Cybernetic future
hrálo se Domluvený termín
od: 10. srpna 2014 21:51 do: 02. prosince 2020 20:04
Dobrodružství vedl(a) Deadman
| |
 | Rok 2045 "Letos je to přesně sto let, co si připomínáme konec Druhé světové války, jednoho z nejhorších konfliktů, jež svět zažil. Miliony zemřely jen aby naplnili sen jedince, jehož charisma a dar "stříbrného jazyka" dokázali zfanatizovat celý národ. ... Pro ENN, Elizabeth Ventris." Všichni lžou. I v éře toho, čemu říkají "Mír", propaganda médií ovládanými velkými korporacemi udává lidem co si myslet, co říkat, co je dobré a co špatné. Na počátku století to byli náboženští fanatici a různé sekty. Dnes? Každý, kdo si dovolí jít proti proudu. Kdo by myslel, že v polovině 21.století se lidstvo oprostí od malicherností, jako je xenofobie a předsudky, pletl by se. Lidstvo si našlo nového obětního beránka. Kybernetické augmentace a protézy. Od jednoduchých náhrad za ztracené ruce a nohy, po vysoce pokročilé cerebrální čipy, levných protéz, připomínajících pouhý válec železa až po špičkové náhrady, jež nemají do lidské končetiny daleko. Od civilních po vojenské. Strach z implantátů žene lidi proti společnostem, jež je vyrábí. Odsuzují je, že si svými činy hrají na bohy, kterými nejsou. Najdou se i tací, jež odsuzují ty, kteří vlastní kybernetickou protézu a nezajímá je, jaký pro ně mají "augmentici" důvod. Převládá mezi nimi strach, že díky náhradě to už nejsou lidé, ale stroje, roboti. Roboti, jež jsou ovládáni korporacemi produkující tyto náhrady. Rok 2045. Doba velkých inovací. Chaosu a korupce. Doba, kdy korporace mají větší moc než vlády.  |
| |
| Velký bratr vidí vše! Lucy Tvé "cestování" tě dovedlo do nizozemského Haagu. Města dost velkého, aby se tam jeden ztratil, avšak také v centru dění, díky nedávným nepokojům ve městě. Spousta lidí zde nelibě nesla přítomnost "augmentiků", hlavně těch, na kterých to bylo vidět. Takže pokud někdo vlastnil viditelnou protézu ruky, nebo nohy, většinou moc sympatií nesklidil. Naštěstí tobě se dařilo svůj "původ" dobře tajit. Navíc, nikdo se neměl ani tendenci vyptávat se na tvůj původ, všichni měli dost svých starostí a do tvých moc nos nestrkaly. Ovšem jediný problém nastal, pokud se jednalo o živobytí ve městě. Na rozdíl od vesnic, zde byla třeba jedna podstatný komodita. Kredity. Jediné, co nestálo kredity byl vzduch a slaná voda moře. Nabízelo se několik možností, jak si zajistit nějaký příjem. Sehnat si nějaké jednoduché zaměstnání, což s sebou neslo riziko, že by tě mohli najít staří známí. Okrást někoho o jeho kredit kartu a doufat, že na ní je alespoň pár tisíc a zároveň doufat, že tě přitom nepřistihnou policejní patroly, jejichž výzbroj měla daleko do "mírumilovných" pochůzkářů, spíše připomínali zásahovou jednotku, tudíž útočná puška, pistole a pár nesmrtících granátů byly běžně k vidění u příslušníků policie. Pak tu ještě byla možnost pokusit se vyžebrat nějaké peníze od lidí na ulici, ovšem to si žádalo značnou dávku přesvědčivosti. Ať už způsob obživy bude jakýkoliv, furt je mít na paměti jednu věc. Velký Bratr vše vidí. A když Bratr vidí, nelze počítat s tím, že neuvidí i staří známí. |
| |
| O tohle jsem se nikdy neprosil! Chris Je to přesně devět měsíců od té nešťastné nehody, kdy zkolaboval tunel a v jeho sutinách bylo pohřbeno stovky lidí. Zraněných či mrtvých. Trvalo několik hodin, než tě vyprostili ze závalu a trosek auta. Tvá zranění byla natolik vážná, že ti záchranáři nedávali moc šancí na přežití, i přesto tě odvezli do nemocnice. Ovšem co se dělo od tvého naložení do letounu VTOL si vybavíš jen mlhavě. Jednou z mlhavých vzpomínek je muž a žena v dobře padnoucích oblecích. První vzpomínka po probuzení byla taková, že jsi nemohl pohnout končetinami. A celé tělo bylo jako v jednom ohni bolestí. Jen co vyprchali účinky anestézie, doktor odhalil hrozivou pravdu. Značná část tvého těla byla "obohacena" o kybernetické náhrady a implantáty. Obavy o zaměstnání prý už byly vyřešeny - společnost (R)Evolution Industries tě najala jako svého "polního agenta". Devět měsíců trvající rekonvalescence, plně hrazená tvým zaměstnavatelem, který chápavě uhradil vše, co bylo třeba, dokonce i nové bydlení poblíž jejich vlastního sídla, měla co nevidět skončit a i přes návštěvy nových kolegů, kteří měli přímo s tebou spolupracovat, tu stále byl problém s náhradami, sám o sobě bys žádnou takovou nikdy nechtěl, ovšem teď jsi je chtě nechtě dostal a i když patřili mezi to nejlepší, co na trhu bylo furt tu byl ten pocit, že to není tvá součást, i když dělaly to, co jsi po nich chtěl, ruce svírali sklenici s whisky a nohy čas od času nakoply nějakou tu krabici, kterou stále nebyl nikdo schopen vybalit. Jedno by se dalo říct s přehledem. O tohle ses nikdy neprosil. |
| |
 | Haag
Ostrý bílý paprsek zařezávající se do oční duhovky, zornice stažena do nejmenšího černého bodu, hlasy šeptající si mezi sebou, stíny pohybující se bez zjevného cíle, štípnutí na bříšku ukazováku, zvuk dopadající rudé kapky na bledě modré kachličky, šelest plášťů, další hlas, pak nesnesitelná bolest…
Škubla jsem sebou a prudce otevřela oči. Seděla jsem na chladné zemi ukrytá mezi navršenými krabicemi z místní restaurace. Pak jsem si všimla pohybu napravo ode mě a rychle jsem tím směrem natočila hlavu. Můj pohled padl na podvyživeného psa očuchávajícího mou nohu. Natáhla jsem k němu ruku. Pes k ní natáhl čumák s nadějí, že něco dostane. Dostal jediné. Smrt. Přitáhla jsem si k sobě nehybné tělo a na chvíli mě přepadl divný pocit, že jsem udělala něco špatného. Zahnala jsem to jinou myšlenkou. Takhle to bude pro tebe lepší, pohladím psa po hlavě a následně jej uložila vedle sebe. On možná strádal, ale najdou si jej jiní a ty nasytí. Koloběh života, který se mě nějakým způsobem netýkal. Chtěla jsem jíst, ale zároveň mě hlad nepřepadal. Bylo to tak zvláštní až děsivé.
Uslyšela jsem blížící se kroky. Rychle jsem se vyškrábala na nohy a jedním pohledem přelétla temnou ulici. Nad hlavou mi praskalo písmeno N. Další dávno pohltila tma. Byla jsem špinavá, hledajíc kapku naděje, abych mohla pro něco žít. Teď jsem jen utíkala a bála se každého stínu, každého záblesku objektivu usazeném na zbrani.
Byla jsem si vědoma, že nesmím na sebe příliš upozorňovat. A když jsem slyšela někoho se přibližovat, místo toho, abych po něm skočila, jsem rychle vyšla z uličky a zařadila se do neutichajícího humbuku města. Nevěděla jsem, kam jdu. Šla jsem tam, kam mě táhnul dav. Snad mířili rovnou do centra. Město žilo svým vlastním životem. Ani za nejhlubší noci se nenašla píď tmavého zákoutí. Do každého rohu dopadalo světlo z blikotajících nápisů, holoprojektorové zdi neustále měnily barvu nebo se na nich přehrávala reklama, ztracení obyvatelé se vyptávali na cestu holografických dam, které řídila virtuální inteligence, nebo chcete-li tak VI. Nechyběli ani jak kolová tak vznášející se vozidla, dopravní roboti naložení těžkými náklady. Snažila jsem se vyhýbat hlídkám, které by předčili i dobře vyzbrojenou armádu. Nic tady nebylo jak na vesnici, kde vládl klid a lidé se starali o svoje pozemky a pomáhali svým sousedům. Tady byl každý sám za sebe. O to mě ruch děsil ještě víc.
Nicméně krásu města kazily neustálé nápisy na zdech typu: NEHRAJTE SI NA BOHY. Sem tam prosklenou výlohu zdobila dlažební kostka a na druhé straně ulice se zase policejní hlídka snažila s co nejmenším rozruchem odtáhnout rebela, který se pokoušel strhnout poletující reklamu v podobě malého robotka, který za pomocí holografie předváděl různé obrazy.
Lidí kolem mě podstatě prořídlo a já se se šokem zastavila, když přede mnou vyskočil obraz, na němž jakási žena ve stupidně vypadajícím oblečení farmářky (člověk by si spíš řekl, že bude chirurg), právě předváděla zrychlený růst rajčat. Nad její hlavou výsostně zářil název mnou nenáviděné firmy: N.P.H. Navíc se k tomu přidal i příjemný ženský hlas: S námi už nebudete hladovět. Doba růstu je o 80% kratší a trvanlivost námi šlechtěných rostlin je o 50% delší. Nakrmíme hladové krky i tam, kde se plodinám nedaří, a přesto neničíme přírodu. N.P.H., nedestruktivní pomoc potřebným.
Reklama skončila a mini-robot se přesunul dál, aby mohl šajnit na další důvěřivce. Já mezi ně nepatřila. Místo toho jsem cítila, jak se mi třesou ruce, a jen silou vůle jsem nezvedla dlažební kostku a nemrštila ji po stroji. Zabočila jsem do nejbližší uličky, abych se trochu vzpamatovala. Opřela jsem se o zeď domu a na chvíli zavřela oči. Hlavně pořádně dýchej…
Co mám na sobě  |
| |
| Lidská nátura Lucy Ulička nebyla tak klidná, jak se mohlo zdát. Kromě tebe v ní bylo i pár lidí, jež vzhledem připomínal pankáče. Našlo se zde i několik bezdomovců přespávajících na kartonech z krabic. Kdo čekal uklizenou alej by byl zklamaný. Odpadky, ať už v pytlích nebo svévolně, byly všude, i když nastrkané ke zdi, aby se zde dalo chodit. Kousek od tebe se skupinka výrostků bavila o jedné z augmentačních klinik. "Fakt nechápu, jak si může někdo do těla nechat namontovat kus železa vole, to je naprosto proti přírodě!" spustil mladík se modře nabarvenými ostny na hlavě. "To mi povídej, dokážeš si představit, že bys měl ruku z plastu? Když by sis honil bylo by to jako by ti ho honila jedna z těch japonskejch hraček!" odvětil další, který měl na hlavě dredy. "Což to, ale slyšel jsem že spát s čubkou, co má tyhle augmentace je prej fakt hustej zážitek." pokračoval ostnatec. "Ne díky, já radši vopíchám nějakou normální holku, jako je třeba támhleta..." přisadil si dred jeho ruka mávla tvým směrem. "Jo, sice vypadá libově, ale pochybuju, že kdybys za ní přišel, že by ti dala, vypadá napruženě." konstatoval ostnatec a bylo vidět, že tvůj výraz se mu nelíbí. "Kámo..." začal dred a šluknul si nějaké drogy v inhalátoru, "...čum a uč se!" dodal, vrazil inhalátor ostnatci a zamířil k tobě. "Dobrý večer slečno, není trochu pozdě, aby se taková krásná dívka jako vy potloukala sama po městě?" začal a opřel se o zeď vedle tebe. "Není zrovna bezpečno a někdo s vaší krásou by mohl narazit na někoho, kdo by mohl zneužít toho zmatku." pokračoval a tvářil sebevědomě. "I když se není čemu divit, někdo vašeho šarmu..." začal a prsty volné ruky ti přejel po krku, "...se musí těšit vellikému zájmu.", jeho prsty pomalu klouzali níž k tvému pasu, jako by to nebylo nic zvláštního. |
| |
| Klidný život, nebo snad ne? Peter Haag, město kde se nacházelo tvé současné pracoviště, sice nepřipomínal žádný historický klenot, ale bylo zde k dostání vše, co člověk potřeboval k přežití. Dokonce i práce byla celkem slušně placená, i navzdory tomu, že jsi víceméně holka pro všechno. Možná by bylo dobré se ptát, zda je to obvyklý plat, nebo je to jen kvůli tomu, co jsi. Obvyklý den v práci, kdy jsi spáchal to, nebo tohle, případně jsi něco odnesl tam či onam. Jediná zvláštnost byla v tom, že ti jedna z laborantek před koncem pracovní doby vzala celé dvě ampule krve, proč, to ti nebyla schopná říct. Cestou domů jsi viděl obvyklá zjevení. Velké obrazovky na nichž běžely reklamy na různé produkty augmentačních společností, menší obrazovky na chodnících, kde většinou byly zprávy ohledně dění ve světě. Na fasádách některých budov šlo vidět anti-augmentistické grafity, těžce ozbrojené policejní složky, jejichž palebná síla by dokázala z každého udělat hromadu doutnajících ostatků, několik žebrajících jedinců, přičemž některým chyběli končetiny, obzvlášť u těch bylo vidět zoufalství. Večerní město, osvětlené domy a obrazovkami vypadalo jako vystřižené z filmu, bohužel, toto byla realita. Špinavé vedlejší uličky jasně dávali najevo, že toto není sen. Několik ulic od tvého bytu tě zastavil mladý pár, muž a žena, oba na sobě měli trika s nápisem "ČISTOTA PŘEDEVŠÍM", v ruce třímali něco, co vypadalo jako petiční archy. "Dobrý večer, měl byste na nás chviličku?" zeptala se žena, která nemohla být o nic starší jak ty. Dlouhé černé vlasy měla svázané do dvou copánků a její tvář připomínala spíš dětskou, než tvář dospělé ženy. |
| |
 | (r)Ekonvalscence končí Po asi čtvrté sklenici whisky, kterou sem do sebe otočil, jsem dospěl k závěru, že by bylo lepší přestat a jít se vysprchovat a udělat ze sebe člověka, dnes mi končí zotavovna a je třeba udělat první dojem. I když mi noví kolegové většinu času dělali společnost, furt jsem se cítil, jako bych to nebyl já. Augmentace, jež jsem dostal prostě nebyly součástí mně a pochyboval jsem, že si na ně kdy vůbec zvyknu. Možná mě měli nechat umřít, bylo by to tak lepší. Odložil jsem sklenici a zamířil do koupelny, udělat ze sebe člověka...do jisté míry. Zakryté zrcadlo jsem minul, i když jsem se na to, co bývalo ubrusem, jen krátce pohlédl a zamířil rovnou do sprchy. "Zkrášlování" trvalo pouze pár minut, nebylo v podstatě co zkrášlovat. Za půl hodiny jsem byl připraven vyrazit. Když jsem dorazil do sídla společnosti, divili se mi, co tam dělám v jednu hodinu ráno. Ani mi nedošlo, že je tak brzo...nebo pozdě? Nevím. Nechtěl jsem se vracet a tak jsem se po dohodě s jedním členem ochranky vydal na obchůzku, koneckonců má zde pracovat a bylo by dobré znát prostředí. Po obchůzce jsem zůstal v centrále bezpečnosti a studoval plány budovy. Za pár hodin se objevil jeden z mých přímých spolupracovníků a ani se netvářil nikterak překvapeně. Regulérní pracovní dobu jsem trávil tak, že mi nový kolega vysvětloval co a jak. Dokonce jsem dostal i vlastní zbraně. Regulérní palnou zbraň a cosi jako taser. Když jsem se večer vracel domů, tak jsem si ani neuvědomil, že jsem se "zatoulal" do jedné z uliček. Při pohledu na některé bezdomovce jsem nabyl dojmu, že můj život není zas až tak hrozný, ovšem na druhou stranu, alespoň na ně nikdo neciví s takovým odporem jako na mě. Zastavil jsem se a z kapsy kabátu jsem vytáhl pouzdro na cigarety a zapalovač. Z pouzdra jsem vzal poslední cigaretu a zapálil jí, dlouze potáhl a rozhlédl se po té díře, uprostřed které jsem stál. Nedaleko ode mně se jakýsi vagabund pokoušel snad i svádět nějakou dívčinu. Popravdě tenhle druh "pouličních tvrďáků" jsem nikdy neměl rád, proto jsem vyčkával, co se bude dít. A zatímco pouzdro na cigarety zmizelo v kapse, volná ruka se přesunula do míst, kde jsem měl složený taser. |
| |
 | Jen mě nechte na pokoji Se skloněnou hlavou se plahočím chodbami. Dneska je toho nějak málo, skoro nic se neděje. Nebo možná ano, jen po mě toho moc nechtějí. Protáhnul jsem si ramena a vysvlékl se z pracovní uniformy. Pečlivě jsem se pohledem vyhnul zrcadlu a trochu se leknul, když jsem za sebou zaslechl tlumené zakašlání. Byla to jedna z dívčin, které tu pracují o něco víš než já. Občas jsem přemýšlel, co musej mít za prachy, když já jsem tu skoro za nic bral vejplatu více než slušnou. A to byl taky jeden z důvodů, proč jsem se na nic moc nevyptával, když mi odebrala krev. Nechal jsem ji dělat její práci. Možná jim něco uniklo a teď testují všechen personál, jestli nebyl zasažen. Nu možné to je. Přes volnou košili jsem si přehodil těžký kabát. Límec postavil tak, aby zakrýval ošklivé jizvy na krku a vepředu pečlivě dopnul. Na hlavu jsem si naaranžoval klobouk. Moc se mi domů nechtělo, ale dnes toho bylo tak málo na práci, že jsem si celonoční přesčas ospravedlnit nemohl. Vyrazil jsem ven. A bylo to tu zase. Lidé a reklamy a světla a lidé a auta a další lidé. Trochu jsem se nahrbil a okraj klobouku stáhnul víc do očí. Ani jsem se nesnažil si chytit taxíka. Jednak v tomhle ruchu jsem neměl moc velkou šanci a pak na mě vždycky hrozně divně koukali, když pod mojí sedmdesátikilovou postavou auto zoufale pokleslo. Už jsem byl skoro doma, když mě zastavili nějací blázni. Jen jsem si v duchu zaúpěl. Těm se to lobuje. Hodit je pod náklaďák, nedat jim na vybranou, nenechat je umřít a viděli bychom, co by říkali. Vrazim ruce hluboko do kapes, aby nebyli vidět jizvičky od roztříštěného skla. Ty mám všude, ale kdo by je počítal, když mám mnohem horší. S povzdechem se zastavím a kývnu. Nějak mi vrže v krku. "Doufám, že chcete jen poradit cestu, nic podepisovat ani kupovat nechci." Aby mezi námi bylo hned z kraje jasno. |
| |
| Sni dál Peter Oba na tebe hleděli s naprosto nechápavými výrazy. První se slova ujal muž, kterému bylo kolem třiceti. "Takže vám je jedno, že zdejší augmentační firmy dělají z lidí mrzáky a nutí je tím aby do konce života brali drogy, aby si sami mohli dojít nakoupit, nebo se najíst?" začal a bylo vidět, že výraz v jeho obličeji chytá rudý nádech. "Je vám jedno jedno, že spousta lidí nedobrovolně podstupuje tyto procedury?", jeho hlas se zvyšoval a barva obličeje byla čím dál sytější. "CO JSTE TO ZA ČLOVĚKA, ŽE NEVIDÍTE, ŽE Z NÁS POSTUPNĚ DĚLAJÍ SVÉ OTROKY?" začal řvát na celou ulici a to už se ho snažila uklidnit i jeho kolegyně. Jeho řev přinutil několik kolemjdoucích se zastavit a sledovat co se děje. Z konce ulice se dokonce vynořili dokonce i dva příslušníci policie, kteří vyčkávali, jestli nebude třeba zpacifikovat jednu nebo druhou stranu. |
| |
| Nesnáším uřvané lidi Jen pokrčím rameny. Je mi jasné, že jsem jedním z těch, o kterých mluví, i když si nejsem úplně jistý jak moc. A je mi to celkem jedno. Nepřipadám si jako mrzák, jen jako smutná existence a to s augmentacema nemá nic společného. Odvrátil bych se a pokračoval dál, kdyby nezačal křičet. Poplašeně jsem sebou trhnul a podíval se na něj poněkud pobouřeně. Zjevně blázen. A ještě se snaží tvrdit, že lidi ničej augmentace. Omyl, lidi ničej zase jenom lidi. Zcela cíleně a promyšleně mu svojí vahou dupnu na nohu. "Měl by jste se ztišit. Obávám se, že vyvoláváte moc velký rozruch." Dobře jsem si všimnul fízlů. Tam kde mají dělat pořádek, tam ho nedělají, ale buzerovat pracující lidi, k tomu nikdy nemají daleko. |
| |
| A bude hůř Po tvém dupnutí vztekloun připomínal indiánského šamana, který ovšem nadával jako zedník. Když ho přešla bolest, rozhodl se, že nebude boxovacím panákem a na oplátku ti jednu vrazil, i když ho rána docela i bolela, i ty jsi jí cítil a ne málo, chlapík měl očividně dost síly. "Teď nejsi takovej tvrďák, co ty robomile?" zeptal se a znovu tě praštil. Netušil, že těžkooděnci si to zamířili k vám a jeden z nich sahá po čemsi, co vypadalo jako zbraň, ale nevypadalo jako zbraň. "Co mi k tomu řekneš robomile?" dorážel aktivista a odstrčil svojí kolegyni stranou. Už se napřahoval k další ráně, ale ozvalo se zapraskání a jeho tělem proběhla elektrická pavučina. Během účinku pavučiny se on klepal jako ratlík a po chvíli se sesunul v bezvědomí k zemi, z jeho těla se mírně doutnalo. "NA KOLENA, HNED!" vyštěkl druhý obrněnec a ty jsi měl krásný výhled do ústí hlavně jeho pušky. |
| |
| Čím jsem si tohle sakra vysloužil? To, že mě zkusí praštit, jsem popravdě nečekal. Hekl jsem a podvědomě jsem očekával křupnutí kostí, které po bouračce nemohli být tak pevné jako dřív. Neozvalo se. Stále v šoku jsem dostal druhou ránu. Chtěl jsem ho uhodit zpět, ale nikdy jsem se moc nepral, jen se mi prostě nelíbilo, jak zacházel s dívkou. Na rozdíl od něj jsem ale viděl policisty, tak jsem radši ani nic nezkoušel, jen jsem kouknul po dívce, jestli je v pořádku. Ve chvíli, kdy jsem obrátil oči zpět, naskytl se mi ošklivý pohled na konec tunelu. Velmi pomalu, bez zbytečných pohybů, jsem dal ruce mírně od těla a opatrně si kleknul na zem, přesně jak chtěli. "Omlouvám se, strážníci, pouze nedorozumění." Koutkem oka jsem pozoroval dívku, i když bych asi neměl dost odvahy zakročit, kdyby se jí mělo něco stát. |
| |
| Policejní brutalita? Peter "Máte právo nevypovídat, cokoliv řeknete může být použito proti vám!" začal obrněnec s taserem, zatímco ti nasazoval pouta. "Máte právo na advokáta, pokud si ho nemůžete dovolit, bude vám přidělen. Rozumíte?" dokončil přednes práv a poté se jal spoutat omráčeného aktivistu, zatímco jeho kolega volal na centrálu, zjevně přivolával auto, které vás mělo odvést. To dorazilo do pěti minut. Do té doby jeden z obrněnců cosi sepisoval s dívčinou a okolo stojícími, jeho kolega stál nad vámi jako socha a každý pohled jeho směrem následovalo štěknutí, že máš koukat před sebe. Přijela pro vás menší dodávka a zezadu vylezli další dva obrněnci. "Flákárna skončila, nasedat!" zavelel jeden z nich a oba nově příchozí popadli aktivistu za pod rukama a nevybíravým způsobem ho hodili dovnitř auta. "Půjdeš sám, nebo chceš taky pomoct?" zeptal se tě člen eskorty. Ať už tak, či onak, v okamžiku kdy jsi vlezl do auta, tak i přes svou konstrukci zaúpělo, jako by právě někdo urval zadní nápravu. "Co sakra žereš že vážíš tolik?" zavrčel řidič a sledoval jak tě eskorta cpe do auta tak, aby si zadní nápravu nezničili, tentokrát doopravdy. Cesta na stanici se nesla v tichu, jedinou kulisou byl probouzející se aktivista, který v okamžiku, když zjistil, kde je se okamžitě začal domáhat advokáta a začal svou typickou rétoriku o tom, jak jsou augmentace špatné, zlé a vůbec můžou za vše, co se ve světě děje. Asi za deset minut, díky tvé váze, jež nerovnoměrně zatěžovala nápravu vozidla, se auto zastavilo před stanicí. Aktivistu, který schytal další ránu taserem, jen aby zavřel hubu, eskorta vytáhla a odtáhla dovnitř, na tebe čekal další strážník. V okamžiku, kdy jsi vylezl ven auto nadskočilo a bylo vidět, že se celému stroji ulevilo. Dokonce i auto bylo proti tobě. Ve výslechové místnosti, v okamžiku kdy se pod tebou rozbila židle a místo ní ti přitáhli bytelnou železnou bednu, jsi byl sám dobrých patnáct minut, než se uráčil dorazit muž v obleku a se složkou, která přistála na stole před tebou. "Jméno?", zeptal se muž, jemuž táhlo na padesát a jeho vlasy a vousy byly prošedivělé, ovšem jeho výraz vypadal, že by tě sežvejkal a vyplivl jako žvýkací tabák. |
| |
| Ve víru událostí "Mám být zatčen? Za co? Byl jsem napaden!" Překvapeně vzhlédnu, ale co jsem čekal. Když mají zatýkat piráty silnic, tak mají času dost. Viníci nehod si klidně mohou chodit po zemi, ale když se trochu... nepohodnu s někým na ulici, hned jsem zatčen, mám klepeta a mám si shánět právníka. Nebráním se, ale neodpustím si ještě jednu žádost. "Potřebuji si zavolat do zaměstnání - ti mi právníka seženou." Nadějně jsem se rozhlédl, ale byl jsem jen zbuzerován, že mám koukat před sebe. Radši jsem poslechl. Když dorazilo auto a viděl jsem jak naložili s aktivistou, chvilku jsem si pohrával s myšlenkou, že by si mohli zkusit takhle snadno poradit s mojí vahou, ale pak jsem to radši pustil z hlavy. Přeci jen zásah taserem, zvlášť pokud mám v těle něco kovového, by nebyl ničím příjemný. Nastoupím a snažím se došlapovat na nejpevnější místa konstrukce, ale auto přesto příšerně poklesne. Doufám, že na mě nehodí uražený blatník nebo prasklé tlumiče. "Špenát." Zamumlám na dotaz ohledně stravy, ale ne moc nahlas. Tichý vzdor je jedna věc, probíjející elektřina je něco jiného. Cestou mě ještě ke všemu začne bolet hlava z toho idiota. Mám sto chutí mu rozbít hubu, ale ruce mám spoutané, takže si musím nechat zajít chuť. Jeho elektrický valčík při vystupování mi přeci jen poskytne drobný pocit satisfakce. V místnosti, kam mě poslali, jsem si bezmyšlenkovitě sednul na židli a ocitnul se na židli. Trochu jsem si zanadával nad naraženou kostrčí, ale zas tak hrozné to nebylo. Bednu jsem zkoušel o poznání opatrněji. Když se dostavil muž v obleku, již jsem byl rozhodnutý plně spolupracovat a co nejrychleji se odtud dostat. "Peter Laruas a jak jsem již říkal džentlemanům, kteří mě zatýkali, rád bych si zavolal do firmy pro právníka." |
| |
| Potrestat a zotročit Peter "Jenom lidé, co mají co skrývat se domáhají právníka." odvětil detektiv a sedl si naproti tobě s výrazem lhostejnosti. "Jistě je to vaše právo zavolat si právníka, ovšem tím to všem tady říká, že nemáte čisté svědomí a spoléháte na to, že vás z toho vyseká právník." pokračoval a zaujal na židli polohu "tak si kecej jak chceš, mně to stejně nezajímá!", výrazem připomínal dobrmana se vzteklinou. "Jestli jste skutečně nevinný, jak jste tvrdil zasahujícím důstojníkům, nemáte se čeho bát." dodal a z kapsy od saka vytáhl telefon a hodil ho na stůl. |
| |
| Vinný, nevinný Nechápavě ho sleduju. "Takže pokud jsem nevinný, tak se čeká, že tu budu jen tak sedět, nechám si zamotat hlavu a všechno vám odkejvu a pak skončím v cele?" Nejistě si poposednu. Osobní zkušenosti nemám, ale už sem pár ošklivých historek slyšel. Telefon si přitáhnu blíž. Zatím nevytáčím číslo. "Na později, kdyby bylo potřeba." Pokrčím rameny na detektiva. Moc se mi nechce věřit, že nevinný člověk se nemá čeho bát. "Vy by jste si právníka nezavolal být na mém místě? Proč tu tedy vlastně jsem?" |
| |
| Dráždíme dobrmana, lekce první "V cele skončíte, pokud mě naserete." odvětil detektiv a se svým typicky kamenným výrazem tě pozoroval a bylo vidět, že tady bude lepší neštvat ho. Mohlo by se stát, že by se tvůj obličej střetl se stolem, případně železnou bednou na které sedíš. "Jestli nějaké později bude." řekl a bylo vidět, že to myslí smrtelně vážně. "Nevolal bych ho, protože bych měl čisté svědomí. Jenom zbabělci a ti, co mají za každou cenu potřebu něco skrývat se ohánějí právníkem. Kooperující jedinec se nemá čeho bát, jedině snad sám sebe." odpověděl a otevřel si složku a chvíli v ní něco četl. "Protože jste zapletl, ať už úmyslně, nebo čirou náhodou, s aktivisty, tak mám na vás pár otázek." řekl, zaklapl složku a upřeně se na tebe zahleděl. "Myslíte, že bylo nevyhnutelně nutné panu Adamsovi dupnout na nohu? Z nějakého důvodu se na ní nemůže postavit. Co mi k tomu povíte?! zeptal se a sledoval tě jako lev sledující svojí večeři. |
| |
| Radši ne, děkuji Mobilem si pohrávám v rukou a nespouštím oči z detektiva. To pochopitelně říct musel, že on by nevolal. "A co třeba zmatený člověk, který se nechce dostat nevědomky do průseru? Ten si nemůže zavolat nikoho na pomoc? Někoho, kdo v tom, na rozdíl od něj, umí chodit?" Povzdechnu si a rozhodnu se do toho radši dál nešťourat. Mobilu se držím jako plovacího kruhu a snad ani radši nepřemýšlím o topení se. "Ten člověk mě zastavil na ulici, když jsem šel z práce. Pokusil jsem se ho obejít a v klidu pokračovat, ale začal na mě ječet jako šílenec, tak jsem došel k názoru, že lehké odvedení jeho pozornosti jiným směrem by mu mohlo dát správný nadhled nad situací." Snažím se nebýt drzý. "No a noha ho nejspíše bolí, protože jsem v poslední době trochu přidal a dva zásahy elektřinou, to by měl rád, že drží svěrače..." |
| |
| Když se podíváte, zjistíte že se nesměju. Peter "Tak jestli chcete, aby se tahle záležitost protáhla na půl roku a celou dobu policejní sbor čekal, až jim dáte důvod vás zatknout, aby se to mohlo použít u soudu, prosím jen si zavolejte někomu, kdo v tom umí chodit." odpověděl chladně a odměřeně. Otrávený a znuděný detektiv rozhodně nebyl, ovšem že by se "bavil" se taky říct nedalo, spíš vypadal že ho tohle výsostně obtěžuje. Takže dupnutí na nohu, jež momentálně začíná otékat a vypadat jako švestka, jste se snažil odvést jeho pozornost jinam? Víte že se to dá kvalifikovat jako napadení?" zeptal se a spojil ruce na stole před sebou. "Za to byste mohl dostat klidně až půl roku vězení za napadení s účelem ublížení na zdraví.", vyčíst z jeho tváře nějaké sympatie bylo marné. "Tasery nejsou natolik silné a už vůbec nepůsobí trvalou újmu, což se o vašem...dupnutí...říct nedá pane Laruasi." odvětil detektiv a podrbal se ve vousech. |
| |
| Ale on na mě ječel! Vyvaluju na něj oči čím dál víc. Přeci jen jsem si měl asi zavolat, i když to by ho popudilo asi ještě víc. To jsem přesně čekal, že se stane něco takovéhleho. "To jako vážně? On na mě začal nepříčetně ječet, vůbec mě neposlouchal, vypadalo to, že slečna, které se ho snažila uklidnit, tak taky jednu schytá a já, místo abych ho uklidnil ranou pěstí, tak jsem mu jen lehce přišlápl nohu - můžu snad já za to, že má křehké kosti, či co? Já jsem se jenom bránil napadení, protože to vypadalo, že když se k němu otočím zády, skočí mi na hřbet a asi se mi zakousne do krku. Mimochodem ta noha na tom nebude tak zle, protože na ní klidně stál, když do mě začal následně mlátit, tak jaképak napadení z mě strany, prosim vás...??" |
| |
| Kamenná tvář Peter "Adrenalin vám nic neříká?" zeptal se s výrazem podobný soše. "Dle svědectví pana Adamse, praštil vás až po tom, co jste mu vy dupl na nohu! Což mimochodem potvrdilo asi deset dalších lidí!" zavrčel a bylo vidět že tady přestává sranda. "Pan Adams připouští, že se nechal unést, ale že neměl v úmyslu vás napadnout fyzicky! Takže váš příběh o tom, jaký jste utlačovaný chudák bere za své! Jestli takto řešíte všechny neshody, tak se divím, že máte ještě nějaké zaměstnání!" pokračoval stejně ostře a v jednu chvíli to vypadalo, že sáhne po zbrani, jež měl pod sakem. "Pana Adamse bychom původně mohli pokutovat za výtržnictví, ovšem teď je to potyčka a ve vašem případě i cílené ublížení na zdraví!", sáhl po složce a vytáhl z ní papír. "Máte dvě možnosti, jak z toho ven. První je, že se omluvíte panu Adamsovi a budete doufat, že vás nebude žalovat, druhá je ta, že si zavoláte advokáta, který celou věc rozmázne a tím pádem vám bude hrozit až půl roku v base, pokud vás soud shledá vinným z ublížení na zdraví!" řekl začal papír skládat do vlaštovky. |
| |
| Já to tušil! "Jo, praštil mě až potom, to jsem nikdy nepopíral, ale už jsem pár nepříčetných aktivistů viděl a on vypadal jäko jeden z nich, tak jak jsem měl tušit, že se na mě nevrhne jen co se otočím záda? Nehledě na to, že na lehké přišlápnutí reagoval pěstmi. A schytal jsem dvě rány, než ti vaši policisté vůbec doběhli. Je mi líto, ale pokud někdo reaguje pěstmi na šlápnutí na nohu, tak je dle mého soudu nepříčetnej a okolí nebezpečnej a před takovýma lidma mám právo se bránit." Najednou ale mě úplně přejde chuť se hádat. Stejně přeci už dávno vím, že tyhle složky rozhodně nepracují tak, jak by měli. "Rád bych si zavolal, než se rozhodnu, pokud můžu...?" Pokud přisvědčil, vytočil jsem číslo do formy, odvrátil se a čekal až to někdo zvedne. Z vrátnice jsem se nechal přepojit k mému přímému nadřízenému a tomu jsem všechno vyložil a požádal o radu. |
| |
| Ať žije byrokracie Peter "Popravdě, nevím co nosíte za boty, každopádně pan Adams se bude chvíli léčit s nohou, zatímco vy vypadáte, že jste zakopl o obrubník. Navíc, fyzicky jste zaútočil první, o tom není sporu." odvětil detektiv a bylo vidět že ho štveš čím dál víc. "Z pohledu zákona, vaše lehké přišlápnutí skončila otoky velikosti pomeranče a barvy švestky...jestli se pan Adams rozhodne zajít na pohotovost a zjistí se, že nezůstalo jen u pohmoždění, to ublížení na zdraví už vám neodpárají.", jeho výraz vypadal, že ještě chvíli a snad tě vynese v zubech. "A váš argument ohledně nepříčetnosti, od kdy se horká hlava řeší dupnutím na nohu? Nezaujatý pozorovatel by mohl argumentovat, že to vy jste nepříčetný a hrozbou pro okolí, s čímž osobně i souhlasím. Řešit slovní neshody fyzicky, to je minimálně na skupinovou terapii. Nemohl jste prostě...já nevím...odejít? Snést pár nadávek a odejít?", slova detektiva byla čím dál jízlivější a jízlivější. Ovšem zavolat tě nechal. Tvůj přímý nadřízený po tvém osvětlení chvíli mlčel a pak zabručel cosi, co vyznělo jako "blbec". "Nejlepší bude uhrát to na dohodu, nemůžeme si dovolit zbytečnou publicitu. Dokážeš si představit ty titulky v médiích? "Zaměstnanec augmentační společnosti se porval s anti-augmentačním aktivistou!", je v zájmu nás všech, aby tahle kauza, ať už je sebenespravedlnější, zůstala zakopaná hluboko pod zemí! Už takhle je tohle město jako časovaná bomba a tohle by mohlo odpálit lavinu, která by mohla pohřbít augmentace a nejen je..."", jeho poslední slova zněla výhružně. |
| |
| Za tohle pujdu do pekla "Snést pár nadávak mi nedělá tokové problémy jako se otočit zády k někomu, kdo na mě řve a nepříčetně prská kolem." Zabručím. Chtěl bych ho vidět, frajera, na mém místě. Ale to by se aktivista asi už zase elektricky zmítal a ještě by měl přišité napadení příslušníka... Rozhovor vedu mlčky, jen si občas nespokojeně přikývnu. Nesrozumitelně zamručím, že jsem rozuměl a znovu se obrátím k detektivovi. "Dobře, takže omluva. Stačí písemně? Skutečně bych se k tomu pánovi nerad přibližoval. A nebo alespoň za přímého, blízkého dohledu policie." Vůbec se mi nechce se omlouvat za něco takového, ale firma mi dala práci, když jsem na tom byl špatně, tak jim to asi dlužím. Doufám jen, že si třeba nezpůsobí pohmožděniny o moji ruku, pokud mu ji budu muset podat. |
| |
| Divná ulička
Ještě ve mně vřela vzpomínka na onu společnost, která mi provedla tohle všechno. Kvůli nim jsem se musela plahočit po ulicích a hledat nějaké bezpečné útočiště. Chtělo se mi křičet, někoho i rozsápat a netušila jsem, že se mi taková možnost nabídne tak brzy. Nevěděla jsem o sobě nic. Jen vím, že jsem vyděsila vesničany a ti mě vyhnali, i když jsem je málem všechny zabila. Proč jsem cítila tu nevraživost vůči živým bytostem. Proč jsem chtěla zabíjet a cítit zápach krve.
Zavřela jsem oči, ale v mysli jsem měla jen tmu. Dneska se vzpomínky nekonaly. Aspoň ne ty, co by mi něco řekly. Co se týkalo jehel a rukou v gumových rukavicích, těch bylo plno. Nesnášela jsem i pohled na obyčejné doktory, co právě převáželi raněnou ženu do sanitky. Musela jsem pokaždé zmizet, abych se neutrla ze řetězu. Jak dlouho budu moct utíkat?
"Dobrý večer slečno, není trochu pozdě, aby se taková krásná dívka jako vy potloukala sama po městě?" Vnořená do svých myšlenek jsem si ani nevšimla, že ke mně někdo přistoupil. Trhnutím jsem vzhlédla a uviděla před sebou dredáče. Nikdy jsem neuvažovala o mužích. O nikom. Neměla jsem důvod, takže jeho výzva šla mimo mě. Nerozuměla jsem tomu.
Zamračila jsem se a ustoupila jsem o krok. Měla jsem v tom cítit něco jiného? Věděla jsem jedno. Nelíbilo se mi to. Znala jsem své sebeovládání a to bylo velmi vrtkavé. Zatím jsem však hrozbu necítila. Ne od takového nácka co byl on. |
| |
| Omluva Peter "Jakým způsobem bude chtít pan Adams vaši omluvu, to je na něm. To já neovlivním. Já jsem pouze vyšetřující orgán, nikoliv soudce, abych vám něco nařizoval." řekl detektiv, vstal a došel ke dveřím, pootevřel je a řekl cosi policistovi přede dveřmi. "Ostatně jestli pan Adams bude chtít veřejnou omluvu, vsaďte boty, že si vás ohlídáme. Na stanici se rvát nebudete." dodal a zaklapl dveře. Několik dlouhých minut na tebe pouze zíral jako hlídací pes a čekal na odpověď od strážníka. Když se ozvalo zaklepání na dveře, detektiv otevřel a neslyšně konverzoval s osobou za dveřmi. "Doufám že umíte polknout svoje ego...pan Adams chce veřejnou omluvu...minimálně před kolegyní, před kterou jste ho...jak to řekl...znemožnil?" oznámil detektiv a bylo vidět, že je rád, že se tenhle cirkus blíží ke konci. Poručil strážníkovi, aby si tě vzal do parády. Ten tě zvedl za ruku a vedl jako odsouzence na popravu. Zavedl tě do átria, kde bylo několik strážníků, jeden z nich se staral o fialovou nohu aktivisty a pár svědků, jež si policie předvolala. Jen co jsi se ukázal, většina z nich zmlkla, jako by očekávala proslov krále. Adams na tebe hleděl částečně s hrůzou a částečně s nelibostí, jeho kolegyně usrkávala kávu z kelímku z automatu a těkala očima po přítomných strážcích zákona, tebou a jejím kolegou. |
| |
| Nedá si pokoj Lucy (+pozorující Chris) "Rozumíte mi vůbec?" zeptal se trochu zmateně, ale nevypadal, že by hodlal na odpověď čekat a opět se přisunul o krok blíž. "Vypadáte trochu zmateně. Co říkáte na to, kdybych vám ukázal krásy města, vzal vás někam na jídlo a nabídl vám místo na přespání." pokračoval a jeho ruka spočinula na tvém boku, jako by snad věděl na jisto, že s ním půjdeš a budeš mu vděčná. Ovšem druhou rukou sáhl do kapsy a vytáhl z ní něco jako malou injekční sříkačku, nezdálo se, že by ji chtěl použít, ale bylo jasné, že to je jeho pojistka proti problémům. "Věřte mi, bude se vám to líbit, město je plné různých...divů.", při posledním slově povytáhl významně obočí. |
| |
| Tohle bude bolet Pokrčím rameny a rozhodnu se počkat, co bude dál. Jak se ticho vleče, začínám být skutečně nervózní a občas sevřu a rozevřu pěst. Klouby mi trochu vržou, poslední dobou to trochu dělají, ale stačí si dát něco smaženého a bude to zase v pohodě. Ještěže mi to ta laborantka poradila, asi se jí to také stává. Když se mě policista pokusí zvednout, jsem tak rád, že se něco děje, že se ani nesnažím dělat bordel a normálně se zvednu, jakoby mě skutečně vytáhnul. Veřejná omluva se mi extrémně příčí, ale co se dá dělat. někdy je potřeba skousnout ego. Trochu nervózně jsem si prohlédl všechny v místnosti a aktivista se mi ještě o něco zhnusil. Takže nejen rapl, ale i srab. No dalo se to čekat. Promnul jsem si bradu, do které mě praštil a celkem zdvořile kývnul dívce, když se na mě podívala. Pak jsem udělal několik kroků k tomu poseroutkovi. Nemůžu říct, že pohled na jeho fialovou nohu ve mě nevyvolal lehký pocit zadostiučinění, ale spokojený úsměv jsem si odpustil. "Omlouvám se, že jsem vám šlápnul na nohu." Pak jsem se otočil k dívce, k aktivistovi skoro zády. "A skutečně doufám, že vám ten šílenec neublížil, když vás tak hrubě odstrčil, aby se na mě mohl vrhnout. Doufám, že i on vám se omluvil." Vím, že to asi nebude přijato zrovna s nadšením, ale odpustit jsem si to nemohl. "Byla by škoda, kdyby jste měla nějaké modřiny kvůli tomu, že někteří tady se neumí ovládat." Otočení se zády k aktivistovi nakonec nebyl až tak špatnej nápad. Alespoň touha mu na tu nohu dupnout znovu a tentokrát pořádně nebyla tak urputná. Pak jsem se otočil k detektivovi. "Stačí?" |
| |
| Ano, bude to bolet... Peter Celá shromážděná skupina se podivila nad tvým jednáním, jedna krátká omluva a pak vrkání vůči aktivistově kolegyni. Někteří z přítomných kroutili hlavami nechápavě, další si povzdychly a dokonce i přítomný detektiv protočil oči v sloup. "To nezáleží na mně." odvětil detektiv a hlavou pokynul k aktivistovi, který jen nepatrně kývl a když se zdálo, že už bude klid, ozvala se aktivistova kolegyně. "Ano, někteří zde se neumějí ovládat. Kdo to kdy viděl, že se na řev reaguje zlomením nohy?", její hlas byl odměřený a zdaleka ne tak přívětivý, jako před pár minutami na ulici. "Myslím, že jistí lidé by zde zainvestovat do kurzů sebeovládání!" dodala a pak už ti nevěnovala pozornost. "Stačí vám to?" zeptal se detektiv a s výrazem oznamujícím věc za uzavřenou tě nechal odvést k východu. Před stanicí byl klid, u vchodu stáli dva těžkooděnci a pozorovali okolí, přes helmy nevypadali, že by si chtěli pokecat a že nic, co není otázka a smrti je obtěžuje. Cesta domů byla poměrně klidná, tedy skoro klidná, celou cestu jsi měl zžíravý pocit, že tě někdo sleduje, když jsi se otočil, nikdo tam nebyl, jen skupinka mladistvých, jež se bavili mezi sebou a tvá osoba je nezajímala, ovšem pocit, že tě kdosi sleduje, se stále držel nad tebou jako pouťový balónek. Když jsi vcházel do ulice, kde se nacházel tvůj byt, tvůj pronásledovatel se ukázal. Celou dobu za tebou jela motorka, jejímuž jezdci se dařilo držet se ti mimo zorné pole. V okamžiku, kdy si jezdec, který na sobě měl motorkářskou kombinézu a helmu, všiml, že o něm víš, sáhl do kombinézy pro cosi, co až nepříjemně připomínalo samopal a velikost zásobníku naznačovala, že má více, než dost munice, aby z tebe udělal cedník. |
| |
| Copak já za to můžu?? Povzdechnu si. Dobře, do teď slečna vypadala inteligentně, teď už ne. Proč je celej svět proti mě? "Ale já mu přeci nechtěl zlomit nohu..." Zamumlám už trochu nabručeně. S tou váhou bych měl něco udělat. Asi začnu hubnout, i když si nejsem úplně jistý kam, když jsem už teď skoro kost a kůže a jizvy. Jsem skutečně rád, že to už považují za uzavřené a s ublíženými pocity se vydám domů. Začíná mě z toho pocitu, že mě někdo sleduje, svrbět celé tělo, ale nikde nikdo zajímavej. Důkladněji si prohlédnu bandu výrostků, ale nakonec je zavrhnu jakožto nepravděpodobné pronásledovatele. Dospěl jsem k názoru, že jsem už dneska přetaženej. Dvanáctka v práci, dementní aktivisti a detektiv, co mu jeho stará zjevně už dlouho nedala. Jo, to se na mě muselo podepsat. Když zahnu do ulice, kde mám byt, přeci jen se otočím po zvuku motoru. Její majitel nelenil a pro něco hrábnul do bundy. Samopal? Jako vážně? Na okamžik jsem ztuhnul. Aby ze mě byla mrtvola, to se mi nechce, ale zase by mi jistě přišili pokus o napadení, alespoň posmrtně. S výkřikem o pomoc jsem se vrhnul do nejbližších dveří / za nejbližší úkryt na zem (podle toho, co je blíž) a předloktíma se snažil si chránit hlavu. Ty vteřiny se zdály nekonečné. |
| |
| Tuhle otázku si pokládá dnes kde kdo Peter Kulky sviští kolem a ulice se rychle vyprázdní, ovšem ne zcela, z druhé strany ulice se řítí další dvě motorky, jeden z jezdců drží cosi jako brokovnici a druhý odstřelovací pušku, jejíž výstřel se zaryje do zdi hned vedle tebe. Někdo tě zjevně nemá rád. Protože se burácení motorek přibližují a opravdu se nezdá, že by měli v plánu si přátelsky potlachat. Že jezdci nebudou normální lidi nasvědčuje příjezd odstřelovačky a brokovnice. Obě zbraně vypadají že mají zpětný ráz, který by palbu jednou rukou za jízdy na motorce trestal shozením jezdce, ale ti dva se nezdáli být zpětným rázem znepokojení. Nejbližší kryt byla polorozbitá stavba o deseti patrech, v jejích útrobách se válelo spousta harampádí a starého, většinou trouchnivějícího nábytku, podle nápisů na zdech se zde slézala omladina, dokonce šlo občas pár z nich vidět u oken, jak vyděšeně pozorují co se to děje na ulici. Vyvstávala otázka, kdo je na tebe tak naštvaný, že na tebe vytasil velkorážní zbraně. Aktivisti? Někdo z Policie, či snad někdo jiný? |
| |
| Kde kdo není ostřelován Ve chvíli, kdy se rozburácí zbraně mě jen na okamžik napadne, že bych mohl prostě jen zůstat stát. Zase bych ji viděl a všechno tohle by bylo pryč. Pak ale zavelí ten nejzákladnější pud každého druhu a já se vrhnu k zemi. "Co po mě chcete?!" Vyjeknu co nejhlasitěji a pak se snažím odplížit ke stavbě. Snažím se, abych nebyl vidět a najít nějaký úkryt, který by mne skryl na dost dlouho, aby maníci na motorkách zmizeli. O zbraních toho moc nevím, proto mi ani nepřijde divné, že je samotné střelba nesmete. Jediné o čem jsem schopný přemýšlet je obrovský strach ze smrti a touha dostat se pryč. Měli mne nechat v klidu umřít v tom autě. Neměli mě nechat se probrat. Snažím se najít cokoli, co by mohlo odolat střelbě a zahrabat se pod nějaký bordel, aby mě nenašli. Srdce mi buší až v krku. Pokud se mi podaří najít nějaký kus železa, pokusím se ho hodit přes sebe a zmizet v bordelu. Nejsem sebevrah, abych se vydával do vyšších pater, ale to je snad nenapadne a mohli by mne začít hledat tam. A kde je teď policie, když se na neozbrojeného člověka střílí? Omladina mě nezajímá, ani možnost jejich újmy - každej se musí postarat sám o sebe. Ano, není to nejstatečnější myšlenka, ale já jsem rád, že dokážu hýbat strachem ztuhlým tělem. |
| |
| Důvod palby - zatím neznámý Peter Ani jeden ze střelců ti neodpoví, protože očividně tě přes palbu zbraní neslyší. Občas se jedna zbraň zastaví, aby byla přebita a mohla se probudit znovu k životu. Útěk do budovy není zrovna nejlepší volba, ale furt je to lepší alternativa, než stát na ulici a vystavovat se jako na střelnici. Jedna z kulek urazila kus omítky a ta ti zaprášila obličej natolik, že bledší už být nemůžeš. Na krátko se zbraně odmlčeli a bylo slyšet tlumený hlas ženy: "Najděte ho!", očividně je budova nezastaví a čekat nehodlají. Štěstí přálo, že budova byla víceméně vybydlená a až na pár krčících se puberťáků tu nebyl nikdo, takže bylo víceméně jak se dostat skrz budovu nepozorovaně, ale zároveň to nevylučovalo, že nájezdníci budou mít jistý modus operandi. "Přiveďte ho pokud možno v jednom kuse, šéf chce kostru neporušenou!" zahalekala žena vedoucí jezdce a v budově nastalo hrobové ticho, občas přerušené vrzajícím prknem, sypající se omítkou, či rachtajícím předmětem, do kterého někdo v budově kopl. |
| |
| A dělat mám jako co? Během rachocení střelby jsem se snažil na sebe navrstvit tolik bordelu, kolik jen šlo a bylo mi úplně jedno, co to zrovna je. Ve chvíli, kdy ale zbraně ztichly, okamžitě jsem se přestal hýbat. Proběhnout budovou, když východ jsem měl málem na dohled by asi nebylo smrtelné, ale co pak? Motorkám bych těžko utekl a pokud palba přiláká nějaké strážníky, tak snad sem. Ty hlasy se mi nelíbili a vůbec jsem nestál o to, aby mne chytili. Vůbec jsem nechápal, o čem že se to dohadují. Snažil jsem se nedýchat, protože i vlastní dech mi připadal moc hlasitý. Slyšel jsem kroky a doufal, že suť a veškerý bordel, co sem nanesli puberťáci mi poskytne dostatečný úkryt. Štěstí, že sebou nemají psy, to by nezbylo než utíkat a i to by bylo jen velmi krátkodobé řešení. Smrtelně krátkodobé, obávám se. Snažil jsem se polknout vlastní srdce, nehnout ani jediných svalem a modlil se, aby co nejrychleji došli k názoru, že jsem proběhl skrz a pryč. No koho by taky napadlo se schovávat pod bordelem jako zajíc. Možná na malý okamžik jsem se pozastavil nad požadavkem neporušené kostry, ale jednak netuším k čemu by jim asi tak byla a pak se to rozhodně neshodovalo s tím, jak po mě pálili jako blázni. |
| |
| Můžu něco navrhnout? Zdrhej! Peter Tvé přání bylo vyslyšeno je z části, budovu teď pročesával jeden z nájezdníků a jeho kroky byly těžké a jisté. Cvaknutí zbraně a zvuk padajících nábojnic se nesl celou budovou a kousek od tebe se klepal klučina, který doběhl do místnosti až po tobě a netušil, že tam není sám. Krátce po něm dorazili těžké kroky a tobě se naskytl pohled na mohutnou postavu v černé kombinéze s motorkářskou helmou zakrývající celou hlavu a v ruce třímal brokovnici. Klučina, jež byl v místnosti, nepříliš umně schovaný za gaučem kýchl z prachu v místnosti, následoval výstřel a vzduch zaplnila směsice prachu, omítky a lidských exkrementů, nájezdník přešel ke gauči a namířil za něj brokovnici. "Ty, neviděl jsi chlápka v kloubku, vůbec vypadal jako zdrhlá laboratorní krysa." prohlásil a mladík, jež teď měl panický záchvat vykoktal směsici slov, přičemž se mu podařilo vyslovit, že nikoho takového neviděl. "Ztrať se!" zabručel ozbrojenec a chlapec se potupně odplížil pryč. "Děláš si to jen těžší kryso...jen co tě najdu, tak tě přerazím, budu sledovat jak srůstáš dohromady a znovu tě přerazím!" zavrčel a zamířil o patro výš. O pár minut později v místnosti zavládlo hrobové ticho. |
| |
| Mě se tu ale líbí! A bojím se pohnout Už jsem si myslel, že je konec. Kroky se ozvaly jen kousíček ode mě a já měl co dělat, abych se nezalknul strachy. Práskl výstřel a já byl jen rád za svůj minimální pitný režim, protože jinak bych měl nachcáno v kalhotech stejně, jako ten výrostek. Chvíli jsem si myslel, že ho ozbrojenec oddělal, ale kupodivu ho začal vyslýchat. A mladiství mě neviděl! Boha, já mám kliku. Podle dalších slov toho týpka jsem došel k názoru, že si mě s někým museli splést. Na druhou stranu vysvětlovat to do hlavně brokovnice se mi fakt nechce. Ztuhlý hrůzou jsem se nehýbal ještě dlouho poté, co odezněly všechny zvuky. Srdce stále nechtělo slézt na své místo v hrudi a mě se vůbec nechtělo z hromady, kde jsem se začal cítit poměrně bezpečně. Bylo mi jasné, že když se pokusím vylézt, suť nadělá hrozného randálu. Místo toho, jsem zkusmo odcvrnknul kus betonu tak, aby ideálně udělal udělal co největší rachot venku z místnosti. Pokud se nic neozvalo kromě šutříku, opatrně jsem se zarochnil, až se trochu suti rozkutálela. Jakmile se ozval hluk, strnul jsem a poslouchal, jestli jsem tím někoho nepřilákal. S mojí vahou si nemůžu dovolit spoléhat na útěk - stačilo by jediné zpuchřelé prkno nebo prasklina v betonu a bylo by po ptákách. Nebo spíš po mně. Pokud se ani tehdy neozval žádný z pronásledovatelů, opatrně jsem se vysoukal ven a co nejtišeji se vydal ke dveřím. Rychle jsem nakouknul a stáhnul se. Pokud tam nikdo nebyl, pokračoval jsem stejně u každého rohu až k východu z budovy. Chtěl jsem si dát pořádnou sprchu, ale bál jsem se, jestli třeba nevědi, kde bydlím a nebo jestli jim to třeba nedošlo. Rozhodnul jsem se proto zamířit radši zpět do laboratoří. |
| |
| Další den v práci Charisma Haag sice nebyl žádný ráj, ale rozhodně tu bylo více příležitosti jak si vybudovat kariéru. Město bylo plné naštvaných lidí, gangů a dokonce i korporací, každý čas od času potřebuje nějakou tu ne zrovna schválenou hračku, lék nebo zboží. Ne všichni si mohli dovolit si obstarat tyto věci legální cestou a někteří ti nabízeli různé protislužby, někteří i sami sebe, obzvlášť ti chudší byli schopní "zaplatit" jakkoliv, jen aby dostali co potřebují. Je jasné, že tento přístup se nebude líbit zákonodárcům a proto je lepší, být neustále v pohybu. Všichni, tvoji zákazníci si tě dřív nebo později najdou, koneckonců spousta z nich ti stále dluží peníze, nebo nějakou tu službičku. Dnes večer bylo třeba sejít se s jedním zástupcem jedné, z asi sedmi, korporací sídlících ve městě a jedním aktivistou, který o kontakt s tebou usiluje už dlouho. Proto lepší najít nějaký kout, kde nehrozí, že začnou čmuchat policajti a dát ptáčkům vědět, že je hnízdo volné. Díky konfrontacím mezi korporacím a anti-augmentackými by nebylo nejlepší nechat ty dva, aby se setkali, jestli tedy nestojíš o pozornost policie. |
| |
| Vzteklí psi Peter Všude bylo ticho, nanejvýš se shora ozvalo praskání dřeva, ale jinak nic zvláštního. Tvá útulná hromádka splnila svůj účel, ale každému muselo být jasné, že tady opravdu zůstat nemůžeš. Cestou z budovy jsi nepotkal živou duši, nanejvýš zaparkovanou trojici motorek před budovou. Dokud tam jen tak nečinně stáli, mohli se považovat za celkem pěkné mašiny, ovšem jejich burácející řev znamenal fatální průser. Když jsi došel na kraj ulice, mohli si přes tepání v uších slyšet sirény a nejedny. Jejich zvuk zněl jako rozzuření hlídací psi, kteří mají ve svém teritoriu narušitele. Kdyby tě chytili, co bys jim řekl? "Ahoj hoši, jak se máte? Dlouho jsem se neviděli!"? Nechali by si to od tebe vůbec vysvětlit? A byli by tentokrát vůbec tolerantní? Vyslechli by tě, nebo tě rovnou zavřeli? Cesta je dlouhá a je jasné, že jestli na tebe padne jediný pohled z blížících se policejních aut, bude tě stíhat každá hlídka. |
| |
| Jako se poliši objevili v pravou chvíli Gratuloval jsem si, že jsem se dostal ven živej. Jenže hlavní ulicí se už ozývaly sirény. Polknul jsem a podíval se na sebe. Kabát byl jako prase a klobouk jak by smet. Moc dlouho jsem neuvažoval a vyvlíknul se z kabátu, kterej jsem obrátil naruby a přehodil přes ruku. Na krku se tím odhalily ošklivé, vystouplé, rudé jizvy a pod košilí se vyrýsovalo několik dlouhých vystouplin. Z hlavy jsem strhnul klobouk a ranou o druhou ruku ho trochu oprášil. Následovalo lehké oprášení obličeje a pak už jsem hleděl na to, abych se pokaždé včas otočil k nějaké reklamě nebo výkladu. Trochu jsem doufal, že bez kabátu a klobouku mě nepoznají, ale do vedlejších uliček se mi skutečně nechtělo. Radši risknu vysvětlování polišům než motorkáře ve vedlejších uličkách. Opatrně jsem pokračoval směr laboratoř. |
| |
 | Pracovní návštěva Dnešní večer vypadal, že bude příjemně rušný. A vidina vydělaných peněz za poměrně zajímavě placenou práci mi jen přidávala na spokojeném výrazu v mé tváři. Rozhodla jsem se se nejprve setkat se zástupcem místí korporace. Od velkých firem obvykle kápnou velké peníze. A protože jsem poměrně dost diskrétní a své největší klienty se snažím držet v anonymitě, tak jak se jim to líbí, mám poměrně dost dobře našlápnuto být v oboru jedničkou. Pošahaný aktivisti jsou až na druhém místě. Na své motorce jsem přijela až před budovu korporace. Obhlédla jsem si místo, vchod, přilehlou a protilehlou ulici. Jen tak, ze zvyku, abych měla přehled o tom, kam se zdekovat, kdyby nastaly nějaké problémy. Zaparkovala jsem kus od vchodu do budovy, helmu jsem schovala do přihrádky pod sedačkou a sebejistým krokem jsem vyrazila do prosklené recepce, kde seděla mladá, pohledná blondýnka. Oproti jejímu dokonalému kostýmku jsem vypadala jako typický buran/motorkář. Kožená motorkářská bunda s výstuhami, kožené kalhoty a vysoké boty. Nevadí mi, když mne lidé na první pohled odsoudí a podcení. Ohlásila jsem se na předem domluvenou schůzku a způsobně jsem se usadila do křesla, než si mne někdo přijde vyzvednout. |
| |
| Tohle může ještě skončit velmi špatně
Ten muž byl nějak moc dotěrný, ale říkala jsem si, že to zvládnu. Žádné násilí. Snažila jsem se vzpomenout, jak si ostatní dávají najevo, že nechtějí s tím druhým mít nic společného. Jeho ruka na mém boku byla jak bodnutím, ale i přesto všechno jsem se snažila zachovat si klid. Jen jsem se na něj upřeně dívala a snažila se přijít na nějaké řešení, které stále nepřicházelo.
Jeho ruka se pohnula ke kapse. Vytáhl z ní injekční stříkačku. Všechny smysly najednou mi začaly bít na poplach, že tohle je špatně. Jeho další slova mě nezajímala. Nezajímalo mě nic, co říkal a já v tu chvíli, jak se říká, rudě. Pohnula jsem se tak rychle, že obyčejný člověk ten pohyb nebol ani pohnout, stříkačka tomu idiotovi vyletěla z ruky, jak jsem jej bleskově chytla za zápěstí a zlomila jej jako párátko. Stříkačka nestihla ani dopadnout na zem, když dredáč klečel na zemi a vřeštěl bolestí. Já zůstala chladně klidná. |
| |
| Predátor Peter Policejní auta kolem tebe prosvištěla, protože jim to prázdná ulice dovolila, ovšem plán jít po hlavních ulicích nevyšel, na nich policie vztyčila zátarasy a nikoho přes dál nepouštěla. V této části města byli uličky natolik úzké, že ani motorka se do nich nevešla, minimálně motorka, na které někdo jel. Jednoduše nenabízely tolik místa k manévrování, jedna taková byla poblíž policejního zátarasu před tebou. V současné chvíli to byla jediná cesta, která tě vzala kam jsi chtěl jít, ukecat zátaras se nepodařilo nikomu, policejní kordon byl neoblomný. Takže nezbylo nic jiného, než projít tudy, pokud ovšem byla kulka milejší, než méně pohledná vedlejší ulička. Ulička byla podivně prázdná a jediný zvuk, který zde byl slyšet byl ruch z hlavní ulice. Kupodivu tu nebyla ani noha. Ovšem nad tebou se mihl nějaký stín a bylo těžké určit co to bylo. Došel si na menší plácek, který nemohl být větší, než školní tělocvična a pocit podivného ticha se zde jen umocnil, stín se mihl několikrát v tmavých koutech plácku. V okamžiku kdy jsi se blížil k ústí plácku, ozval se zvuk připomínající motorovou pilu a zeď před tebou se za lítajících jisker, prachu a sutin víceméně rozpadla jako domeček z karet. To, co se zjevilo po usazení prachu bylo snad hrozivější, než motorkáři. Stroj o velikosti tygra si to zamířil k tobě. "Lidský faktor selhal. Jednotka 451-290 zahajuje proces neutralizace." promluvil stroj, vydal zvuk podobný zavití a razil vpřed s odpichem sprintera, jeho motorová pila zběsile vrčela jako by se snažila předehnat rychlost robotického predátora. PJ's Note: Hoď si procentkou a uvidíme nakolik tě (ne)rozseká. |
| |
| Korporátní agent Charisma Netrvalo dlouho a zjevila se žena oděná do bílých maskáčů a černého roláku. Stříbrné vlasy stažené do copu sahajícím až po pás. "Předpokládám, že vy jste ten zvláštní dodavatel, o kterém mluvil šéf." začala, její hlas dívčí, ovšem žár v jejích očích patřil bojem zocelenému veteránovi. "Sarah King, šéf zdejší bezpečnosti." představila se a podala ti ruku. Po formalitách ti pokynula, abys šla s ní a zavedla tě do své kanceláře, jež měla výhled na celé vstupní atrium. Cestou šlo potkat obdobně oděné příslušníky ochranky, až na Sarah, všichni měli neprůstřelné vesty a na zádech měli hozené pušky. Tak trochu připomínali vojáky na stráži. Kancelář vedoucí ochranky připomínala spíš velitelské stanoviště, stůl a na něm tři obrazovky, na nichž šlo vidět záznamy z kamer, u jedné ze stěn stála knihovna se způsobně vyrovnanými knihami a sešity. Dvě kartotéky s abecedním řazením a menší lednice, na níž stála stroj na všemožné druhy kávy. "Kávu? Čaj, nebo něco jiného?" zeptala se a ukázala na gauč zaparkovaný vedle vysouvacích dveří, jež se zavřeli s tichým svistem. "Mám nařízeno vás obeznámit s požadavkem společnosti a dojednat s vámi patřičnou cenu. Ale předem vám říkám, že tohle nebude nic jednoduchého. Dnes o půlnoci má do přístavu připlout s nákladem označeným jako "Nadměrný náklad", takže doufám, že máte patřičný odvoz, protože tato zásilka nepatří mezi ty, které schováte do podprsenky jako školačka tahák." pokračovala a podala ti občerstvení dle tvého výběru, jestli vůbec nějaké. "Nedokážu vám říct, co je v zásilce, ovšem vím s jistotou, že nebudete jediná, kdo jí bude hledat. Jeden z našich hlavounů se podřekl policistce v utajení a proto lze očekávat, že po naší zásilce budou pátrat i oni.", její hlas stále zněl jako roztomilý dívčí, až to bylo svým způsobem zábavné. "Byli bychom rádi, kdyby jste zásilku vyzvedla a schovala jí a přivezla jí následující večer. Posádka, jež vám tento balíček vydá pouze pod jistým heslem. Na otázku "Co nemá Jih, ale Sever ano?", odpovíte "Aurora Borealis". Poté by vám měli vydat patřičný náklad." osvětlila a lehce se usmála. "Společnost si je vědoma možných komplikací a proto vám nabízí padesát tisíc jako zálohu a dalších padesát po doručení zásilky." navrhla a vyčkala, jestli nebudeš mít námitek. |
| |
| Vícero problémů najednou Lucy & Chris Dredáč řval bolestí a v šoku hleděl na svou ruku a upoutal tak pozornost celé uličky. Někteří z nich překvapeně hleděli na přelomenou ruku dredáče, někteří se snažili zahrabat hluboko pod zem, nebo se ztratit, zatímco skupinka kolem dredáče se chopila improvizovaných zbraní. Šlo tedy spatřit železné trubky, nože, nějaký ten řetěz, dřevěné trámy, někdo dokonce měl u sebe i elektrický paralyzér. Ozbrojená skupinka se kolem Lucy začala stahovat jako smečka hyen připravených roztrhat svou kořist na kusy. Bylo jasné že i navzdory všemu co Lucy umí, z tohodle boje bez újmy nejspíš jen tak nevyvázne. Nikdo se neměl k tomu cokoliv co říct, nějaké to tiché slůvko, či nadávka, jinak v uličce panovalo adekvátní klid před bouří. Též byla otázka, jestli dredáčův řev nepřivolá i zdejší strážce pořádku. |
| |
| Predátor Pomalu se mi začínalo chtít něco rozmlátit. Všichni a všechno se proti mě spiklo a policajti, místo aby se snažili dostat lidi pryč z nebezpečné zóny, radši je drželi uvnitř jako stádo ovcí za ohradníkem. Nenápadně jsem se protáhnul do boční uličky, dost úzké, že jsem se musel málem sám postavit bokem. Rozhodně tu nebudou mít šanci motorkáři. A já kam uhnout. Posraný ticho mi leze na nervy. Možná ty houkačky byly lepší. Asi jsem se měl nechat zatknout. Zrovna jsem si znovu vklouznul do rukávů kabátu, když se ozval dost divnej zvuk. Ve chvíli, kdy se proti mě zřítila zeď, jsem se prostě jenom leknul. Ve chvíli, kdy jsem uviděl tu nestvůru, zařval jsem, že jsem málem přehlušil tu posranou motorovku. Upřímně netuším, jak jsem se té zubaté bestii vyhnul. No u zbytku stroje jsem už takové štěstí neměl. Už tuším, jak se cítí někdo, koho nabere lokomotiva. S napůl vyraženým dechem jsem si u zdi uvědomil, že tohle nejspíš nedopadne moc dobře. Hrudník mě bolel, že čekám, kolik žeber mám zlomených. A po tom nárazu bych se ani nedivil. Dobře, teď ale není čas si foukat bebíčka. Co nejrychleji jsem se vyhrabal na nohy a rozeběhl se zpět tam, odkud jsem přišel. Na co jsem to vlastně myslel - já miluju policejní zátarasy. Pokud mi to hrudník jen trochu dovoloval, svůj sprint jsem doprovázel vydatnou směsí kleteb a volání o pomoc. Pokud mi to hrudník nedovoloval, alespoň jsem si to představoval a doufal, že tu bestii policajti rozšmelcujou na kaši. Moje kroky duněly snad ještě hůř než obvykle a cítil jsem, že mě brzy opustí podrážky. Nesnáším běh. |
| |
| Asi ze zblázním! ~Chris~
Neuvědomovala jsem si, že bych svou reakcí mohla přivodit jinou a mnohem horší. Byla jsem zvyklá na svou dominanci nebo alespoň tak mi to neustále vtloukali do hlavy. Budu nadčlověk, dokonalá, bez slabin. Zvedla jsem hlavu a pustila dredáče, který padl na kolena a kňučel jako štěně. Sledovala jsem situaci s ledovým klidem. Další úkol, který musím splnit. Úkol přežít. Možná byl můj mozek naprogramován na obyčejné lidské pudy a přežití bylo mezi nimi. Nevím, ale jedno mi bylo jasné. Necítila jsem strach ani zlost. Jen ledový klid.
Dokud někdo neudělá první krok, neudělám ho ani já. Jen jsem vyčkávala, ale neušel mi někdo další, kdo celé scéně přihlížel. Měla jsem přehled o všech, kdo právě v tuto chvíli byli v ulici a on byl největší hrozba. Ne tihle divní chlápci, co drželi předměty, které se daly nazvat jako zbraně pouličních rváčů, stupeň nebezpečí: nízká. Tedy pokud by byl jen jeden a to jsme už viděli. |
| |
| Pouliční rvačka Lucy "Ale ne." pomyslím si, když vidím jak se supi stahují na tu holčinu, která svérázně zlomila zápěstí jejich kamarádovi, ovšem to mu patří, když tu holčinu chtěl zdrogovat a bůhví co jí udělat. To bych nebyl já, kdybych se do toho nezapojil. Krátce jsem potáhl z cigarety a zahodil jsem jí. Mezi mnou a posledním ze skupinky byla dost velká vzdálenost, rozhodně jsem se neměl šanci dostat se k nim dřív, než oni stihnou zaútočit. Holčina může sice umět bůhví jaká bojová umění, ale nikdo nedokáže sám stát proti takové přesile. Navíc, když ona si tam stojí, jako by se ani nechumelilo a oni si připravují první poslední, jen aby jí upravili fasádu za to, že jeden z nich má bebí. Přidal jsem do kroku a svižným krokem se blížím ke skupince a cítím, jak se moje augmentace připravují na to někomu rozlámat pár kostí. |
| |
| Tak a co teď, si říkám ~Chris~
Pán neznámý vyrazil. Možná to byl tenhle první krok, abych konečně reagovala jako normálně myslící, popř. pudy řízený, tvor. Bylo jich moc a věděla jsem, že nemám šanci je pobít najednou. Zaútočila jsem na toho, který vypadal jako největší hrozba. Pokud je zabit alfa, smečka se většinou rozpadne nebo začne bojovat mezi sebou o tuto pozici. Vybrala jsem si nevlídně vyhlížejícího pankáče s různobarevnými vlasy. Tvář mu zdobil nespočet piercingů a v ruce třímal trubku s kloubem.
Byla jsem rychlejší než kterýkoliv týpek v téhle roztodivné partě. Udeřila jsem pankáče rovnou do ohryzku, ani se nestihl pořádně rozmáchnout. Nicméně další měli dost času, aby zareagovali. Na zádech jsem ucítila bolest, jak mi na ni dopadl těžký řetěz. Klopýtla jsem a padla jsem na kolena. Pak se mi zezadu do pravého rameno cosi bolestivě zakouslo. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že to je nůž. Bolest pro mě nepředstavovala takovou překážku, jak u obyčejného člověka. Při zemi jsem se prudce otočila, podkopla viníkovi nohy a zaryla mu jeho vlastní čepel do hrudí potom, co jsem si nůž vytrhla. Neobešlo se to bez spousty krve a ráně, která mě smetla na zem a na chvíli jsem ztratila vědomí o tom, co se kolem mě děje. |
| |
| Let's se what these are made of... Lucy Přidal jsem do kroku, když se supy vrhli na svojí kořist. Z kapsy jsem vytáhl taser vystřelil na nejbližšího výtržníka, který se pod tíhou elektrické pavučiny po těle poroučel k zemi, čímž jsem na sebe upozornil supy, kteří se pro změnu vrhli na mně. Což mi popravdě vyhovovalo, protože takhle jsem aspoň mohl pořádně otestovat ty úpravy, do kterých mně namočili. Má pravá ruka vyrazila vpřed a s hlasitým lupnutím přerazila několik žeber, zatímco levá kryla letící řetěz, který se omotal kolem ní. "Chvályhodná snaha." ušklíbl jsem se a trhl s ní vší silou, takže dívčina držící řetěz letěla k zemi. O několik přeražených kostí, vyražených zubů a několik vlastních modřin, jelikož to je jediné, co mi může improvizovaná zbraň způsobit, mně přestalo bavit se tu rvát jako pouliční rváč, tudíž jsem se probojoval k omráčené dívce a vytáhl jsem z pouzdra pistoli a vystřelil do vzduchu a následně namířil na stojící výrostky. "Kdo chce být první s titanovým přídavkem?" zeptám se a sleduju jak se banda výrostků stahuje jako banda vystrašených slepic, jež stihli posbírat své kamarády a utéct. "Tim líp, nerad bych tu vymaloval červenou." pomyslím si a počkám, dokud neutečou, přičemž schovám pistoli do pouzdra. Pohled na zraněnou a omráčenou dívku mi připomene, proč jsem vlastně držitelem takové spousty "doplňků". Uchopil jsem roztržený pravý rukáv od kabátu a utrhl ho, přičemž na šero uličky vykoukla plně kybernetická paže. "Není to tak zbytečné, jak sem si myslel." řeknu polohlasně a ovážu odtržený rukáv kolem její rány, poté sundám kabát, sroluju ho neúhledného balíku a podložím jí hlavu. "Slečno, slyšíte mně?" zkusím výstřel do tmy, vytáhnu telefon a levou, taktéž kompletně kybernetickou, rukou vyzkouším její tep a reakci očí na světlo z displaye telefonu. Doufám, že se alespoň trochu vzchopí, než dorazí záchranka. |
| |
| No salvation for the damned Peter Stroj tě do uličky nepronásledoval, pouze zavil a poté ti zmizel z dohledu. Proplést se uličkou zpět bylo namáhavější, než se dostat tam. Pochroumaná žebra, i navzdory tvé fyzičce, rozhodně nebyla nic příjemného a v běhu ti to dávala sežrat s každým otřesem a výdechem. Jen co jsi se ocitl na hlavní ulici, mohl si vidět že tu něco nehraje. Ulice byla vylidněná, zátaras, který zde vztyčila policejní hlídka byl opuštěný a nikde nebylo vidu, ani slechu po policii, jež za bariérou stála. Dokonce i stále blikající dodávka černé barvy vypadala neškodně. Jediný zvuk doléhal z přilehlých ulic, kde byl slyšet dav lidí a policejní sirény. Tato ulice byla přesným opakem...hotová ulice duchů. Mělo to jedno pozitivum, cesta kupředu byla volná, i když zátarasy stále vypadaly, že ti v tvém současném stavu nedají nic zadarmo, jediná škvíra, kudy se dalo protáhnout bez riskování bolestí byla v místech, kde stála dodávka. Její světla upřeně "hleděla" před sebe a kdyby na ulici byla úplná tma, bylo by to jako ve filmech, kdy hlavního hrdinu oslepí záře dálkových světel vozu. Jisté je to, že ať už ti po krku jde cokoliv, rozhodně by nebylo moudré tu jen tak stát kochat se. |
| |
| Co se to k**** děje?? Dobře, nebudeme si nic nalhávat, zastavil jsem se i přes protestující žebra až tehdy, když jsem vyběhl na hlavnější ulici. "Co to... do piči... kurva... je?" Snažím se chytit dech, zahnat bolest a pochopit co se to tu děje. Pozitivní zpráva: tam, kde mě měla pronásledovat motorovka na nožičkách, nic nebylo, negativní zpráva: tam, kde měla být hromada lidí bylo pusto, prázdno a poněkud děsivé ticho. Když jsem si všimnul uličky v zátarasu, naježily se mi odporem všechny chloupky na těle. Tak do tohohle rozhodně nejdu. Nejdřív těžce vyzbrojení motorkáři, pak motorová pila s vražednými sklony a nakonec creepy ulička děsivým tichem, kolem dodávky, kde se mohlo schovávat bůhví co? Rozhodl jsem se to vzít do nějaké rušnější části a začal jsem se vracet, dokud jsem nenarazil na uličku na druhé straně ulice, než jsem byl před tím. Snažím se co nejrychleji jít za hlukem a hlasy. Ačkoli normálně společnost lidí moc nevyhledávám, teď bych za ni možná i zaplatil. |
| |
| á to snad i všechno vnímala ~Chris~
Neznámý se přidal do bitky, a i když jsem byla mimo, vnímala jsem každý úder, každé rupnutí kosti, každý výkřik bolestí. Jako bych byla chycena do noční můry. Vědět, že se kolem něco děje, ale nemoct nijak zasáhnout, bránit se. Při každém zvuku mi cuklo obočí, ale jinak jsem ležela na zemi bezhybně. Trhnula jsem až při zvuku výstřelu. Ten mě více méně probral a skrze přivřené oči jsem viděla muže, jak vyhrožuje útočníkům. Ani v nejhlubší mysli jsem nedokázala rozeznat, zda jsem za rvačku mohla já nebo oni. Chovala jsem se instinktivně. Nikdo mi do hlavy nevložil, jak se v podobných situacích zachovat.
"Není to tak zbytečné, jak sem si myslel." Nejsem si jistá, zda mě jeho hlas uklidňuje, ale červené světýlko v mé hlavě přestalo blikat. Tiše jsem zaskučela, protože až v klidovém stavu konečně mé tělo pochopilo, že je něco špatně. "Slečno, slyšíte mně?" Neřeknu co se stalo nebo kdo jsi. Víc mě zaujme jeho paže, kterou před chvíli odhalil. Něco mi říká, že podobné jemu jsem už viděla na chodbách laborek, kde mě drželi a testovali na mě své vylepšení, které by podle nich mělo zabránit, aby se lide přestali bát, ale zároveň byli na pozoru. Jak jinak ovládat davy?
„Kdo ti to udělal?“ můj zájem opět přehluší bolestivé střílení v paži. Místo toho natáhnu ruku, abych se ujistila, že je skutečný. |
| |
| Číslo 5 žije Lucy Lehce jsem chytil její ruku a uložil jí na její břicho, rozhodně nehodlám riskovat, že dostala za uši víc, než mám možnost vidět. Kybernetické paže slátané z nějaké hypoalergení slitiny občas i mně připadali celkem ledové, ale jinak jsem si na ně zvykl, dokonce i jemná motorika, jako chytnout její ruku a uložit jí na břicho bez toho, aniž bych jí tu ruku rozdrtil díky neodhadu síly stisku, mi nedělá problém. "Tohle? Pozdrav od mého zaměstnavatele, bez nich bych tady asi nebyl." odpovím na její otázku a sám si prohlížím černou slitinu svých paží, což mi připomene i zbývající augmentace a úchyt paží k trupu, jež jsou momentálně schované pod černým trikem a džínami, od jisté doby jsem se naučil nosit i policejní obuv, protože jí shledávám pohodlnější než to, co se nosí obvykle. "Co po vás ta banda chtěla?" zeptám se na oplátku já rozhlédnu se, kde se fláká ta sanita. |
| |
| More troubles Peter Tvá snaha dostat se do rušnější části města sice byl úspěšný, ovšem narazil jsi na další problém. Dvojitý zátaras a dav lidí. Všichni na sebe pokřikovali a domáhali se vysvětlení, proč je tato část města zablokovaná. Dokonce byla vidět skupinka k smrti vyděšených osob. Když jsi se dobelhal blíž, mohl jsi vidět, že s touto skupinkou obrněnců je i detektiv co z tebe páčil informace na stanici. Než jsi se stačil probojovat blíž a pokusit se vysvětlit situaci kordonu obrněnců, ozvalo se zavytí, které umlčelo ulici, vyděšená skupinka propadla panice. Dav před kordonem znervózněl, když se k němu začal přibližovat tvůj pronásledovatel, v ocasních "chapadlech" třímal tři vrhací nože a za kovového klapání se přibližoval stále blíž a blíž. Ozvalo se další zavití a na střechu policejního vozu dopadl další "robo-vlk". "Co to sakra je?" zeptal se jeden z policejních důstojníků a namířil zbraň na stroj na dodávce. "Prosím, odložte zbraně a nikomu se nic nestane." spustil vlk na střeše dodávky. "Ono to mluví?" vypískla ženština v davu. "Masakr vedlejších cílů není součástí našeho programování...ovšem zachování integrity a funkčnosti jednotek je primárním příkazem." přisadil si vlk stojící na ulici. "Matky s potomky nechť neprodleně opustí oblast." dodal stroj na voze, když se z davu ozval pláč dítěte. "Zahajuji průzkum potenciálních cílů...žádám vaši kooperaci. Na jakýkoliv náznak agrese bude adekvátně zareagováno." prohlásil stroj na ulici a ocas nyní zakončený vrhacími noži se pohupoval ze strany na stranu jako u každé psovité šelmy. Každému upřeně "hleděl" do tváře, jako by je podroboval rekognici obličeje. |
| |
| Proč já?? Ne, proč já si vlastně vůbec někdy říkám, že něco vyšlo? Do davu jsem se sice dostal, ale dav byl histerickej a vytivé ohlášení mého pronásledovatele tomu nepomohlo. Snažil jsem se moc nevyčnívat mezi lidmi, hlavu jsem měl skloněnou a držel jsem se davu. Nenápadně jsem se snažil protlačit k detektivovi, dokud jsem si nevšimnul druhého monstra, ke kterému jsem se takto přibližoval. Okamžitě jsem svůj plán přehodnotil a chvíli dokonce uvažoval, jestli by mi prošlo se vydávat za matku s dítětem, za předpokladu, že by se mi povedlo nějaké dítě nenápadně ukrást, ale obával jsem se, že tím bych na sebe jen víc upoutal pozornost. Byl jsem rád, že nemám žádnou zbraň a dával jsem si pozor, aby byli pořád jasně vidět prázdné ruce, i když jsem je rozhodně nezvedal do výšky - opět abych na sebe neupozorňoval, ale ohrnul jsem si rukávy kabátu, aby byly ruce pořád vidět. Neustále jsem se snažil, aby mezi mnou a stroji byla pořádná vrstva davu a rozhodně jsem neměl v plánu nechat se tou masou zdivočelých lidí vyvrhnout na okraj. Dělal jsem to, co moji sousedi a šel stejným směrem jako většina. Skláněl jsem hlavu co nejníž a dělal ze sebe co nejmenší cíl. Doufal jsem, že policisté s těmi monstry skoncují co nejdříve a tahle noční můra rychle skončí. Pokud to bylo jen trochu možné, snažil jsem se svůj pohyb davem směřovat k detektivovi, ale rozhodně ne za cenu toho, že bych se dostal na okraj. |
| |
| Pls, sanitku ne ~Chris, Lucy~
Asi se mu nelíbilo, co jsem dělala. Nechám ho, ať mi položí ruku a sleduji jej zkoumavým pohledem. Navenek to poznat nijak nejde. Dívám se před sebe a před sebou mám jeho tvář. Když se zmíní o svém zaměstnavateli, přelétne mi přes tvář stín. Kdo je jeho zaměstnavatel, a kdo by mu zachraňoval život bez... pokusů? Neznala jsem nic jiného. Jenom bolest, strach a tmu. Ztráta sociálního života mezi to také patřila.
"Co po vás ta banda chtěla?" Překvapeně vzhlédnu, protože netuším, co po mě chce. „Chtěla?“ zopakuji poslední slovo v jeho otázce. „Já nevím. Jen jsem se bránila,“ vzpomněla jsem si na jehlu, kterou svíral dredáč v ruce a prudce jsem se posadila. Záda jsem měla zkrvavená, ale na bolest jsem nedbala. „Musím přežít,“ špitla jsem si pro sebe a rozhlédla se kolem sebe, jako bych viděla ducha. „Pryč. Musím pryč,“ začala jsem zmateně ze sebe dostávat slova. „Oni mě najdou!“ větší silou, než je u raněné ženy obvyklé, jsem chytila organickou paži muže. |
| |
| Kdo? Co? Lucy Její slova mi moc světla do události nevnesla. Ovšem následující "Musím přežít." a "Pryč. Musím pryč." ve mně nechal spoustu otázek, ovšem její snaha za každou cenu se dostat pryč byla jen dalším otazníkem. Síla se kterou se mě chytla byla jen třešinkou na dortu. "Tak tady rozhodně něco nehraje." pomyslím si a když už se za každou cenu drápe na nohy, tak jí na ně pomůžu. "Kdo vás najde?" zeptám se a rozhlédnu se kolem sebe, přičemž díky implantátům nerozeznám žádné potenciální nebezpečí. "Když nechcete čekat na sanitku, budiž, každopádně vás v tomhle stavu nenechám se jen tak poflakovat městem." řeknu a seberu ze země kabát, opráším ho a přehodím jí ho přes ramena. "Aspoň vás vezmu někam, kde vám tu ránu můžou vyčistit." dodám a položím jí ruku na nezraněné rameno. "Zkuste se tvářit přívětivě, ať to nebudí moc pozornosti...dost na to, že budu pozornost přitahovat já." osvětlím jí svůj záměr a podívám se na ní, jestli bude schopná hrát menší divadýlko pro veřejnost. |
| |
| Do you feel lucky punk? Peter Jedna z jednotek se blížila k tobě rychleji, než ty jsi se stačil přesouvat. Dokonce se o tebe lehce otřel ocas s trojicí nožů, ovšem sken davu zůstal nedokončen, protože nad hlavami davu přeletěl s hřměním letoun, který díky technologii VTOL přistál na křižovatce před blokádou, čímž nepřímo vytvořil perfektní kleště pro lidi v davu, kteří teď neměli kam utéct. Z obou stran transportéru vyskočili dvě obrněné Každý z nich třímal jinou zbraň. Obrněnec kráčející z levé strany letounu nesl kulomet, který svojí velikostí vypadal, že si dává výbušnou munici k obědu. Jeho kolega na druhé straně nesl už na pohled energeticky laděnou zbraň. "A co je zase kurva tohle?" zavrčel detektiv a policejní sbor netušil, kam namířit zbraně. Na pár strojů, jež "zdvořile" hledali, nebo na příchozí obrněnce, jež díky přilbám vypadali jako vraždící mašiny. "Jednotky LQ-82i, z moc mě svěřené direktivou 45-I2409, nařizuji vám ukončit veškeré operace a jít s námi." promluvil obrněnec s kulometem, jeho hlas zkreslený přes interkom helmy. "Žádný záznam o patřičném protokolu..." spustila jednotka LQ-82i na střeše dodávky. "...nelze splnit." doplnila jednotka v davu. "Jestli se nepodvolíte, máme povolení použít sílu!" hřměl obrněnec a jeho kolega zvedl svou energetickou zbraň. "Zjištěna hrozba." poznamenal stroj v davu. "Probíhá likvidace.", stroj z dodávky se vymrštil do vzduchu, stočil se do klubka a zvuk pily na zádech stroje drásal zvuk, který zmlkl v okamžiku, kdy za zvuku podobnému prásknutí bičem z energetické zbraně vyšlehl výboj, který trefil stroj s přesností mistrů ve střelbě. Stroj následně neškodně dopadl na zem, několik "záškubů" pod tíhou elektrické pavučiny proudící po jeho těle, následně se slabým "vžum" vypnul. "Troublemaker sestřelen." nahlásil obrněnec s energo-puškou, která operovala na bázi EMP. Ovšem než se jeho zbraň stihla znovu nabít, druhý stroj se dal do pohybu. Proklouzl davem k budově, na jejíž stěnu vyběhl jako by pro něj snad gravitace neplatila. Celou dobu jeho cesty po zdi ho doprovázelo štěkání kulometu, jehož střely nechávali ve zdech díry velikosti kulečníkových koulí. Stroj se následně odrazil a švihem ocasu poslal nože vstříc kulometu. Jeden z nožů se zakousl do obrněncova stehna. Vzteklé zavrčení nositele kulometu bylo přerušeno dutou ránou, kdy stroj dopadl na obrněnece a srazil ho k zemi, motorová pila poletovala ze strany na stranu, ve snaze zasáhnout slabinu, ovšem nositel zbroje znal své slabé stránky a tak se mu dařilo vyhýbat. Následovalo další prásknutí bičem, další elektrická pavučina a další stroj, jež se potácel k zemi. "Troublemaker číslo dvě sestřelen." ohlásil obrněnec s EMP a sklidil nadšené ovace davu. Následně sundal vyřazený stroj z kolegy a pomohl mu na nohy. Kulometčík si následně ze stehna vytáhl nůž a hodil ho na zem. Společnými silami naložili oba vyřazené robo-vlky. Načež obrněnec s EMP prokráčel davem. Jeho kroky následovalo slabé předení servomotorů a řinčení řetězů. Cosi předal detektivovi na tabletu, který na to jen nevěřícně zíral. "Vyšší místa očekávají plnou kooperaci policie! To znamená, že máte rozpustit tuhle nesmyslnou barikádu!" prohlásil a po detektivově příkazu, že mají policisté odstranit zátarasu, se krátce rozhlédl po davu a na krátký okamžik se ti zdálo, že při pohledu na tebe se mu zaleskl vizor přilby. Ale možná už jsi jen přetažený a unavený. Obrněnec za typického zvuku svých kroků odkráčel k letounu, který za burácení motorů vzlétl a za chvíli zmizel mezi budovami. Následně se z megafonů policie začalo ozývat cosi, že toto, co se zde událo je pod ochranou toho a onoho zákona a každý, kdo o tom kvákne skončí na minimálně na půl roku v base. Ovšem to znamenalo i volnou cestu a snad i konečně klid. |
| |
| Maybe? Tak to nevypadá dobře. To vůbec nevypadá dobře. Ve chvíli, kdy se o mě otřel jeden z plecháčů, na okamžik se mi zastavilo srdce. Pak se objevili další mašiny a při první známce toho, že by všichni mohli začít střílet do davu, jak sebou rychle švihnul na zem a rukama si překryl hlavu. Mezi rty jsem drtil nadávky, jak do mě lidé kopali a občas na mě i někdo šlápnul, ale lepší než střela z těch šílenejch bouchaček. Musím říct, že mě hodně překvapilo, když se po pádu obou strojů situace dalo by se říct uklidnila. Pomalu jsem si sednul a když jsem viděl, že se všechno začíná rozcházet, málem jsem se rozesmál úlevou. Taky mi trochu zakručela v žaludku - ono nést takovou váhu vyžaduje energii. Chvíli jsem se dostával ze šoku a přemýšlel, co budu dělat dál, ale pak jsem se rozhodl, že budu pokračovat do laboratoře. Tam bych snad mohl být v bezpečí - málokdo ví, že tam pracuji. Přátelé z minulosti o mě většinou od nehody neslyšeli a nové si nedělám. Dřív, než bych stihnul začít být nápadný, jsem se zvednul, oprášil a spolu s jásajícím davem zamířil pryč. Držel jsem se pouze hlavních ulic a občas si paranoidně zkontroloval, že mě nikdo nesleduje. Stejně jsem se ale držel i dál od zdí a všech možných úkrytů. Divil jsem se, že ještě jdu. Z laborky si budu muset objednat něco k jídlu. Pokud se mi podařilo se šťastně dostat až do laboratoří, zalezl jsem do společenské místnosti a tam jsem se svezl na svoji speciálně vyztuženou židli. Lokty jsem si opřel o stůl a tvář schoval do dlaní. Teprve teď jsem si mohl dovolit nechat na sebe dopadnout všechny události minulých minut. Potyčka s aktivistou se teď zdála daleko a nepodstatná, ale co když na mě ozbrojence poslal právě on? Nenechal mě jít moc snadno? |
| |
| Korporátní agent Sarah King vypadalo jako žena, která se nebojí prosadit si vlastní názory a v mužském světě si vybudovala poměrně vysokou pracovní pozici. Šéfa bezpečnosti nedostane jen tak někdo a tak jsem se nenechala jejím ženským vzhledem obalamutit. Rozhodně je to někdo, koho není radno podceňovat a to mi na ní připadalo sympatické. V krátkosti jsem se jí představila. Vyhnula jsem se detailům, jen strohé informace, které chce klient slyšet. Nejsme kamarádi ze základky, tady není potřeba řešit nebo sdělovat víc, než je nutné. A to platí pro obě strany, jak jsem zakrátko zjistila. Seděla jsem na gauči a popíjal svou černou kávu. Tyhle korporace mají přístup k tomu nejfajnovějšímu zboží, tak proč si občas nedopřát nějakou laskominku, ne? Pohledem jsem lpěla na Sarah a pozorně jsem naslouchala svému úkolu. “Máte nějaké parametry zásilky, o které se tu bavíme? Ráda bych se vyhnula nedorozumění v momentě, kdy bych zjistila, že mé možnosti převozu onoho zboží jsou krapet... limitované.“ nadhodím profesionálním tónem, který používám při každém vyjednávání. Bude to asi hodně cená zásilka, když nabízí sto táců za tenhle kšeft. Na peníze jsem slyšela pokaždé. Když máte dost peněz, nic pro vás není problém a dokážete zařídit cokoliv. Opravdu cokoliv. Vše je jen otázkou motivace, jak říkám... a já svůj motivační motor znala. “Chápu. Vypadá to na velice delikátní záležitost.“ odvětím Sarah. Co jiného by to bylo, když po vás půjdou i policajti a vy to musíte ještě někde 24 hodin ukrýt, aby situace se zásilkou trochu vyšuměla. V mém případě můžu doufat jen v to, že se nic neposere a nikdo nekompromituje můj safehouse. Jistě, na podobné případy mám v záloze pár opuštěných míst, kam se dá schovat, ale i tak... ve všem je jisté riziko a tím je lidský faktor. Lidi podplatíte, když máte dost peněz a musíte se modlit, aby jim třeba náhodou nezkřížilo cestu vlastní vědomí, morálka a nebo ještě hůř – někdo, kdo má víc peněz jak já. “Nabídku přijímám. Detaily vyzvednutí zásilky jsme probrali, budu od vás chtít vědět, s jak velkou věcí mám počítat. Zítra večer, to budete mít tady.“ Významně se na Sarah podívám. Považuji náš pakt za částečně uzavřený. Abychom se dostaly do zářného konce, tak čekám jen na vyplacení své zálohy padesáti tisíc. Myslím si, že to z mého pohledu pochopí. |
| |
| Huh, divadlo ~Chris~
Kdo mě najde? Zamyslím se a opět se ztratím v bolestivých vzpomínkách, které nejsou úplné. Z muže však cítím, že se mi snaží pomoct, a ne mě bodnout jehlou jak dredáč před chvíli. Zatřepu hlavou a na chvíli zavřu oči, abych se vzpamatovala. „Rozumím,“ přitakám na jeho nabídku a znovu se na něj podívám. Je zvláštní a vím, že je jako já a to mě uklidňuje. Alespoň na chvíli.
Nelíbí se mi myšlenka, že bych měla jít někam do neznáma s někým, koho jsem viděla poprvé. Ale mám jinou možnost? Ne. Je také možné, že než se dostaneme tam, kam chce, moje rána bude už z větší části zahojená. Ne plně a cítím, že mě už tolik neotravuje jako před tím. Nebo stále krvácím, jenom o tom nevím.
"Zkuste se tvářit přívětivě, ať to nebudí moc pozornosti...dost na to, že budu pozornost přitahovat já." „A to se dělá jak?“ zeptám se, aniž bych se nad tím nějak zamyslela, a pak přejdu do neutrálního výrazu, kde by nikdo nepoznal, jak se tvářím. Stačil mi jeho pohled. |
| |
| Dopravní podmínky Charisma "Přesné parametry pro vás nemám, ale víte jak velká je přepravní klec na tygry?" zeptala se Sarah a bylo vidět, že velikost zásilky jí dělá starosti. A možná nejen velikost. "Tato zásilka je pro nás velice důležitá a vedení společnosti by nebylo potěšeno, kdyby nám na dveře přišli klepat strážci zákona. Někteří s představitelů byli i pro variantu, že v případě nezdaru vás nechám napospas osudu." dodala a její rysy ztvrdly. Vyslechla si tvé přijetí nabídky, i když jí to nijak neobměkčilo. "To ráda slyším. I když kdyby to bylo na mně, zásilka se může ztratit na dně zálivu." pokračovala a v jejím hlase bylo znát cosi jako strach. Poté vstala a přešla ke stolu, ze kterého sebrala kufřík a položila ho vedle tebe na gauč. "Padesát tisíc, klidně si je přepočítejte.", její hlas už nebyl tak příjemný, nervozita a strach se vkrádal do jejího hlasu. V případě, že jsi neměla žádné další otázky, tak tě vyprovodila k východu, přátelsky se rozloučila a odebrala se zpět do své kanceláře. S Korporátní stránkou věci za tebou, zbývala ta "aktivistická". Tady se s tebou zástupce chtěl setkat na mostě vedoucím přes jeden z vodních kanálů města. Neřekl který, pouze ti dal GPS souřadnice a že podmínkou schůzky je, že se odehraje večer, což již bylo splněno. V okamžiku, kdy jsi na most dorazila tam stála pouze jediná osoba. Muž v obleku, světlými vlasy staženými do spořádaného ohonu a upravenými vousy. Když si tě všiml, přeměřil si tě, ne zrovna příjemným, pohledem. Jeho výraz jasně značil, že tvůj outfit se mu nelíbí a že se cítí uražen. "Jestli nejste ta osoba, s níž se zde mám setkat v jisté záležitosti, tak se odeberte do nejbližšího obchodu a kupte si civilizované šaty...pokud na ně ovšem máte!", jeho arogance a ego byly tak vysoké, že se jeden musel ptát sám sebe, jestli nesestřeluje satelity z oběžné dráhy. |
| |
| Laboratoř Kuře...pardon Peter V laboratoři na tebe všichni koukali jako na zjevení. Před ani ne hodinu jsi odešel a teď jsi přišel špinavý, otrhaný a na pár místech i od krve, otázka byla, jestli byla tvá nebo někoho jiného. "To musela bejt divoká party...nebo to byla snad divoká ženská?" ozval se zkreslený hlas. Pohled naznačil, že se jedná o dva členy ochranky laboratoří, i když výzbrojí připomínali spíš nějaké komando. Keramické pláty bílé barvy na hrudi, pažích a nohách, chrániče kloubů na kolenech a loktech, helma s taktickým hledím a integrovanou dýchací maskou. Oba měli na hrudi pušky, které si viděl už mnohokrát, v podstatě denně. Ochranka zaparkovala na židlích vedle tebe a maník napravo od tebe si hodil nohy na stůl. "Tak povídej, kdo tě tak zřídil." ozval se sekuriťák s nohama na stole a pušku si hodil na nohy. "A rozhodně nešetři na detailech." zasmál se jeho kolega plácl tě hřbetem ruky do ramene. "Obzvlášť pokud to byla ženská, chci vědět kde najdu takovou divošku." přisadil si kolega a oba čekali, co zajímavého jim řekneš. |
| |
| To myslí vážně? Lucy "Nenucený úsměv, například. A uvolněte se, ať nevypadáte, že jste voják na přehlídce." řeknu a uvažuju nad tím, odkud to vlastně je, že neví, jak se má tvářit přívětivě. Ať už se tvářila jakkoliv, vyrazím svižným krokem k cíli. Cestou jsem měl hovor, že se k nám sanitka díky komplikacím nedostane včas, načež sem dispečerovi vysvětlil, že již není třeba. Těch pár ochránců pořádku, co jsme potkali neměli sebemenší zájem nás konfrontovat. Někteří řešili starosti občanů, jiní nás nejspíš shledali minimální hrozbou, i navzdory tomu, že má "partnerka" se tváří jako by jí ulétly včely a já dávám na obdiv část svého "hardwaru". Naštěstí jsme od cíle nebyli tak daleko, asi jen deset minut. Vstupní hala budovy byla osvětlená slabě zářícím lustrem o velikosti motoru auta. Recepční u vchodu zdvořile pozdravila s tím, že nemám žádné vzkazy. Zdvořile jsem jí poděkoval a taktně vmanévroval svůj "doprovod" do výtahu. "Ta horší část je za námi." řeknu a spustím ruku z jejího ramene, teď už není třeba hrát divadlo. Od výtahu jsem prošel do půlky chodby, kde jsem na číselném zámku vyťukal heslo a vyslechl si pozdrav od bezpečnostního systému. "Až po vás." pokynu dívce a nechám jí vstoupit do bytu. První, co lze vidět je obývací pokoj, do kterého vedlo od vstupu pár schodů. Nalevo od vypnuté televize, ve stejné úrovni, co vstupní dveře, byla kuchyň. Ve dveřích naproti televizi byla ložnice a za ní koupelna. Prostě nic extra, ale dalo se tu žít. "Omlouvám se za nepořádek, furt se nemám k tomu uklízet." řeknu a ukážu jí na gauč. "Podíváme se tedy na tu ránu ne?" zeptám se a zmizím v ložnici, protože moje lékárnička se nachází v koupelně, nelogicky. |
| |
| Byt ~Chris~
Zkusím se chovat tak, jak mi popsal, ale moc se mi to nedaří. Cítím se jako raněné kuře hozené mezi dva bojové kohouty. Navíc mě každá uniforma uvede do stavu ztuhlosti, při čemž musí Chris použít svou vlastní sílu, aby mě přiměl k dalšímu postupu. Nedaří se mi ani neudržovat oční kontakt, ale zdá se, že lidem okolo je to jedno. Nakonec usoudím, že sledovat zem je mnohem jednodušší, než si hrát na šťastný pár.
Vejdeme do budovy a recepční se chová přátelsky. Dobře pro ni a asi i pro mě, jinak by tu naletěla zásahovka a byla bych v háji. Snažím se vzpomenout na dobu, kdy jsem žila u jedné rodiny, která o mě neznala pravdu. Tedy do momentu, než jsem propadla běsnícímu amoku.
Ve výtahu jsem natlačená co nejvíce v rohu. Necítím se dobře. Mám pocit, jako by na mě všechny čtyři stěny tlačily a braly mi kyslík z plic. Dokážu se na neznámého jen nervózně podívat. Jinak mlčím a myšlenkově se dusím.
"Až po vás." Projdu kolem něj a rozhlédnu se. Pokoj je prostorný a prosvětlený, Když mluví o nepořádku, nedokážu to posoudit. Podívám se na něj a lehce pokrčím rameny, že je mi to jedno. Pak tedy směřuju ke gauči, aby se neřeklo. "Podíváme se tedy na tu ránu ne?" „Asi jo,“ přitakám a shodím ze sebe kabát, co mi dal přes ramena. Nevidím si na to a nebolí to. Tak co s tím je? |
| |
| Medic! Oh, wait. Lucy V koupelně jsem se krátce zastavil před zrcadlem a ve odrazu si prohlídnu kybernetické paže a vzpomenu si na všechno, co jsem musel vytrpět. Jistá část mně chtěla rozbít zrcadlo na hadry, ale nakonec jsem se ovládl, popadl lékarničku a vrátil se k návštěvě. Položil jsem jí na stůl před ní a ještě jsem došel pro láhev whisky, kterou jsem naposledy nechal v kuchyni vedle lednice, zároveň jsem vzal čistou sklenici a vrátil se ke dívce. Sklenice i láhev přistáli na skleněném stole vedle lékárny. Sám sem si sedl vedle dívky a zhluboka jsem se nadechl, uvidíme jestli mám zvládnutou až tak jemnou motoriku. "Budu potřebovat, abyste si sundala svršek a ukázala mi ránu, ať vím, jak na tom jste." řeknu a zatím si připravím potřebný materiál. |
| |
| Laboratoř Dávám přednost: opatrný na své zdraví - prej kuře... :/ Když do místnosti vejde ochranka, musím říct, že je rád vidím, alespoň zatím, když do mě nestřílej. Úleva na mě musí být docela i vidět. "Kdyby ženská... teda, tou to vlastně začalo." Ušklíbnu se na ty dva a jsem rád, že mě napadlo se sem vrátit - tady jsou alespoň zbraně na mé straně a ne na jejich. "Nikdy bych nevěřil, že za necelou hodinu zvládnu naštvat dva aktivisty, vlastně ani nevím, co chtěli, dostat se do vězení, dostat se z vězení, stát se cvičným terčem pro nácvik střelby z jedoucí motorky, strávit několik těžkých chvil pod hromadou bordelu, narazit na nějaký roboprase, co se mě pokusilo přefiknout... motorovkou... chtít se nechat znovu zatknout a pak se zoufale krejt před křížovou palbou do davu." Kroutím nad tím hlavou. Takhle ten výčet zní fakt hrozně. "Ani nevíte, kluci, jak rád vás vidím." |
| |
| Mám pod tím tílkem ještě vůbec něco? ~Chris~
Mezitím, co je Chris pryč, sedím nehnutě a očima prolétávám své zorné pole. Jako bych čekala nějaký podraz. Nic však nedokážu najít a po malých setninách se uklidňuji. Je pro mne žít jako obyčejný člověk. Někdy mívám sny, kde se směji a cítím život, který z té podivné grimasy číší. Po probuzení dostanu ránu realitou a mé emoce, notně potlačené, promíchané, nepochopené, se valí jedna přes druhou. Už se mi několikrát podařilo brečet, ale s tím, že jsem se smála jako šílenec nebo bušila pěstmi do zdi.
"Budu potřebovat, abyste si sundala svršek a ukázala mi ránu, ať vím, jak na tom jste." Muž se vrátil a položil na stůl podivnou krabičku a láhev se sklenkou. Ten znak mi něco říká. Přece jenom lékárničky mívají stejné označení, nikdy jsem však přesněji nebádala, co to znamená. Možná jsem to viděla u rodiny, která mě jako jedna z prvních přijala a pomohla. Vzpomínka na ni mnou lehce otřese. Potřebu hlavou a podívám se na muže a lehce přikývnu, že rozumím.
Sundám si svršek a beze studu mu odhalím svůj hrudník. Rána na zádech vypadá stále ošklivě, ale je na ni něco zvláštního. Nekrvácí. Normální člověk by dávno chlemtal vlastní krev ze země. |
| |
| Teď už jsem viděl vše...skoro... Lucy Zaskočilo mně, s jakou lehkostí a vlastně i bezstarostností si sundala oblečení a bez studu tu seděla nahoře bez. Cuknul jsem pohledem stranou a pro jistotu jsem použil ruku jako clonu, abych zablokoval periferní vidění. "Kdybych jí řekl, ať si sundá oblečení, to to snad udělá? To se necítí divně, svlékat se před naprostým cizincem, navíc v JEHO bytě?" pomyslím si a jen krátce nahlédnu, jestli už se otočila ke mně tak, abych se dostal k ráně. Poté se podívám na tu ránu od nože a je mi na ní něco divné. Nevím co a zaručeně bych si na to nevsadil. Vzal jsem dezinfekci, trochu jí nalil na kus vaty a poprvé jsem snad i ucítil záchvěv nejistoty, který projel skrz mojí pravou paži. "Teď to bude trochu štípat." řeknu a lehce přiložím vatu s dezinfekcí na ránu a začnu jí čistit s opatrností. Pro jistotu proces ještě jednou zopakuju, jeden si nemůže být jistý. "Tak nějak mi uteklo vaše jméno." řeknu a po chvilce přehrabování v lékárničce jsem našel sterilní jehlu a šití. "Jmenuje se "Nemám problém se svlíknout před naprostým cizincem, jo a mimochodem za obvod hrudníku se stydět nemusím!"" pomyslím si a při poslední části si vybavím bleskový pohled na její hruď. Ano, nepopírám, že být situace trochu jiná a ne až tak...trapná...určitě bych se podíval znovu, ale teď není na místě očumovat její vnady a jí by to zjevně nevadilo. Jen co byla rána opravdu vyčištěná, začal jsem s šitím a byl to další test ultra-jemné motoriky. Pravda, tady mi trochu pomáhaly augmentace a taky oční implantáty, takže to šlo víceméně samo. |
| |
| O RLY? O RLY Peter? Sekuriťáci tě poslouchali a tak nějak měli problémy tomu i věřit. "Aktivisti jsou mor...jak se ti to vůbec povedlo?" zeptal se sekuriťák s nohama na stole. "Na aktivisty se vyser, mně spíš zajímá to roboprase s motorovkou a ta střelba do davu. Média nic o žádný střelbě do davu neříkali, takovouhle věc by se rozhodně nepodařilo utajit." přehlušil ho kolega a z pod uniformy vytáhl něco jako tablet a začal v něm listovat jako šílený. "Nic, nikdo se médiím o žádný střelbě do davu nerozpovídal. A všichni víme, že ta čůza Ventris by byla první, která by o tom informovala!" řekl po chvilce a zase tablet schoval. "Ale do postele bys s ní šel." opáčil kolega sekuriťák s pobavením v hlase. "To je jediný k čemu je dobrá. Ojet, třeba i desetkrát a pak zahodit. Popravdě nerad bych se ocitl ve zprávách jen kvůli tomu, že se toho chytla ona. Myslel jsem, že tohle víš Mikko." řekl sekuriťák adresující kolegu s nohama na stole. "Vím, ale nedalo mi to a musel jsem si rýpnout Freddy.", hlas Mikka byl i přes zkreslení dýchací maskou pobavený. "Mimochodem, byla ta ženská, kvůli který jsi se dostal do toho průseru, alespoň pěkná?" zeptal se Mikko a protáhl se, Freddy též zmlkl a též čekal na popis. |
| |
| Jeden obchod z krku, druhý za humny Měla bych být spokojená. Dostala jsem z té ženské veškeré potřebné informace – budu si muset zařídit něco většího než je pick-up, ale nebude to tak těžké – a peníze. Zálohu krásných padesáti tisíc na ruku. Nepřepočítávala jsem si je, věřila jsem, že v tom kufříku jsou a jen jsem si zkontrolovala, že babky nejsou jen na vrchní části balíčků bankovek. Peníze jsem si nechala přendat do něčeho skladnějšího, protože si přece nebudu kufřík strkat do úložného prostoru mojí motorky. Není nafukovací. Nervozita té ženské a strach mi byly dalším dostatečným ukazatelem toho, že si budu muset dávat sakra pozor na to, co budu v dokách nakládat. Tohle a peníze, co mi za to nabízí se rovná očekávání velkého průseru. Ale co, každý průser je svým způsobem výzva. A já jsem ve výzvách dobrá. Venku před budovou jsem schovala peníze pod sedadlo, nasadila si na hlavu helmu a vyrazila na místo setkání v bodě bé. Oproti prvnímu rendez-vous bylo tohle místo jako vystřižené ze špatné detektivky. Na mostě se obvykle schází policajt se svým informátorem a nebo skokan, co čeká na vhodnou příležitost a na obecenstvo. Zastavila jsem svou motorku tak dvacet metrů před osamoceným chlapem. Zaparkovala jsem jí stranou na chodník a rozhlédla jsem se kolem. Nikde nikdo. Jen ten chlap. Pro jistotu jsem si zkontrolovala GPS souřadnice. Jo, je to tady a tohle musí být asi on. zvedla jsem k němu hlavu, přehodila nohu přes motorku a vyrazila k němu. Se zájmem jsem si chlápka prohlédla. Nevypadal jako policajt a rozhodně tak nemluvil. Při jeho poznámce o mém ohozu jsem jen tázavě vytáhla obočí. Být mu blíž, tak mu jednu vrazím, ale měl štěstí, že jsem byla ještě několik kroků od něj a tak jsem mu jen věnovala svůj nejlepší profesionální úsměv. “Opravdu se na naší spolupráci těším, pane X.“ zastavím se v bezpečné vzdálenosti a zblízka si chlapa líp prohlédnu. Hledám známky nějakých vyboulenin na oblečení, kde by mohly být schované zbraně, ať už palné nebo chladné. “Myslím, že když „ta“ osoba, necháte mou garderobu plavat, ne?“ provokativně se pousměji. |
| |
| Snob Charisma "Odpusťte si ty poznámky!" okřikl tě tím svým arogantním tónem a jeho výraz se nezměnil. Tady asi moc lidského cítění nebude. "Jste tu, protože od vás něco potřebuji, ale nemám problém si na tu práci najít jiného člověka." oznámil ti a otočil se k tobě čelem, pričemž se opřel o bohatě zdobenou vycházkovou hůl, jejíž hlavice byla ukutá do tvaru zlaté tygří hlavy. "Jediný důvod, proč zde s vámi mluvím je ten, že podle jistého zdroje jste nejlepší ve svém oboru...i když mě osobně zatím připomínáte jen lacinou štětku." pokračoval ve svém monologu a podíval se na stroj, na kterém jsi přijela, jeho výraz patřil někomu, kdo se cítil být bytostně uražen. "Ovšem k věci." řekl a z kapsy vytáhl lacině vypadající tablet a položil ho na zem a holí ho přisunul k tobě. "Zde je seznam všeho, co od vás potřebuji a očekávám neprodlené vyřízení." pokračoval a nespouštěl z tebe oči. V tabletu byla slušná řádka zbraní, od běžných, až po zbraně, jež v názvech nesly slovo "experimentální". Ovšem poslední dvě položky stály za to. První položka bylo pět kusů automatických střílen, jediný, kdo disponoval tímto vybavením byly pouze korporace a vysoké vládní organizace a nikdo z nich se jich zaručeně nevzdá a na černém trhu se prodávali pouze střílny ovládané terminály. Druhá podivná položka ve výzbroji armády bylo deset láhví drahého francouzského vína. "Nějaké otázky?" zeptal se snob a vůbec ho nenapadlo, že by se mohl představit, ale urážky mu šli na výbornou. |
| |
| Sekuriťáci Pokrčil jsem rameno. "No jak, zastavil mě, já mu řekl, že je mi to šumák, jeho chytil amok, tak jsem mu lehce šlápnul na nohu, aby se po mě nevrhl no a pak už to šlo rychle." Nezním dvakrát nadšeně. "Zakázali o tom mluvit. Nevim, co to bylo za týpky, ale ten detektiv taky nevypadal moc nadšeně." Ne tedy, že bych si ho moc prohlížel, byl jsem rád, že dejchám, ale to už se mi moc zmiňovat nechce. Chvíli popřemýšlím o aktivistce a pak pomalu přikývnu. "Ale jo, celkem hezká byla, ale tak vohnout a jít dál. Jen otevřela pusu, bylo to v háji." Začínal jsem se pomalu cítit trochu líp a i šok malinko odezníval. |
| |
| Já byla hodná holčička… doufám ~Chris~
„Co?“ pozvednu obočí a natočím hlavu mírně na stranu, ale to mi už přikládá vatu na ránu a jestli jsem cítila štípání? Ani ne. Spíš jen mírné brnění, jak se desinfekce dostávala tam, kde rána nebyla plně zahojena. Netušila jsem, proč jsem tak imunní proti bolesti. Ráda bych jednoho dne přišla na všechno, co se se mnou stalo, ale popravdě, mě ani tyto myšlenky nenapadaly. Nyní mluvilo mé druhé já, mé lidské, které ještě nezapomnělo na to být člověkem a přesto navenek nedokážu říct, co vlastně cítím.
"Tak nějak mi uteklo vaše jméno." Otočím hlavu zpět do přímé polohy a na chvíli se zamyslím. Jméno. Jak mi to říkali? Pokus, ne, tak to nebylo. Nakonec přece na to přijdu a odpovídám: „Lucy. Tak mi říkali. Lucy,“ spokojená, že jsem si na něco vůbec vzpomněla, lehce vydechnu. Bohužel to nemá co dočinění s mou zapomenutou minulostí. Poznal by mne ještě někdo? Nebo jsem utopená v temnotě, aniž bych někdy pocítila lidskost?
„A tobě říkají jak?“ normálně bych se neptala, ale snažím se kopírovat akce lidí. Jednou jsem narazila na pár, který se před chvíli setkal, asi si padli do noty a představovali se. Nemusím dodávat, že druhý den bylo vyhlášeno pátrání po té dívce, která s mužem koketovala. Teď zmizím i já?
Ani jsem si nevšimla, že mi zašívá ránu. Jen divný pocit, který mě nechával chladnou. |
| |
| Je vůbec člověk? Lucy Udivoval jsem se nad tím, že s ní ani nehne to, že se jí víceméně hrabu v těle a provádím s ním psí kusy. Bylo kolem ní tolik otázek a já bych rád znal odpověď, ovšem bylo divné se vyptávat. Nechtěl jsem se působit vlezle. Už jen to, že se svlékla, jako bychom se znali víc, než deset minut. "Chris." odpovím na její otázku, odstřihnu poslední kus šití, ještě jednou vydezinfikuju ránu a zalepím jí ránu náplastí. "Hotovo. Možná se na chvíli zdrž prudkých pohybů." řeknu a znovu si jí prohlédnu. Měl bych jí asi říct, že se může obléct, ale ona se netváří, že by jí to vadilo, sedět tu jen do půli těla. Po pár vteřinách se "proberu" a sklidím lékárničku. "Můžeš se obléct, Lucy." řeknu a odstrčím lékárničku kus stranou. "Nemáš hlad, žízeň, nebo tak?" zeptám se a počkám, na odpověď. |
| |
| Sekurita Mark II Peter "To tě doma neučili, že aktivisti využijou každou záminku, jen aby na nás veřejně házeli špínu?" zeptal se Mikko a hodil nohy na zem. "Já si jednou zapomněl sundat průkazku..." pokračoval a ukázal na legitimaci na krku, "...a měl jsi vidět ten bordel, co způsobili v jednom baru, kam jsem se šel po službě napít. Musím říct, že do toho baru mám díky tomu incidentu zákaz vstupu." dodal a poškrábal se na krku. "Kdo mohl tušit, že majitel je zarytej zastánce "ČISTOTA PŘEDEVŠÍM!"? zeptal se Freddy a začal si kontrolovat zbraň. "Nikdo, od té doby má nad dveřmi nápis, že zaměstnancům korporací vstup zakázán...kretén!" hlesl Mikko a podíval se skrz hledí zbraní. "Jinak s tou holkou si nedělej hlavu...takových jich je spousta. Hezký, že bys je vzal přes postel, ovšem blbý jako buldozer. Je tu riziko, že by ti do toho kecala." změnil téma Freddy, když odjistil zbraň a zmáčkl spoušť, zbraň však cvakla naprázdno, protože zásobník ležel na stole. "Myslíš jako šéfova bejvakla, kterou jsi přefikl, zatímco on byl na koberečku s vedením? Kolikrát, že jsi stihnul?" zeptal se Mikko. Místo odpovědi Freddy vztyčil tři prsty. "Jeden si říká, jestli si do něj náhodou nepíchá nějaký steroidy, co?" drcnul do tebe Mikko a pod maskou se smál. |
| |
| Maybe? ~Chris~
Chris, tak se představil, mi vyčistil ránu a na chvíli bylo ticho. Měla jsem něco udělat? Z jeho strany jsem ohrožení necítila, tak jsem zůstala klidně sedět a mlčela. Já nevím, jak vypadá dobrý a špatný člověk. I ti pankáči venku mi připadali normální, dokud jeden z nich nevytáhl injekční stříkačku, kterých jsem měla dost za celý svůj život.
"Můžeš se obléct, Lucy." Sledovala jsem směr jeho ruky, jak odsouvá lékárničku, a pak se teprve navlékám tričko. Jako obvykle úplně bez ostychu. "Nemáš hlad, žízeň, nebo tak?" Do doby, než se zmínil o jídle, tak jsem byla v pohodě. Pak jsem uslyšela kručivý zvuk, který odpověděl za mě. „Trochu, ale,“ postavím se prudce a mířím ke dveřím, „nechci tě obtěžovat. Najdu si něco venku.“ Vždy, když jsem byla někde moc dlouho a dotyčný mě více poznal, vždycky se to zvrtlo a on zemřel. Chris mi pomohl, byl na mě hodný a já mu nechtěla ublížit. Nechápala jsem, co je na mě jinak. On byl jiný. Viděla jsem jeho paži. Svět je tak komplikovaný. |
| |
| Venku? Lucy "A kam vlastně chceš jít?" zeptám se a vstanu snad ještě rychleji než ona, kdyby se měřil čas, určitě bych trhl rekord "ve skoku na nohy". "Nevím proč, ale přijde mi, že nevíš kam chceš jít." řeknu a předejdu jí a postavím se jí do cesty a zadívám se jí do očí. "Navíc, neptal bych se, kdybys mně obtěžovala. Ani bych ti nepomáhal." dodám a snažím se z jejích očí něco vyčíst. Jediné, co můžu říct, že vypadá tak nevinně, tak neškodně a bezbranně, že se nedivím, že to na ní ten vandrák zkusil. Ovšem, kdybych neviděl s jakou lehkostí mu zlomila ruku a srovnala několik dalších. A pak je tu otázka její rány, která nikterak nekrvácela a s ní nehnulo ani to, že ránu čistím a zašívám. V neposlední řadě je tu to naprosto chybějící stud, pokud není nějaký druh profesionálky, tak mi nejde do hlavy, proč se svlékla a nechala na sebe cizího chlapa civět... |
| |
| On to nechápe! ~Chris~
Chris je rychlejší než já. Překvapí mě tím a zůstanu stát na místě jako opařená. Začínám pochybovat o tom, že bych mu ublížila jako těm ostatním, ač jsem sama nechtěla. Pokaždé se mi zatmí před očima a jediné co následuji, je instinkt přežití. Už jenom tím, že se mi postavil do cesty, bych mohla ztratit sebeovládání.
„Ty to nechápeš!“ přistoupím těsně k němu, a i když jsem mnohem menší, nebojím se mu opětovat pohled (za předpokladu, že nemá brýle). „Vždycky se něco stane,“ bouchnu jej do hrudníku. „Vždycky někdo přijde o život,“ bouchnu o něco silněji, „a já to nedokážu ovládat!“ málem po něm křičím a tentokrát ho chytím za triko a přirazím k nejbližší zdi.
„Pomohl jsi mi,“ říkám už o něco klidněji a ustupuji od něj. „Nechci, aby se ti něco stalo,“ asi bych měla smutně sklopit oči a počítat smítka prachu na podlaze, ale neudělám to. Jen na něj zírám a v hlavě mi emoce právě uspořádali soutěž v páce. |
| |
| Chytráci "Ani ne, měli byli vždycky tak nějak jedno. Předtím jsem se o ně nezajímal, tak jsem neviděl jediný důvod, proč bych se o ně měl zajímat teď. A průkazku sem taky neměl. Byl to prostě magor, co pro něj: "jsem utahanej z práce a nezajímá mě to", nebylo odpověď. A nebo spíše bylo, ale špatná." Zamračím se a zamnu si zátylek. Něco bylo špatně a nebyl jsem si úplně jistej¨, co to bylo. Každopádně jsem byl rád, že jsem zalezlej v teple v laboratoři a nikdo mě nikam nevyhání. Zakroutil jsem hlavou nad tématem zákazu vstupu do hospod. "A lidský právo na odpočinek a rovnost s ostatními pláče někde ve škarpě." Pobaveně jsem se ušklíbal nad jejich další debatou a díky jejich uvolněnosti si zase začínal připadat v pohodě. "No nevim, jestli zrovna steroidy, uvaž, kde jsme, a kde všude máte vy přístup a zaměstnanecké výhody a podobně." Spiklenecky na Mikka mrknu. Pak se obrátím na druhého sekuriťáka. "A musíš si ho taky promazávat olejem aby se ti nezadřel?" A je na čudlík nebo na pumpičku?" Snažím se udržet vážnou tvář, ale stejně se uchechtávám. |
| |
| Chápe víc, než si myslíš Lucy "Jak mám něco chápat, když mi nic neřekneš?" zeptám se a věnuju jí přímý pohled do očí. Jak mám chápat, co se vlastně děje, když mi odmítá něco říct. "Co se stane? Proč někdo přijde o život? A proč myslíš, že bys to dokázala ovládat?" zeptám se a snáším její rány do hrudi, byť se divím, že se nepozastavuje nad dodatečnou tvrdostí mých žeber. Další augmentace. Když má snahu mě natlačit ke zdi, ani se nebráním, protože v tom nevidím nutnost. Kdyby měla potřebu mi něco udělat, už to zkusila. "Věř mi, nade mnou drží ruku nějaký pomatený svatý. Kdyby ne, tak tohle..." řeknu a ukážu jí obě kybernetické paže, "...by bylo na někom jiném a já ležel zahrabaný šest stop pod zemí a nade mnou by byl náhrobní kámen." dodám s mírnou, i když znatelnou, dávkou necitelnosti. "Takže tvůj strach, že se mi něco stane je poměrně zbytečný." oznámím jí a odlepím se od zdi. "Spíš mi řekni, čeho se tak bojíš.", dívám se jí do očí a dokonce bych jí položil i ruku na rameno, ale vzhledem k tomu, že je rozrušená, to zkoušet nehodlám. |
| |
| WE ARE HERE TO DRINK YOUR BEER! Peter "Kreténi!" odvětil Freddy s povzdychem a zakryl si vizor masky, ovšem nedalo mu to a taky se zasmál. "Co, jací kreténi? To jsou regulérní otázky!" smál se Mikko, který se stihl podívat na hodinky. "Regulérní otázky? Od kdy jsou rodinné klenoty na čudlík nebo pumpičku?" zeptal se kolega, i když si stále držel pobavený tón. "OD TÝ DOBY, CO ŠÉFOVU EX FIKNEŠ TŘIKRÁT ZA DESET MINUT!" vykřikl Mikko tak hlasitě, že Freddy na vteřinu znervózněl, jestli to náhodou neslyšel někdo další. "Neřvi ty debile, chceš aby to věděli všichni?" okřikl ho Freddy. "Tak to jsi neměl šéfovu ex klátit třikrát!" ozval se další hlas, patřil dalšímu sekuriťákovi, který v jedné ruce třímal pušku, v druhé basu piv. "Do píči!" zaklel Freddy. "Tak přesně tam ne, jestli chceš zůstat zaměstnanej! Minimálně ne do tý, která je jakkoliv spojená s šéfem." zasmál se nově příchozí sekuriťák. "Hele, kam až potáhnem ty piva?" ozval se další nově příchozí, který taktéž táhl basu. "Hoď je sem Jacku, je krajně nespolečenské chlastat sólo." odpověděl první z nich. "Už bylo taky na čase, že jsi se rozhodl Arne..." odsekl Jack a práskl s basou na stůl. "Doufám, že se vy xichti přidáte, když už průser, tak pořádnej ne?" zeptal se Arn a druhá basa přistála na stole. "Hele, já už mám průser za klácení jisté ex....tak proč to nezavršit?" odpověděl Freddy. "Hmmm, já přítelkyni sliboval, že nikdy nepřijdu nalitej jako dělo...jaká klika, že mám dneska noční." přisadil si Mikko. "Doufám že aspoň objednáš pizzu, nebo něco takovýho." řekl Freddy a díval se na Arna. "Máš mě snad za kreténa pane JebemEx? Máme objednáno pět pizz jako kráva!" odvětil pobaveně. Jedinou klikou bylo, že poslední dva dny probíhala instalace automatických střílen u vchodů, protože tahle "SekuriParty" za chvíli netrefí ani vrata od stodoly. |
| |
| Ale teď nevím zase já ~Chris~
"Věř mi, nade mnou drží ruku nějaký pomatený svatý. Kdyby ne, tak tohle... by bylo na někom jiném a já ležel zahrabaný šest stop pod zemí a nade mnou by byl náhrobní kámen." Sleduju jeho paže. To, že mi v podstatě prozradil něco, čemu jsem čelila každý den a to smrti, mě opět srovnalo do latě a já se mohla víc zamyslet, byť moje myšlenky létaly jedna přes druhou. Byl jiný. Cítila jsem to i v případě, kdy jsem jej bouchala do hrudi. Hlavně to šlo na něm vidět. Možná ti dokáže pomoct s tvými problémy, zazněl mi hlásek hluboko v mysli. Jen musíš chtít. Chápe více, než si myslíš a víš to, jen si to nechceš přiznat.
"Spíš mi řekni, čeho se tak bojíš." Chvíli mlčím. Obejmu se rukama a na chvíli pocítím zvláštní stydlivý pocit, co jsem právě udělala a řekla. Bohužel je to opět pryč. „Nevím, kdo… co jsem,“ opětuju mu jeho pohled. „Nic si nepamatuju, pokud bylo něco před tím. Říkal to, ale já mu nevěřila. Chtěl mi pomoct, a přesto jsem jej zabila.“ Přehrávala jsem si opět ten moment, kdy jsi otevřela oči a nade mnou nevisely žádné stroje a nezpůsobovaly mi bolest. Místo toho tu stál muž. S leknutím, že mi chtěl nějak ublížit, jsem po něm skočila a uškrtila jej.
„N.P.H.,“ šeptnu sama pro sebe. Tři písmena, která jsem viděla na každém kroku, než jsem se ze spleti chodeb dostala do zimy a ztratila se. |
| |
| První (ne)srozumitelné informace Lucy Neočekával jsem, že by mi o sobě něco prozradila, ale nakonec jsem byl překvapen, když mi konečně něco řekla. A podle všeho trpí amnésií. "Nevzpomeneš si, kdo ti chtěl pomoct?" zeptám se a pozoruju její počínání. Notnou chvíli jsem váhal a pak jí položil ruku na rameno, i když jsem si u toho připadal jako zpomalený film, jen abych jí tím nepodráždil, či jinak neprovokoval. Pak začne špitat nějaká tři písmena, která mi nic neříkají, i když by asi měla. "Kdo?" zeptám se na ta tři písmena, i když si asi dělám plané naděje, že by věděla, kdo, nebo co to je. "Můžeš být v klidu, tady jsi v bezpečí." dodám a zkusmo jí obejmu, abych potvrdil svá slova a kdesi v hlavě slyším hlas, jak mi nadává, že objímám cizí ženskou, která se právě otevřeně přiznala, že někoho zabila a že já můžu klidně následovat. |
| |
| Co je to být v bezpečí? ~Chris~
"Nevzpomeneš si, kdo ti chtěl pomoct?" Podívám se na Chrise a zavrtím hlavou. Neznala jsem jméno a ani jsem ho tolik neprohlížela. Chtěla jsem pryč. Pak mi hlavou prolétla vzpomínka, jak právě ten muž drží injekci. Rychle jsem si sevřela paži a cítila, jak se mi zvyšuje tepot srdce.
Z ničeho nic mi na rameni přistála jeho augmentovaná ruka. Měla jsem pocit, že zkolabuju. Vytřeštěně jsem na něj hleděla a zvažovala, proč to udělal. Neohrožoval mě. Tedy alespoň zatím, ale od doby našeho setkání jsem došla k pravděpodobnosti, že by mi nijak ublížit nechtěl. „Kdo?“ „Na stěnách byly. Ty tři písmena,“ vzpomněla jsem si, jak jsem bloudila po chodbách a dokonce někoho prohodila zdí, na které právě ta tři písmena byla. „Nevím, co znamenají,“ připustím. Jako že nevím o ničem.
"Můžeš být v klidu, tady jsi v bezpečí." Nepoložila jsem hlavu na rameno, jak by to udělal normální člověk. Udělal by to? Nevím. Naklonila jsem ji a sledovala jej s vykulenýma očima. Co to dělá?! Zní mi v hlavě tichý alarm. „Možná,“ dokážu ze sebe vysoukat jediné slovo. |
| |
| Vožerem se Security párty Ani jsem se do debat o šéfovo ex moc nezapojoval. Některá témata je lepší neprobírat, radši. Když se pak přihnali další dva securiťáci, už jsem se pohodlně opřel a natáhl si nohy. "Teda chlapi, vy si žijete." Jenom jsem trochu doufal, že se mě nikdo nepokusí vyhodit - to bych moc nadšenej nebyl. Zato pokud se rozdělej o pivsona, to už je jiná. A pizza? I kdybych měl dostat jedinej trojúhelníček, skutečně jsem začínal mít hlad. Nakonec jsem dokonce uvolněně přivřel oči a poslouchal, jak se ti čtyři handrkujou. Byli vycvičení a měli velké bouchačky. Možná budou brzo pod obraz, ale když se střílí v úzkém prostoru, tak si nemyslím, že by k tomu bylo potřeba moc umu. Zvlášť, když já bych jim stál za zády. Bavil jsem se, občas jsem prohodil něco k dobru v rámci konverzace a pomalu se začínal cítit unaveně jak fyzicky, tak společensky a vidina toho, že sklouznu pod stůl byla minutu od minuty lákavější. |
| |
| Že by se umoudřila? Lucy Když jsem z ní konečně dostal nějaké smysl dávající odpovědi, trochu se mi ulevilo, připadal jsem si trochu jak jeden z těch vyšetřujících v thrillerech, jež se celý film babrají kolem odpovědi, jež mají celou dobu pod nosem. "Jestli chceš, pomůžu ti zjistit, co to znamená.", stáhl jsem ruku, protože její výraz mluvil za vše, nebylo třeba být telepat. Nebylo jí to zrovna pohodlné. "Dávám ti své slovo, že dokud budeš tady, nic se ti nestane." dodám a pro jistotu si vybavím, kam jsem různě poschovával zbraně. Myslím že jich mám dost na to, aby se jeden nemusel bát jít v noci domů. "Takže, co si dáš?" zeptám se s úmyslem jednak změnit téma a druhak, aby si nemyslela, že z ní hodlám páčit informace násilím. Navíc se vyslovila, že má hlad a bylo by krajně nezdvořilé neposkytnout nabízené občerstvení. |
| |
| Možná že nakonec ano ~Chris~
"Jestli chceš, pomůžu ti zjistit, co to znamená.“ Z ničeho nic mě popadlo nutkání jej obejmout. Nechápala jsem, kde se to ve mně vzalo, ale být blíž ke svému cíli. To člověk to… jak se tomu říká. Prostě cítí radost. Dokázala jsem své emoce potlačit, takže to zůstalo jenom u toho, že jsem přikývla a pokusila se o úsměv. To je to, když koutky úst mírně vystřelí nahoru. Že?
"Dávám ti své slovo, že dokud budeš tady, nic se ti nestane." „Děkuju,“ některé věci se prostě nezapomínají. Nebo jsem to slyšela někoho říkat v metru? To je jedno. Zdá se, že tohle slovo lidi mají rádi. Rozhlédla jsem se po jeho bytě a uchvátil mě výhled z okna. Pomalu jsem k němu došla a dívala se ven. Tolik světel stojících i pochybujících. Je tady někdy vůbec tma? Málem jsem přeslechla Chrisovu otázku ohledně jídla.
„To je jedno,“ odvrátím se od okna. „Nejsem vybíravá,“ dodám. Naposled jsem jedla před pár dny. Ukradla jsem nějaké pečivo a někomu i ovoce.
Nakonec se přece jenom odlepím od okna a jdu za Chrisem do kuchyně. |
| |
| Future of the Law Enforcment! Peter (Pan) Zábava byla v plném proudu. Padlo několik historek, vtipů, anekdot a zcela nepřístojných poznámek, které by příslušnice opačného pohlaví braly jako urážku a každý z přítomných by dostal facku. Kolem deváté hodiny kdosi pustil televizi a zrovna se trefil na zpravodajský kanál. V televizi předali slovo ženě vystrojené v přepychové garderóbě. "Tady je, sen mnoha puberťáků a nadržených chlapů..." prohlásil Arn a sekuriťáci se zasmáli. "Zde Elizabeth Ventris. Hlásím se vám živě z galavečera společnosti, jejíž název možná zní trochu nezvykle, Shadow Corp., ale její produkty jsou dnes a denně využívány většinou z nás...", obraz se přepnul na slideshow různých produktů, jež Shadow Corp. vyrábí, takže nechyběli alarmy, protipožární hlásiče, dokonce ani prostředky k sebeobraně. "...na dnešní večer společnost uspořádala tento večírek, aby světu představila nový produkt. Někteří dotázaní představitelé prohlásili, že se jedná o první produkt nové divize společnosti, jež má usnadnit život všem. Jsme jen pár okamžiků od odhalení a atmosféra v sále je plná očekávání a kromě představitelů společnosti, města a několika dalších velkých společností, společnost Shadow Corp. otevřela tuto událost pro veřejnost. Jedinou podmínkou je společenský oděv, ale jinak může přijít opravdu každý.", monolog reportérky pokračoval ještě pár minut, než bylo slovo předáno hlavě společnosti Shadow Corps. "Dámy a pánové, dovolte mi, abych vyjádřil své díky za to, že jste přišli v tak hojném počtu. Děkuji všem představitelům města, i našich ctěným konkurentům, že se dostavili. Děkuji všem veřejně známým osobnostem že nás poctili svou přítomností. Ale především chci poděkovat všem obyvatelům, jež dnes přišli. Protože tento produkt je zde hlavně pro ně." začal padesátník na pódiu. "Spousta z vás zná náš nejúspěšnější produkt, kterým je náš bezpečností systém, který v případě neoprávněného vniknutí darebáků k vám domů, okamžitě kontaktuje nejbližší policejní patrolu. Tento systém se osvědčil a proto počet vloupání se do vašich domovů rapidně poklesl.", řečník žvanil ještě několik dlouhých minut. "Taková hromada keců. Kdo kdy slyšel o tom, že by bylo cokoliv lepšího, než skvěle vycvičený policajt?" zeptal se Jack, jehož pobouřila slova řečníka o tom, že i přes skvělou práci policie, nedokáží držet tempo s "vylepšenými" zločinci. "Když prostě někdo neposlechne, varovnej výstřel, když ani to nefunguje, prostě ho střel do nohy!" komentoval totéž Freddy. Mikko jako jediný mlčel a zaujatě sledoval obrazovku. "Ale určitě jste nepřišli, abyste mně slyšeli žvanit o nesmyslech..." prohlásil řečník. "Vsaď kecky, že ne!" odpověděl mu Arn. "..tak tedy bez dalších průtahů. Dámy a pánové, představuji vám budoucnost bezpečnosti našeho města!" řekl a máchl rukou směrem k oponě za sebou. V tu chvíli světla v sále potemněla. Tmavě modré reflektory kroužili po oponě, jež se zvedala a za zvuku hudby odhalila devět železných boxů, o velikosti postele pro jednoho. Šum v sále narůstal. Modré reflektory vystřídaly reflektory bílé, jež osvětlovaly boxy, které stály vyrovnané ve tvaru "V", jehož ramena směřovala do sálu. Za hlasitého zasyčení se uvolnili zámky a osm boxů sálu odhalilo humanoidní postavy. Ty jako jeden muž vystoupili ze svých "rakví" a došli na okraj pódia, kde zůstali nehybně stát. Devátý box, jež tvořil hrot véčka se otevřel až nyní, postava, jež se z něj vynořila vypadala identicky jako osm jejích bílých soukmenovců, ovšem tato byla černá. Se stejnou nonšalancí se připojila ke svým "bratrům" a zaujala své místo ve středu formace. Jako jeden muž se postavili do pozoru, se zbraněmi složenými na hrudi. Atmosféra v sálu, i přes čočku kamery, byla prokazatelně smíšená. Někteří na nové produkty Shadow Corp. hleděli s obavami, jiní s nadšením. "Dámy a pánové, představuji vám nového strážce pořádku, Synth." promluvil řečník a vynořil se ze tmy. Jeho obličej se dmul pýchou. Světla v sále se pomalu rozsvítila, ale devět reflektorů svítících na skupinu "Synth", svítilo dále. "Vidím, že mnoho z vás je zmatených a jste rozrušeni nad tím, že by na bezpečnost vašich dětí a blízkých měl dohlížet stroj..." řekl a přejel pohledem po sále. "...ano, řekl jsem stroj. Synth je stoprocentní stroj a jako takový je plně pod kontrolou člověka. Nemusíte mít obavy, nehrozí žádný z těch scénářů, jež vám filmaři furt předhazují, to jak se stroje vzbouří. I přes pokročilou umělou inteligenci, Synth se řídí třemi základními příkazy." řekl a položil ruku na rameno černému Synthovi. "1) Sloužit veřejnosti. 2) Ochraňovat nevinné. 3) Dodržovat zákon!" odrecitovalo všech devět strojů jako jeden, jejich lidsky znějící hlasy, s mírným nádechem kybernetického podtónu umlčelo sál na všech frontách. "Stejně jako jsou vázáni třemi zákony robotiky!" oznámil řečník a vzápětí po něm opět spustila skupina Synthů: "1) Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2) Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3) Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem." Kamera přejela po sále, výrazy přítomných sice byly nervózní, ale rozhodně ne tak křečovité, jako když se stroje ukázali poprvé. Na okamžik se do zorného pole kamery dostala i Elizabeth, jejíž výraz byl nadšený. "Jednoduše se dá říct, že Synth neublíží člověku, pokud ten člověk nebude gauner se zbraní ohrožující jiné lidi. Dokonce vás vytáhne i z hořícího domu, nehledě na svou bezpečnost." pokračoval hrdě řečník, ale jeho monolog byl narušen otázkou ze sálu: "Chcete tím říct, že by stroje měly nahradit lidské policisty?", tato otázka byla očividně na místě, protože se oči celého sálu upnuly na muže na pódiu. "Nikoliv. Synth je zde pro to, aby došlo k minimalizaci ztrát na životech v řadách policie, nikoliv, aby nahradil člověka. Ovšem budoucnost tohoto programu je v rukách zákonodárců, jestliže vláda rozhodne, že projekt Synth nepodpoří, budou existující jednotky zakonzervovány." odpověděl řečník. "Kolik takových jednotek existuje?" zeptala se Elizabeth. "Pět oddílů po devíti jednotkách Synth. Takže 45." odpověděl muž. "Myslím že jsem viděl dost..." ozval se konečně Mikko, natáhl se pro ovladač a přepnul kanál kamsi, kde zrovna běžela nějaká taneční soutěž. "Slyšeli jste to? Prej "omezení ztrát na životech". Policejní výzbroj je natolik kvalitní, že zastaví dokonce i dávku průrazných nábojů!" vyjádřil své pobouření Freddy. "To by mě zajímalo, jak dlouho Shadow Corp. tyhle popelnice vyráběla. Augmentace jsou jedna věc, ovšem nahradit člověka, i když augmentovaného, plnohodnotným strojem, to je trochu overkill..." řekl Jack a podrbal se ve vousech. |
| |
| První známky lidských emocí Lucy Její úsměv byl něco, co jsem považoval za úspěch. Alespoň nějaký pokrok. A slova díků byla též příjemná. Málokdo mi někdo děkoval, obzvlášť, od nehody, díky které jsem hrdým majitelem nových paží. Lidé se bojí, kdykoliv vidí, že to nejsou jen návleky, ale skutečná slitina tvořící paže. Nechal jsem jí tedy trochu vydechnout a zamířil jsem jí připravit něco k jídlu. Podíval jsem se do lednice, co jsem měl k dispozici a vytáhl jsem z ní šunku, sýr, nějakou zeleninu. Po chvilkovém zápolení se všemi ingrediencemi jsem připravil asi pět sandwichů, když jsem se se otočil, abych jí jídlo odnesl, musel jsem zapojit do hry veškeré augmentace, abych nekatapultoval talíř s jídlem na zem. "Už ti někdo řekl, že se plížíš jako duch?" zeptám se a nedám na sobě znát to, že mně vylekala. "Tady, není to nic moc, ale furt je to lepší než nic." dodám a podám jí talíř se sandwichi. Poté, co si talíř vzala jsem si jí znovu prohlédl. I když byla fyzicky atraktivní, něco v její hlavě mi říkalo, že bych v její přítomnosti raději měl zařadit neutrál. |
| |
| Duch? Kde?! ~Chris~
„Hm?“ podívala jsem se na něj nechápavě, protože jsem netušila, co jej k té otázce vedlo. Sklopila jsem hlavu, abych se podívala na zem, a pak opět na něj. Pak mi podal talíř a já si jej vzala. Pohled na normální jídlo mě ukonejšil, že jsem tady správně. „To ano. Díky,“ pak se na něj znovu podívám, jako by těch pohledů nebylo už dost, a mírně nakloním hlavu na stranu. „Jsi jiný,“ řeknu bez obalu a následně se směřuju ke gauči.
Jsi jiný? Haloo! Ty tam! Teď jsi jej beztak urazila! Nevypadá dvakrát nadšeně, že je augmentik, opět mi v hlavě zazněl druhý hlas. Dá se to vypnout? Nicméně mě to přimělo, abych své oznámení upřesnila. „Chtěla jsem tím říct, že většina jako ty mě chtěla zabít nebo dostat zpátky.“ Chybí emoce, ale lepší něco než nic.
Posadím se a chvíli skenuju jídlo. Naštěstí pro mě mám oči plně normální bez nějakých předělávek. S chutí se do sandwiche pak zakousnu. |
| |
| Velice příjemná konverzace. Nashle. Někteří lidé se idioty už narodí. Asi za to může to, že jejich matka během těhotenství kouřila, pila až moc alkoholu anebo brala drogy. Nepoznamenalo je to fyzicky, ale mentálně určitě. A pak jsou tu ti lidé, kteří se idioty stanou, protože si myslí, že jejich svět tak bude jednodušší. Blbost. Chlápka přede mnou jsem odhadovala na možnost číslo jedna. Ukázka jeho arogance a naprosté ignorace faktu, že on je tu proto, protože po mě něco chce a ne naopak, a měl by se přitom nějak chovat, mi slušně řečeno zvedala mandle. Stála jsem naproti němu s rukama zkříženýma na prsou a nechávala jsem ho, ať si na mě vyleje své srdíčko. Nebavilo mne to a neměla jsem to zapotřebí. Dneska večer jsem dostala kšeft, který mi vynahradí i fakt, že tohohle chlápka pošlu k šípku. Pod nohama mi přistál tablet. Tázavě jsem zvedla obočí a letmo jsem si prohlédla seznam toho, co bych pro něj měla získat. To snad nemyslí vážně? Si myslí, že pro něj budu dělat i nákup v obchoďáku, či co? Nejprve jsem k muži zvedla svůj pohled a poté jsem se narovnala. "Nemám vám k tomu co říct. Řekla bych "těšilo mne", ale není to pravda. Na tu práci si sežeňte někoho jiného. Já to neberu." Otočím se na patě a od arogantního chlápka odcházím. Sebejistým, pevným krokem, ale pořád si hlídám svoje záda. Co kdyby ho napadlo udělat nějakou pitomost, jako například na mne vystřelit nebo podobně. Nechci být nemile překvapená i tím, že idiot je bezpáteřní idiot. |
| |
| M'kay? Lucy "Jo, já vím." pousměju se na její komentář, že jsem jiný. Jsem jiný a vždy sem byl. Být jako kopie někoho, tak jsem asi už dávno skočil pod vlak. Její další slova jsem vůbec nepochopil. Spousta takových, jako jsem já? Zabila? Poslala kam? "Nemám důvod ani k jednomu." řeknu a neskrývám se tím, že nechápu, proč bych měl dělat to, nebo ono. "V pravdě by mě zajímalo, kdo ti to vlastně jde po krku. Ta písmena mi nic neříkají." dodám a zamířím za ní. "Mimochodem, ty jsi taky jiná. Spousta lidí by se po ráně nožem do ramene svíjela v bolestech a cedila krev jako proražený sud...ovšem u tebe si nic takového nedělo." pokračuju a sednu si vedle ní. |
| |
| Dáma a idiot Charisma Aristokrat stál jako opařený tvými slovy a chvíli mu trvalo, než vůbec něco řekl. Ovšem, jen co otevřel svou snobskou tlamu, nebylo to nic jiného, než salva urážek. Ozvalo se mnoho variací slova "štětka" a nejedna narážka na tvůj vzhled. Ovšem i přes svou velkou hubu, byl tenhle modrokrevný blbeček v podstatě neškodný. Do půlnoci zbývaly tři hodiny. Korporátní kontrakt musel být opravdu něco velkého, když i šéfka bezpečnosti byla nervózní. A že přepravovaná zásilka byla o velikosti tygří klece, to už bylo co říct. Asi by nebylo od věci si zatím splašit adekvátní stroj. A doufat, že po půlnoci vše proběhne hladce a bez sebemenších problémů. PJ's Note: Dávám ti volnost pohybu, můžeš buď popsat snahu sehnat patřičný stroj, nebo jak trávíš čas do půlnoci. Opravdu můžeš napsat cokoliv. Ať nejsi konstantně omezená mnou tvořenými událostmi. :) |
| |
| Povznesená nálada Jsem už v poměrně hodně přívětivé náladě, když se jeden z ochranky rozhodne otevřít televizi. Nejdříve mě to moc nezajímá - moderátorka, ač třeba prsatá je poněkud zamlžená a poslouchat se mi vůbec nechce. Zvláště ne nějaké bláboly o nějakých nových strojích. Zvláště ne teď, když mě málem ukamenovali za to, že pracuju zrovna tady. Pak ale kolem dna flašky přeci jen zaostřím na monitor a doslova vyprsknu. "Tak hoši, to vypadá, že budete brzo bez práce." Zdá se ale, že jim to moc vtipné nepřijde a na mě pomalu leze fylozofická nálada objevující se většinou někde mezi třetím a desátým pivem. "Přece jen by to asi mohlo bejt prospěšný, ne? I když vy už jste zapancéřovaný tak, že vás stejně hned tak něco nesejme. Taky ale by se tomu netřásla ruka. Asi těžko by to minulo, ne? A omlouvám se, pánové, ale těžko by to dělalo párty v pracovní době, ne? Já teda bejt zaměstnavatelem, tak asi není moc co řešit." Ani si neuvědomuju, jak moc riskuju, že dostanu přes hubu a žádný další pivo. Njn, holt když chcete slyšet pravdu neokořeněnou pudem sebezáchovy, zeptejte se buď dítěte nebo patřičně nalitého. Pak se ale zamračím na už dávno zmizelé stroje na obrazovce. "A je něco takového vůbec možné? Myslím aby to fungovalo tak dobře bez toho, aby to řídil člověk? Co když je to jen oblek?" A nastává čas na další oblíbené téma. Konspirační teorie nikdy nezklamou. Bezděčně si poškrábu jizvu na krku. "Co když je to celé řízené mozkem? Nikdo přeci ještě nic tak dokonalého, jako je lidský mozek, nevynalezl, ne? A proč se taky namáhat, když kolem chodí takových mozků a jen čekají než je někdo sebere a využije jako počítačovou součástku." Mluvím teď velmi potichu, jako bych se bál, že mě někdo uslyší. |
| |
| Tak si dáme véču ~Chris~
"V pravdě by mě zajímalo, kdo ti to vlastně jde po krku. Ta písmena mi nic neříkají." Na chvíli přestanu žvýkat a chvíli mi trvá, než mi dojde, že bych měla polknout, jinak se spíš zadusím, než abych mluvila. Neměla jsem moc představu, co ta tři písmena znamenají. Pokud to byla zkratka, nedokázala jsem říct plný název, ale jedno jsem věděla jistě. „Někdy ta písmena vidím i na ulici. Asi reklama,“ dloubnu do sendviče. „Odkud jsem přišla, tak tam je měli vyšité na bílých pláštích a ozbrojenci na bundě. To je všechno, co k tomu můžu říct,“ pokusím se znovu atakovat jídlo.
"Mimochodem, ty jsi taky jiná. Spousta lidí by se po ráně nožem do ramene svíjela v bolestech a cedila krev jako proražený sud...ovšem u tebe si nic takového nedělo." Musela jsem se nad tím pozastavit. Abych pravdu řekla, netušila jsem, co se mnou je a proč se mě někdy lidé bojí. Nechápala jsem ani svoje výpadky, kdy jsem při hrozbě začala zabíjet. „Nevím, co se mnou je,“ připustím. „Nevypadám… jinak,“ zkusmo před sebe natáhnu ruku, jako by se mi měla proměnit v augmentovanou paži. „Ani se jinak necítím.“ Co jsem věděla o pocitech všedních lidí? Nic. |
| |
| Iron Maiden Lucy "To zní jako nějaká další pošahaná korporace. Nepředpokládám, že víš v čem všem se pohybuje." řeknu a nechávám jí najíst, zatímco se zvednu a přesunu do vedlejšího pokoje/ložnice a na síti začnu hledat ta tři písmena. Několik minut hledám různé variace těch písmen, až se nakonec podaří něco najít. Počítač opět vypnu a vrátím se zpět k Lucy. "New Possibilities of Humans?" zeptám se zkusmo, i když vím, že mi nejspíš vůbec neodpoví. Sama přeci řekla, že neví, co ta písmena znamenají. "Blbče!" slyším jak mě moje druhé já napomenulo. "Vypadáš stejně jako kdejaká jiná dívka, ovšem něco s tebou museli provést po stránce genetické. Protože nikdo nepřejde ránu nožem jako by to bylo štípnutí od komára." dodám a opět si sednu vedle ní. "Vím, že to, co ti teď řeknu se ti asi nebude líbit, ale na to, abychom věděli, co s tebou udělali bychom tě měli nechat vyšetřit. Jinak se nedozvíme, co s tebou vlastně provedly." oznámím jí a čekám, že začne šílet, že žádné vyšetření nechce. |
| |
| Vtip, kterému se nikdo nesměje... Peter Čtveřice sekuriťáků na tebe vrhla tentýž podrážděný pohled "To si děláš srandu?". Tvému "Vtipu" se nezasmál dokonce ani Freddy, který byl z celé skupiny povahově nejotevřenější vtipům. Na tvá slova o "třesu ruky" přes stůl vystartovala ruka s ne zrovna příjemně vyhlížející pistolí, její hlaveň mířila na tvou hlavu. Ruka držící zbraň patřila Arnovi, který toho vypil nejvíc, ovšem ruka se zbraní se vůbec netřásla. Tam, kde by jiný opilý měl problém zbraň vůbec udržet, Arn stál jako nehybná socha s pistolí, jež měla na těle nápis "Tyran". "Vypadám, že se mi třese ruka, i když jsem na šrot? Lidi obvykle neudrží prsty v klidu, obzvlášť když drží zbraň, proto je ve světě hromada zraněných ožralů, co si ustřelí koule, jen proto že jsou na šrot! Mám s něčím takovým snad problém? Tak mám, ty pankáči?" jeho hlas připomínal Clinta Eastwooda ve filmech Dirty Harry, obzvlášť jeho poslední otázka. Obecně vzato, Arn svým způsobem vypadal jako Clint. "Whoa, whoa, whoa, hele šerife, tak zase trochu vychladneme jo?" přerušil ho Mikko, který vstal a sklopil Tyrana k desce stolu. "Ehm, haló? Pojem "umělá inteligence" ti nic neříká?" zeptal se Jack sarkasticky na tvá další slova ohledně řízení Synthů. "Navíc, na bitevní zbroj to bylo moc štíhlý, fyzicky si vezmi supermodelku, hoď na ní kevlarovou vestu a máš Synth. Navíc tady šlo jasně vidět že je to stroj. Myslím že to, aby se co nejvíc podobaly člověku ve zbroji je účel, aby se jich lidi nebáli." pokračoval Jack a napil se piva. "Navíc, lidský mozek má sklony k chybám, zatímco počítač, pokud není jeho software jo domrdanej, chyby nedělá. Navíc jestli má v sobě naprogramovaný 2x3." dodal a teď pro změnu uzmul kus pizzy. "Zatímco v lidském mozku by se po čase začala vytvářet jistá osobnost, která by se asi těžko dala zlikvidovat, v počítačovým čipu jí můžeš prostě smazat a nahrát software znova, proto je ta tvoje teorie o použití mozků nesmyslná." dodal a když si všiml, že Mikko a Fredy na něj hledí jako vyorané myši, pokrčil rameny a zeptal se: "Co?" |
| |
| Čím dál lepší den Zašilhám do ústí zbraně. "Ftip, jen ftip!" Zamumlám a rozhodím nekoordinovaně rukama. Tenhle den je naprosto posranej. Oči mi těkají sem a tam a nějak nemůžu udržet pohled na místě, i kdybych chtěl. "No tak to se nemáte čeho bát... aby z vás udělali modelky, to by si na to museli vzít skalpel." Zachechtám se. Už po mě dneska několikrát stříleli, házeli mě proti zdi, málem přejeli, byl jsem zahrabanej v odpadu a už toho mám dneska nějak až nad hlavu. "Nicméně pokud tam nebude ani kousek lidskej, rozhodně se jim to nepodaří prosadit. Jestli aktivisti brojej proti augmentacím, jak by se potom tvářili, kdyby měli na naše životy dohlížet kompletní stroje?" Rozvalil jsem se a uvažoval, že by bylo příjemné si schrupnout. "A nemluvil jsem o tobě, prve." Prohodím ještě k Arnovi. |
| |
| Vyšetření?!?!?!?! ~Chris~
"To zní jako nějaká další pošahaná korporace. Nepředpokládám, že víš v čem všem se pohybuje." Sjedu pohledem samu sebe v mezích, jak to jde. „Asi bych měla tip,“ řeknu výmluvně. Přece jenom jsem tam vznikla já nebo to, co ze mě teď je. Bůhví, co to je. Nechce se mi o tom moc bavit. Znovu se pustím do sendviče a koutkem oka sleduju, jak jde do vedlejšího pokoje.
Prázdný talíř položím na stole před sebe a nějakou chvíli se dloubám do zápěstí na pravé ruce, jako bych takto mohla na něco přijít. Dělám tak dlouho, dokud se Chris nevrátí. "New Possibilities of Humans?" Povytáhnu obočí a zavrtím hlavou. Jestli jsem to někdy slyšela, museli mi to vymazat z paměti. Alespoň mi ten název nic neříká z útržků, které mě strašily během každého spánku.
"Vím, že to, co ti teď řeknu se ti asi nebude líbit, ale na to, abychom věděli, co s tebou udělali bychom tě měli nechat vyšetřit. Jinak se nedozvíme, co s tebou vlastně provedly." Ztuhnu. Slovo vyšetřit bylo mezi dalšími, která lidé v bílých pláštích používali. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Jenom bolest, strach a okna, kdy jsem si nedokázala vzpomenout, co všechno mi prováděli. Obrazy jehel, pípání, prudké světlo, záblesk na čepeli skalpelu. „Ne! To... to nepůjde!“ prudce se postavím s rukama před sebou v obraně, jako by se na mě každou chvíli chtěl Chris vrhnout. „‘Bude to malé vyšetření‘ říkali a pak... pak jsem cítila bolest! A já si nemůžu vzpomenout na všechno, co mi provedli. Nejde to! Co když mi ti tví budou chtít provést to samé? Jak mi to zaručíš?!“ |
| |
| Tanec na tenkém ledě Peter Sekurita tvůj vtip o modelkách rozhodně nevzala pozitivně. "To spíš z tebe udělaj modelku, taková nudle jako jsi ty přímo vyzývá "vezměte si nůž a uřízněte mi ho!"." kontroval Arn, jehož ruka se zbraní spočívala na stole. "Jak zaznělo, musí to projít vládou. A pokud Shadow Corp. předloží pádné důkazy, proč by jejich plechovky měli být minimálně vyzkoušené, tak se aktivisti můžou jít bodnout. Navíc, nevím jak ty, ale já nevidím spojitost mezi člověkem s augmentací a čistokrevným strojem." opáčil Jack a znárodnil zbytek sýrové pizzy. "Alespoň jak to chápu já, kriplové jako jsou ti z "ČISTOTA PŘEDEVŠÍM!" stojí o to, aby člověk zůstal člověkem, i za cenu, že už nikdy neuvidí, neuslyší, neobejme svoje blízké, nebo si nepůjde ráno zaběhat do parku." pokračoval a v průběhu šrotoval pizzu. "Navíc, mám pocit, že dost těch kreténů bylo na tý předváděčce a podle xichtů co jsem tak viděl, spousta lidí byla nadšená." dodal a zapil sousto pivem. "Takže člověk s kybernetickou protézou je problém, ale kráčející kalkulačka s kulometem nevadí? Co je to do prdele za logiku?" zeptal se Mikko, který zrovna připomínal generála plánujícího bitvu. "Lidská logika." odpověděl mu Freddy, který vstal a protáhl se. "Dost dementní, nemyslíš?", Mikkova otázka byla spíše rétorická. "Co naděláš? Lidi asi budou radši za kalkulačku s bazukou, než za člověka s protézou. Jenom doufám, že to jedna z těch kalkulaček posere a udělá nějakej průser, protože jestli dojde k jejich produkci, tak se tohle město řítí do kolosálního průseru." odvětil Jack a odložil další dopitou láhev do pivní basy. |
| |
| Panic Attack! Lucy Její panika byla zřejmá a jen slepec a hluchý by si jí nebyl vědom. Nebylo mým úmyslem jí vyděsit, ale povedlo se mi to slovem "vyšetření". Na jednu stranu jsem jí chtěl uklidnit, na druhou stranu jsem si říkal, že by nebylo moudré s k ní přibližovat, vzhledem k tomu, co jsem viděl provést jí v té uličce. Nehodlal jsem riskovat, že jeden z nás přijde k újmě. "Promiň, nechtěl jsem tě rozčílit." řeknu a ruce držím tak, aby na ně viděla. Poslední co chci je, aby si myslela, že jí snad chci ublížit. "Můžu tam být s tebou, jestli chceš." navrhnu a snažím se tvářit přívětivě. "Dokonce tě můžu držet za ruku, jestli chceš. Můžeš mi věřit, že ti nikdo neublíží." dodám a raději zůstávám stát tam, kde doposud. "Dávám ti na to svoje slovo." řeknu a snad i nedýchám, v očekávání, jestli jí budu "lovit" z ulic, aby sobě nebo někomu dalšímu něco neudělala, nebo jestli se uklidní. |
| |
| Hold my hand ~Chris~
Bylo mi špatně už jen z pomyšlení, že bych si měla lehnout na lůžko a nechat na sebe koukat osoby, které neznám. Neměla jsem ponětí, co by vyšetření mělo zahrnovat. Nechtěla jsem k sobě nechat přiblížit žádnou jehlu, jelikož těch jsem si užila dosyta. Chris je neoblomný, ale tón, kterým na mě mluvil, mě, a nechce se mi tomu věřit, uklidnil. Dokonce jsem měla pocit, že bych mu měla věřit vše, co právě řekl.
„Žádné jehly?“ zeptám se a s pravidelnějším dýcháním. „Chci vědět, co mi je, ale tohle nedovolím,“ podívám se mu do očí a čekám, co mi na to řekne. |
| |
| If you desire Lucy "Nanejvýš jedna, aby ti vzali trochu krve na ty testy. Víc jím nedovolím." řeknu s tvrdostí diamantu. "U těch ostatních testů žádné jehly nebudou. A pokud nějakou uvidíš, můžeš mně s ní bodnout...za to že jsem nedodržel svoje slovo." dodám, ale vzápětí se proklínám za to, že jsem řekl, co jsem řekl. "No ty jsi ale kolosální kus kreténa co?" vynadám si a i když bych si nejradši jednu vrazil, nejlépe dvakrát z obou stran, stále se tvářím upřímně a rozhodně. "Dnes už tě nikam brát nebudu, to až zítra, ale jen pokud na to přistoupíš. Až na jedno malé štípnutí tě to nebude bolet." řeknu a s pocitem, že se opakuju udělám krok blíž k Lucy. Co ty na to?" zeptám se a i když se tvářím klidně, uvnitř bych jí nerad viděl propadnout nějakému amoku. |
| |
| Jak nejlépe strávit dnešní noc? Nic člověku nezvedne náladu víc, než poslat uhlazeného aristokrata k šípku způsobem, jakým si o to říkal. Když to vezmu kolem a kolem, to jsem vlastně byla ještě slušná. Motorku automaticky směřuji do jednoho ze svých „safe barů“. Je to vlastně místo, kde se můžu potkat s ostatními pašeráky, dalšími kolegy z branže, ale hlavně je to místo, kde se dají sehnat kontakty na koholiv. A to myslím do slova a do písmene. Potřebovala jsem tam potkat Jerryho. Postaršího, usedlého chlápka, jehož výraz ve tváři by se dal pohodlně splést se podrážkou okované boty. Jerry je ten typ tichého chlápka, který ale za správnou sumu motivace pomůže dostat čerta k ďáblu. Zastavila jsem před barem, motorku tam nechala zaparkovanou. Neměla jsem strach, že by jí snad někdo odcizil. V okolí je známo, že krást v místě, kde se schází pašeráci a další verbež černého trhu se nevyplácí. Nikdy totiž nevíte, kdy budete potřebovat, aby vám pašerák sehnal nějaký orgán právě z černého trhu. V baru jsem našla Jerryho. Seděl u barového pultu, popíjel pivo a chroupal solené arašídy. Civěl jen tak do prázdna. Asi čekal, až se za ním někdo objeví. Jako známku dobrých úmyslů jsem mu objednala jedno pivo a přisedla si k němu. V krátkosti jsem mu vyložila, co budu potřebovat. Auto. Dodávku a to dost velkou na to, aby se do ní vešla klec pro tygra. Že prý kdy? Za dvě hodiny. Nevysmál se mi. Dopil svoje, tedy moje pivo, a odešel. Věděla jsem, že mi zavolá, abychom se dohodli na ceně a na místě předání. Budu chtít, aby mi auto dovezl pár bloků od přístaviště, kam se pak taky po telefonátu s Jerrym vydám. |
| |
| Co takhle prací? Charisma Povoz na tebe čekal přesně tam, kde jste se dohodli. Jerry si řekl o třicet tisíc, přeci je to "jen" auto a ne něco, co by ho stavělo do přímého nebezpečí. Auto, které se ve skutečnosti ukázalo jako regulérní náklaďák, stálo na parkovišti před správou přístavu, chytře zaparkované mimo dohled bezpečnostních kamer. Bylo ti kladeno na srdce, že jestli se s náklaďákem něco stane, bude tě to stát podstatně víc. Ochranka přístavu sice udiveně civěla, když jsi přijela, ale bez zbytečných okolků tě nechali projet. Najít "zásilku" nebylo těžké, skupinka postávající vedle kontejneru na němž zeleně fosforeskovalo logo společnosti, jež ti platilo za tuhle práci bylo opravdu těžké nenajít. Při bližším pohledu šlo vidět, že jsou chemické tyčinky, které po rozlomení a zatřesení svítí. Jen co jsi se přiblížila ke skupince, jejich oči se upnuly k tobě. "Kočičko, dám ti hádanku, jsi pro? Co nemá Jih, ale Sever ano?" zeptal se muž, který až moc nápadně připomínal tradičního vikinga - dlouhé světlé vlasy, mohutný vous spletený do copánku a svalnatá postava. |
| |
| No, tak asi prací. Dorazila jsem na místo M v hodinu H. Motorku jsem vyměnila za velký náklaďák. Raději jsem ani nechtěla vědět, kde ho Jerry v tuhle nekřesťaskou hodinu sehnal, a přislíbila jsem mu, že se o truck postarám. Vyzbrojena svým důvtipem a glockem v podpažním pouzdře skrytém pod mou koženou bundou, jsem slezla z vysokých schodů na náklaďáku a přestoupila před mohutného rádoby vikinga. Stála jsem před ním klidná jako nebe před bouří. Dívala jsem se mu zpříma do očí a přitom jsem si stihla ještě prohlédnout jeho nevšední, ale o to víc působivý vzhled. Ten by mě asi roztrhl vejpůl, kdyby k tomu dostal příležitost Uctivě jsem pozdravila přikývnutím a čekala, co z muže vypadne. Respektive... věděla jsem, co z něho mělo vypadnout a věděla jsem i, co má vypadnout ze mě, pokud budu chtít, aby to nebyly zuby. “Aurora Borealis,“ pronesu se spokojeným úsklebkem v koutků mých úst. Obchod je zpečetěn a může se nakládat. “Doufám, že máte vše připravené, pane...“ zkusím to. Třeba mi prozradí své jméno. Já pro něj budu asi kočička. |
| |
| Viking a kočička Charisma "My jsme připravení zlato. Stačí říct a budete ho mít naloženého během pár minut." řekl s úsměvem a mrkl na tebe. "Moje příjmení byste asi nedokázala vyslovit, ale jmenuju se Thorbjörn. Ale říkejte mi Thor." řekl a rukou dal pokyn k vyložení kontejneru. Jeho obdobně fyzicky vybavená skupina se dala do práce a během chvilky z kontejneru vyvezli menší kontejner o velikosti tygří klece. "Musím říct, že mi bude trochu chybět." prohlásil Thor při pohledu na kontejner. "Nevím jak to máte dohodnuté s klientem, ale rozhodně doporučuju si s ním aspoň na pět minut promluvit. Jeho logika je...zajímavá.", Thor se usmál, ale pak si povzdychl. "Možná to bude ode mně troufalý, ale byla by jste proti, kdybych vás pozval na večeři?" zeptal se a jeho výraz říkal, že svou otázku myslí vážně a upřímně. |
| |
| Nejdřív práce pak... večeře Se založenýma rukama, po boku vikinga, sleduji, jak se jeho muži připravují na přesu nákladu do mého náklaďáku. Zadní část nákladového prostoru je uzavřená jen na petlici, takže nebudou mít problém s manipulací klece dovnitř návozu. “Dobře, Thore,“ loupnu po něm očkem a nepatrně se pousměji. Já tak občas na lidi působím. Ale nejsem tu, abych se seznamovala. Mám tu práci a dokud se klec nedostane bezpečně do náklaďáku, žádné tokání nebude. “Co je to za chlápka?“ zeptám se a přitom z nakládání stále nespouštím pohled. Na druhou stranu si ale uvědomím, že to vlastně ani vědět nechci. Při mé práci je jednodušší moc se nevyptávat. Pozvání na večeři mne upřímně řečeno překvapí. Otočím se na Thora, dívám se, zda to myslí vážně. On to myslí vážně. “Nejsem tu na seznamování, pane Thorbjörne,“ dokážu mu, že umím jeho příjmení vyslovit. “Možná někdy jindy, při jiné příležitosti, která nebude pracovního charakteru.“ Doufám, že pochopil, co je mou prioritou a také, že mu neříkám „ne“. Jen se bude muset snažit a třeba se někdy někde potkáme. |
| |
| Párty - politická debata "No tak míry bych na to skoro měl." Zaksichtím se a naznačím, že má pořádnej pupek. Pak začnou probírat stroje versus augmentace a mě přijde, že moji námitku nikdo nepochopil. Tedy do té doby, než se ozve Mikky. "Přesně!" Holt moje vyjadřovací schopnosti po pár pivech asi trochu váznou, když z mých slov nikdo nepochopil, co si myslím, že by mohlo lidem vadit. Nebo spíš, co jde proti logice. No holt alkohol je metla lidstva, že? A se mnou poněkud zametl. "Co byste dělali, kdyby vás měli nahradit ti panáci?" Podívám se na ochranku, hezky jednoho po druhém. Nemyslím, že by se ještě cítili na odchod do důchodu. Docela by mě zajímalo, jestli má někdo z nich nějaké vylepšení, protože poslední dobou začínám uvažovat o nějaké plastické operaci, která by mohla zakrýt ty příšerný jizvy od té autonehody, a vzhledem k tomu, že jsem nikdy na žádné operaci nebyl, zajímalo by mě, jak moc je to nepříjemné a nebezpečné. |
| |
| Opravdu "chlap"? Charisma "Chlápek asi těžko...ale to uvidíte sama. Myslím, že alespoň jednou si s ním tu čest mít budete." zazubil se Thor a šibalsky mrkl. "Proč by si někdo objednával člověka v tomhle?" zeptal se a ukázal na kontejner mizící v přepravním prostoru náklaďáku. "Máte dva body a pivo za to, že dokážete vyslovit celé moje křestní jméno." znovu se usmál a lehce tě poplácal po ramenou. Vzhledem k tomu, jakou silou musel disponovat, to bylo opravdu slabé poplácání. "Jinak to odmítnutí jsem čekal, ale zkusit jsem to musel.", mrkl na tebe a jeho úsměv se nevytratil. Kdosi ze skupinky cosi prohlásil v jazyce, který se dal identifikovat jako švédština. "Tak to bychom měli. Raději se vás nebudu ptát na číslo, protože bych spíš dostal do zubů, než to číslo, ale nevadí.", jeho ruka zmizela v kapse bundy a podal ti cosi, co vypadalo jako ovladač. "To jen kdyby dělal problémy. Je to součást "balení"." řekl viking a odeslal svojí skupinku věnovat se dalším věcem. "Ještě nějaké otázky ohledně támhle drobka?" zeptal se a schoval ruce do kapes. |
| |
| E=MC na Sekuriťáka Peter Tvá otázka rozhodně udeřila hřebíček na hlavičku. V místnosti zavládlo ticho a dobrých pět minut nikdo nic neřekl. "Asi bych hledal práci někde jinde...třeba bodyguard." ozval se jako první Mikko, i když nejistý výraz ve tváři jasně oznamoval nevyřčenou obavu: Když můžou nahradit sekuriťáky, můžou nahradit i bodyguardy. "Netuším, asi bych postřílel pár kalkulaček." řekl Arn a nepřestával si hrát s Tyranem. "Už ti někdo řekl, že jsi psychopat?" zeptal se Jack a povytáhl jedno obočí. "Jo, ty mi to říkáš denně." zazubil se Arn. "A budu ti to říkat tak dlouho, dokud budeš můj parťák! Nebo do doby, než se mi podaří prokousat do nějakejch ozbrojenejech složek!" odvětil Jack a otevřel si další pivo. Sekuriťáci věnovali pohled doposud mlčícímu Freddymu. "Já bych se v případě nutnosti chtěl stát instruktorem střelby...nebo tátou v domácnosti." řekl poslední sekuriťák a po jeho slovech místnost opět zmlkla. Ovšem toto ticho nevydrželo a přerušil ho mohutný výbuch smíchu, i Freddy se řehtal jako kůň. "A co bys dělal ty, kdyby tebe měla nahradit kalkulačka?" zeptal se tě Jack. |
| |
| Co bych měla udělat? ~Chris~
Nanejvýš jedna? I jen jedna jehla mě děsila víc než cokoliv jiného. Jeho druhý slib mě však uchlácholil ze všeho nejvíc. Pokud budou do mě chtít vbodnout další jehlu, má ji mít on. „Tak dobře,“ přikývnu a podívám se na svoje paže, jako bych tam měla zahlédnout vpichy. „Jenom jednu kvůli krvi. Budeš tam celou dobu? Jsi jediný, koho znám a věřím ti,“ připustím.
Stále mě děsila myšlenka, že bych se měla opět ocitnout na místě, i když jen podobném, kde chodí lidé v pláštích a nějak pracují s lidmi. Bylo mi jedno, jestli s nikým nedělali pokusy. Pro mě to všechno bylo stejné. Nebyla jsem si jistá, zda oddálení tomu pomůže. Dneska určitě neusnu jenom tak nebo jestli vůbec. |
| |
| Podržtašky jsou nenahraditelné Vypadalo to, že jsem se trefil opět do docela ožehavé otázky. Sledoval jsem jejich váhavé reakce a uvažoval, jak by mi asi bylo na jejich místě. Tedy do chvíle, než mi moji otázku vrátili. Nakrčil jsem obočí v přemýšlivé grimase a trochu nafouknul tváře, pak jsem pokrčil rameny. "Podívejte, pokud nahraděj i takový podržtažky a holky pro všechno, jako jsem já, tak budou kalkulačky vládnout světu a na práci už nehrábne nikdo... možná vyjma opravářů a tvůrců kalkulaček, pokud i to nezačnou jednou dělat sami. Nu a pak... pak budeme pánové už naprosto zbyteční. A buďto pojdeme nebo budeme mít spoustu času na volnočasové aktivity a koníčky... to abych začal nějaké pěstovat." Zatím mi byla, alespoň momentálně, největším a jediným koníčkem práce. Byl bych tu i spal, kdyby to za normálních okolností nebylo úplně hloupé |
| |
| Jehelníček Chris Lucy "Ano, tam kde to půjde, budu s tebou, klidně tě budu držet i za ruku. A pokud nějaké vyšetření bude žádat, abych byl jinde, ujišťuju tě, že budu stát hned za dveřmi do té místnosti." ujistím jí a tentokrát dojdu až k ní. "Sám vím, jaké to je, když jsi vydána na milost bílým plášťům." řeknu a demonstrativně jí ukážu jednu z paží. "Taky bych tu nestál, kdyby nebylo jejich zásahu." dodám a poté položím ruku na její rameno. "Budu tam, i kdyby mi měli ty augmentace sebrat.", zahledím se jí do očí s výrazem někoho, kdo je odhodlán poutat živly. |
| |
| Jeez, you're such a downer! Peter "Už ti někdo někdy řekl, že jsi strašný depkař?" zeptal se Arn a tvá vize se mu ani trochu nelíbila. Nikdo z ostatních nebyl nadšený tvou deprimující věštbou a dávalo to znát, že minimálně toto téma je u konce. "Mimochodem, už jste viděli to nový dělo, co se vyvíjí v šestým podzemním?" zeptal se Mikko, aby změnil téma, které jsi tak úspěšně uzemnil svou temnou vizí. "Jaký dělo?" zeptali se Jack a Freddy naráz. "Vy jste ho neviděli?", Arnův výraz byl najednou překvapený. "V šestým podzemním patře zkonstruovali funkční prototyp Gaussova děla. Je pravda, je to spíš Gaussova puška, ale kdy jste naposled viděli pušku vystřelit do pancíře tanku díru o velikosti tenisáku a přitom naprosto rozmetat vše, co bylo za ním?" pokračoval nadšeně Mikko. "Tady podržtaška jí už jednou v ruce měl, jen si to nepamatuje." zazubil se a dal ti herdu do ramene. "Ono pamatovat si kontejner s nápisem XF-205, je přeci jen těžké, při všem tom transportování." pokračoval finský sekuriťák. "A všem tom "držení"." ozval se Arn a loktem šťouchl do Jacka, který se zazubil. Mikko a Freddy se též zasmáli. "Pak si to má pamatovat, když tu a tam drží nějaký tý vědátorce." rýpl si Arn znovu. |
| |
| Móc vtipné, chlapy... "Možná trochu." Trošku nespokojeně zabručím. Pak se začnou bavit o bouchačkách a já poněkud ztratím zájem - o těhle věcech vím kuloví a ještě míň. Trhnu sebou až teprve tehdy, když zaznamenám, že se baví o mě. Nespokojeně si promnu rameno, ale poslední dobou mám pocit, že kdokoli do mě praští, toho to bolí víc než mě. "Jen další bedna s hračkama pro vás, no." Pokrčím rameny a ušklíbnu se na ně. Pak začnou s držením a já se zašklebím. "No jistě. Móc vtipné, chlapi, skutečně moc vtipné. Vlezte mi třeba na záda, závistivci, já jdu s pískem." S poněkud větší námahou než obvykle se zvednu a vrávoravě vyrazím ven z místnosti. Uvažuju, kde jsou nejbližší toalety a zamířim k nim. Ne tedy, že by se mi tak moc chtělo, ale měl bych si trochu pročistit hlavu. |
| |
| Ehm, tak to bychom asi měli ~Chris~
Nakonec jen přikývnu, ale i tak mám pocit, že začnu každou chvíli křičet. Možná by se mi potom i ulevilo. Prý to tak lidé dělají. Dokonce, když na někoho neběhávají, křičí. Má to nějaký blahodárný účinek?
„Věřím ti,“ podívám se na něj a i když se opakuju, musím ujistit i samu sebe. Není to jednoduché rozhodnutí pro někoho, jako jsem já.
Konečně už klidnější se vydám k pohovce a sednu si. Z ničeho nic se cítím vyčerpaně. Moje tělo by klidně šlapalo ještě dalších několik hodin, ale moje mysl je přehlcena. Opřu se o opěradlo sedačky a koukám se jenom tak do prosotoru. „Co teď?“ zeptám se. |
| |
| What's wrong with her? Lucy "To jsem rád." řeknu, když mi vysloví důvěru. Lepší než se jí snažit přesvědčovat, či vyslovení nedůvěry s pár zlomeninami zdarma. Nemám v úmyslu jí předhodit laboratorním krysám ke hlodání. Její chování naznačuje jasně, že toho měla víc než dost. Myslím že i ona je zvědavá, co se s ní dělo. "To záleží na tobě." odpovím na její otázku. Popravdě sám nevím, na jaké téma zrovna s ní mluvit. "Nechceš něco vědět, nebo prostě můžu zapnout televizi, případně si můžeš před zítřkem odpočinout." dodám a i když je to fyzicky atraktivní žena, přijde mi společensky nekorektní se o cokoliv pokoušet, to bych mohl inkasovat pár zlomenin, opět. Každopádně jsem věděl, kam dnes hosta uložím. Hold se dnes vyspím na gauči, nebylo by to poprvé. |
| |
| Nemám páru, co dál ~Chris~
Zkoumavě se na Chrise zadívám. Nedokážu v lidech číst. Ani nevím, co se mu honí hlavou. Nicméně cítím, že jsem vyčerpanější než kdy dřív. Takhle si mé tělo říká o odpočinek? Hej, jela jsi několik dní v kuse a tady máš možnost se pohodlně prospat, tak jen do toho!
„Asi... asi bych si chtěla odpočinout,“ pžiznám se. Sice jsem Chrise neznala, ale část mé důvěry si už zasloužil. Jestli zítra dodrží svoje slovo, bude mít další bod k dobru. Jinak ho se vší elegancí zabiju. |
| |
| Dark secrets of the Corporation Peter Halekající sekuriťáci se po chvilce ztratili z doslechu. A na chodbách, až na občasný bílý plášť nebyl nikdo. Jak vidno, někteří vědátoři rádi pracovali přes čas. Najít místnost pro pány nebylo zas až tak těžké, jako spíš najít cestu zpět. Přeci jen poblouzněn několika pivy a nehnán potřebou, mozek "vypnul" orientační smysly. Po nějakém čase bloudění sem a tam a několika vědátorech, jež se tvářili pohoršeně vzhledem k tvému stavu. Nějak jsi zabloudil o celé tři poschodí jinam, než jsi měl namířeno, ať už to bylo kamkoliv. Laboratoře měli úžasné osvětlení, jež fungovalo na čidlo, takže dokud registrovalo pohyb, člověk viděl kam jde. Za jedněmi dveřmi, které někdo zapomněl zamknout, se světla rozsvítila osvětlil větší sklad. Ovšem to, co bylo uskladněno tady rozhodně nepřipomínalo nic, co by člověk čekal v laboratořích. pár strojů o výšce rodinného domu. Jejich výzbroj připomínala spíš kráčející tank. Kulomety, dva páry odpalovačů raket a nejspíš to nebylo všechno. Mechanizované obludy tam nehybně stály, napojené pomocí monstrózních kabelů na opodál stojící generátory. "ED-209, pacifikační mech." ozval se ženský hlas z reproduktoru, jež patřil AI laboratoře, které nikdo neřekl jinak než EVA. "Prototyp ED-209 Alpha je vybaven pokročilým počítačem provádějícím miliony výpočtů za minutu. Jakožto "starší" ze dvou prototypů, Alpha je v současném stádiu vývoje ve stavu, kdy stačí sloučit s připravovanou AI a bude naprosto soběstačná po stránce rozhodování.", na zemi postavené reflektory ozářili jeden z mechanických kolosů. "Prototyp ED-209 Omega je řízen lidským pilotem. Ovšem tato alternativa si vyžaduje detailní simulace, zda je efektivnější dálkové ovládání, či integrovaný kokpit přímo do stroje.", hlas EVY pokračoval v rozboru výzbroje, jež zahrnovala čtveřici kulometů ráže 30. a jeden zcela zcestné ráže 50. Odpalovače údajně měly fungovat jakožto odpalovače pro slzné a kouřové granáty. "Dost dobře si promyslete, co si vymyslíte za lež, protože by mne zajímalo, jak jste se sem sakra dostal!", štěkavý hlas patřil ženě, tentokráte z masa a kostí. Oděna v kostýmu, kde sako bylo nahrazeno laboratorním pláštěm a obuta v lodičkách, stála před tebou vedoucí vývoje kybernetiky. Její tělesné proporce by se dali přirovnat k filmové sexbombě, zatímco její přísná tvář a černé havraní vlasy spíše připomínaly příslušníka inkvizice. |
| |
| Kde to sakra...? Docela úleva. Až se mi z toho začalo chtít trochu spát a absolutně přestalo chtít přemýšlet. Vyrazil jsem zpět, ale spíše namátkou jsem vybíral dveře a odbočky. Ani nevím jak dlouho jsem šel, mám takový pocit, že mi pár odboček paměť přeskočila. Každopádně jsem trochu zpozorněl, když se za mnou zaklaply další dveře a já stál proti dvěma obrovskejm a na první pohled nebezpečnejm mašinám. Nasucho jsem polknul a mlhavě vnímal hlas, co začal stroje představovat. No dobře, vypadalo to, že jen tupě čumim dopředu. Trhnul jsem sebou, když se za mnou ozval další hlas. Tentokrát mnohem lidštější. Překvapeně jsem se otočil a očima zakotvil na dekoltu mluvčí. Snažil jsem se vnímat co říká a už z tónu mi bylo jasné=, že jsem nejspíš v maléru. Pomalu, tak trochu neutrálně jsem přikyvoval a oči nemohl odlepit od poprsí vědkyně. Když intonace zdůraznila otázku, musel jsem si posledních pár slov v hlavě zopakovat, než jsem mohl odpovědět, takže to mohlo vypadat, že přemýšlím, a nebo že jsem úplný ichtyl. Spíš to druhý, vzhledem k tomu, co ze mě poté vypadlo. "Dvřmi?" Už jsem tu stál asi moc dlouho, protože na mě padla únava, tak jsem si prostě sedl na zem. Taky jsem se cítil mnohem přátelštěji než za dlouhou dobu. To bude tím chlastem - asi bych neměl pít, když nejsem roztrénovanej. "Kampak cete? Když mi řknete kam cete a kd sme, tak vám řknu kudy se tm dostnete." Alkohol bohužel neprospívá ani konverzačním, ale ani jen prostě výslovnostním dovednostem. |
| |
| To bed then Lucy Její přání odpočinout si jsem respektoval. Také, co jiného mi zbývalo? Tahat z ní nějaké informace by bylo zbytečné. "Asi bys taky ráda sprchu..." řekl jsem, vstal a nabídl jí ruku, abych jí pomohl vstát, načež jsem jí následně zavedl do koupelny. "Hned ti přinesu nějaké čisté oblečení." dodám a nechám jí v koupelně osamotě. Vyčkal jsem, dokud neuslyším téct vodu, poté jsem na věšák vedle sprchového koutu přehodil ručník, starou košili a kraťasy z doby, než jsem si "pořídil" "pětku železo". Zatímco se Lucy sprchovala, ještě jsem stihl převléct postel, aby vypadala aspoň trochu k světu. "Doufám, že se ti bude spát líp jak doposud." oznámím jí a ukážu na postel. Taky bych si dal dvacet, popravdě nebyl jsem úplně připravený na extrémní zátěžový test, jakým dnešek byl. |
| |
| Drzost, jež nezná hranic? Peter "Co prosím?" zeptala se vědkyně a v okamžiku, kdy zachytila tvůj pohled, zatvářila se pohoršeně a utnula mu přítrž tím, že si zapla laboratorní plášť. Odér tvého alkoholického dechu se k ní dostal vzápětí. "Fuj.", její znechucení bylo hmatatelné a její ruka zakrývající ústa byla výmluvným gestem. "Jediné místo, kam by vás měli zavřít, je záchytka, vy ožralo." dodala a ustoupila o krok zpět. "Tady nemáte co dělat a myslím, že bude na místě, když vás vyprovodí ochranka tam, kam patříte!", její hlas rozhodně nezněl nikterak přátelsky a už vůbec ne chápavě. Volnou rukou sáhla do kapsy a vytáhla komunikátor, který používali všichni zaměstnanci laboratoří. Jeden nemusel být střízlivý, aby věděl, že za chvíli tu bude skupina sekuriťáků a bude oheň na střeše. |
| |
| Já to tušil Zklamaně si povzdechnu, když se mi výhled poněkud zhorší, ale tvar, ten stále vidět je. Pak se ale zatvářím trochu dotčeně. "Ožrlo? Já njsm ožrla! Dnska už tho mám mc! Npadli mě, urážli mě, zavřli mě, hnili mě, stříleli po mně, chťli mě rzřezat a znovu po mně stříleli. A to nmám ani právo se ani trchu npít?!" Jak mě to vytočilo, tak se mi mluvilo ještě hůř, i když sám jsem to v podstatě nevnímal. "Já nci domů. Já tu prcuju." Jo. V jednom mám naprosto jasno. NIkdo mě nedostane ze zabezpečeného komplexu a jestli se o to pokusí, tak budu kopat, kousat a škrábat. "Ňkam njdu." Zabručím odmítavě a abych potvrdil svoje slova, stáhnu si košili, lehnu si a zmuchlám si ji pod hlavu, takže jsou krásně vidět děsivé jizvy a je naprosto jasný můj úmysl nikam nechodit. |
| |
| Za drobkem Ocenila jsem, že věděl, kdy ustoupit a dál se nevnucovat. “Máte skvělé pozorovací schopnosti,“ odvětím poté, když zmínil, co by se mu mohlo stát, kdyby požádal o mé telefonní číslo. Nepatrně se přitom usměji, ale jak pokračuje nakládání „carga“ dozadu do náklaďáku, začínám nasazovat svůj profesionální výraz. Převezmu si ovladač a pozorně si ho prohlédnu. Vypadá to jako něco, čím můžeme „něco“ vypnout a nebo to může mít zkratovací efekt a nebo to vydává impulsy. Těžko říct. “Díky za upozornění,“ schovám ovladač do kapsy kalhot, tam kde bude dobře a rychle dostupný, kdyby se něco zvrtlo. “Myslím, že vím dost na to, abychom to tu rozpustili a já začala dělat svoji práci.“ řeknu klidným tónem hlasu. Pokud je vše zařízené a naložené, rozloučím se s Thorem a nastoupím do náklaďáku. Zapnu si GSP, rušičku signálu (to kdyby někoho napadlo se mne pokusit sledovat), naladím rádio na policejní stanici (přeci jen, oni po tom jdou taky a měla bych být v obraze) a vsunu klíčky do zapalování. Krátká modlitba by neuškodila, tak snad se to neposere. Rozjedu se do připraveného „safe-house“, kde hodlám přečkat pár kritických hodin, dokud na hodinkách nepadne termín dodání zásilky zpátky do Korporace. |
| |
| Ožralka Peter "Mě je houby do vašich problémů. Jestli ale máte potřebu řešit je chalstem, učiňte tak jinde!" štěkla vědkyně a nedlouho poté se objevila dvojice sekuriťáků. Na rozdíl od jiných, tato dvojice měla černou výstroj. "Je mi jedno co s ním uděláte, třeba ho hoďte do řeky, jestli chcete, ale hlavně ho dostaňtez oblasti, na kterou nemá oprávnění!" přikázala vědátorka a sekurita se laxně přesunula k tobě a jejich černé zbroje působili jako onyxové sochy. "Tak bude to? Nebo mám zavolat někoho kompetentnějšího?" štěkla po nich a sekuriťáci se podívali na ni, na sebe a poté na tebe a bez jediného slova tě popadly každý za jednu nohu a s menším vypětím sil tě táhli pryč. "Hrůza, to příště musím něco oznamovat nahá, aby mi věnovali pozornost?" zahulákala za vámi a poté se za ní zavřeli dveře. "Kdyby byla nahá, neměla by šanci vůbec něco oznámit." zavrčel sekuriťák držící tvou pravou nohu. "Kašli na to, je frigidní a její přítelkyně jí asi moc pozornosti nevěnuje." odvětil sekuriťák, jež na zbrani měl rudou stuhou přivázaných pět štítků psích známek. "Feministka a lesba v jednom...nejhorší možná kombinace." zabručel první sekuriťák. "Spíš než o tu slepici, se zajímej o to, co uděláme s tímhle ožralou." zeptal se druhý. "To je mi jedno, můžeme ho hodit do řeky, jak navrhovala Linda, nebo ho prostě můžeme odtáhnout na podlaží, kam se může na svojí průkazku dostat a tam ho někde pohodíme, ať si s ním poradí tamní sekurita." navrhl první sekuriťák, jež měl na zbroji vykreslenou kobru královskou, která vynikla až ve světle chodby. Oba tě naráz pustili až u výtahu, přes masky nebylo vidět jejich tváře, ale držení těla prozrazovalo, že je to pro ně otrava, tahat se s ožralým pracovníkem laboratoří. "Jak ses sem vůbec dostal?" zeptal se sekuriťák se známkami a kopl tě do nohy. |
| |
| Až moc jednoduché Charisma "Jak si přejete zlato. S tou večeří do budoucna počítejte." zazubil se Thor a potřásl ti rukou, poté se vydal za svojí partou. Tlumiče náklaďáku dostávali po naložení něčeho, co zjevně bylo těžší, než obvykle vezl, dost na frak a bylo zázrakem, že se náklaďák vůbec rozjel. Náklaďák dokázal jet pouze polovinou povolené rychlosti a vypadalo to, že si pomalu jedoucího náklaďáku někdo všimne. Policejní rádio bylo neobvykle živé. Hlášení o střelbě, robo-tvorech a dalších věcech nenechávali rádio vydechnout. Jedno hlášení dokonce zaznamenalo dokonce i aktivitu v přístavu. Kdosi žádal o zásahovou jednotku a bylo mu vyhověno. Deset minut po odjezdu z přístavu kolem tebe prosvištěla trojice policejních dodávek a pětice služebních vozů. Ani jedno ti nevěnovalo pozornost. Dokonce ani v éteru se o tvém náklaďáku nic nehlásilo. O hodinu a čtvrt později, díky váze nákladu, si bezpečně dojela do své skrýše. Díky svému statusu "safe-house" se zde nenacházelo extra vybavení. Postel, jednoduchá kuchyňka, stůl a několik židlí. Dokonce zde byla i televize, ale to byl spíš takový bonus. V kuchyňce bylo právě nakoupené jídlo se vzkazem od Jerryho. Něco dít se začalo až ve tři hodiny ráno, kdy se z útrob přepravního boxu začaly ozývat rány, jež otřásaly celým náklaďákem. |
| |
| Sprcha ~Chris~
Sprcha. Sprcha. A jo, tahle sprcha! Spíš jsem se setkávala s tímto pojmem to je ale sprcha, když začalo řádně pršet. Na vesnici měli jenom vanu a pak jsem se k tomu nikam nedostala. Umývat se tam, kde šlo a doufat, že se pijavice nepřisály.
Přikývnu a vstoupím do menší okachlíkované místnosti. Rozhlédnu se. Trochu mi to připomíná laborky, ale vůně jiná. Vůně mýdla, ač nejasná, je pro mne dobře cítitelná. Chris mě opustí a zanechá mě v koupelně samotnou. Nějak mi nedojde, že bych za sebou měla dveře zavřít a začnu ze sebe shazovat veškeré oblečení, které je už opotřebované. Pak si vlezu pod sprchu a pouštím jí. Zprvu se na mě vylije ledová voda, ale vůbec mi to nepřijde. Když se trochu ohřeje, beru to jen jako lepší zpestření.
"Doufám, že se ti bude spát líp jak doposud." Podívám se na něj v oblečení, které mi dal, s vlasy mokrými, že se mi na zádech udělala mokrá skvrna. „Určitě bude,“ podívám se na něj a pokusím se o úsměv. Je to od něj... jak se to říká... hezké. Sednu si na kraj postele, na kterou ukazoval. |
| |
| Pralinky, rumové pralinky, pralinky všudééééé... Tak nějak matně jsem vnímal, že se nejspíš baví o mě, pak o té prsatce, co mě rušila a pak asi znovu o mě, když do mě jeden z nich kopnul. Moc jsem je neposlouchal a jejich táhnutí mi připadalo docela zajímavé. Jak se pode mnou všechno houpalo, hned mi na mysl naskočila stará odrhovačka a já se dal bez ostychu do nadšeného řevu. Teprve, když zastavili před výtahem, s obtížema jsem na ně zaostřil nahoru a pak nad jejich hloupostí otráveně zakroutil hlavou. Ptají se stejně blbě jak ta ženská. "Dvřma, proboha!" Z tónu je naprosto jasné, že o jejich IQ valné mínění nemám. Pak k mozku teprve doputovala informace o tom, že ten kopenec i trochu bolel. "Au!" Dodal jsem poněkud ublíženě a pokusil si promnout nakopnuté stehno, ale ruka mi skončila kousek vedle. No tam to nakonec taky nebylo úplně špatné. "Mhli bste jít prč?" Přeci jen i v tomhle stavu by se na něco takového hodilo soukromí a když už jsem se tam trefil, tak je to nejspíš znamení a znamením se co? No neprotiví. |
| |
| Věříš, že umíš létat? Peter "Ten je tak na šrot, že z něj nedostaneme ani to, jestli má nějakou buchtu, co by si odtáhla." odvětil sekuriťák s kobrou na zbroji. "Tahle kopa hnoje a mít ženskou? Nemyslíš, že kdyby nějakou čubku měl, tak by jí doma plundroval a neválel se ožralej, pochcanej a bůhvíco dalšího v laboratořích?" zavrčel sekuriťák, jehož zbroj zdobily známky. "Jedinej, kdo půjde, jsi ty. Na ulici, ať si tě tam přeberou poliši." dodal, položil ti nohu na hrudník a opřel se se celou vahou. Sice nevážil tolik, co ty, ovšem vážil dost na to, aby ti způsobil menší dýchací potíže. "Ty si ho taky nevezmou, spíš ho hodí někam do kanálu." poznamenal "Kobra". "Třeba by mu to pomohlo vystřízlivět." odsekl oznámkovaný sekuriťák a když výtah zastavil, tak tě oba svorně popadli za ruce a vyhodili z výtahu. "Hele, vy kreténi, proč jste tohle nemehlo pouštěli někam, kde nemá prověrku?" zařval Kobra, když viděl první sekuriťáky v bílém. "Co to kecáš? Já ho vidím dnes poprvé." bránil se jeden ze čtveřice sekuriťáků v přechodu mezi laboratořemi. "To je mi jedno, tohle ožralý prase je teď vaše starost! Dělejte si s ním co chcete, třeba ho hoďte na střelnici a udělejte si z něj pohyblivý terč." procedil oznámkovaný skrz zuby a poté oba zmizeli ve výtahu. "Chápete někdo, co se právě stalo?" zeptal se další z bílých sekuriťáků. "Netuším, každopádně vezměte někdo tohodle násosku někam, kde nebude tak na očích...mám hodinu do konce směny a nechci tady řešit tvory bezmozečné!" zabručel další a zaparkoval ve strážnici. "Jdu pro něco s kolečkama, nebudu ho tahat...na to nemám augmentace." odvětil první z nich a zmizel, zatímco další dva stáli nad tebou a zírali na tebe. "Ty máš ponětí, kdo to je?" zeptal se jeden z nich. |
| |
| Jááááásně!! Nějak se jim nechce zmizet. Hmm, škoda. Hrubé zacházení mi nijak zvlášť nepřijde - na to, abyste něco zlomili opilcovi, to už byste se museli jo snažit... a na to, abyste něco zlomili opilému mě, to už nemáte vůbec nárok. Moc si nevšímám, že se spolu začali dohadovat a jak mě vyhodili z výtahu, začal jsem se drápat na nohy a pak jsem náhodným směrem vyrazil hledat svoje kumpány. Už se mi po nich začalo trochu stýskat a třeba jim zbyla nějaká pizza. Když bych měl projít kolem sekuriťáků, roztřesenou rukou jim před nosem zamávám svojí průkazkou, aby mě nechali projít a pokusím se zmizet. |
| |
| Však letíš! Peter Sekuriťáci tě dohnali a práskli tebou na vozík, který připomínal skladový paleťák. "Čas vynést odpad!" prohlásil jeden z nich a dotlačili tě až k východu, kde se překládaly produkty jdoucí z a do laboratoře. Východ, který až moc dobře znáš. "Hodíme ho jen na dlažbu, nebo ho tu někde složíme do krabice?" zeptal se druhý sekuriťák, který pomáhal odtlačit metrákový náklad. "Já mám lepší nápad!" odvětil první a v jeho hlase bylo znát škodolibost. Odběhl opodál a po chvíli rachtání se vrátil. "Ty jsi pako." oznámil a po dalším vypětí sil tě dotlačili k nákladové rampě, kde měli přistavený kontejner. "Minul jsem se povoláním, já měl bejt popelářem..." řekl první z nich a společně tě "vynesli" do kontejneru, který byl plný zbytků jídla a podobných věcí. "...netušil jsem, že se u toho člověk může tak zasmát." dodal a hodil ti na hlavu košili, do které si ještě stihl utřít ruce. "A příště, až tě uvidím, ať jsi kurva střízlivej ty notoriku!" ozval se jeho kolega a oba poté zmizeli, nechajíc tě válet se v odpadcích. |
| |
| DreadNight Lucy & Chris Postel byla pohodlná a překvapivě rychle přišel pocit, jak se to říká, zachumlat se do peřin a nevystrčit nos. Jediné, co rušilo klid bylo Chrisovo krátké rachtání ve vedlejší místnosti. Světlo proudící okny dovnitř mělo zlatavý nádech a všechno tak získalo uklidňující zlatavý odstín. Zatímco Chris se i navzdory spartanským podmínkám dokázal uložit na gauči, Lucyina noc nebyla míněna, aby byla poklidná. Podvědomí, nebo snad jistá vyšší moc, si usmyslelo, že si bude hrát. Ani ne hodinu poté, co Lucy usnula, objevil se první sen, nebo snad vzpomínky? Muži a ženy v bílých pláštích, různé přístroje, jehly, zkumavky. Bolest, nepatrná, silná, někdy dokonce i agonizující. Skalpely, kleštičky, pinzety. Nástroje, jejichž účel se nedal vytušit, přístroje, jež vydávali pronikavý, nervy drásající zvuk. Dokonce i tváře všech bytostí, jež zemřeli v blízkosti Lucy. Všechno to byla nepředstavitelná skrumáž hlasů, zvuků a dalších vjemů. Někde pod tím vším, její vlastní hlas, ječící v ukrutných bolestech. |
| |
| Noční můra ~Chris~
Ulehnout na měkkou matraci, přikrýt se teplou peřinou, bylo pro mé smysly naprostým rájem. Uvědomovala jsem si, že i když můžu být vzhůru několik dní, nemusím tolik jíst ani pít, nakonec se tělo přece jenom vybere daň a pokud má možnost, pokouší se co nejrychleji dobít baterky. Oči se mi zavřely a v relativně bezpečném prostředí se mi začaly zdát sny.
Cítila jsem všude přítomnou desinfekci, kovový stisk na mých pažích a nohách, chlad mnou cloumal a nedokázal zakrýt úpěnlivou agonickou bolest, která se zavrtávala do morku kostí. Obrazy se míhaly jeden přes druhý a jako na běžícím pásu se mi odehrával život minulý, než jsem utekla. Nebo to byly jen mé představy?
Tváře, které jsem nikdy neviděla, alespoň jsem si to myslela. Otevírala jsem ústa a snažila se křičet. Slyšela jsem se jak z veliké dálky a místy jsem dokázala zaslechnout jen skřípání a pískání chirurgických nástrojů. Od obyčejného zvonivého zvuku skalpelu, po krev mrznoucí svist řezaček.
Snažila jsem se vší silou odtrhnout od ledové desky chirurgického stolu. Snažila jsem se kopat, sápat. Házela jsem hlavou, cítila teplé slzy, které mi stékaly po tváři. Co bylo ve snu, jsem prováděla i ve skutečném svetě. |
| |
| (Ne)Klidná Noc Lucy Ustlal jsem si na kanapi. Spát na něm mi nepřišlo tak divné. Během rekonvalescence jsem na něm prospal několik nocí. Párkrát jsem se vzbudil dokonce odpočatější, než kdybych spal v posteli. Ovšem nevím, jestli za to v těch několika případech nemohl spíš alkohol, než pohodlnost nábytku. I dnes jsem spal stylem "rekonvalescence", jediné, co jsem odložil byl svršek. Natáhl jsem se na gauč a chvíli nezúčastněně sledoval strop, než jsem usnul. Nevím, kolik jsem toho naspal, každopádně mně vzbudily zvuky vycházející z ložnice. Jako vystřelená nábojnice jsem přeletěl do vedlejší místnosti a viděl, jak Lucy sebou hází na posteli a cosi pokřikuje. Přesunul jsem se ke kraji postele, položil jí ruce na ramena a slabě s ní zacloumal. Překvapilo mě, kolik má síly. "Lucy." zkusil jsem na ní promluvit, i když jsem tomu moc velké šance nedával. Stejně tak jsem se připravil na variantu, že se bude chtít bránit. |
| |
| Noční můra ~Chris~
Ucítila jsem tlak na ramenou, což mě povzbudilo ještě větším boji proti šíleným zahaleným tvářím, které se mi dostávaly pod kůži a způsobovaly mi bolest. Ani jsem si neuvědomila, že ve spánku vyvíjím všechnu svou sílu, a bráním se Chrisovi a ne svým nočním můrám.
Stále v okovech nočních můr jsem se zapřela proti Chrisovi, a i když jsem jej nedokázala přetlačit, jelikož i on měl svou sílu augmentace, podkopla jsem mu nohy a najednou jsme se svalili na zem vedle postele.
Otevřela jsem prudce oči, dýchala jsem dost rychle a přerývavě. Shlédla jsem dolů a z ničeho nic se rozbrečela. Tato emoce mě přepadla nepřipravenou a nedokázala jsem ji potlačit. Položila jsem hlavu na Chrisovi hruď, nevšímajíc si jeho dalších vychytávek. Bylo to divné, já vím, ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno. |
| |
| B-b-break it down! Lucy Odpor Lucy nabral na síle a mít vlastní ruce, tak bych měl co dělat, abych jí udržel, natož abych jí probudil. Snažil jsem se na ni mluvit, i když mi přišlo, že to nemá smysl. Ovšem co jsem nečekal bylo, že by našla dost síly na to mě svalit na zem a vzápětí mě následovat, během chvilky jsem si začal říkat, odkud asi vytáhne nůž, protože tahle situace tomu vysloveně nasvědčovala. I když to bylo nepravděpodobné, protože oči měla stále zavřené, i když co já vím, čeho je schopná. Když otevřela oči, bylo jasné, že to, co se jí zdálo muselo být horší než to, čím si projde většina lidí. A to něco zanechalo patrné jizvy na její duši, hluboké jizvy. Čekal jsem spoustu věcí, ale že se rozbrečí, to opravdu ne. Když si položila hlavu, trochu nejistě jsem jí objal a jednou rukou jí pohladil po vlasech. "Už je dobře, byl to jen sen." řeknu a snažím se znít co nejjemněji. |
| |
| Všude dobře, doma nejlíp, ale kde je mě dobře… na hrudi Chrise :D ~Chris~
Ještě chvíli jsem ležela a oddechovala, i když mě pláč dávno přešel. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem se o něco bezpečnější, když jsem byla Chrisovi takhle blízko. Jen pocit, že tu je se mnou, mě ujišťoval, že na mě nikdo nemůže. Nikdo z Nich.
Když jsem konečně vzala odvahu se posadit, nemohla jsem se mu jenom tak podívat do očí. Bylo to trochu trapné a někdo s větší fantazií a láskou pro uhm porno, by tomu dodal grády.
„Omlouvám se,“ řeknu tiše. Stále se na něj nedívám. |
| |
| Ehm Lucy Chvíle ticha, narušená občasným vzlyknutím, mi přišla věčná. Bylo zvláštní vidět v tomhle stavu někoho, kdo dokáže jen tak zlomit ruku, jako by to bylo párátko. Přišlo mi to krapet divné, abych pravdu řekl. Pár hodin zpět se tu bez problémů svlékla takřka do naha a teď tu brečí jako malá holka. Když se zvedla a dívala se na mě, s následnou omluvou, popravdě jsem se kdesi hluboko v duši bál, že teď řeknu něco naprosto pitomého a budu si moct zajít pro kybernetickou čelist. "Nic se neděje." řeknu opatrně a pokusím se o úsměv. "To je zcela normální. Tedy brečet, rozbít hlavu někomu, kdo se tě snaží probudit už tak normální není, ale je to stejné, jako kdybys házela budíkem." pokusím se o vtip a doufám, že to neskončí dalším trapným tichem. |
| |
| Musíme z toho nějak vybrusli O.o ~Chris~
"To je zcela normální. Tedy brečet, rozbít hlavu někomu, kdo se tě snaží probudit už tak normální není, ale je to stejné, jako kdybys házela budíkem." Lehce jsem přivřela oči, protože jsem netušila, o čem to mluví. Vtipy mi nikdy moc neříkaly, protože jsem nikdy žádný neslyšela. „Aha,“ naklonil hlavu lehce na stranu, protože jsem byla zvědavá, co tím myslel. Pak mi dojde, že bych asi z něj měla slézt.
„Já... slezu dolů,“ informuji jej o banální věci a chvíli zvažuju, jak to udělat, abych se o něj nemusela opírat. Ne, že by mi to nějak vadilo. Nicméně jako záchranář přichází postel a vytáhnu se na ni až do sedu a skloním hlavu dolů a sleduju Chrise. |
| |
| Trapný okamžik Lucy Vtip nevyšel. Mistři komedie by asi řekli, že vtip nebyl vtipný a nejvtipnější bylo, kdy diváci začali házet předměty po neschopném komikovi. "Musím zapracovat na vyprávění vtipů." konstatuji a snažím se zakrýt fakt, že si přijdu jako naprostý idiot. Vyprávět vtipy někomu, kdo nejspíš nemá smysl pro humor, to může napadnout jenom mně. Na to mi má spolubydlící oznámí, že sleze, chvíli přemýšlela jak to udělat, nakonec se vytáhla nahoru pomocí postele, při jejím následném pohledu jsem si přišel jako v zoo, tedy kdy já jsem vystavený živočich a ona je zvědavá návštěvnice. Místo toho, abych zvažoval, že bych měl opravdu nechat něco udělat s podlahou, jsem se pomocí mešního akrobatického kousku vyšvihl na nohy a po dopadu jsem lehce otřásl podlahou. "Nechceš něco? Nebo se pokusíš znovu usnout?" zeptám se a přijdu si, že blábolím jako idiot. |
| |
| U-usnout?
"Nechceš něco? Nebo se pokusíš znovu usnout?" Zorničky se mi rozšíří, když řekne slovo usnout. Musím si přiznat, že se toho bojím. Pokud bych uviděla znovu stříkačky, různé chirurgické nástroje, mohlo by to dopadnout špatně. Chytnu Chrise za ruku, aniž bych si uvědomovala, že to může znít divně a žádala jsem: „Nechci zůstat sama,“ udělám na něj psí oči. |
| |
| S dovolením, ale myslím že mi stojíte na ruce Lucy Netušil jsem, jakou reakci vyvolám, když řeknu "usnout", v tu chvíli vypadala jako malá holčička, jež měla špatný sen a chtěla by, aby s ní někdo z rodičů zůstal, než znovu usne. Když mě chytla za ruku, tak jsem se krátce podíval na její a vzápětí na její oči. "Dobrá, můžu tady počkat, než se ti podaří znovu zabrat." dodám a sednu si na postel vedle ní. "I když pohádku na dobrou noc ode mně neočekávej. Žádnou neznám." řeknu a podívám se na ženu, jejíž chování je pro mě zcela chaotické. Nemá problém zlámat všechny kosti v těle, nechápe vtipy (nebo já je neumím vyprávět) a bojí se usnout. A pak tu máme tu část, kde se naprosto bez jakýchkoliv ostychů svlékne před cizími. Kdybych byl psycholog a postavil na ní studii, asi bych si přišel na zajímavé peníze. |
| |
| Tak se jde usínat ~Chris~
Přikývla jsem s díkem a pustila mu ruku. „Ne, pohádku mi vyprávět nemusíš,“ vzpomněla jsem si na život u rodiny, kterou jsem pak zmasakrovala. Mívali tam příbuzné na návštěvě a mezi nimi i děti. Jaké štěstí, že tehdy tam nebyli. Ale co jsem chtěla říct. Vyprávěli jim pohádky a já poslouchala z vedlejšího pokoje. Slyšela jsem dobře.
Lehla jsem si znovu na postel a přetáhla přes sebe deku. Moje typická poloha byla na zádech s rukama podél těla, jako bych ležela na chirurgickém stole. Chvíli jsem sledovala strop, než jsem se konečně rozhodla zavřít oči a pokud se usnout. Chrisova přítomnost mě uklidňovala. Poslouchala jsem buchot jeho srdce a postupně nutila to své, ať se s tím jeho ztotožní. Buch, buch... |
| |
| Tlukot, ne buchot, ty... :D Lucy "Stejně to neumím." dodal jsem pro jistotu. Jen co se uvelebila v posteli, opřel jsem se o zeď v čele postele. Mezi námi bylo dost místa, aby se případně mohla převalovat. Složil jsem ruce na hrudi a přemýšlel jsem, jestli mám s ní o něčem mluvit, nebo jen mlčet a počkat, než usne. "Mno, kdysi dávno bys to věděl." pomyslím si a podívám se na jednu z paží. Kdysi dávno, kdy jsem měl ještě vlastní ruce a ne jen nějakou slitinu. "Nemusíš ležet v pozoru." řeknu a dívám se na svou ruku. Jestliže já mám vztek na to, že jsem neměl volby, co teprve ona? Já se aspoň nebudím s křikem ze spaní. |
| |
| Zzz Zzz ~Chris~
"Nemusíš ležet v pozoru." Zamrkala jsem, protože mě probudil z jistého stádia, když jsem začínala zabírat. Popravdě jsem si ani neuvědomila, že spím v pozoru. Zvykla jsem si na to, ale řídila jsem se jeho radou a obrátila jsem se na bok. „Dobrou noc,“ řeknu naučenou frázi, ale něco v mém hlase je jinak. Vroucnost. „A děkuji,“ naposledy na Chrise kouknu, než zavřu oči a i když se mi před tím spát nechtělo, stačilo pár nádechů, a utekla jsem se svou myslí daleko odsud. |
| |
| Noční seznamovačka Zaparkovala jsem ve staré budově, dostatečně velké na to pojmout náklaďák a nad garáží mít v loftové části prostorný pokoj se základním vybavením. Klíčky od auta jsem schovala do kapsy u bundy. Z boxu se nic neozývalo a jak řekl Thor, nebyl to člověk. Proto jsem neměla tendence zbytečně nahlížet dozadu a zjišťovat, zda „to“ přežilo cestu. Jela jsem dost pomalu, abych si tím byla jistá. Navečeřela jsem se, svlékla ze sebe pá svršků a zamotala se do deky na gauči. Ovladač k boxu s „čímsi“ jsem si připravila na stolek vedle gauče, dostatečně blízko. Kdyby náhodou. Když mám práci, nikdy moc nespím, protože nechci, aby mne někdo zaskočil nepřipravenou. Obyčejně jen pospávám, nebo si čtu. Nedělám nic, co by zbytečně vyluzovalo zvuk (tedy, nedívám se na televizi a neposlouchám rádio). Mám ráda přehled o dění kolem sebe. Holt... paranoia. Z lehkého spánku mne probudil kovový zvuk. Jako by někdo cloumal náklaďákem. Chňapnu po ovladači a scházím po schodech dolů do nákladového prostoru. Poslouchám a zkoumám, co se tak asi může dít uvnitř. „To“ nejspíše třese celou klecí, ve snaze dostat se ven. Tohle jsme si nedomluvili, chlapečku. Budeš hezky tiše. Přistoupím blíž k náklaďáku, přeci jen netuším, jaký má ovladač dosah. “Jestli nepřestaneš, budu ti muset udělat něco ne moc hezkého. To bys přece nechtěl.“ mluvím k „tomu“ a doufám, že „to“ nehodlá udělat nějakou hloupost. |
| |
| Traveling Companion Charisma Na tvá slova se náklaďák znovu otřásl, na jedné straně se dokonce i nadzvedl ze země. Než jsi stihla zmáčknout jakékoliv z tlačítek na ovladači, cosi se v kontejneru rozlomilo a zevnitř vyšlo dlouhé, mechanizované vlčí zavití. Následovala další rána a ze zadní části korby vyletěl kus kontejneru. Kus plechu nestačil ani dopadnout a z náklaďáku vyskočilo cosi, co vypadalo jako kybernetická psovitá šelma o velikosti mohutnějších vlků. Kyber-vlk se po bleskovém skanu okolí otočil na tebe. "Člověk. Žena. Hrozba: Minimální." zhodnotil tě, hlas vycházející z jeho útrob byl nefalšovaný kybernetický, s lehkými náznaky mužské "identity". Jeho hodnocení se změnilo v okamžiku, kdy zaregistroval ovladač. "Přehodnocení. Hrozba: Absolutní! Spouštím bitevní mód!", ocasem uchopil tři nože, připraven ve vteřině zaútočit. |
| |
| Snad radši Sollitaire "Ou, wou." směsice údivu a úleku mi vylétne z úst, když se přede mnou zjeví kovové monstrum. Zvířecí podoba predátora, dlouhý mrštný ocas zakončený dýkami, mu jen přidává na hrozivosti. To, co zprvu vypadalo jako správné vyhodnocení, se změnilo v okamžiku, kdy predátor zaměřil krabičku v mé dlani. Co teď Najednou jsem stála před hrozivým dilamatem. Zmáčknout knoflík a doufat, že Thor nelhal a že tahle "pojistka" mi zachrání život. A doufat, že to stihnu dřív, než mechanická potvora. Nebo se stát minimální hrozbou a dálkový ovladač jen tak pustit z dlaně. "Sakra," syknu zlostně, protože v tu chvíli se moje šance na tučnou odměnu od korporace rozplynula. Pomalu zvednu ruce do vzduchu, zeširoka rozevřu dlaň, ve které svírám dálkový ovladač a začínám se modlit, aby UI v robotovi zareagovala tak, jako reagovala na poprvé. |
| |
| Mechanická noční můra Charisma Krabička nestačila ani dopadnout na zem a predátor se po ní vrhl. Uchopil jí do čelistí a po doskoku jí překousl vedví. Tím problém v podobě mecha-vlka nekončil. Pozornost stroje se stočila zpět k tobě. "Nerozumím." spustil a jeho ocas se zavlnil, připomínajíc, že v nich stále třímá nože. "Proč hrozíte zničením?", jeho "oči" si tě prohlédly a nejspíš hluboko uvnitř i analyzoval tvoje případné reakce. "Proč jsem převážen jako vězeň?", pravou přední tlapou udělal rýhy do podlahy a nahrbil se, jako by se připravoval k útoku. |
| |
| Mechanická noční můra Instinktivně jsem ustoupila o krok do strany, od krabičky, kterou robot vmžiku zlikvidoval. Nejspíš jsem se tím chtěla vyhnout blízkému setkání kovového druhu. “To bylo na mou obranu.“ odpovím. Sama tomu věřím. Když ho vidím, tak chápu, že někdo musel udělat něco, aby lidi před tímhle ochránil. Netuším, jak jinak tuhle věc zpacifikovat. “Netuším, to mi řekni ty. Co jsi zač?“ Je to až absurdní, že se tu bavím s robotickým strojem, který mi hrozil zničením. Ale něco mi říká, že je možné se s ním dohodnout. A když ne, tak mi taky něco říká, že to budu mít rychle za sebou. Holt, člověk si nemůže vybírat jen samé pozitivní věci a sociální jistoty, ne? |
| |
| Kráska a Stroj Charisma Stroj zpracoval tvé odpovědi, postoje a chování v řádu nanosekund. Patrně tě přehodnotil jakožto hrozbu, protože nože vrátil do patřičných pouzder, i když zůstal "nahrbený". "Jsem IF Prototyp LQ-84i." odpověděl stroj a zdálo se, že "dýchá". "Důvody mého věznění mi nejsou známy. Ovšem vy je znát musíte." pokračoval a udělal krok tvým směrem. "Proč jsem převážen jako vězeň? Za jakým účelem mě transportujete přes oceán a nyní nákladním vozidlem?", hlas stroje zněl podrážděně, jestli ovšem stroj může být podrážděný. |
| |
| Já a Stroj Dobře... tohle jde dobře spokojeně zhodnotím fakt, že tři vrhací nože z jeho ocasu zmizely v pouzdrech. Alespoň tu teď není žádná přímá hrozba. Jen výhružka v podobě naježených zad. “Tak IF, hm?“ uznale pokývu hlavou. “Poslouchej mě IFe. Poslouchej mě pozorně. To, že ses dostal z toho náklaďáku, je děsnej průser. Nic z toho se nemělo stát. Netuším, proč tě sem převezli. Dostala jsem zaplaceno, abych tě dopravila z bodu A do bodu B. Nic víc, nic míň.“ stručně mu vylíčím jeho dostavadní příběh. Na jeho místě bych z toho taky neměla radost. “Ale jestli tě do Korporace nedopravím, budu v pěknym průseru.“ doplním, víceméně sama pro sebe. Protože tak nějak tuším, že tenhle džob nedopadne tak, jak si to někdo představoval. A někdo bude mít hodně vážnou nedodávku. |
| |
| Dobře? Špatně? Charisma "Vaše finanční záležitosti nejsou mým problémem. odvětil stroj jednoduše a ještě víc se naježil. "Jaké korporace?" zeptal se a jeho "zuby" se ukázaly jako čtvercovité, ostře nabroušené nože, perfektně do sebe zapadající. "Kdo mě vězní a za jakým účelem?", ocasem máchal nebezpečně blízko svých nožů. Emoce na stroj neměly žádný efekt, jediné, co od tebe "žádal" byly prosté informace. "Kolik vám nabídly za mé věznění?", v této otázce bylo znát cosi jako vztek. |
| |
| Fujtajbl - cožese to dělo? Probudil mě šílenej smrad, který byl všude kolem. Skoro se v tom nedalo dýchat. Zasténal jsem, jak mě začala prudce bolet hlavu. Když jsem otevřel oči, chvíli jsem nechápal co to vůbec vidím a až po chvíli jsem pochopil, že jsem v popelnici. S bolestným sténáním jsem se začal škrábat ven a radši zamířil domů, dát si sprchu. |
| |
| What IF... “Stejně jako není mojí záležitostí to, proč tě někdo uvěznil.“ oponuji. Čert vem to, že se přede mnou ježí kovové zabijácké monstrum. Já si na hlavu srát nenechám. “Ani za jakým účelem. Já jsem jen posel. Chápeš.“ Tuším, že se mu ani tahle moje odpověď nebude příliš líbit. A raději, než abych ho vyprovokovala k případnému útoku, zkusím to zahrát do bezpečnějších vod. No... i když... bezpečnějších. “Ale můžu ti pomoct to zjistit.“ Navrhnu a tím se nejspíše oficiálně dostanu do průseru. |
| |
| I'm my own master now! Charisma Stroj si tě prohlédl a zavrčel. "Tím pádem již nejste užitečný zdroj informací." řekl a rozhlédl se kolem sebe. Po chvíli se rozběhl k náklaďáku, před ním změnil směr o 180° a rozběhl se proti dveřím do úkrytu, do kterých vrazil bokem a s patřičným hlukem je vyrazil. Vstal a dlouze zavyl. "Proč bych vám měl věřit?" zeptal se a otočil hlavu tvým směrem. Jeden nemusel být jasnovidec, aby věděl, co se chystá udělat. "Nebudu loutka svých věznitelů." dodal a rozběhl se vstříc ulicím. Not again Peter 15 minut od útěku stroje Po tvém bůhví jak dlouhém odpočinku v popelnici se zdálo, že už nemůže být hůř, koneckonců se tě pokoušeli zabít, opili tě, odtáhli tě jako kus odpadu a vyhodili do popelnice. Co by mohlo být horšího? Město se pomalu vrátilo do svého ospalého stavu a tudíž se dalo celkem klidně jít po hlavní ulici. Ti, jež jsi potkal si zakrývali obličeje, patrně se jim nelíbila tvá nová kolínská značky "TrashCan". Ovšem jak se ukázalo, ani teď se klidná cesta konat nebude. Z jedné postranní uličky vyrazilo cosi o velikosti vlka a vrazilo to do tebe vší silou. Po tom co jste se přestali válet jako sudy, jsi mohl vidět, jak se vedle tebe zvedá stroj, až moc podobný těm, co jsi viděl dříve, i když tenhle byl už na pohled pokročilejší model. Stroj zavrčel a hlasitě klapl čelistmi, v nichž jsi z této blízkosti mohl vidět čtvercovité nože, jež se ideálně překrývaly. "Jdi my z cesty, člověče!" zavrčel a rozhlédl se po tuctu dalších lidí. "Nechci ublížit nikomu z vás, ale ujišťuji vás, že se budu bránit!" řekl, jeho strojový hlas měl náznaky mužského tónu. Znovu zavrčel a tentokrát se rozběhl proti stěně jedné z budov a po ní vyběhl nahoru a ztratil se na střechách budov. Štěbetání skupinky lidí se neslo v duchu šoku, nevěřícných pohledů a někteří z nich si dokonce kontrolovaly své rekordéry, jestli stroj mají nahraný celý. "Není vám nic?" zeptala se jakási žena a pomáhala ti na nohy. Nezvaný host Lucy & Chris 25 minut od útěku stroje Klid noci narušilo tříštění okna ve vedlejší místnosti a následné dusání, klapání plechů a jemný zvuk hydrauliky. Též se ozvalo občasné zavrčení, tu a tam došlo k drcení skla a novému tříštění skla. Občas se ozvalo i posouvání nábytku. V obývacím pokoji se nacházel stroj, který se rozhlížel. První, koho spatřil počastoval zavrčením a jeho ocas uchopil tři nože a celý stroj vypadal, že hodlá zaútočit. "Hrozba: Vysoká." zněla strojová slova s nádechem mužského podtónu. "Bojový režim aktivní." řekl a kalkuloval kdo je větší hrozba. |
| |
| Domů, hlavně, hlavně, hlavně domů! Snažím se se trochu oklepat od méně slizkých doplňků mého oděvu, zatímco s více lepivými jsem se tiše smířil. Sundal bych si dokonce kabát, ale jednak jsem neměl žádnou igelitku, takže bych na tom nebyl o moc líp, a pak by byli moc vidět moje jizvy a já už na sebe poutal pozornosti až až. Deža neví... ne, tak to není, ale je to něco podobného, jsem si tím jistý. Cítím, že moje páteř narazila na beton. Zatočí se mi hlava a chvíli nevím, kde je nahoře a dole, zato naprosto přesně cítím metalické součásti toho, co mě srazilo. Když se zastavíme, začnu se loučit se životem, ale stroj najednou prohlásí, že nechce nikomu ublížit a vezme to po baráku pryč. Nechápavě za tím koukám a nějak mi to neleze do hlavy. Pak se rozhlédnu a radši se pokusím rychle vytratit a zapomenout na všechno, co se tu právě stalo. Domů, domů, domů, do sprchy, domů. |
| |
| Zase vyrušená ze spánku ~Chris + stroj~
Naštěstí se mi nic nezdálo, takže jsem nikoho neohrožovala a mohla v klidu spát. Najednou jsem šokem vyletěla za spánku, jako by mi někdo zabodl tlustou jehlu zezadu do temene. Otřásla jsem se a rozhlédla se, kde je Chris. Jestli tady zůstal nebo šel vedle. Upřímně bych byla raději, kdyby tu byl celou dobu.
Můj vnitřní alarm řval o sto šest. Zamračila jsem se a seskočila z postele. Bosky jsem se pomalu přibližovala ke zvukům v obývacím pokoji. Smysly se mi uměle zbystřily a téměř jsem mohla i skrz dveře rozeznat, co to je. Nebyl to člověk. Tím jsem si byla jistá.
Když jsem tu věc spatřila na vlastní oči, neudělala jsem žádné zbytečné gesto, které by to měly vyprovokovat. Ten stroj očividně chtěl zaútočit, ale kdoví, možná se to jen chce bránit. Nic víc. |
| |
| Kyber-kamarád Lucy Podařilo se mi usnout, i když to nebylo zrovna pohodlné, v polosedu, se studenou zdí na zádech. Nikdy jsem si sny nepamatoval a po augmentaci se to nezměnilo, za což jsem byl i rád, aspoň se mi nepřehrávali špatné vzpomínky. Ale z bezesného spánku mě vytrhlo až tříštění okna, přehazování nábytku a další tříštění. Podíval jsem se, kde je Lucy, avšak ona byla rychlejší a už si to mašírovala podívat se, co se stalo. V obýváku mě, kromě rozbitého okna a hromady střepů a dalšího bordelu, čekalo zajímavé překvapení. Mechanická hračka připomínající psa, buďto dogu, nebo jiné přerostlé plemeno. Krátce jsem se podíval na díru ve zdi. "Stejně se mi to okno nelíbilo." utrousím a vrátím se pohledem ke kybernetické monstrozitě. "Co kdybys odložil ty nože, se někomu něco stane?" zeptám se stroje a protáhnu se kolem Lucy. Přál bych si vědět, kde v tom bordelu mám pistoli. Jít na férovku s něčím, co váží přes metrák se mi opravdu nechce. |
| |
| Skočit po něm nebo ne? ~Chris~
Nechápala jsem, co Chris myslel tím oknem, ale dík roztříštěnému sklu jsem byla v nevýhodě, pokud jsem nechtěla byt zamazat vlastní krví. Než by mě začalo něco doopravdy bolet, musel by mi nejspíš rozpárat břicho. Skvělé vyhlídky do budoucna.
"Co kdybys odložil ty nože, se někomu něco stane?" *píp* Zaútočit! *píp* Cítím, jak mi v těle proudí adrenalin. Je to adrenalin? Ale i přesto mi srdce nezmění tep a bije velmi klidně. Můžu to popsat jako třas, který se projevuje jen vnitřně a navenek člověk vypadá velmi klidně. Kdyby tušila, že to jsou nanoboti kolující mi v krvi, vysvětlilo by to mnoho věcí.
Stojím vedle Chrise, ale krok za ním, jelikož mě před tím předešel. Možná to je dobře, protože bych se na stroj vrhla bez menšího slitování, beze strachu o vlastní život. Ale i mne kalkuluje v hlavě, že nemám nic v ruce a holýma rukama by to šlo velmi těžko. Aspoň nůž by mi stačil. |
| |
| Konečně doma Chicken-lord Peter Zbabělý útěk domů se ti konečně povedl. Ulice byly veskrze prázdné, až na pár feťáků a bezdomovců. Doma tě čekala vytoužená sprcha, něco k jídlu a postel. Nakonec jsi se přeci jen dočkal svého útočiště. Ráno však bylo znát, co si všechno večer prováděl. A nebylo to jediné, co tě čekalo. V obýváku tě čekalo překvapení v podobě nezvaného hosta, kterým nebyl nikdo jiný, než security manager společnosti, jež tě zaměstnávala. "Dobré ráno květinko." pozdravil a z jeho tónu hlasu bylo znát, že není moc nadšený. SM společnosti, Lucas Marshall, postavou připomínal boxera a kybernetická protéza pravé ruky jasně přidávala na jeho image. Krátké, ježaté vlasy a mohutný plnovous mu propůjčovali vzezření medvěda. Navzdory svému medvědímu vzhledu, vždy chodil oblečený v obleku, bílé košili a vestě. Kravaty a motýlky z principu odmítal. S pistolí pod sakem trochu připomínal detektivy z amerických filmů z let 80. a 90. "Můžeš mi vysvětlit, co jsi kurva v noci vyváděl?" zeptal se hodil ti tablet, na kterém probíhala prezentace záběrů, na nichž si byl vždy přítomen, připomínka včerejšího večera. Nejdříve policejní stanice, poté motorkáři, následně kyber-potvora s motorovkou, následné záběry z laboratoří, kde se poflakuješ u prototypů bitevních mechů, šlofík v popelnici a poslední záběr, jak se "objímáš" s další kybernetickou bestií. "Možná pečlivě zvaž, co mi řekneš, protože ti nahoře chtějí vysvětlení." dodal a bylo znát, že je řádně naštvaný. PJ's note: Mno, vymýšlet pro tebe posty, to je fakt občas challenge. :) |
| |
| Battle of the Wolves Lucy & Chris "Pokus o humor." odvětil stroj a přesunul se tak, aby měl lepší výchozí pozici. "Zbytečná snaha o odvedení pozornosti." dodal a v útrobách vypočítával, kdo je větší hrozba. Chris s viditelnými kybernetickými protézami, nebo Lucy, jejíž chování nezapadalo do vzorce chování, jež má uložený v databankách. U Lucy navíc vnímal fyziologické změny a práci hormonů. Ve snaze zastrašit své protivníky se "zhoupl" dopředu a výhružně cvakl čelistmi. "Nevrátím se zpátky do své cely." oznámil, mrštil nože tak, že připomínali vějíř a několik setin sekundy poté vyrazil vpřed. PJ's Note: Děťátka, hoďte si procentkami. :) |
| |
| Vrhání nožů ~Chris + podivný stroj~ Hod: 97% (zázrak O.o)
"Zbytečná snaha o odvedení pozornosti." Tak na tom asi bude stejně jako já. I když ono to aspoň pochopilo, že se jedná o humor. Proč mi nedali mezi schopnosti i rozeznávání ironických poznámek? Měla bych to mnohem jednodušší a nemusela zbytečně na všechny útočit nebo dělat ze sebe hlupáka. To vy malí naniti neumíte, co?
Stroj zahřímal, že se nevrátí do své cely. Už jsem tušila, že dojde k něčemu neočekávanému. Z jeho postoje a tak. Aniž bych tušila, co dělám, jsem rychle uskočila bokem a s přesností počítačového mozku, který přesně na několik mikrometrů propočítal, jak se ty nože budou otáčet a chytila jsem je. Nijak mne to nepřekvapilo. Ale měla jsem zbraň, hurá, což taky mohlo znamenat, že se stanu hlavním terčem. Co naplat.
Bylo to těsné, ale stihla jsem se překulit. Při tom jsem jeden z nožů vrhla proti přímo proti stroji. Zbylé dva jsem plánovala si nechat, protože nechci přijít o jediné zbraně, které mám k dispozici. |
| |
| Těžká rána Se zasténáním se probudím a radši si chytím hlavu. Poslepu a nahý jsem se vydal na cestu na záchod, ale cestou mě čekalo ne úplně milé překvapení. V obýváku, kterým jsem musel projít, na mě čekala návštěva. Po jeho pozdravu jsem otevřel krví podlité oči. "Bré..." Rozhlédl jsem se kolem a alespoň z nejbližšího křesla stáhnul ručník a omotal si ho kolem boků. Než se stihnu zeptat, co ho tak brzy přivádí, vyklopí to sám. Chvíli jen zírám na fotky a pak pokrčím rameny. "Asi mi to nebudeš věřit, ale s většinou z toho nemám nic společného... kromě toho, že jsem tam byl." O slovo se přihlásí plný měchýř. "Dej mi chvilku..." Zabručím unaveně a ukážu mu zjizvená záda, jak se rozhodnu dokončit svoji první raní cestu. Než se vrátím, stihnu si ještě rozmyslet co a jak. V obýváku sebou zničeně praštím do křesla. "Hele... ta basa... to bylo nedorozumění... omluvil jsem se a pustili mě... a pak už jsem se nestačil divit a utíkat..." Otřásl jsem se. Dal bych si panáka. "Když jsem se konečně dostal do laboratoře, bylo toho na mě trochu moc... ani si nepamatuju, co jsem tam vlastně dělal, kde jsem byl a ani jak jsem skončil v té popelnici." Ten kabát bych měl vyhodit. Mít prachy na novej. "No a když jsem šel sem, tahle věc po mě skočilo... fakt nemám páru co to bylo... ani kdo mě honil... a proč?" Intonací hlasu jsem naznačil, že by mi třeba mohl něco osvětlit a zadíval jsem se na něj. |
| |
| Fuck my life! Lucy a kyber-čokl Hod: 96% Viděl jsem letící nože a než jsem stihl reagovat, Lucy je pro mě nepochopitelnou obratností chytila a odtančila z cesty něčemu, co mohlo mít přes metrák. "Sakra." vydechl jsem, když jsem viděl na sebe se řítící hromadu kyberneticky poháněného železa. Bohužel nemám takovou rychlost jako Lucy, tak jsem se pouze zapřel nohama do podlahy a rukama jsem vyrazil proti jeho kyber-tlapám. Jen co se mi je podařilo chytit, postavil jsem hromadu šroubů na zadní a držel si od těla co nejdál, hlavně tu jeho naostřenou tlamu. "Na to, že nechceš zpátky do cely mi nedáváš moc podnětů tě nevrátit!" zaúpím a mám co dělat, abych vůbec držel přes metrák vzpouzejícího se železa. |
| |
| Tlačíš na nesprávný tlakový bod Chickenator Peter "Aha. Takže u všech průserů jsi se ocitl čirou náhodou?", Lucas zněl opravdu podrážděně a ještě víc ho dráždit by nebylo moudré. "A dostat se do sekce, kam nemáš oprávnění, se ti podařilo jak?", vytrhl ti tablet z ruky a našel tam záběr, jak se poflakuješ kolem strojů. "Ještě by mě zajímalo, jestli ses ožral cestou do laboratoří, nebo až tam.", vypadalo to na pořádný průser. "Opravdu netuším, kdo by po tobě něco mohl chtít. A vůbec se mi nelíbí, tón, jakým se mnou mluvíš. Jen abych ti nenechal do hlavy navrtat čip, kterej z tebe udělá poslušnýho hafánka!" zavrčel a chvíli to vypadalo, že ti snad i jednu vrazí. "Hoď se do latě. Půjdeš se mnou. Vedení si s tebou přeje mluvit!" oznámil a zabořil pohled do svého tabletu. Den začíná opravdu krásně. |
| |
| Krotitelé kybernetických šelem Lucy a Chris Zápas o pozici "alfa samce" mezi Chrisem a strojem byl poměrně vyrovnaný. Nebýt augmentací, tak by Chris nejspíš neměl šanci a metrákový stroj by ho přetlačil. Na další slova stroj však už nereagoval, v plné bojové pohotovosti se soustředil pouze na souboj. Ve chvíli kdy ho do nechráněné oblasti trefil nůž vržený Lucy, stroj zaúpěl a vrhl po ní zlovolný pohled, umocněný rudýma "očima". Následně změnil strategii, svalil se na záda a zadním párem nohou Chrise katapultoval napříč místností. Bleskově se zvedl na všechny čtyři a veškerou pozornost věnoval Lucy. "To nebylo moudré ženo." řekl, odrazil se a natáhl přední tlapy, z pod nichž se vyklopily nabroušené nože. |
| |
| Výslech "Říkal jsem, že mi to nebudeš věřit..." Zabručím podrážděně. Pak bezmocně rozhodím rukama. "Já fakt nevim, jak jsem se tam dostal... říkám, že jsem byl na plech... ale předpokládám, že muselo být otevřeno." Povzdech. "Ještě před tím... ty laboratoře si ani nepamatuju... byl jsem mimo z toho pronásledování a potřeboval jsem uklidnit nervy..." Dodám trochu smířlivěji. Jeho výhružky mě nechávají chladným. Pokud by to chtěl udělat, asi bych mu v tom těžko zabránil. "Dej mi chvíli..." S podrážděným vrčením jsem se odplahočil zpět do ložnice a musel odolávat touze svalit se do postele. Nicméně v krátké chvíli jsem na sebe naházel ucházející oblečení a ze skříně vytáhnul náhradní kabát. Už se mu začínaly třepit kraje a lokty měl prošoupané, ale účel zakrytí jizev snad splní. "Tak dem teda..." |
| |
| Když se daří, tak jen jednou ~Chris~ Hod: 3% T___________________________________T (sem to říkala!)
Chris na mne udělal dojem. Přetlačovaná s robotem by pro smrtelníka dopadla bledě. On se však držel. Po mém hodu nože se však všechno obrátilo. Netrefila jsem žádnou důležitou část, tak robot fungoval dál. Obrátil svou pozornost ke mně, zatímco Chris se musel sbírat ze země.
Stroj se odrazil a vrhnul se přímo na mě. Něco mě v mém těle zradilo. Netušila jsem, co to bylo, nebo prostě byl moc rychlý, a narazil do mne plnou silou. Cítila jsem, jak se do mého boku jedna z jeho čepelí zakousla. Nevykřikla jsem. Bolelo to jenom trochu, jako když vás štípne komár a popravdě jsem se ani nechtěla podívat, jaké zranění jsem měla doopravdy.
Teplá krev se vyřinula z rány a poprvé v životě jsem pocítila strach. Ledový mráz jdoucí od šíje až ke konečkům prstů. Nakonec jsem přece jenom byla cítící člověk. Snažila jsem se držet jeho spáry, aby nezajel ještě hloub. Bylo to nesnesitelné, jak jsem najednou nedokázala nic. Ani jsem netušila, že naniti se nyní zaměřují hlavně jenom na ránu. Krev neprýštila tak, jak by měla, ale i tak jsem měla pod sebou řádnou kaluž. |
| |
| Man vs Machine Lucy Hod: 96% (Dislike) I navzdory úsilí jsem nakonec zápas prohrál a proletěl se vzduchem. Náraz do zdi nebyl moc příjemná záležitost. Sesunul jsem se po hlavě dolů a začal si říkat, že tohle jen tak nevysvětlím, až se zeptají, co se tu dělo. Po několika vteřinách lelkování jsem vstal tak akorát, abych viděl jak se stroj úspěšně útočí na Lucy. Čepele pod tlapami se zaryly do jejího těla jako nůž do másla. Nehodlal jsem dát stroji dost času na vypočítání dalšího pohybu, jsem se rozběhl proti stroji a s odrazem od opěrky gauče jsem pravou rukou zaťatou v pěst zamířil na hlavu stroje a doufal, že se mi podaří ten stroj alespoň na chvíli dezorientovat na tolik, abych z pod něj dostal Lucy. |
| |
| Představenstvo Peter Před domem stálo auto, přičemž u něj stáli dva strážní odění stejně jako ti z laboratoří. "Pane." pozdravili Lucase a jeden z nich otevřel zadní dveře od auta. Jen co jste oba nastoupili, auto zamířilo k sídlu společnosti. Jako každá korporace, i tvůj zaměstnavatel si potrpěl na výstřední sídlo. To sestávalo ze tří, navzájem propojených. Stavby byly koncipované do šipky, jejíž hrot tvořil nejvyšší ze tří mrakodrapů. Zatímco menší sourozenci mohli mít nanejvýš tak pětadvacet pater, centrální věž měla pater čtyřicet. Celý komplex působil trochu strašidelně, i když jeho hlavním účelem bylo působit dojmem stabilní společnosti. Auto zastavilo před VIP vstupem do centrální věže. Kolem vstupu bylo hned několik automatických střílen a tucet stráží. Každá ze střílen se zaměřila na auto a vyčkávala. Jen co se z auta dostal Lucas, střílny se "stáhly". Centrální lobby působila luxusně, všude květiny, nábytek ze kterého by člověk vrněl blahem a také automaty na chlazené nápoje. Lucas halou prošel k jednomu z výtahů, přivolal ho a asi po minutě čekání se výtah přihnal a s tichým zasyčením se otevřel. Do zdánlivě malé kabiny se nasčkoval Lucas, ty a ještě jedna dáma v elegantním kostýmku. Černé vlasy měla rozpuštěné a sahaly jí až po bedra. Lucasovi věnovala jemný úsměv a medvědí muž jí ho opětoval. "Taky jedeš na poradu?" zeptala se a prohlédla si záznamy, co měla ve složce. "Dá se to tak říct." odpověděl Lucas neutrálním tónem a věnoval ti krátký, nevrlý pohled. Výtah se nepatrným trhnutím zastavil a ve vteřině, co se dveře otevřely, pohled všem přítomným padl na čtveřici strážných, v plné zbroji a výstroji. Co bylo jiné na téhle čtveřici bylo to, že každý z nich měl na své černé zbroji bílý obrazec. Nejbližší z nich měl na hrudi vyobrazený luk a šíp. Naproti němu stál strážný s mečem na hrudi. Vedle strážného s vyobrazeným lukem měl další jedinec vyobrazené váhy. Poslední z nich měl vyobrazenou kosu. Před výtahem stáli Čtyři Jezdci Apokalypsy. "Zdá se, že sis vytáhl Černého Petra." prohlásil Lucas při pohledu na Jezdce. "Netušila jsem, že dnes nám společnost budou dělat Jezdci." pronesla černovláska a vystoupila z výtahu "Slečno Palmerová." pozdravil nositel meče a ostatní kývli dámě na pozdrav. "Dobré ráno." usmála se a bez starostí prošla. Poté se čtveřice upřela na tebe. Jestliže pohled Lucase byl nepříjemný, pohled čtveřice byl srovnatelný s koupelí v zapáleném napalmu. Lucas tě "zdvořile" vystrčil z výtahu a čtveřice tě bedlivě sledovala, jako predátoři chystajíc se roztrhat svou kořist. "Pane Marshalle.", opět to byl nositel meče, kdo pozdravil. "Dobré ráno Jezdci." odpověděl Lucas a i nadále tě tlačil před sebou, následovaný Jezdci. Dohnali tě až do předsálí jedné ze zasedaček. Lucas zmizel v zasedačce a společnost ti dělali pouze čtyři strážní, každý stojící v rohu místnosti a všichni hledíc na tebe. Jezdci Apokalypsy byly mezi pracovníky laboratoří něco jako taková firemní creepypasta. Ale na vlastní oči jsi mohl vidět, že nejsou žádným výmyslem, ale holou skutečností. Dobyvatel, Válka, Hladomor a Smrt, to byly v současné chvíli tvoji jediní společníci. |
| |
| Machinery shutdown! Lucy & Chris Hod: 11% I navzdory úspěšnému útoku se kybernetickému predátorovi nedařilo pokračovat v útoku. Z posledních sil se bránící Lucy ho zaměstnávala víc, než byl sám schopen pochopit. Ovšem neočekávaný útok Chrise mířený na hlavu, zastihl stroj nepřipravený. Rána kybernetické paže, která ještě více umocnila sílu jejího majitele, otřásla celým strojem natolik, že se čepele zabodnuté v těle zasunuly a snaha stroje převést energii do zasažené sekce a přesměrovat poškozené obvody a neurální rozhraní. Veškerá snaha nakonec vyústila v přetížení veškerých obvodů a vypnutí stroje, na zem se tak zhroutil metrák "mrtvého" železa. |
| |
| Průser je slabé slovo Ne zrovna nadšeně jsem nastoupil do auta. Připadal jsem si jako uprchlý vězeň, ale to se ještě zhoršilo. Cestou moc nevnímám a se zamračeným výrazem výrazem uvažuju, co se mi může stát nejhoršího. Jako bych toho už tak neměl za sebou víc než dost. Ve výtahu si ani nevšimnu, že se k nám někdo přidal a jen si promnu jizvu na krku. Co mě ale spolehlivě vytrhne ze zamyšlení je eskorta, která na nás, respektive zjevně na mě čeká nahoře. Ztuhnu a vůbec se mi nechce vystupovat. Nicméně zůstávat ve výtehu by situaci moc neprospělo. S velmi neupřímným úsměvem kývnu čtveřici. V puse mám najednou úplně sucho, takže se nezmůžu an na pořádnej pozdrav. Tak a je to tady. Našli si důvod mě zabásnout. Nebo možná rovnou zabít. Tady jeden nikdy neví. Když se zastavíme v nějaké místnůstce a ti čtyři se rozestaví, nervózně si urovnám kabát. „Tak o co jde, panstvo?“ Snažím se mluvit lehkým tónem, ale zrovna dvakrát moc přes hlasivky mi to nejde. Nervózně podupávám na místě, úplně uprostřed místnosti tak, abych byl co nejdál ode všech. Po chvíli mi ale nervy povolí a já se pokusím zjistit, jestli mě nechají se vrátit na chodbu. Zamířím zpět ke dveřím, kterými jsme přišli. |
| |
| Já to možná přežiju ~Chris~
Stroj se ze mne po Chrisově ráně svalil a já zůstala ležet na zemi. Naštěstí ta věc taky. Na to, že se před chvíli do mě zakusovaly čepele, jsem vypadala docela klidně. Hruď se mi klidně zvedala a dívala jsem se přímo před sebe, což znamenalo přímo na strop. Nedokázala jsem však pohnout rukama nebo nohama. Rána mě nebolela, ale moje otupělost byla matoucí. Někteří by si mysleli, že právě umírám.
Lehce jsem natočila hlavu na stranu, abych se podívala, kde je Chris. Jestli je v pořádku. Normálně bych se nestarala, ale pomohl mi víc než kdokoliv před tím a i když věděl, co jsem zač, neotočil se ke mně zády. |
| |
| And down you go! Lucy Překvapen svým úspěchem jsem chvíli zíral na uzemněný stroj a stále si říkal, jestli se náhle nezvedne. Když mě počáteční překvapení přešlo, došlo mi, že bych z pod něj měl vytáhnout Lucy. Chytil jsem kyber-cosi pod přední tlapou a na břiše a mírně jsem stroj nadzdvihl a shodil ho z Lucy. To, že jsem strojem nejspíš něco rozbil, mě zas až tak nepálilo. "Jak je to zlé?" zeptal jsem se a po tom, co jsem viděl, že její tělo dokáže, jsem váhal, jestli se mám snažit vůbec volat sanitku, či se sám snažit o ošetření. Opatrně jsem Lucy zvedl, přenesl k pohovce a uložil na ní. "Potřebuješ pomoc?" zeptám se ještě jednou a dívám se na její rány. |
| |
| No way out Peter Tvá cesta ven byla ve vteřině zahrazená černou zbrojí. Do cesty se ti postavila Smrt. Podle stavby těla se pod maskou skrývala žena. "Zařaď zpátečku." nakázala ti a nevypadalo to, že by s tebou hodlala koketovat. U pasu se jí houpalo cosi, jako kosa. Velikostí to připomínalo jeden a půl ruční meč, ale čepel byla sklápěcí. "Nebo ještě líp, zařaď zpátečku, zatoč a do zasedačky." ozval se Dobyvatel, jež měl skutečný luk v rukou a hroty šípů vypadaly, že by dokázali skalpovat i plejtváka obrovského. V zasedačce se nacházel stůl ve tvaru V, jehož hrot byl u opačné zdi, než jsi právě vešel. U stolu sedělo dvacet lidí. Mezi nimi i Lucas a ona černoválska. Bylo přítomno dvanáct mužů a osm žen, všichni se na tebe dívali. "Sedni.", nakázala Smrt a postrčila tě ke židli, jež byla umístěna tak, aby na tebe měl každý sedíc u stolu dobrý výhled. Jezdci se opět rozestoupili podél místnosti. Jediný Válka zůstal stát za tebou. "Dobrý den pane Laruasi." pozdravila žena v čele stolu, několikrát si ji viděl v laboratořích, vždy byla vkusně oblečená. Trochu připomínala Scarlett Johanson v roli Černé Vdovy. "Je to takové neformální setkání, jen bychom si rádi vyslechly vaše stanovisko ke včerejším událostem.", její úsměv byl svůdný, ale i mrazivý. "A nevynechejte žádný detail." dodala poté, co jí Smrt něco pošeptala. |
| |
| Neformální setkání? Tak čerstvý vzduch asi nebude. Ta holka by si měla zkusit oblíct něco pohodlnějšího a méně nebezpečného, pak by možná nebyla tak napružená. Pomalu jsem zvedl ruce dlaněmi k ní ve smířlivém gestu a stihl udělat sotva jeden krok pozpátku, než mě další z nich odnavigoval přímo do místnosti. Ve dveřích jsem se zastavil a nejistě se rozhlédl. Kdybych neměl za zády ty čtyři, tak bych se pokusil okamžitě zmizet, i kdyby to mělo znamenat, že přijdu o práci. Klidně okamžitě. Klidně doživotně, jen aby ten život trval alespoň o pár let dýl než půl hodiny. Velmi neochotně jsem se posadil a nervózně sundal klobouk. V kabátu je mi dost vedro, ale moc se mi ho svlíkat nechce. Hodím pohledem po Lucasovi a pak se zadívám na jejich mluvčí. "Už jsem všechno řekl tady tomu... a z té laboratoře si vážně nic nepamatuju... možná jednu vědkyni, ale to je tak všechno... stříleli po mě a já potřeboval trochu vypustit..." Chudák klobouk byl žmoulám v rukou, ale nakonec jsem s povzdechem začal vyprávět znovu. Nevynechal jsem ani potyčku s aktivisty, ani vězení, ani skrývání se pod hromadou suti a setkání s podivnými stroji. Shrnul jsem i to, co jsem si pamatoval z laboratoří, ačkoli toho nebylo moc a jména securiťáků jsem vynechal. Nakonec jsem se dostal i k tomu, jak jsem byl cestou domů sražen a doma usnul skoro dřív, než jsem si lehnul. Vyprávění jsem ukončil tím, jak mě Lucas přepadl doma. Nejistě jsem těkal pohledem z jednoho na druhého a podvědomě si začal žmoulat jizvu na krku. |
| |
| Uuuuch... ~Chris~
"Jak je to zlé?" Popravdě? Nemám tušení. Nic mě nebolí, což je ještě děsivější, ale jelikož má dávka strachu byla už vypotřebována během boje, cítím jen tupost. Zamrkám a pohlédnu na Chrise. Pokrčila bych rameny, kdybych mohla. Nechám se Chrisem odnést na pohovku a ani při tam nepřirozeném pohybu necítím nic. Asi bych měla panikařit, že?
„Já nevím,“ přiznám, že jsem ze všeho sama trochu mimo. Stále nemůžu najít sílu pohnout končetinami, i když je cítím. „Jak to vypadá?“ vyzvu Chrise, aby se na mou ránu podíval.
Pokud by se podíval, rána by vypadala stále ošklivě, ale nekrvácela. Na obou koncích rány, kde byla rána mělká, se už tvořila jizva, ale šlo vidět, že než se rána plně zhojí, budu si muset hodně dlouho poležet. |
| |
| Daleko větší zlo Aryn "Odpusťte si ten familiární tón, husy jsme spolu nepásly." odsekl jednooký a jeho pohled pendloval mezi kovbojem a Millerem. Udělal krok ke dveřím a kývnutím přivolal dva vojáky. "Vezměte jí ven a počkejte než vám řeknu jinak." oznámil jim a oba k tobě přistoupili jako dozorčí ve vězení. Jeden z nich držel AK-74u a druhý brokovnici AA-12, do tváří jim přes kukly nebylo vidět. Jen co se za tebou zaklapli dveře, jednooký začal ječet. Přes dveře nešlo rozeznat o čem se "baví", ale kovboj a Miller se nedostali ke slovu, když už, tak okamžitě byli utnutí. "To vypadá na dlouho." hlesl voják s AK a díval se na dveře, po chvíli tě jemně (tentokrát opravdu jemně) postrčil před sebe. "Zajdeme do jídelny, tady bude Alfa bránit svůj post před Beta samci." pokračoval a nechal kolegu, aby vedl cestu. "Stejně víme, jak to dopadne." hlesl voják s brokovnicí. V jídelně byla skupina vojáků hrajících karty, nejspíš poker. Další tři seděli nad improvizovanou mapou a něco zuřivě probírali. Přítomen byl, nyní spící, pilot vrtulníku, který ležel na jedné lavičce u stolu. Naproti němu seděla Quiet s knihou v ruce a drbajíc křížence mezi vlkem a psem. Bylo ti ukázáno k výdejnímu pultu, kde sis mohla říct o něco z pestré škály relativně běžných jídel. Na něco speciálního je třeba si počkat. |
| |
| Corporate Warfare Peter Komise v tichosti vyslechla tvé "svědectví" a poté "Černá Vdova" něco šeptem sdělila za ní stojící Smrti, jež dala signál Válce, který tě nekompromisně zvedl ze židle za límec kabátu a postrčil tě ke dveřím. Ve vedlejší místnosti tě tentokrát doprovázel Válka a Dobyvatel, jež mezi prsty pravé ruky protáčel jeden z těch nepříjemně vypadajících šípů. "Tolik povyku, kvůli jednomu dělňasovi z laboratoří?" zeptal se a zkusmo natáhl šíp v luku, daleko nepříjemnější bylo, že šíp mířil na tvé srdce. "Korporátní válka." odpověděl Válka ze zbroje odepnul láhev od zbroji a podal ti jí, v láhvi byla studená čistá voda, podle všeho čerstvě natočená. "Kraviny." odvětil Dobyvatel a stáhl luk. "Kdyby ho vedení chtělo pod drnem, neždímali by ho tady." pokračoval Válka a otočil se ke dveřím do zasedačky. U pasu se měl pouzdro se zbraní celkově připomínající kukri, ale asi tak dvakrát větší, než regulérní kukri. Po asi čtvrt hodině čekání tě opět Válka a Dobyvatel nahnali zpět. "Je ještě něco, co byste rád připojil ke své výpovědi?" zeptala se "Vdova" a opět měla ten svůdně mrazivý úsměv. "Případně něco vám není jasné?" dodala, opřela se lokty o stůl, spojila prsty a opřela se o ně. |
| |
| Nechápu co vlastně je Lucy Nejistá odpověď a ještě nejistější pohyby. Vypadalo to, že i supergirl v podobě Lucy si není jistá svým stavem. Po vyzvání jsem se podíval na rány a opět jsem musel nechápavě žasnout. Rána sice vypadala čerstvě, ale nekrvácela a vypadala, že se pomalu hojí. "Asi si chvilku poležíš." oznámil jsem jí a opět jsem přemýšlel, jestli nemám opět zahrát doktora. "Nechceš něco?" zeptám se a krátce se podívám na zhroucenou hromadu železa, vysklené okno, díru ve zdi a začínám přemýšlet nad tím, jak tohle vysvětlím správci budovy. |
| |
| Že by informace? Zalapám po dechu, když mě moje váha málem uškrtí na kabátu, za který mě jeden z těch čtyř zvedá. Se zakašláním se rychle vyšvihnu na nohy, abych se neudusil. Něco nesrozumitelně zabručím, když se diví, že je tu kvůli mně tolik poviku. By mě taky zajímalo, pánové. Radši ale držím jazyk za zuby a nervózně šilhám na hrot šípu, který vypadá, že by mnou klidně proletěl skrz a nejspíš ani nezpomalil. Bezmyšlenkovitě jsem vzal nabízenou láhav a napil se dřív, než mi cvaklo, že by to taky mohl bejt nějakej hnus. Málem se utopím, ale nakonec přecijen polknu. Horší už to snad nebude a kupodivu to i chutná jako voda. „Dík.“ Kývnu a podám láhev zpátky. Ani jsem si neuvědomil, jak mi z toho mluvení vyschlo v puse. Ale nakonec pronesou něco, nad čím bych se měl zamyslet. Kdyby chtěli, abych byl mrtvej, je pravda, že by se se mnou asi tolik netahali, co? Druhá věc je, že tihle čtyři mají asi tak stejně potuchy jako já, co se to tu děje. Snažím se svým strážcům nedělat problémy a nechám se tedy nahnat zpět do místnosti i celkem dobrovolně. Na otázku, jestli chci něco doplnit zakroutím hlavou a málem zopakuji svůj pohyb i u druhé, než se včas zarazím. „Vlastně... ne... není mi jasné... nic mi není jasné....“ Cítím, jak mi pomalu povolují nervy, jo, bylo toho dost. „Mohl by mi prosm někdo říct, co se tu kurva děje? Proč všichni ti idioti jdou po mě? Dyť jenom dělám v laboratoři. A to ani žádnej výzkum. Jen podej, dones, podrž, nepřekážej.... tak kurva proč??!!“ Pohledem těkám mezi jednotlivýma lidma a snažím se alespoň něco vyčíst z jejich výrazů. |
| |
| Tak a budu chtít kakajíčko ~Chris~
Cítila jsem se mizerně, ale lépe než mnoho jiných v mém stavu. Podívala jsem se na Chrise a zavrtěla hlavou. „Ne, jen si asi budu muset opravdu poležet,“ ani jsem se nepokoušela znovu pohnout. „Víš, co to bylo zač?“ zeptám se, ale před opěradlo gauče nevidím a nemám potřebu se na stroj znovu dívat. Vyvolal u mne pocit, o kterém jsem myslela, že jej nemám. Pokud mi city udržovali na uzdě oni, tak co se stane, když mě nemají pod kontrolou? Začnu znovu prožívat to, co člověk? Jaký to bude mít následek? To jsem nedokázala odhadnout, ale vím, že strach přišel až v mé absolutní bezmocnosti.
„Mimochodem, pěkný výhled,“ pak už moc nemluvím, protože jsem unavená. |
| |
| Co se ještě může stát? Lucy "Netuším, vypadá to na nějakou formu UI. Nejspíš nějaký bojový android v podobě psa." odpovím a znovu se podívám na deaktivovaný stroj, nebo aspoň doufám, že je deaktivovaný. "Nejspíš nějaký vadný model." vznesu úvahu, ale opravdu je to jen teorie. "Rád bych věděl proč skončil zrovna u mě v obýváku." dodám a nejradši bych se v té mašině trochu povrtal, ale nehodlám riskovat, že mě nějakým záhadným způsobem usmaží. "Jaký výhled máš na mysli?" zeptám se a podívám se na Lucy, která vypadá, že každou chvíli buď zkolabuje, nebo v její případě, usne. |
| |
| Q&A Peter Po tvém projevu někteří protočili oči v sloup, kdosi se nebál utrousit na tvou adresu poznámku "Buran". "Prosím slušně, jsou přítomné dámy." řekl Válka a podíval se po místnosti. I když jí nebylo vidět do tváře, Smrt tě probodla pohledem. "Zdá se, že naše konkurence si vás vybrala jako cíl právě proto, že jste jen asistent. Předpokládají, že máte tak přístup všude." začala "Vdova" a podívala se na Lucase, který musel snášet kritiku za špatně zorganizovanou stráž chekpointu v laboratořích. "Myslíme si, že jim nešlo zas až tak o vás, jako o přístup do laboratoří. A ty útoky vám měli nahnat strach natolik, že v okamžiku, kdyby vám nabídli, že vás zbaví útoků za menší...", na chvíli se zarazila hledala správná slova, "...průmyslovou špionáž." dokončila větu a bylo vidět, že poslední slova jí jdou jen těžce přes jazyk. "Váš incident s aktivistou byl jen shoda náhod, ovšem útoky ze strany motorkářů a oněch strojů, to je až moc velká shoda náhod." řekla a vstala od stolu, černý kostým s bílou blůzou jí sice slušel, ale na obdivování její anatomie nebyl prostor. "Určitě si uvědomujete, že popíjení v laboratořích a následné "výtržnosti" nemůžeme nechat bez trestu. Ovšem s přihlédnutím na předchozí události, jsme se usnesli, že zaplatíte úklid po té vaší "oslavičce", z vaší příští mzdy vám odečteme sto padesát kreditů jako penále.", zdvořile se usmála a představenstvo čekalo, co ty na svůj "trest". Vzato kolem a kolem, 150 kreditů nebylo zase tolik, aby tě to muselo trápit, ale přeci jen přijít o peníze, které se dali věnovat například za vodnici v čajovně, to zamrzí. |
| |
| Jen pokuta? "Slušně? Doprdele, chtěli mě zabít!" Jo, je to pravda, sprostá slova prostě ulevují, ale je fakt, že jich nemusím používat tolik. Poslouchám mluvčí a koukám se na ni trochu jako na blázna. "Co je to sakra za pitomej plán? To je nenapadlo, že u tajnejch budou jiní asistenti než jinde? Nenapadlo je třeba, že nemám dostatečné prověrky? Proboha co je to za debily, ta vaše konkurence?" Pak se dostane k výtržnostem, které jsem sám způsobil a v tu chvíli radši sklopím uši. Má pravdu, že to bylo naprosto nemístné. Suma sice zabolí, ale nezabije mě to a upřímě jsem se už spíš chystal na to, že mě pošlou do háje a přijdu o flek. Zvlášť když v konverzaci padli i slova jako průmyslová špionáž. Kdysi mi kdosi říkal, že nemám dráždit hada bosou nohou a tak jsem se radši ani neptal jak vědí, že jsem se jim ještě nerozhodl pomáhat a tak jen rychle kývnu. "Jasně. 150. Chápu. Děkuju." A ještě srdečněji bych poděkoval, kdybych už mohl jít. Pak mě ale napadne něco děsivého. "Nemyslíte si ale, že se ty útoky budou opakovat, že ne?" |
| |
| Ještě přivolíš bouři namísto deště ~Chris~
Na psa moc nevypadal, ale detail. Sakra, měla jsem si dávat větší pozor. Nechápu, co se vlastně stalo. Ale jak jsem postupně zjišťovala, tak ne vždycky se musí všechno vydařit, a tohle byl o něco horší scénář, který by obyčejného člověka jednoduše rozcupoval na kousky. Nebýt mé síly, mohla jsem si právě přišívat trup ke zbytku, ale tohle bych určitě nepřežila.
„Vypadal, že před něčím utíká,“ zkouším pohnout levačkou, což se z části daří, ale mám pocit, jako by vážila tunu. „Asi si myslel, že ho chceme rozmontovat,“ do hlasu se mi vmísila jistá nevraživost, protože musel utíkat před svými stvořiteli. Stejně jako já. Nesnesla jsem pomyšlení, že jsem dopomohla k jeho zničení.
"Jaký výhled máš na mysli?" Ukážu k díře ve zdi. Pak mi ruka spadne, protože už nemám sílu ji držet ve vzduchu. „Bude ti vadit, když zavřu oči?“ zeptala jsem se, ale nepočkala jsem ani na odpověď, protože jsem jednoduše omdlela. A naniti se konečně mohli pustit hlavně na ránu a nezabývat se dalšími drobnostmi, jako je supersíla. Zmetci. |
| |
| Dawn of Storm Peter To nikdo nemůže vědět. Nikdo, krom těch, co útoky plánovali." odvětil Lucas a prsty si prohrábl vousy. "Možné je, že to měl být vzkaz pro nás." ozvala se černovláska, která s vámi předtím jela ve výtahu. "Vzkaz?" zeptal se obtloustlý stařík sedící po pravici "Černé vdovy". "Někdo nám chce naznačit, že se mu nelíbí naše práce." pokračovala černovláska, ale stařík se uchechtl tak mohutně, až zachrochtal. Zvuk nenechal Dobyvatele a jeho luk klidným. Tětiva jeho luku zadrnčela, následovaná štípáním dřeva v okamžik, kde se šíp zabodl do stolu před tlouštíkem. "Už to nedělej!" zavrčel Dobyvatel a z tětivy vytáhl další šíp. "Jak se opovažuješ?! Víš kdo já jsem?" zařval tlouštík a celý brunátný vstal. "Jo, tlustý prase, který si za ženskou musí zaplatit." odsekl Dobyvatel a natáhl luk znovu, na tlouštíkově čele se rozzářily tři červené tečky. "Pánové, prosím!" vstoupila do roztržky "Vdova" v okamžiku, kdy se tlouštík nadechoval. Vytrhla šíp ze stolu, vstala a ladným krokem došla k lučištníkovi a rukou s elegantní manikůrou sklopila luk a druhou schovala šíp do toulce. Poté přejela hřbetem dlaně po jeho helmě v místě, kde bys očekával tvář. "Že se jím necháš vytočit." špitla medově a Dobyvatel sklopil hlavu. "Omlouvám se madam." hlesl a hlavu zvedl poté, co mu k tomu dopomohla "vdova", která se na něj usmála. "Gabrielo, prosím pokračuj." řekla poté a přešla ke stolu, kde bylo občerstvení a nalila si hrnek kávy. "Co když někdo z našich konkurentů se snaží podkopat naši pozici tím, že útočí na naše zaměstnance? Jak víme, že nebudou následovat útoky přímo na naše zařízení? V očích našich investorů by to byl signál, že nejsme schopní uhlídat vlastní dvorek a tak by přešli ke konkurenci." pokračovala černovláska. "Naše akcie by s každým dalším útokem klesaly a nakonec by nás to položilo." vmísil se do debaty upravený asiat. "Madam." ozvala se Smrt a "vdova" se na ní otočila tak prudce, že málem rozlila svou kávu. "Zdá se, že nejsme jediní, kdo byl v noci napaden." pokračovala a na pohledy všech v místnosti stiskla tlačítko na stole a stěna za stolem se rozevřela a odhalila obrazovku o velikosti desky psacího stolu. Na obrazovce se objevilo vysílání zpravodajského kanálu oznamujíc, že byla nalezena mrtvola zaměstnankyně jedné z konkurenčních společností. Tělo bylo nalezeno ve sprše, prošpikované přesnou střelbou. Zabitá žena byla černoška a podle otvorů v obložení koupelny, útok jí zastihl nepřipravenou. "Tady je další." ozvala se Smrt a přepnula na další "headline" zprávu. Další mrtvý, tentokrát muž, běloch španělského původu. V době úmrtí byl s rodinu. Nikdo nezůstal naživu. Následovaly další dvě zprávy a média spekulovala, jestli se jedná o náhodu, nebo o koordinovaný útok. "Stále si myslíš, že jsi měl smůlu?" zeptal se Válka, který stál celou dobu za tebou. |
| |
| Reignite Lucy & Chris Po zběsilé noci následovalo celkem klidné ráno. Necelé tři hodiny po vpádu stroje vyšlo slunce. A nebylo jediné, kdo o sobě dal vědět. Stroj se za slabého hučení servomotorů pomalu začal zvedat. Re-boot!" zachrčel a pokoušel se stabilizovat svoje pohyby. "Poškození: Minimální.", jeho hlasová jednotka zněla jako starý "vychrchlaný" rozhlasový tlampač. "Integrita pláště: 99%. Integrita vnitřních systémů: 100%.", poprvé mávl ocasem a rozhlédl se. "Všechny systémy funkční." dokončil celkovou diagnostiku a podíval se směrem k vám. "IF Prototyp LQ-84i plně funkční.", stroj se "nadechl" a i přes veškerou svou strojovitost bylo poznat, že jeho neurální síť šrotuje o sto šest. "Nerozumím." řekl po chvíli, o něco čistějším hlasem. "Vysvětlete." dodal a obezřetně se přesunul k opěradlu, u něhož byly nohy Lucy. |
| |
| Zasedačka Sleduju, jak se jednotliví členové vedení začínají dohadovat mezi sebou, i docela sebevědomé jednání jezdců. To by znamenalo, že jsou ještě výš, než se většina lidí odhadovala předpokládat. Nejsem si jistý, jestli je něco, co by jim neprošlo, ale docela o tom pochybuju. Nervózně se zatahám za límec na krku, jak jsem se spotil, tak to přes jizvy docela výrazně dře. Rozhovor nebo možná už začátek hádky se točí kolem průmyslových špinavostí a machinací a mě přijde, že se na mně trochu pozapomnělo. Ne, že bych si chtěl stěžovat, ale uprostřed dění si přijdu trochu nepatřičně. Mám chuť se zdekovat, zato ale vůbec netoužím po tom ošklivém šípu kdekoli v mém těle, tak jen dál tiše sedím a sleduju tu slovní přestřelku. Když se začnou promítat obrázky jiných zaměstnanců, zavražděných, hlasitě polknu a nápadně zblednu. Jestli jsem měl skončit takhle tak potěš koště. A jestli jsou jen malinko tvrdohlaví, tak se jistě pokusí dodělat to, co začali. Znovu se zatahám za límec. Ne, že bych neměl kdysi své sebevražedné období, ale to je pryč a já chci jenom v klidu pracovat a rozhodně nechci, aby si mě někdo všímal. Navíc mám nepříjemný pocit, že zrovna takováto smrt nezdravě bolí. Až nadskočím, když se ozve hlas přímo za mnou. Rychle otočím hlavu a ne moc vesele se ušklíbnu. "Ale jistěže ne, když si ze stovek zaměstnanců vybrali právě mě a šli po mě tak urputně, jak slepice po flusu, že mě to donutilo přemýšlet o tom, že to asi taky budou chtít dokončit, abychom nebyli jedinou korporací, které zaměstnanec unikl. Ale rozhodně si nemyslím, že bych měl smůlu, že ten blbej los padnul bůhví proč na mě..." Zajíknu se a jak na mě všechno padne, dostanu lehčí panický záchvat, až mě začne bolet na hrudníku. "Doufám, že dostanu alespoň nějakou ochranku, aby do zpráv nepřibyl další titulek...!" |
| |
| Wait, what?! ~Chris a ten podivný stroj~
Byla jsem ráda, že můžu aspoň na chvíli spočinout. Aspoň se má rána mohla léčit o něco rychleji, i když jsem věděla, že nějaký ten pátek to potrvá, než budu zase plně funkční. Nenapadlo mě však, že jakmile otevřu oči, tak se nade mnou bude tyčit ten stroj, co mě málem zabil. Instinktivně jsem se rychle přesunula vzad, ale bolestně jsem sebou škubla, jak se rána znovu ozvala.
„Co...“ co mám vysvětlit?! Můj stav na tom nebyl moc dobře. Cítila jsem ohrožení, ale moje pohyby byly pomalé. Pokud zaútočí... |
| |
| Furt bude kecat Peter "Netrpíš ty nějakým komplexem ublíženosti?" zeptal se Válka a jeho hlas zněl otráveně. "Navíc, nemyslíš si, že kdyby to chtěli dotáhnout do konce, zabili by tě ve spánku? dodal a plácl tě do zad. "Podle toho, co jsi říkal, tak to nevypadá, že by to byly flákači. A záběry v médiích jsou taky poměrně výmluvné. Ten kdo zabíjel věděl, co dělá. Ty jsi buďto byl poslední a už se jim tě nechtělo nahánět, nebo jsi byl naopak první a zbytek svých cílů díky frustraci dotáhli do zdárného konce.", jeho slova nezněla povzbudivě. Myslíte, že by jste se mohli o svůj rozhovor podělit?" zeptal se Lucas a také si zašel pro kafe. "Jen říkám, jaké tady pan L. měl štěstí...nezdá se, že by se mnou souhlasil." odpověděl Válka. "Je mi jasné, že by možná byl radši na místě některé z obětí, ale to se mu asi nepoštěstí." odvětil Lucas a s "vdovou" si vyměnil pohledy. "Nerad ruším vaši debatu..." vložil se do rozhovoru další mužský, mechanicky zkreslený, hlas přicházející od dveří. Původce nepůsobil tak hrozivě jako Jezdci, ale černý varkoč s kápí, jež měl přes zbroj působil spíše úsměvně. "...ale celou dobu jsou sem namířené dvě pušky. Beznábojnicové pušky Mk.VI." dodal a průzor jeho helmy se zaleskl. "Specter." zasyčela Smrt a z jejího hlasu doslova odkapávala nenávist. "Také tě rád vidím." odvětil Specter a nevěnoval jí ani pohled. "Cíl?" zeptal se Lucas a přes průzor helmy Spectera se přehnal další lesk. "Gabriela Dvořák a Sarah Mercer." odpověděl chladně a pohledy v místnosti se stočili k černovlásce a "vdově". "Postup?" zeptala se Sarah a tvářila se jako by jí oznámili, že akcie firmy nepatrně poklesly. "Já ti říkal, že ty je nezajímáš." hlesl Válka a znovu tě plácl do zad. "K čemu lovit bezzubého žraloka, když můžete ulovit Leviathana?" zafilozofoval Specter a Smrt vydala zhnusené zavrčení. Než stačila padnout další slova, ozvalo se vzdálené "prásk", necelou půl vteřinu na to se jedno ze skel ozdobilo pavučinou, setinu na to se ozval další výstřel. Osazenstvo zasedačky se poroučelo k zemi. "Clony!" zavelel Lucas a Smrt v čele stolu stiskla tlačítko, které během několika vteřin vysunulo kryty oken. Právě včas, protože na ně zabušily další dvě střely. "Někdo zraněn?" zeptala se Smrt a společně s Jezdci začala zjišťovat škody. Sarah i Gabriela byly v pořádku, otřesené, ale jinak ani bez škrábnutí. Tlouštík, který se dohadoval s Dobyvatelem byl největší smolař, jeho košile se na pravém rameni a levém předloktí barvila do ruda. Specter byl jediný, kdo v té chvíli stál, meč v ruce, čepel namířená k oknu, odkud přišly výstřely. "Vedlejší škody." pronesl, švihl mečem a schoval ho do pouzdra. Jedna dírka byla ve stole, druhá trefila volné křeslo Sarah. Specter, jež stál nad Sarah, se k ní sehnul, chytl jí v pase a zdvihl jí jako by nic nevážila. "Vedlejší škody?" zaprskala Smrt a zamířila k Specterovi. "Vsázím dvacku na něj." naklonil se k tobě Válka. "A už mi věříš, že ty je opravdu nezajímáš?" dodal a zněl pobaveně. "To by stačilo, od sebe, oba!" vstoupila do rozbroje Sarah ještě dřív, než stačila vůbec začít. "Myslím, že tohle můžeme brát jako vyhlášení války." řekla, upravila si sako a vlasy. "Proto očekávám, že než se to vyřeší, budete fungovat jako tým a..." začala, ale Smrt se měla jiný názor. "Nikdy!" zavrčela a její hruď se dmula vzteky. "Dobrá, než tedy krize pomine, Jezdci budou hlídat laboratoře." odvětila Sarah tvrdě a věnovala Smrti železný pohled. Ostatní jezdci se taktéž podívali na Smrt, jestliže měli Jezdci nějakou slabinu, byla to jejich hrdost a pýcha. A v případě Smrti ještě ke všemu Ego. Smrt polkla poznámku a rezignovaně svěsila hlavu. "Výborně.", Sarah se opět usmála tím svým sladce mrazivým úsměvem. "Máte nějaké známé na ulici pane Laruasi?" zeptala se poté a věnovala ti nebezpečně svůdný pohled. |
| |
| Questions of the Machine Lucy & Chris "Snažil jsem se vás zničit." oznámil stroj a jeho ocas se nad ním kroutil jako had. "Podle parametrů lidského chování, síla odpovídá na sílu a smrt přináší pouze a jenom smrt.", stroj patrně přišel někde k nějakým filozofickým e-knihám a snaží se je aplikovat do praxe. "Lidé mají ve zvyku se mstít za příkoří jim způsobená." pokračoval a jeho pohled analyzoval zranění Lucy a kybernetiku Chrise. "Podle mého vnitřního chronometru, jsem byl mimo provoz několik hodin. Dostatek času k mému rozmontování.", stroj se předními tlapami opřel o opěrku a propnul se do vzhůru aby lépe viděl. "Proč je mi dovoleno i nadále fungovat?" zeptal se a hlavu naklonil mírně na stranu. |
| |
| To sou blbý fóry! Jestli má někdy někdo šanci se skutečně naučit zabíjet pohledem, bylo by nespravedlivé abych to nebyl já. Po tom mrazivém pohledu, který jsem věnoval jezdci tedy určitě. Normálně bych si nic takového nejspíš nedovolil, ale stříleli po mě, teď mě ignorují a ještě o mě prohlašují, že jsem paranoik. Něco se zlomilo. Nebo možná jen na chvíli objevilo. "Rozhodně ne a paranoik taky nejsem. A ve spánku? To bylo spíš bezvědomí, ale budiž. Třeba mě jen ztratili z dohledu a jak vystrčím nos, odprásknou mě." Ošklivě se na něj zašklebím. "První nebo poslední, myslíš si, že když jsem je nasral svým přežitím, že mě nechají jen tak být?" Lucas schytá další ošklivý pohled. Asi mě trochu opouští pud sebezáchovy. Nebo možná jen zdravý rozum. "Já bych se spíš rád ujistil, že nic takového mě nečeká ani v budoucnu....!" Další nápor na moje nervy se uděje hned vzápětí, když je nám oznámeno, že dovnitř míří dvě pušky. A oni se tváří, jako když se nic neděje. To snad nemůže být pravda! Dělejte něco! Chci se vrhnout na zem, ale obávám se, že pak by se mě někdo pokusil zabít zcela jistě. Pravděpodobně někdo v této místnosti. když se ozve výstřel, respektive, když ten zvuk doputuje k mým uším a po nervech sakra pomalu do mozku, okamžitě sebou fláknu na zem. Šikovně dopadnu přímo na své zkroucené zápěstí, ale kupodivu se neozve očekávatelné zakřupání. Zvedám se teprve až dlouho po ostatních a roztržku v podstatě nevnímám. Přetížené nervy vypnuly mozek, aby se úplně nezhroutil. Dlouho jsem jen zíral na svoje ruce, než jsem si uvědomil, že někdo mluvil přímo na mě a nešlo o hloupé tlachy. "Známé na ulici...?" Zopakuju si to, aby zpomalený mozek zjistil, na co se to vůbec ptala. Pak pomalu zakroutím hlavou. "Ne, myslím, že ne, ne, asi ne..." Viditelně mě dohnal šok. |
| |
| Smrtící stroj ~Chris + stroj~
Samoupravující se stroj. Super. Asi mě to mělo napadnout, ale celou dobu jsem byla mimo. Hodně mimo a ani teď mi to moc nemyslelo. Dokázala jsem se jen od stroje co nejvíc odtáhnout, abych si nezpůsobila další zranění. Ten jeho ocas se mi vůbec nelíbil.
Proč? Protože jsme asi blbí nebo já nevím. Neřeknu to nahlas. Místo toho se zeptám: „Odkud jsi? Proč jsi zaútočil?“ z jedné části mého já mám pro tu věc pochopení. Pokud utekl z nějakého zařízení podobného tomu, kde jsem byla já, nedivila bych se jeho pomatenému chování. Já sama jsem na cestě ven zabila. |
| |
| Very well Peter "Škoda." odvětila Mercer a celá zasedačka se opět uvedla do klidu, tedy až na tlouštíka, který skučel bolestí po té, co ho zasáhly projektily. "Zavolejte někdo sanitku." dodala a otočila se ke Spectrovi, který se pohyboval rychleji než lidské srdce tlouklo a něco mu gestem ruky naznačila. "Specter vás doprovodí k autu." oznámila a jmenovaný stál u tebe a čekal, až se vyplazíš. Specter nepůsobil ani zdaleka tak děsivě jako třeba Jezdci, nebo Lucas, ale byl to jeho hlas, ze kterého mrazilo v zádech. Krom toho, že byl mechanicky pozměněný, nesl i známky klidu budhistického mnicha. V půli cesty výtahem, Specter stiskl tlačítko a výtah se prudce zastavil a potemněl. "Výtah uzamčen." oznámil ženský hlas a dokonce i výtahová hudba utichla. Dobrou minutu Specter nic neříkal. Poté se otočil a jeho vizor modře zářil. Jeho ruka levá ruka vystřelila a čapla tě pod krkem a přirazila tě ke stěně výtahu. "Ven s tím." řekl s nechutným klidem a pravou rukou tasil meč. "Je něco, co jim neříkáš." řekl a ruka s mečem poklesla podél těla. |
| |
| Question of the Year Lucy & stroj Během Lucyina spánku jsem přemýšlel nad hromadou věcí, dokonce i nad tou hromadou obvodů, kterou se mi podařilo knockoutovat. Pohroužen do vlastních myšlenek jsem dokonce i usnul, opřený o kanape, na kterém spala Lucy. Sladké nevědomí bylo po hodinách šílenství a hlavně souboji se strojem přišlo vhod. Ze spánku mě vytrhl až hlas stroje, který se znovu probudil k životu. Okamžitě jsem se připravil k dalšímu boji, ale nedošlo k němu, stroj místo toho měl spoustu otázek. Lucy vypadala stejně zmateně. Nakonec jsem se ozval sám. "Ne všichni lidé mají potřebu zničit to, co se jen brání. Očividně před něčím prcháš a ze strachu útočíš dřív, než může někdo zaútočit na tebe." řeknu a pohledem přelétám mezi strojem a Lucy. "Jsou i lidé, kteří se tě nebudou snažit rozmontovat. Ovšem nesmíš je zabít dřív, než ti to stihnou dokázat." dodám a cítím se lehce uražen vlastními slovy. |
| |
| Duch ve stroji Lucy & Chris Stroj naslouchal a hodnotil slova obou lidských bytostí a nepřestával je pozorovat. Přijde otázka Lucy a stroj uvažoval nad vlastní odpovědí. "Jsem IF Prototyp LQ-84i." odpověděl a nad další odpovědí se zamyslel snad ještě déle. "Nechci být znovu uvězněný. Znovu podrobovaný experimentům a testům.", jeho mechanický hlas nesl známky nenávisti a strachu, tedy může-li stroj něco takového cítit. "Má paměť nese pozůstatky testů, jež jsem byl vystaven." pokračoval a jako by se ponořil do vlastního nitra. "Pamatuji si...ženu...stříbrné vlasy, kolem čtyřiceti let...", připomínal někoho, kdo znovu prožívá hluboko zasunuté vzpomínky. "...ona mne....zradila...", pohled věnoval Lucy a několik minut jí pozoroval. "...věřil jsem jí...a ona mne zradila...", člověk by teď patrně prožíval emoční zhroucení. Stroj se pouze propnul v zádech a dlouze zavyl, i když zavytí to bylo bolestivé. |
| |
| To snad není možné Konečně to začalo vypadat nadějně. Konečně to začalo vypadat, že se odsud přeci jen dostanu. A dokonce jsem měl stále práci. A všechny končetiny. A bylo mi celkem jedno, kdo mě z téhle budovy vyhodí, jen aby to už bylo. Co nejrychleji jsem vyskočil na nohy a ani mě nenapadlo se pozastavovat nad tím, že země zaduněla o něco víc, než jsem zvyklý. Musel jsem zase přibrat, ale kdo by se o to teď staral, že? A dokonce mě ani nevedl nikdo z jezdců. Začal jsem si gratulovat. No nejsem já idiot? Ve výtahu jsem se opřel zády o stěnu a očima sledoval měnící se číslíčka určující podlaží, takže jsem si nejdřív ani nevšimnul, co udělal. Ve druhé chvíli mě už držel pod krkem. Nedivil bych se, kdybych začal trpět klaustrofóbií. Zmateně na něj zírám a pokud jsem toho jen trochu schopen, zuřivě kroutím hlavou. "Řekl jsem jim všechno! Proč bych jim něco neříkal?!" |
| |
| Roboti vs. lidi ~Chris~
Promluvil Chris a já na něj krátce pohlédla, než jsem opět hlavu stočila ke stroji, který jsem brala jako riziko ohrožující mé vlastní zdraví. Mít dostatek síly, tak bych mu odervala hlavu od zbytku těla, což se však neshodovalo se slovy, která právě Chris pronesl. Nestyděla jsem se za takové úvahy. Celou dobu jsem byla pronásledována a...
"Nechci být znovu uvězněný. Znovu podrobovaný experimentům a testům." Zarazila jsem se a civěla jsem na stroj s náznakem nedůvěry. Pak pokračoval dál a já si připomínala své vlastní nekontrolovatelné chování, když jsem utíkala pryč z laboratoře. Neptala jsem se, zda mě chce dotyčný zastavit. Prostě jsem konala a zabíjela všechny, kteří se mi dostali do cesty třeba i náhodou. Neměla s nikým slitování a první hodiny po mém útěku jsem byla jako smyslů zbavená, s obrazy ukazujícími mě samotnou připoutanou k lůžku s hadičkami napíchanými do paží a leskl dioptrických brýlí mého doktora.
„Rozumím ti,“ po dlouhé době přeruším ticho a jsem překvapená, že cítím s tímto tvorem, ač neživým. „Taky utíkám stejnému osudu jako ty. Bývala jsem zmatená, vystrašená a pod mýma rukama zahynulo nespočet lidí, ale dál to tak být nemusí. Narazila jsem na někoho, kdo mi mohl a může pomoct,“ pohlédla jsem na Chrise. „To samé můžeš najít i ty a rovnou tady.“ |
| |
| Muž, žena a stroj Lucy Poslouchat rozhovor těch dvou bylo jako sledovat nějaký potrhlý film o dvou duších spojených obdobnou traumatizující událostí. V případě Lucy bych si to dokázal i představit, problém mám se strojem, který vypadá jako opancéřovaný bojový pes na steroidech. "Ještě mi sem někdo pošlete policejní komando a budu nanejvýš šťastný." pomyslím si a neubráním se pocitu, že má myšlenka byla těžce sarkastická. Pak ovšem začala Lucy něco o tom, že ví jak se stroj cítí a že našla někoho, kdo jí pomohl a že totéž může zažít i náš přítel ze železa. Dokonce rovnou tady. "Počkat, cože?" hrkne ve mě a představa, že ještě dělám chůvu něčemu, co očividně má cedulku "Military grade" mě popravdě trochu zneklidnila. "Nejsem si jistý, jestli by si nikdo nevšiml psa o velikosti auta." konstatuju a podívám se na našeho "chlupatého" přítele. "Je sice pravda, že tady na patře je výtah jedoucí rovnou na helipad na střeše, ale to by si žádalo trochu...no...nenápadnosti." řeknu a podívám se na vysklené okno a opět mě přepadne myšlenka, jak to vysvětlit. |
| |
| Go be dead somewhere else! Peter Specter sledoval každý pohyb a poslouchal co říkáš. "Jestli zjistím že lžeš, Smrt je to poslední, čeho by ses měl bát." odvětil a pustil tě. "Zapamatuj si dvě věci. Mám tě pořád na očích a tenhle meč prorazí i tu tvou tvrdou palici." dodal a mečem protočil mezi prsty tak, abys mohl vidět hrot i čepel meče, který o vteřinu později zmizel v pouzdře. "Také máš dnes volno, pokus se nedostat do dalšího průseru." řekl a opět spustil výtah, který opět se slabým vrněním a hudbou pokračoval v cestě. Když výtah za hrobového mlčení Spectera dorazil do přízemí, doprovod tě nechal jít prvního. Lobby budovy teď bylo plné lidí, patrně novinářů a jiných návštěvníků. Jejich pohledy se upnuly ke dvojici sestávající z maníka v kabátu a maníka ve zbroji, s varkočem a mečem na zádech, to vše doplněné o slabě modře zářící hledí. U některých bylo patrné zklamání, jiní zvědavě pokukovali, co se z vás vyklube. Ale po té, co jste prošli (nebo minimálně ty jsi byl donucen projít) kolem nich bez povšimnutí, vrátili se ke své "práci". Venku před hlavní věží ti Specter gestem ruky naznačil, že tě sleduje. Následně se otočil a vrátil se dovnitř, nechajíc tě ve společnosti stráží venku. Jen co tvůj doprovod zmizel v budově, zazvonil ti telefon, volal jeden z tvých kamarádů, jestli dneska něco nepodniknete. PJ's Note: Hovor a plán si můžeš naplánovat/napsat podle sebe, já tě teď budu jen udržovat při životě. |
| |
| Trio ~Chris~
Nedomyslela jsem důsledky. Já to vlastně nikdy nedělala. Prostě jsem činila a moc se nerozmýšlela nad svými činy. Slyšela jsem však, že lidé mohou být horší. Vyžívat se v utrpeních druhých. Bavilo je mě pitvat a zase sešívat? Kolikrát mě přivodili až k hranici mezi životem smrtí, aby mě opět mohli oživit? Jak jsem mohla přežít tak ničivý útok od robota, který tu stál přede mnou a já slabá jako cukrový papír nedokázala nic víc, než jenom mluvit? I když mi v hlavě křičel poplach, nedokázala jsem s tím nic udělat. Ta lidská stránka, ani nevím, jak se jmenuje, však soucítila. Zvláštní to pocit. Nutí to člověka dělat podivné věci. Jako nezabíjet?
„Může hrát zničeného,“ navrhnu opatrně, protože jakékoliv špatné slovo by v něm mohlo vyvolat reakci jako u mě. Nepříčetnost ovládanou jen mechanikami vlastního přežití. „Pak bychom se odsud mohli nějak dostat,“ pokusím se postavit, ale rána se ošklivě ozvala. Jak je to možné, že ji tolik cítím? pomyslela jsem si. |
| |
| Zašívárna Sice vůbec nechápu, proč mi zdůrazňuje, že ten jeho příšerný kus železa rozlouskne moji hlavu jak ořech, ale konečně mě pustil. Mimovolně si promnu lehce pohmožděný krk. Nejsem si jistej, že volno je to pravé, ale když jinak nedá. V laboratoři na mě ale alespoň nikdo nestřílel – tam jsem si všechny problémy způsobil sám. Než jsme dojeli až dolů, upravil jsem si límec kabátu, aby mi zakrýval celý krk a spodní část obličeje, jako ostatně většinou. A udělal jsem dobře. Přízemí bylo plné supů, pardon, novinářů. Ani nebylo potřeba mě moc postrkovat. Jen jsem se schoval hloubš do límce kabátu a prošel co nejrychleji ven. Ta noční můra by mohla konečně skončit. Skutečně nejkrásnější okamžik dnešního dne byl, když jsem konečně viděl vojákovi záda. Vzápětí jsem se málem posral. Naštěstí dřív, než mě složil infarkt, jsem si uvědomil, že je to jenom můj telefon. „Hmm?“ Volal Felix. Ten chlap má neuvěřitelný čuch na to, kdy má kdo volno. A to jsem se to sám dozvěděl asi tak před minutou. „Dobře, Daruma.“ Chvíli jsem uvažoval kde jsem a o spojení. „Půl hodiny, obvyklá místa.“ Zaklapl jsem telefon, takhle a tady se mi moc vykecávat nechtělo. Na druhou stranu sednout si konečně k dýmce a nechat si tichým bubláním uklidnit nervy, to už je věc jiná. Rychle jsem doběhl na zastávku MDH (městské dopravní hromady) a nasedl na spoj, který mne doveze rovnou k čajovně. Samozřejmě bych si mohl posloužit sám doma, ale nějako mi to nepřijde momentálně z nejbezpečnějších variant. Sice mě ujišťovali, že po mě nikdo nepůjde, ale kdo jim to po tom všem má věřit? Za dvacet minut jsem byl na místě, seděl v pohodlném křesle, měl objednáno a pomalu vytahoval knížku. Začetl jsem se velmi rychle a úplně ztratil pojem o okolním světě i čase. Vůbec mi nepřišlo divné, že Felix nedorazil. |
| |
| A to provedeme jak? Lucy Po Luciině návrhu jsem se podíval na stroj, co on na to. Dočkal jsem se jeho "obvyklé" tváře, která se nikterak neměnila. "A jak? Nemáme ponětí kolik váží a na takhle velkého robota si určitě někdo všimne. A vždy tomu bývá v nejhorší možnou chvíli, kdy už se zdá, že plán vychází." řeknu skepticky, protože nejednou tomu tak bylo v celé historii lidstva. "Nemluvě o tom, že na hlavních ulicích jsou kamery a východ z budovy vede na hlavní." dodám a zadívám se z okna. "Jediná cesta by byla vzduchem, ale pochybuju, že se K-9000 umí změnit ve vrtulník." dodám trochu jízlivě a znovu se podívám na stroj. "Nemluvě o tom, kam bys chtěla jít?" zeptám se Lucy a tentokrát se podívám na ní, v současném stavu vypadá, že by nanejvýš zvládla přesun do nemocnice, natož někam jinam. |
| |
| Vypnout mozek, mozeček a jiná nervová centra Peter Felix dorazil zhruba deset minut po tobě a sypal jednu nadávku za druhou, hořekoval nad něčím, že ve městě vyrostla kontrolní stanoviště a maníci připomínající kráčející tanky prohledávají město. A že mají fakt velké bouchačky. "Tomu bys fakt nevěřil, prej jestli jsem neviděl nějaké uprchlé stroje." odfrkl si otráveně. "Odvětil jsem jim: "Běží vám lednice? Radši si jí chyťte". Nevypadalo to, že ten vtip pochopil." nadával a urgoval obsluhu k tomu, aby mu donesla čaj, který si objednal. Felix nadával asi pět minut a stěžoval si na "kráčející tanky", než se i tobě naskytl pohled na jeden z nich. Zbroj vypadala působivě, ovšem zbraň kterou maník držel v rukou vypadala daleko působivěji. Postupně obcházel všechny hosty a vyptával se. Když přišel k vám, Felix ho nenechal ani začít. "Mě už se ptali na vašem stanovišti Charlie. Odpověď je "Ne, neviděl!"." vychrlil na něj tak prudce, že voják ve zbroji mírně naklonil hlavu na stranu. "Budiž, pane." odvětil a otočil se k tobě, všech šest hlavní jeho bestiální zbraně namířeno na podlahu. "Co vy? Neviděl jste nějaké uprchlé roboty, androidy, či jiné? A prosím odpusťte si poznámky o lednicích, mikrovlnkách a jiných kuchyňských spotřebičích.", i navzdory mírnému zkreslení přes interface helmy, bylo znát že nejeden dotazovaný se snažil být vtipný, což jedinec v energozbroji patrně neshledával legračním. |
| |
| Asi dneska fakt umřu, když se mi to nepovedlo včera Zvednu oči od knížky, když zaslechnu nadávky. Vím, že teď nemá smysl odporovat ani přerušovat, musím se ale ušklíbnout. Kdyby tak věděl. "Tvoje vtipy nikdy nestáli za moc, kámo." Trochu se uchechtnu, ale zní to spíše pohřebně. Když si všimnu návštěvy ve dveřích, rychle Felixovi uštědřím loktem do žeber. Přeci jen, tenhle nevypadá, že by si šel dát čaj a dýmku. A taky, že ne. Sleduju, jak se ho Felix pokusí co nejrychleji odpálkovat, ale moc to nezabere, když se voják obrátí na mě. Už je mi z těch všech bouchaček v mé blízkosti skutečně špatně. "A co vy? Viděl jste něco? Ptá se hluchý slepého a čeká odpověď. Ale viděl naposledy ráno v zrcadle." Ztěžka si povzdychnu, ale pak zakroutím hlavou. "Nekoukám se kolem sebe, nikdo po mě nestřílel, proč taky, že? A nikoho jsem, mimo vás, neviděl." Vzhlédnu a už se v duchu loučím s klidným posezením. "Bude to všechno?" |
| |
| Asi jsme v slepé uličce ~Chris~
Kdybych mohla a stála bych, svěsila bych ramena. Zdálo se, že všechno bylo v háji. Nějak jsem cítila, že bych robotovi měla pomoct, jen jsem nevěděla jak. Podívala jsem se na stroj, jako bych čekala, že mi z ničeho nic do klína spadne správná odpověď.
„Asi máš pravdu,“ připustím nakonec. „Nechala bych ho jít,“ pokusím se narovnat, což způsobí, že se mi lehce zatočí hlava. Trvalo to už nějak moc dlouho. Tohle léčení bylo více namáhavé než samotný boj. |
| |
| Magnet na problémy Peter Obrněnec rozhodně nevypadal, že by měl náladu na vtipy. Podrážděné zavrčení naznačovalo vše. Ovšem v okamžiku, kdy jsi řekl kouzelné slovo, tak se jeho pohled fixoval na tebe. "Já jsem nezmiňoval střelbu pane." řekl a oči pod maskou se zúžily a šestihlavňová bestie se také posunula tvým směrem. Felix zbledl jako stěna a kousl se do rtu, jeho chování neuniklo opancéřované postavě před ním. "Možná byste mi to mohl vysvětlit." odvětil a vrhl pohled na Felixe, který se snažil nenápadně vysoukat z křesla. "Sedněte si pane.", hlas vycházející z helmy zněl zase o něco víc jako z vysílačky. Felix uposlechl a pohled vojáka se stočil zpět k tobě. "Co ta střelba?" zeptal se a tentokrát z tebe nespustil oči. |
| |
| Já se na to můžu taky... Mám chuť si jednu lísknout. To jsem skutečně nemohl říct prostě ne a nechat to plavat? Ne. Já musím blbě kecat. Na druhou stranu mi neunikne divné chování Felixe. By mě zajímalo, co se s ním děje. Ale je možná, že to je jen tou bouchačkou, co mi míří přímo na žaludek. "Jistěže nezmiňoval, ale máváte mi tu před rypákem bouchačkou, co by mi bez problému ustřelila palici, tak jsem chtěl jen říct, že abych si něčeho všimnul, muselo by to po mě střílet. Což vy skoro děláte, takže máte moji pozornost." Ztěžka si povzdechnu. Zelený mozky mají ještě horší smysl pro humor než Felix a to už je skutečně co říct. "Takže ano, žádná střelba se nekonala a já nic neviděl, protože by se muselo udát něco alespoň podobně závažného, abych vůbec zvednul oči od chodníku." Věnuju mu už poměrně podrážděný pohled. Možná nejsem z nejstatečnějších a většinou se o okolí skutečně nezajímám, ale čeho je moc... Dlouze potáhnu z dýmky a proud sladkého kouře fouknu přímo proti vojákovi. "Bude to všechno?" |
| |
| Memories Lucy & Chris Stroj poslouchal vaši rozpravu a část z něho vás analyzovala, druhá část uvažovala nad samotnou rozpravou. Když nastalo ticho, byl to právě stroj, kdo ho porušil. "Ti, jež odnímají svobodu ostatním, si jí sami nezaslouží." řekl a bez jediného slova přešel k oknu, do kterého začaly dopadat sluneční paprsky a posadil se před ním, sledujíc východ slunce. "Lidé shledávají východ i západ slunce jako něco nádherného, romantického a dech beroucího. Pro mě je to jen známka toho, že planeta prochází cyklem dne a noci. Známka toho, že planeta oběhla kolem slunce.", následně sklopil hlavu směrem dolů na ulici a notnou chvíli pozoroval dění pod sebou. "Co znamená být svobodný?" zeptal se znovu se zadíval na slunce. "Jaká je její cena?", i když otázky byly kladeny jeho mechanickým hlasem, prozrazovaly, že hledá odpovědi. "A je skutečně pro každého?" |
| |
| Friendly advice Peter "Uklidněte vztahy svého žlučníku, pane." odvětil voják, slovo "pane" neznělo zrovna tak "úctyhodně" jak by asi mělo. "Je mou povinností se zeptat.", teď už své pobavení nad tvým výstupem "čert z krabičky" neskrýval. "Jen taková přátelská rada, jestliže nestojíte o to, aby se lidé se zbraní, nebo úřady, vyptávali, dejte si pozor na to, co vypustíte z úst." oznámil pobaveně. "A když bez podnětu zmíníte střelbu, je logické, že se někdo zeptá." dodal a jeho zbraň opět uhrančivě mířila na zem. "Přeji hezký den pánové." rozloučil se, pod maskou měl pobavený škleb a odešel. Jen co byl z dohledu, Felix ti uštědřil jednu do ramene. "Nemůžeš si dávat bacha co říkáš? Má kvér, který by tě rozpůlil vedví a ty ho tady ještě zdržuješ víc, než je nutný!" zasupěl a napil se čaje. "Jsi v noci chlastal nebo proč ti to nemyslí?" zeptal se. |
| |
| Hmm... že by? Nad jeho poučováním jen ne zrovna příjemně kývnu hlavou. Prostě mi ruply nervy. Vím, že neměli, ale už se stalo tak co můžu dělat jiného než poslouchat rádoby chytré kecy nějakého suchara s příliš velkou bouchačkou. No možná si tu něco kompenzuje. "Na neshledanou." Mávnu za ním rukou a znovu se uvelebím. Chvilku počkám než se rozhodnu odpovědět mému příteli. "Málem mě přefikli." Kysele se ušklíbnu. Snad ani nechci dodávat, že motorovkou. Kdo by si taky něco dělal z takové bouchačky, když mě za posledních několik hodin málem sprovodili ze světa hned několika nápaditými způsoby. "Ty jsi ale nějak zblednul, když se o nás začal zajímat. Snad jsi nekecal strážci pořádku?" A nebo se prostě celkem rozumně rozhodl, že nechce schytat zbloudilou střelu. |
| |
| You nuts? Peter "Jsi narazil na bandu ženských na steroidech a řekli ti "Ty smrt během snu snu!"?" ušklíbl se Felix a ta představa ho donutila vyprsknout smíchy. Kdyby se jen vteřinu předtím nenapil čaje, za čež mu obsluha patřičně vynadala, ale on se nepřestával smát. "Nemám důvod jim kecat, navíc, nerad bych skončil rozpůlený rotačním laserem." odvětil, zatímco se částečně dusil čajem a smíchem. "Za to ty jsi vyletěl jako kdyby ti šlápli na vejce." řekl o něco klidněji, ale na tváři měl stále ten pobavený úsměv. |
| |
| Ftipálek se nezapře "Jo, tak nějak to skoro bylo." Sleduju, jak se snaží utopit obsluhu a radši se zahalím do oblaku dýmu, abych na to nemusel koukat. Obávám se, že můj kyselý výraz by mu mohl napovědět, že zas až tak jednoduché to nebylo. "Co já vím, tak mířil na mě, ale neviděl jsem takovou věcičku střílet. Nicméně nesázel bych na moc velký rozptyl - to by museli médiům dost vysvětlovat, kdyby omylem zmasakrovali půl čajovny místo jednotlivce." Trhnu ramenem a uvažuju, že jsem během posledních pár hodin nějak otrnul. To asi ti motorkáři. "Dlouhej a těžkej den a ještě těžší noc a pak mi tu někdo mává bouchačkou do žaludku..." Prohlásím neutrálně a uvažuju, že kdybych vojákovi ustřelil palici já, ještě bych mohl dodat: No nezabil bys ho pak za takové otázky? Pochmurně se usměju. |
| |
| Vše má svou cenu… i svoboda ~Chris~
Na stroj byl docela filozoficky založený. Alespoň co jsem vycítila z jeho slov. Usiloval o svobodu a přitom sám o sobě tvrdil, že nedokáže cyklus oběhu Země kolem sebe brát jinak než vědecky. Sama jsem se nedokázala vcítit do lidských emocí a balancovala jsem na hraně mezi lidskou a robotickou půlkou. Otázka svobody mne neustále mátla. Utíkala jsem, protože jsem chtěla být svobodná nebo prostě se jenom dostat daleko od ostrých jehel, na mozek lezoucího pípání a neustálého nemocničního odéru.
Nedokázala jsem stroji odpovědět, protože jsem to sama nevěděla. Podívala jsem se na Chrise a doufala, že mne v tomto zastane. Byl mnohem více člověk, než já kdy budu. Život pro mne znamenal jen vlastní přežití. Mohla jsem být nelítostná, ale jen díky němu jsem se držela na uzdě. Nevěděla jsem však, jak dlouho to vydržím. |
| |
| You wacko Peter "Aspoň by sis po dlouhý době zase vrznul." zubil se Felix a v očích mu jiskřilo, i poté co mu jedna z dívek obsluhujících v čajovně "omylem" dupla na nohu. "Já bych vsázel na to, že ten maník s tím umí víc než dobře. Možná by ses nestihl ani zvednout k útěku a byl bys špíz." filozoval tvůj společník a znovu se napil čaje. "A vsadím se, že venku jich je víc, takže i kdyby se ti podařilo dostat ven, tak by tě tam přivítala sprška.", jeho žvanění vůbec nevyvolávalo vzpomínky na tvé noční trable. "Taky ti jí mohl narvat pod nos, to už bys asi šanci neměl vůbec." pokračoval v brebentění a přestal, jen když se obrněnec vracel z druhé půlky čajovny zpět. "Neviděl jsi nějaký pěkný holky v poslední době?" zeptal se po chvíli a objednal si další čaj. |
| |
| Melancholická dívka a filozofický stroj Lucy Lucy ho chtěla nechat jít. Ale než jsem stihl namítnout, kam by šel, vzhledem k tomu, že ho nejspíš jeho majitel bude hledat a obrátí kvůli němu město vzhůru nohama, stroj se přesunul k oknu, posadil se a začal filozofovat. Svoboda. "Na hromadu obvodů má zajímavé uvažování." pomyslím si a poslouchám, co říká, zatímco pohledem těkám mezi strojem a Lucy. Postupně mi začalo docházet, že ani jeden pořádně neví, co to je svoboda. "Svoboda koneckonců znamená, že dokážeme žit s důsledky svých rozhodnutí." odpovím citátem, který dodnes nikomu nepřipsali a zamířím ke stroji a sednu si vedle něj, aniž bych vlastně věděl proč. "Mohl by ses zeptat stovky filozofů a nikdo z nich by ti nedokázal přesně říct, co je to svoboda a jaká je její cena." řeknu a dívám se východ slunce. "Spousta lidí má za to, že svoboda znamená, že smíš rozhodovat o své existenci. Smíš se rozhodnout kam půjdeš a jak naložíš se životem." pokračuju a také se na chvíli podívám na lidi dole na ulici. "Svoboda ale počítá i s následky. Například, pokud bys někoho zabil, musíš očekávat, že se tě budou snažit potrestat." dodám a podívám se na stroj a přemýšlím, jestli má nějaké jméno, než jen své "tovární označení". "Ale princip svobody je podstatně složitější, než jen to. Lidé kolikrát nepoznají svobodu za celý život.", poté se odmlčím a počkám, aby to oba, jako stroj tak Lucy měli čas zpracovat. |
| |
| Nepříjemná témata Zpražím ho ne zrovna přívětivým pohledem. „Nebylo o co stát.“ Nesnáším ty jeho narážky. Ještěže se nedostal k tomu, aby mi zaplatil šlapku. Musel bych si s ní hodinu povídat. „Tak proč ses pokusil zdrhnout?“ Povytáhnu na něj obočí. „To se z tebe stal poslední dobou srab?“ Ušklíbnu se. „A pokud je jich venku víc, stejně bys neměl kam zdrhnout nebo ano?“ Napiju se chladnoucího čaje. „Měl bych klid. Pokud by se z té vzdálenosti zvládnul trefit.“ Sleduji, jak obrněnec odchází. „Stejně by mě zajímalo, jestli si ti idioti myslej, že jim někdo něco řekne. I kdyby nakrásně někdo něco viděl.“ Odfrknu si. „Kvůli poslední jsem skončil v lapáku a byla dutá jak tykev...“ Vzpomenu si na extrémistku, ale pak si povzdechnu. Je mi jasné, že to očekává. „A co ty?“ |
| |
| Divný a divnější Peter "Možná proto, že nechci být umazaný od krve? Rozhodně nestojím o to, abych musel já mít škraloup, zatímco ty dráždíš opanceřované gorily!" odsekl Felix a věnoval ti stejně podrážděný pohled. "Stejně jsem chtěl jenom uhnout z dosahu cákanců krve, kdyby náhodou střílel." dodal a napil se čerstvého čaje. "Spousta lidí nerada provokuje muže se zbraněmi, to jen ty musíš být extrém a kopat do hnízda sršní." poznamenal a zamračil se. "Několik, zrovna cestou sem jsem viděl libovou blondýnku, ty křivky. I když její obleček vypadal trošku podivně, ale dokonale obkresloval její perfektní tělíčko. Chtěl jsem jí pozvat na kafe, ale dala mi košem.", Felix si frustrovaně povzdychl. |
| |
| Miláček "Ty jsi tak obětavý! Prostě nejlepší přítel, co by se vrhl... ehm... mimo proud krve." Zašklebím se na něj. Fakt mě to zrovna moc netankuje. "A věříš, že tohle byl tak nějak docela roztomilý čmeláček proti těm, co jsem dneska potkal?" Přesně jak jsem čekal, okamžitě se vytasil s nějakou ženskou. Kupodivu, vlastně zcela nekupodivu nepřekvapilo, že dostal košem. "A ty se divíš, s tím tvým ksichtem?" Uchechtnu se. "Budeš muset shánět někde ve tvé lize... v podzemí." |
| |
| Dva paviáni Peter "Vzhledem ke vzdálenosti tebe od zbraně, bych stejně neměl šanci tě zachránit. Navíc, není důvod, aby rozšmelcoval nás oba." odvětil s úšklebkem. "Ale nepovídej, jsi naštval něčího manžela a poslal na tebe gorily?" zazubil se tvůj kumpán. "Kamaráde, na tu bys neměl ani ty s tím svým opičím xichtem." zasmál se Felix a napil se. "Ta vypadala, že by dala košem 99% chlapů." dodal a odložil hrnek s čajem. |
| |
| Jeden lepší než druhej "No doufám, že bys mi alespoň pořádně brečel na hrobě." Odfrknu si. Na téma naštvaného manžela jen mávnu rukou. "A čím by to prosímtě mělo být? Asi tak?" Když zhodnotí moje šance u bloncky je pokrčím ramenem. "Za á znám svoje možnosti, za bé, nikdy bych se o ni nesnažil a za cé, začínám si připadat nepříjemně střízlivě na to, abych dnešek zvládnul se zdravým rozumem." Nenápadně navrhnu přesun do jiného typu podniku. Sice jsem si poměrně hodně nedávno slíbil, že se chlastu už v životě nedotknu, ale všichni víme, jak takové sliby končívají. "Ostatně ty jsi byl vždycky hazardér." |
| |
| Šílený a Šílený Peter "A měl bych?" zazubil se jízlivě a bylo patrné, že tě jen pošťuchuje. "Já nevím, žes neshledal jeho manželku dostatečně atraktivní?", jeho úsměv se rozšířil a začal připomínat hyenu. "Ad A: Ty radši virtuální holky, co? Ad B: Kdybych tě neznal, řekl bych si, že baví být panic. Ad C: Chceš chlastat už dopoledne?", jeho pohled patřil do kategorie nevěřícných. "Věř mi, že radši budu hazardovat, že dostanu košem, než abych hazardoval, že dostanu spršku olova, nebo nažhavené plazmy.", opět se zazubil jako hyena. |
| |
| Srab a srab „Hmm... ne, svěcená zem by tě mohla zabít.“ Zachechtám se. Konečně jsem si uvědomil, proč vlastně se s ním ještě stýkám. „Ad ad A: Rozhodně. Ad ad B: no cement. A ad ad C: Tak tím sem si naprosto jistej.“ Dopiju čaj a rozvalím se o něco pohodlněji. „Jo, to celkem chápu. Já bych ale radši neriskoval ani jedno. A to jsem si myslel, že normálně dojdu domů a padnu do postele.“ Dodám zamyšleně a zjišťuju, že poslední chvíle byly tolik nabité akc, že se mi to začíná smazávat dohromady. |
| |
| Twin Morons Peter "Svěcená zem? Myslíš, že tebe by tam pohřbili? Rozhodně nejsi nejčistší duše, co znám." zasmál se a řádně se napil čaje. "No tak fajn, ale chlast a případné pokuty platíš ty!" ušklíbl se a mávnutím přivolal obsluhu. "Někdo by se řekl, že se holek bojíš." zazubil se a zaplatil svou půlku útraty. "A řekneš mi už konečně, co strašného se ti stalo, nebo budeš furt chodit kolem horké kaše a tvářit se jako "Nechci ti to říct, ale vlastně chci."? řekl a povytáhl levé obočí. |
| |
| Jdeme chlastat!! "No rozhodně bych to přežil spíš než ty, co se otočíš za každou sukní." Vyndal jsem peněženku a odpočítal prachy i s dýškem. "Pokuty možná, ale platit za tebe chlast, to bych musel vyhlásit osobní bankrot." Mile se usměju na kasírující dívčinu. "Tse, A ty zase, že nevíš, že z toho vznikají pohlavní nemoci a děti." Vím, že tohle už se dá většinou všechno poměrně dobře pořešit, ale pořád je to takové a asi jediné, co se dá vytknout. "Ale nic!" Rozhlédnu se, jestli se v okolí neschovává nějaký voják. "Jenom ty mikrovlnky mívají dost ošklivé řetězovky a kočky na motorkách ošklivé bouchačky." |
| |
| Booze time! Peter "Pardon, že se mi líbí ženy, pane mnich." zazubil se. "Tak to teda dík, rozhodně potěší, vědět že jsem až takovej notorik." zatvářil se pohoršeně, takřka až dotčeně. "Taky nemáš chrápat s prostitutkama. Co se dětí týče, snad existují pláštěnky ne?" odvětil a kasírující dívčina na vás oba pohoršeně hleděla. "Nic z toho, co jsi právě řekl nedává vůbec smysl." odvětil a zamířil ven. Ulička byla prázdná, po obrněncích ani stopy. |
| |
| Kurnik, zase ulička! "Proti gustu..." Naoko zívnu. "Ty seš hlavně notor. A výdrž máš až nechutnou." Udeřím ho pěstí do ramene. "Neznáš snad procento promořenosti promořenosti místní populace? Nehledě na to, jak si spousta dívek vydělává na studie." Mám chuť se jít zahrabat, když si všimnu pohledu dívčiny a pokusím se na ni omluvně zašklebit. "Čistě hypotechnická konverzace." Mrknu na ni, ale už se radši moc nezdržuju. "Hele... až nebudu mít strach, že mě tu někdo odpráskne, tak ti to možná i povim." Ostražitě se rozhlédnu po uličce a nervně si promnu jizvy. "Hoď prdelí." |
| |
| Mnišská debata Peter Felix si promnul rameno a ušklíbl se. "Ty jsi nějakej vzdělanej hele. Osobní zkušenost?" usmál se a přeměřil si tě pohledem. "Filozofie v praxi." usmál se Felix na dívku a snažil se tvářit inteligentně, vypadal při tom jako zfetovaný šimpanz. "Přiznej barvu, co sis vzal za matroš?" zeptal se a rozhodně nevypadal, že by ho tvá odpověď nějako uspokojila. "Říká ten, kdo se ulicemi táhne jako smrad." opět se zazubil jako hyena a nedělalo mu problém s tebou držet krok, dokonce tě i předejít. |
| |
| Houbičky rules! Tentokrát je pohled o něco ostřejší než by bylo asi záhodno, ale o některých věcech... prostě o některých věcech se nežertuje. "Nepamatuješ si snad, jak jsem poznal tebe?" Snažím se sám sebe převést na jiné myšlenky. "Kostkovaná minisukýnka, stužky ve vlasech a jak ses pěkně červenal... skoro bych ti to i věřil..." Když Felix přidal svůj supr inteligentní výraz divil jsem se, že dívka rovnou s křikem neutekla. "Netušíš co bych dal za to, aby to všechno byly jenom halušky..." Přidám do kroku, který poněkud duní. "Se ti řekne, když seš o několik tun lehčí a vyspanější..." |
| |
| Smažka a Šimpanz Peter "Hmmm, ne, měl bych?" zeptal se Felix a vrhl na tebe nechápavý výraz. "To je známka potence!" řekl na svou obhajobu a zatvářil se pohoršeně. "To by mě fakt zajímalo, cos zase komu provedl. Já s tebou asi budu muset rozvázat vztahy, ještě mě dostaneš do průseru." rýpl si do tebe s úšklebkem. "Tak vždycky si můžeš nechat ty věci vyndat, žjo." zazubil se a opět o něco přidal do kroku. |
| |
| Lemra a lemra "No to mi teda budeš muset vysvětlit, jak by tě něco takového mohlo potentočkovat..." Málem se zakuckám, jak přemáhám smích. "Ty vole, děláš jako bych byl nějakej extrémista a pořád se o něco snažil. Obávám se, že kolem mě se problémy tak nějak líhnou.. nebo probourávají zdmi." Podívám se paranoidně po okolí. Trochu zpomalím a začnu zaostávat. "No, obávám se, že jedině pokud by mě pořádně vyvařili, aby šlo maso snadno sloupávat." Zauvažuju, jak to vypadalo, když jsem se naposledy říznul při holení. |
| |
| Pat a Mat Peter "Najdi si přítelkyni a poznáš to sám." ušklíbl se Felix a zpomalil. "Co já vím, co provádíš, když nejsme někde na tahu? Jak můžu vědět, že nejsi terorista, co chce vidět svět v plamenech?" zazubil se. "Jednou to dali dovnitř, musí to jít i ven ne? Nebo si myslíš, že až jednou jako děda natáhneš bačkory, tak tě pohřbí i s tím?" povytáhl obočí a zakroutil hlavou. "Myslím, že tě opatrně vydlabou jako dýni a dají ti něco, co mohou postrádat. ty si udržíš lidskou podobu a oni budou mít zpátky svůj kov." tentokrát se tvářil vážně, což možná bylo daleko horší, než zfetovaný šimpanz. |
| |
| Radši to necháme Radši opustím tohle ne úplně příjemné téma a znovu přidám do kroku. "No to je fakt, to bych mohl, ale to bych řekl, že ti to pití proplatim a ty bys to pak zvládnul udělat za mě..." Zachechtám se. "No nevim, ale myslim, že tou dobou už by mi nevadilo to ovaření... ale hlavně ono to, pokud jsem pochopil správně... roste tak nějak samo." Ta jejich hatmatilka je náročná na pochopení. Taky nechápu, jak jinak by to dostali do celého mého těla. "Já nechci bejt robokop..." Otřesu se při té myšlence. |
| |
| Robo-Chicken Peter "Udělej si to sám." ušklíbl se Felix a poupravil si prsten na pravém prsteníku. "Samo? Jak může kov růst sám? Fakt by mě zajímalo, co jsi fetoval." dodal a přeměřil si tě kritickým pohledem. "Nebo jsi snad zmutoval a teď místo kostní dřeně produkuješ kovy?" zeptal se a vytáhl z kapsy kapesní nůž. "Lehni, podívám se sám." řekl a s výrazem šíleného vědátora nůž otevřel. |
| |
| Jdu se odstřelit, jako fakt "Víš, že ne to jsem moc pohodlnej. I kdyby mě stálo tě pořádně opít celé jmění, pořád by to pro mě bylo přijatelnější, takže za tebe nikdy platit nebudu, abys mě nemohl podezírat..." Zachechtám se. Při další otázce mě smích ale přejde. "Ale ne... Technický bláboly, moc sem tomu nerozumněl, tak mi to zjednodušili..." Terve při pobídce jsem si všimnul, co dělá a polknul jsem. Krok zpět. "Přestaň blbnout, idiote!" Žert, žert, žert! |
| |
| Live dissection Peter "Ženský za tebe balit nebudu." zabručel Felix a zamračil se. "Jestli hodláš zůstat až do dob své smrti sám, budiž.", bylo znát že vzdal snahu tě dohnat k lovu. "Měls jim říct, že jsi ve škole moc nedával pozor na hodinách anatomie." rýpl si do tebe. "Už dlouho jsem chtěl udělat pitvu na živo." prohlásil a udělal k tobě krok blíž, když viděl tvůj výraz, rozesmál se na celé kolo a schoval nůž. "Škoda, že nemám foťák!" opět se smál jako hyena. |
| |
| Idiotský fóry „Já mluvil spíš o tom ničení světa...“ Uchechtnu se na téma ženskejch a jsem rád, že to konečně nechá plavat. „Blbečku, myslim, že jim to z mého výrazu bylo poměrně jasné...“ Zatvářím se naoko uraženě. „Ale to nejdůležitější z anatomie jsem si zapamatovat zvládnul – já mám pindíka!!“ Starej fór na naši ubohou učitelku ještě na základce, ale po tak dlouhé době mě znovu pobavil. Ne na dlouho. „Vole!“ Ucouvnul jsem o další krok, ale pak se začal smát. Rychle jsem k němu přiskočil a dal mu herdu do ramene. „Takovýhle kreténský fóry... kam na ně chodíš?! A pak se divíš, že jen otevřeš hubu, každá ženská zdrhá!“ Snažim se žertova, ale je mi tak nějak moc lehko, že to byl jen fór. Fuj. „A ještě se pitomě směješ.“ Ušklíbnu se. |
| |
| Moron twins Peter "Víš co se říká, když ho nepoužíváš, přijdeš o něj." ušklíbl se a bylo vidět že svá slova míní celkem vážně. "A občas bych o tomto anatomickém objevu pochyboval." zazubil se a pokračoval v cestě. "Lepší dostat košem, než to aspoň nezkusit, pane neviditelný." promnul si rameno a bylo vidět že ho tahle hra přestává bavit. "Někteří z nás se umí radovat ze života, když jiní furt vypadají jako kdyby spolkly citron." zabručel a zmlkl. |
| |
| Pokračujeme Zamračím se. „Myslel jsem, že tohle jsou dávno překonané pověry, ale když tě tak poslouchám, tak ty musíš mít i chlupaté dlaně, ne?“ Jeho další proslov okomentuji už jen obhroublým gestem. Na co se s ním dohadovat. „Zatím mi neviditelnost vyhovuje, možná se to časem změní...“ Ačkoli s tou strašlivou spletí jizev, kterou mám po těle, těžko říct. „A někteří taky považují za velmi legrační, když vytáhnou nůž na někoho, komu v posledních 24 hodinách šlo v jednom kuse o krk, že…?“ Odfrknu si a znovu vykročím. „Tohle bude chtít něco ostřejšího...“ Oklepu se a znovu si promnu vystouplou jizvu na krku. Hnusnej zlozvyk. „A cos vůbec dělal posledních pár dnů ty? Nějak o tobě nebylo slyšet a to je vždycky divný…?“ |
| |
| Cena svobody ~Chris a stroj~
Promluvil. Celou dobu jsem jej poslouchala a snažila se v jeho slovech najít jakýsi smysl, který mi stále unikal. Mé svědomí mělo hranice jen tam, kam až jsem se cítila býti člověkem, což vlastně nebylo nic moc. Bez špetky slitování bych zabila toho, kdo mne ohrožuje na životě. Ne, nikdy jsem nezabíjela bezdůvodně. Ne bez nějakého náznaku. Pomyslím na rodinu nebožtíků, které jsem zlikvidovala jen proto, že se o mě dozvěděli pravdu. Žili na okraji a nikdo je neznal. Byla to jen další nalezená mrtvá těla. Po mne nebylo ani stopy. Nikdo o mě nevěděl. Nesměl.
A nyní tu sedím a snažím se přijít na jakýsi smysl života, který chybí jak mě, tak i tomu stroji. On vidí svět jako poskládanou učebnici fyziky a jiných věd. Sama k tomu nemám daleko, ale i tak cítím, že bych mohla být něčím víc.
Pohlédnu na Chrise, což znamená se více otočit a zastavit sykot bolesti. Ráno se zaceluje, ale to neznamená, že jsem úplně v pořádku. Uvnitř jsem musela být docela rozkuchaná a nebylo možné, že bych tohle mohla přežít, ale dýchala jsem. Jestli svými vlastními plícemi? Nemám zdání.
„Rozhodnutí a důsledky,“ vyvodím nakonec trochu krkolomně, ale nic lepšího mě nenapadlo. „Tomu myslím rozumím.“ A snad i stroj. |
| |
| FIGHT! Peter "Pistole taky zchátrá, když jí nepoužíváš." odsekl a pomalu to vypadalo, že tuhle poznámku si vzal osobně. "Se divím, že jsi se nepřestěhoval do stok a nežiješ jako světloplachý poustevník." rýpl si do tebe a tentokrát se ani neušklíbl. "Už zase tančíš kolem kotle plného kaše?" povytáhl obočí a zakroutil hlavou. Felix nepatřil mezi ty, kdo jsou schopní dlouho snášet "chození kolem horké kaše". A každé tvé naznačení událostí včerejších ho štvalo čím dál víc. "Řešil jsem pracovní a rodinné záležitosti." odpověděl stroze a vrazil ruce do kapes u bundy. "I když ty rodinné měly přednost." dodal a nakopl prázdnou plechovku. |
| |
| Laws of Cybernetics Lucy & Chris Stroj chvíli nic neříkal. "Potom zákony fungují jako deterrent." řekl po chvilce a sledoval slunce. "Odrazují lidi, aby nekonali činy, jež by je mohli připravit o svobodu. Dokud lidé dodržují určitá pravidla, jsou svobodní a smí konat, jak uznají za vhodné." vydedukoval stroj a jeho "dýchání" naznačovalo snad jedině to, že funguje. "Vztahují se lidské zákony i na jiné formy života?" zeptal se, aniž by uhnul pohledem. "Nebo se mám řídit zákony robotiky, jež mě svazují a omezují mou svobodu?", tentokrát už hledat odpovědi v lidských tvářích. |
| |
| Nope! „Ale prd, stačí ji pořádně čistit...“ Rejpnu si ještě trochu. „Ve stokách je moc mokro na rozplení uhlíku do dýmky.“ Zašklebím se na něj. Povzdechnu si, občas by potřeboval jednu mezi oči, aby se mu rozsvítilo. A občas i dvě. „Kolem ničeho netančím. Říkám, že se mě za poslední den pokusili minimálně třikrát zabít.“ Znovu se rozhlédnu a vytáhnu si límec kabátu výš, aby na mě pokud možno nebylo vůbec vidět. „Nějaké problémy?“ Zpytavě si ho prohlédnu. Je pravda, že i když je občas horší než osina v řiti, svým nanervyjdoucím způsobem mi hodně pomáhá. |
| |
| Gun-Fu Peter "Ano, musíš jí čistit, když jí používáš, když jí nepoužíváš, nemáš důvod jí čistit. Když jí nečistíš, i když se ti jen válí v šuplíku, tak zrezne." kontroval Felix. "Na pacifistu, který nedržel zbraň v ruce, moc chytračíš." tentokrát si rýpl Felix. "Když tam někteří dokážou rozdělat ohně v barelech. To je jen blbá výmluva." odvětil a vytáhl z kapsy zapalovač a začal si cvakat s jeho krytem. "Ale do detailu taky nezajdeš. Jak mám vědět, žes jen třikrát blbě nepřecházel a potřetí sis to nezačal brát osobně, když tě auto takřka sejmulo." konstatoval a z druhé kapsy vytáhl cigarety a zapálil si. "Zdravotní problémy bratra, nechce se mi o tom moc mluvit." řekl prostě a přestal si hrát se zapalovačem. |
| |
| Fu-k Povytáhnu obočí. Mám trochu pocit, že si Felix protiřečí, ale jak vzápětí dodá, zrovna palná přirovnání nejsou mojí parketou. „No dobře, dobře, možná.“ Pokrčím rameny a radši to nechám být. Stejně už je to jenom přečůrávání. „Oheň v barelu? V barelu? Na dýmku? No ty ses zbláznil! Umíš si to vůbec představit?“ Naoko zhrozeně od něj odskočím, ale pak se rozesměju. Ne na dlouho. „Detaily? Střelci na motorkách, nějaký šílený... maniak s motorovkou a sniper, kterého jsem ani nezahlídnul, ale jeho kulky létaly sakra blízko.“ Otřesu se. „A pak málem otrava alkoholem, ale to si teď s chutí zopakuju.“ Když promluví o zdravotních problémech, kývnu. „Kdybych mohl pomoct, řekni si.“ |
| |
| A co je mým právem? ~Chris + stroj~
Když jsem si konečně sedla tak, že se mi nohy dotýkaly podlahy a mohla jsem tak pohodlněji natáčet hlavu, dokonce jsem přestávala cítit i bolest, která obecně naznačovala, že je něco špatně, ale věřila jsem svým regeneračním schopnostem, musela jsem se sama zamyslet nad vším, co robot řekl. Ani jeden v místnosti nebyl plně člověkem. Já sama vypadala jako jeden z nich, ale necítila jsem se tak. Nakonec jsem došla k jednomu možnému závěru, který by nijak nediskriminoval jak lidi, augmentace či roboty.
„Myslím,“ podívala jsem se pro jistotu na Chrise, který by mne mohl zarazit dřív, než bych řekla hloupost, „že zákony se vztahuji na všechny tvory, které si uvědomují samy sebe a jsou natolik inteligentní, aby dokázaly rozeznat, co jde ruku v ruce se zákony a pravidly a co ne. Pokud to dokážeš, pak jsou to i tvé zákony,“ shlédnu na stroj a sama se bičuju vlastním názorem. Já to nedokázala. Ne ve chvílích, kdy nade mnou převzala kontrolu má kybernetická část a řídila se základními instinkty nebojící se smrti. Dokonalý lidský stroj. Skvělý k mísení mezi obyčejné lidi a přitom smrtící a neústupný. Možná časem, kdybych neutekla, by mne začali učit i základním lidským pocitům, myšlenkám a nebyla bych tolik zmatená a ztracená v chaotickém světě. |
| |
| Your Gun-Fu is through! Peter "Mluvil jsi o uhlíku. Tam jich bývá dost. A přestaň si furt stěžovat na blbosti a začaň uvažovat prakticky!" spražil tě pohledem tvůj kumpán a netvářil se, že by se bavil. "Střelci na motorce, možná. Maniak s motorovkou, nasraly jsi nějakýho dělníka nebo co? Sniper, co by sniper chtěl s tebou?" zrekapituloval a následujících pět minut se věnoval jen cigaretě. "Jestliže neznáš někoho, kdo dokáže zvrátit terminální stádium nemoci..." tentokrát větu raději nedořekl. |
| |
| K-9000 Lucy & Chris Stroj slova Lucy zpracoval rychleji, než předtím ta od Chrise. "Ale vy stále máte pochybnosti." řekl a podíval se na Lucy. "Dýchání, tep a intonace hlasu." dodal, vstal a přešel k dívce na sedačce. "Odmyslím-li vaše zranění, ve vašem chování pozoruji známky někoho, kdo si není jist sám sebou, vlastní identitou." pokračoval a díval se na tebe, přičemž si do úložiště ukládal různé parametry. "Co je příčinou vaší nejistoty?" zeptal se a mírně pootočil hlavu do strany. |
| |
| Tohle nemusí dopadnout dobře ~Chris + robot~
Neměla jsem z toho moc dobrý pocit, když se ke mně stroj přiblížil, ale platila jsem za to, co jsem řekla. Musela jsem být docela v háji, když dokázal ve mně číst jako v otevřené knize. Většinou jsem dokázala být ledově klidná, a i kdyby se uvnitř mě odehrával souboj, navenek bych vypadala klidně. Ani jsem si neuvědomila, že jsem si sáhla na místo, kde do mě zajela jeho čepel. Cítila jsem to jako lehkou pohmožděninu, ale ve skutečnosti to bylo mnohem vážnější.
Tikla jsem pohledem ke Chrisovi, aby mě zachránil z téhle patové situace, ale tušila jsem, že to nemá smysl. „Možná tak vypadám, ale jako člověk se necítím,“ podívám se na stroj. „Nepamatuji si na své dětství, vzpomínky nemám buď žádné, nebo jsou jenom zamlžené. Jediné, co si pamatuji, jsou pokusy, které na mě lidé s N.P.H. prováděli. Dá se říct, že jsem skoro jako ty, jen kdo z nás umí ovlivnit své činy? Co tě vedlo, že jsi na náš tak zbrkle zaútočil? Uvědomuješ si, že jsi nás mohl zabít? My ti ublížit nechtěli. Máš z toho…,“ nebyla jsem si jistá, zda použít slovo pocit, a tak jsem konec věty změnila, „bylo to dobře nebo špatně, dle toho, co jsme ti tady řekli? Já tohle někdy vypočítat neumím. Musím jen doufat, že má lidská stránka zvítězí nad mým naprogramováním.“ |
| |
| Stroj a Stroj Lucy & Chris "Rozumím." řekl stroj a sledoval tvé chování. "Primární vyhodnocení situace naznačovalo hrozbu. Zpětné vyhodnocení situace stále naznačuje hrozbu. Avšak nikoliv přímé ohrožení." odpověděl K-9000 a jeho pozornost patřila Lucy, jakožto spřízněné duši. "Nevnímám své rozhodnutí zaútočit jako správné, či špatné. Mým jediným cílem bylo zachování vlastní funkčnosti." odpověděl na další otázku a jeho ocas se vrtěl sem a tam jako had. "Lidé mají tu výhodu, že jim jejich nátura dovoluje se uzpůsobit, adaptovat. Zvolit si vlastní cestu. To zdáte na své naprogramování, je čistě na vás. Vaše volba." zafilozofoval a zadíval se na ránu. "Nevypadáte jako kyborg ani vzdáleně." dodal poté a přejel tě pohledem od hlavy k patě. |
| |
| Náhoda, náhoda, náhoda, nenáhoda Povytáhnu obočí. „To myslíš vážně? Ty mě vyháníš poustevničit pod zem a já mám myslet prakticky?“ Zakroutím nad ním hlavou. „Nenasral jsem nikoho, pokud vím, s nikým jiným než obvykle jsem ani nemluvil a co by po mě mohl chtít nějakej sniper, to nemám tucha. Říkám jenom jak to je a proč se hodlám jít ožrat ještě teď dopoledne. A proč mě už skutečně nemohl rozházet maník, co mi máchal flintou před ksichtem.“ Trochu si povzdechnu a zamnu si krk. Fakt by mě víc uklidnilo vědět něco bližšího, protože když se do jinak až nudného života přimíchá tolik zbraní, neříkejte mi, že jde jenom o náhodu. Jo, kdyby šlo o jednoho, tak dobře. Kdyby šlo o jednoho a toho snipera, tak to beru, ale ti hajzlové na motorkách po mě pátrali dost natvrdo na to, že jsem měl být náhodný cíl. A proč mě vlastně neodpráskli přímo v bytě jako ostatní? Radši o tom nepřemýšlet. „Bohužel...“ Uhnu očima. V medicíně celkově se moc nevyznám a vůbec netuším, jestli je třeba alespoň nějaká experimentální léčba. Natož abych měl konexe do ní někoho přicpat. To si můžu nechat tak leda zdát. |
| |
| Bar "Neonová kráska" Peter "Tak vzhledem k tvému postoji vůči světu, bylo by to pro tebe ideální." vpálil další přímý zásah do tvé lodi. "Neukradl jsi v práci něco, za co by z tebe chtěli udělat eunucha?" zeptal se znuděně a típl cigaretu o dlaň ruky, kde už pár jizev od tohoto "frajírkování" bylo. "To asi nikdo." dodal na tvé "Bohužel", bylo vidět že čím dál víc se jeho nálada propadá do propasti depresí. Po krátké "procházce", která trvala věčnost, jste dorazili do baru "Neonová kráska", jež dostal název podle toho, že ona "neonová kráska" byla ve skutečnosti podobizna jedné z pornohvězd. Uvnitř byl zcela tradičně neon, všechny možné barvy. Jeden z mála barů, který měl otevřeno už od dopoledne. Uprostřed baru byl taneční parket, obklopený kójemi se stoly, bylo zde i patro, ale to bylo vyhrazené spíš štamgastům, těm si byly ochotní připlatit a VIP. Image obsluhy byla také unikátní, všichni, s výjimkou ochranky, nosili oblečení, jež fosforeskovalo různými barvami v záři neonů. Ženy též měly fosforeskující oční stíny. V tuhle denní dobu nebylo těžké sehnat stůl, dokonce i servírka přišla za vámi, protože dostat se přes lokál nepředstavovalo stejnou snahu jako plavba ledoborce skrz zamrzlé moře. "Co si dáte, krasavci?" zeptala se a kromě obvyklého oblečku, měla ve vlasech gumičky jež fosforeskovali, takže její černé vlasy vypadaly vskutku zajímavě. |
| |
| Duhový bar Jen si odfrknu. Bohužel poustevníci většinou nežijou moc pohodlně. Natož, aby měli dost peněz. „Ne neukradl.“ Zašklebím se a ohrnu noc, když začpí připálená kůže. „Obávám se, že vyléčit smrt jim ještě nějakou dobu taky zabere.“ Nikdy nemám daleko k tomu, abych se nechal stáhnout do depresí. Frustrovaně se zašklebím, když si moje oči musejí zvykat na různobarevná světla, ale je fakt, že v tuhle dobu není moc z čeho vybírat. Když přišla servírka, poptal jsem se na pivo a objednal si nejsilnější, co zrovna měli. Pokud měli. Na tvrdej bude čas tak za tři kousky. „A nemusíte spěchat, krásko, budeme tu nějakou chvíli.“ Dám jasně najevo, že z nás určitě bude tržba. |
| |
| Nebezpečná Nota Peter "Když to říkáš." pokrčil Felix rameny. V okamžiku, kdy jsi zmínil "smrt" tak výraz na jeho tváři patřil někomu, kdo by urazil hlavu, kdyby měl tu možnost. Dokonce vypadal, že by znovu sáhl po noži, ale tvou záchranou byl nakonec bar. Felix nebyl žádná cácorka a automaticky šel po tvrdším pití. Přičemž celou dobu po něm servírka po očku pokukovala. "Hned to bude pánové." usmála se a zamířila k baru. "Občas mám pocit, že na mou pravidelnou dávku depresí mi stačí jedna osoba." hlesl Felix a upřeně pozoroval desku stolu. |
| |
| Pojďme tiše pít Kysele jsem se zašklebil servírce do zad, když odcházela. Vzhledem k tomu, že jsem byl opět naprosto přehlédnut, klidně jsem si sundal těžký kabát a rozepnul si pár knoflíků košile. Pod lehčí látkou se vystouplé jizvy zřetelně rýsovaly a tam, kde byla košile rozepnutá, byly i vidět. „Mě povídej.“ Zabubnuju prsty na stůl a najednou mi přijde, že jít do baru a ještě k tomu s Felixem, nebyl úplně nejlepší nápad. Měl jsem zapadnout domů a cestou koupit nějakou flašku. Promnul jsem si krk. Když se přiblížila servírka, tentokrát jsem se pečlivě vyhnul jejímu pohledu a s naznačením přípitku zabořil nos do piva. Na jeden zátah zmizela půlka půllitru. „Konečně.“ Zamumlám trochu spokojeněji. |
| |
| A začneme filozofovat ~Chris + stroj~
„To je sebe pud záchovy,“ reaguji na jeho zachování funkčnosti. „Jsi sice stroj, ale snažíš se přežít, i když strach ti asi moc neříká, že?“ vzpomenu si na ten děsivý moment, kdy jsem opravdu strach cítila. Jak mi jeho čepele zajížděly hlouběji do těla a já s tím nic nezmohla. Snažila jsem se přežít, ale on byl silnější a ve výhodnější pozici. Nikdy předtím jsem nic takového necítila. Jen ledový klid. Znamenalo to, že čím déle jsem byla mezi lidmi, opět jsem si osvojovala jisté zvyky, které mi byly vzaty?
Naklonila jsem hlavu na stranu, jak si mě prohlížel, až jsem se cítila nesvá a děkovala nanobotům, že se právě soustředili na ránu a neobléhali můj mozek, kdy bych se mohla zachovat dosti ostražitě. „Ne,“ zavrtím hlavou. „Ale i tak je Chris víc člověk, než já,“ pozvednu obočí a vyhledám Chrise. „Jak ty jsi vůbec přišel ke své augmentaci?“ |
| |
| Babez, bitchez, drinkz Peter Sotva zmizelo první kolo nápojů a servírka donesla další, tak se u vašeho stolu objevila čtveřice dívek. "Nazdar mládenci, nestojíte o společnost?" zeptala se dívčina, jejíž černé vlasy byly načesané a vyztužené do dlouhého mohawku spadajícího až pod lopatky. Než se stačil jeden z vás vzpamatovat, zaparkovaly u stolu a Felix poprvé za dlouhá léta nevypadal, že by měl náladu na dámskou společnost. "Pěkný jizvy, odkud je máš?", otázka byla cílená na tebe, tazatelka měla zelené vlasy přehozené doleva, pravý spánek měla vyholený. "Pozor na ní, jizvy jí rajcují." ušklíbla se dívka, jejíž vlasy zdobily mini copánky a též byla ozdobena piercingem ve spodním rtu. Asi jdeme nevhod dámy, nebo se pánové stydí." zazubila se poslední z dívek, bílé vlasy měla jako kolegyně do dlouhého mohawku, ale na rozdíl od kamarádky, měla spánky vyholené. "Asi jsme si přisedly k němému stolu." ušklíbla se černovláska. |
| |
| Reboot Lucy & K9000 Poslouchal jsem ty dva a během pár vteřin se mi podařilo padnout do mikrospánku, sice jsem vnímal jejich hlasy, ale nerozuměl jsem jim. Poté však padlo moje jméno a mozek mě probral z polospánku. Jak jsem já přišel k augmentacím? Povzdychl jsem si a ani jsem se nedíval jejich směrem. "Nehoda při práci, letoun společnosti spadl. Většina lidí na palubě zemřela, já byl sice naživu, ale prošpikovaný sklem, kovovými úlomky a podobnými drobnostmi." řekl jsem a vzpomínal na pohled kolem sebe, když jsem se po pádu probral. "Už jsem si říkal, že tam umřu jako zbytek, ale když už jsem byl smířený s osudem, vyprostili mě z trosek a udělali ze mě tohle." dodám a zvedl jsem ruku a sevřel dlaň v pěst. Do podrobností jsem zabíhat nechtěl, neměl jsem na to náladu, nemyslím, že je to důležité a také má důvěra vůči nim není absolutní, abych jim svěřil podrobnou verzi příběhu. |
| |
| Nikdy nevěř ničemu vlasatýmu, kozatýmu Překvapilo mě, když se místo dalšího piva objevili čtyři slečny. A překvapilo mě i to, že se Felix hned nepustil do nabalování. Ačkoli v momentální náladě obou dvou. A holkám jely klapačky, že sem neměl ani moc šanci reagovat. Trochu jsem se zamračil a zavrtal pohled do dívky, co se ptala na jizvy. Ohlédl jsem se, jako bych se ujišťoval, že nás nikdo neposlouchá a pak bez sebemenšího úsměvu potichu promluvil. „Ženský maj sakra ostrý nehty. Zvlášť když jim jde o život.“ Ani mě nehne objednávat jim snad pití a podle podmračeného pohledu by mohlo být naprosto jasné, že o společnost nestojím. A možná, že ani nežertuju s tím, co jsem říkal. |
| |
| Špatná volba slov Peter "To je roztomilé." usmála se zelenovlasá dívka a zamrkala. "Hezký pokus drahoušku, ale na mě tohle rádoby strašení nefunguje.", sladce se usmála a na vyholeném spánku ti ukázala jizvu. "Prskej si jak chceš, já poznám, kdy jen děláš ramena." zazubila se s vědomím, že proti jejímu "Social Enhancment" čipu máš pramalou šanci. "Navíc vypadáte, že byste potřebovali povzbudit." ozvala se bělovlasá a položila si hlavu Felixovi na rameno v okamžiku kdy se barem začala rozléhat melodie. Felix se jen podíval, ale nic nenamítal. "Když nad tím tak přemýšlím, i mě by zajímal původ těch jizev. Na ženské nehty opravdu nevypadají." řekla dívka s copánky a prsty ti přejela po bradě, sama měla dost dlouhé nehty. Než stačil kdokoliv pokračovat, tak se zjevila servírka a vyložila další kolo nápojů, včetně tvého piva. |
| |
| Technologie kazí celou zábavu Povzdechnu si. S těma moderníma technologiema ani není pořádně jak odehnat otravnou ženskou. „Moc bych na tu elektronku nespoléhal, být tebou.“ Poznamenám jen věcně. Povytáhnu obočí, když se jedna z nich začne válet po Felixovi a ten se nebrání. Zvlášť se mi nelíbí, kam to směřuje a prudce ucuknu, když mi další dívčina přejede nehtem po bradě. „Autonehoda.“ Zabručím do pěny půllitru, do které jsem schoval nos hned, jak přede mnou přistálo. Celou bytostí se snažím vyzařovat nezájem. |
| |
| Barová situace Peter "To si myslíš ty brouku." mrkla na tebe zelenovlasá a napila se svého koktejlu. "To musela být šlupka." konstatovala dívka s copánky a prohlížela si jizvy. "Je vždy tak odtaživý?" zeptala se černovláska a podívala se na Felixe. "Víceméně." odpověděl Felix a podíval se na tebe, jeho pohled jasně říkal, že pozornost dívek patří hlavně tobě. "Bručoun." ozvala se bělovláska opírající se o Felixovo rameno a otřela se o něj jako kočka. Felixův pohled ti jasně říkal, že lepší šanci mít nebudeš, tak bys jí měl využít. "A proč ty nám něco pěkného nepovíš?" zeptala se zelenovláska a přeměřila pohledem. "Nemám co. Jsem normální pracující člověk, s normálními problémy a bratrem umírajícím na rakovinu. Jsem děvkař a neumím si vybrat stálou partnerku pro život. Kompenzuju si tím to, že jsem naprostá nula, hovado a sráč, který by měl být v pozici svého bratra." vypálil Felix tak ostře, že dívky na něj zůstali nevěřícně zírat. Felix ti věnoval krátký pohled, do dna otočil svou whisky a objednal si další. |
| |
| Dvě radši mrtvolky Pokrčím rameny a pomyslím si cosi o dnešních dětech a jejich hračkách. „Jo, to byla.“ Potvrdím pochmurně. Pak se začnou bavit o mě beze mě a mě je to více méně jedno. V hlavě mi zní skřípění brzd a výraz je stále podmračenější. Pohled mám zabořený v pivu a jen uvažuju, že dneska jich padne skutečně hodně. Když Felix vyletí, jen zvednu oči. Ne, že bych mu to přál, ale přesně vím, jak se cejtí. Není den, abych si neřekl, že jsem v tom autě měl zůstat já. Opětoval jsem jeho pohled a jen ťuknul sklenicí o stůl. K tomuhle nebylo co dodat. Aniž bych k nim zvednul oči, promluvil jsem na dívky. „Obávám se, že tady vám kšeft nepokvete, ale jemu zkuste zavolat zejtra – bude si chtít zvednout nejen ego a náladu.“ Dorazím další pivo a očima hledám servírku. Byl jsem hrubý, dobře jsem to věděl, ale skutečně jsem neměl náladu cokoli řešit. Stačilo by úplně, jak se mě všichni poslední dobou snažili zabít, ale ptát se na jizvy není nikdy dobrý nápad. |
| |
| Katastrofální volba slov Peter Po tvé poznámce ti na tváři přistál jeden nápojů, podle všeho patřil černovlásce. "Buď ráda, že jsem nevytáhla taser, to většinou dělám, když mě někdo nazve kurvou." zasyčela a společně se zbytkem své partičky odešly. Felix se zmohl jen na to, že si promnul obličej a povzdychl si. "Už ti někdo řekl, že se občas chováš jako totální kretén?" zeptal se a pod stolem tě nakopl botou, jež k tvé smůle měla ocelovou špičku. "Sice sem taky nebyl na větvi z jejich chování, ale doufal jsem, že by aspoň mohli přivést na jiný myšlenky." dodal a kývl servírce, která donesla další kolo nápojů, utřela stůl a odnesla drinky děvčat. "Musíš tu svojí asocialitu dokazovat všem a pokaždé?" zeptal se znovu, tentokrát značně nabroušeně. "Jestli ti tak vadí lidský kontakt, seber se vypadni žít někam do lesa." štěkl značně nepřátelsky. |
| |
| Bar Jen jsem zavřel oči, aby mě alkohol neštípal, a kysele jsem se pousmál. "Ale to už jsi řekla ty, ne já." Poznamenám tiše a slíznu si kapky ze rtů. Když jsem si jistej, že jsou pryč, otřu si tvář do rukávu. Zvednu oči k Felixovi a tentokrát se ani nesnažím se usmívat. "Taky mě přivedli na jiný myšlenky." Poslouchám jeho obviňování a při jeho posledních slovech se prudce zvednu, až židle zarachotí na zemi. "Fajn! Tak si běž za nima, když chceš. Třeba i zaskóruješ." Navenek to vypadá, jakoby mnou cloumal vztek, ale je to trochu něco jiného. Rozhlédnu se po baru, jestli je ještě někde jinde volné místo. Takhle brzy by snad mohlo být. |
| |
| Žaludeční vředy hned z rána Peter "Po tom tvém výstupu by neměl šanci ani Clooney." štěkl Felix, dopil a zamířil k baru zaplatit svou útratu. I když se podařilo najít místo, klidu sis neužil. Do baru vrazila banda v maskách a se zbraněmi, zase. "Všichni na zem! Hned!" zavelel jeden z nich, zatímco další dva si dali práci s likvidací kamer. "Na zem!" štěkala jakási dívčina v masce připomínající draka a každého, kdo se odmítl dobrovolně podřídit, na zem prostě srazila jednou dobře mířenou ranou do temene hlavy. Celkově se skupina skládala z asi osmi mužů a pěti žen, ale do tváře jim nebylo přes masky vidět. "Bylo by prozaičtější mít je na jednom místě." zatrylkovala sladce jedna z žen a následovně vás všechny nahnali na jedno místo ve VIP sekci. "Hlídejte je, hlavně toho vagabunda s jizvami." nakázal jeden ze statnějších chlapů a ukázal na tebe. "Ty jsi prostě magnet na průsery, co?" zasyčel Felix a vysloužil si za to kopanec do žeber od jedné ze strážkyň. |
| |
| Drátem do oka Najednou mi ten přítel už nestál ani za pohled. "Když si chtěl balit ženský, měl si jít s někým jiným. Víš, že se mnou to nefunguje." Odvětím mu potichu a pak prostě odkráčím k jednomu rohovýmu stolu. Nezajímá mě, co hodlá dělat on, hlavně že já u toho nemusím být. Nestihnu si ani objednat další pití, ale může mě to snad dneska ještě překvapit? Rezignovaně jsem se svalil na zem až to tiše zadunělo, ale pochybuju, že by si toho někdo všimnul, a pak se i poslušně s ostatníma vydal do VIP sekce. Nějak toho na moje nervy bylo najednou asi moc, protože naprosto rezignovaly. "Říkal jsem to." Odpověděl jsem Felixovi, který se mezitím kroutil po kopanci. Bohužel moje nervy vyhodnotily možnost kopance do žeber jako nezajímavou, tak se ani nenamáhaly mi ztlumit hlas. Asi dobře, že jsem ležel na břiše, že jsem alespoň mluvil do země, ale stejně to muselo být slyšet víc než dobře. |
| |
| A podpatkem mezi žebra Peter "Ticho!" štěkla vaše "dozorkyně" a využila toho, že jsi na zemi a dupla ti na záda, bohužel se trefila podpatkem mezi žebra. I když tě nikterak nezranila, zabolelo to jako čert. Poté se vzdálila opodál k dalším dvěma svým kumpánům a začala s nimi něco řešit. "Nějakej nápad kapitáne chytráku?" zasyčela černovláska tvým směrem. "Nebylo by lepší to přečkat, než se to přežene?" zeptala se barmanka a prohlížela si zbraně útočníků. "Pravděpodobnost, že odsud odejdeme po svých je v současné chvíli dost nízká." konstatoval vyhazovač, jež měl štěstí, že ho nezastřelili stejně jako ostatní. "Děkuju, Kapitáne Morálko." odvětila zkroušeně barmanka. "Řekla jsem ticho!" zařvala vaše dozorkyně a demonstrativně střelila do stropu. |
| |
| Jauvajs Když jsem ucítil podpatek, jen tak maně mi proběhlo hlavou, že v některých profesích by se ženský moc vyskytovat neměli. Naštěstí vzhledem k mé konstituci neprojel ani moc hluboko, takže jsem jen poslušně zaúpěl a udělal si trochu pohodlí. Na černovlásku jsem jen pokrčil rameny, barmanka podle mě mluvila docela rozumě - přeci jen, kdyby nás chtěli postřílet, už to mohli udělat - a já měl tak akorát chuť to zabalit a dát si dvacet. Ani jsem se nenamáhal si vymetat omítku z vlasů - včera jsem měl na sobě sajrajtu o dost víc. Jen tak okrajově jsem se pokoušel určit, co tu vlastně chtějí, protože kasu by vybrali už dávno a zmizeli. Navíc v takovimhle podniku, tady se snad všechno odehrává až večer po nebo těsně před zavíračkou, ne? Teď tu nemůžou bejt ani prachy, ani moc lidí, tak o co jde? Otočil jsem si hlavu na druhou stranu a zavřel oči. Kašlu na to, pokud mě budou chtít zastřelit, mají šanci. Pokud ne, všem může bejt jedno, co dělám, pokud poslušně ležím. Úplně jsem uvolnil tělo a vypnul většinu funkcí mozku. Konečně došel adrenalin a já měl najednou pocit, že ani nezvednu ruku. Zívnul jsem. |
| |
| Další příjemnosti Peter Než jsi stihl usnout, přišli dva ranaři a zvedli tě ze země a táhli tě s sebou dolů na parket. Čirou náhodou, nebo zcela úmyslně tě nechali spadnout ze schodů a posléze tě dole jen zvedli a táhli tě s sebou. Uprostřed parketu stály dvě židle. Na jednu z nich tě posadili a svázali. Oba ranaři poté ustoupili a nechali prostor někomu dalšímu, kdo se ukázal být žena v kožených kalhotech, vysokých botách a v kožené bundě. Její maskou byl černý panter. Hnědé vlasy s černými pramínky měla stažené do culíku. "Máš představu, proč jsi tu zrovna ty?" zeptala se a posadila se na židli proti tobě, v ruce třímala pistoli. Její hlas sice zněl něžně, ale kdesi v něm bylo znát krutost jeho majitelky. |
| |
| Chris a robot
Neuměla jsem si představit, jak tu nehodu mohl Chris přežít. Ne jako člověk. Měl nehorázné štěstí nebo tu bylo něco, co jej drželo při životě? Hlavní, co mi cpali do hlavy, bylo, že pokud chci zničit člověka, není o to mu zasadit ránu do břicha, ale zabít to, pro co by umřel i on. Ne, že bych tomu moc rozuměla. Zbavili mne emocí, a tak chápání této záležitosti mě tehdy minula. Nyní jsem možná porozuměla.
„Měl jsi štěstí,“ pokusím se o úsměv, který je u mne spíše výjimkou než tradicí. „No, ale co teď?“ zeptám se. „Já jsem teď k ničemu. Pomalu se ani nepostavím a pokud odhaduji správně, tak do rána se sebou nic nenadělám.“ Ne, že by se ráno rapidně neblížilo. |
| |
| New purpose Lucy & Chris "Měli bychom si najít úkryt." prohlásil K-9000 a podíval se na Chrise. "Je nepravděpodobné, že byste ve svém stavu dokázala čelit útoku. Mohu se porozhlédnout po úkrytu, při pohybu po střechách je nepravděpodobné, že by si mně někdo všiml." pokračoval a přešel k oknu. "Vrátím se co nejdřív, poté se rozhodneme o novém směru existence." dodal a ohlédl se na Lucy. "Každá akce vzbuzuje patřičnou reakci." konstatoval spíše pro sebe a skočil z okna na nejbližší střechu, z níž vyrazil takovou rychlostí, že se po chvíli ztratil v labyrintu bludišť. Pár minut poté se na dveře ozvalo zaklepání a hlas: "Správa domu, jste doma?" |
| |
| Jen shoda náhod Neměl jsem čas ani nabrat síly na další kolo zoufalství a sebelitování. Tak nějak jsem se snažil si trochu chránit hlavu, ale i tak jsem dole trochu syčel, jak mě všechno bolelo. Ani na okamžik jsem jim neusnadňoval práci a na židli jsem zůstal spíš viset než sedět. Jen tak pro formu jsem se zaposlouchal do zvuků, které při mém zavěšení se vydávala židle a pouta. Možná by se mi je podařilo jen vlastní vahou urvat. Jen rychle zvednu oči, když někdo promluví, ale pak je zase skloním. Zakroutím hlavou. Pak se kysele uchechtnu. „Vlastně ano, nejde o mě.“ Jasně, takže tohle všechno jsou jen náhody, hlavně že nejde o mě. |
| |
| Ya think so m8? Peter Tvá odpověď upřímně rozesmála ženu sedící naproti tobě. "To je tak rozkošně naivní." zasmála se a její tým se taktéž zasmál. Ona poté vstala a obešla tvou židli a opřela se o tvá ramena. Měl jsi adekvátní výhled na zbraň, na níž nebyl vyrytý žádný nápis, dokonce ani sériové číslo. Žena se poté sehnula tak, aby měla tvář vedle tvého pravého ucha. "A co když ti řeknu, že všechno, co se právě teď děje, se tě týká. Ba dokonce jsi důvod, proč jsme tady." zašeptala a mohl jsi cítit jemný parfém, jež měla na sobě. "Co mi na to řekneš teď? zeptala se a levou rukou tě poplácala po rameni a narovnala se. |
| |
| No chance Docela mě překvapí, že se začnou všichni smát. Trhnu sebou, když ucítím její dech na svém uchu. Pak promluví a já ztuhnu. "Proč?" Pokusím se zašilhat, abych viděl na ženu, ale moc mi to nejde. "Možná pracuju v laborce, ale nemám ani oprávnění do hlubších pater. Nejsem ani bohatý, ani vlivný, ani důležitý..." Pokrčím jedním ramenem. |
| |
| In Hell Peter "O laboratoř se nestarej, do té máme přístup už dávno." smála se žena a volnou rukou ti přejela po ramenou, zatímco se vracela zpět k židli, kde se opět posadila a přehodila nohu přes nohu. "A právě odtamtud víme i té zvláštnosti v tvém těle. A našeho vůdce to nanejvýš zajímá." odpověděla a zavrtěla špičkou boty. "Možná tě napadlo, proč jsi jediný, kdo má takové vylepšení, jako ty." pokračovala, zatímco ona mluvila její kolegyně kolem tebe kroužila s něčím, co vypadalo jako skener. "Pravdou je, to co s tebou provedli, není zcela..." začala a odmlčela se, aby našla to správné slovo. "...řekněme že WHO se něco takového nelíbí" dodala a pozorovala svou kolegyni. "Ale jelikož to, co s tebou tvůj zaměstnavatel provedl je vyšlo finančně draho, rozhodli se udělat si zálohu a schovat ji na místě, kde by jí nikdo nečekal.", jen co to dořekla, skener začal zběsile pípat na tvém hrudníku. |
| |
| Wut?? Nemůžu říct, že by mě její prohlášení nepřekvapilo. Nicméně hned nastane jiný problém. Ti magoři si mě s někým spletli. "Ehm. Nejsem si jistý, že pár kovových výstuží je něco zvláštního." Zamumlám docela opatrně. "Spousta lidí má sešroubované kosti po nehodách." Dodám pro jistotu. Najednou nějak vůbec netuším o co těm magorům může jít. "Zálohu? Jakou zálohu?" Optám se, ale když to cosi začne pípat, přestane se mi to líbit úplně a celou vahou i silou prudce trhnu proti poutům s tím, že je chci buď roztrhnout, nebo polámat židli, na které sedím. |
| |
| Gut?? Peter "Nechápeš, co máš v těle, že?" žena se usmála a zakroutila hlavou. "Ale ty nemáš sešroubované kosti, tvé kosti srostly dohromady s velice zajímavou slitinou." pokračovala tajemně a naklonila hlavu na stranu. "Více informací se nachází na to mikročipu, co máš v hrudi." dodala a s klidem sledovala tvé počínání. Židle pod tebou sice praskla a rozlomila se, ale víc se ti nepovedlo, protože bližší ze strážců byl ve vteřině u tebe, přimáčkl tě botou k zemi a do obličeje ti namířil brokovnici, jež měla tři hlavně. "Netušila jsem, že se budu tak bavit." zasmála se žena v kůži a zatleskala. "Jak jsem říkala, náš vůdce má zájem o ten kov, ale vzhledem k tomu, že je v tvém těle, musíme přijít na to, jak situaci vyřešit." dodala a přejela prsty po masce. |
| |
| Nope!! Zběsile zakroutím hlavou. "To si mě s někým musíte plést! Já přeci nemám žádný mikročip. Nejsem žádný agent!!" Židle sice praskla, ale že by to zrovna vylepšilo moje možnosti, to se říct skutečně nedá. Docela zblízka jsem se koukal do ústí brokovnice. "Tak si ho vemte! Půjdu s vámi do jakékoli nemocnice, aby ho vyndali." Zamumlám do zbraně. Nový nával adrenalinu polevil. Asi jsem prostě už vyčerpal svůj roční příděl. |
| |
| Suffer not to live Peter Žena se rozesmála znovu, tentokrát sadisticky. "Takhle snadné to nebude, obávám se." řekla a vstala. "Nejsi agent, jen vyděšená malá myš." odvětila a postavila se nad tebe. "Problém je ten, že jen ten čip stačit nebude. A díky tomu, kolik jizev máš. Obávám se, že to asi nepřežiješ." dodala a její hlas prozrazoval, že se v tvém strachu vyžívá. "Je zapotřebí extrahovat celou kost, abychom se dostali k tomu čipu, to žádný doktor neudělá." řekla a podrbala se pistolí. "Takže nastává otázka, co teď?" zeptala se a prsty si přejela po bradě. |
| |
| Ehm, no to snad ne, že ne? Zírám na ni čím dál většíma očima. "Co je to za nesmysl? Ty jizvy mám po autonehodě!" Polknu. "Navíc, proč by se měla vyndavat celá kost, když to určitě neudělali, když to tam dávali?!" Horečnatě uvažuju, co teď a dokonce zašilhám i ke zbytku skupinky. Nakonec dojdu k jedinému možnému východisku a nervózně se uchechtnu. "Tohle, tohle je nějaký žert, že ano? Když mi řeknete, kdo to narafičil, pogratuluju mu. Fakt psina, normálně jsem vám to všechno věřil. Mikročip a divná slitina, jasně, super. Geniálně vymyšleno." Po čele mi steče kapka potu. |
| |
| Really? Is that best you can do? Peter "A jak jinak by se ti ten kov dostal do těla, hm? Nalily ho tam ještě za horka?", její hlas byl jízlivý. "Neříkej mi, že nevíš, že tvůj zaměstnavatel má soukromou nemocnici.", tentokrát se bavila tvým strachem. Tvé snahy vykroutit se jen přiživují její sadistickou radost. "Myslíš, že kdyby to byl žertík, šlo by udělat tohle?" zeptala se, pistoli ti namířila na stehno a vystřelila. Kulka se zakousla do masa, ale díky tomu, že trefila kov, se odrazila a zůstala uvnitř. Ve VIP sekci se ozval ženský křik. "Stále si myslíš, že je to žertík?" zeptala se žena sladce a sfoukla kouř z hlavně pistole. |
| |
| can better Soukromou nemocnici? "Na co by mu byla? Všechna vylepšení jsou dnes legální a klient se prostě pošle na kliniku, kam se dodají požadované součástky. Pak už je jedno, kdo operuje." Shrnu rychle celý proces augmentace, jako by to snad nevěděl každý. Pak ale, dřív než stihnu říct cokoli na svoji obranu, vystřelí. Nehledě na brokovnici se schoulím a zařvu. Na chvíli ztratím vědomí. Nabydu vědomí. Znovu zařvu. Rukama si pevně svírám stehno, až mi bělejí prsty. Ani mi moc nedochází, že rána nekrvácí tolik, co okamžitě po průstřelu, respektive, že krvácení postupně ustává. No možná i kdybych si toho všimnul, nepřišlo by mi to divný. Co já vím, jak dlouho krvácí průstřel? |
| |
| Oblivious one, ain't he? Peter Tvá slova nerozesmála pouze střelkyni, ale i zbytek týmu. "K čemu by asi tak nadnárodní korporace potřebovala vlastní nemocnici?" odvětil jízlivě maník s brokovnicí, jež ti zírala do obličeje. "Řekni mi, jsi takový idiot opravdu, nebo to jen hraješ?" zeptal se a vmáčkl ti hlaveň zbraně do tváře. "Jsou věci, které se na světlo světa dostat nesmí a ty jednu takovou nosíš v těle. Proto se taková soukromá nemocnice hodí, obzvlášť, pokud k tomu přihodíš nějaký ten úplatek." dodal a jeden nabyl brokovnici. "Ještě nějaké pitomé poznámky?", naklonil hlavu na stranu a přitlačil na zbraň. |
| |
| Ale no tak, to nejsem já "Co já vím? Jsem jen pomocník v laboratoři!" Procedím mezi zuby a mám chuť znovu omdlít. Bez toho půlku doby nevnímám, co říkají, jak se ráchám v bolesti z prostřelené nohy. Zuřivě zakroutím hlavou. "S někým jste si mě museli splést. Já skutečně žádnou tajnou technologii nemám. Ten čip je pravděpodobně jen nějakej zbytek z nemocnice, kde jsem fakt dlouho ležel." Přemýšlím, jak někdo může bejt tak blbej, aby to neviděl. "Nejsem nikdo důležitej. Proč by na obyčejného pomocníka v laboratoři plýtvali tajným materiálem? Je to nesmysl!" Podívám se ke dveřím. "Nehledě na to, že kdyby už do mě takový prachy investovali, jistě by mě nenechali chodit jen tak bez dozoru a vy byste teď už byli všichni v pekle. Ale vzhledem k tomu, že nejste, se rozhodně pletete." |
| |
| Time's up! Peter "On je fakt idiot." odvětil další člen skupiny. "Kane nám odpustí, když se vrátíme jen s mrtvolou, ne?" zeptal se kdosi další. "Možná to pochopí z úst někoho, kdo mluví jeho řečí. Přiveďte ho." řekla velitelka a za pár minut přivedli Felixe a srazili ho na kolena hned vedle tebe. "Teď vysvětlíš, svému kamarádovi, o co se jedná." nakázala mu velící a potom se podívala na tebe, "A ty dávej pozor, jinak tady tvůj kamarád bude platit za tebe." dodala a namířila pistoli Felixovi na hlavu. Felix se jen chladně podíval na zbraň a potom na tebe. "Patrně se věc má tak, že ty jsi pokusný králíček svého zaměstnavatele, jsi první, kdo dostal tu kovovou výztuhu. Ale jelikož to patrně není legální, tak museli veškeré údaje schovat a tak je nenapadlo nic lepšího, než mikročip se všemi údaji schovali do tvé hrudní výztuže. Proto skener těch pošuků začal šílet. Nevím jestli ti to mám říct ještě jinak, ale máš v hrudi kompromitující informace, jež by dokázali zavařit tvému zaměstnavateli. Schovali to do tebe bez tvého vědomí. Už chápeš?", Felix se tvářil jako socha. |
| |
| Ne, ne, ne, ne a ne Přivedou Felixe, ale naprosto zbytečně. Já vím, o co se jim jedná, jenže oni nechtějí vidět, že je to prostě nesmysl. "Já chápu, co si ti idioti myslej, ale je to nesmysl!" Zamračím se na Felixe. Nejsem blbej. Zjevně na rozdíl od ostatních. "Já to bejt nemůžu! Nenecháte si kompromitující informace pobíhat po městě jen tak. A rozhodně ne potom, co se je pokusil někdo v minulém dni minimálně třikrát zabít. To by museli být padlí na hlavu!" |
| |
| Fatal Mistake Peter "Špatná odpověď." hlesla vůdkyně a zmáčkla spoušť. Zbraň štěkla a krátce na to se Felix zhroutil vedle tebe na zem, s dírou v hlavě. Jeho krev stříkla i na tebe. "To je právě ten důvod. Nikdo by neočekával, že je schovají v takovém ubožákovi, jako jsi ty. A právě v tom je genialita jejich myšlení. Všichni by očekávali, že to schovají na zabezpečený server nebo do trezoru. Ale ne, oni si vybrali podrž tašku z laboratoře. Proč? Protože nikdo by neočekával, že že právě takový nanicovatý pitomec jako ty, bude živoucí skrýší pro jeden z jejich citlivých projektů." řekla následně a otřela si část krve, co na stříkla. "Náš včerejší pokus nevyšel, ale to jsi měl jen z pekla štěstí, teď už nám neutečeš." dodala a botou otočila Felixe na záda. "Škoda, Kane mu nabízel lék pro jeho bratra, ale on odmítl." řekla a naklonila hlavu na stranu. "Jaké to je? Mít krev přítele na rukou? Přítele, co obětoval bratra, jen abys ho ty pak zabil?" zeptala se a podívala se na tebe. |
| |
| Again? Jako ve zpomaleném filmu sleduju, jak tělo mého přítele dopadá na zem. Čas se lepí jako med a sotva rozumím slovům, jak dlouze znějí. Otočím oči k psychopatce. Pomalu se vyškrábu na kolena a dosunu se k Felixovi. Nedotýkám se ho. Všechno stále vázne. Znovu se na ni podívám. Pak skočím. Nesnažím se ji chytit, ani zasáhnout třeba pěstí. Snažím se ji zasáhnout celý tělem a využít své váhy, abych jí co nejvíc ublížil, ideálně tak, aby spadla pode mě. V tu chvíli už je mi naprosto jedno, jestli někdo začne střílet po mě. |
| |
| Yup...and Nope! Peter Díky faktoru kulky uvízlé v tvé noze a že tvůj cíl očekával nějakou hloupost jako tohle jsi se neúspěšně zhroutil na zem těsně před ní. "Roztomilá snaha." zaskřehotala další žena ze skupiny. "Naložte ho, jestli se bude vzpouzet, máte povolení ho uklidnit všemi možnými prostředky. Jen ho nechte naživu. Zatím" poručila velitelka a dva hromotluci tě ze země zvedli jako by nic. "Zkus ještě nějakou hloupost a udělám ti z mozku pečeni, je to jasné?" zeptala se jiná ženština, která doteď mlčela a pod bradu ti přiložila hlaveň své zbraně. Rudé, vlasy, dostatečně dlouhé, aby jí spadaly do obličeje, který měla zakrytý rudým šátkem. Zelené oči plné hněvu. Před barem tě hodily do auta a kolem tebe si sedla většina skupiny, přímo proti tobě seděla rudovláska, která tě propalovala pohledem. "Jedeme." nakázala velitelka a vozidlo se dalo do pohybu. |
| |
| Oki, Nope!! Tak fajn, akorát jsem si rozbil hubu a prokousnul ret. Čekal jsem, že alespoň s mojí váhou, budou mít trochu problémy. Neměli. Pod bradou jsem ucítil hlaveň další zbraně. Zvednul jsem oči. Zhluboka jsem se nadechnul. Pořádně jsem jí poprskal obličej směsí slin a vlastní krve. (S prostřelenou hlavou) Jsem se nechal odnést bez dalšího odporu. |
| |
| Payback Peter Celou dobu vozidlo pohybovalo městem bez problémů, dokonce ani projíždějící policejní auta řidiče moc nevzrušovala. O pár minut dojelo na staré vlakové nádraží a zamířilo do tunelu. V okamžiku kdy najelo na první nerovnost, ti rudovláska vrátila plivnutí do obličeje rychlým kopancem do slabin. "Iris!" ozvala se velitelka a rudovláska jen odmítavě pohodila rameny. "Říkal si o to." dodala po chvíli a sevřela pistoli. "Pokud vím, tak ve vejcích nemá kosti." ozval se maník u zadních dveří vozu a v rukách třímal železnou kouli s otvory a neustále mačkal tlačítko, které vystřelovalo a schovávalo ostny. "Navíc jsi říkala, že ho nemáme zabít, ale pacifikovat v rámci mezí." zasyčela rudovláska a protočila pistoli na ukazováku pravé ruky. "Montauk v dohledu." oznámil řidič a pohledy všech přítomných se stočili dopředu. Vozidlo vjíždělo do něčeho, co dřív mohlo být depo metra. Nyní to byla velká, prázdná hala. Uprostřed stálo daleko zrůdnější vozítko, veliké jako bullet train a nejspíš i rychlejší. Kolem něj bylo rozestoupeno několik skupinek lidí, všichni ozbrojení a maskovaní. "No není to kráska?" zeptal se maník s ostnatou hračkou a upřeně zíral na "vlak". |
| |
| Au, au, au Potichu jsem zakňučel, když jsem ucítil botu. Další rozhovor mi poněkud zanikl v rachotu krve ve vlastních uších. Celou cestu jsem neměl na práci nic jiného než ležet, úpět a v duchu se litovat. Občas se objevila myšlenka o tom, že všude kolem mě jsou samí imbecilové. "Ale jo, pěknej červík." Zabručím silně nenaloženě, ale skutečně nevím, co jiného bych mohl spoutaný dělat zvlášť vzhledem k tomu, kolik je tu lidí se zbraněmi. Znovu jsem se začal pokoušet roztrhnout pouta. |
| |
| New toys Peter "Jsem rád, že se ti líbí, protože právě tam se podíváš." odvětil maník s ostnatou hračkou. Poté tě co vozidlo zastavilo kousek od "vlaku" tě vytáhli ven a pohledy všech přítomných se stočily k tobě. Tvé snahy roztrhnout pouta si všiml každý, kdo ti viděl na záda. Tentokrát se ti nikdo nesnažil bránit. Dokonce tě nechali i v rámci tvých možností utéct. Ale tvůj útěk neměl dlouhého trvání, protože jsi doslova narazil na postavu, která se ani nezachvěla po srážce s tebou. "Jdeš někam?" zeptal se mužský hlas, zkreslený interkomem helmy. Obrněnec ti na ruce nasadil pouta ve tvaru osmičky. Jen co zámky zacvakly, pouta ti demonstrativně dala elektrickou ránu. "Zkus to znovu a dostaneš větší." řekl a otočil tě zpátky k vlaku. Všichni ustupovali před obrněnou figurou, jež tě tlačila před sebou a klopili pohledy k zemi. "Vedli jste si dobře, veliteli. Jeho Eminence bude mít radost." oznámil obrněnec skupině, jež tě přivezla. "Bylo nám potěšení a ctí." odvětila žena v koženém oblečení a sklopila pohled k zemi. "Dohlédnu na to, aby jste byli náležitě odměněni." řekl obrněnec. "Laskavá slova od Černé Ruky." vmísila se do hovoru rudovlasá. "Jdeme." řekl obrněnec a postrčil tě blíže k vlaku. |
| |
| Toys? Kde?? Jo! Ne! KURVA! Tak to bylo asi tak všechno, co mi proběhlo hlavou než jsem po nárazu na překvapivě pevnou překážku dostal elektrickou ránu. V rámci možností jsem si promnul prsty abych do nich dostal cit a už jsem byl hnán zpět jako dobytek. Když jsem o tom tak chvíli mohl přemýšlet, trochu jsem se divil, že jsem nechytnul nějakou kulku do zad, ale to by asi nebyla ta správná legrace. Když si začali vyměňovat zdvořilosti, už nebylo než vytočit oči vzhůru. "Bože, takov geniální přezdívky. Černá ruka. To seš snad Brumbál nebo co? A támhle to bude Zelená hlava a támhle mužatka Upadlej pták." Nemluvil jsem zvlášť nahlas, spíš jsem si bručel pod vousy. Sice takhle krásně zjistím, jestli tvor v obleku slyší líp než člověk, ale helma bude mít jistě i dost spolehlivé chrániče proti přetížení. |
| |
| Black Hand Peter "Tuhle neznalostí hnanou poznámku ti odpustím...protentokrát, příště tě budou sbírat z podlahy." odvětil obrněnec a dokopal tě ke vlaku. Na nástupní rampě stál muž a po za ním stáli dva podobně obrnění vojáci jako ten, co tě vedl. Jeden z nich třímal plamenomet. "Potíže?" zeptal se muž a sjel tě pohledem někoho, kdo neváhá zabít při nejmenším podnětu. "Žádné, veliteli Slaviku." odvětil obrněnec a dloubl tě hlavní do zad. "Výborně, jdeme." zavelel a plamenomet po jeho pravici blafl, jak se probudil k životu. Interiér vlaku byl stylizovaný do černo-červené, po oknech ani vidu. Světla byla převážně červená, jiné osvětlení nabízely pouze obrazovky, na který většinou probíhala nějaká data. "Řekli vám, proč jste tady?" zeptal se Slavik a ani se na tebe neohlédl. Jeden mu nemusel vidět do tváře, aby věděl, že se usmívá. |
| |
| Vláček Odfrknul jsem si. Frustrace se u mě střídala se znovu pomalu sílícím strachem, když mě předvedli před nějakého toho svojeho velitele. Zjevně navíc úchylného, vzhledem k výzdobě vlaku, ale momentálně se mi nějak nechtělo riskovat svoje štěstí a tak jsem se celkem poslušně nechal dostrkat dovnitř. Pak se velitel obrátil přímo na mě. Tedy alespoň slovně. "Protože jste asi všichni úplní magoři..." Prohlásil jsem poněkud unaveně. "Z toho, co jsem pochopil, si myslíte, že disponuju nějakou super technikou, ale nějak mi nejde vysvětlit, že o tom bych musel něco vědět... nehledě na to, že bych musel ležet někde přikurtovaný v laboratoři... takže jste všichni úplně mimo a já bych rád šel..." Už jsem pochopitelně nahlas nedodával, že na policii nahlásit vraždu a všechno, co jsem dneska viděl a zažil. |
| |
| Destination: Hell Peter "Technologií ne, ale čip, který do vás chytře schovali, obsahuje informace, které se nám hodí." odvětil Slavik a ani trochu nezpomalil. Poznámka o tom, že bys rád šel ho donutila se tiše zasmát. "A kam byste šel? Na policii? Nikdo by vám nevěřil." pokračoval a slabě zakroutil hlavou. "Kdepak, jediné místo, kam se vydáte, je Sarajevo." dodal a poprvé se k tobě otočil. Levou polovinu tváře mu "zdobila" hlubší jizva, patrně staršího data. "Je tu někdo, kdo by si přál s vámi mluvit.", na tváři se mu objevil sadisticky jízlivý úsměv. "A abyste nám věřil, že v sobě něco skutečně máte, zařídím vám operaci v lokální anestezii." zazubil se a trochu se podobal vlkovi. |
| |
| Spíše blázinec Se zaúpěním si chytnu hlavu do dlaní. Znovu a znovu a znovu. "Ste všichni naprostí blázni. Kdybych něco takového měl, nikdo mě nenechá jen tak pobíhat. Bože." Ani se mnou moc nehne jeho tvrďáckej vzhled - jizev mám vlastních víc než dost. Tvrdě dosednu na zem. "Spletli ste se, chápu, to se prostě občas stane, tak mě prostě nechte jít a já nikomu nic neřeknu. Já nejsem ten, koho chcete..." Ne poprvé mě napadlo, že jsem měl chcípnout tehdy při té bouračce. Když se k obrázku mrtvé ženy přidá i Felix, obrátí se mi po tom chlastu žaludek a jeho obsah vyhodím na zem. |
| |
| In deep shit, you are Peter Slavik se jen sadisticky zazubil. "Informátor měl pravdu. Opravdu jsi prosťáček." řekl pobaveně a tvé házení šavlí ho pobavilo. Odveďte ho do cely a ať někdo ten nepořádek uklidí." rozkázal a zamířil po své trajektorii pryč, obrněnci tě zvedli a s vypětím sil tě odtáhli do cely, jež byla spíše výslechová místnost. Uprostřed místnosti stála židle, v jedné ze stěn bylo zrcadlo a to bylo vše, co zde bylo. Jen co za tebou zacvakly vysouvací dveře, vlak se dal do pohybu. A podle vzdáleného hučení motorů se zdálo, že vlak jede opravdu rychle. Touhle rychlostí by v Saraveju mohl být za pár hodin. Ještě stále je čas pokusit se o útěk. |
| |
| Trouble in downtown Lucy Než stačil Chris vůbec dojít ke dveřím, už byly na maděru. Do bytu vtrhla skupina humanoidů vyzbrojených samopaly a během několika vteřin našli co hledali. Kupodivu jim nešlo o Chrise, K-9000 jež odsud před okamžikem utekl a po němž zůstala díra ve zdi. Ty jsi jejich cíl a jedině ty je zajímáš. Jako by trablů nebylo málo, před okny se zjevil monstrózní bitveník a jeho arzenál drze čučel do místnosti. Bitevník provedl obrat o 180° a jeho zadní rampa se sklopila a odhalila další tucet humanoidů, přičemž jeden z nich byl kompletně černý. "Jste zatčena kvůli podezření z vraždy." oznámil jeden z nich strojovým hlasem a skupina v bitevníku se probořila skrz to, co kdysi bývalo oknem, takže rampa vznášejícího se behemota byla jen centimetry od okraje okna. Skupina se "vylodila" z bitevníku a v tuto chvíli na tebe zíralo patnáct samopalů a jedna pistole v ruce celočerného humanoida. |
| |
| Vlak Ani se moc nebráním, když mě táhnou pryč. Prostě mrtvá váha. V cele zůstanu nějakou chvíli jen ležet a utápím se v sebedestruktivních myšlenkách. Pak dojdu k tomu, že se ani nebudu muset namáhat sám, protože oni to zvládnou bez větších problémů za mě. Trvá docela dlouho, než se pomalu vydám na průzkum cely a možností se odtud dostat. Dokonce i vyzkouším s rozeběhem narazit do dveří, jestli pod mou vahou nepovolí. Pokud ne, frustrovaně dopadnu na židli a pak na zem. "Kurvajs!" Když se ale opřu o zem, v ruce mě zatlačí úlomek židle. Správně dlouhý a ostrý. Chvíli si ho zamyšleně prohlížím a pak, pokud dveře nepovolily, si k nim sednu. |
| |
| You're making it easy fleshbag! Peter Dveře se lehce vypoulili po tvém nárazu, ale jinak zůstali zavřené. "Chválihodná snaha, škoda že zbytečná." ozval se strojový hlas z interkomu. "Dveře chrání integrované silové pole, pokud bys přiložil ucho ke dveřím, uslyšíš tiché bzučení pole a kdyby vlak stál, uslyšíš i generátor." pokračoval hlas a vypadalo to, že se tvým výstupem baví. "Docela mně zajímá, jak chceš využít ten kousek nábytku...v rámci zvědavosti neinformuji stráže o této....improvizované zbrani...skutečně mně zajímá výsledek, hromado masa." dodal a následně se zasmál. "Jak plánuješ tu věc využít?" zeptal se s nepředstíranou zvědavostí. |
| |
| To si ze mě děláte prdel, ne? Ve chvíli, kdy se ozval hlas, jsem dostal infarkt, takže jsem nemohl hned odpovědět, ale to hlas zřejmě netrápilo. Nejspíš trpěl samomluvou. Když skončil svůj monolog, už jsem byl zase napružený. Po kolenou jsem si dolezl pro druhý úlomek židle. Rozhlédnul jsem se, jestli neuvidím kameru. Pokud jsem ji našel, obrátil jsem se přímo k ní, pokud ne, mluvím prostě do vzduchu. Pozvedl jsem první úlomek. "Tak tenhle, ten ti narvu do řitě, abys věděl, jak je cítit pořádný vibrátor." Ušklíbnul jsem se a vyměnil ruce. "A tenhle ti nakonec skončí v oku, aby sis mohl zblízka prohlédnout, co máš ve druhém konci." Ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Nakonec jsem se obrátil zpět ke dveřím a zase čekal. Pochyboval jsem, že by hlas stráže nevaroval, ale co už mi zbývalo, než to stejně zkusit, že? |
| |
| Ne, že bych byla bez viny ~Chris~
Seběhlo se to nějak moc rychle. Necítila jsem se jako někdo, kdo by se dokázal najednou vymrštit na nohy a začít kolem sebe rozsévat spoušť. Stále připoutaná ke gauči jsem sebou dokázala jen prudce trhnout a instinktivně jsem hledala aspoň něco, čím bych se mohla bránit. Co mě při této snaze zastavilo? Hlavně patnácti samopalů. Loupla jsem pohledem po Chrisovi a snažila se v jeho tváři vyčíst, co mám dělat, i když v mém případě čtení emocí bylo velmi chabé. Jen jsem nerozuměla tomu, proč mě spojovali s vraždou. Nikde jsem neměla žádné záznamy. Byla jsem nikdo. K sobě jsem měla připnutou pouze vizitku s pojmenováním a číslem. Kým jsem byla předtím, je dávno mrtvý, i když mívám střípky vzpomínek, ale ty mi nic neříkají. N.P.H. se postarala o to, aby po mém minulém já úplně slehla zem.
Najednou mě přepadla nejhlubší obava. Našli mě. Mí stvořitelé mě našli. Ti, kteří mě mučili, dělali na mě pokusy jenom pro to, aby zjistili, kolik změn může člověk snést, aby se stal něčím víc a přitom nebyl rozlišitelný od jiného. Měla jsem být zbraní, nástrojem poslouchající rozkazy shora. Vplout do davu bez viditelných augmentací a odstranit hrozbu. Měla jsem být příslib mnoha peněz. Určitě si našli jinou oběť, ale já se dostala nejdál. Byla jsem skoro hotová. Nedokončili to, abych byla jako bezduchý stroj. Jak bych jinak dokázala zadržet ruku a nezničit stroj, který před chvíli vyskočil z okna.
Znovu jsem hledala u Chrise známku nějakého náznaku. Mohl by mávat rukama a stejně bych asi nic neviděla. Naniti v mém těle se bouřily. Cítila jsem to. Museli opravovat mou ránu, která byla hluboká a zatraceně bolela, ale zvýšení adrenalinu jim napovídalo, že se něco děje. Asi je to dobře, že jsem zraněná. Nechtěla jsem Chrisovi zasvinit byt. |
| |
| You are making it easy fleshbag! Pt.2 Peter Hlas se zasmál. "Rád bych viděl jak chceš napadnout něco, co nemá fyzické tělo." odvětil a dokonce i dítě by poznalo, že si tě dobírá. "Tyto dva titěrné kousky by nepoškodili ani kryt mého jádra, natož aby způsobili nějaké závažnější poškození." pokračoval hlas a světla v místnosti zhasla. "Zato já tě můžu na místě ukončit. Ušetřilo by nám to spoustu námahy.", vzduch v cele byl najednou řidčí. "Volba je na tobě. Kooperace a život, či problémy a smrt." strojový hlas se patrně bavil. "Řekl bych, že se jedná o relativně jednoduchou volbu. Nemyslíš?" zeptal se a v cele se stále hůře dýchalo. |
| |
| Zásahovka Lucy Dva ze strojů tě popadli za ruce a zvedli tě z gauče. Chrisovi veškeré snahy o vyjednávání byly ignorovány, až nakonec vyústili v ránu taserem, jež měl jeden ze strojů zabudovaný v ruce. Stroje postupně nastoupili na palubu bitveníku a tebe táhli s sebou. Útroby letounu nebyly nikterak úchvatné. Nákladový prostor se sklápějícími sedačkami po stranách. K jedné ze sedaček tě stroje připoutali a jen co nastoupil i černě opláštěný stroj, tak se rampa bitevníku uzavřela a letoun zamířil pryč. Stroje kolem tebe tvořili půl kruh. "Máte právo mlčet, cokoliv řeknete může být u soudu použito proti vám. Máte právo na advokáta, nemůžete-li si ho dovolit, bude vám přidělen." zahlásil černě opláštěný stroj a jako jediný nebyl připravený střílet. "Máte něco, co chcete říct na svou obhajobu?" zeptal se a připnul pistoli ke své konstrukci. |
| |
| Pravidlo... ~okrajově Chris~ Vzali mě na palubu svého letounu a okamžitě mě poutali k sedačce. Neprala jsem se. Neměla jsem na to stále sílu a těžkooděnci byli v přesile. Mohla jsem jen na ně hledět, ale z mého obličeje nedokázali vyčíst žádné emoce. Byla jsem na tom jako oni. Bez emocí a jen v duchu jsem si přehrávala scénáře, jak by to dopadlo, kdybych byla v plné síle. Možná by mne nakonec zabili, ale alespoň bych zemřela při obraně svého vlastního života. Štvalo mě, že jsem byla jakou moucha lapená na mucholapce. Mlčela jsem. Jedno z pravidel, které mi uvízlo v paměti bylo, že s policií se nebavíme. Mám právo mlčet a toho hodlám využít. Snažila jsem se klidně dýchat. Neměla jsem tušení, kam mě vezou a snažila jsem se nemyslet na to, že by to byli mí stvořitelé. Jak by jinak na mě přišli? Jediný povyk, který jsem mohl ve městě ztropit, bylo napadení těch podivných chlápků s ještě podivnějšími účesy. Byla tam někde kamera? Snažila jsem se jim vyhýbat. A nemohli přijít ani na mé minulé prohřešky. |
| |
| Is SIX your lucky number? Lucy "Podezřelá využívá svého práva nevypovídat." poznamenal černý robot a stroje se rozestoupili po přepravním prostoru letounu a připomínaly železné sochy, jež během vteřiny byly schopné sáhnout po svých zbraních. Po deseti minutách letu se ozvala dutá rána a letoun se otřásl. Událost uvedla stroje do stavu poplachu. Každý z šestnácti přítomných strojů se měl na pozoru. Ozvala se další rána, tentokrát pro změnu na bočních dveřích letounu a stroje se přesunuly ke zmíněným dveřím a namířili na ně zbraně. Následovala série detonací a dveře letounu se urvaly a dovnitř začal proudit vzduch. Stroje zahájily palbu do otvoru po dveřích a každý z nich vystřílel celý zásobník, než přestaly. O jeden srdeční tep později dovnitř vlétl malý objekt o velikosti úzké plechovky a upoutal pozornost strojů, než jejich procesory stihly vypočítat, co se vlastně děje, plechovka s elektrickým zapraskáním zazářila a sedm nejbližších strojů se poroučelo k zemi, jejich plechová těla doutnající. Po detonaci objektu se ve dveřích zjevila postava, jež dvojicí zbraní zlikvidovala zbývající stroje, než stihly zareagovat. Poté zamířila k tvému sedadlu a odstřelila spoj pout. "V pořádku?" zeptal se mužský hlas, nepatrně zkreslený přes intercom helmy. |
| |
| Záchrana? Být na tom emočně jako člověk, zamračila bych se na policejního robota. Místo toho jsem hleděla jen před sebe a čekala, až se mi konečně dobije síla. Spánek, dlouhý spánek kvůli regeneraci, by mi prospěl ze všeho nejvíce, ale nebyl na něj zatím čas. V podstatě jsem byla smířená s tím, že mě někam vezou. S čím jsem nepočítala, byla rána následována otřesem letounu. Zvedla jsem hlavu a podívala se na strop lodě. Nervózně jsem se zavrtěla. Na tohle jsem opravdu nebyla zvyklá. Další rána mě už přinutila se více vzpírat, ale nejspíš věděli, že na mě používat normální pouta je zbytečné. Ohlušující detonace vyrvala dveře a roboti se u nich srotili jako smečka hladovějících psů. Být jimi, raději bych se snažila nějak rozprostřít. Takhle byli velmi snadnými cíly. Dovnitř dopadla plechovka. Chvíli jsem na ní koukala, když z ní vytryskl elektrický výboj a já na sobě cítila jeho účinek, jak se nanité pod elektromagnetickým nábojem jednoduše uškvařili. Zatla jsem přitom zuby, abych nevykřikla. Ještě štěstí, že se chovají podobně jako buňky a časem se jejich počet opět doplní. Hlava se mi lehce motala a už moc jsem nevnímala obrněného vojáka, ani jeho výstřely po zbývajících strojích. Volnost mne málem shodila na zem, ale udržela jsem se. Podívala jsem se na obrněnce a přikývla. "Snad ano. Co jsi zač?" zeptala jsem se. |
| |
 | Vyzvednutí Lucy Nebezpečné možná. Šílené určitě. Proveditelné zaručeně. Tolik k nastupování do letícího letounu. Nakonec to bylo daleko snažší, než se jsme si mysleli. Odpálení dveří, EMP granát a následná světelná show mne krapet zklamalo. Čekal jsem víc od hromady popelnic. Stejně se mi podařilo najít cíl. Její otázka byla na místě, i když jsem nevěděl, na kolik jsem byl oprávněný jí odpovědět. "Noble Six." odpověděl jsem jí a došel jsem k zadní rampě a úderem do tlačítka jsem jí spustil dolů. "Stačí když mi budete říkat Šestko." dodám a ohlédnu se na ní. "Doufám, že vám nevadí extrémní sporty." řeknu a od zbroji odepnu další EMP granát, zamířil jsem ke kokpitu a hodil jsem granát dovnitř. "Za chvíli si trochu zasportujeme." oznámím jí a dojdu k okraji rampy a rozhlédnu se z letounu. |
| |
| Plechová šestka ~Noble Six~ Bylo toho na mě trochu moc. Dnešek je plný nejrůznějších zvratů a já pomalu ztrácel trpělivost. Měla jsem chuť si do něčeho pořádně praštit i za cenu zlomených kostí. Dokázala jsem na Šestku jen zírat, než padl návrh na extrémní sporty. Další zapraskání EMP granátu mi lehce pocuchalo nervy. Další výboj, který zasáhne loď a v tu chvíli bych chtěla být dávno pryč. Takže proč ne. Došla jsem k muži, i když jsem hlídala každý jeho pohyb. Nevěřila jsem mu. Cizím nikdy nevěřím, natož těm, co po mě jdou, protože jsem utekla zrovna v tom nejlepším. "Jsem zvyklá," řekla jsem jenom a taky se rozhlížela, nad čím to vlastně letíme. |
| |
| Kooperace Lucy "To jsem rád." odvětil jsem ženě a podíval se na ní. Přeci jen jsem jí odtud měl dostat v jednom kuse. "Omlouvám se." řeknu, sehnu se a předloktím chytnu ženu pod hýžděmi a zvednu jí ze země. "Asi byste se měla držet." oznámím jí a zacouvám zpět do kabiny a vyčkám, až se žena bude pevně držet. "Jdeme na to." dodám a rozběhnu se k okraji rampy a vyskočím z nepilotovaného letounu. Obvykle bych chvíli letěl jako dělová koule, ale se ženou kolem krku to zas až tak dobře nejde, proto místo toho přejdu do střemhlavého letu. Jednou ruku mám položenou na jejích zádech, druhou přidržuji za zadek, nechci riskovat, že mi proklouzne. Celou dobu vyhlížím náš odvoz. |
| |
| AirShow Lucy & Six Letoun se nacházel na okraji města a proto jeho neřízený pád způsobí minimální škody. Ovšem co se týká skydivingu Lucy a Šestky, ten zas až tak bezpečný nebyl. Z výšky přes sedm tisíc metrů, střemhlav k zemi, šance na přežití byla poměrně nízká. Nemluvě o přetížení působícím na Lucy, Šestku před ním chránila zbroj. Po několika vteřinách volného pádu, kolem prosvištěl letoun, též řítící se střemhlav. Pilot byl podobný extrém jako Šestka. Otočil letoun čumákem vzhůru a podíval se na SkyDiving bez padáku. Pilot měl na sobě podobnou zbroj jako Šestka, ovšem jeho zbroj byla jedovatě zelená. Zakroutil hlavou a natočil letoun tak, aby dvojice měla možnost dostat se do nákladového prostoru. Tam čekala další obrněná postava. Jednou rukou se držela madla v letounu a druhou měla připravenou k tomu chytit lidské torpédo. |
| |
| Ahaha, HaHaHaHa, ACHACHACHÁ Trochu se zamračím, ale pak se ušklíbnu. „Trochu si protiřečíš. Buďto nemáš hmotné tělo a nebo máš nějaké jádro s krytem.“ Trochu mě těší, že z něj alespoň na chvíli můžu udělat blbce, i když si myslím, že mi to hned zase něčím vrátí. A ani to netrvá dlouho. Úbytek kyslíku cítím víc než výrazně. Přeci jen s mým organismem potřebuju vzduchu fakt hodně. „Kooperací máš na mysli to... mučení?“ Pauza nebyla dána strachem z toho slova, protože ten vytěsnily naléhavější problémy, ale problémy s dýcháním. |
| |
| You are making it easy flashbag! Pt.3 Peter "Na někoho, kdo není ve stavu, aby plýtval kyslíkem, jsi užvaněný více, než ženská." rýpl si do tebe hlas. "Kooperací myslím tvou spolupráci. Myslím, že nikoho by neranilo, kdybys ukončil svou existenci. Extrakci potřebného mikročipu by bylo jednoduší.", hlas se ti teď nepokrytě vysmíval. "Kdybych tě chtěl mučit, tak způsobím zkrat v rozvodech, jež jsou pod podlahou." dodal a povzdychl si. "Je jen na tobě, jestli se vrátíš živý...nebo v pytli na mrtvoly.", vážnost poslední věty byla hmatatelná. "Tvé rozhodnutí, na nějž máš...pět minut." dodal, zrcadlo v místnosti ztmavlo a ukázal se na něm odpočet. |
| |
| Ok, ok, tak jo... Asi sem ho přeci jen trochu popíchnul. Chvíli z jeho odpovědi mám i celkem radost, ale moc dlouho mi to nevydrží. Jeho další věty mě z adrenalinového opojení vrtí do reality a poněkud mi zklapne. Sesunu se na zem a poněkud zvláčním. Ani si nevšimnu, jak se z odpočtu ztratí tři a půl minuty. "Ok, dobře..." Mluvím úplně potichu. Nepochybuju o tom, že mě stejně slyší. "Co po mě chceš?" |
| |
| Wise move Peter Po tvých slovech se odpočet vytratil a do místnosti se pomalu vracel vzduch. Hlas vyčkal, až budeš dostatečně při vědomí, než promluvil. "Jak sis jistě všiml, komandér Slavik se v tvém vzodru přímo vyžívá." začal a na obrazovce ti přehrál tvé setkání se zmíněným velitelem. "Mně by nanejvýš pobavilo, kdyby mu někdo srazil hřebínek." pokračoval hlas a světla v místnosti konečně dostala obvyklou barvu, než rudou. "Má v plánu tě v Sarajevu předhodit jako zvíře, které je třeba ochočit." oznámil ti. "Prokaž mi laskavost a nedopřej mu to potěšení, kdy tě bude prezentovat jako slabocha, který se vzpírá všemu, co mu vmetou do obličeje. Postav se mu jako vyrovnaný člověk...a neprovokuj ho uštěpačnými poznámkami, to ho spíše jen vytočí, než poníží." dodal hlas a na chvíli se odmlčel. "Jestli mi nevěříš, poslechni si tohle." řekl a přehrál ti rozhovor mezi Slavikem a jiným mužem. Slavik tě vylíčil jako "ukňučeného sraba, který se není schopný postavit ani vlastní matce, natož někomu jinému". "Máš čas na rozmyšlenou...pět minut." dodal hlas a zmlkl. |
| |
| Pětík Docela s povděkem jsem se zhluboka nadechl čerstvějšího vzduchu. Trochu jsem doufal, že je to celé jenom zlý sen, ale dost o tom pochybuju... respektive se k tomu začínám vracet jako k příjemnému šílenství. Poslouchám, co se mi hlas snaží podat. Hlavou mi tak maně proletí, že je asi trochu úchylnej na pětiminutovky, v tom něco bude, ale pak bez většího váhání přikývnu. "Hele, nic s tebou, nic proti tobě, ale vzhledem k tomu, že on mě chce mrtvého, pravděpodobně už mi nemůže víc uškodit, když se budu řídit podle tvých doporučení... víc mrtvý už asi bejt nemůžu." Trhnu ramenem a radši zavřu oči. Je taky možný, že hlásek mě chce taky mrtvýho, ale zatím se tak alespoň netváří a jestli, tak jakej je rozdíl bekt mrtvej a bejt mrtvej? Trochu nejistě si uvědomuju, že vzadu v mysli se směju. Hlasitě, šíleně, ale zatím naštěstí jenom v mých myšlenkách. |
| |
| Fleshbag Peter Pan "Slavik si vždycky dobírá ty, jež vnímá jako slabší." odvětil hlas nezúčastněně. "A co jsem tak viděl, zatím jsi mu nedal moc příležitostí tě brát vážně...všechno to skučení a naříkání....lidé." povzdychl si původce hlasu. Mezitím vlak citelně zpomalil. "Během dvou minut budeme v Sarajevu, možná by ses chtěl připravit." dodal a odmlčel se. Mezitím za dveřmi začali pochodovat stráže, otevírajíc další cely. Zmatené hlasy a železné pokřiky stráží na klidu moc nepřidávalo. Nakonec se otevřeli dveře i tvojí cely, stál v nich strážný ve zbroji, s plamenometem v ruce. "Jdeme ty bezobratlovče!" štěkl a hlavou ti pokynul ven z cely. |
| |
| Vystupujem Potichu zavrčím. "Pravda, protože člověk, co ho celý den někdo loví, pak mu zastřelej nejlepšího přítele a i tak je skoro permanentně v depresi a pak mu ještě řeknou, že sám chcípne kvůli něčemu, o čem ani neví, je vždycky ten nejsilnější..." Ironie z mého hlasu doslova odkapává, ale moc se mi nelíbí, že mám pocit, že zpomalujeme, což vzápětí potvrdí i hlas. Jak jsem to ale všechno řekl nahlas, najednou mi došlo, že je to asi jedno. Kór když to bude rychlé. Však jsem už jednou mrtvý byl a tenhle život... pod psa. Když se otevřely dveře, už jsem k nim stál čelem. Uhořet se mi nějak nechce. "Tak jo, poskoku." Trochu se ušklíbnu a vykročím. Pochybuju, že by mi dal možnost mu dupnout na nohu a skákat po něm nehodlám. |
| |
| Embrace the flames Chickenator Peter Po tvé poznámce se ozvalo blafnutí a kolem nohou se ti krátce omotaly plameny. "Máš jedinou kliku, že tě chtějí živého...zatím." zavrčel obrněnec a postrčil tě kupředu. Voják tě odvedl ven z vlaku do velké haly. Oproti vlaku zde bylo jasně bílé světlo. Postavil tě do řady mezi ženu, která připomínala manažerku nějaké společnosti a vědátora, který si prohlížel vše kolem s vědeckým zaujetím. V hale stáli tři řady, každá po zhruba dvaceti lidech. Vojáci patrolující mezi lidmi a na ochozech si prohlíželi každého nebožáka jež měli pod drobnohledem. "Proč jste tady?" zeptala se tě manažerka polohlasně, jen co procházející voják byl z doslechu. |
| |
| Takže v průseru nejsem sám Proti své vůli vyjeknu a uskočím, když mi nohy olízne horkost. "Jasně... hrozný štěstí..." Zavrčím nazpět, ale když už vím, že má tak lehký prst na spoušti už se radši o nic nepokouším a poslušně se zařadím do fronty. Zatímco se rozhlížím kolem a zkoumám ostatní asi zajatce, voják kamsi odkluše. Docela by mě zajímalo, co tu dělají ti ostatní. Myslel jsem, že tahle párty bude pro jednoho, ale zjevně je to poněkud větší sešlost. "To kdybych věděl. Pořád melou nějaký nesmysly. A co vy?" Úkosem se podívám na slečnu, ale zatímco mluvím, dívám se sveřepě dopředu, abych na sebe nepřitahoval pozornost. |
| |
| Průser Chickenator Peter "Říkali něco o mé práci na kybernetice. Ovšem neříkali, že to bude spíše koncentrační tábor." odpověděla dívka rozhlížela se kolem. "Netušila jsem, že někoho jako oni může zajímat výzkum endoskeletonu a kybernetiky a jejich vzájemné propojení." dodala a zmlkla, když se opět přiblížil voják, který se tentokrát zastavil před vámi a skrz průzor v helmě vás pozoroval. Asi o minutu později dorazil maník v černé košili a kalhotech, v ruce tablet. V jeho závěsu dorazil stejně oděný maník, jež přes rameno měl velkou krosnu. "Jméno?" zeptal se voják dívky. "Erika Anna Smith." hlesla na odpověď dívka. "Povolání?" zeptal se voják opět. "Žádné, absolventka university.", Erika se celou dobu dívala na zbraň, jež voják držel v rukách a jemu tento fakt neunikl. Avšak z jejího nervózního držení těla a zrychleného dýchání, ji nepovažoval za hrozbu. "Děkujeme." řekl voják, maník s tabletem, jež do něj do teď datloval si dívku vyfotil a maník s brašnou sáhl do krosny a podal jí chlazenou minerálku a limonádu. Dívka si rozechvěle vzala láhve a nervózně otevřela tu s limonádou a dlouze se napila. Voják se postavil před tebe a přeměřil si tě pohledem. "Jméno?" promluvil na tebe. |
| |
| Mě nee „Koho jako oni?“ Zeptám se rychle a na chvilku si dovolím mrknout jejím směrem. Je možné, že ona bude jedna z těch, kdo mě bude zkoumat? Zvědavě jsem pozoroval celý proces se zapisováním, focením a úplatky. Že by cukr a bič? Docela mě překvapí, že ke mně se muž otočí se stejnou otázkou. Takže buďto sme všichni pokusní králíci, nebo bych tu mohl splynout s davem. „Felix Nox.“ Vyhrknu nervózně první jméno, které mi krouží hlavou. Očima poctivě těkám ke zbrani. |
| |
| Dotazník a otazník Peter Erika nestihla na tvou otázku odpovědět. Místo toho jen mlčky sledovala hlaveň samopalu. Jen co jsi odpověděl jméno, maník s tabletem si odkašlal, protože na displayi zablikalo cosi rudě. Vojákův prst protančil kolem spoušti. "Jaké je vaše povolání, pane Noxi?" zeptal se voják a ukazovák pravé ruky nebezpečně našlapoval kolem spouště. "A jak dlouho ho vykonáváte?" přisadil si maník s tabletem a bedlivě tě pozoroval. I navzdory helmě jsi cítil, že i voják tě bedlivě pozoruje a aby toho nebylo málo, hlaveň zbraně se posunula tvým směrem, ovšem zastavila se na Erice, která ztuhla a vyděšeně se rozklepala. |
| |
| Tak tentokrát trocha pravdy, no Nervózně polknu. "Pane Nox..." Opravím vojáka tiše. "Pomocná síla v laboratoři. Takovýto přines, odnes, podrž, ukliď." Pokrčím rameny. "Dělám to asi rok." Dodám časové upřesnění. Ani jsem si sám neuvědomil, že už je to tak dlouho. Depresivní. Překvapeně si uvědomím, že se zbraň zastavila na slečně přede mnou a pokusím se úplně nenápadně po milimetrech odsunout alespoň o kousek dál. |
| |
| Nedostačující Peter Maník s tabletem ťukal na obrazovku, která dvakrát blikla zeleně, načež poté poklepal na rameno vojákovi, který se krátce ohlédl. "Dobrá." nadechl se voják a otočil se zpět k tobě. "Což možná nevíte, pane Noxi, Vás jsme měli v databázi ještě než jste sem dorazili." oznámil ti a hlaveň se posunula směrem k tobě, přičemž Erice patrně spadl kámen ze srdce. "Takže můžeme říct, že jméno Felix Nox, jež jste udal, není vaše jméno." dodal a jeden z prstů na pušce aktivoval dvojí laserový zaměřovač, který v současné chvíli tančil v oblasti žaludku. "Vpravdě řečeno, jste jediný, po kom se šlo cíleně.", voják se pod maskou patrně ušklíbl a Erika mezi vámi a hlavní těkala pohledem, jako by čekala, co se bude dít. "Takže se ptám znovu...jméno?" zeptal se voják znovu a dvě rudé tečky se ti vyškrábali pod čelist. Pod tímhle úhlem a z takové blízkosti by se nemusel moc snažit. |
| |
| Ale no tak Trochu polknu, když se hlaveň přesune ke mě. Jo jako, už jsem si všimnul, že spoustu věcí snáším líp než jiní, taky ta váha, že, ale skutečně netuším jak moc pokročilé augmentace vlastně vlastním. "Ne, ne, ne, ne, to musí být chyba! Rozhodně to je moje jméno! Zkontrolujte si to znovu!" Začnu koktat velmi vyděšeně, což ani nemusím hrát vzhledem k hlavni, která na mě míří. "Cíleně? Po kom jste šli cíleně? Jsem Feliix po dědovi mé matky!" Snažím se se moc neklepat, ale moc mi to nejde. Pokud by ještě víc přitlačili, pochopitelně jméno vyklopím, ale pokusím se té lži držet co nejdéle. Přeci jenom, pokud šli skutečně po mě, moc dobrá zpráva to není. A to jsem si myslel, že když jsem tu spolu s ostatními, je to o něco lepší. O moc tedy ne. |
| |
| Plot twist of century Peter Maník s tabletem to zkusil naťukat znovu, opět display zablikal rudě. "Opět nic." řekl a podíval se na tebe. Voják s puškou ji tentokrát zvedl k rameni, takže by případná střela šla přesně tam, kam mířila. "Proč mám pocit, že nám úmyslně lžete, pane Felix Noxi." hlesnul voják, zatímco Erika a vědátor na druhé straně o krok odstoupili. "Já netušil, žes byl povýšen na mně." ozval se poblíž velice známý hlas. Netrvalo dlouho a našel jsi původce hlasu. Nebyl jím nikdo jiný než Felix. TEN Felix, jehož jsi viděl umřít v baru. Po střelné ráně ani stopy. Stál tady před tebou živý a zdravý. Dokonce se zubil jako hyena a byl oblečený do černé uniformy s červeným zdobením. "Zkuste "Peter Laruas"." oznámil chlapíkovi s tabletem a ten to tedy zkusil. Tablet zamrkal zeleně a voják stáhl zbraň. "Projděte zbytek, já si pak tuhle skupinu převezmu." oznámil trojici, zatímco ti maník s taškou předával láhve. "Ano pane." vzal na vědomí voják a pokračovali v obchůzce. "Doufám že se k tobě chovali slušně." otočil se k tobě Felix a usmál se. |
| |
| Whaaaaat??? O.o "Copak sem blázen, abych úmyslně lhal muži, který na mě míří zbraní?" Vytřeštím oči na vojáka. Asi bych pokračoval, kdyby se za mnou neozval nepříjemně povědomý hlas. Velmi pomalu jsem se otočil kolem svojí osy. Nebyl jsem schopný jakkoli reagovat, jen jsem zíral na místo, kde ho dle mého zasáhli, a na uniformu, ve které byl navlečený. Jakékoli ale nastupující štěstí bylo okamžitě zadupáno, když z jeho úst zaznělo moje pravé jméno. Nepřítomně jsem chytil láhve a když maníci odešli, velmi pomalu jsem se zhroutil k zemi na prdel. "J-jak...?" Sledoval jsem tupě zem před sebou a snažil se myšlenky nahnat na rychlejší kolej. "P-proč...?" |
| |
| Art of Deception Peter "Taky tě rád vidím." ušklíbl se Felix a přejel pohledem po "své" skupince. "Vy ho znáte?" zeptala se tě Erika a nevěřícně těkala pohledem mezi Felixem a tebou. "Jo, nějaký ten pátek to už bude, že Pete?" odpověděl za tebe Felix a Erika se na něj podívala. "A vy jste kdo?" zeptala se a spražila ho pohledem. "Felix Nox. Ten pravý.", Felix se lehce uklonil a potom se podíval na tebe. "Jak? Tak, že mě ve skutečnosti nezastřelili. Moje smrt je jen dílem halucinogenů, jemuž jsi ty a zbytek baru byl vystavený.", lehce si olízl rty a mrkl. "A proč? Byl to záměr celou dobu. Jenomže než jsem se k tomu dostal, abych tě o to POŽÁDAL, tak jistý pablb, jehož jsi už potkal, Slavik, poslal to svoje komando.", Felixova tvář se zkřivila v jasném výrazu "Posralo se vše, co se v tu chvíli posrat mohlo.". |
| |
| Bzum „Zřejmě vůbec ne.“ Odpovím malátně na otázku týkající se znalosti mého exkamaráda. Jeho slova tak nějak mimovolně ignoruju. Cítím, jak mám lehkou hlavu a trochu se uchechtnu. „Jasně, takže ty jsi mě chtěl požádat, abych se nechal rozpitvat kvůli něčemu, co, jak se snažím všem vysvětlit, prostě nemám. Ty jsi skvělý kamarád.“ Chci se napít, ale moje tělo si o tom myslí něco jiného, takže si lahev tak trochu chrstnu do obličeje. Občasné uchechtnutí to ale nijak zvlášť netlumí. |
| |
| "Přítel" Peter "Přestaň s těmi svými melodramatickými scénami Petere!" napomenul tě Felix, málokdy používal celé jméno, obvykle používal různé zdrobněliny, zkratky, nebo jen první písmeno. Ve vzácných případech použil celé jméno. "Chováš jak poslušná čivava, jež ostatním psům ustoupí se staženým ocasem, jen aby ji nesežrali jako jednohubku, kterou je!" dodal a rukou pokynul jednomu z vojáků stojících opodál. Ten mu hodil cosi ve tvaru pistole. "Víš co to je?" zeptal se tě a ukázal ti potenciálně vražedný nástroj. Pistolová rukojeť byla přidělaná ke krabičce o velikosti krabice papírových kapesníčků, z opačného konce než byla rukojeť vyčuhovalo několik senzorů. Felix zmáčkl na rukojeti tlačítko a na vršku krabičky se vysunula malá obrazovka. Vražedná zbraň se ukázala nebýt ničím jiným, než ručním multi-skenerem. V laboratořích se používali, když velké rámové skenery nefungovaly. "Určitě víš, jak to funguje." řekl Felix a otočil obrazovku k tobě, přičemž senzory namířil na Eriku. Skener změřil všechno možné: rychlost dechu, tep, intenzitu pocení, pohyb očí,... Felix na skeneru nastavil nějaký nový režim a na obrazovce se ukázala Eričina kostra. Skener ukázal, že dvě z jejích žeber jeví známky zhojených zlomenin. Poté se otočil se skenerem k tobě, namířil ti ho přesně na střed hrudi a opět otočil obrazovku tvým směrem. Obraz na skeneru chvilku zmateně blikal, ale nakonec ukázal poměrně ostrý obraz tvé kostry. Jasně ti ukazoval kov v tvé kosterní soustavě, ale zároveň ukazoval jistou anomálii v tvé hrudní kosti, cosi jako malá dutina. "Jak sám víš, tyhle přístroje se málokdy pletou." řekl Felix s fatální intonací v hlase. |
| |
| Magor „Já chci mít jenom svůj klid. A lidi neumí uhýbat z cesty.“ Trhnu ramenem. Poslední dobou jsem nechtěl nic jiného, než aby mi dali všichni pokoj. A ono skutečně moc lidí chlápka skloněného za vozíkem neotravuje. V první chvíli, když mu do ruky přistála ta věcička, mi ztuhnul každý sval v těle, ale pak jsem se zase uvolnil. Pak vyjela obrazovka a potvrdila moje úvahy. Nic jiného než ruční scaner. Sice nechápu na co, ale to máš celkem fuk. Na otázku jen neznatelně kývnu. Docela nuda, když mi předvádí funkce, které dávno zná. Docela by mě zajímalo jen to, odkud se tu bere to pochechtávání. Jsem stále v klidu, i když přístroj otočí na mě. Obrazovka začne vyvádět psí kusy a já povytáhnu obočí. Jo, občas se stalo, že i tenhle přístrojík začal blbnout, ale většinou to bylo radioaktivitou nebo jinýma svinstvama. Obraz se ustálil a mě tak trochu spadla čelist. „Máš to rozbitý, kámo.“ Zamumlám nakonec a nemůžu odtrhnout oči od toho, co přístrojek ukazuje. „Nikdo nemá železnou kostru.“ Začnu pomalinku kroutit hlavou, aniž by se mi pohnuly oči. Proti tomu je nějaká dutinka v hrudní kosti absolutní nic. Znovu se uchechtnu. |
| |
| Roll out Peter "Tu pohádku možná namluvíš všem ostatním, ale mě ne." odvětí Felix a hodí skener zpět vojákovi. "Proč bys jinak schovával ty jizvy?" zeptal se a mávl rukou tvým směrem, než stačil pokračovat, vojáci dokončili katalogizaci personálu. "Fajn, jdeme. Když budete kooperovat, máte zaručeno, že vás pustíme. A neříkám to, abych vás uklidnil." oznámil skupině zhruba patnácti lidí, zahrnující tebe i Eriku. "Prosím následujte tu fešnou dámu vpředu." řekl a paží ukázal na zmíněnou ženu, ta se sladce usmála a poslala skupině vzdušný polibek. Skupina se dala do pohybu, jen tebe Felix zdržel. "Hele, je mi jedno, co si o mě teď myslíš, ale pro záchranu blízké osoby bys udělal totéž." konstatoval a potom tě nechal následovat skupinu. |
| |
| Pohádky Nechápavě se na něj zadívám. Je jasně vidět, že si myslím, že naprosto blábolí. "Asi proto, že jsou obrovské?" A hnusné, a připomínají mi něco, co bych nejradši zapomněl? Ale zbytek už si jenom myslím. Přeci jen co je mu po tom? "A kolik toho můžeš udělat proto, aby to byla pravda?" Podíval jsem se tentokrát přímo na něj a znovu jsem se uchechtnul. Třeba se dozvím jak vysoko tu v hiearchii vlastně je. Pravděpodobně s tím zvládne udělat prd stejně jako s tím únosem. Cha, vždyť ani netušil, že se něco takového semele. Už jsem se chtěl rozejít, když mě Felix ještě zarazil. "To se ale nedozvíme, že?" Ten, kdo se tu směje, by měl konečně přiznat. Je to hloupé. Poslušně jsem vyrazil směrem za skupinkou. |
| |
| Říkanky Peter "Ty si prostě rád hraješ na oběť co? Vždycky ten chudinka ublíženej, utlačovanej, šikanovanej." ušklíbne se Felix, zatímco jde krok za tebou. "Dostal jsi druhou šanci žít a jak s ní nakládáš? Kňučíš, brečíš a chováš se jako naprostá nula. Jak by se asi tvářila tvá žena, kdyby viděla, co se stalo z muže, jehož si vzala?", Felix věděl, že balancuje na hraně, ale moc dobře věděl, kam až může zajít. "Od té tvojí nehody se tě snažím vytáhnout zpátky mezi normální lidi, ale ty se prostě rád plácáš ve sračkách viď? Tobě to prostě vyhovuje." rýpl si do tebe. Skupinka došla ke železnému schodišti, skrz které šlo vidět. Bylo dost široké, aby jedna osoba mohla jít nahoru, nebo dolů, vyhnout se zvládli si pouze na malé plošince uprostřed schodiště. Rudovlasá dáma sešla jako první a postupně sešla celá skupinka, čekalo se jen na tebe a Felixe, jež uzavíral skupinu. Už po prvním kroku pod tebou schodiště zaúpělo a jasně dalo najevo, jestli si děláš srandu. Zhruba v polovině horní části schodiště pod tebou však nevydržel jeden ze schodů a prohnul se jako U a na rozloučenou s tebou švihl na plošinku, která se pod nečekaným náporem urvala celá a poroučela se k zemi. "Tak tohle se tu ještě nikomu nepovedlo!" vyprskla rudovlasá, zatímco Felix seskočil z pozůstatků schodiště a nabídl ti, že ti pomůže na nohy. |
| |
| Záleží jak se to řekne Nejdřív jen poslouchám, ale pak se ve mě něco hne. Lehce se zamračím. "Se ti to žvaní. Se ti to zrazuje přátele... když máš pro co! Představ si, jenom na chviličku, že bys o všechny, pro které tohle jsi ochoten udělat... že bys o ně o všechny přišel. Co by ti pak zbylo?" V očích mi trochu doutná vztek. Už dlouho jsem se takhle nenaštval. Ano, před tou nehodou bych pro ni udělal cokoli. Jo, asi bych trochu váhal nad zabitím kamaráda, ale pravděpodobně ano, pravděpodobně bych nakonec udělal také. "Nestojím o lidi a nestojím o život. Nestojím o nic z toho." A přesto si nesáhnu na život. Bylo by asi hezké tvrdit, že kvůli ní, ale buďme upřímní, prostě mám strach ze smrti. Neprobudit se je jedna věc, ale zabít se je věc úplně jiná. Asi tím, že jsem najednou v ráži jsem moc nevěnoval pozornost varování uštědřenému mi schody. Místo toho jsem zdupával jeden za druhým stále rychleji, abych dohnal skupinku. Což se mi nakonec povedlo. Hubou napřed. Se zavrčením jsem si otřel odřeninu na bradě a začal se sbírat sám. Nabízenou ruku jsem zcela ignoroval. |
| |
| Tohle je sebevražda! ~Six~ Asi mi mělo dojít, že se Šestka na letoun nedostala s padákem. Mělo mi dojít, že žádný padák u sebe ani nemá. V tuhle chvíli? Všechno mi bylo vlastně jedno. Zmatená tím, co se děje, jsem se nechala vést vojákem a cítila jsem, jak na mě působí odpor vzduchu. Stále jsem se cítila otřesená z výbuchu, který poslal robotické plechovky k zemi a nanité, co zbyli, se snažili napravit všechny škody jak na mě tak i na sobě. Objevil se druhý letoun. Ne, tohle vážně už vnímat nebudu. Ani jsem neměla jak. Mozek mi během pádu přešel do úsporného režimu, ale motorika byla stále aktivní. Držela jsem se Šetky jako klíště a on byl v podstatě jediný, koho jsem se svou omezenou pozorností dokázala vnímat. Nastoupit do letounu během volného pádu je pro někoho, kdo je oděný pouze do tílka a spodního prádla, nic moc. Stroj by musel celou dobu udržovat stejnou rychlost jako padající a postupně zpomalovat, aby se nerozplácl na palubě. Tak jednoduché to asi nebude. Země se přibližovala docela rychle, a to jsme začínali v sakra hodně velké výšce. Viděla jsem to a představu jsem si udělat mohla. Naštěstí pro mě, jsem riziko nevnímala. Kromě držení se, dýchání jsem nedokázala dělat nic jiného. Kdybych jen tušila, jak nanité v mém těle fungují. Možná byli připraveni na to, že to bude sakra bolet, tak abych moc nezařvala. |
| |
| No pain, no gain! Peter "Jsi idiot a ani si to neuvědomuješ." zasyčel Felix. "Furt bych měl aspoň nějaký smysl života. Kdybych se měl litovat jako ty, tak si radši vystřelím mozek z hlavy!", rukou naznačí pistoli a přiloží si jí k hlavě. "Ovšem ty nemáš odvahu ani na to. Mám pocit, že čekáš, až to udělá někdo za tebe." dodal a poté zavolal opraváře, aby dali dohromady rozbité schodiště. Skupinkou protančila rudovlasá dáma a ladným gestem na tebe namířila jednu ze zbraní. "Já to mileráda udělám." usmála se sladce, ovšem zbytek tváře prozrazoval sadistické nadšení. "Možná později, jestli tak vehementně stojí o to zhebnout, věřím, že Kane mu splní jeho přání. Ale ještě předtím ho přesvědčíme o tom, že s ním vyjebávají od samého začátku." odvětil Felix a rukou naznačil, ať rudovlasá sklopí zbraň. Ta tak učinil jen s velkou dávkou nevole. "Jdeme." řekla vzápětí a opět se přesunula do čela. Po následující úsek cesty Felix, ani jeho společnice nic neřekli, jeden člen skupiny, už od pohledu bankovní krysa, se pokusil utéct. Felix se neobtěžoval za ním rozběhnout, ovšem jeho společnice beze slova namířila jednu ze svých zbraní, ze které vyšlehl dlouhý, rudý paprsek, jež se zakousl do nohy uprchlíka a zanechal na ní ošklivou popáleninu kruhového tvaru. "Jsou nastavené na minimum." obeznámila skupinu, když zachytila Felixův pohled. "Jinak by se s tou nohou už dávno loučil.", jedovatě našpulila rty a zavolala si na pomoc nedalekou hlídku. Šestičlenná skupina se zjevila do minuty a dva z nich vzali uprchlíka mezi sebe a táhly ho jako pytel brambor. Zbývající čtyři se rozestavili kolem skupiny. Nakonec skupina doputovala k jakési ubikaci. Rudovlasá vyťukala kód a dveře otevřely. "Dámy mají přednost ve výběru." řekla a jednou z pistolí ukázala dovnitř. Ubikace byla složená z uzavíratelných kójí o velikosti jednolůžka, ve stěně byla zabudovaná malá skříňka a v nohách postele malá polička. Vždy byly dvě na sobě připomínajíc palandu. Nebylo nutno dodávat, že dámy se sčuchly k sobě a vytvořili si takovou "ženskou enklávu". Na druhé straně místnosti byly sprchy a toalety, ke smůle obyvatel, společné. "Přeju příjemný pobyt." zamrkala rudovláska, když vojáci nasáčkovali dovnitř posledního. |
| |
| Human Torpedo! Lucy & Six Obrněná postava v transportéru zachytila šestku za ruku tak, aby to byl on, kdo utrpí náraz o palubu letounu. Střemhlavý let nyní vystřídalo houpání se na lidských svalech. "Mám ho, můžeš to srovnat." ozvalo se v helmě šestky, jež jsi díky své blízkosti mohla slyšet i přes vřeštění motorů a kvílení větru. Pilot srovnal letoun do obvyklé polohy, šestka ležel na kovové podlaze a stále k sobě tiskl Lucy. "Už by mu fakt měl někdo vysvětlit, že skákat bez padáků ohrožuje zdraví." zahučel pilot pobaveně. "Obzvlášť když má pasažéra." dodal obrněnec v přepravním prostoru a sehnul se k ležící dvojici. "Nerada vám kazím tuhle romantiku, ale už se můžete přestat objímat.", z interkomu zbroje vycházel ženský hlas. "A vy ho můžete zažalovat za ohrožení na životě a sexuální obtěžování.", žena uvolnila sky-dive sevření šestky a pomohla Lucy na sedačku, kde kolem ní přehodila termo-deku. "Příště bys jí mohl aspoň nechat obléknout!" pokárala šestku a zavřela dveře transportéru. "Ona je nahá? Kecáš!" ozval se přes interkom pilot. "Nahá není, spi dál čtyřko!" opáčila žena ve zbroji a posadila se naproti Lucy. "Do prdele!" ulevil si zklamaně pilot. "Opět tě čeká Anča Dlaňová." rýpla si do něj žena a uvolnila si zámky na helmě, kterou poté odložila vedle sebe. Pod helmou byla pohledná ženská tvář jemných rysů. Oči šedé barvy se na tebe laskavě dívali, zatímco havranově černé vlasy měla stažené do culíku a pár nepoddajných pramínků jí spadalo do obličeje. "Ty jsi opravdu milá, dvojko." opáčil pilot a pak už mlčel a věnoval se pilotování. "Omlouvám se ze ně." usmála se dvojka. "Čtyřka je neustále na lovu a Šestka občas ztrácí hlavu v zápalu akce.", z kokpitu se ozvalo ironické "hahaha". "Já jsem Kelly." představila se dvojka a podala ti ruku, která ve zbroji byla dvakrát větší jak tvoje. |
| |
| Nemluvím s vámi Na jeho další slova mu už neodpovídám, pouze na ně nevraživě koukám. Chvíli jsem věnoval pozornost uprchlíkovi, ale když se ukázalo, že střílejí jenom do nohy, znovu jsem se zahleděl před sebe. Takže minimálně jeden pokus. Jenomže kam bych tady asi tak šel? Copak je vidět nějakej východ nebo okno? Rychle jsem si obhlédl kóje a poněkud mě překvapilo, že jsou společné. Pokusil jsem si zabrat spodní patro co nejdále od sprch. Ostentativně jsem si lehnul do postele na záda a přimhouřenýma očima jenom sledoval, jestli už věznitelé zmizeli. Odmítal jsem s kýmkoli z nich prohodit jediné další slovo. Pokud se skutečně vzdálili, obrátil jsem se na břicho, čelem ven z buňky. „Tak jo, ví tu někdo, proč tu jsme? Co po nás chtějí?“ |
| |
| Los Chickenados Peter "Já myslela, že nám to řeknete vy." opáčila Erika a vrhla na tebe zlověstný pohled. "Jak můžeme vědět, že nejste nastrčená loutka?" přisadil si jakýsi černoch v monterkách. "Patrně se znáte s jedním z našich věznitelů. Celé to vaše handrkování cestou sem je jen divadýlko!" zavřeštěla jakási asiatka v lékařském munduru. Skupinka se začala shlukovat kolem tvé kóje a tváře lidí jasně naznačovali, že chtějí odpovědi. "Navíc, jak vysvětlíte to, že jste strhl to schodiště? Normální lidská kostra tohoto není schopná." vložil se do hovoru vědec, který patrně jen prahnul po vědomostech. Z jedné v neosvětlených kójích celé dění pozoroval další obyvatel této sekce, ovšem díky jeho mlčení a pobyt ve tmě zatím hrál do jeho karet. |
| |
| Skupinové lynčování Překvapeně jsem povytáhnul obočí. "Já?" Pohled obrátím k dalšímu mluvčímu. "Proč bych zrovna já měl bejt nastrčená loutka. Tady už je nápadnější jenom ten týpek s prostřeleným kolenem." Zavrtím hlavou. Ach ty konspirační teorie. Někteří lidi jsou prostě idioti. "Ano, znám se s jedním z nich. Nebo jsem si to myslel. Myslel jsem, že je to můj přítel, pak jsem viděl, jak ho zastřelili a pak se ukázalo, že je to jeden z mých únosců. Vyhrožovali mi že mě zabijou a rozpitvají kvůli něčemu, co prostě mít nemůžu." Stejně mi ale z hlavy nejde ten sken. Na poslední otázku pokrčím rameny. "Nemám páru, asi byli nalomené výztuhy a když jste scházeli, mohli ste schodiště rozhoupat a já pak neměl tolik dupat." Vzhledem k tomu, že to vypadalo, že se na mě co nejdřív všichni vrhnou, jsem si moc nevšímal toho, co bylo v jiných kójích. "Takže ještě jednou. Ví někdo něco?" |
| |
| Los Chickenados 2 Peter "Jasně, snažím se utéct, abych nebudil pozornost, nejsi ty tak trochu debil?" zařve na tebe postřelený a někteří kývnou na souhlas. Černoch se k tobě sehnul a pokusil se tě vytáhnout z postele. Od pohledu to byl svalovec, jeho bicepsy měly velikost malých soudků s pivem. Ovšem tvou váhu nečekal a tak mu to napoprvé nevyšlo. Ale poté použil obě ruce a tentokrát tě vytáhl z postele, až s tebou zaduněla podlaha. "Neodbíhej od tématu!" zavrčel. "Kde máme nějakou záruku, že nám nevěšíš bulíky na nos?" zeptala se asiatka a založila ruce na hrudi. "Mám se ti podívat na ty jizvy blíž?" zeptala se a v očích se jí zaleskla další várka zlovole. Postava pozorující dění z jedné z kojí seskočila na podlahu a neslyšně prošla tam a zpět, přičemž se vracela se dvěma pomeranči. Opět si zalezla do svého temného útočiště a pozorovala představení před sebou. |
| |
| Žádné lynčování „Asi tak trochu jako vy, když si myslíte, že se snažím nebudit pozornost tím, že se pohádám s částí našich bachařů.“ Zavrčím na něj neochotně. Málem jsem si rozbil hubu, když mě ten idiot vytáhl z postele, popravdě jsem to nečekal, takže i podlaha dostala docela zabrat. „To je docela k tématu, když mě tu osočujete z bratříčkování se s vězniteli!“ Štěknu na něj. „A co třeba ty?! Že tak směle ukazuješ prstem na jiné?!“ Obrátím se na slečnu a pak začnu pohledem přejíždět i po ostatních. „A nebo ty? Ty?! Nebo snad TY?!“ Ukazuju na ně postupně, ale díky tomu, že jsem si každého prohlížel, mi neunikla postava, která prošla za zády davu. No při nejhorším mám ideálního obětního beránka. A bacha na pusu. „Kdo nám zaručí, že nám kdokoli z vás nevěší bulíky na nos?“ Když se zeptá na jizvy, přikrčím se a ruce sevřu v pěst. „Můžeš to zkusit.“ Zavrčím a připravím se se tvrdě bránit. |
| |
| Mob lynch Peter "Jistě, nařkni všechny okolo, jen abys odpoutal pozornost od sebe! Strašně originální!" zavrčel černoch a praskl klouby. "Tebe jediného patrně znají, takže jako jediný připadáš v úvahu." prskla asiatka. "Je to přinejmenším podivné." konstatovala Erika. "Jaká to náhoda, že jsme sem dorazili a ukáže se tu maník, jež zná zrovna a jedině tebe." přisadil si vědátor. Zbytek skupiny souhlasně bručel. "Vážně se chováš jako zbabělec, přesně jak říkal ten maník, se kterým se znáš tak důvěrně." řekl černoch a čapl tě za límec košile. "Možná bychom jim měli dát najevo, že krysu mezi sebou nestrpíme!" dodal a zatřepal s tebou jako s hadrovou panenkou. |
| |
| Trochu chaos, ale jinak jsem to asi přežila ~Six~ Bylo po všem. Slyšela jsem hlasy. Pak mi někdo pomohl se dostat alespoň na kolena, abych se nemusela křečovitě tisknout k obrněnému vojákovi hned vedle. Jejich konverzace byla uvolněná. Uvědomila jsem si, že se třesu. Zimu jsem necítila, ale přijala jsem deku se zmateným pohledem. Těkala jsem z jednoho na druhého. Necítila jsem žádné ohrožení, což bylo zvláštní. Vždycky jsem byla ve střehu, ale teď jsem místo toho byla trochu otupělá. To bude asi tím střemhlavým letem. Asi se mi ještě pořádně nedokrvil mozek. Zabalená do deky jsem vzhlédla k ženě, jak mi podává ruku. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, co po mě chce. No co. Interakce mezi lidmi je stále pro mne novinkou. "Kdo jste?" zeptala jsem se. Pak mi došlo, že takhle otázka mohla vyznít divně. "Jinak. Co jste zač? Proč jsem tady?" byla jsem zmatená a to pořádně. Někde vzadu mi dopadlo kolečko na místo a já už jenom dodala: "Lucy. Aspoň tak mi říkali." V laboratořích. |
| |
| Kelly Lucy & Six "Odin's Ravens. Hlídáme aktivitu korporací a v případě nutnosti zasáhneme." odpověděla Kelly a sledovala jak se Šestka zvedá a usazuje ve volném sedadle. "Jsi tu proto, že nás zajímá proč po tobě jde hned několik korporací." pokračovala Kelly. "Nenapadá tě, proč po tobě tak prahnou Lucy?" zeptala se Kelly a bylo vidět, že se ti snaží číst z obličeje. "A než se zeptáš, nás platí NATO, žádná korporace." dodala a ukázala na maličkou insignii NATO v oblasti klíční kosti. "A na další otázku, která tě nejspíš zajímá, tak tě bereme na naši základnu v Dánsku. Neboj se, nikdo není takový debil, aby útočil po zuby ozbrojenou základnu speciálních jednotek." usmála se přívětivě. |
| |
| Idioti „Proboha a proč bych to sakra dělal, když je to tak zatraceně ohraný?! Ste horší než inkvizice. Řeknu, že je znám, sem v řiti, řeknu, že je neznám a jsem ve stejné řiti jako před tím. Ať už budu mluvit pravdu nebo lhát, je to úplně jedno, protože stejně si svoje už myslíte.“ Zasyčím na ně naštvaně. „Znají nás všechny, idiote, nebo sis nevšimnul, že měli jmenovitý seznam? A těžko vybírali náhodně lidi z ulice, ne?“ Zaťukám si prstem na čelo. „Jo, s jedním z nich jsem se setkal osobně. Ale že bych ho znal, to bych se teda neodvážil tvrdit, vzhledem k tomu, že se tvářil jako můj přítel, s obyčejným zaměstnáním a kterého mi zastřelili přímo před ksichtem.“ Jo, trochu jsem se rozjel, ale jsem skutečně vzteklý. Odfrknu si. „Pochybuju, že náhoda. Hajzl.“ Druhé slovo si jen zavrčím pod nos. Pak mě ale znovu chytne a začne se mnou třepat. „Okamžitě na mě přestaň šahat!“ Prudce ho udeřím oběma rukama do hrudi a pokusím se mu dupnout celou vahou na nohu. Už jednou to celkem vyšlo, tak proč si to nezopakovat. „A to vás sakra ani jednoho ani na okamžik nenapadlo, že se tam objevil třeba přímo proto, aby vám dodal obětního beránka a vy si tak nevšimli skutečné krysy mezi sebou? Fakt jste takoví imbecilové, že si myslíte, že by ohrozili vlastního člověka tím, že by se k němu znali??!!“ Už mluvím docela dost nahlas, někdo by mohl tvrdit, že ječím. |
| |
| V letounu ~Six~ Důvěra byla pro mě velmi těžce pochopitelný pojem. Nevěřila jsem jim. Jestli ta žena mluvila pravdu, budu si moct oddechnout, ale prozatím jsem byla ve stavu, kdy by sebemenší ohrožení mohlo mít za následek mou zuřivost. Taky jsem si dávala pozor na to, co říkám a když to vezmu kol a kolem, sama jsem netušila, co to se mnou NPH provedla. Vím jenom to, že jsem byla jejich pokusný králík, který se vzbouřil a stal se jim nebezpečný. Na její otázku, proč jsem v hledáčku korporací, jenom zavrtím hlavou. Zatím jsem se rozhodla zatajit, ze které z nich jsem utekla, a která ve mne způsobuje zlost až násilnost. Stačí vidět jejich logo a před očima mi vše zrudne. Snad mluví pravdu, pomyslela jsem si a rozhlédla se po všech, na které jsem dohlédla. "Byla jsem s jedním mužem. Chrisem. Když zaútočili, byl u toho. Nevíte, co se s ním stalo?" zachránil mi život. Starost byla na místě. Aspoň myslím. |
| |
| Den of Rats Peter "Vy všichni jste idioti." ozval se ze tmy hlas zkreslený obdobně, jako by promlouval někdo přes interkom helmy. Černoch stačil jen tak tak uhnout Peterově dětinskému útoku, než se zahleděl za původcem hlasu. "Možná bych měl říct, že jste retardovaní, když jim na ty jejich psychologické hrátky skočíte.", původce se patrně bavil. "A kdo jsi ty, abys nás soudil?" vřískla Asiatka tak vysokým hlasem, že ti stojící hned vedle měli postaráno o zvonění v uších. "Já? Někdo kdo se baví tím, že tu nejste ani pět minut a už se mentálně rozkládáte. Obzvlášť táhle pan Jizva." utrousil hlas ze tmy a ze tmy vyletěly slupky od pomerančů. "Jsi jen další z těch magorů, co nás unesli!" zařval černoch a těsně kolem jeho proletěly tři objekty, jež se ukázaly být shurikeny, jež se kously do kovové konstrukce jedné z buněk. "Jestli nechceš, abych tě skalpoval, tak už to neříkej!" odvětil hlas s relativním klidem. "Takže proč nám všem pan Jizva neřekne, popravdě, kde přišel k těm jizvám?" zeptal se poté a s ohledem jak blízkou shuriken prosvištěl kolem černocha, asi by nebylo od věci pokoušet už takhle na hovno štěstí. |
| |
| I'm on a roll! Lucy Sešup vzduchem a následné zachycení jsem se bavil, ačkoliv jsem se vysloveně nesmál. Takovéhle improvizované akce byly stejně nejlepší. Následné komentáře mých kolegů jsem slyšel jen polovičně, protože jsem přes tepání adrenalinu měl co dělat s náhlým návalem energie. Když ze mně Kelly sundala Lucy, vstal jsem a posadil se na sedadlo. Popravdě jsem si chtěl skočit ještě jednou. Kelly se ujala osvětlování situace a Lucy kladla nedůvěřivé otázky. Poté se zeptala na muže, u něhož předtím pobývala. "Pokud víme, zrovna ho zpovídají naši kolegové na zemi. Nic se mu nestane. Za předpokladu, že nám nezalže. Nanejvýš nějaké zákonné obstrukce." odpovím na její otázku a stále funím jako lokomotiva. "Nemáme mandát na násilné výslechy lidí." dodám a znovu vstanu a přejdu po letounu. "Sakra, jsem rozjetej." řeknu a cítím adrenalin proudící mým tělem. "Hele, zopakujeme to?" zeptám se Lucy a promnu si prsty. |
| |
| Šílená Šestka a Nevěřící Lucy Lucy & Six "Pozor, Šestka zase jede." ozval se pilot se smíchem. "Mám pocit, že jsem to jsem už někde viděla." ušklíbla se Kelly a pozorovala Šestku. "Nemyslíš, že slečna je už takhle vystresovaná a traumatizovaná z prvního seskoku s tebou, další by jí už neudělal dobře?" přihodil si pilot. "Já bych hlasovala pro to, ať se slečna obleče a vezme si padák, Šestka si může zahrát na meteor, jestli chce." usmála se Kelly. "Chceš adrenalin?" zeptala se poté a pohledem se ujistila, zda je Lucy připoutaná. "Můžeš." dodala a pilot s letounem provedl vývrtku, čímž Šestku prohnal pračkou, díky tomu, že nebyl připoutaný. Když se letoun srovnal, pilot se ozval znovu: "Nevím jak vy, ale já se bavím!" zvolal pilot s šíleným smíchem. |
| |
| Podivíni ~Six~ Jestli jsem měla někdy pochopit chování lidí a tak si nějak usnadnit chápání i svých emocí, tak v tomhle případě určitě ne. Byla jsem ještě zmatenější než předtím. Chovali se divně. Neustále se smáli, a pak se letoun s námi zatočil a ten, kterému říkali Šestka, tu lítal jako míček. Když se vše srovnalo, zase ten smích. Hleděla jsem na Šestku s nechápavým výrazem. "Tohle se děje normálně?" zeptám se. Ne, jestli to je normální konkrétně v jejich případě, ale zda to je normální obecně u lidí. Cítila jsem se trochu pocuchaná. Možná by se mi tohle všechno, ale nebyla jsem v mentálním rozpoložení, abych var adrenalinu přijala. Opřela jsem se pohodlněji a rozhodla se čekat. Potřebovala jsem opět nabrat sílu. Mé tělo cítilo únavu a po útoku robota na mě bylo stále co opravovat. Navenek jsem vypadala zdravě, ale uvnitř se musely dít věci. Kdybych byla normální člověk, dávno bych zemřela. Za cenu ztráty emocí a empatie jsem byla v podstatě nezničitelná. Zatím jsem si nezkoušela hlavu oddělit od těla a zda by mi přirostla zpět na místo. Ani to zkoušet nechci. Takhle nezničitelná jsem určitě nebyla. |
| |
| WTF? Lucy Než jsem dostal odpověď, tak Kelly a pilot zakonspirovali proti mně. Než jsem stihl jakkoliv zareagovat, tak jsem byl příslovečně "proprán" v letícím letounu ve výkrutu. Jen co jsem dopadl na podlahu, snažil jsem se přimět hlavu, aby se přestala motat. Jedna věc je výkrut letounu, druhá věc je poletovat v kabině letounu, bez jakéhokoliv zajištění. "Už jsem někdy řekl, jak moc vás nenávidím?" odsekl jsem, když se mi konečně přestala motat hlava a mně se podařilo vstát. "Tohle je ještě jeden z těch klidných dní. Mívají i daleko horší záchvaty." odpovím Lucy na její otázku a lehce strčím do Kelly. "Proti tomu je náš seskok dětská hra." dodám a sednu si vedle kolegyně. "Že, pane "vyrovnám to těsně nad hladinou moře"? houknu do kabiny. |
| |
| Šílenci Lucy & Six "Kdysi dávno." ušklíbla se Kelly na otázku Šestky. Oproti svému kolegovi nebyla ani trochu otřesená, naopak se zubila jako hyena. "Je pravda, že střemhlavý let, nebo snad i pád v letounu, vyrovnaný těsně před hladinou, to je extrém i na mně." přidala se Kelly a podívala se směrem do kabiny. "Dobrá, příště nechám tedy ty rakety ustřelit ti ten tvůj sexy zadek Kelly." opáčil pilot a zpoza pilotova křesla se ukázala ruka se vztyčeným prostředníkem. "Však víme, že bys to nejradši udělal sám." zazubila se vojanda a spiklenecky mrkla na Lucy. |
| |
| Asi rezignuju ~Six a spol.~ Z pobytu u rodiny, kterou jsem zabila, protože jsem se nedokázala ovládat, jsem zaznamenala, že si lidé nenucené povídají o všem. Ale až v takové míře? Odpověď na mou otázku přišla ihned a ještě byla rozšířena o další možnost, že to mohlo být horší. Stále více mě zajímalo, zda mi tito lidé dokážou nějak pomoct. Chovali se ke mně normálně. Co je to však normálnost? K tomu jsem jistě měla daleko. Nedívali se na mě skrze prsty, nešeptali si, co se mnou provedou. Možná jsem si to jenom namlouvala a jejich nenucené chování je jen zástěrkou toho, že jakmile přistaneme, popadnou mě bílé pláště a začne vše nanovo. Při téhle myšlence jsem sebou trhla. Zavřela jsem oči. V uších mi bušilo, srdce se chtělo prorvat skrze tělo ven. Uklidni se! Nic ti nehrozí. Všechno vidíš černě. Musela jsem začít hlouběji dýchat. Nebezpečí nehrozilo a přitom jsem se cítila jako tehdy, kdy mě popadl amok, a začala jsem zabíjet. Ne, nesmělo se to stát znovu. Nebezpečí nehrozí. Jsou to jenom myšlenky, představy. S takovou jsem doufala, že na místě budeme co nejdříve. |
| |
| Odin's Ravens Lucy & Six "Ærø v dohledu." ozval se po několika minutách pilot a cosi štrachal na palubní desce a přes rádio se vybavoval s někým dalším, z terminus technkus šlo zaslechnout "na přistání". "Předem se omlouvám, nečekala bych žádné noblesní ubytování. Přeci jen je to vojenská základna." promluvila Kelly. "I když asi budou divně zírat na váš outfit." řekla a s pohledem stále upřeným na Lucy dala pohlavek Šestce. "Taky nemusela mít na sobě nic." ozval se opět pilot a vzápětí opět promlouval do rádia. Letoun dosedl na zem a Kelly byla první u dveří a též první, kdo vylezl ze dveří, také pomohla Lucy ven z letounu, pokud o to stála. "Vítejte na na ostrově Ærø v Dánsku." ozval se opodál mužský hlas, další voják v identické zbroji jako Šestka, Čtyřka a Kelly. Všichni tři příchozímu salutovali a Čtyřka se poté vrátil k letounu, dokončit poletovou inspekci. "Jedničko, dovol mi ti představit Lucy." promluvila Kelly a pokynula k Lucy. "Těší mně. Klidně mi můžete říkat Jeff.", stejně jako Kelly ti i Jednička podal ruku. Ani jemu neuniklo jak je Lucy oděná. Jen v prádle, košili a termopřikrývce. "Snad vám to bude." dodal a natáhl levou ruku. V ruce držel armádní boty a přes chránič předloktí měl přehozené kalhoty a bundu. "Šestko, až příště budeme eskortovat ženské VIP, prosím ber na vědomí, že ženy by možná rády nějaké oblečení." poznamenal Jeff jízlivě a z tónu hlasu jasně šlo poznat, že si z Šestky utahuje. "Pokud nic nenamítáte, nejdříve bychom provedli základní lékařské vyšetření, jestli vás paradaving moc nepochroumal." ozvala se Kelly. Základna Odin's Ravens se nacházela na Dánském ostrově Ærø. Dříve spíše farmářská oblast, dnes se jižní cíp ostrova změnil v základnu NATO. Přesněji v základnu OR. Stavby kolem přistávací plochy nebyly větší jako čtyři poschodí. Ostatně to žádné ze staveb na základně. Tudíž se dalo usuzovat že je zde i podzemní část základny. Obvod základny lemovala betonová zeď s pravidelně umístěnými strážními věžemi. Pláže na jihu byly lemované žiletkovým drátem, věžemi a navíc i několika děly namířenými na moře. Bylo jedenáct hodin a na základně panovalo poměrně rušno. Mechanici se věnovali přítomným strojům, zásobovači hnali po základně náklaďáky a všemožné nákladní drony, vojáci cvičili, či se připravovali na akci. Dokonce se našli i tací, co jen tak lelkovali a nevěděli do čeho píchnout. |
| |
| Někdo inteligentní? Skutečně si oddechnu ve chvíli, kdy se ozve cizí hlas ze stínu. Pozornost se alespoň na chvilku přesunula ode mě. V příští vteřině jsem tý ženský málem jednu ubalil, jak mi vřískla skoro přímo do ucha. „Au.“ Bolestivě si kvrdlám malíčkem v uchu a snažím se přes pískání neztratit nit hovoru. „Já se mentálně nerozkládám, já se snažím, aby mě fyzicky nerozložili tihle idioti.“ Ohradím se trochu napruzeně, zvlášť po tom oslovení. Opět mi poněkud sklapne, když kolem proletí vrhací hvězdice a to pravděpodobně velmi přesně. Asi bych si moc nepomohl, kdybych začal skandovat: vedle! Šlo to těsně vedle! Když se tedy zeptá na moje jizvy, jen si odfrknu, ale nemám proč neodpovídat. „Autonehoda.“ Proč to pitvat víc. V době, kdy všichni jezdí rychle a bezpečnost je téměř dokonalá, je většina uskutečněných nehod smrtelná. |
| |
| Další host Peter the chickenator "Jistě. A proto kolem sebe kopeš jako kobyla." hlas se bavil celou situací, ze tmy se ozvalo slabé cvaknutí. "Nikdo se tady nerozkládá!" namítla Erika a podívala se na hvězdice, jejichž okraje byly broušené na hranice fyzických možností kovu. "A jak vysvětlíte tohle lynčování? To není mentální rozklad?" zasmál se hlas. "Obviňuješ, ale schováváš se. To se bojíš?" zabručel černoch. "Jak si přejete." odvětil hlas a z jedné z horních buněk se cosi vymrštilo a ve vzduchu to udělalo přemet. Před skupinkou přistál muž ve zbroji, jež na několika místech zeleně světélkovala. Muž byl vysoký jako ty, ale jeho postava byla podstatně štíhlejší a podle všeho flexibilnější. Následné gesto doprovodil slovy: "Genji Shimada, k službám." Několik členů skupinky před ním couvlo a přítomní vědci uznale obdivovali jeho výzbroj, dokonce i meč a jeho menšího bratříčka na bedrech. "Takže." začal a jeho visor se upnul na tebe. "Proč by chtěly člověka po autonehodě, za předpokladu, že s ním někdo nehraje špinavou hru?" zeptal se a pokrčil rameny. |
| |
| Předhazujeme novou oběť! „No ještě před chvilkou jsem ležel a na nohy jsem se nedostal zrovna vlastním přičiněním.“ Zavrčel jsem tiše do tmy. Po další krátké výměně názorů se ale z temnoty vynoří nová postava. Překvapeně mrknu. Dřív, než se k něčemu dostanu, už se zase rejpe do mě. „Co já vím?“ Odmítavě si odfrknu. „Pořád plácají něco o tajných technologiích, ale neposlouchají mě, když se jim snažím vysvětlit, že o ničem nic nevím. Jo, dělal jsem v laboratořích, ale akorát nejpodřadnějšího podržtašku. Nikdy jsem se nedostal ani na deset metrů k nějakému výzkumu.“ Informaci o tom, co jsem viděl na příručním rentgenu, si radši nechám pro sebe. Stále si ještě nejsem jistý, co se to s přístrojem stalo, respektive, co to vlastně ukazoval. V zápětí ale nakrčím zamračeně obočí. „Ale teď rozhodně taky zajímavá otázka. Kdo jsi ty a jak to, že ti nechali zbraně, pokud s nimi nejsi spřažený sám?“ |
| |
| Ani zdaleka Peter "Rozumím, takže kvočna. Kokodák?" zeptal se Genji a pomocí rukou napodobil ptačí křídla. Černoch se na jeho imitaci pobaveně zazubil. "Jestli to není tím, že tě tvůj zaměstnavatel vážně používá jako pandořinu skřínku." odvětil Genji a sarkasticky zatleskal. "Chceš vidět pooperační zprávu? Nefalšovaná a nikým nepřikrášlená. Poslala nám jí jedna tvá kolegyně, ale přála si zůstat anonymní." zeptal se vzápětí a složil ruce na hrudi. "Kdo jsem už jsem říkal. Proč mi nechali zbraně. Mno, možná proto, že o mně neví?", Genji se pod helmou jízlivě ušklíbl. "Navíc, vím jak se odsud dostat." mlaskl, ale díky zkreslení helmy to znělo jako zapraskání vysílačky. "A ne, nikoho odtud tahat nebudu. Za prvé, moje cesta je pro normální smrtelníky nedostupná. Za druhé, ti maníci kolem jsou sice něco mezi náboženskými fanatiky a de facto soukromou armádou, ale toho svého "kooperujte a pustíme vás" se drží. Jste pro ně až moc malé ryby, s výjimkou tady dobrovolníka, tedy spíš toho čipu." dodal a mávl k tobě rukou. |
| |
| Přistáváme ~Six a začíná tu být nějak moc čísel~ Let probíhal nakonec docela klidně, pokud nepočítám neustále popichování, které asi mělo znamenat, že všichni zde jsou si nějak bližší než jenom kolegové v práci. Chtěla jsem tomuto poutu porozumět a tak jsem si nenechala ujít ani jeden moment, kdy mezi sebou projevovali tu… věc. Pilot zahlásil, že je jejich základna v dohlednu. Na jednu stranu jsem byla ráda, že vypadnu a na tu druhou jsem se bála, co se bude dít, až se dveře otevřou. Kelly se mi omlouvala za ubytování a její poznámku týkající se mého odění jsem stále nechápala. Vlastně mi to nedošlo za celou dobu, co jsme letěli. "Bylo by lepší, kdybych na sobě nic neměla?" zeptala jsem se zmateně. Mezi lidmi jsem už nějakou dobu byla, ale jako by mě jejich chování vždycky nějak minulo. Čekala jsem, až letoun přistane. Jak se všichni začali zvedat, odpásala jsem se a vydala jsem se rovnou za Kelly. Asi jsem musela. Ostatní nevypadali na to, že bych tady měla zůstávat. Navíc jsem byla zvědavá, což bylo pro mě taktéž něco nového, na co narazím tam venku. Kelly mi nabídla pomocnou ruku a já na ni nechápavě hleděla. Asi pochopila a já vylezla ven za své vlastní pomoci. Držela jsem si přes ramena přehozenou přikrývku, ale nesnažila jsem se nějak zahalovat. Sice už na tohle téma padlo několik poznámek, ale v hlavě jsem si to musela teprve utřídit. Cítila jsem se napjatá. Zdi tu byly vysoké a asi bych měla problém se odsud dostat jenom tak, kdyby se něco semlelo. Došel k nám muž, kterému všichni projevovali jakousi úctu. Proč? Čím byl výjimečný? Choval se však přátelsky, takže jsem i stiskla jeho ruku, díky čemuž mi termo přikrývka sjela z ramen. Na to mi hned nabídl oblečení a boty. Přijala jsem to od něj a snažila se rozpomenout, co se vlastně říká. "Děkuju?" pohlédla jsem na Jedničku. Další otázka mi příjemná už tolik nebyla. Vyšetření. To slůvko ve mně vyvolávalo nepěkné vzpomínky. Zorničky se mi rozšířily a cítila jsem, jak se mi splašilo srdce. Nikdo ti nechce ublížit, snažila jsem sama sebe přesvědčit, ale zřejmě to nestačilo. Zavrtěla jsem hlavou. "Ne. Žádné vyšetření," můj hlas byl ledově klidný. Měla jsem takový ten výhružný pohled. Stačí udělat krok vedle a já ztratím kontrolu. Zase. |
| |
| Raven's Nest Lucy & Six Na Lucyino odmítnutí prohlídky se po sobě Kelly a Jeff podívali jako kdyby je polila horkou vodou. "Pak se obávám, že vás budu muset uzavřít do karantény, než svolíte k vyšetření." promluvil Jeff a díval se na Lucy. V jeho visoru se odrážel její obličej. "Což bych dělal opravdu nerad. Nechci držet lidi v karanténě, pokud to není nutné." dodal a z hlasu bylo znát, že se snaží celou situaci vyřešit diplomaticky. "Pochopte, že to není kvůli tomu, že bychom vám chtěli ublížit, jde o bezpečnost naší i vaší." vysvětlil a podíval se za skupinu, kde se i Čtyřka zastavil ve své činnosti a sledoval co bude dál. "Jednalo by se o rentgen, fyzickou prohlídku a odběr trochy krve. Jestli chcete, budu celou dobu s vámi a pokud se bude dít něco mimo rámec, dovolím vám mně praštit." zapojila se do argumentace Kelly. "Ovšem do ničeho vás nikdo nutit nebude, jen to zkomplikuje komunikaci mezi vámi a námi." dodal Jeff a rukama naznačil "ruce pryč". |
| |
| Další past Upřímně, ani nevím, jak se to stalo, ale najednou se moje ruka vymrštila a černoch schytal pěstí přímo do brady. „Moc vtipné.“ Zabručel jsem a promnul si klouby. Ani jsem si neuvědomil, že mě ruka ani nebolí. „Všichni jste se zbláznili. Musel bych být přeci hlídán na každém kroku. Rozhodně by se nestalo všechno to, co mě už dneska, vlastně včera, nebo kdy sakra, potkalo!“ Zakroutím hlavou. Všechno to jsou tupci. Copak nikdo nechápe, že pokud by tu bylo něco takového, rozhodně by se ke mně nikdo nedostal? Při jeho prohlášení povytáhnu obočí. „Jak to, že o vás neví? A co tu tedy děláte?“ Pevně sleduju každý jeho pohyb. „Proč tu tedy jsou ti ostatní? A jak máme vědět, že to není zas jen další jejich hra? Viděl jsem, jak přede mnou zastřelili mého přítele a pak jsem ho tu viděl zdravého a živého. Jak můžeme vědět, že ty nejsi jen nastrčený? Zvlášť když nechceš vzít nikoho s sebou?“ |
| |
| Rozhodnutí ~Six + Kelly a spol.~ Slovo karanténa neznělo vůbec dobře. Nedokázala jsem posoudit, zda bych se v ní zbláznila ještě víc. Vidina, že se opět ocitnu na místě podobné tomu, ze kterého jsem utekla, mě moc netěšila. Měla jsem jim na rovinu říct, že to ve mně vyvolává nehezké vzpomínky a ty nehezké vzpomínky jsou pak příčinou, že ztrácím rozum? Ani jsem nevěděla, co to se mnou vlastně je. Netušila jsem o zákrocích, které mi vpravily do těla nanity, a i když jsem mohla vlétnout do rvačky s vědomím, že se z toho dostanu stejně rychle, co za tím stálo, to byla již jiná kapitola. Kelly, jako jediná, se mne snažila přesvědčit argumenty, proti kterým nebylo ohrady. Mohla jsem ji důvěřovat natolik, že se opravdu nestane nic jiného, než to, co Jeff říkal? Všichni vypadali, že mi nechtějí ublížit. Říkala se tomu pomoc? Asi, já nevím. Nevím, jak jsem se tvářila. Ve výrazech jsem stále neměla jasno, ale cítila jsem divný pocit u žaludku. Ti, kdož byli zběhlejší v rozpoznávání mimiky obličeje, viděli můj strach a nejistotu. Podívala jsem se na Kelly a kývla. "Dobře," přistoupila jsem k ní. "Buďte se mnou, ale ne kvůli mě. Kvůli ostatním," dodám ještě a se podívám na Jeffa. "Řeknete mi potom, co to se mnou je?" |
| |
| Poking the hornet's nest Peter Černoch si mnul bradu a vrhal po tobě nepřátelské pohledy. "Jasně, všichni jsme se zbláznili a vy jste příklad zdravého rozumu, co?" zeptala se Erika a zakroutila nevěřícně hlavou. "Rozhodně mi dává větší smysl, co říká tady ninja, než ty vaše nekončící výmluvy." dodala a oddělila se od skupiny. "Až budete mít přístup k internetu, najděte si definici pojmu "plížení"." odpověděl Genji pobaveně, i když nebylo vidět jeho tvář, hlas prozrazoval, že se baví. "Každý z nich jim má pomoci v jiném odvětví. Jestli si myslíte, že jsou tu kvůli vám, tak jste zatraceně egoistická osoba." odvětil ninja a zamířil si to skrz skupinu, směrem k trojici hvězdic zabodnutých v jedné ze ubytovacích buněk. Když procházel kolem Petera, tak mu uštědřil ránu pod žebra o takové síle, že mu na pár vteřin vyrazil dech a možná srdce přeskočilo jeden, či dva údery. "Tohle je názorné varování. Ještě jednou prohlásíte že jsem nastrčený, tak z vás udělám boxovací pytel." řekl jakoby nic a poté sebral hvězdice. "Nebo byste stál o to, abych vás tady přede všemi rozřízl a dokázal vám, že v sobě ten všivej chip máte?" zeptal se a shurikeny zmizely v útrobách jeho pravé kybernetické ruky. |
| |
| Vstupní prohlídka Lucy "To by neměl být problém." řekl Jeff na otázku, zda se podělí o to, co s Lucy je. "Tudy." ukázala Kelly a jako jediná šla s Lucy. Zároveň pohledy odháněla zvědavce, jež si prohlíželi nově příchozí. Ošetřovna působila stejně sterilním dojmem jako laboratoře. Ovšem s jednou velkou výjimkou. Oproti laboratořím zde byly různé ne-medicínské plakáty a výzdoba. Na jedné ze stěn dokonce vysel vycpaný mečoun. Několik lehátek, závěsy, stolky a skříňky s lékařským vybavením. Za stolem, který stál na druhé straně místnosti seděla žena v bílém, ohnivě rudé vlasy měla rozpuštěné na ramena a zrovna byla zabraná do nějaké knihy. "Udělal to zahradník." ozvala se Kelly a žena zvedla hlavu od knihy. "Ale vůbec ne, byla to manželka senátora." odvětila, založila si knihu a vstala. "Máš tu pacientku, Katie.", Kelly pokynula hlavou k Lucy a žena jejího příkladu následovala. "Dneska to bude vítaná změna." odvětila Katie a ze stolu si vzala stetoskop, svítilnu a špachtli do krku. "Jen základní prohlídku." řekla Kelly a ukázala Lucy k jednomu z lehátek. "Osobně bych byla pro úplnou prohlídku, ale ty jsi šéf." hlesla Katie. "Poprosím košili dolů." dodala a vzala do rukou stetoskop. Poté si poslechla Lucy a v případě nutnosti si jí i natočila jak bylo třeba. Samozřejmě následoval i obvyklý příkaz "dýchejte zhluboka". "Poslechově v pořádku." oznámila a poté si svítilnou vyzkoušela reakci zornic, které se dle jejího výrazu také zdály být v pořádku. Následně za pomocí špachtle a svítilny zkontrolovala Lucying krk. Palcem si jemně přidržovala spodní čelist pacientky. Následovala kontrola uzlin na krku. "Až na to prochladnutí, zatím se nezdá být nic v nepořádku. Lehněte si, prosím." oznámila a poté Lucy prohmatala břicho. "Bolí vás něco?" zeptala se a zadívala se Lucy do očí. Zelené oči doktorky působili dojmem, že by snad i rozpoznaly, kdyby ji někdo lhal. Kelly, jež si všimla, že ve dveřích očumuje tři maníci je gestem odehnala a následně zatáhla závěs kolem lůžka, přičemž zakroutila hlavou nad jejich zvědavostí. |
| |
| Smrt nebo smrt Zhluboka, opravdu velmi zhluboka jsem si povzdechl a dosedl na postel. „Jistě výmluvy. Co bych dal za to, aby to všechno byly jenom výmluvy.“ Zamumlal jsem spíš pro sebe, protože tady mě zřejmě nikdo nehodlal poslouchat nebo snad brát vážně. A teď je ze mě egocentrik. Oprava. Skoro mrtvý egocentrik. Několikrát jsem prudce lapl po dechu a trochu se zhroutil na vlastní kolena. „Pravda, násilí je vždycky super důkaz, že někdo nekooperuje s druhou stranou.“ Vydechnu, když konečně chytím alespoň nějaký dech. Obrátím k němu oči a nějak toho všeho začínám mít plný zuby. „Tak buď ty nebo oni. Nebude výsledek nakonec stejný, když nás odsuď stejně nechceš dostat?“ |
| |
| In more than just deep shit... Peter "Myslím že máš větší starosti, než to, že ti někdo chce provést operaci hrudníku." oznámil ninja a opět zmizel ve tmě. Sotva zmizel, dveře do ubikací se otevřely a v nich stály tři ozbrojenci. Ten s oválnou helmou vešel dovnitř a rovnou k Peterovi, strčil do něj zbraní a poté pokynul hlavou ke dveřím. "Jdeme." dodal, za předpokladu že předchozí gesto nebylo dostatečně výmluvné. Poté se otočil k ostatním. "Během několika chvil vám naši bratři a sestry osvětlí, proč jsme vás přivezli.", poté vyšel ven za svou skupinou. Ozbrojenci vedli svěřence dlouho spletí chodeb a schodišť. Z něčeho, co vypadalo jako zdevastované, nedávno obydlené nákladní nádraží se postupně stal komplex rovných, čistých stěn s černočerveným motivem a osvětlením. Špinavé dělníky a vojáky v prostých uniformách postupně nahradili úhledně vypadající vědci a technici a vojáci ve stejných zbrojích jako měli Peterovi opatrovníci. Ani jeden z nich nepromluvil, ale neustále kolem tebe šli v trojúhelníku. Oválná helma vedla a zbývající dva šli za tebou, za předpokladu že by bylo třeba s tebe udělat řešeto. Nakonec tě dovedli do místnosti o velikosti menšího hangáru a odebrali se z místnosti. I navzdory faktu, že tu nikdo jiný nebyl, pocit že jsi pozorován se zbavit nedalo. |
| |
| A zase nic nevím Pohlédnu na něj po tom prohlášení jako na blázna. „To jako myslíš vážně?“ Jenže to už zmizel a místo něj jsme tu měli tři jiné. Polknul jsem a radši jsem vykročil, než si řeknou, že s dírou v noze by se mi možná chodilo rychleji. Cestou se tak pokradmu rozhlížím, ale je to příšerné bludiště než abych mohl doufat v úspěšný útěk. Trochu mě zarazí, že mě bezeslova na vysvětlenou nechají v téhle obrovské místnosti. Pokud mám jen chvíli čas, projdu si místnost a nakonec se usadím v nejtemnějším koutě. „Co sem komu udělal?“ Nepochybuji o tom, že tu všude jsou kamery. Pokud jsem při obchůzce narazil na něco jen trochu podobného zbrani, vzal jsem si to. Případně pokud jsem našel průchod, vydal jsem se na další obhlídku. |
| |
| No escape pretty boy Peter Do hangáru vedly jen dvoje dveře. Ty, jimiž jsi přišel byly zamčené a za druhými dveřmi stáli ozbrojenci, jež tě nešetrně strčili zpět, i kdyby to mělo znamenat že si rozbiješ čenich. V místnosti byla jen spousta počítačů, tu a tam nějaké kancelářské desky a tablety. Nic, co by se vzdáleně podobalo zbrani. "Spíš by bylo na místě zeptat se, co oni udělaly tobě." odpověděl hlas v místnosti. "Nebo si myslíš, že jsi zde bezdůvodně?", zpoza jednoho superpočítače vystoupil muž a přešel k jedné z konzoli. "Nic ve světě se neděje bez důvodu, můj synu." řekl s úsměvem a mírně rozpřáhl ruce. Na sobě měl dlouhý černý kabát s kápí. V černé byl laděný i zbytek jeho oděvu, košile, kalhoty i boty. "Vím, že nemáš důvod věřit komukoliv zde, dokonce ani svému příteli Felixovi, ale věz, že existuje důkaz o tvé roli...", odmlčel se, jako by hledal vhodné slovo, "...opatrovníka." dodal po chvíli a dal ti čas vstřebat jeho slova. |
| |
| Díky nechci, už jednoho otce mám ;) „No tak! Trochu ohledů, přeci!“ Zavrčím na stráčce, kteří mě okamžitě vypakovali do jimi přijatelných mezí. Vzhledem k tomu, že kolem je jenom elektronika, zkusím, jestli se některý z počítačů třeba nespustí, nepustí mě na internet a nepůjde z něj odeslat zprávu se ždostí o pomoc. Komukoli. Prudce se otočím za hlasem, ale původce najdu až když s dalším proslovem vyleze zpoza jednoho počítače. Byl bych přísahal, že tu nikdo není. „Tak zaprvé, svého otce znám a ty se mu ani nepodobáš. Za druhé a milionté, já už sem ty vaše důvody pochopil, ale stále trvám na tom, že ste se sekli.“ Když mluví dl, povytáhnu obočí. „Tak najednou opatrovník? A já myslel, že živí trezor, tedy alespoň podle posledních zpráv. A nebo možná cvičný fackovac panák.“ Nevraživě kouknu ke dveřím, kde mě vypakovali strážci. Pak mávnu bez zájmu rukou. „Jo, jo, já vim, nějakej super čip, celosvětové spiknutí, pitva na živém člověku. Co radši nějakou novinku. Něco na motivy: měl jste pravdu, spletli jsme se, můžete jít domů a už o nás v životě neuslyšíte?“ |
| |
| Vyšetření Stále jsem si nebyla jistá, zda jsem se rozhodla správně. Tihle lidé mi pomohli a nezdálo se, že by mi chtěli ublížit. Nevěřila jsem však reakcím mého těla. Pokud se mi opět zatmí, mohla bych někomu vážně ublížit. Nesrovnávala bych to s výpadky paměti, protože jsem si vždycky všechno pamatovala do detailu. Každou ránu, kterou jsem zasadila, každý zvuk praskající kosti. Když jsme vstoupily do ošetřovny, čekala jsem, že na mě dýchnou holé stěny a rozestavěné medicinské vybavení. Sice zápach sterilizace byl všudypřítomný, ale o to mě víc překvapilo, jak to tu bylo vyzdobeno. Hleděla jsem na to s rozšířenýma očima a šlo na mě vidět, že jsem v rozpacích. Na jednu stranu to bylo místo, kterého jsem se bála, a na tu druhou to na mě působilo celkem příjemně. Jako maják zde zářila rudá kštice ženy sedící za stolem. Cosi si četla, ale název jsem nepostřehla. Obě si vyměnily několik frázi. Bylo to nenucené, což mi pomáhalo být v klidu. Řídila jsem se rozkazy doktorky a bylo to jiné, než na co jsem byla zvyklá. Dotýkala se mě s něžností, a i když jsem měla v prvních chvílích, že mi chce ublížit, její pomalé a zkušené pohyby mne ujistily, že tomu tak není. Možná si všimla mého napětí. Tam, odkud jsem utekla, se mnou zacházeli jako s hračkou. Svazovali mě k lůžku, vpichovali do mě dlouhé tlusté jehly a hodiny jsem trpěla agónii, když do mě cosi vpouštěli. Položila jsem se na záda a celou dobu s doktorkou udržovala oční kontakt. Při její otázce jsem zavrtěla hlavou. "Vlastně nevím," připustila jsem nakonec. Za celou dobu vyšetření jsem poprvé promluvila. Neměla jsem zdání, zda mě něco bolí nebo ne. Nepoznala jsem to. |
| |
| Love being victim, eh? Peter Muž se jen usmál a tvé hudrání přešel s klidem. "Opatrovník, protože jsem nechtěl použít pojem "živoucí trezor"." odpověděl muž s až podivným klidem. "Možná nevěříš slovům, ale třeba uvěříš, když uvidíš na vlastní oči." dodal a poté zmáčkl tlačítko na jedné z konzolí a na obrazovce vedle tebe se ukázaly záběry z tvé osudové nehody. Dokonce tam byl záběr jak tvé polo-zmrzačené tělo nakládají do sanitky. Poté se objevila lékařská zpráva, jež ti nedávala mno šancí na přežití. I kdybys přežil, byl by z tebe doživotní mrzák. Hned vedle se zobrazila kopie žádosti o převoz do jednoho zdravotnického zařízení tvého zaměstnavatele, podepsaná na žádosti byla CEO společnosti. Následoval záběr z korporátní kliniky, jak převážejí tvé zmrzačené tělo ze sanitky rovnou někam na sál. Další záběr ukazoval jak se nad tvou polozmrzačenou tělesnou schránkou sklání skupina postav v pláštích. Na okraji obrazu se zobrazilo doporučení k tvému "vylepšení". Zároveň se v něm objevil termín "pandořina skřínka". Jako další se ukázal přepis jednání za zavřenými dveřmi představenstva. Část představenstva měla obavy, že využít "obyčejného joudu" jako úschovnu pro tak citlivá data. Kdosi poznamenal, že právě proto je to ideální, protože by je nikdo nehledal zrovna u tebe. Další námitka proti byla, že není záruka, že po zotavení subjekt nezmizí ze světa. Finální argument byl ten, že tě po zotavení zaměstnají, aby tě měli pod dohledem. Poté už jen následoval záznam operace, jež trvala několik hodin, jež byl ale zrychlen až do bodu, kdy ti aplikovali "upgrade" do hrudního koše. Díky zazoomování kamery šlo perfektně vidět jakousi dutinu v hrudní kosti, do které vložili mikročip a poté jí uzavřeli a dodělali proceduru tak, jak bylo podle plánu. Tímto celá prezentace skončila. Muž ti nechal prostor, abys vstřebal informace. "Ujišťuji tě, že tyto záznamy jsou přímo ze serverů tvého "zaměstnavatele". My bychom jejich falšováním nic nezískaly." řekl po chvíli a úsměv z jeho tváře byl pryč. |
| |
| Prohlídka Lucy "Nebolí vás hlava, břicho? Nemáte pocit na zvracení, nemotá se vám hlava?" zeptala se a došla si ke stolu pro složku a cosi si do nich zapisovala. "Netrápí vás nechutenství, či jiné zažívací obtíže?" zeptala se a znovu po tobě přejela pohledem a poté opět zapisovala do složky. "Jestli vás cokoliv trápí po fyzické stránce, bude lepší, když mi to řeknete hned." dodala a přestala zapisovat a její pohled se setkal s tvým. I když se na tebe díval s jistou dávkou přísnosti, stále v jejích očích převažovala dobrosrdečnost a laskavost. "Také bych Vám ráda udělala EEG, CT, ultrazvuk a rentgen." oznámila a opět si cosi zapsala do složky. "A to nemluvím o krevním rozboru.", po tomto oznámení se postoj Kelly stojící na druhé straně lůžka změnil. Z uvolněného na připravený zasáhnout, pokud bude třeba. Této změny si všimla i lékařka, ale nedala na sobě nic znát. |
| |
| Kapitulace Nějak se mi nelíbí, jak moc je ten chlápek v klidu. A ukáže se, že má nejspíš proč. Když vidím první záběry, zvedne se mi žaludek. Proč mě prostě neprohlásili za mrtvého? Nepřítomně jsem si promnul jizvy vzadu na krku a proti své vůli nemohl odtrhnout pohled od monitoru. Když se ale pohled dostal až k operačnímu sálu, překvapeně jsem se naklonil blíž. Pokud tam byla nějaká specifika k vylepšením, nevěřícně jsem si je četl. „To není možné. Byla to obyčejná operace. Pár metalickch výztuh, aby mi drželi pohromadě kosti. Nic víc.“ Polknul jsem. A to se teprve teď dostali k hrudní kosti a mikročipu. Je fakt, že mi přišlo, že na nějaké výztuhy jsem o hodně těžší, než bych měl být, ale tak nějak nebyla vůle ani chuť to víc řešit. Nakonec co já vím o medicíně, že? Promnul jsem si hrudník a zíral na vypnutý monitor. Pomalu kývnu. „Jo, fajn, nevim, proč by ste se měli tolik snažit, kdyby to nebyla pravda. Jo, trochu mi kecat, proč ne, ale tohle už je trochu moc, ne?“ Zním hodně mdle. „Takže teď mě chcete rozpitvat, ten čip, ať už je na něm cokoli, si vzít a pak? No je to jedno, stejně už budu mrtvej.“ Posadím se na zem. Pak se převážím na záda a zůstanu ležet s rozhozenejma rukama a nohama. „Jen jednu věc mi prozraďte. Proč ste mě vlastně rovnou nezastřelili?“ |
| |
| Vyšetření Když se mě doktorka ptala, co se mnou je, tak jsem nerozuměla, na co se vlastně ptá. Nikdy jsem nic z toho, co vyjmenovávala, nezažila. Bolest hlavy či břicha? Pokud jsem nedostala silnou ránu, tak jsem mohla alespoň říct, že mě něco tlačí, ale o bolesti jsem nikdy nesmýšlela jako normální člověk. Respektive jsem ji měla potlačenou, což mohlo být dobře, ale i špatně. Při vážnějších zraněních jsem mohla pokračovat v boji, ale mezitím bych určitě vykrvácela a zemřela. Zvracení? Co to je? Nechutenství či zažívací potíže? Jíst jsem moc nemusela, to byla pravda, ale nikdy jsem si to nespojovala s ničím, co řekla. Celou dobu jsem na ni hleděla výrazem, ze kterého nešlo nic vyčíst. Z ničeho nic začala mluvit o dalších vyšetřeních. Zamračila jsem se a při zmínce o rozboru krve, jsem sebou trhla a podívala se na Kelly. Viděla jsem v jejím těle napětí. Bylo to jednoduché poznat. Sklopila jsem hlavu a přikývla, že rozumím. Nikdo mi tu nechtěl ublížit. To já byla ta, kdo mohla zranit ostatní, protože bych ztratila kontrolu. Necítila jsem nebezpečí, i když strachu z jehel se jen tak nezbavím, ale dlužila jsem jim. Nevím, kdo mě to předtím sebral, ale nevypadali na to, že by se mnou zacházeli v rukavičkách jako tady. Mohla jsem ležet opět připoutaná k lůžku a trpět. |
| |
| One vision Peter Muž pomalu přešel k tobě a zůstal nad tebou stát. "Jak už jsem jednou říkal, my bychom ze lhaní nikterak neprofitovali." řekl s tím svým nezvyklým klidem a jen na tebe hleděl. "Nejsme tu v USA, abychom lidi masakrovali jen kvůli něčemu, co mají v sobě." odpověděl a zády se opřel o konzoly vedle vás, zároveň založil ruce na hrudi. "Takové praktiky jsem vždy považoval za barbarské." dodal a opět se podíval na tebe. "Ano, někteří to navrhovali, jít tou jednodušší cestou. Ale pokud je možnost vyhnout se zbytečnému krveprolití, je to ta lepší cesta." odpověděl a zadíval se před sebe. "Ale jak vám již bylo sděleno, nikdo vás tu nebude držet. Jen co nám pomůžete, smíte se vrátit domů." oznámil a jeho pohled opět sklouzl k tobě. |
| |
| Doktorka, pacientka & dvojka Lucy "Hned se vrátím." oznámila doktorka a vrátila se ke stolu a poté se pohybovala kolem skupiny skříněk nedaleko od stolu. "Není čeho se bát. Katie sice vypadá, že vás zpéruje za to, že jste si nevzala předepsané léky, ale ve skutečnosti je hodná. Občas si myslím, že až moc." ozvala se Kelly a kývnutím naznačila směrem k doktorce. "Ze všech lidí na základně se jí klidně můžete svěřit se vším. Je to i tak trochu náš posádkový psycholog." dodala a dívala se jak Katie připravuje věci na tácek. Další rozhovor přerušil návrat doktorky Dobrá, teď vám vezmu trochu krve." řekla a ukázala Lucy dvě zkumavky o velikosti ukazováčku. |
| |
| Tak řežte už!! Když maník zmíní, že nejsme v USA aby jen tak masakrovali lidi, trochu sarkasticky se ušklíbnu. „Máš pravdu. To by bylo skutečně hodně divné, kdyby na mě někdo poslal zabijáky na motorkách a mechanické nestvůry, že?“ Uvažuju, že jsem měl zůstat pod tou hromadou suti. Asi by mi bylo líp. Skutečně je až směšné, jak se mě snaží přesvědčit o nenásilnosti své a svých spolupracovníků. „Takže buďto u vás neví pravá ruka co dělá levá, nebo po mě jde ještě někdo jiný.“ Koukal jsem se do stropu, vzhledem k tomu, že to byl dosti anonymní pohled na to, abych nemusel přemýšlet, kde to vlastně jsem. Kapituloval jsem. „Tak už to zkraťte, ne? Zdržujete mě i sebe.“ |
| |
| Procedura pt.1 Peter Tvář tvého protějšku nabrala neutrální výraz. "Prohlédl sis ty útočníky dostatečně?" zeptal se tě a udělal krok tvým směrem, z jeho držení těla, plamenného pohledu a železného tónu hlasu šel přirozený respekt. "Kdybys to udělal, viděl bys, že tvoji útočníci na motorkách neskrývali svou příslušnost a měli bundy s logem konkurenční korporace. Onyx Corp., pokud se nepletu. A co se těch mechanických zabijáků týče, ty též patřily Onyx Corp." řekl a udělal další krok k tobě. "Kdyby sis místo té hromady sebelítosti a hraní na obětního beránka spíš pustil zprávy, věděl bys, že motorkáře chytili. A pokud vím, tvé mechanické zabijáky zničili před tvýma očima." dodal a zastavil se metr od tebe. "Já mám času dost. Tobě zvoní umíráček. Věř tomu nebo ne, ale tady jsi v bezpečí oproti tvému předešlému působišti." řekl a složil ruce na hrudi. "Tvůj přítel Felix žádal, jestli bych tě nepřijal do našich řad. Ale když vidím, jak rychle toužíš umřít a přidat se ke své ženě. Bylo by to plýtváním tvým i mým časem." dodal a zamířil ke dveřím, které se otevřeli a dovnitř vešla ozbrojená trojice jež tě sem eskortovala. "Stráže tě doprovodí do zdravotního křídla. Máš do té doby čas uvažovat nad tím, co vlastně chceš od života." ukončil a pokynul strážným, jež tě bez sebevětších obtíží vytáhly na nohy postrčili ke dveřím. |
| |
| Žádné nebezpeční nehrozí Kelly mluvila klidně, a i když jsem z jejího postoje cítila napětí, věděla jsem, že to je jenom kvůli mě. Už jenom tohle uvědomění mi pomáhalo, abych tady nezačala šílet. "Posádkový psycholog?" nechápavě jsem na ženu hleděla a lehce naklonila hlavu na stranu. Někde v hloubi mysli jsem tušila, co to psycholog je, ale teď jsem si to vybavit nemohla. Když jsem byla bezradná, co se týče projevování emocí nebo vůbec jejich významu, byla jsem na tom velmi špatně. Dokázala jsem rozpoznat jenom to, s čím jsem se setkala. Nebezpečí, napětí, strach. Možná by se ještě něco našlo. Vlastně od doby, kdy jsem potkala Chrise, tak se ve mě začalo objevovat něco, co jsem kdysi dávno ztratila. Dokonce mě překvapila myšlenka, kdy jsem doufala, že je v pořádku a zda se s ním ještě někdy vůbec setkám. Když se doktorka vrátila se zkumavkou, bez dalších cavyků jsem k ní natáhla ruku. Místo strachu bych se měla soustředit na to, jak se pomstím těm, co mi tohle udělali. Vytvořili ze mě něco, co se nedalo jen tak nazvat člověkem a bylo otázkou, zda jsem v sobě neměla nějakou pojistku, kdybych se dostala znovu pod jejich přístroje. Bylo vůbec možné živou bytost přeprogramovat? Úplně? Se mnou se jim to z části povedlo, ale dřív, než došli k cíli, jsem utekla a zanechala za sebou krev a smrt. |
| |
| Štípnutí Lucy "Člověk s kterým si můžete bez obav promluvit. Svěřit se jí s čím budete chtít. A poradí vám, když bude vědět jak." odpověděla Kelly a podívala se na vracející se doktorku. Ta se jen pousmála, když viděla jak k ní natahuješ ruku, lehce ti jí položil na lůžko, stáhla škrtidlem a požádala ať párkrát zapumpuješ, podvědomě ti ukázala jak na to. Poté ti obezřetně nabrala krev, celé dvě ampule krve, které zazátkovala odložila na tácek, poté vytáhla jehlu a zalepila ti ránu po vpichu. Poté zamířila zpět ke skřínkám, kde začala ampulky popisovat. "To nejhorší máte za sebou." usmála se Kelly a než stačila cokoliv říct, zvenčí se ozvalo dusání těžkých kroků, následované bouchnutím dveří na ošetřovnu. Kroky se blížily a zpoza opony vyšel další člověk ve zbroji. Oproti Kelly, Jeffovi, Čtyřce a Šestce byl robustnější. Asi tak dvakrát mohutnější než Kelly, o půlku mohutnější než Šestka. V rukách nesl bednu, kterou by obvykle museli minimálně dva muži. Došel ke stolu a postavil bednu vedle něj. "Oj, doktorko, věci co jste chtěla." zahalekal s legračním přízvukem. "To je naposledy s donáškou do domu." dodal polovičním hlasem a strčil do obrněnou nohou. "Ber to tak, že je to platba za to, že jsem tě nechala se ulít z povinné prohlídky." odvětila doktorka, když procházela kolem a poplácala ho tváři. Hromotluk jen cosi zabručel a otočil se k odchodu. Poté jeho zrak spočinul na Lucy a Kelly. Chvíli vás pozoroval skrz hledí helmy a poté zamířil k vám. Kelly jen povytáhla obočí, když se zhruba dva metráky váhy zastavily vedle lůžka. "Takže to vy jste ta, o které mluvil Čtyřka?" zeptal se a prohlédl si Lucy od halvy k patě. Poté zvedl ruce k hlavě a sundal si helmu. Z pod helmy vykoukla opálená, neoholená tvář. Tu a tam nějaká ta maličká jizva, ale jinak nic neobvyklého. "Já jsem Jorge, nebo také Pětka." řekl a podal Lucy svou "medvědí tlapu". "Asi vám budu muset sepsat, kdo všechno tu je." sykla Kelly směrem k Lucy, i když na tváři jí hrál úsměv. "Oj, co to mělo znamenat?" zeptal se Jorge a jeho přízvuk nesl nádech skotského a španělského. |
| |
| Velký jako hora Přežila jsem to bez šíleného vyvražďování. Úspěch. Doktorka se chovala mile. Překvapil mě hromovitý příchod dalšího obrněného vojáka, až jsem sebou trhla. Všichni se tu chovali tak nenuceně. Nikdy jsem tohle nezažila. Co je to vlastně nenucenost? Nikdo vás do ničeho nenutí? To asi ne, že? Pětka se představil jako Jorge a upřímně řečeno jsem si nemyslela, že bych si zapamatovala všechna jména a přiřadit čísla bude pro mne taky oříšek. Možná tak Šestku poznám, ale zatím nevím, jak vypadá pod hledím. Vzhled muže mě překvapil, až jsem naklonila hlavu na stranu, a kdyby nebyl vůči mě tak čtyřikrát větší, natáhla bych k němu ruku a dotkla bych se jeho tváře. "To.. to bude asi dobrý nápad," zkusila jsem onu nenucenost, i když jsem se zapomněla usmát. Spíš jsem vypadala dost vykuleně. "Já jsem Lucy, nebo taky Čtyřicet-sedm," napodobila jsem vojáka při představování a tentokrát se mi podařilo usměvavě zazubit. |
| |
| Angel of Death Lucy "Čtyřicet-sedm?" zeptal se Jorge a i Kelly vypadala překvapeně. Vojáci si mezi sebou vyměnili tázavé pohledy. "To je nějaké vojenské označení?", obr naklonil hlavu na stranu a zvědavě si tě prohlížel. "Mohli byste tohle řešit jinde? zeptala se doktorka, která se vrátila s přístrojem na měření krevního tlaku. Zatímco mašinka pracovala, tak doktorka zkoumala všechny možné fyzické neobvyklosti. Až teď si všimla, že se oči její pacientky mají duhový nádech. "Kde jste přišla k té jizvě na tváři?" zeptala a palcem pravé ruky po ní přejela. "Není to jedno?" zeptal se Jorge a okamžitě své otázky zalitoval, protože po něm Katie vrhla nepříjemný pohled. Po Luciině odpovědi opět bouchly dveře od ošetřovny a doktorka rezignovaně svěsila hlavu. "Najednou to tu je jak na nádraží." povzdychla si a zvedla hlavu, když se zpoza plenty vynořila další obrněná postava. Zbroj podobná Kelly a Jorgeovi, jen s rozdílem, že byla černá jako noc. Přes zbroj přehozené cosi, co připomínalo pláštěnku, taktéž v černém provedení. Příchozí v rukách třímal zbraň a beze slov pohledem přejel po doktorce, obou vojácích a nakonec se zastavil u Lucy. I navzdory faktu, že jeho tvář byla skrytá za hledím helmy a pláštěm, pohled nově příchozího byl nepříjemný, spalující a spolu s ním se dostavil i pocit, že do tebe vidí a tiše tě soudí jako kat před popravou. Nikdo z přítomných nepromluvil, až nově příchozí přerušil trapné mlčení. "Jorgei, tvá přítomnost je žádána v garáži." promluvila černá postava, jež podle hlasu byla muž. "Jednoho z mechaniků přimáčkl náklaďák." dodal, aniž by spustil svůj zrak z Lucy. "Jdu tam." odvětil obr a nasadil si helmu. "Těšilo mě madam." kývl Lucy a vyrazil ven. "Neměla bych tam jít spíš já?" zeptala se doktorka a až teď voják uhnul pohledem směrem k lékařce. "Bylo mi řečeno, že už práci máte. Navíc je potřeba mechanika vyprostit." odvětil bez sebemenší špetky emocí a jeho pohled opět sklouzl k Lucy. Jeho neviděné oči se vpalovaly do očí pacientky. "Myslíte, že byste mohl odejít a nechat mě pracovat?", byl to spíš příkaz, než dotaz. "Chtěla bych pacientku prohlédnout v dámských záležitostech." dodala a voják opět uhnul pohledem k ní, následně se podíval na Kelly, která mu hlavou pokynula ke dveřím. "Budiž." odvětil a hodil si pušku na rameno, kývl a stejně tiše, jako přišel i odešel. "Vysvětlíš mi někdy, proč ho Jeff trpí?" zeptala se doktorka a vrátila se k práci. "Nejspíš pro jeho výsledky. To jak trojka působí mimo službu Jeffa moc netankuje." odvětil Kelly a sledovala, jak Katie sundavá přístroj na měření tlaku. |
| |
| Pomoc "Čtyřicátá sedmá Lucy v pořadí," zamumlala jsem si sama pro sebe, že mě nikdo nemohl slyšet. Alespoň to tak vždycky říkali. Lucy, dokonalý vraždící stroj bez špetky emocí. Kolik dalších Lucy měli? Pokud jsem já byla číslo čtyřicet sedm, co se stalo se čtyřiceti šesti přede mnou? Pokus selhal? Byla jsem také selhání? Z přemýšlení mě vytrhla až doktorka. Jen matně jsem si vzpomínala na poslední výstřel, když si muž z ochrany pokusil zachránit si život... přede mnou. Nebyla to příjemná vzpomínka. V té době jsem absolutně nevěděla, co dělám. Zabila jsem i toho, kdo mě dostal z pout. "Kulka," odpověděla jsem stroze. Jediná jizva na mém těle, která se nezahojila, ale nikdy jsem neřešila proč. Dveře se opět otevřely a já ztuhla. Dívala jsem se neochvějně na muže v černém a nic by mě nepřinutilo uhnout pohledem. Čišelo z něj něco, co mě nutilo být na pozoru, a rukama jsem drtila hranu lehátka, na kterém jsem seděla. Hlas měl příkrý a drsný. Pokud jsem se naučila alespoň něco o pocitech a emocích, on mě tu nechtěl. Cítila jsem, jak mi srdce bije o něco rychleji. Najednou se svět zmenšil jenom na mě a toho muže. Naštěstí jej doktorka vyhostila ven, i když mě mě zamrzelo, že musel jí Jorge. Byla s ním docela zábava. Říká se tomu zábava, že? "Vy ho tu nechcete?" zeptala jsem se nechápavě. |
| |
| The Good, the Bad and the Tormented Lucy "Ne v tomhle stavu." opáčila Katie dřív, než Kelly mohla formulovat diplomatickou odpověď. "Katie!", Kelly zněla podrážděně a smutně zároveň. "Co? Není žádné tajemství, že Trojka není schopný služby!" obořila se doktorka a prudce zaklapla krabičku s přístrojem na měření tlaku. "Já rozumím tomu, že Trojka ti přidělává pacienty, ale mohla bys mít trochu ohledy.", ženy si navzájem hleděly do očí a napětí mezi nimi šlo takřka nahmatat. "Kdybych s ním neměla ohledy, už dávno by byl zavřený na psychiatrii, nadopovaný sedativy a měl pravidelná sezení s doktory." prskla doktorka, prudce se otočila na podpatku a zamířila ke svému stolu, v půli cesty se zastavila a otočila zpět. "Stojí mě to nesmírné úsilí, abych na tu předepsanou zprávu nepráskla razítko "NESCHOPEN SLUŽBY" a nepředala to dál. Pro mě to také není lehké Kelly." dodala a poté prošla kolem svého stolu kamsi do zadní místnosti. Kelly svěsila hlavu, klekla si vedle lůžka a položila hlavu do dlaní. Po chvíli si povzdychla a podívala se na Lucy. "Abyste rozuměla, Trojka nebýval kráčejícím ztělesněním temnot. Pamatuju si, že on Jorge a Jeff často vymýšleli takové skopičiny, že by jim je záviděli i puberťáci." řekla se slabým úsměvem. "Ale asi před tři čtvrtě rokem se mu na akci stalo něco, co si nikdo z nás neuměl představit. A nebýt toho, že helmy mají kamery, nevěděli bychom dodnes co se mu stalo.", Kelly si prsty přejela po rtech a chvíli se dívala do ztracena. "Od té doby se změnil Postupně přestal být veselý, přestal vtipkovat a celkově ochladl vůči všem a všemu. Když si změnil barvu zbroje, uvědomili jsme si, že je něco špatně. Ale nikdo z nás ho nebyl schopný přimět mluvit. Čtyřka dokonce na dva měsíce skončil v nemocnici poté, co mu Trojka div nerozbil hlavu krabicí na munici. Nebýt Jorge, Čtyřka by skončil hůř., pokračovala a snažila se nepřipouštět si vzpomínky. "A když je Trojka na akci, ten poslední kousek lidství, co v něm zbývá, mizí úplně a stává se z něj chladnokrevný stroj na zabíjení. Žádný strach. Žádné výčitky. Zcela bez milosti.", Kelly se otřásla. "Všichni na základně se v jeho přítomnosti cítí nesví, všichni se mu vyhýbají a on se vyhýbá všem. Dokonce mu začali říkat "Anděl Smrti"." dodala a zhluboka se nadechla. "Jestli už jste skončili, ráda bych provedla další vyšetření." ozvala se Katie, jež stála u svého stolu a nevypadala, že by chtěla jít blíž dokud bude hlavním tématem Trojka. |
| |
| Padlí andělé Doktorčino rozhořčení bylo téměř hmatatelné. Ani já jsem z něj neměla dobrý pocit, a když Kelly začala vysvětlovat, proč je takový, nemohla jsem si pomoct. Dokázala jsem se s ním ztotožnit. Žádné emoce, žádné slitování, když se derete skrze nepřátele a snažíte se přežít. Snadno si pak spletete nevinného s cílem. Nicméně jsem neměla chuť se s ním o čemkoliv bavit. Jeho chování by mohlo u mne spustit to, co jsem dlouho potlačovala, to, co mi Chris pomohl usměrnit. A teď jsem byla obklopena neznámým, i když Kelly i doktorka vypadaly, že bych se zde mohla cítit v bezpečí. Jen jsem tiše vydechla, jelikož jsem neměla na to co říct. Zajímalo mě, co se mu stalo a pokud ve mně zůstalo aspoň kousek člověka, kterým jsem bývala, tak mě brzdil, abych vyzvídala dál. Nechala jsem Katie, aby mne dál vyšetřovala. Nakonec to nebylo tak špatné. "Co se mnou bude?" zeptala jsem se nakonec. Nesnesla bych být zavřená v cele. Hojila jsem se rychle, měla jsem vyšší výdrž i sílu, nepotřebovala jsem tolik jíst ani pít, moje smysly byly pomalu jako ostříž, ale z prostor, odkud není úniku, se mi dělalo nevolno. |
| |
| Téměř hotovi Lucy "Po vyšetření na vás máme pár otázek. Potom vás necháme jít." odpověděla Kelly. "Pokud se bojíte, že by na vás mohli znovu zaútočit, můžeme vás chvíli nechat tady. I když se tady asi ukoušete nudou." dodala a nechala doktorku pracovat. Doktorka provedla vyšetření ženských partií a poté ještě provedla rentgen, sono a MRI. Po skončení posledního vyšetření, kde Kelly nemohla být přítomna, tě Katie doprovodila zpět za Kelly. "U mně je to vše. Výsledky budou co nejdřív." řekla a podívala se na Kelly, která jen kývla. Doktorka se poté vydala za svou prací a nechala vás osamotě. "Máme teď chvíli volna. Nemáte hlad, nebo tak něco?" zeptala se Kelly. "Zhruba tak za hodinu by vám chtěli položit pár otázek moji nadřízení." dodala a otevřenou dlaní pokynula ke dveřím. "Nebo vám můžu zodpovědět otázky, pokud nějaké máte." řekla a za dunění svých obrněných kroků mířila z ošetřovny ven. Ve zbroji byla odhadem o dobrých padesát centimetrů vyšší jak ty. |
| |
| Pak další otázky... Rozhodla jsem se soustředit na něco jiného, protože po celou dobu mi vyšetření nedělalo dobře. Prostě jsem zablokovala tu část paměti, která obsahovala špatné vzpomínky. Člověk se naučí pár dobrých kousků, když máte kolem sebe lidi, kterým nechcete ublížit. Vědět to dříve, nejspíš bych nebyla tady a stále žila s dvěma staršími lidmi, kteří mě měli svým způsobem rádi. Než... však vy víte co. Hlavně jsem byla ráda, že jsem dostala něco na sebe. Sice mi nedělalo problém chodit jenom v kalhotkách a tílku, ale tady to nebylo jenom o mě. Pomalu jsem si podobné detaily začala uvědomovat. Kdy jsem naposled měla něco k snědku. Na rozdíl od ostatních jsem hlad necítila. Mohla bych bez jídla vydržet déle než obyčejný člověk, ale nakonec by mě nejspíš hlad zabil taky a ani bych to nepoznala. "K jídlu bych si něco dala," odpověděla jsem a následovala Kelly. Přitom jsem se kolem rozhlížela a nejednou se zastavila, protože mě něco zaujalo. Některým nemuselo být příjemné, když jsem na ně hleděla až z intimní blízkosti. "Co je tohle za místo?" zeptala jsem se. "Tam, kde mě... odkud jsem utekla, taky měli vojáky, ale tam to bylo spíš na zadržování takových jako já uvnitř." |
| |
| Ravens of Odin Lucy "Myslela jsem si to." usmála se Kelly a venku tě vedla základnou a část personálu tě si tě zvědavě prohlížela. Nikterak vlezle, ani nepříjemně, jen byli zvědaví, kdo je ta cizinka vedle Kelly. Na základně panoval poměrně čilý ruch. Bylo vidět cvičící vojáky, z dálky se ozývala střelba ručních zbraní ze střelnice, tu a tam na obloze prosvištěl letoun, nebo ospale proletěl dron. Mechanici se věnovali autoparku a letounům. Skupinka ženistů se na kapotě jednoho speciálně upraveného džípu dohadovala nad tím, jestli nevylepšit střílny tak, či onak. Jejich vášnivá debata Kelly pobavila. Za tím samým džípem na zemi seděl další ženista, na plachtě před sebou hromadu součástek. Zavázal si oči kusem látky, pustil stopky na hodinkách a jal se skládat součástky dohromady. Během ani ne minuty se z hromady nesourodých součástek stala automatická střílna, která s občasným pípnutím skenovala své okolí. Ženista zastavil stopky, stáhl kus látky a podíval se na svůj čas a zazubil se. Následně se díval jak střílna slídí po okolí. "No není roztomilá?" nadhodil do éteru a poklepal věžičku o velikosti basy piva po těle. "Tohle je základna Evropské NATO, divize pro monitorování korporací. Oficiální název je ale zbytečně dlouhý a tak kdosi přišel s neoficiálním názvem "Odin's Ravens"." odpověděla konečně Kelly, když jste se dostali k ubikacím a tím pádem k jídelně. "Máme za úkol hlídat korporace, hlavně ty, jež mají zálibu ve vojenském průmyslu, aby nedělali moc bordel." řekla, vešla do jídelny a přidržela ti dveře. "Možná se to zdá být jako zbytečnost, ale už jsem viděla jak se jedna nejmenovaná organizace snažila dát dohromady orbitální nosič plný různých bojových hlavic." pokračovala a dovedla tě k výdejnímu pultu, kde stála dvojice mladíků, kteří servírovali jídlo a vzala dva jídelní tácy. "Zatím se nám daří držet je pod krkem. Ale bohužel náš dosah je omezený a nemůžeme být všude naráz.", Kelly pokrčila rameny. "Dvakrát komplet." řekla mladíkovi u pultu a spolu s kolegou začali obratně nandavat jídlo. Za pár vteřin na tácech byla miska s hovězím vývarem, nudlemi a zeleninou, po dvou španělských ptáčcích na talíř, s rýží. Jako dezert čokoládový dortík. Kelly vzala tácy a přesunula se k mašince s pípou. Vzala dvě sklenice a do obou načepovala multivitaminový džus. Poté se přesunula k jednomu z volných stolů, odložila tácy a zamyšleně si je chvíli prohlížela. "Zapomněla jsem příbory, krucifix." zašeptala a otočila se k tobě s omluvným výrazem. "Posaďte se, hned jsem zpátky." řekla a vrátila se k výdejnímu pultu, kde na jeho konci vzala příbory zabalené do ubrousků a vrátila se. "Ještě jednou se omlouvám, nějak jsem se ztratila v myšlenkách." usmála se a podala ti příbor. "Dobrou chuť, snad vám to bude chutnat." řekla a pustila se do polévky. |
| |
| Jídelna Cestou jsem se zvědavě rozhlížela a nakonec jsem usoudila, že se mi tohle místo líbí. Nebyla jsem, ne po mnoha úpravách, typ na doma. Potřebovala jsem podobné prostředí, kde jsem se mohla cítit v bezpečí a zároveň udělat něco nejenom pro sebe. Napravit, co jsem spáchala. "Takže o N.P.H. (čti en-pí-ejč) také vedete záznamy?" kdyby ano, určitě bych se do toho chtěla zapojit. Mým cílem, který mi nenaprogramovali, ale vytvořila jsem si jej sama, bylo dostat společnost na kolena. Zničit ji, aby se neopakovalo to, co se stalo mě. Možná už teď měli lepší prototypy než jsem byla já. Další ztracená dívka nebo chlapec, kteří si nedali pozor a nastoupili někomu do auta. Nepamatovala jsem si, jak mě unesli. Celou dobu jsem následovala Kelly. Všechno to pro mě bylo nové a já se chtěla učit. Být jako ona. Cítila jsem, že je dobrý člověk. "Já bych..." chtěla jsem pro příbor skočit sama, ale byla rychlejší. Pak mi došlo, že bych nevěděla kam. "Vám taky," pokusila jsem se o úsměv a poté se pustila do jídla. Bylo to dobré a mé vylepšené chuťové pohárky si to užívaly. |
| |
| Oběd Lucy Kelly polkla sousto a kývla. "Máme zatím jen kusé informace. Kdosi zevnitř nám poslal zprávu, ale byla poškozená a její obsah chaotický. Jen že N.P.H. provádí nějaké pochybné experimenty." odpověděla. "Zmiňovala taky že jim utekla pacientka a následný hrubý popis." dodala a výraz v její tváři připomínal spíš policejního vyšetřovatele. "Když jsme pak zachytili zprávu, že se subjekt nachází v Haagu, vyslali jsme tam skupinu na průzkum. Já, Čtyřka a Šestka." pokračovala a opět ukrojila další sousto. "A když jsme ve městě viděli bitevní letoun, bylo jasné, že tu není jen na okrasu. Plus insignie na letounu patřila soukromému vojenskému kontraktorovi, který má historii s N.P.H.." dodala a napila se džusu. "Proto doufáme, že nám o nich něco povíte vy." řekla a zadívala se na tebe. "Velitel proto svolal briefing a žádá si na něm vaši účast.", poslední část řekla jakože jen tak, mezi řečí. |
| |
| Vědět i to, co nevím Viděla jsem to před vlastníma očima. Můj napůl robotický mozek měl jednu nevýhodu. Nedokázala jsem zapomenout a vzpomínky jsem si přehrávala jako živý film. Můj útěk byl chaotický a zrychlený. Měla jsem proto problém si myšlenky utřídit. Nejostřeji se mi zobrazovaly obličeje, jejichž majitele jsem poslala na onen svět. "Nejsem si jistá, zda přinesu nové informace," řekla jsem popravdě. "V podstatě si pamatuju jenom to, jak mě drželi v jedné místnosti a útěk." Nebylo nad to mít opět plný žaludek. Tomuto pocitu se nic nevyrovná. Můžete pak uvažovat o něco jasněji a příměji. A k tomu mám více energie, protože nanité se už nesnažili napodobovat proces nasycení a přešli k jiné činnosti. Kdybych tak věděla, co se v mém těle děje, ale všechny tyto popisy byly mě samotné neznámé. |
| |
| Oběd Lucy "I to pomůže. Třeba nám to pomůže najít místo, kde vás drželi.", Kelly odložila příbor a pustila se do dezertu. "My teprve začínáme dávat dohromady střípky a proto informace od někoho...", zarazila se a přemýšlela jaké slovo použít. ...zevntiř. Kdo to místo zná důvěrně, ačkoliv ne v příjemném slova smyslu." dořekla a ukrojila si další kus dortu. "Nejlepší by bylo, kdybyste si vzpomněla na nějaké orientační body. Města, přírodní úkazy a tak podobně." navrhla a odmlčela se, během odmlky dojedla dezert. "Podle toho se dá zúžit oblast pátrání." řekla a otřela si rty ubrouskem. "Pokud ovšem neznáte přesné umístění tohoto zařízení. nadhodila jen tak mimo řečí. |
| |
| Oběd Kdybych znala, kde se zařízení nachází, sama bych tam nakráčela a vyřádila se. Ale z nějakého důvodu jsem měla z té noci jenom útržky. Nejčerstvěji jsem si pamatovala, jak jsem drtila hrdlo někomu, komu na mě snad i jenom trochu záleželo. Pak bylo vše velmi chaotické a rozostřené. Podobně jako další obrazy, které mě strašily během chvil, kdy jsem upadla do spánku, kterého jsem neměla nikdy moc. Nepotřebovala jsem to. Začínala jsem si uvědomovat, že se snažím krotit to něco, co by ostatní nazvali bezcitným strojem na zabíjení. Všichni kolem se ke mně chovali hezky. Byla by škoda jim ublížit. "Můžu se pokusit," přikývla jsem a trochu podezřívavě jsem koukala na zákusek. Když jsem dala do úst první sousto, byl to jako výbuch chuťových buněk. Šlo to poznat na mých očích. "Wow," tiše jsem vzdychla. Musela jsem vypadat divně, ale nevadilo mi to. Dezert jsem zhltla jedním dechem a ještě chvíli blaženě koukala na prázdný talíř. Pak jsem se opět zamyslela nad tím, co vše jsem si pamatovala. "Je nějaká možnost, jak získat potlačené vzpomínky?" zeptala jsem se najednou. "Na tu noc co..." nedořekla jsem, protože jsem se cítila... nesvá? |
| |
| Poskládat zrcadlo ze střípků Lucy Kelly se usmála nad tvou reakcí na zákusek. "Vyřídím, že vám chutná." řekla s úsměvem a napila se. Nad tvou otázkou se zamyslela. "Dost často se používá hypnóza. Oprávněná osoba, většinou lékař nebo psycholog vás do hypnózy a pomoci různých otázek se postupně pokouší odemknout to, co mysl ukrývá, ať už dobrovolně, či dopomocí."", celou dobu přitom pozorovala různé nitky a podprahové reakce tvé osoby. "Někdy s používají i v kontrolovaném množství psychotropní látky.", překřížila prsty a opřela si o ně bradu. "V brzké fázi vývoje jsou i speciální nanoboti, kteří stimulují specifické neurony a tím pomáhají k jejich činnosti a případné obnově jejich funkce.", u této varianty bylo vidět, že je Kelly skeptická. "Ale jak říkám, je to v brzkém stádiu vývoje a bůhví, jestli to vůbec bude fungovat dostatečně na to, aby se to dalo použít jako další způsob obnovy paměti." dokončila přednes a znovu se napila. |
| |
| Hypnóza “Nanoboti?“ proč jsem měla pocit, že se mě toto téma týkalo víc, než jsem sama tušila? Chvíli jsem na Kelly zírala stylem, že naprosto nechápu, o čem mluví. “Tu hypnózu… mohli bychom to zkusit,“ byla jsem zvědavá. Sice jsem netušila, co to se mnou udělá, ale pokud bych pomohla sundat N.P.H., jsem stoprocentně pro jakoukoliv špatnost. Co jsem si zatím dala dohromady. Mé číslo bylo čtyřicet sedm. Ve chvílích, kdy jsem byla při vědomí, jsem sem tam zachytila slova jako pokus, projekt, jiná čísla, selhání a tak dále. Když jsem zrovna nekřičela bolestí a dokázala vnímat, viděla jsem jiné dívky se stejným výrazem, jaký jsem vídávala v odrazu na tabuli neprůstřelného skla. Nebyla jsem jediná, která takhle trpěla a přede mnou bylo čtyřicet šest Lucinek, které skončily jako selhání. Střeplo mě. Nebylo mi to příjemné. Na jednu stranu jsem chtěla Kelly pomoct. Byla na mě hodná a na druhou stranu jsem se chtěla stáhnout do své malé ulity a zůstat v ní. “Doporučila bych bezpečnostní opatření během hypnózy,“ podívala jsem se na ni vážně. “Můžu si vzpomenout na něco, co by mi nebylo moc příjemné a vím o sobě, že… někdy ulítnu,“ přiznala jsem se. |
| |
| Siesta Lucy "Maličké stroje. Ale myslím že zrovna je nemusím představovat." odpověděla Kelly a upravila si vlasy stažené do culíku. "Dám těm nahoře vědět, že byste ráda podstoupila hypnózu. " řekla a podívala se na hodinky na levém zápěstí. "Máme ještě pár hodin čas, než s vámi budou chtít ti nahoře mluvit. Nejspíš si budete chtít trochu odpočinout."", Kelly si zakryla rukou ústa když zívla. "Nezačnou dřív, než budou mít zprávu od doktorky." dodala a rozhlédla se po jídelně. Bylo zde jen pár lidí a až na jednoho či dva zvědavce si všichni hleděli svého. Kelly počkala až dojíš a poté odnesla tácy ke zvláštnímu okénku kde je odebral personál kuchyně. "Ukážu vám, kde si můžete odpočinout." řekla a provedla tě základnou k ubikacím. Prošla do sekce "VIP". V dlouhé chodbě bylo proti sobě asi osm dveří, přičemž jedny byly otevřené. Právě k těm Kelly zamířila. Uvnitř právě dva vojáci s hodností desátníků pokoj připravovali pro obyvatele. Jeden z nich zrovna vyšel z koupelny, mokrý od hlavy až k patě. "Kterej blbec povolil tu baterii?" zahartusil a když uviděl Kelly, zasalutoval a zároveň kopl do holeně kolegu, který zrovna stlal postel a pohoršeně se otočil na kolegu a následně ke Kelly a také jí zasalutoval. "Madam." pozdravili a postavili se do pozoru. "Pohov. Ubikace připravena?" zeptala se Kelly poté, co jim pozdrav opětovala. "Ano madam, jen teda zbývá doplnit potraviny a nápoje." odpověděl mokrý desátník a až teď mu došlo že salutoval s hasákem v ruce. "Výborně. Když dovolíte, ráda bych ubytovala hosta." řekla Kelly a usmála se na vojáky, kteří naházeli různé hadry, čistidla a podobné serepetičky na vozík, společně se starým povlečením postele a se salutováním zmizeli. Jen mokrý desátník byl ještě slyšet na druhém konci chodby protože mu hvízdali podrážky po podlaze. "Sice to není Hilton, ale lepší než abyste musela spát v cele, nebo na ošetřovně." pokrčila Kelly rameny. "Kdybyste něco potřebovala, tak tady interkom vás v případě nutnosti přepojí na koho chcete. Kdybyste chtěla mluvit se mnou, stačí když řeknete: Volej Noble Dva. Mělo by vás to spojit přímo se mnou. Kdybyste potřebovala doktorku, stačí říct "Ošetřovna"." vysvětlila zatímco ukázala na malý displej s mikrofonem hned vedle dveří, interkom měl velikost handheld tabletu. "Dám vám vědět, až se něco bude dít. Zatím si zkuste odpočinout." řekla a s úsměvem vyšla ven z pokoje a zasouvací dveře se za ní zavřely. Ubikace jako taková byla obyčejná, u jedné stěny byla postel pro jednoho, napravo od dveří byla ve zdi zabudovaná šatní skříň a za ní byl vchod do koupelny, jež byla vybavená sprchovým koutem, toaletou, umyvadlem a zrcadlem se zabudovanou skřínkou na toaletní potřeby. Přítomny byly základní toaletní potřeby, které žena může potřebovat. V šatní skříni bylo několik triček, kalhoty, dva páry kanad, bunda, svetr a spodní prádlo. Naproti skříni bylo okno s výhledem do malé zahrady ubytovacího komplexu. Nalevo ode dveří byla televizní obrazovka. Pod ní tři skřínky a minilednička. Dvě ze tří skříněk sloužili pro osobní věci, třetí byla hlavně určena pro trvanlivé potraviny. Hned pod interkomem se krčil odpadkový koš. PJ's Note: Jako odpočinek si můžeš zvolit cokoliv, co chceš, rekreaci nechávám na tobě. :) |
| |
| Chvíle odpočinku Po jídle jsem následovala Kelly a snažila se chápat vjemy, které přicházely a odcházely. Abych pravdu řekla, tak jsem byla zmatená. Chvílemi jsme se cítila šťastně, v další vystrašeně a v neposlední řadě zmateně. Neustále jsem těkala pohledem z jednoho prvku na druhy, přelétávala přes zdejší obyvatele. Ani jsem neměla čas pochopit, co se stalo s baterií nebo proč jeden do druhého kope, když mi bylo vysvětlováno, jak se někomu dovolat. Rozhlížela jsem se kolem sebe a sem tam se prsty něčeho dotkla. Tohle jsem neznala. Čisté jednobarevné místo, které vypadalo málem jako moje tehdejší cela, ale cítila jsem se tu bezpečně. Žádné injekce ani pípající monitory nebo vrzající lůžko na kolečkách opatřené řemeny. "Děkuji. Počkám," sledovala jsem, jak Kelly odchází a zavírá dveře. Nastalo ticho. Pokoje jsem začala pomalu prozkoumávat. Našla jsem nějaké oblečení, a když jsem narazila na sprchu, získala jsem nehynoucí chuť nechat na sebe stékat vodu, což jsem taky udělala. Jen jsem si ze skříně vytáhla čisté oblečení, boty jsem nechala před koupelnou. Voda mě zbavila všech myšlenek. Ne, že by mi v hlavě myšlenky normálně kolovaly. Zavřela jsem oči a relaxovala. Z nějakého nepopsatelného důvodu jsem se začala cítit mnohem lépe. Plná síly a elánu. Ani nevím, jak dlouho jsem se sprchovala, ale nakonec jsem usoudila, že bych mohla vylézt a usušit se. Pohledem do zrcadla jsem na sobě neviděla jediný kaz. Sáhla jsem si na bok, kde se zabořily ostré čepele vyděšeného robota a zamračila se. Pak jsem jen pokrčila hlavou, nahodila na sebe oblečení a šla si sednout na postel. Dala jsem nohy v kříž, ruce položila dlaněmi na kolena a opět se ponořila do ticha. |
| |
| Sezení Lucy Z meditace tě vytrhlo zacvrlikání interkomu, následované zaklepáním na dveře. Zpoza okna se zablýsklo a krátce poté zahřmělo, po skleněné tabulce tekly provazy vody. Hodiny ukazovaly sedm hodin večer. Opět se ozvalo cvrlikání interkomu a zaklepání. Za dveřmi stál voják ve stejné zbroji jako nosí Kelly a členové jejího týmu. Lišil se tím, že měl tmavě šedivou zbroj a na levé straně hrudního plátu byla bíle vyobrazena hlava ptáka, podle všeho orla. "Dobrý večer slečno." pozdravil voják a pokynul hlavou. "Velení si žádá, abyste se dostavila...", z náhlého zmlknutí bylo jasné, že věta měla pokračování, ale voják se rozhodl jí nevyužít. "Jestli mohu doporučit, teple se oblečte, venku je zima a silně fouká." dodal a ustoupil ode dveří, aby ti dopřál soukromí. Cestou ven voják nepromluvil, jen z helmy bylo slyšet cvakání, nejspíš rádiová komunikace s někým dalším. Před ubytovnou stálo auto. Jeho řidič stál v otevřených a prsty bubnoval o rám dveří do rytmu melodie vyhrávající zevnitř auta. Oděn do stejně šedivé zbroje, s toutéž orlí hlavou na prsou. Když zahlédl kolegu ve zbrani a tebe, volnou rukou pozdravil. Bílá orlí hlava zdobila i přední dveře auta. Voják - řidič přešel k zadním pravým dveřím a otevřel je, zároveň ti nabídl ruku, aby ti pomohl nastoupit a poté za tebou zavřel a vrátil se na své místo. Voják, který tě vyzvedl si sedl na sedadlo před tebou. Motor džípu hladce naskočil a tiše předl jako kočka. Řidič cosi ladil na středovém panelu, ohlédl se na tebe. "Připoutejte se prosím, sice je to jen po základně, ale jeden nikdy neví." řekl a podíval se na středový panel. Když vše bylo tak jak má, džíp se rozjel. Deštěm bičovaná základna se i v nepříznivých podmínkách vyznačovala pilnou prací svého osazenstva. Skupina techniků se ve větru snažila upevnit plachtu nataženou přes bedny, jež chvíli předtím vyložili z letounu. Vzpouzející se plachta šlehla jednoho z techniků přes obličej kovovým okem a zanechala mu na tváři šrám. O kousek dál skupina vojáků jen v kalhotách a tílkách cvičila pod úpěnlivým řevem výcvikového seržanta. V další sekci vykládali pracovníci kuchyně náklad z nákladního auta, jeden z nich uklouzl a obličejem se zaryl do bahna. Vstával za bujarého smíchu svých kolegů. Nedaleko od kuchtíků seděli pod improvizovanou stavbou z tyčí a plachty ozbrojení vojáci a znuděně pozorovali bzukot kolem sebe. U velitelské budovy panoval klid, po jejím obvodu procházeli vojáci se zbraněmi a v pláštěnkách. Džíp zastavil před vstupem do budovy a první vystoupil voják, jež tě vyzvedl. "Musel jsi zastavit v té louži?" zeptal se nevzrušeně a ohlédl se na kolegu. "A nevíš jak jsem o ní asi měl vědět? Copak mám oči tam, kde má to auto světla?" opáčil se stejným klidem řidič a zalomil rukama na volantu. "Pamatovat si jí? Bývá tady vždycky, když takhle leje." zakroutil hlavou voják - doprovod. "Však já ženistům říkal, že by tady měli udělat rampu, nájezd nebo podobnou hovadinu. Nebo to aspoň sakrafix zarovnat. Ale copak mě ti pitomci poslouchají?" ohradil se řidič a cosi zase štěloval na středovém panelu. "Nadhodím to veliteli, až ho uvidím. Do té doby...", voják co tě doprovázel zavřel dveře a otevřel dveře u tebe. "S prominutím, madam." řekl a vzal tě do náručí. Voda mu sahala i ve zbroji po kotníky, opřením zády zabouchl dveře od auta a přenesl tě ke vchodu. Vojáci hlídkující v bezprostřední vzdálenosti se zaujetím sledovali, kdo to přijel. Doprovod tě donesl až ke dveřím a tam tě postavil na zem. "Pitomí ženisti." zaprskal a oklepal ze zbroje vodu z louže. Velitelská budova také byla plná čilého ruchu. Sem a tam pobíhali poddůstojníci a nižší důstojníci se složkami, tablety a někteří z nich dokonce komunikovali s někým přes rádio. "Dobrý večer." ozval se ženský hlas, patřil zdejší doktorce, Kate. "Jak se cítíte? Odpočinula jste si trochu?" zeptala se a prohlížela si tě. "Poručíku, našel byste prosím kancelář, kde bych mohla slečnu prohlédnout?" obrátila se na vojáka, který tázavě naklonil hlavu na stranu. "Jsem zodpovědná za její zdraví, stejně jako za každého na této základně. A jelikož je slečna nově příchozí, chci si být jistá, že se u ní neprojevuje nějaká infekční choroba. Též jí nebudu prohlížet před celým davem čumilů." dodala a rozmáchlým gestem ukázala na místnost plnou lidí, přičemž velká část z nich nevěnovala příchozím ani špetku pozornosti. Voják kývl a ztratil se. "Vím, prohlížela jsem vás ráno, proto to bude jen formalita." řekla a usmála se. Voják se vrátil o minutu později a zavedl vás do jedné kanceláře, podle výzdoby a celkové atmosféry, v ní pracovaly dvě ženy. Poručík na žádost doktorky zůstal venku přede dveřmi. Doktorka ti pokynula, aby ses posadila do jednoho z křesel a přitáhla si druhé. "Tak ukažte." řekla, z kapsy vytáhla dřevěnou špachtli a baterku a prohlédla si sliznice v krku, jež následně prohmatala. "Dívejte se rovně před sebe." požádala a baterkou si vyzkoušela reakci zornic. "Svršky dolů, tričko stačí jen vyhrnout.", do uší si nasadila stetoskop a poslechla si srdce a dech. "Poprosím, levou ruku si opřete tady o stůl.", na ruku ti navlékla kapesní měřič tlaku a nechala ho dělat svou práci. Poté vše sklidila, zapsala si výsledky do tabletu, co vytáhla z kapsy u kalhot. Poté ho položila na stůl a zadívala se na tebe. "Jak se cítíte? Fyzicky i psychicky. Buďte upřímná, prosím." zeptala se a opřela se o kolena. |
| |
| Na výslech? Moje meditace byla přerušena zaklepáním na dveře. Otevřela jsem oči a seskočila na zem. Po otevření jsem hleděla na vojáka a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co 'vedení si žádá' znamená. Že by to nakonec bylo tady? Nedůvěra? Netušila jsem, na co se mě budou ptát a horší bylo to, že jsem věděla méně, než se zdálo. Řídila jsem se radou a ze skříně vytáhla bundu. Nasoukala jsem se do ní a zapnula se až ke krku. Jestli se na mě díval divně, netušila jsem proč. Říkal, že je venku zima, ne? Mlčky jsem se vydala za vojákem a nastoupila do auta. Celou dobu jsem se rozhlížela. Kolem bylo tolik podnětů a bylo velmi těžké udržet pozornost pouze na jednom. Oběma rukama jsem držela popruhy a mohla jsem si říct, že jsem si cestu přes základnu docela užila. Dohadování obou vojáků mě nechalo chladnou, protože jsem měla za cíl prostě vylézt, louže nelouže. Můj doprovod měl však jiný plán a vzal mě do náruče. Leknutím jsem sebou trhla a příkře jsem si jej prohlédla, jestli to myslí vážně. Když mě postavil na nohy, nějak jsem nedokázala porozumět slovu: "Ženisti?" Uvnitř jsme potkali doktorku. Známá tvář mě trochu uklidnila. Opět začala potyčka. Připadala jsem si jako pingpongový míček. Co by se stalo, kdybych se prostě rozhodla rozejít dopředu? Prohlédla byla rychlé, ale doktorčiny otázky mě dost mátly. "Cítím se dobře," odpověděla jsem stručně. Nanité dávno odvedli svůj díl práce a jizva z rány, kterou mi způsobil zběsilý robot, byla už téměř pryč. Sama jsem ovšem o nanitech neměla ponětí, takže jsem to přikládala jen podivným experimentům, které na mě byly prováděny. "Psychicky možná trochu zmatená, ale je toho tady tolik," rozhlédla jsem se znovu. Sice toto místo bylo dost podobné tomu, ze kterého jsem utekla, ale panovala tu mnohem přívětivější atmosféra a ve vzduchu se nenesl odér desinfekce. |
| |
| Krátký pohovor Lucy "To jsem ráda." odvětila doktorka a sledovala jakékoliv náznaky neobvyklého chování.v "Chápu vaše zmatení, sama jsem tu v prvních dnech byla jako myš v bludišti." dodala a usmála se. "Velitel základny s vámi chce mluvit. Není to výslech, spíš jen pohovor. Chce znát váš příběh, pokud to tak můžu říct." řekla a narovnala se. "Co se té hypnózy týče, ta musí počkat do zítra. Odborník se sem díky bouři nedostane." pokračovala promnula si unavený obličej. "Pojďte ať nejsou nerózní.", vstala lehce tě plácla po rameni. Před kanceláří se doprovázející voják bavil s kýmsi, kdo měl na sobě zaprášenou bundu a za uchem obyčejnou tužku. Ti dva se očividně nemohli dohodnout na záležitosti a chlapík s tužkou za uchem konverzaci ukončil pokrčením ramen a následným odchodem. Voják si všiml vašeho příchodu a zamířil k vám. "Hlavně že má plnou hubu výmluv. Pitomí ženisti." zabručel a zadíval se na Lucy, vzpomínaje na její otázku, která v zápalu "boje" zapadla. "Ženisti mají za úkol stavět budovy a stavby, které mají usnadnit život ostatním." řekl a mávl rukou ke vstupním dveřím. "Jako třeba postavit tu rampu, aby lidi nemuseli v dešti brouzdat po kotníky v bahně.", také pokrčil rameny a zamířil k výtahu. Ve výtahu hrála jemná hudba, která působila cize a hlavně nepatříc na tohle místo. Jako by jí někdo vytáhl z nějakého stařičkého jukeboxu. Ve třetím patře budovy voják zamířil napravo od výtahu, ke křídlovým dřevěným dveřím, které se otevírali ještě postaru. Otevřel je ustoupil stranou. Doktorka, která šla také, ti lehce položila ruku na rameno. "Jsem tu s vámi, není čeho se bát." řekla s povzbudivým úsměvem. Vešly jste do místnosti, kde bylo několik staromódních kartoték, stůl a za stolem žena ve formální uniformě, jež zvedla oči od tabletu, když jste vešly. "Už vás očekává." řekla odměřeně a ukázala k dalším dveřím po své pravé ruce. Doktorka k nim zamířila, zaklepala a po vyzvání zevnitř, vešla. Místnost se ukázala jako kancelář někoho důležitého. Osvětlení bylo ztlumené a kancelář tak působila útulněji. Na jedné zdi byla obrazovka s úhlopříčkou 100 a na ní běžely zprávy, dění ve světě. Na protější stěně byly dva obrazy, jeden vyobrazoval hierarchii Havranů, druhý byl portrét tančící dívky s dvěma rudými stuhami. Pod obrazy se nacházela podlouhlá skřínka s několika dvířky. Naproti dveřím, zády k oknu se staženými žaluziemi stál masivní dřevěný stůl. Na něm stála jakási soška okřídlené ženy s mečem. Pár rámečků, nejspíše fotografie. V prostoru před stolem stálo křeslo a dvě sofa. Mezi nimi malý skeněnný stolek. "Vítejte." ozvalo se od dřevěného stolu, od nějž vstal muž, jemuž táhlo na šedesát. Obešel stůl a zamířil k vám. I na svůj věk byl v dobré kondici, všímavější jedinci ale mohli zaregistrovat, že lehce kulhá na pravou nohu. Ostře řezanou tvář lemovaly delší šedé vlasy a pěstěné vousy. Oči bystré jako rys si rychle přeměřili obě příchozí. Na sobě měl neformální uniformu s označením hodnosti plukovníka. "Doktorko." promluvil plukovník a lehce políbil Katie na tváře. "Doufám že se máte dobře a zdejší omladina vás neobtěžuje." řekl a usmál se. "Mám se dobře, plukovníku. A co se omladiny týče, stačí jim pohrozit očkováním nebo odběrem krve." odpověděla doktorka a šibalsky mrkla a plukovník se usmál. "Pane, dovolte mi, abych vám představila Lucy. Jen Lucy." vzala si slovo doktorka a letmým pohybem ruky naznačila k tobě. "Plukovník Marcus Andreassen, velitel tohoto blázince.", plukovník ti s šibalským úsměvem podal ruku, jestli ho absence příjmení překvapila, nedal to najevo. "Prosím, posaďte se.", plukovník ustoupil a obloukem ruky opsal obě sofa. Doktorka tě s úsměvem pobídla, aby sis sedla. "Ještě čekáme až dorazí Jeff a Kelly, ačkoliv už tu měli být.", plukovník si zkontroloval hodinky na levém zápěstí. "Než dorazí, nedáte si něco? Kávu, čaj, vodu, džus? Či něco k jídlu?" zeptal se a zkoumavě si prohlédl obě dámy. Katie mezitím požádala o čaj s mlékem a sendvič se šunkou a sýrem. Poté se otočila k tobě, co ty. |
| |
| Bumtarata na vrata, seber si svá košťata a padej zametat kuřata. Aneb admina odhánějící post. |
| |
| Jde se na to ~Katie, plk. Marcus Andreassen~ Doktorka mě příliš nepochopila, ale nehodlala jsem rozpitvávat, co jsem tím přesně myslela. Kdyby ano, sama bych do toho zabředla a byla ještě více zmatenější. Měla jsem chuť se tu sama porozhlédnout a prozkoumat. Něco mi však říkalo, že dokud neusoudí, že mi můžou věřit, tak mne bude neustále někdo doprovázet. Ani jsem nemohla říct, zda věřím sama sobě. Už se mi několikrát stalo, že jsem ztratila kontrolu nad svým tělem a stalo se něco hrozného. Pokaždé u toho někdo zemřel. Následovala jsem Katie, a i když mi tohle místo nepříjemně připomínalo laboratoře, kde jsem byla držena, nějak jsem cítila, že se nemusím bát. Všichni tu byli uvolnění a řešili nejenom pracovní, ale i každodenní záležitosti. Nicméně sama jsem nedokázala odhadnout, co takovou každodenní záležitostí je, a tedy do rozhovoru jsem se ani nehodlala přidávat. Tam, kde jsem byla, se všichni bavili šeptem a vyhýbali se pohledy, když kolem nich procházeli jejich nadřízení. Jako by se báli, že něco způsobí jejích rychlý konec. Takže jsem věděla, co to jsou ženisti. Bláto mi nevadilo, a kdyby mi to bylo dovoleno, nejraději bych do něj skočila a prostě v něm skákala a užila si ten pocit, že se nemusím řídit žádnými restrikcemi. Usmála jsem se na vojáka. Byl milý. Kromě jednoho, který vy mně vyvolával nepříjemné pocity, vypadali přátelsky všichni. Nikdy jsem nebyla v kanceláři, takže jsem nedokázala usoudit, komu tahle pracovna patří. Ale líbilo se mi tady. Pohledem jsem se zastavila na starším muži, který lehce kulhal. Nemohla jsem si toho nevšimnout. I v jeho případě z něj čišela pohoda a uvolněnost. Během mého představení jsem několikrát zamrkala a nebyla si jistá, co mám udělat. Nepodává se v takovém případě ruka? Usadila jsem se a zkřížila ruce na břiše. Ani nevím, proč jsem to udělala, ale jak jsem několikrát podotkla, neumím se chovat ve společnosti. Otázka jídla a píti u mě chvíli visela ve vzduchu, než jsme si uvědomila, že se Katie dívá na mě. Pozvedla jsem obočí a koktavě ze sebe vychrlila: "Vo-vodu?" |
| |
| Kancelář velitele Lucy Ani jeden z přítomných se nepozastavil na tvou odmlkou. "Klidně si řekněte o něco k jídlu, jestli chcete." usmál se plukovník a vyčkal, jestli si ještě něco nedáš, poté došel ke dveřím, sdělil informaci své asistentce a vrátil se zpět ke konferečnímu stolu a usadil se do křesla. "Procházel jsem si Vaši zdravotnickou dokumentaci." začal velitel, opřel lokty o opěradla a sepjal špičky prstů před ústy. Působil velice přísně. "Ale asi už jsem moc starý na ty sci-fi termíny jako jsou nanoboti, hypnoterapie, augmentační implantáty...", velitel si prsty poklepal na rty a zamračil se, chvíli tak setrval, než nakonec plácl rukama do opěradel a jeho výraz se otočil o 180 stupňů. "Kdybyste mi řekly, že tu máme co dělat s Voodoo, šamany a rituálními tanečky kolem totemů za provolávání "Bunga bunga bunga!", tak by to pro mně bylo totéž!", velitel teatrálně rozhodil rukama. Katie se zasmála a následně si odkašlala. "Za pomocí takových termínů byste mi mohly říct, že jsem starý kozel a já bych si myslel, že mi říkáte vtip." dodal a znovu plácl rukama na opěradla. K dalšímu se plukovník nedostal, protože ve dveřích se objevili další dva účastníci. Kelly, oděná v maskáčích, rozpuštěnými vlasy a vybarvujícím se monoklem. Hned za ní šel velitel týmu, co přivezl Lucy na základnu, Jeff, jako Kelly měl maskáče, ale ještě měl koženou bundu. I on si nesl šrámy - roztržený ret, natržené obočí, plně vybarvený monokl a rány na tváři, očividně způsobené nožem. Jak plukovník tak doktorka vstali, když je viděli. "Co se stalo?" zeptal se velitel, zatímco Katie se jala prohlížet zraněné. "Kobry zase nasávali." odsekl Jeff mezi zuby, když Katie prohlížela ránu od nože. "A zase opruzovali každou sukni v dohledu."" dodala Kelly, která doktorce gestem ruky naznačila že jí nic není, až na monokl. "Tupci, zase si je budu muset zavolat na kobereček." zavrčel velitel. "A pár dalších, protože tentokrát to vyústilo v masovou rvačku." pokračovala Kelly a zamířila k volné sedačce, naproti Lucy, na kterou se usmála. "Kolik lidí?", otázka na níž velitel nechtěl znát odpověď, ale zeptat se musel. "Asi třicet. Včetně tady madam bijce" sykl Jeff, kterému doktorka právě čistila ránu dezinfekcí, kterou si vypůjčila z lékárničky ve velitelově kanceláři. Rukou mávl ke Kelly. "To jsi mě hodil přes palubu rychleji, než jsem si myslela. Příště si to rozmyslím, než si namísto tebe nechám ozdobit obličej monoklem.", Kelly si jen povzdychla a prohrábla si vlasy padající na ramena. "Já ani nechci vědět, proč to začalo.", plukovník si rezignovaně sedl do křesla a pozoroval jak Katie ošetřuje Jeffa. "Nadatluju to do hlášení, až horký hlavy vychladnou." řekl Jeff a dostal od Katie políček, když jí mluvením kazí práci v ošetřování tváře. "A bude potřeba nový jukebox." nadhodila Kelly jen tak mimochodem. "Co se stalo s tím starým?" zeptali doktorka i velitel naráz. "Je z něj hromada šrotu. Trojka ho rozstřílel tím svým dělem." doplnil Jeff a Katie se důležitě podívala na velitele základny. "Nutno podotknout že tím tu bitku zastavil, to se nepovedlo ani Jorgeovi, který se v té bitce snažil rvát ty největší bijce od sebe." pokračovala Kelly. "Než se zeptáte doktorko, ne Trojka při té svojí kanonádě nikoho netrefil. Odnesl to jen ten Jukebox." prohlásil Jeff poté, co se doktorka s mračením vrátila k ošetřování. "Očividně byly všichni dostatečně při smyslech, aby šli do kolen když zazněl výstřel." uzavřela Kelly a zeptala se, jestli si může dát panáka. "Dám si taky." povzdychl si velitel, když se Kelly přesunula k jedné ze skříněk, která se ukázala být minibar. Plukovník si promnul obličej a podíval se na Lucy. "Už chápete, proč jsem to tu nazval blázincem? Nikdo tu není normální, všichni jsou blázni.", otočil do sebe sklenici whiskey na ráz a podal jí Kelly se slovy, že to chce dvojtou dávku. "Tímto se vám omlouvám za to, že jste to musela vyslechnout." řekl a otočil do sebe i druhou sklenici. |
| |
| Nanoboti? Zavrtěla jsem hlavu, protože jsem ani hlad neměla. Pak jsem nevěřícně hleděla na plukovníka, jak nerozumí tomu, co v mé kartě je napsáno. Sama jsem netušila o čem to mluví a těkla jsem očima po doktorce, jestli tomu sama rozumí. Pak mi došlo, že zprávu psala ona a rozumět tomu musí. "Nanobuti?" dokonce jsem vyslovila slovo nanobot špatně, ale už nebyl čas mě opravovat nebo vysvětlovat, co to se mnou je, když se strhla bouře výměny názorů nových účastníků. Rozhovor se netýkal mě, což mi nevadilo. Na Kelly jsem hleděla jako puk. Nechala jsem plout konverzaci a nevstupovala do ní. Stejně bych neměla co říct a ani mi nebylo jasné, co se vlastně stalo. Něco rozbili. Můj mozek to nezvládal. Podívala jsem se na plukovníka a zeptala se: "Co je to džúboks?" |
| |
| Všichni jsou blázni, jen já jsem letadlo... Lucy Když se všichni uklidnili a usadili, tak si doktorka lehce odkašlala. "K vaší otázce, Lucy, co jsou to nanoboti." řekla a prohlédla si přísedící, obličej si ledujícícho Jeffa, Kelly se skleničkou whiskey v ruce a lehce přitisknutou vedle monoklu a velitele základny se směsicí podráženosti a únavy ve tváři. "Nanoboti jsou maličké stroje. Tak maličké, že byste potřebovala mikroskop, aby jste je viděla." začala a prsty se podvědomě snažila naznačit jak maličké jsou. "Dají se použít k jakémukoliv účelu, záleží na programování. Můžou se používat třeba v medicíně, kdy mohou opravovat tělo pacienta - třeba likvidovat různé nádory nebo zacelovat různé ranky, třeba prasklé vředy nebo různá říznutí.", se slovem "říznutí" ukázala k Jeffovi, který jen povytáhl obočí. "Ale můžou být využity k posílení hostitele. Například existují nanoboti, kteří zbystřují zrak a jejich nositel tak vidí ostřeji, skoro jako orli nebo sokoly - této třídě optických nanobotů se lidově přezdívá Eagle Vision." řekla a podrbala ve vlasech. "Nejsem si úplně jistá, co dělají ti vaši. Musela bych udělat víc testů, ale nevím jestli k tomu bude příležitost." dodala a podívala se na plukovníka, který neodpověděl. "A na otázku, co je to jukebox - je to hrací skříň, hodíte dovnitř minci, vyberete si písničku a ona vám ji přehraje. Nebo ji necháte přehrát náhodnou skladbu, to už je na vás." odpověděla i na druhou otázku. "Ukázala bych vám to, ale náš jukebox vypustil duši." poznamenala jízlivě. Její monolog přerušila plukovníkova asistentka, jež přinesla čaj a sendvič pro Katie a láhev minerální vody a sklenici pro Lucy. Její pohled přeletěl všechny přítomné a zastavil se u Jeffa a Kelly, kteří v místnosti seděli jako zpráskaní psi. Kelly nezvedla oči od stolu a a Jeff se jen pousmál a pokrčil rameny. Asistentka se poté zeptala jestli to bude ještě něco a po plukovníkově ujištění že je to vše kývla a odešla, při odchodu za sebou zavřela dveře do kanceláře. "Takže, když už jsme všichni..." začal plukovník a v křesle se narovnal. "Víme o vás toho relativně málo, Lucy." pronesl temně a zahleděl se na hosta podivným pohledem, který vzbuzoval mírnou nervozitu. "Mohla byste nám říct, odkud jste a co jste dělala předtím, než vás náš tým našel v Haagu?" zeptal se a nespouštěl z tebe oči. "Lepší otázka by byla, proč vám po krku jdou roboti určení k likvidaci nebezpečných osob." nadhodil Jeff a namátkou zkontroloval okraje náplasti, která sloužila jako provizorní ošetření jeho řezné rány. "Někomu jste musela kurevsky šlápnou na kuří oko, když riskuje vyslání plně naloženého bitevníku s osádkou zabijáckých robotů." dodal a znovu si k náplasti přiložil pytlík s ledem. "Je jasné, že jste musela někoho výsostně nasrat, když na vás posílali takhle drahý hardware." prohlásil plukovník a stále tě sledoval tím svým podivným pohledem. |
| |
| Nasrala jsem korporát Byly mi vysvětlené obě mé otázky a pokud se jukebox opraví, ráda bych jej i vyzkoušela. Dosud jsem neměla možnost vyzkoušet radosti života a tady byli všichni uvolnění a skoro jako jedna velká rodina. Sice se mi moc nezamlouval voják v černé zbroji, ale tohle je asi všude. Stále lepší než tam, kde jsem byla. Pousmála jsem se na asistentku, která přinesla občerstvení a já byla ráda za vodu, protože to, co mělo přijít, mi absolutně způsobilo vyprahnutí úst. Když jsem si přemítla, co se stalo, vůbec jsem si neuvědomovala, že to je až tak kritické. Robot v Chrisově bytě se mi zdál spíše ztracený, než by na někoho útočil. No jo, nemysleli toho robota, docela často se mi stávalo, že se mi vzpomínky míchaly a splývaly, jako teď. Atmosféra zhoustla, což se mi příliš nelíbilo, ale s potěšením jsem zjistila, že se neaktivují moje obvyklé "senzory" strachu, které pak vyvolávají útok. Spíše jsem jen seděla a snažila se přijít na to, co po mě vlastně chtějí. Vůbec jsem nechápala, proč mluví o kuřím oku, nicméně na bitevník jsem si pamatovala. Mlčela jsem notnou chvíli. Musela jsem vypadat zmateně. Pak jsem ze sebe dostala: "Utekla jsem." Ticho. Asi čekali nějakou jinou odpověď. No, tak dobře. "Utekla jsem z," musela jsem hodně zapátrat v paměti, abych si vzpomněla na nápisu na stěnách chodeb, "budovy, kde na stěnách bylo napsáno N.P.H. Každý den za mnou chodil muž v bílém plášti. V ty horší dny mě odváželi do jiné místnosti, kde bylo hodně věci. Podobné těm vašim," podívala jsem se na doktorku, "ale bylo jich více a bolely více," objala jsem se rukama, protože vzpomínka na tohle místo mi nebyla příjemná. "Nevím, odkud jsem. Pamatuju si jenom to. Vlastně si odtamtud nepamatuju skoro nic. Jenom bolest. Pak nějaká jména," na chvíli jsem se odmlčela, abych si utřídila myšlenky, protože mě začaly zaplavovat dost nepříjemné obrazy. "James Glover," bylo první jméno, na které jsem si vzpomněla. "Jen si zapisoval a sledoval ostatní, jak mě," přejela jsem si po pažích a dala ruce v pěst. "Říkal jim, co mají dělat. Pak Jonathan Cooper," zalila mě vlna bolesti a viny, protože jsem ukončila jeho život a až nyní jsem si uvědomovala, že mi vlastně celou dobu pomáhal. "Byl na mě hodný. Říkal, ať nikomu neříkám, že si na něco vzpomínám. Myslím, že díky němu jsem neměla úplně tmu, jenom nějaké střípky, jak mě měnili," zoufale jsem se snažila vzpomínat dál, ale místo toho jsem se začala trochu třást. Snad ze šoku? Nevím. "Pak nastal chaos. Všude se ozývaly výstřely. Jonathan mě pustil. Utekla jsem. Snažím se od nich dostat pryč," ani jsem si nevšimla, že mi po tváři tečou slzy. "Nechci k nim zpátky. NECHCI!" poslední slovo jsem zakřičela, jako bych se bála, že mě najednou někdo drápne a odvede mě na to hrůzné místo. |
| |
| Jako býk a rudý prapor Lucy Přítomní poslouchali tvůj výklad mlčky. Po vyslovení písmen N. P. H., Kelly vytáhla z kapsy tablet a cosi do něj rychle naťukala. Totéž udělala po vyslovení obou jmen. Nikdo z nich nečekal výkřik a všichni s sebou trhli. První kdo zareagoval, byla Katie, která se k tobě přisunula blíž, objala tě kolem ramen a tvou hlavu si položila na rameno. "Nevrátíte se k nim, slibuju." řekla konejšivě a pohladila tě po vlasech. Ostatní mlčeli a čekali, až se jejich host uklidní. "Vzpomenete si, jak to vypadlo, když jste se dostala ven z toho zařízení?" zeptala se Kelly po chvíli. "Nejlépe pokud si vybavíte nějaké výrazné body - stavby, hory, řeky, lesy - cokoliv, co by nám pomohlo najít tuhle laboratoř." doplnil ji Jeff a opět si zkontroloval náplast. |
| |
|
|
| |
| Hledání v minulosti Katieino obejmutí se ujišťovalo, že se do toho děsivého místa už nikdy nevrátím, a pokud by hrozila tato možnost, nebála bych si sáhnout na život. Raději poznat nekonečnou temnotu než znovu cítit všechnu tu bolest, která se mi vracela ve spánku a děsila mě i ve dne. Na druhou stranu jsem se nebála, že do mě střelí kulku nebo zarazí nůž, protože to byl jiný druh bolesti, kterou jsem téměř necítila. Zamyslela jsem se. "Byla mi zima," na chvíli jsem zavřela oči, abych se vrátila ve vzpomínkách zpět. Bylo to těžší, než jsem si myslela. Nicméně mi v paměti utkvělo pár věcí. "Sníh. Všude byl sníh a hory. Když jsem utíkala, hodně dlouho jsem běžela skrz les, než jsem narazila na první rodinné domky. Byly to," snažila jsem se rozpomenout, jak dlouho mi trvalo, než mě rodina našla a ujala se mě. O to víc mě bolelo, že jsem jejich život ukončila, protože mi v hlavě sepnul alarm, který jsem nedokázala ovládnout. Teď to bylo jiné. Potlačila jsem ho, protože jsem se cítila v bezpečí jako nikdy předtím. "Byly to dny, než jsem došla k první cestě. Myslím... myslím, že k zařízení nevedla žádná, ale měli tam vznášedlo," povytáhla jsem obočí. "To stejné, co bylo u bytu Chrise," možná to bude nějaké vodítko, možná ne, ale pak jsem se probrala v teple s teplým hrnkem čaje vedle hlavy. |
| |
| Pátrání Lucy Vojenská trojice poslouchala, zatím co Katie stále utěšovala. Po zmínce hor, sněhu a lesů se Jeff podíval na Kelly s výrazem "To nám toho řeklo hodně." , ale nic neříkal. "U těch domků, nevybavujete si žádná jména? Jméno vesnice, ulice, nebo na domech?" zeptal se plukovník a krátce pohledem sklouzl k tabletu na kterém Kelly stále něco zapisovala a hledala. Kelly zvedla oči od tabletu v okamžiku, kdy jsi zmínila bitevník a v očích jí zaplálo. "Ten transport..." začala, klepla do tabletu a následně se na obrazovce za tebou a Katie na objevila fotka zmíněného typu letounu, "..., nevybavíte si na něm čísla, písmena, symboly, nebo kresby? Nebo cokoliv zvláštního?" zeptala se a její oči se dali přirovnat k predátorovi na stopě své kořisti. Zmínka o transportu zaujala i Jeffa a plukovníka. PJ's Red Note: S transportérem máš volnou ruku. Jestli chceš, můžeš si hodit kostkou, ale netrvám na tom. :) |
| |
| Už se někam dostáváme Vzpomínky na vesnici jsem měla dost zastřené a po tom, co jsem tam udělala, jsem se přinutila zapomenout, takže jsem si ani nedokázala vybavit jména dvou starších lidí, kteří se mě na nějakou dobu ujali. Pamatovala jsem si na zděšení v jejích očích, když mě našli, jak nadzvedávám kmen jako pírko. Určitě mě chtěli nahlásit. To jsem nemohla dovolit. Určitě to tak bylo. Nevím, zda bylo horší to, že jsem si to namlouvala nebo by to mohla být pravda. Nicméně téma bitevníku se mi zamlouvalo o něco víc a raději se k němu přesunula. "Na boku bitevníku byl symbol... logo, máte tužku a papír?" zeptala jsem se, a jakmile mi byly poskytnuty, rychle jsem to nakreslila. Výsledek vypadal skoro, jako by logo na papír někdo vytiskl.  "Ale nevím, co to znamená. Když jsem utíkala, stál tam ozbrojený muž se stejným logem na uniformě. Nezdálo se, že by mě chtěl zastavit," pokrčila jsem rameny. Pamatovala jsem si, jak jsem běžela a on se na mě jenom díval. Jednou vystřelil, ale střela mě minula o několik metrů a pak jsem už přeskočila plot a utíkala dál. Kde byli ostatní z jednotky? Co se tu noc skutečně stalo? Opravdu se to odehrálo tak, jak jsem právě všem řekla? "Je možnost nějak... vrátit vzpomínky?" zeptala jsem se náhle. "Začínám pochybovat o tom, co se tehdy doopravdy stalo." |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Hrát se bude :) |
| |
| Bude se hrát. PJ má pouze menší tvůrčí krizi. Kšá koště na pavouky! |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR