Corky
hrálo se Denně
od: 02. ledna 2006 11:18 do: 10. června 2013 15:04
Dobrodružství vedl(a) Lišák
| |
 | A Lesco se odráží... a padáte. Pevný stisk jeho paže, nepříjemný pocit přibližující se země, trhnutí lana, zhoupnutí, jak lanko silné jako tvůj prst mění váš pád v let. Ulice sotva osvětlená od řeřavých polen se mihne sotva dva sáhy pod vámi, ten nejnebezpečnější okamžik. Kdyby se teď přetrhlo lanko, nebo povolil šindel, na kterém je zaklesnutá kotvička... Ale jen to zaskřípělo vzduch sviští kolem uší a už opět vzhůru, mírně se stáčíte kolem rohu a už je tu okno... Lesco se snaží zachytit okraje výklenku, ale svou paží zároveň přidržuje i tebe, nemůže jí dobře natáhnout - chňapá... A míjí se o pouhých několik coulů! |
| |
 | Zase zatajim dech... ani nedycham, a potlacim chut zavrit oci, abych to nevidela... Mozna by to bylo prirozene, ale zaroven to nejmene rozumne... nemuzu zavrit oci a doufat, ze to vyjde... musim davat pozor, kdyz by to nevyslo... Kdyz se nas pad zmeni v let a vypada to, ze lano to vydrzelo, trochu se uklidnim... i kdyz jen malicko, stale je toho dost, co se muze pokazit... ten sindel... kdyz povoli ten sindel... nebo kdyz by to na tu strechu stihli a stihli nam to lano pretnout... nebo kotvicku vyhodit... Kdyz vidim, ze Lesco minul, okamzite se jednou rukou pustim a pokusim se natahnout a hmatnout a chnapnout, abych nas zachytila ja... |
| |
| Reaguješ rychle a v posledním okamžiku, když už se téměř začínáte naklánět zpátky hmátneš bleskurychle po okraji okenního výklenku. Tvé prsty nacházejí škvíru mezi kameny a pevně se zachytí, nohou se ti podaří došlápnout na parapet. Zároveň však cítíš, jak tě strhává váha Lesca, který visí jen na proívazu... a na tobě. Několik zoufalých okamžiků máš dojem, že tvé prsty nevydrží a sklouznete zpět, ale pak i jeho noha nachází oporu, rukou chňapá po zdi a tentokrát se už zachytává, pouští lano a přimyká se ke zdi. Tebe přitom Lesco vtlačil do okeního výklenku. Ruka, kterou ses držela se chvěje slabostí, po čele ti do očí stéká štiplavý pot. |
| |
 | "Uch... Výborně. To bylo... pohotové," oddechnu si úlevně. "Teď nahoru," konstatuji tiše po chvilce, kdy se už zběsilý tlukot strdce stačil trochu zklidnit a pohlédnu vzhůru ke střeše. "Ne, počkej! Psst!" trhnu sebou najednou. |
| |
| Uf fuj to bylo o fous, napadne mne v prvni chvili, kdyz se mi povede zachytit se a prsty najdou pevnou oporu a noha najde parapet... Kurva, dojde mi vzapeti, kdyz zjistim, ze zdaleka nemame vyhrano, ze vaha Lesca mne strhne dolu, jestli se neco rychle nestane, jestli neco rychle Lesco neudela... sevru prsty pevneji a pokousim se dosatt do vyklenku, i kdyz nemam moc sanci vytahnout nekoho, kdo je o dost tezsi nez ja... no tak kurva chlape vzpamatuj se, proletne mi hlavou, a to se uz povede Lescovi nalezt oporu. Necham se vtlacit do okeniho vyklenku a proted zapomenu i na strach, ze se ke mne tak tiskne muzske telo a ja jsem zapasovana v okenim vyklenku. "...jo, bylo to vo fous..." odsouhlasim a hlas se mi jeste trochu chveje. Poprve od toho letu se nadechnu tak nejak normalne. Pokousim si tak nejak aspon trochu protrepat ruku, aby se tak neklepala, a radeji ani nehodlam zjistovat, jak ty prsty ted asi musi vypadat... Nasleduji tvuj pohled a tva slovech nahoru odsouhlasim bez valneho premysleni, zrejme jsem se ti rozhodla skutecne verit, ze vis, co delas... A uz bych se chystala lezt, kdyz se tak zarazis. Okamzite ztuhnu bez hnuti a bez zvuku a jen nasloucham. |
| |
| Lesco se trochu nahrbí, přikrčí k výklenku, přimkne se k tobě a znehybní. Jeho šedý pláš» ti teď z valné části zakrývá výhled. Odněkud zdola však slyšíš spěšné lehké kroky a zřejmě nikoli jedny. Nejsou úplně pod vámi, spíš trochu stranou, na křižovatce. Snad míří do ulice, kterou jste právě tak krkolomným způsobem opustili. |
| |
| Citim se naprosto neskutecne a naprosto idiotsky. Protoze tak nejak podvedome a bez odporu se necham tesneji zapasovat do toho vykleknu, zkusim uhnout, aby tam mel vic mista... ale ani ne tak proto, abych mu uhnula, jako spise abychom byli co nejmene videt. To, ze bych se mela branit, to, ze bych ho nemela nechat se takhle tisknout na mne dojde memu mozku az vzapeti. Ovsem ve stejny okamzik mu dojde prikaz to neudelat. Ne ted. Ted se potrebujeme schovat, potrebujeme se skryt... nemuzu ted zacit panikarit a zduchnout do nej... tim spise na okne... Zustanu stat bez pohnuti, a sice je citit, ze jsem dost napjata, ale ani se nepohnu a nevydam ani hlasek. Jen se pokousim poslouchat a nejakou mezirkou v plasti kdyz by se mi povedlo vykouknout (ale hodlam byt velmi opatrna, nechci nas prozradit ani zvukem, ani pohybem). |
| |
| Podařilo se ti vykroutit hlavu do poměrně obtížného úhlu a přes okraj pláště jedním okem spíše tušíš než vidíš dvě postavy slabě osvětlené řeřavým uhlím z křiživatky, které odněkud dobíhají a právě zvolňují a nejspíš zvedají hlavy někam nahoru. Řekla bys, že ke střeše, na které jste ještě před chvílí byli. |
| |
| Pozoruji je a snazim se byt co nejvic tise. Ani se nehnu, a snazim se ani nevydat hlasek. Tak nejak za nejrozumejsi povazuji cekat, aspon ted... a pak se uvidi... pristihnu se, ze tak nejak predpokladam, ze Lesco ma predstavu, konekocnu, on rekl tam u Siveho, ze mne odvede... Jak sleduji ty postavy - nemela bych pocit, ze je znam? Vim, ze jsou asi celkem daleko a je tma, ale preci jen - charakteristicky zpusob pohybu, nebo charakteristicky zpusob oblekani... ci kdyz by neco rekli tak hlas... |
| |
| Opravdu si nejsi příliš jistá. Vidět jsou dost špatně. Pestré ani světlé blečení rozhodně nemají, jejich chůze ti nepřipadá nijak charakteristická, krom toho zrovna zvolnili a spíše bloumají a rozhlížejí se, než aby někam šli. Jediné co můžeš s jistotou říct je, že jeden z nich něco protáhlého a tmavého drží v ruce. Když je ruka svěšená, sahá mu to asi ke kolenům. Po chíli si zřejmě vyměnili nějaké to slovo, ale mluví tiše, nezaslechneš z něj prakticky nic. Pak se však jeden z nich napůl otočí, zahlédneš světlou skvrnu jeho obličeje. "Čum..." zaslechla jsi celkem zřetelně mužský hlas a na okamžik máš pocit, že chlap ukazuje přímo na vás. Zdá se však, že oba zaujalo něco jiného zamířili k provazu visícího na kotvičce dosud pevně zaháknuté na sousední střeše. "... nahoru..." rozeznáváš s obtížemi sem tam slovo z toho co říkají. "Kurva... rychle?" odpovídá mu druhý a jseš si prakticky jistá, že i tohle je chlap, má hluboký chraplavý hlas. Oba teď poodcházejí kousek zpět a dlouho obhlížejí sousední střechu. |
| |
| Tak nejak jsem predpokladala, ze to budou chlapi... moc holek na ulici, ktere by delaly neco jineho nez ze by zebraly nebo se prodavaly neni... Ale klidne je muzu znat, akorat je nepoznam... no co uz... aj dybych je poznala, stejnak mi to nepomuze, milejsi kvuliva tomu na me nebudou. Tise vztekle zasyknu, kdyz najdou tu kotvicku a lano. Ale to se koneckoncu dalo cekat, ze to najdou... Mam sto chuti zacit zdrhat, ale kdyz zustane stat Lesco, stojim taky a potlacim tuhle predstavu. Dulezity je nedat o sobe vedet... to je ted nejdulezitejsi... A jen tise doufam, ze nebudou ocekavat takovy sebevrazedny akrobaticky vykon, co jsme ted s Lescem podstoupili... |
| |
| Lesco se skutečně stále nehýbá a máš pocit, že snad ani nedýchá. Ty dva dole zjevně opravdu nenapadlo, že byste mohli překonat najednou celou křižovatku a jen se snaží něco zahlédnout na protější střeše. Nedaří se jim. Pojednou se k tobě donese další zvuk, kroky několika dalších lidí. Ti dva se otáčí, slyšíš, jak jeden něco říká. Sice nerozumíš, ale podle tónu hlasu to bude nejspíš nadávka. Oba se dávají do běhu a mizí za rohem. Vícečetné kroky se rychle přibližují. A s nimi i světlo. Zjevně jsou to královští strážní, je jich pět, jeden nese pochodeň, všichni třímají hole opletené kůží, u pasů mají zavěšené krátké meče. Všichni se zastavují u žhnoucího ohniště na křižovatce. Jeden z nich zívá, druhý něco tiše říká vysokému chlapíkovi jehož meč je delší než zbraně ostatních. Nerozumíš mu, jen vidíš, jak neurčitě pokynul rukou kamsi do ulice, kde zmizeli ti dva. Vysoký chlap jen pokývne hlavou. Třetí strážný poodchází ke zdi, přímo pod vás a podle zvuků tam nejspíše začíná močit. Pak se ze směru, odkud přišli strážní, začínají přibližovat další zvuky - pravidelné pisklavé skřípání. Netrvá dlouho a na scénu přichází další postava. Je jí shrbený dědek tlačící dvoukolák zpoloviny naplněný velkými poleny. Zastavuje u ohniště a začíná přikládat. Strážní chvíli přihlížejí, dva si začínají hřát ruce. Další háže do ohniště zbytek své pochodně, bere z vozíku novou a zapaluje jí. Vysoký chlap zazívá. "Deme," velí a všichni se vydávají ulicí , ve které před chvilkou dozněli kroky chapíků, kteří se o vás tak zajímali. Mizí za rohem. Ten pod vámi je dohání a dopíná si přitom kalhoty. Děda naložil do ohniště a rovněž se z vrzáním vydává za nimi. Slyšíš, jak si Lesco vedle tebe tiše oddechl. |
| |
| Pokousim se uklidnit zplasene srdce a zrychleny dech, mam strach, i kdyz absurdne, za mne tak mohou zaslechnout... Pozoruji je, a uz nevydam ani hlasek... nechci nas prozradit, to skutecne nechci... Zasklebim se jen pro sebe, kdyz si prohlizeji protejsi strechu, a v duchu blahorecim Lescovi za ten blaznivy napad... ale byla jsem to ja, kdo nas zachytil, zasklebim se zase pro sebe... tak nejak si nemuzu odpustit zadostiucineni, a jsem rada, ze vedle Lesca nepusobim jako stene a nemehlo... ehm, no, dobre, nebo aspon ne jako velke nemehlo, musim si pripustit... od Lesca se toho da hodne co naucit... ju, dalo by se od nej hodne co naucit... Kdyz se objevi strazni a diky tomu ti co nas hledaji mizi, poprve za snad cely zivot jsem rada, ze je vidim, ze vidim hlidku. Zazubim se a oddechnu si. I kdyz - no, oni by nas taky nemeli videt, vyhrano jeste nemame... Nakrcim nos, kdyz ten strazny zacne mocit pod nasi zdi a odvratim oci. Tohle skutecne videt nemusim... Ale zase na druhe strane to znamena, ze o nas nevi, to by tohle neudelal, to je dobre... A kdyz mizi za rohem i strazni, oddechnu si uz snad skoro slysitelne a zazubim se. "... ech, zasejc to bylo o fous..." zamumlam velmi tise Lescovi. |
| |
| "Ano, dopadlo to hezky. Baví mě pozorovat někoho, kdo mě marně hledá," dodávám se stopou veselí v hlase. "Tak a teď nahoru. V Královské čtvrti jsou krásné široké a pohodlné střechy. Občas i lávky pro kominíka. Ale dej pozor, stráž na ulicích opravdu hlídá. A jdi jen za mnou, pozor, pár domů tu má i magickou ochranu," šeptnu. Pak se opatrně natáhnu, zachytím kamenné zdi a začínám hbitě šplhat vzhůru ke střeše. Jde mi to docela svižně. |
| |
| "Az dys me nenajde," zasklebim se na tebe v odpoved. Ale taky je v mem hlase znat veseli a pobaveni, a hlavne uleva nad tim, ze to takhle dopadlo. "Sivej dycky rikal, ze dobrodruzstvi je pruser, kerej clovek prezije... no pravda, rikal misto toho neco jako neprijemnost, ale vono to je to samy..." trhnu rameny a usmeji se uz skoro usmevem, a ne usklebkem a podivam se ti do oci. Podivam se nahoru, kam mame vylezt, a prikyvnu. A trochu se zarazim, kdyz mluvis o magickych ochranach. "Jag se to da poznat a co to dela?" otazi se te trochu podmracene a dost vazne. Kdyz Lesco zacne lezt nahoru, jen se pro sebe zasklebim. Jasne... jag taky jinak... nahoru... tobe se to rika, dyz tebe nigdo nepocuchal... no, tak hni kostrou, holka, knucet budes moct potom... nadechnu se, a hodlam co mozno nejrychleji (tak abych udrzela rovnovahu, nehodlam se hnat ozlomkrk) vydat za Lescem... a kleji si jen v duchu... |
| |
| Lesco mizí za převisem střechy. Ty se vydáváš za ním. Chvíle strnulé nehybnosti v úzkém výklenku ti moc neprospěla, máš pocit že se tvé zhmožděniny jen rozležely a ztuhly. Špičky prstů už máš odřené, nehty ulámané, v pažích cítíš únavu a v pravém kotníku tupou bolest. Pomalu a opatrně prohmatáváš každý kámen, naštěstí ani tahle stěna není omítnutá. Horší je ovšem převislý okraj střechy, trochu klouže, není se pořádně kde chytit a nemůžeš si být jistá, zda některý šindel nepovolí. Marně tápeš po okraji, hledáš oporu kde se zachytit, když cítíš jak tvou dlaň sevřela pevná teplá ruka se štíhlými prsty a jemně táhne vzhůru. |
| |
| Nadavam si jen tise a v duchu. Bylo mi jasne, ze to takhle dopadne... uz toho mam za dnesek dost na to, aby toho i moje telo melo dost... a to radeji nechci ani videt, jak ta ruka vypada, co jsem se nas ji pokousela pritahnout... nebo jak dopadl muj krk a tvář... a jen doufam, ze ten kotnik neni natekly tolik, aby ta bota nesla sundat az bude treba... ale zatim je to dobre, aspon je tou botou nejak drzeny... Zacnu zkoumat sindele, a uz ani nemam myslenky na to, abych nadavala, ted mam myslenky jen na to najit oporu... Kdyz mou dlan nahmatne Lescova ruka, nepochybuji ani na okamzik o tom, ze by nebyla Lescova, bez vahani ji sevru a necham si pomoct nahoru... na hrdinstvi a dokazovani toho co zvladnu ted nemam ani cas ani naladu ani silu... |
| |
| "Tady, chy» se," říkám tiše a ukazuji ti dýku s podivně krátkým širokým ostřím pevně zabodnutou do šindelové střechy, když vykoukneš nad okraj. Já mám o plochu jejího ostří zapřenou levou nohu a tobě je tak právě na dosah jako opora pro druhou ruku, za kterou tě nedržím. "No pozná se to docela špatně," pokračuji klidně v přerušeném rozhovoru zatímco ty se soukáš nahoru. "Většinou chrání jen vstupy, ale vím o dvou domech, po kterých když přejdeš, tak se vždycky objeví patrola. Takže myslím, že to nějak hlásí na strážnici. Jednou se tam dokonce objevil chlap od zvláštních - a ten ti umí taky skvěle šplhat, má minikuši a umí to s ní. Měl jsem to o vlásek. No a jednou jsem se dostal na ten veliký žlutý dům naproti hradbám. Něčeho jsem se dotkl, projela mnou bolest a pak jen tma... Že jsem nespadl, za to vděčím jen šikovnému komínu. Nešel jsem se podívat, co to bylo, to mi věř," ušklíbnu se vesele. "Tak dobrý? Můžeš?" ptám se, když klečíš bezpečně na šikmé střeše. |
| |
| Zachytim se te dyky, kam ukazujes. Sikovna hracicka... fak sikovna... Rukou, za kterou mne nedrzis si pomuzu nahoru za pomoci te podivne dyky. Posloucham te vazne a vicemene pozorne, i kdyz se musim aspon nejak soustredit na to lezeni. "Jasnejc... sou veci, kery je lepci nevidet... prinejmensim je to je bespecnejsi nevidet..." prohlasim a dovytahnu se na strechu. Klecim na strese, a premaham slabost a aby nebylo videt, ze ta ruka a noha se mi trochu chveje... "... jo, dobry..." odpovim bez zavahani. Je otazka, jestli se ti podari v mem hlasu zachytit lehky zarputily podton, ktery znaci, ze to neni az tak v poradku, ale proste jsem se rozhodla bojovat, kdyz je to treba. Navic... je bezpecnejsi odpovidat takhle... kdyz je clovek v poradku, ostatni si na nej mene troufnou... i divoka zvirata spise napadnou slaby a zraneny kus... "Muzem," prikyvnu tim samym tonem a vstavam, i kdyz stale trochu prikrcena, kdyz by nahodou se nekdo dival z ulice. Pokousim se promitnout v mysli, o jakem dome to Lesco mluvi, usadit si ho presneji na mape mesta jak ho znam a jestli bych o nem neco malo nevedela. |
| |
| Přikývnu uvolním opatrně dýku a nechám jí zmizet kdesi pod pláštěm. "Dobře, " pokývnu hlavou a pousměju se. "Tak jdeme," poznamenám tiše, vystoupám ke hřebeni střechy opatrně za něj nahlédnu a vydávám se podle něj. Už nespěchám, netušíš, jestli z ohleduplnosti k tobě, nebo z opatrnosti. Každopádně ti nedělá problémy se mnou držet krok. |
| |
| Nejseš si jistá který dům by to mohl být. V ulici u hradu ses příliš nepohybovala ani když jsi byla dobře oblečená "měš»anka", spíše jen když jsi musela. Potřebovala by sis to znovu projít. |
| |
| "... hezka hracka..." okomentuji jeste dyku s tim svym charakteristickym zasklebenim se. Usmat se mi ted moc nepodari, ale aspon se ti pokusim tvuj usmev statecne oplatit. Drzim se za tebou, jak jsi mi rekl, vypada to, ze nehodlam vymyslet nic noveho, ze verim, co delas a kam jdes a kudy jdes, a tak se drzim skoro vylozene v tvych stopach. Obezretne se rozhlizim, a snazim se byt opatrna. A kdyz to neni treba, snazim se moc nezatezovat tu bolavou nohu. Jsem rada, ze Lesco nejde rychle a ze s nim dokazu drzet krok bez problemu, ale nekomentuji to. Clovek by se nemel ptat na veci, u kterych si neni jisty, ze na ne chce znat odpoved. A ja vim, ze by moje ego moc nepotesilo, kdyz bych se dozvedela, ze si toho vsiml a postupuje pomalu kvuli mne. Ale popohnat nas nehodlam. |
| |
| "Líbí?" pousměju se. "Jsou hodně šikovné do dřeva, taky na hladké zdi s úzkými spárami mezi kameny. Technika je ale trochu odlišná, chce to pocvičit. Vím kde se dají sehnat, dvanáct zlatých za kus. Pokud na to máš, kup si pár," říkám tiše, snad aby řeč nestála. Došel jsem zatím k sousední střeše, přelézám na ní a pokračuji dál. Kdesi před námi cosi tmavého zaprská a utíká pryč. Nejspíš kočka. Hluboko pod námi na ulici nějaký celkem vysoký mužský hlas zakleje a cosi zacinká. Zastavuji se. |
| |
| "Jasnejk, ze jo..." prisvedcim. Zrejme si dost dobre umim predstavit, jak jsou sikovne na uzke spary a drevo... "... a naucis ne s nima?..." otazi se, a je otakza, jestli to je jen aby rec nestala, protoze je jasne, ze mne tahle "hracka" zaujala. Skubnu sebou a tise na tu kocku zanadavam... koneckoncu vylekala mne stejne jako my ji... Kdyz se Lesco zarazi, zastavim se taky - a posloucham. Jestli se da nejak rozumne vyhlednout bez velkeho rizika spatreni, zkusim i vyhlednout. |
| |
| Kráčíte teď po hřebeni široké střechy poměrně vysoko nad ulicí. Pokud bys měla zahlédnout co je dole, musela by ses spustit až k jejímu okraji a vyhlédnout přes něj. To by mohlo být drobátko rizikové, co se možnosti pádu týče a asi by vás to i trochu zdrželo. Na druhou stranu možnost, že by vás zezdola z ulice někdo uviděl, není velká. Vykouknout nad okrajem střechy opravdu není nápadné. Vlastně pokud by zrovna někdo nepočítal hvězdičky nebo nehleděl k okénku milované, je ta šance docela zanedbatelná. |
| |
| No, pad riskovat nehodlam... takze stojim a jen posloucham... Navic - Lesco jasne rekl, ze se mam drzet za nim, takze zadne akce se spoustenim se k okraji strechy podnikat nehodlam, kdo vi, co tam ciha o cem nevim... |
| |
| Chvíli čekám, trochu přikrčený ke střeše a zřejmě naslouchám. Nic se ale už neozývá. Nakonec se pomalu narovnávám kouknu po tobě. "Jestli budeš mít zájem... a jestli bude čas, tak proč ne," odpovídám ti tiše na otázku, kterou jsi položila před chvílí. Pak se opět se vydávám po hřebeni a blížím se ke střeše, která převyšuje tu, po které kráčíme o více než tři sáhy. Její štít je omítnutý. Několik kroků se rozbíhám, pak se pruce odrážím a zachytávám se horního okraje. Pak se jediným pynulým pohybem vytáhnu nahoru, mizím ti z dohledu a vzápětí na tebe zase vykouknu. "Zvládneš to?" ptám se. |
| |
| Prikyvnu na souhlas. Tohle mi zrejme staci, o svem zajmu nepochybuji a cas si rozhodne hodlam udelat... Sleduji, jak se rozbihas a odrazis a skaces... Kruci... do haje... mam mu rict, ze ne?... No, mela bys... mas to vejs nez on... ale... ech, a co, to te ma tahat nahoru jak pytel brambor? Jen se neodrazet z te zranene nohy... Musi to jit, do haje... No tak, hni kostrou, bude to muset jit... Prikyvnu na souhlas, a rozbiham se po strese... |
| |
| Jseš si vědoma toho, že nesmíš uklouznout a musí se to povést hned napoprvé, jinak se po neúspěšném výskoku téměř jistě zpět na hřeben netrefíš... Rozbíháš se, pod nohama ti vrzá dřevěný hřeben střechy. Prudce zrychluješ, v kotníku tě slabě píchne... levá noha - skok! Vyrážíš vzhůru, dáváš do toho všechno... a chňapáš po hraně střechy. Prsty ses zachytila, jen špičkami, už už málem klouzáš zpět, ale nakonec se ti podařilo přece jen přehmátnout a Lescova ruka, která tě chytá za zápěstí je nakonec zbytečná. Přitahuješ se, i když už cítíš zoufalou slabost v pažích. Pomáháš si nohama o stěnu a konečně se ti podařilo vysoukat za Lescem na střechu. Střecha je široká a kousek pod hřebenem je dokonce připevněno prkno jako lávka, která vede od vikýře ke dvěma komínům. Je odtud skvělý výhled na noční město. Svaly se ti chvějí únavou, lapáš po dechu, srdce hlasitě buší. Za dnešek už toho máš opravdu dost. |
| |
| Kurva, vydrz jeste, zanadavam na adresu toho praveho kotniku... jeste chvilu... jeste tohle... ted fakt ne... Odrazim se, fajn, spravna noha, povedlo se... Do skoku dam opravdu vsechno, vsechnu energii, co jsem schopna z toho rozbehu a vyskoku ziskat, vsechnu silu, vuli... a vsechen adrenalin, coz je asi zrejme ted to, co mne drzi na nohou a co mne primelo k tomuhle pitomemu kousku... ... radeji ted ani nemyslim na to, co kdyz by se to nepovedlo... proste se to musi povest... a mam na to jeden jediny pokus... ... jo, adrenalin a nechut pri predstave, ze jsem Lescovi na krku, ze mne bude tahat jak pytel brambor, ze si o mne bude myslet, ze jsem nemozna... nechut dat pred kymkoli na jevo slabost, aby ji nezneuzil... absurdni a zbytecny pocit hrdosti... Prvni slaby pocit vitezstvi, kdyz se mi povede zachytit se prsty... a pak panika, kdyz to vypada, ze to nebude stacit, kdyz sklouznu... fajn, povedlo se mi najit nohama stenu... musi to jit, jeste kousek... ted hlavne vydrz... Lescova ruka mne trochu uklidni, ale presto jsem rada, kdyz se mi povede prehmatnout a jeho pomoc neni nakonec treba, kdyz to nakonec zvladnu vybojovat sama... pitomy pocit cti a hrdosti... a asi i posledni zachvev hrdosti, protoze kdyz se vysoukam nahoru na strechu, zustavam na ni na ctyrech a zhluboka oddechuji... ... nohy a ruce uz se mi klepou celkem viditelne a zretelne, ale ted je to vec, ktera mne az tak nezajima, ktera je vedlejsi... pokousim se uklidnit dech, to prudce busici srdce, krev citim az v hlave, sumi jak vino, a trochu se z ni ta hlava toci... lapam po dechu, mam sucho v puse natolik, ze si ani odplivnout nedokazu, doprdelekurvastelung... ... predstava, ze bych se netrefila, ktera mne ted konecne se zpozdenim zasahla se silou kladiva se mi trochu zveda zaludek na zvraceni a svira bricho a mam co delat, abych ho udrzela na svem miste... posledni zachvevy hrdosti... ... nejpise je tohle to posledni, na co jsem vycerpala priliv adrenalinu a vuli... ... i kdyz vuli snad jeste ne, protoze tohle nevypada na konec cesty... ... no, a co silu?... Trva to chvilku, nez zvednu opatrne a pomalu hlavu a rozhlednu se, stale zustavajic na ctyrech. Hezky vyhled na mesto... skutecne nadherny vyhled na mesto... ale ocenila bych ho o hodne vic v jine situaci... Nejak ani nemam ted silu a chut se hrabat na nohy. A asi ani odvahu, nez uklidim srdce a ta krev prestane v hlave napodobovat permoniky... Adrenalin vyprchal a hrdost spolu s nim taky, unava a bolest si vzaly svou dan. Aspon chvili, aspon chvili se nikam nehnout... vzdyt nehori, a kdo by nas honil sem... vykaslat se na vsechno, ozrat se a vyspat... no dobre, tak ne, to nepujde... tak ale aspon chvili moct jen tak zustat lezet a nic nedelat... uz ne, kurva, uz dal ne, dneska uz ne, dejte mi vsici pokoj, vlezte mi na hrb a trhnete si nohou a vyserte si voko... a dete si hrat nekam jinam, ja uz mam pro dnesek tedle her az nad hlavu.... |
| |
| "Výborně," říkám tichým hlasem, ve kterém zaznívá stopa opravdového uznání a pokývnu hlavou. "Máš v sobě víc, než se zdá," dodávám jakoby zamyšleně. "Teď už to bude snadné. Tahle střecha a pak dolů, jsou tam vnější schody k podkroví. Už nemusíme spěchat," poznamenám tiše udělám několik kroků a usedám na kominickou lávku. "Tohle místo mám rád. Podívej," ukazuji ti kamsi přes střechy. Sedíme na vysokém štítu, málo je ve městě takhle vysokých domů. Jsme docela blízko hradeb. Za nimi, na malém návrší, vypíná se hrdě proti obloze královský hrad z bílého kamene se svými štíhlými hrdými věžemi i v noci osvětlovaný koši s hořící smůlou zavěšenými na jeho vnějších zdech. Vypadá jako skutečný elfí zámek z pohádky, jak se vznosně tyčí nad spícím městem. |
| |
| Zvednu hlavu a po tvych slovech se podivam na tebe. Vypada to, jako bych chvilku zaostrovala, jako by mi to preci jen chvilku trvalo. Zazubim se na tebe, i kdyz je to ted spise pokus o usmev a vyjde z toho tak trochu zoufaly usklebek, a pak o neco pomaleji a opatrne, jako bych si nebyla sama sebou jista zvednu ruku a odhrnu zcuchane a potem slepene vlasy z cela. Tak preci jen ne posledni zachvev hrdosti, protoze Lescovo uznani mi skutecne udelalo dobre... Mrknu na tebe a jeste chvili zustavam na ctyrech. Nejak se mi nepovede zakryt poteseni a ulevu, kdyz rikas, ze uz to ted bude snadne a popisujes skutecne cestu, ktera zni celkem jednoduse a schudne... no, v normalnim stavu zrejme velice jednoduse a schudne... V prvni chvili to vypada, ze se k tobe a k te lavce vydam po ctyrech, ale rychle se zarazim, a zacnu se hrabat na nohy. Je jasne, ze se pokousim potlacit jejich chveni a zakryt, ze se mi tresou, a jestli jsi si vsiml, ze pravou nohu pri obtiznych akcich ted pokud mozno nezatezuji, tak se ji snazim take zatezovat co nejmene. Vstavam pomalu a opatrne, tak zcela si zrejme neverim, ze to vyjde a jak mi to pujde. Ale kazdopadne se hodlam snazit. No tak se vzpamatuj, holka... prece k nemu nepolezes po ctyrech jako pes... Je to kousek, uz to bude dobre... tak vstavej, jeste kousek... kdyz uz jsi dosla sem, tak dojdes i ten zbytek... Chvili se na tebe divam naprosto nevericne a konsternovane, kdyz mluvis o krase vyhledu, a kdyz bych se nebala, ze nas prozradim, asi bych se zacala smat... takovym tim zoufalym smichem... Ale takhle se jen divam a pak se skutecne rozhlednu. "Jo," opacim a hlas se mi taky trochu trese. Je to tady fajn... vypada mnohem lip nes ve skutecnosti... jako zamek z naky pohadky... a je tady klid..." dodam, pokyvam hlavou, udelam tech par kroku k tobe a posadim se vedle tebe na lavku... dosednu trochu tvrdeji a rukama se pridrzuji, ale uz se netvarim tak vyplestene ani zoufale ani presne... no, ne az tak... Ech... Lesco, ty mas starosti... jako by me ted zajimal nakej vyhled... nakej vyhled je mi u prdele... ted rozhodne... a esli mi reknes, ze tuhle zachazku mame kulima vyhledu, aby ses mohl pokochat, tak ta zduchnu dolu z tohodle bidylka... Ech... no... a co kdyz to nerika kulima tomu... nejspis stejne nesel opredtim rychle kuli tobe... protoze von by moh... a je ten typ, rekla bych... a necumi na tebe, necumel, dyz si tam tak byla rozplacla jak zaba... takze ne kuli nemu?... kuli me?... abych si nemyslela, ze na me cumi?... von... kurva, este aby zistil, jak moc mi zalezi na tom, abych pred nim nevypadala jak nemehlo... Hrdost mi ted pripada absurdni, jestli si vsiml, jak moc mi na ni zalezi... Tvarim se trochu nejiste, a sedim vedle neho. |
| |
| Když se usazuješ vedle mě, pohlédnu na tebe, ale můj obličej je spolehlivě skrytý ve stínu kápě, takže netušíš, jak se tvářím. Pak sahám kamsi pod pláš» a opět vytahuji tobě už známou lahvičku. "Napij se, myslím, že ti to udělá dobře," říkám nepříliš hlasitě. Pak zase otáčím hlavu a zahledím se přes střechy domů. "Připadám si tu trochu jako jako na nějaké hoře, vzdálený přízemním problémům lidí tam dole... Je to ulklidňující," dodávám svým melodickým hlasem se zvláštním přízvukem. |
| |
| Pomalu se uklidnuji a prestavam se tak klepat. Ale stale vypadam, ze mam toho pro dnesek tak akorat dost. Kdyz mi podavas znamou lahvicku, sahnu po ni a zazubim se na tebe usmevem, ktery by byl skutecny usmev, kdyz by nebyl tak vycerpany a neodumrel zase na te ponicene polovine tvare... asi mi to velmi rychle dojde, protoze zaklepu hlavou, i kdyz to musi nejspise bolet, abych zase tu cast obliceje skryla pod vlasy. "Dik..." zamumlam, zrejme to skutecne neni slovo, ktere bych byla zvykla casto rikat, a prihnu si. Pak ti ji zase vracim zpatky. A divam se tam, kam koukas. "... no... ve skutecnosti sem este nigda nebyla na zadny hore..." odpovim ti tise a trochu pokrcim rameny. "... ve skutecnosti sem nigda nevytahla paty z tohodlenc mesta..." Mozna abych neco rekla, mozna chci neco rict. Chvili mlcim. "... alenc fak je ten, ze z vejsky se zdaj lidi aj problemy mensi..." usmeji se zase. "... a muzes vo nich premejslet v tichu a s nadhledu..." Je otazka, jestli byl tenhle muj dvojmysl zamysleny nez jsem ho vyslovila, ale kazdopadne jsem si ho uvedomila, kdyz jsem ho vyslovila, protoze se u toho zazubim. "...A sou vodsama dobre videt hvezdy... hvezdy sou fajn..." podotknu a zni to, ze to skutecne myslim vazne, a trosku prekvapene a se skutecnym zajmem, kdyz vidim tak velky kus nebe najednou s hvezdami nesevrene v ulickach a vysokych strechach. |
| |
| Beru si zpět lahvičku, téměř po paměti, hledím přitom stále přes střechy domů na spící město. "Hory jsou krásné. Čisté, vznešené, cítíš tam jen chladný vítr, vůni dálek... Bývá tam ticho, protože jsi tam široko daleko úplně sama. Mám je rád. Možná víc než tohle," kývnu kamsi dolů. Pak se tiše zasměju. "No, člověk nemůže mít všechno." Obracím své oči vzhůru a zadívám se k nočnímu nebi posetému miliony hvězd. Chvíli mlčím. "Ano. Hvězdy... jsou krásné. Úžasné. My hledíme k nim a ony shlížejí na nás. Zvýšky. Tak, jako my na to město. Nejspíš se jim zdáme malí a bezvýznamní... Prý jsou v nich zaklety osudy lidí... i bohů. Jsou klenbou tohoto světa. Jenom vědět která je ta tvoje. Kdy jasně zazáří. A kdy zhasne," říkám tiše, zamyšleně. Kápě se mi svezla dozadu a má tvář je teď ozařována slabým měsíčním světlem. Mírně a snad i trochu nostalgicky se usmívám. |
| |
| Hledim na hvezdy, zaklonim se a opru se rukama za zady. Kdyz mluvis o horach, posloucham te, a pak se zase podivam dolu na mesto a zasklibim se. Ale ne na tva slova, zjevne na to mesto... tvoje slova, ac je to mozna zvlastni, posloucham se zajmem a vazne, bez sklibeni se. "Videla sem je jenom na vobrazku..." opacim pak. "... fak tam nesou lidi?..." otazi se se zajmem. "To je fak," odpovim na to, ze clovek nemuze mit vsechno. "Ale muze to chtit... A trebanc hory uvidim, dyz ted pojedu z karavanou..." dodam a v ocich se mi zableskne nove probuzenym zajmem. "... a muzes me je vokazat, dys pojedes taky..." trhnu rameny. "... Sou lidi, keri zase verej, ze se clovek po smrti stane hvezdou... tedanc... jako jeho duse ze se stane hvezdou... nevim, co je na tom pravdy, ale myslim, ze by se mi to aj libilo..." ozvu se tise se svym nazorem na hvezdy a trhnu rameny. "... sou tichy, do niceho nekrafaj a nic nevyzvanej... muzes im rict cokolva, a nechaj si to pro sebe... a nesoudej te... a taky te poslouchaj dyz ces a nexichtej se u teho... nic po tobe necou... a sou daleky a nedostupny... takovy tajemny... nemuzes si na ne sahnout, a nemuzes je mit a vlastnit a sebrat a tak..." Divam se stridave na tebe a stridave na hvezdy, hlavu mam zaklonenou, a opiram se rukama o lavku za zady a hojdam nohama a mozna az trochu nezvykle se usmivam. |
| |
| Pohlédnu na tebe a pousměju se. "Ne, skoro žádní lidé. V horách jich žije velmi málo." Pak pozvednu lehce obočí, možná překvapeně a pobaveně. "Kdy jsem řekl, že pojedu s karavanou?" blýskne se mi v oku odražená jiskra. Když mluvíš o hvězdách, lehce přikyvuji a usmívám se. "Kdo ví. Ano, prý se tam na nebi zrcadlí duše velkých lidí. Vlastně všech bytostí, jenže některé září jasně a jiné jsou sotva vidět... Je jich velmi, velmi mnoho. Prý je tam vepsáno vše, co se kdy na světě stalo, co se děje právě teď i to, co se teprve dít bude. Ale poznat z nich pravdu, to je velmi spletité a dokáží to jen ti nejmoudřejší učenci. Kdo ví... Ale zajímalo by mne, co znamená, když se nějaká hvězda jasně rozzáří, prolétne oblohou a zhasne... Myslíš že spadne na zem? Jestli ano kam asi padají? A září ještě? Mohlo by to být krásné..." říkám tiše. |
| |
| To, ze tam neziji skoro zadni lide mne zaujme a zjevne o tom premyslim. Otocim se na tebe, stale s tou zaklonenou hlavou, jak jsem koukala na hvezdy, a zatvarim se jako ztelesnena nevinnost. Jak jsem predtim vypadala napjate a ostrazite, i vuci tobe, tak ted se usmivam a vypadam uvolnene. Dlouho mi ten vyraz ztelesnene nevinnosti nevydrzi, ale ve stejnem nevinnem okouzlujicim gestu zamavam rasami, mozna to u mne vypada az ponekud zvlastne, a pak jakoby spadla opona na tebe sibalsky mrknu. "... nerek si, ze pojedes... " prisvedcim. "...proto rikam dyz... ako esli..." prohlasim pak. Mozna je to castecne otazka, ale jestli ano, nevyslovim ji. Mozna k tomu nemam odvahu se te primo zeptat nebo te presvedcovat. "Esli to tak je, zajimalo by me, jak zari moje hvezda... a tvoje... a gde je Sivyho... enze ja nesu zadnej velkem clovek, tak asi nic moc..." trhnu rameny a zase se opru vzadu o ruce a zaklonim hlavu dozadu. "Myslis ale, ze je bytosti tolik jako hvezd?" otazi se se zajmem. "... myslim, ze hvezd je strasne hafo... teda moc..." Pak se zamyslim. "Esli je tam fak zapsany secko, co se vodehralo a vodehraje a vodehrava, skoda, ze si to nemuzem vyposlechnout... a nebo precist... ze tomu nerozumime... mohlo by to bejt zajimavy..." Kdyz mluvis o tech padajicich hvezdach, zarazim se a zvaznim a zrejme mne to zaujalo. "Ja nevim... fsim sis, ze jich negdy pada moc, a negdy skoro zadna? ... v zime a v lete ich pada vo moc vic... no fak... Ale... nigda sem nevidela, ze by fak spadly... az na zem... dycky zmizej este na vobloze... treba proste zhasnou? jako dyz zhasne treba lampa... treba to sou takovy lampicky... myslis, ze hvezdy taky umiraj? A ze tak umrou?..." otazi se, a nezni to jako vylozene recnicka otazka. |
| |
| Dívám se na tebe, pousměju se a pokrčím trameny. "Uvidíme," poznamenám na tvou nevyřčenou otázku. Nejspíš to myslím vážně, neříkám to tónem, jako bych tě chtěl jen odbýt. Pak se znovu zahledím na oblohu. "Ano, všiml jsem si. Nikdy jsem také neobjevil, že by tam někde nějaká chyběla, i když jich za nějakou noc spadne hodně. Ale kdo ví, je jich tolik... Slyšel jsem, že padající hvězdy jsou posly bohů. Nebo znamením... Rád si představuji, že mají nějaký cíl. Že vědí, kam letí. Pokud jsou jako lampičky, snad se někde zase rozzáří. Třeba slétnou do koruny Elasvanu a tam pak svítí..." říkám tiše. Na rtech nám mírný úsměv, snad se usmívám sám sobě za své pošetilé myšlenky. |
| |
| Na tvoji odpoved prikyvnu a uz te nepresvedcuji. Zrejme mne potesilo, zes mne jen tak neodbyl. "... no, dys si tim mym patronem, moh bys na me davat pozor na ceste..." zasmeji se a zase na tebe mrknu, ale vic se te zjevne presvedcovat neodvazim. "No, je jich tolik a sou tag daleko, ze je tesko spocitas, aj dyby tam naka chybela... a navic - esli ma fak kazda bytost svoji, no tak zase musej aj pribejvat, dys se dalsi bytosti rodej..." vznesu svuj nazor. Na jednu stranu to vypada, ze o tom vazne premyslim, co mi rikas a co odpovidam, na druhou stranu ze je mi jasne, ze asi stejne k odpovedi nedojdem. Ale rozhodne mi neni neprijemne takhle povidat, hojdam nohama a posloucham te, a vypada to, ze ani na to nejsem moc zvykla. "Bohove..." trhnu rameny. "... co by komu co zdelovali?... a esli to je znameni... myslis, ze by mu negdo rozumel?" Z tonu, jakym to rikam je citelne, ze o bozich prilis valne mineni nemam. Ale neni to ironicke, jen mam proste o bozich sve predstavy, nelichotive. "... esli aspon hvezdy vedej, kam letej, tak sou este vic fajn..." trochu si povzdechnu. "... esli aspon voni vedi, co sou a gdo sou a kam patrej a kam dou..." Kdyz vidim tvuj usmev, trochu se zarazim, nejpise premyslim, jestli se nesmejes me. "A asi vedi, kam patrej... dyz delaj souhvezdi..." zkusim. "Znas? Hele, tamdle je Argo... velka lod... lod na obloze... ma aj lodniky ... a tamdle plachty a tamdlenc zad..." natahnu jednu ruku, cimz se trochu naklonim k tobe, abych udrzela rovnovahu, ale to mi zrejme nedochazi, koukam nahoru na oblohu a ukazuji. A v hlase mam znat stopu nadseni. "... Sivy me ju ukazoval... ale nigda sem Argo nevidela celou najednou... je velika..." |
| |
| Pousměju se na tebe. "O tom já ale nerozhoduji, kdo bude tvým patronem," poznamenám tiše. Pak se znovu zadívám na hvězdnaté nebe. "Prý se opravdu objevují nové hvězdy. A je jich mnohem víc, než dokáže vidět i ten nejostřejší zrak. Jednou jsem hovořil s jedním mudrce, který se tí zabýval. Říkal, že se na ně dá dívat pomocí magie. Snad je to ten důvod, proč je tak obtížné vidět budoucnost. Když svou hvězdu možná ani nikdy neuvidíš..." dodávám zamyšleně. Pak opět pohlédnu na tebe. "Je mnoho lidí, kteří se zabývají různými věcmi. Některé z nich vedou bohové. Proč by neměli rozumět, když je to znamení seslané pro ně? Bohové mají velkou moc. Někteří..." najednou se mi úsměv z tváře z mizí a já zvážním. "Někteří snad až moc velkou," dodávám velmi tiše a zamyšleně a můj pohled se stáčí do neurčita. Na chvíli se odmlčím, zavrtím hlavou a opět se zadívám na tebe a potom na oblohu. A úsměv se vrátí. "Ano, hvězdy... jsou krásné. Mám je rád. Ne, Argo neznám," nakláním se trochu k tobě, abych viděl, kam ukazuje tvoje ruka. Dívám se, přikyvuji a hledám hvězdy za tvou zdviženou paží. "U nás máme jen Gleawenen, bílý koráb. Ale ten pluje jinde. Podívej, tamta jasná hvězda, Sivean, ta je na přídi a vede poutníky. Příď je zatočená vzhůru, tamhle pokračuje trup... a tam jsou stěžně," ukazuji ti. Sedím už docela blízko tebe a ty přes pláš» cítíš teplo mého těla. |
| |
| "... oni se patroni meni?..." otazi se. V mem hlase neni znat ani tak prekvapeni, jako nechut. Nechut k tomu, ze by to mel byt nekdo jiny... "... treba to pude ukecat... a nebo to nezmenej..." Tak naivni nejsem, aby jsem si myslela, ze ja bych v tomhle neco zmohla, tim spise ze bych toho nekoho mohla videt, kdo to urcuje a rozhoduje, a tak to ani nenavrhnu... Kurva, ja skutecne nestojim vo zadnyho pitomyho namyslenyho hejska ani nafoukanyho staryho paprdu... Na Lesca si mela kliku, Lesco byl dobra volba... Ech, pitoma kozo... proto, ze se k tobe chova slusne?... ... no... ne jen proto... ... je zajimavej... a... hezkej... ... neboji se usmivat, skutecne usmivat... a zrejme se usmiva rad... ... dyz se clovek usmiva, tak nemuze bejt zlej... Vykulim na tebe oci. "A co videl pomoci magie?" otazi se. Tohle vypada, ze mne skutecne zaujalo. "... prej sou videt nakejma sklickama..." navrhnu ponekud nejiste, zjevne si nejak neumim predstavit, jak by to mohlo jit, no, vysoce pravdepodobne neznam zadna jina sklicka nez sklicka v oknech a mozna jsem videla lornon. Kdyz mluvis o lidech, kteri se zabyvaji vecmi, ktere vedou bohove, tvarim se tak nejak vselijak. "Myslim, ze je to dobrej kfeft..." vznesu pak svuj nazor. "... lidi im sypaj cinkavy za to, ze im neco povedi vo bohach nebo jim sprostredkujou neco co bohve rikaj... a pritom si mozou vymyslet cokolvek... nigdo to stejnak nevoveri... A nevim, proc by se bohove meli zajimat vo lidi a namahat se nejakejma vzkazama..." Nezni to utocne, spise tak nejak nemam prilis velkou duveru ani v bohy, ani v knezi. Ale pak mi dojde, ze ty vis asi o bozich vic nez si ja myslim. "Proc myslis, ze bohove maj moc? A proc myslis, ze sou a staraj se?" otazi se te. Ted uz to nezni s despektem, ted uz to je jen otazka. "Hvezdy sem dycky mela rada... je na ne spoleh... na mori prej podle nich aj navigujou..." podotknu, a je vysoce pravdepodobne, ze vim tak nejak, ze more je proste moc vody, ale blizsi predstavu o nem nemam. Stahnu ruku a divam se, kam ukazujes ty, a posloucham, co ukazujes. "Je naka povest? Vo korabu Gleadwenen a vo hvezde Sivean?" otazi se se zajmem a zvednu k tobe hlavu s ocima, ve kterych zari dychtive jiskricky. "... hodne souhvezdi ma nejakou povest, proc tam sou..." dodam tak trochu chvatne, jako bych se chtela ospravedlnit, kdyz by sis myslel, ze jsem placla hodne velkou blbost... A mozna i proto, abych zakryla to, ze ta otazka byla pronesena zpusobem nekoho, kdo ma povesti skutecne dost rad, az dychtive a nadsene a mozna se za to tak trochu stydim. Neuhnu, i kdyz ted sedime dost na blizko, mozna jsem si to neuvedomila, mozna nechci, a mozna je mi teplo tveho tela prijemne... |
| |
| Pousměju se. "Víš, myslím, že hlavním cílem proč se nováčkům určují patroni je kontrola. A je nejlepší, když o ní buď vůbec nevíš nebo sice něco tušíš, ale nevíš přesně, kdy a kdo tě kontroluje. V prvním případě patron pozná, co v tobě skutečně je, v druhém se snažíš, abys neměla průšvih. Ty o mě už ale víš poměrně dost, tak nevím, jestli mě tenhle úkol ponechají," dodávám s mírným zamyšleným úsměvem. Pak znovu stočím pohled k hvězdnatému nebi. "Ano, ten mudrc tam měl různé zajímavé věci. Pentagramy, hvězdné kameny, spoustu knih a map oblohy, složité mechanismy k pozorování a výpočtům, křiš»álovou kouli, snad i nějaká barevná skla... Bylo na co se dívat. Myslím, že prováděl kouzla, při nichž hvězdy zjasněly a objevily se i ty, které jinak oko nevidí. Bylo to... byl to velice moudrý a vzdělaný muž," vyprávím ti a usmívám se přitom vzpomínkám. Když začínáš mluvit o bozích, otáčím se na tebe zatvářím se trochu překvapeně. "Pochybuji, že kněžím jde ve skutečnosti o bohatství... tedy, ne obecně, rozhodně si nemyslím, že by to bylo pravidlem. To by nejspíš jeden každý z nich mohl získat mnohem snadněji. To už spíš o moc nad lidmi... a ani to se nedá říci o všech. Myslím že opravdu hlavně slouží svému bohu. A co říkají lidem... nu, pokud je jejich bůh lhář, pak myslím že ostatním mohou i lhát a vůbec jim to nevadí. Ale podvodníci vydávající se za kněze většinou nebývají nijak proslulí a končívají špatně. Bohové je asi nemívají rádi," dodávám s trochu po»ouchlým úsměvem. Pak trochu zvážním. "Ty o nich pochybuješ, pochybuješ o jejich moci? To je zvláštní... Nikdy jsi nežádala v chrámu o uzdravení? Nikdy jsi neviděla... nu, to nic. Možná dobře, snad jsi š»astnější. Já jistotu mám," náhle docela zvážním. Zdálo se ti to, nebo jsem se trochu otřásl? "Věřmi, bohové a jejich kněží mají strašnou... tedy, velkou moc," dodávám docela tiše a oči upírám kamsy do tmy, přes střechy domů. Chvíli se odmlčím, ale potom se opět vracím k tvý slovům a znovu se zadívám na oblohu. Na rty se mi vrací mírný úsměv. "Ano, balada o Rolandovi a Sivean, o Sivean plující na Gleawenen a věčně hledající, o králi Orbearanovi... to jsou dlouhé a krásné písně a legendy. Je jich mnoho," říkám a oči mi už zase září malými odraženými světýlky, když pomalu otáčím hlavu k tobě. "Bylo by to vyprávění na mnoho nocí. Navíc nevím, zda bych je dokázal správně přeložit, natož zveršovat. Nejsem žádný bard, " dodávám tiše, ale zdá se ti, že i já mluvím trochu zasněně, když vzpomínám na ty písně. I já mám zřejmě legendy rád. Lehce se o tebe opírám bokem, jednu ruku mám zapřenou vzadu o lavičku, trochu i za tebou, mírně tě podpírám. Cítíš pach vlněné látky a snad i mého potu. Není však starý, intenzivní, ani nepříjemný. V těle se ti rozlévá příjemné teplo a únava vyvolané jednak mým nápojem, jednak akrobatickými výkony, které jsi musela podat. Kolem je ticho, mír a klid, hvězdy na obloze pomrkávají. |
| |
| "Jasnejk..." prikyvnu. "Ofsem myslim, ze treba aj dyz vo tej kontrole vis, tag si das pozor na pruse-... prusvihy", pokrcim rameny. Pak se zazubim, pobavene. "Vim dost na to, abych vedila, ze nesi typ, u keryho by bylo dobry si nadelat prusvihy..." Tise se zasmeji a zavrtim hlavou. Posloucham se zajmem, co vypravis o tech vecech a mudrci, a vypadam skutecne zaujate. Oci se mi rozsiri. "... hvezdny kameny?..." zopakuji po tobe tazave. "Byl?..." dodam potom tez tazave. Kdyz mluvis o knezich, trochu se zamracim. "Rozhodne si nemyslim, ze by knezici trpeli dajak nedostatkem cinkavejch... a rozhodne si nemyslim, ze byse nejag predreli... A moc nad lidma a hafo cinkavejch de dost casto ruku v ruce..." Pokrcim rameny. "Nevim," opacim pak. "Zadnyho boha sem nigda nevidela ani s nim nemluvila... a zadnej knezik vo nich nemluvil tag, abych mu mela chut verit... Myslim, ze esli maj moc, tag na lidi kaslou... a zabejvaj se vecma mezi sebou... tagze voni kaslou na me a ja na ne a nepletem se navzajem do svejch veci..." Po tvem potouchlem usmevu se zatvarim stejne potouchle. "A koho bohove maj radi?" dodam. Zrejme si skutecne o bozich myslim sve. "Ne, nigdy sem je vo nic nezadala... A co sem mela videt?" zavrtim hlavou. Pak zase pokrcim rameny. Ale nevypadam, kdyz ty mluvis tak vazne o bozich a jejich moci, kdyz jsem si vsimla, ze ses otrasl, ze bych ti neverila. Zrejme si o tobe nemyslim, ze bys byl takovy plasan, ze bys takhle reagoval neodpodstatnene. "No... a jag to muzes vedit ty?" otazi se te trochu nejiste. Ne nevericne, jen nejiste a divam se na tebe, zamyslene. "... nevypadas jako knezik..." Kdyz zacnes o tom, ze je mnoho povesti a legend, oci mi zase dychtive zazari a objevi se v nich ty jiskricky. Se zaklonenou hlavou se divam na tebe, a vypada to, ze tak nejak bojuji s tim ti rict, abys vypravel, a obavou to udelat... "Negdy bys mi je moh povypravet..." napadne mne zrejme kompromis. "To nevadi, nemusej bejt zversovany..." zavrtim pak hlavou. Divam se tak trochu na tebe, a tak trochu na nebe a na jsne pomrkavajici hvezdy. Necham se od tebe podpirat, mhourim oci, trochu se o tebe opiram, hojdam nohama ve vzduchu a vypadam unavene, spokojene, a tak nejak klidne, mozna vzdor predchozim, ne az tak davnym udalostem a ponekud pocuchanemu stavu me telesne schranky. "... zajimalo by mne, co hleda Sivean a proc a kam pluje Roland..." prohlasim tise a zamyslene. |
| |
| I já se tiše zasměju. "Ne, to nejsem. Nemám průšvihy rád," poznamenám vesele, téměř škádlivě. "Zdá se, že v tomhle jsme hodně rozdílní. Nevím jak to děláš..." zavrtím hlavou s úsměvem na rtech. A přikývnu na tvou další poznámku. "Ano, měl takové kameny, v nichž byla prý ukryta moc hvězd... Nevím, co s nimi prováděl. A nevím, jestli ještě žije. Je to už dlouho..." dodávám tiše, trochu zasněně. Pak mi ale úsměv ze rtů zmizí. "Ne, nejsem kněz. Ale viděl jsem... Viděl jsem některé z nich. Jejich bůh je nejspíš opravdu... nu, projevoval jim přízeň. Protože bůh lásky to skutečně nebyl." Hovořím trpce, s trvrdým výrazem ve tváři. Trochu se otřesu. "Věř mi, mají hroznou moc. A buď ráda, že kněží, kteří jsou tady u vás, ji využívají jen tak zřídka," dodávám ponuře. Odmlčím se. A mlčím docela dlouho, oči upírám ke hvězdám. Pak začínám tichounce, zasněně prozpěvovat podivnou podmanivou a pro tebe i dosti exotickou a neobvyklou melodii. "El lea Sivean, vaenese arp, luinen esse naerdin, milivren sinin, aep faen..." náhle se zarážím a ztichnu. "Sst!" syknu tichounce. Odněkud zdola sem doléhá zvuk několika kroků. Přibližuje se, prochází někde pod námi a pak se opět začíná vzdalovat. Po chvilce ho následuje charakteristické pravidelné skřípání. "To jsou oni," poznamenám tiše. "Teď je ta pravá chvíle vyrazit, ulice budou čisté a je nepotkáme. Můžeš? Už jen dolů a pak ulicemi," ptám se tě a vstávám. Podávám ti ruku. |
| |
| Zazubim se, a po tvych slovech, ze nemas prusvihy rad prikyvnu na souhlas, mozna i trochu potesene, ze jsem te otipla dobre. Po tvych dalsich slovech ale naspulim pusu, ponekud urazene, ale je jasne, ze je to hrane urazeni, ze ve skutecnosti se mne to nedotklo... a dalo by se rict, ze je to roztomile a velmi zenske gesto, tim spise, kdyz pak zatrepu rasami se pak zatvarim nevinne, a kdyz by se mi v ocich tak pobavene a rozpustile neblyskalo, veril bys mi ten nevinny vyraz mozna i ty. "Hej, to je nefer..." podotknu tise a pobavene, zase s tim hranym urazenim v hlase. "... ja nemama rada prusvihy... akorat se vobcas to, no... prihodej a nalepej se na me..." Pokrcim rameny. "... mrchy, negdy to delaj rady..." Po tvych dalsich slovech se uz tvarim zase vazne, a oci mam ponekud vykulene, jak dychtive posloucham. "Ukryta moc hvezd? Co umely? A ... opravdu byly z hvezd?" ptam se se zajmem. Kdyz pak mluvis o knezich, jen se mrazim a vrastim celo, ale posloucham te. Odporovat ti zrejme nehodlam, tak nejak ti verim, a tak nejak nevim, co ti na to rict a nejpise bych se zeptala, ale hledam docela marne slova, jak se zeptat. "A... co delaj? Co delaj takovyho, ze muzes dovopravdy poudat, ze im jejich bohove projevujou prizen a ze jim aj pomahaj?" Zni to tak, ze je mi jasne, ze to nebyla nejchytrejsi a nejlepe zformulovana otazka, ale nejak mne nenapada, jak ji zformulovat jinak. Kdyz mlcis, mlcim taky, zaklonim hlavu, takze se skoro opiram o tve rameno, a moje dlouhe vlasy te zalechtaji na odhalene ruce. Posloucham, a ani nedutam, kdyz zacnes tise prozpevovat, zda se, ze ani nedycham, a sleduji te... Kdyz se zarazis, zamrkam a okamzite se zase posadim rovne a normalne, a nasloucham tomu zvuku dole. Ta skoro neskutecna chvile je pryc, sice mozna k memu zarmutku a nelibosti, ale stejne jako ty uz jsem zase zpatky v realite a v okolnim svete. Kdyz reknes, ze to jsou oni, podivam se po tobe tazave, jak si muzes byt tak jisty. Po tve otazce prikyvnu. "... jasne, ze jo..." poznamenam, ale je v tom ted mnohem vice odhodlani a vule, nez sebevedomi a nadseni. Vstavam, zase se zjevne pokousim co nejmene namahat tu nohu. Kdyz mi podas ruku, trochu zavaham, ale prijmu ji a necham si pomoct vstat. |
| |
| Lesco tě zvedá za ruku, do tváře kryté kápí mu už zase nevidíš. Kolem vás je tiché město, jen odkudsi zdálky je slyšet mňoukání kočky a pravidelné skřípání vozíku. Tvé otázky Lesco pravděpodobně odsunul na později. Jako dítě ulice dobře chápeš, že zvýšená pozornost je celkem na místě. Jste teď hlubko v Královské čtvrti, čtvrti zámožných obchodníků, vážených měš»anů a šlechticů, kteří si svůj klidný spánek mohou dovolit nechat dobře hlídat. A ačkoli jedna královská hlídka pravděpodobně právě přešla a Lesco tě ujistil, že ulice budou čisté, máš dojem, že ta hlídka zdaleka nemusela být jediná. Navíc tu jistě každý druhý má u dveří nějakého toho soukromého strážce či ozbrojence. A teď se tu chystáte spustit do širokých a někde i osvětlených ulic z relativního bezpečí vysokých střech. Lesco se otáčí a podivuhodně lehkým, přirozeným a přitom téměř tanečním krokem se vydává po kominické lávce podél hřebenu střechy. Prochází kolem komínu a dvou vikýřů, pak po hřebeni opatrně dochází k okraji střechy a vykukuje za něj. Rozhlédne se, pak se skloní a jediným plynulým pohybem se přehoupne přes okraj a mizí ti z dohledu. Na malý okamžik zahlédneš jeho štíhlé prsty svírající šindele, pak se pouští a ty zaslechneš nepříliš hlasitý dopad jeho nohou o něco níž. |
| |
| Uz se dal neptam a ani na nej nenaleham, aby mi odpovedel. Nejspise bych ho ted stejne poslouchala tak na pul ucha, protoze davam pozor, co uslysim z ulic. Jestli se mi neco vylozene nechce, tak to je courat po osvetlenych ulicich. Z toho pro nekoho jako jsem ja nekoukalo nikdy nic moc dobreho... Jenze co jineho, ted uz je pozde couvnout. Budem tam jak zajici na sklizenem poli... Ale nic nenamitam, jen posloucham. Nasleduji ho po lavce, i kdyz opatrne, a zdaleka ne tak elegantne. Opatrne se vyklonim a rozhlizim se - nechci se spoustet nebo skakat nekam, aniz bych vedela kam. Ted rozhodne ne. I kdyz seskocil Lesco, chci videt, co budu mit pod nohama a jak hluboko to vlastne bude - a ceho se pripadne bude mozne zachytit. |
| |
| Za okrajem střechy asi tři a půl sáhu hluboko je malá dřevěná plošinka před dveřmi, pravděpodobně vedoucími na půdu nebo do nějaké podkrovní světničky. Od plošiny klesají po průčelí domu úzké schody i se zábradlím až dolů, na ulici. Na plošince stojí Lesco a docela rychlým a naléhavým pohybem ti pokynul, abys ho následovala dolů. Sám se otáčí a lehce sbíhá ze schodů. Zjevně pospíchá. Máš pocit, jako bys někde (snad pod sebou?) zaslechla tlumené kroky. |
| |
| Nelibi se mi to... vubec se mi to nelibi, docela rada bych si rozmerovala vzdalenosti ponekud dele... Ale kdyz se Lesco tvari tak netrpelive, kdyz Lesco dava tak netrpelivy pokyn rukou, radeji nevaham. Koneckoncu, Lesco je clovek, ktery vi, co dela. Nadechnu se, a co nejrychleji, ale zase ne na ukor pokud mozno bezpecnosti se hodlam spustit za nim... |
| |
| Spouštíš se z hřebene střechy na délku paží, pak ses pustila. Dopadáš na plošinku. V pravém kotníku tě bolestivě píchlo, neudržela ses na nohou a dosedla na zadek. Jak jsi doskočila, docela hlučně to buchlo, i když jsi letěla vzduchem jen asi nějaého půl druhého sáhu. Kroky se ozývají velice blízko, pravděpodobně hned za dveřmi... |
| |
| Tise pro sebe zasyknu, nadavat, i kdyz v duchu nemam cas. Ani sledovat, jestli mne neboli zadek ... koneckoncu, k tomu, co vsechno mne dneska boli je bolavy zadek ta nejmensi patalie... Nevaham, pokud mozno ani chvilku se nezdrzuji, a ani se nepokousim hrabat na nohy a vstavat, i to by bylo zdrzovani, ale pokud mozno chci co nejrychleji sklouznout dolu k Lescovi... a pokud mozno co nejtiseji. |
| |
| Dům, na kterém se nalézáš je vysoký patrový měš»anský dům, každé patro má zhruba tři a půl až čtyři sáhy do výšky, ty seš na úrovni půdy, tedy asi tak sedm a půl sáhu nad zemí. Schody jsou strmé, asi po třech sázích je na nich malé odpočívadlo a poté se zase stáčejí zpět podél stěny budovy. Jsou velice solidní, z pěkného tmavého dřeva, mají zábradlí, barevně i esteticky ladí s okenními rámy oken a okenicemi. Na bílém štítu domu se za světla vyjímají jistě velice hezky. |
| |
| Skutecne ted nemam ani nahodou v umyslu provozovat akrobacii... to je ted to posledni, co bych ted chtela, na co bych se ted citila... A i kdyz bych chtela machrovat a citila bych se na to psychicky - i kdyz se ted citim spise jak zbity pes - tak telo by mne velmi rychle odnaucilo takove vylomeniny provadet... Takze se vydam pokud mozno co nejrychleji po schodech dolu... ani se neodvazuji jezdit po zabradli, ted si nejak moc neverim ani v tehle veci... |
| |
| S jistým sebezapřením co nejrychleji vyskakuješ na nohy. Pravý kotník bolí víc než předtím a když se rozbíháš ze schodů, docela to začíná vadit. Udělala jsi sotva pár kroků, když se dveře za tebou prudce otvírají a schody zalévá světlo lucerny. "Lumpové! Mizerové! Bezbožní šejdíři! Už zase? Já vám dám, tady bušit! Lůzo jedna špinavá! Zavřít vás, až zčernáte! Stráže, stráže! Chy»te je! Zavřete je! Já vám dám, budit slušný lidi! Na co platíme tak vysoký daně, když tu není ani v noci klid?!" ozývá se za tebou rozhořčený a dosti silný stařecký hlas. |
| |
| Do hajzlu... do prdele, tagle v noci, to ted dedek nemuze chrnet?... kurva, proc zrovna tendle musi trpet nespavosti... doprdelekurvastelung... este tohodle trochu... to nemuzes chrnet, dedku jedna plesniva?... je noc, ty hovado jedno voslizly... Ale nic z toho nevyslovim nahlas, nadavam si jen v duchu, kdyz se zenu po schodech dolu. A jen pevne doufam, ze z tech schodu dobehnu vcas... jen v rychlosti se rozhlizim po Lescovi, abych ho pak nehledala az sebehnu dolu... |
| |
| Sbíháš dolů a až na to, že noha bolí, ti v tom nikdo nepřekáží. Netrvá to ostatně dlouho. Lesca ale nikde nevidíš, možná je to i tím, že v ulici je mnohem větší tma než na střeše. Vyrážíš na ulici. A vzápětí tě cosi nečekaně zezadu chytá nad loktem a táhne tě ve směru tvého pohybu ulicí. Ne nijak agresivně, ale přece jen ses pořádně lekla... V následující chvíli ti dochází, že je to celkem známá postava v plášti. A máš pocit, že se v běhu tiše směje. |
| |
| Oddechnu si, kdyz jsem konecne ze schodu dole. Po zabradli by to bylo rychlejsi, ale v tomhle stavu i nebezpecnejsi... Kdyz Lesca nikde nevidim, prudce se nadechnu, rozhlednu se a vybiham na ulici... kruci, on mne tu nechal?... Lesco mne tu nechal?... prece neni takovej parchant, aby mne tu nechal?... nebo je?... kruci... Kdyz mne chytne najednou nekdo zezadu, nevyjeknu, ale prudce se otocim a ozenu se... vsimnu si vcas, kdo to je, ale i kdyz by si toho nevsimla, tak ted v mem stavu by mu to asi nic moc neudelalo, i kdyz bych skutecne uderila a tu ranu nezastavila... Zaskaredim se na Lesca, ale je na mne az k uzoufani snadno poznat, ze jsem rada, ze je tady, ze ho vidim a ze to je on. "... tohle uz radsi nedelej... mohla sem ti jednu vrazit..." podotknu tise, ale pokracuji s nim. |
| |
| Zřejmě zcela reflexivně kryju náznak tvé ho útoku předloktím, hbitě a jistě. Nejspíš jsem tvou reakci částečně i předpokládal. A zdá se, že tvému podvědomému pokusu mě ohrozit nevěnuji příliš pozornosti. Zlehka tiše našlapuji při volném běhu temnou ulicí a stále se tiše pochechtávám. Kdesi za námi doznívají kletby rozhořčeného nájemníka. Také tam vrzly další dveře či okenice a ty slyšíš nějaký jiný hlas. "Nemůžeš mu to mít za zlé, chodím tudy rád. Vždycky to trochu bouchne, a» děláš co děláš. A staroušek má rád klid..." vysvětluji ti vesele. Narozdíl od tvé nohy, která čím dál hlasitěji protestuje, mě tenhle noční běh zřejmě nečiní sebemenší problémy. Stíhám se při něm dobře bavit a konverzovat. |
| |
| Jsem rada, ze to nijak nekomentujes a nechavas byt ten muj ted dosti pofiderni "utok" na tebe. Zasklebim se na tebe, a snazim s tebou drzet krok. "... to v noci nechrni alebo co?" vyprsknu skoro podrazdene. Ale ne na tebe, je jasne, ze spise tak nejak na situaci. "... nebo ma postel hnedka za dverma, aby moh fsecko slyset?" Vztekle si pro sebe mlasknu, ale postupne se uklidnuji... no, mozna mam i dost starosti sama se sebou a s tou nohou, je videt, ze mi dela potize, i kdyz se to snazim usilovne skryvat... ... a snazim se na to nemyslet, proto radeji konverzuji, abych odvedla pozornost od te nohy. "... ale moh si me varovat, ze to bouchne..." zabrucim uz smirliveji. |
| |
| "Vevnitř jsem nebyl, ale zdá se, že má lehké spaní. Nu, co chceš, je to starý člověk," usmívám se. "Vždycky to trochu bouchne, tos ještě nezjistila? Já myslel, že to víš, " dodávám trochu škádlivě. Těžko říci, zda jsem si všliml tvého potlačovaného kulhání, ale zvolňuji do chůze. Důvodů může být víc, také jsme se přiblížili ke křižovatce osvětlené ohněm, na kterém hoří čerstvá polena. |
| |
| "Ja mam taky lehke spani, a nevylitavam na kazdyho, gdo se sustne..." podotknu. "Nu, co chces, je to otazka preziti..." usmeji se a schvalne napodobim tvuj styl reci, ne vysmesne, jen pobavene. Mozna je tvuj usmev nakazlivy, ale uz se zase usmivam, nesklebim se. Po tvych dalsich slovech jen zavrtim hlavou. "... jo... prave jsem to zjistila..." zkonstatuji. "Pro priste to uz vedet budu..." dodam stejne a usmivam se u toho. Kdyz se blizime ke krizovatce, snazim se naslapovat jeste tiseji, rozhlizim se a snazim se naslouchat. |
| |
| Křižovatka nicméně vypadá docela klidně a já procházím kolem rohu a zahýbám do boční ulice vlevo. Stále tě lehce drží za nadloktí a máš pocit, že se tě snaží i trošku podpírat. "Počkej, až ti bude sedmdesát," říkám a z ónu hlasu je poznat, že se při tom usmívám. Zdá se, že se pozorně rozhlížím okolo sebe a po střechách domů, okolo kterých procházíme. Kápě se mi svezla z hlavy. |
| |
| "... esli se teho doziju..." zkonstatuji, a z tonu hlasu je znat pobaveni... koneckoncu, kdo v mem veku by si delal starosti o to, co bude, az mu bude o vic jak padesat let vic. Necham se od tebe drzet i podpirat, budto jsem si to ted neuvedomila, nebo je mi tak, ze jsem rada, ze to delas a neprotestuji proti tomu a nedavam to nijak jinak najevo okrem toho, ze se necham drzet. Kdyz se nezastavujes, jdu s tebou, a stejne jako ty se rozhlizim. Vypadam napjate, i kdyz se to snazim nedat najevo. |
| |
| Kráčíte temnou ulicí Královské čtvrti, daleko za vámi probleskuje světlo strážního ohně. Najednou se kdesi před vámi ozývá cinknutí. A kroky. Nějaké podivné kroky, patří zřejmě jednomu člověku a jsou tak zvláštně nepravidelné... |
| |
| Zamracim se, a nasloucham... Rychle hodim ockem po Lescovi, jestli to slysi taky - coz predpokladam, ze slysi - a jak se na to tvari. Tady a ted jsem ochotna spolehat na nej, tohle je jeho uzemi a jeho parketa... aspon z meho hlediska... |
| |
| Lesco nepochybně slyší. Zarazil se, zastavil a pak udělal několik rychlých kroků ke dveřím jednoho domu. Dveře jsou trochu zapuštěny do silné zdi, takže tu před nimi vzniká malý výklenek, do kterého se Lesco vklouzl a přitiskl se k nim. Ve tmě v šedivém plášti ho teď stěží rozeznáš i ty sama. |
| |
| Uz kdyz se zacina pohybovat smerem ke dverim jednoho domu, pohnu se taky. Nehodlam tady jen tak necinne vyckavat a cekat, az mne ten nekdo najde. Jestli je tam ve vyklenku kde je ted Lesco dost mista pro oba, abychom nebyli napadni, zamirim k nemu, abych se skryla tam - jestli to vypada, ze uz by to delalo potize, rychle se porozhlednu po jinem vyklenku ci zakouti opodal, kam bych se mohla vmacknout a schovat... |
| |
| U dveří domu je místa pro dva dost. Přilepila ses na dveře vedle Lesca a pozorně nasloucháš přibližujícím se zvukům. Zdá se, že ten člověk jde dosti zvláštně, zastavuje se, snad klopýtá, do toho se ozývá každou chvíli nějaké cinknutí. A hlas... "...nebbudeššš ssvítit? ...Budess... tam. Tam! Nee... TMA! No ták!Točece nechčes... Dejši říc! No? No ta coé?" Hlas je mladý, slova místy poměrně nesrozumitelná, zdá se, že mluvčímu mluvení činí jisté potíže. Už ho i vidíš. Klopýtá, potácí se, v ruce drží jakýsi předmět, asi tak třicet coulů dlouhý a deset široký, potřásá s ním a hovoří k němu. Ztěžka. Příliš dobře ho nevidíš, je tu tma, co ale o jeho oblečení můžeš říct je, že není jednobarevné, jsou na něm světlejší místa. Muž má na sobě pravděpodobně oblečen pláš» a každou chvilku se od něj ozývá ono kovové zazvonění. |
| |
| Zustavam vmacknute vedle Lesca, nasloucham a pozoruji... ale ani se nepohnu... tmave sedy plast je ve tme videt spatne, sama vim, ze hur, nez cerny, ale pohyb by mohl byt napadny a pravdepodobne byl napadny... I kdyz o tomhle chlapikovi si myslim, ze proste a jednoduse prebral, nebo spise to je velmi jemne a decentne receno, ze je ozraly jak prase... Nicmene se mu nehodlam ukazovat, ozrali jsou nevypocitatelni a poutat na sebe pozornost nechci ani v nejmensim... |
| |
| Tvůj odhad bude pravděpodobně podložený, chlapík se potácí, rovnováha mu zjevně činí značné problémy. A stále něco vysvětluje tomu předmětu v ruce, je to však veskrze nesrozumitelné. Muž překlopýtal kolem vás a zřejmě si vás nevšiml. Máš ovšem takový pocit, že by si vás nepovšiml ani kdybyste se neukryli, pokud by do vás náhodou přímo nevrazil. Chlapík se zvolna vzdaluje ulicí, opět nastává ticho. |
| |
| "Tak, to bychom měli," konstatuji tiše. "Ts, ts, ta dnešní mládež. Měl by si dát pozor, osamělí mladí opilí šlechtici mohou v noci v temných uličkách dopadnout všelijak. Ještě aby potkal nějakého zloděje!" poznamenám se sotva znatelnou stopou veselí v hlase. |
| |
| Divam se po tom opilem mladikovi, a jsem zticha. Kdyz promluvis, zvednu k tone hlavu. "F tydle ctvrti bysem rekla, ze moc ne... zavrtim hlavou. Tvarim se pobavene. "... myslim, ze temnou ulickou bysem nazvala neco jinyho nez tydle tady..." |
| |
| "Á, máš pravdu," odpovídám vážným tónem, ovšem s potlačovaným veselím v hlase. "Copak tady by se mohl objevit nějaký zloděj?" usmívám se pobaveně. "Nu nic, půjdeme dál, ne?" poznamenám a odlepím se ode dveří. |
| |
| "Presne tak..." opacim a venuji ti jeden ze svych nevinnych usmevu, ale oci se mi vesele blyskaji. "Alenc jo..." prikyvnu. "Bysem rekla, ze tadync bude este vic zlodeju, nes bysme cekali... alenc nebudou na ulici, ale f tech baracich... A bude to vetsi liga nez nakej mesec nebo prstynek... ty to berou ve velkym na tom... danich, trebanc, a tentonoc podobnyho, tagze je takova podruznost jako nehlidanej mesec nebere..." Prikyvnu na souhlas, a odlepim se ode zdi a nasleduji te. |
| |
| Jak se tvářím asi nevidíš, ale tichounký zvuk, který vydám, zní pobaveně. "Ale to přece není zlodějina, tomu se říká ekonomika. Velmi potřebná věc," dodávám vážně. Možná až trochu příliš vážně. "A dovolil bych si nesouhlasit, když máš hlad, dá ti mnohem spíše najíst někdo velmi chudý, než velmi bohatý. O měšcích ani nemluvě," dodávám. |
| |
| Zato ja vypadam ted ponekud zmatene. Nebo tedy - mozna nevidis moji tvar, ale ton hlasu tomu jasne napovida. "E? Co?... Eko... co?" otazi se. Pak trhnu rameny. "Velmi potrebna vec?" otazi se a zni to trochu pobavene. "Nefim, co to je, tag sem se bez teho asi aj vobesla, tag nevim, nakolik je to fak potrebna vec..." Ale z tonu hlasu spise cekam, ze mi to vysvetlis, co to je, i kdyz si z toho delam ponekud legraci - k cemuz mne zrejme primel i tvuj velmi vazny ton, ktery jsem si zrejme dobre vylozila. Po tvem dalsim prohlaseni prikyvnu. "Dyz to beres tag, ze ho vo to pozadas, a proste mu necajznes to, co ma, tag mas pravdu... no, vono to je pochopitelny - ten,co je velmi chudej vi, jaky to je mit hlad, a tag da, uz treba proto, ze vi, ze dyz da, tag treba zasejc priste das ty najist jemu... a nebo mu pomuzes inac... a tag drzi pohromade... ale neda ti, jakmile si mysli, ze ses na tom jen vo trochu lip nez von..." Mluvim tise, rozhlizim se pritom, ale tohle myslim zrejme naprosto vazne. |
| |
| Můj vážný tón byl opravdu až příliš vážný, nejspíš mírně ironický. Když se ale ptáš, opravdu ti odpovídám, tentokrát už bez pobavení. "Ekonomika, to slovo je snad z elfštiny... ale někdo zase tvrdí, že původně od trpaslíků. No to je jedno. Znamená zhruba... hm, dejme tomu to, jak to ve městě nebo v zemi chodí. Co se tu vypěstuje, prodá, koupí, vymění. A součástí toho jsou i daně, které se použijí na to, aby tohle všechno mohlo probíhat. Aby cesty byly bezpečné, kupci po nich mohli vozit zboží, aby se mohlo sebrat vojsko, kdyby krajem táhli třeba skřeti... Nic není dokonalé, určitě někomu z daní něco za nehty zůstane, ale tak by to mělo zhruba být," vysvětluji ti. Na tvou úvahu o chudých a bohatých jen přikývnu. |
| |
| Kráčíte ulicí a docházíte na křižovatku, kde z polen na ohništi zbylo jen pár řežavějících uhlíků. Lesco zahýbá vpravo další ulicí. Tušíš, že ta by vás měla dovést k okraji Královské čtvrti, do Loktuše, kde žijí převážně řemeslníci a drobní kupci. Odněkud k vám doléhají rozjařené veselé hlasy, nejspíše krčma. Od vás jí ovšem nevidíte. |
| |
| Stridave se divam na tebe a zvedam hlavu k tobe, kdyz mluvis, stridave se rozhlizim po okoli... zrejme jsem si navykla mit prehled... Posloucham te tise a vrastim celo. Je otazka, nakolik jsem to pochopila a nakolik si o tom myslim sve. Chvilku mlcim. "... tagze se da rict, ze to je fsecko, co ma co docineni s penezma?" otazi se te pak. |
| |
| Pokrčím rameny. "S pěnězy, výměnou zboží, prací lidí... Nu, třeba krádeže bych do toho ani nezahrnoval, pokud by nebyly opravdu ve velkém," usmívám se. |
| |
| "I prace lidi sou prachy... plati se za ni..." podotknu a pokrcim rameny. Nezni to nijak, ze bych te chtela chytat na slovickach nebo ti dokazovat, ze to chapu lip, spise tak nejak se chci ujistit a ujasnit si to. Kdyz se pak zminis o kradezich, tise a pobavene se zasmeji. "... hm... jak hodne ve velkym by musely bejt?" otazi se. Nasleduji te, kudy jdes, a pozornost ted vic zameruji na tu nejspise krcmu - zrejme cekam nejpise lidi a tedy i pripadne problemy prave odtama. |
| |
| Usměju se. "Dejme tomu... Ale zdaleka ne všude. Na vesnici, zvláš» v těch odlehlejších oblastech s penězy moc neuspěješ. Na zla»ák se tam tváří hodně divně, se štůčkem plátna nebo jiným zbožím pořídíš většinou lépe. A najíst ti dají spíš za to, že jim naštípeš dříví nebo pomůžeš při sklizni, než za měďáky. Většina daní se vybírá v zrní, medu, dobytku a kůžích, to jen tady... Je vidět, že jsi vyrůstala v hlavním městě," konstatuji. Nikoli nějak urážlivě nebo posměšně. Jen vesele. "No a aby krádeže ovlivnily ekonomiku... tak by to musel být třeba vpád drancující armády. Rozhodně ne tahání zlata z měšců," dodávám. |
| |
| Hospoda je nejspíš někde za rohem, na konci ulice. Nebo snad v souběžné ulici, kdo ví. Žádné další opilce nevidíš. Kráčíte temnou ulicí, ve které by se nejspíš vyhnuly i dva vozy, podvědomě se vyhýbáte tmavším a světlejším skvrnám v ulici značící odpadky. Někde nad sebou zaslechneš slabé vrznutí okenice, ale když se tam pátravě zahledíš, nic pozoruhodného nevidíš, jen pootevřené okno. Docházíte na další křižovatku. I tady jsou jen žhavé uhlíky v ohništi. Rozhlížíš se, nikde nikdo... A přece! Najednou jsi zahlédla nějaká pohyb, světlejší skvrnu, celkem nedaleko ohniště, u stěny jednoho z domů. Někdo se tam krčí. |
| |
| Kdyz povidas, jak se zije na vesnici, divam se na to trochu prekvapene. Zrejme je mi jasne, ze neco jako vymenny obchod funguje, nejpise s nim mam i nejake zkusenosti - ale rozhodne bych to nevidela za pravidlo nebo ze to takhle muze fungovat i jinak, nez jen ve vyjimecnych pripadech a v malem. Ale nevypada to, ze bych ti neverila. A zrejme jsem natolik chytra, abych si to ulozila do pameti a premyslela o tom - zrejme usuzuji, kdo vi, kdy se mi neco takoveho muze hodit, kam se s tou karavanou dostanu. "Uprimne receno sem vodsad este nevystrcila paty..." prohlasim a zase pokrcim rameny. "... as ted pojedu z tou karavanou, tag to bude poprvy, co se mrknu dal nez vodkama sou videt hradby..." Na to, jak velke kradeze by musely byt, aby mohly ovlivnit ekonomiku se zatvarim trochu smutne, ale v ocich se mi vesele blyska. Nejspise jsem usoudila, ze takove kradeze jsou preci jen mimo muj dosah a ze jsem na to velmi mala jednotka, abych mohla "ovlivnit ekonomiku". Neopominam davat pozor. K tomu vrznuti okenice se obratim okamzite... no, jen doufam, ze to je nekdo, kdo jen chtel cerstvy vzduch... i kdyz... no, moc tomu neverim... venku na ulici se preziva nejlip s notnou davkou neduverivosti a paranoii. Zhave uhliky jsou dobre, ale ohen by byl lepsi - kdo kouka od ohne, vidi do tmy hur, ale on sam se dobre nabizi... Zarazim se, kdyz uvidim ten pohyb, kdyz si vsimnu te skvrny. Ale nezastavim se - ted by to bylo napadnejsi, nez se nezastavit. "... negdo tam je... tamdle... krci se u zdi..." zaseptam ti velice tise a nenapadne lehce kyvnu hlavou tim smerem. |
| |
| Nepatrně, téměř neznatelně sebou trhnu, když mě upozorníš, na tu osobu ve stínu. Překvapeně, řekla bys, nejspíš jsem o ní nevěděl. Nicméně pravděpodobně usoudím, že už jsme příliš blízko, abychom dělali cokoli jiného než šli dál. Uvolním sevření na tvé paži, kde jsem tě podpíral a ruka mi zmizí kdesi pod pláštěm. Jinak ale neměním tempo ani krok, neučiním nic, co by mohlo pozorovateli dát najevo, že o něm víme. Docházím až téměř k onomu neznámému. Pak se však zarážím, zastavím... a uvolněně vydechnu. Lehce zavrtím hlavou. Bez obav se shýbám, seberu svazeček ohořelého klestí rozsypaného na okraji ohniště a připálím ho od žhavých uhlíků. Téměř okamžitě vyšlehne malý plamínek, který osvětlí nejbližší okolí. "Co tady děláš?" ptám se. |
| |
| Postavička u zdi se ještě více schoulí. Vidíš že je to... Holčička, vypadá tak na sedum osum let, ale jak znáš život v ulicích, možná jí může být i jedenáct. Kdo ví. Hubeňoučká, oblečená v žalostných hadrech. Ale kupodivu ve tváři zadaleka ne tak špinavá, jak bys možná čekala. Vedle sebe má opřený košík, ze kterého vykukují svazečky jakýchsi suchých bylinek. Dívenka má veliké tmavé oči, které na vás upírá s nezastíraným strachem. "Pro... prodávám," pípne. |
| |
| Sice se to na moji tvari nepromitne, nemam na to cas, ale presto mne v duchu potesi a zahreje u srdce, ze o ni Lesco nevedel... aspon se vuci nemu necitim tak neobratna, navic, dneska jsem mu moc prilezitosti k valnemu mineni o mne nedala, musim si pripustit. Pokracuji s tebou, a stejne jako Lescova ruka, i moje zmizi pod plastem, abych mohla nahmatnout vrhaci dyku... Zatvarim se trochu prekvapene, kdyz se Lesco zastavuje a jeste navic dela ohen ve sve ruce... ale nenamitam nic, jen se divam a jsem trochu napjata. Dalsi prekvapeni obdrzim, kdyz uvidim, kdo to je. Ale narozdil od Lesca mne to prilis neuklidni. Koneckoncu... na ulici starne clovek rychle, vypada sice jako otekla nit, ale kdo vi, co je zac, a co umi... "... v noci?..." otazi se ji. Ech, si hloupa kaca... jasne... prodava... sebe?... mohlo by bejt, panove mivaj aj takovydle chute... ... zasklebim se jen v duchu, ale divam se na ni tazave. |
| |
| Holčička se na tebe poděšeně zadívá, sklopí oči a schoulí se snad ještě víc, i když to už sotva pokládáš za možné. Chvilku mlčí, přikrčená, pak k tobě na okamžik zvedne oči, snad jako by odhadovala, zda bude bezpčnější odpovědět nebo mlčet. "On ni... nikdo nechtěl koupit," zakňourá a koukne po košíku. "A táta..." vysvětluje roztřeseným hláskem, který se jí ale náhle zlomí, posmrkne a v očích se jí zalesknou slzy. Pokud můžeš soudit, tak to nehraje. |
| |
| Kurva... doprdelekurvastelung... to ne... todle ne... jiste, a fotr je starej vozrala a esli ju jen zmlati, bude to to nejmensi, co ji udela... doprdele... dohajzlu to je ale zkurvenej den... Mracim se, i kdyz ne nad tou holkou, ale nad touhle pitomou situaci. I kdyz je otazka, jak si to ona vylozi... Mozna, ze bude bezpecnejsi splnit, co po ni chci... ... aspon tedy... ja v jeji situaci bych to udelala... Nakouknu do toho kosiku na to seschle cosi. Hmf... s timdle mas sanci, ze te tak akorat negdo pretahne za to, zes ho chtela podvist... "... hmf... kolik ces za secky?" otazi se. Zni to ponekud nevrle. Tohle uz je, kde se vyznam, takze si davam pozor, jak se bude holcina pri sve odpovedi tvarit. Ted si davam bedlivy pozor, abych ji odhadla. |
| |
| Na tvé zamračení v jejích očích uvidíš čirý strach. Slza jako hrách se jí skoulí přes tvář , ale neučiní nic, aby jí otřela. Jen se dívá. Když se ptáš, kolik chce za všechny, k vyděšenému výrazu se přidá nechápavý a zmatený. "Vše... všecky? Já... já ne... nevím. Jeden... tři měďáky," vykoktá a zjevně nechápe, proč se jí na to ptáš. Nebo si alespoň nedokáže představit, na co rozumného by se dalo použít všechno to seno co má v košíku. |
| |
| No, to sice taky nevim, k cemu by se tohle fsecko seno dalo pouzit... mozna tak na utreni zadku, ani pod hlavu do polstare toho nejni dost... Ruka pod plastem ponekud zmeni svuj cil... doprdele kurva stelung... at aspon nerve... nesnasim, dyz maly holky rvou... Misto vrhaci dyky zalovi v mesci.... todle mi byl cert dluzen... todle mi byly sici debilni bohove dluzni... ... kurva, proc ju proste nenechas? ... dyz ju nezbije dneska, tak ju zbije zejtra... no, ale aspon dneska bude mit klid... Chvili se tak na ni koukam, mezitim, co lovim ve vacku a tak nejak premyslim. |
| |
| Stojím vedle tebe, poslouchám, do tváře mi nevidíš. Svazeček klestí rychle dohořel a já zbytek nechal dopadnout na zem. Je opět tma. Když ses odmlčela, shýbám se a sedám si na bobek k dítěti. Natahuji ruku ke košíku, promnu v prstech pár lístků až to zašustí a přičichnu. "To ti řekl táta? Tři měďáky za svazek tohohle?" ptám se mírným, tichým hlasem. "A kdopak vůbec je, tvůj táta?" zajímám se. |
| |
| "Já... já sem nechtěla...urazit, pane..." odpovídá třaslavým hláskem holčička. |
| |
| "Neurazila jsi mě," odpovídám mírně. "Tak kdopak je tvůj táta?" ptám se znovu trpělivě. |
| |
| "Vra.. Vratěj... Brouček... mu říkaj..." zajíká se děvčátko. |
| |
| "Ach tak, dobře, malá. Takže..." slyšíš nějaké cinkání,"koupím toho polovinu. Tohle dej tátovi. Tohle, to je pro tebe. Dobře to schovej, ne u sebe. A ráno si za to kup chleba. Každé ráno. A s tátou... si dojdu promluvit," dodávám potichoučku, ale takovým tónem, že tě z toho až trochu zamrazí. Slyšíš zašustění, jak něco beru z košíku a narovnávám se. Ode zdi se ozve cosi, co zní jako překvapené vzlyknutí. |
| |
| Kdyz se da Lesco do mluveni s tou holkou, prestanu strachat po vacku. A posloucham. Bohove, nesnasim todle... enze dys bys mela vobdarovat tolika penezma kazdou usmudlanou couru na ulici, byla bys na tom brzo stejne jako vony... do hajzlu, tolik cinkavejch... Lesco to umi dobre... hm... Kdyz toho chce za tuhle cenu koupit polovinu, i kdyz je mi navysost jasne, ze ani jemu to k nicemu nebude, jen zamrkam a divam se, jak skutecne ty penize taha. Nevim, jestli jsem nebo nejsem rada, tahle situace mne ze vseho nejvic stve... ... ale kuliva ty holce je to dobre... kuliva ty holce je to velice dobre... ... aj dyz... tendle typ je nedokaze schovat tag, aby je jeji zrejme vecne nalitej fotr nenasel, neni to typ, kerej by dokazal zatlouct, dyz se na ni jeji fotr rozerve a pohrozi... Cekam, co se bude dit, a po ocku sleduji Lesca, tu holku, a zaroven nechci poustet ze zretele okoli... - rychle se rozhlednu... ty pitoma huso, tak dlouho si delala volavku, a ted si na neco takovyho zapomnela? Si prastena, ci co? Moje ruka rychle zmeni cil, a zase nahmatne vrhaci dyku. |
| |
| Kouknu po tobě a opět tě lehce uchopím nad loktem a podepřu. "Půjdeme?" ptám se tě tiše. Od zdi se ozývá popotahování a cinkání mincí. |
| |
| Uklidnim se, kdyz nic podezreleho nezaregistruji.... tahle holcina by byla dobra volavka... Kdyz se ke mne otocis, zvednu k tobe hlavu a prikyvnu na souhlas. Jen se jeste jednou ohlednu po te holcine, ktera stejne neni skoro videt, pritisknuta u sve zdi, necham se od tebe zase uchopit nad loktem, a prikyvnu na souhlas. A nasleduji te. |
| |
| Přecházíte křižovatku a noříte se do uliček Loktuše, čtvrti, kterou znáš docela dobře. Není tak vznešená, uličky jsou užší, zboží se tu ve dne prodává většinou kvalitní a ne příliš předražené. Ohně na křižovatkách tu neplanou a stráže tu v noci chodí méně často. A soudě podle zvuků z nedalekého šenku, je tu i živěji a veseleji. Lesco se nezdržuje a vede tě zjevně určitým směrem. Od té doby, co jste opustili to děvčátko u zdi, nepromluvil. |
| |
| Jdu s Lescem, a uz jsem o neco uvolnenejsi a uklidnenejsi, kdyz jsme ve ctvrti, kterou znam. A hlavne - je dobre, kdyz strazi neni moc... i kdyz musim pripustit, ze dneska se sikly... Navic, devcatko je za nami, a s nim i ta mizerna situace. Kdyz Lesco mlci, chvili vaham. No, spise delsi chvili vaham. Clovek by se nekdy nemel moc ptat. Kdo se moc pta, dostane sipku nebo v lepsim pripade ranu... Ale Lesco nevypada ani na jedno... nevypada, ze by mne prastil... ale nastvat a urazit se muze... "Ty, Lesco..." zvednu k tobe hlavu. Zni to trochu nejiste, jako bych s napjetim ocekavala tvou reakci a mozna se ji i trochu obavala. "Ty znas toho jejiho fo-... toho Broucka?" otazi se te. Mozna trochu chvatne, jako bych se bala, ze kdyz to ze sebe proste nevysypu, tak se te zeptat nedokazu. |
| |
| Když mě oslovíš, obracím se na tebe, ale to jen spíš tušíš, moc tu toho vidět není. Neodpovídám hned. Pak to ale podle tónu nevypadá, že bych se nějak hněval. "Hm... nepříliš. Ty se stýkáš s tím... Masařkou, že? Brouček je mu trochu podobný... vzhledem. Ale jinak o dost nižší třída. Povaleč, žebrák, příležitostný... leccos. Tu přezdívku má z dobrého důvodu. Nechápu, jak může mít tak hezké dítě," dodávám, spíš smutně a zamyšleně. |
| |
| Kdyz neodpovidas hned, zamrkam a do moji tvare se tak trochu vloudi obavy, i kdyz se je pokusim zakryt, dari se mi to jen castecne. Az kdyz promluvis, uvolnim se. Posloucham te tise, pak prikyvnu. "Jasne... no - mozna nejni voubec jeho," trhnu rameny. "Jako ze by ji... tento..." zarazim se, jsou veci, ktere mi zrejme moc pres pusu nejdou, i kdyz je to mozna smesne, uz jsi asi vypozoroval, ze oprskla byt dokazu. "... ze jako proste ne... Treba se vo ni jen stara, no a vona maka pro nej... a nebo to treba to ani nevi, ze nejni jeho..." pokousim se z toho vyklickovat, a rict ti na to svuj nazor. "Fak to udelas? Fak mas nanho takovou paku, abys s nim vo tom moh mluvit aby to aj k necemu bylo?" otazi se se zajmem. |
| |
| Zadívám se na tebe, nebo se o to snad jen pokusím, pravděpodobně marně. "Možná. Nejspíš často nebývá v noci doma," prohodím nepatrně veselejším tónem. Když se ale pak ptáš, můj hlas zase zchladne a ztvrdne, až tě zamrazí. "Páku? Nevím. Ale mám vztek," konstatuji ledově. "A pokud to k ničemu nebude, asi se mu přihodí něco ošklivého," dodávám, teď už pečlivě ovládaným tónem. Na chvíli se odmlčím. "Víš, tohle mi vadí na velkých městech," říkám pak tiše. "U nás... někde v menší komunitě by se tohle dít nemohlo. A když ano, tak ne dlouho. Lidé by si všimli... Tady je jich mnohem víc a nevšímají si," dokončím tichounce. |
| |
| Pokrcim ramany a usmeji se, ted tim svym spise usklebkem, jeste navic ponekud krivym diky tomu poznamenanemu obliceji. "Azda tak," prisvedcim spokojene, kdyz jsi mne pochopil i bez toho, aniz bych se musela vyjadrovat presneji, coz zrejme bylo to posledni, co bych chtela. A kdyz se na mne zjevne nezlobis. Pri tvem ledovem hlase se trochu zachveji, a pak prikyvnu. Je mi jasne, ze tohle Brouckovi nic dobreho nevesti - ale zjevne jsem za to rada. Kdyz se pak znova ozves s velkymi mesty, divam se na tebe zase se zajmem. Zrejme se snazim predstavit si, o cem to vlastne mluvis, jak to vlastne muze fungovat. "A co by udelali?" otazi se te se zajmem. "Myslim ty lidi... aj dyz by vedeli... dyk se da rict, ze urcity spolecnosti sou taky tento, mensi komunity... znaj se a tak... a to hodne... treba prave lidi na ulici... tagze vedi... vedi, protoze si fsimaj, dys by si nefsimali, neprezili by... a presto to nechavaj bejt... proste to nejni jejich vec, tak se do toho nemotaj..." Vysvetluji ti stejne tise, jako mluvis ty. Nezni to tak, ze bych ti neverila, nebo te chtela presvedcit o sve pravde, spise se pokousim pochopit, co rikas ty, co tim vlastne myslis. Protoze se zjevne pokousim uchopit neco mimo mou zkusenost. |
| |
| Potřesu hlavou. "Ulice je... nevšímavá. Lidí je moc a každému je jedno, co se stane s druhým. Vidí a přece nevidí. Dokud se nepřihodí něco, co jimi otřese. A časem je toho čím dál méně... Vesnice, to je něco jiného. Každý se stará. Musí. Pomáhají si, jinak by jim bylo hodně těžko. Však nejbližší další lidi jsou třeba den cesty. Když někdo z těch třiceti lidí umře, je to ztráta... pro celou obec. O jedny ruce, které mohou orat, stavět a zahánět v zimě vlky méně. A když tam někdo nechává dítě o hladu, tak mu to ostatní vyčtou, dají mu najevo, že poškozuje všechny... Ostatně, jídla na vsi bývá většinou přece jen víc," vysvětluji ti tiše. |
| |
| Zase te posloucham tise. Tohle uz mi je o neco srozumitelnejsi, nebo si to aspon myslim, ze je to pro mne srozumitelnejsi. "Aha..." prikyvnu na souhlas po chvili. "Zasejc, jak vo tom mluvis, se tam nigdo a nic neskova... fsecko vedi fsici... A - ty ses z naky takovy vesnice?" otazi se zase se zajmem. |
| |
| Můj hlas zazní trošku překvapeně. "Nu ano, nikdo se tam neschová. Měl by?" Pak se odmlčím, možná přemýšlím, možná čekám, zda mi odpovíš. |
| |
| Potresu hlavou a trhnu rameny. "No... vobcas je to dobry..." prohlasim akorat. |
| |
| Tiše se směju, potřesu hlavou, ale už to nekomentuji. Docházíme ulicí na křižovatku a pak zahýbám do užší uličky. Máš pocit, že se tak deset sáhů před námi na zemi něco pohnulo. Docela velkého. Uvolním ruku, kterou tě podpírám a ta zmizí pod pláštěm. Nepatrně jsem zvolnil, ale jinak kráčím dál. |
| |
| Kdyz se zasmejes, podivam se na tebe trochu tazave, ale nezeptam se. A nez mne napadne, jak se zeptat, zaregistruji to neco... Stejne jako ty i moje ruka zmizi pod plastem, ale jdu vedle tebe... jen se divam na to neco, co se pohnulo, co je na zemi... Uz vypadam zase ostrazite. |
| |
| Řekla bys, že to cosi před vámi bude nejspíš ležící člověk. Alespoň velikostí tedy dpovídá. Nevypadá to, že by vám chtěl uhnout z cesty a ulička je poměrně úzká. |
| |
| Ozralej... nebo zranenej... aspon doufam, ze jedno z toho... celkem nerada bych se dockala nejakyho blbyho prekvapeni... Nahmatnu vrhaci dyku, a pokracuji s Lescem dal - ostrazite pripravena doufam ze na cokoli, to by mohl udelat... |
| |
| Lesco dochází téměř až k postavě. Když je sotva dva sáhy od ní, sáhne si pod kápi. V zápětí protne tmu úzký světelný paprsek a ozáří ležící postavu. Je to chlap oblečený v hadrech, které snad kdysi bývaly dlouhou košilí, ale bylo to už dávno a děr je na ní nejméně dvakrát víc než je třeba. Chlap to nosí přepásané hrubým konopným provazem, za kterým je vetknutý dlouhý zubatý nůž s rukojetí obalenou hadrem. Muž je vyhublý, nadprůměrně vytáhlý, těžko odhadnutelného věku, špinavý s neuvěřitelně zacuchanými vlasy na ramena a dlouhými řídkými vousy. Pod hlavou má nevelký balík a vedle něj se krom odpadků válí i nakřáplý hliněný hrnek a mohutný klacek, používaný snad jako hůl nebo kyj. "KURVADOPRDELE!" zařval onen muž a zakrývá si rukou obličej před světlem. "DI SE STIM SKURVENYM SVĚTLEM VYSRAT, LESCO!" huláká na celou ulici. |
| |
| Drzim se krok za Lescem, kdyz se priblizuje k lezici postave. Myslim si, ze je spis ozraly, nez zraneny... no, to je ta horsi varianta, kdyz by neco... A kdyz pak ten muz zarve, skubnu sebou, protoze to, ze zacne rvat takhle hlasite jsem skutecne necekala. Zasklebim se sama pro sebe, tenhle povyk se mi vylozene nelibi, a zvednu hlavu a podivam se na Lesca. Tim spise, ze on toho chlapa zjevne zna - nebo aspon tehle chlap zna jeho. O klacku soudim, ze ho pouziva jak jako hul, tak jako kyj... a nehodlam se k nemu ani v nejmensim priblizovat, dneska jsem se setkala s takovymhle dost podobnym dost zblizka, vice zblizka, nez by se mi libilo, a pri te vzpomince to zase zaboli. Jsem zticha, stojim tak, aby na mne chlap nedosahl, ruku s vrhaci dykou drzim pod plastem... na prak je to blizko, a dykou muzu i bodnout, kdyz by neco... A cekam, co Lesco, pohledem kontrolujic toho chlapa, a zaroven se divajic po ocku na Lesca, jak se tvari a co on na to. |
| |
| Lesco nezastavil, jen zpomalil, a když na něj onen muž začal hulákat, udělal dva zbývající kroky velice rychle. Jeho pravá noha se vymrštila, dopadla na chlapovu hruď, srazila ho z polosedu opět na záda a přišlápla ho na zem. "KUR...Grr..." zachroptěl chlap, jeho pravá ruka zašmátrala po rukojeti nože, ale pak zřejmě usoudil, že to není příliš dobrý nápad. Poměrně správně, řekla bys. Lesco se k němu sklání a velice zblízka mu svítí do obličeje tím podivným úzkým paprskem světla. |
| |
| "Tohle nebylo rozumné," slyšíš zasyčet můj najednou velice chladný hlas. "Některé věci se prostě nevyplácí, rozumíš?" ptám se muže. Jeho tvář je pojednou velice bledá, vyděšená, na čele mu vystupují kapky potu, slzí a mrká do světla. Až teď si všímáš že o jeho krční tepnu se opírá dlouhé tenké stiletto. "Tohle už nikdy, NIKDY nedělej. Jinak už k něčemu takovému nebudeš mít příležitost," dodávám tiše, ale velice důrazně. |
| |
| Velmi spravne, rekla bych... tohle bylo dobre rozhodnuti, jsou chvile, kdy je lepsi po nozi nesahat... V prvni chvili se pohnu, nejspise abych Lescovi pomohla, ale nevypada to, ze by to potreboval. Zastavim se, kdyz se Lesco k nemu sklani, a sleduji stridave toho chlapika a stridave chci spatrtit to, cim tak na nej sviti... bylo dost neprijemne, kdyz tim svitil na mne, a ted mam snad sanci si to prohlednout o neco lepe, kdyz mne to neoslnuje a muzu to videt ze strany... |
| |
| Kápě teď bohužel Lescovi padá hluboko do čela, jak je skloněný nad tím uřvaným chlapem. Takže ač se snažíš, nedaří se ti zahlédnout vůbec nic, dokonce nevidíš ani Lescovu tvář. Jen ten ostrý paprsek vycházející odněkud zevnitř... Vypadá to poměrně strašidelně. |
| |
| "Zmiz odtud, šmejde," sděluji chlapovi tichounce. "A nezapomeň..." Narovnávám se, krátce kouknu po tobě, jestli jdeš a vykročím dál ulicí. Opět se ti podařilo zachytit jen matné mihnutí světlejší skvrny mého obličeje, zdroj světla se ti však spatřit nepodařilo. Můžeš říct jen tolik, že má původ někde u mého čela. Pak sahám kamsi pod kápi a to světlo náhle zmizelo. |
| |
| Hm... no tak to by mne fakt zajimalo, cim sviti... ... no nic, mrknu na to pozdeji, nebo se ho pozdeji zeptam... Sice nejdu, ale kdyz ty se narovnas a vykrocis dal ulici, vykrocim za tebou. "Gdo to byl?" otazi se te zvedave, kdyz ujdeme nejaky kousek. "... ten fotr vod ty holky?" |
| |
| Zavrtím hlavou, což potmě jen sotva rozeznáš. "Kdepak.To by musela být divná náhoda. Odpad ulice. Neznám ho dobře..." odpovídám ti tiše. Udělali jsme sotva pár kroků, když se zarážím a tiše syknu. |
| |
| Kdesi před vámi, asi tak dvacet kroků se objevilo světlo. Je pravděpodobně z lucerny, směrované k vám, takže jeho původce nevidíš. Podle kroků bys však řekla, že tam musí být víc než jeden člověk... "A hele, frájer Léskó, jakej vzácnej hejl nám to sem přilez!" ozývá se zepředu. "Neřikali sme ti, ty elfounska sviňa, že do našeho rajonu nemaš lozit?" navázal hlubokým hlasem někdo druhý. Pár sáhů za námi se ozývají velice spěšné vzdalující se kroky. |
| |
| Pokyvam hlavou. "Ale von te zjevne znal..." podotknu. Nasleduji te, a kdyz se zarazis, zarazim se taky a rychle se rozhlednu. Primhourim oci, abych byla tim svetlem co nejmene oslnena a zamrkam, abych si aspon trochu chranila oci a vcas se rozkoukala. "... hmf... ceka nas zabava..." zkonstatuji tise, a saham pod plast. Je otazka, jak se k tomu stavim, hlas mam ponekud napjaty, ale je to hlas nekoho, zvykleho na problemy a zvykleho si nestezovat a nezehrat. Prak bude pro tuhle prilezitost dobry, zatim jsou dost daleko a po dyce muzu sahnout vzdycky, takze zatim si pripravuji prak. |
| |
| "Omlouvám se, myslel jsem, že už bude klid," poznamenám k tobě tichým konverzačním tónem. "Tyhle jsem tu ale nečekal. Měl jsem, po té špíně... Chceš se raději proběhnout nebo porvat?" ptám se tě. |
| |
| "... nigdy neni klid..." prohlasim tise s tim svym polousklebkem a polousmevem, a nepoustim oci z tech u svetla - snazim se odhadnout, kolik jich je. Kdyz mi Lesco navrhne, jestli se chci porvat nebo probehnout, v prvni chvili mne napadne probehnout. Mam toho dneska az dost, dneska uz mam ze vseho nejvic chut se nekam svalit... Ale nechci, aby mne Lesco povazoval za zbabelce. Rozhodne nechci, aby mne Lesco povazoval za zbabelce... a navic - kdyz zacnu utikat, jak daleko s tou nohou to skutecne uzdrham? Jestli nas budou pronasledovat... Dyz budu zdrhat, bude mne povazovat za zbabelce... to rozhodne nechci... kdyz budu zdrhat a pudou po nas, mozna to ta noha nevydrzi... Dyz se budes rvat, dostanes mozna na cumak... doprdele kurvastelung, mizerna volba... dycky je nejhorsi volit mezi dvema stejne zasranejne pitomejma vecma... nejhorsi volba je dycky mezi dvema zlama... Nadechnu se. "... myslim, ze aj potrebujou dostat na cunu... haby se naucili slusnymu temu, vychovani..." A navic nebude nikdo Lescovi nadavat do elfounskejch svini... a navic bysem si to aj ja mohla vzit osobne, co si mame nalhavat, ses holka bastard... elfskej bastard... A jestli jeste nemam, rychle pripravuji prak, abych mohla ihned reagovat. |
| |
| Z pod mé kápě se ozve něco, co zní jako pousmání. "Dobře, jak chceš. Pak se je prosím snaž pokud možno nezabít a nezmrzačit. Nemám zájem o krvavou vendetu tady. A pozor na toho trpaslíka, nosí topor a má sílu jako býk," poznamenám tiše. "Byl bych vám vděčný, chlapci, kdybyste se uklidili někam stranou, i bez vás je tady dost odpadků a hnoje," sděluji hlasitěji do uličky. |
| |
| Hm... nezabit a nezmrzacit... to se ti dobre rekne... myslim, ze to bude padni komu padni... nesem moc ve stavu, abych si vybirala, jak silne se rvat... Cekam s pripravenym prakem. Dobre, trpaslik s toporem... tak ty pujdes prvni... pokousim se vyhlednout toho trpaslika, preci jen nechci strilet bohum do oken, a jako cil praku si chci vybrat nekoho, koho uvidim tak, abych mela sanci ho zasahnout... s prakem jsem dobra, to ted musi bejt moje vyhoda... cim vic nadalku, tim lip... |
| |
| Prikyvnu ti na souhlas. "... pokusim se..." zasklibim se. "Heled," poradim jim dost nahlas, aby mne slyseli. "... sice nevim, s jakym coklem si vas vase mater uhnala, a proc vas nevobesila este na pupecni snure, ale dyz ted stahnete vocas mezi nohy a sdekujete se dos rychle, budete mit este nakou dobu haksny natolik zdravy, abyste mohli pozdejc vodejit po svejch a ne se vodplazit..." Cekam na pohyb, ktery naprosto urcite musi prijit... abych v tom okamziku mohla vypalit... |
| |
| "Chech...koukejte, jeliman Lesko si sehnal kurvičku, kdo by to do něj řek?" ozývá se zepředu další mužský hlas, který si ještě neslyšela. Protivný, jaksi slizký. "Neboj, čubko, vo nic si nepřišla. Až skončíme s tim tvým vykastrovaným elfounem, tak ti to bohatě vynahradíme. A dyž se posnažíme, tak si budeš moct do roka zaškrtit vlastní parchanty, che che che..." ujiš»uje tě jízlivě. Protivníci se zatím přiblížili možná na pět sáhů, ale stále je téměř nevidíš. Jsou nejméně tři. Ten co nese světlo svítí přímo na vás, je to dost protivné a oni sami ptitom zůstávají ve tmě. Chlap s lucernou je ravděpodobně ten, který se ozval teď a je nejspíš uprostřed svých kumpánů. Máš matný dojem, že přece jen zůstává o půlkrok pozadu a díky tomu tušíš nějaké pohyby po stranách uličky, ovšem který z nich může být trpaslík opravdu nevíš. V temnotě za světlem by se mohla skrývat třeba celá armáda pobudů... |
| |
| Pet sahu... to neni tak moc, to je kousek... nejvyssi cas po nich prasknout... kdyz mluvi, da se urcit, odkama mluvi, se na takovou vzdalenost... vzdyt je to kousek... Ja ti dam kurvicku... ja ti dam, dyz se posnazite... no pockej... ... ne, to svetlo bude lepsi... budete ve tme, stejne jako my... stejne sance, ty holomku jeden... a vam ted da stejny problem jako nam se prizpusobit tme... a svetlo je skoro jistota, sakra, to nejde minout... ... a kdyz bohove daj, jako ze jsem v ne nikdy neverila, ale mohli by teda jako obcas dat, tak bys moh zjistit, jaky to je mit horici olej na katatech... ... a dyz budu mit jen trochu kliku, tak ti ju zhasnu a este se vo ni popalis a pustis, kdyz do ni prasknu poradne... nebo aspon popalis a pustis, i to by bylo ted dobry... z toho by ten volej aspon vytek... Uz dal necekam ani nevaham, ne vic, nez kolik mi staci zamerit na ten zdroj svetla, na tu lucernu - a pak vypalim z praku. |
| |
| Kámen vklouzl do kapsičky praku. Prudce odhazuješ pláš», který ho skrýval dozadu. Krátce s ním šviháš, hvízdlo to a... Ostré křápnutí a tma. "KURRRVA!" zařval někdo vpředu. Vpravo od sebe cítíš prudké zavíření vzduchu, to Lesco vyrazil. Ale ozvaly se také rychlé kroky před tebou, nejméně jeden z nich nejspíš zareagoval pohotově a... určitě běží k tobě! |
| |
| Dobra trefa, zazubim se sama pro sebe, ale nemam cas vahat ani premyslet... je tma, to je ted moje vyhoda... on dupe, on je slyset... jasne, vi, kde jsem byla naposledy - ja se pokusim pohnout rychle, rychle, ale tise, abych se dostala do strany, abych se mu dostala z cesty utoku... Na dalsi ranu prakem nebude cas ani prilezitost, to je mi jasne... nechavam prak prakem, jak jsem zvykla houpat na zapesti, a prezbrojuji na mec a dyku jako parovou zbran... kdyz by se mi povedlo uhnout, a jeste nechat nejakou se svych zbrani v ceste jeho utoku, jak ho slysim, pokusim se o to... Ale nejdulezitejsi je uhnout, o sobe uz vim, ze musim spolehat spise na to, ze jsem obratna a rychla nez na silu, tim spise proti chlapovi... nesmim ho pustit na moc blizko k sobe... a ted pujde o to vyuzit co nejvic toho, co umim... |
| |
| Skáčeš jako kočka, rychle a lehce vpřed a do strany, trochu riskantně proti tomu dusajícímu chlapovi. Spoléháš ale na to, že on netuší, kde se budeš nacházet. Zeď, náraz ramenem je lehký, spíš orientační. Současně nahmátneš jílec meče a dýky, on už je tu, ale... Tvrdý úder čímsi do lýtka pravé nohy těsně pod koleno a spíše zezadu si opravdu nečekala. Podmetl ti nohy, zády trochu narážíš do zdi a podle ní dopadáš na zem. Jsi trochu otřesena, ale kupodivu se ti při té akrobacii podařilo tasit, nejspíš docela reflexivně. |
| |
| Fajn, vim kde jsem... otacim se, nahmatnu zbrane ... - a padam. Tak tohle jsem skutecne necekala, to mne vyvedlo z miry. Snazim se aspon prekulit tak, abych si nenatloukla moc, sama jsem prekvapena, ze se mi povedlo tasit... Kdyz uz mam taseno, rychle se pokousim tak nejak zkonsolidovat, abych mohla zacit vstavat - ale jeste nez zacnu vstavat, chci tim smerem odkama ho tusim prudce mavnout zbrani, spise tak nejak naslepo, abych opsala a zasahla nejaky prostor, nez abych se odvazovala zasahnout konkretni misto... |
| |
| Dopadla jsi celkem do měkkého, nejspíš do hnoje, který tady pokrývá uličky. Snažíš se překulit a zároveň šviháš do prostoru před sebou mečem... A možná jsi dobře udělala. Rána, která ho zasáhla byla tak tvrdá, že tě zabrnělo až v lokti a málem ti zbraň vyrazila z ruky. Kdyby ti dopadla na tělo, nejspíš bys teď měla zlomené nějaké žebro. Spíše mimochodem jsi odněkud opodál zaslechla překvapené vyheknutí a pak sípavý zvuk, jako když se někdo marně pokouší popadnout dech. Také tam někdo hodně ošklivě zaklel. |
| |
| Ani nemam cas si pro sebe zaklit... a kdyz se mi povedlo takhle spise nahodou vykryt ranu, mimochodem pekne neprijemnou ranu, bez ohledu na bolest v lokti se pokousim zopakovat uder tim smerem - asi to nebude nic moc silna rana, ale obcas i slabsi rana staci, kdyz se dobre trefi... ale hlavne se hrabu se na nohy, nechci se nechat mlatit v leze... kdyz budu mit kliku, povede se mi ho zasahnout... kdyz nebudu, tak si snad aspon da pozor... A jen doufam ze to vyheknuti ani sipavy zvuk neni Lesco... |
| |
| Slyšíš nad sebou něco mezi hlubokým zavrčením a uchechtnutím. Podařilo se ti vymrštit do kleku a přemáhajíc bolest v ruce jsi opět zaútočila vzhůru. A znovu na tvou čepel dopadla rána snad ještě silnější než předchozí. Tentokrát ale ze strany, odkud jsi jí až tolik nečekala. Bolest ti ochromila prsty, vystřelila do zápěstí. A tvůj krátký meč ti vylétl z ruky a zazvonil kdesi opodál o stěnu. Vzápětí ti něco silně strčilo do hrudi. Noha, řekla bys. Noha která tě nechtěla kopnout ale srazit tě zpátky na zem. A také se jí to prakticky bez námahy podařilo. Shledáváš jedinou dobrou věc na své situaci. Trochu ses rozkoukala a tušíš teď siluetu svého protivníka proti temnému nebi. Je pomenší a podsatitý. Kdesi opodál se ozval úder smíšený s ošklivě znějícím chrupnutím a bolestiplné zaskučení. |
| |
| Bezva... fakt bezva... predtim mas strach, aby te Lesco nepovazoval za zbabelce, a ted se mu predvedes jako totalni neschopa, kerou bude vytahovat z bryndy... kurva, uz zase... jako by nebylo dost toho, vodkama te uz vytahnul... To, ze mne jen tak bez namahy povali na zem mne nastve. Ale ne natolik, abych ztratila soudnost... cekat, obcas je dobry cekat a predstira... ted to bude dobry... trochu se schoulim, ale hlavni ucel je, abych skrcila vic nohy a mela vetsi misto pro rozmach... ale navenek to spise vypada, jako bych se bala, jako bych dostala strach... dyku drzim, a pripravim se a vyckavam - chci ho primet k neopatrnemu pohybu bliz... koneckoncu, odhodil mne od sebe, tak by mel bliz, kdyz bude chtit utocit... kdyz jsem na zemi, nahoru je to o neco mene tmave, tak doufam, ze aspon neco uvidim... chci ho pokud mozno vylakat tak, abych mohla zautocit dykou, o ktere nejspise jeste nevi... nebo aspon v to doufam... zautocit jak se namane - treba pod koleno, do podkolennich slach... a kdyz to nepujde, tak aspon abych ho mohla poradne nakopnout pod koleno, pri prudkem kopanci ma koleno tendenci se vyvratit... A jen pevne doufam, ze jestli bude utocit zezhora driv, ze se mi povede odkulit se - dykou nema smysl se pokouset kryt neco takoveho, cim po mne jde... |
| |
| Schoulila ses a předstíráš strach. A nejspíš dobře, snad ti opravdu uvěřil, že si neškodná, protože další krutá rána na tebe nedopadá, alespoň ne ihned . Už už vypadá, že ten krok k tobě opravdu udělá, když se k vám od klubka bojujících opodál rychle kdosi přibližuje. Na okamžik si nejsi jistá kdo, protože jeho silueta zjevně nemá žádný pláš». Tvůj protivník se proti němu otáčí. Široce rozkročen ozvedá podlouhlou věc, kterou drží v obou rukou... Když tmu protne velmi úzký paprsek světla a vyřízne z temnoty divoce vousatý obličej s malýma temnýma očkama, širokou bradu, silně stavěné kosti lebky... bezpochyby trpasličí. "ÁÁÁRGH!" řve vztekle vousáč, prudce odvrací hlavu a jeho ruce reflexivně vylétnou nahoru aby kryly oči před ostrým světlem. Už můžeš zahlédnout i to, co drží v ruce. Nejvíc ze všeho to připomíná násadu od krumpáče s mohutně okovaným koncem. Lesco - protože to musí být on - se mrštně vyhýbá nepříliš koordinovanému švihnutí té zbraně, dostává se mu na tělo a prudkým úderem pěsti se pokouší zasáhnout žaludek. Trpaslíkovi se však podařilo natočit a rána mu končí jen na žebrech. S mohutně stavěným vousáčem to příliš nezacvičilo. Ihned znovu švihá svým toporem, Lesco odskakuie jako lasice v posledním možném okamžiku. Vyhnul se, jenže při tom akrobatickém výkonu klopýtl o něco v uličce. Pokusil se získat rovnováhu, ovšem to cosi je evidentně také kluzké, podjíždí mu noha a on stejně jako ty končí na zemi. Oslněný trpaslík, i když toho zjevně moc nevidí, postupuje za ním a divoce při tom víří toporem drženým v obou mohutných rukách až to sviští. Tohle všechno proběhlo vlastně velice rychle. Ležíš schoulená asi dva sáhy za vzdalujícím se trpaslíkem, Lesco je kdesi před ním. A v uličce za ležícím Lescem se zvolna narovnává další silueta, která právě sípavě lapá po dechu. |
| |
| Fajn... vobcas je dobry tvarit se jak zaslapnuty kote... tak pod, tak pod este kousek... Cekam, ze ten krok skutecne udela a pripravuji se zautocit... Tichounce si pro sebe zakleju, kdyz jeho pozornost upouta neco jineho - v prvni chvili se zamracim, protoze to vypada, ze mu jde pomoc, ale kdyz se rozsviti ten uzky paprsek svetla, je mi jasne, ze tohle musi byt Lesco. Kdyz je fousac otoceny ode mne, a jeste k tomu oslepeny tim prudkym svetlem, vstavam. Pokud mozno tise a rychle, s ohledem na ten kotnik... Kdyz vidim, cim se po mne trpaslik ohanel, jsem rada, ze se mi to povedlo vykryt... dovedu si predstavit, jak by to dopadlo, kdyz by ta rana skutecne prisla, kdyz by se mu to skutecne povedlo mne zasahnout... Ech, nekoho takovyho nema smysl mlatit pesti, Lesco... nekdo takovy by brisnimi svaly zastavil snad i kopanec od kobyly, Lesco... to neznas? Ale nemam cas o tom premyslet dlouho. Tim spise, ze predpokladam, ze Lesco nevi o tom chlapovi za sebou, co se zveda, a stejne tak trpaslik pred nim ma vyhodnou pozici... Rychle prehazuji dyku do prave ruky, a hodlam se tise a rychle trpaslikovi dostat za zada, abych ho mohla bodnout do zad - neni to cestne, ale co je, v tehle situaci... Nechci ho zabit, ani zmrzacit, jen zranit, a to bolestive, takze chci utocit pokud mozno na lopatku ruky, kterou ma jako primarni pri ovladani toho topora... |
| |
| Vyhoupla ses na nohy a dvěma rychlými tichými kroky se dostáváš za trpaslíkova záda. Lýtko bolí jako čert. Rozmáchla ses, bodla celou silou tam, kde předpokládáš místo pod pravou lopatku. Zasáhla jsi, dýka zajela hluboko. Vousáč zařval, škubnutím se pootáčí a tím ti vlastně pomáhá vytrhnout zbraň z rány. Odskakuješ od něj a cítíš, jak ti tvář ti ovanul vzduch rozvířený toporem, který minul tvou hlavu snad jen na nejtěsnější možnou vzdálenost. Děláš další krok zpátky od rozlíceného trpaslíka, který se k tobě napůl otočil třímajíc teď topor v levé ruce. Narážíš ramenem do zdi, nikoli ale bolestivě. Lesco zatím alespoň trochu využil energie svého pádu, překulil se a dostal se na nohy. Okamžitě znovu vyráží proti vousatému protivníkovi, který mu teď nevěnuje příliš pozornosti. Dva rychlé kroky rozběhu, podivným způsobem vysoko vykopává nohu a tvrdě zasahuje trpaslíka do brady. Ten zvrátil hlavu dozadu a kdyby nenarazil na zeď, jistě by upadl. Současně však snad o pouhý krok za Lescem vyráží onona silueta, která se předtím napřímila. Ve chvíli, kdy Lesco vykopl, udeřila i ona. Chytá ho zezadu předloktím levé ruky pod krkem a téměř současně mu tvrdě vráží pravou pěst do ledvin. Lesco bolestí vyhekl a ztrácí rovnováhu. |
| |
| Nohu se snazim zatezovat co nejmene. Kdyz trpaslika zasahnu, nemam cas ani na chvilicku vnitrniho uspokojeni, okamzite uhybam, jsem rada, ze mi nevedomky pomaha k tomu, abych zbran vytahla rychle, a oddechnu si, kdyz to toporo proleti mimo mne... Dovedu si predstavit, co by udelalo tohle toporo s mym oblicejem, kdyz bych do nej skutecne jim dostala, a tim spise, jestli bych byla schopna stat, kdyz bych do nej za dnesek dostala podruhe. Kdyz narazim ramenem do zdi, snazim se to vyuzit spise ke zorientovani se a odrazeni se od te zdi. Oddechnu si, kdyz se Lesco stihl prekulit, kdyz tohodle stihl vyuzit a vstava. Skoda, skoda, ze jsem nemohla Lesca varovat pred tou postavou za nim, ale kdyz bych ho predtim varovala, pred tim, nez toho trpaslika zasahnu, akorat bych se prozradila a moc bych tomu nepomohla, protoze bych nedokazala trpaslika takhle castecne vyradit, kdyz by o mne vedel a kdyz by se otocil... akorat by on vyradil mne, timhle toporem... A kdyz Lesco vyradi toho trpaslika ted poradneji, prestavam se o nej proted starat. Bohuzel uz nemam cas a nestiham Lesca varovat driv, nez po nem vyrazil ten muz. Zasyknu, kdyz ten muz zasahuje Lesca. Neodvazuji se v tomhle svetle hazet dyku, tim spise, ze bych velmi snadno mohla trefit Lesca. Kaslu pro ted na mec, a snazim se dostat pokud mozno zboku (zezadu je to preci jen moc daleko) k tomu muzi, abych na nej mohla zautocit dykou. Hazet chci jen v pripade, ze budu dost blizko a nebude sance, ze zasahnu Lesca, takze az kdyz ho nebude drzet. |
| |
| Vybíháš k muži držícího Lesca. Chlap ho pevně svírá pod krkem, zjevně se ho snaží předloktím přiškrtit a zároveň ho stále zkušeně táhne dozadu, aby Lesco neměl pevnou oporu pod nohama. Lesco se kroutí, snaží se svého protivníka vyvést z rovnováhy a přitom udeřit loktem do žeber. To se mu do jisté míry daří, chlap vyhekl bolestí, zapotácel se trochu, ale nepouští. Naoplátku ihned Lescem prudce smýkl a praštil ho do zad, tentokrát kolenem. Ulička bohužel není příliš široká a ačkoli je světelný paprsek od Lescovy hlavy velmi úzký, při divokém zápasu těch dvou tě několikrát zachytil, takže chlap o tobě nejspíš dobře ví. Alespoň máš pocit, že Lescem schválně cloumá tak, aby byl mezi tebou a jím. Snad i proto, aby na tebe viděl. Do zad se mu nejspíš nedostaneš. |
| |
| No co uz... dyz vo mne vis, tak se budes aspon zabyvat vic mnou a nechas Lesca... protoze ja jsem ta, kdo ted drzi v ruce zbran... Vzdam se predstavy, ze bych se k nemu dostala nepozorovane, a vzdam se predstavy, ze bych hodila dyku, preci jen to by bylo moc velke riziko, ze zasahnu misto neho Lesca... A tak se pokusim k tomu chlapikovi priblizit zboku, manevrovat tak, abych se mu dostala do boku, a abychom nemeli Lesca mezi sebou... A samozrejme po ocku kontroluji okoli, nerada bych mela ja v zadech nekoho... |
| |
| Udělala jsi několik kroků a snažíš se mu dostat do boku. Chlap znovu surově trhl Lescem tak, aby ho dostal mezi vás. Lesco se snaží bránit. Šátrá po nohou chlápka... Nedaří se mu. Dostáváš se k němu na dva tři sáhy. Chlap náhle prudce švihl volnou rukou. Něco se mihlo vzduchem! |
| |
| Tise si pro sebe zakleju... ja mam pozici ztizenejsi nez on, protoze ja Lesca nechci zranit... to je mi jasne... ... kdyz svihne volnou rukou a neco se mihne vzduchem, snazim se uhnout, uz pri tom prudkem pohybu se snazim uhnout pokud mozno rychle... |
| |
| Trhla jsi sebou, ale přece jen ne dost rychle. Na pravém stehně cítíš palčivé šlehnutí, cosi cinklo o zeď za tebou. Odnesla to snad naštěstí jen kůže, ale stejně to není příjemné. Lesco se prudce vzepjal, chytil chlapa pod kolenem a trhl. Muž zaklel a zapotácel se. Poslední chlapík se dosud příliš neprojevovall, ale není daleko od vás. Je přikrčen na zemi, teď zachrchlal a podle zvuků soudě zatápal kolem sebe. Trpaslíka teď nevidíš ani neslyšíš. |
| |
| Mohlo to dopadnout hur... mohlo to dopadnout mnohem hur, todle je spise skrabnuti... parchante, moje kalhoty, gdo to ma furt zasivat... no, lepsi tohle, nez kdyz by to slo do nohy... Bravo, Lesco... fajn... uf... No tak, skus posvitit tak, aby bylo videt dobre kam je treba, Lesco... no tak... Rychle se rozhlizim, a doufam, ze neco v Lescove svetle zahlednu. Budto chci pomoci tomhle potacejicimu se chlapkovi na zem, ponekud tezce, aby ho zasla chut proted vstavat, a nebo hodit dyku po tom, co se zatim neprojevoval - ale to zalezi na tom, na co budu videt, nechci se jen tak zbavovat dyky.. |
| |
| Zaváhala jsi a snažíš se v míhání paprsku zahlédnout své nepřátele. Paprsek se sice míhá celkem zběsile, ale teď je většinou namířen kamsi vzhůru. Chlap držící Lesca se stále potácí, Lesco ho drží spojenýma rukama pod kolenem a chlap, ač skoro padá, ho teď dvakrát udeřil pěstí do hlavy. Muž na zemi stále šustí, chroptí a jakoby bublal. Trpaslíka nevidíš vůbec. |
| |
| Chlap, ktery chropti a jakoby bublal mne nezajima - nekdo, kdo vydava takovehle zvuky nema vetsinou potrebu a chut a silu vstavat a bojovat... Trpaslika prozatim necham byt, verim, ze bych ho videla, kdyz by byl nejak blizko mne. Takze se vrham na pomoc Lescovi, k tomu chlapikovi, co ho drzi. Napadnost nenapadnost, dulezite je se k nemu co nejrychleji dostat, abych ho mohla seznamit se svoji dykou... |
| |
| Chlapa držícího Lesca máš skoro přímo před sebou, je možná natočen trochu na pravý bok. Chceš - li ho obejít, bylo by to rychlejší zleva, tam někde se ale nalézá onen tápající při zemi. Zprava je to delší, ztratila bys víc času. Nejrychlejší je to ovšem přímo, tam je mezi vámi Lesco snažící se ho shodit. |
| |
| Nemam moc casu na rozhodovani. Pres Lesca by to nebylo nejlepsi, akorat bysme se pletli... akorat bych ho mohla zranit... nebo on mne... Vpravo... idealni, ale dlouhe, co kdyz se z toho Lesco nedostane? Vlevo, sakra, ten smatrajici chlapik se mi nelibi, ale co uz... dam si na nej pozor, dam si na nej pozor, a kdyz by neco, tak se budu venovat jemu... Ale doufam, ze to nebude treba, doufam, ze se prosmyknu dost rychle na to, aby ten tapajici mne neotravoval... nebo ze je ten tapajici v takoevm stavu, aby se mu nechtelo mne otravovat... Kdyz to bude vypadat, ze by se do toho chtel zapojit, ze by po mne neco chtel, pak se mu hodlam venovat - i kdyz by to melo byt jen rychle bolestive nakopnuti... jinak se snazim co nejrychleji pomoci Lescovi... |
| |
| Udělala jsi rychlé dva skoky zleva. Muž se pokusil mezi vás znovu dostat Lesca, ale na jedné noze s tím má potíže. Nepodařilo se mu to dost rychle. Jsi u něj. |
| |
| Nehodlam dal vahat... dyku mam v ruce, a hodlam ji pouzit... Lesco rikal nezabit a nezmrzacit, ale bolet ho to muze... coz taky hodlam udelat - hodlam ho tnout po miste, ktere ma odkryte - jestli zebra, prejet mu dykou pres zebra... jestli ma telo kryte pazi, tak hodne hlubokou ranu dykou do paze... A samozrejme se snazim, aby moje dyka v rane nezustala, abych ji vytahla a zustala mi... |
| |
| Zaútočila jsi na jeho paži, ale čepel tvé dýky se s třesknutím střetla s jinou. Drží ji v pravé ruce a do poslední chvíle ji skrýval pod Lescovým tělem. Ostatně celkem zbytečně, stejně by sis jí v té tmě asi nevšimla. Chlap s dýkou očividně dovede zacházet, je zkušený a rychlý. Odvrátil tvůj útok stranou a bleskurychle šlehl ostřím po tvém předloktí. Nepřemýšlíš o tom jak uhnout, tvé tělo reaguje reflexivně. Tak jak tě Sivý učil. Ucukla jsi a pootočila se při tom. Muž nenarazil na odpor, promáchl. Sice jen nepatrně, byl na to připraven, ale přece ho to maličko vyvedlo z rovnováhy. V té chvíli napůl omráčený Lesco konečně znovu mocně škubl jeho nohou, opřel se do něj tělem a pak oba s žuchnutím padají na záda. Lesco dopadá na chlapa tvrdě zakulacenými zády. Slyšíš, jak to lumpovi svištivě vyrazilo vzduch z plic a zřejmě povolil své sevření, protože Lesco se mu prudkým pohybem vykroutil a odkulil se stranou. |
| |
| Ani nemam cas si pro sebe zaklit nebo zanadavat... chyba, holka, mela jsi cekat neco takoveho... ale necekala... nevidela jsi tu zbran, ale mela jsi ji ocekavat... Tohle bylo o fous... Otacim se tak, abych k nemu zase byla celem, abych mu neposkytla pripadny volny utok na nekryta mista... ale to uz se Lesco podari zasahnout... Lesco aspon pada na mekke, ten chlap dopadl hur, uvedomim si s uspokojenim. Ale nechci cekat, nechci mu dat cas se vzpamatovat. A nechci, aby mel prilezitost zasahnout Lesca tou dykou - jestli je zkuseny, necekam, ze by kvuli tomuhle tu dyku pustil. Takze moje prvni starost je ted ho pokud mozno o tu dyku pripravit - i kdyz by to melo byt proste a jednoduse prudkycm bolestivym kopancem do jeho prave paze. |
| |
| Lesco se překulil a osvětlil paprskem tvář vašeho protivníka. Ten je zjevně oslněný, snaží se uhnout před světlem, zakrývá si tvář, ale nepohybuje se příliš svižně. Dosud leží na zádech, nejspíš má vyražený dech. Udělala jsi rychlý krok a prudce kopla do ruky s dýkou, kterou si muž kryje obličej. Zřejmě na tom není zas tak špatně, jak se zdálo. V poslední chvíli se pokusil ucuknout a nastavit tvé noze hrot dýky, ale ty jsi zasáhla rychle a přesně. Ozvalo se slabé křupnutí, chlap zaskučel a dýka mu obloukem vylétla z ruky. Lesco zatím klečí na zemi, svítí ti. Slyšíš, jak se chraptivě nadechuje, zřejmě ho ten chlap docela přiškrtil. Muž na zemi za vámi znovu zabublal, něco zablekotal a zašustil. |
| |
| Jen se pro sebe usklibnu, kdyz se ozve to krupnuti... ted je to velmi prijemny zvuk... Lesco rikal nezmrzacit... heh, no co, dyz bude mit kliku, tak mu to aj sroste tak jak ma... Rychle se postavim na obe nohy, a vyckavam - jestli ten chlapik s krupnutou rukou bude chtit neco podnikat, popripade jestli ten bublajici a blekotajici chlapik bude neco... A po ocku chci sledovat i okoli, jestli se nekdo preci jen nema tendenci objevit u nas... Vyckavam s dykou v ruce. |
| |
| Vyčkáváš, opatrně se rozhlížíš a jsi připravena k útoku, ale zdá se, že vaši protivníci toho mají vesměs dost. Chlapík vlevo stále chroptí a teď už nebublá ale plive. Trpaslík se neozývá. A ani ten, kterému jsi vykopla dýku nevypadá, že by spěchal se vstáváním a chtěl se sám postavit dvěma protivníkům. Lesco se napřimuje a dělá dva kroky k němu. |
| |
| Stale zustavam stat, a sleduji. Okoli, hlavne ty chlapiky, a po ocku take Lesca, co ted jde k tomu chlapikovi. Ale vyckavam, kdyz by chlapik mel chut cokoli podnikat, abych mohla zasahnout. |
| |
| Napřimuji se a přikročím k ležícímu chlapíkovi. "Myslím, že jsme přerušili náš rozhovor o elfech a téhle ulici. Chtěl bys ještě něco vtipného dodat?" ptám se chlapíka chladným, i když ještě poněkud sípavým hlasem. |
| |
| "Héle, Léscó, cák snad nebude tag zle, né? Dy» to byla jenom taková sranda..." kroutí se chlap s nejistým výrazem a jakýmsi křivým úsměvem na zemi. A snaží se pomalu posadit. |
| |
| Zazubim se. "A neco vo vykastrovanejch..." dodam a pokyvam hlavou. Neco v mem hlase dava jasne na jevo, ze i kdyz se u toho zubim a ze se bavim, tak ze to neni az tak zabava jen o slovech, kdyz by na to prislo, je v nem znat zly podton. "Navic ses cel tag nak posnazit vohledne mne... no, nak skutek utek..." pokrcim rameny a stale se zubim. Ale aspon proted nedelam nic vic. |
| |
| "Opravdu? Také se rád zasměju, klidně pokračuj," pobízím chlapa ledovým tónem. |
| |
| Chlap znejistí jště víc, sklouzne očima po tobě a jeho výraz se už opravdu nedá nazývat úsměvem. "T... to sem nebyl já, to Krapel..." vysvětluje ti překotně a odsouvá se zpět. "He... héle, dobrý, do... dostali sme nakládačku, budem si to pamatovat... tak mi dem, jo?" breptá chlap a snaží se vstát. |
| |
| Oplatim mu pohled, stale se zubim, ale stejne jako predtim muj hlas, tak i ted muj vyraz ma ten zly podton. "Helejd, Lesco te k necemu vybidnul, ne?" prohlasim a podivam se na Lesca, jestli on na tom bude trvat, na tom, co rekl, a pak zase na toho chlapika. Zatim mu neminim zabranovat vstat, jestli to nebude chtit udelat Lesco, ale hlidam si ho. |
| |
| Jen se dívám. Jak se tvářím není jasné, protože má tvář je ve tmě. "Nezapomněl jsi na něco?" ptám se významně, když se mu podařilo dostat na nohy. |
| |
| Chlap se rozhlíží, zapátrá kolem sebe na zemi a jeho tvář vyjadřuje nemalý zmatek. Pak se zahledí na Lesca, na tebe, ztěžka polkne. "A jo... no teda... né..." leze z něj nejistě. |
| |
| Divam se na toho chlapa, a stale se zubim. Vypadam skutecne pobavene, ale je jasne, ze to jeste nemusi znacit pro cil meho pobaveni nic dobreho. "No, azda hej, dys Lesco rika..." upozornim ho a potresu hlavou. Sivy by nebyl rad. Sivy by ze mne nemel radost. Ted rozhodne ne... Jenze... neslo jen tak zdrhat, to bysem to taky s tou nohou uzdrhat nemusela... a rozhodne by se mi nelibilo, co by se stalo, kdyz bych to neuzdrhala... nebo dyz bysme to projeli... voni by ty vyhruzky byli schopni splnit, nejsem tak naivni, abych si myslela, ze ne... Jenze to nic nemeni na tom, ze by se Sivymu nelibilo, ze ho ted proste nenecham byt a neodejdu... Myslim, ze by byl rad, ze to dopadlo takhle... a mozna by aj mel radost, jak sem to zvladla, ze sem se neco naucila... i kdyz teda, no, bylo to sem tam nahnuty a nepredvedla ses skvele... Ale ted z tohodle by rad nebyl... |
| |
| Trochu zavrtím hlavou, jakoby v údivu. "Což takhle drobná omluva?" vybízím chlapíka trpělivým nezúčastněným tónem. |
| |
| "Ééé..." chlap zrozpačitěl ještě víc. "Já... já dneska nic u sebe nemám... No fákt, nekécám..." kroutí se chlápek. Zní to poměrně přesvědčivě. |
| |
| Mlcim, a divam se stridave na toho muze, a stridave na Lesca. V ocich se mi pobavene zableskne, kdyz chce po tom chlapikovi omluvu, a zjevne cekam, jestli z toho neco bude nebo nebude... a jestli na tom Lesco bude trvat. |
| |
| "Hmf..." vydávám jakýsi podivný zvuk a zní to zhnuseně. Trochu unaveně zavrtím hlavou, přejedu očima (a světlem) po zvolna se sbírajícím chlapíkovi, který, jak vidíš, má pravděpodobně zlomený nos a dolní polovinu obličeje i oblečení na hrudi celé od krve. Potom paprsek světla zklouzne na druhou stranu, kde se matně rýsuje u zdi jakási sedící rouložitá silueta, kterýá se právě mátožně a zřejmě celkem marně snaží dosáhnout jednou rukou na záda. "Seberte se a zmizte odtud. Nemám rád odpadky na ulici. A tohle, tohle už nikdy nezkoušejte." Můj hlas zní unaveně, otráveně, ale přesto je v něm i teď cosi, z čeho tě maličko zamrazí. |
| |
| Skutecne neni dobre si Lesca nastvat... a skutecne neni dobre mit Lesca proti sobe... S uspokojenim, kteremu se nemuzu ubranit, ale ktere preci jen nedavam na jevo a skryvam ho pod tim usklebkem kvituji, jak je ten chlapik pomlaceny. A toho druheho, na zemi. "A jak sem vam poudala us na zacatku, meli byste to udelat skor, dokavad mate haksny zdravy na tolik, abyste to udelat mohli... " dodam. Narozdil od Lesca je v mem hlase znat ten usklebek... a zhnuseni, kterym maskuji neprijemnou myslenku, co by stalo, kdyz by to dopadlo trochu jinak... |
| |
| "Jo... jó, jásně... Nikdá," přikyvuje chlap horlivě s patrnou úlevou v hlase. Opatrně se vám malým obloukem vyhýbá, bere zakrváceného muže pod paží a táhne ho směrem k trpaslíkovi. "Dém, kurva děléj!" houkne na něj. "Eh gr, bládla, voe" snaží se mu odpovědět zakrvácený a je vidět, že ho bolí každý krok. |
| |
| Paprsek chvilku sleduje ty dva, pak ale sklouzne dolů a zapátrá po zemi. Nakonec nachází dýku, kterou jsi ležícímu muži vykopla z ruky. Shýbám se, sbírám ji a zastrkuji vzadu za opasek. Pak světlo přejede znovu kousek dál při zdi a vyloupne druhou dýku, tentokrát vrhací. I tu zvedám. Nakonec poodcházím stranou a sbírám ze země tmavý pláš». "Jdeme?" ptám se tě. Můj hlas už je zase klidný a vyrovnaný. |
| |
| Uz je nijak nekomentuji, jen je sleduji - opatrnosti nikdy nezbyva, i kdyz nevypadaji na to, ze by byli ve stavu utocit nebo podnikat neco zakerneho. Az po chvilce dyku zastrcim za opasek, kam patri, a setric tu svou nohu udelam tech par kroku, kde lezi muj mec, sbiram ho, a vracim ho take na sve misto. Stejne tak pripadnou dalsi vec, ktera je moje a pri boji se dostala ode mne (napriklad tu tornu, s tou by se bojovalo spatne). Az kdyz mam svoje veci, prikyvnu ti na souhlas. "Ju, pujdeme," odsouhlasim. "Gdo to vlasne byl?" otazi se te pak zvedave. |
| |
| "Krapeláci. Myslím, že se domnívají, že jim patří několik ulic tady. A nemají mě rádi," odpovídám ti a můj hlas zazní maličko pobaveně. Dotknu se čela a světlo zhasíná. Přehazuji si přes sebe pláš» a vykračuji dál ulicí původní směrem. |
| |
| Zachichotam se, a mozna kupodivu to ted nezni s tim mym posklebovani, je to skutecne pobavene zachichotani, usmev, mladicky smich. "Cos jim proved? Ze te nemaj radi?" otazi se te a divam se na tebe pobavene. A jdu zase vedle tebe. |
| |
| Lehce pokrčím rameny. "A víš, že ani nevím? Nějak jsme si nepadli do oka, od začátku. Nejspíš se obávají konkurence... a při tom, co umí se jim ani nedivím. A já zase nemám rád některé jejich metody," dodávám. |
| |
| Pokyvam hlavou. "Stane se..." odsouhlasim zrejme tvoje prohlaseni, ze jste si nepadli do oka, koneckoncu, na tom neshledavam nic divneho, skutecne se nekdy stane. "Se ti nevidim, me by taky do voka nepadli," zasklebim se. Chvili mlcim, a jdu vedle tebe. Obcas po tobe hodim ockem a nejspise zase shledavam odvahu se te na neco zeptat. Pak trhnu rameny a zrejme se do toho rozhodnu skocit proste primo. "Ty, Lesco... voni rikali hodne ruznejch veci, vo tom zadna... alenc... ty ses skutecne elf? Cistej elf?" otazi se te. Trochu vahave, mozna cekam, ze se na mne budes zlobit, ale zrejme jsem se to rozhodla proste zkusit a riskovat. Z toho, jak to rikam, je jasne, ze nemam nejakou averzi k elfum nebo ze bych si o nich myslela cokoli spatneho, nejvice tak to, ze proste nikoho takoveho neznam, jen vim, ze existuji (no, zrejme i sama na sobe to vim, podle mych ne zcela lidskych rysu), jen jsem proste zvedava a zaujalo mne to, co rekli, proste nad tim premyslim a utkvelo mi to v hlave. |
| |
| "Hmm," ozvu se něčím, co by mohlo být pousmání. "Nevím tedy, nakolik jsem teď čistý. Spíš jsem se teď dost ušpinil," odpovídám ti pobaveně. "Čistý elf... připadá ti to důležité?" ptám se tě se zájmem v hlase. |
| |
| Kdyz odpovidas pobavene, v prvni chvili se trochu uklidnim, rada, ze se na mne za tuhle otazku nezlobis. Trochu svrastim celo a nakrcim nos, ale to, co se primo nabizi z vyrazu me tvare nakonec nevyslovim "dyk vis, jak sem to myslela...". Misto toho se zasklebim. "Tag to sme dva... ale to spravi f pohode voda a mejdlo, nevypadas jako negdo, kdo by mel s vodou a mejdlem vobtize..." Pak mi koutky ust zacukaji v pobavenem usmevu. "No dobre... ted zrovna ne... ale predtim jo..." Kdyz to ale nevypada, ze bys chtel odpovidat, pokrcim rameny. "Nejni, proc by bylo..." zahucim. "Jen me to zajimalo... nigda sem zadnyho nevidela..." |
| |
| "Čistým elfům, jak ty říkáš, nerostou vousy. Dokonce ani takové, jako mám já," říkám a zdá se, že se při tom stále usmívám. "Na druhou stranu... Ano, považuji se za elfa. Vyrůstal jsem mezi Marenwé. Znám náš jazyk, legendy, písně a písmo lépe než lidské," dodávám tiše. Chvilku se odmlčím. "Hmm a... co ty? Ty jsi "čistá" elfka?" ptám se tě mírně. Zdá se ti, že jsem nepatrně zaváhal. |
| |
| "Aha," opacim. Zni to ponekud prekvapene, tohle jsem skutecne nevedela. Koneckoncu - nebylo ani jak to vedet. Neusmivam se, kdyz rikas, co rikas, tohle zrejme chapu, ze se povazujes za elfa a proc, a chapu, ze se takhle muze nekdo povazovat a sebeurcit, i kdyz bych tohle slovo zrejme nepouzila, pokud ho vubec znam. Po tve otazce se na tebe podivam, jako bych v prvni chvili premyslela, jestli si ze mne delas legraci. Pak trhnu rameny a zavrtim hlavou. "Ne... aspon co vim, tak ne... ale ja toho moc nevim..." odpovim a je to spise takove zabruceni. |
| |
| "Myslel jsem... máš takové rysy. A jsi velice obratná..." poznamenám. Pak se odmlčím. Uchopím tě opět zlehka za loket a trochu tě podpírám. Zahýbáme do jiné, užší uličky. |
| |
| Chvili se na tebe divam, pak zase pokrcim rameny. "No... kegdo z mejch rodicu byl elf..." odpovim pak. "To nepopru... no, ani nezapru..." Necham se od tebe podeprit, a nasleduji te do te ulicky. |
| |
| Přikývnu a chvíli jdu tiše. "Není to důležité... tedy, ne tak, jak to většina lidí chápe," říkám potom klidně. Zabočujeme do další úzké uličky a pak vstupuji jako první do škvíry mezi domy, která snad ani uličkou není. Překračuji (asi) nízký plůtek a prosmýknu se kolem nějakého nízkého křoví, nebo snad kopřiv. Pak se zdi rozestupují a já vcházím na maličký trojúhhelníkovitý dvorek mezi domy. Zamířím po úzkých schůdcích kamsi nahoru. "No, a jsme doma," brouknu tiše. |
| |
| "Vzasade ne... de vo to, jakej clovek je... nes esli je elfem nebo fak clovekem nebo co ja vim, cimkoli jinym..." prisvedcim. Divam se, kudy jdeme a kam mne vedes a nasleduji te. Projdu s tebou tou skvirou, co pri trose dobre vule by mohla byt ulickou, sice vzhledem ke kotniku trochu mene obratne prekracuji ten nejspise plutek, prosmykavam se za tebou a nasleduji te pres dvorek a po schudcich. Tise, jen se rozhlizim. Se zajmem. A nejpise taky kvuli tomu, jestli nas nikdo nesleduje... Po tvych slovech jen prikyvnu, ze jsem te slysela, a vypada to, ze jsem ochotna te nasledovat - koneckoncu jsme se tak dohodli. |
| |
| Chvilku štrachám klíčem v zámku a pak se dveře s tichým vrznutím otevírají. Vstupuji několik kroků dovnitř, pak se zasavuji. Je tu tma. Slyšíš, jak několikrát želízko kříslo o kámen, něco rudě zažhnulo a potom se místnost naplnila měkkým světlem malé lampičky. Není to tu velké, ani ne tři na tři sáhy. Prkená podlaha, nízký strop, i ty na něj dosáhneš. Stěny jsou sešikmené. Malý stolek stojící pod oknem, u něj židle, postel a větší truhla u stěny. Na trámu od stropu visí nějaký koš, vedle něj svazek cibule. Na stole je malá lampička se zavíratelnými okenicemi, džbán, mělká dřevěná miska, lžíce a hliněný pohár. U dveří stojí okovaný džber. Na posteli leží ovčí rouna a napůl přeložená houně. V místnosti je poměrně čisto, nevypadá to tu příliš zabydleně. Buď musím být dosti pořádný nebo tady trávím jen málo času. "Nu..." rozhlédnu se po světničce, "sedni si nebo jestli chceš tak rovnou lehni a odpočiň. Máš hlad, žízeň? Ve džbánu by měla být voda. Ve džberu také, ale tu už bych raději nepil. Na mytí by snad měla stačit. Támhle v tom koši je nějaká zelenina. Chléb a sýr jsou v truhle. A pozor na věci, jsou tu myši, všechno raději věším nebo zavírám," vysvětluji ti. |
| |
| Dokazala bysem to otevrit? Asi jo, vypada to na obycejne dvere a obycejny zamek do mistnosti pod strechou... Cekam klidne za tebou, nedivam se ani tak na tebe, jako spise se rozhlizim, jestli nas nekdo nesleduje. Zustanu stat mezi dvermi, kdyz je v mistnosti tma. Nemam tak velkou odvahu, abych s tebou sla domu a nevedela kam, Lesco... nemam tak velkou odvahu, abych ted za tebou vlezla do tmy... nebo mozna - uz nejsem tak naivni... Udelam krok dovnitr a rychle se rozhlednu, a pak vstoupim dovnitr a zavru za sebou dvere. Podkrovni mistnost... jasne, co taky jinyho, rovnou pod strechou... mozna by se odsama i dalo vylezt na strechu... Lesco by se urcite nenechal zavrit v doupeti s jednim vychodem... Rychle se rozhlednu, jestli bych nevidela, kudy se da vylezt na strechu, jestli tu neco takoveho je... Rekla bysem, ze tady nebejva moc casto... je tu moc uklizeno na to, aby tu bejval casto... Prikyvnu na souhlas. "Diky..." podotknu, dojdu ke stolu, postavim tornu na zem pod stul a naliju vodu ze dzbanu do poharu. "No, umejt se by bodlo," zhodnotim svuj stav rychlym obhlednutim. I kdyz to zni tak nejak nejiste a trochu vahave. Usadim se na zidli, a tu nohu na kterou jsem trochu napadala natahnu pred sebe. Upiju z poharu, chvili ho drzim v obou rukou. Lehni a odpocin si... jasne, co jinyho... vzdyt je noc... nebudete tady vysedavat az do rana... je tu jedna postel, jasne, co jinyho, dyz tu zijes sam... jasne, ze by se dala nejaka ta ovci kuze dat na zem a vyspat se na zemi, uz sem spala mnohem hur... ale... co vlastne chces, Lesco... co ode mne vlastne ted cekas, Lesco... cekas, ze... ech... no... asi jo... jasne, co jinyho... "Chces napit?" podivam se na tebe a podavam ti pohar. |
| |
| Venku jsi nezahlédla nikoho, je tu klid a tma. Když si prohlížíš místnost, vidíš, že sešikmené stěny jistě tvoří krov střechy, ale jsou navíc také obloženy prkny. Strop je rovný, tvořený několika trámy, přes která jsou přeložena prkna a střecha určitě pokračuje dál nahoru. Možná je tam ještě nějaká místnost, vzhledem k nevelkým rozměrům spíš ale už jen půda. Jestli se tam dá odtud někudy dostat, tak to na první pohled není zjevné, musela bys to nejspíš pečlivě prozkoumat nebo zkusit. |
| |
| Pousměju se, když se zmíníš o umytí a krátce nahlédnu do džberu. "No, žádná myš se tam zatím neutopila, tak to vypadá docela dobře. Myslím že jí můžeš směle použít," poznamenám s úsměvem. Pak pokročím k truhle, přikleknu. Slyšíš nějaké cvaknutí, zacinkání klíčů, zaharašení klíče v zámku a nakonec odklápím víko. Něco nejspíše vyndavám a strkám pod pláš», ale ten celkem spolehlivě kryje, co přesně dělám. Pak se narovnávám, přiklápím víko, a když se otáčím, mám v rukou ošatku, na které je cosi přikryté bílým šátkem. Stavím ošatku na stůl, přičemž jí zlehka odsunu stranou překážející křesadlo. "Díky," říkám ti a beru si od tebe pohár, který žíznivě téměř celý vypiju. Pak ho dolévám ze džbánu a vracím ti ho. "Vem si, jestli máš hlad. Pak to kdyžtak zase skliď, a» to ty potvory neožerou. Klidně se umyj, vyspi... Tenhle olej si vetři do pohmožděnin a bolavých svalů, přes noc zabírá výborně," stavím na stůl nevelkou skleněnou lahvičku se zdobenou zátkou. "Ale neplýtvej zbytečně, není to zrovna zadarmo. Prostě si posluž, jako doma. Můžeš si pak zavřít na petlici, ale měla bys tu být celkem v bezpečí. Já teď budu muset ještě pár věcí zařídit. Vrátím se nejspíš až ráno... Potřebuješ ještě něco?" ptám se tě nakonec. |
| |
| No, nejsem sama, komu by umyti helplo, pomyslim si, ale nereknu nic. Sedim na zidli, a sleduji te, jak neco delas v truhle a neco z ni beres. Vezmu si od tebe zpatky pohar a zase se napiju. "Diky," zopakuji tase a tak trochu nejiste. "Jasne, fsecko pude zpatky... ty nebudes jist?" otazi se, kdyz se zminujes o tom, ze pujdes ven. Heh, jako doma... doma byl sklep, ve kterym mel Sivy vino... dobry vino... ech, to byl tenkrat mazec, gdyz zistil, ze mu ho chodim upijet... a dyz na to prisel v dobe, kdy ho potreboval pro navstevu... "Tag pak zabouchas, as se budes vracet? Dohodnem si jak?" navrhnu, takze je jasne, ze zrejme petlice chci vyuzit. "Ne, nepotrebuju..." zavrtim hlavou. |
| |
| Zavrtím lehce hlavou. "Jedl jsem večer, nemám hlad," odpovídám ti. "Já bych řekl, že prostě zaklepu a ozvu se, že jsem to já," navrhuji ti s úsměvem. "Dobře... No, tak já jdu. Odpočiň si, potřebuješ to," dodávám. Krátce ti pokynu rukou a pak vyklouznu ze dveří. Slyšíš zvenčí nepříliš hlasité vrzání schodů a pak nastává ticho. |
| |
| Prikyvnu na souhlas. "Dobre... A jestli se chces zas priplict do naky zabavy, jako byla pred chvilou, tag s tim pockaj na rano na mne, nerada bysem vo ni prisla," zazubim se na tebe vesele. No, tak to je fakt, ze potrebuju vodpocinek... asi stejne jako pes drbani... Kdyz za sebou Lesco zavre dvere, chvilicku zustavam sedet a posloucham vrzani schodu pod jeho kroky, a pak vstanu a jdu zavrit na petlici. Pak obhlizim strop, jestli bych na nem nenasla to co hledam - zpusob, jak se dostat na strechu. Pak odkryju osatku, a jestli je tam to, co predpokladam, chleba a syr, tak si zakrojim krajic a k tomu kousek syra. A zas se posadim. No, hezky, tak co ted... Lesco je pryc... proc odesel? Fak potrebuje neco zaridit? No, rekla bysem, ze jo... Nerekla bysem, ze blafuje... Ale je zvlastni... je zvlastni, ze po me nic nece... no, holka, nebud hloupa - ted po tobe nic nechce. Dostal te z pekny kase, a na to nezapominej... dostal te z pekny polizanice a muze za to neco chtit... ech, co... ted je to stejne jedno... ted je ted, a gdovi, co bude pak... Aj dyz bysem rekla, ze by nemusel... Esli pujde s tou karavanou? Bylo by fajn, dyz by jo... budu se ho na to muset zeptat... Je stejne zvlastni... a ma jemny ruce a umi se moc hezky usmivat... a je to... galantni, jo, to je to slovo... Tak co ted? No co... ted se najist... pak se umejt, a nejak uvist saty do rozumnyho stavu... este ze se mas do ceho prevlict... a podivat se na tu nohu, ta je nejhorsi... napatlat to nejhorsi tim volejickem, verim, ze Lesco v tomhle vi, vo cem mluvi... a pak se vyspat... po tech nocich v satlave bude todle dobry misto na spani, pohodlny... |
| |
| Zavíráš dveře na kovovou petlici a chvíli přecházíš po místnosti a okukuješ strop. Chtělo by si to asi posvítit zblízka, malá lampička je na celou místnost docela slabá. Takhle na stropě celkem nic pozoruhodného nevidíš, krom toho, že už nebude nejmladší a červotoč tu sem tam zapracoval. Pod šátkem se opravdu skrývá polovina nevelkého bochánku chleba, hrudka sýra a nůž. Chléb je nejspíš teprve včerejší a ani sýr není špatný. |
| |
| Necham strop stropem. Po tomhle dni uz toho vseho mam skutecne tak akorat dost a zacina na mne dolehat unava. Spokojene povecerim krajic chleba s kouskem syra, zapiju to vodou - no, aspon je cista a neni zatuchla, coz je plus, a neplave v ni slama ani mouchy, jako v tom co nazyval hostinsky pivem v tom pajzlu. Pak jdu jidlo uklidit do truhly, kterou zase hodlam peclive zamknout, jak si Lesco pral. Neminim se mu ani v nejmensim prehrabovat v truhle ci v jeho vecech, ale stejne jsem zvedava, co v te truhle uvidim (ostatne si jako kazda zenska). |
| |
| Bereš ošatku a lucerničku a míříš k truhle. Truhla je poměrně velká, solidní, okovaná železnými obručemi s kováním kolem lehce zdobného zámku. I víko je docela slušně těžké. Jakmile jsi ho zvedla, je ti celkem jasné proč. Ze spodní strany je na něm umístěn podivný mechanismus trochu připomínající celokovovou kuši. Teď je povolený a šipka z něj vyndaná. V truhle je hromádka nějakého oblečení. Je složené a jestli mu v něm nechceš přehrabovat, asi nevíš jaké. Každopádně při pohledu ze strany můžeš odhadovat, že poměrně různorodé - některé barevné, kvalitní, jiné docela hrubé a přírodní barvy. Vedle hromádky leží něco velkého a koženého, snad nějaký vak a vyplňuje většinu zbývajícího prostoru truhly, pravděpodobně však od ním ještě nějaké věci budou. Mezi oblečením a vakem můžeš zahlédnout něco zrzavého a chlupatého a pod tím vyčnívá cosi, co vypadá jako čepec. Ještě vedle rozeznáš při dně nízké kožené boty, pouzdro s dlouhým nožem s krásně zdobenou rukojetí a nějakou dřevěnou krabičku. Na koženém vaku leží láhev potažená kůží a nějaký měch. |
| |
| V prvni chvili ztuhnu. Uf... bohove, ty jsi ale koza... pitoma koza a hloupa husa... tak uz je mi jasny, co Lesco schovaval, co vyndaval z truhly... No, jak by se ti libilo mit tuhle sipku v tele?... Jdi pitoma, ztracis opatrnost, Lesco neni neopatrny... ztracis opatrnost, a nekdo jako ty z nedostatku opatrnosti umira... na druhou stranu ti Lesco veri, kdyz to proste vyndal a nechal tak... I jestli bych mela nejakou myslenku v pozadi, ze bych se podivala, co je pod tim oblecenim, co by tam mohlo byt zajimaveho, tohle ji ihned zaplasi uplne. Lescovi by nemuselo jit o kus chleba nebo sejra, dyz by mu ho sezraly mysi, kdyz bych mu ho nedala zpatky do truhly... moh tam tu sipku nechat, a proste rict, at to necham gde to je na stole... Lesco ti veri... A mne se nejak nechce jeho duveru zklamat. Uz to dal neprohlizim, a ani nemam chut na ty veci sahat. Strcim osatku prikrytou tim bilym satkem zpatky do truhly, zavru ji a zamknu. A vracim se zpatky na zidli, abych splnila dalsi cast svych predstav. Sundat boty, a obhlednout ten kotnik... uz ted se desim, co uvidim... a pak se svleknout a umyt se... |
| |
| Opatrně si stahuješ botu ze zraněné nohy. Je to docela obtížné, noha beze sporu natekla a bolí. Konečně je dole... Kotník je zateklý, kůže na něm napnutá, ale na druhou stranu to mohlo být i horší. Noha tě udrží, takže v ní snad nebude zlomená žádná důležitá kost. A snad je jenom podvrtnutý... Svlékáš se. Na lýtku levé nohy máš opravdu ošklivou modřinu. Trochu potlučená jsou i žebra a hýždě. A další otok cítíš v obličeji. Krom toho kotníku je asi nejhorší. Myješ se ve džberu. V lázni to bylo lepší, ale co už, takhle to jde taky. Šaty jsou poněkud zamazané, ale na druhou stranu smrdí jen trochu kyselým zelím. Možná jsi při tom povalování po ulici přece jen měla docela kliku. |
| |
| V lazni by to skutecne bylo lepsi, ale uz jsem se myla i hur, tohle je dobre a dostacujici... a aspon nebudu jak prase... i kdyz je to mozna divne, preci jen jsem se za leta u Siveho naucila se myt a odvykla byt spinava jako holka z ulice... a co je mozna jeste vic divne, zjistuji, ze mne to vadi, kdyz bych mela byt spinava a smradlava jako holka z ulice... Mela jsem skutecne stesti, to pujde dolu, ty saty pujdou aspon tak nejak vodou vycistit a vyvesit, to se podda... Mohlo to dopadnout o hodne hur... I telo mohlo dopadnout hur, mnohem hur... zadek vezmi cert, stejne jako zebra, takhle potlucena jsem uz byla... Ten oblicej mne stve, samotnou mne to prekvapuje, ale stve mne ten oblicej, stejne jako ta noha... kruci, ono mi snad jeste bude zalezet na tom, jak vypadam... Kdyz se umyju a dovyresim saty, zacnu se venovat te nevelke lahvicce se zdobenou zatkou. Verim Lescovi, ze to pomuze. No, zebra a zadek vezmi cert, to se spravi, to je jen neprijemnost... ale ten kotnik a to lytko by ho sneslo... Odzatkuji lahvicku a pricichnu si. Pak se posadim, a trosicku oleje nanesu na dlan, abych ho mohla vetrit do lytka a kotniku... ... hm, a co oblicej...? |
| |
| Kapalina v lahvičce je medově zlatavá, voní zvláštně, snad po nějakých aromatických bylinách. Asi jsi ale dosud žádné podobné necítila. Je celkem viskózní, jako hustší olej a zbývá jí tam o něco více než polovina. Zvolna si kapky opatrně vtíráš do napjaté kůži na kotníku a po chvilce vnímáš jakési zvláštní mravenčení a chladivý pocit. Je to nezvyklé, ale nikoli nepříjemné. Pak vtíráš olej i do lýtka. |
| |
| Hm... heh, nevim proc, ale cekala jsem, ze to bude spise smrdet... tohle spis voni... no, taky dobre... nebo spise - jedine dobre... Sedim na zidli a vtiram olej do kotniku a pak na lytka, a snazim se s tim setrit, jak rikal Lesco. Myslim si, ze on je ten typ, ktery by nerekl, ze to bylo skutecne asi velice drahe, ale kdyz pripomnel, ze to neni zadarmo, myslim si, ze to bylo skutecne drahe... Nakonec preci jen neodolam a s myslenkou na to, ze zacinam by marniva chci trosku toho oleje vetrit i do te tvare... kruci, tak skutecne jsi marniva a zalezi ti na tom, jak vypadas... ale houby, jen se pokousis vypadat jak se rika duveryhodne, s rozbitou tvari moc duvery budit nebudes... navic, kdyz je treba se zatvarit a zatrepat rasama, jde to vzdycky lip, kdyz mas oblicej v poradku... jo? tak proc sis ho zakryvala i pred Lescem? pred Lescem mas taky duvod vypadat duveryhodne? ... jdi nekam... proste ta tvar boli, tak... Kdyz skoncim celou proceduru - a nespecham s tim, zase lahvicku zavru a vracim ji na misto, odkama ji puvodne vyndaval Lesco. |
| |
| Potřela sis i tvář a začíná to být opravdu docela příjemné. Bolest z různých míst tvého těla zeslábla, chladí to příjemně a až na to divné mravenčení už postižená místa téměř necítíš. Pečlivě lahvičku zavíráš a ukládáš jí do truhly. |
| |
| Zavru a zamknu truhlu. Mela bych se vyspat. Jo, po dnesku to vic nez potrebuji... Ale rada bych vedela, co vlastne jsem vsechno sebrala doma... ech, doma... ty uz nejsi nigde doma, jak jakypak doma... ... u Siveho... ta myslenka ve mne zase vyvola prazdnotu a sevreni v hrudniku... Nejakou dobu jen tak sedim, pak prudce trhnu rameny. Este zacni brecet, ty... to ti tak pomuze... Zamrkam, a sevru rty, a pak zamirim k torne. Nebudu tu pobihat naha, a ty druhe saty mam nastesti ciste... jen doufam, ze stihly uz uplne uschnout... no, tak nebo tak, naha tady pobihat nechci, takze si chci vzit kosili. A pak vysypu tornu na podlahu - stejne bude potrebovat prerovnat -, postavim si lampicku tak, abych dobre videla, prikleknu k obsahu torny a zacnu jednotlive veci co jsem vzala doma... no, kde jsem byla doma prohlizet... hlavne ty, co jsem jeste nestihla, co jsem proste jen tak sbalila a schovala. |
| |
| Sypeš věci z torny na podlahu. Šaty v torně bohužel opravdu neuschly, nedostaly k tomu ani šanci. Spíš od nich navlhlo vše, co v torně bylo. Krom nich a své kožené zbroje tu máš své staré věci a pár těch, které ti přinesli z domu - křesadlo a troud, plechový hrnek, malý očouzený kotlík, lžíci, hřeben, zrcátko, šitíčko, krabičku se sadou kostek a kartami a na torně jsi měla stočenou deku svázanou provázkem. No a pak jsou tu ony věci ze skrýše, které jsi tam halabala nastrkala - svitek pergamenu, váček ze silné světlé kůže s hrdlem omotaným červenou zdobenou šňůrkou, předmět ze světlého kovu, zhruba válcovitého tvaru, asi deset coulů dlouhý, dva široký, uprostřed poněkud zúžený, na jednom konci zaoblený a na druhém placatý. Dále truhlička z červeného dřeva zdobené krásně vyvedeným kováním ze žlutého kovu, může mít tak dvacet na patnáct coulů na šířku a deset na výšku. Z jejího jemného zámečku vyčnívá malý zdobený klíček. Pak tu leží nevelká zdobená kovová krabička, tak deset na deset na pět coulů veliká a malá lahvička ze silného křiš»álového skla broušeného do nesčetných hran se zdobenou zátkou zalitou voskem. |
| |
| O svych vecech a vecech, co mi prinesli z domu vim, takze ty jen zbezne prohlednu a dal se jimi nezabyvam. Pak je bude treba narovnat zpatky do torny,ale zatim snad aspon trochu uschnou. Vezmu do ruky tu truhlicku zdobenou kovanim, s klickem. Nejdrive si ji hodlam poradne prohlednout - za posledni dobu bylo az moc pasti, na ktere jsem narazila, a nechci, aby se mi to stalo znova. A az pak, az si budu myslet, ze tam nic neni, ji chci zkusit odemknout a otevrit. |
| |
| Truhlička je na svou velikost podivuhodně lehká. Je krásně a velmi kvalitně zpracovaná, jak materiál tak řemeslník byl zřejmě prvotřídní. Coul po coulu pečlivě prohlížíš zlatavý zámeček a kování a nakonec usuzuješ, že jestliže je tu nějaká past, tak musí být naprosto geniální a ty jí nejsi schopná odhalit. Otáčíš tedy zvolna klíčkem v zámku a ten hladce povoluje. Otvíráš truhličku... A vidíš, že je plná svitků papíru. |
| |
| Zatvarim se ponekud prekvapene. Cekala jsem hodne veci, ale ne papiry. Chvilku se na na divam, a pak vezmu namatkou jeden z nich, a prohlednu si ho ve svetle petrolejky. A pak druhy a treti... Podle toho, co na nich bude se hodlam rozhodnout, nakolik podrobne je budu a chci studovat, stejne jako nakolik podrobne chci studovat ty dalsi... |
| |
| Svitky jsou různé, některé větší, jiné docela malé útržky. Jeden z těch větších je opatřen pečetí. První, který se ti dostal do ruky je psán štíhlým energickým písmem a je docela krátký. 27. duben 1365 Miláčku, zoufám si. Prý musíme odjet! Musím tě vidět, ihned! K. |
| |
| Tak tohle mne zarazi. Chvili se na to koukam, a zamrkam, jako bych se chtela presvedcit, ze se mi to nezda. Tohle jsem skutecne necekala. Mozna mne ani ve snu nenapadlo, ze by Sivy neco takhle s nejakou zenskou mel... I kdyz je to pochopitelny... ze neco asi nekdy jo... Na jednu stranu se mi nechce lezt Sivemu do soukromi... a todle zjevne je jeho soukromi... na druhou stranu... Sivyho dohnala jeho minulost... a tohle je minulost... Sahnu po tom svitku s peceti, ten mne nemuze nezaujmout... mracim se u toho, moc se mi to nelibi... |
| |
| Na pečeti je cosi jako hlava nějaké kočky a kolem ní je jakási špatně rozeznatelná šmouha. Je psám na tuhém, velmi kvalitním papíře. Až na podpis je napsaný velice pečlivým, krasopisným ozdobným písmem. 15. březen v. l. 1365 Vážený pane Barone z Výsi, dovolujeme si Vás srdečně pozvat na pořádání Slavnosti květů na Našem milém letním sídle v Borovém hrádku. Markýz následuje nečitelný klikyhák. |
| |
| Baron? Z Vysi? Sivy a baron? Ech... no... no, proc by ne, co ja vim, kym byl drivanc... Koukam na to ponekud paf. Ted uz i kdyz se mi to nelibi se mi nechce nebo nedokazu prestat, zacina mne to zajimat cim dal tim vice... Treba je v tehle minulosti ukryte neco, co by mi pomohlo... A navic... ptala jsem se Zavise, kdo byl Sivy... ani Zavis to nevedel... mozna uz ted vim vic, nez vedel Zavis... ... mam jmeno, od jmena se da odrazit... mam jmeno a dobu... Odlozim svitek, a ponekud rozklepanyma rukama sahnu po dalsim papire. No vida. Konecne mi k necemu je, ze mne Sivy tak honil, abych umela cist... |
| |
| Další vzkaz je kra»ounký, bez datumu, na malém lístečku stočeném do ruličky. Je psán štíhlým energickým písmem. Miláčku, musím tě znovu vidět. Ve tři u potoka. K. |
| |
| Tak tohle bude chtit trosku systematictejsi praci... Kdyz jsem se uz do toho rozhodla pustit, hodlam ty vzkazy tridit - vzkazy od K. budou na jedne hromadce... vzkazy, ktere by byly o neco vypravnejsi o minulosti na dalsi, potrebuji vytridit pokud mozno fakta, ktera by mne mohla k necemu zavest... |
| |
| Odesunuješ vzkaz od K. na jednu hromádku a bereš do rukou další. Dopis je delší, je psán oním štíhlým písmem na pěkném papíru, který má však lehce zažloutlé okraje. 17. duben v. l. 1365 Miláčku, nikdy jsem nečetla nic krásnějšího. Čtu si tvůj dopis a pláču jako hloupá mladá služka. Hledím na oblohu a vidím tvé oči. Slyším zpěv ptáků a vzpomínám na tvůj hlas.Vyšívám a před očima mám stále tu noc. Jsem jako opilá, i když téměř nemohu nic pít ani jíst. Vzpomínám, stále vzpomínám a jen to mě udržuje při životě. Každá chvíle bez tebe je utrpením. Dny jsou zoufale nesmyslně dlouhé a noci nekonečné. Nemohu se dočkat, až tě uvidím! K. |
| |
| Divam se na tenhle vzkaz a mracim se. A ctu ho znova. Tohle mi moc k Sivemu nesedi... no, to sice nemusi, ale je to tak... ech... hloupa mlada sluzko, to by mne teda zajimalo, co na tobe Sivy videl... takovyhle vyblebty a vyzblebty a vylivky... fak jak naka mrnava hloupoucka cacora... no, co se taky da cekat vod holky, kera jediny co ma na praci je drepet doma a vysivat... Ale asi mame stopu, po tyhle noci sis na Sivyho vodnesla pamatku v podobe ty dcery, co? Odlozim vzkaz na hromadku, a sahnu po dalsich. |
| |
| Další kra»oučký vzkaz bez datumu. Musím tě znovu vidět. Ve čtyři u potoka. K. |
| |
| Kruci... to tu jsou vsechny vzkazy jen od te K.? Nicmene hodlam vytrvat, a tridit a pokouset se z neceho vycist neco smysluplneho. Kruci, proc si Sivy schovaval tyhle slataniny? |
| |
| Další dopis je opět na pěkném papíře, psaný úhledným energickým písmem. 26. březen v. l. 1365 Pane barone, Vaše opovážlivost přesahuje všechny meze. Prosím, nepište mi už. Klára z Listu |
| |
| Klara z Listu... no vida, mame i jmeno... Hezke... A Sivy byl tedy skutecne baron... ech... 26. brezen... hou hou, malicka, copak ti Sivy udelal? Prohrabnu hromadku uz roztridenych papiru a nahlednu do predchoziho. "Vyšívám a před očima mám stále tu noc. Jsem jako opilá, i když téměř nemohu nic pít ani jíst. Vzpomínám, stále vzpomínám a jen to mě udržuje při životě." ... vida, 17. duben, netrvalo ti tak dlouho, Klarinko s hlavinkou hloupoucke sluzticky, nez ses nechala oblbnout... |
| |
| Další dopis je opět na kvalitním papíře, ale zdá se být poněkud pomačkaný, nebo dokonce místy rozpitý. 18. červen v. l. 1365 Pane barone, nepřeji si vás už nikdy vidět. Nemohu jinak. Byl to jen sen, který skončil. Nepište mi už, nikdy. Nikdy |
| |
| Hm... netrvalo ti to dlouho, Klarinko, nez ses nechala oblbnout... jen by mne zajimalo, co hezkeho ti Sivy psal, ze to zabralo... a co hezkyho ti predtim rikal... co ti psal, ze te to nejdriv tak pobourilo...? a ze se ti to pak tak libilo... Ech, slovicka... ... no... a ty by ses nenechala oblbnout, kdyz by ti Lesco rekl hezka slovicka?... ... doprdelekurvastelung... no tak co?... ta si to priznej... jenze von by neco takovyho nikdy neudelal, nikdy by mi zadny hezky slovicka nerikal, pac nema proc... pac ho to ani nenapadne... no, urcite ne vuci tobe... ... ale chtela bys... kdyz by ho to napadlo... a nechala by ses oblbnout... a rada, co? dopicedohajzluhimlhergot kusuj...! ani nevim, co by mi moh rikat... ... nechala... a jeste by se ti to libilo... tak si uvedom, jak si koukala na ty jeho ruce... ma jemny ruce, a silny, a dlouhy hezky stihly prsty... a umi se usmivat, umi se skutecne smat... dotedka si je predstavujes, aj ty prsty, aj ten usmev, aj to, jak te podpiral a mohla ses o neho oprit... a chtela bys, aby jel s karavanou s tebou, a chces mu to jeste rict, az se vrati... ani nevis, co by mohl rikat, protoze ti to nikdo nerekl... ale rada bys to slysela, od nej, co? co by mi asi tak moh rict? neco jako neces si zaspasovat, kote? tak se to prece rika... nebo este nak jinak, holka, pocem, muzem si uzit, ne?... neces si vydelat, malicka?... drz ty cubko, nebo ti rozbiju ten tvuj neznej ksichtik... bud zticha a drz hubu, nebo ti ukazu, na co jinyho ji mas?... to tezko, protoze Lesco by ti tohle nerekl... Lesco by urcite rekl nejaky hezky slovicka... takovy, co se rikaj taky, i kdyz ty nevis jaky... ale rikaj se, i kdyz to jsou jen slovicka... a i kdyz to jsou jen slovicka, libily by se ti a nechala by ses... dohajzlu kusuj! ... nechala... Odhodim ten dopis na podlahu a prudce zatrepu hlavou. Mysli si co chces, stejne ti nikdy nic takovyho nerekne... ne tobe... ... a s hruzou zjistuji, ze mne tahle mylsenka i mrzi... Radeji zase sahnu po tom dalsim dopise. Tak to netrvalo dlouho. Ale co se stalo, ze to takhle dopadlo? Je to rozmazane... hm... zda se, ze u toho brecela... Sivemu by se to nestalo, kdyz ostatni jsou v poradku... a nebo u nej brecel Sivy... nebo mozna oba... Radji ten papir odlozim a sahnu po dalsim. |
| |
| Poslední dopis. Je opět psán na kvalitním papíře, tentokrát je však písmo jaksi roztřesené. Papír je po okrajích zažloutlý a písmo místy rozpité. 15. leden v. l.1366 Miláčku, má jediná a skutečná lásko! Můj život končí a vím, že Narda si mě už brzy odvede do svých věčných síní. Nepláču proto, dala jsem život a Narda se teď rozhodla vzít si můj. Chci ale, abys věděl, že jsem tě nikdy nepřestala milovat. Tisíckrát mi každý den krvácelo srdce, tisíckrát jsem se proklínala za krutost, kterou jsem ti způsobila, nad zoufalstvím, do kterého jsem tě uvrhla, nebo» vím, jak horoucně jsi mě i ty miloval. Byla to však jediná cesta. Chci abys žil! Protože vím, že on by tě nakonec zahubil, nebo by ses pokusil zabít jeho a to by byla tvá smrt. Chci, abys žil. Chci, aby žila tvá dcera. Ano, máš dceru, miláčku. Nádherné miminko, kterým se na mne dívají tvé oči. A Sivona je ten důvod, proč jsem ti musela napsat tu strašnou lež, která mě nikdy nepřestala trápit. On neví, že to není jeho dcera a nikdy, nikdy se to nesmí dozvědět. Já odcházím do Nardiných síní a Mlada o nás nic nepoví. A tebe, tebe zapřísahám při naší lásce, jestliže jsi mě miloval, splň mé poslední přání – neprozraď naše tajemství, nesnaž se mu křížit cestu a malou se nepokoušej spatřit. Bude o ní dobře postaráno, jeho špinavé ruce na ni nedosáhnou. Bude vyrůstat v dostatku v chrámu, kterému jsem jí i se svým majetkem zasvětila. On jistě nikdy netušil, že bych se mu dokázala takhle vzepřít, ale věřím, že proti síle svatého řádu snad ani jeho strašné praktiky nic nezmohou. Byl tu, několikrát, ale předstírala jsem mdloby, tak zase odešel. Ale nechci špinit papír vzpomínkou na něj.Miluji tě, jak jsem nikdy v životě nikoho nemilovala. Odcházím, můj čas se krátí a jestli něčeho želím, tak jen bolesti, kterou jsem ti musela způsobit, a toho, že už nikdy nebudu moci sevřít tvou ruku, spatřit tvou tvář. Prosím, žij, žij dlouho a š»astně. Mé poslední vzpomínky budou patřit jen tobě. Miluji tě. Navždy tvá Klára |
| |
| Divam se na ten dopis a tenhle dopis ctu nekolikrat. Vicemene si nejsem jista, ze rozumim vsemu, co tam Klara pise. Ale jsou veci, kterym rozumim... ale ted pro mne nejsou ani tak dulezite... ani to, ze mam dalsi jmena, ani to ze mam dalsi stopu... Spise tak nejak je ted dulezity ton, jakym to je psane... neni mozne ho nevnimat, neni mozne si neuvedomovat, co asi Klara citila a jak se citila... i kdyz tezko se vzivat do nekoho ciziho a neceho naprosto ciziho... ale ze ji to bolelo a jak ji to bolelo, a ze musela udelat rozhodnuti, a to bolestive rozhodnuti si nejde nevsimnout... Ona Siveho opravdu milovala... a on ji urcite taky... Tohle poznani mne tak nejak zasahne jako blesk z cisteho nebe. Ale muselo to tak byt, protoze jinak by nebyl tenhle dopis, jinak by nebylo to vsechno... Chvili sedim a drzim ten dopis v ruce. Tobe se stejnak nic takovyho nikdy neprihodi. Ze by byl nekdo, komu bys mohla napsat nejaky hezky slovicka... a kdo by je napsal tobe... nebo rekl... Ze by nekdo opravdu chtel... Je to jak v tech bajkach a bajich a legendach, co jsem vzdycky tak rada poslouchala. Jenze to vzdycky byly pohadky, neco, co se proste normalne nestane a nedeje... Ale jak vidis, tak se to stat a dit muze... Jo, ale ne tobe. Ty budes v oslovenich vzdycky jen malicka, kote nebo cubka... ... a Lesco?... Co Lesco... ani si te nefsimne... ma te hlidat... dostal za ukol te hlidat a sledovat... ... ale uz udelal vic, nez jen mel za ukol, nez ze te mel hlidat a sledovat... To nic neznamena... Odlozim ten papir. Ted nemam myslenky na to nejak skladat veci dohromady, ale vim o nich. Schovam papiry zpatky do truhlicky, zavru ji a zamknu. Klicek vyndam ze zamku - chci ho stejne jako ten Siveho pecetni prsten dat na pevnou snurku na krk. I kdyz to delam ted vicemene jako namesicna. |
| |
| Vracíš svitky papírů do truhličky, zamykáš jí a klíček navlékáš na šňůrku k prstenu. Před tebou leží hromada rozsypaných věcí, tvých i těch, které jsi sebrala ze skrýše. Z nich jsi ještě neprohlédla nevelkou zdobenou kovovou krabičku, tak deset na deset na pět coulů velikou a malou lahvičku ze silného křiš»álového skla broušeného do nesčetných hran se stejně broušenou zátkou zalitou voskem. |
| |
| Zvednu malou lahvicku a prohlizim si ji... otevirat se mi ji nechce, kdyz je zalita voskem, asi tak ma byt, asi to ma nejaky smysl... zakvedlam s ni, a pozoruji, jestli se neco prihodi, jestli v ni neco neuvidim... kdyz nevim, co to je, tak to otevirat nechci... a pak ji otacim v prstech a ze vsech stran si ji prohlizim, jestli na ni nenajdu cokoli, co by mi reklo neco vic - obcas se lahvicky popisuji nebo jsou na nich cedulky nebo stitky nebo znacky... |
| |
| Lahvička je na svou velikost poměrně těžká, ze silného skla, možná i docela těžko rozbitná. Je v ní nějaká čirá kapalina a je jí plná. Až na luxusní úpravu (samotná lahvička nemusí být vůbec bez ceny) na ní nevidíš nic zvláš» pozoruhodného. Popisku nemá. V zlatavém vosku kolem zátky je nicméně kolem dokola otiš»ěn nějaký pravidelný vzorek ze složitě propletených linií. |
| |
| Chvili se divam na ten vzorek, a pak lahvicku odlozim. No, asi to bude drazsi zalezitost, ale to posledni, o cem bych ted premyslela je to prodat. Nevim, co to je, a patrilo to Sivemu... to druhe staci na to, abych se s tim nechtela rozloucit, moc mi toho po nem nezbylo... zvednu ruku a sevru na chvili jeho pecetni prsten... Zamrkam, skubnu hlavou, a sahnu po te kovove krabicce, abych ji vzala do ruky a prohledla si i tu. |
| |
| I krabička vypadá pěkně vyvedená, pravděpodobně z leštěného ocelového plechu. Na okrajích a rozích je zdobena nějakým žlutým, lehce zašlým kovem. Na přední straně má dvě malinké, jemňounce vyvedené petlice, vzadu malé pantíky. Je to hezká šperkařská práce. |
| |
| Chvili se na tu krabicku divam, a pak si ji zkusim prohlednout peclive - jestli na ni nahodou neni zase nejaka past... ta, do ktere jsem padla hned pri prvnim pokusu dostat se do Siveho skryse mne poucila... a ted ta nyni deaktivovana past Lesca... A i jestli zadnou podezrelou vec nenajdu, chci krabicku obratit k sobe bokem, a otvirat ji tak, abych nedavala ruku pokud mozno pred petlici ani pred pantiky... |
| |
| Pečlivě prohlížíš krabičku, ale kromě toho, že v ní něco slabě zachřestilo jsi nic pozoruhodného neobjevila. Nakonec dospíváš k závěru, že tady snad past nebude a opatrně se nehtem shora pokoušíš odsunout petličku. Kupodivu to jde a krásně hladce se vysunula. A po ní i druhá. Otvíráš jí. Krabička bezpochyby slouží jako šperkovnice. Je v ní spona ze stříbřitého kovu ve tvaru krásně tepaného dravého ptáka. Dále dva prsteny, jeden stříbřitý s velkým šedě zakaleným kamenem broušným tak šikovně, že i v matném světle lampičky vysílá odrazy do všech stran. Druhý jen tenký prostý žlutý kroužek. Tak malý, že by se Sivému nejspíš hodil leda tak na malíček. Tobě by asi padl dobře. Pak je tu další větší stříbřitá spona ve tvaru štítu, určená snad na opasek, s překrásnou rytinou dravce v útoku na pozadí nějaké hory. Rytina vůbec nepůsobí schematicky, je to malé umělecké dílo. A konečně na dně leží nevelká stříbrná jehlice s krásnou šedavou perlou na konci. |
| |
| Naklonim se nad sperkovnici a divam se dovnitr... Chvili se jen tak divam... Nejspise mi chybi zenske nadseni z krasnych veci a paradivost, protoze mne ani v nejmensim nenapadne, ze bych to z te sperkovnice mohla vytahnout a vzit na sebe... ...koneckoncu, moc daleko bys s tim nedosla, holka... navic, k cemu bys to asi tak nosila, a prvni hlidka by si myslela, zes to nekde nekomu cajzla... ... ten maly prstynek musi byt urcite te Klary... te Siveho Klary... ... dala mu ho?... asi jo, co taky jinyho, kde by se jinak u nej vzal... asi ji dal taky nakej prstynek... jo, asi jo, negdy se to dela... Sahnu do krabicky a vytahnu z nej ten prstynek. Nechci ho navlekat na prst, ani to nechci zkouset, jen si ho chci poradne prohlednout... jestli je to skutecne jen hladky krouzek... ... kdyz tak vidim prstynek ve svych prstech, jen se usklibnu... ... heh, na tedle tvejch prstech by se teda fak prstynek vyjimal, si jen par dni z domu, a zas sou vomlaceny a poskrabany a zmozolnately... |
| |
| Prstýnek je skutečně prostý, hladký a není do něj vyryto nic. Tyhle věci jsi u Sivého nikdy neviděla... Snad jen jednou měl, tenkrát když tě učil vybraně stolovat, takový krátký lesklý pláš» falešně sepnutý lesklou jehlicí s perlou. Tenkrát tě to docela překvapilo, myslela sis, že si ho někde vypůjčil i s tím šperkem. Ale moc jsi nad tím nedumala, měla jsi dost starostí s vidličkou... |
| |
| Skutecne by mne nenapadlo, ze neco takoveho bude Siveho... ani takovy plast, ani takova spona... ani takovy sperk... Odlozim prstynek zpatky, a pak postupne beru do ruky jednu vec po druhe, jemne, a prohlizim si je... ale nevypada to, ze by mne ted zajimaly veci jako takove, jako spise to, co je za nimi... ze patrily Sivemu, ze s nim asi prosly neco jeho minulosti... o ktere vzdycky mlcel, a ja se nejak moc neptala... Jo, vidlicka... kruci, takova vec je dobra tak jedine k tomu, aby se vrazila do nekoho v pripade potreby, ne aby se s ni jedlo, a nosilo se na ni neco do pusy... stejne jako tupej kulatej nuz, k cemu je sakra tupej kulatej nuz? rezat se s tim neda, bodat taky ne, je to akorat k vzteku... ... usklibnu se nad tou vzpominkou... ... jasne, ruce, lzice, a ostra dyka vetsinou na jidlo staci, vidlicka a kulatej tupej nuz, takova pitomost... ... povzdechnu si... ... jasne... asi stejne takova pitomost jako slusne mluvit a chodit a slusne se chovat tam a tam a cist a psat a pocitat... ... no, to ze umis cist a pocitat se ti uz setsakra hodilo... no, asi se ti bude hodit aj todle... Sivy nebyl hloupej, a nebuzeroval zbytecne... asi vedel, k cemu se tydle veci muzou hodit... nigdy nevis, kdy se ti budou hodit... jasne, ze byly vysoce na hovno a byly by vysoce na hovno, dyz si zila na ulici s Tarekem a jeho bandou... jenze tedkonc nejsi na ulici... tedkonc si vochranka karavany... a nerekla bysem, ze Lesco ji rukama a ostrym nozem... no, to ne... a asi by se dost blbe tvaril, gdyz by ty jo... ... kurva, proc to nenechas na pokoji? co ti je kurva do toho, co si vo tobe bude myslet Lesco, ze by se na tebe blbe tvaril? no... ...a proc se ti mota furt do palice?... proc toho nenechas? no... ja... asi... no... ech... ... proste nevim... ...stejne ses mu ukradena... ... a treba ne... heh, no to mne poser, rekla bysem, ze takovydle pitomy teleci leta uz mas za sebou... ... za sebou spolu s Tarekem... Tarekovi si taky nebyla ukradena... a nelibilo se ti to, co?... tak to vypada, dyz nekomu nesi ukradena... jdi... Sivymu jsem taky nebyla ukradena... jenze Sivy byl starej, ale Lesco ne... nebyl tak starej... nechtel... nigdy by to neudelal... ... a co vis, esli by to neudelal Lesco? co vo nem vis? ... jemny hezky ruce a stihly prsty a ksichtik co se umi usmivat toho absolutne nejsou zarukou... ... umi se skutecne usmivat... takze... aj... jo... jo? a zkusis to? veris tomu natolik, ze se to vodvazis zkusit? ... ech... no... tag jo, nebo ne? sem tady, ne?... ses tady... ale cekalas, ze to udela... cekalas, ze za to, ze te vytah z toho pruseru, tag za to bude neco chtit, co? tak co tady zvanis? jo... ale neudelal to a odesel... jo, ale vrati se... jo... vrati se... a pak? ... ... Postupne sperky vyndam a zase ulozim zpatky. Jeste chvili si prohlizim krabicku, jestli to nevypada, ze by mela dvojite dno nebo stejny, jestli vnitrni rozmery odpovidaji vnejsim... Jestli to vypada, ze nema, polozim ji zpatky na zem. A zacnu postupne veci co jsem puvodne vykramovala z torny skladat zpatky tak, aby byly konecne ulozene rozumne - aby se jich veslo co nejvic co nejlepe. Jestli to vypada, ze se jedno vejde do druheho, aniz by se poskodili (napr. ta silnostenna lahvicka, kdyz by se zabalila do kousku latky do nejake z krabicek, ten vacek se zlatymi mincemi a pecetidlo atd. do nejake z truhlicek), zacnu prerovnavat i to. Vzdycky je lepsi sebou tahat skladnou co nejmensi co nejlepe zajistenou vec, nez mit strach, ze se to vysype nebo bude prekazet. |
| |
| Prohlížíš krabičku zevnitř a jsi si praktickyjistá, že stěny i dno opravdu tvoří pouze plech. Tady není co kam schovat. Přerovnáváš věci a zjiš»uješ, že váček, lahvička pečetidlo i plechová krabička se dají naskládat do dřevěné truhličky, když v ní pečlivě srovnáš jednotlivé svitky papíru do sebe. Moc místa tam pak už nezůstane, ale jde to. |
| |
| To je skutecne potesitelne zjisteni... svitky papiru rovnam peclive, nechci, aby prisly k uhone. Koneckoncu - stejne jako nechci, aby prisly k uhone ostatni veci. Kdyz je krabicka plna, zase ji schovam do torny. K ni pak narovnam ty dalsi svoje drobnosti (mimo hrebenu) a dalsi svoje veci, aby z toho byl jakztakz uhledny balicek. ... a jestli na tohle vsechno budu mit cas: ... Kdyz jsem spokojena s vysledkem, postavim tornu pod stul, aby neprekazela, a rozvesim ty jeste ne zcela uschle veci pres zidli a pres operadlo zidle tak, aby uschly. Nechci je pak rano balit vlhke, a jestli maji uschnout, tak nic jineho nezbyva. Kdyz se takhle postaram o veci, opasek se zbranemi si polozim na zem vedle postele do hlavy, vezmu hreben, posadim se na postel, vyndam kozenou tkanicku z vlasu, rozpustim si vlasy a zacnu je cesat. Ne ze by se mi do toho chtelo, ale predstava, jak by to vypadalo rano, kdyz bych to ted neudelala a jak neprijemna by tahle procedura byla rano mne k tomu primeje. Vstavat se mi po dokonceni tehle cinnosti pak uz nechce, takze hreben jen hodim na stul, vzdyt ho rano uklidim, a ostatni az na rozvesene veci pres zidli uklizene je. Nejak se mi tu nechce delat tady Lescovi neporadek. Chvili sedim na posteli a premyslim. Pak zivnu. Byl to dlouhy den a dlouha noc... ktera nastesti jeste nekonci, protoze ted, kdyz je konecne klid zacinam mit pocit, jak na mne vsechno doleha a pada, vsechno to vycerpani a unava. Zivnu, a jen v kosili zalezu pod tu houni, a zachumlam se do ni. Zhasinat nechci... zaprve se mi skutecne nechce vstavat, a za druhe nechci zustavat v cizim prostoru po tme... divne mi to neprijde, doma jsem byla zvykla spat v nocni kosili, a navic, vetsina veci je ted stejne vlhka, a ve vlhku se mi spat rozhodne nechce... Zavru oci, a pokousim se usnout... koneckoncu, az Lesco prijde, vzbudi mne, je zavreno na petlici... a verim tomu, ze Lesco vi, jake doupe si zvolit, aby bylo pokud mozno bezpecne... A vyspat se ted proste musim... |
| |
| Skládáš své věci do batohu, rozvěšuješ prádlo, usedáš na postel a začínáš se česat. Lampička při tom několikrát varovně zabliká, plamínek skomírá. Zřejmě dochází olej, s tak malou nádobou ostatně ani není divu. Rychle dokončuješ úpravu vlasů a zalézáš pod deku. Tělem se ti rozlévá únava, veliká únava. Hlavou ti víří myšlenky na uplynulý den. Lampička ještě několikrát blikla, pak zhasíná. Nastává tma. Cítíš teplo, celkem příjemný pach a dotek teplého ovčího rouna na tváři. Hlava se ti trochu točí. Zavíráš oči. Jsi skutečně dost unavená. |
| |
| Koukam se neprilis nadsene na tu lampicku. Ale vstavat a hledat olej se mi ted skutecne nechce. Na to jsem ted prilis leniva, nebo prilis unavena a utahana, nebo prilis bez energie, nebo prilis rozbolavela... a nejspise proste vsechno najednou. Jeste jednou zivnu a schoulim se pod tu houni, s temi bolavymi zebry je to tak pohodlnejsi, byt schoulena. Jeste jednou, nez zhasne lampicka zkontroluji zbrane u hlavy postele, ze jsou skutecne blizko... no, proc by nebyly, kdyz jsem je tam pred chvilkou davala... Oproti straveni noci ve vezeni na studene podlaze a smradlave vlhke spinave slame je tohle uplne neco jineho a velmi prijemneho. Clovek se nauci radovat z mala, a ja se na ulici naucila radovat se z mala... ze spim v suchu, a teple, a relativnim bezpeci a cistote... protoze vim, ze to neni samozrejmost, a noci ve vezeni mne o tom presvedcily, ze to neni samozrejmost... houne prijemne hreje, a kozesiny jsou prijemne a mekke, a voni... voni jako kozesiny... a - Lescem... jiste, kym jinym, je to jeho postel... vim, ze clovek v posteli zanecha svuj pach nebo vuni, kdyz v ni spi casteji... ale... nejsem zvykla spat v muzske posteli, nejsem zvykla v posteli citit kohokoli ciziho, tim spise muze... naposledy, kdyz jsem v dekach citila muzske telo, byl to Tarek... nad tou myslenkou ztuhnu a zamracim se... ... ne, Tarek ne... ... Sivy... nikdy jsem nemela rada bourku, vzdycky jsem se bala, ze blesky neco zapali... schovana dole to slo, kdyz jsem mohla nekam zalezt, i kdyz by to mela bejt putyka nebo pod most, tak to slo... ale v me posteli v dome Siveho, kde jsem pokoj mela nad schody v patre to neslo a nebylo kam... a tenkrat v noci, kdyz bylo skoro svetlo jako ve dne a ja mela pocit, ze mi hrom bije nad hlavou jsem nakonec vlezla do pokoje a do postele k Sivemu, protoze strach z bourky byl silnejsi nez strach z toho, co se muze stat... myslim, ze se Sivy divil, kdyz jsem k nemu prisla... pak mi udelal misto vedle sebe v posteli, prikryl mne, chytil mne kolem ramen a nic vic, jen rekl, ze to bude v poradku a ze se nic nestane a ze se nemam bat... bylo to poprve, co jsem ho nechala se mne vubec nejak dotknout, tim spis sama od sebe... jeho postel byla citit jim, vonela po nem... a kdyz mne jen tak drzel a ja nebyla sama v te bource, tak jsem se nebala az tak... Lesco je citit prijemne, voni prijemne... zachumlam se jeste vic do houne, uz se zavrenyma ocima... |
| |
| Myšlenky se ti začínají plést, únava tě tě přemáhá a nakonec upadáš do neklidného spánku. Spíš. A zvolna procitáš. Oči zalepené, svaly bolavé, něco tě ruší. Jakési »ukání. Otvíráš oči. Je den, škvírami v okenicích do místnosti pronikají pruhy slunečního světla. Nejspíš bude hezky. Opět někdo zaklepal na dveře. "Corky?" ozývá se za dveřmi melodický hlas s mírným cizím přízvukem. |
| |
| Otevru oci a zivnu. Pak zvednu ruku, abych si protrela oci od ospalku, a zasyknu, kdyz se ozvou svaly... ... ale to se dalo cekat, holka, to se dalo cekat, pres noc se to akorat rozlezelo a ztuhlo... Zamracim se, kdyz zjistim, co mne budi. Ze mne probudilo tukani... tukani na dvere... Okamzite jsem vzhuru, natahnu se a saham za postel pro mec. To uz je rano? uvedomim si prekvapene. No, jasne, ze je rano, kdyz je venku slunce... "Jo?" otazi se a zni to ponekud rozespale. Nebo spise - zni to rozespale. "Kdo je?" dodam. Nechci se ptat jmenem... schvalne toho za dvermi nechci oslovit jmenem prvni... Nejspise je to Lesco, ale nevyplati se nebyt opatrna. Hrabu se z postele a s mecem v ruce mirim ke dverim, jdu bosa, a snazim se naslapovat tise, abych se ke dverim dostala pokud mozno nepozorovane. Pritom se divam, jestli nejake slunecni svetlo nepronika i treba skvirami mezi prkny ve dverich, aby se az k nim dojdu mohla i podivat, kdo za nimi je. |
| |
| Natahuješ se pro meč, vstáváš a trochu s překvapením zjiš»uješ, že to jde celkem bez problémů. Kotník už jen pobolívá a viditelně splaskl. Vidíš také normálně, otok na tváři je pryč. Svaly sice stále protestují proti pohybu, ale spíš už jen namoženě. Jsi celá ztuhlá, na noze máš ošklivou bolavou podlitinu, záda jsou zhmožděná, ale jinak ti v podstatě nic vážného není. "Čekáš snad nějakou jinou návštěvu?" ozývá se za dveřmi pobaveně na tvou otázku. Kráčíš opatrně ke dveřím. Nějaké škvíry by se v nich našly. Ne moc široké, dveře jsou o něco solidnější, než okenice. Snažíš se nejširší z nich zahlédnout, kdo stojí přede dveřmi. Vidíš jen úzký proužek postavy, šedý pláš», něco drží v ruce, ale co to nevidíš... Ale jsi si prakticky jistá, že to bude Lesco. |
| |
| To mne skutecne prekvapi. Cekala jsem, ze to bude horsi, mnohem horsi... jsem zvykla, ze po takovemhle pocuchani, co jsem prozila to byla mnohem horsi, ze rana byvaji mnohem horsi. Ale nemam moc casu nad tim premyslet, nechci nechat Lesca cekat. Navic - je dobre, ze to tak je a nema moc smysl nad tim premyslet. Je mi jasne, ze za to muze ten Lescuv olej. To, ze jsem ztuhla povoli, trochu se protahnu a namasiruji to, a bude to hned lepsi. Dojdu ke dverim. A zamracim se na ty zavrene dvere. "To anijc ne... ale dohodli sme se, ze se vozves, ze to si ty," pripomenu jeste pres dvere jeho vlastni slova z noci. Uz to nezni tak rozespale, ale tak nejak polonabrucene, je tam znat, ze se mracim, a polopobavene, jak se u toho sklebim. Odsunu zavoru, a otevru dvere. Mec drzim tak, abych ho mohla rychle pouzit. Z toho, jak stojim a jak ho drzim je jasne, ze bych ho byla ochotna a schopna rychle pouzit. Coz bych rekla, ze vypada ponekud zvlastne a mozna i pritazlive - vzhledem k tomu, ze za temi dvermi stojim tak jak jsem prave vylezla z postele, s rozpustenymi vlasy, ponekud rozvrkocenymi po noci, bosa, a jen v kosili do puli stehen a rozvazanou snurkou u krku. A trochu mzouram do nahleho svetla a mozna i castecne rozespanim. |
| |
| "Jsem to já," pousměju se maličko. V denním světle vypadám ve starším tmavošedém, trochu uváleném a snad i potrhaném plášti docela obyčejně. Snad jen má celkem pohledná tvář s úzkým knírkem lemovaná tmavohnědými vlasy na ramena sepnutými koženou šňůrkou vypadá trochu nezvykle a exoticky. Nicméně ani taková v hlavním městě plném obchodníků není úplně vzácná. Vidíš, že v jedné ruce držím nevelký džbnek s malovanými kvítky, ve kterém bude podle barvy pravděpodobně mléko a na předloktí mám navlečen košík překrytý šátkem. Pod pooodhrnutým pláštěm můžeš zahlédnout smyčky podivně jemného a celkem tenkého provazu, pravděpodbně přivěšeného k opasku. Přejíždím tě velkýma temnýma očima od neučesaných vlasů, přes roztomile spánkem pomačkanou tvář a polorozhalenou košili až k velikánské modřině na lýtku a bosým nohám. "Nu vida, dnes vypadáš už mnohem lépe," konstatuji celkem vesele s nepatrně povytaženým pobočím. Tak úplně jistě nevíš, zda to myslím vážně, ale spíš asi ano. |
| |
| "... jasnejk, gdo jinej by to byl nez ´ja´," vratim ti usmev, opet se ne sklebim, ale spise usmivam. Zamrkam do svetla, sklonim mec, kdyz te uvidim, a ustoupim ze dveri, abys mohl projit dovnitr. Zustavam stat u dveri, abych je mohla zase zavrit, kdyz ty mas preci jen skoro plne ruce. Preslapnu trochu nejiste a az skoro plase z nohy na nohu, kdyz si mne tak prohlizis a divam se na tebe tema velkyma sedivyma ocima... ted v dennim svetle jsou spise svetloucke jako holubi kridla. Podrbu se zase trochu nejiste spickou jedne nohy na lytku druhe a zasyknu a trhnu rameny, kdyz se dotknu te modriny... sklonim hlavu, abych se podivala, a pak pokrcim rameny, a pak rukou ve ktere nedrzim mec zase mozna az trochu chvatne prihrabnu vlasy pres tu tvar, co jsem pres ni vcera dostala... zrejme je mi jasne, ze musi asi vypadat dost jako to lytko, ze na ni je zrejme modrina... "... to ten volejicek..." odpovim ti. "... fak skvela vec... diky..." odpovim ti, at to myslis vazne ci ne ci at si ja myslim nebo nemyslim, ze to myslis vazne, rozhodne ja vazne konstatuji, ze se lip citim. |
| |
| Vcházím dovnitř a pokládám džbánek i košík na stůl. "Dáš si koláč?" ptám se tě nenuceně a sundavám z košíku šátek. Tvých rozpaků jsem si zřejmě nepovšiml nebo to alespoň úspěšně předstírám. |
| |
| Zavru za tebou dvere. Pak mi dojde, ze kdyz jsou tady tak rozhozene ty moje vcera vlhke veci, takze si neni poradne kde sednout, jdu je sundavat a premistovat na jedno misto, prehodit je pres postel, abych uvolnila zidli na sezeni. "... aj jo, rada..." prikyvnu. Vypadam potesene, kolacu jsem si zrejme az tak moc v zivote neuzila. A zvedave se otocim, abych mohla nahlednout do kosiku, jen tak pres rameno, kdyz z nej sundavas satek a odkryvas, co je vevnitr. |
| |
| V košíku je zřejmě pečivo. Malý bochník čerstvého chleba, pár sladkých pletenců a několik na sebe naskládaných koláčů. Sundaváš své věci, většinou jsou podstatně sušší, jen navlhlé. Pouze kožené brnění schne pomalu. Sklízíš je... a pak ti přijde něco zvláštního. Dávala jsi ten hřeben na stůl nebo večer spadl a tys ho byla líná zvednout? Teď leží na zemi. |
| |
| Divam se na ten hreben na zemi ponekud zmatene a prekvapene. Rekla bych, ze jsem ho hodila na stul... rekla bych, ze dopadl na stul... prece bych ho slysela, kdyz by spadl na zem, kdyz bych ho hodila blbe... hm, byla jsi ospala... ale az tak? Sehnu se pro hreben a zvednu ho. Ale zaroven zvednu oci ke stropu, abych se mohla podivat, jestli tam preci jen nenajdu nejaky druhy vchod... Taky by to mohly bejt ty mysi, co o nich rikal Lesco... ale kdo vi... |
| |
| "Copak, nerada povidlové? Dole jsou s tvarohem," sleduji tvůj pohled do stropu. "Nebo hledáš pavučiny? Moc tu neuklízím, to je pravda," konstatuji vesele, beru si jeden koláč a nalévám do poháru mléko. "Taky jsem mohl vzít hrnek... Ale můžu pít ze džbánku," dodávám pak. Usedám na okraj stolku, který zaprotestuje skřípnutím, ale to mi zjevně starosti nedělá. Začínám snídat. |
| |
| Zarazim se podivam se na tebe, ponekud prekvapene. Vypadam ponekud vytrzena ze svych myslenek, na kolace jsem ted zrejme nemyslela. Pak se zatvarim vesele, narozdil od toho, jak jsem se vcera spise sklibila a sklebila, tak ted se spise usmivam... je to prijemny a hezky usmev, rozhodne hezci nez to klackovite sklebeni se. "... ech, skoro bysem tetkonc poudala, zes to fcira fnoci myslel aj tou princeznou vazne, ze zachranujes nevopatrny princezny..." prohlasuji. "... ze si myslis, ze sem tag spovykana... povidla a pavuciny..." Zavrtim hlavou. Tohle mne skutecne pobavilo. Pak zase zavrtim hlavou a chvili mlcim. Pak trhnu rameny, jako bych se k necemu rozhodla. "...ani jedno ani druhy... " opacim pak. "... ale vsadila bysem krk, ze ten hreben byl na stole, dyz sem sla spat... " Divam se na nej, a snazim se odhadnout, z toho jak se tvari, co si mysli.. mohl tady byt? Dokazal by se sem dostat a byt tady, aniz bych to ja vedela? "... premejslim, esli ty mysi alebonc se tu negdo byl podivat... vecir sem si poudala, ze ty byses nenechal zavrit v doupeti z enem jednim vychodem... " prohlasuji pak trochu zamyslene. Zatim stojim, s tim hrebenem v ruce a divam se na tebe. |
| |
| Také se usměju. Pobaveně. Pak pozvednu obočí, rozhlédnu se. Zřejmě jsi vzbudila mou pozornost, žvýkat ale nepřestávám. "Myší je tu dost," podotýkám zamyšleně. "A chytré, potvory," dodávám. "Dá se odtud dostat na půdu. Ale že by sem odtud někdo vlezl, o tom dost pochybuji. Vchod je zrovna za tou postelí, na které jsi spala a otvírá se dovnitř. Takže bych řekl, že nejspíš ty myši." pokrčím rameny. "Možná se naučily lézt na stůl pro drobky," uvažuji. Řekla bys, že já jsem to nebyl, alespoň podle toho, jak se tvářím. Nebo jsem opravdu dobrý herec. |
| |
| Oplatim ti usmev, zrejme spokojena, ze te to taky pobavilo. Rozhlizim se s tebou, a kdyz reknes, ze mysi je tu dost, jen prikyvnu - pamatuji si, zes mi o nich vcera rikal, ze jich je dost... a ze se musi vsechno schovavat a zavirat... Kdyz reknes, kde je ten vchod, podivam se tim smerem. "Rekla bysem, ze toho bysem si fsimla..." prohlasuji. Tvrdy spani nemivam, vubec nemivam tvrdy spani, to by se nekomu jako jsem ja nemuselo vyplatit... ale vcera jsem byla utahana skutecne hodne... Kdyz by to byl Lesco, tak o nic nejde, to by bylo to nejmensi... ale kdyz by to byl nekdo jiny... Odlozim hreben na stul, a jdu se podivat bliz po tom vchodu, co ses o nem zminil. Zrejme mi tahle moznost jeste stale lezi v hlave, ze by to nemusely byt mysi... |
| |
| Za postelí je normální stěna z prken, na nichž nic pozoruhodného neshledáváš. "Musíš odtáhnout postel. Tři prkna veprostřed se pak dají nadzvednout," poznamenám ti za zády. "Pochybuji, že by se toho, že tě někdo vozí v posteli po podlaze, dalo nevšimnout," dodávám pobaveně. |
| |
| Jakmile prohlasis to o odtahnuti postele, otacim se zpatky. Skutecne si nemyslim, ze v tomhle pripade je mozne si toho nevsimnout. Prikyvnu. "Mysi," podotknu a uz vypadam klidneji. Posadim se na zidli, a sahnu po kolaci v kosiku, abych napodobila tvuj priklad se snidani. Vypada to, ze z kolace mam skutecne radost - i kdyz jsem sahla navrch, takze po povidlovem, ale zrejme skutecne nemam s povidly problemy. A zakousnu se do nej. Sedim na zidli, hojdam nohama, a tvarim se zamyslene, obcas se podivam po tobe. Pak zase trhnu rameny, coz zrejme vetsinou udelam, kdyz k necemu dojdu nez se vyjadrim a divam se na tebe. "Pamatujes si fcira vecer na toho divnyho typka f tom pokoji u Sivyho?" otazi se te pak. Moc se mi do toho zjevne nechce a mluvim tak na pul pusy, ale ptam se a divam se na tebe, co ty na to. |
| |
| Kurna, Lesco, nechce se mi do toho... nece se mi do toho ti vo tom povidat... ale mas pravdu f tom, ze fsecko se da zistit... neci, abys zistil, ze sem ti lhala... a taky neci, abych byla vedena jako nespolehliva, jak ses fcira vyjadril... bylo to varovani?... Nedelam si iluze, ze bys vo mne nepodaval raport, dyz te za to plati... proste musis... co fsechno jim reknes?... no, todle azda hej, todle musis... A navic... mam tu nevyrizeny ucty, Lesco... mam tady ve meste tri nevyrizeny ucty... Ciko, slibila jsem mu, ze ho zabim.. slibila jsem, ze ho zabim za to, do jakyho pruseru me uvrtal... Tarek... neci ho nechavat za sebou, a uz sem mu prisahala pred letama, a sobe taky, ze to udelam... a taky... nemuzu ted napochodovat k Masarkovi, aj dyz mi slibil informace... vo tom zebrakovi, zavrazdenymu zubatou cepeli... tys rikal, ze secko se da zistit... asi vis lip nez ja gde... A nebyl by dobrej zacatek ti to byt jen navrhnout, a pritom ti lhat... nesi blbej... nesi hloupej, abys nezistil, drivanc nebo pozdejc, ze sem ti nerekla secko... je to jak skladanka, jak takova ta mozajka jako ve voknech... dyz mas vokolni kaminky, domyslis si dalsi... |
| |
| Mírně ti přikývnu, když poznamenáš to o myších, přihlížím, jak se dáváš do jídla a také si nechávám chutnat. Když se ošíváš a ptáš se mě na toho chapa v okně, jen lehce pozvednu obočí a pokývnu. "Těžko zapomenout," poznamenám. |
| |
| Prikyvnu na souhlas. Vypada to, ze to ze mne poleze tak nejak jak z chlupate deky, ze se mi do toho skutecne nechce, a volnou rukou, ve ktere nedrzim kolac zase sahnu po snurce na krku, zrejme je na ni neco povesene, muzes si vsimnout, ze to neco se zableskne, kdyz to vylovim, nez to zacnu zmoulat v ruce... dost podobne gesto jako vcera. Je jasne, ze to byla spise recnicka otazka a zpusob, jak zacit. Ze proste nevim, jak zacit. "... vim, po cem sel... ale nevim proc... ani gdo to byl a tag... videla sem ho predtim na ulici, teda, ten den ale vo dost drivanc, alejn to sem mu zdrhla..." |
| |
| Se zájmem tě pozoruji. "To zní zajímavě," říkám s plnou pusou, upiju trochu mléka ze džbánku a vezmu si z košíku sladký pletenec. "Povídej," pobízím tě. |
| |
| Tak nejak drzim kolac v ruce, divam se na tebe, a kdyz ted o tom mluvim, zapominam jist. Ale kdyz ty promluvis s plnou pusou, vzpamatuji se a ukousnu si kousek kolace. Mozna bys to do mne nerekl, ale jim celkem decentne, ukusuji nevelka sousta, zvykam se zavrenou pusou a nejsem od toho upatlana. Pokrcim rameny. "... uz nejni moc co... vo nem nevim nic... okrem toho, ze byl divnej... uz na ty ulici byl difnej, puvodne sem myslela, ze je na mol... hejbal se toporne... a f ksichte nemel zadnej vyraz, jako maska... byl to jeho voblicej, ale proste bez vyrazu, chapes?" podivam se na tebe a otresu se. "... aj mluvil, jako proste naprosto bez vyrazu... tvrdil, ze chce, co sem vzala, inac me taky zabije... ech, nevzala sem mu nic, nigda predtim sem ho negebirovala... azda mu to cajznul eden hobit, a cel se teho zbavit, pac zistil, ze mu tece do bot, a kurevsky hodne, aj tak to hodil na krk me, povedlo se mu to strelit me... ech, jak hejlovi..." zasklebim se a nakrcim nos, ale zjevne nad sebou a svou pitomosti v tehle oblasti. "Zaujimalo by me, esli teda zabil skor teho pulcika... ti ukazu vo co de..." prohlasim pak, prestanu zmloulat to neco na retizku na krku, a ohnu se pod stul pro tornu. Na snurce se zhoupne prsten, co je na ni poveseny. |
| |
| Shýbáš se pod stůl, abys v batohu našla váček. Tvůj batoh... Zavázala jsi mu šňůrku, nebo ne? Byla jsi unavená, ale... no, teď je šňůrka rozvázaná. |
| |
| Trochu se zarazim... vazala jsem ji nebo ne? skutecne nevim... rekla bych, ze ano... nicmene se mi to vic nez nelibi... otevru tornu, a tak trochu s trnutim se divam, co v ni je... hlavne truhlicka a vacek... |
| |
| V batohu se zdá být všechno zhruba tak, jak jsi to nechala. Je tu truhlička, je tu i váček... byl dobře zatažený? Mohlo se stát, že by se otevřel? Teď je totiž šňůrka na váčku povolená. A perly i peníze částečně vysypané... |
| |
| Zhruba... truhlicka je tam, oddechnu si... kurvastelungdoprdele, byla jsem vcera tak jeta, ze si fak neuvedomuji, esli sem to zadrhla dobre nebo ne... a gdyz sem to pak soupla pod stul, tag esli se to mohlo vysypat nebo ne... jo? jeta?... dyz bys holka myslela na to, co delas, a nezabejvala se Lescem, tag bys to vedela, he?... dyz bys premeslela nad tim, co delas, a ne nad jeho usmevem a rukama... kusuj... proste sem byla jeta a bylo mi zle... Naklonim se na zidli trochu vic, abych videla do te torny poradne, a to jsem puvodne jen chtela hmatnout... tohle je neprijemne prekvapeni... na to uz je kosile trochu kratka, aby zakryla to co ma... jenze to je to, na co ted absolutne nemyslim a co mi absolutne neprijde na mysl. byly to mysi nebo ne?... mohly to bejt mysi nebo ne?... mohly... ale byly? |
| |
| Strcim kolac do pusy a pridrzim ho v zubech, na tohle potrebuji obe ruce nejlepe, a pokud mozno rychle shrnu polorozsypane mince a perly zpatky, vezmu vacek do ruky a narovnam se zpatky. Vyndam kolac z pusy a oliznu si povidla ze rtu. "... todle je vono..." podivam se pak na tebe, a vylovim ty perly z vacku a drzim je na dlani. |
| |
| Zarážíš se, nakláníš, átráš v batohu, pak i oběma rukama... Vyndaváš váček a pak perly. Náhle se však ozývá rachocení... a perličky padají z bůhvíjak přetržené šňůrky a poskakují po podlaze. |
| |
| "Stalo se něco," ptám se, když se zvedáš s váčkem v ruce. Zřejmě jsem si povšiml, že ses trochu zarazila. "A safra!" reaguji pak na krupobití perliček. Odkládám pletenec zpět do košíku a sklouznu ze stolu na zem. |
| |
| "Ech..." opacim a tak nejak zavrtim hlavou. "Azda mysi... to nic... azda sem nezadrhla poradnejc snurku..." odpovidam ti, ale tak nejak na pul pusy, premyslim zrejme i o dalsich vecech... Kdyz se perlicky rozsypou, reaguji jen o chvili pozdeji nez ty, a ponekud mene vychovane. "... doprdelekurvastelung," zakleju, odkladam vacek a kolac na stul, a sklouznu ze zidle na kolena, abych posbirala perlicky. "... ta snurka byla f richtyku..." podotknu akorat, polonastvane, polorozmrzele, a polo zamyslene a bojacne, zrejme stale premyslim, jestli to skutecne je zalezitost mysi. |
| |
| Sbírám drobné perličky do dlaně, jde mi to celkem dobře. Až na to, že si občas nějaká najde škvíru mezi prkny. Vlastně je takových docela hodně. Občas kouknu po tobě. "To se stává. Sežerou, okoušou a prohrabou všechno, co jim tu nechám. Dal jsem jim tu na vědro s vodou i lávku a kus špeku, ale chytla se jenom jedna. Jsou to potvory... Ale krysy jsou horší," dodávám s úsměvem. |
| |
| Skviry mezi prkny jsou doliky, jasne, ze se budou kutalet tam... jestli to jde, hodlam vyuzit toho, ze mam stihle prsty a pokousim se je lovit i odtama. Sem tam se podivam po tobe, kdyz na mne mluvis. "... ech... nigdy me nenapadlo, ze sou mysi tag vychcany..." vyjadrim svuj nazor. "... a nigdy by me nenapadlo, ze budou mit zaujem vo pitomou snurku, dyk to zrat stejnak nemozou..." mudruji. Pak zavrtim hlavou. S lovenim perlicek po podlaze jsem se smirila a dal nadavat nehodlam, proste to beru jako dalsi vec, co se prihodila. "..... no, aj teda tag todle je to, co ten difnej chlap chcel... " podivam se na tebe. |
| |
| "Perličky? To je zvláštní..." poznamenám a dloubu špičkou tenké dlouhé dýky mezi prkny. "Ne že by to třeba někomu nestálo za vraždu, cenné asi jsou, ale... Cos to říkala o tom hobitovi?" ptám se. |
| |
| "... jo... presne... leda ze by u nich nebo f nich bylo vic nes to vypada..." pokrcim zase rameny. "Ten hobit..." podotknu a zatvarim se dost nepratelsky. "... ten vedel, azda, procpak se teho ce zbavit..." zavrcim. "... nevim vo nem moc, vodchytil me na ulici... ksichtil se vydesene a cel se teho zbavit, aj tag udelal dobrou cenu... rika si Cilin Kopecek alias Ciko... jo, a vycmuchal te za mnou... bonzbzul mi, ze ses za mnou... tagze - mozna si ho videl... gdyz sem s nim mluvila..." zvednu k tobe hlavu a podivam se ti do oci. A zustavam na ctyrech, tohle mi zrejme doslo az ted, kdyz jsem to vyslovila. |
| |
| Zamyslím se a pak zavrtím hlavou. "Ne, nevšiml jsem si žádného hobita. Asi byl šikovný. Zkusím zjistit něco víc o tom mrtvém..." dodávám a vstávám. "Už žádné nevidím," podotýkám, když se rozhlédnu kolem. "Co plánuješ na dnešek ty?" zajímám se. |
| |
| "... a vo tom hobitovi," pripomenu ti. "... k hobitovi mame meno, a moc hobitu fmeste nejni..." navrhnu. Rozhlednu se kolem, jestli nevidim nejake dalsi perlicky na zemi. Jestli ne, vstavam s tim, co mam v ruce. Podivam se na tebe. "Mela bysem bejt g dispozici u karavany... tagze tam, a uvidi se, esli me tam bude treba nebo ne... esli ne, mam fraj..." Pokrcim rameny a odmlcim se. "Co ty? Us ses rozhod?... Ta karavana este hleda posily na vochranu... pojedes s... ni a budes mi delat patrona aj na ceste?" otazi se. "... moh bys mi po ceste povypravet ty pribehy, cosme fcera na strese nestihli..." navrhnu a usmeji se na tebe. |
| |
| Fak se ho chces zeptat? Fak se ho na to chces zeptat?... ne... ... ne? no tag si to prave udelala... ech... Nedat na jevo, ze ti na tom zalezi... nedat na jevo, jak mi na tom zalezi... na tom, co rekne... malem si rekla "se mnou..."... ech... ... gdyz patron, tak at je to Lesco, bohove, at je to Lesco... neci zadnyho nabrucenyho parchanta ani arogantniho vonavyho typka... ... nebyla bys sama, mezi tema chlapama f karavane a tam, kam jedes... Lesco nevypada, ze by te nechal ve stychu... a vyzna se... ... ale to neni hlavni duvod, proc chces, aby s tebou jel... ... chtela bych videt jeho usmev a dotykat se tech jeho rukou... ... navic... co navic?... |
| |
| Přikývnu. "A o hobitovi..." zamyslím se. Pak přikývnu. "Dobře, určitě tam zajdi, a» tě nevyhodí dřív, než cesta začala," nasypu perličky do váčku, znovu usedám na stolku až zapraská a beru si svůj pletenec. Pak se i já odmlčím, zadívám se na tebe hlubokýma temnýma očima a usměju se. Zvláštně, možná trochu zamyšleně. "Uvidíme. Do odjezdu jsou ještě dva dny," říkám tiše. Pak se odmlčím žvýkám, napiju se mléka. "Poslyš, Corky, co vlastně chceš dělat s těmi penězi... a věcmi? A co je důležitějšího, s informacemi?" ptám se tě opatrně. Zdá se ti, že teď pro změnu já tak úplně nevím, jak do toho. |
| |
| Nasypu perlicky ze sve dlane do vacku, a zadrhnu snurku a vratim ho zpatky do torny. Divam se na tebe, co reknes, divam se ti do oci. Kdyz reknes, co reknes, jen pomalu prikyvnu. "... jasne... do vodjezdu sou este dva dny..." zopakuji taky dost tise. Posadim se zpatky na zidli a vezmu si zpatky kolac. Jestli pijes ze dzbanku, sahnu po sklenici s mlekem, kterou jsi predtim nalil. Divam se do toho mleka, i kdyz mi musi byt jasne, ze tam nic zajimaveho nevykoukam. Kdyz se mne otazes, zvednu hlavu a podivam se na tebe, trochu zamyslene. "... z cinkavyma to je jednoduchy... koupim za ne dyku, co pro me nechal udelat Sivy... je hotova... as to udelam, moc teho bezbyde... ale ci ji mit, vod Sivyho... chcel, abysem ji mela... a co s tolika cinkavejma pokupe... S informacema... to de vo to, s kerejma... kazda se hodi k jinymu..." |
| |
| Pokývám hlavou. "Víš, kdybys chtěla, mohla bys vzít ten dopis, co nedopsal a snažit se přesvědčit královské úředníky, že ti patří jeho majetek celý. Konec konců svou vůli v něm celkem jasně vyjádřil. Nejspíš by ti to nevyšlo, ale možná také ano... Možná by to stálo za pokus," poznamenám. A odmlčím se. "Já bych to ale na tvém místě spíš nedělal. Místo toho... máš za jediný večer spoustu informací pro svého známého. Nejspíš i důležitých. Mohla by sis slušně vydělat a krýt si záda, kdyby něco... Já vím, že je to pro tebe asi nezvyklé, ale tak to u nás chodí," dodávám. |
| |
| Podivam se na tebe ponekud zmatene a prekvapene. Tohle mne zrejme skutecne nenapadlo. Ale nevypada to, ze bych z tehle myslenky byla nejak nadsena - spise z ni mam obavy. Koneckoncu - zrejme mam obavy obecne z kralovskych uredniku, pocinaje do toho i straze. Zavrtim hlavou. "... nejspis by to nevyslo..." prohlasim. "... ja... neci mit s nima vopletacky... vis, Lesco, sedela sem tedkonc v lochu, a sem fak rada, ze sem se z nej dostala tag brzo a ze me nezhoupli na spagatu... neci im davat vo sobe vedit... raci at na me zapomenou... negdo jako ja by vo dobe ourednikum nemel davat vedit..." Divam se na tebe, zase ponekud prekvapene. Zrejme skutecne nejsem zvykla uvazovat o informacich takhle. "... co z toho myslis, ze by mohlo zajimat nekoho inyho nez me?... dyk todle se tejka me..." |
| |
| Chápavě přikývnu. Asi tomu dost dobře rozumím a tvůj názor chápu. Rozesměju se. Asi jsi mě opravdu pobavila. "To myslíš vážně? Pokus o vraždu, další mrtvola v domě Sivého, nad kterou si budou lámat hlavu, tajná schránka, dopis, který vysvětluje alespoň něco... to se ti zdá málo hodnotné? "...mohlo zajímat někoho jiného..." to je dobré!" říkám vesele. "Řekl bych, že by ti zaplatili zlatem," dodávám s úsměvem. |
| |
| Usmeji se, i kdyz ted je to spise horky usklebek, kdyz to vypada, ze chapes muj nazor na vec. Kdyz se rozesmejes, zarazim se a divam se na tebe trochu prekvapene. Ani ne tak dotcene a urazene, jako prekvapene. Ted zrejme skutecne nechapu, cim jsem te tak pobavila, co jsem rekla tak smesneho. Kdyz se mne otazes, jestli to myslim vazne, jen prikyvnu a pokrcim rameny. Tak nejak nechapu, proc bych to nemyslela vazne... Zase pokrcim rameny. "Dobre," prikyvnu. Nevypada to, ze bych se te chtela zeptat, jestli to myslis vazne - je mi jasne, ze ano. Usmeji se trochu nejiste. Vypada to, ze tohle si nejak neumim predstavit, ze bych s timhle za nekym sla, koho vlastne ani neznam, ale jsem ochotna ti verit a premyslet o tom. "Udelam to... udelam to, as vyridim tu karavanu..." |
| |
| smívám se na tebe. Docela hezky. "Teď jsi špión, Corky, alespoň předpokládám, že jsi s tím souhlasila. Informace jsou tím nejdůležitějším, co po nás chtějí. Zlato si často můžeš nechat, ale nesmíš to zatlouct... No a co s nimi oni podnikají, to je jejich věc. Jestli ti je to tak moc proti mysli, řeknu jim to já," dodávám s úsměvem. "Ale vzhledem k tomu, že šlo o krk tobě, tak by bylo spravedlivé, abys z toho také něco měla... Číst umíš... zvládneš i psaní? Možná by to bylo lepší sepsat, je toho docela hodně. Oni tam nahoře přímo milují papíry, platí pak mnohem lépe," vysvětluji vesele. |
| |
| Prikyvnu na souhlas. Po prvnim prekvapeni jsem se s tim zrejme srovnala - zrejme jsem zvykla se s vecmi srovnavat rychle. Usmeji se, a uz to zase neni to sklibeni, ale opravdovy hezky divci usmev. "Souhlasila," pritakam. V tomhle zrejme problem nemam - spise v tom, co si pod nim mam predstavit a co by asi tak mohlo zajimat nekoho jineho nez me, za co by byli ochotni zaplatit. "Ja... udelam to..." opacim. Zrejme se mi do toho moc nechce - ale je mi jasne, ze se to stejne driv nebo pozdeji naucit musim, a proc do toho neskocit tedy radeji hned. A navic... furt vim vic nez ty, Lesco, gdyz sem tim prosla ja, furt vim vic a videla sem vic nez ty, a treba jim budu schopna dat vetsi podrobnosti... "Umim psat," prisvedcim. "... teda, s krasopisu by me teda jako azda vylili," uznam sebekriticky, "alej precist to de a je to bez chyb... ech, vicemene..." pripustim. I kdyz se tvarim ponekud zase prekvapene - zrejme nechapu, jak nekdo muze milovat papiry a papirovani. "... dobre, sepisu to... ech, dyz budu mit cim..." zavrtim hlavou. |
| |
| Pokrčím rameny a usměju se. "To není problém, také píšu hlášení," poznamenám. Na chvilku se odmlčím, žvýkám, upíjím mléko a dívám se na tebe. "Hm... Corky... Já nechci vypadat jako nějaký starý mentor, ale... Buď prosím tě opatrná. Sivý, ten mrtvý násilník, Masařka... začíná toho být nějak moc a je to docela hodně divné. A máš u sebe poměrně dost peněz. Dozvědět se o tom někdo, tak by to stačilo na zaplacení třeba deseti nájemných vrahů..." dodávám mírně a poněkud váhavě. Snad váhám, jesti ti něco takového vůbec mám říkat. Pak však mluvím vážným tónem, zdá se, že jsem o tom přesvědčen. |
| |
| Pokrcim rameny a oplatim ti usmev. Zatvarim se jako nekdo, kdo prijal nutnost, ale zrejme si z toho ted delam spise legraci - koneckoncu, asi se s vecmi smiruji rychle a jsem zvykla se s vecmi smirovat a vyporadavat rychle. "... tagze bysem se trebanc pag mohla stavit a sesmoli to?" otazi se te. "... tunc karavanu neci nechat cekat a aj Matyase z dykou taky ne... " Kdyz nic nerikas, zvykam kolac a upijim mleko ze sklenice a take mlcim. Kdyz mne oslovis, zvednu k tobe oci. Kdyz vidim, jak se tvaris, take se tvarim vazne a posloucham te pozorne. Chvili nic nerikam, pak prikyvnu na souhlas a tak trochu nejiste trhnu rameny. Pak si oliznu rty. "Ech... ja... nemyslim si vo tobe, ze bys byl nakej starej naprcenej mentor," ubezpecim te. "... dam si pozor... svou kuzi mam aj celkem rada, a posledni dobou sem ces nu dostala vic, nes by se mi libilo a predstava dalsiho se mi tedkonc docela ekluje..." Zacnu hojdat nohama, sklonim hlavu a pak se na tebe zase podivam. "... mrtvy nasilnik a Masarka... a este bude jeden problem..." opacim a moc se mi do toho zjevne nechce. "... na ulici se rozkeca, a kurnasnel roskeca, nejspis to aj uz je roskecany, ze zme se s Masarkou nedohodli... a ze semteda bez vochrany... vo Sivym se uz vi... tagze..." zase pokrcim rameny. "... tagze mam na krku este edneho kostlivce ve skrini, jak se to pouda..." Zavrtim hlavou. "... pouvodne sem si myslela, ze vyridim ucty a necham ho za sebou mrtvyho... takovy veci by se nemeli nechavat za sebou, dyz pudu z mesta, meli by bejt vyrizeny... ale tetkonc si nesu tag docela ista, ze bysem se s nim ted chcela setkat a servat... jako v tydle situaci, tedka..." Zase si oliznu rty a zmoulam kolac v ruce, vrastim zamyslene celo a hojdam nohama. |
| |
| Vážně a pozorně tě sleduji a poslouchám. Z mé tváře se teď dá vyčíst jen málo. Pak se na chvíli zamyslím. "Kdo je to? A... co s tím budeš dělat?" ptám se tě tiše. |
| |
| Kdyz se otazes, zvednu hlavu a zamrkam. Vypadam ted tak trochu jako zviratko, chycene do pasti... zviratko, co se samo chytilo do pasti. Je jasne, ze se mi o tom moc nechce mluvit. Osiju se a pak zase trhnu rameny. "Co vlasne vo me vis, Lesco?" otazi se te. Zni to trochu nejiste a priskrcene. "... co ti vlastne vo me rekli?" Kurva, co na tom zalezi? Co na tom zalezi, co to na tom zmeni, kdyz se Lesco dozvi o Tarekovi a co s nim bylo? Nevim... nevim... ale... nechci, aby to vedel... ne... "Co budu delat?" je to jasne recnicka otazka. Pak zavrtim hlavou."... dam si pozor, co azda jinyho..." |
| |
| Když se začínáš ošívat, tvářím se tak nějak pořád stejně, snad to ani nevnímám. A celkem klidně se začínám věnovat tvarohovému koláči, pro který se natáhnu do košíku. Když se mě zeptáš, co o tobě vím, zvednu k tobě oči. "Co mi řekli? Celkem nic moc. Něco o vraždě Sivého, o tom, kde bydlel a že jsi tam bydlela i ty. Že jsi nový přírůstek a že ti mám být patronem ty tři dny, než odjedeš s karavanou. O pár lidech, které znáš ve městě. To je asi všechno. Nejspíš si myslí, že víc vědět nepotřebuji," pousměju se. "Ale já jsem občas zvědavý, " dodávám sebekriticky s maličkým zábleskem v očích. Pak zvážním, alespoň ve tváři. Oči však zůstávají pobavené. "Dáš si pozor... A ty něco takového umíš?" ptám se překvapeně. A až příliš vážně. |
| |
| Strcim do pusy posledni kousek kolace, kdyz by ses nezacal venovat svemu, asi bych zapomnela jist a jen ten kolac zmoulala a natahnu se do kosiku pro dalsi kolac. Pokyvam hlavou. Zase chvili mlcim a hojdam nohama a zmoulam sklenicku s mlekem. "Za zvedavost se na ulici plati negdy aj hlavou..." opacim a ma to znit vesele a s usmevem, ale ted z toho vyjde spise zase usklebek. "Aha... no, nes ne k sobe vzal Sivy, zila sem na ulici..." opacim pak a pokrcim rameny. Zase chvile ticha. "... eden... eden capek nevydejchal, ze sem s ty ulice aj jeho grupy vodesla... " pokracuji pomalu a s rozmyslem. "... no, von je na ty ulici dotedkonc... Masarka mi rek, ze to dotet dost spatne gebiruje... jasan, mozes si poudat, ze to Masarka poudal pac cel, abysem se dohodla s nim, alenc ja si myslim, s toho, jak vo tom mluvil, ze to nejni len to, ze mel aj praudu... tagze ho budu mit za prdeli... mosna este vic ako Masarku..." Zase se odmlcim. "... no, esli ti rekli vo par lidech, co znam v meste, tag ti azda poudali aj vo Tarekovi..." pokrcim rameny, zrejme jsem si to ted prerovnala v hlave, co to muze znamenat, co jsi mi pred chvilkou rekl. To jmeno zjevne nevyslovuji rada, tak trochu se pred nim skoro zajiknu a nakonec zni, jako bych ho vyplivla. "... bal se Sivyho, Sivy jeho a tu jeho partyju pekne zrychtoval tengkrate... no, tet se nema ceho bat, a ja sem bez vochrany na ulici, tagle to bude brat von... rekla bych, ze to skusi, ze mi to skusi vratit, ze sem im dala kvinde... dotkla sem se azda jeho cti... prej je na mne dotedkanc nasranej... na Masarku by si azda taky netrouf, pac Masarka ma zas za prdeli svoje lidi a us mu par veci vysvetlil po svym..." Nestezuji si. Nestezuji si, jen konstatuji. Konstatuji a premyslim. Kdyz mluvim, tekam ocima tak ruzne po mistnosti. Zvednu k tobe oci, kdyz mluvis tak prilis vazne. Pak mi to dojde. Usmeji se, tentokrat se mi povede skutecny usmev, nejpise kvuli tem tvym ocim, ktere jsou pobavene. "... neumim... aspon Sivy rikal, ze neumim, ze ja sama sem negddy eden velkej problem..." pokrcim rameny. Na malou chvilku se odmlcim, a tvarim se stale pobavene, i kdyz mi zrejme neco doslo, na neco jsem prisla. Chvilku vaham, a pak na tebe pobavene mrknu. "... ale budu muset... leda bys este zachranoval nevopatrny princezny a pred Masarkou a Tarekem se tvaril v jejich slovniku a chapani ako muj samstr a tedy vochrana, aby se to k nim doneslo tak..." prohlasim, zni to castecne jako otazka, castecne je to navrh, vypadam pobavene, tak nejak na pul - zrejme si nemyslim, ze bys na to kyvnul, nepredpokladam, ze bys na to kyvnul, ale byl by to zpusob, ktery mne napadl, jak tomu pomoci. Pak si zase ukousnu kolace a zapiju to mlekem. |
| |
| Nechci, aby to vedel... nechci, aby to vedel... proc? nic to nezmeni... nic to nemuze zmenit, pac nejni co by to mohlo zmenit... treba... treba co?... jsi koza, hloupa, a ted este k tomu namyslena, kdyz si neco takovyho muzes byt jen myslet, kdyz te to muze byt jen napadnout... tri dny... tri dny, nez vodjedu s karavanou... - to zamrzi, to mne zamrzi... mrzi to vic, nez bych cekala, tak trochu prazdno a zima... ale... nerekl ne... nerekl ne, nerekl, ze nepojede... houpal by te? chtel by te uklidnit? proc by to delal? ja nevim... nemyslim, ze by lhal nebo si vymyslel... rekl uvidime... mozna... treba... snad... doufam... pitoma huso, ty se jeste odvazujes doufat? zbyva neco jineho? jo... nechat to plavat a nemyslet na takovy pitomosti a debility... vzdycky si se vo sebe na ulici starala hlavne sama... ... ale proc by to melo bejt aj dal? im dala kvinde... ne im, jemu... ale to nemusis vedet, Lesco... Tarek byl zvykly, ze mu patri veci... ze si bere veci, ze si bere co chce... dycky byl dost chytrej na to, aby vedel, co si uz vzit nemuze... ale gdyz uz neco sebral, tak to nepusti... a tys mu zdrhla... s nakym samstrem dokonce - doprdele kurva stelung, Tareku, uz jen za toho samstra te zabiju - a to von bere jako vysmech... vosladi ti to, nejspis ti to vosladi, nebo se vo to aspon pokusi... vidis, a to si myslela, ze za nim budes muset... mozna nebudes, mozna prijde von sam... mozna si te nande sam... gde je ta tvoje jistota, co? jak si ho chtela zabit? ze se ho nebojis, ze je jen malej nafajici psik, v porovnani se Zavisem? no, to je... ale aj malek psik dokaze pokousat... a to sem byla v cajku... dyz jsem vo tom premeslela, tak se byla v cajku, to ted nesem... nedam na jevo, ze nejsem az tak klidna, kdyz nabizim Lescovi co nabizim... ale nechci, aby to vedel... kdyz uz, kdyz uz odmitne, ta mensi zlo bude, kdyz to nebude vedet, kdyz si toho nevsimne... ... vezme to?... ... nevim... neodvazuji se odhadovat, jestli jo nebo ne... ... pomohlo by to... byl by to zpusob, jak to vyresit nejspise bez skutecne konfrontace s Masarkou a Tarekem... Lesco je neznama, Lesco je pro ne velka neznama... a je velmi schopny... daji si pozor, pred takovou neznamou, tim spise kdyz vedi o Sivem... v jejich hlave si to prelozi jako ze vim, koho si vybrat za samstra a ochranu a budou se mit na pozoru... ... leda by to zkusili ne na primo... ale i s tim se musi pocitat, a myslim, ze Lesco neni hejl ani jeliman... |
| |
| Klidně jím, občas na tebe kouknu. Když jsi začala vyprávět, úsměv z tváře mi zmizel, teď už zase vypadám celkem normálně a poměrně neodhadnutelně. Jím, poslouchám... a mlčím. Nepatrně se pobaveně ušklíbnu, když se zmiňuješ o tom, že jsi jeden velký problém. Nepopírám to. Když se zmiňuješ o tom, že bych mohl vystupovat jako tvoje známost a ochranka, maličko pozvednu obočí, možná přemýšlím. Pak mi přes tvář mi přeběhne úsměv, celkem nepatrný. "Hm... Corky, nevím, jestli dobře chápeš mou situaci. Jsem tu ve městě celkem nový, žiju tu jen asi půl roku. Většina lidí tu má výhrady k mému vzhledu. Ani já nemám ve městě dobré přátele, kteří by se za mě postavili, jen kontakty a známé. A Sametovou růži, samozřejmě, jenže k té se nesmím moc hlásit, jinak bych se už nic moc zajímavého nedozvěděl. Nejsem ten, který by mohl dvakrát poskytovat ochranu, tedy ochranu nějaké party rváčů, aby se to v podsvětí vědělo. Jsem tak nějak sám. Nu, ale pokud budu moci, tak na tebe samozřejmě dám trochu pozor, když už jsem s tím začal. Budu ale muset vyřídit i pár dalších věcí a zjistit to, o čem už jsme mluvili. Zabere to nějaký čas," upozorňuji tě. Pak opět chvilku přemýšlím. "Ale pokud... ano, to by mohlo vyjít. Máš teď peníze. Pokud bys byla ochotná se části z nich vzdát, můžu ti najít pár celkem spolehlivých lidí, kteří tu zrovna mají hluboko do kapsy a neumí nic jiného než se ohánět zbraněmi. Na těch pár dnů ve městě by tě za jídlo a pár zlatých určitě ochotně pohlídali. Jestli ovšem chceš," nabízím ti další možnost. |
| |
| Divam se na tebe a mlcim a sleduji, co ty na to... co na to reknes a jak se na to tvaris. Posloucham, co rikas a prerovnavam si to v hlave. "... lidi maj vyhrady k vetsine veci," opacim, trhnu rameny a ukousnu si kolace. "... nak... hm... tag nak sem anijc necakala, ze bys nebyl sam... tag nejak... no, proste, nevypadas ako typek co se drzi partye a moc si k sobe pusti vostatni..." pronesu svuj nazor, pokrcim rameny, mozna az trochu omluvne, jako bych chtela zabranit tomu, ze by ses na mne ted za tohle zlobil a ukousnu si kolace. "... jasne... ja se vo sebe postaram, a tydle veci bude potreba vyzistit... a este toho capka, co byl zabitej za hradbama tou zubatou cepeli, ku- k certu, ak slibil Masarka, z toho nic tetkonc nebude... poudal si, ze dyt potreujes informace, nepudes za reznikem... vis, kam jit po tydle informaci?" Kdyz pak das navrh, divam se na tebe prekvapene. Tohle jsem zrejme skutecne necekala. Chvili mlcim a nic nerikam, pak zavrtim hlavou. "... ech..." Zase zavrtim hlavou. "... myslim, ze bych byla akorat tak nervozni z teho, dyz by se kolem me motalo tolik cizich chlapku ze zbranema... navic... no, dycky sem raci verila sobe, je to bezpecnejsi... a... no, nak neverim na spolehlivy lidi, co maj zrovna hluboko do kapsy, co by nesly preplatit... navic, samstr je pro ne pochopitelnej, narychlo se najednou vobjevivsi banda je podezrela, dycky, a bylo by pochopitelny se ji spis skusit podivat na zoubek... a f neposledni rade, dyz by se to dovedeli mi novi chlebodarci, co bysem to byla za vochranku, kera si na sebe najima vochranku..." To posledni mi zrejme prislo vtipne. Do tretice zavrtim hlavou. "... dam proste na sebe pozor... a dyz budes mit aj ty cas dat tag trochu pozor, tak to bude nejrozumejsi..." |
| |
| To jak uvažuješ o mé osamělosti mi zřejmě ani dost málo nevadí. Poslouchám tě, pak se pousměju a pokrčím trochu rameny. "Nu, víš, být členem organizace, která shání informace má jistou výhodu. Když něco nevíš, zpravidla se na to stačí zeptat. Většinou to už někdo ví. Anebo alespoň ví, kde se ptát. Myslím, že tohle nebude složité, vraždu určitě vyšetřovali. Alespoň trochu." Na chvilku se odmlčím. "Jak myslíš. Ale buď opravdu opatrná. Alespoň se snaž," pousměju se. |
| |
| Skutecne nevypadam prekvapene tim, co jsi rekl, zrejme jsem tenhle svuj nazor si uz udelala driv. A kdyz jsi mi ho potvrdil, jen jsem si ho ulozila do pameti. "Mas prede mnou naskok... ses tu dyl, a lip vis, gde a koho se ptat... ty kontakty a znamy..." pokyvam hlavou. Pak naklonim hlavu na stranu, a oplatim ti usmev. Zase to je hezky usmev, vesely a divci. "Budu se snazit..." prisvedcim. "... a myslim," vyjadrim zase svuj nazor a divam se ti do oci, jestli mi to potvrdis, "... ze ty by ses taky spis nenechal hlidat cizima capkama se zbranema, co by se kolem tebe voplendovali..." |
| |
| Také se na tebe pousměju. "Možná že ne," připustím. "Také ale nemám tvůj talent namočit se do deseti průšvihů denně. V takovém případě... nevím nevím, možná bych bral i armádu," dodávám vesele. Strčím do úst poslední kousek koláče a olíznu si ulepené prsty. Vstávám a zamířím k truhle. Otvírám jí, chvilku se v ní přehrabuji a nakonec vyndavám svitek několika listů papíru, malou lahvičku a brk. "Tady to je, až budeš chtít psát. A já bych měl pomalu vyrazit, abych to všechno stihl. Potřebuješ ještě něco?" ptám se tě. |
| |
| "Deset?" podivam se na tebe a zaskaredim se na tebe, ale v ocich se mi vesele blyska, zjevne se skutecne nezlobim, takze spise to nakrcene celo a nafrneny nosik vypada roztomile. "Hm... nevim, estli ich je tolik..." potresu zamyslene hlavou. "... len tolik," dodam vesele. "Tag jo, as nebo esli budu tou princesnou, tag si najmu armadu..." Dojidam kolac a dopijim mleko a pozoruji, jak se prehrabujes v te truhle a zase hojdam nohama. "ne, dik... taky budu muset jit... abysem u tej karavany byla aspon nak fcas..." Divam se na ty papiry a lahvicku. "... to bude na dyl..." pripustim. "... co gdybysem se tu stavila pak a sepsala to?..." otazi se te na otazku, co uz jsem polozila pred chvili. |
| |
| Maličko zaváhám a pak přikývnu. "Dobře. Já tu přes den nebudu... tedy, skoro určitě tu nebudu. Takže ti dám klíč. Nejspíš tě časem najdu, ale nevím kdy. Tak to takhle bude lepší," dodávám. Kouknu po tobě, co ty na to a už zpod pláště vyndavám nevelký svazek klíčů. Jeden z nich oddělím a podávám ti ho. Vypadá docela obyčejně. |
| |
| Divam se na tebe. Presvedcovat te o tom zrejme nehodlam ani se o tom dal vyjadrovat - byl to proste navrh, a je ciste na tobe, jestli ho prijmes nebo ne. Prikyvnu. "Uvidime, ak to bude cez den se mnou... nejspis jo..." prisvedcim, i kdyz se u toho tvarim tak trochu vesele a zamyslene - mozna premyslim nad tim, jestli bys mne skutecne dokazal nejak snadno najit nebo ne, ale nakonec to nevyslovim ani nenavrhnu. Postavim sklenici od mleka na stul a vezmu od tebe klic. Prikyvnu, a pak ho uklidim do vacku. |
| |
| Pokývnu, rozhlédnu se po místnosti, jsestli jsem tu snad něco nezapoměl a pak se na tebe pousměju. "Tak já jdu. Měj se hezky a... snaž se dnes počet těch průšvihů trochu omezit. Alespoň o dva, tři... Znáš to, člověk nemůže být všude," poznamenám a koputky úst mi trochu cukají. A ač to říkám vesele, možná na tom i něco bude. |
| |
| Prikyvnu na souhlas. "O chvilu pudu taky..." prisvedcim. Kdyz mluvis o mych prusvizich, jen se zasmeji a zavrtim hlavou. "... ja je nehledam... voni hledaj me..." opacim a zase na tvari vykouzlim nevinny vyraz, ktery kazi akorat pobavene jiskricky v ocich. Ale z tonu hlasu je znat, ze skutecne ted nemam moc chuti delat potize - a delat sobe potize. |
| |
| Znovu se na tebe usměju. Docela hezky, vesele a pobaverně. Dál to však už nerozvádím. Obracím se ke stolu, vyndavám zbylé pečivo z košíku na stůl, pak si košík zase navléknu na předloktí a ze stolu seberu prázdný džbánek od mléka. "Klidně se najez a zbytek jídla dej zase do truhly, ano? " poznamenám. Pokývnu ti hlavou na pozdrav a zamířím ke dveřím. |
| |
| Oplatim ti usmev, a uz to zrejme ani ja nemam chut a tendence rozebirat. Prikyvnu na souhlas, a pozoruji te, jak odchazis, hojdajic nohama a dojidajic druhy kolac. "Jo... diky... mej se..." loucim se s tebou. |
| |
| Lesco ti naposledy krátce pokynul a vyšel ze dveří. Chvíli ještě slyšíš vzdalující se vrzání schodů pod jeho kroky, pak nastává ticho rušené jen bzučením mouchy pod stropem a vzdálenými zvuky pronikající sem zvenčí z městské ulice. |
| |
| Zustavam sedet a hojdam nohama. Olizu si prsty ulepene od kolace, a premyslim. Hm... uz je dost na to, abych sla k ty karavane... at se raci uvedu dobre... en doufam, ze nejsi as moc pozde... Ukoristim si jeste jeden kolac z kosiku a dopiju mleko ve sklenici. Pak nezapomenu podle upozorneni Lesca - druhem upozorneni, uvedomim si, prvni jsem slysela uz vcera, ze vsechno do truhly a peclive uzavrit - zbyle jidlo ulozit do truhly a zabezpecit tak, jak ta truhla byla predtim. Pak si uvedomim, ze jsem tady celou dobu byla jen v kosili... ze sukne a i kalhoty jsou nekde jinde nez na mne... To mne trochu zarazi... neuvedomila jsem si, ze se tady produciruji pred Lescem polonaha... ... ech... Tarek stejnak rikal, ze na tobe nejni nic k videni... Obleknu si kalhoty, obuji se, vezmu si opasek se zbranemi, doupravim se a ucesu se. Pak balim veci do torny, aby z toho byl co nejmensi a nejuhlednejsi a nejmene prekazejici balicek. |
| |
| Doobleknu se, doupravim se, vlasy zase stahnu kozenym reminkem zase do ohonu. Sbalim tornu, a rozhlednu se kolem sebe, jestli jsem neco nezapomnela. Sbalene veci, jidlo uklizene... jeste ustelu postel. Nechci tu nechavat Lescovi neporadek, Sivy mne vycepoval s tim, abych po sobe uklizela a nenechavala veci kde mi jak vypadnou z ruky nebo jak z nich vstanu... Az po tehle kontrole se vydam ke dverim. Vyjdu ven, rozhlednu se, a nezapomenu za sebou zamknout. Klic uklizim zpatky do vacku, a vacek schovavam za kosili... nejsem hejl, abych si nechala vacek jen tak u pasu, vyzyvajici k odrezani... stejne tak za kosili schovam ten pecetni prsten na kozenem reminku... |
| |
| Uklidila jsi, oblékla ses, sbalila si své věci a vycházíš ven. Dnes bude krásně. Obloha je modrá, svítí slunce a mírný teplý vítr k tobě přináší důvěrně známé pachy města. Stojíš na dřevěných schůdkách nad malým trojúhelníkovitým dvorkem zarostlým kopřivami a mrkvicí, sevřeným ze všech stran starými omšelými domy bez patra. Na dvorku je pouze něco suti, na které leží nějaké prohnilé trámy a tamhle v koutě stojí stará psí bouda. Alespoň tedy doufáš, že stará... Jen tento dům má schůdky k čemusi jako podkroví, ve kterém jsi strávila noc. Na první pohled to vypadá, jako by byl dvorek mezi domy zcela uzavřen. Ty ale víš, že tam mezi těmi dvěma protějšími domy musí mýt úzká mezera, kterou jste sem v noci přišli... |
| |
| Zvednu hlavu a rozhlednu se po obloze. Je fajn, ze bude svitit slunce... nerada bych byla zmacena jak mys... a este hur, nerada bysem byla zmacena jak mys pri praci... a u tej karavany mne azda ceka prace... Ta myslenka mne sice moc nenadchne, ale tak nejak je mi jasne, ze se s ni musim smirit. Na to ses holt malej pan, abys sedela v ty hospode, cpala se kapounem a este kibicovala, co gdo ma udelat... to by ti ta karavana musela patrit... ... na maly okamzik mne ta myslenka zaujme, ze by nebylo od veci vlastnit karavanu a nekam ji posilat a jen kibicovat gdo co... a akorat bysem sedela a karavana by vozila penize... ... no, velmi rychle tu myslenku opustim... nejsem az tak naivni, abych si myslela, ze by to neobnaselo nic vic... ... i gdyz ... nejvic by slo azda vo to sehnat ksetfy... ksefty, zbozi... vochranu... no, vo nic vic asi nejde... Za tehle uvah se vydam ze schodu dolu a rozhlizim se po dvorku. Nevsimla jsem si v noci, ze je takhle zarostly... Ta psi bouda... radeji nahmatnu prak, kdo vi... i kdyz, vcera v noci, kdyz jsme sli s Lescem jsem tu psa neslysela... Zamirim k tem protejsim domum, abych nasla onu mezeru, kudy jsme se sem protahovali v noci... |
| |
| Bereš si prak a scházíš dolů ze schodů. Některé z nich ošklivě skřípou. Žádný pes z boudy nevyběhl. Docházíš k místu, kde se stýkají zdi obou domů a skutečně je tu úzký průchod zarostlý kopřivami. Průchod je po několika sázích přehrazen nízkým plůtkem. Zajímavé je, že kopřivy v té uzoučké uličce nejsou ani příliš pošlapané a jen pár jich je ohnutých směrem k tobě... |
| |
| Zamracim se, kdyz ty schody skripou... jenze s tim stejnak nic neudelam... Rozhlizim se, protoze je mi jasne, ze jsem tim nejspise upoutala pozornost, temi pitomymi skripajicimi schody. Kdyz se nic nestane, na chvilku se zastavim a divam se na ty koprivy. Pak naspulim pusu. Lesco nejspis zmizel horem... nejpis zmizel horem... koneckoncu - slysela jsem skripani schodu, kdyz odchazel? Slysela... takze to asi musel vzit nekudy jinudy skrz dvorek... Zarostle je to dost, rozhlednu se, jestli neuvidim, jak je ta mrkvice poslapana, kudy nejpise Lesco odchazel. |
| |
| Rozhlížíš se po dvorku. Mrkvice a kopřivy tu místy pošlapané jsou. Na dvorek ústí ze dvou domů dřevěné dveře a pár oken. Na jednoho domu jsou zakryty okenicemi, z dalšího mastným papírem a třetí dům má v prázdných okýnkách orezlé mříže. Největší pošlapaný prostor jsi nalezla za onou hromadou suti. A tady leží... ech... no, také hromada. Menší a pachově mnohem výraznější. Obyvatelé těchto domů prostě zjevně nevlastní domácí zvířata a tedy ani hnojiště. Pošlapané rostlinstvo odtud vede k těm dvěma dveřím. Třetí dům se zatlučenými okenicemi vypadá ve směru k tomuto dvorku docela opuštěně. |
| |
| Nechci zjistovat, kdo je v tech domech... jsou veci, ktere je lepsi nevedet... A nejlepsi zpusob, jak se vyhnout problemum je nekdy do nich nestrkat nos... Mozna to Lesco vzal nejakym z tech domu. Nakrcim nos pred tou nevabne vonici hromadou. A pak prolezu tou dirou, kudy jsem se sem dostala v noci a zamirim pryc, smerem, o kterem si myslim, ze by mela byt hospoda s karavanou. |
| |
| Procházíš tou mezerou mezi domy a dostáváš se do spleti uliček. Chvilku trošku tápeš po správném směru, ale pak se na první širší ulici zorientuješ a zamíříš k hospodě. Své rodné město znáš dobře. Procházíš běžným městským ruchem mezi solidními měš»any, drobnými řemeslníky, které sluníčko vylákalo s jejich živností ven na ulice, i mezi žebráky natahujícími k tobě ruce a upozorňujícími halasně na své rány boláky a postižení. Pěkný všední městský den. Dorazila jsi k hospodě. |
| |
| Rozhlizim se kolem, castecne obezretne a opatrne. Zebraky nechavam bez povsimnuti - tedy, natolik bez povsimnuti, abych si davala pozor na sebe a sve veci, ale navenek jim pozornost nevenuji. Tim svym ponekud klackovitym zpusobem mirim k hospode, sem tam nakopnu kaminek nebo uvolnenou dlazebni kostku. Nejdrive se chci podivat na dvur, jestli nejsou a nepracuji na dvore - az pak dovnitr. |
| |
| Nahlížíš na dvůr pootevřenými vraty. Opravdu tu je docela živo. Dva muži, které si pamatuješ ze včerejška - ten s tupým výrazem a jizvou nadzvedávající ret a muž středního věku který včera přišel oznámit Hanušovi, že dorazili - drží opratě mohutného tažného valacha, který nepokojně pohazuje hlavou. Vedle něj stojí na nožkách silný železný plát se žhavým uhlím do kterého nevysoký, ale urostlý chlapec tak ve tvém věku dmýchá z koženého měchu vzduch. Ve výhni další mohutný muž s holými pažemi v kožené zástěře právě kleštěmi přidržuje kus železa. Vyndavá ho, zhodnotí krátce jeho barvu, pokládá ho na malou kovadlinu a vzápětí se dvorem rozlehne rytmické zvonění. Valach neklidně frká, pokouší se odskočit a couvat. Zvuky se mu zjevně ani dost málo nezamlouvají. "Sakra, držte ho přece pořádně!" ozývá se hlas, který poznáváš. A v tvém zorném poli se objevuje Jakub. |
| |
| Oddychnu si, kdyz vidim zname tvare... i na jmena si vzpomenu, koneckocnu, nebylo jich vcera mnoho a sedeli jsme spolu nejakou dobu... Kdyz vidim valacha, nechci delat nejake prudke pohyby, abych tu mrchu jeste vic nepoplasila, kdyz uz takhle vypada nervozne... Zamirim ke svym znamym, a pokyvnu hlavou na pozdrav. ... brej... pozdravim je a rozhlizim se, co tak asi by bylo potreba, ptat se mi aspon proted nechce. |
| |
| Oba chlapi držící koně na tebe jen krátce pohlédli, stejně jako kovář mají zjevně plné ruce práce. Jakub se k tobě otočil, krátce si tě přeměřil a trochu se na tebe zamračil. "No ty sis dala načas. Kdes vůbec byla?" houkne na tebe mrzutě. |
| |
| Kdyz se na mne Jakub zamraci, nasadim svuj nevinny a provinily vyraz. "... tutam..." ukazu palcem za sebe do mesta a snazim se, aby to neznelo jako odseknuti, ale spise tak nejak neurcite a nejasne. A provinile. "To napravim..." zkusim a divam se na Jakuba. |
| |
| Jakub si odplivne. "Tutam," opakuje poněkud kysele. Pak se maličko ušklíbne a trochu se mu zablýskne v očích. "Napravíš, říkáš? No dobře, prošvihla si, když šli na trh. Tak teď pomoz podržet kováři nohy toho valacha," říká ti Jakub a tváří se tak nějak skoro vesele. |
| |
| No kurva... doprdele kurva stelung... ech, kone sem nigdy poradne nedrzela... jo, vobcas sem na nem jela, a v sedle se udrzim, aj vosedlam a vodsedlam a vytru kone a vyhrebelcuju a tak, Sivy mne to ucil... ale ze bych se teda cejtila jako konak, to teda ne... a ze bysem negdy videla kovani lip nez s dalky, to teda taky ne... No, hlavne to nedat najevo... ech, dyk je to jen pitomej kun... kun je proste velkej a tezkej, ale proste si mysli, ze clovek je silnejsi... dyz si to mysli, da pokoj... dyz si to nemysli, zacne si prosazovat svou... dyk je jedno, esli ho drzi Jakub nebo ja, dyz by zacal jancit, tak ho stejne blbe udrzime voba... dyk je celkem jedno, dyz tendle valach muze mit tak patnactset liber, esli ho drzim ja nebo von... Ceka, co ja na to... doprdelekurvastelung, ceka, co ja na to, chce se pobavit... ... myslis, ze se bojim koni, Jakube?... No, nerekla bysem, ze se bojim koni... uz mne jeden aj zridil, vim, jaky to je, dyz ti kun prerazi nohu... vis, ze to dokaze jedinym kopnutim?... skousel sis to?... a stejnak sem pak na nem aj jela... nerekla bysem, ze se ich bojim... spis tag nejak z nich mam respekt... Snazim se tvarit, ze je to v pohode, ze se nic nedeje a ze jsem klidna. Castecne kvuli Jakubovi, abych mu nedala az tak moc velkou satisfakci... za druhe kvuli tomu valachovi... a snazim se o tom aj presvedcit, ze jsem klidna. Trhnu rameny. "... jasnacka... potrebuje prekovat ouplne, tagze postupne secky?" otazi se castecne Jakuba a castecne kovare. "... kerou prvou?" ptam se uz spise kovare. |
| |
| Kovář na tebe krátce pohlédl, pak koukl po Jakubovi a potřásl hlavou. Úplně jako by říkal "...tahle mládež..." "Levou zadní. Ale nech to rači na Mirkovi, holka. Von to zvládne líp," odpovídá ti pak rozvážným hlubokým hlasem. Rozložitý chlapec v zástěře odkládá měch a souhlasně se na tebe zazubí. Docela hezky, asi se mu zamlouváš. Jakub se už zase tváří trochu kysele a zjevně čeká, co ty na to. |
| |
| Oplatim kovari pohled. Ponekud tazavy. Je otazka, nakolik si muze vsimnout, ze skutecne klidna nejsem, ze posilhavam po valachovi a premyslim, ale tvarim se vicemene lhostejne. Ale zrejme jsem ochotna se toho tak nejak zhostit. Ne, Jakube, tu srandu ti neudelam... tu radost ti neudelam... nebo aspon - budu se snazit neudelat. Kdyz rekne, ze to mam nechat na Mirkovi, prikyvnu na souhlas. Mozna az trochu moc rychle na to, abych predtim byla klidna, jsem rada, ze jsem z toho vyklouzla takhle. Uf... skutecne jsem rada, ze to dopadlo takhle. Skutecne bych si nerada vyslouzila dalsi kopanec... Ech, holka... vedelas, ze na tebe skusej ruzny veci, a tohle je jen jedna z nich... "... to urcite hej... ma f tom prax," pripustim a mile rada ustoupim kousek stranou, aby mohl projit snadno k tomu valachovi. Oplatim tomu chlapci zazubeni - jsem rada, ze to vezme za mne, a ze nehraje Jakubovu hru. Otocim se na Jakuba, lehce tazave a vyckavave - jasna otazka: "nejake jine rozkazy ci jina prace, co tedy ted dal?" |
| |
| Jakub se ušklíbl, poněkud znechuceně, lehce pokrčil rameny. Zřejmě ho představení poněkud zklamalo. Nicméně už do tebe více neryje, nic neříká otáčí se a míří zpátky do stáje. Chlapec zatím zkušeně zvedá valachovi nohu. Tomu se zjevně nechce, plaší se, ale když už je noha zvednuta, až podivuhodně zkrotl. Kovář začíná odstraňovat starou podkovu. |
| |
| Kdyz vidim, jak se valachovi nechce, ale Mirek si s nim poradi, zazubim se jeste jednou. A jsem skutecne rada, ze v tom nejsem ja - je mi jasne, ze ja bych tohle nemela sanci zvladnout, zebych vubec nevedela, jak na to. Tolik soudnosti mam. Zamirim za Jakubem - preci jen ted nechci, aby to vypadalo, ze se vyhybam praci. "... tak co mouzu tetkonc?" otazi se. |
| |
| Jakub se otočí od dalšího koně, trochu překvapeně, zdá se. Snad nečekal, že půjdeš za ním. Trochu kysele se pousmál a pokrčil rameny. "No, jestli to neumíš s koňma, tak... hm... jedině hlídat vozy. Aby se tu kolem nich neochomýtal nějakej kradák. Z trhu se otec vrátí až odpoledne, pak bude práce víc," říká ti a opět se otáčí ke koni. |
| |
| Divam se na nej a tvarim se tak, ze jsem si toho jeho kyseleho usmevu nevsimla. Pokrcim rameny. "Azda taklenc - jezdila sem... umim je aj vosedlat aj vodsedlat a vyhrebelcovat a tag, proste se vo ne tag nak postarat... nigda sem neridila vuz ani je nekovala..." pripustim. Pokyvam hlavou, kdyz mi prideli praci. "Jasnacka... dobre..." prisvedcim a otacim se, abych zamirila k vozum. Heh, holka, tos to dopracovala... doprdele kurvastelung, holka, tos to dopracovala, zivot je takova komedie, ze potulky komedianti se svejma vymyslenejma komediema se mouzou jit zagrabat do hnoje... ech, ty a vartovat u vozu... nejen, ze si vochranka karavany, ale tetkonc aj budes vartovat u vozu, aby nekdo neco nečornul... v duchu se pro sebe sklibim. Pripada mi to velice vtipne a velice pripadne. Jak to rikal Sivej? Kozel zahranikem?... ech, spis zahradnikuv pes... nevodvazis se ani smirovat, co vezem, dyz by te mohli videt, ze to delas, natos, aby ses vodvazila neco tady čornout... proste zahradnikuv pes, sam zeli nezere, ale nikoho k nemu nepusti... Zase se zasklibim. A jestli pro mne Jakub nic jineho nema nebo nekdo jiny, hodim si tornu pod jeden vuz, abych ji mela na ocich, a zacnu vartovat - hodlam to vzit vazne, skutecne velmi vazne. Vim, jak to chodi, a chci vyuzit toho, ze vim, jak to chodi a na co si dat pozor. |
| |
| Jakub na tebe mrkne přes rameno, ale už nic neříká. Odložila sis tornu a začínáš zvolna přecházet kolem vozů. Kovář s pomocníkem překovává koně, vaši dva muži ho přidržují. Po chvíli vyvádějí dalšího. Dopoledne zvolna uplývá a začínáš se trochu nudit. Po dvoře nikdo kromě vás moc nechodí, jen nějaký mladík, který vykydal dobytku a nanosil mu vodu do koryt. Potom někam zmizel. Hosté se tu neobjevují, pouze jediný chlapík oblečený jako chudší měš»an s kruhy pod očima se vypotácel k hnojišti, ulevil si a opět se odpotácel. Více lidí se zřejmě do hospody vydá až kolem oběda. |
| |
| Hm... myslela sem si, ze to bude vetci zabava nez se jen voplendovat vokolo vozu a nic z teho... ani zdrimnout si nemuzu, pak to by mel zase Jakub reci... Je secko hlidani neceho takova priserna nuda? No, zasejc na druhou stranu... - jag by se ti libilo, dyz bys misto tydle nudy tahala neco teskyho? Heh? A nebo dyby prisli na to, ze ses tady, dyby treba Tarek nebo Masarka prisel na to, ze ses tady... to bys hnedkonc mela zabavy vic nez by se ti libilo... Couram se kolem vozu, sleduji kovani koni, i toho mladika, co se stara o dobytek, a i toho mestana co ma za sebou tezkou noc, proste cokoli, co by mne rozptylilo... sem tam zivnu a zevluji kde co lita. I kdyz se snazi nezapomenout, proc jsem tady, co mam hlidat... a ze mam hlidat. |
| |
| Poflakuješ se, hlídáš... Koně jsou překovaní, Jakub platí kováři a ten s pomocníkem odchází ze dvora. Pak on i vaši dva muži zašli do hospody. Po nějaké době mladé děvče s ošatkou vychází z hospody, míří kamsi za stáj a za chvíli se vrací s několika vejci a hrstí petrželové natě... Je tu opravdu nuda. Pomalu uplývá dopoledne a v tobě začíná hlodat červík nejistoty. Jako bys... Nezapoměla jsi na něco? Nechtěla jsi dnes ještě něco udělat? |
| |
| Slunce prochazi po obloze a ja kolem vozu... za chvilku tady budu mit vyslapanou cesticku... zase zivnu a rozhlednu se kolem. Co tady? Nuda... takhle probiha fsecko hlidani? esli jo, budou mne platit za nicnedelani... hm, taky dobre... budu muset vymyslet, cim se zabavit... ... potom... za chvili je poledne... a dneska... kruci, dneska v poledne je to, co se nikdy nemelo stat... ... Sivyho pohreb... ... musis tam bejt... tam musis bejt... Vydavam se za Jakubem, doufam, ze neni nijak daleko... i kdyz stale se ohlizim po vozech. Preci jen - mam za ukol je hlidat. Nechci si udelat prusvih hnedka prvni den. |
| |
| Nahlížíš do hospody. Jakuba nacházíš snadno. Sedí tu spolu s těmi dvěma muži, před nimi stojí na stole korbele. Kromě nich tu už je pár měš»anů a v rohu, nedaleko dveří, sedí mladík v kožené zbroji pobíjené velkými kovovými cvoky. Vedle něj na lavici leží široká bradatá sekera a vedle ní se o stěnu opírá kulatý štít. Máš pocit, že jsi ho tu viděla už včera. Zdá se, že se tu sedí a čeká, snad na časný oběd. Voní to tu pečeným masem a vařeným zelím. |
| |
| Skvely... voni tady vysedavaj, a vostatni aby byli venku... ech, co s toho... stejnak s tim nic neudelam... Ale pred nima vo tom s Jakubem mluvit nechci... pred nima ne... a nechci hodit dovnitr, kdyz mam venku hlidat... Pockam, az si mne Jakub vsimne, a pak na nej kyvnu v jasnem gestu, aby sel ven. |
| |
| Jakub opravdu vzhlédl, když jsi vešla dovnitř. Pozvedne tázavě obočí, když na něj kýváš a pak se s otráveným úšklebkem neochotně zvedá a zamíří k tobě. Když dochází ke dveřím, vyhlédne na dvůr a v zápětí se na tebe zamračí. "Co je?" ptá se tě ostrým tónem. Zřejmě je dnes nějak nabroušený. Vlastně už od včerejška, pokud si dobře vzpomínáš. Tedy, alespoň na tebe. |
| |
| Nejradeji bych s na to vykaslala... skutecne bych se na to nejradeji vykaslala... mam ja todle zapotrebi? Co jsem mu provedla? Jo, dostal jednu... mohl s tim pocitat... Vycouvam ze dveri a divam se na nej. Potlacim chut mu odseknout a tvarit se stejne nabrousene jako on, koneckoncu, to by mi nepovedlo. Misto toho nasadim privetivy a omluvny vyraz. Nebo se o to aspon snazim. "... helejc, ja..." zacnu trochu nejiste, a leze to ze mne jasne jak z chlupate deky. Ovsem je mi jasne, ze tohle mi nepomuze. A stejne mu to budu muset rict. Nadechnu se. "... potrebovala bych na chvilu zmizet," pokracuji dal. Mluvim tise, je to spise tak nejak huhlani, ale rozumnet mi je a slyset mne taky. Je mi jasne, ze ani tohle nebude stacit. Podivam se na zem, pak zas na nej, a trhnu rameny. Je mi jasne, ze mu tohle nebude stacit, ze se bude ptat, a kdyz se nebude muset ptat, bude snad mene nabrouseny. "... f poledne ma pohreb muj pestoun..." vypacim ze sebe pak. Divam se mu do oci trochu nejiste, ale nevypada to, ze bych lhala. Jak mam taky jinak Sivyho nazvat...? "... edinej clovek, co sem mela," upresnim. "... myslela sem... cela sem mu na tom pohrbu bejt..." dokoncim, zase pokrcim rameny a zase se podivam na zem a kdyz to ted ze mne vypadlo, vypadam ted jeste vic nejiste nez predtim a cekam, co se bude dit a po ocku ho sleduji a ponekud nervozne ryji spickou boty v zemi. |
| |
| Lhat se mi nechce... vim, ze bych v tomhle lhat moc nedokazala... ne na tolik, aby to nepoznal, jestli jen trochu umi odhadovat lidi... a kdyz bych lhala, bylo by to jeste horsi, nechci se u nej a vubec u te karavy uvest jako nekdo, komu se neda verit... Navic - jakej bys mela duvod zmizet? Aby to nevypadalo jako manyr a plezir? Jestli neprijme tohle... ... proc by ne?... ... jestli ne?... ... a jaky jiny duvod by mel prijmout... nevypada jako asocialni hajzl, jo, asocialni je dobry slovo, Sivy mne ho naucil... ... takze by to mel pochopit... co jineho by mel pochopit, kdyz ne tohle? ... taky musel nekoho mit... |
| |
| Když ze sebe vysoukáš, že bys potřebovala zmizet, Jakub už už otvírá ústa, aby to ostře a ještě s jistým potěšením odmítl, vidíš to na něm docela jasně. Když ale pokračuješ o pohřbu, zase ústa zavírá. A dokonce se přestává tvářit tak popuzeně. Spíš vypadá, že ho to trochu zarazilo. Chvíli se na tebe dívá, pak pokrčí rameny. "Dobře," přikývne pak a zní to docela rozpačitě. "Přijdeš ale o oběd," dodává, jako by se snažil vpravit do předchozího přezíravého tónu. Moc přesvědčivé to ale není. |
| |
| Kdyz to vypada, ze hodla odmitnout, a je jasne videt, ze hodla odmitnout, a ze mu to udela jeste k tomu dobre, soukam to ze sebe jeste hur. Ale nakonec se mi to povede. Ryji spickou boty v zemi a sleduji zem, jako by na ni ta mnou vyryra cara do prachu byla kdovijak zajimava. Vypada to, ze cekam, ze to odmitne... Ze to na jednu stranu tak trochu cekam, mozna mne v tom podporilo to, jak se tvari. Ale ze zaroven doufram, ze se tak nestane, ze to neudela. Kdyz rekne dobre, podivam se na nej. Vypada to skoro vdecne. Postupne ziskam aspon cast sve puvodni sebejistoty, kdyz prikyvnu, vypada to tak trochu jako podekovani. "... dik..." podporim to jeste slovy, je to stale takove zahuhlani. Kdyz pak doda, co doda, podivam se na nej. Pokusim se o to sve usklibnuti jak mam ve zvyku, ale stejne jako se to nedari moc jemu, vpravit se do preziraveho tonu, tak mne se ted moc nedari tohle. "... to neva... do vecere hladem neumru..." podotknu. Take to nezni moc presvedcive, stejne jako on se pokousim o takovy ten nedbaly ton. Pak zase prikyvnu, jeste jednou na podekovani, a pak se otacim k odchodu, a jestli mne nezadrzi, mirim ven ze dvora. Nemyslim si, ze by si to rozmyslel a zatrhnul mi to - ale tak nejak nevim, co mu dal rict a on taky nevypada, ze by se mu chtelo mluvit a tak chci zbavit tech rozpaku nas oba. navic mam cas, kdyz tam nechci pribehnout jak splasena kobyla. |
| |
| "Hm... a neflákej se tam celej den," dodává Jakub za tebou trochu chraplavě. Tohle už zní přesvědčivě mrzutě. Skoro. Pak se Jakub rovněž otáčí a míří kolem vozů dozadu ke stájím. Odpověď od tebe zřejmě nečeká. Vycházíš z hospody a dostáváš se na rušnou ulici. Dobře oblečení obchodníci, prostí řemeslníci, služky, žebráci v hadrech, toulaví psi, nahé děti... Vše se tady proplétá v pestré, tobě tak důvěrně známé směsici velkoměstského života. |
| |
| Jen zavrtim hlavou. Ale neotocim se k nemu. Nechci, aby ted videl, jak se tvarim. Nechci, aby videl, ze tohle je skutecne ta posledni vec, co jsem kdy chtela zazit, pohreb Sivyho... ze tohle si myslim, ez se nikdy nemelo stat... a nechci, aby videl, jak mne tohle boli... Rozhlednu se kolem sebe, nemuzu si dovolit kvuli tomu, jak se citim nevnimat veci kolem - to by taky mohlo byt to posledni, co bych ve svem zivote udelala. A mirim k chramu, rychlym krokem, abych to stihla, ale neutikam ani nechvatam... utikajici a chvatajici clovek je vzdycky napadny. |
| |
| Míříš ulicemi a uličkami k chrámu. Město znáš dobře a kromě běžného ruchu se cestou nic pozoruhodného neděje. Zanedlouho stojíš před svým cílem. Chrám na tebe znovu zapůsobí svou mohutností a snad i něčím jiným... Je veliký, důstojný, z tmavého kamene, má veliká dubová vrata kovaná mosazí. A klepadlo ve tvaru lidské lebky... Tu zvláští atmosféru kolem něj jsi začala vnímat teprve teď... vlastně už minule. Čím to asi bude? Vždycky to bývala jen obyčejná budova... |
| |
| Propletam se ulicemi a ulickami. Tvarim se tak nejak vselijak - na jednu stranu si davam pozor na okoli, na druhou stranu si vice nez jasne uvedomuji, kam jdu a proc tam jdu... Zastavim se pred tim chramem. Zvednu hlavu a zamracim se na nej. Nemam moc rada, kdyz se na mne budovy mraci. A budova je prece jen budova, i tohle je proste budova. Uz blbnes. Proste uz blbnes a proste je toho na tebe moc... Je to proste jen budova. Nic vic. Presto nejakou chvilku zevluji pred dvermi. A pak se nadechnu, a trochu dost nervozne a chvatne uchopim klepadlo a zaklepu. |
| |
| Údery se rozléhají temně a dunivě. Ticho... Jako bys to už jednou zažila. Musíš opět znovu zaklepat, než se konečně ozývá tiché zašramocení, zaskřípění a vrata se pootevřou. Stojí v nich týž mladý hnědovlasý muž v černém splývavém rouchu se smutným, vyrovnaným výrazem ve tváři jako včera. Pousmál se trochu, takovým zvláštním smutným úsměvem, zřejmě tě poznává. "Přeješ si?" ptá se tě tiše. Jeho hlas na tebe působí svým klidem a vyrovnaností. |
| |
| Zavrtim se a osiju se pod temi zvuky klepadla a pustim klepadlo, jako by bylo horke. A chvili postavam a mracim se na ty zavrene dvere. I kdyz kdyz se otevrou, jsem z toho jeste vic nervozni, nez kdyz byly zavrene. Nakrcim nos pred vzduchem z chramu. A pak se podivam na toho kneze. Trochu si oddechnu - preci jen jsem rada, ze je to tentyz knez, co jsem s nim mluvila. I kdyz uz si mne nejspise nepamatuje. Nezvladnu se na nej usmat. "... uz sem tu byla... ptala sem se, gdy ma pohreb Sivy..." zacnu ted tak nejak tise. ... ma ho mit tetkonc..." pokracuji a pak se mi hlas zadrhne a tak radeji dal mlcim. Koneckoncu, mozna neni moc co vic rikat. |
| |
| Přikývl a pousmál se na tebe. Smutně. "Já vím. Obřad začne za chvíli, hned po polední modlitbě. Když obejdeš zleva chrám, tak jsou tam vrata a branka na hřbitov. Projdi brankou, dej se směrem k chrámu, ale zezadu, od hřbitova. Najdeš tam malý domek - stánek mrtvých. U něj počkej. Krátce po poledni z něj vyjede kára a kněz, obřad bude u hrobu," vysvětluje ti tiše. |
| |
| Posloucham ho. A posloucham, kam mne nasmerovava, kudy mam jit. Pak prikyvnu na souhlas. Nejak nemam chut mu cokoli rikat, a ani si nejsem jista, ze bych ted byla schopna cokoli rikat, krk mam zadrhnuty nebo jako bych v nem mela vzpriceny knedlik. A tak jen prikyvnu, mozna je to castecne podekovani a i vyraz toho, ze jsem rozumela, co mi rika, a pak se otocim a vydam se ponekud loudave tam kam me poslal. |
| |
| Loudáš se ulicí a opravdu jsou tu velká vrata kovaná tmavým železem v nich zasazená malá branka. Do vrat jsou zapuštěné veliké kruhy, branka má kliku a pod ní zdobený zámek ve tvaru lebky. |
| |
| Zase lebka... jako by si nemohli najit nejaky jiny motiv... Zaskaredim se na ty vrata a na tu branku, a pak vezmu za kliku te branky. |
| |
| Branka povoluje jen s tichým zaskřípěním. Před tebou se objevuje hřbitov. Poměrně veliký, dobře udržovaný, alespoň v této části. Cestičky jsou tu široké, vysypané štěrkem, před sebou vidíš řady kamenů, novějších i ohlazených věky, sem tam i nevelké mohyly. Některé jsou zarostlé, jiné pečlivě udržované. Vládne tu klid, ruch z ulice na toto místo doléhá jen tlumeně... |
| |
| Rozhlednu se kolem sebe. V tehle casti hrbitova jsem rozhodne jeste nebyla. Hm, mrtvi se tady maj mnohdy lip, nez jak zijou zivi... ohodnotim mohyly a udrzovane hroby. Pak se vydam dal, zavru za sebou. Pokousim se jit tise, i kdyz se zrjeme nevyhnu krupani sterku pod myma nohama... ted mi to tady pripada nepatricne a stve mne to... ... mozna proste hledam cokoli, co by mne stvalo a cim bych se mohla zamestnavat, abych se nemusela zamestnavat tou jednou jedinou myslenkou... ze tohle bude pohreb Sivyho, ze ja tedkonc tady budu pohrbivat Sivyho... Jdu smerem, jakym mi rekl ten knez a koukam se po tom domecku. |
| |
| Celkem snadno nalézáš zadní stranu chrámu a u ní malý, pěkně udržovaný přístavek. Místo dveří má vízká dvoukřídlá vrata. Vedle vrat jsou opřena o zeď jakási dřevěná nosítka a stojí tu džber. Nedaleko vytrhává plevel u jednoho z náhrobních kamenů stará shrbená měš»anka. Jinak tu nikoho nevidíš. |
| |
| No dyk to rikam... mrtvy si tu zijou lip nez zivy... Dojdu k tomu domku... oci mi padnou na ta nositka, a nasilim se od nich odtrhnu, myslim, ze je mi celkem jasne, k cemu jsou... Normalne bych se posadila na obraceny dzber, ale ted se mi nechce ani tohle... A tak proste zustanu stat u toho domecku, castecne oprena o jeho zed. |
| |
| Nečekáš dlouho a nad tebou se rozlehne chmurné dunivé zvonění. Zvoní poledne... Zvonu v chrámu začínají odpovídat i další zvonice ve městě, ale máš pocit, že zvuk právě tohoto zvonu je opravdu divný... a zakusuje se ti až do tvé rozhárané duše. Zvon utichá, doznívá jakési klinkání zdáli. Stará žena se ztěžka narovnává a odkulhává zvolna cestičkou k bráně. Čekáš... A pak se otvírají se zaskřípěním vrata domku a z nich vykukuje muž středního věku s rozložitými rameny v hnědé dlouhé kytlici přepásané provazem. Jen ti krátce kývl., když tě uviděl a v zápětí už zase mizí. Slyšíš pár slov, příliš tichých, než abys jim mohla rozumět. Potom se ozývá vrzání a ze vrat vyjíždí dvoukolák naložený dlouhou úzkou bednou stlučenou nepořádně z několika starých prken, který tlačí onen rozložitý muž. Za chlapíkem vychází z vrat starý, drobný, docela plešatý mužík se svraštělou tváří, která vyhlíží jako sušená švestka. Má na sobě dlouhý černý pláš» s kápí, nyní staženou na záda. Vypadal by snad trochu kuriozně, na jiném místě, ale tady... Pak se střetáváš s jeho očima, snad až nekonečně starýma, ve kterých se tařka okamžitě začínáš topit. Jako by se ti něco sevřelo hluboko v těle. Ne, tenhle chlapík by nebyl směšný nikde. A v žádné situaci, ani kdyby stál nahý na náměstí... Pousmál se na tebe, smutně, mírně, nesmírně vyrovnaně... a snad i laskavě. Jako by se z něj šířilo cosi podivného, nedefinovatelného. Snad naprostý klid, mír, vyrovnání... Mužík také nic neříká, jen ti zvolna, důstojně pokyne. Za mužíkem vychází i tvůj známý, mladý muž, který ti dvakrát otvíral. Ani on nepromluví, jen na tebe kývne a pokyne ti, aby ses připojila za ně. A pak celý skrovný průvod vykročí a následuje ten povrzávající dvoukolák po cestičce mezi hroby. |
| |
| Kdyz se ozvou ty zvony, skubnu sebou. A vzapeti si vynadam. Vzdyt je to normalni, slysis to kazdy den, poledne se zvoni kazdy den... Jenze - jenze tohle poledne je jine, tohle zvoneni je ted jine... Nikdy mi zvony nevadily, dokonce se mi jejich zvuk libil... ale ted... ... ted se mi nelibi, ted se mi skutecne nelibi... jako by byl vsude, obklopoval cloveka, drzel a tisknul a dusil... Oklepu se. Na toho muze s rozlozitymi rameny se jen divam, a nijak na neho nereaguji. Kdyz se objevi ten dvojkolak, zamrkam a divam se na tu podlouhlou uzkou bednu jak uhranuta, jako mys, pred kterou se nahle objevil chrestys. Nejakou dobu se nepohnu, jen se divam... Nejakou dobu diky tomu ani prilis nezaregistruji toho drobneho plesateho muzika, protoze ten je proted nepodstatny, aspon pro mne... pro mne je mnohem podstatnejsi neco jineho nebo spise nekdo jiny... i kdyz ten to uz nevi... a nebo treba vi, treba skutecne neco po smrti je... Mozna by skutecne ten muzik byl smesny, ale ted a tady mi rozhodne smesny nepripada... osiju se, kdyz se na mne tak diva a pak to jsem ja, kdo prvni sklopi oci, rychle... Jestli je to mozne takhle rict, ponekud mne uklidni, kdyz uvidim toho mladeho kneze, co uz znam... Pokyvnu mu, tak trochu trhane, jako loutka na provazku, a pak se odlepim ode zdi a pripojim se za ne, jak naznacuje... Tak trochu na nejistych nohach a tak trochu toporne... Se sklonenou hlavou a tak trochu schoulena... vrzani dvojkolaku se zaryva do usi, do mozku, do srdce a do duse palcive a ostre... rozhodne nechci, aby mi ted kdokoli videl do tvare a do oci... ... tisknu ruce a zaryvam si nehty do dlani, abych aspon fyzickou bolesti trochu prehlusila tu druhou bolest, tu, co je mnohdy horsi nez bolest tela a co se tisi tak spatne a pomalu... |
| |
| Kráčíte pomalu po cestičce mezi hroby. Dvoukolák skřípe, kolébá se na nerovné cestě. Trvá nějakou dobu, než si uvědomíš, že mužík v černé kápi něco prozpěvuje. Tiše, tichounce, skoro to zaniká ve skřípotu vozu. Slovům nerozumíš, nápěv je pomalý, vážný, ale kupodivu vůbec ne pochmurný. Zní z něho vznešenost, důstojnost, snad dokonce i jakási naděje nebo radost. A z nějakého důvodu ti to ani nepřijde nepatřičné... Kráčíte do stále vzdálenějších částí hřbitova. Hřbitov je opravdu rozlehlý. Zahýbáte na úzké pěšinky, kola teď už musí chtě nechtě přejíždět přes okraje hrobů, které se stávají zarostlými, neudržovanými, někde docela nezřetelnými. Bavany a desky s vytesanými jmény nahradily docela malé valouny, někde úplně chybějí. Nakonec se zastavujete nedaleko vnější hradby města, na místě, kde se po zemi i hrobech rozlézá ostružiní. Voní tu heřmánek. A kolem asi sáh hlubokého hrobu se vrší čerstvě vykopaná hlína. Skřípání dvoukoláku utichá, umlkl i knězův nápěv. Nastalo ticho, rušené jen bzukotem hmyzu. Ruch města tady není téměř slyšet. Polední slunce svítí z řídkých mraků a hřeje docela letně, vane mírný větřík. Je to vlastně docela hezké a klidné místo, vypadá skoro vesele. Všichni tiše stojí a mlčí, i kněz, který pomalu došel na okraj hrobu a postavil se k vám čelem. Jeho svraštělá stará tvář je klidná a najednou i velice laskavá. Dívá se na rakev, pak na tebe... Je to zvláštní pohled. "Sešli jsme se tu," začíná tiše a mírně a jeho hlas zní jako šumění trávy ve vánku kolem vás, "abychom se rozloučili z mužem, který si nechal říkat Sivý. Žil tu s námi a vedle nás a jeho život byl dobrý. Jeho život však skončil a je na nás, abychom ho nyní vyprovodili na jeho poslední cestě. Jeho duše je tu stále námi, už však nahlíží jinam a je netrpěliva vydat se na svou poslední pou», jak jí nařizuje Velký řád světa. Prokažme jí všichni milost a poslední službu, kterou si jistě zaslouží. Rozvažme pouta, která ji váží k tomuto světu a k tělu, které jí dále nemůže sloužit. Umožněme jí š»astný přechod do Síní čekání, kde se setká s Bohy, zbaví se veškeré trýzně tohoto světa a připraví se na své znovuzrození. Nebo» duše toho, kdo věří, nezaniká. A Sivý věřil v Bohy, ctil je svým konáním i svým životem. A jeho duše, jak ji cítím, je silná. Vyšleme jí společně na její poslední pou» a přejme jí, aby se dostala tam, kde se dočká zasloužené odměny. A poté nové krásné příležitosti. Nového života," říká kněz zvolna, zvučným, takřka mladistvým hlasem. Pak pozvedá ruce dlaněmi vzhůru a začíná zpívat. Nápěv je týž, jako při chůzi, zní teď však vznosně, jasně a silně, svírá a rozechvívá tvou vlasní rozháranou duši až cítíš, jak ti slzy samy zalévají oči. A pak jako by byla zlomena nějaká hráz, můžeš doopravdy plakat. Vzlyky ti otřásají hrudí, slzy stéhkají po tvářích, tak moc a tak hojně, nedají se už zadržet... a snad to už ani nechceš. Knězův podivný zpěv jako by bořil obvyklé konvence, při kterých nemůžeš ukázat své city, dotýká se něčeho nesmírně velikého, citlivého, co vyvěrá ze samotné podstaty tebe sama. Vzlykáš, a náhle jako bys před očima rozmazaných slzami zahlédla Sivého. Stojí tu ve svých obyčejných, trochu ošoupaných šatech, které obvykle nosíval, se svým dlouhým štíhlým mečem u pasu. Usmívá se, kyne ti rukou jako vždycky, když se loučil a otáčí se... Překvapeně mrkáš zamženýma očima, ale tam kde teď stál Sivý, vidíš jen starého kněze, zpívajícího vzhůru k nebi, ve tváři podivný zasněný úsměv... Netrvá dlouho a jeho zpěv utichá. "Chvalme Bohy," pokračuje po chvilce tichého mlčení, kdy poslední tóny písně, jako by ještě doznívaly. A dívá se při tom na tebe. "Duše byla osvobozena a vydala se na svou velkou cestu. Vra»me nyní tělo Sivého Zemi, které náleží," říká a kyne mladému knězi a muži v hnědé kytlici. Ti se chápají provazů, které jsou podvlečeny pod rakví a pomalu, jemně a zkušeně jí ukládají do hrobu. Ani to nedrncne. Starý muž začíná opět zpívat, tentokrát jinou melodii. Rozvážnou, důstojnou, ale přitom takřka radostnou. Mladý kněz i hrobník se k němu přidávají. Slovům té písně opět nerozumíš. Mladík se shýbá, nabírá hrst hlíny a podává ti ji. Tváří se maličko tázavě a kyne ti hlavou k rakvi v hrobu. |
| |
| Následuji ten průvod za tím knězem. Tak nějak se ze všeho nejvíc ploužím, klopím hlavu a zarývám stále nehty do dlaně, až si roztrhnu kůži... ale tahle bolest je dobrá, tahle bolest je čistá, téhle bolesti rozumím a jsem na ní zvyklá... na co nejsem zvyklá je ta bolest vevnitř, která dusí a hrozí roztrhnout plíce nebo zastavit srdce, těžká a tíživá... ta, co nutí se prostě schoulit do klubíčka a nikoho a nic nevidět, necítit, prostě nebýt. Jenže místo toho procházím mezi hroby za dvojkolákem a kněžími... za dvojkolákem, na kterém je jediný člověk, komu na mne skutečně záleželo a na kterém záleželo mne... ...skutečně jediný? ještě stále?... ...kuš... jediný, komu na mne skutečně záleželo... a kdo me měl rád... i když moc nechápu proč... Nejraději bych tu bolest oplatila a způsobila tomu, kdo ji způsobil mne... ale nemám komu, zatím nemám komu, a tak jen bezúčelně trhám nehty svojí kůži... nikdy jsem nic takového nedělala... ... je to očiš»ující... je to způsob, jak přežít... do doby, než to budu moct udělat tomu parchantovi... Ano, vím, kněže, že tobě by se to nelíbilo... jenže víš, každý den v tomhle městě umírají lidi... někteří hloupě a někteří zbytečně... věř mi, že já to vím... a přesto je to každému celkem jedno, je jedno, kolik jich je... je jich pár, ale a» jich jsou třeba stovky, s člověkem to nehne... dokud mezi nimi není jeden jediný, na kom mu skutečně záleží... Vím, že by se ti to nelíbilo... jenže Sivý pro mne udělal to, co nikdo nikdy... ... vytah mě ze svrabu ven... kde myslíš, že bych skončila, když bych tam zůstala?... Kde myslíš, že bych byla teď?... Když jsem poprvé začala krvácet a krvácela jsem pár dní, měla jsem příšerný strach, že mi Tarek ublížil a já umřu... a jak mne zděsilo, když se to pak opakovalo... Anda, jedna z Tarekových holek na ulici když to zjistila se mi chechtala a prohlásila, že mám být ráda, že až krvácet nebudu, tak pak teprv budu v průšvihu, do té doby je to dobré... ... možná bych nepřežila zásah nějaké andělíčkářky... ... možná bych přesto všechno skončila jako Anda... ... možná bych nepřežila nějaký blbý setkání s někym, kdo je silnější... ... možná by mne zhoupli na provaze... ... možná bych přišla o ruku za krádež a vloupačku... ... možná bych shnila ve vězení... Všechno tohle je pravděpodobnější než to, že bych to skutečně zvládla... a naučila se a pochopila to, co vím teď... Ani moc nevnímám tichou píseň kněze, jsem ponořená sama v sobě a svých myšlenkách a úvahách. Ani moc nevnímám, kudy jdeme a že je tu vzásadě hezky. Až když se zastavíme před tím čerstvým hrobem... Zarazím se, vytržená ze svých úvah. Zamrkám, trochu zvednu hlavu, skoro bojácně, a rozhlédnu se. Raději sklopím oči, když se na mne ten kněz dívá... tak nějak se mu nevydržím dívat do očí. ... vidíš, kněže, ani nevíš, jak se Sivý menoval ve skutečnosti, kdo to byl... a mluvíš o něm... co ty víš, jak žil... Velký řád světa? Hovno řád světa, nějakej parchant mu tam pomohl, nemůže za to žádnej řád, ale nějakej hajzl... rozvažme pouta... hm, to si myslíš, že na něj mám zapomenout, kvůli tomu, aby jeho duše mohla přejít?... měl bejt tady, ne tam... hm, skutečně víš, že věřil v bohy? já sama si tim nejsem jistá... Jen stojím a mlčím s opět skloněnou hlavou a hryžu si rty. A snažím se neplakat, ale pak už to nejde... nejdříve neovládnu slzy, kutálí se po tvářích tiše a bez hlesu, ale pak už to nejde, pak už to nedokážu, a ramena a hrudník se mi chvějí pláčem, a já hryžu rty a choulím se do sebe... ... potřebovala bych se schoulit k někomu, zoufale bych se potřebovala schoulit k někomu, jenže jediný, ke komu jsem mohla je mrtvý... ... teď tady přede mnou... ... teď si tady už fakt sama, holka, teď si v tom už skutečně úplně sama... Když uvidím Sivého, zvednu prudce hlavu a zamrkám a zalknu se... ...je tady? fakt je tady?... usmívá se?... ... já se nemůžu usmívat... ... Sivý, to přece nejde, nemůžeš prostě jen takhle odejít... už blbneš, holka... Raději zase sklopím hlavu, když se na mne ten starý kněz dívá. ... chvalte bohy? spíš je teď nenávidím... nenávidím... za tohle... hlavně za tohle... nemůžu je chválit... nemůžu je teď chválit... ... můžu to říct, když budeš chtít, můžu ti to říct... ale nemůžu to cítít... Ale raději neřeknu nic. Naštěstí se po mne ani nechce, abych něco říkala. Když mi podává ten mladý kněz hrst hlíny, zarazím se, zamrkám a zatvářím se jako chycené zvířátko, jako zvířátko, co lapili do pasti.. Znova zamrkám a rychle si otřu slzy z tváře... ... absurdní gesto absurdní hrdosti, naprosto zbytečné a neopodstatněné... ... on to ví, že brečím... ... přesto to udělám, poslední gesto vzdoru... Vezmu od něj tu hrst hlíny třesoucí se rukou... je jasně vidět, že se mi ruka chvěje... a asi i může vidět tu čersvě rozdrápanou dlaň... vezmu ji od něj a pak jí hodím do hrobu na rakev... Když ta hlína zabubnuje na dřevu rakve, prudce se nadechnu a škubnu sebou, jako bych se vyděsila. |
| |
| Vidíš laskavé oči mladého kněze, vidíš, jak je přivírá, jako by sám poci»oval bolest. Pak se otáčí, chápe se krátkého rýče, který dosud ležel pod rakví. Všímáš si, že hrobník už má v ruce lopatu. Starý kněz se shýbá sbírá hrst hlíny a háže jí do hrobu. Pak se dávají oba muži s nářadím do práce, zkušeně a celkem rychle zahrnují hrob. Všichni tři stále zpívají. Hlína se vrší, brzy zakrývá rakev, vyplňuje jámu a nakonec narůstá v úhledný rov. Hrobník ho pěkně, takřka láskyplně přihlazuje do pravidelného tvaru. Nakonec na něj ukláddá nepříliš pravidelný valoun velký jako dětská hlava. Na malé plošce na něm je nehluboko vyškrábáno jediné slovo: Sivý. Pod ním je předvčerejší datum. |
| |
| Když zachytím jeho pohled, zase rychle sklopím oči. Ví, co si myslím? Může vědět, co si myslím? Blbneš... nemá, jak to vědět... Už ti to leze všechno na mozek... A stojím se svěšenýma rukama a pozoruji přes další závoj slz, jak hrob zahazují hlínou... Sivého hrob... Zůstávám stát, a mám pocit, že někdo ze mne vysál život, že někdo ze mne vysál chu» jít dál... ... aspoň proteď mám pocit, že se nedokážu pohnout dál... A tak jen stojím a dívám se, bez hnutí a bez hlesu okrem toho pláče. Na ten kámen se dívám jak uhranutá nebo jako myš, když se dívá na chřestýše... a nevypadá to, že bych se proteď chtěla hnout... |
| |
| Hrobník dokončuje svou práci a pohřební píseň umlká. Nastává ticho, kdy všichni čtyři stojíte a hledíte na čerstvý hrob. Jen hmyz pokračuje ve svém bzučivém poletování okolo, do vůně heřmánku se mísí pach čerstvé hlíny. "Ten, který si říkal Sivý, odešel," ozývá se po chvíli tiše starý kněz. Dívá se přímo na tebe. "Jeho duše se š»astně odpoutala od tohoto světa a vydala se hledat svůj další osud. Tělo bylo odevzdáno zemi. On odešel. Ale cosi po něm zůstalo. Ty, která jsi ho jediná z nás znala, vzpomínej na něj. Na jeho činy, na vše, co kdy dobrého učinil tobě i jiným. Čiň tak, jak bys činila, aby se on z toho radoval. Tak ve tvých vzpomínkách zůstane stále s tebou. A jeho činy stanou se trvalejšími a důležitějšími. Nedopus», aby se to, co vykonal, zdálo marným." Kněz se odmlčí a nechává svá slova vznášet se nad ztichlým hřbitovem. A pak tichounce a snad zamyšleně, pokračuje. "Ač se to nám, smrtelníkům, takové občas může zdát, tak tomu tak nikdy není. Nic není marné. Každý život a každá smrt má svůj význam, svou cenu. A nikoli lidé, jen bohové mohou dohlédnout do všech konců. A i to jen někdy..." dokončí kněz tichounce svou řeč. Zvolna opíše rukou ve vzduchu znamení svého řádu, kruh pro»atý klínem. Pak zvolna dělá několik kroků k tobě a bere jednu tvou ruku do své. Jeho ruka je měkká, teplá a vrásčitá. "Cítím s tebou, maličká," říká tiše a tebou jako by projel podivný záchvěv. Věříš, že to co říká, je pravda. "Nenech se zaslepit bolestí. Ona odejde. Před tebou je mnoho dnů. Mnoho lidí. Mnoho nadějí. A kdo nepřivírávírá oči zlobou, vidí je mnohem jasněji," dodává úplně tichounce. Pouští tvou ruku, naposledy se na tebe usměje a zvolna odchází. Neohlíží se. Přikračuje k tobě mladý kněz, jemně uchopí tvou ruku. "Cítím s tebou," říká i on upřímně. "A kdybys někdy nevěděla co dál, kdyby sis potřebovala promluvit, kdybys potřebovala pomoct... nerozpakuj se zabušit na vrata," říká ti, sklopí oči, pouští tě a kupodivu celkem rychle odchází. Přikračuje k tobě hrobník a tiskne ti ruku mohutnou mozolnatou dlaní ušpiněnou od hlíny. "Cítím s tebou. Buď s bohy. On vykročil dobře. Byl to pěkný pohřeb," dodává s uznalým pokývnutím hlavy. Pouští tvou ruku, shýbá se, nakládá lopatu a rýč, chápe se vozíku a pak se za rytmického skřípání kol i on zvolna vydává zpět ke stánku mrtvých. |
| |
| Když náhle ta píseň umlká, zarazím se a trochu zase zvednu hlavu. Tak nějak jsem si zvykla na ten nápěv, a že není ticho, že mne teď ten její náhlý konec a náhlé ticho vytrhne z mých myšlenek. Proč se na mne dívá? Sakra, doprdele, kurvaštelung, proč se na mne dívá? Na mne není nic k vidění. Na mně přece není vůbec nic k vidění... tím spíš ne teď... Odešel... houby odešel, nějakej parchant ho tam prostě poslal... vždy» žil rád... Sivý si uměl života vážit i užívat... Jistě, že na něj budu vzpomínat. Proč mi něco takovýho říkáš? Jsou lidi, na který nezapomeneš do konce svýho života... na některý zapomenout chceš a nemůžeš, a na některý nechceš a proto nemůžeš... na některý ve zlym, na některý v dobrym... Jenže on měl tady zůstat aj jinak, nejen ve vzpomínkách, víš? Tobě se to říká, kněže... To si kurvapiš, že se hodlám chovat tak, aby se na mne nemusel zlobit... a jak by chtěl... páč esli sem tak dobrá, abych dokázala, aby se radoval, tak vo tom vobčas dost pochybuju... ale aspoň aby se nemusel zlobit a nemusel se za mně stydět... esli to může vidět... Ale toho parchanta dostanu. To mi nezebereš. To mi nevymluvíš. Toho parchanta prostě dostanu. Marný... ne marný... spíš pitomý a hloupý a zbytečný... Někdo věděl, proč to chtěl udělat a proč to udělal, jemu to nepřipadalo marný... Ale já zase vim, proč chci udělat to co chci... Sleduji toho kněze, když dělá ten znak řádu. Je mi to celkem lhostejné. To nejlepší, co teď mohu k bohům cítit je lhostejnost... nemá-li to být vztek a nenávist. V první chvíli tou rukou málem ucuknu, když mne za ní vezme, ale nakonec to neudělám... ale ztuhnu a zatvářím se poněkud ostražitě a zvednu k němu oči. Nejsem zvyklá, že mne někdo drží za ruku... ... a včera ses nechala za ruku vést od Lesca a podala jsi mu ji sama... ... nejsem zvyklá na doteky... na doteky cizích... Nesevřu jeho ruku, ale nechám ji v jeho ruce. Chvíli se na něj dívám, do té jeho vrásčité tváře. Jak se mnou můžeš cítit? Jak můžeš vědět, co cítím a jak mi je? Ale kupodivu jsem nakloněna mu to věřit, kupodivu jsem nakloněna tomu mu věřit, že říká pravdu, že to není jen fráze. Přikývnu, trochu toporně. "Něgdy, dyš vodejde bolest už člověk necejtí nic..." opáčím stejně tichounce a chraptivě, jako bych shledávala hlas a vzpomínala si, jak mluvit. Navíc je ten hlas stále poněkud podbarven přestálým pláčem. Mnoho dnů? Otázka je jakých dnů. Mnoho lidí? Jako Masařka nebo Tarek nebo ten strážný ve vězení a nebo Bolek, co by mně s chutí zahřál, aby mi v noci nebyla zima? Jako Lesco? Mnoho nadějí. Nadějí v co? V to, že člověk prostě přežije? To je někdy dost... někdy málo... Vidět jasněji... jenže co vidět... to je právě to... co lze vidět, co člověk může vidět... Někdy toho člověku moc nezbývá. A mně asi teď nezbývá víc než ta bolest a pomsta... Usmát se na něj nedokážu, svěsím tu ruku jako by mi nepatřila, když mi jí pustí. Rozdrásaná dlaň bolí a krev z roztržené kůže je teplá... Když mi ruku uchopí ten mladý kněz, už to nevypadá, že bych ucukla, i když teď moje ruka spíše připomíná leklou rybu, je malátná a jakoby bez života. Přikývnu. I když nevím, jak bys mi mohl pomoci... nevím, co bys mi mohl říct... máš pravdu, ze svýho pohledu máš pravdu... a já ze svýho taky... Utíkáš? Proč utíkáš? Víš, co si myslím? Jistě, že víš. Bavili jsme se o tom koneckonců před nedávnem... víš, jak se k tomu stavím... a nesouhlasíš se mnou... ... utíkáš přede mnou... Na toho hrobníka se dívám poněkud vyplašeně. Pěkný pohřeb? Pro bohy, pěkný může být někdy život, ale pohřeb? Tim spíš někoho, kdo zemřít ještě neměl? Ale neřeknu mu nic. Neotáčím se po nich. Místo toho zůstávám sama u hrobu. Chviličku stojím, a pak si tak nějak polokleknu polosednu na zem. Nechci se zvedat. Nechci se teď zvedat. A nechci nikam jít. Mám pocit, že mne teď nohy neunesou, že teď nemůžu mezi lidi, že se teď nemůžu na nikoho ani podívat... |
| |
| Skřípění dvoukoláku zaniká v dálce, nastalo ticho, jen včely a mouchy bzučí v prudkém, téměř letním slunci. Vlasy ti čechrá svěží vánek a suší ti vlhké tváře. Sedíš na patách u čerstvého hrobu. Čas ubíhá. Nic zvláštního se neděje, je tu klid... |
| |
| Postupně se začínám dostávat ze vzpomínek a myšlenek zpátky. Je jen určitá míra toho, co člověk může unést, určitá míra pláče, vzpomínek a bolesti... Už mám pocit, že nemůžu brečet dál, že už nemám jak, že už jsem prolila všechny slzy, co jsem mohla a měla. Ze všeho nejvíc se teď cítím otupělá a prázdná. Krev na dlaních zaschla a ani ty drápance už tak nebolí... Co pálí jsou oči po slaných slzách... Otřu si dlaně do trávy. Vstávám, stále poněkud toporně. Ještě naposledy se podívám na ten hrob a na ten kámen... to jediné, co někomu cizímu může říct, že tady leží Sivý... a stejně to nikomu neřekne, kdo to byl... Otáčím se, a skoro loudavou chůzí mířím ze hřbitova ven. Až na ulici zvednu hlavu, a pak už o něco rychleji zamířím zpátky k hostinci... Jestli něco nechci, tak aby měl Jakub řeči... jestli teď něco nechci, tak si vysloužit další řeči... A» mi dají všichni pokoj... |
| |
 | Vycházíš se sklopenou hlavou z hřbitovní branky a vydáváš se ještě napůl ztracena v myšlenkách zpět. Ušla jsi asi patnáct kroků, když naproti sobě slyšíš hlas... "Grmpf. A éle, cák nám krysa přitáhla," ozývá se náhle před tebou. Uprostřed ulice sdtojím já v celé své pochybné kráse, šklebím se na tebe vykaženými zuby a navzdory tomu co říkám, nevypadám vůbec vesele. Spíš naštvaně a nebezpečně. Hodně nebezpečně. "Víš, žes mi výhrála lišku, Córky? Sekli sme sa tůdle s Veldem, von rátal, že nemůžeš bejt taková kráva, abys šla na fůnus svýho amanta. A já zas, že jó! A éle, gdo měl recht?" zazubím se ohavně. Řečený Veld zvolna přichází trochu ze strany, tváří se poněkud sveřepě a v ruce drží nataženou lehkou kuši. A ty v něm poznáváš "Kibice" z hospody. Podvědomně se rozhlížíš a vidíš, že za tebou, také trošku ze strany se blíží "Haxna". V ruce drží svůj okovaný obušek. "To je ále fakt š»astný shledání, že jó, Córky? Čék by málem zamáčk slzů. A fíknul sem ti céstu k nám, dyž si měla tůdle tak napílno, že ses ani nestačíla stavit a vybalit, co pro nás máš. Tak poudej, princezníčko, že seš taky ráda, že nás vidíš?" šklebím se snad ještě ohavněji než dřív. |
| |
| Prudce zvednu hlavu... Doprdelekurvastelung... to se dalo cekat... ... tagle to dopada, dyz si nedas pozor... ... dalo se to cekat, ze te nenecha... ... vedela si, ze te nenecha... a prece si mu vlitla do pasti jak hloupa husa. "... a helemese, Masarka..." opacim a zni to pohrdave. Potrebuju ziskat cas. Kruci, potrebuju ziskat cas a vymyslet, co ted... "... a ja sem este pred nedafnem ratala, ze se s tebou da ratat a ze hrajes fer, dys nabidnes..." opacim a pokyvam hlavou. Moc se toho vymyslet neda... kurva, tady se toho moc vymyslet neda... s tohodle se nejni jak vykroutit... je jich moc... |
| |
| Pousměju se a můj úsměv je opravdu hodně ošklivý. "Ták ták, nevinný počestný ptáčátko je náše príncézna? Cák se ti na starym Masařkovi nézdá? Checht..." šklebím se pobaveně. Veld i "Haxna zkrátili vzdálenost k tobě tak na pět sáhů. Veld se zastavil u mě, "Haxna" se stále blíží. Já zůstávám stát. |
| |
| Si hloupá... si stejně hloupá jak seš stará... a nebo si byla dost dlouho pryč na to, aby sis zkusila dělat iluze... ... jenže na iluze se umírá, na iluze se f tomdle světě umírá... ... stejně jako na zbraně... Není moc na výběr. Ve skutečnosti není vůbec na výběr. Protože jemu nebudou stačit ty věci... tím to neskončí... neskončí to zdaleka tim, že přídeš vo tydle věci, to bude jen začátek... Co se mi na tobě nezdá, Masařko? Ale nic... jen to, že ty na mně svý haxny nevztáhneš a tvý poskoci taky ne... ... a rozhodně se nehodlám zapojit do tvý stáje... Nemám moc na výběr. A nemám moc co ztratit - když to vyjde, můžu tím jedině získat. Když to nevyjde, bude to skoro stejně zlý, jako bych se vzdala... Není co ztratit... Je osvobozující vědět, ze není co ztratit. Situace je to na hovno. Ale buďto jsem v prdeli úplně, a nebo to vyjde a dostanu se z toho... "... ech, Masařko, poudalo se vo tobě, že na dohody a ke svejm lidem seš fér a grant..." protáhnu a zhoupnu se na patách. Chci upoutat jeho pozornost, chci ho ukolébat tím, že mluvím a zdánlivě nic nedělám. Ale velmi rychle přitom chci vytáhnout vrhací dýku a hodit jí, hodit jí po tom muži s kuší... Musím doufat, koneckonců, moc se nehýbe a nebylo by to poprvé, co jsem musela jednat a házet takhle rychle... a vím, kde je... vidím ho dobře, dobrý cíl... Chci hodit a pak se rozeběhnout, utíkat... směrem po ulici... je to na hovno, ale nic lepšího se nedá dělat... |
| |
| "Checht... Tož to sém. Gránt jak stéhno. Ále to ty lidi nesměj za.. KURVA!" odpovídám ti do chvíle, kdy jsi prudce vyškubla dýku a vrhla. Prudce sebou škubnu, pootočím stranou a zároveň nastavím pláš» proti vržené dýce. Jsem opravdu rychlý, na takového plesnivého dědka. Leč dýka neletí na mě, ale na Velda. |
| |
| I Veld sebou reflexivně škubl, když se zablýskla tvá zbraň. Ačkoli tvůj útok zřejmě nečekal. Nereaguje tak rychle jako Masařka, ale stačilo to, aby mu jeho pohyb zachránil život. Dokázal se téměř pootočit levým ramenem dopředu těsně předtím než jsi vrhla svou zbraň. Zároveň pozvedl kuši. Dýka ho tak jen sekla ve velmi šikmém úhlu po hrudi a zavadila mu o pravou paži. Otáčíš se a vyrážíš pryč jako nějaký zoufalý zajíc prázdnou ulicí. Strach tvým nohám dodává křídla... |
| |
| Heh, cekala jsem to, Masarko, cekala jsem, ze si budes myslet, ze ta dyka poleti na tebe... a prezil jsi dlouho na to, abys byl rychly... jenze nejsem tak hloupa, jak se zda... uz jsem chybu udelala, neudelam dalsi... Ztracena dyka je jen mala neprijemnost, jen mala neprijemnost oproti tomu, co se mohlo - muze - stat... Aspon se musel pohnout jak necekal, aspon musel vyvest z mireni tu kusi... a s tou rukou se mu ted taky bude hur mirit a strilet, preci jen... kazda vyhoda se mi ted muze hodit, kazda vyhoda mne muze zachranit... Necekam na nic, neohlizim se... neni na to cas, jestli to ma vyjit, musim byt rychla... velmi rychla... Utikam, jako bych v patach mela smrt... no, vysoce pravdepodobne v patach mam neco takoveho... Ech, Lesco, ja se vzdycky musim dostat do nejakyho pruseru... Musim to uzdrhat, musim se dostat na hlavni cestu... |
| |
| Běžíš, dáváš do toho všechno. "Sejmi jí! "Živou!" slyšíš za sebou výkřiky, ale nejsi si úplně jistá, kdo to byl. Párkrát jsi se pokusila změnit směr, zakličkovat, ale i přes vlastní kroky a vzduch svištící kolem uší slyšíš za sebou dusání nohou, nejméně jednoho nemáš daleko za zády. A šipka stále neletí... Proč? Proč nevystřelil? Ne, neukvapil se. Představuješ si, jak je Veld nakročený, pažbu kuše na rameni, míří, v miřidlech tvá záda, vydechuje, prsty tisknou spouš»adlo... Ale už je tu ohyb ulice. A za ním jiná ulička, až zahneš, budeš před kuší v bezpečí! Už už zahýbáš... Když ti něco prudce škublo pravým stehnem. Nejdřív sis vlastně neuvědomila, co se stalo. Udělala jsi ještě krok, dva, zahla... pak noha prostě vypověla poslušnost. Klopýtáš, padáš... Teprve teď si uvědomuješ prudkou křečovitou bolest, která ti jí projela. Šipka proletěla stehnem, určitě minula kost, jinak bys ty kroky jistě neprovedla, ale běžet se s ní prostě dál nedá. Alespoň ne... ne dobře. Několikrát ses převalila, nenatloukla sis, ale krev ti barví nohavici, je to zlé. Pokoušíš se zvednout. Rychlý pohled za sebe, Haxna s obuškem vybíhá zpoza rohu. Pohled do uličky... Nedaleko před tebou stojí mladík, spíš mladíček, snad tak patnáct let. Je velice dobře oblečený. Pestrý žlutý kabátec s rudým lemováním, černé nohavice, vysoké boty z jemné kůže, klobouk s volavčím peřím, lehký štíhlý meč u pasu. Dívá se na tebe poněkud vyjeveně. |
| |
| Nemám čas o tom přemýšlet. Vůbec o tom nemám čas přemýšlet, prostě běžím. Na přemýšlení bude čas potom, má-li být nějaké potom... Jasně, že se nehodlá ukvapit... taky bych nestřílela jen tak, nabít chvíli trvá... Kličkuji jak poděšený zajíc a pak zahybám do uličky. Není slepá, co si pamatuji, tak není slepá... Prudká bolest mne na okamžik vyvede z rovnováhy... zakolísám, zaklopýtám a pak už padám... snažím se dopadnout aspoň nějak koordinovaně, a rychle vstávám. A pak si všimnu toho mladíka. Nejde si ho nevšimnout... je strakatý jak papoušek... Ech... ale teď je to, co potřebuji... třeba tohle pomůže... Vstávám, a ani nemusím hrát, že bolestivě... teď to jsem já, kdo má výhodu, oproti Masařkovi a jeho kumpánům jsem to já, kdo vypadá důvěryhodněji... Na tohle se musí hrát, na tohle musím hrát, a trvá mi okamžik, než mi to dojde a než si to sesumíruji. Upřu na toho papouška úpěnlivý zděšený obličej a zamávám řasami... ani tohle nemusím moc hrát... lhala bych, když bych tvrdila, že nemám strach... "... pomoc!..." vyjeknu hláskem zděšené a zoufalé mladé dívčiny v nesnázích... postoj panny v nesnázích na tyhle týpky zabírá... někdy... ale je to to jediné, na co teď můžu hrát, jediná moje šance... "... pomozte!..." zopakuji, dělajíc ho tak spoluzodpovědného za své trable a záchranu a pokouším se vyhrabat na nohy. |
| |
 | Vypadám trochu vyjeveně při pohledu na dívku, která se celá zkrvavená snaží sbírat ze země pár kroků přede mnou. A při pohledu na otrapu s obuškem, který se žene za ní. "Hej! Stůj! Co... Co to má znamenat?" napřímím se v celé své nevysoké výšce a sebevědomí čerstvých patnácti let. "Nech jí být, chrapoune!" vykřiknu znovu a hlas mi při tom trochu přeskočí. A tasím, zbrkle, ne úplně čistě, nicméně rychle. Pak udělám dva kroky vpřed, k dívce, a stavím se do šermířského postoje, který mě kdosi určitě pečlivě učil. |
| |
| Vyhrabu se na nohy... zraněnou nohu se snažím pokud možno nezatěžovat, a zjistit, jak jsem na tom. Vypadá to na hovno. Jak útěk, tak boj po boku tohodle mladíčka... nezíská mi dost času, nedokáže to... Je mi ho skoro líto, jestli po něm pudou, zabijí ho jak kuře... jediná šance je, že tu není sám... že tu třeba není sám... a nebo, že to oblečeni je zarazí, že vypadá dost dobře na to, aby se odvážili pochroumat syna někoho vysoce postaveného... a riskovali, že po nich půjdou... Ale krve je jak z podříznutého vola, jestli nechci mít potíže se ztrátou krve, musím to zastavit... nemám moc času, ale doufám, že se mi povede aspoň vytahnout šátek a zadrhnout ho na té ráně... lepší něco, nežli nic... a bez toho stejně neuteču ani nebudu bojovat... |
| |
| "Haxna" trochu zabrzdil, přivřel oči při pohledu na meč, pak se zle ušklíbl. Nezastavil, blíží se dál rychlými sebejistými kroky. "Zmizni, smrade. Hned! Nebo vodplaveš stokou uškrcenej na svejch střevech, cucáku zasraná," vycení svůj zpovyrážený chrup. Mladíček pobledl, vidíš, jak pevněji, skoro křečovitě sevřel svou zbraň. Nicméně necouvl. A Haxna učinil několik kroků, je nad tebou, ani nezpomalil. Bleskurychle vyráží pláštěm proti mladíkovu meči, sráží ho stranou, rozmachuje se obuškem, přikračuje blíž a... A překvapeně hledí na meč zabodnutý hluboko v hrudi pod pravým ramenem. Mladík se kupodivu nedal ošálit pláštěm, včas zbraň stáhl a vzápětí vyrazil vpřed ukázkovým výpadem jako vystřiženým z šermířské školy pro mladé šlechtice. Nicméně vypadá, že výsledek ho překvapil přinejmenším stejně, jako Haxnu. Tobě se zatím při zemi podařilo vytáhnout šátek. |
| |
| Tohle nedopadne dobre... tohle nedopadne dobre... bohuzel asi ani pro jednoho z nas... Mne vysledek prekvapil stejne jako ty dva. Tohle jsem skutecne necekala, skutecne jsem necekala, ze to zvladne. Tahle rana musi Haxnovy stacit, tahle rana je dost spolehliva... aspon tohle, aspon jeden je pryc... ... ale ta kuse... Rychle zadrhuji satek kolem te rany a utahuji pevne a rekognuskuji teren. |
| |
| Haxna zbledl, ale jak už byl rozmáchnutý, udeřil obuškem po mladíkově hlavě. Snad ze vzteku, snad z hlouposti. Nebo prostě zatím nějak odmítá uvěřit, že by mu ten chlapec s mečem, který snad ani pořádně neovládá, mohl vážně ublížit. Mladík rychle uhýbá, obušek ho zasahuje do levého ramene, ale ne naplno. Přesto to asi není příjemná rána. Svou zbraň zabodnutou v lumpově těle nepouští, pokusil se jí asi vytáhnout, ale místo toho se špička meče v Haxnově těle pootočila a určitě tam způsobila další ošklivá zranění. Jestli předtím Haxna poněkud zbledl, teď přímo zezelenal, ucouvl, mladík konečně uvolnil svůj meč. Haxna přitiskl na silně krváchející ránu zmuchlaný pláš», dále ustupuje. Vypadá to jako by něco chtěl říct, ale místo toho zachrčel, zakašlal, na rtech se mu objevila krev. Za rohem se ozývají spěšné kroky a vzápětí odtud vybíhá Masařka následovaný Veldem. Když ti dva vidí situaci, zaráží se, zastavují. Vidíš jak se Masařkovi zúžily oči a hbitě teď přebíhají sem a tam, po tobě, po mladíkovi, po okolí... Tobě se podařilo uvázat šátek kolem krvácející rány na noze. |
| |
| Trhnu sebou, když mě zasáhne rána obuškem, dokonce mi ze rtů unikne tiché vyjeknutí a pokusím se vyprostit svůj meč z rány. Podaří se mi to až napodruhé. Pozoruji couvajícího raněného chrapouna, bledý, krvavá špička mého meče se viditelně chvěje. Pak se za rohem ozývají kroky a vybíhají ti dva další. Jeden z nich třímá kuši. Sice nenataženou, ale... "Chrudoši! Mstichu!" vykřiknu jasným pronikavým hlasem, který není ani zdaleka tak pevný, jak bych si přál. Dva rabiáty při tom nespouštím z očí. Ruka z mečem stále pozdvižená v šermířském střehu se mi už chvěje docela viditelně. |
| |
| Nenatazena! Ma nenatazenou kusi... Tohle je sance, tohle je vyhoda... Dal moc na nic necekam. Nedokazu utikat tak rychle, abych dokazala utect, nez on nabije... a nez zastreli tohodle mladickeho hejska, ktereho jsem do toho tak uvrtala... A navic - ten hejsek nekoho vola! Nejsme tu sami... na to, aby volal jen tak je podle meho nazoru pramalo inteligentni a pohotovy v tehle situaci... a sam se sebou nemluvi... jasne, synacek bohateho prece nebude sam... To mi zvedne sebevedomi. Ale nehodlam vahat ani chvilku, a v te dobe uz taham kamen a rychle pripravuji prak - abych mohla vystrelit po Vertovi, abych mohla Verta s kusi pokud mozno dostat... driv, nez on dostane nas... |
| |
| Maličko ucovnu zpět a stranou, abych udělal místo couvajícímu zkrvavenému kumpánovi, kterého očividně dostal tenhle hejsek. Zachrchlám, odplivnu si. "Chm... A éle, mládej hrdina. To sa en tak nevidí... Névim téda sice, co takovej nóbl lórd chce ďélat se zlodějskou děfkou. Ale pro ňa za ňa, dyž ceš chytit tripla a nechat se vokrást, nic mě do tého néjni, klídně si jí nech. Teď ále ceme to, vo co ta čubka vokradla svojí ródinu. Pak a» si táhne," znovu se ušklíbnu, zachrchlám a odplivnu si. Vypadám jako vždycky, ohyzdně, sebevědomě, klidně. Nevypadá to, že bych chtěl útočit. Stojím tu, zachumlán do svého špinavého, děravého, moly prožranéno pláště neurčitě zelené barvy a šklebím se na tebe. Na ruce mi nevidíš. |
| |
| Pečlivě sleduji ty dva obejdy, hlavně toho s kuší. Když přehmátne na své zbrani, tak prudce pokročím vpřed, abych ho nenechal natáhnout. Vypadám rozhodně a odhodlaně, jílec tisknu tak, až mi klouby ruky bělají, ruka se nicméně chvěje. To co chci se mi daří, protivník zvedá kuš před sebe a ustupuje. Asi ti ho ale zakrývám, vrhat na něj prakem by teď bylo dost těžké. Pak promluví ten ohyzdný starý chlap. Vidíš, jak ztuhnu, snad znejistím a vrhnu na tebe přes rameno trochu zmatený pohled. |
| |
| Pitomče, pitomče, uhni... jestli nabije, tak jsi mrtvý... pokouším se uhnout, tak, abych mohla pálit z praku... A doufám, že ti dva přijdou... doufám, že ti dva co je tenhle hejsek volá přijdou... a že přijdou včas... no, esli ho maj na starosti, tak by mohli běžet setsakra šnel, když po nich takhle křičí, když je shání. Ech, to se dalo čekat, Masařko... to se dalo čekat... si dobrej... ale z nás dvou to sem já, gdo má teďkonc výhodu... gdo teď vypadá verohodněji... Zatvářím se stejně překvapeně a zmateně, jako ten hejsek, a zase zamrkám a zamávám řasama v bezbranném gestu. A zatvářím se dotčeně. Nemohl mi uniknout pohled toho hejska... Já ti dám tripla... to bysem tag leda chytila vod tebe, ty parchante, a do ví, vod jakej si ho chytnul ty... a esli enem todle... moc bysem nesázela na to, že enem todle... Bacha na ruce... bacha na ty jeho ruce... to je to, co se mi nelíbí... jsem připravená uhnout... bohové, a» ty dva doběhnou... aď dobehnou... tendle to neustojí, ten hejsek to neustojí... "Jedinej, kdo se tady pokouší okrást poctivý lidi si ty..." prohlásím a zní to dotčeně... i když stále nezapomínám na ten dojem panny v nesnázích, to je to, co mne u tohodle hejska může pomoci, možná jediné... Musím si dát pozor nejen na to, co říkám, ale i jak to říkám... a tak se snažím shledat slova spisovně... nebo aspoň víceméně spisovně... Sivý to chtěl, Sivý mne to učil, abych se uměla vyjadřovat... "... a ti tví kumpáni... nikdy sem vás neviděla, dokud jste na mě nevyběhli..." |
| |
| Krátce zaváhám, polknu, pak udělám krok k vratům domu, u kterého stojím a několikrát do nich kopnu. "Chrudoši, Mstichu! U všech všudy ke mě! Pane Nerade, pošlete mi je okamžitě dolů, ohrožují mě nějací obejdové se zbraněmi!" vzkřiknu znovu, pravděpodobně někam vzhůru do pootevřeného okna nad sebou. Teď už poněkud rozzlobeným tónem. Strach jako by poněkud ustoupil nacvičenému autoritativnímu tónu. |
| |
| "Kch kch kch..." uchechtávám se a šklebím se na tebe. Ohavně a... ZLE. Oči mám chladné, nevyzpytatelné. "Copák, Córky, tak ty ňa naednou neznáš?Snad ze sébe ešče néchceš uďát nevinnou panénku, tomu snád nemóže uvěřít ani tó nejvěčí navóněný jelito. A snad aní tendle hošan," zašklebím se odporně. "Tak si přestaň hrát a naval ty prachy, cos sebrala u fotra sotva zaklepal bačkorama. A buď ráda, že to dopadlo takle," zakončím tvrdě. |
| |
| Dobrý je to... dobrý je to, zatím to vyšlo... zatím... doufám, že to vydrží... musí to vydržet... Teď už je v tom ten panáček taky, snad necukne... zatím to nevypadá, že by chtěl. Jen aby ti dva pitomci už přišli! Tuhle pozici moc dlouho neudržíme... Hlídám si Masařkovy ruce. To se mi nelíbí. Nešklebím se, nehodlám se šklebit... k tomu, co teď hraji se nehodí šklebení se. "Neznám tě a nesem Córky..." opáčím akorát, hrajíc dál svojí hru a tváříc se podle té hry... |
| |
| Z domu, do kterého kopal mladík, se ozývá nějaké dupání. Někdo zřejmě schází po schodech. |
| |
| "Jak céš, Córky," ucedím chladně. "Možná si myslíš, aká seš mazaná. Líbila ses mi. Ňal sem pro tébe dokonce slabost... Ale snad si zapoměla, že já se dycky starám. A nezapomínám. Tak téda, nech si ty prachy. A uží si je," zašklebím se ohyzdně. Pak se velice rychlým pohybem odhrnu svůj pláš» a skoro přesně v téže chvíli zadrnčí tětiva maličké, krásně vyvedené kuše, kterou držím v pravé ruce. Míří přímo na tebe. |
| |
| Sláva... konečně... ale že jim to trvalo, pomyslím si, když se ozve to dupání. Rychle, vy pitomci... no tak, rychle... Jo, mazaná... houby mazaná, Masařko... akorát sem v průseru, ve kterým sem fakt nechtěla bejt a nevim, jak z něj... Mohli sme se dohodnout, mohli sme se dohodnout, než si na mne poslal ty svoje chlapy k domu Sivýho... Esli něco chci, tak je to vypadnout z tohodle města... vypadnout... s Lescem, když by jel... a najít toho parchanta a to, co dostalo Sivýho tamhle za tu zeď pod zem... Jo, líbila... tak to vyprávěj ňáký naivnější cácoře... stejnak jako to vo tý slabosti... Nehodlám se nechat oblbnout jeho řečma a přestat dávat pozor, jak ruce schovává pod pláštěm... v okamžiku, kdy rozhrnuje pláš» uhybám, pokouším se uhnout... ještě dřív, než zjistím, jestli tam má vrhací dýku nebo kámen nebo kuši, jak se nakonec ukáže... je jedno, co tam má - vím, že to bude něco nepříjemného a na dálku... |
| |
| Bylas připravená, pohnula ses rychle, velice rychle. Bohůmžel jsi však na úhyb měla jen nepatrný okamžik. Ve zraněné noze tě ostře zabolelo, jak ses o ni opřela, vrhla jsi sebou do strany... a v té chvíli jsi ucítila náraz a palčivou bolest na levé straně hrudi. Skok ti rozhodně neudělal dobře, dopadla jsi, lapáš po dechu, před očima se ti tmí, v uších ti šumí a hlava se ti točí. Matně slyšíš nějaké výkřiky, mladíkovo překvapené vyjeknutí, vrznutí vrat... Nějaký starý hlas. "Co se to tu...?" "Zavraždil tu dívku, on jí zabil, střílej! křičí mládenec. "Kurva!" praví někdo. A následuje dupot, mísící se s duněním v tvé hlavě, cítíš nesmírnou slabost, i bolest slábne a chce se ti náhle strašně moc spááát... |
| |
| Prudce se nadechnu a vyjeknu bolesti, kdyz mne zasahne ta sipka... svuj uhyb dokoncim uz tak nejak nekoordinovanym padem, kdyz mne zasahne sipka a jeji naraz mi akorat tak pomuze na zem... Ale setkani se zemi neni az tak tvrde... nebyla jsem vysoko... a navic to neni ted ta nejhorsi bolest... Pokousim se k sobe pritahnout tornu, abych ochranila tohle... to, kvuli cemu mne chce Masarka zabit, to, co mi zbyva po Sivem... Pokousim se vstat, ale moc mi to nejde, bolest je prilis silna, a hlava se mota az prilis... nemam predstavu, kde je dole a kde je nahore, kdyz mi v usich tak sumi... Pak se ozvou ty hlasy... uz nemam silu je nejak poslouchat. Zustavam lezet a zaviram oci... ... konec?... ... proc se toho vsichni tak boji?... ... vzdyt to neni tak zle... neni to zle, kdyz uz to neboli, a jen se chce spat... |
| |
| "Tum, tum, tum... ...není tak zlá, jen se otřela o žebra. Horší je ta rána na noze, ztratila spoustu krve. Teď už je to mnohem lepší. Až se probudí, dejte jí silný kuřecí vývar. A dávejte jí pít svařené červené víno s medem, to ji posilní. Nu, je to zdravé děvče, myslím, že do týdne bude stát na nohou," slyšíš jakýsi křaplavý hlas. Návrat k vědomí a k bolesti není zase tak strašný. Vlastně tě skoro nic nebolí. A ležíš v něčem měkkém... a dokonce voňavém. Nejsi v nebi? |
| |
| Měkká a voňavá postel... moje bývala čistá, ale ne tak voňavá, vůbec ne, a navíc ne tak měkká... I Lescovy kožešiny na posteli voněly jinak a nebyly tak měkké... Nebe? Hm... jestli je todle nebe, tak to není vůbec tak špatný... Nebolí to, a postel je tu měkká a čistá a voňavá... a nikdo na mne nepokřikuje a nikdo po mne nic nechce a nikdo mi nenadává a nevypadá to, že by mně někdo chtěl ublížit nebo po mne šel a ani to nevypadá, že by se to v nejbližší chvíli mělo změnit... ... navíc se tady mluví o svařeném červeném vínu s medem a kuřecím vývaru... pro mne, zní to, že pro mne... No, takový nebe si dám líbit... takový nebe bych si nechala líbit, to sem vochotná i začít věřit v bohy... I když mi to nějak neštymuje, protože dyž by kněžouři mluvili pravdu, tak já nemám v nebi co dělat, to je jen pro hodný a dobrý a vyvolený a poslušný a tak a já nejsem ani jedno z toho... Ani se mi nechce otvírat oči... vypadá to, že nemusím... Jestli je to fakt nebe, jestli sem fakt v nebi, tak by tu mel bejt Sivý... ví už, že jsem tady? Ale nezvládla jsem to... uvidím ho brzo, dřív, než jsem čekala a předpokládala... ... ech, a asi i dřív, než si myslel a předpokládal ty, Sivý... ... ale nezvládla jsem to, nedokázala jsem dostat toho parchanta a pomstít Sivého... Místo toho mne odkrágluje takovej pitomej hajzl jako je Masařka... No vidíš, Lesco, slíbila jsem ti, že se do žádnýho průšvihu nepřimotám. Nevyšlo to... ale tohle sem fakt nechtěla a fakt nevyprovokovala... za tohle fakt nemůžu, i když až tak často to říct nemůžu, když si nechci lhát... ale tohle sem fakt nevyhecovala já... tu chybu s Masařkou sem udělala už dřív, teď se to jen vrací... To nebe nějak neštymuje. Vůbec ne. Já nemám v nebi co dělat. A navíc, když bys slyšela i něco jinýho než vo tom vínu a tý polívce, tak by si slyšela i to, že si zdravý děvče a že se ta šipka jen otřela o žebra... a to, že do týdne budeě stát na nohou... ... ale já nemám týden!... ... zdravý děvče? - no tak to teda moment... nejsem kobyla na trhu ani holka na prodani do hampejzu nebo na najmuti... Tahle myšlenka mne zchladí jak džber studené vody. Rychle otevřu oči a zamrkám... Houby nebe... ty hlasy předtím - jasně, ty dva přiběhli, přiběhli včas... aspoň víceméně včas... ... to sem jako fakt u toho hejska?!?! |
| |
| Otvíráš oči. Nad sebou vidíš táflovaný strop z tmavého starého dřeva, už maličko popraskaný. Kolem hlavy se ti vzdouvají prachové polštáře z jemné čisté látky, u nosu máš velikánskou duchnu, takže z místnosti toho zatím mnoho nevidíš. "Děkujeme ti, pane Valerie," ozývá se nějaký jiný, mladý hlas. "Není zač, proto jsem tady," odpovídá ten křaplavý. Slyšíš cinkání, pak cvaknutí dveří, kroky. |
| |
| Otevřu oči a zamrkám. Na ten táflovaný strop. Pak zamrkám ještě jednou. A pak nakrčím nos, mám pocit, že se v těch prachových polštářích asi co nejdříve udusím... No, moc toho vidět nejni... Pokusím se opatrně zvednout hlavu a nadzdvihnout se na loktech, abych se mohla rozhlednout kolem sebe. |
| |
| Pokoušíš se zvednout hlaviö, podepřít loktem... ouha! Jsi opravdu zeslábná, skutečně hodně. Jen podepřít se a přizvednout tě stojí nemálo úsilí, podaří se ti to až napotřetí. Jsi v nevelké místnosti zařízené velice pěkným starým nábytkem. Je tu postel, na které ležíš, krásně vaÿřezávaná truhla, na stěně zašlý obraz nějakého pána ve vyřezávaném rámu, malý stolek, dvě čalouněné židle. Dveře do místnosti se právě zavírají. A na jedné z židlí sedí žena asi čtyřicetiletá, docela silnější, oblečená v čisté prosté zástěře a jednoduchých šatech. Když ses pohnula, odkládá vyšívání někakého ubrusu, který má na klíně. "Jak se cítíš, má milá?" ptá se tě s úsměvem docela milým hlasem. |
| |
| Kruci... doprdele kurva štelung... tak tohle si nevychytala, holka... tak tohle si nezvládla... Jakub tě zabije, že ses nevrátila a pomyslí si o tobě, že si flákač a máš po srandě a nikam nejedeš... do hajzlu, to nemužu, ja prostě musim vodjet... Do piče, proč zrovna todle a teďkonc? Jenže to fakt nejde, teď fakt nevstanu... Lesco mne najde, nepochybuji o tom, že mne najde, že zjistí, co se stalo... Jakub ne... a ani to zjiš»ovat nebude, prostě mně vodmávne... ... situace na hovno... ... musím dát Jakubovi vědět... rači todle, než aby si myslel, že sem práskla do bot nebo že jsem flákač... Jak to říkal Lesco? Seš holka, chránili by tě? Tak to sem zvědavá, esli mi to projde, když sem holka... Jenže lhát teď nejni jak, do tohodle bysem se akorát zamotala... Pomalu a s obtížemi se mi povede zvednout na lokti a aspoň nějak vyhléhnout z těch prachových duchen a rozhléhnout se po tom pokoji, kde jsem... Ani si nemám čas obhlédnout tu ženu, protože mne osloví, skoro hned... nebo aspoň mne to připadá skoro hned... Má milá? Nikdo ni nikdy neříkal má milá, pokud to nemyslel ironicky... ale od ní to nezní ironicky... Chvilku mlčím. Nezapomeň, holka, co chceš, aby si mysleli... nemáš vyhráno, zdaleka nemáš vyhráno. Pokusím se jí věnovat úsměv, ale vyjde to spíše tak nějak rozpačitě a bolestivě. Trvá mi jen chviličku vymyslet odpověď, a opět si dávám pozor, abych vyslovovala dobře. A to jsem si myslela, že mi to bude na nic, když mne Sivý nutil se to naučit... při myšlence na Sivého to zase zabolí... tak to ještě bude trvat chvíli, než se uvidíme... "No... už mi bylo líp..." pokusím se jí odpovědět s dalším poněkud rozpačitým úsměvem. "Ten... hm... mladý pán... je v pořádku?" otáži se. Skutečně mne zajímá, jak dopadl ten mladej hejsek... co se mne fakt byl vochotnej zastat... a todle bude jeho bejvák, nebo spíše bejvák jeho papá... je dobrý dát na jevo účast... zvláš», když už tady určitě všichni vědí, jak to bylo... estli jim to teda stihnul vypovědět... ... ech... kurva, a» je v pořádku... ... může mně to bejt jedno, co s ním je, víceméně svou úlohu splnil, udělal přesně to, co sem chtěla a potřebovala a co sem doufala, že udělá... takže mi to může bejt jedno... ... jenže mi to jedno nejni... jenže jen tak ho nastrčit byl dobrej nápad, dyž jsem byla v těch sračkách, teďkonc, z nahledu to nejni a nebyl košer nápad... a nejni mi jedno, jak dopad... páč takle dopad kůli mně, páč sem ho do toho namočila... páč bysem fakt nechtěla, dyž by kvůlivá mne zemřel... ... teďka je ti to líto, co? teďka nechceš, aby se mu něco stalo, co?... ech, a dyž šlo do tuhýho, tak si vo tom takhle nepřemejšlela a prostě si ho nastrčila... ... ech, nejseš vo nic lepší než Masařka a Tarek... za tohle na sebe hrdá bejt nemůžeš... nejseš vo nic lepší... ... možná, že jim by to jedno bylo i teď?... ... pitomý a hloupý alibi... ... nejseš... ... udělal by to každej... ... nejseš... a ani Sivej a ani Lesco by za tohle na tebe hrdej nebyl... |
| |
| "Jenom lež, má milá," říká ti žena laskavě a s úsměvem se naklání a jemně tě opět ukládá na polštář. "Odpočívej, pan Valerius říkal, že musíš být úplně v klidu a nabrat hodně sil. Nemáš žízeň nebo hlad?" ptá se tě starostlivě. "O mladého pána se neboj, je docela v pořádku. Bohové, taková hrůza! Pan Alain nám vyprávěl, co jsi pro něj všechno udělala, jak jsi ho chránila a jak jsi málem přišla o život, chuděrko malá. Ale už se nemusíš bát, tady jsi v bezpečí. Přátelé jeho rodiny jsou u nás vždy vítáni," ujišťuje tě žena a lehce tě pohladí po čele. |
| |
| Nechám se od té ženy položit do polštářů. Koneckonců - nic jiného bych nezvládla, nemám sílu se ji vzepřít, i když to dělá takhle jemně. Nechci, aby to bolelo, a mám strach, že to bolet bude... a navíc jsem pitomě zesláblá, ach jo, zrovna teď. Jen zavrtím hlavou. Poněkud zaraženě. Nejsem moc zvyklá, že se o mne cizí lidé starají. Většinou to znamená, že něco potřebují nebo budou chtít... "Ne, děkuji..." odpovídám, opět si hlídajíc výslovnost. Nemám teď myšlenky na jídlo ani na pití... musím dát zprávu Jakubovi... a musím se z tohodle vyhrabat a postavit se na nohy... ... a taky by mne zajímalo, kde mám svoje věci, kde je moje torna a zbraně... ale ptát se nechci, jen se snažím rozhlédnout. Oddychnu si, když říká, že je mladý pán v pořádku. Tu úlevu se mi nepovede moc zakrýt. ... ulevuješ svýmu svědomí?... ... ech... ... co bys dělala, když by nebyl?... ... ale je! díky bohům, že je...! Ale když pak ta žena pokračuje, zatvářím se nanejvýš rozpačitě. Zamrkám, a tak nějak nevím, kam s očima. Tohle mne překvapilo natolik, že se mi rozpaky zakrýt nepovede. Tohle jsem nečekala. Tohle jsem skutečně nečekala. Čekala jsem, že dostanu vynadáno, že jsem do toho mladého pána uvrtala... čekala jsem, že bude vynášený mladý pán, jak statečně mne zachránil... možná trochu toho soucitu s dívkou v nesnázích - ale tohle ne. Tohle předčilo veškeré moje představy, jak se tohle může a bude odvíjet. Dělá si legraci? Dělá si ze mě legraci? ... nevypadá na to... ona to myslá vážně... Bohové, to snad ne... tohle přece ne... ... vždyť já ho nechránila, vždyť já po něm chtěla, aby chránil on mne, nastrčila jsem ho místo sebe... ... když bych mohla utéct, zdrhla bych... ... jo... nemá smysl si nalhávat, zdrhla bys... ... sám době by člověk neměl nalhávat nic... ... ale proto, že si zdrhnout nemohla si tam prostě zůstala, protože to jediný, co ti zbývalo bylo prostě, že se spolu udržíte dost dlouho na to, aby někdo pomoh... ... myslíš, že lhal? nebo si to fakt myslí, jak si ho bránila?... ... ech... vypadá jako příliš velký tele na to, aby dokázal takhle lhát a navíc aby měl důvod lhát, spíš by se snažil s toho vyjít tak, že von byl ten statečnej a zachránce... .. bohové, von si to fakt myslí! von si fakt myslí, že jsi chránila jeho... ... a voni všichni teď taky... ... přátelé jeho rodiny... ech, kurva, dyž bys věděla.... dyž bys věděla, že prostě byl po ruce a dobrej hejsek na použití... ... bohové, proč?... ... nechránila si jeho, chránila si svoji prdel... ... a dokážeš jim to říct?... ... dokážeš jim přiznat pravdu, jak to skutečně bylo?... ... nejseš hrdinka, i když si to voni myslí... ... ech, a není mi příjemný, že si to myslej... myslela sem si, že to musí bejt fajn pocit, bejt hrdinka, a že eště skvělejší fór je bejt hrdinou jen tak, páš si to vo tobě lidi myslej, a sám pro to nic moc neudělat... ... jenže to není příjemný... .... je to ... hm... trapný?... ... kruci, nesnáším stydět se sama před sebou... ... no a proč bys měla? prostě to vyšlo, vyšlo to mnohem líp, než jsi čekala?... ... protože je mi blbý bejt hrdinka před nekym, u koho ti bylo u prdele, esli jeho blízkej dovíco zařve na ulici a eště si mu k tomu chtěla pomoct, protože ti tvoje prdel byla přednější... ... no tak jim to řekni?... co ti brání?... ... ech... ... sou věci, kerý nejdou, sou věci, kerý nedokážu... ... jedna z toho je přiznat to týhle jednodušší milý ženský... Zase se na ní pokusím usmát, ale vypadá to teď dost rozpačitě, ještě rozpačitěji a nejistěji, než předtím. "Ale vždyť... to nic nebylo... neudělala jsem nic moc..." ... tak jí to řekni, no? Pokusím se na ni podívat, a jen z obtížemi se mi daří postupně netvářit se až tak rozpačitě. "... jsem ráda, že je v pořádku..." No, neřekneš, co? Tak si vychutnej pocit, jaký to je bejt hrdinkou... ... di do prdele a nebo táhni k čertu... todle si musim srovnat se sebou... já vim, jak to bylo, já vim, jak to je... nelžu... nelhala jsem jim... a ubezpečuju tě, že mi to vůbec není příjemný... jenže když bych jim to řekla, nepomůžu si... a ani jim... dej mi pokoj... |
| |
| "Však to bylo víc než dost," pokyvuje hlavou žena. "Takové nebezpečí! Jak by se náš pán podíval do očí panu Malenovi, kdyby se jeho synovi něco stalo? Ale já jsem to říkala, říkala jsem, že nemá chodit sám po městě, že jsou tu kdejaké živly, ba i mordýři! To není jako tam u nich, kde si může sám lovit kde se mu zachce. Ale na mě tu nikdo nedbá, mě nikdo neposlouchá. No a jak to dopadlo? Kdyby nebylo tebe, mohli ho dočista zamordovat! Taková hrůza! No, snad si z toho vezmou poučení, mladý pán i pan Moren. Jak říkám, copak nemáme dost čeledě? Vždyť já sama se občas bojím i na trh, aby mě nějaký bezbožný chmaták nepřepadl, a to si na mě nemají co vzít. Což potom takový mládeneček neuvyklý městu? Ale jak říkám, mě nikdo neposlouchá..." vypráví ti žena. |
| |
| No, to tedy bylo víc než dost... skutečně jsem udělala víc než dost... ... ale není to moc povzbudivá myšlenka. Nějak moc pánů. Nějak moc pánů na můj vkus. Chvíli mi trvá, než se mi povede se zorientovat ve jménech a vztazích, ale po nějaké době si myslím, že jsem si to přeci jen zvládla přebrat, že jsem to dokázala pochopit. "To je pravda..." přisvědčím té ženě. Pomalu získávám zase klid. Na přemýšlení o takových věcech bude čas potom, na to všechno bude čas potom. "... po ulicích je nebezpečno. Ale hlavně, že to dopadlo takhle... No, nejen po ulicích, ale aj na cestách..." Trochu se zarazím, jako bych si právě teď na něco vzpomněla. A pak se zase pokusím posadit. "Jste hodná, děkuji za všechno.... ale já musím dát vědět svému zaměstnavateli, kde jsem, za pár dní mám doprovázet karavanu, byla jsem ve městě jen na chvíli a nemohu se nevrátit anedat o sobě vědět..." |
| |
| Ženu tvá slova zjevně trochu zarazí ale pak se na její tváři opět objeví dobromyslný úsměv. "Ale božíčci, o tom nemůže být ani řeči. Mladý pán nám říkal, že byl rád, že tě znovu potkal co jste se neviděli a že ve městě chodíš na hodiny šermu... a ještě že tak, bohovéví, jak by to jinak dopadlo. Tedy, abys věděla, já s něčím takovým nesouhlasím, mladé dívky mají vyšívat a tkát, ne se ohánět nějakým mečem, to jsou ty novoty, za našich časů by se to nestalo... Ach co jsem to... á ano! Nepovídal, že cestuješ s nějakým kupcem. Rodiče ti to dovolí? To je přece velmi nebezpečné pro mladou dívku. A také nevhodné, pro dívku z lepší rodiny... Neboj se, to zařídíme a někdo z naší čeledě tě pak doprovodí domů, aby se ti něco nepřihodilo," ujišťuje tě žena dobromyslně. |
| |
| Bohové, do čeho jsem se to namočila? Co jim o mně navykládal? Do háje, co já teď s tím? Nemůžu popřít, co říkal, nemůžu to znevěrohodnit... jenže zároveň co můžu říct, když ani nevím, co jim navyprávěl? Takže umí lhát a vymýšlet si, a zřejmě dobře. Potřebovala bych zjistit, co jim sakra o mně navykládal. "Ano, chodím na hodiny šermu," rozhodnu se pro jistotu odpoutat její pozornost trochu jinam od toho kupce a nevhodného chování dívky z lepší rodiny. "Město je nebezpečné, jak jste sama říkala... Také jsem ráda, že jsem mohla mladého pána vidět. Mohla bych ho vidět?" zkusím otázku. Je to prašť jak uhoď, co já vím, co můžu jako dívka z lepší rodiny... no, nahatá nejsem, košili na sobě mám, vypadá dlouhá a vypadá že kreje co má, tak by to snad té ženě nemuselo připadat nepatřičné... kruci, co já vím?! Dyk je jedno, esli me uvidi nebo ne, nebyl by prvni, gdo me videl a nic na mne k videni neni! Ale navenek se snazim tvarit akorat mirne rozpacite (to mi nedela moc potizi), starostlive o mladeho pana a stale si hlidam vyslovnost. Je velmi snadný to pokazit, dyž nevíš, coby... tak aspoň tohle udrž... |
| |
| "Nu, aby tě takové velké mluvení nenamáhalo, měla bys spíš odpočívat," stará se žena. "Ale já ho zavolám, moc ti chtěl poděkovat, až se probudíš. Ani nevíš, jak jsme rádi, že to tak dobře dopadlo... Tedy, pro tebe samozřejmě nedobře, chudinko malá, ale alespoň že budeš v pořádku," povídá a zároveň vstává a jde ke dveřím. "Pane Alaine! Slečna Kórky se probudila! volá kamsi za ně. |
| |
| "Děkuji," odpovím ji zase a zase přidám ten plachý úsměv. Heh, se děláš... nigdá si tak neděkovala, a teťkonc se můžeš uděkovat... Kórky?!?! Ech... jasně... slyšel to vod Masařky... ... tak Kórky... zašklebím se pro sebe jen v duchu. Nesnáším to, nesnáším tohle oslovení... je v tom ten Masařkův oplzlý pohled a ještě oplzlejší slova a jeho ruka na mém zadku... ... ech... nebuď tak cimprclich... to se prostě holkám na ulici stává... Uf, hlavně, že tohle prošlo, že to neodmávla jako nepatřičné. Co já vím? Jediný, co sem slyšela byly různý žertem povídaný vtipy a oplzlý zkazky o slečinkách z lepších rodin a vidět a nevidět a svatební noc a postel, a houby vo tom vim. A Sivýho sem se na takovýdle věci fakt ptát nechtěla. Zajímáš mne, mladý pane. Seš větší ptáček, než sem si myslela, ne až takový tele. Teď si nejsem až tak docela jistá, jestli jsi nelhal v tom, co jsi jim říkal - ne z vlastní nevědomosti, ale protože jsi jim chtěl takhle lhát. To mne zajímá, co sleduješ... |
| |
| Ozývají se poměrně spěšné kroky a pak do místnosti vstupuje onen pestře oděný mladík, už ovšem bez klobouku a bez meče. Zadíval se na tebe a najednou vypadá nějak nejistě. Ohlédl se po ženě, která vás oba zvědavě pozoruje. |
| |
| Vstupuji rázně, ale když se střetnu s tvým pohledem a pak i se zvědavým pohledem služebné, trochu zaváhám. "Ech, jsem rád, že... to jsem rád, že jsi v pořádku..." říkám ti potom. Zní to trochu rozpačitě. Pak se trochu vzchopím a zadívám na ženu vedle sebe. "Hm... tedy... Milado, ty jsi slečně nepřinesla nic k pití? Vždyť musí mít žízeň. Víš co říkal pan Valerius," vytýkám jí jemně. |
| |
| Žena se na mladíka zadívala s trochu pozdviženým obočím, maličko se ušklíbla, zavrtěla hlavou a pak si trochu s povzdechla. "Slečna říkala, že žízeň nemá," podotýká důrazně. "Ale já jí něco přinesu," dodává, když přejede káravým pohledem i tebe. Pak se otáčí a odchází z místnosti. |
| |
| Když za Miladou zapadnou dveře, vypadám kupodivu ještě o něco nejistější. Kouknu po tobě, uhnu pohledem... Pak se zhluboka nadechnu. "Hm... tedy... dobrý den... Ech... jak se cítíš?" dostanu ze sebe ztěžka. |
| |
| Zatvářím se provinile, když se po mne ta služebná, kterou Alain nazval Miladou podívá. Nebo se o to aspoň pokusí. Alaina pak sleduji se zájmem a pozorně - i když to nehodlám dát moc najevo. Stále se před ním snažím a hodlám snažit hrát svoji hru, co jsem začala na ulici. Je to trapný... myslíš, že ví?... Hm... neřekla bych... Ale začala jsi tu hru, tak bys jí měla dohrát až do konce... Sklopím oči, a když mne osloví, zamávám řasami a podívám se po něm. "E... dobrý den," věnuji mu plachý úsměv. "Jsi pořádku?" otáži se. |
| |
| Polknu. "Eh... hm... já? Jo, jistě. Proč bych nebyl? Tedy, já..." otáčím se a vrhnu pohled plný obav na dveře, kterými odešla služebná. "No, víš, možná nemáme moc času. Mů... můžu se tě na něco zeptat?" hlas mi trochu přeskočí, zní to docela nejistě. |
| |
| "To je dobře," pokývnu hlavou a tiše se v duchu okřiknu, protože první slovo, které mne připadlo na jazyk bylo "fajn" a spolkla jsem ho v poslední chvíli. Jenže to by moc mému divadlu neprospělo a k dojmu, jaký chci vzbudit už rozhodně ne. Zatvářím se zase poněkud nejistě, když se tak otáže. Co ho může sakra zajímat? Ech... no, co... vykroutila jsem se už z horších věcí. "E... no, jistě," přikývnu a dívám se na něj, co z něj vypadne. Nezní to o nic jistěji, než jeho otázka. |
| |
| "Poslyš..." zdá se, že bych byl právě teď nejraději někde hodně daleko odtud. "Co... co z toho, co říkali... co byla pravda? Víš, našel jsem ty peníze... Nemusíš mít strach, nikdo jiný o nich neví. Strýci jsem řekl, že se známe, protože jinak... tedy, rozumíš, vyptával by se a..." nejistě na tebe pohlédnu. |
| |
| Poněkud se zarazím, když se tak otáže. "Díky," prohlásím děkovně a trochu plaše se na něj usměji, když se vyjadřuje o svém strýci. A rychle přemýšlím. Pak zavrtím hlavou. Kratičké gesto na získání času, ale stačí. "Lhal," prohlásím a zní to už sebejistěji. Jako slova někoho, kdo nemá co skrývat. A tak trochu i dotčeně, že se na něco takového vůbec může ptát. Mluvím bez váhání, bez velkého a složitého přemýšlení. Jsem zvyklá uvažovat rychle. A jsou otázky, které je dobré mít zodpovězené. A chvíli času jsem měla. "Ty peníze patří mne. Patřily mému pěstounovi, dostala jsem je od něho," pokračuji. "Jediné, co byla pravda je, že ví, jak se jmenuji. A kde jsem bydlela. Dost na to, aby věděl, že můj pěstoun měl peníze. Prostě je chtěli." |
| |
| "Ech a... kdo to byl?" ptám se a zdá se, že se mi ulevilo. Pokusím se na tebe usmát. Nejistě. |
| |
| V tomhle nemá smysl lhát. A nejspíše ani nechci v tomhle lhát. Sivý nebyl člověk, kterého bych chtěl zapřít... to spíš on by někdy měl důvod mne zapřít a stydět se za mne. Odpovím bez váhání. "Sivý, šermířský mistr. I když si nemyslím, že by ho tenhle floutek znal. Nemyslím si, že by se Sivý stýkal s jejich rodinou... ... i když... co já vlastně vím o Sivém... |
| |
| Trochu se zarazím. "Ach, ano... já myslel, kdo byli ti rabijáti. Oni chtěli... chtěli opravdu zabíjet," říkám, pak pohlédnu na svojí ruku a poněkud poblednu. Jako bych si na něco vzpomněl. |
| |
| Teď to jsem zase já, kdo se zarazí. "Ech..." usměji se trochu nejistě. "Jistě... nevím přesně... nevím o nich moc... skoro nic... zaslechla jsem jméno..." zase poněkud nejistě pokrčím rameny. "Chtěli," přikývnu. "Vypadali tak..." |
| |
| Kývnu. "Aha..." zní to trochu rozpačitě. "No, já jsem... řekl jsem strýci, že se z náme z dřívějška, od nás, z Dvojjezeří. Že se tu učíš šermovat. Tak..." zdám se být ještě rozpačitější. "Jestli chceš, můžu mu říct pravdu," dodávám a sleduji, co ty na to. |
| |
| Podívám se po něm zase poněkud nejistě... nebo spíše stále poněkud nejistě. Sice teď nejsem až tak nejistá, jak se tvářím, ale mám ten pocit, že je to teď celkem správný a bezpečný způsob, jak z tohodle vyklouznout. "Díky..." odpovím na to, co řekl strýci. Chytrý chlapec. Jen doufám, žes to nepřekombinoval příliš. Na jeho poslední slova zavrtím hlavou. "Myslím... myslím, že to nebude třeba..." opáčím pak tiše, opět si dávajíc pozor na slova a na výslovnost. "Nemuselo by se mu líbit... že... ze začátku hned nevěděl pravdu..." pokusím se. |
| |
| Odkašlu si. Zdá se, že se mi trochu ulevilo. "Dobře. Tak ale... Co se tedy doopravdy stalo?" ptám se tě. |
| |
| Stále se na něj dívám. Pak pokrčím rameny. "No..." začnu stále poněkud nejistě a zase pokrčím rameny. "Vypadá to, že mne chtěli okrást a zabít..." pokusím se to tak nějak shrnout. "Nebo spíše v opačném pořadí..." |
| |
| "A... ty je znáš?" vyptávám se. Zdá se, že jsem ještě stále nějaký pobledlý. Otřesený.I když se to snažím skrývat. A ti rabijáti mě asi opravdu zajímají, ne že bych ti nevěřil. |
| |
| Zavrtím hlavou. Pak pokrčím rameny. "Jak jsem ti řekla... skoro ne... zaslechla jsem jméno... párkrát jsem je zahlédla..." odpovídám ti. Zní to skoro omluvně, nejspíše je mi líto, že ti o nich nemohu a nedokážu říct víc. Jen tak dál... nelži moc, nesmíš se do toho zamotat... vhodně kombinovat pravdu se lží... A tvářit se tak, jak jsi se už jednou rozhodla... udržet tuhle roli... Je to jen divadlo... Život je ve většině případů prostě divadlo... |
| |
| "Aha... Řekneš... povíš mi, jak se to teda vlastně všechno s těmi chlapi přihodilo? A vůbec... o co šlo?" zajímám se už uvolněněji. |
| |
| Na schodech se ozývají kroky. Pak se otevírají dveře a dovnitř vchází služebná s kouřícím pohárem na malém tácku. "Tady je to svařený víno," konstatuje a přísně vás oba přejede pohledem. Pak si povzdychne. "No dobrá. Mám dole ještě nějakou práci. Ale né že to s tim povídáním budete přehánět. Slečna Kórky potřebuje odpočívat, pane Alaine," dodává důrazně. Znovu si povzdychne, staví vímno na malý stolek vedle postele, obrací se, vychází ven a zavírá za sebou dveře. Alain se za ní dívá a najednou se tváří ještě rozpačitěji. Dokonce máš pocit, že ve tváři lehce zčervenal. |
| |
| V první chvíli vypadám poněkud zmateně pod jejím přísným pohledem. Co je špatně? Co je kurva špatně? Co sem doprdele kurvaštelung udělala špatně, že na nás tagle civí? Co se jí nelíbí, do hajzlu? Pak mi to dojde a nemám daleko k tomu, abych neudržela vážnou tvář. To vona si jako myslí, že bysem s timdle hejskem... že bysme s timdle hejskem... Nebo si myslíš, že sem jako nevhodně voblečená, gdyž je tady se mnou kluk a nebo co? Ech, dybys věděla... Ech, a co... dyk na mě toho stejnak nejni moc co k vidění, jak mě poučil už Tarek, tak vo co de... Do hajzlu, nemůžu vodpočívat. Nemůžu vodpočívat, potřebuju pryč... potřebuju dát vědět Jakubovi... a Lescovi... Lescovi to azda nebude třeba, Lesco si to dokáže rychle zistit určitě rychle... ale s Jakubem budu mít průser... no, už tagle mám... Do prdelekurvaštelung, já musim vodjet! Já s tou karavanou musim vodjet!... Potřebuju vodjet... A potřebuju vodsaď zmizet... Když odejde, podívám se zpátky na Alaina. Jen dál v tomhle divadle... zamávám řasami a sklopím stydlivě oči, to vždycky zabírá, to vždycky na kluky a chlapy zabírá. Pak zase zvednu hlavu a zatvářím se poněkud nejistě. "No... není moc co vyprávět..." začnu. "Počkali na mě, a chtěli mě zabít a okrást... Pokusila jsem se utéct... a dál už to znáš," pokrčím rameny a zase zamávám řasami. "Budu mít průšvih," zkonstatuji a zatvářím se nešťastně. Víc nešťastně, než jak se cítím, ale přetvařovat se v tomhle moc nemusím. U Jakuba budu mít průšvih. A z Jakuba mám obavy - protože když se mu znelíbím, a co si máme nalhávat, nadšený mnou rozhodně není už od začátku, mám po téhle práci a s tou karavanou prostě nepojedu... "Spíš už mám," připustím a povzdechnu si. "Čekají na mě v karavaně, co s ní mám odjet a nevědí, co se mnou je... měla jsem být pryč chvíli..." |
| |
| Když jsi zamávala řasami a zamrkala, zdá se, že to skutečně zabírá. Zrudnul jsem ještě víc, trochu odvrátil hlavu, zdá se, že jsem z toho docela vedle. Až po chvilce jsem našel hlas a ten mi ještě jako na potvoru protivně přeskakuje. "Ech.. hm... aha. Teda, tedy... To přece... to se určitě vyřeší. Teď přece nemůžeš nikam jet. Já... řeknu strýčkovi a on tam někoho pošle. Aby tě omluvil. Nebo tam zajdu sám... A kam... Kam jsi měla jet?" pomalu nabývám ztracenou rovnováhu. |
| |
| Nedám na jevo, že jsem si toho všimla, jak to na něj zapůsobilo. Koneckonců, čekala jsem že to zapůsobí, a proto jsem to udělala. Na mně sice není nic k vidění, Tarek mi to říkal často, že na mně není nic k vidění, ale tohle zabírá skoro vždycky... i na starší chlapíky než je tenhle mladičký hejsek. Stále se tvářím poněkud plaše a nešťastně. "Ale já s nimi musím odjet... pípnu zase nešťastně jako ztracené ptáče. "Do Dorie, měla jsem jet s karavanou do Dorie... ale když nebudou vědět, co se mnou je, tak budu mít průšvih a nepojedu..." |
| |
| Zdá se, že nevím kam s očima. "To...to přece nejde, vyhrknu prudce. "Jsi zraněná... nemůžeš nikam jet. Vždyť... to prostě nejde. A proč jsi měla jet s tou karavanou? Je to důležité? Třeba bys mohla počkat na další... Nebo bych tě... někdo z nás by tě pak mohl dopravodit, až se uzdravíš," nabízím ti horlivě a opět poněkud zrudnu. |
| |
| No, nebylo by to poprvé, co jsem se cítila pod psa a co jsem dostala na budku... nebylo by to poprvé, co jsem dostala pořádnou nakládačku... a vždycky jsem se z toho musela nějak vylízat a prostě fungovat. "Odjíždí az pozítří..." prohlásím. Ale stále to nezní moc jistě. Podívám se na Alaina a poněkud nejistě se na něj usměji. Doufám, že to zvládnu... doufám, že to pro tentokrát taky zvládnu... jenže... jestli si Jakub bude myslet, že jsem nespolehlivá nebo že sem vzala roha, tak mám smůlu... stejně tak, jestli to bude vypadat tak, že jim k ničemu nebudu... jako lazar toho moc ochraně karavany nepřinesu... ... do hajzlu... do prdele a do hajzlu, kurvastelung, taky sis nemoh vybrat lepší chvíli, kdy mne zřídit... Další karavana... skvělej nápad, ale otázka je, kdy pojede... a jestli se dostanu do ní, v téhle jsem měla mít Závišova člověka... Ech, doprovod od vás... to bych se tam už radši dokodrcala sama, enže pěšky to půjde těžko a kde sehnat nějakýho koně, aniž bych ho čorla vědí bohové... Stojí to za hovno, celá tahle situace stojí za hovno... Na jeho otázku lehce pokrčím rameny. Raději nedělat prudké pohyby. "No, dala jsem svoje slovo a najmuli mne..." odpovím na jeho dotaz, jestli je to důležité. |
| |
| Pokývu chápavě hlavou. Zdá se, že dané slovo beru vážně. "Ach, jistě... Ale takhle přece... za tohle nemůžeš. A nemůžeš nikam jezdit. To by tě zabilo!" vysvětluji ti důrazně. "Tohle přece musí pochopit," dodávám. |
| |
| Věděla jsem, že to zabere... slovo je důležitý, naučila jsem se, že slovo je důležitý... ale není to hlavní zájem, proč chci jet... není to to hlavní... ale nic jinýho ti na nos věšet nebudu, skutečný důvod ti na nos věšet nebudu... už tak je dost, že ví Záviš a Lesco... Lesco... najdeš mne? Dokážeš zjistit, co se se mnou stalo? Řekla bysem, že dokážeš... něgdo jako ty to určitě dokáže... Esli mě budeš hledat... A akorát je otázka, co uděláš... Trochu váhavě se usměji a zase tak nějak nejistě pokrčm rameny. "Já nevím..." opdovím Alainovi a nemusím ani hrát tu nejistotu. Lidi většinou chápat nechcou... u někoho jako ty nechcou... jen velmi málo lidí, na prstě jedný ruky bys je spočítala, bylo nebo vochotný tě zkusit chápat a jednat aj kvůli tobě... |
| |
| "Určitě ano," pokývnu hlavou přesvědčeně. "Já... zařídím to. Řeknu jim to v té hospodě. Vysvětlím jim to. Co... co jsi tam vlastně měla dělat?" zajímám se. |
| |
| Nejsem až tak přesvědčená jako Alain, ale nedávám mu to najevo. Jsou situace, kdyz je bezpečnější a lepší s muži a kluky souhlasit, aspoň navenek. Přikývnu na souhlas. Lepší nápad nemám. Sama tam nedojdu. Prosit někoho, aby tam zašel - koho a jak? Tím spíš v takovém domě... Když se nabízí... Ach jo, doprdele kurva štelung, do čeho ses to zase namočila? A to proto, že si šla z pohřbu normálně jakoslušněj člověk... dyž bys to vzala zadem přes zeď , nejspíš bys je vobešla... Budeš si muset zase zvyknout, že teďkonc nejseš slušnej člověk... že tady teď pravidla pro slušnýho člověka moc nezabíraj a neplatěj... ... teď konc seš prostě zase holka sama na ulici... ... a esli a jak přežiješ a esli a jak dokážeš přežít je zas jen na tobě... ať se ti to líbí nebo ne... "Doprovod karavany... " odpovím mu. Nezní to tak sebejistě, jak bych chtěla. Protože fakt nevím, jak se k tomu Jakub postaví... nebo můj zaměstnavatel... ... co dyž to vezmou tak, že sem se namočila do průseru a nepotřebujou nikoho, gdo se je schopnej takhle blbě namočit do průseru? ... navíc nevim, jak mi Jakub věří... rozhodně mně nemá rád, to je jasný... a když mě moc nemusí, nebude za mnou stát ani mít důvod bejt shovívavej... ... navíc, dyž ses z toho průseru nedokázala dostat a nechala se tagle pocuchat... co je to za ozbrojenej doprovod karavany, dyž se nechá dobít jak pes a neubrání sebe?... to nebude dobrý doporučení... Jenže nic jinýho nezbejvá. Nic jinýho se stejně dělat nedá. Teď seš v týdle bryndě, a jak to bude dál s karavanou teďkonc na tobě až tak nevisí, udělalas, cos mohla... nebo si to aspoň myslim a nenapadá mě, co jinýho udělat... Nemám čas teď dumat nad takovými věcmi. "Já... skutečně bys to udělal?" otáži se a zase Alainovi věnuji jeden z plachých úsměvů a zamávání řas. "Děkuju moc..." dodám a zase sklopím oči. |
| |
| Zrudnu, sklopím oči, zdá se, že tvoje mávání řasami na mě zabírá až moc. "No... jistě, vždyť... tedy... určitě, já..." koktám a je vidět, jak moc se sám na sebe proto zlobím. "Já tam hned skočím. Zařídím to, řeknu jim, že jsi zraněná a že jsi tady a že nikam nemůžeš. Určitě tě omluví..." chrlím pak ze sebe překotně. A už se spěšně otáčím ke dveřím, abych co nejdříve vyrazil. "A... kde vlastně je, ta karavana?" zarážím se těsně před tím, než otevřu dveře. |
| |
| Nepřehnat to. Další mávání řasami neuskutečním, nehodlám ho uvádět dál do ještě větších rozpaků. To by mi nepomohlo, a ani situaci by to moc nepomohlo. Přikývnu na souhlas, stále s tím poněkud plachým úsměvem. Chtěla bych jim vzkázat, že budu v pořádku... jenže... skutečně to tak bude? Do hajzlu, doprdelekurvaštelung, co řikal ten felčar? Tejden? Zrovna teďkonc... no, to ses teda fak moc dobře neuvedla... ani u tej karavany, ani u Záviše... Lesco měl pravdu, přitahuješ průsery... "U Zlomeného kola," pípnu pak. "Skutečně moc děkuju..." |
| |
| "To... to je maličkost," vyhrknu. "vyřídím to a hned budu nazpátek, já... tedy... na shledanou," vyhrknu trochu zmateně. Prudce otvírám dveře a už slyšíš, jak se ženu po schodech dolů. |
| |
| Ležíš v měkoučké posteli, přemýšlíš. Je to tu pohodlné, dokonce velmi pohodlné. Leží se tu příjemně, je ti teplo, přivřenými okenicemi sem proudí pruhy světla ve kterých krouží prach. Slyšíš bzučení mouchy, vzdálené zvuky ulice. Jinak je klid. Tělem se ti rozlévá nezvyklá slabost a únava. Ztráta krve... inu, opravdu asi nejsi v pořádku. A oči se ti samy zavírají. |
| |
| Když se Alan tak žene po schodech dolů, nemám už mu k tomu co dál říct. K jeho zádům se mi mluvit nechce, a ani by to nesplnilo svůj účel. Když jsem zase sama, oddechnu si. Aspoň trochu. Je to tady jako past. Kdo ví, co můžeš čekat. Skvělý. Co chceš dělat dál? Jet s nima? Hm... myslíš, že tě vezmou? Uvedla ses jako průserářka. Přijdeš tam s rozbitym obličejem, a teď jim Alain půjde říct, že ses zase dostala s někým do křížku a žes tentokráte skončila hůř. To není dobrá vizitka. Potřebuješ odjet... jenže... jsi vůbec schopná odjet? S nima? A i když by ano - tak proč by tě brali? Měla jsi jet jako ochranka karavany. Ne jako lazar, kterého mají někam dopravit. Nejseš slečinka, aby sis vozila zadek na voze, měla sis to odmakat. A to v tomhle stavu moc nedokážeš, aspoň tohle si přiznej. V tomhle stavu by museli oni chránit tebe. Ach jo... A co Lesco? Lesco mne najde, Lesco je schopný zjistit, kde jsem a co se se mnou stalo. Otázka je, jak dlouho mu to bude trvat. A další otázka je, jak se tomu postaví. Říkal, že se mám vyhejbat průserům... no, tak to sem se teda moc nevyhnula... Neni muj vopatrovník, aby mi stál za zadkem a tahal mne z průšvihů. A timhle si ho teda taky nenaklonim. Copak o to, když bych se porvala a zvládla to, tak by to ještě šlo... ale nechat si takhle dát na držku... no, to si u něj fakt nešplhneš. Tim spíš, esli mu dojde, jak si k tomu využila tohodle hejska. Toho Alaina. Nevypadá jako někdo, koho by něco takového těšilo. A tys to prostě udělala, i když ti bylo jasný, že to nejspíš vodnese. No, na to nemůžeš bejt hrdá ani sama před sebou. Neuvažovala jsem nad tím takhle, když mi šlo o krk. Ale teď mám čas o tom přemýšlet. Víc času, než bych chtěla. A nemůžu říct, že by mi tyhle myšlenky byly příjemné. Člověk by se vždycky měl bejt schopnej podívat sám sobě do očí, aniž by se za sebe musel stydět. Dobrý, to je sice dobrý, ale teď si zase holka ulice. A tam platěj poněkud jiný pravidla, když chceš přežít. A tomu hejskovi se nic nestalo. Ale mohlo. A mělo. Třeba je aspoň nějaká spravedlnost v tom, že on z toho vyváz bez zranění, že si to schytala ty. Co teď? Tak především uvidíme, s čím se vrátí Alain. A pak uvidíme, co Lesco. Pak budeš moct přemejšlet, co dál. Zatím nevíš, na čem jsi. Myšlenky jsou čím dál tím pomalejší a lenivější a čím dál tím hůř se mi daří udržet oči otevřené... |
| |
| Asi jsi skutečně usnula, protože když se opět probíráš, je už šero. Odkudsi zdola je slyšet tlumené hlasy. Jsi trochu zpocená, cítíš se stále líně a zesláble, ale jinak je ti docela dobře. Jen zraněná noha trochu cuká a pobolívá. Také máš žízeň. A starosti, které se ti znovu neodbytně vtírají do hlavy, sotva otevřeš oči. |
| |
| Škubnu sebou a otevřu oči. A zamrkám do šera. Jak dlouho jsem spala, sakra? Podívám se z okna a pokouším se odhadnout, kolik tak může být hodin. To ještě Alain není zpátky? Kurva štelung. Zkusím pohnout nohou a zkřivím obličej. Nic moc. Ach jo... Jak dlouho tady budu v týhle pasti čekat, než sklapne? A kdy sklapne? Nevěřím , že mi to může dlouho procházet... |
| |
| Když se pokusíš pohnout nohou, je to o poznání horší, ostrá bolest ti vystřelí z rány poměrně intenzivně. Ošetření, které ti ránu nejspíš zklidnilo už patrně přestalo působit... Je to skutečně k vzteku. Čas se odhaduje poměrně dobře. Právě se začíná stmívat... |
| |
| Zašklebím se ještě víc. A tiše si pro sebe zanadávám - v duchu. Nechci riskovat, že mne kdokoli uslyší. Kruci, kde je ten Alain? Co teď? Vstát asi nedokážu... ... leda to zkusit... Zatnu zuby a pokouším se pomalu a opatrně vylézt z postele. |
| |
| Pomalu a opatrně si sedáš... tedy, po chvíli snažení se ti to zdařilo. Napodruhé. A stálo tě to poměrně dost sil. Noha bolí. A točí se ti hlava... Tak tě napadá, jestli bys to vstávání přece jen neměla ještě přehodnotit...? |
| |
| No, nebylo by to poprvé, co mne něco bolelo... jenže ta noha bolí skutečně nepříjemně. A to motání hlavy je ještě horší. Jestli něco nechci, tak rozplácnout se tady na zemi. Tím spíš, že jestli mi dalo takhle zabrat si sednout, tak se skutečným postavením se to nebude vůbec slavné... Co si pomůžeš, když se tady rozplácneš na podlaze jak žába. Opatrně si raději lehám zpátky. Skvělý. Fakt skvělý. Čekat. Na co? Až někdo přijde. At se vrátí Alain. S jakou se vrátí Alain. Jestli náhodou nepřijde Lesco, jestli už o mne ví. Nechce se mi čekat. Jenže to je asi tak to jediné, co mi zbývá. Co se ti chce nebo nechce je jedno. O tom to teď není. Nelíbí se mi to. Nelíbí se mi to tady, celá tahle situace se mi nelíbí. Jen jestli to nebylo z bláta do louže... Pokouším se poslouchat ruch v domě a odhadovat, co se děje. Ve svém stavu toho moc jiného nedokážu. |
| |
| Hlasy jsou natolik tlumené, že jim není rozumět. Nejméně dva jsou mužské a nejméně jeden ženský. Zdá se, jako by se o něčem dohadovaly. Trvá to nějakou chvíli. Pak zavrzají schody, někdo po nich stoupá. Někdo potichu a opatrně bere za kliku, pootevírá dveře, do pokoje vniká pruh světla. V něm se objevuje hlava tá starší ženy. Dívá se na tebe, zřejmě nechce přímo vstoupit ani na tebe svítit. Když se však pohneš, vstupuje s úsměvem dovnitř a lampu staví na stolek. "Tak už jsi vzhůru, má milá? Nemáš hlad? Nebo žízeň? Podívej, víno už bude úplně vystydlé, ani jsi neupila... No, však já to mladému pánovi říkala, že tě takové povíání vyčerpá... Chceš ho přihřát? A donesu ti kuřecí vývar, ostatní už večeřeli, posilní tě a udělá ti moc dobře..." vykládá ti laskavě a starostlivě a usmívá se na tebe. |
| |
| Kruci, o čem se dohadují? Doufám, že ne o mě... z toho nikdy nekoukalo nic dobrého... Ach jo, chtěla jsem jen nastrčit toho hejska, dostat se z toho a zmizet... ... a teď bych chtěla zmizet... jenže po svých to sama nedokážu... Kde je Alain? Už by přece měl dávno být zpátky... potřebuju vědět, jak to dopadlo... ... i když je mi to asi jasné, tahle příležitost odjet s karavanou je pryč, to jsi podělala. Napjatě poslouchám. Otočím se ke dveřím, když se otevřou. Pokusím se opět o úsměv, poněkud nejistý a plachý... ... no, tu nejistotu hrát nemusím, tu vůbec ne. Nevím, jak z toho ven. Nevím, jak se teď tady zachovat. "Ano," přisvědčím tiše. "Ráda bych se napila, " přiznám, stále tiše a poněkud nejistě. "Děkuji," nezapomenu dodat. A jen doufám, že nedělám moc chyb. Je rozdíl se to učit u Sivého. A je rozdíl pak být skutečně hozená do vody a muset to dělat. |
| |
| Žena se na tebe laskavě usmála. "Jen odpočívej, chudinko malá," říká a mateřsky tě pohladila po zpoceném čele. Pak bere pohár a odnáší ho. Patrně ohřát. Zezdola opět slyšíš nějaké hlasy. Netrvá příliš dlouho, opět se ozývají kroky na schodech a do pokoje opět vchází ta žena. Nese velký tác, na něm talíř polévky, půl bochníčku chleba a pohár, ze kterého se kouří. Jiný, než ten, který jsi měla u postele. Žena však nejde sama. Spolu s ní vstupuje štíhlý, nepříliš pohledný muž středního věku se světlými vlasy rovně zastřiženými na čele a u krku. Vousy má zastřiženy do pečlivě pěstěné bradky. Je oblečen do modrého měšťanského kabátce se stříbřitými, teď už poněkud oblýskanými, knoflíky, přiléhavých černých nohavic a měkkých, od půl lýtek dolů zahrnutých bot. Na levé ruce má muž stříbrný pečetní prsten. Muž tě přejede zkoumavým pohledem a pak pokývá hlavou, jako by se mu potvrdila nějaká jeho domněnka. "Vítej u nás, děvče. Škoda, že jsme se museli seznámit za tak nešťastných okolností. Já jsem Moren, Alainův strýc. Mrzí mě, že tě Alain uvrtal do téhle záležitosti, a kvůli němu jsi mohla přijít o život..." znovu pokývá hlavou. "To je to nerozvážné mládí. Nedá si poradit. Nu, alespoň že to nedopadlo hůř. Takhle si to alespoň zapamatujete a budete mít možnost se z toho poučit. Teď si ale nemusíš dělat žádné starosti. Samozřejmě se o tebe ostaráme, dáme vědět tvé rodině, že se zpozdíš. Alain říkal, že jsi měla obavy," opět vážně pokývl. |
| |
| Uf, tak tohle mi prošlo. Zatím snad žádná chyba... nebo aspoň ne závažná... Málem sebou škubnu, když se mne chystá pohladit, ale nakonec to neudělám a ovládnu se v poslední chvíli. Nejsem zvyklá na to, aby mně někdo hladil. Spíš čekám, že udeří... a rozhodně mi to není příjemné. Ale to nedávám na jevo, tvářím se stále stejně. V jiné situaci by mne zajímalo mnohem víc jídlo - ale teď je podružné, protože vstupuje ten muž. A já nevím, co si o něm myslet. Dívám se na toho muže poněkud nejistě - ani to nemusím hrát, skutečně nejistá jsem. Kdo to je? A co mi chce? Hodlá se mne vyptávat? Nepodívám se na něj přímo, zarazím se dřív, než to udělám. Neměla bych se na něj coby slušně vychovaná dívka ve svém postavení dívat přímo. "Ráda vás poznávám..." Takovouhle frází se nedá nic zkazit. Pokusím se usmát, stále to vypadá poněkud nejistě. Nedokázala bych se teď tvářit sebejistě ani když bych chtěla. Pokrčím rameny, způsobem, že to je zbytečné rozvádět a že je mi to spíš nepříjemné - což je koneckonců pravda - a jako by nemělo cenu se k tomu vracet. Po jeho slovech, že budeme mít poučení příkývnu na souhlas. A skutečně s ním souhlasím. I když si nejsem jistá, že máme oba na mysli stejné poučení. Teď bych ale něco měla říct. Nemůžu jen sedět jak pecka. "Já... děkuji velice..." odpovím potom. Nechce se mi vykládat. Nevím, co ví, a nechci udělat chybu. Bohové, co teď? Já chci pryč. Tohle zavání strašným průšvihem. Lesco, víš už, kde jsem? Nenecháš mne tady, že ne? Když by se aspoň vrátil Alan... zas bych byla o něco chytřejší. Spadla jsi do pasti, a sama se z ní nevykecáš, sama se z ní nedostaneš - nepustí tě. Nemyslí to zle, aspoň teď ne. Ale to na věci nic nemění. |
| |
| Moren přikývl na tvé odpovědi a soucitně pokýval hlavou. "Koho tedy máme vyrozumět, Kórky? Kde žije tvá rodina?" ptá se tě laskavě. Žena zatím postavila tác s jídlem na stolek u postele a krájí z bochníku krajíc chleba. Usmívá se na tebe. |
| |
| Bohové proč? Proč to chceš vědět a zrovna teď? Do hajzlu s tebou, zvědavče. Jestli se bude moc ptát, nemám mu co říct... protože všechno se dá ověřit. Ach jo, do čehos to zasejc spadla... doprdelekurvaštelung... Vod průseru k průseru, z jednoho se vyhrabeš a do dalšího zahučíš. Jo, v jedný věci měl Tarek pravdu - život je řada za sebou plynule jdoucích průserů... Zamrkám a zatvářím se zase poněkud unaveně. Jestli není jiný způsob, jak se těch otázek zbavit, tohle snad zabere... "Děkuji," nezapomenu poděkovat té ženě a zase se na ni poněkud nejistě usměji. Sakra, Alaine, gde si? Co ti na tom trvá tak dlouho? Potřebuju vědět, na čem sem... Ach jo, víš už, kde jsem, Lesco? Říkal jsi, že si mne najdeš, že si mne přes den najdeš... věřila sem, že to dokážeš... A kčertu, se svym důvěryhodnym obličejem a výřečností a zkušeností bys měl šanci mně dostat vodsuď... Ech, proč spolíháš na Lesca? Páč sem, doprdele, nigdy s takovejhlema lidma nejednala! Páč sem eště nemusela nigdy vařit tak úplně z vody! Páč sem eště nigdy nemusela hrát vabang s kartama, do kterejch vůbec nevidim! Páč cokoli řeknu mě může potopit eště hůř do eště většího průseru, gdyž zistí, že lžu! Kurva... dokázala bysem vodsaď zdrhnout, jen dybych nebyla takhle domlácená... určitě dokázala... Ale tagle nezdrhnu. A ani se z toho nevykecám. Rychle přemýšlím. Můj místopis je mizerný. Z toho, co jsem slyšela vyprávět obchodníky, námezdní žoldáky a kejklíře po hospodách. A z toho mála, co mne přiměl přečíst Sivý. Potřebuji něco, co je dost daleko... hodně daleko... a žijí tam normální lidé... a co vím aspoň, kterým směrem a jak přibližně daleko je. A zároveň to není nic vyhlášeného, spíše "zakopaného. Dorie by se nabízela - ale tam vím hlavně o trpaslících a navíc jsem o ní nikdy neslyšela dřív a nic víc. A kdo ví, jak je známá. Zvednu k němu unavený obličej. "Z Schitzendorfu." A teď se kurva už dál neptej... snad tě přesvědčí, když se budu tvářit dost jetě... |
| |
| Pan Moren lehce po tvé odpovědi zvedl udiveně jedno obočí. " Ze Schitzendorfu? Kdepak to je?" zajímá se. Nezdá se, že by ti nevěřil, jen ho to zjevně překvapilo. Tvého unaveného výrazu si možná nějak nepovšiml, nebo si ho neuvědomil dostatečně... Zato však na něj zareagovala služebná. "Ale pane Morene, nevidíš, jak je ta chudinka vyčerpaná? Teď rozhodně potřebuje teplé jídlo a odpočinek až do rána. Na povídání bude času víc než dost!" prohlašuje rozhodně. Bere misku s vývarem, usedá na židli vedle postele a zdá se, že tě hodlá krmit. "Ech... hmm... Pravda," odkašle si muž. "Odpočiň si a až ti bude lépe, zase tě navštívím a vyřešíme všechno, co ti dělalo starosti. Buď klidná... eh... slečno Kórky" loučí se s tebou, pokývne ti zdvořile hlavou a odchází. |
| |
| Vida. Tak aspoň tohle vyšlo. Doufala jsem, že mu to nic neřekne. "Směrem na východ," odpovím mu po pravdě. Tohle aspoň vím, něco málo o tom vím. Tvářím se stále stejně unaveně. No sláva, aspoň někdo si všímá... i když jsem čekala, že budeš všímavější. No, nejseš, taky dobře - tím líp pro mně, že nejseš. Ale pozor si na tebe dávat budu. Zatvářím se omluvně a jako někdo, kdo se snaží vypadat statečně. "To nic není... jsem v pořádku..." namítám tak nějak ne zcela jistě a tiše. Uf, už aby téhle komedii byl konec. Bohové, chci odsud pryč! Ale nevypadá to, že by to tak mělo být. Ona mě fakt chce krmit?! To snad nemyslí vážně... Zatvářím se poněkud zmateně a překvapeně, tohle jsem nečekala, a pak natáhnu ruku, jako bych čekala, že mi do ní dá lžíci - což doufám, že udělá. Nijak to nechci komentovat, zatím. "Já... děkuji, pane Morene..." odpovím slušně a zatvářím se patřičně vděčně. Bohové, ať už je konec! A doprdele, přestaň mi prznit méno, jako ho przní Masařka! Ale nic z toho nesmím dát najevo a taky nedávám na jevo. |
| |
| Služebná se na tebe po odchodu pana Morena mateřsky usmála. Lžíci ti do ruky nedává. Místo toho odkládá misku, přizvedává pod tebou polštář a pomáhá ti trochu více sednout a opřít se. "Jen si odpočiň, chudinko, Já tě nakrmím, nechceš? Ty vážně nevypadáš dobře, jsi celá taková bledá a unavená... Takové neštěstí. Ale jako bych to neříkala, město je pro mladého pána nebezpečné. A pro mladá děvčata jakbysmet," pokyvuje hlavou, skoro jako domácí pán. "Jenže mě nikdo neposlouchá," dodává. |
| |
| Pokouším se aspoň trochu nadzdvihnout a usnadnit ji tak rovnání polštářů a pomoci ji s tím. Asi by mi to v jiné situaci bylo příjemné, že se o mně stará. Ale teď ne, teď mne to akorát uvádí do rozpaků a nejistoty. Část z těch rozpaků a nejistoty je na mne i vidět. "Já ... děkuji... ale, zvládnu to sama..." pokouším se poněkud nejistě. Nikdo nikdy mne nekrmil, aspoň co si pamatuju. A nevím, jestli s tím chci začínat teď... Jistě, že je město nebezpečný. Co bys taky čekala? A nejen pro mladýho pána. Jenže, jestli v něm něgdo je zvyklý přežít, tak jsem to já... I když, zrovna teď si moc šancí nedávám. Tohles prostě prosrala, kotě, jak by řekl Tarek... a to si musíš přiznat. Kurvaštelung, Alaine, gde seš? Co ti to trvá tag dlouho? Doufám, že už si tady a akorát máš dost fištrónu na to, abys sem přišel až pozdějc. Bohové, Lesco, povedlo se ti mně najít? Říkal jsi, že si mne najdeš... Do háje, nenechávej mně tady... udělám nějakou botu a akorát se roztočí zase další kolo průserů... a je jen otázka času, gdy se mi nějaká taková bota podaří a gdy se to provalí... Kurva, nechci to spackat ještě víc, nechci naštvat Záviše tim, že to zpackám hned v začátku! |
| |
| "No, jak chceš," říká laskavě služebná. Opatrně ti upravuje peřinu, dává ti podnos s miskou a se lžící pokud možno stabilně na peřinu, z podnosu sbírá čistý velký ubrousek a zastrkává ti ho cípem pod krk. Pak ukrajuje z bochníku krajíc chleba a pokládá ho na podnos vedle misky. "Tak to tedy zkus, ale kdybys cítila slabost, klidně si řekni," dodává, sedá si na židli a pozorně sleduje, jak ti to půjde. |
| |
| V první chvíli mám co dělat, abych sebou necukla, když mi sahá na krk... nikdy nevěštilo nic dobrého, když se mi někdo pokoušel sahnout na krk. Ale opět se mi povede sebou necuknout - no, z velké části nejspíše proto, že rychlé pohyby mi teď skutečně nejdou... no, že obecně hýbat se mi moc nejde. Přikývnu, jak na poděkování, tak na souhlas a beru lžíci. Vida. Zase se mi hodí, že mě Sivý naučil jíst tak, jak to dělají "slušní lidé". Hodlám to zvládnout sama. Nechci, aby mne krmila... chci být sama, abych si mohla aspoň na chvíli oddechnout a nemyslet neustále na to, jak se tvářím a být ve střehu, co říká a co říct. A tak se skutečně snažím... |
| |
| Ruka se ti třese, ale když nakláníš hlavu nad misku, nějak to opravdu půjde, ani nebryndáš kolem. Vývar je silný, slaný a voňavý, teprve teď jsi zjistila, jaký máš hlad. A chleba... je celkem čerstvý, poctivý... a dobrý. Žena spokojeně pokyvuje hlavou a nakonec bere ze stoličky ubrus, který vyšívala. Kupodivu zatím mlčí. Snad tě chce nechat v klidu najíst. |
| |
| Tak pokecat se skutečně nechci... a nejen sebe... dávám si pozor, a raději se o něco nakloním. A usilovně se snažím, abych jedla kultivovaně - copak o to, před hltáním mne zabraňuje to, že mi to tak jako tak rychle nejde, ale skutečně se snažím necintat. A lžíci naštěstí umím držet slušně... a i když by ne tak úplně, tak se to snad dá svést na to, že mi skutečně není dobře. Bohové, ona tu chce zůstat?! Ale vyhodit ji n emůžu... |
| |
| Žena začíná vyšívat, pokyvuje hlavou a trochu se usmívá. Na tebe. "Chtěla bys přidat? Nebo ještě chleba? Chuděrko, musíš mít hlad," říká, když máš misku skoro prázdnou. "A tady je ještě svařené víno, to je dobré na krev," připomíná ti. |
| |
| Bohové, ona tady hodlá dřepět u mě?! Kurva proč? Hlídat mě nemusíš, tady se mi nemá co stát, tady mě nemá gdo přepadnout. Poslední, co bych chtěla je, aby tu seděla jak svatá na mostě a čučela. Chci klid, chci mluvit s Alainem a chci, aby mě Lesco našel. A chci vodsať pryč. "Ne, děkuji... bylo to dobré," pokouším se zachovat dokórum. Ale jo, bylo to dobrý... a hlavně to bylo teplý a bylo to jídlo... a navíc, už sem jedla ledascos... Víno? Jo, vlastně. Potřebovala bych se napít, pořádně napít. Ale picnout se teď nemůžu. Ale tohodle je trochu, a jestli je to fak dobrý na krev... a aspoň něco... Přikývnu a opatrně se natáhnu po pohárku. Nechce se mi tady něco pocintat. |
| |
| Žena ti ochotně podává a přidržuje pohár - abys to zvládla a nepobryndala se. Víno je sladké, voňavé a opravdu docela dobré. Už není horké, jen teplé. Ale žízeň skutečně máš. Když jsi dopila, sbírá žena pohár, chléb, nůž a dává ho na tác. "Opravdu už nebudeš? Nebo něco jiného?" stará se. |
| |
| Nechám si pomoci. Zaprvé se nějak neodvažuji s ní dohadovat, a za druhé musím připustit, že bych nejspíše pobryndala sebe nebo postel. Ve vínech se nevyznám - ale poznám, když mi nějaké chutná. Oproti těm patokům, na jaké jsem byla zvyklá... "Ne, děkuji, opravdu..." odpovím ji a pokusím se na ni usmát. Je mi hloupé od nich něco brát... a tak nějak se i bojím... Ach jo, už aby téhle šarádě byl konec... |
| |
| Žena se na tebe naposledy přátelsky usmála. "Tak si tedy odpočiň. Zhasnu ti lampu. Kdybys něco potřebovala, budu dole, stačí zavolat," dodává. "Dobrou noc!" přeje ti, odnáší tác i lampu, zavírá dveře. Ocitla ses ve tmě. |
| |
| "Děkuji," nezapomenu zase na slušné vychování. Ech... za tuhle dobu si děkovala mnohem víc než jindy za měsíce... Tvářím se stále stejně, opět pokus o unavený úsměv. Když odchází, oddechnu si. Ale jen na chvíli - tma mne nepotěší. Nerada usínám ve tmě... A teď tady, ve tmě a v cizím domě... Těžko usnu. A nechci usnout. Chci odsud pryč. Chvíli ležím a snažím se rozkoukat. A pak se pokouším zjistit, jak je mne ochotné poslouchat moje tělo. |
| |
| Tma je opravdu temná, téměř naprostá. Jen štěrbinou pootevřené okenice sem proniká... No světlo ne. Ale na rozdíl od čehokoli jiného tady je ta škvíra alespoň trochu vidět. Tělo... tělo je unavené, zbité a bolavé. Cítíš bezesporu nezvyklou slabost a únavu. Pulzující horké škubání ve zraněném stehně. Hlava, žebra záda... to už jen tak trochu pobolívá. Ale rozhodně ti to nepřidá. Ne necítíš se zrovna dobře. Na vstávání nebo dokonce na útěk... ani pomyšlení. |
| |
| Pokouším se rozkoukat. Nesnáším spát v úplné tmě... vůbec nemám ráda být v naprosté tmě... tenhle fakt mi na náladě nepřidá a nepotěší mne. Okenice by pro mne v normálním stavu nebyl moc velký problém... Ale teď? Tohle zjištění mého zdravotního stavu mi náladu ještě víc zhorší. Jsem tu jak v kleci. Dřepím tu jak husa v krmníku. A čekám, co se bude dít... Kurva, nesnáším čekat, co se bude dít... protože většinou, když čekám, co se bude dít, že dějou akorát průsery... a z tohodle průser bude. Esli se z toho nedostanu, tak z tohodle průser bude... a velkej... Koukám do stropu a usilovně se snažím vymyslet, co teď. Jenže zjišťuji, že mě nic nenapadá, že se moje myšlenky motají stále v kruhu. A že je mi jasné jedno - že neuteču. Že odsud ted neuteču. Ne sama a po svých... |
| |
| Myšlenky víří hlavou, nekonečné, znepokojivé. Tělo by spalo, i když vytrvale a nepříjemně bolí, hlava nechce. Asi máš i mírnou horečku... Pokoušíš se najít pohodlnou polohu, zahnat chmury, ale nejde to a nejde... k uzoufání dlouho... Nakonec jsi však asi přece jen usnula. Poznáváš to podle toho, že se probouzíš. Prudce, náhle, nepříjemně. Chvíli se ti zdá, že snad ještě sníš, že je to jen zlý sen... Ale není. Svíravý mrazivý pocit přebíhající z hlavy po páteři až dolů, rozechvívající končetiny. Tak cizí, tak nepříjemný... A přece divně povědomý. To už jsi zažila. |
| |
| Ani si neuvědomuji, kdy jsem usnula. Pokouším se přemýšlet. Pokouším se najít polohu, ve které by mne to moc nebolelo. Přemýšlím, jestli bych tu po ruce nahmátla něco, co bych si mohla aspoň přiložit na čelo, co by studilo... ... a najednou se probouzím. Prudce, s trhnutím. A náhlým mrazením... Bohové! Ne, to ne... teď ne... Doprdele kurva štelung, dyk ho Lesco zabil! Do hajzlu, dyk ten parchant natah brka, sama sem to viděla! No dobře, a aj esli ho nezabil, tag z něj vylítlo to něco, tag asi byl mrtvej, ne?!? Třeba znova... ... ech... no, dyž znova, tak třeba může znova... Kurva... kurva, kurva, kurva... Gde je aspoň něco do ruky? Pokouším se hrabat z postele. Kčertu, přece tu nebudu ležet a čekat, až mě dostane?! |
| |
| Polévá tě studený pot, cítíš strach. Vzepřela ses na rukou, i když se ti chvějí slabostí. Chvatně odhrnuješ těžkou a nešikovnou vyhřátou duchnu, která tě poutá na lůžku. Hrabeš se z postele, ale ve chvíli, kdy jsi došlápla na zem ti poraněnou nohou projíždí oslepující bolest... Když víceméně přicházíš k sobě, zjišťuješ, že napůl ležíš, napůl sedíš na zemi v úplné tmě. Chvěješ se bolestí a chladem, ve stehnu ti pronikavě pulzuje, jako by ti do něj někdo rytmicky šťoural dýkou. Slyšíš svůj svištivý přerývaný dech a zběsilý tlukot srdce, který se jen velmi zvolna uklidňuje. Mrazivý svíravý pocit, který si měla před chvílí zmizel. Jako by nikdy ani nebyl... |
| |
| No tak, eště trochu... musí to jít... přece to musí jít... Ale ono to nejde... Ani nevím, jestli jsem vyjekla, doufám, že ne, tisknu rty a snažím se něčeho zachytit... Co se stalo? Rozhlížím se, pokouším se proniknout očima tu tmu... Zima a bolest... nic moc kombinace... Tos tomu dala... V té lázni... stejně, jako v té lázni, a nic se ti nestalo... stejně jako v tom pajzlu... ... jenže... jenže kdo ví, co se stát může?... kruci, nejni to jen tak... A teď se dostaň nahoru. Teď se dostaň hezky zase zpátky do postele... Ta noha tě neunese. No, dobře, máš dvě. A ruce. Musíš se vzepřít na nich... Tisknu rty a pomalu a obezřetně se snažím dostat do postele, pokud možno chci nechat v klidu tu zraněnou nohu... Jenže ta noha není tvůj jediný problém... ale na zemi zůstat nemůžeš... |
| |
| Opatrně se opíráš o postel, šátráš rukama vzpíráš se na nich a na zdravé noze. Obojí se třese jako sulc, raněnou nohou vystřelují pulzy bolesti. Mírně se ti točí hlava... Nakonec se ti přece podařilo nasoukat a částečně usednout, částečně se svalit na postel. Oddechuješ, zatínáš zuby a snažíš se přemluvit, že to vlastně ani moc nebolí... jenže to bolí a už dlouho. Snášet krátkodobou silnou bolest je nepříjemné, ale dá se to vydržet. Snášet vytrvalou tupou a ne úplně slabou po několik hodin a nevědět kdy skončí, je horší. Alespoň v současné chvíli se ti to zdá. Nutno dodat, že po tomhle tělocviku bolest není ani tupá, ani slabá... Oddechuješ, marně se snažíš najít pohodlnější a nebolestivou pozici. Tma kolem tebe je hustá, ticho téměř naprosté. Jen odněkud zvenčí začíná doléhat chmurný hluboký zvuk zvonu. Půlnoc. |
| |
| No tak... no tak, funguj... no tak, eště kousek... dyk to nejni tak strašný přece... ...ale je... bolí to kurevsky moc... Oddechnu si, když se mi povede dostat se na postel. Aspoň todle nebudu muset vysvětlovat. Fakt bych nerada vysvětlovala, co dělám na zemi. To, že jsem spadla by mi nikdo neuvěřil. A pak se snažím prostě jen nějak dýchat. A moc se nehýbat. Ne víc, než je nutné. Opatrně se snažím najít polohu, ve které by to nebolelo... nebo aspoň, aby to bolelo málo... Ze všeho nejvíc mám chuť brečet. Bolestí, obavami, vztekem, bezmocí... Ten zvon mě překvapí. Nepříjemně. Alain už nepřijde, dneska už ne, uvědomím si vztekle a bezmocně. Nevim, co mu tak dlouho trvalo. Jenže o půlnoci nepřijde. Bohové, proč? A Lesco? Lesco o mě nejspíš neví... Neví? Myslíš, že je tak neschopnej? Nebo mě tu nechal... To je pravděpodobnější. Jasně. Nebude tě furt tahat z průserů. Asi chce zistit, jak seš dobrá. A nebo ten, co stojí za nim. Jenže - todle nedám. Nejsem tag dobrá. Prostě nevím, jak z tohodle. Kurva, potřebuju ven... To, že mě tu Lesco nechal mě nenaplní vztekem. Kupodivu. Spíš smutkem a další várkou obav. A prázdnotou. Nemám teď daleko k tomu začít fakt brečet a usilovně mrkám, abych zastavila první slzu. Hloupá huso. Cos čekala? |
| |
| Neveselé myšlenky ti běží hlavou. Bolest v noze ustupuje v nepříliš pronikavé pobolívání, nepříjemné, ale už alespoň snesitelné. Stejně je to ale k vzteku. Jsi unavená, bolavá, bezmocná. Bezútěšné myšlenky se ti honí hlavou dlouho. Nakonec přece jen znovu upadáš do neklidného, a přitom téměř mrákotného spánku pramenícího nikoli z obyčejné únavy, ale spíše ze ztráty krve, z vysílení a vyčerpání. ....................................................... Procitáš. Něco tě budí. Jakési skřípnutí a lehký, nesmělý dotek na tváři. |
| |
| To není probuzení, u kterého bych přemýšlela. To není probuzení, u kterého bych váhala... Jsem pomalá, zoufale pomalá - i když si to teď neuvědomuji. Jednám pomalu, ale naprosto automaticky - rychle a okamžitě chňapnu po té ruce nebo tom, co se mne dotýká na tváři... i když rychle a okamžitě má teď nejspíše poněkud jiný časový úsek, než bych si představovala, chtěla a než bych udělala ve svém normálním stavu. |
| |
| Ruku máš částečně pod těžkou duchnou, takže chňapnutí zdaleka nevyšlo tak, jak by bylo obvyklé. Ruka sáhla do prázdna. Kdosi si vedle tebe omluvně odkašle. |
| |
| "Ach, promiň, já... nechtěl jasem tě budit, ale..." omlouvám se nesměle tichým, ztlumeným hlasem. "Jenže za chvíli má přijít felčar, já musím do města... a pak tu bude služebná a já se sem zase dostanu bůhví kdy..." vysvětluji. "Včera jsi už spala, nepustili mě sem. Já... byl jsem v té hospodě. Pochopili to, prý co se dá dělat, nezlobí se. Dali mi pro tebe nějaké věci, cos tam nechala. A posílají ti plat..." říkám a natahuji k tobě ruku se dvěma zlaťáky. |
| |
| Alain stojí u postele, oblečený je v pestrých šatech, které měl na sobě včera, v ruce má dokonce i tu čapku s pérem a u pasu meč. Ve tváři nesmělý zmatený a omluvný úsměv. Zdá se, že se také trochu červená. |
| |
| Zamrkám a oddechnu si, když zjistím, že je to on. "Ehm... ty promiň..." zamumlám a stahuji ruku. Už pomalu a opatrně. Bolí to. Zklamání. Z toho, že je to on. Tak nějak jsem na okamžik doufala, že by to mohl být Lesco, že by mě přišel odsud dostat. Z toho, že karavana odjede beze mne... Nezvládla si to. Ani tohle si nezvládla... no... nebude to jediná karavana, která pojede do Dorie... jenže tys měla odjet s touhle, a byl pro to důvod... Jenže... jenže s to nedokázala... "Děkuji ti..." nezapomínám dál hrát svou roli, opět se zatvářím na něj poněkud plaše a zamávám řasami. Jeho slova mě nepotěší. Jenže, co můžu čekat. Nechci felčara, ani služebnou. Chci odsud... |
| |
| Odkašlu si, zrudnu ještě víc. "Ehm, to... to přece nic nebylo. Já... Vždyť jsem nic neudělal. Kdybys potřebovala... Ne... nepotřebuješ něco? " ptám se. Jsem viditelně nejistý i když bych si patrně přál opak. A možná se proto na sebe i nemálo zlobím. |
| |
| Alanova tvář je celkem jasně čitelná, nejspíš své emoce nikdy neměl potřebu příliš skrývat. Pro tebe, která jsi vyrůstala na ulici, kde často záležel holý život na schopnosti odhadnout, jak druhý bude reagovat a co si asi teď myslí, je Alan jako otevřená knížka. Nejspíš se mu líbíš. Nemálo. |
| |
| Vyšlo to. Pár zamrkání řasami, pár úsměvů a vyšlo to. Ech... ani jsem nečekala, že to až takhle zabere. Jo, byl by fakt dobrej typickej hejl. Brzdi. Slutečně nemám chuť mu dát záminku, aby zkusil něco víc. Nepotřebuju nic. Nebo aspoň nic, co ty bys mi mohl dát. Potřebuji odtud. A potřebuji Lesca... Chci odsud. A chci Lesca. Jenže to vypadá, že Lesco tě tu nechal. Vymáchat se v tom. Sledovat, jak se s tím popasuješ a jak to zvládneš... Nejspíš. Kvůli raportu svým chlebodárcům? Kurva. No, a cos čekala? Jsi hloupá. Jeden by řek, že se tvym věku a s tim, cos viděla, budeš míň naivní husa. Zase se zatvářím poněkud nejistě. Ale dávám si záležet, aby ani stopa z těhle mých myšlenek nebyla na mé tváři vidět. Skoro je mi ho líto. Ale jen skoro. Na to, aby mi ho bylo skutečně líto bych nejspíš musela míň méně svých aktuálních potíží k řešení. "Ne, já... děkuji, nepotřebuji..." začnu poněkud nejistě, v souladu s mým výrazem a pak pokrčím rameny. "A taky - odtud, víš, dřív, než se bude tvůj strýc vyptávat, odkud se známe a tak..." pokračuji ještě nejistěji a tiše, a dívám se na něj tak nějak jen napůl, těkajíc očima na něj a na své ruce. Částečně pokračuji ve své hře. Částečně fakt nevím, jak se na to bude Alain tvářit, a tak nějak si připadám ztracená. |
| |
| Polknu, zatvářím se nejistě, možná i kdovíproč trochu smutně a zklamaně. "Ehm, já... tedy... já myslím, že... to se zvládne. Vždyť nemůže vědět... já sem často nejezdím. A ty potřebuješ klid. Musíš se uzdravit. Jestli... jestli ti to vadí, tak... Já to strýci řeknu. Můžu za to přece já, já jsem mu lhal. Ty jsi nic neudělala," soukám ze sebe a rudnu ještě víc. Zjevně mi to není moc příjemné. |
| |
| Ach jo. Nemám ani náhodou v úmyslu se ho nějak dotknout nebo ho zklamat. Ještě ho potřebuju... přinejmenším na to, abych se dostala odsud, když Lesco se zřejmě rozhodl, že mě v tom nechá vymáchat a bude pozorovat, jak si s tím poradím... Kurva... do hajzlu práce... No, ráda bych řekla "no počkej, Lesco, já se vodsaď dostanu aj bez tebe, já ti ukážu, že se vo sebe umim postarat aj v tagle debilní situaci"... jenže tak nějak cítím, že to říct nedokážu. Protože tak nějak tomu sama moc nevěřím, moc si nevěřím. Spíše - vůbec si nevěřím. Nevím, jak z tohodle ven. Podívám se po něm zase tím pohledem zraněné laně. "To ne... já, děkuju ti..." soukám ze sebe stejně tak nějak nejistě. Doprdele, eště tohle mi scházelo... "Ale víš... já musím odjet... musím zařídit věci... dala jsem slovo, že to udělám... a tak... no, prostě proto musím..." |
| |
| "Ale to... to přece nemůžeš! Jsi zraněná! Musíš se uzdravit. Takhle přece nikam nemůžeš. V karavaně s tebou přece už nepočítají, tak... Můžeš zůstat tady. Uzdravit se, odpočinout si. A v nejhorším řeknu strýci pravdu... on tě nevyhodí, když už tě vzal do domu," přesvědčuji tě horlivě. Zřejmě tomu, co říkám, věřím. |
| |
| Ach jo. No, to je právě to. V karavaně se mnou už nepočítají... Jenže pojede další karavana, a s nějakou odjet musím... Ve městě to pro mne nebude bezpečné. Masařka mě nenechá. Tarek taky ne. Ne teď, když sem v tom úplně sama. A já tady nechci zůstat. Už tu - nemám důvod zůstat. To, co hledám tady nenajdu. A nemám teď chuť ani odvahu si začínat s Tarekem. Tohle setkání s Masařkou mě z toho vyléčilo. Teď už se chci jen tiše ztratit z města, co nejdřív. Sama, když to jinak nejde... Lesco se na mne vykašlal. Překvapuje mne, jak moc tahle myšlenka mrzí a bolí. Kurva, cos čekala? Si f tom prostě zasejc sama, no... Dívám se na Alaina a vrtím hlavou. "Já ti to nechci komplikovat, Alaine... ještě bys měl kvůli mne potíže se svým strýcem, to nechci. Uzdravím se, neboj se mne... A určitě pojede další karavana..." Nebo se tam dostanu sama. Koneckonců, proč ne? Stačilo by sehnat koně. Pravdu. V nejhorším mu řeknu pravdu. Bohové, tohle mi tak eště chybělo. |
| |
| Pousměju se na tebe, skoro prosebně. "Potíže... žádné potíže nebudou. To se zvládne!" mávnu bezstarostně rukou. "Prostě... prostě tady zůstaň, dokud ti nebude líp. Já to nějak zařídím.A strýc... strýce přesvědčím. On je docela hodný. Nedělej si starosti, vždyť..." otočím hlavu ke dveřím. Také ty slyšíš kroky stoupající po schodech. "Ach jo, já už musím. Opravdu si nedělej starosti. Já... já ti pomůžu!" říkám, když už se otevírají dveře, ke kterým se zároveň obracím. |
| |
| Dveře se otevírají, dovnitř vchází služebná. "Jejej, mladý pane, co tu děláš? Měl jsi tu chudinku nechat spát. A měl bys už jít. Máš to přes celé město, aby na tebe nečekali! Neboj se o ni, však pan Valerius říkal, že bude v pořádku. Ostatně se na ní přijde brzy podívat," vykládá laskavě. "A co ty, chudinko, vyspala ses? Jak se cítíš? Máš hlad?" obrací se na tebe. |
| |
| "Já... tedy... ano, jistě. Na shledanou!" obracím se na tebe, usměju se, patrně abych ti dodal odvahy a opravdu se obracím a pospíchám ze dveří a pak už spěšně dusám dolů ze schodů. |
| |
| Jasně. To se zvládne. "Se" má dycky moc práce na to, aby to zvládlo. Mám obavy o to, co by řekl Moren, když by se dozvěděl pravdu. Vždycky to jsem já, kdo má potíže, ne oni. Nemíním tady čekat, až se to dozví a ukáže mi, jaké potíže mi může udělat. Málem mě zabásli za vraždu Sivýho. Ta myšlenka zabolí. Nechci tam skončit znova. Stejně jako nechci ani v nejmenším skončit v Tarekovejch nebo Masařkovejch rukou. A ty, Alaine, bys mě nevochránil. Byl bys první, s kym by si pohráli - gdyž by nechtěli zabít rovnou. A věř mi, že by se ti to nelíbilo. Jenže todle nepatří do tvýho světa, todle ty nevíš a nechápeš. Todle si ani neumíš představit. A já, Alaine, před nima bysem tě nejspíš nevochránila. Tagže bude lepší, dyž vypadnu co nejdřív. Seberu ňákýho koně a vystřelim z města. Eště tu dýku, tu dýku, co mám u kováře... nenechám ji tu, peníze na to mám... tolik peněz pohromadě by nebylo bezpečný, a dýku budu nejspíš setsakra potřebovat. A navíc, nechal ji pro mě dělat Sivý. Pak seberu koně, a zmizim. Sivými by se to nelíbilo. A Lescovi taky ne. Jenže Sivý je mrtvý. A Lesco už o mě neví, akorát si bude řikat, že sem mu jako mýmu patronovi udělala další potíž. Ech. Slíbila si Sivýmu, že už to nebudeš dělat, že se budeš vod takovejch věcí držet dál... A Lescovi, že se budeš vyhybat potížím. Jenže Sivý je mrtvý, a Lescovi sem jedno, dyž mu nepřidělám další potíž. No, Lesco, zmizim z města a už ti žádnou potíž nepřidělám. Ale s rozbitym vobličejem a eště tagle dobitou mi bude doporučení k jakýkoli karavaně na hovno, páč schopná vochranka se pozná tak, že ten vobličej rozbije těm druhejm, a dobije ty druhý. Todle nevysvětlíš. Eště todle. Eště todle udělat musim. Drž se vode mě dál, Alaine, páč já přitahuju průsery. A ty na průsery nejsi ani připravenej, ani stavěnej. Už tagle sem tě namočila do většího průseru, než sem chtěla. Nelži. Bylo ti jedno, do jakýho průseru ho namočíš, chtěla si jen, abys stihla zdrhnout. Aspoň sobě nelži. Usměji se na Alaina poněkud nejistě a plaše. Ani to moc nemusím hrát. Skutečně tak nějak nevím, co mu říct. Chci vodsaď. Chci vod toho všeho. Už snad skoro kamkoli. Chtěla bych zjistit co "vždyť", ale to se mi nepovede, ozvou se ty kroky. Otočím se tím směrem. Poslouchám tu služebnou a mám pocit, že se topím. Že se topím a nedokážu plavat ani se nemám čeho zachytit. "Děkuji, je mi dobře," odpovím jí slušně a zkusím jí věnovat úsměv. Nevypadnout z role. Pamatuj si, co tě Sivý učil o chování. "Nashledanou," oplatím úsměv Alainovi. |
| |
| Služebná se na tebe také usmívá a pokyvuje hlavou. Otvírá okno, pouští do místnosti světlo a vyhlíží do ulice. "To je dobře, to je moc dobře, děvenko. Přinesu ti snídani, počkej chvilku," říká ti a odchází. Po chvíli se vrací s tácem, na kterém je talíř se sladkým pletencem, dvěma chleby, džbánkem mléka a pohárem. "Jen se najez, odpočívej a nedělej si žádný starosti. Teď už bude dobře," ujišťuje tě. "Nepotřebuješ ještě něco?" ptá se. |
| |
| Bohové, světlo... jsem tu už tak dlouho? Skutečně čím dál tím víc jak v kleci... A tam venku... - tam venku by to nemuselo bejt moc příjemný. Masařka tě nenechá. Ale tady? Tady taky ne. Tady je zase Moren a šicky tyhle lidi z tohodle baráku. "Děkuji," odpovím služebné zase slušně s děkovným pokývnutím hlavy. Už mi to leze krkem. Už mi lezou krkem ty věčný úsměvy a děkování a... a... mám pocit, že mi ten ksicht tagle ztuhne a zůstane. Jenže mi nezbývá nic jiného, než pokračovat. A tak v tom pokračuji. Žádné starosti. Jasněže. Žádný starosti. Ech. Bude dobře. Jo, to určitě. Může bejt jen blbě, a nebo eště víc blbě. A já už vidím, že to eště víc blbě se na mne valí. Zavrtím hlavou, další úsměv. "Ne, děkuji mnohokrát." Už zase. |
| |
| "Tak dobrá," usměje se laskavě žena. "Já teď musím na trh do města, ale kdybys něco potřebovala, jen silně zavolej, paní Jana jistě přijde," dodává. Naposledy se na tebe usmála, kýval ti. "Hezký den, a jen klidně odpočívej," dodává. Pak se otáčí, odchází z pokoje. Její kroky se zvolna vzdalují po schodech. Nastává ticho, rušené jen tlumenými zvuky z ulice. |
| |
| Další úsměv. Třeba mi to eště přejde do krve a naučim se usmívat... hm... radějc ne... Další přikývnutí. "Také přeji hezký den." Úsměv. Doufám, že bys byl na mě aspoň trochu hrdej, jak todle zvládám a jak sem se naučila, Sivý. Doufám, že esli mě vidíš, tak aspoň trochu to voceňuješ. A pak už je klid. Je to lepší, ale ne vo moc. Nemusim se na nikoho usmívat a přemejšlet, co říct a co udělat. Ale měla bych vymyslet, co udělat jak s toho ven. A nenapadá mě nic. Prostě nic... Čekat tu jak ovce na porážce. Dokážu sotva vstát, natož abysem utekla oknem. Vykecat se z toho zřejmě nedokážu, jsem tady lapená v síti slov, co jim předestřel Alain. A projít domem... pochybuju, že by mi to prošlo tak, aby mě nikdo nezahlíd. A co bys jim asi tak řekla, dyž by tě někdo zahlíd? Z toho se nevykecáš... Z tohodle se nevykecáš. |
| |
| Ležíš a přemítáš. Hlavou se ti honí kolotoč myšlenek, vesměs nepříliš veselých. Jsi unavená, zesláblá, vcelku i nevyspalá z částečně probdělé noci, ale přesto se ti nedaří příliš odpočívat. Pak... NE! Ten pocit... divný náznak závrati, prudké mrazení po páteři dolů, pocit, jako by ti někdo tiskl hlavu v dlaních, podivné brnění v končetinách a pocit cizí přítomnosti, něco divného, něco cizího... A pak je to zase pryč. Jen pocit pachuti a jakéhosi pošpinění zůstal... A slabost. A po chvíli snad dokonce opět náznak pochybností o tom, zda se to vůbec stalo. |
| |
| Stojí to fšeckno za hovno, zhodnotím situaci lakonicky. Je to šecko totálně f prdeli, přidám posouzení, kde se nacházím. Jenže ani jedno z těchto prohlášení mi moc nepomáhá. Ani mne neuklidní. Ani mi neporadí, co dál. Ani situaci nevylepší. Gdyž bysem nebyla tady, ale třeba u Lesca f tom jeho brlohu, tag bych se aspoň vyspala. Bolí to jak čert, a f týdle kleci se bojim spát. Tam bysem se mohla vyspat, tam bysem nemusela bejt furt ve střehu... a mohla bych se něčim vopít, aby to aspoň tagle nebolelo. Jenže jsi tady. A jestli se odsud nedostaneš, tak tu zůstaneš. Jenže, doprdelekurvaštelungdonerwetr, jak vodsaď ven? Zamrkám a škubnu sebou, zvednu ruce k hlavě, jako bych tomu pocitu mohla nějak pomoci, odpomoci si od něj, zalapám po dechu a schoulím se... Čímž svému zdravotnímu stavu moc neprospěji. Bohové, ne, už ne, už toho bylo dost...! Lesco, prosím, já se bojím, nenechávej mne tady...! On přijde, když ne ten, kterýho si zabil u Sivýho, tak ňákej jinej, podobnej! Prosím, nenechávej mne tady, teď se jim neubráním! Já se do tohodle průseru fak namočit nechtěla... já fakt nechtěla... Pokouším se dýchat klidně a opatrně se rozhlížím. Jsi paranoidní... Jenže to, že jsem paranoidní neznamená, že po mne nejdou... Co se to děje? Jsem nemocná? To mi už úplně šiblo? |
| |
| Snažíš se potlačit strach a zoufalství, uklidnit, odpočívat. Není to snadné. Pak zaslechneš bušení klepadlem na dveře. Chvíli se ozývají tlumené hlasy, pak schody vrzají pod několikerýma nohama. A dveře tvého pokoje se otvírají. V nich stojí drobný starší muž v dobře střižených měšťanských šatech z kvalitní tmavé látky a mžourá na tebe malýma, možná lehce krátkozrakýma očima. Za ním vidíš stát vysokého muže s protáhlou koňskou tváří, kterého jsi tu také ještě neviděla. Ten jen krátce nakoukl a zavírá za mužíkem dveře. |
| |
| Klepadlo mne probere z mých myšlenek. Nepříliš veselých. Nejdříve to prostě nechávám být, jako nějaký zvuk. Pak na malou chvíli ve mne vzklíčí semínko naděje - přišel Lesco? Přišel pro mne a dostane mne odsud? Dívám se na dveře a čekám. Pokouším se poslouchat, jestli uslyším známý hlas... ... mám pocit, že Lescův hlas bych poznala mezi mnoha jinými hlasy... ...hloupá... Pak se otevírají dveře - a plamínek naděje zhasne. Hloupá. Neříkám nic. Nemám nic moc co říkat. Jsem zticha, snažím se tvářit přívětivě a jen se dívám. |
| |
| "Dobrý den přeji, é... děvče. Jsem... é... Valerius. Pan Moren mě... é... požádal, abych se raději ještě podíval na tvá... é... zranění," říká mírně, dobrácky a velmi neuspěchaně. Pomrkává při tom očkama. Nadzdvihává velkou koženou brašnu, kterou dosud držel v ruce a pokládá jí opatrně na stolek vedle tácu po tvé snídani. |
| |
| Ech... Valerius... jasně, vždyť o něm mluvili... že to je von, gdo se mě snažil dát dokupy... a gdo se má přijít za mnou podívat... Milé jak vosina v prdeli, ale mohlo by to bejt mnohem horší... "Dobrý den," pozdravím slušně. Dvojnásobná hlupačko. Tys ho měla pozdravit první. On je starší a vážený. Neuspěchaný. Pochybuji, že si vůbec pamatuje moje jméno. Ale na tom nesejde, na tom nezáleží. Pokusím se na posteli aspoň trochu posadit. |
| |
| Muž se na tebe nyní zblízka pozorně zadívá. "Jakpak se... é... cítíš? Nevypadáš... é... příliš dobře. Spala jsi... é... klidně? Máš horečku? Noha... é... bolí?" začíná se vyptávat klidným uklidňujícím hlasem. Při tom vyndavá postupně nějaký balíček a jednu velkou a druhou menší lahvičku. |
| |
| "Děkuji, dobře," odpovím mu tiše a opět to zní slušně a přívětivě. Fráze. Prostě používaná fráze. Ale co mu mám tak asi říkat? Je to divadlo. Prostě je to divadlo. Ale pro tebe je setsakra důležitý tu roli teď sehrát dobře. "Trochu," odpovídám a nejspíše do toho zahrnuji více odpovědí. "Myslím, že ne," zavrtím hlavou na dotaz o horečce. |
| |
| Pan Valerius se na tebe zkoumavě podíval malýma očkama, zdá se, jako by se mu něco nezdálo. Pak však potřásl hlavou. "No dobrá, tak se na to podíváme," podotýká a odhrnuje peřinu. "Tu košili, děvče," říká ti při tom. "Neboj, já tě neukousnu," dodává, když vidí, nebo alespoň už napřed očekává tvé zaváhání. |
| |
| Pohled mu neoplácím, není to slušné, cudně sklopím oči. Navíc je to menší risk, že mi nevyjde moje role, že se prozradím, že mi něco unikne. Už když odhrnuje peřinu sebou škubnu, i když to má za následek další bolest. Rychle se nadechnu a stisknu rty. Nechci vykřiknout. Zaváhání je dost slabý výraz, protože po jeho slovech o košili se mojí tváří přežene výraz paniky. Je jasné, že když bych na tom nebyla tak, jak jsem, tak bych nejspíše z té postele velmi čiperně vyskočila a nikdo by mne tu neviděl... Na mě nejni co k viděni, dědulo, je první myšlenka, která se mi dere na jazyk, ale nakonec ji udržím jen pro sebe. Dívám se na něj poněkud zděšeně. Jenže si nepomůžeš, holka. Von to zranění vidět bude chtít... Velmi neochotně a pomalu a dost ztuhle začnu zápasit s košilí. |
| |
| Když se ti konečně podaří košili vyhrnout tak vysoko, že je vidět zranění na stehně, pan Valerius se zamračí a nespokojeně zavrtí hlavou. I ty vidíš, že obvazy, kterými je rána obvázaná jsou zbarvené prosakující krví. "Děvče, děvče... Tys tu nohu namáhala. Nepokoušela ses snad dokonce vstávat?" ptá se a zamžourá na tebe kupodivu celkem bystře svýma krátkozrakýma očkama. "Tohle přece nemůžeš! Počkej alespoň týden, mladí se hojí rychle, ale tohle je ošklivá rána!" dodává zamračeně. Nevypadá to, že by se o tebe zajímal jinak než jako felčar. |
| |
| Tvářím se poněkud ztuhle a sedím poněkud ztuhle. Na jeho slova neříkám nic, když se tak přímo otáže, tak se akorát poněkud ošiju a pozoruji ten krvavý obvaz. Tak todle mi fak scházelo... Tejden tu nevydržím, to nejde, za ten tejden se může stát tolik průserů, tolik se může odhalit! Jenže jim nemám co říct, kam bych šla. Protože nemám kam jít... Jedině pryč, pryč z města. Tak nějak nevím, co mu říct, a tak mu neříkám nic a prostě pozoruji ten obvaz a přemýšlím. |
| |
| Muž odvazuje obvaz, rychle a jistě, nějak si nedělá příliš starostí s tím, že to trochu bolí. A odhaluje nepěknou ránu, která, jak dobře víš, je hluboká skrz celé stehno. Zjevně byla zašitá, teď jsou však stehy částečně vytrhané z okrajů kůže a jak pan Valerius sundal i obvaz, začala rána znovu slabě krvácet. Její okolí je naběhlé a zarudlé. "Tak se na to é... podívej. Jako bych si to... nemyslel!" podotýká muž rozhořčeně. "Proč jsem se vůbec včera tolik snažil?" táže se, přizvedává obočí a maličko vyčítavě se na tebe zadívá. Pak si povzdechne, vytahuje z brašny ještě jakousi krabičku a malé nůžky. Z větší lahvičky si nalévá na prsty pár kapek ostře vonící tekutiny. Podle vůně je to nějaká pálenka, rozhodně však ne obyčejná. Potom nůžtičkami rozstřihuje stehy a vytahuje je. Z malé krabičky pak vyndavá navlečenou jemnou jehlu a dává se znovu do díla. Prsty má dlouhé a obratné. Skoro jako Lesco, napadá tě. A navzdory tomu, že vypadá tak strýčkovsky, téměř staře a možná i neprakticky se mu ani jednou nezachvěly. Šije nejprve vnitřní tkáně, pak i kůži. "Tak se na to podívej, měla jsi... é... velké štěstí. O půl coulu vedle a byla by to tepna. To už by tě... é... nedal dohromady ani... é... praotec druid," konstatuje při tom pan Valerius rozšafně. "Vidíš ji, jak tu é... tepe? Ach, to mládí. Takové... é... hlouposti. No stojí ti to... é... za to? Copak, děvče, jsi nějaká bledá? Snad by tě... é... takové bebíčko... nevyvedlo z míry?" mrkne na tebe skoro vesele. "No, a je to. Tedy... é... doufám, že to nebudu muset šít ještě jednou." Odmlčí se, zadívá na druhou, menší lahvičku na stolku. "Víš, že si to... é... vůbec nezasloužíš? Znám... é... pacienty, kteří si daleko více váží... é... svého zdraví. Ale když už... hm..." zamumlá zamyšleně a pak lahvičku opatrně odzátkovává a pomaličku ti její obsah kape na ránu. Nejprve necítíš nic, pak ti však začíná nohou probíhat chladivé jemné mravenčení. A bolest pomalu ustupuje. "Hm... moc skvělá věc..." poznamenává při tom pan Valerius. "Bohům žel, také pekelně... é... drahá," dodává a potřásá při tom hlavou. "No nic... to bychom měli. Vstřel... vypadá v pořádku. A ještě ta žebra... Nu, to už je jen... é... škrábnutí. Co hlava... bolí? Míváš závratě?" podívá se na tebe, přikládá ti chladnou ruku na čelo a čeká na odpověď. |
| |
| Dívám se, jak to dělá. Vypadá to, že ví dobře, co dělá. Umění léčit je prý složitější než zabíjet, říkal Sivý. Hm... No, nevypadá to dobře, to vidím sama. Tisknu rty, nehodlám tady skučet a přiznávat mu, že to bolí. Tím spíš, když mne tak vehementně přesvědčuje, že je to moje chyba. Ech, moje chyba byla, že sem se pokusila chovat jako slušnej člověk a šla z toho hřbitova bránou. Moje chyba byla, že sem si nedala víc pozor. Ale todle chyba nebyla, to byla nutnost. Dyk já tu nemůžu zůstat! Nemyslím si, že by ve skutečnosti očekával odpověď, a tak jen sedím a tvářím se zkroušeně. Patřičně zkroušeně, jak očekávám, že očekává. Ech, pálenka. Člověče, dědulo, na ránu je pálenka škoda, docela raděj bych jí prolila krkem než abys mi jí plantal na ránu. Potřebovala bych se něčeho vostrýho napít jak sůl. Potřebovala bysem zapít todle všecko. Pořádně. Zamrkám a raději se velmi rychle otočím stranou, když rozstřihává stehy. Ne, todle skutečně vidět nemusím. Teda, ne že by se mi nikdy nic nestalo, co by bylo šité... i sem stehovala kdysi i já, párkrát... ale dívat se na to fakt nemusím, když se to děje mě. Přesto se neubráním tomu se mu dívat na ty jeho dlouhé a obratné prsty. Myšlenka na Lesca není moc veselá. Kde je mu konec. Vykašlal se na mě. Nechal mě tady, ať se z toho dostanu. Aby mohl zjistit, jestli se z toho dostanu. Jasně, nejni moje chůva a já nejsem malá holka a zavařila sem si to. Proč by mu na tom mělo záležet. Jsi hloupá. A ještě hloupější, jestli tobě záleží na něm. A jestli sis myslela, že by mu na tom a na tobě záležet mohlo. Na jeho rozšafný tón se zkusím usmát, ale moc mi to nejde. Asi sem fak f tý mizérii měla kliku. Co je to tepna a co obnáší její zasažení vím. Ne, nevidím. Protože nechci vidět. Protože se na to nechci dívat. Protože ty rýhy ve dřevě obložení jsou mnohem lepší na pohled než moje tepna. A nebo ta tvoje kabela. Vlastně - cokoli, na co se dá dívat. Tisknu rty, snažím se myslet na cokoli jiného než šitou nohu a dívám se kamkoli jinam. Úsměv na jeho konstatování mojí bledosti mi také moc nevyjde. "Já... už si dám pozor, pane Valerie," pokusím se aspoň o nějakou náležitě pokornou odpověď. Podívám se na tu ránu až když na ni kape to něco z lahvičky. A tvářím se zvědavě a tázavě, ale ptát se neodvažuji. "Ne, nebolí..." odpovím mu pak na otázku ohledně mojí hlavy. |
| |
| Pan Valerius pokývá hlavou a trochu se na tebe pousměje. Naposledy se podívá na tvou nohu, už znovu úhledně zavázanou. Momentálně tě skoro nebolí. "Nu, tak to by snad bylo opravdu všechno. Můžeš se obléknout. A zase pod peřinu a už hezky v klidu." poznamená nakonec a trochu ti zahrozí prstem. "Jestli na to...é... budeš spěchat, tak magie nemagie, stehy zase popraskají," dodává. Potom vstává ze židle, bere brašnu a zamíří ke dveřím. "Á, abych nezapomněl. Ptal se mě na tebe... é... Corky, tvůj strýček. Mám tě... é... pozdravovat," otáčí se ještě těsně před odchodem. "Nu... buď zdráva," loučí se a dřív než stihneš cokoli říci, zavírá dveře. Jeho kroky se začínají vzdalovat po schodech dolů. |
| |
| "Děkuji, pane Valerie," poděkuji mu slušně a pokusím se o další vhodný úsměv. Oblékám se velmi rychle a chvatně. Zase se zatvářím náležitě zkroušeně a sklopím hlavu. Ech, vklidu... Tady? "A... jak tedy dlouho to musí být vklidu?" otáži se ho. No tak, řekni, že to bude dobrý skoro hned... Jenže s nohou v háji jsem v háji... Potřebuju, aby se to zahojilo... Zasraný Masařka... Strýček?! Zvednu hlavu a už se ho chci zeptat, když ale zavírá dveře a já nestihnu říct ani slovo. Ani se s ním rozloučit. Lesco? No, a jak asi tak by se podle tebe měl představovat, když se chce na tebe doptat? Aby se vyhnul pitomejm otázkám a ksichtům? Tohle mne potěší kupodivu mnohem víc než to, že už to aspoň tak nebolí a že se to snad díky magii uzdraví dřív. Takže ví, kde jsem. No, jasně, že ví. Je dost schopnej na to, aby to zjistil. Jenže není jedinej, kdo to ví. Hm, a - ptal se na mne skutečně Lesco? Jistě, že ano. Neřekla bych, že by někdo z těch parchantů dokázal vystupovat tagle. Valerius je možná hejl. Ale blbej nejni. Jenže - nechá tě f tom tady? Nebo něco podnikne a dostane tě odsud? |
| |
| Ležíš, odpočíváš, v hlavě ti běží nový kolotoč myšlenek a možností. Uběhl nějaký čas, když opět, zcela bez výstrahy... Svíravý mrazivý pocit přebíhající z hlavy po páteři až dolů, rozechvívající končetiny. Tak cizí, tak nepříjemný... A přece divně povědomý. Zalapala jsi po dechu... A téměř ve stejné chvíli se odkudsi zezdola ozvaly temné hlučné rány. Někdo klepe klepadlem na dveře. |
| |
| Neubráním se dalšímu škubnutí a chtě nechtě se zase hodlám posadit. Kruci... doprdele, gde mám zbraň? Aspoň něco do ruky nechci tu čekat jak ovce na porážce... Než se z toho vzpamatuji, zaduní klepadlo. Vyjeknu, překvapeně a zděšeně, tohle už je na mne moc. Lavíruji mezi chutí okamžitě vyskočit a utéct, a zalézt pod peřinu. A nebo aspoň najít něco, co by šlo použít jako zbraň... |
| |
| Co se týče vybavení pokoje, tak toho, co by se dalo použít jako zbraň je tu v dosahu celkem pomálu. Snad jedině židle, ale aby ses tou mohla účinně ohánět, potřebovala bys obě zdravé nohy a ruce a dost místa kolem sebe. V tomto směru to nevypadá dobře... Kdesi dole zatím vrzly dveře, ozval se tlumený hlas... Pak úder, náraz... a vysoké ženské zaječení, následované dupotem nohou po schodech. |
| |
| A do prdele.... do prdele a do prdele a eště jednou doprdele... Gde mám kurva svoje zbraně? Rozhlížím se. Pevně doufám, že jsou někde tady... kruci, ať tu sou... bohové, ať tu sou... Bránit se nedokážu, gdyž nedokážu ani pořádně stát... Třeba mě nenajde... jo, jasně, určitě ne... A třeba nejde po mne... jo, jasně, určitě ne... Aspoň něco, co by šlo hodit... A nebo - schovat se? Ech, kam asi tak? Pod postel? A co myslíš, dokážeš to zamaskovat tak, aby nebylo poznat, že tady někdo ještě před chvílí ležel? |
| |
| Dupot nohou po schodech se přibližuje. A pak se dveře prudce rozlétnou. Stojí v nich... nějaký chlap. Vyzáblý, v orvaných hadrech žebráka, špinavý a odpudivý, se zabahněnými slepenými vlasy. Svým zjevem to velmi připomíná tvé dětství... Ale jinak máš pocit, že jsi ho v životě neviděla. Upírá na tebe pohled bezvýrazných rybích očí, ve tváři se mu jinak nepohnul ani sval. "Kde to je?" zasípá podivně nakřáplým hlasem. A kráčí k tobě. Vlastně ani nezpomalil od té doby, kdy vstoupil do dveří. A místnost není velká, jen pár kroků. "Řekneš mi... ...kde to je!" opakuje ploše a bezvýrazně. A natahuje k tobě odporně zašpiněné a vyhublé ruce s ulámanými nehty. |
| |
| Doprdelekurvaštelung... Zalapám po dechu a v poslední chvíli kousnutím do rtu potlačím výkřik. Totéž. Je to totéž. Na té ulici. U Sivého... To toho nikdy nebude konec? Dyk to Lesco zabil!? Kolik jich je?! Čiko, já tě zabiju. Najdu tě a stáhnu z tebe kůži! V první chvíli zůstávám ochromená sedět. Moje zbraně jsou někde... kde? Nikdo tu není, nikdo mi nepomůže. Židle je na mne v tomhle stavu moc těžká... Hrabu se z postele. Potřebuji získat čas, potřebuji získat čas na to utéct... Duchna. To jediné, co mám po ruce. Vyčkávám chvíli, abych si byla jistá, že zasáhnu. Potřebuji, aby byl na chvíli oslepený, vyvedený z míry, aby zápasil s tou duchnou, aspoň chvíli... než se mne podaří proklouznout kolem něho. |
| |
| Nemusíš čekat dlouho. Chlap má k tobě jen pár kroků. Připravíš se, v posledním okamžiku napínáš svaly a snažíš se přes něj přehodit duchnu. Musíš vynaložit veškerou sílu, duchna je těžká a ty v poslední době až žalostně oslabená. Nacpaná peřina dopadá na vyhublé, pařátům podobné ruce chlapa, ne úplně ideálně. Nicméně ti vykoupila několik okamžiků a ty ses zatím dokázala odkulit na druhou stranu postele a napůl slézt, napůl z ní spadnout. Ačkoliv si už dáváš dobrý pozor a dopadáš výhradně na zdravou nohu, ve zraněné ti při prudkém pohybu bolestivě píchne. Útočník odhazuje peřinu stranou. Získala si jen malou chvilku. Stojíš na jedné noze, mezi sebou a chlapem máš teď postel. |
| |
| Kruci, teď ne, ať ta haksna vydrží. Teď nemám čas ani možnost na něco takového, slabost může být to poslední a nejspíše bude to poslední... Vím, co říkal Valerius, jenže tohle je tak asi jediný způsob a jediná možnost, na spravování bude čas potom - jestli má být nějaké potom. Rychle se stavím i na druhou nohu, jen velmi jemně, zatím - budu ji potřebovat. Budu ji potřebovat, abych mohla proklouznout kolem. Potřebuji čas, tohle nevyšlo... ještě trochu času... Rychle chňapnu prostěradlo a pokouším se ho vyrvat zpod slamníku - to bude lepší, s tím se dá zacházet jako s pláštěm, a s pláštěm umím... Teď ještě aby to vyšlo, aby se mi to povedlo - abych to stihla. |
| |
| Chňapáš po prostěradlu, prudce jsi škubla, prostěradlo se vysmeklo z pod slamníku... A přesně v té chvíli na něj dupl chlap přelézající postel. "Řekneš mi... kde to je!" Než tě... Zabiju!" zasípěl znovu a jeho rybí bezvýrazné oči se upírají do tvých. Zjevně nespěchá, pohybuje se stále svým nevzrušeným nezadržitelným tempem. Odněkud zezdola se ozývá, vysoké ženské ječení, křik a dupání. |
| |
| Doprdele, eště tohle... On nespěchá - ale já ano. Než se dostane na postel a z postele, možná mi vyjde proklouznout kolem... Moc jinou šanci nemám, zpod něj to nevyrvu... A taky tuhle bleskurychlou myšlenku chci co nejrychleji realizovat. |
| |
| Vyrážíš co nejrychleji podle postele ke dveřím. Přemáháš přitom ostrá píchnutí v poraněném svalu, víš že ti jde o život. Určitě bys to normálně stihla. I když ten divný muž náhle nečekaně zrychlil. A skočil. Teď jsi však slabá jako moucha. Jen o trochu ses opozdila... A to stačilo, aby zachytil cíp tvé volné a příliš dlouhé košile. A prudce s ní trhl. Pajdající napůl jen po jedné noze nedokážeš udržet rovnováhu. Košile ti podtrhává nohy, padáš k zemi. |
| |
| Prostě to musím stihnout, musím... Z nejhoršího jsem venku, tohle stihnu... Doufala jsem až příliš brzo. Nečekala jsem, že je takhle rychlý. I když, i tak jsem rychlejší - nebo spíš bych byla, když bych byla v pořádku. Jenže to nejsem. Prudké škubnutí - normálně by povolila ta košile a mne by to jen o trochu zdrželo. Ale teď jsem povolila já. Pokouším se dopadnout aspoň nějak koordinovaně, je mi jasné, že rovnováhu nemám šanci udržet. Koordinovaně a pokud možno tak, abych mohla zdravou nohou vykopnout prudce proti němu, jestli je tak blízko. |
| |
| Dopadáš na zem. Podařilo se ti v pádu přetočit tak, že jsi spadla víceméně na zdravý levý bok. Překuluješ se na záda krčíš levou nohu a prudce vykopáváš proti němu. Chlap, který po tobě skočil a strhl tě na zem zatím sám dopadl na všechny čtyři. Vzápětí se však opět vztyčuje a skáče po tobě. Patrně jsi tedy udělala dobře. Kopanec ho sice nezasáhl zcela naplno, spíš do boku, ale přesto ho zastavil, pootočil... A patrně i zabolel. Chlap vyhekl, dopadá před tvé nohy. Získala jsi opět několik okamžiků. |
| |
| Nemám teď čas sledovat, jestli mi něco je nebo jestli mne něco bolí... jestli mne ještě někdy má co bolet, musím se z tohodle dostat. Živá. Čiko, já tě zabiju. Čiko, ty parchante, já z tebe za živa stáhnu kůži. Čiko, ty hajzle, já tě s přeráženými hnáty předhodím hladovým krysám... Ale k tomu se z tohodle nejdřív musím dostat. Jestli je dost blízko, pokouším se ho znova nakopnout, co to půjde - kamkoli, kde by to bolelo. A pak se pokouším rychle dostat od něj co nejrychleji co nejdál. Jestli to vypadá, že kop by vyšel naprázdno, tak se jen pokouším dostat od něj. |
| |
| Kopeš znovu, prudce a tvrdě. Jako cíl se nabízí jeho hlava. Kopla jsi... Zabolelo to, ale podařilo se mu trochu uhnout. Zasáhla jsi jen do ramene. A máš bosé nohy. Okamžitě potom se pokoušíš převalit a vyrazit dál ke schodům, ale ten odporný vyhublý chlap náhle chňapá rukou a chytá tě za kotník. Bohužel zraněné nohy. A trhl. Nohou ti projela prudká oslepující bolest. A dříve než se vzpamatuješ, leží chlap na tobě. |
| |
| Kruci, tak to mi nedošlo... mělo mi to dojít, že jsem bosá... Ale nedošlo, v tom, jak se všechno seběhlo prostě o tom nebyl čas uvažovat. Zásah nic moc, kčertu. Když mne chytne, zkusím se mu vyškubnout - ale to už on trhá. Zaječím bolestí, v tomhle stavu to ze mne vyjde naprosto samo bez toho, abych měla čas a vůli t potlačit. Vyheknu, když se na mne svalí a snažím se volnýma rukama co to dá - nemá smysl, abych se ho pokoušela chytat, snažím se bolestivě udeřit do míst, kde to skutečně bolí nebo mu jít po očích... Ne zcela při vědomí, ochromená bolestí, ale snažím se co to jde - koneckonců je mi jasné, že bojuji o všechno. O svůj život. Za moc sice nestojí - ale nic víc nemám. |
| |
| Snažíš se. Bojuješ. Se silou, kterou ti dává strach a zoufalství. O život. Zaryla jsi mu prsty do tváře, poškrábala ho, možná i pořádně dloubla do oka. Pak se mu podařilo zachytit tvé ruce. Není tak silný, jako ten ve tvém pokoji a také je o poznání lehčí, ale surový a bezohledný je stejně. A pořád o něco silnější, než ty. Zvrátil ti pravou ruku dozadu, druhou ruku tě chytl pod krkem. Kroutíš se, oslepená bolestí kopeš zdravou nohou a volnou rukou se snažíš odervat tu jeho od svého krku. Zatínáš do ní nehty, drásáš jí, zmítáš se a snažíš se ho setřást. Je to stejné... skoro stejné jako předtím. Skoro stejně marné. Ale přece jen... Přece jen ne docela beznadějné. V uších ti hučí, ale občas se ti podaří ten surový vyhublý pařát oddálit, trochu přidýchnout vzduchu. Snažíš se, bojuješ. Trvá to dlouho. "Řekneš mi...! Zabiju" chraptí chlap. Už také udýchaně. A ruce se mu občas zachvějí, možná slabostí. Ale ty právě nejsi zrovna v nejlepší kondici. Slábneš, ubývají ti síly. A možná rychleji než jemu. Bojuješ dál, ale zmocňuje se tě zoufalství. "Zabiju..." Zdá se ti to, nebo odněkud do hukotu v tvé hlavě doléhá ženský, rozčilený ječivý hlas? Jakési rytmické údery? Země se chvěje? Pak se něco mihlo nad tebou, náraz... Ruka z tvého hrdla zmizela. A váha z tvého těla také. A tebe překračuje chlap oděný do tuniky městské stráže. Masíruje si pěst, rozmachuje se nohou a tvrdě kope otrhance, který se snaží vztyčit do žeber. Jakoby něco prasklo. A strážný znovu kope. Tentokrát do břicha. Otrhanec se stáčí do klubíčka, sténá. Strážný ho neurvale popadá a kroutí mu ruku za záda. Nad tebou se objevuje jiný vousatý obličej. "Ta co, holka, dobrý?" I druhý chlap má na sobě tuniku strážných. Chybí mu několik předních zubů a dech páchne po česneku. Ale klekl k tobě, podpírá ti zezadu hlavu přizvedává tě trochu do polosedu. "Dejchej, dejchej zhluboka. To bude dobrý," uklidňuje tě. A odněkud od schodů sem doléhá rozčilený ženský hlas, stále zbarvený hysterií. "Jak jen může udělat něco takového! Přímo do našeho domu! Takový... takový hnusný...!" ženě se zřejmě nedostává slov. |
| |
| Bojuji co to jde. Vší silou, co mám. O život. A vím to, velmi dobře vím, že je to o život. Nic míň. Ne že byl nějak skvělej - ale je to to jediný a nejlepší, co mám, zatím. A jestli to tak má zůstat... Škrábu, pokouším se udeřit, kopnout, vysmýknout se, uhnout... zasáhnout ho, zmrzačit ho... I když, jde něco takového zmrzačit? Pak bojuji hlavně o vzduch, o možnost se nadechnout. Lapám po dechu, snažím se odervat jeho ruce od svého krku, snažím se dostat zpod něj, urvat pro sebe nádech, aspoň jeden... Chtě nechtě začínám s ubývajícími silami a dechem panikařit. Bolí to, nikdy jsem si nemyslela, že nedostatek vzduchu může tak bolet, tak drásat... Motá se mi hlava... Jak dlouho to můžu vydržet? Bolí to, i hlava i krk... Už nevím, co mne bolí víc... Ale dokud to bolí, je to ještě dobré, dokud to bolí, je jansé, že jsem na živu. Zatím... Neřeknu, neřeknu ti nic, protože i když bych chtěla, tak ze se nevydám ani hlásku. A mnohem důležitější je pro mne se nadechnout, aspoň trochu, než mluvit. Možná bych ho dostala, když bych byla v pořádku, dostala bych ho... Jenže nejsem a kdyby je kdyby. Země se chvěje? A kdo a proč tak nepříjemně ječí? Aspoň po smrti bych mohla mít klid a neposlouchat upištěný křik. Jakmile mám možnost, ihned se nadechnu. A znova. Je to úžasný pocit, který si vychutnávám. Jen ležím a dýchám. Nechce se mi vstávat. Ani nevím, jestli bych vstát dokázala. Nechce se mi ani otevřít oči. Ale nakonec to udělám, hluk kolem mne mě přiměje. Rozhlížím se, pak se dívám do toho fousatého obličeje. Kurva. Doprdele kurvaštelung. Nikdy bych nevěřila tomu, že uvidím ráda chlupatý. Nikdy bych nevěřila tomu, že chlap v uniformě co mu smrdí z huby bude pro mne tak vítaným společníkem. On se mne na něco ptá, uvědomím si, ale myšlenky svolávám pomalu, dívám se, poslouchám ho a nevím, co mu říct. A tak neříkám nic. Nakonec přikývnu, ne moc přesvědčeně. Ano, to hodlám udělat. Dýchat, to hodlám, rozhodně ano. Zůstávám mu v rukou jak hadrová panenka, ale jen chvilku. Dotek mužských rukou mne vyprovokuje k tomu, abych se snažila co nejrychleji posadit sama a uhnout jim. |
| |
| Snažíš se přemoci šok, dýcháš a vzduch proudí bolestivě zhmožděným hrdlem. Cítíš se vyčerpaná, unavená, noha se zase začíná pekelně ozývat. Podvědomě se pokusíš odtáhnout od pevných rukou strážného. Vůbec to není jednoduché. Potlačuješ pláč. První strážný zatím zkroutil otrhanci obě ruce za záda a pevně mu na ně zadrhl dvě spojené smyčky provazu. Patrně zvlášť připravené pro tyto příležitosti. "No, vida," bručí strážný, který tě podpírá, když se pokoušíš posadit. "Tumáš, cvakni si," strká ti před obličej nevelkou čutoru z tvrzené kůže, v níž to ostře zavoní po pálence. |
| |
| Už ani nevím, co mne bolí a co mne nebolí. Mám pocit, že mne bolí celé tělo. Opatrně se pokusím zavrtět hlavou, doufám, že mi ten parchant nepoškodil krk. Vztek, strach, bezmoc, hněv... Nemůžeš bulet, teď ne. Přece nebudeš bulet před nima jak ňáký děcko. Nebo jako ňáká slečinka. Jenže ty teď seš ňáká slečinka. Ale ani to mne nepřiměje, aby kdokoli z nich viděl moje slzy. To nikdy není dobrý, když dáš na jevo slabost, svezou se po tobě. Sleduji, co dělá ten strážný s tím chlapíkem a jak mu svazuje ruce. Připraveni, jako vždy. Buď ráda, že tu smyčku nedává tobě. Sahnu po čutoře a v první chvíli mám chuť si přihnout pořádně, jak jsem zvyklá. Ale pak mi dojde, že jako slečinka bych to udělat neměla. Vezmu si od něj čutoru, přičichnu si a pak se napiji jen velmi sporadicky, jak si myslím, že by to udělala slečinka, spíš jen tak omočím rty. |
| |
| "Pořádně!" pobízí tě strážný a bez rozpaků nahýbá čutoru tak, že ti do krku vyšplouchne mnohem více, než kolik by se napila slečinka. A dokonce i více, na co jsi zvyklá ty. Zakuckáváš se, kořalka pálí v krku i v žaludku, teplo z ní se ti rozlévá po těle. "No vida, šak to tě srovná, slečinko" pochvaluje si strážný a lehce tě poplácá po zádech. Nutno říci, že opravdu ohleduplně. Pak, dříve než se stačíš vzpamatovat či protestovat, tě bere do náruče, dělá několik kroků a pokládá tě do postele. Pak popadá spoutaného a stále ještě zkrouceného chlapa pod ramenem a táhnou ho ze dveří. Vousatý strážný po tobě stačí přes rameno ještě hodit křivý a poněkud méně zubatý úsměv. Do pokoje nahlíží štíhlá, celkem pohledná paní středního věku ve výšivkou zdobených zelených šatech jednoduchého střihu a bílém čepci, kterou jsi ještě neviděla. Jen na tebe vrhla vyplašený pohled, mimoděk učinila ve vzduchu znamení Sghárna, ochránce krbu, a vydává se dolů za strážnými. Máš pocit, že přitom znatelně kulhá. |
| |
| Tohle mne od něj překvapilo natolik, že i když by do mne nalil tolik, kolik jsem zvyklá, zakuckala bych se. Ani to nemusím předstírat, že bych se jako slečinka měla zakuckat, kuckám skutečně. Což je špatné, protože krk mne u toho bolí, a nejen krk. Ale to teplo je příjemné. Pokouším se ovládnout kuckání a ani se nestihnu bránit, když mne strážný bere. Když bych byla v pořádku, schytal by ode mne pořádnou, že by ho přešla chuť se mne dotknout, ale takhle skončím v posteli dřív, než stihnu cokoli podniknout. Podvědomě se napnu, ale vypadá to, že víc se mnou podnikat nehodlá. Jedině dobře. Pokus o to oplatit mu úsměv dopadne spíše dost nejistě. Dívám se na tu ženu a na to znamení, co ke mne dělá. Má to co dočinění s tím chlapíkem nebo se mnou? Nevím. Vím jedno, chci odsud. Chci popadnout svoje věci a vypadnout odtud. Chci Lesca... Zatřepu hlavou a raději se věnuji tomu, abych zjistila "škody" - pokouším se opatrně zahýbat a pohnout a zjistit, co jde a co ne. |
| |
| Krk je zhmožděný, bolí... ale snad to budou "jen" pořádné modřiny. Ve zraněné noze ti cuká, horce pulzuje. Ale už to není tak hrozné, jako před chvílí. Nová krev se na obvaze kupodivu neobjevila. Felčar zřejmě odvedl prvotřídní práci. Krom toho teě bolí celý člověk, jsi vyčerpaná, slabá jako moucha. Tohle dobrodružství ti tedy skutečně neprospělo. |
| |
| Mohlo to dopadnout hůř. Mohlo to dopadnout mnohem hůř. Ale už takhle to dopadlo víc než špatně, protože to nevypadá, že bych byla schopná odsud odejít. Jenže - kdy jindy, když ne teď? Teď to vypadá, že mne nikdo nehlídá a že mají jiné starosti, pro teď, a že se na mne proteď zapomnělo. Nebo - byla? Chvilinku váhám, a pak se to rozhodnu vyzkoušet a opatrně slézt z postele. Pro začátek. Stejně to musím udělat, když chci pryč. |
| |
| Pokoušíš se posadit, opatrně sundat nohy z postele. Už posazení to je výkon. Noha tě rozbolela. Jsi vyčerpaná, slabá, téměř docela na dně. Poté co ti přestal dodávat síly zoufalý strach o život, po rvačce, která by tě patrně nemálo unavila i za normálních okolností. Ne, necítíš se na odchod. Snad za dvě hodiny... ale ne teď. Ale i tak, noha v pořádku není. Bojíš se, že i když zatím nekrvácí, při chůzi by nejspíše začala... |
| |
| Zůstávám sedět na posteli a vydýchávám se a pokouším se přemoci bolest. Moc to nejde. Hlavně si připadám slabá jak moucha. Už konečně chápu, co to rčení znamená, už vím, co se pod ním skrývá. Bezmoc. Hlavně bolest a bezmoc. A strach a obavy. Marnost a beznaděj. Už se mi nechce ani si lehnout, mám pocit, že každý pohyb bude jen horší. A tak sedím v košili na posteli, po tom nezvaném návštěvníku nepříliš ustlané. A pak ucítím na tváři první slanou stopu, která nakonec zašimrá na bradě a skápne na stehno. |
| |
| Slzy ti stékají po tvářích, zaplavují tě vlny bezmoci a zoufalství. Chvěješ se slabostí, smutkem, vzlykáš, tvé tělo se otřásá při pomyšlení na nemožnost toho, co bys chtěla. A také celkovým vyčerpáním. Po nějaké chvíli se ti udělalo přece jen trochu lépe. Slabá jsi pořád, cítíš chlad. Choulíš se do duchny, kterou na tebe hodil strážný. Najednou... Trochu tě zamrazí. Klepání na dveře! Už zase? Pak k tobě zezdola doléhají nějaké rozčilené hlasy. Ženské hlasy. |
| |
| Tvář mám mokrou a nejspíše i tak trochu opuchlou a oči červené. Ale ani jedno teď naštěstí nevidím. A rty mám suché a popraskané a slané. Popotáhnu nosem a otřu si hřbetem ruky z tváře zbytky slz. Todle nigdy nikomu nepomohlo, bulet nigdy nikomu nepomohlo... Choulím se pod duchnou, jako bych se pod ní chtěla schovat. Jen částečně zimou. Stejnou měrou bezmocí a strachem a bolestí. Chvíli mi trvá, než se vynořím ze své tůně zoufalství a samoty. Skoro sebou škubnu, když se zase ozve zaklepání... Ale vždyť on neklepal... Kurva, doprdele, táhnětě všichni k čertu a nechte mě bejt! Dejte mi pokoj a zmizte, nechci vidět nikoho, chci klid! Nechte mne aspon vydechnout! Spíš se vybulet... Vykouknu zpod duchny a zadívám se ke dveřím, tak nějak vyčkávavě a bezmocně. Víc toho teď stejně nedokážu udělat... |
| |
| Chvíli se nic neděje, jen rozčilené ženské hlasy k tobě doléhají odněkud zezdola. Jeden důrazný a položený vysoko se chvěje na pokraji hysterie, druhý stoupá a klesá, zjevně je rovněž rozhořčený. Postupně se však jejich tón přece jen zklidňuje. A pak se ozývají kroky na schodech, dveře se otvírají a dovnitř nakukuje tvá známá služebná, ještě oblečená v čepci a s šátkem přes ramena. "Chuděrko malá!" spráskne ruce. "Neublížil ti ten... ten odranec špinavá? Takový strašný den! Taková surovost, hulvátství! Do domu slušných lidí...! Co to vůbec bylo zač? Co tu chtěl? Ty to ho člověka znáš? Víš kdo to byl?" lituje a vyptává se tě jedním dechem žena, patrně celou situací dosud velmi rozrušená. |
| |
| Neznám horší a nepříjemnější hlas, než je ženská hysterie. To by jeden utekl, a nebo tomu podřízl krk... nebo na to vychrstl kýbl splašků, jako se to dělá s mrouskavými kočkami. Ale teď mi vadí jen trochu. Stále lepší hysterická a rozhořčená ženská než ta divná věc, co se mne už dvakrát pokusila zabít. Stále lepší hysterický a rozhořčený hlas než to funění a sípání té věci. Vzásadě se mne moc nemusejí dotýkat - i když.... nejspíše dotýkají... protože... protože nejspíše jde o mne... A já jsem tady jak husa na podsadě. Jo, vim, jak se snadno dá sbalit husa z podsady, prostě ji jen vemeš za krk a vytáhneš. Jediný, na co musíš dát pozor je kdyžtak čokl - jenže tady čokl není. Tady mne může kdykoli kdokoli chytit za krk a vytáhnout. A chlapi v uniformách... pochybuji, že jejich příští návštěvu bych uvítala tak nadšeně jako tuhle... A pochybuju, že by mě Lesco nebo dokonce Záviš znova tahal z městský šatlavy. Dívám se na tu služebnou tak nějak jako na zjevení. Jo, když bys věděla, kdo je v domě slušných lidí... Ale neříkám nic. Jen se na ní dívám zpod duchny a vrtím hlalvou na všechny její otázky. Ani moc nemusím hrát vyděšenou ublíženu bezbrannou dívenku. Skutečně se tak cítím. Až na tu dívenku. |
| |
| "Ach, chudinko," spráskne nakonec ruce služebná, když opravdu nevypadáš na to, že bys jí chtěla něco vyprávět. "Vždyť ty se celá třeseš! Nemáš hlad? Počkej, svařím ti trochu vína, to tě uklidní. Uvidíš, že ti po něm za chviličku bude líp," ujišťuje tě žena. A vzápětí spěchá ze schodů dolů, patrně svařit víno... |
| |
| To mne sice poněkud překvapí, ale nedávám to najevo. Když o mne někdo říká, že jsem chudinka, jsem zvyklá to slyšet spíš ironicky. A vzápětí následuje důkaz, že můžu být chudinka ještě větší. Protože co jiného s chudinkami. A koho taky jiného ojebat než chudinky. Ostatní se nenechají. Naštěstí to nevypadá, že by čekala na moji odpověď. Hlad? Ani nevím, jestli mám hlad. Je mi tak zle, že i případný hlad je poněkud podružný. Svařené víno? Ech, a něco tvrdého bys neměla? Potřebovala bych se zpít do němoty. No, dobře, víno je dobré, vždyť jsem na něj chodila Sivému... než mi na to přišel... ale dost na to, abych se mohla setnout a zapomněla na tohle všechno mi ho asi nepřineseš. Ech, stejně je to to poslední, co bys teď mohla udělat. Jestli se z toho mám dostat, musím být střízlivá. A přemýšlet. Jenže, doprdelekurvaštelungdonnerwetter, mne nic nenapadá! |
| |
| Hlavou se ti honí neveselé úvahy, zezdola slyšíš doléhat ženské hlasy a cinkání nádobí. Ležíš a čekáš nějakou dobu. Pak slyšíš zvenku klapot kopyt a hrčení kol vozu. Což v těchto uličkách není zrovna dvakrát obvyklé, jak můžeš soudit podle zvuků, které jsi měla možnost poslouchat celé ráno. Ještě neobvyklejší však je, že se hrčení zastavuje před tímhle domem. Chvíli je klid. A pak se zdola opět ozývají zvučné údery klepadla. |
| |
| Ležím a poslouchám. Ženské hlasy. Cinkání nádobí. Idylka. Zní to jako idylka. Člověk by skoro zapomněl na své mizerné postavení a mizernou situaci. Jenže zapomenout nejde, je to až příliš živé a příliš aktuální. Ach jo. Co teď? Nebo spíš - co můžu teď? Ani tahle otázka nepřinese odpověď, která by mi k něčemu byla. Zvuk kopyt a vozu mne překvapí. A když se zastaví před domem, našpicuji uši. Klepadlo. Klepadlo? Kdo to může být? Jsi paranoidní. Nejspíše pro ně nějaká návštěva. A nebo zboží. Nic, co by bylo pro tebe. Ach jo. |
| |
| Zdola se slabě ozývá zvuk otevíraných dveří, nějaké hlasy. Ženské i mužské. Rozhovor chvilku trvá, tón ženských hlasů se zdá být celkem vzrušený. Pak se ozývají kroky a nějaké ťukání na schodech. Potom se dveře do tvého pokoje otvírají. V nich stojí muž, asi dvacetiletý. Je celkem urostlý, podsaditý, má pečlivě sčesané dozadu a zapletené do copu. Na sobě má červený kabátec se zlacenými knoflíky, černé kalhoty a vysoké naleštěné boty. Přes ruku drží přehozený modrý plášť, už od pohledu velmi kvalitní. Pokud můžeš soudit, v životě jsi ho neviděla. Mladík nevstupuje dovnitř, pouze otvírá dveře a přidržuje je muži, který jde za ním. Muž je přihrbený, opírá se o hůlku s kulatým knoflíkem na konci, zhotoveným patrně ze slonoviny. Muž má sněhobílé vlasy, rovněž dokonale sčesané a zapletené do copu, mohutný bílý knír pečlivě nakroucený vzhůru a pěstěnou bradku. Přivírá a mhouří krátkozrace oči a pokyvuje hlavou. Jeho tář však není příliš vrásčitá. Na sobě má sametový temně modrý kabátec s širokými rukávy obšitými krajkou a opatřený dvěma řadami zlatých knoflíků, černé nohavice a plátěné, krásně vyšívané tmavomodré střevíce se zatočenou špičkou. Když muže spatříš, patrně se trochu zarazíš. Je na něm něco zvláštního. Snad... ty štíhlé pevné ruce s dlouhými prsty? Rysy kolem přimhouřených očí? Rozhodně však určitě to, že jedno oko na tebe laškovně mrklo. Muž kulhavě vstupuje do pokoje. Za ním dveřmi nahlížejí i obě ženy, které jsi tu viděla. Ve tvářích mají jakýsi užaslý a snad... slavnostní výraz. |
| |
| Zase - nebo spíše stále - poslouchám. Koneckonců, nemám moc co jiného dělat, moc co jiného dělat nedokážu. A navíc mne to zaujalo. Vzrušené ženské hlasy, to vypadá na něco jiného než standartní návštěva nebo zboží... Kruci, když bych jim aspoň rozuměla... Kroky na schodech. Ke mne? Ech, co jsem, nějaká zajímavá echtovní návštěva? Nebo spíš - problém... To je přesnější. Už na to někdo přišel? Přijdou pro mne a zavřou? Ale pochybuji, že jestli mne zavřou, že se o mne bude Záviš zajímat a vytahne mne z toho. Protože esli mě zavřou, označí mne za nepotřebnou a neschopnou a nechá mě tam. A Lesco taky, samozřejmě. Protože dostane někoho jinýho na dozor. Ale třeba... ten vzkaz byl určitě od něj. Od koho taky jiného. Nenechá mne v tom - a nebo aspoň ví, že sem tady. Ale možná čeká, jestli se z toho dostanu. Další zkouška. Ach jo, v týhle zkoušce si neuspěla. Když bys byla v pořádku, nebyl by moc velký problém odsud zdrhnout. Jenže teď máš problém byť jen vstát. Posadím se. I to je výkon. Ach jo, už dlouho jsem nebyla takhle zřízená. Raději se zase opřu do polštářů. Dívám se na ty dveře, na toho mladíka... Ale ten není tak důležitý. Vypadá to, že vůbec. Protože dovnitř nejde. To spíš ten muž, co vstupuje dovnitř. V první chvíli mám chuť prostě sama pro sebe taky prohlásit, že ho prostě neznám. Ale... ale... Ty ruce? Pevné ruce, štíhlé, pevné štíhlé prsty... vždyť... Znám je. Znám? Že by? Až takhle? Uměl by?... Možná... V první chvíli mám chuť se naježit, když na mne laškovně mrká. Co na mne má nějaký cizí chlap laškovně mrkat. Jo, jasně, nejsem teď zrovna oblečená jak bych měla být, ale to neznamená, že tě do tý postele pozvu... Ale neudělám to. Takový zjev nevypadá na to, že by měl důvod laškovně mrkat na cizí holku, tím spíš ta pomordovanou, jako jsem já. Odpovídalo by to... Že by? Dobře, hodně se dá. Ale ty vlasy stažené do copu... odhalují uši... Společenským přátelským unaveným úsměvem a výrazem tváře nic nezkazím. Nikdo mi nemůže mít za zlé, že teď moc nemluvím, že nejsem ve stavu moc mluvit. A bezpečnější bude teď raději nic neříkat, a vyčkat, až promluví. Snad se dokážu něčeho chytit víc, až promluví... |
| |
| Vlasy mi uší skutečně odhalují. Jsou o něco špičatější, než je obvyklé, ale občas je někdo z lidí takové má. Přistupuji blíž a potřesu hlavou. "Thák she ná ní phódívejme. Khórrky, Khórrky!" zakrákorám stařeckým změneným hlasem s jakýmsi hrozným cizím přízvukem. O mé totožnosti už asi nemáš pochyb. A ačkoli se tvářím velmi káravě, máš takový pocit, že - krom kvalitního hraní role - se nastalou situací právě teď pustě bavím. "Cchóurrat she sháma pho mňhéstě, záchrraňhóvat cchízhí šchvárrnhé jinóchy... Nhémnělho bhy tho bhýt alhéspoň naóphak?" povytáhnu s vážným výrazem ve tváři obočí. "Nho ňhic, nethérržinko. Dhobhrródhrružství skhónčilo. Odhvézu tě dhómů. Mháš vélkché šthéstí, še sém byl zhrróvna ve mňhéstě. A žhé jshem she ó thom dhóslechl," pokývám rozšafně hlavou. "Mhárrťhine, ódhnes shléčnu dhó khóčhárru. A phák she vhráť prrho jhéjí vjhéci," obracím se pak na mladíka, který mi otevřel dveře. |
| |
| Mladík se okamžitě ukloní. "Ano, pane barone." odpovídá hlubokým hlasem. Pak dochází k tobě a rozvinuje plášť,který dosud držel a s úklonou ti ho nabízí. Ženy nakukující do dveří se okouzleně usmívají na pana barona a pozorují dění v místnosti. |
| |
| Ty uši... To už by byla příliš velká náhoda... A když Lesco promluví, už je mi jasné. O jeho totožnosti teď už skutečně pochybnosti nemám. On přišel... On pro mne skutečně přišel! Narozdíl od tebe je na mne vidět, že se situací nebavím. Situace je pro mne příliš bolestivá na to, abych se jí bavila. Ale zjevně jsem ráda, že tě vidím. Ihned nasadím patřičně zkroušený a pokorný výraz. Dlužno doznat, že ten zkroušený výraz ani moc nemusím hrát. Lesco se teď baví. Ale to nic nemění na tom, že jsem spadla do průseru. Zase. Jak hejl. Jen proto, že sem chtěla jak vostatní slušný lidi jít ze hřbitova branou a ne přes zeď. A obávám se, že se od něj moc lichotek nevyslechnu. Ale to je teď vedlejší, důležité je, že je tady, že mě v tom nenechal. "Ano, strýčku," odsouhlasím ti zkroušeně a poslušně, že by to mělo být naopak. Stejně jako ty hraji svoji roli kvalitně. "Mrzí mne, že jsem ti způsobila komplikace a omlouvám se," pokračuji s výslovností, za kterou by se neteř barona stydět nemusela. Jestli jsem překvapena tvým velmi účinným přestrojením a mladíkem, kterého nazýváš Martin, nedávám to najevo. Přijímám od mladíka plášť a nechám se od něj do pláště zahalit. Sice nejsem moc nadšená, že by měl na mne sahat, že by mě měl nést, ale svou nechuť velmi rychle překonám - jiná možnost teď stejně není. Nedokážu jít. A Lesco mne teď nést nemůže. Ale když by tě nesl Lesco, tak by ti to nevadilo, co? Kušuj. Jen si to přiznej. Co na něj ty slípky tak čučí a tlemí se, kurva? Heh, žárlíš? Cože? Žárlíš, co? Ti jeblo? Jen si to přiznej. Ech... asi... I když teda teďkonc nic moc nevypadá, s těma mžouravejma vočkama a hůlčičkou... prostě jako hejl... |
| |
| “Prosím slečno,“ přidržuje ti mladý muž s úklonou plášť, pak tě opatrně jednou rukou bere pod zády, druhou pod koleny a zdvihá tě z postele. Pak s tebou zamíří ke dveřím. Je mladý, silný, zdá se, že pro něj nejsi žádná velká zátěž. Ženy se na tebe usmívají, zvláště služebná, která se o tebe starala. “No vida, chuděrko, už bude dobře. Šťastnou cestu,“ přeje ti s úsměvem. Lesco rozšafně pokyvuje bělovlasou hlavou. |
| |
| Přitáhnu si přes sebe plášť a zahalím se do něj. Je mi nepříjemné být před ním takhle neoblečená. Tím spíše, když na mne bude sahat. Ale nechám se od něj bez protestů vzít, i když jsem v jeho rukou napnutá. Chuděrko. No, ty teda musíš vypadat, dyž tě nazývaj chuděrkou... Nezapomenout na slušné vychování. Když už divadlo, tak do konce. Tuhle tragikomedii musíš dohrát až do konce. Další pokus o úsměv, i když zase poněkud nejistý a bolavý. "Děkuji ještě jednou, za všechno," odpovídám slušně a tiše ženám a loučím se s nimi. |
| |
| "Í ja ďhékuji, žhé jsthe she thak hézky phóstarrali o mhou nétherrzinku, dhóbrrzí lhídé," děkuji důstojně především zřejmě paní domu. A stále mírně pokyvuji hlavou tvářím se vysloveně aristokraticky a vznešeně. |
| |
| "To vůbec nestojí za řeč, pane barone, to by přece udělal každý," slyšíš, jak ujišťuje Lesca skromně paní domu. To už tě ale mladík s rovněž důstojnou tváří opatrně snáší ze schodů dolů. I když mu v náručí překážíš, šikovně si sám otvírá dveře a vychází s tebou na ulici. Prakticky celou její šíři nyní zabírá luxusní kočár z tmavého dřeva, do něhož jsou zapřaženi dva krásně vykartáčovaní statní hnědáci. Mladík stejně šikovně otvírá i dveře kočáru a opatrně tě usazuje na červenou látkou potažené čalouněné sedadlo uvnitř. Stále naprosto vážně, bez úsměvu. Dokonce se ti i lehce uklání. |
| |
| Mám co dělat, abych se nezačala smát. Ale nezačnu, situace je příliš vážná. I když Lesco mi takhle připadá velmi směšný - ale to jen proto, že vím, jak vypadá ve skutečnosti. Jinak uznávám jeho herecké umění a jeho schopnost převleku. Neřekla bych, že bude až takhle dobrý, že dokáže tohle... Stejně jako mne překvapí kočár. A koně. Jako nepřekvapil by mne nějaký obyčejný kočár a obyčejný koník, ale tohle? Kde a jak se mu tohle povedlo sehnat? To, že sehnal Martina - i když pochybuji, že se tak ve skutečnosti jmenuje - mne už nepřekvapuje. Věnuji Martinovi úsměv, který, jak si myslím odpovídá mé roli, a přitáhnu si plášť těsněji k tělu. Také to hodlám hrát až do konce a ve vší vážnosti. Vyhlížím Lesca, a raději jsem teď zticha. |
| |
| Netrvá to dlouho, všichni zbývající scházejí pomalu ze schodů, slyšíš stařecky změněný hlas Lesca i zdvořilé štěbetání paní domu. Mladík se vrací do dveří, za chvíli opět vychází, přes ruku drží tvé šaty i mošnu. Zdvořile přidržuje dveře Lescovi, který se důstojnou úklonou loučí s oběma ženami. Pak mu pomáhá nastoupit do kočáru. Nakonec za ním zavírá dvířka, pak usedá na kozlík a pobízí s mlasknutím koně. Kočár se rozjíždí. Lesco na tebe z protějšího sedadla zamžourá a mrkne. "Thák ccho, nétherrzinkho?" |
| |
| Sleduji to hemžení a poslouchám štěbetání. Jsem ráda, že mladík přináší moje věci, a jen doufám, že je tam všechno, že jsem o nic nepřišla... ale snad bych neměla, oni na to nevypadají... Až když se zavřou dvířka kočáru a rozjedeme se, oddechnu si opravdově. Na chvíli zavřu oči, pak je zase otevřu, jako bych se chtěla ujistit, že to není sen, že se mi to nezdá, že to nezmizí. Podívám se na tebe rozšířenýma očima. "Bohové, Lesco, do tohodle průseru sem se fakt dostala nevinně," vyhrknu. Nicméně mám tolik rozumu, abych mluvila potichu. Opřu se v rámci možností pohodlněji do sedadla kočáru a zašklebím se bolestí. "Asi je přitahuju..." pokrčím rameny, což má za následek další bolestivé zašklebení. "Díky. Fakt." |
| |
| "No, musím uznat, že se ve tvé přítomnosti člověk nenudí," zubím se vesele. Při tom sundavám bílou paruku, odkládám jí na sedadlo a začínám rozepínat zlaté knoflíky kabátce. "Kde jsi tak dlouho mě začalo zajímat včera odpoledne. Co se doopravdy stalo jsem se dozvěděl až díky tomu mladíkovi, co tě šel omluvit ke karavaně. Důkladně se na tu rodinu vyptal felčara, usoudil jsem, že noc v klidu u slušných lidí ti neuškodí a začal uvažovat o tom, jak tě odtud dostat, aniž by tě bylo nutné vytahovat oknem... Nejvíc práce mi dalo sehnat tenhle kočár," vykládám ti při tom. "Do půl hodiny to všechno musíme vrátit. Ale stálo to zato, byla to vážně legrace," ušklíbnu se pobaveně a přihodím na pečlivě poskládaný kabátec, který jsem odložil vedle sebe na sedadlo i zdobené střevíce. Své měkké boty vylovím zpod lavice a přes košili si přehodím šedý plášť, který ležel složený na nich. Pak se na tebe pátravě zadívám. "Poslyš, ty ale vážně nevypadáš dobře. Zřídili tě pořádně, mizerové," dodávám starostlivě. |
| |
| Oddechnu si, když to vypadá, že se na mne nezlobíš a dokonce se mi povede usmát. Sice je to úsměv podbarvený bolestí a vyčerpáním a stále trochu nejistotou, ale je to skutečný úsměv, ne žádný úšklebek. "No vidíš, co by sis beze mne počal? Ještě by jsi zemřel nudou," zazubím se ti v odpověď. "Ano, Alain," pokývnu opatrně hlavou. Nedělat prudké pohyby. Ale když řekneš, že jsi už tak dlouho věděl, kde jsem a že jsi usoudil, že mi noc v klidu u slušných lidí neuškodí, zašklebím se, jako bych kousla do citrónu. "Ech... víš, jak sem měla nahnáno, že se to provalí?" skoro zavrčím. A nejen to... taky, žes ode mne dal ruce pryč... ale to už nevyslovím. Dívám se, jak si sundaváš kabátec. Ech, neciv na něj tak... "Tak to abysem se převlíkla," reaguji na to, že se to všechno musí zanedlouho vrátit. Košili nepovažuji za dostatečné odění, a plášť, ve kterém jsem teď zachumlaná rozhodně není můj. Shodím plášť z ramen, takže mi zůstane ležet přes kolena a kryje mne od pasu dolů a opatrně a pomalu se natahnu po svých věcech, abych se mohla doobléci. "Nenapadlo mne, že todle všecko dokážeš splašit," uznám se stopou nefalšovaného obdivu v hlase. "A tak rychle... Hlavně takový koně a kočár..." zavrtím hlavou, mezitím, co se snažím na sebe navléct kalhoty. Zase se zasměji. "Myslíš, že oknem by to bylo méně zábavné?... Jsem ráda, že se aspoň někdo z nás baví," mrknu na tebe. Mám daleko od toho se na tebe zlobit. Jsem na to až příliš ráda, že se nezlobíš ty na mne. Že jsi mi pomohl a dostal mne odtamtud. A že jsi tady se mnou... Si naměkko. Jo. Sem. Ale snažím se to nedávat najevo. I když bych Lescovi nejraději skočila kolem krku. A nebo se k němu aspoň přitiskla, abych věděla, že se mi to nezdá, abych měla jistotu, že se mi nic nestane... ani od těch divných, co mne loví... Abych cítila ty jeho pevné štíhlé prsty a pevné ruce... Zatřepu hlavou a povzdechnu si. Pevně doufám, že si to vyloží jako reakci na ta jeho poslední slova. "Vlezla jsem jim do rány jak hejl," přiznám s povzdechem s provinilým pokrčením ramen. "Masařkovi a jeho lidem. Nevim, na co sem myslela, jinak by mi došlo, že si nenechaj ujít příležitost, až pudu z pohřbu Sivýho..." |
| |
| Uvolněně se zazubím na tvá slova o tom, že bych zemřel nudou a ušklíbnu se na prohlášení o tom, že ses bála, že se to provalí. A naoko se zamyslím, když říkáš, že oknem by to bylo také zábavné... "No... proč ne. Příště tě potáhneme po laně a ty nám k tomu budeš rozjařeně pištět," rozvíjím svou představu a koutky úst mi při tom cukají. Pak zvážním a potřesu hlavou. "To jsi nemohla vědět, že na tebe budou čekat. Všemu se vyhnout nemůžeš. Od Masařky to byla docela dobrá úvaha, musí tě dobře znát," dodávám. |
| |
| "Bohové, jaká já sem slečinka?" pokouším se ti vysvětlit důvod, že jsem se bála, že se to provalí, když se nad tím šklebíš. Trhnu u toho ramenem, ale není to dobrý nápad, což mi dojde hned vzápětí, když syknu bolestí a křivím tvář bolestí. "Toho se nedočkáš, abysem pištěla," podotknu a dávám si pozor, aby to znělo náležitě povýšeně. Pokračuji v oblékání, jde mi to pomalu, když se snažím, aby to bolelo co nejméně, tím spíše v jedoucím kočáře. "Měla sem to tušit, vždyť i já vo něm něco vim," zavrtím hlavou s povzdechem. "Masařka bejvá dobře informovanej." |
| |
| Vesele se na tebe zazubím, když se mě povýšeně snažíš přesvědčovat, že pištění bych se od tebe nedočkal. Trochu potutelný výraz v mé tváři při tom říká své. S jistým zájmem sleduji, jak se začínáš převlékat. Trvá to však jen několik okamžiků. Pak pohodím hlavou znovu se zasměji a protáhnu se. "Dobře informovaný? No dejme tomu. My jsme ale lépe!" zdůrazním s jistou hrdostí v hlase. Možná vážně, ale možná ne tak docela. "To se stává i těm nejlepším, že je někdo převeze," ukidňuji tě. "Nic si z toho nedělej. Ostatně jsem přesvědčený, že na to hned tak nezapomeneš a vezmeš si z toho poučení. Takže jsi udělala vlastně dobře," dodávám s šelmovskými plamínky v očích a potutelným úsměvem na rtech. |
| |
| Zvednu bradu ještě o něco výš a můj výraz tváře dává jasně na jevo, co si o tom myslím. A to, že jsem o těhle svých slovech přesvědčena, i když to podávám tak, jak to podávám. Tvůj zájem mi neujde, i když trvá jen kratičkou chviličku. Neřeknu proti tomu nic, neprotestuji, ale ani to nevypadá, že bych tě chtěla nějak povzbudit, vypadám spíše poněkud nejistě a až stydlivě. "My...?" otáži se s lehkou otázkou v hlase. "Myslíš jako..." nedopovím. Natolik jsem chytrá, abych nedopověděla, jen naznačila. A předpokládám, že ty pochopíš. "Protože já mám pocit, že zrovna teď nejsem," podotknu sice s ušklíbnutím se, ale zjevně mě to mrzí. Pokývám hlavou a věnuji ti už skutečný úsměv. Vypadá to, že se neusmívám často, ale úsměv mi sluší. Vlasy mám zase hozené tak, aby moje ještě ne zcela v pořádku tvář nebyla vidět. "Myslim, že už to nezapomenu nikdy," připustím. "Lidi jako my nemůžou udělat dvakrát stejnou chybu. Když už teda maji štěstí a přežijou tu první," podotknu. |
| |
| Pozvednu obočí. "Nejsi? No, i to se občas stává. A copak bys chtěla vědět?" ptám se s trochu potutelným úsměvem. Pak se tiše rozesměji doopravdy. "Ale můžou, to bys koukala. Lidé jsou nepoučitelní. Zvlášť někteří," zdůrazním a mrknu na tebe. |
| |
| Podívám se na tebe, nakloním lehce hlavu na stranu. Tvářím se vážně, ale pak se mi tvář roztahne do potutelného úsměvu. "Nu - vo Čikovi," začnu, a v hlase mi zní nepříliš příjemný podtón, nejspíše Čikovi jen tak odpustit nemíním. "No - a to další, jak sme říkali," pokračuji už zase potutelně, nejspíše jsem zvědavá, jestli máš odpovědi. Zazubím se na tebe. "Myslíš mne? Já sem poučitelná," zasměji se. Pak se trochu zamračím, ale oči mi hrají. "A jesli myslíš, že nejsem, tak pověz v čem," dokončím. |
| |
| Pohodlněji se rozvaluji na sedadle a na tvé dotazy ohledně nepoučitelných osob se jen trochu zazubím. Ovšem neodpovídám. Pak ale maličko zvážním. "Nu, zdá se, že ten tvůj Čiko je pěkné kvítko. Moc času jsem na to neměl, ale co jsem stačil zjistit... Krádeže, vloupání, hodně a dobře hrál. Sem tam si nadělal i nějaké dluhy, ale nic velkého. Rád si pouštěl pusu na špacír. Jinak, je nutné uznat, šikovný, vyznal se. Poslední pár dní ho ale vůbec vidět nebylo, jako by se vypařil. Ovšem měl jsem štěstí. Tedy, možná. Kdosi ho prý viděl, jak fňuká u kapitána na palubě Hojnosti, jedné ne zrovna nejlepší obchodní lodi. Podle všeho až po tom, co mluvil s tebou. Dvě hodiny nato Hojnost odplula po řece na sever. Takže je možná pryč z města. Možná. Ale ber to bez záruky. On ten zdroj také nebyl z nejspolehlivějších," dodávám trochu omluvně. Na chvilku se odmlčím. "A ten tvůj divný chlapík... To je dost zajímavá historie. Představ si, že to byl docela počestný měšťan. Jakýsi Čeněk, zvaný Prášek, mistr řemesla sedlářského. Maličká dílna v domě, druhá žena, tři děcka. Úplně normální malý človíček. Občas se rád napil, ale jinak byl prý takový nesmělý. Snad se ani nikdy nepopral. Asi před týdnem se nevrátil z hospody. Odešel odtud pozdě, trochu napitý. Domů nedorazil. Pak ho už nikdo neviděl. Až ty..." dokončím své vyprávění a zadívám se na tebe s povytaženým obočí. |
| |
| Už ani já dál nerýpu, když se nevyjadřuješ a když zvážníš, zvážním taky a poslouchám tě. A poněkud se mračím. Nevypadám překvapeně, když mi vypočítáváš, co je Čiko zač, ale když se dozvím, že nejspíše odplul na palubě obchodní lodi a tedy je nejspíše mimo můj dotaz, nespokojeně zasyknu a sevřu pěst. Pokývám hlavou. "Ech... doufám, že f tom odplutí se tvuj zdroj spletl a že ho kapitán poslal velmi rychle zpátky na břeh eště než odplul," zavrčím. Nespokojeně mlasknu a zavrtím hlavou. "Ale obávám se, že ne," dodám pak. Na tvé informace o Čeňkovi už se tvářím poněkud překvapeně a víc zamyšleně. "No... dobrý by bylo zjistit, gdo ho potkal po tý jeho cestě z hospody..." podotknu, ale nejspíše tak nějak pro sebe. Nepředpokládám, že tohle bys ty nevěděl. "Hm... kde to bylo? Která hospoda a kterou cestou chodil?" táži se, tentokráte už zjevně tebe a už trochu živěji. Podívám se na tebe a pak zvednu ruku ke krku a zamnu si ho a zamračím se víc. "Apropo, měla sem návštěvu v tom domě, odkud jsi mě vytáhl... nebyl to Čeněk... ale jinak měl stejnej výraz..." |
| |
| Na tvou reakci ohledně Čika jen nepatrně pokrčím rameny. Nejspíš skutečně nevím. Když se ptáš na hospodu, nepatrně se usměji. "Hospoda Na kovárně, na okraji Královské čtvrti. Dost slušná, přitom ne přehnaně drahá. Cestu do ní měl... vcelku bezpečnou, snad i občas hlídanou,“ konstatuji. "Ovšem co je ve městě zcela bezpečné... Prošel jsem jí, celkem nic zajímavého mě při tom nenapadlo. Moc času jsem na to také neměl," dodávám. Na tvou poslední informaci se zatvářím překvapeně a velmi zaujatě. Jako bych se celý napjal a rázem byl ve střehu. "A nepovídej!" říkám tichounce, hledím na tebe a zjevně čekám, až své vyprávění o "návštěvě" doplníš a dokončíš. |
| |
| Na Čika už se dál neptám, i když se mračím a tvářím stále trochu zamyšleně, možná přešmýšlím, kde tyhle informace mohu sehnat já. Odpověď o cestě Čeňka nevnese do případu o moc víc světla. Povzdechnu si. Pak se zašklebím, když podotkneš, co je ve městě zcela bezpečného a krátce přikývnu. "Projdu jí... a nebo jí můžem projít spolu... a dát si u toho víc na čas..." navrhnu. Ušklíbnu se, nikterak vesele. "Tak povídej, a nebo nepovídej?" zazubím se na tebe rošťácky a pak pokrčím rameny a zvážním. "Neni moc co povidat. Nigdy sem ho neviděla. Rybí oči, bezvýrazný... Vyzáblej... vorvaný hadry, jak žebrák... špinavej a zabahněnej... Ruce jak pařáty, hubený, ulámaný nehty... Chtěl vědět, kde to je... než mě zabije... ne jestli, nebo když, tak že to udělá... prostě - než..." syknu a potřesu hlavou a pak se zatvářím bolestivě, nejspíše to nebyla ta nejlepší věc, co jsem mohla udělat. "Takovej nakřáplej hlas a ksicht... no, prostě ksicht bez výrazu... Pokusil se mě uškrtit," podotknu a zní to suše a stručně. "Povedlo by se mu to, když by se do toho nepřimotali chlupatý, azda je někdo z domu zavolal... doprdelekurvaštelung, nikdy sem nebyla ráda, že vidim chlupatý a aj sem si doteďka nemyslela, že budu," přiznám upřímně s úšklebkem a už opatrnějším zavrtěním hlavy a podívám se na tebe. |
| |
| Na procházení cesty pokrčím trochu rameny, zvednu jedno obočí, usměji se a přikývnu. Pak ale opět velmi rychle zvážním a zaujatě poslouchám tvé vyprávění. Velmi zaujatě. "Totéž říkal ten ve tvém pokoji. Celkem přesně totéž!" podotýkám tichounce s mírným důrazem a hledím na tebe vážnýma očima. "Co to znamená? Přece musíš alespoň tušit, kde se tihle podivní... lidé berou. A proč..." dodávám a zpytavě se na tebe dívám. |
| |
| Otázku cesty už dál nerozebírám - nejspíše to beru tak, že jsme dohodnuti. Pokouším se vyprávět stručně a nezaujatě, jako bych podávala zprávu, ale jde mi to jen částečně. Nejspíše se mne to dotýká - a vzhledem k tomu, že jde o můj krk se nejspíše ani není čemu divit, že to beru osobně. Po tvém prohlášení jen přikývnu. "Jo," opáčím lakonicky. Nepřekvapí mne tvoje slova. I já si to zjevně velmi dobře pamatuji. Na tvojí otázku pokrčím rameny. "Nevim, co to znamená. A proč - myslim, že to má co dělat s tím zkurvenym náhrdelníkem vod Čika... tim, co sme zbírali ty rozsypaný perličky..." vyjádřím svůj názor a upřesním, o jakém náhrdelníku to mluvím. "Proto chci toho parchanta dostat..." dodám vysvětlení a zní to dost temně a vztekle, když bych dostala Čika do ruky, nejspíše by toho skutečně velmi litoval. |
| |
| "Proč si myslíš, že to souvisí s náhrdelníkem od nějakého zlodějíčka?" zajímám se a opět pozvednu obočí. "To by bylo... přinejmenším dost zvláštní, ne? I kdyby měl bůhvíjakou cenu... Tohle by byl hlavně hrozně hloupý způsob, jak ho získat zpátky. Když už tedy kdosi ví, kdo ho má. Ať už by ho původně vlastnil kdokoli..." konstatuji zamyšleně. |
| |
| Po tvé otázce se zarazím a podívám se na tebe zkoumavě. Vypadá to, že jsem to tak nějak začala považovat za samozřejmé... A ty touhle otázkou jsi mi dal námět k přehodnocení. Pak pokrčím rameny. "Páč to začalo potom, co mi ho prodal... Páč mi ho prodal za podezřele nízkou cenu, a potřeboval se ho zbavit rychle... Páč se u toho tvářil dost vyděšeně a vypadal, že se toho ce zbavit hned... Páč hned pak hodlal vodjet..." Promluvím nakonec a formuluji myšlenky do slov. "A navíc - nevim, jak jinak. Nikomu divnýmu sem na kuří voko nešlápla... Nevim, proč by po mě někdo divnej šel... Možná... možná kůli Sivýmu... Ale aj tak nevim, proč kůlivá němu..." pokračuji. Dávám si pozor, a tentokráte hlavou netřepu. |
| |
| Zdá se, že o tom také uvažuji. "Možná..." říkám pak zamyšleně na tvá slova. "Nu, třeba se to dozvíme," dodávám a pokrčím trochu rameny. "Teď by ses měla pořádně sebrat a dát se dohromady. Mimochodem, doufám, že pan Valerius odvedl dobrou práci," říkám pak a trochu potutelně se při tom pousměji. |
| |
| Pokrčím rameny. Opatrně. Už jsem si zvykla, že v tomhle mém stavu nejsou prudké a výrazné pohyby to pravé, že za každý takový pokus mě moje vlastní tělo nemilosrdně ztrestá a dá o sobě bolestivě vědět. "To doufám, že se to dovíme," přisvědčím. Po tvé radě se zašklebím a vypadám teď ztraceně a zoufale. "Sakra... měla sem vodjet s tou karavanou... A musim..." Zarazím se. Je mi jasné, že to je pitomost. V tomhle stavu jsem jim jako ochranka na nic. Takže - odjezd se nekoná. Jako přítěž mě sebou nevezmou. Něco si pro sebe zavrčím. "Jo... to musim..." odsouhlasím tvůj návrh, že se budu muset sebrat a dát dohromady zase trochu ztraceně a ve velmi ženském gestu, které ale je zjevně podvědomé, protože vědomě moc ženská gesta nedělám prsty zkontroluji, jestli mi vlasy zakrývají tu ještě ne zcela zahojenou tvář. Doprdele kurvaštelung, jobtvojumať, takle mizerně sem se cejtila naposled dyž mě Tarek poprvý povalil do sena... Když zmiňuješ pana Valeria, zadívám se na tebe překvapeně a zmateně a pak trochu podezřívavě. Poslal ho?... Ale to... Nebo prostě ho jen viděl, jak jde do toho domu? "Azda jo," přisvědčim. "Ale připadám si, jakobysem se přimotala pod pivovarskej vůz," dodám kysele. |
| |
| Kola kočáru chvíli hrčí na kočičích hlavách větší dlážděné ulice, pak zahýbá, zpomalí, několikrát se povážlivě zhoupne v nerovných prohlubních užší uličky, znovu zahýbá... a nakonec zastavuje. |
| |
| Chápavě a trochu povzbudivě se na tebe pousměji. "Nic si z toho nedělej. Ono nebude tak zle. Dáš se v klidu do hromady... a potom se uvidí,"říkám přesvědčeně. Když vůz zpomaluje, vykukuji na okamžik z okénka a rozhlédnu se. "Dobré, nikde nikdo. Jsme tady," oznámím ti a pootevřu dveře. Patrně proto, abych se nezdržoval, až kočár docela zastaví. A když se tak stane, vstávám a znovu se na tebe usměji. "Pojď, vezmu tě," natáhnu se, abych tě vzal do náručí. |
| |
| Vypadá to, že jsem tak ponořená do sebe a svých problémů a přemýšlení o nich - i když to nevypadá, že bych se babrala v lítosti - že to vypadá, že ani moc nesleduji, kudy kočár jede, ani když zpomalí a houpe se. Pokusím se ti oplatit úsměv, ale moc mi to nejde, vyjde z toho poněkud bezradný pokus. Ale koneckonců - má pravdu. Je to f prdeli, ale nic s tim teď neudělám. Prostě se musim dát dokupy - a pa se uvidí. Protože f tomdle stavu bych neochránila ani svou prdel, aj dyž bysem jí nakrásně dokázala zvednout. Tohle uvědomění mě přeci jen trochu uklidní a zvedne náladu. I když o trochu. Jako dobrou bych svou náladu a své rozpoložení nevyjádřila. Ale asi mi není proč se divit... Když to vypadá, že od Lesca se odpovědi nedočkám, rozhodnu se to vyjádřit slovy. I když si myslím, že si můj pohled vyložil a že si ho všiml. Ale nejspíše se rozhodl tvářit se, že ne a přejít to. "Ty si poslal Valeria?" ptám se tě. Když kočár zastaví a pootevřeš dveře, vykouknu ven. V prvním okamžiku se chci zeptat "kde"... kde vlastně jsme, kde je to to "tady"... Ale nakonec se nezeptám, jen se mi na tváři mihne jednoznačná otázka. Možná bych se nakonec přeci jen zeptala, ale to ke mne natahuješ ruce a nabízíš mi, že mě vezmeš. Trochu se zarazím a zaváhám, pak přikývnu a přesunu se a vstávám tak, abys mne mohl vzít do náruče a abych ti mohla vklouznout do náruče. I když poněkud nejistě a toporně. "Díky..." zamumlám. |
| |
| Po tvé otázce trochu překvapeně přizvednu obočí. Pak se usměji. "Já? Kdepak. To je starý rodinný lékař těch počestných měšťanů. Viděl jsem ho, jak vychází z domu. Tak jsem stvořil starého phána bhárronha," zaskřehotám najednou opět změněným stařeckým hlasem, "vyptal jsem se ho na tebe a nechal tě pozdravovat. Doufám, že to vyřídil?" mrknu na tebe vesele. Při tom tě beru pod zády a pod koleny do náručí. Špičkou vysoce zdvižené nohy obratně přibuchuji dvířka kočáru, téměř okamžitě poté zapráská bič kočího a kočár se opět rozjíždí. Občas to má jen tak tak že se vejde do úzké uličky. My vystoupili na místě, které bezpochyby poznáváš. Vstupuji do úzkého průchodu mezi domy, vysoko zvedám nohy, abych co možná nejméně pošlapal kopřivy, které tu divoce rostou, překračuji nízký plůtek a dostáváme se na malý špinavý dvorek sevřený domy. Mířím k jednomu z domů, stoupám po skřípajících dřevěných schodech vzhůru a otvírám dveře. Jsme doma. |
| |
| Když se mě tak otážeš, poněkud znejistím. Nejspíše jsem tak nějak předpokládala, že to je tvoje práce. Podaří se mi usmát, když mi vysvětluješ, jak to bylo a pak zavrtím hlavou. Opatrně, nedělat prudké pohyby... ale upřímně uznale. Když opět měníš hlas, zasměji se. Je to jen kratičký smích, tichý - ale je to skutečně smích, ženský, příjemný a měkký a pobavený, žádné skřehotání, vyprsknutí nebo úsměšek. "Vyřídil," přisvědčím. Ohlédnu se za kočárem. Vypadá to, že tendle kočí fak umí... ani to nevodře, aj dyž to má naknop... by mě fak zaujímalo, gde ho Lesco splašil... Rozhlédnu se rychle kolem sebe. Na mé tváři je patrné, že to tady poznávám, že vím, kde jsme a to mě trochu upokojí a uklidní. Trochu váhavě a opatrně se k tobě přitisknu a pak ti stejně váhavě dám ruce kolem krku, abych se ti lépe nesla a usnadnila ti to. Stulím se ti do náruče a nechám se od tebe nést. Ten malej špinavej dvorek a ty skřípající schody sou mi mnohem příjemnější než ten nóbl bejvák těch "počestných měšťanů". Postupně se v Lescově náručí uvolňuji a zjišťuji, že mi to není nepříjemné, být u něj... Divný a zvláštní pocit... Věřím mu. Blbneš. Je mi v jeho náručí dobře a cítím se tam bezpečně, cítím se u něj bezpečně. U chlapa? Jo. U Lesca... Vnímám teplo jeho těla a dýchám vůni jeho těla a zjišťuji, že mi to není nepříjemné, naopak. Zjišťuji, že mě skoro mrzí, že už jsme "doma", takže mne pustí. A navíc mi nevadí, že jsme u něj doma. Naopak. |
| |
| Procházím místností a opatrně tě posazuji na postel. Narovnávám se a pousměji se na tebe. Docela hezky. "Tak... Nemáš hlad nebo tak něco?" ptám se s úsměvem a povytaženým obočím. "Myslím, že bys teď měla věnovat spoustu času odpočinku. A pokud nebudeš mít co dělat... Předpokládám, že jsi ještě neposlala hlášení? Na to nezapomínej!" zdůrazňuji zpola vážně, zpola s nádechem lehké ironie v hlase. Možná že mně ta povinná hlášení trochu lezou krkem. Kdo ví. |
| |
| Usazuji se na postel a pouštím tě a stahuji své ruce z tvých ramen. Moc se mi to nechce... Vypadám trochu nejistě. Když na mne promluvíš, zvednu k tobě hlavu. Hlad? Mám hlad? Asi i jo... Asi bych měla, když by mi nebylo tak zle... Ale takhle na jídlo moc nemám pomyšlení... Pomalu a opatrně zavrtím hlavou. "Ne... azda... bysem se napila, vodu nebo tak?" odpovidám ti a dokončím trochu tázavě. Spoustu času? Na odpočívání? Sakra... Doprdele kurvaštelung... Nemám spoustu času! Měla jsem odjet s karavanou! Chci odjet z města, musím odjet z města... Navíc, Masařka odpočívat nebude... A Tarek taky ne... dám krk za to, že už má přehled, co a jak, že jsem zase na ulici a bez Sivýho, bez toho "šamstra", jak říkal... A asi se dozvědí, jestli to už nevědí, jak jsem domlácená... Ať myslím na cokoli, myšlenky to zřejmě nejsou moc veselé. Zatvářím se poněkud kysele. "No... nesem si jistá, že ten čas mám..." pronesu poněkud nejistě a pokrčím rameny. Když se zmíníš o tom hlášení, vykulím na tebe oči a pak zavrtím hlavou a zatvářím se ještě kyseleji. "No... neposlala..." přiznám. |
| |
| Na tvou žádost o vodu jen přikývnu, beru ze stolu hliněný pohár, trochu ho vytřu okrajem pláště, pak se shýbnu, vezmu z rohu džbán zakrytý slaměnou podložkou, pohár naplním a podávám ti ho. Počínám si svižně zručně, bez zaváhání. Patrně bych se mohl docela slušně živit roznášením v hospodě. Na tvá slova o nedostatku času trochu udiveně přizvednu obočí. "Nejsi si jistá, že máš čas? A pročpak?" vypadám skutečně překvapeně. Na tvou reakci o hlášení se znovu pousměji. "Nic si z toho nedělej. Jestli chceš, pomůžu ti s tím a napíšu ti to..." nabízím ti. |
| |
| Dívám se a sleduji tvé počínání. "Moh by ses sfleku živit v ňáký knajpě," zazubím se na tebe a zašklebím se pobaveně s hlavou trochu nakloněnou na stranu. Když se mě tak tážeš, zvážním. Pokrčím ramena a pak mi ramena trochu poklesnou. Podívám se ti do obličeje, jako bych uvažovala, jestli to myslíš vážně, tuhle otázku. "Čím dýl to bude vod smrti Sivýho, tím horší ta stopa bude," odpovídám ti. "No... a pak... azda pro mě bude tady ve městě teďkonc trochu horko..." připustím nepříliš ochotně, je to spíš takové zamumlání. Když se nabídneš, že mi pomůžeš s hlášením, přestanu se tvářit kysele. "Psát umim... ale... nepsala sem nikdy nic takovýho..." Zazubím se. "Ech. Upřímně sem toho nikdá moc nenapsala," přiznám s možná až odzbrojující upřímností. |
| |
| Zazubím se na tebe a trochu pokrčím rameny. "Jeden čas jsem to z jistých důvodů zkoušel... Ale není to zajímavé," konstatuji na tvou poznámku o hospodě. Pak i já trochu zvážním. "Myslím, že na rychlé pronásledování uplynulo stejně už příliš mnoho času. Už to neuspěcháš, tak jako tak. A horká půda... Už nejsi sama. Nemyslím, že by ten řezník věděl, kde se teď schováváš. I když nepochybně zjistil, že tě vzali do domu a zavolali ti felčara. Za kočárem byli dva chlapci, kteří měli trošku zdržet lidi, kteří by se příliš zajímali, kam že to zajíždí. A jestli jsou ti z Ostrých nožů tak šikovní, že zjistí, kam mířil kočár potom, co jim zmizel z očí... Inu, pokud chtějí hlídat či obléhat městské sídlo ctihodného hraběte Storena, ať si poslouží," rozesměji se znovu, tiše a vesele. Zamířím k truhle, trochu to cvakne a pak zvedám její víko. Když se otáčím, mám v ruce desky potažené modrým plátnem, v druhé lahvičku a dva brky. Sedám si ke stolu, otvírám desky a lahvičku a namáčím brk. "Já už si zvykám. I když papírování jsem nikdy neměl rád... Tak povídej, jak to vlastně začalo s tím Masařkou...?" ptám se tě s povytaženým obočím a brkem připraveným k akci. |
| |
| Vezmu si od tebe pohár s vodou, opatrně a do obou rukou, jako bych si moc nevěřila, že ho udržím v jedné a nepoliji se u toho. Stejně tak opatrně se napiji. Zazubím se na tebe, nijak mne nepřekvapí tvoje prohlášení o tom, že jsi to zkoušel. Nejspíše už u tebe očekávám skoro cokoli. "Japak? Jeden se tam u toho musí dozvědět dost zajímavýho a užitečnýho..." prohlásím místo toho. "A jako chlapovi ti ani nehrozí, že tě u toho budou cet plácat po pr-- zadku," ušklíbnu se. Pak zvážním i já. Přikývnu, nepříliš ochotně. Má recht... uplynulo až moc času... už teďkonc... ... ale čím dýl, tím horší to bude... Nejsem sama? To jako... že bys mě f tom nenechal? Kůlivá svejm nadřízenejm, nebo kůlivá mě? Ech, co na tom záleží? Důležitý snad je, že nenecha, ne? No... já... no... záleží... Jsi úplně blbá. Jak prvnička. "Von... a nebo Tarek..." připustím tak nějak nepříliš ochotně. Člověk má tolik ran a jizev z minulosti, že je těžký se do ňáký netrefit. Člověk má tolik stínů a ozvěn z minulosti, že je těžký nějakej neprobudit. A nigdy nezmizí... nikdá... Jen spěj, jen na chvíli odejdou... A pak - pak ti skočej po krku. Co ty, Lesco, jaký jsou tvý rány a jizvy, jaký jsou tvý stíny? "Nikdá nevim, co dokážou zistit... sou schopný - to, kde sem byla myslim bez potíží, to máš recht," přikývnu. Pak překvapeně zamrkám. "Ctihodného hraběte Storena?" zopakuji po tobě lehce tázavě. Zase se napiji a sleduji tě, jak jdeš k truhle, otvíráš ji a vytahuješ odtamtud psací potřeby. Hojdám u toho nohama, sedíc na tvé posteli a jsem tiše. Pozoruji tě, jak přecházíš ke stolu a jak si sedáš. Má pohyby kocoura, divokýho kocoura... Usměji se - já sama nejspíše mám o papírování jen velmi mlhavou představu. "Aspoň to bude napsaný od tebe vypadat úhledně," prohlásím a zní to děkovně. Zní to tak, že prostě předpokládám a ani v nejmenším nepochybuji, že ti nedělá nejmenší problém psát úhledným krasopisem. Ech, proč si myslíš, že jo? Proč si myslíš, že to umí? No - vypadá na to. Je ten typ. Skloním hlavu do poháru a zase se napiji. Přestanu hojdat nohama ve vzduchu a pohár postavím na svá kolena a stále ho přidržuji rukama. Na chvilku se zamyslím, nadechnu se a začnu vyprávět. |
| |
| Na tvou poznámku o získávání informací v hospodě se zatvářím nepatrně kysele, ale také pobaveně. "Ne tolik, kolik jsem si představoval. A hrozí tam i jiná rizika..." konstatuji ale pak mávnu rukou. Zřejmě to nepovažuji za příliš zajímavé téma. "Tarek..." válím to jméno na jazyku, jako bych zkoumal jeho chuť. A nezdá se, že by se mi příliš zamlouvala. Pak se na tebe přímo a bystře zahledím. A nepatrně a pouvzbudivě usměji. "Poradíme si s tím," konstatuji pak přesvědčeně. Na tvůj dotaz ohledně hraběte Storena se zasměji uvolněně a pobaveně. "Jistě, hraběte Storena. Ostatně byl to jeho kočár. Prý potřeboval nutnou údržbu, tak jsme ho pak trochu projeli... Pochopitelně pouze pro bezpečí pana hraběte. Co kdyby tam opravili něco špatně a za jízdy s panem hrabětem uvnitř se třeba uvolnilo kolo," dodávám na vysvětlenou a spiklenecky na tebe mrknu. Na úhlednost svého rukopisu se jen pousměji a pokrčím rameny. Nicméně když začínáš mluvit, zapisuji jistě a brk se po papíře jen míhá... |
| |
| Zatvářím se lehce tázavě, když konstatuješ, že to není až takové terno, získávání informací při práci v hospodě, ale když vidím, že to nepovažuješ za téma, o kterém by ses chtěl dál bavit, nezeptám se a dál ho nerozvíjím. Když zmíníš Tarekovo jméno, něco v tvém hlase, způsob, jakým ho vyslovuješ mě zarazí. Olíznu si trochu nervózně a nejistě rty jazykem a trochu nakloním hlavu na stranu, když se na tebe podívám. "Ty ho... ty ho znáš?" otáži se tě pak trochu nejistě. Nevyslovím jeho jméno, jmenuji ho jen jako "ho". Napiji se z poháru vody a opatrně si protáhnu ramena. Když vyprávíš o kočáru a jeho projetí, tvář mi ozdobí úsměv - opět ten skutečný úsměv, který mi sluší. "Jistě... dycky je třeba dbát na pohodlí a bespečnost pana hraběte," oplatím ti mrknutí. Sleduji tvoji ruku, míhající se po papíře a písmena, která vykresluje. Držím pohár na kolenou oběma rukama a dívám se chvíli do něj. Pak zvednu oči k tobě a sleduji, jak píšeš. Při řeči přemýšlím, co by asi tak mohlo zajímat ty, pro které je tahle zpráva určena a co tedy vlastně z toho všeho vybrat, aby to bylo pokud možno úsporné a srozumitelné. |
| |
| Když se ptáš, zda znám Tareka, zvedám hlavu od psaní, maličko sevřu rty a pokrčím rameny. "Nu, něco o něm vím. Hlavně z doslechu," konstatuji. Nezdá se, že tím, co vím, bych byl zrovna příliš nadšen. Pak opět namáčím brk a pokračuji ve svižném zaznamenávání tvých zážitků. |
| |
| Přemýšlím, než řeknu další kousek, jako bych vybírala, co řeknu, co tě nechám zapsat - nejspíše to tak i skutečně je. A taky jak to podat, jednoduše a přitom jasně. Z toho, jak se tvářím je jasné, že já z něj a z toho, co o něm vím nadšená nejsem už vůbec. A ano, vypadá to, že mám i obavy, možná dokonce strach. Dívám se na tebe tázavě, jako bych čekala, že budeš pokračovat - nebo jestli budeš pokračovat. Jako bych tě k tomu vyzývala, ale nechtěla to vyslovit. Ale ty nepokračuješ. Nadechnu se a chvilku zaváhám. "A... povíš mi co?" táži se tě dost plaše. Hloupá, myslíš, že o něm ví víc než ty? No - z poslední doby může, Lesco je Lesco, a já teď moc nevím, co je s Tarekem dál, jen trochu... Ano, určitě ví víc, určitě má čerstvější zprávy... |
| |
| Znovu zvedám hlavu a zadívám se na tebe náhle vážnýma zpytavýma očima. Chvilku mlčím, pak si tiše povzdechnu. "Nu, slyšel jsem o něm, že se přidal ke Společnosti. Není to tak dlouho. Myslím, že dělá něco na způsob ochranky, dohazovače a snad také hmm... najímá nové síly lokálu U červené sukně. Doslechl jsem se také, že není příliš zdvořilý, ani k zákazníkům. A už vůbec ne k personálu. Také prý od té doby, co tam pracuje zmizelo v okolí několik děvčat. Velmi mladých děvčat," říkám ti tiše. Na chvilku se odmlčím. "Červená sukně je prý také jedno z míst, kde se dá sehnat zlatý led..." dívám se na tebe a když nevidím ve tvém výrazu pochopení, pokračuji. "Je to nějaké nové svinstvo, čert ví odkud. Prý pekelně účinné, skvěle povzbuzující... A na to, jak krátce je na trhu je už ve městě podivuhodné množství lidí, kteří by za něj zaplatili jakoukoli cenu. A také těch, které stačil proměnit ve zničené trosky," vysvětluji ti. "Nevím, jestli to souvisí přímo s tím Tarekem. Možná je to jen shoda okolností," dodávám a pokrčím rameny. |
| |
| Mlčím, dívám se na tebe. Ne vyčkávavě, spíše přemýšlím, co ti říct a jak to stahnout, když vypadáš, že mluvit o tom nechceš. Huso hloupá, neměla ses ptát. Co ti na tom záleží? Záleží. Záleží ti na Tarekovi? Záleží mi na tom, abych udělala, co sem chtěla a co chci... Ublížit Tarekovi, zabít ho. Stejnak to neuděláš. Udělám. Neuděláš. Nemáš na to vodvahu, teďkonc na to už nemáš vodvahu, nemáš na to koule. Vyhneš se mu. A dyž by si tě našel, utečeš, zase jako ta malá holka se ho budeš bát. Ale ty nakonec promluvíš. Poslouchám tě bez přerušování. To, že se přidal ke Společnosti mě nepotěší. Samotnej by se lovil líp. A ty si fak myslíš, že ho budeš lovit, že ho dostaneš? A třebas Společnost až tak u sebe nedrží... Asi se ti nedaří, Tareku, že už nesi sám pro sebe? "To by aj na něj sedělo," okomentuji to, co dělá ve společnosti. Potřesu hlavou, jen lehce, nedělat prudké pohyby, a vypadám na chvilku trochu překvapeně. "Nikdy nebyl moc zdvořilej," pokrčím rameny, "ale ke kunčoftum aj celkem jo...", zhodnotím. Když se zmíníš o těch zmizelých velmi mladých děvčatech, vypadám trochu ztuhle. A skutečně to vypadá, že pojem "zlatý led" mi nic neříká. Chvíli mlčím. "Možná jo a možná ne," pokrčím ti rameny v odpověd. "Tarek se hlídal a v ničem takovym nejel, jako jo, chlastal a tak... ale věděl jak a kolik... Je mu jasný, že dyž by to moc přeháněl, že na to dojede, že ho na to jednou někdo dostane... Teda - bylo mu to jasný," pokrčím znova rameny. Odmlčím se a pak mávnu rukou, jako bych odháněla obtížný hmyz. "Ech... dost vo Tarekovi," prohlásím rozhodně a rezolutně. Spíš jako bych o tom chtěla přesvědčit sebe. Ale jestli to neudělám, než odjedu z města, budu mít pocit, že jsem tady nechala nedokončeno, že tady mám stín, kterej si sebou ponesu... |
| |
| Pokývnu chápavě hlavou, když říkáš, že Tarek v ničem takovém nejel, ale nijak to nekomentuji. A když ptohlásíš, že už o Tarekovi nechceš mluvit, lehce pokrčím rameny. Respektuji to, tiše dopisuji tvou zprávu. Když skončím, opírám se o opěradlo židle a zpytavě se na tebe zadívám. "Nu, to bychom měli. Pošlu to za tebe přes svého známého... Co máš v plánu teď? Tedy, až si odpočineš a vylížeš se z nejhoršího?" ptám se tě se zájmem. |
| |
| Odmlčím se, dívám se, jak píšeš, vyprávím to, co si myslím, že by se ve zprávě mělo (či mohlo? no, nejspíše obojí) objevit. Je vidět, že nejsem zvyklá nikomu diktovat, ale mluvím pomalu a spíš čekám a spíše jsou prodlevy v tom, jak mluvím, aby jsi v pohodě stíhal psát. Má moc hezký ruce. Takový jemný. A přitom pevný... A prsty taky... takový... takový skoro zlodějský, dlouhý a štíhlý... ale taky pevný a hezký... Hm. Od kdy tě na chlapech zajímají ruce? Ech, odkdy tě vůbec něco zajímá na chlapech? Sou s nima akorát potíže a trable - a to co chtěj bolí... a vůbec. Si myslim, že stejně mu teď čučíš na ruce dost hlavně proto, že se nevodvažuješ se mu podívat do obličeje a do očí. Když na mne promluvíš, zvednu k tobě hlavu a přeci jen se ti podívám do obličeje, trochu plaše a nejistě. "Dík," odpovídám ti s poněkud plachým a nejistým úsměvem, tím úsměvem někoho, kdo se není zvyklý smát, úsměvem, který se na mojí tváři neobjevuje často, ale který ji rozhodně sluší. "No..." začnu poněkud nejistě a stejně tak zase zmlknu. "Já..." zkusím to zase, ale moc úspěch ten pokus nemá ani tentokrát. Zabít Tareka... esli jede na tom zlatym ledu a esli už je z něj troska, tak bych to mohla zvládnout... Ech... stojí ti troska za to? Je to Tarek... No, právě... - bojíš se ho, furt se ho bojíš, furt je to za tebou jak stín, teďkonc, dyž si sama... Proto furt dumáš vo tom, že ho zabíš a jak ho zabíš... "Jak vlastně... co vlastně s člověkem udělá ten zlatej led?" otáží se tě pak poněkud nesouvisle s otázkou, co jsi položil, ale vypadá to, že já tam tu souvislost pro sebe vidím. "Odjet... jak to půjde," odpovídám už zcela zjevně na tvoji otázku. "Jak sem měla teďkonc... buď s karavanou zase - a nebo sehnat koně a jet sama..." na tomhle místě se trochu zarazím a podívám se na tebe trochu úkosem. "Leda bys... jak sme se bavili, pokud bys cel jet taky..." dodám trochu tišeji a plašeji a sklopím na chvíli oči. "A předtim si vyzvednout dýku," mám už zase normální hlas a podívám se ti znova do obličeje. "Levoručku, co pro mě nechal udělat Sivý," vysvětluji tišeji se stopou smutku v hlase. "Nechal ju dělat pro mě, tak ju tu nenechám, dyž je vod něho pro mě..." |
| |
| Klidně na tebe hledím, když zápasíš s myšlenkami a slovy a mírně a povzbudivě se na tebe přitom pousměji. Při tvé otázce ohledně zlatého ledu trochu překvapeně pozvednu obočí. "Nu... Já s tím zkušenost nemám. Ale říká se, že je to jako příval štěstí. Všechno je najednou jasné a úžasné, člověk schopnější, rychlejší, silnější, pohotovější. Necítí únavu ani bolest. Když účinky odezní, je mu hodně zle. Je vyždímaný jako hadr. A aby mohl pokračovat, aby mohl dál cokoli dělat, potřebuje další zlatý led... Jsou to takové malé zlatavé krystaly, vkládají se pod jazyk," dodávám a nepatrně nesouhlasně sevřu rty. Pokývnu hlavou, když říkáš, že chceš odjet, jakmile to půjde a maličko se pousměji, když se zmíníš o tom, že bych mohl jet také. "Uvidíme", zopakuji s úsměvem to, co už jsem ti řekl dříve. Při slovech o dýce znovu chápavě přikývnu. "A co s tím Čeňkem? A otrhancem? Nepůjdeš po tom? Je to proklatě divná záležitost..." konstatuji zamyšleně. |
| |
| Poslouchám, co mi říkáš o zlatém ledu pozorně, ale tvoje překvapení mi neujde. Ani tvůj nesouhlas. Zavrtím hlavou a kratičce se zašklebím. "Neci to skoušet," mávnu rukou. "Akorát ně zajímá, co to dělá, s čim se dá počítat..." ... u Tareka. Ale to už nevyslovím. Ne, skutečně to zkoušet nechci a nemíním. Na to mám z takových věcí příliš velkej strach. I když - ano. Hodilo by se to. Hodilo by se být schopnější a rychlejší a silnější a pohotovější a necejtit bolest a únavu, aspoň na ňákou dobu, než člověk stihne udělat, co musí. Jenže - co potom? Potom už se jeden toho svinstva nezbaví. Sem v dost velkym průseru i bez toho. Sem v dost velkym průseru už tak, eště abysem si zadělávala na další problémy... Na tvoje uvidíme trochu plaše pokrčím rameny a ještě plašeji se usměji. Hloupá huso... jistě, že uvidíme... už tagle to jednou řek... "Uvidíme..." zopakuji tiše. Po tvých dalších otázkách se na chvíli zatvářím jak zvířátko v pasti a vykulím oči. Pak se zašklebím, jako bych kousla do kyselého pláněte. "Jo... Čeněk... a otrhanec... a Čiko..." zahučím. "Je to divná záležitost, a svinsky smrdí..." Zavrtím hlavou v němém povzdechu. "Jo... já vim..." Další zdržení... další zdržení, mezitim, cobysem měla bejt na cestě a hledat co je za smrtí Sivýho a kdo za ní je... Jenže - odvážíš se tohle si nechat v patách? Todle nechat, aby na tebe prostě vodněkud vybaflo v nejnevhodnější chvíli, jako se ti to stalo už tady? Páč vůbec nemůžeš vědít, estli to zvostane tady ve městě - a kurva bysem řekla, že ne... azda to má co společnýho s tebou... Esli si moc nefandíš... Ale Lesco zatim nezistil, že by to vodnes eště něgdo mimo tebe... "Povim ti, že muj krk už toho má docela dost," přiznám se s tím svým poloúsměvem - poloúšklebkem. "Ale azda právě proto po tom budu muset jít, páč to fak neci opakovat... A fakt to ci mít z krku, doslova," zazubím se, ale moc veselé to nezní, i když se to pokouším slovně zlehčit dvojsmysly. |
| |
| Souhlasně přikývnu, když říkáš, že zlatý led nechceš zkoušet. Tiše tě poslouchám jen opět několikrát chápavě přikývnu. Chvilku mlčím i potom, když domluvíš. "Zdá se, že je to celé opravdu nebezpečné. A těžko říct, jestli bude nebezpečnější se o to ještě více zajímat nebo se naopak nezajímat a snažit se včas zmizet..." konstatuji zamyšleně. Pak se mi ale náhle ve tváři objeví pobavený a skoro uličnický výraz. "Jenže já nerad nechávám věci nedořešené. A kromě toho jsem strašně zvědavý," ušklíbnu se vesele. |
| |
| Nezeptám se tě, jestli ty jsi zlatý led zkoušel. Jsem přesvědčena, že nezkoušel. Nezkoušel. Nejni ten typ. A aj si to myslim proto, jak reaguje na zmínku vo něm. Jsem tiše, když jsi tě tiše a trpělivě vyčkávám na tvou odpověď. Když prohlásíš, že je to celé nebezpečné, zase se zašklebím. Nebezpečné... ech... to je celej život, Lesco... vo tom něco vim... ... ve skutečnosti bysem řekla, že je velmi málo věcí, kerý nejsou nebezpečný... Pokrčím rameny. "Kdo ví..." Taky nevím, co bude bezpečnější, nechat to bejt nebo po tom jít... ale mít to v zádech se mi nechce. "Za zvědavost se dost často platí," pokrčím rameny. Ale nevypadám, že bych se hodlala bát předem. A navíc - ty seš taky zvědavá. "Jenže todle na mě vybaflo už několikrát, aj dyž sem se vo to nezajímala, takže co už... Navíc - snažit se zmizet třeba nepomůže, třeba to pude aj z města a vybafne to v nejvíc vhodnou chvíli," odpovídám bez pauzy, takže nejspíše zhmotním ve slova myšlenky co mne napadly už dřív. "A navíc - taky sem zvědavá," zazubím se na tebe. |
| |
| Přikývnu na tvá slova o tom, že na tebe ta divná věc může vybafnout kdekoli. "Může se to stát," soulasím s tebou. a vrátím ti tvůj úsměv. Pak se zatvářím trochu zamyšleně, rozhlédnu se po místnosti, stávám a zamířím ke truhle. "Nemáš hlad? Já od rána nejedl. Dáš si se mnou, ne?" ptám se tě, vyndavám z truhly už tobě známou ošatku, malý košík a ohlazené dřevěné prkénko. "Mám tu jenom chleba, sýr a kousek uzeného," konstatuji a povytáhnu z košíku balíček zavinutý v křenových listech. Odkudsi se v mé ruce objevuje dýka a já s ní začínám zručně krájet krajíce chleba. Při tom zřejmě čekám, jak se k mé nabídce vyjádříš. |
| |
| Může se stát... Ech, při mý smůle, Lesco, se to prostě stane... Tak bude lepší, dyž to budu mít z krku. Jednou provždycky. "Při šech trablech, co se mě držej, Lesco, se to aj stane," vyjádřím svůj názor a u toho pokrčím rameny ve skoro odevzdaném gestu. Skoro. Nejspíše jsem zvyklá se s tím, co se stane se prostě porvat. A oplatím ti tvůj úsměv svým. Chvilku to vypadá, že o tvé otázce přemýšlím. Pak přikývnu na souhlas. "Aj mám..." přisvědčím, "dám si s tebou, dík..." A se zájmem sleduji, co tentokrát se vyklube ze známé ošatky a košíku. "Jenom?" zasměji se nyní tím svým poloúsměvem-poloúšklebkem trochu řeřavě, zazubím se na tebe, zašklebím se a vypadám pobaveně. Bohové, Lesco... dybys věděl... byly doby, gdy to tvoje "jenom" bylo pro ně nedostupný a dalo se vo tom jen snít... nebo aspoň velmi blbě dostupný a byla bysem neskonale vděčná aj za to... No, byla - aj sem. Dyk co je špatnýho na sejru a uzenym, nic, naopak. |
| |
| "No, jenom," zasměju se, odložím ukrojený krajíc chleba, rozbalím křenové listy a z hrudky uzeného začínám zručně odkrajovat tenké plátky. "Jsem zvyklý jíst narychlo. Taky tu je měch ředěného vína. To je prý dobré na krev. Alespoň pan Valerius to tvrdil," ušklíbnu se vesele. Položím na všechny krajíce nakrájené plátky masa a pak stejně svižně naplátkuji i hrudku sýra. Ten naložím docela navrch, jeden obložený krajíc ti podám a do druhého se s chutí zakousnu. |
| |
| Nakrčím nosík a začichám příjemnou vůni uzeného. V té chvíli vypadám skoro spokojeně. Zasměji se, už skutečným smíchem, i když krátkým a pokrčím rameny. "Lesco, aj to je něgdy víc než dost a něgdy aj víc, než jeden může mít," podotknu. Dybys věděl, Lesco... ale todle ty nevíš, ty nejseš ten typ... Si na to moc uhlazenej... a moc schopnej, abys todle věděl... Natahnu ruku, natahnu se k tobě a vezmu si od tebe podávaný obložený krajíc chleba. Zakousnu se do něj s nemenší chutí než ty, člověk by se možná až divil, kde se v tak drobném a skoro až hubeném těle ta chuť k jídlu bere. "Slyšela jsem, že na krev je dobrý červený víno... ale o ředění se tam už nic neřikalo," oplatím ti tvůj veselý úšklebek svým. "Ale aj tak se napiju ráda, dyž to řiká pan Valerius." Jídlo mi přeci jen o něco zlepší náladu. I dyž jsem dobitá jak toulavej vzteklej pes. A i dyž je to pičou ke zdi, jak s oblibou říkaval Tarek. |
| |
| Znovu se vesele ušklíbnu. "O ředění nic neříkal. Ale já ho radši, když mám pak běhat po střechách," zazubím se, udělám pár kroků k truhle, vyndám ne zcela plný měch a podávám ti ho. Pak se opět s chutí věnuji svému krajíci chleba. "Dobrá. Já se teď tedy podívám za svým známým, vyřídím si pár pochůzek a zkusím zjistit, jestli se kolem přece jen někdo nepotlouká. Vrátím se někdy k večeru... Hm... nepotřebuješ něco? Měla bys hodně ležet a co nejmíň vstávat," zamračím se najednou. Možná mám náhle pocit, že jako ošetřovatel bezmocných dívek přece jen tak trochu selhávám. |
| |
| Zasměji se, když přiznáš, že pan Valerius o ředění nic neříkal. "Tak si to pamatuju dobře," přikývnu vesele. Pak zvážním a pokrčím rameny. "No... já toho teďkonc po těch střechách moc nenaběhám," zamumlám. Je jasné, že je to věc, která mne štve. Neskonale štve. Ale nejspíše nejde zrovna o ty střechy jako takové. Vezmu si od tebe měch, a opatrně se z něj napiji, je mi jasné, že dělat rychlé a prudké pohyby by se mi vymstilo, a tak se sebou zacházím opatrně. Pak si zase ukousnu ze svého obloženého krajíce. Když se mě otážeš, podívám se na tebe trochu zmateně a překvapeně. Nejspíše moc nejsem zvyklá na to, aby se mě někdo ptal, jestli něco nepotřebuju... ... potřebovala bych, nebejt sama ... ... po tom, co se přihodilo se budu bát být sama - i když jsem se nikdy nebála ... ... jenže - co když se zase vobjeví? Nemyslim Masařku, ani Tareka. Myslim, že natolik je Lesco schopnej, aby nás schovat před nima dokázal... no, spíš mě... Ale myslim to, co po mě už dvakrát šlo... Nemůžu na to myslet jako na člověka, jako na onoho - jen jako na to. Esli to přijde, neubránim se. A fakt nevim, jak mě to najde. Ten náhrdelník... Proto se ho chtěl Čiko tak zbavit, tak rychle... Pak zavrtim hlavou. "Ne, dík... budu v pořádku..." odpovídám. Pokrčím rameny a usměji se krátce a plaše. "Jen se mi sakra nechce ležet a nevstávat a tak..." zamumlám. |
| |
| Pousměji se na tebe a přikývnu. "Dobře," Pak přitáhnu stůl blíž k lůžku. Tak, aby byl pohodlně na dosah, ti položím chléb, sýr i zbytek masa. "Kdybys měla hlad a já se opozdil... Jen ozor na myši, jsou strašně drzé a mazané..." dodávám. Pak zamířím k truhle, chvilku v ní štrachám a nakonec vytáhnu kožený bandalír s pouzdry, z nichž vyčnívá pět rukojetí vrhacích nožů. "Hmmm... umíš házet nožem? Mám tu i kuši, ale když jí natáhnu, tak jí to do večera moc neprospěje. A znovu jí už asi nenapneš," konstatuji omluvně. "Pokusím se vrátit co nejdřív," ujišťuji tě pak a pokládám i bandalír na stůl, abys na něj bez problémů dosáhla. |
| |
| Dívám se, co děláš, ale nekomentuji to. Možná jsem zvyklá se neptat, možná předpokládám, že mi to vysvětlíš. Tak jako tak se nakonec dočkám. "Dík..." zamumlám stále poněkud nejistě, péče o mou osobu mne nejspíše stále poněkud vyvádí z míry svou nezvyklostí. "... ale vstala bysem, to dokážu..." pokusím se. Když se zmíníš o myších, zašklebím se. "Jo... všimla sem si," potvrdím. Když se mě otážeš, jestli umím házet nožem, podívám se po tobě asi tak, jako by ses mě zeptal, jestli jsem holka... nebo na jakoukoli naprosto evidentní a samozřejmou věc. Pak se zasměji. "Jo, umím," zkonstatuji pak lakonicky. "Nože budou stačit... stejnak nevim, jak bysem teďkonc dokázala mířit s kuší..." připustím. Nepřu se o natahování kuše, nejspíše si ve svém stavu moc nevěřím a nedělám si o sobě iluze. "Jasan..." odpovídám a prohlížím si bandalír s vrhacími noži. Natahnu se, abych jeden vytahla, abych si ho vyzkoušela do ruky, zjistila, jak je vyvážený a jak nejlíp a jak snadno jde ven. Nejspíše nic nehodlám ponechat náhodě a nehodlám se nechat něčím zbytečně zaskočit a překvapit. Pak se podívám na tebe a vypadá to, že ještě něco řeknu, ale nakonec neřeknu nic. Ale aj tak se vrať brzo... co nejdřív... A to nejen proto, že bysem se tady bála, ne hlavně proto... |
| |
| Vrhací nůž, který jsi vytáhla z pouzdra je asi dvaadvacet coulů dlouhý, plochý, vykovaný z jednoho kusu oceli včetně rukojeti. Rukojeť je pouze omotána tenkým koženým řemínkem. Ostří je rovné, oboustranně broušené, zakalené do modravého odstínu. Na ostří není žádný náznak zubu ani kazu, přestože nůž už zjevně není nový a ostří bylo už očividně mnohokrát broušeno. Do ruky ti padne dobře, je pěkně vyvážený. Evidentně velmi slušná, kvalitní zbraň. |
| |
| Jen přikývnu, když říkáš, že bys dokázala vstát. Patrně tomu věřím, ale takhle mi to připadá prostě lepší. A pobaveně se usměji, když se na mou otázku tváříš tak, jak se tváříš. Když vytahuješ nůž z bandalíru souhlasně ti pokynu. "Vyzkoušej si je. Jsou kované najednou, jedním zbrojířem. Rozdíly ve váze a vyvážení jsou velmi malé. Jsou trochu těžší a delší, než bývá obvyklé, ale zase nesou dál a jsou účinnější. Omotávku a vyvážení jsem dodělával sám," říkám ti a sám jeden z nožů štíhlými prsty vytahuji z pouzdra. "Ke dveřím je to z postele na jednu čistou otáčku, když ho vezmeš hlouběji do ruky. Asi takhle," ukazuji ti. Nůž jako by mi v ruce ožil. Zřejmě ze zvyku ho protočím mezi prsty, usadím přesně a jistě do dlaně a pak ho rychlým švihnutím posílám do silné fošny vedle dveří. Nůž se zabodl hluboko, naprosto čistě a rovně, těsně vedle jednoho většího suku. Můžeš si mimochodem také všimnout, že stop po podobných zásecích je v okolí dveří poměrně hodně... |
| |
| Vytahnu nůž z pouzdra a prohlížím si ho, přitom tě poslouchám, co o těch nožích říkáš. Přikývnu. "Hezká hračka," odtuším. Potěžkám ho v ruce a palcem zkusím ostří. Zvednu hlavu a rychlým pohledem přeměřím vzdálenost od postele ke dveřím. Nemám důvod ti nevěřit, předpokládám, že víš, co říkáš, a že to máš vyzkoušené. Což mi také vzápětí potvrdí to, jak nůž pošleš vedle dveří a to, že si až teď všímám, že to rozhodně nebyl zdaleka tvůj první hod tímhle směrem. Dívám se, jak bereš nůž do ruky a jak ho pak jistě posíláš na cíl. "Pěkná rána," opáčím. "Sivý by ně za todle vzal potěhem..." zakřením se, ještě jednou potěžkám nůž, co jsem měla v ruce a prohlížela si ho abych získala lepší odhad jeho váhy a pak ho beru do dlaně, usazuji ho tam zkušeným a jistým pohybem trochu hloub, jak jsi doporučoval ty a rychlým zkušeným čistým švihem ho posílám do oné ubohé fošny vedle dveří. |
| |
| Skutečně hezká hračka, moc hezká... Lesco si umí tyhle věci vybrat, to se musí nechat... Skutečně jsem pobavená, představa, že bych v domě Sivého házela vrhací dýky vedle futer dveří nebo do obložení stěn byla něco naprosto nemyslitelného... Ta představa mě pobaví... Vím, že nejsem v nejlepší kondici. Ale to teď vezmi čert. To pobavení nad představou házení dýky do dveří v domě není jediný důvod... kdyby to Lesco neudělal, neudělám to a nenapadne mne to... ale takhle mu chci dokázat, že to umím, ukázat mu, že jeho dotaz byl lichý... Jasně. Dycky sem musela dokazovat klukům a chlapům, že něco dokážu. Dycky sem musela umět, dyž sem chtěla bejt s nima a aby mě aspoň nějak brali... Ale v tom to taky není všechno, chci ukázat Lescovi, že taky umím... že taky něco umím. Konkrétně jemu. Že nejsem jen chodící pytel trablů a potíží, jak to tak vypadá... A páč mi záleží na tom, aby mě bral... Jo, to taky. Ale nad tím nepřemýšlím dopředu. Prostě to udělám, je to popud, který poslechnu a až když dýka opustí mojí ruku a já už mám za sebou ten okamžik, kdy se rozhodnu to udělat, okamžik soustředění a okamžik provedení mi začnou hlavou vířit myšlenky. Chci poslat svou dýku vedle Lescovy, z druhé strany toho suku... |
| |
| Ostří dýky je ostré. Velmi ostré a nejen na špičce. Což by bylo celkem zbytečně, pokud by měla být používána jen k vrhu... Nepřemýšlíš o tom příliš a házíš. Dýka se mihne vzduchem a tunnn... zabodává se do fošny. Není to nejhorší. Nezasekla se tak silně a hluboko jako ta Lescova, trochu se ti nedotočila a proto také skončila ve fošně asi o dlaň výš, než jsi chtěla. Ale linii jsi udržela, mířila jsi dobře. Na první hod docela neznámým nožem to vůbec není špatné. Víš, že vrhací nože je třeba dostat do ruky, pokud s nimi máš mít jistotu. Trochu horší je to, co tomu říká tvé tělo. Zhmožděná záda poněkud zaprotestovala, prudký švih ruky se přenesl až do raněné nohy, v níž tě trochu píchlo. Ale zase nic moc tragického, jsi pořád celkem v pohodě. |
| |
| Když říkáš, že by mě za záseky ve stěně vzal Sivý potěhem, skutečně užasle se na tebe zadívám a v záptí vybuchnu veselým smíchem. "Probohy proč?" Pak si zřejmě uvědomím, že ne každý si užívá takové svobody dělat si co chce jako já, protože pokračuji. "Naštěstí je to můj kutloch, moje fošna. A když si jí rozsekám, tak si jí prostě také sám vyměním. Malá škoda... Moci bezpečně sejmout případného útočníka už ve dveřích je mnohem důležitější," pokrčím rameny, stále s veselým úsměvem na rtech. Na tvůj zásah uznale pokývnu hlavou. "Slušné." Přisouvám ti bandalír blíž na dosah. "Zkus si je všechny, ať je dostaneš do ruky," pobídnu tě s úsměvem. |
| |
| Nepřekvapí mě, že je ostří ostré nejen na špičce, ale po celé délce. Znám takové dýky. Když sebou je vhodné mít co nejméně věcí, když nemáš čas šátrat a přemýšlet, jakou dýku použít, když prostě záleží na rychlosti, na těch zlomcích mrknutí oka, musíš mít po ruce něco, co půjde použít víc způsoby. A tohle je rozumný kompromis. Velmi rozumný. Prohlížím si ze svého místa na posteli dýku zabodnutou ve futrech a pak se zašklebím. Nepříliš vesele. "No, mohlo to bejt lepší," zkonstatuji lakonicky s mírným povzdechem. Ale taky horší... není to špatný... nebylo to špatný... a na to, v jakym si teďkonc stavu... a že tu dýku máš v ruce poprvý... Nebylo to špatný, případného útočníka ve dveřích, jak tomu říká Lesco bysem dostala. Podívám se na tu svou zraněnou nohu a zamračím se na ní a pak si opatrně protáhnu záda. Podívám se na tebe a zašklebím se. "Proč?... Fošny kolem dveří v Sivýho baráku byly víc nóbl, a takový stopy by dojem značně kazily..." zakřením se. Ale i ta myšlenka zabolí, i tahle myšlenka na Sivýho zabolí. Doprdele, doprdele kurvaštelung, jak eště dlouho to bude bolet? Sivý, Sivý, takle to nemělo bejt... to se nemělo stát... Prudce potřesu hlavou a mlasknu. "To jo... ale může se to trénovat aj na jinejch cílech," podotknu vesele. Ale ta situace s dýkou ve fošně ve dveřích mne povznáší a baví. Něco, co slušný holky nedělaj... něco, co se nedělá... No... tys nigdy nebyla moc slušná holka... Po těch průserech posledních dnů je to fajn odreagování. Jo... začínám to chápat... začínám někerý nelogický věci, co chlapi dělaj chápat... Natahnu se po bandalíru a vytahuji odtamtud rychlým, jistým a přesným pohybem další dýku. Tvojí nabídky zjevně hodlám využít a tvůj nápad se mi líbí. Nejspíše prostě ze zvyku jí potěžkám, usadím si ji v ruce a opět jí rychlým nacvičeným a zkušeným pohybem posílám na ubohou fošnu. |
| |
| Mířím nad tu mojí první dýku... Kdyby někdo přišel, ohledy na to, že je mi blbě brát nebude. Tak na to prostě nemysli. Tak si nestěžuj, mohlo by to bejt horší... teď už je to celkem dobrý, bylo ti hůř, a nejni to tak dlouho. Teďkonc už je to vo mnoho lepší. |
| |
| Druhá dýka ti vylétá z ruky. Mihne se vzduchem. A zasekává se. Tentokrát naprosto čistě a kolmo, na dva prsty nad předchozím zásahem. Perfektní, snad to ani nemohlo být lepší. Nanejvýš mohl být hod o něco prudší a dýka se zaseknout ještě hlouběji. Ale co se týče přesnosti... můžeš být naprosto spokojená. Ve tvém stavu vynikající výkon. Tvé tělo nad tím zase tak moc nejásá, v ráně na noze tě zase nepříjemně píchlo. Ale vnitřní potěšení z úspěchu ti takové drobnosti bohatě vynahrazuje. |
| |
| Po tvých slovech ohledně jiných cílů se vesele ušklíbnu. "Ve městě člověk nemá soukromí. Všichni kolem se diví, když třeba začne trénovat s noži u hromady dřeva. Doma je to zdaleka nejlepší," zubím se. Když vrháš druhou dýku, povytáhnu obočí a téměř obdivně pozvednu palec. Už se nesměji. "Skvěle," poznamenám s uznáním a zcela vážně. Pokývnu ke zbývajícím dvěma dýkám v pouzdrech. |
| |
| Sleduji zabodnutou dýku a jsem sama se sebou spokojená. Nemůžu chtít víc, ve svym stavu, a na přesnost to bylo akorát. Je to povznášející pocit, který bohatě vynahradí fyzické nepříjemnosti a drobná upozornění těla. A Lesco to viděl, aj Lesco to oceňuje... Heh, záleží ti na tom, co si myslí... aj co si o tobě myslí... Pokývnu hlavou a podívám se na tebe. Falešnou skromností netrpím a sama vidím, že tohle se mi povedlo. Ale zjevně mě tvoje uznání těší. Beru do ruky další dýku, bez váhání, stále se dívám na tebe. Zazubím se na tvou odpověď. "Sivý měl v baráku šermírnu... tam to šlo... a nigdo se nedivil a soukromí tam na trénování bylo..." Zní to trochu smutně, vzpomínka na Sivého je pro mne nejspíš stále dost živá a čerstvá a bolavá. Protočím dýku v ruce, obratně, usazuji si ji do dlaně a pak se otáčím zase ke dveřím. A pak mi dýka mi jistým prudkým pohybem vyletí z ruky... Mířím tentokráte nad Lescovu dýku... |
| |
| Švih - a dýka se zabodává. Jen o maličko víc se ve vzduchu přetočila, zabodla se asi na dva prsty od místa, které sis vybrala. Slušný zásah. Záda si na ten tělocvik snad už začínají i zvykat. Noha ne, zase zabolela. |
| |
| I já se na tebe zazubím. "No, já šermírnu nemám. Smůla," pokrčím rameny. "Člověk musí vystačit s tím, co má," vesele se na tebe ušklíbnu. Na tvůj další vcelku povedený zásah jen uznale pokývnu hlavou a podám ti poslední dýku. |
| |
| Mohlo by to být lepší, to teda jo. Ale taky horší, buď ráda, jde to dobře. Kdyby se tu někdo objevil, ubránila bych se... zasáhla bych každou. Trochu mne to povzbudí. Ještě jednu, ještě vydrž... ještě jednu dýku. Vzdát to nemůžeš, přece to nevzdáš. Prostě ta noha bude muset vydržet... ... no, snad vydrží... ... budu pak muset obhlídnout škody... |
| |
| Kritickým okem si prohlížím zabodnutou dýku. Nevypadám ani spokojeně, ani nespokojeně. Zázraky od sebe v tomhle svém stavu nečekám. "No... mohlo to bejt lepší..." okomentuji a zní to spíš jako zamumlání. Beru si od tebe poslední dýku, bez váhání a otálení, a stejně tak bez váhání a otálení s ní naložím stejně jako s těmi předchozími. Pod Lescovu dýku teď... |
| |
| Poslední dýka se kmitla vzduchem... a zasáhla. Opět naprosto čistě, rovně, a téměř přesně pod Lescovu dýku. Krásný hod. V tvém stavu obzvlášť. Musíš uznat, že máš dnes i kus pořádného štěstí. Házet takhle neznámými dýkami chce i cvik, který mít pochopitelně nemůžeš. Nebo ti jen podivuhodně dobře sedly do ruky...? Tvému unavenému tělu to neprospělo. Noha začala trochu pobolívat. Jak ses prudce hýbala, ozvaly se i jiné části těla. Ale skoro bys řekla, že za ten opojný pocit úspěchu to stálo. |
| |
| "Nechceš toho po sobě trochu moc?" zeptám se vesele, když se ti předposlední hod nezdá dost dobrý. Ovšem když se poslední čepel zabodává jako přesný vykřičník za tvým dosavadním výkonem opět uznale zvednu palec. "Perfektní!" konstatuji prostě a stručně. "Myslím, že se o sebe skutečně dokážeš postarat," dodávám. Patrně to na mne skutečně udělalo dojem. Zamířím k fošně, vytahám všechny nože, pečlivě otřu čepele od otisků prstů a vrátím se k tobě. Nezasunuji dýky do pouzder, místo toho je rozložím do vějíře na stole tak, abys je měla snadno na dosah. "Tak dobrá..." rozhlédnu se po místnosti, zda jsem na něco nezapomněl a patrně přece jen na něco přijdu. Přikročím k truhle, sáhnu za ní a vytáhnu na zemi ležící okovanou hůl. Je rovná, z tmavého dřeva, prostá a nezdobená. Opírám jí vedle tebe o stěnu. "Kdybys přece jen potřebovala vstát..." konstatuji. "Nu, jestli tedy opravdu už nic nepotřebuješ, vyrazím..." podívám se na tebe tázavě a pousměji se. |
| |
| Stálo to za to. Ano, ze tenhle pocit úspěchu to stálo. Za Lescovo vyjádření uznání to fakt stálo. Drobná nepříjemnost... Poslední svůj hod kvituji uspokojeným úsměvem i já. Falešnou skromností nejspíše skutečně netrpím a dokážu poznat a uznat, když se mi něco povede. A - ano, dělá mi to i dobře. Podívám se na tebe, tvář trochu červenou, když se vyjádříš tak uznale - ale sluší mi to víc než moje obvyklá bledost. Usměji se na tebe, upřímně vesele. "No - gdybych toho po sobě nechtěla moc, tak nic nedokážu..." odpovídám. Pak krčím rameny. "Navíc, Lesco... azda víš, že sem holka... no, a dyž sem holka, tak sem dycky musela umět víc, dyž sem cela, aby mě kluci brali..." Nezní to ukřivděně, je to prosté konstatování faktu, se kterým jsem se smířila. Sleduji tě, jak vytahuješ nože z fošny, čistíš je a ukládáš je mě na dosah na stůl. Pokývnu hlavou. Dívám se piněkud nejistě, když se tak rozhlížíš po místnosti a jsem tiše. Když bereš hůl, moc moudrá z toho nejsem, tvoje oblečení teď nevypadá na to, že by se k němu hodila jako převlek hůl... Než mi to vysvětlíš. Zatvářím se trochu kysele, ale neprotestuji. Nejspíš považuji za hloupé hrát si v mé situaci na hrdinku, i když je mi to proti mysli, že bysem měla používat hůl jako mrzák. "A já už myslela, že to mám na to, abysem mohla někoho přetahnout po hřbetě, dybysem ho mezi těma dveřma nezastavila," zašklebím se pak. Zavrtím hlavou. "Ne, sem v pohodě, dík, zvládnu to tady," odpovídám ti na tvou otázku. |
| |
| S chápavým přikývnutím a úsměvem reaguji na tvé vysvětlování, proč se tolik snažíš, ale nekomentuji to. Když ale poznamenáš, že sis myslela, že ti dávám hůl na obranu, rozesměji se veselým smíchem. "To samozřejmě také, ale při to, cos tu právě předvedla, nepředpokládám, že bys jí potřebovala na doražení. Spíš až se budeš potřebovat dostat k němu, abys zjistila, co měl v kapsách..." mrknu na tebe spiklenecky. "Nu, tak já jdu. Hezky odpočívej a žádné házení nožem do futra!" zahrozím ti prstem, zubím se. Počkám na tvou případnou reakci, vesele ti zamávám a vyklouznu ze dveří. Dveře se dovírají a pak už slyšíš jen mé rychlé vzdalující se kroky, jak sbíhám dolů po vrzajících schodech. |
| |
| Ani já už nemám potřebu ti víc vysvětlovat to, co už jsem řekla, když to vypadá, že chápeš. A ani nevíš, Lesco, že dycky sem se musela spolehnout sama na sebe... na ulici dycky... a f tom mi dycky mohlo pomoct jen to, co sem uměla a v čem sem byla dobrá... Nezapomněla sem to. Ani to, jaký to je... V první chvíli to vypadá, že se budu tvářit uraženě a dotčeně, ale nakonec se tak nestane. Ech... nehraj si před ním na svatou... Esli má vo tobě informace vod Záviše, nebo teda ty informace, jaký má Záviš, tak možná vo tobě ví víc, než ty si sama vzpomínáš... Pokrčím rameny. To už nedělám... teda... to sem už nedělala... ale teďkonc? A pak se zasměji se tím svým řídkavým skutečným smíchem a skutečný úsměv mi zkrášlí obličej. "Jak vidíš, při tom, co sem tu předvedla, tak už obsah svejch kapes potřebovat nebude," opáčím vesele a oplatím ti mrknutí. Zazubím se na tebe po tvém prohlášení a pohrožení prstem. "Stejnak bys to v tom počtu děr už ani nepoznal," přisadím si. Pak zvážním. "... dej na sebe pozor, Lesco..." prohlásím tak tiše, že to sotva slyšíš, trochu ploše a trochu zamumlání, nejspíš nejsem zvyklá tahle slova říkat. Zamávám ti v odpověď a pak poslouchám vzdalující se kroky. Poslouchám vzdalující se kroky a cítím se najednou sama a opuštěná. Povzdechnu si a usadím se pohodlněji. Pak si povzdechnu znova. Bude na čase obhlédnout škody... Opatrně zkusím rozhýbat zraněné části těla, abych zjistila, jak se na to budou tvářit. I ty, co mě bolely nebo teď ještě bolí po mé exhibici s dýkami. A pak se chci podívat na tu nohu - i když to nejspíše bude znamenat, že si budu muset trochu stahnout kalhoty. Ale mám čas, Lesco se jen tak nevrátí. |
| |
| Kdo ví, jestli tvá poslední slova na rozloučenou Lesco slyšel nebo ne, každopádně ti jen vesele zamával a vyklouzl ze dveří. Jeho kroky utichají. Pak už do místnosti doléhají jen občasné vzálené a tlumené zvuky charakteristické pro nepříliš významnou boční uličku hlavního města. Opatrně začínáš ohledávat škody na svém těle. Začínáš od hlavy... Tvář máš stále ještě trochu citlivou od úderu toho surovce, bolí tě, když na ní zatlačíš, ale jinak je to mnohem lepší, než včera. Otok po Lescově olejíčku téměř zázračně splaskl, je to vlastně skoro úplně v pořádku. Zhmožděný krk bolí, když máš polknout, určitě máš na něm i modřiny. Jinak je ale funkční, nijak zvlášť to nebolí. Není to zlé. Natlučená žebra nestojí už skoro ani za řeč, jsou na nich jen modřiny. Trochu horší je škrábnutí od Masařkovy šipky. Ani to ale nebolí, zřejmě je rána dobře vyčištěná, možná i zašitá, nezanítila se. A ty nechceš odmotávat pěkně pevně utažený obvaz, aby ses na ní podívala. Asi bude dobrá. Záda a zadek jsou zjevně naražené z pádu, namožená... ale snad ani to nebude nic vážného. Modřiny na lýtkách od trpasličího toporu ani nepočítáš, takových už bylo... No a konečně stehno... to je vážné zranění. Po tvé rozcvičce s dýkami pobolívá. Krev ale obvazem neprosakuje. Snad se to usadí... Každopádně je ale zahojení tohohle nadlouho, to je ti jasné. Je to k vzteku... |
| |
| Poslouchám zvuky uličky a zase si povzdechnu. Ale di, mohlo by to bejt horší. Si teď sice sama, ale aspoň si u Lesca. F tom nóbl baráku to bylo horší... Odvykla si bejt sama... A to ani nepočitám dyž si byla v lochu. Teďkonc je to dobrý. Potěší mě až nezvykle, že tvář vypadá, že je v pořádku... nebo skoro... ... potřebovala bych zrcadlo, chtělo by to zrcadlo... Ech, tak neceš, aby tě viděl Lesco dobitou, co? Neceš, aby viděl tvoji ošklivě napuchlou tvářičku, co? Většinou ti to bylo jedno a nezajímalo tě to. Kušuj. Stejně se rozhlédnu po něčem, co by se dalo použít jako zrcadlo. Krk... díky bohum za to. Dejchám a polykám, hrtan mám v pořádku... co chtít víc. To je teďkonc malá nepříjemnost. A co ty modřiny, he? To se schová pod košili... to pude... A modřiny na žebrech už vůbec vidět nejsou, to se spraví... a když už to skoro nebolí, tak co s tim. Obvaz rozhodně rozvazovat nechci. Bude lepší, když ještě ňákou dobu zůstane na svém místě. A nebolí to, bude to dobrý. Kdyby nebylo, tak to je cejtit... Ech, Masařko... fak máš kliku, že teďkonc nemůžu nic... Ech, ale di... chtěla si vochcat jeho, von vochcal tebe... tak to prostě chodí... Je to starej hajzl, umí víc hajzlovin než ty a umí je líp... Záda a zadek... ech, to už bylo tolikrát, toho už bylo... kdyby to bylo vážný, tak to vypadá jinak už předtim... No, nohy máš tedy vozdobený fakt apartně... ale nevadí. To je nepodstatné. Až na to stehno, až na to kurevský stehno. Doprdele proč? Doprdele, Lesco, fak by mi nepomoh ten tvuj volejíček nebo něco? Cokoli... doprdelekurvaštelungdonervetr cokoli... To je fak k posrání todle. Přece nebudu sedít na prdeli jak nějakej mrzák a čekat! Na co? Až se to zahojí... Kurva, já neci čekat, nemůžu čekat?! Dohajzlu, přeca se tady nebudu válet v Lescově posteli a čekat, dyž bysem měla bejt něgde ouplně jinde a dělat něco úplně jiného! Těch několik slz jsou slzy vzteku, bezmocného a nevýslovného vzteku. Stejně vztekle je setřu hřbetem ruky. Válet se v Lescově posteli a čekat, až se vrátí s čím přijde, co zjistil a co přinese a vyžírat mu zásoby. Fak skvělej plán... Budu se muset zeptat Lesca, esli by pomoh ten volejíček a esli mi ho eště pučí... páč ani Valerius teďkonc azda víc neudělá a nedokáže udělat... Natahnu si zpátky kalhoty a upravím si košili. Náladu mám pod psa. Jo, pomohlo by zase si zahrát a obšťastnit futra vrhacíma dýkama, ale to bysem pro ně pak musela vstát a jít, a to se mi fak nechce... |
| |
| Rozhlížíš se kolem sebe po něčem, co by se dalo použírt jako zrcátko. Není to valné. Když nepočítáš vyleštěné čepele zbraní, nic takového nevidíš. Nu a kované čepele... ty k takovému účelu nejsou moc vhodné. Příliš v nich vidět není, jsou malé, matné a zkreslují. Leda by se snad něco dalšího dalo najít v Lescově truhle... Znovu ses upravila, jsi mrzutá a mračíš se na svět. Z ulice je teď vzdáleně slyšet jen štěkání psa a nějaké nadávky. |
| |
| Nálada se mi nezlepší. Jasně, nabroušené čepele jsou důležitější než zrcátko. Ale zrovna teďkonc bysem ocenila to zrcátko... a nebo něco podobnýho... Ach jo. Zrcátko je to, co já nemám. Hřeben jo, ale zrcátko ne. K tý truhle bysem musela dojít... a to se mi nechce. Ani se mi nechce tam Lescovi hrabat. Navíc - fakt je to v tý truhle nenabitý? Budeš to riskovat? Hm... Ne... v týdle chvíli se mi nece riskovat vůbec nic. Nemám náladu ani chuť cokoli zkoušet. A kdyby se náhodou Lesco vrátil skoro hnedkonc - budeš mu vykládat, žes tam hledala zrcátko? Radši ne. No nic. Bude to muset jít bez toho. Hřeben bude muset stačit. A kus čistýho světlýho plátna, aspoň se tim zkusim trochu otřít, když už mám tady tu vodu... aspoň ten obličej a krk a ruce... Když bude světlý, tak na něm uvidíš, dyž budeš moc umazaná a kdy už nejsi... A to, jak si dobitá na tváři? Ech... vem to čert. Tak to učešeš tak, aby to nebylo vidět... Pomalu se posouvám po posteli, abych se mohla nejlépe naklonit dolů z postele, a nebo kdyžtak v horším stoupnout na zem na tu nezraněnou nohu a zašárat ve své torně. Sice se v ní budu muset chvíli přehrabovat, ale to půjde. Vytahuji odtamtud hřeben a vracím se zpátky na postel do sedu, abych mohla zkrotit moje už delší dobu nečesané dlouhé vlasy, které podle toho musí vypadat, po tom, čím jsem teď prošla. Učesat, stahnout dozadu do copu, aby nepřekážely. Nějakou dobu mi to zabere, ale mám čas. U toho poslouchám zvuky zvenčí a přesto tak nějak dávám pozor. Nechci se dočkat nepříjemného překvapení. Pokud se mi to povede bez vyrušování a nic mne nevyruší ani na dále, hodlám realizovat druhou část plánu, a to jakési provizorní umytí, či spíše jen tak otření pomocí toho hadříku. S kontrolou, jestli je látka, kterou si otírám obličej už čistá, když si musím poradit bez zrcátka. Náladu mi to moc nezlepší, ale aspoň se cítím trochu víc jako člověk a míň jako mrzák. |
| |
| Natahuješ se opatrně po torně, přehrabuješ se v ní, hledáš... A nacházíš, hřeben tam je. všímáš si, že tvá torna je poměrně čistá, snad jí někdo dokonce pořádkumilovně otřel... Začínáš se česat. Kupodivu, není to tak zlé, jak bys možná čekala. Vlasy vzadu máš sice zacuchané od toho, jak jsi dlouho ležela ale ve předu a po stranách to vypadá celkem dobře... Zaplétáš si cop. Zvolna, pečlivě. Máš čas... Tvé podezření ohledně tvého vzhledu ještě zesílí poté, co se snažíš otřít svojí tvář relativně čistým kouskem vlhkého plátna, které jsi měla v mošně a které bylo určeno na nutné rychlé obvazy. Plátno je čisté. Někdo tě patrně bez tvého vědomí musel umýt a učesat. Snad poté, co tě sebrali a převlékli z brnění do té košile... Hrom aby do toho! Z ulice slyšíš jen celkem obvyklý ruch, vzdálený a nevýrazný. Pokřikování, štěkot, sem tam zahrčení kola na kamenech. Za normálních okolností celkem jednoduché úkony jako česání a mytí ti daly zabrat mnohem víc, než bys očekávala. Když se opět natahuješ do postele, rozlévá se ti tělem příjemný pocit. Jsi z toho snad doopravdy unavená. Ležet a nic nedělat ti nepřipadá nijak nudné a nezajímavé. Jen pohodlné a příjemné. Skoro bys možná i usnula. Ono po těch nočních zážitcích a ztrátě krve snad ani není příliš divu... |
| |
| To zjištění mě poněkud zarazí. Značně zarazí. A znervózní... Raději to nedomýšlím dál. Raději nic nedomýšlím dál. Raději od těhle myšlenek uteču. Stejně - stejnak to nezměním. Navíc... mám toho dost. I aktivity, i přemýšlení. A když si můžu lehnout, tak si lehnu. Koneckonců, Lesco aj Valerius řikali, že si mám vodpočinout. Tak si vodpočinu. A třeba i usnu... Aspoň ten čas než přijde Lesco bude kratší, aspoň nebudu muset moc dlouho čekat a moc přemejšlet. A jestli se mi povede usnout, neublíží mi to. Snad se trochu zbedákám, když se vyspím... |
| |
| Zavíráš oči. Tělem se ti rozlévá příjemná únava, myšlenky bloudí, odplouvají... usínáš. ... ...Běžíš ulicí a za tebou pan Valerius křičí, že ještě nesmíš. Ale tebe nic nebolí a také mu to říkáš a on říká...: "...ale maminka říkala, že sem sami vůbec nesmíme, natož když je tu Velkej!" "Pššt! Nekecej a dělej! Podívej, takovejch dobrot... Jak bysme se k nim asi jindy dostali? Jak se dostaneš do toho velkýho domu s tvrdejma stěnama? Budeme jako děd Vševlez! Ten se taky nikoho nebál a..." "Ale velký trhaj ručičky a nožičky a hážou nás kočkám! Slyšel jsi maminku! A ta Velká je tak... tak velká... A vošklivá! Určitě by nás sežrala, kdyby se probudila!" "Tak neřvi a dělej! Na!" "Jau! Nemůžeš dát pozor?! To neunesu! Proč je vůbec všechny nezačarujeme, když sou tak příšerný?" "A kdo by nám asi nosil jídlo a věci, ty chytrej? Dělej, zvedej se!" "To je moc těžkýýý...!" Sen... Divný sen... To je fakt divný sen. Valerius, který mluví dvěma tenounkými špitavými hlásky. Cože? Nebo to není sen? Ale přece... Nesmysl. Tohle snad MUSÍ být divný sen! Ale stejně se ti zdá, že se probouzíš a tohle se ozývá někde vedle tebe. |
| |
| To je ale debilní sen... jako bys něgdy ňákou maminku měla... Naprosto debilní sen... Cože?... Je to sen? Ránu do hlavy sem přeca nedostala... Ale... to není sen? No co co... nigdy sem vo sobě netvrdila, že sem krasavice... ani to vo mě nigdo netvrdil... ne vážně a vopravdu... Heh, ale nigdo vo mě taky netrvrdil, že sem velká... Nebo to není sen?... V první chvíli mám chuť sebou škubnout a posadit se a prudce otevřít oči, ale nakonec to neudělám. Blbneš. Ale ránu do hlavy sem nedostala... Zůstávám ležet. Bez hnutí, snažím se dýchat stále stejně. A pomalu, velmi pomalu otvírám oči, jen trochu, jen na škvírky, abych koukala přes řasy, abych měla kryté oči řasami. Abych je nevyděsila. Koho vlastně? Je nebo není to sen? Blbneš. Ale myslím, že po zážitcích posledních pár dnů mě nepřekvapí vůbec nic. Tak tady sou ty drzý Lescovy myši? napadne mě, tohle sou ty drzý Lescovy myši? Pokouším se zahlédnout, a nejsem si jistá, že skutečně neblbnu. Nejsem si jistá, že skutečně něco uvidím. I když - tak napůl to očekávám. |
| |
| Pootvíráš oči opatrně na škvírky a skrz řasy se pokoušíš zahlédnout něco víc. Není to jednoduché. Hlavu nemáš ideálně natočenou, musíš se dívat hodně do strany. Navíc je deska stolu, odkud patrně zaznívají ty divné hlásky (jak si uvědomuješ, když se doopravdy probouzíš) o něco výše, než postel. K tomu ještě celkem těsně k posteli přisunutá, takže tvá perspektiva není nejlepší. Ale přece jen to za pokus stojí... "Dělej, ty moulo!" "Já to neunesu, to je těžký!" ozývají se kousíček od tebe slaboučké hlásky. Nic než okraj stolu zespodu nejprve nevidíš. Pak... Nad hranou se objevil drobný rychlý pohyb. Zmizel, mihl se znovu. A vzápětí... maličká rozcuchaná hlavička, kterou následuje malý uzlík. Musí patřit k tělíčku snad ne více než patnáct coulů velkému. A vedle se objevila druhá, snad ještě o něco menší. Obě postavičky se se svými uzlíky viditelně hmoždí... Opět tě přepadá pocit, že snad ještě sníš. Ne, ti dva sice nemají kladívka, lucerničku a červenou čepičku, jak sis možná podvědomě představovala, ale jinak... Copak skutečně existují?! Upřímně řečeno, kromě velikosti vypadají ti človíčci dost normálně. Jako mrňaví usoplení a špinaví kluci s kouskem kapesníku, ze kterého si udělali balík, na zádech. Ech, ano, kromě velikosti... |
| |
| Připadám si hloupě. Asi jako bych spadla na hlavu. A nebo do ní dostala ránu. A nebo, jako bych furt spala. Jenže už nespim. A hlavu mám v pořádku - teda, asi by to netvrdil každej, ale v rámci možností jí mám v pořádku. Dívám se. Jsou zajímaví. A - pobaví mě. Potěší mě. Nejsou nebezpeční, žádnej průser se nekoná. Chvilku je pozoruji, pak otevřu oči. Nehodlám je nechat, aby odtahli to, co mají v těch svých ranečcích - něco tady šlohli. A já nevím, co to je, a tak se mi nechce je s tím jen tak pustit. "A to si Lesco myslel, že tady má echtv drzý myši..." podotknu nahlas a marně v hlase zakrývám pobavení a posadím se, přitom se dívám rovnou na ty dva. |
| |
| "Jáááá!" zaječeli človíčci, ne zrovna úplně dvojhlasně, ale rozhodně oba. A zní to dost zoufale, až hystericky. Oba okamžitě zahazují své uzlíky a dávají se na zběsilý úprk. Tedy, ten o trochu větší tak skutečně činí. Tomu menšímu se uzlík svázaný na prsou tak honem odhodit nepodařilo. Pokusil se o to, současně se rozbíhá, celkem ihned však klopýtá a je stržen váhou balíčku na desku stolu, padá, převaluje se... Což by nebyla taková katastrofa, kdyby se nenalézal velmi blízko hrany stolu. Takhle je to dost na pováženou. Jestli se převalí ještě o kousíček, celkem určitě spadne, balíček na zádech ho asi spolehlivě strhne dolů. Pak by mohl v lepším případě spadnout na slamník tvé postele. V tom horším o něj jen zavadit a plácnout sebou až na zem. |
| |
| V první chvíli se málem leknu, když tak zaječí. Až takový šok a takové hysterické zděšení jsem nečekala. Vzápětí pocítím na malou chviličku záchvěv uspokojení. Jasně, nejni v tom žádný hrdinství, ani trocha. Ale je povzbuzující, že se bojí něgdo jinej než já. Je povzbuzující, dyž se někdo bojí mě, a ne já jeho... Aj dyž vode mne v tom neni ani kapka vodvahy. Ale oni jí teďkonc taky moc nevoplývaj... Nemám daleko k tomu se rozchechtat. Neudělám to jen proto, že to nestihnu, protože když se už už k tomu schyluje, že se začnu chechtat, začne se u toho menšího schylovat ke katastrofě. Tarek mi sice dycky řikal, že sem blbá jak pučtok a šecko si představuju jak prase drbání, ale todle si představit dokážu. Jeho pád a kotrmelec mi přijde směšný - i když je mi jasné, že v jeho situaci to pro něj směšné není, ale ubránit se tomu nemůžu. Ale to, jak jeho pád z desky stolu může dopadnout mi už směšné nepřijde. Ani trochu. Je to asi tak směšný, jako dyž sem se já houpala s Lescem na laně z tý střechy... a následek by pro něj byl stejnej. Rychle se natahuji a natahuji ruce, abych mohla zbrzdit jeho případný pád, natahuji ruce tak, aby, kdyby se skutečně překulil z té desky stolu se skulil do mých dlaní. Tak nějak dost podobně nebo dokonce stejně, jako bych chytala padající kotě. |
| |
| Človíček se skutečně převalil až za hranu stolu. Zaječel ještě zoufaleji, chňapl po okraji desky. Je nesporně obratný. Chytil se, na chvilku se mu i podařilo zastavit pád, ale pak ho příliš těžký balíček skutečně strhává dolů a on se už nedokáže udržet. Padá. Ty jsi díky jeho šikovnosti měla víc než dost času, abys pod něj mohla nastavit ruce. Ostatně, možná bys to stihla i tak. Pumprlík tedy padá jen několik centimetrů a končí v tvých dlaních. I s balíčkem na zádech váží jen jako docela malé kotě. A chová se jako velmi vyděšené kotě. Vříská, zuřivě se zmítá, kope nožičkami, máchá ručičkami, kulí na tebe vytřeštěná očička. Zjevně je odhodlán zoufale bojovat do posledního muže o svůj život. Balíček na zádech mu to ovšem značně znesnadňuje. Krom toho vypadá, že ho z vývoje situace nejspíš trefí šlak. Druhý človíček zatím dosprintoval ke vzdálenějšímu kratšímu okraji stolu. Kam se hrabou myši, tenhle by snad nějakou i předhonil! Překotně zabrzdil, chytl se tenkého provázku přivázaného na malém háčku z hřebíku a... zjistil, co se děje. "Červíčkůůů!" zakřičel zoufale tenkým hláskem a s vytřeštěnýma očima se vydrápal zpět na desku stolu. "Ne, ne, nééé!" vykřikl srdceryvně. Očička má vykulená snad ještě víc, než skřítek, kterého držíš. |
| |
| Sleduji počínání maličkého mužíčka se zájmem. Je skutečně velmi obratný, to oceňuji. I když je tak malý, přesto mne překvapí, jak je lehoučký. Držím ho na dlani opatrně, abych mu neublížila a ani v nejmenším nemám v úmyslu ho stisknout. A narozdíl od kotěte se ho nepokusím pohladit, kotěti bych to zcela jistě udělala. Jeho zděšení sleduji se směsí pobavení a soucitu. Ale jeho křik je mi nepříjemný. "Neječ," oznámím mu rozmrzele. "Nic ti neudělám," pokračuji a snažím se o něco smířlivější a uklidňující tón. "A rači sebou moc nemrskej, ať neslítneš, na zem to je celkem daleko," poradím mu. Se zájmem sleduji druhého mužíka. "A ty taky neřvi, bolí mě z toho uši," oznámím i jemu, aby nedošlo k mýlce či opomenutí. "Nech tady, cos čórnul a můžete jít, esli ceš,"navrhnu mu. |
| |
| Skřítek ve tvojí ruce skutečně zmlkne. Těžko říci, jestli proto, co jsi mu řekla, nebo mu prostě jenom došel dech. Pořád vypadá trochu na infarkt, otvírá a zavírá pusu a očička na tebe třeští... no, možná asi jak člověk, který se dostal do drápů drakovi. Pak se mu ale konečně podařilo překulit na břicho a navzdory balíčku na zádech ve tvé dlani trochu nejistě vstát. Na tebe se stále dívá s hrůzou, nedůvěra k tomu, co jsi řekla, je skutečně dost slabé slovo. Pohledem těká kolem sebe. Možná se rozhoduje, kudy nejrychleji utéct. Nebo snad hledá kočku, které ho hodíš. Kdo ví. "Ne ne... nech ho! Ppp... pusť Červíčka!" vybreptal mužík na druhém konci stolu. Třese se sice jako osikový lístek, ale statečně se narovnal ve své patnácticoulové výšce a s divoce vykulenýma očima tě sleduje. "Nebo... nebo... Nebo tě začaruju!" varuje tě a máchl prudce a poněkud nekoordinovaně malými ručičkami do vzduchu. |
| |
| "Dolu je to kurevsky daleko," opakuji Červíčkovi poněkud suše, co jsem mu už jednou řekla. "Nechej tady, coste chcli sebrat a můžete zmizet," pokračuji. Vypadá to, že nějak přes svojí konsternovanost mu buďto nedochází smysl mých slov, a nebo je ignoruje. No, opakování matka moudrosti. Pokouším se mluvit uklidňujícím hlasem, nevztekám se, nekřičím, nehrozím. Prostě - konstatuji. Rukou nepohnu, aby mohl Červíček zůstat stát a nepodtrhla jsem mu pevnou půdu pod nohama. "Heleďse - stejnak moc na výběr nemáš než mi věřit," krčím opatrně rameny. Když ten druhý mrňavec začne vyhrožovat, poněkud mne naštve. Jeho odvaha je sice obdivuhodná, ale jeho pokus mne spíše dožere než aby na mne udělal dojem. Podívám se po něm nepříliš přívětivě a rychle přemýšlím. Je toho schopný nebo ne? Umějí čarovat? Fakt je schopný čarovat? Jeho mávání rukama vypadá poněkud nekoordinovaně... Ale houby vim, co fakt uměj. Zavrtím hlavou, poněkud podmračeně. "Nechej teho," prohlásím spíš otráveně. "Co mysliš, že se stane, pokud bys to fak uďál? Flákla bysem s nim vozem než bys to stihnul dodělat... Tak ně moc neser a můžem se rači dohodnout, ne? Já proti vám nic nemám." pokračuji. |
| |
| Skřítek ve tvé ruce nevypadá příliš uklidněn, nicméně přece jen se ti nejspíš odhodlal uvěřit, či to alespoň zkusit a začíná se soukat z pod zamotaného provázku, na kterém má zavěšený raneček. Když jeho velmi křehkou důvěru zcela likviduješ druhým prohlášením o tom, že bys s ním "flákla o zem". Vyjekl, jako by ho bodla vosa (což by mohla být při jeho velikosti asi záležitost dost fatální) a zkouší uprchnout okamžitě. Odráží se - a padá přímo po nose z tvých dlaní na deku i s těžkým ranečkem na zádech. Druhý mužíček po tvých slovech zcela zesinal a zalapal po dechu nad tou strašlivou a nehoráznou výhružkou. "T... to bys neudělala... ty ty ty... VELKÁ!" vyhrkne nakonec, patrně marně hledaje slova pro někoho, kdo může vůbec vyslovit takovou obludnost. "Červíčku, uteč!" zapiští nakonec na svého druha alespoň povzbuzení v jeho, přiznejme si ne příliš povedenému, konání. |
| |
| Vyčkávám, co bude. A ono je. Stojím klidně, když sundavá raneček ze zad - ale vypadá to, že se rozhodl po svém. Má kliku, že dopadl na deku... Fak je dobrej, dobrej skok... No, spíš vyděšenej, na smrt vyděšenej... Heh, tak k Lescovi už azda nevlezete... A překvapil mě, nečekala jsem to v první chvíli... Ihned po něm hmatám. Rychle - jsem dost rychlá, když chci - ale opatrně. Ublížit mu nechci. Jestli to půjde, hmátnu po jeho ranečku a chytnu ho za jeho raneček. Zaprvé si tak budu jistější, že ho moc nestisknu, a za druhé - ani mi nejde o něj, jako o to, co čórli. I když jsou zajímaví. A docela ráda bysem si s nimi popovídala. Jenže voni nevypadaj na to, že by si rádi popovídali se mnou... No dobře, nejni moc se čemu divit... si velká, jak tě nazval, a navíc sprostá a nespolečenská... Stejnak je to divný bejt velká, sem voproti všem spíš mrňavá... "Fakt to ceš zkusit?" opáčím otázkou stejně suše, jak jsem udělala své prohlášení předtím. "Heleď, zvopakovala sem vám to už dvakrát... mluvíte vobecnou stejnak jak já... potřetí si naprázdno mlátit hubu nebudu..." zavrčím. Tak vidiš, že neumíš čarovat, žes jenom blafoval, pomyslím si uspokojeně. Gdybys uměl, tag to už aj uděláš... |
| |
| Chňapáš po ranečku a není obtížné ho zachytit. Opravdu mužíčkovi hodně překáží. Když ho nadzvedáváš, pidimužík opět zoufale zaječí, třepe nožkami, škube tělíčkem a snaží se všemožně vymotat zpod provázku, který ho tak trápí už od začátku jeho "útěku". Druhý skřítek jeho snažení napjatě pozoruje a je vidět, že by se mu mu moc rád vrhl na pomoc, kdyby si troufal. Když mu odpovídáš, najednou se nadýchne a ukáže na tebe obviňujícím prstem. "Co z toho vůbec máte, když nás trápíte? No? Co? Ty si myslíš, že když jseš tak veliká, tak si můžeš všechno dovolit?" oboří se na tebe náhle a v hlase se mu chvěje spravedlivé rozhořčení nad tou nespravedlností. A také už maličko plačtivý tón. |
| |
| Držím raneček a jsem ochotná mu pomoct vymotat se z toho provázku. Taky mu s tím pomáhám, opatrně, abych mu neublížila. Druhého skřítka sleduji poočku, nechci ho pouštět ze zřetele, ale hlavní pozornost věnuji Červíčkovi ve svých rukách. Ale to se změní, když se ten druhý ozve tak obviňujícím hlasem. Přestanu tomu prckovi pomáhat a podívám se na toho druhého. Asi tak, jako by na mne vychrstl kýbl studené vody. Musím si připustit, že tohle mě teda dožralo... Tváře mi zčervenají a nadechnu se, podívám se po něm jako bych si nebyla jistá, že tohle skutečně řekl. "Já vás trápím!?" prohlásím. "Kurvadoprdeleštelung co to tady kafráš ty jedno nedomrlé?" otáži se. Rozhodně to nezní přívětivě. "Nemel tady, hernajhergotpiča takový sračky, já sem sem krást nepřišla, co? Do se tady pokoušel něco čórnout, he?" spustím. "Já to nebyla, ty pískoři jeden... A komu sem dala možnost se dohodnout a vodejít fklidu, jen tu nechat věci, a gdo akorát místo toho plandá hubou a skáče jak ratlík? Nasrat ti na ruce a nepustit k vodě ty jedna mrňavá vopice... Tag ně tady už fak neser, páč já z toho potěšení nemám! Tag neser sobě do huby a mě do uší a zkus používat to, co máš v hlavě, esli tam teda nemáš průvan... Dohajzlu s tebou k čertovi... Gdo si tady myslí, že může šecko dovolit a vyhrožoval ňákým kouzlením, ty mi krafej něco vo nespravedlnosti, hajzliku mrňavej, dyž sem vám ani jednomu z vás nic neuděla, i gdyž sem mohla! Takže tady fak nepokoušej mou trpělivost a fak mi nehrej na nervy, ty nafoukaná nádhero!" V mém hlase nezní plačtivý tón. Ale spravedlivé rozhořčení rozhodně ano. |
| |
| Když se nadechneš a spustíš na skřítka, který tě obvinil, že jim ubližuješ, mužík na stole ztuhne. Vytřeští na tebe očička. Pak ucouvne. A když stále zvyšuješ hlas a pokračuješ, už to nevydrží. Zděšeně zalapá po dechu a jako blesk sklouzne kamsi za hranu stolu. Druhý mužík ve tvých rukou téměř okamžitě přestává křičet. Přestává se i mrskat a vyprošťovat se ze zamotaného provázku. Místo toho se schoulil, ztuhnul. Zůstal na ranečku viset, jako bez života. Ale prstem, kterým se ho dotýkáš, cítíš, jak se ve skutečnosti celý klepe, jako osikový lístek. Když jsi skončila a domluvila nastalo ticho. Naprosté ticho, které trvá. Mužíčka, který byl předtím na stole, už nevidíš. |
| |
| A pak je ticho. Já jim dostatečně důrazně a dostatečně nahlas sdělím, co si o nich a jejich představách o spravedlnosti a ublíženosti myslím - a nevypadá to, že by byly nějaké námitky či připomínky. "Hm... máš teda fak dobrýho bráchu," prohlásím trochu ironicky skřítkovi ve svých rukou a komentuji zmizení druhého skřítka, co se původně tak bral za Červíčka. Už tiše a klidně. "Heleď... to máte fak tak krátkou paměť, že si nepamatuješ, že bys žuchnul a rozplácnul se z teho stolu na zem, dybych tě nechytila?" táži se ho. Jen tak informativně, jako bych mu něco připomínala. Jednu ruku strčím pod něj, aby si na ní mohl stoupnout - nebo abych ho na ní držela, kdyby stát nechtěl, a druhou mu opět začnu pomáhat z ranečku. |
| |
| Skřítek, kterého máš v ruce na tvá slova nereaguje. Je schoulený a celý se ti třese v ruce pod tvými doteky. Mrskání i obranu zřejmě zcela vzdal, vypadá teď docela ochromený strachem. Při vyprošťování ti nijak nepomáhá ani se nebrání. Po druhém mužíčkovi nevidíš nikde ani stopy. Tak tě napadá, jak by ses asi chovala ty v tlapách draka, který teď právě strašlivě zařval... |
| |
| Zašklebím se. Začnou mne nudit. Bavit se s nimi nedá. Akorát se to pokoušelo čórovat a pak vyhrožovat... No nic. Zatvářím se otráveně. O další diskuzi se nepokouším. Prostě ho jen hodlám vymotat z těch jeho provizorních popruhů provizorního batůžku, abych ho připravila o nejspíše Lescovy a možná i moje věci, a pak mu umožnila se dostat na zem. Moc se shybat nechci, takže ho chci postavit /nebo položit, podle toho, jak bude ochotný spolupracovat/ na postel. |
| |
| Mužíček ve tvých dlaních se klepe, nechá se vcelku bezvládně vyprostit ze zašmodrchané šňůrky svého ranečku a když ho posadíš na postel, není to o nic lepší. Vypadá jako v hlubokém šoku. Nakonec však k tobě přece jen zvedá uslzenou tvářičku s ohromnýma vyděšenýma očkama. "Jjjjj... jjjá....chchchch...chchtěll...bbbýt jjako... dědeček Vševlez..." sděluje ti roztřeseným hláskem a po tvářičce se mu při tom koulí slzy jako hráchy. |
| |
| Dělám to opatrně, abych mu neublížila. Jak vymotání ze šňůry, tak jeho posazení na postel. Raneček pak pokládám dál od něj z jeho dosahu a dívám se na něj. Už klidně. Když se nakonec přece jen rozhodne se mnou komunikovat, trochu mne to překvapí. A pobaví. Usadím se na postel, kus dál od něj, aby se necítil moc ohrožený. Ale mne se nechce stát, přeci toho mám taky docela dost a tu nohu se mi namáhat nechce. "Co?" táží se ho. Už nijak agresivně ani nahlas, jen lehce zmateně a překvapeně. A se zájmem v hlase. Pak mi dojde, že to nebyl moc dobrý začátek. "Dědeček Vševlez?" ujišťuji se. "Přímo tvuj děda? A to vopravdu se vo něm říkalo, že dokáže vlézt fšade a čórnout cokoli, aj nebo to fak tak bylo?" pokračuji v dotazování. V mém hlase je teď znát jen upřímný zájem. Pobavení se snažím nedávat najevo. "Utři si voči, dědeček Vševlez určitě nebulil, no ne?" poradím mu skoro jemně. "A už sem ti poudala, že se ně fak bát nemusíš, neublížim ti..." pokračuji. To příde časem, každej se musí učit a nic néde hnedkonc," pokouším se ho uklidnit a krčím u toho rameny. "Helejc, vlastně si měl jen pech... u Lesca ti to procházelo, myslel si, že tady sou dotěrný myši... prostě si měl jen pech, žes u toho teď narazil zrovna na mě, ináč by se ti to určo povedlo..." snažím se ho potěšit. |
| |
| Mužíček zamrká a upře na tebe velká očka. Popotáhne. "Děd Vševlez dokáže všechno!" říká ti skoro dotčeně a možná i udiveně jak to, že tohle nevíš a že o tom snad pochybuješ. "Ten bral i jídlo z talíře velkejch přímo při jejich večeři a nikdo si ho nevšim! A dokázal si ochočit i strašnou velikánskou kočku a pak na ní jezdil!" mužíkova tvářička postupně získává výraz obdivu a nadšeného vytržení. Pak si zřejmě opět uvědomí, s kým to vlastně mluví, trochu se přikrčí, popotáhne a utře si nos do rukávu své košile. A trochu nedůvěřivě po tobě pokukuje. "Ty... ty mně nehodíš kočce?" ujišťuje se. "A... proč ses vůbec probudila?" tohle zní zase skoro maličko vyčítavě. |
| |
| Hm, tak to se dalo čekat, že umí fšecko... ale esli je to jeho děda nebo nějakej pofidérní či poudačka, tag to se nedovim. No nic. Azda bysem se stejnak hovno dověděla a akorát by se zasejc tvářil uraženě a čučel na mě jak na debila, že todle nevim... Nicméně jeho další vyprávění mě zaujme - i když to, že by dokázal brát jídlo přímo z talíře pod nosem považuji za značně nadnesené. Dyby to zkusil u mě a mýho talíře, tak dostane lžící nebo vostrym nožem... A nebo by se na to dala použít aj vidlička, se kerou mě učil a naučil jíst Sivý. Vyprávění o kočce mě zaujme víc. Nikdy by mě nenapadlo, že s kočkou se dá dělat něco jinýho než se s ní mazlit, případně jí zahnat, případně jí sníst. I jeho výraz zaujetí je neméně zajímavý - takové vytržení se moc často nevidí. Když se zas tak otáže, zatvářím se skoro otráveně. "Ne. Řekla sem, že ne," zopakuji mu to, že mu nic neudělám. Hej, dycky sem si zakládala na tom, že umim vypadat tak, že mi lidi věci věřej... Jo, jenže tendle pidižvik nejni člověk. Po jeho druhé otázce se na něj podívám trochu zmateně. A pak pobaveně. "Mám dost lehký spaní," odpovídám mu pak. |
| |
| Mužíček se na tebe pořád dívá maličko nedůvěřivě, ale přece jen už vypadá trošku klidněji. "Maminka říkala, že velký nám trhaj ruce a nožičky..." poznamená, zamrká velikými kukadly a pak se zaráží. Možná se mu zdá, že není příliš rozumné teď před tebou tohle téma moc rozvádět, zvlášť když na takovou činnost momentálně nevypadáš. Znovu si tě opatrně prohlíží a jeho pohled skončí u tvých nohou, na kterých víceméně spočívá. "Hele, ty... tobě se něco stalo? Viděli jsme, jak tě velkej přines. A slyšeli jsme, jak jsi v noci fňukala..." zvědavě se na tebe zadívá. "To sou venku tak velký kočky, že si troufnou i na vás velký?" vyrazí pak ze sebe, co ho patrně nejvíc zajímá. |
| |
| Jsem opravdu ráda, že už tak nepanikaří. Jako jo, docela ho chápu, je vůči mě fakt malej... ale to nijak nemírnilo předtím na mém rozmrzení z nařčení. Zrovna, dyž fak neci nikomu nic udělat mi to jak na potvoru nigdo nevěří... No - nevypadám, že bych mu chtěla něco udělat. A proč bysem to jako dělala, jakej bysem k tomu měla douvod, bohové? Zavrtím hlavou, když poznamenává o trhání nožiček a ručiček a zatvářím se skoro znuděně. Todle sem už slyšela... Maminka kecá... napadne mě jako první, ale je mi jasné, že s tím bych u pidižívka moc neuspěla, a tak tohle prohlášení spolknu dřív, než ho vyslovím. "Maminka má vo vás strach a nece, aby se vám daco stalo... ale nevim vo nikom, do by něco takovýho dělal," ubezpečuji ho. Koneckonců ani o nikom, gdo by vo vás věděl, ve skovávání ste azda fak dobrý... "Hm..." zabručím po jeho první otázce. Spíš otráveně než naštvaně. Fňukala? Já že sem fňukala? Kurva, co si vo mě pomyslí Lesco, esli je to pravda... Ukňučená fňukna, co se vo sebe neumí postarat... fak skvělý hodnocení... I když mě tohle prohlášení trochu zvedne, tak naštvat mě nedokáže... možná má ten pidižvik pravdu... doprdele... Je toho na tebe moc, holka... "Stalo..." opáčím trochu ploše a bezbarvě. Když ale pak vyhodí své řešení problému a své vysvětlení toho, co se mi stalo s nohou, nemám daleko k tomu, abych se začala smát. Nakonec to neudělám, jen se krátce uchechtnu. Pak zavrtím hlavou. "Vobčas sou... velký s hřívou a nebo eště větší s pruhama... vobčas velký se skvrnama... ale ty sou dycky v kleci, tagže nikomu neublížej, vobčas je sem přivezou komedianti a ukazujou je... a pak si je zase vodvezou," dodávám na upřesnění. A navíc sou většinou vyhublý a starý a možná aj nemocný a myslim, že fakt nemaj moc chuti se rvát... "Ale todle nebyla kočka, to byl prostě jen další parchant z nás lidí... mezi lidma takový sou... u vás ne?" táži se pro změnu já. |
| |
| Když mluvíš o tom, že nevíš o nikom, kdo by ubližoval skřítkům, dívá se na tebe mužík trochu nedůvěřivě. Ale nerozvádí to. Když začínáš vyprávět o ohromných kočkách, vykulí na tebe oči, div mu nevypadnou, pootevře dokonce ústa. A pak ztěžka polkne. Zdá se, že jsi mu svět nastínila jako ještě strašnější místo, než si dosud představoval. Na tvůj dodatek o tom, že ti to udělal "parchant z vás lidí" se pak zatváří znovu překvapeně, pak vypadá, jako by chtěl něco vyhrknout, ale pak si to pro jistotu honem zase rozmyslel. A zavrtí hlavou. "N...ne. U nás... U nás doma si neubližujeme... A proč to děláte vy?" říká. A zní to skutečně udiveně. |
| |
| Když to on nerozvádí, ani já to nehodlám nijak rozvádět. Koneckonců - plaší. Vo lidech a světě toho moc neví... A doma mu to fšechno podali tak, aby se ani nesnažil dovědět, ale zdrhnout... A já sem tomu moc nepřidala... Zavrtím hlavou. "Proč se bojíte zrovna koček? Dyk čokli nesou vo nic lepší, ne?" táži se. Když se mě tak otáže, podívám se na něj nejdřív tak, jako bych si myslela, že si dělá srandu. A to ne zrovna povedenou srandu. Pak se zatvářím poněkud překvapeně, to když mi dojde, že to myslel vážně, že se ptal vážně. Pak se zamyslím. Hm... odpovědět mu ňák, aby tomu rozuměl teda fak nevim... Votázka hodná kněžourskejch černoprdelníků. Pak pokrčím rameny. "Hm... to máte dobrý... Ňáký lidi sou prostě takový. Buďto jim to dělá dobře, a nebo tak chcou dostat co chcou," odpovídám pak jednoduše a stručně. |
| |
| Mužíček po tvém komentáři o kočkách a psech ztěžka polkne, zamrká a ošije se. "No... pes byl na dvorku. Většinou byl přivázaný řetězem u svého domu. A i když ne, tak dovnitř do velkého nikdy nechodil. A navíc pes neumí šplhat!" dodává hrdě informaci, na kterou je zřejmě docela pyšný. "A už umřel. Ale kočky..." znovu se ošije. "S těmi si poradí jenom dědeček," říká přesvědčeně. Když pokračuješ ve svém vyprávění o lidech, tak se zamračí a pak na tebe vyčítavě ukáže prstem, jako by tě při něčem přistihl. "Vidíš? Sama říkáš, že jsou lidi takoví. U nás by nikdy nikdo nikomu takhle neubližoval, aby z něj tekla krev a vůbec... My si neubližujeme. Akorát Myšík se se mnou někdy hádá a bere mi věci..." "To neni pravda!" přerušuje ho náhle hlásek zpoza desky stolu a nad ní se objevuje rozdurděný obličejík většího mužíka. "Je to pravda! A tuhle jsi mě pod stolem šťouchal," trvá na svém menší. "To není pravda, sám sis začal! A taky se hádáš!" "Nehádám!" "Hádáš!" vyměňují si oba skřítci názory. |
| |
| "Taky fak, čokli šplhat něuměj... většinou," neodpustím si. I to jsem už viděla. Po takovým trochu nakloněným žebříku a nebo takový rovině se stupátkama, a šlo jim to dobře. "Dědeček Vševlez?" ujišťuji se. "Toho bysem docela ráda poznala..." zkouším kout železo, dokud je žhavý. "Řekla sem, že ňáký lidi sou takový," opravím ho s důrazem na tom slově. Nejspíš mi na tom docela záleží. A už chci pokračovat, když mluví o Mišíkovi, když se ozve ten další hlásek. Otáčím se po něm a poslouchám výměnu názorů. Na mé tváři se čím dál tím více objevuje úsměv. "No vidiš... a branim věcí a šťoucháním a hádkama to začíná," podotknu a to už se u toho směju nepokrytě. |
| |
| Na poznámku o psech ti už skřítek neodpovídá. Na tu druhou o dědečkovi jen přikývne. Zřejmě poznámka o tom, že bys ho ráda poznala, je pochopena zcela konkrétně a přesně tak, jak byla řečena. A mužíček jí nijak dál nerozvádí. Na tvůj komentář o lidech jen pokývá moudře hlavičkou. Vypadá přitom velmi vážně, trochu jako parodie na moudrého kmeta. Ale také o tom nijak dál nehloubá. Když se ozýváš ohledně hádek a vstupuješ do jejich vášnivé diskuze, oba skřítci se zarážejí a umlkají. Vrhají na sebe trochu zaražený pohled, pak se podívají na tebe. Nakonec se ten větší vytáhne na desku stolu, popotáhne nosem a vzdorně pohodí hlavičkou. "Ale my se nehádáme!" prohlásí důstojně. Menší mužík horlivě přikývne. "Jo, nehádáme! A chováme se k sobě hezky. My, malí!" zdůrazní, podívá se na většího a dostane se mu uznalého přikývnutí. Zdá se, že v tom jsou oba zcela za jedno. |
| |
| Zašklebím se, když skřítek prokáže tak malou sociální inteligenci a předvídavost. "A co dybys ně s dědou Vševlezem seznámil?" navrhnu mu tedy napřímo, když to vypadá, že narážky tihle mrňousové nepochopí, že na něco takového jsou příliš jednodušší. Ale fakt je ten, že by mě ten jejich legendární děda fakt zajímal. Chvíli nevím, jestli to mám vzít jako komedii nebo tragédii, tu parodii na někoho moudrého, když ve skutečnosti nepřemýšlí, ale nakonec se rozhodnu, že mi to může bejt jedno a prostě se tím nezabývám a neberu to nijak. Asi maj docela jednoduchej život, vo ničem moc nemuset přemejšlet... Já nepřemejšlet, tak sem už dávno buďto mrtvá a nebo šlapka. Ale o to víc mě pobaví, jak je zarazí můj komentář. Jen zavrtím hlavou. Nemám chuť se s nima dohadovat a ani sílu je o něčem přesvědčovat, teď ne. "Jasan... jak jinak..." zazubím se na ně, ale zjevně si o tom myslím svoje. |
| |
| Návrh na to, aby tě seznámil s dědečkem, malého skřítka zjevně zaráží. Trochu se zamračí a nejistě pohlédne na toho většího na desce stolu, který už zase postoupil blíž a stále si tě trochu nedůvěřivě, ale také zřejmě zvědavě, prohlíží. Možná asi tak, jako by sis ty prohlížela patnáctimetrového mluvícího obra. "Dědeček... Dědeček se seznamuje s tím, s kým chce sám," říká potom a koukne na většího, snad pro ujištění, jestli to říká správně. Ten větší přikývne. "Jo... a hlavně by se naši doma neměli dozvědět, že o nás víš," dodává celkem tiše a prakticky. Menší skřítek vypadá, jako by v něm docela hrklo. "No jo... Teda ne! To by byl mazec!" ruka mu zřejmě jaksi podvědomě sklouzne k vlastnímu pozadí. "Že to na nás neřekneš?" obrací se na tebe maličko vypašeně. |
| |
| Vyčkávám, co mi odpoví na ten můj poněkud neomalený - a nebo jen otevřeně vyjádřený názor. Oplácím skřítkův zvědavý pohled svým. I když - v tom mém není ten výraz, jaký by měl maličký tvor vůči obrovi. Ale netvářím se na něj nijak nepřátelsky. Zatvářím se otráveně, když prohlašují o dědečkovi to, co prohlašují. "Hm... jasňačka... a co dyby ste se ho zeptali, esli se nece se mnou seznámit?" navrhnu a zazubím se na ně. "No, tag doma nic neřikejte, ne?" navrhnu jim, když nemůžu být na pochybách, z čeho mají obavy a o jakou část jejich těla se přitom jedná. "Jako u vás doma? To víš, že nepovim... Bude to naše tajemství, co vy na to?" šklebím se na ně pokud možno přátelsky. |
| |
| Skřítci si vymění pohled. "Jenomže, když to řekneme dědovi..." začíná ten větší. Menší horlivě zakývá hlavičkou. "No jo, vlastně, tak by to moh říct našim!" polkne. "Teda, dědeček je vlastně docela fajn. Zažil tolik dobrodružství a nikdy se nebál, ani koček, ani velkejch... Třeba by to mámě neřek..." změří si tě kritickým pohledem. "A co když jo?" ozývá se větší. "A proč s ním vlastně chceš mluvit? A o čem?" zajímá se. Strach z tebe ty dva ještě asi úplně nepřešel. Hlavně ten větší, kterého jsi před chvílí křičela, se tváří dost nedůvěřivě. Ale už se zjevně osmělují. |
| |
| Poslouchám jejich dedukce. Celkem pozorně, i když se tvářím tak, že mě to až tak nezajímá. Ve většině případů je lepší se tvářit, že na tom člověku až tak nezáleží a že se ho to až tak nedotýká a jde to kolem něj. "No vidiš... já myslim, že máš recht... děda určitě s těma svejma dobrodružstvíma začal azda brzo - tagže si myslim, že vás bude chápat a že vás vašim nepráskne..." pokouším se ho povzbudit s uklidňujícím úšklebkem. Když se mě tak otáže, pokrčím rameny. "Co by? Ráda potkávám zajímavý lidi, a nejen lidi... a vodvážný... a to von určitě je..." pokouším se jim nějak vysvětlit svou zvědavost. "Určitě toho spoustu ví a hafo viděl..." Tvářím se stále vstřícně a klidně a rozhodně nemíním dělat žádné prudké a nečekané pohyby. Rozhodně je nemíním děsit. Mohli by bejt docela užitečný, určitě toho můžou hodně vidět a slyšet... a dyž ne tyhle dva, tak dědeček a nebo něgdo jinej vod nich... |
| |
| Skřítci si vymění trochu nejistý pohled. “No...“ ozývá se větší. “...to on je, odvážný,“ přikyvuje menší. “My...“ znovu se podívá na většího. Ten rázně přikývne. “My se teda dědy zeptáme,“ potvrdí rozhodně. Pak se ale zatváří zamyšleně, přejede tě pohledem a pak významně pozvedne prst. “Ale něco za něco! Ty o nás za to nikomu neřekneš. Ani tomu druhýmu velkýmu. A... a necháš nám náš lup!“ dokončí šalamounsky a ukáže na balíček, který odhodil, když oba začali utíkat. A vyčkávavě se na tebe zadívá. Ten druhý se rozzáří a souhlasně horlivě zakývá hlavičkou. Zřejmě mu to také přijde jako skvělý nápad. |
| |
| Vypadám celkem trpělivě a tvářím se celkem trpělivě. Na sebe až nezvykle. Ale - vono teďkonc neni kam spěchat a proč spěchat. S tou haxnou toho teďka moc nenaspěchám... A lepší, dyž sou tady voni, než dyž sem tady sama. Lesco je čertví de a já bysem se tady nudou ukousala... A tak čekám, až se vymáčknou. Nemusím nakonec čekat až tak dlouho, vypadá to, že moje slova jakous - takous váhu měla a jakýs - takýs smysl měla, evidentně se mi je povedlo přesvědčit. I když ne tak docela, jak tak poslouchám jejich podmínky. Na to, že to nikomu nepovim přikývnu na souhlas bez váhání. Tohle jsem ochotná splnit... když na to přijde. "Nepovim, to se můžem dohodnout," přitakám i slovně. Ale jejich druhá podmínka mě potěší už méně. Narozdíl od nich to zjevně za až tak dobrý nápad nepovažuji. Zavrtím hlavou a nespokojeně mlasknu. "Ani eště nevim, co ste vlastně čórli, a nigdo z vás mi nedá záruku, že se fak vrátíte a fak to dohodnete, tagže na tomhle bysme se nedohodli... Až tagle hloupí mi velký nesme, víš?" prohlašuji rozšafně. "Ale vo něčem z toho lupu by se dalo uvažovat a dohodnout, dyž se vám to povede..." dodám. |
| |
| Větší skřítek se zatváří vyloženě uraženě. "Tss... My vždycky držíme slovo!" prohlásí důrazně a významně. Menší horlivě zakývá hlavičkou. "Jo! Ne jako velký!" dodává. "My se vrátíme! A co by se nám to nepovedlo? Dědovi Vševlezovi to řekneme," pokračuje větší důstojně. "A... a co je to vůbec pro tebe? Ty bys to stejně sež... snědla na posezení. A ještě víc!" ukazuje menší skřítek na balíček ve tvém klíně. |
| |
| Pokývám hlavou. Neméně významně, jako on prohlašovat to své oznámení. "No vidiš... vy si myslíte, že znáte velký tag dobře, abyste mohli tvrdit, že nedržej slovo... a já si zas myslim, že neznám vás malý tak dobře, abysem mohla tvrdit, že slovo držíte... víme?" prohlašuji rozšafně. "Jasan, ale aj dyž mu to řeknete, tak nebudete mít motivaci zkusit ho přesvědčit, dyby nechtěl," vysvětluji jim stále stejně. Podívám se na balíček, pak zase na skřítka, pak zase na balíček. "Nevim, co je to pro mě, dokud se nepodivam, co ste čórli... páč nevim, co ste čórli," pokouším se mu vysvětlit. "Esli je to jenom jídlo, tag je to vaše..." nabízím velkoryse. I když nevím, nakolik by mě Lesco pochválil... ale jestli je to jídlo, tak je to taková trocha, že Lescovi chybět nebude... f takový nouzi Lesco nejni, až dyž já moc dobře vim, co je to nouze, kde každý sousto je potřebný... |
| |
| Větší skítek se zamračí. "My slovo držíme vždycky," opakuje důstojně. "A děda si stejně vždycky dělá, co chce. Toho nepřemluvíš, i kdybys dělala co chtěla," konstatuje. "Si to zkus..." Menší pokývá hlavičkou. "Jo, to von vždycky ví, co dělat... Je strašně mazanej!" dodává obdivně. Pak se také zamračí a dotčeně se napřímí. "Tak se podívej," říká uraženě a kývne hlavičkou k balíčku. A částečně se odvrací, jako by ho potřeba takové kontroly nedůstojně ponižovala. |
| |
| Pokrčím rameny ve stejně rozšafném a rozmáchlém gestu a zazubím se na něj. "Tag jo... já neřikam, že ne... akorát se u nás řiká důvěřuj, ale prověřuj... komentuji. Prostě klidně, nijak je nehodlám urazit, ale ani ustoupit ze svého stanoviska. Další pokrčení ramen. "A já myslim, že ste dost výřečný na to, abyste to dokázali," zazubím se na ně. Možná se stopou toho, že jim věřím, jak josu dobrý a že tohle dokáží, když si usmyslí. "Určo ste se už vod něj něco taky naučili a ste mazaný, ne?" přidám další zazubení a spiklenecký mrknutí. Na to, že má pocit, že moje kontrola je nedůstojná se netvářím nijak - podívat se hodlám. Jestli nerozváže raneček on, hodlám to udělat já. Možná je to urazí. Ale já se nechci dočkat nějakýho nepříjemnýho překvapení. |
| |
| Na slova o tom, že jsou dost výřeční a mazaní se menší skřítek trochu napřímí, větší trochu naopak pochybovačně pokrčí rameny, zatváří se maličko nejistě, ale vzápětí to zase poměrně úspěšně skrývá. K rozbalování balíčku se nikdo z nich nemá. Koneckonců máš ho na klíně ty. Pohození hlavou je jediné gesto, které se ti k tomu dostalo. Rozbaluješ-li ho, nalézáš v něm ulámané drobty sýra, malé odřezky uzeného masa a kousky vydlabané střídky chleba. Patrně všechno uřezané a odlámané z jídla, co ti nechal Lesco na stole. Mužíci tvé počínání dále nekomentují, ale vyčkávaně (a snad i s celkem legrační důstojností) tě pozorují a čekají, až budeš s prohlídkou hotová. |
| |
| Nejsem si tak úplně jistá, jestli to vzali jako vyjádření pozitivní nebo negativní, nicméně po tom už dál nepátrám. To je koneckonců kdyžtak jejich problém, a já se jim rozhodně vomlouvat nebo jim to vysvětlovat nebudu a nemíním a nehodlám. Když se k tomu nikdo z nich nemá, aby rozbalil balíček, udělám to sama. Ledabylým gesty, mnohem více ledabylými, než jak to beru. To, že jsou nějaký věci malý neznamená, že nejsou cenný. A já jich sebou teď pár mám... I když bych za většinu z nich nejradši Čika zabila a hezky si s ním o tom předtím popovídala... To, jakým způsobem jsou kousky masa oddělovány mě na chvilku zaujme. Lesco není hloupý, a je všímavý. Zajímá mě, jak to dělali, že je celou dobu považoval - a vlastně považuje za drzý myši. Až na to uzený bych to na myši byla schopná svést taky... Ale jak to, že si nevšiml toho masa, způsobu, jak ubývá? Nebo... nebo to ví, jen to nechtěl říkat nahlas, aby to neslyšeli? Hm... Ne že by to bylo důležitý, ale je to zajímavá otázka. Neprohlížím si obsah balíčku příliš dlouho, tohle mám zkouknuté skoro hned. Několika rychlými pohyby zabalím balíček zpátky a podám jim ho, bez toho, aniž bych z něj cokoli vzala nebo do něj hrabala. Spokojím se s tím, co jsem viděla. |
| |
| Když si pozorně prohlédneš odřezky v balíčku a případně i zbytek masa na stole, důvod, proč není na mase zjevné, že bylo ořezáno i někým jiným, je nasnadě. Stejně jako Lesco i skřítci zřejmě obratně ořezali uzené z načaté strany a seřízli tam z něj (zřejmě jakýmsi krátkým ostrým předmětem) tenké plátky. Pokud bys po tom nepátrala, patrně by ti nikdy nepřišlo divné, že je maso krom hlavního řezu seříznuté na okraji i trošku našikmo. Ostatně, kus uzeného není pravidelný a občas je nutné ho odkrojit všelijak, aby se maso nerozpadadlo. Když podáváš balíček menšímu skřítkovi, tak ho důstojně přebírá. Ovšem pořádně se při tom prohne. "Tak co?" popotáhne nosem a pohodí hlavičkou. "Platí?" dožaduje se potvrzení vaší úmluvy. |
| |
| Musim uznat, že sou šikovný. Dokonce by se mi chtělo říct, že sou vychcaný. A nemyslím to teď nijak ve zlém, naopak, uznávám, jak dokážou přežít v takových podmínkách se svou fyzickou konstitucí a schovávat se. A neprozradit se. Jasně, nejspíš to nevymysleli sami, nejspíš se to prostě učí jako strategii přežití už od mala od starších. Ale i tak to oceňuji. "Nechce si to..." odpovídám mu. "Jasan, platí," potvrzuji s pokývnutím hlavou. A opravdu jim nemíním již dále dělat problémy s tím, aby si tenhle lup odnesli. Takováhle trocha jídla nebude Lescovi chybět... I když byly doby, kdy bych se pro takovýdle žvanec porvala... a velmi dobře si je pamatuji... |
| |
| "No... Tak jo," ukončuje diskuzi větší a vydává se po desce stolu pro svůj balíček, který tam před útěkem odhodil. "My dědovi řeknem. A jsem teda zvědavej... Co řekne on," dodává náhle o poznání tišším hlasem. Menší po něm koukne, na okamžik vypadá taky trochu zaraženě, pak ale trochu znovu popotáhne nosem. “Ale… Děd Vševlez je skvělý… On to pochopí… Tolik toho ví! A tolik zažil… A je s ním hrozná legrace… Mámě to určitě neřekne,“ přesvědčuje usilovně patrně i sám sebe. Možná se jim do celého podniku najednou nijak zvlášť nechce. “No, tak… se měj,“ loučí se s tebou nakonec a pomalu, opatrně, protože deka se pod ním a jeho nákladem dost prohýbá, se přesunuje na okraj postele. Tam prostě balíček shodí dolů a vzápětí už hbitě sešplhává za ním po cípu chlupaté deky. I větší skřítek balíček háže dolů a sklouzne pak za ním po provázku ukončeném tenkým ohnutým hřebíkem zaháknutým za okraj stolu. “Teď se ale nedívej, kam jdeme!“ vymiňuje si pak. “Jo, to je totiž strašný tajemství,“ souhlasí menší a kývá při tom horlivě hlavičkou. Oba sbírají své uzlíky a čekají, co ty na to. |
| |
| "Tak jo," stvrzuji naší dohodu. Nijak mu nemíním dělat potíže v tom, vzít si uzlíček, když jsme se už na tom dohodli. "Esli je tak dobrej a hodně toho zažil, tak musí hodně vědět - a to znamená, že je aj hodně zvědavej..." komentuji skřítkovo prohlášení. "A když je s nim legrace, tag určo bude chcet zažít aj další, ne?" dodávám. Mávnu rukou, zašklebím se na ně - ale tak, aby to nevypadalo výhružně, a spiklenecky na ně mrknu. "Hej," začnu taky poněkud tišeji, "děda Vševlez musel určo taky začnout jako mladej, jako vy... tagže bysem řekla, že to na vás nepráskne, že pro vás bude mít pochopení..." uklidňuji je. "Dyk aj von bejval kluk..." Zamávám jim na rozloučenou. "Taky se mějte... V první chvíli chci skřítkovi pomoci - ale pak jen se zájmem sleduji, jak hbitě šplhá dolů. Tak jako šikovnost jim jim teda upřít nejde... Pak sleduji, co - a jestli vůbec něco - udělají s tím provázkem. Že si Lesco nevšimne povytaženýho hřebíku, na tom nejni nic divnýho. Ale provázku? V duchu se zašklebím. Jsem ráda, že proti Lescovi nejsem naprostej pitomec. Začlo to těma botama za závěsem... Ne, uznávám, že je Lesco lepší než já, a vo dost... ale že proti němu nejsem naprostá lemra mi dělá dobře. "Tag jo," odsouhlasím jim nepříliš ochotně, ale oči zavírám. (Mám v tom praxi - tak se je snažím pozorovat skrz řasy, nezavřít oči úplně. A k tomu pečlivě poslouchat, protože nevím, kam půjdou... a otáčet za nimi hlavu nemohu, to bych se prozradila, sledovat je mohu jen dokud zůstanou v mém zorném poli. Ale i tak - třeba budu mít aspoň směr, pokud nejsou vychcanější, než předpokládám.) |
| |
| Zavíráš oči tak, abys mohla sledovat skřítky zkrz řasy. Větší bere provázek přivázaný na hřebík, rozbíhá se s ním dost daleko od stolu a odmotává při tom zbytek provázku, až ten je natažený poměrně hodně našikmo od stolu. Pak několikrát škubá provázkem vzhůru, znovu a znovu a pak zatáhne... A cink, hřebík se z desky skutečně uvolnil a cinkl o podlahu. Slřítek provázek zase hbitě smotává na předloktí, pak si ho přetahuje přes hlavu, sbírá balíček s jídlem. Menší už taky sebral svůj lup. Prohýbá se pod ním, tentokrát ale nefňuká, že ho neunese. A oba zamíří někam ke stěně naproti dveřím. Bohužel právě tam ti brání ve výhledu deska stolu a navíc by ti i tak určitě zmizeli ze zorného pole, pokud bys neotočila hlavu. Co se týče zvuků... Jsou tiší. Ťapkají přinejmenším stejně tiše jako myši, i když podstatně pomaleji, když jsou naložení svými balíčky. Zaslechneš je jen celkem výjimečně a jen jdyž se pečlivě soustředíš. Pak máš dojem, že jsi zaslechla tichoučké vrznutí... snad ještě jedno, ale tím si už vůbec nejsi jistá, možná tě šálí tvá představivost... a pak už slyšíš jen doléhat tlumené zvuky z ulice. |
| |
| Jsem trochu zklamaná - čekala jsem, že zjistím víc, že uvidím víc. Ale to, jak sundavají provázek s hřebíčkem mne zaujme - a překvapí. Měla bych se u nich naučit uvažovat v malém... vždyť to není nic, co bych sama nedělala - ve větším měřítku. Musím je skoro obdivovat. Tak protější zeď... předpokládám, že u země. Vrznutí mě - vlastně ani moc nepřekvapí. Ani mě moc nepřekvapí, jestli mají dvířka do svého doupěte... nebo nory... nebo příbytku, ať jim nekřivdím. Zůstávám sedět a otvírám oči. Je tu bez nich najednou nějaké prázdno a skoro smutno. Podvědomě naslouchám ruchu zvenku a z ulice, což jsem poslední dobu zanedbala... |
| |
| Mužíčci odešli, zvenku se celkem nic zajímavého neozývá. Slyšíš jen vzdálené zvuky městské ulice, někdo něco vyvolává, štěkot psa v dálce, křik dětí. V domě je ticho, klid. Cítíš se stále trochu slabá a unavená, rány pobolívají. Jinak je ti celkem dobře. Nic zvláštního se neděje. |
| |
| Ještě chvíli naslouchám jak zvukům zevnitř, tak zvukům tady z místnosti - jestli se již objeví. Přeci jen mi není moc pohodlné sedět, ta noha by potřebovala natáhnout nahoru. A tak si lehnu, pomalu a opatrně. Nedělat prudké pohyby. Už je to sice o něco lepší, ale stále je lepší nedělat prudké pohyby. A když tu jsem sama a nemá mě kdo rozptylovat, tak už si těch ran všímám o něco víc. A začíná to být nepříjemné. Natáhnu se na to Lescovo lůžko a pokusím se uložit pohodlněji. Asi by to chtělo spát, ale to se mi moc nechce - nevím, jestli se neobjeví. Ale aspoň odpočívám. Doufám, že se Lesco vrátí brzo. Tahle nečinnost mě ubíjí... |
| |
| Lehla sis, snažíš se odpočívat. Stále se ale nic neděje. Nikdo nepřichází, nic zvláštního se neozývá, mužíčci se neobjevují. Jsi sama, odpočíváš, možná i chvilkami podřimuješ. Pravda je, že to asi opravdu to potřebuješ. Ale nejsi zvyklá na nicnedělání. Pak se jednou trochu mrzutě posuneš, aby se ti leželo pohodlněji, upravíš si pokrývku... a něco se na ní pohne. Jakési smetí... Lístek? Lísteček papíru? Opravdu. Obdélníček, mrňavý, velký sotva jako dva nehty na tvém palci, málem bys ho přehlédla. Máš pocit, že tady před chvílí nebyl. I když... ruku do ohně bys za to nedala. Každopádně je na něm cosi napsáno. Mrňavoučkými, sotva rozeznatelnými písmenky, vypadají trochu jako muší stopy. Téměř se to skoro ani přečíst nedá. Natož napsat, tohle by člověk určitě nedokázal... |
| |
| Navíc fakt nejsem zvyklá se vyvalovat a pospávat takhle moc. A navíc přes den... Za poslední dobu jsem se naležela mnohem víc než dost, mnohem víc, než by mi bylo milý. Lesco, de si? Sakra, a co já tady jako mám dělat? Potřebuju zařídit tolik věcí a dozvědět se tolik věcí... To nicnedělání mě ubíjí. A provokuje k různým myšlenkám, bez ladu a skladu. Tarek ví, že sem bez ochrany. Masařka taky nebude chtít mě jen tak pustit... A ten hnusák, co se dycky vobjeví a co mě škrtil... A navíc jsem tady v mužský posteli, posteli, která je cítit mužem, Lescem. A jsem tu dobrovolně... A Lesco je někde pryč... což v návaznosti na tu předchozí myšlenku ani nevím, jestli je dobře nebo špatně. A navíc už nevim, jak si lehnout, protože jsem fakt přeleželá snad všude... Zavrčím a otočím se na bok a přitahnu si přikrývnu. Ten malý pohyb upoutá mojí pozornost. Chvíli na to ostřím a mrkám. Pak po něm natahnu ruku. Přesněji řečeno po něm chňapnu, zvědavě. Posadím se, a strčím si ten papírek blízko k očím,abych se na něj mohla pořádně podívat a přečíst si divné muří nožky, co jsou ve skutečnosti titěrná písmena. |
| |
| Snažíš se usilovně zaostřit na mrňavé litery. Opravdu to není snadné. Lísteček je popsán z části z obou stran, což je štěstí. Ještě menší písmenka bys nepřečetla docela určitě. Nastavuješ ten pidilísteček do co největšího světla, ale i přesto je to muší písmo takřka nečitelné. Jen písmenko po písmenku se ti daří luštit první slova, protože i rukopis (krom textu) je dost zvláštní. Když si na něj zvykneš, jde to trošku lépe, ale zase ti po chvilce začínají slzet oči a ta mrňavounká písmenka se ti mažou před očima. Nakonec to ale přelouskáš. Trvá ti to však snad víc než čtvrt hodiny. Zvlášť, jestli si chceš určité části dopisu zapamatovat. Tak ty prý mne chceš zřít? Nu, proč ne. Však já tu už byl, teď přijď ty tam, kde sem já, chceš-li mě znát. Jak? To věc je pro tě dost zlá. Dřív tré věc, co třpyt hvězd má a kruh, co moc v něm dlí ty měj. Jdi tam, co žil kdys pes a výš tam hleď. A tam skryt jest, kde stín je a též háv, co skal ho ten, co jed a stisk má dost zlý. I vem ho a skryj. Jak pěst je a třpyt v něm dlí… Pak ven jdi a hleď výš, tam, kde dech a van ze všech čtyř stran zní. Tam jest ten, jenž zrak má co blesk. Ty vlez tam a vem mu ho, chceš-li mít to, co mít máš. Nu, slez zas níž a hleď tam, co je mříž. Ty jdi tam a níž zas zři kde je vchod. Tam sklep jest, však skryt. V něm sud a krám a skříň. Tam hleď neb jest tam kruh, co mít máš. Však je tam též stín a duch a stráž, dím, co dost a dost jest zlá! Tak střez se ty! Pak sem zas přijď a vsaď ty tři v kruh. Pak na prst svůj dej. Však ne dřív! A pak jdi tam, co teď jsem já. Vím, ty máš bol. Však ty jen zas víš, zda a jak moc mne chceš znát. A zda zřít chceš, co z vás jen ne tak moc. A já zas chci znát, co jsi ty zač. A chci-li já tě zřít… Tak už jdi. A měj svůj hled tam, co jen mít náš. Tvůj Děd, co vlez i tam, kam ne jen kdos |
| |
| No... Sivý měl pravdu, dyž mě přiměl naučit se číst... No jo, von měl pravdu ve všem... Několikrát lísteček otočím v prstech, a pak se vrhnu do louskání a luštění těch titěrností. Poposednu si, abych se přesunula více ke světlu. Tiše si pro sebe zanadávám, když se ta noha u toho pohybu zase ozve. Vzhlédnu od papíru a protřu si oči, když mě začnou pálit. Pak se zase vrátím k tomu, co ti pidižvíci nazývají písmena. Než ten text přečtu, musím to udělat několikrát. Musím si přiznat, že nečtu nejrychleji ani normálně veliká písmena... Trvá to dlouho, skoro déle, než na kolik by stačila moje trpělivost. Ale jsem zvědavá. Zvědavá, a navíc si myslím, že by ten Vševlez mohl ledascos vědět. A to nejen jen tady z baráku a blízkýho okolí. Přeci jen ten text louskám ještě jednou. A mám pocit, že z toho nejsem moc moudrá. Co je to za chyták? Buďto je to složitá... šifra, jak tomu říkal, Sivý, a nebo je to hrozně jednoduchý. Buďto je to fígl, debilní posranej fígl pro pobavení těch maličkejch, a já se tady ukážu jak debil - a nebo je to jen jejich způsobem popsaná naprosto jednoduchá krátká cesta... Tak jako tak, oukážu se jako debil v každym případě, f kerym se spletu... je to půl na půl... no dobře... dyž to vemu jako šifru, tak nerozumim ani polovině. Tag to vemu prostě jako popis. A uvidime, jak to dopadne. Hrabu se z postele. V první chvíli mám chuť nechat lísteček na stole, ale pak si to rozmyslím. Slíbila jsem těm pidižvíkům, že se o nich nikdo nedozví. Myslim, že si mě budou hlídat. A myslim, že by ten lístek našli. A že by jim došlo, že ho Lesco může najít taky. A že to byl můj záměr... v případě průseru... Strčím lísteček do kapsy. Lesco tu psací potřeby má, už sem tu smolila tu zprávu... Snažím se nohu namáhat co nejméně, když přecházím ke stolu. Na kus papíru načmárám kratičké: Přijdu za chvili. Zbraně si sebou beru, opasek s mečem a dýkou si připínám. Stejně tak si beru svoje vrhací dýky. Jeden nikdy neví... Tornu nechávám tady. Nepředpokládám, že bych byla pryč dlouho, že bych šla daleko. Pajdám z místnosti ven. A pak po těch schodech dolů. Tak dobrý, tak začneme vod začátku. Rozhlídnout se po nejbližší boudě pro čokla. Prázdný boudě po čokla. A uvidíme, co je tam gde schovanýho. Někde nahoře, dyž mám čučet nahoru. |
| |
| Vycházíš ze dveří na schůdky. I dnes je venku hezky. Obloha je modrá, svítí slunce a mírný teplý vítr k tobě přináší důvěrně známé pachy města. Stojíš na dřevěných schůdkách nad malým trojúhelníkovitým dvorkem zarostlým kopřivami a mrkvicí, sevřeným ze všech stran starými omšelými domy bez patra. Na dvorku je pouze něco suti, na které leží nějaké prohnilé trámy a tamhle v koutě stojí ta stará psí bouda, které sis už všimla. Na dvorek ústí ze dvou domů dřevěné dveře a ze všech tří několik oken. Na jednoho domu jsou zakryty okenicemi, z dalšího mastným papírem a třetí dům má v prázdných okýnkách orezlé mříže. |
| |
| Dopajdám ke dveřím, otevřu dveře... a přivřu na chvíli oči před tím náhlým světlem oproti šeré místnosti. Podívám se na schůdky, jako by to byli moji nepřátelé, povzdechnu si a začnu sestupovat dolů. Pomalu a opatrně. Ta noha je nepříjemná. Esli se teďkonc vrátí Lesco, tak mu to budu vysvětlovat dost blbě... No, snad se nevrátí, zatim. Snad to stihnu. Když si moje oči zvyknou na světlo, počasí mi zvedne náladu. Dyby chcalo a byla k tomu klendra, byl by to vopruz voubec vylíst... Rozhlédnu se kolem sebe po tom zanedbaném dvorku, pak se vydávám k té boudě v rohu. Teďkonc tě někgo vidět, tak ho bude sakra zajímat, co tu děláš... Pajdám dál. Esli na mě někdo čučí z těch voken, tag se holt pobaví... Nemusím se dívat na papírek od těch skřítků, ještě ne. Začátek si pamatuji. Dopajdám k té psí boudě a pořádně si ji prohlédnu. Pak se podívám okolo, zejména nahoře. Má to být velké jako pěst, to by mělo jít najít... to není žádná prťavost... I když je otázka, jestli tím myslí mojí nebo svojí pěst, takže jestli neuvidím nic ve velikosti mojí pěsti, tak se zaměřím na menší věci. A má to být ve stínu... nebo aspoň by to mohlo být ve stínu... A zajímalo by mě, jestli to má něco společného s hadem? Když má jed a stisk... Hm, a ten háv... že by to bylo něčím zakryté? I to vezmu v potaz, když se tak pokouším objevit, co by odpovídalo popisu... Nebo tedy tomu, co jsem z popisu pochopila. |
| |
| Pomalu sestupuješ ze schůdků. Nu, že by to šlo dobře, nebo že by tě při tom nic nebolelo, to se říct opravdu nedá. Ale cukání v noze pokaždé, když na ní došlápneš, je zatím celkem snesitelné a ostatní části těla tě bolí už jen… no, jako by tě někdo zmlátil a pak ti to ztuhlo. Pan Valerius evidentně odvedl velmi dobrou práci a spánek a odpočinek ti také prospěl. Docházíš k boudě a obhlížíš jí. Je to bouda pro celkem velkého psa. Vstupní otvor může mít tak osmdesát coulů na výšku a čtyřicet na šířku, je něco přes sáh vysoká i dlouhá s typickou šikmou střechou. Je sroubená z hrubých nehoblovaných prken, na střeše se prkna trochu překrývají. Ten, kdo jí dělal, šetřil hřebíky a zřejmě se dřevem uměl. Na druhou stranu se s ní zase přespříliš nepáral. Uvnitř v boudě můžeš na podlážce zahlédnout zbytky staré slámy. Bouda je tu asi už hodný čas, prkna jsou vyšisovaná sluncem a deštěm, popraskaná, odspodu začínají trochu nahnívat. Když se rozhlížíš kolem, vidíš to, co předtím - zanedbaný zarostlý dvorek sevřený třemi domy. Bouda stojí trochu v rohu mezi domem se zatlučenými okny a domem s mřížemi, blíž tedy tomu s mřížemi. Když pohlédneš vzhůru, vidíš modré nebe, dřevěné stěny domů a přesahy poněkud prohnutých střech s trámy poznamenanými věkem a červotočem. Dům se zatlučenými okny má střechu šindelovou, oba zbývající doškovou. Je znát, že střechy domů už celkem dlouho nikdo příliš neudržoval a nevyspravoval. Uprostřed domu s okny z mastného papíru, který vypadá patrně nejobydleněji ze všech a je o něco vyšší, než oba ostatní, můžeš ze svého místa spatřit uprostřed střechy korouhvičku ve tvaru kohouta. Ať ale napínáš zrak jak chceš, pod trámy ani přesahy nevidíš nic, co by bylo veliké jako tvá pěst. I když stínů by se tam jistě našlo dostatek. Ani žádný háv tam nikde nevidět… |
| |
| Můj pocit, že se chovám jak debil, a že vypadám jak debil se ještě stupňuje. A navíc se jako debil cítím... Noha a tělo mě bolí, jsem podrážděná a začínám být vzteklá. Nikdy jsem nemilovala hádanky a teď s tím začínat se mi moc nechce... a hlavně sem nigdy nemilovala hádanky, na který neznám vodpověď... Mračím se. Doprdele, že se na to nevyseru... ty pajzlici si ze mě prostě udělali prdel, udělali si ze mě dobrej den, a teďkonc se mi chichtaj... Navíc jsem nikdy neoplývala velkou trpělivostí. No dobře, když ne moje pěst, tak jejich... jenže to kurva nebude vidět vodsaď! Dřepnu si a chci prohlédnou boudu zevnitř. Zejména její střechu. Mě neser... fak ně neser, fak se mi nece lízt teďkonc po střechách! I když tam stejnak budu muset... protože ten kohout je podle mě to druhý místo.. |
| |
| Opatrně se shýbáš, sesouváš do dřepu a snažíš se při tom, abys zraněnou nohu držela jakž takž nataženou. Pak se opíráš rukama o podlážku a nakukuješ do boudy. Cítíš starý psí pach a tlející slámu. Bouda je veliká, vešla by ses tam bez problémů celá. Pak zvedáš pohled vzhůru pod stříšku. Tu však příliš nevidíš. Z větší části jí totiž zakrývají husté šedavé pavučiny. Nejvíce jich je v horním rohu nad vstupem. |
| |
| Vidět je tu teda pěkný hovno... Zamračím se. Pak si povzdechnu. Hej, přece to nevzdáš hned zezačátku! Ještě jednou si povzdechnu. Hm, že by tohle byl ten háv? Lepší nápad nemám. Sice se mi moc nechce se umazat - ale co už. Vidět tu nic není - ale esli to má být velký jako pěst, tak i kdyby to byla jejich pěst, tak to sakra musí být cítit pod prstama... Už jsem se umazala o mnohem horší věci, tohle mě nijak neublíží. A tak začnu prohmatávat střechu té boudy. Začnu tam, kde jsou ty pavučiny nejhustší. Pavouků se nebojím. No, a pak se holt umeješ. Ale fak doufám, že mě u toho nikdo nevidí. Jestli to bude třeba, tak si i vlezu dovnitř. |
| |
| Prohlížíš si střechu boudy, opíráš se o pravé předloktí a posunuješ se dál dovnitř. Pak natahuješ levou ruku a shrnuješ jí nejhustší závoj pavučin v horním rohu. Pavučiny zapraskají, drží překvapivě pevně na to, jak jsou tenoučké. A když je odtáhneš stranou… Přímo v rohu se cosi rudě zatřpytí. Ten krvavý záblesk je tak překvapivý a intenzivní, že na okamžik mžikneš víčky. A svět se s tebou zatočí. Něco se stalo! Zmocňuje se tě pocit neskutečna. Stěny boudy jako by ubíhaly dál a dál od tebe. Podlaha ti mizí pod nohama. Cítíš prudké škubnutí v levé ruce a vzápětí jako by tě cosi vymrštilo ke stropu. Hlava se ti točí, zachvacuje tě prudká závrať a z úst se ti vydere překvapený výkřik. Něco je jinak. Kolem tebe se rozprostírá obrovská místnost z neuvěřitelně ohromných trámů, ze kterých sem tam ční obrovité třísky, některé jsou veliké jako ty sama. Jedna stěna téměř chybí a místo ní je tu obrovitá otevřená částečně půlkruhová… brána bez dveřejí? Ty sama visíš za jednu ruku, kterou máš obalenou tenkými lepivými šedavými lany kus pod stropem. Bolest v ní ale zatím ještě necítíš. Podlaha je šest či snad osm tvých výšek pod tebou. Pokryta je hnědavými a žlutavými kmeny. V nose tě šimrá vůně prachu a nahnilé slámy. Slámy? To je sláma? Vždyť každé stéblo musí být třikrát větší než ty! Vždyť…! Teprve si začínáš doopravy uvědomovat tu šílenou nesmyslnou skutečnost, když se kousek nad tebou se něco velikého pohnulo. Pavouk. Veliký téměř jako tvoje paže! |
| |
| Fuj... ech, no co, už si sahala do horších věcí než jsou pavučiny... Jo, ale už sis ňák odvykla... Fak sou pavučiny takhle pevný? A nebo se mi to jen zdá? Nebo si už zapomněla, jaký můžou bejt, když je nikdy nikdo nevymet? No hele, vida, mám to! Ten třpyt mě zaujme. Vzápětí zakleju a zakryji si oči. Dohajzlu, co to má znamenat! Zamrkám, abych ulevila očím od toho záblesku a zase získala zrak. Prudce se nadechnu, jak se pokouším udržet žaludek na svém místě, když se se mnou všechno kolem zatočí. Sakra, dyk sem nic nevypila! To eště působěj ty lektvary toho Valeriana? Zamrkám ještě jednou. A doufám, že ta bouda konečně zůstane stát na svém místě tak, jak má normální a pořádná psí bouda stát. Jenže místo toho mám pocit, že někam letím. Ječím, a jsem ráda, že obsah žaludku se mi povedlo uchovat na svém místě. Ještě jednou se nadechnu a vydechnu, abych se uklidnila... Moc mi to nejde. Moc to nepomáhá. Ne v téhle situaci. Doprdelekurvaštělung, co to má znamenat?!?! Visím a čučím jak... No prostě visím a čučím. Dopiče, co je zas todle?! Kurva, kurva a ještě jednou kurva! Zasraný skřítkové! Zasranej dědek Vševlez! Jo, ty krávo pitomá, pěkně si mu vlezla do pasti. Nemám čas moc dlouho přemýšlet nad tím, kam jsem měla a kam jsem neměla vlézt. Ne teď. Ani nemám moc času sledovat tu bránu, která... hm, která zcela jistě byla vchodem do psí boudy. A ani tu slámu, která mi teď připomíná klády... Protože to, co se objeví je mnohem děsivější. Nesnáším pavouky. Prostě nesnáším pavouky. Jsou odporní. Nikdy jsem se jich ale nebála. Až doteď. Ještě jednou zakleju a pak se začnu velmi rychle - nebo co nejrychleji - po těch vláknech pavučiny spouštět na zem. Aspoň tak vysoko, abych dokázala seskočit. |
| |
| Pokoušíš se chvatně vymotat z pavučiny a nějak se dostat blíž k zemi, ale chuchvalec vláken nalepený na tvé levé ruce lepí jak ďas a drží. Jestliže tě předtím překvapila jejich pevnost, tak teď… no, teď na nich visíš. A pokud by se ti i podařilo, aby povolila, tak určitě poletíš. Sedm svých výšek, přinejmenším. Zoufale a velmi rychle se znovu rozhlédneš a hodnotíš své možnosti. Aby ses alespoň trochu bezpečně dostala dolů, potřebovala by ses dostat nejprve ke stěně. Nejblíž je to shodou okolností asi k tomu rohu, odkud se na tebe teď výsměšně blýská rudý kámen broušený do mnoha plošek veliký téměř jako tvoje pěst. Nejspíš by to mohlo jít po té pavučině, co v ní visíš. Pokud tě ovšem udrží. Ale je tu samozřejmě ten "drobný" živý problém… Jak jsi se zazmítala, pavouk se znovu pohnul. Popojel dopředu. S neuvěřitelnou, okem nezachytitelnou rychlostí. Pohyby jeho nohou se snad vůbec nedaly sledovat. Naštěstí se v poslední chvíli znovu zarazil. Jen docela malý kousek od tebe. Snad zaváhal. Možná se mu zdáš jako kořist přece jen trochu velká. Jenže jakmile se pavučina znovu zaškube… Máš skvělou možnost si ho prohlédnout tak, jak jsi pavouka ještě nikdy neviděla. Článkované nohy s dlouhými chlupy. Nehybný shluk černých oček na přední části. A kusadla. Po zádech ti přejede mráz. Při představě, co by s tebou provedl jeho jed, se ti sevře žaludek. A jen se značným úsilím potlačíš další nával paniky. |
| |
| Do prdele, do prdele, a ještě jednou do prdele. Kurva. Sivý mi říkal, že pavučiny jsou ve skutečnosti hrozně silný, jenže já mu nikdy vlastně nevěřila, připadalo mi to divný, když jí můžu tak jednoduše přervat. No, tak teďkonc vidíš, že pravdu měl. Do prdele. Jedno lepší než druhý. Pavučina drží jak helvítská víra, a kdyby nedržela, tak sletim jak hruška pěkně hluboko. Doprdele. Zamračím se na ten kámen. Už mám toho plný zuby. Seru na ty trpasliky, seru na toho Vševleze. Už chci jen pryč! Už chci z tohodle jen pryč! Chci bejt zase normálně velká, chci bejt zpátky tak jak mám bejt! Seru na vás, vy pidižvici, dělejte si co cete, ale mě z tědle vašich podrazů vynechte! Co kdyby mě ten kámen změnil zpátky? Když to dokázal tam, třeba by to dokázal i zpátky? No to doufám! Navíc je ten pavouk hnusně rychlej. Na tý pavučině je fak hnusně rychlej... Mračím se na něj. Nikdy jsem se pavouků nebála. Ani mi nepřipadali nijak zvlášť hnusný. No, tak teď mi připadaj vopravdu hnusný! A navíc se jich bojim... Přiměji se viset bez pohybu. No tak si to promysli... radši si to promysli. Protože teď jsi fak jak moucha v pavučině. Aspoň víš, jak se moucha v pavučině cejtí... A ten pavouk má výhodu, protože to zná... Moucha je v prdeli dyž sebou začně škubat. Tak sebou neškubej a pokus se vymyslet co udělat. Ať to pak můžeš udělat rychle... Hm... máš sebou vrhací dýky... jenže von má těch vočí moc... Ale možná by stačilo trefit jen jedno nebo dvě, aby zdrhnul... Vohánět se s mečem moc nepude, to pude blbě... A abych se dostala ke zdi, tak se budu muset vymotat. Takže se ta pavučina zase zaškubá... Doprdele... Prostě musim doufat, že mě to udrží. Zatim to drží, ne? No tak by to tak mohlo bejt i nadále. No dobře... tak vytáhnout vrhací dýku, a chvíli počkat... třeba to ten pavouk vzdá. Třeba to vzdá a odejde zase číhat, tím bych získala nějakou vzdálenost. A když neodejde - no tak házet umím velmi slušně. Budu to muset risknout. |
| |
| Ztěžka polkneš, násilím se nutíš do klidu a pomalu, pomaličku, tak aby pavučinu zatěžovala co možná nejrovnoměrněji, vytahuješ svou vrhací dýku. Soustředíš se, vlákna se trochu zahoupala, pavoučí nohy se maličko zachvěly a tobě znovu zamrazilo v zádech… ale podařilo se! Svíráš rukojeť zbraně, která ti dodává alespoň špetku sebejistoty. Přemýšlíš, jak se asi vrhá ve visu za jednu ruku bez opory nohou. Očima odměřuješ vzdálenost a odhaduješ, jak by ses strefila. Je celkem blízko, jsi si takřka jistá, že bys zasáhla. Ovšem jestli zrovna jedno z oček… Asi spíš ano, za normálních okolností. Jenže teď nemáš žádnou oporu. A ta bestie se dokáže hýbat neuvěřitelně rychle. Takže… Pavouk se pomaličku pohnul k tobě. Tedy, pomaličku se pohybuje jeho tělo. Nohy se přemisťují tím hmyzím, nepostřehnutelně rychlý minutím. Cvak. Cvak. A dvě nohy jsou blíž. Cvak... |
| |
| Oddechnu si, když držím v ruce jednu z vrhacích dýk. Ale nemám čas na to vychutnávat si ten příjemný pocit dlouho. Protože ta mrcha si mě všimla. Ta mrcha si všimla, že tu jsem. Do prdele, do prdele, a ještě jednou doprdele! Prostě to bude muset jít. Prostě to budu muset dokázat. Je blízko. Je dost blízko, sakra... Musí to jít, musíš to dokázat. Protože to nikdo za tebe nedokáže, protože jsi v tom namočená sama... pitomej Vševlez... že sem se na to nevysrala... jako bych neměla těch průserů už tak dost. Vyseru se na to... jakmile se z tohodle dostanu, tak se na to vyseru, na šecky ty podrazácký trpajzliky... kerym to určitě připadá hrozně srandovní... Se ani nedivim, že se schováváte - esli ste tak milý ke všem, tak bysem se ani nedivila, dyby vás na potkání zašlapávali... To jen já, jako správná pitomá důvěřivá kráva musim vlízt do pasti... Seru na vás, pudu si po svym... Jo. Jenže to se z toho musíš nejdřív dostat. Raději se přestanu vztekat a soustředím se na toho pavouka. A na to, abych byla klidná. Nechám ho přiblížit, nebudu mít moc příležitostí, musí to vyjít napoprvé. A pak hodím... |
| |
| Pomalu soustředěně vydechneš, nadechneš se… A prudce švihneš rukou. Dýka se mihne vzduchem v jediném matném záblesku. Kam jsi ho přesně zasáhla, opravdu nevíš, protože pohyb pavouka je neskutečně rychlý. Škubl sebou, couvl jako blesk a zajel pozadu do hustých závojů pavučin u stropu. Naštěstí pro tebe spíše dál od stěny, ke které se musíš dostat, máš-li sestoupit dolů jinak, než volným pádem. Srdce ti buší až v krku. Z představy toho, co by se stalo, kdyby na tebe pavouk takhle prudce a odhodlaně zaútočil, místo aby váhal, se ti udělá na okamžik poněkud mdlo. Tahle představa se ale mísí i s jiným pocitem. Neudělal to. Ubránila ses mu. A zasáhla jsi ho patrně dobře, do citlivého místa. V obtížné situaci, ve visu za jednu ruku. Ukázala jsi té bestii i těm prťajzlíkům... Násilím potlačíš i tu vlnu poněkud nemístného zadostiučinění a uspokojení. Není totiž zatím proč být přehnaně spokojená. Prudký pohyb tě rozhoupal, komíháš se na smotku lepkavých vláken kus od rohu, odkud na tebe pomrkává nesčetnými ploškami ten rudý kámen. Snad se rozhoupat ještě víc a tamhle se zachytit? Ale aby to ta pavučina vydržela. Nebo zkusit vyšplhat? To se zas určitě bude hnusně lepit na ruce i na tělo a kdoví, jestli se nezamotáš jako moucha… Každopádně by ses tam měla dostat co nejdříve. Dřív, než se ten hnusný pavouk vzpamatuje a rozhodne se, že když se tak škubeš v jeho pavučině, tak bys přece jenom mohla být i jeho kořistí… Přestože trochu pícháš. |
| |
| Pohyb je rychlý, prudký, zkušený... a přesný. Až překvapivě přesný na to, v jaké nepříliš utěšené pozici se nacházím. Zašklebím se, když pavouk zajede do úkrytu. Jó, jó ty bastarde! Jó, ty parchante, a máš to!! Velmi rychle se vzpamatuji. Mrtvý zjevně není, jen jsem ho zahnala. A kdo ví, jestli to nezkusí znova... Jo, počítala jsem s tím, že nezaútočí, když jednu schytá, a nebo aspoň ne hned. Pavouci přece svou oběť neloví tak, že by ji přemohli, ale počkají, až bude oběť v pavučině skoro mrtvá. Nejsou to žádní bojovníci, kdyžtak si na kořist počkají. Jo, to je sice fajn úvaha, jenže spolíhat na to, že to nezkusí znova se nedá. Pavouci nejsou nijak zvlášť mazaný, nemaj nijak zvlášť velkej mozek. Tak co se týče velikosti mozku, tak zrovna ty teď toho moc o sobě říct nemůžeš. Do hajzlu. Spadnout se mi nechce. Ale měla bych sebou hodit. Rychle se rozhlídnu. Zamračím se na ten rudý kámen. Svině jedna... eslipak mě dokážeš změnit zpátky? Sivý mi říkal, že pavučiny jsou hodně moc pevné. Že vydrží hodně moc. Tak jak? Riskneš si, že se rozhoupeš a nebo zkusíš lézt. Lézt se mi nechce. Představa, že se budu lepit na tu pavučinu se mi neskonale hnusí. A navíc - to je přesně to, na co je pavučina udělaná. Aby toho, kdo v ní uvízne přilepila. Čím víc polezu, tím víc budu přilepená, a pak... pak bych se toho třeba už nevymotala. A navíc, čím víc budu tou pavučinou škubat, čím dýl za ní budu škubat, tím víc toho pavouka budu dráždit. Sice nevím, jak je na tom hmyz ze sebeovládáním a trpělivostí, ale moc bych si na něj nesázela, mnohem víc bych sázela na reflexy, který ho prostě přimějou po mě vystartovat znova. A já bych nemusela mít podruhý tak dobrou ránu... A že by se mi chtělo skončit jako hlavní chod před nějakou mouchou, to se říct nedá. Budu věřit Sivému a tomu, že ta pavučina vydrží. Věřím, že se zachytit dokážu. Když jsme se před nedávnem houpali s Lescem na tom provaze, taky jsem to dokázala. Tak to prostě dokážu i teď. A už tak se houpu, takže bude stačit tomu jen trochu pomoc. Fajn. No tak sebou hoď, než si to ten pavouk rozmyslí a usoudí, že to zkusí znova. |
| |
| Rozhodla ses. Zhluboka se nadechneš, prohneš, švihem nohy dopředu, dozadu… Sakra! Pavučina o pár coulů povolila a v tobě zatrne. Kýváš se chvilku bez pohybu. Ale pavučina se už dál netrhá. Snad to bylo jen nějaké slabší vlákno… Zachytit se na stěně by bylo snadné. Je neobvykle členitá a ční z ní ostré kusy dřeva… Třísky? Sebereš odvahu, zhoupneš se znovu a znovu. A ještě jednou a víc, už jsi skoro dosáhla, tak teď! Prudké trhnutí vláken a napětí v pavučině ti prozradí pohyb nad tebou dřív, než ho uvidíš. Tvá pravá ruka se zachytila na stěně. Celkem vysoko, až u rohu. Držíš se. Jen kousíček nad tebou se blýská ten zatracený kámen. A snad stejný kousíček za tebou se pohybuje ta hnusná chlupatá obluda. |
| |
| Do hajzlu? No tak, pavučina má být silná, má udržet hrozně moc, tak sakra proč neudrží mě?! Dyk si to přece pamatuju dobře! Chvíli visím a mám strach i jen dýchat. Naštěstí to nakonec vypadá, že to vydrží... No tak znova, hup, ta pitomá mrcha už o mě určitě ví! A za chvilku už visím na stěně za jednu ruku. Uf. Aspoň že tak. Rychle se snažím najít oporu i pro nohy. No tak, ještě kousek... ještě kousek... Pozdě! Kurva, pozdě, už je tady! Sahám po další vrhací dýce. Je to na blízko... je to na blízko... musí to vyjít... prostě to musí vyjít, protože další šanci už mít nebudu! Zatajím dech, zamířím a hodím..- |
| |
| Zachytáváš se na stěně, nacházíš oporu pro nohy… a trhnutí vláken pavučiny ti prozradí, že obluda je velmi, velmi blízko. Bleskově přehmátneš. Chytáš se na stěně i druhou rukou obalenou lepkavými vlákny. Současně taháš dýku. Obrat. Švih! Házíš okamžitě, prakticky bez míření. A v posledním možném okamžiku. Nelze minout. Obluda je těsně za tebou. Ani teď jsi neviděla, kam dýka zasáhla. Stejně jako v předchozím případě pavouk sebou nelidsky rychle trhl a couvl. A tvá zbraň zřejmě sklouzla, po jeho tvrdém krunýři, protože padá kamsi hluboko pod tebe. Ano, pavouk ucouvl. Zdaleka ne však tak daleko, jako minule. Ne až do pavučin. Číhá teď vlastně nedaleko. Visí na pavučině pod stropem, hledí na tebe svýma obludnýma černýma očima. Z blízkosti jednoho z nich se mu táhne bělavá rýha. Takže jsi nemířila zase tak špatně. Jenže… Jenže to nestačilo. Co teď? |
| |
| To, že se mi povede zachytit se na stěně mě uklidní. Trochu. Na chvilku. Protože to trhnutí pavučiny to ihned zkazí. Jsem ráda, že jsem neztuhla, když jsem si všimla, že je obluda tak těsně... No jo, to by bylo to nejblbější, co bys mohla udělat... a navíc - seš zvyklá, že se někdy musíš hajzlům bránit dost na tělo... Důležité je, že jsem zasáhla, že se mi vůbec podařilo zasáhnout... že couvl. Sakra, nestačilo to... Je čím dál tím víc drzý! Asi je zvyklý, že kořist se postupně vyčerpá, a tak u ní může zůstat blíž... No počkej, no počkej, ty potvoro... tahle kořist ještě umí kousat! Ještě mám vrhací dýku, ještě mám, co po tobě hodit... A pak se musím dostat pryč, pak už se musím dostat pryč... |
| |
| Rychlým pohybem tahám další vrhací dýku... poslední nebo předposlední, nejsem si jistá, v tom šoku jsem zapomněla počítat... Mířím pokud možno na oči pavouka - jinak na cokoli, co si myslím že není moc "opancéřované" a mám blízko. Nedělám si iluze, že bych ho dokázala zabít. Chci ho jen přimět, aby ucouvl, pokud možno utekl, a já se mohla dostat z té pavučiny a pak ten kousek... no, nyní spíše kus... k tomu kameni... |
| |
| Vytáhneš pomaličku a opatrně další dýku. Nespouštíš při tom oči z pavouka. Pohnul se! Maličko. Ale ohavně a nelidsky rychle. Zase je o kousíček blíž. Soustředíš se na jeho černé oko. Pomalu napřahuješ dýku. Tiskneš se ke stěně, abys měla rovnováhu. Míříš. Zatajíš dech. Švih! Tentokrát dýka neodskočila. Zasáhla. A pavouk zajel do pavučin za sebou i s ní v těle. Snad jsi dokonce trefila i to oko? Z děsivé rychlosti pavoučího pohybu tě však znovu zamrazí. Takhle kdyby na tebe zaútočil... Ale pak úlevně vydechuješ. Je pryč. Tedy, alespoň bezprostřední nebezpečí ti nehrozí. A máš chviličku času než se vrátí. Snad... |
| |
| Dávám si pozor na každý pohyb té ohavné mrchy. Zamračím se, když se zase pohne. Fakt je hnusně rychlý... Nádech, výdech... je dost blízko na to, abych to jeho odporné oko viděla. Napřahuji se, zamířím... Jedním prudkým pohybem dýka vyletí z mých prstů. Zásah! Sice jsem přišla o dýku, ale pavouk je pryč. A to je teď to nejdůležitější. Nemám ale moc času se radovat z úspěchu. Možná je jen otázkou času, kdy se ta potvora zase otrká a zkusí to na mě znova. A na to já nemohu čekat. Každý okamžik času, co mám k dispozici musím využít a chci využít. Pokukuji sice do míst, kam zmizel pavouk, protože ho nechci pustit ze zřetele a nechci se dočkat nepříjemného překvapení, ale jinak pokračuji ve svém plánu - dostat se co nejrychleji pryč, k tomu kameni. Potřebuji ten kámen. Ten podrazáckej pidižvíckej hajzl...! |
| |
| Přehmátneš a několika rychlými pohyby šplháš víš. Pavučina na zápěstí se protivně lepí a stěžuje ti každý pohyb. Třísky ze stěny, obludně zvětšené, jsou ostré, ční z nich velikánská vlákna dřeva. Není problém se jich zachytit, šplhá se celkem dobře, ale… Zdálo se ti to , nebo se pavučina za tebou opět zachvěla? Ale už jsi blízko, na dosah. Přehmátneš, natahuješ ruku ke kameni a… Svět se s tebou zatočil. Před očima ti vybuchlo rudé světlo. Cítíš jak tě zaplavuje jakási vlna. Horko? Chlad? Na okamžik se ti zatmělo před očima, cítíš lehký úder do hlavy. A pak… Ležíš na slámě v boudě. Usilovně mrkáš, aby ses v šeru rozkoukala. Hlavou se opíráš o stěnu boudy. V prstech ulepených od pavučiny držíš drobný červený kamínek. Něco… co to bylo? Sen? Že bys na okamžik ztratila vědomí? Snad následky zranění, ztráty krve. Ale… Co se ti to zdálo? Usilovně přemýšlíš, snažíš se zachytit něco, co ti uniká. Pak se rozpomínáš. Pavučina? Obrovský pavouk? Kámen… Takové nesmysly… Nebo…? Co to vlastně bylo? |
| |
| Doprdele... doprdele, doprdele, a ještě jednou doprdele. Už i invenci v nadávkách jsem ztratila. Ještě kousek, ještě maličký kousek, tak... ... po těch trámech... no dobře, třískách... by nevyšplhala jen slečinka. Tak, ještě naposledy přehmátnout... Rychle, sakra, rychle, nebo tu zase bude. Nemám čas - a asi ani odvahu - ohlížet se jestli se mi to zdálo a nebo jestli se ta pavučina opravdu zachvěla. Už to mám na dosah, už to stihnu... Musím to stihnout! Pokouším se mrkat a zahnat tak to protivné světlo, které mě oslepilo. Snažím se pevně chňapnout a přidržet se toho, čeho se právě držím. Nejraději bych zatřepala hlavou, abych se zbavila té fyzické bolesti z toho náhlého rudého světla, ale bojím se, že bych ztratila rovnováhu. A tak se snažím udržet. Nevím, jestli se mi to povedlo, protože i tak jsem se praštila do hlavy. Ale asi jo, protože kdybych spadla z takové výšky, tak se praštím mnohem hůř. Otevírám oči. Skoro kupodivu to jde, žádné oslnivé světlo se již nekoná, již mě nic neoslepuje. Zamrkám. Heh? Fuj. Prsty mám od pavučiny. Mám pocit, jako bych přebrala. Ale jsem si jistá, že jsem nic nepila. Kurva, co to bylo? Koukám na ten červený kamínek tak trochu jako vyvoraná myš, jak by to nazval Sivý. Co sakra dělám v téhle boudě? A proč mám ten kamínek? Rozhlédnu se. Hledám tu... tu pavučinu. Toho pavouka. Pokouším se najít místo, kde by mohl být ten malý kamínek, odkud jsem ho sakra mohla vzít? Jen tak na zemi? Co se do hajzlu vlastně stalo? |
| |
| Když se soustředíš, vzpomínky na minulé okamžiky se ti vrací poměrně rychle. Kamínek mezi tvými prsty… Oči ti samy hledají místo v horním rohu boudy, místo za potrhanými pavučinami. Pavučiny… pavouk! Obrovský pavouk! Ne, nebyl obrovský. To ty jsi… visela na pavučině. Visela? Je to… bylo by to vůbec možné? Byla to pravda? Nebo sen? Zavrtíš hlavou a zkusíš se trochu zahýbat v malém prostoru. Jsi celkem v pořádku. Tedy, alespoň ti není hůř, než když jsi sem do boudy lezla. Na zbytku slámy pod tebou leží jeden tvůj vrhací nůž. Že by ti vypadl? Pohlédneš znovu na kamínek ve své ruce. Je droboučký, hezky broušený. Blýská se, máš pocit, jako by tě i trošku hřál do prstů. Co je ta věc vlastně zač? |
| |
| Potřesu hlavou. Kurvaštelungdoprdele... Co to bylo? Jsem si jistá, že nejsem opilá. Jsem si jistá, že nejsem ožralá. No... dobře... předpokládám to... protože... co to bylo? Sen? Na to, aby to byl sen byl příliš živý. Na to, aby to byl sen jsem tady v... boudě? Psí boudě? Na víc ten kámen? Kamínek, dobře... moc hezký... Seberu ten vrhací nůž, mechanicky. Vrátím ho do závěsu kam patří. Prohlížím si ten kamínek. Se zájmem, pozorně. Sice nevím, co z něj můžu vykoumat, ale chci to zkusit. Zvednu ho blíž očím a obracím ho v prstech. |
| |
| Zvedáš kamínek k očím. Je droboučký. Tmavorudý, naprosto pravidelný, dokonale a jemně vybroušený do nesčetných maličkých faset. Dal by se zasadit třeba do malé náušnice, tam by vypadal jistě moc hezky... Leskne se… I tady, v přítmí boudy se blýská a hází světýlka více, než jakýkoli drahý kámen, který jsi kdy viděla. Jako by neodrážel jen světlo zvenčí, ale žhnul vlastním, vnitřním, jako maličký uhlík… Možná. Nebo je to jen výjimečně pěkně a zručně vybroušený kousek kamene. Kdo ví... |
| |
| Prohlížím si ten kamínek. Je opravdu pěkný. A je opravdu malý... Hm... Potřesu hlavou. Blbej sen. Jenže ten kamínek mi jasně dokazuje, že to nebyl sen. Nebyl to sen, ale pěkně zasraná skutečnost. Přemýšlím, co dál. Mračím se na tu boudu. Hm... Váhám. Je mi jasné, jasně si pamatuji, že jsem ještě před chvíli říkala, že chci hlavně pryč. Jenže... jenže stejně jak jsem chtěla předtím pryč jsem teď zvědavá. Zamračím se ještě o něco víc. Nevím, co dělat. Váhám. Pokouším se svou mysl přimět k tomu, abych si vzpomněla na další, co bylo na tom vzkazu... Váhám... Vzdát to? Zkusit to dál? Balancuji mezi zvědavostí a tím hnusným zážitkem. Pak pohlédnu na oblohu, abych odhadla, kolik času jsem tím strávila. |
| |
| Přemýšlíš. Vzpomínáš, jak zněl ten vzkaz. Pomalu se vysoukáš z boudy, zkontroluješ slunce... Nu, nezdá se ti, že by nějak výrazně poskočilo od té doby, co jsi na něj koukala naposledy. Snad o trošku... Vytahuješ pro jistotu maličký lísteček a znovu se do něj zahloubáš. Tak ty prý mne chceš zřít? Nu, proč ne. Však já tu už byl, teď přijď ty tam, kde sem já, chceš-li mě znát. Jak? To věc je pro tě dost zlá. Dřív tré věc, co třpyt hvězd má a kruh, co moc v něm dlí ty měj. Jdi tam, co žil kdys pes a výš tam hleď. A tam skryt jest, kde stín je a též háv, co skal ho ten, co jed a stisk má dost zlý. I vem ho a skryj. Jak pěst je a třpyt v něm dlí… Pak ven jdi a hleď výš, tam, kde dech a van ze všech čtyř stran zní. Tam jest ten, jenž zrak má co blesk. Ty vlez tam a vem mu ho, chceš-li mít to, co mít máš. Nu, slez zas níž a hleď tam, co je mříž. Ty jdi tam a níž zas zři kde je vchod. Tam sklep jest, však skryt. V něm sud a krám a skříň. Tam hleď neb jest tam kruh, co mít máš. Však je tam též stín a duch a stráž, dím, co dost a dost jest zlá! Tak střez se ty! Pak sem zas přijď a vsaď ty tři v kruh. Pak na prst svůj dej. Však ne dřív! A pak jdi tam, co teď jsem já. Vím, ty máš bol. Však ty jen zas víš, zda a jak moc mne chceš znát. A zda zřít chceš, co z vás jen ne tak moc. A já zas chci znát, co jsi ty zač. A chci-li já tě zřít… Tak už jdi. A měj svůj hled tam, co jen mít náš. Tvůj Děd, co vlez i tam, kam ne jen kdos Ne, opravdu se to nečte moc dobře, ani za plného slunce ne. |
| |
| Oddechnu si. Jsem ráda, že to netrvalo tak dlouho, co jsem... Co jsem vlastně co? Co jsem vlezla do té boudy... Teď, na jasném denním slunci mám pocit, že to byl zlý sen. Jenže - jenže nebyl. Kamínek na dlani. A je mi pěkně blbě. A bolí mě další část těla. Povzdechnu si. Teď, na tom jasném denním slunci se mi to nechce zas tak snadno vzdát. I když vím, že jsem to málem vzdala ještě před malou chvilkou. Ale teď nevím. Zvědavost je příliš velká. Zase si povzdechnu. Podrbu se rozpačitě ve vlasech. Nevím, co vlastně chci. Zahloubám se do toho vzkazu. No super, první část bych měla. A kdybych nebyla debil, tak mi došlo, že tam ten pavouk bude. No... kurva, mohla bys taky trochu přemejšlet... No, dobrý, a tak přemejšlej, co je to druhý. Hm, jít ven... z boudy? No, snad. A když ještě někam, tak ještě někam. Že by se mi ale s tou nohou chtělo někam šplhat... Zvednu hlavu a rozhlédnu se. Nahoře. Tam, kde můžou vát větry ze všech stran? Nějaký větrný kohout? Korouhvička? Rozhlížím se.. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR