Andor.cz - online Dračí doupě

Po cestě uháněl kůň. I když byl od pevnosti vzdálen již jen pár set metrů, jezdec jej neustále hnal plným tryskem kupředu. Brental, tajný špeh sloužící za hranicemi státu se právě vracel s důležitým oznámením pro uši jen samotného vévody. Měl dobrý důvod spěchat. Sice ve svém poslání i s ostatními zklamal, svůj neúspěch však musel nahlásit co nejdříve.
U brány zastavil jen taktak, že do ní málem narazil. Strážci jej téměř nepoznali, jak rychle kolem nich proběhl, jeho cestovní plášť za ním jen vlál.
Brental nechal koně na nádvoří pevnosti volně pobíhat a s nádechem odhodlání a pokory se vydal do úřední síně, kde se vévoda nejčastěji nacházel.
"Vstupte!" ozvalo se zevnitř, když zaklepal na dveře. Brental se ještě jednou zhluboka nadechl a vstoupil, aby sdělil onu nemilou událost. Ještě než jej vévoda stačil pozdravit, začal mluvit sám: "
Můj pane, přináším zprávy o našem pobytu u základny v Lesním království."
Vzhledem k delší době své nepřítomnosti doufal, že vyřčenou zakódovanou větu řekl správně a že jej vévoda pochopí. Měl ale štěstí. Vévoda na chvilku sice strnul, avšak poté pokynul ostatním, aby opustili úřední síň a nechali je o samotě. V místnosti se rozlehl zvuk vzdalujících se kroků, ale během chvilky se rozlilo napjaté ticho.
"Už jsem za Vámi chtěl poslat další skupinu – dlouho jste se neozývali. Co se děje?" promluvil vévoda po chvíli vznešeným pevným hlasem, i když pozorný člověk by si mohl všimnout malého zakolísání značícího obavy. Vévoda dobře věděl, že “základna“ znamená chrám a “Lesní království“ je vlastně země Vyhnanců kde Brental již několik měsíců pobýval se skupinou dalších agentů. Brentalův nečekaný příchod mu nyní našeptával, že něco není v pořádku.
"Můj pane, chrám byl odhalen a s ním i naše tajemství. Orramovi kněží zjistili, co v chrámu ukrýváme a nečekaným útokem zlikvidovali pomocí odporné temné magie všechny mé agenty. Nějakým zázrakem na mě jejich kouzlo nezapůsobilo tak rychle, proto jsem spěchal ihned sem." Brental se odmlčel a pomalu z pod pláště odhalil levou ruku, kterou do této doby skrýval. Při pohledu na zčernalou loupající se pokožku, odpadané nehty a nepřirozeně zkroucené prsty se vévodovi oči rozšířili úlekem. Toto smrtonosné kouzlo magické nemoci Orramovi kněží používají již dlouhou řadu let. Není mnoho těch, kteří by účinek magické černé plísně přežili déle jak den a není téměř nikoho, kdo by se s úspěchem uzdravil.
To, že se Brental dostal přes divočinu až sem, je téměř zázrak. Jakmile se však plíseň rozšíří i na trup, je pouze otázkou času, kdy zemře.
Ještě než stačil vévoda nějak zareagovat, Brental pokračoval: "Podle našich poznatků víme, že chrám není v důsledku seslání nemoci několik dnů dostupný, a to nikomu včetně kněží samotných. Máme tedy pár dní čas vyslat tam někoho, kdo je zastaví dřív, než se jim podaří dostat dovnitř, nebo alespoň sledovat stopy a zastavit je jinde. Omlouvám se, pane, že jsem zklamal…"
"Jsi dobrý muž a nepochybuji o tom, že Tví muži padli sami od sebe." přerušil Brentalovu omluvu vévoda. "Je smutné co se stalo, naše pochybení však musíme co nejdříve napravit. Vyšlu k chrámu skupinu, která zajistí terén a vyplní vzniklé mezery. Doufám, že budeš mít dost sil na to, abys jim předal co nejvíce informací k tomu, aby dorazili na místo včas. Nyní však musíš odpočívat!
Vévoda se s lítostí podíval ještě jednou na Brentalovu postiženou ruku a v hlavě mu začali vířit myšlenky, které mu určitě dlouhou dobu nedají spát.
"Stráž, povolejte okamžitě léčitele Nasalema a kapitána Doruka! Čeká je mnoho práce…" zavolal směrem ke dveřím, které se začali ihned otevírat…

Nyctalus:
Je večer, krátce po západu slunce, konec měsíce travna. Svěží mořský vzduch lehce ovívá zdi pevnosti Terha, ve které poslední dny žiješ. Vítr lehce zbavuje všechny ještě teď nesnesitelného vedra, které panovalo v posledních aldenech a měsíc Bellos začíná rozlévat své rudé světlo po krajině. Okno ve Tvé komnatě je otevřené, dveře též. Právě se chystáš vychutnat si poslední volnou část dne malou procházkou po pevnosti, když tu se směrem z chodby ozvou blížící se kroky. Není to nic neobvyklého, běžně zde někdo chodí, ale tyto kroky utichly právě u Tvých dveří.
"Vévoda si Vás žádá, pane. Okamžitě, v úřední síni." ozvalo se za Tebou hned po krátkém zaklepání.
Celý den se téměř nic nestalo a nikdo nebyl vážně raněn, proto je divné, že si vévoda žádá Tvou přítomnost, zvláště když jsi splnil všechny pracovní povinnosti. Ještě než však stihneš cokoliv namítnout, posel se hbitě vzdaluje a Ty jsi opět sám…

Meridan:
Je večer, krátce po západu slunce, konec měsíce travna. Svěží mořský vzduch lehce ovívá zdi pevnosti Terha, ve které poslední dny žiješ. Vítr lehce zbavuje všechny ještě teď nesnesitelného vedra, které panovalo v posledních aldenech a měsíc Bellos začíná rozlévat své rudé světlo po krajině. Okno ve Tvém pokoji v lovecké chatě pod vnitřní hradbou Terhy je otevřené, dveře též. Právě se chystáš vychutnat si poslední volnou část dne malou procházkou po lese, když tu se směrem z chodby ozvou blížící se kroky. Není to nic neobvyklého, denně zde někdo chodí, ale tyto kroky utichly právě u Tvých dveří.
"Vévoda si Vás žádá, pane. Okamžitě, v úřední síni." ozvalo se za Tebou hned po krátkém zaklepání.
Celý den se téměř nic nestalo a nikdo nebyl vážně raněn, proto je divné, že si vévoda žádá Tvou přítomnost, zvláště když jsi splnil všechny pracovní povinnosti. Ještě než však stihneš cokoliv namítnout, posel se hbitě vzdaluje a Ty jsi opět sám…

Beorin nis Tahen:
Je večer, krátce po západu slunce, konec měsíce travna. Svěží mořský vzduch lehce ovívá zdi pevnosti Terha, ve které poslední dny žiješ. Vítr lehce zbavuje všechny ještě teď nesnesitelného vedra, které panovalo v posledních aldenech a měsíc Bellos začíná rozlévat své rudé světlo po krajině. Okno ve Tvé komnatě hlavního paláce je otevřené, dveře též. Právě se chystáš vychutnat si poslední volnou část dne malou procházkou pod nočním hávem Tvé paní, když tu se směrem z chodby ozvou blížící se kroky. Není to nic neobvyklého, běžně zde někdo chodí, ale tyto kroky utichly právě u Tvých dveří.
"Vévoda si Vás žádá, paní. Okamžitě, v úřední síni."
ozvalo se za Tebou hned po krátkém zaklepání.
Celý den se téměř nic nestalo, nikdo nebyl vážně raněn, proto je divné, že si vévoda žádá Tvou přítomnost, zvláště když jsi splnila všechny pracovní povinnosti. Ještě než však stihneš cokoliv namítnout, posel se hbitě vzdaluje a Ty jsi opět sama. Nyní se musíš rozhodnout, jestli navštívíš vévodu, nebo radši vzdáš hold své noční paní…

Roderik:
Je večer, krátce po západu slunce, konec měsíce travna. Svěží mořský vzduch lehce ovívá zdi pevnosti Terha, ve které poslední dny žiješ. Vítr všechny lidi lehce zbavuje ještě teď nesnesitelného vedra, které panovalo v posledních aldenech a měsíc Bellos začíná rozlévat své rudé světlo po krajině. Okno ve Tvém pokoji v hlavním paláci pevnosti je otevřené, dveře též. Právě se chystáš vychutnat si poslední část dne malou procházkou po pevnosti, když tu se směrem z chodby ozvou blížící se kroky. Není to nic neobvyklého, denně zde někdo chodí, ale tyto kroky utichly právě u Tvých dveří.
"Ehm, ehm... Vévoda si Vás žádá, pane. Prý jestli můžete hned, do úřední síně." ozvalo se za Tebou hned po krátkém zaklepání.
Celý den se téměř nic nestalo a nikdo nebyl vážně raněn, proto je divné, že si vévoda žádá Tvou přítomnost, zvláště teď večer. Ještě než však stihneš cokoliv namítnout, posel se hbitě vzdaluje a Ty jsi opět sám…

"Heh, že by se chystala další hostina? Inu nemůžeme nechat vévodu čekat, třeba se mnou bude chtít opět probrat nějaké věci týkjající se dvora."

Obléknu se do své kroužkové košile, přehodím přes sebe tmavězelený, zlatem vyšívaný háv exotického střihu s dlouhými rukávy, které se u zápěstí rozšiřují. Do chytrého řemění na levém předloktí si připnu dlouhou zahnutou zlatem a smaragdy vykládanou dýku.

"Bezpečí vévody na prvním místě."

Zabručím si pod vousy. Postavím se před zrcadlo a kritickým okem zhodnotím svůj vzhled. Svou dlouhou hřívu nepoddajných, kudrnatých vlasů upnu do culíku, prohrábnu si plnovous.

"Hmm ta róba mi vážně sluší."

Zelený háv vypadal vskutku impozantně. Obzvláště na někom jako je Roderik. Dva a půl metru vysoký chlap s do bronzova opálenou pokožkou. Ani vzdušný hedvábný háv nedokázal skrýt, ba naopak ještě více zvýrazňoval, jeho opravdu úctyhodně svalnatou postavu.
Roderik se na sebe zazubil do zrcadla, mocně se uprdl, hurónsky se zařechtal a vyrazil za vévodou.
Vzal to ještě přes kuchyň, kde po drobné rozepři s kuchařem, ukořistil kus syrového masa.
S flákotou v ruce vyrazil ke kotcům, kde už jej netrpělivě očekával Argo. Jeho hlasitý štěkot se rozléhal nádvořím a jakmile spatřil svého pána, začal divoce vrtět oháňkou. Jeden z pomocníků v psinci otevřel Argův kotec a rychle uskočil. Mohutný pes, velmi připomínající vlka, vyrazil jako střela ke svému pánovi. Roderik jej poplácal po boku a hodil mu flákotu. Argo ji chytil ještě ve vzduchu a až nepříjemě rychle ji zhltnul. Spokojený Roderik vyrazil po boku se svým psem k panskému dvoru a pohvizdovali si nejakou hospodskou odrhovačku.
Všichni, které potkal, mu prokazovali nemalou úctu. Stráže sautovali a sluhové se klaněli, když procházeli chodbou.
Dorazili k velkým dvoukřídlím dveřím.

"Tak jsme tady Argo."

Než stačili sluhové vzít za kliku, Roderik obrovské dveře rozrazil a v kročil do sálu, kde už jej vévoda očekával.
S pobavením Roderik sledoval, jak sebou stráže trhli a se znepokojením k němu vzhlédli (vždycky je znepokojovala jeho mohutnost, z prvu si mysleli, že kvůli své mohutnosti bude Roderik pomalý a neohrabaný. Ten je však brzy, po svém přijezdu do povenosti vyvedl z omylu. Zvlášť po několika hospodských rvačkách, ve kterých byl Roderik vždy ústřední postavou. Kde díky své nadlidské síle a nečekané mrštnosti poslal nejednoho gardistu k lečitelům. Nu co, jsou to jen stráže - pozornější člověk by si všim že se Roderik nepohybuje těžkopádně. Jeho krok spíš připomínal chůzi kočky)

Tři mocné údery holí se rozlehli síňí.

"MŮJ PANE: RODERIK VALENTIN III."
Zhřeměl Heroldův hlas.

Roderik předstoupil před vévodu nevšímajíc si okolí a na svou mohutnost se neuvěřitelně elegantně po dvořanském způsobu před vládcem ukolnil.

"Můj vévodo.."

Roderik se narovnal do své pné výše. Usmál se s jiskrou vy bystých a inteligentnich očích na vévodu.

"..poslal jsi pro Roderika Valentina třetího. Tady stojím a jsem ti k službám!"

Hned jak se za poslem zabouchli dveře. Svalil jsem se do křesla. A líně se tam zavrtěl. Hlavou mi proběhlo "No to jsem zvědav co se teda děje doufám, že to bude něco hodně zábavnýho a málo nebezpečnýho nerad bych zase utíkal jako zpráskaný pes." Chvíli jsem se ještě jen tak seděl a nepřítomně se díval z okna až s polohlasným povzdechem jsem sebral svůj už dost odnošený a záplatovaný plášť a vyrazil ke dveřím. Než jsem zavřel dveře, ještě jsem si pomyslel."Vzhůru vstříc neznámému, ať zábavou jest vše co mě potká"

Ukloním se směrem k oknu "Omluv mě, má paní." a jmu se kráčet směrem ke dveřím. Zavadím pohledem o vysoké zrcadlo v kovaném rámu. Takhle na audienci nemůžu. Vrhnu se ke skříni a otevřu ji. Je v ní pár šatů a nějaké kněžské hábity. Ty ale nechci, nerada v nich chodím. To si radši vezmu ty tmavozelené šaty s rozšířenými rukávy a s modrou stužkou pod prsy. Aspoň mi bude ladit s vlasy.
Znovu se podívám do zrcadla. Tak teď už je to lepší. Už se jen učesat a nalíčit. Ale to bych přišla pozdě. Budu se holt muset učesat cestou. Popadnu svůj deník a hřeben a vyběhnu na chodbu. Cestou se zastavuju u každého okna a snažím se rozčesat své vlasy. Služky se při pohledu na mě chichotají.
"Můry!" Před sebou už vidím dveře do audienčního sálu a stále mám v ruce hřeben. S ním tam přece nemůžu! Rozhlédnu se a kousek ode mě stojí na stolku krásná váza s vrbovým motivem. Strčím do ní hřeben a odhodlaným krokem kráčím dál. Přede dveřmi se zastavím a zhluboka se nadechnu.
"Vévoda mě očekává. Ohlašte mě. Kněžka bohyně Veléy, Beorin nis Tahen."

Ještě na okamžik si vychutnám přerušenou atmosféru vecečerní pohody a pak se vydám za vévodou. Ve dveřch se zastavím a ohlédnu se zpět ještě než zavřu dveře.

"Ale co, nic si brát nebudu, možná snad příbor kdyby mne chtěl pozvat ke stolu."

Usměji se a pak se rychlým krokem vydám k Vévodovi.

Úřední sál je oproti ostatním komnatám bohatě zdoben. Místnost osvětluje řada tepaných luceren visících na řetězech asi metr nad vašimi hlavami a několik málo svíček na stojanu přímo u stolu. Těžké závěsy visí na zdech až k podlaze, kde volně přechází v koberec z leštěného černého mramoru, který se ve světle svíček matně leskne. I když je venku příjemně teplo, všechna okna i s okenicemi jsou zavřená.
Vévoda Anderon neklidně přešlapuje kolem masivního dubového stolu, na kterém leží mnoho pergamenů. Nedaleko se zkříženýma rukama postává houževnatý kapitán bojových jednotek Doruk a u dalšího menšího stolu pečuje místní felčar Nasalem o sedícího muže, kterého vaše oči ještě nespatřili. Neznámému muži zřejmě není dobře, je vidět, že se potí, jeho pravá ruka ležící na stole se chvěje.

Vévoda však nezavolal pouze Tebe. V místnosti ve stínu luceren stojí ještě další postavy…

Meridan

Vidíte před sebou muže běžné výšky a středních let, tmavé vlasy mu spadají v pruzích po ramena, na nijak zajímavém obličeji jsou nápadné jen zelené oči, muž nejspíše pochází z daleka, kde je tato barva očí běžnější, a nebo měl jen štěstí a narodil se s hezkými oči.

Oblečen je jednoduše, vyšší kožené boty, obyčejné kalhoty, kožený pásek bez přezky,na trupu košile s ohrnutými rukávy a vesta. Na obou pažích nátepníky, kolem krku drobný přívěsek. Oblečení má v přírodních barvách. Nic jiného v tuto chvíli u sebe muž nemá.

Ve tváři má úsměv a pohledem si přejíždějí lidské vybavení místnosti, a nakonec zůstává pohledem na vévodovi ktéremu důstojně pokyne na pozdrav.

"A je to v háji, a zrovna dneska jsem měl domluvenou na noc Rozárku. Kruci."

Vzhledem k tomu, že jsi v pevnosti Terha již nějakou dobu a máš trochu přehled o světě, ostatní postavy v úřední síni Ti nejsou úplně cizí. Víš, že:

Paní Beorin, nebo spíše slečna Beorin je kněžka bohyně Veléy a kromě krásy je i trochu nevyzpytatelná a často zasněná. Bydlí v hlavním paláci pevnosti.

Pana Nyctaluse lze často vidět na nádvoří (tedy pokud neplní nějaké úkoly v terénu), kde se trénuje ve vrhání nožů a střelbě z luku (a že to není žádný amatér). Byl nedávno středem pozornosti a obviňován z úkladné vraždy dvaceti vojáků u vesnice Annamo. Vina byla však prokázána u někoho jiného.

Poslední muž je pro Tebe svým vzhledem neznámý, ale předchází jej jistá pověst. V pevnosti je jen pár dní, přesto nejde přehlédnout. Tento muž je obr mezi normálními muži, spíše hora svalů. Nejen, že se umí velmi dobře ohánět těžkými zbraněmi, ale je to i přední hlava tzv. Zlaté pětice, což je karavana obchodníků cestujících po celé zemi (celém malém kontinentu). Zlatá pětice vlastní mnohé a není zrovna chudá skupina…

V rohu místnosti vidíte stát dívku, asi pětadvacetiletou, s knížkou v ruce. Má na sobě tmavozelené šaty s dlouhými rozšířenými rukávy a modrou stužkou pod prsy. Na hlavě má něco jako téměř učesané vrabčí hnízdo z modrých vlasů. Vypadá to, že je to její přírodní barva. Oči má zelené, nos trochu moc velký a ústa poněkud plná. Je celkem vysoká a má souměrnou postavu. Podupává si střevíčkem v rytmu nějaké melodie a pozorně si prohlíží ostatní. Přitom nepřítomně listuje v knížce. Na krku má jakýsi škapulíř z plátna a na prstě pečetní prsten.

Vzhledem k tomu, že jsi v pevnosti Terha již nějakou dobu a máš trochu přehled o světě, ostatní postavy v úřední síni Ti nejsou úplně cizí. Víš, že:

Pan Meridan je v pevnosti zřejmě nejlepší lukostřelec a lovec. Bydlí v lovecké chatě pod vnitřní hradbou. Pokud není u sebe, je určitě někde v lese v okolí Perlové zátoky.

Pana Nyctaluse lze často vidět na nádvoří (tedy pokud neplní nějaké úkoly v terénu), kde se trénuje ve vrhání nožů a střelbě z luku (a že to není žádný amatér). Byl nedávno středem pozornosti a obviňován z úkladné vraždy dvaceti vojáků u vesnice Annamo. Vina byla však prokázána u někoho jiného.

Poslední muž je pro Tebe svým vzhledem neznámý, ale předchází jej jistá pověst. V pevnosti je jen pár dní, přesto nejde přehlédnout. Tento muž je obr mezi normálními muži, spíše hora svalů. Nejen, že se umí velmi dobře ohánět těžkými zbraněmi, ale je to i přední hlava tzv. Zlaté pětice, což je karavana obchodníků cestujících po celé zemi (celém malém kontinentu). Zlatá pětice vlastní mnohé a není zrovna chudá skupina…

Vzhledem k tomu, že jsi v pevnosti poměrně krátce, ostatní postavy v úředním sálu Ti jsou vlastně cizí. Dokážeš tyto postavy slabě odhadnout podle jejich oblečení, netušíš ale, co všechno umí a jakou funkci v pevnosti vykonávají…

Mimochodem pan Roderik je ten samý člověk, který hrál v minulé jeskyni Dalanthan postavu Samaella...
jen tak pro zajímavost...

Roderik Valentin III.
Vystihuje ho slovo: Obr. Je to dva a půl metru vysoká hora svalů - mezi lidmi naprosto neslýchané. Postoj je hrdý, vzpřímený a sebejistý. Hustá dlouhá hříva nepodajných kudrnatých vlasů mu v culíku spadá až na lopatky. Tvář se zdá být přátelská, téměř vlídná. Má výrazně modré, pystré oči - vypadají tak nějak nezvykle. Jako oči někoho, kdo toho zažil opravdu mnoho. Věk by mu nikdo odhadnout nedokázal.
Přes pravé obočí, dolů přes oko, na tvář, až někam k pravému uchu se mu táhne hrubá jizva která se ztrácí v jeho hustém plnovousu. Nehyzdí jeho tvář, spíše podtrhuje jeho hezké a zároveň ušlechtilé rysy. Pleť měl do bronzova opálenou a je zněj cítit nádech exotiky.
Jeho chůze připomíná pohyb velkých kočkovytých šelem. A oblečený je lépe než nejvyžší vévodovi dvořané, ověšen hromadou zlata a drahých kamenů.

Vzhledem k tomu, že jsi v pevnosti Terha již nějakou dobu a máš trochu přehled o světě, ostatní postavy v úřední síni Ti nejsou úplně cizí. Víš, že:

Pan Meridan je v pevnosti zřejmě nejlepší lukostřelec a lovec. Bydlí v lovecké chatě pod vnitřní hradbou. Pokud není u sebe, je určitě někde v lese v okolí Perlové zátoky.

Paní Beorin, nebo spíše slečna Beorin je kněžka bohyně Veléy a kromě krásy je i trochu nevyzpytatelná a často zasněná. Bydlí v hlavním paláci pevnosti.

Poslední muž je pro Tebe svým vzhledem neznámý, ale předchází jej jistá pověst. V pevnosti je jen pár dní, přesto nejde přehlédnout. Tento muž je obr mezi normálními muži, spíše hora svalů. Nejen, že se umí velmi dobře ohánět těžkými zbraněmi, ale je to i přední hlava tzv. Zlaté pětice, což je karavana obchodníků cestujících po celé zemi (celém malém kontinentu). Zlatá pětice vlastní mnohé a není zrovna chudá skupina…

Vévoda Anderon se po chvíli přešlapování zastaví. Pohlédne postupně na Vás všechny svýma černýma očima a lehce si pro sebe pokývá hlavou. Zdá se, že je spokojen. Poté promluví. Pomalu, vážným hlasem, který jste u něj ještě nikdy neslyšeli:
"Děkuji, že jste se dostavili tak brzo. Je mi jasné, že byste nyní rádi užívali volna, přesto jsou zde nutnější záležitosti, než je odpočinek. Jste tu proto, že jste momentálně první v řadě, kdo by mohl v nastalé situací pomoci. Vyskytnul se nám jistý problém, který je potřeba rychle vyřešit. A tento problém se stává nyní i Vaším. Potřebuji, abyste hned zítra ráno vyrazili na sever do království Vyhnanců a zabezpečili jistou oblast. Jste v mých službách již nějakou dobu a věřím, že Vaše schopnosti jsou na dobré úrovni. Přesto všechno tuším, že sami na danou situaci nestačíte. Drtivá většina mužů je však momentálně na nesmyslné misi, na které hýbe figurkami sám náš král. Proto mohu poslat více lidí až později, kdy dorazí posily, ale to už musíte být na cestě. Proto chci slyšet teď hned, jsou-li nějaké zdravotní či jiné důvody, o kterých bych měl vědět a které by Vám bránili v následující pouti, řekněte je! Jestli žádné důvody nejsou, rovnou se zde posaďte, bude to na delší dobu…

"Vám, pane Roderiku," obrátil se vévoda na svalnatého obra vedle vás
"samozřejmě nemohu přikazovat. Jste tu na návštěvě a Váš služební poměr máte již dlouhou dobu poctivě odpracovaný. V této situaci Vás mohu pouze poprosit o pomoc, Vaše zkušenosti se nám všem určitě hodí. V případě Vašeho souhlasu budete mít můj veliký vděk."

V místnosti je cítit jisté napětí. Kapitán Doruk si pomalu sedá, jeho oči těkají jednou na Vás, podruhé na chvějícího se muže, kterého Nasalem zřejmě magicky ozdravuje, jeho ruce se dotýkají mužovy hlavy a z pod nich jde vidět slabounká modrobílá záře. Neznámý nemocný muž je však stále slabý, zdá se, že je myšlenkami někde jinde…

Vévoda stojí naproti Vám, s vážnou tváří, ruce založené na prsou. Čeká, jak se k dané věci vyjádříte, ale jeho neklidné pohupování dává najevo, že dlouho čekat nechce…

Menší mužíček středního věku vypadá v bohatě zdobeném sálu nepatřičně. Na první i druhý pohled budí dojem pobudy. Obut je do kožených škorní, které už leccos zažili. Obléknut je do kožených kalhot, ušmudlané haleny s krátkými rukávy. Jeho ruce obepínají nátepníky jež skrývají vrhací nože. Přes to vše má přehozen již notně zešedlý a záplatovaný plášť. Na krku se mu houpá bezpočet váčků s ochrannými bylinami a amulety. Jeho cestováním ošlehaný obličej je zahalen uhlově na ramena dlouhými černými vlasy opásané stříbřitou čelenkou s tepanými ornamenty, díky které jdou vidět jeho pronikavě černé oči. V obličeje trčí jeho osobitá dominanta jeho orlí nos.

Bez váhání si sednu za stůl a dál se pohledem věnuji vévodovi, a občas zabloudím i na ostatní v sále.

"Výborě, jestli vyrážíme až ráno, nic mi nebrání, na Rozárku mi noc stačí."

Trochu se v obličeji zasnín, ale hned se vracím ke svému předchozímu výrazu s úsměvem.

"Hm, na dýl povídal, tak to by káplo víno. a protoho na proti ještě jeden pán s modrou svíčkou".

Pohodlně se uvelebím a vyčkávám.

S nejistým výrazem ve tváři si pomalu pomalu sedá.

"Hmm to vypadá nějak vážně tohle zábava asi nebude, ale kdo se nezeptá nic se nedoví"

Zase se pomalu zvedá s nervozitou hlase promlouvá:

Ch .. Chtěl bych se jen zeptat?..
Na poslední chvíli vzpomenuv si vší ještě dodal.
Výsosti! Jak moc nebezpečná mise to bude. Jestli při ní pude moc vo kejhák než v jinejch, hodilo by se to říct hned než se na to posadíme a dozvíme se že jsme si upletli na krk oprátku.

Ukloním se směrem k vévodovy "Vaše výsosti. Jsem poctěna že jste si na sovu misi zvolil kromě zde přítomných zdatných a silných mužů také mě. Jsem vcleku zcestovalá a mé mapy budou jistě k užitku. Také mé sny by se mohli hodit proti případným nepříjemnostem, což je, jak si troufám říci, důvod proč jste mě vybral! Jen se sbalím a zítra ráno mohu vyrazit."

Roderik se chvíli zkoumavě dívá na vévodu. Po chvilce místností otřese jeho hromový smích.

"Můj vévodo! Ve svém srdci jsem královské služby nikdy neopustil! Sloužil jsem vašemu otci a nyní budu sloužit i vám! Berme to tak že jsem měl jen "pár" let řekněme dovolenou. Čekal jsem kdy budu opět povolán a kdy mě opět dostihne můj osud. Nemějte strach pomohu vám a postarám se i o vaše služebníky"

Šibalským okem mrkne na ostaní přizvané. Pak se rozvalý na nejbližší a od pohledu nejpevnější židli a zazubí se na vévodu.

"Takzase na cestách za krále vlast - zdá se že je čas opět oprášit sultánovu pýchu."

"Buďte si jistý, pane Nyctalusi, že v této misi půjde o život. Budete na území, kde nikdo nevládne a možná vstanete tváří tvář kněžím, kteří ovládají nebezpečnou magii. Proto říkám, ano, bude to nebezpečné, ale řekněte mi, kdy jste naposledy v nebezepčí nebyl... Jakmile vyrazíte za zdi této pevnosti, ničemu a nikomu nic nebrání Vám vrazit nůž do zad."
promlouval vévoda rovnou k Vám všem.
"
Budu se snažit poslat za Vámi posili, jakmile to půjde. Nechci abyste se vrhli na armádu, potřebuji jiné detaily...A Vás, paní Beorin jsem vybral proto, že pomoci můžete. Ale jestli to skutečně uděláte, vůbec nevím..."

S výrazem spráskanýho psa se posadí, ale v očích mu vesele jiskří.

"Rád ho prudím toho našeho páprdu vévodskýho"

Roderik se na své židli zavrtí, decentně si odkašle a praví:

"Můj pane vévodo." Cesta z mých komnat je vzkutku předlouhá a cestou mi nepříjemě vyschlo v krku. Buďte tak laskav, nechte prosím pro mě přinést pár soudků vína. I pár poháru zde pro mé budoucí přátele. Jistě by si také dali. Navíc něco na posilněnou se k vážným rozhovorům vždy hodí!"

S ublíženým pohledem v očích se posadí. "Samozřejmě že pomůžu! Proč bych nepomohla? Leda by se na mě moc lepil ten mrňavej, ten vypadá poněkud..zchátrale."

Na Roderikův poslední proslov vévoda nereaguje.
Když se všichni usadíte, Anderon bez čekání pokračuje:
"Tento muž…" řekl a ukázal na nemocného, jehož oči nyní nabíraly ostražitosti
"přijel dnes ze samotného království Vyhnanců. Je posledním členem skupiny lidí, která střežila dlouhá léta tajemství jednoho z chrámů v lesích na sever od města zlodějů. Bohužel, naše tajemství bylo prozrazeno a vchod do chrámu byl zřejmě otevřen. Temní kněží zlých bohů, zřejmě Orramovi přisluhovači, zaútočili na naše muže a možná ukradli to, co mělo být normálním lidem zapovězeno. Tou věcí je tělo mrtvého Gangrenova čtvrtého syna, poloboha Zarrena. Zarren se narodil jako syn smrtelné ženě, zplozený samotným Gangrenem. Nevíme, jak je možné, že bohové takovéto velikosti a moci mají poměr s lidskými ženami, ale prý je to tak. Zarren po otci zdědil mocné schopnosti, ale stejně jako jeho matka, byl smrtelný. Dlouhá léta se o něm nevědělo, až do doby, kdy se poprvé ukázal v řadách svých bratrů a zástupech kněžích jim sloužících. Zarren byl velmi schopný a ve své době nebezpečně rozhoupal misky na vahách dobra a zla. Přesto se mu jeho smrtelnost stala osudnou. Naši kouzelníci společně s Niverenskými našli jeho slabost a mocným rituálem odpoutali jeho duši od těla, protože normální zbraní byl těžko zranitelný. Zarrenův život byl tedy prozatím ukončen, ale může být kdykoliv znovu oživen, jako polobůh má skutečně zvláštní schopnosti. Oživit jej lze právě tím, že spojíte jeho prvotní staré tělo, které se mimochodem nerozkládá, s jeho duší. Alespoň takto hovoří naše staré moudré svitky… Kdysi byla udělána dohoda, že se jeho tělo a duše schovají na různá místa a skryjí se zrakům temných kněžích. Jak se zdá, někdo zřejmě objevil, kde se jedna Zarrenova část ukrývá a snaží se jej znovu oživit. Je mi jasné, že to může být vůle samotných bohů, proto očekáváme velmi nebezpečné protivníky ovládající tu nejodpornější magii. Tímto skutkem se misky znovu rozhoupaly a my můžeme jen doufat, že kněží neví, kde je ukryta i Zarrenova duše. Od Vás nyní potřebuji, abyste se co nejrychleji vydali do daného chrámu a zjistili, jestli bylo tělo skutečně ukradeno, nebo je chrám ještě uzavřen. Budou se hodit všechny stopy a věci, které najdete. Ostatní důležité informace Vám poví tady Brental. Zkuste jej moc nevysilovat, jeho zdravotní stav není zrovna nejlepší. "

Vévoda se odmlčel. Je vidět, že chce ještě něco říct, ale místo toho sáhne po džbánu s vínem na vedlejším stole, aby svlažil hrdlo. Spíš se chce uklidnit nebo opít – víno pije skutečně plnými doušky, až mu kapičky tmavého moku stékají po bradě na zdobenou tuniku.
Teprve až poté se podívá na Roderika a s ironickým posměškem mu víno podá...

Mé očí se rozzáří a pohlédnu na Roderika.

"No vida, a to vypadal že je to nějaký potentáta co zdědil hodně svalů a majetku."

Roderikovy po jeho řeči souhlasně pokynu hlavu.

"Tak tenhle účastník našeho výletu si mi moc libí. - No hlavně aby se nám ta pitka moc neprotáhla, Rozárka nerada čeká."

Pohledám se vracím k vévodovi, olíznu si oschlé rty a rukou zkusmu párkát zmačknu jako když se chápe poháru.

Roderik se na vévodu chvíli mračí a pak se opět hřmotně zasměje.

"Mluvíš o vážných věcech můj pane."

Roderik přijme nebízené víno. Nejdříve se tváří, že víno vymlaskne jedním douškem. Pak se zazubí a zahuláká:

"Hej sluho! Dones sem nějaké poháry! Nebudu přece pít sám!"

Pobaveným pohledem mrknu na muže jenž džbánek s vínem hypnotizuje pohledem. Počkám až sluhové přinesou číše. Pak jednomu vrazím džbán do ruky a zahlaholím:

"Na! A všem pořádně nalej! A tady mému příteli prvnímu!"

Plácnu míněného muže do ramene. A s omluvným phledem se zazubím na modrovlásku.

"Račte prominout krásná lady, ale zdá se že tady přítel to víno potřebuje víc než vy všichni."

Sálem se opět rozlehne hromový smích. V dané situaci poněkud nepatřičný. Zdá se však, že Roderikovi to nijak nevadí.

Než sluha obejde celý stůl a všem naleje. Nacvičeným pohybem sáhnu do svého hávu a vylovím placatici a řádně si přihnu. když se sluha chystá nalít i do mého poháru, zabavím mu rovnou celý džbánek ve kterém toho zbylo ještě DOST. Postavím se a pravím.

"Dovolte mi abych se vám osobně představil, neboť v násedujících časech spolu jistě nemalou dobu pobudeme. Tedy pokud někoho z vás nezabijou. Však to znáte. Proseknuté břicho, zbloudilý šíp nebo nějaké to kouzlo a to je hned. Tedy zde stojím a vzdávám vám hold! Jsem Roderik Valentin třetí věhlasný dobrodruh a světoznámý obchodník. Člen a zakladatel Zlaté Pětice - nejúspěšnější obchodní společnosti všech dob! "

Dvorně se jim pokloním.

"K vašim službám!"

Nečekám, zda se ke mě někdo připojí a obratím džbánek do sebe.

"Hmm, to jsem čekal ze vévoda bude mít lepší víno."

Opět se rozvalím na své židli a se zájmem si prohlížím ostatní.

Beorin:
Jako plnohodnotná žákyně z kněžského chrámu jsi na hodinách Teologie pochytila i málo známou legendu o tom, že Zarren prý díky svému talentu začal psát jistý grimoár temných kouzel, která sám vymyslel. Jsou to prý ty nejstrašnější kouzla a rituály, jaké si může normální smrtelník představit. Touto knihou chtěl obdarovat svého otce Gangrena a více se prosadit v řadách rozsévání zla a temnoty. Gangren (i když jej sám splodil) totiž celý život Zarrena podceňoval a opovrhoval jím pro jeho smrtelnost. Zarren se tedy snažil otci jakýmkoliv způsobem zalíbit a doufal, že kniha kouzel mu v tom pomůže. K jeho smůle byl však zlikvidován dříve, než stihl grimoár dokončit a kouzla odhalit ostatním členům rodiny.
Zhruba před dvěma týdny se Ti zdál sen, ve kterém černý vlk s rudýma očima hledal stopu v nějakém temném chrámu. Po chvíli našel zvláštní spisy s ornamenty napsané lidskou krví. Vlk na spisy chvíli hleděl, poté je vzal do tlamy a odnesl do tmavé místnosti v chrámu, kde na zemi leželo bezvládné tělo. Spisy vlk položil na nehybnou hruď ležící postavy a poté hlubokým a strach nahánějícím způsobem zavyl. Dané zavytí Tě probudilo a tu noc jsi již nemohla usnout. Zatím Tě nenapadlo, co by tato vize mohla znamenat, nyní si však myslíš, že Orram, druhý z Gangrenových synů a patron pomsty, knihu objevil a snaží se (zřejmě bez otcova tušení) probudit bratra k životu a knihu společně dokončit…)

Roderik se snaží danou situaci trochu zlehčit, ale jde vidět, že příliš úspěchu nesklidil. Alespoň ne u léčitele Nasalema, který se na něj hned po burácivém smíchu nepříjemně zamračil:
"Máme tu nemocného člověka, pane Roderiku. Mějte prosím ohled na ostatní a ztište své hlasité projevy!"
řekl Nasalem káravým hlasem, který spíše zněl jako šepot mladého dítěte. Jeho ruce stále spočívají na hlavě nemocného muže, který je zřejmě duchem nepřítomný.

Mezitím sluha přinesl víno a poháry. Každému trochu nalil a poté na vévodův pokyn rychle zmizel – jde vidět, že víno zde hraje pouze formální záležitost, Anderon v této situaci nechce nechat nikoho opíjet.
Zatím čeká, až se pozornost všech obrátí na Brentala...

Pohár vína přivítám úsměvem a pozvednu jej a pkynuji jím Roderikovi, pohár přiložím k ústům a na poprvé nechám zmizet ve svém hrdle polovinu jeho obsahu.

"Výborně, už se plně soustředím jen na Vás vévodo."

Pohár položím zpět na stůl a svou pozornost upnu na ošetřovaného muže.

Vezmu pohár a napiju se.

"Má vcelku dobré víno."

Pohledem zkoumám raněného muže a snažím se zjistit co se mu stalo. Ale nemohu na nic přijít. Vezmu tedy do rukou pohár a upřeně se na něj zadívám. Lépe se tak budu soustředit na příběh raněného.

" A že bude zajisté zajímavý!"

S nelibostí se podívám na pohár vína.

"Nechápu jak tohle můžou tak chlemstat, jen se na to podívám a už mě bolí hlava."

Se zájmem si prohlížím uzdravovaného a uzdravovatele.

"To musí být trpět něčím velkým, když si zasluhuje takovou stálou péči. Třeba ten chlapík má lepru nebo mor, radši se budu držet dál, ať to ještě nechytnu. Nerad bych skápnul na nějakou prašivou nemoc"

Roderik pro sebe zabručí cosi o šartlatánech, ale není mu rozumět. Pak přecijen pohlédne, i když bez velkého zájmu na nemocného muže.

"Hmm, nemocného, nemocného. A co mu vlastně je? Nevipadá že by se chtěl dožít rána."

Roderik se uchechtne, i když v očích se mu na chvíli bleskne zájem a nečekaně i bolest. Ale to mohlo být jen zdání. Na venek vypadal, že ho osud - život nebo smrt onoho muže nijak zvlášť nezajímá. Zdálo se spíš, že by si raději dal ještě nějaké to víno.

Jakmile se napijete, zklidníte a Vaše pozornost se obrátí na Brentala, léčitel Nasalem od něj lehce stáhl ruce, slabá modrobílá záře pohasla. Brental chvíli nepřítomně hledí, poté se jeho oči zalesknou a navrátí se do nich inteligence a obezřetnost. Lehkým děkovným gestem pokývá léčiteli, který nyní svírá amulet bílé včely, symbol bohyně Eloine. Brental poté přítomným a kontrolovaným hlasem naváže na vévodův proslov a na Vaše dotazy. Mezitím co hovoří, dívá se postupně do očí nejen Vám, ale i Dorukovi a Anderonovi…
"Nečekal jsem, že se můj stav zhorší tak prudce, budu stručný, náš pán to nejdůležitější již řekl. Máme malou výhodu, že v okolí chrámu byl spáchán tak zrádný rituál, na který nemají obranu ani sami sesilatelé. Kouzlo spočívá v tom, že na dané místo padne kletba, která postihne všechny, kteří jsou v jejím dosahu. Moji přátelé a kolegové takto zemřeli, já byl jen postižen, ale je otázkou hodin, jestli mne kletba pohltí. Je to jistý druh černé magické plísně, která se postupně rozšiřuje po celém těle. V normálním případě člověk zčerná během hodin, já vydržel zatím pár dní…"
Na to muž zdvihl levou paži, kterou až dosud skrýval pod stolem. Ono to vlastně ani nepřipomíná paži, místo ruky je to spíše zčernalý suchý pahýl, kde z dlaně vystupují jen zbytky prstů. Scvrklá černá pokožka se loupe ve velkých strupech.
Pohled na toto Vás nenechává chladným a Brental si je toho vědom. Ruku okamžitě schová opět pod stůl a pokračuje:
"Tedy: trvá pár dní, než kouzlo na daném místě pomine a to nám dává jistou naději na protiútok. Proto jsem jel, jak nejrychleji to šlo. Jakmile daná kletba odezní, kněží se budou moci bez problémů do chrámu dostat. Není tam zrovna příliš pastí, nebo tajných míst, bude otázkou hodin, zda Zarrenovo tělo najdou. Kdybych jel s Vámi, ukazoval bych cestu. Takhle musíte vyhledat chlápka, který zůstal našemu společenství věrný. Ten chlápek žije ve městě Zlodějů. Nechá si říkat Merdel, ale jeho prvé jméno je Ljuboš. Je to Nivereňan a za svoje jméno se ve společenství ostatních stydí. Oni mají stejně všichni Nivereňané divný jména…"
odfrknul si s lehkým posměškem, vzápětí se však rychle vrátil k tématu:
"Město Zlodějů je znovu budováno na vypálených základech starého města. Merdela najdete v západní části, má tam někde dřevěnohliněnej barák. Ale pozor, nebydlí sám. Merdel Vás k chrámu zavede jen pokud Vám bude věřit, buďte tedy opatrní. Buďte vlastně opatrní v celém království Vyhnanců. Poslední dobou místní piráti a hrdlořezové skutečně dobře spolupracují, mají různě postavené hlídky a jsou velmi alergičtí na tajné špehy ze sousedních zemí. Nikdo tedy nesmí zjistit, že na jejich území vstupujete s pověřením samotného vévody Tanessie. Strhněte tedy z oblečení a výstroje všechny znaky místní společnosti – erby, hodnosti apod. a chovejte se jako oni, leda tak se k chrámu dostanete. Ještě než…"

Brental se uprostřed věty náhle zastavil. Jako na povel z jeho čela vyrazily kapičky potu a oči se opět zalily hávem nepřítomnosti. Lehce se dotknul levé ruky, kterou celou dobu schovával pod stolem, poté sklonil hlavu k nohám a začal se lehce třást "Opět se to šíří..." bolestně a slabě zašeptal. Léčitel Nasalem hbitě zareagoval, opět položil své ruce na Brentalovu hlavu a začal nahlas zaříkávat neznámé věty.

Anderon a Doruk na nemilou scénu hledí stejně jako vy, je jasné, že Brentalův stav je vážný. Nikdo mu však nedokáže přímo pomoci, Nasalem průběh kletby pouze oddaluje…

Roderik se zemrací a neco si zamumla pod vousy. Pak se zvedne odstolu.

"Zítra mi dejte vědět jak to dopadlo. Budu ve svém městském domě."

Namístě se otočím, nečekaje na odpověď odejdu ze sálu. Následován Argem.

Když Brental vyprávěl o strašlivém kouzle Nyctalus začal třeštit své černé oči, když ovšem Brental ukázal na odiv i svou ruku. Nyctalus začal rychle nervózně ohmatávat, mačkat a přebírat veškeré své ochranné amulety a něco blábolivě žvatlat.

"To jsem si mohl myslet zase ta magie, jak já ji nemám rád, ještěže mám tolik ochranných amuletů a talismanů na mě si nepřijde."

Během dalších slov Brentala co dělat dál se Nyctalus lehce uklidní. Nepřestává ovšem držet své talismany. Po Brenatalově poslední větě jen mlčky sedí a zírá před sebe v ruce tiskne amulety.

"Rituál s takovýmhle dosahem, hm, to může být velmi zajímavé. Ale nejsme si jistá jestli natolik, abych tam chtěla jet.. "

Zvednu se a přistoupím k Brentalovi a Nasalemovi a začnu zkoumat Brentalovu ruku.

"Opravdu poněkud nechutný pohled."

Načež odkráčí ke své židli a pořádně si lokne vína.

"No a já už se skoro začal obávat že nám půjde o život a zatím jdeme vyšetřovat nějakou plíseň, posypat to vápnem můžou i bez nás. Ocet by také myslím pomohl."

Pozorně jsem vyslechl muže, a jen na konci jeho řeči očima pohlédnul ke stropu a ušklíbnu se.

"Ale na druhou stranu zase to bude dobře zaplacené, nebo-li příště by mohla Rozárka přijít s kamarádkou."

Zhoupnu se na židli pousměji a vrátím se pohledem a myšlenkami k vévodovi.

"Dobrá, nejdůležitější už víme, ještě bych rád věděl..."

"Jak moc to bude o kejhák, protože si kuř že tohle chlapečku vévodskéj setsakra dobře zaplatíš."

"...co dostaneme na cestu? Jak si získáme důvěru Merdela? Jaké jsou naše možnosti obrany proti kletbě na místě? Jak dlouho musíme udržet chrám než dorazí posily a jestli bude problém s kněžími při přímém boji a jak nejlépe na ně."

Dokončím řeč a napiji se vína, přemýšlím co důležitého za informace by se nám ještě mohlo na cestu hodit.

"Co když dorazíme na místo pozdě? Máme se za nimi vydat?"

Opět se napiji vína.

"Tak snad všechno, ještě přebalit, za Rozárkou a vyrazit"

Pohodlně se opřu v křesle a vyčkám co se dozvím, případně jaké budou instrukce. Rukou si hraji s upínacími řemínky na nátepnících.

"Hlavně si nesmím zapomenout přihodit do vaku něco na plíseň, nerad bych aby mi smrděli nohy, schnít se smradlavejma nohama, to je možná horší než zemřít bez ženy a vína."

Hraji si tak s řemínky nátepníku a přemýšlím...

"Tak s tímhle bych uvítal pomoc od Eney, sakra, dal bych celého vévodu za jednoho Brentina".

Nyctalus přeruší své mlčení nepřestávaje svírat amulety.

"Já bych měl taky jen takovou všetečnou otázku. Jak poznáme, že už do chrámu můžeme vkročit, nikdo přeci neví jak dlouho ta plíseň působí, tak aby se nám nestalo něco podobnýho."

Letmo se podívám na Nyctaluse.

Hehe "Prostě Tě jako nejmenšího šoupnem napřed. A pak do Tebe budem něčím dloubat jestli už nám měkneš."

"S tím bude taky legrace, jééé to bude prima výlet."

Ještě než stihnete zareagovat na Brentalova slova, vévoda se lehce pootočí za odcházejícím Roderikem a suše dodá:
"Omluvte jej prosím, zapoměl Vám řící, že Městský dům nazývá vlastně naší latrínu. Je to ještě z dob, kdy tu sloužil jako hrdý voják ve službách mého otce. Při nedávném příjezdu do pevnosti se mi svěřil, že si z cest přinesl i nějaké zažívací potíže. Pokud jej tedy ráno nenajdete ve svých komnatách, víte, kde ho máte hledat..."

Po chvilce ticha dá Nasalem pokyn kapitánovi Dorukovi a Brentala magicky uspí.
"To co měl říct už řekl, nyní si jej musím vzít do plné péče, jinak rychle zemře!" řekl Nasalem směrem k vévodovi, ale tak, abyste to slyšeli úplně všichni.
"Samozřejmě, věnujte mu prosím veškerou pomoc, která je možná, zaslouží si to." odpověděl Anderon a jeho pohled se nyní plně zaměřil na Vás.
Doruk se zvednul a s léčitelem poté společnými silami bezvládného Brentala odnesli na nosítkách, které byly připraveny pro tento případ u zadní zdi.

"Doufám, že Vám budou stačit alespoň mé informace." podotknul vévoda, prohrábnul si vlasy a posadil se ke stolu.
"Rituál, který byl v okolí chrámu seslán není samozřejmě běžný a nesesílá se jen tak každý den. Myslím, že není důvod obávat se dalšího podobného problému."

"Alespoň v to doufám…"

"K tomu co se ptal pan Meridan, Merdelovu důvěru si musíte získat sami, podle toho jak ho znám, neuvěří ani dopisu zapečetěným mým prstenem. Zkusit napsat ho ale mohu.
Na cestu dostanete snad vše potřebné, pokud budete mít konkrétní speciální požadavky, samozřejmě se rozumě domluvíme.
Co se týká kněží, nevím, jak velká je jejich síla, proto doufejme, že se s nimi nestřetnete. A pokud ano, nikdo od nás jejich případnou smrt vyšetřovat nebude." Naznačil taktně vévoda, jak s kněžími naložit.

"Podle zkušeností jiných, kletba trvá několik dní, přibližně sedm až deset. Postižené místo má jasné hranice, všechno uvnitř je zčernalé a mrtvé. Pokud tedy stojíte za hranicí, nic se Vám stát nemůže. Jestli kletba stále působí bych si ověřil asi tak, že bych dovnitř kruhu něco živého hodil, třebas kytku. Pokud shnije, kletba stále funguje, pokud ne, můžete do chrámu…

Pokud na místo dorazíte pozdě, můžete se vrátit do města a poradit s Merdelem, nebo jít po jejich stopě (pokud budete mít dost odvahy). Je však možné, že kněží budou mít nějaké spojence i ve městě zlodějů. Pokud je najdete, můžete se od nich dozvědět další informace…"

"Doufám, že tomu teď rozumíte trochu víc, nerad bych se opakoval…"

Anderon se opřel o židli, založil ruce na prsa a pozorně čeká na vaši reakci...

Ještě chvíli si po vévodově řeči hraji s řemínky na nátepníku a převaluji si myšlenky v mysli.

"Hm..., hm..., hm... to by šlo. Myslím že šlo, určitě."

Ve tváři mám neurčitý úsměv přemýšlení, občas přejedu pohledem po všech v sále a nakonec pozoruji jak odnášejí uspaného Brentala.

"Dobrá tedy, vše je myslím jasné, dopis pro Merdela nám nedávejte, držme se rady Brentala nemít u sebe nic co by nás nějak spojovala s mocí této země."

Na chvíli se odmlčím, pohledem opět přejdu po všech přítomných, nakonec skončím u vévody a ještě chvíli setrvám jen u mlčení.

...

!%=%!

Udeřím dlaní do stolu, rázně vyprázdním pohár vína a vstanu z křesla.

"Tedy domluveno, za rozbřesku se sejdem u městských latrín."
...
"Abychom se ráno zbytečně nezdržovali......a hlavně teď když už mi skoro na dveře klepe Rozárka..."..., pane vévodo, očekávám že si ráno všichni můžeme vyzvednout ve stajích koně dobře připravené na cestu i s připraveným základním proviantem, za sebe žádám ještě několik šípů a ať prosím někdo zařídí abych si mohl ráno vyzvednout u léčitele, osobně, některé byliny, ostatní jistě také rádi doplní svoji výstroj aby jsme měli co nejvyšší šance splnit náš společný úkol."

Na moment se odmlčínm a o krok odstoupím od stolu.

"Pane Vévodo" ukloním se a otočím k ostatním "Za rozbřesku - dobrou noc."

Usměji se, na okamžik setrvám zda mi někdo z přítomných chce ješte něco říci. Otočím se a v tichosti ocházím za příjemnými chvílkami.

"Už jdu, už běžím, už si Tě rozšněrovávám....."

Roderik, dnes již po druhé, dost neomaleně rozrazil vstupní dveře do vévodova sálu.

"Tralalá...hmm..hmm.. dzzum..lalá.."

"Hohóóó! Svět se zdá hned o mnoho hezčí!"

Zvolám! Pak si všimnu, že jsem málem praštil dveřma do obličeje, skoro rozběhnutého, Meridana, s mírně nepřítomným výrazem.
Kouknu na něj.

"Né tak zhurta, kamaráde! Koukej co jsem pro nás našel!"

S rozjařenou tváří mu vrazím před obličej soudek vína, který jsem doposud svíral v podpaží.

"Musíme se na zítřek trochu napít a trochu se seznámit!"

Zazubím se od ucha k uchu.

"Na chobě jsem narazil na toho megika a toho druheho chlapka, fak si nevzpomenu na jméno, jak nesou našeho maroda pryč. No vlastně jsem o ně zakopnul. To už ten chlapík umřel?"

"Hehe kam ten spěch, hochu?"

Pak železným obětím vezmu Meridana kolem ramen a vedu ho zpátky ke stolu. Ani si neuvědomuji, že ho vlastně nesu kousek nad zemí tak, že Meridan na zem dosáhne sotva palci u nohou.

"Jo, taky jsem vám chtěl něco navrhnout. A věřím že vás to bude všechny zajímat. Bude to pro nás užitečné, uvidíte

Ne Meridanova slova reagoval vévoda kladně:
"Samozřejmě, pane Meridane, nechám pro vás připravit koně, budete mít však i povoz,"

"Vzhledem k velikosti pana Roderika, nemáme žádného tak velkého koně, který by jej bezpečně dovezl dále jak za zeď téhle pevnosti…"

"Vaše cestování bude tedy trochu pomalejší a nápadnější. Samozřejmě nechám v kuchyni připravit i nějaké potraviny. Další potřebnou výbavu, ve Vašem případě třeba šípy, si doplníte sami ráno ve zbrojnici. Léčitel a jeho pomocník budou k dispozici též, zařiďte si sami co potřebujete…"
Anderon se už už chystá zvednout ruku a popřát Meridanovi dobrou noc, když se najednou otevřou dveře opět s panem Roderikem.

"Co se to u všech rohatejch…"

Jakmile Roderik ukáže soudek s vínem a táhne Meridana zpět ke stolu, vévodův výraz se změní na naprosto chaotický.

"Bohové! On mi tady z toho udělá výčep…"

Během chvilky však nabere ztracenou sebekontrolu a podloží jí spontánním úsměvem.

"Alespoň že je dobrá morálka, v terénu bude potřeba…"

"Povězte, pane Roderiku, s jakým nápadem přicházíte a co nás všechny bude zajímat… Jste se z toho městského domu vrátil nějak rychle…"
opět se trochu pousměje, vzápětí však trochu zvážní, když se znovu podívá na soudek s vínem…

"Bohové, on sebral poslední soudek mého nejoblíbenějšího vína…"

S mírně udivený výrazem ve tváří se dívám na odcházejícího Meridana, vrazivšího Roderika a poté Roderika nesoucího Meridana zpět. Přemýšlím nad nejlepším plánem útěku z dosahu Roderickova železného rámě.

"I když ženu by snad takhle netáhl. Hm. Ne, nemyslím, on by si mě hodil přes rameno"

Pohledem si změřím soudek pod Roderickovým podpažím.

"Nu, pane Rodericku, mohu ti říkat jen Rodericku? Rádi si vyslechneme tvůj návrh a probereme ho. Přičemž myslím, že by bylo nejlepší ho probrat předtím než načnete soudek.

"I když při jeho konstituci to může být celkem jedno, ale Meridan je docela hubený. A rozhodně se netváří přívětivě. A to individuum vypadá že padne jak jen víno ucítí. "

" Ale myslím, že bychom s naším "seznamování" měli skončit v rozumnou hodinu, neboť každý z náš chce zajisté vyřídit nějaké soukromé záležitosti. Krom toho já ještě musím provést nějaké rituály, aby nám bohové byli příznivě nakloněni. Pak bych se také ráda podívala ještě jednou na pana Brentala, pokud by to šlo"

Lehce se ukloním směrem k vévodovy.

"Ráda bych si ho ještě jednou pořádně prohlédla, možná by nám to mohlo něakým způsobem pomoci"

"I když teda netuším jak, ale chci to ještě jednou vidět! Takovou možnost už , doufám, mít znovu nebudu!"

Načež se vyčkávavě zadívám na Rodericka.

Roderikovo počínání mně celkem překvapí, a i soudek mi není zcela lhostejný.

"No, je tak trochu hr, možná tak trochu chr."

Rozhodnu se to moc nehrotit a nechám se donést ke stolu. Počkám až se Roderik usadí.

"Výborně pane Roderiku, skvělí nápad, avšak jeho realizace se uskuteční beze mne. Na hluboké seznamování máme celou cestu až do města zlodějů. Jak jsem domluvil během Vaší nepřítomnosti, sejdeme se za rozbřesku u městksých latrín. Dobrou noc."

Naposled se ukloním vévodovi a přítomné společnosti a odcházím.

"Tak si říkám jestli jsem se neukvapil s tím hodnocením v hlavě to má trochu veliké, možná i malé, prostě špatná velikost."

Odcházím do svých komnat užít si noc s Rozárkou, kterou jsem si domluvil ve zcela jistě počestném domě.

Před rozbřeskem vstanu, zajdu do zbrojnice a vezmu šípy do počtu patnácti, a plus deset špiček, kdybych si chtěl dělat vlastní šípy, jednu záložní tětivu. U léčitele s doplním obvazy a vezmu nějaké hojivé či tišící byliny, které jsou účinné i po vysušení. S tím vším, svými věcmi a koněm počkám při rozbřesku na místě srazu. Předpokládám že to nebudou městské latríny, byl to žert, ale že se jedná o sraz v konírně. Podrobnosti bych nechal ve Tvojích rukou a Tvém uvážení.

Nyctalus jen udiveně kouká co se kolem něj děje. Vína se samozřejmě ani nedotkne a jen s námitkou:

"Já už mám pro dnešek dost."

se pokouší odmítnout část soudku co přinesl Roderik. Trápí ho však jiná myšlenka, kterou již vyřkl Meridan, ale vévoda ji šikovně zamluvil. Vyřkne ji polohlasem ale tak aby ji slyšeli všichni.

"Vím že naší povinností poddaných je poslouchat vaše příkazy Vaše milosti, ale za daných velice nebezpečných okolností, kdy nám půjde určitě vo kejhák co z toho kromě kamenný mohyly budume mít mi, pokud se toho dožijem a vrátíme se alespoň v použitelných částečkách na dožití žebráním u kostela?

Vévoda postupně odpověděl Vám všem.

Nejdříve se obrátil k Beorin:
"Klidně se s léčitelem poraďte jak umíte a Brentala si prohlédněte, pokud nám to jakýmkoliv způsobem pomůže, jenom dobře."

Poté se zadíval směrem k Nyctalusovi:
"Jsou mi jasné Vaše obavy, pane Nyctalus. Samozřejmě, že Vám tento, řekněme výlet, zaplatím. Už jste byl i v nebezpečnějších situacích, třeba nedávno, kdy nás všechny zradil Nemedag. Není jisté, co se v okolí chrámu stane, třeba to nic nebude a žádné kněží nenajdete. Vy tam jdete jen zjistit situaci. Zatím jste ještě tady, živí a zdraví. Pokud se prokážete jako schopný tým a lecčemus zabráníte, potom má štědrost bude samozřejmá…"

A odcházejícím Meridanovi popřál dobrou noc:
"Nechť Vám Veléa přinese klidnou noc, pane Meridane, dobře si odpočiňte a připravte se, ráno za Vámi nechám poslat sluhu.

A co se toho vína týče" prohodil k Roderikovi "já také nebudu. Pokud si chcete popít, tak jen ve svých komnatách, ne tady v úředním sále. A s mírou, nerad bych někoho z Vás tahal do sedla s kocovinou…"

Anderon dopil ze svého poháru a obrátil jej vzhůru nohama na znamení, že už nalévat nechce.
Očima přitom mířil přímo na Roderika…

Roderik jen pokrčí rameny, ať si Meridan jde. Zdá se že o něj v okamžiku kdy jej pustil ze sveho sevření stratil zájem.

"Hmm. asi jsem se nevyjádřil dost jasně. Nebo je natvrdlejší než vypadá. Nu co. Aspoň že vína na nás zbyde dost.Teda na mě."

Počkám až za Meridanem zapadnou dveře. Spokojeně poplácám soudek s vínem a při vévodově slovech se jen zašklebím.

"Nu dobrá, víno počká."

Odložím soudek na stůl a mírně, leč elegantně, se modrovlásce ukloním.

"Jistě vznešená Beorin. Stačí jen Roderiku."

"To platí i pro vás mistře Nyctalusi."

Kývnu ke zmíněnému mužíkovi.

Když se Roderikova mysl odpoutala od vína. Jeho tvář jako by mávnutím kouzelné hůlky ztratila veškerou rozjařenost.
Nečekaně se v jeho tváři na kratičký okamžik zračilo obrovské utrpení a jeho oči hleděli jako by napříč časem do dávných dob.

"Život je kruh a osudu neunikneš.. Ty starý bastarde! Zdá se, že jsi měl pravdu! Zdá se že ke mě budeš promlouvat i ze svého hrobu. Nu dobrá.Už nebudu utíkat. Dávej mi tam na ně pozor, příteli.."

Ale to se mohlo jen zdát.
Nyní byla v jeho tváři naprostá vážnost. Každému u stolu sedícímu na okamžik pohlédl z příma do očí. Ty jeho měly nezvykle intenzivně modrou barvu.

"Tak vážení, zdá se že nás čeká důležitý úkol. A čeká nás cesta do nebezpečných krajů. Cest do města zlodějů nebude žádný med a naše nenápadnost bude nejdůležitější. Alespoň dokuď tam
nedorazíme."

Roderik se posadil a podrbal, Arga ležícího u stolu, po hlavě.

"Pro to bude naším nejlepším maskováním má karavana která táboří před pevností."

Mírným gestem zarazím všechna "Ale" která ze zračila v okolo sedících tvářích.

"Má karavana i já jsem v tom kraji známý. Ach ano. Mé obchodní cesty často vedou i tímto směrem. Navíc díky několika obchodům a ..ehm.. drobným službám mám ve městě zlodějů pár "přátel" a díky tomu budeme mít s mou karavanou volnou a relativně bezpečnou cestu. Sice se čas odčasu oběví pár pošetilců kteří mou karavanu napadnou, ale mám s sebou 24 zkušených a dobře ozbrojených mužů kteří s námi pojedou jako stráž. Mám s ebou i několik různým zbožím naložených vozů které tam zpeněžím. A.."

Pohlédnu na vévodu.

"..lépe bude když zde naše přátele vybavím já, ze svých zásob. Zdá se že se blíží nebezpečné časy, můj vévodo a každý šíp či zbraň se může hodit i zde. Se svými muži jsem již prošel nejedním nebezpečím. A tato cesta pro ně bude už téměř rutina. Takže co se vybavení týká, postarám se o něj včetně proviantu. Nehledě na to, musím naše přátele i řádně obléknout. Pokud pojedou s karavanou Roderika Valentina třetího, nesmějí vypadat jako vandráci."

Trochu se ušklíbnu.

"Jen vás prosím, abyste je vybavil dobrými koňmi. Zvířata na prodej v mé karavaně tentokrát nejsou.
No a co se týká cesty, věřte že bude mnohem bezpečnější, než kdybychom vyrazili jen v malé skupince, mé karavany v tomto kraji se těší jisté....ehm.."

Mrknu očkem po vévodovi a tvářím se na okamžik jako nevynost sama.

"..jisté ochraně. Věřím že můj návrh přijmete. Připravím své lidi na cestu. A vás, přátelé, budu očekávat hodinu před úsvitem u hlavní brány."

Odložím soudek na stůl a mírně, leč elegantně, se modrovlásce ukloním.

"Jistě vznešená Beorin. Stačí jen Roderiku."

"To platí i pro vás mistře Nyctalusi."

Kývnu ke zmíněnému mužíkovi.

Když se Roderikova mysl odpoutala od vína. Jeho tvář jako by mávnutím kouzelné hůlky ztratila veškerou rozjařenost.
Nečekaně se v jeho tváři na kratičký okamžik zračilo obrovské utrpení a jeho oči hleděli jako by napříč časem do dávných dob.

"Život je kruh a osudu neunikneš.. Ty starý bastarde! Zdá se, že jsi měl pravdu! Zdá se že ke mě budeš promlouvat i ze svého hrobu. Nu dobrá.Už nebudu utíkat. Dávej mi tam na ně pozor, příteli.."

Ale to se mohlo jen zdát.
Nyní byla v jeho tváři naprostá vážnost. Každému u stolu sedícímu na okamžik pohlédl z příma do očí. Ty jeho měly nezvykle intenzivně modrou barvu.

"Tak vážení, zdá se že nás čeká důležitý úkol. A čeká nás cesta do nebezpečných krajů. Cest do města zlodějů nebude žádný med a naše nenápadnost bude nejdůležitější. Alespoň dokuď tam
nedorazíme."

Roderik se posadil a podrbal, Arga ležícího u stolu, po hlavě.

"Pro to bude naším nejlepším maskováním má karavana která táboří před pevností."

Mírným gestem zarazím všechna "Ale" která ze zračila v okolo sedících tvářích.

"Má karavana i já jsem v tom kraji známý. Ach ano. Mé obchodní cesty často vedou i tímto směrem. Navíc díky několika obchodům a ..ehm.. drobným službám mám ve městě zlodějů pár "přátel" a díky tomu budeme mít s mou karavanou volnou a relativně bezpečnou cestu. Sice se čas odčasu oběví pár pošetilců kteří mou karavanu napadnou, ale mám s sebou 24 zkušených a dobře ozbrojených mužů kteří s námi pojedou jako stráž. Mám s ebou i několik různým zbožím naložených vozů které tam zpeněžím. A.."

Pohlédnu na vévodu.

"..lépe bude když zde naše přátele vybavím já, ze svých zásob. Zdá se že se blíží nebezpečné časy, můj vévodo a každý šíp či zbraň se může hodit i zde. Se svými muži jsem již prošel nejedním nebezpečím. A tato cesta pro ně bude už téměř rutina. Takže co se vybavení týká, postarám se o něj včetně proviantu. Nehledě na to, musím naše přátele i řádně obléknout. Pokud pojedou s karavanou Roderika Valentina třetího, nesmějí vypadat jako vandráci."

Trochu se ušklíbnu.

"Jen vás prosím, abyste je vybavil dobrými koňmi. Zvířata na prodej v mé karavaně tentokrát nejsou.
No a co se týká cesty, věřte že bude mnohem bezpečnější, než kdybychom vyrazili jen v malé skupince, mé karavany v tomto kraji se těší jisté....ehm.."

Mrknu očkem po vévodovi a tvářím se na okamžik jako nevynost sama.

"..jisté ochraně. Věřím že můj návrh přijmete. Připravím své lidi na cestu. A vás, přátelé, budu očekávat hodinu před úsvitem u hlavní brány."

Odložím soudek na stůl a mírně, leč elegantně, se modrovlásce ukloním.

"Jistě vznešená Beorin. Stačí jen Roderiku."

"To platí i pro vás mistře Nyctalusi."

Kývnu ke zmíněnému mužíkovi.

Když se Roderikova mysl odpoutala od vína. Jeho tvář jako by mávnutím kouzelné hůlky ztratila veškerou rozjařenost.
Nečekaně se v jeho tváři na kratičký okamžik zračilo obrovské utrpení a jeho oči hleděli jako by napříč časem do dávných dob.

"Život je kruh a osudu neunikneš.. Ty starý bastarde! Zdá se, že jsi měl pravdu! Zdá se že ke mě budeš promlouvat i ze svého hrobu. Nu dobrá.Už nebudu utíkat. Dávej mi tam na ně pozor, příteli.."

Ale to se mohlo jen zdát.
Nyní byla v jeho tváři naprostá vážnost. Každému u stolu sedícímu na okamžik pohlédl z příma do očí. Ty jeho měly nezvykle intenzivně modrou barvu.

"Tak vážení, zdá se že nás čeká důležitý úkol. A čeká nás cesta do nebezpečných krajů. Cest do města zlodějů nebude žádný med a naše nenápadnost bude nejdůležitější. Alespoň dokuď tam
nedorazíme."

Roderik se posadil a podrbal, Arga ležícího u stolu, po hlavě.

"Pro to bude naším nejlepším maskováním má karavana která táboří před pevností."

Mírným gestem zarazím všechna "Ale" která ze zračila v okolo sedících tvářích.

"Má karavana i já jsem v tom kraji známý. Ach ano. Mé obchodní cesty často vedou i tímto směrem. Navíc díky několika obchodům a ..ehm.. drobným službám mám ve městě zlodějů pár "přátel" a díky tomu budeme mít s mou karavanou volnou a relativně bezpečnou cestu. Sice se čas odčasu oběví pár pošetilců kteří mou karavanu napadnou, ale mám s sebou 24 zkušených a dobře ozbrojených mužů kteří s námi pojedou jako stráž. Mám s ebou i několik různým zbožím naložených vozů které tam zpeněžím. A.."

Pohlédnu na vévodu.

"..lépe bude když zde naše přátele vybavím já, ze svých zásob. Zdá se že se blíží nebezpečné časy, můj vévodo a každý šíp či zbraň se může hodit i zde. Se svými muži jsem již prošel nejedním nebezpečím. A tato cesta pro ně bude už téměř rutina. Takže co se vybavení týká, postarám se o něj včetně proviantu. Nehledě na to, musím naše přátele i řádně obléknout. Pokud pojedou s karavanou Roderika Valentina třetího, nesmějí vypadat jako vandráci."

Trochu se ušklíbnu.

"Jen vás prosím, abyste je vybavil dobrými koňmi. Zvířata na prodej v mé karavaně tentokrát nejsou.
No a co se týká cesty, věřte že bude mnohem bezpečnější, než kdybychom vyrazili jen v malé skupince, mé karavany v tomto kraji se těší jisté....ehm.."

Mrknu očkem po vévodovi a tvářím se na okamžik jako nevynost sama.

"..jisté ochraně. Věřím že můj návrh přijmete. Připravím své lidi na cestu. A vás, přátelé, budu očekávat hodinu před úsvitem u hlavní brány."

Odložím soudek na stůl a mírně, leč elegantně, se modrovlásce ukloním.

"Jistě vznešená Beorin. Stačí jen Roderiku."

"To platí i pro vás mistře Nyctalusi."

Kývnu ke zmíněnému mužíkovi.

Když se Roderikova mysl odpoutala od vína. Jeho tvář jako by mávnutím kouzelné hůlky ztratila veškerou rozjařenost.
Nečekaně se v jeho tváři na kratičký okamžik zračilo obrovské utrpení a jeho oči hleděli jako by napříč časem do dávných dob.

"Život je kruh a osudu neunikneš.. Ty starý bastarde! Zdá se, že jsi měl pravdu! Zdá se že ke mě budeš promlouvat i ze svého hrobu. Nu dobrá.Už nebudu utíkat. Dávej mi tam na ně pozor, příteli.."

Ale to se mohlo jen zdát.
Nyní byla v jeho tváři naprostá vážnost. Každému u stolu sedícímu na okamžik pohlédl z příma do očí. Ty jeho měly nezvykle intenzivně modrou barvu.

"Tak vážení, zdá se že nás čeká důležitý úkol. A čeká nás cesta do nebezpečných krajů. Cest do města zlodějů nebude žádný med a naše nenápadnost bude nejdůležitější. Alespoň dokuď tam
nedorazíme."

Roderik se posadil a podrbal, Arga ležícího u stolu, po hlavě.

"Pro to bude naším nejlepším maskováním má karavana která táboří před pevností."

Mírným gestem zarazím všechna "Ale" která ze zračila v okolo sedících tvářích.

"Má karavana i já jsem v tom kraji známý. Ach ano. Mé obchodní cesty často vedou i tímto směrem. Navíc díky několika obchodům a ..ehm.. drobným službám mám ve městě zlodějů pár "přátel" a díky tomu budeme mít s mou karavanou volnou a relativně bezpečnou cestu. Sice se čas odčasu oběví pár pošetilců kteří mou karavanu napadnou, ale mám s sebou 24 zkušených a dobře ozbrojených mužů kteří s námi pojedou jako stráž. Mám s ebou i několik různým zbožím naložených vozů které tam zpeněžím. A.."

Pohlédnu na vévodu.

"..lépe bude když zde naše přátele vybavím já, ze svých zásob. Zdá se že se blíží nebezpečné časy, můj vévodo a každý šíp či zbraň se může hodit i zde. Se svými muži jsem již prošel nejedním nebezpečím. A tato cesta pro ně bude už téměř rutina. Takže co se vybavení týká, postarám se o něj včetně proviantu. Nehledě na to, musím naše přátele i řádně obléknout. Pokud pojedou s karavanou Roderika Valentina třetího, nesmějí vypadat jako vandráci."

Trochu se ušklíbnu.

"Jen vás prosím, abyste je vybavil dobrými koňmi. Zvířata na prodej v mé karavaně tentokrát nejsou.
No a co se týká cesty, věřte že bude mnohem bezpečnější, než kdybychom vyrazili jen v malé skupince, mé karavany v tomto kraji se těší jisté....ehm.."

Mrknu očkem po vévodovi a tvářím se na okamžik jako nevynost sama.

"..jisté ochraně. Věřím že můj návrh přijmete. Připravím své lidi na cestu. A vás, přátelé, budu očekávat hodinu před úsvitem u hlavní brány."

Nyctalus se lehce ušklíbne.

"Nemám rád ty zazobaný lidi, myslí si že jim patří svět"

"Jistě že s vaši nabídku přijímám, lepší kodrcání v karavaně pod ochranou ozbrojenců než ujíždění zběsile před bandytama. Za vybavení vám jisto jistě i poděkuji. "

"Však toho zazobanýho pracháče neubyde když se rozdělí, možná mu cestou pomůžu od pár drobností co by tížilo jeho bohaté svědomí."

"Ale do toho jak budu chodit voháklej, mi nikdo mluvit nebude. Budete se holt muset smířit, že pojedu tak jak jsem. Možná jsem ochoten vyměnit pár věcí, ale žádnýho nafrnenýho famfrnouse v kamaších za mě neuděláte. A ještě něco svůj plášť nevyměním ani za stádo zlatejch svišťů ten zůstane kde je a to na mých ramenou. Pane."

Skončí svůj ostrý dialog Nyctalus a přímím pohledem bezedné a hodně hluboké díry svých uhlově černých očí Roderika sleduje.

Nyctalus se lehce ušklíbne.

"Nemám rád ty zazobaný lidi, myslí si že jim patří svět"

"Jistě že s vaši nabídku přijímám, lepší kodrcání v karavaně pod ochranou ozbrojenců než ujíždění zběsile před bandytama. Za vybavení vám jisto jistě i poděkuji. "

"Však toho zazobanýho pracháče neubyde když se rozdělí, možná mu cestou pomůžu od pár drobností co by tížilo jeho bohaté svědomí."

"Ale do toho jak budu chodit voháklej, mi nikdo mluvit nebude. Budete se holt muset smířit, že pojedu tak jak jsem. Možná jsem ochoten vyměnit pár věcí, ale žádnýho nafrnenýho famfrnouse v kamaších za mě neuděláte. A ještě něco svůj plášť nevyměním ani za stádo zlatejch svišťů ten zůstane kde je a to na mých ramenou. Pane."

Skončí svůj ostrý dialog Nyctalus a přímím pohledem bezedné a hodně hluboké díry svých uhlově černých očí Roderika sleduje.

Pozorně si vyposlechnu proslov a spíše sama pro sebe si přikývnu.

"Ano, myslím že váš nápad Rodericku je velmi dobrý a pomůže nám jednoduše a nenápadně proklouznut kamkoli potřebujeme. Ani s oblečením problém nebude. V kněžském nepojedu, jednoduché praktické šaty se na tuto cestu určitě hodí více."

Poté se otočím směrem k podivné existenci jménem Nyctalus.

"Pane Nyctalusi, myslím že byste měl poslechnout Rodericka a obléci si něco, ehm, poněkud příhodnějšího. Již sám pan Roderick přitahuje spoustu pohledů, o mých vlasech nemluvě. Kdybych k tomu připočítala vaše.. odění... byli bychom až moc nápadní. Nikdo po vás nechce abyste nosil zlatem krumplované hedvábí, postačí snad jen o trochu lepší tunika a boty, pláště nás všech budou po pár dnech podobné tomu vašemu téměř k nerozeznání."

Pozorně si vyposlechnu proslov a spíše sama pro sebe si přikývnu.

"Ano, myslím že váš nápad Rodericku je velmi dobrý a pomůže nám jednoduše a nenápadně proklouznut kamkoli potřebujeme. Ani s oblečením problém nebude. V kněžském nepojedu, jednoduché praktické šaty se na tuto cestu určitě hodí více."

Poté se otočím směrem k podivné existenci jménem Nyctalus.

"Pane Nyctalusi, myslím že byste měl poslechnout Rodericka a obléci si něco, ehm, poněkud příhodnějšího. Již sám pan Roderick přitahuje spoustu pohledů, o mých vlasech nemluvě. Kdybych k tomu připočítala vaše.. odění... byli bychom až moc nápadní. Nikdo po vás nechce abyste nosil zlatem krumplované hedvábí, postačí snad jen o trochu lepší tunika a boty, pláště nás všech budou po pár dnech podobné tomu vašemu téměř k nerozeznání."

Vévoda Anderon se po Nyctalusových slovech lehce pousmál. Pozorně si vyslechnul ale vše, co jste říkali a poté promluvil:

"Docela by mě zajímalo, pane Roderiku, co myslíte tím pojmem “má karavana se těší jisté ochraně.“
Jezdit totiž s karavanou do země jako je Království Nikoho, je docela riskantní počin. Sice máte ozbrojený doprovod, přesto u něj nebudete vždycky a jakoukoliv případnou škodu, kterou na cestě utrpíte, nemohu nahradit. Navíc nevěřím, že kdejaký člověk si u Vás něco koupí. Proto Vám radím, pane Roderiku, ještě jednou si celou záležitost promyslete, mohlo by to přinést více škody než užitku. Je to však Vaše karavana, pokud tam přeci jen pojedete, budu Vám přát jen hodně zdaru..."

"Co se týče nápadnosti, paní Beorin, celá karavana bude tak nápadná, že nějaký plášť nikoho neohromí. Klidně bych nad tím mávnul rukou, stejně tak nad Vašimi vlasy, nebo Roderickovou postavou. Pokud totiž takto přijedete, stejně si Vás všichni všimnou, ať máte na sobě cokoliv…"

"Koně pro Vás samozřejmě zajistím, ráno budou připravené u stájí."

Anderon nakonec mávl rukou.

No, je to celé trochu bláznivý nápad, snad dopadne všechno dobře a kněží neudělají tolik škod…

Vévoda Anderon se po Nyctalusových slovech lehce pousmál. Pozorně si vyslechnul ale vše, co jste říkali a poté promluvil:

"Docela by mě zajímalo, pane Roderiku, co myslíte tím pojmem “má karavana se těší jisté ochraně.“
Jezdit totiž s karavanou do země jako je Království Nikoho, je docela riskantní počin. Sice máte ozbrojený doprovod, přesto u něj nebudete vždycky a jakoukoliv případnou škodu, kterou na cestě utrpíte, nemohu nahradit. Navíc nevěřím, že kdejaký člověk si u Vás něco koupí. Proto Vám radím, pane Roderiku, ještě jednou si celou záležitost promyslete, mohlo by to přinést více škody než užitku. Je to však Vaše karavana, pokud tam přeci jen pojedete, budu Vám přát jen hodně zdaru..."

"Co se týče nápadnosti, paní Beorin, celá karavana bude tak nápadná, že nějaký plášť nikoho neohromí. Klidně bych nad tím mávnul rukou, stejně tak nad Vašimi vlasy, nebo Roderickovou postavou. Pokud totiž takto přijedete, stejně si Vás všichni všimnou, ať máte na sobě cokoliv…"

"Koně pro Vás samozřejmě zajistím, ráno budou připravené u stájí."

Anderon nakonec mávl rukou.

No, je to celé trochu bláznivý nápad, snad dopadne všechno dobře a kněží neudělají tolik škod…

Vévoda Anderon se po Nyctalusových slovech lehce pousmál. Pozorně si vyslechnul ale vše, co jste říkali a poté promluvil:

"Docela by mě zajímalo, pane Roderiku, co myslíte tím pojmem “má karavana se těší jisté ochraně.“
Jezdit totiž s karavanou do země jako je Království Nikoho, je docela riskantní počin. Sice máte ozbrojený doprovod, přesto u něj nebudete vždycky a jakoukoliv případnou škodu, kterou na cestě utrpíte, nemohu nahradit. Navíc nevěřím, že kdejaký člověk si u Vás něco koupí. Proto Vám radím, pane Roderiku, ještě jednou si celou záležitost promyslete, mohlo by to přinést více škody než užitku. Je to však Vaše karavana, pokud tam přeci jen pojedete, budu Vám přát jen hodně zdaru..."

"Co se týče nápadnosti, paní Beorin, celá karavana bude tak nápadná, že nějaký plášť nikoho neohromí. Klidně bych nad tím mávnul rukou, stejně tak nad Vašimi vlasy, nebo Roderickovou postavou. Pokud totiž takto přijedete, stejně si Vás všichni všimnou, ať máte na sobě cokoliv…"

"Koně pro Vás samozřejmě zajistím, ráno budou připravené u stájí."

Anderon nakonec mávl rukou.

No, je to celé trochu bláznivý nápad, snad dopadne všechno dobře a kněží neudělají tolik škod…

"Vrrr!"

Roderikovi zajikřilo v očích a zvesela a bezstarostně se zasmál.

"Co se staráš, skrčku!?!? Nejednou jsem pro tuhle zatracenou zem, pro tebe i pro tvýho zatracenýho tatíka nastavoval krk a zdá se že ho budu muset nastavovat znova! Tak si hleď svých záležitostí a já si budu hledět zas těch svých!

"Můj pane, vévodo! Zdá se že jste ještě neviděl jak má karavana cestuje. Vězte že i po dlouhých cestách vypadají moji lidé ustrojeně a okázale. Navíc má karavana je poměrně malá Pouhých sedm vozů. Na každém dva poskoci a pár pomocníků s nedocenitelnými znalostmi. Každý z prvních šesti vozů hlídají čtyři zkušení, dobře vyzbrojení, jezdci. Sedmý vůz veze proviant. Karavana veze různé látky. Obyčejné i cizokrajné. Také koření z dalekých zemí. Nějaké zálesácké vybavení, zbraně, zbroj i šaty. Někdo by možná řekl: malé jmění. Pokud bych o tohle přišel, i když nevěřím že se to stane, nebude to pro mě nijak bolestivá ztráta."

Mírně překvapeně povytáhnu jedno obočí.

"Tvůj tatík býval bystřejší.."

"Zdá se, můj vévodo, že jste dost dobře nepochopil význam slova maskování."

"A nebo jsi hluchý a neposloucháš co říkám.."

"Jak jsem řekl, mé karavany i já jsme v tom kraji známí. A má karavana tudíš nebude nic neobvyklého. To znamená, že i když budeme viditelní z veliké dálky, budeme svým způsobem nenápadní. Nebude nikdo, kdo by předpokládal že se v mé karavaně nachází skupinka špehů na tajné výpravě. A to je pro nás momentálně nejdůležitější. Ve městě zlodějů, bude-li to nutné, se se svou karavanou rozloučíme a v cestě budeme pokračovat jak bude třeba."

Pohlédnu směrem k modrovlásce.

"Díky za vaše moudrá slova,lady."

"A vy, mistře Nyctalusi, nedělejte ze sebe hlupáka prosím, svou tvrdohlavostí a nechutí převléknout se do slušnějších šatů bude jen přitahovat pozornost. A ohrožovat naše bezpečí. Každý ví, že Roderik Valentin třetí nestrpí ve své karavaně trhany."

"Nebo bych tě mohl svázat, strčit do pytle a schovat do vozu. Mohla by to být legrace!"

Přátelsky se na mužíka usměju.

"A ještě jedna věc, má paní Beoryn, byla byste ochotna až tady skončíme, přijít za mnou do mé komnaty a pomoci mi v jedné soukromé poněkud choulostivé záležitosti? Nerad bych o tom mluvil tady před všemi. A byl bych vám opravdu velice vděčný."

Trochu se zašklebím a zmlknu.

"Už bych se docela napil."

"Vrrr!"

Roderikovi zajikřilo v očích a zvesela a bezstarostně se zasmál.

"Co se staráš, skrčku!?!? Nejednou jsem pro tuhle zatracenou zem, pro tebe i pro tvýho zatracenýho tatíka nastavoval krk a zdá se že ho budu muset nastavovat znova! Tak si hleď svých záležitostí a já si budu hledět zas těch svých!

"Můj pane, vévodo! Zdá se že jste ještě neviděl jak má karavana cestuje. Vězte že i po dlouhých cestách vypadají moji lidé ustrojeně a okázale. Navíc má karavana je poměrně malá Pouhých sedm vozů. Na každém dva poskoci a pár pomocníků s nedocenitelnými znalostmi. Každý z prvních šesti vozů hlídají čtyři zkušení, dobře vyzbrojení, jezdci. Sedmý vůz veze proviant. Karavana veze různé látky. Obyčejné i cizokrajné. Také koření z dalekých zemí. Nějaké zálesácké vybavení, zbraně, zbroj i šaty. Někdo by možná řekl: malé jmění. Pokud bych o tohle přišel, i když nevěřím že se to stane, nebude to pro mě nijak bolestivá ztráta."

Mírně překvapeně povytáhnu jedno obočí.

"Tvůj tatík býval bystřejší.."

"Zdá se, můj vévodo, že jste dost dobře nepochopil význam slova maskování."

"A nebo jsi hluchý a neposloucháš co říkám.."

"Jak jsem řekl, mé karavany i já jsme v tom kraji známí. A má karavana tudíš nebude nic neobvyklého. To znamená, že i když budeme viditelní z veliké dálky, budeme svým způsobem nenápadní. Nebude nikdo, kdo by předpokládal že se v mé karavaně nachází skupinka špehů na tajné výpravě. A to je pro nás momentálně nejdůležitější. Ve městě zlodějů, bude-li to nutné, se se svou karavanou rozloučíme a v cestě budeme pokračovat jak bude třeba."

Pohlédnu směrem k modrovlásce.

"Díky za vaše moudrá slova,lady."

"A vy, mistře Nyctalusi, nedělejte ze sebe hlupáka prosím, svou tvrdohlavostí a nechutí převléknout se do slušnějších šatů bude jen přitahovat pozornost. A ohrožovat naše bezpečí. Každý ví, že Roderik Valentin třetí nestrpí ve své karavaně trhany."

"Nebo bych tě mohl svázat, strčit do pytle a schovat do vozu. Mohla by to být legrace!"

Přátelsky se na mužíka usměju.

"A ještě jedna věc, má paní Beoryn, byla byste ochotna až tady skončíme, přijít za mnou do mé komnaty a pomoci mi v jedné soukromé poněkud choulostivé záležitosti? Nerad bych o tom mluvil tady před všemi. A byl bych vám opravdu velice vděčný."

Trochu se zašklebím a zmlknu.

"Už bych se docela napil."

Vévoda nesouhlasně zakroutil hlavou a obrátil se na Roderika:

"Já jsem pochopil, co znamená pojem maskování a jsou mi jasné Vaše úmysly, pane Roderiku. Snažil jsem se pouze naznačit, že můžete přijít k úhoně. Neříkal jsem, že Vaše karavana je špatně chráněná. Jen bych byl nerad, kdybyste zatahoval celou svou karavanu do mého problému a problému mých přímých podřízených. Kdyby se totiž Vašim mužům něco stalo, nechci, aby vina padla na má bedra. Věřím, že mě v tomto slova smyslu chápete a berete za své muže odpovědnost!"

"Jinak takový voloviny, jak kdo bude oblečený, si vyřiďte sami mimo mě…"

Vévoda nesouhlasně zakroutil hlavou a obrátil se na Roderika:

"Já jsem pochopil, co znamená pojem maskování a jsou mi jasné Vaše úmysly, pane Roderiku. Snažil jsem se pouze naznačit, že můžete přijít k úhoně. Neříkal jsem, že Vaše karavana je špatně chráněná. Jen bych byl nerad, kdybyste zatahoval celou svou karavanu do mého problému a problému mých přímých podřízených. Kdyby se totiž Vašim mužům něco stalo, nechci, aby vina padla na má bedra. Věřím, že mě v tomto slova smyslu chápete a berete za své muže odpovědnost!"

"Jinak takový voloviny, jak kdo bude oblečený, si vyřiďte sami mimo mě…"

Vévoda nesouhlasně zakroutil hlavou a obrátil se na Roderika:

"Já jsem pochopil, co znamená pojem maskování a jsou mi jasné Vaše úmysly, pane Roderiku. Snažil jsem se pouze naznačit, že můžete přijít k úhoně. Neříkal jsem, že Vaše karavana je špatně chráněná. Jen bych byl nerad, kdybyste zatahoval celou svou karavanu do mého problému a problému mých přímých podřízených. Kdyby se totiž Vašim mužům něco stalo, nechci, aby vina padla na má bedra. Věřím, že mě v tomto slova smyslu chápete a berete za své muže odpovědnost!"

"Jinak takový voloviny, jak kdo bude oblečený, si vyřiďte sami mimo mě…"

Překvapeně se podívám na Rodericka

"Ale zajisté, ráda pomohu jak bude v mých silách, Rodericku"

"To jsem zvědavá s čím chce pomoct... buď potřebuje požehnat karavanu nebo Městský dům"

Křivě se pousměji.

"Vévodo, když budete tak laskav, můžeme odejít? Myslím že vše potřebné je už domluveno a my si potřebujeme před cestou všichni odpočinout, nemám pravdu?"

Danou situaci není třeba více protahovat, vévoda souhlasně pokyvuje k Beorin a prozatím se s Vámi loučí:
"Vše důležité bylo řečeno. Nyní se můžete odebrat do svých komnat, sbalte si vše potřebné a dobře si odpočiňte. Ráno Vás vzbudí sluha. Nechť Vám Veléa přinese klidnou noc."
řekl Anderon a lehkým gestem ukázal směrem k východu. Sluha poslušně otevřel masivní dveře do sálu a čerstvý průvan zakmital plameny svíček. Nyní je pouze na Vás, jak strávíte zbytek noci…

Nyctalus naprosto přestal mít zájem o slibnou hádku s panem Roderikem. Myslel v tu dobu na jiné věci. Nevnímal proto urážlivé narážky Roderika a skoro i přeslechl Vévodova slova. Zamyšlen vstal od stolu pozdravil vévodu a jen letmo zavadil očima o ostatní osoby v místnosti a s nepřítomným pohledem se vydal do svého pokoje. V hlavě se mu honili vzpomínky.

Nyctalus došel do svého pokoje a s velikou představivostí si představoval svou pomstu, jež se snad brzy naskytne, dokud neusnul.

Ráno si narychlo sbalil snad veškeré věci co by mohl potřebovat a samozřejmě s jistým zpožděním a tudíž i se spěchem vyrazil k místu setkání.

"Tak jsme domluveni! Zítra hodinu před úsvitem před hlavní bránou!

Řekl Roderik naprosto klidným a téměř spúokojeným hlasem. A chystal se vykraočit směrem ke svým komnatám. Pak se zarazil. Bleskově se otočil a znovu popadl soudek s vínem.

"Má paní Beorin, byla byste tedy tak laskava a doprovodila mě?"

Roderik se mírně Beorin uklonil a tvářil se tak trochu rozpačitě.
Čekajíce na její odpověď, se připravil vyrazit do svých komnat.

"Tak jsme domluveni! Zítra hodinu před úsvitem před hlavní bránou!

Řekl Roderik naprosto klidným a téměř spúokojeným hlasem. A chystal se vykraočit směrem ke svým komnatám. Pak se zarazil. Bleskově se otočil a znovu popadl soudek s vínem.

"Má paní Beorin, byla byste tedy tak laskava a doprovodila mě?"

Roderik se mírně Beorin uklonil a tvářil se tak trochu rozpačitě.
Čekajíce na její odpověď, se připravil vyrazit do svých komnat.

"Vyražme tedy!"

Roderik s Beorin opustili místnost a byl na ně opravnu zajímavý pohled. Vedle Roderikovi obrovské postavy vypadala Beori drobně a křehce.

ak šli chodbou Beorin si prohlížela obrovitou postavu svého průvodce a nenápadně se snažila vymyslet, kudy by se dalo v případě nouze zdrhnout.

""Předtím mi tak velký nepřipadal, ale teď a ještě navíc s tím soudkem pod paží... vypadá jak obr který vyrazil na flám."

"Nuže, Beorin, vítej v mích komnatách!"

Zvolal zvesela Roderik po té co s Beorin vstoupili do prostorné místnosti.Nebylo tam mnoho světla. Jediným zdrojem byl, v prostřed pravé zdi hořící krb, zalévající místnost nijak intenzivním poblikávajícím hřejivým světlem, které jako by na zdech hrálo stínové divadlo. Hned v pravo za dveřmi Roderik popustil knot, na minimální plamínek stažené, olejové lampy. Rozhořela se a rázem bylo v místnosti mnohem jasněji.
Navzdory všem očekáváním nebyla nijak zvlášť zdobená. Na prostých kamených zdech viselo několik látkových praporů, připomínajícíc dávné bitvy. Přímo proti dveřím bylo okno se závěsy, jímž čas od času pronikla světla loučí, které nesli hlídkující strášní. V pravém rohu vedle okna byl masivní stůl s velikým, na první pohled pohodlným, křeslem. Na stole se vedle kalamáře s husím brkem, válelo několik smotaných, do úhledné pyramidky srovnaných, pergamenů.
Před krbem, v bezpečné vzdálenosti od plamenů, stál menší kulatý stolek. Na něm ležela šachovnice s nerozehranou partyí a vedle šachovnice stála karafa se dvěma keramickými poháry. Vedle stolku dvě veliká, červeně polstrovaná křesla stála na několika kolem krbu rozmístěných kožešinách.
Na jednu z nich se uvelebil Argo který dvojici neslyšně doprovázel pevností. Jakmile spatřil své oblíbené místo u krbu, proběhl mezi dvojicí, Beorin se při tom otřel o stehno a spokojeně si lehnul. Tohle bylo rozodně příjemnější místo. než zdejší kotce.
Posledním nábytkem v místnosti byla vlevo odedveří veliká dubová almara. Kdekdo by zde čekal postel. Ale místo ní byla na zemi, kde původně postel určitě bývala, naskládány hromady kožešin. Vzhledem k Roderikově postavě to bylo pochopitelné a hlavně rozumné řešení.
Celá místnost byla hezky poklizená a celkově působila příjemně a útulně.

"Přijměte prosím místo, Beorin."

S úsměvem a stále trochu rozpačitým výrazem ve tváři kývl Roderik směrem ke dvojici křesel.
Pak pověsil lampu, zhruba v úrovni očí dospělého člověka, na držák ve zdi, přímo vedle vedle krbu. Přelil část vína do prázdné karafy a posadil se do jednoho z křesel naproti Beorin.

"Smím vám nalít?"

Posadím se do křesla.

"Děkuji Rodericku, ale dnes večer potřebuji mít jasnou hlavu. Pohár na audienci mi docela stačil."

Zatímco odpovídám pozorně si prohlížím celou místnost. Pohledem se zastavím na Roderickovi a zkoumavě si ho prohlížím.

"Nuže Rodericku,co si ode mě přejete? "

"Ale má to tu hezké. Celkem skromná místnost na člověka jeho vzhledu. Čekala jsem to tu mírně přeplácané a zatím je to opravdu vkusné"

Podívám se na své společníky a pokývám hlavou.

"Pane Nyctalusi, přeji vám dobrou noc"

" A ne že v noci pláchneš!"

"Rodericku, jsem vám k službám.."

Kývnu hlavou ke dveřím.

"Jen doufám, že se od něj dostanu rychle. Ještě musím vykonat obřady a připravit se na cestu. A rozhodně se musím ještě umýt. Bůhvíjak dlouho se pak nedostanem k vaně. A to budu se třema chlapama.. to bude zase puch!"

Tak tedy Roderik a Beorin sedi v kreslech naproti sobe. Kdyz Modrovláska odmítá víno Roderik se tváří značně ukřivděně.

Beorin:
Vlemi se omlouvám ROdericku, ael bohužel při rituálech musím mít čisotu hlavu, Ale myslím že budeme mít dostatek času se společně napít po cestě.

Roderik
"Eh..inu vaše škoda."

Roderik ti přesto drobatko naleje, je to tak jeden doušek, to asi aby se necítil hloupě že pije jen on sám. Ale na druhou stranu vypada, že by ho něco takoveho určitě netrápilo. Pak nalije plný pohár sobě, jedním rychylým pohybem jej do sebe obrátí a hned si nalije další. "Tohle vévodovo "víno" snad ředí vodou nebo co.." Roderik pohoršeně zakroutí hlavou.

Roderik
"Hrajete šachy?

Se zvednutým obočím se dívám na vyprázdněný pohár.

Beorin
Bohužel, v šachách jsem nidky příliš nevynikala, a tedy je ani nehraji. SPíše mě baví Abalone, ael to je na jiou debatu. Vraťme se k meditu věci, Rodericku, proč jsem tady?

Roderik
Eh?

Roderik se tváří tak trochu zaskočeně. Pordbe se na hlavě.

Roderik
A co že to má být ten zatracený medit?

Beorin
Medit věci je něco jako jádro pudla... už chápeš?

Roderik se začíná tvářit poněkud ztraceně.

Roderik
Co s tím má společného mrňavej pes?

Beorin
myslím si - ehm, evidetně je to na něj příliš náročný.. to bude náročný celý. - nahlas - Prostě se tě ptám, co po mě chceš, Tváříš se velmi tajemně a já jsem opravdu zvědavá.

Roderikovi blesklo v očích. A tak trochu dychtivě vyhrkl:
"Vy jste něco jako léčitelka nemám pravdu??"

Beorin
Zatváří se trochu překvapeně a zároveňmírně polichoceně. No, dalo by se říci že mám nějkaé znalsoti, kterými mohu být případně k dispozici. Ehm.. Jde o ten váš Městský dům?

Roderik
Eh..Jak to sakra..Aha..jiste..vevoda. Trochu se Roderik zakokta. Ale pak, nabyde ztracené rovnováhy. "Vskutku." Šibalsky na tebe Roderik mrkne a zašklebí se."To určitě ten zatracenej vévodovo šarlatán! Nějak jsme si nepadli do oka. A když jsem pronesl jisou poznámku o jeho mužnosti a taky něco o jeho tváři, koňském zadku a jeho matce určitě na mě seslal nějaké prokletí. Určitě se teď mou situací náramně baví! Hmm A nebo je tou místní stravou, pořádného jídla se tu člověk nedočká." Roderik si povzdychne. Pak se plácne rukama do kolen a místností zaní jeho hlasitý ale naprosto srdečný smích. Pak se opět zašklebí a tak jako spiklenecky se k tobě nakloní přes sů a tiše praví: "Zdá se že se chystáme na hrdinskou výpravu a my budeme hrát hůavní roli. A bylo by poněkud nevhodné aby jeden z hrdinů vyrazil na výpravu s běhavkou." Křivě se usměje.

Beorin se zasměje.
Beorin
"Všimla jsem si že jste se s vévodou neviděli moc rádi. Ale myslím že jeho smysl pro humor není takovéo druhu aby tě poslaa na výpravu s běhavkou... ten by ybl spíš můj. NO ale můžu tě ukldinit. Zná jeden zaručený recept jak vyléčit nemocná střeva - ty jsou totiž ve většině případů hlavní příčinou běhavky. Je to velmi ejdnoduché a prosté,a el ne každý to zvládne. Poočku se na tebe podívám. "Myslíš že ty to zvldáenš?"

Roderik vyskočí na nohy a vyzývavě se na tebe podívá ahrdě praví: "Není žádné výzvy ve které by Roderik Valentin třetí neobstál! Dávno jsem se brodil krví a nasazoval vlastní život, ještě před tím než jste se narodila! Já.." Zarazí se. A nakonec zase jednou vybuchne hurónským smíchem. "Škadlíš mě maličká.." Namíří na tebe, obviňujic tě, prstem.
Zašklebí se úsměv od ucha k uchu.

Beorin
Usměje se na namířený rpst a rukou ho dokoní ze svéo výhledu. DObře, dkyž chceš.. Je ti prosté. První den léčby nebudeš jíst nic než polévku - a to nemyslím fazoalčku, myslím vodové polévky -. Další dny pak budeš jíst pouze ovesné placky nebo rohlíky, případně rýži (je už rýže..?) . ROzhodně ne žádné maso. Podívám se na obrovitou horu masa tyčící se nade mnou a zasměji se. Až tě to nejhorší přejd emžeš postupně začít jíst kousky ovoce, amsa a podobné, ale jen po troškách. A budeš pít řepíkový čaj, ten je nejúčinější. To je celé. jendoduchá léčba, což?
Ječště jednou se pro sebe zasměje a zadívá se na ROdericka..
Což mimochodem znemaná, že ten soudek co jsi si přinesl, můžeš zase při příští cestě na toaletu odnést zpět.

Roderik naparzdno otevrel a zavrel pusu abyl najednou bílý jako stěna.

Beorin se při pohledu na něj vyděsila. Je ti dobře? Posaď se než se svalíš... kdyžtak můžu zkusit připravit do zítřka nějaký lektvar, ael tohle by mělo opravdu největší účinnost. I když když tak na tebe koukám. dýcháš ještě?

Roderik

"Blab" pronesl duchaplně Roderik
a svalil se do kresla

Beorin
Beorin se starostlivě zvedne a jde tě zkontrolovat. No, ej to dobré, dýcháš. Takže to uděláme jinak. Zlus aspoň na pár dní omezit maso apít hjen řepíkový čaj, to sand zvldáenš, no a zbytek uvidíme.

Roderikovi se pomalu vrátila barva, napil se vína. A už vypadal zase normálně a vyrovnaně. Pak se zašklebil. "Chcete mě připravit o rozum sladká Beorin. Ale pokud to udělám, cestovat se mnou nebude nic příjemného, možná ani bezpečného."Vážně ti pohlédne do očí.
Roderikův pohled v tuhle chvíli není nic příjemného. V jeho očích se promítla spousta emocí. Ale to co ti utkvělo v paměti, nebyla jeho duševní nevyrovnanost, ani jeho rozjařenost. Ale byl to záblesk nekonečné bolesti a zároveň nekonečného vzteku. "Je to víno co drží na řetězu mého démona...moí minulost." Zašeptá a zahledí se do plamenů.

Beorin se pomalu zvedne z křesla a rozuřeně se na tebe odívá. "Ještě jednou mi řkeneš sladká a donutím tě vypín něco na co budeš vzpomínat ve zém cleý život! " Pak si opět pomalu sednu. Nu, souhlasíš tedy s mou léčbou? Omezit maso a víno - významně s epodívám na soudek - a pít hodně čaje? POdívám se ti do tváře. Nu, naše cesta by snad mohla přinést jistou úlevu tvé zmučené duši, aniž bys musel deně vypít hektolitry vína. SOtatně tak velký náklad bychom snad ani neuvezli. Budeš to muset zřejmě nějakk těch pár dní vydžet, než to přejde. Přáísně se na tebe podvíám. mylsím si - ajeje, tak to jedružinka divenj Meridan, vošjasltich Nyctalsu a ještě navíc opilec brečící nad svou minulostí, ach Veléo, kam jsem se to dostala??.

Roderik stále hledí do plamenů. A nějaký čas vypadá že ani neodpoví. Jeho obličej je nehybný oči tvrdé jako křemen hledí kamsi do dálky. Pak promluví klidným, téměř cizím hlasem: "Udělám co říkáte, Beorin. Ale varuji vás. Ať je to naposled kdy jste mi vyhrožovala. Vše co jsem vám řekl jsem řekl ve vší počestnosti. A mé chování k vám je od samého začátku vždy slušné a uctivé. Pokud se vám něco nelíbí, řekněte to v klidu a já se vám i slušně omluvím, pokud vás neúmyslně urazím." Roderik upře své oči do tvých. Byly tvrdé, nepříjemné a zároveň bez jakékoli emoce. "Ale zkuste mi znovu vyhrožovat. A bez váhání vás zabiju dřív než vůbec pomyslíte na nějaké zakjlínadlo." Roderik mluvil tiše a uplně vyrovnaně. Ale z každého slova čišela skutečná hrozba.

Beorin
Zneklidněle se na tebe dívám. "Top nebyla výhružka Rodericku, tobylo jen holé upozornění. A jsem ráda že jsem se takto dohodli. Nyxní mě tedy opmluvte, dju vám připravit lektvar. A vám důrazně doporučuji nepít další víno, jinak dnešní noc probdíte na toaletě, což zajisté naní ten ejlepší způsob trávení nocí. Tedy, přeji hzekou noc. Se vzpřímenými zády odejdu z místnosti. Venku se orpři o zeď - teda, coten má zase bou, viděla bych ho na žodláka s nějakou temnou romancí v minulsoti. ZVednu se apomalu jdu do své komatn Jasně, už to mám, musel zabít sovu cleoživotní lásku kvůli tomu, že mu nikdy neodpustila že zabil jejího manžela když on chtěl zabít jeho. Ona se s tím nevyrovnala a chtěla ho předhodit vesnické radě. A on ji raději zabil aby ji umlčel a aby utekl vyčítavým očí osusedů tak se dal navernovat. Hehe, to je ale příběh... opět celá rozesmátá kráčím zpátky k sobě a cesotu ještě o něoc přišperkovávám vymyšlený příběh.

Je ráno.
I když večer nebyl zrovna oslavný, zdály se Ti příjemné sny, ve kterých bys zůstal klidně dalších pár hodin. Vévodův sluha je ale přesný, rázné a nekompromisní zaklepání Tě probouzí, jakmile vyšlo slunce. Ještě chvilku omámeně hledíš po místnosti a nechápeš co se děje, vzápětí si však uvědomuješ, že tento den je počátkem něčeho nového, co Tobě a i ostatním na nějakou dobu zřejmě zkomplikuje život. Z dalšího přemýšlení Tě vytrhne opětovné rázné zaklepání.
"Jsi vzhůru, pane Nyctalus?" ptá se poslušně zvláštním přízvukem jižanský sluha, stále stojící za dveřmi. Ještě teď si asi vybavuje trapnou událost, kdy jen na polovic vzbudil mladého Anderonova syna, který díky tomu zaspal odjezd na slavný lov a nyní chce slyšet, že jsi natolik vzbuzený, aby v klidu pokračoval dále…

Je ráno.
I když večer nebyl zrovna oslavný, zdály se Ti příjemné sny, ve kterých bys zůstala klidně dalších pár hodin. Vévodův sluha je ale přesný, rázné a nekompromisní zaklepání Tě probouzí, jakmile vyšlo slunce. Ještě chvilku omámeně hledíš po místnosti a nechápeš co se děje, vzápětí si však uvědomuješ, že tento den je počátkem něčeho nového, co Tobě a i ostatním na nějakou dobu zřejmě zkomplikuje život. Z dalšího přemýšlení Tě vytrhne opětovné rázné zaklepání.
"Jsi vzhůru, madam Beorin?" ptá se poslušně zvláštním přízvukem jižanský sluha, stále stojící za dveřmi. Ještě teď si asi vybavuje trapnou událost, kdy jen na polovic vzbudil mladého Anderonova syna, který díky tomu zaspal odjezd na slavný lov a nyní chce slyšet, že jsi natolik vzbuzená, aby v klidu pokračoval dále…

Je ráno.
Večer byl pro Tebe velice příjemný a celou dobu spánku (když jsi se nevěnoval Rozárce) se Ti zdály příjemné sny, ve kterých bys zůstal klidně dalších pár hodin. Vévodův sluha je ale přesný, rázné a nekompromisní zaklepání Tě probouzí, jakmile vyšlo slunce. Ještě chvilku omámeně hledíš po místnosti a nechápeš co se děje, vzápětí si však uvědomuješ, že tento den je počátkem něčeho nového, co Tobě a i ostatním na nějakou dobu zřejmě zkomplikuje život. Z dalšího přemýšlení Tě vytrhne opětovné rázné zaklepání.
"Jsi vzhůru, pane Meridan?" ptá se poslušně zvláštním přízvukem jižanský sluha, stále stojící za dveřmi. Ještě teď si asi vybavuje trapnou událost, kdy jen na polovic vzbudil mladého Anderonova syna, který díky tomu zaspal odjezd na slavný lov a nyní chce slyšet, že jsi natolik vzbuzený, aby v klidu pokračoval dále…

Když se večer objevíš ve Tvém táboře se soudkem pod paží a nabídneš i ostatním, nálada u mužů se rapidně zvedla, avšak vzápětí opět poklesla, když jsi jim řekl, že brzy ráno opět vyjíždíte. Většina mužů je překvapena tak náhlým odjezdem, mnoho z nich by rádo vědělo, kam a proč se vlastně pojede. Jediný nadšenec je asi Allren, který chodí vedle Tebe a pořád se na něco ptá, zřejmě tuší další dobrodružství. Večer každopádně proběhne v poklidném veselí.

Přípravy na odjezd ráno začínají poměrně pomalu. V pevnosti Terha táboříte již pár dní a Tvoji lidé stihli trochu zlenivět. Navíc večer jste se dobře bavili na vévodův účet, takže některým mužům se ráno nechtělo vstávat. Ostřejší tón a větší důraz však všechny dostatečně popohnal. Dřív jak s východem slunce však nakonec nevyrazíte.
V průběhu příprav Vás průběžně navštěvuje vévodův posel s otázkami, jestli všechno probíhá jak má a jestli ještě něco nepotřebujete…

Počasí vypadá dobře, noc byla sice chladnější, obloha je však ráno stále jako vymetená, bez mráčků…

"Ano, už vstávám"

Posadím se na posteli, protáhnu se a chvíli zírám do tmy za oknem.

"Ranní vstávání nikdy nebylo pro mě. Ani v chrámu mě to nikdy moc nebralo. Ach jo, snad po cestě budem moci spát jak dlouho budem chtít.

Pak si vzpomenu na večerní rozhovor s Roderickem.

"No, aspoň budeme mít veselejší cestu, jestli se Roderick pokusí držet dietu. I kdy se na to moc nadšeně netvářil. Ale chlastat určitě nepřestane. Ajo, já zapomněla, on vlastně musí pít, aby zapomněl. Chudáček malá!"

Ironicky se por sebe ušklíbnu. Bloumám ospale po pokoji a přemýšlím nad tím co jsem zapomněla v noci zabalit.
Ukloním se směrem k oknu a pronesu tichou modlitbu k Velée. Prosím ji o ochranu na vestě tak, jako už včera večer.

"Zdálo se mi něco v noci? Ani si nepamatuju. Snad něco o knize? Vlkovi? Ne o tom se mi zdálo už dříve. Možná bych jim to měla povědět. Ale stále si tím nejsem úplně jistá. Ale jestli je to pravda, tak by nám to mohlo výrazně zkomplikovat cestu. Asi jim to řeknu dnes večer. To ještě nebudeme tak unavení cestou."

Při těchto myšlenkách se oblékám a omývám. Pak se rozhlédnu po pokoji.

"Sbohem pokojíčku. Spalo se tu hezky. Teď mě zase na nějakou dobu čeká v nejlepším případě hostinec. Ach jo."

Naposledy se rozhlédnu po pokoji, hodím si na záda ranec a odejdu z pokoje.

Během půl minuty jsem zpět, protože jsem si zapomněla stuhy do vlasů. A nehodlám chodit celou cestu v rozpuštěných. Je to značně nepraktické! Což mi připomene, že se musím zastavit před přijímací síní a vyndat z té hezké vázy svůj hřeben.

Cestou k váze si v duchu probírám obsah rance a zjišťuji, že mám všechno. Když vyndám i hřeben z vázy, jsem spokojená, protože jsem nic nezapomněla. Na prvním schodu mi dojde má chyba. Nevzala jsem si svou hůl!

"Já zapomněla hůl! Mojí půjčenou hůl! Mojí vzácnou hůl! Bože, na co jsem myslela! Musím rychle zpátky. Takže přijdu k bráně pozdě. Nojono, jsem ženská, co si budu namlouvat."

Prchám směrem ke svému pokoji, v rychlosti rozrazím dveře, popadnu hůl a běžím zpátky. Cestou na mě vyjeveně zírá služebnictvo, ale ani mi to nějak nedochází. Na dohled od brány se zastavím a klidným krokem jdu k bráně.

Opatrně vyklouznu zpod deky abych nevzbudil Rozárku a zárověň se ozvu sluhovy.

"Samozřejmě, již jsem vzhůru a chystám se být u chystán bít se za vévodu."

"Tak to vypadá že je po ranním postelové rozcvičce."

Obléknu se do cestovního a vezmu si ještě večer zbalený vak a vydám se do zbrojnice a k lečíteli pro poslední věci potřebné na cestu. Ve dveřích ještě pohledem přejedu po Rozárčiních křivkách a zabouchnu.

"Tento způsob noci, stal by se mi navýkovým."

Odcházím pro vše potřebné a pak na místo setkání.

Když vyndaváš hřeben z vázy u úřední síně, sluha se sice podivně kouká, na druhou stranu je tam ten samý jako večer, tudíž i ví, že jsi tam ten hřeben hodila a bez poznámky Tě nechá být…
Zvláštně si však připadneš až tehdy, když s vítězným povzdechem hřeben vyndáš a přímo proti sobě spatříš vévodu…
Anderon přišel téměř neslyšně a nyní stojí přímo proti Tobě. Téměř nehnutě stojí a pozoruje Tvou ruku s hřebenem. I když na něm jde vidět, že v noci málo spal, lehce se usmívá a tváří se příjemně.
"Doufám, že tady nic důležitého nezapomenete" mrkne spiklenecky na hřeben "a také doufám, že jste se dobře vyspala, madam Beorin. Vyřiďte prosím panu Roderikovi a ostatním, že bych s nimi ještě rád mluvil než odejdete. Vyčkejte tedy prosím v předhradí, než přijdu. Děkuji."
Po těchto slovech se Anderon ještě jednou krátce usměje a otočí se ke dveřím úřední síně…

Když pomalu přicházíš k bráně, kolem je docela rušno. Celá karavana je na nohách, Roderik vše připravuje také, zrovna řeší něco u jednoho vozu, zřejmě je poškozená oj.
Když se přiblížíš ještě blíž, ostatní si Tebe a Tvé hole nemohou nevšimnout a poočku Tě sledují…

Počasí vypadá přívětivě, i když v noci bylo trochu chladno, nebe je stále bez mráčků a slunce Vás za chvíli určitě zahřeje…

Slovní spojení “být uchystán bít se za vévodu“ sluha zřejmě nepochopil, poněvadž bylo poté za dveřmi dlouho ticho. Nakonec ale asi usoudil, že jsi vzbuzený a pomalu se odšoural pryč.

Když se připravuješ na odjezd, docela Tě překvapí celkový čilý ruch kolem pevnosti. Kromě služebnictva je vzhůru i celé předhradí a všichni muži, kteří přijeli s Roderikovou karavanou. Všechny stany, které byly rozmístěny pod hradbou se zabalují a karavana ožívá, zřejmě vyráží na nějakou cestu. Sám Roderik je mezi nimi a celkové přípravy řídí. Nyctaluse a Beorin však nikde nevidíš, na místě původního setkání nikdo není.
Potřebné vybavení (šípy a byliny) jsi sehnal bez problémů, léčitel i správce zbraní jsou k dispozici.
Tvůj kůň je připravený a osedlaný, je to krásný hnědák, jako stvořený pro loveckou výpravu. Už jsi na něm párkrát jezdil a místní podkoní to dobře ví, při předávání se potutelně usmívá.
Sice jsi připravený na odjezd, ale nikoho nevidíš, ani u latríny, ani u stájí.

Počasí Vám zatím přeje, i když v noci bylo trochu chladno, nebe je stále bez mráčků, slunce vyjde za nedlouho a určitě Vás pěkně zahřeje.

Pomalu přejdu ke karavaně, odložím ranec na zídku a rozhlížím se po ostatních. Přitom nepřítomně hladím hůl.

"Pánové"

odkašlu si a pokračuji

"Vévoda mne požádal abych nám vyřídila, že s námi chce ještě mluvit. Musíme tedy vyčkat jeho příchodu."

Pomalu přisotupím k Roderickovi

"Ehm.. Rodericku? Doufám že neruším. Tady máte váš lektvar . Doporučuji užívat třikrát denně. "

Slabě se usměju, ale raději se hned otočím a jdu pryč.

"No, radši na něj dneska nebudu moc mluvit.. Co vím jak se vyspal.. nebo nevyspal."

Odložím si vak na zem, obejdu koně a pozorně si jej prohlédnu, překontroluji podkování a upnutí postrojů, stejně tak i ohlávku. Nakonec koně pohladím po šíji a nad nosem.

"Výborně, podkoní opět dobře vykonal svou práci."

Za sedlo si připevním vak a přes něj svrchní oblečení a deku na noc. Nakonec ještě opět pohledem překontroluji koně a vsednu do sedla.

Otočím se k podkoníu.

"Díky."

"Kde jsou ostatní se svými koňmi, už si je vyzvedly?"

Pohledem zůstanu na podkoním a čekám co mi odpoví.

"Jo jo už se škrábu z pelechu."

Mírně nevrlým tónem odpoví Nyctalus na dotěrné bouchání otravného sluhy.

"Počkej chvilku za dveřmi zapálím si od tebe svíčku ještě je tma jak díře."

Nyctalus se začne probíjet přes cimru a jakoby naschvál rozestavěné věci, aby co nejvíce překáželi. Než se Nytalus dostane ke dveřím je slyšet spoustu rámusu, klení, padání věcí z výšky na zem a ještě větší klení. S vítězným výkřikem prudce otevře dveře až málem sfoukne sluhovy svícen.

" Puč to sem, jen si najdu tu svíčku."

Rychlým pohybem, vyrve svícen sluhovy z ruky a s velkým rámusem začne prohledávat pokoj. Po chvilce to vzdá, vezme si jednu svíčku ze svícnu a dá si ji na stůl.

"Tak jsem ji našel. Dík."

Vrátí ochuzený svícen sluhovy a rychle mu zabouchne dveře před nosem, až mu ten svícen sfoukl.
Nyctalus se rozhlídne po místnosti a začne pomalu balit. Nikdy s balením problémy neměl. Nikdy totiž neměl tolik věcí, aby se mohl rozhodovat co zabalit a co ne, nebylo tomu jinak ani teď.

"Hlavně si nezapomeň zase ty šipky do tý foukačky, aby to nedopadlo jako minule, kdy jsi ji celou dobu táhnul zbytečně. Nějakej jed snad ukradnu Roderikovi v tý jeho karavaně.

Poslední část myšlenky měla opovržlivý podtón. Oblékl se do svého tradičního oblečení, přes které si přehodil svůj dlouhý záplatovaný plášť.

"Ať si Roderik říká co chce do jinýho oblečení mě nedostane. Nějaký kamaše na sebe nevezmu nejsem žádný prdítko vrchnostenský."

Začal si kontrolovat svou oblíbenou výstroj a to dýky. Ujistil se, že má v každé skrýši jednu pečlivě schovanou. Už přeci jen má nějaké zkušenosti, že je svět poněkud lehčí, když víš že je vše na pravém místě. Člověk se tak vyhne spoustě komplikací. Do torny si přibalil ještě náhradní čepele.

"Budu muset ještě nějaký od Roderika získat. Tahle výprava bude asi dlouhá a nože se ztrácej setsakra rychle."

Dobalil si tedy svých pár švestek co měl. A ještě než odešel si naposledy překontroloval své amulety a pečlivě je po sobě rozvěsil. Když byl se svojí ochranou spokojen, vyšel lehkým krokem vstříc cestě, která možná povede k cíli, k pomstě nebo k něčemu úplně jinému o čem ještě ani nemá tušení.

Východ slunce je před Vámi, první paprsky pomalu dopadají na protilehlý kopec a osvětlují ranní oblohu.
Všichni jste již připraveni, muži z karavany jen dodělávají poslední potřebné věci.
Postupně se všichni najdete, Roderikovu karavanu nelze přehlédnout.
Nejdříve přiklusal na houževnatém hnědákovi Meridan, poté přišla Beorin, nakonec Nyctalus.
Když tam chvíli Nyctalus a Beorin postávají, nakonec si uvědomí, že si vlastně i oni mají vyzvednout koně, a proto se na chvíli zase vzdálí…
Beorin se vrátí na uhlově černé klisně, její černá hůl s koněm tvoří zajímavou a důstojnou souhru barev, kdežto Nyctalus ve svém obnošeném plášti a šedém strakatém valachovi vypadá spíše jako nějaký kejklíř z chudé vesnice. Nyctalusovi to však příliš starostí nedělá, svého koně moc dobře zná a ví, že barvy nejsou všechno...

Několik mužů z karavany Vás průběžně okukuje, dle jejich pohledů nelze určit, jestli jim o Vás Roderik něco řekl, pokud jim vůbec něco řekl. Nikdo se k Vám ale nemá, ani v dobrém ani ve zlém, takže Vám to zatím nevadí.
Pomalu se kolem Vás začal tvořit i houf místních zvědavců, převážně sloužících, kteří museli vstávat brzo a nyní chtějí vědět proč a kvůli komu se vlastně děly všechny přípravy.

Po chvilce se k Vám přišel i kapitán Doruk, jde na něm vidět, že v noci málo spal, snaží se však tvářit pozitivně.
"
Vypadá to na hezký den, doufám, že jich následující časy budete mít víc." popřál Vám symbolicky a dodal
"Vévoda tu bude každou chvíli… Máte všechno, co potřebujete?"

Ze stájí vyjedu již na koni, pomalu projíždím pevností, a pozoruji jak se lidé a pevnost probouzí do dalšího dne. Zastavím se za branou pozoruji hemžení karavany, když spatřím Roderika rozjedu se k němu. Jak pozoruji ruch všimnu si i pěšky blížících se ostatních členů naší družiny. Mírně zpomalím abychom se sešli u Roderika co možná nejsoučasněji, I tak dorazím o chloupek dříve než ostatní.

-- Meridan, ve srovnání s včerejším večerem, je téměř stejně oblečen , vyšší kožené boty, obyčejné kalhoty, kožený pásek bez přezky,na trupu lehká halena a košile s ohrnutými rukávy na vrch vesta. Na obou pažích nátepníky, kolem krku drobný přívěsek. Oblečení je v přírodních barvách. Vlasy má staženy pramínkem kůže a na hlavě má klobouk. Za sedlem má připevněné srolované další svrchní oblečení a je vidět i houně. Zbývá už jen luk a vak s věcmi který má Meridan připevněný také za sedlem. --

„No vida již se tu pěkně scházíme, ještě pana vévodu a by nám řekl na cestu něco povzbudivého, nějaký dvorský žert nebo tak.“

…

„Nebo třeba poplácat po zádech.”

Dojedu k Roderikovi, na první pohled je znát že mám pohodovou náladu, úsměv ve tváři a prostě pohodička.

„Zdravím Tě Roderiku, jaká byla noc a ranní probuzení po lahodném soudku?“

Rozhlédnu se a sesednu.

„Je vidět že při svých putováních samotou rozhodně netrpíš, tohle všechno…“ rozmáchnu rukama „…pojede s námi?“

Když k nám dorazí Beorin s Nyctalusem pozdravím i je.

„Tak pěšky jo? Je to dálka. Hm“

„Zdravím Vás Dámo a Pane…“ Neopomenou smeknout klobouk, spíše pro legraci než z galantnosti. „…měli by jste si vyzvednout koně ve stájích, podkoní je pro Vás již přichystal.“

Mávnu rukou směrem ke stájím. Zároveň se vrátím pohledem zpět k Roderikovi.

Nyctalus flegmaticky sedí ve svém sedle a nechává svého věrného, protivného koníka ať si zatím chodí jak se mu zachce. Není tedy nouze o různé strkanice. Kůň občas slyšící na jméno Fargo má hodně vrtochů. Jedním z nich je že rád otravuje lidi. Našel si tedy svoji oběť a to mladého panoše kterého kousl do zátylku a snaží se mu teď žužlat oděv.

"Fargo nech ho bejt najdi si nějakou jinou zábavu!"

" Už má zase hravou náladu to bude teda cesta"

Osloví koně laxně, ale důrazně Nyctalus. Kupodivu kůň poslechl, ale jen kvůli tomu, aby svého jezdce naštval tím že přejde rychle do klusu. Nyctalus má co dělat, aby se vůbec udržel v sedle. Nakonec po pár metrech balancování na hřbetě vrtošivého koně Nyctalus jako zázrakem skončil na svých nohou vedle pobaveného koně jenž vesele řehtal nad tím jak vyhodil svého pána ze sedla.

"Fargo ty býdná napodobenino koně, ty osle tohle už jsi fakt přehnal. Myslím že si s tebou budu muset promluvit z očí do očí."

Nyctalus uchopí koně za hlavu. Skloní mu ji a hněvivě se koni dívá do očí. Všichni přítomní na nádvoří sledují tuto scénu se zájmem co se bude dít dál. Někteří mají dojem jako by Nyctalus začal každou chvíli řehtat.

Nyctalus potichu, tak aby to nikdo neslyšel, šeptal, zatímco Fargovy jeho oči žhnou nezkrotnou vášní:

"Ty kusy vola kříženého s kachnou jak teď asi vypadáme, ano oba takhle si nás vážit nebudou a tebe ve stáji postaví k mezkům to by jsi chtěl?"

Kůň jen zastřihal ušima a z očí mu pomalu začali ustupovat ďábelské plamínky.

"Jestli si myslíš, že tímhle zapůsobíš na klisničky v okolí tak se pleteš, ani si tě nevšimnou, protože jim bude jasný, že když brzy skončíš na jatkách, když se budeš dál tak blbě chovat."

Fargovy oči vyhasly.

"Tak a teď na chvíli dělej způsobnýho, aspoň než vymažem vodsaď. Předvedem jim divadlo ať ví že se sovedeš taky chovat."

Nyctalus pustil Fargovu hlavu, kůň lehce zařehtal a lehce pokrčil přední nohy, aby jeho pán mohl lehčeji nastoupit. Pak spolu objeli několikrát nádvoří v přepychovém klusu. Nyctalusův plášť jakoby se splynul s barvou koně a tak spolu vypadali jako by byli jedna bytost. Dokončili svou spanilou jízdu u Boerin a její klisny. Fargo ji jemně strčil čumákem do čumáku. Nyctalus se uvelebil pohodlně v sedle a prohodil k společnosti:

"Je to sice mezek a mrcha, ale nikdy bych ho nevyměnil. Lepšího koně jsem nikdy neměl."

Se směsicí hrůzy a podráždění pohlédnu na Nyctalova koně.

"Ne! Proč zrovna doráží na mojí Sorilu! Vždyť z toho ještě dostane psotník! Tak ošklivého koně aby člověk hledal dalekohledem v myší díře! Může být kdovíjak rychlý a vytrvalý, ale vypadá jako by zrovna prolezl starým sklepem. Ono jaký pán takový krám.

Sjedu Nyctala pohledem. Chvíli to vypadá že něco řeknu, ale nakonec jen zavrtím hlavou a poodjedu kousek dál.

"Díky Beorin. Už se začínám cítit mnohem lépe, ale tvůj lektvar mi přijde jistě vhod."
Kývnu modrovlásce.

Roderik nyní stojí nedaleko svého stanu. Sluhovi jen kývl v odpověď a bezvýrazným obličejem sledoval jak se ostatní scházejí.

Kývnu na pozdrav přijíždějícímu Meridanovi.

"O soudek jsem se podělil zde s přáteli. A probuzení nebylo žádné. Tut neo cjsem nespal. Dohlížel jsem ne přípravu karavany. A ano tito všichni pojedou s námi. Tam kam máme namířeno jem já a moje karavana známí. Tudíš to bude nejlepší utajení jaké bychom si na naší cestě mohli přát."

Počkám až sem dorazí ostatní na koních.

"Hej hola! Přátelé!Než se vydáte na cestu, buďte prosím tak laskavi a zde z vozů si vyberte vhodné cestovní oblečení dle libosti. Ale oblečte se tak abyste se oděvem podobali členům mé karavany. Ať cestou nevzbuzujete nechtěnou pozornost. Jsou zde oděvy, zbraně, zbroj i zálesácké potřeby nač jen si vzpomenete! Moji lidé vám budou nápomocni."

Roderik ukazoval k jednotlivým vozům. Pak si příchozích přestal všímat a začal se věnovat karavaně. Roderik se tvářil přísně, hlasitě uděloval rozkazy a drsně nadával. I když jak se zdá ty nadávky byly jen ze zvyku. Celá karavana a každý její člen fungovali jako jeden skvěle seřízený stroj. A veškeré přípravy se děly rychle a bez zbytečného zdržování. Když byl Roderik s probíhajícími přípravami spokojený zmizel v posledním ještě nerozebraném stanu.

Nyctalus bez skrupulí seskočí z Farga a jde se přehrabovat ve všech věcí u kterých vypadá, že by se tam mohlo něco najít co by se mohlo hodit a vešlo by se to do příruční brašny, aby to zas nevypadalo moc nápadně.

Tak co tu máme, musím si ještě trošku dozásobit."

Nyctalusovi bystré trošku chamtivé očička těkají po věcech a hledají co by se mohlo hodit hlavně se soustředí na vrhací nože, foukačku a šipky do ní,...

" neuškodilo by taky najít trochu mazání aby holčičky kovový nerezly a dobře klouzali ze skrýší. Není horší věci než když se vám zasekne zbraň zrovna když ji potřebujete. Pak by se mi hodilo taková ta šikovná sada na rozdělání ohně. Možná i nový bagančata tyhle už jsou prošoupaný, ale co ty puchejře z nových bot, takže ještě fáče, no jo to mi připomíná doplnit si mojí soukromou lékárničku a nějakej jed by se taky šikl a ................................................................................

Ostatní vidí Nyctaluse jak s radostí děcka, co si hraje na piráty a rabuje špajz, běhá od jedný hromady věcí k další, všechno prohrabuje vytahuje věci a zase je tam vrací jak si to rozmyslel. Občas mu nějaký ten předmět vklouzne do tlumoku, ale opravdu jen málokdy. Pobíhá tam pobíhá a není snad jediné věci co by mu neprošla rukama.

Fargo si zatím běhá jak se mu zachce. Momentálně pocítil hlad, tak se snaží dostat k zásobám obroku.

Chvíli pozoruji Nyctaluse jak se přehrabuje v Roderikových vozech a jenom žasnu.

"Pane jo, on je z toho snad v extázi. Musím si pamatovat že si od něj nesmím dát podat nic ze svého tlumoku."

Stále sleduji Nyctaluse a jenom zírám.

" Pane jo, ..."

Nakonec přeci jen vykročím k jednomu z vozů a najdu si na sebe nějaké jednoduché a co nejvíce průměrné svrchní oblečení a navléknu to na sebe. A pokusím se sám sebe si prohlédnout.

"Pane jo, ..."

Poté co se mi podaří odpoutat pohled od evidentne nadšeného přehrabujícího se Nyctaluse začnu se rozhlížet po ostatních vozech až si všimnu vozu s evidentně ženským oblečením. Popojdu blíž a změním názor.

"To není oblečení, to jsou hadříky!" To si snad dělá legraci!!"

Nevěřícně se přehrabuju v oblečení na voze a marně hledám cokoli co by tolik nepřipomínalo průhledný hadříček velikosti kapesníku.

"To bych mohla rovnou cestovat v oficiálním rouchu!"

Zvednu z hromady cosi jako dva svázané kapesník pošité zlatými penízky a dole přepásané stužkou.

"A kam se obléká TOHLE? Vždyť ani nevím jak se to nosí, natož abych to nosila!"

Poté co přehrabu celý náklad se obrátím na Rodericka.

"Rodericku, obávám se, že tvou velkorysou nabídku zčásti nemohu přijmout. V tomto voze totiž opravdu není oblečení které by se dalo nosit na cesty. V tom bych se ani neukázala na veřejnosti. Ale tvou nabídku na vůz ráda přijímám."

"Aspoň se pořádně vyspím bez mužského chrápání, vrtění a tak dál."

Kapitán Doruk ještě chvíli čekal na nějakou Vaší reakci, ale když viděl, že jej všichni úspěšně ignorujete, takticky se vzdálil…

V předhradí je docela veselo. Poté co se většina jezdců z Roderikoy karavany seznámila s všudybýlkem Nyctalusem a jeho nevyzpytatelným ořem, už ho nespouští z očí a na každý předmět, který zmizí v jeho torně vrhají podezřelý a nevrlý pohled.

"Na obsah Tvého batohu si budu dávat pozor, chlapče…"

dá se přečíst z očí starého důstojného muže, který sedí na jednom z vozů a Nyctaluse důsledně pozoruje. Jiný muž – nějaký ozbrojený žoldák v sedle statného valacha však pozoruje pouze Beorin, z jeho šibalských očí a lehkého úsměvu se dá vyčíst pouze:

"No tak už se převlíkni holčičko, nahou kněžku jsem ještě neviděl… "

Zdá se, že Beorin je v okolí jediná dívka a jediná zástupkyně něžného pohlaví v celé karavaně. Všechny mužské pohledy se u ní tedy jistojistě zastavují…
Jediný Meridan zůstává takticky velice průměrný, a proto o něj moc lidí nezavadí…

Během hledání vhodného oblečení v Roderikových vozech si až po chvíli všimnete, že přišel vévoda Anderon. Přišel sám, bez doprovodu, jako kdyby se procházel v soukromé zahradě nějakého zámku a neměl chuť na společnost. Sice má na sobě úřední šat, jde však vidět, že nechce budit velký rozruch a celou akci zřejmě úmyslně zahaluje mlžným závojem. Možná ve svém okolí tuší zvědy, nebo jen nechce budit paniku…

Anderon nejdříve obdivně obešel celou karavanu, vyměnil pár pozdravů a slov s ostatními muži v okolí, během té doby často souhlasně pokyvoval hlavou. Teprve když všechny obešel, zastavil se u Vás, počkal ještě až se vrátí Roderik z posledního stanu a poté jen k Vám, lehce stranou, promluvil tichým hlasem.

"Docela dobrá týmová práce, Roderiku, není divu, že jste to dotáhl tak daleko." složil nejdříve malý kompliment směrem k probíhajícím přípravám v karavaně a poté se zadíval na Vás:

"Doufám, že jste si dobře odpočinuli a že je vše připravené. Mám jisté zprávy od Nasalema – Brental v noci sice přišel o celou ruku a ještě nemá doléčenou nohu, ale přežije. Je to po dlouhé době, kdy někdo tuto kletbu přežil a my nevíme jak je to možné. Pokud tedy najdete chrám, zkuste se také porozhlédnout po jakékoliv náhodné příčině, která by mohla způsobit, že Brental kletbu přežil. Jen to prostě zkuste, mohl to být cokoliv…

Ještě než byl Brental uspán, zmínil se ještě o tom, že dvou kněžím vykukovalo z pod rukávu na levé ruce nějaké tetování. Mohlo by Vám to možná pomoci při jejich objevení, nebo usvědčení…

Jinak jak bylo zmíněno, přibližně za alden po dnešním odjezdu mi dorazí další muži, které bych mohl poslat za Vámi jako vojenskou pomoc. Pokud to bude tedy možné, čekejte po východu Bellose za patnáct dní v lese, přibližně pět mil po proudu řeky - východně od města Zlodějů. Pokud se nesejdete, čekejte každý další den maximálně sedm dní po sobě. Když se nesejdete ani ten poslední, moji muži se budou řídit záložním plánem a budou Vás považovat za nezvěstné…

A ještě poslední věc. Nemyslím si, že pro pana Roderika je to nějak významné, přesto zde máte nějaké peníze pro potřebné náklady, úplaty, zásoby apod…"

Vévoda na konci věty odvázal tluťoučký měšec, který mu visel u pasu a nastavil ruku mezi Vás, ať si jej vezmete.

"Z mé strany je to tímto vše. Jestli máte nějaký dotaz, sem s ním, jinak Vám přeji hodně štěstí…"

Převléknutý se odeberu zpět ke koni a oddávám se pozorování okolního dění, když pravda to se v podstatě soustředí na Beorin.

„Tohle na sebe neoblékne, tomu nevěřím. To dříve políbí Nyctalova koně.“

Vyslechnu si Beorin a její volbu. A příjemně se bavím.

„Tak líbačka nebude.“

Když k nám dorazí vévodu odpovím mu na pozdrav a vyslechnu si jeho řeč. Nabízený měšec od něj vezmu a odsypu si z něj do dlaně odhadem čtvrtinu obsahu pak je podám Beorin. Poodejdu ke koni a peníze si uložím do tlumoku a vyskočím si do sedla.

„Já mohu vyrazit. - Doufejme že vše půjde co nejlépe a podle plánu pane vévodo, děkujeme za poslední rady. Zmínil se Vám Brental o nějakých podrobnostech tetování kněžích, alespoň zhruba tvar?“

"To tetování, pane Meridane nebylo vidět celé, prý tomu muži z pod rukávu vykukovaly dvě rovnoběžné čáry. Bylo to ale rozmazané a v rychlosti, takže nevíme, jestli to byly jenom čáry, nebo třeba nohy nějakého pavouka. Bylo to prostě jen shodné tetování u obou dvou, ani vlastně nevíme, jestli jej mají všichni, nebo jen někteří…
Na druhou stranu, osobně si myslím, že pokud už se s nějakým takovým člověkem setkáte, určitě to poznáte i bez toho tetování…"

Vévoda poté poodstoupil o pár metrů dál a začal diskutovat s kapitánem Dorukem, nechaje vám pohodlný prostor k odjezdu...

Chytím měšec, část z něj si odsypu do jedné z mnoha kapes na svých šatech a obezřetně jej podám Nyctalovi. Pak se podívám na vévodu.

"Říkal jste že je to po dlouhé době co někdo tuto kletbu přežil. Ví se kdy a kdo ji přežil naposledy?"

Pak si sundám brašny z koně, odhodím si z očí pramínek vlasů a podívám se na Rodericka.

"Rodericku, do kterého vozu si mohu složit své brašny? Měli bychom už vyjet."

Nyctalus již dokončil svou mravenčí prácičku a teď se rozhlíží, kde má vlastně toho svého koně. Než ho však stihl najít uslyšel jak cinkají mince a hned stál za Meridanem při rozdávání zlata. Vzal si pak od Beorin měšec a taky si odsypal, asi čtvrtinu a aniž by se víc díval hodí zbytek po Roderikovi.

"Mockrát děkuji, určitě je využiji dobře" Prohodil Nyctalus

Hned se pak začal rozhlížet, kde má opravdu toho koně. Fargo mezitím toho stihl opět hodně nemá ani smysl všechno tu popisovat, jeho poslední neplecha, v které ho zastihl a vyrušil Nyctalus, byla že si našel párek slípek které jen tak volně pobíhali a začal je honit. Asi se mu líbilo jak poplašeně kdákají a rychle máchají křídly nebo jim jen chtěl pomoct, aby se vznesli a uletěli pryč, kdo ví. Nicméně Nyctalus přišel ve chvíli, kdy už zoufalý majitel bral na Farga vidle.

Ale no tak no tak. To přece není zapotřebí. Fargo nech toho., řekl Nyctalus.

"Ta vaše bestie my tady plaší moje slepice teď mi nebudou vůbec snášet" Skoro řval majitel slepic. "Co teď budu dělat?" To mi pěkně zaplatíš nebo propíchnu tebe"

"Co se tak čertíš jde ti snad vo život ty slepičí prdelko. Myslíš že bys mě dostal? Já viděl už takovejch jako ty. Stačí na ně kejchnout a rozklepou se jim kolena." Odvětil trochu nakvašeně Nyctalus.

Mezitím si, ale okolí všimlo co se tam děje a odhalil se pán ďábelského zvířete. Než se Nyctalus stačil rozhlídnout už byl v obklíčení. Všichni přítomní se netvářili zrovna přátelsky a každý nakvašeným hlasem nárokoval náhradu za dílo neposedného koníka. Jeden chtěl, nové vědro, že mu ho kůň prošlápl, jiný zas nový řemen, že mu ho Fargo překousal. Lidí tam bylo na Nyctaluse až moc tak nezbývalo než poctivě zaplatit.
Nyctalus tedy vzal několik mincí co právě dostal od vévody a vyhodil je do vzduchu.

""Tenhle trik zabírá vždycky, jen většinou nejsou ty prachy"

Nyctalus se nenápadnou chůzí, odplížil k Fargovy. Rychle nasedl zarazil paty koni do slabin.

"Rychle nebo tě to bude hodně bolet až nás tihle dohoní."

Pošeptal koni do ucha Nyctalus, když se Fargo začal vzpínat, že tak rychlej pohyb není přeci nutnej.

Najednou tryskem vyrazili. Když míjel Vévodu a družinu jen spěšně zavolal:

"Jedu zatím napřed"

A profrčel kolem nich. Za Nyctalusem až k bráně ještě běžel houf rozzuřených lidí.

Roderik vyšel ze stanu. Při pohledu na něj každý z jeho karavany, i když na tento pohled byli zvyklí již řadu let, na chvíli ustrnul. Roderik vypadal vskutku impozantně, jako válečník z dávných hrdinských ság. Byl oblečen do masivní na první pohled velice kvalitní (a velice těžké) zbroje. Kroužkovová košile nezvyklé matně bronzové barvy, ale očividně se o bronz nejedná, mu sahala několik centimetrů nad kolena. V pase byla stažena širokým opaskem z hnědé kůže. Ramena mu chránily masivní pláty, kované ze stejného kovu jako jeho košile. Levý chránič byl navíc mnohem větší a chránil celou levou horní čtvrtinu Roderikova těla. Navíc na rameni vystupoval ještě další kus plátu který chránil celou levou stranu krku a spodní část tváře. Rukávy košile končili těsně nad lokty. Předloktí chráněná kovovými nátepníky s vykovaným ostřím, které se táhlo podél celé vnější strany nátepníku, u loktu zakončené nebezpečně vypadajícím hrotem s namodralu špicí.
Měl na sobě obyčejné, tmavě hnědé, jelenicové kalhoty a vysoké černé boty nichž měl přidělané kovovými pláty chránící celé holeně nárty i špičky.
Ale ze všeho nejimpozantnější byl roderikův obouruční meč. No i když meč - je to skoro dva metry dlouhá něco přes 20 centimetrů široká věc s podivně namodralím ostřím po obou stranách a s nepravidelně seříznutou špičkou - na straně, kde byla špička meče seříznuta v mírnějším úhlu, se táhlo ostří pouze do dvou třetin zbraně. Na plochých stranách zbraně se od prosté záštity a jílce táhla ,asi do jedné třetiny, menší prohlubeň ve které byly pocelé její délce vyryty podivné nic neříkající symboly. Touhle věcí, se kterou by měli dva statní muži co dělat aby ji vůbec zvedli ze země, Roderik párkrát švihl jako by to byl obyčejný lehký rapír. Kriticky si prohlédl bezchybné ostří a pak jej tisíckrát naučeným pohybem pověsil na důmyslný úchyt na zádech tak, že mu jílec trčel nad pravý ramenem a špice meče vyčuhovala na levé straně a přesto mu to nebránilo ohnout záda. Rozhlédl se po ostatních, chvíli pozoroval podivného, nikoli však v Roderikových očí ošklivéo, koně, který dělal neplechu mezi vévodovými poddanými.Pak se podíval k vozu kde stojí Beorin a všiml si nejednoho chtivého pohledu okolo stojících členů karavany.

"Do práce, holoto líná!

Zahřměl Roderik. Až se někteří poblíž stojící chytli za uši. Jeho hlas musel být slyšet snad až na druhém konci údolí.
Pak zařval znovu i když o poznání tišeji.

"Paní Beorin je naším velice váženým hostem. Jestli ještě někoho z vás uvidím jak nad ní slintá jak prašivej pes nad kostí, osobně mu to "rozmluvím" navíc se mi dude týden starat o démona! "

Roderikova slova měla vskutku magický účinek. Všichni ve spěchu vyrazili za svými povinostmi. A horečnatá činost v karavaně se stala ještě horečnatější.
Roderik spokojeně kývl a vydal se směrem k Beorin která se bezraně dívala na dámské oblečení.
Kdekdo by čekal že se Roderik nebude moci díky své zbroji a její váze příliž hýbat. Opak byl však pravdou, pohyboval se stejně elegantně jako by měl na sobě dvorský šat. Dokonce vystřihl Beorin bezchybnou dvorskou úklonu.

"Má paní Beorin, zde pro sebe prosím oblečení nehledejte. Již jsem si pro vás dovolil šat vybrat sám. Je pro vás připraven v mém stanu a čekají na vás i mé dvě, ehm, služebné, které vám pomohou se obléci. Šaty zde ve voze vzkutku nejsou pro někoho ve vašem postavení vhodné. Jsou poněkud příliž odhalující. Eh, tedy né že byste neměla co ukázat.."

Prohlédnu si Beorin od hlavy k patě a zpět.
..hmm..

"Šaty které pro vás mám se vám budou zajisté líbit. Prosím jděte do mého stanu. Mé služebné na vás již čekají."

Když dorazil vévoda, přesunula se pozornost všech k němu. Roderik mu uctivým pokývnutím poděkoval za poklonu a s vážnou tváří vyslechl jeho slova. Když vévoda ustoupil stranou, Roderik opět upřel svou pozornost k Beorin a nabídl ji že ji dovede ke svému stanu.

Podívám se nedůvěřivě na Rodericka, odhrnu si pramen vasů z obličeje a pak kývnu hlavou.

"Děkuji Rodericku"

"Bude se mi to líbit"

ušklíbnu se

"to těžko. Určitě to bude mít dlouhé vyšívané rukávy, osm spodniček, hedvábné střevíčky, vyšívané sukně a bůhvíco ještě. Prostě se v tom nebude dát pohybovat a už vůbec ne v lese. A jeslti se na mě ještě jendou takhle podívá tak mu vrazím hůl do oka!""

"Zaveďte mne tedy do mé "převlékárny", ať dlouho nečekáme. Mistr Nyctalus už nám zmizel, a pokud tu budeme ještě dlouho otálet, zmizí nám za obzor dříve než se nadějeme ."

"Což by mi ale vůbec nevadilo"

Roderik doprovodil Beorin ke svému stanu.
Počkal až zmizí ve vstupu. A popouhnal zbytek karavany k dokončení příáprav. Až Beorin. bude trvat už jen pár okamžiků než se Roderikův stan složí a celá karavana vyrazí na cestu.
Pak se Roderik odebral k zadní části karavany mimo dohled ostaních. Za několik okamžiků se z těch míst začal ozývat hluk a mírně histericko-panický křik, pak zaduněl roderikův hlas a za několik okamžiků se Roderik znovu objevil v sedle největšího koně jakého kdo kdy v tomto kraji viděl.Kůň byl přes dva metry vysoký, mohutný a svalnatý. Uprostřed hlavy měl bílou hvězdu a na každé noze bílé rousy.(takové ty dlouhé chlupy kolem kopyt, co mají například severští koně). A Roderika nesl stejně snadno, jako reoderik nesl svou zbroj i meč.
Roderik zavísk a s rozjařenou tváří pobídl svého koně do cvlau a několikrát objel celo karavanu. Po té zastavil u svého stanu a čekal doku se neobjeví Beorin.

Šaty jsou celé z tmavě modrého hedvábí a celé jsou jemě žíhané světlejší modrou. Dlouhá sukně na levé straně s rozparkem do půli stehna. Šaty jsou vypasované a v pase stažené uzkým, stříbrem jemě tepaným opaskem s rytými symboly.
Spodní lem sukně, rukávy, i lem kolem krku je bíle vyšívaný cizokrajnými vzory - velmi podobnými jako jsou na opasku. Šaty sice zakrývají téměř celé tělo ale jsou důmyslně střižené a ušité tak, že jemně podtrhují ženské křivky. Působí sice vleicve cizokrajně, ale zároveň velice elegantně. Celek doplňuje tenká stříbrná, drobnými safírky vykládaná čelenka, s jedním větším safírem uprostřed čela.

No těpic! V tomhle mám chodit po lese? To se hodí leda tak na ples! Ale možná s pár úpravama..."

Ze stanu se chvíli ozývá něco jako škubání a trhání. Poté se ozve pár zaklení a ze stanu vyjde Beorin.
Je oděná do dlouhých tmavě modrých šatů. Jsou velmi elegantní a ženské jen mají pár nedostatků. Někdo jim zcela zjevně odpáral lem sukně a rukávů, takže šaty teď končí u kotníků. A pak se také zdá, že ty šaty měly kdysi rozparek. Nyní je vidět pouze pár chvatných stehů.

"Myslím, že takhle už můžu vyjet. Dokonce se v nich dá i chodit bez nebezpečí, že o ně při nejbližší příležitosti zakopnu."

usměju se na ROdericka jako sluníčko.

Pak se vyhoupnu na koně, upravím si na zádech vak a mapy a do ruky vemzu hůl.

"Můžeme jet, pánové."

Jakmile Beorin vyšla ze stanu, byl to šok pro celou karavanu. Každý kdo se na ni podival zmlknul a ustal ve své činosti. Někteří se na Beorin zamračili, jiní si úlekem zakrili ústa.
Roderikovi ztvrdly rysy v obličeji. Pak se rozhlédl po ostatních.

"Zpátky do práce!"

štěknul, pak prudce pobídl koně a vyrazil k čelu karavany.

Jakmile Beorin vyšla ze stanu, poslední přípravy se dodělaly během dvou minut a celá karavana se postavila do řady.

Nyní, když se na konečné uskupení díváte z výše vašich koňských sedel, poprvé vidíte všechny Vaše krátkodobé společníky v plné kráse.

Karavana se skládá ze sedmi vozů, šest veze zboží, zbylý sedmý je zásobovací. Na každém voze sedí vozka a vedle něj další společník jako pomocník.. Jen na posledním zásobovacím voze nesedí kromě vozky nikdo.
Celou karavanu doprovází dvacet čtyři mužů na koni, včetně Roderika.
Je na Vás hezký pohled, na přepadení této karavany by bylo potřeba opravdu veliké a sehrané skupiny lidí.

Roderik nakonec pobídne koně, hlasitým povelem pokyne ostatním a karavana se pomalu rozjede. Vy následujete hned za ním.

Výjezd z pevnosti je lemován občasnými zvědavci, kteří si díky všemožným přípravám k odjezdu museli přivstat a teď pozorují, kvůli komu to bylo a co se vlastně děje. Kromě pár vyvolených zřejmě nikdo netuší, proč vlastně odjíždíte.
Vévoda Anderon stojí nehybně na nádvoří s rukama založenýma na prsou a pohledem upřeným na Vás. Kapitán Doruk je hned vedle a upřímným gestem Vám kyne šťastnou cestu…

Zatím máte dobré podmínky pro cestování. Na obloze je sem tam nějaký bezvýznamný mrak, slunce začíná příjemně hřát, občas vás zchladí lehký poryv větru. Cesta je vcelku kvalitní, kdysi to bývala často využívaná spojnice mezi Neosem a jižními městy a někteří vojáci tudy jezdí na obhlídky dodnes. Silnice je tedy zarostlá jen poskromnu a vozy mohou celkem bezpečně jet. Vaše koně jsou čerství a silní, po každém povolení uzdy téměř sami zrychlují.

Během pár minut dohoníte Nyctaluse, jehož už nyní nikdo neotravuje, pouze se ozvalo pár lehkých posměšků ze strany ozbrojenců, kteří si připoměli jeho rychlý odjezd...

V hlavě vám koluje spousta myšlenek a očekávání, příjemná vůně nespoutané přírody a zpěv ptactva na Vás však působí jako balzám a bez problému případné chmury potlačuje…

Po chvíli jízdy, když projíždíš okolo jednoho z vozů, potichu na Tebe promluví takový starý muž. Odhaduješ mu okolo šedesáti let, stálým cestováním na voze je trochu shrbený a šedivý, jeho hlas je však pevný a stále má jiskru v oku.

"Bez urážky, ale To s těma šatama jste neměla dělat. Šaty, které máte na sobě, mají... ehm měly opravdu vysokou cenu, pro Valentina měly větší hodnotu než celá naše karavana. Nejen svým původem, ale i tím, pro koho měly být. Valentin je chtěl dát jen ženě, která si je zaslouží a které si velmi váží...
On Vám to neřekne, ale nedivte se, když na Vás bude naštvaný...
Ale obraťme list, pokud se nemýlím, madam Beorin, byla Vám nabídnuta jízda na voze. Toto stále platí, můžete jet přímo se mnou, mám tu ještě jednu lavici, na které se můžete pohodlně usadit, pokud chcete...
A pokud byste něco potřebovala, slyším na jméno Wenneak..."

Stařec se pousmál a lehce mrknul. Společnice, která sedí vedle něj a která Ti pomáhala s oblékáním se pousměje též.
To, že čekají na Tvou odpověď nedávájí vůbec najevo...

Když poslouchám Weneakovu řeč, postupně rudnu, až na konci bych se nejradši zahrabala pod zem.

"To se mi zase něco povedlo. Ale stejně je to blbost dávat mi na takovou cestu dlouhé hedvábné šaty. Kdo má vědět že jsou nějaký úchvatný a pro Rodericka důležitý. Asi se mu budu muset omluvit. Jejej."

Podívám se na staříka na voze

"Děkuji mockrát za nabídku, určitě ji i využiju, ale Sorileeá byla už dlouho zavřená a ráda si protáhne nohy. Byť se mnou na hřbetě. "

Pobídnu koně, ale pak se na chvíli zastavím a počkám až mě Weneak dojede.

Děkuji že jsi mi řekl o těch šatech. Snad se mi ještě aspoň částečně povede napravit co jsem provedla."

Popojíždím okolo karavany a snažím se nenápadně se přidat k Roderickovi.
PO asi dvou hodinách se mi to povede.

Jedu vedle tebe a tvářím se značně zaraženě. Občas to vypadá že něco řeknu, ael pak jen potřesu hlavou a jedu dál.

Pak se nadechnu.

"Rodericku, víš, chtěla bych se ti omluvit za ty šaty. Zachovala jsem se neuctivě když jsem je.. poničila. Udělala jsem to čistě z toho důvodu, že mi prostě na výpravu nepřijdou vhodné svou délkou. Tak jsem je zkrátila. V určitých ohledech jsem velmi praktická a neberu ohledy na ostatní. Doufám že mi odpustíš. Opravdu jsem tě nechtěla jakkoli urazit či zneuctít. Velmi si vážím tvé pozornosti. Chápu že mě asi teď nevidíš rád a ještě pár dní tomu tak zřejmě bude, ale pokusím se to vynahradit. Nevím sice teď jak, ale doufám že se mi to nějak povede. "

Sklopím hlavu a dívám se do země.

Po pár hodinách jízdy vyjedete z lesa na otevřenou krajinu. Jen travnaté pláně vás obklopují, na pravé straně z východu ze země stoupají první štíty Prašných hor. V dáli se pase početné stádo jelenů a laní, občas přes cestu přeběhne nějaký zajíc. Pokud cesta bude ubíhat bez problémů, za nedlouho budete opět v lese, projedete pod první horou a v Neosu budete ještě před setměním…
Ozbrojený doprovod nejdříve udržuje obranou formaci, když ale vyjedete na otevřenou louku, formaci rozpustí a chlapi si mezi sebou povídají.
Je dobrá nálada, vojáci se baví o nejrůznějších oplzlostech a sdělují si historky, které by se měli říkat pouze večer bez dámské společnosti… Jste však ale příliš blízko na to, aby se k vám všechno nedostalo…
Tuhle jeden voják povídá ostatním:
"Před měsícem ke mně do stanu přišel tady Banar a říká: „Ty Holbene, já mám problém. Zrovna teďko se pokoušim vohoblovat támhletu štětku, ale nějak se mi nechce postavit.“ Tak mu řikám aby přišel i sní, že se na to podívám… Hehehe… No a když přišli, tak jsem tý štětce řekl aby se úplně svlékla a lehla si na zem... Tak Vám ji začnu obcházet, no a uvědomil jsem si, že buď jsme na tom stejně voba, nebo ona byla tak hnusná, protože mě se nepostavil taky…"
Na to se většina lidí z blízkosti začne smát a Holbena a Banara začnou plácat po zádech, div že nespadnou z koně. Vzájemné škádlení se okamžitě rozšiřuje a do rozhovoru se zapojují i další jezdci…
"My víme čim to bude… u nás nejsou ošklivý štětky…"
posmívají se chlapům a pokračují…
"Hele, když jsme u toho, to tuhle jsme s Banarem a Holbenem seděli u vnější palisády v Messao a najednou šla kolem nás taková fakt pěkná dívenka. A Holben hned hrdě říkal: "Tak pánové, tuhle kočku jsem včera pěkně přeříznul…" No a hele ona nás slyšela, normálně se otočila a řekla: "Pouze přepižlal, pánové…!!!"
Další vlna smíchu se rozlehne po karavaně a Holben viditelně zrudne. Jde však vidět, že se nehodlá vzdát a rychle se brání:
"Hele, víš jakej je rozdíl mezi normálním chlapem a pořádným chlapem? Normální chlap si nechá s rukama za hlavou provést orální sex a pak se zeptá: "Tak co, jakej jsem byl?"
Pořádnej chlap si taky nechá provést orální sex, ale nepostaví se mu, tak poplácá dotyčnou po tváři a povídá: "Stává se ti to často, brouku?"
Jde vidět, že Holben tímto vtípkem moc neuspěl, avšak okamžitě zareagoval další vojín na koni a na všechny hlasitě povídá:
"Hele a chlapi víte, proč Holbenovi jeho stará neříká když má orgasmus? Protože by ho musela vždycky volat, když je někde pryč…"
Vlna smíchu se rozšíří ještě o další vozy a vojáci se smějí, až jim rudnou tváře. Holben si však toto už nenechal líbit, pobídnul prudce koně a za drzým kolegou vyrazil. Ten však zareagoval stejně rychle, také pobídnul koně a oba tryskem vyrazili dopředu, zanechávaje za sebou pouze prach a Holbenovy kletby…

Ještě několik hodin jedete na otevřené pláni, Prašné hory míjíte postupně z jižní pravé strany směrem na sever. Sluníčko hřeje celou dobu. Sice je to na jednu stranu příjemné, občas byste ale uvítali nějaký ten stín. Nakonec přeci jen odpoledne zajedete do lesa, kde je příjemněji.
Těsně před lesem se Vám ještě ukáží první obrysy kdysi hrdého města, jehož sláva je nyní už dávno pryč...

Poklidným tempem projíždíte lesem až k bývalému městu. Zde je cesta o poznání horší než na pláních, je více zarostlá kořeny a trávou, tudíž nektěrý vozka občas zakleje, protože na kozlíku skáče jak řehtačka okolo ozubeného kola.
Až v podvečer, okolo sedmé hodiny se před Vámi otevře pohled na staré město Neos...

Okolo města stále stojí zbytky kamenných hradeb, které všem připomínají sílu i zbytečnost zároveň. Zničení Neosu bylo totiž dosaženo lstí, nikoliv hrubou sílou. Piráti a zlodějové tehdy tajně vnikli do města a úkladnými tichými vraždami zlikvidovali nejdříve všechny vedoucí osoby a teprve poté se střetlo se zbylým vojskem, přímo ve městě.
Nynější vzhled města odpovídá jen tomu, že většina použitelného stavebního materiálu byla rozkradena a odtáhnuta do nitra Království Vyhnanců. V těch ještě použitelných domech dnes přebývají už jen nadšenci hledající poslední rubíny v řece, nebo zoufalci nemající možnost ukrýt se někam jinam.

Když přijedete k bývalé bráně, město se na první pohled zdá úplně opuštěné. Nikoho nevidíte a neslyšíte, s mírným zafoukáním větru občas jen zašustí nějaké křoví v sutích domů. Jinak je zde pouze nepříjemné ticho, skoro jako kdyby se zastavil čas.
Předsunutý hlídkový jezdec se však vrací se zprávami, že ucítil trochu kouře od neznámého ohně a mezi zdmi domů zahlédl nějakého člověka, který se rychle schoval.

"Jaké jsou rozkazy, Valentine?" zeptal se drsný žoldák Sebastian.

Pohlédnu dolů na Beorin a s bezvýraznou tváří poslouchám co mi říká.

"Nepraktické!?!?! Až do města zlodějů jsi měla ject na voze, jak jsem říkal na začátku, ty káčo jedna! Grrr! Všechny jste stejný.."

"Ty šaty nesly jméno: Měsíční svit a jsou jen tvoje, Beorin. To jak s nimi nakládáš je tvá věc.

Dostala se Beorin odpověď. A vypadalo to, že víc Roderik neřekne.

Cestou Roderik naslouchal svým společníkům jak se baví a občas se jejich vtipkování usmál. Ale zdálo se že úsměv je trochu nucený a tím že se nezapojoval bylo ostatním jasné že nemá dobrou náladu. Jedniný opravdový úsměv ukázal poze tehdy, když si občas povídal s jedním mladíkem. Nomohlo mu být víc než patnáct. A k Roderikovi se choval s o trochu menším respektem než ostatní. I když to byl vzkutku ještě mladík. Ramena měl široká a ruce svalnaté. A nebylo divu. Kdykoli se zastavilo na krátkou přestávku k občerstvení tažných zvířat. Chlapec vždy s některým s žoldnéřů, nebo i s Roderikem trénoval techniku boje s mečem i střelbu z kuše.

Když Roderik dostal zprávu od zvěda. Vydal rozkaz k zastavení karavany.

"Sebastiane, ať jsou muži v pohotovosti. A buďte ostražití. Ruiny města objedeme. A vyhneme se zbytečnému kontaktu s jeho obyvateli. Nerad bych aby nám někdo poslal pár šípů ze zálohy. Jinak obvyklá strategie: Na vozech ať mají připravené kuše. Chlapy ať jedou v obrané formaci, ale buďme připraveni případně vyrazit do útoku. Pokud vyrazíme do útoku my, čtyři muži co dokáží nejlépe sřílet zůstanou v záloze."

Meridan během dne jel v karavaně na různých místech, podle chuti. Občas také přidal nějaký vtip nebo prohodil několik slov o běžných tématech s lidmi v jejichž společnosti zrovna jel. Krátce se i optal kde všude karavana cestovala a jak to v ní funguje, přeci jen si myslí že by se to mohlo hodit v případě spolupráce na společném dění, určitě lepší než zavazet nebo okounět tam kde se dá pomoci.

V blízkosti města Meridan mluvení omezil a soustředí se na dění v okolí, v podobných místech do dnešních dnů nemíval zvykem být viděn tak okatě. Pohybuje se spíše kolem vozů aby měl v případě ohrožení krytá záda, i když při pohledu na Roderikovy zbrojnoše tuší že by v boji opuštěn nezůstal.

„Tak mne tak napadá že ani nevím co to tahle karavana veze, musím se zeptat při nějaké příležitostí.“

„Neos…, už bych jej měl raději za sebou.“

Když se karavana začala přibližovat k městu Nyctalus do téhle chvíle lehce nesvůj najednou ožil a už se těšil do města. Vyrazil proto s radostí k přední částí karavany.

" Už se těším dovnitř, i když město vypadá opuštěně, mít kolem sebe zdi bude přeci jen lepší než jen volný prostor"

Když však přijela předsunutá hlídka a Roderik začal vydávat své paranoidní rozkazy Nyctalus znejistěl.

"No možná si chuť na průzkům nechám zajít, sakra"

Držel se tak aby vždy měl Meridana mezi sebou a opuštěným městem. Pokaždé když se Meridan naň podíval, tak se Nyctalus jen zaksychtil a zazubil se svými žlutými zuby.

Beorin se po rozhovoru s Roderickem stáhla na svůj vůz a ubíjela čas tím, že začišťovala okraje poničených šatů.
Rozhovoru strážných projistotu nevěnovala pozornost a soustředit se začala až poté, co promluvil Roderick.

"Asi bych se měla stáhnout do vozu. Roderick se nebude zbyteřčně rozčilovat víc než je nezbytně nutné. "

Zalezu tedy na chvíli do vozu,a el je tam šero a nuda.

"Vždyť to nemže vadit když budu sedět na kozlíku. Všude okolo jsou samí vycvičení chlapi a Roderick sám stačí jako armáda."

Přelezu si tedy na kozlík vedle starce a oba se rozhlížíme kolem a moc toho nenamluvíme.

"To je legrace jak se všichni tváří vyplašeně. Copak se nám může něco stát? S tolika ozbrojenci všude okolo? Leda by se vzbouřil samotný Neos, pak by nám to možná i mohlo uskočit. A Nyctalus jak dělá jako že tu vůbec není a snaží se neustále schovávat za Meridana. Opravdu nechápu proč s námi jede zrovna on. Vůbec se mi nechce s ním někam cestovat, natož mluvit. Ale měla bych jim říct o tom snu s vlkem. Ten byl důležitý. Kdy se mi to vůbec zdál? Musím se jít podívat."

A zalezu zpět do vozu.

U Neosu...

Když Roderik vydá instrukce, první vozka práskne opratěmi a vozy se pomalu rozjedou okolo polorozbořené hradby. Cesta okolo bývalého města již neexistuje, musíte se tedy prodírat nerovným terénem a vyšší trávou než doteď. V lese to zřejmě nebude o moc lepší, na vybranou tedy příliš nemáte.

I když kolem na první pohled nikdo není, přeci jen lze zřídka spatřit nějaký krátký pohyb mezi zdmi, kameny nebo stromy. Zdá se, že místní obyvatelé se Vás bojí více, než Vy jich. Nakonec se však jeden odvážlivec našel. Z mezery ve zdi zdráhavě vyšel takový starší, hubený a shrbený muž. Oblečen je do zbytků šatů, možná že by se dalo říci hrubě sešitých hadrů na podlahu a kožených sandálů. Je zarostlý a ne zrovna čistý. Nevypadá, že by měl nějakou zbraň nebo nekalé úmysly, spíše chce vyžebrat nějaké jídlo nebo vodu. Natahuje ruce dlaněmi vzhůru a potichu a pokorně na Vás Niverensky volá. Ti, kteří neznají jeho jazyk mohou jen tipovat o čem mluví, celkové téma však není těžké uhodnout – starý stařec, hlad, jídlo, prosit, šaty, prosit, rodina, znovu hlad apod.

Jakmile muž vyšel ven, žoldáci zbystřili, ale zatím nestřílejí. Po pár vteřinách se za hradbou oběvují další dvě hlavy lidí, hrubě ostříhaného mladého chlapce a dalšího muže. I oni se bojí, když ale vidí, že jste jejich vyslance ještě nezabili, pozorují Vás dál.
Starý muž je zprvu asi osm sáhů před prvním vozem. Když se však zdá, že nebude uhýbat, jeden z vojáků pobídne koně a se zastrašujícím výkřikem a mečem nad hlavou na starce vyběhne...

"Kšááá, ty špíno plesnivá, kliď se nám z cesty... kšááá"

"STÁT!"

Prásknul roderikův velitelský hlas.

"Nevšímejte si jich! Pokračujeme v cestě!

Když na žebráka vyběhne hulákající strážník, stařec vezme nohy na ramena, div že se cestou nepomlátí o ležící kameny. Za pár okamžiků po něm není ani vidu, ani slechu, stejně tak jako po dvou dalších hlavách, které vykukovaly nad městskou zdí.
Jde vidět, že rozběhnutý ozbrojený žoldák se cítí trochu ukřivděný, jako kdyby v myšlenkách říkal:

"Jak si jich mám asi nevšímat…? To ho mám přístě jako normálně přejet vozem když nechce uhnout…?"

Místo odpovědi však zasune meč do pochvy a poslušně se vrátí do řady…

Normálně tedy pokračujete v cestě kolem hradeb. Během této doby už nikoho nevidíte. Lze si jen všimnout, že severní část bývalého městského opevnění je více poničená než ta jižní část.

Město má pouze dvě brány. První, jižní, jste již minuli, nedaleko druhé, severní, nyní stojíte.
Asi dvacet sáhů od brány teče rubínová řeka. Kdysi tu býval most, spojující severní bránu s cestou do nitra Království Zlodějů, nyní jsou zde na každém břehu pouze symolické nosné kůly zaražené do země, které most pouze připomínají. Řeka je v tomto místě hluboká, normální člověk by ještě mohl po proudu přeplavat, s vozy a koňmi to však není možné…
Když se rozhlížíte kolem, v dáli (cca 100 sáhů) na lukách lze proti proudu spatřit několik osob, které v řece stojí a zřejmě rýžují rubíny, po levé straně směrem do lesa podél řeky nelze nikoho spatřit.

"Hele, asi sme v pěkný prdeli šéfe, nějak nám tu chybí most…"
řekl s ironickým pošklebkem jeden z členů ozbrojeného doprovodu…

Dění kolem sebe pozoruji, a nijak se do něj nezapojuji. Až sdělení prosté faktu že jsme tam kde jsem mi vyloudí na okamžik v obličeji výraz překvapení.

„Teda to koukám.“

Nakonec nevydržím a řeknu si své, spíše polohlasem pro sebe.

„Ten je snad na nějakém výletě prvně. Kdo by tady asi tak most čekal, u Neosu, v hraničním kraji. Jen blázni by zakládali město u řeky bez brodu. Někde tady bude, možná po proudu možná proti, ale ne daleko.“

Na chvíli zmlknu, opět však nevydržím a trochu ironicky si opět spustím pod vousy.

„Víš chlapče, to se teď pošlou takové dvě patrolky, jedna po proudy a druhá proti, aby nám, milí chlapče, ten brodík pro naší karavanku našli.“

S poslední mi slovy se mi ve tváři obnoví výraz pohody.

„To se člověk hned přestane divit že je na ně Roderik tak ostrý, to chce nervy a páru, jestli má takových víc.“

Sedím v sedle a vyčkávám jak si karavana a Roderik poradí se situací která nastala.

Roderik se zamračil na promluvivšího ozbrojence.

"Tak co kdybys místo blbejch a zbytečnejch keců byl užitečnej a vyrazil támhle k těm maníkům a rozhlídnul se tam. Když nic nenajdeš, tak se některýho z nich SLUŠNĚ(!) zeptáš, kde je tu nejbližší brod! A hni sebou!"

"Grrr! Mám já tohle za potřebí?!?

Roderik vypadal dost netrpělivě.

"Allrene!"

Otočil se Roderik na mladíka.

"Ty pojedeš s ním a pomůžeš mu, kdyby nevěděl jak používat to hovno kterému říká mozek!"

Napomenutý voják sklopil oči a s kývnutím vyrazil proti proudu, následován chlapcem, kterého Roderik nazval Allren.
Když je sledujete, nelze si nevšimnout i lidí, kteří jsou u řeky. Všimli si Vás až po chvíli a začali na Vás ukazovat a hovořit mezi sebou. Když ale vidí, že k nim jedou jen dvě osoby, z toho jeden stále mladík, ukazovat přestali a nyní jen stojí a čekají.
Vyslaný voják je ze začátku jednoduše ignoruje a dělá, jako kdyby tam nebyli, po chvíli se s nimi dá do rychlé a částečně znakové řeči. Nakonec na ně jen mávne rukou, sleze z koně, odloží si meč a vejde do řeky. Na první pohled se zdá že si chce některého z mužů podat, když už je však v půlce řeky, jde poznat, že jen sám zkouší, jestli je brod bezpečný. Až do tří čtvrtin je řeka vojákovi cca do půli pasu, projet by se tedy dalo i s vozem, proud tak silný není. Ke konci řeky však voják zavrávorá a zapadne až po krk. Na místě samozřejmě nezůstane, proud jej začíná unášet směrem k Vám. Vojákovi kletby se z koryta krásně ozývají, jak se snaží dostat na břeh. Neznámí muži v dáli se smějí, když dotyčného vidí, jak s proudem bojuje. Naštěstí proud není tak silný, aby šlo o život, voják nakonec doplave přímo před Vás. Allren se s úsměvem vrátí, v ruce drží uzdu plaváčkova koně.

"Tak brod tam je, ale bylo mi trochu horko, tak jsem k Vám doplaval, šéfe… S Allrenem jsem byl předem domluvený, že mi nazpět vezme koně…"
prohodil voják snažící se o vtip, když se vysoukal z řeky. Celý promočený si sednul a ztěžka oddychoval, jde vidět, že kroužková košile, kterou má na sobě, není na vodní aktivity vhodná…
"Sou to ňáký Nivereňani, asi sem jim špatně rozuměl."
řekl voják po chvíli, když popadnul trochu dech.

Na to jej doplnil mladý Allren:
"Ti chlápci tam říkali, že tento brod před týdnem trochu upravili, respektive hodlají prohloubit dno řeky. V poslední době se tady objevili orkové a napadli pár nešťastníků, kteří se schovávají tady v ruinách města. Myslí si, že když orkům zabrání v přechodu řeky, budou v bezpečí. A na druhé straně si myslí, že jsme vysláni od vévody, abychom je zachránili… Přejet řeku s vozem pro nás bude tedy dost obtížné, budeme muset buď najít brod nový, nebo dostavět tuhleten místní. Nebo to taky můžeme risknout a přejít nalehko i v tomto stavu…"
Když chlapec mluví, sálá z něj mnohem více inteligence, než ze staršího promočeného kolegy. Na to jak je mladý, jde vidět, že má dobrého učitele do života…

Roderik se na vojáka jen, už vcelku přívětivě, ušklíbne.

"Dobrá práce. Oba dva."

Pak už mluvil jen k mladíkovi, který mezi tím přijel blíž a s veselou jiskrou v oku hleděl do tváře Roderikovi. Tomu se na tváři zračil nečekaně, téměř něžný a zároveň pyšný, výraz.
Položil svou mohutnou dlaň chlapci na rameno.

Dobře jsi to zvládnul. Mám z tebe radost."

Roderik se na mladíka usmál a pak se vesele zašklebil.

"Viděls jak se tvářil když zahučel do tý vody? S těží jsem zadržoval smích!."

Uchechtl se a plácnul mladíka po zádech.

"Arllene svolej prosím naše společníky. Musíme se s nimi podělit o novinky. A ať přijdou i Weneak s Bernestem."

Kývl mladíkovi že může vyrazit.

Počkám až se všichni sejdou a zopakuji všem, co Allren zjistil, včetně možností.

"Osobně se přikláním k možnosti na chvíli se tu utábořit a brod opravit - nebude to trvat déle než dva dny. Mezitím bychom mohli pobít i pár orků."

Během rozhovoru vylezu z vozu a přijdu k Roderickovi a vyslechnu co se děje.

"Jo, první malá zastávka na naší cestě. Ale že jsme ujeli dálku."

Rozhlédnu se po okolí a očima se zastavím na mladíkovi. Allrenovi.

"Ha! Další zajímavůstka o Roderickovi, to abych předělala jeho životopis. Zřejmě to nebude jeho syn, ale třeba synovec, nebo vůbec nejsou v příbuzenském vztahu. Třeba je Roderick jen jeho opatrovník. Ale evidentně ho má rád. No , kdo by taky neměl, vypadá dobře. A zatím vypadá i schopně."

Pak se otočím od Allrena a Rodericka a pohledem přejedu naše budoucí tábořiště.

"Ale na druhou stranu jedobře že tu na chvíli zůstanem. Vypadá to tu zajímavě. A rozhodně by nezaškodilo vydat se na průzkum. Třeba objevím něco zajímavého. Lidí je tu dost na to, aby se nám nic nestalo. "

Nyctalus sledujíce situaci, ji vnímá ale myslí si jen své.

"Jak překonat řeku? Hmmm v těhle věcech se já moc nevyznám. Tak na to ani nebudu myslet oni to nějak vymyslí. Hlavně abych se moc nenamočil."

Fargo se svým pánem se mezitím přesunul kousek od karavany, tam kde tráva ještě není tak zdupaná a začal se pást. Nyctalus se ho snaží jen držet, aby byl ještě v doslechu a slyšel co se bude dít dál a zároveň, aby byl tak daleko, aby mohl přeslechnout, kdyby se po něm něco chtělo a vypadal co možná zaměstnaně. Tento manévr je dosti složitý, ale povedlo se Nyctalus teď stojí skoro bokem, skoro zády k debatujícímu hloučku. Uši nastraženy dozadu a očima bloudí po cestě kudy přijeli a přilehlém okolí. Na Fargovi sedí jen tak ledabyle jako by měl každou chvíli spadnout.

"Alespoň si odpočine můj zadek už mě začíná bolet."

Dle Roderikových požadavků se během chvíle sejdou nejvyšší zástupci karavany, celkem šest mužů: Roderik sám, stařec jménem Wenneak, vrchní velitel vojáků Sebastian, vysloužilý vojín Barnest, další dobrý žoldák Akear a kupodivu i Allren.
Ostatní si mezitím protahují ztuhlá těla, odpočívají a zároveň hlídkují.
Na Roderikův proslov reagují různě, někdo souhlasí, někdo mlčí, někdo navrhuje zkusit udělat dvě skupinky a rozjet se na každou stranu řeky, jestli tu není ještě nějaký jiný brod. Žoldák Akear dokonce navrhuje zkusit přebrodit v současném stavu, aby se karavana nezdržovala, samozřejmě by se některé věci přemístili na koních, ne na vozech.
Oprava brodu se zdá jako dvousečná zbraň, která Vás může zbytečně zdržet a navíc pokud místní muži v dáli říkali pravdu, orkové by na Neos mohli opět útočit…
Na druhou stranu, den za chvíli nabude konce, musíte se i rozhodnout, jestli překročíte hranice a budete nocovat zde, nebo na druhé straně…
Na pobíjení orků jsou různé názory, je jasné, že například stařec Wenneak už se do bitvy příliš nehrne, Sebastian a Akear nejsou proti, každopádně byste se na to měli dobře připravit…
Všichni však čekají na závěrečná slova Roderika, on je konec konců pán karavany… Vzhledem k tomu, že se nikdo jiný více nevyjádřil, je to na něm…

Roderik chvíli přemýšlí a pak nakonec rozhodne, že zůstanete přes noc na tomto břehu. Dal povel k rozbití tábora a rozhodl, že veškerá další rozhodnutí se uskuteční z pevně stanovených pozic. Lidé se tedy dali do příprav a tábor se pomalu zvedá…
Co pak děláte Vy?

Zatímco ostatní začínají připravovat ohně, stany a jiné veledůležité věci, nenápadně odcházím trochu stranou.

"Ještě že mi Roderik poskytl ten vůz, aspoň teď nemám starost s připravením spaní. A můžu se tu trochu porozhlídnout. Měla bych si doplnit zásobu bylinek, pak už na to nebude čas."

Pomalu ustupuji dál od karavany a málem přitom vrazím do Farga, který stojí úplně divně a na naprosto nepravděpodobném místě.

"No, snad si mě nevšiml, vypadá že nevnímá okolí. I když on by určitě nic neřekl. Vůbec se divím že s námi ještě pokračuje. Vždyť vypadá jako že ho to ale vůbec nezajímá. Ale určitě začne až jim povím o mém snu. To je důležitá věc.. Ti budou koukat až jim povím co vím!"

Pomalu se vzdaluji od karavany. Tu a tam se zastavím, utrhnu nějakou kytku a buď si jí dám do vlasů nebo do ranečku.

Když rozdáš pokyny, kolem dokola se začne všechno hemžit. Staví se stany, odpoutávají se koně od vozů, rozdělává se oheň a připravuje večeře.
Po nějaké době se k Tobě hlásí jeden z vojáků. Že prý se objevil muž, který by s Tebou chtěl mluvit (chce mluvit s vůdcem karavany), že prý ví se od místních lidí dozvěděl že chcete přes řeku a on ví, jak nám pomoci... Strážník jej nechal čekat a hlídat kolegou na kraji Vašeho tábora...

S jistou spokojeností Roderik pozoruje, jak se staví tábor. Vše jde velmi rychle. A je vidět dobrá spolupráce karavaníků. Sem tam se odněkud ozve štavnaté zaklení, když se někomu něco nepodaří tak jak má, ale to k tomu patří.
Během příprav k Roderikovi přistoupí jeden z vojáků a chvíli s ním rozmlouvá. Pak společně odchází k okraji tábora.

Onen muž je zřejmě místní usedlík. Má na sobě špinavou, i když původně bílou tuniku a špinavé, roztrhané a dříve bílé kalhoty. Jeho vlasy jsou všemožně zacuchány, připomínají skoro vrabčí hnízdo, na čele má modrou podlitinu. Než se k sobě přiblížíte, pozoruje Tě s údivem a respektem zároveň.
"Po pravdě řečeno, nečekal jsem, že budu skutečně mluvit s Nejvyšším členem této karavany."
prohodil s úsměvem muž čistou Tanessanštinou a rukama naznačil Tvou velikost. Z jeho úsměvu moc radosti nemáš, při pohledu na jeho žluté a zkažené zuby Ti slova poklony neznějí příliš vábně...
"Přeji dobrý večer, pane. Promiňte, že Vás takto obtěžuji, ale dozvěděl jsem se, že byste mohl uvítat jednu mou radu. Prý chcete pokračovat přes řeku. Možná bych Vám mohl pomoci..."
řekl opatrně muž a nenápadně a bedlivě zároveň pozoruje Tvou reakci.

"Znám místo, kde byste mohli přejít řeku bez zdržení, takový malý nenápadný brod. Je mi to sice trapné, jsme však v kraji, kde se těžce žije. Když Vám to místo ukážu, prosil bych za to nějakou odměnu." Muž rychle zvedne ruku aby zastavil případná “ale“ a mohl pokračovat dále.
"Víme, že světu vládnou peníze. A i když by se mi jistě hodily, v tomto případě si dovolím poprosit jen o trochu jídla. Kilo masa a kilo sucharů, nebo chleba, prostě něco, čím bych mohl utišit hlad můj a mých přátel. Vypadáte jako obchodník, pane. Věřím, že bychom se touto výměnou mohli dohodnout."
Muž se trochu krčí, neví, jestli Tě svým nápadem urazil či ne, ale určitě nevypadá na to, že by chtěl nějaký výprask dostat...

V klidu se procházíš po okolí, rozhlíšíš se, sbíráš bylinky a přemýšlíš o různých věcech, když se Ti z ničeho nic najednou udělá mdlo. Prudce se Ti zamotá hlava, jako kdybys vypila dva litry lihoviny. Je to tak silné, že si musíš sednout na zem, nebo spíše kontrolovaně upadnout...
Po pár vteřinách tento špatný pocit zmizí a Ty můžeš zase normálně vnímat. A víš moc dobře co bude následovat...
V minulých letech se Ti tyto mdloby projevily jen pětkrát a pokaždé těsně před nějakou vizí. Zajímavé je, že pouze ve dne, kdy Tvá Noční paní nemá tolik síly a s ní zřejmě ani Ty. V noci, kdy máš síly nejvíce, míváš vize bez problémů, ale ve dne s jistou nevolností. Tyto mdloby však pro Tebe byly zatím nejhorší a nejsilnější, i když noc je téměř na začátku...
Když už se chystáš postavit na nohy, hlava se Ti opět zatočí a místo okolní krajiny se před Tebou objeví obraz Sebe, jak kráčíš lesem. Pomalu jdeš tichým zeleným lesem po proudu řeky, jejíž hladina tiše šplouchá. Před Tebou jde nějaký muž. Má špinavou bílou tuniku, potrhané a špinavé bílé kalhoty a podivný výrůstek na bradě. Ten muž je Tvůj průvodce. Vede Tě stále lesem podél řeky a naznačuje rukou abys jej následovala. Oba jdete nějakou dobu, když tu se najednou muž zastaví a ukáže na řeku. Když se podíváš tím směrem, vidíš, že ukazuje na místo, kde se řeka sice rozšiřuje, ale hladina klesá – je to brod. Dobrý a bezpečný brod, aby tudy projel naložený vůz. Muž Ti naznačuje abys šla do řeky. Nevidíš v tom žádný problém a sama do řeky vstoupíš. Jdeš asi deset sáhů ke druhému břehu. Voda je příjemně chladivá, sahá Ti jen lehce nad kolena. Jdeš ještě chvíli, když si uvědomíš, že Tvůj průvodce s Tebou nejde. Otočíš se a vidíš jej stále stát na břehu. Něco na tebe ukazuje, ale Ty mu nerozumíš. Otočíš se tedy opět na druhou stranu a chceš jít dál. Z křoví na druhém břehu se však najednou vynoří několik postav. Vynoří se rychle a obratně, v rukách mají šavle a luky, namířené na Tebe. Vzhledem Tito válečníci připomínají člověka, místo normálních úst však mají tlamu jako buldok, z níž nahoru vyčnívají dva ostré kly. I oči a uši jsou více protáhlé do bestiálních tvarů, jejich řev připomíná řev gorilího samce. Pohled na ně Tě tolik ochromil, že nejsi schopná dělat nic jiného než nehybně stát na místě. Jen pozoruješ roj těchto bestií, které se vynořili z hlubin zeleně. Po chvíli několik z nich natáhne luk, pomalu na Tebe namíří a vystřelí. Poslední co vidíš, je několik rychle se přibližujících čmouh...

Najednou se Tvá vize rozplyne a Ty opět sedíš na zemi, v trávě u Neosu, živá a v bezpečí.

"Děje se něco madam? Jste v pořádku?"
zeptal se jeden ze strážníků z karavany, který Tě našel a nyní stojí blízko Tebe a starostlivě Tě pozoruje...

Sedíš na koni a nenápadně pozoruješ okolí. Muži z karavany staví v poklidném, přesto poměrně rychlém tempu tábor, ve kterém máte přečkat následující noc. Není na tom nic zvláštního. Beorin se prochází na louce po okolí, Meridan je na obhlídce též. Roderik je mezi ostatními, avšak poté odejde na stranu tábora s jedním ze strážníků. Když se zadíváš tím směrem, spatříš neznámého muže v bílých, ale špinavých šatech, který přišel k Vašemu táboru a Roderika si nechal zavolat. Roderik s ním nyní rozmlouvá za jedním z vozů, za účasti dvou dalších strážníků...
Tvůj Fargo se sice v poklidu pase, tušíš však, že by mohl mít ještě větší klid, kdybys jeho hřbet už nezatěžoval a sesednul si. Oba toho máte pro dnešní den dostatek, i zadní část těla Ti to začíná důsledně připomínat. Navíc občas zachytíš i podivné pohledy ostatních, kteří si asi myslí, že bys měl také přiložit ruku k dílu a nejen hloupě sedět a pozorovat je. Možná se Ti to však zdá...

Roderik se zamračí.

"Jestli to tedy chápu správně tak bys rád abychom odtud odjeli co nejdřív. Tedy abychom nechali místni lidi napospas orkum, ať si dělaji co chtěji? Zaprodáš místní lidi za trochu jídla, hlavně že ty a tvý kumpáni s i naplníte břicha?"

"Eh, pane,"
zazmatkoval muž. Jde vidět, že tvá otázka jej trochu vykolejila.
"Takhle jsem to vůbec nemyslel. Já neříkal, abyste odjeli co nejdřív, jen jsem Vám chtěl ukázat cestu... Tenhle brod"
ukázal na ten, u kterého si zaplaval Váš kolega
"je totiž pro Vaše vozy téměř nepoužitelný. Tudíž mě napadlo, jestli neznáte jinou cestu... že bych Vám pomohl... Neříkám, že musíte odjet co nejdřív..."

Chlápek opět nabyde trochu ztracené sebedůvěry a více se napřímí. Jde vidět, že jej tento proslov potěšil...

Při tvém proslovu se vedle stojící vojáci pousmějí. Chlápkovi před Tebou ztvrdly rysy a pár vteřin pečlivě volil odpověď. Jde vidět, že do práce se mu zrovna nechce, ale je v tom i něco víc. Nakonec se nadechnul a řekl:
"Nu dobrá, jak chcete. Pokud si myslíte, že ten brod najdete, najděte si jej. Ale opravovat tenhle brod s Vámi nebudu. A narovinu, pane, ani bych Vám to nedoporučoval dělat. Ne že bych Vám chtěl nějak vyhrožovat, ale spíš bych Vás o to měl poprosit. My ten brod prohlubujeme shválně, protože nám hrozí nebezpečí. Tím, že si jen tak přijedete a naší mnohahodinovou práci zmaříte a vystavíte nás dalšímu riziku, nikdo Vám za to vděčný vskutku nebude. Vzhledem k tomu, že orkové sem přišli teprve nedávno, myslíme si, že o druhém brodu ještě neví. Pokud ten druhý udržíme v tajnosti, budeme mít větší šanci se bránit. Tak si to prosím ještě rozmyslete.."
Chlápek v bílých špinavých šatech se nadechnul ještě jednou, ale víc už neřekl. Více nabídnout Ti už nemůže...

Muž trochu vykulil oči, ale další emoce podržel stranou.
"Na uších si nesedím, o bitvě tady řeč ještě nebyla. Když je to ale tak, ten brod s Vámi klidně opravím. Zítra ráno sem přijdu pozeptat se na aktuální situaci. To jídlo se mi opravdu hodí."
Řekl muž a pomalu se otočil k odchodu.

"Seš sice velkej, ale fakt by mě zajímalo, jak je chceš pobít všechny... To bude podívaná..."

O skrčka už se nezajímám. Vrátím se do tábora a svlám k sobě své muže. Vyberu pár z nejschopnějších aby se potpali mezi místními a vyzjistili o orkách co nejvíc informací. Včetně alespoň přibližného počtu. Odkud přicházejí a ktrým směrem mají doupě...

"Honem mě odveď za Roderikem!"

"Tak takhle silné to ještě nikdy nebylo. Ale čím to mohlo být? No to je jedno"

pohodím hlavou až mi vlasy lítají všude kolem hlavy

"Hlavně to musím říct co nejdřív Roderikovi. Nahoře je brod a za ním ohromný potvory. To jsem zvědavá co vymyslí."

"No tak honem! Mám důležitou zprávu, to jentak nepočká!"

Pomalu křičím na muže který jde přede mnou a vede mě za Roderikem.

Když se Roderik vrátí z okraje tábora, začíná svolávat některé schopné muže ve zbrani. Vzhledem k tomu, že nejste blízko, nevíte co se děje a o čem se mluví, ale vypadá to, že se Roderik chystá vytvořit skupinky a vyslat je do okolí.
Když už se vojáci rozdělí a začínají nasedat na koně, do středu tábora přispěchá jeden z vojáků dočasné hlídky a za ním rozevlátá a spěchající Beorin.

"Valentine, naše ctěná Beorin si Tě okamžitě žádá…"
Voják chtěl zřejmě pokračovat, ale nakonec si to rozmyslel. Kněžka se o zbytek určitě postará...

Jen tak překvapeně pozdvihnu obočí. A ještě zadržím své muže.

"Copak se děje, Beorin? Vypadáš rozrušeně."

Nyctalus jako zvědaví človíček se pomalu blíží k rozruchu, jež svým příchodem vyvolal Beorin.

Asi se něco děje. Jdu se tam podívat, alespoň nebudu muset nic dělat a budu vypadat že něco dělám a nebudou na mě tak koukat."

Udýchaně se zastavím před Roderikem, rozhlédnu se okolo a vydýchávám se.

"Vím kde je tu brod. Dobrý velký brod, projede jím i vůz."

Rozhlédnu se při nastalém hluku a zchladím jejich nadšení.

"Jenže hned za ním je spousta tvorů které rozhodně nechceme vidět. Jakmile vejdeme do vody, zaútočí."

Při řeči si nepřítomně urovnávám vlasy a vyndavám z nich zbytky kytek.

"Jsou velcí, jako lidé, ale mají zvířecí obličeje a obrovské zakřivené šavle. A jejich opravdu hodně."

Upřeně se zadívám na Roderika.

"Tak Roderiku, doufám že jsi tak dobrý jak to vypadá. Tohle bude potřebovat opravdu dobrou past, jinak jsme v pasti my."

Roderikův obličej vypadá ještě trošku překvapeněji než před chvilkou.

"ženský praštěný"

"No tak, jen klid, maličká."

Přátelsky se na Beorin usměju.

"všchny kněžky jsou hráblý, já to říkám pořád"

"Teď mi v klidu řekni co se děje. Pěkně hezky popořádku. Jak jsi zjistila kde je brod a jak jsi zjistila informace o těch skrčcích?

"hmm..vypadá docela roztomile, když je takhle vyplašená, hehe"

"Rozhodně se nemáš čeho bát, je nás dost, dobře vyzbrojených zkušených řezn..ehm bojovníků."

Vesele se zašklebím.

Hezky a popořádku. Ještě chvíli se mnou bude mluvit tímhle tónem a přísahám že si doběhnu pro hůl a vezmu ho s ní po hlavě. Co si myslí že jsem? Praštěná kněžka která nemá nic lepšího na práci než běhat po okolí, trhat kytky a vymejšlet si?"

Zhluboka se nadechnu, podívám se na Roderika, pak na celou skupinu a spustím.

"Ehm.. je to jednoduché. Šla jsem se projít, trhala bylinky na doplnění zásob. Pak jsem měla vidění. Divně vypadající chlap mě dovedl k brodu, já jsem si ho prohlédla, zjistila jak vypadá a chtěla jsem ho projít, abych zjistila jak je hluboký. Když jsem byla asi v půlce, tak se z křoví na protějším břehu vyřítily ti, jak říkáš, skrčci a začali po mě střílet. Konec vidění. Poté jsem se hned sebrala a běžela za tebou. Je to nebezpečné ale myslím že skupina vašich boj..., ehm řezníků si s nimi poradí. Ale jsou opravdu dobře vyzbrojeni a jde jim jen o krev.

"Ještě nějaké otázky?"

"hehe vidění, a celá armáda orků, to určitě. spíš jsi si dala nějakou tu bylinky nebo houbičku"

"Nó, tak vidění říkáš. Tak se na to raději podíváme. Běž si raději odpočinout. Zdá se že to byl pro tebe náročný den. Jen ještě strpení,řeknete mým zvědům kde se nachází ten brod."

Roderik se otočí ke svým mužům.

"SEBASTIANE!"

Přivolá k sobě velitele žoldnéřů.

"Přiveď sem dva zvědy. Tady Beorin jim dá informace o místě výskytu místních orků. Prý je tam i dobrý brod. Chci aby to místo nepozorovaně prozkoumali, zjistili počet, výzbroj a rozmístění těch skrčků a taky popis terénu pro případný útok."

Roderik pak vykročí k hloučku strážců kde stojí i Allaren. Ještě se nachvíli zastaví a otočí se s mírně zamračenou tváří.

"A Beorin, nesuďte tak rychle muže, které znáte pouze pár hodin. Jsou to dobří chlapi. I když jsou to žoldáci, mají svou čest a odvahu. A svou práci odvádějí jak nejlépe umí, s nasazením vlastního života. V tomhle případě, nejspíš i v dalších budou nasazovat život i za váš krček...

Pak odešel, aniž by čekal naodpověď.

Nyctalus je mírně zmatený a neví co by měl teď podniknout. Nezbývá mu nic jiného než se zamyslet co udělat. Vypadá docela hloupě jak tam stojí a kouká do blba s otevřenou pusou.

Na vidění věří, i když sám je nikdy neměl. Je to prostě to samé jako že věří na duchy, kosltivce, hejkala, meluzína, ošklivé kletby, báby s roštím na zádech a podobně. Nikdy si ovšem nenechal věštit z ruky. Nikdy nebyl u kartářky natož pak, aby se podíval do křišťálové koule. Bál, že by mu předpověděli něco zlého, strašného, příšerného a kdyby to věděl, stalo by se to. Takhle ovšem když to nevěděl se to přeci stát nemohlo a mohl si v klidu žít s pocitem, že jemu se nic špatného nikdy nestane. Pro jistotu se vybavil nepočítaně amuletů, proti všemu možnému i nemožnému.

Na druhou stranu Beorin nevěřil, že něco takového umí. Prostě mu nepřipadá dost čarodějná. Nemá bradavici na nose, černého kocoura, nečesané mastné vlasy černé či šedivé barvy. Ruce ztrápené životem na ulici od žebrání. A navíc nemá ani žádný magický předmět kterým by věštila jako třeba karty, kosti, kouli jak to většinou ty věštkyně neboli zřečky mají, alespoň tak je Nyctalus vždy viděl.

Nyctalus v této chvíli nevěděl komu víc věřit. Roderik se choval jistě a podle něj by řekl, že i kdyby tu někdo byl nic se nikomu nestane a na poražení jakýchkoliv stvoření by stačil jen jeden jeho voják.
Podle Beorin to zase znělo docela vážně něco jako. Dělejte něco nebo nás každou chvilku převálcujou.

Nyctalus to vyřešil po svém. Když se nic dít nebude tak dobře a i kdyby bude připraven zmizet a zachránit si krk. Našel si tedy nějaký vůz pod kterým nic nebylo a zalezl si pod něj. Překontroloval si své nože a ostatní zbraně a do ruky si vtlačil amulet. Farga nechal volně u vozu. Musel mu ale domluvit, aby tam fakt zůstal, což se neobešlo bez pokusů o kousnutí a dupnutí na nohu, ale nakonec s tím kůň neochotně souhlasil. Takto připraven čekal co se bude dít dál až se mu pomalu začali zavírat oči.

Sleduji dění kolem sebe, bleskový průzkum brodu, rozbíhající se stavbu tábora, Roderikovo rychlé rozhodování, Beorinin rychlý návrat z vycházky za tábor a také vyslechnu její vzrušený popis vidiny.

„Heleme se, tak ona je přes vidiny, původně mi přišla jako žena zaměřením někde mezi kořenářkou a druidem s hromadou map co se snaží dobře oblékat. Hm.“

Hledím na Beorin a prohlížím si ji jako bych ji viděl prvně.

„To se může hodit, takové vidiny, jestli to ovšem nemá z bylinek nebo houbiček, ikdyž pravda tuhle vlastnost bych spíše hledal u Nyctaluse. Jinak si zatím neumím občas vysvětlit jeho chování, ne, skoro pořád.“

Pohlednu směrem k vozu kde zrovna Nyctalus dokončil pod vozem svůj záhrab a opevnění v jednom. Hledím na něj a přemýšlím.

„Už začínám být docela zvědavý na situaci kdy se projeví jeho kvality pro které jej Anderon vybral. Mít tak vidiny jako Beorin abych se mohl podívat. Třeba je tu přes kledby a všude vidí přízraky díky svému magickému pohledu a proto dělá to co dělá a nedělá. No nic, konec vtipů, snaž se být trochu užitečný Meridane.“

Otočím se zpět ke skupině která vznikla kolem Beorin a poslouchám jaké rozkazy vidal Roderik.

„Přidám se k Tvým zvědům, Roderiku.“

Povím rychle než se Roderik vrátí zpět k přípravám tábora.

Mezitím co se Roderik dohaduje se Sebastianem, jeden z vojáků pozoruje Nyctaluse, jak usměrňuje Farga.

Nechápu že takovejhle týpek může být s tak blbým koněm. Hnusnej a šedivej. Se divim, že po dnešních kilometrech nezdechnul… každopádně koukám, že zuby má ten kůň dobrý… věřim tomu, že kdyby nedostal nažrat, vohryzal by naše vozy i s vozkou…

při myšlenkách na koně se voják pro sebe v duchu usměje a připomene si své mládí, kdy rajtoval na zvířatech, kterých by se snad bál i mladý Roderik…
Náhle však zvážní a podívá se na Nyctaluse pozorněji, jako kdyby nevěřil vlastním očím…

Svatí bohové, on vlezl pod vůz… To si ze mě děláš prdel??? Co si jako myslíš? První zmínka o nebezpečí a on hned leze pod vůz… no počkej…

voják se najednou rázným krokem vydá k vozu, pod kterým Nyctalus bdí, až málem srazí samotného Sebastiana.

"Zdá se mi nějaká fatamorgána, nebo vidim, že se tady někdo schovává…???"
řekl voják nepřítomným hlasem a dřepnul si před vůz. Poté natáhnul ruku a jedním prstem do Nyctaluse šťouchl.
"Ne, to se mi nezdá. Je to pravda."
pokračuje voják s lehkým posměškem.
"No snad abych zavolal ostatní, aby se na Tebe přišli podívat, slečinko… nechceš sem donést ještě maminku? Nebo Ti mám uplést nějakou panenku na hraní?"

vojákovi nakonec začíná docházet vtipnost situace a díky tomu se už nedokáže dále mračit, skrz svá slova popouští přidušený smích, který vzápětí propukne v plném rozsahu…
Než se kdo naděje, voják klečí na zemi a pouští slzy smíchu, když se na Nyctaluse stále dívá…
Nakonec jen přerušovaně dodá:
"Vypadni z pod toho vozu, nebo Tě osobně vytáhnu za koule a vymáchám Tě v týhle řece…"

Místní okolostojící si důvodu veselí samozřejmě všimnou a nejeden voják také vyprskne smíchy, když vidí Nyctaluse pod vozem… Rozkazy jsou však jasné, během chvíle přispěchají zvědové a jsou připraveni na pokyny od Beorin…

"Jak je libo Meridane! Pomoc se jistě hodí."

Pak se Roderik trochu ušklíbne nad všeobecným veselím.

ty nám skrčku taky taky budeš platnej jak hovno na botě. Ale co je více druhů odvahy než jen odvaha vydat se do bitvy. Třeba nás všechny překvapíš."

"Takže příkazy jsou jasné! Pokud možno získejte co nejpodrobnější informace a ať vás žádnej z těch zmetků nezahlédne! Co se týká tebe Meridane, neznám tvé schopnosti zvěda, ale doporučuji veškeré části oděvu a vybavení upravit tak aby nevydávala hluk.A vraťte se před západem slunce."

"Sebastiane, připrav muže k boji.Po setmění až zalezou do pelechů je přepadneme ze zálohy."

Stojím uprostřed hemžení a v duchu si přehrávám celou scénu kterou jsem viděla a snad i prožila.

"Jen by mě zajímalo co byl zač ten chlápek co mě tam zavedl. To co měl na bradě vypadalo opravdu velmi zvláštně. A byl celý otrhaný.. třeba to byl nějaký duch tohoto místa, bývalý vládce který se spřáhl se zlem a teď za to piká ve formě dobrých skutků. Vskutku pekelná muka pro zloducha."

Ponořená v myšlenkách se rozhlížím po okolí a zjišťuji kdo kde je a co se bude dít.

"A hele, Nyctalus už je pod vozem. Bože, jak já jsem v odhadování povah dokonalá! To se prostě jentak nevidí!"

Jen se pro sebe pousměju a zatřesu hlavou.

"No jistě a Meridan se přidá k průzkumnému oddílu. Jak jinak.Asi bych jim měla říct kde to je. Divně se na mě dívaj."

Najednou si uvědomuju že všichni určení Roderikem na výzkum a Meridan už stojí u mě a prohlížejí si mě pohledem který naprosto jasně říkal že jsem zřejmě padlá na hlavu a navíc mám tu hlavu v oblacích.
Popíšu jim tedy cestu jak nejlépe dovedu a doufám že se všichni vrátí zpátky..

"Přeju vám hodně štěstí, hlavně ať si vás ani náhodou nevšimnou. musíte být opravdu opatrní. Jsou hrozní." A nezapomeňte že jsou hned za brodem v keřích!"

/// MH: ///

Dej si pozor na vědomosti Beorin, její vize mohou mást, mohou být neúplné či jen naznačují pravdu ale neukazují skutečnost...

Beorin například neví přesně kde brod je. Vize Jí pouze ukázala, že jsi šla podél řeky, byla jsi v lese... ale vzdálenost a další detaiy už neví... může pouze odvodit...

Na jednu stranu (jen proto, že se průzkumu zúčastní Meridan) by bylo dobré zkusit opravdu slovy Beorin popsat cestu...
Všeobecné věty jsou sice chytré, ale takto může dojít k zajímavějším situacím...

Zkusíš to???

Jakmile voják strčí do Nyctaluse, Nyctalus se probere ze skoro už přicházejícího spánku a nevrle se na vojáka podívá.

"Nevidíš že spím, najdi si někoho jinýho k hrátkám já na chlapy nejsem."

Když voják přesto pokračoval v nejapných vtipech na Nyctalusovu statečnost a potřebu panenky a matky. Tu ho přepadla lítost a obrovský vztek.

"Tenhle nanicovatej voják si dobírá mě a mou matku kterou jsem vlastně nikdy nepotkal, ale to neznamená že si ji tenhle voják může brát do svý nevymáchaný huby a ještě k tomu útočit na mou statečnost. To už si dovolil hošan moc."

Né že by byl Nyctalus nějak zvlášť statečný, a on to o sobě moc dobře věděl, kdo jiný by ho měl znát líp než on sám. Nyctalus prostě nesdílí potřebu nechat se při první příležitosti zabít a rád by si svůj ubohý život užíval dokud to jde.

Když se voják začal řehtat na plné kolo a přidalo se k němu ještě pár dalších hlasů. Pohár trpělivosti přetekl a bylo i slyšet jak se šuměním vodopádu trpělivost přetéká ven.

Nyctalus se prudce převalil blíž k vojákovi a protočením na zádech mu podkopl nohy. Voják se rozplácl na zemi a přitom hlavou, spíše jen nosem, narazil do vozu. Tento pohyb byl tak rychlý a nečekaný, že to nikdo nečekal. (Hlavně ne ten voják který si pořádně narazil frňák). Ostatní se ještě chvilku smály než jim došlo, že se vůbec něco stalo a že se stalo něco co se stát nemělo.

Nyctalusovi se v poklidu vyškrábal z pod vozu a s pohrdáním a vztekem se díval na válejícího zkrvaveného vojáka.

"Ty čubčí synu, mršino hyeny, rozšlápnuté psí lejno, nedomrlý saranče bez ptáka co ho sezobne pták, ale je mu tak blbě že tě hned vybleje a chcípne, chrchle mušího komára co je v říji a nemá do čeho píchnout, páč ho má tak malýho, že nikomu neublíží....... "

Nadávky Nyctaluse trvali ještě hodnou chvíli. Voják se, ale nezmohl ani na na odpověď a s přeraženým nosem a obličejem od krve, jen něco nesrozumitelnýho mumlal. Nyctalus ho stejně neposlouchal.

Kvůli tobě si musím najít jinej vůz abych se moh v klidu vychrápat, je to tady celý od tvojí smradlavý krve ty nanicovatý jelito nedovařený, ani do jitrnic se nehodíš."

Nyctalus na to ztichl jako když utne. A jako by se nic nestalo vzal si věci a odkráčel důstojně k jinému vozu, pod který si zase lehl. Fargo ho tiše následoval. Jen pysky měl ohrnuté a vypadal jako kdyby se právě výborně bavil a smál.

Stjně rychle a nečekaně, jako si Nyctalus vylil svou sebeíitost na nebohém vojákovi, se Roderik přesunul k Nyctalusovi a bleskově ho jednou rukou popadl pod krkem a zvedl jej do výšky svého obličeje jako by nevážil více než dětská hračka. A regulerně mu přiškrtil přívod vzduchu.

Roderik se tvářil vzkutku děsivě. Jeho hněv byl téměř hmatatelný a v jeho očích jako by se blýskalo. Jeho hlas byl ledově klidný, oto však hrozivější.

"Teď mě dobře poslouchej, ty jedem malej přizdisráči. Ještě jednou vztáhneš ruku na jakéhokoli člena této karavany, tak ti tu ruku utrhnu a donutím tě jí sežrat!

Pár vojáků co stálo poblíš po těchto slovech trochu pobledlo a naprázdno polklo. Zdálo se že už něco takového viděli a o Roderikových slovech ani v nejmenším nepochybovali.

"Každej v týhle karavaně se snaží přidat ruku k dílu a jednat ve prospěch všech tak, jak si žádá situace! Ty jedinej se s námi táhneš jako hovno na botě a jsi stejně tak užitečnej jako to hovno, přesto že jsi si nejhorlivěji nacpával kapsy, když jsem vám nabídl výbavu z mých zásob.."

Nyctalus už začal sípat a trochu modral.

"Buď se začni chovat jako člen této výpravy a buď užitečný nebo táhni odkud jsi přišel!"

S těmito slovy odhodí Roderik Nyctaluse na zem skoro čtyři metry od sebe. Pak se v klidu otočí a odkráčí směrem k zaraněnému vojákovi.

Sice se k Nyctalusovi otočím zády, ale stále se soustředím. Posuňkem tváře dám Sebastianovi najevo aby mi připadně, kdyby Nyctalus zaútočil, naznačil kdy mám uhnout.
JSem připraven se mu vyhnout a popadnout ho zaruku přetáhnout ho před sebe a pěkně mu fláknout do ksichtu a pak s ním hodit do vody aby se srovnal.

Podívám se na Meridana a ostatní z výpravy k brodu a snažím se jim popsat cestu.

" Půjdete zpátky po mých stopách až k místu kde je tráva uválená. Ještě asi 10 metrů půjdete rovně až narazíte na velkou břízu. Nejvyšší z celého okolí. Od ní se dáte doleva .

Najednou se ozve nějaký hluk od vozů.

"Jo, v pořádku, to si tam jen někdo hraje s Nyctalem."

Půjdete asi 30 metrů a tam zahnete k řece. Celou tu dobu je slyšet. Až k ní dojdete tak už jen půjdete kousek

"Jejej, Nyctalus je pořádně rychlej! Že by to byl důvod prtroč je s námi? Ten sebou ale umí mrsknout!"

po břehu doleva a hned za hromadou kamení která se tam tak podivně válí je brod. Okolo jsou všude keříky. "

"No, snad to najdou. Sice si nejsem tak úplně jistá vzdálenostma, ale to snad zvládnou, ne? Když ne tak prostě půjdou po řece až najdou ty keříky. Ty tam jsou určitě!"

"Tak dobré oči a šťastnou nohu při hledání cesty."

Popřeju průzkumníkům a už se plně soustředím jen na Roderika svírajícího Nyctaluse ve vzduchu.

"No, tak teď to bude zajímavé. Jsme zvědavá co udělá Nyctalus. Třeba by na něj mohl poštvat Farga. Nebo bude jen nadávat. To nejspíš. Na Roderika si asi netroufne. Je přece jen moc prťavej. Na Roderika je ostatně prťavej každej."

Nyctalus chvíli popadá dech, ale ještě než Roderik dojde k vojákovi už začíná vstávat. Moc mu to nejde, ale snaží se. Přitom ještě chraplavým hlasem přerušovaným dávkami kašle odpovídá Roderikovi na jeho škrtivé chování. Jeho hlas je klidný a tichý. Ironie ovšem z některých slov přímo čiší.

"Ó velký vůdče naší karavany. Dovol mi laskavě ať i já si řeknu pár vět, které mám na srdci. Použiji ovšem hubu nikoliv pazoury.

Roderik se otočí a s blesky v očích se dívá na trosku člověka před sebou.

"Určitě tě, ó neomilný, překvapí, když se dozvíš, že kromě několika nožů, trocha oleje, brousku a deky u mě nic z tvé výbavy nenajdeš."

"No možná ještě pár věcí, ale ty nestojí za řeč. Kousek kůže a křesadlo a ... toho snad nevytrhne"

"Mrkni na má zavazadla a zjistíš, že se do nich moc nevejde a kde ty věci co jsem si vzal teda mám?"

Nyctalus se chvíli dáví a sípe po dechu než opět pokračuje.

"A co se týče toho vojáka, urazil mě! Všichni to tady slyšeli a ještě se tomu řehtali jak pominutí. Mohl jsem ho vyzvat na souboj. To jistě chápeš jsi přece čestný muž. Kdo myslíš, že by to přežil? Takhle to bylo rozhodně lepší. Navíc sem mu jen podkopl nohy, to že si rozbil nos o vůz už neni moje vina."

Nyctalus už stojí vzpřímeně a ve střehu, kdyby se naň Roderik opět vrhl, aby byl tentokráte připraven uhnout popřípadě utéct. A při řeči se snaží hluboce dýchat.

"A to že nic nedělám to je pravda,

Lehce poprvé za celý monolog zvýší hlas.

přiznávám se, jsem vinen. Ale já nejsem tvůj ustrašený člen karavany na které pouštíš hrůzu. Já sloužím jen vévodovi a sobě. Každý MÁME svůj úkol a musíme ho splnit."

Vyslechnu si Roderika a začnu se připravovat na cestu. A trochu si přitom brumlám pod vousy.

„Jasně že je libo, raději se trochu projdu po lese po dni stráveném v sedle než tu pobíhat jak osadník a zařizovat ležení.“

Odložím si na koně tlumok a moment si sebe prohlížím.

„Hlavně tyhle hadry musí dolů, že jsme to na sebe vůbec natahoval.“

Stáhnu ze sebe lehké svrchní oblečení, které jsem si ráno půjčil z vozu a zároveň poslouchám popis cesty od Beorin. Odkládání svršků přeruší mé sledování výstupu Nyctala s Roderikem. Sleduji jej až do chvíli kdy Nyctalus ukončí svůj projev.

„Sakra, pane jo, vidím a slyším že má zvědavost byla ukojena velice brzy.“

…

„Asi jsme se opět unáhlil.“

Dokončím svlékání a objevím se v mém oblíbeném oblečení v přírodních barvách. Mohutně, jako když vězně po letech propustí na svobodu, se nadechnu a vydechnu, pohlédnu na odložené šaty a na sebe, rukama přejedu po oblečení, hledím směrem k Nyctalusovi.

„Z poddaného, mužem.“

Poděkuji Beorin za rady, vezmu svůj vypjatý luk a tři šípy a mohou-li i Roderikovi muži, vyrazím, dle popisu vpřed.

Po Nyctalově proslovu se členové karavany, kteří sledovali toto malé představení zamračili. Někteří dokonce sáhli po zbraních a vykročili proti přidušenému muži.
Roderik je gestem ruky zastavil.

"Nech si své urážky Nyctalusi. Mě se nedotknou a nikoho nezajímají. Tebe urazila slova jednoho z vojáků. Ale ty svými "činy" urážíš každého jednoho z nás a pak se divíš že se to ostatním nelíbí?!"

Řekl Roderik naprosto klidným hlasem. Tvrdým pohledem si měřil mužíka před sebou.

"Všichni tu táhneme za jeden provaz. Když se ti to nelíbí, pomáhat se ti nechce ani s nejmenšíma věcma a odmítáš se přizpůsobit, jsi tu zbytečný a na obtíž."

Roderik vzdychne. Jako by ho už takový rozhovor obtěžoval.

"Nech si svá slova o cti. A Další své řeči. Teď se k nám přidej a buď něco platný. Nebo se seber a odejdi."

Nyctalus se během Roderikovo rozmluví snažil se co nejdéle držet na nohou jak to jen jde, ale věděl že to moc dlouho nevydrží. S vypětím všech sil dokázal stát skoro přesně ještě dvě minuty potom co Roderik domluvil. To už ale vnímal jen hučení v hlavě a viděl jen rychle se pohybující hvězdičky. A že byli pěkný barevný jen si na ně sáhnout. Taky to hned zkusil. Padl nejdříve na kolena pak na všechny a čtyři a rozkašlal se jako ten největší tuberák na světě a nemohl to zastavit.

Čekání na Meridana a zvědy je dlouhé. Tábor již dávno stojí, připravuje se večeře a většina členů karavany v poklidu odpočívá a vychutnává tichý večer za praskotu ohně a občasného šplouchnutí v řece. Ptáci pomalu přestávají zpívat a uchylují se do bezpečných korun vzdálených stromů.
Na malý spor svedený mezi Roderikem a Nyctalusem se skoro zapomělo, atmosféra je nyní volnější a mírová, i když stojíte na hranici Země vyhnanců.
Váš tábor zatím nikdo z cizích lidí neobtěžoval, i když v dáli lze spatřit hned několik zvědavých hlav místních usedlíků.

Po nějaké době slunce pomalu zapadlo a mimo tábor, kde nehoří ohně, je téměř úplná tma. Zvědové jsou pryč přes tři hodiny a nejednoho muže již napadlo, že něco nemusí být v pořádku.
Když už se Sebastian chystá promluvit něco o starostech, někdo ukáže směrem k lesu a téměř zakřičí:
"Už jdou…"

Několik dalších hlav se otočí a i Vy vidíte, že dotyčný měl pravdu.
Dva zvědové se vcelku rychlým krokem blíží k táboru…

Po chvíli dorazí až k Roderikovi a trochu zadýchaně hlásí stav situace:
"Valentine, našli jsme tábor orků, jak říkala madam Beorin. Víme i, kde je a jak vypadá brod, o kterém se zmiňovala. Je zde však jeden problém. Meridan nám zmizel. V jednu chvíli, kdy jsme se nenápadně plížili okolo jednoho z orků, se od nás Meridan oddělil a už jsme ho později nenašli. Jeho stopy vedly do orčího tábora, nic však nenasvědčovalo tomu, že by ho našli, nebo že by utekl někam pryč – prostě zmizel. Proto jsme se zdrželi, chtěli jsme ho najít, ale nemohli jsme riskovat – orkové mají dobré hlídky, navíc některé z hlídek mají takový hnusný veliký psy připomínající hyeny, blíž jsme se za cenu utajení dostat nemohli. Jejich tábor je šikovně skrytý v lese mezi stromy. Nájezd na koních je téměř nemožný.
Orků jsme napočítali přibližně třicet, více jsme neviděli, ale určitě nebyli všichni…"

Pronesené věty vzbudí mezi členy karavany malý rozruch, kdekdo si začíná něco pošeptávat, nejeden voják přistoupí blíž, aby slyšel následující debatu.

Nakonec promluvil nahlas jako první Sebastian:
"Vypadá to, že se budeme muset trochu připravit, pokud těm prasožroutům budeme chtít trochu zatopit. Co navrhuješ Valentine???

Po těchto slovech se mnoho očí podívalo směrem, kde Valentin seděl. Zároveň si někteří vojáci začali utahovat opasky, na kterých se jim houpají naostřené meče.

Pozoruji dění v táboře a prohlížím si jeho členy. Když se vrátí špehové, poslechnu si jejich hlášení a začnu se tvářit značně samolibě. Až do chvíle kdy zjistím, že Meridan zmizel.

"No jistě, chlap, samotář, tichý, obratný, bla bla bla. Určitě chtěl udělat dojem že sám přemůže celou hordu těch nestvůr. Jen nevím na koho by tady chtěl dělat dojem. Všichni tihle chlapíci vypadají že už mají něco za sebou a jentak něco je nerozhází."

Potřesu hlavou a za ucho si zastrčím pramínek vlasů.

"Ale je to zvláštní, takhle zmizet. Třeba je čaroděj! To by to vysvětlovalo. Nebo ho jedna nestvůra prostě chytla za krk, zvedla a odnesla. To by to taky vysvětlovalo. Jsme zvědavá jeslti s tím někdo něco udělá. Třeba ho Nyctalus půjde stopovat, aby smyl tu zbabělost se schováváním se pod kola vozu.

Při téhle myšlence se velmi široce usměju.