vloží se do hovoru opět Daniel, kterého bedlivě sleduju a na něj reaguje Kenna. "Já jsem Estel z Jezerního kraje" představím se Haerdalisovi "a toto je, jak jsi mohl slyšet, Kenna." ukážu na ni, čímž zdůrazním již naprostozřejmý fakt. I pohled nyní obrátím na Kennu a je v něm vidět jak souhlas, tak neslouhlas. Souhlas s tím co právě řekla a nesouhlas s tím, že se mi zde také nechce čekat. "Kenna má částečně pravdu. nechce se mi čekat. Vlastně se mi ani nechce opouštět Nekron. Nejraději bych to tu začal osvobozovat hned teď, pokud je to to, co musíme udělat, Ale je tu ta záležitost z draky..." vzpomenu si pochmurně na to co jsem viděl na vlastní oči včera a o čem nás ujistil Daniel. "To však neznamená, že musíme být nečinní. Proč si nepromluvit s Vaším učněm a také s tím Peterem, nekromantem?" Navrhnu šamanovi. Pak se moje oči ale na závěr nebezpečně zúží: "A co vlastně víte o těch temných elfech? Proč musíme jednat právě s nima? Dá se jim vůbec věři...Moriquendi..." vyplivnu to slovo na závěr, jako by to byla nějaká kledba |
| |
| U šamana "Haerdlalis je mým učedníkem a pokud jde o Petra... Myslím že byste si s ním mohli promluvit. Nebyl by v tom takový problém. Co se týče temných elfů. Jejich vesnice je ukrytá v lese. Vím kde je. Jsem s nimi za dobře. Strážím jejich tajemství a oni mi sbírají bylinky, které potřebuji pro své léčení. Občas posílám Haerdalise, ale to hlavně pro to aby si to procvičil. Jen jsem vám navrhl že byste s nimi jednat mohli. Nejsou zlí, chtějí jen tootéž co mi. Svobodu..." Osvětlí vám šaman. Při zmíňce o Haerdalisovi na mladíka ukáže svým pohledem. Valakas Sejdeš dolů a tam už je Sebastian. Sedí u stolu a vedle něj je i onen vesničan ze včerejší noci. Právě věnoval tvému průvodci jeden nenávistný pohled a v Sebastianově tváři se prohloubil stín, který z ní nevymizel ani na okamžik vašeho společného putování. Hostinský k tobě přijde: "Snídani, pane?" ptá se roztřeseně. Sebastian si tě povšimne a postaví se. Těžko říct jestli tě tím nějak vzdává hold a nebo jestli to udělal jen coby gesto či snad mu nedělá dobře sedět vedle toho muže z vesnice. Na lodi Rozběhla jsi se ke kapitánovi. Loď se kymácí a ty jsi uklouzla na louži slané vody. Sedla jsi si na zadek velmi tvrdě a několik mužů se zasmálo. Nakonec se ti podařilo doběhnout až ke kapitánovi a oznámit mu o tom co jsi viděla. Kapitán se na tebe podívá nevěřícným pohledem. V trom pohledu jako bys viděla strach. Zcela nepopsatelný strach. Jako by až nyní procitl z jakési arogantní letargie. Otočí se stranou a zařve že se jeho hlas nese po celé palubě. "Gericku!" zakřičel. Všichni se otočili a čekají co se bude dít. Gerick ale na palubě není. "Rodney! Kde je Gerick?!" volá na svého prvního důstojníka. mladý nadějný důstojník se rozhlédne a pokrčí rameny. Posléze Rodney vyslal dva námořníky do podpalubí. "Co se děje?!" ptá se Rodney, ale kapitán jako by nechtěl odpovědět. "Spustit všechny plachty! Hlašte vítr!" rozkazuje kapitán a všichni námořníci se chopili své práce. Ty však nevíš co máš dělat. Jako by na tebe všichni zapomněli. Loď se zakýmácí na vlnách silněji než kdy předtím . Z moře se vynoří obrovská hadovitá hlava, která na vás obrátí své veliké oči a vyplázně svůj veliký jazyk. Ozývá se ze všech stran křik. Námořníci se připravují k boji s tou obludou. Nerozumíš co kdo křičí. Je zde příliš hlasů a všechny se překřičují. Loď sebou škubne a ty znovu ukoouzneš. Jak se loď nakloní tak přepadneš přes zábradlí do mořských vln... |
| |
| Na lodi Ako utekám ku kapitánovi, pošmyknem sa a tvrdo dopadnem na zadok. Dosť som sa udrela a ostatní námornici sa mi smejú, no ja na to nedbám. Rýchlo vstanem a bežím ďalej ku kapiránovi. Keď mu oznámim, čo som videla, očakávam, že ma zrejme vysmeje. No opak je pravdou. Zdá sa, že mi verí, pretože okamžite vydal nejaké rozkazy. Mám len taký pocit alebo som videla v kapitánových očiach strach?? Až doteraz bol veľmi sebaistý. Prečo teraz takáta náhla zmena? Je to, čo som videla naozaj také nebezpečné??? Kladiem si v duchu otázky, pretože nič iné ani robiť nemôžem. Neviem, čo mám robiť. Na lodi ešte nemám žiadnu stálu pozíciu, aby som vedela, kam sa postaviť a čo robiť. Tak len stojím a v strachu premýšľam. Kapitán zakričí čosi o tom, kde je Gerick. Pred chvíľou som sa s ním rozprávala... Kde tak náhle zmizol? Mám taký strach, že sa nedokážem ani kapitána spýtať, čo sa deje. Odrazu sa z vody vynorí obrovská hadovitá hlava. Pozrie na nás a vyplazí svoj obrovský jazyk. Ako ju uvidím, na tvári sa mi objavia slzy. Hrozne sa bojím. Čupnem si, zavriem oči a pokúšam sa skyť si hlavu, akoby som dúfala, že mi to pomôže a zachráni ma to. Čo sa to tu deje??? Kam som sa to dostala??? Za čo ma Bože trestáš...? Plačem ako malé dieťa. Počujem všade okolo seba krik, no nedokážem rozpoznať, čo je čí hlas a čo hovoria. Odrazu sa o loď oprú omnoho silnejšie vlny ako predtým. Keďže čupím, nedokážem sa udržať na nohách a zošmyknem sa ku kraju lode. Potom už len cítim, ako sa moje bezmocné telo ponára čoraz hlbšie do vody. Moje slzy sa zmiešali s morskou vodou a ja mám pocit, že sa nedokážem ani pohnúť. Je toto koniec??? Všetko, čo som prežila... celý môj život sa stane minulosťou...? Zbohom... Dávam zbohom všetkým, ktorým na mne záležalo. Všetkým, ktorých som ľúbila... Nechávam sa chvíľu unášať vlnami... Vtedy si spomeniem na Gericka a na prívesok, ktorý mi daroval. Nahmatám si ho pod vrchnou časťou oblečenia a stisnem ho v dlani. Nie! Teraz to nemôže skončiť! Budem bojovať! Začnem kopať nohami a pokúšam sa vyplávať na hladinu. Som dosť hlboko a neviem, či mi vystačí vzduch, kým vyplávam a tiež neviem, či ma tá obluda nezabije, keď ma zbadá, ale musím spraviť všetko preto, aby som prežila! Už kvôli Gerickovi, ktorý mi dal tento prívesok, aby mi ochránil život... |
| |
| Jistě. odpovím hostinskému aniž se na něj podívám a dál pokračuji pomalým krokem k Sebastianovi. Oči sledují vesničana, ten pohled pálí a bodá. Když dojdu ke stolu posadím se na židli a na znovusednvšího Sebastiana promluvím. Kdo to je? podívám se na vesničana, abych Sebastianovi naznačil na koho se ptám, ikdyž on to zřejmě ví. Ten sedí kousek od nás a já se nesnažím před ním šeptat, ať to klidně slyší. |
| |
| Šamanova chatř ,,To je zajímavé, vždycky jsem si myslel, že temní elfové jsou zlí. Možná mi tak jen byli líčeni, nebo se snad časy změnily?" řeknu a vlastně se zároveň zeptám šamana, který už nekouří nebo aspoň ne tak strašně, vlastně už jsem si na tu vůni bylinek tak zvykl, že už ji ani nevnímám. Podívám se na Haerdalise, na kterého se šaman teď podíval. Pokud jde o ty elfy, nějak nevím, nejsem si jistý a myslím si, že by to možná nemuselo být tak bezpečné, ale když šaman říká, že s nima teď "drží mír", tak bych mu věřil. Myslím, že po té noci, kdy jsme byli ve sklepě a kdy nás mohl tolikrát zabít, bych už věřil jeho slovům a zád se mi, že není zlý a nemá špatné úmysly. O tomhle už vlastně ani nepochybuji. Co se týče toho nekromanta, je moje tušení horší, sice se mi v mysli nejeví jako pán smrti a temnot, o jakých mi nejeden moudrý muž vyprávěl, ale stejně bych si dal větší pozor než u těch elfů. Ti, i když jsou temní, jsou to pořád jenom elfové. Tohle je nekromant, což může být všelijaké a i když má rodinu... Prostě nekromant. |
| |
| Valakas Sebastian se po chvilce opět posadí a hostinský ti přinese víno jako předešlého večera a něco k jídlo. Není to nic moc, jen chleba s nějakým masem. Vesničan se na vás dívá trochu viděšeným pohledem, ale snaží se evidentně svůj strach skrýt za nenávistí. "Je to místní tesař." odpoví Sebastian na tvou otázku. V tom do lokálu přijdou skřeti. Je jich asi deset. Další skřeti venku schánějí vesničany, aby je odvedli na práci na místní pole. Sebastian se tváří bolestně a zdá se že se snaží zachovat chladnou hlavu. |
| |
| Můj pohled se teď zaměří na toho vesničana. Místní si budou muset hledat nového tesaře, jak se zdá. Předpokladám, že máš rád své řemeslo, rodinu a život. zahledím se na něho a odpovědí je mi jen jeho kývnutí. Hm, a povíš mi co tě vedlo k tomu cos udělal? Víš, že pravda ti bude polehčující okolností... zeptám se ho a pak se otočím na Sebastiána s otázkou, jestli má tento tesař rodinu a jak početnou. |
| |
| U šamana "Všichni chtějí svobodu a nikdo s tím nic nedělá..." rekapituluji si polohlasem všechno, co bylo v posledních chvílích vyřčeno. Elfové, vesnice, Petr i Haerdalis s tou dívkou. Všichni prostě chtějí svoboru a přitom tu vedou nějaký pokoutný odboj a nikomu se otevřeně nepostaví. Jak chtějí takhle vyhrát? "Vždyť to takhle nejde... jestli je to v této vesnici stejné jako v okolních, tak proč se prostě nezformují vesničané a nevypraví se na toho nekromanta? Vždyť takhle to nemá smysl? To by navěky čekali na nějaké vyvolené, kterých je doslova pár a těžko mohou porazit někoho, koho se bojí celé královstí?" zakroutím nevěřícně hlavou. Takhle to prostě nejde. Nevím, jak to jde, ale je mi jasné, že já s Estelem rozhodně tuto zemi osvobodit nemůžeme. Rozhodně ne sami. Usednu ztěžka na podlahu. Však se stejně bude jenom čekat... pomyslím si pro sebe smutně a upřu zrak několik pídí před sebe. Snad přemýšlím a snad se objevila i rezignace, že toto prostě nemá východisko. Ne takové, při kterém bychom všichni nezemřeli ve spárech nekromanta, nebo se nestali jeho služebníky. A to bych si stejně dozajista vybrala tu první možnost... |
| |
| U šamana Ticho počúvam, o čom sa rozprávajú, ale keď tá elfka Kenna, ktorú som tak obdivovala, začne pochyboať o našej odvahe, začne vo mne vrieť zlosť. Neudržím sa a vybuchnem Ty si všetko predstavuješ veľmi jednoducho. Myslíš, že nikoho nenapadlo, že by sme sa mali vzbúriť a oslobodiť sa od nadvlády skřetov a ich pána? Myslíš, že sme zbabelci??? Nie sme...len vieme rozmýšľať...Koľko ľudí sa už vzbúrilo a ako dopadli...vyzabíjali kvôli nim celú dedinu!!! Počuli sme všetci o tých prípadoch...Myslíš, že mňa baví len tak sa pozerať, ako môj otec, starý a chorý, každé ráno musí ísť na pole a drieť tam až do noci?!?!? Tak to si teda na omyle. Ale radšej to strpím, ako keby som mala o neho prísť. A nielen o neho, o celú dedinu. Až mi slzy vyhŕknu pri tej predstave. Sklopím zrak a keď sa znovu pozriem na Kennu, už v očiach nemám slzy... |
| |
| U šamana Tak už toho nechte prosím.Všichni chceme jen jedno ale uspěchat to, to by mohlo znamenat zkázu.A to nikdo asi nechce.A také myslím, že šaman je zde z nás nejmoudřejší a tak bysme měli poslechnout jeho rady. Řeknu a podívám se na Kennu a Margalli.A jen si v duchu říkám. To snad není pravda místo toho abychom spolupracovali tak se hádáme.To je pěkně uhozené. Nyní pohlédnu na šamana ale tak trochu smutně.Jelikož jsem nečekal, že se takhle pohádáme jen co jsme se poznali.Ale nakonec řeknu. Ale ikdyby šli všichni lidi s tebou na nekromanta tak nevím jakou bys měla šanci uspět Kenno.Takže by to myslím bylo zbytečné. Z toho všeho se mi dělá na nic a tak se posadím na zem vedle ostatních a nachám Kennu a Margalli ať se dohodnou.S trochu smutným obličejem se dívám po domečku.Ale nenalézám útěchu a tak jen přemýšlím jak to asi všechno dopadne. |
| |
| U šamana Daniel se zvedne a rázně promluví: "Tak dost!" počká až se na něj všichni obrátíte. "Situace se má tak... Estel z jezerního kraje a Kenna, ctihodná bojovnice paladinského řádu vyšli z Ohnivé hory, kde po třicet let spali spánkem zvaným Hybertace, který jim zprostředkoval Muž odjinud. Jsou tedy posledními dvěma živými vyvolenými, které určila původní rada.", ukáže na Estela a Kennu. "Vím že pro vás je to těžké v tom že Kenna nepochází z naší části světa a společně s Estelem nezanáte poměry současného ostrova. Pokud nechcete, nemusíte se do tohoto plést. Určení Rady mohlo být milné jako v Cortově případě. Ale jedno je jisté... Cort se vás bude snažit zabít." dopoví směrem k Estelovi a Kenně. "Hádky nám ale nepomohou. Je zcela pochopitelné, že jste jeden k druhému nedůvěřivý. Chápal bych Haerdalise a Margalli, nevěřili-li by tomu, že Estel s Kennou jsou vyvolení. Chápu Kennu, která se cítí v ohrožení a nevěří mému úsudku, který ovšem není nikterak zastřený tabákem jak zřejmě myslíte. Chpápal bych stejný postoj u Estela i Leranda. Neznáte se a několik drobných příhod může za to že jsme zde teď všichni pohromadě. Přesto vás žádám, spolupracujte. Když už pro nic jiného tak pro zachování svých vlastních životů a pro naději, kterou nyní všichni skýtáte tomuto ostrovu.", vypoví znovu šaman, kterého tato řeč zmohla natolik že se zhluboka napil několika mocnými doušky vody z měchu. "HAerdalisi a Margalli, dojděte prosím vyřídit oč jsem vás požádal. Vy ostatní ptejte se dokud je čas co ještě chcete vědět, budu nápomocen ve vaší věci jak jen to půjde..." dokončí šaman svou řeč a obrátí se opět na Estela, Kennu a Leranda. Na moři Voda v moři je téměř ledová. Když jsi Shaino spadla do vln náraz chladné vody tě probudil takovým způsobem že omráčení, které se již téměř dostavilo, náhle zmizelo v nenávratnu. Snažíš se vyplavat na hladinu což se ti po chvíli podaří a ty se z posledních sil nadechneš slaného vzduchu. Náhlý příval vzduchu tě přiměje se rozkašlat, ale jakmile máš toto za sebou rozhlédneš se a zjistíš že obrovská hadovitá hlava je již pryč a s polu s ní i námořníci a loď. Několik posledních prkenvidíš plavat na hladině a několik mrtvých těl také... Mezi nimi uvidíš i Gericka a Rodneyho... Jsi sama, poslední z námořníků lodi na níž jsi se plavila... Když se rozhlédneš pořádně uvidíš i jeden zácvhraný člun, který vydržel. Je sice obrácený dnem vzhůru a rozhodně namá pasažéry, ale mohl by ti poskytnout alespoň nějakou šanci na záchranu... Valakas "Chtěl jsem vás zabít. Kvůli vašemu příjezdu jsme se museli vzdát odboje, proti králi. Chtěl jsem abyste zemřel." zazní chvějící se hlas nesoucí slova vesničana až do tvých uší. Otočíš se na Sebastiána, který na tvou otázku o rodině odpoví věcně, však s bolestí v hlase. "Má ženu a dceru. Také bratra, který má ženy a dva syny, jeho rodiče jsou však již mrtví." Když ti Sebastian odpoví uhne pohledem a odvrátí se od tebe i od vesničana, který mu právě věnoval jeden velmi nenávistný pohled. |
| |
| U šamana Jistě už jdeme.Poď Margalli. Pak příjdu k východu a zkontroluju je-li vše v pořádku.Nyní čekám na Margalli až pude taky.A říkám si v duchu. Vyvolení nebo ne ta Kenna je strašně netrpělivá. Nemá žádnou rozvahu.A tím by nás mohla ohrozit. Pak už jen čekám. |
| |
| Podívám se zpět na vesničana. Tak odboj. Usměji se na něj. Normální člověk by řekl, že je to přátelský úsměv. Byl bych velmi potěšen, kdyby jste mi řekl jména těch, co byli v tom odboji a čeho chtěl ten odboj dosáhnout. Stále se stejným výrazem ve tváři zavolám na hospodského. Hospodo, nějaké víno, tady náš host má jistě vyprahlo v krku. Pak se otočím zpátky na vesničana, mé oči sledují jeho. Dívám se mu jakoby někam za ně. Do mozku. Pak před nás hostinský postaví nějaký džbánek a v tom vesničan otevře ústa, snad chce mluvit nebo se jen rozmýšlí. |
| |
| V mori Predsa sa mi podarilo vyplávať na hladinu. Stačilo pár sekúnd, aby mi došiel dych, no nakoniec som to zvládla včas. Zhlboka sa nadýchnem, čo ma prinúti sa rozkašľať. Obzerám sa okolo seba. Samé trosky... A po príšere ani stopy. Čo sa to tu vlastne stalo???!! A kde je posádka?! Otáčam sa vo vode a tu zbadám telá mužov cestujúcich so mnou na palube, ktoré sa bezvládne vznášajú na hladine more. Do očí sa mi natisnú slzy a pochytí ma panika. To je ten bláznivý muž a dôstojník! Rýchlo začnem plávať smerom k nim. Plávať viem už od detstva, keď sme chodili s našimi vychovávateľmi k neďalekému jazeru a som celkom dobrá plavkyňa, takže sa k Rodneymu a Gerickovi dostanem rýchlo. Pokúšam sa im nahmatať pulz, aj keď je jasné, že sú už mŕtvi. Celá sa trasiem. Ani nie tak od tej ľadovej morskej vody, ako od strachu a beznádeje. Po lícach mi stekajú slzy ako hrachy. Neviem, čo si mám myslieť, čo mám robiť, ani ako sa cítiť. Všetky pocity sa mi zmiešajú a spoja do akéhosi hnevu. Začnem udierať päsťami do Gerickovej hrude a jeho telo sa každým úderom viac ponára do vody. Prečo si mi dal ten prívesok?! Nič z tohto by sa nemuselo stať! Za všetko môžeš len ty! Kvôli tebe umreli všetci... úplne všetci! A ja som tu ostala sama, uprostred oceána! Prečo???!!! Prečo si to spravil?! Zničil si mi život! Vtedy zafúka vietor. Ten, akoby ma prebral z nejakého tranzu, do ktorého som sa dostala. Uvedomím si, že udieram do mŕtvoly. Zhrozím sa. Odrazu sa mi pohľad na telá mŕtvych námorníkov hnusí. Snažím sa skryť si oči. Nechcem to vidieť! Nechcem sa na vás pozerať! Choďte preč! Začnem plávať so zavretými očami preč od Gericka a vrazím do niečoho mäkkého. Otvorím oči. Je to ďalší námorník. Vidím mu akurát do tváre, v ktorej má vystrašený, zúfalý výraz. Presne taký, aký majú ľudia, keď vedia, že o malú chvíľu už nebudú medzi živými a že ich smrť bude bolestivá a strašná. Zvriesknem. Z celej sily strčím do tela a plávam ďalej. Tentoraz už radšej pozerám, kam idem. Zbadám na vode záchranný čln. Je obrátený hore nohami. Priplávam k nemu a pokúšam sa ho obrátiť. Po chvíli sa mi to za veľkej námahy podarí. Divím sa, že som to zvládla, pretože všetok tento stres ma tak oslabil, že som mala pocit, že už chcem len zomrieť. Vyliezla som na palubu, posadila sa, pritlačila si kolená k brade a trasúc hľadela na dno člna. Bála som sa pozrieť na vodu. Pohľad na všetku tú spúšť bol otrasný. Bola mi ešte väčšia zima, ako keď som bola vo vode. Teraz ma ovieval vánok, z ktorého ma mrazilo. Nemala som už chuť ani silu nič urobiť. Len som premýšľala. Je toto azda len sen? Nie.. sen nie. Nočná mora! Určite nebdiem... Toto nemôže byť skutočnosť! Nemôže, pretože... pretože ja si to nezaslúžim! Prečo sa práve ja musím takto trápiť?! Mala som umrieť s tými námorníkmi! To len ten hlúpy prívesok...! Chytím to ruky prívesok a najprv si ho chcem strhnúť, no potom sa zastavím. Niečo mi proste nedovolí to urobiť. Nemôžem... Dal mi ho predsa Gerick... Obetoval svoj život za môj. Odvážim sa zdvihnúť pohľad a pozriem smerom, kde leží jeho telo. Čo sa to vlastne stalo na tej palube..? Gerick zmizol a odrazu sa z vody vynorila tá príšera... Ako to, že keď mal ten prívesok Gerick, loď bola v bezpečí a ako náhle mi ho daroval, loď skončila v troskách...? Čo ak... Čo ak Gerick je tá príšera...? Ale nie. To je predsa hlúposť. Ak by to bol on, žil by... Ale... čo to vlastne bolo? A kde to zmizlo? Nerozumiem tomu... Nerozumiem ničomu! Som sama uprostred mora. Nemám ani čo jesť, ani čo piť... Ale vlastne, na palube isto boli sudy s jedlom a vodou! Možno niektoré z nich ostali ešte celé... Obzerám sa po hladine a hľadám nejakú debnu, alebo sud. Vylovím z vody jednu dosku z lode, ktorú použijem ako veslo a pomaly sa začnem aj s loďkou presúvať po hladine. Možno mám nádej prežiť! Ale... chcem vôbec žiť? Nemám už vôbec nič.. Už ani neviem, kde je prístav, z ktorého som vyplávala a ani ten, do ktorého sme sa mali dostať... Nie je tu ani nikto, s kým by som sa mohla porozprávať a vyliať mu svoje srdce. Som proste sama uprostred mora na loďke, ktorú more unáša bohviekam... Samej sa mi určite nepodarí dostať k nejakému brehu... Musel by sa stať zázrak. Verím na zázraky?? Áno verím! Veď zázrak je už to, že som prežila útok tej príšery... Určite má dôvod, že stále žijem... Možno je môj osud umrieť tu hladom, možno je ním to, že prežijem a budem šťastná. Možno sa dokonca zamilujem a založím si v budúcnosti rodinu... Nie! Už stačí idealizovania! Teraz musím spraviť všetko preto, aby som prežila. Takže pohľadám nejaké jedlo a pitie a potom sa pokúsim za pomoci dosiek, ktoré ostali z lode veslovať nejakým smerom. Možno stretnem nejakú loď, ktorá ma zachráni... Práve v tejto chvíli je však všetko len na mne, pretože ako sa zdá, moja záchranná loď je v nedohľadne.. Musím si v prvom rade zabezpečiť nejaké jedlo a pitie, aby som neumrela behom 2 najbližších dní a potom sa uvidí, čo bude ďalej... Ostáva mi len veriť a dúfať.... Sila, akoby sa mi opäť vracala. Niekedy sa to síce nezdá, ale psychika dokáže spraviť veľa. Veslujem asi o polovicu rýchlejšie, ako predtým a už nepôsobím ani tak zúfalo. |
| |
| Valakas Začneš se vyptávat. vesničana. Ten se na tebe dívá vzpurně ale v očích je mu znát strach. Asi ale hlavně pro to co řekl Sebastian. Hostinský přinese žádáné víno a jde raději pryč, musí obsloužit také skřety. Sebastian sleduje velmi pozorně tvé počínání a když už to vypadá že vesničan něco řekne promluví sám. "Vůdcem odboje jsem byl já sám. Proto když jsme přijeli jsem vydal rozkaz k jeho ukončení a to co zde vyráběli jsem zničil. Jestli chcete pane vyslanče vidět trosky toho stroje, pojďte, ukáži vám to. Zakázal jsem tomuto muži, aby cokoliv podnikal a on i přes to se vás pokusil zabít. Kdybyste se v noci nevzbudil dostal by za vyučenou ap oslal bych ho pryč. Nyní už s tím nic nenadělám ale pokud chcete někoho potrestat tak jen jeho a mě." jeho hlas je sebejistý a pevný přesto že to co říká zřejmě neříká tak docela rád. Vypadá to že jen silou vůle ještě neztratil zdravý rozum. Shaina Vlny moře jsou bvelké a houpají tvým člunem více nežli předtím houpaly s velikou lodí. Jsi sama na člunu a jediným tvým veslem je kus prkna z lodi, která je již nejspíš na dně oceánu. Hledáš sudy s jídlem, Je o pracný úkol, ale nakonec nějaký přeci jen uvidíš. Je jen jeden a pluje na hladině asi jako tvůj člun. Sotva že jej přes vlny uvidíš. Přesto že pádluješ je znát ž tě mořa kamsi unáší. Ostatně s pádlováním nemáš žádné zkušenosti. Je to úplně jiné než tu a tam podržet lůano na velké lodi. Tvůj člun se někdy otočí i dvakrát kolem své osy než se ti to podaří vyrovnat. Slunce svítí jasně a slaná voda všude kolem nenabízí žádné útočiště před větrem nebo žárem slunce. Pádluješ co to dá až se ti po nějaké době přeci jen podaří dostat se k sudu ten je ale velice těžký a od vody kluzký. Nemáš jej za co chytit a pokud se jej pokusí vyzdvyhout do loďky je nebezpečí že se člun překotí. (hod K10 na obratnost a poté hod K10 na sílu) |
| |
| U šamana Tak nějak se mi zdá, že jsme nebyla pochopena. Když začne tak vzrušeně hovořit Margali, tak se na ní podívám, ale jen se smutně usmívám. Ona se snaží hrát na mé city zmiňujíc svého otce a další. Nějak však je krátkozrace zahleděna před sebe a nevidí, že ona se alespoň má o koho starat. Já jsem byla vytažena ze svého domova, který se nachází kdoví kde a kde zůstali všichni, kteří mi byli blízcí. Pak jsem byla zavřena do hory a nakonec o třiceti letech puštěna a postavena do situace, kdy mi bylo oznámeno, že jsme vyvolená a šmitec. Poper se s tím jak chceš, ale očekává se od tebe, že zachráníš svět... bez ohledu na to, že můj svět leží někde dočista jinde. Proto už ani Margalli neodpovím. Není to vůbec potřeba a jen by to zase vzala jako útok proti své osobě a v žádném případě není mým cílem, abychom se zde hádali. Jen mi prostě vadí, že zde musím sedět a čekat. Na co? To nikdo neví... A ani další Danielova slova v tomto směru nejsou nijak zvlášť napovídající. Prostě zase zmíní všechno, co už víme a ukončí to tak, že my prostě musíme čekat, zatímco ostatní budou běhat po okolí a shánět nějaké informace. Ovšem. A nesmí chybět zmínka, že nás někdo chce zabít, ačkoliv jsme zatím vlastně tak jako tak nestihli vůbec nic udělat. Achjo... Opět sklopím zrak kousek před sebe a zavřu oči. Čekám. Čekám na to, až mi někdo řekne, že konečně mohu sama něco učinit. Na kladení otázek teď nějak nemám pomyšlení a ani se nejsem schopna na to patřičně soustředit. Navíc Estel měl vždy poněkud věcnější dotazy než já, proto tak nějak čekám, že pokud se nám podaří něco vyzvědět, takt o bude především díky jeho bystrým dotazům... |
| |
| Hm, chytrá odpověď. Moc dobře vím, že jeho potrestat nemůžu, zatím. Hlavně ani nevím jak. Trochu se zamračím když se na něj podívám. Chvilku přemýšlím. Nakonec se napiji vína. Hm, škoda Sebastiane. Tvůj trest ti zatím zůstane skryt... pak se otočím na vesničana a ty... usměji se na něj ...budeš ztrestán tím způsobem, kterým si chtěl zabít velvyslance jeho veličenstva,... pak se otočím zase na Sebastiána s ještě nehezčím usměvem, než jsem věnoval vesničanovi ...tvou rukou. Pak se má maska změní na tvář normálního člověka a dojím svou snídani, jako kdyby jsem právě neodsoudil někoho na smrt. Když dojde hostinský pro prázdný talíř, zaplatím mu a přihodím něco na víc, bylo to fakt dobré. |
| |
| Valakas Vesničan se otřese a pohlédne na Sebastiana. Ten pholed říká: To přeci neuděláš... Sebastian se ti zahledí přímo do očí. Je to tvrdý pohled a snad i prosebný zároveň. "Hned teď, pane? Nebylo by lepší to udělat až venku?" zeptá se hlasem plným smíření, ale i tak je z něho cítit vzpurnost. Vzpurnost, která jako by jediná mu dodávala ještě sílu aby se nezhroutil. Hostinský si převezme talíř a tvé díky přijme jen pokývnutím hlavy. |
| |
| Ten prosebný pohled toho tesaře, chtěl bych se smát. Pak se otočím na Sebastiana. Můj pohled mu věnovaný je stejně tvrdý pohled. Jistě že venku. "uklidním" ho a usměji se. Postavím se a opřu se o stůl. Půjdeme? Podívám se do obličejů každého z nich. Jejich pohled říká ne, ale jejich těla nakonec vstanou. Když vyjdeme ven podám Sebastianovi dýku. Kolem už chodí lidé na pole. Když mi Sebastián věnuje zlomený pohled, prsty druhé ruky naznačím pohyb dýku kolem krku. |
| |
| Valakas Sebastian i vesničan nakonec vstanou. Když odejdeš ven vyjdou i oni. Podáš mladému Sebastianovi dýku. Teď porvé od doby co jej znáš se zdá být opravdu stále ještě chlapcem. Jeho pohled není tak zlomený jako pohled vesničana, který se celý třese. "Ne... To přeci nemůžete... To neuděláš, že ne?" ptá se tesař Sebastiana. Ten mu jen věnuje smutný pohled. Chlapcovi zelené oči, které by snad jindy mohli být plné jisker života jako by pohasínali. "Varoval jsem vás. I tebe přímo. Můžeš být rád, že to odneseš jen ty a ne třeba tvá rodina. Odpusť... Musím to udělat." Sebastian pevněji sevře dýku. Naznačíš krátký řezný pohyb, který má navždy ukončit tesařovo bytí. Sebastian přijde k muži a jednou rukou uchopí jeho hlavu za čelo. Lidé ve vesnici se začínají otáčet. Jako by na nějaký povel Sebastian zavře oči a prudce přejede dýkou po hrdle toho muž. Krev se vyvalí z tepny a postříká okolí i Sebastianovu ruku. Chlapec stále neotvírá oči. Drží je pevně semknuté a jeho ústa něco šeptají. Levá ruka úpovolí stisk a tesař se sveze mrtvý k zemi. Chlapec otevře oči. Jako by z nich létali blesky. Dívá se ti přímo do očí s tak nenávistným pohledem že když se jeho oči zalijí slzami malého dítěte, vypadá bídně. Sebastian si otře oči. Dýku potřísněnou krví si zasune za opasek a podívá se na tebe stejně bolestným pohledem, který už znáš. Plný smíření, vzpurnosti i lítosti. "Pojedeme?" Zeptá se tě a pohlédne ke koním stojícím opodál. |
| |
| Když se před svou smrtí vesničan ještě podívá na mne, uvidí jen usměvavou tvář. Jsem rád, že to Sebastián udělal. Vím moc dobře jak se mu to příčí, ale trest za vůdcovstvý rebelů bude ještě horší, toto byla jen procházka růžovým sadem. Pozoruji jak krev stříká z hrdla toho muže. Naplňuje mne pocit uspokojení. Když se Sebastián otočí na mne, nechám úsměv stále na tváři. Když začne plakat, už má moje tvář zase normální výraz. Kolem nás se začínají sbíhat lidé. Někteří možná chtějí tomu neboštíkovi pomoct. Ještě si vyřídím neco u starosty a pak pojedem. uklidním jeho obavy. Večer musím napsat něco do knihy a ten dopis. připomenu si, zatímco kráčíme ke koním. |
| |
| Valakas Půjdeš ještě ke starostovi. Tvůj průvodce tě nyní jen následuje. Starosta jako minulého dne otevře ustrašeně dveře. Když vás uvidí jen ustoupí abyste mohli vejít. Sebastian jen zůstane venku. "Přjete si? N-něco není v pořádku?" ptá se tě starosta, který si mne nervózně ruce. |
| |
| Začnu se procházet po pokoji. Můj výraz připomíná, jako kdybych měl vyprávět pohádku malému dítěti. Ále, jen taková maličkost. Třeba ta... zastavím se a zamračeně pohledím starostovi do očí, když stojím několik málo palcu od jeho těla. ... rebélie? Chvilku mlčím a sleduji jak se potí. Pak se opět začnu procházet po místnosti. Zvýšení daní na o polovinu po dobu pěti let. Vím, že tak dlouhá doba naučí vesničany úctě tomu udržovat pořádek. Jedno jídlo denně toho člověka naučí hodně. O tom napadení mé osoby mu nepovím. Nakonec odejdu. Venku sleduji nenávistný pohled sebastiánův. Nasednu na koně. |
| |
| Valakas Nasedneš na koně a tvůj průvodce udělá to samé. Vyjedete z vesnice a on tě vede do další. Chlapec mlčí. Zdá se být velice zamyšlený. Cesta kolem vás ubíhá. Vesnici jste nechali za sebou. Z devíti už vám jich zbývá jen pět. Jak tak jedete je chladno, ale ne přímo zima. Nebe je potaženo hustým příkrovem mraků a vypadá to že brzy začne pršet. "Jste krutý..." vyhrkne najednou Sebastian, který zdá se už nedokáže jen mlčet. "Jste krutý a to vám nezapomenu, ale dpouštím vám neboť vím proč jednáte tak jak jendáte. Nebo se snad mýlím, když řeknu že jste také ztratil rodinu? Něco jsem si o vás zjišťoval, když jsem přijímal poslání provázet vás potomto kraji. Jen mě mrzí že vlastně stejně jako já sloužíte tomu kdo vám tolik ublížil..." jeho hlas je jistý, ale jeho řeč trhaná a zdá se že říká něco o čem není docela přesvědčen že má říci, přesto ež zdá se nelže. I když i to mžůe být jen klam. |
| |
| Dívám se na oblohu, jejíž nálada je dnes asi stejná, jako ta má. Při myšlence na déšť si nasadím kapuci a připnu plášť. Při Sebastiánových slovech mne zalije nejdříve pocit sebejistoty, jelikož jsem tušil, že neco takového řekne. Dále mne trochu udiví, že ví o mé rodině, tedy to že žádnou nemám. Nemýlíš se můj průvodče. vrhnu na něj ostrý zkoumavý pohled. Cos myslel tím ublížil a koho? zeptám se ho, když se zamračím. Jeho činy a slova se mi začínají znelibovat čím dál tim víc. To koho mi přijde zcela zbytečné, oba sloužíme jednomu Pánu, chci jen vědět co si na něj vymyslel. |
| |
| V člne Môj čln je omnoho ľahší, ako bola loď, a preto sa s ním vlny aj viac zahrávajú. Niekedy sa mi zdá, že sa čln ide už už prevrátiť. Vtedy sa to pokúšam vyrovnať svojou váhou. Je to veľmi namáhavé starať sa o to, aby sa čln neprevrátil, veslovať, dávať pozor, aby som do niečoho nenarazila a ešte k tomu aj hľadať nejakú debnu s jedlom. Dupľom, keď s veslovaním nemám nijaké skúsenosti a viem o ňom len to, že musím tou doskou zabárať do vody. Veľmi mi to teda nejde a niekedy spravím niekoľko kolečiek, kým sa mi podarí vyrovnať čln do nejakej stálej polohy. Celé veslovanie mi sťažuje aj prúd vody, ktorý ma nesie niekam preč. Už teraz nevládzem a to som na mori len chvíľu... Ak to takto pôjde ďalej, umriem ani nie tak od hladu a od smädu, ale od vyčerpania.. Konečne zbadám na vode plávať celú debnu. Pozbieram všetky sily, čo mám a začnem veslovať k debne. Trvá mi hodnú chvíľu, kým sa k debne dostanem, no podarí sa mi to bez toho, aby som čln prevrátila a opäť sa vykúpala v tej ľadovej vode. Pokúšam sa debnu vytiahnuť, no je klzká a to mi to nijako neuľahčuje. Zamračím sa Keď som sa už dostala až k nej, nenechám ju tu predsa len kvôli tomu, že by som pri tom, ako ju budem nakladať, mohla prevrátiť čln.. Načiahnem sa teda po ňu a pokúšam sa ju vytiahnuť z vody. Podarí sa mi to pomerne ľahko. Vyložím ju do člna a chvíľu na ňu len hľadím. Kto vie, čo tam je...? Možno tam ani nebude jedlo... Mohli by tam byť trebárs zbrane, alebo peniaze, alebo... ja neviem, čo všetko sa ešte dáva do sudov... Nahnem sa k nej a snažím sa ju otvoriť. Jedlo... jedlo... Prosím, nech je tam jedlo! Vravím si sama pre seba a prosebne pozerám na nebo, akoby mi mohlo nejako pomôcť... ďalej sa snažím otvoriť debnu. |
| |
| Valakas Sebastian se na tebe dívá stejně zničeně jako jindy. Přesto je sebejistý. "Nevěřil byste mi. Na stokrát mohu mluvit pravdu, přesto mi neuvěříte, nebudete-li chtít. Až doopravdy budete chtít znát obsah mích slov, ne jen slyšet, ale i poslouchat, povím vám pravdu o králi i o tom co o vás vím." sklopí pohled. "A nebo víš co? Povím ti vše. PTej se na co chceš a já popravdě odpovím." sejme ze své ruky jeden náramek o němž jsi až do teď netušil že jej Sebastian má a podá ti ho. "Stačí jen pomyslet aby na mne sesla Čtení myšlenek a on to udělá. Nebudu se bránit. Tak poznáte že mluvím pravdu." V jeho očích je výzva ale zdá se že i pslední záblesk naděje. Shaina Po dlouhé snaze se ti podaří vytáhnout sud do člunu aniž by se překotil. Snažíš se ho otevřít, ale vlastně nemáš čím bys to udělala. Uslyšíš ťuknutí něčeho o člun. Když se podíváš přes okraj zjistíš že je to dřevěný obušek jednoho ze členů posádky. S jeho pomocí se ti už víko otevřít podaří i když jej rozbiješ. Odstraníš třísky a zjistíš že uvnitř je skutečně jídlo. Zásoby soleného masa, které by ti mohli vydržet i pět dní. |
| |
| Poslouchám jeho učená slova, ale pro mne je to jako plácání. Jedním uchem dovnitř druhým ven. Pak zachrastí nejaký kov, který si Sebastián sundá z ruky - náramek. Vezmu ho do dlaně a prohlížím si ho. Někdy je lepší neznát pravdu. A co když lže a ten náramek mne třeba zabije. Zkoumavě si ho změřím pohledem. Nakonec se mu dívám do očí. Přitom si opatrně nasadím náramek. Zavřu oči a v myšlenkách si vybavuji Sebastiánův obličej. Pak se podívám na svou ruku a náramek. Tak já nevím. Čti jeho myšlenky. řeknu trochu ironicky, protože tomu nevěřím a mluvit k věcem mi přijde dost bláznivé. |
| |
| Valakas Pomyslíš na to aby mu náramek četl myšlenky. Je to jako bys najednou mohl znát jeho skutečné myšlenky. vidíš mu přímo do hlavy. Pane bože já jsem se asi úplně pomátl... Copak mi skutečě uvěří? Uvidí že je to pravda že mu nelžu, ale i tak? Nezabije mě na to nemá dost sil, ale co když se to nepodaří? Pokud mi neuvěří nezbyde mi než ho zabít. Zabít ho nesmím co já jen budu dělat? Možná by stačilo najít ty jichž se král bojí. Ale to až později... Určitě už začal se čtením myšlenek. Musím se soustředit abych mu popravdě ukázal sco jsem se dozvěděl. To je následováno obrazem jeho malé pracovny. Ta místnost má zamřížovaná okna a dveře jsou také mříže. Vdiíš ho jak bere do ruky malý kříšťál a dlouze se do něj zadíval. hledí dlouho než se začíná propadat do bílého jasného světla a než může kontaktovat sféru a položit jedinou otázku. "Kdo je vyslancem, kterého mám doprovázet?" ptá se. "Valakas, učedník samotného krále." Poté se zase probírá v té malé místnosti. Opakuje podobný psotup s kamenem ještě jednou. Tentokrát položí jinou otázku. "Proč se stal Valakas učedníkem královým?" "Aby se stal nekromancerem a mohl tak vzkřísit své mrtvé rodiče." zní odpověď sféry. Potřetí se Sebastian spojuje se sférou... "Jak zemřeli Valakasovi rodiče?" zeptal se . "Zabil je Cort Darkblood." Pak v chlapcově vzpomínce cítíš jeho zoufalství, zlobu vůči králi a jako bys i ta na okmažik cítil křeč v ruce v níž Sebastian v té chvíli drtil svůj křišťál. Pak se vzpomínka rozplyne jako by snad už nemohl pokračovat ve vzpomínání. Když otevřeš oči uvidíš Sebastiana jak se jeho oči zalili slzami... |
| |
| V člne Dlho sa snažím otvoriť debnu. Skúšam to zo všetkých strán, no nejde to. Rukami to asi nedokážem... potrebujem niečo čoby... Ani nestihnem dokončiť myšlienku, keď tu začujem, že niečo tupo buchlo do člna. Trocha sa preľaknem a opatrne sa nahnem cez okraj člnu. Vo vode zbadám drevený obušok, ktorý som videla u jedného z námorníkov. Vylovím ho z vody. Pri spomienka na muža, čo ho vlastnil, mi cez hlavu preletí myšlienka Nech ti je zem ľahká... Vlastne, jeho telo sa vznáša na hladine uprostred mora.. takže neviem, akú zem mám namysli.. Nakoniec sa však prestanem zahlbovať nad myšlienkou toho, či sa má v takomto prípade povedať: "nech ti je zem ľahká" alebo sa má skôr povedať niečo ako: "Nech sú ti vlny dobrým miestom posledného odpočinku"...? Obuškom sa mi podarí viečko otvoriť, no rozbijem ho. Opatrne teda odstránim tresky a nahádžem ich do vody. Až teraz zbadám, čo je v debne. Mäsoooooooooooooooooooo!!! Radostne zvolám najhlasnejšie ako vie a víťazoslávne zodvihnem ruky nad hlavu. Toto mäso mi vystačí... no... možno.. možno aj na týždeň.. Celá žiarim šťastím aj keď je viac než divné, že človek uprostred mora s debnou v člne, ktorej obsah mu vystačí tak na 5 dní, je šťastný a nie na pokraji zrútenia. Premýšľam, či sa mám hneď pustiť do jedla, alebo si to radšej nechať na potom. Odrazu mi však zaškŕka strašne v bruchu a tak vezmem kus mäsa a odhryznem z neho. Nie je to nič extra, ale je to celkom dobré, však? Poviem s plnou pusou, no tu si uvedomím, že mi nemá kto odpovedať. Prestanem sa veselo napchávať a zvyšok mäsa vrátim do debny. Smutne pozriem na more a stále viac vzďaľujúce sa telá posádky. Začnem ticho vzlykať. Pri pohľade na mäso ma napadne: Žraloky! Čo ak sú tu niekde nejaké žraloky?!!! Určite zožerú telá námorníkov a možno nájdu aj mňa! Prestrašene sa začnem obzerať okolo seba, akoby ma už už mal nejaký ten žralok napadnúť. Potom začnem zhlboka dýchať. Kľud... Teraz Shaina musíš zachovať chladnú hlavu... To, že tu budeš panikáriť, ti nepomôže! Vzdychnem si. Ach jaj... už sa rozprávam sama so sebou... Asi som sa naozaj zbláznila... Poviem len tak do vetra, opäť si opriem bradu o kolená a smutne pozriem na more. Môj čln je unášaný morom a vetrom neviem kam. Slnko na mňa pečie a ja sa nemám kam skryť. A tak len sedím a nespúšťam oči z toho tak nenávideného a zároveň milovaného mora, ktoré ma tu takto uväznilo. |
| |
| Sebastiánovi myšlenky o mém zabití mi přijdou směšné. Když se pak ponořím do míst jeho pracovny, snažím se prohlédnou ti co nejvíce. Nakonec nějaká ruka uchopí nějaký křištál, pravděpodobně je to ta jeho. Po druhé otázce mne pak překvapí, jak moc toho o mě věděl, než jsem přijel. Pořád ale čekám na jméno toho kdo způsobil smrt mých rodičů. Každé slovo jeho poslední otázky hltám, jako utopenec vzduch. Odpověď je jako kdyby se zhroutila skála. Bolí, tíží mne a zraňuje. Otevřu oči a spatřím Sebastiánovu tvář. Strhnu si náramek z ruky a hodím mu ho do klína. Dívám se na jeho tvář s velice naštvaným výrazem v obličeji. Budu silný, ovládnu svůj hněv. Ikdyž ani nevím na koho ten hněv je. Pak se dívám na cestu, hladně jako kdyby mi nic nebylo řečeno a se zamračenou tváří pokračuji v cestě. On to nemohl udělat, on přece ne. Vždyť, vždyť je to můj Pán. Proč by to dělal, sakra proč. Naše rodina nic nemá, nikdy nikomu nevadila, tak proč. Proč nezabil i mne. hrnou se mi myšlenky hlavou, teď není místo na to přemýšlet nad rozumnými věcmi jako, že jsem byl pro něj k něčemu potřeba, že mne treba chtěl vycvičit po svém... Sevřu uzdu koně tak, že se mi začne dělat její otisk v ruce a tisknu zuby k sobě tak až skřípají. Musím být silný, nedat na jevo svůj hněv a nejistotu. říkám si pořád do kola. |
| |
| U šamana: Atmosféra houstne a to že Daniel spor přerušil ovzduší nikterak neprospělo, spíše jenom umlčelo hlasy, ale napětí zůstává. Šáhnu taky po měchu s vodoua nechám jej odplavit hořkost která se mi objevila v ústech. Zcela chápu postoj Marali, které se bojí o životy své rodiny. Strach je jeho nejmocnější zbraň, udržuje tím ostatní v poslušnosti. obrátím se na Daniela: Zařiďte to s tou rodinou u těch Moriquendi. Ať je nám ten nekromant nápomocen. řeknu s těžkým sebezapřením, že i nepřímo souhlasím s pomocí temných elfů. A teď budem ještě chvíli mluvit, než začneme konat..." řeknu a podívám se na Kennu, protože vím, že nekonání je to co ji nyní tak vadí. "Nyní jsme mluvili o tom, co se udělá teď, ale pořád jsme se nedotali k tomu, co udelámě dlouhodbě. Margali uděřila na hlavičku: Bojí se o rodinu, o dědinu. Strach je to čím Cort vládne. Já se však nebojím skřetů ani nemrtvých. S těmi všemi se dá bojovat a vyhrát, když se lidé spojí. Bojím se ale toho co se stane pak, když osvobodíme vesnici, případně dvě...Povolá Cort na lidi svoje draky? Zřejmě... a jak budeme bojovat s drakem?Tohle musíme vyřešit už teď. Co s draky. Na tohle stále odpověď nevidím. Jinak svoji cestu vidím jasně." Zadívám se Danielovi do očí. Vyslovil jsem problém, který mne trálí nejvíce. Největší problém, který mi brání v tom, abych se pustil i do těch mnohem menších kamínků v cestě. |
| |
| U šamana Estel pronese hlavní problém po tom co Haerdalis s Margalli odejdou. Daniel se teď podívá po vás všech. "Ano... Draci... Osvobodit jednu dvě vesnice lze... Myslím. Měl bych v tomto ohledu jediný návrch. Je třeba osvobodit přístav. Jakmile bude přístav svobodný je dost opevněný na to aby se nějaký čas ubránil. Ne dlouho, ale nějaký ano. Potřebujeme únikovou cestu pro lidi. Alespoň tedy pro ženy a děti, kteří nebudu v nějakém tom odboji. S rodinou toho nekromanta to zařídím, ale budu potřebovat abyste to byli vy, kdo je tam odvedou... Petr vás zatím znát nemusí, než vás oficiáně představím. Jak říkám důležité bude aby vám lidé uvěřili. to znamená skutečně osvobodit, jednu dvě vesnice. Jenže pak se nejspíše Cort rozhněvá. to by mohlo být nepříjemné. Ty lidi můžeme chvíli uchránit, ale vesnice se proti drakům neuchrání. To ani přístav, ale možná se zprávy mezi jednotlivými hrabstvími nebudou šířit tak rychle a ochod k přístavu by nám mohl poskytnout dočasnou ochranu stejně jako druidové ze severního hvozdu, kdyby sme se tam dostali nepozorovaně. Ale to jsou všechno jen návrhy a možnosti..." řekne šaman. Valakas Hodíš náramek Sebastianovi do sedla a on si jej jediným pohybem ruky nasadí spět na zápěstí. Jeho tvář je plná úzkosti a zrak sklopí ihned jak se na něj podíváš. Mlčky vyjedeš dál na cestu a on tě následuje. Jede hned vedle tebe, ale trpělivě mlčí zdá se že i on sám svádí jakýsi vnitřní boj. Přijedete na dohled od další vesnice. Je to o něco větší než ta minulá. Slunce se odráží na hladině jezera na jehož břehu leží tato vesnice. Když vás lidé vidí přijíždět je to hotové pozdvižení. Lidé vycházejí zvědavě na ulici. Ti kteří byli doma. Muži kteří pracují na poli nebo na svých loďkách rybaří, se dívají jen z povzdálí. Shaina Moře je neklidné. Pojíš něco málo ze soleného masa, ale přepadla tě náhlá žízeň. žízeň, tkerou bez vosdy nelze uhasit a přesto že moře je plné vody je to vody slaná a ta se pít nedá. Slunce žhne a proudy tě kamsi unáší. Už se ti trosky lodi vzdálili... Haerdalis a Margalli Procházíte vesnicí. nikdo si vás nevšímá. Skřeti jsou na poli a nebo v hospodě takže máte volnou cestu až k Solárově chrámu. Je to stará budova ale kupodivu ji skřeti nezpustošili. Vyjdete dovnitř a hlavní vrata drobně zaskřípou. Zavřete je za sebou a ze zákristie vyjde Margallin strýc, elfí kněz, který zde slouží mše. "Buďte zdrávi, co vás přivádí v tento den do těchto posvátných zdí?" ptá se svým typickým moudrým hlasem. |
| |
| Ve chrámu Jdeme přes vesnici a máme šťestí, že nás nikdo neviděl a pa příjdeme ke chrámu a nějaký muž se nás ptá co chceme.To ale nechám na Margalli ať se vymluví a přemýšlím. No bezva do čeho jsem se to nechal zatáhnout a co má rodina?Mám jít na tu výpravu?Ach jo táhhne mě to tam vždy jsem toužil po něčem takovém.Ale je to správné opustit takhle blízké?A jak se asi rozhodne Margalli?To kdybych věděl bylo by to lehčí. Řeknu si a pak čekám až Margalli řekne o co jde. |
| |
| Když vědeme do vesnice sesednu z koně. Když tak učíní i Sebastián, pomalu dojdu až k němu a zblízka se mu dívám do oči. Tvářím se vážně a trochu zamračeně. Chci důkaz. Pozítří do poledního času. Tam budu. ukáži na hostinec, který je na náměstí. Zřejmě v místní vsi jediný. Nechci se tím co mi Sebastián ukázal moc zdržovat, ale zárověň chci vědět, jestli mne dokáže přesvědčit. Pak od něj odstoupím. Když vidím jeho mlčenlivý obličej, trochu se zamračím. Tak jeď'! otočím se a s uzdou v ruce přistupuji k hostinci. |
| |
| Valakas Sebastian když k němu přistoupíš se třese, ale když mu jen toto řekneš a odstoupíš jeho vzdorovitý pohled se změní na vděčný. "Díky..." řekne tiše a ještě chvíli sleduje jak odcházíš k hostinci než sám naskočí na koně a začne ujíždět pryč z vesnice co to jen klůň dokáže. Ty vejdeš do hostince. skřeti se na tebe podezřívavě podívají a něco si mezi sebou chrochtají. Přijde k tobě hostinský. Asi kdysi býval ještě o něco zavalitější než dnes. Povyslá kůže naznačuje býval tlustší. "Tak co to bude?" ptá se otráveně. Hospoda jistě před lety bývala lepší ale dnes je sice udržovaná, ale skřeti se s ničím moc nemazlí a na všem jsou vidět stopy po jejich přítomnosti. |
| |
| Vejdu do hostince, před kterým uvážu svého koně. V něm je dost rušno, tedy to rušno způsobují jen skřeti. Když vejdu, podívají se na mne, ale pak se vesele baví dál. Zamračím se. Dnes chci být sám, mít klid. Ven. ukážu na dveře hostince. Na jejich tázavé a trochu zamračené pohledy zopakuji svou výzvu. Ven! Když a jestli odejdou posadím se na místo, kde skřeti nesedeli. Víno a nějakou pečeni, né moc tučnou. řeknu na hostincovu otázku, už s tváří celkem normální - normální na trochu nazlobeného člověka. |
| |
| V člne More sa stále neupokojuje a to ma trochu desí. Začína mi byť zle. Možno je to od hladu, možno od dehydratácia a tepla alebo od strachu. Po chvíli opäť natiahnem ruku k mäsu s nádejou, že mi je zle od hladu, a keď sa najem, prejde to. Zjem trochu mäsa, no v tomto teple na jedlo vlastne vôbec nemám chuť a tak ho do seba len tlačím. Začne mi byť ešte horšie ako predtým. Ku všetkému mi po tom slanom mäse vysmädlo, čo nie je veľmi dobré vzhľadom na to, že som nenašla sud s vodou ani nič podobné. Trosky lode sa mi vzdialili. Prúd ma kamsi unáša. Nevládzem veslovať a tak len ďalej sedím v loďke a o všeličom premýšľam Ako dieťa som vyrastala bez rodičov, no nemôžem povedať, že som nemala rodinu. Ostatné deti ma nemali veľmi rady, no vychovávatelia sa o mňa starali ako o vlastnú. Neskôr objavili moje nadanie na spev a chodila som spievať na námestie... Spev... ten ma vždy dokázal rozveseliť. Keď bolo najhoršie, zaspievala som si a hneď som sa cítila lepšie... Áno... Keď už nič iné, tak si aspoň zaspievam... Otvorím vysušené ústa a začnem si pospevovať. Pôsobí to na mňa, akoby som si sama sebe spievala uspávanku. Po chvíli sa mi začnú zavárať oči a zaspím. |
| |
| Valakas SKřeti vůbec nechtějí uposlechnout, ale když zařveš VEN podruhé tak se nakonec zvednou a odejdou. Řekneš svou objednávku a hostinský se ti nijak nevtírá, a raději odejde. Jsi v hostinci sám. Jen ty a tvé myšlenky. Po chvíli se vrátí hostinský a nese něco opečeného. Pravda je že tukem to zrovna příliš neoplývá. Je to chudý kraj na to aby plýžtvali tukem. Dostaneš i víno. Je to překvapivě velmi dobré víno... Hostinský se ti příliš nevnucuje. Spíš to vypadá že je rád že nemusí dál obsluhovat skřety a věnuje se tedy úklidu po nich. Venku je den v plném proudu. Shaina Usneš. Tvé sny jsou plné houpání mořských příšer, ale je tam i klid. V těch snech necítíš strach z té obludy. Necítíš nic. Vlastně to vypadá jako bys to nebyla ty kdo to prožil... Otevřeš oči. Hlava tě jistě trochu bolí a želudek máš jako na vodě, ale zjišťuješ že se tvůj člun už nehoupáí tak jako před tím, a že jsi na břehu. Na jakési pláži za níž nedaleko se rozprostírá hluboký les... Slunce svítí ale vane studený vítr, který tě příliš nezahřeje. Zdá se že je stejný podzim do jakého jsi odplula. Nikde nikdo. Slyšíš ptáky a šum stromů, ale jinak je všude klid. Moře se zdá být opravdu klidné... |
| |
| Pustím se do jídla. Netvářím se zrovna mile, ale hostinskému to zřejmě nyní nevadí. On může být vlastně rád, že jsem ho zbavil těch skřetů. S každým soustem se mi vrací myšlenka, jako živá, na to jak můj Pán zabíjí mou rodinu. Hloupost. Hloupost! snažím se uklidnit svou mysl, ale něco jako by mi říkalo, a co když né? Když dojím, je má mysl již klidnější. Stejně musím počkat na ten jeho důkaz, třeba žádný nepřinese. Třeba. po dojedení jídla, nastane v hostinci ticho. Cítím se sám, jako ještě nikdy. Toužím po společnosti. |
| |
| U šamana: Chvilku mlčím, mám sklonenou hlavu, přemýšlím nad vším co jsem se teď dověděl, snažím se to nějak zkombinovat.Pak zvednu hlavu, nikdo nic neříká, tak vyslovím další svoje představy: " Myslím, že to zní rozumně. Ty co nemohou nebo nebudou chtít bojovat někde ukryjem a ostatní s námi půjdou osvobodit přístav, abychom vyslali posli s žádností o pomoc. Já budu moci do Jezerního kraje, Kenna ke svému řádu, pak se můžem třeba sejít a vydat se k elfům." Usměji se povzbudivě na Kennu. "Dobře, tak plány do budoucna bychom měli. Vraťme se tedy k tomu, co nás čeká přávě teď, krok po kroku.Musíme ukrýt Petrovu rodinu. Musíme také porazit skřety a tím osvobotit tuhle vesnici.Zjistíme kdo bude ochoten nám pomoci a podle toho osvobodíme další vesnice, abychom získali dostatečný počet lidí. Dříve než vypracujem plán, jak porazit skřety, strávíme čas prozatím někde stranou potíží a budem se připravovat. Já v kláštěře a Kenna u elfů v lese." Schválně vynechám slovo temných, abych tuto myšlenku udělal pro sebe snesitelnější. |
| |
| V Solárovom chráme Vojdeme s Haerdalisom do chrámu boha Solára. Oproti nám ide kňaz, môj stýko. Po strýkovom uvítaní skloním hlavu na pozdrav a zašepkám Prišli Vyvolení... Som veľmi nervózna, mám obavy, ako to všetko dopadne. Ruky mám ľadové, hoci sa potím. Neisto pozriem na strýka a čakám na jeho reakciu. |
| |
| V Solárově chrámu Kněz ihned po tom co Margalli vysloví to co řekla jeho tvář ještě více zvážní. Přijde až l vám a zadívá se vám oběma do očí. "Kde jsou?" je jediná jeho otázka. Otevře bránu, kterou jste vešli a vyhlédne ven aby zkontroloval zda někde nejsou skřeti. "Musím vědět více... Zaveďte mě k nim..." U šamana Na slova Estela šaman jen kývne a zapálí svou obyčejnou dlouhou dýmku. Lerand se náhle zvedne. "Do tohohle podniku já nejdu. Přemýšlel jsem a rozhodně do toho zatím nepudu. Ostatně myslím že tenhle..." ukáže na Adonise, "By se měl vrátit domů. Odvedu ho tam a jinak půjdu dál svou cestou. Jsem zvyklý chodit sám..." na to šaman vstane. "Nemohu ti bránit Lerande ze Zenomu. Než ale odejdeš tohle si vezmi." podá mu lektvar, který vytáhl z pod pláště. "Napij se a dej napít i chlapci. Zapomeneš na vše co se tu stalo a co bylo řečeno." Lerand na tekutinu chvíli hledí a pak nakonec se opravdu napije. Chlapec chvíli protestuje že nechce zapomenout ale nakonec se napije i on a pak už Lerand i se zraněným Adonisem opustí chýši. Valakas Osamněl jsi v hostinci. Venku je ještě dopoledne a ty tu jen tak sedíš. Skřeti venku určitě něco vyvádějí protože sem dolehl ženský křik, ale těžko říct co přesně... Dlouho se nic neděje. Hostinský si dělá svou práci a tak... Nakonec k tobě přijde a zeptá se: "Budete si přít pokoj?" Shaina Probudila jsi se na pobřeží. Vdohledu máš kraj velkého a starého lesa. Podzimní chladný vítr ti do tváře vhání vůni rostlin a květů, která ti na moři chyběla. Jsi na pláži nějaké pevniny, ale nikde nevidíš žádné měsot ani přístav. Když se podíváš na přívěšek na svém krku zdá se ti v první chvíli že jsi ho viděla mihotavě zářit, ale poté když zamrkáš abys ulevila očím zalepeným od soli tak je to zase jen obyčejný kovový plíšek ve tvaru Velryby. Člunem v němž jsi scloumají malinké vlnky. Právě nastal odliv... Nad hlavou ti zpívá a krouží několik racků, kteří číhají na svou kořist ve vodě. Všechno se tu zdá být tak nějak klidné a nedotčené... |
| |
| Zvednu svůj pohled od rýhy ve stole, kterou jsem do teď pozoroval, ani nevím proč. Podívám se na hostinského. Jistě, vyberte mi nějaký a vemte mi to nahoru. řeknu mu a podám mu svou tornu. Následně se zvednu z dřevěné židle a vyjdu ven. Slunce prohřívá promrzající zem a vzduch je sice studený, ale na slunci je teplo. Rozhlédnu se co skřeti vyvádějí a zamračím se. |
| |
| Ve chrámu Když nás Margalli uvede nic neříkám a rozhodnu se to nechat na ní.Jen si prohlížím chrám a čekám.Taky si říkám. Co teď?Co se teď stane? Jen čekám a čekám. |
| |
| Valakas Vyjdeš na ulici a uvidíš asi desítku skřetů jak na hlavní ulici zrovna obklíčili nějaké děvče. O kus dál leží na zemi o něco starší žena, která je zjevně omráčená. Několik vyděšených lidí stojí opodál ale nikdo se neodvažuje zasáhnout. |
| |
| Pomalu a jistým krokem se rozejdu k nim. Rozhlížím se po davu lidí sledující místní divadlo a nejednoho z nich jsem zřejmě zaujal. Co provedla? prořízne můj hlas nějaké skřetské mumlání. |
| |
| Valakas Dívka na tebe upře prosebný pohled, ale dále se ostražitě krčí před případnými útoky skřetů, který ale nepřichází neboť se skřeti ohlédnou po tobě. Jeden z nich cosi zachroptá. Evidentně je podrážděný. Pak mávne na ostatní rukou a ti se sklidní. Místní jen kývají hlavami na znamení že netuší. Zdají se být všichni obestřeni silným strachem. Když se skřeti uklidní dívka nepřestává být ostražitá. Občas pohledem zabloudí až k omráčené ženě na zemi. jinak ale čeká na tvůj verdikt a hledí ti poplašeně do očí. |
| |
| Vemte jí do hostince a tuhle ženu ošetřete a ať se vrátí do práce. řeknu a když dva odejdou s dívkou a další dva odnesou tu starší neznámo kam, otočím se na vůdce místní posádky. Jde poznat jednoduše, je to jediný skřet co má meč, ostatní mají jen sekyry nebo obušky. Jistě znáte kodex a tak než abych řešil vaše přestupky s nadřízeným, připomenu vám co se v něm zhruba říká. Je to to že velvislanec má právo na ochranu jeho osoby. Tudíž chci u každé brány vidět dva vojáky. Dva támhle před dveřmi hostince a dva před dveřmi mého pokoje. Budou tam stát a hlídat, ostatní si můžou jít po své práci. Jestli je uvidím, že ve službě chrápou.... ne, nepřejte si to vidět. pomalu a zřetelně mu odříkávám co mám na srdci. Nakonec se zamračím, abych zdůraznil svou hrozbu a pak se rozhlédnu po ostatních, kteří se začali rozcházet, ikdyž se po nás otáčejí. Projdu se ještě po náměstí, a když vidím, že je vše v pořádku zamířím do hostince. Dva skřety, kteří drží slečnu jako onuci odkážu na jejich velitele, který stojí nedaleko od hostince a má pro ně jistě nějaké rozkazy. Posaďse. řeknu jí klidným hlasem a ukáži na židli u stolu. Když přijde hostinský obědnám dvě číše vína. Tak co jsi provedla, a nekrč jen rameny, něco to být muselo. |
| |
| V Solárovom cháme Takže strýko o nich vie...A ja som ani netušila, kto sú... Ale veď on je už dosť starý, určite si pamätá dobu, keď sme boli ešte slobodní a neboli pod Cortovou nadvládou. Keď vidím, ako strýko kontroluje, či nás náhodou niekto nemôže počuť, poviem ešte tichšie Poslal nás šaman, sú u neho. Traja....jeden človek a dvaja elfovia. Máme ťa k nemu doviesť. Nervózne sa obzerám po chráme a mám pocit, že i steny načúvajú. Sem sa chodievajú ľudia modliť, aby neupadli do beznádeje a aby sa posilnila ich vôľa žiť. Ja sama sem veľmi nechodím, len ak chcem pozrieť matkinho brata. Musí to byť veľmi vážne, keď aj strýko sa bojí, aby nás niekto nezačul a to v posvätnom chráme... |
| |
| U šamana Celou dobu jsem seděla tiše jako pěna ve svém rohu. Poslouchala jsem, to ano, ale nějak jsem se nepotřebovala k ničemu vyjadřovat. Prostě a jednoduše už mi jednou bylo vynadáno a dvakrát po sobě? To bych musela být blázen. A to nejsem. Takže raději mlčím. Vlastně až do chvil, kdy jsem přímo oslovena. Vzhlédnu svým smutným pohledem vzhůru na Estela a potom přejedu zrakem na Daniela. Přemýšlím, jak odpovědět, ale nakonec mne předběhne Lerand, který se rozhodl odejít, že tohle není něco, jak by si představoval zemřít. V boji se skřety či proti tomu Cortovi. Nerovném boji, kde bude jistě mnoho mrtvol. Nezapomenu se však zdvihnout a promluvit k němu. "Děkuji ti, že jsi nám pomohl proklouznout sem k šamanovi... nechť Paladin bdí nad tvými kroky..." pronesu ještě před tím, než stihne on i chlapec na všechno zapomenout a opustí chatrč. Potom se otočím na Estela. Jedna z věcí, o které mluvil mne zaujala a měla bych to vyjasnit. "Já nevím, jestli tomu rozumíš, ale Daniel říkal, že můj řád není na tomto kontinentě. Ani já jsem tu nikdy nebyla a nechápu, že pro mne někdo šel až na druhý konec světa, aby mne zde uvěznil. Jde spíše o to, že netuším, jak to mám udělat, abych se tam přinejmenším dostala či jim předala nějakou zprávu. Mohu se jen modlit k Paladinovi, aby jim nějak dal najevo, co se tady děje a potom je šance, že se sem přepraví sami... ale... moc bych na to nespoléhala..." sklopím na chvilku hlavu, zamyšlena nad tím vším, nebo právě vysílající onu modlitbu... "Ale jak myslíte... nevím, jestli mi čas strávený u elfů v lese nějak pomůže, ale třeba i ano..." dodám nepříliš nadšeně, ale přece jen s trochu povzbudivého podtónu, že se tomu vlastně nijak zvlášť nebráním... |
| |
| Valakas Skřeti nekonec sice něco brblaj ale poslechnou. Lidé odnesou onu ženu někam pryč a zústane jen to děvče zkoumajíc tě pohledem. Tu odvedou do krčmy a tam potom ty přijdeš za ní. SKřety pošleš pryč a objednáš víno. Dívka si odhrne mastné černé vlasy z čela a tváří se dost nervózně. Jistě by to byla hezká dívka, kdyby o sebe mohla více dbát. Své hnědé oči upírá do desky stolu jako by tam zkoumala cosi zajímavého. "Vedla jsem matku, k šamanovi. Byla nemocná... Skřeti touhle dobou bývají v hospodě. Obvykle je to všechno v pořádku..." tváří se stydivě a hlas se jí mírně třese. Rce si žmoulá v klíně. Hostinský přijde a postaví před vás dvě sklenice vína, načež zase odejde... |
| |
| Že by koupel? podívám se na ni a na sebe. Oba bychom to jistě potřebovali. Když odpoví na mou otázku natáhnu se k ní a zvednu jí bradu, aby se mi dívala do očí. Po chvilce zrudne jako lilie. V přítomnosti velvyslance má městská stráž i jiné povinnosti, stejně jako místní obyvatelstvo ... obyvatelky. opravím se na konec a je vidět, že i ona začíná trochu chápat. Hostinský čistí nějaké sklenice, teda něco málo těch co má, protože většinu tvoří číše z levného kovu. Ty se narozdíl od skla nerozbíjí až tak často. Uhnu pohledem od slečny a zamířím na něj. Předpokládám šenkýří, že zde máte koupelnu. Dejte vařit vodu. Dost vody. |
| |
| Valakas Když pozvedneš dívce hlavu opravdu zrudne. Cítíš jak se chvěje. Zmíníš se o povinnostech a ona sklopí pohled. Bradu jí držíš, tak uhne alespoň očima a zadívá se někam z okna. Zavoláš na hostinského. "Jistě." řekne podrážděně a odkráčí někam dozadu. Zřejmě aby dal vařit vodu. "Dveřmi pod schody se dáte do koupelny." dodá když se vrátí a znovu se věnuje svému nádobí. Nezdá se být zrovna ochotný a když mluví tak se dá říct že i ti skřeti jsou ochotnější než tenhle člověk. Když se zmíníš o lázni dívka se na tebe podívá poplašeně. "Inu... Jestli se budete koupat, pane velvyslanče... ráda bych šla ke své matce..." neříká to zrovna sebejistě. Je to spíš zoufalý pokus jak uniknout jinak jsitému osudu. |
| |
| Při reakci hostinského se trochu zamračím, ale při pohledu na dívku se zase dívám normálně. Ikdyž těžko popsat normálno. Pak opět promluví ona plachá dívenka a já se až nelidsky zasměji. Ale to by nešlo slečno bez vás. Napijte se. Máme na to celý den nebo i víc. pobídnu jí k ochutnání dobrého vína a opřu se o opěradlo lavice. Chtělo by to tu nějaké páže. zamyslím se, jelikož se mi nechce jít připravovat koupel. |
| |
| Valakas Dívka odevzdaně sklopí pohled do sklenice vína a upije ze své číše. Zdá se že se začíná smiřovat s tím co ji dnešní den a možná i noc čeká. Hostinsklý po chvíli odejde skontrolovat vodu a pak ji ve vědru začne nosit někam pod schody, kam předtím řekl že máte jít. musíte čekat aisi hodinu než hostinský nanosí celu vodu. "Tak pane, máte tam vodu!" řekne vaším směrem, aby vás upozornil že on už je se svou prací hotov. "Ručníky tam máte a tady je klíč od pokoje." dodává tónem, kterým říká "Nechte mě na pokoji" dveře kamsi pod schody jsou momentálně nastevřené jen tak na škvírku a je vidět že místnost za, je plná páry. |
| |
| Když vidím tu holku tak zlomenou, chce se mi až smát. Ti lidé jsou tak slabý národ. Za tu hodinu, jsme vypili skoro celou láhev silného vína. Řekl bych, že ona se chtěla opít, aby snad na vše zapoměla, ale včas jsem jí přestal nalévat. Pak se ozve hlas hostinského a já zvednu hlavu k němu. Výborně. pak se podívám na tu dívenku. Půjdeme? její smutný pohled a oči plné slz, které jen a jen stéct po tváři je signálem, že se jí vůbec nechce. Nakonec se ale zvedne a já jí držejíce za bok vedu k oněm dveřím. Vezmu ještě zbytek vína s sebou. Vejdeme do vnitř. Zavřu dveře. I přes hustou páru je zde vcelku dobře vidět přes celou místnost. Položím láhev vína vedle velké dřevěné oválné vany a pak zavřu petlici u dveří. Vrátím se ke své společnici, která stále stojí v místnosti tam, kde jsem ji nechal. Pošeptám jí V oblečení se rozhodně koupat nebudeme. Na lavici u dveří odložím svou róbu a košili. Hůl opřu o stěnu a dýku v pouzdře schovám pod róbu. Má společnice si už sice vyslékla jakýsi kabátek, ale s halenkou a zbytkem jí musím pomoct. S každým uvolněným knoflíčkem mé vzručení stoupá. Když je pak do půl těla řekne Ne. Já sama. . Já odejdu k lavici, kde vysvléknu své kalhoty a zbytek. Když se otočím, je má společnice již v lázni. Přídám se k ní. Její mokré vlasy vypadají teď už o hodně lépe, než před tím. Začnu ji hladit po těle a i ona se připojí, přecejen chápe, že být jako tvrdé Y jí nepomůže k ničemu dobrému. Líbat teda ale umí. |
| |
| Valakas Dívce se vůbec nechtělo. Nakonec s tebou šla. Když jsi jí svlékal hlaenku cítil jsi každý zahcvěv jejího těla když povolil další knoflíček. Nakonec stále do půl těla vysvlěčená, ale zbytek si chtěl svléknout sama a tak jsi ji nechal. Lázeň je strohá. Jen voda. Žádné bublinky, nebo vůně. Vaše mokrá těla se dotýkají v mnoha místech. Vana není až tak veliká. Začínáš jí hladit a ona zavře oči. Snad aby tě neviděla. Nakonec je otevře. Slzy se v nich ještě lesknou, ale nestékají po tvářích. Nakonec se přidá. Začíná tě také hladit. Nejprve na hrudi, pak na břiše, na krku... Začneš jí líbat a ona tvé polibky opětuje. Spočátku neochotně, ale posléze jí ovládne vzrušení a už se ničemu nebrání. Vaše těla se proplétají v mileneckém objetí. Trvá to dlouho než jsi hotov a ona taky. Nakonec je ale po všem a vy ležíte ve vaně jeden na druhém... |
| |
| Před chrámem Jen čekám až Margalli vše vyřídí jelikož já nejsem řečník a tak postávám u dveří a hlídám je. Pak si říkám. Kam ta naše cesta asi až povede. A pak řeknu. No jestli se chceme dostat k šamanovi tak bysme měli jít. Řeknu netr´pělivě a čekám až pudou. |
| |
| Haerdalis a Margalli Kněz vyjde ven za Haerdalisem a nechá Margalli aby vyšla také. Pak teprve zavře dcveře. "Tak rychle. Bylo by nápadné že jksem opustil chrám..." řekne a vydá se rychle k šamanovi. U šamana Do chýše vejdou po chvíli Haerdalis, Margalli a ještě jeden elf v Kněžském Solárové rouchu v barvě bílé a zlaté. "Buďte zdrávi..." osloví kněz přítomné. Šaman vstane a nabídne mu místo k sezení stejně jako Haerdalisovi a Margalli. "Tedy. Toto je místní kněz Gallen Horonosul. Galene, toto jsou vyvolení, Estel z Jezerního kraje a Kenna, dcera Paladinova...", předství vás. Kněz podá Estelovi s Kennou ruku a prohlíží si je vědoucím pohledem, pak praví: "Ano. Souhlasí. Tak pravile rada. Jsou to dva z vyvolených. Rád vás zde vidím. Již jsme ani nedoufali. Vím že je to pro vás těžké a jistě máte mnoho otázek. Pro teď ale. Je něco jak vám mohu pomoci?" zakončí svou řeč otázkou. |
| |
| K šmanovi Konečně jsme vyrazili jdu jako poslední a kontroluju cestu.A taky jako poslední vejdu do příbytku šamana.Když vejdem sednu si a čekám. |
| |
| Ležíme ve vaně. Ona na mě. Oba spokojený výraz. Voda už není tak horká jako když jsme do ni vstoupili, ale pořád je ještě dostatečně teplá na to aby nás nedonutila vylézt ven. Pod špinavým vzevnějškem se z ní po vykoupání vyklubalo pěkné děvče. Hladím jí na bříšku a přitom si podám víno. Napiji se a podám také své společnici, aby láhev, ve které už toho moc nebylo, dopila. Když to srovnám se služkami na hradě, tak tohle bylo o moc lepší. Ještě chvilku se mazlíme, načež vylezeme z vany. Podám jí ručník a sleduji její výraz v obličeji. Také si vezmu jeden a usuším se. |
| |
| Valakas Po tom všem se ti ulevilo. Dívka je opravdu velice pěkné děvče. Může jí být tak sedmnáct let. Chvíli se mazlíte a ona opětuje tvé hlazení. Sice jsou její pohyby teď trochu nejisté ale snad vlivem vína, které jí podáš a nebo i něčeho jiného pokračuje v mazlení. Nakonec vylezete z vany. Podáš jí ručník a ona se usmívá. Nakonec ti ručník hodí laškovně zpátky a jde se oblékat. Vezme si spodní kalhotky a pak začíná oblékat halenku. Opět se začíná trochu stydět. V očích má lesk po víně. |
| |
| Chytnu její hozený ručník a pověsím ho zpátky na stěnu. Vezmu si trenky a následně i kalhoty. Přitom pozoruji svou společnici, která po té koupeli vypadá jako znovuzrozená a v očích má zvláštní jiskru. Vezmu si košili a za pas vrátím dýku. Na vrch róbu a do ruky hůl. Má společnice je již také oblečená a to, že jsem ji vlastně nemusel ani moc do ničeho nutit se mi začíná líbít. Jak se jmenuješ? zeptám se dost paradoxně. Člověk by očekával, že toho druhého s kým má styk bude alespoň trochu znát. Po její odpovědi otevřu dveře z koupelny a dovnitř se nažene chladnější ale čerství vzduch. Vyjdu z místnosti. |
| |
| Valakas Dívka se dooblékne a to už ty jsi také oblečený. Zeptáš se jí na jméno a dívka odpoví: "Kateřina a vy?" je vidět že již trochu přiopilá. Spíše více, neboť jinak by určitě měla více zábran. Vpustíš dovnitř čerstvý vzduch a dívka otevře petlici, dveře zatím nechává zavřené. "A co bude teď?" zeptá se vesele, ale i napůl stydlivě. |
| |
| Valakas. odpovím Kateřině. Nakonec jsme v chodbě, která vede do hostince a nastane její další otázka. Co bys ráda dělala? otočím se na ní a pohladím jí po tváři, když mi odpoví. Nakonec bezeslova vyjdu zase ke svému stolu a přemýšlím o její odpovědi. |
| |
| Valakas "No já..." zarazí se když vyjdete do hostince. Hostinský vám věnuje jeden nerudný pohled. "Tak co si dáte teď?" zeptá se vás. Ty dojdeš ke svému stolu, kde už jsi jednou seděl a dívka ti konečně odpoví. "Já myslím že bychom se mohli projít. Mohla bych ti ukázat okolí vesnice i několik hezkých míst tady..."Tváří se trochu nesměle, ale stále je ještě opilá aby nejistota zanikla v úsměvu. |
| |
| Hostinskému se mé chování zřejmě nelíbí. Podle toho se také chová a mne to začíná bavit. Nechce se mi nalévat víno samotnému, atak ho musím nechat na živu. Když mi Katka konečně odpoví zamyslím se. No konečně jiný způsob jak prozkoumat poměry na vesnici. Pořád lepší, než to vymlacovat ze starosty. Podám hostinskému tornu s mími věcmi. Dejte mi to nahoru do pokoje. pak se vrátím za Katkou stojící nedaleko u dveří, které ji otevřu a nechám ji vyjít první. Venku by měli stát u dveří dva skřeti jako strážní. |
| |
| Valakas Hostinský jen něco zabručí, ale tornu od tebe převezme. Otevřeš dveře Kateřině a vyjdete do chladného podziního odpoledne. Je chladněji než když jste se Sebastianem přijeli. U vchodui do hostince skutečně stojí dva skřeti. Když si je prohlédneš vypadají až komicky jak se snaží stát rovně. Na ulici můžeš vidě t asi tři kluky kousek dál na rohu jak hrají kuličky a hádají se. "To je moje kulička. Já vyhrál." "Ne moje..." rozléhají se jejich hlasy. Asi dvacetiletá žena u jednoho domu právě věší prádlo na šňůru před domem. Z polí se ozývá práskání bičem a občas i nějaký ten výkřik. Kateřina tě provede vesnicí až k jezeru kde se vám naskytne nádherný výhled na vodní plochu, která se jen lehce vlní. "Tak tohle je jezero, Santala Ilivana. Je to krásné místo, ale lepší výhled je o ksu dál..." říká a vede tě dál od vesnice do lesíka nad nímž o kus hlouběji ční skalka. |
| |
| KDyž se otevřou dveře, zdá se mi, že skřeti se trochu napřimili, chtělo by se mi až smát, ale raději toho nechám. Jdeme vesnici a já pozoruji místní lidi. Zdá se, že místní se mají celkem dobře. Má společnice má ještě stále jiskru v očích, ikdyž na čerstvém vzduchu ji trochu ztratila. Jezero skoro láká ke koupání, ale vzhledem k tomu, že je dost zima a navíc, již jsem jednu koupel absolvoval, zavrhnu to. Bezeslova následuji Katku do lesa. Přitom ale nepřestávám být obezřetný. Vím, že to všechno může také být jen přetvářka. |
| |
| Valakas Jdete do lesa. Je tu hezky a zdá se že místní na to opravdu nejsou nejhůř. Některé osady a vesnice jsou na tom hůře. Pak ovšem záleží na tom jako daň platí za to že se mají lépe než ostatní v okolí. I když o tolik lépe to zase není. Jdete s Katkou a dostanete se až pod stromy. Míříte k té skalce, jak už ti jistě došlo. Přijdete tam, ale když už chce Katka začít lézt nahoru s tím že ti ukáže nejschůdnější cestu nahoře se něco ozve. Nějaký pohyb. Katka se na tebe tázavě podívá. Zdá se že neví jestli má lézt dál či nikoliv. |
| |
| Následuji Katku a pozoruji krásu, kterou tu příroda vytvořila. Ta na mne ale vůbec nepůsobí. Jdeme výš a stoupáme do kopce až dojdeme pod úpatí skalky, po které se chystáme stoupat. Zdá se že Katka také uslyšela nějaký zvuk nahoře a když se zastavila a otočila se na mne bylo mi to jasné. Chytl jsem ji za ruku a prstem na ústech udělal známé gesto "pšt". |
| |
| Valakas Zastavili jste se ve svém lezení nahoru a ukázal jsi jí Pšt... Katka je sticha a dvěma prsty sepřejede po rtech v gestu že si zamyká ústa. "Kdo je to?" volá náhle někdo shora ustrašeněým hlasem. Podle hlasu to nikdo starý nebude. Nesjpíš nějaký mladík... Kateřina propukne ve smích, ale jen bezhlesný smích. |
| |
| Ukáži Kateřině, aby pokračovala v cestě, aniž odpovíme onu mladíkovi nahoře. Přecejen chci vidět co se tam děje a né aby někam utekl. Stejně jsem si jistý, že Kateřina ví o koho jde. |
| |
| Valakas Kateřina se přestane smát a kývne jako že souhlasí. Lezete ještě kousek výš. Stále vás nemůže být ze shora vidět. "Je tam někdo?" ptá se znova tentýž hlas. Vy ale lezete dále až jste již na vrcholu. Pokud popolezete ještě o kousek už vás určitě uvidí. |
| |
| Kateřina se zastavila a vyčkává. Vím, že dalších pár kroků a budeme vidět, ale pak i on. A kdo se ptá? zazní skalami můj hlas. |
| |
| Valakas Nastane chvíli ticho. Tedy ticho po hlasu. Slyšíte něco klapnout a pak nějaké kroky. "Terry!" zvolá vaším směrem. Kateřina se na tebe usměje a tiše ti pošetpá. "To je dobré. Terry je neškodný. Sice nevím co dělá zrovna tady, ale on nám nic neudělá... Je to..." zasměje se tiše. "nemehlo..." |
| |
| Usměji se na ni, aniž odpovím něco řeknu Terrimu. Tak popojdeme ne? Vylezeme až na skálu a já zkoumavě pozoruji co Terry dělá zrovna na tomto místě. Že by výhled? |
| |
| Valakas Vylezete s Kateřinou na vrchol skály. Je zde taková malá plošinka s několika špičatými a vystouplými kameny. Terry stojí na druhém konci plošiny než vy. Skála je na místě, kde stojí Terry velice strmá a stačil by mu krok aby spadl. Terry je kluk, kterému může být čerstvě patnáct let. V očích má horečnatý lesk a vypadá vyděšeně. "K-kdo jste....? Káťo proč jsi ho přivedla, kdo to je? CO tu vlastně děláš? Senm nikdo nechodí..." ptá se vás. |
| |
| Dívám se na mladíka a lehce se posuměji, ale s kápí na hlavě to nemůže nikdo vidět. Á, pan sebevrah. Pak nás zachrlí otázkami a můj pohled padne na Kateřinu, která ho rozhodně zná a jeho otázky patřili jí, ikdyž to že mne uctivě nepozdravil teď přejdu. |
| |
| Ušamana: Chtěl jsem ještě odpověď Kenně, že jsem ji pochopil dobře, ale je to zbytečné a stejně jsem byl přerušen. Do stanu vejde kněz. Pozdravím se s ním a on nás zkoumavě pozoruje. Tak tohle jsme zrovna nepotřebovali, slyšet, že jsme opravdu Vyvolení. A další otázky a odpovědi, další mluvení, místo akce. "Těší nás, že jste za námi přišel. Na většinu našich otázek odpověděl již Daniel. My jsme nyní řešili už spíše praktické věci." a vysvětlím mu všechno co jsme zatím s danielem vymysleli a naplánovali. "Proto bychom rádi využili vaší ochranu po dobu než Daniel zjistí, jakou bychom měli podporu a vymyslíme podrobný plán. Pokud byste byli ochotni poskytnout nám nějaké rady a další pomoc, byli bychom Vám neskonale vděčni." zadív¨ám se zkoumavě na mnicha. Mluvení už bylo dost a jsem z toho unavený a znechucený. odráží se to v mé tváři a držení mého těla. Přesto jsem mluvil klidně a trpělivě. |
| |
| U šamana Estel přivítal Kněze ne zrovna přárelsky i když ne přímo nepřátelsky a ve vaší situaci dá se říci pochopitelně. Kněz se podíval na šamana a ten jen pokrčil rameny a zabafal ze své dýmky. "Dobrá tedy," začal Gallen, "Jsem rád že to chápete a ačkoliv se mi zdá že jste příliš unáhlení chápu vás. Tedy. Chrám vám může poskytnout ochranu. Tedy přesněji vám, pane Estele, paní Kenna bude muset zůstat zde a nebo odejít do elfí vesnice zde v lese. Tedy jestli jsem vaše slova pochopil správně." vrhne vyčítavý pohled šamanovým směrem a ten opět jen pokrčí rameny. "Budete v chrámu jako můj učedník. Bude to docela nudná práce, ale jakmile budete dost zkušený abych vás mohl učit kouzla půjde to lépe. Do té doby alespoň budete v kontaktu s lidmi. Nikdo vás nebude z ničeho podezřívat a skřeti naštěstí do chrámu nechodí. Budete moci odtamtud podnikat své výpady. Pokud jde o nekromancera a jeho rodinu. Zkusím ho sem poslat. Ode mě to nebude brát jako nějakou podlost. Pak se s ním můžete zkusit domluvit." ještě se přeptá šamana na celé jméno a ten mu řekne o kterého Petra se jedná a pak se kněz podívá na vás. "Beztak teď není jiná šance než se pořádně vzepřít Cortovi, ale pozor. Vy dva jste jediní jejichž rukou může Cort zemřít..." dopoví a upře pohled na Estela a Kennu. Pokud mu nikdo nic neřekne a nebude něco chtít tak se má k odchodu. Valakas Kateřina se na něj podívá starostlivě a potom se koukne na tebe. Když se tváříš neutrálně tak se k němu otočí a začne mluvit: "Terry. Co tu děláš? My se sem šli projít. Chtěla jsem vyslanci jeho veličenstva ukázat výhled na jezero Santala ilivana a celkově rozhled po krajině." Kluk se ale tváří stále dost vyděšeně. "Vysdlanci? to jako..." pohlédne na tebe. "A kruci... To sem to asi pokazil co? No tak... Tak já půjdu, ale... nemohli byste napřed jít dolů...? Já hned sejdu..." zkouší se z toho vymluvit a těká pohledem z tebe na Kateřinu. |
| |
| U šamana Vyaslechnu vše co kněz řekl.A nakonec se zeptám Margalli. Margalli ty pudeš na tu výpravu za elfy? Zeptám se jí a pak dodám. Nenívm jak ty ale já tam pudu chci je poznat a navíc je to nejlepší způsob jak zachránit naši vesnici. Pak se prosebně podívám na kněze a šamana a řeknu. Mohli byste prosím dohlédnou na mou rodinu a informovat je, že se vrátím? Zeptám se a doufám v kladnou odpověď. |
| |
| Drzost toho mladíka mne už trochu přestává bavit trochu se zamračím. Jó to jako krále. zavrčím. A sejít dolů, když už jsme jednou nahoře, né to bychom opravdu nemohli. řeknu mu. Normálně bych ho asi už zabil, ale dnes se na to nějak necítím. Jsem zmaten z toho kam vlastně patřím a ještě k tomu mne zaráží chování Kateřiny. Tak se přece ty, které jsou k tomu donuceny nechovají, ikdyž ona moc možností nemá. |
| |
| Valakas Když promluvíš tak se kluk trochu otřese. "No tak ne no... Tak... Tak počkejte chvilku já hned... Já hned zmizím..." vykoktá a ještě jednou se podívá z vrcholku dolů, jako by se rozmýšlel ktzerou cestu má zvolit, nebo snad i jestli má skočit. Tváří se rozpačitě. Nakonec se ale podívá zpět na vás a vydá se kolem vás aby mohl sejít dolů. Vypadá podivně smutně. Spíše se dá říct na pokraji zoufalství. Kateřina se mu pokusí dát konejšivě ruku na rameno, ale kluk ucukne. U šamana Když kněz uslyší Haerdalisovo nadšení zkoukne ještě Margalli a potom poví: "Inu. Informovat tvou rodinu můžeme. Mohu informovat i rodinu Margalli. Budu doufat že se skutečně vrátíte. Bránit vám v tomto rozhodnutí nemá smysl. Beztak si to uděláte po své, že?" usměje se na vás a pak už definitivně opustí šamannovu chýši. Je ještě dopoledne ale šaman už se dá do vaření oběda. "Takže vyčkáme než přijde Petr a domluvíme to s ním. Najíme se a pak můžeme začít s výpravou k elfům..." řekne ještě šaman jen tak pro srozumněnou a věnuje se plně svému vaření. Občas požádá Haerdalise aby mu něco podal, ale jinak ani nic extra moemntálně neříká. Chvíli to trvá než se kožešina místo dveří opětovně odhre. Ale ne zas až tak dlouho. Ve výsledku čekáte asi půl hodiny než se kožešina odhrne a dovnitř vstoupí mladý muž. Estel a Kenna už jej viděli. Té noci kdy sem přišli jej potkali na ulici a rozkazoval kostlivcům. Haerdalis a Margalli jej znají. Je to člověk. Znají ho vlastně od jeho narození až do nynějška, kdy je mu již dvacet let. Petr nevypadá ičím zvláštní. Vypadá jako každý druhý z této vesnice. Podle vzezření byste jej z ničeho nepodezřívali. Když vejde tváří se překavepeně. "D-dobrý den? Prý se mnou chcete mluvit, šamane." osloví šamana, který právě vzhlédl od kotle s dušeným masem, které už stihlo provonět celou chýši. "Ano, posaď se..." řekne mu Daniel a počká až se Petr usadí. Ten to nakonec neochotně udělá. "Máme pro tebe jistou nabídku," začne šaman a přelétne všechny přítomné pohledem, až se zastaví pohledem u Estela a čeká až bude pokračvoat, jestli tedy bude pokračovaat. |
| |
| Sleduji jak kateřinin pohled spočívá na klukovi a mlčím dokud kluk nezajde za skálu. Tak, kde jsme to zkončili? přeruším její tok myšlenek a rozejdu se k místu, kde dříve stál ten kluk, stojím ale trochu v bezpečnější zóně, než on. |
| |
| U šamana Není potřeba, abych cokoliv komentovala. Všechno se děje tak nějak bez mého přičinění a vlastně mi to ani nijak nevadí. Proto stále jen postávám kousek v rohu a celkem bez zájmu sleduji veškeré dění. To, že jsem se navíc ještě dozvěděla, že vedle toho, že musím porazit takřka nekonečné armády všech možných nemrtvých, tak hlavní nekromant pak musí stejně tak zemřít rukou vyvolených. Jak jinak... začíná to být už tak trochu automatické a víc chmur už mi to přinésti nemůže... jen rezignace je nyní namístě, protože veškeré mé nadšené pokusy o aktivitu byly zavrženy a odpískány... Dokonce budu odlifrována k temným elfům. Skvělé. Jo, když se daří, tak to stojí za to... povzdechnu si pro sebe a potom už jen čekám, jak se dále budou věci vyvíjet a až se Estel ujme slova a všechno tomu Petrovi vysvětlí... |
| |
| U šamana Když mi takto kněz odpoví ododechnu si a jsem rozhodnut jít k těm elfům.Rád je poznám a když šaman vaří podám mu co potřebuje.Pak vejde nějaká postava a já jen poslouchám co si budou povídat .A těším se až vyrazíme.A říkám si. Jak asi ti elfové vypadají a chci je poznat bude to krása určitě. Řeknu si a pak poslouchám. |
| |
| U šamana: Kenna už resignovala na jakoukoliv komunikaci. Taky by se mi nelíbilo trávit čas u temných elfů, zvláště když ani nevím jak dlouho to bude.Ovšem nečekal sem, že ji to vezme až tak moc, když si vybavím jak energická byla, když jsme se před dvěma dny poprvé potkali v temné kobce, když jsme se probrali z hybernace. Je však pravda, že tyhle dny jsou opravdunáročné a každý se s tím vyrovnává jinak. Pozorně so prihlížím mladíka, který vstoupí. Je to ten samý, kterého jsme viděli předchozí noci. Najednou mě nenapadá jak začít. Posadím se koukám se mu do očí. Snažím se o povzbudiví úsměv. Zdá se, že mladík je nervozní. "těší mě, že si přišel, Petre, Ta dívka v rohu je Kenna a mé jméno je Estel. Ostatní tu znáš. Určitě jsi zvědaví, proč jsme žádali aby si přišel. To o čem se tu dnes mluvilo a o čem řeknem i tobě je velmi vážná věc a je nutné, aby si nám slíbil že nikomu nevzradíš to, co ti teď povíme. Sám pochopáš, že na tom budou záviset životy všech." stále jsem se snažil tvářit povzbudivě, ale jak pokračuji, má tvář zvážňuje a úsměv se vytrácí. " Životy nás co jsme tady i všech příbuzných osob zde a osud celé vesnice. To co ti povím, ti řeknu i přes to že zde plníš vůli samozvaného krále Corta, nekromancera a krutovládce. Víme že plníš jeho vůli pod pohrůžkou, že ublíží tvojí rodině. Máme pro tebe Nabídku jak už řekl Daniel." ukážu rukou na šamana, který stále připravuje oběd. "Jsme zde, abychom pomohli lidem z této i jiných vesnic. Chceme ukončit jejich útrapy. Chceme začít zde a s tím potřebujeme tvoji pomoc. Máme dobrý plán, jak ochránit tvoji rodinu, nemusíš o ni mít strach a za tuto ochranu budem potřebovat tvoji pomoc a informace, abychom mohli tuhle vesnici osvobodit." |
| |
| Na pobreží Stal sa zázrak! Prebleskne mi mysľou, keď si konečne uvedomím, kde som a čo sa deje. Keď som zaspala, bola som ešte na šírom mori. Voda bola všade, kam len oko dovidelo. A teraz.. Prebudím sa a zbadám, že môj čln sa zastavil o piesok pobrežia... Natiahnem ruky k piesku. Naberiem si ho plnú hrsť a nechám si ho prepadnúť pomedzi moje prsty. Som ako malé dieťa, ktoré prvý raz v živote vidí pláž a ten jemný piesok, ktorý ju tvorí. Do očí sa mi nahrnú slzy. Sú to slzy šťastia. Neviem, čo mám spraviť skôr. Prudko vstanem a vyskočím z lode. Trochu ma však bolí hlava, ktorá sa aj pri tej prudkej zmene polohy zatočí a žalúdok mám ešte stále ako na vlnách a preto sa na nohách neudržím a padnem na kolená. Tie sa zaboria do hebkého piesku. Vyzujem si topánky, pomaly vstanem a začnem chodiť hore dole po pobreží. Zhlboka vdychuj už nie len slaný, morský vzduch, ale aj vôňu zelene. Vlasy mi povievajú vo vetre. Začnem sa točiť. Cítim sa, ako znovuzrodená. Po chvíli padnem do piesku. Smejem sa. Prevaľujem sa z jednej strany na druhú. Toto vyvádzanie ma vyčerpá. Chvíľu ležím na chrbte, nohami a rukami sa prehrabujem v piesku. Potom vstanem, podídem k člnu a vytiahnem ho na breh, aby mi ho náhodou odliv neodplavil. Sadnem si do piesku a vezmem kúsok mäsa. Znova začnem jesť. Napadne mi, že by som mal už aj niečo vypiť. Ale kde zoženiem nejakú vodu? Nevidím žiadny dom ani prístav.. Dokonca ani len náznak toho, že by tu bývali nejaký ľudia... Očami prechádzam po celej pláži. Uvedomím si, že je predo mnou les, v ktorom by mohla byť rieka s pitnou vodou. Neostáva mi zrejme nič iné, len sa tam ísť pozrieť... Je to však dosť nebezpečné a riskantné. Nemám vlastne nič na obranu pred divými zvieratami. No ale, nemám proste na výber. Ak do lesa nepôjdem, zomriem od dehydrácie. Je možno bláhové veriť, že ak som doteraz mala toľko šťastia a zachránila sa, budem mať toľko šťastia a žiadne zviera ma v lese nenapadne, ale viera je to jediné, čo ma držalo pri živote na mori a to ma bude držať na nohách aj tu! Ideme! Pozriem ešte na mäso. Asi ho tu nechám, aby som príliš nelákala divé šelmy, ak tam nejaké sú.. Stredne rýchlym krokom sa vydám smerom do lesa. Nemyslím na nič. Mám zmiešané pocity. Strach, radosť, zúfalstvo, nádej... Nedá sa to ani poriadne popísať. Ale hlavne verím.. Verím, že sa zachránil a to ma popoháňa stále vpred. |
| |
| Shaina Oblečená do oděvu mužů a námořníků ještě k tomu se z pláýže vydáváš do lesa. Rackové ti krouží na hlavou a očas se vrhají do moře pro své úlovky. Zdá se že moře je plné ryb, které se těch ptáků snad ani nebojí když vidíš kolik toho vytahují na břeh. Mohutné stromy tě vítají jako snad ještě nic nač si narazila. Jsou to staré skutečně mohutné stromy, které by se dali přirovnat snad jen k povídačkám o starcýh hvozdech plných druidů, dryaád, lesních víl a divokých šelem. Je příjemné cítit pod nohama pevnou zem, která se nekymácí, přesto že jsi na moři nebyla až tak dlouho jak jsi původně měla být. Na tvém krku se houpá železný přívěšek ve tvaru velryby, ale je stále pečlivě schovaný pod tvou halenou. Vstupuješ do stínu těch stromů a celého lesda. Těřžko říct co můžeš očekávat či co se ti zde všechno může přiohodit. Je jisté že zrovna málo toho nebude. Valakas Stojíš a výhled na jezero jménem Santala Ilivana je vskutku dechberoucí. Slunce se odráží od hladiny jezera až by téměř oslnilo tvé oči. Obzor je vzdálený a odhaluje tak širé louky, pás topolů na obzoru brání dohlédnout dál i když to co vidíš ti může prozradit že tan není opět nic jiného než louky. Možná s o něco vyšší trávou než je zde. Kateřina ti přijde po bok a její ruka nejistě vklouzne do té tvé. "Je to nádherně. Omlouvám se za Terryho. Nevím co to do něj vjelo... " omluví se ti a položí si hlavu na tvé rameno. Slyšíš její mírně zasněné oddechování. Stromy okolo skály na jejímž vrcholu stojíte doplňují celou scenérii jako pečlivě malovaný obraz zručného mistra, který ani nemůže být nikdy doceněn... U šamana Petr naslouchal Estelovým slovům tak jako každý v chýši. dokonce i šaman zdá se vyčkával na vaši strategii. Když se Estel zmínil o Cortovi tvář mladého muže ztvrdla do grimasy hněvu, zoufalství ale nakonec když řekl že máte dobrý plán podíval se Estelovi přímo do tváře. "Nevím kdo jste, ani proč si myslíte že vám budu pomáhat. Víte co bych měl udělat? Měl bych vás teď pomocí své magie spoutat, vaše pouta doplnit provazy a předat skřetům. Vím že vy coby kouzelník, protože jste kouzelník, byste mohl uniknout, ale umím i tzaková kouzla, která vás vaší magie zbaví. Mohl bych vás teď zničit a vy byste s tím nic neudělali!" odmlčí se a povzdech doplní sklopením hlavy. "Ale je prabvda že Corta nenávidím. Nechci dělat to co dělám teď." vrhne smutný pohled po Danielovi, který mu položí ruku na rameno. "Dobře. Koneckounců, když už se našel někdo kdo má tolik odvahy..." rozhldéne se po vás všech. "Pomohu vám. Jen mi řekněte jak a kde bude má rodina v bezpečí, kdy nejdříve a já vám pak pomohu se vším co budete potřebovat..." řekne nakonec povolně a možná dokonce i s nadějí a odhodláním. šaman se zatváří vítězně a věnuje úsměv každému z vás. |
| |
| Dívám se do kraje a zamyslím se nad minulostí. Nad tím jak i moji rodiče měli takový kus pole až je o ně připravila smrt. Znovu mne napadnou myšlenky, zdali tomu člověku, který tak nenávidí mého pána mám věřit. Když mi do dlaně vklouzne ta mé společnice, usměji se a sevřu jí. Nepamatuji si, že by se ke mě takhle chovali ty služky na hradě. Přecejen venkov je venkov a přináší sebou nějen mnoho krás, ale bohužel i strastí. Ikdyž ty mne jako velvyslance jeho Veličenstva nemusí trápit. Na omluvu toho chlapce jen potichu zabručím a dál se věnuji prohlížení kraje a toho jak si vítr pohrává s lány obilí. Jedíné co mi tato celá atmosféra nedává, je nějaký pocit. Uspokojení z krásy na kterou se dívám. Mé myslenky jsou temné a plné bolesti. Ve svém pánovi stále vidím člověka, který mne vychoval. V Sebastiánovi zrádce a Kateřina je pro mne jen osobou, která mi dopřává požitků ženské krásy. |
| |
| Valakas Stojíš a díváš se do kraje. Vlastně se nic tak zvlštního neděje krom tvých vlastních vzpomínek k nimž se vracíš. Den se pomalu chýlí ke svému konci. Bylo by jistě zajímavé odsud pozorovat západ tedy alespoň pro někoho kdo dokáže krásu přírody ještě vnímat. Náhle se ale za tebou cosi ozve a když se ohlédneš můžeš uvidět Sebastiana jak stojí kus od tebe. Zdá se být unavený a bledý. Jen na kratičký okamžik se ti zadívá do tváře. Víš že za ten čas by mohžná mohl dojet do hlavního města jezerního kraje, ale určitě ne zpět. Těžko říct, kde se tu tak najednou vzal. "Důkaz, je v tobě..." řekne jen a a pak už vidíš jak se sesunul k zemi. Snad únavou, těžko říct. Upadl do bezvědomí. Kateřina zdá se vůbec netuší co se děje a zamtreně teĎ hledí na tebe a pak i na Sebastiana. |
| |
| Nějaký zvuk vyruší klidné postávání na kraji skalisek. Prudce se ohlédnu a přejedu prsty po své holi. Čekal bych tu snad kohokoli krom Sebastiána. Ten vypadá, jako kdyby viděl samotnou Smrt. Čekám, že mi něco řekne, když už se tedy vrátil a nezdrhnul. Myslí si tedy, že říká pravdu, nebo jí opravu říká. Jen ze sebe vyrchlí 4 slova a sesune se k zemi, která mi jen proletí hlavou. Teď je spíše důležitější probudit jeho. Pokleknu k němu a párkrát ho proplesknu. Kdyby to nepomohlo vemu ho v podpaždí a pokynu Kateřině aby mi s ním pomohla k jezeru. |
| |
| Valakas Nakonec nemusíte Sebastiana tahat k jezeru. Nqěkolikrát mu dáš malou facku a jeho oči se otevřou. Nyní si můžeš všimnout, že je trochu podrásaný, jako by s někým bojoval. Krev vytéká z jeho ran docela silně, ale není v ohrožení života. Tedy alespoŇ pro teď. "Omlouvám se..." začne dýchavičně. "Není většího důkazu než-li vašich vzpomínek..." dovysvětlí ti co asi původně nestačil a pokouší se vstát. "Existuje kouzlo po němž byste si na vše vzpomněl... Ale vím ež mě v tomto nebudete věřit... Mrzí mě to..." Jako že vždy je smutný a jeho tvář se zdá být plná bolesti teď je to ještě horší. Oči má bledé jako by právě viděl ducha, dá-li se to tak říct. Po těle se třese a celkově je bledý a slabý. |
| |
| Vemu ho za ruku a vytáhnu ho na nohy, aniž bych mu odpověděl. Vím, že mu věřit nemusím, ale tady a teď rozhodně není místo na to o tom hovořit. Kateřině do toho nic není a Sebastián se rozhodně potřebuje napít. Až se podívím nad myšlenkami a činy, co dělám. Pročs mu pomohl vstát?! Zatím je pro mne důležitý. Ale proč tě zajímá to co říká? Proto! pohádám se sám se sebou. Půjdem do hostince, tam si promluvíme. řeknu Sebastiánovi a podívám se na Kateřinu, tak jako že očekávám, že půjde snámi. |
| |
| Valakas Sebastian přijme tvou nabízenou ruku a vstane. Je vidět že je unavený i když se evidentně snaží přemoci svou bolest. "Jistě, pane..." řekne. Tentokrát to dokonce nezní ani tak jak by mohlo znít. Žádný sarkasmus, žádná ironie. Přesto jsou jeho slova mdlá jako by už ani neměl důvod žít. Kateřina chce Sebastiana podepřít, ale ten se jen pousměje a její pomoc odmítně. "To je v pořádku, slečno." řekne jí a tak se Kateřina přidruží opět k tobě. "Co se stalo, Valakasi? Mohu to vědět? Asi ne, že? Budete chtít mluvitr bezemne?" ptá se ale vlastně jako by už odpověď znala protože je více než jasná. Sejdete ze skály a vydáte se do vesnice. Naštěstí neníi až tak daleko takže se tam do hodiny a půl dostanete. Zajdete do hostince a hospodský se vám jen velmi neochotně začne věnovat. "Co to bude tentokrát?" |
| |
| Trochu se až zarazím nad slušností, kterou mi teď Sebastián prokazuje a následně na to naváže Kateřina, která mi tyká. Je prostě zvědavá jako každý na vesnici. Dychtivý po nových informacích. Pohledím jí do jejích očí a na tvář. Budu se Sebastiánem mluvit sám. odpovím jí na její otáky jednou větou. Když dojdeme k branám města, ke kterým jsme šli bezeslov, znovu promluvím ke Kateřině. Měla by ses jít podívat na svou matku. Na večeři buď zpátky. začnu zase svůj rozhovor hodný vyslance. Žádná sladká slova. Celou cestu po městě sleduji zda jsou stráže tam, kde mají být. Vejdu do hostince a uvítá mne hostincký, který mi nyní připomíná starého Sebastiána. Jenže tohohle člověka můžu já zabít lehce. Dvě číše a láhev vína. Můj společník bude chtít zřejmě i něco k jídlu. Zamířím svůj pohled na Sebastiána. Když si objedná spustím. Víš dobře, že kdyby mě tohle vše nezajímalo, už dávno bys míříl k Jemu na hrah. Takže tím ti může být i jasné, že to kouzlo jak si říkal, budu chtít zkusit. Stejně ale pořád nechápu důvod, nejen Jeho ale i tvůj. zabubnuji nehty na dřevěné desce stolu. |
| |
| Valakas Kateřina hned jakomile přijdete do vesnice a ty jí pošleš pryč trochu zrudne. "Jistě..." řekne jen a hbitě tě políbí na tvář. Dívka zmizí a ty zůstaneš se Sebastianem sám. Skřeti jsou tam kde mají mít a když procházíš kolem hlídky před hospodou a na kraji vesnice postaví se až přehnaně do pozoru a utnou všechyn své rozhovory. Dojdete do hostince a tam si objednáš. Hostinský si něco brblá sám pro sebe ale to co jsi si objednal přinese. Sebastian si nic k jídlo neobjednal. Pítí prý stačí. Zaptáš se tiše a bubnuješ prsty o desku stolu na důvody a to kouzlo. Mladík se na tebe podívá smutně jako by nebyl na pokraji smrti fyzicky ale spíš psychycky. "Vím že byste mne polsal na jeho hrad. Možná byste počkal až to zde skončíte a udělal to teprve pak. Nemusel byste se bát že bych tam nešel. Víte že bych to udělal." jeho hlas jako by snad ani nepatřil jemu a nebo ano ale je to jako poslouchat starce na smrtelné posteli. "Když jsem odtud odjel bylo mi jasné že důkaz hned tak neseženu. Jel jsem na hrad a ptal se pána jezerního kraje." není těžké pro tebe povšimnout si že tentokrát o něm už nemluví jako o svém otci. "Neřekl příliš a tak na více jsme se ptal sfér. Ty pravili že si vás Cort vybral pro rozhodnost vaší mysli. Byl to pánm jezerního kraje kdo mu za svého mládí poradil vás za nejlepšího budoucího učedníka. Cort pak jen řídil se dle jeho rad, když zabíjel vaše rodiče..." jako by snad chtěl ještě mluvit ale jeho ústa už se zcela neotevřela a místo toho se ti dívá do tváře. |
| |
| Poslouchám jeho slova a pak dlouho přemýšlím. Možná i pár minut se mu jen dívám do obličeje, ale obraz co mi oči sprostředkovávají mozek nepřijímá. Dobrá Cort potřeboval učedníka. Ale proč! Proč já. Rozhodnost mysli? Já a rozhodný? Vždyť kdyby mi neřekl co mám dělat a kdybych neměl průvodce, věděl bych prd co dělat. Proč já a moje rodina, proč! Za výber, ale teda může Sebastiánův otec! Grrrrr. Ne, Sebastiána nezabiju. Není to jeho chyba. Víří mi myšlenky hlavou. Pak se vrátím zpět do reality. A co s tím kouzlem? Ty nejsi kouzelník, takže ho neumíš seslat. řeknu, ikdyž můj tón hlasu naznačuje spíše otázku, než oznamovací větu. Pořád nevím čemu věřit, ale Sebastiánova verze příběhu vypadá více pravdivě. |
| |
| Valakas Mladík nemluví dokud se mu díváš do očí. Sám jako byl kdesi hluboko ve vlastních myšlenkách. Promluvíš a ptáš se na kouzlo. to ho zdá se donutí procitnout a on se tedy znovu přinutí k řeči. "To kouzlo se jmenuje Vzpomeň. Existuje i podobný letvar, ale já jako theurg ho vyrobit nedokážu. To kouzlo se většinou učí až pokročilí kouzelníci, nebo mistři. Mohl byste jej seslat i sám na sebe, kdyby ste jej uměl. Zde na Nekronmu není nikdo dost zkušený na to aby vás jej naučil nebo sám seslal. Můžete využít učebnice a učit se sám, ale potrvá to déle než kdybyste měl mistra. Mám ale předmět, který to kouzlo umí. Vyrobil jsem ho dneska..." Po celou dobu co mluví se zdá že je apatický. Jako by ti prostě vysvětloval předem naučený text dokud se nezmíní o tom předmětu. Na konci věty se jakoby zalkne a vyndá malý prsten. Zdá se být zcela obyčejný a připomíná obyčejný zlatý krouřek. Umí i více kouzel ale pro teď to není důelžité. Stačí když si jej nasadíte a pak pomyslíte na to že chce seslat kouzlo Vzpmeň. Kouzlu určíte že si chcete vzpomenout na na mrst svých rodičů a pak by se vám mělo vše vybavit." Sebastian dýchá přerývaně. Z jeho očí netečou slzy i když se zdá že by plakal rád. Podává ti prsten i s vysvětlením ohledně jeho použití. "Nejdříve si ale řádně promyslete zda to doopravdy chcete vědět..." poradí ti ještě. Zní to jako by mluvil z vlastní zkušenosti... |
| |
| Když mluví o tom, že tu není nikdo, kdo by to uměl napadne mne, že přecejen jeden člověk ho určitě umí. Je to určitě Crot. Když mi podává onen předmět, přepadne mne opět nedůvěra. Vím moc dobře, že zase vše může být zmanipulováno, ale to i od samotného kouzelníka, někdy je prostě třeba věřit. Když jsem byl schopen uvěřit Crotovi, proč bych neměl být schopen uvěřit něčemu jinému. Chvilku přemýšlím co myslel tím, jestli to chci vědět. Já to totiž musím vědět, závisí na tom má další existence. Jediné, proč jsem šel do Crotového učení bylo vzkřísit mou rodinu. Myslíš, že bych mohl být jeho učencem, jestli je tohle pravda? řeknu mu, aby se zdálo, že jsem ještě na straně Crota, ikdyž sám v duchu převládají názory pro to, že Crot je vrahem mé rodiny. Seberu prsten ze Sebastiánovi dlaně a nasadím si ho na ruku. Chvilku ho sleduji, jak se leskne. Napiji se a zavřu oči. Postupuji přesně tak, jak mi Sebastián řekl... |
| |
| Valakas Sebastian už ti na to asi nemá co říct. Jen odvrátí pohled. Těžko soudit jeho myšlenky, když je nemůžeš znát. Nakonec zavřeš oči a s nasazeným prstenem začneš opakovat postup, který ti Sebastian prozradil. téměř ihned jak pomyslíš na kouzlo VzpomeNˇzačnmeš pociťovat magickou moc prstenu na své ruce. Vyžádáš si vzpomínku na smrt svých rodičů a kouzlo bylo zdá se sesláno správně neboť se začínáš propadat hluboko do vzpomínek o kterých jsi snad ani netušil že tam jsou. Vracíš se z města a na horizontu vidíš kouř. Jako už mnohokrát jsi vezl úrodu na trhy do města a teď jsi se vrace i s penězi na statek, kde jste žili. Kouř ti ale vzal veškeré iluze a když jsi přijel co nejrychlejí blíže ta plameny vzaly i zbytky tvých nadějí. Cítíš totéž zoufalství jako tehdy. Je to jako znovu to prožívat a být tomu přítomen. Tomu ohni, ničení a pach spálených těl lidí i domácích zvířat. Jako blázen snad jsi se vrhl v ústrety domu ponořeného do plamenů. Nemophl jsi ho uhasit. Byl jsi sám a nejbližší sousedi byli vzdáleni několik mil. Příliš daleko na to aby přijeli. Snad by přeci jen mohli, kdo ví proč tak neučinili. Pocítil jsi nenávist k celému světu a když plameny pohasly a ty jsi uzřel těla svých rodičů s podřezanými hrdly i k jejich vrahům. Hlavně k jejich vrahům. Dokonce jsi našel i mrtvé tělo svého strýce. Dá se předpokládat že třetí z těl patřilo jemu byl jediný z tvé rodiny kdo zde na ostrově ještě žil krom tvých rodičů. Ohlédl jsi se a v zápalu hněvu vidíš stín. Snažíš se zaostřit a pak vidíš že ten stín má podobu muže. Mladá až snad příliš mladá tvář, která snad nepoznala léta již zub času, ač patřila člověku, Cortova tvář ti ulpívá v paměti. Rozběhl jsi se k němu s dýkou v ruce a pokusil se bodnout, ale... "Kdepak mladý Valakasi," pravil k tobě, když tě chytil za ruku. Jeho sevření je pevné. donutí tě pustit dýku a pak se rázem přestaneš moci hýbat jako by tě jakási magická síla spoutala. "Takto to býti nemá... Jednou za mnou přijdeš sám. Ne však s dýkou. Přijdeš a budeš žádat abych tě učil. Budeš žádat možnost pomsty a já ti ji dám..." Jeho hlas zní potěšeně a snad i trochu laskavě jako by mluvil k dítěti. Pak zaslechneš tichou magickou formuli, které nerozumíš přesto cítíš jak se ti vytrácejí vzpomínky a ty usínáš... Zde vzpomínka končí a ty z ní procitáš. Sebastian sedí stále na svém místě ale duchem je zdá se někde úplně jinde. V jeho ruce, když se podíváš vidíš dýku. Je to dýka, kterou ty dobře poznáváš. Vypadla ti z ruky a teď ji Sebastian drží a s jakýmsi šíleným pohledem sleduje její ostří. Když jsi ho poznal viděl jsi v něm odhodlání, víru a odhodlání. To vše je nyní pryč a jeho pohled je prázdný... |
| |
| Když otevřu oči, Sebastián v nich může vidět jistý lesk, způsobený slzami. Mrknu a ty mi stečou po tváři. Nechám je být, zahleděn někam za něj daleko přes celou vesnici, jako kdybych se chtěl ještě jednou vrátit domů. ANiž bych pohl hlavou sundám si prsten z ruky a položím ho doprostřed stolu. Po chvíli zavru oči a utřu si tváře. Pak si všimnu ještě jedné věci. Chvilku pozoruji onu zbraň, která je jasně ta ze vzpomínky. Chvíli si jí ale prohlížím, abych se ujistil, jeli to opravdu ona. Vezmu číši a napiji se. Doleju si a i Sebastiánovi. A co bych teď podle tebe měl dělat? Nakráčet ke Cortovi a říct mu všechno vím, tramtadadá? říkám tiše, ale naštvaně. Vím, že Sebastián není ten, na koho se mám zlobit, ale je po ruce. |
| |
| Valakas Mladík jako by ani neviděl že jsi odložil prsten na stůl. Doliješ vám víno, které si pro vás objednal, ale vlastně jsi Sebastianovi dolévat nemusel protože on ještě ani neupil. Když na něj promluvíš donutí se odložit dýku na stůl. Lesk z jeho očí. Ten fanatický lesk, když se díval na ostří zbraně se vytratí v záplavě slz, které ovšem z jeho oči nevytečou. "Kdybyste to udělal, dosáhl byste jen toho že by vám vzpomínky vymazal znovu a vy byste byl jen více hlídán. Cort se nikdy nevzdává toho co už má. Teď je ovšem problém v tom že see to i tak dozví takže pokud nechcete být znovu tak jako už jednou pod jeho vlivem musíte odejít z jeho dosahu. Pryč z Nekronu. Vy i ti, kteří jediní mohou Corta zabít. Je třeba abyste odešli. Nesmí vás najít..." Jeho hlas zní naléhavě ale nepřítomně. Zdá se že je ještě velice unavený a zesláblý. "Odpusťte že jsem vám to ukázal a prozradil. Neměl jsem k tomu právo. Rozehrál jsem vysokou hru a ztratil vše co mi ještě zbývalo. To se vás ale netýká a tak vám radím dobře. Vydejte se dále na východ od jezerního kraje. Tam najděte vesnici Lavina pod Ohňovou horou tamní šaman vám poví co dál...pokud byste tam šamana nezastihl vydejte se na sever do hvozdu. Tamním druidům můžete věřit a oni vám pak pomohou dostat se do přístavu. Odedneška přesně za tři měsíce tam bude loď, kterou budete moci odcizit a odplout na její palubě... Tedy pokud budete chtít. Jednou až budete zkušenější se budete moci vrátit i s vyvolenými a Corta zabít, ale do té doby je pro vás nebezpečné zde být." řekne ještě a úpak sklopí hlavu v beznadějném gestu. Jeho hlas zanikl a pokud někdo vypadal někdy jako tělo bez duše pak on... |
| |
| Poslouchám rady, které mi Sebastián dává. Musím uznat, že má pravdu. Cort by na mne znovu seslal kouzlo a znovu by to bylo to samé. Otázkou je, jestli bych nebyl tak šťastnější. Ikdyž uteču, do jiné země Crot za mnou pošle agenty. Nakonec i vrahy. Vytřeštím oči. Kdo my? Jací vyvolení? A co budeš dělat ty? Vychrlím na něj otázky. |
| |
| Valakas Sebastian ještě jednou pozvedne své oči a pohlédne do těch tvých. "Než se Cort ujal moci jako samozvaný král Nekronu byla zde takzvaná Rada spojených ostrovů. Ta rada plůvodně vyvolila Corta k tomu aby vládl celému světzu jako moudrý král, ale špatně s ním jednali a špatně vychovávali mladého muže který se brzy vymknul jejich kontrole a dosáhl polobožství. Rada už proti němu neměla šanci a tak a se jejich theurg ptal sfér na ty, kteří mají mít největší šanci ho porazit a zabít. Vyvolili deset vyvolených, které pak Cort, když se o nich dozvěděl, uložil ke spánku do nitra Ohňové hory. Nemohl je zabít. Aby mohl vládnout celému světu potřebuje získat tři artefakty. Jablko cti, Žezlo moci a Korunu králů. Pokud by je zabil už by je nikdy nemohl získat. Alepsoň tak to tvrdil ten, kterému říkali Rádce všech. Ten ale nakonec zabit byl. Deset vyvolených se nyní probudilo. Proto jsi byl vyslán. Cort vycítil že se probudili. Jen jejich rukou totiž může zemřít. Chtěl abys je našel a zničil. Chtěl abys to udělal ty..." dovysvětlí ti a nadechne se, aby mohl pokračovat. "A já?" zamyslí se, jako by se propadal hluboko někam kam za ním ty nemůžeš. "Já zařídím abyste se na loď mohli dostat s co nejmenšísi obtížemi, zabiji pána jezerního kraje a následně..." odmlčí se. "Následně zemřu i já..." |
| |
| Dívám se mu do očí stejně tak jako on mne, ikdyž by se mi chtělo uhnout. Když domluví sklopím pohled k zemi. Všichni kolem mne umírají. Třeba to tak má být. polituji toho, že Sebastián plánuje svou smrt.Vím, že jeho otec už je dávno mrtev, od doby kdy se z něho stal upír. Zítra ráno pojedeme do Amonu. řeknu mu a zvednu se od stolu. Sevřu dýku položenou na stole a skovám jí pod róbu. Bezeslova vyjdu z hospody s kápí na hlavě. Jdu pomalu ulicí k hranicím vesnice, kde začínají pole. Odbočím od cesty, jako bych něco dělal. Chtělo by se mi do vysoké trávy lehnout a zavřít oči, být zas doma. Vím, ale že mne skřeti jistě vidí. Čím později to Crot odhalí tím lépe. Konečky prstů však přejížím nenápadně po vršcích klasů. Občas na chvíli zavřu oči. Obejdu tak vesnici ze severního směru na západní. Po cestě pak zamířím zpátky do vesnice. Jediné místo, kde můžu přemýšlet, je onen hostinec. Slunce začne co nevidět zapadat. Vzpomenu si na Kateřinu, na kterou teď nemám ani pomyšlení, ikdyž doufám, že mne třeba dokáže ona přenést do světa, kde je vše v pořádku. |
| |
| Valakas šel jsi se projít a ta prachoázka skončila jako by snad anie nezačala. Když se vrátíš zpět do vesnice uslyšíš z hospody Sebastianův rozčilený hlas: "Jo jasně. Všechno jsem zkonil co? To jste celý vy. Nikdy nic nevíte a soudíte! já vím! Vím a vím mnohé ale to vás nezajímá a víte co?! Mě už je to jedno. Chce abych zemřel a já vám tu radost udělám. Až se Krozbergu osmého dne ozvou bubny vy si můžete oddechnout!" Následně ho uvidíš vycházet. Jeden ze skřetů ho zastaví, ale Sebastian jeho ruku setřese. Z jeho očí je cítit zoufalství. Pak se Sebastian podívá na tebe a jeho pohled přestane být tak tvrdý a nepřístupný. Přijde až k tobě a býval bys řekl že se zdá být podivně mladší než dřív a přece starší než by měl být. alepsoŇ psyxchciky určitě. "Odppusťte. Otec určil vás. Neměl odvahu se vzepřít. Nebál se ale o sebe..." řekne a pak tě obejme. Až teď se doopravdy rozplakal. "Všechno jsem zkazil..." Pak své obětí přeruší a setře slzy z tváří. "Asi bych měl jít..." řekne ještě a sklopí své oči. Všimneš si že z hostince vykoukne hospodský, který mladíka pozoruje opovržlivým pohledem a pak promluví. "Osmého dne si přijdu do Krozbergu poslechnout bubny!" zahřmí jeho hlas. |
| |
| Naslouchám tomu, co se děje v hostinci a nerozumím tomu. Zřejmě ten hostinský je zas nějaký jeho další zpřízněnec. Když vejde a jeden ze skřetů se ho pokusí zastavit, věnuji tomu skřetovi ostrý pohled. Nech ho. přikážu mu, ale Sebastián si již poradil sám. Bezeslov přijmu jeho obětí a přitisknu mu svá ústa k uchu. Ty za to nemůžeš a někde přespat musíme, pojďme dovnitř. řeknu mu a povolím obětí. Pak se vydám do otevřených dveří, ze kterých vyjde hostinský a zopakuje to, co mu řekl Sebastián. Postavím se před něj a změřím si ho pohledem. Od bot až po hlavu, kde mu začnu probodávat oči. |
| |
| Valakas Hostinský si tě také prohlédne velmi tvrdým přísným pohledem, nakonec si ale jen odfrkne a ustoupí abyste mohli opět vejít. Sebastian tě následuje. Slzy už si setřel z tváře a mlčí. Posadíte se a hostinský před vás dost nevybíravě postaví láhev vína, dvě sklenice a položí tam dva klíče. Jako by si vás více nemínil všímat pak odejde k pultu. |
| |
| Vezmu láhev a rozleju jí do číší. Tu pak vemu do ruky a napiji se. Položím jí před sebe a zadívám se do Sebastiánových očí. Čekám nějaké vysvětlení, té hádky a toho obětí, ale nejspíš není dobré teď do toho řezat. V myšlenkách se ubírám někam jinam a pak otočím hlavu k barpultu. Přines nám ještě jednu číší. pomyslím na Kateřinu. |
| |
| Valakas Když řekneš hostinskému ještě o jednu číši velmi neochotně ji vezme a přinese k vašemu stolu. Teprve když odejde a sejde kamsi do sklepa Sebastrian začne vyprávět. "Mohu za mnoho věcí. Přivedl jsem vás sem. Kdybych to neudělala slečna Keateřina by s vámi nebyla. Abyste rozumněl. Hostinský je její otec. Těžko to nese a mne považuje za viníka celé situace. Vlastně má pravdu..." řekne ti. Pak se odmlčí zamyšleně a podívá se ti do očí. "Řekl jsem mu co pravdou jest on žádal mou smrt. Ptal jsem jak jsem mohl toho tolik udělat a proč jsem přihlížel. Nemůže vědět a rozumět. Nezlobím se na něj. Není sám kdo si přeje mou smrt." To už se ale dveře hostince otevírají a v nich stojí mírně se stydící Kateřina, která si to zamíří k vám a nechá dveře zavřít. "Hezké odpoledne..." pozdraví. Sebastian vstane, vyprázdní obsah své číše jediným douškem a postaví pohár zpět na stůl. Hostinský vyšel ze sklepa a vrhl po vás nehezký pohled. Kateřina se posadila vedle tebe a Sebastin si vzal ze stolu jeden z klíčů přičemž zamířil nahoru do svého pokoje. |
| |
| Když hostinský odejde konečně se Sebastián rozpovídá. Ne, tys mne sem nepřivedl. Byl to můj úkol sem jet. Tys mi možná tak poradil cestu, ale tos stejně musel. Víš moc dobře, že se i nadále musím chovat jako velvyslanec, nebo mne nechá Crot zavřít a následně zase ošálit kouzlem. snažím se mu alespoň trochu odporovat, ikdyž dříve bych se spíše rozesmál nad tím, že Kateřina je dcera hostinského. Možná to kouzlo od Crota mělo i nějaké vedlejší účinky, ikdyž... Až zabiješ pána jezerního kraje, budou tě milovat. řeknu mu tiše, když vejde do místnosti jaká si osoba. Když větu dořeknu, poznám, že je to ta, kterou jsem očekával. Když se Kateřina posadí vedle mne, je Sebastián na odchodu, ale hostinský zrovna přišel. Ahoj. zašeptám jí. Sedí teď vedle mne na lavičce a díváme se jeden na sebe, ona je zády k barpultu a já vidím nenávistný pohled hostinského. Obejmu Kateřinu v pase a vášnivě jí políbím. Obejmu jí tak, abych měl svou hlavu na jejím rameni, otevřu oči a svůj pohled vrhnu na hostinského, na kterého se škodolibě usmívám. Dáš si něco k jídlu? zeptám se jí tiše. Přecejen, je ještě čas, než začně dlouhá noc. |
| |
| Valakas Kateřina se začne mírně toužebně chvět a když jí políbíš velcie se snaží upokojit tvé rty. Asi si ani nevšimla tvého úsměvu, který jsi věnoval hostinskému. Ten se na vás jen nehezky ušklíbne a vidíš s jakou vervou drtí d ruce vývrtku s níž právě otevřel nějakou láhev ze které si následně přihnul čiré tekutiny. "Něco bych pojedla, ano..." odsouhlasí ti Kateřina, když se do ní oddálíš. |
| |
| Až by se mi chtělo rozesmát, když vidím hostinského jak se snaží opít, aby zapoměl. Pane hostinský, nebylo by tam něco dobrého k jídlu tady pro slečnu? zeptám se ho, nyní je můj hlas klidný a normální, žádná jízlivost v něm není. Po obědnávce si vezmu k sobě číší vína a trochu se uvelebím. Odpočívám a užívám si těchto pár chvil klidu, kdy o mě ještě Crot neví. Pak to začne být horší. |
| |
| Valakas Hostinský si znovu přihne z láhve pak ale odpoví. "Jistě!" odejde dozadu a po chvíli přinese Kateřině talíř plný nějakého salátu. Dívka se do něj pustí a hostinskému nevěnuje raději ani pohled. Vypadá že se stydí. Hostinský se pak vrátí za pult. Užíváš si klidu který zde zjevně panuje. Kateřina v klidu jí a také se zdá ež se trochu ulidnila. Venku už se stmívá, když dívka dojí. Před tebou na stole leží ještě klíč od tvého pokoje... |
| |
| Když hostinský nese jídlo sleduji výrazy těch dvou. Rodinné vztahy jsou složitá věc. Když dojí začne na mne z té pohody jít až spaní. Polovina láhve je již pryč a začínám cítit jemné účinky alkoholu, jelikož jsme už něco popili se Sebastiánem. Kateřina se svou štíhlou postavou na tom musí být podobně. Chvilku ještě sedíme a já jí pod stolem hladím na nohou. Pak se k ní nahnu a znovu jí políbím, snad proto abych navodil jakous takous atmosféru nebo snad proto, abych znovu popudil k pití jejího otce a pobavil se tím. Půjdeme? pošeptám jí, když už začnu brát klíč a nedopitou láhev vína do rukou. Má otázka byla spíše řečnická. Vstanu a pomalu se vydám ke schodům k pokojům. Předpokládám, že Kateřina jde zamnou. Ještě než začneme stoupat do schodů naposledy se podívám na hostinského. V chodbě nahoře, by měli stát dva strážní, jelikož jsem veliteli řekl, že chci strážné i před pokojem. Při cestě ke svým dveřím je pozoruji. Neměli by si dovolit nějaké uchechtnutí nebo poznámku ohledně mé společnosti, dokud nejsem v pokoji, pak je to jejich věc, pokud mne to nebude moc urážet. Odemknu dveře do pokoje. Je zde tma, ale otevřenou okenicí sem proniká alespoň trochu měsíčního světla, takže se nepřerazím o nečekanou překážku, jako třeba noha od stolu. Do torny uklidím své obě dýky a hůl postavím vedle postele. Víno na stolek a klíč do zámku, kterým otočím. Pak přistoupím ke Kateřině, která se do postele ještě nějak nehrne, ale já taky ne. Máme ještě moře času a já chci aby si tento večer užila i ona. Je proto hned několik důvodů. Nejen má mužská ješitnost, ale i to že chci aby její vzdychání bylo slyšet až dolů do výčepu. Nejen proto, abych naštval hostinského, ale aby i skřeti moc dobře věděli. Aby Crot nepojal podezření, tak rychle jak by mohl. Chci se chovat jako normální velvyslanec zneužívající svého postu, dokud to jen půjde. Také chci, aby na mne nezapoměla a třeba se do mne i zamilovala, pobaví mne to. Přistoupím k ní a dívám se jí do očí. Hladím jí nejdřív na konečcích prstů pak na rukou a nakonec ji obejmu. Rty však nechám kroužit kolem jejích ještě dlouho. Nakonec se naše rty spojí a jako dva tanečníci se oba začneme přibližovat k posteli na kterou v objetí padneme. Její i mé ruce dopomohou k obnažení našich dvou těl. Tolik dosažení vrcholů, které jí chci dnes v noci dopřát, bych asi bez pomoci jiných částí mého těla nezvládl. Při milování se jí dívám do očí a něžně jí líbám, v přestávkách dopíjím společně s ní láhev vína. Kdyby se mi její vzdychání zdálo málo hlasité na to, aby mne pobavilo i jiným způsobem, nežli tím sexuálním, pobídnu jí, že nemusí mít strach ze svých pocitů. Je něco kolem půlnoci. Cítím se celkem vyčerpaný. Naše oblečení se válí kolem postele a přikrývka je shrnutá někde u chodidel. Ležíme na posteli v obětí a mé věčně nenechavé prsty jí hladí po vlasech. Dívám se jí do tváře a nakonec i do očí, usmívám se a tuším v té tmě že i ona, čekám že něco řekne. |
| |
| Valakas Hostincský si váís pak už moc nevšímá. Když vyjdete nahoru stráže tam samozřejně jsou a zbystří v okamžiku, kdy přicházíte. Vaše milování bylo dost hlasité. Kateřina už odhodila prvotní stud a nechala se unášet vírem vášně a rozkoše, který jsi rozpoutal. Tohle museli slyššet nejen skřeti za dveřmi a hostinský dole ale není pochyb ež to slyšel i Sebastian vedle v pokoji. I když těžko říct co ten si z toho vezme. Možná by to mohl slyšet i někdo venku ale tam by v noci měl být jen nekromancer a jeho nemrtví takže tě to nemusí nijak vyvádět z míry. Když skončíš a unaveně ležíš hledíš Kateřině do očí. Tvůj plán je vlastně mazaný a jasný. Těžko říct jestli jak a v čem by se mohl pokazit.Kateřina ale nic neříká. Jen se dívá a pak se její oči zavřou a jen její tiché oddychování se nese a rozléhá vaším pokojem. Odnikud jinud nic neslyšíš. Všeude je klid a ticho. |
| |
| U šamana: Trochu mě vystrašilo, když Petr začal mluvit o tom, že by nás měl spoutat a předat skřetům. Nicméně jsem to očekával a chápu to. Proto své mírné vyvedení z rovnováhy nesám znát a nakonec, když souhlasí, že nám pomůže, napřáhnu ruku, abych stvrdil úmluvu a slib toho že nás nezradí. "Snad ti už teď mohu říci, kdo jsme,Kenna a já. Jsme Vyvolení, jak jsme se dověděli pčed pár hodinami, včera v noci. Zdá se, že máme úkol, i když nedobrovolný, zachránit všechny před Cortem. Proto si, jak už víš Tady. My jsme vymsleli tohle: Tvoji rodinu a spolu s Kennou schováme v lese u elfů. Já budu zatím trávit čas v klášteřeu mnichů. Tak budem v bezpečí, do té doby, než vymyslíme důkladný plán, jak porazit skřety a Daniel zjistí, jakou to bude mít podporu mezi místními lidmi. Tvá úloha bude prozatím zjisti nám informace o skřetech, jejich posádce, hlídkách a tak dále." Vysvětluji Peterovi. Tyto hovory se nekonečně táhnou a šaman už pomalu dokončuje oběd. I když jsem nic nedělal a jen seděl a žvanil, stále nejsem zcela v pořádku po dlouhé hybernaci a už mám opět hlad. |
| |
| U šamana Daniel už má jídlo hotové a váš rozhovor přeruší tím že vám nabídne libě vonící omáčku. Každý z vás dostane talíř a k tomu i pár krajíců chleba. Petr si také vezme i když vypadá že by byl radějiněkde jinde. Estelovi ještě podal ruku aby tím ztvrdil vaši dohodu. "Copak elfové mají v lese nějakou vesnici? A jsou opravdu vyvolení?" zeptá se šamana, který se na něj usměje tajemným úsměvem. "Ano, Petře. Je to tak. Jsou vyvolení. Budou potřebovat tvou spolupráci a pokdu jde o elfi v lese... Dá se to tak říci. Rozdíl té vesice od naší je v tom že o té vesnici Cort neví." Petr se evidentně zamyslel a vychutnává svou porci omáčky. "Tak dobře... Zjistím toho co nejvíce. Problém bude zjistit kdo je zdejší vlkodlak a přesné rozložení sil v pevnosti ale zvládnu to. Své informace bduu předávat vám, ve zdejším chrámu..." pohlédne Petr nakonec na Estela a když dojí tak vstane. "Přinášíte nám naději ale i předzvěst vysoké daně za naše vykoupení. O mé rodině vám vše jistě řekne šaman a dnes večer přijdou abyste je pod rouškou noci mohli odvést kam je třeba. Hned jak bude má rodina v bezpečí začnu i já s plněním své části." S těmito slovy nakonec Petr odchází z chýše. Šaman se podívá a všechny vás schlédne pohledem. "Výborně. To bychom měli. Vypadá to že budeme muset počkat do večera a v noci se vydáte do vesnice elfů z lesa. Jejich řeč je jiná, ale umějí i obecnou lidskou řeč. Nemohu jít s vámi ale popíšu vám kudy musíte jít. Haerdalisi? Ty půjdeš s nimi, tedy?" zeptá se šaman svého učedníka. Pokud ten se podívá Margalliným směrem tak ta přikývne. |
| |
| U šamana Vyslechnu všechno a když se mě šaman zeptá odpovím. Ano pudu.Pro dobro vesnice to bude najlepší. Řeknu a dojím omáčku která mi velice chutnala.A přemýšlím. Jen doufám, že má rodina bude v pořádku.Ale musím jít za těmi elfy.Snad se s nimi domluvím. Řeknu si a čekám co se bude dít dál. |
| |
| U šamana Víceméně teď tak nějak všichni čekáte do večera. Den utíká pomalu. Zjišťujete že si mezi sebou nemáte ani mco co říci. Všichni jste se ještě zcela nesmířili se svým posláním které nikdo z vás nechtěl a nyní jej má prožít. Zjišťujete že to není lehké a uvědomujete si rizika pro sebe i pro lidi kolem. Nakoenc večer skutečně přijde za neustálého šamanova pokuřování, či jiné činnosti, kteoru lze v jeho postavení zde jen těžko chápat. Večer do šamanovi chatrče vstoupí tři další lidé. Muž, který vypadá jako Petr jen o nějakých dvacet let starší jeho žena a asi dvanáctiletý chlapec. Vypadají vyděšeně. Na zádech mají vaky a vypadá to že jsou sbaleni na cestu. Také ještě zcela asi nepochopili všechno co jim syn zřejmě odhalil, ale jsou odhodláni jít. AlespoNˇpokud můžete soudit z jejich tváří. "Vítám vás. Hned se vydáte na cestu, předpokládám..." usměje se šaman a svým pohledem přejede nově příchozí, Kennu, Haerdalise i Margali, která také vstane a připraví se k odchodu. |
| |
| U šamana Den ubíhal pomalu až k večeru konačně přišel náš čas vstanu a když šaman promluví odpovím. Ano Pak se odmlčím.A dodám. Jen bych se chtěl zeptat nemáteli pořádnou zbraň jelikož já mám jen velkou sekeru na dřevo a dýku. Řeknu tázavě spíše k šamanovi. |
| |
| Když si všimnu, že Kateřina zřejmě usnula, pomalu si nohou přisunu přikrývku, abych nás oba mohl ochránit před chladem, který zde do rána bude panovat. Nejdříve přikreji částí sebe a pak přehodím přikrývku i přes Kateřinu a ujistím se, že jí nepotáhne na záda. S rukou na jejím boku nademnou zvítězí únava a já usínám. |
| |
| U šamana Haerdalis se také zvedne a připraví ptá se šamana na nějakou zbraň a ten vyndá obyčejný krátký meč. "Vezmi si jej, i když doufám že jej nebudeš potřebovat. To víš meče jsou zde vzácné, ale elfové z lesa je mají a mají i mnoho jiného vybevaní. Pro družinu s vyvolenými je rádi poskytnou stejně jako já i oni čekají na váš příchod." usměje se Daniel. Chvíli si vás prohlíží a apk vám začne vysvětlovat cestu. Tedy Haerdalisovi a Kenně, která je nejspíš povede do lesa. "Vydáte se z vesnice na západ. Překročíte řeku po mostě a vydáte se dál na západ k lesu. Nev ede tam žádná stezka ale tak ččtyři až šest mil tím směrem stojí strážní věž temných elfů, kteří nejprve vystřelí varovný šíp. Jakmile to udělají řeknete že vás posílám a oni k vám přijdou a přivedou vás do své vesnice. Nejspíše budou chtzít abyste měli zavázané oči, tak na to prosím dbejte. Jsou nedůvěřivý a není sejim co divit..." řekne šaman všechny instrukce a ponechá Petrovu rodinu v doprovodu Haerdalise, Kenny a Margali odejít. Jakmile odejdou podívá se na Estela. "Ty bys měl jít do Solárova chrámu. Noc už pro tebe není nebezpečná a tak můžeš v poklidu jít. Vzhledem k tomu že se jevíš nejmoudřejší z nich dám ti tento plášť." vyndá neviditelný plášť který už Estel zná a podá mu ho. "Ještě asi půl rojku by měl vydržet aktivní. Dávej na něj pozor..." požádá Estela zase se posadí a začne připravovat tentokrát vodní dýmku. |
| |
| Valakas Ty se ráno probudíš a Kateřina ještě spí vedle tebe. Vaše těla jsou obnažená a na několika místech se dotýkají. Peřina vás přikrývá dobře takže zima vám není i když v pokoji je jjinak chladno. Nikde neslyšíš žádný zvláštní ruch. Těžko říct jestli skřeti stále hlídají za dveřmi... |
| |
| U šamana Když mi šaman podá krátký meč vezmu si jej a chcovám ale sekeru si ponechám a přehodím si ji přes rameno a řeknu. Děkuji. Pak se otočím k ostatním zeptám se jich. Můžeme tedy vyrazit? Když to dořeknu zkontroluji venek a čekám. |
| |
| U šamana Je toho na mě tak nějak moc. Ale tak nějak jsem přijala svůj úděl a rozhodla jsem se jej splnit jak nejlépe to bude možné. To se ovšem samozřejmě nevylučuje s tím, abych byla do jisté míry stále překvapena a plná skepse, zvláště po tom, nakolik bylo řečeno, že náš úkol a především jeho úspěch závisí na spoustě všemožných faktorů, které nejsme docela schopni ovlivnit. Ale poctivě a trochu odevzdaně vyslechnu s dobře ukrývaným zájmem vše, co bylo řečeno, pojím takřka bez jediného slova a potom čekám na večer. Většinu času trávím odpočinkem a jakousi meditací a modlitbami, kdy se snažím rozvzpomenout si na vše, o co jsem přišla a co se teď musím pokusit získat nazpět. Večera dočkám a po vysvětlení cesty vezmu vše na vědomí, abych trochu sklesle, ale stále s vůlí pomoci opustila po obdarování Haerdalise chatrč. Ještě, než se tak stane, stihnu všechny varovat. "Kdyby se cokoliv stalo, tak se držte za mnou. Možná to bude nebezpečné a nechci, aby kdokoliv přišel k úhoně." pronesu upřímně a potom se ještě otočím k Danielovi. "Děkujeme za pomoc... a hodně štěstí..." patří poslední slova již Estelovi, než zmizím s ostatními venku a nechávám se vést tak nějak Haerdalisem, protože on okolí vesnice zná dozajista lépe. Zatím není potřeba se nějak do všeho vkládat a tak jen s maximální ostražitostí postupuji vpřed a čekám, jestli se nám podaří dojít na ono místo bez problémů... |
| |
| Světlo proniká do místnosti, atak poznám, že je již čas vstávat. Odkryji ze sebe přikrývku a přikryji s ní částečně Kateřinu. Pomalu se pokusím vstát, tak abych jí nevzbudil. Né, že bych se snažil být milý, ale loučit se mi s ní rozhodně nechce. Jestli ji neprobudím, začnu se pomalu oblékat a sbírat všechny své věci, abych mohl rychle vypadnout z pokoje, kde se na chodbě upravím a nakonec sejdu po schodech dolů. Ještě než tak učiním přiložím ucho ke dveřím od Sebastiánova pokoje, abych zjistil zdali nespí. Jestli však Kateřinu probudím, řeknu jí, že je již ráno a je čas zajít si na snídani. |
| |
| Na cestě k temným elfům Vyjdete ven. Nedá vám problém vidět nemrtvé pochodující po vesnici a Petra který se zasmušilou tváří stojí opřený o jeden z domů. Věnuje vám jen letmý pohled a vy si můžete všimnout toho že Petrův otec věnoval synovi pohled plný zlosti. Slova však nepadla žádná. Překročíte most a vydáte se po cestě do lese. Vzdálené vytí vlků vás zatím znepokojovat nemusí. Máte to tři míle k lesu. Zvládnete je přejít poměrně lehce i když kluk od rodiny s tím má trochu problém. Tedy hlavně s cestou v noci. Naštěstí je jasná noc a tak to zvládnete celkme obstojně. dopjdete do lesa, kde už by bylo ale dobré zažehnout pochodně nebo rozsvítit jinak protože jinak se zabijete o kořeny, kameny a drny. Cesta lesem bude vlastně také klidná. Těžko říct jak dlouho jdete. Jakmile se vzdálíte okraji lesa všechno se zdá být všude stejné. Nakonec ale odkudsi uslyšíte tich - Pmmm... Jako když střelec povolí tětivu a šíp dopadne Haerdalisovi k nohám. Nic víc. Jen ten šíp... Valakas Kateřina se neprobudí. Spí dál jako andílek. Když vyjdeš na chodbu skřeti tam nestojí. Vlastn se není co divit na noc skřeti odcházejí do svých pevností aby ve vesnici hlídali nemrtví. Přitiskneš ucho na dveře Sebastianova pokoje ale nic neslyšíš. Také těžko říct co bys chtěl slyšet. Žádné chrápání ani pohyb. |
| |
| Když tedy u dveří, kde poslouchám, zda ještě Sebastián není uvnitř. Protáhnu se a vydám se poschodech do výčepu, kde tuším hostinského a Sebastiána. Každopádně, tamnější osoby pozdravím pokynutím hlavy a posadím se na stejné místo, kde jsem seděl včera. |
| |
| Valakas Když sejdeš dolů uvidíš jen hostinského na mol opilého jeěště vyspávajícího. Uvnitř jinak nikdo není. Vypadá to že ani Sebastian. Posadíš se ke stolu. Hostinský chrápe jako medvěd a jinak nikde jako by se nic nedělo. Chvíli čekáš a pak dolu sejde Kateřina. Sebastian stále nikde. "Dobré ráno," pozdraví tě a líbezně se na tebe usměje. Vypadá naprosto šťastně a spokojeně. |
| |
| Les Vojdem do lesa. Neviem, či sa mám tešiť a smiať alebo si zúfať a plakať, no chce sa mi oboje tak veľmi, až nemám chuť ani kráčať. Viem však dobre, že nemám na výber, ak chcem prežiť. Kráčam opatrne, aby som nerobila veľký hluk. Nechcem na seba upriamiť pozornosť nejakého hladného mäsožravca. Našľapujem teda veľmi opatrne v duchu sa modlím, aby som cestu lesom prežila. Predieram sa pomedzi stromy, kríky a rôzne porasty. Neviem, kam idem a to ma trochu desí. Je nepríjemné kráčať kamsi do neznáma. Kde to asi som...? Keby som nebola zaspala, mohla som sledovať, kade ma unáša more. Ak by som sa náhodou zachránila, mohla by som sa dostať späť domov. Teraz to už nepôjde, lebo neviem, kde mám domov... Pri tejto myšlienke trochu zosmutniem. Domov.. Mala som vôbec niekedy domov...? Snažím sa potlačiť slzy. Už dávno som sa s týmto vysporiadala, ale v tejto chvíli som veľmi oslabená a zmáhajú ma city a pocity. Utieram si slzy, ktoré mi stekajú po tvári. Prečo je práve môj život takýto? Nikdy som nikomu neublížila... Nemám byť za čo trestaná. Vyrastala som bez rodičov, no bola som vďačná aj za to málo, čo mám. Mala som aspoň opatrovateľov, ktorý sa o mňa starali a malo ma radi. Keď som odtiaľ odišla, zamestnala som sa v hostinci. Bola to pomerne ťažká práca, no nikdy som si nesťažovala. Bola som rada, že mám kde bývať, a že tam mám priateľov. Potom som sa dostala na loď. Vedela som, že sa už možno nikdy domov nevrátim, no zvládla som to... a teraz toto... Som stratená na nejakom ostrove a neviem, či ešte niekedy vôbec uzriem pitnú vodu. Zastanem a padnem na kolená. Chvíľu plačem. Potom sa predýcham a opäť sa postavím. Dosť! Teraz musím byť silná! Musím spraviť všetko pre moju záchranu! pomyslím si a opäť pridám do kroku. |
| |
| Když seházím dolů, již slyším chrápání, které nemůže patřit nikomu jinému, než hostinskému. Když se na vlastní oči přesvědčím o tvém úsudku, velmi mne to pobaví a na pult vedle něho vysypu tolik peněz, kolik bych odhadoval za útratu ve zdejším hostinci. Ikdyž jsem docela pěknej hajzl co se hostinckého pohledu týče, zloděj určitě nejsem. Jelikož jsem včera k večeři nic neměl, mám docela velký hlad. Vyndám si něco z torny a stul a z police za hostinským vezmu láhev vína - také zaplacenou. Tři číše k tomu postavím na stůl a posadím se. Když vchází Kateřina dívám se jí do tváře a na její pozdrav jen odpovím pokynutím hlavy. Všechno zatím je tak, jak jsem si to naplánoval, ikdyž to loučení s Kateřinou nebude příjemné, tedy alespoň pro ni. Snad za pár let holka. Nechám ji posadit vedle sebe a naleji ji také víno. |
| |
| Shaina Jak tak jdeš zahloubaná do svých myšlenek les je stále hlubší a hlubší. Je zde šero, ačkoliv když jsi ztroskotala bylo odpoledne. Může to být těmi korunami stromů a asi to tak i bude. Už máš opravdu velikou žín snad jako zázrakem když se svalíš na zem a začneš plakat odněkud poblíš uslyšíš zurčení vody. Není to nijak silný proud, ale určitě je to blízko. Když se postavíš a řekneš si že musíš být silná, popojdeš ještě nějakých prá kroků směrem odkud nasloucháš vodu a uvidíš malý potůček. to ale není všechno. Kromě vody je to také jakýsi muže, který si právě vodu z potoka nabírá do měchu. Ten muž už starší pán. Má dlouhé bílé vousy a ve vlasech má snad nějaké listí, jako by na sebe vůbec nedbal. Když se ale zastavíš nadholed od něj muž vzhlédne a ukáže ti gestem abys šla k němu. "Jen pojď děvče. Tady jsi v bezpečí. Zde ti od Cortových posluhovačů nic nehrozí..." praví k tobě vlídně a i přes to že je na druhé straně potůčku k tobě natáhne ruku s měchem. "Napij se. Zdá se že máš žízeň." |
| |
| Na cestě lesem Cesta ubíhá a když vejdeme do lese zapálíme pár pochodní.Jdeme dál a já se nenechám znepokojit vytím vlků.Po nějaké době uslyším znuk napínání luku a pak mi dopadne šíp k nohám a hned vím co se děje a podívám se směrem odkud šíp vyletěl a řeknu nahlas. Přicházíme v míru a s prozbou o pomoc.Můj mistr a učitel šaman z nedaleké vesnice nás posílá. Řeknu a čekám. |
| |
| Les - rieka Keď prestanem vzlykať, začujem žblnkot potôčika. Vstanem a pomaly začnem kráčať smerom, odkiaľ sa mi zdá, že ho počujem. Keďže už mi slzy nezakaľujú zrak, začínam si uvedomovať, že v lese je šero, hoci je len odpoludnie. Nevšímam si to však a sústredím sa len na hluk rieky alebo potôčika. Keď konečne uzriem vodu, rozjasní sa mi celá tvár. Opäť sa mi chce plakať, no tentoraz od šťastia. V tom si však všimnem akéhosi starca. Práve naberá vodu z potoka. Chvíľu len nemo stojím a hľadím naňho. Nemôžem uveriť vlastným očiam! Človek! Živý človek, ako ja! Nakoniec som predsa zachránená! Rozbehnem sa smerom k nemu, no potom sa zarazím. vyzerá totiž vážne divne. Ako nejaký starček z rozprávky. Bradu má bielu a dlhú a vo vlasoch lístie. Po chvíli premýšľania si uvedomím, že asi rovnako, ak nie ešte horšie, vyzerám teraz aj ja. Trochu sa preto začervenám a rýchlo si prehrabnem rukou vlasy. Keď mi naznačí, aby som išla bližšie a povie niečo o Cortových posluhovačoch, najprv neviem, ako reagovať. Trochu sa toho človeka bojím. Veď ho vôbec nepoznám a zjavil sa tu z ničoho nič... Som taká smädná, že by to mohla byť aj obyčajná vidina. Avšak v momente, keď ku mne natiahne ruku s mechom plným vody, zabudnem na všetky obavy a pribehnem k nemu. Vezmem mech a začnem hltavo piť. Potom trochu v pití spomalím, pretože si uvedomím, že pri dehydrácií by ma mohol prudký nával tekutín aj zabiť. Keď sa dosýta napijem, vrátim deduškovi mech a vďačne sa naňho pozriem. Ďakujem vám... Ani neviete, ako si vážim vašej pomoci. Na chvíľu sa odmlčím a potom sa nesmelo spýtam: O akých Cortových posluhovačoch to hovoríte? Kto je to ten Cort? |
| |
| Na cestě k temným elfům Chvíli nic moc neslyšíte, ale pak se zpoza jednoho stromu vyloupne temná postava. Je to štíhlý muž ale nejvíce viditelné jsou jeho krvavě rudé oči, které na vás upírá. "Známe šamana tvé vesnice cizinče." řekne muž obecnou řečí trochu lámaně, ale rozumíte mu. "Dobrá tedy. Proč vás posílá?" ptá se ještě a jeho hlas je trochu syčivý. Valakas Kateřina se posadí k tobě. Vypadá trochu zamyšleně ale víno přijme ráda. "Jsi sbalený, což už odjíždíš?" ptá se tě. Pak na schodech uvidíte Sebastiana. Velké kruhy pod očima naznačují že toho moc nenaspal přesto se pohybuje obratně jako vždy. Když přijde posaadí se kv ám a svou tornu nechá poblíž. Dívka Sebastianovi věnuje pozdrav a ten se na okamžik probudí ze svého podivného transu. "Dobré ráno..." zní jeho jediná odpověď a pak světlo v jeho očích opět pohasne. Kateřina se podívá na tbee a je vidět ež jí něco trápí. "Vy odjíždíte že? Tedy... Ty odjíždíš...?" opraví se. Zalknutí na konci těch slov jsi slyšel i když se ho snažila skrýt. |
| |
| Na cestě k temným elfům Když příjde muž odpovím. Posílá nás s prozbou o pomoc jestli by jste ukryli tuto rodinu. Řeknu a poukážu na ni.A čekám co elf na to.A dojde mi, že jsme tak trochu příbuzní. |
| |
| Obavy Kateřiny jsem čekal. Hold co jí mám říct než, že musím dál, ikdyž jsem si s ní hezky užil? pomyslím si v duchu. Když už jí chci odpovědět, ozvou se ze shora kroky a po schodech začne scházet Sebastián. Vypadá nevyspale. Snad jsme ho chudáka nerušili. řeknu si v duchu ironicky, ikdyž vím, že jeho zřejmě trápí uplně jiné věci. Pokynu Sebastiánovi na pozdrav, ikdyž ten mne vůbec nevnímá, ještě spí. Kateřina zopakuje svou otázku a já k ní otočím tvář. Co jí říct, nechci jí urazit, přecejen se chovala více než přívětivě. zamyslím se na chvilku a nenapadne mne nic jiného než odpovědět po pravdě. Ano. nechce se mi dodávat, že bych si tyto radovánky klidně užíval až do konce svých dní a tu pohodu, kdy jsem vlastně velím své dočasné skřetí armádě s tím kouzelným papírkem v ruce. |
| |
| U šamana -> cesta do chrámu: Od oběda strávím zbytek dne v očekávání. I když jsem samozřejmě byl veden k trpělivosti a učili mě, jak zvládat vypaté situace za pomoci různých cvičení, chodím po chatrči jako lev v kleci, chvílemi si vlezu do podzemní místnosti a snařím se cvičit s holí, což v tom malém prstoru njde, chvíli jen tak jezdím pohledem po zdi, než nakonec vstoupí Petrova rodina. Pak když to přišlo, je to tu náhla a nečekně. Najednou se i s Kennou nechce ani trochu loučit, i když vím že musím, sám jsem s tím souhlasil. Když mi přeje hodně štěstí, uchopím ji za ruku s rdečně ji stisknu. Za těch pár hodin co se známe jsme spolu prošli obtížnými situacemi a čelili nelehkým rozhodnutím. Teď se musíme rozloučit abychom spolu v budoucnu osvobodili tuto říši. Cítím, že mi bude Kenna chybět, i když měla odlišné názory a stačili jsme e i pohádat, její víra v konání doba a je názory mě nutili přemyšůet nad věcmi z jiného pohledu. Ani si neuvědomím jak. Najdnou, když svírám její ruku při rozloučení, ji přitáhnu k sobě a obejmu kolem ramen. Poplácám ji po ramenou pře brnění a cítím jeho tvrdost a chlad na svém hrudníku. "Buď opatrná" Pošeptám ji do ucha. Je zřetelné z těch slov i poděkování i to, že ji chci co nejdříve opět vidět, abychm mohli společně pokračovat v našem úkolu. A pak je již pryč a já na okamžik zustanu sám s Danielem, který mi svěří jeho kouzlný plášť. Nevím, co mám na ten dar i ten kompliment, říct, tak jenom skloním na okamžik hlavu. Pak ji zvednu a zadívám se mu do očí: "Tedy, ten chrám, je kterým směrem?" Když mi to šaman sdělí, poděkuju mu, za vše, co pro nás prozatím udělal, obzvláště za štědrý dar, co mi nyní poskytl a vyjdu do noci. I když mi Šaman řekl, že mi nic nehrozí, jdu opatrně a obezřetně. |
| |
| Hluboký les - Shaina Muž se na tebe podívá zkoumavým pohledem a posadí se do trávy vedle potoka. "Posaď se děvče. Ty asi ani nevíš do jakých končin jsi se to dostala, viď? Inu posaď se a odpočiň si. Jsi zesláblá. Dnes v noci můžeš zůstat zde i dkyž se ti zdá že večer je daleko to co ti nyní budu vyprávě zabere dlouhý čas. Je ale potřeba abys věděla do čeho jdeš." začne muž starým unaveným hlasem. Les kolem vás je čistý a krásný. Těžko říct kdy jsi naposled viděla něco tak neposkvrněného lidskou činností. "Nacházíš se na Nekronu. Jednom z ostrovů, před lety spojenými pod Radou spojených ostrovů. Pod radou která byla zničena. Bývala to krásná země ale dnes... Dnes je již vše jinak." odmlčí se a ty slyšíš o kus dál skřehotání nějaké opice. "Cort Darkblood..." vyslovil stařec jméno. Jméno které mu do tváře vehnalo smutek a bolest. "Byl to mladý farmářský synek. Oba rodiče ztratil při požáru. Ujali se ho jiní lidé. Hodní byli to je pravda. Vše se zdálo obyčejné a všední až do doby, kdy se rada rozhodla že najde krále, který byy našel Jablko cti, Žezlo moci a Korunu králů. Tři božské artefakty, které bohové dali zatím jen jedinému člověku. Ten král se jmenoval Liujandrij. vládl moudře celému našemu známému světu až do své smrti po níž byli artefakty na přání samotného krále roztrošeny po celém světě. Toho se ujali draci. Strážci míru a pořádku ve světě. AlespoŇ někteří..." znovu se odmlčí. Zvednul se vítr a koruny stromů začali šustit svým listím a občas některé lupénko dopadne i na zdejší zem. "Rada určila Corta k tomu že by měl být nejvhodnějším kandidátem pro tento post. Volba se zdála být moudrá ale mistr Elaine, nebyl nejlepším učitelem magie. Cort se měl totiž dle rozhodnutí rady stát čarodějem aby mohl vládnout opravdu účině. Cort se však brzy stal silným a poznal že opravdu silný je a důležitý. Začal zneužívat svého postavení a svých možností. Nakonec se přestal zcela věnovat dráze pro něj původně připravené a začal se zaměřobvat na odvrácenou stranu magie. Na nekromancii." HJlas starého muže zní tajemně až téměř děsivě. Šelest stromů utichl... "Cort se stal velmi mocný chtěl však dosáhnout ještě něčeho více než jen toho. Chtěl se stát králem pro kterýžto post jej rada původně vybrala a chtěl se stát polobohem a možná jednoho dne dosáhnout až na božství jako takové." stařec se zahleděl do potoka kde ty cvidíš odraz své i jeho tváře. Jeho tvář se zdá být stará a utrápená. "Uložili mu Úkol projít jeskyni času. To je prý jeskyně zachovaná z dávných dob, kdy jakýsi nekromancer, Xeran, byl do ní uvězněn za své zlé skutky a celé věky jen čekal až bude propuštěn. Údajně ještě dnes čeká na to až ho nějaký jeho potomek skutečně propustí z jeho zakletí. Do této jeskyně Cort Darkblood vstoupil. Co ovšem rada nečekala, že on tu jeskyni prošel. Jakmile se tak stalo Rada tušila že se vymknul kontrole a určila deset lidí, kteří měli být schopni ho porazit. Měli je v záloze kdyby se jim Cort postavil. Ten když to ale udělal už bylo pozdě. Nikdo kromě Corta z velké síně katedrály v Krosbergu nevyšel živý.Deset vyvolencýh pak Cort s pomocí Muže odnikud a Rádce všech uložil ke spánku do Ohňové hory, neboť pokud měl mít ještě někdy možnost získat tři artefakty nesměl je zabít. Údajně ale jsou jen tito vyvolení schopní jej porazit. Cort se zde ujal vlády. Stal se samozvaným králem Nekronu a odřízl náš ostrov odevšech ostatních. Tedy on ne ale ostatní nás izolovali. Žádné lodě tudy neplují a nwezastavuji se ve zdejším přístavu. Žádné lodě..." povzdechl si starý muž. Nakonec se ti podíval do očí. To už jsou zvuky lesa úplně normální a stejně jako před tím než tento muž začal své dlouhé vyprávění. "Cort je nekromancer a armáda jeho nemrtvých služebníků je veliká. Najde se zde mnho těch kteří mu slouží a sami se stali nekromancery. Beztrestně se zde toulají skřeti jako členové Cortovi armády a dokonce dohlížejí na to aby lidé pracovali. Dokonce i vesnice zde ve hvozdu jsou pod dohledem skřetů. Ty jediné sem mohl Cort poslat. Nemrtvé mi tu netrpíme..." vysvětlí i když těžko říct zda je jeho vysvětlení dostatečné. "Víme že by náš hvozd dal spálit. I jemu totiž pomáhají v jeho zlovůli zlí draci. Takový kteří jsou proti svým hodným bratrům... Ohnivý draci, nemrtví a skřeti. To všechno sužuje náš lid. Kdybychom se nepodvolili přítomnosti skřetů u vesnic zde ve Hvozdu Cort už by nás dávno zničil. Ale takto alespoNˇtrochu můžeme pomáhat těm kteří utíkají a hledají úkryt i když jen málo kdo takový se dostane až k nám..." vypoví ještě ten starý muž a čeká na tvou reakci. Hledí ti do tváře a vrásky na jeho čele a oči plavoucí v slzách jen dokazují jak ho trápí to všechno co se stalo a co ti nyní převyprávěl. U šamana a na cestě do Solárova chrámu - Estel "Chrám je kamená buduva urposted vesnice. Nečekejte nic vznešeného ale alespoNˇnebyl znesvěcen a je to místo kde najdete útočiště. Chrám poznáte, nedá se přehlédnout." řekne šamana a ponechá tě odejít. Když vyjdeš na setmělou ulici nedá ti problém spatřit za jasné noci nemrtvé pochodující kolem a Petra opírajícího se sklesle o zeď jednoho domu. Ten ti věnuje jen jeden zarmoucený pohled, když procházíš kolem něj. Zamíříš ke Chrámu skutečně se nedá minout. Je to vyšší budova než všechyn ostatní má zdobenou bránu i když už si také prošla svým a má okna s vytrážemi, která sice v oci tolik vidět nejsou ale v jasném světle měsíce přeci jen poznat jsou jsou. Vejdeš dovnitř a vidíš místnost s lavicemi připomínající jakýkoliv jiný kostel. I v Amonu tvém rodném městě býval chrám. Sice si těžko vzpoemnout po tom všem komu byl zasvěcený ale máš dojem že byl zasvěcený Enguad - Paní vod. Jakmile vstoupíš z první lavice vstane kněz, kterého jsi předtím viděl u šamana a vřele tě pozdraví. "Buď zdráv, příteli. Pojď jistě už sji večeřel ukážu ti tvou ložnici..." zdá se že alespoNˇněkdo jde přímo k věci. Kněz tě odvede kamsi do místností kam se návštěvníci nedostanou. Minete zákristii a pak je tam jídelna, kuchyně a pokoje. Jsou zde tři. Jeden nyní dostaneš ty. Není tu extra nějak teplo ale očekával tě takže zatopil v kamnech, než jsi přišel. "Dobrou noc. Myslím že více si pohovoříme zítra." řekne a ponechátě samotného. V lese - Haerdalis a Kenna Muž s rudýma očima si vás ještě jednou změří pohledem. Zdá se že přemýšlí a váhá. Nakonec ael ukáže rukou a přijdou další čtyři temní elfové. Všichni temní elfové mají šedou kůži. Oči krvavě rudé a vlasy povětšinou bílé a nebo černě. Případně v odstínech šedé. Ví se o nich že každý krok a každé došlápnutí jim údajně působí hroznou bolest a že sluneční světlo je pálí na kůži. Kdyby se nějaký temný elf zadíval přímo do slunce oslepl by. Pokud temní elfové pláčou pláčou vlastní krev a mohou tak i zemřít... AlespoŇ se to o nich povídá a když je teď vidíte hodně z toho asi bude pravda. "Zavážeme oči. Je třeba dbát obezřetnosti..." upozorní vás ten, který s vámi do teď mluvil, přičemž k vám přistoupí ostatní a začnou vám zavazovat oči šátky, tedy pokud se necháte. Valakas Dívka se zatváří smutně a pohlédne na Sebastiana. Ten se probudí ze své letargie a v jeho tváři začne převládat chlad. "Je čas jít dál, pane." řekne ti a opět vstane. Ani se nenasnídal nebo nenapil. Nemluví nijak ironicky nebo sarkasticky. Mluvil vlídně a kdybys nevěděl co se v něm asi odehrává myslel by sis že i vyrovnaně. Kateřina se na tebe podívá a počká až vstaneš. Pak vstane sama a obejme tě. "Miluji tě..." zašeptá jen. asi si je sama vědomá toho jak to zní hloupě. Cítíš na svém rameni její horké slzy ale pak tě pustí. "Tak ať je tvá cesta úspěšná...." popřeje ti a ustoupí ještě o prá kroků zpět. |
| |
| Když mne i Sebastián pobídne, souhlasně mu pokynu. Dopiji svou číši a vstanu od stolu. Sebastián a Kateřina učiní tak také, načež mne Kateřina obejme se svým vyznáním lásky ke mě. Tak dokonce i tohle vyšlo. Je to dobrá holka. pomyslím si když mi začnou její slzy promáčet róbu. Zvednu její hlavu a ještě naposled jí políbím. Nic víc již neřeknu a vyjdu z hospody. Uslyším za sebou přání uspěšné cesty, které slyším, ale již na něj nereaguji nijak zvláštně. Vyjdeme před hostinec se Sebastiánem. Zamířím ke svému koni, kterého připravým na cestu a nasednu na něj. Počkám na Sebastiána až bude také připraven a projedu se ještě pomalu vesnicí než zamíříme do Amonu. |
| |
| U tenmých elfů Pokývu hlavou a řeknu. Ano to chápeme zavažte nám je. Řeknu a pokynu ostatním aby se taky nechali.A pak se nechám vést tenmými elfy kam nás zavedou.A jsem zvědav jak to u nichy vypadá.A přitom přemýšlím. Jací asi jsou chtěl bych je poznat ale na to asi nebude čas. Povzdachnu si v duchu. |
| |
| U temných elfů Kráčela jsem vpředu a když se temnota stala nesnesitelnou a tak trochu i nebezpečnou, tak jsem se rozhodla rozsvítit. Možná to všechny překvapilo, ale čepel mého meče se rozzářila jasným bílým světlem, které vrhá o něco více světla než pochodeň. Tím pádem jsme se stali i lehkým cílem pro elfy, nicméně ti se zachovali podle upozornění a nejprve nás varovali. I já jsem se zastavila a Haedalis se ujmul slova přede mnou, čímž byl základ vyřešen a nyní jsme byli vyzváni, abychom si nechali zavázat oči. Pokývnu nad tím hlavou a ačkoliv se mi to vlastně moc nelíbí, tak to odsouhlasím vzápětí i slovy. "Šaman Daniel nás sem poslal, abychom se na chvilku skryli před nekromanty této říše, než bude vše připraveno pro další věci. Bude to asi chvilku trvat a proto bychom u vás chtěli žádat o dočasný azyl..." dovysvětlím a alespoň nakousnu celý problém, který mne od probuzení pronásleduje a nechám tak prostor pro další otázky. "Ale to lze asi zodpovědět i po cestě, nuže...?" dokončím řečnicky, přičemž nechám pohasnout svůj meč a vrátím jej zpět do pochvy. Jasně jsem tak dala najevo, že i já se podvoluji jejich vůli týkající se zavázání očí a jsem připravena to podstoupit a důvěřovat Danielovým slovům. Přenést se přes zkazky o temných elfech nebude lehké, ale nejspíše nám řpece jen neublíží... |
| |
| Valakas Sebastian vyjde ven a ty nasedneš na koně. Sebastian zde žádného koně nemá. Když si vzpomeneš jak se ocitl nahoře na skále uvědomíš si že nejspíš vůbec nepřijel. Pak si ale Sebastian zajde do stájí a jednoho koně si prostě vezme a osedlá. Společně s tebou pak vyjede na cestu. Příliš mu zdá se není do řeči, ale tobě asi taky ne. Je pod mrakem. Nebe není příznivé a vůbec to s vámi nevypadá zrovna nejlépe. Sebastian nejspíše skutečně zemře Cortovi se jeho jednání jistě líbit nebude a kdyby byl s tebou je i možné že by tě ohrozil na tvé další cestě. Dá se předpokládat že vaše společná cesta do Amonu je i vaše poslední společná cesta. Jedete docela rychle. Není prošč se zdržovat času je málo. Cort se brzy všechno dozvíí pokud už to neví ale nezbývá než doufat že ještě ne. Dojedete dnes až po setmění do města Amon, hlavního mětsa celého jezerního kraje. Brána města není zavřená a stráží jí nemrtví, kteří vás zastaví. Sebastian ale neváhá a sejme je jedním kouzlem. "Dnes zabiji pána Amonu. Ty si zítra vyzvedneš ve městě co budeš potřebovat na další cestu." oznámí ti Sebastian který jako by již přestal být tolik zamyšlení. Ve tváři je mu vidět jen jakési zoufalé odhodlání. Pak vyrazí Sebastian dále na cestu k hradu a každého nemrtvého, který se mu postaví do cesty zabije pomocí nějakého svého předmětu, který má u sebe. Někteří nemrtví jako by k němu ani nemohli a že se o to jiže několik přízraků pokusilo než je sejmul. Nakonec doejdete až k paláci a Sebastian zamíří nehledíc na stráže k tvým komnatám kde k tobě ještě jednou promluví. "Jdi do pokoje a do svítání nevycházej tohle město bdue chtít vyčistit." Pak ti někam zmizí. Zřejmě zase kouzlem... Haerdalis a Kenna Temní elfové vám zavážou oči a pak vás pomalu vedou lesem. Vaši průvodci se snaží abyste o nic nezakopli a i vy poznáte že vás vedou tou nejschůdnější cestou. Trvá to snad celou věčnost než se konečně zastavíte. Neslyšíte nic zvláštního kromě zvuků lesa. Pak vám ale šátky sejmou z očí a vy ve světle Kennina meče uzříte malou vesničku plnou dřevěných domků. Je to spíše osada. Jestli je tu sto domků tak je to hodně. Temní elfové kteří vás přivedli stojí u vás a čekají. Jednoho z nich vidíte odcházet k jenomu z domů a klepat. Z domu vyjde muž, který je zdá se někým důležitějším mezi temnými elfy. "Buďte zdráva, vyvolená." pozdraví Kennu a pak se podívá na Haerdalise: "Zdravím učedníku prastarého umění. Koho jste to přivedli?" ptá se a pohlédne na rodinu, kterou jste přivedli tázavým pohledem. |
| |
| U temných elfu Kfdyž nám konečně sundají šátky trochu žasnu nad tou krásou a tkdyž k nám promluví nějaký elf řeknu. Budte pozdraven.Přišli jsme žádat o úkryt pro tuto rodinu a případně i pro nás. Řeknu a zamyslím se. Jestli pak je tu tolik elfů kolik je tu domů?A jestlipak se tu zdražíme? Řeknu si a dodám. Přišli jsme v míru jednat o pomoci vyprávěl nám o vás můj mistr. Řeknu a čekám. |
| |
| Vesnice temných elfů Lehce schýlím hlavu, když nás onen elf, jistě nejdůležitější ve vesnici, osloví. Cítím k němu jistou úctu, možná i trochu strachu, ale především potřebu být k němu uctivá, neboť on nám má poskytnout úkryt na příští dny. Až potom ji zdvihnu a podívám se mu zpříma do očí. Zas tolik strachu necítím. Podívám se na chvilku na rodinu za mnou a potom se pohledem vrátím k představenému této vesnice. Neznám hierarchii, tudíž nevím, jak jej oslovovat, nicméně to mi nezabrání promluvi. "Jsem Kenna del Tylmarande. Již od narození. Vyvolenou mne nazývají jen poslední dva dny, proto mi, prosím, říkejte jménem, na které jsem zvyklá..." pronesu. Nijak útočně, jen s jakousi prosbou, že snad takové maličkosti nebude problém vyhovět. "Tito lidé jsou rodina nekromanta Petra, který musí sloužit Cortovi, pánovi této říše, nedobrovolně, nicméně se podvolil, že jej pomůže sesadit..." není třeba zabíhat do podrobností. Oni to nejspíše ví, když mne nazývají vyvolenou. "Pod podmínkou, že jeho rodina bude v bezpečí..." dokončím s hlavou stále hrdě vztyčenou a hledíc do krvavě rudých očí temného elfa přede mnou. Jsem zvědava, nakolik toto vysvětlení bude stačit... |
| |
| Chvilku čekám, načež i Sebastián vyjede ze stáje. Počasí se mi vůbec nelíbí. Trochu mne mrzí, že semnou Sebastián dál nepojede. Je dobrý průvodce a celkem je s ním občas i zábava. Cesta do Amonu proběhne velmi poklidně a vlastně beze slov. Když dorazíme do Amonu, Sebastiánovo chování mne velmi překvapí. To co dělá by mohlo Crota přilákat moc brzy. zamyslím se. Vyslechnu si jeho plán a jen souhlasně prikývnu. Pokračujeme dál v cestě až na panství, kde se zamnou zavřou dveře v mé komnatě. Měj se. řeknu mu na rozloučenou, kdybychom se už neviděli. Odložím tornu na jednu z židlí a vyhlédnu ven z okna. |
| |
| V chrámu: Cesta do chrámu byla krátká, rychlá a jednoduchá. Mnich mne čekal a bez dlouhých řečí mne provedl. Najedl jsem se a zamířil do svého pokojíků, kde bylo naštěstí zatopeno. Myšlenky před spaním jsem věnoval Kenně, tomu jak se jí asi daří u temných elfů v lese, jak to tam asi snáší, zda došla v pořádku. Co tam asi bude dělat? A co tu já budu dělat? Zaobírám se spíše tím, co mne čekányní, než co nás čeká v budoucnu. Nad tím jsem se dneska napřemýšlel už dost. Dělám si tak trochu plány o tom, jak bych mohl trávit dny, jaké budou moje povinnosti a kolik budu mít volna a po chvíli usnu. |
| |
| Ve vesnici temných elfů Zdejší náčelník, nebo jak toho muže nazvat si vyslechl vaše představení i to co jste chtěli říci. "Dobrá tedy... Ukryjeme rodinu nekromancera, který se uvolil vám pomáhat. Ukryjeme i vás, bude-li to třeba." řekne a ukáže k domku, který před chvílí opustil. ”Následujte mne…” dodá a vede vás vesnicí. Na to ež je noc můžete temné elfi vidět při obyčejných činnostech, které lidé prováději ve dne. Věšení prádla, někteří se vracejí z lovu, další pak o kousek dál trénují v boji… Náčelník vás přivede ke svému domu a vejde. Jakmile vejdete za ním, ocitnete se v docela obbyčejně vypadajícím domku, který svým zařízením trochu připomíná šamanovu chýši. Domky zde jsou dřevěné, ale vyložené kůžemi, kam se jen podíváte. ”Dnes budete mými hosty a zítra pero vás najdeme jiné vchodné ubytování. Doufali jsme že přijdete…” řekne pak a přivede vás do větší místnosti, kde vám řekne že si můžete udělat pohodlý. ”Nemám zde ložinice, abych vás všechny uložil, ale tohle pro vás snad bude dostačující. Myslím že v tétéo chvíli je u vás zvykem, cosi jako přání dobré noci. Tedy příjemnou noc...” Valakas Zavřel jsi se ve svých komnatách a čekáš. Nevíš jak dlouho máš čekat a po nějaké době dospěje den vk večeru a noci. Na chodbách uslyšíš občas povyk, ale ten je pak navečer zkončen a už se neozývá nic. Jako by zde již nikdo mimo tebe nežil… Venku je jasná noc a ubívající měsíc dává znát jak běží čas… Estel Usneš. Není tak nějak co víc bys měl dělat. Nevíš jak se daří těm kteří odešli a zde jsi sám. Noc je klidná ale ty se snu beztak neubráníš… V tom snu jsi zpět na svém rodném hradě, ale teď vypadá jinak. V tom snu jsi ve svém pokoji, ale vypadá to tu jinak. V okně jsou mříže a dveře mají mnohem masivnější vzhled. Už to nejsou ty dřčevěné dveře ale dveře kovové připravené odolat snad i výbuchu. Výbuchu, který by při tom jak je místnost nyní vybavena mohl nastat velmi snadno. Vidíš tady různé křivule, alchymistické suroviny a tak y všechno další vybavení, které takový alchymista potřebuje. Tvá postel je aktuálně zaházená různými knihami… Chvíli jen tak stojíš a díváš se. Pak k tobě ale zkrze dveře přijde nějaký mladík. Může mu být tak šestnáct, sedmnáct let. V očích má smutek a ve tváři útrapy a zoualství. Ač je to člověk a velmi mladý, je vidět že si prožil sbnad téměř peklo, dalo by se říct. ”Zdravím, vás, Estele, pane z jezerního kraje. Dlužím vám mnohé vysvětlení a i když nemám toho práva chtěl bych vás požádat o pomoc. Jsem theurg. Toto setkání jsem zprostředkoval abych s vámi mohl promluvit. Můj otec, po vás převzal Jezerní kraj, když jsgte byl uložen ke spánku. Můj otec byl velikým theurgem, jakým jsem dnes i já. Jenže můj otec sloužil Cortovi. Byl k tomu donucen, ale přesto to dělal. Dnes je vše jinak. Udělal jsem chybu a rozhněval si Corta. Ten pak mého otce zabil, udělal z něj upíra a pak… Nutil mě abyhc mu sloužil já. Dlouhou dobu jsem čekal až to skončí. Nedokázal jsem svého otce jako upíra zabít. Až dnes. Cortův vyslanec, Valakas je nyní v nebezpečí. Už není jeho vyslancem, neboť se dozvěděl a přijal to že mu Cort vyvraždil rodinu. On je nyní sám a já ho poslala za vámi. Věděl jsem ež jste se probudili. Valakas vás nevydá. Ví že jste jediní, kdo mohou corta zabít. Vy a Kenna. Prosím slibte mi, že poskytnete Valakasovi ochranu. Za to vám nyní povím něklik důležitých věcí. Odmlčí se na chvíli a rozhlédne se. Je to spíš jen takové gesto, ale událo se. ”Musíte najít ty tři artefakty dříve než Cort. S nimi by už jeho moc byla nezdolná. Musíte být první kdo je nalzene a já vám nyní odhalím jejich pozici. Jablko cti se nachází za pásem zoufalství, na ostrovech Nové Ikey. Ať se zeptáte kohokoliv oastrovy bude brát jen jako bájnou zemi, ale ony existují. Na ostrovech nové Ikey je Jablko cti. Žezlo moci, pak musíte hledat v Zemi nikoho. Daleko na severních ostrovech. Korunu králů, hlídají draci, na Dračích ostrovech. Přesně za tři měsíce na vás v přístavu bdue čekat loď. Už jsem to pro vás zařídil. Budete ji muset unést, ale to zvládnete. V severním hvozdu potkáte mladou lidskou ženu. Jmenuje se shaina. Má Amulet pána moří. S ní vám bude moře nakloněno… Zachraňte svět, já už více udělat nemohu. Přesně za osm dní v Krozbergu zazní bubny na důkaz mé popravy. Vyřiďte Kenně že zemi odkud pochází zde nikdo nezná, ale je velmi daleko. Je na druhé straně světa… Nyní už musím zkončit… Je čas odejít a připravit se na smrt. Dnes zemřel Upír z jezerního kraje a za osm dní zemř i já. Odpusťte mi, pane že jsem vám neodpřál klidného spánku, ale musel jsem to udělat. Jednou možná pochopíte…” řekne a začne se ti vzdalovat. Vzdaluje se ti on i ta celá místnost… Ráno se probudíš ve své místnosti, která ti byla v chrámu přidělena. Jsi zde sám a venku právě svítá… |
| |
| Ve vesnici temných elfů Usměji se když se nm náčelník popřeje dobrou noc.Sednu si a opřu se o stěnu domku a dívám se na ostatní.Nyní přemýšlím. Chtěl bych mít tu možnost studovat tyhle elfy jsou zvlláštní. Řeknu si a s usměvem sleduju ostatní. |
| |
| Kručí mi v břiše a pohled z okna nenaskytl nic zajímavého. Je již tma, ale dbajíce rady Sebastiána nevycházím z pokoje. Proto to kručení v břiše. Lehnu si a pokusím se to zaspat. Chvíli přemýšlím nad tím, jak vlastně budou probíhat mé další dny. Cíl je jasný, ale cesta k němu velmi mlhavá. Nakonec se mi i přes nepříjemný pocit v žaludku podaří usnout. |
| |
| Hlboký les Starček mi navrhne, aby som sa posadila. Prečo nie?... poviem si v hlave ...Aj tak nemám nič iné na práci. Posadím sa teda a čakám, čo mi povie deduško. Vypočujem si príbeh akéhosi chlapca menom Cort Darkblood. Nemal rodičov.... Rovnako ako ja. Lenže mňa opustila. On o nich prišiel, čo je pravdepodobne ešte horšie. Trochu súcitím s chlapcom, ktorý očividne zišiel z cesty dobra. Je to smutné, ale ľudia si nevedia vybrať, čo je pre nich najlepšie a často sa rozhodujú nesprávne. Je pravda, že je ľahšie byť zlým, ako dobrým. Jednou z najťažších vecí je odpúšťať. To by človek zasvätený dobru mal, no ten, ktorý sa pridal na stranu zla, nemusí. Ďalšou ťažkou vecou je súcit a porozumenie. To by mal tiež dobrý človek zvládnuť. Naopak, zlý človek niečo také nepozná. Zväčša myslí len sám na seba... Je to tak ľahšie. Ľudia sa snažia všetko si zjednodušiť a preto si vyberajú zle. Chvíľu filozofujem nad otázkou dobra a zla, ale potom si uvedomím, že aj tak tým nič nevyriešim a tak to nechám tak. Mám teraz svoje problémy. Keď muž dohovorí, pozriem naňho. Asi by som mu mala povedať niečo o sebe, aby si nemyslel, že som nejaký zved toho Corta. No... povedali ste mi toho veľa. Teraz by bolo asi na mieste sa predstaviť.... Volám sa Shaina. Vyrastala som v detskom domove v jednom ďalekom meste. Keď som už na detský domov bola moc veľká, zamestnala som sa v hostinci, kde som aj prenocovávala.. Bohužiaľ sa stalo, že ma v hostinci už nepotrebovali a tak ma vyhodili. Potrebovala som nejakú prácu a jedinú prácu som zohnala na lodi. Avšak počas našej plavby nás napadla akási príšera, ktorá našu loď zničila. Ja jediná som prežila... Keď si spomeniem na mŕtve telá námorníkov, otrasie ma. Je to nepríjemná spomienka. Spomeniem si aj na Gericka a na prívesok, ktorý mi mal ochrániť život. Nahmatám ho pod mužským šatstvom a vytiahnem ho von. Môžem mu ho ukázať...? No, snáď mi nič neurobí a Gerickovi je to aj tak už jedno. Otvorím dlaň, v ktorej som doteraz skrývala prívesok. Domnievam sa, že toto mi zachránilo život... Dúfam, že ma teraz nezačne považovať za blázna... pomyslím si a čakám mužovu reakciu. |
| |
| Shaina Stařec se podívá na malý přívěšek, který svíráš v dlani a v jeho očích ty můžeš vidět moudrost náležící stáří. Takovou, kterou jsi do dnes jen sotva mohla spatřit v něčích očích. "Ano, jistě... Amulet, Sofóna, pána moří. Jeho moc však platí jen pokud je darován. Znamená závazek nejvyšší důležitosti. Pokud jej někdo někomu daruje vkládá do něj veškerou svou důvěru a ten kdo je obdarován ji přijímá a zavazuje se tak do konce jejich životů, že neodmítne pomoci tomu, kdo mu jej daroval a že do konce svého života neodmítne pomoci kapitánovi lodi, který jej požádá o doprovod. Jistě ti byl dán, když jsi přežila. Ten muž zemřel, že?" vlastně se nemusel ptát. Řekla jsi přeci že jsi přežila jediná. "To nevadí, mladá Shaino. Pro něj to zřejmě bylo lepší, nemýlím se? Netruchli pro muže, který se pro to rozhodl sám. Dnes budeš mým hostem, nevadí? Kousek od tud mám srub, přijmeš mé pozvání? ptá se tě a vstává od potůčku, při čemž ti podává ruku abys i ty mohla lépe vstát. Valakas Pochmourně jsi usnul. Měl jsi hlad a tak dál, ale nakonec jsi usnul a dbal Sebastianových rad. Je nepravděpodobné žebyste se ještě někdy viděli. Do tvého pokoje vnikne slunko oknem a jeho paprsky tě vytrhnou ze spánku. Mimo slunce jsou to ale i hlasy. Hlasy, které jsou překvapené ale i nadšené. Když se podíváš ven vidíš skupinky švitořících lidí, kteří sei mezi sebou povídají. Je zvláštní jak si v takovém městě jako Amon zprávy dokáží rychle najít cestu k uším lidí a různým drbům... Haerdalis a Kenna Haerdalis se posadil v místnosti a Rodina se začala ukládat ke spánku. Vypadají že jsou vyděšení. "Mami, co tu děláme?" ptá se asi dvanáctiletý Petrův bratr. "Tady jsme v bezpečí, nemusíš se bát, Karle." chlácholí ho máma a otec se na syna usměje. "Uvidíš že nám tu bude dobře." řekne otec, ale vlastně tomu asi ani tak úplně nevěří protože neustále pokukuje po Kenně ale i po Haerdalisovi. "Měl bys jít spát," podotkne otec ke svému synovi a máma ho přikreje jednou z přikrývek, kterou vám sem ještě přinesli a lhene si vedle chlapce. "A kde je brácha?" ptá se ještě Karel tiše, své matky. "BNude v pořádku. Přijde za námi, slíbil to." zašeptá mu jako ukolébavku. Pak ještě dlouho čeká než kluk usne a tiše mu zpívá. Otec přijde ke Kenně. "Paní...? Jak dlouho tu budeme muset zůstat?" je vidět že si nepřipadá ve své kůži. |
| |
| U temných elfů Potom už se elfové na nic neptali a tak jsem i já mlčela. Nechala jsem se odvést do našeho dnešního nocležiště a potom přešla k jednomu z míst, kam jsem se rozhodla uložit a začala se odsvlékat. Rozepínám přesky a odkládám části brnění na zem pečlivě je ukládajíc. Nelze nepřeslechnout matku i malého chlapce, který klade otázky. Ty na mé tváři vyvolají smutný úsměv, neboť ani já na ně nejsem schopna nějak odpovědět. Proto raději mlčím, abych nerušila uspávání a nakonec usednu ke zdi na své místo a čekám. Snad přemýšlím. Když ke mně dojde otec a položí mi otázku, tak k němu vzhlédnu. V mých očích však odpověď nenajde. Jsou smutné a utrápené. A unavené. Dneska toho také nebylo málo. "Jsem Kenna..." řeknu nejdříve. Formální oslovení "paní" je něco, na co nejsem zvyklá a nejspíše mi to nevyhovuje. "Ale nevím..." pokrčím smutně rameny, že se mi nepodařilo ukojit jeho touhu po odpvědi. "Možná týden, možná měsíc... dokud to bude potřeba a vy budete muset být v bezpečí..." dodám neurčitě, ale zcela jistě ani toto není odpověď, která muže potěší... |
| |
| U temných elfů Kennina odpověď muže opravdu příliš nepotěší, dále je ale sticha. "Tak tedy... Dobrou noc..." řekne ještě. Vypadá že ho krom toho všeho trápí i něco jiného. Něco o čem není ochoten se zmiňovat. I Petrův otec se uloží ke své ženě ke spánku a poměrně brzy usne. Na stole uprostřed místnosti, stojí malá lucernička a osvětluje tak vás prozatimní pokoj, svým mihotavým světélkem. Je však pravda že byste se měli alespoŇ trochu prospat... |
| |
| Hm. podivím se nad tím, že Amon je vlastně jen velká vesnice. Obleču se a překontroluji tornu, jestli je v ní vše co má. Rozhodnu se doplnit zásoby a následně i odjet. Prohledám místní skříň, abych si na jízdu po Amonu oblékl něco jiného než v čem by velvyslanec měl být viděn. Vyjdu z pokoje a zamířím do stájí. Hlad nemám, jelikož se přes noc žaludek stáhl a i vzhledem k tomu, že zatím necítím ve vzduchu vůni nějakého pokrmu. Na koni zamířím ke švadleně, která by pro mne měla mít již hotovou zdobenou tmavou róbu. |
| |
| U temných elfů Také usínám při přemýšlení se totiž neudržím.Zdá se sen ale né moc pěkný tak se během noci vzbudím.Ale nechci ostatní rušit a tak vylezu z domečku a před něj si sednu na zem do studené noci a hledím do ní.Přemýšlím. |
| |
| U temných elfů Nakonec jste i vy oba odešli spát. Haerdalis spal neklidně a hluboko v noci vyšel ven aby ještě chvíli přemýšlel, ale venku se vlastně nedělo nic zvláštního. Temní elfové vykonávali činnosti pro lidi spojené se dnem. Mohl spatřit i náčelníka, který se venku o něčem bavil s jiným mužem, který oblečený do podivného roucha a v ruce třímal jakousi křišťálovou kouli. Alespoň to tak vypadalo. Náčelník pak odešel i s tím mužem kolem Haerdalise do domu kde spíte. Valakas Převlékneš se. Ne že bys tu měl mnoho šatstva ale něco se zde dá najít. Vyjdeš z pokoje. Palác je zdá se prázdný. Na chodbách neuvidíš jediného sloužícího a celkově má teď palác podivný nádech smuteku. U každého obyčejného smrtelníka by prázdné chodby a ticho všude kolem budilo strach až hrůzu z toho místa. Zamíříš do stájí. Musíš projít mnoha chodbami a několikrát si spleteš cestu, neboť zde nic není a hlavně to tu neznáš a nemáš se koho zeptat na cestu. Tedy znáš strávil jsi zde jednu noc... Jdeš do stájí a tam najdeš jen koně. Zdá se že i podkoní odešl někam pryč. Přesto je o koně dobře postaráno. Mají co jíst i pít. Nemohl odejít před dlouhou dobou. Na koni vyjedeš a když jedeš ulicemi cítíš na sobě zvědavé pohled místních lidí, kteří jako by ani nevěděli co si o tobě mají myslet. Jedeš ke švadleně, kam když vejdeš se na tebe ta žena tázavě zadívá. Chvíli jako by nevěděla kdo jsi, ale to není pravděpodobné, protože tvůj oděv má připravený na pultu, jako by čekala že si pro něj přijdeš. V jejích očích je otázka, kterou ale nevyřkne, po té krátké chvíli strávené tím ež ti hleděla do očí vezme onu róbu, kterou ti podá. Je přesně podle tvého přání a velmi hezkého střihu. I volba látek je velmi pěkná. "Vše podle vašeho přání, pane vyslanče..." řekne jen. Tón jejího hlasu se dá jen těžko určit. Jako by v něm byla stopa výčitek... |
| |
| U temných elfů Trochu mě zarazí když vidím náčelníka s tím cizincem a tak nakouknu do domečku co tam chtějí dělat.Jsem zvědavá a dívám se pozoruji je. |
| |
| Haerdalis Ten muž není cizinec. Je to temný elf, kterých je zde spousta. Jen tento je jinak oblečen. Asi také někdo důležitější. Mluví ale ve svém jazyce nerozumíš jim. Nahlédneš oknem dovnitř ale oni se ani nenamáhají rozsvítit. Když se rozhlédneš tak kromě světla měsíce a hvězd, které sem dopadá zdee žádné jiné světlo zdá se nepoužívají. Nevidíš tedy kromě tmy uvnitř nic... |
| |
| U temných elfů Ani nevím jak ale při díváni se do tmy se sesunu a usnu u zdi domu.A spím klidně až do rána před domem u dveří. |
| |
| U Temných elfů Je ráno. Vás probudí vůně teplé snídaně, která je již připravená na stole. snídani tvoří jakási polévka s chlebem a k tomu sjte dostali horký nějaký bylinný čaj. Haaerdalis se kupodivu probudí také uvnitř domu, na zemi přikrytý přikrývkou. Poslední vzpomínka na tmu do které jsi se snažil hledět je nějaká mlhavá těžko říct jestli se ti tvůj noční výlet jen nezdál. I Kenna se probudí do jansého rána. Slunce dovnitř svítí oknem a vy můžete vidět i probouzející rodinku. "To už je ráno...?" ptá se Karel. "Ano, broučku to víš že už je ráno..." odpoví mu matka až snad příliš sladce. Otec také vstane a podivý se nad prostřeným stolem. "Na to co jsem o temných elfech slyšel je tohle úplný luxus..." pronese zamyšleně a začne zoumat podle vůně obsah talířů. Jako by si snad myslel že je jídlo otrávené. "Ale no tak, zlato, to nebude třeba. Petr by nás sem neposlal, kdyby nám tu hrozilo nebezpečí." ohradí se matka, která zrovna osiřela, když Karel šel hledat záchod. "Petr neví co dělá." odsekl své ženě otec rodiny a pak přisedl ke stolu a jeho žena vedle něj. "Nesuď ho tak přísně. Co bys udělal ty?" otec vtrhne ruku ze sevření své ženy a vezme doruky lžíci. Nakonec oba začnou jíst a Karel se k nim brzy přidá. |
| |
| Nakonec tedy vyjedu z paláce a zamířím ke švadleně. Je otevřeno, atak vejdu dovnitř. Žena na mne chvilku kouká, ale když si všimnu připravené róby na stole přejdu k ní a vysypu požadovanou sumu na stůl. Oblečení si zkusím a trochu se v něm projdu, abych věděl jestli je opravdu vše jak má být. Když zjistím že ano, srovnám ho a uložím do torny. Ano, vše v pořádku. pochválím švadlenu a posledním pohledem jí dám své zbohem. Pak zamířím ke kováři. |
| |
| Valakas Kováře jako by nezajímal ruch venku. Když vstoupíš do kovárny podívá se na tebe jen úkosem. "Tak povídejte mladý pane, co chjcete." řekne ti a věnuje ti podrážděný pohled. Je to silný muž, který rozhodně nevypadá že by se něčeho musel bát. Tedy asi kromě magie, která by si s ním poradila velmi lehce. |
| |
| Podívám se mu do očí a usměji se. Není to ten přátelský smích. Musí si mne pamatovat, ale hry má rád každý. Objednal jsem si u vás hůl, asi tak před 4mi dny. odpovím mu na jeho otázku a přejdu k němu. |
| |
| Valakas Muž se tváří nabručeně, ale hůl ti podá. Je to opravdu mistrovská práce. Mahagonové dřevo. Nádherně opracované. Z obou stran na koncích má kování zasahující šikmo do hole ze zakalené oceli a na jedné straně je ny kování přidělán nádherně vyvedený ornament tvaru lebky. Pro budoucího nekromancera opravdu nádherná hůl. Otázkou však zůstává, zda ještě skutečně někdy nekromancerem budeš. Těžko říct odkud tu hůl vyndal. Asi ji měl schovanou pod pultem. "Spokojen?" ptá se tě. |
| |
| Hm, ano. prohlížím si hůl a snažím se najít všechny detaily. Vyndám měšec s penězi na pult a zaplatím. Nechávám si ale na sobě věci, které jsem si oblékl v paláci. Nechci na sebe zde upoutat moc pozornost. Venku pak nasednu na koně a vyjedu za město, směrem, kam mi řekl Sebastián. K šamanovi to bude zřejmě dlouhá cesta. |
| |
| U temných elfů Když se probudím jsem udiven z toho kde jsem ale dfomyslím se, že mě přenesli elfové a tak se pousměju a protáhnu.A řeknu. Přeji všem dobré ráno. Trochu při tom zívnu a vstanu a porozhlédnu se kolem.Když vidím jídlo ochotně a z důvěrou ho sním a pak se poohlédu po náčelníkovi.Cjtěl bych s ním totiž mluvit a hlavou se mi mele. Jestli pak mi náčelník dovolí studovat kultůru a život který u nich probíhá? Řeknu si a hledám jej. |
| |
| Les Vypočujem si, čo mi starec povedal o amulete. Neviem, ako mám reagovať. Nemám k tomu, čo povedať. Väčšinu s vecí, čo mi povedal už viem. Keď povie, že nemám plakať pre Gericka, pretože sa pre to rozhodol sám, trochu smutne pozriem do zeme. Nemám preňho plakať? To sa ani nedá... Ten muž... Nebol starý... Mal ešte celý život pred sebou. Na druhej strane to bol opilec a len ťažko by sa z toho dostal, takže by mu aj tak zrejme nebolo dobre. Možno mu je naozaj lepšie mŕtvemu. Aj tak si však myslím, že si nezaslúžil takú hroznú smrť rovnako, ako ostatní námorníci... Zomreli však na mieste, ktoré im bolo srdcu najbližšie – na mori. Dvihnem pohľad od zeme a pozriem do korún stromov. Na tom, čo mi povedal tento divný starček o amulete, ktorý mám na krku ma zaujala jedna vec... a to tá, že ako nositeľka tohto prívesku nesmiem odmietnuť pomoc žiadnemu kapitánovi lode, ktorý ma o ňu požiada. To znamená, že sa teraz už nebudem môcť usadiť, pretože ma hocikedy môže hocikto zavolať, aby som sa išla s ním plaviť. A bude to tak až do chvíle, kým tento prívesok nepodarujem niekomu inému. Mohla by som sa ho zbaviť už teraz, ale na čo...? Momentálne by som sa skôr odtiaľto radšej dostala, ako sa tu usadila... Starček mi navrhne, že môžem byť jeho hosťom. Chvíľu nad tým uvažujem. Je to bezpečné? Tohto človeka vôbec nepoznám.. Čo ak mi bude chcieť ublížiť? ...no koniec koncov tu nepoznám nikoho a prenocovať uprostred lesa by bolo príliš nebezpečné. Neostáva mi nič iné, ako pozvanie prijať. Pousmejem sa na starého muža Veľmi pekne vám ďakujem za ochotu a podanú pomocnú ruku. Rada budem dnes vašim hosťom. Vstanem teda zo zeme a čakám, kade ma starček povedie. Len dúfam, že neskôr neoľutujem, že som toto pozvanie prijala... pochybujem v mysli, no navonok to nedám znať. |
| |
| V klášteře: Doufal jsem, že se v noci řádně odpočinu, stále pociťuji jakousi únavu. Přesto jsem se v klášteře, místě klidu a rozjímaní duševní rovnováhy nedočkal. Nejdříve jsem myslel, že se mi zdál další se o domově, další z těch snů, ve kterých si vybavím kus své minulosti, ale bylo tomu naprosto jinak. Ten mladík, mi toho pověděl hodně a kupodivu jsem si to nejdůležitější zapamatoval. Lituju jeho smrti, protože vím, že nyní už je jistě mrtví a když ne, nejspíše zemře brzy. Přesto nám pomohl v našem boji a jeho smrt nebude zapomenuta. Probutím se brzy a s pocitem naléhavosti vyběhnu ze své cely do liduprázdných místností kláštera. Nevím, kde bych měl mnichy hledat. Zaběhnu do kuchyně, nebo snad do kaple. Musím se o svoji noční návštěvu podělit s opatem, poslat vzkaz Danielovi do vesnice a nějak informovat Kennu u elfů v lese. Kdybych tak měl havrana, mohl bych ho tam všude poslat, snad si časem nějakého vyvolám |
| |
| Valakas Vyjel jsi z Amonu poměrně z rána. Nad hlavou ti kruoží několik krkavců když vyjíždíš, ale ty mohou jen umocnit tvé obavy o čas, který ti zbývá. Musíš spěchat to je jisté... Cesta dále na východ je dlouhá. Z Jezerního kraje míříš dále směrem k horám na východním pobřeží. Ovšem vlastně ani nevíš kde máš vesnici Lavina hledat, krom toho že je někde poblíž sopky se Jménem Ohňová hora. Po pár hodinách před sebou uvidíš malou vesnici. Bude asi stejná jako mnoho těch, kterými už jsi projel... U temných elfů Haerdalis nemusí náčelníka nijak zdlouhavě hledat. On totiž přijde sám. Je ráno a vypadá už docela unaveně, ale přišel. Za ním jde ještě jeden z místních temných elfů. V první chvíli je ale zarazí světlo místnosti. Oba si stáhnou kápi do obličeje, aby je světlo slunce z venku proudící sdo místnosti příliš nepálilo, nebo snad náhodou neoslepilo. "Dobré jitro, vám všem." pozdraví náčelník. a přijde blíže ke stolu. "Vy," ukáže na rodinu, "Jděte klidně ven. Něškolik z našich už tam na vás čekají, pomohou vám zařídit byxdlení podle vašich představ. Jsu to vybraní jedinci znalí vašeho jazyka. Prosím přijměte to jeko projev dobré vůle." vypoví až podezřele slušně. Když rodina odejde nejistě a ne zrovna ochotně ven tak se náčelník i s druhým mužem posadí k vám ke stolu. "Něco byste měli vidět. Pomůže vám to pochopit...." vysvětlí a druhý z mužů vytáhne onu křišťálovou kouli, kterou Haerdalis už v jeho rukách viděl. "Toto je koule vidění. Ukáže vám mnohé..." Když se zahledíte do koule uvidíte místntonst v nitru hory. V místnosti je tma ale koule vám umožňuje setmělou místnost pozorovat. vidíte obrysy podivných sarkofágů a vidíte postupně zhasínat jednotlivá světélka. Až nakonec zůstanou svítit pouze tři zelená svétělka. Pak se dva sarkofágy otevřou a z nich vylezou Estel a Kenna. Inu, spíše vypadnou. Vidíte i slyšíte jejich hádku a pak i zjevení ducha malé holčičky, který jim říká že žádný ze zemřelých se nezlobí... Nakonec se oběma elfům daří uniknout a dostat se z hory, kde na ně na vrcholku čekal Lerand. Když vidění koule skonč náčelník vám věnuje pohled. "Věděli jsme že přišli vyvolení a věděli, kdo jsou. Čekali jsme jen na váš příchod. Pomůžeme vám jak bude třeba..." Shaina Starý muž vstane a odvede tě do hlouby lesa. Ještě hlouběji než doposud ale vlastně to není až tak daleko. A tam stojí osamocený srub. "Zde bydlím, milá Shaino, a nemusíš se mě bát,. neublížím ti... To že zde žiji sám neznamená že ublížím každé krásné panně, která mne navštíví. Ovšem samozřejmě jsme rád že jsi přijala mé pozvání. Ono s někým si občas pohovořit neuškodí." Zavede tě dovnitř. Taková malá chatka. Povětšinou je tu všechno zařízeno jako pro jednoho člověka... "Postel nechám vám, slečno. Ustelu si u krbu, pokdu vám to nebude vadit a myslíte že bych vás mohl o něco požádat? Kdybyste byla tak laskavá a pomohla mi něco teplého ukuchtit, co vy na to?" zeptá se tě nakonec s úsměvem. Estel Jsi v chrámu. Je to jen malý chrám. Asi ani před příchodem skřetů nebyl nijak velký. Důležité ovšem je že zdejší kněz ovládá kouzla, která tě později až budeš dost zkušený bude moci naučit. DOjdeš si do kuchyně kde už nějaké děvče servíruje snídaně. Snídani pro sebe, kněze a pro tebe. Jste jediní vy tři v tomto chrámu. "Zdravím Estele, toto je Lara, pomáhá mi zde s vaření a údržbou chrámu. Laro, toto je Estel, můj svěřenec a žák, jak doufám," představí vás s úsměvem. |
| |
| U temných elfů Dívám se do koule a když vše skončí řeknu. Děkujeme vám za vaší podporů.A jelikož se tu nějakou dobu zdržíme chtěl bych s vačím dovolením studovat vaší rasu. Řeknu jelikož bych ji opravdu chtěl studovat a zajímá mě. |
| |
| Když vyjedu z bran města uleví se mi. Po pohledu na nebe se pocit nebezpečí zase vrátí. Popoženu koně k rychljší jízdě abych nepříjemným pohledům ptáků zmizel mezi stromy. Před vesnicí se chvilku zastavím a přemýšlím. Neměl bych jí obět? Potřebuješ informace. Stejně se někde budeš muset zeptat. Jo máš pravdu. povídám si chvilku sám se sebou a pak vyjedu k vesnici. Zamířím do hostince... |
| |
| Klášter - Kuchyně: Posadím se ke stolu, je vidět, žemám něco důležitého na srdci.Přesto se pozdravím s Larou. Uchopím kousek jídla a nějaký džbánek s pitím. Potom se už však otočím na představeného a z naléhavostí v hlasu mu povyprávím celý obsah svého snu. "Nu a tak si myslím, že bychom měli co nejdříve posat vzkaz k elfům do lesa a taky Šamanovi." Zakončím svoje líčení a hrdlo si opět svlažím hrdlo lokem z džbánku. |
| |
| U temných elfů Náčelník se na Haerdalise přísně podívá až cítí že ho pohloed jeho krvavých očí téměř propaluje. "Nejsme žádná zvířata mladíku! Pod zde dle libosti, však urážky své si odpusť mi vás přijali, i to se však může v brzku změnit, budeš-li nadále jednat s námi takto!" pohro mladému muži a pak se podívá na Kennu. "Můžeme vám poskytnout počáteční zázemí, vybavení a úkryt, Kenno dcero paladinova." promluví raději na Kennu. Valakas Vjedeš do vesnice jako velká voda. Lidé ti uhýbají a je vidět že mají strach. Ostatně jich moc venku beztak nevidíš. Ti skřeti se na tebe dívají podezřívavě. Když vejdeš do hostince najdeš tam asi pět skřetů jak popíjejí a svou chrochtavou řečí mezi sebou klábosí. Hostinský je opět člověk a vypadá už docela staře. Když se objevíš ve dvěřích evidentně se lekne, div neupustí dřevěný korbel na zem. "Kdo ste? Přejete si?" hlas se mu třese a je odtažitý. Estel Posadíte se k jídlu a začneš líčit svůj sen. Kněz se zamyslí a pak v půlce tvého povídání vstane a přejde k oknu, kde se zastaví a hledí ven... "Ano... Mladý Rawne... Škoda ho. Byal to velmi nadaný chlapec. Za osm dní.. Nyní již semd... Tomu už ikdo z nás nepomůže. Ostatně se pro to rozhodl sám... Dobrá. Nemohu ale z vesnice jen tak někoho poslat k elfům, šamanovi samozřejmě řeknu. Vídá se s nimi, jistě jim to poví. Bude třeba vše urychlit..." řekne trochu starostlivě. "Ty ale ještě nejsi připraven na výcvik... Pokud odtud chceme dostat alespoň obyvatzele této vesnice musíme se nejprve zbavit skřetů a pak vlkodlaka... Teprve potom bude cesta volná..." řekne zamyšleně a znovu se posadí k tobě ke stolu. |
| |
| U tenmých elfů Když mi náčelník takto vynadá pomyslím si, že jsem to jako urážku vůbec nemyslel.Že jsem jen chtěl jejich národ líp poznat.Dere se mi cosi na jazyk ale raději nic neříkám.Pak vstanu a vyjdu z chaty sice trochu naštvaný nad tím, že mi bylo vynadáno ale nedám nic znát a jdu ven.Když jsem opět na vzduchu tak přemýšlím a procházím se. Ach co tady vůbec dělám.Chtěl jsem jen pomoci své vesnici ale vypadá to, že mě již není třeba.Úkol o dovedení jsem splnil a nyní to jen můžu pokazit.Neměl bych tuto družinu opustit?Nebylo by jim líp beze mě?Už mě myslím nepotřebují.Ukryt mají a Kenna je schopný vůdce a jak vidím tak mi elfové nedůvěřují ikdyž jsem prakticky jejich příbuzný.Jen bych je chtěl poznat ale jak je vidět tak o to nestojí. Takto si říkám a procházím se po vesnici.A čekám kdy se na mě budou elfové dívat jako na nepřítele. |
| |
| Klášter: Opět něco nemůžem, opět nejsem na něco připraven, hlavně že jsem vyvolený. Mé obvykle příjmené oči ztvrdnou a rty se semknou to tenké, přísné lajny. Několikrýt se nadech, zhluboka a uplně vydechne, pak zvolna vstanu a dojdu k oknu. Zahledím se z něj a po krátké chvíli se otočím na představeného: "Nejsem připravený na výcvik,nemužu nic dělat, tak jak tu budu trávit čas? Myslel jsem že právě pro výcvik a studium..." |
| |
| Estel Představený nic neřekne na tvůj tón plný hořkosti ale začne mluvit s klidem. "Bude potřeba, abyste byi více vybaveni. Předpokládám že mladý Haerdalis s druhou vyvolenou, něco přinesou. Vy máte neviditelný plášť což vám dává výhodu. Prozatím tě budu učit, samozřejmě. Toto je vyjímečná situace a myslím že se dokážeš naučit další kouzlo. Mezitím se pokusíme zjistit, kdo z vesnice je vlkodlak. Toho pak bude třeba zabít. Myslím že s polečně s Kennou se pak můžete vrhnout i na pevnost skřetů. Pak bude zapotřebí odvést lidi odsud do severního hvozdu, tedy pokud jdsem to pochopil správně, takže... Dnes začneme s výukou, jestli se cítíš být připraven. U temných elfů Kenna nakonec souhlasí a tak se ten elf zvedne. "Omlouvám se vám za svou předešlou příkrost, ale chápejte mladý muži, že se necítíme potěšeni přílišným vaším zájmem. Ačkoliv, pokdu budete míti otázky, myslím že udeme schopni odpovědět." luskne náčelník prsty a do místnosti vejdou další dva z temných elfů. "Tito dva muži, vám ukáží co všechno jsme schopni vám nabídnout." ukáže na dva elfy a pak odejde. Jeden z těch elfů předstoupí. "Mé jméno je Lioren. Následujte mne prosím..." řekne a ukáíže vám ež máte jít s ním. Vyvede vás ven a zavede do zbrojírny, kde má zásobu kožených zbrojí. Kenna ji nepotřebuje, neboť má svou, ale Haerdalisovi by se mohla hodit. Také tu mají zbraně. Dlouhé luky a šípy. Šípy zde mají trojího druhu,. Obyčejné, stříbrné a průrazné což jsou celokovové sceciálně ostřené šípy, které proniknou i pláty, když se střelec trefí. Mají zde dýky, krátké, široké i dlouhé meče. "Bude se vám z toho něco hodit?" |
| |
| U temných elfů Když je náčelník nakonec milejší a odvedou nás do zbrojírny řeknu. Ano bude děkuju za to že si zde mohu vzít výzbroj. Řeknu a sekeru kterou mám u sebe položím pryč a místo ní si vezmu široký meč,dlouhý luk s šípy od každých trochu a také koženou zroj když se vyzbrojím konečně jsem připaven řeknu. Ještě jednou za tyto věci děkuji a kam nás zavedete nyní? Zeptám se ze zájmem a čekám naodpověd. |
| |
| V chrámu: Trochu se zastydím, že jsem dal najevo svoji rozhořčenost.Nicméně kněz v dalším okamžiku nejméně po desáte opakuje to na čem jsme se schodli už dřív. Když se mne zeptá, zda jsem připravené, zamrkám a oči mi zajiskří. No konečně, něco jiného než pouhá nečinnost. Vše je lepší než jen sedět a mlátit prázdnou slámu. Pokývám hlavou s mírným úsměvem a nakloním ji na stranu."Nu, můžeme to zkusit." Vstanu a jsem připraven násloedovat kněze, nebo se odebrat tam, kde má mé vzdělání probíhat. |
| |
| U temných elfů Nijak zvlášť jsem se nezapojila do výměny názorů a jen jsem mlčky přikývla na souhlas. Vidím, že elfové nejsou nijak nadšení tím, že nám mají pomáhat, ale tak trochu se s tím asi ztotožnili a nakonec nás i zavedou do místnosti, kde je zbraní na výběr více. Stejně tak i zbrojí, ale vzhledem k tomu, že já jsem vybavena poměrně slušně, tak jen trochu projdu místnost a víceméně bez zájmu vezmu do ruky pár kusů železa, abych je vzápětí položila na svá místa. Až když Haerdalis vezme do ruky luk, tak na něj chvilku koukám a je vidět, že se ve mně odehrává nějaký boj. Vnitřní boj, který má zjevně něco společného s lukem a střelnými zbraněmi obecně. Nakonec to nevydržím a promluvím. "Luky jsou zákeřné a nejsou čestné..." řeknu si spíše pro sebe. Jako bych opakovala nějakou zažitou poučku, i když je zřejmé, že se s tímto názorem ztotožňuji. Nicméně nic dalšího k tomu neřeknu. Pokývám hlavou, protože si jsem vědoma toho, že svými slovy stejně nejspíše nic nezměním a vyjdu ven ze zbrojnice. Opřu se o stěnu, vytáhnu svůj prazvláštní meč a začnu si jej prohlížet. Jako bych zkoumala, zda-li je dost ostrý, nemá někde nějaký zub či jiné poškození a obecně prostě jen odpočívám. Stejně tady není nějak co dělat a musím čekat na to, až bude pro nás bezpečné odejít z této vesnice a pokračovat v našem takřka svatém poslání. A to bude nejspíše ještě nějaký čas trvat... |
| |
| Šaty prej dělaj člověka. povzdechnu si, když vídím, jak marné bylo doufání, že převlečení do civilních šatů mne ochrání před zvědavými pohledy lidí a hlavně skřetů. Na skřety se raději nedívám, abych jim nedal najevo svůj vzdor nebo spíše nadřazenost. Číší vína. poručím hostinskému a opřu se o bar. Když mi barman naleje trochu upiji a udělám na hostinského gesto, aby dal obličej trochu blíž. Nevěděl byste, kde bych našel ves zvanou Lavina? zeptám se ho trochu tíšším hlasem. |
| |
| U temných elfů Kenna si to všechno projde a několik mečů jen vezme do ruky. Na Haerdalisův vybraný luk jen tiše řekne pár slov o nečestnosti těchto zbraní, ale Pak víceméně relaxuje. "Není třeba děkovat," odpoví Haerdalisovi jeden z temných elfů, který vás sem doprovodil. "Nyní, máte na výběr. Můžeme vám ukázat cvičiště a nebo odvést vás zpět, kde by vám měl náčelník se ztrážce vědoucího oka, oznámit, informace o dalších místech, kde byste mohli pomoci v boji proti Cortovi." oznám,í vám dvě možnosti dalších činů. Valakas Skřeti se na tebe dívají podezřívavě a sledují tě. Když přijdeš k hostinskému tak ten ti nalije ale od pohledu je jasné že neví co si o tobě má myslet. "Ano, pojedete dál cestou na východ. ta se později začne v mírném oblouku stáčet na severovýchod a vlastně vás zavede přímo do Laviny. Ono budete tam po cestě mít jedno rozcestí. Tedy asi dvě nevím přesně... Ale u toho jednoho se musíte vydat právě na severoýchod. Cesty na východ si nevšímejte ta by vás zavedla do Zenomu." odpoví tzi tiše, skoro jako by nechtěl aby ho skřeti slyšeli. "Dáte si ještě něco?" zeptá se už normálně hlasitě, když vyprázdníš svou číši. Estel Kněz tě tedy po snídani odvede do studovny, kde je několik knih, které přestáli Cortův vpád a je zde také stůl a dvě židle. "Popravdě... Nejsem až tak zkušený jak by se mholo zdát. ALe něco tě naučit mohu..." pronese tichým vážným hlasem. Přinese ti tři z knih v policích. "Prolistuj si je, a pak mi řekni, teré z kouzel by jsi se htěl naučit. Pak začneme." řekne ti a ty se můžeš pohroužit do oněch knih a začít se učit. |
| |
| soukromá zpráva od Chaos pro |
| |
| Jsem potěšen, že hospodský přešel na mou hru a snažím si zapamatovat, co mi říká o cestě do oné vesnice. V duchu si ji ještě jednou zopakuji. Ne. odpovím mu a na stůl vedle číše vysázím pět zlatých. Vím, že při své ekonomické situaci tím dost tratím, ale ten člověk mi dost pomohl. Pak vyjdu směrem z hostince s úmyslem pokračovat v cestě. |
| |
| U temných elfů No myslím, že Kenna by asi raději šla za náčelníkem a tak by jste měli jít s ní ale smím-li požádat aby mě někdo z vás doprovodil na to cvičiště chtěl bych se tam podívat a pak bych se vrátil za Kennou. Řeknou a čekám napjatě.Nevrlou poznámku Kenny přelétnu a pomyslím si. Jo ale skřet tě taky zabije ve spánku a je mu jedno jeli to čestne. Pak už jen čekám. |
| |
| U temných elfů "Pokud se chceš srovnávat se skřety..." pronesu napůl smutně. Neměla jsem v úmyslu se nějak více zapojovat do debaty o čestnosti boje, ale když s tím Haerdalis začal, tak mi to nedá mu alespoň trochu naznačit, co mám na mysli. "To, že skřeti i jiní takto zabíjejí neznamená, že bychom se jim měli snažit přiblížit. Čestnost v souboji i v boji by měla být tím hlavním, bez ohledu na to, zda proti tobě stojí skřet nebo elf. Jde o princip, ne o zabíjení..." dokončím svou myšlenku, načež se otočím k temnému elfovi, který prve promluvil. "Ano, zaveďte mne za ním. Stejně teď není nic důležitějšího, než případné plánování dalších akcí a proto by se takovéto informace mohly hodit..." přikývnu a svá slova doprovodím uvolněným úsměvem. Potom již odcházím za oním mužem, který nám asi byl přidělen, aby mne náčelník temných elfů obeznámil se všemi možnostmi, které se mohou v budoucnu naskytnout... |
| |
| Les - zrub Idem s starčekom hlbšie do lesa. Prídeme až k akémusi zrubu. Vtedy starček prehovorí. To, čo povedal, ma trochu vystraší. Na čo mi hovorí, že neublíži každej krásnej panne? Po prvé: Neublíži KAŽDEJ znamená, že niektorej hej...? A keď mi to vraví, myslí si, že som krásna panna? Môže mi ublížiť? Nie... nemyslím, že by mal na to dostatok síl a prostriedkov. Okrem toho by bolo teraz hlúpe sa otočiť a povedať, že som si to rozmyslela a neprespím uňho... Pomyslím si a trochu neisto kráčam ďalej. Prídeme do chalupy. Najprv si ju poriadne poobzerám. Je zrejmé, že je zariadená pre jedného človeka. Zdá sa, že nemá naozaj nikoho... Ani rodinu a asi ani priateľov... To je smutné.. Taký starý človek a nikoho nemá... Súcitne sa zahľadím na muža Budem sa k nemu dnes správať, akoby som bola jeho dcéra alebo vnučka... Snáď sa bude tak cítiť dobre. Musím sa mu nejako odvďačiť, že mi dovolil uňho prespať... Rozhodnem sa a tvár sa mi rozžiari. Keď povie, že ja budem spať na posteli a on pri krbe, zamyslím sa Je slušné odmietnuť alebo mu oponovať? Ale nemôžem ho predsa nechať spať na zemi... Je to už starý človek. Mohol by ľahko prechladnúť, keby spal na zemi. Láskavo sa na starčeka usmejem Ak sa nenahneváte, rada by som pri krbe spala ja. Vy si pokojne ľahnite do postele. Potom ma požiada, aby som mu pomohla s prípravou nejakého jedla. Opäť sa rozžiarim Ale samozrejme! Veľmi rada! Kde máte hrnce alebo niečo, v čom by som mohla to jedlo urobiť? A čo vlastne chcete, aby som spravila? Je vidieť, aká som nadšená z toho, že mu môžem pomôcť s varením. Zdá sa, že to robím rada a mám s tým skúsenosti. V detskom domove som musela pomáhať s obedmi, keď som bola staršia a v hostinci som tiež občas musela niečo uvariť, keď bolo treba... Viem variť celkom dobre. Už sa nemôžem dočkať, kedy si to zopakujem! |
| |
| Valakas Vyjdeš z hostince rozhodnut pokračovat v cestě. Snad se ani nemusíš bát skřetího pronásledování. Alespoň pro teĎ. Ti v hostinci byli dost opilí a ti venku tě mohli zatím sotva postřehnout. Ovšem samozřejmě zde jisté nebezpečí existuje. Vyjedeš po cestě na východ a uháníš na svém koni stále dál. Den pokračuje a brzy i skončí. Zapadající slunce tě zastihne na cestě ještě pře zmíněným rozcestím k němuž bys měl dojet. Není tu žádný lesík nikde v dohledu. Tu a tam roste nějaký strom, ale žádný většá zhluk jich tu není. Je o kus dál nějaké větší křoví, ale těžko říct, jestli se tma schová kůň. Je otázka jestli se utábořit zde a nebo se pokusit jet dále. Kenna Temný elf tě tedy doprovází a odvede tě zpět k náčelníkovi, který tě má již očekávat. Není pro tebe těžké rozpoznat, že mu zacukají svaly ve tvři při každém kroku. JE celý zahalený v okamžiku kdy se má vystavit slunečním paprskům... Když tě přivede k náčelníkovi opravdu tam stojí i on i ten, který vám ukazoval skrze vědoucí oko to, co se dělo v místnosti uprostřed Ohňové hory. "Paní Kenna. Výborně... Pokusíme se vám ukázat, kde všude byste v okolí mohli a jak pomoci, prosím usaďte se..." vyzve tě a Strážce oka položí na stůl křišťálovou kouli. V té kouli se začnou ukazovat nejrůznější obrazy. "U každé z okolních vesnic je jeden lykantrop, jeden nekromancer, který vyvoláná nemrtvé na tamním hřbitově. U každé vesnice je pevnost skřetů... Pak jsou ale další místa. Třeba u vesnice Uhlík se ztrácejí lidé v horách... Nedaleko Janterínu v Jantarovém dole se prý ukrývá nějaký čaroděj, který proti Cortovi také bojuje... U vesnice Losany v lese mají hnízdo obří pavouci... Všechna tato místa vám pomohou získat dostatek zkušeností, abyste lépe vést svůj odboj. Lidé za vámi půjdou..." říká ti a v kouli se ukazují místa o kterých mluví... Haerdalis Tobě ukáže muž odvádějící Kennu na cvičiště a když tam přijdeš ujme se tě jiný elf, který na tebe zřejmě čekal. "Buďte zdráv," řekne jako by ta slova cedil skrze zuby. "Jdete cvičit?" zeptá se ačkoliv jeto zcela zjevné... Shaina Starý muž se na tebe usměje a pak ti ukáže kde je potřebné nádobí. "Vlastně ej mi to jedno, děvče, opravdu... Jinak ohledně spánku, je to jen na tobě. Nebudu ti to rozmlouvat, sama jsi odpovědná za svá rozhodnutí..." řekne ti a tobě už jen zbývá rozdělat oheŇ a pokusit se ze zdejších zásob něco ukuchtit. S mírný překvapením zjistíš, ež je zde vše. Bylinky, koření, maso, zelenina i ovoce... |
| |
| Kouknu jakým směrem zapadlo slunce a důkladně si prohlédnu cesty, kam míří. Jestli je to to rozcestí o kterém hostinský mluvil. Zamířím tak jak mi poradil. Rozhodnu se díky nepříznivému okolí jet i přes noc, doufaje, že se vyspím nekde další den. |
| |
| U temných elfů Ne jen se jdu podívat. Řeknu a usměju se a rozhlédnu a pak dodám. Ikdyž trocha cviku by taky přišla k duhu. |
| |
| U náčelníka temných elfů Poslušně jsem následovala onoho elfa k náčelníkovi. Prakticky beze slov a jen jsem čekala, až budu usazena, nebo budu prostě s něčím obeznámena. Sice se poněkud zarazím při oslovení paní, neboť se tak příliš necítím, ale nechám to bez poznámky a jen se chápavě usměji, že jsem tak byla oslovena. Pozorně poslouchám potom výčet a sleduji obrazy, které se vyskytují v křišťálové kouli. Jsem poněkud zaražena některými věcmi, se kterými jsem obeznámena, ale počkám, až náčelník domluví. Nemám v úmyslu mu nijak skákat do řeči a víceméně si jen v duchu dělám poznámky, na co bylo dobré se zeptat nebo zaměřit. Potom tedy konečně promluvím: "Já... nechci nijak zlehčovat cokoliv, co jste zde uvedl, ale nejsem si tím tak nějak jistá" začnu opatrně a zeširoka, než se přesunu ke konkrétním problémům. "Se vší úctou, to kdo jsou ve vesnicích nekromanté a lykantropové je zajímavá informace, ale nejsem si jista, jak nám mohou pomoci hnízda obřích pavouků." zatvářím se poněkud zmateně. Bylo toho na mě vychrleno dost a snažím se v tom najít do důležité proto za chvilku zase pokračuji. "Stejně tak je pozoruhodné ono o těch ztrácejích se lidech, nicméně zda-li to nemá nějakou přímou spojitost s Cortem a případným oslabením jeho síly, tak to není proteď důležité. Nejpozoruhodnější informace je o onom čaroději, který je také v odboji. To by se mohlo hodit..." pokývám hlavou, že ne vše, co jsem se dozvěděla je úplně k ničemu. Přinejmenším tahle věc je velice zajímavá a půjde na ní stavět. Kdoví, jestli bychom u tohoto čaroděje neměli rovnou začít. "Jestli je nějaké spojení mezi Cortem a pavouky či oněmi únosy lidí, tak by dávalo smysl se tím nějak zaobírat, ale jinak by to bylo plýtvání silami a drahoceným časem na věci trochu podružnějšího charakteru, než zbavit zemi tyranie, nemyslíte...?" zeptám se doufajíc, že jsem uvedla věci i tok svých myšlenek na pravou míru a náčelník se tak toho bude moci chytit a případně mne opravit, kdyby jsem v něčem neměla pravdu. Je sice hezké slyšet informaci, že lidé za námi půjdou, ale tak jako tak je důležité se správně rozhodnout hned na začátku, než potom tápat v lesích s pavouky, místo toho, abychom brojili proti Cortovi... |
| |
| Valakas Rozcestí nidke nevidíš ale zatím tedy pokračuješ dál na výchdo. Tvůj kůň už je také unaven, ale poslušně poslouchá tvých rozkazů a nese tě na hřbetě dál. O několik mil dál skutečně na rozcestí dojedeš a a můžeš jet buď po cestě na severovýchod, tedy pokud správně soudíš směr té cesty a nebo pokračovat dále rovně. Dokonce je zde i ukazatel, ale je velká tma na to abys ho přečetl... Haerdalis Na cvičišti akorát nikdo není. Bodeť ne, když je den... Tento elf před tebou stojí a snad jsi zahlédl lesk v jeho očích, když jsi promluvil o tom že ti trocha cviku přijde k duhu. "Budiž," pod kápí jako by se smál, ale jsitý si nejsi. Jeho hlas zněl temně a s jakýmsi sarkasmem, který se ani nesnažil skrývat. Kenna Náčelník vyslechne tvá slova a jen se usměje, i když až po notné chvíli, jako by ho jeho vlastní tvář odmítala poslechnout, aby tuto grymasu použil. Když se nakonec opravdu usmál, jeho úsměv se posléze vytratil mnohem rychleji než se na jeho tváři vůbec vyskytl. "Tedy dobrá. O všech těch věcech víme jen málo. Sama už musíte určit co je, či není pro vás důležité. Cestu do Jantarínu, kde se snad dozvíte něco více o čaroději či přímo o dole, vám prozradí spíše šaman z Laviny než mi. Navrhly jsme vám jen možnosti. Je samozřejmě na vás kde a čím začnete a čím budete pokračovat... Jinak Dridové z hvozdu na severu jsou také na "Naší" straně..." řekneti se zvláštním přízvukem na slově Naší... "Tedy je to vše pro zatím... Využijte naší pohostinnosti dle libosti. Máte volnou ruku." řekne ti a pak se Strážce oka zvedne i s Křišálovou koulí a odchází pryč z místnosti, přičemž náčelník stále zůstává a sám se usadí ke stolu, kde sedíš i ty, akorát velmi zadumaně... |
| |
| Cvičiště Dobrá a s čím budem cvičit? Zeptám se ještě. |
| |
| Haerdalis Elf se na tebe tak koukne a pak jen řekne. "Vybral sis luk, začneme tím, pak dýky a u tebe zkusil i tesák, možná krátký meč..., co říkáš?" stále má jeho hlas ten podivný tón... |
| |
| Cvičiště Dobrá tak tedy nejprve luk co je cíl? Zeptám se a stáhnu luk ze zad. |
| |
| Haerdalis Sundáš ze zad luk a on ti ukáže několik terčů v různé vzdálenosti od tebe a různých velikostí. "Střelbu na pohyblivý terč můžeš cvičit později." opět máš dojem že se asi usmál, ale jist si nejsi. V celém okolním lese panuje zvláštní ticho. Po ránu hje všude taková lezavá mlha, která sice už zčásti zmizela ale u kotníků je stále takový malý opar. Je docela už chladno i když jsi obblečen... |
| |
| Cvičiště Vždy pořádně zaměřím a pak střelím do terče s doufáním že zasáhnu. |
| |
| Sedím nad knihou, která mi připadá neskutečně obsáhlá. Dlouho jse nad knihami nededěl. Ale brzi se dostanu do fascinovaného tranzu a mé oči jezdí po stránkách a pročítám množství roztodivných, rozličných kouzel. Některá ničívá a zraňující, jianá divotvornáá nebo matoucí. Některá naročná a koplexní jiné triviální. Pak mne zaujme jedno: "Magický štít?" pohlédnu tázavě na představeného a otočím zraky zpět ke knize. Kouzlo vytvoří před kouzelníkem magickou neviditelnou bariéru, která se pohybuje s kouzelníkem a ochrání ho před dračím dechem, kouzelnými blesky, střelnými zbraněmi a útoky tváří v tvář. "Tohle se mi zdá užitečné, tohle se chci naučit." poklepu prstem na stránku knihy. |
| |
| Haerdalis Tvá střelba je tak zhruba průměrná... No na pohyblivý terč se zatím necítíš ani ty sám... Vystřílíš všechny své šípy a několikrát dokola, naštrěstí se žádný z nich nezlomí a tak můžeš trénovat poměrně dlouho, ale pak už i ty sám cítíš že bys potřeboval pauzu... Elf, tkerý tu s teboucelou tu dobu byl si vždy tak maximálně vždycky řekl na který terč máš střílet, ale jinak se do tvého cvičení nikterat nevměšoval. Jen tě pozoroval... Když tedy konečně skloníš luk a pobereš šípy přijde až k tobě. "Dobrá, nejsi úplně neschopný. Zajděte si na jídlo a dejte si pauzu. Přijít můžete i později..." řekne ti tím podivným hlasem. Estel Zvolil sis kouzlo a řekl jej knězi, který si sám již otevřel jinou knihu do níž se začetl. Ten nyní pozvedl svůj pohled na tebe: "Dobrá. Ani je to užitečné kouzlo. Alespoň než budeš schopen zvládnout ta složitější. Tak tedy dobrá," napije se vody a založí svou knihu na stránce, kde přestal číst... "Tak tedy, začni tím, že di přečteš vše o tom jak danné kouzlo funguje. Až si budeš jsitý že si vše pamatuješ, vyzkouším tě." A tak začalo tvé učení se novhé kouzla... Které ovšem potrvá nějaký čas a rozhodně to nebude jeden den... |
| |
| Cvičiště Ano máte pravdu vyhládlo mi.No ale nevím kde se zde mohu najíst ukážete mi to? Zeptám se jelikož se ve vesnici moc nevyznám.Luk si dám zpět na záda a řeknu si. Opravdu zajímavé místo.Je tu pěkně a líbí se mi tu čím dál tím více. Řeknu si a pak se postavím čekajic kam mě elf zavede. |
| |
| Vydám se tedy na severovýchod. Chladný vzduch mne nenechá spát a tak si občas připadám jako plně odpočatý, občas zas naopak pln únavy. Doufám že do rána někam dojedu, kde složím hlavu. |
| |
| Jsem rád, žemi mnich schválí výběr mého kouzla, nemám problém se zapamatováním slov formule, i když si je musím několikrát opakovat. Artikulace mi nikdy nečinil problémy. Horší je nacvičení těch správných phybů potřebných ke naschromáždění a usměrnění energie. ovladnutí téhle části, preciznost mimiky mi vždy trvala díéle a proto s tím nijak nespěchám. Přesto po několika dnech přijdu za předstveným a zeptám se ho. jak hodnotí můj pokrok a zda souhlasí, aby se nové kouzlo vyzkoušelo v praxi. |
| |
| U náčelníka temných elfů Ještě chvilku se zamyslím nad tím, co mi náčelník všechno řekl. Nebylo toho málo a teď na mně vychrlil i nějaké další informace, kdy se do všeho přimotala ještě nějaká vesnice Lavina a druidové z hvozdu na severu. Výborně. Všechno by to jistě dávalo větší smysl, kdybych měla tak trochu představu... a co, tak se zeptám... "Ještě snad jedna věc. Nevím, jestli jste si toho vědom, ale já do této části světa nepatřím..." necítím se nijak provinile, ale prostě oznamuji skutečnost, se kterou zřejmě není tento muž příliš obeznámen. Alespoň tak usuzuji z jeho poměrně chaotických informací. "Nemáte tady nějakou mapu? Všechny informace jsou velice vítané, ale já to tu neznám. Nevím odkud je kam daleko, tedy se nemohu patřičně rozhodnout kudy se vydat. Potřebovala bych získat přehled o tom, jak vypadá pokud možno alespoň nejbližší okolí. Až potom se snad budu moci patřičně rozhodnout nad postupem..." pronesu věcně. Nezdá se, že bych si nějak přehnaně vymýšlela, ale stejně tak si nejsem jista, jestli mi i v tomto vyjde náčelník vstříc. Zatím si sice nemohu stěžovat, ale kdoví... Snad i proto čekám na kladnou odpověď, ve kterou doufám, o něco dychtivěji, než je u mně zvykem. V hlavě si potom vypočítávám potencionální spojence v nadcházejícím tažení proti Cortovi... |
| |
| Haerdalis Elf ti přykývne. "Rozumím, cizinče, u Náčelníka, kde jste prozatím naši hosté, se pro vás jistě něco najde..." řekne ti a sám se zahalen vydá do zbrojnice, kde na něj už čeká i ten, který vám zbraně ukazoval a pak odváděl Kennu. Když se vydáš k tomu domu naskýtá se ti zvláštní pohled na prakticky liduprázdnou vesnici za dřevěnými palisádami, z nichž sice hlídkuje tu a tam nějaký temný elf, ale to je tak nějak vše. Všichni jsou zahaleni, jako by nesnesli slunce... Je zvláštní vědět, že celý tvůj život tu tato vesnice byla, ale ty jsi o ní nikdy nevěděl. A co vlastně tvoji rodiče? Nedělají si už o tebe starosti? Těžko říct. Přijdeš k náčelníkovu domu a zaklepeš. Chvíli to trvá, ale pak se dveře otevřou a za nimi stojí jakási temná elfka, Soudíš podle postavy, do tváře jí nevidíš. Kenna Náčelník se na tebe podívá trochu překvapeně. Teď když už Strážce oka odešel, se už nemá koho ptát. Tváří se zamyšleně a trochu snad jsi možná zahlédla i zrnko strachu v jeho očích, ale nemžůeš si tím být jistá. "Mapu nemáme, Kenno, Všechno takové jest zničeno, to pro případ, že by se dostala do rukou někomu nepovolaného. Nic takového vám tedy poskytnout nemohu. Snad by se dala jedna mapa zhotovit, pokdu si to budete přát. I to vám můžeme poskytnout." řekne ti a pak vstane ze židle, tak jako stál i předtím. "Dám vám nakreslit mapu. Alespoň přibližnou, zítra ji pro vás budeme mít..." dodá ještě a a znovu se na tebe otočí. "Ještě o něčem víte, co budete potřebovat?" zeptá se tě bezbarvým halsem. Valakas Jedeš tedy ještě celou noc. Musíš jet pomaleji. Kůň už je unaven a na cestu pořádně nevidíš. Je chladno. P5eci jen je podzim a zima se blíží. Bude těžké dodržet Sebastianův plán s lodí a těžko říct jestli ti jeho vyvolení skutečně existují, ale doposud ti nelhal a nemýlil se. Cesta je namáhavá a únavá. Snad máš štěstí, snad je to tím že neustále jedeš v noci nejsi ničím, ani nikým napaden... Cesta však neni zrovna příjemná. Brzy ujedeš svých několik mil. a nad ránem. Ještě se nerozednívám, ale už moc neschází, projíždíš pod kopce s nějakou pevnost. Zřejmě zase skřetí. Tedy pod kopcem. Kus od kopce, tak dve osm mil... Pak dejedeš na další rocestí, kde se k cestě po které jedeš připojují další dvě cesty. Jedna z leva a druhé z prava. Na cestě připojující se z pravé straně je ukazatel: Pevnost Rošť a na druhé ceduli na cestě připojující se zleva: Teátr Tvá cestě podle cedulí pokračuje do Laviny. Jedeš dál a po dvou mílích dojedeš ke zdem hřbitovat. Hřbitova, kde na okamžik máš pocit, že jsi někoho zahlédl. Něco tam určitě je. Nejspíš nějaký Cortův přisluhovač se svými nemrtvými, ačkoliv... I ty víš, že nemrtvý mají v noci opbcházet po vesnici a ne po hřbitově... |
| |
| Trochu se v té únavě zaraduji, když mi cedule ukáže, že jedu stále správným směrem. Jsem unavený prokřehlý a už už se těším, až se za světlým obzorem vyhoupne slunce. Při projíždění kolem hřbitova, nedávám jeho prohlídce až tak velkou pozornost. To ovšem do doby, než se pohne nějaký stín. Mé smysli zpozorní. Člověk by řekl, že jsem spíše na to upadnout z koně a pohodlně usnout už na silnici, ovšem krev plná náhlého adrenalinu dodává člověku úplně jiný pocit. Přijedu k bráně hřbitova a sesednu z koně. S holí v ruce se jdu podívat co to bylo. Nemám zájem na tom, aby mne někdo sledoval. Alespoň né zatím. |
| |
| U temných elfů Když vejdu opět do domečku rozhlédnu se a vidím nějakou temnou elfku.Proto se ukloním a řeknu. Dobrý den.Těší mě. Potom se na rovnám a rozhlédnu se. |
| |
| U temných elfů "Mapa se nám hodí jakákoliv..." pokývnu hlavou směrem k náčelníkovi, když i v tomto bodě nám nabídne alespoň nějakou pomoc. "Děkuji." neopomenu dobré mravy a rozhlédnu se v zamyšlení po chatrči. Jako bych přemýšlela nad tím, jestli by nám mohli temní elfové ještě v něčem pomoci, nebo již teď skutečně nenadejde nic nového kromě čekání na to, až nadejde čas se vydat do některého ze směrů pryč z vesnice. Asi to bude ještě chvilku trvat, ale nevím, co do té doby budu dělat. "Prozatím to asi bude všechno.." pokývám nakonec hlavou a hotovím s k odchodu. "Kdybych si na něco vzpoměla, tak vás vyhledám..." dodám ještě nakonec a potom se již zvedám a pokud nebudu zadržena, tak i opouštím chatrč, abych se tak trochu seznámila s prostředím této vesnice. Kdoví jak dlouho tady budu muset zůstat... |
| |
| U temných elfů - Kenna Opustila jsi chatrč ještě v době, kdy se Haerdalis pokoušel trefovat do terčů. Procházíš celou vesnici a můžeš poznamenat jediné. Je zde klid. Kldi tak trochu kontrastující s tím, že je celá zem pod nadvládou temného nekromancera. Několik temnýh elfů na palisádách jako hlídky po dobu kdy ostatní z jejich lidí spí a několik těch, tkeří vás mají na starost. Elf ze zbrojnice, tan který trénoval Haerdalise a ještě jeden ve skladu. Procházíš se až pak uvidíš Haerdalise jak jde do chýše k náčelníkovi, kde zaklepal a otevřela mu jakási temná elfka a on vešel dovnitř. Dveře se za jeho zády zavřely. U Temných elfů - Haerdalis "Dobrý den," oslví tě ta elfka a poodstoupí od dveří abys mohl vejít. "Jdete se najíst? Vše již je připraveno..." řekne ti ještě a zavře za tebou, přičemž tě vede do jídelny, kde už nyní nikdo není. "Posaďte se," vybídne tě a když se posadíš postaví před tebe talíř s kusem masa a jakousi oblohou. Těžko říct co to je za oblohu tyto pody jsi nikdy neviděl. Zdá se ale že zde se to jí běžně. "Vaše přítelkyně přijde také?" zeptá se tě ještě ta žena, když už se chystáš začít jíst. Valakas Opatrně a pomalu sesedneš z koně, kterému toto místo je krajně nepříjemné. S holí v ruce nakoukneš na hřbitov a vlastně zjistíš že abys viděl nemusíš vstupovat an půdu hřbitova. Vidíš shluk kostlivců s meči a štíty a u nich jakéhosi mladéhjo muže. Je to člověk v černém hávu. Nemůže být ještě nijak moc starý, i když přes dvacet mu už bude. Nekromancer, jak jsi si domyslel sedí na jednom z náhrobků a svůj pohled upírá k nebi. |
| |
| Jídelna POděkuju za jídlo a na otázku odpovím. To nevím. Řeknu a dám se do jídla při němž podotknu. To jste vařila vy sama? Řeknu. |
| |
| U Temných elfů - Haerdalis Žena se pousměje i když těžko říct jestli se ti jen nezdálo ten úsměv totiž téměř okamžitě zmizel. "Ano, mladý muži, vařila jsem to já sama... Jsem ráda budu ráda pokud naše pokrmy budou chutnat i vám." řekne a přinese ti trochu teplého mléka. Když ochutnáš zjistíš že rozhodně není kravské, ani kozí. Má úplně jinou chuť... |
| |
| Jídelna Je to opravdu dobré. Řeknu abych pochválil jídlo které mi opravdu chutná. |
| |
| Vesnice temných elfů Nemám v úmyslu zamířit nějakým konkrétním směrem. Mám potřebu odpočívat a přemýšlet. Také se pomodlit, ale na to ještě bude dost času. Teď si chci prostě alespoň na chvilku odpočinout a vypustit z mysli všechny myšlenky týkající se budoucnosti. Chci jen chvilku vzpomínat. A i když je mi jasné, že tady nenajdu žádné rozumné místo, kde bych měla klid, tak se rozhodnu alespoň obhlédnou okolí. Zamířím k palisádám a na některém z míst vylezu nahoru, abych se tam mohla opřít a hledět do dáli. I když je vesnice lemována především lesy, tak to nevadí. I pohled do nekonečné zeleně uklidňuje. Zhluboka se nadechnu vlahého lesního vzduchu a opřena o palisádu hledím do útrob lesa přede mnou. Vzpomínám na všechno, co se mi jen dokáže vybavit. Na tváři mám proto poměrně uvolněný výraz, na rtech lehký úsměv a oči s pohledem na tisíc mil upřeny bez cíle. Odpočívám. Odpočívám, zatímco se mi před očima honí výjevy z mého paladinského řádu. Tváře těch, které jsem znala. Tváře přátel, nebo jen lidí, kterých jsem si prostě vážila. Hodiny výcviku, jízdy přes město na mém koni. Chvíle krásy a uvolnění, ze kterých jsem byla kdysi vytržena, abych se objevila na jednom z prvních míst tažení proti nekromantu sužujícím vzdálenou a neznámou zem. Bez otázek, možná i bez důvodu, ale přesto své povinnosti musím dostát. Ale trochu odpočinku mi vždy může do budoucna jen pomoci... |
| |
| Nevím nic o tom, že by bylo povoleno, aby nekromancer trávil svou hlídku na hřbitově. uvítám ho svými slovy, ikdyž se mu zřejmě moc líbit nebudou. |
| |
| Valakas Mladý nekromancer se na tebe ohlédně a postaví se proti tobě. Těžko říct, zda už se připravoval kouzlit, ale rozhodně se o tmu zatím neuchýlil. V jeho očích, osvětlených jen září hvězd vidíš probíhat kalkulace, jako by vážil co může a co nemůže udělat. "Nevím nic o tom, že bylo povoleno v noci vycházet." odvětí ti nakonec pevným hlasem. Jeho postoj i hlas je pevný. Dívá se ti zkoumavě do očí, jako by se tě pokoušel prokouknout. |
| |
| No, měl by jsi být spíše na stráži a né vzpomínat nad jmény mrtvých na hřbitově, nemyslíš? snažím se ho přechytračit a nedat na sobě najevo to, že jsem si vědom, že zhlediska boje by mne zabil velmi rychle, ovšem stále mohu využít svého postavení. |
| |
| Valakas Promluvil si na nekromancera před tebou. Je to mladý člověk, ale svými zkušenostmi tě jistě převyšuje. Máš ještě možnost využít svého postavení, kdyby bylo zapotřebí, ale: "Dosteneš koně, knihu a psací potřeby. Do té knihy zaznamenáš průběh své výpravy. Samozřejmostí je jídlo, pití a nějaký drobný obnos pro tvé potřeby. Očekávám že důkladně prozkoumáš všechna panství a když odhalíš nějaké vady, odboje, nebo rebelie postaráš se o to. Nemusí hned všichni zemřít. Zmrzačení je někdy efektivnějším trestem. V některých případech pak zmrzačení člena rodiny, ale to už si jistě poradíš. O všem chci vědět a všechna tvá řešení daných situacích zapíšeš. Podle toho posoudím úspěšnost tvé cesty. Očekávám že bude úspěšná. Dostaneš dekret opravňující tě ke kontrolám i k okamžitému převzetí kterékoliv posádky skřetů, kterou budeš potřebovat. Ostatní nekromancery udržující vesnice v šachu zatím ponechám bez tvé možnosti jim kázat, ale přesto je dekret vyzve aby ti naslouchali. Každý z pánů panství je jeden z mých upírů. Měj se proto na pozoru. Mají rozkaz tě nezabít, ale přesto si od nich drž jistý odstup. Pokud všemu rozumíš, je čas abys šel." vzpomeneš si na Cortova slova, když tě posílal na cestu. Ostatně tento muž má zřejmě důvod proč na hlídce není. "...Vydejte se dále na východ od jezerního kraje. Tam najděte vesnici Lavina pod Ohňovou horou tamní šaman vám poví co dál...pokud byste tam šamana nezastihl vydejte se na sever do hvozdu. Tamním druidům můžete věřit a oni vám pak pomohou dostat se do přístavu. Odedneška přesně za tři měsíce tam bude loď, kterou budete moci odcizit a odplout na její palubě... Tedy pokud budete chtít. Jednou až budete zkušenější se budete moci vrátit i s vyvolenými a Corta zabít, ale do té doby je pro vás nebezpečné zde být." vzpomeneš i na Sebastianova slova, když ti ukázal pravdu o tvé rodině. Možná jsi jí ještě zcela nepřijal, ale i tak je ti jasné, že zrovna jeho slova si budeš pamatovat ještě hodně dlouho. Muž stojící proti tobě na tebe hledí zkoumavým pohledem. "Měl by jsi být na míle od hřbitova v teple svého krbu a ne courat po krajích. Mnoho takových jako ty není a být nemá. Jsi si vědom toho, že mám rozkaz každého jako ty odstranit?" zeptá se tě nakonec. U Temných elfů Haerdalis a Kenna Dny plynou rychle. Povětšinou jen čekáte, ono vám toho moc jiného nezbývá. Kenně donese šaman druhého dne mapu, kterou slíbil a jinak je o vás postaráno, tak jak může být. Dostáváte jídlo, máte kde spát. Můžete trénovat přes den... A dny se vlečou a jsou jednotvárné... Jako by to snad nemělo skončit. Jste tu i s Petrovou rodinou, ale ti jen máklo kdy vycházejí ven. Za necelý týden se vrátí jeden z elfů v době snídaně a zaklepe na dveře náčelníkova domu, kde jíte. Náčelníkova paní vstane a dojde otevřít. Dovnitř vejde mladý temný elf, který se v prvních chvílích musí vydýchat. "Mám... Mám vzkaz z Laviny od šamana pro vyvolenou a jeho učně," odříká a natáhne ruku ke Kenně a Haerdalisovi. Lavina, Solárův chrám - Estel Učíš se novému kouzlu. Je to náročné, přeci jen načit se nové kouzlo je náročný proces a vyžaduje plnou koncentraci takže přes den máš sotva čas dělat něco jiného. Už uplynul celý týden. Dnes ti ale Kněz ráno oznámil: "Daniel říkal, že včerejšího večera zařídil, aby se vzkaz o tvém snu dostal ke tvým přátelům u temných elfů. Dnes by jej měli obdržet..." |
| |
| U Temných elfu Já ho vezmu. Řeknu a vezmu vzkaz který začnu číst a pomyslím si. Jo tak ona je vyvolená a já jen učen jo?No to si mě pěkně pojmenovali. Řeknu si a čtu dopis. |
| |
| U temných elfů Většinu probíhajících dní jsem strávila odpočinkem a jak si všichni mohli všimnout, i modlitbami. Nebyla jsem příliš komunikativní a trochu jsem se stranila společnosti, měla jsem jednoduše celou dobu o čem přemýšlet. A těžko říci, jak moc jsem čekala na dopis, ale když se tak stalo a objevil se onen posel, tak jsem to přijala celkem s chladem. I to, že se po dopisu začne sápat Haerdalis, ale ponechám to bez reakce. Však se na mě také dostane a ta minutka navíc mne již těžko může nějak rozhodit. "Odkud jsi přišel, hochu? Jdeš přímo z Laviny, nebo sem někdo přišel a vzkaz přinesl, aby jsi nám ho předal...?" zeptám se jej takřka mateřským tónem a se zájmem. Zjevně mi přijde případná zpráva z úst toho, co zprávu přinesl, hodnotnější, než nějaký případný cár papíru, který dotyčný přinesl... |
| |
| soukromá zpráva od Chaos pro Zdravím vás, Haerdalisi, Kenno... Toto je napsáno an pergamenu, |
| |
| U Temných elfů Poslíček předá dopis Haerdalisovi, když vidí, že to Kennu nijak nerozčiluje a sám se ještě trochu vydýchá. Pak se na Eflku podívá a narovná se. "Přímo z Lavin,y paní. Chodíme tam vždy jednou za čas. Šaman má pro nás, nějakévaše jídlo a masti a mi mu nosíme bylinky a tabák..." vysvětlí Kenně zatímco Haerdalis ponořil nos do pergamenu s dopisem. |
| |
| U temných elfů Když dočtu dopis jsem diven co se všechno stalo a řeknu. Kenno na přečti si to. Po té jí dám do ruky dopis a řeknu si. Tak to je bezvadný zítra někoho kdo nám chce pomoct popraví.Až si to JKenna přečte nějak se dohodnem. Začnu netrpělivě přecházet a přemýšlet nad dopisem co mám udělat až nakonec řeknu. Kenno až si to přečtěš nemáme moc času musíme se pak rozhodnout.Však ty zjistíš oč jde. Řeknu nervozně. |
| |
| soukromá zpráva od Chaos pro Zdravím vás, Haerdalisi, Kenno... Toto je napsáno an pergamenu, který ti Haerdalis podává |
| |
| U temných elfů "Dobře..." přikývnu, když vlídným tónem odpovím tomu chlapci, který nám přinesl tento dopis. Na nic dalšího se již neptám, jako bych ho nechtěla zatěžovat a spíše jsem se potřebovala zamyslet sama pro sebe. Když mi pak Haerdalis dopis podá, tak jej beze slova převezmu a rozvinu. Nejprve se podívám do míst, kde je obvykle podpis, než začnu vlastní dopis číst. To ke mně ještě Hardalis stihne promluvit. Z jeho rozrušení si příliš nedělám. I když ho neberu jako svého učně, tak i přesto chci ukázat jakýsi klid a rozvážnost, která k našemu řádu patří. Až potom se začtu do dopisu. Čtu pomalu a pozorně, aby mi nic důležitého neuniklo. Možná jsem dopis přečetla i dvakrát, než jsem od něj konečně zdvihla pohled. Ale na nikoho konkrétního, jen jsem se někam zadívala. Potom jsem sáhla do kapsy svého pláště a vyndala ještě jeden kus pergamenu, který jsem rozvinula a na chvilku hleděla do něj. Potom jej opět smotám a uklidím a povzdechnu. Nejsou to zrovna dobré zprávy a i tak je potřeba se s nimi nějak popasovat. "Jedno je jisté. Do Krozbergu bychom to nestihli včas ani na nejrychlejším tvoru..." pronesu smutně a sklopím na chvli pohled opět do dopisu, který jsem vzala zase do rukou ze stolu. Jako bych si ještě něco ověřovala, než budu pokračovat. "Nejlepším se zdá vrátit se do Laviny a promluvit s Danielem. A třeba i s Estelem, pokud jej tam najdeme. Až potom se lze rozhodnout na dalším. A vzhledem k tomu, že loď na nás bude čekat až za tři měsíce, mělo by být dost času na navázání spojení s druidy a s tím čarodějem. A v hvozdu by měla být i ta dívka, o které tento list hovoří." pronesu potom k Haerdalisovi. Nejsem si jista, nakolik jeho "musíme" bylo míněno tak, že by o tom měl rozhodovat on. Spíše to vypadá, jako bych jej obeznamovala s rozhodnutími, která se zdají nejlogičtější. Potom se otočím opět na chlapce, který vzkaz přinesl a s rukama složenýma v klíně se jej zeptám. "Jak se dostáváte do vesnice a z vesnice, když z ní nikdo nemůže, jak píše Daniel. Potřebovala bych s ním mluvit..." zeptám se ho doufajíc, že na mou otázku přece jen bude nějaká odpověď. |
| |
| U temných elfů Když Kenna začne po přečtení dopisu mluvit řeknu. Počkej Kenno.Ne nemůžeme nechat toho chudáka zemřít je tu naděje jak ho zachránit.Máš sice pravdu, že žádný tvor nás tam nedonese dost rychle ale kdyby jsme dokázali najít a přesvědčit nějakého skušeného čaroděje aby nás tam teleportoval byla by to jiná. Odmlčím se a otočím k náčelníkovi a rychle řeknu. Náčelníku vy jistě znáte tento kraj velmi dobře se svým lidem.Nevíte jestli by nám někdo takový o kterém jsem mluvil mohl pomoci? Zeptám se naléhavě a v duchu se modlím aby někdo takový existoval. |
| |
| U temných elfů Chlapec ke kterému promluvila Kenna se na ni otočí a usměje se. "Přes den nikdo nemůže odejít. Tedy může, ale je to obtížnější, zatímco v noci, paní, obzvlášť teď, když nemrtví nebrouzdají po vesnici to byla hračka. Jindy je to těžké, ale teď to šlo hladce. Většinou obcházíme vesnici a přicházíme k šamanově chýši ze severu. Je to bezpečjší." odpověděl. To už se ale Haerdalis jal slova a zeptal se náčelníka na to zda nezná někoho kdo by jim mohl pomoci. Tomu na okamžik zaplály oči plamenem hořkosti, který se ale následně vytratil, když začal: "To není tak jednoduché. Není nám známo příliš nic o okolních poměrech. Máme informace o šamanovi z Laviny a všechno co víme je od něj a znašeho oka. Mezi ámi čaroděj není. Jediný takový je v Lavině, kněz z chrámu, ale aniten není dostatečně zkušený. Existovalo kouzlo, které dokázala přeunout i na tak velkou vzdálenost, ale dneska už ho nikdo nezná a pokud ano, nežije na Nekronu. Kdo by tu také žil, když by nemusel? Takové kouzlo, ale beztak dokázalo přemístit pouze svého sesilatele, nikoho jiného... V tomhle vám nepomohu. Velmi zkušení theurgové uměli vyrábět létající koberce, které dokázali létat téměř tak rychle jako draci, ale tak zkušený neni ani Daniel. Ostatně jediný theurg, o kterém jsem se doslechl byl theurg z Jezerního kraje, ale ten slouží Cortovi, je-li mi známo." vypoví a zamyslí se. "Navrhl bych ještě toho čaroděje v dolech, i když ani ten nejspíše nebude dost zkušený aby to zvládl... Ovšem cesta do Jantarínu pěšky by vám zabrala možná i tři dny... Nevím kolik máte času, ale mylsím,že tolik ne." dopověděl stále zamyšle, jako by hledal nějakou další možnost. |
| |
| U Temných elfů Zahromuju a cytnu se za hlavu abych na něco přišl pak složím ruce a řeknu. Ne máme jeden den a pakho popraví.Musí být nějaká možnost přeci. Řeknu a zamýšlím se nad tím.A pak řeknu. Když není žádný čaroděj co by nás teleportoval tak musí být nějaké zváíře ne?Nežije někde schovaný nějaký drak nebo alespoň legenda o něm?Ten by nás tam snad dostal ale nevím kdo jiný. Řeknu a stále přemýšlím.Nic mě ale už nanapadá. |
| |
| U temných elfů Pokývám ještě s díky ke chlapci, když mi osvětlí, jak se dostávají do vesnice. Sice se mu dostane opět jen drobného úsměvu, ale snad se s tím pro tuto chvíli spokojí. Potom se již ale pustí opět do vysvětlování jiný elf a to potom podorbí svým názorům i Haerdalis. Tak trochu propadá panice, se mi zdá. To já v žádném případě udělat nemíním. "Neříkal jsi před chvilkou, že není žádný tvor, který by nás tam mohl dopravit?" zeptám se s pozdvihnutým obočím. Jistě, tonoucí se stébla chytá, ale mám pocit, že to Haerdalis trochu přehání. Chvilku na něj ještě hledím, než promluvím. Je nutné si uvědomit spoustu věcí. Nebo spíše připustit... "I kdyby někde takový drak žil, myslíš, že by na požádání někam letěl kvůli jednomu životu? Co by jsi mu za to nabídl?" zeptám se jej pragmaticky, ale je to otázka spíše řečnická. Brzy totiž opět navážu. "Pokud není čaroděje, který by to zvládl, ani theurga, který by nám mohl pomoci, pak se obávám, že Sebastianovi není pomoci. Vzdálenost je na čas, který máme, prostě nepředstavitelná..." pokývám smutně hlavou. "Ale pokud taková cesta přece jen existuje, pak nám nikdo jiný neporadí lépe než Daniel, nemyslíš?" snažím se Haerdalisovi vysvětlit, jak se věci mají. On si totiž zřejmě některé věci nechce připustit, ale měl by. Pokud se totiž bude upínat k nesplnitelným cílům, pak daleko nedojdeme... |
| |
| U Temných elfů Nevím zda existuje někdo kdo nám může ještě pomoci ale pokud se vydáme zpět k Denielovi tak ztratíme mnoo času a bude to beznadějné.Takže pokud na nic nepříjdeme je ten muž ztracen. Řeknu ikdyž nemůžu uvěřit že jsem něco takového řekl.Pak s malou nadějí ještě řeknu. A neexistuje nějaké kratší cesta třeba tunel nebo cesta ale kratší mezi námi a cílem? Zeptám se ale už nedoufám. |
| |
| Myslím si že se mýlíš mladíku. Každopádně opravdu tu nemám čas se vybavovat. Jistě se ještě uvidíme. vydám se na odchod z hřbitova. Celá konverzace s ním a navíc to prostředí kolem, se mi nelíbila. Je na čase z toho místa odjet a já už se vidím v sedle svého koně. |
| |
| U Temných elfů "Obávám se, že ne... Žádná cesta, ani neskrýváme žádné zvíře takové, které by to mohlo dokázat. Draci pochopitelně žijí, ale povětšinou se zdržují na Dračích ostrovech... Náš ptáčník, o kus dál v lese ochočil jednoho pranetopýra z hor. Je to velké zvíře, létající... Ale ani on by to pravděpodobně nedokázal přeletět. A i kdyby mohl by letět jen jeden z vás..." zamyslí se šaman Valakas Řekl jsi co jsi řekl a otočil se k odchodu. Za sebou jsi však zaslechl cosi jako: "Likbo." magický jazyk jsi rozpoznal, ale kouzlo, které užil ty neznáš. (hod k10* na sílu) |
| |
| U Temných elfů Ano to zajisté kdyby byla možnost Kenna by se vrátila za Denielem a já bych letěl. Řeknu a přemýšlím. Také jsem slyšel o Hypogrifech byli prý dosti rychlí. Navrhnu v naději. |
| |
| U temných elfů Po několikerém neutuchajícím nadhazování všemožných tvorů již otočím oči v sloup. Sice rozumím Haerdalisově snaze, ale nejsem schopna se ztotožnit s jeho odmítáním skutečnosti, která již byla několikrát vyslovena. Možnost, jak se včas dopravit do onoho města prostě neexistuje a čím dříve se s tím elf smíří, tím lépe. "Já jsem slyšela také o spoustě věcí..." pronesu smířlivě. "Ale tady jsem již několikrát zaslechla, že ona možnost prostě není v ničích silách..." zakončím poněkud definitivně probíhající debatu a zdvihnu se, abych si upravila výstroj. "Jestli chceš, tak ještě hledej způsoby..." dodám k Haerdalisovi. "Ale já se jdu připravit, abych mohla co nejdříve vyrazit k Danielovi." osvětlím alepsoň své záměry do budoucna a otočím se k náčelníkovi. "Ještě jednou mi dovolte poděkovat za skrýš a azyl, stejně tak jako za informace. Možná budeme ještě potřebovat vaši pomoc, ale tak jako tak buďte připravení. Jen Tyr ví, jak dlouho bude pokračovat období klidu, než se pohne svět... váš svět..." lehce schýlím hlavu na znamení díků a potom se již vydávám ven z místnosti, abych se dooblékla do zbroje a vyrazila na cestu do vesnice... a to celkem bez ohledu na utopickou snahu Haerdalise pokusit se dostat včas na popravu... |
| |
| U temných elfů Jo jdu se připravit taky půjdu s tebou. řeknu smířeně a trochu ztrápeně že jsem nedokázal nic vymyslet.Upravím si výstraj a řeknu k náčelníkovi. Děkujeme vám za vše.Snad než se sejde rok z rokem zase se setkáme. Řeknu. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR