Co život rozdělí, smrt spojí navěky

hrálo se Jindy

od: 13. května 2014 15:57 do: 06. srpna 2015 12:44

Dobrodružství vedl(a) Saia

Našeptávající - 13. května 2014 15:57

"Mé jméno je Reese, dcera Reagana.
Jsem pátá z pěti, poslední kousek skládačky, který má uzavřít kruh. Jsem nevěsta Pátého, Mučednice odsouzená k tomu, aby trpěla do posledního úderu srdce.
Vím, že nepochopíte, proč jsem to udělala.
Ale věřte, že jsem musela! Pořád mi zní v uších křik mých sester, slyším je sténat, prosit o život… Vidím jejich zmučené tváře… Ony si ten osud také nevybraly, nechtěly zemřít… A ani já nechci.
Budu se modlit. Ne za bohy, pro které jsem měla zemřít, ale za vás… Za to, abyste mi jednoho dne odpustili…"

* * *

„Co jsi to udělala…“ vydechl. Stál nad jejím stolem, četl poslední stránky deníku, který jí sám věnoval a nemohl tomu věřit. Prsty si vjel do vlasů v tom bezmocném gestu. Syčivě vydechl. Dva týdny! Dva týdny před obřadem sezdání! A ona byla pryč. Utekla.
Vztekle popadl židli a mrštil s ní o zeď.
Zůstal stát. Dlouze se nadechl. Naposledy přelétl stránku v deníku, než se otočil na patách a vyrazil z pokoje. Tak tohle byl vděk za všechno, co pro ni udělali? Jak se o ni starali? Vděk za to, že byla vyvolena?!
Ať si utíká. On zařídí, aby ji přivedli zpátky. Klidně ječící, kopající, ale vrátí se. I kdyby ji měl k oltáři dotáhnout za vlasy a z té kůže ji stáhnout sám.

Taková jest vůle Pěti.

Nechť lov započne.

Našeptávající - 14. května 2014 21:54

Dva týdny před obřadem sezdání
Pokoj Reese Raegan
Gavriel Loken

Začátek konce

... Nechť lov započne.

Elijah Loken. Muž tvrdý, muž zásad, muž své víry. Jeden z nejlepších Vrchních Zaklínačů, věrný služebník Pátého. A otec, který je milující jen do okamžiku, kdy je vše dokonalé, otec netolerující chyby. Ničí chyby.

Ozvala se rána, jak se židle roztříštila ve vodopád třísek. Viděl jsi, jak Velmistr zatíná ruce v pěsti, jak mu na krku nabíhá pulsující žíla. Prudce se otočil a rychlými kroky vyrazil z pokoje. K tobě stojícímu mezi dveřmi. Jeho výraz jsi znal. Už jsi ho viděl, tehdy, tehdy když vzal poprvé do rukou karabáč, nepříčetný vzteky, toužící po krvi tekoucí z cizích ran, a přitom stále tak děsivě chladnokrevný. "Gavrieli!"

"Věděl jsi to?" uhodil na tebe. Ne, nezapomínal. Jak by také mohl. "Věděl jsi, co chce udělat?" Jeho hlas zněl jako když práská bičem. Jiskřící pohled modrých očí se ti zabodl do tváře, hledající vinu, přiznání.
Jenže nic nenašel. Ohrnul rty, a ty jsi cítil jeho zklamání. Tu frustraci. Chtěl viníka a chtěl ho hned. "Ani myš tohle místo neopustí, nikdo se odsud ani nehne, dokud neřeknu jinak. Zařiď to. A doveď ty neschopné budižkničemu, co si říkají Zaklínači a měli tu malou..." něco nesrozumitelného zavrčel. Slovo hodné manželky boha to tedy jistě nebylo. "...hlídat, do Temnice. Hned."

Jeho kroky se úder srdce na to rozezněly chodbou vytesanou do skály.

Deník zůstal ležet na stole. Všiml sis toho v okamžiku, kdy se jedna ze stránek převrátila a ten pohyb upoutal tvůj pohled. Uchopit tu malou odrbanou knížečku bylo jen dílo okamžiku, stejně jako ji schovat. Bylo to skoro jako dotknout se jí, byť na pár okamžiků, protože ten zvláštní důvěrný pocit zmizel stejně rychle jako se objevil. Ovšem... Kdo jiný by uměl do deníku vložit část svojí duše než právě ona, že?

Našeptávající - 14. května 2014 23:35

Dva týdny před Soudným dnem
Kdesi v Canosu
Thomas O´Connel

Velké malé věci

Slunce se již okrajem dotýkalo nejvyššího útesu Canosu. Ten útes, připomínající spíše pokřivený úsměv bohů, kteří se ti vysmívali, místní pojmenovali Deliina náruč. Ještě teď ve větru vlál řetěz, který byl kdysi provlečen okovy zařezávajícími se do kotníků dívky, která pověšená na útesu nakonec zemřela. Delilah Levi. Nebyla to hezká smrt. O to více pobuřující, že proběhla na očím celému Canosu.

Ulicemi zšeřelého města a přes mosty spojující jednotlivé útesy, kráčel dav zpívajících lidí, v jehož čele kráčely dvě ženy s ohnivě rudými vlasy, které se jim v prstýncích vlnily skoro až do půli pasu. Ženy byly mladé a jednu od druhé bys nerozeznal. Dvojčata v rudých hávech Vědem z Ohnivého chrámu. Do tváří měly vepsanou tu krutou krásu a v jedovatě zelených očí plálo nepřirozené světlo. Zpívaly společně s davem, zatímco pomocí dotyků svých dlaní zapalovaly pochodně lemující cestu ke kostelu věnovanému Čtvrtému. Modlitbám k němu byl věnován právě tento čas.

To vše bylo jako každý večer. Lidé vycházeli se svých domovů a připojovali se k průvodu. Někteří z nich nesli i svíčku, malé děti vesele mávali zvláštními hořícími tyčinkami, které ovíjel plamínek měnící barvy a prskající jiskry na všechny strany.
Jenže pak začali vyplouvat v popředí všechny ty malé věci. Nesrovnalosti. Průvod tvořili téměř výhradně měšťané. Otroci. Akolytky. Ovšem chrámoví bojovníci? Našel jsi v něm jen pár mladých tváří patřící spíše dětem než dospělým, těch, kteří za sebou měli jen pár zkoušek. Průvod jich obvykle doprovázelo mnohem více.

Nyní, když už jsi někoho ze Strážců zahlédl, stál bokem. Kráčel mimo dav. Rozhlížel se. Pátravě, důkladně. Pár z nich dokonce provázely i akolytky, jejichž tváře jsi viděl poprvé. Tváře akolytek chrámu Země a Vzduchu.

Něco...

Něco se dělo.

Gavriel Loken - 14. května 2014 23:51

Divoký hon
~Pokoj uprchlice, chrám Pátého~

Otec zuřil. Ještě aby ne. Reese vzala nohy na ramena, ale to by udělal každý. Každý, kdo to má v hlavě ještě trochu v pořádku. A kdo se neoddal slepě své víře. Ano, vždy je třeba v něco věřit, ale je třeba starat se i o světské záležitosti, bohům obětovat zvěř, lidi nechat jako uctívače. Ano, víra. To, co rozdělilo naši rodinu. Ale málokdy syn souhlasí s otcem.
Židle se rozlétla na třísky, na jednotlivé části. Při té ráně jsem instinktivně mrkl, trochu sebou cukl. Otec, Velmistr, se poddával ohnivé části Ætheru. Já jsem dál stál tak trochu ve dveřích Reesina pokoje, tak trochu před ním. Vrchní zaklínač, rudý jako uvařený rak, se několika rychlými kroky přesunul ke mně. Hněv v jeho tváři vyvolával vzpomínky. A štípavou bolest v zádech spojenou s nimi. Naštěstí se Ohniví činili a jizvy jsou téměř minimální. Snad si otce snažili trochu předcházet.
Vykřikl moje jméno. Skrz zuby. Neptejte se mě jak, prostě to umí. Bylo to znělé, ale vrčivé. Uhodil na mě jako kladivo na hřebík. „Nevěděl jsem o tom, pane.“ Další věc, kterou jsem si nebyl nikdy tak úplně jistý. Jak ho vlastně titulovat? No, koneckonců, teď jsme ve službě, bude lepší používat formálnější oslovení.
„Jak jsem již řekl, nevěděl jsem o jejích úmyslech,“ zopakoval jsem mu stejně klidně, jako jsem mu to řekl poprvé. Někde hluboko uvnitř jsem cítil úlevu nad tím, že se jí podařilo uniknout osudu. Reese, ani nevíš, do čeho ses dostala.
Zpříma jsem otci oplatil pohled z očí do očí. Nemohl vidět nic, žádnou emoci. Takovou radost bych mu neudělal. A po chvíli svýma očima uhnul. Dál jsem potěšeně sledoval, jak se mu nevede, jak se mu jeho plány bortí. Domeček z karet, podemletý břeh. Začal štěkat rozkazy. Když padlo jedno nepěkné slovíčko, zaťal jsem levou ruku v pěst. Jak se opovažuješ ji takhle nazvat?! Je ti skoro dcerou! A já nemůžu být tvůj syn... Podezření, že jsem ve skutečnosti potomkem někoho jiného ve mě hlodalo už od toho incidentu s karabáčem. Jen matka je přece vždycky jistá.
„Ano, pane,“ řekl jsem až za jeho vzdalujícími se zády. Temnice? To není dobrý. V mém zorném poli se něco pohlo. Nebylo to nic jiného, než Reesin zápisník. Za ta léta byl trošku ošuntělý, ale někde ve vzpomínkách mám ještě den, kdy jí otec tuhle malou knížečku věnoval. Bylo to na její narozeniny. Před... No co, nimrat se v tom nebudeme.
Rozhlédl jsem se a než by kdokoliv řekl „Chvála Pětici a jejich sluhům.“ byl zápisník v mé moci, pečlivě schovaný v torně přes rameno. Reese. Jakmile tě najdu, jdeme pryč z tohohle města. Navždy, to ti slibuji.
Vyšel jsem z pokoje, na chodbě se znovu rozhlédl, a vyrazil pro zbylé tři zaklínače. Když jsem narazil na jednoho vojáka, svěřil jsem mu rozkazy svého otce. „Velmistr chce mít celý chrám uzavřený, ven bez povolení nesmí nikdo.“ Svědily mě ruce, nemohl jsem se dočkat, až si pročtu její deník.
„Rozkazy vykonat s okamžitou platností. Pokud potkáte některého ze zbylých Zaklínačů, pošlete ho do Temnice.“ Plácl jsem vojáka po rameni a vyběhl hledat zbylé velitele stráží.
Povedlo se jí to!
A končilo léto, pomalu se přelévalo v to babí. Zlatavý kotouč se skláněl k mořskému obzoru a nebe i sebe barvil do odstínů ohně.

Našeptávající - 15. května 2014 12:12

Čtrnáct dní před naplněním Proroctví
Chrám Kvintesence
Zelo Typia

Černý těžký spánek

Hořící louč, zapálená magií, v tvé přítomnosti, vzplála jasným světlem. Ohněm, který začal rychle měnit barvit, jak sílil a sílil, až nakonec zčernal. Zaradovala jsi se. Barvičky! V očích čtyřleté holčičky to byl zázrak. "Mami, mami, podívej!" zatahala jsi matku za rukáv.
"Au!" vyjekla jsi. Pohlavek zabolel. Donutil tě klopýtnout. Plamen v tu chvíli se zasyčením zhasl.
"Zelo!" zajíkla se matka. "Tohle... Tohle nesmíš dělat!" zašeptala vyděšeně a rozhlédla se po davu tváří lidí, kteří procházeli kolem. Chytila tě za ruku a začala táhnout pryč. Domů.
"Už nikdy, rozumíš? NIKDY!"
A svět potemněl. A tou tmou, Nicotou, se rozléhal matčin naléhavý hlas. Nikdy, nidky, nikdy, nikdy...

... nikdy.

Sen... Byl to jen sen. Chvíli to trvalo, než přišlo to osvobozující uvědomění. Nebyla jsi ta čtyřletá holčička. Už ne, už dlouho, dlouho ne... A s tím uvědoměním přišla i tupá bodající bolest hlavy, jejíž největší epicentrum se nacházelo na levém spánku.
Stačil jednoduchý, leč i přesto namáhavý pocit, a prsty mohly nahmatat bouli. Vlasy slepené zaschlou krví. A oči konečně přivykly šeru, v jakém jsi se nacházela. Ze tří stran tě obklopovaly tři chladné hrubé stěny výklenku, ve kterém jsi ležela zkroucená za sochou, jež znázorňovala element Éteru.
Ovšem jak jsi se tam dostala...

Z chodby křížící tu, ve které jsi ležela ty, se ozýval rozzlobený hlas Vemistra, Vrchního Zaklínače, Elijaha Lokena, kterému jako ozvěna odpovídal hlas další, patřící zajisté dalšímu Zaklínači, jeho synovi. Gavrielovi.
"Věděl jsi to? Věděl jsi, co chce udělat?" Velmistr se velmi zlobil. Tak moc, jak jsi ho ještě nikdy neslyšela.
„Nevěděl jsem o tom, pane... Jak jsem již řekl, nevěděl jsem o jejích úmyslech.“
"Ani myš tohle místo neopustí, nikdo se odsud ani nehne, dokud neřeknu jinak. Zařiď to. A doveď ty neschopné budižkničemu, co si říkají Zaklínači a měli tu malou..." něco nesrozumitelného zavrčel. Slovo hodné manželky boha to tedy jistě nebylo. "...hlídat, do Temnice. Hned."
„Ano, pane.“

V tu chvíli jsi zaslechla rázné kroky. Kroky Velmistra, který měl, co chvíli, vejít do tvé chodby.

Našeptávající - 15. května 2014 12:53

Dva týdny do obřadu sezdání
Chrám Kvintesence
Nezdárný Gavriel Loken

Vypusťte psy

Ač byl deník schovaný bezpečně v torně, cítil jsi ho. Nevěděl jsi jak, proč, ale prostě to tak bylo. Dodával ti stejně uklidňující pocit jako přítomnost Reese. Ona taková zkrátka byla, působila tak na lidi. Ani tvůj otec na ni nikdy nezvedl hlas, nikdy nevztáhl ruku. Stačilo, aby se na něj plaše pousmála a řekla tím svým nejistým hlasem plným kajícnosti: "Omlouvám se, je mi to líto." V její přítomnosti jsi ho nikdy nepoznával. A o to více to bylo zdrcující, neustále připomínající skutečnost, že Reese je skutečně Vyvolená.

Vyšel jsi z pokoje a vykročil chodbou opačným směrem, než otec. Bylo to to nejlepší, co jsi mohl udělat, když Velmistr zuřil, zanechával za sebou jen spoušť a pláč.
Narazil jsi na Strážce, plnohodnotných člena chrámové stráže. Izmaela. Znal jsi jej od vidění. Byl oblečen do uniformy, v tuto dobu probíhalo střídání hlídek, nepochybně tak šel vystřídat svého kolegu anebo právě byl vystřídán.
"Ano, pane, zařídíme to," přikývl stroze. Nikdo se na nic neptal, nikdo nezdržoval. Disciplína tu byla nade vše, a tak i kdyby jsi mu jménem velmistra přikázal, ať skočí z útesu do vody, nepochybně by to udělal.

Chrám byl rozlehlý, někoho zde najít mohlo být tak otázkou pěti minut anebo také pěti hodin. Stejné příkazy jsi tak položil dalším lidem a ta zpráva se šířila dál a dál. A mísila se s rozkazy Velmistra, který rozkázal uzavřít celé město. Uzavřít a prohledat.

Zelo Typia - 15. května 2014 16:29

Těžké probuzení

*Chrám Kvintesence *

Rychlím trhnutím se probudím ze svého snu, jakoby tato vzpomínka na dětství byla nočním můra, a také, že pro mě byla. Chvilku se musím zorientovat, než jsem stoprocentně přesvědčena, že to byl jenom sen.

Dívám se do země a potichu si odfouknu. Jak já vás nenávidím. Pomyslím si a zatřesu hlavou, aby se všechny ty myšlenky a vzpomínky na tu dobu, kdy mě rodiče tak potupně skrývali, vymazaly.

Jenže jakmile to udělám, hlava se mi roztřeští bolestí. Až teď si uvědomím, to, čeho jsem si do teď nevšimla, protože jsem byla zaměstnaná přemýšlením o svém snu a proklínáním svých rodičů. Co to ... ? Au, ... Zamračím se a levou rukou si sáhnu na svůj spánek. Co? Krev? Rukou přejedu až k rozcuchaným vlasům, které se ale ještě jakžtakž drží v drdolu. Nechápavě nakrčím obočí ještě víc a oběma rukama si sáhnu na hlavu, jako bych chtěla bolest, která se v ní neúprosně probíhá, chytit a zastavit.

Co se stalo? Proč tu jsem, hlavně taky KDE to jsem? Při těchhle otázkách, které mi neustále probíhají hlavou se pokusím vstát a s přimhouřenýma očima se snažím v šeru rozeznat cokoli, co by mi pomohlo alespoň jednu z otázek osvětlit. Bohužel nic nevidím. Tři stěny a sochu. Jsem tady jak nějaký trestanec. Nějaký zloděj, někdo, koho se právě snaží nemilosrdně vyslechnout. Pomyslím si jen jen jako přirovnání, ani to zezačátku nemyslím vážně. Někdo, o kom si myslí, že nemá čisté triko ... Znejistím. Co se u všech pěti mohlo stát?

V tu chvíli uslyším jakési hlasy. Netrvá mi dlouho, než poznám ten první, ten rozzlobený. Velmistr Elijah Loken? Co? Opřu se o rukou o stěnu a s hlavou co nejblíže u zdi začnu naslouchat.

Druhý hlas nevypadá nijak zoufale na to, že je právě pod palbou Vrchního Zaklínače. Komu asi patří? Zamyslím se a natáhnu uši ještě víc. Že by patřil jeho synovi? Zezačátku jsem si tím nebyla moc jistá, ale čím víc jsem toho slyšela, tím víc jsem byla přesvědčena, že druhý hlas patří právě jemu.

Nevěděl? Nevěděl o čem? Zamyslím se. Někdo musel odejít ... Nebo utéct? ... Zaklínači ji měli hlídat? Jako JI? Ne, to by neudělala ... To by neudělala ... Pomyslím si a jsem si tím naprosto jistá.

Nakonec tento, dost jednostranný rozhovor skončil a já uslyšela rázné kroky, které mohli patřit jedině velmistrovi, kráčející směrem ke mně. Přitiskla jsem se úplně ke zdi za sochou a ačkoliv jsem byla naprosto přesvědčena, že nemám černé svědomí a že kousek špíny by se na mých rukou nenašel. Jako někdo, koho se právě snaží vyslechnout? Jako někdo, o kom si myslí, že nemá čisté triko? Znovu si v duchu zopakuju to, co jsem si řekla před chvílí. Ne? To snad ne!

Gavriel Loken - 15. května 2014 17:58

Lepší pes než kraken
~Chrám Pátého~

Torna se stala artefaktem klidu, ale také dobré nálady. Tedy, ne přímo ona, ale její obsah. Protože se Reese podařilo utéct. Bohůmžel, s tím, jak otec nechává zavřít chrám a určitě i celé město, se nevěsta Pátého těžko dostane ven. Ale já budu dělat všechno proto, abych ji našel dříve, než kdokoliv jiný. Abych jí mohl vrátit její deník.
Při večerním střídání stráží jsem natrefil na Izmaela, kterému jsem vyřídil rozkazy, a šel jsem dál. Strojově kývl, krátce zasalutoval a šel konat, činit, posílat to dál. Jako hodinové stroje. Otče, co jsi to s těmi lidmi provedl? Ano, je třeba určitá disciplína. Ale tahle disciplína je kombinovaná s náboženským fanatismem. O to horší to je.
Vojáky jsem na potkání zpravoval o rozkazech, ale... Ne každému jsem je řekl. Zdržovat jak jen to jde. Dával jsem tak šanci Reese, pokud ještě byla v chámu. I když o tom bych velice silně pochyboval. Znala to tu, věděla, jak se nejrychleji dostat dovnitř i ven. A určitě měla někoho zvenčí, někoho ve městě. Při pomyšlení na tohle se ve mě zvedla vlna žárlivosti. Musím ji najít sám.
Zamířil jsem si to k zaklínačským ubikacím, ve kterých měli i své kanceláře. Já ji měl, asi za trest, skoro hned u té otcovy. Nebo aby poslové nemuseli běhat z jedné strany chrámu na druhou. Vlastně to je celé víceméně rozstrkané po chrámu, asi kdyby došlo k nějakému útoku. Taktické, ale takhle to je spíš nepraktické.
U druhé pracovny jsem to vzdal a zamířil do temnoty. Tedy... Temnice. Což je místní označení pro žalář, kobku, mučírnu. Vkročíte a víte, že tu chcete být jen jako návštěva a ne jako obviněný. Ještě, že mě hřeje ten deník.

Našeptávající - 15. května 2014 19:14

Čas neznámý
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Nebe a dudy

"Ty, Ilethare... Určitě jsme tady... Ehm... Chm... To... Správně?" vykoktala Reese, obličej jí podezřele rudl a rudl až se jeho barva nakonec podobala přezrálému rajčeti jak jí studem hořely tváře.
Ještě teď ti v uších doznívaly slova starého rybáře, který se dušoval, že "ďite k Maryši... Je to kósek, šak uvidite, vašnosto, Maryša vo svejch hostí umí držet kušnu..." Asi už to tě mělo varovat a připravit, nicméně celoživotní pobyt a výchova v Canosu tě poznamenaly natolik, že teprve až v tuto chvíli ti došlo, proč se u toho tak šklebil a spiklenecky na tebe mrkal.

Z otevřených dveří se v první chvíli vyvalila vlna tepla společně s těžkým odérem laciné voňavky a nekvalitního opia. Bylo zde plno. Velcí i malí, tlustí i hubení muži popíjející u stolů, zatímco se kolem nich s neustálým štěbetáním a chichotáním motaly spoře oděné dívky a ženy. Reese na to koukala jak na zjevení, zatímco tobě se vynořilo v hlavě jediné slovo.
Bordel.

Maryšino doupě

Dveře ani nestačily zaklapnout a už si to ke dvojici šinula vysoká kyprá žena z ňadry, které jí z živůtku přetékaly skoro jako pověstné Modré Vodopády. Ryšavé lokny se jí leskly olejem, který si do nich vtírala, tvář ukrývala za nešťastnou dávkou líčidel a v jedné z rukou čouhající ze všech těch hedvábných šátků skrývající korpulentní křivky, držela dýmku.

"Ah, co to mé oči nevidí... Vítejte, mladý pane, u Maryši," zapředla svým hlubokým chraplavým hlasem poznamenaným léty kouření. "Máme tu spoustu děvčat, která dokáží ukojit veškeré pozemské i božské choutky, stačí si vybrat..." pokračovala ve své řeči. A aniž by sis to uvědomil, postrkovala tě do místnosti, zatímco Reese s očima navrch hlavy poslušně cupitala za vámi jako Alenka v říši divů.
Když se bordelmamá otočila nečekaně k ní jako by si jí až teď všimla, "Anebo..." Plné odulé rty se zkroutily do baziliščího úsměvu. "... nám, mladý pane, vedete posilu?" naklonila se zvědavě blíže, zatímco si Reese měřila pohledem. "Mladá, pěkná... Taková holčička. To pánové mívají rádi, určitě se dohodneme..."

Thomas O`Connel - 15. května 2014 21:46

Čtrnáct dní před rituálem
Několik bloků od Náměstí Obětí

Podivné souvislosti

Věřím ve smrt. Jen ve smrt. Je to jediná věc, která mi dokázala, že existuje.
Je to všudypřítomná materie vesmíru. Jang k Jinu, kterým je život. Je tu a bude. A podle víry severských kmenů se dělí na dvě různé bohyně.
První je smrt přirozená. Je tu, protože je nezbytné, aby tu byla. Ta je nesmrtelná. Mnohé národy o ní mluví jako o muži. Nevím. Nedokážu to poznat, ačkoliv někdy se mi zdá, že jen žena může být tak laskavá. Ta lidi doopravdy zabíjí, ale někdy váhá a nechce lidi vzít. Proto někteří, převážně mladí, umírají jen dosti neochotně.
Tou druhou je smrt bolestná. Je to smrt o které se nemluví. Je to smrt vražedník. U té je mi jasné, že je to žena, protože nikdy nikdo nepoznal takovou vypočítavost a chladnost, s jakou nechává zabít své oběti. Ponouká lidi ke zlu, protože ti pak zabíjí jiné. A využívá toho, že smrt váhá, tak si vybírá mladé a nadějné.
A tahle země je jí oddaná. Ani to ještě neví.
Nepopírám víru v jiného boha. Jen mi ještě žádný nedokázal, že existuje. Možná existuje bůh života, co já vím. Někdy tomu věřím, zvlášť když potkám jisté lidi. Jako jí...

Přestanu na ní myslet. Nesmím. Už čtyři dívky zemřely. Tahle ne. Pokusí se jí popravit tamhle, na tom obřadním kameni. Sejmu ze zad kuši. Jen namířím. Je sice nabitá, ale nevystřelí. Podívám se tím směrem. Nebojím se, že mě někdo spatří. Jsem na střeše domu a i když by mě mohli spatřit, nespatří. Lidé jsou mizerní, pokud jde o pozorování.
Přivážou jí, zřejmě zády ke kameni a nejspíše úplně nahou. Pak do ní kněz zabodne nůž určený ke stahování z kůže a...
Ne. Podvědomě hmatám po spoušti a teprve zvuk tětivy, která s namáčknutím spouště vyvine na šíp neskutečný tlak držený jen spoušťovou zarážkou, mě mé vědomí dokáže zastavit.
Jakmile pozvedne nůž k nebesům, proletí mu šíp hlavou. I na tuhle vzdálenost ho to bezpečně zabije. K dívce se nejspíše vrhnou další kněží, snažící se o její oběť. Tehdy ale změním náměstí v peklo.
Malé kuličky Onteris Zlatavé vybuchnou a promění okolní domy v třísky. Dlouho jsem to propočítával. Oltář a oběť na něm by nebyla zasažena. Všechno okolo ní by ale začalo vyvádět. Muži by se rozběhli všemi směry. Ani živly se nedokáží postavit energii smrti.
Jako každý den posledních několik týdnů se i dnes objeví průvod vedený dvěma akolytkami. Instinkt se mi něco snaží zašeptat, ale je přehlušen nenávistí k chrámu ohně, který se dopouští těch největších zvěrstev. S pomocí optiky si prohlédnu zástup. Instinkt teď už doslova řve. Nejsou tam žádné stráže. Respektive žádné použitelné stráže.
Prohlédnu si lidi okolo. Mezi nimi prochází strážci. Ne uspořádaně. Rozpuštěně, jako by něco hledaly. Nejdřív mě nezaujme očividně dívčí postava s kapucí a chlebem pod paží. Je mi jasné, že je to obyčejná zlodějka, ale jedny ze stráží jí chytnou a kapuci sundají. Vyklube se z ní patnáctileté děvčátko. Normálně by se z ní nemazali. Prostě by jí odvlekli a popravili, ale dnes jí pustili a vydali se dál.
Poučení pro mně, jako šok pro dívku. Hledají někoho jako ona.
Ani stráže nejsou obvyklé. Jeden, hora svalů s velmi inteligentním pohledem někoho, koho by v šachu porazil kámen (strážce země) a vyžle jasně trpící hyperaktivitou a touhou si to rozdat proti někomu pomocí svého biče (strážce vzduchu). Chrámy nespolupracují, ledaže...
Na mé tváři přeběhne malý úsměv. Kuši si dám opět na záda a slezu na půdu. Pak ven na ulici a zamíchat se mezi lidi.
Stále se ještě těším myšlenkou. Chrámy, jejichž cíle jsou až na pár málo zcela rozdílné, začaly spolupracovat, aby našly dospívající dívku, která před nimi utíká. Nemusím být génius, aby mi to došlo.
Oni jí ztratili. Ztratili pátou družku.
A já teď využiji vše co mám, abych jí našel.

U Taronského Zmetečka. Zastrčená hospoda v zastrčené uličce. Skoro nikdo o ní nevěděl. Byly tu existence, které neměly pro nikoho cenu. Pro nikoho kromě mě. Byli to lidé schopní udělat za peníze všechno. Byly to uši i oči města. A po žebrácích to byla druhá skupina, kterou jsem na hledání najímal. Podstatně dražší, ale musel jsem zapojit všechno, abych jí našel jako první.
Otevřel jsem dveře. Ovanul mě hnusný pach moku vydávaného za zdejší pivo. Všechen smích i halas utichl. Tihle lidé nebyli zdejší a většinou se do země dostali tajně. Už ani oni sami nevědí proč. Proto přesně věděli kdo jsem a co umím. Věděli, že jsem královrah. Je zajímavé, že od mé minulé návštěvy tu jejich množství pokleslo.
Sedl jsem ke stolu kde seděl chlapík s plnovousem, kterému na klíně seděla žena, zajisté děvka. Oba na mě koukali bez jediného slova.
"Co tu děláš Smrtihlave?" osmělil se muž opatrně. Dívka na jeho klíně si neklidně poposedla.
"Něco hledám."
Muž si odkašlal.
"Běž pryč, najdu si tě," podíval se po děvce, ač krátce. Neprotestovala. Sotva jsme osaměli, předklonil se, lokty se opřel o desku stolu. Snažil se nedávat najevo nervozitu. Moc mu to nešlo.
"Co hledáš?"
Zahlédne na mé tváři úsměv. Asi proto znejistěl. Není divu. Tenhle úsměv si nechávám jen pro ty, co si mají myslet, že mají umřít. Nic tak nevyděsí člověka.
"To samé, co stráže." Nakloním se k němu, ačkoliv vím, že je to jen planné gesto. Tohle jsou uši města a nebyly by, kdyby neuměly poslouchat. A právě teď jsou všechny nastražené.
"Pátou vyvolenou. Dceru Reagana."
Zamračil se.
"Takže je to pravda," spíše konstatoval. Nepůsobil ani tak překvapeně, nebyly to jen uši, ale i oči města, naučené všímat si všeho. "Hm."
Odtáhl se. Náhle vypadal ještě více znepokojeně než předtím. "Proč myslíš, že bych ti mohl pomoci?"
"Lidé jako ty vidí i to co nevidí." Všimnu si jeho tváře. Vypadala ustaraně. "Ty něco víš že? No tak. Přinejmenším tě nezabiju, ba právě naopak. Možná ti za to i slušně zaplatím."
"Možná... Bych něco měl," spustil. Mluvil pomalu, pečlivě volil slova. Skoro jako by jednal s divokou šelmou přichystanou kdykoliv skočit a ne s člověkem. Věděl své...
"Ale..." nadechl se. "Nemusí to být to, co hledáš. Může to být slepá ulička."
"Poslouchám." usmívám se pořád.
"Odpoledne zmizela jedna z lodí. Rybáři si myslí, že ji vzal proud... Stává se to často, když některé akolytky rozbouří vlny."
"Jen tohle? Tomu se mi moc nechce věřit. Něco víc nemáš?" můj úsměv se ještě zintenzivní a objeví se špičky mých zubů.
"... Nech mě to dopovědět..." Odpověděl muž kupodivu hbitě. Jistě. Bál se, ovšem nic to neměnilo na jeho sklonech k dramatičnosti. "Dnes ty chrámový čůzy ale nic rozbouřit nemohly. Celý den se nehnula ani vlnka na vodě. Měl jsem práci v přístavu a na molech. Vím to. Ta loď tam byla. A pak najednou ne."
"Dobrá..." řeknu nevrle. Rychle vstanu. S radostí sleduji, jak na to celý bar zareaguje. Pak vytáhnu měšec a odpočítám deset zlatých mincí.
"Kup si na mě pivo. A tu holku taky." pustím mince na stůl. Pak si potěžkám váček. S těmi mincemi na stole jich tam bylo 500. Lidé jako tito jsou velmi obratní při počítání peněz přes látku. Lépe se pak kradou. Já se ale krádeží bát nemusím. Vůbec netuším proč.
"Dva takové váčky za její přesnou polohu. Ne za podivnost. Za adresu, na které bude." řeknu nahlas celým lokálem.
Deset zlatých je stále lepších jak kudla v břiše. Ačkoliv když váček byl mnohem, mnohem zajímavější. Oči muže se zaleskly. A nejen ty jeho.
Olízl si suché rozpraskané rty a vrásky na jeho čele se prohloubily.
Nastalo ticho. Dlouhé nepříjemné ticho.
"Čtyři váčky." proříznu jej "To je pěkných pár tisíc. Za to by se dal koupit i pěkný dům..." zauvažuji.
Ticho se ještě více prohloubilo, než se ozvalo odkašlání.
Jedna z dívek promluvila. Řekla jen přibližnou lokaci, ale mě to zatím stačilo.
Usměji se. Peníze rozvazují ústa rychleji než mučení.
"Tady." hodím promluvivší váček. Děvka s poďobanou tváří zjizvenou díky akné, váček obratně chytila. "Ověřím si to. Jestli máš pravdu, máš u mě tři váčky a deset zlatek. V opačném případě by ses měla jít rozloučit s přáteli a rodinou, protože jestli pak ten váček nebudeš mít celý, tak tě zabiju." řeknu s milým úsměvem. Málem jí váček z rukou vypadl. Otočím se a vyrazím ke dveřím.
No... Aspoň se naučí být spořivá.

Po cestě jsem se stavil ve skrýši. Otevřel jednu z truhlic a vytáhl z ní pár váčků zlata. Na tuhle cestu mi budou stačit dva. Jeden si připnu k opasku, druhý hodím do torny. Vezmu si zavazadlo. Je to dobře konstruovaná Torna s vaky po obvodu. Do ní šla malá truhlička plná skleněných koulí. Pak dvě nádoby, jedna se žlutou, druhá s oranžovou barvou. Do vesty jsem přibalil pár hotových, ale ještě nezamíchaných kuliček. Podíval jsem se ve skrýši znovu. Pak ještě jednou otevřu bednu a vytáhnu z ní další měšec. Ten hodím za prvním do torny. Otočím se k odchodu, ale znovu se zastavím, abych z jiné, poněkud menší a jinde umístěné truhlice vzal drobounkou dřevěnou krabičku. Je v ní všechno. Dvě nádobky, každá s jinak barevnou tekutinou a podivný válečkovitý nástroj tvořený jehlou, skleněným tělem, a několika upravenými kousky gumy. Ten jsem pohladil jedním prstem. Pak krabičku energicky zavřu a vložím do torny.
To už je asi opravdu všechno.
Zavřu padací dveře skrýše. Opět na ně vrátím staré pytle z odpadky, které tu byly ještě v době, kdy jsem do města přijel poprvé a aniž bych se stavil v bytě, vyrazím do města.

"Kolik si účtujete za převoz pasažéra." Zeptám se námořníka sedícího u stolku před svou lodí. Očividně si vydělává jako převozník.
"Třicet tolarů plus výlohy v případě nutnosti."
"Dostanete sto padesát." hodím na stůl hrst mincí. Muž ke mně vzhlédl. Musel něco spatřit. Asi ducha. Nebo možná ty čtyři dýky a kuši... Co já vím.
"Ovšem pane, pané..."
"Pan Smih."
"Cizinec?"
"Ne. Já jsem zdejší. Jsem všude zdejší." usměji se způsobem, o kterém vím, že se ho lidé bojí. Stále mi ještě neviděl do očí.
"Ale ovšem, pane Smithe. Mohu se vám postarat o zavazadlo?" zadrmolí
"Ne."
"Dobře... Budeme vyrážet v šest." drmolí už téměř nesrozumitelně a s chvějícím se hlasem. Stále se mu dívám do tváře a sleduji ronící se kapky potu.
"Ne. Vyrazíme okamžitě." řeknu a aniž bych na něho bral ohledy, nastoupím na loď.
"A snažte se prosím o mně držet dekorum soukromí zákazníka. Nerad bych si hledal nového převozníka jen proto, že jste si někde o mně pustil... Jak že jsou ta slova? Ah, ovšem. ...hubu na špacír."

Ilethar Isaiah - 16. května 2014 15:29

Čas neznámý
Maryšino doupě

Nutné zlo

"Neřekl bych, že máme moc na výběr," zavrčel oslovený jak nejtišeji mohl, než pootočil mírně hlavu k dívence a stejným tónem dodal: "Drž se u mě. A snaž se tolik nezírat, budí to pozornost..." I když on sám s tím měl dosti potíže. Tolik skoro odhalených ženských těl neviděl...no, nikdy. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil a urptutně se vyhýbal všem pohledům, jak svádivým, tak podezíravým. Chtěl k Reese patrně ještě něco dodat, ale příchod té...té ženštiny mu zmrazil další slova v krku. Ale byla to až její slova, co ho přimělo nějak zareagovat.
Poprvé pohlédl na Maryšu přímo, a kdyby mohly pohledy zabíjet, tlustá žena by se dávno válela na zemi v křečích. Iletharovy vybledle modré oči byly jako stvořené k upřenému, nemrkajícímu zírání a kdesi v černi panenek přitom doutnal příslib něčeho ošklivého.
"Není na prodej," procedil mezi zuby tiše, ale přesto hrozivě, aniž by uhnul očima a jedna jeho ruka mimochodem spočinula za jeho zády, jako kdyby sahal pro zbraň. Než se ale mohlo stát něco opravdu nepěkného a zakrváceného, ruka strážce ohně se vrátila zpět a mezi prsty se místo čepele ledabyle blýskala zlatá mince.

"Popravdě..." mladík oděný v karmínovém plášti konečně uhnul pohledem a uvolnil se, "si myslím, že vás vlastně...vůbec nezajímá. Ona tu vlastně ani není, chápete?" Mrkl na Maryšu ledabyle a začal si mincí otáčet mezi prsty.

"Doslechl jsem se, že vás podnik je proslulý nejen ženami, ale také diskrétností jeho majitelky. Doufám, že ty reference byly podložené. Diskrétnost je totiž vzácná vlastnost...a může být velmi dobře oceněna. řekněme že jsem ochoten zaplatit za pokoj na noc...a vaší diskrétnost a vašeho personálu." Ilethar mluvil tiše, tak, aby ho slyšela pokud možno jen Maryša.
Koneckonců, tomu rybáři za informace taky zaplatil. Jen chudák asi nečekal, že dostane místo zlaťáků nožem do břicha a následně půjde i se svou lodičkou ke dnu. Ilethar z toho nebyl šťastný, ale nesměli zanechat stopy. Reese o tom neřekl. Určitě by jí to rozrušilo a to on nechtěl.

S dalším zamrkáním se vrátil do přítomnosti. "Jeden pokoj, stačí na pět hodin. Nestojím o společnost, přesto zaplatím plnou cenu. A pokud mi opatříte dva koně a nějaké zásoby na cestu, nebo nějaký kontakt na...diskrétního prodejce, ještě přidám..."
Usmál se a začal zlaťákem točit na druhou stranu.

Našeptávající - 16. května 2014 20:49

Čtrnáct dní před naplněním Proroctví
Chrám Kvintesence
Zelo Typia

Hra na schovávanou

Zatímco kroky Velmistra se nemilosrdně blížily, začínaly se ti v rozbolavělé hlavě do tmy prolínat... Útržky. Mlhavé vzpomínky na dnešní den. Ráno jsi vstala. Později, než obvykle, ale ničemu to nevadilo. Dnešek jsi měla jen a jen pro sebe. Nikam jsi tak nemusela pospíchat, neměla jsi žádné povinnosti. Jenže to se v poledne změnilo. Slunce stálo vysoko na obloze, když tě zastihla akolytka, sotva jedenáctileté děvče se slámově žlutými vlasy a tím vyplašeným výrazem někoho, jehož první zkouška se kvapem blížila. Poslala ji jedna z Vědem, Menoa. Chtěla s tebou mluvit, ačkoliv těžko říci o čem.
Menoa byla známá svojí netrpělivostí, a tak jsi všeho nechala a rozešla se do části chrámu, kde měla své komnaty.
A pak...

Pak nic.

Podle boule, ve které tepalo, to musela být pořádná rána. Rána od někoho, kdo moc dobře věděl, co dělá.

"Kdo je tam?" vytrhl tě ze vzpomínek Velmistrův ostrý tón. Stál kousek od výklenku, do kterého upíral pohled pronikavých očí. Ostře řezanou dravčí tvář pohledného třicátníka měl staženou hněvem, na vysokém čele se objevilo pár vrásek. "Jestli jsi to ty, Reese, tak máš co vysvětlovat, mladá dámo!" zahřměl skoro jako jedna z bouřek, které dokáží přivolat akolytky vody.

Zelo Typia - 17. května 2014 17:50

Těžké probuzení

*Chrám Kvintesence *

Velmistr přicházel a mě se ze spánku šířila bolest po celé hlavě rychlostí blesku, že se mi na chvíli i zatmělo před očima.Na tu dobu, na ten maličký okamžik se mi jako živé prohnaly hlavou vzpomínky. Rychle mi tudy proběhli jakési útržky a jsem v tu chvíli byla tak zmatená, že jsem div neupadla. Musela jsem se jednou rukou pořádně opřít o zeď a druhou o sochu přede mnou.

Tento můj ohyb zřejmě nadělal nějaký hluk, protože chvíli na to jsem uslyšela velmistrova slova. Reese? Tak to nakonec byla ona. Proč? Proč by utíkal. Ta potvora. Byla jsem tím dost zaskočená a pořád se mi tomu nechtělo věřit. To snad není možný. Zakroutila jsem hlavou, což jsem neměla dělat, protože se mi v ní prohnala další lana bolesti.

"Emm ... to jsem já, Zelo." promluvila jsem a pomalu a jak to šlo jsem se vysunula na světlo. Jednou rukou jsem se opírala o zeď a druhou si pevně držela místo, odkud bolest hlavy vycházela.

Po chvilce jsem i zaujala postoj vhodný pro společnost velmistra. Super, teď se mě určitě zeptá, co tu dělám a bude mě z lecčeho podezírat.Nebyla jsem z toho kdovíjak nadšená (kdo by taky byl), ale snažila jsem na sobě nedat nic znát a dělat, jako by se nic nestalo. Pak už jsem jen čekala na velmistrovu reakci.

Našeptávající - 17. května 2014 19:30

Dva týdny před naplněním Proroctví
Chrám Vody
Angara Tara-mej

Tichá voda břehy mele

Dnešek byl dlouhý uspěchaný den plný povinností. Ovšem práce byla dobrá. Neměla jsi čas přemýšlet, vzpomínat, neměla jsi čas na nic. Ani na Theodorika, kterého jsi za poslední novoluní spatřila tolikrát, že by ti na spočítání stačily prsty na obou rukou a o synovi raději ani nemluvě.
Posledních pár hodin jsi musela dohlížet na práci mladých akolytek, adeptek VI. stupně. Šlo o poměrně jednoduché skupinové zaříkávání, ovšem velmi důležité. Rybáře v dnešní den čekal velký výlov, museli zajistit dostatek obětin na večerní obřad ku příležitosti Svátku Ohně. A nejen obětin, ale i ryb na oslavu, jaká měla po obřadu následovat. Bylo tak důležité, aby moře bylo klidné, vlny mírné a spodní proudy přitom naopak silné přesně tak, aby ryby hnaly do sítí.

Šlo to neobyčejně dobře, ovšem i přesto jsi nyní musela řešit stížnost jednoho z rybářů. Tvrdil, že mu proud odnesl jednu z lodí od mola a zcela nenápadně se ti snažil naznačit, že by si zasloužil od Chrámu Vody nějaké odškodnění. Bohužel - i jednání s ním patřilo mezi povinnosti Vědmy.
Přijala jsi ho v komnatách tomu určených, jednom z velkých sálů, po jehož stěnách stékala s tichým zurčením voda rozlévající se do drážek tvořících v podlaze znak elementu Vody. Stařec se zády pokroucenými skoliózou tak, že i nyní byl spíše v předklonu a nedohlédl ti výše jak na krk, svíral v rukou vlněnou hnědou čepici a přešlapoval z nohy na nohu. "Ta loď prostě zmizela... A nikdo by přeci neukradl starou rybářskou bárku, ctihodná Vědmo..." mumlal si stále tu svou.

Ovšem dříve, než jsi mu stačila dát odpověď, spatřila jsi za jeho zády pohyb, jak do sálu někdo vstoupil. Theodorik. Zahalen do modrého pláště, pod nímž jeho tělo halila zbroj strážce Chrámu. On na rozdíl od tebe nabízenou pozici Zaklínače nepřijal. Teprve nedávno jsi se náhodou dozvěděla od Vrchní Vědmy, že mu ji nabídli ve stejný čas jako tobě, ale odmítl to.
Zastavil se po pár krocích, jakmile se jeho pohled střetl s tvým. Ve tváři byl pobledlý, jeho výraz působil ztrhaně, skoro až nešťastně.

Našeptávající - 17. května 2014 20:15

Dva týdny před velkou událostí
Dům Reaganových
Edo

Chaos rodí příležitost

Dům rodiny, která se stala tvým vlastníkem, patřil mezi ty nejlepší v Canosu. Stejně jako rodiny ostatních dívek, které byly obětovány, i oni tento dům dostali darem od Kruhu a tak ho i přijali. Práce zde nebyla těžká, stal se z tebe majordomus a takové děvče pro všechno. Nebylo to tak zlé, stačilo si jen zvyknout. Podrž, dones, ukliď, nachystej.

Dům Reaganových (nalevo dole)

Zrovna jsi uklízel vnitřní dvůr, bylo třeba jej zamést, vytrhat plevel bující ve spárách kamenného dláždění a vydrhnout výkalu od ptáků křičících z tmavnoucí oblohy, když jsi to zaslechl. Okno v Pánově pracovně, která se nacházela v přízemí domu, bylo otevřené, a tak jsi se ani nemusel snažit poslouchat. Dost tomu pomáhal i fakt, že hlasitost hovoru s každou větou stoupala a stoupala.

"Ne... Ne, to se přeci..." Pánův hlas zněl zaskočeně. Šokovaně. Ani jsi do teď nevěděl, že za ním někdo přišel.
"Vše tomu nasvědčuje," odvětil strohý hlas, který musel patřit ženě. Kdovíproč sis představil studené vybledle modré oči, sotva jsi jej zaslechl.
"Jste si jistí? Moje dcera by něco takového..."
"Utekla. Nechala nám zprávu, kde to přiznala."
Nastala chvíle tíživého ticha.
"Je to podvrh. Někdo ji unesl. Neutekla by! Ne moje dcera. Věděla, co je v sázce! Tvrdila... Říkala, že se těší," trval si Pán na svém. Z jeho hlasu jsi slyšel... Zoufalství. Zoufalství, které mu bránilo si to byť jen připustit.
"Pak musela lhát," pravila tvrdě žena. "Je pryč, protože utekla. Možná jí někdo pomohl. Ale pochybuji, že ji unesl. Proč? Proč by to někdo dělal? To náhodou nevíte?" zněla podrážděně. Naštvaně.
"Jestli tím naznačujete, Vrchní Vědmo, že jsem to byl já nebo někdo z mé rodiny tak..."
"To nikdo netvrdí."

Edo - 18. května 2014 00:06

Dva týdny před velkou událostí
Dům Reaganových

Chaos rodí příležitost

Dřepím někde uprotřed dvora, doslova paralyzován slovy, která ke mne doléhají z Pánovy pracovny. V jedné ruce žmoulám právě utrhnutý plevel a stojí mne to velké soustředení, abych ho vůbec dokázal upustit a vytrhnout další ze spár mezi dlaždicemi. K otevřenému oknu nastavuji levou líci, ale nejsem schopen natočit hlavu ani jedním směrem. Nevím co dělat.

Vrchní vědma.
Pochyby o důležitosti jejich slov a o tom, o kom je řeč, díky oslovení, které použil můj Pán, zmizely jako pára nad hrncem a s nimy i má odvaha. Tlukot srdce cítím až v krku, i to, jak mi pulzuje v uších. Bojím se, že ho uslyší i ONA a pan Raegan.
Jednu nohu s vypětím všech sil posunu po dlažbě před sebe, druhou za ní a pomalu pokračuji v práci. Snažím se uklidnit. Krok. Krok.
Modlím se ke všem bohům, aby nikdo z těch, co mluví, nevyhlédli ven na dvůr. Ještě pár husích kroků a budu jim z dohledu. Berou mě mrákoty. To asi proto, že prakticky nedýchám. Uvědomím si to a z hluboka se nadechnu. Je mi hned lépe.
Dovolím svým očím, aby si prohlédly okolí mne tolik známé. Začínám přemýšlet. Začínám se v duchu hájit. Přehrávat si v hlavě fiktivní rozhovor, který může nastat. Vymýšlím argumenty. To, jak se budu tvářit, co si budu myslet.

Kam mohla utéct? A proč? Snad ne mimo město. Je to vůbec možné? Jak mohu pomoci? Já chci pomoci! Pátá není v bezpečí!

Těžko říct, co by se stalo s tímto domem, s rodinou Raeganů. Všechno tohle dostali za svou dceru. Není oběť, není dům. Ztratili by všechno? A co by se stalo se mnou?
Další husí krok. Vyškubnout plevel.

Sven Gustavsson - 18. května 2014 00:07

Chrám vody

Vypadá to, že nakonec z těch holek přece jen něco bude. Měla jsem sice obavy, že jedna, která ze mě bývá nervózní, vše pokazí, ale kupodivu se tak nestalo. Žádné přehnané pochvaly se jim nedostalo, koneckonců bude to jejich denní chleba a musejí ukázat, že si stupeň, kterého dosáhly, zaslouží. Neproslula jsem zrovna vlídným slovem. Moje mlčení je tou nejlepší odměnou, jaké se jim může dostat.
Život se s nikým nemazlí. Je lepší, když se to naučí hned.

Ale to, že se nějaký rybář jenom opovažuje naznačovat, že neseme vinu za to, že loď špatně uvázal, nebo kdo ví, co se stalo, je vyloženě urážka. V podstatě mě samotné, jelikož jsem to byla já, kdo na ne měl dohlížet. A já sama viděla, že jde vše podle plánu, proto jsem nezasahovala.
Voda tiše zurčí. Tuhle místnost mám ráda. Uklidňuje to. Což je dobře, protože někteří lidé by za svou drzost zasloužili utopit jak koťata. Podej jim prst a urvou ti celou ruku. Ano, staráme se o bezpečnost města, ale každý je svého štěstí strůjcem. Jsou chvíle, kdy závidím sestrám Ohně, že za nimi se nikdo neodváží s podobnými drzostmi.
Theodorika si všimnu vzápětí. Z mého pohledu se zatím nedá odhadnout, co si myslím, protože mám stále stejný výraz. Většinou vypadám kvůli svému ostře klenutému obočí a tváře bez úsměvu zamračeně, s nedobrou náladou. Což není až tak daleko od pravdy.
Kde jsou ty časy, kdy všechno bylo jinak? Kdy svět nevypadal tak temně, jako nepřátelské hlubiny daleko na moři... které vás polknou, zaplní vám plíce vodou a zahluší vás, rozervou vás a rozdrtí, semelou...
Jako život.
O to vzácnější je můj úsměv, který však nedávám jen tak někomu. Poslední dobou, dlouhou dobou, je to stejně vzácná komodita i pro Theodorika.
V duchu si nad ním odfrknu. Strážce chrámu a vypadá jako slaboch. Jak je bledý. Uštvaný. A navíc pohrdl tím, aby se stal Zaklínačem. Možná je to dobře. Možná měl trochu soudnosti a odhadl, že by na to neměl. Že je jenom jedna z mnoha rohožek.
Tohle jsou okamžiky, kdy vlastně nevím, proč s ním vůbec ztrácím čas. Ze setrvačnosti?
Ale nemám čas zpytovat své svědomí a své city. Ne tady.

Shlédnu na starce.
"Nehodláš naše akolytky, doufám, vinit z toho, žes svoji loď špatně uvázal?" zeptám se tiše, ale v síni se hlas nese; podle důrazu na nehodláš to není ani tak otázka jako připomenutí, že by se měl znovu zvážit, co říká.

Našeptávající - 18. května 2014 11:29

Čtrnáct dní před obřadem sezdání
Chrám Kvintesence
Gavriel Loken a Zelo Typia

Jak špatné to jen může být...

"Zelo," zopakoval Velmistr po dívce a přimhouřil oči. Z tónu jeho hlasu, který nyní připomínal spíše výhružné vrčení, se ježily chloupky na zátylku. Udělal krok vpřed a dříve, než stačila vůbec cokoliv říci nebo namítnout, ji chytil za ruku a zpoza sochy vytáhla do chodby. Stisk jeho prstů byl stejně ledový a chladný jako průvan v chodbě Chrámu. "Co tady děláš?!" Slova osekával, každá slabika zněla jako prásknutí biče dopadajícího na zády provinilce.
"To je krev?" Zamračil se a ruku jí od boule a tržné rány na hlavě odtáhl, aby se sám mohl podívat. Na chvíli strnul a ve tváři se mu objevil výraz prozření. Jako by v tu chvíli pochopil více během té vteřiny než ty za posledních pár minut. "Půjdeš se mnou," přikázal.
Jeho stisk bolel. Zápěstní kůstky s tichým zaskřípáním zaprotestovaly. Jako by si to sám v tu chvíli uvědomil, pustil ruku akolytky, ovšem přísný výraz jeho tvář již neopustil. "Následuj mě."
A s tím se rozešel chodbou pryč. Nečekal jakýkoliv odpor, ale jen poslušnost. Nic víc.

* * *

Na jednoho ze Zaklínačů Gavriel narazil až cestou k Temnici, která se přesně dle očekávání nacházela o patro níže v prostorách, kde ani kouzla a bariéry příliš nepomáhaly tomu, aby zde nebylo vlhko a zima. Isaac, syn Judahův, byl o dobrých deset let starší jak Gavriel, ovšem přesto se nyní tvářil spíše jako novic před první zkouškou, než mistr Zaklínač. Blonďaté vlasy měl stažené do ohonu pomocí kousku kůže, vynikla tak jeho kostnatá úzká tvář s černýma očima. Oblečen byl neformálně, jen bílý plášť s výšivkou naznačoval, kdo to je.
"Gave..." kývl na pozdrav, sotva ses zařadil po jeho bok. "Taky tě odvolali?" Znělo to lehce otráveně. Zřejmě byl zrovna s rodinou, když ho zastihl jeden ze Strážců. "Víš, co se děje? Všichni pobíhají po Chrámu jako hejno slepic po dvojku, když tam vlítne liška..."

* * *

Temnice byla na konci chodby. Byly to těžké černé dveře zdobené kováním. U klenutého stropu chodby se vznášelo pár koulí matného světla, které si líně pluly sem a tam v předem určených diagonálách, díky čemuž vynikla ta děsivá hra stínů. Bylo to jen na efekt, ovšem právě ten efekt byl zatraceně dobrý.
V okamžiku, kdy po schodech dolů sestoupil Gavriel a Isaac, u dveří již čekali zbylí dva Zaklínači, Deucalion a Vrael. Ani jeden z nich se netvářil nadšeně a podle jejich výrazů Gavriel snadno odhadl, že tuší, oč tu běží.
Trvalo sotva pár minut, než na schodech zazněly i kroky Velmistra. O to větší překvapením bylo, že za ním klusala žena. Nikoliv žádná z Vědem, jak by se dalo očekávat, ale akolytka. Řádová akolytka, kterou všichni zde přítomní znali sotva od pohledu. Vlasy měla na levém spánku slepené krví, a tak bylo poměrně jasné, že ji někdo musel uhodit. Dost tvrdě.

Zelo Typia - 18. května 2014 17:10

K Temnici

*Chrám Kvintesence *

Ačkoliv byl velmistr dost naštvaný, dokonce mnohem víc, než býval normálně, nenechala jsem se vyvést z míry. I když jsem se pod povrchem dost bála toho, co asi udělá. Velmistrovy záměry byly vždy nepředvídatelné a nedivila bych se, kdyby se to teď nijak nelišilo. Dívala jsem se na něj nezištným pohledem a každou chvilku jsem musela trochu stisknout rty, protože mi bolest nemilostně pumpovala hlavou. Nemám černé svědomí, nic jsem neudělala. Opakovala jsem si pořád dokola, každopádně nyní to byla má jediná obrana. Nevěděla jsem, co si velmistr právě myslí, nevěděla jsem, jestli mě podezírá z toho, že Reese utekla, nebo jestli si jenom svou zlost promítá na mě. Ačkoliv jsem jeho povahu znala už od mala, nedokázala jsem nikdy, a teď to také nebylo výjimkou, odhadnout, na co právě myslí.

Na jeho otázku co tu dělám jsem měla připravených několik odpovědí. Už od začátku jsem věděla, že se na to zeptá, kdo by se taky nezeptal. Nevím. Vážně nevím, co tu dělám. Odpuste, ale ztratila jsem paměť. To bych taky ráda věděla, ... Ale ani jedna mi nepřišla dost dobrá, dost přesvědčivá, proto jsem radši nic neříkala, byla jsem si totiž jistá, že mu to bude stačit.

Taky mu to zřejmě stačilo. Po krátké chvilce si všimnul mé hlavy. Jakmile se mě na ni zeptal, zakývala jsem nejistě hlavou, a ostýchavě jsem řekla:

"Ano." pak jsem ještě tichými slovy, dodala, "Zřejmě."

Z mého chování muselo být dost poznat, že jsem sama dost zmatená a že toho také moc nevím.

Hned po tom, ani se mi nezdálo, že by nad tím vším přemýšlel, mě dost bolestivě chytil za zápěstí. Prohnula jsem ho, trochu se skrčila, abych se snažila bolest mírnit, ale v tu chvíli, jako na potvoru, mi projela další bolestivá vlna hlavou a já dost tlumeně, snažila jsem se, aby to ani velmistr neslyšel (moc to nešlo), vyjekla. Hned na to jsem cítila jak úchyt na má ruce povolil a já ji přivinula k sobě a celým zápěstím jsem pořádně zakroužila. Znovu se ozvalo pokřupávání kůstek. Děkovně jsem na velmistra kývla, ale je dost možné, že to ani nezaregistroval.

Pak jsem ho následovala. I kdyby mi to neřekl, stejně bych za ním šla.

Z nějakou dobu jsme přišli zřejmě na místo, kam mě velmistr chtěl. Byly tam další čtyři lidé. Věděla jsem, kdo jsou, i když jsem se ani s jedním z nich neznala osobně. Všechny jsem si je pořádně prohlédla. Jasně, teď budou řešit, co udělají s tím, že pátá utekla. Už jsem jí ani nechtěla říkat jménem, čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem to nechápala, tím víc jsem jí proklínala. A taky co udělají se mnou? Už jsem si to přála mockrát, ale teď by se to vážně hodilo. Kéž bych věděla, co se velmistrovi právě honí hlavou.

Tiše a nehybně jsem stála na místě, kam mě velmistr dovedl a trpělivě čekala, co se bude dít.

Našeptávající - 18. května 2014 17:18

Dva týdny před obětováním
Canoský přístav
Thomas O´Connel

Schválnosti světa

První problém nastal záhy. Loď nevyplula. Na to jsi byl stále malý pán, pokud jsi kvůli vyplutí jedné lodě nechtěl zbořit celý Canos. Město, kde všechno mělo svůj řád. Tato loď byla jediná, která večer vyrážela vstříc své plavbě kolem pobřeží a nevezla jen lidi, ale i náklad. Canos, ač uzavřený a nepřátelský, se svým bohatstvím obchodoval, a právě to mu dovolovalo prosperovat. Musel jsi tak počkat, než nanosí muži veškeré bedny a nalodí se těch pár cizinců, kteří si cestu sem i zpět zaplatili vskutku mastně.
Nepomohly ti tak ani zlé pohledy, nenápadné vyhrožování a o podplácení ani nemluvě. Akorát jsi na sebe poutal pozornost.

Ještě před samotným vyplutím loď zkontroloval strážce a akolytka z Chrámu Země. Standardní procedura. Ačkoliv dnes jejich kontrola probíhala obzvláště pečlivě a jen tobě bylo jasné proč.
Krom tebe se na palubě nacházelo ještě pět mužů z Canosu, nepochybně námořníků. Ovšem ten, kterého jsi tak vyděsil, mezi nimi nebyl. Vlastně jsi ho od okamžiku, co jsi s ním mluvil, neviděl.
Další pasažéři na palubě byli tři. Starý muž s bílým plnovousem, jehož doprovázel pihovatý mladík, který byl stále spíše ještě dítětem. Co jsi tak mohl vypozorovat, byl to jeho syn. Nebo otrok. Kdo ví, vážně těžko se to poznávalo, protože stařec byl nevrlý na každého, kdo se na něj jen podíval a mladík to schytával nejvíce. Zřejmě do Canosu přijel něco získat, najít či zjistit a nepovedlo se.
Poslední pasažérka byla žena. Matné černé vlasy měla stažené do copu, oděna byla jako někdo, kdo má za sebou dlouhou cestu a čeká ho ještě delší. Nic na ní nestálo za povšimnutí, nehledě na to, že se držela od všech bokem a upírala nepřítomný pohled do vln zbarvených paprsky zapadajícího slunce.

A tak jste vypluli. První zastávka měla být právě Toark, přístavní město postavené na laguně, které nemělo zrovna nejlepší pověst. Loď tam měla dorazit někdy nad ránem.

Toark

Našeptávající - 18. května 2014 17:52

Čas neznámý
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Síla peněz

Tiché zamumlí tvé společnice: "Ty taky zíráš...", vyznělo do ztracena.
Reese zamrkala, zrudnout více již nemohla, protože by se taky mohlo stát, že by vzplála jako pochodeň. Těžko říci, na kolik jí docházelo, o čem to Maryša mluví, každopádně zcela nenápadně couvla krůček za Ilethara, aby unikla před hodnotícím pohledem bordelmamá.
Maryšu tvůj zlý pohled nijak nevyvedl z míry, jen potáhla z dýmky a jako ztělesnění klidu vydechla kouř v několika kroužcích.
"Jak myslíte, mladý pane," zapředla, "ale kdybyste si to rozmyslel... U Maryši máte dveře vždy otevřené," mrkla na něj s rozpustilostí děvčátka.

Vzápětí ovšem zpozorněla. "Tak není, říkááááte..." protáhla zamyšleně, pohled upřený na tu blyštivou minci protáčející se mezi prsty. "Hm, mladý pane..." naklonila se k tobě blíže. Blíže, než ti bylo příjemné, protože jsi tak mohl spočítat, že brady nemá jen dvě, ale ve skutečnosti tři a jedna se třese více než druhá. "Vše záleží na tom, co pro Maryšu dokážete udělat na oplátku..." usmála se na tebe.
"Líbíš se jí," špitla tiše Reese zpoza tvých zad, že jsi to v tom rámusu stěží slyšel. "... Moc. Ehm..."

Našeptávající - 18. května 2014 18:23

Dva týdny před poslední obětí
Chrám Vody
Angara Tara-mej

Když se vody bouří

"Ne, ne, ne, to by mě přeci v životě nenapadlo, ctihodná Vědmo..." zapolykal stařec, jehož jméno jsi ani neznala. Jistě ti ho řekl, ale kdo jsi, aby sis pamatovala každou malichernost, že? "Ale... Prosím, pochopte... Je to moje živobytí, a nechci nikoho zpochybňovat, ale uvázal js..." pokračoval by jistě snaživě dál s tvrdohlavostí tobě rovnou, kdyby se v tu chvíli neozvalo Theodorikovo odkašlání.
Stařec sebou trhl za zvuku praskajících obratlů a kloubů.

"Je mi líto, že musím vaše jednání přerušit, ale potřebuji nutně mluvit s Vědmou," promluvil Theodorik hlasem tichým a plynulým evokujícím říčku plynoucí v údolí. Ovšem dnes do něj pronikalo i něco jiného. Nejistota. Než Stařec stačil cokoliv říci, pokračoval dále. "Jsem si jist, že Vědma vás přijme později a dohodnete se." Stařec neodporoval. Stejně jako všichni i on choval v úctě chrámové bojovníky, přeci jen byli mnohem více vidět než akolytky, a tak s tichým zamumláním: "Nechť vás tedy Druhý opatruje," se odporoučel ze sálu pryč.

Theodorik k tobě vykročil, ale po pár krocích jako by si to rozmyslel. "Chtěl jsem, aby ses to dozvěděla ode mne..." začal pomalu. Mluvil rozvážně, opatrně, jako lovec konejšící zvíře chytnuté do pasti. "Za chvíli vás všechny svolá Kněží ve vážné věci," odmlčel se, přenesl váhu z nohy na nohu. "Pátá je pryč."

Thomas O`Connel - 18. května 2014 18:56

Dva týdny před obětováním
Na lodi mezi Canosem a Toarkem

Nepříjemná komplikace

Toark, Toark... Město lhářů, zlodějů a vyvrhelů. Město, kde vás špatný pohyb mohl stát život... Aspoň ty ostatní. A protože město nepatřilo pod Canos, bude tam smrtihlav mnohem známější. Odtamtud půjde hledání mnohem snáze. A také by mělo. Nevím, kterým směrem bude směřovat dál.

Když se mi nepodařilo cestu usmlouvat, zaplatil jsem běžné jízdné, ale o pár stanic dál, takže o moc levnější nebylo. Pak jsem odešel do přístavu. Jestli mám ještě čas, sundal jsem kožené brnění, vestu a vlastně i vše ostatní, co by mě mohlo identifikovat jako elitního nájemného vraha. Pokud čas nebyl, udělal jsem to v soukromí na lodi dříve, než se sešli ostatní cestovatelé. Všechno jsem nacpal do torny až na jednu dýku, snadno schovatelnou do záhybů mého civilního oblečení. Oblečení, které se nijak neodlišovalo od oblečení měšťanů kdekoliv na světě. Takto a s již platnou vstupenkou jsem nastoupil na loď. Pro nikoho jsem zřejmě nebyl nápadný. Byl jsem jen další cestovatel a nebylo divu, že jsem nestál za pohled ani té stráži, ba dokonce ani té obzvláště podezíravé akolytce.
Nemohl sis to odpustit.
I po třech letech stále někdy zapomenu, že jsem v Canosu. Jestli budu mít štěstí, ten námořník se jen necítil na plavbu s někým jako já, nebo dokonce vůbec nevyplouvá, ale jestli ne, do hodiny o tom bude vědět chrám vody a po něm zbytek. Takže nemám více než hodinu, ale stejně jako já, ani oni nebudou mít více informací. Jen, že jedu někam. Dokonce ani tomu námořníkovi jsem neřekl, kam doopravdy chci. Pokud někdo dostane peníze za službu, většinou ho to nezajímá a tenhle se mi navíc klidil velmi rychle z cesty.
Když loď vyplula, prohlédl jsem si cestující. Bláznivý stařík a patrně jeho syn nebo žák a pak nepatrná žena. Ta mě zaujala. Vrah se naučí pozorování. Prohlédnu si jí velmi důkladně Všechno co na sobě má, barvu jejích vlasů, cokoliv, co by mi o ní mohlo něco prozradit
Pomalu se zvednu. Nasadím vlídnou tvář a dojdu se opřít o zábradlí vedle ní.
"Je úžasné, jak je na moři pěkný západ slunce." řeknu. Jen letmo se na ní podívám a pak se usměji.
"Odkud jedete?"

Ilethar Isaiah - 18. května 2014 19:10

Čas neznámý

Maryšino doupě

Co to říkali o sebeobětování?

Strážce ohně na okamžik zaváhal. Budiž mu přičteno k odvážným skutkům, že to byl skutečně jen okamžik, a že se neodtáhl pryč, když se Maryša naklonila blíž. Pravda, chvíli si nebyl úplně jistý, o co tu vlastně jde, Reesina znepokojivá vlastnost nimrat se lidem v pocitech mu to však ozřejmila. Kdyby jeho učitelé viděli sebeovládání, s jakým se mu podařilo nevyzvrátit snídani, patrně by ho na místě jmenovali Zaklínačem. Nebo prohlásili za šíleného. Ale spíše to druhé.

"Zařiďte pohodlný a izolovaný pokoj pro tu dívku a nějakou večeři. Sežeňte nám koně i se zásobami, k zadnímu vchodu. Sežeňte je ještě dnes v noci. Pokud to dokážete..." Ilethar tiše předl přímo do Maryšina ucha a dokonce se jí přitom dotýkal jedním ramenem, "...myslím, že na oplátku toho dokážu udělat skutečně...hodně."

Pomalu, velice pomalu pak vložil onu studenou zlatou minci do Maryšiny ruky a zavřel kolem ní její klobáskovité prsty.
"Jsem si jist, že dospějeme k zajímavému vyvrcholení celé...dohody, hmm?"

Teprve teď se odtáhl a pořád se usmíval takovým líným, pobaveným poloúsměvem, naklánějíc hlavu lehce ke straně a mírně přivíral oči, ze kterých zmizela většina nebezpečného lesku, ale ne všechen. Zcela záměrně.
"Tak co říkáte?"

Kdekdo se svědomím, sebeúctou a vlastně i pudem sebezáchovy by už nejspíš někde zvracel v koutě a zoufal si, jenže Ilethar měl tu výhodu (i když to záleží na tom, jak se na to díváte), že žádnou z těhle věcí prostě neměl. Byly mrtvé. Spálené na prach prudkým, krvavě rudým ohněm nenávisti a zášti. Nezáleželo mu na tom, co se s ním bude dít, nebo co bude muset udělat. Hlavně aby Reese Raegan byla v bezpečí. Vše ostatní je nepodstatné.

Našeptávající - 18. května 2014 20:03

Dva týdny před obřadem
Dům Raeganových
Edo

Čas úvah

V okamžiku, kdy jsi se přesunul, v okně se objevila hlava Pána. A on okno zavřel. Všiml si tě? Nevšiml? Nevěděl jsi. A i kdyby ano, bylo by to špatně nebo dobře? Ó, jak nejistý je osud otroka. Více z hovoru jsi již neslyšel, zůstal jsi sám se svými myšlenkami a plevelem.
Vše pak již bylo jako obvykle. Vytrhaný plevel i smetí jsi naházel do vědra, které jsi šel vyhodit z útesu do vody. Bylo by ti dovoleno na vše zapomenout a snad bys také i zapomněl - vždyť to znělo naprosto neuvěřitelně!
S Reese jsi mluvil a ač nikdy ne přímo o tomhle, nikdy se ti nezdálo, že by se proti svému osudu nějak bouřila. Byla taková... Taková... Smířená. Ano, to je to slovo. Smířená.

Zrovna jsi se vrátil do domu - byl čas pomoci Fioně s přípravou večeře, když jsi koutkem oka zaznamenal pohyb někoho, kdo scházel po hlavní schodišti do přízemí. Nejdřív sis myslel, že to bude Fiona, jenže vzápětí se ozval hlas. Hlas Pána.
"Promluvíme si," pravil. Jeho hlas nedával jakýkoliv prostor k protestům. "U mě." Zněl, jako by jsi něco provedl. Vážně. Hrozně, hrozně vážně... A děsivě. S tím se otočil a vystoupal zase po schodech nahoru.
U mě" znamenalo jeho pracovnu. Byla to místnost hned vedle schodiště, nijak zvláště velká. Vždy jsi tu byl, jen když jsi uklízel. Nevelká místnost, do které se tak akorát vešla skříň, velký masivní stůl s židlí u okna a dvěma křesly naproti stolu, zády ke dveřím. Na stěnách viselo pár rodinných obrazů a tapiserie s náboženským výjevem znázorňujícím Velkou Pětku.
"Sedni si," vybídl tě zcela nečekaně.

Našeptávající - 18. května 2014 21:22

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Na lodi mezi Canosem a Toarkem
Thomas O´Connel

Dlouhá plavba

Loď vyplula, plachty napnul vítr. Je dobré mít na své straně akolytky, loď za poměrně krátkou chvíli nabrala dobrou rychlost. Canos se vzdaloval a vzdaloval, z útesů se měly za pár hodin stát jen nejasné siluety ukryté v mlze. Byl to svým způsobem úchvatný pohled. Canos byl jiný svět a z dálky tak i vypadal. Tak... Přízračně. Neskutečně.

Ženin věk se dal těžko odhadnout, její tvář patřila mezi ty, u kterých záleželo v jakém úhlu a za jakého světla se na ně díváte. Mohlo jí být pětadvacet nebo klidně i pětatřicet, natolik neurčitě působila.
Vlasy měla matně černé, někdo by řekl půlnočně černé, ovšem za to mohla jejich hrubost. Zajisté by tak působily i na dotek. Hrubé vlny byly zajisté nepoddajné, protože z copu jí vlasy různě trčely, a tak to nepůsobilo zrovna elegantně. Čelo zakrývala zubatá ofina, tvář byla snědá, opálená, poznamenaná pihami od slunce, které již neměly zmizet. Hnědé oči nevlastnily pronikavý pohled, avšak ve spojení s tváří a grimasou jen podtrhovaly ten nepřítomný letargický výraz v její tváři.
Kolem krku měla šátek, temně zelený, svá nejlepší léta měl za sebou, protože jeden z jeho okrajů byl zčernalý - propálený. Ošuntělý plášť hnědé barvy líně povlával ve větru, jeho lemy nesly zbytky zaschlého bahna a prachu. Přes halenu vybledlé již ne příliš bílé barvy s širokými rukávy měla zeleno-hnědou kazajku. Kalhoty jí byly volné, když stála, působily spíše jako sukně tmavé barvy a jejich nohavice byly stejně zašlé jako plášť a boty.
Celkem úspěšně tak skrývaly atletickou šlachovitou postavu někoho, kdo ví, co je to pohyb.
Tvé oči našly jedinou zbraň, kterou prozradily nepatrné obrysy pod pláštěm. Jednalo se o nůž ukrytý na kříži.

Když jsi na ni promluvil, líně k tobě pootočila hlavu a přelétla tě pohledem, než jej vzápětí opět utopila ve vlnách.
Západ slunce je všude stejný," odpověděla lakonicky. "To jen v prdelích světa zdůrazňují jeho krásu, protože nic jiného nemají." Jak mumlala, její hlas téměř postrádal intonaci. Těžko se tak určoval ten sotva patrný přízvuk v jeho pozadí. "Z Canosu," ušklíbla se. "Stejně jako vy, pane, pokud se nemýlím. Ostatně stejně jako všichni tady."

Našeptávající - 18. května 2014 22:16

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Šťastné konce

"To zní jako... Zajímavý návrh dohody, to ano, mladý pane," zapředla jako velká kočka. Velká vykrmená kočka kouřící dýmku. "Ale takováhle jednání se přeci nevedou u dveří a ještě na tak veřejném místě, že," pokračovala, zatímco si měřila Ilethara pohledem. Na všech důležitých místech.

Vzápětí udělala krok vzad akorát tak, aby mohla napřáhnout ruku a zachytil za paži - paži která byla stejně útlá jako Maryšino zápěstí - procházející dívku. Byla to pěkně tvarovaná brunetka v korzetu, který její pas stahoval tak, že by se dal obejmout dlaněmi a krátké sukni. Nutno podotknout, že korzet stahoval pouze pas a jeho okraj podpíral malá, leč odhalená ňadra. "Nío," promluvila na ni, "zaveď tady naše vzácné hosty do modrého pokoje." Vzápětí pohlédla zpět na Ilethara. "Až se ubytujete, stavte se za mnou, ať můžeme projednat podmínky naší dohody..." Opět to mrknutí. "Nía počká na chodbě a dovede vás za mnou někam, kde nás nebude nikdo rušit."

Modrý pokoj byl překvapivě laděn právě do modré. Dominovala mu velká masivní postel s modrým přehozem a nebesy. Byl zde ještě jeden stolek a svícen. A to bylo veškeré vybavení pokoje. Přeci jen... Co více si přát v bordelu.

Ilethar Isaiah - 18. května 2014 23:25

Večer čtrnáctého dne před obětováním

Maryšino doupě

Dobrou noc, malá Vyvolená[/i]

Ilethar přikývl, trhnutím hlavy naznačil Reese, že ho má následovat a vydal se rázným krokem za Níou. Pak Reese postrčil do pokoje, vešel za ní a zavřel za sebou. Odložil tornu a meč načež tiše vypustil vzduch mezi zuby a promnul si obličej. Snažil se však tvářit klidně a vyrovnaně. Došel k posteli, vytasil dýku a dal jí Reese pod polštář.
"To kdyby něco. Použij to, kdyby šlo do tuhého," vysvětlil a pak poněkud rozpačitě položil dívce ruku na rameno.

"Zkus si teď odpočinout. Řeknu někomu, ať ti sem přinesou něco k jídlu. Kdyby se s tebou pokoušeli mluvit, prostě je pošli pryč. Já jdu vyjednat věci na další cestu. Snad se brzy vrátím. Odpočívej."
Pokusil se na ní usmát a lehce jí stisknout rameno, aby jí uklidnil, i když byla paradoxně nejspíš klidnější než ona sám. Pomalu od ní odstoupil a pak se rychle otočil a vyšel z místnosti, zavírajíc za sebou dveře.
[/b] Nu...a pak už to nebylo jak odkládat. Zhluboka se nadechl a následoval Niu do osidel té ženštiny.

Když s Maryšou osaměl, nejprve si rozepnul svůj plášť, který přehodil přes židli, než si pomalu sedl, založil si ruce na hrudi a zadíval se svýma pronikavýma očima přímo na bordelmamá.
"Mé podmínky jsou jasné. Dva přichystaní a osedlaní koně, včetně zásob, k zadnímu vchodu, dnes v noci, řekněme kolem půlnoci, a nebo co nejblíže tomu času. Za koně i výbavu samosebou zaplatím."

S těmi slovy pomalu z jednoho z váčků u pasu vytáhl rubín velký jako nehet na palci průměrného muže, natočil ho tak, aby se světlo zalesklo na vybroušených fazetách a nechal tak vyniknout jeho krásu. To, že se v Canosu kromě nehorázného rouhání, napadení akolytky a defakto únosu dopustil ještě několika krádeží, nepovažoval za nijak duši-trhající akt. Byl tak jako tak odsouzený k smrti...tak proč si to neužít, že.
Se zamrkáním se však vrátil z nahořklých proudů myšlenek zpět do přítomnosti a mírně se v židli naklonil kupředu.

"Co se týče té dívky co tu není a nikdy vlastně nebyla, za její ubytování a za vaši pověstnou diskrétnost si už řekněte...po čem jen toužíte..." A s těmi slovy na Maryšu mrkl a dokonce si skousl ret. Sám sebe se v duchu ptal, jestli si tuhle hru neužívá vlastně až moc...což by jen potvrzovalo fámu, že všichni bojovníci ohně jsou do jisté míry naprostí a sebevražední šílenci.

Sven Gustavsson - 19. května 2014 00:17

Chrám Vody

Nedá si pokoj. V takových chvílích musím opravdu sahat k trpělivosti stojaté vody. Samozřejmě že nehodlám skákat, jak píská nějaký drzý rybář, proto už se připravuju na to, že to bude asi na dlouho. Na Theodorika jako bych ze vteřiny na vteřinu zapomněla. Asi to bude tím, že mě svým způsobem šokovalo, že se opovažuje něco namítat.
Mlčky a pořád stejně bezvýrazně, ač vevnitř se bouří vlny nad tím, že mě prakticky urazil - zpochybnil úspěšnost rituálu, na který jsem dohlížela - sleduju, jak Theodorik vyprovodí starce ven.

Nyní jsme sami. A napětí jako před bouří je znát. Vzpírám se svému zlozvyku, na který mě upozorňovaly kdysi dávno starší akolytky, a to je založení si rukou na prsou. To se na ženu mého postavení nehodí. Akorát tedy promnu prsty, jako bych chtěla sevřít ruku v pěst, pouze to nepůsobí tak agresivně. Přesto si jednou rukou obejmu pas, loket druhé si o ni opřu a ve svém typickém gestu se konečky prstů dotknu náhrdelníku z tyrkysu.
Proběhlo mi hlavou několik vážných věcí, kvůli kterým by mohlo být nenadálé jednání. Kupodivu mě to příliš nerozruší, protože bych konečně měla pocit, že dělám něco užitečného a potřebného, než abych tu ztrácela čas s opovážlivým rybářem.
Ovšem to, co z něj nakonec vypadlo, jsem nečekala ani v nejhorších nočních můrách. Jestli jsem předtím už tak úzké oči při pohledu na Theodorika mhouřila, najednou se mi rozšíří do, dá se říct, velikosti jiných lidí.
Zírám na něj. A mám pocit, jako by okolo nešuměla jenom voda přijímací místnosti, ale i něco jiného. Vzpomínka? Nebo moje krev ve spáncích? Protože je mi najednou nějak mdlo.

Konečně mrknu. Na pár dlouhých úderů srdce jsem vypadala jako socha, podivná a bizarní výzdoba.
"Pryč?" Moje rty artikulují, ale zvuk není přes stékající vodu slyšet. "Pryč?! Jak pryč? Jak jako... pryč?!" opakuju čím dál hlasitěji a šokovaněji, nechápavě, jako nějaká prostinká hlupačka kdesi z putyky.
Udělám několik prudkých kroků směrem k němu. Jsem jen o kousek menší než on.
Pryč. Pryč!
To může znamenat cokoli...
Ne. Žádné plané naděje, které se nesměle ozvaly a chtěly uklidnit rozbouřené moře v mé duši. Ihned je zaženu. Kdyby se toulala někde po městě, ač by třeba nesměla, nesvolávali by kvůli tomu celý Kruh.
"Kdes na tom byl? Kdo ti to řekl?" Rozrušením prudce oddechuju nosem. Vidět v podobném stavu Vědmu vody asi není zrovna běžná záležitost, ale zde nejsme na veřejnosti - a tohle není běžná situace. "Jak, u všech mořských ďasů, může být pryč?! Vždyť... to přece..."
To by znamenalo...
Oba víme, co by to znamenalo.

Thomas O`Connel - 19. května 2014 09:45

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Na lodi mezi Canosem a Toarkem

Ta žena...

Usměji se. Žena vedle mě dráždí můj instinkt. Něco na ní je nebezpečného a já stále nemohu přijít na to co.
Není z Canosu. Na to má až příliš výrazný přízvuk. Nedokážu ale rozeznat, odkud ten přízvuk znám.
"No prima, teď jste mi zkazila mínění o světě." odpovím na její poznámku o západech slunce. Vím že nemám přízvuk. Talent na učení se jazykům se dá naučit a pak už je to snadné. I kdybych přízvuk měl, nikdo nikdy nepoznal přízvuk seveřana z miniaturní vesnice v horách kdesi v prdeli světa.
"Tak jsem to nemyslel..." řeknu, když mi vysvětlí, že všichni jedou z Canosu.
"Měl jsem se zeptat jinak. Odkud jste přijela do Canosu?"
"Víte, nevypadáte zrovna jako někdo, kdo si poklidně sbalil kufry a odjel z města." jmu se vysvětlování při jejím mírném podivení. Pak naoko stydlivě sklopím oči, abych mohl omluvně špitnout. "Promiňte. Nechtěl jsem vás urazit."

Reese Raegan - 19. května 2014 12:14

Chvilka teologie
Všichni

Bylo nebylo...

Dlouze se nadechnu a vydechnu. Všichni se dívají! Uch... Takže...

Kdysi, kdysi dávno na světě nebylo nic. Jen černé hluché místo vyplněné Nicotou. Vládl zde jeden bůh. Vlastně ne bůh, ale bohyně. Má mnoho jmen, zveme ji Matkou Chaosu, Nicotou, Temnochodkyní. Její přívrženci jí láskyplně oslovovali Divou - Božskou - předtím, než byli popraveni, ale to již předbíhám... *
Jenže bohyně, krutá, rozmarná, jednoho dne pocítila, že samota ji nebaví. A z toho rozmaru se zrodili její synové.

První, který dal světu tvar.
Druhý, který mu vdechl život.
Třetí, který věnoval životu vlastní vůli.
Čtvrtý, který tu vůli zkrotil řádem.
A pátý, který se rozhodl stvořený svět a tvory v něm osvobodit od nadvlády jejich matky.

A jak rozhodl, tak se i stalo. Byl to těžký boj, který mohl a málem u zničil vše, včetně jich samých, nebýt šlechetné oběti jejich protějšků, společnic, které jim Život daroval jako gesto díků za to, že jej stvořili.
První, zrozenou z hlíny, Druhou z mořské pěny, Třetí z jarního vánku, Čtvrtou z nezkrotného ohně a Pátou, ztělesnění svobody duše, znamení jednoty.

Právě ony se postavily před své druhy, když měla přijít porážka. Postavily se matce a nenechaly se svést na její stranu a vytrvaly i přes bolest, když jejich těla i duše začala stravovat nicota, nicota jejíž zuby pomalu požírají tělo, nicota, která plní plíce dehtem, nicota, jež hrne krev jedním směrem ven, nicota, jež trhá zevnitř, nicota, jež tělo nakonec odhalí, aby mohla pozřít duši...

Čas, který svojí smrtí získaly, stačil bratrům k nabrání sil. A nejen k tomu. To, čeho byli svědky, je natolik zarmoutilo a rozzuřilo, že doslova roztrhali na kusy.
A od té doby nám vládnou, vládnou a truchlí za smrt svých milovaných, v jejichž návrat, který byl předpovězen, doufají...
....

* Snad před dvaceti lety existoval v Canosu ještě jeden chrám. Tajný chrám. Chrám Divy, Matky Chaosu, sedmého elementu. Říká se, že to právě oni mohou za to, že k obrození duší družek bohů nedošlo již dávno. Chtěli, aby bohové Velké Pětky trpěli za to, co udělali. Chtěli, aby se Diva, matka všeho, vrátila zpátky do pantheonu a usedla na své právoplatné místo v jeho čele...
Jenže to nevyšlo. Sotva byli odhaleni, rozpoutal se lov na čarodějnice. Každý, na koho byť jen padl stín podezření, byl odveden do podzemí chrámu ohně. A už se nevrátil...

Našeptávající - 19. května 2014 12:29

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Na lodi mezi Canosem a Toarkem
Thomas O´Connel

Stále na lodi, stále živi

Stála, lokty se opírala o zábradlí paluby, v zádech nahrbená, zatímco váhu měla přenesenou na levou nohu. Uvolněná, klidná. "Jednou jste se to dozvědět musel..." levý koutek se jí zhoupl nahoru v tom křivém úsměvu, který se zasekl někde na půl cesty od ušklíbnutí. A ten přízvuk, ten nešťastný přízvuk... Dodával jejímu hlasu znělost. Jako by toho za svůj život více nazpívala než namluvila, a tak se to promítlo do způsobu, jakým mluvila.
Ji tvůj neexistující přízvuk zřejmě nijak netrápil. Nebo si toho nevšimla. A nebo to nedala nijak najevo.

"Teď? Teď jsem do Canosu přicestovala z Caer Morrie..." Caer Morrie, císařské město ve vnitrozemí. Jedno z těch, které dříve patřilo Dunverům a jehož obyvatele byli zmasakrováni v Lashanině náruči. Nacházelo v místě, kde se protínaly tři kupecké zemské cesty.
"Pendluju mezi Canosem a vnitrozemím," dodala záhy, "a nemám tak čas si poklidně balit kufry," pomalu se narovnala. "Víte, jak se to říká... Kurýři obchodnické guildy jsou stále na cestě." Vyznělo to poněkud kysele, jako by ji to věčné cestování zmáhalo.
"Co by? Jaký je váš životní příběh, který vás přitáhl do takové díry jako je země tisíce útesů?"

Našeptávající - 19. května 2014 14:30

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Mravenec a slon

"To je ta největší postel, jakou jsem kdy viděla!" prohlásila Reese nadšeně, sotva zahlédla vybavení pokoje. V okamžiku, kdy jste se dostali z dosahu Maryši, rychle se oklepala. Skoro až zázračně. Dokonce natolik, že jako ta malá holka do postele skočila a zasmála se.
Vzápětí ovšem zvážněla, když jsi vytáhl dýku. Rychle zamrkala a nasucho polkla, když sledovala, jak ji schováváš pod polštář. "Ale... Ale... To bych mohla někoho zranit," potřásla hlavou.
Nejistě se na tebe usmála. "Ale... Nenecháš mě tu... Vrátíš se, že ano?" Odmlčela se, byť jen krátce. Bílý pramen vlasů si shrnula za ucho. "Níe se tady nelíbí... Myslím, že by se mi tady taky nelíbilo."
Když jsi odcházel, zůstala sedět na posteli. Zdálo se, že by chtěla ještě něco říci, ale místo toho se jen pousmála.

* * *

Nía poslušně čekala na chodbě a beze slov tě zavedla do Maryšiny komnaty. Jinak se totiž pokoji, který se nacházel na opačné straně ochozu, nedalo říkat. Oproti vnitřku podniku a tím, jak zde vše působilo, byl pokoj vskutku luxusně vybavený. Přesně to k Maryše sedělo. Vše vypadalo nově, dřevo bylo naleštěné, stejně jako podlaha, a o tom, kolik to vše asi stálo, raději ani nemluvě.
Otázkou zůstávalo, zda se na tohle dá skutečně vidělat jen kuplířstvím... A otázka zněla ne. Zcela jistě ne. Maryša musela být něčím více, než majitelkou jednoho z mnoha bordelů v Toarku.

Pokoj Maryši (přibližně)

Maryša seděla v jednom z bytelných křesílek nalevo ode dveří. Musela si jej nechat dělat na míru, protože jinak nemohla docílit toho, aby z něj nepřetékala jako v té pohádce: Hrnečku vař. Na nízkém kulatém stolku mezi dvěma křesly byla mísa s ovocem, mnohé druhy jsi viděl poprvé v životě, karafa s vínem a dva poháry.

S tím svým baziliščím úsměvem ti naznačila, ať se posadíš do křesla naproti ní. Dokonce ti i nalila pohár toho silného kořeněného vína. Sama si nalila sotva polovinu poháru, zatímco bafala z dýmky nacpané rezlistím.
"Pokud je pravý, podmínky považujte za splněné," natáhla k tobě buclatou ruku s napřaženou dlaní. Rubín samozřejmě pravý byl, spokojenost tak byla na obou stranách. Rubín si ještě hezky zblízka prohlédla, než jej sevřela v dlani. A když ji otevřela... Rubín byl pryč. Prostě zmizel. Usmála se. "Jsme domluveni. Dva dobří koně a zásoby na pár dní."

"Rovnou k věci. To se mi líbí," zapředla pobaveně. "Ale myslím... Že i v tomto ohledu můžeme dojít k uspokojivé dohodě... Že?" mrkla. S tím se zvedla a ladnými kroky půltunové tanečnice se rozešla k posteli, která stejně jako v modrém pokoji i zde dominovala pokoji.
Cestou z ní sklouzávaly všechny ty jemné šátky a látky, které se s ladným plachtěním snášely k zemi a postupně odhalovaly to, co snad pro dobro všech mělo zůstat navždy zahalené.
Maryša nebyla jen kus ženské, ona byla těch kusů hned několik v jednom balení. Po zádech se jí roztahovala rozpraskaná černá kresba velké zuby cenící šelmy, kterou jí tam musel někdo vytetovat asi o padesát kilo dříve, zatímco macatý zadek i stehna, kterýma by tě mohla zabít, měla poďobané celulitidou. Těžkými nalitými ňadry by ses mohl přikrýt, kdyby ti byla zima.
Do postele ulehla téměř nahá a věnovala ti vyzývavý výraz.

Byl čas na tobě.

* * *

Ukázalo se, že Maryša křičí. Hodně. A nahlas. Muselo to být slyšet až do hlavní místnosti. Do dalších pokojů. Prostě muselo. Ale nezdálo se, že by se chtěla nějak krotit.
V jednu chvíli se ti zdálo, že snad slyšíš zaklepání. Jenže i kdybys sluch napínal sebevíce, sténající Maryša byla prostě... Dost rušící faktor. Zdálo se ti to? Určitě. Ať už to bylo slyšet kamkoliv, za dveřmi jistě ano a nikdo normální by se vás neopovážil rušit, když jste byli očividně v nejlepší.
Nebo aspoň ona.

Ani nevíš, kolik od té doby uplynulo času, jestli pár vteřin, minut nebo desítek minut, ale přeběhl ti mráz po zádech a Maryša za to rozhodně nemohla. Někdo v místnosti byl. Někdo vás pozoroval. To šeptal šestý smysl bojovníka, i když tiše, tichounce, přehlušen vším ostatním.
V okamžiku, kdy ses jen letmo ohlédl přes rameno, pootevřené dveře se prudce zabouchly.

A přísahal bys, žes v nich viděl ty velké hnědé oči Reese.

Našeptávající - 19. května 2014 14:47

Podvečer čtrnáctého dne před obřadem sezdání
Chrám vody
Anagara Tara-mej

Posel špatných zpráv

Theodorik na tebe hleděl s obavami v očích. Přenesl váhu z nohy na nohu a jeho bolestný výraz se jen prohloubil. Až do teď oběť vaší dcery dávala smysl. Dalo se s ní smířit. Ale teď? Teď, když bylo možné, že zemřela zbytečně?
Jemu srdce nezatvrdlo a nyní se tak s lehkostí papíru trhalo pomalu vedví.

"Vrchní Zaklínač našeho Chrámu," odpověděl ti. "To... Nikdo neví... Ale... Je pryč," zopakoval a velmi opatrně, pomalu, k tobě vztáhl ruku. Snad tě chtěl chytnout za ruku, vzít kolem ramen, obejmout. "Nechala vzkaz," pokusil se tě nakonec vzít právě kolem ramen a přitáhnout k sobě blíže. To nejhorší mělo teprve přijít. "Tvrdí... Že utekla."

Gavriel Loken - 19. května 2014 15:23

Večer dva týdny před obřadem
Svatostánek Pátého - Temnice
Zelo a zaklínači

Horší to už nebude

Začal jsem klesat dolů, níž. Možná, že je chrám na skále, ale ta je všelijak promletá staletími příboje. Stejně jako celý Canos. A lidé v něm prolezlí slepou vírou skrz naskrz. Kamenné stěny se leskly vlhkem, podél zdí a občas skrz podlahu vedly malé žlábky. Louče příliš nepomáhaly celý prostor vytápět, tělo na to reagovalo jedním z mála obranných mechanismů. Chloupky se naježily. Ne, že by mi to něčemu příliš bylo, ale tak.. Aspoň snaha.
Trhnul jsem sebou a pevně si přitáhl tornu, když jsem si všiml osoby v chodbě, kam jsem mínil zahnout. „Isaaku,“ oslovil jsem služebně staršího Zaklínače a několika rychlými kroky ho dohnal. „Gave...“ Kývl mi, já po poplácal po zádech. „Neodvolali, to já začal šířit otcův rozkaz. Byl jsem s ním za Reese a...“ Snažil jsem se tvářit nijak, byť jsem z toho měl neskutečnou radost. „Nechala vzkaz, že utekla. V pokoji nebyla, chrám se má zabezpečit a město prohledat. A hlavně se o tom nešířit nikde venku, nechceme paniku.“ Sice by Reese pomohla v útěku, ale taky by po ní šli všichni ti fanatici z města.
Ale proč až Reese? Proč ne žádná z předešlých? Letmo jsem se nad tímhle dotazem zamračil a dál pokračoval v cestě do temnot podzemí chrámu. Světla tu příliš nebylo, ale i tak bylo vidět Deucaliona a Vraela, jak už čekají. Nebyli nadšení, že nás Velmistr volá sem a zrovna teď. Ale to nikdo. Oni se nemohli dočkat svých rodin, já zase Reesina deníku. Mlčky a hlavně unaveně jsem se opřel o jednu ze stěn.
Za chvíli se ozvaly rázné kroky doprovázené cupitáním. Zvedl jsem pravé obočí a podíval se ke schodům, kterými jsem před chvílí přišel já s Isaacem. Naštvaného otce dobíhala akolytka, soudě z lesknoucí se levé strany hlavy byla zraněná. „Neměli bychom poslat pro nějakého felčara k Ohnivým?“ Zeptal jsem se rovnou, když oba stanuli před těžkými dveřmi. Hlavně se ulít z tohohle srazu.

Ilethar Isaiah - 19. května 2014 15:32

Večer čtrnáctého dne před obětováním

Maryšin pokoj

Ať už je to za mnou

Takže, to by bylo. Měli zařízený odvoz, pokud tedy tlustá bordelmamá dodrží své slovo. A aby tomu tak bylo, musel Ilethar udělat to, co slíbil. Z poháru taktéž jen upil a pouze přikývl na stvrzení dohody.
Svlékající se Maryšu pozoroval zpod přivřených očí a v duchu doufal, že nebude chtít být nahoře. Své pánevní kosti a kyčle hodlal v budoucnu ještě používat. Dopil zbytek vína a v duchu toho, že to chce mít za sebou, se svlékl rovněž a krokem šelbmy, kterou měla vytetovanou na zádech, se k ní v loži připojil.

***

Maryša měla vskutku pádný důvod křičet. Strážci ohně byli nebojácní, vášniví a skoro zvířecky divocí nejen na bojišti, to mohla potvrdit kdejaká dívka v Canosu. A nyní i mimo něj. I když, nazvat Maryšu dívkou by bylo...skoro rouhání.
Když Ilethar spatřil v zavírajících se dveřích Reesinu tvář, jen tak tak, že nezaklel. To mu tedy ještě scházelo. Asi bude mít co vysvětlovat. V zájmu urychlení celé...záležitosti tedy ještě o něco popustil uzdu, aby bordelmamá s hlasovým rozsahem banshee pokud možno utahal.
A po aktu (aktech) měl stále ještě dost energie, rozhodně víc než ona. Tu ale spotřebovával na starosti o Reese. Nezbylo počkat, až matróna usne hlubokým spánkem, o který se postaral a pak se co nejtišeji obléknout a odejít. A přivlastnit si pár kusů ovoce.

Krátce se rozhlédl chodbou a zaklepal na dveře Modrého pokoje. "Reese, otevři. To jsem já," broukl tak, aby ho pokud možno slyšela jen ona.

Thomas O`Connel - 19. května 2014 15:48

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Na lodi mezi Canosem a Toarkem

Vražda a lež

Tichost, s jakou jsem naslouchal, pro mne byla přirozená. Byl to stav mysli. Něco, co jsem si natrénoval. I myšlenky, nevhodné a křiklavé na mne mohly upoutat pozornost. Naučil jsem si tvořit v hlavě ticho, které naučí poslouchat a vnímat okolí.
Když dáma řekla, odkud pochází, mé myšlenky zbrouzdaly několik kontinentů, než se dostaly k Osmadthu a do jeho historie.
Caer Morrie byla po masakru v Lashanině Náruči téměř zničena, avšak dnes, po tolika letech opět nabrala na své velikosti. Bylo to město, které jsem měl celkem rád. Město, kde cech obchodníků byl stejně mocný, jako cechy vrahů a zlodějů. Město, kde si šlo koupit cokoliv. Přesto bylo pyšné a půvabné jak architekturou, tak obyvatelstvem. Bylo jako temperamentní děvka, která nemůže mít co nabídnout, ale přesto se do ní zamilujete, protože vám nabídne úplně vše.
To, že pocházela právě odtamtud, bylo ikonické. Byla přesným vystihnutím tamního obchodníka. Vymykala se všem zažitým stereotypům obchodníka a přesto by s klidem obchodnice být mohla.
Přesto mi můj instinkt radil, abych jí nevěřil.
"Tak to první, čím mě život obdařil, bylo, že jsem se v ní narodil." usměji se.
"Musel jsem začít utíkat, Některým lidem dlužím peníze, které nemám a oni vyhrožují, že půjdou za lidmi z chrámu. To jsem nechtěl..." trochu poklesnu.
"Byl jsem poněkud tvrdý na muže, který vybíral vstupné, a když ho tu teď nevidím, bojím se, že to šel říct do chrámu."

Našeptávající - 19. května 2014 17:34

Podvečer čtrnáctého dne předobětováním
Chrám Kvintesence - Temnice
Gavriel Loken a Zelo Typia

Špatná nálada

Možná bylo lepší nevědět, co se Velmistrovi honí hlavou. Nic hezkého to nebylo. Jakmile Zaklínači spatřili svého nadřízeného, krátce se uklonili. Disciplína nade vše. Jejich pohledy směřovaly i na Zelo, ačkoliv jediný Gavriel se odvážil promluvit.
Velmistr se ovšem jen zamračil. "Není třeba. Někdo ji omráčil a udělal to správně. Bude ji jen pár hodin bolet hlava," opáčil mladému Zaklínači, a tím to celé uzavřel.

Do Temnice vešel první.

Těžké dveře za sebou skrývaly vícero místnosti, ovšem váš cíl cesty byla hned ta první. Ta nejvíce nevinně působící. U klenutého stropu se vznášela stejná světla jako na chodbě - přesně tak z chodby, protože po otevření dveří se začala přesouvat dovnitř, aby mohla kroužit po obvodu kulaté místnosti. Uprostřed byl stůl. Prostý. Dřevěný. V jeho čelech bylo vždy po jedné židli - ačkoliv jedna z nich byla vyšší, vyřezávaná, zatímco druhá připomínala spíše křeslo odsouzence. Po stranách pak bylo po dvou židlích.
V čele zasedl Velmistr, každý ze Zaklínačů pak měl své místo po straně. Zelo Velmistr posadil právě na tu nepohodlnou židli.

Nezdržoval, vše proběhlo rychle.

"Pátá je pryč, což všichni víme. Tresty za to, že k tomu mohlo dojít, když jsme se zaručili za její bezpečí a setrvání zde, v Chrámu, budou padat později. Až ji najdeme," odmlčel se, byť jen krátce. "Vraeli, Isaacu, vy zajistíte, aby se o tom dozvěděli všechny chrámy a vyslaly do ulic lidi, kteř prohledají každou skulinu tohoto města i okolí. Deucalione, ty zajistíš prohledání chrámu," pohledem pak sklouzl ke Gavrielovi. "Ty ji znáš nejlépe. Chci, abys nám řekl místa, kam chodí, místa, která má ráda. Kde by mohla být," spustil příkře.
Ušetřena ovšem nebyla ani Zelo.
"Akolytko Typio," oslovil ji Velmistr formálně, leč stejně úsečně jako Gavriela. "Chci vědět, co se stalo. Kdy tě napadli, kdo to byl."

Zele během těch pár strastiplných minut nejistoty přibylo pár nejasných střípků do rozbité skládačky jménem paměť.
Ano, šla tehdy za Vědmou... Ale sotva zabočila za roh chodby, ve které se posléze probrala, do někoho vrazila... Do někoho vysokého. Sotva stačila zvednout hlavu a spatřit ty vybledlé znepokojivé oči. A ten někdo se pohnul. Stejně rozmazaně jako si to pamatovala. A poslední, co uviděla, než se nad ní zavřela černá voda, byla tak známá mladá dívčí tvář Reese.

Našeptávající - 19. května 2014 18:00

Hodina před půlnocí, čtrnáctý den před obětováním
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Záhada zamčeného pokoje

Čas se od chvíle, kdy jsi spatřil Reese, nekonečně vlekl. Než Maryša nakonec usnula, přitulená k tobě tak, že kdyby se ze spaní byť jen trochu převalila, asi by tě zalehla, tak to trvalo snad věčnost. Chtěla si i povídat, snad vyzvídat, ale když poznala, že na to nemáš náladu, nebo že dokonce už spíš, nechala toho.
Vyplížit se pak z pokoje již nebylo těžké. Ovšem potřeboval jsi koupel. Copak pot, ten by ani tolik nevadil, ale byl jsi cítit jí. Tou výraznou nepříjemnou květinovou vůní a rezlistím. Byl jsi tak trochu cítit jako jedna ze slečen dole i v pokojích.

Dveře Modrého pokoje byly zamčené. Notnou chvíli, chvíli delší než bylo příjemné, se nic neozývalo. Nebýt toho, co jsi věděl, dalo by se to přikládat tomu, že Reese spí. Takhle to působilo poněkud... Znepokojivě.
"Ne."
No, aspoň tam byla. A podle všeho musela stát u dveří, jinak bys ten její slabý hlásek neslyšel.
"Uch... Ta tlustý dáma ti taky otevřela," znělo to jako obvinění. "A jak dopadla..."

Ilethar Isaiah - 19. května 2014 18:27

Hodina před půlnocí, čtrnáct dní před obětováním.

Maryšino doupě

Mám já tohle zapotřebí?

Ilethar malý okamžik zíral na zamčené dveře a zmateně mrkal.
Co to...?
Když mu to došlo, s tichým povzdechem si o modře natřené dřevo opřel čelo a snažil se uklidnit. Za jiných okolností by ho nejspíše pobavilo, že Reese nikdo nevysvětlil o co se vlastně jedná při sexu...ale teď to bylo spíš otravné, než co jiného.
"Je v pořádku a když jsem odcházel, byla moc spokojená. A já rozhodně, opravdu neplánuju tobě dělat to co jsem dělal jí. Přísahám."
A skutečně to tak myslel. Reese byla milé děvče a svým způsobem velmi...rozkošné, ale on k ní tělesnou touhu necítil. V tomhle to nebylo a kdokoli by jeho motivace hledal zde, velmi by se mýlil.

"Říkala jsi, že se ti tohle místo nelíbí. Mě taky ne. Zařídil jsem nám koně, abychom tu nemuseli být. Máš ráda koně?" Pokusil se její pozornost převést jinam. Pravda, nebylo to příliš fér, ale...koneckonců, co věděl, všechna děvčata jejího věku měla z nějakého záhadného důvodu ráda koně.
"Ale nemůžeme odjet, když mě nepustíš dovnitř. A vsadím se, že po té cestě musíš mít hlad. Něco jsem ti přinesl..." Usmál se a zakousl se do jablka, načež zamručel, aby naznačil jak moc je dobré.
Doufal, že to bude stačit. Vážně by nevěděl, jak to za takovýhle podmínek dívce vysvětlit.

Našeptávající - 19. května 2014 19:01

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Na lodi mezi Canosem a Toarkem
Thomas O´Connel

Adieu, slunce krvavé...

"Ach, z toho si nic nedělejte. Narodit se zde je sice tak trochu jako cejch, ale nakonec se s tím dá i žít," broukla. Po tvých dalších slovech odtrhla pohled od srpku slunce, které již definitivně mizelo za obzorem a podívala se na tebe. V šeru, které rychle houstlo v tmu už toho moc vidět nemohla, ale i tak jsi zachytil její zkoumavý pohled.

"Zvláštní. Jste první Canosan, kterého znám, a který raději prchá, než aby přijal následky," utrousila ledabyle, jednou rukou se opřela o zábradlí. Všiml sis, že váhu za celou dobu ani jednou, byť náznakem, nepřenesla na pravou nohu. Ani teď. "Starý Xanos s lodí nejezdí, když nemusí... Je sice jeho, ale je to asi jediný námořník pod sluncem, který má mořskou nemoc," pokrčila vzápětí rameny.

Gavriel Loken - 19. května 2014 19:03

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
Zelo vs. zaklínači

Ulétly mu včely

Otec mi jen naštvaně odvětil, že to nic není, protože to udělal někdo zkušený. Někdo vycvičený. Podrbal jsem se na nose. No, jak myslíš, kmete. Jestli s ní něco bude, na mou hlavu to nebude. Ušklíbl jsem se za velmistrovými zády a vešel až jako poslední, zavírajíc dveře. Za námi, za světly.
Byla tu zima, vlhko a... Ne, tmu prosvětlovaly ty levitující koule. Pokoušely se prosvětlit. Stínů bylo totiž pořád víc než dost. A navíc tak otravně pořád kroužily, že otravně poutaly svým pohybem pozornost. Tiše jsem si povzdychl a usadil se na poslední volné místo, vedle Isaaca.
„Vědět, že půjdeme sem, vezmu si deku,“ zamumlal jsem k přísedícímu.
Než mi odpověděl, vzal si slovo otec. Tresty bude vyměřovat později, až ji najdeme. Ó, jak šlechetné. Neměj strach, mně bys v tom případě už nic nedal. Bylo krásné nechat se unášet na vlně fantazie, kdy s Reese sedíme někde v zahradě stovky mil daleko od Canosu. Žel, je to jen představa. Zatím.
Vrael s Isaacem mají zpravit zbylé chrámy, Deucalion má pročesat ten náš. A pak se obořil na mě. „I kdybych řekl všechna její oblíbená místa, těžko na jakémkoliv z nich bude. Očividně má s sebou někoho schopného, protože tady akolytka asi těžko spadla ze schodů.“ Koutky mi cukly. „Reese je s někým, kdo se vyzná...“ Věnoval jsem krátký pohled zraněné Zelo a taky jsem na ni ukázal. Konec věty jsem ale nechal viset ve studeném vzduchu, ať si tam každý sám doplní, v čem by mohl (nebo mohli) její komplicové být schopní.
„Vodopád tady u chrámu, knihovna, park ve městě, naše zahrada, pláže, skaliska... Dokud jsme ji nezavřeli do domácího vězení, milovala celý Canos,“ podíval jsem se zpříma na otce. Sám moc dobře věděl, že Reese měla ráda všechny a všichni měli rádi ji. Jeden z mála důvodů, proč jsem rád za to, že utekla. Nezasloužila si to. Pátý si ji nezaslouží.
Těžko říct, co se mu honilo hlavou, každopádně se otočil na akolytku. Typie, Typia.... Nic mi to neříká. Ale tvář už jsem jednou viděl. Minimálně jednou. Každopádně je pro mě jen pouhou akolytkou, která byla ve špatný čas na špatném místě. Ale lidská hlava je zvláštní stroj, takže se možná dočkáme něčeho zajímavého.

Našeptávající - 19. května 2014 17:24

Hodina před půlnocí, čtrnáct dní před obětováním.
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Záhada zamčeného pokoje II.

"V pořádku?" zopakovala Reese značně nedůvěřivě a nezdálo se, že by se jí tomu chtělo nějak věřit. "Křičela ještě hůř, než Avery," zamumlala. "... A říkal jsi, že s ní jdeš vyjednávat... Já o tebe měla strach!" Tak tohle znělo vyčítavě zcela rozhodně. "Uch..." Ani jsi ji nemusel vidět, aby sis představil, jak se zaškaredila a potřásla hlavou ve snaze zapomenout na tvůj poskakující holý zadek nad tou třesoucí se sádelnatou hmotou.

"Nelíbí. Nemůžu tu spát. Všichni mě... Ruší..." spíše zadrmolila a po tvé zmínce o koních se na delší chvíli odmlčela. "Možná... Že mám..." připustila.
Zmínka o jídle ovšem nebyla zrovna šťastně načasovaná. "Měla jsem hlad. Říkal jsi, že mi něco pošleš. A místo toho..." A už to zase bylo tady.

O několik dveří dál vylezla z pokoje žena. Spravovala si akorát volné šaty světle modré barvy, lteré rafinovaně skrývaly a přitom ukazovaly její křivky a pobaveně tě a tvé vyjednávání přes dveře sledovala.
No, aspoň někdo se bavil.

Ilethar Isaiah - 19. května 2014 17:46

Maryšino doupě

Hodina před půlnocí

Chůva

Ilethar Isaiah, bratr umučené vyvolené sebou cukl, když Reese přirovnala křik Maryšky k Avery Zion. On ten křik kdysi slyšel taky. Dlouho. Příliš dlouho. Aniž by si to uvědomil, zaťal ruce v pěst, až mu zapraskaly klouby. Zaskřípal zuby a hlasitě polkl, cítil jak se třese. Cítil jak mu od břicha pomaličku stoupá žhnoucí horko vzhůru po páteři, výš a výš. To nebylo dobré znamení. Ani trochu.
"Omlouvám se. Opravdu..." Procedil skrz stisknuté a zuby a opravdu ze všech sil se snažil na Reese nezlobit.
Je jen vyděšená. Nemůže za to. Neřekla to schválně. Dýchej. Dýchej!
Na ženu, která ho pobaveně sledovala, nejprve vrhl jeden ze svých vražedných safírových pohledů, pak ale naklonil hlavu ke straně a usmál se.
"Vyřídila byste prosím někomu, aby do Modréhoo pokoje zanesl nějaké jídlo? Všechny výlohy jsou již zaplaceny se štědrým bonusem..."
S těmi slovy jí cinkl stříbrňák a čekal, až odcupitá. Nato se opět otočil ke dveříma chvíli zhluboka dýchal, aby se uklidnil.

"Já tě tu nechci nechávat. Záleží mi na tobě. Kdyby mi na tobě nezáleželo, nic z toho bych neudělal. Ale jestli mě nepustíš dovnitř, nedáváš mi na výběr..."

Našeptávající - 19. května 2014 21:12

Hodina před půlnocí, čtrnáct dní před obětováním
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Rudý opar

Nastalo ticho. Reese za dveřmi ani nedutala, zatímco co jsi se snažil utišit tu vlnu vzteku, který se v tobě vzedmul podobný ohni, do kterého přilévají olej.

Úsměv na tvář nevěstky ztuhl do poněkud křečovité grimasy, když jsi na ni pohlédl. Ta náhlá změna, která přišla záhy, ji vyvedla z míry ještě více, a tak jen poněkud zaskočeně přikývla a se stříbrňákem, který rychle zmizel v kapse všité do záňadří, se cupitavými krůčky vydala ke schodům a do hlučného lokálu dolů.

Klíč mezitím zarachotil tiše v zámku, až to cvaklo a panty tichounce zasténaly, jak se dveře před Iletharem pootevřely v tenkou škvíru jako v té pohádce o jezinkách. Ze škvíry na něj shlíželo jedno velké hnědé oko Reese, které z části zakrývala čupřina vlasů. Skousla si spodní ret, než promluvila. "Ty se na mě zlobíš." Neptala se. Konstatovala, ačkoliv to vyznělo tak nejistě, jak jen mohlo. "Nechci, abys mě tady nechal..."

Zelo Typia - 19. května 2014 21:16

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
Gavriel a Zaklínači

Výslech

Ještě před vchodem do samotné Temnice, když se mladý Loken zajímal o to, jestli by se mé zranění nemělo vyšetřit, podívala jsem se na něj a jedním koutkem úst se pousmála. To je docela milé, určitě by to ale neřekl jenom kvůli mě, akolytce, kterou ani nezná. pomyslela jsem si a i když jsem si byla jistá, že v tom i nějaký vedlejší záměr musel být, příjemně mě to potěšilo, což bylo po těch několika minutách s hlavou, o které jsem si myslela, že se mi každým okamžikem rozskočí, a Velmistrem jako teplá polévka po únavném dni.

V kladnou odpověď Velmistrovu jsem ani nedoufala. Bylo na něm vidět, že chce mít všechno rychle z krku, jako vždycky, a že pokud felčara, tak až bude po všem. Proto mě vůbec nepřekvapilo, ani to pro mě nebylo kdovíjaké zklamání, když svého syna pouze rychle odbyl a svižnými kroky pokračoval přímo do Temnice.

Šla jsem za ním, také, co jiného mi zbývalo. Celou dobu jsem se snažila nemyslet na to, co se teď asi bude dít, protože jsem o tom neměla sebemenší představu. Své myšlenky, jsem schválně směřovala naprosto opačným směrem. Snažila jsem se vzpomenout, co se před tím mohlo stát, protože mi bylo jasné, že to Zaklínači budou chtít vědět.

Vešli jsme do první místnosti, instinktivně jsem si prohlížela okolí, zatímco mi pomalu ale jistě naskakovala husí kůže. Ještě než se všichni usadili mi znenadání přejel mráz po zádech a já s sebou trhla, což asi nebyl zrovna nejlepší nápad, protože hlava, na kterou se mi to téhle chvíle podařilo zapomenout se znovu rozbolela a já se za ní jednou rukou musela chytnout. Na to mě Velmistr vyzval, ať se posadím. Nijak jsem se nevzpírala a nemluvila, dokud mě nevyzval. Disciplína na prvním místě Zelo, pamatuj. Zopakovala jsem si snad tu první věc, kterou mi od malička každý vtloukal do hlavy.

Tak je to pravda. Konečně se má domněnka, kterou jsem si do teď nechtěla připustit potvrdila. Blbá ... Lehce jsem zakroutila hlavou a dál poslouchala každé slovo, které padlo. Pohledem jsem těkala po jednotlivých Zaklínačích, které Velmistr právě jmenoval. Od Vraela a Isaaca přes Deucaliona po Gavriela, na tom se můj pohled zastavil, protože jako jediný byl vyzván k tomu, aby mluvil.

Celkem zaujatě jsem si ho prohlížela až do té doby, kdy Velmistr oslovil mě. To jsem rychle změnila směr svého pohledu. Podívala jsem se na Velmistra, pak na místo na stole, kousek před ním, a začala jsem mluvit.

"Emm ... Bylo někdy kolem poledne. Šla jsem za Vědmou," chvíli jsem se zamyslela, "Menoou."

Řekla jsem a snažila se ve své mysli vyhrabat nějakou zřetelnější vzpomínku.

"Zabočila jsem do chodby, kde jste mě našel," podívala jsem se přímo na velmistra, aby všem došlo, že tahle část věty patřila jemu, "no a viděla jsem ji, pátou nevěstu. Byla tam s nějakým mužem."

Zaklepala jsem hlavou, ale ne moc prudce, aby se její bolest moc nezhoršila, chytla se rukou za krk a dodala:

"Emm, víc už nevím."

Vysypala jsem jim to všechno narovinu, neměla jsem důvod cokoliv tajit. Teď jsem chtěla jediné, najít tu bestii, která svým útěkem tak urazila bohy.

Našeptávající - 19. května 2014 21:57

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
Gavriel Loken a Zelo Typia

Nedráždi hada bosou nohou

Velmistr stále hleděl na Gavriela úkosem. "A někdo, kdo se vyzná, bude s Reese. A to je ta chyba, kterou udělal, protože my oba moc dobře víme, že Reese je svá a zvyklá si prosadit, co chce ona, i když to tak nepůsobí. A její chování je předvídatelné, až na tohle malé klopýtnutí."
V něčem měl Velmistr opravdu pravdu, to Gavriel věděl. Reese byla svá. Byla jiná. Její pohled na svět byl... Tak zvláštně, skoro až kouzelně deformovaný.
Zaklínači při tvém výčtu pokyvovali hlavou a nepochybně si každé z míst ukládali do paměti, ačkoliv asi nikdo z nich nevěřil, že by ji tam mohli nalézt. Ve vzduchu viselo takové napětí, div to nejiskřilo.

"Takže je to pravda," zamumlal Deucalion, když Zelo domluvila. Zřejmě tomu do teď nevěřil.
Velmistr se ostře nadechl a umlčel tak Isaaca, který chtěl zřejmě něco namítnout. Těžko se tomu věřilo. Kdo? Kdo by zradil to, v co věřili? "Ať v chrámech zjistí, kdo z jejich lidí chybí," rozkázal otec. Všichni věděli, že Zelo řekla to, co mohla, nikdo z ní tak nepáčil žádné další rozumy.
"Děkujeme. Snad si vzpomenete na více, co by nám mohlo pomoci," pokračoval stroze k akolytce, než si příděl jeho pozornosti vysloužil opět Gavriel. "Doprovoď ji za Menoou," odmlčel se, byť jen krátce, aby se mohla nadechnout k dalším slovům. "Pak si sbal na cestu. Nemůžeme riskovat se spoléhat na to, že se Reese bude schovávat někde v Canosu. Chci, aby si vedl jednu ze skupin, které pošleme ji hledat."

Sven Gustavsson - 19. května 2014 22:02

Chrám vody

Sama se ho zachytím za zbroj, jako bych s ním chtěla zatřást, aby se vzpamatoval. To se nemohlo stát! Nemohlo! Co tam sakra v tom chrámu dělají! Všechny ty budižkničemu, kteří jsou dost možná podobní Theodorikovi, by měli předhodit sestrám od Ohně! Jejich práce byla jenom hlídat jednu holku!
Rozhořčení mě plní jako příliv jeskyně na pobřeží, kam je tak nebezpečné chodit, protože v jednu chvíli se tam dostanete suchou nohou, ale v tu druhou bojujete o holý život, protože voda zatopí všechno okolo.
A ona je ještě tak drzá, že nechá vzkaz.
Zavřu oči a Theodorik pozná, že právě dělám jedno z dechových cvičení, které má zahnat to nejhorší, donutit mě soustředit se a mít čistou a chladnou hlavu.
Theo, jestli mě slyšíš, dej mi sílu. Dej mi trpělivost Vody.
"Musíme ji chytit. Klidně ji k tomu obřadu dotáhnu za vlasy, je mi to jedno. Ale moje dcera nezemřela nadarmo. Aby nějaká hlupačka zahazovala životy čtyř dalších dívek, které se pro nás pro všechny obětovaly."
Které pro nás pro všechny obětovaly Vědmy. My.
Semknu čelisti a tuhle rouhačskou myšlenku si nechám pro sebe. Nikdy nezapomenu na to, jak se na mě Thea tenkrát dívala. Na ten zvuk, který jsem slyšela i přes šumění moře. Praskání kostí. Její řev a pláč. Trvalo to tak dlouho, že jsem se málem zbláznila.
Nikdo nepokazí to, co se chystá. Je totiž dost možné, že tím by Theina duše nedošla svého osudu a...propadla by. Kam? Nevím. Ani nevím, jestli tam někde je. Čeká v nicotě, aby se změnila v někoho jiného? Reinkarnovala se? Nebo už to není ona...
Buď jak buď, už vím, co udělám. Předpokládám, že po její stopě pošlou spravedlnost samu - Oheň. Chci mu kráčet v patách. Chci tu malou kacířku dovléct zpátky.
Moje Thea neumřela nadarmo. Nehodlám se s tímhle smířit.

Ilethar Isaiah - 19. května 2014 22:46

Hodina před půlnoci, čtrnáct dní před obětováním.
Maryšino doupě

Důvěra

Podíval se na ní, do toho velikánského hnědého kukadla a pokusil se o smířlivý úsměv. Pod pohledem té vyplašené dívky rozhořčení prostě mizelo, oheň v jeho těle se neměl na čem živit a vyhasínal. Lehce zavrtěl hlavou a položil dlaň pomaličku na dveře, ale netlačil na ně. Zatím ne.
"Nenechám tě tu. Nenechám tě jim. Nenechám nikoho, aby tě k čemukoli nutil. Znovu už ne. Nedovolím to. Ale musíš mi věřit," promluvil náhle vážně a v temnotě panenek znovu tak odhodlaně, nebezpečně zajiskřilo. ale to mohlo být jenom zdání. Vzápětí zmateně zamrkal, protože na malý, prchavý okamžik k němu místo dcery Raegana vzhlížela zrzavá dívenka s uplakanýma zelenýma očima a po pihovaté tváři je jí tečou krvavé slzy.
"A ty mi přeci věříš, Makaylo, nebo ne?"
Promluvil skoro neslyšně, tak že by mu Reese asi musela odezírat ze rtů. Oči měl v tu chvíli obrovské, skelné a nepřítomné, jen ty plamínky v jejich hlubinách plály silněji.

Pak někde dole bouchly dveře, mladík sebou škubl, jako vytržený ze sna a ta chvilka podivna byla pryč. Byl zase sám sebou. Nakolik to jen bylo možné. Sklonil hlavu, až mu dlouhé havraní vlasy spadly do tváře a jemně zatlačil na dveře.
"Pusť mě dál. Prosím." Hlas měl ochraptělý, tichý a plný prosakující bolesti.

Našeptávající - 20. května 2014 17:24

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Na lodi mezi Canosem a Toarkem
Thomas O´Connel

Dohoda

(Zkopírováno, bez formátování.)

"Kdybyste věděla..." řeknu jen. Nikdy nikomu neříkám pravdu a pak se naučíte zaplétat lži do nerozmotatelných pavučin. Skloním hlavu tak, jak by jí sklonil každý, když by nechtěl o něčem mluvit, ale nemá dostatečně silnou vůli.
"Děkuji vám každopádně za informace. Velmi mi to pomohlo. Spadl mi kámen ze srdce."
Jasně. Kamínek o velikosti zrnka písku na miliardy let staré pláži.
"Taelwen Nemoy." usměji se chabě a podám jí ruku. Cucat si jména z palce je můj koníček.
…
"Řekla bych, že vím až až," odpověděla a zastrčila si vyklouzlý pramen vlasů za ucho. Dále to nerozváděla a ani se nezdálo, že by to měla nějak v plánu. Pohledem přelétla palubu, jeden z mužů akorát zapaloval lucerny, které měly palubu aspoň trochu v nadcházející noci osvětlit.
Mírně přimhouřila oči, když jsi jí nabídl ruku, ale nakonec ji přijala. Stisk neměla kdovíjak silný, spíše tak akorát. "Mun," představila se, "prostě a jen Mun."
…
"Těší mě Mun." pozvednu jeden koutek a pak se neaptrně přiblížím.
"Mohl bych vás, až loď dopluje do Toarku, na něco pozvat?"
…
Povytáhla levé obočí. "Myslela jsem, že jste na útěku, protože jste dlužil peníze..." poznamenala s náznakem pobavení.
"V Toarku se nezdržím, mám důležitý náklad, který musím dostat do dvou dnů dál, než se dá za dva dny ujet, pokud nechcete uštvat voly," zavrtěla vzápětí hlavou.
…
"To sice ano, ale nenechám si ujít příležitost pozvat na kávu dívku jako vy." usměji se a stále jí svírám ruku.
"Také se v Toarku nezdržím. Ne na dlouho. Seženu koně a zásoby a pojedu do vnitrozemí." Myslel jsem to spíše jako žert, ale obávám se že nebude zbytí. a dívka unikla před bůhví kolika hodinami a určitě nezůstane na místě. "Mohl bych vás doprovodit."
…
Rukou lehce zakroutila, aby naznačila, že je na čase ji pustit. To podání ruky trvalo déle, než aby to bylo jen podání, a to se jí zřejmě nelíbilo. Držela si od všech na palubě odstup a zajisté to mělo své důvody.
"Tohle znám, příteli," opáčila a už se ani nesnažila tvářit zrovna mile. "Nejsi první, kdo to na mě zkouší, aby mě mohl při nejbližší příležitosti vzít něčím po hlavě a okrást. A to v tom lepším případě."
Zřejmě si o tobě udělala poměrně jasný obrázek.
"Takže má odpověď zní ne."
…
Lehce se usměji.
"Dobře." nechám jí uvolnit její ruku.
"Půjdu na to jinak. Ukážeš mi tvůj nůž?"
Nemusím být telepat, abych věděl, jak se na tohle zatváří.
"V Toarku ti klidně vysvětlím, proč. Doufám, že ti bude stačit říct, že takhle umístěný je velmi neefektivní. Než jej sundáš, zkušený protivník tě spolehlivě zabije." poslední slova řeknu nahlas, ale vyberu si pro to takovou chvíli, aby to slyšela jen ona.
…
Přimhouřila oči. A přesně dle očekávání se i zamračila, jakmile jsi zmínil její zbraň. "Jak jinak? Jako že mě podřízneš rovnou tady a teď?" odfrkla. Milá jako to sluníčko, které již zapadlo. Ostatně jako většina žen.
Vzdorovitě vystrčila bradu, zřejmě neměla ráda, když ji někdo poučoval. "Nemá být efektivní, má být jen pro případa nouze, a svoji funkci plní dokonale," namítla přesně tak tvrdohlavě, jak se dalo očekávat.
…
"A mohla by svou funkci plnit ještě lépe. Už jen když se ohneš, ukážeš kde je. Takové věci ukrývej dopředu. Nejlépe k břichu."
…
"Možná, že chci ukázat, kde je," pokrčila rameny.
"Co ode mě potřebuješ, Taelwene Nemoyi?" sjela tě pohledem. "Nebo rozdáváš podobné rady na potkání?" ušklíbla se. "Protože pro moje krásné oči to určitě neděláš."
…
"A proč pak ne?" Podívám se od jejích hnědých očí.
…
"Protože tak to na světě přeci nefunguje," opáčila, zatímco mu pohled zpříma oplácela odhodlána tuhle soutěž v zírání vyhrát.
[19. 5. 2014 22:23:44] Rostislav Tožička: "Pak jsem žil na úplně jiné části světa. Na té, kde když pomůžu bližnímu, zvětší se šance, že dostanu něco na oplátku. V tvém případě je to špetka důvěry." řeknu a aniž bych mrkl, nebo odvrátil oči jí oplácím jí oplácený pohled.
…
"Důvěra je vzácný obchodní artikl," přestala se opírat o zábradlí dlaní a místo toho se raději zapřela loktem. Loď se nečekaně prudce zhoupla na jedné vyšší vlně, a tak změnila pozici právě včas. "A už jsme u toho. Něco na oplátku," prohlásila patřičně kysele.
…
"Možná ano, možná ne." odpovím na promluvu o důvěře coby obchodním artiklu. "Ale ty jí máš poměrně hodně a stačí se jen domluvit na ceně."
Pokrčím rameny. Vlna a trhnutí lodi se mnou nijak nepohne.
"Jak jsi sama řekla. Svět jinak nefunguje. Krom toho jsem ale neřekl, že to něco dostanu. Jen že tím zvýšim naděje."
…
Odfrkla. Podrážděně. Nevrle. "Nemám ráda tohle kličkování a přešlapování. Prostě to řekni." Trpělivost zřejmě nepatřila mezi její silné stránky.
…
"Já potřebuji..." řeknu a zdůrazním poslední slovo, "...Abys vystoupila v Toarku. Tam ti rád vysvětlím proč."
…
Zvrátila oči v sloup. "To udělám tak či tak nehledě na to, do Vaše Výsost potřebuje."
…
"Pak nechápu, co ti vadilo na tom pozvání na skleničku." řeknu podrážděně.
…
"Kurýr. Náklad. Spěchá. Pamatuješ?" potřásla hlavou. "A pak... Dáma, která řekne ano, není žádná dáma," ušklíbla se.
…
"A chlap, který to nebere jako ano, není chlap." ušklíbnu se na oplátku. "Krom toho mám pocit, že pro někoho jako já nebude problém najít ve městě jako Toark rychlého a osedlaného koně."
…
"Aby ses nedivil. To spíš seženeš rychlou loďza pakatel než koně, který vydrží více, než donést tě do dalšího města."
…
"A co to vlastně vezeš tak důležitého?"
…
Pokrčila rameny. "Nevím. Nestarám se."
…
Zatvářím se nedůvěřivě. "Komu to vlastně vezeš?"
…
"Znáš ten příběh, jak zvědavost zabila kočku?"
…
"Jo a znáš ty ten, kdy nezájem o okolí zabil psa?"
…
Potřásla hlavou. "Můžu tě ujistit, že to, co vezu a ten, komu to vezu, ti nezkřiví ani jeden vlásek hlavě."
…
"Pokud to neotevřeš..." Usměji se. Pochybuji, že by mi dokázal něco udělat, pokud... "Profesionální kurýrství. Ja doufal, že nejseš jen obyčejná obchodnice. Kolik ti za to dali?"
…
"Říkala jsem ti to," odtušila. "Dost na to, abych mohla splatit pár dluhů a příliš málo, abych z toho mohla žít déle, jak pár novoluní."
…
"Přesné číslo." přitlačím. Pak se opět odtáhnu. "Prosím."
[…
Pevně semkla rty a její pohled se změnil v podezíravý. "Proč?
…
"Pokud budeš souhlasit, mohu ti za poměrně malou službu připlatit."
…
"Hm," odmlčela se. "Jakou službu?"
…
"Lodě jako jsou tyhle se v Toarku nějakou dobu zdrží, než naloží náklad cestujících a naberou zásoby. To ti dává zhruba hodinu. Pro námořníky sehrajše malé divadélko." teď už šeptám. Chovám se jako muž, který se dvoří ženě.
…
"Divadélko?" zopakovala.
…
"Mám předplacenou cestu ještě o pár měst dál, ale potřebuji vystoupit v Toarku. Ty se pak vrátíš na loď plačící, pratože nás přepadli v malé uličce. Já se obětoval a ochránil tě. Po zbytek cesty ještě budeš trochu truchlit. To je vše."
…
Chvíli se na tebe dívala... No, jako na malé dítě, které ne a ne pochopit, že to se prostě nedělá. "Vystupuji v Toarku, pamatuješ? Těžko budu truchlit celou cestu. Natož abych se vrátila na loď"
…
"Hmm...?" Pozvednu obočí. "Vždyť jsi říkala, že je pro tebe těžké najít jinou přepravu, která by byla tak rychlá, ne?"
…
Syčivě se nadechla a zase vydechla. "A proto tak nerada mluvím s lidmi..." zadrmolila. "Říkala jsem," odkašlala si, "že v Toarku je snazší najít rychlou loď než dobrého rychlého koně."
…
"Dobře... To mi usnadní práci. Zabouchnu se do tebe." usměju se. "Dokážeš takovou věc hrát se mnou?"
…
Tiše si povzdechla a promnula si kořen nosu. Tak trochu zoufale. "V Toarku vystupuji. Na loď se nevracím," zopakovala, snad čistě pro jistotu. "Takže mi zopakuj tvůj geniální plán."
…
"Kolik za to chceš?"
…
"To ti řeknu, až mi to vysvětlíš."
…
"Budeš mě zato nenávidět, ale mám pocit, že by se ti to mohlo líbit. Budu se ti dvořit. Ty si mě omotáš kolem prstu a já kvůli tobě opustím loď. Bereš?"
…
Zamumlala něco o zbytečných šaškárnách a potřásla hlavou. "V čem platíš?"
…
"V Canosském zlatě. Mám ale pocit, že v Osmadthu ti ho vezmou."
…
"Hm," zamyslela se. "Padesát zlatých." Přemrštěný požadavek za pár hodin cesty, ale dle jejího vyzývavého pohledu to věděla.
…
Usměji se. "Leda tak třicet pět."
…
"Čtyřicet."
…
"Třicet."
…
Ušklíbla se. "Čtyřicet. Ty potřebuješ výmluvu pro předčasné vystoupení. Já ne."
…
"A tobě už nejméně desetkrát došlo, že nejspíše nebudu ten, za koho se vydávám. A mám takový pocit, žes už poznala i kdo bych měl doopravdy být." ušklíbnu se.
"Navíc je to výdělek v době, kdy stejně nebudeš mít co dělat." pokrčím rameny. "Ale samozřejmě tě nemůžu nutit."
…
"Proto vím, že si to můžeš dovolit," usmála se poprvé za celou dobu.
…
"Dostala jsi mě." zopakuji pravý úsměv. Otevřu měšec v torně a vytáhnu 40 zlatých mincí. Na její nastavenou dlaň dopadne prvních 30.
"A nemusím popisovat, co se stane, když se o naší malé dohodě někdo odsud dozví..." řeknu a ty tři tečky na konci nahradím lebkami. Pak dosypu zbytek její odměny.
…
Zatvářila se spokojeně jako ta kočka, když chytí vrabce.
Mince, které jsi jí dal, rychle zmizely v měšci. Měla hbité prsty zloděje.
"Ujednáno."
…
Pozoruji její téměř kočičí pohyby.
"Taky nejsi tak prosta tajemství." usměju se na ní. "Mohli bychom být dobrý tým."
…
"A kdo je?" pokrčila rameny. "Možná..."

Našeptávající - 20. května 2014 17:51

Tři čtvrtě hodiny před půlnocí, čtrnáct dní před obětování
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Sezame, otevři se

Reese na tebe zůstala strnule hledět, natolik mělo tvé poslední slovo silný účinek. To jméno. Makaylo. A s tím jménem přišlo prozření. Kruté prozření. Poplašeně zamrkala, ohryzek jí poskočil, jak polkla. A zbledla v tu chvíli tak, že stěna by ji obvinila z opalování.
Dalším usilovným mrkáním rychle rozehnala těch pár slz deroucích se do očí. A nebyly to slzy dojetí, stejně jako její výraz. Ne. To vše patřilo vině. Studu. Znovu si provinile skousla spodní ret, i když tentokrát natolik silně, že po zubech jí na něm zůstaly drobné ranky. Ještě chvíli na tebe hleděla jedním okem, než jsi na dveře zatlačil.

V ten okamžik od nich rychle odstoupila podél stěny místnosti, do tmavého rohu Modrého pokoje.
"Omlouvám se," zašeptala tiše. Spíše to zadrmolila. "Omlouvám se..."

Zelo Typia - 20. května 2014 17:56

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
Gavriel a Zaklínači

Konec zasedání

Po mém domluvení, když se ozval jeden ze Zaklínačů, stočila jsem svůj pohled k němu. Jo, taky bych tom nejradši nevěřila. Pomyslela jsem si ne zrovna vlídně. Chvíli jsem to i chtěla říct nahlas, ale vzhledem k situaci jsem si to dost rychle rozmyslela.

Chvilka ticha, která potom nastala se mi zdála jako nekonečná. Těkala jsem očima z jednoho Zaklínače přes druhého, ale Velmistra jsem vždy přeskočila, možná, že to byl jenom z úcty, z pokory, možná že jsem se bála toho pohledu, kterým by mě probodal skrz na skrz, tak jako tak, nepodívala jsem se na něj, ani když ticho přerušil jeho hlas. Můj pohled se na něj upřel, až když vyzval svého syna, aby mě doprovodil k Menoe a hned potom na Gavriela.
Lehce jsem na něj kývla, abych mu vyjádřila svůj souhlas, ani jsem nevěděla proč, i kdybych s tím nesouhlasila, nic by to na věci nejspíš neměnilo, ale přišlo mi to v dané situaci jako vhodné.

Pak už jsem jenom čekala na to, abych se od stolu nezvedla jako první. Přeci jenom je to slušnost vstávat od stolu podle důležitosti.

Ilethar Isaiah - 20. května 2014 22:44

Nějakou dobu před půlnocí

Modrý pokoj

Přiznání

Když začalo s páté vyvolené lézt jakési podivné přiznání,Ilethar se zamračil a nechápavě na ní hleděl, než se mu tvář roztáhla v jakémsi mírně strašidelném polo-úšklebku. "A kdo ne? Mé hříchy těžko překonáš. Tak mluv...co si provedla a jak to souvisí s Makaylou?" Snažil se znít uvolněně,ale ve skutečnosti cítil v žaludku svíjení neurčitího, hryzavého strachu.

....
Jeho výraz jí příliš nepomáhal, ale Reese nebyla ten typ, který dokázal něco držet v tajnosti nebo dokonce lhát.
"Velmistr... Elijah... Říkal, že je to má povinnost... Že dělám dobrou věc," a jak moc tomu nyní chtěla věřit.
"Mak... Se moc bála, víš? Všechny se nakonec tolik bály... N-nechtěly to udělat... Chtěly... Chtěla utéct..."

....
'Velmistr...dobrá věc...povinnost'
Všechna tahle slova začala cinkat na malé výstražné zvonečky kdesi v jeho hlavě a jen přiživovala tu nejistotu a strach. A ćím víc Reese mluvila tím to bylo horší.
"Reese? Co...jsi...udělala?" Snažil se mluvit klidně, snažil se, aby se mu netřásl hlas, ale prostě to nešlo.

....
"Přesvědčila jsem ji, aby zůstala," spíše vydechla. Mluvila rychle, spíše drmolila, jen aby to už měla za sebou. "A že... Že je to správné. Že to musí udělat," splynulo z jejích rtů. "A je taky," dodala o poznání tišeji. "Všechny."
Začínalo tak dávat i smysl, proč žádná z dívek neudělala to, co Reese. Proč všechny zůstaly do hořkého konce, aniž by se pokusily to... Zvrátit.

....
Reese mohlo náhle připadat, že Ilethar zkameněl. Přestal se hýbat, jeho výraz přípomínal v tu chvíli mramorovou sochu a zdálo se, že snad ani nedýchá. Nereagoval na okolí a jeho oči se upíraly kamsi do neznáma. Jako kdyby byl duchem mimo.
Najednou však začal dýchat mělce, prudce a rychle, jeho hruď sebou škubala a pohled mu těkavě létal po celé místnosti.
Křik vibroval jeho hlavou a neustával, naopak, sílil a stoupal, plný bolesti a strachu, postupně se lámající do zalykavého vzlykotu, znějícího snad odevšad.
"Slyšíš to?" Zašeptal chaptivě k Reese a začal se rozhlížet kolem sebe, jako kdyby se snažil určit směr odkud to jde. A trhl sebou, skoro jako po ráně bičem, protože k jednomu vřískajícímu hlasu se přidal další, rposící o milost. A další, volající matku a nakonec třetí, žadonící mezi výkřiky agonie o smrt.
"Nemůžu vám pomoct...dost..dost..prosím..dost...nemůžu.." Ilethar začal škemrat, kroutit se a plakat jako malé dítě, lapal po dechu a snažil se zakrýt si rukama uši.
"Prosím,přestaňte!"

...
"Ilethare!" vyhrkla jeho jméno poplašeně, ovšem nezdálo se, že by jsi ji slyšel. Že by jsi ji poslouchal. Že by jsi ji vnímal... "Ilethare..." zopakovala skoro stejně plačtivě jako on, než k němu rychle přikročila. A jeho dlaně přitisknuté k uším překryla svými.
"To bude dobré... Šššššš... Věř mi, bude to dobré..." nepřestávala mumlat konejšivě. Vyděšeně. Tohle vážně nechtěla... Tohle ne.

...
Bylo dost obtížné ho udržet,protože sebou na zemi zmítal skoro stejně jako nebohá Makayla, když se jí rudé železo propalovalo vnitřnostmi. Ale něco nejspíše vnímal, protože nakonec se jeho pohled zaostřil na obličej nad ním. Na tvář, ze které kapaly krvavé slrzy a její tvář byla tváří smrti. To, že Ilethar začal najednou celý žhnout a v bělmu se začaly oběvovat rudé skvrnky popraskaných žilek, nebylo dobré znamení.
"Tys je odsoudila...na smrt. Zpěčetilas...jejich..osud...krev je na tvých rukou..." Zakrákoral přišerným, téměř nelidským hlasem.

...
Snažila se, vážně se snažila. Jenže Reese neměla žádnou sílu, jen odhodlání, i přesto, že byla k smrti vyděšená. Srdce jí zběsile tlouklo jako by měla v hrudi uvězněného kolibříka.
Ovšem i přesto od tebe neustoupila, naopak. Zůstala, rozhodnuta čelit i tomu špatnému, protože si to zasloužila.
"Myslela jsem... Že to chápu... Že to je správné..." Oči se jí zalily slzami, které ani to mrkání již nedokázalo rozehnat. Vždy se snažila být na ostatní hodná, protože si myslela, že jí tak bohové to zlé odpustí.
"Je mi to líto..." zašeptala.

...
Iletharova zuřivost sebou zmítala, jak se snažila se někde vybít, ale přitom nechtěl ublížit Reese. Přes to všechno jí odmítal byť jen udeřit. Nevnímal to, že si sám způsobuje zranění, protože se mu nehty zarývaly do dlaní tak silně, že se objevila krev. Musel nějak zahnat ten křik, ty trýznivé zvuky.
"Velmistr...to velmistr tě přesvědčil.Ty by sis nikdy nepřála jejich smrt,že ne, Reese?"

...
"To... Ilethare... Teče ti krev!" vypískla tiše, sotva si toho všimla. "To nesmíš... Nesmíš si ubližovat..." Pokusila se jtě i za jednu z rukou vzít, ale neměla sílu na to, aby tě donutila přestat si nehty zarývat do kůže, do masa.
"Klidně mě prašť nebo do mě strč... Můžeš, nebudu se zlobit, vážně," pokusila se o úsměv, "jen si neubližuj, prosím..."
Na tvoji otázku neodpověděla, nemohla. Protože nevěděla. Teď... Teď už ne. Předtím Velmistrovi věřila. Všemu, co jí řekl. A věřila i v to, že to tak má být. A protože tomu věřila ona, věřily i ony...

...
Jenže Ilethar jí neudeřil. Neudělal to, i přes její prosby. Protože věděl, že kdyby jí teď praštil, zabilby jí. Stále ještě v sobě cítil ohnivou energii, která mu proudila celým tělem, neovladatelná a hrozivá. Naštěstí hlasy, které mluvily jen k němu, pomalu utichaly.
"Velmistr...Elijah zatracený Loken...za tohle bude jeho duše výt navěky v Nicotě...o to už se...postarám..." Oči, teď už opět plně živé, mu zaplály a jeho hlas zazněl s autoritou samotného osudu. Tohle prohlášení ho, zdá se, uklidnilo aspoň do té míry, aby se ovládal.

...
"On to nemyslel zle..." zcela sebevražedně i v tuto chvíli našla slova zastání pro Velmistra. "Tohle... Si přeci nikdo nezaslouží..."
Oči už z tebe ovšem nespustila. Napjatě sledovala, co chvíli přešlápla z nohy na nohu. Slzy na její tváři ani nestačily zaschnout, a tak jí kůži brázdily lesklé cestičky.
"Už... Už ti je dobře?" zeptala se opatrně.

...
Ilethar nejistě přikývl a začal si sedat. Opravdu mu bylo lépe, vířící šílenství a planoucí zuřivost nahradila daleko koncentrovanější nenávist zaměřená nyní jedním směrem, na osobu která nebyla přítomna. To pomáhalo.
"A pořád si myslíš, že je to dobrá věc? Pořád tomu věříš?"

...
Reese zůstala stát. Nevěděla, co dělat. Tohle pro ni bylo... Tak nové. Myslela si, že když ti to řekne, bude se cítit lépe. Ale naopak se cítila nepopsatelně hůře... Dneska toho na ni bylo moc.
"Nevím, čemu věřit," zamumlala.

....
"Mě..." Vyechl tiše a usmál se na ní unaveně. Chvíli bylo ticho a pak těkl pohledem mezi ní a postelí. "Neříkal jsem ti, že si máš odpočinout,hm?"
[22:11:28] Sai: A Reese poslušně přikývla. "Říkal..." Její hlas zněl trochu přiškrceně. "Omlouvám se." Došourala se k posteli - až teď sis uvědomil, že tam do teď stála bosá, ve volné haleně a kalhotách.
"... A zůstaň oblečený..."
Zamumlala tiše, než si zalezla pod přehoz postele tak, že z ní nebylo vidět skoro nic. Jen podle hrbolu se dalo určit, že leží na jejím kraji.
...

Ilethar se zasmál, postupně, chraplavě a nepříliš vesele. Zavrtěl hlavou a sedl si na opačný kraj.
"Stejně musím počkat, až přinesou jídlo.."

Gavriel Loken - 21. května 2014 09:51

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
Zelo a zaklínači

Dohady o výletě

Zavrtěl jsem hlavou. Reese si možná uměla prosadit svou, ale otec s ní netrávil čas mimo pohledy ostatních. Její vůle se totiž prosazovala většinou díky jejím velkým hnědým očím, kterými uměla takový ten strašně roztomilý štěněcí pohled. Vnímala svět jako pohádku a měla kolem sebe tu zvláštní auru, díky které ji všichni měli rádi a nemohli se na ni zlobit příliš dlouho.
„Reese možná předvídatelná je, ale jsou minimálně dva. A pokud se budou chtít...“ zachránit z téhle na hlavu padlé teokracie „Pokud se budou chtít ztratit, budou muset spolupracovat, ustupovat si navzájem.“ Otec asi pořád počítal, že ji její průvodce dostal jen z města a dál se o ni nestaral. Opak může být pravdou.
Rozkaz (otec nežádá, ne) o doprovodu akolytky jsem přijal pouhým kývnutím a chystal se vstát. Další otcova slova mě donutila se ušklíbnout. Málem jsem si sedl zpátky na zadek. „Skupin? To mám udělat nájezd na jedno z okolních měst a s nějakým půl tuctem vojáků ho prosmýčit?“ Nenech se vysmát, prosím. „Vím, že mi nedůvěřuješ, ale když pojedu sám, budu míň nápadný. Možná zranitelnější, ale míň nápadný. A nějaká informační síť se dá najít všude.“ Stál jsem za svou židlí, na jejíž opěrce jsem měl položené ruce.
„Ani vlastně nevíme, kterým směrem se vydali. Toark je možná blízko, ale jestli jeli na opačnou stranu...“

Thomas O`Connel - 21. května 2014 12:47

Víra lidi zaslepuje. To víme všichni. Tehdy nad ránem to byl jen planný žvást, který mi nic neříkal. A když se nad tím zamyslím, bylo to naposledy, kdy tomu tak bylo.
Když se nad tím zamyslím, byla to poslední zkušenost o lidech, kterou jsem mohl nabrat.
Ráno třináctého dne před obětováním
Na lodi mezi Canosem a Toarkem

Toark

Bylo to město zpustlé existence. Útočiště všech vyvrhelů a zlodějů, tak jako každé město. Tohle město ale bylo určeno k samozničení. Možná na jeho místě bude za pár set let stát metropole, jako se stala z kdysi podobného Kortigenu. Pokud ale k takové budoucnosti spěje, bude si muset projít ještě několika obrozeními.
A já byl tvor, který mohl takové obrození urychlit.

Sledoval jsem město na přídi. Mun, žena vedle mě si opřela hlavu o mé rameno. Moje hlava se pak sesunula na tu její, zatímco naše ruce se každá držela svého kousku zábradlí. Zezadu jsme museli vypadat jako pár, přesně podle dohody. Lidé ví, jak rychle vzplane láska. To nikoho nezajímá. Také pak nikoho nebudu zajímat já. Člověk, o kterém sotva kdo něco ví a který se jen honí za sukní.
Náhledy z obou stran musely být podivné. Mladík nás se zájmem pozoroval. Stařec něco žbrblal o mladičké lásce, aby pak mohl naznačit jeho... Nevím jak označit onoho mládence... že pokud udělá něco podobného, tak mu to pěkně osladí.
Mě osobně takové věci nikdy nešly. Mluvit s lidmi, to ještě možná, stěží. Zpravidla většina lidí, se kterými jsem moc mluvil, skončili mrtví, nebo o dost chudší. Moc jsem toho o Mun, jak se mi představila, nevěděl, ale jak daleko jsem musel být od pravdy, když řeknu, že se jí to hnusilo.
Přesto. Některé signály odporovaly. Například, když pak uchopila mojí ruku. Zdůvodnila to tím, že to lépe zamaskuje náš vztah. Ačkoliv jsem za to byl rád, nepomáhal jsem víc, než bylo potřeba. Nevěřil jsem jí. Stále ještě jsem jí hlídal. A ona moc dobře tušila kdo jsem. Tušila, že okrást vraha je sebevražda.

Po přistání, které se událo dřív, než přišel úsvit, jsem s Mun sestoupil po můstku na molo. Toark měl přístav rovnou přecházející do města. Ne jako ty nové, kde přístav je vlastní areál s loděnicemi a nakládacími jeřáby. Tohle byl stařičký příměstský přístav.
Odvedl jsem Mun do postranní uličky, kde jsem se po překontrolování svého zavazadla s ní rozloučil. Pokud by chyběla jediná mince, bez milosti bych jí podříz. To pochopila tak rychle, s jakou rychlostí jsem jí přitlačil ke zdi a k jejímu krku přiletěl dosud neukázaný nůž.
"Omlouvám se. Je to jen opatření." řeknu klidně, bez snahy jí utěšovat.
Všimne si mého nože i emblému na něm. Je to kvalitní a drahý nůž, určený k zabíjení. Pro ní poznatek, že se asi nemýlila.
Po překontrolování věcí a k jejímu vlastnímu štěstí i zjištění, že nic nechybí, můj nůž z jejího krku zmizí. Aniž bych na ni bral ohledy, přehodím přes sebe dlouhý vrahounský plášť. Přes něj jde má vesta a nakonec kápě. Zatím nenasazená. Přesto si nelze nevšimnout světlého lemu.
Nemohla si jí nevšimnout.

Našeptávající - 21. května 2014 13:02

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Vody
Angara Tara-mej

Vražedné odhodlání

Přitáhl tě k sobě a držel tě. Pevně. Jako by ti chtěl dodat sílu místo Theodory. A možná že dal. Jeho objetí bylo uklidňující. Pocit z doteku správný. Kdo ví, možná že Vyvolená, tvá milovaná Thea, se tě dotkla, skrze krev svojí krve... Skrze Theodora Josiaha, tichého Strážce Vody.

"Najdeme ji," prohlásil odhodlaně. Věděl, co se ti honí hlavou. Zkrátka to věděl. "Pokud je ve městě, nedostane se z něj. Všechny cesty byly uzavřeny, město pročesávají služebníci Země a Vzduchu, jim nikdo nemůže uniknout," řekl pevně a bylo znát, že tomu věří. Ovšem stále v té větě znělo to pálivé: Pokud je ve městě... "Někdo jí v útěku pomohl," dodal záhy, opatrně, o něco tišeji než do teď mluvil. Snažil se ti to dávat po kouscích, aby jsi stačila svůj vztek, všechny ty pocity, vstřebat.

"Měla bys jít, svolávají vás do malého sálu," odstoupil pak od tebe.

Malý sál byl skutečně malý. Byla to místnost, kde se scházely Vědmy a Zaklínači se svým Kněžím.

Našeptávající - 21. května 2014 13:27

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Kvintesence - Temnice
Gavriel Loken a Zelo Typia

Odmlouvání

Zelo měla štěstí, mohla si prohlížet všechny bez obav, protože v okamžiku, kdy promluvil Gavriel, všichni upřeli svoji pozornost na něj. Zejména Velmistr, který se tvářil všelijak, jen ne jako milující otec. Spíše jako velitel, jemuž vojáci odmlouvají, což nebylo tak daleko od pravdy.

"A takový to postup je zpomalí," uzavřel to. "A dříve či později se zastaví úplně. Znám ji lépe, než si myslíš," jeho pohled byl tvrdý, nesmlouvavý. Znepokojivý. Ostře se nadechl, když přišla další námitka.
"Nevíme, kdo ji doprovází. Budou vytvořeny malé skupiny, po dvou, po třech, které vyšleme do všech stran. Stačí si vzít neformální oděv a na krátkou chvíli mezi lidi zapadnete. A když se něco stane, vždy ze skupiny zbude někdo schopný to říci a podat hlášení. Jsem si jist, že Kněží s tím budou souhlasit. Je to rozkaz, Gavrieli, tak to udělej."

Našeptávající - 21. května 2014 14:06

Brzké ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Thomas O´Connel

Chiba

Toark bylo především město postavené z větší části v mořské laguně. Na vodě smíchané se splašky. Jeho přítomnost dříve než obrysy v ranní mlze prozrazoval sytý těžký odér. Slunce se sotva objevila na východě, a tak panovalo ještě šero. Do ticha zazníval zvuk vln narážejících na vlnolamy, které bránily vodě smést Toark jako stavbu z třísek, křik racků a zpěv jakési hospodské odrhovačky.

Mun vysílala a dávala rozporuplné signály, ale těžko říci za jakým účelem to mohlo být. Loď neopustila jen tak. Nejdříve musela zařídit přemístění bedny, kterou doprovázela, a která doprovázela ji. Kam přesně, to ses nedozvěděl. Mun byla obezřetná, svoji práci musela dělat už roky.
S tebou se jí do uličky nechtělo, ale nedal sis říci a ona se v tomhle souboji vůlí podvolila, protože tě dle všeho už musela mít plné zuby. Hlavně toho hrdličkování a cukrování, které sice dokázala ztvárnit věrohodně, ale viděl jsi na ní, že ji to nebaví.

Nestačila udělat nic, když jsi jí přitiskl ostří nože ke krku. Ruka jí sice trhla, ale ten pohyb nedokonala, jako by si to uprostřed toho pohybu rozmyslela. Tiše odfrkla. Ve tváři se jí objevila směsice despektu, opovržení, zlosti a strachu. "Běž se zvrátit," doporučila ti a z jejího tónu hlasu se dalo vyčíst ono ublížené: Já to říkala! Ten odsuzující pohled se již nezměnil, ani když jsi ji bez újmy zase propustil.
Neprohlížela si tě, ani nečekala, až se převlečeš. Sotva mohla, rychlými kroky se rozešla k ústí uličky, zpět k molům, u kterých bylo v tuto ranní hodinu nejvíce rušno. Nejenže připlula vaše loď, ale další dvě se chystaly na vyplutí.

A ať už si Mun všimla, či ne, otočila se tak rychle, že výraz v její tváři jsi nestihl spatřit. Avšak rychlost, s jakou se dala k ústupu, o něčem vypovídala...

Našeptávající - 21. května 2014 14:28

Noc čtrnáctého dne před obětováním
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Půlnoc, čas mrtvých

Reese usnula. Aspoň to tak tedy vypadalo, protože ani v okamžiku, kdy se ozvalo zaklepání na dveře a mladá nevěstka přinesla tác s vínem, pečení, bochníkem chleba a pár kousky ovoce, tak z postele nevylezla a dál klidně oddechovala schovaná pod přehozem. Jídla bylo tak akorát pro dva lidi, aby se dosyta najedli.

Netrvalo to dlouho, snad jen pár desítek poté, zaznělo další zaklepání. Krátké, tiché. Mohlo být něco po půlnoci a v lokále bylo stále živo. "Mám vzkázat, že vše je připraveno," řekl přes dveře mladý hlas patřící jednomu z pohůnků.
Stačilo vyhlédnout z okna a v uličce bys spatřil dva mohutné vraníky, plně naložené, neklidně podupávající. Upozornit tě na ně mohlo táhlé zaržání. Cítili po kopyty vodu, a to se jim nelíbilo.
Dívce se nechtělo příliš vstávat, rozespale na tebe mžourala a ještě v polospánku se tě snažila přesvědčit, že pár hodin spánku vám jistě ještě prospěje...

Ilethar Isaiah - 21. května 2014 21:04

Noc čtrnáctého dne před obětováním

Maryšino doupě

Čas jít

Ilethar nespal, naopak, netrpělivě čekal, přecházejíc přitom po pokoji jako šelma zavřená v kleci. Nemohl spát, musel přeci dávat pozor. A vlastně si myslel,že by stejně nejspíš neusnul, to napětí bylo příliš velké.
Když bylo doneseno jídlo, nejdřív něco snědl sám a chvíli počkal, to pro případ, že by to bylo otrávené a až pak se pokusil vzbudit Reese, aby se taky najedla a klidně v polospánku jí pár soust jídla málem vnutil.
A pak zase zpátky k čekání prosycenému napětím a netrpělivostí. A když už si myslel, že je Maryša podrazila a oni tu nejspíš zůstanou trčet, ozval se ten hlas, který značil, že je čaj odsud vypadnout.

"Musíme jít. Určitě za námi už někoho poslali i sem, nesmíme ztrácet čas. Notak, vstávej!" Ilethar byl nervózní a to se značně projevovalo i na jeho úsečném vyjadřování. Když se mu podařilo Reese z postele konečně dostat( otevřené, okno, stažená peřina a nakonec mírné protřepání zaberou vždycky), nejdřív vyhlédl z okna, aby se ujistil, že tam na ně nikdo nečíhá a pak si rychle oblékl plášť a otočil se na Reese.
"Až ti řeknu, spusť mi z okna naše věci a pak opatrně vyskoč. Neboj se budu tě chytat..."
Ubezpečil jí, než vylezl na okno, chvíli balancoval a pak tiše seskočil na dlažbu pod ním.

Thomas O`Connel - 22. května 2014 09:36

Nad ránem třináctého dne před obětováním
Toark

Hledání

Podívám se za Mun. Odcházela. Povzdechnu si. Vytrpěla dost. Už jí nechám.
Když jsem hotov, zmizím opačným směrem. Jen doufám, že se naše cesty znovu brzo nezkříží. Už jen kvůli tomu, jak se na mne tváří...
V přístavišti se začnu ptát. S nenasazenou kápí a zakrytým lemem jsem jen obyčejný dobrodruh. Spíše připomínám hraničáře, než vrahy. Snažím se zakrýt svou vražednou auru i to, koho a proč hledám.
Ptám se každého námořníka i pobudy. Všech, kteří se jen tak poflakují okolo přístaviště.
Putyky a hospody si dělají různé reklamy. Mají i různé propagující lidi, ale ty nejhorší lokály, pyšnící se anonymitou svých zákazníků využívají právě námořníků a pobudů, kteří ze zákazníků dostávají malou provizi.
Kdykoliv mi něco doporučí, zeptám se, zda neviděl v posledních dvou dnech 17-tiletou dívku s vlasy dvou barev, středně vysokou, hubenou. Spíše dítě než dospívající.
Kdyby se někdo zeptal proč, řeknu že je to dcera mé sestry. Věkem bych mohl být její otec, ale nehodlám riskovat. Řeknu, že se obávám, že s někým utekla...

Gavriel Loken - 22. května 2014 16:54

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
Zelo a zaklínači

Tady nepoteče voda...

Byl jsem pobavený. A taky jsem se podle toho tvářil. Otcovo tvrzení o tom,že Reese zná víc, než jsem si schopen přiznat sice mohlo být pravdivé, pravdou ale taky bylo, že mají skoro půl dne náskok. Aspoň podle toho, co říkala Zelo.
„Zastavit můžou, ale to už je taky nemusíme dohnat,“ zamračil jsem se na otce. „Mají asi osum hodin náskok, i kdybych vyjel za půl hodiny, můžou být už dávno v trapu.“ Doufám, že by byli v trapu. A já se pak vydal jen po chladnoucí stopě. Nejlíp někam pryč, daleko od Canosu.
Odvrátil jsem pohled. Byl jsem pokořen. „Ano, pane,“ zamumlal jsem, pustil židli a na patě se otočil ke dveřím. „Jdeme,“ řekl jsem směrem k zelo, když jsem ji míjel a zase otevřel dveře do tmavých chodeb, jen abych ji doprovodil za matkou představenou.
Měl jsem chuť něco rozmlátit, nejlépe otce. Na kusy, na hadry. A doufám, že to na mě nešlo příliš vidět. A víte co je na tom nejhorší? Nikomu to tady nemůžu říct, protože by mě prohlásili za kacíře a nejspíš upálili. A jelikož je Svátek ohně, měli by to i s obětí.

Zelo Typia - 22. května 2014 17:15

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
Gavriel a Zaklínači

Pěkný vztah ...

Jakmile se Velmistrův syn zvedl ze židle, nad ničím jsem nepřemýšlela a vstala jsem taky. Pak ale jeho otec ještě něco namítal. Pozorně jsem ho poslouchala, i když jsem věděla, že to později stejně nijak nevyužiju, ale můj pohled při tom směřoval pouze na Zaklínače Gavriela. Jo, mají sice určitě dost velkej náskok, ale s každým dalším slovem se jim zvyšuje. Trochu jsem zakroutila hlavou a když tato slovní přestřelka otce se synem pominula, rychlým krokem jsem se vydala za Gavrielem, který v tuto chvíli už skoro vycházel z místnosti.

Po celou dobu, co jsme šli, jsem byla o krok pozadu. Možná už jenom proto, že jsem si ho celou cestu pořádně prohlížela. Zdál se takový, nevyrovnaný. Už jsem ho viděla i v lepší náladě. Není se čemu divit. Utekla pátá. To přece musí naštvat každého. Zatnula jsem rty, abych na ni nezačala nadávat. Trochu jsem naklonila hlavu na stranu a křečovitě zatnula celé tělo.
Potom jsem Velmistrova syna dohnala tak, že jsem už konečně šla přímo vedle něj. Prohlížet jsem si ho ale nepřestala. Ani jsem nepřemýšlela o tom, jestli mu si toho všimne nebo ne.

Edo - 22. května 2014 17:23

Dva týdny před obřadem
Dům Raeganových

Čas úvah

Už při vyhazování toho smetí z útesu a při pohledu na tu hloubku pode mnou jsem se obával toho, že nastane chvíle, kdy se mnou bude chtít Pán mluvit. A je to tady. Neprotestuju. Jako vždycky se dívám raději k jeho nohám, než abych ho nějak provokoval přímým pohledem do jeho očí. Poslušně a mlčky za ním stoupám do schodů, ani moc rychle, ani moc pomalu, aby na mne nemusel čekat.

Když mne pak ve své pracovně vyzve k tomu, abych se posadil, pohledem se ujistím, že myslí skutečně jedno ze dvou křesel. Jakmile mi to potvrdí, třeba jen mlčením, dál to neprodlužuju a jako někdo, kdo ochotně strká hlavu do oprátky, se ztuhle posadím. Dlaně rukou na svých stehnech, napřímený jako pravítko, očima soustředěne zkoumám desku stolu, slechy napnuté. Nedá se říci, že bych na první pohled musel vypadat jako někdo, kdo ví, na co se chce ptát, jako někdo, kdo něco provedl. Spíše jen nejsem hloupý a tón jeho hlasu prostě každému napovídá, že není v dobré náladě a já jsem ten poslední, kdo by chtěl přiložit polínko do jeho hněvu.

Našeptávající - 22. května 2014 17:39

Podvečer čtrnáctého dne před obřadem
Dům Raeganových
Edo

Pánovy starosti

Reaganův výraz byl ztělesněním vážnosti. Vždy si tolik potrpěl na perfektní zjev, všechno muselo být bez chybičky, ovšem v dnešní podvečer ne. Kaštanově hnědé vlasy, které na slunci působily skoro až nazrzle, měl stáhnuté do krátkého ohonu jako vždy, ovšem na levé straně hlavy u tváře je měl rozcuchané, jak si neustále do nich vjížděl prsty v tom tak trochu zoufalém gestu. Hnědé oči, stejné jako měla Reese, působily temněji než obvykle, rysy v jeho oválné tváři působily ostřeji.
Urovnal si klopy na lehkém černém kabátci, který měl na sobě a zavřel za tebou dveře. Stejně tak nejdříve vyhlédl z okna, než jej zavřel a stoupl si ke stolu, o který se opřel dlaněmi.

Pohlédl na tebe a lehce se zamračil.

"Vyrozuměl jsem, že jsi hodně cestoval. Předtím," odkašlal si. Chtěl ti něco říci, ale nevěděl, jak přesně na to. "Že se... Vyznáš ve světě mimo Canos," pokračoval dále. "Je to pravda?" odmlčel se, čekal na odpověď, ujištění, než pokračoval dále.
"Měl bych pro tebe nabídku. Obchod. Obchod, který ti přinese svobodu, pokud splníš, oč tě požádám."/b]

Edo - 22. května 2014 19:17

Podvečer čtrnáctého dne před obřadem
Dům Raeganových

Pánovy starosti

Sleduju pána před sebou, jeho nelibost, že se mnou musí mluvit takto. Není to jeho styl. Nyní ode mě skutečně něco potřebuje a proto mi nemůže poroučet jako psovi.
Přikývnu na jeho první dotaz s neurčitým výrazem ve tváři. Jsem klidný, zvědavý a slova, které mají doprovázet mé přikývnutí, zazněla o nádech později, než by bylo zvykem.
"Ano, pane..."
V tuhle chvíli mu hledím napjatě do očí. Nechci si nechat ujít to, jak se u toho bude tvářit. Někde uvnitř sebe vím, že je to pro mne teď důležité.
Zaznívá nabídka, ne rozkaz. Aniž bych vědomně chtěl, automaticky se začínám rozmýšlet. Zvažovat pro a proti. Byť může jít o nabídku, která se neodmítá. Má následující slova zaznívají tak s dalším zpožděním.
"A o co mne žádáte, ... pane?"
Oslovení použiji na poslední chvíli, těsně předtím, kdy by to mohlo být už nepříjemné a stálo by to za povšimnutí.
Jsem malý a bezvýznamný človíček, nad kterým se on sklání, velký to člověk, s velkým domem, s velkou vážností, s velkou zodpovědností a s velkým problémem. Nesnažím se být někým víc a přesto v jeho nejistotě nacházím svou jistotu. Snažím se ji ale nedávat najevo. Je jen odleskem mého klidu, který jsem oblékl do skromnosti.

Našeptávající - 22. května 2014 20:59

Podvečer čtrnáctého dne před obřadem
Dům Raeganových
Edo

Návrh

Až v tuto chvíli se Pán posadil, jako by na něj všechno dolehlo. Jako by mu ta tíha starostí dosedla na ramena. Něco ho trápilo, a ty jsi moc dobře tušil, co to je.
Ostře se nadechl a krátce se promnul kořen nosu. "Říkají..." odmlčel se, jako by mu náhle došla slova, která ovšem zase rychle našel. "Tvrdí, že má dcera utekla. Reese. Že utekla před svojí povinností... Že nás zradila, že zradila celý Canos." Tahle slova se mu neříkala těžko. Byla prodchnuta zvláštní bolestí.

"Ale já ji znám. Neutekla, to by neudělala. Každému, kdo ji potkal, musí být jasné, že... Ne, neutekla," potřásl hlavou. "Ale nevěří mi to. Trvají si na svém a vím, že nás i podezírají..." Bolest nahradila rozmrzelost, potlačovaná zlost. A to vše se smíchalo do sebe a dalo dohromady žal. Žal otce, který má strach o svoji dceru.

"Myslím si... Pevně věřím, že neutekla, ale někdo ji unesl. Vzal pryč." Prsty na rukou zapletl do sebe, stiskl. "Ty okolní svět znáš. Znáš i moji dceru. Pomoz ji dovést... Dostaň ji zpět a máš moje slovo, že budeš moci svobodně odejít, kam se ti zamane..."

Našeptávající - 22. května 2014 21:16

Půlnoc třináctého dne před obřadem
Maryšino doupě
Ilethar Isaiah

Malý skok pro tebe, velký skok pro Reese

Vyvolená se s tímto krutým osudem nejdříve nehodlala smířit, svedla tak s tebou bitvu o péřovou peřinu. Neobešlo se to bez naprostého odmítání přijetí této skutečnost, přes výhružky ("Čtvrtý to vidí!"), prošení až po relativně tiché smíření se se skutečností.
"Ale až se příště někde ubytujeme, doopravdy se vyspíme a ne jenom jako..." zamručela, zatímco se dooblékala.

"C-co?" zůstala na tebe doslova civět jako vyoraná myš po ránu. "Jako... Jako abych skočila... Z okna?" Potřásla hlavou. "Spadl jsi z meruňky? Skákat z okna je nebezpeč..." Hop. Poklesla ji čelist. Vystřelila k oknu, ze kterého za tebou vyhlédla.
Koně zařehtaly a jeden z vraníků se klučinovi, zrzavému jedenáctiletému uchu, málem vytrhl, jak jej polekal tvůj doskok. Kluk na tebe civěl skoro stejně jako Reese.

Po menší pobídce se Reese probrala a věci ti z okna hodila.

"A... A... Opravdu mě chytíš?" ujišťovala se stále dokola. Zamračila se. Ostře se nadechla. Chtělo to ještě chvíli přemlouvání, než vylezla na okenní římsu. Vydechla. Přivřela oči. A za doprovodu zvuku mezi vyjeknutím a zapištěním, skočila.

Gavriel Loken - 22. května 2014 21:43

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Cesta k vědmě
Zelo

Garde

Vyrazil jsem z Temnice skoro stejně rychle, jako když kámen opouští prak. Levou ruku jsem zaťal kolem jílce meče u pasu a rychlými kroky šel za Vědmou. Jednak abych se zbavil svého stínu jménem Zelo, jednak abych měl tuhle povinnost z krku a mohl vypadnout domů a sice si sbalit na cestu, ale taky začít číst deník patřící Reese.
Když jste trénovaný válečník, bojovník, šermíř, naučíte se věřit svému šestému smyslu. A tak mě v zádech notný kus cesty svědil pohled akolytky. Nevím, proč na mě civěla, ale vím, že to dělala. Možná si byla vědomá mého rozrušení, ale snad to přisuzovala starosti o nalezení a navrácení Reese jejímu osudu. Na téhle vraždě se já ale já podílet nebudu. A nenechám nikoho, aby Reese dotáhl na oltář a stáhl z ní kůži. Fanatici.
Pohled v zádech dál nepříjemně svrběl a tlačil. Dostal jsem chuť se zastavit a něco velice nepěkného jí říct, ale Zelo udělala několik rychlých kroků a zařadila se vedle mě. Což ale neznamenalo, že si mě přestala prohlížet.
„Zvedej nohy, ať si neublížíš,“ řekl jsem prostě. Nijak útočně, i když to tak mohlo vyznít. Ale kdo by byl příjemný po hádce s rodiči, potažmo nadřízenými? „A doporučuju zítra radši zajít za někým z Ohnivých, infekce není dobrá věc.“ Hlavně ne na hlavě.

Zelo Typia - 22. května 2014 22:39

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
Gavriel

Umění chodit

Šla jsem dost rychle, abych Gavriela stíhala, ale pokaždé, když jsem s ním začala držet krok, zdálo se mi, že ještě přidal. Jen zřídka kdy jsem musela někam pospíchat, nikdy jsem nikam nechodila na poslední chvíli. Možná, že to byl jenom pocit a mě zkrátka docházeli síly, ale i kdyby to tak bylo, neuvědomila bych si to. Jasně, vím, že to chceš mít rychle z krku, to já taky, ale sprintovat kvůli tomu nemusíme. Pomyslela jsem si a začala jsem se rozhodovat, jestli mu mám říct, že ho nestíhám, nebo jestli mám radši držet jazyk za zuby a přizpůsobit se. Už jsem se chystala mu to oznámit, když velmistrův syn promluvil.

Zvedat nohy? Jasně, vím jak se chodí, díky. Trochu jsem pozvedla obočí a už jenom instinktivně jsem odpověděla na jeho doporučení.
"Emm ... jasně, děkuju."
Pak jsem konečně sklopila zrak k zemi a začala přemýšlet, z jakého důvodu to vlastně řekl. Chvíli mi to trvalo ale pak jsem asi odhalila jeho záměr. Dívat se, jasně. Dívej se na zem, ne na mě! ... No, povedlo se ti to, i když jsem to neudělala záměrně. Zdálo se mi to jako jediný reálný důvod, pokud to nějaký důvod vlastně mělo, musel to být tenhle.

Na chvilku jsem se pousmála. Napadlo mě, dokonce mě to i lákalo, že bych si ho mohla ještě dál prohlížet, ani jsem nevěděla proč bych to měla dělat, zkrátka se mi chtělo. Nakonec, za co jsem byla vděčná, se mi ta potřeba provokativnosti podařila potlačit. Možná už jenom proto, že jsem ho už měla prohlédnutého skrz na skrz a že kdyby se mě někdo zeptal, kolik měří jeho nos, pohotově bych byla schopna říct správnou odpověď.
Proto jsem pokračovala v cestě za Vědmou po Gavrielově boku beze slova.

Našeptávající - 23. května 2014 11:46

Brzké ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Thomas O´Connel

Kdepak jen ptáčku hnízdo máš...

Mun se ti rychle ztratila z dohledu. Vlastně se ztratila tak nějak všeobecně. Ač její kroky směřovaly k molům, mezi námořníky a lidmi motajícími se v docích by ji člověk hledal jen těžko.
Jinde by jsi byl se svojí kápí a přístupem nenápadný asi jako liška v kurníku, v Toarku to naštěstí pro tebe bylo natolik běžné, že jsi příliš pozornosti ani nebudil. V tuto brzkou hodinu šlo potkat snad jen pochybné existence, ze kterých táhl chlast a štiplavý odér potu z prohýřené noci. Nad ránem je totiž vyhodili z hospod a bordelů. Chtělo to tak trpělivost.
Nikdo neměl příliš náladu se bavit.

Bylo to vyčerpávající a otravné, ale jak se říká: Trpělivost přináší ovoce.
"Jo... Taková drobná, vyplašená, světlý pruh ve vlasech a ty největší hnědý voči, jaký jsem kdy viděl?" poškrábal se v třídenním strništi muž, takový floutek v zašlém kdysi barvami hýřícím oblečení a se starou loutnou připnutou k vaku.

Bard

"No, tak tuhle děvčicu jsem viděl..." Pokračoval ochotně, ačkoliv o to zvědavěji si tě prohlížel. "Včera, večer, v bordelu, u Maryši. Dovedl ji tam nějaký chlap," pokrčil rameny. "Řekl bych, že za tu tvoji neteřinku trhl řádnej balík." Odtušil. Holky se do tohohle bordelu přeci vodily z jediného důvodu. "Je to ten barák na konci ulice, ale teď už mají děvčata po šichtě, takže je zavřeno."

Maryšino Doupě (pro hrubou představu...)

Ilethar Isaiah - 23. května 2014 13:01

Půlnoc třináctého dne před obětováním

Maryšino doupě

Elá hop

Ilethar vcelku hbitě pochytal spuštěné vaky, přičemž ten svůj si hodil na záda.
"Neboj se, jsem tu," ujistil Reese, když si stoupl pod okno, pevně rozkročil nohy a mírně je pokrčil v kolenou, připravený jí chytat. Pravda trochu se zapotácel a vyhekl námahou, když mu Rese přistála v náručí, ale dívka byla lehoučká a on nebyl zrovna ořezávátko, takže to ustál.
To by bylo. A teď pryč. Podal Reese její batoh a otěže menšího z koní, sám nechal druhého vraníka, aby mu očichal ruku a snažil se ho uklidnit. Pohůnek dostal za svou snahu stříbrňák a pak už dvojice mizela směrem z uličky pryč.
Ještě, než vyšli na otevřenější prostranství, přetáhl si Ilethar přes hlavu odrbanou kapuci a to samé přiměl udělat Reese. Čím míň lidí je uvidí mizet, tím líp. Teď šlo hlavně o to co nejrychleji opustit tohle město.
Ilethar se občas nenápadně ohlížel,zdali je nikdo nesleduje a dával pozor, jestli koně nejsou nějak přehnaně neklidní nebo tak. Snažil se směřovat tak, aby město opustili na pevné zemi, z opačné strany než přišli a na koně nasednout až za městem. Pravda, o směru neměl tak úplně dokonalou představu, ale pryč od Canosu bude prozatím stačit. Nechat Toark a lagunu za zády. Nespěchal, v noci by stejně nebylo chytré jet rychleji než klusem, pokud nevyjdou hvězdy a navíc Reese nevypadala, že by moc věděla co a jak, tak jí stejně musel poskytnout menší instruktáž.

Thomas O`Connel - 23. května 2014 16:23

Brzké ráno třináctého dne před obětováním
Toark

Jako smrt; Nikde a přesto všude

„Popiš mi toho muže. Možná pak poznáš mojí skromnou vděčnost.“ řeknu mu. Nakonec, pokud budu s jeho popisem spokojený, dostane několik zlatek.
„Mám to chápat, že pokud mají po šichtě, tak spí i Maryša?“
Rozmluví se. Řekne, co se včera v baru odehrálo. O tom, jak dováděla se svým nápadníkem a jak se v reakci na její vřískot dole strhly málem orgie. Má pravdu. Muže rozvášní žena křičící blahem.
„Kde má pokoj?“ řeknu a protože si všimnu hladu v jeho očích, zachrastím měšcem.

Vylezu do prvního patra budovy. Jsem jako kočka. Dávám si pozor, aby mě nikdo neslyšel. O zahlédnutí se nebojím. Většina očí už teď spí.
Najdu okno do Maryšina pokoje. Ozývá se odtamtud chrápání a na posteli spí žena silnější postavy.
Pomocí nože vydloubu obložení okenní tabulky a tu pak vymáčknu. Jsem opatrný a dám si pozor, aby mi nevypadla. Pak už není problém okno otevřít. Prolezu dovnitř. Okno za sebou zavřu a tabulku položím pod něj.
Prohlédnu celý pokoj. Několik skříní a stolků, přičemž na jednom z nich stojí mísa s ovocem a džbán s vodou a kalíšky. Ovoce tam zřejmě bylo víc a lépe poskládané. Pak, po straně obrovská postel a na ní obrovská žena.
Ne. Pojem žena silnější postavy není tak přesný. I pod pojmem obrovská byste si mohli představit něco jiného. Tohle byla hora tukové želatiny, k mému zděšení nahá a nezakrytá. Čest tomu, kdo se s tímhle dokázal vyspat.
Otevřu skříně, které pokládám za šatník. Její šaty. I ty látkově nejstrožejší by stačily na oplachtění několika velkých lodních flotil. Pro mé potřeby ideální. Aniž bych je trhal, či jinak přímo ničil a deformoval, svážu s jejich pomocí nahou ženu do fetální polohy. Jsem v tom natolik dobrý, aby se mi to podařilo bez probuzení. S výsledkem jsem spokojený. Nebude se moci ani pohnout a to jen za využití dvou jejích sukní a blůz. Vezmu z mísy s ovocem jedno jablko a surově jí ho vstrčím do úst, stopkou směrem ven a tak hluboko, aby jej nemohla svévolně vyplivnout. Pokud jí tento násilný akt neprobudí, Pak s pomocí kalíšku naliji na obličej vodu ze džbánu tak, aby nestekla na prostěradlo.
Tou dobou už na ní mířím kuší a mou tvář zakrývá kápě smrtihlavů. Pozná, že jsem vrah.
„Dobré ráno.“ nasadím úsměv naposledy použitý U Taronského zmetečka. Ergo ten úsměv, kdy lidé začnou doufat, že nejsou můj další cíl.
„Už jste určitě slyšela všechny ty báje a povídačky o smrtihlavovi, královrahu, který se nezastaví, dokud nedosáhne svého cíle. Takže se vám nemusím představovat.“ uvedu se.
„Věděla jste, že i takový smrtihlav má příbuzné. Já vím. Je to k nevíře, ale je to tak. Já mám bratra. A ten má dceru. Tu jste už asi viděla. Dívku s velkýma hnědýma očima. Brunetku s plavým pruhem nad čelem, perfektně jemnou pletí bez vad, jen z jednou pihou na pravé tváři a nevýraznými rty, které každého muže dráždí k polibku...“
Svázané Maryše začne pomalu svítat.
„Byla nucena do manželství, které nechtěla a tak utekla. Přesvědčila jednoho ze strážců, aby jí pomohl...“
Ačkoliv se inspiruji pravdou, tohle si cucám z palce. Až teprve později jsem se dozvěděl, že jsem se do puntíku trefil. Po třech tečkách následuje jeho popis, prakticky nezměněný od popisu, který jsem získal od barda. Čím déle k ní mluvím, tím více na jejích očích vidím, že ví o kom mluvím. Že s ním jednala a asi i víc než to.
„Pochopte. Jsem její kmotr. Přísahal jsem u její kolébky, že se jí nic nestane. Musím ji najít. Nehodlám ji ani dovést zpět a ani potrestat onoho strážce, protože nesouhlasím s ženichem, kterého jí vybral její otec. Chci jen vědět, kde je a kde bude žít. Chci aby byla šťastná...“ Nechám, aby se mi do tváře vloudila otcovská pýcha.
„Stíháte mně zatím?“ Vrátím se k úsměvu, se kterým jsem jí probudil.

Našeptávající - 23. května 2014 16:45

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Kvintesence
Gavriel Loken a Zelo Typia

Další postup

Cesta to nebyla nijak dlouhá, než jste došli do části Chrámu, která byla výsostným územím akolytek. Pár jste jich i potkali, zvědavě si vás prohlíželi a skupinka těch mladších se za vašimi zády začala chichotat.
Zelo muselo být jasné, že dříve či později začnou kolovat různé verze příběhu, proč že ji doprovázel Zaklínač, a ne ledajaký, sám Gavriel Loken! idol místních dívek. Díky němu si vlastně jen málokterá všimla toho, že Zelo je zraněná.

Na Menou jste narazili v zahradách chrámu, přes které jste si zkracovali cestu. S Gavrielem se oba pozdravili, přesně jak se očekávalo, a pak se vaše cesty rozešly. Zelo zůstala s Vědmou a Gavriel mohl jít, kam chtěl.

* * *

Vědma samozřejmě už věděla, co se stalo, ta zpráva se šířila chrámem rychle, a tak Zelo ihned zahrnula dotazy týkajícími se nejen zaklínačského doprovodu. Zelo se tak už nedozvěděla, co jí Vědma původně chtěla. Místo toho byla poslána si odpočinout.

* * *

O hodinu později už bylo v Canosu vše jinak. Všechny Chrámy věděly, co se stalo, do ulic města a na přilehlé útesy byl poslán bezpočet chrámových bojovníků i akolytek, aby proheldali každičký kout, každou skulinu, každou loď, dům, zkrátka vše.
Proběhlo i bleskové jednání Kruhu a Vrchních Zaklínačů i Vědem. Další postup byl jasný. Přesně takový o jakém v Temnici mluvil Velmistr.

Z každého chrámu bylo vybráno několik chrámových bojovníků i akolytek - schopných, užitečných pro pátrání po Vyvolené. Každá ze skupinek měla vyrazit jiným směrem.
Gavriel ke své vlastní nechuti byl přiřazen - přání jeho otce v tom bylo natolik patrné, až z toho trnuly zuby a svrběla pěst - ke skupině, kterou společně s ním měla tvořit jakási Vědma z Chrámu Vody a Zaklínač z Chrámu Ohně. A k překvapení všech k nim měla patřit i Zelo, díky svému jedinečnému nadání.

Rozkazy pak zněly velmi jasně. Sbalit si na cestu, převléci se do neformálního oděvu a hodinu po setmění dorazit do přístavu k poslednímu molu.

Našeptávající - 23. května 2014 17:18

Večer čtrnáctého dne před obřadem sezdání
Chrám Ohně
Fry Rokstel

Den, kdy se vše změní

Vypadalo to, že dnešek bude jen velmi nudný den plný povinností, které ti ani nedovolaly vytáhnout pár bojovníků na cvičiště a navzájem si v rámci cvičného souboje zpřerážet kosti a udělat pár modřin a odřenin, aby se akolytky ve vašem hospicu na své službě nenudily.
Jenže večer bylo všechno jinak.

Zpráva, která se donesla k vám do chrámu, všechny zaskočila. Pobouřila! Pátá byla pryč. Reese Raegan, nevěsta Pátého, utekla. A ne sama! Někdo jí pomáhal. Chrám se změnil ve výheň, když se během krátké chvíli zjistilo, že jedním z podezřelých je i někdo od vás.
Ilethar Isaiah.
Starší Makayly Isaiah, adept X. řádu. Měl krátce před zkouškami, které by z něj udělaly plnohodnotného chrámového bojovníka, ačkoliv u něj to byla jen formalita. Znal jsi ho, patřil mezi tvé svěřence. Velmi schopný mladík, jemuž všichni předvídali vzestup, stejně jako tobě, když jsi přišel do chrámu. Soupeř hodný výzvy.

Jednání, které se strhlo bylo krátké, leč bouřlivé. Byl to tvůj svěřenec, a tak sis uhádal mezi ostatními Zaklínači i Velmistrem, své právo vyrazit s prvními skupinami, které měly historicky poprvé opustit hranice Canosu a vydat se po stopách Vyvolené.
Vaše cesta měla vést přes Toark, město ničemů a pobudů - jak tedy Kněží tvrdili - vzdálené od Canosu skoro půl dne cesty po moři. Byl jsi přidělen ke skupince, kterou krom tebe měla tvořit Vědma z Chrámu Vody, Zaklínač z Chrámu Kvintesence a akolytka z téhož chrámu.
Měl sis sbalit své věci, převléci se do neformálního oblečení a být hodinu po západu slunce dorazit k poslednímu molu v přístavu.

Našeptávající - 23. května 2014 19:07

Od půlnoci do svítání, třináctý den před obětováním
Z Toarku pryč
Ilethar Isaiah

Vzhůru na cestu!

"Uch..." vyhekla Reese, když jsi ji chytil, než vzápětí otevřela oči, rychle zamrkala a rty se jí bez varování roztáhly do úsměvu. "To bylo skvělý!" zavýskla nadšeně. zřejmě si nevšimla výrazu klučiny, co vám držel koně a hleděl na to asi jako Reese, když poprvé viděla bordel. "Budeme to dělat častěji?" zeptala se bezelstně.

Koně byli téměř totožní, velikostně se příliš nelišili. Jednalo se o dva valachy, mohutné, silné. Jistě nepatřili se svými rozložitými hřbety mezi nejrychlejší koně, leč vytrvalí jistě byli.

Koně

Reese ke svému koni přistoupila tak trochu s nedůvěrou, nikdy na koni neseděla, a tohle bylo snad poprvé v životě, co měla sama nějakého vést. Ovšem už během pár minut se zdálo, že se s ním spřátelila. Koně vůbec v její přítomnosti působili klidněji.
!Můžu ho pojmenovat?" zeptala se tě během cesty z města a snad třikrát během deseti minut se tě stačila i zeptat: "A kam jedeme teď?"

Z města jste se dostali bez problém. zde nefungovali žádné stráže, brána se po setmění nezavírala. Koně tudy zřejmě chodili často, protože na rozcestí hned za městem je to táhlo po hlavní široké cestě ztrácející se kdesi ve tmě. Vedla na severovýchod, pryč od moře a klikatila se podél lesa.
Reese jízdu na koni pochopila celkem rychle, ačkoliv první hodinu jízdy jsi musel otěže jejího koně vést ty, než jsi konečně úspěšně vysvětlil, co má dělat, aby koně pod sebou tím neustálým taháním za otěže nevytáčela k nepříčetnosti.
Po další dvou hodinách si začala stěžovat, že ji bolí zadek. Že se jí chce spát. A především, že má hlad. Nebyla na cestování zvyklá...
A co teprve, když došlo na onu nevinnou naivní otázku: "A kde je tady latrína?"

Zelo Typia - 23. května 2014 21:08

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Kvintesence
Gavriel + ostatní

Bleskové šíření informací

Po chvilce chůze jsme došli na místo. Už jsem byla dost zvědavá na to, co se od Vědmy dozvím, co mi chtěla. Upřímně jsem doufala, že to bude něco důležitého, něco pořádného, nebo něco, nad čím bych mohla pořádně přemýšlet. Už jenom proto, abych v duchu pořád dokola neproklínala pátou nevěstu.
Při průchodu územím akolytek, jsem po prvním zachichotání, o jsem slyšela zvedla oči v sloup. To nemají nic jinýho na práci? Nikdy jsem se do takovýhle věcí nezapojovala. Když už jsem viděla něco zvláštního (někoho zvláštního), respektovala jsem, že to není moje věc a nijak víc jsem nad tím nepřemýšlela. Jsou jak malé slečinky, co jsou znuděný svým vlastním životem.

Byla jsem dost ráda, když už konečně přišel čas rozloučení. Ne, že by mi vadila jeho přítomnost, ale zrovna teď jsem na jakoukoliv společnost neměla náladu. Chtěla jsem být alespoň chvilku sama, abych si mohla pročistit hlavu. Na můj průměrný den toho bylo až až. Místo pozdravu na rozloučenou jsem jenom pokývla hlavou a trochu jsem se pousmála, i když můj úsměv byl poměrně dost chladný.

Vědmu jsem také nahlas nepozdravila, jenom jsem se na pozdrav pouklonila. Ještě než jsem ze sebe stačila vyhrknout, co mi vlastně chtěla, předběhla mě ona svými dotazy.
Byla jsem trochu zklamaná, protože jsem doufala, že to, co mi chtěla, je nějak důležité, což se mi hned vyvrátilo, když se o tom během našeho hovoru ani nezmínila. Trochu nešťastně jsem zvedla levý koutek úst a pohotově, abych to měla co nejdříve za sebou, jsem odpovídala na její otázky.

Po Menoině vyzpovídání jsem volným tempem, mnohem pomalejším, než když jsem šla s Gavrielem, zamířila do zahrad, kde jsem se nějakou dobu procházela.
Ani jsem neměla dost času na pořádné zklidnění a už jsem se dozvídala o tom, že půjdu v jedné ze skupin, které půjdou hledat pátou.
Zezačátku se mi nápad, že bych odtud musela vypadnout, vůbec nelíbil, ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc se mi to začalo zamlouvat. Potvora! Nezaslouží si to. Nezaslouží si umřít pro bohy. Říkala jsem si. Pak ale, když se můj pohled na věc změnil, poklekla jsem. Celý roky hledám nějakou věc, jak bych bohům mohla nějak posloužit. A nakonec mi k tomu dá záminku rozmazlená malá holka (myslím Reese).
"Slibuju, že ji najdu. Slibuju, že najdu pátou. Slibuju, že udělám všechno pro to, aby se proroctví naplnilo."

Když nastal čas, splnila jsem všechny rozkazy, které nám byly uděleny. Sbalila jsem si na cestu, převlékla jsem se a vyrazila k poslednímu molu u přístavu.

Gavriel Loken - 23. května 2014 23:10

Večer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Cesta k vědmě, Doma
Zelo a pak sám

Deník

Dál jsem šel, rychle jsem šel, ke komnatám vědmy. Na Zelo jsem příliš nebral ohledy, hlavu jsem měl plnou vlastních myšlenek, její zvědavý pohled přestal dráždit. Těkl jsem po ní očima, spíš jsem se jen koutkem oka podíval, pro sebe se nad tím pousmál.
Hejno hus, tedy... Akolytek nižších řádů jsme minuli rychle. Tedy aspoň já. Pak Zelo. Za zády se rozesmály. A já najednou byl i rád za to, že mě otec posílá pryč. Aspoň uniknu těm neopodstatněným drbům a než se vrátím, všichni na to zapomenou. Pokud se vrátím. Ohlédl jsem se za puberťačkami a zpražil je nepříjemným pohledem. A pak jsem uhnul za roh. Zkrátíme si cesty přes zahrady.
A hle, tu ji máme. „Velekněžko,“ uklonil jsem se, „přivedl jsem za Vámi akolytku Typii. Pokud mne teď omluvíte, mám své rozkazy. Přeji hezký večer.“ Ustoupil jsem pár kroků a kývl na pozdrav, jen abych se ze zahrad vydal pryč. A jelikož na našich oblíbených místech byli slídilové, musel jsem vyrazit leda tak domů. Tedy, spíš do druhé části chrámu, kde jsem měl své věci.

Zašil jsem se do pokoje a byl jsem rád, že jsem to všechno měl za sebou. Zatím. Žádné chichotající se akolytky šířící drby, žádný otec-tyran, žádný tým, žádné zraněné persony. Zatím. Nestál jsem teď o společnost jediné, po čem jsem prahl bylo přiblížit se Reese. A to aspoň čtením deníku, který tu po sobě nechala.

Reese nepsala. Ona škrábala. Písmo je zhuštěné do sebe a nakloněné ostře doprava. Hned první stránka je plná škrtání, jak se nemohla rozhodnout pro vhodný začátek zápisu. Milý deníku, Milý deníčku, Ahoj, Tak, Všechna ta slova jsou zuřivě zaškrtaná.
První zápis tak začíná:
„Dnes mám narozeniny. A dostala jsem od strýčka tenhle deník. Hm. Nevím, co na slovech „chtěla bych kotě“ znělo jako deník.“ „Příští narozeniny na to budu muset jít jinak.“
Deník Reese dostala v den svých šestnáctých narozenin.
Reese psala zprvu do deníku poctivě každý den. Zmiňovala drobnosti, stěžovala si, že se nudí a sem tam si posteskla, že pokaždé, když se staví u rodičů, musí sníst všechno, i kdyby měla puknout. Ze všech těch řádků ovšem vyplývá smutný fakt. Celé dny obvykle trávila sama v zahradách a až některé večery či noci povídáním se mnou. Byl to jednotvárný rok.
Ovšem o blížících se narozeninách ani slovo. Sem tam jen zmíní, že se jí to zase zdálo. Nepíše co, ale bojí se kvůli tomu usnout. Tolikrát se modlila k Pěti, aby ji před tím ochránili...
Pak začínají být zápisy nepravidelné. Až nakonec přišla skoro dvouměsíční pauza, kterou přerušila až zápisem starým sotva několik týdnů.
„Byla tu za mnou zase Mori. Říkala, že se musím rozhodnout... Že už není moc času. A já... Já nevím. Nechci zklamat rodiče. Strýčka. Ostatní... A Gavriel by byl určitě smutný, i když by se tak netvářil... Ale.... Možná by to tak bylo lepší. Nebolelo by to...“

Mori? Kdo je Mori? Základní otázka se mi prohnala hlavou. A proč taky ta pauza? Samozřejmě jsem byl rád, že se Reese o mě zmiňovala, ale... Děsilo mě i to, co se jí vlastně zdálo. Možná jako mnohé ze Vzdušného koutu měla nadání na vize z budoucnosti. Mráz mi přejel po zádech.
Ona to věděla... Chvíli jsem se tyhle tmavé myšlenky snažil rozehnat tím, že jsem si sbalil na cestu a že jsem se převlékl, ale... Nemohl jsem na to přestat myslet. A proto jsem četl dál.

„Řekla jsem Gavrielovi, že mi není dobře. Vím, že lhát se nemá, ale Mori trvala na tom, že musím přijít v noci na naše místo. Že mi něco ukáže... Nemám z toho dobrý pocit. Od rána je mi špatně. Ale... Ale slíbila jsem jí to...“
Další zápisek je z rána. Písmo je roztřesené, rozpité.
„Mori říkala, že už ví, jak bude vypadat můj přerod. Ale nechtěla mi to říct, ne. Chtěla mi to... Chtěla mi to ukázat... Mluvila tak vážně a... A pak vytáhla z vaku kočku. Takovou hezkou. Chundelatou.
A pak ji začala stahovat.
Ta kočka tak... Strašně vřískala. A všude byla krev... A... Prosila jsem Mori, ať toho nechá, ale... Prý to musím vidět...
Zbytek noci jsem nespala. Pořád ji slyším... Pořád je slyším. A můžu za to já. Jenom já. Neměla jsem strýčkovi věřit, ale... Připadalo mi to správné...
Mori má pravdu.
Musím to udělat.“

„Ona... Ony...“ Zamumlal jsem tiše a při pomyšlení na to kotě jsem se otřásl. Nechutné, ale ve válce se dějí podobné nechutnosti celkem běžně. Přerod, tak tomu říkaly. Já pro to mám poněkud realističtější jméno.
Umučení.
Mori, Mori, Mori... Nejspíš některá z místních akolytek. Před odchodem na molo jsem ji ještě musel najít a na pár věcí se zeptat, ale... Napřed konec deníku.

Další a poslední zápis je tři dny starý.
„Dneska jsem viděla Mori naposledy. Říkala to. Říkala, že už není bezpečné, abychom se scházely, ale že zůstane poblíž. Bude mě sledovat.
A že až nastane správný čas, nechá mi to v pokoji.
A pak už všechno konečně skončí...“
Tenhle zápis skoro jako by ani nepsala ona. Natolik to rozpoložení, pocity vložené do textu, byly pro Reese... Nezvyklé.
„Mé jméno je Reese, dcera Reagana.
Jsem pátá z pěti, poslední kousek skládačky, který má uzavřít kruh. Jsem nevěsta Pátého, Mučednice odsouzená k tomu, aby trpěla do posledního úderu srdce.
Vím, že nepochopíte, proč jsem to udělala.
Ale věřte, že jsem musela! Pořád mi zní v uších křik mých sester, slyším je sténat, prosit o život… Vidím jejich zmučené tváře… Ony si ten osud také nevybraly, nechtěly zemřít… A ani já nechci.
Budu se modlit. Ne za bohy, pro které jsem měla zemřít, ale za vás… Za to, abyste mi jednoho dne odpustili…“

Nebyl jsem o nic chytřejší, než na začátku. Naopak, tohle všechno vyvolalo ještě víc otázek a zmatení. Kdo je tajemná Mori, která pro Reese stáhla kotě, a co jí měla nechat v pokoji? Narychlo jsem se převlíkl, a i když jsem věděl, že už nestíhám, nikam jsem nespěchal. Neměl jsem proč. Výmluva byla jednoduchá – nemohl jsem najít plášť.
Nebyl jsem si jistý, koho se vlastně ohledně tajemné Mori můžu zeptat. Navíc jsem ji nechtěl nijak ohrozit, proto jsem se po cestě ven rozhodl poptat se několika akolytek, které se vracely z města a nebo ze mše. Každá ale jen zavrtěla hlavou a řekla, že tady v chrámu o žádné Mori neví. Mohla to být přezdívka? Nebo je ta holka odjinud? A je vůbec? Na tohle pátrání ybch potřeboval víc času tady v Canosu.
Na místě určení, na nejzadnějším mole, mě čekaly další rozkazy. Vodní vědma a ohnivý zaklínač. A Zelo. Tohle byla otcova pomsta za to, že jsem si mu dovolil zase oponovat. Šel tam vidět jeho podpis, výsměch. Jako Tak, teď to máš, ty nevděčný fracku. Fakt, že se mnou poslal jedny z nejvyšších jen podtrhl to, že mi nevěří. A pak tu byla Zelo, která, jak tajně doufám, bude zdržovat. Pokud ne, holt se jim budu muset ztratit.
Ještě, že se mnou neposlali Vzdušnou.

Našeptávající - 23. května 2014 23:35

Ráno třináctého dne před obětováním
Maryšino doupě
Thomas O´Connel

Nepříjemné probuzení

Popis jsi dostal nepříliš podrobný. Bard měl více oči pro tu dívku, než pro jejího domnělého prodejce. Dozvěděl ses tak, že šlo o vysokého muže s černými vlasy a pichlavýma vybledlýma očima. Nic moc, ale lepší, než nic, že.

Pro Maryšu to byla náročná noc. Po odplížení Ilethara dlouho nespala, musela jít řešit problém, který nastal v lokále a strhl se v menší potyčku a až teprve poté mohla zamknout dveře své komnaty a jít se zaslouženě prospat. Dostaveníčko s Iletharem mělo za vinu, že spala tvrdě a nevzbudilo ji, ani když jsi ji svazoval.
O to horší bylo probuzení.
Jablko ji spolehlivě probralo, přeci jen když vám někdo narve něco do úst, přijde nepříjemný pocit dušnosti. O křečích a bolesti v čelistech raději ani nemluvě. Maryša pravděpodobně nebyla nikdy při plném vědomí tak rychle. S vyděšeným zasípáním sebou několikrát trhla, než jí došlo, že je svázaná. Než jí došla beznadějnost a potupnost této situace. A podle jejího výrazů na svazování opravdu, ale opravdu nebyla...

Díky jablku v ústech ti nemohla na nic odpovědět, zareagovat. Po tvé otázce tak jenom přikývla.

Thomas O`Connel - 24. května 2014 08:58

Ráno třináctého dne před obětováním
Maryšino doupě

Vražedná čest

"Prima." konstatuji, když zakývá hlavou.
"Jsem smrtihlav a tedy si musím udržet renomé. Jsou tři cesty, jak to řešit. První je, že dostanete svůj nůž nebo skleněný střep, který vám dá šanci a příležitost osvobodit se z vašich pout. Taktéž vám pak už nebudu do úst vkládat ono jablko a tedy vám dám příležitost zavolat si něčí pomoc. Další možností, pokud má spokojenost nebude dostatečná, je, že z vašeho pokoje začne požár, který vyústí v nepříjemnou explozi. Pak vás nebudou muset hledat, neboť vaše tělo, stejně jako vybavení pokoje, se prostě vypaří. Byla by to rychlá a vcelku bezbolestná smrt. A konečně poslední možností je, a to jen, pokud budu krajně nespokojen s vaší pomocí, že začnu pomalu a bolestivě s vaším mučením. V tom jsem dobrý. Mám pocit, že bych dokázal mučit člověka bez přestávky celé hodiny, prosíce o rychlou smrt, která ale nemá tendenci v takových chvílích přijít..." S nabízenými možnostmi svůj úsměv zintenzivňuji.
"Samozřejmě by nám oběma pomohlo, kdyby jste se rozhodla být tak laskavá a maximálně mi pomoci. Stále rozumíte?"
Počítám se zakýváním, ale pokud zavrtí hlavou, celé jí to trpělivě vysvětlím. Jen si dám záležet, aby se můj úsměv stal nesnesitelným.
"Teď k tomu jablku. Za chvíli se dostanu k tomu, že vám jej vyjmu z úst. Špatný pohyb? oslepnete. Výkřik? probodnu vám plíci. Jediné, co můžete, je uvolnit čelist. Jakmile vám jej vyjmu, začnete klidně a tiše odpovídat na mé otázky. Tou první je, kam měli namířeno? Jak se odsud chtěli dostat?"
Pak jí za stopku vyndám jablko. Pokud udělá cokoliv jiného, než co měla udělat, udělám já jí věci popsané v mém monologu.
Pokud odpoví, co po ní žádám, začnu otázky doplňovat. Budu se ptát, kde jim sehnala dopravní prostředky, od koho je kupuje a jak jsou distribuovány. Zjistím od ní vše, co by mohla i nemohla vědět a vysosám nektar jejích vědomostí tak, že pak už nic nezbude.
"Teď k jeho popisu. Na rozdíl od vás, já měl vždy jen oči pro ní, ale mám pocit, že vy moc dobře víte, jak vypadá. A opět upozorňuji, že se mu nic nestane. Jeho čin mi do jisté míry imponuje a jsem rád, že byl učiněn. Nebýt jeho, udělal bych to sám."
Ani tady nepolevím z předchozích ustanovení. Bude- li mluvit příliš nahlas, postarám se, aby se utišila, bude li tropit povyk, nebudu laskavý, ale pokud bude vše v pořádku, opět vyvlastním všechny její vědomosti.
Pak se rozhodnu, co s ní.

Jorah Rokstel - 24. května 2014 13:03

(Ne)obyčejný den

Večer čtrnáctého dne před obřadem sezdání
Chrám Ohně

S dalším mohutným zívnutím jsem se pustil do svých povinností, které dnešního dne zdánlivě neměly konce. Doufal jsem, že si najdu alespoň pár minut, během kterých si budu moct zatrénovat a polámat pár kostí nováčkům - Nejlepší cestou jak se něco naučit je hodit rybu do vody. A když vám kosti několikrát srostou, řekl bych, že jsou potom rozhodně odolnější. Především ohnivý bojovníci se musí naučit snášet bolest lépe než jiní – náš způsob boje je totiž rychlý, agresivní a svým způsobem i bezhlavý. Často utržíme příšerná zranění a přesto bojujeme dál..
Neměl jsem však čas ani po očku obdivovat postavy akolytek skryté pod plášti. Takový pozorovatel však musel mít nejen dobrou fantazii, ale také být nenápadný - Zaklínač nezaklínač jejich magie je krutá a já bych se nerad nechal přistihnout, jak některou okukuju.
I když jsou to služebnice chrámu, pořád to jsou ženy... Pomyslím si s úsměvem a poté se celý únavný den věnuji své práci.

Večer celým chrámem proletěla vlna chaosu... Ta zpráva! Považoval jsem ji několik minut za fámu, ačkoli šlo o věc, se kterou se nežertuje. Někdo se spletl. Je to jiná dívka. Pátá přece nemohla zmizet... Co by pak bylo s proroctvím? Hlavou mi víří myšlenky, jako netopýři.
,,Hloupá holka!"" Ulevím si nakonec nahlas. Vyhlídka na stažení z kůže nejspíš nebyla lákavější, než možnost utéct s opravdovým mužem. Zasměju se v duchu, avšak navenek zůstávám vážný.
Dohromady to pro náš chrám nemuselo nic znamenat - tedy, samozřejmě jde o naplnění velkého proroctví, ale o dopadení toho děvčete by se měli postarat bojovníci chrámu kvinesence. Koneckonců nevěsta toho, jenž trestá, je dávno s ním.

Problémem však je, že to bláznivé dítě uteklo s jedním z našich řad... Ilethar Isaiah.
,,Ne, to není možné, aby se jeden z mých svěřenců dopustil něčeho takového!" Zamumlám skoro nepřítomně a poté se rozhodně zadívám na Velmistra.
,,Já ho dostanu. Nevěstu pátého přivedu živou. Ilethara už nikdy neuvidíte." Pronesu rozhodným hlasem a vydobudu si tím místo ve skupině, jež se poprvé vydá za hranice Canosu... Už dlouho jsem cítil, že se má stát něco velkého. Nemohl jsem navěky hnít jenom v chrámu, no ne?

Nemohu však z hlavy vyhnat myšlenky na Ilethara. Byl to slušný mladík, jeden z mých nejšikovnějších svěřenců... Všichni mu předpovídali ohromnou kariéru a vzestup v chrámové hierarchii. Možná je dokonce lepší, než já jsem v jeho letech býval. Ale pořád je to jenom adept. Adept, co si podepsal rozsudek smrti.
,,Není času nazbyt, měl bych vyrazit na cestu."

Našeptávající - 25. května 2014 16:02

Ráno třináctého dne před obětováním
Maryšino doupě
Thomas O´Connel

Hra na otázky a odpovědi

Maryša pozorně sledovala. Asi tak pozorně jak nikdy v životě, ale kdo by se jí divil. Poskočil jí ohryzek, jak polkla. Při každém nádechu se ozvala směsice zafunění a zasípání díky jablku v ústech. A potila se.
Znovu přikývla, že rozumí v okamžiku, kdy jsi ji k tomu vyzval.
Následující část o jablku nepochybně pochopila do všech možných důsledků, protože sotva jsi jí ho vyjmul z úst jediné, co se ozvalo bylo její zalapání po vzduchu. Znovu polkla, nejspíše jí muselo vyschnout v ústech. Díky tomu by snad ani nějak zvláště křičet a vřískat nedokázala, jak napověděl její tichý chraptivý hlas, když promluvila.

"Nevím," vydechla chraptivě, naléhavě, téhle otázky se bála stejně jako odpovědi. "Nevím, kam měli namířeno, to mi věřte... Nezajímala jsem se... Čím méně člověk občas ví, tím lépe pro něj..." odmlčela se, snad aby si mohla setřídit informace, které ti může dát. "Chtěl koně. Dva koně. A vybavení."
Dozvěděl ses od ní, že nic z toho nezařizovala ona. Pouze zaúkolovala své poskoky, čeledíny. Koně se zde dali sehnat pouze na jediném místě, a to v zájezdním hostinci postaveném na samotném okraji Toarku. Koně se tam dali buď koupit, nebo při dlouhé cestě vyměnit za čerstvější.
Zásoby v podobě vaků s jídlem byly opatřeny z kuchyně bordelu.

Bohužel, popis muže, který sebou odvedl Reese, ti příliš nerozšířila. Černé vlasy, polodlouhé, hrubé. Ostře řezaný obličej, krátkou bradka, špičatý nos, modré oči. Vysoký, urostlý, vytrvalý.

Ilethar Isaiah - 25. května 2014 19:54

Tři hodiny ráno

Kdesi Za Toarkem.

Cestou necestou, polem nepolem...

Ilethar prokázal až netypickou trpělivost s Reese a její neznalostí v oboru jízdy na koni a ochotně jí vysvětloval a ukazoval vše co bylo potřeba. Nebylo nutné, aby dával najevo nervozitu, kterou navzdory tomu, že byli opět v pohybu, cítil. Pohybovali se sice jen krokem a občas, když si byl jistý, že nehrozí riziko úrazu, klusem, ale za tři hodiny přeci museli získat aspoň nějaký náskok.

Takže ani příliš neprotestoval, když Reese začala skuhrat a naříkat. Chápal to. Pravda, při dotazu o latríně se chtě nechtě neubránil lehkému uchechtnutí. "Něco najdeme..." Zabručel, stále mírně pobaveným tónem, lehce zavrtěl hlavou a sočil koně směrem k temné mase lesa rýsujícího se po jejich boku. Postupoval opatrně a pomalu, pokud bylo třeba tak Reesina koně i vedl za otěže. Po několika desítkách minut opatrného postupu našel malou lesní mýtinu, kterou shledal jako ideální místo na přespání. Byli už dost daleko, aby díky hustým stromům nebyli viditelní od cesty.

"Pokud si potřebuješ odskočit, máš příležitost. Jen nechoď moc daleko, aby ses neztratila. Já zatím připravím něco k jídlu..." Pomohl Reese ze sedla, načež oba koně uvázal ke stromům tak, aby dosáhli na trsy trávy rostoucí na mýtině. Ze sedlových vaků pak vyndal něco málo jídla a z toren přikrývky, čekajíc, až se Reese vrátí. Nepřišlo mu, že by byla taková zima,aby musel zapalovat oheň, stejně nechtěl zanechávat moc stop, nebo na sebe upozorňovat. Reese byl ochotný velkoryse ochoten přenechat větší příděl a koneckonců i obě deky.

Thomas O`Connel - 25. května 2014 21:49

Ráno třináctého dne před obětováním
Maryšino doupě

Toarkská pohostinnost

Usměju se. Tohle už není ten ostrý úsměv, kterého se lidé bojí. Tohle je úsměv samolibé spokojenosti.
"Dobrá."
Pokud jde o popis, pro někoho by byl nedostačující, ovšem ne pro mě. Ten byl dostatečný. Zeptám se ještě, jestli střední nebo vyšší postavy. Prcek evidentně nebyl a pravděpodobně atletik. Obrázek o jeho vzhledu ve tváři ale už mám. Naštěstí pro něho, ne zrovna unikátní a mezi desítkou ostatních se bude těžko hledat. Pro popis dvou jezdců na koních to ale stačí. Jestli je alespoň trochu inteligentní, pak bude její tvář zakrývat.
Maryša nelhala a nic nezamlčovala. Udělala vše tak, jak jsem chtěl.
"Děkuji." řeknu. "Máte tu někde nůž. A ten je tu kvůli vám. Kdybych vás chtěl zabít, zbraní a způsobů jak na to tu mám dost, ale nebudu utrácet jednu ze svých cenných zbraní, abyste si mohla přeřezat ty pouta."
Počkám na její odpověď a podle jejího popisu získám její zbraň. Pokud žádnou nemá, ulomím z okenní tabulky ostrý kousek.
"Musím se vám s něčím přiznat. Trochu jsem lhal. Nejsem její kmotr, ale to nijak neovlivňuje to, co jsem řekl. Její osud by nebyla svatba, ale něco mnohem horšího."
Aby dostala představu, přejedu jí tupou stranou ostrého předmětu po hrudi.
"Po mne přijdou jiní a ti se po ní budou také ptát. Ti už nebudou tak laskaví, jako já. Těch se pak můžete zeptat, jaký osud jí to vlastně má čekat a až vám ho na vašem těle budou názorně předvádět ve snaze dostat z vás to, co jsem z vás teď dostal já, budete se modlit, aby jí nenašli a doufat, že jí ochráním tak, jak to hodlám udělat."
Pak jí hodím střep tak, aby si neublížila, do její otevřené dlaně. Člověk s motivací se dokáže osvobodit za pět minut, nehledě na zkušenosti.
"Pak je ještě jedna možnost a to ta, že zmizíte. Pak se můžete dožít dlouhého a poklidného života. Ale na to rozhodnutí máte jen pár hodin, pokud vůbec..."
Pak se otočím a dojdu k oknu. Když ho otevřu, otočím se k ní.
"Teď můžete volat o pomoc."
Na ta slova vyskočím.

O několik minut později stojím před jí popsaným hostincem.
Jako každý zákazník i já otvírám dveře. V hostinci Nikdo nebyl, jen hostinský kutálející sud s pivem.
"Kdo včera v noci odváděl dva koně k Maryše. Buď dostaneš hrst zlatých, nebo..." oslovím jej. Nechám jej domyslet si, co, ale když přejíždí pohledem mou výzbroj, myslím, že má celkem představu. A jako všichni, i on ví, co dokážu.
"A rozhodni se rychle. Mám naspěch a nehodlám nikoho zabít, ale pokud mi nedáte na vybranou..."
Hostinský byl takový houžvička, působil tak trochu nemocným dojmem. Anebo byl zkrátka jen unavený a vyčerpaný, jak napovídaly kruhy pod očima na kostnaté tváři a nechuť s jakou akorát valil po podlaze prázdný sud.
"Je zavřeno..." zamručel, aniž by se narovnal. "Hej, neslyšel js..." zarazil se uprostřed slova, když ke mně zalétl pohledem. "Frik, jako dycky," odpověděl bez přemýšlení.
"Kde Frika najdu?"
"U Maryši, kde jinde."
"Och bohové..." povzdechnu si. "Dobře. Potřebuji koně. Rychlého a s výdrží, který zvládne běžet celou noc."
"Jak si pán přeje," přikývl hostinský. "Kdy ho chcete nachystat? Na večer?"
"Do půl hodiny."
Jeho "Dobře." se zhouplo s jeho rychlým přikývnutím.
"Nejlépe Alkhirského Šedovraníka, ale vystačím si i s Londonijským Plnokrevníkem."
"Dostanete nejlepšího koně, kterého tu teď mám, pane," odpověděl hostinský.
"Vážně si toho cením. Teď mě omluvte. Musím si jít promluvit s Frikem."
Hostinský znovu přikývl. "Zajisté, pane."

Zase před Maryšiným bordelem. Tentokrát to vezmu skrze střešní okna a půdu. Stanu na chodbě před dveřmi Maryšina pokoje. Ty dveře otevřu. Zastihnu jí s pokojem rozházeným a převráceným naruby. Teď už je oblečená. Namířím na ní znovu kuší a zavřu dveře.
"Omlouvám se, že vás znovu otravuji, ale potřebuji ještě vědět, kde najdu Frika."
Oblečená a stále stejně rozrušená.
"Měl by být dole. Uklízet." převalí přes své rozechvělé rty.
"Super. Díky. Nekřičte. Pokud promluví, nezemře."
Otevřu dveře a jako duch se dostanu do lokálu. Je tu jen jeden muž s koštětem a na koštěti navlečený hadr. Po podlaze roztírá špínou už téměř černou vodu.
"Frik?" řeknu, když dojdu až k němu.
Starý shrbený muž s chomáčem šedých vlasů na hlavě nepřestal se šudláním podlahy. "Jo, jsem," spíše zahučel.
"Tys včera přivedl ty dva koně a předal je muži a dívce?"
"Nó..." protáhl a místo vytírání se o koště opřel. "Včera kdy? Pro koně jsem byl asi třikrát, ale chlapovi a děvčici jsem nepředával ani jednoho. Se zeptejte mladýho, to je jeho facha."
"Kde jej najdu?"
"V hostinci, v tom velkým, kam chodím hostím pro koně..." zabručel. "Přes den vypomáhá Quincymu, to je hostinskej, víte?"
"Bohové, já už dneska vážně někoho zastřelím." ulevím si, aniž bych zvýšil hlas.
"Jó, bohové," uchechtl se stařík a spiklenecky mrkl. "Maj občas divný smysl pro humor, co?"
Kýbl mrskl do vědra špinavé vody, jen to cáklo na všechny strany.
"Jak se jmenuje?"
"Ten kluk? Lišák."
"Díky." odpovím a otevřu zevnitř dveře ven z lokálu. Vyrazím opět k hostinci. Stejně bych se tam musel vrátit pro koně.
Měl jsem štěstí. Potkal jsem ho po cestě. Teda rozhodně jsem potkal sotva jedenáctileté děcko vedoucí koně a z až neskutečně zrzavými vlasy.
"Ty jsi Lišák?" oslovím jej.
Okamžitě se zastavil, stejně jako ryzák, který nepokojně chroupal udidlo.
"Ano, pane..." přikývl kluk, ač nezněl příliš jistě. Civěl na mě jako na zjevení.
"Neublížím ti, naopak si můžeš přivydělat."
"Jak?" V očích mu zableskne a on se trochu uvolní.
"Dneska v noci jsi k Maryše dovedl dva koně, které si vyzvedli muž a dívka. Muž měl bradku a černé vlasy, zatímco dívčiny vlasy byly hnědé se světlou kadeří na čele."
Chlapci se mihl v tváři přesně ten výraz říkající, že si na to pamatuje.
"To... Ano, pane."
"Chci vědět všechno. Především, cos jim vedl za koně?"
"Chladnokrevníky, pane." Zase tolik se v koních nevyznal.
"Hnědosrsté, bílé, nebo vranné?"
"Černé s rousy."
"Díky. Popiš mi, jak se to celé událo."
"Událo? Jako... To předání?"
"Jo. Chci vědět, jak si je vzali a ke které bráně jeli, jestli si nasadili kapuce a zhruba v kolik, jaké měli oblečení, prostě vše."
"Uch..." kluk zaváhal, ale stačil další pohled na tebe a raději přikývl. "Měl jsem čekat... V uličce za podnikem paní Maryši. U zadního vchodu. No... A ten muž mě vyděsil, koně taky, protože vyskočil z okna. No, a pak přemluvil tu holku, abys vyskočila za ním..." odmlčel se a zakroutil hlavou. "Měli... Měli... No... Kušuj," ohnal se po čumáku kobyly, která si o něj začala otírat tlamu. Podrbal se ve vlasech. "Asi... Pláště?" řekl nejistě. Čím více si snažil vzpomenout, tím více... "Měla takové zvláštní velké hnědé oči..." Potřásl hlavou. "Bylo něco po půlnoci, asi... A vyjeli směrem jakoby do vnitrozemí..."
Usměju se.
"Díky."
Pak mu hodím deset zlatých. musí to pro něho být poklad. Nikdo nerozeznává Canosské zlaté a Osmadhtské šankely. Mají stejnou velikost, jsou ze stejného kovu a mají stejnou váhu.
Pak jej nechám jeho práci a vyrazím k hostinci. Když tam dojdu, prohlédnu si koně připraveného k cestě. Nikdo by si netroufal podstrčit vrahovi herku, ale pro jistotu si jej prohlédnu.
Camarguer. Krátký krk na strmých plecích, hluboký široký hrudník, silné nohy s výraznými klouby a kopyty tak tvrdými, že se ani nemusely kovat. V kohoutku mohl mít tak 140 palců. Dokáže rychlým cvalem urazit velké vzdálenosti. Jedna nevýhoda tu byla, nedalo se na něm téměř klusat, na to byl příliš nepohodlný. Ovšem patřil mezi nenáročné koně pocházející z bažin, vhodné tedy do náročného terénu, který v horách čekal, pokud opravdu vyrazili do vnitrozemí...
Byl osedlaný a po boku byl vak se zásobami jídla na několik dní. Byl plně připravený.
"Děkuji. Nikdy jste mě neviděl a pokud ano, tak jedouc na západ." řeknu a hodím mu měšec se 150 zlatými.
Poté se rozjedu na sever za nimi. Pokud budu mít štěstí, mají na mne tak 4 hodiny.
Doufám, že jsem za sebou spálil dostatek mostů určitě z Canosu vyrazili hledači.
za městem jej několika 'hyjé' rozjedu do trysku. Pro koně to není taková zátěž, jako pro můj zadek. Kůň strašným způsobem nadhazuje. Proto také, kdykoliv se jen začne zadýchávat, radostně zvolním, ale jakmile se opět uklidní, vrátím se do rychlého tempa, snažíce nevnímat bolest. Místo toho se soustředím na stopování dvou stejně okovaných koní, jednoho s lehčí zátěží. Od rána ještě moc dvojic koní nevyrazilo.
Doufám, že je brzo najdu. Už kvůli mému pozadí.

Našeptávající - 25. května 2014 22:29

Večer čtrnáctého dne před obřadem sezdání
Chrám Vody
Angara Tara-mej

Počátek

S Theodorikem jste si již neměli, co říct a byl čas vyrazit. Vyrazit zjistit, co už jsi věděla. Vrchní Vědma jen potvrdila to, co ti pověděl Theodorik. Neušlo ti, jak po tobě všichni pokukovali, bedlivě pozorovali tvé reakce na tu novinu.

O hodinu později už bylo v Canosu vše jinak. Všechny Chrámy věděly, co se stalo, do ulic města a na přilehlé útesy byl poslán bezpočet chrámových bojovníků i akolytek, aby prohledali každičký kout, každou skulinu, každou loď, dům, zkrátka vše.

Ty jsi se hledání neúčastnila. Ne.

Z každého chrámu bylo vybráno několik chrámových bojovníků i akolytek - schopných, užitečných pro pátrání po Vyvolené. Každá ze skupinek měla vyrazit jiným směrem. Ani jsi nemusela nic říkat a bylo ti nabídnuto místo v jedné z prvních skupin, které měly vyrazit. Přijala jsi, a tak nebylo, co řešit dále.

Hodinu po západu slunce jsi měla být sbalená a nachystaná na cestu u posledního mola v přístavu. Zde jsi se měla setkat se zbytkem vaší skupiny. Zaklínačem chrámu Kvintesence, Zaklínačem chrámu Ohně a akolytkou z chrámu Kvintesence.

Našeptávající - 25. května 2014 22:47

Hodina po soumraku; čtrnáctý den před obětováním
přístav v Canosu; poslední molo
Gavriel Loken & Zelo Typia & Fry Rokstel & Angara Tara-mej

Dlouhá cesta; poprvé spolu

V přístavu bylo živo jako už dlouho ne. Z Canosu nikdy nevyplouvalo moc lodí, zejména takových, které nebyly žádnými malými rybářskými bárkami. A přesto se to tu teď hemžilo nejen námořníky, ale zejména lidmi z chrámů. Mnohé jste znali, ať už od pohledu či osobně.
Dle odhadu z Canosu měly odplout tři lodě.

První na jihozápad, směrem ke Kulainu, městu vzdálenému den cesty po moři. Vezla sebou dvě skupinky. Další na severozápad, do Mowrii, k městu Naziru a dál. To byla ještě delší cesta, dobrý den a půl. Ta loď byla malá, i na ni se vešly jen dvě pátrací skupiny.
A nakonec vaše loď, plující severovýchodně k Toarku, kde měla vysadit vás s ještě jednou skupinou, která posléze měla pokračovat podél pobřeží do Jorku.
Všechny skupiny byly po čtyřech lidech, ovšem dle rozkazů jste se nakonec měli rozpadnout do skupinek po dvou. Ovšem to až později.

Jako první na loď dorazil Fry, ve společnosti dalšího bojovníka ze svého chrámu, Gideona, který měl doprovázet druhou skupinu. Jako další se nalodila Zelo, chvíli po ní akolytka a Zaklínač z chrámu Vzduchu, které následoval Zaklínač z chrámu Země, chlap jako hora, který tak nejen působilo, ale říkalo se mu Skála. Angara přišla jako předposlední a v jejích stopách chvátal Gavriel.
Nikdo z vás neměl žádnou kajutu, jediná možnost schovat se před zimou a chladem z moře bylo malé podpalubí, kde se to lišilo jen tím, že tam nefoukal vítr.

A jakmile jste byli všichni na palubě... Nebylo nač čekat.

Loď vyrazila z přístavu. Vstříc Toarku.

Našeptávající - 25. května 2014 23:03

Půl čtvrté ráno; třináctý den před obětováním
v divočině
Ilethar Isaiah

Zákeřnosti táboření

Koně kráčeli klidně, jistě, zdálo se, že tuto cestu znají opravdu dobře. Bylo zataženo, pod mrakem, noc tak byla skutečně temná a z okolí se staly jen strašidelné černé siluety. Hlavně les, les působil děsivě, nebezpečně, ozývaly se z něj zvuky zvířat, zvuky kroků, zvuky lámajících se větviček a zvláštní skřeky. A nejen pro Reese tohle vše bylo nové, ale i pro tebe byl les vinoucí se po vašich levicích, velkou neznámou. Nikdy jsi v opravdovém lese nebyl. Kde by se také vzal na útesech, že?

Koním se do lesa mimo cestu příliš nechtělo, nicméně přesvědčit se dali. V lese panovala snad ještě větší tma. V sedlových brašnách a vacích nebylo jen jídlo a pití pro vás, ale i placky a píce pro vraníky.

"Uhm..." Reese očima zatěkala po tmě mezi stromy. "Jako... Jako tam? Do té... Tmy? Sama?" Přešlápla z nohy na nohu. "Myslím... Že už se mi stejně moc to... Nechce..." potřásla hlavou. "Budeme tady i spát? Jako na zemi?" mluvila tiše jako by se bála, že ji někdo uslyší a držela se u tebe jako klíště. "Uch... Jestli jo, můžu spát vedle tebe, Ilethare, že ano?" dotkla se tvé paže. "Prosíím..." protáhla.

Jorah Rokstel - 25. května 2014 23:55

Hodina po soumraku; čtrnáctý den před obětováním
přístav v Canosu; poslední molo

Loď

Vypravit se na cestu mi opravdu netrvalo dlouho, protože jsem neměl mnoho osobních věcí, jen svůj silný ostrý obouruční meč a měšec plný peněz pro případ, že by nás potkaly nesnáze, které bych nevyřešil ostřím.
Na setkání se svou skupinou jsem se příliš netěšil, popravdě bych se mnohem raději vydal hledat malou vyvolenou sám. Byl bych rychlejší a nemusel bych na nikoho brát ohledy. Mou společnost měli převážně tvořit zástupci z chrámu kvintesence, což bylo pochopitelné a také se k nám měla přidat žena z vodního chrámu. Ty bývají obzvlášť divné, běhá mi z nich mráz po zádech... Vidět do budoucnosti a číst cizí minulost. Brrr. Pomyslel jsem si, když jsem dorazil k poslednímu molu.

Chvíli hledím na hvězdy a vdechuji čerstvý slaný vzduch, který sebou přináší moře. Je to dobrý pocit stát tak daleko od chrámu a očekávat cestu tak daleko od všeho co znám. Věděl jsem, že se stane něco velkého a pokud uspěju, určitě mi to pomůže k velmistrovu křeslu. Ale víc, než na postup v chrámové hierarchii jsem se těšil na změnu prostředí a trochu toho dobrodružství. Mučení lidí pro informace, zabíjení nevhodných po cestě, trocha krve, trocha života. Buďte sbohem chrámové povinnosti... alespoň prozatím Zlehka se ušklíbnu, rozloučím se s Gideonem a vyrazím k lodi.

Netrvá dlouho a na loď dorazí půvabná akolytka kvintesence. Jenom k ní lehce pokývnu na pozdrav a více nemám zapotřebí s ní rozmlouvat, ačkoli se občas nevyhnu tomu, abych ji nepozoroval. Naše akolytky by mě jistě dávno uškrtily, jenže tady mohu nezdvořilé prohlížení schovat za logické hodnocení členky naší budoucí skupiny.
Jak... výhodné. Pravý koutek úst se mi pohne v krátkém vychytralém úsměvu. Nedlouho poté se k nám přidá i zbytek skupiny. I je pozdravím krátkým kývnutím hlavy. Naše cesta tedy může začít… Určitě jim již brzy budeme na stopě, už díky tomu že vím jak Ilethar vypadá a do jisté míry i jak jedná.

//Můžete vidět vysokého muže s rozložitými rameny. Má tmavé vlasy i strniště, ostře řezanou tvář se zadumaným tvrdým výrazem a hnědýma očima. Na zádech má připnutý obrovský obouruční meč - po štítu není ani památky. Dalo by se říct, že je celkem pohledný, avšak jeho paže i tvář jsou pokryty salvou jizev, nejvýraznější je ta pod levým okem.

Edo - 26. května 2014 01:27

Podvečer čtrnáctého dne před obřadem
Dům Raeganových

Návrh

Pozorně poslouchám, co pán říká. Jak se u toho tváří. Snažím se pochopit, proč volí taková slova. Rty mám sevřené, obočí zamračené od vážnosti, s jakou přijímám okolnosti jeho rozhodnutí mne usadit před sebe ve své pracovně a nabízet mi vidinu svobody. Vím, co se stalo, ale nevím, co všechno mi řekne, jak to řekne - to mne zajímá.
Jeho vyjádření nesouhlasu, že Reese nemohla utéct a že musela být unesena, mu nepotvrdím pokýváním hlavou, že je to i můj názor. Není.
Souhlasím s tím, protože to říká, nikoliv proto, že si to myslím i já. Já totiž nemám vlastní názory. Jsem jen otrok, kterému on doteď rozkazoval a já nezpochybňoval jeho slova a nebudu to dělat proto ani teď. Nutno dodat že s potěšením, kterého si pravděpodobně není vědom.
Pak už následuje jeho velkodušná nabídka, rádoby jako král, který daruje princi půl království a ruku jeho dcery. Já v tom ale slyším jen slova. Slova muže, který je ochoten říct cokoliv a poté na to zapomenout. Nevěřím tomu, že by to dodržel. Že bych se vrátil s jeho dcerou do tohoto domu a on mi poděkoval a pomohl mi opustit město. Navíc... Co kdybych nechtěl opustit město? Co kdybych chtěl být svobodný zde, v Canosu? Co když je Canos mým novým domovem? Světem, ve kterém chci žít a nejen přežívat?

"A kdybych chtěl zůstat v Canosu? Mohl bych být svobodný zde, pane?" Optám se v nadějí ve hlase, jako hloupý otrok, který dosud neprohlédl tím, jak to v tomto městě chodí. Bylo by pro něj snadné přikývnout, ujistit mne o tom, že bych byl svobodný Canosan. Zajímá mne, co řekne. Jestli s mentorským hlasem požehná snu svého otroka, i když ví, že to není možné. Bude lhářem? Udělal by to pro svou dceru? Co když je to má jediná podmínka? Je ochoten riskovat to, že mu ji nepomohu najít?
V duchu se usmívám. Vím, jak odpovím.
Chci jen vědět, jak daleko je ochoten zajít. Kam až je ochoten klesnout. Nepochybuji o tom, že hluboko. Chci jen, aby to svět zaznamenal, aby tomu bohové byli svědky. Aby to o sobě věděl i on. Bylo by pak všechno jednodušší.

Edo - 26. května 2014 01:37

soukromá zpráva od Edo pro

Je to pro mne intenzivní chvíle. A proto stěží dokážu vidět sebe, co dělám, proč to dělám. Možná je to kvůli tomu, že se ke mne nikdy nechoval jako k člověku. Hraju si s ním, vím to a chci to. Co už si neuvědomuji, je to, že možná sám hraji něco před sebou. Možná skutečně chci zůstat v Canosu. Kam bych šel? Kam bych utíkal? Proč? Té bezcílnosti se bojím. Co když mne okradli o sny, o plány? Co když jsem poslouchal příliš dlouho přání druhých a přestal slyšet ta svá? Co když si už nedokáži nic přát? Co když jsem na něm závislý? Na práci, kterou zde dělám? Na prostředí, které znám?
Vím toho málo. A jistý jsem si jen v tom, že ho chci usvědčit z jeho vlastní lži, z jeho špatnosti. A tím ospravedlnit své nároky na něco lepšího. Možná na mstu.

Ilethar Isaiah - 26. května 2014 02:32

Půl čtvrté ráno

V divočině

Problémy s tábořením

"Ehm...to víš, že můžeš, Reese," odvětil poněkud nejistě (snad i rozpačitě) a rozhlédl se po tmě kolem, ruku přitom položenou blízko jilce meče. Možná, že nakonec by menší ohýnek neškodil. Zahřejí se, Reese to dodá větší pocit bezpečí a většina divokých zvířat by se snad měla ohně stranit.

"Počkej tu, hned jsem zpátky..." Snažil se znít co nejjistěji, když dívce lehce stiskl rameno a pak se, napínajíc zrak na hranici možností, vydal podél hranice mýtiny najít nějaký suchý mech, klestí a dřevo na malý ohýnek. Netrvalo to dlouho, a už nad hromádkou dřeva v malém přírodním dolíku usilovně škrtal křesadlem. Oheň, snad velkorysý k neposlušnému Strážci jeho živlu, se brzy rozhořel skotačivými plamínky, které se odrazily v jeho očích a ozářily mýtinu mihotavým světlem.
Ilethar vyčlenil dva nevelké příděly jídla (přičemž Reese dostala větší) a pak jen nějakou dobu jen tiše jedl, nezapomínal však očima hlídat prostor kolem nich.

"Není tomu tak dávno, co mi pohled do plamenů přinášel útěchu," promluvil najednou tiše, bez nějakého předchozího varování. Nezdálo se, že mluví k Reese nebo někomu konkrétnímu, prostě se najednou rozpovídal.
"Bylo to...Světlo co zahání temnotu, teplo potlačující zimu, nepopiratelné známky úchvatné a fascinující moci...moci, která může stejně dobře přinášet radost...jako bolest. Oheň je stejně nápomocný, jako je krutý. To je to, co vidím nyní,když se podívám do plamenů. Krutost. Avšak poznal jsem, že existuje ještě jiný oheň. Víš jaký, Pátá Vyvolená?"

Byla to však řečnická otázka, protože si mumlající mladík ani nepočkal na odpověď, ať už byla jakákoli. Když promluvil dále, byl jeho hlas podivně nepřítomný a zkreslený, jak zatínal svaly na čelistech: "Je to oheň pomsty. Cítím ho v sobě,rudý a žhoucí. Nutí mě dělat to co dělám a nedovolí mi zastavit. A věz, že spálí všechny, kteří se mi postaví do cesty. A má-li mě jeho žár nakonec strávit zevnitř...budiž tak. Já se nebojím..."

Reese opět mohla být svědkem náhlého škubnutí těla, zvláštní grimasy tváře a toho, jak se zatoulané myšlenky opět náhle seřadily do zástupů. Pohlédl na Reese mírně překvapeně, jako kdyby snad i zapomněl, že s ním u ohýnku sedí.

"Měli bychom jít spát, zítra nás čeká další cesta..." S těmi slovy ulehl zakrytý pláštěm (a přenechávajíc tak Reese obě deky. Napadlo ho, že by snad měl držet hlídku, ale to byla jeho poslední myšlenka, než vyčerpáním usnul.

Našeptávající - 26. května 2014 10:08

Podvečer čtrnáctého dne před obřadem
Dům Raeganových
Edo

Pravda pravdoucí

Reagan na tebe chvíli mlčky hleděl, jako by přemýšlel, zvažoval, než s tichým útrpným povzdechem někoho, kdo má za sebou těžký večer, zakroutil hlavou. "Jakmile jednou opustíš Canos, už se nebudeš moci vrátit," řekl a bylo znát, že se mu to neříká lehce. Ovšem Pán byl čestný člověk. Nemohl slíbit něco, co nebude moci splnit.

"A když ano... Tak... Zase jen jako cizinec," dodal a vzápětí se znepokojeně zamračil. "Ty snad nechceš být svobodný? Odejít a už se nevrátit?" Už jen tato představa mu nedávala smysl. Lidé přeci touží po tom, co nemají, ne? Každý chce svobodu, každý... "Chci jen ano nebo ne. Musíš se rozhodnout hned, loď vyplouvá ani ne za hodinu a další již budou zabavené pro potřeby Chrámů."

Našeptávající - 26. května 2014 14:08

Mezi půl čtvrtou a čtvrtou ráno
Na mýtině
Ilethar Isaiah

Odpočinek

"Díky!" vyhrkla Reese vděčně, "nebudeš o mě ani vědět, slibuju..." dodala ještě snaživě. Ještěže jsi neviděl její výraz, když jsi jí řekl, aby počkala. Sama samotná. Na té strašidelné mýtině v tom strašidelném lese. Ve tmě. Bohatě tak stačilo to tiché: "A nemůžu jít s tebou...? jaké se ozvalo za tvými vzdalujícími se zády.

Když jsi se vrátil, Reese čekala u koní, schovaná mezi valachy, kteří se v klidu pásli na vysoké trávě. Až když jsi začal s rozděláváním ohně, zvědavě se přiblížila a pozorovala to. Na jídlo, které následovalo o chvíli později se vrhla jako kobylka. Ani si nevšimla, že dostala větší porci jak ty.

Ovšem jakmile jsi začal mluvit, přestala tak usilovně žvýkat, kousat a polykat. Seděla napjatě, pohled upírala do ohně, ačkoliv koutkem oka tě sledovala.
"Ilethare..." vydechla skoro až nešťastně. Smutně. Potřásla hlavou.

Jakmile jsi usnul, starostlivě tě přikryla svojí dekou. Až pak se zamotala do svojí a natáhla se k ohni.

Sven Gustavsson - 26. května 2014 15:01

Chrám Vody => Loď

Chvíli jsem stála v Theodorikově objetí, a kdyby nebylo té hrozné noviny, možná by to na pár úderů srdce vypadalo jako dřív. Trochu. Protože jsem se s tichým povzdechem maličko uvolnila a pravidelným dechem uklidnila peřeje rozbouřené řeky v mém nitru.
Voda má neskutečnou sílu. A nemusí to být srovna přílivová vlna nebo tsunami, aby vás dokázala pohltit. Klidná, tichá hladina jezera může být stejně nebezpečná jako divoké moře. Spolkne vás jako nic a nikdo vás již nikdy nenajde.
Vzpomněla jsem si na podobenství o kameni a hladině právě toho jezera, které připomínalo vyleštěné tmavé zrcadlo. Hodíte do něj kámen, vlnky sice na chvíli naruší dokonalost hladiny, ale za pár vteřin je po všem. Jako by se nic nestalo.
Toho se musím držet. Stavidla své vnitřní dravé řece otevřu, až bude potřeba. Teď... teď musím být jako to jezero.

Vyslechla jsem hlášení o oné události, pořád s jistou dávkou chmur usazených v přísných rysech. Výrazné obočí se lomilo ještě víc a já samozřejmě pevným hlasem prohlásila, že pojedu. Chtěla bych to, i kdyby mi to nenabídli.
Thea neumřela nadarmo. Prostě ne.

Ani si nemapatuju na dobu, kdy jsem žila mimo chrám. Ano, pohybuju se po městě, znám jej i okolí, ale co se týče domova a věcí, není jich mnoho, protože nemám domácnost jako takovou. Proto do torny vložím svoji krabičku s různými amulety, nějaké to náhradní oblečení, čutoru s vodou, očarovaný váček (aby nenamokl) s bylinkami a něco na zub. K opasku si připnu nůž, který je jak na obranu, tak na běžné věci.
S Theodorikem se po tom, co se stalo v sále, loučím, dá se říct, s větším citem, než jsem se k němu chovala během posledních týdnů, možná měsíců.

To, že je na lodi Vědma z chrámu Vody, by vlastně mělo být dobré znamení. Dnes jsme moře uklidnily - a Thea je na mojí straně přeci.
Když dojdu k lodi, nemám na sobě však žádné odznaky toho, kdo jsem. Schválně jsem si vzala cestovní šaty, které se mi po prohnání akolytek povedlo sehnat i v tomto šibeničním termínu. Za jiných okolností chodívám do města v šatech nebo sukni a haleně, ale protože nevím, kam nás cesta zavede, nyní jsem volila kalhoty, vysoké boty a halenu s kabátcem a pláštěm. Zápěstí mi tiše chřestí několika náramky z droboučkých mušlí a opracovaných dřívek nebo polodrahokamů. Tvůj tyrkysový náhrdelník mám nyní schovaný pod oblečením.

Když všichni nastoupíme a loď vyrazí, chvíli si ostatní ze skupiny prohlížím, nakonec však promluvím:
"Jelikož spolu budeme cestovat a máme společný cíl, ráda bych se vám představila. Angara, Vědma z chrámu Vody." A voda okolo mi dodává sílu a klid. Ano, pohled na moře uklidňuje. Takže nyní už v hlase není to, co slyšel Theodorik.

Popis

Ilethar Isaiah - 26. května 2014 23:06

Zbytek noci a ráno třináctého dne

Na mýtině

Nová cesta před námi

Bylo to poprvé po dlouhé době, co Ilethar usnul klidným a bezesným spánkem. Poprvé po dlouhé době, co sebou nezmítal pod náporem nočních můr a nebudil se na lůžku zalitý studeným potem. Prostě usnul jako dřevo. Možná to bylo celkovým vyčerpáním z roztodivných dobrodužství toho dne a nebo snad přítomností Reese...těžko říct.

***

Probudily jej první ranní paprsky společně s ptačím zpěvem. S tichým zamručením, podoben procitajícímu rosomákovi, vyhrabal se z deko-plášťového kokonu a rozhlédl se po okolí. Přes stromy to nebylo jisté, ale odhadoval, že může být něco kolem šesté ráno. Rozhodl se, že nechá Reese nějakou dobu prospat a místo toho, aby jí tedy nějak násilně opět budil, se raději rozhodl napojit a nakrmit koně. Pak už nezbývalo, než napojit a nakrmit svojí osobu.

Když dojedl skrovnou snídani a zamaskoval stopy po ohništi jak nejlépe uměl (prostě ho rozhrabal a pak pečlivě zakrýval hlínou a lesním bordelem, aby to vypadalo co nejpřirozeněji) usoudil,že je čas probudit Reese. Sice se to neobešlo bez další dávky šťouchání, stahování deky a slibování jídla, ale nakonec se mu podařilo rozespalé Vyvolené vnutit její porci snídaně. To bylo někdy kolem sedmé. Během jídla přemítal o další cestě a již poněkolikáté za tuhle výpravu se proklínal za to, že se mu nepodařilo sehnat nějakou mapu. Ano, sice prchali, ale prchali naslepo.
Jediný hrubý orientační bod, kterého si byl mlhavě vědom, byl pás hor, jejichž hřbety zahlédl, když připlouvali večer do Toarku. Nejasně si vzpomínal i na historky kupců a cizinců s nimiž občas v Canosských putykách klábosil. Dračí hory byly prý místem plným nebezpečí a polomytických příšer, tedy pokud se můžete spolehnout na blábolení podnapilých kupců. Ilethar se pro sebe pomalu usmál způsobem, který spíš připomínal křečovitý škleb.
To by šlo...

Počkal, až Reese dojí a zabalí si své věci a pak už jí netrpělivě pobízel k další cestě. Když vyvedli koně na kraj lesa, požádal Reese, aby zvířata pohlídala a sám si vyhlédl nějaký pěkně přístupný a vysoký strom, na který by mohl vylézt a rozhlédnout se po kraji. Pátral zejména po známkách nějakého blízkého osídlení cestou k horám, ale chtěl si i prohlédnout kraj jako takový.

Našeptávající - 27. května 2014 12:46

Dopoledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

Přes hory a doly

Reese tentokrát proti vstávání tolik neprotestovala. Z lesa stoupala pára a po zemi se válela mlha. A komu by se chtělo ležet v tom vlhku, rose a lezavé zimě, no? Jen byla celá rozlámaná z toho spaní na zemi.
"Neměli bychom trochu to... Šetřit s jídlem?" ozvala se akorát v okamžiku, kdy do sebe cpala snídani. Její apetit byl téměř neuvěřitelný, ač stále zůstávalo záhadou, kam se to jídlo ztrácí, protože Reese stále zůstávala tak roztomile drobná. Horší byl fakt, že svaly by na jejím těle jeden taky hledal marně, ale to už bylo vedlejší.

Na stromy se zde lezlo špatně, kolem vás rostly samé jehličnany. Nicméně stačilo popojít o pár set metrů dále po cestě, která se stáčela přes les a začínala se svažovat mírně dolů a byl vám otevřen pohled do krajiny.
Obrázek

Dračí Sluje.
Tak se hory jmenovaly. Matně sis pamatoval, že mají několik částí. Dračí hlavu, Dračí hřbet, Dračí ocas. Někde před vámi se v horách ukrývalo i jezero, Dračí slzy. A daleko, daleko bylo Dračí moře přehrazené Dhraganským průplavem.
Cesta zde vedle jen jedna, klikatila se směrem k horám. Působila používaně, přizpůsobená i jízdě s povozy. Žádné známky po osídlení, možná povídačky kupců o dracích nebyly vymyšlené a už vůbec ne přehnané. Ale kdo ví...

Našeptávající - 27. května 2014 13:55

Dopoledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím slujím
Thomas O´Connel

Štvanice

Stopování nebylo lehké. Slunce teprve stoupalo po obloze, z lesů stoupala pára a po krajině se válely cáry mlhy, které okolí dodávaly na jakési přízračnosti. Z hřbetu rychle běžícího koně jsi toho příliš neviděl, nezbývalo než doufat, že se vydali skutečně po té široké cestě vedoucí podél lesa směrem k horám, kamenným zubům, jejichž siluety se před tebou matně rýsovaly.

Slyšel jsi toho o Dračích Slují dost. Ačkoliv to nebylo natolik fascinující, jako zvěsti o jejich obyvatelích.
O Dhraganech.

Dhragani, národ obývající a dalo by se říci, že strážící celou oblast, které se mezi lidmi říká ‚Dračí sluje‘. (Dračí sluje = Pohoří Dračí hlava, Dračí hřbet, Dračí ocas, dále Dračí slzy, Dhraganský průplav, Dračí moře – celá zátoka, a přilehlá města).
Dhragani si neříkají jen tak pro nic za nic. Jsou přesvědčeni, že jejich údělem a povinností je chránit draky, kteří v té oblasti hnízdí. Celá Dračí sluj je jediné místo na světě, kde není vzácné narazit na jednoho z těchto majestátních tvorů. Narazit na něj a nechat se jím rozsápat, upálit, rozdrtit, utopit či sežrat. Právě díky Dhraganům se jim zde daří a jen málokdo se odváží je lovit (všude jinde jsou totiž draci považováni za nebezpečnou škodnou). Ulovit v Dračí sluji draka totiž znamená si později přát, abyste předtím zemřeli jeho zuby, drápy či ohněm, protože trest za takový přečin je velmi krutý. Natolik, že u většiny lidí zažene chuť si mnohonásobně zvednout životní úroveň (vše z draka, ať už kůže, kosti, maso, oči… je velmi, velmi exkluzivní drahé zboží), i když jednou za čas se vždy někdo najde.
Draci ročně zabijí i několik Dhraganů, nejčastěji, když se je tihle lidé pokouší chránit či někoho napadne se ‚spřátelit‘, ovšem taková smrt je považována za čest. Dhragané totiž věří, že duše se pak přerodí a oni se znovu zrodí – jako draci. Umírající, co nelze vyléčit či příliš staří, nemocní bez naděje, se tak ponechávají napospas drakům, aby se mohli znovu narodit…

Zadek jsi už téměř necítil, jak byl po těch několika hodinách jízdy vytřesený a otlačený ze sedla, které nebylo kdovíjak pohodlné. Cesta se nakonec začala stáčet do lesa a pomalu se svažovat, když tě vyvedla ven, ven na prostranství, ze kterého jsi měl výhled na celé údolí rozprostírající se kolem Dračí hlavy.
[spoiler=Pohled do krajiny] Obrázek

[/spoiler

A tam jsi to spatřil. Dva pohybující se malé černé body v místech, kde se řeka rozbíhala z hlavního proudu do dvou ramen.

Našeptávající - 27. května 2014 15:51

soukromá zpráva od Našeptávající pro

Gavriel Loken - 27. května 2014 23:25

Soumrak a příchod tmy, dva týdny do obětiny
Přístav, loď
Banda fanatiků a já

Budete krmit rybičky?

Dorazil jsem jako poslední. Ale co, mně to rozhodně nevadilo. Protože já jsem rozhodně nikam nespěchal. Dva týdny prázdnin, flákání, maximálně dělání falešných stop a nebo jejich zahlazování. To vše nenápadně, abych nebyl osočen z maření vyšetřování a pak nešel před krátký soud.
Pokud by vůbec nějaký byl.
Tak, na palubě bylo jen pár námořníků, co se starali o plachty, kotvu, kormidlo a tak dál. Taky kdo by dobrovolně zůstával v té kose. A asi se zvedne i první podzimní mlha. Nemínil jsem to riskovat, proto jsem zapadl do podpalubí.
Zarazil jsem se ve dveřích. Bylo tam docela dost lidí. Se mnou osm. Dva ohniví, chlápek a holka od Vzdušných, Vodní čarodějnice, Zelo. A já ve dveřích. Gave, hlavně klid, Nezapomeň, co tě učili při výcviku. Myslet na nějaké kraviny, zahlcovat jim mysl nepodstatnými věcmi. Ušklíbl jsem se, pobaveně, a odhalil tak i zuby.
Nepředstavil jsem se, myslím, že to nebylo ani moc třeba. Protáhl jsem se kolem některých osob a usadil jsem se na jedné z beden, kterou jsem si strategicky šoupl k rovné stěně. Najednou mi do dvou metrů chybělo víc, než nějakých deset čísel. Batoh jsem si před usazením shodil ze zad, jedenapůlručku odepnul od pasu. Námořníci nás odstrčili od mola a už jsme byli na cestě.
Prohrábl jsem si tmavě hnědé vlasy, které se v místním přítmí jevily spíše černě, a znovu si modrýma očima prohlédl přítomné. Aspoň ty, na které jsem viděl. Zády jsem se opřel o stěnu a zavřel oči. Tohle bude ještě dlouhá noc.
Myslím, že se slova chopila ta vodní baba, která už od pohledu působila asi tak přívětivě, jako záplavová vlna. Rozlepil jsem jedno oko, abych se nejspíš naposledy podíval po svých spolupátračích, než jsem svůj zrak zase schoval za víčka. „Před Toarkem mě, prosím, vzbuďte.“ Inu, někteří museli lítat po chrámu. A to zažít nechcete, zvláště ne u Pátého.
Cestovní boty byly trochu zašlé a umazané, vlastně stejně, jako všechno, co mám na sobě. Tmavě šedý plášť, kožená zbroj, tmavé kalhoty. Přinejlepším jsem vypadal jako nějaký žoldák, kterého byste si za nějaký ten peníz najali v hospodě, aby vám dělal garde. A který by vám možná podřízl krk. A byl bych mladý žoldák, jen možná tak rok dva přes dvacítku.
Ale i takových běhá po světě několik stovek.
Houpání lodě uspávalo. A já se nebránil.

Edo - 28. května 2014 01:24

Podvečer čtrnáctého dne před obřadem
Dům Raeganových

Pravda pravdoucí

Přál bych si chtít ho trápit dál, ale nesplní se mi to. Možná prostě nejsem z toho těsta. A nebo si to on jen nezaslouží. Když ale ne on, tak kdo?!
Pohled mi spadne znovu na desku stolu. Nenávidím se za to, že se ve mne snad probudila lístost k tomu muži. Jako bych se díval na sebe a nebyl jsem to já. Přijít o možnost volby v budoucnu jsem ale nechtěl.
"Pomůžu." Rychle přikývnu, jako poslušný otrok, který nechce prošvihnout Pánovu slabší chvilku. Polknu a zamrkám, rozhozený sám sebou.
Zvednu pohled zpět na něj, ve tváři neurčitý výraz, rty přivřené, prázdný pohled, za kterým víří tísíce myšlenek. Nemohl čekat nic jiného.
Čekám na další informace, nebo pokyn, který mě k nim dovede. Jsem pořád jeho otrok.

Ilethar Isaiah - 28. května 2014 18:08

Ráno a dopoledne třináctého dne před obětováním

Na ceste k Dračím slujím

K vrcholkům v mlze

Ilethar na okamžik dlouhý sotva několik úderů srdce shlížel do krajiny, která před nimi rozevírala svou cizí, přesto však přívětivě vypadající náruč a vypadalo to, že rozmýšlí co dál. Vcelku rychle ale dospěl k nějakému rozhodnutí, protože bez meškání vysadil Reese na jejího koně a sám se vyhoupl na svého. Zpočátku cesty se domníval, že s ním Maryša vydrbala, protože mohutní koně nebyli stavění na rychlý trysk a cval bude přinejmenším...zajímavý, ale nyní si uvědomoval, že koně jakou jsou tihle se přímo skvěle hodí to horského terénu.
Takže to koneckonců ku prospěchu bylo.

S touhletou myšlenkou pobídl svého koně patami do klusu a vydal se společně s Reese dolů z mírného kopečka s pohledem upřeným na řeku před nimi, třpytící se v ranním slunci. Mírný klus mu ovšem vydržel jen do té doby, než se dostali na rovinku, ještě o něco prodlouženou mostem. Tam Ilethar, spíše tak na zkoušku, pobídl svého koně nejprve do cvalu a když se přiblížil k mostu, zkusil zvíře pobídnout dokonce k trysku. Dobrá, možná v tom byl lehce dětinský úmysl a jistá potřeba se trochu předvést před Reese, ale je opravdu tak nutné se tomu podivovat. Tomu pocitu, když okovaná kopyta zaduní na dřevě a nadmutý karmínový plášť třepotá jako skutečný plamen...tomu se vyrovná máloco. A když na konci mostu přitáhl koni otěže a ten zahrabal kopyty ve vzduchu...stálo to za tu chvíli blbnutí.

Ale skutečně jen chvíli. Za mostem vyčkal, až ho Reese dožene (což neznamená, že by se přestal usmívat) a pak koně znovu pobídl, tentokrát směrem k místu, kde se řeka větvila na dva proudy, tentokrát však už pomaleji. A cestou se snažil Reese pozvolna doučovat v tom, jak koně lépe ovládat jak koleny tak otěžemi, jak správně vysedat a podobné užitečné věci. Měl takový neblahý pocit, že to bude brzy potřeba...

Našeptávající - 28. května 2014 19:46

Soumrak čtrnáctého dne před obětováním
Dům Raeganových
Edo

Přípravy na cestu

"Děkuji," přikývl Pán. Ulevilo se mu, ač stejně nečekal nic jiného, než poslušné "ano, pane". "Nepůjdeš sám. Z Canosu by ses sám ani nedostal. Mám člověka, který to zařídí. Ten s tebou zůstane, pomůže ti. Zajistí, aby naše dohoda byla dodržena i z tvé strany." S důvěrou to nebylo zase tak horké. Zoufalý otec sice potřeboval tvoji pomoc, ale nedůvěřoval ti natolik, aby tě poslal samotného.
"Najdi Fionu, přichystá ti oblečení a pár věcí na cestu. Převlečeš se a počkáš ve dvoře. Děti ani žena tu nejsou, šly na večerní obřad a slavnosti, ovšem pokud by se vrátily, nesmí tě vidět, ano? Nikdo nesmí vědět, že odcházíš kromě mě a Fiony," začal s instrukcemi. Na závěr sáhla do jedné zásuvek stolu a vytáhl váček. Strčil ho k tobě. "Na výdaje. Dost věcí to ulehčí..." Ve váčku byly perly. Různých velikostí, ty největší byly velké skoro jako nehet na palci.
Ve světě tam venku by jsi z toho mohl žít klidně i rok... A nežil by sis špatně.

"Vezmi si to a běž, nemáme moc času."

Obrázek

Fiona již o všem věděla. Zastihl jsi ji v kuchyni, uklízela. Usmála se na tebe, zvláštně, skoro až smutně. "Budeš mi chybět, Edo," broukla nostalgicky. "Prosím, dostaň naši malou Reese domů..." odmlčela se. Zamrkala. A pak se usmála tak, jak pro ni bylo typické. "Určitě musíš mít hlad. A čeká tě dlouhá cesta... Na," přitančila k jednomu z hrnců na kamnech a nabrala ti řádnou porci husté rybí polévky a ukrojila ti k tomu skoro čtvrtku chleba. "Najez se, já ti mezitím nachystám vše potřebné."

Misku s polévkou, chlebem lžící ti položila na stůl a odklusala pryč.

Nestačil jsi jídlo ani dojíst a už byla zpět. Hned několikrát. Nejdříve ti donesla oblečení. Vybledlou bílou halenu, hnědé kalhoty, kvalitní nízké boty. K tomu nechyběl široký opasek, cestovní plášť, pod to ještě vesta a snad kdyby ti byla zima černý kabátec. Svršky vyhlížely tak, že je již někdo měl na sobě, avšak i přesto byly z kvalitního materiálu, byly pohodlné a vlastně vůbec nevypadaly špatně.
Jako další přinesla koženou tornu s dekou, věcmi na rozdělání ohně, měchem s vodou, malou láhví jakési pálenky. Myslela na vše, přibalila ti i šití a trochu jídla na cestu. K tomu pár kousků náhradního oblečení a jakousi mast, která vyhlížela jako žluklé máslo. K tomu malá pánvička, olej, nějaké koření.
"Ještě něco budeš potřebovat? Mám ti dát vše, co budeš potřebovat..."

Poprvé za celou dobu tvé přání mělo být rozkazem...

Obrázek

Všechny ty přípravy na cestu a loučení se s Fionou se trochu protáhlo. V okamžiku, kdy jsi tak vešel na dvůr, Pán tam již stál, nervózně přešlapoval. A nebyl sám. Po jeho boku stála žena.

Její věk se dal těžko odhadnout, ta všední tvář patřila mezi ty, u kterých záleželo v jakém úhlu a za jakého světla se na ně díváte. Mohlo jí být pětadvacet nebo klidně i pětatřicet, natolik neurčitě působila.
Vlasy měla matně černé, někdo by řekl půlnočně černé, ovšem za to mohla jejich hrubost. Zajisté by tak působily i na dotek. Hrubé vlny byly jistě nepoddajné, protože z copu jí vlasy různě trčely, a tak to nepůsobilo zrovna elegantně. Čelo zakrývala zubatá ofina, tvář byla snědá, opálená, poznamenaná pihami od slunce, které již neměly zmizet. Hnědé oči nevlastnily pronikavý pohled, avšak ve spojení s tváří a grimasou jen podtrhovaly ten nepřítomný letargický výraz v její tváři.
Kolem krku měla šátek, temně zelený, svá nejlepší léta měl za sebou, protože jeden z jeho okrajů byl zčernalý - propálený. Ošuntělý plášť hnědé barvy líně povlával ve větru, jeho lemy nesly zbytky zaschlého bahna a prachu. Přes halenu vybledlé již ne příliš bílé barvy s širokými rukávy měla zeleno-hnědou kazajku. Kalhoty jí byly volné, když stála, působily spíše jako sukně tmavé barvy a jejich nohavice byly stejně zašlé jako plášť a boty.
Celkem úspěšně tak skrývaly atletickou šlachovitou postavu někoho, kdo ví, co je to pohyb.
Její tvář ti přišla povědomá. Někde... Někde jsi ji už viděl. Ale ne v domě, tam jistě ne...

Při pohledu na tebe se líně usmála, což jen přidalo tom ospalém flegmatickém výrazu.

"Tady jsi..." vydechl Pán. "Pojď, Edo, čekáme na tebe," vybídl tě. "Tohle je Shae. Dostane tě odsud a bude tě doprovázet."
A Shae přikývla. "Těší mne, Edorane," mrkla na tebe.

V ten okamžik Pán ukázal na bednu, které sis všiml až teď. Měla necelý metr a půl na výšku, šířku a necelé dva metry na délku. Víko bylo odkryté a vnitřek byl vystlaný prázdnými pytli.

"Dostaneme tě odsud v ní. Naloží tě na loď jako náklad," oznámil ti Pán.

Zelo Typia - 29. května 2014 16:24

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Pátého – Temnice
G a F a A + ostatní

Už se to schází ...

Dorazila jsem k molu. Fakt, že jsem tam očividně nedorazila jako první mě trochu překvapil. Až do těď jsem byla zvyklá, že se svým přebytkem času jsem kamkoliv chodila až zbytečně brzo. Ale mě to vždycky vyhovovalo, šla jsem si svým vlastním tempem a nikam jsem nepospíchala. Byla to změna, které jsem si hned všimla a do hlavy se mi zavrtala víc, než bych sama hádala.
Postávajícímu na místě setkání jsem oplatila pozdrav, též kývnutím hlavy. Letmo jsem si ho prohlédla, ale po chvilce jsem od něj ze zdvořilosti odvrátila zrak. Nijak jsem se jím ani nezabývala, i když jsem se nedokázala zbavit dojmu, že si mě čas od času prohlíží a ani se nesnaží to zamaskovat.
Pocit, který jsem z toho měla nebyl nijak příjemný, proto už po chvilce jsem se otočila směrem k němu, abych se toho pocitu zbavila.
Přitom jsem se dívala kolem sebe a hledala další, kteří by mohli patřit k naší skupince.

Po nastoupení na loď jsem zamířila jako všichni do podpalubí, i přes to, že jsem původně chtěla být nějakou dobu nahoře a dávat se na vlny, které nemilosrdně rozrážela příď naší lodi. Všichni jdou dolů? Zeptala jsem se sama sebe a zklamaně jsem se porozhlédla po lodi.
No co, tříštící se vlny můžu vidět kdykoliv potom, až mě omrzí přítomnost těch ... Nevěděla jsem jaké slovo použít, byla jsem samozřejmě ráda, že jsem v jedné z těchhle skupin, také jsem byla ráda, že jsou to právě skupinky, protože kdyby jsme šli každý sám, byla by má přítomnost docela na nic, ale i přes to jsem se ve společnosti těchhle lidí necítila moc příjemně. Nejspíš proto, že jsem je neznala a to ani jménem, ani jejich obličej mi nic neříkal. Tedy u většiny z nich. Také Gavrielova přítomnost mi trochu naháněla husí kůži. I když jsem ho po tu dobu, co mě doprovázel za Vědmou, neslyšela mluvit, nepůsobil na mě nijak přátelským dojmem. I když první dojem leckdy klame.

V podpalubí jsem se chvíli rozhlížela a přitom jsem se snažila zapamatovat si tváře jednotlivých lidí, kteří tu s námi byli. Z mého prohlížení mě ale vytrhla něčí slova, slova ženy z druhého chrámu, z chrámu vody.
Lehce jsem se pousmála nad jejím nápadem. Trochu dětinský ne? Pomyslela jsem si a znovu jsem se rozhlédla po jednotlivých členech skupiny. Ti se očividně k žádnému představování moc neměli a mě se do toho také moc nechtělo. Přes to mi bylo té Vědmi z chrámu vody líto. Vážně pěkný ... to se k ní nikdo nepřidáte? Zhluboka jsem vydechla, přistoupila jsem o krok blíž k ní a také jsem spustila:
"Zelo Typia. Akolitka z pátého chrámu."
Řekla jsem sebevědomě a víc nahlas, než jsem původně zamýšlela. Pak jsem se podívala na Angaru a usmála jsem se.

Když už se zdálo, že se nic kolem dít nebude, vyhrnula jsem si límec pláště až ke krku a vyšla na palubu. Konečně sama. Pomyslela jsem si a zamířila jsem k boku lodi. I když mi mohlo být trochu chladno, cítila jsem se příjemně. Na nic jsem nemyslela, jen jsem se nechala ukolébat zvuky vln.
Když jsem tak nahoře stála, začaly se mi klížit oči. Proto jsem sešla jsem zpět do podpalubí, kde jsem viděla Gavriela sedícího na bedně a opřeného o zeď pospávat. Pohrdavě jsem se na něj podívala a sama jsem zaujala jedno místo u zdi, kde jsem si sedla na zem, pokrčila jsem kolena, o které jsem si opřela ruce a hlavu a zavřela jsem oči.

POPIS

Thomas O`Connel - 29. května 2014 18:19

Dopoledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím slujím
Thomas O´Connel

Hon

Kůň opět začal těžce dýchat a já jej vrátil do cvalu. Ten klus byl hrozný. Můj zadek se pomalu vzmáhal, jen proto, aby mi připomněl, jak moc je zdevastovaný.
Stopy byly stále dost čerstvé. Dalo se skrze ně stopovat a já se snažil stopovat. Párkrát jsem musel z toho zatraceného koně slézt, abych si mohl stopy prohlédnout.
Při posledním prohlížení na mě měli náskok jen pár hodin. Bylo to neuvěřitelné. Ten můj bělouš byl cvalem stejně rychlý, jako jejich koně v klusu. Když jsem to rozjel klusem, nebo dokonce tryskem, mohl jsem je dohnat ještě do poledne.
Ovšem za cenu toho, že už pravděpodobně nikdy nebudu mít děti. Není to špatný kůň, ale při takové jízdě budu potřebovat buď pohodlnější sedlo, nebo aspoň nějaké deky.
Opět zatnu zuby a vyrazím dál.

Výhled mě tolik nezaujme. Už jsem jej viděl. Ačkoliv jsem se Draghanskému pohoří spíše vyhýbal, už jsem skrze něj i projížděl. Není to pěkné místo. Respektive je, tím hornatým způsobem, ale také je tam mnoho jeskyní a slují pro draky přímo stvořených. V tomto pohoří je zdravá zásada nerozdělávat ohně a nelézt do žádné jeskyně natolik velké, aby se do ní vešel drak, což ale vzhledem k různorodosti draků je každá, do které by se vešel medvěd.
Je s podivem, že tu ještě vůbec něco žije. Natožpak lidé a ještě s takovými názory. Draghani nedovolí smrt draka, to je sice pravda, ale také jsou to skvělí průvodci provádějící nejbezpečnější cestou, aby nedošlo k zabití draka, čehož by cizinci bez doprovodu byli schopni.

Zaujaly mě ale dva pohybující se body. Oni.
Jsou přede mnou tak hodinu, možná dvě.
Pobídnu koně do rychlejšího cvalu a sjedu po kamenité stezce. Stále si je snažím držet v dohledu.
Na mostě se rozjedu tryskem, ale čím blíže jsem k nim, tím tišeji a pomaleji kůň kluše. Nakonec jej držím ve stejném kroku jejich koní, aby jej jeho klapot neprozradil.

Našeptávající - 29. května 2014 21:26

Dopoledne čtrnáctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím Slujím
Ilethar Isaiah & Thomas O´Connel

Pronásledování

"Už vím, jak se jmenují," broukla hrdě Reese. "Tvůj je Primus," usmála se. "A tohle Kvintus," poplácala koně po krku. "Líbí se ti to, viď, Kvinte?" A těžko říci, jestli se to valachovi skutečně líbilo nebo jen necitlivě cukla otěží, ale zafrkal a pohodil hlavou.
Pomalý pracovní klus valachů byl pohodlný, jakmile Reese dokázala koně dostatečně zpomalit, tak ani nenadskakovala v sedle tak div si nepřekousla jazyk.

Ovšem v okamžiku, kdy Ilethar svého koně pobídl do trysku, Kvintus zahrabal kopytem a zatahal za otěž. Z pracovního klusu přešel do ostřejšího tempa, zatímco zadek jeho druha se vzdaloval. "Uch... Ne... Ani na to nemysl..." Vyvolená ani nestačila doříct a valach vystřelil jak čertík z krabičky. "... jiáááááá!" vypískla. Otěže nechala otěžemi, jak kůň trhl hlavou, stejně se ocitly za jeho ušima a jak klíště se přimkla k jeho krku. Ovšem ještě než stačila začít na koňském hřbetě vlát a posléze i odletět, kůň opět zpomalil, aby nenarazil do Primuse.

Při 'lekci jezdectví za pochodu' se Reese vážně snažila dávat pozor a dělat vše, co jí Ilethar radil, ale stále koně ovládala... Spíše intuitivně. Bylo vidět, že na koni nikdy neseděla, a co více, že vlastně jakákoliv pohybová činnost jí do teď byla - krom procházení se v zahradách - cizí.

Obrázek

Cesta se od mostu vinula podél břehu, kolem mnoha pastvin, které byly posety hlavně hustými keři a sem tam i stromy. Na pár z nich se poklidně páslo stádo koz a ovcí, které náhlá přítomnost cizích lidí i koní zahnala pryč.
Thomas se tak neměl příliš jak schovat a dvojici pronásledovat bez toho, aniž by si ho dříve nebo později všimli.
Vzdálenost mezi nimi se zkracovala a zkracovala, přeci jen kvůli Reese mohli jet sotva takovým tím pomalým houpavým cvalem.

Dvojice byla téměř u jezera, u té velké lesknoucí se plochy, v níž se zrcadlily siluety hor a modrá obloha, po které plulo pár mráčků jako ty ovce na pastvině, když se Thomas přiblížil natolik blízko, aby mohl vidět, že muž na koni je skutečně černovlasý a žádný houžvička a barva vlasů drobné dívky v sedle druhého koně skutečně odpovídá Vyvolené.

To, co ho ovšem zradilo, byl kůň. Kůň, který poznal své kolegy ze stáje a pronikavě zaržál. A v odpověď mu přišlo radostné zařehtání Primuse...

Thomas O`Connel - 30. května 2014 00:02

Dopoledne čtrnáctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím Slujím
Ilethar Isaiah

Prozrazen koněm

Pokračuji pomalu za nimi. Podařilo se mi je dohnat dříve, než jsem čekal. Klusot Carmauggera se ozývá ve stejném rytmu, jako klusot jejich hnědáků.
S čím jsem ale nepočítal, bylo zařehtání. A nepočítal sem ani s tím následným, které se ozvalo od Reesina koně.
Carmaugger mě nevědomky prozradil. Moje klisnička prostě poznala a zareagovala na zjevně dva hřebce. A jako každý samec, na to i tihle zareagovali.
Můj smysly mě chtějí srazit z koně a vyhnat do lesů, ale jsou včas přehlušeny mým rozumem a chladným úsudkem. Jsem vyzbrojen zbraní na dálku, velmi přesnou a snadno přebíjitelnou. On má jen meč a ona není ozbrojená vůbec.
On odpovídá popisu a Reese bych poznal i mezi tisícem stejných dívek. Tak hluboko jí mám zarytou.
"Dobrý den vespolek. Mohli byste prosím zastavit? Nerad bych, aby se něco stalo vaším koním." křiknu a příjemně se usměji. Poté sundám kápi.

Vzhled

Ilethar Isaiah - 30. května 2014 00:52

Dopoledne až poledne třináctého dne

Na cestě k Dračím slujím
Thomas O'Connel

Podivný cizinec

Když za sebou Ilethar zaslechl zařehtání (a jeho kůň vzápětí odpověděl) škubl sebou a ohlédl se přes rameno. Spatřil jen jednoho jezdce v černém a s kápí, zjevně ozbrojeného, kde jel na cestě za nimi. A přestože se domníval, že by za nimi Kruh poslal spíše vícečlenou skupinu, než jednoho kapucína...ale...ale.
Už už chtěl pobídnout koně, ale pak muž vykřikl svou pohružku a Ilethar si to rozmyslel. Jednak si nebyl jistý, že by muž nezastřelil jeho, nebo koně a za druhé mu bylo jasné, že Reese by zběsilé tempo trysku zjevně dlouho nevydržela. Zlostně zaskřípal zuby a pohlédl na Reese.
"Drž se za mnou..." Sykl a prudce otočil koně, lehkým pohybem uvolnil meč v pochvě, aby šel snadno vytáhnout, ale netasil jej. Zatím. Jen vyčkával, až se muž přiblíží. Nenechal však kapucína dojet až k Reese. Popojel mu naproti a praktiky mu svým koněm cestu zahradil. Koněm a ne zrovna přátelským pohledem. Samosebou, kdyby chtěl, mohl jej černý objet, ale už takhle to bylo dost blízko na to, aby začal Iletharův jedenapůlruční meč považovat za výzvu. A při objíždění by se zcela určitě dostal na dosah. Co se týkalo Reese, byla Iletharem chráněná i před střelbou.

"Kdo jsi, cizinče a proč nám vyhrožuješ? Nemáme s tebou spor..." Odvětil mu ne zrovna dvakrát přátelsky a rukou se dotkl hrušky meče, jako kdyby říkal 'ale co není...' A přitom si ho pořád podezíravě měřil očima. Nezdál se jako Canosan...nezdál se jako..nikdo...a přesto působil poněkud...výstředně.

Zobrazit SPOILER

Thomas O`Connel - 30. května 2014 09:59

Dopoledne až poledne třináctého dne
Na cestě k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

Ten Cizinec jsem JÁ

"Tak to mě vážně těší." usměji se a řeknu se sarkasmem tak nenápadným, jako slon v domě.
Nikdy se mnou nikdo neměl spor. Ani mé oběti a to dokonce ani ve chvíli, kdy jim v očích vyhasínala životní energie. Tuhle větu už jsem dlouho neslyšel. Rozhodně ne v oblečení, které na sobě mám. Většina lidí totiž rychle nabyla dojmu, že ačkoliv se mnou nemají spor, mohl mě najmout někdo, s kým spor mají.
Kvůli takovým perličkám jej nechám naživu. Pokud neudělá nějakou blbost.
"Jsem Thomas O'Connel." hlesnu, aniž bych jej spustil z očí, nebo aniž bych se jakkoliv pohnul.
"Vím, kdo je ona. Mohu ale znát jméno muže, který dceru Raeganovu uchránil před tak úžasným osudem, jako je například stažení z kůže rukou fanatických kněží?" řeknu a i teď nechám do tónu mého hlasu spadnout pár kapek cynické netečnosti. Ani trochu mnou řečená věta neovlivní svaly v mé tváři.

Našeptávající - 30. května 2014 10:05

Dopoledne až poledne třináctého dne
Na cestě k Dračím slujím
Ilethar Isaiah & Thomas O´Connel

Nečekané setkání

Reese po zvuku zaržání poplašeně ohlédla stejně jako Ilethar. Zamrkala, když na ně muž zakřičel a ve tváři se jí objevil výraz, jako by se ptala, jaký nelida by dokázal ublížit koni! Jen tak! Zvířatům se přeci neubližuje! Dokonce i v chrámu je zabíjeli rychle, aby netrpěla a jen, když to bylo nutné...
Očima vzápětí přelétla k Iletharovi, ovšem dříve, než se stačila zeptat, co dál, vydal příkaz. Polkla. "Jsi si jistý?" ozvala se tiše, muž byl celý v černém a byl ozbrojený. To se jí nelíbilo. Kdo potřebuje tolik zbraní?

Kvinta trhnutím otěží přinutila zpomalit a otočit se. Vraník zakoulel očima a trhl hlavou, Reesena práce s otěžemi, holeněmi a patami stále byla... No, o tom snad raději jindy. Zastavila jej pár metrů za Iletharem, nahrbila se v sedle, zatímco očima napůl se zvědavostí a napůl s bázní hleděla na Thomase. Ten nyní mohl pochopit, proč mu nikdo vyjma Maryši nedokázal pořádně popsat Ilethara. Reese na sebe strhávala pozornost. Ty velké oči, jemná tvář. Něco v ní zkrátka člověka zkrátka nutilo soustředit se na ni namísto její okolí.

Trhla sebou, když Thomas vyslovil její jméno. A ta slova. Stažení z kůže. "Fa-na-tic-kých?" vyslovila, jako by to slovo slyšela prvně. Neklidně poposedla v sedle.

Ilethar Isaiah - 30. května 2014 11:05

Poledne

Na ceste k Dračím slujím

Thomas O'Connel

A dál?

"To méno by mi snad mělo něco říkat?" Zavrčel muž oděný v rudé nenaloženě, přičemž líně pozvedl jedno obočí. Ovšem jeho okázalá laxnost zmizela jako švihnutím proutku, když cizinec vyjevil, že zná nejen její jméno, ale také Reesin osud.
Tak tě přece poslali...

Oči se mu nenávistně zablýskly z tváře pojednou zkřivené ve vyloženě nepřátelské a odhodlané grimase. Svá další slova cedil skrz zaťaté zuby a ruka se pod pláštěm pohnula, jak sevřela rukojeť zbraně. Celé jeho tělo se napjalo, jen jen vyrazit na koňském hřbetě do útoku. Primus to vycítil a pohodil hlavou, kopytem zahrabal v zemi, nakažený neklidem svého pána.

"Věz pouze tohle, Thomasi O'Conneli, který ví víc než je pro něj zdrávo - já jsem ten, kdo jí vyvedl z Canosu, aby uchránil její život, v čemž hodlám pokračovat i nadále. Za jakoukoli cenu, proti komukoli," poslední slovo vyslovil s obzvláštním důrazem a pohledem vyzýval cizince jen ať si něco zkusí. Někdo by takové jednání možná označil za pošetilé, ale někdo necítil ve své krvi a ve svém těle neustálý doutnající žár, který neustále hrozil výbuchem. Strážci ohně byli nezřídka rekrutováni právě pro tuto svou povahu, mezi jinými věcmi. Podobně nebezpečnými.

Thomas O`Connel - 30. května 2014 11:58

Poledne
Na ceste k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

No co asi

"Super. To jsme dva." odvětím okamžitě na jeho větu chladně. Skoro mu do jeho řeči skočím. Jako z něj sálá hněv a zloba, ze mě je cítit chlad, který by zmrazil i oheň. Temný chlad. Dech smrti.
Pak se do toho vloží Reese.
"Fa-na-tic-kých?" odslabikuje dívka s jasným výrazem nechápavosti.
"Fanatický, Fanatik. Člověk věřící přespříliš, oddaný své víře natolik, aby byl v jejím jménu schopen nechutných činů, například vzít pět nevinných, už na první pohled úžasných dívek a brutálně je umučit, aby se 'prý' staly bohyněmi." odpovím na vysvětlenou.
"Nezabiju tě. Pokud na mne nezaútočíš, ani tě nezraním a rozhodně nemám v plánu odvézt jí zpět do Canosu." řeknu a trochu se uklidním. Nasadím umírňující tvář. "Ale už jen soudě dle její otázky budete potřebovat pomoc. A teď chci nějaké jméno. Klidně si ho i vymysli, ale nějak tě oslovovat musím."

Našeptávající - 30. května 2014 12:54

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Gavriel Loken & Zelo Typia & Angara Tara-mej & Fry Rokstel

Čtyřlístek v akci

Měli jste dost času pro přemýšlení, odpočinek, neklidné přecházení po palubě, měli jste dost času na cokoliv. I na to vzpomenout si, vybavit si, odkud znáte ty druhé.

Gavriel Loken, syn Velmistra - Vrchního Zaklínače, chrámu Kvintesence. Říkalo se, že jednoho dne nahradí svého otce. Vlastně více, než říkalo, ono se to čekalo. Každý znal pověst Velmistra, tvrdého muže, který vyžadoval bezmeznou poslušnost, pokoru, kázeň a víru - přesně v tomhle pořadí.

Angara Tara-mej, Vědma chrámu Vody. Ale ve skutečnosti byla více než to. Její tvář jste si matně vybavili, ale odkud? Odkud, odkud, odkud... A pak to přišlo. Záblesk. Vzpomínka na plačící dívku položenou na pláž, vydanou na milost i nemilost přílivu a vodě pomalu plnící plíce, na krabi ochutnávající její maso. A tvář matky, která to sledovala. Tvář Angary.

Fry Rokstel, Zaklínač z chrámu Ohně. Muž se vskutku ohnivou pověstí. Na jeho cvičné souboje by se mohlo vybírat vstupné, protože nebylo výjimkou, že se do arény chodili dívat i bojovníci či akolytky z jiných chrámů.

Jen Zelo, ta byla velkou záhadou, o které skoro nic nevěděl ani sám Gavriel.

Obrázek

Přítomnost Vědmy vody bouřila vody, moře kolem vás. Vlny loď hnaly ke svému cíli, do plachet se opíraly mohutné a neustávající poryvy větru. Práce Vzdušných, nepochybně. Loď se tak houpala, její kýl si razil cestu vodou a v zádech vám zuřila bouře.
Canos se velmi rychle ztratil v mlze a dešti, zatímco světla na pevnině byla jasnější a jasnější.

Obrázek

Toark, město z větší části postavené na laguně. Loď přirazila k molu ráno, kdy šero již protkávaly paprsky vycházejícího slunce a světla pochodní i lamp byla již uhašená. Přístav nebyl nijak velký, ovšem panovalo zde poněkud rušno. Na jednu z lodí námořníci nosili náklad, spoustu beden s kdákajícími slepicemi, syčícími husami a nepokojně mečícími kozami, jejichž stádo bylo téměř nemožné dostat do podpalubí.
Zároveň s tím se chystala odplout i jiná loď a kapitán se snažil sehnat všechny pasažéry dohromady - zřejmě někdo chyběl a i bez toho měli zpoždění, jak napovídal jeho křik a lamentování...
Celé město se probouzelo, rybí trh kousek od mol byl již plný rybářů, kteří zde nabízeli své úlovky.

Našeptávající - 30. května 2014 13:19

Poledne třináctého dne před obětováním
Cesta k Dračím slujím
Ilethar Isaiah & Thomas O´Connel

Rozhovor

Atmosféra byla značně napjatá. Div to nejiskřilo. A příjemné to rozhodně nebylo, ne pro Reese, ze které nevyzařovalo nic připomínající dva kohouty na jednom hnojišti, ale naopak jistý zmatek, strach, nejistota. Už jen ta napjatost s jakou seděla v sedle, napjatost Kvintuse, který stál a snad ani nezastříhal ušima, leccos napovídala.

Při Thomasových slovech celá pobledla, neklidně si v sedle poposedla. Ilethar mohl tušit proč, věděl toho více než on. "My nejsme fanatici," ohradila se tiše, jako by se bála, že to Thomas uslyší. V dlaních žmoulala otěže, shrbená v sedle a podle jejího výrazu toužila být někde úplně jinde, hlavně když přišla na řadu otázka o zabíjení a nezabíjení.
Někde, kde není Ilethar, který skoro žhnul a doutnal jako uhlík připravený podpálit stodolu a Thomas, mrazivý, prazvláštně se chovající i mluvící...

Jenže nemohla! Moc dobře si pamatovala, jak to dopadlo, když nechala Ilethara naposledy s někým jednat samotného... Ne, dneska už žádné svlékání.

Thomas O`Connel - 30. května 2014 15:43

Poledne třináctého dne před obětováním
Cesta k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

Pochyby

Zahlédnu její neklid a zaslechnu tichá slova. Něco se pohnulo. Jedna část mého instinktu zakřičela slova, která mé uši nebyly schopny rozluštit. Instinkt, který se už dlouho nemýlil, zasadí první zrnka nedůvěry.
Odjela dobrovolně? Spletl jsem se?
"Ne, Nejste. Ty a on ne. Promluvíme si o tom, ale ne teď a tady." řeknu klidným příjemným hlasem.
Otočím se k němu.
"Ty hory se nenazývají Dračí jen tak pro nic za nic. Je lepší tamtudy procházet s doprovodem Draghanů, zdejších obyvatel. Tady okolo stojí pár osad. V jedné z nich žije můj učitel. Dá nám zásoby, zlato a vám nové oblečení."

Edo - 30. května 2014 20:30

Soumrak čtrnáctého dne před obětováním
Dům Raeganových

Přípravy na cestu

Pána jsem moc neujišťoval o své loajalitě, pouze jsem přikyvoval na jeho instrukce, aby je nemusel opakovat. Měšec jsem přijal a hned přitom do něj nahlédl. Chtěl jsem vědět, kolik mi toho dá. Přemýšlet nad tím, jestli to mění moji situaci.
Odcházel jsem rychle za Fionou. Před tím, než jsem opustil jeho pracovnu, jsem se za ním ještě jednou ohlédl. V mé tváři nešlo moc dobře číst. Byl jsem zvláštně zamračený, zaražený. Ještě jsem se nerozhodl, jak se k tomu postavit, ale zároveň jsem ho nechtěl znejistit a tím mu dát případně možnost si to ještě rozmyslet. Nedá se však říct, že by ze mě čišel smutek, rozhodnost, nebo strach. Nic takového. V hlavě jsem stále přemítal, co to pro mě vlastně znamená a jestli volba, která mi z toho na první pohled plynula, nebyla jen zbožné přání.

Obrázek

Fionino vyjádření, že ji budu chybět, mě zaskočilo. Nezmohl jsem se na nic podobného. Nevěděl jsem, jestli ji děkovat, usmát se na ta slova, nebo se tvářit jako tragéd. Přemítal jsem, kolik pro mě zrovna ona znamená. Kolik pro mne znamená žena mého Pána, jeho děti, o kterých se zmiňoval při mém odchodu. Stále mne doháněly myšlenky a vzpomínky, o kterých jsem si myslel, že jsem je už nechal za sebou v Pánově pracovně. Připadal jsem si zvláštně zacyklený a nakonec mě asi nejvíce rozhodil fakt, že jsem ani neměl radost z takové porce jídla, kterou mi Fiona nandala. Snad jsem se za to na sebe i zlobil. Chtěl jsem z té situace vytěžit maximum, ale zatím se mi to vůbec nedařilo. Než jsem si stačil vychutnat polévku, už mi Fiona nosila věci a já marně přemýšlel, co budu ještě potřebovat. O co si říct. Zvědavě jsem nakláněl jí přibalenou mast a čichal k ní a zjišťoval jsem od naší kuchařky, co to je přesně zač. Snad abych získal trochu času na rozmyšlenou. Pak jsem se začal převlékat do nového oblečení, do cizího oblečení.

Miska, ze které jsem jedl, židle, na které jsem pravidelně sedával, vůně kuchyně, kterou jsem znal, náladu Fiony, kterou se sama snažila zakrýt - to vše zde bylo tak povědomé, tak "mé" a já se nemohl ubránit obavě z toho, že ač jsem zde žil pouhých pět let, za tu dobu se svět, ze kterého jsem přišel, stal cizím. Možná byl vždycky cizí a až tady jsem našel opravdový domov, ať je to jakkoliv bizarní smýšlení od někoho, kdo je otrokem. Díky tomuto přemýšlení mne napadlo, co ještě vzít s sebou.
"Fiono, zajdi prosím tě do pokoje Reese a vezmi něco, co jí bylo blízké. Znalas ji lépe..."
Zaúkoluju Fionu a samotného mne překvapí, že vyslovení jména vyvolené mučednice, která svým odchodem uvrhla celý Canos do záhuby, ve mne nevyvolává žádné silné emoce. Chvilku jsem se proto zarazil a až po chvíli jsem potvrdil Fioně, že mi rozumněla správně.
"Možná že ji neunesli. Možná bude třeba, aby ji něco připomenulo domov." Odůvodním svá předchozí slova, ale sám si nejsem jistý, jak moc tomu právě vyřčenému věřím. Možná s sebou chci jen mít něco, co mi bude připomínat Reese a můj úkol. Možná u sebe chci mít něco, čím si získám její důvěru. Ano, chci ji najít. Minimálně proto, abych zjistil, jestli se rozhodla sama, jestli ji někdo přesvědčil, jak velkou roli jsem v tom sehrál a jak velkou roli v tom budu moct sehrát dál. Pro celé město je důležitá. A mně není lhostejná. V něčem se sobě dost podobáme. Chci tomu věřit, že nejméně důležitý a nejvíce důležitá, že oba máme podobný osud. Bylo by to pěkné, kdyby to tak bylo. Byl bych pro ní něčím víc.

Obrázek

Nakonec jsem se ocitl na dvoře. V novém oblečení jsem si připadal nejistý a proto jsem neshledával pohledy Pána a povědomé ženy jako moc příjemné. Svou rozladěnost jsem se ale snažil skrývat, a spíše jsem čekal, co mi prozradí on o ní, nebo ona o sobě, než abych ji usnadil vidět do mne a mého postoje k tomu všemu. Předpokládal jsem, že je tou osobou, která má dohlédnout na mou loajalitu a byla pro mě proto tou nejdůležitější personou, kterou jsem byl rozhodnutý studovat, pochopit a poznat.
Shae. Díval jsem se na ní s respektem a snažil se nedat najevo mou zvědavost a plán, ve kterém hrála hlavní roli. Chtěl jsem totiž, aby volbu, kterou jsem v mém odchodu spatřoval, nemohl nikdo narušit, ani ona.

Znala mé staré jméno. Slyšet ho z úst někoho jiného mne vytrhlo ze soustředění. Byla to rána pod pás. Zkoumavě, snad až dotčeně, jsem se jí zadíval do tváře. Rozzlobilo mne, že hned na začátku mi dala najevo, že o mě ví víc, než já o ní. Že mě má v hrsti. Při chůzi k nim jsem se snažil vrátit myšlenky zpět a být bdělý k tomu, co bude řečeno. Ani jsem si nevšiml, že jsem ji její „pozdrav“ neoplatil.
Než jsem vlezl do nachystané bedny, ještě jednou jsem se ohlédl za sebe na dům, na Pána a nakonec i na Shae. Byl jsem rozhodnutý podstoupit cokoliv. Jen já jsem ale věděl, že jen do té chvíle, abych zjistil, co vlastně chci. Bylo to jako skočit po hlavě do rozbouřených vln oceánu. Jeden krok, pořádný nádech. A pak... Děj se vůle boží.

Ilethar Isaiah - 31. května 2014 20:46

Poledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím slujím

Thomas O'Connel

Podezíravý = živý

Pokud si mistr assasín myslel, že zmínka o dalších umučených dívkách bude sloužit jako tmel a že zdání sounáležitosti muže ukolébá do klidu, přepočítal se. Při zmínce o smrti dívek bylo vidět, jak se ještě více napjal a klouby ruky, kterou svíral meč mu zbělely, jak prudce jilec sevřel. Přes zuby mu uniklo málem zvířecí zavrčení a neklidný kůň pod ním zafrkal a pohodil hlavou. Ten chlap očividně tancoval na kraji propasti běsnění.

"Můžeš mi říkat Ilethar," procedil mezi stisknutými zuby, které na muže div necenil. Při nabídce dobrovodu se jen uechechtl a znělo to poněkud štěkavě a ne zcela příčetně.

"Nemáme vůbec žádnou záruku, že to co říkáš je pravda. Když tak dobře znáš Canos a víš, kde je Reese Raegan a co se pro ní chytá, jak můžu vědět,že si tě nenajali Kněží, abys nás svojí snůškou keců nalákal přímo jim do náruče? Hm? vlézt do takové pasti, byl bych vážně idiot..." Dalo mu práci vůbec mluvit jakž takž klidně. Odfrkl si a přitom nespouštěl z muže před sebou pohled očí, které se začínaly nebezpečně a skoro horečnatě lesknout.

Thomas O`Connel - 31. května 2014 21:24

Poledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

Všeho moc škodí

Usměji se. Je chytrý, ale také neznalý světa.
Jsem vrah považovaný za živou legendu. Vrah proslavený svým kodexem a ctí, který umí zabíjet rychle a bezbolestně. A pokud jeho oběť neklade přehnaný odpor, tak také tak zabíjí.
"Pak by tahle konverzace ztrácela smysl. Kdybych vás chtěl zabít, nebo zabít tebe a jí odvést, myslíš že bych se zdržoval tímhle dialogem? Například tebe jsem mohl odstřelit už z dáli." řeknu tentokrát jen s chladem. Klid už nahrazuje tónina škodolibé radosti.
"Já jsem vrah, ale vrah králů. Nemám pocit, že bys byl král a ani ona není. Jestli chceš jet do hor bez pomoci, pak tě tam zabije něco horšího, než Canosští kněží, a pokud bys to náhodou zabil, poštveš proti sobě celou zdejší lidskou komunit... populac... společnost."

Našeptávající - 31. května 2014 21:45

Poledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím slujím
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Nedůvěra

Při zmínce o Dračích horách se Reese ohlédla, aby se na ně podívala, jako by čekala, že spatří něco jiného. Nebo draky! Nikdy neviděla draka... Tedy ne živého. Ale slyšela, že v Chrámu Ohně mají jeho lebku... Lebku velkého Chrliče. Ale to je tangent...
Myšlenkami se vrátila opět k Thomasovi a Iletharovi, kteří na sebe stále výhružně vrčeli.

Zacukala otěžemi až valach nervózně začal chroupat udidlo v hubě a zahrabal kopytem.
"Vrah?" vykulila na Thomase oči, div se nezajíkla. Jak přitáhla otěže, kůň i o pár kroků couvl rychle dozadu. A ten pohled, který mu věnovala byl... Zvláštní. Občas ho vídával, ve tvářích svých obětí, kterým pár úderů srdce před smrtí došlo, kdo doopravdy je... Byl to výraz poznání.

A ať už Reese poznala cokoliv, kopla Kvintuse do slabin a zároveň s tím zatáhla za otěž do strany. Valach se tak otočil skoro na místě a z kroku přešel během okamžiku do rychlého cvalu směrem k jezeru pod horami...

Ilethar Isaiah - 31. května 2014 22:10

Poledne třináctého dne před obětováním

Na cestě k dračím slujím

Thomas O'Connnel

Zmatek

Ilethar se už už chystal něco říct, nejspíš muži něco odseknout, podle výrazu, ale v tu chvíli Reese vypískla, kopyta zabubnovala na prašné cestě a Primus vystřelil k jezeru jako střela. Na malý okamžik Ilethar váhal, nemá li se vrhnout na Thomase a a pokusit se mu zabránit střílet, nebo nějak jinak útočit na Reese, ale vcelku rychle dospěl k jímému rozhodnutí a také velmi rázně strhl Primuse stranou a cvalem se vydal za dívkou, která mohla velmi brzy potřebovat jeho pomoc.

A Pokud je Thomas skutečně jejich spojencem, snad nebude tak natvrdlý, aby pod ní toho koně vážně zastřelil, když hrozilo, že si srazí vaz.

Thomas O`Connel - 31. května 2014 22:40

Poledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k dračím slujím
Ilethar Isaiah

Ten pohled

Zahlédnu něco v jejích očích. Něco, kvůli čemu zabíjím rychle a bezbolestně. Mé už téměř mrtvé srdce znovu zakrvácí při tom pohledu. Stáhne otěže.
"Ne. N..."
Kůň se rozjede vystupňovaným cvalem od nás.
Otočím hlavu na Ilethara.
"Nevydrží takhle jet pořád." řeknu. Přehlíží si mojí zbraň na zádech s nerudným výrazem.
Nebudu na ní střílet. Mohlo by jí to zabít a navíc toho koně potřebujeme. Mám chuť mu to říct.
Rozjede se. Já za ním. Na klus a zničení další části mého těžiště už nemám náladu. Rovnou přejdu do cvalu. Nepospíchám. Pro koně to je jen požitek. Stejně jej doběhnu.
"Nepospíchej. Její kůň se za chvíli unaví. Takhle rychle nemůžou dlouho jet. Podívej. Ten tvůj už ztěžka dýchá." ukážu na jeho koně.
Držím jeho tempo. Pokud zpomalí, zpomalím spolu s ním.

Našeptávající - 01. června 2014 00:25

Poledne třináctého dne před obětováním
Cesta k Dračím slujím
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connnel

Rychle a zběsile

Reese koně pobízela tak vehementně, že Kvntus div nezvlétl. Cval se velmi rychle změnil v trysk. Dívka byla lehká, na koňském hřbetě neznamenala žádnou velkou zátěž. Od kopyt chladnokrevníka odlétávaly drobné kamínky a vířil se za ním prach z cesty. Jenže Reese koně nezvládala v této rychlosti ovládat a držet se v sedle zároveň...

Po chvíli, kdy byla celá vyklepaná, zadýchaná skoro jako Thomasův kůň a nejméně třikrát si div nepřekousla jazyk, se pokusila koni přitáhnout otěže. Jenže valach si již udělal obrázek o zkušenosti své jezdkyně, a tak se zařehtáním jen cukl hlavou a poskočil.
Rychlost, volnost, se mu zalíbily.

Jak hlavou škubl, otěže z rukou Reese vylétly, protože v tu chvíli měla, co dělat, aby se v sedle udržela. Zpanikařila. Pokusila se otěže stáhnout zpět, zůstaly koni za ušima. Natáhla se pro ně jednou rukou... Kůň znovu poskočil.
A Vyvolená se v dalším okamžiku kutálela po zemi. Ani vykřiknout nestačila.

Thomas O`Connel - 01. června 2014 00:47

Poledne třináctého dne před obětováním
Cesta k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

Kůň

Jedu za ní v klidném klusu, ale když zpozoruji, co se s Reese děje a co se děje s jejím koněm zrychlím. Stejně jako předtím ona, i já vystupňuji cval do trysku. Já ale v takové rychlosti jezdit umím. Carmaugger je navíc rychlejší, než ten její.
První, co mě napadlo, bylo, že půjdu pomoci, Reese, ale to může i on. Navíc já jsem důvod, proč se Reese rozjela na hnědákovi tryskem, který nezvládla.
"Pomoz jí. Já chytím koně." zakřičím a ladně se vyhnu Reese.

Kůň běží jako volný pták. Zvolní. Nemůže běžet tryskem dlouho, ale pořád jede dost rychlým cvalem. Ten se ale nemůže rovnat mé bíle klisně. Během chvíle jej doženu. Pak zvolním rychlost tak, aby Camaugger jel stejně rychle, jako její hnědák.
Obratně se sehnu a pokusím se zachytit otěže. Jde to těžko. Už to není tak jako v mých dvaceti.
Až se mi je podaří zachytit, zpomalím Carmauggera a stáhnu otěže jejího koně.
"Prrrr. Zpomal chlapče. Prrr." uklidním vzpínajícího se koně. Stahuje se doprava. S tím jsem trochu počítal. Otočím oba koně a vrátím se zpět k nim.
"V pořádku?" zeptám se, když u nich seskočím z klisny.

Ilethar Isaiah - 01. června 2014 00:51

Poledne třináctého dne před obětováním

Cesta k Dračím slujím

Thomas O'Connel

Vzestup a pád

Mezi další krásné vlastnosti Strážců ohně patřilo i to, že nezřídka byli nechutně paličatí a většinou si dělali co chtěli. A Ilethar prostě nehodlal zpomalovat protože mu to říkal nějaký kapucín, když Reese byla v nebezpečí. Takže mu bylo jeho žvanění i stav koně naprosto ukradené a on se dál hnal za Vyvolenou rychlostí, kterou sám uznal jako vhodnou. Zvlášťě když viděl její pád, při kterém tlumeně vykřikl.

Zpomalil teprve ve chvíli, kdy k ní dojel dost blízko, aby mohl trhnutím otěží koně zastavit na místě tak prudce, až podrážděně zaržál a vzápětí už z jeho sedla seskakoval, aby se mohl jít postarat o Reese. Dřepl si k ní a nejprve zkontrolovat tep a jestli vůbec dýchá, načež pohledem zhodnotil,zdali nemá něco zlomeného, nebo jestli odněkud nějak výrazně nekrvácí, než s ní začal nějak manipulovat.

(Pokud by se zdála víceméně v pořádku, nejspíš by jí opatrně pomohl se posadit a zjišťovat jestli je při vědomí otázkami jak se jmenuje, nebo kolik vidí prstů. Pokud by v pořádku očividně nebyla vyvodím pak jiné závěry.)

Našeptávající - 01. června 2014 01:19

Poledne třináctého dne před obětováním
Cesta k Dračím slujím
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Okamžik napětí

Po pár metrech zůstala Reese nehybně ležet na zemi jako hadrová panenka, kterou dítě mrskne do rohu, když jej omrzí si s ní hrát. Z dálky to vypadalo děsivě jako by si při pádu zlomila vaz. Ovšem jakkoliv špatně to vypadalo, srdce Vyvolené bilo a hruď zvedal mělký dech.
Vlasy nad pravý spánkem měla slepené trochou krve z mělkého šrámu, který se táhl přes nabíhající bouli a trocha krve jí vytékala i z úst. Snad se kousla do jazyku či to v horším případě to odnesl i nějaký ten zub.
Horší bylo, že levé zápěstí měla již na první pohled v bolestivé pozici ukazující na to, že buď je vykloubené nebo zlomené. A sotva se Ilethar dotkl jejího levého boku, probralo ji to z toho chvilkového bezvědomí.

S tichým zaskuhráním pootevřela oči a zase je rychle zavřela.

Thomas O`Connel - 01. června 2014 01:38

Poledne třináctého dne před obětováním
Cesta k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

Zraněná

Dobře. V pořádku to nebylo.
Otočím se a vyjdu mezi stromy. Najdu silnější větev. Tu pak olámu do velikosti odpovídající loktu děvčete. S tou se vrátím.
"Potřebuji kus látky. Musíme to obvázat." řeknu Iletharovi.
"Pokud neumíš léčit zranění, což by se nám teď šiklo, měli bychom to zafáčovat. Jestli je to zlomený, mohlo by to začít špatně srůstat."
Pokud se začne tvářit rozpačitě nebo naštvaně tím 'mně nebudeš rozkazovat' pohledem, řeknu následující slova autoritou, která nedovoluje se jí protivit.
"Kus látky! Obvaz! Honem! Dělej!"
Mezitím opatrně narovnám poraněnou ruku a přiložím k ní mnou provizorně vyrobenou dlahu.

Ilethar Isaiah - 01. června 2014 02:16

Poledne třináctého dne před obětováním

Na cestě k Dračím slujím

Thomas O'Connel

Děd Vševěd

Když mu Reese byla schopná odpovědět aspoň na to, jak se jmenuje, přestaljí tím trápit neb seznal, že její mozek zatím nedošel vážnějšího poškození. Strhl si plášť a tesákem z něj uřízl tři široké a dostatečně dlouhé pruhy, v místech kde byl čistý. A z vaku vyndal láhev medoviny a přitáhl i měch s vodou.

Reese byla očividně v šoku. Iletharovi se před vnitřním zrakem zjevila tvář Vědmy Agni Azarah, která se mladým adeptům snažila do hlav natlouct základy první pomoci. Často téměř doslova.
'Je li pacient v šoku, je třeba udržet jej v teple a klidu, podávat mu tekutiny...'
Ilethar Reese přikryl nohy a boky svým pláštěm, načež jí dal napít z měchu vody. Pak opatrně odhrnul její husté vlasy stranou a začal tenkým čůrkem vyplachovat ránu na její hlavě. A pořád na ní přitom tiše, konejšivě mluvil.
"Nebo Reese, to bude dobré, postarám se o tebe, to zvládneme. Teď se ti podívám na to zápěstí, ano?"
'Vykloubené, nebo zlomené končetiny je třeba opatřit dlahou a ovázat...'

Tok jeho myšlenek přerušilo prskání Thomase zrovna ve chvíli, kdy se začal rozhlížet po vhodné větvi. Vrhl na něj pohled typu 'ale opravdu?' a ten klacek mu kategoricky sebral, načež ho začal poměrně zručně přivazovat k Reesině ruce.
"Teď to zabolí..." Varoval jí, přičemž okázale ignoroval Thomase a zápěstí Reese v mezích možností narovnal. Počkal, až se zase uklidní a dokončil obvaz dlahy i druhým pruhem látky.
Když s tím byl hotov, odšpuntoval láhev medoviny a naklonil jí Vyvolené ke rtům.
"Napij se, tohle ti uleví..." Broukl a dostal do Reese aspoň pár loků toho sladkého alkoholu.
Jako poslední se začal věnovat ošetřování hlavy nejširším pruhem látky.

Thomas O`Connel - 01. června 2014 03:05

Poledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

Barbar doktorem

Vytrhne mi klacek z ruky a pak dosti neumětelským způsobem narovná její ruku.
"Ne, ne ne...!" pokusím se jej zastavit. Marně.
Překvapilo by mě, kdyby dívka patřičně nezasténala.
"Až se příště někdo zraní, tak to nech na mě. Přesně téhle bolesti jsem se chtěl vyhnout. Já totiž pocházím z krajin, kde léčba nebolí víc než zranění."

Ve chvíli, kdy se pokusil sáhnout po medovině, jsem mu jí vzal.
"Ne. Buď jí opiješ, nebo to nebude mít vliv. Potřebujeme jí mít vzhůru. Mám něco lepšího."
Když dám lihový likér bezpečně mimo jeho dosah, vyjmu z torny krabičku s podivnou tubovitou skleněnou věcí, na konci opatřenou jehlou a na druhém pístem. Spolu s ní vylovím i malou zkumavku s narůžověle rudou tekutinou. Jehla podivného nástroje probodne korek, kterým je látka zašpuntovaná a já vytáhnu písteček. Tekutina se dostane do válcovitého nástroje.
"Roztok bylin včetně Hřebíčku a Korledony. Lokální anestetikum. Na hodinu tu ruku nebude cítit, ale lepší, než kdyby skučela bolestí. Neboj se Reese, jen včelička."
Jehla pronikne kůží, jako nic. Po bolesti způsobené Iletharovým barbarským léčením jí to ani nebude připadat.
Stačí pár kapek. Je to silné. Téměř vzápětí se rozprostře po její tváři úleva.
"Tohle je u nás léčba. U nás totiž sadistické doktory zabíjíme." usměji se chladně.
Pak mu vezmu to, co plánoval, jako obvaz hlavy. Látku roztrhnu vedví a z jednu polovinu složím do jakéhosi polštářku. Zvednu jí hlavu. Pod ně přisunu onu bedýnku, ve které předtím byl prazvláštní nástroj s pístem. Kvůli krevnímu oběhu a krvácivosti. Pak kolem rány odčešu vlasy. Čistou látkou je očistím, než ránu polštářkem přikryji. Přes ně teprve obmotám druhou polovinu látky kolem jejího čela. Dám si práci, aby v ráně nebyly vlasy. Můj postup je opatrný, ale překvapivě rychlý a jistě z něho vyzařuje zkušenost.
"Reese. Otevři pusu. Někde ses tam zranila. Neboj, to se spraví."
Poté, až tak učiní, dám jí nad ústa jehlu onoho podivného nástroje a nechám na její jazyk dopadnout pár kapek rudé substance.
"Vím, že je to hořké a nedobré, ale drž to v ústech. Ta bolest v puse poleví."
Poté, pokud mi to dovolí, si prohlédnu pusu a zranění v ní.

Gavriel Loken - 01. června 2014 11:42

Ráno, třináct dní do obětiny
Přístav Toarku
Banda fanatiků a já, brzy utečenec

Jsem Myšpulín, zbytek si rozeberte

Stál jsem před oltářem v chrámu Pátého, v rukou držel prázdné okovy a ostrý nůž. Nůž, se kterým obvykle rybáři stahují ryby. A ještě jeden podobný jsem měl u pasu, ale tím by spíš lovčí stahovali jeleny. Nože se liší, stejně jako lidi. Kus od kusu.
„Musíš ji přivést,“ ozvalo se zašeptání vedle mě. Trhnul jsem sebou. Kolem mé pravé ruky prošla Avery, první odevzdaná bohům. Dotkla se mého zápěstí a pak rukama vyjela na předloktí. Prosebně se na mě dívala nazelenalýma očima a její tmavé vlasy jí rámovaly tvář. Z části ohlodanou tvář.
„Musíš dokončit kruh,“ zabublal vedle mě hlásek další mučednice, tentokrát Theodory, dcery Angary. I na jejím těle se podepsala smrt, kterou jí vyvolilo jakési pochybné proroctví. Na kůži a oblečení měla vysrážené krystalky soli, tělo pak leckde zdobila chaluha a kusy masa taktéž chyběly, nemluvě o zlomeninách všech čtyř údů. Dívka vody mě chytila za druhou paži a dívala se na mě stejně, jako Avery.
„Dovrš proroctví,“ zhoupla se přede mě ze stropu Delilah, přetočila se, pustila se provazu a doskočila přede mě. Většinu krve měla nahromaděnou v hlavě, její kotníky byly ale zarudlé a nesly stopy po zavěšení.
„Chceme ji mezi námi,“ zašeptala mi skoro důvěrně zezadu do ucha Makayla. Objala mě kolem břicha a přejížděla po něm prsty. Její doteky jsem necítil, ale na zádech mě něco hřálo. Myslím, že to byly ty žhavé kusy kovu, která tahle poslední obdržela od těch šílenců v Canosu. Vsadím se, že kdybych se na ni otočil, viděl bych i zakrvácené oblečení.
„Musí být naše,
nesmí být tvou,
zbývá nám obětovat
už jen jedinou,“
ozvalo se sborově, než všechny čtyři zaklonily hlavy a začaly křičet stejně, jako ve chvílích před jejich smrti.

Probral jsem se z noční můry a vyděšeně se rozhlédl kolem sebe. Pořád ta stejná kajuta do které jsem nastoupil večer. Pořád ti stejní lidé, ať už spící nebo bdící. Předloktím jsem si otřel čelo, prsty si promnul oči, než jsem si lokty opřel o kolena a tvář schoval do dlaní. Začínalo mi být jasné, že Reese bych držel při tom umučení já, zatímco by z ní kůži tahal otec, kněz a velekněžka. Nebo bych to musel udělat já.
A to jsem nemohl v žádném případě dopustit.
Vzal jsem si své věci a jako jeden z prvních naživu jsem vešel na palubu, kde jsem si připevnil meč k pasu, srovnal trošku batoh a hodil si ho na záda. Nemínil jsem se ptát ani zdržovat s ostatními, někteří ani nebyli vzhůru. Tedy, když jsem se probral já.
V přístavu bylo, je a bude vždycky rušno. Lodě připlouvají a odplouvají, a ani večer většinou hluku moc neubývá díky přítomnosti velkého množství putyk a náleven.
Pokusy dostat zvěř na neklidnou palubu, naštvaný křik jakéhosi kapitána, který by mohl být nějakým tím vodítkem. Možná. O několik desítek metrů dál se začali handrkovat a začali křičet své nabídky i rybáři.
Když seskakuji na molo, divím se, že nejsou cítit stoky. Zatím. I když bez toho smradu bych se klidně obešel. A věřím, že mnozí jiní také.
Na jídlo bylo ještě času dost, ale i tak jsem vyrazil k městu, tak nějak lhostejný ke zbylým třem. Síla v počtu a nebo rychlost a nenápadnost jednotlivce? Těžko říct. Každopádně... Dostal jsem chuť na jablka, i když na trh s rybami se taky podívám.
Aspoň se zeptám, jestli někdo z nich neviděl Reese.

Našeptávající - 01. června 2014 21:25

Brzké ráno třináctého dne před obětováním Reese Raegan
Toark
Edoran Geideren

Cesta delší než dlouhá...

Od Fiony jsi zjistil, že ta páchnoucí mast byla hojivá. Podle jejích slov to bylo na cokoliv. I na chleba, kdyby na to přišlo.
Tvé přání ohledně nějaké věci, která patřila Reese, ji překvapilo, ovšem přikývla a donesla ti ji. Byla to jedna ze dvou stejných hraček, které Reese vyrobila, při čemž tu druhou věnovala své mladší sestře. Plyšová kočka. Sešitá z černých a šedých látek tak, že působila jako mourovatá, vycpaná něčím měkkým. Místo očí a čumáku měla černé lesklé kameny. Byla moc hezká.

Obrázek

Od okamžiku, kdy se nad tebou zavřelo víko bedny, uplynulo mnoho hodin. Cesta to nebyla nikterak pohodlná. Nejdříve bednu dva muži odnesli do přístavu, kde ji vynesli i na loď a šoupli do podpalubí. Ocitl jsi se tak v úplné tmě, sám a sám, jen se svými myšlenkami a věcmi. Zdálo se to skoro jako nekonečnost, zavřený v bedně se zatlučeným víkem.
Pak to ale přišlo.
Podle zvuků jsi usoudil, že loď dorazila do přístavu. A tvůj postřeh se ukázal jako správný. Do podpalubí, kde byl veškerý nápad, totiž vešli námořníci. Podle toho, co říkali, jste již opravdu zakotvili u mola v Toarku, cíle vaší cesty. Námořníci začali nosit část nákladu ven, ovšem... Ty jsi tam stále čekal. Nakonec jsi v podpalubí zase osaměl. Zavřený. V bedně. A Shae nikde...

Našeptávající - 01. června 2014 21:45

Poledne třináctého dne před obětováním
Zastávka na cestě k Dračím Slujím
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Pacient

"To bolíííí..." zaskuhrala Reese procítěně. "A chce se mi... Spát..." Oči vydržela mít sotva pootevřené, víčka jí pořád padala. "Ale... Já nechci, aby to bolelo..." zadrmolila, když ji Ilethar varoval.

Škub!

Reese sebou trhla a tiše se zajíkla. Ovšem ten zvuk zůstal zdušen druhou rukou, do které se kousla. Do očí jí vhrkly slzy. S polknutím pevně přivřela oči. Zdálo se, že hádku Thomase a Ilethara už ani nevnímá. "Omlouvám se... J-já... Nechtěla..." vydechla sotva slyšitelně v okamžiku, kdy jí Thomas podal anestetikum. "... Ne, neříkejte jí to, prosím... Del..." Výraz v její tváři se uvolnil, stejně jako celé její tělo.

Na Thomasu výzvu ohledně otevření úst tak nereagovala. Vlastně už na nic.

Thomas O`Connel - 01. června 2014 22:00

Poledne třináctého dne před obětováním
Zastávka na cestě k Dračím Slujím
Ilethar Isaiah

Zatracená práce

"No do pytle..." Řeknu vyděšeně. S tou tváří se podívám na Ilethara.
"Vezmi si mojí kuši. Dělej. A jeden šíp. Abys věděl, že já to myslím vážně. Jestli zemře, tak jsem vás hledal zbytečně. Jestli zemře, tak mě klidně zabij, protože v konečném důsledku je to moje vina."
Co se stalo? Dávka byla moc malá a i kdybych jí dal velkou, neprojevilo by se to takhle. Tohle věci umrtvuje, eliminuje z léčebného procesu nervy a centrum bolesti... Co se zatraceně stalo.
Otočím jí hlavu na stranu a zkontroluji obvázané zranění hlavy. Jak moc krvácí. Mezitím kontroluji tep na zápěstí a pokud jej necítím, přiložím jí ucho k hrudi tam, kde má srdce.
"Možná má otřes mozku, nebo v horším případě vnitřní krvácení. Jestli to druhé, potřebujeme doktora, respektive já jeho vybavení."

Ilethar Isaiah - 01. června 2014 23:05

Odpoledne třináctého dne před obětováním

Na cestě k Dračím slujím

Thomas O'Connel

Věřte vrahovi

Když se do toho Thomas začal montovat, Ilethar na něj cosi zavrčel, ale nakonec mu uhnul a sám se, poněkud uraženě chpil odložené láhve medoviny, ze které se napil sám, mezitím co se opájel představou, kterak se Vědma Agni Azarah hrabe tomu všeumělovi nožem ve střevech. Bylo to uklidňující.

Jeho klid však zmizel ve chvíli, kdy vrah vytáhl jakýsi podivný přístroj a vbodl Reese do těla dávku nějaké tekutiny. To, že Reese něco zabrumlala a odpadla jako hadrová panenka celou situaci jen zhoršilo. Odložil láhev a naklonil se k Thomasovi.
"Ne, Thomasi O'Connele. Mrtvý si k ničemu. Žij a udělej všechno proto, abys jí zachránil. V případě že dodýchá, a´t už proto, že to byl jed a nebo jen na následky léčby, až pak tě zabiju. Teď se musíme snažit. Jak daleko je ta vesnice o které si mluvil?"

Promluvil Ilethar nečekaně stroze a začal sklízet věci hbitě do torny, ze které ještě vytáhl provaz, který provlékl Kvintusovými otěžemi a jeho druhý konec přivázal ke hrušce svého koně, na kterého nasedl.
"Tvůj kůň je rychlejší, vezmi jí do sedla. Pojedu za vámi..."

Thomas O`Connel - 02. června 2014 18:10

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k Dračím slujím
Ilethar Isaiah

No konečně

"Pět hodin. Dá se to stáhnout na tři a půl, ale budu muset po cestě nechat koně."
Dobře. Tep je slabý, dech nepravidelný...
Posadím ji opatrně na hřbet bílé klisny. Ta trochu zafuní. Rychle složím věci ležící na cestě. Poté sundám ze zad kuši. Doposud nenabitou. Vezmu jeden šíp a ve zlomku vteřiny nabiji.
"Po cestě můžeme narazit na draky. Pokud bys nějakého zahlédl, seskoč z koně a pošli je oba po cestě. Pro draky budou lepší jídlo, než ty." Podívám se na kuši ve své ruce. Energicky sundám toulec šípu a obojí mu s jednoduchým "Na." podám.
Nebudu moci postarat se o děvče a střílet z kuše v jakémkoliv momentu zároveň. To nejde. V tuhle chvíli by mi jen překážela. V jeho rukách bude efektivnější, ať už umí střílet jakkoliv.
Pokud jí odmítne, nebo se bude divit, s takto interpretovanými myšlenkami se mu svěřím.
Ještě mu ukážu, kde je pojistka a jak se s ní zachází.
Pokud se trefí do oka, mohl by toho draka zabít, ale pochybuji, že bude tak dobrý a rozhodně se mu s tou myšlenkou nesvěřím.
"Do hodiny budeme u stezky, ale tam je konečná. Je náročná už pro lidi, natož pro koně."

Ilethar Isaiah - 02. června 2014 21:26

Odpoledne třináctého dne před obětováním

Na cestě k dračím slujím
Thomas O'Connel

Pěkné vyhlídky

Pozoroval vraha s lehkým podezřením v očích a když Thomas založil do kuše šíp, mohl si všimnout si tesáku, který se jako kouzlem objevil Strážci v ruce. Skoro reflexivní pohyb, nejspíš, peotože když mu zbraň nabídl, odfrkl si a nůž zmizel stejně rychle, jako se objevil.

Opatrně převzal kuši, prohlédl si jí a vyslechl si ústní návod. Zdálo se, že chápe rychle. Za svůj trénink už střílel z nejedné kuše. Takhle sice byla trochu netradiční, ale co se týkalo zabijáckých konstruktů a věcem k působení smrti, chápal Isiah starší až překvapivě rychle. Nebránil se, kuši přijal a vsedl na svého koně.

"No...máme pěkný vyhlídky..." Zabručel s lehkým náznakem pobavení a kopnutím do slabin popohnal Primuse za Thomasovým koně, škubnutím za provaz uvedl do pohybu i Kvintuse. Dračí hory čekaly....

Edo - 02. června 2014 22:55

Brzké ráno třináctého dne před obětováním Reese Raegan
Toark

Cesta delší než dlouhá...

Po odchodu námořníků jsem dlouhé minuty vydržel čekat. Trpělivě jsem naslouchal okolí a představoval si, jak asi budou znít blížící se kroky a páčení hřebíků z výka bedny. Chápal jsem drobné zpoždění. Byl jsem na něj připraven. Jenže minuty se postupem času kupily na sebe a já začal přemýšlet nad tím, jestli se náhodou nestala někde chyba. A pokud, tak jaká a proč.
Bedna byla prostorná. Nepohodlí tak bylo způsobené tou nejistotou, než tím, že bych neměl kam natáhnout nohy.
Po hmatu jsem začal prohrabávat obsah mé kožené torny. Páčidla se mi nedostávalo. Možná jsem si o něj měl říci před tím, než jsem vlezl dovnitř. Jako jediný použitelný nástroj se mi s každou další minutou začala jevit ta malá pánev. Počítal jsem poslední vteřiny, než se k něčemu odhodlám. A vždycky, když už jsem řekl - to bude ta poslední minuta - jsem našel dašlí vůli, počkat ještě chvíli. Nechtěl jsem nic pokazit jen kvůli své nedočkavosti. Takhle zavřený jsem neměl přehled o čase, jak rychle plyne. Můj pohled mohl být zkreslený. Přesto můj šálek pokory a nadhledu postupně přetékal.
Mohla uplynout hodina, možná i dvě, než jsem se odhodlal k akci. Pokud to tedy bylo potřeba, nakonec jsem se zapřel rameny o dno, lokty jsem se vyvažoval, bradu zabořenou v krku, nohy vzhůru. Jeden silný kopanec do výka. Někam ke kraji. A znovu. A pak jsem chvilku vydechl a zaposlouchal jsem se, jestli jsem tím nepřitáhl nechtěnou pozornost nějakých námořníků, strážců zbylého nákladu. Pokud ne, byl jsem odhodlaný víko alespoň na jedné straně povolit a pánví si pak pákou pomoci se zbytkem hřebů, které by byly neochotné mne pustit na svobodu. Pokud jsem byl ochotný několik hodin jen čekat, mé ohodlání se stejně dlouhou dobu, třebaže méně hlasitěji a pomaleji, pokusit dostat ven, bylo už stravitelnější. Aspoň jsem zabavil svou mysl.

Thomas O`Connel - 02. června 2014 23:36

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Na cestě k dračím slujím
Ilethar Isaiah

Cesta úvah

Nasednu na koně a udám směr i rychlost. Vyrazím cvalem. Nepříliš rychlým, protože kůň nese velikou zátěž a hlavně se musím starat, aby ona nespadla.
Usměji se pro sebe, když zaslechnu jeho slova. Skutečně máme nádherné vyhlídky... V nejhorším případě polomrtvou, v nejlepším spící dívku před sebou na bílem koni směřujíc k šedým horám, jednomu z nejnebezpečnějších míst světa, podle něho téměř jistě do pasti.

Reesina hlava mi spadla na hruď. Uvědomím si, že jedeme už několik minut. Možná se na něco ptal, nevím. Nezajímám se o to. Starám se jen o to, abych nepřehlídl mé orientační body a o Reeseinu stabilitu.
Vyvolená. Ona. Krásné děvče, to ano, a chytré, ale jako všechny před ní, počínaje Avery, i ona je až neskutečně naivní. Možná až příliš. Tak, jako všechny před ní nepoznala štěstí, lásku a vše dobré, co by jí mohl svět přinést, ale také byla ochráněna před vším zlým. Až na jedno.
Kar'A'Kulem. Bohem bolesti či násilné smrti. Celý Canos mu slouží, jen o tom ti dobří lidé neví. Bůh stojící vedle smrti, který jí ve skrytu vládne. Zasadí malou křivdu, nechá jí zalévat, zocelovat a na opačné strany postaví dost vlivné lidi. Vznikají války, lidé umírají. S válkou přijde bída a s tou nemoci. Nakonec sklidí z malého a polozapomenutého sporu dost bolesti na celá desetiletí, staletí. Nemluvě o tom, že ten spor pak může kdykoliv znovu rozdmýchat. Nekonečné zdroje vzájemné nenávisti a bolesti. Geniální. Hrozné.
Při tomhle všem by už nepotřeboval další energii, ale snad aby dokázal svoji moc, ničí celé země hrozivými uskupeními, například krásná a vcelku mírumilovná náboženství fanatickými sektami.
Nemyslím si, že by náboženství Canosského státu bylo špatné, ona základní myšlenka je jednoduchá a ačkoliv se tam mluví o bolesti a utrpení, jsou to spíše odstrašující příklady. V těch nejstarších spisech, starých mnoho století, se o proroctví mluvilo, že se jednoho dne narodí, ale nikde nebyla zmínka o to, že by je měli zabít. Mluví se tam jen o tom, že jednoho dne stanou vedle svých manželů a napomohou k lepšímu životu.
Obávám se, že Canossané právě zabíjí dívky, které splňovaly všechny podmínky a už smrtí první z nich se odsoudili k dalším tisíciletím nicoty... A to jen na základě jakéhosi pochybného spi...
...su...
Řekla, že není fanatik. Proč to vztahovala na sebe? Proč se mě lekla? Ano, řekl jsem, že jsem vrah, ale to tušila. Tušila, že není můj cíl. Ne takhle. Celou dobu mě pozorně sledovala, ptala se na věci, které neznala a to jak se zadívala k horám napjatě očekávajíc draky.
To zapištění nesedělo. Už věděla, že jsem pro ní hrozbou, ale tu tvář... To poznání, proč to dělám. Že já věřím ve smrt, že svým obětem ve skutečnosti prokazuji službu, že pokud to nebudu já, ztělesnění rychlé a bezbolestné smrti, bude to jiný, ne tak zručný a laskavý vrah. Byl to pohled pro lidi, kteří zpytují své svědomí, kteří se za něco viní, kterým moje rána dává odpustek. Jednoduché zakončení složitého života...
Pohled smrti, kdy člověk nemá klidné svědomí. A tenhle pohled nebyl pohledem vhodným Vyvolené.
Prosila odpuštění. Ležela polomrtvá, její vědomí pracovalo na volnoběh, než se zcela zastavilo. Něměli jsme to někomu říkat. Co? Proč?
Ty otázky mě sžírají. Vyvolávají ve mě touhu se otočit k Iletharovi a zeptat se, ale to by jej jen zaskočilo a jí by to nepomohlo. Tohle mi poté bude muset vysvětlit Reese sama.

Cesta netrvala dlouho, vlastně byla o pár chvil kratší, než jsem čekal. Ani jsem si nevšiml, kdy s terén začal měnit, ale odbočku jsme neminuli. Les nahradily holé skály, maximálně doplněny mechem či travinou, v příhodnějších podmínkách nevysokým stromkem.
Moje orientační body mi zářily do očí. Tamhle ten strom, už o dobrých několik let starší, kámen, který byl zaseknutý hluboko do rašelinového štěrku a v některých místech cesta samotná. Nakonec jsme k tomu místu dorazili. Chvíli před tím jsem upozornil Ilethara.
Stezka. Úžasný výraz, snad až trochu moc opěvný, označující cosi téměř nerozpoznatelného od okolního terénu, klikatého jako had a asi tak pohodlného k cestování, jako bažina doplněná kyselinou, jen diametrálně odlišného. To, že po cestě je několik dračích eskyní, zrovna nepomáhá.
"Tady to je." řeknu a slezu z koně. Dívku si přehodím přes záda. "Je to asi deset kilometrů. Do prudkýho kopce a to co vidíš teď, je z toho celku asi nejpohodlnější část. Z koněm by ti to trvalo o hodinu déle."

Našeptávající - 03. června 2014 10:41

Již ne tak brzké ráno třináctého dne před obětováním
Přístaviště Toarku
Edoran

V podpalubí

Bedna byla masivní. První výkop přinesl akorát pachuť bezmoci. Druhý na znamení odhodlání. Třetí, při kterém se připomněly nohy použité místo beranidla. Čtvrtý, bedna nadskočila. Pátý, škvírou mezi víkem a rámem bedny na tebe mrklo šero v podpalubí. Šestý... Uprostřed šestého tě vyrušilo tiché heknutí.

Křup.

"...To se mi snad zdá!" Ostré syknutí naštěstí nepatřilo žádnému námořníkovi. I když naštěstí... "U ledový koulí mistra Kápě na kovadlině!" ucedil ten povědomý melodický hlas. Shae. "Ani se nehni," dolehlo k tobě skrze stěny bedny. "Bohové, dneska se mě akorát snaží všichni vytočit," zamručela již o poznání tišeji. A v další chvíli začala páčit víko bedny pomocí páčidla. Šlo jí to rychle. Zručně. Brzy jsi byl volný.

V podpalubí panovalo šero, bylo skoro prázdné. Jen pár dalších beden, Shae a snad dva sáhy od vás leželo bezvládné tělo mladíka, spíše chlapce. Nevypadal jako jeden z námořníků, snad se jednalo o jednoho z cestujících. Chvíle prohlížení stačila, aby ti připadal i povědomý. Zahlédl jsi ho... V ulicích Canosu.

Sven Gustavsson - 03. června 2014 10:51

Toark

Kývla jsem na Zelo a Frye a zaklínače, jehož jméno sice znám, ale ani se mne neobtěžoval pozdravit, jsem zpražila pohledem v duchu si odfrkla. To bude krásná spolupráce. Ten malý zaklínačský fracek Gavriel, který své postavení beztak získal jen díky protekci, evidentně dostával málo výprask, že nemá ani základní návyky slušnosti. Divím se, že tak zbožný muž jako jeho otec toto trpí. Anebo by si to před tatíčkem nedovolil a pán se konečně utrhl ze řetězu?

Něco málo jsem pospala, ale většinu bdělého času jsem strávila na palubě a sledovala vlny. A v duchu promlouvala s Theodorou, že se o vše postarám a její oběť nebude zbytečná. V mém srdci nezbyla žádná lítost, žádný soucit. Má dcera zemřela před očima. Nechat zemřít cizí pro mne nic neznamenalo. Zvlášť když vím, že už to bude konec, že ona uzavře kruh a že už žádná jiná matka nebude muset podstoupit, co já.
Přemýšlím i nad tím, jaká hanba je, že s největší pravděpodobností jí pomohl utéct někdo, kdo již svou oběť položil, bratr Makayly. Copak se zbláznil? To chce, aby utrpení jeho sestry přišlo vniveč? U pětice, taková ostuda! Být jeho rodičem a ohnivou, tak si pro něj sama dojdu nebo se zblázním vzteky a žalem, že všechny moje děti jsou mrtvé. Protože od toho dne by se pro mne stal mrtvým mužem. Jak si někdo tak strašně nemůže vážit památky? A ještě vykoná takový zločin, takový hřích!
Mají přibližně den, den a něco náskok. Hledat je ve městě je jako hledat jehlu v kupce sena. Ale já nedopustím, aby vše pokazili.
Jestli tu nocovali, určitě ne v nějakém honosném podniku. Dost možná ani v tom lepším. Jsou na útěku. Jenže kolik tu, i těch horších, může být podniků? Nejlepší ale bude začít v přístavu, pokud jeli sem, tak na lodi, je to nejlepší cesta. Doufejme, že Reese a on jsou i v tomhle hemžení natolik výrazní, že si je někdo bude pamatovat.
"Poptáme se tu," řeknu Zelo a Fryovi, abych se jim neztratila v davu. "Jestli sem přijeli, možná tu ještě bude kotvit ta loď a kapitán by o nich mohl měco vědět." Proto hledám někoho, kdo má tenhle organizovaný zmatek na povel. Přeci si v takovém přímořském městě nemohou dovolit opravdový zmatek, ne? Někdo musí mít přehled o tom, jaké molo bude kdy obsazeno.

Ilethar Isaiah - 04. června 2014 20:43

Odpoledne třináctého dne před obětováním

Vstup do Dračí hlavy

Thomas O'Connel

Po svých

Ilethar jel za Thomasovým koněm, v jedné ruce otěže, v ohbí lokte druhé ruky kuši. A podstatnou část cesty zvažoval pro a proti ohledně nápadu střelit asasína do zad. Jistě, jedním velkým proti byl fakt, že vezl Reese a kdyby se kůň splašil, nedopadlo by to dobře. Také se zdálo, že jim chce pomoci, aspoň z jeho zoufalého chování poté co Reese omdlela tak usuzoval.
Ale proč? Co ho k tomu vede?

To bylo to, co ho žralo a z čeho mu prst nebezpečně sklouzával ke spoušti toho pekelného vynálezu šílených Wee'rdů. Že o Thomasi O'Connelovi, krom jeho jména, nehorázné kvality výbavy a nechutné přechytralosti nevěděl téměř nic.
Bude se ho na to při nejbližší příležitosti muset zeptat. Byl to asasín a ti přeci dělají věci výlučně proto, že jim za to někdo platí. A kdo by platil zjevně dobrého asasína, aby dostal Reese z Canosu, chránil jí a udržel živou, čímž by Canos defakto ochromil a mohl pak vydírat? Ilethar se pro sebe ušklíbl. Odpověď byla nasnadě.
Liš-čen.

Když došel k tomuto závěru, upřel své myšlenky spíše na blízkou přítomnost. Na hory, dhragany...a draky. Nikdy žádného neviděl. Ale možná si bude s těmi bestiemi, kterým v břiše dřímají plameny, nakonec rozumět, kdo ví. S touto rádoby optimistickou myšlenkou vydržel téměř až k úpatí Dračí hlavy. Tam se Thomas zastavil a vypadalo,že plánuje Reese nést na styl 'pytel brambor' celých deset kilometrů. A to nebylo všechno.
"A to tu chceš koně jen tak nechat?" Zabručel ne zrovna nadšeně a sesedl. A už připraven na zabijákovu odpověď začal přesouvat zásoby ze sedlových brašen do svého tlumoku.
"To bymse rovnou mohli pátracím voddílům mávat signálníma pochodněma na uvítanou..." Bručel, mezitím co dokončoval přesun vybavení. Větu '...a zrovna levný taky nebyly' dodal už víceméně pod vousy.

Thomas O`Connel - 04. června 2014 21:17

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Vstup do Dračí hlavy
Ilethar Isaiah

Koňský problém

"To tu chceš koně jen tak nechat?"
Otočil jsem se k němu.
"To je na tobě. Buď na jednoho z nich přivaž svůj plášť, pošli je po cestě a draci se o ně postarají, nebo je veď s námi."
Bude je vést on. Já mám holku. Na další cestu od osady by se nám sice hodili, ale tohle bych kvůli tomu nepodstoupil.
"Tím 'drahý' myslíš to, že tě stály jednu noc s Maryšou? Prý jsi je dostal za pár zlatých jako bonus k ubytování." neodpustím si poznámku, když zaslechnu jeho reptání. Zády k němu se obdivně pousměji při vzpomínce na toho tvora.
Obdivně za to, že to udělal.
Poté vyrazím částečně krokem a částečně šplhem po stezce vzhůru směrem k osadě.

Ilethar Isaiah - 04. června 2014 21:46

Odpoledne třináctého dne před obětováním

Vstup do dračí hlavy

Thomas O'connel

Sbohem, věrní oři

Ilethar zabručel soci o ohnivém rubínu a ceně, ale nebylo to zjevně důležité. Po krátkém rozvažování přikývl, a přehodil otěže Kvintusovi přes hlavu. Odepjal si svůj už tak ucouraný červený plášť, který uvázal k hrušce a pak, s lehkým povzdechem pleskl koně prudce přes plece s sledoval, jak i se svým druhem cválají po cestě.
No, aspoň to připraví pronásledovatelům malou záhadu...

Usmál se pro sebe a začal postupovat za Thomasem. To byl taky důvod, proč se koní zřekl. Nechtěl zabijáka ztratit z očí. Vpřed postupoval velmi zdatně, terén mu nečinil potíže, síla a vytrvalost mu jistě nechyběly a ačkoli se mrštností možná nevyrovnal asasínovi, rozhodně netrpěl jejím nedostatkem.

Našeptávající - 04. června 2014 22:46

Hodina po poledni třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Ilethar Isaiah & Thomas O'connel

Cestou necestou; II. dějství

Bezvládná Reese působila... Obzvláště křehce. Zvláště s tím obvazem kolem hlavy. Jenže něco bylo jinak. Něco... Ale co? První si toho všiml Ilethar, když si ji Thomas přehazoval přes záda. Vlasy. Zatímco jindy se v nich vyjímal jen jeden světlý pruh, nyní byl o poznání širší. Natolik, že i skrze obvaz bylo patrné, že ta světlá skoro bílá barva se nyní roztahuje skoro přes půlku hlavy.
Jenže ať už to znamenalo cokoliv, nic to neměnilo. Thomas věděl, že čím rychleji se budete chtít k osadě dostat, tím to bude náročnější. A nebezpečnější. Stezka, které jste se drželi, byla téměř neznatelná. Člověk musel vědět, kam se dívat. Po čem se dívat. Dhragani si všechny své "chodníčky" značili. Nenápadnými znaky vyrytými do kůry stromů, vyleptanými do kamení.

Stezka vedla pořád do kopce, a to hustou vegetací, hornatý terén byl v této části pokryt stromy i keři, které tak spolu tvořili les. A právě tato část k osadě, která se nacházela v malém údolí, byla nejnebezpečnější. A to díky Stromovcům. Zeleným drakům. Tito draci sice nechrlili žádný oheň, neplivali kyselinu a ani nebyli kdovíjak agresivní, ale často se stávalo, že si někdo na takovém drakovi ustlal. Nebo si na něj sedl, v horším případě si rozbil tábor přímo u jeho tlamy. Způsob lovu Stromovců totiž zahrnuje nehybnost a čekání. Starší draci se velmi často i ukládají ke spánku, ze kterého můžou procitnou za týden nebo také za deset let.

Bohužel, právě lesem - přes teritoria Stromovců - vedla podstatná část vaší cesty do osady.

Obrázek

Po půl hodině chůze náročným terénem Thomase něco donutilo... Zpozornět. Zpomalit. Lépe se rozhlédnout.
A v tu chvíli se to stalo.
Nad vámi se něco pohnulo, něco rychlého, hbitého, co se do teď ukrývalo ve větvoví a dva metry před Thomase dopadlo kopí. Kopí zdobené dřevořezbou dračích šupin.

"Stát," ozval se zdánlivě odnikud a přeci z místa někde nad vámi hlas. Hrubý. Tichý. Chraptivý. Jako varovné vrčení šelmy chystající se ke skoku. Muž ovšem nemohl být sám. Ne. Pohyb jste zahlédli jinde, než odkud se ozval hlas. A hlas se ozval odjinud, než přilétlo kopí...
Stačilo si to uvědomit, uvědomit si tu skutečnost a oči náhle prozřely. Na stromech, v korách, zapleteni do větvích, byli lidé. Oblečení je maskovalo, do vlasů měli zapletené větvičky, listí a i tváře měli pomalované.
A co bylo hlavní...
Obklíčili vás.
Ilethar napočítal čtyři.
Thomas pět. Ale i přesto věděl, že jich musí být šest. Dhraganská hraniční hlídka vždy čítala šest členů.

Edo - 05. června 2014 12:05

Již ne tak brzké ráno třináctého dne před obětováním
Přístaviště Toarku

V podpalubí

Ztuhnu, když se dozvím, že v podpalubí někdo je. Příkaz Shae je tak pro mne spíše samozřejmostí. Nechci si ji proti sobě nějak popudit hned na začátku. Sice mě trápí, že jí to trvalo tak dlouho, že mi to předem neřekla a asi bych měl mnoho otázek, na které se ptát, ale nechám si je zatím raději pro sebe. Teda až na tu jednu.
Vylezu z bedny i se svým zavazadlem. Snažím se chovat tiše, odhadnout z její tváře a postoje, co se stalo, co se bude dít a co dělat, abych ji nenaštval. Pohled mi ale rychle sklouzne k ležícímu chlapci. Je mrtvý?
Mrtvých jsem viděl dost na cestách se svým otcem, ale od jeho porpavy se mi tato zkušenost úspěšně vyhýbala. Nečekal jsem, že mě potká tak brzy poté, co se rozhodnu pro tuto... misi.
Přemýšlím, odkud ho znám a neubráním se oné otázce.
"Je ... ? Co byl zač?"
Mohl bych asi zmatkovat, ptát se, co se děje, proč to udělala a co budeme dělat, ale tak nějak mi přijde, že všechny tyhle otázky by byly smetené ze stolu a nedostalo by se mi žáné odpovědi. Nepanikařím. Jsem soustředěný, ve střehu, nevím, co od ní můžu čekat a co se stane v následující minutě. Chci mít pod kontrolou alespoň sebe, když ne své okolí.

Thomas O`Connel - 05. června 2014 16:03

Hodina po poledni třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Ilethar Isaiah

Dívka a Smrt

Zdolávám nejdříve kamenitou stezku a poté i stále do větší výšky jdoucí zeleň. Pečlivě si všímám rytin, run Draghanského národa značících cestu.
"Neodkláněj se ze stezky. Nechtěl bys šlápnout na to, na co bys mohl šlápnout. Takový pár desítek let spící dráček..."
Stromoví draci. Takové mírně řečeno nášlapné pasti. Vydrží mnoho let nečinní, ale s déletrvajícím spánkem přichází i větší hlad. Blbě se rozpoznávají. Jejich kůže připomíná vzhledem kůru stromu a dokáží ztuhnout v pozicích, které nelze rozeznat od větví. Mají neuvěřitelně placatou hlavu, která přiložená ke kmeni prakticky zmizí. Dokonalé mimikri.
Ilethar se choval podivně. Jeho krok se na chvíli změnil. Jako by jej něco upoutalo. Dívka mi v tu chvíli připadala ještě bezvládnější.
Můj instinkt mě před něčím varoval. Já jej opět ignoroval.
Umírá. Mohu to ještě zvrátit. Možná. Jen, když setrvám v rychlosti. Přehodím si jí přes hlavu, abych jí mohl nést v náručí, obávám se, že ztrácí život. Můj krok nepatrně zrychlí.
Nestihl jsem si všimnout jejich vlasů. Zatím. V tu chvíli jsem se musel věnovat svému instinktu. Dívka v mé náruči umírala, ale pokud nezůstanu naživu, nebudu jí moci pomoct.
Pohyby. Na draka moc rychlé. Zaševelení stromů. A hlavní náznak, tiché prasknutí větvičky. na vteřinku zastavím.
"Sledují nás." řeknu. "Nestřílej. Potřebujeme je."
Podívám se na dívku v mé náruči a konečně i na její vlasy. Malá plavá ofina se zvětšila. Teď byla z víc jak poloviny blonďatá. Měl jsem pocit, jako by mi vlasy před očima měnily barvu. Musel jsem přikleknout, abych se mohl dotknout jejího krku tam, kde bych měl cítit tep. Byl čím dál slabší, nepravidelný a mezi jednotlivými údery srdce byla čím větší prodleva. Stále se jí vzdouvaly plíce. Stále dýchala, ale i její dech byl čím dál méně častý.
Opět jsem vyrazil, když se přede mne zabodlo kopí. Vyřezávané s až obřadnou pýchou. Hlas z korun mně mírně podráždil. Ne kvůli slovům, ale kvůli tomu hlasu. Ne proto, že by mě mohl zabít, ale protože bezdůvodně zněl podrážděně.
"Když jsem se naposledy před pěti lety do vaší osady tajně proplížil, požádali jste mě, abych to vícekrát nedělal a já souhlasil." Podíval jsem se přesně na toho muže, který promluvil a sjel jsem pohledem i toho, kdo hodil ono kopí.
"Dívka v mých rukách umírá. Potřebuje lékařskou pomoc. Nehodláme být pro vás a vaší vesnici hrozbou, to zajisté dobře víte, ale pokud vaše nečinnost povede k její smrti, nezlobte se na nás za to, že by to mohlo vyústit v náš vztek a tudíž nejspíš i smrt několika z vás. Tušíte přeci, co s lidmi udělá ztráta milované osoby rukou někoho neznámého."

Našeptávající - 07. června 2014 12:07

Ráno třináctého dne před obětováním
Přístaviště Toarku
Edoran

Čas pátrání

"Tvé starosti bych chtěla mít," ušklíbla se Shae kysele. Ten ospalý letargický výraz se z její tváře vytratil. Nyní její výraz působil živě, proměnlivě, zkrátka přesně naopak. Poznal jsi, že ve skutečnosti je mnohem více rozčílená, než nedávala najevo. A těžko říci, co ji tak pekelně naštvalo, ovšem tušil jsi, že s tebou to nebude mít zase tolik, co dočinění.

"Nikdo důležitý," odvětila ti lakonicky na tvoji otázku. "A ne, není. Zatím. Smrtipán a Mordýř se o něj budou muset ještě chvíli přetahovat," dodala. Smrtipán - Gecher, bůh Smrti. Samotná zmínka jeho nebyla až tak znepokojivá jako fakt, že zmínila i Kar'A'Kula, jinak také Morduka, Lišaje, Mordýře. Boha násilné smrti. Ve většině krajích jen vyslovení jeho jména mohlo znamenat rozdíl mezi životem a řádným výpraskem na pranýři. Nebo oprátkou.

"Pojď, musíme vypadnout. Někdo s námi připlul z Canosu a jistě bude mít náskok," spíše zamručela. Ze svého vaku vytáhla pomačkaný klobouk, který ti nasadila na hlavu a stáhla tak, aby ti nebylo příliš vidět do tváře. "Pro jistotu. Na palubě by neměl skoro nikdo být, ale... Ale. Kdyby ti idoti nepřenesli špatnou bednu, už jsme dávno mohli být na cestě," trhla rameny.

Měla pravdu. Paluba byla skoro prázdná až na dva námořníky, kteří seděli u kormidla a vydatně do sebe klopili obsah jedné čutory. Dostat se tak z lodi bylo snadné a překvapivě rychlé.

Toark bylo především město postavené z větší části v mořské laguně. Na vodě smíchané se splašky. Slunce se sotva objevila na východě, a tak panovalo ještě šero. Do ticha zazníval zvuk vln narážejících na vlnolamy, které bránily vodě smést Toark jako stavbu z třísek, křik racků a zpěv jakési hospodské odrhovačky.
Na molech v tuto chvíli panoval největší ruch, jak námořníci vykládali a nakládali zboží na jiné lodě.

Jorah Rokstel - 07. června 2014 12:47

Cesta

Cesta byla dlouhá a v podstatě i dost nudná, nejspíš proto, že žádný z členů výpravy nebyl otravný žvanil, co by se snažil rozproudit konverzaci... Na jsednu stranu to bylo dobře, na tu druhou, by bylo milejší poslouchat nějaké vyprávění, než studené burácení vln o příď lodi. Voda zkrátka není můj šálek čaje a i když bych to nikdy nepřiznal, byl jsem neskonale vděčný, tomu, jenž trestá, když jsem v pořáku zase vstoupil na pevnou zem.
Zaklínač z chrámu kvintesence se na nás neobtěžoval ani kývnout, jen si zalezl do rohu a spal až dokonce cesty. Zajímavé... Naštěstí mi to bylo celkem jedno. Máme společně hledat vyvolenou, ne navazovat přátelství.

Po pár chvílích jsem přišel na to, že jeho tvář odněkud znám... šlo o syna vrchního zaklínače. Nespíš tedy nebylo těžké dostat se tak vysoko v chrámové hierarchii. Někteří kvůli tomu musí prolévat krev, jiným stačí, že ji mají v těle.
Akolytku jsem nepoznal a nezdálo se, že by někdo jiný věděl, proč byla vybrána pro tak důležitý úkol. Smířil jsem se tedy s tím, že s sebou máme někoho, na koho se budu moct za dlouhých nocí beze spánku dívat.
Vědma z chrámu vody, také nebyla jen tak někým. Tahle žena byla svým Bohem krutě vyznamenána, avšak nepochybuji o tom, že to pro ni byla stejná čest, jako utrpení. Jistě musí tu uprchlici nenávidět víc, něž kdokoli jiný... Její dcera se přeci neodevzdala přílivu jen tak, hm? Přesto však vypadala vyrovnaná a silná, navíc se jako první jala dát našemu pátrání směr...

Canos se po chvíli ztratil v temnotě a moje srdce poskočilo... Konečně uvidím ty zapovězené kraje, proleju cizí krev v obětinu a zjistím, zda v těchto končinách existují zdatní bojovníci. Potom najdu Ilethara a podříznu mu krk. Nebudu litovat, že sjem ho znal - byl to jeden z nejlepších učedníků - avšak nemůže očekávat nějaké slitování.
Do Taorku jsme dorazili v brzkých raních hodinách, slunce si zrovna hledale costu skrze husté mraky a kreslilo po zemi letmými paprsky. Přístav byl neskutečně živý a já si náhle dokázal přestavit, jak snadné muselo být ztratit se v davu. Ilethare, nejsi hlupák... Pomyslel jsem si a doufal jsem, že dívenky s dvoubarevnými vlasy si přece jenom někdo všimnul. Nebyla výjimka, aby starší muži cestovali s děvkami, ale předpokládám, že tu holku z bohatý rodiny mohl někdo jen težko pokládat za lehkou ženštinu.

Ve vzduchu páchla rybyna a lidé kolem výřili jako hejna netopírů... Zdánlivě bezcílně.
,,Dobrý nápad." Pokývám hlavou, i když mám ten pocit, že loď která je přivezla musí být dávno pryč.
,,Já se podívám do nějakých uliček, jistě nešli po hlavní cestě. Ale i na takových místech mohlo být pár očí, co by za zlaťák, nebo život rádi vyzradili, co viděli..." Odvětím a zadívám se směrem k temným stínům mezi domy, kudy by se dalo málem nepozorovaně odcházet od přístavu.

Edo - 07. června 2014 13:43

Ráno třináctého dne před obětováním
Přístaviště Toarku

Čas pátrání

Nedělám si na Shae názor. Snažím se jen zapamatovat všechno, od jejich nevýrazným pohledů, úšklebků, gestikulace a slov, abych si nakonec mohl vytvořit co nejpřesnější obrázek o ní, až dojde na rozhodování. A ono dojde. Dříve nebo později určitě budu stát před volbou a ona v tom bude hrát svou roli.

Shae nakousne hodně skutečností, které mi jsou neznámé a přesně nevím, co tím vším myslí. Cítím se být jako páté kolo u vozu a to mě trochu vytáčí. Spěšný odchod z podpalubí a její rozladěnost mi moc nedovolí se vyptávat. Své otázky "Kdo?" a "Kam?" si uložím bezpečně do paměti a následuju ji. Snažím se být nenápadný. První půl minutu ale polevím ve své soustředěnosti. Po pěti letech jsem mimo Canos a těch vjemů a vzpomínek s nimi přicházejících je mnoho.
Jen záda Shae mi vždycky připomenou, že s ní musím držet krok a že jsem zde kvůli něčemu jinému než nostalgii.
Znovu se tak vžívám do role společníka. Začínám se ohlížet, všímat si podeřelých lidí i zajímavých věcí okolo. Napadne mě, že bych mohl cestou přístavem ukořistit nějakou zbraň, něco ostrého, s čím bych se cítil bezpečněji. Nožů na přeřezávání svázaných nákladů, různých kudliček válejících se na bednách, smotaných lanech, ke kuchání ryb, cokoliv. Stačí se jen natáhnout za chůze a rychle schovat ve své torně. Využít toho shonu a všudypřítomné práce. Možná má pro mě Shae připravené něco více profesionálního, dýku, malý meč, ale možná taky ne a já chci být připravený na chvíli, kdy by se něco pokazilo, byť si nejsem jistý, jestli bych onen ostrý předmět uměl v ten moment použít. Ale nůž se může hodit i jinde než v boji. A o to jde.

"Zmínilas někoho dalšího z Canosu? ..." Rozhodnu se nakonec dohnat Shae a za chůze se ji optat na první věc, co zmínila.
"Víš kde toho člověka hledat?"
Chi být toho součástí, chci být informován. Proč bych tady jinak byl? Bez mých postřehů a nápadů jsem pro ni jen břemenem. Shae vypadá schopně, že by si poradila i sama. Mohla mě nechat v té bedně, nebo mě podříznout a hodit přes palubu. Ale neudělala to. Možná dala slib. Vypadá jako někdo, kdo dá na slovo? I kdyby ji to bylo na obtíž? Asi mě potřebuje. Ale když nebudu vědět, kam a proč jdeme, jsem jí k ničemu. A já nechci skončit v nějaké špinavé postranní uličce jako žrádlo pro krysy a toulavé psy.

Našeptávající - 07. června 2014 15:44

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Gavriel Loken

Šestý smysl

Město před tebou rozevřelo svoji náruč a spolklo tě se stejnou dychtivostí a nenažraností s jakou hladová ryba polyká háček. Zaseklo a již nepustilo. Něco tě táhlo do jeho uliček, snažilo se tahat za nitky ovládající tvé kroky podobno loutkářovi. Útočilo to na mysl ze všech stran. Šestý smysl? Možná.
Nutilo tě to míjet všechny ty lidi, proplétat se mezi nimi a pohybovat se ulicemi Toarku jako by jsi zde vyrostl. A za každým rohem, za každým metrem, kdy jsi znejistěl a chtěl jsi se vzepřít, jsi ji uviděl. Reese. Koutkem oka jsi vždy zahlédl pohyb, záplavu vlasů, ve kterých se vyjímal ten pruh. Velké hnědé oči, které s dalším mrknutím zase zmizely. S křikem racků se mísil tichý šepot. Vzdech.

Naposledy jsi ji spatřil před tou uličkou. Přísahal bys, že před stála. Průsvitná, bledá, jako mihotající se vzduch. S tím svým úsměvem ukazovala do úzké křivolaké uličky vedoucí mezi domy. Páchlo to tam močí a splašky, pod nohou ti proběhla cupitající krysa. A někdo tam byl. Kluk, mladé ucho, mohlo mu být snad deset zim, možná jedenáct. Zrzavé vlasy působily jako v jednom ohni a v pihovaté tváři s jemnými dětskými rysy výrostkovi seděl otrávený výraz. Ještě aby ne. V každé ruce nesl jeden kýbl se splašky a zbytky a chystal se je vylít do jednoho z výklenků.
Cítil jsi...

Ne, věděl jsi.

Věděl jsi, že je... Důležitý.

Našeptávající - 07. června 2014 16:06

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Angara Tara-mej

Na vlastní pěst

Rozdělili jste se. Gavriel se vydal směrem k trhu, ovšem rychle zmizel tvým pátravým očím z dohledu. Zelo si s tebou vyměnila rychlý pohled a pak už jsi jen spatřila, jak se vydala v jistém odstupu právě za zaklínačem svého chrámu. Fry se také vydal svoji cestou a ty jsi v přístavu zůstala sama.
Zvěsti o světě tam venku vskutku nelhaly. Byl odporný. Ten přístav byl odporný. Stačil nádech a cítila jsi vtíravý zápach moči a splašků. Voda zde nebyla vůbec čistá, byla špinavá. Zkažená. A co teprve zdejší lidé. Byli stejní jako ta voda.

Nicméně jsi se toho moc nedozvěděla. Vlastně skoro nic. Z toho nic bylo jen patrné, že Reese s Iletharem žádnou zdejší lodí nepřipluli a ani neodpluli. Rozhodně ne žádnou, která připlula z Canosu a plula dál. Další možnost byla, že se snad mohli svést s nějakým rybářem nebo měli vlastní loďku. V ten okamžik se ti vybavila hrbatá záda rybáře, který za tebou přišel ve včerejší podvečer.
Loď.
Ztratila se mu loď. Chtěl po tobě náhradu.

Dostala jsi ale tip. Zájezdní hostinec na okraji Toarku, ve směru do vnitrozemí. Jen tam se dali sehnat pořádní koně a dobrý pokoj na noc.

Našeptávající - 07. června 2014 16:27

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Fry Rokstel

Pátrání

V tuto hodinu šlo potkat snad jen samé pochybné existence a pár dobrodruhů či cestovatelů, kteří spěchali do přístavu. Z většiny ovšem táhl chlast a štiplavý odér potu z prohýřené noci. Nad ránem je totiž vyhodili z hospod a bordelů, a tak teď hledali, kam se vrtnout, aby se mohli vyspat z opice. Chtělo to tak trpělivost. Hodně trpělivosti.
Nikdo neměl příliš náladu se bavit.

Bylo to vyčerpávající a otravné, ale jak se říká: Trpělivost přináší ovoce. Na schodech jedné z hospod jsi spatřil muže, takového floutka v zašlém, kdysi barvami hýřícím oblečení a se starou loutnou připnutou k vaku. Na tváři měl několikadenní strniště a akorát se s chutí zakusoval do něčeho, co vzdáleně připomínalo jedovatě zelené jablko. Stačilo se jen zeptat.

Obrázek

V obličeji se mu objevil překvapený výraz, když povytáhl obočí a řádněji si tě prohlédl. "Ta holka jde ale nějak na dračku... I s tím jejím šamstrem," ušklíbl se pobaveně, když jsi mu popsal jak Reese, tak i Ilethara. "Dneska se mě už úplně stejně ptali dva lidé... To je to nějaká nezdárná urozená dcerka?"

Ilethar Isaiah - 07. června 2014 17:09

Hodina po poledni třináctého dne před obětováním

Dračí hlava

Thomas O'Connel

Obklíčeni

"Umím si to představit..." Odfrkl si strážce ohně, když byl poučen o spících dracích, a aby na žádného nešlápl, pro jistotu sledoval stezku přesně v Thomasových stopách a dělal všechno pro to, aby nezaostával. S trhnutím se zarazil snad jen ve chvíli, kdy spatřil onen rozšiřující se bílý pruh vlasů. Netušil, co to může být, ale rozhodně to neznačilo nic dobrého, nebo minimálně přirozeného. Rychle však znovu nabyl tělesnou i duševní rovnováhu a pokračoval vpřed snad s ještě větším žárem, který ho poháněl.
Čím dříve tam dojdeme...

'Jsme oblklíčení.' Ta tichá slova zjitřila jeho pozornost doteď rušenou jen tichými zvuky kroků a přiměla ho přemístit prsty na kuši, kterou stále nesl. Jemně posunul spoušť dopředu, až zachytila hradlo držící lanko. Přitom se rozhlížel pouze očima a pomocí periferního vidění, bez nějakého přehnaného otáčení hlavy.
Bylo nutno mu připsat k dobru, že sebou netrhl a nevystřelil ve chvíli, kdy se do země zabodlo kopí. To jen wee'rdskou zbraň lehce přizvedl, aby bylo poznat, že je nabitá a prsty odcvakl pojistku. Jakoby říkal: 'já vím, jak se s tím zachází a nebudu váhat to použít!' Očima přeskakoval mezi těmi siluetami, které viděl a snažil se tvářit nebezpečně a přitom ne vyloženě agresivně.

"Nemáme v úmyslu ohrožovat zdejší život, nejde nám o draky a nevyhledáváme spor s jejich ochránci. Chceme naopak jeden život zachránit. Pomůžete nám, nebo budete stát v cestě?" Dodal ještě k Thomasově řeči.

Našeptávající - 07. června 2014 17:57

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí hlava
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Vyjednávání[/i]

"Vyhrožuje..." ozval se hlas kdesi zleva. Byl jiný. Patřil ženě.
"... Zabijeme je..." uskřípl pobaveně další hlas zprava.
Mířili na vás hroty kopí a šípů, ukrytí stále v korunách stromů. Nastala krátká chvíle ticha, chvíle, která zřejmě rozhodovala o vašem dalším osudu. Vlastně o něčem ještě důležitějším. O osudu Reese.

"Ne," odsekl záhy mužský hlas, první, který vás varoval, ať stojíte. "Říkali jsme, ať se už nevracíš, Thomasi..." dodal. Dhragani byli svým způsobem jako Canosané. Cizince mezi sebe dokázali za jistých podmínek přijmout, ale ty jsi nakonec odešel. Nebyl jsi již vítán. Nikdy ses zde již neměl ukázat. A přesto jsi tu stál, v náručí bezvládnou dívku a v zádech dalšího cizince.

"Cítíte to?" vstoupil do toho opět ženský hlas.
A druhý, o poznání mladší, melodičtější, odpověděl. "Cítíme."
"Cítíš to, Dor'ane?" pokračovala ta podivná konverzace nad vašimi hlavami.
"Ano." Muž, Dor'an, Mluvčí, kterého Thomas znal a on znal Thomase, se ve větvích pohnul. "Běžte dál. Ale poneseš následky, Thomasi."

Thomas O`Connel - 07. června 2014 19:20

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí hlava
Ilethar Isaiah

Každý si ponese následky

"Ne!" zazní rezolutně má slova těsně po ženské analýze. Nejsou však brána v potaz. Okamžitě je navrženo naše popravení.
Už mám plán. Jen letmým pohybem bych trefil tři Draghany nožem. Při troše štěstí on zastřelí dalšího. Pak by to bylo vyrovnané. Po ruce mi trčí ze země další zbraň, jejich kopí a on má u sebe svůj meč. Počítám s jejich výstřely. Budou situovány na mě, neboť ve mě vidí věší hrozbu. Jsou to obyčejné luky a šípy s kamennými hroty. Mohl bych si dovolit nechat se těmi šípy i zasáhnout, ale tu radost jim nedopřeji. Jakmile by vypálili první salvu tří čtyř šípů, budou muset dvě vteřiny nabíjet. To by byl čas na kuličku...
Ne. Nikdo z nich není tak hloupý, aby křížil zbraň se smrtihlavem. Ani můj učitel, už 20 let smrtihlav v důchodu, nebyl nikdy nikým poražen a to, když jsem jej viděl naposledy, mu bylo zhruba 57 let. Teď mu bude okolo šedesáti.
Má tužba se vyplnila. Dor'an, vůdce patroly útok odmítl. Nechtěl, abych mu povraždil přátele a spolubojovníky. Jednu dobu jsme byli i přáteli. Bojovali jsme spolu v šarvátkách a navzájem se cvičili. Respektive v boji jsem cvičil já jej, protože mě nikdy nedokázal porazit.
"Každý si neseme následky svých činů. Ty si poneseš své, jestli se té dívce cokoliv stane."
Slova vyvolají reakci v podobě strachu. Ani Dor'an zřejmě nezažil tuhle mou stránku. Stránku zloby, touhy po bolesti a utrpení. Jeho oči se mírně zúžily, aby nenávistí zakryly strach. Otočím se k dívce s její až překvapivě (ne)přesnou analýzou.
"To před tím nebyla výhrůžka, jen varování před smrtelným vírem, který umím rozpoutat. Vážně na tebe a tvé psychotelepatické žvásty nemám náladu. Ve tvém vlastním zájmu nemluv v mé přítomnosti, pokud se tě nezeptám já, nebo velitel hlídky."
Otočím se zpět k Dor'anovi.
"Půjdeš vedle mě, jak je to zvykem u dvou bývalých přátel. Víš, jak si cením slibů a jaký jsem dal tvé ženě, takže se nemáš čeho bát. A pošli nejrychlejšího z nich, aby zpravil vesnici o zraněné."

Našeptávající - 07. června 2014 19:43

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Příliš mnoho řečí

"Už se jí stalo," odvětil Dor'an příkře. Podrýval jsi jeho autoritu. Vyhrožoval jsi před jeho skupinou. Nemohl ti zkrátka ustoupit ve všech ohledech. Dhragani a jejich čest. Možná se bál, ale byl to tvrdý člověk. Ostatně, to oni všichni.
Z ženy jsi toho příliš neviděl díky maskování, ale shlížely na tebe dvě pronikavé žluté oči. Samíra. Ano, Samíra a její oči. Ani ty jsi neměl tak dobrý zrak jako ona. A kdyby jen zrak. Jako malou ji napadlo zvíře. Možná drak, možná něco jiného. Pár dní se zmítala v horečkách a pak... Pak se přerodila. V tohle. V táboře měla dcerku, odcházel jsi, když jí byl rok. Měla stejné oči jako její matka.

"Užvaněný, jako vždy. Kdybys neplýtval slovy, možná by žila," ušklíbla se. "A kdybys cítil, chápal bys," odfrkla uraženě. A tak tiše, že bylo rozumět sotva polovina slov, které procedila mezi zuby.

"Ne," ozvalo se od Dor'ana. "Musíte jít sami. Nejsme tu náhodou," mlžil, "nemůžeme opustit své pozice, pokud Draik neřekne jinak."
Draik, vůdce klanu Černých šupin, kterým osada patřila. Pokud vydal takový příkaz, znamenalo to, že někdo na Dračí Hlavě pytlačí...

Ilethar Isaiah - 07. června 2014 20:07

Odpoledne třináctého dne před obětováním

Dračí hlava

Thomas O'Connel

Možné důsledky

Hlava strážce ohně se pomaličku otočila Samířiným směrem a safírové zraky se střetly s jantarovýma. I jeho slova byla tichá, avšak přesto v nich byla cosi...znepokojivého, aniž by je potřeboval krmit zlobou, jako Thomas.
"Pokud cítíš a chápeš co se s ní děje, pak možná i předvídáš a chápeš, co se stane, pokud zemře," nesnažil se jí rozčilit a vlastně ani netušil, čeho tím dosáhne. Jen potřeboval vědět, co se děje. Protože věděl,co by se mohlo stát.
Temnota. Chladné, děsivé prázdno, hladové a nenasytné, ničivé ve své slepé zlobě. Všepohlcující náruč Nicoty. Konečné a mrazivé Matčino objetí...

"Je ve vesnici někdo, kdo také chápe a cítí, nebo tvrdíš jsi jediná, kdo jí dokáže pomoci?" Nespouštěl z ženy a její siluety zrak, netečný k dění kolem. Musí to vědět. Reese nesmí zemřít.

Gavriel Loken - 07. června 2014 23:57

Ráno a dopoledne, třináct dní do obětiny
Toark
Lišák

Vídám (snad ne) mrtvé lidi!

Ani jsem se moc nerozkoukával a vmísil se do davu, mezi lidi. A dav mě přijal jako buňku, která do něj odjakživa patřila. A tak jsem putoval cévami města, nechal se unášet proudem lidí a jakýmsi divným pocitem šířícím se od páteře. A od Deníku.
Něco mě vedlo dopředu, jako bych tyhle ulice a uličky (většinou plné špíny a hříchu) znal už odmalička. Pak přišla křižovatka asi pěti cest, které vedly ke špinavé kašně. Nebo něčemu kašně podobné. Rozhlédl jsem se dokola, točil se chvíli na místě, než jsem ji uviděl.
Reese si po tolika letech soužití těžko nevšimnete. Navíc ji vždy prozrazoval ten světlý pruh mezi jejími normálně hnědými vlasy. Začal jsem se rychle prodírat davem k místu, kde jsem ji viděl, jen abych zjistil, že se nejspíš ženu jen a pouze za svou imaginací, za svým přáním, aby tam byla. Na druhou stranu jsem byl rád, že to je jen má fantazie, že je pryč.
Hnal jsem se za fantómem s velkýma hnědýma očima, který mi skoro do ucha šeptal mé jméno. Než se zastavil před jakousi uličkou, která nevoněla příliš vábně. Skoro jako bych vlezl do žumpy, do povrchové stoky. Zlatý Canos a jeho kanalizace.
Když jsem nahlédl dovnitř, všiml jsem si malé postavičky. Byl to kluk, se špinavou zrzavou kšticí, asi desetiletý. Netvářil se nadšeně, ale kdo by taky jo, kdyby měl vynášel kýbly se sračkami? Éterický prst ale ukazoval na něj, tak jsem se rozhlédl, nadechl se ještě relativně čerstvého vzduchu a vešel do uličky.
„Teď by se hodily kanály, co?“ Ušklíbl jsem se kus od toho kluka, v ruce už jeden stříbrňák.
„Tohle, a ještě možná něco víc, si můžeš vydělat.“
Kluk nadskočil, div to na sebe všechno nevylil. Podíval se na mě. A kupodivu mu při pohledu na stříbrnou minci nezasvítily oči, ani se ve tváři neobjevil očekávaný výraz nadšení. „Jak, pane?“ zeptal se jen obezřetně.
„Hledám jednu slečnu. Hnědé vlasy s bílým pramenem, velké hnědé oči. A měla doprovod, muže s černými vlasy a pichlavým pohledem. Viděl jsi je?“ Do hlasu se vkradlo trochu naléhání.
Kluk se ošil a rychle odvrátil pohled. „Nevím,“ zamumlal a vychrstl obsah prvního kýble.
Podíval jsem se na stěnu jednoho z domů, než jsem se o ni jedním ramenem opřel, minci jsem začal protáčet na prstech. Takže stříbrný je málo... Snažil jsem se dýchat co nejúsporněji. Ne, ještě nebyl čas na výhružky, proto jsem z jiné kapsy vytáhl zlaťák. „Už si vzpomínáš? Potřebuju vědět, kterým směrem jeli, kam vyrazili.“
Kluk zaváhal. „Proč... To potřebujete vědět?“
„Zametám stopy, jdou po nich lovci. A čím dřív ty dva najdu já, tím později je najdou ostatní.“ Rozhlédl jsem se, odlepil se od zdi a koukl se i na ulici, jestli náhodou neuvidím někoho ze zbylého tria lovců hlav. Kluka jsem se snažil pořád držet aspoň trochu v zorném poli.
Polkl. „Už se po nich... Někdo ptal...“ vydoloval ze sebe nejistě.
Překvapení. Nemilé. „Kudy a kam teda jeli?“ Zase jsem mu začal věnovat pozornost. Hlas byl tentokrát opravdu naléhavý. Takže fotr neposlal jen nás...
„Do vnitrozemí. Asi k horám.“ Mluvil klučina dál.
„Už jen jediná otázka. Kde se tu dá sehnat pořádný kůň?“ Natáhl jsem k němu ruku se zlatým a pěti stříbrnými.
Rychle přikývl, otevřel dlaň. „V zájezdním hostinci. Na kraji Toarku,“ odpověděl.
Mince z mé ruky vypadly. „Nikomu už o nich a o mě neříkej. Až se budu vracet, seženu ti tady nějakou lepší práci.“ Rozcuchal jsem ho, vtiskl mu ještě dalších pět stříbrných a vyrazil k hostinci. Slibem nezarmoutíš. Ve východu z uličky jsem se opět napřed rozhlédl, než jsem vyšel ven.
S trochou štěstí ten trojlístek fanatiků nenarazil na někoho podobného a já se jim snad brzo ztratím. Tak, hurá pro koně a pak k horám. Snad je stihnu.

Thomas O`Connel - 08. června 2014 13:38

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí hlava
Ilethar Isaiah

Necítím

"Máš právdu. Já necítím." řeknu k Samíře klidně. Ani neví, jak mě to ranilo. Kdybych cítil, dokázal bych zabránit, aby se to všechno vůbec stalo. Aby kterákoliv z nich zemřela.
Za mnou se ozval můj ohnivý stín. Mírná narážka na to, co by čekalo, pokud by zemřela, ale především jeho poslední slova. Má pravdu.
"Jestli jí můžeš pomoci, navrhuji, abych tě nahradil na stráži. Doufejme, že není pozdě. Mohl bych jí zachránit po tělesné stránce, ale jestli to vzdala její duše..."
Tohle je jedna z mála chvil, kdy ve mě dokázala Samíra od začátku našeho seznámení číst. Chvíle, kdy ve mě strach o dívčin život zbořil hradbu nedůvěry k ženě, se kterou jsem se kdysi znal.
Mohla se dostat do neprostupné temnoty, do hlubokých vod nenávisti ke Canosu a ke kruhu, dokonce ke své víře, k Mordýři, bohu bolesti i k smrtipánovi, milostivému bohu ukončujícímu trápení. Jediná tenká hráz, která nenávist a spravedlivý hněv držela, byl plamínek jejího života. Jestli by zhasl, nemusel bych se ovládnout. Prostě bych šel vyvolat bouři a zničil při tom vše, co by mi stálo v cestě.
"Prosím." řeknu se slabým úsměvem. Můj hlas byl až nesnesitelně klidný, jako bych si ani neuvědomoval, co se v mé mysli odehrává. Vyvolené v mé náruči přestávalo bít srdce.
"Nebudu tě nutit, ale ty sama víš, jak rychle se její šance zmenšují."
Pomalu jí položím na zem. K vesnici je to ještě nejméně hodina cesty, hodina, kterou nemá. Připravuji se dát jí masáž srdce.

Našeptávající - 10. června 2014 19:19

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Edoran

Ve městě

Chtělo by to hbité prsty, ale nějaký ten nůž na přeřezávání lan či menší kudlička se zubatým či lehce ztupeným ostřím, které se zapomenuté a nevyužité sem tam daly najít, sis mohl přivlastnit. Záhy se ukázala ta snaha jako zbytečná, protože Shae - sotva jste opustily rušné prostranství doků a ztratily se v jedné z těch smradlavých uliček, ve kterých mezi prkny pod nohama stoupala od vody pára tvořící opar řidší než navoskovaný knírek velitele stráží - ti dala vlastní nůž, přesněji dýku s čepelí dlouhou jak tvé předloktí. Byla to kvalitní řemeslná práce, dle koženého pouzdra, které se dalo připnout k opasku kalhot, vyrobená na zakázku.

"Zmínila, ale nebyl to Canosan," odvětila. "Smrtihlav," dodala jakoby mimochodem. I ty jsi o nich slyšel, i když toho nebylo mnoho. Vrahové. Zabijáci. Velmi, velmi nebezpeční, ač mnoha lidmi považováni spíše za mýty a báchorky šlechty. "Jak já ty fracky nesnáším..." zamručela nevrle jako kočka, které ulétl vrabec. "S trochou štěstí se ještě motá po Toarku, ale hledat ho nebudeme..." potřásla hlavou, zatímco její kroky i nadále jistě směřovaly za nějakým cílem. Ale za jakým?

"Řekni mi... Co víš o té malé Raeganové?"

Našeptávající - 10. června 2014 19:38

Odpoledne třináctého dne
Dračí Hlava
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Když není čas ztrácet čas...

Samíra naklonila hlavu ke straně jako dravec shlížející na kořist. Těžko říci, co si o této situaci myslela, ačkoliv tím, že vidí Thomase, se zrovna nadšená rozhodně nezdála. Ale to byla Samíra. Byla stejně nepředvídavá a divoká jako to, co ji před lety málem zabilo, ať už to bylo cokoliv.
"Bylo by domýšlivé myslet si, že jsem jediná, kdo chápe a cítí..." Ovšem to nevyřčené 'nicméně' v jejím hlase zaznělo zcela zřetelně.

"Je zábavné zrovna tebe mluvit o duši. O duši někoho jako ona," odfrkla.
V tu chvíli se ozval jasný hlas Dor'ana. "N'eya..." Znělo to jako tichá výtka, kterou to slovo také bylo. Věděl, že provokovat Thomase by se nemuselo vyplatit dokonce ani Samíře.

"Nechte ji tady a pokračujte do osady," znělo nakonec rozhodnutí Samíry. "Děláte tady více škody než užitku."

Ilethar Isaiah - 10. června 2014 20:38

Odpoledne třináctého dne před obětováním

Dračí hlava

Thomas O'Connel

Dilema

Ilethar tam stál a připadal si trochu...opomíjený. Tak trochu jako kdyby křenil. A z toho, že tak nějak pořád úplně nechápal o co jde, taky dvakrát nadšený nebyl. Natáčel hlavu podle toho, kdo zrovna promluvil a čím dál konverzace směřovala, tím zachmuřeněji se tvářil. Nevyvííjelo se to zrovna moc dobře.

Konečný vrdikt Samíry přijal se značně smíšenými pocity. Zalétl pohledem k Thomasovi, načež, jak se zdálo, se rozhodl. Pevný postoj a ruce založené na hrudi, kamenný, neústupný výraz. Kdyby byla Reese vzhůru poznala by, že Ilethar začíná doutnat. Byl to jeden z těch stavů mysli, kdy si hodlal postavit hlavu a trvat na svém. Jenže Reese vzhůru nebyla. A to byl ten problém.

"Mám za ní zodpovědnost," promluvil pevným, břitkým hlasem, který však nebyl agresivní. Zatím. "A ač nepochybuji o tvých dobrých úmyslech, nehodlám jí opustit jen tak..." Hovořil přímo k Samíře. Jeho tvář byla stále nehybná, maska strnulosti. Hlas, ač jím nebleskala zloba nebo výhružka, byl smrtelně vážný.
"Pokud nesvolíš, abych s ní zůstal po dobu tvého zákroku..." Odmlčel se na okamžik, aby nechal ženu jeho slova zvážit, "žádám tě, abys přísahala, na svou čest a na draky které ctíš, že uděláš vše pro záchranu jejího života, zdraví a duševního pořádku," mladík se na okamžik odmlčel a polkl, než pokračoval, "...a nehledě na výsledek jí dopravíš do vesnice za mnou. Chci tvé slovo. Budeš svědkem,kapitáne Do'rane?" Po celou dobu nespouštěl ze Samíry pohled. Ne nepřátelský, nebo zlý, ale tvrdý a nesmlouvavý. ODraghanech se tvrdilo, že přes jejich podivné zvyky jsou čestní a drží slovo. Čas to dokázat.

Edo - 11. června 2014 04:59

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark

Ve městě

Možná má Shae hodně otázek, ale já jich mám víc a nenechám se jen tak odbýt.
"Počkej!" Vypustím s úst, když mě odbyde stručnými odpověďmi a sama položí svůj dotaz. Zním spíše bezradně, než naštvaně a nebo dotčeně. Nechci ji nějak naštvat, jen se chci prostě vrátit k tomu, co říkala.
"Promiň, ale potřebuju vědět alespoň půlku toho, co víš ty," omluvně vysvětluju a tvářím se, že jsem s ní, ne proti ní.
"Nechci, abys mě chápala jako přítěž, ale zatím si tak připadám. Potřebuju vědět více, abych ti mohl pomoct. Nebo ty mně... Sobě navzájem. Ten vrah..." Trochu se zamotám v tom, kdo je tady komu vlastně k ruce a zkusím ji raději nepustit hned ke slovu.
"Jde po Reese? Kdo mu zaplatil, ať to udělá? A jak to vůbec víš? Znáš ho?"
Asi už v tuhle chvíli ji může být jasné, že nejsem ten typ mlčenlivého a poslušného otroka, za kterého mě ještě v Canosu mohla považovat.
Pokračuju v chůzi s ní a snažím se, abych ji viděl do tváře, když mi bude odpovídat.
Nůž, který jsem ukořistil v přístavu, jsem Shae zatajil. Stejně jako mi zbraň dává, třeba si ji bude chtít někdy vzít zpět. Člověk nikdy neví. Jí darovanou dýku jsem přijal s poděkováním a připnul jsem si ji k opasku. Možná toho krátkého zastavení, abych tak mohl učinit, jsem využil právě k oněm prvním otázkám.

Sven Gustavsson - 11. června 2014 19:29

Toark

Nakonec jsme se rozdělili. Bude to tak rychlejší. Bohužel na mne zbyl přístav a z něj se mi zvedal žaludek. Už když jsme vystupovali, byla jsem mírně v šoku, ale protože jsem se soustředila na to, jak to vyřešíme, neměla jsem čas uvědomit si, jak ohavné místo to je. Naše oáza řádu a klidu je krásná a v rámci možností klidná. Ale tohle? Smrdí to tu. Ve vodě okolo nemůže nic žít, snad jen tu a tam tu plave krysa. Anebo nějaká mrtvola, řekla bych podle puchu.
Je vidět, že se zde o to nikdo nestará. Služebnice Vody by nedovolily, aby v jejich městě bylo něco takového.
Vyptávání je únavné, když mne pod žebra bodá netrpělivost. S každým mým krokem jsou oni o mnoho kroků napřed. A kdo ví, možná tu vůbec ani nebyli, možná se vydali jinam. Možná jim na stopě bude někdo jiný.
Jakmile si během pátrání a řečí s lidmi v přístavu vzpomenu na toho rybáře, čirou náhodou, protože je to člověk a událost, která se mi kvůli té zprávě málem vypařila z hlavy, je veliké štěstí, že stařec není v mém dosahu. Hned bych pro něj dala poslat. Ne Ohnivé. Sama bych jej vyslýchala. Třeba do toho byl zapleten a ještě šel drze požadovat náhradu? Pro jeho vlastní dobro doufám, že ne. Ačkoli neomalenost jeho požadavku byla veliká.

Nakonec se tedy vydám k řečenému hostinci, předem obrněna, co za žumpu lidské důstojnosti to bude.

Našeptávající - 12. června 2014 14:56

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Čest

"Nenechám. Nejsi jeden z nás," odpověděla Samíra bez přemýšlení. Ne, ať už chtěla s Reese udělat cokoliv, nechtěla u toho svědky. Nechtěla u toho vás. Odmlčela se, byť jen krátce... "Přísahám, že udělám to nejlepší, co mohu, abych ji zachránila," odpověděla s vážností v hlase. "Ale neslíbím ti, že ať už to dopadne jakkoliv, přinesu ti její tělo."

Nastala chvíle nepříjemného ticha. Samířiny oči byly klidné, upřímné. Přeci jen, byla to dhraganka. Neměla důvod vám lhát. Podvést vás. "Čas běží... A neplýtváte jen ten náš, ale zejména ten její..."

"Budu svědkem," řekl Do'ran.

Thomas O`Connel - 14. června 2014 14:19

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Ilethar Isaiah

Šest malých černoušků...

"Tak dost." řeknu tiše, ale velmi důrazně.
Moje nenávist přestane nenávidět svět a pohlédne mýma očima na Samířinu tvář.
"Buď okamžitě slezeš sem a uděláš vše co umíš, nebo u Géchera, já přísahám, já slibuji, že umučím tvojí rodinu před tvýma očima."
Šest bojovníků, dva nesmí zemřít. Mé svaly se napnou a z jedné ruky vyskočí dýka, jakoby zjevivše se odnikud. Aby to bylo dostatečné alarmující, zbraň hodí na Sam prasátko.
Smrtihlavové mají sliby. Je to jediná věc, která je limituje. Jinak by se s nimi nedalo dohodnout na vraždě. Porušení slibu je pro smrtihlava nemyslitelné více jak pro Draghana zabití draka. V mém věku ale lidé začínají věci přehodnocovat.
V tomhle jedinečném případě, kdy temnota zničila všechny ostatní emoce včetně těch přátelských k Samíře, se cítím jako zamlada, kdy jsem bez jakýchkoliv pocitů zabíjel i děti, byly-li součástí kontraktu. Rozhodně bych neměl problém ten slib neporušit.
Dor-an a Sam ostatně také, vlastně každý Draghan, který si mě pamatuje, o tomhle ví. Morgan jim to vysvětloval.
Můj dech byl klidný, tep pomalý a tvář nic nenaznačila. Jen mé oči sálaly temnotu čistě soustředěnou na Samíru. Mou temnotu nezajímalo nic jiného, než ona. Měl jsem v tu chvíli pocit, jako by se Reesino srdce trochu vzpamatovalo.
"Takže." začnu s příjemným uklidňujícím hlasem, kterým jsem oslovil úplně všechny z těch, které jsem do Reesina zranění potkal. S tím, který tak krásně kontrastoval s mým úsměvem připraveným zabíjet. O to víc jsem si to užíval, protože jsem jí doopravdy chtěl zavraždit.
"Ve jménu své vlastní dcery..." Můj úsměv se zkřiví do tváře plné opovržení a nenávisti, jako bych viděl svého psa jíst výkaly. "...prostě začni."

Ilethar Isaiah - 14. června 2014 15:01

Odpoledne třináctého dne před obětováním

Dračí hlava

Thomas O'Connel

Toliko k vyjednávání

Iletharův úsměv byl ponurý a skoro neznatelný, když vážně přikývl Samíře a Do'ranovi.
"Dobrá tedy..." Otočil se na Thomase, aby jej vyzval k odchodu a zůstal na něj překvaprně zírat, když přepnul na ten svůj mód mrazivého zla. A obočí stoupalo výš a výš. To si vážně myslel, že tohle bude k něčemu dobré. Strážce ohně si povzdech a unaveným gestem si stiskl dvěma prsty můstek špičatého nosu.
Toliko ke klidu...
"A takhle mluvíš s každým, od koho žádáš pomoc?" Zabručel skoro neznateně koutkem úst, než narovnal ramena a poté, co v duchu napočítal do pěti se otočil tváří k Samíře a kapitánovi, periferním pohledem si hlídajíc i zjevně šíleného Thomase.

"Přijímám Samířin slib i kapitánovo svědectví. Není přeci důvod uchylovat se k násilí a výhružkám, ne? Můžeme to vyřešit civilizovaně. Požádali jsme Samíru o její pomoc a ona souhlasila. Přísahala na svou čets, Thomasi, že nám pomůže. A já jí důvěřuji,"Pokývl rudovlasé ženě a snažil se stát mezi ní a Thomasem.

"Buď rozumný. Chápu tvůj vztek, kdo víc by tomu měl rozumět když ne já? Ale chápu i Samíru a její požadavky. Tajemství jejich...moci je třeba držet, tomu rozumím. Není absolutně žádný důvod ke krveprolití a další bolesti...." Na chvílli se odmlčel a podíval se na bezvládnou Reese.
"Thomasi...ona by to tak nechtěla. Prosím, pojď už. Nech je dělat co umí, dokud je čas!" Veděl, že mluví pravdu. Reese byla vždycky proti utrpení a násilí. Nevinná. Naivní. Fascinující. A on doufal, že tenhle argument zabere.
Jsem unavený.Příšerně unavený... Tomu také přikláněl to, že on, akolyta Ohně, ztělesnění války, svatá smršť Apokalypsy, posel hněvu a zuřivosti, se pokouší vyjednávat o nenásilném a klidném řešení.

"Nechávám jí v tvých rukou Samíro. Důvěřuji tvým schopnostem. Mého hněvu se obávat nemusíš. Když budeš jednat čestně..." S těmi slovy se otočil na Thomase a skor úpěnlivě řekl: "Měl bys udělat to samé.Tohle není nutné."

Jorah Rokstel - 14. června 2014 15:02

Pobuda

Vydal jsem se do temných uliček kolem přístavu, protože se tam někdo podívat musel... a byla to spíš práce pro mě, než pro dámy, ačkoli by se dozajista nedaly zastrašit špínou, ani tmou, zkrátka jsem to nepokládal za vhodné. Jistě si najdou vhodnější cíle svého pátrání.
Prolezl jsem jich několik a poptával jsem se po dívce s dvoubarevnými vlasy a muži, co ji doprovázel... Toho jsem dokázal popsat velice přesně, protože jsem ho několik měsíců vídal každý den. Dlouho jsem narážel na odpor, nevědomost, opilce, co odpovídali přívalem zvratků... Našel jsem i několik vychytralých zmetků, co mě chtěli svést na špatnou stopu, jakmile zmerčili zlato, které jsem za odpověď nabízel.

Neměl jsem v sobě potřebnou trpělivost, a proto jsem často sahal po dýce, co mi visela u pasu - možná to mělo větší efekt, možná jsem potenciálního svědka příliš postrašil. Ale nebyl jsem schopen projevit schovívavost, když jsem hleděl v uličkách na ten lidský odpad bez budoucnosti, co zrovna vyhostili z putyk a bordelů. Na jednu stranu to musel být příšerný život a já nemohl vědět, zda si ho vybrali dobrovolně a přece jsem v sobě dusil odpor, když jsem se tiše vyptával, zda je neviděli.

Už jsem to chtěl vzdát a vydat se po jiné stopě, nějaké méně zavalené ve vrstvách smradu a odpadu, když tu najednou jsem zahlédl dalšího pobudu... Byl čímsi jiný, možná za to mohly ty pestrobarevný hadry, že jsem zkusil svoje štěstí naposledy. A posvítila na mě šťastná hvězda - Konečně někdo něco věděl!
Hned jak sjem se zeptal, zareagoval, nemusel jsem mu vyhrožovat, ani slibovat. Spokojeně si ukousl toho, co mohlo být kdysi jablko a spustil.
,,Zajímavé, dva? A co byli zač, hm?" Zvedl jsem obočí - V téhle oblasti ještě neměli být žádné pátrací týmy... Velmi zvláštní! Zdá se, že o vyvolenou stojí nějenom Bohové.
,,Někdo mnohem důležitější, ale svým způsobem... ano." Pokrčím rameny a přemítám, zda by byl sdílnější, kdybych mu odhalil pravdu, ačkoli na tak bezbožném místě, bych se těžko setkal s pochopením.
,,Je moc důležité, aby se dostala zpátky domů. Povíš mi, kde je mám hledat? Kdy a kdes je zahlídl?" Vyzvídám a nekonec zachřestím několika mincemi v dlani.
,,Nezůstaneš bez odměny." Vytáhnu pravý koutek v lehkém úšklebku a čekám, co z hastroše vypadne.

Našeptávající - 14. června 2014 15:36

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Výhružky & činy

Atmosféra značně zhoustla. A pak se rozpadla na tisícero malých střípků, když se Samíra začala smát. Měla zvonivý smích, zněl od srdce. Dhragani ve větvích nic neřekli, ani se nepohnuli, byli jen tichými svědky tohoto setkání. Ani jejich velitel nic neřekl, jen se tiše přesunul blížek k Samíře.
Ve stejném okamžiku ovšem ženy seskočila dolů.

Obrázek

Byla jen o něco málo vyšší jak Reese, ovšem nechybělo jí nic, co mělo. Krásná. To bylo to slovo, který použil každý muž. Takovým tím dravým způsobem. Dokonce i přes jizvy pokrývající ramena, bok a záda. Jizvy po hlubokých šráme a zubech od zvířete, co ji jako malou napadlo, a které tvořili provazcovité obrazce na jejím těle. Oblečena byla jen v pár svršcích, které tělo příliš nezahalovaly, na zádech měla luk s toulcem šípů, u stehen pouzdra s dýkami.

Sotva seskočila a narovnala se, úsměv jí z tváře zmizel. I pobavení. "Dotkni se mé dcery, jen se na ni takhle podívej a budeš mít, co dělat s jejím otcem, to ti slibuji já," zavrčela tak, jak toho lidský hlas neměl být schopen.
Ve větvích to zašumělo. Nikdo v osadě vlastně netušil, kdo je otcem holčičky. Holčičky se stejnýma očima jako její matka...

S už přívětivějším výrazem pohlédla na Ilethara. "Slibuji ti," to 'ti' patřičně zdůraznila, po Thomasovi se ani nepodívala. Vlastně jej okázale ignorovala od okamžiku, kdy i ona pro něj měla svoji výhružku, "že udělám vše, co je v mých silách, Ohnivý..." Odmlčela se, byť jen krátce. "Podej mi ji," vyzvala ho.

Vlasy Reese nyní byly až na jeden pramen široký snad dva palce, bílé.

Thomas O`Connel - 14. června 2014 18:25

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Ilethar Isaiah

Já a mé temné já

Moje nenávist roste, můj hněv vymýšlí způsoby, jak zabíjet.
Pak se ozve její smích.
Když seskočí ze stromu, nepřekvapí mě její krása, ani její ladnost. Už, když jsem odsud odcházel naposledy, byla krásná.
"Pak jsi nepozorná hned z několika důvodů. Jednak jsem nemluvil o smrti jen tvé dcery, ale o smrti celé tvé rodiny. Měl jsem jen pocit, že matce na dceři záleží víc než na manželi. Druhak, moje momentální rozpoložení, to bys mohla vycítit, je v takovém stavu, že se smrtí této dívky zemře mnoho lidí mocnějších, než mám pocit, že je tvůj manžel. Ani bůh mně teď nezastaví . A bohové mě nezastaví, neboť, ač nerad, budu jednat ve jménu jednoho z nich, Kar'akula." Pomalu se s těmi slovy zvedám a pozvednu bezvládnou Reese. Dojdu až k bojovnici.
Ta slova jsou řečená stále stejným způsobem. Tím logickým, uklidňujícím, chladným hlasem a s tváří, na které se mísí nenávist s radostí ze smrti. Potřebuji ta slova. Navrací mi klid a naději, tolik potřebný chlad a logiku. Temná nenávist poleví se Samířinou krásou.
"Doufám, že jsi alespoň natolik rozumná, aby ses pokusila tomu předejít, Protože tvoje dcera by byla jen jednou z mnoha, na jejich konci bych byl i já sám."
Nečekám na její vyzvání. už uprostřed mého proslovu jí nabídnu k předání. Vyvolená se vznáší na mých rukách jen několik centimetrů od její hrudi.
"Krom toho jsi získala zpět ochranu nad jejím životem ve chvíli, kdy jsi seskočila."
Moje nenávist zmizí do ústraní, jakmile si jí převezme.
"Dor'ane, s tvým svolením si vezmu tvou hlídku a postoupíme po stezce dopředu směrem k cestě. Očekávám nebezpečnější hosty, než jen pytláky a navíc nechci, aby byla zraněná v první linii, pokud by došlo k boji."
Doufám, že svolí, dalo by mi to kontrolu nad případnými pronásledovateli vyvolené. A šance, že zůstane s velmi špatně maskovatelnou rudovláskou na cestě, že je zahlédne jakýkoliv člověk a že se je rozhodne zabít, je velká.
Temnota nezničila mé emoce, jen je zavrhla. Teď, když opět ztratila moc, mé pocity uvolní.
Samozřejmě, že nechci zabít dívku. Nechci zabít ani Sam, jenže tohle se se mnou děje. Když umřela dívka, kterou jsem miloval více než její vlastní otec, způsobem tak hrozným, že jsem si jej ani nechtěl představovat, stalo se mi tohle. Má osobnost se rozčlenila. Temnota a chladná logika u mne vždy převládaly, ale teď získaly důvod a láska, kterou jsem si šetříl a už tak byla cennou komoditou, se proměnila v legendu pravidelně se měnící tak, jak se to mé nenávisti hodilo. Nabýt logiky, stal bych se jen instinktivním zvířetem lačnícím po pomstě své téměř dcery. A kdybych byl přítomen její smrti, ani logika by nezůstala.
Nechci, aby zabili Reese a Samíru. Ta je vcelku dobrá bojovnice, stávající se úctyhodným protivníkem, pokud používá svých nadání, ale ani když jsme spolu před třemi lety bojovali, ani tehdy se nedokázala vyrovnat trikům, jež jsem se učil celé roky. A jako každý, i ona má problém s lučištníkem ze zálohy, který ji jednoduše odpraví. Bez ní pátá družka zemře. A ačkoliv by tato smrt byla osvobozující a příjemná, nehodlám dopustit ani tu.

Našeptávající - 14. června 2014 23:27

Dopoledne třináctého dne před obětováním
Cesta k Dračím Slujím
Gavriel Loken

Cesta do neznáma

V hostinci bylo prázdno až na pár hostů, kteří zde byli ubytování a zřejmě ráno vyráželi na cestu stejně jako ty. Opilci a místní povaleči odsud zřejmě bylo již vyhnáni, protože vnitřek hostince byl vyvětraný a podlaha byla ještě mokrá. Idylické ráno, kdyby jsi neměl tolik na spěch. Bylo jen otázkou času, kdy se zde objeví i tví kolegové, a to pravděpodobně s dost podobným nápadem, ne-li rovnou stejným.

Nejlepší koně již byli dle Frika, jak se ti představil muž, který měl chod hostince na starost, pryč. Stačilo se jen trochu dovyptat a měl jsi v tom rázem jasno, kdo že si vzal ty nejlepší. Doprovod Reese. Vzhledem k tomu, že jsi i moc dobře věděl, že děvče koně dosud vidělo jen z dálky, tak to musela být zajisté vskutku veselá cesta.
Za pár zlatých a temně rudém kousku průhledného kamene jsi dostal plaváka, statného koně se silnýma nohama, který sice měl svá nejlepší léta za sebou, ale Frik se dušoval, že ten kůň zná hory jako žádný jiný, a že je tak nejlepší, jaké si tam lze přát.
A tak jsi se mohl vydat na cestu. K horám, které byly známy jako dračí, a to ne kvůli pověstem a báchorkám.

Trvalo pár dlouhých hodin jízdy, než se les před tebou rozestoupil a ty jsi je vůbec spatřil.

Obrázek

Gavriel Loken - 15. června 2014 15:45

Dopoledne, třináct dní do církevní vraždy
Cesta za uprchlíky, k Dračím Slujím
Snad ještě nějakou chvíli sám, bez doprovodu

A hle, kůň plavý a jeho jezdec Smrt, a peklo šlo za ním

Spěchej pomalu. Ano, dával jsem si pozor na to, aby mě nikdo z „našich“ nesledoval. Několik zbytečných kliček, kterých jsem nechal ve chvíli, kdy jsem za sebou neviděl jedinou známou tvář. Možná jsem tomu klukovi měl radši podříznout krk, napadlo mě. Ještě jsem ale nebyl natolik zoufalý, abych se k něčemu takovému uchýlil.
V hostinci bylo takhle ráno celkem čisto. Snad bych se i zdržel, ale tlačil mě čas a zbytek psů. Frik ochotně poskytnul dodatečné informace, takže jsem rázem měl jasno o tom, kde můj pohyblivý cíl vzal dopravní prostředky. A s Reesiným „uměním“ jízdy na koni se nemohli hýbat příliš rychle. I když... Kdo ví. „Pane Frik, kdybyste měl ve spíži nějaké to sušené maso na tři dny, chleba a jabka, a k tomu tři měchy vody, přidal bych Vám k tomu koni ještě nějaké drobné.“
Plavý kůň stál malé jmění, ale co se dá dělat. Údajně zná hory jako nikdo jiný. Rychlý ale příliš nebude, tak snad to vyváží vytrvalostí. Zásoby jsem měl, tak, a už jen vyrazit. Poděkoval jsem hostinskému, plácl ho přátelsky po rameni, vyšvihl se do sedla a vyjel k bráně, která nevedla k horám. Malá klička, město jsem objel a pak vyrazil za draky, za Reese.
Jel jsem cvalem, aby mi les, na který navazovaly pláně k horám, utekl co nejrychleji a já koně neztrhal. Na konci stromoví jsem zpomalil do klusu, abych koni ulevil a abych si mohl vychutnat pohled na hory, které z trošku větší dálky prý vypadaly jako spící drak táhnoucí se napříč kontinentem. Zastavil jsem na kraji lesa, seskočil, přivázal koně k jednomu z posledních stromů. Snad aby se napásl a já se taky mohl nasnídat. Nebo spíš naobědvat. Rozplánoval jsem si v hlavě trošku, jak budu využívat svůj proviant. Teď kousek masa s chlebem a půlku jablka, druhou dostane kůň na přilepšenou.
A zase hurá k horám.

Našeptávající - 16. června 2014 10:03

Třináctý den před obětováním
Toark
Edoran

Procházka městem; rozhovor

Shae se zamračila, byť jen krátce, než nasadila opět ten lehce ospalý netečný výraz. Nasadila, jinak se to nedalo říci, protože přesně to Shae dělala. Střídala výrazy jako když herec tahá masky z pytle.

"Vypadám snad jako vědma?" spíše zabručela. "Jde po Reese, ale nevím proč. Rozhodně ho nenajal nikdo z Canosu," řekla jistě, ač nedodala žádné argumenty, proč by to tak mělo být. "Neznám, ale poznám Smrtihlava, když ho potkám. Mají stejnou auru jako Záhrobí. Plnou smrti," dodala. Záhrobí. Něco ti to říkalo. Snad nějaká sféra? Úzce to ovšem souviselo s magií využívající silové čáry.

"Nehledě na to, že... To prostě poznám," dodala vyhýbavě a na krátkou chvíli schválně natáhla krok, aby získala od tvých otázek oddych. "Kdyby na to přišlo... Nezkoušej s ním bojovat. Zabil by tě dříve, než by sis to uvědomil."

Našeptávající - 16. června 2014 10:37

Pozdní ráno třináctého dne před obětováním
Toark - zájezdní hostinec
Angara Tara-mej

Komplikace

Zájezdní hostinec již neměl žádný vývěsní štít, buď ho urval z chytů nade dveřmi čas anebo opilci. Stejně na tom nezáleželo. Dveře byly otevřené dokořán, stejně jako téměř všechna malá okna v přízemí. Schody byly ještě mokré, stejně jako podlaha, jak je někdo musel přejet špinavým hadrem. Podlah tak nepůsobila kdovíjak čistě.

U stolů sedělo jen pár lidí, snad hostů, kteří se zde ubytovali, do ticha zaznívalo cinkání lžic o misky. Snídaně. Jídlo snad ani nebylo tak špatný nápad, od okamžiku, kdy jsi si se dozvěděla o útěku Vyvolené, jsi nejedla. Žaludek se tiše připomněl jako předoucí kočka.

Hostinský akorát otíral jeden ze stolů hadrem, který zajisté ještě před chvílí plaval ve vědru s vodou na vytírání podlahy. Tedy... Aspoň ti to tak připadalo. Byl to takový houžvička, působil jako nemocný. Anebo byl zkrátka unavený po té dlouhé noci, jak napovídal ztrhaný výraz a kruhy pod očima.

Našeptávající - 16. června 2014 11:07

Pozdní ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Fry Rokstel

Cenné informace

Pokrčil rameny. "Chlap, prý její strýček... No, moc podobný jí nebyl," spustil zamyšleně, ač tě při tom po očku zvědavě sledoval. "Ani se netvářil nějak zvlášť pobouřeně, když se dozvěděl, že jeho drahá neteřinka skončila v bordelu..." ušklíbl se. "A pak se na ni ptala ještě naše Shaemun," dodal a podrbal se ve vlasech, zatímco si znovu hezky s chutí ukousl z jablka.

"Nó... A řekneš mi, proč je tak důležité, aby se vrátila domů? Zní to jako velmi zajímavý příběh, příteli, na to já mám čuch," usmála se a mrkl na tebe. "Možná bych vám pak mohl pomoci více, než pár opileckými vzpomínkami..." nadhodil.

"V noci jsem je viděl v Maryšině bordelu... Ale tam je už zavřeno a všichni krom děvčat dávno ve svých postelích..." pokrčil rameny. "Zkusil bych hostinec," dodal. "Zavedu tě tam, chceš?"

Našeptávající - 16. června 2014 11:30

Odpoledne třináctého dne před obětováném
Dračí hlava
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Zpečetění osudu

Samíra věnovala Thomasovi odtažitý pohled, pod nímž bublal hněv. Zlost. Jeho slova spíše rozpalovala oheň v ní, než aby docílila účinku, jaký měla. Někteří lidé se pod tlakem ohnou. A někteří zlomí. Samíra patřila do té druhé skupiny. "Zase ten tvůj příšrný zlozvyk, Thomasi. Tvůj mistr ti za to asi zlámal málo kostí," odfrkla tiše. "Mluvíš, a přitom z tvých úst nevychází nic víc, než bahno," spíše zasyčela, když si přebírala bezvládnout Reese, kterou si nadhodila v náručí a odstoupila rychle bokem.

S až nezvyklou něžností na někoho takového se dotkla dívčiné tváře, než prsty sjela ke krku a s tichým zašeptáním se otřela rty o její čelo.
"Brzy se vrátím, Dor'ane," kývla ke korunám stromů a záhy zmizela i s Reese v podrostu. Už nebylo cesty zpět, už nezbývalo, než doufat v zázrak.

"Thomasi..." Dor'anův hlas zněl už lehce zoufale. "Víš moc dobře, že máme rozkazy Draika a ty musíme dodržet... Čekáme pytláky v téhle oblasti, musíme tedy zůstat v teritoriu, které nám přidělil... Jestli vás někdo pronásleduje, je to váš problém. Pokud při tom budou ctít naše bohy, je proti našim zásadám, abychom na ně zaútočili... Musíš nás pochopit, Thomasi," dodal smířlivě. Nemyslel to zle, ale bylo to zkrátka tak. "Asi by bylo nejlepší, kdybyste se s tvým přítelem pokračovali k Morganovi a ne do osady..."

Edo - 16. června 2014 18:42

Třináctý den před obětováním
Toark

Procházka městem; rozhovor

Prohlížím si Shae a klidně si i občas popoběhnu, abych s ní udržel tempo. Tvář mám takovou ztuhlou, nespokojenou. Ale cokoliv mi nevyhovuje, nesnažím se to dávat za vinu Shae. Jsem vděčný za to, že mi vůbec něco říká. A chci vědět víc, než to. Dává mi jasně najevo, že by tu raději byla beze mne. Sama si to asi nevybrala. A nebo ano?
Dělá to z přesvědčení a nebo jí jen zaplatil Raegan? Není z Canosu a nevypadá to, že by uctívala Canosské bohy. Musí znát okolí Toarku lépe než já. Jsem tu oúpravdu proto, že jsem v Canosu cizinec a nebo je to proto, že si myslí, že Reese znám? Myslí si, že ji znám lépe než oni? Nějak důvěrně? A když bych ji takto neznal, byl bych jim ještě k něčemu? Nebo mne chtějí použít jako lákadlo, pojítko z jejího starého života? Jakou roli čekají, že v tomhle sehraji? A co se mnou Shae udělá, když si bude myslet, že jsem ji k ničemu? Z těchto úvah nemám dobrý pocit.

Její poslední připomínka mě překvapí. Přemýšlím, za koho mě Shae asi má. Ať o mě má jakoukoliv představu, zcela jistě na mě nesedí. Doufám, že se bojům vyhneme zcela. A z úst Pána jsem pochopil, že od toho je tady ona, což mi připomenula hned na lodi.
"A jak vypadá? Kdybych ho zahlédl..."
Položím ještě tuto otázku, která je spíše praktického ražení, než že by mne kdovíjak zajímala odpověď na ni. Ale když už to zmínila... Taky nemůže mít oči všude a jestli je tak dobrý, jak Shae říká, může jí tahle má vědomost zachránit život. A mně tudíž taky.
Po její odpovědi se ale zeptám ještě na něco aktuálnějšího.
"A kam teď jdeme? Za kým?"
Zmínila, že jsme mohli být už dávno na cestě. Znamená to, že stopy po Reese vedou pryč z Toarku? Pokud ano, odkud má tu informaci? To mě zajímá.

Thomas O`Connel - 16. června 2014 20:14

Odpoledne třináctého dne před obětováném
Dračí hlava
Ilethar Isaiah

Žádost o život

"A zase to děláš. Já myslel, že umíš skoro číst myšlenky a neustále dokazuješ opak." reaguji klidným hlasem na Sam. "A jako bys ty nedštila oheň do lesa... Až jí ošetříš, rád si o tom všem promluvím." řeknu dokonce bez nenávisti, s mírným přátelským pousmátím.
Ne, vážně. Já jsem nájemný vrah. Ačkoliv si uvědomuji, že předtím jsem byl jiný, teď to neplatí. Mě lidé nemají mít rádi. Já lidi zabíjím. To, jak si ke mně dokázala vyvolená najít cestu, jak se jí podařilo si mě začít vážit, je mimo mé chápání.
Vrátím se k Dor'anovi. Nyní už se opět plně ovládám. Má logika vládne tělu.
"Mluvil jsem o popojití blíže k okraji lesa, kde je přehlednější terén. Tady vás může kdekdo překvapit a mám neustálý pocit, že to, na čem stojíš, je ve skutečnosti tělo draka."
Fakt je, že větev se mi zdá od začátku podivná. Že by to byl dračí ocas, to je nejspíš přehnané, ale v místech, jako je tohle... Ne, dost.
"Ať už Samíra Reese zachrání nebo ne, odneste jí prosím do Morganovy usedlosti. A o ještě jednu věc vás prosím, Dor'ane a ostatní. Nemluvte o té dívce. Ta dívka nikdy ani neexistovala. Pokud by se na ní kdokoliv ptal a trval na jejím hledání, odveďte jej k Morganovi. Ti lidé usilují o její život a vězte, že způsob, jakým jí chtějí popravit, byste přáli tak nanejvýš mě, ale rozhodně ne jí." usměji se.
Od toho tu jsem. Lidé mě mají nenávidět, ale překvapivě díky té nenávisti mi jakýmkoliv způsobem pomohou. Nejspíše, abych už zmizel pryč.
To co dělám Dor'anovi je sviňárna, kterou si nezaslouží. Mluvit někomu do plnění rozkazů je moje oblíbené, dovoluje mi to přesvědčit strážné, aby mě nechali projít, ale dělat to někdejšímu příteli nemusím.
"Omlouvám se za své chování. Pokud jde o takové případy, jsem jen raněným zvířetem." řeknu s tichou upřímností. Pokud kdokoliv řekne nebo si jen pomyslí, že je hraná, budu jen rád. Prý je chyba prokázat slabost, ale zkušenosti mluví různě.
"Půjdeme." řeknu na rozloučenou a vyrazím k osadě.
Protože už nenesu Reese, moje chůze se změní. Můj pohyb je teď plynulý a ladný. Jediný klacík ani suchý list pod mýma nohama nezakřupe a jestli mne Ilethar nedožene, mohl by mne ztratit navždy.
Když už jsem u toho, zastavím a otočím se k němu.
"Teď mi vrať mou kuši. A šípy."
Až a pokud to udělá, otočím se zády a stejným krokem pokračuji dál.
"Nejsem tu od toho, abys mě miloval, ale mám vlastní důvody, proč tu dívku chránit."
Bezchybně namířím k Morganovi, před osadou je malá vyšlapaná cestička až k němu. Za chvíli se dostaneme do jeho bezpečného území.

Jorah Rokstel - 17. června 2014 15:02

Informace

Zdá se, že ten pobuda má opravdu přehled o všem, co se v téhle přístavní díře šustne... A přesto, všechno co říká, mi sděluje jaksi polovičatě a já z informací nejsem schopen příliš vytěžit.
Možná mám štěstí, že ho zajímá jenom příběh. To je skoro zadarmo. Když to udělám chytře. Pomyslím si a povytáhnu pravý koutek v kyselém úšklebku.
,,Možná by ti jazyk mohl rozvázat taky můj meč." Prohodím napůl v žertu, ale obličej mám vážný. Mám za sebou, koneckonců, dlouhou cestu a vymýšlet si historky pro vandráky není zrovna moje nejoblíbenější aktivita - raději je sekám na kusy.

,,Ano, zaveď mě tam!" Pokývnu hlavou a vydám se za ním další zatuchlou uličkou, nepřestávám však být ostražitý. Byl by to zatracený blázen, kdyby se na mě pokusil zaútočit, ale jeden nikdy neví, co na takovém místě čekat.
,,Ta dívka je nevěsta někoho příliš důležitého. Na tom sňatku závisí... řekněme mír celého Canosu." Prozradím mu s nevolí po cestě. Ne, že bych to pokládal za vyslovené tajemství, ale zkrátka nerad mluvím příliš.
Na štěstí můj společník je mým pravým opakem a jistě by mi mohl vyprávět pošetilosti hodiny a hodiny... Rád bych to poslouchal, kdybych se u toho mohl opít. Takhle jde jen o nemilou povinnost - nudnou součást pátrání.

,,Strýček, říkáš? Vzpomeneš si, jak vypadal a kdy se tě ptal? A kdo je ta "vaše" Shaemun?" Zlehka povytáhnu obočí a čekám, zda mi prozradí něco méně mlhavého.
,,Bordel? Zdá se, že volí přinejmenším zajímavé cesty..." Zamumlám nakonec a představím si Ilethara, který se rozhodoval ve stejných uličkách, kam vyvolenou zavleče. V Bordelu by si jí jistě nějaký muž všiml. Její vlasy jsou tak netypické a vypadá tak nevinně, že si ji jistě nějaký muž chtěl koupit, nebo se u ní alespoň na okamžik zastavil očima... Ale dohledat nějaké prostopášníky je příliš zdlouhavé.
,,Líbilo se ti to děvče?" Zeptám se nakonec tentokrát opravdu pobaveným tónem.

Našeptávající - 17. června 2014 20:21

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Edoran

Procházka městem; Rozhovor II.

Shae pokrčila neurčitě rameny. "Nijak. Vypadá dokonale všedně, pokud nepobíhá v černé kutně," řekla. Tolik asi k detailnímu popisu. "Hnědovlasý, hnědooký, bledý," dodala. "Má tvář jako já," pousmála se, byť jen zlehka, "v davu si jí nevšimneš, splyne s desítkami dalších."
To samo o sobě bylo tak trochu znepokojivé. Jako by ti naznačovala, že čím více ho budeš hledat, tím menší pravděpodobnost bude, že ho najdeš.

Krátce se po tobě ohlédla, za ucho si zastrčila pramen vlasů. S tou tváří... Měla pravdu. Stačilo chvíli studovat tu její, nevýrazný profil utápějící se v šeru uličky. Ta tvář mohla patřit komukoliv. Canosské dívce, děvečce v hostinci, manželce bohatého kupce, děvce. Komukoliv...
"Dante je viděl. Potkal je včera v bordelu. Jdeme si promluvit s bordelmamá..." odpověděla ti. "Ona bude vědět, jakým směrem vyrazili. A až to budeme vědět i my, v vrátíme se do přístavu, lodí to bude rychlejší. Snáze je vypátráme v civilizaci než uprostřed divočiny..."

Ilethar Isaiah - 17. června 2014 23:30

Odpoledne třináctého dne

Dračí hory

Thomas O'Connel

Řeči, řeči...

Ilethar dělil svou pozornost mezi dialog který stále (!) probíhal mezi Thomasem a Samírou. Ilethar si vždycky myslel, že zabijáci jsou tiší a hroziví ve své mlčenlivosti. Ne, že by tenhle konrétní zabiják nebyl hrozivý. Ale podle Iletharova názoru byl přímo příšerně užvaněný. Takže jeho slova sice vnímal a zaznamenával, ale nepřikládal jim nijak vážnou důležitost.
Místo toho se mračil na místo, kde zmizela Samíra s Reese v náručí a kousal si ret, ruce založené na hrudi.
Doufám, že jsme právě neudělali nějakou příšernou chybu... Povzdechl si znepokojeně v duchu a prsty, toho dne již po několikáté, si stiskl můstek nosu v unaveném gestu. Byl to dlouhý den a ještě zdaleka nekončil...
Thomasovo "Pojďme" jej zastihlo zrovna ve chvíli, kdy se oklepal ze sevření pochybovačných myšlenek, a tak jen lehce fatalisticky pokrčil rameny, naposledy vážně pohlédl Do'ranovým směrem a v jeho pohledu byla váha daného slibu. Ilethar nemusel mluvit, aby vznesl lehkou hrozbu. Jeho pohled stačil sám od sebe. Stačilo se podívat do těch safírových jezírek, v jejichž černých zřítelnicích tančil svůj šílený tanec jakýsi neuhasitelný vnitřní oheň, aby bylo jasno, že on si legraci nedělá.

A stejný oheň by možná byl patrný bystrému a empatickému pozorovateli ve chvíli, kdy by sledoval Ilethara pochodujícho za Thomasem. Sice postrádal zabijákovu kočičí grácii, ale byla v něm jistá zatvrzelost. Něco mu dodávalo energii, něco ho sytilo a nutilo pokračovat dál, přestože téměř nestal a od rána byl v pohybu. Krví, svaly, šlachami i kostmi mu šlehal jakýsi tajemný, neviditelný plamen, který ho nutil nezastavovat. Thomasovy domněnky o tom, že by ho ztratil z dohledu se tedy zdály neopodstatněné. Kuši mu vrátil vcelku bez řečí, stejně jako šípy a jeho poznámka o oblíbenosti se setkala s tvrdým pohledem a vzdorovitým výrazem, který jakoby říkal 'nápodobně'.

"Jaký to sou důvody, to by mě teda zajímalo..." Zabručel za chůze, spíše sám pro sebe.

Thomas O`Connel - 18. června 2014 06:32

Odpoledne třináctého dne
Dračí hory
Ilethar Isaiah

Ano, řeči

On chce důvody?
"Jsou až neskutečně prosté, například nerad vidím, jak celý národ přihlíží beztrestnému mučení několika dívek. Proč ale bojovník ohně, pravděpodobně dobrý, zradí vše, v co věří a zachrání tu úplně poslední, co zbyla?" zeptám se klidně.
Pak ale se zprudka zastavím a otočím se k němu, takže to málem vypadá, že do mě narazí.
"Ani není tvého chrámu. Kdyby byla, neptám se, ale není. Proč jsi nepomohl čtvrté a o pátou se staráš jako o oko v hlavě?" Tyhle otázky jsou řečeny s nelítostnou zvědavostí. Je to mnoho slov, já vím, ale naučila mne, že slova jsou mocnější než zbraně. Čepel mysli zbavuje, ale jen slova ji mohou měnit. Je pravda, že ta má se míjí účinkem...
"Proč jsi nezachránil tu čtvrtou?"
Všechny otázky byly řečeny s dostatečným mezičasem na odpovědi. Dávám svým postojem dostatečně najevo, že mé důvody se dozví jedině výměnou za ty své. A pokud o to nestojí, pak může dál lamentovat, dál skrývat svá tajemství.
Stejně se to už všechno rýsuje... Například že přede mnou skrývá své příjmení; Znamení, že bych jej mohl znát.

Edo - 18. června 2014 13:16

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark

Procházka městem; Rozhovor II.

Vím alespoň, že jde o muže, spíše mladšího, než staršího. Dál nevyzvídám. Zazní totiž zajímavější informace.
Byli v Bordelu? Bylo jich více? A kdo je Dante? Pochopil jsem, že se Shae to bude hodně složité. Není to úplně pohodlné, že z ní musím tahat vše, co by mi mohla říct sama od sebe, ale nechci si stěžovat. Každý je nějaký a ona toho prostě asi moc nenamluví, jakkoliv to pro ni v určitých chvílích může být nevýhodné.
"Viděl JE? Myslíš Reese a koho dalšího? Jejího únosce?" Sám si nejsem jistý, jestli ji musel někdo unášet, ale její otec si to myslel, říkal to mně a nejspíše to řekl i Shae. Rád si poslechnu její verzi, její pochyby, než abych ji říkal ty své.
"A ten Dante? Tvůj známý odsud? Věříš mu?"
Nechci z ní dělat hloupou, ale pokud v ní mohu zalít semínko pochyb, které už tam, jak doufám, preventivně má, bude to jen dobře. Být si něčím jistí se v tomhle případě nemusí moc vyplatit. Třeba v tom, co nám řekne ta bordelmamá. Co když nám zalže, protože ji dobře zaplatili? A co když nám řekne pravdu, ale oni byli dost chytří na to, aby změnili směr na své cestě, nebo ji sami zalhali o tom, kam jdou? Na jejich místě bych to udělal.
Snažím se být odměřený a nedělám si moc naděje, že to půjde tak hladce, jak to v podání Shae zní.
V hlavě mi to šrotuje a nesnažím se to skrývat. Mnou vyslovené "ale" nemohou nikomu uškodit. Maximálně mně, pokud se tím bude Shae cítit dotčená. Doufám, že nebude.

Našeptávající - 19. června 2014 21:26

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Fry Rokstel

Pravda a jiné historky

"Ale příteli..." rozhodil muž rukama s veselým úšklebkem na rtech a jen zpola okousané jablko dopadlo na hromadu smetí. Během chvíli jej obsypaly krysy, které s myšima svedly o ohryzek tvrdý boj doslova na život a kousnutí. "... Násilí je přeci tak přímočaré a prosté!" vyhoupl se do stoje a nonšalantně pokrčil rameny. "Zvláště, když se vášeň dá úplatnit tolika příjemnějšími způsoby," uchechtl se víceméně sám pro sebe.

Pomalu se rozešel, vedl tě do uliček Toarku. Držel se po tvém boku a zamyšleně přikyvoval, když jsi mluvil. "Oh, Canosu?" zvedl k tobě hlavu a oči mu div nezasvítily. "Ty jsi Canosan?" zvědavost a údiv ani nezastíral. "Úchvatné! Už roky toužím navštívit Canos... Tebe mi posílají sami bohové, protože tohle nemůže být zajisté náhoda!" pronesl jistě. "Tak nevěsta někoho důležitého?" podivil se. "Koho?" následovala otázka, která se dala očekávat. "Snad ne císaře Liš-čena? S Canosem je prý na kordy..." Nadhodil udičku a čekal, zda se rybka chytne dle jeho očekávání.

"Hnědý vlasy, hnědý oči, mladej, tichej, tak trochu děsivej jako Shae, když je hladová..." pronesl zvesela, moc si z toho nedělal, ačkoliv jsi tušil, že pod tou bezstarostností a lehkovážností se ukrývá něco hlubšího, vážnějšího. "No, Shaemun... Jak to... Miláček zdejší drancířské kumpanie?" potřásl hlavou. "Vážně, nedaj na ní dopustit. Ale že se na tu vaši dcérenku ptala i ona... No..." nechal větu vyznít do prázdna. Snad to také příliš nechápal.

Při tvé další otázce se trochu zarazil. "Tak..." zřejmě váhal, co říct a co ne. Nebo jak to formulovat, těžko říci. "Jako pěkná je," připustil opatrně. "Ne přímo můj typ, i když ten vyplašenej výraz a vlahý pohled laních očí má taky něco do sebe..."

Našeptávající - 19. června 2014 21:39

Třináctý den před obětováním
Toark
Edoran

Vzhůru do bordelu

Buď si to Shae neuvědomovala nebo ti to dělala schválně. V tom horším případě jí to bylo úplně jedno. Snad nezbývalo nic jiného, než to hrdinně přijmout a zvyknout si, že Shae patří mezi ten typ lidí, co podává kusé informace a mlží snad už jen z principu.
"Vážně věříš, že ji někdo unesl? Proti její vůli?" povytáhla levé obočí a potřásla s tichým odfrknutím hlavou. "Ale no tak, jsi chytrý, nebo jsem si to tedy aspoň myslela, Edorane..." ušklíbla se kratičce. "A ano. Je. Reese někdo doprovází. Vysoký černovlasý, vybledlé modré oči, poněkud... Podrážděný," broukla. "A zcela jistě Canosan," dodala. "Tak trochu se nám to zamotává, co?" Přísahal bys, že se potěšeně usmála. I když jen na chvíli.

"Rád kecá a přehání, ale tohle mu věřím," pokrčila rameny. "Tu holku si pamatoval moc dobře, mluvil o ní jako o své nové můze. Ačkoliv mezi námi, jeho milostné balady jsou příšerné," protáhla samohlásky posledního slova, snad aby napodobila kvílení, které jí to nepochybně připomínalo.

Ilethar Isaiah - 20. června 2014 00:56

Dračí hory

Odpoledne třináctého dne

Thomas O'Connel

Rozprava cestou

Thomasovo první prohlášení vyvolalo na tváři Ohnivého lehký úsměšek, který jasně říkal, že Ilethar nájemnému zabijákovi nevěří ani slovo. Jeho pohyby si hlídal, takže se stačil zastavit včas, aby do něj nenarazil, dokonce o krok ustoupil.
Jeho škleb vzápětí zmizel, když se asasín začal vyptávat na čtvrtou. Stiskl rty k sobě a přimhouřil oči, jedna ruka mu zacukala, vzápětí se sevřela v pěst tak silně, až mu zbělely klouby. Ilethar se zhluboka nadechl, očividně zadržujíc nějaké silné emoce, patrně vztek a touhu se na muže před sebou vrhnout, ale pak ze sebe vyrazil něco mezi povzdechem a odfrknutím, zaskřípal zuby a uvolnil se. Když pak promluvil, jeho hlas byl tichý a chraptivý.

"Víš jak probíhá služba chrámům, Thomasi? Myslím, že víš, ty, zdá se, víš všechno," ušklíbl se mdle, ale vzápětí pokračoval, "ti, jež jsou nadáni vstupují mezi Akolytky a Strážce už jako malé děti. Někdy velmi malé. S dušemi čistými a myšlenkami netvarovanými. To starší Strážci, Zaklínači, Akolytky a Vědmy začnou jejich mysli přetvářet dle své vůle a do knih jejich duší psát texty své víry. Já na tom nebyl jinak, když se u mě projevilo...nadání. Věřil jsem, že vše je tak, jak má být. Celý svůj život jsem si byl jistý, že Zaklínači a Kruh vědí nejlépe co dělají a že jim jde o naše blaho, blaho celého Canosu..."

Na malý okamžik se odmlčel a otřásl se, po jeho obličeji přeběhlo rychle za sebou několik emocí. Vztek, smutek, pohrdání....a hanba. "Mé oči byli slepé, moje myšlenky naplňovala mlha, obklopovalo mne zdání řádu a jistoty. Měl jsem jasný účel, měl jsem daný osud - měl jsem sloužit chrámu a Čtvrtému. Byla to...uklidňující iluze. Milosrdná lež." Bylo to až zvláštní, jak se najednou rozpovídal. Pravda, používal zvláštní obraty a místy si musel napínat sluch, abys ho slyšel, ale nepřestával mluvit. Zdálo se, že jakmile jednou začal, nemohl ten příval zastavit. Hlas mu však náhle zhrubl a když pohlédl do Thomasových očí, měl skelný a nepřítomný pohled.

"Pravda přišla náhle, jako když zpod vrstvy popela vyšlehnou plameny. Oslepivá, děsivě jasná a žhnoucí. Ale mlhu z myšlenek mi vyhnala pozdě. Příliš pozdě. Když jsem se rozhodl porušit veškerý řád, svobodně myslet a naplivat do tváře bohům, nebyl už čas Čtvrté pomoci. Nebyl čas...já...chtěl jsem jí odvést. Odmítla. Křičela, že to je její úděl. Křičela, že se Čtvrtému odevzdá. Odmítla...mě...." Zavřel oči a potřásl hlavou, musel si odkašlat protože hlas se mu na okamžik zlomil.
"A když...když jsem byl svědkem obřadu odevzdání, byl jsem zároveň svědkem vlastního selhání, Thomasi. Ty máš ve svých stopách jistě spoustu duší. Pověz mi, straší tě tví mrtví?" V tu chvíli oči zase otevřel a ony byly strašlivé. Lesklé, jakoby v horečce, upřené a palčivé. Tvrdý skřípavý hlas už jen dokresloval pocit, že Ilethar je šílenec. Šílenec s duší básníka.
"Nikdy nezapomenu na Makayliny poslední chvíle. Nikdy, i když bych snad tisíckrát chtěl. Budou mi donekonečna připomínat vlastní selhání. Ptáš se, proč jsem zachránil Pátou? Abych aspoň částečně očistil vlastní hanbu před duchem ubohé Makayly. Abych ušetřil možná jediného spravedlivého a nevinného člověka v celém Canosu strašlivé smrti. A abych plivl Pětce krutých a falešných bohů do tváře."

Některým lidem vypovídání se uleví a oni se zklidní, přestanou být napjatí a agresivní. Mladík však jen žhnul o to více. Už bylo jasné, co ho drží na nohou. Ilethar Isiah čerpal svou sílu z neskutečně mocné a zároveň zhoubné studnice pomsty a nenávisti.

Sven Gustavsson - 20. června 2014 02:05

Toark

Opět si pokládám otázku, jak někdo může takhle žít. Ve špíně, v hnusu, se špinavou a páchnoucí vodou. To je pro mě asi nejhorší. Jsem zvyklá na křišťálovou zurčící vodu nebo na mocné slané vlny, ne na ten humus, co zde za vodu pokládají.
Hlad sice mám, ale tady bych si nic nedala. Když vidím, jak to tu hostinský udržuje čisté, nebo spíš "čisté", bála bych se, abych v jídle nenašla šváby. Ještě že jsem si vzala něco na cestu. Stejně to budu muset sníst, aby se mi to nezkazilo.
To však ještě pár minut počká. Až vypadnu z téhle díry. Raději jíst venku, na ulici plné koňského hnoje.
"Zdravím. Někoho hledám. Dívku a muže, prý tu dost možná sháněli koně," nechodím kolem horké kaše. Dost času jsem ztratila v přístavu. Popíšu hostinskému jak Reese, tak toho ohnivého zrádce. Nějakou lež ohledně svých důvodů už převaluji v hlavě, ale nebudu vše říkat, dokud se na to nezačne sám ptát nebo se cukat.

Edo - 20. června 2014 02:34

Třináctý den před obětováním
Toark

Vzhůru do bordelu

Na otázky Shae, kdy si mne dobírá, se tvářím neurčitě. Jsem pět let otrokem a slova druhých se mě moc nedotýkají. Pohlédnu do země, ať si klidně myslí, že jsem tomu věřil.
Vždycky jsem v mluvení druhých viděl jen hádanku, kterou je třeba rozluštit. Že je za všemi slovy ukrytá pravda, pravá motivace, nevědomost, pravý charakter. Tohle mě naučil můj otec. A nejen dobře poslouchat, ale i používat slova správně, abych se dozvěděl to, co potřebuji.
Tehdy to pro mě byla jen hra, soutěž, ve které jsem mohl vyhrávat a dnes, i když vím, že ty drobné úspěchy jsou pomíjivé a nemusí znamenat nic v kontrastu s jednou prohrou, přesto to vnímám jako výzvu. Je to jedna z mála kratochvil, ve kterých jsem opravdu dobrý, ne-li jediná.

Když pak mluví o Dantem a více se o něm rozpovídá, pousměji se nad jejími slovy, pokud se na mě při tom otočí. Přemýšlím, jak moc důvěrně Danteho zná.

Chvíli mlčím a následuju ji. Sem tam se ohlédnu za sebe, jestli nepoznávám za námi někoho, kdo tam byl i dříve. Urovnávám si to, co mi Shae řekla a snažím si o tom všem udělat ucelenější obrázek.
Asi po minutě chůze Shae znovu oslovím.
"Proč chceš najít Reese? Žiješ mimo Canos, že?"
Dosud jsem se ptal jen na věci okolo, nic osobního, ale pravdou je, že odpověď na tuto otázku mě taky velmi zajímá a muselo ji být jasné, že se na to dříve nebo později zeptám. Nejspíše má už připravenou odpověď. Ale i ta mě zajímá, byť třeba nebude pravdivá.

Thomas O`Connel - 20. června 2014 13:32

Dračí hory
Odpoledne třináctého dne
Ilethar Isaiah

Společné zájmy

Mírně se pousměji. Na normální tváři by to nic neznamenalo, ale ta má tím nejspíše získala strašidelný nádech. Muž v plášti, přes něj vestu se třemi dýkami (čtvrtá se stále ukrývala v záhybech pravého rukávu) a kuší přes rameno. Vrah, co se usmívá.
"Ani nevíš, kolik toho máme společného."
Líbí se mi. Chlapík, který zradil vše, v co věřil a to vše pro jednu dospívající dívku.
Budu krutě upřímný. Mohl by mi uvěřit.
"Poslouchej." řeknu, přičemž se mu dívám do očí. Mé obočí se stáhne do obranného postoje.
"Je mi vcelku jedno, co se stane s tebou, ale ta dívka přežije následující dva týdny. Pokud ne, postarám se, aby každý jednotlivec usilující o její život prostě chcípl."
Krátká odmlka.
"Včetně mně, pokud tak nastane dnes."
Otočím se a opět vyrazím tichým krokem k Morganově usedlosti.
"Jak moc jste si byli blízcí?"

Našeptávající - 22. června 2014 17:04

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Gavriel Loken

Dráčku, dráčku, vystrč růžky...

Kůň cestu moc dobře znal, nemusel jsi ho skoro vůbec vést. Cval měl pomalý, houpavý, ovšem pohodlný. Natolik, že se v něm dalo vydržet dlouho bez toho, aniž by jsi pocítil přítomnost hýžďových svalů, o kterých jsi do téhle chvíle neměl ani tušení.
V Canosu byla jízda na koni spíše... Takovým rekreačním cvičením. Království tisíce útesů nebylo pro koně zrovna stavěné. Tohle tak byla tvá nejdelší jízda za celý tvůj život.

Slunce stoupalo na obloze výše a výše, v pravé poledne tě paprsky začaly pálit nepříjemně do zad. Musel sis udělat ještě jednu přestávku, než jsi dojel do stínu hor. Už na první pohled bylo jasné, že překonat Dračí Sluje nebude vůbec lehké. Pohoří se táhlo kam jen oko dohlédlo a snad jen bohové věděli, jak bylo vlastně široké. Cesta vedla mezi stromy, široká, vyježděná od povozů a táhla se prozatím do nepříliš prudkého svahu.

V jedné chvíli se tvůj plavý oř ovšem bez varování s hlasitým zaržáním prudce zastavil. Natolik, že když se zapřel předními nohami, tak div nedosedl na zadek. Chvíli jsi nechápal proč to to pitomé zvíře udělalo, ustát to v sedle totiž byla taková menší výzva. Jenže pak sedl prach, který rozvířila koňská kopyta, a ty jsi to spatřil.

Přes cestu bylo navršené kamení. Kamení porostlé černým a zeleným lišejníkem. Tak to aspoň tedy vypadalo. Jenže kůň se odmítal pohnout z místa. Zapíral se nohama, koulel očima, od huby mu kapala pěna.
A v ten okamžik se hromada kamení se zabručením pohnula.

Protože to nebyla vůbec žádná hromada kamení, ale drak. Dračí tělo. Stromovec o velikosti dvou za sebou stojících mohutných tažných koní. Hlavu měl schovanou pod zakrnělým křídlem, ocas obtočený kolem těla a... Spal.

Ilethar Isaiah - 22. června 2014 21:13

Odpoledne třináctého dne

Dračí hory

Thomas O'Connel

Hezké, ale...

Poté co se 'vypovídal' navrátil se Ilethar opět do svého předchozího stavu 'zamračený, nevrlý a skeptický'. Upřímně pochyboval o tom, že má s asasínem něco společného. Samosebou, i Thomas by to mohl dělat proto, protože mu na Reese záleželo, nebo proto, že se Canosu mstil, také kvůli smrti někoho, koho znal.

A nebo to bylo divadlo a asasína prostě platil Liš-čen, či dokonce nějaká třetí strana. Strážce ohně si tiše odfrkl.
"Chvályhodné předsevzetí o tom není pochyb. A ne, že bych nevěřil, že to dokážeš, ale pořád mi nějak nejde do hlavy ten důvod. Proč nám pomáháš Thomasi? A tentokrát zkus něco věrohodnějšího, než idealistická prohlášení..." Chvli kráčel v tichosti, kdy dával Thomasovi prostor na odpověď, i když upřímně v ní moc nedoufal.
"Byli jsme si blízcí..." řekl pak pouze, poněkud stroze a nevypadal, že by se pokoušel to nějak rozvádět. Místo toho se začal sám ptát.
"Jak znáš Do'rana? Samíru? Je...zvláštní," Iletharovi chvíli trvalo, než vybral vhodné slovo.
"A kdo je ten Morgan, za kterým jdeme?" Ano, Ilethar se začal vyptávat, protože ho přestalo bavit tápat v neustálých dohadech a temnotách. Čas na trochu odpovědí.

Gavriel Loken - 23. června 2014 00:41

Odpoledne, třináct dní
Dračí hlava
Já, salám a kabelka

...dokud v ruce držím nůžky

Bylo teplo. Dokonce jsem sundal plášť a smotal ho do jedné sedlové brašny. Užíval jsem si vyjížďku, i když to teplo k polednímu začalo být trošku moc. Můj pot v pravidelných intervalech odkapával ze špičky nosu koni do hřívy.
Pak ale nastoupila stinná údolí hor. Tak trošku konečně. Klidná cesta ale tímhle skončila, protože jsem kdykoliv mohl narazit na nějakou okřídlenou ještěrku. I když bych radši potkal někoho z těch jejich ochránců. Druidi chrání háje, místní chrání draky. Nevím, jaký mají mezi sebou pakt nebo pouto, ale prý se navzájem nežerou. Na druhou stranu, co je na tom pravdy?
No, nějak stopovat tu skupinku bůhví kde přede mnou bude tady sakra těžké. Nezbývá doufat, že jeli po téhle obchodní stezce dál na sever.
Stromy poskytovaly příjemný stín, ale jakmile se slunce ztratí za vrcholky, bude zima. Nedělal jsem si iluze o místním podnebí. A už vůbec ne o počasí. V horách se mění rychle. Bohužel, rozdělat si oheň bude krajně nebezpečné, mohlo by to přitáhnout nechtěnou pozornost. Ať už draků, jejich ochránců a nebo zbytku pronásledovatelů.
Tak jako tak jsem se najednou musel pevně chytit koňské šíje, jak se světlý kůň najednou vzepjal. Chvíli poplašeně tančil, ale nakonec jsem ho dokázal utišit. Sesuv přes cestu se pohnul a zabručel. Meč šel ven z pouzdra. Překvapeně (možná spíš vyděšeně) jsem koukal na draka. Vlastně to byl první drak, kterého jsem v životě viděl. Nepočítaje ty papírové, které jsme jako malí pouštěli u útesů.
Drak měl asi šest metrů a pod zakrnělým křídlem měl schovanou hlavu. No... Buď se ho pokusím zabít a nebo se vrátím o kus zpět a obejdu ho lesem. Rozhodl jsem se, že zkusím napřed druhou možnost. Proto jsem se pokusil koně otočit.

Thomas O`Connel - 24. června 2014 00:30

Odpoledne třináctého dne
Dračí hory
Ilethar Isaiah

Krvavá pravda

"Neposlouchals?" řeknu mírně podrážděně. "Nebo nedokážeš uvažovat?"
Opět zastavím. Tentokrát má dýka mírně zazvoní, tak aby to slyšel.
"Proč žádný člověk nepoužívá své smysly, dokud jej nepřitisknu ke zdi a nevrazím mu nůž pod krk?" vydechnu klidnou řečnickou otázku.
"Chci vidět tvůj řád v krvi."
Cítím, jak se mě opět zmocňuje má nenávist.
"Tví učitelé budou zděšeni, až uvidí, co udělám s tvými spolužáky, s každým z nich, co se mi postaví do cesty a nezachrání se útěkem. Budou plakat, až vnitřnosti studentů poletí kolem a učednická krev zmáčí jejich šaty. Budou je tížit jejich vlastní skutky i to, že se jim nepodařilo splnit jejich proroctví, abych je nakonec mohl stáhnout z kůže, donutit je spolykat doběla rozžhavené kusy kovu a pověsit za ruce zpola ponořené do mořské hladiny. Jednoduše udělám svými činy víru v pětici bohů nemyslitelnou a pokud ne, pak udělám nemyslitelnou oběť, ať už jakoukoliv."
Temnota opět pomine. Můj hlas ztratí nenávistný podtext a mé oči temný závoj.
"Liš-čen, který mě najal přesně na tohle, jen přijde převzít to co zbude. A nebyl to on, kdo nabídl mě kontrakt. Bylo to přesně naopak."
Vydechnu. Počkám. Ilethar je jediným člověkem, kterému bych dovolil mě zastavit a doufám, že to ví. Dovolím mu si všimnout, že dýka v mé dlani zmizela do hlubin mého oblečení.
"Stačí ti to takhle?" pousměji se chladně. "Méně idealistické prohlášení totiž nezvládnu."
Pokud na mne nezaútočí, opět vyrazím po cestě.
"Dor'an Byl můj bratr ve zbrani. Mladší bratr. Naučil jsem jej něco ze svého boje a byli jsme přáteli. Sam byla vždy plachým tvorem. Když jí kousl drak... Předtím celkem normální dívka průměrného vzhledu. Poté ohnivá rudovláska se zářícíma očima, o které se traduje, že jí i draci naslouchají. Docela schopná v boji." odpovím co možná výstižně otázky na lidi z mé minulosti.
"Morgan je můj učitel a nejlepší přítel. Pomůže nám." zareaguji i na poslední otázku.
"Zeptám se ještě jednou a čekám trošku rozsáhlejší odpověď. Jak moc jste si byli s Maykalou blízcí?"

Ilethar Isaiah - 24. června 2014 11:49

Odpoledne třináctého dne

Dračí hory

Thomas O'Connel

Smích je zdravý

Masivní tesák se zlověstným syčením následoval zabijákovu dýku na denní světlo, ve kterém se mírně zakřivená čepel nedočkavě zaleskla. Stejně jako oči jejího majitele, který se natočil tak, aby se mohl bránit případnému útoku. Ty svělé, vybledlé oči pozorovaly každý podezřelý pohyb, nohy mírně přenesly váhu. Ilethar nechal zabijáka žvanit, ale přitom byl pořád ve střehu. Uvolnil se až chvíli poté, co Thomasova zbraň zmizela. Jeho však nikoli.
Liš-čen. Jako bych to neříkal. Bylo fajn mít pravdu.

A pak se rozesmál. Byl to neveselý, štěkavý a nezdravě znějící zvuk, přesto v něm však znělo upřímné pobavení. Když se Ohnivý konečně dosyta vychechtal, lehce si přetřel čelo a podíval se na svého společníka zpod lehce zdviženého obočí.
"Jsi zábavný chlapík, na asasína," Prohodil s hlasem stále zabarveným veselím a mírně potřásl hlavou. "Ty si vážně myslíš, že pošlou mé spolužáky, že pošlou adepty? Víš jak Canoská doktrína funguje?" Což byla řečnická otázka, protože bývalý Strážce se nenechal přerušit a pokračoval.

"Používají taktiku smíšených jednotek. Zvláště na operace jako je tahle. Půjde po nás oddíl složený ze všech pěti chrámů, což samo o sobě je nebezpečné. A nebudou to adepti a akolytky, to mi věř. Starej Loken je určitě vzteky bez sebe. Vsadím se o co chceš, že za náma pošle Zaklínače a minimálně jednu Vědmu. Canosanskou elitu. Mistry bojovejch umění a aspoň jednu magií se ohánějící šílenou couru. Takže pokud uvidíš ženskou, kašli na kavalírství a sejmi jí jak nejrychleji můžeš..." Na okamžik se zamyslel a dodal: "Už jsi někdy čelil mentálnímu útoku? Protože jestli s nima je Vědma vzduchu a dostane se ti do škopku, sme v hajzlu..." Ilethar byl drzý, měl očividně problémy s autoritami a obecně byl milý asi jako šmirglovací papír na na oční bulvě, ale alespoň z něj lezlo něco užitečného.

Pak ale zvážněl, jako když mávneš proutkem a nějakou chvíli jeho dlouhé nohy hltaly další metry kupředu v zamyšleném tichu.
"Pokud se nám podaří Reese udržet naživu tak dlouho, aby nebyla obětována v přesně daný čas," řekl pak tak tiše, že to byl skoro šepot, "možná ani nebudeš muset hnout prstem, abys zničil Kruh, Chrámy...a celý Canos.
Odmlčel se a jeho výraz byl v tu chvíli bledou maskou, mramorovou sochou bez výrazu, z níž se pouze tak divně leskly oči. Že by Strážce věděl něco, co zabiják ne? Neslýchané.
A kolem tématu Makayly pořád tvrdohlavě tančil, jakvidno.

Našeptávající - 24. června 2014 22:07

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, cesta do Maryšina Doupěte
Edoran

Zapeklitá otázka

Kdo ví. Možná, že na tom, co si Shae myslela, záleželo více, než se mohlo zdát. Ačkoliv to bychom předbíhali. Nezdálo se, že by vás kdokoliv sledoval, snad jen toulaví psi se za vámi táhli ve své malé zbabělé smečce. Podle toho, jak byli vychrtlí, museli mít hlad. Bledé stíny s olysalou špinavou srstí s drápy cvakajícími o zem v tichém všudypřítomném staccatu.

"Já žiji přeci všude," podívala se po tobě. A dle jejího výrazu tu odpověď myslela vážně. Nebo si snad z tebe utahovala? "Proč? Protože některé dluhy musí být splaceny, Edorane," trhla vzápětí rameny. "Co ty? Splácíš své dluhy?" pousmála se. Byl to ten polovičatý úsměv, jako by věděla něco více. Shae, Shae, Shae... Zdálo se, že se v tom vyžívá. Jestli to ovšem vůbec dělala schválně. Někteří lidé žijí ve stínech natolik dlouho, že pak již o světle a tmě ani nedokáží hovořit... Vše jen oplétají přízračnou pavučinou polopravd.

Pomalu, ale jistě jste se blížili k budově, která měla být vaším cílem.

Obrázek

Našeptávající - 24. června 2014 22:19

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Hostinec
Angara Tara-mej

Podivné souvislosti

Na druhou stranu, takoví švábi prý jsou dobrý zdrojem energie. Nelze si nevzpomenout na historky Zemských, kteří prý mají i celé zahrady, ve kterých krom květin a vegetace chovají i nesčetně mnoho druhů brouků, pavouků a další havěti. Dary Země. Tak tomu říkají. Většina těch stvoření je prudce jedovatá, ovšem pár z nich dobře poslouží i místo jídla.

Hostinský se po tobě se zabručením podíval, dokonce na chvíli i ustal ve své uklízecí činnosti, jestli se tomu tak vůbec dalo říkat. "Víte, kolik tu už shánělo lidí koně?" spíše zabručel. Naposledy akorát před chvílí," potřásl hlavou. "Nechte mě hádat, taky budete chtít koně..." podrbal se v řídkých vlasech křižujících pleš.

"Neviděl jsem je, ale nejste první, kdo se po nich shání."

Našeptávající - 24. června 2014 22:43

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Gavriel Loken

Když se smůla lepí na paty?

Kůň se nenechal příliš přemlouvat. Drak, ač působil, že tvrdě spí a podle toho tichého téměř neslyšitelného mručení se mu něco zdálo, ovšem jeden si nemohl být nikdy jistý. Ne u Stromovců. Jestli si myslíte, že Nekry jsou nebezpečné zákeřné mrchy, tak jste ještě nikdy neměli tu čest s dospělým Stromovcem...

Pár kroků zpět, tanec koňských kopyt. Nádech. Výdech. Pomalý ústup od hromady svalů, kostí a apetitu. A pak se to stalo. Do toho přízračného ticha, které na okamžik nastalo, se ozval výkřik. Zaječení. Jeho ozvěna se odrážela od stromů, z jejichž korun se zvedala poplašeně hejna drobných barevných ptáčků, kteří do teď tak otravně cvrlikali. Takhle vysoko by dokázala vyjeknout snad jen žena. Děvče.

Drak zabručel, tentokrát hlasitěji. A z pod křídla porostlého lišejníkem se vynořila rohatá hlava. Dračí nozdry se roztáhly, když syčivě nasával vzduch. Úder srdce na to mlaskl. A ten kolos, který dříve mohl být kamením navršeným na hromadu, se začal zvedat.

Obrázek

Sven Gustavsson - 25. června 2014 01:07

Toark

Navzdory tomu, že mě vyloženě obtěžuje se zdržovat v podobné díře, to vypadá, že mě jeho prostá slova zaujala. A to i když nebyla zrovna mile řečená. Popravdě nejsem zvyklá, aby se mnou někdo jednal jako lidi tady. Jako vědma mám v Canosu respekt, lidé mi projevují úctu. Ale tady jsou stejně zkažení jako jejich voda. Inu, co se dalo čekat. Voda o lidech, co u ní žijí, řekne hodně. Mohla by vyprávět, ale já to nechci vědět. Musí to být hrozné historky o krysách, mrtvolách a ožralých námořnících močících do vln.

"Aha? A kdopak to byl?" Nakloním hlavu k rameni. Když něco chci, dokonce se dokáži zapřít a nedávat najevo své zhnusení světem mimo Canos. Vlastně i ten mě od jisté doby neskutečně irituje. Ale to je mé břímě. Bohové mě zkoušejí.
A zase mě dloubne myšlenka na Theu. Společně s odhodláním. Dělám to pro ni. A vlastně... i pro Theodorika. Jako bych vystřízlivěla a konečně si uvědomila, kolik bolesti jsem zahlédla v jeho očích. Jako by se v nich odrážela ta má. Možná... možná jsem na něj neměla být taková.
"Víte, mám na starosti jednu dívku. No a... víte, jak to chodí, utekla mi s chlapcem. Musím ji najít. Proto se ptám. Proto vás obtěžuji otázkami jako všichni ostatní. Oni ji taky hledají, je to velice významná mladá žena."

Thomas O`Connel - 25. června 2014 07:25

Odpoledne třináctého dne
Dračí hory
Ilethar Isaiah

Opravdu?

"Děkuji." zareaguji na jeho kompliment, aniž by se v mé tváři či na mém celém těle pohnul jediný sval.
"Asi jsem to špatně řekl." podrbu se na temeni. "Tvými spolužáky myslím tvé vrstevníky a kolegy strážce či akolytky z celého kruhu."
Začnu se usmívat tím svým způsobem, který spíše připomíná lidem, jak moc je jejich krk zranitelný. Úsměvem, který smrtihlavové naučili upíry. Už jen jeho proslovem mě baví stejně, jako já jeho tím svým.
"A mění to na tom něco? pokud se pokusí tu dívku zabít, pak zemřou." usmívám se dál 'pobaveně'.
"Obávám se, že vědma by musela nejdřív mou mysl najít." řeknu zcela jistě.
"Pokud nechápeš, já nejsem bojovník jako ty. Nepoužívám brnění, já mám stín. Nebojuji zepředu a pokud možno, ani na blízko. Když to vezmu zeširoka, já ani nebojuji; já zabíjím. Už dlouho jsem bojovat nemusel. Jen umím několik chvatů, z nichž velká část končí smrtí majitele zbraně. A dostává mě především narážka na to, že bych nebyl schopen zabít nevinnou ženu tím nejošklivějším způsobem." Vyrazím znovu po cestě.

"Možná. Ale dokud neuvidím kněze kruhu, kteří si usmyslili zabít pět nevinných dívek, trpět úplně tím samým způsobem, nedojdu klidu." zareaguji při spěšné a tiché chůzi. "Až s nimi skončím, odmítnou je i jejich vlastní bohové. Budou jen Kar'akulova trofej."
V tu chvíli zastavím, neboť mě doženou má vlastní slova. Má nenávist se vytratí a zbude prázdnota, kterou jsem poprvé ucítil před třemi lety v těchto lesích.
Jsem jen vrah. A ačkoliv bojuji proti zlu, já sám jsem zlem. Ale mám jen nečinně sedět a dívat se, jak boží zázrak umírá?
Ne. Možná se proviňuji proti božím zásadám. Možná je to celé plán boha bolesti, zlotřilého syna smrti a života, ale nedovolím, aby tu dívku stáhli z kůže.
"Reese se mé pohnutky nikdy nesmí dozvědět." řeknu zády k němu. Je to vyhrůžka, ale není řečena s nenávistí, nýbrž s tichou bolestí.
"Málem jí zabila informace, že jsem vrah, natožpak že chci zničit vše, co jí je na chrámech drahé." vysvětlím.

Gavriel Loken - 25. června 2014 18:18

Odpoledne, třináct dní, nebo taky poslední můj den
Dračí hlava
Přerostlá ještěrka s uhnilými křídly

Když už, tak pořádně

Kůň se ochotně začal vzdalovat od potenciálního nebezpečí. Myslím, že jsme tomu byli rádi oba. Ticho léčí. A to ticho bylo skutečně uklidňující, jen drak cosi občas zamrmlal ze svého spánku. Já i můj světlý oř jsme byli spokojeni.
Dokud nezaječela ve skalách nějaká holka. Ženský, aby je čert vzal. Nutné zlo teď ale stálo za mnohem větším zlem.
Drak se začal hýbat. Ne, že by se mu doteď v pravidelném pomalém dechu nezvedala záda, ale... Začal být poněkud aktivnější, než byl doteď. Začal čichat, zpod zakrnělého křídla vytáhl hlavu a rozkoukal se. Bohužel, všiml si nás. Čert to vem, schoval jsem meč a koně začal hnát zpět po cestě. Ať si klidně ta herka zláme nohy, ale já za ještěrčí potravu nebudu.
Jakmile jsme se „ještěrovi“ vzdálili, stočil jsem koně do lesa a přitiskl se co nejvíc k jeho hřbetu, aby mě větve co nejmíň mlátily do obličeje. Ale taky abych vůbec viděl, kam ta splašená bestie jede a mohl ji aspoň trochu korigovat. Samozřejmě jsem se snažil zpomalit, a pak najít nějaké zvířecí stezky, ale... Napřed bylo třeba zmizet.

Ilethar Isaiah - 26. června 2014 14:05

Odpoledne třináctého dne

Dračí hory

Thomas O'Connel

Vyprávěj, strýčku Ilethare

Thomas byl možná zvyklý na to, že z jeho upířího úsměvu lidem povolovaly svěrače a hlas se zadrhával. Takže těžko říct, jak na jeho sebevědomí působil Ilethar, který mu onen výraz oplácel se směsicí unavené otrávenosti a duchovního ekvivalentu rezignovaného pokrčení rameny. Jenže, když je vaším osobním mentorem někdo jako mistr Rokstel a navíc každý den poté ještě čelíte okouzlující osobnosti Vědmy Azarah téměř po celý svůj dospělý život, nějaký škleb vás moc nerozhází.

Samosebou by mu mohl říct, že Zaklínači větru a vody při boji uvažují a postupují velmi podobně jako on a leckdy možná i děsivěji, protože v krvi každého ze Strážců je určité množství kouzel, u Zaklínačů více než patrné. Ale nejspíš by mu tím jen přichystal půdu pro další zachmuřeně temnou tirádu, takže raději mlčel. Ostatně, jak s oblibou říkala Vědma Azarah, místo pochvaly: 'Pýcha předchází pád'.

Nakonec však, po delší chvíle chůze se dal zase do řeči a podle intonace šlo poznat, že hodlá mluvit delší dobu. Hovořil pomalu a občas přimhouřil oči, jako kdyby se na cosi pracně rozpomínal, nebo se nemohl rozhodnout: "Každý ví, že Canosané uctívají svých pět bohů, čtyři vládce živlů a pátého, který je sjednocuje a rozhoduje. Co ale ví jen málokdo, mimo Canos vlastně téměř nikdo, že existoval ještě šestý chrám, zasvěcený bohyni. Temné, nebezpečné a krásné, tak jako je krásná černá vdova. Matce Chaosu, Vládkyni Nicoty, Temnochodkyni. Ona je, v širších souvislostech, důvodem, proč se konají ty zvířecké obřady. Existuje totiž legenda, stará a Kruhem zakázaná, která říká, že pět bohů kdysi sice Matku porazilo a rozervalo na kusy, ale ani oni jí nedokázali zničit, tak byla mocná. A i když by to nejspíš nikdo nepřiznal nahlas, celý Canos žije v neustálém oparu strachu z toho, že Matka se jednoho dne vrátí, aby na město a ty, kteří věří v Pětku, uvrhla zkázu a zmar," tady se bývalý Strážce odmlčel a zjevně si utřiďoval myšlenky. Pokud by ho však chtěl Thomas přerušit, prostě by jen zvedl ruku na znamení, že ještě neskončil.

"Aby se tak nestalo, mají podle legendy pěti bohům v boji s matkou pomoci jejich nesmrtelné družky, věky uvězněné v koloběhu přerodů, který končí s pěti Vyvolenými. Včetně Reese. Pokud by se byť jediná z bohyň nepostavila po bok svého manžela, například proto, že by v přesně stanovený čas byla stále pouze prastarou duší ve smrtelném těle, Matka Chaosu by povstala a osud Canosu by byl zpečetěn...navždycky. Tedy, tak se to aspoň říká."

Našeptávající - 26. června 2014 20:39

Ráno třnáctého dne před obětováním
Toark - Zájezdní hostinec
Angara Tara-mej

Střípky informací

Hostinský mávl rukou. "Co já vím, ptali se mladýho. Přišel celej vykulenej," ušklíbl se nepatrně a hodil hadr do vědra až špinavá mastná voda cákla kolem. S tichým zafrkáním si začal otírat ruce do zástěry.
"Nějací dva chlapi. Jeden zrovna před chvílí, než si zaplatil koně a zásoby. Uháněl jako by mu za prdelí hořela koudel," otočil se k tobě čelem.

"Jó, o tom mi vyprávějte... Má nejmladší zdrhla s komedianty. Kdybych to tehdy věděl, vypráskal bych je bičem, sotva vlezli do dveří," posteskl si, mrzutost z jeho tváře na okamžik zmizela a nahradila ji... Snad lehká melancholie. "Tak významná slečna, říkáte..." zpozorněl. "Něčí dcera?"

Thomas O`Connel - 26. června 2014 20:56

Odpoledne třináctého dne
Dračí hory
Ilethar Isaiah

Přikázání

Je jedno, zda už jsem dříve slyšel jeho slova, zda jsem četl o bohyni temnot. Ta slova mi dala nový námět k zamyšlení. Vyprodukovala myšlenku, kterou jsem řekl nahlas.
"Pak nechtěně jsem já vyslanec této bohyně."
To že jí zabili je jedna věc. Zabít nevinnou dívku je věc, kterou bych odpustil. I já jsem zabil dívky, které ještě ani nedospěly, ale vždy to byla rychlá smrt. To je na smrti to hrozné. Bolest.
"Čas, který svojí smrtí získaly, stačil bratrům k nabrání sil. A nejen k tomu. To, čeho byli svědky, je natolik zarmoutilo a rozzuřilo, že matku doslova roztrhali na kusy." zamumlám litery, které jsem já před pár lety čítal.
"Četl jsem mnoho knih o vašem náboženství a mnohé mluvily o znovuzrození vyvolených, ale žádná z nich nemluvila o tom, že mají umřít, natožpak že mají umřít takovým způsobem."
Pořád pokračuji v chůzi, jen trochu zrychluji.
"Ta data přece mohla znamenat tisíce jiných věcí."

Našeptávající - 26. června 2014 21:07

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí hlava
Gavriel Loken

Štěstí v neštěstí

Drakovy nozdry se roztáhly a jedno z velkých žhnoucích očí se upřelo za koněm, který po prudké pobídce doslova skočil se zaržáním vpřed a vystřelil do lesa. S drakem v patách.
Svaly pod šupinatou kůží, která tak zdařile připomínala kameny porostlé lišejníkem a mechem, se vlnily za doprovodu praskotu dřeva, jak se drak pustil za dvojicí mezi stromy.
Na přerostlou ještěrku byl rychlý. Hbitý. Zanechával za sebou spoušť v podobě zlámaných větví, mladých stromů a odřených kmenů.

Kůň vyděšeně zařehtal.

Cvak!

Dračí čelisti sklaply jako past na medvědy jen kousek za koňským zadkem. Kůň v ten okamžik vykopl zadníma nohama v pudu sebezáchovy.

Křách!

Drak zařval, když se koňská kopyta střetla s čelistí za doprovodu praskotu kostí. A nejen jeho. S plavákem to totiž ve stejnou chvíli smýklo dopředu. A k zemi. Vyletěl si z jeho sedla dříve, než sis stačil uvědomit, co se to vlastně stalo.
A to přímo vstříc kmeni vzrostlého dubu.

Obrázek

"Gave?" Ten hlas pronikal temnotou s tichou ozvěnou odrážející se od lebky tvé vlastní hlavy. "Gave..." Zněl vyděšeně. Nejistě. "Gave, vstávej... No tak... Gavrieli... To není zábavné, no tak... Prosím, Rieli..." S hlasem přišel i pocit, že se tě někdo dotýká. Štípe tě. Místo třesení zarývá prsty pod klíční kost, přesně tak, jak jsi to neměl rád.

Přesně tak, jak to uměl snad jen jediný člověk v tomto bohy zatraceném světě...

Reese.

Reese a její hnědé velké oči, které na tebe z té temnoty shlížely. Lákaly. Vábily. Prosily.

"Gavrieli... Nechoď tam..."

Gavriel Loken - 26. června 2014 22:30

Odpoledne, třináct dní do průšvihu
Dračí hlava
Nevědomí a bezvědomí

Nebo naopak

Ta zelená svině sice byla dlouhá, jako lodivodův týden před výplatou, ale hubená. A nechutně mrštná. Myslím, že za pár let tenhle druh draků křídla ztratí úplně. Ne, že bych se ohlížel, ale ty křídýlka musela být strašně nepraktická.
Stromky útlejší než jeho kořen ohonu vyvracel, takže za námi zbývala docela pěkná stezka lesem. Možná spíš výmlat. Silnější kousky ještěrka používala k tomu, aby se odrazila blíž. Určitě, k zemi nelítalo všechno, co tu za pár dekád vyrostlo.
Jestli to přežiju, nechcu potkat druida. Myslete pozitivně, vytyčte si cíl. V těch nejkritičtějších chvílích to hodně pomáhá.
I ve chvílích, kdy vám na zátylek dolehne horkýdračí výdech. Sice zklamaný, že vás nechytil, ale to je jen k vašemu dobru. Věřte mi. Pokud nejste z dobrovolných nevěst a manželů kmotry s kosou.
Já jsem v tuhle chvíli ale mezi takové patřil. Kůň v obraně vykopl. A já v tu chvíli letěl ze sedla, mohl jsem se držet jak chtěl. Pokusil jsem se smotat do klubíčka, rukama si chránit hlavu, ale... Zkuste si udělat něco takového, když nejste cirkusový akrobat. Umím bojovat ve vodě a na zemi, ale vzduch mi je cizí.

Tma.

Jako když za oblačné noci novu začne foukat vítr a zhasínat svíčky a lampy.
Nechtělo se mi vstávat, spaní bylo docela příjemné. Rozhodně lepší, než to na houpající se lodi, kde jste mohli kdykoliv slítnout z bedny a kdy na vás koukali další štváči. Asi bych si odplivl, ale zůstal jsem spát.
A do toho pořád ten otravný, ale známý hlas, který opakoval moje jméno. Hlas plný starosti, hlas, který mě prosil. Hlas, co řekl i cizí jméno.
Štípání, moje touha zachumlat se do deky nebo peřiny roste o to víc. Pro Kvintovu lásku boží, to mě nemůžou nechat ani se vyspat?!
A pak bolest v levém rameni, přesněji pod klíční kostí. Neměl jsem zbroj? Sáhl jsem prudce po ruce útočnice, rychle otevřel oči a zhluboka se nadechl.
Skoro, jako bych byl nějakou delší dobu pod vodou.
Reesiny obrovské hnědé oči na mě koukaly. Byla v nich prosba a snad i hromadící se slzy. Druhou rukou jsem se ji snažil chytit za límec a přitáhnout si ji k sobě. „Kam... Že to nemám... Chodit?“ Zkusil jsem pohnout nohama, ruce se totiž zdály v pořádku.
„Jestli je tohle jen sen, tak si to odskáčeš. Jakmile tě zachráním,“ hlas jsem měl jakýsi nakřáplý, jakoby snad ani nepatřil mně. Nakřáplý a zesláblý.
Zkusil jsem se zvednout, aspoň na loktech.

Našeptávající - 27. června 2014 19:55

Pozdní odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava
Gavriel Loken

Bohyně v tvých očích

Oči v temnoty se rozdvojily, stejně jako bledá tvář, ze které na tebe shlížely. Tvá ruka projely vzduchem, které protekl mezi prsty jako voda. Jako by ses pohyboval v medu. V hustém černém medu nutícím ztěžka lapat po dechu. Hlas zeslábl, téměř splynul s hučením dravé řeky, které záhy přešlo v pískání. Křik. Jekot. Do nosu ti vnikl železitý odér krve, dusný, těžký.

A oči v temnotě se náhle změnily v šedomodré, o něco menší, mandlovitého tvaru. Záhy v zelenohnědé jako kamení na dně jezera. Tři údery srdce na to v modré, pronikavé, plné melancholie, které nahradily téměř černé, tvrdé, v kterých jiskřilo.
Tvůj hlas se rozléhal temnotou s kvílivou temnotou. A oči zmizely. Zmizely, a ty jsi zůstal sám... Tak strašně sám... Mohl jsi křičet do ochraptění, zmítat se ve spárech temnoty, která se na tebe šklebila a cenila zuby, drásala tvoji kůži a pila krev prýštící z ran. "Již brzy, brzy... Ano, brzy..." zašeptal skřípavý hlas v záchvatu klokotavého nepříčetného smíchu. "Roztrháme... Rozerveme... Duši světa... Ano, ano... Brzy... Už brzy..."

Ze tmy se vynořila ruka. Útlá dívčí paže, jemné dlouhé prsty, které nikdy nepoznaly práci. Nezastavila ji ani tvá hruď, kterou prošla. Prsty semkla kolem tvého srdce.

A trhla.

Obrázek

Prudká bolest tě donutila otevřít oči. Svět byl náhle plný světla. Zvuků. Pachů. Všechny ty vjemy se na tebe valily ze všech stran, útočily, překrývaly se. Bolest neustávala, končetiny byly těžké, tak moc těžké...

"Gavrieli!" vykřikl hlas.

A kolem krku se ti vrhla Reese se stejnou divokostí jako štěně na svého pána po celém dni samoty v domě. Reese, zakrvácená, rozcuchaná, s tváří plnou zaschlých slz. Ale co bylo důležité... Až příliš hmotná Reese.

Gavriel Loken - 27. června 2014 23:43

Pozdě odpo, třináct dní do stahování
Dračí hlava
Stává se ze mě asi Pýthie

Vidím nebezpečí veliké, jež se nás všech dotýká

Reesiny oči najednou nebyly jediné, které mě držely uprostřed temnoty. Moje hrábnutí po jejím límci mělo stejnou cenu, jako hasit hořící střechu plivancem. Ruce temný prostor kladl odpor, právě jako voda. Ne, něco hustšího. Kaše.
Tak jako tak, tma mě začala drtit, vyrážet vzduch z plic. Začal jsem se topit. Znovu. Takže probrání se nekonalo. Pokud se tedy můj zrak nepřesunul do jiného spektra.
Ale zpět k těm jiným kukadlům. Vlastně tváři. Nevím proč, ale v uších mi šuměla voda. Napřed jako potok, pak rozbouřená řeka při povodních, potom tajfun. A do toho křik, řev. Hnusný smrad kovu. Krve. To, v čem jsem plaval nebyla temnota, ale krev.
Oči se začaly měnit. A s nimi i tváře, které je kdysi nesly. Postupně se přede mnou vystřídaly všechny mučednice. Neviditelný proud v řece krve spláchl mě a nebo oči.
Něco mě chytlo za ruku. Zkusil jsem se vytrhnout, ale nemohl jsem. Loknul jsem si ve výkřiku té podivné tekutiny a znovu zadržel dech. Další neviditělné ruce se po mě začaly sápat a trhat ze mě oblečení, kůži, maso, šlachy, loupat kosti. Řval jsem. Nebo... Bublal jsem.
Pak se ozvaly slova, ze kterých ve mě krev přestala téct. Nevím, znělo to jako čtyři umučené hlasy dohromady. Mluvily o nějaké duši světa, o jejím zničení, nebo rozervání. Jsem bojovník, ne věštec. Až do teď.
Začal jsem vnímat cizí ruku, snad dívčí, jak se blíží k mému hrudníku, otrhanému jako vinice na jižních svazích ke konci léta. Ruka prošla několika žebry, která zůstala, sevřela srdce. Nešlo mi na rozum, jak jsem její dotyk cítil. Natožpak, jak můžu ještě žít.

Trhla.

Neviděl jsem ale ani tu temnou krev kolem, ani levitující tváře a oči.
Neviděl jsem.
Příliš mnoho světla. Jako stát na Canosském majáku a koukat se do otáčejícího se zrcadla.
Asi nejdůležitější smysl se mi ale začal vracet. A se zrakem se začaly budit i ostatní smysly. Rozhodně ve vzduchu nesmrděla krev, ale les. V puse jsem krev sice cítil, ale nebylo to nic, než o zuby pořezaný ret. Jazykem jsem si přepočítal chrup.
Zkusil jsem zvednout ruce, ale šlo to ztěžka. Ale hýbaly se, i prsty. To samé nohy. Něco mě bolelo, ale v tomhle zmatení jsem si nemohl být jistý co.
Až teď jsem se vlastně zhluboka nadechl, jako vytáhnutý tonoucí se.
Moje uši byly ohlušeny nadšeným výkřikem a jeho původkyně se mi vrhla kolem krku. hlava bolela jako střep, stejně tak záda. Cítil jsem se jako přežvýkaný tou herkou, která mě vykopla ze sedla, a znovu vyplivnutý na světlo světa.
Stihl jsem postřehnout, že byla od krve, na obličeji jí slzy v zaschlých rudých strupech udělaly čisté cestičky. Vypadala hmotně, tvářila se tak. Smysly to potvrzovaly. Ale i v té krvi jsem ji dokázal cítit, takže...
Co je vlastně skutečné?
Pokusil jsem se ji obejmout. Většinu své síly jsem proto zmobilizoval, abych pohnul rukou a dal ji na její záda. Ruka neproplouvala.
„Jestli zmizíš... Najdu tě... Znovu...“ zaskuhral jsem po chvíli odpočinku. Bolest nepolevovala, ale jak mi jednou řekl otec: Bolest je připomínkou žití. Mrtvého nic nebolí.
„Někde tu byl drak,“ staral jsem se. Zavřel jsem oči a nechával se objímat. „A taky světlý kůň.“ Zakašlal jsem, krve v puse bylo najednou víc. Odvážně jsem ji polkl.
„A ty čtyři umučené... Slíbily pomstu. Duši světa... Trhat.“ Moje ruka se z hledané svezla a padla zase vysílením do podrostu. Neochotně jsem zase začal otevírat oči, abych zjistil, jestli sedím nebo ležím, a kdo tu je s námi.
„Mám někde tvůj deník,“ pousmál jsem se. Moc mi to nešlo.

Sven Gustavsson - 29. června 2014 20:10

Toark

Stojí mě hodně přemáhání, abych neudělala znechucený obličej, když špinavá voda vyšplíchne. Ano, je třeba uklízet, ano, voda je na to dokonalá, ale u Pětice... proč ji nemůže mezitím vyměnit?! Jak mohou lidi být taková nechutná hovada. Bohužel tohle není až tak specifikum vnějšího světa mimo Canos, i tam se najdou špindíry a podobní nechutní jedinci.

Před chvílí?
V Toarku jsme vystoupili já, ta akolytka... Zelo - a dva Zaklínači. Je možné, že ji hledá ještě někdo další? Ale kdo? Vždyť ten, kdo ji unesl, ten krvezrádce Ilethar, ji přece má u sebe.
Natolik mě to zarazí, že skoro přeslechnu zbytek toho, co říká.
Kdo to ksakru mohl být... Snad ne někdo od nás, máme přeci spolupracovat. Měl se nám aspoň hlásit, pokud ví, kde ji hledat. Takže Fry, nebo ten spratek Gavriel? Pokud budeme brát, že to byl někdo náš. Gavriel je malá, rozmazlená osina v zadku, která nevím, jak se stala Zaklínačem, Fry je zase Zaklínačem Ohně a kdo ví, jestli by ho jeho ohnivá povaha, tedy, aspoň myslím, že sdílí nějaký charakterový rys se svým živlem, vyslala kamsi pryč, aniž by nám dal vědět.
"Spíše něčí nevěsta. A jestli svatba neproběhne, budou z toho problémy."
Ohromné problémy, to si ani nedovedeš představit. Já si to ani představovat nechci, děsí mě to. A nehodlám zradit památku Theodory. Stačí, že to udělal Ilethar. Zradil památku své sestry, když jedná tak, aby její oběť přišla vniveč.
Jak může být tak sobecký!
"Kde bych našla vašeho pomocníka? Vyptám se jeho, už vás nebudu zdržovat."

Edo - 29. června 2014 20:31

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, cesta do Maryšina Doupěte

Zapeklitá otázka

Hladoví psi za našimi zády mi připomínají, že Shae není vše, čeho si teď mám všímat. Držím krok s ní a nejistým pohledem přes rameno ji upozorním na náš doprovod. Jde ale spíše o nabídku k rychlejšímu pochodu, který zvládnu, než varování. Předpokládám, že o nich ví.
"U pana Raegana se mi žije... žilo dobře," opravím se v odpovědi pro Shae a pokrčím rameny, jestli ji to dává trochu smysl.
"Pokud mi nabízí svobodu, když to pro něj udělám... Zní to jako férový obchod."
Z mého hlasu jde ale poznat, že za tím bude víc. Možná věřím v důležitost Reese. Možná mi není jedno, co bude s Canosem, když se tam Reese do třinácti dnů nevrátí. A možná nad tím ani skutečně nepřemýšlím, snad jako bych se chtěl nechat překvapit. Jediné, co mě skutečně žene kupředu je zvědavost. Chci být toho součástí a není mi jedno, jak to celé dopadne, to musí být Shae zřejmé.

"A... tvůj dluh. Dlužíš něco církvi Pátého? Nebo Raeganovi?" Zkusím z ní vytáhnout ještě tohle, ale je mi jasné, že vykřesat z ní celý příběh, který ji dovedl až k takovému rozhodnutí, mi zabere daleko delší čas. Nicméně ve chvíli, kdy tuhle otázku pronesu, staneme před Maryšiným doupětem a já si ten dům pozorně prohlížím. Pokud mi Shae neodpoví, nebudu ji to v tuhle chvíli vyčítat. Zajímá mě, kdo je venku, kdo je podle všeho vevnitř, jak vypadá cesta okolo, jak moc jsou zaplněné ulice. Co stáje? Jaký podnik to asi je? Jaká sorta lidí ho navštěvuje? Nadržení námořníci a dělníci, řemeslníci, nebo bohatší měšťani, kteří žijou občas druhým životem a zamíří do přístavu si trochu užít? Je lepší dát najevo, že mám u sebe zbraň a nebo ji raději schovat pod pláštěm? A jak se asi budou dívat na ženu v takovém podniku?

Neptám se, jestli tady mám počkat, nebo co je v plánu. Věřím si v tom, že mi improvizace půjde, když to bude potřeba. Chci být u toho. Tázavým pohledem jen zkontroluju Shae, jestli je v plánu jít hned dovnitř, jestli mi ještě něco nechce říct a pokud ne, klidně vstoupím jako první.
Připomene se mi delší doba bez jídla a pití. Tajně doufám, že k alespoň menší svačině bude brzy příležitost. V té bedně mě ani nenapadlo šáhnout do přibalených zásob. A odskočit si by taky nebylo marné... Po té rychlé procházce přístavem se ta včerejší vydatná večeře ve mě začíná připomínat.

Ilethar Isaiah - 29. června 2014 23:27

Třináctého dne před zbožštěným sadismem

Dračí hory (pořád ještě)

Thomas O'Connel (pořád ještě)

Nesuď knihu podle obalu

"Obávám se, že jsi tedy četl cenzurované verze. A nebo se nesnažíš hledat dostatečně mezi řádky," Ilethar se pousmál, avšak byl to ponurý, hřbitovní úsměv plný hořkosti. Vzápětí se mu oči mírně zamžily, jak se snažil si na něco rozpomenout.
"Bohyně pak setřesou schránku smrtelnosti, aby se mohly radovat se svými choti ve své pravé, čisté podobě. Klíčem k vězení, jímž je tělo, nechť je pak sám živel, jež bohyně probudí a rituální bolest smrtelného hostitele, která jim dodá potřebnou sílu..." Hlas měl v tu chvíli vzdálený a mírně strojový, takže nejspíš citoval nějakou pasáž. Pak se ale vrátil zpět do přítomnosti, odplivl si, jako kdyby mu ta slova zanechala v ústech odpornou pachuť a pokračoval v chůzi.

"Avšak chápu, že 'Pouta smrtelnosti' je velmi...ojedinělý svazek a to i v rámci kvintesenčního archivu. Sám jsme měl potíže se k němu dostat, ale...mám své cesty," jinými slovy, že prvorozeného z rodu Isiah pustí i do kvintesenčních archivů, když o to požádá. "Tím neříkám, že by to bylo správné. Jen, že Vidoucí Rhulad, který sepsal téměř podrobný návod, ať za to navěky tleje v Nicotě, byl nejenom nadaný řečník a písař, ale i úplný šílenec. Nebo jen velmi dobře naslouchal velmi krutým bohům, to už záleží na úhlu pohledu."

Tady se navíc ukazovalo, že Ilethar není pouze bojem posedlý surovec, za jaké byly bojovníci ohně většinou považování. Ve skutečnosti měl ke knihám velmi kladný vztah. Po smrti druhé umučené, kdy už slepotou víry prorazily slabé paprsky pravdy to byla první věc, ke které se jeho mysl upřela. Pátral, hledal, vrtal a doufal, že snad objeví něco, co by tohle vyvracelo, něco co by mohl použít jako důkaz a zarazit tak to kruté zacházení. Bylo to samosebou marné. Nic takového nenalezl. Ale objevil spoustu věcí, mezi jinými právě varovnou legendu o Matce. Vidoucí Rhulad napsal spoustu věcí a jedna přišla Iletharovi šílenější než druhá.
Nasával ty vědomosti jako houba,zprvu ve snaze o ospravedlnění, pak hledal ve svazcích útěchu a ujištění....a když nenašel ani tu, poté co si víra vyžádala život Makayly, hledal zbraně, protože si byl dobře vědom toho, že i vědomosti jsou jistý druh moci.

Opět se pousmál, stejně ponuře jako předtím, mírně potřásl hlavou a pokračoval v chůzi.

Thomas O`Connel - 01. července 2014 21:06

Odpoledne třináct dní předtím, než bude po všem
Dračí hory (Tam budeme ještě pár dní chlapče)
Ilethar Isaiah (Stále naživu?)

Různé Výklady

"Mezi řádky...?" uchechtnu se při řečnické otázce. Každá náboženská kniha má nejméně dva výklady. Morgan zajisté bude mít Arieliny zápisky. Dám mu je k prostudování. Přepis deníku první představené našeho řádu; podle legend Gécherova Herolda, dozajista velmi moudré ženy. Knihu, která má více výkladů, než kterýkoliv náboženský spis na světě a všechny dohromady. Ale jednu věc říkaly zcela přesně.
"Gécher nikdy neobnoví život. Proto tak otálí se smrtí. Protože si je vědom, že nemá právo život vracet." vyřknu ji.
"Je jisté, že bohové umírají mnohem hůře než lidé. Možná malá část z bohyň přežila, když je šestá zabíjela. Díky víře tvého národa nasbíraly za tu dobu dostatek sil, aby se opět znovuzrodily v jednom z každého vyvoleného dítěte a díky jejich přítomnosti se zrodily přesně podle proroctví."
Nechám jej si to přebrat, zatímco les kolem mě začíná řídnout a odhalovat střechu blízkého Morganova stavení.
"Když umřely, pak nejspíše vše, co z bohyň zbylo, zemřelo s těmi dívkami. Přinejlepším se to zachránilo tak, jako kdysi, ale sebou si dozajista ponese bolest duše, se kterou to bylo spojeno. A ta nezmizí, dokud svých činů jejich kati nebudou litovat, pokud vůbec. A i kdyby se z nich opět staly bohyně, myslíš, že by byly šťastné, že musely snést peklo?"
Pár tichých kroků.
"Protože oheň nevyčistí ocel, jen ji začerní. Působení vody má za následek korozi. Vítr s ní ani nehne a zem je jen další špína. Pouze vhodná kombinace by tomu mohla pomoci."
Pokračuji beze slova k domu, který se už zjevil v celé své kráse.

Jorah Rokstel - 01. července 2014 22:00

Pravda a jiné historky

Koutkem oka jsem stále pozoroval okolí a nemohla mi uniknout ani ta záplava krys, co obsypala zbytek ovoce, které kdysi mohlo být jablkem. Nikdy jsem si nepřipustil, že se v Canosu vlastně žije všem docela dobře... Copak asi děláte sestřičky, když tu já hledám nějakou cizí bláznivou holku?
Jenže, kdyby chtěli stáhnout z kůže vás... Rychle jsem zahnal kacířské myšlenky na ústup a zadíval jsem se na svého průvodce. Veselý chlapík, až příliš živý a bezstarostný, na to, kde a jak žije.
,,Jistě existují příjemnější způsoby, ale pochybuji o tom, že rychlejší." Ušklíbl jsem se v odpověď a pocítil na zádech váhu obrovského meče. Nejspíš je přepychem cítit se tady v bezpečí…

,,Jo, je to skvělá země, ale pro cizince zapovězená... Tedy pokud nemáš zájem stát se otrokem." Prohodil jsem skoupě, snad abych zahnal ty jeho hloupé jiskřičky v očích. Co si myslíš, že tě tam dovezu? Sníš o takovém místě? Unaveně jsem protočil oči, když se jal znovu vyzvídat.
,,Musím ti říct, že jsi horší, než kdejaká drbna." Řeknu trochu otráveně, ale vlastně jsem tomu rád, že mám koho poslouchat.
,,Uhodil jsi hřebík na hlavičku." Pokývám uznale hlavou a přijmu jeho vějičku. Ušetřil jsi mi pohotové vymýšlení lží, hlupáku.
,,Je to sňatek, co má zajistit mír. Proto ji tak moc chceme zpátky! Pak už si ji manžel jistě zkrotí..." Dodal jsem s náznakem smíchu v hlase, který však mohl být docela dobře hraný.

Pokud si muž myslel, že mi svým popisem situaci nějak objasnil... tak vůbec ne. Především jsem nevěděl, kdo je Shae, ale nejspíš ho docela děsila, ačkoli by to nebyl ochotnej připustit - V jeho lehkém tónu se skrývalo až moc opravdovosti.
,,No, jasně, že by ji mohlo hledat pár lidí, co chce tomu sňatku zabránit, třeba z různejch politickejch důvodů. Ale proč by o ni stála nějaká vaše drancířka? Teda pokud neshání drahý Canoský děvče kvůli výkupnýmu, nebo jinýmu obchodu..." Zamyslím se nahlas a pak pohlédnu na otrhance, jako bych chtěl v jeho tváři najít pravdu, která možná je a možná není.
,,Děsivej, říkáš?" Povytáhnu obočí poněkud překvapeně. Zdá se, že i lidi jako vy maj svoje splíny...

Našeptávající - 06. července 2014 20:04

Pozdní odpoledne třnáctého dne před obětováním
Dračí hlava
Gavriel Loken

Ámen, bratře

Bolest pulsovala tělem jako by tě někdo protáhl mlýnkem na maso. Končetiny byly těžké, v boku ostře píchalo, zatímco v levém spánku sídlilo epicentrum té bodavé tepající rudé bolesti z níž ti vysychalo v ústech a před očima tančily na okrajích zorného pole mžitky.
Po prvních pár heknutích se Reese polekaně odtáhla, ve tváři zkroušený výraz. "Promiň, já nechtěla!" vyhrkla rychle. Pod nánosem krve jsi spatřil na její levé tváři škrábanec a hezky se vybarvující monokl jako by spadla přímo na něčí pěst.
Oblečení měla na pravé straně tak trochu potrhané, přísahal bys, že snad i trochu... Opálené. Ovšem ať už vypadala jakkoliv, klečela u tebe a starostlivě se na tebe usmívala.

Odněkud za tvou hlavou se v další chvíli ozvalo zafrkání. "Málem ho sežere drak a on má starost o koně... Proč myslíš, že jsi asi v celku, hm?" ani jsi nemusel spatřit ženskou tvář, které ten melodický lehce chraptivý hlas evokující předení nějaké velké šelmy patřil, aby sis představil úšklebek na jejích rtech. "O čem to žvatlá, ješterko?"

Reese na chvíli pevně semkla rty, pohledem od tebe rychle uhnula a upřela jej za tebe. Snad na neznámou, protože otočit hlavu pro tebe byl skoro nesplnitelný úkol. "O ničem," zadrmolila a kousla se do rtu. Pohledem se už k tobě nevrátila na chvíli delší než pár pomíjivých úderů srdce.
"D-deník?" hlas jí div nepřeskočil. Jako by jsi ji tím spíše vyděsil, než potěšil. Chvatně se začala zvedat na nohy.

Našeptávající - 06. července 2014 20:14

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark; zájezdní hostinec
Angara Tara-mej

Pátrání

"Tak nevěsta..." zabručel hostinský spíše sám pro sebe a tiše si povzdechl. "Pokud si budete přát, vzácná paní," nasadil uctivý tón jako by si náhle vzpomněl, že ho umí - a to dokonce velmi dobře, "můžu to rozhlásit... Vo práci je teď celkem nouze a zdejší by vám za menší odměnu tu vaši holku našli stejně rychle jako pes vyčmuchá kočku i v té nejsmradlavější uličce, jestli mě chápete, vo čem mluvim..." mrkl.

"Před chvíli se akorát docamral," odpověděl ti. "Je ve stájích při hostinci."

Zpětně sis mohla uvědomit, že když jsi přicházela, skutečně jsi viděla koutkem oka motat se někoho ve dvoře při koňských stájích. Mladého zrzka, ještě dítě, s vidlemi, které jej převyšovali, zatímco kýbl za sebou div nevláčel po zemi.

Našeptávající - 06. července 2014 20:31

Pozdní odpoledne třnáctého dne před obětováním
Dračí hlava
Fry Rokstel

Shledání

"Ach, slyšel jsem, slyšel, že cizincům váš domov příliš nepřeje," povzdechl si bard a potřásl hlavou, "nicméně jsem taktéž slyšel, že krátce jej lze navštívit za určitých podmínek..." v očích mu div nezajiskřilo. "Pověz, cizinče, je pravda, že vaše bohy ctíte natolik, že jsou skaliska plná chrámů a jim zasvěcených míst?" pohlédl na tebe. "Zajímalo by mě, čím si to Velká Pětka zasloužila... Nechápej mě špatně, ale ani bohové, kteří se toulají po tomhle kontinentu, obvykle nejsou v tak velké úctě jako ti vaši..." usmál se.

"Je to má práce, vědět vše o všem a všech, nikdy nevíš, kdy z toho vzejde balada či píseň!" dodal neméně zvesela, bezstarostně. Tuze zvláštní člověk, tenhle pestrobarevný hejsek se zaschlými skvrnkami u poklopce. "Krocení žen je vůbec zábava," levý koutek mu pobaveně zacukal nahoru, ačkoliv oči se na okamžik zamžely, jak si nepochybně na pár takových vzpomněl. "Ale," mlaskl a s tím se vrátil za tebou do reality, "něco mi říká, že tahle si spíše zkrotí toho šťastného muže."

Dále kráčel po tvém boku, pach rybiny i moře tak trochu slábl, naopak ti do nosu vnikal čpavý zápach koní a hnoje. "Co já vím. Možná na ni vyhlásil někdo odměnu," pokrčil rameny, "nebo... Hm, možná i to výkupný... Jeden nikdy neví," pronesl dost neurčitě, vyhýbavě.

"Ne děsivej jako přímo děsivej, ale... Víš, takový ten člověk, ze kterýho se ti zježí chlupy po těle a žádnej hezkej pocit to teda není ani náhodou... Asi jako když před tebou roztáhne nohy stará vytahaná ženská, a ty raději rychle couvneš, i když ještě před chvílí bys obskočil i kozla."

Našeptávající - 06. července 2014 20:53

Brzké ráno třináctého dne před obětováním
Toark
Edoran

V bordelu

Krátce ses ohlédl přes rameno a tvůj pohled se střel s oranžovým pohledem vůdce té smečky lovců krys a odpadků. Mohutný pes i přes to, že se mu pod kůží ostře rýsovala žebra. Černou srst měl v žalostném stavu, špička levého špičatého ucha mu chyběla, avšak i přesto jsi snadno poznal, že se musí jednat o křížence vlka. Takové občas mívali hraničáři, poutníci křižující krajem s nejasným údělem v očích světského lidu.

"Ne, ten dluh je mnohem starší, Edorane," potřásla Shae hlavou. "Tak starý, že už si snad ani bohové nepamatují, kdo je věřitel a kdo dlužník," broukla lehce nepřítomně, ačkoliv koutky jí podezřele zacukaly jako by si z tebe jen utahovala. "Hádám ale, že už brzo se to rozsekne jednou pro vždy," pokrčila rameny.
To jste již stály před bočními dveřmi budovy, která nebyla ničím jiným než bordelem. V tuto ranní hodinu se zevnitř neozývaly žádné zvuky, ať už veselí, rozkoše či křik rozjařených hostů. Nic. V uličce panovalo přízračné ticho přerušované jen občasným křikem racků.

Shae se ani neobtěžovala s klepáním. Postavila se k tobě zády, tak aby ti zahradila výhled na dveře. Něco zarachotilo v zámku, ovšem klíč si v její ruce nespatřil. Jen cosi, co chvatně schovala pod záhyby pláště.
Na nic pak nečekala a vešla dovnitř.

Obrázek

Díky otevřeným oknům zde nebyl vzduch příliš těžký, ale stále jsi v něm cítil odér potu, alkoholu, opia a laciných vůní parfémů.
A co bylo hlavní... Nikdo zde nebyl, ačkoliv podlaha se mokře leskla.

Našeptávající - 06. července 2014 21:12

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí hlava, na dohled od Ex-Smrtihlavovy rezidence
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

*Sláva nazdar výletu***

Po chvíli prudkého stoupání do krkolomného svahu přišlo několik set metrů mírně se svažujícího o dost lehčího terénu než jste se ocitli u mělkého malého údolí nad nímž hrozivě čněly štíty hor ztrácející se v mlze. Bylo to zde již na první pohled udržované a mezi kmeny stromů byly patrné kontury domu.

Obrázek

Milé přátelsky vyhlížející stavení, které působilo jako by zde bylo snad odjakživa. Jeden by čekal, že z okna co chvíli vyhlédla hodná starý babička s vlasy bílými jako sníh a přívětivým úsměvem říkajícím: "To jsem ráda, že jste konečně tady, chlapci! Co já se vás už načekala..."

Jenže žádná milá babička z okna nevyhlédla. Za to zpoza rohu se vyřítila trojice mohutných strakatých psů, kteří se se štěkotem pustili k vám. Zvířata byla osvalená, velká jak malí poníci. Malí smrtící poníci s tesáky, kterým bylo přidáno na smrtonosnosti pečlivým obroušením a v pár případech o pokovením vzácnou anti-magickou rudou zvanou Otataral.

Thomas O`Connel - 07. července 2014 13:03

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí hlava, na dohled od Ex-Smrtihlavovy rezidence
Ilethar Isaiah

Psi

Pes. Milé zdomácnělé zvíře, patřící ke člověku stejně, jako oheň ke kováři. Lovcův společník a bojový doplněk, se svými podstatnými slabinami.
Když se na člověka pes vrhne, dělá to jen třemi způsoby. Jeho cílem je vás povalit a vytrhnout hrdlo či rozkousat obličej. Když tohle víte, víte i, jak psa eliminovat.
Tři psi, tři způsoby.
První se rozhodl vyskočit, ve výskoku mě předními tlapami srazit k zemi a pak udělat to, co obyčejně dělával svým úlovkům. Dočkal se nemilého překvapení v podobě silné rány od mého loketního chrániče. Rána vedla tak, aby nezasáhla jen čumák, ale celou hlavu. Srazila téměř bezvládné psí tělo na stranu.
Druhý pes se pokusil o nízký útok; zákeřnost, kterou by mě mohl slušně paralyzovat. Snažil se zakousnout do jeho výšce přístupných partií. Pravačka obratně objala jeho tlamu a zamezila mu v jejím otevření. Snažil se vykroutit, ale má ruka jen využívala jeho pohybů. Pokusil se jít dopředu, na což moje ruka, jak vycítil dobře, nebyla připravená. V tu ránu přispěchala na pomoc levá. Opřela se o jeho šíji, aby jej mohla shodit k zemi a jeho krk k ní přitlačit. Pravice uvolnila stisk už kolem téměř bezbranných zubů a provedla rychlý úder do břicha. Pes bolestivě vyjekl a začal se svíjet v bolestivé agónii. Za pár minut se z ní dostane. Teda, až vydáví obsah žaludku.
Celý souboj netrval víc než pár vteřin. Uběhlo jen pár vteřin, než jeden ze psů slinil v bezvědomí a druhý bolestivě kňučel.
Čekal jsem útok třetího psa, ale ten nepřišel. Třetí pes se zajímal o Ilethara.
Vstanu s trsem trávy v ruce. Tím stírám z dlaní a oblečení psí sliny.
Je snadné zabít dorážejícího psa. Je ale větší zábava, když jej necháte naživu. Pak vás začnou chovat v úctě. Nemusí vás mít rádi, ale co budou živi, nikdy na vás znovu nezaútočí. Dokonce stačí jediný pohled a ani neštěknou. Jsou chytří a rádi by zůstali naživu.
Doufám, že to Ilethar ví. Že nezabije psy, kteří mohou patřit našim hostitelům.
"Ti psi by měli být relativně v pořádku. Pojďme." řeknu Iletharovi. Pak vyrazím k domu tou samou tichou chůzí, jakou jsem přišel sem.

Ilethar Isaiah - 08. července 2014 15:11

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Na dohled ex-Smrtihlavovy rezidence
Thomas O'Connel

Nejlepší přátelé člověka

Tři velcí psi, to je něco, co upoutá vaší pozornost velmi spolehlivě a ani nemusíte mít žádný výcvik. Iletharův zájem ti děsiví čtyřnožci získali téměř okamžitě. V první chvíli chtěl prostě sáhnout po meči a přivodit Morganovým mazlíčkům trochu těch nočních můr na zbytek jejich psích životů, ale pak si povšiml narudlého blýskání otataralu v doširoka vyceněných mordách a od nápadu upustil. Nikdo nemohl předvídat, jak by entropická energie toho mágy obavaného kovu reagovala na elementální kouzla. Aby ředešel nepředvídatelným a možná dosti divokým událostem, zvolil tedy Ohnivý vmžiku jiný, daleko přímější přístup.
Měl pouze chviličku na to, aby si připravil, ale i ten malý okamžik mu stačil k tomu, aby udělal jeden, dva drobné, svižné kroky k tomu ze psů, jež se na něj řítil, zhoupl se v bocích a pak nohou vykopl prudce vpřed a mírně vzhůru. 'Nejlepší obrana je útok', znělo jedno z neoficiálních hesel jeho řádu.
Zdálo se to jako riskantní manévr, ale Ilethar měl na své straně hned několik výhod: byl podle očekávání silný, nad očekávání hbitý a měl dostatečně dlouhé nohy. O pořádných pevných botách mluviti netřeba. Takže psa kopanec nejenom, že téměř zastavil ve vzduchu, ale poslal ho i o pár stop nazpátek. Zvíře bolestně zavřeštělo (rána přímo do čumáku je zatraceně bolestná lekce) omráčeně přitom potřásajíc velkou hlavou. A když na něj Ilethar vycenil zuby v divoké grimase a vztekle zavrčel, zakničelo a se staženým ocasem, provázeno protivníkovým pochechtáváním, zmizelo za stavením.

"Milé přivítání...Jsi si jistý, že jsme vítáni?" Zachraptěl, ale následoval Thomase směrem ke stavení, s rukou nebezpečně blízko jilce.

Gavriel Loken - 10. července 2014 02:24

Pozdě odpo, třináct je prý nešťastné číslo
Dračí hlava
Reese, nějaká jízlivá svině a banda trpaslíků v mé hlavě

Hrom do ženských!

Sice jsem nebyl nějak moc schopný pohybu, ale to se spraví. Určitě. Protože i když jsem zatím neměl sílu, pořád jsem s končetinami mohl hýbat. Kdyby ne, tak Reese rovnou řeknu, ať mi udělá poslední pomoc, nejlíp kudlou do hrudi.
Neměl jsem pochyb, že do dubu narazila levá strana těla. A taky, že jsem se kolem stromu musel omotat, než se mě chopila pěst tety Gravitace. Měl jsem pocit, že moje slezina je rozcupovaná podobně jako jsem měl být já. V hlavě kutalo sedum trpaslíků zlatý prášek pro Sněhurku, aby si mohla šlehnout.
Několikrát jsem ztěžka a pomalu zamrkal, ale bílé flíčky se pořád držely na svých místech. Jako bych měl v očích naprášeno.
Predestinovaná dívka mě pustila ze svých spárů s provinilým výrazem, že mi způsobila bolest. Nepopírám to, ale je třeba taky říct, že mi to nemá až tak moc co říct, protože...

Zasraní permoníčci.

„Uh... Dobrý,“ řekl jsem po jejích slovech. To aby si nemyslela, že je to její vina. Sice je, ale tak... Asi ví sama. Vypadala dobitě. Levá půlka obličeje byla fialová, nemluvě o škrábanci. pravá půlka těla nesla stopy ožehnutí a potrhání. Minimálně oblečení.
„Málem ho sežere drak a on má starost o koně... Proč myslíš, že jsi asi v celku, hm?“
Jízlivý hlas se ozval někde za mnou, nade mnou... Někde. Zkusil jsem pohnout hlavou, ale málem mi upadla, takže pud sebezáchovy podobné pohyby na několik dalších minut zakázal. A já bych se i staral o zbytek, jenže mi nikdo neřekl, jak ten zbytek vypadá.
Tázavý pohled mých očí jsem věnoval jediné viditelné osobě. Reese sepjala rty a uhnula někam... Pryč. Schoval jsem oči za víčka, snad i ublíženě a zhluboka se nadechl. Bylo to tak jediné, co jsem teď mohl dělat sám.
„Jo, deník. Zůstal na stole, pak u mě v brašně. Jestli ten drak herku nesežral i se sedlem a nebo jestli nepláchla, bude zase tvůj.“ Oči jsem otevřel až když jsem skončil s větou. Už byla na nohách. Povzdychl jsem si a znovu se pokusil posadit. Snad tak získám pojem o té cizince.

Edo - 12. července 2014 21:45

Brzké ráno třináctého dne před obětováním
Toark

V bordelu

Následuju tiše Shae a než za námi zavřu, ještě se rozhlédnu, jestli přecijen někdo neviděl, že vstupujeme dovnitř. Snažím se zavřít dveře potichu a dále mlčím. Rozhlížím se okolo a fakt, že jde Shae první chápu, že v tom chce mít hlavní režii a já ji to nechci nějak narušovat. Proto čekám na její počínání a jsem připraven ji mlčky následovat, pokud se situace nějak nezmění. Chci být ale u toho, až dojde na nějaké vyzvídání. Shae se nenechám jen tak odbít a doufám, že po mě nebude chtít, abych hldíal u dveří, nebo něco podobného.

Thomas O`Connel - 13. července 2014 15:35

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Na dohled ex-Smrtihlavovy rezidence
Ilethar Isaiah

Vřelé uvítání

"Kdybychom nebyli, byli bychom touhle dobou mrtví." odpovím Iletharovi.
Ismael Morgan. Starší a už 25 let bývalý smrtihlav. Dva roky jsem byl jeho žákem. Chodil jsem v jeho stopách a učil se všemu, co udělal. To všechno jsem dělal ve věku sotva polovičním, než odhaduji Iletharovi. Všechno, co umím o chemii a lékařství, umím od něho. Respektive drtivou většinu.
Ví o nás. Tím jsem si jist. I já bych o sobě věděl. Jen jsem stále nechápal ty psy. K čemu by je někdo jako on potřeboval?
Narozdíl od Ilethara nesahám po zbrani. Vím moc dobře, že budu mít větší šanci staříka porazit bez nich, pokud mě napadne. Potom se krátce ohlédnu na Ilethara.
"Ismael je mistr meče a kopí a zachází dobře s jakoukoliv čepelí." vydechnu unaveně. "Bastard na tvém opasku by ti moc nepomohl."

Našeptávající - 20. července 2014 19:52

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Nebozí strážci

Dva psi leželi v bezvědomí na zemi, těžce oddechovali, zatímco tlapy se jim škubaly ve vzduchu. Impozantní zvířata. Jen těžko říci jakého plemena. Možná, že kdyby vlk obskočil medvědici, narodilo by se jim něco takového. Každopádně, když tu byl Thomas naposledy, Ismael tu žádné psi neměl, ačkoliv to byla Maila, která neustále prosila o štěně, proti čemuž byla její matka, která psy ráda neměla. Jako důkaz toho jí tělo brázdilo pár ošklivých jizev po zubech.

Ještě než Thomas domluvil, všiml jsi muže stojícího mezi dveřmi domu, který tam ještě před chvíli nebyl. Nebo snad byl? Mohl tam stát celou dobu? Netvářil se pobaveně, ačkoliv levý koutek úst měl lehce pozvednutý, lemovaný vějířem vrásek, které byly patrné i pod hrubým strništěm pokrývajícím tvář a v místě brady přecházejícím v regulérní vous. Sledovaly vás dvě pichlavé oči neurčité tmavé barvy kontrastujícími se světle šedými vlasy. Jedno z nich těsně míjela jizva protínající tak obočí. Ovlečen byl jako by se chystal na lov. I kuši na zádech měl.
Ismael Morgan, Thomasův Mistr.
Za posledních pár let se nezměnil. Jen pár vrásek přibylo, ale jinak působil stále stejně. Ruce měl založené na hrudi, ramenem se opíral o rám dveří. Jen z jeho výrazu toho nešlo moc vyčíst. Snad jen zamyšlení s jakým sledoval Thomase i Ilethara.

"Golok krvácí z čenichu a tlamy, tati," ozval se jasný dívčí hlas, se kterým se vzápětí zpoza domu vyřítilo děvče. Nanejvýš patnáctileté, oblečené v plandavém oblečení, které nejspíše muselo vzít z šatníku staršího bratra. Maila. Ruce měla od krve, jak nejspíše psovi prohlížela tlamu. Otci nebyla příliš podobná, ne na první pohled.
Sotva pohled jasně modrých očí přelétl k vám, Maila se na chvíli zarazila a záhy se i zamračila, když jí padl na bezvládná těla psů. "Čakane! Falxi!" hlesla zděšeně.
Golok, Čakan a Falx. Otázkou bylo, koho napadlo pojmenovat psy po zbraních.

Našeptávající - 20. července 2014 20:12

Pozdní odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí hlava
Gavriel Loken

Píseň kostí

"Můj deník..." zopakovala Reese znovu. Sice ne již tak roztřeseným hlasem, ale z jejího výrazu jsi snadno rozpoznal, že v ten okamžik opravdu panikařila. V její tváři se zmítaly obavy s provinilostí a jistou dávkou nejistoty. Chvíli se na tebe dívala, jako by se tě v duchu ptala, zda jsi to četl, a ty jsi věděl, že se skutečně ptá. A že dostává i odpověď, že to... Že to ví. S polknutím rychle couvla a radost se shledání byla v mžiku pryč nadobro.

"Ale huš, ještě chvíli se nehýbej," zahučela neznámá z již větší blízkosti a než by jsi stačil říct "drak", její ruce ti sevřely ramena a poněkud nevybíravě - o citlivosti a ohleduplnosti raději ani nemluvě - tě zkrátka přitlačily hezky zpět k zemi, div kosti nezaskřípaly. V hlavě ti zněla jejich óda na bolest.
Ovšem aspoň jsi konečně mohl spatřit její tvář. Byla jen o něco málo vyšší jak Reese, ovšem nechybělo jí nic, co mělo. Krásná. To bylo to slovo, který použil každý muž. Takovým tím dravým způsobem. Dokonce i přes jizvy pokrývající ramena, bok a záda. Jizvy po hlubokých šráme a zubech od zvířete, co ji jako malou napadlo, a které tvořili provazcovité obrazce na jejím těle. Oblečena byla jen v pár svršcích, které tělo příliš nezahalovaly, na zádech měla luk s toulcem šípů, u stehen pouzdra s dýkami.

"Správně bys neměl být vůbec naživu," potřásla hlavou, když se tak nad tebou skláněla a s tím se i přesunula k tvému boku, kde si i k tobě dřepla. S tím tě i silně škrábla do ruky. "Hmmm..." zamručela. "Měl jsi zlomenou páteř. Cítíš ruce? Nohy?" začala se vyptávat, zatímco tě její ruce začaly ohmatávat, jak hledala případné zlomeniny. A nebo ji zkrátka zajímaly tvoje reakce. Těžko říci. Tvářila se tak zvláštně... Zaujatě. Jako když se alchymista chystá pitvat ještěrku.

"Černá dneska musí mít svůj den," zahučela, krátce našpulila rty. "Takže to je ten, co tě má dovést zpátky domů, ještěrko?" zatěkala očima mezi tebou a Reese.

Thomas O`Connel - 20. července 2014 21:39

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Otec a dcera

"Gorok, Čakan a Falx?" pozvednu obočí. To rovnou mohli pojmenovat jednoho z nich Nero.
Ačkoliv pojmenovat psa po legendárním a bájném meči ukovaném ze samotné nicoty bohem smrti pro svého herolda je přeci jen něco trochu jiného.
Ale aspoň tohle dává smysl. Malá... no už ne zas tak malá Maila zřejmě přesvědčila svou matku, aby svolila s pořízením psů. I když nechápu, proč zrovna takovéhle potvory.
To byla celá Maila. Nikdy se u ní přímo neprojevily žádné schopnosti zděděné po otci. Snad tvrdá snaha matky, nebo tichá, vcelku laskavá a příjemná osobnost, jenže sem tam se objevily tyhle momenty. Jako když tenkrát s úsměvem vyvrhovala prase.
Jakási krvelačnost... Ne, to není to správné slovo. Sadismus, to je ono.
Předstoupím před mistra. Může poznat, že jen včasná vzpomínka na jeho slova mě dělí od pokleknutí a projevení úcty. Aspoň tedy sklopím oči.
"Zdravím Ismaeli. Rád vás opět vidím."
Zazní dívčino poděšené křiknutí na oba psy. A nepřekvapí mě, když se jeden z nich začne pomalu a neochotně zvedat. Snad ještě vykašle poslední kousky jídla, než bude připraven běžet ke své majitelce.
"Jsou v pořádku." odpovím Maile. "Snad jen trocha vody na čumák, aby se probrali."

Gavriel Loken - 20. července 2014 23:13

Brzo večer, XIII. den
Dračí hlava
Reese, Dračice

Můžete být zaražená, nebo pán může být zaraženej

Reese se tvářila... No, tak jak se tvářila. Nevypadala moc vesele, že se se svou knížečkou zápisků znovu shledává. Pokud tu někde ta herka je. Nechápal jsem to. Proč a nebo za co se stydí? Zkusil jsem zvednout trochu obočí. Tázavě. I tak to bylo docela vysilující, takže jsem to brzo vzdal. Kývl jsem lehce na její němou otázku. Couvla ode mě a zase uhla pohledem. Tak si sakra vyber, co chceš, náno! prolétlo mi bolavou palicí.
Docela hrubé, ale stále ženské, ruce mi zabránily v pokusu vstát.Možná až zbytečně tvrdě. Hekl jsem bolestí a zkusil zahlédnout původkyni mé tortury. A ten pohled mi skutečně vyrazil dech.
Kost. Kus. Kočka. A další „synonyma“ z běžné řeči, když se mluví o velice pěkných ženských. Zelenožluté oči působily plazím nebo kočičím dojmem, rudé vlasy spadaly ve zvlněných pramenech na a pod ramena. Zapomněl jsem na chvíli dýchat a jen úžasem na horákyni zíral. Než jsem zhluboka vydechl a párkrát zamrkal a uhnul pohledem stejně, jako před chvílí Reese. Tahle ženská stála za hřích a své krásy si byla vědoma. Aspoň co se jejího šatstva týče. Zahalovalo snad jen to nejnutnější a poskytovalo jí tolik volnosti... Stejně jako mé fantazii.
Jizvy na jejím těle vypadaly staře, zašle, a celkovým dojmem působily, že je tam udělal jeden z Pěti tvůrců, aby vytvořily žlábky na odvádění krve. Tipoval bych to na Ohnivého. Dokázal jsem si tuhle amazonku představit v bitevní vřavě a...
„Správně bys neměl být vůbec naživu,“ prohlásila, když se nade mnou skláněla. pohledem jsem těknul k její tváři a pak i níž. Sakra, jsem chlap, nevyčítejte mi to.
„Jaké štěstí,“ odvětil jsem a dal jsem si záležet, aby tam ironie šla perfektně cítit i pro blbce, za kterého jsem ji rozhodně nepovažoval.
Dřepla si vedle a já začal zapomínat na vyděšenou Reese. Zkusil jsem trošku zvednout hlavu, ale nevydržel jsem to. Takže jsem ji jen trošku pootočil, abych na Ohnivou aspoň trochu viděl.
„Cítím všechno. Jen ten rozum asi někam před bolestí utekl,“ ušklíbl jsem se. Jo, skvěle, dělat ze sebe šaška s jednou nohou v hrobě ji fakt dostane do poste... Stiskl jsem čelisti, když se její ruce trošku neomaleně rozběhly po mém těle. Nezapomněl jsem vydat bolestivé zamručení.
Vydechl jsem, jen abych zase rychle nabral do plic vzduch a chvíli ho tam držel, když se zase rozhodla zmáčknout nějaké bolavé místo. Kurva, takhle mě nemučili ani známí od Ohnivýho. Nejhorší na tom bylo, že jsem se po ní ani nemohl ohnat. Síla se do těla ještě nevrátila v dostatečném množství.
Řekla něco o černé a já si nejsem jistý, koho tím myslela. Možná smrt, ale kdo ví? A pak se podívala na Reese a položila jí otázku. Na kterou jsem mohl odpovědět i já. „N... Ne.“ Vydechl jsem a znovu se začal zvedat, aspoň do sedu. „Chci jí pomoct utéct,“ podíval jsem se na Reese. „Za námi... Mnou... Jsou další tři. Vědma z chámu Vody, zaklínač od Ohnivých a jakási akolytka od Kvinta. Nevím jak daleko. Další skupiny jely na východ a na západ. A ve městě se už přede mnou někdo ptal.“
„Jinak... Gavriel,“ pokusil jsem se k rusovlásce zvednout pravačku.

Ilethar Isaiah - 24. července 2014 23:55

Pozdní odpoledne třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

Vrazi mají taky děti

Ilethar cítil, jak mu koutky úst proti jeho vůli začínají poškubávat v náznaku úsměvu. On opravdu pojmenoval svoje psy po zbraních? Nebo to snad byla ta holka? Zpočátku ho přítomnost dítěte zarazila, ale proč by vlastně nebylo možné, aby měl někdo jako Morgan dceru?
Co když i Thomas má rodinu? Ovšem ta myšlenka už byla natolik bizarní, že se nemohl ubránit tomu, aby se ze škubajících koutků stal plnohodnotný úšklebek.

Netušil přesně proč, ale Ismael Morgan se mu zamlouval. Tedy, do takové míry, do jaké vám může být sympatický člověk, jehož zaměstnáním a denním chlebem je smrt. Paradoxně v něm nevzbuzoval takový odpor jako Canosané, ani neklid, jaký ho jímal ze zachmuřených a tajuplných Draganů. Stačil mu jediný pohled do očí toho muže, aby věděl, že Morgan je zatraceně ostrý, aniž by přitom měl potřebu to svému okolí nějak přehnaně vnucovat, nebo to stavět na odiv. Sám na sobě nedal znát neklid nebo úzkost nad tím, že byl vinen za Golokovu krvavou tlamu. Neměl ve zvyku se třást, koktat, natož uhýbat pohledem. Byl snad přece bojovník, no ne? A jakkoli smrtící, vynalézavý, schopný a vycvičený mohl Morgan být, neděsil ho. Protože přes veškeré své schopnosti, přes veškeré legendy, jimiž ho obestíral jeho učedník, Ismael Morgan byl bezpochyby stále člověk. Který dýchá, unaví se, krvácí. Který může zemřít.

Proto stál Ilethar Isiah po Thomasově boku bez nejmenšího náznaku strachu, s palci ležérně zaháknutými za opasek a čekal, jak se situace vyvine. Tohle bylo na učedníku a mistrovi. Co tady dělá on, cizinec, na to samosebou přijde řeč později.

Sven Gustavsson - 25. července 2014 00:32

Toark

Jak je vidět, když někdo něco chce, umí být slušný, pokud ví, že to vyjde. S duchu si nad hostinským odfrknu. Samozřejmě že se tak chová proto, že z toho koukají peníze. Okolní svět nás, služebníky bohů, příliš nedocení. A přitom se jedná o náš společný svět!
"Ach, to byste byl hodný." Přehnaných emocí v tom není, nejsem herečka, jsem Vědma. Zalovím ve své brašně a položím na pult minci. "Za váš čas."
Potom, pokud bude potřeba, mu přesně nadiktuji, koho hledáme. A že pokud dívku najdou, mají ji dopravit do Canosu, kde je čeká odměna. Myslím, že i když nejsem s Kruhem domluvená, tak to pochopí.
Anebo se pochybných dobrodruhů zbaví, to už není moje věc.

Vydám se ke stájím. I když to tak nevypadá, děti jsou moje slabina. Kvůli Thee. Kvůli Tajmyrovi. Ze svého postavení si nemohu dovolit na nich příliš lpět, mám být především Vědmou a ne matkou. Někdy na ně čas mám, někdy ne, ale hlavně jsem jim měla ukázat, že důležité jsou povinnosti vůči chrámu.
Jak jsem hořce okusila, když jsem...
"Ahoj," oslovím chlapce a nakloním hlavu k rameni. Kolik mu může být? Asi jako Tajmyrovi? Určitě už dávno vstal a cvičí... "Někoho hledám a ty tu prý máš docela přehled," pousměju se. U mladších většinou pomáhá apelovat na to, že jsou stejně dobří jako dospělí. Nebo lepší.

Našeptávající - 04. srpna 2014 12:07

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

V bordelu (část II.)

Přízemí bordelu bylo opravdu liduprázdné. Působilo to... Zvláštně až nepatřičně. Na těchto místech přeci mělo být vždy živo, ne? Připomínalo to místo duchů. Místo smíchu a dívčího chichotání se ozývalo jen tiché úpění meluzíny v komínu, což bylo přinejmenším chloupky ježící, protože venku jen lehounce pofukoval vítr.

Shae se zastavila pár kroků za dveřmi a přimhouřila přemýšlivě oči. Přenesla váhu z nohy na nohu a prkno pod její levou nohou tichounce zaskřípalo. "Něco je jinak," zašeptala a ty jsi tomu rozuměl. Instinkt. Ano, cítil jsi to taky, i když slabě. Snad by jsi tomu ani nevěnoval tolik pozornosti, kdyby jsi nespatřil, jak to znepokojilo tvoji společnici. Kdyby byla šelmou, opravdovou šelmou, zježily by se jí chlupy na hřbetu.
Po zbrani nesáhla, ale ruka jí v jednu chvíli cukla ke kříži, jako by se ujišťoval. že má zbraň stále na tom stejném místě.

"Přichází tvoje velká chvíle. Běž zkontrolovat chodbu v první patře. Já se podívám do podzemních chodeb," broukla k tobě a hodila bradou ke schodům vedoucím nahoru do patra. Schody ústily na ochoz, kde se chodba rozdvojovala, protože jedna její část vedla kolmo k ochozům, do vnitřku budovy - jako by ji půlila - a končila dalšími o dost příkřejšími točitými schody.
V té chodbě byly otevřené jediné dveře. Po levé straně, úplně na jejím konci. Dveře se otvíraly ven, zahrazovaly ti tak jakákoliv výhled dovnitř.

Našeptávající - 04. srpna 2014 12:30

Pozdní odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí hlava
Gavriel Loken

Další vývoj

"Tak si sakra vyber, co chceš, náno!"
Reese sebou sotva patrně trhla a zatvářila se... No, jako obvykle, když se cítila nejistě nebo věděla, že něco provedla. Jako nakopnuté štěně. Snad schválně vteřinu na to zmizela z tvého zorného pole, kamsi za záda krásné neznámé, která tě tak uchvátila.
"Nezapomeň dýchat," doporučila ti rudovlasá s úšklebkem, když tě přistihla, jak na ni civíš. Ne zíráš, ale civíš. Zřejmě si uvědomovala, jak na své okolí působí, a to zejména muže. "Štěstí?" povytáhla obočí a potřásla hlavou. Co bylo mnohem zajímavější, pohyb hlavy následovala i hruď, což ponechávalo fantazii ještě větší pole působnosti. "Á, pán je ještě vtipný," utrousila uštěpačně.

"Hm, hm, žádné zlomeniny... Moc dobré, moc dobré..." broukla zamyšleně. "Jen ty žebra se mi moc nelíbí. Na druhou stranu na někoho, přes koho se převalil drak... Ještěrka za tebe musela naslibovat vašim bohům zlatý důl," dodala již sotva slyšitelně. Ale ty jsi to slyšel. Bolest tvým tělem pulsovala jako oheň. Jako oheň...

"Musíme se vrátit..." řekla z ničehož nic Reese, "... domů, Rieli."

V té jediné větě snad i zaniklo, že ti neznámá s jedním obzvláště zákeřným zmáčknutím kotníku prozradila své jméno. "Samíra."

Našeptávající - 04. srpna 2014 12:52

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Přivítání

"Chudáčci! Nic by vám neudělali," potřásla Maila hlavou a spěšně vyrazila ke psům. "To od vás nebylo hezké, strýčku," dodala přesně tím načuřeným hlasem, jaký zvládaly snad jen děti. Ano, Maila v poměru na lidská léta byla stále spíše dítětem, ačkoliv bylo dobré si neustále připomínat i fakt, kdo jsou její rodiče. Mapa různě starých modřin a odřenin na obou předloktích vyčuhujících z ohrnutých rukávů nasvědčovaly, že dívka musí poctivě cvičit každý den.
Dokonce už teď bylo v její pohybech znát... To něco, něco, co dělalo z šelem lovce. Vláčné plynulé pohyby, jistá hbitost a elegance.

"V šeru a stínech, Thomasi," odvětil Ismael hlubokým lehce nakřáplým hlasem a kývl hlavou. Neoficiální pozdrav. Ne kasty Smrtihlavů, ovšem zněl Thomasovi povědomě. Ale odkud jen, hm? V tu chvíli si ovšem nemohl vzpomenout. Jeho mistr jej používal jen zřídkakdy a nikdy se neobtěžoval k tomu přidat byť jedinou poznámku pod čarou.
"Mailo, chovej se slušně. Máme hosty. A hosti se co?" řekl vzápětí k dceři, která vás akorát míjela rychlými kroky. Děvče se v tu chvíli na okamžik zarazilo a tiše zafrkalo. Její pohled padl na Ilethara.
"Bohové s vámi, vítejte," spíše zamrmlala, než pokračovala v chůzi.

Ismael si jen tiše povzdechl a napřímil se. Udělal krok ze dveří. Dělil vás tak snad už jen metr. Místo slov se jen tázavě podíval na Ilethara stejně jako před chvíli jeho dcera a pohledem se vrátil k Thomasovi. Nikdy toho nenamluvil více, než bylo potřeba. Ani teď ne.

Thomas O`Connel - 04. srpna 2014 23:31

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Mistr

"Nevypadalo to, že by se chtěli mazlit." odpovím dívce klidným hlasem.

Ismael mi odvětil pozdravem. Jeho hlas byl mnohem hlubší než normálně a ani pozdrav nebyl obyčejným pozdravem řádu. Ne že by řád nějaký zajetý pozdrav měl, ale i kdyby, tohle by to rozhodně nebylo. Zdálo se mi to povědomé, to ano, ale odkud? Že by to byl pozdrav stínošlápků, řádu elitních zlodějů tak dobrých ve svém řemesle, jako smrtihlavové? Pozdrav, který používala Morganova žena Tara? Možná.

Mezitím proběhl jeden z mnoha konfliktů mezi kterýmkoli rodičem a dítětem. Usměji se, když si vzpomenu, že něčemu takovému jsem kdysi holdoval i já... A pak si vzpomenu s kým a můj úsměv zmrzne v chladném smutku.
Ismael, otec, si povzdechl. Pak to byl opět Ismael, mistr vrah. Tázavý pohled ohledně Ilethara a jeden pohled na mě navíc. Pohled, který jsem už znal. Ten, kdy mírně pozvedne jedno obočí a tím téměř vysloví větu: 'Kdo to je?'
"Samíra ještě přivede děvče. Jsou tu se mnou." řeknu a mírně nakloním hlavu. Ví dobře, že mu zodpovím jakoukoliv otázku, ale z mého postoje je jasně vidět, že to neudělám rád. Doufám, že mu dojde, že ať položí jakoukoliv otázku, bude to jako bodnutí do mé duše.

Gavriel Loken - 05. srpna 2014 18:57

Pozdní odpo, XIII. den
Dračí a bolavá hlava
Reese, Samíra a jakýsi Riel

Děvčico nešťastná...

Reese se zatvářila nanejvýš provinile. Nechápal jsem, co se děje, ale radši jsem se o to ani nesnažil. Ženy a magii se nesnažte jako obyčejný smrtelník pochopit. Proč? Je to promarněný čas. Nepochopíte je.
A jak se Reese ztratila za záda mé ošetřující, oči mi zvolna sklouzly na její tvář. A zase o něco níž.
„Nezapomeň dýchat.“
„No, s těmi zmlácenými žebry se to dělá dost špatně,“ donutil jsem se zase zvednout pohled na nebe. Nebo co to bylo nade mnou. Což mi ale nezabraňovalo periferně dál ohnivou ženu vnímat. A proto jsem při jejím zatřesení hlavou zaúpěl. Tohle je snad horší, než mučení těch pár obžalovaných, u kterého jsem byl.
„Smích prý léčí,“ odvětil jsem na její kousavou poznámku a zase se zvedl na loktech.
„Hm, hm, žádné zlomeniny... Moc dobré, moc dobré...“
„To skoro znělo jako bych měl přijít do vývaru,“ zamumlal jsem jednu ze svých myšlenek a začal se zvedat do sedu. Hrudník sice pálil jak vatra na svátek Ohnivého, ale dalo se to vydržet. „...na někoho, přes koho se převalil drak...“ Překvapeně jsem se na dračí holku podíval a mrkal, jako by se mi tohle zdálo. Bože...
„Já jim slíbil věčný zatracení, jestli z toho nevyvázne,“ zadrmolil jsem skrz zuby. Další vlna horké bolesti z hrudi do celého těla. Zatmělo se mi před očima a malými rychlými loky jsem lapal po vzduchu.
„Neříkalas něco o žádných... Zlomeninách?“ Obrátil jsem se znovu na ruduchu, která mě stále osahávala.
„Musíme se vrátit domů, Rieli,“ ozvala se zpoza zad ohnivé ta nalezená uprchlice.
„Jestli do Canosu, tak jedině přes mou mrtvo...“ Konec věty zanikl ve výkřiku, který jsem s hlasitým cvaknutím zubů utnul a cedil pak skrz ně.
„Samíra.“ Super, aspoň vím, koho budu přes den nemít rád a čí jméno budu šeptat v noci do polštáře. Pokusil jsem se jejímu stisku vymanit a ze sedu se konečně dostat na nohy. Nevážil jsem takovou cestu jen proto, aby se Reese vrátila do města, které ji chce vidět mrtvou. Nesmí. Už kvůli mě a těm, kteří jí pomohli utéct.

Edo - 06. srpna 2014 08:15

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

V bordelu (část II.)

Nevím, jestli to byl instinkt a nebo jen důvěra v šestý smysl Shae. Nečekal jsem, že tu bude rušno takhle ráno, ale... Jo, něco je špatně. Ona si to evidnetně myslí a teď mě posílá nahoru. Zamračeně se za ní ohlédnu. Ne proto, že bych měl něco proti ní, ale prostě proto, že se zdá, že nemáme situaci pod kontrolou. Možná mě jen zkouší. Možná je to nějaký její žert? A nebo ...
Po schodech stoupám při kraji, aby moc nevrzaly. Nahoře si všimnu pootevřených dveří, ale úkol zněl jasně - zkontrolovat chodbu. Nechci si hrát na hrdinu. Udělám dva rychlé kroky stranou na ochozu, aby na mě nebylo vidět z chodby a syknu dolů na Shae.
"Pss! Jedny dveře jsou otevřené!"
I když tak nechci vypadat, musí jí být zřejmé, že odvahu jsem asi odložil dole a že se od Shae nechci moc vzdalovat. Snažím se ale vypadat tak, že jsem připravený jít dál to prozkoumat. Ale jen když řekne, že to mám udělat.

Ilethar Isaiah - 06. srpna 2014 19:23

Třináctý den. Pozdě odpoledne.

Dračí hlava. Ismaelův dům

Thomas O'Connel

Trapné ticho

"O tom vážně pochybuju..." zamumlal taktéž jako odpověď Maile a lehce se tomu uchechtl. Pak ale opět věnoval svou plnou pozornost dvojici zabijáků, kteří snad prováděli soutěž v mlčenlivém zírání, zatímco jemu vrtalo hlavou, jak hned všichni poznají, že je canosan. Pláště se přeci zbavil a přízvuk se snažil potlačovat. No, asi ne moc dobře. Vlastně na tom asi příliš nezáleželo. Vlastně záleželo na máločem. Na ničem kromě....

"Jsi si nějak jistý, že to udělá. Ano, přísahala, že jí uzdraví, ale o tom, že by jí skutečně přivedla, nepadlo ani slovo. Takže se musíme připravit i na možnost, že nikdo nepřijde..." Skutečný optimista, tenhle Ilethar. Prsty jedné ruky založené na hrudi si zabubnoval na biceps druhé a povytáhl obočí, když na něj hospodář pořád zíral.
"Jsem tu s ním, to je snad jasné," ukázal bradou na Thomase. "Vaši neteři ubližovat nehodlám a o vás jsem toho za dnešek slyšel tolik, že vážně nemám v úmyslu začínat nějakou potyčku. Co se týče těch psů, no, hádám, že jste je na uvítanou buď poslal vy, nebo se nás rozhodli sežrat z vlastní vůle. Otataralový plomby určitě nejsou příznivý pro organismus," krátce se zakřenil, "a všichni sou víceméně v pořádku. Nikomu se nic nestalo..."

Mladík si v rádoby zamyšleném gestu položil prst na rty. "Je to všechno, nebo jsem snad něco vynechal? Můžeme už upustit od těch zíracích soutěží, prosím, je to únavné."
Potíže s uznáním autority, tak by to řekli jeho bývalí učitelé a tak to taky bylo.

Thomas O`Connel - 06. srpna 2014 20:45

Třináctý den. Pozdě odpoledne.
Dračí hlava. Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Hodně trapné

Když ilethar domluví. Pozvednu oči k nebi. Jen Ismaelovy oči mohou spatřit malé pousmátí nad situací. Podívám se mu do očí a nechám můj úsměv nabídnout mu ještě chvilku trapného mlčení. Možná si Ilethar uvědomí chybu.

Nepopírám. I já se chovám hloupě. Mé chování k Draghanské hlídce nebylo nejlepší, ale bylo vysvětlené nenávistí a tím, že ztrácíme něčí život. I k dračímu národu se donesly zvěsti o smrtihlavech a to, jak hloupé je na ně mířit zbraněmi. A přesto to udělali. Dávali jasně najevo, jakou (ne)mají převahu a pak mě nařknou z něčeho, co sami prováděli.
Mé emoce zaslepily mou mysl. To byla chyba.

Po chvilce mlčení řeknu to, co jsem já i mistr víme.
"Ilethar se zjevně snaží ukázat odvahu a nedošlo mu, jak blízká někdy je ke hlouposti."
Vyslovím to spíše k Iletharovi.
"Mistr Morgan patří k lidem, kteří znají hodnotu mlčenlivosti." řeknu poté, co se k němu ohlédnu. "Na rozdíl ode mne." dodám při vzpomínce na Samíru. "A já, jednak v naději, že se tak naučím více a jednak v k němu chovající úctě se snažím neporušovat tuto mlčenlivost více, než je potřeba."

Je pravda že Sam mě nemá ráda. Přivede jí. Už jen kvůli Iletharovi. A pokud ne, tak Doran. Zůstal s ní a zaručil se. Toho se nebojím a krom toho, Samíra by si se mnou užila mnoho zábavy, kdyby to neudělala a ona to ví. Viděla mi do duše. Viděla mou nenávist, tím jsem si jist...
Zarazím se. Mluvil o Otataralu. Ne že bych dokázal rudu poznat jen tak od pohledu a to i přes to, že jsem zdatný alchymista. Je sice pravda, že Otataral vzhledem připomínal zvláštní druhy oceli nebo dřevo, ale je těžké si všimnout korunky, když na vás letí s celým psem. Byl jsem rád, že jsem si všiml okovaných zubů. Ne. Musel je cítit. A jen mágové cítí přítomnost této magické rudy... Že by to pak byla pravda?
Usměji se.
No rozhodně na to nevypadá.

Jorah Rokstel - 13. srpna 2014 12:40

Stretnutie

No počul so dobre, naši bohovia sa tešia veľkej úcte a tú treba dať patrične najavo! Poviem to tvrdo a jednoznačne, už ma nebaví všetečnosť jeho otázok a moja trpezlivosť tiež nie je bez hraníc.

No dobre barde to čo mi tu rozprávaš je zaujímavé a poučné no mohli by sme sa dostať k podstate veci ..... . Potom keď mi pomôžeš pri hľadaní a to bude úspešné tak potom sa môžeme porozprávať o tvojej ceste k nám aby si mal o čom hrať za bezsenných nocí. Snažím sa zo seba dostať prijemný úsmev nech ho trošku rozbehnem lebo mám pocit že viac rozpráva ako sa hýbe.

A ako to je s tou odmenou čo si spomenul ?? nenapínaj ma aby sme neprešli z konverzácie na priame kladenie otázok . veľavravne zovriem ruku v päsť a tak aby to videľ nemám toľko času aby sme tu strávili celé hodiny len rozhovorom. Aj keď posledná poznámka ma pobavila, tak poďme si už pre tie sľúbené informácie. a zľahka postrčím smerov vpred aby pridal do kroku

Našeptávající - 18. srpna 2014 18:34

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark; zájezdní hostinec
Angara Tara-mej[/i]

Na lišky se musí lišácky. Prý.

"Považujte to za vyřízenou věc, madam," sáhl hostinský po minci a vše ti svědomitě odkýval. Otázkou bylo, zda mluvil pravdu, i tak jsi ovšem mohla tušit, že tato zpráva rychle oběhne Toark dokola a zase zpět během pár hodin. Takovéhle zprávy se zde šířily rychle. Stačil pohled do hostinského tváře, když jsi zmínila Canos. V tu chvíli div nepootevřel ústa a rychle polkl, když si tě ještě jednou prohlédl od hlavy až k patě.

Jeho pohled tě pálil do zad, když jsi odcházela.

Chlapec měl zrzavé rozcuchané vlasy a už takhle z rána vypadal unaveně. Sotva si na něj promluvila, rychle položil kývl, až třískl o zem a trhl tvým směrem hlavou. "Dobré ráno," spíše zamumlal. Čekal, visel ti na rtech, co po něm budeš chtít. Po tvých slovech překvapeně zamrkal, a co více, vykouzlila v té dětské tváři i úsměv. "Koho hledáte, paní?"

Našeptávající - 18. srpna 2014 18:54

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Jedno velké HMM

Zpoza vašich zad k vám doléhalo tiché mumlání Maily, která seděla u obou zvířat, která se k ní s procítěným kňouráním lísala jak zjednaná a nechávala se drbat na těch děsivých mordách a za ušima. Batolila se kolem ní jako štěňata a přísahali byste, že si na vás ty medvědí bestie určitě stěžují.
Při zmínce o Samíře a dalším děvčeti Ismael povytáhl na okamžik zlehka obočí a sotva znatelně potřásl hlavou jako by se mu něco nezdálo.

"Samíra řekla, že ji uzdraví?" promluvil a zněl... No, snad ani ne tak překvapeně, jako spíše... Zhrozeně? To snad bylo to slovo. Obočí se záhy nad kořenem nosu spojilo na chvíli delší než dlouhou.
Pohled vrátil k Iletharovi, když promluvil a rty mu zacukaly v úšklebek. "Má dcera ty psy cvičí. A měla pravdu, neublížili by vám, kdyby chtěli, vyvázli byste s pár kousanci navíc," osvětlil situaci. Závěr Iletharovi řeči přešel mlčky, jako by jej ani neslyšel. Ovšem přestal si jej prohlížet a svoji pozornost raději upnul na svého bývalého žáka.

"Pro jednou tvá přílišná výřečnost vadit nebude. Proč u mých dveří stojíš s Canosanským strážcem, Thomasi? A proč jste, u všech zlotřilých bohů, svěřovali někoho do péče Samíry..."

Našeptávající - 18. srpna 2014 19:05

Podvečer třináctého dne
Dračí hlava
Gavriel Loken

Špatné zprávy

"Tak se zdá, že tvůj slib neberou moc vážně," poznamenala Samíra, která skončila s tvým osaháváním. Pořád si tě ovšem prohlížela skoro jako by ti začínala růst druhá hlava. Přinejmenším. "Ne, ne, ne, zavrtěla vzápětí hlavou, až rudé lokny zavířily vzduchem jako ocas komety. "To... Není bolest ze zlomenin. Ze zranění. Tvým tělem... Koluje příliš energie na to, aby ji jen tak vstřebalo. Hojíš se doslova před očima," vysvětlila ti.
A oheň, který se ti kroutil snad v každém svalu a ovíjel každou kost, náhle začínal dávat smysl.

"Gavrieli..." tentokrát to nebylo žádné ustrašené kuňknutí Reese, ale zněla... Jistěji. Odhodlaněji? Snad. "Slíbila jsem to. Musíme... Musíme se vrátit," zopakovala, ovšem postávala stále za tvými zády jako by nechtěla, abys na ni viděl. Což s největší pravděpodobností opravdu nechtěla.

Gavriel Loken - 18. srpna 2014 23:08

Večer, třináctka
Dračí hlava
Reese, Sam

To se ještě uvidí

Samíra mě i nadále pozorovala pohledem doktora, jemuž pacient těsně zdrhnul z prahu kostěné kmotry s kosou. „Tvým tělem... Koluje příliš energie na to, aby ji jen tak vstřebalo. Hojíš se doslova před očima.“ Přilétlo brzo vysvětlení toho pálení.
No jo, ale co s tím? Je to kouzlo a nebo jen energie, kterou bych mohl uchopit a přetvořit na nějaké zaklínadlo? Tak nebo onak, pořád to bolelo jak čert. Za chvíli to zkusím. A asi se pokusím díky tomu postavit a Reese složit na zem, aby nikam nepláchla.
„Gavrieli...“
„Hm?“ Pokusil jsem se podívat jejím směrem. V hlase byla jistější. A to se mi nelíbilo.
„Slíbila jsem to. Musíme... Musíme se vrátit.“
„Ne. Ne, ne, ne,“ snažil jsem se negovat její slova. „Zapomeň na sliby, že budeš do setmění doma. Reese, tady nejde o nějaký výprask. Tady jde o tvůj život!“ A ano, další pokus o postavení se. Tentokrát snad za účelem tu holku proplesknout, aby se probrala.
„Nemůžeš... Nesmíš se vrátit!“

Ilethar Isaiah - 20. srpna 2014 17:28

Pozdní odpoledne třináctého dne

Ismaelův práh

Thomas, mistr vrah, Maila a bestální čokli

Přátelský pokec

Ilethara začínala ze zabijákových nabubřelých řečí bolet hlava. Zase. Možná proto Ismaelovi neodpověděl hned, ale chvíli si mnul intenzivně kořen nosu, než si tiše povzdechl. Jaktože mě hned každej pozná? Prolétlo mu unaveným mozkem, ale to bylo předtím, než mu zrak padl na jeho zbroj. No jasně. Asi sem už vážně na nohou moc dlouho. Insignie Pátého musel vidět každý, kdo byl aspoň trochu všímavý a věděl, co hledat. Ilethar se rozhodl, že při nejbližší možné příležitosti s tím něco provede. Ale te´d se musel soustředit na přítomnost. Uch. Únavné.

"Neměli jsme zrovna moc na výběr," ucedil skrz zuby, únavu patrnou v hlase, společně s neustálým vzdorem. Ilethar si asi prostě neuměl dát v tomhle pauzu. "Ta dívka trpěla něčím, co jsme ani já, ani váš... všestraný učedník nedokázali léčit. A čas byl v tu chvíli docela klíčovej, museli jsme udělat aspoň něco..."
Rostoucí obavy o Reese a to, co by jí mohla rudovláska provést narůstaly a strážce ohně se s tím vypořádával jediným způsobem který znal. Vztekem.
"Mimochodem, nic z toho by se nestalo, kdyby jí tady Thomas nevyděsil k smrti, obávám se, že téměř doslova..." A ani tohle si prostě neodpustil. "Takže by nám moc pomohlo, pane Ismaeli, kdybyste nám o té Samíře, nebo tedy spíše mně, řekl co víte...a co vás tak znepokojuje. Protože já se plánuju pro to děvče vrátit..."

Ano, byl unavený, bolelo ho snad celé tělo a jeho příčetnost začínala kolísat, ale odhodlání neztratil. To byla jedna z věcí, která ho neopouštěla nikdy.

Thomas O`Connel - 27. srpna 2014 13:15

Odpoledne třináctého dne
U mistrova domu
Ilethar Isaiah

Únava

"A já mohl zabít je, kdybych chtěl." doplním Ismaelova slova. Ti psi z toho vyvázli lépe než dobře. Žádné vyražené zuby, žádná zlomená kost. "Vyvázli jen s modřinou na hlavě a bez jednoho oběda."

Ilethar provede další slovní výpad. A zase absolutně hrozný. Musí být unavený. Nedokáži si vysvětlit, z jakého jiného důvodu se chová tak, jak se chová. Něco ve mě, něco, co tvrdý výcvik u mého mistra a ve škole měl naprosto zničit, jej chtělo uhodit.
"Samíra je umíněná, paličatá, bojechtivá a nadaná mocí, jejíž náznaky jsi mohl zahlédnout u kterékoliv vyvolené."
Podívám se na mistra a sklopím oči v omluvném gestu. Pak pokračuji.
"Poskytnete Iletharovi postel mistře? Zajisté je velmi unavený."
Takže chlapečku, teď se prostě vyspíš. Buď vlezeš do té postele dobrovolně, nebo se ráno probudíš s bolehlavem.

Našeptávající - 27. srpna 2014 19:08

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edo

Záhada otevřených dveří

Schody pod tvými kroky tiše skřípaly. Ty zvuky připomínaly úpění, sténání. Vzdechy! To bylo to slovo. S každým krokem se ten zvuk vtíral do hlavy více a více, nutil soustředit se na něj, rozptyloval.
Magie.
Co jiného by to mohlo být? Dřevěná prkna obvykle vržou, nevzdychají. Tento bordel byl vskutku minutu od minuty zvláštnější a podivnější. Anebo to prostě jen bylo tím, že v Canosu žádné vykřičené domy nebyly.

Po syknutí nastalo ticho. Po Shae ani vidu ani slechu, a to působilo, že v tom jsi... Sám, samotinký, po dlouhé době odkázaný na vlastní rozhodnutí.

Edo - 28. srpna 2014 23:50

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

Záhada otevřených dveří

Nemělo by to být tak těžké. Neměl bych s tím mít takový problém. Jenže s tím domem je něco v nepořádku a co víc, myslela si to i Shae, která je tady ta schopnější. To jsou fakta, která nemůžu ignorovat, ale vyrovnat se se strachem, to bych mohl sakra zvládnout!
Křečovitě škrtím zábradlí ochozu a střídavě koukám za dveřmi vedoucími do sklepení, kam pravděpodobně odešel můj dozor a roh, za kterým vede chodba k těm tajemným otevřeným dveřím. Srdce mi zběsile buší a jeho tep se mi ozývá až v uších. Je mi proti srsti ta skutečnost, že se nedokážu plně ovládat.
Řekla skutečně do "podzemních chodeb"?
Až teď si vzpomenu na slova Shae. Tohle asi ani dříve nebyl obyčejný bordel.

Věří mi natolik, že mě v tom klidně nechala samotného?
Mám tři možnosti. Můžu zde stát a čekat na to, až přijde a pohrdavě se vyjádří k mé statečnosti, či nulové pomoci. Což bych přežil.
Nebo můžu jít na vlastní pěst někam dál, i když vím, že se tu děje něco nad mé chápání - a tím riskovat. A nebo mohu jít za ní a zkusit ji krýt záda, ujistit se, že je v pořádku, ale zároveň jít proti jejímu "příkazu". Přála si ale, abych riskoval?
Potřebuju více, abych se dokázal rozhodnout.
Neodolám a opatrně se přesunu k rohu chodby, vyhlídnu tím směrem a snažím se zaposlouchat. Svítí se v té místnosti? Je vidět nějaký stín? Kaluž krve na podlaze, nějaký drobný předmět, něco?!
Když mě nic nezaujme, zkusím našlápnout do chodby. Pokud mi odpovědí nebude zavrzání a nebo to děsivé vzdychání, zkusím se přiblížít k otevřeným dveřím. V opačném případě zkusím vymyslet něco jiného a strávím další chvíli váháním na kraji chodby.

Našeptávající - 08. září 2014 10:44

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah & Thomas O'Connel

Jedno velmi unavené odpoledne

Ismael vás střídavě sledoval, jak Ilethara, tak svého bývalého učedníka a z jeho výrazu se dalo vyčíst opět jen pramálo. Nakonec si povzdechl jako starý muž, který je za všechny ty roky již unavený světskými problémy, jako starý muž, kterým ve skutečnosti byl.
"Jak dlouho, že cestujete spolu?" Byla to spíše řečnická otázka, protože Ismael nečekal na odpověď. "Promluvíme si v klidu, až si oba odpočinete a vychladnete," uzavřel to. Až nezvýšil hlas, tak ze způsobu, jakým to řekl jasně vyplývalo, že námitky neočekává a už vůbec nehrozí, že by je akceptoval.

"Se Samírou... By to bylo na dlouho. Půjdu je hledat, do večera snad budu zpět. Vy dva - oba dva," zdůraznil, "tady na mě počkáte." Odmlčel se, i když jen na chvíli a vzápětí bez varování vykročil ze dveří. Nachystán k odchodu byl již, když jste přišli, nebylo tak nač čekat a zdržovat se. "Mailo!" křikl na svoji dceru, kolem které se stále batolili psi. "Postaráš se o naše hosty, dokud nepřijde matka se sestrou."
Děvče pohlédlo vaším směrem a rozhodně nepůsobilo z té zprávy nikterak nadšeně. "Ale..."
Už už se nadechovala k ohrazení, když se Ismael přísně zamračil a že ten pohled nebyl zrovna milý a láskyplný. "Už jsem řekl."
Ti Mailino tiché "chjo" jste sice neslyšeli, ale z jejího výrazu to bylo více než čitelné. "Dobře, otče."

Ismael vás tak záhy zanechal napospas osudu jménem Maila. Zvedla se a vykročila k vám, ačkoliv příliš nepospíchala, jako by šla spíše na popravu. Psiska se loudala po jejím boku, ovšem dobrých pět sáhů od domu se oddělila a klusem vyrazila za dům.
"Tak pojďte za mnou..." Otráveně zněla snad jen trochu.

Uvnitř domu bylo teplo, bylo vidět, že o tu pečuje ženská ruka, avšak příliš jste toho neviděli, protože hned za dveřmi vedly točité schody do patra, kam vás za sebou Maila vedla. Zůstávalo po vás našlapíno, jak z bot odpadávala hlína a listí, a tak těžko říci, jak se na to bude tvářit paní domu, ale... Ale. V patře byl úzká chodba ústící do několika pokojů. Panovalo zde přítmí skoro tma, protože zde nebylo žádné okno. Maila vás zavedla do nejzadnějšího pokoje, který byl tak trochu cítit zatuchlinou. Byl zde svažující se strop s trámy a u stěn se krčily na sebe namačkané tři postele a truhlice na věci. Bylo znát, že místnost se nepoužívá, ačkoliv zevnitř i zvenčí byly poměrně masivní závory. Hlavně tedy ty zvenčí, které byly rovnou dvě. Okno zde bylo malém zavřené, s výhledem jak jinak, než do lesa.

Našeptávající - 08. září 2014 11:40

Podvečer třináctého dne
Dračí hlava
Gavriel Loken

Když se sliby musí plnit nejen o Vánocích

S každou další vteřinou, s každým úderem srdce jsi se cítil lépe. Bolest, ten žár, se přetavovaly v energii, která nebolela, která se usazovala ve svalech, v těle. Cítil jsi, že už jen chvíli a dokážeš vyskočit na nohy bez pomoci Samíry. Oheň se stahoval a ty jsi se začínal cítit... Odpočatý. Jako bys před chvílí vstal a protáhl se. Cítil ses, že dokážeš všechno, co si zamaneš. Tak opojné bylo to, co po bolesti zůstalo.

"Já... Já vím, o co jde," kousla se Reese do rtu a couvla před tebou. Instinkt. Netvářil ses příliš přátelsky a mile. Spíše jsi v tu chvíli připomínal svého vlastního otce, orodujícího za svoji věc. "Musela jsem jim to slíbit..." potřásla hlavou. "Přísahala jsem, že se vrátím," na chvíli pevně semkla rty a odvrátila tvář.

Našeptávající - 09. září 2014 15:55

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

Tři... Dva... Jedna...

To vzdychání bylo... Hrozné. Ovšem čím více jsi napínal smysly, jak jsi se blížil, tím více jsi slyšel... Ten jiný zvuk. Rušivý zvuk. Jako by v pokoji někdo... Šramotil. Něco hledal. A rozhodně musel být větší jak myš.
Přísahal bys, že jsi zahlédl se ve škvíře za dveřmi mihnout stín.

A s dalším krokem ten šramot utichl. Místo toho se zavzdycháním dřeva a tichým zapředením: "jen pojď dál, hřebče", zazněl ještě jeden zvuk. Těžké oddechování, skoro až funění.

Edo - 10. září 2014 11:31

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

Tři... Dva... Jedna...

Má představivost funguje na plné obrátky. I když mi zdravý rozum říká, že tam nebude žádná bestie, to spíše jen pes, přesto nemám chuť se o tom přesvědčit. Ne v tomhle domě. Zastavím se, zklidním dech, zkusím najít rovnováhu a začnu couvat zpět k ochozu. Chci se vrátit dolů a vyhledat Shae. Ať už je tam cokoliv, nebude tam ten, koho se chceme zeptat na Reese. A proto tu jsme. Ne proto, abychom řešili záhadu začarovaného bordelu a zbytečně riskovali. Jistě, mohlo by to spolu nějak souviset, ale budu radši, když mi v tom Shae pomůže.

Gavriel Loken - 16. září 2014 16:55

Večerní třináctka
Dračí hlava
Reese a Samíra

Do Vánoc zbývá 99 dní

Byl to opojný pocit. Bolest transformovat v sílu, která najednou všechny tyhle strasti těla zastínila. I tak jsem se ale nenechal ošálit nově nabytou energií a soukal jsem se na nohy postupně. Závrať z prudkého odkrvení hlavy by mě totiž s největší pravděpodobností poslala zase k zemi.
„Komu?! Komu jsi to slíbila?!“ Možná jsem byl plný energie, ale rozhodně jsem nebyl naladěný na pozitivní vlně. Ano, záleželo mi na ní. Ano, mínil jsem její návrat zastavit jakoukoliv možnou a přijatelnou cestou. Pokusil jsem se ji chytit za zápěstí.
„Reese, prosím,“ když to nešlo po zlém, zkusíme citové vydírání. I pohled mých očí jsem se pokusil změnit. Ze zlostného na prosebný. „Reese, já... Nevím, co bych si bez tebe počal! Tohle všechno jsem dělal kvůli tobě... Pro tebe!“ Ano, byla tu možnost se na ni vybodnout, ale nevěřím, že by Samíra nebyla zadaná. Samozřejmě jen pokud by se nám, chlapům, nesrala do práce.
„Reese... Už není cesty zpět. Musíš za sebou ty mosty spálit a... Prosím... Dva týdny.“ Opět ten prosebný pohled do jejích velkých očí. „Pak se s tebou vrátím.“

Ilethar Isaiah - 16. září 2014 18:26

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Thomas O'connel

Čas na odpočinek

Strážce ohně se nemohl ubránit lehkému úšklebku, když je Morgan oba usadil. Starý vrah mu byl, ať už to znělo jakkoli divně, sympatický. Kdyby už jen proto, že na něho Thomasovy řeči rozhodně nedělaly dojem a navíc dokázal mladšímu Smrtihlavovi zavřít klapačku, což Ilethar vítal. Takže se tentokrát vlastně ani nijak zvlášť nevzpouzel. To byl tedy pořádný osobnostní pokrok. Nebo byl už vážně unavený, těžko říct, co z toho.

Takže se jen uchechtl a zamířil odevzdaně za žbrblající Maliou. Na jednu stranu, chtěl najít Reese, ujistit se, že je v pořádku a nadělal krvavé cáry z těch co by zavinili, že v pořádku není, ale na stranu druhou, v tomhle stavu by jí moc prospěšný nebyl. Čili nezbývalo, než věřit Morganovi.
Věřit profesionálními vrahovi...noo jasně. Tenhle den je prostě lepší a lepší...

I když, mrzelo ho, že neuvidí konfrontaci mezi starším Smrtihlavem a dračí ženou, ať už slovní nebo jinou. Rozhodně to bude zajímavá podívaná. Ale asi si to holt bude muset užít z druhé nebo dokonce třetí ruky. Nezbylo mu než následovat Maliu do domu, který byl patrně něco jiného než očekával a pak nahoru a do pokoje pro hosty, který spíš tak trochu připomínal celu. jenže na další paranoiu byl Ilethar už prostě příliš unavený.

Prostě sundal opasek se zbraněmi, který pověsil na zárubeň postele k hlavě, skopnul ze sebe boty (Ale ještě předtím dýku z jedné z nich přesunul pod polštář...kdyby něco), stáhl si Canosanskou zbroj a padl do postele jako podťatý. A než bys řekl 'spánková deprivace' už vytuhnul.

Thomas O`Connel - 24. září 2014 11:48

Odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah
Každý po svém

Když zmizel můj mistr v houštinách, otočil jsem se zpět k ostatním. Dívka vešla dovnitř. Ilethar za ní. A venku jsem zůstal já a dva psi, kteří se snažili smíchat pohled naznačující, že mě nevidí, s chováním, které ukazovalo, že budou rádi, když já neuvidím je. Prvního z nich, který se přiblíží na dva kroky ode mě, pohladím po hlavě. Pokud by se pokusil kousnout, nastavím mu můj nátepník. Poté se otočím a vejdu dovnitř do domu.
Nemusím hledat knihovnu. Rozložení domu se změnilo v drobnostech, ale knihovna se nepřemístila. Vezmu z ní jediný svazek. Svazek, který znám skoro nazpaměť, stejně jako můj mistr, jeho mistr i každý jiný, kdo se může pyšnit pláštěm smrtihlava.
Vážně pak musím Ilethara nechat si tu knihu přečíst.
Posadím se ke stolu a znovu po dvou letech si ji přečtu.

Našeptávající - 09. října 2014 20:53

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

Vlastní invence se u nadpisů cení ;-)
Aneb! Sága: Tajemství zakletého bordelu

Schody zklamaně zavzdychaly, když jsi začal couvat. Někdo se zde s kouzlením musel vyřádit, a to doslova a do písmene. Kdo vlastně dělal takové věci? Nějaký zaříkávač? Možná lepší nevědět, který z poutníků či obyvatel města měl nadání na tak lechtivou magii.
Stačil jsi couvnout k ochozu ještě o pár chvatných kroků, když se to stalo.

Tříííísk!

Dveře se rozlétly jen to zadunělo. Možná ani tak dveřmi jako tím, že na parkety zprudka došlápla osoba korpulentní postavy. Stačil jsi v té nečekané rychlosti mezi pár zamrkáními zjistit tak akorát to, že se jedná o ženu. Velmi velmi tlustou ženu s líčidly rozmazanými po tváři jako tak trochu děsivý klaun a s naolejovanými ryšavými vlasy, jejichž pečlivý účes ovšem pokazily prsty, které do nich musely opakovaně vjet.

K přízraku měla tak daleko jako myš ke koni.

PRÁSK!

Parkety nalevo od tvé nohy doslova explodovaly v oblak třísek za doprovodu rány připomínající zvuk prásknutí biče. Ovšem mnohokrát zesílený. S ženou to škublo. V rukách svírala podivnou zbraň. Připomínalo to prazvláštní kovovou železnou hůlku, která musela být dutá, protože z jejího ústí se kouřilo. Ve vzduchu to páchlo spáleninou.

Našeptávající - 09. října 2014 21:09

Podvečer třináctého dne
Dračí hlava
Gavriel Loken

Syndrom mezka

Samíra stála opodál jako tichý pozorovatel, ruce založené na hrudi. Tedy aspoň ze začátku, protože po několika minutách toho malého soukromého dramatu ji začalo více zajímat něco jiného. Očima nejdříve jen zalétla mezi stromy, po chvíli tam přesunula pohled nastálo. Přimhouřila je, na pár úderů se lehce napjala a zdálo se, že snad i zavětřila.

"N-no... J-já..." zakoktala se. Když jsi ji chytil za zápěstí, tak na chvíli ztratila řeč úplně. Doslova jsi cítil, jak jí v žilách tepe jako o závod. Navzdory tomu, jak působila pobledle, byla i horká. Příliš horká na to, aby to věstilo cokoliv dobrého. "Rieli!" spíše vypískla, tak trochu opožděně a kousla se do vnitřku tváře jako pokaždé, když si nebyla jistá, nevěděla, co říci anebo se chystala tak trochu zalhat. "Čtvrtému!" odpověděla nakonec. "Čtvrtému a... Všem! Aby tě... Vyléčili... Proto jsem to udělala..."
Polkla. Tlačil jsi na ni a Reese pod tlakem nikdy nepracovala a nefungovala příliš dobře. Dělala zbrklá rozhodnutí i činy a ještě raději od takových situací utíkala jako malá holka. Jako Vyvolené jí to procházelo celkem často. I teď na ní bylo vidět, že by nejraději utekla jako malá holka.

"To nejde... Rozčílí se... A co kdyby ti..." pevně semkla rty.

A ve stejnou chvíli Samíra sáhla po zbrani.

Edo - 12. října 2014 21:31

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

Vlastní invence se u nadpisů přeceňuje :-D
Aneb! Sága: Tajemství zakletého bordelu

Sice ten tvor, který vyběhl ze dveří a rozhodl se mě zničit tou podivnou kovovou zbraní, není přízrak, ale každopádně je to něco, co jsem nečekal a co zatím nevypadá jako člověk, se kterým se dá vést rozumná řeč. Navíc nemám moc času na rozmýšlení a zvonění v uších zahání všechny kreativní myšlenky, které by se mi mohly v hlavě objevit.

O překot beru schody z ochozu dolů po třech, i čtyřech, a zábradlí na nich použiju jako opěru, okolo které s sebou dole mrsknu na stranu, pod ochoz, nebo pod schody, zkrátka abych byl v úkrytu. Instinktivně kouknu směrem, kam odešla Shae. Mám za to, že tu ránu musela slyšet, i kdyby měl zdejší sklep více podlaží a ona ochutnala již několik skleniček zdejšího pitiva.

Získal jsem svým spěchem, doufám, pár vteřin k dobru. Využiji je k nadechnutí se a prvním otázkám a plánům.

Možná bude dobré odvézt její pozornost od dveří, ve kterým zmizela Shae. Odcházím tedy podél stěny, skrčený, kryt ochozem, stranou od devří a přitom křičím nahoru na neznámou.
"Hledám jen Danteho! Dveře byly otevřený! Málem jste mě zabila, ženská!"
Můj hlas zní vystrašeně, zadýchaně, to ani nemusím předstírat. Srdce mi buší a i přes to jsem na sebe hrdý, jak rychle mi to začlo fungovat. I kdybych měl jen zjistit, jestli je to ženě vzdáleně se podobající stvoření nahoře příčetné a nebo ne, nelituju toho, co jsem zakřičel.

Dokonce jsem nepoužil množné číslo. Doufám, že to Shae uslyší a pochopí, že tu mám nějaký problém a že zároveň něco rozehrávám. Jediné jméno, které jsem od Shae postřehl byl právě Dante, tak se chápu toho. A fakt, jestli Shae dveřím od brodelu více pomohla nebo ne, ještě neznamená, že ta nahoře si je jistá tím, jestli zamčené skutečně byly a nebo se jí to jen zdálo. No zkrátka, ta možnost tu je a já se snažím křičet věrohodně, snad až ukřivděně. Překvapení z toho, jak dlouho jsem v podobné situaci nebyl a jak rychle jsem si na podobné situace rozpomněl, si nechávám zatím skromně pro sebe.

Gavriel Loken - 25. října 2014 14:12

Podvečer XIII. století dne
Dračí hlava
Reese, teta Sam a něco v lese

Princezny jsou na draka

Nějak mě teď netrápilo Samířino věštění a větření. Teď sem musel přesvědčit Reese o tom, aby se chovala racionálně. Nevěřil jsem v žádného z Pětice. Ne po tom, co si vyžádali takovou oběť. Víru vystřídaly pochybnosti. Pochybnosti o tom, že to jsou bohové a ne démoni.
Hřála. Jestli mě léčila ona, dokázal bych věřit tomu, že oheň do mých žil tekl skrz ni. Uhýbala pohledem, hryzala se do tváří a do rtů, koktala.
„Čtvrtému! Čtvrtému a... Všem!“
Začal jsem se smát. Bylo to absurdní. „Reese nemůžeš svůj život vyměnit za můj!“ Ano, nátlak sice asi nebyl v tuhle chvíli to nejlepší, ale jít jsem ji taky nemohl nechat. „Už kvůli tomu, že bys zemřela a všichni ti fanatici ve městě by vyhráli!“ Ne, nenechám ji utéct jinak, než se mnou. Ať mě celá pětice démonů prokleje, ale nebudu spát, dokud bude se mnou, dokud nebude po všem.
„Nic mi nedokážou udělat. Možná, že v Canosu vládnou, ale tady mají svázané ruce.“ Podíval jsem se přímo do jejích očí, než stihla zase uhnout. „Jde si pro tebe žena, která dokázala dát vlastní dceru moři. Chápeš to?!“ Zase jsem zvýšil trošku hlas, ale naštěstí jsem se dokázal ovládnout. Nebouchám tak, jako otec, to ne. „Nečeká tě tam nic, než smrt a zatracení. To chceš? Zemřít?“
Změna taktiky. Pustil jsem ji. „To nedovolím. Nemůžu tě to nechat udělat.“
Mrknutí na to se za mnou ozvalo kovové drcnutí. Instinktivně jsem se pootočil. Sam měla ruku na meči a koukala do lesa. „Co je?“ Otázka by napadla každého. A až teď jsem se podíval, kde jsou vlastně moje zbraně.

Našeptávající - 25. října 2014 15:04

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Thomas O'connel

Nezvaný host

Pes nekousl, dokonce ani po ruce výhružně nechňapl, jen zůstal bez pohnutí, zatímco tě ostražitě pozoroval. Tiché zamručení si nechal až k vzdalujícím se zádům, než se plouživým krokem někoho, kdo něco provedl, vydal na dvorek. V domě jsi se minul ještě s Mailou, která akorát sbíhala shody a mířila ven, nepochybně za psy. Nezeptala se tě, zda něco nepotřebuješ a vlastně se tvářila jako každá náctiletá holka, která se zlobí na celý svět. No... Byla v tom věku.
Kniha byla stále na tom stejném místě. Knihovna se vlastně téměř vůbec nezměnila až na pár nových svazků pocházejících z opačných konců země. Ismael již neopouštěl Dračí hory a svoji rodinu, otázkou tedy zůstávalo, kde k nim přišel. Kdopak asi starého Mistra a Smrtihlava navštěvoval mimo tebe?

Ovšem i přesto, že obsah knihy byl stále stejný, dnes... Dnes bylo něco jinak. Stalo se to snad na patnácté stránce. Párkrát sis musel promnout oči, text jako by se... Zavlnil. Chvíli to pak bylo dobré, než si uvědomil, že zatímco některá písmena či rovnou jsou vybledlá, téměř nečitelná, jiná naopak vystupují.
T... H... o... m... As... I....
Znovu a znovu. Dokola a dokola...

"Thomasi..." zašveholení, tiché skoro jako sama myšlenka. Možná to skutečně byla myšlenka. Možná sis to jen pomyslel. Ale od kdy tvé myšlenky měly ten... Hlas? Tak známý, tak povědomý, tak jemný, tak... Dívčí.
Avery.

Našeptávající - 26. listopadu 2014 20:38

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

Pokračování ságy o zakletém bordelu

Pod kroky ženy prkna nesténala ani se švitořivě nechichotala, místo toho se ozýval šepot. Šepot, který se sléval do jedné zvláštní ozvěny, jejíž slova splývala dokonale do sebe. Chór přízračných hlasů nezněl roztouženě, ale obdivně jako by jí skládal lichotky a poklony.
Do toho se ozvalo škrtnutí. Znepokojivé zasyčení ohně, který krátce vzplál.

"D-Danteho?" Zněla zadýchaně. Vystrašeně. Možná byla ještě více vyděšená než ty. Zdálo se, že přešlapuje z nohy na nohu a váhá se přiblížit ke schodům stejně jako ty ses schovával před ní. "K-Kdo..." hlas jí poskočil, "kdo zatraceně jste a co tu... Co tu chcete!" Hlas jí kolísal, jak se snažila najít ztracenou sebejistotu.

Ve stejnou chvíli se ze sklepa ozval rachot, dunivé zvuky dopadu něčeho těžkého, které otřásly hostincem a ze dveří se vyvalil oblak prachu. Nastala tíživá chvíle ticha, kterou přerušil až dávivý kašel prokládaný jadrným klení Shae.

Našeptávající - 26. listopadu 2014 21:03

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Čas spánku, čas zpytování, čas zranitelnosti

Spánek přišel téměř hned, co jsi ulehl. Sotva jsi zavřel oči, zmocnil se tě rychleji než rytíř panny o svatební noci. V dálce jsi slyšel slabé třepotání, šum havraních křídel kmitajících vzduchem a do nosu ti vnikala ta tolik povědomá a důvěrně známá vůně santálového dřeva zmírajícího v plamenech posvátného ohně chrámu. Pach kouře, spáleniny, praskot a hukot vířících plamenů sílil a sílil, obklopoval tě ze všech stran a připomínal domov.
A bolest.

Tma tě obklopovala ze všech stran, protékala ti mezi prsty jako řídké bahno, s každým krokem se po tobě sápala více a více, ovíjela tě natolik pevně, že jsi neviděl nic. Neviděl jsi své ruce, nohy, tělo, nic jsi necítil krom vlastního rychle tlukoucího srdce a zrychleného dechu. Sápala se po tobě. "Ilethare Isaiahu... Jsi náš, Ilethare... Jednou budeš, budeš jeden z nás. Slyš Ilethare Isaiahu... Navždy sám, navždy ve tmě... Náš, náš bude Ilethar... Poženeme ho tmou, zlámeme mu nohy, z kostí vysajeme morek... Znovu a znovu... Sám v temnotách, den co den..." dorážely na tebe ze všech stran tiché hlasy. Dohadovaly se, co s tebou provedou, zatímco neviditelné ruce do tebe strkaly a snažily se tě zachytit.
A nahoře, nad tvou hlavou, bylo... To.

Obrázek

Viselo to tam místo slunce, měsíce, čehokoliv, co na obloze mělo být. Oko. Oko velké jako tvá hlava, těkající všude kolem jako by nevědělo, kam se dívat dřív. A ty jsi v tu chvíli pocítil jediné. Strach, ať se to u všech bohů nepodívá tvým směrem...
Jedna z rukou tě chytila za vlasy, u ucha jsi zaslechl zamlaskání. "Líbíš se mi, líbím se já tobě?" zapředl skřípavý hlas. Ovšem dříve, než jsi se stačil otočit, cokoliv udělat, zaslechl jsi to. Škrtnutí. Ve tmě před tebou poskočil plamínek a ruce zmizely. Hlasy utichly. Jen to oko a jeho všudypřítomný pohled...

Obrázek

Plamínek plápolal, nejistě se ve tmě chvěl... Vznášel se ve vzduchu, v rukách stínového muže.

Našeptávající - 26. listopadu 2014 22:40

Podvečer třináctého dne
Dračí hlava
Gavriel Loken

Další do party?

Reese tam stála, poslouchala tě, zatímco rty pevně tiskla k sobě a kousala se do vnitřku tváří, protože tu nebyl nikdo, kdo by jí za to pokáral. Tvářila se provinile a když došlo na zvýšení hlasu, sklopila hlavu, div že se rovnou nepřikrčila. Nikdy jsi neslyšel svého otce na ni křičet, ovšem... Člověk nikdy nevěděl.
"Dala jsem slib, Rieli," hlesla tiše, natolik tiše, že jen kousek dělil ta slova od myšlenky.

Samíra očima doslova hypnotizovala prostor mezi stromy, kdyby měla srst, jistě by se naježila. "On je," odsekla tiše, napruženě, jako by ses jí sna zeptal na něco nevhodného. S těmi slovy i udělala krok dozadu a afektovaně potřásla hlavou. Byl na ni ještě úchvatnější pohled než předtím, když tam tak napjatě stála a mračila se. Krásná a nebezpečná, Samíra dávala kombinaci těch dvou slov úplně jiný význam.
"On má jméno, Sammy," zabručel hlas a vedle jednoho kmene ze skupiny stromů, které Samíra tak sledovala, se objevil postava muže. Oblečený byl v loveckém, ačkoliv v rukách žádnou zbraň neměl. "Co trochu více nadšení, drahá? Měl jsem dojem, že už děláš jisté... Pokroky," utrousil na půl úst. Většina pozornosti těch pichlavých očí neurčité tmavé barvy byla totiž věnována právě tobě. Tobě a Reese, která navzdory vaší dosavadní konverzaci udělala to, co dělala vždy. Schovala se za tebe.

Samíra hrdě napřímila hlavu a vůbec se celá zkusila narovnat dost na to, aby aspoň působila o něco vyšší a mírně se rozkročila. "Dělám, starochu," odsekla.
Na tváři starého muže se kupodivu objevil vlídný úsměv, lemovaný vějířem vrásek, které byly patrné i pod hrubým strništěm pokrývajícím tvář a v místě brady přecházejícím v regulérní vous. Sledovaly vás dvě pichlavé oči neurčité tmavé barvy kontrastujícími se světle šedými vlasy. Jedno z nich těsně míjela jizva protínající tak obočí. "Pravda," pokývl hlavou. "Vidím, že jdu akorát včas na seznámení se s jednou mladou a hledanou dámou a jejím... Hm," jeho pohled zamyšleně spočinul právě na tobě. Jako by se snažil odhadnout tvoji roli v tomhle dramatu.

Thomas O`Connel - 27. listopadu 2014 00:04

Podvečer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům

Vzpomínky

Zaševelil vánek, zpustlým domem zazněl její hlas slovy, jejichž písmena se odrážela v písmenech na stránkách knihy.
Thomasi.

"A proč to mám dělat?" zeptala se dívka v modrých šatech.
"Je to jednoduchý cvik, který procvičí tvou vnímavost a trpělivost. Oběma věcem by ses měla naučit."
"Je hloupý..." povzdechla si dívka
"Je to svíčka." řekl vrah. Vzal křesadlo a svíčku zapálil. Její oheň ozářil celý kopec. její plamen se tetelil v nočním vánku.
"Je to prosté..." říkal trpělivě. "Jednoduše se posaď, dívej se do jejího plamene a soustřeď se."
Svíčku pečlivě uchytil do starého kamene. Tekoucí vosk jí ke kameni téměř okamžitě přilepil.
Chvíli nad ní stál a pozoroval jí. Udělala vše tak jak jí poručil.
"Co slyšíš?"
"Povyk racků v přístavu, šumící listí, slyším..." naklonila hlavu. "harmonii?" zeptala se rozpačitě, aniž by spustila pohled ze svíčky.
"Ano." řekl a poklekl k ní.
"Mnoho lidí si myslí, že vrazi jsou jen tiší. Nemusíme být tiší. Stačí naslouchat a jít v harmonii se světem."
"To je tajemství tvé tiché chůze? To jen chodíš tak, jak se pohybuje svět?"
"Ano."
"Zvláštní..." konstatuje dívka stále zírajíc do ohně. Přiláká tím jeho pozornost. "..Nikdy jsem tě neslyšela přijít."

Zatřepu hlavou...
Proč zrovna tahle vzpomínka?
Zavřu knížku. Je to ta knížka, jíž znám nazpaměť. Arieliny zápisky. Autobiografické dílko zakladatelky našeho řádu, už 400 let mrtvé. Dnes mě poprvé po dlouhé době opravdu rozrušily. Ne proto, že bych je znovu četl, ale pro to, co se v nich objevilo.
Vyjdu do prvního patra, kde spí Ilethar. Aniž by dveře vydaly jedinou hlásku, vkradu se do místnosti a položím knížku na stolek vedle jeho zbroje, pak se otočím a stejně bezhlučně, jen rychleji se z místnosti vytratím. Jakmile se dveře bez zvuku zavřou, vrátím se zpět dolu do pokoje. V kuchyni v místě, kde Morganovi měli vždy nějaké svíčky, jednu vezmu. Tu s pomocí křesadla zapálím.
Pak se zadívám do ohně ve snaze... No vlastně ve snaze si vyčistit hlavu.

Ilethar Isaiah - 27. listopadu 2014 19:08

Pozdní odpoledne třináctého dne
Dračí hlava, Ismalelův dům

Sny, noční můry a inovace

Ilethar snil o ohni. To pro něj ovšem nebylo nic neobvyklého, jelikož o tom on snil poměrně často, akt upálení Makayly ho strašil ve snech tak dlouho, že se tímhle nenechal nijak zvlášť vyvést z míry. Už to samo o sobě ale bylo zvláštní. Většinou, když máte sen tak přeci nevíte, že je to sen, ne? Jenže Ilethar si byl plně vědom toho, že je to sen, mohl plně kontrolovat své emoce, to jak vnímal vjemy a dokonce se mohl svobodně hýbat dle své vůle. Zvláštní.

Takže se nenechal vyvést z míry ani známým zvukem běsnícího inferna, ani následným lesem fantómových paží a kakofonií hlasů. Našel si čas dokonce na to, aby jim sem tam přihrál nějakou hlášku.
"Jo? Tak do fronty dámy, do fronty..."
"Vy a mí předci taky, drahouškové, na tom se s nima shodnete. Jsem si jistý, že si dobře popovídáte..."
"Páni, tohle bylo originální, to jsem neslyšel už nejméně dva dny!"

Snažil se i přes žďuchance jít kupředu, ale najednou ho popadla za vlasy další ruka a do ucha mu zaševelil hlas z něhož mu po zádech přeběhl mráz. Chystal se tazatelce něco kousavého odvětit, ale v tu chvíli si poprvé všiml Oka.
"No...tak tohle je každopádně nový..." Sám pro sebe se nervózně zasmál, aby zahnal narůstající nevolnost kolem žaludku, jež v něm šílená obří bulva vyvolala, urovnal si oblečení a zahleděl se upřeně na stínového muže, snažíc se zrakem proniknout hustou tmu. Ostražitě k němu udělal dva malé kroky.

"Kdo jsi? A co tu chceš?" Zavolal na něj a dál se snažil odhadnout jeho rysy, především proto, aby se nemusel dívat nahoru a vyhýbal se pohledu na Oko, jak jen mohl. Znervóznil ho taktéž fakt, že má u sebe pouze svou dýku a nemá boty. Ale tohle byl přece sen. Neměl se čeho bát. Tedy, krom toho Oka. Ač se snažil jak chtěl, nemohl se té nevolnosti zbavit. Ale odhodlaně na sobě nedal nic znát a dál vyzývavě hleděl na siluetu.
"Odpověz!"

Našeptávající - 29. listopadu 2014 15:55

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Osudové setkání

Světlo v dlaních stínové muže se mihotalo, kroutilo a tiše syčelo jako plamen zmítající se ve vlhkém ohništi. Jako by mělo svoji vlastní duši, vůli a nelíbilo se mu zde stejně jako tobě. Dokonce mělo i svoji vlastní přízračnou auru, ačkoliv nedokázalo proniknout temnotou natolik, aby osvětlilo místo, na kterém jsi se nacházel.
Přísahal bys, že tma po něm zuřivě chňape, snaží se jej uhasit a vzteká se, když se jí to nedaří.

"Otázkou není, co tu chci já, ale proč jsi tady ty, Ilethare Isaiahu, bratře Vyvolené..." odpověděl stínový muž, jehož obrys vystupoval ze tmy. Jeho hlas byl hluboký, dunivý, v jeho pozadí byl slyšet hukot ohně, divokého a nezkrotného jaký dřímal v nitru každého Canosana, který svůj život zasvětil ohni.
"Makayla říká, že ti máme dát ještě šanci... Že si nezasloužíš být zatracen a odsouzen k svržení do nicoty, i přes to všechno, co jsi za poslední dny natropil..." pokračoval dál, stál nehnutě na místě a i když jsi neviděl jeho tvář, cítil jsi jak tě sleduje. Pozoruje.

"Kruh musí být uzavřen."

Našeptávající - 29. listopadu 2014 16:14

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Thomas O'connel

Síla vzpomínek?

Iletharův spánek byl tvrdý, ale neklidný. V první chvíli to působilo jako by ho tvůj příchod vzbudil, ale opak byl pravdou. Ve spánku sebou zmítal, neustále se převaloval, cukal se. Ať už se mu zdálo cokoliv, nebylo to nic hezkého. Noční můry jsou zákeřné, věděl jsi to, napadají člověka tehdy, když je nejvíce bezbranný a vydaný na pospas jejich běsnění.

Plamínek svíčky se mihotal ve vzduchu jako bys svíčku postavil do průvanu, ačkoliv na ni nemělo odkud táhnout. Dělo se tak, ať už jsi ji postavil kamkoliv nebo ukryl plamen mezi dlaně. A sotva po pár minutách s krátkým syknutím zhasla. A ať už jsi se snažil s křesadlem sebevíce, svíčka znovu nezvplála. Ona, ani žádná jiná v domě.
Zhasl i oheň v peci.

A ze dvora se ozvalo táhlé vytí psů...

Obrázek

Thomas O`Connel - 29. listopadu 2014 21:57

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Thomas O'connel
Svíce

Křemen v křesadle prudce dopadl na hrubý železný povrch a vypálil proti svíčce několik svítících jisker. Pár z nich zabralo a slabý plamínek se uchytil na knotu. Rostl a sílil. Pak, jako když někdo foukne, zmizel a zůstal jen čadící knot.

Vzal jsem znovu křesadlo a svíčku vystavil nové spršce doběla rozžhavených kousků železa. Svíčka vzplála jen na malý okamžik, než ji jakési neviditelné rty sfoukly. V tu samou chvíli s nápadným sykotem zhasly i plameny v peci. Mé reflexy zapracovaly, já se zprudka otočil. Zaslechl jsem ještě, jak před domem smutně zavyli psi. Jako by měli strach.
Pozvednu se a nasadím si kapuci. Z pouzdra vyjmu jeden z nožů a nechám jej zmizet v záhybech mého pláště.

Vzpomínka

Seděl tam už dlouho a naproti němu svíce. V jedné, ne zrovna velké a zatemněné místnůstce, oči zavřené, zdálo se jí, že spal. Pomalu zavřela za sebou dveře. Tak jak jí to učil, mírně je pozvedla z pantů, aby nezavrzaly a zůstaly tiché. Pak přešla po místnůstce naproti němu. Všimla si, jak plamínek svíce urputně bojoval s vánkem.
Posadila se do stejného sedu se zkříženýma nohama, jako tam seděl on. Přesněji řečeno pokusila se, ale její neopatrný pohyb, který by on jistě označil za nemotorný, sfoukl svíčku.
Místnost potemněla. Zaslechla drobné změny v harmonii zvuků, ale nebyla schopná dostatečné reakce. První ráně dokázala uhnout, druhou ránu zachytila a odrazila, v tu chvíli si z hrůzou uvědomila, že má v ruce nůž.
"Mistř..." chtěla vyslovit, identifikovat se a tak zabránit, aby jí zabil, ale do nohy prudce vrazil jeho nárt a ona se ocitla ve vzduchu. Protože pro ní taková pozice nebyla udržitelná, rozplácla se o zem. Hlava jí narazila do podlahy tak prudce, že všechny zbytky světla v místnosti potemněly. Než stihla popadnout dech, pod krkem pocítila nůž. A opět, jako už po několikáté svíral její život v rukách. Všimla si také, že je to teprve pár vteřin, co plamen zhasl.
Chvíli bylo nervózní ticho, než se ozvalo "Avery?"
Dívka vydala bolestný sten, jediný zvuk, kterého byla schopná. Dýka zmizela v temnotě. Vteřina ticha, než se ozval mechanický zámek křesadla. Jiskry zapálily oheň svíce a ten se odvděčil nepatrnou dávkou světla.
"Co tě to napadlo?" zeptal se. Snažila se v tom najít jakýkoliv náznak zloby, smutku, zklamání, čehokoliv, ale v hlase nenašla nic jiného než téměř otcovskou výtku.
"Já... Myslela jsem, že..." Posadila se. Stále na sobě cítila jeho oči, i když je neviděla. Byla si jistá, že předtím kápi nasazenou neměl.
"...budete hrdý..." řekla. Nebyla to pravda. Dole v přístavech slyšela jisté drby a chtěla se na ně zeptat, ale tváří v tvář schovanou v temnotě kápě jí všechna statečnost přešla.
"Na co?" zeptal se a sundal kápi.
"Co... jsem se... naučila..."
Vrah musel odpověď uznat. Dokázala se k němu připlížit a ani to druhé nebylo napoprvé špatné. Pyšně se na ní usmál. Pak sedl zpět ke svíci tak, jak u ní seděl předtím. Dívka se zvedla uvažujíc, co má udělat, když vrah znovu promluvil.
"Až mi budeš chtít říci, o co se jednalo, můžeš znovu kdykoliv přijít."
Opět otevřel oči a pohlédl na vyjevenou dívku.
"Jen příště nepřevrhni světlo. Hůře se pak poznávají přátelé."

Podívám se po okolí, které, alespoň se mi to zdá, trochu zešedlo. Skloním hlavu a usměji se.
"Co jsme si říkali o světle... Avery."

Ilethar Isaiah - 02. prosince 2014 08:50

Hodně pozdní odpoledne třináctého dne
Ismaelův dům

Bouře a vzdor

Ilethar vycenil na vetřelce zuby v grimase plné vzdoru a nechuti. Pokud si dotyčný myslel, že zmíněním sestřina jména dosáhne nějakého pozitivního výsledku, ošklivě se pletl. Z čehož lze usuzovat, že žádné entity nejsou neomylné.

"Nevyslovuj přede mnou její jméno. Neodvažuj se..." Zavrčel skrz stisknuté čelisti, vzápětí se ale štěkavě uchechtl a pohodil hlavou. Aniž si to uvědomil, začal neznámého obcházet v pomalém kruhu, přičemž se otáčel tak, aby vetřelce pořád viděl. Instinkty bojovníka se začaly startovat i v nehmotném těle.

"Akorát kecy," odpálkoval hbitě Canosanskou průpovídku o uzavírání kruhů. Ilethar tušil, komu právě oponuje, nebyl úplně hloupý. Problém byl spíš v tom, že mu tak nějak chyběl pud sebezáchovy a složku zdravého rozumu potlačovala touha zabíjet a mrzačit. Momentálně velice silná. Pomaličku otvíral a svíral ruce v pěst a přemýšlel, co by se asi stalo, kdyby zkusil přerazit čelist téhle...bytosti.

"Svý falešný proroctví si můžeš smotat do ruličky a nacpat do míst, které mají určitě i démoni jako si ty. Já vám jí nevydám i kdybyste svejma lživejma žvástama popsali celej svět..." Modré oči mu zlostně blýskaly a on jakoby jen čekal na vhodnou chvíli. A i když netušil co přesně udělá, nehodlal sebou nechat jen tak vláčet a smýkat jako hadr na holi. Nehodlal. Jeho vůle je jeho a jen jeho. Jen ať ji zkusí ujařmit. Takové sousto si ještě neukousli.

"Ještě nějaké nejasné výhružky, nebo už mě necháš v klidu?"

Našeptávající - 14. prosince 2014 21:37

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Promluva do duše

"Máš nepokojnou mysl, Ilethare... Jenže vztekem se nic nevyřeší," povzdechl si stínový muž, kterému v dlaních plápolal ten plamen. Jediné, co držel v pozadí všechny ty hlasy, nenechavé ruce. Neznámý se ovšem ani nepohnul, zatímco jsi jej obcházel, ovšem stejně jsi měl podezření, že moc dobře ví o každém tvé pohybu. Nádechu. Myšlence.
A v zádech tě pálil pohled Oka. Nepříjemný, mrazivý.

"Jsi si jistý, Ilethare Isaiahu, bratře Vyvolené?"

Hlas se na chvíli odmlčel, každé slovo jako by zamyšleně přežvykoval v ústech, než jej vyslovil. "Je to strašlivý úděl, Vyvolených, chápu tvoji zlost," pokýval hlavou a znělo to upřímně, v jeho hlase zaznívala potlačovaná bolest. "Cítil jsem všechno, co ona, do posledního výkřiku a poslední slzy..." opět se odmlčel.

"Chápu i to, že jsi ztratil svoji víru, to se stává i těm nejsilnějším z Vás," pokračoval dál tím klidným statickým hlasem. "Jenže ona tu svou znovu našla. Žádám tě tak o jediné, prosím tě o to... Nebraň jí. Nenuť ji nakonec zemřít s pocitem, že bolest tvé sestry byla zbytečná..."

Ilethar Isaiah - 22. prosince 2014 17:03

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům

Rozhovory s bohem

Bývalý Strážce ohně se tedy zastavil tak, aby mohl stínovému muži čelit opět tváří v tvář. Chvíli skřípal naprázdno zuby a očividně si žvýkal zevnitř tvář, než pomalu odpověděl.
"Je mi jedno, co jste jí nalhali, že jí najednou pomalý stahování z kůže přijde jako ta lepší alternativa. Nebo jak jste ke svým záměrům zneužili tu dračí ženu..." Potřásl hlavou a odhrnul si vlasy z obličeje.Pořád se mračil a touha rozbít tomu muži ústa a nacpat mu jeho předstíranou lítost do úst společně s jeho zuby sílila.

"Ale dobře. Pobav mě. Pověz mi, jaká příšerná katastrofa mě čeká, když vám ji nevydám. Nemůžu se dočkat dalších výhružek," vycenil zuby v úsměvu který uličkou s názvem Příčetnost asi spíš jen letmo proběhl.
"Myslíš, že mě příslib utrpení nějak děsí? Zrovna mě?" Zasmál se. Dost nehezky, nutno dodat.
"Protože takhle mě nepřesvědčíš. Pořád nevidím žádný důvod, proč bych měludělat cokoli z toho co říkáš."

Našeptávající - 22. prosince 2014 17:37

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

Temné stíny

"Jen příště nepřevrhni světlo. Hůře se pak poznávají přátelé."

Slyšel jsi to, tichou ozvěnu své vlastní myšlenky vyslovenou někým... Druhým. Ten hlas byl stejně jemný a přízračný jako bílý proužek kouře vlnícího se nad knotem svíčky. V místnosti se nepatrně ochladilo, někdo jiný by si toho nevšiml, ovšem ty jsi to poznal, tvůj instinkt burcoval trénované smysly na hranici toho, co dokázaly.

S ochlazením i trochu potemnělo, jako by se ze světa začaly vytrácet veškeré barvy, všechno to, co jej dělalo pro mnohé... Snesitelnějším. Stíny se začaly protahovat, prodlužovat jako když zapadá slunce. Natahovaly se snad po tobě?
Vytí psů zesílilo, jeden z nich se rozštěkal a ty jsi slyšel hlas Maily, která se je zřejmě snažila utišit. Marně.

"... Ovšem o to snáze poznáš nepřátele."

Zašeptal ten Hlas sotva o pár úderů srdce později. Jenže tentokrát to nebyla žádná památky na dávnou vzpomínku. Stín, který vrhala svíčka se zavlnil. Na prchavý okamžik ne delší než jedno mrknutí připomínal spíše obrys ruky s prsty chňapajícími po něčem.

A z vrchu se ozval bez varování Iletharův výkřik. Dveře od pokoje, kde jsi ho zanechal, byly zavřené. A co hůře. Zahrazené zevnitř závorou.

Edo - 22. prosince 2014 19:26

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

Prokletý bordel

Než jsem stačil ženě, jestli se tak to stvoření nahoře dá nazvat, odpovědět na její otázky, ale přerušil mě rachot a asi i samotnou Shae neplánovaný příchod. Plán, že o ní ta naohře nemusí hned vědět, tak padá a já křičím nahoru, a doufám i, že mě uslyší ta, o které mluvím.

"Neubližujte ji! To je můj doporovod! Kamarádka Danteho!" Doufám, že je to dobrý argument a že tím nedělám ze Shae cíl.
Koulím při tom oči na výše zmíněnou a odhaduju, jak moc je v pořádku. Jestli není nějak zraněná.
Co tam sakra dělala? A co je tohle za zatracené místo?
Čekal jsem zaplivaný zakouřený podnik s podivnými živly, ale až tak zakouřený a až takové živly, to jsem si nepředstavoval. Zajímalo by mě, jestli něco podobného čekala Shae. A pokud ne, jak moc ji to překvapuje. Mě hodně.

Thomas O`Connel - 24. prosince 2014 03:29

Připozdívající se odpoledne třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel
Mé znamení

Tohle není Avery. Ne... Je to jen její přízrak. Ty nikdy neříkají dobré zprávy. Je to pocit viny, potřeba utíkat před tím, co jsem zavinil, když jsem odjel.
O tomhle Ariela psala, velmi detailně a nejspíše správně. Herold boha smrti se v takovýchto věcech mýlit nebude.
I přes to... Co když to je ona? Nemůžu tuhle možnost zcela zapudit.
"A co jsi pak ty?" zeptám se chladně.

V tu chvíli se ozve Ilethar. Moje tvář se okamžitě obrátí ke schodišti k jeho pokoji. Na chvíli zavřu oči a unaveně vydechnu. Poté se obrátím zpět ke svíčce.
"Obávám se, že to bylo znamení pro mne. Večer na tebe budu čekat." promluvím zvedajíce se k dýmu.
"Zatím se rozhodni, jak odpovíš."

Dveře jsou zavřené. Zatlačení do nich mi napoví, že závorou. To mě netrápí. Do škvíry mezi dveřmi a jejich rámem, pod obrys závory, zatlačím dýku. Pak s čepelí vyjedu prudce nahoru. špička dýky nadzdvihne závoru a ta se vlastní vahou sveze ze dveří. Je to dobrý trik a stále se divím, že jej zná tak malý okruh lidí. Pak rychle a tiše otevřu dveře stále s dýkou v ruce schovanou za zády. Připravený přesně podle učení Mistrů smrtihlavů, zabít kohokoliv, kdo si o to řekne.

Našeptávající - 30. prosince 2014 11:50

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Miluj bližníno svého. Kámen.

"Dračí ženu?" podivil se Čtvrtý. "Nevím, o kom to mluvíš..." Možná lhal, možná ne, ale co na tom záleželo, o to zde přeci nešlo. Zatímco jsi mluvil, a tvůj vztek, touha muži ublížit a navždy jej umlčet, rostly, ucítil jsi to.
Pohled vpalující se do zátylku. Velké Oko. Hledělo přímo na vás, nehybně, mez mrknutí jako by zamrzlo v čase.

"Jsi tak sebestředný, Ilethare," povzdechl si a plamínek na chvíli nejistě zaplápolal. "Na svém vlastním utrpení ti nezáleží, ale otázkou je... Budeš se klidně dívat, jak trpí ostatní? Ona? Promysli si to." Stále jsi neviděl jeho tvář, jeho nic krom černého obrysu a možná to tak bylo dobře.
Plamínek v jeho dlaních se zmenšoval a zmenšoval, umíral.

"Jestli Matka povstane, tohle bude váš nový svět."

S těmi slovy plamen zmizel úplně a vše se navrátilo do temnoty. A všechny ty hladové stíny, přízraky tlačící se kolem, tě začaly s vytím trhat na kusy.

Našeptávající - 30. prosince 2014 12:01

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

V objetí tmy

Žádný hlas již neodpověděl, nedal znamení. Jen svíčka stále nešla zapálit a v domě se drželo to podivné chladno, mráz plížící se pod kůží a pronikající až k morku kosti. Ať už to bylo cokoliv, nevěstilo to nic dobrého. Na to, aby to člověk poznal, nemusel být žádným odborníkem.

Závoru jsi snadno překonal během chvíle, dveře se nechaly s tichým zaskřípáním otevřít. Byl to zajímavý trik, kterým mistr Smrtihlav opatřil všechny dveře v domě, jak sis mohl všimnout. Pokud je člověk otevíral pomalu, opatrně, vydávaly protivný skřípavý zvuk, který ač nebyl hlasitý, nedal se přeslechnout. Naopak, pokud je člověk otevřel rychle, rozhodně, nevydaly ani hlásku.
Ten, kdo vchází s dobrými úmysly, se nemusí plížit.

V pokoji, kde jsi Ilethara zanechal, byla tma. Opravdová tma. Jako by okno někdo zabednil a schoval za těžký tlustý závěs. Podobnou tmu jsi znal, dalo se na ni narazit v podzemí, v jeskyních, kam nedopadá jediný paprsek světla. Byla to tma, ve které se mnohým i špatně dýchalo, na kolik působila hustým a neproniknutelným dojmem.
Světlo z chodby ji jen nepatrně prosvítilo. Natolik, že jsi mohl na posteli zahlédnout zmítající se siluetu Ilethara.

Našeptávající - 30. prosince 2014 12:32

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

Paní domu

"Cože?" I žena div nenadskočila, když se ozval ten rámus. "Kdo jsi ty? Co tu chcete? Nebudu se ptát znova!" křikla o poznání jistěji, odhodlaněji. Tvá odpověď jí očividně nestačila a Shae tu nebyla, aby ti přispěchala na pomoc.
Nevěděl jsi, zda to slyší žena, ale ty jsi to slyšel rozhodně.

Tiché klení Shae, které se tlumeně ozývalo a bylo prokládáno kašlem a sykáním. "Edorane!" ozvalo se mezi těmi všemi zvuky zvolání Shae. Znělo to... Naléhavě.

Ilethar Isaiah - 31. prosince 2014 01:30

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům, Snový svět.

Naštvanej a na plný pecky

"Utrpení jednoho, v tomhle případě pěti, má tedy zastavit utrpení světa, to mi tu říkáš? A já tomu zabráním tím, že jedna nevinná holka bude umučená k smrti?"
Ilethar zaťal ruce v pěst, až se mu nehty zaryly do dlaní a odfrkl si.
"Nevím, jestli takovej svět za zachraňování stojí..."

Ale to už bůh pomalu mizel a pronesl svojí poslední větu. Ilethar netušil, jestli to byla odpověď na jeho slova, nebo jestli to ten samolibý parchant měl nacvičené dopředu a prostě se rád poslouchal. Bylo to jedno. Věděl co přijde už když bůh začal mizet, v jedné jeho ruce se zaleskla v dýka odrazem zmírajícího světla, v jeho tváři vyceněné zuby a doširoka rozevřené oči. Snový svět jakoby zadržel dech.

V hlavě mu vytanula slova jeho otce, která mu říkával, když spolu ještě vycházeli. "Správnej chlap má umřít hlasitej a naštavenej, Ile." Ne zrovna vznešeně znějící slova, pravda, ale rozhodně se podle nich dalo žít. Tedy, zemřít.

'Tak dobře tati...' Bývalý strážce ohně vycenil zuby v dravém úšklebku, pozorujíc jak se přízračné spáry náhle blíží, jeho tělo se začalo třást. Ale ne strachem nebo úzkostí nad tím co mělo přijít. Rezonovala v něm nenávist, vzdor a vztek. 'Naštvanej do poslední chvíle...' Ilethar se v tom zlomku vteřiny v duchu natáhl a sebral všechen ten pomyslný doběla rozpálený běsnící oheň, který v něm rozdmýchal k životu ten zasraný zchromlý bůh a vložil do 'naštvaného a hlasitého' výkřiku, společně s nímž se začal kolem sebe po přízracích ohánět a bodat dýkou, kopat, kousat a bušit pěstí do každého centimetru přízračné hmoty, který byl dost hloupý na to, aby se přiblížil ke krvi Isiahů, to vše se zběsilostí nasraného rosomáka v plamenech.

Isiah senior by byl hrdý. I když, spíš ne.

Thomas O`Connel - 31. prosince 2014 11:35

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

Objetí na rozloučenou

Tma nikdy nevěstí nic dobrého. Obvykle věstí mě.
Otevřu dveře a jeden z mých prvotních instinktů zatroubí na poplach. Přikáže mi zmizet, schovat se ve tmě. Je to špatný instinkt. Pokud tu někdo je, jeho oči si už dávno přivykly na tmu. Přimáčknu se ke stěně na chodbě nalevo od dveří.
Kde je to zatracené okno. Tamhle...
Projdu pokojem až k oknu. Nedám na sobě znát, že se všechny mé smysly napjaly a reflexy připravily. Normálním krokem dojdu k oknu, závěsy roztáhnu a okenice otevřu.
Poté, když světlo zapadajícího slunce ozáří pokoj, dojdu k Iletharově lůžku. Vezmu jeho zbroj a hodím mu ji proti jeho hrudi tak, aby jej vzbudila.

Našeptávající - 01. ledna 2015 15:50

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům, pokoj pro hosty
Thomas O'Connel a Ilethar Isaiah

Dobré ráno, ptáčátko

Domnělý závěs i okenice se pod tvými prsty rozplynuly jako iluze. Tma nebyla přirozeného původu, i když jsi za okenicemi spatřil denní světlo, i když už se šeřilo, tak tma v pokoji mizela jen velmi pomalu jako mlha padající na zem, kde se ztratí úplně.
Zmizela úplně v okamžiku, kdy na Iletharovu hruď dopadla zbroj.

Vzbudilo ho to.

I když v uších stále ještě slyšel poslední dozvuky vytí stínů a mlaskání, jak si pochutnávali na jeho mase. Sen. Byl to jen...
Sen.

Ilethar Isaiah - 03. ledna 2015 16:10

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

Drsné probuzení

Ilethar sebou prudce trhl, když mu na hruď dopadla zbroj, vzápětí se svalil z postele, překulil se téměř ukázkově po zemi a temeř jedním pohybem ze sebe shodil nečekané břemeno a vyskočil na nohy. V ruce držel tasenou dýku a těkavě se rozhlížel po pokoji, ve tváři divoký výraz. A v následující chvíli přestaly fungovat vycepované instinkty, očividně, protože bojovník se drásavě rozkašlal a zavrávoral. Volnou rukou zašátral po hrudi, kde by přísahal, že ho ještě před chvílí trhal na kusy přízračný spár, načež se potácivě opřel o zeď. Ale zbraň neupustil. Některé věci prostě nezmění ani sebevětší trauma.

Chtěl vyplivnout nějakou pro něj typickou kletbu, ale místo toho se znovu rozkašlal. Celý se třásl a černé vlasy nyní ostře kontrastovaly s jeho mrtvolně bledou pokožkou. Znovu si ohmatal hrudník a krk. Žije. Rozhodně je naživu. Tedy pokud potemnělý Ismaelův pokoj není nějaký opravdu špatný posmrtný život. Ještě i tak se cítil dost mizerně. Cítil, že kdyby teď chtěl, nedokázal by přivolat oheň, ať už vnitřní nebo viditelný. Stíny jakoby jej vycucly. Doufal, že to není napořád, nebyl to příjemný pocit.

"Sen. Ne obyčejný. Byl to Čtvrtý..." Zasípal směrem k Thomasovi, aby ho aspoň částečně uvedl v obraz, než se opět věnoval 'dávání se do kupy'.

Edo - 05. ledna 2015 15:47

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

Prokletý bordel

Ten spěch v rozhodování, do něhož jsem nucen, mi není příjemný. Nejsem na to zvyklý. Jedna noc v podpalubí, zavřený v bedně a o pár chvil později tohle?
Shae chce, abych ji přišel na pomoc? Nebo ji vadí to, že jsem řekl příliš? Co po mě chce? Co když si její chování vyložím špatně? Nějak si jej ale musím vyložit. A to rychle, hned.

Ve stresu zatínám pěsti. Střídavě hledím ke dveřím vedoucím do sklepa a kdesi nahoru na ochoz, pod kterým se ukrývám, aby na mě ta "žena" neměla výhled.
Její otázka visí ve vzduchu.

"Já. Jmenuji si Edo. To ona. Ona zná Danteho. A teď potřebuje pomoc! Neubližujte mi, prosím! Vyvedu ji ven, ať si nás oba můžete prohlédnout!"

Při posledních slovech seberu odvahu a rychlým krokem s dlaní napřaženou nahoru k ní v obranném gestu se přesunuji ke sklepu. Ve tváři mám pohled vystrašeného kolouška. Ani se nemusím moc snažit. Jsem připraven se rychle odrazit, kdyby udělala znovu to, co udělala před tím nahoře.

Pokud to vyjde, snad jsem udělal nejlíp. Jestli Shae opravdu potřebuje pomoc, pokud je třeba zraněná, stejně se s tou nahoře budem muset domluvit a tohle by mohl být dobrý začátek. A pokud má Shae v plánu něco jiného, za chvilku budu u ní a může mi svůj plán odhalit v úkrytu.

Thomas O`Connel - 05. ledna 2015 18:02

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Tak promiň

Hruď pod brněním poklesla. O zlomek zlomku vteřiny později se zprudka nadzdvihla zpracujíc nový dech, novou energii, která otevřela rozlícené oči. Energii, která rozpohybovala celé tělo.
Ilethar sletěl z postele dosti neohrabaným způsobem; takovým, jakým z postelí padají děti s nočními můrami. Reflexy jej ale vyburcovaly k tomu, aby se v mžiku zvedl na nohy. Možná si to neuvědomil, ale ještě pár vteřin vyhrožoval tasenou dýkou jakoby celému pokoji, než spustil jeho mozek. Z pomateného bojovníka, jehož nepřítelem je vše a nic, se stal opět bojovník, který ztratil všechnu víru. Opět jednoduše Ilethar.
Spánek prostě nepomohl, to bylo zjevné.
"Obávám se, že to nebylo naposledy." odpovím na jeho zasípání.
Obešel jsem jej a pozvedl ze země jeho zbroj. Prohlížel jsem si její zdobení, symboly plamenů.
Stále mi nevěří...
"Bohové nás nezastaví."
Pozvednu hlavu a zadívám se mu do očí.
"Jen jeden druhého můžeme."
Opět se podívám na jeho zbroj. Pak ruku s ní natáhnu k němu čekaje, až si ji vezme.
Vzpomenu si na jednu otázku, kterou jsem předtím ignoroval.
Ptal se, jestli mě straší mí mrtví... Stále tě to zajímá?

Našeptávající - 05. ledna 2015 22:45

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Kvintesence
Leodak

Začátek konce

Ať už jsi v ten večer měl v plánu cokoliv, s kýmkoliv, tak v ten okamžik, kdy tě zastavil jeden ze Strážců, se vše změnilo. Velmistr Elijah Loken si vyžádal přítomnost všech Zaklínačů chrámu Kvintesence v Temnici.

Elijah Loken. Muž tvrdý, muž zásad, muž své víry. Jeden z nejlepších Vrchních Zaklínačů, věrný služebník Pátého. A otec jednoho ze Zaklínačů, který je milující jen do okamžiku, kdy je vše dokonalé, otec netolerující chyby. Ničí chyby. Ani ty Vaše.

Bylo to zlé. Moc zlé. Protože zároveň s tím se chrámem šířila další zpráva.
Pátá utekla.
Reese Raegan byla pryč.

* * *

Temnice se nacházela o patro níže v prostorách, kde ani kouzla a bariéry příliš nepomáhaly tomu, aby zde nebylo vlhko a zima. Nacházela se až na konci chodby, byly to ty těžké černé dveře zdobené kováním. U klenutého stropu chodby se vznášelo pár koulí matného světla, které si líně pluly sem a tam v předem určených diagonálách, díky čemuž vynikla ta děsivá hra stínů. Bylo to jen na efekt, ovšem právě ten efekt byl zatraceně dobrý.
Jako první do chodby před dveře dorazil Deucalion, mu jen o pár let starší než ty. Mračil se, v tváři se mu zračily obavy, ale nepromluvil ani slovo. Jen ti přikývl na pozdrav. Chvíli po tobě dorazili zbývající dva Zaklínači. Gavriel Loken, syn Velmistra, nejmladší z vás. Bylo mu sotva něco přes dvacet, ale své místo zde si zasloužil. Následoval jej Isaac, syn Judahův, byl o dobrých deset let starší jak Gavriel, ovšem přesto se nyní tvářil spíše jako novic před první zkouškou, než mistr Zaklínač. Blonďaté vlasy měl stažené do ohonu pomocí kousku kůže, vynikla tak jeho kostnatá úzká tvář s černýma očima. Oblečen byl neformálně, jen bílý plášť s výšivkou naznačoval, kdo to je.

Trvalo sotva pár minut, než na schodech zazněly i kroky Velmistra. O to větší překvapením bylo, že za ním klusala žena. Nikoliv žádná z Vědem, jak by se dalo očekávat, ale akolytka. Řádová akolytka, kterou všichni zde přítomní znali sotva od pohledu. Vlasy měla na levém spánku slepené krví, a tak bylo poměrně jasné, že ji někdo musel uhodit. Dost tvrdě. Následovala Velmistra s hlavou skloněnou a vyděšeným výrazem.
Jakmile Zaklínači spatřili svého nadřízeného, krátce se uklonili. Disciplína nade vše. Jejich pohledy směřovaly i na Zelo, ačkoliv jediný Gavriel, který se opíral unaveně zády o stěnu, se odvážil promluvit jako první.
„Neměli bychom poslat pro nějakého felčara k Ohnivým?“
Velmistr se ovšem jen zamračil. “Není třeba. Někdo ji omráčil a udělal to správně. Bude ji jen pár hodin bolet hlava,“ opáčil mladému Zaklínači, a tím to celé uzavřel.

Do Temnice vešel první.

Těžké dveře za sebou skrývaly vícero místnosti, ovšem váš cíl cesty byla hned ta první. Ta nejvíce nevinně působící. U klenutého stropu se vznášela stejná světla jako na chodbě - přesně tak z chodby, protože po otevření dveří se začala přesouvat dovnitř, aby mohla kroužit po obvodu kulaté místnosti. Uprostřed byl stůl. Prostý. Dřevěný. V jeho čelech bylo vždy po jedné židli - ačkoliv jedna z nich byla vyšší, vyřezávaná, zatímco druhá připomínala spíše křeslo odsouzence. Po stranách pak bylo po dvou židlích.
V čele zasedl Velmistr, každý ze Zaklínačů pak měl své místo po straně. Zelo Velmistr posadil právě na tu nepohodlnou židli.
“Vědět, že půjdeme sem, vezmu si deku,“ zamumlal k tobě Gavriel.

Nezdržoval, vše proběhlo rychle.

"Pátá je pryč, což všichni víme. Tresty za to, že k tomu mohlo dojít, když jsme se zaručili za její bezpečí a setrvání zde, v Chrámu, budou padat později. Až ji najdeme," odmlčel se, byť jen krátce. „Isaacu, Leodaku, vy zajistíte, aby se o tom dozvěděli všechny chrámy a vyslaly do ulic lidi, kteří prohledají každou skulinu tohoto města i okolí. Deucalione, ty zajistíš prohledání chrámu," pohledem pak sklouzl ke Gavrielovi. "Ty ji znáš nejlépe. Chci, abys nám řekl místa, kam chodí, místa, která má ráda. Kde by mohla být," spustil příkře.

Gavrielovy zacukaly koutky. „I kdybych řekl všechna její oblíbená místa, těžko na jakémkoliv z nich bude. Očividně má s sebou někoho schopného, protože tady akolytka asi těžko spadla ze schodů. Reese je s někým, kdo se vyzná...“ Věnoval krátký pohled zraněné Zelo a taky na ni ukázal. Konec věty ale nechal viset ve studeném vzduchu, ať si tam každý sám doplní, v čem by mohl (nebo mohli) její komplicové být schopní.
„Vodopád tady u chrámu, knihovna, park ve městě, naše zahrada, pláže, skaliska... Dokud jsme ji nezavřeli do domácího vězení, milovala celý Canos,“ podíval se zpříma na otce. Sám moc dobře věděl, že Reese měla ráda všechny a všichni měli rádi ji.

Velmistr stále hleděl na Gavriela úkosem. "A někdo, kdo se vyzná, bude s Reese. A to je ta chyba, kterou udělal, protože my oba moc dobře víme, že Reese je svá a zvyklá si prosadit, co chce ona, i když to tak nepůsobí. A její chování je předvídatelné, až na tohle malé klopýtnutí."
V něčem měl Velmistr opravdu pravdu, to Gavriel věděl. Všichni to věděli. Reese byla svá. Byla jiná. Její pohled na svět byl... Tak zvláštně, skoro až kouzelně deformovaný.
„Reese možná předvídatelná je, ale jsou minimálně dva. A pokud se budou chtít... Pokud se budou chtít ztratit, budou muset spolupracovat, ustupovat si navzájem,“ Namítl opět Gavriel.
"A takový to postup je zpomalí," uzavřel to Velmistr. "A dříve či později se zastaví úplně. Znám ji lépe, než si myslíš," jeho pohled byl tvrdý, nesmlouvavý. Znepokojivý.
Ušetřena ovšem nebyla ani Zelo.
"Akolytko Typio," oslovil ji Velmistr formálně, leč stejně úsečně jako Gavriela. "Chci vědět, co se stalo. Kdy tě napadli, kdo to byl."

"Emm ... Bylo někdy kolem poledne. Šla jsem za Vědmou," zamumlala akolytka, ve tváři přemýšlivý výraz, "Menoou." řekla, zatímco se snažila ve své mysli najít nějakou zřetelnější vzpomínku. "Zabočila jsem do chodby, kde jste mě našel," podívala se přímo na velmistra, aby všem došlo, že tahle část věty patřila jemu, "no a viděla jsem ji, pátou nevěstu. Byla tam s nějakým mužem." Potřásla hlavou, ale ne moc prudce, aby se její bolest moc nezhoršila, chytla se rukou za krk a dodala: "Emm, víc už nevím."

"Takže je to pravda," zamumlal Deucalion, když Zelo domluvila. Zřejmě tomu do teď nevěřil.
Velmistr se ostře nadechl a umlčel tak Isaaca, který chtěl zřejmě něco namítnout. Těžko se tomu věřilo. Kdo? Kdo by zradil to, v co věřili? "Ať v chrámech zjistí, kdo z jejich lidí chybí," rozkázal Loken. Všichni věděli, že Zelo řekla to, co mohla, nikdo z ní tak nepáčil žádné další rozumy.
"Děkujeme. Snad si vzpomenete na více, co by nám mohlo pomoci," pokračoval stroze k akolytce, než si příděl jeho pozornosti vysloužil opět Gavriel. "Doprovoď ji za Menoou," odmlčel se, byť jen krátce, aby se mohla nadechnout k dalším slovům. "Pak si sbal na cestu. Nemůžeme riskovat se spoléhat na to, že se Reese bude schovávat někde v Canosu. Chci, aby si vedl jednu ze skupin, které pošleme ji hledat."
Ostře se nadechl, když přišla další námitka ze strany jeho syna.
„Skupin? To mám udělat nájezd na jedno z okolních měst a s nějakým půl tuctem vojáků ho prosmýčit? Vím, že mi nedůvěřuješ, ale když pojedu sám, budu míň nápadný. Možná zranitelnější, ale míň nápadný. A nějaká informační síť se dá najít všude. Ani vlastně nevíme, kterým směrem se vydali. Toark je možná blízko, ale jestli jeli na opačnou stranu...“
Odpověď přišla rychle. Nesmlouvavě. "Nevíme, kdo ji doprovází. Budou vytvořeny malé skupiny, po dvou, po třech, které vyšleme do všech stran. Stačí si vzít neformální oděv a na krátkou chvíli mezi lidi zapadnete. A když se něco stane, vždy ze skupiny zbude někdo schopný to říci a podat hlášení. Jsem si jist, že Kněží s tím budou souhlasit. Je to rozkaz, Gavrieli, tak to udělej."
Podíval se po vás všech.
„Rozchod, nesmíme ztrácet čas, všichni máte své úkoly.“
Gavriel se Zelo odešli jako první, za nimi šel Isaac a Deucalion. Tebe ovšem Velmistr zastavil, tak aby si toho ostatní nevšimli.

„Ty ještě chvíli vydrž, Leodaku, mám pro tebe jiný úkol.“

Leodak *Lovec lebek* - 06. ledna 2015 20:13

keepers_of_the_realm__1__crimson_lion_by_iamagrid6cr5z64221.jpg

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Kvintesence

Začátek konce

Na večer jsem plánoval,že se trochu protáhnu a zatrénuji si s chrámovými bojovníky. Bohužel jsem neměl příležitost. Velmistr Elijah Loken si chtěl promluvit se všemi zaklínači. Bylo to u nás v chrámu, takže jsem se nemusel nikam vypravovat.
K Velmistrovi jsem choval hlubokou úctu. Byl to muž, který za celý svůj život neudělal jediný ústupek. Muž, který nesnášel chyby. Nechtěl nové způsoby. Chtěl vše dělat tak, jak je to osvědčené, dokonale.
Věděl jsem, co se bude dít. Utekla. Neřešil jsem to. Čekal jsem, až na Velmistr řekne, co a jak.

Přede mnou přišel k temnici Deucalion. Oplatil jsem mu pozdrav také kývnutím a čekal, až přijde zbytek. Přišli. Tihle dva byli další dva zaklínači. Gavriel Loken. Nemyslím si o něm, že by byl neschopný. Je dle mého názoru jen nezkušený. Na tohle místo se dostal hlavně kvůli otci, ale neřeším to. Isaac, který je starší než Gavriel tak se tvářil jako by právě nastoupil. Vypadal ještě méně zkušeněji než Gavriel. Přesto toho měl za sebou už o dost víc.

Přišel i Velmistr. Společně s nějakou akolytkou. Nějakou zraněnou akolytkou... Vysvětlil nám co se stalo. Celou dobu jsem Velmistra poslouchal. Nemluvil jsem. Něml jsem za potřebí mluvit. Tomuhle muži jsem věřil. Měl jsem dostatek informací.
Akolytku posadil na velmi nepohodlnou židli, která vypadala, jako by pro ni byla za trest.
Dozvím se o svém společném úkolu s Isaacem. Podívám se na něj a klidným hlasem řeknu: "Vezmu si chrám kvintesence a vzduchu. Ty si vem ostatní." Nehodlám o tom s ním diskutovat. Takhle jsem to rozdělil. Můj chrám a chrám vzduchu, kam se alespoň zase podívám.

Chvilku pak řeší, kde by mohla být, s kým a v jak velkých skupinách je budeme hledat. Opět se do hovoru nechci zapojit. Neznal jsem ji tak dobře, abych mohl říci, co udělá. Nakonec se ale rozhodnu do hovoru vstoupit: "Podle mě by po ní měli jít jednotlivé lidé. Jsou méně nápadní, rychleji se skryjí a vždycky si najdou někoho, koho můžou poslat do chrámu nebo od něj získat informace. Čím větší skupina, tím spíše si jí všimnou..."

Nakonec velmistr toto setkání ukončí, všichni Zaklínači odejdou, já už se mám taky k odchodu, ale Velmistr mě zastaví. Má pro mě jiný úkol? Ani by mi nevadilo, kdyby to bylo to, co jsem dělal, než jsem se stal Zaklínačem. Jsem v tom nejlepší a v téhle vážné situaci si myslím že je potřeba, aby jednali ti nejlepší.
Podívám se na něj a řeknu: "O co se jedná , Velmistře?"

Shaemun Ithrin - 06. ledna 2015 20:37

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

Prokletý bordel

"Danteho..." Slyším Maryšin hlas a v duchu se modlím, aby Edoran to jméno již víckrát nevyslovil. Danteho přátelé zde nebyli zrovna vítaní, a tím 'zrovna vítaní' mám na mysli to, že už jsem Maryšu viděla i někoho zastřelit tou pekelnou věcí, co si sebou dovezla z toho pekla, které ji kdysi vyvrhlo do zdejších končin. "Máš tři minuty!" zakřičí Maryša po krátké odmlce.

Úlevně vydechnu, ale s dalším nádechem se rozkašlu. Prach si teprve sedá, se sebemenším pohybem víří a víří dál.
Díky otevřeným dveřím sem proniká aspoň nějaké světlo. Šero. Siluetu Edorana tak rozpoznám ihned, sotva do chodby vstoupí. Ani mu nemusím vidět do tváře, abych si domyslela ten zmatený a vystrašený výraz, se kterým teď nejspíše mhouří oči a snaží se zorientovat.
Hned za otevřenými dveřmi se nachází čtyři příkré a prudké dřevěnné schody připomínající spíše takový lepší žebřík. Člověk se tak hned dostane do chodby ve tvaru elka, která je pod úrovní budovy a svažuje se v podobě širokých dlouhých kamenných schodů.
Na konci chodby bývalo strmé točité schodiště vedoucí dolů. Bývalo je celkem zásadní slovo, protože tam zkrátka už není.
Schovává se pod hromadou suti.

Suti, ve které mi vězí nohy po stehna, zatímco na zádech cítím tíhu trámku. Není to moc pohodlné. Stejně tak není pohodlné ležet polovina těla přes úpatí schodiště a už vůbec není příjemné tak ležet na břiše. Ten bordel by mi ani tak nevadil jako fakt, že se nemůžu otočit, abych mohla zkusit suť odházet a nadzvednout ten trámek.

"Tady!" Syknu mezi dalším zakašláním.

Našeptávající - 06. ledna 2015 21:52

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Kvintesence
Leodak

Nedůvěra

Velmistr si počkat, až odezní ozvěna kroku odcházejících Zaklínačů a akolytky. Tvářil se vážně jako po celou dobu, ovšem nyní jsi z jeho přísné tváře četl i tu opravdovou starost. Znepokojení, kterému nedovolil prosáknout do výrazu po čas, co mluvil k vám všem. Ale ty jsi byl něco jiného. Znal jsi ho dlouho stejně jako on znal dlouho tebe. Byli jste vrstevníci.
"Reese," řekl 'Reese' nikoliv 'Vyvolená' to samo o sobě již něco napovídalo, "a můj syn, Gavriel," jako by snad měl i jiného syna, "si byli blízcí." Neřekl, jak moc, možná to ani sám on přesně nevěděl, jen tušil.

"Mám... Jisté pochybnosti." Jen vyslovit ta slova nahlas pro něj nebylo příliš lehké. "Nepomohl jí, tím jsem si jist, stejně jako tím, že ji najde. Ze všech lidí zde má největší šanci, věřím v to," krátce se odmlčel. Pečlivě volil slova. Rozmýšlel. "Ale mám podezření, že ji již nebude chtít dovést zpátky nebo... Se nebude tolik snažit, ze všech sil ji odvést, pokud si to Reese nebude přát," do tváře se mu začal vracet ten tvrdý výraz. Nejhorší, co jej trápilo, bylo řečeno.

"Chci tě požádat," ne nařizuji, tohle byla spíše žádost přítele a otce, nikoliv Velmistra, "abys jej sledoval. Až tě dovede k cíli, jednal za něj. Je ještě mladý, nezkušený, v tom problémovém věku, kdy mnoho z nás má právo na projevení svých pochyb," takového jsi jej už dlouho neznal. "Nechci, aby později on i my museli jeho rozhodnutí litovat."

Ilethar Isaiah - 06. ledna 2015 22:10

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

Staré rány

Ilethar si pomalu od Thomase převzal svojí zbroj a usedl s ní na zem. Sice už se pokoušel značení oškrábat dříve, ale nyní se do toho pustil s nožem v ruce znovu a důkladněji. Když se nad tím zamyslel hlouběji, nešlo ani tak o to, aby oklamal pronásledovatele. V tuhle chvíli to dělal čistě pro vlastní pocit, pro pocit, že se zbavuje připomínek na Canos.

Po chvíli zvedl od své práce hlavu a přestože se zdálo, že snad zabijáka a jeho slova nevnímal, koutky úst se mu velice neznatelně zhouply vzhůru.
"Teď je stejně dobrý čas na příběhy jako kdykoli jindy...a já jsem nikdy nepřestal být zvědavý..." Zhodnotil svojí práci kritickým pohledem, tiše si odfrkl a nohou přitáhl vak se svými věcmi. Pomalu z něj vytáhl kus hadru a brousek, načež se dal do čištění spojů zbroje, aby nedrhla a při pohybu ho neomezovala. Když byl s výsledkem hotov, pomalu vytasil všechny své zbraně a jednu po druhé je začal ostřit, začínaje dýkou.
"Já tě vnímám, neboj," ucedil,i když vypadal ponořený do práce. 'Muž, který se neumí postarat o své zbraně nemá právo je nosit'

Delia "Mori" Paran - 06. ledna 2015 23:20

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Kobky Chrámu Ohně

Ten velký převelký den!

Kobkám pod Chrámem Ohně se neříká jinak než Peklo. Pokud nevíte proč, zavítejte někdy k nám a rychle pochopíte. V kamenných nádobách velkých jak káď na koupání hoří ohně. Věčné ohně, které neuhasí ani voda ani čas, ba žádný ze smrtelných a snad ani nesmrtelných. Ty ohně zde hoří po celé generace a osvětlují prostory vysekané do černých skal mihotavým světlem. Ale nemyslete si, horko tu není, zdejší akolytky a strážci neznají slov 'vedro na chcípnutí', nikdy je neuvidíte se potit nebo si stěžovat na horký vydýchaný vzduch, ve kterém se většina vězňů zadýchá i při zvednutí se z tvrdé pryčny.
Ale jinak by přeci pobyt zde nebyl trest, no ne?

Přemýšlivě přimhouřím oči. Stín v rohu cely se podezřele hýbe. Na posmrtný pavoučí život ovšem nevěřím, natož na pavoučí navrátilce, takže Trevor to nebude. Ruce mám složené pod zátylkem místo polštáře, brní, ale leží se mi příliš dobře na to, abych s tím něco dělala. "Jedovou královnu... Hm... Na purpurovou sedmu."
Ozve se syknutí. "To není možné... Podvádíš!"
Usměji se. Možná to přeci jen je Trevor. Nebo paní Trevorová? Nikdy se mnou o rodině moc nemluvil... "Jakýpak podvádění, uteč s Krvavou dámou na černou dvojku a nic se nestane," nadhodím konverzačně, "tedy až na ty moruše."
"Ale no tak, Del! Už to zase děláš!" rozhodí Darwin rukama, tedy jeho stín, který vidím na stěně naproti mřížím. "Počkat," zarazí se, "jaký zase moruše?"
"Slyšela jsem, že se ti líbí Theia," uculím se. Možná měli s paní Trevorovou i děti.
Darwin nechápavě nakrčí obočí. "Jak spolu souvisí Theia a moruše?"
"Thymus moruše, na pohlaví ti narostou bradavice, co se pořád zvětšují. Občas i mezi prsty a v koutcích úst, nic pěkného, prý to pekelně svědí..." Do ticha zazní Darwinův kašel. Zrovna pil. "Takže až se podrbeš, posuň tu Krvavou dámu na černou dvojku a Tichého pána na zelený roh."
Jen něco zabručí. Hlavu sesunu z pryč dolů a zvrátím ji dozadu tak akorát včas, abych spatřila, jak si prsty kontroluje koutky. A pak s trhnutím prsty dává pryč a znechuceně si je s vyděšeným výrazem rychle otírá do kalhot.
"Ty, Darwine," hlava mi klinká sem a tam, "budu ti chybět?"
Nakrčí obočí. "Co? Ty se snad někam chystáš?" zeptá se pobaveně.

Neodpovím. Nemusím. Minulost se opakuje v kruzích. Zaposlouchám se do zvuků kroků, které se blíží. A můj druhý kruh už přichází.

Leodak *Lovec lebek* - 11. ledna 2015 10:30

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Chrám Kvintesence

Nedůvěra

Vemistr si počká až odejdou ostatní Zaklínači a akolytka a svěří se mi s tím, co jsem čekal. Vím, že je Gavriel schopný, ale nezkušený. Nemusel by Vyvolenou chtít přivést. Elijah je jeden z lidí, kterému mi nevadí tykat. Je to přítel. Dlouholetý přítel. Známe se od té doby, co jsme oba ve stejnou dobu nastoupili na výcvik. Elijah moc dobře ví, co jsem dělal a že jsem v tom byl dobrý.

Chce abych se k ní nechal Gavrielem dovést a pak místo něj zasáhl. Říká mi to jako přítel. Nic mi nenařizuje. Prosí mě. Podívám se mu do očí. "Spolehni se."Položím mu ruku na rameno. Mírně se pousměju, abych mu dodal trochu dobré nálady, které je teď nedostatek. "Půjdu se připravit na cestu. A neboj se. Zařídím to." Dořeknu a odejdu si sbalit věci. Pak nařídím jednomu z nejlepších chrámových bojovníků kvintesence aby uvědomil náš chrám a chrám vzduchu. Ještě mu sdělím, že bude dohlížet na nás chrám po dobu mé nepřítomnosti. Neřeknu mu, kam se chystám, jen že tu nebudu.

Neberu si toho sebou moc. Nuzácký oděv, ošklivou,sešívanou tornu, do ní jídlo a vodu. Křesadlo, deku a ještě dýku. Vyberu si sice rychlého, ale ne nijak hezkého koně. Sundám z něj pěkné postroje a dám na něj staré, obyčejné sedlo. Ani Gavriel nesmí poznat, že jsem to já. Teď jsem připraven na sledování Gavriela.

Edo - 12. ledna 2015 16:10

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

Prokletý bordel

Když vběhnu do vchodu vedoucího do sklepení, dlaní kopíruju stěnu před sebou a začnu opatrně našlapovat, protože nevidím vůbec nic. Hlavní ale je, že jsem mimo výhled té šílené ženské tam nahoře.
Jakmile se trochu rozkoukám, zkusím těch posledních pár kroků vykonat rychle, protože Shae na tom nevypadá vůbec dobře.
Nic neříkám a prostě se ji snažím pomoct vyprostit se z pod toho závalu. Prvně ten trám, pak ten zbytek. Nejsem žádný svalovec, ale jakožto otrok jsem pravidelně vykonával nějakou tu tvrdší práci a tak nejsem úplně bezmocný. Teď jsem za to vděčný. Chci ji živou. Bez ní se odsud nedostanu, nehledě na to, jestli bych měl v plánu v tom všem pokračovat a nebo ne. Nad tím teď ani nepřemýšlím. Jde mi o život a věřím, že ona je to jediné, co mě z téhle šlamastyky může vytáhnout.

Našeptávající - 12. ledna 2015 16:57

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Canos
Leodak

Přípravy na cestu

"Doufal jsem v souhlas," přikývl Velmistr, "děkuji, příteli, budu si to pamatovat." Krátce se odmlčel, zřejmě měl před tvým odchodem ještě něco na srdci. "Vím, že jsi obvykle pracoval mimo Canos sám, ale někoho z tebou pošlu. Bude se ti hodit, kdyby se ti ztratil nebo mělo dojít k nečekaným komplikacím. Bude na tebe čekat v přístavu. Na lodi musíte být dříve, než se nalodí pátrací skupiny, vyprav se tam tedy hned, loď bude odplouvat z třetího mola."
A s těmi slovy zakončenými popřáním dobré cesty a štěstí, tě Velmistr vyprovodil z Temnice. V chodbách se vaše cesty rozdělily.

Vše šlo jak na drátkách. Bylo lehké vklouznout do staré rutiny. Stejně tak projít městem v utajení až do přístavu bylo lehčí, než kdy jindy. I bystrý člověk by si všiml, že něco není v pořádku. Chrámoví bojovníci i akolytky pročesávali celý Canos, i když se snažili o to nebudit mezi prostými lidmi tolik pozornosti. Někteří tak činili v oficiálních oděvech, místo obvyklých hlídek, které městem procházeli, další v přestrojeních. Hledali ovšem Reese, osamělé mužské postavě tak věnovali pramálo pozornosti.

I v přístavu bylo rušněji, jak se chystali lodě k vyplutí. Obvykle tolik nákladních a transportních lodí zaráz Canos nikdy neopouštělo. Vlastně skoro nikdy.
Tvůj doprovod tě již čekal, přesně jak ti Velmistr řekl. A přesně v tom okamžiku, kdy jsi spatřil na okraji mola osobu naklánějící se nad vodu tak až to vypadalo, že do té vody zákonitě musí spadnout, ti došlo, že si bohové zřejmě usmysleli, že ti to do teď procházelo až příliš hladce.
Buď to byl omyl nebo měl Elijah velmi zvláštní smysl pro humor. A nebo... No, své důvody, které ovšem bylo velmi těžké posoudit, natož uhádnout.

Nepříliš vysokou postavu v naopak příliš velkém neforemném plášti jsi poznal již z dálky. Delia. Delia byla tvůj poslední úkol, poslední, koho jsi lovil, aby jsi jej mohl přivést zpátky do Canosu. Utekla, když jí bylo 19. Nebylo příliš těžké ji najít, ale odvést zpátky, to už bylo... O dost náročnější. Nikdy ses nedozvěděl, proč to vlastně akolytka chrámu vzduchu udělala. Jen si stále trvala na svém... Že musela. Že to tak mělo být... Stejně tak bylo lehké si vybavit její výraz, když jsi ji vezl zpět, výraz člověka, kterého podvedli a on neví proč. 'Je to špatně... Celé je to špatně...' Byla její poslední slova, se kterými se s tebou tehdy rozloučila, než ji převzali služebníci Čtvrtého. Ohniví. Od té doby, celých těch 12 let, jsi ji neviděl.
Příliš se ani... Nezměnila. Jako by ty léta prožila někde, kde se zastavil čas. A nebylo žádné sluneční světlo, jak napovídala ta nezdravě bílá pleť.

Delia Paran

Thomas O`Connel - 14. ledna 2015 00:04

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Iletahr Isaiah

Historie vraha

Posadím se na jeho postel.
"Lituji životů tří dívek, které každá změnily můj život." svůj pohled soustředím na podlahu.
"První se jmenovala Neilat de La Rei. Druhá nejmladší dcera Shangeara de La Rei, hlavního generála jedné ze čtyř osmadthských armád a králova oblíbence. Dostala se do řádu po jejím únosu, když jí našli vyčerpanou uprostřed pouště a tábor jejích únosců otrávený směsí jedů vhozenou do studny. Znalkyně jedů a dívka, se kterou bych pravděpodobně strávil život..." usměji se. "...Když jsme se poznali, chtěla mě zabít a nakonec... jsme se milovali." skloním hlavu a opět pevně sleduji dřevěnou podlahu. "Mistr Erdecai ve snaze o odstrašující příklad vyslal nejlepší žáky, aby nás zabili. Všichni do jednoho zemřeli, ale Neilat skončila s podříznutým hrdlem. Umírala a nebyla schopná se se mnou rozloučit. Bylo jí čtrnáct.
Druhá byla Gillar. Dcera správce Mharujanského města. Když jí bylo osm, zabil jsem jejího otce, pak jí před očima její matku a nakonec jsem musel zabít i jí... Pohled, jímž mě obdařila tam v lese Reese, byl tomu pohledu velmi podobný. Gillar byla mou třetí a poslední obětí, která při smrti trpěla. Je nejhorším ze zločinů, za které mě Gécher dozajista potrestá..."
Zhluboka se nadechnu.
"Poslední... byla můj žák, můj odkaz, mé... dítě..." tónina hlasu se pozvedla a poslední slovo řeknu dokonce s pyšným úsměvem. Pak opět poklesne. Zní v něm klidná a tichá nenávist, chlad, s jakým generálové odsuzují tisíce životů k smrti. mé oči se podobají očím kata, který už ani nemyslí na zabíjení, jen uvažuje nad tím, jak je co nejefektivněji provést a hlas suchý tak, že by se za něj nemusela stydět ani sama smrt.
"Než si nějaký bůh usmyslel, že je ta pravá, aby ji zazdili do podzemí s hladovými krysami a několik kněží bylo tak hloupých, aby vykonali."

Podívám se mu do očí.
"Mistr Erdecai zemřel dva týdny po Neilat v bolestivé agonii neschopen řeči. Vysypalo se okno a jeden ze střepů mu probodl hrtan. Muž objdednavší si smrt Gillar a její rodiny zemřel několik dní poté. Probodl si okem kuchyňský nůž. Nyní budou pykat kněží."

Leodak *Lovec lebek* - 22. ledna 2015 05:53

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Canos

Přípravy na cestu

Velmistr mi sdělí, že budu mít na cestu někoho s sebou. Nebudu mu odporovat. Prostě se mnou bude jezdit a obstarávat věci, o které bych se jinak musel starat sám. Kývnu na souhlas a vyjdu si sbalit své věci. Poté vyrazím do přístavu, kde na mě má již někdo čekat. Stráže pročesávají celý Canos, ale jak to vypadá, zatím nic nenašli. A ani nenajdou. Dle mého už není tady. Ale jen ať hledají. Musíme ji najít Nemůže se ztratit.

Když dorazím, už zde čeká jedna osamělá postava naklánějící se nad vodu. Elijahu! Zamračeně se na ni podívám. Doufám, že to není tak, která jede se mnou. Ale vím, že je to ona. Co jiného by tu dělala. Takže já tu jedu dělat důležitou práci, někoho hledat a oni mi na pomoc dají tuhle, která sama utekla. Jaký paradox! Přijdu blíž k ní, kamenným výrazem se jí podívám do obličeje a řeknu: "Co tu děláš?" Spíš se mračím, než, že bych se usmíval. Můj tón je tvrdý a skoro až výhružný.
Nechci ji tu. Ona tu nemá co dělat. Měla by být někdy v podzemí ohnivých a ne mi pomáhat. Já jsem se o ni Elijaha neprosil. Co tím sakra sleduje?

Ilethar Isaiah - 22. ledna 2015 16:20

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

Vyprávěj

Ilethar poslouchal, stále zabraný do práce na svých zbraních a nikterak Thomasovo vyprávění nepřerušoval, čekal, až vrah skončí a pokračoval v broušení svého meče. Když se Smrtihlav odmlčel nadobro a zdálo se, že je s vyprávěním u konce, zvedl oči od práce a chvíli na něj beze slova hleděl.

"Rozumím tvé bolesti," řekl pak tiše a přikývl. "Kruh musí pykat. A bude pykat..." Následně se opět začal pomalu a metodicky věnovat meči, zdálo se, že však zároveň nad něčím přemýšlí. Na čele se mu vytvořila zamračená vráska a on si kousal ret.

"V tom snu...se mnou mluvil Čtvrtý. Tedy, pokud připustíme, že to byl bůh a ne nějaké mé delirium," ušklíbl se pobaveně, ale opět zvážněl, když si vzpomněl na varování a trhající pařáty. Zaplašil ale onu vzpomínku a pokračoval: "Říkal, že když se rituál neuskuteční, všechny postihne trest, všichni budou trpět. Vyhrožoval Apokalypsou, která, aspoň tak si to vykládám, započne návratem Matky Chaosu. Silná výhružka, to ano. Ale zachvátilo by to skutečně celý svět nebo by její zloba padla na všechny, co Matce ukřivdili, tedy Canos?" Položil víceméně řečnickou otázku a pokrčil rameny.

"Tedy, pokud bychom to brali jako fakt, což je v těchto záležitostech vždy dost ošidné."

Thomas O`Connel - 22. ledna 2015 19:24

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Osud

"To záleží..." nakloním hlavu.
"Byl by to pouze Canos. A poslem šeste jsem se měl stát já..."
Pomalu vstanu a z jedne tobolky vytáhnu malou skleněnku sotva tři centimetry velkou. Zlatavá tekutina uvnitř téměř svítí.
"Tohle je Onteris zlatavá. Při kontaktu s všudypřítomnou složkou vzduchu vybuchuje. Sklo, které ji chráni, je velmi křehké. Tři takové dokáží zničit dům."
Stojím proti němu a dávám mu chvilku na srovnáni si myšlenek.
"S pomocí této vybušniny bych zničil vše, co z Canosu dělá to nechutné město. Chrámy by se zřitily vahou svých živlů. Kněze bych nechal umučené na domech a ulicích, aby se obyvatelé museli dívat, jak nechutní celé to místo je. Zničil bych nejen životy, ale i naděje. Zabil bych kohokoliv, kdo by se mi postavil do cesty, byť by byl nevinný. Nechal bych tvé rodné město plné hrdosti a cti tak zničené, že až přijde Liš-Čen, lidé by jej uvítali, ba dokonce prosili o nadvládu..." oči koukající do rudého osudu pak pohlédnou jinam.
"Jenže Reese byla unesena. To nastavuje zcela novou cestu."
Podívám se na něj.
"A tvůj sen nebylo delirium. Ať už se zlým či hodným, stále ses střetl s bohem."

Shaemun Ithrin - 25. ledna 2015 14:09

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

Princ bez bílého koně

"Nemáš tušení, jak ráda tě vidím," spíše zachraptím a myslím to i upřímně, když se Edoran bez řečí pustí do vyprošťování. S trámem to jde ztěžka, cítím, jak se tíha na mých zádech zmenšuje, i když jen na okamžik, odsunout trámek bokem není příliš lehké.
Na podruhé to jde již o něco lépe, zkouším mu i pomoci, protože podle hysterického hlasu bordelmamá toho času vážně nemáme příliš. A podle toho, jak horlivě se mě Edo snaží dostat z téhle pasti, si i on zřejmě uvědomuje, že ta ženská je schopná v tuhle chvíli všeho. O to usilovněji ve mně hlodalo, co se tady muselo odehrát.

Úlevně vydechnu, když je trámek pryč, nic už nebrání tomu dostat z pod suti i nohy. Cítím jen protivné brnění, což není dobrým znamením, ale není zrovna čas zkoumat škody. "Dobře, dobře, dobře..." zamumlám, když se s jeho pomocí vytáhnu i na nohy. Opatrně přenesu váhu z nohy na nohu, levá noha se mi div nepodlomí v koleni, zatímco tlak v kotníku zesílí jako by se něco dralo ven z pod kůže. "Uhm," zamračím se.

"Myslela jsem to vážně!" křikla Maryša. Krátce po jejích slovech se ozvala i druhá téměř ohlušující rána. Ze stropu se snesl znovu zvířený prach.
"Matko, ty to vidíš," zamumlám na půl úst.

Delia "Mori" Paran - 25. ledna 2015 14:29

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Canos
Leodak

Milé setkání
[/b]

Šklebím se na své dvojče zrcadlící se na vodní hladině. Na okamžik vypláznu špičku jazyka, zatímco mé dvojče jen převrátí oči v sloup. "Chováš se jak malá."
"A co mám dělat, když nejsem zrovna velká?" nakloním se k hladině blíže a natáhnu k její tváři ruku. Ve stejnou chvíli zaslechnu kroky otřásající molem. Div do té vody nezahučím, jak nadskočím, ovšem sotva spatřím, kdo se to ke mně tak blíží, ve tváři se mi rozlije široký úsměv. Vyškrábu se neohrabaně na nohy, stihnu u toho ještě dvakrát klopýtnout a přišlápnou si plášť, ale i tak se mi podaří vstát a rozpřáhnout ruce jako bych chtěla Leodaka obejmout.

"Zdravíčko, to je ale krásný chaotický den, že? Jako stvořený pro útěk," zašvitořím. "Tou správnou otázkou ale není, co tu dělám, ani co ty tu děláš, ale co budeme dělat," pokračuji bez nádechu dál.
Pohledem přejedu z Leodaka na vedlejší molo, ruce spustím dolů"Viděl jsi ty všechny lodě kolem? Vypadají ú-žas-ně! Canos se tak změnil a přitom nezměnil... A ty lodě! Naše má na přídi takový... Hele, ryba!" ukážu na zvířenou hladino nalevo od mola.
Odkašlu si. "Uhm, kde jsem to..." podrbu se ve vlasech. "Vědmy uzřely, že mě budeš potřebovat. Nebo já tebe? No, výklad vizí je dost... Ošidný, skoro až nemožný, ale když to říkají Vědmy, asi na tom něco bude," bezelstně se na něj usměji.

Ilethar Isaiah - 26. ledna 2015 16:51

Třináctý den před obětováním, večer.
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'connel

Šílenci

Ilethar pozvedl obočí, když Thomas přiznal svůj vztah k Matce. Šestá byla záštiplná, šílená, nepředvídatelná. Každý to věděl. A Ilethar neznal nikoho, kdo by přiznal něco podobného jako teď Thomas, tedy, dobrovolně. Přiznání vynucené v kobkách Ohnivého chrámu nebral jako hodnověrné. Zabiják musel být pomatený když to řekl s takovou ledabylostí. Ten chlap byl maniak, což se Iletharovi potvrdilo při pohledu na Onteris a jeho následný výklad. Neměl mu to však za zlé, vždyť sám často pochyboval o vlastní příčetnosti. Ale přesto...

Klidnými pohyby dobrousil čepel meče a začal ho pečlivě otírat hadrem. Nějakou chvíli opět nepromluvil, přemýšlel.
"Obávám se," řekl pak potichu, "že i kdybys rozdrtil všech pět chrámů na padrť, moc by to nezměnilo. Chrámy mohou být znovu zbudovány. A i když bys tím Canosu zasadil citelný úder, na kolena bys jej nesrazil. Ač nemám pro svůj lid," ta slova skoro doslova vyplivl, "nic než pohrdání, jedno se Canosanům musí nechat. Jsou neuvěřitelně tvrdohlaví. A jejich víra, že bohové jsou na jejich straně je fanaticky silná. Kruh je možná slabý, ale magie je silná. Elijah Loken je možná vrah a tyran, ale schopný a tvrdý muž," Ilethar mluvil projednou klidně, bez nenávisti a plamenů. Pomalu analyzoval, předkládal své myšlenky.

"Liš čen by nevkráčel do trosek prosících o osvobození. Narazil by na magii, smrtící, zákeřnou a ničivou. Tím je Canos silný. Magií. To je to,co mu musíme sebrat." Zamručel odhodlaně a naposled přetřel čepel meče, než jej pomalu vrátil do pochvy.

Thomas O`Connel - 01. února 2015 10:55

Třináctý den před obětováním, večer.
Dračí hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

A co s tím uděláme?

"Tak by to ale nebylo."přeruším tok jeho myšlenek.
"Asi jsi to nepochopil..." sklopím hlavu. "A nebo jsem ti to neřekl. To je také možné."
Chvíli se mlčky dívám na podlahu.
"Reese by nikdy nezabili... Protože kdyby ano, pak by se Canos opět stal nezničitelný. Na druhou stranu ani nemusím znát proroctví, abych věděl, že v případě nesplnění jeho osud nebude hezký. Jen jsem netušil, že tolik pravdivý."
Podívám se mu do těch jeho zamračených očí, jaké dozajista uvidím a pokrčím rameny. "Klidně bych obětoval mého ducha i mé schopnosti za pořádnou pomstu. Kharakul nebo Šestá, to je jedno a to samé..." Krátká odmlka.
"A nám nezbývá, než buď tu maličkou hlídat jako oko v hlavě, odvézt jí do bezpečí a nechat žít..." Krátká odmlka, zatímco můj hlas zchladne.
"...nebo... ji zabít..."
Ačkoliv se mu nedokážu dívat do očí, pečlivě si ho hlídám. Překvapilo by mě, kdyby jej mé konstatování nechalo chladným.
"Ale i kdyby to nebylo proti všemu, za co bojuji, nemyslíš, že bych ji nezabil už dříve?"
A dál hypnotizuji světlo, co oknem vchází do místnosti.
"I kdybys mi věřil, stejně jí to neříkej. Měla by se naučit poznat jejího vraha od..." lehké pousmátí. "...Jejího vraha."

Edo - 01. února 2015 16:12

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

Prokletý bordel

Slovní ocenění Daen ve mě rezonuje více, než by ona tušila a než bych si já sám chtěl přupustit. Dál mlčím a snažím se ji podpírat, aby se udržela na nohou. Vyděšeně hledím k místu, odkud se znovu ozvala rána a křik té tlusté ženské. Kouknu se tázavě a naléhavě do blízkých očí Shae. Stále mám pocit, že to ona se musí rozhodnout, vymyslet plán. V tuto chvíli se modlím k Pěti, aby to, jak vypadá, bylo jen zdání. Měl jsem ji sem jen doprovodit. To ona tu zná ty lidi, to ona je schopná. Nebo zmůžu něco já? V tuhle chvíli mě ale nic nenapadá.
"Co teď?" zhluboka rychle dýchám a jsem napnutý jako struna.
"Řekl jsem jí, že tě vytáhnu ven... Ale," netřeba rozvádět mé pochyby a důvody, proč jsem to řekl. Prostě jsem se k Sahe chtěl jen bezpečně dostat a doufal jsem, že to ona nás ona vytáhne z tohodle průšvihu.

Ilethar Isaiah - 08. února 2015 17:49

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas o Connel

Co dál?

Ilethar se v duchu uchechtl nad dalším z vrahových prohlášení. Netušil,co za boha má být ten Karakul, ale přišlo mu bizarní stavět ho na roveň Šesté. Šestá byla šílená. Plná nenávisti. Nikdo nedokázal nenávidět víc, než ona. A Ilethar si moc dobře uvědomoval, koho že to svými činy možná vypustí na svobodu. Bylo mu to jedno. Protože on také nenáviděl, s veškerou urputností, jaké je lidská bytost schopna.

"Reese bude žít..." Pronesl hluše, bez náznaku nějaké velké zuřivosti. Přednesl to jako fakt, jako neoblomnou jistotu, pevnou jako samy štíty Dračích hor. Chvíli na vraha bezeslova zíral, načež pomalu vstal a začal si rozcvičovat ztuhlé svalstvo a protahovat šlachy.

Když byl s tímto úkonem hotov, pomalu a pečlivě si nasadil zbroj, chrániče předloktí a metodicky se opásal svými zbraněmi,chvíli je vyvažoval tak, aby mu přesně sedly a nevyváděli ho při pohybech z rovnováhy.

"Což mi připomíná, neměli bychom ji jít hledat?"

Gavriel Loken - 10. února 2015 00:25

Podvečer třináctého
Dračí hlava
Reese, teta Sam a Hraničář

Party hard

Střelil jsem po Reese vyčítavým pohledem. Snad těch řečí o slibech nechá. Hlavu jsem ale otočil tam, kam se dívala ježící se dcera dračích hor. Začínal jsem pochybovat, že Reese ještě pořád miluju. Samíra měla snad všechno, co jsem kdy mohl chtít. Na druhou stranu, nebyla to křehká princeznička v nesnázích.
Z lesa vyšel postarší muž, mohlo mu být asi jako otci. Vypadal jako lovec, co žije mezi stromy. A soudě dle hovoru, zná se s naší průvodkyní. Tmavé oči ale mířily celou dobu na nás. Samíra nebyla jediná, kdo se začal ježit. Ten chlap smrděl průserem. Divím se, že jsem si toho nevšiml dřív. Reese se stáhla za mě.
Rudovlasá štěkla, starý se usmál. Na první pohled vypadal mile. Tak proč mě ten divný pocit neopouštěl?
„Vidím, že jdu akorát včas na seznámení se s jednou mladou a hledanou dámou...“
Aha, proto.
„Na někoho, kdo žije nejspíš tady, jste docela informovaný,“ zvedl jsem pravý koutek. „Chcete snad za mladou a hledanou dámu odměnu?“ Přešlápnutí, krok vpřed. Oheň v žilách pořád hřeje. Radši bych ho ale uměl plivat.
„Vyměním Vaši identitu za tu mou, co Vy na to?“ Byl jsem napřímený stejně jako Sam.

Ilethar Isaiah - 10. února 2015 22:26

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům

Málo hašiše, očividně

Ilethar se zamračil a chtěl něco odseknout, podle výrazu, ale pak začal asasín blábolit nesmysly, takže se Strážce zarazil, přimhouřil oči a nechápavě rty vytvaroval několik slov, načež to vzdal a naklonil hlavu ke straně. Vrah byl zjevně něčím sjetý. Nebo naopak, Ilethaar nebyl dostatečně mimo. Tvář mu pomalu rozchlípl úšklebek.

"To je moc hezké, Thomasi. Ale mě tvůj mistr zajímá podstatně méně, než Reesino bezpečí a tvojí dračí kamarádce zrovna dvakrát nevěřím," pokrčil rameny. "Takže pokud mě nehodláš...zastavit, já jdu," pronesl tiše a napjatě asasína pozoroval.

Thomas O`Connel - 10. února 2015 22:42

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Mě se neptej

Vstal a protáhl se. Napjal mé smysly. A pak jen pronesl pár slov. Obdivuji, že se dokáže takhle ovládat.
Krom mé odpovědi o důvěře už nic neříkám. Ani souhlasně nepřikývnu, jen opět skloním hlavu a znovu si prohlížím rýhy v podlaze.
"Mistr nás požádal, abychom zůstali." odpovím mu na následná slova po chvíli. Je to má odpověď a je konečná.
Povstanu a projdu kolem něho ke dveřím. Na prahu se zastavím. Malá myšlenka. Usměji se a z nozder vyfouknu trochu vzduchu. Pak se otočím a opřu se o rám.
"Řekni, jak Reese zareagovala, když vás přistihla s Maryšou v nejlepším?"
Byl to trochu výstřel naslepo, ale ta prvotní reakce... Otázka ani nemusí být vyslovena, abych pokrčil rameny.
"U Maryši v pokoji zmizelo pár kousků ovoce i přesto že jsi Reese určitě jídlo obstaral..."

Ilethar Isaiah - 10. února 2015 22:56

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům

A já říkám, že jdu

Ilethar se zamračil a chtěl něco odseknout, podle výrazu, ale pak začal asasín blábolit nesmysly, takže se Strážce zarazil, přimhouřil oči a nechápavě rty vytvaroval několik slov, načež to vzdal a naklonil hlavu ke straně. Nemělo smysl pokoušet se řešit zrovna tuhle pitomost.

"To je moc hezké, Thomasi. Ale mě tvůj mistr zajímá podstatně méně, než Reesino bezpečí a tvojí dračí kamarádce zrovna dvakrát nevěřím," pokrčil rameny. "Takže pokud mě nehodláš...zastavit, já jdu," pronesl tiše a napjatě asasína pozoroval.

Thomas O`Connel - 13. února 2015 15:07

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

To se ještě Uvidí

Přestanu se opírat o rám a postavím se doprostřed dveří. Stale stojím Iletharovi bokem a tak z mé tváře nevidí nic než mou bradu a rty. Postoj se z ležérního už při svém počátku změnil na plně připravený k boji.
"Také Sam nedůvěřuji. Věřím ale svému mistrovi."
Moje hlava se otočí podobně, jako hlava orlí. Otočí se pomalu, mé oči se automaticky zaměří na ty jeho.
"Pokud jde o Reesino bezpečí, mluvíme tu o bojovnici vyučené draky a jednom ze šesti smrtihlavů, kteří zavinili rozsah říše Osmadthské. To mi jako záruka jejího života stačí."
Mé tělo se srovná s hlavou a já stanu proti němu. Zavřu oci, unaveně si povzdechnu.
Tohle bych neměl dělat.
"Umíš se aspoň plížit?"
Dám si záležet, abych to aspoň opravdu zdůraznil.
Opravdu bych to neměl dělat.

Shaemun Ithrin - 15. února 2015 19:06

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

Velké a malé plány

"Vypadá to trochu jako patová situace, co?" ušklíbnu se nevesele. Jedno se Maryše musí nechat. Na tlustou paní uměla vždy překvapit a často nemile. Nahlas ale nic z toho nedodávám, jen přemýšlivě přimhouřím oči. Vím, že na vymyšlení toho, co dál, mám sotva pár vteřin, a tak je nemůžu promarnit.

Nadechnu se. "Trpělivost vážně není tvoje silná stránka!" křiknu v odpověď, stále tak trochu chraptím, hlas mi ke konci tak trochu poskočí, takže si nejsem jistá, zda slyšela všechno. Na nic nečekám a okamžitě hlavu otočím k Edoranovi. "Dobře poslouchej, nebudu to opakovat," vyhrknu tlumeně, šeptem. "Vyjdu ven. Uklidním ji, upoutám její pozornost, něco vymyslím, o to se starat nemusíš. Ty vyběhneš ven. Netrefí tě, kdyby na to přišlo, když budeš dost rychlý. Jakmile se dostaneš ven, najdi hostinec, je na kraji Toarku, jediný místo, kde se dá splašit zdravý kůň a ne polochcíplá herka. Zjistíš tam, co se dá, zařídíš nám koně. Nejpozději v poledne se tam objevím."

Jak řeknu, tak i hodlám činit, pokud mi to odkýve.

Našeptávající - 15. února 2015 22:45

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům, pokoj pro hosty
Thomas O'Connel a Ilethar Isaiah

Vyrušení

Ten pach. Zápach. Co to jen...
Kouř! Instinkt zabijáka přišel s tou zprávou, že je něco špatně o dva údery srdce dříve, než se do hry zapojily i ostatní smysl. Ilethar kouř ucítil kouř ve stejnou chvíli, ačkoliv více než čich v tom sehrálo roli spojení s ohněm.

Není kouře bez ohně. To uvědomění přišlo jako rána z nebes. A dříve nežli jste se dostali na schody, místo pověstného zatroubení na znamení apokalypsy se od stěn domu odrazilo vyjeknutí, které nemohlo patřit nikomu jinému než Maile.
Oheň, který ještě před chvílí skomíral a chřadl se nyní měl ke světu čileji než kdykoliv předtím. Z pece šlehaly rudé jazyky olizující vše, na co dosáhly, další drobnější plamínky tančily po podlaze, po stole, na kterém stála svíčka, celá místnost se plnila štiplavým dýmem.
Maila tam stála, před tou pohromou, zřejmě i ji z venčí přilákala dovnitř stejná věc. Ohromeně hleděla na plameny snažící se pozřít vše, co bylo ze dřeva či jiného hořlavého materiálu.

Ilethar Isaiah - 16. února 2015 19:38

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

Plameny

Ilethar si odfrkl a chtěl něco rázně odpovědět, když tu se náhle zarazil a na okamžik ztuhl. "Oheň..." Vydechl překvapeně zlomek sekundy předtím, než ho v nose zaštípal pach páleného dřeva. Ačkoli to nevěstilo nic dobrého, onen zvláštní pocit byl přeci jen dobrým znamením. Nějaké propojení s elementem mu nakonec zůstalo.

Bleskově přeběhl k posteli zpod níž vytáhl vak s věcmi o který rozhodně nehodlal přijít.
"Čas jít!" Štěkl a protáhl se kolem Thomase. Schody seběhl po dvou, boty zaduněly na prknech chodby. Zastavil se jen na krátkou chvíli, aby nahlédl do kuchyně, plné plamenů. I kdyby měli třeba kýbl vody poblíž, tohle jedním vědrem neuhasí. Vypadalo to na Canosská kouzla. Takže je buď zaměřil pomstychtivý bůh a nebo, což znělo poněkud pravděpodobněji, je našla nějaká z pátracích skupin.

Tak jako tak museli jednat. Ilethar popadl Maliu, která byla nejspíš stále v šoku a popostrčil jí ke dveřím vedoucím ven. "Běž!" Houkl na ní, načež se zavrčením tasil meč a rychle dívku následoval ven.

Jakmile byli oba bezpečně venku, začal se s mečem stále v pěsti rozhlížet kolem, smysly nastražené. Jednak pátral po případných útočnících a sekundárně hledal i něco, za čím by se mohli krýt před případnou palbou. Potřeboval mít přehled.

Na Thomase se v tom spěchu neohlížel, věřil, že si Smrtihlav poradí. Byl přece vycvičený zabiják.

Thomas O`Connel - 16. února 2015 21:19

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

♫ This house is on fire...

Nechám ho projít a jdu hned za ním. Pak uvidím spoušť dole.
"Mailo. Běž ke studni a naber tam tolik vody kolik můžeš. Běž!"
Shodím se sebe vestu na kamenný podklad. Musely by ji hodnou chvíli olizovat plameny, ale nechtěl bych o ní přijít. Ani onteris se nebojím. V oheň spotřebovává práve tu složku potřebnou k explozi a i kdyby ne, sklo se stále taví při teplotách, jaké tady nemohou dosáhnout.
Každopádně strhnu z hlavy kápi a po pár přehybech si jí ovážu kolem nosu a úst, abych dýchal přes ně a aby zčásti omezily dusivost kouře.
První věcí, co udělám, je, že zavřu dvířka od pece. Je to o to náročnější, že železo je rozpálené doruda. Vařečka na pícce. To je k tomu to pravé. Zajistím dveře petlicí. Pak uzavřu přívod vzduchu k plamenům. Vezmu vědro vody, které je u pece připravené k vaření a pití. To prakticky celé vychrstnu do krbu, až uhlíky zasyčí. Ten zbyteček, co tam zbyl, zužitkuju jinak. Vezmu převrženou svíci a hodím ji do zbytku vody. Pak přišel čas na postarání se o zbytek. Jako smrtihlav bych se dokázal pohybovat i hořícími budovami, ale přesto mi přijde trochu nepraktické chodit po hořící podlaze. Strhnu ze sebe plášť a přykriji jím hoříci stůl. Zamáčknu každou vzduchovou bublinu pod ním a nechapm plameny se udusit.
Celou dobu očekávám vrácení se Maily s kýblem nové vody. Když přijde, podám jí prázdný a ať jde pro další. Já pak vezmu plný kýbl a jmu opatrně polévat ty zbytky plamenů, které se ješte nevzdaly. Pokud někde uvidím žhavé uhlíky, tím spíše je poliji vodou. Všechno, co je příliš teplé a mohlo by se zapálit, opatrně pomažu vodou. Nechci, aby se to znovu zapálilo.
Poté začnu po jednom a pomalu otevírat okna, aby se vyvál kouř a přitom aby se opět plameny nevznítily.

Edo - 18. února 2015 13:57

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě

Útěk z bordelu

Když mě Shae úkoluje, nedutám a pozorně přikyvuji, jako že rozumím. Přesto mi není vše jasné. Neodpustím si proto pár otázek.
"Takže loď padá?" Rychle zašeptám. Dříve Shae navrhovala, že z Toarku vyrazíme lodí. A to jsme stejně jako teď nevěděli, kde je Reese. Nebo to už víme? Zjistila něco tady ve sklepě?
Pokud mi mou otázku potvrdí, zmíním ještě jednu možnou díru v našme plánu.
"Za ty koně nemám čím zaplatit." Možná nebude stačit moje slovo. A co když se Shae nepodaří z tohodle vylízat? Co pak? Odvahu se jí na to zeptat ale nemám. Je si sebou jistá a já její schopnosti nechci zpochybňovat, ne nahlas. Ale nějaké peníze chci.
Když už stojí Shae na svých, stačil jsem ze země zvednout svou tornu, kterou jsem tu pohodil, když jsem ji pomáhal zpod těch sutin.

Našeptávající - 18. února 2015 19:32

Podvečer třináctého dne
Dračí hlava
Gavriel Loken

Loučení a vítání

Samíra přelétla přimhouřenýma očima z tebe na muže a z muže na tebe, načež jím nakonec spočinula na Reese a potřásla hlavou.

„Pochybuji, že něco vidíš. Že někdo z vás vůbec něco vidí,“ ohrnula rty, byť jen krátce. Kdoví proč ji ta slova opravdu popudila, nebo to tak aspoň vypadalo. Narovnala se, už tolik nepřipomínala dravce, co se chystá prokousnout své kořisti hrdlo a natočila se k neznámému muži bokem. „Měla bych se vrátit zpátky k hlídce, určitě to tady už zvládnete sami,“ oznámila, neptala se, ani si nepočkala na odpověď, když vykročila. Pár kroky se ocitla na tvé úrovni, div se o tebe neotřela bokem. „Určitě se ještě setkáme, v dračích šlépějích,“ broukla napůl úst a ty jsi věděl, že to je na tebe. Reese jen zastrčila pramen vlasů za ucho, kdo ví, snad se s tím skoro až mateřským gestem pohnuly i její rty a něco řekla, ovšem to se nemělo donést k uchu žádného ze smrtelníků.

A v další chvíli byla pryč, les jako by ji pozřel.

„Jak ji mám rád, tak bych ji nejraději někdy…“ prohodil muž, i když spíše to působilo jako povzdechnutí. Působil neškodně, v jeho výrazu nebylo snad napjatého svalu, ani držení těla se nezdálo nijak výhružné.

„Shoda okolností. Nějak se stalo, že ve svém domě hostím její původní doprovod,“ pokrčil nonšalantně rameny. „Odměnu?“ podivil se a snad to ani nehrál. „Zajímavé…“ spíše zamručel.

„Ale jistě. Ismael, a vaše jméno, mladý muži?“ nenuceně se pousmál. „Můžete mi jej povědět cestou, měli bychom si raději pospíšit, než se setmí. Ta nebezpečnější stvoření ožívají výhradně s nocí a chladem,“ naznačil.

Reese Raegan - 18. února 2015 19:33

Podvečer třináctého dne
Dračí hlava
Gavriel Loken

Loučení a vítání

Instinktivně udělám krok ke Gavrielovi, abych se mohla aspoň částečně schovat za jeho záda. Uuuh. Poslouchám hovor, příliš se mi nelíbí, cítím v hlase Samíry tu… Napjatost? Nevím proč, ale… Je to špatné. Kousnu se do rtu, prsty na ruce si žmoulám, nedokážu je udržet v klidu.

„Ale…“ nadechnu se, když Samíra oznámí, že je čas se vzdálit, dál se ovšem již nedostanu. Polknu. Nepatrně přikývnu, když se mě Samíra zastaví, i když nahlas nic neřeknu. Nesmím. Vím to.

Moji pozornost ale zase rychle přitáhne z víru myšlenek hovor mezi Gavrielem a Ismaelem. Zamrkám. Ilethar? Uleví se mi. Trochu. Je v pořádku… Určitě musí mít strach. Povzdechnu si, Ilethar nejenže musí mít určitě strach, on přímo musí šílet strachy.

Ovšem se vzpomínkou na bratra Makayly přijde i další tvář. Tvář toho… Muže. Thomase. Co když to… Ví? Bohové… Přešlápnu z nohy na nohu, nepříliš milý rozhovor s Gavem je na chvíli zapomenut. Natolik, že se zezadu dotknu i jeho paže, jen pro ten známý… Pocit. Pocit bezpečí.

Gavriel Loken - 18. února 2015 20:23

Podvečer třináctého
Dračí hlava
Reese, teta Sam a Ismael

Je čas udělat Ohnivé pápá

Má zachránkyně se uvolnila. Už nevypadala, že se co chvíli přemění v obří ještěrku s křídly, už bych se ji v nějaké zapadlejší čtvrti zeptal, kolik zlatých za její služby. Kousl jsem se do pravé půlky rtu. Pochybovačně okomentovala náš zrak. Nedával jsem moc pozor, snažil jsem se koukat hlavně na cizince.
Žena s ohnivými vlasy se hnula. Mým směrem. Srdce zaplesalo. Doslova jsem cítil tu moc. Nebo jsem si ji aspoň představoval. Prsty mě začaly zase brnět a pak celé tělo. Jako bych rezonoval.
„Určitě se ještě setkáme, v dračích šlépějích.“
Bylo to na mě? Muselo. Zorničky se roztáhly a oči se naposledy pokusily pohltit obrysy její postavy. „V dračích šlépějích,“ zopakoval jsem tiše její, nejspíš, rozloučení. „A díky!“ Tahle ženská mě bude dlouho budit ze spaní.
„Jak ji mám rád, tak bych ji nejraději někdy…“ upozornil na sebe cizinec. A všechno se vrátilo zase do relativního normálu, omráčení Samířinou blízkostí bylo pryč.
Doprovod? Tý osobě bych rád poděkoval.
„Odměna je stejně smrt. Pochybuju, že by nechali kohokoliv, kdo by Reese přivedl, naživu. A ještě by chtěli získat co nejvíc informací, takže skřipec a tak dále.“ Ušklíbl jsem se a jal se odpovídat. „Gabriel.“ Změna písmenka ve jméně nemusí znamenat moc. A nebo taky může. Reese, která se skoro do teď krčila za mnou, mi stiskla nadloktí. Druhou rukou jsem její prsty schoval ve své dlani a snad konejšivě jí prsty pohladil.
No, nejspíš jsme změnili průvodce. Pohledám a vezmu si ještě ze země své věci, pokud vůbec nějaké ten karambol s drakem a koněm přežily. Nezbývá, než Ismaela do jeho příbytku následovat. „Myslel jsem, že draci jsou jako ještěrky...“

Našeptávající - 23. února 2015 09:54

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel a Ilethar Isaiah

Hoří, má panenko

Dívka mezi vámi zatěkala pohledem, rychle zamrkala. Na Thomasův příkaz jen kývla a vystřelila ven z domu za Iletharem. Utíkala ke studni. Po psech nebylo nikde ani památky, stejně tak po útočnících, kteří byli jen v Iletharově hlavě. Po žádném útoku ani stopy krom hořící kuchyně.
"Pomozte mi!" křikla na něj Maila od studny, zatímco rychle spouštěla dolů vědro.

Thomas se mezitím činil uvnitř. Ve vědru nebylo příliš vody, sotva čtvrtina. Oheň s ním statečně bojoval, určitě nemohl být přirozené podstaty, ale rozdmýchaný magií. Maila s Iletharem ovšem nosili další a další kýble vody, a tak oheň začínal svůj boj prohrávat.
Kuchyně byla plná kouře, smradu spáleniny a Thomas potřeboval nový plášť, když bylo po všem.

Snad.

Našeptávající - 25. února 2015 09:56

Ráno třináctého dne před obětováním
Toark, Maryšino Doupě
Edoran

Vzhůru pryč a ještě dál

"Ne, ve hře jsou obě možnosti. V hostinci se domluvíme," odbyla tě Shae těmi slovy. Určitě měla své důvody, ostatně jak se zdálo, ani teď nebyla příliš sdílná a stav věcí tak nechávala spíše tvé fantazii a úvahám.
Zdálo se ti, že něco zamumlala, když jsi zmínil peníze, ale nerozuměl jsi, stejně tak do tváře jsi jí neviděl. Každopádně mlčky pohnula rukou, snad sáhla do nějaké z kapse kabátce, musela, protože nebylo možné, aby váček s penězi, který ti stejně mlčky předala, vyčarovala ze vzduchu. Tím pro ni bylo vše vyřešeno, opřená stále jednou rukou o futra, kulhavým krokem se vydala pryč z bezpečí úkrytu, vstříc Maryše a té pekelné zbrani.

K tvému překvapení ovšem Shaemun nepromluvila běžnou Obecnou, ale jedním ze severských dialektů. Hlas jí zdrsněl těmi slovy, které jsi už snad někdy v minulosti na toulkách s otcem slyšel, ale nikdy se je nenaučil. Až po chvíli ti došlo, že jsi je na vašich cestách neslyšel jen náhodou, z úst cizích lidí, ale i z úst tvého vlastního otce. Ten jazyk užíval zřídka, ovšem to zvláštní na tom bylo, že těch pár lidí, kterými jsi jím slyšel hovořit, uměli Obecnou. Nebylo důvodu k uchýlení do cizího jazyka.

A tlustá paní odpověděla. Váhavě. Hlas se jí třásl, jestli strachem nebo zlostí se nedalo rozeznat. Možná obojím.

A to byla tvá šance.

Thomas O`Connel - 27. února 2015 18:52

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Ilethar Isaiah

Problem solved

Maila byla statečná. Hodně mi pomohla. Jistě, plný tréning se dal od dcery smrtihlava čekat, ale stejně pak tenhle její úspěch musím omlátit o hlavu Ismaelovi.
Mé roucho bylo zničené. Nic, co by se nedalo vyřešit poctivou prací. Vrstva vepřového loje smíchaná s voskem udělala své. Oheň se udusil pravě jím. Nic nehoří tak špatně jako tuk dobytka za varu smíchaného se včelím voskem. Takto potřenou tkaninu můžete hodit do sklářské pece a nedosáhnete ničeho lepšího, než nejedlé obdoby vyuzené slaniny. Normální člověk by jí přesto vyhodil nevěda, že pořádné promytí v ledové vodě a nejjemnějším písku učiní látku opět dokonale užitelnou a bez sebemenší stopy po tom, čím si prošla. Potom ji zase upravím stejným receptem. Krom toho totiž na takto pomazané tkanině neulpívá krev.
Látka je ale pro teď nepoužitelná. Aniž bych ji poškodil, složím ji a spolu s mou zbrojí a kápí ji odložím do pokoje, který mi Ismael propůjčil.
Potom. Pro teď uhasíme zbytky plamenů. Škody nejsou příliš velké. Oheň se nedotkl knih ani ničeho jiného, co by bylo Iletharovi cenné. Poškodil jen dřevěnou část podlahy, židle a stůl.
Nakažu Iletharovi, aby začal otevírat okna. Pomalu. Nechceme následné vznícení. Ale něco takového snad bojovník ohně bude znát.
Už jen pár plamínků. Ale něco na nich je zvláštní. Když se Maila chystá zalít poslední, zastavím jí. Vezmu z koše u krbu dřívko na zátop a do plamene jej namočím. Teprve, když se uchytí, nechám Mailu uhasit poslední kousek domu.
"Co ti na tom plameni připadá zvláštního?" řeknu a ukážu jej dívce. Když se o něj bude zajímat Ilethar, ukaži jej i jemu.
Je to plamen obvykle žhnoucí v pecích, krmený tím nejkvalitnějším uhlím a rozfoukávaný mnoha vzduchovými měchy. Přitom hoří na obyčejné větévce a v místě, kde už oheň vysál téměř všechen vzduch. Krom toho se nad ním vzduch tetelí... Nějak jinak. Nedá se to moc dobře popsat. Už tak stačí, že se ten rozdíl jednomu umělci podařilo nakreslit.
Počkám si, než to jeden z nich řekne a přitakám. Tohle je magický oheň.
Plamínek uchytím na svíčce a dřívko uhasím. Svíčku upevním do svícnu, krerý budu držet v ruce a stále hlídat.
"Tak tohle je ta pověstná laskavost tvého boha?" směřuji ironicky k bojovníkovi ohně a nespouštím oči z divého plamínku.
"Měli bychom si na něj obstarat páku...

Ilethar Isaiah - 27. února 2015 19:30

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel

Ne můj bůh

Ilethar ještě jednou přejel pohledem krajinu v zoufale snaze najít někoho, na kom by si zchladil žáhu, ale byl nucen tuto marnou aktivitu přerušit, neb ho vrah začal peskovat. Schoval tedy meč a začal pomáhat Malie s hašením. Když bylo akutní nebezpečí zažehnáno, začal otvírat okna. O nebezpečí zážehu vyvolaného přílivem vzduchu samosebou věděl, takže postupoval nadmíru opatrně.

"Magický oheň," ucedil poté, když Smrtihlav předvedl větévku. Nemusel se na ni ani pořádně dívat. "Myslel jsem, že útočí Vědmy..." Zabručel, snad jako kdyby se snažil ospravedlnit svoje vyběhnutí ven. Nechtěl vypadat jako zbabělec. On nebyl zbabělec. V jeho hlavě navíc ten scénář dával smysl, znělo to jako Canosanská taktika, zapálit barák, aby je vyhnali ven do otevřeného prostoru, nebo rovnou uškvařili.

Pořád byl ještě naježený a ve střehu, když se Thomas začal posmívat, takže po něm jen loupl očima, stále ještě lesklýma návalem nespotřebovaného adrenalinu.
"Čtvrtý nikdy nebyl známý laskavostí. On je spíš přes trestání..." Odmlčel se na okamžik, než vycenil zuby v pro něj tolik typické grimase vzdoru a vzteku, "a není to můj bůh!"

Oklepal se, promnul si obličej a zdánlivě se tím trochu uklidnil. Pak se narovnal a zaposlouchal se.
"Kam vlastně zmizeli ti psi?" Naklonil hlavu ke straně a střelil pohledem mezi Smrtihlavem a dívkou.

Našeptávající - 08. března 2015 20:40

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Thomas O'Connel, Ilethar Isaiah, Gavriel Loken a Reese Raegan

Nový čtyřlístek - poprvé spolu

"No, těší mne, Gabrieli," přikývl muž. Gavrielovi věci už někdo sesbíral, tedy ty, co měl u sebe a ne na koni. Pravděpodobně rudovlasá, která je i navršila na jednu hromádku. Jak ohleduplné, že? Reese se u něj držela jak štěně, k cizímu muži zřejmě neoplývala zrovna důvěrou. "A kdo tu mluvil o dracích?" nadhodil Ismael. "Jsou tu i nebezpečnější dravci, noční dravci, které po setmění draci již neohrožují."

* * *

V okamžiku, kdy se Ilethar zmínil o psech, zaslechli jste jejich štěkot. Hrdinové. Ale nebyl to štěkot psa, co doráží na nezvaného hosta, ale radostný zvuk vítání. Ten chorál tří ohařů zněl jako by si zvířata rozhodla svému pánovi postěžovat a žalovat na vás.
Ismael ale nepřicházel sám, stačilo vyhlédnout z okna, abyste to viděli. Následoval jej mladík. Vysoký, zhruba metr devadesát, tmavě hnědé rozcuchané vlasy, modré pronikavé oči, působil jako by ho někdo protáhl několika keři a zatancoval si na něm dupák. Avšak pod zaschlou krví a špínou nebyla již žádná zranění. A v jeho závěsu cupitala... Reese, která mladíka držela za ruku. Byla bledá, trochu od krve a stejně tak neupravená a špinavá, ale jinak se zdála v pořádku. Až na ten nejistý výraz...

* * *

Po chvíli prudkého stoupání do krkolomného svahu přišlo několik set metrů mírně se svažujícího o dost lehčího terénu než jste se ocitli u mělkého malého údolí nad nímž hrozivě čněly štíty hor ztrácející se v mlze. Bylo to zde již na první pohled udržované a mezi kmeny stromů byly patrné kontury domu.
Obrázek

Milé přátelsky vyhlížející stavení, které působilo jako by zde bylo snad odjakživa. Jeden by čekal, že z okna co chvíli vyhlédla hodná starý babička s vlasy bílými jako sníh a přívětivým úsměvem říkajícím: "To jsem ráda, že jste konečně tady, chlapci! Co já se vás už načekala..."

Jenže žádná milá babička z okna nevyhlédla. Za to zpoza rohu se vyřítila trojice mohutných strakatých psů, kteří se s radostným štěkotem pustili k vám. Zvířata byla osvalená, velká jak malí poníci. Malí smrtící poníci s tesáky, kterým bylo přidáno na smrtonosnosti pečlivým obroušením a v pár případech o pokovením vzácnou anti-magickou rudou zvanou Otataral. Telata okamžitě začala vítat svého pána, lísala se a vrtěla ocasem.
Zvláště Reese psi vítali jako dlouho ztracenou členku rodiny.

Leodak *Lovec lebek* - 08. března 2015 22:02

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Canos

Setkání s dávnou známou

Opravdu je to ONA. Nejsem z toho rád. jsem spíše nešťastný, že jsem se musel setkat zrovna s někým, po kom jsem před nějakým tím pátkem šel. Určitě mi to udělal naschvál.
Když mě Mori spatří, usměje se a vyjde mi vstříc. Zachovám kamenný výraz. Skoro se mi chce zvracet. Jsem zvyklý pracovat sám. Nemám zapotřebí mít s sebou někoho, kdo mě bude akorát zdržovat a rozptylovat. Mluví rychle. Skoro tak, jako by tady z toho měla leknout.
"Uklidni se." Řeknu hlasem, v němž se za celou větu ani o ždibec nezmění tón. "nechci s tebou pracovat, ale pokud si někdo myslí, že tě potřebuju, tak to asi tak bude. Mně ale nedělá problém nechat dítě jako ty tady a jet na tu cestu sám. Takže si ujasníme pár pár pravidel, které budeš dodržovat, jestli spolu máme pracovat. Zaprvé jsem tu šéf já. To je ti snad jasné." Zadívám se jí do očí. "Když řeknu, že se vrátíš, bez jakýchkoli řečí se otočíš a dojedeš zpět sem. Věř mi že mi nejde o tvůj život, ale o můj, o který přijít nechci." Vypadá tak šťastně, až je mi z toho špatně. A tohle mě muselo potkat zrovna teď.

"Zadruhé... Pokud to nebude přímo nutné, budeš mlčet a necháš mě odpočívat. Nemám náladu si s tebou stále povídat. Jasné?" podívám se na ní pohledem, ze kterého lze vyčíst, že jí moc nevěřím. "Vědmy mívají nejasná a občas i klamná věštění. neměla bys jim tolik věřit." Ŕeknu jí nakonec a čekám, jak zareaguje.

Našeptávající - 09. března 2015 09:57

Pozdní ráno třináctého dne před obětováním
Toark - hostinec
Edoran

Přesun - hostinec

Zájezdní hostinec již neměl žádný vývěsní štít, buď ho urval z chytů nade dveřmi čas anebo opilci. Stejně na tom nezáleželo. Dveře byly otevřené dokořán, stejně jako téměř všechna malá okna v přízemí. Schody byly ještě mokré, stejně jako podlaha, jak je někdo musel přejet špinavým hadrem. Podlaha tak nepůsobila kdovíjak čistě.

U stolů sedělo jen pár lidí, snad hostů, kteří se zde ubytovali, do ticha zaznívalo cinkání lžic o misky. Snídaně. Jídlo snad ani nebylo tak špatný nápad, žaludek se tiše připomněl jako předoucí kočka.

Hostinský akorát otíral jeden ze stolů hadrem, který zajisté ještě před chvílí plaval ve vědru s vodou na vytírání podlahy. Tedy... Aspoň ti to tak připadalo. Byl to takový houžvička, působil jako nemocný. Anebo byl zkrátka unavený po té dlouhé noci, jak napovídal ztrhaný výraz a kruhy pod očima.

Thomas O`Connel - 09. března 2015 22:14

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Čtyřlístek
(Nebudu se s tím tagovat, protože jsem beztak zapomněl barvičky)

Víra a důvěra.

Maila se už nadechovala k odpovědi a Ilethar ji předběhl. Za to ho sjedu pohledem, ale asi si toho ani nevšiml. Pokusí se omluvit své počáteční zmatkování. Ta jeho paranoia v nic jiného ani vyústit nemohla.
"To se stává." odpovím.
A to ohrazení se... Byl to vtip. Ironie z toho přímo čpěla a mě tu bude někdo mluvit o nulovem smyslu pro humor.
"Je to tvůj bůh. Věříš v jeho existenci. Dovoluješ mu ovládat tvou životní energii." řeknu pomalu, klidně.
"Dokud ho toho nezbavíš, bude tvým bohem."

A pak začali štěkat psi. Ani bych jim nezazlíval jejich ustrašenost. Měli pro ní důvod. Vydali se vítat pána domu.
Ještě z vesty vyndám jednu dýku a kuličku onteris, přičemž kulička končí v tobolce na opasku a dýka v rukávu měšťanského hávu.
Vyjdu na práh a chvíli je pozoruji, než se jedním pohybem odlepím od stěny a vyrazím jim vstříc. A čím blíž jsem, tím více je mi ten mladík povědomý. Měl být mým cílem. Rozhodně bych nečekal, že jej uvidím tady a takhle. A pak to, jak Reese svírá jeho ruku. Jeden z kroků udělám prudčeji, abych viděl jeho reakci. Vidím, jak se jeho rameno neznatelně nadzvedlo a poskytlo Reese kryt. Ten jediný pohyb a dívčina důvěra mi stačí. Nepotřebuji další důkazy. Jen ujištění...
"Jsem rád, že nejdete ve šlépějích svého otce, Gavrieli."
Jeho jméno pronesu s nepatrným náznakem. I on by měl být rád. Jeho osud by nebyl hezký, kdyby se náhodou do otcových stop chtěl vrátit.
Podívám se na dívku. Od našeho posledního setkáni se bojí podívat se mi do očí. Nebudu se o oční kontakt ani snažit. Na to je brzo.
"Ilethar tě asi bude chtít vidět." promluvím k ní. "Měla... bys za ním jít a seznamit ho s mladým Lokenem."
Pak se otočím k mistrovi a posuňkem mu sdělím, že s ním potřebuji mluvit trochu dál od ostatních.
"V domě došlo k požáru." sdělím mu, když získáme jistou vzdálenost.
"Nikdo není zraněn a kromě podlahy, stolu a mého pláště není nic ani popáleného."

Ilethar Isaiah - 10. března 2015 21:30

Večer třinctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Čtyřlístek

Velmi nečekaná setkání

Ilethar už chtěl Thomasovi, který se ještě nedávno oháněl řečmi o Šesté a nějakém jiném bohu, poněkud prudčeji sdělit, kam přesně si může své pseudo-teologické teorie nacpat, ale (možná naštěstí) byl zase přerušen. Takže si jen odfrkl, zaskřípal zuby a vydal ze za zabijákem ven, neb to vypadala, že se Ismael navrátil. Ilethar doufal, že i s Reese. Zanechal tedy Maliu jejímu osudu a vykročil ze stavení ven, aby se přesvědčil.

Ušel několik kroků, když náhle zaslechl jméno, které zastavilo jeho chůzi a cuklo to s ním.
Loken. Ucítil prudký nával adrenalinu, ruce se mu samy zaťaly v pěst. V žaludku jako kdyby vypukl pomyslný oheň, prohnal se podél páteře v lebce explodoval závojem karmínové, vražedné zuřivosti. Zrychlil chůzi, ruku položil na hlavici meče.

Za mužem v černém odění se od stavení pomalu blížil druhý, vysoký, ramenatý, očividně bojovník. Sice nebyl tak mohutně stavěný jako Strážci země, ale i tak vypadal jako síla, s níž je nutné počítat. Na sobě měl Canosanskou zbroj a odění, avšak ze zbroje zjevně záměrně oškrábal a odřel insignie a také mu chyběl plášť Strážců. Rázoval rychlými kroky, až za ním dlouhé černé vlasy lehce povlávaly, rámujíc přitom bledý obličej. Oči měl, stejně jako Gavriel, světle modré, avšak ty jeho nyní vypadaly jako odštěpky ledu, vytesané z čiré nenávisti.

Zastavil se asi pět kroků od Dvojice a očima chvíli přeskakoval z jednoho na druhého, než je zabodl do Gavriela. A kdyby pohledy mohly zabíjet, bohové by zjevně museli křísit podruhé.

Když byl Ilethar malý, dočítal se v knihách a příbězích o tom, že ve chvíli, kdy hrdina tasil svůj meč z pochvy, jasně to zazvonilo, či naopak nebezpečně kovově zasyčelo. Jeho mysl ten zvuk projektovala jako zvučné ziiing. Když později zjistil,že meče nic takového nedělají, byl velmi zklamaný. Ten zvuk byl prostě jen tichý, nevýrazný a nudný. Avšak za tu dobu se naučil tasit zbraň velice rychle.
Takže než byste řekli 'ziiing', už v rukou třímal obnaženou čepel, mířící směrem k dvojici a tělo se samo postavilo do naučeného postoje, připraveno vyrazit.

"Pusť ji, Lokene," zachrčel, přičemž to jméno téměř vyplivl, jakoby bylo otrávené. "Nenechám tě, abys Reese odvedl zpátky a zavraždil, jako ostatní! Jako Makaylu!" Jeho tělo sebou přitom občas trošku cukalo, skoro jako kdyby se vzpíralo a on se na vás chtěl prostě vrhnout. Zjevně nebýt Reese, už dávno by nejspíš zkoušel z Gavriela dělat sekanou. Oči však byly soustředěné a zaostřené, jako namířený šíp.

"Schováváš se za rukojmí? Jsi snad stejná zbabělá, hnusná stvůra jako tvůj otec?" Zasmál se krátce a ten smích připomínal šlehnutí biče, skřípění brousku po čepeli. Byl to smích člověka, který ztrácí kontakt s realitou. Přešlápl a znovu mírně pohnul čepelí, jako kdyby se tak tak držel, tvář mu kroutila potlačovaná zuřivost. Ostatní jako kdyby pro něj najednou neexistovali.

Gavriel Loken - 10. března 2015 23:05

Večer třináctého
Dračí hlava, Isiho barák
Myšpulín, Bobík, Pinďa, Fifinka a Ismael se svými psisky

Já bych ty horký hlavy zakázal

„Tak to by mě zajímalo, co může být horšího než drak,“ zamrmlal jsem někde za Ismaelem, když jsem si bral svý věci, které nejspíš Samíra nakupila u jednoho stromu. Kde byla taky pořádná kaluž krve a kde by nejspíš byl normálně můj hrob. Větší drak s netopýřím sluchem? To leda.
A pak štreka. Někam. Lesem. Nelíbilo se mi spoléhat na cizího člověka, ale... Co mi zbývalo. Co nám zbývalo? V Dračích horách jsem nikdy nebyl. A spoléhat se na zkazky nepřicházelo v úvahu. Ne po tom tanci s drakem, po kterém mě musela opravovat magií nějaká... Cvak. Dračice?! No minimálně by to vysvětlovalo její téměř animální chování.
No, zdejší... Všechno je lepší a lepší. A i když jsem byl vzkříšen z mrtvých, cítil jsem se znovuzrozen. Až na tu psychiku, ta začala dostávat docela záhul.
Se svými věcmi na hřbetě a s Reese vedle sebe jsem se skoro po čtyřech začal škrábat za Ismaelem do nesmyslného kopce. Na jeho vrcholku ale přišlo zjištění, že dolů je kopeček mírný. Jeden by řekl, že tu byl nějaký kráter, který zarostl zelení. A pak se po pár metrech rýsoval i dům, kde ten tajemný hraničář bydlel. Málem jsem hvízdl, protože na první pohled to vypadalo, a nejspíš i bylo, větší než náš dům v Canosu. A to máme poměrně velkou vilu.
Babička za oknem, která zrovna docukrovala domácí bábovku, se naneštěstí nekonala. Místo toho se od stavení vyřítila trojice tygrů. Tak ne tygrů, odkdy tygři štěkají? Za ten pot s krví a špínou v očích ale nemůžu. Couvnul jsem, ale psiska k nám nemířila s pěnou u huby a rudě podlitýma očima. Ne. Místo toho ty kusy menšího dobytku začaly radostně skákat kolem svého pána. Asi na tohle začínám být starý... Otřel jsem si oči a čelo do nejméně zasviněné části rukávu a radši šel dál. Reese se ke mně přimkla. A já jsem byl rád, tyhle hovada by mě dotrhaly docela slušně. Ale pak jsem ji málem proklel do třetího kolene, když si psi začali všímat i jí. To jsem si mohl všimnout i jejich zubů, které byly skoro dlouhé jako mé prsty. A některé se hezky kovově leskly v těch posledních paprscích slunce prosvítajících skrz koruny stromů.
Pokračovali jsme k domu. Reese odehnala štěkající telata, ve dveřích už někdo stál. Další cizí, který se odrazil ramenem od rámu vchodu a po několika krocích si nakročil na kratší, napružil tělo, chtěl se rozeběhnout, nebo minimálně zrychlit. Reese jsem skoro automaticky strčil za sebe, Thomas (jméno je jen pro ukázání na osobu) ještě ani krok nedokončil a já měl ruce volné, abych se mohl bránit.
„Jsem rád, že nejdete ve šlépějích svého otce, Gavrieli.“ Málem jsem vytřeštil oči. Ten chlap je nebezpečný. Už jen kvůli tomu, že zná moje jméno a já to jeho ne. Zatnul jsem zuby a čekal, co bude dál. Pokračoval v mluvení, tentokrát k Reese. Zmínil se o někom dalším. Inu, mám pocit, že tady všechny budu muset posekat na jednu hromadu. Thomas udělal pár kroků stranou a zezadu se do zorného pole dostal i Ismael. O něčem se začali bavit.
No, ale pozornost si žádal další příchozí, který vlastně šel za tím v černém. Zbroj ne nepodobnou té mé, jen nezažila setkání s drakem. Bez insignií. Dlouhé černé vlasy, modré oči. Může být nenávist ledová? Ne, nemyslím si. I když jeho oči byly modré, žhnuly hněvem. Zkusil mě zabít pohledem. Smůla, na to jsem imunní od svého otce.
Tohohle už jsem viděl. Někdy... Někde. Asi ten Ilethar, který se ztratil i s Reese toho osudného dne. Ohnivý? Myslím, že ano. Aspoň soudě podle výrazu jeho tváře. Pohnul rukama, chtěl sáhnout po zbrani. Udělal jsem to samé, ale meč jsem jen v jeho pouzdře povysunul. Nebylo nutné tasit, aspoň ne zatím. Navíc byl protivník natolik daleko, že bych vytáhnout meč stačil a stačil bych se i krýt.
„Pusť ji, Lokene.“ Asi jsem se stal světoznámou celebritou, protože všichni, které za poslední den potkávám, znají mý jméno. „Nenechám tě, abys Reese odvedl zpátky a zavraždil, jako ostatní! Jako Makaylu!“ Myslíš tu Makaylu, která mi vyhrožovala smrtí, když Reese nevrátím do rituálu?
Škleb mi zkřivil tvář. Ne. Tenhle chlapík nemohl Reese dostat z města. Na to to má v palici příliš domotané, když si plete Lokena juniora a seniora. „Schováváš se za rukojmí? Jsi snad stejná zbabělá, hnusná stvůra jako tvůj otec?“ Schovávám se snad? Jsem přímo naproti tobě, magore. A já tu rukojmí schovávám, tak na co čekáš, vem si ji! Myslíš, že mě urážkami na rodinu vyprovokuješ? Možná mezi tvými to fungovalo...
Začal se smát. Já ho začal litovat.
„Kdybys radši uhnul, abych se mohl konečně umýt a najíst,“ vyplivl jsem zbytky sražené krve mezi nás do trávy, „byl bych ti mnohem víc vděčný, než za tvé bláznivé kecy, Ilethare. Navíc tu děsíš chudáka Reese.“ Ano, mluvím klidně, protože narozdíl od něj mi zbývá ještě rozum. A že ho není málo.
„Tak se laskavě uklidni. Kdybych chtěl Reese vrátit zpátky, šel bych snad s Ismaelem sem? Hm?“ Dál jsem mu dvě vteřiny aby to zpracoval. „Jestli ale chceš stůj jak stůj zemřít, tak si ten svůj meč narvi do chřtánu. Ale napřed uhni, máme za sebou perný den.“

Delia "Mori" Paran - 11. března 2015 20:38

Podvečer čtrnáctého dne před obětováním
Canos - přístav
Leodak

Pravidla, pravidla, pravidla... A kde je zábava?

Leodak se netváří zrovna nadšeně, že mě vidí, spíše jako rybička v kyselém nálevu. Hm, dala bych si rybu s citrónem... Trhnu hlavou, protože mi dojde, že Leodak na mě mluví. Přikyvuji jako poslušná žačka poslouchající výklad Mistra. Tedy aspoň do chvíle, než si v duchu přeříkám jeho slova a dojde mi i jejich význam.
"Jak dítě jako já?" potřesu hlavou. "Nevím sice, kolik mi je, ale jsem si celkem dost jistá, že jsem dospělá, i když nezačínám šedivět jako ty..." vyhrknu a krátce se zarazím. "Tedy ne že bys vypadal zase tak staře, šedivá se prý ženám i líbí a tak..." nad hlavou mi prolétne racek a já se za ním s úsměvem ohlédnu.

"Nebuď takový bručoun, Leodaku, já tě mám i přesto ráda, abys věděl," pokývám hlavou, "takže slibuji, že šéf jsi tu ty a já nebudu tolik mluvit..." se zahihňáním zvednu ruku do vzduchu jako při přísaze. "Ale takhle bys o Vědmách mluvit neměl, když se všechny ty dámy shodnou na jednom vidění, neměli bychom se na to dívat skrze prsty a tak..." nadechnu se a zvědavě se rozhlédnu kolem. Na které lodi asi poplujeme? "Půjdeme najít kapitána? Ale měl by ses na něj trochu usmívat, abys působil... Věrohodněji... Nebo hodnověrně? Ne, to zní divně..."

Reese Raegan - 11. března 2015 21:12

Večer třináctého dne před obětováním
Dračí Hlava - Ismaelův dům
Ti, jenž jsou zatraceni

Vyvolení a zatracení

Zvířat jsem se nikdy nebála, řítící se psiska tak v mé tváři poprvé za celou dobu vyvolají úsměv i přesto, že srdce mi zprudka buší a já ztěžka dýchám, ve tváři celá rudá, jak mě zmohl kopec. Nejdříve se vítají s pánem domu, než s radostným štěkáním vrhnou i na mě. Strkají do sebe, jak se mi snaží narvat pod ruce a jeden z nich mě málem povalí, když se mi snaží olíznout tvář.
"Ale fuj!" zasměji se a otřu si tvář od psích slin, zatímco jednou rukou usilovně drbu. Cítím na sobě Ismaelův zkoumavý pohled, slyším Rielovo brblání, když mu jeden ze psů málem nafackuje ocasem.

"Vy jste ale hezcí milí pejsci... Ale teď nás musíte nechat na chvíli být, ano?" snažím se jednomu z telat vysvětlit. Nakloní hlavu ke straně jako by vážně poslouchal, dokonce i zavře tlamu. "Ták je hodný kluk," podrbu ho na čenichu. Nic nám pak nebrání pokračovat k domku po Ismaelově boku. Ovšem... Úsměv mě rychle přejde. Ani se nemusím za Gavriela schovat, on mě totiž schová sám.
"Ty ho znáš?" šeptnu překvapeně ke Gavrielovi, když jej Thomas osloví jménem. Promluví i na mě a já se zmůžu jen na tiché přikývnutí. Jenže to už Ilethara i vidím. Má ten... Svůj výraz. Ten trochu děsivý zmatený a naštvaný výraz. A dřív, než stačím cokoliv říci nebo udělat, už má tasenou zbraň a křičí...

"To je dobrý, Ilethare, vážně, nejsem určitě ničí rukojmí ani... Uhm... Nic takovýho..." vystoupím rychle z Rielova stínu. Pokusím se i o úsměv, i když mi spíše jen tak trochu nervózně zacukají koutky. "A Gave... Nebuď na něj tak zlý, on to tak nemyslí... Jen měl o mě strach, že ano, Ile?" zatěkám mezi nimi prosebně očima. "Hele, už jsem v pořádku," tentokrát se doopravdy pousměji a udělám krůček směrem k Iletharovi. "Už mě ani nebolí ta ruka a nechce se mi zvracet..."

Ismael se mezitím několika rychlými kroky vzdálí za Thomasem, tváří se stejně vážně jako on. "Cože?" zeptá se tlumeným hlasem. "Co se tu stalo?" zalétne pohledem k domu a i když stále působí uvolněně a klidně, jeho pohled v sobě má jistou... Napjatost.
"Budeme si muset o pár věcech promluvit, Thomasi."

Edo - 12. března 2015 18:33

Pozdní ráno třináctého dne před obětováním
Toark - hostinec

Přesun - hostinec

Bohatší o Shaein váček jsem na více nečekal. S tornou přehozenou přes rameno jsem vyrazil rychle pryč z toho bordelu. Když jsem se ocitl venku a zabouchl jsem za sebou dveře, popadl jsem dech, který jsem při útěku nevědomky zadržel. Chvíli jsem zvažoval, jestli nezůstat s přilepeným uchem na dveřích a nebo se hned vydat tam, kam mě Shae poslala. Byl jsem ale dost na očích a nechtěl jsem na dění uvnitř nebo na sebe zbytečně přitáhnout pozornost kolemjdoucích. Proto jsem vykorčil, pravidelně se otáčejíc a rozhlížejíc se kolem sebe, snad jako bych byl nějaký kriminálník.

Cesta na okraj města nebyla nejkratší. S každým dalším domem, který jsem minul, lidí, kteří si mě ani nevšimli, jsem se začal cítit dost nezvykle. Zastavení a rozhlédnutí se kolem sebe mi připadalo jako dobrý nápad. Takhle chutná svoboda? Měl jsem vybavení na cestu, peníze od Shae - mohl jsem prostě nechat všeho, jen tak. Ohlížel bych se? Asi ano. Shae působila jako někdo, kdo by mě hledal. Byl bych pro ni ale důležitější než Reese? Bylo to lákavé, snad až příliš snadné. Nebyl nikdo, kdo by mé rozhodnutí ocenil. Snad jako bych si zvykl na to, že cokoliv udělám, má předpokládaného hodnotitele. Někdo, kdo mi řekne, že jsem to udělal dobře a nebo špatně. Někoho, jehož názor na mě si chci vyslechnout.

Jak se asi cítila Reese, když tudy šla? Šla sama? Odcházela ráda? Jak moc trpěla? Jestli já sám cítím ten vzdálený šepot tam vzadu z Canosu? Myšlenky na to, co se tam teď asi děje. Co asi cítila ona?
Ne, nejsem jen tak odtržený, naslepo se potloukající, nemůžu se jen tak někam vydat, naslepo, bez cíle. Neuměl bych to. Stále by mi hlodalo "co kdyby". I když jsem byl Edo, ne Edoran, pořád to byl můj život, má minulost, lidé, které znám, kteří mi nejsou lhostejní. To se o těch okolo, které teď vidím, říci nedá. Jsou cizí. A já nemám chuť s nimi vést hovor. Zajímat se o ně. Jde z toho snad až strach. Doufám, že tomu nebude napořád. Jednou chci odejít. Ale ne teď.

Váhavě vstoupím do hostince na kraji města. Dlouho se nezdržím na jeho prahu, naopak zamířím rychle k prvnímu volnému stolu. Tam k jeho noze shodím tornu a přehodím plášť přes opěradlo židle, na kterou se potom posadím. Pokud se mnou naváže někdo oční kontakt, počkám, jestli po mě něco nechce, jestli sám pozdraví, oplatím mu to. Třeba jen pohledem, pokývnutím hlavy, úsměvem. Každý pozná, že jsem tu prvně. Přesto se snažím zapadnout, nevyčnívat.

Ať už před tím, nebo poté, co ke mě zavítá někdo z otázkou, co si dám, prozkoumám s rukama pod stolem obsah váčku, který mi dala Shae.
mám v plánu se najíst, napít, poslechnout si rozhovory okolo sebe. Na koně se vyptám později. Potřebuji so an tohle místo zvyknout, trochu se uklidnit. Srovnat si v hlavě myšlenky. Mít nad sebou kontrolu.

Ilethar Isaiah - 15. března 2015 16:33

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelova zahrada
Zatracení

Hlas Vyvolené

Gavrielovi břitké odpovědi vyvolaly v odpověď tiché, výhružné zavrčení a krátký krok kupředu. Ilethar ho toužil umlčet, vyrvat mu jazyk z úst, kterým nejprve vyrazí všechny zuby. Chtěl zavlažit Ismaelovu zahrádku zkaženou a proklínanou krví Lokenů.
Zhluboka se nadechl a chystal se patrně udělat něco velice hloupého, když vtom se za Gavrielem vynořila Reese a její slova začala pronikat rudou mlhou zastírající Strážcovu mysl a trhat ji na cáry. Špička meče se začala třást a jak postupovala Reesina řeč, třásla se pořád víc a pomalu klesala k zemi. Nakonec se Ilethar o meč opíral, špičkou zabodnutý v zemi.

Velice pomalu přikývl a ustoupil. Žádné omluvy, žádná pokora. Prostě jen ustoupil z cesty a Gavrielovu brutální vraždu v duchu odložil na jindy. Gavriela nechal projít, ale pokud kolem něj prošla Reese, položil jí ruku na rameno a podíval se na ní.
"Opravdu si v pořádku? A co tu dělá on? My dva si taky budeme asi muset promluvit, Reese..." Jeho hlas už byl klidný a nedoutnal vražednou hrozbou. Přesto byl velice vážný.

Thomas O`Connel - 15. března 2015 21:21

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelova zahrada
Ta naše veselá parta
Tak takhle ne

Povzdechnu si.
"Není moc o čem mluvit. Vítr rozrazil dveře a rozfoukal plameny v krbu. Když ještě zapomeneme zavřít pícku, neštěstí je na světě." odpovím mu. Koutkem oka sleduji tu podařenou dvojku.
"Pokud jde o to ostatní, budeme na to mít ještě celou dlouhou noc..."
Reese vstoupí do jejich roztržky relativně dobře. Není to nejlepší, ale rozhodně o mnoho lepší, než když jsme se poprvé setkali. A na Ilethara to zapůsobí. Ustoupí, a pak ji zastaví
"...Omluvte mě mistře." řeknu tak, aby to slyšel jen on a pokynu směrem k Iletharovi, který právě uchopil reese za rameno té předtím poraněné ruky.
Potichu k nim vykročím. Nedám Iletharovi šanci zareagovat. Moje pravice nastaví symbolickou bariéru, která ho tak trochu šťouchne do břicha. V tom jediném pohledu, co mu věnuji, se skloubí nepatrné zavrtění hlavou s neslyšitelným ne, co vyslovím.
"V pořádku..." usměji se příjemně k Reesiným ustrašeným očím.
"Měla bys... Ne... Musíš se seznámit s Mailou. Jsem si jistý, že si spolu budete rozumět."

Našeptávající - 06. dubna 2015 17:38

Večer třináctého dne
Dračí hlava, Ismaelův dům
Mí milovaní trpitelé

Chvíle klidu a odpočinku...?

Nemělo cenu postávat venku a přemítat nad tím, co se stalo, dělo a stát ještě mělo. Všechny ty ať už vyřčené či nevyřčené otázky i odpovědi mohly chvíli posečkat. Snad. Více než všechno to bylo jen doufání v to, že počkat mohou.
Ismael i přesto, že jeho tvář k úsměvu zdvořilého hostitele měla daleko, když si vás přemýšlivě prohlížel a jen bohové vědí, co se mu honilo hlavou, všechny nahnal do domu. Thomase, Ilethara i Gavriela do kuchyně. Byla to prostorná místnost s kamny, na kterých se vařilo, ohořelým stolem a lavicemi, na kterých zřejmě probíhaly rodinné obědy. Díky otevřeným oknům tu ovšem teplo zrovna dvakrát nebylo, a i přes snahu Thomase to zde pořád bylo cítit spáleninou.

Gavriel sotva vešel do místnosti, ucítil lehké... Brnění. Reziduum ohnivé magie, která ovšem zcela jistě nebyla Iletharova.

Reese byla předána do odborné péče Maily, která už tak měla oči navrch z toho všeho chaosu, co jste vnesli do jinak klidné vrahounské rodinky. Ovšem děvče zřejmě vycítilo svoji šanci dozvědět se taky konečně něco pořádného místo toho, aby musela jen poslouchat za dveřmi či pod oknem, a tak se Reese ujalo až nečekaně... Nadšeně. Reese tedy úplně tak nadšeně nepůsobila, ovšem i tak se děvčetem nechala odvést od vás nahoru do patra.

Oproti tomu, že se po pár minutách ze shora ozvalo dívčí chichotání, tak dole v přízemí atmosféra uvolněná rozhodně nebyla. Ismael se neposadil, naopak, zůstal stát a prohlížel si vás, jako by před sebou měl bandu neukázněných učňů, kterým vymýšlí trest.

"Už dost dlouhou dobu se držím od věcí jiných lidí daleko, dost daleko na to, abych nic nemusel řešit. Ovšem tohle se mě dotýká mnohem více, než se mi líbí, chci tedy přesně vědět, oč se jedná, pánové."

Gavriel Loken - 08. dubna 2015 23:01

Večer třináctého
Dračí hlava, Isiho barák
My všichni dobří rodáci a Ismael

Kafe v kuchyni

Ne. Neznám toho, který zná mě. Pokud vím, nikdy jsem ho předtím neviděl. A jestli ano, tak jsme se maximálně tak někde minuli. A ne, nelíbilo se mi to. Ani trošku. To s Iletharem... Jo, Ohniví jsou sice magoři, ale ten jeho šílený pohled v očích byl už trošku přes práh.
Vkročil jsem do domu, ale ve stínu za dveřmi jsem se otočil, jestli Reese je za mnou. Nebyla. Zastavil jsem se na chvíli v chodbě a díval se na ni, jak kolem ní stojí Ilethar a ten druhý. Jako dva sokoli u bílé holubice. Měl jsem pocit, že ji začnou stahovat z kůže. Což mi připomnělo vidění od mučednic. Netvářila se ale, že by potřebovala pomoc. Nechal jsem ji tedy jejímu osudu a zašel dovnitř.
Kuchyně. Shodil jsem batoh z ramen a rozhlédl se. Opatrně jsem ruku přiblížil k ošlehlému nábytku. Nebyl horký. Ale i tak ze spáleniny šly cítit zbytky ohně, ohnivé magie. A rozhodně nepatřila uprchlému zaklínači ohnivého boha. Otevřeným oknem se ke mně doneslo Ismaelovo popohnání skupinky zvenčí dovnitř. Sluníčko zachází za hory, pasáčci pečou brambory... Zavřel jsem okno u kterého jsem stál a zadkem se opřel o okraj parapetu.
Chodbou se mihla Reese, kterou táhla za ruku malá holka se světlehnědými vlasy. A asi do obytných částí. Hned za nimi ale Ismael hnal zbylé dva... Jak je vlastně označit? Bojovníky? Vrahy? Hrdlořezy? Magory? Pousmál jsem se a založil si ruce na hrudi.
Ismael se postavil jako učitel před poškoláky a vzal si slovo. „Myslím, že tady kolega,“ hlavou kývnu k Iletharovi, „by měl začít.“

Ilethar Isaiah - 10. dubna 2015 17:50

Večer třináctého dne
Ismaelovo sídlo
Vzbouřenci a papá vrah

Vyprávěj, strýčku Ile

Ilethar schoval zbraň a bez velkých protestů následoval malou skupinku zpátky do Ismaelova domu. Na rtech mu zahrál lehký a pro něj tolik vzácný úsměv, když viděl Mailu, jak táhne Reese kamsi do domu a obě dívky se vzápětí vesele chichotají. Bojovník sice netušil čemu, ale dokud byla Reese v dobré náladě...

V další chvíli už přešlapovali všichni tři pod přísným pohledem pána domu a on se dožadoval odpovědí i na své otázky. A protože Thomas mlčel a Gavriel to dokonce zbaběle hodil na něj, Ilethar se chvíli ošíval, než sebral odvahu.
"Ismaeli...kdyby vám někdo řekl, že máte zabít mladou a dle mého nevinnou dívku...či zařídit, aby byla doručena lidem, kteří ji zavraždí mnohem krutěji, než byste to nejspíš udělal vy...poslechl byste? Ať už by odměna byla jakákoli?"

Zeptal se velice pomalu a opatrně. Přitom tušil, že Thomas začne nejspíš zase něco blábolit, ale to mu bylo jedno. On provrtával zvědavým jasně modrým pohledem otce vraha a čekal. Nechtěl nic říkat dřív, než se ujistí. Ano, Ismael byl na odpočinku a měl stejně starou dceru, ale pořád to byl nájemný vrah. A některé zvyky umírají těžko.

Thomas O`Connel - 26. dubna 2015 17:49

Večer třináctého dne
Ismaelovo sídlo
Celá parta bez Reese (a bez barviček)

To jako vážně?

Sklopím hlavu a aniž bych chtěl, tiše se uchechtnu.
Samozřejmě, že ano.

Mohl bych mu vyprávět o pomstě a o tomhle muži

Okamžitě se uklidním, ale sklopenou hlavu nechám. Pokud můj mistr neodpoví (což asi neudělá, protože nedostal odpověď) vstoupím do konverzace.
"Snaží se jí chránit. Ta dívka, Reese, má být za necelé dva týdny stažena z kůže, protože v Canosu věří, že je družka jejich pátého boha. Zajímavé je, že ona spěje k ascendenci."

Našeptávající - 04. května 2015 12:36

Večer třináctého dne
Ismaelův dům, Dračí hlava
Veselí pumrplíci

Těžké myšlenky

Zatímo Ilethar spustil – nebo spíše byl dotlačen k tomu, aby začal mluvit – Ismael se rozhodl zachovat aspoň trochu jako správný hostitel a vytáhl na stůl tři plechové poháry a měch zvláštního trpkého vína zředěného vodou.

„Můj názor není důležitý, ptal jsem se kvůli odpovědím, ne kvůli filosofováním nad něčím, na co odpověď znáš, pokud víš, kým Thomas je, a kým jsem byl já.“

Smrtihlavové jsou přeci jako jiní vrazi, musí dodržet to, co je součástí kontraktu. Neexistuje lítost, slitování, jakmile je dohoda uzavřena, musí být naplněna. Ismael za svůj život zabil více lidí, než by si kdo dokázal představit a Thomas moc dobře věděl, že o jejich vinu či nevinnu zde vůbec nešlo. Ohlížet se na to, člověk by se z toho zákonitě zbláznil. Zbývalo jen otupět, najít si vlastní vnímání světa, pokřivené, ale fungující. Ochraňující před výčitkami svědomí.

Naštěstí se ozval i jeho bývalý učedník, i když odpověď dle Ismaelova výrazu nebyla zase tak uspokojivá, jak mohl očekávat. V jeho staré tváři se mihl výraz, který se nedal popsat jinak než zachmuřený, prodchnutý obavou nad tím, do čeho se to u všech milostivých i krutých bohů zapletl. Do čeho byl zapleten.

„Jistěže spěje, když v ni věří celý národ.“

Nepřekvapilo ho to, ale nadšený tím nebyl.

„Tohle je mnohem horší, než jsem čekal…“

Thomas O`Connel - 06. května 2015 18:17

Večer třináctého dne
Ismaelův dům, Dračí hlava
Prostě parta se vším všudy kromě Reese
To si jen myslíš, starče...

"Nemáte ponětí..." pozvednu hlavu.
"Mám plnou podporu."
A to mám. Diskutoval jsem o tom z představenými. Řád si prostě nenechá ujít veškerý volný kapitál Osmadthu. Měli jen jedinou podmínku a s tou jsem souhlasil vcelku rád.
Postoupím o krok vpřed.
"Pokud kontrakty nejsou protichůdné, vrazi si pomáhají." usměji se a na důkaz, jak mi to v tuto chvíli přijde směšné, prudce vydechnu nosními dírkami. "A my jsme přece vrazi Gécherovi. Krom toho bys byl první v historii řádu, kdybys odmítl mi pomoci..."
Ignoruji fakt, že je můj mistr. Proto to tykání. Právě teď, pro tuto krátkou chvíli, já jsem mistr smrtihlav, pověřený radou a vykonávající jeden z nejlukrativnějších kontraktů našeho řádu s vysokým dlouhodobým potenciálem. Nebudu jej ke spolupráci nutit. Ne fyzicky. Ale jemu už nejspíše došlo, že nemá na vybranou. Pokud nebude nápomocen, bude to mít pro jeho život následky. Ne ode mne. Jednak jsem jeho žák a jednak tou dobou budu nejspíše mrtvý, ale řád není zrovna moc laskavý k lidem, kteří je stojí peníze, ať už členové či ne a ať už v důchodu či ne.

Našeptávající - 22. května 2015 22:46

Večer třináctého dne a ráno dvanáctého dne
Ismaelův dům, Dračí hlava
Trojlístek

A pokračuje se dál...

Ismaelův výraz se změnil. Ta změna byla drobná, ale důležitá. Věnoval Thomasovi dlouhý mlčenlivý pohled a v okamžiku, kdy od něj odvrátil tvář, tak se z té jeho už nedalo vyčíst zhola nic. Atmosféra se zdála napjatější, ve vzduchu viselo něco, co nikdo nevyslovil. A co už ani vysloveno být nemělo.

„O odmítnutí pomoci zde nepadlo ani slovo. Jsem sic starý, ale ne natolik, aby mi přestala sloužit paměť. Ale pamatuj, že v mém domě, v domově a útočišti mé rodiny mi nikdo nebude kázat ani připomínat, co mám či nemám dělat a jaké jsou moje povinnosti, Thomasi. Nechám vás tu přespat, dostanete něco málo zásob. A zítra ráno tento dům opustíte, stejně tak území zdejšího klanu.“

A tímto bylo téma uzavřeno. Stejně jako Ismael, jehož rozhodný hlas zněl pevně a neústupně. Jako hostitel se po tomhle rozhovoru Ismael ukázal býti strohý, ale nejnutnější potřeby dokázal pokrýt. Studená voda na dvoře domu na umytí, k jídlu suchý chleba a trocha sušeného masa, spaní v pokoji pro hosty, o který jste se museli podělit a přijmout fakt, že jeden z vás bude zkrátka muset spát na zemi. Přikrývky i kožešiny naštěstí byli. Oproti tomu Reese zůstala s Mailou v jejím pokoji a po celý večer ji ani jeden z vás neviděl. Nechtěla. A kdo by se protivil dívce ascendendující v bohyni?

Ať už pro vás noc byla krátká či dlouhá, stalo se to, co se po noci stává. Přišel další den, poněkud zamračené chladné ráno. Zde v horách to nebylo ani tak překvapující, ale pro budoucí cestu to sychravo nebylo úplně nejlepší. Ismael byl pryč, jen něco k snídani bylo ponecháno na stole. Nebyl zde on, ani jeho žena a starší dcera, které se předchozí den už ani neukázali. Ne. Sotva se totiž přiblížili k domu, Ismael je poslal zpátky do osady. Nechtěl je ve vaší blízkosti. Či spíše vás v té jejich? Kdo ví.

Ilethar Isaiah - 09. června 2015 16:26

Třináctý den večer/Dvanáctý den ráno
Ismaelův dům Dračí hlava
Veselí pumprlíci

Vstávat a cvičit

Ilethar do rozhovoru vrahů nezasahoval. Sice měl prý schopnost vcítění asi jako průměrná kosodřevina, ale poznal, že teď je lepší mlčet a nechat je, ať si to vyříkají. Kdyby to neolivňovalo je všechny, dovolil by si malý ponurý úsměv. Bavil ho způsob, jakým Ismael pravidelně usazoval nabubřelého učedníka. Takhle však jen lehce přikývl hlavou a poté co něco málo snědl, se odebral uložiti se ke spánku.

Stoicky si rozložil deku ne zemi u jedné ze stěn a ulehl se zbraněmi v dosahu. Nezáleželo mu na pohodlí či nepohodlí, potřeboval se prostě vyspat s klidem v duši a ne na těle. A jeho tiché přání nejspíš bylo vyslyšeno, neb tentokrát nepřišly noční můry ani obvyklé, ani nadpřirozené. Než se nahoru vyškrábali to dva, strážce ohně už spal.

Druhý den ráno sešel mlčky dolů, kde posnídal a odložil stranou nějaké jídlo pro Reese, načež začal shánět Ismaelem slibované zásoby a čekat, až se domrcasí i zbytek společenstva.

Gavriel Loken - 06. srpna 2015 12:44

Večer třináctého, ráno dvanáctého
Dračí hlava, Isiho barák
Æther, oheň, vrah junior

Je ráno...

Ismael k tomu všemu řekl svoje. Měl jsem sice chvílemi co dělat, abych se udržel, protože jeho, jejich morálka jsou peníze. Svědomí zahodili někde s první mrtvolou. Nalitého vína jsem se ani nedotkl. Buď z opatrnosti, nebo protože jsem neměl chuť.
Ascension. Jo, Reese je první v řadě na to stát se bohyní. A nejspíš tak rozpoutat peklo. Pokud tedy moje sny se zbylými čtyřmi fúriemi byly pravdivé. Musel jsem se otřást.
Vrazi si zatím připomínali nějaké staré křivdy a nebo pravidla. Ještě chvíli a poteče krev. Najednou jsem litoval, že toho vína je tak málo. A to bylo asi všecko. S tichým díky jsem si ulomil kousek chleba, uzmul plátek sušeného masa a vydal se rovnou ke studni. Než jsem si z těla začal umývat svou krev, dojedl jsem svou večeři a svlékl se do pasu.
V pokoji jsem překročil Iletharovy nohy a uložil se do postele u okna. Možná pro případ útěku. Možná aby se do mě jako do prvního dala nad ránem zima, kožichy nekožichy. I tak jsem se ještě chvíli válel a byl svědkem, jak se Ohnivý zvedl a sešel dolů. Povzdechl jsem si a s donucením jsem vstal. Protáhl jsem si tělo, udělal několik rychlých kliků na zahřátí a sešel dolů.
Místo pozdravu jsem mu jen mávnul levou rukou, pravačka zakrývala zívající ústa. „S trochou štěstí je vyjasní,“ zamumlal jsem při pohledu z okna a z ramene sundal tornu vedle židle, na kterou jsem se usadil.

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

Andor.cz - online Dračí doupě

Co život rozdělí, smrt spojí navěky

od: 13. května 2014 15:57 do: 06. srpna 2015 12:44

Dobrodružství vedl(a) Saia

Začátek konce

Velké malé věci

Černý těžký spánek

Vypusťte psy

Nebe a dudy

Podivné souvislosti

Nutné zlo

Hra na schovávanou

Tichá voda břehy mele

Chaos rodí příležitost

Jak špatné to jen může být...

Schválnosti světa

Síla peněz

Když se vody bouří

Nepříjemná komplikace

Co to říkali o sebeobětování?

Čas úvah

Dlouhá plavba

Šťastné konce

Dobrou noc, malá Vyvolená[/i]

Ta žena...

Bylo nebylo...

Stále na lodi, stále živi

Mravenec a slon

Posel špatných zpráv

Horší to už nebude

Ať už je to za mnou

Vražda a lež

Špatná nálada

Záhada zamčeného pokoje

Mám já tohle zapotřebí?

Adieu, slunce krvavé...

Ulétly mu včely

Záhada zamčeného pokoje II.

Chůva

Rudý opar

Nedráždi hada bosou nohou

Důvěra

Dohoda

Sezame, otevři se

Konec zasedání

Přiznání

Dohady o výletě

Toark

Vražedné odhodlání

Odmlouvání

Chiba

Půlnoc, čas mrtvých

Čas jít

Hledání

Tady nepoteče voda...

Pěkný vztah ...

Pánovy starosti

Návrh

Malý skok pro tebe, velký skok pro Reese

Garde

Umění chodit

Kdepak jen ptáčku hnízdo máš...

Elá hop

Jako smrt; Nikde a přesto všude

Další postup

Den, kdy se vše změní

Vzhůru na cestu!

Bleskové šíření informací

Deník

Nepříjemné probuzení

Vražedná čest

(Ne)obyčejný den

Hra na otázky a odpovědi

Cestou necestou, polem nepolem...

Toarkská pohostinnost

Počátek

Dlouhá cesta; poprvé spolu

Zákeřnosti táboření

Loď

Problémy s tábořením