Andor.cz - online Dračí doupě

Dobrodružství o vlkodlacích, cti a přežití.... +15

Je slunné ráno. Ve smečce začíná noví den. Lovci vyrazili na hledání snídaně, spolu s průzkumníky, bojovníci zápasí proti sobě a vše se chystá na večerní velikou oslavu. Na počest vás, Mladých, kteří složí zkoušku a stanou se plnohodnotnými členy smečky.
Jímá se vás nervozita, kterou by vlkodlak cítit neměl. Máte obavy a strach, ale jste i nadšení. Konečně vám starší nebudou říkat "vlčata." Konečně dostanete od alfy požehnání a odznak smečky. Jenže teď je třeba se připravit...

Probudila jsem se s prvním sluncem a šla do lesa. Nechci čekat, až Lovci přinesou něco k jídlu. Vydám se na lov sama. Skočím a místo mě na zem dopadne veliký bílý vlk. Rozběhla jsem se lesem. Za chvíli jsem chytila pach králíka a sleduji ho.
Zakopl a svalil se na zem. Nestačil vstát. Prokousla jsem mu hrdlo a posnídala. S bílou srstí od krve se vracím ke smečce. Ve své vlčí podobě procházím prostorem chráněným kouzlem a koukám, jak se vše připravuje na počest Mladých.

Den D

Slunce ještě nevyhouplo na oblohu a já již stojí připravena. Co na to říct? Miluji lov. Sice ještě nemám titul a všichni mě považují za mládě, ale co. Je to jedna z mých nejoblíbenějších činností. Dokonalé skloubení zábavy a obživy. Neznám lepší pocit, než zakousnutí do masitého krku kořisti. Skupinka Lovců vyrazí za časného rozbřesku a já s nimi. Není jisté, co a kdy ulovíme. Chodit s Lovci má své výhody, ale i nevýhody.

Již hodinu jsme na lovu a vůbec nic jsme neulovili. Docela mě to mrzí, protože bych ráda dneska měla snídani. Pociťuji v sobě zvláštní úzkost. Ne z hladu, spíš je to nervozita smíšená s vyprchávajícím nadšením. Kráčím postranně skupiny a nastražuji uši, aby mi nic neuteklo. A opravdu. Někde mezi houštinami a stromy uslyším kopyta. I zbytek je slyší. Zaznamenám od hlavního lovce signál, abychom se rozprostřeli. Poodejdu kousek stranou, trochu dál od ostatních. Přikrčím se, napnu sluch a zavětřím. Cítím zvířata, jeleny. Hurá, konečně se něco začne dít. Tiše se plížím vpřed tak, abych naši kořist překvapila z druhé strany. Naneštěstí přede mnou stojí pichlavé houštiny. Malinové větvičky mě drásají po zádech, kde mi několik z nich jemně natrhne kůži. K čertu s nima. jedna z nich mě švihne mezi oči, takže s velkou námahou zadržím bolestivé zakňučení.

Oklepu se. Nesmím být slabošská. Dnes večer již nebudu vlče. budu někdo. Já, Kama, budu jedna z těch, co převezmou titul dospělosti. Přece si to hned nepokazím. Konečně se vymotám z obětí keřů a přikrčena v trávě čekám na povely. Všichni již jsou na svých místech. Na mé straně je i několik dalších Lovců. Nechtějí riskovat, že bych nechala naši potravu utéct. Adrenalin stoupá. Vítr vane dobrým směrem. Tři, dva, jedna... Všichni jako jeden vyrazí směrem ke stádu. Útok byl tak rychlí, že si jej naše oběť ani nestačila všimnout. Já a několik dalších si vezme do parády jednoho statného dvanácteráka. Při běhu na mě jeden z Lovců zavrčel. ,,Drž se dál, mládě. Ještě přijdeš o život, když jdeš mezi prvníma. Jdi z druhé strany. Jo a bacha na nohy."

Stačilo skoro deset minut a skupina se vítězně vrací z lovu. Dnešní byl docela úspěšný. Nikdo nebyl do větší míry zraněn. Jen jeden z Lovců má vyraženo pár zubů. Než se vrátím do tábora, ještě si spláchnu krev v nedaleké říčce. Přece nepůjdu do tábora tak špinavá. S plným žaludkem se uvelebím na prahu jednoho z příbytků a pozoruji mumraj kolem. Já se tak těším.

Mnoho povyku pro?

Ten shon a hluk brzkého rána neměl rád proto ,vstával většinou mnohem dřív než ostatní a vydal se dělat něco užitečného protáhnout svaly lidské i vlčí pár koleček pro rychlost vkradení se do několika vlčích obydlí pro tichost a zbytek jen pro cvik čichu i síly svalů. Když se dost vydováděl v podobě lidské .stačil jeden dlouhý skok a dopadl jako mohutný černý vlk jen kolem očí měl stejné rudé zbarvení které měl namalované i jako člověk, věděl že lovci přinesou jídlo a že se nemusí starat přesto se spíš snažil stopovat lovce tak aby si ho nevšimli jen kousek a pak se pustit za jinou kořistí. Jen cvičně hlad mohl počkat a bylo zbytečné nyní zabíjet připravil by se o svou dravost, ze stejného důvodu při návratu zpět nejedl moc a lehce omezil svůj příděl masa. Měl za to že bude připravenější na dnešní den ,mají je učinit dospělými, on se tak cítil, už dlouho,ale nejspíš to potřebovali potvrdit. Nebylo dobré odporovat nebo vyčnívat ne v téhle době a s touhle pozicí, možná postupem času to bude jiné.

Lov

Vstával som tak ako zvyčajne. Nechcel som si narušiť energiu. Lovci sa ešte nevrátili? No čo už, idem teda trochu zabehať a možno aj niečo uloviť. Pomalým krokom som prišiel na okraj lesa. Jedným skokom som sa premenil na veľkého oranžovo-bieleho vlka. Oňuchal som okolie a vydal som sa opačným smerom ako lovci. Líška. Rozbehol som sa smerom k líške. Vietor hral na moju stranu. Nenašiel som jednu líšku ale až dve. Jednu si nechám na obed a druhú zjem teraz. Zjedol som jednu líšku a druhú som zobral do papule, rozbehol som sa domov. No ja domov nemôžem prísť takto! Rozbehol som sa k najbližšej rieke a ako som sa čistil ucítil som staršiu stopu Kamy. Lovci sa teda už vrátili. Rýchlo som sa rozbehol domov, líšku som schoval pod posteľ a čakal som na večer. Asi po hodine som sa rozhodol zatrénovať s otcom no ten nemal moc času. Neostalo mi nič iné len zase čakať na večer.

Nový deň

S východom slnka sa začína prebúdzať celá osada. Vlci sa dohadujú, kto pôjde na lov, medzi bojovníkmi padajú prvé výzvy. Až tento hluk , sprevádzajúci činnosť v tábore, ma prebudil. Dlho do noci som nemohla zaspať, pretože mi obavy nedopriali pokoja. V duchu som sa zaoberala všetkými katastrofickými scenármi, ktoré by mohli tento významný deň pokaziť. Nie je sa teda prečo čudovať, že keď konečne vyjdem z dverí svojho príbytku, mám náladu pod... vlka.
Rýchlim pohľadom skontrolujem dianie v tábore. Tak, ako mi už napovedali moje uši, bojovníci trénujú a po lovcoch už nie je ani pamiatky. V tábore panuje čulá aktivita, ako starší vlci chystajú všetko možné na večernú slávnosť. Rada by som nejako priložila ruky k dielu, ale zdá sa, že každý presne vie, čo má robiť, svorka funguje ako jeden dobre namazaný strojček, všetko do seba zapadá ako ozubené kolieska. Zrejme by som sa len plietla pod nohy a zavadzala.
A okrem toho, potrebujem sa prebehnúť. Moje vlčie ja niekde na okraji môjho vedomia súhlasne zamručalo. Privrela som oči a nechala som šelmu prevziať vládu nad mojou podobou. O úder srdca neskôr na prahu domu stála čierna vlčica s jasnými, jantárovými očami, na trochu vyšších, ale silných nohách.
Tak poďme, poviem nám obom a vyrazím do ticha lesa, preč od zhonu v tábore. Ešte vždy je toto všetko pre mňa nové. Dlho som netušila, kto vlastne som. Sú chvíle, keď mi starý spôsob života chýba. Aj moja stará rodina. Lenže my patríme sem, ticho mi povie moja vlčica a ja jej dávam za pravdu.
Zaženiem preč otravné myšlienky a na chvíľu sa nechám unášať behom a slobodou, ktorú prináša. Vnímam všetky tie úžasné vône... Králik! Pach jedla mi vykrúti hlavu v ostrom uhle ku smeru, ktorým som doteraz bežala. Vlčiemu telu chvíľu trvalo, kým sa poslušne otočilo. Vyrazím po čerstvej stope a po chvíli skutočne vyplaším mladého ušiaka. Krv v žilách mi okamžite zrýchli vidinou lovu. Ušiak uháňa, akoby mu za pätami horelo, ale je mu to málo platné. Vyrazí posledné, zúfalé "Knííííííík" a moje čeľuste mu zlomia väz.
Po jedle sa oblížem. Králik bol malý, a pre väčšinu vlkov by to bola iba jednohubka, ale mne to musí zatiaľ stačiť. Nie je dobré sa prejedať, a s plným bruchom sa mizerne bojuje. Neviem, odkiaľ ku mne prišla práve táto múdrosť, ale prijmem ju. Pohnem sa a v širokom oblúku sa vraciam k táboru. Našla som stopy loveckej výpravy, keď opúšťala tábor, a rovnako som našla aj stopy dvoch ďalších "Mladých". Zjavne sa tiež potrebovali vybehať. A zrejme podobne ako ja nestáli o spoločnosť. Preto som stopy nechala stopami a pokračovala som ďalej. Tam som zase natrafila na čerstvé stopy lovcov.
Takže sú už späť, pomyslím si a tiež sa vydám na cestu do tábora. Vrátim sa ku svojmu skromnému príbytku a natiahnem sa neďaleko neho, ešte vždy vo svojej vlčej podobe.

Ráno jako každé jiné

Vzbudila jsem se s prvními slunečními paprsky. Vstala jsem a pečlivě se protáhla, abych si zahřála ztuhlé svaly. Vystrčila jsem hlavu ze dveří našeho příbytku a rozhlédla jsem se okolo sebe. Všude panoval čilý ruch každodenních povinností.
Jenže dnešní večer není obyčejný, dnes budeme jmenovaní plnohodnotnými členy smečky. Dnešní večer je jedinečný.
Povzdychnu si a vydám se pro vodu k nedaleké říčce. Poté se vrátím do příbytku, postarám se o otce (nakrmím ho, pomohu mu obléct) a spolu pojíme ze zásob. Brzy nato se vrátí i bratr Luen, který byl s vlky na lovu. Donesl pořádný kus jelena. Dnes bude dobrý oběd... pomyslím si. Popřeji bratrovi dobré ráno a vytratím se ven. Rozeběhnu se, ale po dvou krocích je ze mě již velký vlk, jehož srst hraje všemi odstíny šedé.
Když dobíhám k řece tak se zarazím, neboť ucítím pachy dvou vlků. Hmm tady dneska asi klid nebude, radši se odklidím jinam..., zavrtím hlavou. Znovu se dám do běhu a po chvilce narazím na skalní vyvýšeninu, vylezu si na ní a pohodlně se rozvalím. Jsem dost daleko od tábora smečky abych měla klid, ale dostatečně blízko, abych slyšela kdyby se něco dělo.
Hlavou mi víří myšlenky na dnešní večer a po zádech mi lehce přebíhá mráz...

Nastal večer. Byli připraveny hranice, pro každého z vás jedny. Jste oděni do vlčích kůží. Dovedli vás k obřadnímu místu. Uprostřed hranic dřeva stojí váš alfa v rouchu ušitého z rudého sametu.
Promluvil. Všichni ze smečky sklopili zrak. I vy.
"Jste Mladí a po dnešním rituálu se ukáže, jestli jste dost silní na to, stát se něčím víc. Jsme zrozeni z ohně. Jsme jehlo služebníci a odevzdáváme mu duše, jež jsou slabé."
Vystoupali jste po hranici nahoru. Připoutali vás stříbrnými řetězy, které vám hned začali zžírat maso.
Smečka po vůdci opakovala: Jsme služebníci ohně...

Přistoupil vůdce a z hrdla mu vytryskl oheň. Spálil mu hrdlo, ale zapálil všechno dřevo. Teď je to na vás. Buď shoříte, nebo se stanete něčím lepším a probudí se ve vás oheň, který byl po dobu vašeho mládí potlačován a zjeví se vám vaše ohnivé zvíře. Může to být cokoli. Liška, lev, kojot, kočka... Zazáří nad vámi a stane se vašim patronem. ( Zde prosím hráče, aby si vybrali, jakého patrona budou mít.)

Konečně večer. Jistě, mám strach. Přeci jen, chystají se mě spálit. Když jsem vyslechla řeč alfy, celým tělem mi začal stoupat adrenalin. Řetězy mě pálí jako šílené, ale musím to vydržet. Prostě MUSÍM!
Hranice vzplála. Vlkodlačí oheň spálí skoro vše. Už tomu věřím. SPaluje mi nohy, ruce i vlasy. Nekřičím. Žár spálil vlčí kůže a já se zmítám v agónii. Snažím se vyburcovat oheň ve mě.
Pak mi zapláli oči. Objevila se v nich jiskra. Mé nitro vzplálo. Zařvala jsem. Řev se proměnil ve vytí. Má vlčí podstat už je plná. Začala jsem zářit. Z hrůzou jsem se koukala, jak oheň ustupuje a vtahuje se do mě.
Pak, jako by něco vyskočila ZE MĚ. Vzlétlo to nad mraky. Je to oheň, který se začal formovat. Oheň zbledl a zmodral. "Co se to *** děje?" napadlo mě. Každý Mladý, který se stal vlkodlakem měl rudého patrona a tohle... To je... tygr! Už nevnímám bolest, jen se dívám, jak majestátní bytost skáče oblohou a pomalu klesá k mým nohám, na hranici ohořelého dřeva. Najednou mě obalila modrá záře. Vysála mi všechnu sílu. Podívala jsem se tomu tvorovi do očí. Vím kdo je a on ví vše o mě.

"Taraltinos..." zašeptala jsem, než jsem se nahá a vyčerpaná svezla na zem. Stříbrná pouta povolila. Vím, že mi na zápěstí nechají jizvy, ale je mi to jedno.... Taraltinos si lehl vedle mě. Zařval, doopravdy jako tygr. Dává tím všem najevo, že kdo mi kdy bude chtít ublížit, bude muset projít přes něj... Taraltinos, můj patron...

Hoř ohýnku plápolej tupou sílu udolej.

Byl pozdní večer, a nutno předestřít že to s prvním dnem kvetoucích stromů mělo společné snad jen to dřevo. Jen někdo hodně hloupí by si myslel ,že se nikdo z těch ,které vedli k hranici nebál, ale jen někdo hodně troufalí, by jejich strach jakkoliv komentoval. On sám se snažil aspoň vypadat, že strach nemá musel, učili ho být silný a věděl do čeho jde přesto, když ho přivazovali stříbrnými řetězy musel si skousnout jazyk aby nezačal řvát bolestí. Jeho svět se zpomalil a i když jeho duše hledala místečko, kde neucítí bolest bylo to marné, puch páleného masa syčení řetězů pomalu se zažírajících do masa to vše rušilo jeho klidné místo v duši. A pak tu byl oheň oslepoval dusil a pomalu a jistě škvařil jeho vlasy a chlupy věděl, že nepotrvá dlouho a začne se škvařit i tuk pod jeho kůží a rány začnou praskat. Jeho mysl pomalu a jistě opouštěla tělo blížící se k né moc hezké smrti a pak je uviděl.
Vždy mu říkali ,že má vidět jen svého ochránce a průvodce ,ale tady jich stál bezpočet. Jen všichni stáli daleko a jako by se báli jít k němu nebo se na něj podívat nechápal to, né do doby kdy uviděl jeho, byl obrovský, impozantní a majestátní a našlapoval kolem něj jako by ho snad chtěl ulovit, jeho tělo hořelo zlatavě jen jeho hříva přecházeli do spalující rudé. Takový byl on pán šelem. Lev.

" Hodláš sebou ještě chvilku smýkat, nebo tu prostě uhoříš chlapečku?"
Ozval se lev svým dunivým hlubokým hlasem v Ramalově nitru. V onom hlase bylo slyšet pohrdání.
" No tak chceš se rvát? Nezklam mě já vím že ano."
Ramal se pokusil zaškubat řetězy snažil se vložit všechnu svou sílu do vůle žít. Jeho oči uviděli na chvíli modré světlo a on si myslel ,že už blouzní. Napnul znovu všechny své smysli a znovu se vyhotovil k boji se stříbrem i plameny.
" Tak je hodný pejsek....."
zasmál se lev a začal Ramala obcházet z druhé strany.
"Uděláme dohodu Ramale."
s těmito slovy skočil s otevřenými čelistmy se vrhl na Ramala.
Nekousl jej místo toho vstoupil do vnitř a jejich oheň nabral ve spod zlatavou a na vrchu krvavě rudou barvu.
" Víš kdo je lev ramale? Ne? Lev je čest lev je odvaha a srdnatost .....nebudu tvůj patron Ramale , pokud budeš hloupí a nerozvážný proč bych tě měl chránit, proč bych tě měl oslabovat tím ,že tě životem povedu za ručičku. To přece ani jeden z nás nechce že? Buď silný chytrý buď jako lev a já místo abych na cestách chodil před tebou a vedl tě budu stát po tvém boku....Buď to co znamená být lev měj svou čest, buď srdnatý a nepodávej se strachu...dohodneme se?
Ramal po pravdě neměl moc na výber ,nechtěl umřít ,ale slova toho lva mu dávala smysl, největší sílu bude mít pokud nebude veden a i když to ,že jeho lev nemá rád slovo patron, nu možná bude lepší slovo bratr,partner, nebo jakékoliv jiné. Proto Ramal se vší námahou přikývl v tu samou chvíli zvrátil svou hlavu vzad a otevřel ústa jako by chtěl vít. Místo vytí však z jeho úst vyšel řev lva tak mohutný že lehce roztřásl polena pod ním, ve stejném okamžiku opustilo jeho tělo světlo které postupně získalo podobu plamenného lva. Jak lev vyskočil spadli z Ramala okovy a on se spíš skutálel z hranice. Skončil na bříše a tak ležel plný bolesti a na smrt unavený ,rány na jeho těle se bolestivě začali zavírat a on měl pocit ,že omdlí. Znovu ho uviděl plamenného lva sedícího před ním. Viděl pohled ,který jako by říkal, lež a hluboce jsi klesl.
Ramal se začal zvedat, bylo to pomalé a neobratné několikrát znovu upadl obličejem přímo na zem přesto se pomalu zvedl do klekl pak pomalu vtepřel pravou nohu a pomalu se dostal do pokleku dál nemohl, nešlo se pěstí pravé ruky o zem a zhluboka dýchal. Podíval se lvovi do očí a usmál se tak široce jak to jen on uměl, lev udělal to samé a pak si oba nahlédli do duší, jejich cesty byli spojeny člověk/vlk a jeho ohniví lev.
Chvilku se nedělo nic bylo slyšet jen Ramalovi hluboké nádechy,kterýma se snažil nabrat sílu.
"Eldurbran."
řekl nakonec Ramal polohlasem, a zůstal dál strnulí. Nedostávalo se mu jen dvou věcí síly vstát a oblečení které by nebylo takřka strávené ohněm.

Eldurbran

Jak milé... opékání zaživa


Konečně nastal čas se zvednou ze země a jít. Takže se moje maličkost musí postavit na nohy.

Kráčím s ostatními na místo určení. Velké hromady dřeva působí jako obří pyramidy. Jsem trochu skeptická, jestli to bude fungovat. Což o to, stejně jednou umřu ale radši v boji než na hranici v objetí plamenů. Bez hlesu poslouchám řeč. Všichni ostatní mladí jsou v klidu a ani jeden nevyšiluje. Nemám strach, jen se mi to zdá zvláštní. Po konci proslovu vystoupám nahoru a nechám se dobrovolně spoutat. Stříbrné okovy začnou tiše propalovat mojí kůži až se dostanou k mas. Bolí to jak čert, ale skousnu zuby a čekám. Bolest se stupňuje, ale pořád je to lepší než to, co mě čeká.
Oheň vzplál.
I přes moji vůli mi mozek zachvátila panika. Co teď? Oči mi začali slzet pod náporem kouře. Snažím jej nevdechnout, ale i přesto se mi dostává do plic. Nekřičím, kašlu. Pomalu se ohnivé jazyky dostávají až k mým nohám. Od nohou k břichu, hrudníku a krku. Celé tělo je jeden velký oheň. Vlasy spálené na uhel, již nedrželi na hlavě. Tak i řasy a obočí zmizely. Oslepující zář vydávaná mi začíná být nezvykle nepříjemná. Teplo mého těla roste a já v jednu chvíli si musím přiznat, že si to užívám. Nesvíjím se v bolestivé agónii, jen tam stojím a nechám se hořet.
Nejen vnější horký obal, ale i nitro začalo nezvykle pulzovat. Začalo nabírat sílu. Mám pocit, jako by mě někdo opékal zvenku i zevnitř.

Nebránila jsem se a nechala vypustila jsem tu sílu, co ve mě dřímala. To bylo drobet moc. Moje oči se zavřeli a na okamžik jsem upadla do stavu bezvědomí. Stav naprosté bezmoci spojený s něčím nepopsatelným. Po pár minutách otevřu oči. Plameny jsou stejně horké i žhavé ale jsem pořád v celku. Není to skvělé? V ohni přede mnou stálo zvíře. Vysoké, ohnivé a důstojné. Zahrabalo kopyty a pohodilo hlavou. Pak na mě promluvilo:

,,Víš kdo jsem?"
Vím, je to můj patron. Vypadá jako...ne, on je kůň.
,,Bojíš se mě?"
Může se někdo bát sám sebe?
,,Správně, maličká. Jsem tu proto, abych ti dala trochu poučení do života. Jsi umíněná, stojíš si za svým a chybí ti to, co mají skoro všechny zvířata... společenskost. Teď se zhluboka nadechni, ať znovu neomdlíš. Tvému tělu to neprospívá."
S nechutí se znovu zhluboka nadechnu. Kouř štípe a dráždí sliznici, ale již není tak hustý a černý.
Obešlo mě a postavilo se těsně za mě. Srdce mi bije jako na poplach. Já se asi zbláznila. patron se ke mě nahne tak, že jeho hlava je hned vedle mé. Tak zvláštní je to pocit. Zvednu ruku, jako bych jej chtěla pohladit, ale vadí mi řetězy.
,,Uklidni se, jsi vystresovaná. Všechno je v pořádku. Nelekni se."
A zmizel v záři velkého výbuchu. To už bylo na mě moc. Svezla jsem se na všechny čtyři a měla jsem pocit, že znovu omdlím. Hra světla a stínů, impozantní podívaná.

Mrknu. Pouta spadla na zem a já roztřeseně vstanu. Není to nic příjemného, bolest i oheň si vyžádali svou daň. Sejdu a hned při dalším kroku padnu na záda do trávy. Chce se mi spát. Zamumlám unaveně:
,,Ryuk"
A nic víc. Ryuk, jméno patrona. Dál ležím, neschopna se pohnout. Je mi úplně jedno, že nemám nic na sobě. Zavřu oči a snu spánkem spravedlivých. Zasloužím si jej.

Ohňu napospas

To, čo sa deje vôkol mňa, je šialenstvo. Hrôza zviera moje vnútornosti do jedného uzlíčka desu, ktorý hrozí, že už-už prerazí skrz hradbu pevne stisnutých zubov. Prečo som ja hlúpa nevzala nohy na ramená dnes ráno?! Pretože nemáš vo zvyku utekať pred povinnosťou? sarkasticky poznamená moja vlčica. Ale aj ona sa bojí. Cítim to. Nedokážem vnímať alfove slová, pretože pohľad mi stále uteká ku hraniciam dreva. Keď sa mi do rúk zahryzli strieborné reťaze, myslela som, že sa zbláznim. Len z vypätím všetkých síl udržím zuby pevne stisnuté, pretože sa bojím, že ich stačí povoliť len kúsok a začnem skuvíňať a revať na celý les. To by som sa hanbou prepadla.
Hranice vzbĺknu. Vydesene sledujem, ako sa oheň plazí skrz drevo, lačne sa naťahuje po mojich nohách a s chuťou sa zahryzne do vlčích kožušín, ktoré mám na sebe. Ešte úder srdca a som v plameňoch celá. Neudržím sa a z hrdla sa mi derie bolestné skučanie. Ako môžem obstáť v tejto skúške?! Ja, čo som ešte donedávna nevedela, že som vlkodlak?! Čo mám robiť??!!
Bolesť je oslepujúca... už nevidím. Mám pocit, že sa prepadám niekam do neznáma... aby som pristála na niečom mäkkom a pružnom. Cítim tenučké konáriky a suchú trávu. Prekvapene sa zozbieram. Obzerám sa, avšak všade je taká tma, že si nevidím na koniec ňucháča. Počkať! Ňucháča?! Kedy som sa zmenila na vlka?! Kde to som? Ja... zlyhala som? Kde je oheň?! Akoby ho moje slová privolali. Objavil sa však zvláštnej podobe... ani mačka, ani vlk. Tlama plná veľkých zubov, sudovitá hruď, hrubé predné laby zakončené mohutnými pazúrmi. Svalnaté zadné nohy im umožňovali rýchli pohyb. A horeli. Blčali plameňom, ktorý im šľahal z papúľ aj čiernych dier, kde by mali byť oči. No spolu s nimi prišlo svetlo. A tak som videla, že som spadla do veľkého, krásne spleteného hniezda. Za mojim chrbtom sa matne lesklo ohromné vajce. Bolo veľké ako menší dom.
Netušila som, čo si mám o tomto všetkom myslieť, no neostávalo mi veľa času na premýšľanie, pretože prvá ohnivá potvora zaútočila. Zrazili sme sa prostred skoku, môj kožuch zase raz v plameňoch, dlhé pazúry sa mi zarazili do tela. Bolelo to na zbláznenie. Nezabránilo mi to však zahryznúť sa do šije protivníka. Dopadli sme na zem a ja som niekoľko krát divoko zatrepala hlavou. Väzy v mojich zuboch zapraskali, mŕtvolu som odhodila. Zosypali sa na mňa ďalšie. Za každú, čo som zabila, vstali dve ďalšie. Bolo to beznádejné, ale odmietala som sa vzdať. Musím vydržať! Musím a musím a musím...! Avšak aj tak onedlho klesnem pod presilou nepriateľov.
V tom momente mi však za chrbtom zaznie ušitrhajúce PRÁSK! Ponad mňa sa preženie studený víchor a potvory s tichým skučaním zmiznú. Zúfalo lapám po vzduchu, keď mi do zorného poľa vstúpi ohromný zobák, pokrytý matne svetielkujúcimi symbolmi. A spolu s ním o kus žiarivejšie oko.
"Slušné na také vyplašené vĺča ako si ty," prehovorí hlboký, chrapľavý hlas. Som úplne zmätená. Keď znovu prehovorí, jeho hlas je plný láskavého pobavenie:
"Pokojne, maličká. Už sa nie je čoho báť. Poď teraz so mnou."
Vôkol tela sa mi zovreli silné vtáčie pazúry a vietor zdvihnutý jeho krídlami mi prečesal srsť. Stúpali sme...

Pre tých, čo sa prizerali, to muselo vyzerať, ako keby tej Mladej narástli obrovské, čierne krídla. Oheň sa pred nimi prikrčil a i jeho žiara akoby vybledla.
"KRÁ!" zahrmel povel, a oheň sa zdvihol, aby zmizol v žene pod havraními krídlami. Reťaze praskli a žena klesla na všetky štyri do horúceho popola. Z hrdla sa jej vydral chrapľavý šepot, podobný havraniemu krákaniu jej patróna:
"Torundhir!"
Čierna clona krídel sa spustila ochraniteľsky k nej, žiarivé, zelené oko vyzývavo preletelo zhromaždenie. Táto vlčica je odteraz pod jeho ochranou. Nech sa len niekto o niečo pokúsi!

Torundhir

Oheň vlka

Prišiel podvečer. Začal som sa pripravovať na večer. Aj fyzicky aj psychicky. Keď už došlo k spútavaniu, snažil som sa nevrieskať a ináč nedať najavo bolesť. Ležal som na horiacich drevách. Snažil som sa "vsiaknuť" oheň. Videl som, že sa čaká len na mňa. Vtom sa predo mnou zjavil veľký rudý vlk. Vlk si ma premeral, no aby som nezhorel zaživa trochu odvrátil, alebo čo. No znížil oheň okolo mňa.
Vidím, že máme toho veľa spoločného. Ja som vlk, tvoja poctata je vlk. Sme bojovné tvory. Bojujeme v skupinách. TY sám si bojovník.
Vlk zavil do širokého okolia lesov, lúk a bystrín. Potom už bez otáľania vstúpil do mňa. Z posledných síl som si kľakol na kolená. V tom akoby sila od patróna, brata, otca, učiteľa vstúpila do mňa štipka sily, Skotúľal som sa po chrbáte dole. Polovicou tela som ležal na uhlíkoch. No nepálili ma, aspoň doteraz. Potom začínala teplota stúpať. Posledné čo si pamätám predtým ako som zaspal bolo toľko, že som sa prevrátim z horúcich uhlíkov. Potom sa mi už len snívalo o mojom patrónovi, bratovi, otcovi, učiteľovi.

Poslední zkouška

MH:// Inu, jedeme dál. :-)

Rituál skončil. Tři vlkodlaci zahynuli. Nikdo pro ně nebude plakat. Byli slabí a nehodni smečky. Na protest vašich patronů k vám přistoupil váš alfa.
"Jsem na vás hrdý. Odteďuž vám nikdo nesmí říct "Mladý."Jste vlci, kteří budou moci běhat na lovy se smečkou, ale čeká vás ještě jedna zkouška. Každý z vás chce někým být. To vám umožní ulovení "paranii."Při tom jméně všem přejel mráz po zádech.
"Vaším úkolem je ji zabít. Vlk, který ji zabije, stane se plnohodnotným Dravcem. Avšak budeme posuzovat vás všechny a vaše schopnosti při Lovu. Hodně štěstí."

Celá smečka vás doprovodila na kraj lesa. Odtamtud už musíte jít sami...

Jen houšť a větší kapky

Spálení, to bylo to co si uvědomoval, už teď existují vlci ,kteří jsou moc slabí a nezvládnou to jejich kmen slábne a příčina. Bál se na ní doopravdy pomyslet. Vlastně ani neměl čas, dovedli je na kraj lesa s úkolem stejně děsivým jako se nechat upálit, i když tohle byl soupeř co muže umřít. A pokud něco muže umřít,není se toho potřeba tak bát.
Za ten kousek cesty nabralo jeho tělo jen zlomek sil,ale musel vydržet Eldurbran seznal, že si Ramal poradí a prostě zmizel i když v okamžiku, kdy se tak stalo se v Ramalových očí odrazil lvův oheň, ovšem byl to jen zlomek vteřiny, nic víc že ten kdo byl venku je nyní uvnitř. S prvním krokem od ostatních z vesnice se proměnil lidské tělo mez nástrojů by nemělo moc šancí. navíc jako vlk by měl být varován dříve.

S dalšími kroky mu ještě došla jedna věc, nikdo to neuloví sám.
"Držte se u sebe a dávejte pozor."

Les

Keď som sa zobudil, boli sme na okraji lesa. Notehendr, pomáhaj mi. Hovoril som môjmu vlku. Nastal čas. Vošiel som do lesa, hneď som sa premenil a obzeral som sa kto našiel svojho patróna. V tom som započul niekoho aby sme sa držali pri sebe. Moje slová. Nečakal som ani chvíľu a stál pri ňom. Takže hovoríš aby sme lovili spolu? Tak to si ma potešil.

Lov

Mám len málo času na vydýchanie, no v perí môjho patróna nachádzam úľavu aj útechu. Jeho bdelé oko ma sleduje s pobavenou nehou. Je príjemné vedieť, že takto mocný tvor si vybral práve mňa. Teda... nás, aby som nezabudla aj na moju vlčicu.
Oddych netrvá dlho, pretože sme podľa všetkého ešte neskončili. Alfa má pre nás novú úlohu- uloviť niečo, o čom som doteraz počula iba rozprávky. Buď rada, že si o tom doteraz iba počula. Vieš si predstaviť, čo by sa stalo, keby to stretneš ešte s kočovníkmi? Moja vlčica má pravdu a ja sa otrasiem pri tejto myšlienke. Zamierime k okraju lesa a Torundhir sa rozplynie v tme noci. Jeho prítomnosť však stále cítim, tak, ako vnímam svoju vlčicu.
Už na ceste ku okraju lesa sa zmením na vlčicu, opatrne skúmam nočný vzduch, keď od podobne čierneho vlka, ako som ja, zaznie výzva, aby sme držali spolu. Ďalší vlk, myslím, že som počula, že ho oslovujú Karis, sa k nemu pripojí. Nepotrebujem, aby mi niekto pripomínal, že v jednote je sila, a tak sa potichu postavím k druhému boku Čierneho.
"Čo o tej potvore vieme? Okrem tej neprehryznuteľnej kože a strieborných zubov a pazúrov..." spýtam sa potichu, ušami loviac zvuky v nočnom tichu.

Výprava


Spánek netrval moc dlouho, protože do mě Ryuk šťouchl čumákem. Byl to zvláštní pocit, jako by se do vás opřel teplý letní vítr. Alfa i zbytek zničené party mě odtáhli na kraj lesa a řekli něco ve smyslu: ,,Jděte a zabte vlka, co tu překáží. Sice můžete získat nějakou poctu, ale neručíme vám, že se vrátíte živí." Podle pohádek a mýtů je Paranie velká vlčice. Žije osamoceně a jistě není přátelská. ,,Nebylo by na škodu, kdyby jsi táhla se zbytkem skupiny za jeden provaz." poznamená a rozplyne se mezi stromy. Je se mnou a až jej budu potřebovat, přivolám jej. Než vyjdeme vstříc dobrodružství, přeměním se. není bezpečné tu pobíhat jako člověk.

Jdu vepředu a poslouchám jejich rozhovor. On to tu chce jistě vést. Možná by nebylo na škodu přidat svoji špetku do mlýna.
,,Když se budeme držet až moc blízko sebe, jsme snadnější cíl. Měli bychom mít alespoň drobný rozptyl. Jsme na stopě vlkovi, ne vysoké zvěři. Náš cíl jistě zná naše způsoby." poznamenám.
Pokud se ústní lidová slovesnost neplete, tak má být hodně silná a rychlá.

Obzrel som sa na Kamu. Má pravdu. Iba raz sa zaženie a je po nás. Poobzeral ako sme blízko pri sebe a odyšiel som trochu stranou. Môžem sa spýtať, kto z vás je lovec. Chcelo by to urobiť pasce. Aspoň také aby aby sme vedeli, kde sa Parania nachádza. Pozeral som sa na všetkých a čakal na odpoveď.

" Víme že to je problém, zbraň proti nám..."
zavrčel.
" Jasně tak se rozptylme ať muže odlovit každého zvlášť ... sice to není srna ale funguje stejně silnější kořist ,jako medvěd. Až jí zacítíme musíme utočit z více stran a dávat si bacha aby nás nesekla, teď se ale musíme držet pohromadě. Jeden vidí cití druhého."
neměl tušení jestli opravdu jeho slova pochopili tak že mají jít nalepení na sobě,doufal že tohle dovysvětlení bude stačit.
" Pasti skvělé a jak je chceš dělat? A hlavně z čeho pokud to má tvrdou kůži jediná past která bude k něčemu je pořádná díra a i pak to musíme zabít!"

Ramal, stačí len také paste, aby sme vedeli kde sa nachádza. Otočil som sa na Ramala a pokračoval. Potom, neskôr keď bude pri nás niekto kto ovláda ľudské zbrane. Najlepšie na diaľku. Keď otvorí ústa, to je jéj jediná slabina o ktorej vieme, tam sa bude musieť trafiť. Dorozprával som sa obzeral som sa na reakcie ostaných.

Po chvíli je čas jít dál. Smečka nás opustila u lesa. Chvíli poslouchám dohady ostatních. Taraltinos potřepal hlavou. Ukázal hlavou směrem ke skalám. Jedním skokem je ze mě vlk. Rozběhla jsem se za svým patronem do lesa.

" Nesmysl... cítíme dál než všechny pasti a jestli chceš vyrabět lidské zbraně bez ničeho jen do toho...."
v podstatě od štěknu komunikovat jako vlk je namáhavé, navíc jak se zdá někdo chytil stopu, pustím se proto za Aragen, přeci jen pokud to najde bude lepší když nás u toho bude víc.

,,Nemusíš být tak cynický, myslela jsem to dobře. Říkala jsem drobný rozptyl, ne stovky metrů." zavrčím na Ramala.
Co si myslí? Vytáhl někdy paty do lesa nebo byl dál od loveckých stezek?
,,Pasti jsou k ničemu, spíš bychom měli zvážit naše dovednosti a na nich vybudovat strategii."
Nezáleží mi na tom, kdo tu bude dočasná alfa, ale rozhodně to nebude on. Snažím se zachytit jakýkoli podezřelí pach a nastražuji uši, aby mi neutekl sebemenší zvuk.

Nechám je, ať si jdou za Aragen. Sama radši stojím v povzdálí. Pokud budou potřebovat pomoc, uslyším je.

Súdržnosť nám nevydrží dlho a po chvíli sa naša malá svorka do seba zlostne pustila. V nevôli stiahnem uši a odmietam sa do tohto zapájať. Obzerám sa a tak vidím, ako ďalšia z nás zamierila niekam do skál. Ako čierny tieň sa vydám v jej stopách.

Plán...

Proč za mnou lezou? Najednou...
Napadne mě, když za sebou uvidím několik M... teda pardon, už Nemladých. Teď mám dvě možnosti. Jsem rychlá a v lese se vyznám, mohla bych jim utéct a druhá možnost, pomoct jim a být něco jako dočasný vůdce, což není má parketa... Takže....

Zprudka jsem se zastavila. Čekám, až mě doběhnou ostatní.
"Parania má doupě ve skalách. Teď je období páření, takže jsou jen zřídka samotní. Jejich slabina je krk, ale kopí do něj nezarazíte. Preferuji udušení. Hodilo by se udělat jednoduchou past ve skalách. Kdo je pro?" Taraltinos nadšeně zavrněl. Takže jeden...

" Páření no pěkné třeba půjdou cítit, každopádně jestli budou dvě ....uvidíme. Past z čeho chcete dělat past stejně jako kopí kde ho tu sebereš, dřevo , pokud kůže toho tvora odolá oceli tka i na slabých místech bude dřevo na nic....jediná past s významem je ohrazení cesty, ale mám pocit že to utíkat nebude."
Jistě improvizovaných pastí a zbraň se dalo udělat tisíce, ale bylo na čase si uvědomit že nehoní králíky nebo vysokou.
" Co kdo z nás umí hmm tak si to shrneme lovec strážce dravec, cokoliv je bez vybavení omezeno na schopnosti těla...pokud nikdo z nás neumí kouzlo zůstaneme na tesácích a drápech a síle průvodců."

V duchu se zasměji. Ramala přes hřbet praští menší větvička. Kolem mě se jako hadi začali svíjet úponky lesních jahod.
"Ehm... Já se hlásím. Jáma nebo těžko roztržitelná síť by neměla být problém. Něco dalšího?"

"Chápu." zakřenil se na Aragen, jemu občas stačilo naznačit.
" Uvidíme, nemá smysl klást pasti míle daleko od kořisti, nejdřív si musíme být jisté ,že jsme někde kde se cíl nachází...pak to naplánujeme dál....ale pro jistotu zbraň by byla problém?"

"Zbraně? Teda, to je hodně magie naráz..."
"Nejsi už přeci vlče ne?"
"Ne, to nejsem..."
"Já ti věřím..."

"Nebude problém." potvrdím. "Pokud vám to nevadí, ráda bych dnes zabila jednu nestvůru." rozběhnu se ke skalám...

Po chvíli jsem ho ucítila. Pach, příjemný a zároveň takový, ze kterého se mi chce zvracet. A pak mi došlo, proč je Parania tak nebezpečná. Je vlkem, ale i zbraní upírů. Je naším druhem a zároveň zkázou. Jako já. Zastavila jsem se.
"Odteď.... odteď jsme na lovu..."

"Dobře..kdyby byl řekni...nemá smysl se vyčerpat před lovem, zvládneme to i bez nich, ale nějaké kopí by se na to hodilo."
jak zabít obřího vlka který bude silnější a možná ryhclejší než oni,připadalo mu to jako lov na medvěda rychlého jako vlka navíc přesně stavěného na zabíjení vlků.
"Pokud jsou nestvůry v říji bude jich dost pro oba."
tím naznačím svůj záměr. Pak ale pach Paranie ucítím také.
" Nebo je na lovu ona...dávejte pozor...pokud se to chová jen trochu jako samotářské zvíře tak to v říji svůj pach roznese do velké oblasti, aby to lákalo nápadníky."

Potichu nasledujem Čierneho aj Bielu. Nápady s pascami sa mi celkom pozdávajú, ale zvládne Biela vyčarovať pasce tak silné, aby udržali zbraň upírov? Nechajme sa prekvapiť. Ja nie som čarodejkou, ale predsa len sa chystám byť v boji platná. Keď si tú potvoru obzriem z blízka, budem vedieť, čo robiť. Z nevôľou si odfrknem, keď sa mi do ňucháča dostane pach Paranie a zvýšim svoju obozretnosť na najvyššiu možnú mieru. Kto je dravec, a kto korisť? To, že vlčica aj Torundhir na moju otázku neodpovedajú, je výrečnejšie ako tisíc slov.

Z našej malej skupiny sa pomali vytrácali vlci. Nemá to cenu! Všetci sa rozhodli odýsť po svojom. Vravel som sebe a Notehendrovy. Kam ide skupina, ideš aj ty. Ozval sa mi môj patrón. Neostávalo mi nič iné len sa vybrať za skupinou. Počul som ako sa bavia o tom, že sa nedá urobiť taká pasca ktorá by ju zabyla. Prečo zabila? Stačí aby to boli zvukové pasce. Ak tadiaľ niekto prejde vyvolá to zvuk a budeme vedieť, že sa tam niečo nachádza hoc aj zajac. No budeme to vedieť. Dorozprával som a čakal na ich reakciu a pozoroval okolie.

V dáli se ozvalo zavytí. Strnuli jste. Ozvalo se znovu... Mohutné a nebezpečné, prořezávající se až do morku kostí. A vy víte, že to je Ona. Nejnebezpečnější tvor...
Odpovědělo jí druhé a třetí, slabší hlasy, ale i přes to děsivé. Ozývají se ze skal... A jsou blízko... Mezi stromy se mihl modrý stín. Skoro nepostřehnutelný. Do nozder vás udeřil silný štiplavý pach, smíšený s něčím příjemným. Nutí vás, aby jste šli za ním a je na vás, zda budete odporovat. Ale nemáte čas... Víte, že je jich tu víc...

Strnula jsem. Ano, je blízko a NENÍ sama. Je čas jednat...
"Pozdě. Držte se při sobě, obranná pozice. Kdo se oddělí, toho vlastnoručně zakousnu!" křiknu velitelsky a můj postoj říká, že odpor je marný.
"Potřebuji vyzvědače! Je tu nějaký? Nebo lovec?" začnu se rozhlížet po svých druzích...
"Nestačí to..."
"Já vím..."
"Zavolej je..."
"Ne to ne... Poradíme si."
"Jak myslíš."

A bylo to přesně to čeho se bál, ona je lovec né oni, takže teď jenom jak to otočit její smrad byl děsivý stejně jako to jak se předváděla, bylo víc ,než jasné že je chce vyděsit.
" To chci vidět."
odcedím a uchechtnu se.
" Kruh ...zadky do něj a oči a nosy ven. Dávejte bacha a neopouštějte místo."
nebyl si jistý jestli vůbec někdo z nich vý jak tahle obrana vypadá, možná lovci...ale čelili něčemu co je rychlejší?
"Co chceš najít? Tu sladkou vůni....Mám pocit, že to je vůně pro krmení těch malých smradků. Měli bychom se dostat někam kde se tak snadno neschová."
Ano zůstat stát na místě bylo obrovsky riskantní kdykoliv mohla ta věc vyletět na kohokoliv z nich a strhnout ho do lesů...Jenže vše svědčilo o tom ,že je chce ta věc jinde jinak by už zaútočila a neupozorňovala na sebe, opravdu mu přišlo že mají být krmení nebo zácvik pro mladé.

Po zádech mi přejde vlna mrazu. Chvíli stojím jako omámená, než udělám krok. Cítím podivný chlad a větřím nebezpečí. Do chřípí se mi dostane sladká vůně. Jsou tu. Tiše a v duchu zavolám Ryuka. Jemu věřím, ostatním ne. On mi jistě poradí, co dál.
Mráz se změní v teplo a přede mnou stojí můj patron. Pohazuje hlavou a čeká, co mu řeknu. Chodím se strany na stranu, takže se podobám hladovému tygru v kleci.
,,Co mám dělat?"
,,Je jich tu víc, tudíž není bezpečné se toulat daleko od skupiny."
,,Nemůžu udělat něco sama, aniž by mi někdo rozkazoval?"
,,Když jsi sama, tak je daleko větší šance, že skončíš jako potrava pro její mláďata. Pokud ale opravdu nechceš jít za ostatníma, drž alespoň nějakou stráž. "
Dobrý nápad.

Kolem je spousta kamenů a větších úlomků skal. Vytyčím si jeden útvar, u kterého mám 100% jistotu, že poblíž není nic nebezpečného. Vydrápu se nahoru a hledím dolů pod sebe. Vidím dole skupinku, která se snaží zformulovat. Budu tu pěkně stát a dívat se na ně.
,,Spokojená, maličká? Získala jsi svoji hrdost?" říká trošku uraženě Ryuk.
Chce, aby se začala s ostatníma bratříčkovat. To nemám v plánu.

Kama

Ozvalo se za tebou zavrčení. Stojí tam... Parania... Skočila po tobě a drží tě v tlapách. "Vydej hlásku a zabiju tě." zavrčela. Z tlapy jí teče krev a smáčí ti kožich. Pálí to... Jako stříbro...

Zbytek skupiny

Nevidíte, kam Kama zmizela.

"To si dělá srandu."
zavrčím když zjistím ,že máme o vlka miň neuvědomuji si ,že bych slyšel nebo citil nějaký pohyb, takže se jenom vzdálila.
" Všiml si někdo kam šla?"
ztiším se skoro instinktivně přeci jen jsme na území jiného predátora.

Je to nádherný pocit tu stát sama... Sama?
,,Pozdě, varoval jsem tě."
Než stačím cokoli udělat, cítím tlak a jsem vahou přišpendlena k zemi. A jak jinak, nepřítel mě dostal. Pomalu dýchám a snažím se nevnímat tu bolest. proti přeměně je to nic. Hlavou mi víří stovky pokusů o myšlenku. Krev mi též nevadí, alespoň není moje.
Mysli, Kamo, mysli...
Pomalu a tiše mluvím. Spíš je to velmi tichý, skoro neslyšitelný šepot.
,,Já... jsem na tvojí straně..."

Parania Zavrčela.
"Jistě. Jako ostatní, že? Pokud mě nemílí čich, byla jsi před deseti minutami s nima." Vytasila jeden dráp, který ti vypaluje ranku do masa.

Dívám se na ni neschopna cokoli dělat. Milost, nemilost, záleží na ní, co se mnou udělá. Ale nechci tenhle boj vzdávat tak lehce. Podívám se na ni, který je víc než upřímný. Budu hrát divadlo a dám čas těm dole pode mnou.
,,Kdybych byla s nima, tak bych stála dole. I hlupák by řekl, že vzdalovat se od skupiny je pošetilé." Mám co mluvit, já vím. Pořád stejným šeptavým hlasem, jako bych nechtěla, aby to někdo jiný slyšel.
Dráp pomalu propaluje kůži až do masa. Skousnu zuby a snažím se tu bolest přetrpět.
Na svoji obhajobu dodám: ,,Kdybych chtěla, aby věděli, že tu jsem, jistě bych něco dělala. I kdybych měla naposled zavýt, měli by větší šanci na přežití."

Parania zavrčela. "Nelži mi, mladý. Poznám, když lžeš... A teď mě poslouchej. My nejsme hrozba. Nechápu, proč nás chcete vyvraždit. Jste vrazi, stejně jako upíři. A teď zmiz... Než si to rozmyslím."
Kopla do tebe a ty se kutálíš ze srázu. Ozvalo se zavytí, z vrcholku toho kopce, kde jsi ještě před chvílí stála. Za tebou se snesla Parania jako modrý oblak smrti.
"Pojďte si za mnou, Mladí!" Křikla a rozběhla se lesem pryč. Po pár krocích se zastavila a čeká na vás. Kdyby nekulhala, byla by rychlejší než vy, ale teď to je tak na stejno.

Potichu som nasledovala Bielu a Čierneho, z pachu Paranií sa mi ježila srsť. Vedeli o nás. Mlčky splním Čierneho príkaz a s hlavou z kruhu očakávam útok. Sú to veľké potvory, ako to, že sa pohybujú tak potichu? Vtedy sa z škrabotom a šuchotom skotúľa z blízkeho zrázu jedna z našich. Zabúdam na opatrnosť a skočím k nej:
"Si celá?" cítim krv a snažím sa nájsť zranenie. Vtedy začujem volanie Paranie a dokonca ju zazriem. Potichu zavrčím, tak, že to mohla počuť len vlčica pri mne:
"Mladí?! Ešte nám bude nadávať do šteniat..."
Obzriem sa na svojich druhov a vydm sa do lesa, za krívajúcou Paranijou. Pasca alebo nie, nezabila jedného z nás, hoci k tomu mala príležitosť. A ja chcem vedieť, prečo.
Si si istá?
Táto zvedavosť ťa môže zabiť. Vieš ako sa to hovorí s tou mačkou?
VIEM! zlostne okríknem vlčicu aj Torundhira. Ale niekto to skúsiť musí...

"Zbláznila jsi se stůj."
zařvu a pokud to nepomuže prostě se pokusím Ravenu chytit za zadní tlapu a zpomalit jí.
" chceš se nechat zabít? Pokud je zraněná tak co tu běhalo. Chceš napochodovat přímo do pasti?"
mělo to logiku jestli byla zraněná mohli by jí dostat otázka byla co byla ta modrá šmouha.
" A ty koukej vyklopit co jsi u bohů dělala?" vrhne nevraživý pohled na Kamu.

Môj úmysel mi nečakane zhatí Čierny. Presnejšie jeho zuby na mojej nohe. Bleskovo sa otočím a varovne po ňom scvaknem čeľusťami. Nechcem mu ublížiť, je to len varovanie, že jeho zuby na mojej koži sa mi nepáčia. Zastanem a vyčkám, kým prestane robiť paniku. Potom pokojne odpoviem:
"Ak by nás chceli zabiť, už sme mŕtvy všetci. Koľko ich je tu v okolí? Tri? Štyri? A vidíme len jednu. Nepotrebujú nás lákať niekam do lesa, aby nás roztrhali. A tamtá navyše mala možnosť jednu z nás už zabiť. Nespravila to. Prečo? Mňa by tá odpoveď zaujímala."

Ano, zmizela. Ale proč? Musíme držet při sobě. Za chvíli se vrátí, v trochu potlučené podobě.
Černá se vydá ta Paraniou, která se zjeví před námi. Já ale nesouhlasím.
"Ne, musíš zůstat s námi." zavrčím. Pak se otočím ke Kamě. "Klid Ramale!" uzemním ho. Jasně, je to velikej lovec, že? Ale utrhovat na zraněného se nebude.
"Jsi v pořádku?" Zdraví jednoho ze členů - dočasné - smečky je přednější než nějaký lov.

" Ne nutně pokud jsme mrtví pokdu by to ylo samo a vědělo ,že jsem slabí .. dohromady jsme pro ní riziko...A třeba chce naučit mladé jak lovit a nebo si to jen hraje, tak jako tak máme víc štěstí než rozumu že jsme naživu. Naběhnout někam kde nás chtějí je riziko ,zvlášt když se nebudeme držet spolu."
vysvětlím.
" Klid? Až jí to přiště zabije taky budeš její rodině říkat klid?"

Ani jste si nevšimli, že Parania mezitím zmizela. Za chvíli se objevila. Přímo metr od vás.
"Baf." řekla pobaveně.
"Tedy. Tolik Mladých pohromadě... To bude večeře." V měsíčním světle se zaleskli její stříbrné drápy a ocelově modrá krev.
"To mám štěstí. Zdejší alfa mi každý rok pošle do lesa svačinku."

Tak sa konečne dozviem čierneho meno, Ramal. Chápem jeho snahu udržať nás pohromade, ale na druhej strane sa mi z jeho spôsobu vedenia ježí srsť. Do toho sa ešte meter od nás objaví Parania, čo zmizla niekde v lese. Otrávene sa k nej otočím:
"Buď tak láskavá a počkaj, kým sa dohodneme. A vlastne... beháš tu hore dole, ako keby si nemala nič iné na starosti. Nechceš sa konečne vyjadriť, o čo ti ide?"
Som podráždená. Mám za sebou ťažký deň. Najprv sa ma snažia upáliť a teraz ma unavenú pošlú trmácať sa niekam do lesa a loviť túto potvoru. Už na ňu skrátka nemám nervy.

Parania si uraženě odfrkla.
"No dovol? Tohle je MŮJ les. A vy jste moje večeře." Neřekne to dvakrát přesvědčivě. Skočila a chytila Ravenu za zátylek. "A teď ustupte, nebo té vaší maličké zlomím vaz!" Zahuhlala výhružně a zatřásla s vlčicí.

" Tvůj les tvoje večeře...ale ale ale paranie nějak moc kecá místo aby zabíjela... jak říkali kdyby jsi chtěla je tu víc mrtvých."
vycením zuby.
"Nebo na to naše paranie prostě nemá?" Chtěl upoutat její pozornost s trochou štěstí by se ostatní do ní mohli pustit.

CHŇAP! Ani neviem ako a mám paraniu na krku a snaží sa mnou výhražne triasť. Na chvíľu mám pocit, že sa od strachu zbláznim, ale potom prevládla moja mizerná nálada. Parania ma drží za krk, a má tlamu plnú kožušiny. Snažila sa dačo ňafať, ale s plnou tlamou jej to veľmi nejde. Už ma naštvala v celku dosť. Mohla ma zabiť hneď, nespravila to. Dačo chce. Ja mám tlamu voľnú a to znamená, že môžem rozprávať, koľko chcem. Tak to náležite využijem.
"Vieš že toto je vrcholne nezdvorilé? Slušne som ťa požiadala, aby si nás nechala hovoriť. A láskavo ma pusti. Nechceš ma zabiť, ty chceš niečo iné... Nemám pravdu?"

Paranie se zasměje. Najednou nemluví normálně. Její hlas se rozléhá lesem jako hřmot laviny."Čekám až příjdou mí druzi...A pak kdo je tu naivní..." Mezi stromy se vážně probleskla modrá záře...

" To myslíš tvoje štěňata tak ať se ukažou...naivní ty si vážně myslíš ,že nás je tu jen takhle pár. Hoho o tom naivitě bychom se mohli bavit."
zavrčel vystražně, doufal ,že ostatní aspoň trochu tuší co a jak nemohl jim to říct. Potřeboval přimět paranii k velkému gestu aby pustila Ravenu a pak se uvidí.

"Ne, štěňata ne..." Mezi stromy vystoupila další parania. Je vyšší a srst je inkoustově modrá.
"Je tu se mnou." řekl hlubším hlasem a usmál se.
"A jestli nechcete zemřít, pakujte se. Až na ně..." kývl hlavou na Kamu a Ravenu...

"No jasně pareček něco co nevím....Jasně si myslíš že je to necháme aby jste je sežrali?"
Bylo to moc zlé moc zlé ,ale oni mají plamené duchy možná by to šlo moment překvapení zautočit na samičku on jí bude bránit ...snad snad ....

Stojím jako solný sloup. Jedna parania rovná se dost blbí, ale dvě rovná se sebevražda. A navíc pár... Musím hrát o čas. Snad nás někdo najde...
"Tak dělej, zaútoč. Čeho se bojíš, no?" Provokuju.

Objavila sa nová parania, predpokladám, že samec. Tieto slová sa mi už vôbec nepáčia a tak sa zazmietam v tlame tej, čo ma drží. Chcem ho vidieť. Ticho zavrčím, a môj tón je úplne odlišný od toho, ako som hovoria doteraz:
"Nie." Vôbec to neznie tak, ako keby som práve visela z tlamy najnebezpečnejšieho predátora v lese. Pokračujem podobne: "Ja zostanem. Zvyšok pôjde."
Výhražne pozriem na Ramala a zvyšok svorky. Myslím to smrteľne vážne.

Samec se zasmál. "Sežrat? Máte moc šlachovití maso." Mávne tlapou.
"To je pravda. Kdepak, my máme jiné plány." Zatřese s Ravenou...

Vše se událo v rychlosti blesku. Záblesk slov a již letím dolů, dolů, dolů...Bum
Cosi velkého a těžkého (já) dopadne na kamenitou zem. Mám ale tuhý kořínek, takže jsem vyvázla jen s oděrkami a šrámem, které se táhne přes půlku obličeje. Stáhnu se. Mé ego bylo poníženo. Mezitím, co Ramal vyjadřuje svůj názor a Aragen mě brání si lížu rány a tvářím se poníženě.
,,Já to s tebou myslel dobře. Ale ty si nedáš a nedáš říct."" vrtí Ryuk hlavou a povzbudivě mě šťouchne čumákem. Kolem mě se toho děje. Již tu není jedna bestie, ale rovnou dvě. Jak povzbudivé. Co po nás chtějí?
Podívám se na Paranii, která na mě kývla.
,,Proč? "

" Já je tu nenechám...ani náhodou. Smečka drží spolu. Jestli chce zautočit tak dělej, poznáš e ne všechni vlci jsou jen maso."
podívám se na Ravenu.
" Tak moc chceš umřít...smůla."

Zazriem na Ramala:
"Proste ma nechaj robiť moju prácu!" zavrčím a dúfam, že počúvne. Hoci to tak nevyzeralo, celá moja naivita a hlúposť... všetko bolo súčasťou plánu. Nie som hlúpa... aj keď to tak práve teraz nevyzerá. Lenže ja som ochranca, ten, čo drží členov svojej svorky v jednom kuse. A toto je moja práca. Dostávať údery, ktoré boli určené niekomu druhému. A prepadla by som sa pod čiernu zem, ak by tá parania mala v tlame niekoho iného, a nie mňa.

"Chceš se nechat zabít...fajn jak je libo..."
měl toho právě dost co si myslela že dělá?
" Pff prej že nemám nic v hlavě,alespoň envykecávám když mi krvací družka."

Zavrčím. "Ani náhodou." Nikoho odnášet nebudou. Bůh ví, co s nimi udělají.
"Ramale mlč!" okřiknu vlka. Když se Paranie rozběhnou pryč, nevím, co mám dělat. Kdo přichází? A proč vzali i Kamu? Tohle nemám ráda... A les mi něco šeptá... Smrt... Přichází smrt...
"Smečka má problém." oznámím. Ale co teď? Běžet za Paraniou, nebo do vesnice? Vybrala jsem si... Rozběhla jsem se za vlky...

Prišiel som neskôr ako zvyšok a niekto ide s Piranou. Čo ich to len napadlo! Pomaly sa približujem až kým nie som úplne pri zvyšku skupiny. Čo ich to napadlo ísť s Piranou? A čo budeme robiť a kam idú? Pýtam sa ich nespúšťajúc oči z miesta kam Pirane išli.

Zavrčím dosti naštvaně, ale je opravdu těžké co dělat, smrt přichází z mnoha směrů a paranie se chovají více než podivně.
" Smečka má přednost... i když do vesnice musíme taky."
nabíháme do pasti a to se mi ani trochu nelíbí, má smysl zkusit se plížit a zkoumat nejspíše ne. Nebo ne zatím uvidíme třeba se věci vyvinou v náš prospěch tak zemřít v boji s paranii je dobrá smrt.

Běžíte lesem. Tedy, Paranie vás nesou. Dostali jste se zpoza stromů na skálu. Před vámi je holá stěna, asi dvacet metrů vysoká. Paranie se odrazili a vyskočili až nahoru.
Tam se sesunuli na zem, ale přistání jste měli měkké. V dáli vidíte les a plameny. A slyšíte vytí vlků. Paranie - samec začala poblikávat.
"Už mě neudržíš." Konstatovala.
"Ne." Připustila vlčice. Samec se rozplynul. Byl to jen přelud. Nedaleko se ozvalo zasvyštění křídel. "Pokud chcete žít, pojďte se mnou. Zpátky se nedostanete." Parania začala klusat po úzké skalní římse pryč.

Smrť sa plíži lesom a moja svorka má problém. Všetko vo mne sa búri, nutkanie chrániť a bojovať za svorku a povinnosť k mojim druhom ma trhajú na kusy. Vyriešila to za mňa parania. Proste mňa aj Kamu, i keď z toho vôbec nie som nadšená, vlečie lesom preč. Pred nami sa objavila holá, kolmá skalná stena, dobrých dvadsať metrov na výšku. Paranie skočili a ja som radšej privrela oči. Nechcela som vidieť, ako sa rozplácneme. Prekvapujúco mäkké pristátie a fakt, že zuby konečne pustili moju kožu, ma prinútilo Otvoriť oči. To čo som videla, ma hlboko znepokojilo. Časť lesa je v plameňoch, vzduchom sa nesie vlčie vytie. Svorka má problémy a ja som tu...
Rozhovor za mojim chrbtom ma prinútil obrátiť pozornosť späť ku paraniám. Mala som pocit, že zle vidím... ale potom sa to vyriešilo. Ilúzia, no krásne. Parania nám dá jasne najavo, kto je tu vodca a kluše preč. Nemáme veľa možností. Aj keď... o jednej by som vedela. Ja by som sa dokázala dostať preč, ale nenechám tu Kamu. Okrem toho som stále zvedavá, čo tá parania chce... Rýchlim pohľadom sa presvedčím, či je moja spoločníčka v poriadku a vyrazím za našou hádankou...

Já hloupá, tak dobrovolně jsem dala svoji kůži a zbytečně. Místo svobody mám za krkem ostré zuby. Mohla mě zabít, tak proč to neudělala? Cítím něco špatného,. Smrt jde nám v patách. Ravena vypadá vyděšeně a zamyšleně. Neříkám nic, jen se tiše modlím, abych už stála nohama na zemi. Chvíli běžíme, než dorazíme k vysoké skalní stěně. A jak nahoru? Odpověď se mi dostane v okamžiku. Paranie bez sebemenších problémů nahoru vyskočila. Páni...

Díky měkkému přistání jsem nezažila žádnou újmu. Můj únosce mě pustil. Ohledám, jak její zuby se na mně poznamenaly. Naštěstí vůbec. Z rozhovoru paranií jsem poznala, že jedna byla něco jako sen, výmysl nebo přelud. Ale přelud mě nechytne pod krkem. V dáli hoří les a vytí mi připadá jako smutná hudba. Kdo to asi je? Naše smečka, skupina či někdo nový?
protáhnu si končetiny, které mi zdřevěněli. Zbývající Parania nám nedá moc na výběr.
Podívám se dolů a z té výšky se mi zvedne žaludek. Takže sebevražda tak jako tak. Je stejně nebezpečné skočit, tak i jít s ní.
,,Jsem v pořádku, a ty?"
Vydám se za mýma společnicemi, které kamsi klušou.

Prečo ju nasledujeme? Je k nám otočená chrbtom, máme výhodu.... Moja vlčica nespokojne mručí a chce sa vrhnúť na vlčiu postavu predo mnou.
Nemôžeme. Niečo je veľmi zle. Ešte neviem čo, ale cítim to. Okrem toho mám hlúpy pocit, že zo všetkých sme momentálne v najväčšom bezpečí. Aj keď moje miesto je tam dolu... Pohľad mi znovu zaletel ku ohňu zúriacemu v lese.
A ty si myslíš, že odpoveď získame tu? Čo ak mal Ramal pravdu a z nás bude krmivo pre jej mladé? Torundhir si potreboval tiež rýpnuť, aj keď som zjavne cítila, že zdieľa moje myšlienky. Do toho sa ešte ozvala Kama, a som jej za to vďačná. Stále lepšie hovoriť s niekým, koho sa môžem dotknúť, ako s ďalšími súčasťami mojej osobnosti. Ticho odpoviem:
"Som v jednom kuse. Tiež nemáš potuchy o čo tu vlastne ide?"

Parania tiše zamručí. Zastavila se. Za vámi se ozvalo plachtění křídel. Ve tmě jste spatřili troje rudé oči. "Neutíkej, má dávná přítelkyně." Zasmál se nějaký hlas. Parania zazářila. "Dovnitř!" Zavelela vám a ukázala na malou jeskyni.
"Dělejte!" Pokud neposlechnete, sama vás dovnitř zatáhne. Vchod se zavalil kamenem. Uvnitř je tma. Uslyšeli jste kňučení. Jeskyni ozářil tmavě modrý pruh světla. V rohu jeskyně lež pět malích vlčat s modro - stříbrnými odstíny srsti a znameními na těle. Vlčata paranie.
Dívají se na vás zvědavě, přátelsky. Jedno štěklo. Venku zuří boj. Slyšíte vytí Paranie, šustění křídel a smích. A pak vše utichlo...

Pokud běžíte po stopě, po chvíli ji ztratíte. Za sebou jste uslyšeli šustění velikých křídel. Moc velikých na to, aby to byli ptáci. A od skal se ozvalo zavytí. POslední, bolestné, žehnající zemi, za to že nechala tvora přežít. Zvuk se vám vkrádá až do morku do kostí. Bylo to poslední bolestné zavytí Paranie...

Do vzduchu se vnzesl tmavě modrý oblak svítícího prachu a rozplynul se. Několik částeček spadlo na každého z vás, ať jste jakkoli daleko.

/I na dvě vlčice uklizené ony ví kde. Profoukl škvírami na vzduch a na chvíli ještě víc ozářil prostor/

Veliká Parania, kterou jste měli sprovodit ze světa byla mrtvá. Ale kdo z vás měl to štěstí? Kdo ji zbavil života?

Keď Paraje odišli po čase som začal chodiť po skalách a pozerať kde by som mohol urobiť nástrahu alebo niečo podobné. Už som išiel robiť tretiu, no v tom som som to započul. Paraje zomrela. Rozbehol som sa tým smerom a nevšímal som si ostatných, ktorý tiež bežali tým istým smerom.

Neváham ani sekundu a skočím do jaskyne. Z toho, čo lieta na krídlach noci a hľadí na svet skrz červené oči ma chytá hrôza. Kama sa tam ocitne so mnou. Vzápätí vchod zavalí veľký kameň a sme v pasci. Paranie sa už vôbec nebojím, desí ma to, čo je tam vonku s ňou.
Pred jaskyňou sa bojuje. Zreteľne počujem údery, škrabot pazúrov, cvakanie tesákov. Náhle priestor ožiari mäkká modro-strieborná žiara. Otočím sa, a udivene pozriem na päticu maličkých paranií. Jedno z nich na mňa priateľsky štekne. Je zvedavé, chcelo by sa hrať. Prídem bližšie a ticho poviem:
"Pšššt! Vonku je nebezpečenstvo. Musíme zostať ticho."
Zabi ich! Zabi ich kým môžeš! Sú to paranie, nepriatelia! vrčí moja vlčica. Chápem ju, sú to cudzie štence, potomkovia nenávidených nepriateľov. Ale aj tak ju zlostne okríknem: Ticho! Nikoho zabíjať nebudem. Sú to deti. Kniha ich života nemá zapísaný ani prvý list, a už na nich kričíš, že sú to príšery? Príšerou sa nerodíš, staneš sa ňou svojimi činmi.
Od hádky s mojím vlčím ja ma odtrhne zvuk prašťania kostí a smrteľné vytie. Parania je mŕtva. Hrôzou sa mi zježí kožuch. Čo zabráni tomu tam vonku odtlačiť kameň, a zabiť nás?

Paranie nás dovede až k jeskyni. Bez odporu se protáhnu za Ravenou. Nejradši bych vzala dráhu, ale nemůžu. V doupěti je tma a její mláďata, která nevypadají, že by mi chtěli hned ukousnout nohu. Tiše si sednu a zamyslím se. Hluk venku mě děsí ale zároveň naplňuje pocitem spravedlnosti.
Sama bych jí nejradši zasekla drápy do krku. Ryuk, můj patron přišel. Vlastně jsem si jej zavolala. Jeho teplá zář mě uklidňuje, takže se můžu dát navenek mírně a smířeně.
,,Maličká, proč jsi to dělala?"
Já nevím, prostě, prostě to, co mi říkal instinkt.
,,Někdy je lepší jít s davem, jít ve stopách jiných, až nastane čas, pak tehdy můžeš převzít svůj úkol."
Pozoruji hravá vlčata, která mi vyloudí úsměv na tváři. Kdyby jste věděla, že venku vám umírá maminka: pomyslím si.
Co s nimi?: zeptám se svého koně a naslouchám venku zvukům, které mi nahánějí husí kůži.
,,Jsou mladí a nezkušení. Kdyby jsi jim ublížila, bylo by to, jako zabít jehně. Snadné, pro tebe."
Ale co když nás budou chtít zabít?
,,Jsou daleko menší, nezkušenější a bezpečnější než dospělá Paranie. Pokud bych chtěla, mohla bys je hned zabít. Ale je lepší být opatrovnicí než soudcem"

Schválím jeho názor, zabíjení nebude. Víc by mě zajímalo, kdo je venku?

Nadpis 25

Uvidím umírat Paraniii. Ucítím její smrt... Buď ji zabili členové naší smečky a čeká je ještě ten druhý, nebo nevím...
Rozběhla jsem se ke skalám. Bylo to tam nahoře... Ale jak se tam dostanu? Odpovědˇje snadná. Povolala jsem magii. Ze skály vyrostli kořeny a pomohli mi vyšplhat nahoru. Nahoře jsem se změnila opět na vlka. A to co vidím, mě vůbec neuklidňuje...

Aragen + osazenstvo jeskyně

Uviděla jsi mrtvé muže v černých pláštích a opodál i Paraniu. Ale ta druhá nikde není. Něco jsi zaslechla. Jde to zpoza skály.
Přejíždíš po ní prsty a ucítila jsi otvor. Podívala jsi se jím a spatřila tvé druhy...

/Poklud použiješ magii, skála se otevře/

Někdo jí zabil a rozhodně sem to nebly já rozčiluje mě to, přesto mělo jich být víc a navíc pokud se něco stalo těm dvěma o důvod víc zjistit jak jsou na tom...snažím se co nejrychleji dostat za ostatními přeci jen pak jako smečka mužeme zjistit co se děje ve vesnici.

Usměji se na ně. Zatlačila jsem do kamene, ale ani se nepohnul. Zakňučím. Zase budu muset použít magii. Soustředím se a po chvíli se kámen opravdu pohnul. Vešla jsem dovnitř. Uviděla jsem dvě vlčice. Naježila se mi srst. Cítím paranie. "Kde je ta druhá?" Dívám se na vlky.

Návšteva

Netuším, koľko času prešlo od posledného výdychu paranie, keď začujem tichý škrabot pazúrov po kameni a v úzkej škáre sa objaví Aragen. Zadriape na kameň, ale ten sa odmieta pohnúť. Krátko na to sa mi zježí srsť pod náporom nepríjemného, elektrizujúceho pocitu. Poznm to, takto reagujem, keď niekto blízko mňa použije mágiu. Kameň sa odvalí a vlčica vojde, zježená vplyvom pachu paranií ako kefa. Na jej otázku odpoviem:
"Nikdy žiadna druhá parania nebola. Bola to iba ilúzia. Ako to vyzerá vonku?"

Pomaly sa začnú okolo zhromažďovať ostatný vlci. Vie niekto čo sa tu v okolí stalo? No kým mi niekto odpovedal skala pred nami sa začala triasť. Pomaly som cúval pre prípad nebezpečenstva. Skala už bola preč a potom u vidím nášho spolubojovníka. Podišiel som dopredu. Kým ostatní si šuškali, Aragen si zachovala chladnejšiu hlavu ako my a pýtala sa na Paraniu. Po jéj duchaprítomnej otázke a následnej Ravenovej odpovedi, som bol zase v normále. Ilúzia?! Kto ju vytvoril a tu vonku sme sa snažili chytiť Paraniu, či už samostatne, alebo v skupine. Medzi tým sa otočím na zvyšok skupiny a vzdychnem si, bo niektorý ešte neboli v normále.

" Iluze?" řekl naštvaně, i když nevadilo mu ani tolik, že není další jako spíš že to nepoznal, odlišit pachem jednu nebo dvě by přece jen...
" Venku nevím, ale něco se děje v táboře byla cítit smrt...jen rychlá otázka než to půjdeme prověřit, jak víš že to byla iluze?"

Najprv odpoviem Karisovi:
"Tvorcom ilúzie bola tá samica, čo ma chytila," potom sa ale otočím ku Ramalovi a s trochu ironickým úškľabkom odpoviem: "Predpokladám, že živé paranie nemajú vo zvyku blikať ako dohasínajúci oheň a potom sa rozplynúť ako para nad hrncom."
Nie som si tak istá, ako sa tvárim. Ilúzia "samca" sa správala ako živý tvor. Jednala a premýšľala samostatne. Čo to bolo v skutočnosti? Netuším, a tento fakt mi lezie na nervy. Prehovorím znovu:
"Avšak, v jednej veci si mal pravdu, Ramal. Mala mladé. No pochybujem, že sme mali byť pre ne jedlom. Do tejto jaskyne, v ktorej nás Aragen našla, nás strčila, aby nás uchránila od toho, čo ju roztrhalo. Kým sme boli dnu, počuli sme zúrivý boj, a predtým, ako sme sa tu schovali, som zazrela letieť niečo veľké, čierne s červenými očami. Predpokladám, že to bol upír. Nech nám už chcela povedať čokoľvek, jej pán si ju našiel a za jej zradu ju zabil. Otázkou zostáva, čo s mladými. Zabiť ich odmietam, a nechať ich tu nemôžeme, samé neprežijú," dokončím a smutným pohľadom zaletím späť do hlbín jaskyne, kde matne žiari päť modrých chumáčov srsti.

Rozhodnutí

Dívám se na všechny v jeskyni, na mladé a cítím magii okolo. Došla jsem k rozhodnutí. Které se mi určitě vymstí.
"Vezmeme je s sebou. Zachránila vás jejich matka, teď zachráníme my je." Řeknu pevně. Navíc, mít paranii na své straně.
Byla to statečná vlčice, zradila své stvořitele, aby nemusela zabíjet své druhy. Ale teď je mrtvá. Nezbylo ani tělo. Dívám se na ostatní, jak na to zareagují.

Počúval som ich rozhovor, no v tom som od Aragen započul tú najšialenejšiu vec akú som v danej chvíli počuť mohol. Zobrať ich zo sebou?! Zakričal som za Aragen. Si sa zbláznila! Aj keby sme ich boli vychovali, stále budú mať silu zabíjania vlkodlakov! Prikrčil som sa a zavrčal.

BLABLABLA

Otočím se naštvaně na Karis. Zavrčím.
"Ano, možná ano. Ale jejich matka nás mohla zabít všechny a neudělala to. Nejsou všichni stejní." Šťouchnu jedno vlče do hlavy čenichem a ono zakníkalo a oplatilo mi to. "Ty by jsi zabil tvora, který je podobný tobě? Navíc, oni si svůj osud ještě nezvolili."

Počúvam Aragen skoro s opovrhnutím. Máš pravdu, neurobila to! A tiež máš pravdu, niesu rovnaký, niektorý sa zbláznili tak ako ty! A jediné čo máme rovnaké, sú základné rysi vo vlčej podobe! Odkedy máme nejakú časť tela z niečoho čo nás zabíja?! Odkedy máme len vlčiu podobu?! A teraz si povedz, aj keby sme my všetci boli na tvojej strane, čo náš alfa a ostatný?! Premením sa do ľudskej podoby a sadnem si.

Osud mláďat

Potom, čo Aragen príde s návrhom mladé vziať s nami, vďačne prikývnem. Nechcela som túto bláznivú myšlienku povedať ja sama. Potom sa ale do vlčice obuje Karis a rodí sa hádka. Pozriem na mladého vlka a poviem:
"Aragen má pravdu. Svoj osud si ešte nezvolili. Nikto sa nerodí ako zabijak, tým sa stane. Dajme im šancu. Okrem toho, bojová sila paranie na našej strane sa nám bude hodiť. Mám taký hlúpy pocit, že ich budeme potrebovať."

Keď sa k nej pridal ešte Ravena, skoro som zošalel. Ak mám pevedať pravdu, mne je jedno či si ich zoberieme, ale iba ak nikomu neublížia a viete čo sa stane?! Stretnú iné Piranie a zatúžia po nás. To sa stane!

Veštec Karis

Karis sa tvári, ako keby sme sa všetco zbláznili. Možno aj hej, kto vie? Zrazu som dostala náramnú chuť si z neho uťahovať. Prídem bližšie k nemu, štuchnem do neho jemne ňucháčom a poviem:
"Ale no tak... ako sa môže otočiť proti tebe niekto, kto ti bude hovoriť ocko?"

Ravena prišla ku mne a začali si uťahovť. Ako keby sa to nikdy nestalo. A pre lepší pocit bezpečia sa premením naspeť.

V jeskyni

Také se proměním do lidské podoby.
"Jestli na ně někdo sáhne se zlým úmyslem, vyřídím si to s ním." Kamínky na podlaze na posílení efektu zaskákali.
Jsem ráda, že se mě asopň někdo zastal.

Aragen sa tiež premenila. A čo ak ony, predtým siahnú na niekoho so zlým úmyslom?

Mladé

Karis a Aragen sú v ľudských podobách, no ja zostávam naďalej vlkom. Ostražito skúmam okolie, ak sa znova objaví nejaký votrelec, chcem o tom vedieť. Obraz paraniinho druha mi neschádza z mysle. Otočím ku Karisovi jedno ucho zatiaľ čo skúmam nočný vietor a poviem:
"Prečo by to robili? Ešte im nikto nepovedal, že naše rody sú nepriatelia, nemajú odkiaľ vedieť, že nás majú loviť. Ak ich správne vychováme, stanú sa jednými z nás."
Prejdem pár krokov ďalej a rozhliadnem sa. Potom sa otočím k nášmu debatnému krúžku a pokračujem:
"Nemali by sme tu už zostávať. Musíme sa vrátiť ku svorke. Niečo sa deje, vo vzduchu cítiť dym." Nemôžem sa zbaviť hlúpeho pocitu, že dnešná noc na nás ešte nevybalila všetky prekvapenia. A pritom jediné, po čom túžim, je stočiť sa do klbka a spať.

Raven ostáva vo vlčej podobe, zaťiaľ čo ja a Aragen v ľudskej. No práve, ak ich tak dokážeme. A čo ak nie? Čo potom? Aj ja by som už išiel, no kým sa s Aragen nezhodneme, ostávam pri svorke.

Mladé

Mlčel dlouho přemýšlel co s mladými a co s tím vším.
" Dvě věci Paranie nás nezabila i když mohla správně ,ale vidíte ten problém...mohla."
řekl přísně narážel na rozdělení a všechny chyby kterých se společně dopustili.
" Druhá věc sice si nikdo nevybírá jak se narodí a nikdo není od narození vrah, ale vlk nezačne žrát kytičky když ho budete vychovávat zajde.....žrát maso je přirozenost vlka mít své nepřátele i přátele mezi dalšími zvířaty stejně tak má paranie své vrozené návyky."
odmlčel se.
" Nicméně viděli jsme že s paranii to není tak snadné...takže jsem pro to si je nechat... i když by jiné paranie pro naše štěňata neudělali totéž možná je tohle to co odlišuje nás od krvelačných monster. Ale jak bylo řečeno, ne všichni tohle to pochopí, nemužeme s nimi napochodovat zpátky...měli by být takovým tajemstvím naší smečky."
" Kolektivním problémem který je lepší mít pod dohledem a v případě potřeby zakousnout.

Do našej debaty sa pridal aj Ramal. Pozrite, urobte si s nimi čo chcete, hoc aj ich chovajte, no ak ublíži nejakému vlkovi, vlastnoručne ich zabijem. Ako si vravel sme svorka a tak nič nepoviem.

Dohoda

Vypočujem si tak odpoveď Ramala, ako aj to, čo dodal Karis.
"S tým dokážeme žiť. Dobre. A teraz by sme už konečne mali odtiaľto vypadnúť. Už sme tu dlhšie, ako je zdravé." Poháňa ma hlavne strach o svorku. Rovnako ako aj myšlienka, že to, čo zabilo paraniu sa môže ešte vždy potulovať v okolí. A čo ten samec, paraniin druh? Vojdem do jaskyne, upokojujúco zakňučím na mláďatá a jedno z nich opatrne zdvihnem za kožu na krku, presne tak, ako to robia všetky vlčie matky. Moja vlčica nad tým všetkým znechutene vrčí, ale nepočúvam ju. Zato Torundhir mlčí. Je to presne to hlboké ticho plné zamyslenia. Niečo mu vŕta hlavou, a keď sa rozhodne, že mi to povie, nebude sa mi to páčiť. Stavím na to krk...