Andor.cz - online Dračí doupě

Temný Řád - 12. listopadu 2009 21:01

Hrozí den temnoty, Millenium Earl už shromažďuje všechny z Noemovy rodiny a chystá se na tento velký den, kdy svými silami všechno do temnoty zahalí. A od toho je tu Temný Řád, aby ho zastavil. Millenium Earl tvoří Akumy, svoje zbraně, které čerpají sílu z utrpení lidské duše a zničit je mohou jedině exorcisti za podpory Finderů, vědců a vedoucích různých poboček Temného Řádu. Zastavíte Earla a celou Noemovu rodinu? To je všechno na vás.

Temný Řád - 12. listopadu 2009 22:38

Sue a Lavi Před sebou máte nádherný pohled, ani jste na cestu nepotřebovali findera. Před vámi je obrovský zámek s ještě větší zahradou… tam prý se nachází innocence. Slyšeli jste toho už spoustu, prý mají prokletou místnost, kde sídlí poltergeist, docela děsivé, že? Jakmile zazvoníte, přijde vám otevřít vychrtlý sluha, s kruhy pod očima, nese jakousi svíčku a zve vás dál. Je už dost starý, možná proto vypadá tak, jak vypadá. Možná někoho z vás napadlo, jak jen může takhle bohatá rodina vůbec existovat? Z toho, co vám řekli, je pro Temný Řád velmi důležitá, protože ho dotuje nemalou částkou peněz. Je snad možné, že by se innocence nacházela na takovémhle místě? Sluha vás uvede do místnosti a nechá vás čekat, prý dojde pro někoho z lidí, kterým tento obrovský zámek patří. Za chvíli dojde docela pohledný blonďatý mladíček a mile, avšak formálně, se na vás usměje. Působí to chladně, i když je to úsměv. Yuu-chan: Tebe tvoje mise zavedla do Finska. Dějí se tam podle průzkumů velmi podivné věci, takže je velká pravděpodobnost, že se tam innocence nachází. Uvidíš na kraji vesnice, jak prochází nějaká žena… jde jako tělo bez duše a je na ní rozhodně něco podivného. Chvilkami, jako kdyby byla průsvitná, ale pak zas moc hmotná a dělá do sněhu šlápoty, zatímco jinde nejsou. Možná se Řád skutečně nespletl a někde tu je innocence? Ale kde? A co je to za ženu? Je nejspíš na tobě, abys to šel prozkoumat, nikde nikdo v okolí není.

Victoria Rosemary Priceton - 12. listopadu 2009 22:44

Jakmile zaslechnu, že mi sluha oznámil něčí příchod, okamžitě vyletím se převléknout do něčeho více formálního. Mohli by to být ti exorcisti, co jsme si je sem pozvali... v poslední době se v jednom z pokojů dějí opravdu divné věci. Všechno tam urovnáme a uložíme, ale jakmile tam zas přijdu, je všechno rozbité a vzhůru nohama. Je to docela škoda, i když v tom pokoji nemáme nic vzácného, určitě tam něco musí řádit. Jenže pokaždé když jsem ten pokoj hlídala i skrytá, vůbec nic jsem neobjevila... ale stačilo tam dojít třeba pár hodin později a už bylo vše zas rozbité a stěny od šrámů, jako kdyby tam někdo udělal záseky. Jakmile se ustrojím, slyším, že už Harold, náš komorník, musel přivést ty lidi. Opatrně a vznešeně sejdu dolů, a jakmile uvidím exorcistické hábity, prudce se mi rozbuší srdce. Jsou to skutečně exorcisti, praví... Už kolikrát jsem o nich slyšela, ale nyní poprvé nějaké potkávám. Vím, že naše rodina sponzoruje Temný Řád penězi, asi posílají nějaké přbytečné drobné... Ale oni jsou nám i tak vděční. Uklidním se a dojdu až k nim, jemně se usměji, ale snažím se, aby to nebylo až moc vlezlé a vřelé...

Lavi - 12. listopadu 2009 23:30

Zatímco čekáme na někoho, s kým bychom mohli ty paranormální jevy probrat, protahuji se a pokukuji po místnosti. Ať už byla cesta dlouhá nebo ne, docela mě zmohla, což taky potvrzuje důkladné křupnutí v mých zádech. Vyjeknu a rychle se zase narovnám. Kouknu se na Sue a rozpačitě se zakřením, to se mi zase jednou něco povedlo. Znám ji docela krátce a tak zatím moc nevím, co od ní čekat...třeba jí ještě před koncem mise dojde trpělivost a umlátí mě k smrti. A byl bych fakt nerad, kdyby k mému jménu do záznamů bookmana muselo přibýt něco tak pitomého, jako ubit křídly kvůli křupnutí. Panda by mě zabil. A to i přesto, že bych už byl mrtvý. Abych se nějak zabavil a odpoutal svou mysl od pitomostí, začnu se znovu rozhlížet po místnosti. Je vážně dost draze vybavená. Je téměř neuvěřitelné, že by v takovémhle prostředí mohla být innocence, působí to až nepatřičně...obvykle totiž místa kolem innocence končí v troských, akumy nemají moc estetického cítění. No, smůla majitele. A když už tak přemýším o majiteli... Zarazím se, když do místnosti vejde neznámý. kluk. Důkladně si ho prohlédnu. Má docela jemné rysy, může mu být tak patnáct...víc než sedmnáct určitě ne. Pravděpodobně je to syn majitelů. Nějak si nemůžu vzpomenout, jestli Komui říkal něco o členech rodiny, ale ještě jednou si ho prohlédnu, pro jistotu. Jak říká Panda, musím sbírat všechny informace a dojmy, které jsou k mání...vtloukal do mě tuhle poučku hodně často. Hodně často a bolestivě. Au...ne, lépe na to nemyslet. Nově příchozí se na nás usmál, pěkně chladně. Ale chladně...všechno je relativní. On takový Yuu-chan... Odtrhnu se od představy, ve které mi můj spoluexorcista usekává hlavu Mugenem, a úsměv opětuji, i když o dost vřeleji. "Dobrý den, mladý pane," řeknu a podám mu ruku. "Jsme z Černého řádu, přišli jsme se podívat na toho vašeho poltergeista."

Kanda Yuu - 13. listopadu 2009 17:30

Nevzrušeně zvednu obočí a přejdu k ženě. Ruku jí dám na rameno, abych se přesvědčil, co je nejspíš pravda a to že je to nějaká divná iluze. Samozřejmě mám pravdu. To znamená, že je tu někde Innocence nebo Akuma. Potřásnu hlavou a povytáhnu Mugen abych byl připravený na cokoliv, co mi může tahle chladná země nabídnout. Následuji nepravidelnou stopu, na místo odkaď vede. Ať si ta zatracená iluze dělá, co chce. Mě to nezajímá, mám tu misi a tu musím taky dodělat, abych všem dokázal, že za to stojím. Sníh křupe pod nohama a sledovat tu stopu je pěkná otrava, sice se někde ztrácí, ale je jasné kam vede a odkaď vede. Je docela přímá. A navíc byl jsem trénovaný na mnohem méně zřetelnějších stopách. Jsem trochu zvědavý, kam dojdu, smysly neustále ve střehu, nikdy si člověk nemůže být jistý, co na něj vyskočí zpoza stromu nebo domu. Nejsem tak hloupý jako ten králík Lavi.

Sue(llen) Salyor - 13. listopadu 2009 17:35

Je to docela unavující cesta, ale zámek kam dorazíme je opravdu krásný. A navíc s Lavim je to docela legrace, pokud zná své meze. Například moje krásné hnědé vlasy s přírodními blond proužky, co jsem si tak dlouho česala, jsou mimo diskuzi doteku! Stejně tak moje krásná uniforma. Tu jsem si navrhla společně s Johnym a jsem na ní dost hrdá. Na první pohled se liší pelerínou, která mi chrání holá záda. Ty jsou potřebou, jinak by mi moje Innocence při vyvolání roztrhala oblečení. A taky je nápadné, že je neuvěřitelně upnutá, to je aby odpor vzduchu byl při letu co nejmenší a taky abych se nikde nezachytila, bylo by trapné, se vymlátit někde jen kvůli vlajícímu kabátu! A taky ještě jedna zvláštnost, jelikož pelerína chrání kříž, který mám na hrudi před zraky, mám ještě jeden na noze vyšitý na kapse. Moje tmavě modré oči zkoumají zámeček. Opravdu to vypadá jako by tu bydlela nějaká zazobaná rodina a já jsem najednou trochu nervózní. Nikdy jsem nebyla v takovém prostředí. Když člověk vyrůstá v cirkusácké-artistické rodině tak ty bohaté vrstvy vidí jen jako tváře v publiku. Trochu se usmívám, docela by mě zajímalo co je to za ducha co tu mají, že by Innocence? Kdo ví. Ale tohle si nesmím nechat pokazit! Je to moje první mise a ještě s Lavim! Bookmanem! To je něco! A teď k nám jde opravdu krásný kluk. Doufám, že se mu budu líbit, tak jemné rysy se jen tak nevidí. A jak se nese… jako nějaký aristokrat. Cítím, jak trochu červenám, ale jsem tu jako Exorcista, tak se tak musím chovat, jako profesionál. Narovnám se a mile se na něj usměji. “Dobrý večer, mladý pane,“ řeknu skoro nastejno s Lavim a kývnu lehce hlavou. “Dovolte se nám představit. Já jsem Sue a toto je Lavi, jak už řekl, jsme z Řádu,“trochu se na Laviho zamračím, takhle zapomenout na představení. Ale tak jak Lavi nemá příjmení ani já neříkám svoje celé jméno a v žádném případě příjmení cizincům.

Victoria Rosemary Priceton - 13. listopadu 2009 17:54

Jsem ráda, že se ke mně hned mají, rozhodně podle mého decentního gentlemanského oblečení poznali, že jsem dcerou rodiny, která vlastní tento zámek. Ale pak se stane něco, co mě naprosto vykolejí. Jakmile mě ten exorcista osloví jako… jako… MLADÉHO MUŽE! mám pocit, že se asi stane něco ošklivého, ale potom si vzpomenu na všechny ty hodiny diplomacie a etiky a chvíli se pokouším se ovládnout. A co je horší, není sám, i ta dívka za ním mě tak osloví. Já jsem přeci mladá dívka, no a co, že nosím trochu klučičí oblečení… a můj vzor není má matka, ale můj otec, dokonalý gentleman… také jsem na krátko ostříhaná, ale ani to ze mě nedělá snad kluka, nebo ano? Ještě stále mám ženské prvky a rysy… Tohle se mi snad ještě nikdy nestalo. Možná to bude tím, že na plesy samozřejmě nosím většinou šaty, protože by bylo nevhodné, aby dívka měla kalhoty. Hned co se uklidním, pokusím se zhluboka nadechnout, ale aby to nevypadalo divně, aby nebylo tak moc znát, jak mě rozzlobili. “Dobrý den… já ale nejsem mladý muž, jmenuji se Victoria Pricetonová, jsem dcera majitele tohoto zámku,“ odseknu mu chladně a trochu pevněji sevřu jeho ruku, když mi ji podá, než bych chtěla… ale nejsem žádný silák, tak to možná působí jako obyčejný stisk, za což jsem ráda. Bylo by to nepatřičné, kdyby můj vztek, že si mě spletli, poznali. Podívám se na mladíka blíž a všechen vztek, jako by najednou ze mě vyprchal a já zůstala chvíli němá. Rychle se dám do pořádku, no a co, že vypadá roztomile? Určitě nebude nejchytřejší, anebo to bude nějaký ubožák... V tomhle mívám vždycky smůlu. A navíc... podívají se na poltergeista, v kterého nevěřím, a zas půjdou, tak co se s tím zabývat? Pak se otočím na dívku. “Ráda vás poznávám, už na vás čekáme, na místě vám povím všechny podrobnosti,“ řeknu ještě nakonec a udělám pár kroků vzad, až půjdou za mnou, povedu je do té místnosti, kde se všechno odehrává. Tohle je skutečně nepříjemné… tak jsem se těšila, až je tu uvidím, a stane se tohle…

Lavi - 13. listopadu 2009 21:35

Sue po mně hodí ne zrovna moc přáteským pohledem. Trochu se zarazím a začnu přemýšlet, kde jsem udělal botu. Když nás ale představí, dojde mi to a vrazím si v duchu pohlavek. To nám to setkání ale pěkně začíná...Lavi, ach Lavi, ty blbečku... Podívám se na toho kluka, zjevně jsem ho urazil, nevypadá moc přátelsky...nadechnu se, abych se omluvil, jenže on mě předeběhne. Teda...spíš ona. Mám co dělat, abych se nezapotácel. "A...aha." Překvapeně zamrkám a rychle zavřu pusu, protože mi při jejím sdělení poklesla brada. "P-promiňte, samozřejmě že jste dívka...to byl...ehm...to bylo tím stínem u dveří," vykoktám rychle. Potřesu si s ní rukou. Na to, že to je dívka - což je tedy už zblízka poznat, po chvíli podrobnějšího studia - má docela pevný stisk. A ten mírně dožraný výraz jí docela sluší...heh, budu muset odolat pokušení a nerýpat do ní, moc by mi v Řádu nepoděkovali, kdybych urazil jedny z našich nejvýznamějších podporovatelů. Počkám, než domluví se Sue, a pak vyrazím za ní.

Temný Řád - 13. listopadu 2009 21:49

Yuu-chan: Jakmile se dotkneš ženy, tvoje ruka jí projede, ale občas máš pocit, že se dotknul dokonce lidského těla… jen chvílemi… jako kdyby tam ani nebyla. Skutečně je to musí být iluze, ale proč se zdá někdy hmotná? Všude jen sníh a led… ale když se vydáš po těch přerušovaných stopách, dojdeš přímo do vesničky, která leží tím směrem. V té vánici nebyla dost dobře vidět, ale jak jsi přímo v ní, není až tak malá. Když procházíš, tak si můžeš všimnout hloučku tří babiček, jak o něčem vzrušeně debatují. Pokud se u nich octneš dostatečně blízko, zaslechne útržek rozhovoru. “Ta žena tu zas chodila…“ povídá jedna. “Slyšela jsem, že to byla matka té podivné slepé dívky, co bydlí kousek za vesnicí…“ řekla druhá. “Tam bych nikdy nepáchla! Je to tam prokleté!“ pronesla ta třetí velmi vzrušeně. Phellipe: Sedíš v baru, vypadá to, že dnes možná bude šílená nuda tak, jak obvykle bývá. Peněz máš snad dost, tak pokud bude nuda opravdu nesnesitelná, vždycky se můžeš přeci jen opít, anebo ti třeba přijde do cesty nějaká krásná dáma, jeden nikdy neví… Jenže po chvíli se k tobě žene nějaký muž, vypadá docela svalnatě, určitě se umí rvát. “Jak sis opovážil mi přebrat mojí dívku?! Co sis to vůbec dovolil? Byli jsme spolu už tři roky a byla jen moje!“ řve na tebe a dojde až k tobě, napřáhne se, že ti dá pěstí.

Sue(llen) Salyor - 13. listopadu 2009 22:22

Cítím tik v oku, když nám řekne, že je holka. A... já jsem si myslela… že je to tak krásný kluk! Moje štěstí je opravdu mizivé! Jestli to takhle půjde dál, vyklube se z poltergeista Akuma, která po mě bude chtít zaplatit účty učitelky a jestli je nezaplatím tak mě zavře do kumbálu a rozcuchá mě. Povzdechnu si. Tohle to opravdu začíná skvěle. “Omlouvám se, vypadala jste jako nadmíru krásný kluk,“ podotknu a jdu za Lavim a Victorií. Zajímalo by mě, jestli kdybych teď odletěla, jestli by to Komui nazval jako útěk z bitevního pole. Asi určitě, určitě bych ho zklamala a to já nechci. Chová se ke mně tak hezky… no… jeden trapas máme za sebou, doufám, že nebude další. Ztratit tak lukrativního spojence by bylo zlé. Šourám se za nimi, nějak mi zhořklo nadšení z téhle první mise na rtech. Čekala jsem nevím… možná Akumy, jak to bylo s učitelkou, nebo nějaký rozbořený hrad, nebo … já nevím co. A taky… jak se mi jen mohla líbit? Podrážděně si povzdechnu. Tu holku nebudu mít ráda!

Victoria Rosemary Priceton - 13. listopadu 2009 23:05

Na toho… Laviho se opět mírně usměju. “Nu dobrá, odpouštím vám tedy…“ řeknu tiše a trochu skloním hlavu. Je mi líto, ale skutečně neodpouštím… ale to mu nemohu říci, je to host. Možná... časem... ale to už budou dávno pryč. “Je mi líto slečno, že jsem vás musela zklamat, jsem skutečně dívka,“ povím jí a vyseknu mírnou úklonku. Nadmíru krásný? No… jenže já nejsem kluk… Konečně jsem se vzpamatovala… nezbývá tedy, než dojít do toho osudného pokoje. Po cestě po nich občas kouknu… exorcisti… skuteční exorcisti a v našem domě… Dojdeme konečně do toho pokoje… je to zvláštní… je tu jen vysklené okno, které jsme ještě včera nechali spravit, je v něm elipsovitá díra. Dále je tu spoustu známek po výbuchách a několik šrámů po celém pokoji. Jen vějíře na stěnách jsou stále na svém místě, naše obyčejné křeslo, a meče na stěnách. “Tak tohle je náš pokoj. Tady se všechny incidenty odehrávají… ale nechápu, proč je zas vysklené okno, včera jsme ho nechávali zasklít… jestli potřebujete nějaké informace o tom, jak a kdy se tu co odehrálo, povím vám všechno,“ řeknu a otočím se na Laviho a Sue. Teď už určitě musím působit zase vyrovnaně.

Kanda Yuu - 13. listopadu 2009 23:13

Věděl jsem to, je má jediná myšlenka. Jen je mi trochu divné, jak to že je zčásti docela reálná. Že by to opravdu byla Innocence a ten zmetek Komui měl pravdu? Nechám to být a po nějaké době dojdu do vesničky. Nevypadá to tu jako by tu byly Akumy, ale nikdo nikdy neví. Mugen mám stále trochu povytažený a přepravený k boji. Tam zaslechnu ty staré ženy a otočím se na ně. “Vy víte co je to zač ta iluze? Řekněte mi, všechno co víte,“ zamračím se na ně a nakážu, nikdo mi nebude překážet ve splnění mé mise, zvláště ne nějaký civilisté. Opravdu tahle mise bude problémová.

Lavi - 14. listopadu 2009 00:12

Trochu se uvolním, když se usměje. Vypadá vážně docela mile, když zrovna nemrazí pohledem. Přešlapuji a snažím se nezasmát, když slyším, co slečna Priceton odpoví Sue. A tohle musí být ten pověstný britský smysl pro humor, o kterém jsem toho tolik slyšel. Zdá se mi to, nebo Sue vypadá trochu zklamaně? Konečně dojdeme do pokoje, kde se má objevovat ten poltergeist. Důkladně si ho prohlédnu - vypadá vážně hrozně, klobouk dolů. Škrábance, ožehnutí...to už je víc jako místo, kde by mohla být innocence. Prohlédnu si okno, ve kterém zeje obrovská díra. "Ještě včera bylo zasklené?" zamumlám tiše. Chvíli se rozhlížím a pak se otočím zpět k Victorii. "Pokud vám to nevadí, potřebovali bychom se dozvědět všechny detaily - kdy se tohle poprvé stalo, jak často k tomu dochází, co je zničené nejčastěji a tak podobně. A ještě také - byl někdo z vaší rodiny v tomhle pokoji, když se..." hledám správný výraz, "...sám od sebe demoloval?"

Temný Řád - 14. listopadu 2009 18:34

Yuu-chan Ženy na tebe vyděšeně zírají, ale jedna si prohlídne tvoji uniformu, okamžitě ten kříž pozná, ostatní dvě netuší, co jsi zač. “Vy jste exorcista? K čemu vám to bude…? Ale něco vám ráda povím. Všichni říkáme, že ta žena je už dávno po smrti, ale její duch to občas obchází kolem. Nikdo neví, proč, je to docela děsivé. Vypadá přesně jako její matka, ale kdokoliv se k ní přiblíží, nepromluví na něj. A když se ji chce dotknout, občas ruka projede skrz. Raději se k tomu přízraku už nikdo nepřibližuje, ale jestli chcete potkat tu její dceru, jděte ještě kousek městem, tam uvidíte malou chatku a v ní bydlí,“ to je vše co od žen dostaneš. Všechny se od tebe potom straní, jako kdyby z tebe měly strach. Phelippe: Chlap tě ještě chvíli probodává pohledem, a svírá pěsti, skoro už se napřáhne, že tě uhodí, ale tvoje slova zapůsobila asi víc, než by se dalo čekat. Uvolní se a pak se zhluboka nadechne. “Máš pravdu, ty zmetku jeden… stejně to je děvka, není to poprvé, co mě podvedla. Taková holka nejde uhlídat, na co se s tebou rvát, když si můžeme obyčejně posedět a popovídat jako chlapi? Jediná holka se mnou nic neudělá, přišel jsem v životě už i o víc. A jak ji znám, stejně se zas vrátí…“ potom se vedle tebe pomalu posadí a povzdychne si, objedná si pivo. “Jaké to aspoň bylo, co? Je s tebou taky tak dobrá? Dostala od tebe dost? Někdy neví, kdy přestat, jak jde o postel…“ řekne s úchylným úšklebkem.

Sue(llen) Salyor - 14. listopadu 2009 22:39

Zrudnu v obličeji nad její poznámkou o tom, že nám odpouští. Takový namyšlený spratek! Jí by si každý hned spletl s klukem! Raději na to nic neříkám a jdu za nimi. Znuděně se rozhlédnu po pokoji, vypadá to tady jako by se tu přehnalo tornádo. Ušklíbnu se, no tornádo… to bych měla vědět, jak vypadá pokoj, kterým se přežene tornádo. A navíc je mi divné, co jsou ty prazvláštní značky na stěnách a podlaze. Vzhlédnu. A stropě dodám. Projdu se pomalu po místnosti a pohledem všechno zkoumám. Sice nejsem tak pozorná jako Lavi a nemám takový smysl pro detail, můžu se aspoň snažit být trochu nápomocná. Očima se znovu zastavím na její postavě. Prohlédnu si jí od hlavy až k patě. Opravdu vypadá hodně jako kluk. “Mohu se zeptat? Jak jsme si vás nemohly splést s klukem… když tady nic není,“ ukážu na její hruď. Vím, že je to dost neslušné, ale ta holka si to zaslouží. Já jsem se do ní na první pohled zakoukala a ona holka! Bože můj! Ušklíbám se, možná jsem to trochu přehnala, ale chci to vědět.

Kanda Yuu - 14. listopadu 2009 23:05

Zamračím se na ně. Jsou tak neužiteční. Hlavně musím splnit svou misi. Otočím se na podpatku a odejdu směrem, kterým mi naznačili. Ani jsem se pořádně nedozvěděl co je to za přízrak. Jako by mi pomohlo, že vím, že je to nějaká mrtvá ženská. Rty se mi zkroutí do pohrdavé linky. Vydám se k cíly mé mise, jak doufám. Hlavně abych byl pryč z téhle bohem zapomenuté země. Hlavně abych zase mohl bojovat s Akuma. Pak můžu lidem od řádu ukázat a dokázat, že jsem hoden toho být Exorcista! Jednu ruku mám stále na Mugenu a nehodlám se s nikým vybavovat. To že se tu dějí takové divné věci, nasvědčuje tomu, že je tu Innocene. Akumy nebudou daleko. Musím být stále ve střehu.

Lavi - 14. listopadu 2009 23:18

Zrovna si prohlížím meče na stěně, když zaslechnu komentář Sue. Hrůzou ztuhnu na místě. Rychle to zakecej, no tak, rychle, rychle, RYCHLE! "S-slečno Priceton, mohla byste nám říct, ja-" Moje důmyslná technika na odvádění pozornosti je bohužel násilně utnuta před koncem, protože následkem šoku přehlédnu trosky skříně, co přede mnou leží, a natáhnu se na zem jak široký tak dlouhý. "Eh...ještě že tu máte tak měkký koberec, to se jednomu hned padá lépe, že...přímo jako stvořené pro záchranu životů..." zazubím se, zatímco se zvedám ze země a odkopávám kusy dřeva, co kolem mě leží. "Mohli bychom tedy přejít k mým otázkám, prosím?" Pořád stojím na místě, střídavě zrakem studuji podlahu a obě své společnice. Když si jsem jistý, že mě Victoria nevidí, otočím se k Sue a hodím po ní jasně čitelný pohled: Co to bylo?!

Victoria Rosemary Priceton - 14. listopadu 2009 23:33

Už chci odpovědět panu Lavimu, ale zarazí mě pohled od slečny Sue. Trochu mě znepokojí, prohlíží se mě jak kdyby… a pak vysloví onu otázku… jak nízké! Co si o sobě vůbec myslí? Měla někdy alespoň jedinou lekci slušného chování? Tohle že jsou TI exorcisti? Tohle že podporuje moje rodina? Doufám, že jim neposílají víc jak pár tisíc liber měsíčně, protože si to nezaslouží! Totálně zrudnu, je to něco mezi vztekem a zahanbením. Mám přeci jemné dívčí ruce, jemné rysy v obličeji a kdyby nebyla slepá, tak i dívčí postavu! Rozhodně nejsem tak moc plochá, jak se právě vyjádřila. Musím se ovládnout… musím se ovládnout… tohle je pravá zkouška toho, kolik jsem se v hodinách etiky a diplomacie naučila, ano rozhodně… Mám chuť ji za ruku, která na mě ukázala vzít a škubnout s ní tak, že b jí křuply vazy, ale rozhodně na to nemám sílu. Tato představa mě trochu uklidní. Rozhodně musím předvést… Všimnu si, že Lavi-san se pokusí celou situaci zamluvit. Je mi to docela sympatické, sice ji neokřiknul, ani nic takového, ale je to asi jeho dobrá kamarádka, tak jí třeba nechce takovou věc říkat… pak ještě ke všemu zakopne, dám si rychle ruku před ústa, protože se zasměju. Nemusí to být hned vidět. “Líbí se vám náš koberec i takhle zblízka? To jsem ráda… škoda jen, že má kvůli tomu… co se nám tu prohání v sobě díry a je ožehnutý,“ dodám pak, a udělám k němu pár kroků. Rozhodně nevěřím, že je tu nějaký poltergeist. “Klidně se zeptejte na cokoliv, Lavi-san. Ale od Sue-san bych raději už nic neslyšela, obávám se, že nepobrala mnoho taktu a neuvědomuje si, kde se to nachází,“ pak vrhnu velmi chladný pohled na Sue. Vítězství, ovládla jsem svůj vztek!

Temný Řád - 15. listopadu 2009 00:02

Victoria, Lavi, Sue: Sice jsi svůj vztek ovládla, ale bylo už dost pozdě, poslední kapka přišla ve chvíli, kdy jsi na Sue vrhla ten chladný pohled. Vějíře na zdi začnou oslnivě zářit a vylítne z nich velký proud energie, jsi navíc nejvíc v ohrožení, protože nejsi ani trochu trénovaná, na rozdíl od Sue a Laviho. Proud energie je poněkud silný a dost nevyrovnaný. Že by ty šrámy na zdech způsobovaly ty vějíře? Lavi si také mohl na zemi všimnou drobných černých hvězd, když se seznamoval se zdejší podlahou a kobercem. Yuu-chan a Aino: Babičky se na tebe ještě dívají, jak odcházíš. Jsou trochu poděšené, proč jsi se o to zajímal? Ale to tebe už určitě nebude zajímat. Chvíli procházíš cestou za město, a očbas máš sníh až po kolena, než si všimneš vyšlapané cestičky. Za chvilku uvidíš onen domek, o kterém ty babičky asi mluvily. Můžeš být konečně rád. Jakmile se dostaneš před dům, zpod sněhu se vyhoupnou na povrch Akumy, je jich asi sedm a začnou všude okolo šíleně střílet. Aino to samozřejmě slyší, možná by bylo dobré zjistit, co se to venku děje. Phellippe: Chlapík si pak vezme svoje pivo a pořádně si lokne. Otře si hřbetem ruky pěnu z pusy. “To jsou dobrý rady, hele. Ženy jsou potvory nevděčný, občas na nějaký moc lpím a pak to taky tak vypadá. Ještě mě nikdy žádná nepodvedla, teda, ne takhle okatě… nebudu to tolik řešit,“ řekne a pak ti věnuje zubatý úsměv. “Mladší, říkáš? Hm? No, mohlo by to zabrat. Kdyby tušila, že je to všechno v ohrožení, tak by se asi vážně snažila. Hele, ještěže jsem ti jednu nenatáhnul, seš docela dobrej chlapík. Pokud mi dáš ještě nějakou radu a ona se dokonce osvědčí, budu jedině rád,“ poví poté, co si znovu lokne svého piva. Opět se na tebe tak zářivě usměje. Vypadá to snad i, že je ti trochu vděčný? Divný chlap, nejdřív prská a pak se hned zklidní a je jako beránek…

Lavi - 15. listopadu 2009 00:33

"Líbí, vážně moc. Je tak měkoučký, hebký..." Pořád se rozpačitě šklebím, ale jsem rád, že to Victoria bere s humorem. Když se snaží skrýt své zahihňání, vypadá skutečně roztomile, v ten moment ve mně něco poskočí. Že by...strike?! Na její poznámku k Sue jen lehce pokrčím rameny a omluvně se usměji. Očima zasněně sjedu na zem, tam ale zahlédnu něco, co mi moji dobrou náladu srazí na bod mrazu. Hvězdy. A rozhodně ne jako dekorace. "Akumy," vydechnu a sjedu rukou ke kladivu, které mám zasunuté v pouzdru na noze. Než ho ale stihnu zaktivovat, z vějířů na stěně vyrazí proud energie. A Victoria mu stojí v cestě. Instinktivně k ní skočím a srazím ji na zem, aby ji nezasáhl. "Pardon," zašklebím se na ni omluvně. Alelujá koberec, zachraňuješ mi klouby už podruhé - i když pod sebou mám tentokrát polstrování. Když se proud přežene, pomalu se postavím a natáhnu k ní ruku, aby se mohla postavit. Opatrně popojdu k vějířům a podezřívavě je pozoruji. Že by tohle byla příčina té demolice? Podívám se na Sue. "Myslíš si to samé?"

Aino Nevalainen - 15. listopadu 2009 18:41

Sedím doma a čekám, než se budu muset vypravit do vesnice, kde pracuji jako výpomoc. Rukou nahmatám ciferník hodin, ze kterých jsem odendala kryt, abych mohla po hmatu zjistit, kolik je hodin. Jsem slepá od svých šesti let, takže už vím víc než dobře, jak nahradit chybějící smysl. Poslední tři roky, od mých patnácti let, mám navíc štěstí v jedné věci - jako zázrakem se mi část zraku vrátila. Nic převratného, ale to, že můžu celkem rozeznat světlo a stín a vidět rozmazané obrysy předmětů...jsem za to ráda. Mám ještě čtvrt hodiny, takže si znovu sednu ke krbu. Zimy nejsou v naší vesnici zrovna příjemné - tedy, ne že by tu vůbec kdy bylo něco příjemného, alespoň pro mě. Člověk by si řekl, že když je slepý, že ho ostatní nechají být - ale ne. Ať se hnu kamkoliv, ty babizny si šuškají za mými zády, že jsem prokletá, čarodějnice nebo bůhví co...a ještě tvrdí, že se tu potuluje její duch. Jistě, jak by ne...kdyby kolem mě uvadaly květiny a kdokoliv, kdo se mnou promluví, za hrozných bolestí zemře, pak bych se těm fámům nedivila. Ale ne, navíc ani na prokletého člověka nevypadám, alespoň podle toho, co říkají ostatní...já sama jsem svoji podobu neviděla už nějaký ten pátek. Mám rovné, velmi světle blonďaté vlasy, které mi vzadu dosahují jen na ramena, vepředu jsou ale delší, abych mohla zakrýt své oči. Ty jsou světle modré, ale jejich okraje jsou prý tmavé, něco mezi modrou a fialovou...musí to vypadat divně. Jen čekám, kdy si ohledně toho někdo vytvoří teorii, že umím zabíjet pohledem. Kéž by. Zrovna se chystám, že vyrazím na cestu, když najednou slyším z venku hrozný hluk. Rychle dojdu ke dveřím, nahmatám kliku a otevřu. Co to může být? Jako kdyby někdo přehazoval sníh, ale... Pak ale uslyším střelbu. Nejsem schopná zjistit, co se děje, vidím jen záblesky a několik velkých stínů, které se jakoby vznášejí nad zemí...zarazím se ve dveřích, nejsem schopná pohybu. "Co se...to děje?" vydechnu.

Sue(llen) Salyor - 16. listopadu 2009 00:14

“Omlouvám se, že moje chování nesplňuje vaše snobské choutky, ale člověk který nevyrůstá v takovém luxusu a musí…“ani nedopovím a v pokoji propukne peklo. Energetické vlny se zvednou z těch vějířů na stěně a málem nás všechny ošklivě zraní. Aniž bych to chtěla, ve chvíli kdy v místnosti explodují ty proudy energie, se moje Innocence aktivuje a křídla mě celá zahalí. Ale šlupka je to pořádná a přimáčkne mě to na zeď, syknu bolestí a než se stačí kdokoliv vzpamatovat, křídla se deaktivují. Trochu omámeně se podívám kolem. Do tváří se mi nahrne červeň, když vidím, v jaké pozici skončili Lavi a Victoria. Opravdu kompromitující. Dám si ruku na hlavu, trochu mě bolí od toho nárazu a jen doufám, že nemám nic zlomeného. Je to jedna z vrozených dispozic rodiny Salyor. Křehké kosti. Proto jsme taky tak dobří artisté. A taky výcvik, krutý bezohledný výcvik už od dětství. Od té doby co se naučíš chodit. “Lavi… asi tu máme Innocence,“ odlepím se od stěny a přejdu k vějířům. “Ale co jí spustilo, to opravdu netuším,“zamumlám a prohlížím si je zblízka.

Kanda Yuu - 16. listopadu 2009 00:41

Sníh mi nevadí, Exorcista by měl být schopen ustát jakékoliv podmínky, ale cestičku přijmu docela s povděkem. Nejen že to zrychlí cestu, ale na ušlapaném sněhu se bojuje líp. Po chvíli svyžného pochodu se dostanu před jakousi chaloupku. Jakmile je na dohled zbystřím a povytáhnu Mugen. Jeden nikdy neví. Jakmile dojdu na několik metrů od stavení, vynoří se ze sněhu Akumy. Jejich asi sedm nebo šest, co si na první pohled všimnu. Mugen rychle letí z pochvy a jeho aktivace mi nezabere ani sekundu. “Innocence. Aktivuj se,“ řeknu rychle a pak už jen uhnu první salvě střel. Některé zablokuju, některým se vyhnu. Pak zaútočím sám. Jsou to přeci jen jedničkové Akumy.

Victoria Rosemary Priceton - 17. listopadu 2009 13:22

Všechno se najednou seběhne tak rychle, že absolutně netuším, co se stalo. Ani jsem pořádně nevnímala, co mi slečna Sue řekla. A najednou zničehonic ležím pod Lavim, koukám na něj lehce vyděšeně, ale ne z toho důvodu, že je takhle nade mnou, ale protože vidím, před čím mě to zachránil. Celou tu dobu cítím lehký ruměnec v tváři, on mi skutečně asi zachránil život. Koukám na něj jako ve snách, protože naprosto nechápu, co se to právě stalo. To… to… to ty vějíře? To je naprosto nelogické a nedává to vůbec smysl! Pak mi podá ruku, aby mi pomohl se zvednout, chvíli zaváhám, ale nakonec ji přijmu. “Děkuji…“ řeknu tiše a párkrát se opráším rukama, to spíš asi pro jistotu. Tento pokoj je stejně v příšerném stavu a já jsem na sebe nějakou tu špínu nebo prach mohla nachytat. Ale měla jsem pocit, že jsem právě viděla exorcistu v akci. To, co Sue-san obklopilo, bylo zvláštní… Vidím, jak oba pozorují moje vějíře. “Co… co se na to tak díváte? Stalo se něco naprosto nevysvětlitelného, vy víte, co to je? Jsou to jen vějíře…“ povím tiše a trochu zamyšleně. Snažím se najít logické vysvětlení, ale nic nepřichází.

Lavi - 17. listopadu 2009 14:49

"Nemáte zač. Jste celá?" Opatrně ji vytáhnu na nohy. Na ohleduplnosti jsem moc času v tom skoku neměl, tak doufám, že si z mého drtivého manévru neodnesla žádné trvalejší následky. Ha, zdá se mi to, nebo se červená?! Vypadá vážně roztomile. Definitivní str-ne, teď ne! Zatřesu hlavou, teď se musím soustředit. Kdyby mě viděl děda, už by ze mě byla placka. Nebo jehelníček. Souhlasně kývnu na Sue. "Vypadá to tak...žádný poltergeist, ale tohle." Victoria pořád vypadá zmateně, takže se zamyšleně podrbu ve vlasech a začnu vysvětlovat. "Normální vějíře by něco takového dělat neměly, slečno Priceton. Tohle je pravděpodobně innocence, zdroj síly, který využívá každý exorcista." Nevím, kolik toho o innocence ví, zatím mi takovéhle vysvětlení připadá dostačující. Koneckonců, kdyby chtěla vědět něco dalšího, určitě se zeptá. Znovu si prohlédnu vějíře a celou místnost. Takže innocence zareagovala, když tu byly Akumy a zničila je? To by nebylo až tak neobvyklé, ale...co ji mohlo zaktivovat? Co se stalo v moment, kdy vystřelila ty proudy energie? Přehrávám si v hlavě celou tu scénu znovu. Nic zvláštního...leda...že by tu v blízkosti byl člověk, kterého si vybrala? Zamyslím se. Já a Sue to být nemůžeme...nebo by to rozhodně bylo pěkně divné. Navíc se tohle odehrává už delší dobu, to jsme tu ještě nebyli. Pak by ale zbývala jen Victoria. Vzpomenu si, jak ji Sue urazila. Že by tohle spustilo innocence? Pomalu se přesunu před Sue a Victorii, abych stál přímo mezi nimi a vějíři, pro jistotu vytáhnu kladivo. Nakloním se k Sue. "Hele...zkus ji ještě jednou vytočit," zašeptám.

Temný Řád - 17. listopadu 2009 16:17
	Kanda-kun Jelikož byly akumy jen jedničky, tak jejich počet rozhodně nebyl problém. Všechny zlikviduješ docela rychle. Aino jen může slyšet to, že jsi skončil a už tu nic není, jen ty. Už jen zjistit, co byla zač ta iluze. Všimneš si dívky poblíž domku, kde se nacházíš, ona by o ní mohla něco vědět, a možná je to dokonce přímo ta slepá dívka, o které ty staré ženy mluvily.

Sue(llen) Salyor - 17. listopadu 2009 18:02

Zkoumám ty podivné vějíře a mračím se. Moje Innocene jemně vibruje, což je poněkud… nepříjemné v tuto chvíli. Nevím proč, pokaždé když se deaktivuje tak vibruje. Je to nepříjemné. Lavi mě naprosto zaskočí svým návrhem, abych Victorii naštvala. Nevěřícně se na něj podívám. “Proč bych jí měla naštvat?“ a to vůbec nemluvím o tom znovu. Ani se nesnažím šeptat. “Spíš jí lituju. Takový rozmazlený spratek, co si myslí, že všechno je zadarmo a nic neví o skutečné práci,“ začnu se rozčilovat a přejdu k oknu, postavím se tak abych ho měla za zády, a ukážu na něj prstem. “Tam venku je svět, kde se musí pracovat. Je mi líto pokud někdo nesplňuje standardy namyšlené a rozmazlené slečinky. Je mi líto, že neví jaký to je každý den se budit se svítáním a pouštět se do práce. A už nejvíc jí lituju, že neví jaký je to počítat každý peníz. Che,“ zhnuseně se na ní podívám, ale pohled se mi přetaví na lítostivé nahlédnutí z vrchu. “Ne… já na ní nejsem naštvaná… lituju jí. Lituju toho, že si někdo prostě nemůže dovolit, správné vychování aby se hodil jejím standardům a prostě to obětuje za účelem toho, aby mohl přežít.“ hlas už mám tichý a jen se koukám kolem. Cítím lehkou červeň na tváři. Nechtěla jsem takhle vylítnout, ale prostě něco na té holce mě zatraceně štve. Celou dobu si urovnávám vlasy, aby byly tak jak se patří hezké a můj pečlivý účes nepoznamenaný.

Kanda Yuu - 17. listopadu 2009 18:09

Když jsem hotov s Akumama, jen se zamračím. Taková otrava. Jen jedničky a ani jsem se nezahřál, jak jsem doufal. Teprve teď si všimnu dívky, co stojí ve dveřích a povytáhnu Mugen, který jsem zase umístil na jeho místo po mém boku. Zamračím se a přejdu k ní, připraven na cokoliv. “Kdo jsi?“ nařídím jí, aby mi sdělila svoje jméno. Ať je kdokoliv možná ona ví co se tu děje a proč tu byly ty Akumy. Možná ona sama je Akuma. To nikdy nevíme jistě. To je nevýhoda Exorcistů, nevidí pod kůži lidí. Pořádně si jí prohlížím. Vypadá docela zvláštně. Blond vlasy spadající do obličeje, vidí přes ně? To pochybuju. A taky brání lidem, aby viděli na ní. Podezřelé. Jsem napnutý a čekám, až na mě zaútočí.

Aino Nevalainen - 17. listopadu 2009 18:41

Pořád stojím na místě, netuším, co bych měla dělat, nebo jestli vůbec můžu něco dělat. Navíc v tom hluku zaslechnu neznámý mužský hlas. Ty stíny se míhají čím dál tím rychleji...a pak je ticho. Svraštím zmateně obočí. Co to sakra...? Jenom tiché křupání sněhu napovídá, že se ke mně někdo přibližuje. Sevřu pevněji rám dveří. Kroky najednou ustanou. Rozeznám jen, že příchozí je tak o půl hlavy vyšší než já, pak na mě promluví - nutno dodat, dost arogantně. Trochu pozvednu hlavu, jen tolik, abych pořád měla přes obličej závoj z vlasů. Nevím, co se venku stalo, ale nemám důvod mu věřit. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. "Nevím, odkud jsi, ale v téhle vesnici je zvykem se nejdřív představit," řeknu chladně.

Victoria Rosemary Priceton - 17. listopadu 2009 18:42

Když se mě Lavi-san zeptá, jestli jsem celá, jen kývnu. Pak se znovu podívám na slečnu Sue, trošku se zamračím. Jakmile Lavi-san začne vysvětlovat, krátce se zamýšlím. Sice řád podporujeme, ale moc o něm nevíme. “Žádný poltergeist? Já jsem si to myslela… ale o innocenci jsem zatím ještě nikdy neslyšela. Ačkoliv o řádu vím leccos, třeba jeho hiearchii, o innocence netuším nic,“ přiznám s lehce sklopenou hlavou. Páni, tak moc čtu, ale o tomhle nevím vůbec nic. Je to zahanbující, a oni o tom mluví jako kdyby to nic nebylo. Raději budu mlčet, než ze sem udělat ještě horšího neznalce a hlupáka. Pak chvíli nastražuji uši, když jí něco říká, ale nic nezaslechnu. Teprve až ten její monolog. Cože?! Cože?! Nevěřím svým vlastním uším, proč mě tak uráží? Co jsem jí jen udělala? A ještě ke všemu ani nemluví na mě. Všechen ten vztek už ve mně zas bublá, obávám se, že zas vytryskne ve svojí mrazivé formě, pokud ho nezkrotím. Ale tentokrát mi už skoro nic nepomáhá. Cítím tu zlost všude, pevně svírám ruce v pěst. “Slečno… k jiným dámám rozhodně hrubá nechci být, a nikdy jsem nebyla, ale vypadá to, že vy budete první výjimka. Možná neznám jiný než můj, pro vás nejspíš, bohatý svět, ale nemyslím si, že by to byla moje chyba. Tohle neovlivním, ale taková urážlivá slova, co používáte, bych byla ráda, abyste si v mojí přítomnosti odpustila. Jsou věci, které není slušné říkat nahlas, a když to neumíte rozpoznat, měla byste se to naučit. To já lituji vás, že se neumíte chovat ani obyčejně, a neměla jste příležitost k tomu, aby vás to někdo naučil. Řekla bych víc, ale skutečně nechci být hrubá k dámám,“ mraz z mého hlasu je znát, cítím ho i sama, a stane se to znovu. Cítím, jako by něco reagovalo, jako by ty podivně vějíře zářily, tentokrát jsem na ně zaměřená, zírám na ně rozšířenýma očima a nemohu se ani hnout.

Temný Řád - 17. listopadu 2009 18:46
	Victoria: Jakmile znovu vybuchneš, innocence udělá to stejně jako předtím, jen trochu víc následuje zdroj tvého naštvání a totiž, Sue. Opět se pruh vodorovné energie vymrští ve stejné úrovni jako předtím, ale u Sue to vytvoří ještě horizontální pruh navíc, v tom místě jako kdyby vzniknul kříž. Už začíná být docela jasné, co se tady vlastně děje...

Lavi - 17. listopadu 2009 19:35

"Ne, poltergeist vážně ne," usměji se zeširoka. Pak řekne, že o innocence nic neví. No...vzhledem k tomu, že jsme jí právě v domě objevili jeden kousek, si zaslouží vědět alespoň něco málo. "Co se týče innocence, je to, jak jsem říkal, zdroj energie a zároveň věc, ze které pochází schopnosti exorcistů. Existuje jich jen sto devět. Každá innocence si vybírá člověka, kterému svoje schopnosti propůjčí, všechny jsou navíc jiné...třeba innocence tady Sue jste právě viděla," zakončím svůj proslov. Pokud jsem se obával, že Sue nebude souhlasit s mým plánem, ukázal se úplný opak. Jak ji poslouchám, čelist mi téměř dopadne na zem. Chtěl jsem, aby ji trochu pošťuchovala, ale takovouhle lavinu...budoucí bookman nebo ne, něco takového slyším poprvé v životě. Můj úžas dosáhne ještě vyšší úrovně, když se Victoria na oplátku pustí do Sue. Nezbývá mi nic jiného, než s otevřenými ústy a poslouchat je. Bože...bože, děkuji ti, že nejsem holka, opakuji si v duchu. Prý něžné pohlaví...to zrovna. "N-no tak, to už by stačilo..." pokusím se je zarazit, moje teorie zjevně byla mylná. Nebo taky ne. Těsně poté, co to dořeknu, si všimnu pohledu Victorie, jak vyděšeně zírá někam za má záda. Rychle se otočím a pozvednu kladivo. "Ozuchi kozuchi, ban, ban!" vykřiknu. Kladivo se okamžitě zvětší, máchnu s ním a pokusím se zablokovat proud energie, který na nás tři míří. Až pak si všimnu dalšího pruhu, který je nasměrovaný na Sue. Zatnu zuby. Co mám sakra dělat? Nemůžu uhnout, jinak by nás to smetlo...

Sue(llen) Salyor - 17. listopadu 2009 20:56

Kolem mě se začne šířit mrazivá atmosféra, kdy ž poslouchám, co mi ta nafoukaná rozmazlená holčička říká. Jak jsem si mohla zamilovat ten krásný obličej? Che, jen to jen rozmazlená nána. Ale pak… ty … ty vějíře. Opravdu je to Innocence. A… asi jsem to přepískla. ¨Ten energetický kříž co se na mě řítí je asi jasným důkazem. Křídla mě zachrání přesně v okamžiku, kdy by mě měl smést. Náraz mnou mrští dozadu a pak už jen vnímám, jak letím vzduchem. “Stěna?“ podivím se trochu omráčená, než si uvědomím, že jsem stála před oknem a teď se řítím k zemi. Automaticky se přetočím ve vzduchu. Chvilku padám, než se pořádně zorientuju a nechám gravitaci, aby mě pořádně ustálila, díky páru závaží na nohách, která využívám jako kormidla. “Aktivuj se, Innocence,“ zašeptám a bílá křídla zbrzdí můj pád. Bolí mě na hrudi a ohmatám si žebra. Náraz to byl slušný, ale jelikož okno už bylo rozbité… tak asi nemám nic zlomeného… a možná jen třísky a střepy v zádech. Vznáším se v úrovni okna abych se ještě prohlédla.

Kanda Yuu - 17. listopadu 2009 21:09

Prohlédnu si jí znechuceným pohledem. Co si to ten civilista dovoluje? Brání mi v misi. “Che, jako by ti moje jméno něco řeklo. A navíc ho nepotřebuješ vědět. Jen mi tedy řekni co je ta iluze zač a jestli jsi ty akuma,“zamračím se na ní. To že jí nevidím do očí, mě dost rozčiluje. Co si o sobě ta holka myslí? Mračím se na ní a snažím se odhadnout její další pohyby. Jednou rukou svírám Mugen, připraven kdykoliv tasit. “ Být tebou tak bych přestal marnit můj čas. Jsem Exorcista, pokud to nevidíš. Což asi nevidíš, jelikož máš ty vlasy v očích,“ poznamenám chladně, jako ona.

Aino Nevalainen - 17. listopadu 2009 21:43

"Jaká iluze? A jestli nejsem co?" Jeho tón se mi líbí čím dál tím míň. Navíc dovnitř táhne, takže brzo bude veškerá snaha o vytopení domu marná. Arogantní zmetek, pomyslím si jedovatě. Pokud si myslí, že si na mě může vyskakovat, hnusně se přepočítal. I když by mě pravděpodobně mohl na místě zabít, tohle si nenechám líbit. Jeho poslední poznámka mě docela zasáhne. Vidět? Jak bych asi mohla cokoliv vidět, ty... Napřímím se, odhrnu si vlasy z obličeje, ale oči držím zavřené. Usměju se na něj, i když nijak vesele. "Takže já marním tvůj čas. Poslouchej mě pořádně, exorcisto," procedím mezi zuby a otevřu oči. U něj mi může být jedno, co si o jejich divném zabarvení pomyslí. "Ať už jsi kdo chceš, je mi to jedno. Nevím, o čem to mluvíš. Pokud ode mne něco potřebuješ, představ se mi jako normální slušný člověk." Snažím se dívat co nejvíc přímo, ale člověka, na kterého se dívám takhle zblízka, neoklamu. Těžko se můžu dívat přímo do očí šedému rozmazanému obrysu.

Lavi - 18. listopadu 2009 01:54

"Sue-chan!" vykřiknu, když ji náraz prohodí oknem. Panebože, doufám, že to stihla, snad to vykryla, byl to přecejen můj nápad... Hned, co nápor energie přejde, zmenším kladivo a doběhnu k oknu. Vydere se ze mě úlevný výdech, když vidím, že aktivovala svojí innocence a teď se vznáší venku. "Jsi...eh..." Jak moc blbě to vyzní, když se zeptám někoho, kdo byl právě prohozen oknem, jestli je v pohodě? Opřu se o parapet a nakloním se ven. "Nejsi zraněná?" zavolám na ni. Počkám, jestli nepřiletí blíž. "Takže teď už je to myslím jasné, co ty vějíře aktivuje," prohodím k ní trochu omluvně.

Victoria Rosemary Priceton - 18. listopadu 2009 19:17

Jsem ještě zmatenější, než kdy jindy. Ještě před chvílí naším směrem zas klouzal ten podivná pruh energie, a najednou Lavi popadl jakési kladívko a v okamžiku bylo zas ohromné. To, že to zamířilo i na slečnu Sue-san, mě trochu vyvede z míry, rychle se vzpamatuji a natáhnu po ní ruku “Slečno!“ vykřiknu, když vyletí oknem, kvůli tomu náporu. I já běžím k panu Lavimu, jakmile energie zas utichne. Zírám s vytřeštěnýma očima, když vidím, jak si plachtí vzduchem. Průběžně sleduji pana Laviho a pak znovu slečnu Sue. Nic mi nedává smysl, vím sice, že jsou to exorcisti, ale… tohle? Snažím se potlačit to, že jsem o ní ještě před chvílí měla nějakou dobu strach. Přeci jen mě urazila… na to nesmím zapomenout! Začínám nad tím přemýšlet… že bych i já byla stejná jako oni a … já… a ty vějíře…? Nesmysl! To se MĚ týkat nemůže!

Kanda Yuu - 18. listopadu 2009 21:56

Zřejmě Akuma není. Ale to nic nemění na to jak je namyšlená a myslí si bůh ví co. Obyčejná žena… ne spíš dívka mého věku. A taky pěkně drzá, nevidí si do pusy jako někteří exorcisté. “Když mi nedokážeš pomoci, jen tu s tebou ztrácím čas.“ už mám chuť í dobít, když si odhrne vlasy. Zmateně se zastavím. “Ty jsi slepá? A co máš … za divné oči…“zamračím se a nakloním se k ní. Tohle se mi nechce líbit. Je to až moc divé aby obyčejný člověk měl takovouhle barvu duhovky. Chytnu jí za bradu a natočím jí tak abych si mohl její oči prohlédnout pořádně. “Ty tvoje oči…“začnu a natočím jí bradu trochu na stranu, abych si je mohl prohlédnout pořádně z každé strany. Jak jen je tohle možné?

Sue(llen) Salyor - 18. listopadu 2009 22:22

Prohlížím si poškozenou uniformu a křídla skoro neznatelnými pohyby nechávají moje tělo vznášet se ve vzduchu. Otočím se na ně, když slyším, že mě nejspíš volají a uhlazuji si vlasy. Ruce mám trochu poškrábané od skla a možná taky obličej… bože můj obličej! Ale… co moje vlasy je v nich sklo a nemůžu si je pořádně upravit. “Um… asi jsem docela v pohodě. Nic zlomeného tak je to dobré, jen drobné oděrky a trochu… mě bolí záda. Můžu dovnitř?! snesu se na jejich úroveň a uvědomuji si zvláštní bolest v zádech. Opravdu mě to dost štve, že se nemůžu dozadu podívat. Počkám, až ustoupí a pomalu se snesu na parapet a deaktivuju křídla. Stojím na samém okraji, vyvážená a v pohodě. Výšky mi nevadí, miluju volnost, kterou skýtají. Maličko se usměji a deaktivuji svou Innocence. Když vlezu do místnosti, zase jak jinak než oknem cítím divné pnutí v zádech. Že bych tam měla zaseknutý nějaký střep? Nebo třísku? “Lavi? Podívej se mi prosím na záda. Myslím že tam něco mám…“syknu bolestí.

Aino Nevalainen - 18. listopadu 2009 22:53

Připadá mi, že kolem nás klesla teplota minimálně o deset stupňů. "Nikdo tě tu nedrží," podotknu. "S bezejmennými nemá cenu se bavit." Čekám, jestli uslyším, že odchází, abych mohla zavřít, zarazím se ale, když okomentuje moje oči. Hlavně jeho tón mě překvapí. Najednou zní úplně jinak...téměř až zaujatě. Než stihnu vypálit nějakou ironickou odpověď na téma, že má vážně dlouhé vedení, úplně mě vyvede z míry, když mě chytí za bradu. "H-hej! Co to děláš?" zaprotestuji a pokusím se mu vytrhnout, drží mě ale docela pevně. Po chvíli cukání sebou rezignuji a dám mu chvíli na posuzování, než se mu vymaním ze sevření. "Dalo by se to tak říct," neochotně odpovím na jeho otázku, jestli jsem slepá. "A co máš s mýma očima za problém?" Docela mě znervóznil.

Lavi - 18. listopadu 2009 23:18

Když vystoupá na naši úroveň, pořádně si ji prohlédnu. Nevypadá to, že by měla nějaká těžší zranění, ale oděrek schytala vážně dost. Úlevně se usměju, když přistane na parapetu. "Ale jistě, místa je tu pro všechny dost," mrknu na ni. Můj úsměv ale brzy zmizí, když uvidím střep, co jí vězí v zádech. Tady to máš, pitomče...když nedomyslíš důsledky, dopadá to takhle. Kéž by tu teď byl Panda, aby mi jednu vrazil. Prohlédnu si ránu a otočím se k Victorii. "Neměla byste trochu vody a kapesník, prosím?" Pak pohlédnu na Sue. "Máš tam dost velký střep. Sice nejsem žádný odborník, ale budu ho muset vyndat...takhle by se ti chodilo hodně blbě. Radši se moc nehýbej." Chvíli se odmlčím. "Ale...teď už je to jasné, že jo? Innocence máme a pravděpodobně i člověka, na kterého reaguje."

Victoria Rosemary Priceton - 18. listopadu 2009 23:40

Jakmile je až u nás, trošku si oddychnu, přeci jen je v pořádku, ale pak si všimnu toho střepu. Vytřeštěně se na to podívám, ne, nezačnu zmatkovat, zachovám si chladnou hlavu, ale i tak mě to rozhodně nepotěší, starost o ni mám. Když mě Lavi požádá o tý věci, hned kývnu. "Ano, máme je tu... hned dojdu pro sluhu, aby nám něco přinesl," řeknu a doběhnu pro něj. Když ho najdu, protože si na něj zazvoním ze svého pokoje, řeknu mu, co potřebuji. Zatím dojdu zpátky do pokoje, kde je pan Lavi a slečna Sue. Stejně... Sue... to nezní jako celé jméno, musí to určitě být nějaká zkrácenina... Ale není čas nad tím uvažovat, nyní je zraněná, a musíme jí pomoci. "Lavi-san? Jak jí chcete pomoci, vy jste exorcista, ne? A ne doktor?" zeptám se ho hned, jakmile dojdu do místnosti zpátky. Pak jen počkám na příchod sluhy s věcmi, co jsem si u něj poručila.

Kanda Yuu - 19. listopadu 2009 22:31

“Není možné, aby člověk měl fialové oči… Nestalo se ti v poslední době něco … divného?“podívám se na ní. Tedy podívám se jí do očí, ale to ona asi nevidí. “A když jsi tak napružená… já jsem Kanda,“ řeknu jí otráveně. Jestli z ní budu chtít dostat informace tak jí aspoň řeknu to zatracené jméno. Nějak na tom vysí. Ale ty její oči… jsou opravdu zvláštní. Je normální, že tady na severu mají lidé světlou pokožku a světlé oči, ale že by až fialové? To se mi nezdá. Za tím musí něco být. A taky ty Akumy kolem jejího domu. Že bych našel někoho s Innocence? “Víš co je to Innocence?“ zeptám se jí narovinu.

Sue(llen) Salyor - 19. listopadu 2009 22:42

Zamrkám překvapením a snažím se otočit hlavou tak abych na něj viděla. “Opravdu? Střep? Jak velký? Je tam moc krve? Nevytahuj ho ven!“ do hlasu se mi lehce vkrádá panika, co se snažím zahlédnout onu věc v mých zádech. Pak zblednu, když si vzpomenu kde je moje Innocence. Hlavou mi probleskne jeden z mnoha příběhů o krvesavé Innocence, kterými mě Evelyne strašila. Přeci nejsou pravdivé… ne? Raději svou Innocence aktivuji, nechám křídla volně vyset v prostoru, svými jemnými záchvěvy mě lehce nadnášejí. “Lavi… no vypadá to, že naše slečinka je opravdu kompatibilní s tou Innocence. Asi je to jedna z těch co se předávají z generace na generaci a nikdo už ani pořádně neví co je to zač,“povzdechnu si, tenhle případ znám z první ruky. Ale hlavně se musím nějak zabavit, abych se nesoustředila na tu bolest v zádech. “Ale přijít na to prohozením oknem… se nestává moc často. Je to doslova… povznášející?“ dovolím si trochu malý vtípek.

Aino Nevalainen - 19. listopadu 2009 23:20

Poslouchám ho, naštvání mě docela přešlo a nahradil ho zájem. Takže ve vesnici mluvili pravdu, když mi popisovali, že mám zvláštní barvu duhovky... Založím si ruce a zvednu hlavu. "No, zjevně to možné je...ujišťuju tě, že já člověk jsem. A divného? Co máš přesně na mysli tím divným? Nějaká zjevení, splněné předtuchy a tak? Nic podobného...tedy až na tu fámu, že se tu v okolí potuluje duch." Dám důraz na slovo "fáma", proč bych měla věřit tomu, že se tu pohybuje její duše? Vždyť nenašli tělo ani jednoho z nich... Trochu se odmlčím a pokračuji. Tady se toho moc neděje. Jediné, co tu nějak vybočilo z rutiny, je, že tak před pěti minutami byla slyšet střelba a pak ses tu objevil..." Najednou si uvědomím, za jakých okolností sem přišel. "Co se vlastně venku stalo?" zeptám se znepokojeně. Téměř nevěřím vlastním uším. Vážně se mi představil! V to už jsem ani nedoufala. Trochu se pousměju. "Vidíš, a ani to nebolelo. Těší mě. Aino Nevalainen," kývnu na něj. "Innocence?" Pátrám v paměti, jestli jsem někdy něco podobného slyšela. "Myslím, že ne...proč?" Začíná mi ale být docela zima, stojím na prahu jen v domácím oblečení, zatímco venku mrzne. A co je horší, napadá mě jen jedno řešení. "Poslyš, pokud hodláš v rozhovoru pokračovat, pojď dovnitř. Nechci tu večer skončit jako kostka ledu." Pustím se dveřního rámu a neochotně uhnu, aby mohl projít.

Lavi - 20. listopadu 2009 00:31

S povděkem mrknu na Victorii a počkám, než odejde. Nechtěl bych před ní probírat, že ji nejspíš budeme muset odvést na velitelství. Dívám se za ní, jak vychází ze dveří, a je mi jí téměř líto. Pokud se nemýlíme a skutečně je jedna z nás, bude muset opustit vše, co znala, a místo budoucnosti ve vyšších společenských vrstvách bude neustále riskovat život. Exorcisté to nemají snadné. Proberu se a v duchu zakleju. Co si to sakra myslím? Bookman nemá k lidem cítit náklonnost, má jen pozorovat a zaznamenávat. Vzpamatuj se! Skoro jako kdybych slyšel dědu. Nakloním se k Sue a povzbudivě se usměji. "No, tak není nejmenší, ale..." Moc daleko se v popisování jejího zranění nedostanu, protože mě přeruší. Vypadá dost vyděšeně...tak jak by ne, má v zádech zaražený suvenýr z návštěvy tohohle domu. "Hele, já se taky v rýpání se v ranách nevyžívám, ale těžko dojedeš na velitelství se sklem v zádech!" Opřu se rukama o stehna a snažím se jí domluvit. "A necukej sebou tolik, tím si to ještě zhoršíš. Klídek, dobře?" Usměju se na ni a doufám, že to působí uklidňujícím dojmem, ne jako strnulý škleb. Když aktivuje svoji innocence, nechápavě na ni pohlédnu. "Proč jsi...no...to?" ukážu na křídla. Moje slovní zásoba opět hlásí výpadek. Pak se zamyslím nad tím, co řekla. "Jo...měli bychom jí to nějak oznámit...a jejím rodičům taky. Asi nebudou mít moc radost, až jim řekneme, že dcerušku bereme s sebou." Po její poznámce se zasměju, taky se mi to stalo poprvé. "No, já proti nevšedním zážitkům sice nic nemám, ale...příště bych to okno předem otevřel." podotknu ve stejném duchu jako ona. Victorie zrovna dorazí zpátky, tak se narovnám a přemýšlím, jak jí to oznámit. Mám v hlavě překvapivé prázdno, tak se nenápadně podívám po Sue, jestli ji něco nenapadá. Z přemýšlení mě vytrhne až naše pravděpodobně budoucí exorcistka. Zmateně zamrkám. "Ehm...na tom něco bude..." Po očku sleduji střep se stejnou obezřetností, jako kdyby to byla Akuma. "Máme ale nějakou jinou možnost?" pokrčím rameny. Ty vějíře jsou innocence, takže by se tu mohly každou chvíli objevit Akumy. Nejsem si jistý, jestli máme čas volat doktora. Na druhou stranu bych jí ale mohl dost ublížit. Otočím se k Sue. "Zavoláme odborníka, nebo se podrobíš mému laickému ošetření?"

Temný Řád - 20. listopadu 2009 13:32

Phellipe: Chlapík vypadá moc spokojeně. “Tak díky za rady, fakt je to super. Bude to ještě sranda a ta děvka si to zaslouží, ale v posteli to umí, jen co je pravda, proto si ji pokusím udržet.“ poví ještě. Všichni v baru jsou udivení, ale jsou rádi, že platíš, moc rádi si od tebe dají pití, cos zaplatil. Když začneš pátrat po svém cíli tušíš, že tě tvoje zbraň u toho zas nebude poslouchat, a bude jen obyčejná, s kterou musíš umět zacházet, aby vůbec něco dělala. Teprve když útočí podivné stvůry, tak dělá trošku nezvyklé věci, ale použít to při svojí „práci“ se ti ještě nikdy nepovedlo. V domě Victorie: Sluha po nějaké době skutečně přijde a trochu poděšeně si opět prohlédne místnost. Asi zaregistroval, že je tu daleko víc šrámů, než bylo předtím a okno je ještě víc poničené. Podá věci, co si Victoria objednala a dá je přímo jí.

Victoria Rosemary Priceton - 20. listopadu 2009 13:36

Hned co přijde sluha, poděkuji mu, že nám donesl věci, co si pan Lavi přál. Hned jak odejde, dojdu k němu a podám mu je. "Tady jsou... ale jestli to nezvládnete a je potřeba doktor, já nějakého zavolám. To není problém, máme rodinného lékaře, který přijde, kdykoliv je potřeba, pokud zrovna není někde jinde," řeknu, když zjistím, že Lavi-san skutečně není doktor... Pokud se ale rozhodně zakročit sám, nebudu mu tedy bránit, snad ví, co dělá. Pak se i já podívám na slečnu Sue, a počkám, jestli chce ošetřit od našeho rodinného doktora, nebo bude důvěřovat svému kolegovi. Mezitím mě stále trápí ty vějíře, bylo to skutečně podivné, nikdy předtím jsem je neviděla tohle dělat... Ale alespoň už vím, proč je pokoj v takovém stavu, jakém je.

Sue(llen) Salyor - 21. listopadu 2009 16:54

“Ano, musíme jim to říct. Mám takový dojem, že jim se to docela bude líbit, když sponzorují Temný řád, ne? A budeme na ní dávat pozor… a když nás nebude mít ráda, můžeme jí vždycky strčit Yuu-kunovi,“ usměju se. Ti dva by se k sobě docela hodili. Ale asi se zabijou navzájem. Ano musím nějak zařídit, aby měli mise spolu. Zamyslím se, to na co se mě ptá je docela závažné. Opravdu je to dost nepříjemné mít sklo v zádech. A podle toho jak se mi stahují svaly, není to malinký střípek. Ale kdyby to pokazil… tak bych měla zničenou svalovou tkáň a nemohla se pořádně ohýbat, což by byl konec mým akrobatickým výkonům a taky … nedej bože, konec vydělávání peněz jako pouliční akrobatka. A taky… pak bych se nemohla ukázat v rusku u příbuzných. Mojí nervozitu nejspíš vycítí i moje Innocence a křídla se jako by kolem mě složí. Je to docela uklidňující a já jsem schopná dobře uvažovat. Nápad Vicotire je asi pro tuhle chvíli nejlepší. Nejistě kývnu. “Ano, to by asi bylo nejlepší… ten doktor… Omlouvám se Lavi, ale opravdu nechci, aby se mi nějak poničily svaly. Víš, jak jsou pro mě důležité. Hlavně ty zádové.“ povzdechnu si a snažím se co nejméně hýbat.

Kanda Yuu - 21. listopadu 2009 17:26

Zamračím se na ní, mluví naprosto z cesty. O jakém duchovi to mluví? Já jsem viděl jen jednu nedobrou Iluzi. “To byly Akumy. Ale nevím, co tu dělaly. Nejspíš je v okolí Innocence, ale zajímalo by mě jak to že už nejsi mrtvá s tolika příšerami kolem.“Sdělím jí svůj názor bez obalu. Rozhlédnu se kolem, jestli tu nejsou ještě nějaké další. “Finské jméno, neočekávané“ poznamená s ironií. Vypadá to, že ani o Innocence nic neví. Tak jestli se tu děje něco divného, tahle o tom neví. Asi bych měl jít dál, ale něco mi říká, že tahle… Aino bude příčina problémů. Zatraceně už zním jako ten šílenej králík. “Hm,“ zavrčím jen a uvolím se tedy přijmout její pozvání. Je pravda, že začíná být trochu zima, i když můj kabát mě dost dobře chrání. Našel jsem někoho, kdo ví co se tu děje. A navíc kdyby nic, tak ty Akumy venku už něco znamenají. “Budu stručný. Stalo se ve tvém životě něco, co ti ho navždy změnilo?“otočím se na ní hned jak vejdu dovnitř.

Victoria Rosemary Priceton - 21. listopadu 2009 19:08

Slečna Sue tedy zvolí raději doktora. Jsem docela ráda, ne že bych panu Lavimu nevěřila, ale doktor je přeci jen doktor. Pan Lavi je jen exorcista. Ctím její přání, jinak bych jí to nenabízela. Kývnu a odeberu se k telefonu. Naštěstí mi to doktor hned zvedne. Promluvím si v klidu s doktorem, prý pokud je v šoku, tak se jí máme pokusit co nejvíc udržet v klidu, a že tam do hodiny bude… Položím telefon a dojdu za nimi zpátky. “Tak tedy… doktor přijde tak během hodiny. Prý to nic není, a máme jen vydržet…“ oznámím tiše, to že to nic není je lež, abych ji udržela v klidu, jak mi doktor nařídil. Jemně se usměji a rozhlédnu se po místnosti, trochu se zamračím na ty zatracené vějíře. “Takže… ještě po mě něco potřebujete? Chcete asi ty vějíře, že?“ povím jim, nejspíš si je budou chtít odnést, když dělají takové věci…

Aino Nevalainen - 21. listopadu 2009 19:29

"Příšerami...co?" zamrkám překvapeně. "Aby bylo jasné, nic podobného se tu zatím nestalo. Pokud tu teď jsou, přitáhly až s tebou," ušklíbnu se. Poté, co uslyším komentář na svoje jméno, mi napůl drnkne na nervy, napůl mě nechtěně pobaví. Ach tak...pán má smysl pro humor. "Páni, proč asi? Aha, nebude to tím, že jsi ve Finsku? Možná ti to uniklo, což bych se nedivila. Poradím ti ale: pokud chceš něco anglického nebo německého, musíš víc na jih," odtuším zlomyslně. Zavřu za ním dveře a po paměti dojdu k židli, kde se posadím. Hmatem zkontroluji, kolik mám ještě času. Pořád to stíhám. Beze slov trhnu hlavou k druhé židli, která by měla stát na druhé straně od stolu. Po jeho otázce se jen ponuře uchechtnu. Tenhle muž...nebo ještě mladík? Každopádně, tenhle nevychovanec má vážně talent klást dotazy, které člověka přivádí na samé lepší myšlenky. Snažím se nějak si utřídit, co mu řeknu. Co by mohl považovat za důležité? Kolik mu toho mám říct? A proč mu vlastně odpovídám? Trochu se nad tou poslední otázkou usměju, pak se otočím jeho směrem. "Nevím, co ti připadá důležité, tak ve zkratce. Před dvanácti lety jsem oslepla, to bych za významnou změnu považovala...před třemi lety mi bez vysvětlení odešli oba rodiče neznámo kam, dodnes jsou nezvěstní. A pár dní na to jsem najednou začala alespoň trochu vidět, světlo, obrysy a tak." Založím si ruce čekám, jestli mu něco z toho bude připadat užitečné, nebo si jen odfrkne a počastuje mě další milou poznámkou. Možná...nikdy mě to nenapadlo, ale...měla jsem vůbec před znovunabytím části zraku ty fialové okraje duhovky?

Lavi - 21. listopadu 2009 20:01

Nad představou, že bychom se pokusili Victorii dohodit Yuu-chanovi, strnu s otevřenými ústy, pak se ale rozesměji. "To teda...nevím, jestli by zrovna tohle Yuu kvitoval s povděkem," vypravím ze sebe a snažím se zbavit představy souboje na katanu a vějíře. Hodím po Sue zkoumavým pohledem. Po tom výlevu, který ji stál prohození oknem, už nemám pochyby - pokud se s Victorií bude častěji potkávat na velitelství, nebo nedej bože spolu budou mít misi...pak budu docela násilně vyveden z omylu, že špatně vyspalý Yuu-chan je veřejný nepřítel číslo jedna. Pak prohlásí, že by radši chtěla zavolat doktora. V duchu si oddychnu. Nejsem zrovna kovaný v jemných ručních pracech, takže by to mohlo dopadnout vážně zajímavě pro nás oba...mohla by mít zničené zádové svaly a já zase přeražený nos od křídla. "Jo, to bude rozhodně lepší," kývnu. Když přijde Victorie a položí nám tu otázku, pochopím, že mi čas na promýšlení, jak jí to sdělit, vypršel. Pomalu se nadechnu. "Slečno Priceton...tu innocence budeme muset vzít určitě, je tu ale ještě něco. Je víc než pravděpodobné, že reaguje na vás. Což by znamenalo, že jste...tak nějak...jedna z nás." Nervózně si prohrábnu vlasy a trochu s obavami sleduji, jak zareaguje.

Kanda Yuu - 21. listopadu 2009 20:24

“Se mnou tu nebyly. Protože já je zabíjím.“ konstatuju a rozhlédnu se kolem. Nic moc. Její sarkastickou poznámku přejdu mlčením. Copak si ta holka myslí? Mohla mít i jiné jméno. “Aino, co to vůbec znamená?“ vyslovím svou myšlenku nahlas. Poslouchám její vyprávění. Ty první dvě věci mě nezajímají. Jako by nebylo dost lidí bez rodičů, dělá z toho jen drama. “Řekni mi přesně, co se stalo v té době, co jsi získala část svého zraku zpátky. Možná to je to co hledám.“ nakážu jí. Potřebuju vědět, jestli je to opravdu ta Innocence kterou hledám. Protože to není jen tak získat zrak zpátky.

Aino Nevalainen - 21. listopadu 2009 21:21

"Což ale nevylučuje, žes je sem mohl přivábit," řeknu mrazivě. Jak jinak si to mám vysvětlit? V téhle vesnici doslova chcípnul pes. Najednou jsou zvenku slyšet exploze a on si sem napochoduje s tím svým arogantním tónem, řekne mi, že mám divné oči, a ptá se mě na zlomové momenty mého života. Ne že bych si stěžovala...ať už je jakkoliv nepříjemný, alespoň to narušuje tu nudnou rutinu. Zase na mě mluví tím povýšeným tónem. Skousnu si jazyk, abych mu neřekla něco jedovatého ohledně jeho jednání. "Co já vím?" řeknu zdánlivě bez zájmu. "Moc si z té doby nepamatuju. Stejně nechápu, proč se na to ptáš." Nelžu. Ale nehodlám někomu, jako je on, vysvětlovat důvod, proč moc vzpomínek z téhle doby nemám. Otázkou ohledně mého jména mě docela překvapí. Proč se sakra stará? Podvědomě se zamračím. Pokrčím rameny a opřu se do židle. "Jediná," řeknu tlumeně. Nerada na to vzpomínám, mám z toho hořkou pachuť v ústech. Když jsem byla mnohem mladší a ještě jsem viděla barvy a obličeje, ptala jsem se na to samé svojí matky. Stála přesně před tímhle stolem. Usmála se, přešla ke mně a říkala, že proto, že jsem její jediné dítě. Jediná. Pořád si to pamatuju, až moc živě.

Temný Řád - 21. listopadu 2009 21:27
	Aino a Yuu-kun: Jakmile Aino začne vzpomínat, najednou se stane něco podivného. Objeví se před vámi jakási podivná žena, neslyšně hýbne rty, usmívá se, a něco jako kdyby říkala Aino. Je to úplně ta stejná žena, kterou už Kanda jednou viděl, a kterou mu procházela ruka, i když se zadrhávala. Další iluze? Nebo skutečně její duch? Každopádně je to zvláštní.

Sue(llen) Salyor - 21. listopadu 2009 21:29

Začnu se trochu upravovat, musím vypadat příšerně, hlavně moje záda a jak vypadá moje uniforma? No můj ty smutku! Ruce my rychle vystřelí k vlasům a začnu si je z nervozity upravovat. Konečky křídel se třepotají, jako by odpovídali na mou vlastní nervozitu. “Tak za hodinu jo? NO to se dá vydržet,“ povzdechnu si. Vypadá to, že holčička nechce, abych zpanikařila. No na to je už pozdě. Zajímalo by mě jak velký je ten střep. Vím že bolest v zádech dokáže zkreslit pravou velikost rány. “Tak řekne mi konečně někdo jak velkej ten střep je?“vyjeknu. Opravdu už mi to leza na nervy. “Měla jsem horší zranění, tak mě nešetřete,“ zamračím se na ně. Opravdu tyhle dva. Lavi se pak ujme Vici, ale nějak jí nedokáže říct, že musí s námi. Povzdechnu si. “Abychom to podali stručně. S největší pravděpodobností jsi kompatibilní s tou Innocence v těch vějířích. To znamená, že budeš muset jít s námi na Velitelství, abychom to potvrdili anebo vyvrátili. Pokud se to potvrdí, tak se staneš Exorcistkou, jasné?“ nebudu slečince mazat med kolem pusy. Je to něco co se musí udělat. Já jsem se taky vzdala své kariéry, abych se stala Exorcistkou.

Lavi - 21. listopadu 2009 22:15

Poděšeně sleduji, jak sebou Sue šije. "No tak, seď v klidu! Chceš si to ještě víc rozdrásat?" skloním se k ní. Vážně vypadá hrozně nervózně. Pokud takhle bude pokračovat dál, zničí si ty svaly i bez mé pomoci. "Jo...ten střep? Ten je...no..." Pokusím se odhadnout velikost tak, že ho přeměřím roztaženým ukazovákem a palcem. "...takhle velký? Ale neboj, není tam moc hluboko, asi..." No dobrý, to znělo vážně sebejistě...měl bys uklidňovat za vlast, bookmane Juniore. Pak vybalí na Victorii všechno, co jsem se snažil říct. Všímám si, že najednou přešla do tykání, ještě lepší. Zblednu a jen poslouchám, u toho posledního "jasné?" se mi ze rtů vydere jen zmučené "Sue...". Nic naplat...už to řekla. S mírnou hrůzou očekávám reakci Victorie.

Victoria Rosemary Priceton - 22. listopadu 2009 14:19

Jsem ráda, že je slečna Sue tak nějak v klidu. Nechtěla bych, aby si ještě víc ublížila, i když mě tak neskutečně urazila. Ale nedá se nic dělat, asi jsou prostě na světě i lidé, kteří prostě neměli šanci získat nějaké dobré vychování. Je to opravdu zvláštní, nikdy jsem si to neuvědomovala… “Ano, řekl dokonce do hodiny, takže tu možná bude i trochu dříve, než za hodinu“ řeknu tiše. To, jak je střep velký jí nechci říkat, ale Lavi-san mě předběhne. To by možná neměl dělat, aby ji nepoděsil a nezarazila si ho ještě hlouběji, pokud sebou bude víc mrskat… Ohledně těch vějířů… Od pana Laviho dostanu celkem neuspokojující odpověď, a ani ji moc nepochopím. Nebo možná… nechci chápat. “Cože? Já a exorcistka? To je nesmysl…“ řeknu tiše a nevěřícně. Ale Sue-san to rozsekne, zůstanu na ni jen tiše zírat. Kdybych byla nevychovaná, tak snad zírám i s otevřenou pusou. “J…já? Vážně? Ale vždyť… to není možné, to se mě nemůže přeci týkat! To musí být nějaký příšerný omyl, že udělaly tu věc, když jsem se zrovna… řekněme… rozrušila!“ zvolám lehce. Tohle snad není možné! Takže… mě odsud odvedou? To bych se dostala konečně pryč od mojí tak přehnaně přísné matky, ale i… mého dokonalého otce… mírně zakroutím hlavou, pořád to tak docela nechápu… a ani nechci chápat… vážně bych musela odsud pryč a jít s touhle příšernou holkou a mladíkem? Co bych jen měla dělat…? Je to tak náhlé…

Kanda Yuu - 22. listopadu 2009 19:51

Sleduju jí a koutkem oka i okolí, kdyby se stalo zase něco divného. Poznámku o přilákávání Akum nechám být. Zajisté jsem terčem pro ty mrchy. Nosím Exorcistický plášť a ten je jako rudá vlajka pro býka. Ale tyhle už tu na něco čekaly docela dlouho. Zamyslím se. Vypadá to jako by mi nechtěla něco říct. Zamračím se. Co si myslí? Lidi jsou tak tupí, brání Exorcistům v jejich práci. Jsou opravdu dost snadné cíle pro Earla. “Jediná,“ slyším jí říkat. A pak se zase objeví ta divná iluze. Tentokrát ta žena stojí u Aino a něco jí asi říká. “Řekni mi, myslíš teď na ženu, která k tobě mluví?“ pak jí přesně popíšu, jak ta iluze vypadá. Začínám mít nejasné podezření, že to ta drzá holka je zdroj. A ta iluze co se teď objevila je toho důkazem.

Sue(llen) Salyor - 22. listopadu 2009 19:52

Kouknu se na Laviho jak mu ukazuje jak velký je střep. Zachvěju se. Bože, to je tedy kus skla. No malá daň za volná záda a možnost používat svou Innocence. Povzdechnu si. “No mohlo to být horší,“trochu nervózně se zasměju. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Musím se uklidnit. Mysli na modrou oblohu, letící mraky, padající podzimní listí jak se kolem tebe vznáší. Mysli na bratra, na to jaké to je lítat. Na hrazdu a tvé akrobatické umění. Ták, uklidni se. Jsem klidná a krásná. Dechová cvičení dělají divy. A taky představa modrého nebe nad hlavou a rodiny na zemi, na kterou můžu dohlížet. Maličko se usmívám a v klidu sedím. Ani pírko na křídlech se nezachvěje a obří perutě nade mnou tvoří jakýsi pokřivený baldachýn. “Bohužel, ano, slečno. U Innocence co se dědí v rodině je velmi pravděpodobné, že se mezi členy rodu objeví někdo kompatibilní. Innocence je velmi záhadná věc, ale nic co se kolem ní děje, nepodléhá čisté náhodě. Jsou tu důvody, o kterých ani Vedoucí Temného řádu neví. Podle reakce této Innocence, bych si odvážila říct, že je spojená s vámi a vašimi emocemi, které nedáváte najevo. Znám ženu, co udělala se svou Innocence dohodu a za zlomení limitů jí dovolila odstřihnout jí od emocí, i když jen po dobu aktivace. Tak se ani nedivím, že ty vějíře vyslaly proud energie mým směrem. Mám ten dar jít lidem na nervy,“ hlas mám klidný a oči zavřené. Jen u poslední věty se ušklíbnu. Opravdu mi to jde dobře tohle to. Hlavně když použiju jeden ze svých kostýmů. To je pak legrace.

Aino Nevalainen - 22. listopadu 2009 20:55

Překvapeně se napřímím. "Jakou ženu? Jsme tu sami, ne? Míváš halucinace často, Kando?" zeptám se ho, jedovatost v mém hlase ale nahradilo zmatení. Žena, co se mnou mluví? To určitě...kromě nás tu nikdo není. Ještě si ze mě bude střílet...zatracený zmetek, myslí si, že se může vyvyšovat nad ostatní... Pak ale začne popisovat tu údajnou ženu. Poslouchám ho a pomalu cítím, jak se mi z obličeje vytrácí barva. To není možné...prostě není! Musel se na ni vyptávat ve městě, proto ví, jak vypadala...ale...jak ví, že na ni právě myslím?! S trhnutím se odsunu od stolu. Snažím se opanovat třas v rukou, jde to ale velmi ztěžka. Pomalu se nadechnu a podívám se přibližně směrem, kde sedí Kanda. "Nedělej si ze mě legraci," odseknu a snažím se, aby se v mém hlase neodrážel ten šok. "ona tady nemůže být. Odešla před dlouhou dobou." Pomalu se mi vrací sebeovládání. Zavřu oči a nadávám si, že jsem mu dovolila, aby mě takhle vyvedl z míry. Konečně už jsem schopná jasně uvažovat, takže natočím hlavu jeho směrem. "Nevím, jak jsi schopný odhadnout, na co myslím, nebo odkud víš, jak vypadala moje matka, ale pro příště si to laskavě odpusť." Odhrnu si vlasy a zarazím se, když si všimnu kolísavého stínu, co stojí u stolu. "Proboha..." vydechnu.

Lavi - 22. listopadu 2009 22:00

Trochu si oddychnu, když vidím, že se Sue zklidnila. Což se ale nedá říct o Victorii, která by zjevně radši přijala tvrzení, že Země má tvar jehlanu, než aby si přiznala, že z ní pravděpodobně bude exorcistka. Když jí Sue vykládá o Innocence, jen přikyvuji, občas se protáhnu a pokukuji po mistnosti. Pak se pozastavím nad tou exorcistkou, o které mluví. O kom to...má snad na mysli Evelyne Chartreux? Na úvahy ale nemám moc času, protože Sue domluví. Její poslední poznámka mě pobaví - jo, tomu se nedivím ani já. Podívám se na Victorii a odkašlu si. "Slečno Priceton, asi bychom to měli oznámit vašim rodičům. Musíme vás vzít na velitelství, jak už řekla Sue-chan, stejně musíme počkat, než přijede doktor, takže..." Nejsem nijak nadšený představou, že budu muset vysvětlovat, proč se pokoj demoloval a z jakého důvodu jim odvádíme dceru, ale někdo to udělat musí. A Sue by se radši neměla hýbat.

Victoria Rosemary Priceton - 22. listopadu 2009 23:25

Když vidím, jak to slečnu Sue nepotěšilo, trochu se zhrozím… takhle by to asi být nemělo, doktor říkal, že má zůstat v klidu, ale už je pozdě. Přemýšlím, jak ji v klidu udržet… Ale pak se očividně uklidní i sama, což se mi trochu uleví. Pak začnou zas mluvit ty nesmysly o tom, že jsem exorcistka… jak bych já mohla být?! To není možné… jenže… slova Sue-san zas tu jiskřičku naděje vyvrátí. Všechno jen tiše poslouchám a pokouším se ta slova pochopit, i když jsou naprosto jasná. Jakmile mi všechno začne docházet, cítím, jak mě v očích začínají pálit slzy. Zamrkám, abych je odehnala, ale cítím, že se celá třesu. Pomalu vstanu a udělám pár kroků ke dveřím… “Pokud mě omluvíte, mám pocit, že bych měla ještě něco udělat, před příchodem doktora… řekněte sluhovi, že až doktor přijde, budu ve svém pokoji. Prosím, zůstaňte zde,“ řeknu tiše, s rukou na klice. Pokud uslyším slova, že mohu odejít, že to nebude vadit, tak jakmile zavřu dveře rozhodně odtud uteču do pokoje! Nechci, aby mě někdo viděl takhle slabou. Kdybych alespoň chápala, co mě jako možnou exorcistku čeká… prosím, ať to nejsem já, ať to není se mnou spjaté … ať je to nějaký omyl…

Kanda Yuu - 23. listopadu 2009 16:51

Její výbuch přejdu mlčením, jen k ní přijdu blíž. Vztáhnu ruku k iluzi a jen čekám, kdy zmizí. Musí to být ta holka jinak nevím. “Vypadá to, že jsi nositelkou Innocence. Půjdeš se mnou do Temného řádu, abychom to potvrdili nebo vyvrátili a nechci slyšet žádný další hloupý výmluvy a odpor. Je ti to jasný?“ zamračím se na ní, i když to nemůže vidět. Což mě štve. “Sbal si věci. Odjíždíš se mnou a já tu nechci být dýl než je nutný,“ jestli bude klást odpor, prostě jí vezmu na rameno a půjdu. Tahle mise mi přináší jen bolest hlavy.

Sue(llen) Salyor - 23. listopadu 2009 16:55

“Zůstaň stát,“řeknu tiše ale dost výmluvně, znovu přejdu do tykání, tohle spíš projde tou její palicí. Je to rozkaz, Koukám se před sebe, ale po chvíli ticha se Victorii zadívám do očí. “Jestli si nechceš přiznat pravdu. Tak budiž, ale najít někoho kdo je kompatibilní s Innocence je velmi těžké. A někdy… když jí odmítneš… „ušklíbnu se. Jen doufám, že příběhy, kterými mě Evelyne straší, jsou pravdivé. Jeden na ní totiž vytáhnu. “…může se stát něco strašlivého,“ tak dobře. Nebudu tak zlá. Hlas mám tichý, klidný a plně se teď soustředím na dýchání. Opravdu mě začínají ty záda trápit a jen tak sedět mě taky nebaví. Křídla složím kolem sebe. Pro mě je tohle ukončená diskuze. Jsem unavená, otrávená a kdo ví co ještě. Nehodlám se s ní vybavovat dál. Hlavně když vypadám jako bych prolétla oknem… počkat… to se mi stalo…

Victoria Rosemary Priceton - 23. listopadu 2009 17:08

Celá se třesu, ale držím stále kliku... pevně ji svírám v ruce, a nedívám se na ně, stojím k nim zády. "Slečno, myslím, že není na vás, abyste mi říkala, co mám a co nemám dělat. Ujišťuji vás, že se vrátím, jen vyčkejte na toho doktora, a nemíchejte se mi prosím do mých věcí. Mám pocit, že vám do toho skutečně nic není, co mám ještě na práci. Zůstaňte kde jste, jste zraněná, až přijde doktor, budu tu i já, to se nebojte..." promluvím tiše a kliku sevřu v ruce ještě víc. Cítím, jak mi pár kapek slz skáplo na ruku na klice, snad to z mého hlasu není slyšet, ale už jsem se ovládla tolikrát, že to snad i tentokrát jsem to zvládla tak, jak očekávám. Tiše polknu a udělám pár krůčků vpřed. Pokud bude mít pan Lavi lepší námitky, možná tu zůstanu ale ne... nemůžu... nechci, aby moje slzy viděli, to se nesmí stát, není to vhodné ve společnosti! Jedné co potřebuji je deset minut klidu, pak budu schopná jim zas čelit, bez toho, abych ukázala svoji slabost. Pomalu a co nejrozvážněji se dám na odchod, dveře však nechám otevřené.

Lavi - 23. listopadu 2009 18:41

Poslouchám jejich rozhovor a jen vzdáleně vnímám, že Victoria vypadá příšerně rozrušeně. Začíná mi chybět ten její ledový výraz, co nasadila, když jsme ji omylem označili za kluka. V podobných momentech si začínám přát, aby tu byla Lenalee a poradila mi, jak se zachovat. Co se týče uklidňování a konejšení, pěkně tápu. Tohle mě děda neučil. "No tak, to nebude tak hrozné, uvidíte!" přispěchám honem, když ji Sue začne děsit tím, že by se z ní mohl stát Padlý. Nechci, aby se rozrušila ještě víc. "Sue má ale pravdu, z odmítnutí Innocence nikdy nevzejde nic dobrého. Nebojte se. Všichni jsou trochu nervózní, než přijdou do Řádu, není to ale tak špatné místo. Jsou tam příjemní lidé, tedy až na jednoho exorcistu z Japonska, ten mi jednou skoro usekl hlavu, když jsem..." drmolím a snažím se povzbudivě usmívat - nebo taky nasadit idiotský škleb, jak to jednou mile nazal Yuu. Když vidím, že jí skutečně začaly z očí téct slzy, pomalu ustanu s blábolením. Udělám k ní dva kroky. "Samozřejmě...pokud potřebujete chvíli na to, abyste se s tím srovnala, je to v pořádku..." vyrazím ze sebe rychle a snažím se předstírat, že jsem si nevšiml, že pláče. "Klidně tu počkáme, pokud byste pak chtěla vědět něco o Řádu nebo čemkoliv jiném, ptejte se." Nemá cenu ji tu násilím držet. Ona se vrátí...bude muset.

Aino Nevalainen - 23. listopadu 2009 19:47

Pokud mi byl předtím nesympatický, teď začínám mít chuť mu jednu vrazit. Což je dobře, protože veškerá nevěřícnost a vyděšení díky vzteku opadla. Takže on mi ještě bude diktovat, co mám dělat?! Bez vysvětlení, bez jakékoliv snahy mi naznačit, co se děje, a bude na mě poštěkávat rozkazy? Trhni si, exorcisto. "Sä oot yks mulkku jätkä!" zasyčím na něj. Ani si neuvědomím, že jsem přešla do svého rodného jazyka. Když mi to dojde, jen si pohrdavě odfrknu. To jsem trochu přepískla...ale houby přepískla, tenhle zmetek si to zaslouží, stejně se vsadím, že mi nerozumí. Zhluboka se nadechnu, abych si pročistila hlavu. "Tak jasný, jo? Možná tobě by mělo být jasný, že jsi pod mojí střechou. Po takovém jednání by s tebou šel jen absolutní cvok. Co si o sobě sakra myslíš?!" Velmi mlhavě jsem si vědomá, že by mě klidně mohl zabít, kdyby chtěl. Neměla bych proti němu šanci. Sice bych dala nevím co za to, abych mohla žít někde jinde, daleko od tohohle zatraceného místa, ale nejsem blázen. Pokud je to málo, co o Temném řádu vím, pravda, nedovedu si představit, na co by potřebovali slepou holku. A co má být ta Innocence, o které pořád mluví?

Victoria Rosemary Priceton - 23. listopadu 2009 21:32

Konečně si vyslechnu úplně všechno, co mi chtěli řici, jen kývnu, stále zády k nim a vydám se pryč. Pomalu si hřbetem ruky stírám slzy, a teprve až dojdu do pokoje, tak zabořím hlavu do polštáře a propuknu v pláč. Ani nevím, jak dlouho jsem v takovém stavu, ale doufám, že ne víc jak pět-sedm minut. Musím se vzchopit! … jakmile se přeci jen dám do pořádku, začnu konečně normálně uvažovat. Alespoň doufám… takže… jaké budou výhody? Odejdu konečně z vlivu svojí matky, je podle mě zbytečně přísná, ale zas… budu pryč od svého otce a od mého sluhy a… určitě tam nebude takový komfort jako tady… Nevím, jak to vypadá u chudých lidí. Nejspíš budu mít jeden maličký pokojíček, kde se sotva vejdu, najíst dostanu tak jednou denně, protože na víc Řád nemá… Sice přispíváme dost, ale lidí tam musí být požehnaně, na to všechny naše peníze nemůžou stačit. Ne, nedovedu si to představit… zakroutím hlavou, abych rychle smetla tu hrozivou představu děravého pokoje, s okny s rozbitým sklem, jak se v něm třepu zimou pod děravou přikrývkou. Ne, ne! Nějaké pozitivum další… snažím se přemýšlet, jak jen to jde… hlava se mi může rozskočit… eh… zbavím tento svět zla? Ten veselý a milý mladík mi bude dělat společnost? … ne, to ne! Pomalu vstanu, a chvíli zas pochoduji po pokoji, moje myšlenky, jako kdyby jedna druhou přeskakovala… už jsem klidná, prohlédnu se ještě v zrcadle a stopy po pláči pomalu mizí… teď jen počkám do příchodu sluhy, pokud ti dva můj vzkaz vyřídili. Pokud ne, doktora snad uvidím z okna svého pokoje.

Temný Řád - 24. listopadu 2009 14:40
	Doktor: Skutečně zahlédneš doktora ze svého okna. Přijel svým kočárem a kočí mu právě otevírá dveře, a pomáhá vystoupit. Nese si svůj kufříček a tvůj sluha je skutečně inteligentní, protože po krátkém rozhovoru s ním ho vede dovnitř zámku. Nejspíš to vypadá, že ho dokonce vede do toho pokoje, kde je Sue a Lavi. Pokud ses už uklidnila, měla bys tam vyběhnout za nimi.

Victoria Rosemary Priceton - 24. listopadu 2009 14:46

Jakmile doktor přijede, rychle vyběhnu ze svého pokoje. Snažím se tam být dřív, než on. Jen doufám, že mi moje stopy po pláči konečně zmizely, ti jsem se podívat nestihla. Povzdychnu a dojdu do toho pokoje, opatrně se po něm rozhlédnu, a pokusím se odměřeně usmát. "Tak jsem zpátky, doktora jsem viděla přijíždět, měl by tu být brzy... jak je na tom slečna Sue?" zeptám se a popojdu k těm dvěma. Snad to tu nějak zvládli, a snad je Sue v pořádku, aby se jí dalo pomoci. To s tím sklem bylo skutečně nepříjemné, ale pokud jsem to udělala já, protože mě rozzlobila, je to v podstatě její chyba. Sice mě mrzí, že jsem se nedovedla ovládnout, ale řekla bych, že jsem za to nemohla. Takhle mě už dlouho nikdo neurazil.

Kanda Yuu - 24. listopadu 2009 17:35

Tak a dost. Tohle si nemusím a nenechám líbit. Jsem tu, jen abych splnil misi, a tahle drzá slepá holka mi v tom brání. Přejdu k ní na pár kroků. “Tak poslouchej. Nemám na tebe celý den. Mám tu misi, co musím splnit a taky jí splním, ať se ti to líbí nebo ne. A ač se mi to vůbec nelíbí se tebou zaobírat. Ta mise potřebuje, aby si šla se mnou do Temného řádu. Tak si vyber. Po dobrém nebo po zlém.“ zavrčím na ní. Opravdu mě z ní začíná jen a jen bolet hlava. Když na mě ale začne ječet ve finštině, či v kterém jazyku a pak mě tak sprostě urazí. Neudržím se a prostě jí vezmu pochvou Mugenu po hlavě. Omráčím jí s určitostí. I když jsem, jí neprašti tak moc. Podle mého, určitě bude chvilku mimo. Povzdechnu si. Opravdu tohle nemám zapotřebí. Ale aby neřekla, že jsem zase tak bezcitný a aby mě neotravovala, porozhlédnu se po nějakém kufru, do kterého nahážu její oblečení bez ladu a skladu. Pak si jí přehodím přes rameno a s kufrem v ruce vyjdu ven. Ještě zavřu dveře a odnesu jí na nádraží.

Sue(llen) Salyor - 24. listopadu 2009 17:36

Uraženě sedím a křídla mám kolem sebe. Soustředím se na malé nádechy a výdechy. Oči mám zavřený a záda rovná. Jen doufám, že doktor dorazí co nejdříve. Záda mě už opravdu bolí a jasně cítím, tu teplou krev co mi stéká po zádech. Čekám, kdy přijde slečinka a doktor. Snažím se nemyslet na to, jak by to dopadlo, kdyby mi ten střep opravdu nějak poškodil svaly. Co by udělala babička? Bože můj, určitě by se to nějak dozvěděla, objevila by se jako nějaký temný stín a odvlekla by mě do Ruska… jíst ten její hrozný boršč nebo by mě donutila si vzít nějakýho… uhm, ani nevím koho! Raději na tohle nemyslet. Když konečně přijde naše hysterka zpátky, dost se mi uleví. “Konečně,“ malinko se uvolním a usměji. Ale křídla nechám tak jak jsou.

Lavi - 24. listopadu 2009 20:53

Po odchodu Victorie nervózně postávám u vyskleného okna, přešlapuji a snažím se nedupnout na nějaký střep. Sue je potichu a nic neříká, tak se rozhodnu klid nenarušovat, pravděpodobně si cestou zpět užiju až moc akce. Sue a Victorie spolu na cestě...pokud pojedeme vlakem, tak navíc v jednom kupé...to nepřežiju. Konečně se Victorie vrátí. Oznámí nám oběma, že doktor je na cestě. To je hodně dobrá zpráva, ale na druhou stranu...ne. Setkání s rodiči a cesta za mrazivé atmosféry se kvapem blíží. Nemluvě o tom, pokud by se zase rozhádaly...Victorie pořád neumí kontrolovat svoji Innocence. Mohli bychom skončit jako tři škvarky. To by byl neslavný konec pro bookmana. "Super," usměju se nakonec a protáhnu se. Docela dost mě bolí záda. Pak se otočím čelem ke dveřím a čekám, než přijde doktor, nebo jestli Victorie nebude mít nějaké dotazy ohledně toho, co by ji čekalo jako exorcistku.

Temný Řád - 24. listopadu 2009 21:19

Yuu-chan: Úspěšně se ti povede Aino na chvilku omráčit, ale probere se ti v polovině cesty na vlak, zatímco už dávno minete vesnici. Trvalo to docela dlouho, než se probrala, možná v tobě mohly klíčit obavy, jestli jsi to nepřehnal, ale to v tvém případě asi nehrozí. Vlak je už jen asi hodinku cesty s tvým novým „závažím“. Doktor: Netrvá to ani pět minut a doktor vejde do místnosti, opatrně se rozhlédne a hned mu dojde, kdo je raněný, mile se usměje a opatrně dojde ke Sue a při cestě k ní pozdraví Viktorii. Je to postarší pán, určitě má mnoho zkušeností, ale rozhodně ještě není senilní. Za ním jde sluha s menším lavorem, v něm je očividně voda a na kraji čistý hadřík. “Tak mi to ukažte…“ řekne tiše, má moc milý a uklidňující hlas. Posadí se vedle Sue a chvíli tam něco ohmatává, pak vyndá nějaké věci. “Teď to trošku zabolí,“ varuje, stále má velmi uklidňující hlas. Pak začne ránu rychle čistit, a zastaví krvácení. Má velmi zručné ruce, opatrně Sue ještě sáhne na záda a pak jí tam na to místo připevní vatový tampónek. “Tak slečno, teď doporučuji pár dní klid, a vy pane, nebo kdokoliv, kdo bude poblíž, ať sledujte jí záda, kdyby se jí s tím cokoliv stalo.“ poučí vás, pak se mile usměje a zeptá se, jestli už může odejít.

Aino Nevalainen - 24. listopadu 2009 22:49

Cítím se hrozně divně. Jako kdybych se probouzela ze spánku, akorát...obvykle se po ránu cítím jinak, teď jsem jakoby omámená. Ten houpavý pocit mě uspává. Trochu potřesu hlavou a zasyknu. Téměř jako kdybych měla místo mozku střepy, navíc mě bolí temeno. Něco tvrdého mě tlačí do žaludku, špatně se mi dýchá...a navíc slyším křupání sněhu. C...co se stalo? Kde to jsem? I když to jde ztuha, pohnu rukama a pokusím se trochu nadzvednout, abych se mohla nadechnout. Na čem to vlastně ležím? Látka? A proč - no to snad ne! V ten moment si vzpomenu na toho exorcistu, co ke mně přišel. Vybavuji si, o čem jsme mluvili, začal mi poroučet, já ho urazila, pak jsem uslyšela pár kroků, jak ke mně přešel a...tak proto mě bolí to temeno. Já ho zabiju. Konečně se proberu natolik, abych mohla otevřít oči. Stíny se pode mnou míhají dost rychle, pořád slyším kroky a...proboha, kam mě to nese?! Do Temného řádu? Začínám pomalu panikařit. Nevím, kde jsem, kam máme namířeno, nic s sebou nemám a k tomu si uvědomím, že je mi hrozná zima, ruce mám úplně zhřehlé. Pravděpodobně jsem ještě pořád oblečená ve věcech, co nosím doma. Nadzvednu se tak, jak mi to jen můj současný stav dovolí. Chci mu začít nadávat, praštit ho, cokoliv...ale pokud jsme někde v lese, a já bych se vsadila, že by mě nenesl jako balík slámy obydlenou oblastí, pravděpodobně bych po pár hodinách bloudění umrzla. Normální lidé by mohli jít zpátky po stopách, ale já...že bych je zkusila najít po hmatu? To je pitomý nápad. "K-kde to j-jsme?" vypravím ze sebe nakonec. Špatně se mi pohybuje rty a zuby mi začínají samovolně cvakat. Stisknu je k sobě a chabě se odstrčím, abych se mohla postavit na nohy.

Kanda Yuu - 25. listopadu 2009 21:25

Asi tak hodinu cesty od nádraží se Aino probere. Což mě trochu udiví. “Jsme na cestě do Řádu. Nechci slyšet, že nechceš jít. Už takhle s tebou mám dost problémů,“ řeknu jí na její otázku, kde jsme. To je snad jasné. I když… když nevidí, no co, není to zase tak velká překážka. Ucítím, jak se chvěje a maličko mě hryzne svědomí. Jako bych nějaký měl. Ale je pravda jestli jí přivedu zmrzlou na kost, tak to toho šílence Komuie nepotěší a žádnou další samostatnou misi mi asi už nesvěří. Zastavím se a postavím jí na zem. Do ruky jí vrazím ten kufr. “Na, obleč se. Ať nezmrzneš,“prohodím a jen se otočím.

Sue(llen) Salyor - 25. listopadu 2009 21:37

Celou dobu sedím tiše a jen jemný šustot ptačích křídel prozrazuje, jak jsem nervózní. Ale ten doktor je tak milý, takový hodný starý strejda. Maličko se usměju při té představě. Nezažila jsem tohle už někdy? Zavřu oči a pomyslím na něžný úsměv plný lásky a pochopení. Ach, jak bych chtěla být zase s ním. Ani si nevšimnu a je po všem. Zmateně zamrkám. Opravdu už budu v pořádku. “Nebojte, pane doktore. Budu si dávat pozor. A záda budu zatěžovat minimálně,“ vesele se na něj usměju a stoupnu si. Křídla schovám a náplast zmizne pod mojí uniformou. Jako by na zkoušku, si promnu ramena a spokojeně se zazubím. Ano bude to v pořádku. Nejspíš mám opravdu štěstí. “Moc vám děkuji,“ mile se na doktora usměji a podám mu ruku. Jsem ráda, že se zády nic mít nebudu.

Lavi - 25. listopadu 2009 22:10

V tichosti pozoruji, jak dotor Sue ošetřuje. Jsem rád, že to zjevně není nic vážného, ten chlapík navíc vypadá, že svojí práci dost rozumí. To musí být vážně hezké, když vás dává dohromady někdo milý...ne jako v Řádu. Začínám mít hrůzu z každého zranění, protože vím, že musím k té...sestře. A asi nebudu jediný, kdo z ní má husí kůži. Probere mě až doktorovo oznámení, co máme se Sue dělat. "Děkujeme," usměju se na něj a po vzoru Sue mu podám ruku. "Nebojte se, dohlédnu na ni." Mít záda v klidu? No dobře...to znamená, že bychom se měli snažit udržet Victorii v dobré náladě. Což se zrovna chystám pokazit... Počkám, než doktor odejde, a otočím se k naší adeptce na exorcistu. "Pokud by vám to nevadilo, mohli bychom tedy jít za vašimi rodiči a seznámit je s nastalou situací? Měla byste si s sebou také sbalit nějaké věci," oznámím jí trochu rozpačitě. Nechci na ni pospíchat, ale pokud chceme vyrazit ještě dnes, měli bychom sebou trochu mrsknout. Navíc...v Řádu na mě čeká moje milovaná postel, jejíž pozvání zásadně neodmítám.

Victoria Rosemary Priceton - 25. listopadu 2009 22:37

Mile se usmívám, jsem ráda, že doktor udělal svoji práci brilantně jako vždy. Možná jsem i trochu ráda, že je v pořádku. Proč bych nebyla? Je to dívka... a většina dívek jsou křehká stvoření, tak se o ně musí zvlášť pečovat, tak to říkal můj otec. Jenže já asi mezi tyto květiny nepatřím, což nevím, jestli je dobře nebo špatně. Je pravda, že slečna Sue je sice dost nevychovaná, ale stále je to slečna. Doktora docela ráda vidím, vždycky nám byl tak nápomocný a tak mile se staral o všechny členy rodiny... Jakmile se zeptá, jestli už smí odejít, kývnu a jdu si s ním také potřást rukou na rozloučenou. Povím mu, že peníze pošleme dodatečně, jako vždy. Jakmile odejde, osloví mě hned zas Lavi. "Už jsem se s tím smířila... nechci, aby o tom rodiče věděli přímo ode mě, navíc momentálně nejsou ani zde v zámku." řeknu tiše. "Co když... co když jim napíšu dopis? Věci mám sbalené hned..." dodám ještě a stále přemýšlím, jestli se mi to jen nezdá... před chvílí přišli, a berou mě pryč, pryč z domu, ve kterém jsem vyrůstala, pryč od všeho známého. Není čas na to být slabá! Musím si dodat odvahy, vždyť nyní budu exorcistka. Mezitím vyjdu a opatrně sundám vějíře ze zdi, jemně je zavřu... jsou těžší, než se zdálo, měla jsem je někdy v ruce? Když pomyslím na to, že je to jakási innocence, podivně vibrují v ruce, ale určitě si to namlouvám. "Innocence... že?" řeknu tiše... nevím pořádně co to je, ale je to moje...

Aino Nevalainen - 25. listopadu 2009 23:22

Takže vážně do toho Řádu. To se mi snad zdá. A problémy? Já tě-! Pokusím se odseknout, jenže mi znovu začnou drkotat zuby, téměř si prokousnu ret. Vztek se mnou úplně cvičí, bezmocnost taky - vždyť jsem na něm teď závislá. Spolknu všechny nadávky, co se mi derou na jazyk a s jeho pomocí se postavím na nohy. Trochu pode mnou podklesnou, rychle se ale seberu. Takhle mě prostě neuvidí. Překvapí mě, když mi vrazí kufr do ruky. Položím ho na sníh, nahmatám sponu a začnu se v něm přehrabovat. Že by vzal moje oblečení? To je těžko uvěřitelné, že by se zrovna on staral...ale vypadá to tak, některé kusy poznávám po hmatu. Chvíli mi to trvá, ale nakonec na sebe natáhnu svetr a zimní kabát. Jakmile mi přestane na kůži profukovat ledový vítr, začne drkotání zubů ustupovat. Zavřu kufr a otočím se na svého únosce. "Vypadá to, že nemám na výběr," odtuším nakonec chladně. Chvíli se odmlčím a pak pozvednu zavazadlo. "...děkuju," zamumlám směrem k němu neochotně. Sice mě dostal do téhle situace, ale ta trocha tepla mi teď ke štěstí stačí. Popojdu k němu, kufr pořád svírám v ruce. "Můžeme jít," oznámím mu. Pomalu rezignuju - koneckonců, už tři roky chci pryč. Třeba se na mě úsmálo štěstí. I když poněkud mrazivé a násilné.

Sue(llen) Salyor - 27. listopadu 2009 17:21

“Ano, je to Innocence. A jak Lavi dobře podotkl, měla by sis jít sbalit. Nemáme celý den na klábosení a vysedávání u čaje. Exorcistů je málo a Akum hodně.“ prohodím jejím směrem, jen co doktor odejde. Já se už taky těším zpátky na Velitelství. Přemýšlím, jestli bych nemohla do Řádu odletět. Ale i když moje Innocence mi umožňuje létat, potřebuji u toho namáhat svaly zad. Takže to nepřipadá v úvahu. Místo několika hodin to bude trvat … ani nevím. Otrava jezdit vlakem a bryčkou. Komu by se nelíbilo létat? A když tu možnost mám… jsem ráda, že jí můžu využívat. “Lavi měli bychom dát taky vědět Komuiovi,“ otočím se na Bookmana se zamračením. Opravdu by náš drahý nadřízený měl vědět, že bude mít nejspíš nového Exorcistu.

Kanda Yuu - 27. listopadu 2009 17:27

Kývnu hlavou. Nemá na výběr. Dotáhl bych jí tam tak jako tak. “Dobře, jdeme dál, nechci se tu zdržovat víc jak je nutné,“ otočím se a vyrazím. Čekám, že půjde za mnou, ale pak si uvědomím, jelikož je slepá, tak asi nevidí, kam jdu a jestli jí ztratím, tak mi jen přibude práce. Povzdechnu si naštvaně a cítím bolest hlavy. Přejdu k ní. “Chytni se mě za cíp kabátu a jdi za mnou. Jestli se ztratíš, Innocence ne-Innocence. Nechám tě tam umrznout,“ zavrčím na ní chladně. Opravdu nechci, aby mi přidělávala práci. Ale nějak tuším, že je to prázdná hrozba. Kdybych jí nechal umrznout, tak bych nesplnil misi a Komui by na mě byl naštvaný. Už takhle mě štvou ty zatracené kytky. Ještě mít problémy s těmi jeho šílenými vynálezy.

Aino Nevalainen - 27. listopadu 2009 23:16

Volná ruka se mi samovolně zatne v pěst. Pokud si stanovil za cíl, že mě rozzuří doběla, zatím mu to jde na výbornou. "Tuhle lákavou nabídku si nechám ujít, díky. Nejsem tak bezmocná," odfrknu si. Asi zapomněl, že nejsem úplně slepá, což je docela podstatný rozdíl. Svým způsobem ho vidím. A i kdyby ne, pořád ho slyším. "Nedělej si starost. Potřebuju jen oporu, třeba delší klacek, a nebudu mít problém." Pak řekne tu hrozbu. Po tváři mi přeběhne zlomyslný úšklebek. "Jak milé. Zajímalo by mě, proč bys mě tedy omráčil a odnesl bůhví kam, když ti je vlastně fuk, jestli žiju nebo ne?" Povolím sevření prstů a lehce si je protáhnu. Jak přesně se trefuje do věcí, na které jsem háklivá.

Lavi - 27. listopadu 2009 23:46

Rychle se mezi ně vložím, než by zase začaly lítat energetické vlny. "Dopis stačí," usměju se na ni povzbudivě. "Kdyby potřebovali něco vědět, kontakt na Řád mají, takže by to mělo být v pořádku. Počkáme na vás, než se sbalíte." Pořád po ní pokukuji, vypadá už docela vyrovnaně. Jsem vážně zvědavý, jak si povede v Řádu. Samozřejmě se o mém zájmu nesmí dozvědět Panda, to bych pak musel chodit Řádem s obtiskem packy...ehm...ruky na obličeji. Poznámka Sue mě vrátí zpět na zem. Komui...to jméno samotné mi způsobuje husí kůži. "Jo...Komui...ehm, slečno Priceton, máte tu někde telefon?" otočím se k ní. Čím dřív to bude ten poněkud - ne, absolutně - šílený věděc vědět, tím víc bude mít času na připravení všeho potřebného. Což je v jeho případě někdy vážně potřeba.

Victoria Rosemary Priceton - 28. listopadu 2009 16:40

“Dobrá tedy…“ řeknu tiše. “Půjdu si sbalit a vy pojďte se mnou k telefonu,“ řeknu tiše a pokynu rukou, ať jdou za mnou. Vějíře si neustále potěžkávám v rukách a sleduji je. Taková hloupost… kde je jen budu nosit, pokud jsou skutečně mojí zbraní? Asi bych si měla nechat ušít nějakou kapsičku, anebo tak… Projdeme několika místnostmi a já jim ukážu na telefon. “Támhle je, klidně si zavolejte, já půjdu napsat ten dopis a něco málo si tedy sbalit,“ řeknu už docela vyrovnaně, konečně se začínám zas naplno ovládat. Matka by na mě mohla být pyšná. Jakmile dojdu do svého pokoje, okamžitě začnu spisovat dopis. Je velmi formální, jak by se ode mě také dalo očekávat a doufám, že to moje rodiče uklidní, že jsem pryč. Že jim to bude stačit, hlavně by mě mrzelo, pokud by to nějak rozrušilo mého otce. Matka je mi ukradená, ta ať třeba zešílí, i když to asi bohužel nehrozí. Pak si už jen sbalím pár věcí, tedy… pokouším se jich dát co nejvíc, do mého největšího kufru. Opravdu netuším, do jakého prostředí půjdu, jestli to tam je skutečně tak chudé, jak si myslím, tak to bude docela pohroma. Trochu se ušklíbnu, když si představím tu děravou přikrývku, co dostanu přidělenou. Opatrně táhnu svůj kufr, ale pak neodolám a zavolám si sluhu, aby mi ho poponesl ven. Zatím zamířím do pokoje, kde jsem ty dva nechala.

Kanda Yuu - 28. listopadu 2009 19:49

Sjedu jí pohledem. “Dobře když si to myslíš, ale jestli mě budeš zdržovat…“ větu nedokončím, tichá hrozba se k ní dostane tak jako tak, hluchá není. Otočím se k ní zády a vydám se na pochod. Jestli mně sleduje je čistě na ní. Ale jestli si myslí, že kvůli ní zpomalím, tak to se pěkně plete. Ignoruju její kousavé poznámky, ale má pravdu. Docela se na sebe zlobím a přidám nepatrně do kroku. Jak jen mě ta holka vytáčí. Co si o sobě myslí, že když je slepá tak se k ní budu chovat v rukavičkách? No to tedy ani náhodou. “Pospěš si.“ zavolám na ní přes rameno.

Sue(llen) Salyor - 28. listopadu 2009 20:07

Lavi hezky cukruje a Victorie se na to docela chytá. Všimnu si a maličko se usměju. Tihle dva…, to přeskočila jiskra tak brzo? Anebo je to pověstný Laviho Strike? Maličko se usmívám. Bude zajímavé je sledovat. A máme tu nový drb pro Komuie. Jdu trochu za nimi. Záda mě trochu táhnou, ale doktor odvedl skvělou práci. A i moje Innocence působí jako jakýsi obvaz. “Děkujeme,“ koukám se na přístroj a pak si vzpomenu. “Lavi doufám, že máš sebou golema na kódovaný hovor. Jinak myslím, že hovory na velitelství nepouštějí. A jestli chceš… můžu s panem Komuim promluvit,“ vesele se na něj zasměji. Komuie mám ráda, hlavně ty jeho potřeštěné vynálezy, je s nimi velká legrace. Trochu se zamračím, když si vzpomenu, na Komutina. Kdepak je asi mojí učitelce a našemu golemovi konec?

Aino Nevalainen - 28. listopadu 2009 20:51

Pokud to takhle půjde dál, než se dostaneme do toho Řádu, nebo kam to vůbec, jeden druhého zabijeme. "...tak mi znovu jednu natáhneš, nebo mě tu necháš zmrznout, já vím, já vím..." vzdychnu. Tenhle člověk je vážně neuvěřitelný. Příšerně mě dožírá, ale na druhou stranu po dlouhé době cítím, jak mi v těle koluje krev. To vytáčení mu ráda oplatím. Je pořád arogantní, namyšlený a nepříjemný, ale...podle mého takhle jedná s každým. A pokud se mnou jedná jako s ostatními, jsem ráda. Nenáviděla jsem, jak o mně všichni ve vesnici mluvili s lítostí, když jsem oslepla, ty starostlivé otázky...to všechno. Popojdu kus od něj, kde se tyčí docela velký stín, snad by to mohl být strom. Skrčím se a chvíli hmatám po zemi. Konečně prsty narazím na větvičky, jdu po hmatu dál, až z hromady klestí vylovím dostatečně dlouhý klacek. Odlámu z něj přebytečné kusy a postavím se. Slyším křupání sněhu, asi už se dal do kroku, tak si rychle odhrnu vlasy z očí, abych se mohla lépe orientovat, do jedné ruky popadnu kufr, do druhé svou improvizovanou hůl, kterou se už po prvním kroku začnu ujišťovat, že do ničeho nenarazím, a nasadím ostřejší tempo. Nechci, aby na mě musel čekat...to potěšení mu nedopřeju.

Lavi - 28. listopadu 2009 21:50

Sue se tak prapodivně uculuje...to mě děsí. Zajímalo by mě, o čem přemýšlí. Potřesu hlavou a počkám, než se zvedne, pak s ní vyrazím za Victorií. Jak procházíme několika bohatě vybavenými místnostmi, pousměji se. Nádherný dům...drahý nábytek...jak se jí asi bude líbit velitelství? Konečně dojdeme k telefonu. Victorie odejde a já se Sue zůstaneme sami. Psychicky se připravuji na rozhovor s Komuiem, podle jeho tónu bych snad mohl poznat, jestli se máme bát přijet na velitelství, nebo ne. Má okřídlená kolegyně mě ale zachrání. Vděčně se na ni usměju a trochu zahanbeně se poškrábu na zátylku. Snad není moc poznat, jak se mi do rozmluvy s Komuiem nechtělo. "Pokud by ti to nevadilo...já proti tomu samozřejmě nic nemám, Komui tě určitě rád uslyší, mnohem radši, než mě..." Zase trochu ztrácím nit. "Jo...eh...golem, jasně...toho tu někde..." začnu mumlat a přehrabuji se ve svých kapsách. Konečně ho najdu a s triumfálním výrazem ho zvednu do výše. "...mám. Tady, hele ho!" Zapnu golema, takže se začne vznášet mezi námi, a kývnu na Sue.

Kanda Yuu - 29. listopadu 2009 19:32

“…i když by sis zasloužila něco horšího…“ zamumlám si. Ta holka je ještě horší jak Lavi. Zatracený králík a zatracený šílený Komui, že mě sem poslal. Kdo má mít nervy na takovéhleho společníka na cestě? Nejspíš jí někde zavřu a budu jí tam držet. Nebo bych si konečně měl pořídit ty ucpávky do uší a měl bych pokoj jak od králíka, tak od šíleného vědátorka a i od téhle otrapy. Svižně jdu a neohlížím se za sebe. Jde za mnou určitě. Ale to že jsem našel Innocence, tedy myslím si to s určitostí, neznamená, že jsme v bezpečí. Mugen mám stále povytažený abych ho mohl rychle tasit, až nás někdo napadne. Nechci nic riskovat. Doufám, že dorazíme rychle na vlakové nádraží. Chci být z té břečky co nejdřív.

Sue(llen) Salyor - 29. listopadu 2009 19:44

Popadnu telefon a s úsměvem začnu vytáčet číslo na Velitelství. Komui je legrační, hlavně ty jeho vynálezy. A s Komuriny je legrace. Už se opravdu nemůžu dočkat, až se vrátíme. Jen doufám, že tam na mě nebudou čekat účty mojí milované učitelky. Držím sluchátko a čekám, až se mi někdo ozve. Usmívám se. Doufám, že Evelyne, skončí s Komuiem, byl by to tak hezký pár a navíc by to byly úžasní rodiče… ne to jsem si právě nemyslela. Evelyne, není mateřská… no je ale nechce si to přiznat. “Zdravím, tady Sue. Mám dobré zprávy,“začnu vesele jakmile se mi někdo ozve ve sluchátku.

Temný Řád - 29. listopadu 2009 19:50

Evelyne a Komui: Konečně jsi po delší sobě zase zpátky na velitelství, možná nejsi generálka, ale Break Point jsi zlomila, a proto někdy dostáváš generálské mise. Je to docela otrava, mít jejich povinnosti, ale ne výhody. Tam ti sdělí, že tvoje učednice je právě na misi, a hledáš ji tam zbytečně. Můžeš si trochu odpočinout, než ti přidělí další misi. Avšak jakmile Komui zjistil, že už tam jsi, rychle se vytratil a zabarikádoval ve svojí kanceláři, odmítá odtamtud vyjít, ani pod pohrůžkou od Reevera. Zatímco je Komui zabarikádovaný uvnitř, začne mu zvonit telefon. To volá Sue a Lavi. Komui by to měl zvednout. Aino a Kanda: Cesta trvá ještě dobrou další hodinu. Pak konečně dorazíte na vlak, ale určitě vás čeká ještě další hodina, než vlak přijede. Zatím si můžete tak leda zavolat a koupit si něco k jídlu. Je tu také docela vyhřívaná čekárna, která je naprosto dokonale vymetená a není v ní ani dušička.

Lee Komui - 29. listopadu 2009 20:08

Ne! Už je tu zase ta šílená ženská. Vypadá jak strašák do zelí a má tak proměnlivé nálady. Ani nechápu, proč za mnou stále dolízá. Ani když jsem jí udělal toho mistrovského golema, mě nenechá nepokoji. Jeto unavující. Doufám jen, že se dovnitř nedostane. Koukám se na tu ohromnou hromadu nábytku, co jsem navršil před dveře. Je toho málo myslím si. Opravdu málo na to aby to zastavilo tu aspirantku na generálský post. Díky bohu generálka ještě není a já se s ní nemusím tak často vídat. Vyděsí mě zvonění telefonu a myslím, že zamířením té obří vrtačky na opravu Innocence jsem to asi trochu přehnal. Ne! Musím být ve střehu, kdyby se objevila Evelyne. Zvednu sluchátko. “Ano, Komui u telefonu,“ zamračím se na Reevera který se u mě v kanceláři odkudsi vyloupne. Pak si všimnu, že dveře se otvírají ven. Asi ten zátaras nebudu k ničemu. “Ale, ale Sue-chan, copak za dobré zprávy pro mě máš?“ zeptám se zvědavě. Suellen Salyor je zajímavá dívka, učenice Evelyne, ale to je asi to jediné co mají společného. Vztah učitelka-učednice. Evelyne je věčně neupravená a vypadá jak strašák. Naproti tomu Sue je upravená až moc a někdy to se svou posedlostí vzhledem přehání. Evelyne až moc schovává svoje city a Sue se nebojí je dát najevo, hlavně když si z lidí dělá legraci. Ach, opravdu moji exorcističtí schovanci jsou opravdu moc zajímavý.

Evelyne Chartreux - 29. listopadu 2009 20:25

Konečně jsem se dostala zase po dlouhé době na veliteství. Misi jsem splnila, tak není žádný problém. Jakmile zjistím, že tu Sue nenajdu, trošku posmutním. Měla jsem pro ni čokoládu a navíc jsem se chtěla drobet pobavit na její účet. Naše malá narcistka to potřebuje. Jakmile dodělám co potřebuji, zaměřím se na to, že bych mohla zas poškádlit Komuie, ale jakmile se k tomu konečně rozhoupu, zjistím, že se zabarikádoval u sebe v kanceláři. To je od něj tak hrubé! Co si o sobě myslí? Ano, občas jsem nepříjemně vlezlá, ale jak jinak mám na sebe upozornit, když bych ho jinak nezajímala? Je to jen hra, a já ho chci dostat za každou cenu, stejně jako i pár jiných objektů. Nasadím svoji lehce otrávenou masku a buším na dveře jeho kanceláře. "Komui-saaan? Otevřete!" volám, ale vypadá to, že nemám moc šancí, pak zatlačím na dveře, ale zjistím, že se otevírají mým směrem, zlověstně se ušklíbnu a otevřu je, pak začnu rozrhrnovat ty věci, co tam stihnul naskládat. Zahlédnu, jak zas visí na telefonu... s kýmpak to mluví? Dojdu až k němu a po cestě zaslechnu, že mluví právě s mojí učednicí. Vytrhnu mu sluchátko, aniž by stihl reagovat. "Sue? Jsi tam, ty blbá učednice? Kde se flákáš? Mám tu pro tebe práci, víš?" zahřmím do sluchátka, zatímco se mi u ramena plácá moje Komutin.

Aino Nevalainen - 29. listopadu 2009 20:57

Cesta ubíhá docela slušně. Je dobré, že jdeme rychle, protože venkovní teplota není zrovna ideální na procházky. Držím se Kandy, jak jen můžu, i když mi to občas dává zabrat, hlavně v místech s hlubším sněhem, kde se mi špatně zjišťuje, na co šlapu. Mám spoustu otázek, vždyť vlastně ani nevím, proč jdu do Řádu a co to pro mě znamená...ale jeho se ptát nebudu. Jen doufám, že v Řádu existují i lidé, kteří řeší problémy jinak, než násilím. Když dojdeme na nádraží, trochu si oddechnu. Snažím se zpomalit svoje dýchání, no tak, pomalu...vždyť to byl jen kousek. Přehodím si improvizovanou hůl do druhé ruky ke kufru a prsty přejedu po stěně. Nic proti klackům, ale...tohle je jistější. Navíc jsem tu nikdy nebyla. Pak ohlásí, kdy jede náš vlak. S nechutí si uvědomím, že abych si mohla někde sednout, musím najít čekárnu. Což je docela smůla, protože i kdyby tu byla cedule s kýženým nápisem, já ji nepřečtu. Otočím se ke Kandovi. "Je tu někde čekárna?" zeptám se ho neutrálně.

Kanda Yuu - 01. prosince 2009 21:08

Konečně dorazíme na vlakové nádraží. Nejdřív se musím podívat, kdy nám odjíždí vlak. Jako by někdo konečně vyslyšel moje přání, ozve se z reproduktoru čas odjezdu našeho vlaku. Za hodinu. Ještě hodinu budu muset být tady, kde se nic neděje. Rozhlédnu se, musím zatelefonovat Komuiovi, ač se mi to příčí a taky je to proti zdravému rozumu. Nejspíš bude v čekárně. Vyrazím tam, když zaslechnu hlas Aino. Povzdechnu si a chytím jí za ruku. Opravdu bude mě jen zdržovat. “Pojď se mnou,“ zavrčím a odvedu jí do čekárny. Tam jí posadím a chvilku před ní stojím. Vypadá… jako bojovnice. Musí to být těžký žít sama, když jsi slepá. Nechám to být. “Jdu si zavolat. Nikam nechoď,“ řeknu jí pře rameno a znovu se rozhlédnu kde je ten zatracený přístroj.

Sue(llen) Salyor - 01. prosince 2009 21:30

Usměji se, když zaslechnu hlas našeho velícího. Zní trochu uštvaně, ale asi má jen moc práce a jen tak tak stíhá. Jsem ráda, že mi zvednul telefon. “Nebudete tomu věřit, ale ta holka…“ jsem hrubě přerušena, když někdo Komuiovi sebere telefon. Zblednu, když zaslechnu ten hlas. “E… Evelyne? C… Co tam děláš?“ vyjeknu do telefonu a přemýšlím, co asi moje učitelka může dělat u našeho černovlasého velícího. “A nejsem blbá učednice ty baka sensei!“ zaječím do telefonu opírajíc se o stolek na kterém telefon stojí. Ta ženská má ale nervy. “Jestli si si nevšimla, tak nejsem tvá osobní služka! Mám povinnosti vůči Řádu, a jestli najdu další účty, které budou napsané na mé jméno. Tak přísahám při všem co je mi svaté, shodím tě z nějakého vysokého místa!“ zavrčím s ruským akcentem. “Panimaješ miňa?“ dokonalý rozčílila jsem se tak moc, že jsem sklouzla do ruštiny kompletně. Zatraceně. Takhle naštvat mě dokáže jen Evelyne.

Evelyne Chartreux - 01. prosince 2009 22:35

“Co bych tu dělala? Dodělala jsem misi a jsem tu pro další, a také jsem ti tu nechala drobný dáreček, to poznáš, až přijedeš,“ řeknu, můj hlas má už zas neutrální a docela znuděný tón, jako mívá často, pokud nedělám něco, co mě baví. Pak mě zas nazve baka-sensei. Kdyby byla u mě, schytá pohlavek. “A neříkej mi tak, zneužíváš toho, že nestojím přímo u tebe, co? A také mi laskavě přestaň tykat a říkat mi „Evelyne“, copak jsem ti to už neříkala? Navíc… za chvíli mi už bude dvacet dva let, víš to? Jsem tvoje sensei, tak si mě važ. Beze mě bys v Řádu nebyla a ty to moc dobře víš! A vůbec, dělej si tam co chceš, ten dáreček tu na tebe počká, možná s menšími úroky… anebo to zaplatí Řád, uvidíme, jak se rozhodnou,“ dodám ještě. Takhle bohužel nemohu zastrašovat tak, jako vždycky, takže to asi nezabírá vůbec. Pak odhodím telefon směrem ke Komuiovi. Ta holka mi zas sebrala všechnu chuť k věcem, co jsem dělat chtěla. Tvářím se otráveněji než kdy předtím a opřu se Komuiovi o stůl. Všechen elán ze mě vyprchal, možná bych to šla zapít nějakým dobrým vínem.

Aino Nevalainen - 01. prosince 2009 23:19

Překvapeně vydechnu, když mě chytí za ruku, ještě víc mě vyvede z míry, když mě bez jakékoliv urážlivé poznámky odvede do čekárny a posadí. "...díky," zamumumlám a položím si kufr i hůl tak, abych je měla pořád při ruce. Ještě chvíli přede mnou stojí, zajímalo by mě, co tam dělá. Nakonec ohlásí, že si jde zavolat. Jen přikývnu a uvelebím se v sedačce. Jsem ráda, že je tu málo lidí, cítím se mnohem příjemněji. Trochu zakloním hlavu a užívám si nové prostředí. Myslela jsem, že v té vesnici zůstanu po zbytek života. Tohle je...není to zrovna příjemné, být odvlečená násilím pryč, samozřejmě. I tak se ale cítím dobře, jako kdybych utekla z klece. Prsty přejíždím po hladkém materiálu sedačky a čekám, než se Kanda vrátí.

Lee Komui - 02. prosince 2009 18:54

“Hej!“otočím se na toho kdo mi vytrhnul sluchátko, jen abych zmrzl v děsu, že je tu Evelyne. Jak se sem ta ženská… Kouknu se ke dveřím a vzpomenu si, jak byla moje barikáda k ničemu. Příště vytvořím Komurina jen abych se jí zbavil. Ale je to od ní dost hrubé přerušit můj hovor! Zvláště když je to s její vlastní učednicí. Ani já nikomu neberu telefon z ruky… no možná jsem to párkrát udělala, ale nikdy jsem nebyl tak hrubý jako je teď Evelyne. No, i když tady je jasný příklad toho jak se chová učednice a její učitelka. Napiju se rozmrzele svého kafe. Prohlížím si Evelyna a nechtěně poslouchám jejich rozhovor. Pak mi pohled padne na můj malý mistrovský výtvor. Malého golemka kterému se říká Komutin. Opravdu jsem génius. Je to mistrovské dílo. Jak se tak rozplývám nad Komutin nevšimnu si, když po mě hodí Evelyne telefon a ten mě praští do hlavy. “Ouch,“ vezmu sluchátko a držíc se za hlavu si přístroj přiložím k uchu. “Sue-chan, už jsem zase u telefonu,“ ozvu se vesele a poslouchám. Doufám, že neuslyším nějakou ruskou kletbu, opravdu dlouho trvá, než se zruší.

Sue(llen) Salyor - 02. prosince 2009 20:00

Nervózně se zasměju. Zlost se pomalu přetavila ve strach, co z ní docela mám. Opravdu po tom co mi jednou dělala, když se nudila až moc… kdo by se nebál. “A… ano, sensei. Budu si to pamatovat. Omlouvám se vám,“ zamumlám, než hodí sluchátko kamsi. Jak jí znám zase se půjde opít, zněla tak znuděně. Doufám, že to zase nepřežene. Uslyším jakýsi zvuk, asi sluchátko někoho napadlo a pak se ozve Komui, zní jako by ho něco praštilo, asi ten telefon. “Omlouvám se za sensei, určitě to tak nemyslela. A chtěla jsem vám říct, že Victorie Princeton je kompatibilní s tou Innocence co jsme tu našli. Tak jí přivedeme, aby se mohla trénovat na Exorcistku.“ řeknu s povzdechem.

Lee Komui - 04. prosince 2009 20:05

Napiji se ze svého hrnečku a poslouchám, co mi ta maličká říká. O, nová exorcistka! A ještě z rodiny co nás tak velmi podporuje? To bude úžasné! “Sue-chaaaan! Děkuji ti za úžasné zprávy! Vyřiď Lavimu a té dívce, že na vás budeme čekat! A nesmíme zapomenout připravit večírek na uvítanou! Acha jo to bude zase pozdvižení na Velitelství.“ zasměju se vesele a kouknu přes okraj hrníčku na Evelyne. Vypadá znuděně. “A ano, vyřídím tvé učitelce, že se ti po ní stýská.“ řeknu ještě vesele, než položím sluchátko. Vím, že to Suellen nikdy neřekla, ale nechci, aby se mi moje ovečky hádaly. Je to tak ošklivé a šíří kolem sebe pak takové negativní vibrace. Možná bych je mohl zase poslat spolu na misi.

Sue(llen) Salyor - 04. prosince 2009 20:07

Usmívám se, když slyším nadšený hlas našeho nadřízeného. Sice má moc práce, ale o nás se stará tak krásně! “Jistě vyřídím. Tak…“ dál se nedostanu, spadne mi čelist z toho, co slyším ze sluchátka. Jak… jak jen to může říct? Mě nikdy nechyběla… i když ona je jediná kdo zná mojí posedlost čokoládou a kupuje mi jí. “Komui-san! Opovažte se…“ dál se nedostanu, ze sluchátka se line monotónní tůt tůt. “…zavěstit… On zavěsil? Slyšela ho Evelyne? Jak jen mohl říct takovou lež! Já bych to nikdy nepřiznala!“ vyděšeně zírám na sluchátko a poděšený pohled přesunu na Laviho. “Jak to mohl udělat?!“ zeptám se ho bezradně.

Lavi - 04. prosince 2009 21:45

Během rozhovoru Sue s Komuiem postávám vedle ní a třídím si v hlavě informace, které jsem dnes získal. Panda určitě bude chtít, abych mu nahlásil vše, co se stalo, a pokud vynechám nějaké detaily...lépe si nepředstavovat. Z myšlenek mě vytrhne Sue, když zbledne a trhne sebou. Že by se nějak neopatrně pohnula a začala ji bolet ta záda? Vzápětí se ale ukáže, že předchozí domněnka byla mylná. Moje společnice zjevně nemá svou sensei zrovna v lásce. Tomu napovídá i její zaječení, při kterém sebou dost škubnu a vyděšeně se na ni podívám. Jeden by se jí i bál, zvlášť poté, co přeskočí do ruštiny. Pokud mi připadalo, že mít v jedné místnosti Sue a Victorii se rovná sebevraždě, pro tu samou situaci se Sue a Evelyne Chartreux asi neexistuje pojmenování. Konečně se zase ke sluchátku dostane Komui. Trochu si oddychnu a čekám, než hovor skončí. Když se ke mně Sue se zoufalým výrazem otočí, jen pokrčím rameny a rozpačitě se usměju. "Třeba chce, abyste spolu dobře vycházely?" nadhodím první myšlenku, co mě napadne. "No tak, Sue-chan, nedovol, aby tě to vydeptalo...máme před sebou příjemnou procházku přes město, hlavu vzhůru! Čím dřív vyrazíme, tím líp, docela rád bych se dostal na velitelství v nějakou rozumnou hodinu." Už jen proto, že bych se vážně rád vyspal. Jenže to asi nehrozí. Nejdřív bude chtít hlášení Komui, jakmile u něj skončím, bude ho zase chtít děda...jestli já se vůbec k tomu spánku dostanu... Hlavou mi plují pochmurné myšlenky. Potřesu hlavou a čekám, kdy dorazí Victorie, že má sbaleno.

Evelyne Chartreux - 05. prosince 2009 13:57

Jsem ráda, že si Sue určitě vzpomněla na to, co dovedu. Takhle po telefonu skutečně nemám na ni až takový vliv, ale jsem docela ráda, že jsem ji slyšela. Je prima cítit, že můj vliv stále funguje. Trochu se ušklíbnu, když telefon s vedlejším efektem skončí Komuiovi na hlavě, je to vlastně docela vtipné. Zas něco, co mě pobavilo, ale jen na zlomek vteřiny. Pak se zas vrátím ke svému obvyklému znuděnému výrazu. Zatím vyslechnu co si ti dva říkají, moc z toho nepochytím, snad jen to, že budeme mít nejspíš novou exorcistku, to by mě zajímalo, pod kterého generála bude spadat. Mě je pod Cloud Nine docela dobře, i když jsem sama tak nějak jako generálka, stále patřím pod ni. Třeba půjde k nám. Ale třeba jsem to špatně pochopila, ten rozhovor. Ale co jiného by myslel tím „té dívce vyřiď“, a že bude večírek? Jakmile řekne, že mi musí vyřídit, jak se jí po mě stýská, trochu se mi protáhne obličej. Cože? Jí a stýskat se? To zrovna. Ale vezmu to s klidem, třeba bude mít Komui radost a kdo ví? … když bude mít radost, mohl by mi konečně splnit moje jediné přání! Ještě to naposledy zkusím, i když bych radši šla něco vypít, až zavěsí. Ihned se mu pověsím okolo krku a spokojeně zavrním. “Komui-san, takže Sue se po mě stýská, ano? To je ale milé…“ Třeba to zabere…

Kanda Yuu - 06. prosince 2009 20:09

Ještě chvilku se koukám na Aino než se vydám hledat ten zatracený přístroj. Jsem trochu vyvedený z míry, že mi poděkovala. Za co? Jen jsem jí sem dotáhl. Opravdu divná holka. Po pár minutách konečně najdu ten zatracený přístroj a pak chvilku prohledávám kapsy, abych našel golema. Jen doufám, že ta věc nezamrzla. To by byl problém. V jedné z kapes se třepotá černý golem, vytáhnu ho a ještě jednou ho zběžně prohlédnu. Očima znovu zabloudím k Aino. Vypadá v pořádku. Zapojím tedy golema do šňůry a vytočím číslo na velitelství. “Komui? Tady Kanda. Našel jsem tu Innocence, která vyvolávala ty podivné iluze. Zdá se, že to bude parazitický typ, tak jí i s její hostitelkou přivedu. Připrav se na to“oznámím mu jakmile se ozve v telefonu a zavěsím. Znám ho bude se chtít jen vyvléct z práce. Celou dobu co telefonuji, se koukám na Aino aby neutekla. Ale kam by asi tak utíkala? Vrátím se k ní a sednu si vedle s Mugenem v ruce. Budeme muset počkat na vlak.

Lee Komui - 06. prosince 2009 20:20

Moje malá lest má nečekanou dohru. Jakmile zavěsím, už na mě visí Evelyne a lísá se ke mně. Cítím, jak se trochu červenám, kdo by se nečervenal, kdyby se na něj lepila neučesaná a neupravená žena s francouzským přízvukem. A to se říká, že Francouzsky jsou opravdu šarmantní ženy dbající na módu. “Eeee… Evelyne… a… ano stýská se jí po vás,“ vykoktám a rychle postavím svůj hrníček na stůl, abych ho nepustil, jak se mi třesou nervozitou ruce. Jsem docela rád, že Evelyne takhle zareagovala na to, že se Sue po ní stýská, ale nemusela by mě tak oblézat. Opravdu musím vytvořit něco, aby se zaměřila na někoho jiného. Pak jak požehnání z hůry, zazvoní telefon. “Evelyne-san omlouvám se, musím tohle zvednout!“ řeknu jí s úsměvem. Opravdu děkuji tomu, kdo mi volá. Zvednu sluchátko. “Zdravím, Komui Lee u telefonu,“řeknu zvesela a náladu mu okamžitě zpraží chladný hlas Kandy. Říká něco o Exorcistce s parazitickou Innocence a pak zavěsí. Chvilku koukám na sluchátko. Zmateně zamrkám. Tohle bylo divné i na Kandu. “No vypadá to, že budeme mít další Exorcistku. To tu bude zase veselo,“zasměji se pro sebe. Nejdřív ta dívka od Princetonů a teď další odněkud z … Norska? Myslím, že tam jen Kanda. Počasí se dokonale hodí k povaze Exorcisty. Chladný.

Sue(llen) Salyor - 07. prosince 2009 20:15

“S ní a dobře vycházet? T… to je směšné! Je namyšlená, věčně věků neupravená a znuděná. Ani nevíš jak hrozná žena to je. Opravdová francouzska! Jsem ráda, že já nejsem stoprocentní francouzska. Eta nemožnaja děvčica!“ zakončím svou litanii zase rusky. Opravdu ona mě dokáže tak vytočit. Chvilku se musím uklidnit. Vím, že bych se neměla přepínat, hlavně kvůli zádům. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechnu. Představuji si klidné modré nebe a pod sebou ubíhající lesy. Je to snadné cvičení na zbavení nervozity a vzteku. Opravdu bych se měla přestat tak vztekat. “Už je naše princátko hotové,“ podívám se na Laviho otráveně, skoro znuděně. Kdybych se teď nejspíš viděla v zrcadle, tak by mi můj výraz připomínal Evelyne.

Aino Nevalainen - 07. prosince 2009 22:37

V čekárně je vážně ticho, jak v ní nikdo kromě mě není. Protáhnu se a ještě jednou si ohmatám temeno. Mám na něm menší otok, ale tomu se těžko můžu divit. Vztek už se mi podařilo docela slušně potlačit, jen jsem mírně nervózní. Kdo by taky nebyl, když sedím v neznámém prostředí a netuším, co mě čeká? Jak je všude ticho, zaslechnu kus Kandova telefonátu. Zase ta Innocence...co to znamená, parazitický typ? A hostitelka? To...mluví o mně? Pořád nerozumím tomu, proč mě s sebou odvlekl. Proč by mě Temný řád potřeboval? Když se Kanda vrátí, rozhodnu se zkusit své štěstí. Koneckonců máme podle hlášení ještě hodinu času. Otočím se k němu. "Vím, že ti moc do řeči není, ale ocenila bych, kdybys mi alespoň vysvětlil, co je ta Innocence." Snažím se, aby to vyznělo neutrálně. Nemám chuť na další násilné scény, ale odmítám se doprošovat. Za pokus to stojí. A pokud mi neodpoví, prostě počkám do Temného řádu a budu mít další důvod, proč si myslet, že je to nevychovaný zmetek.

Victoria Rosemary Priceton - 07. prosince 2009 23:14

Povzdychnu si a podívám se na ty dva. Slečna Sue se na mě dívá poněkud znuděně, ale to ona mě urazila, já za nic nemohu. Není to moje vina, a ani není moje vina, že si mě spletli s klukem! ... Páni, skutečně? Možná, že po dobu co jsem ji trávila o samotě, jen s dospělými, co mě něco učili, nebo obsluhovali, jsem sklouzla k něčemu takovému, ale ani trochu se mi to nelíbí. "Tak už jsem tady... za chvíli mi sluha donese můj kufřík, až vyjdeme ven, ale předpokládám, že Řád nemá peníze na kočár, nejspíše půjdeme pěšky, že?" zeptám se. Nejsem si jistá, jak budeme cestovat... má Řád peníze na vlak? Kolik stojí vlak? A jaká je cesta vlakem? Jsem zvyklá pouze na rychlé kočáry, vlakem jsem párkrát jela, ale už si to moc nepamatuji. Všichni jezdí za mnou a ne naopak, proč taky, že? Jak otom přemýšlím, lehce se po cestě dolů usměji. Poznám nejspíš spoustu nových věcí, co by mi moje rodina nemohla nikdy poskytnout. Pak si převezmu od sluhy kufřík a vyvedu ty dva ven před zámek. Kufřík začíná být celkem... nepohodlný do rukou, ale musela jsem si tam dát spoustu věcí, kdo ví, jak to v Řádu vypadá? Otočím se na ně a společensky se usměji. "Tak, a nyní budete muset vést vy. Já nevím, jak a kam máme jít... samozřejmě..." pak rychle sklopím hlavu. Proč se cítím najednou tak nějak... nervózní? Možná to bude tou cestou.

Lavi - 08. prosince 2009 23:11

Vyslechnu si pojednání na téma Evelyne Chartreux, celou dobu jen soucitně pokyvuji hlavou a snažím se nesmát. Vím, že mám vše sledovat zvenku a zájem jen předstírat - koneckonců jsem tu proto, abych zaznamenával - ale nejde to tak snadno. Zajímalo by mě, jestli děda už ztratil veškerý smysl pro humor, nebo jestli to přijde až s bookmanstvím, ale i když mě lidé pokaždé zklamou, baví mě s nimi být. Jejich hádky, vzájemné vztahy...rád je pozoruji, mnohdy jsou až nechtěně vtipní. Victorie se vrátí a Sue ji hned počastuje milým pohledem. Vzdychnu a rozpačitě si je obě prohlédnu, ta zpáteční cesta vážně bude zajímavá. Už jen kvůli zdraví Sue doufám, že se naše nová exorcistka umí ovládat nejen po stránce zevnějšku. "Skvělé. Takže můžeme vyrazit," usměji se zeširoka, když Victoria přejde blíž. Jak ale promluví, chvíli si ji nevěřícně prohlížím a pak se - v jejích očích nejspíš nevhodně - zasměju. Chudák holka...vůbec netuší, kam jde. To vypadáme až tak bídně? "Je pravda, že půjdeme pěšky, ale to z důvodu, že vlakové nádraží od vás není až tak daleko," zazubím se na ni. "Navíc nám, jako exorcistům, procházka jen prospěje." Vydám se za ní ven a pořád ji sleduji. Představa, jak si bude v Řádu zvykat, začíná být neočekávaně zábavná. Když vyjdeme ven, protáhnu se a s povděkem se nadechnu čerstvého vzduchu. Můj pohled doputuje k Victorii, která má se svým zavazadlem zjevně co dělat. Přistoupím k ní a natáhnu se po kufru. "Ukažte, vezmu vám to." Ať už mám být jako Lavi džentlmen nebo ne, určitě nám to urychlí cestu. Pokud zavazadlo pustí a předá mi ho, trochu si ho nadlehčím a otočím se na své dvě společnice. Je čas vydat se k nádraží. "Bez problému," usměju se, když vidím, že je Victorie nervózní. "Za mnou!" zavelím a vydám se bránou ven.

Kanda Yuu - 09. prosince 2009 16:58

Sedím u Aino a koukám před sebe, když se mě zeptá co je to Innocence. Mám sto chutí protočit oči. “Já nevím přesně jak ti to vysvětlit, tak budeme muset počkat na Komuie. Ten ti to vysvětlí dobře. Už je v tom trénovaný, i když je jinak naprosto nepoužitelný,“ řeknu jí stále se dívajíc před sebe. Je to problém, stále to někomu vysvětlovat, proto to nechám na našem šíleném vlasatém velícím. Periferním viděním kontroluji její reakce. Opravdu je to docela zajímavá dívka. Určitě bude mnohem inteligentnější než kdokoliv v řádu. Myslím, že jí budu ještě tolerovat.

Sue(llen) Salyor - 09. prosince 2009 17:16

Na celé kolo se rozesměju. Tak tohle je gól, copak si ta slečinka myslí, že jsme tak chudí? No to jsem zvědavá, jak se jí povede jako Exorcistce. “Neboj princátko, Exorcisté se musí jen pořádně protáhnout, tak tahle malá procházka není nic, co normálně děláme,“ pobaveně se na ní zasměju. Opravdu, nemůžu se dočkat, až dostane nějakou misi, ta zkope! Docela mě pobaví i to jak Lavi vezme Viktorii její kufr. Co v něm táhne? Zlatý umyvadlo? Nejspíš. Ale ten jejich vztah bude zajímavý pozorovat. Já sama nechci nikoho, nikdo se mi nelíbí, nikoho nezajímám a tak je mi dobře, jelikož mám takový dojem, že kdyby se o mě začal někdo zajímat, tak by se objevil bráška a zabil by ho. Doslova. Vesele jdu za Lavim a koukám se kolem. Můj smysl pro orientaci je něco na co můžu být právem hrdá. Jak by taky ne, když létám a jsem schopná se orientovat i v noci podle hvězd. Zařadím se vedle Viktorie a zazubím se na ní. “Lavi je hezkej, nemyslíš?“ mrknu na ní spiklenecky. Jsem zvědavá jak se holčička zachová, malá legrace přece ještě nikoho ještě nezabila.

Victoria Rosemary Priceton - 09. prosince 2009 18:22

Jakmile se Lavi-san zasměje, poněkud se zamračím. Dojde mi, že jsou oba celkem nevychovaní, ale ta dívka je skutečně maximálně drzá, protože ona se zasměje aniž by se nějak kontrolovala. Je jak nějaký řehtací kůň, měla by se skutečně naučit se trochu ovládat. Její poznámku dokonce ignoruji a radši rychle popojdu, jenže pak mi Lavi-san sáhne po mém kufru. Trochu zmateně se rozhlédnu, pak mi dojde, že jsem přeci jen dívka, a tohle by možná měl udělat. Povzdychnu si a kufřík pustím. Pak trošku přidám do kroku. Jenže po chvíli za mnou přiběhne ta drzá holka. To co mi poví mi nažene trochu červenání do tváře. Nikdy jsem na něj takhle přímo ani nepomyslela! Vždyť ho sotva znám! Jak něco takového může vůbec vypustit z pusy?! To je tak neetické!! Člověk se nedá soudit pouze podle vzhledu, a kolikrát ani po několika setkáních, všechny ty hloupé poučky, co do mě matka cpala a každý je dodržuje… kvůli nim se nikdo nepozná okamžitě, jaký je. Já to vím moc dobře, a proto si na tohle také dávám pokaždé pozor. “Nevím, co tím myslíte slečno. Vždyť ho sotva znám, a navíc i kdybych si něco takového myslela, rozhodně bych vám to nikdy neřekla,“ odpovím chladně, možná až trochu arogantně a povýšeně. Ačkoliv se ovládám, ona si jiné jednání ani nezaslouží. Ona bude první... to ani není dáma! Ale bude první, u které své jednání se slečnami poruším.

Lavi - 10. prosince 2009 22:56

Victorii se asi moc nezamlouvá, jak nás její poznámka pobavila, ale já se nemohl nezasmát, ten její pohoršený výraz se mi prostě líbí. Omluvně na ni zamrkám a přidám do kroku. Myšlenka na spánek v pohodlné - nebo alespoň přijatelné - posteli mě žene dál. Otázka je, jak nám ale pojedou vlaky. Modlím se, aby slušně. Začínám si uvědomovat, že na to, jak je ten kufr velký, váží podezřele hodně. "Co si to s sebou vzala? Nechce se mi věřit, že by její Innocence mohla vážit tolik. Úchytka mě začíná docela dost tlačit do prstů, ale nechci to na sobě nechat znát. Ať si naše nová společnice užije posledních chvilek klidu, než nastoupí do práce. Nenápadně se kouknu přes rameno. Když si ji lépe prohlédnu, těžko se mi chce věřit, že jsem si ji spletl s klukem - já, budoucí bookman! Za to může ta páska, určitě... Zaslechnu, jak za mnou Sue něco říká, načež je jí odpovězeno pěkně ledovým tónem. Chci se mezi ně vmísit, aby mi kufr nevybuchl v ruce, ale když se otočím, všimnu si poťouchlého úsměvu Sue a Victorie, která se...červená? Po tváři se mi rozlije poněkud připitomělý úsměv. Tehle výraz jí vážně sluší, vypadá téměř roztomile...už jen kvůli němu si do ní pravděpodobně občas rýpnu. Trochu zpomalím a natočím se k nim, aby mě slyšely. "O čem pěkném se bavíte?" pronesu rozjařeně. Ten čerstvý vzduch a přímnost dvou dívek mi možná trošku lezou na mozek.

Aino Nevalainen - 11. prosince 2009 01:44

Jeho odpověď mě dost překvapí. Ne ani tak tím, co řekl, spíš jak. Znělo to téměř normálně, ta jeho podrážděnost a arogance už nejsou ani zdaleka tak výrazné, jako když jsme spolu mluvili u mne doma. Je to pro mě docela matoucí. Samozřejmě, do přátelského tónu to má hodně daleko, při nejlepším by se to dalo označit za nezaujatý. Jenže já taky nejsem zrovna společenská a přívětivá společnice, tak proč bych něco takového měla vyžadovat po něm? "Komui?" zeptám se a natočím hlavu jeho směrem. Chci mít alespoň trochu představu, jak daleko ode mne sedí. Už jen v případě, že bychom se zase chytli a on se rozhodl mě znovu omráčit. I když jsem se díky té cestě sněhem zchladila, pořád nevím, co si o něm mám myslet - a první dojem zrovna pozitivní nebyl. Nejsem z jeho společnosti nijak nadšená, ale alespoň mi už nedrnká na nervy tak, jako předtím. Tedy, zatím. Kdyby mě nehlodalo tolik otázek, nevadilo by mi promlčet celou cestu do řádu.

Kanda Yuu - 11. prosince 2009 22:59

Jak se koukám před sebe, slyším její otázku. Docela mě překvapí. To se chce tak nervomocí bavit? Ale asi bych jí měl dát menší informace o šíleném vědci. “Jeden idiotský vědec, co si říká náš velící,“ řeknu jí znechuceně, když si na něj vzpomenu. Opravdu, pokaždé když je Mugen jen lehce škrábnutý udělá kolem toho hrozné divadlo. Komediant jeden. Úkosem se na ní podívám a zamračím se. Proč se mě stále ptá na takové hloupé otázky? Nemusím se jí zodpovídat a ani nejsem informační pracovník. To jsou Findeři a já jsem Exorcista. “Che,“odvrátím se od ní naštvaně.

Sue(llen) Salyor - 11. prosince 2009 23:17

Jdu vedle ní a zubím se od ucha k uchu. Opravdu jsem zvědavá, co mi naše princátko řekne. Je pravda, že Lavi je hrozně krásný, ale není to ten typ, jaký mě se líbí. Počkat… já ani nevím, jaký mě se líbí typy kluků. Maličko se zamyslím. Když jsem poprvé viděla Victorii a myslela si, že je kluk, tak se mi zalíbila, ani nevím proč. Možná se mi líbí takové ty… tiché, slušné typy. Mě? To určitě! V duchu se směju, když mě Victorie zpraží svou odpovědí. “Jak si tedy myslíš,“ znuděně se na ní otočím. To mi tedy dala ťafku, ale já to na sobě nenechám znát, i když bych jí teď nejraději jednu ubalila. Ale myslím si, že mám docela slušné vychování, i když to mnozí netvrdí. Já se jen ráda bavím a nedostatek dobrého vychování se někdy bere v potaz, když provádím svoje vtípky. Copak výchova u cirkusu musí nutně znamenat špatné vychování? Lidé jsou opravdu povrchní. Ale to se k nám už přitočí Lavi a zeptá se nás, o čem si povídáme. Zamyslím se, mohla bych Victorii shodit před Lavim, mohla bych se pokusit, aby to vypadalo, že se Lavi líbí mě. Anebo bych nemusela dělat vůbec nic, přeci nechci, aby mě Victorie nenáviděla ještě víc jak teď. Ale byla by to legrace. “Nevím, jestli bych ti to měla říct, na to se musíš zeptat Victorie,“ řeknu mu s úsměvem a zrychlím krok, jako bych je chtěla nechat o samotě. Což je tak trochu pravda. Takhle si to Lavi může vyložit několika způsoby a já jsem z obliga. Byla jsem dostatečně taktní, abych Victorii nezahanbila, ale zase jsem to podala tak, že Lavi může dojít k milnému řešení. Opravdu se někdy překvapuju.

Victoria Rosemary Priceton - 12. prosince 2009 00:10

Sem tam se podívám na pana Laviho, jestli mu můj kufr přeci jen není na obtíž. Vzala jsem si i nějaké společenské šaty, a samozřejmě spoustu a spoustu košilí, kalhot a spodního prádla. Kdo ví, kdy si podobné věci budu zas smět koupit? Pomalu za Lavim cupitám, cítím se skutečně dost rozhozeně. Sue-san mi nakonec odsekne. Ano, nebylo jí do toho nic a navíc jen uznávám, že je dost hezký, ale to je vše. Rozhodně netvrdím ani sama sobě, že by se mi líbil. A v Řádu jistě potkám daleko více inteligentních lidí a určitě i vychovanějších, než je on. Trochu se v duchu zasním. Někoho velmi sečtělého, milého, zábavného a hlavně vtipného by nebylo špatné potkat. Moc zábavy jsem si zatím neužila, tak by to chtělo změnu. Určitě bych z toho měla radost. No co! Jsem šestnáctiletá dívka, mám také svoje sny! A proč o něm vůbec přemýšlím? Rozhodně nebude sečtělý, což je jedna z hlavních věcí, které bych vyžadovala. Zatím splňuje tak leda milý, vtipný a nevychovaný. Pak mě vytrhne z myšlenek, když k nám Lavi-san přidá. Trochu se zamračím a podívám se do země, jenže Sue-san to rozsekne ještě hůř. Co… co mu mám povídat? Lhát je neetické, jenže… mlčet také není zrovna vhodné. Tohle je slepá ulička! Pěkně to na mě navlékla, asi to mám za to, že jsem před chvíli bodovala já. Celá zrudnu a okamžitě se začnu zmateně rozhlížet, Sue-san odejde. “No… Eh… jen… víte…“ začnu ze sebe pomalu soukat. Tohle je nějaké vyjadřování se?! Pochybuji. Nikdy jsem se do podobných situací nedostávala, tak je asi jasné, že si teď nevím moc rady. Nakonec to přeci jen vyřeším zatajením. “To… nebylo nic důležitého. Sue-san měla zas nějakou neetickou připomínku, myslím si, že by se měla přestat vyjadřovat tak, jak to předvádí,“ řeknu nakonec a doufám, že to na něj přeci jen zabere, a nebude se tím dál zabývat.

Lavi - 12. prosince 2009 22:48

Nechápavě pohlédnu na Sue, když vyrazí vpřed, jako kdyby nám taktně poskytovala chvíli pro soukromý rozhovor. Ještě méně pak pochopím její větu - proč by mi to nemohla říct sama? Přejíždím pohledem mezi ní a Victorií, která vypadá, že by se nejradši propadla do země. Že by mi něco uniklo? S pobaveným výrazem sleduji, jak se Victoria- postupně získávající barvu čerstvých rajčat - zakoktává a snaží se vyplodit nějakou smysluplnou odpověď. I když jsem se předtím na téma jejich rozhovoru ptal jen tak, teď je můj zájem nefalšovaný. Proto se ani náhodou nevzdám, když slyším její neurčitou odpověď. Rozhodnu se ji taky trochu popíchnout. "Slečno Victorie..." začnu co nejkorektnější angličtinou, aby to vypadalo pořád džentlmensky, ve skutenosti se ale jejími rozpaky ukrutně bavím. "Omluvte prosím Sue, ona to tak určitě nemyslí, nechtěla vás naštvat. Přesto si ale myslím, že pro vyřešení situace je nutné si vše vyříkat, už jen pro lepší atmosféru po cestě. Řekněte, o co šlo?" V duchu se směju a čekám, jak se z tohohle vykroutí.

Temný Řád - 13. prosince 2009 00:20

Aino a Kanda: Nakonec tedy čekání celkem úspěšně promlčíte, dokonce i cestu do Řádu. Nezdá se, že by vám mělo něco kazit idylku. Dokonce se zdá, že Kanda snad všechny findery odradil, a ani se žádný nepřidá. Všichni, co byli v tom regionu, už dávno šli po svých a vydali se zjišťovat další informace. Až konečně po dlouhé cestě dojedete přímo do Řádu. Komui vás už jistě očekává a rozmýšlí, jak vás přivítat. Nestačí než doufat, že vás nepotká žádný Komurin, nebo podobná hrůza. Avšak nikdo by ani na okamžik nezaváhal, že by se ho Kanda neuměl zbavit máchnutím meče, pokud by zrovna měl špatnou náladu, či pouhým pohledem, pokud by měl náladu ještě horší. Což už ovšem nikdo nezaručuje, možná by byl schopný nechat Aino na pospas onomu Komurinovi. Komui a Evelyne: Po této menší události se znovu vydáte po svých. Evelyne se opíjet, Komui ke svojí práci. Nezbývá, než se připravit na příchod nových exorcistů a také přivítat „domů“ ty nové. Dny před jejich příjezdem pěkně uplynou, pro Evelyne se sklenkou alkoholu, pro Komuie to je plno bezesných nocí, a plné bádání a všech věcí, co se týkají jeho práce, když se přiblíží den, kdy se má první pár exorcistů vrátit.

Aino Nevalainen - 13. prosince 2009 02:57

Po bůhví kolika hodinové cestě vlakem jsem celá rozlámaná, cítím se unaveně, i když jsem jí většinu prospala. Kdo by vydržel být vzhůru...to drnčení, jak vlak přejíždí přes koleje, a všemožné zvuky člověka buď uspí, nebo doženou k šílenství. Což vysvětluje, proč je Kanda tak podrážděný -po několika podobných cestách vlakem bych se nejspíš nacházela v podobném rozpoložení. Konečně dorazíme na nádraží někde v Anglii. Jsem docela nervózní, nikdy předtím jsem z Finska nevytáhla paty, natož abych jela někam takhle daleko. I tak ale Kandu mlčky následuji, snažím se pořád orientovat podle sluchu, i když mě všechny nové zvuky a jiná řeč matou. Je to ironie, pomyslím si hořce, když za ním jdu po cestě. Jako malá jsem se chtěla vždycky podívat do ciziny. Teď tu jsem...a výraz "podívat se" už nepřipadá v úvahu. Vztekle stisknu zuby a přidám do kroku, abych se zbavila zbytečných myšlenek. Byla jsem si téměř jistá, že už jsem se té pitomé sebelítosti zbavila. A stejně mě občas chytí nepřipravenou, jako třeba teď. Do háje s tím vším. Konečně dorazíme na místo, tedy...alespoň myslím, protože se Kanda zastaví. Téměř do něj vrazím, protože jsem se právě soustředila na zem pod svýma nohama. Rychle se odsunu kus dál od něj. "Už jsme na místě?" zeptám se. Hlas mám kvůli tomu, že jsme na sebe za celou cestu téměř nepromluvili, chraptivý. Jsem vážně dost unavená, takže se mi ani nechce na něj být sarkastická nebo nepřátelská. Nebo mě praštil do hlavy silněji, než jsem si myslela.

Kanda Yuu - 13. prosince 2009 13:30

Vlak konečně přijede a my nastoupíme. Je to otrava, ale už si tu jízdu ani nepřipouštím. Asi jsem si zvykl. Občas se podívám na Aino jak se postupně probouzí a znovu usíná. Já někdy v půlce cesty usnu, ale nikdy se nezapomenu probudit kvůli přestupování, musím být stále ve střehu, kdyby nás napadly Akumy. Párkrát jsem jí musel přenést, což bylo otravné, ale kdo by tušil, že ta holka tak hluboce spí? Z ní pořádný Exorcista nebude, nebo byla opravdu unavená, což se z té Sibérie nedivím. Člověk se unaví jen tím, že se snaží zůstat v teple. Konečně jsme zpátky v Anglii, abych se přiznal, ani tady se mi to nelíbí. Asie je mnohem lepší, tam aspoň někdy vidí člověk slunce. Tady je to stále pod mrakem, pokud se nepočítají noci… některé. Jdu bez ohledu na Aino, musí mi stačit, je tu až moc lidí, tak nemůžu jít tak rychle jak bych chtěl. Je sice slepá, ale dokázala přežít, tak proč bych na ní měl brát ohledy? Nebudu se k ní chovat jako nějaká ošetřovatelka, což opravdu nejsem. Dorazíme před bránu, ani nevím, proč jsme nešli vodní cestou. Ale tohle bude dobré místo jak prověřit Aino. Strážce jí proskenuje a pak jí hodím na krk Komuovi. Konečně budu mít tuhle misi za sebou, docela se na to těším. Zítra bych mohl dostat novou misi. Jsem nerad v přítomnosti těhle šílenců. Tak kdy se ta brána otevře?

Lee Komui - 13. prosince 2009 13:44

Dny mi hezky utekly. Musel jsem toho hodně zařídit. Například jsem se musel domluvit s Jerrym na oslavě, pomoci vytvořit přivítací plakát, schovávat se před Reeverem, pít kafe, zatelefonovat několikrát Bakovi a obtěžovat ho a samozřejmě se schovávat před Evelyne, což je ještě horší jak schovávat se před Reeverem, zvláště když jsem musel zařídit i tu oslavu. Doufám, že se těm dvou novým Exorcistkám tady bude líbit. Budeme je asi muset něco naučit o jejich Innocence, už jsem se domluvil i s Hevlaskou, ale jinak to bude výrazné posílení našeho týmu. Ale pod jakého generála je zařadit? To bude problém. Cross je nezvěstný nebo doufám, že mrtvý, Cloud Nine jich má hodně, Yeegar, ten jich má taky hodně na starosti, Sokaro… to jim nemůžu udělat! Ale máme tu Tiedolla ten by si je určitě rád vzal na starost, hlavně tu co našel Kanda. Tak se s nimi musím spojit a domluvit se s nimi. Zrovna piji ze svého hrníčku kafe od mé úžasné Lenalee, moje sestřička úžasná jsem rád, že jsem se kvůli ní přidal k Řádu. Ale to zase odbíhám od toho co se děje, jak mě upomíná Reever… kde ten se tady vzal? No prostě se objevil Kanda a jeho společnice. Vypadá zajímavě. Taková… finská dívka. Zvednu se a s kafem je jdu přivítat, do té doby je Brána stihne oskenovat a nechá je projít. “Kanda-kun! Jsem tak rád, že jsi zpátky, doufám, že jsi nic neprovedl s Mugenem, ale což, stále se na něj musím podívat. Tak se za hodinku hlas u mě v kanceláři. Mezitím se podíváme na tvou krásnou společnici,“ řeknu s veselým úsměvem. Opravdu nechci zanedbat zbraně našich exorcistů, jinak by to bylo nemilé, kdyby se jim Innocence rozbila uprostřed boje. Otočím se na dívku a nakloním se k ní pijíc kafe. Vypadá zajímavě. “Slečno? Vy jste slepá?“ odhrnu jí pramen vlasů z obličeje, abych se na ní mohl lépe podívat, stále s hrnkem u pusy.

Victoria Rosemary Priceton - 13. prosince 2009 13:55

Naprosto nemohu pochopit, že nakonec přeci jen to rozpitvává dál. Copak to má znamenat? Moc se mi to nelíbí, ale co nadělám? Nechci lhát, není to fér. Jenže jemu do tohohle v podstatě nic není, co jsme si tu se Sue-san povídaly. Moc toho nebylo, ale dovedlo mě to do takových rozpaků… zajímalo by mě, proč je tak zvědavý. Jestlipak je takový pořád? Zarazím se, a pokouším se potlačit postupující červenání. Musím se ovládat, musím, prostě musím! Vždycky jsem to zvládala, proč s těma dvěma mám takové problémy? Možná právě proto, že nedodržují to, co by ve společnosti měli? Pak je těžké se rozhodovat. “Já ani netvrdím, že mě chtěla rozzlobit. Pouze se neumí chovat, a já už jsem navíc dospěla k názoru, že za to chudinka nemůže. Obávám se však, že nemohu dál pokračovat, protože by to uvedlo do rozpaků jak slečnu Sue, že o něčem takovém mluvila, tak mě a možná i vás, Lavi-san. Ptala se mě totiž na moje preference, co se týká silnějšího pohlaví, tady myslím, že není potřeba, abych pokračovala, nemyslíte? Jistě chápete, proč mi to přišlo jako téma nevhodné a lehce mě pobouřilo, protože si nepamatuji, že bych s ní byla tak dobrá přítelkyně, abychom se o podobných věcech bavily,“ pak se jen zhluboka nadechnu. Přeci jen jsem se ovládla, jsem ráda, že zvládám i podobné složitější situace. Moje červenání sice neustoupilo, ale naštěstí se ani neprohloubilo. Dokonce jsem mu v podstatě nic nezatajila, nemusí vědět, že se mě ptala přímo na něj.

Lavi - 13. prosince 2009 22:36

Zajímalo by mě, jestli člověk může zemřít z překrvení hlavy. Pokud ano, Victoria začíná být ve smrtelném nebezpečí. S takhle dlouhým a inteznivním červenáním jsem se ještě nesetkal...i když jsem neměl moc příležitostí k dlouhodobějšímu pozorování. Jediný člověk, se kterým trávím delší dobu, je děda, a ten...bože, ne! Představa červenajícího se Pandy je až příliš hrozná. Poslouchám její vysvětlení a v moment, kdy z ní poněkud neochotně vyleze téma jejich předchozí diskuze, mám co dělat, abych neupustil kufr překvapením. Sue se jí ptala na...tohle? Victorie? Heh... Snažím se tvářit soucitně a chápavě, ale při představě, jakou paseku v hlavě jí musela Sue způsobit, mi začne cukat v koutku úst. Nakonec kamenný výraz neudržím. Pokusím se zdusit uchechtnutí, což ale nedopadne tak profesionálně, jak bych chtěl - spíš to vypadá jako kříženec vyprsknutí a kýchnutí. Rychle se seberu a jen s největším vypětím sil spolknu otázku, která se mi dere na rty - no a jací se ti tedy líbí? "Ch...chápu," vypravím ze sebe nakonec a usilovně přemýšlím, co dál říct, aniž bych se začal smát. Něco málo vtipného, něco úplně nudného... Odpověď se naskytne sama, když se před námi vynoří nádraží. "Tak už jsme skoro tam," pronesu oduševněle - kéž by - a rozmáchlým gestem ukážu na budovu. Začínám se docela do vlaku těšit, mohl bych si tam i zdřímnout. Pokud mě uprostřed nějakého pěkného snu neprohodí sedačkou náhlý výbuch , až se Sue rozhodne navázat na předchozí debatu.

Aino Nevalainen - 14. prosince 2009 00:20

Ani mě moc nepřekvapí, když mi Kanda neodpoví. Zamračím se a v duchu ho počastuji ne moc slušným výrazem, nebudu si kvůli němu namáhat hlasivky. Jen čekám, kdy zase vykročí, abychom mohli jít dál. V tu chvíli se ale stane několik věcí najednou - zaslechnu nějaký hluboký hlas, cosi se přede mnou pohne a světlo v okolí znatelně zesílí. Jen stojím na místě a snažím se pochopit, co se děje, brzy to ale skončí. Jen se ozve něco na způsob, že mi bylo uděleno povlení ke vstupu. Nějaké bezpečností opatření? Takže už jsme vážně tady...v Temném řádu? Projdu branou a cítím, jak se mě zmocňuje nervozita, kterou ale odmítám dát najevo. Sevřu pevněji svoji improvizovanou hůl, aby nebylo vidět, že se mi třesou ruce. Nesnáším tu bezmocnost, nevím ani, co tu se mnou budou dělat a co se stane, pokud neobstojím. Budu pak muset jít zpátky? Určitě...Zatracený exorcista, napadne mě, když jdeme beze slova dál, taky mohl alespoň něco říct. Najednou se ozve další hlas, zní přívětivě a tak nějak jásavě. Dobře, takže tu nejsou všichni jako Kanda. Sice nevím, co myslí tím Mugenem, ale pokud to, co řekl, chápu správně, stará se tu o...počkat, že by to byl ten, o kterém Kanda mluvil, než jsme nasedli na vlak? Než si stihnu vybavit jméno, skončí svůj monolog. "C-cože?" vykoktám a snažím se zjistit, kde ten muž stojí. Což ani nemusím, protože si v následující moment stoupne přímo přede mne. Zatnu zuby a nechám ho, aby mi odhrnul vlasy z obličeje. Pomalu si začínám připadat jako zvíře, které si všichni prohlížejí na trhu. Zvednu oči k místu, kde by přibližně mohl mít obličej. Zase ta samá otázka, nádhera...co kdybych si prostě udělala transparent, abych na ni pořád nemusela odpovídat? "Víceméně," řeknu vyhýbavě. Pokud mě sem skutečně dovlekli kvůli něčemu, co mám údajně v očích, pravděpodobně na to přijde řeč později. Pohledem přejíždím v šedém obrysu v marné snaze najít nějaký záchytný bod. Po chvíli uvažování vypustím z hlavy myšlenku se představit, nebo se ho otázat, co je zač - pokud je alespoň trochu normální, představí se sám. Pokud není, jako někdo, kdo právě stojí vedle mě...ne, nemám energii na další hádku. Chvíli držím na místě, pak ale trochu poodstoupím a sama si stáhnu vlasy dozadu, aby mi bylo vidět do obličeje. Cítím se tak sice divně, ale pokud mě to ušetří dalších dotyků od cizích lidí, ráda to vydržím. Podezřívavě přihmouřím oči a čekám, co bude dál.

Victoria Rosemary Priceton - 15. prosince 2009 17:18

Trošku pohoršeně se na pana Laviho podívám, ale jeho výraz byl docela zábavný. Nakonec se lehoučce usměji, což hned skryji podíváním se do země. Jsem ráda, a oceňuji, že ačkoliv je nevychovaný, tak moji odpověď dál nerozvíjel. Právě naopak, zamluvil ji, a to dokonce celkem vhodně. Dívám se, kde je slečna Sue a sleduji před námi nádraží. Je to tu tak ubohé… je mi trochu líto lidí, kteří musejí takhle často cestovat. Jenže… brzy mezi ně budu patřit i já, pokud se ukáže, že jsem skutečně to, no… exorcistka. “Ah, skutečně. Takže takhle vypadá nádraží?“ řeknu a nepatrně přidám do kroku. Zajímalo by mě, kdy nám pojede vlak. Rozhlížím se a prohlížím si onu ceduli, co nádraží označuje. Jakmile dojdeme, zastavím se a čekám, co budou dělat. Půjdou se podívat, v kolik nám jede vlak, nebo tak nějak? Když na tu jízdu pomyslím, zdá se mi najednou dokonce vzrušující, že opouštím své město, a vyjedu ze standartů, které moje matka nastolila a které musím dodržovat. Už abych poznala další lidi z řádu… trošku se zasním nad tím, koho tam můžu potkat. Snad nějakého inteligentního vědce? Někoho, kdo má informace o každé události v minulosti, a ví, kam sáhnout po knize? Znám hodně věcí z historie, ale zdaleka na všechny, takže by bylo zajímavé potkat někoho takového. Napadne mě se hned na to zeptat, ale udělám to teprve až zjistí, jak nám jede vlak. Jakmile to ti dva zjstí, hned spustím: “Lavi-san? Promiňte, že se na to ptám, ale začínám být poněkud zvědavá na to, koho v Řádu potkám. Je tam také někdo, kdo se vyzná v historii Anglie, či hodně čte, tak toho zná hodně? Anebo nějaký skvělý vědec?“ zeptám se opatrně, jen oči mi září při představě, že někoho takového potkám. Musí tam být skvělí lidé, proč by je jinak naše rodina finančně podporovala?

Temný Řád - 15. prosince 2009 17:21
	Nádraží: Máte štěstí, vlak pojede ani ne za deset minut. Do tohoto města jezdí celkem dost vlaků, takže se ani není čemu divit. Cesta by vám měla vlakem trvat ani ne dvě hodinky na první přestup, pak půl hodiny pěšky a nakonec už jen projet vodní cestou. Možná proto Komui poslal Sue na její první misi, právě sem, protože je poměrně blízko Řádu. Dovede být skutečně milý, když chce.

Lee Komui - 15. prosince 2009 22:00

Spustím konečně hrneček a udělám pusou O. Ta dívka je opravdu zajímavá, nemluvná a asi není zvyklá na tuhle pozornost. “NO to je velmi zajímavé! Máme tu různé Exorcisty… Kanda zrovna zná jednoho, co taky nemá zrak, zrovna plní někde misi, ale měl by se vrátit. Mohli byste si promluvit, ale mám takový dojem, že tvoje Innocence bude opravdu zajímavá,“ usměji se na ní, ale trochu je mi líto, že nevidí, jak se na ní usmívám. Taková mladá dívka. Ale ty její oči mě opravdu zajímají. “Ale abych nebyl nevychovaný, já jsem Lee Komui, velitel Evropského velitelství Temného řádu. Moc vás tady vítám, slečno…“ rozjařeně se představím a vezmu její ruku do své, abych jí mohl potřást pravicí. Usmívám se jako sluníčko. Jakmile se mi představí, už jí táhnu na výtah a za Hevlaskou. Nemůžu se dočkat, až zjistím co je její Innocence zač. Opravdu doufám, že je to podle mého podezření parazitická Innocence, co se jí dostala do očí a umožní jí vidět a možná i víc. Opravdu tahle substance mě nikdy nepřestane udivovat.

Sue(llen) Salyor - 15. prosince 2009 22:50

Spokojeně si to šlapu před tím párkem. Opravdu se z Victorie dá dělat legrace, je až příliš snadný cíl. Mám náladu se proletět, ale vím, co se mi stalo a že se musím šetřit, tak si na malou prolétku nechám zajít chuť. Ale na nebe se dívat můžu, i když je zamračené. Po lehké procházce konečně spatřím nádraží, abych se maličko protáhla, zrychlím, abych tam byla o něco dřív. Sice nesmím moc zatěžovat záda, ale nohy ještě protáhnout můžu. Dorazím tam a podívám se za sebe. Stále notnou štreku za mnou jsou ti dva, jdu se tedy podívat na jízdní řád. S Evelyne jsem se naučila v nich číst, hlavně když člověk potřeboval rychle vypadnout z města, tak to přišlo vhod. Zamračím se, jak prohlížím časy odjezdu. Přemýšlím taky o tom, proč jsem dostala tak triviální první misi. Ani ne dvě hodiny jízdy vlakem od Řádu, vzdušnou čarou ani ne hodinku… kdybych byla opravdu rychlá tak bych to asi zvládla do půl hodiny a to si nefandím. Povzdechnu si, když najdu náš spoj ale ne odpověď. Otočím se právě včas, abych viděla, jak stojí před halou. Slyším udivený komentář Victorie. “Ale né! Tohle je jen obchod, víš takový, kde se prodává maso. Říká se mu řezník,“neudržím sarkastickou a pobavenou narážku. Bože, je tahle holka skutečná? Mondie, ta ve skutečném světě nevydrží. “Ale dělejte, za deset to jede a já tu nechci zkejsnout na další. Tak rychle na peron,“mávnu na ně a vydám se směrem k nástupišti. Ve vlaku si sednu na opačnou stranu co Lavi a Vici. No, sednu… spíš lehnu, abych nenamáhala ty záda. Ležím tedy na břiše a v dalším vlaku po přestupu udělám to samé, nějak se mi nechce do hovoru, nemám ráda stísněné prostory. Nejraději cestuju vzduchem.

Aino Nevalainen - 16. prosince 2009 01:24

Poslouchám ho a snažím se si dát v hlavě dohromady, co to říká. Neznatelně si oddychnu, když uslyším, že tu je také někdo s podobným omezením, jaké mám já. Alespoň tahle starost byla zbytečná, zdá se. Něco v tónu tohohle muže je ale hřejivé, jako kdyby měl skutečně radost, že mě tu vidí. Nechci si dovolit tomu věřit, nerada se poddávám iluzím, ale je to příjemný pocit. Pak se mi představí. Zvednu hlavu a děkovně se na něj usměju, těší mě, když tohle lidé dodržují. Ani ne tak proto, že bych byla pedant na společenská pravidla, kolik jsem jich koneckonců mohla ve své rodné vesnici praktikovat, že. Ale protože nevím, jak lidé kolem mne vypadají, jméno je pro mne velmi důležité, stejně jako hlas a další charakteristické věci, jako oblíbený parfém, nebo třeba specifický zvuk chůze. Je to můj vlastní způsob, jak sledovat svět kolem. "Aino Nevalainen," představím se a potřesení opětuji. "Děkuji vám za přivítání, pane." Tenhle Komui - je to, doufám, jeho křestní jméno...nebo příjmení? Kdo se v těch cizích jménech má vyznat - je mi zatím docela sympatický, i když se pořád upomínám, že bezdůvodně přátelský bývá málokdo. Pokud má každý důvod pro to, jak se chová, tak jaký je ten jeho? Úplně zapomenu, že vedle nás ještě stál Kanda. Uvědomím si, že mě sem vlastně odvedl, až v moment, kdy mě Komui popadne za ruku a začne táhnout kamsi pryč. Automaticky se otočím dozadu a snažím se zjistit, jestli můj nedobrovolný průvodce už odešel, ale buď už je pryč, nebo je moc daleko, abych ho mohla postřehnout. Přidám trochu do kroku, abych znovu nabyla rovnováhu, protože vláčení po chodbách může vypadat dost divně, navíc je nepohodlné. "...pane Lee?" oslovím ho po chvíli uvažování, jak mu říkat. Nasadil docela ostré tempo, takže mám co dělat, abych mu stačila, a zároveň stíhala kontrolovat okolí kvůli možným překážkám. "Asi byste měl vědět, že vůbec nevím, proč tu jsem," přiznám trochu neochotně. "Jediné, co mi bylo sděleno, bylo to, že jsem možná nositelkou Innocence, a že tady tu možnost prověříte. Řekl byste mi, co ta Innocence je a co se stane, pokud ji v sobě skutečně budu mít?"

Lavi - 16. prosince 2009 09:55

Vážně se snažím nesmát, ale moc mi to nejde. Pořád si připomínám, že by mě nic nemělo překvapit, koneckonců už jsem viděl divnější věci a Victoria je z výše postavené rodiny, i tak mě ale poněkud odbourá, když zjistím, že je popvé na nádraží. Není to spíš ale smutné? Vlastně vůbec neví, jak to venku vypadá... Po poznámce Sue se tlumeně zachechtám. Podle toho, co vím o jejím zázemí, mě ani nepřekvapuje, že pro tenhle Victoriin nedostatek nemá pochopení. Omluvně mrknu na Victorii a vyrazím k jízdnímu řádu. Spoj najdu téměř hned, díky tréninku, který mám jako nástupce bookmana, dovedu rychle vyhledávat informace. Než ale stihnu ohlásit, kdy nám to jede, Sue mě předběhne. "Doufám, že budou mít prázdné kupé," podotknu a dám se do kroku. Sice jako členové Temného řádu máme zaručené místo, kamkoliv jedeme, ale občas, když jsou vlaky narvané k prasknutí, musíme sedět s ostatními. Až tolik mi to nevadí, ale docela rád bych se natáhl. Ukáže se, že jsem se strachoval zbytečně. Sue se hned natáhne proti mně a Victorii, aby dopřála svým zraněným zádům trochu pohodlí, takže dám Victoriin kufr na horní příčku a hodím sebou do sedačky. A naše nová společnice mě znovu vyvede z míry. Usměju se na ni a nevím, jestli se začít smát, nebo jen vrtět hlavou. Z celého dneška už mě začíná bolet bránice. "No..." začnu nakonec pomalu,"co se týče vědců, řád je jimi víc než dobře zásoben, a většina z nich je hodně schopná. Akorát je problém, že některým z nich,"na slovo "některým" dám důraz, mám samozřejmě na mysli Komuie, který by dovedl s některými ze svých vynálezů vyhladit řád rychleji, než samotný Earl,"občas trochu hrábne a pak vytváří takové věci, které jsou víc šílené, než geniální, a ještě mnohem víc nebezpečné. A knížky...přes ty jsme v řádu hlavně já a děda. Na něj ale ještě vážně nemám, jako bookman je spíš chodící knihovna, než cokoliv jiného. Ale stejně brzy všechny poznáte." Mrknu na ni, opřu se do sedačky a zavřu oči. Nechci sice usnout, protože tahle mise je až podezřele klidná, takže by na nás mohli kdykoliv zaútočit, ale alespoň si užiju chvíli, kdy se můžu povalovat bez bookmanského drilu.

Kanda Yuu - 16. prosince 2009 21:22

Zavrčím na Komuie, ale ten si z toho nic nedělá. Už ho zaujala Aino. Ale to že musím za ním s Mugenem mě docela… trápí. Ten chlap je vyšinutý a až moc se vyžívá v používání obřích vrtáků. Na Mugen by měl právo vztáhnout ruku jen Mistr. Nechám za sebou toho blábolícího hlupáka a Aino. Té holky je mi docela líto. Jsem zvědavý, jak zareaguje na Hevlasku, docela bych chtěl vidět její výraz. Ušklíbnu se. Docela jí ten šok přeju. Ale tím si musí projít všichni. Držím se celou dobu na pozoru. Nikdy nevím, kdy se můžu zjevit ten zatracený králík s jedním okem a skočit mi kolem krku. Nechápu co z toho má. Opravdu jeden z nejotravnějších lidí tady. Když dorazím do pokoje, můžu si konečně trochu oddechnout. Sundám si kabát a sednu si na tatami. Tu hodinu co mi Komui věnoval, využiju k meditaci, i když bych se asi měl zajít najíst. Ale teď tam zase bude hrozně moc lidí a ani já nejsem takový ignorant, abych si nevšiml, že mě nemají Findeři a ostatní Exorcisté rádi. Upřímně řečeno je mi to jedno. Položím si Mugen na klín a sednu si do lotosové pozice. Zavřu oči, abych se nemusel dívat na tu rozkvetlou zahradu, co mě neustále všude pronásleduje. Mám rád svůj klid a vím, že dokážu být opravdu nepříjemný. Jako by mě to zajímalo. Ostatní neví, co jsem zač a já to chci takhle nechat dál. Po hodině stojím v Komuiově kanceláři, dochvilný a připravený čelit jakémukoliv zlu co na mě šílený vědec chce hodit.

Lee Komui - 16. prosince 2009 21:22

Odvedu Aino na vznášející se plošinku. Jsem na ní patřičně hrdý, stejně jako na všechno v řádu. Nikdo by netušil, že si každý z vědců najde aspoň trochu chvíle, aby vymýšlel věci, které pomůžou Exorcistům v jejich práci. Hlavně já vynalézám, nechci, aby se mým svěřencům něco stalo. “Aino Nevalainen?“ opakuji po ní docela překvapeně. Není to normální finské jméno. Proč jí rodiče asi dali jméno „jediná“? No, to je jedno, nebudu se ptát. Na to bude času dost po testu s Hevlaskou. Och, jak už se těším. “Neříkej mi pane! Budu se cítit starý. Jsem prostě Komui pro všechny a ani mi neříkej příjmením, pak se opravdu budu cítit staře,“vesele se zasměju a poplácám jí po zádech. Dobře vychovaná mladá dáma. “Kanda ti nic neřekl? No to musím napravit. Ale nejdřív se musíme vypravit za Hevlaskou, pak to pochopíš snáze. Chyť se něčeho,“ zvolám vesele a praštím do knoflíku se šipkou dolů. Výtah se propadne několik pater a já tam jen vesele stojím a sleduju reakci Aino. Tohle je vždy ta zábavná část. Tohle a taky to jak se snaží mladí Exorcisté aktivovat svou Innocence v přítomnosti Hevly. Znovu se napiju ze svého hrnečku, když pád se trochu zvolní a dojedeme k úpatí věže Řádu.

Victoria Rosemary Priceton - 16. prosince 2009 22:06

Tvářím se trochu zmateně nad reakcí těch dvou na to, že jsem poprvé osobně na nádraží… zatím jsem něco takového viděla vždy tak leda z kočáru. A ta urážka! Ta sprostá urážka od Sue-san! Co si to jen dovoluje?! “Netušila jsem, že řeznictví chudší vrstva obyvatel říká řezník. Copak řezník není osoba prodávající maso?“ poznamenám chladně, nad očividným přeřekem, nebo je tak hloupá, že to neví? Normálně nejsem taková, ale tahle holka mě tak neskutečně vytáčí, věnuji jí stejně ledový pohled, jako je chlad v mém hlase. Co jí je do toho?! Nikdy jsem na tak ubohém místě nebyla a ona snad po mě ještě čeká, že nebudu udivená? Těch odpadků všude kolem… to snad nemají sluhy? Pak si ale honem vzpomenu na vějíře v šoku se pokusím uklidnit… co když se stane to, co se stalo v té místnosti? Budu mít rozkouskovaný kufr a to rozhodně nechci… Laviho ani ve vzteku nevnímám, mám co dělat, abych se soustředila a krotila se... Teprve později naberu zas klidu, a to, když míříme k vlaku. Kývnu na to, že Lavi doufá, že tam bude prázdné kupé. Představa spousty lidí… lidí dívající se na mě… a pak… že bych se nějak ztrapnila… je skutečně nesnesitelná. Spoustu lidí snesu pouze na plesech. Jakmile jsme ve vlaku, rozhlížím se a prohlížím si ho. Sedačky nejsou nic moc, ale to vydržím… pak sleduji, jak se Sue-san natáhne, asi jí to musí bolet… Lavi-san se nejspíš chce zase zasmát… to je příšerné, mám strach, že se moje obavy naplňují a já jsem ze sebe dnes nějak udělala hlupáka. Předtím jsem nad tím tak nepřemýšlela, ale jak mám teď volno, moje myšlenky k této obavě spějí. Pak se zeptám, a jsem ráda, že dostanu od pana Laviho odpověď. Nad těmi vědci se mi rozzáří oči. Co je komu do toho, že jsou šílení, když jsou geniální? Jenže jakmile začne mluvit o knížkách, nemůžu si pomoci a chvíli zadržuji smích. Možná se mi ulevilo, že jsem od matky? Nebo nevím… ale rozesměje mě to, opravdu moc, mám ruku lehce před ústy, jak se směji, aby to nebylo až tak nevychované. Sice si nejsem jistá, co přesně bookman je, ale už jsem o něm dost slyšela. Jeho děda že je bookman? On že je nástupce bookamana? To asi ne… “Lavi-san, vy jste skutečně zábavný. Takže vy tvrdíte, že patříte ke klanu bookmanů? Nevím sice přesně, co jsou zač, ale kdysi jsem určitě něco četla, i když si to pamatuji velmi mlhavě…“ Pak se ale zarazím, a ztuhnu. Jestli je to pravda, tak… ne, tohle ne! On rozhodně nesplňuje moje představy o někom, kdo má rozsáhlé znalosti třeba v historii… už se nesměji, jen ho v úžase pozoruji. Moje oči určitě zase jiskří tím úžasem, rychle sklopím zrak, neměla bych na něj tak zírat jen kvůli tomu, co mi teď řekl, třeba to je to jen vtip.

Aino Nevalainen - 16. prosince 2009 23:42

Jdu trochu nejistě a připadám si jako blázen, že procházím vnitřkem budovy s klackem v ruce. Je to ale pořád lepší, než kdybych musela po hmatu hledat zdi. Opatrně přejdu, pod nohama cítím nějaký jiný materiál, nebo mi to tak alespoň připadá, podle ozvěny našich kroků je i prostor kolem nás mnohem větší. Kde to jsme? Zajímalo by mě, proč pronesl moje jméno tak tázavým tónem. Ano, moje křestní jméno má i jiný význam, ale není zdaleka jediné, všechna jména musí mít přece nějaký původ původ. Takže zatím jsem poznala dva lidi z řádu a oba se nad tím hned pozastavili, super. Nevím, co mu na to mám říct, tak prostě jen kývnu. Trošku mě vyvede z rovnováhy, když mě poplácá po zádech, nečekala jsem to. Možná jsem si už po té době, co jsem žila sama, odvykla lidskému kontaktu...znervózňuje mě. Rychle ukročím, abych se dostala zpět do stabilního postoje a nerozplácla se na podlahu. I tak mi ale přes obličej přeběhne lehký úsměv. Začínají mě z toho trochu bolet koutky...prostě nemám trénink. "Dobře, Komuii..." otočím se k němu a vyzkouším to neobvyklé jméno, jak se vyslovuje. Je to nezvyk, po těch všech finských krkolomných výrazech, slyšet něco melodičtějšího. "Asi tak nějak," pokrčím rameny, když okomentuje Kandovu nepřílišnou sdílnost. Radši bych nevyprávěla okolnosti, které doprovázely můj odchod z Finska. "Dobře, děkuju. A...kdo je to Hevlaska?" zeptám se. Že by nějaký místní vědec, který prozkoumává tu Innocence? Připadá mi divné, proč se mám držet, ale radši se neptám a udělám, co říká. Hmátnu před sebe a sevřu prsty pevně kolem zábradlí. Pak už jen ucítím, jak mi pod nohama povolí podlaha a my se řítíme dolů. Vytřeštím oči a ústa se mi samovolně pootevřou, než ale stihnu vyjeknout nebo vydat nějaký podobně trapný zvuk, vše se zase zastaví. Tiše zamumlám nějakou finskou kletbu. Tohle místo mě začíná děsit. Snažím se potlačit to, že se mi z toho sešupu mírně motá hlava, a vydám se za Komuiem dál.

Lavi - 17. prosince 2009 12:46

Poslouchám Victorii a Sue a jsem čím dál tím nervóznější. Vypadá to, že ještě chvíli a vyhodíme do vzduchu celý vlak. Komui dostane záchvat, pokud se nám to skutečně podaří - sice je zvyklý platit škody, které při svých akcích způsobíme, ale obvykle se nám podaří u toho nikoho jiného nezabít, což by s tímhle kufříkem, co se může každou chvíli změnit v bombu, nebylo tak jisté. Hodím po zavazadle vynervovaný pohled. Tváří se nevinně, ale já vím své... "No tak, nechme to být, přece bychom si nekazili cestu..." řeknu rychle a vmáčknu se mezi ně, aby na sebe neviděly. Pro prevenci toho, že mi nějaká energetická vlna usmaží ruku, udělám vše. Doufám jen, že si Sue nevšimne Victoriina pochybovačného pohledu, který věnovala sedačkám a celkově zařízení vlaku. Musí to pro ni být jako stepování po nervech. Když se začne smát tomu, co jsem řekl, trochu mi úsměv zamrzne na rtech, pak ale pochopím. Ona to považuje za vtip?! No...je pravda, že když se na sebe podívám, moc bych se taky na bookmana netipl, nevypadám jako člověk, co většinu života tráví v knihách, ani si s dědou nejsme podobní...díky bohu za to. Je neuvěřitelně chytrý, ale do fešáka má daleko. Podívám se na Victorii a dám si ruce za hlavu. Ona mi uvěří, až se dostaneme do řádu. A proč vlastně chci, aby mi uvěřila? "Ještě tam tak úplně nepatřím, ale děda ano. Zatím jsem jeho učeň, nebo něco na ten způsob, mám po něm převzít pozici bookmana," pronesu nonšalantně a zírám na strop kupé. Co řekne poté, mě ale zaujme. "Vy jste o nás slyšela? To se divím, mimo řád se o nás moc neví," pronesu zamyšleně. "A jinak, bookmani jsou ti, kteří zaznamenávají skryté události, které se ve světě dějí. Tak by se to dalo říct hodně ve zkratce." Spustím ruce a podívám se na ni. Už se nesměje a ten způsob, jak se na mě dívá...nemůžu se ubránit zasmání.

Lee Komui - 19. prosince 2009 20:42

Docela mě udiví, když doslova uteče po mém poplácání po rameni. Copak nemá ráda objetí? Nebo má něco proti lidskému kontaktu. Mrzí mě to. Ale určitě si jí tu převychováme, máme tu tolik milých Exorcistů. Třeba jako Lenalee, Suellen, Laviho, Kandu, Bookmana a Evelyne… počkat ta poslední je někdy až moc milá. Aino se usmívá a to je dobré znamení. Docela mě pobaví i jak řekla moje jméno. Přiznávám je poněkud nezvyklé, ale myslím si, že ke mně sedí docela dobře. Povzdechnu si, Kanda opravdu není sdílný, ale já vím, že ve skrytu duše je to opravdu hodně milý a hodný člověk. “Hevlaska? To je jedna Exorcistka,“ usměji se a znovu se napiji z hrníčku. Jak bych mohl zničit překvapení pro naší malou? Jsem zvědav, nakolik je se svou Innocence synchronizovaná. Jsem rád, že se držela. Občas se stane, že mě někdo neposlechne a hned první den se tedy seznámí s ošetřovnou. Ale nechápu, proč se někomu naše ošetřovna nelíbí. Takový milý personál je tam, hlavně naše hlavní sestra se o všechny stará s takovou péčí. “Copak to bylo?“? otočím se na ní, když zaslechnu, že si něco mumlá, stále jí vedu za Hevlaskou, od které jsme nedaleko. “Ahojka, Hevlo. Rád bych aby ses seznámila s naší novou Exorcistkou Aino. Podíváš se na ní?“ otočím se s úsměvem na nadpozemsky zářící bytost.

Victoria Rosemary Priceton - 19. prosince 2009 22:09

Pokusím se zadržet překvapené vyjeknutí, úspěšně, když se mezi nás Lavi-san vmáčkne, aby nás uklidnil. Je to ale jen dobře, sice už jsem se trochu uklidnila, ale jeden nikdy neví, co ty šílené vějíře zas udělají. Ale vše je zažehnáno… Jsem ještě víc rozhozená, když mi potvrdí, že to s tím bookmanstvím myslel vážně, a pak ještě víc, když zjistím, co to doopravdy je. Takže… on bude TEN bookman, o kterém mi teď řekl tak zajímavou věc? To je skutečně zvláštní… “Ano… něco málo četla… jen to, že jsou velmi vzdělaní a mají skvělou paměť… ale co dělají a proč, to jsem nikde nezjistila, ani jsem po tom nepátrala, ale to něco málo mi uvízlo v hlavě… musí to být asi dost tajné, že jsem o tom nic moc nečetla…“ odpovím potichu, když už mám dávno sklopený pohled a slyším tu odpověď. Takže… ne, tohle rozhodně nechci chápat. Ten Řád musí být skutečně plný nepředvídatelných lidí… ale na ty vědce se velmi těším. Po cestě se pak už držím celkem potichu a když mám pocit, že se Lavi-san nedívá, prohlížím si ho, stále se pokouším pochopit, jestli to myslel vážně. Jestli má skutečně tak úžasnou paměť, pokud zachytím, že se na mě dívá také, ihned se podívám zas do země, a určitě zas trošku zčervenám. Snažím se to pochopit a také ve volné chvíli moje myšlenky zalítnou opět k představám, co mě čeká. Pak jen čekám, až mi ti dva poví, že je čas přestoupit, a až dojedeme na místo…

Temný Řád - 19. prosince 2009 23:41

V Řádu: Hevlaska je na svém obvyklém místě a hned se zadívá vaším směrem. Opatrně dá ruce okolo Aino a vyzvedne ji. “I… Innocence…“ šeptne tiše, zatímco Aino drží. Aino může cítit, jak jí celým tělem prostupuje jakási síla. “Uklidni se, maličká… nic ti neudělám,“ řekne klidně. “Tvoje innocence je zvláštní… já vím, nic o nich nevíš, proto ti prozradím to, co vím…“ Pak ti začne podrobně popisovat, co to je, na co se používá, a legendu o tom, jak vznikla, a také o Earlovi a Akumách. Je toho opravdu hodně na vstřebání, ale Hevlaska si dává pozor, abys všechno snadno mohla pochopit. Mezitím můžeš stále cítit tu sílu, která ti prochází celým tělem, je to opravdu zvláštní až dost nepříjemný pocit. Pak položí své čelo na tvé, a chvíli něco jako kdyby počítala. “Jsi synchronizovaná se svojí innocence na 26%. Teď když víš, co to je, měla by ses naučit ji používat, aktivovat, potřebujeme ji jako zbraň. Podle toho, co jsem o ní zjistila, dovedeš vyvolat a zhmotnit iluze, možná by ti umožnila i vidět, ale to zjistíš teprve, až ji aktivuješ… Tvoje innocence je vskutku zajímavá, ráda jsem ji poznala,“ pak tě opatrně položí na zem. Teď už jen zbývá, aby jí Komui víc zasvětil do dění v Řádu a popřípadě jí někoho přidělil, kdo ji provede, a ukáže pokoj, a třeba naučí, aby po paměti došla do jídelny, nebo tak. Pak ji také musí přidělit ke Generálovi.

Lavi - 20. prosince 2009 15:22

Není to ode mne zrovna moc hezké, ale vážně se mi líbí sledovat, jak se výraz Victorie pomalu mění. Když jsem ji uviděl poprvé, nemyslel jsem si, že by ji mohlo tak vyvést z míry něco podobného. Vlastně jsem si ani nedovedl představit, že by ji něco vůbec mohlo vyvést z míry. Samozřejmě, první dojem klame...v jejím případě nejen ohledně povahy, ale i...heh...takový trapas už se mi dlouho nestal. Pokývám hlavou a trochu se k ní natočím, abychom naším rozhovorem moc nerušili Sue. Po tom prohození oknem si zaslouží klid víc, než kdokoliv z nás. ”Vy taky ráda čtete?” zeptám se rádoby nezaujatě, ale pozorně si ji prohlížím. Tahle dívka je plná rozporů. Dovede se chovat ledově a odměřeně, už ale to, jak neovládla svou Innocence, poukazuje na fakt, že to je jen nacvičený výraz. Zajímalo by mě, jaká je pod tím strohým vychováním...jen doufám, že se nesplní to pořekadlo, co mi děda pořád opakuje – „Zvědavost zabila kočku.“ V mém případě králíka... Zajímalo by mě, co mi odpoví – skutečně ji baví čtení, nebo na zmínku o nás jen někde náhodou narazila? U dívky v jejím postavení bych podobný koníček nečekal, celkově je anglická vyšší společnost poněkud snobsky založená, takže její členové obvykle čtou jen proto, aby mohli lidi na své úrovni oslňovat na bálech a čajových dýcháncích. Ale i když se Victoria chová podle tohohle vzoru, nepřipadá mi, že by se v tom nějak vyžívala, nebo že by jí to dělalo radost. Ta zvědavost... Prsty si pohrávám se svým kladivem a čekám na odpověď.

Victoria Rosemary Priceton - 20. prosince 2009 15:49

Trošku mě vytrhne z myšlení, když se mě Lavi-san zeptá, jestli také ráda čtu. Moment… také? No jistě, je to vlastně logické… “A… Ano. Matka mi sice říkala, že to není úplně ten nejlepší koníček pro někoho jako jsem já, že bych se měla třeba učit hrát na harfu, nebo se věnovat zpěvu či vyšívání, ale knihy jsou rozhodně zábavnější, než něco z toho, co mi doporučovala. Jediné, co z jejích doporučených aktivit mám ráda, je tanec,“ odpovím a věnuji mu velmi společenský úsměv. Už se začínám cítit zas normálně, trochu jsem strávila to, co mi právě řekl. Tak je to správné, Victorie, jen tak dál. Ještě chvíli budeš v takovéhle společnosti, a už tě nic nevyvede z míry… Pak budeš konečně zas v pořádku, a nebude ti hrozit, že se zesměšníš…. Ale opravdu mu nebudu vyprávět, že knihy se daly považovat v podstatě za mého nejlepšího přítele. Rozhodně ne nikoho z těch dospělých, co mi matka platila na výuku, nebo někoho ze sluhů… Dokonce mě napadne, jestli jsem byla v kontaktu s některými mými vrstevníky. Ne, jen na plesích, ale se spoustou z nich se nedalo ani moc bavit. Dívky tlachaly jen o nových šatech a podobných věcech, a chlapci se vzájemně v přítomnosti jakékoliv jiné dívky trumfovali. Trochu zatřesu hlavou, na tohle nechci vzpomínat.

Aino Nevalainen - 20. prosince 2009 17:59

Jdu za Komuiem a poslouchám, co říká. Zajímalo by mě, kolik je vlastně v celém řádu exorcistů. A znamená to, že je tedy Hevlaska nejzkušenější z nich, že prohlíží Innocence všech nováčků? Tedy...pokud nějakou mají, samozřejmě. Teď se teprve potvrdí, jestli tu budu mít možnost zůstat, nebo ne. Nechci ani myslet na tu druhou možnost. Zpátky se už nevrátím. Po tom sešupu se mě Komui zeptá, co jsem říkala. Navzdory tomu, že nerada ukazuji jakékoliv emoce, cítím, jak se mi hrne krev do tváří. No nazdar...co na to mám odpovědět? Anglicky umím docela dobře, na to, že jsem žila na vesnici. Moji rodiče byli slušně vzdělaní, takže mě naučili vše, co jsem se svým deficitem mohla zvládnout. Ale tenhle výraz...dovedla bych ho přeložit, ale radši...ne. I když není tak silný jako ten, co jsem řekla Kandovi, nějak se mi nechce zasvěcovat Komuie do tajů nadávek mé mateřštiny. “...to je...něco, co bych snad ani neopakovala,“ vypravím ze sebe nakonec vyhýbavě. Určitě už jsme došli k Hevlasce, protože ji Komui osloví. Trochu nervózně se rozhlížím. Proč je tahle místnost tak velká? Je to nějaká obrovská laboratoř? Ale nevypadá to tak, naše hlasy se tu hrozně rozléhají... Najednou mě něco obejme kolem těla a zvedne mě do vzduchu. Strnu hrůzou. Nepřipadá mi, že by to byly lidské paže, navíc je jejich sevření tak nějak divné. Kdybych alespoň viděla, co to je zač, kdybych tušila, co se děje... Upustím svou hůl i zavazadlo a snažím se vyprostit ze sevření té bytosti, nemám ale šanci. Drží mě pevně, a i kdybych se osvobodila, bůhví jak vysoko jsem nad zemí. V tu chvíli ale nejsem schopná racionálně uvažovat, jen vykřiknu a zmítám se, abych alespoň trochu uvolnila to držení. Zarazí mě až jemně pronesená věta. Ten ženský hlas...je to Hevlaska? Chvíli to trvá, ale nakonec se uklidním natolik, že sebou přestanu házet. Zhluboka dýchám, abych se uklidnila, samotné nádechy jsou ale hodně roztřesené. Na kůži cítím nepříjemné chvění, které se mi postupně rozšiřuje do celého těla. A i když mě slova Hevlasky trochu uklidní, nezmůžu se na odpověď, jen strnule čekám. Pak mi začne vykládat o Innocence a o všem kolem ní. Moje zvědavost brzy přemůže strach, takže jen poslouchám a snažím se to pochopit. Innocence...kus boží moci, který si volí své hostitele. Dává jim nadpřirozené schopnosti, díky kterým se z nich stávají exorcisti. Ti bojují s démony. A já, slepá holka z finského zapadákova, jsem byla jednou Innocence vybrána za jejího hostitele. Můžu vyvolávat iluze a možná, že po devíti letech temnoty a dalších třech šera a stínů, znovu uvidím...ne. To nedává smysl, to...to není možné... Celá se třesu a snažím se vyrovnat s tím, co právě řekla. Nechápu to. Nejspíš se mi to jen zdá, protože takové věci se v životě normálně nedějí, neměly by. Zavřu oči a smutně se usměji. Probuzení bude pěkně hnusné. Ale dokud mám takovýhle sen...neodmítnu ho. Když mě postaví na zem, mám co dělat, abych se udržela na nohou, jak se mi třesou. Jsem dezorientovaná a jediné, co slyším, je zvuk mého přerývaného dýchání. Pak si najednou uvědomím, kde jsem a co se děje. Napřímím se. ”Komuii... začnu a přemítám, co mám vlastně říct, “Je...je to pravda? Zůstanu v Temném řádu?“ Jsem vážně jedna z nich? Asi zním hodně vyděšeně a dětinsky, ale v ten moment to nejsem schopná ovládnout. Je toho na mě moc, neumím se ani vyznat ve vlastních pocitech. Poněkud opožděně mi dojde, co na konci řekla Hevlaska. Ještě dost nejistě se otočím směrem, ze kterého zněl její hlas. “Taky mě těšilo, Hevlasko...“ pronesu tiše.

Lavi - 21. prosince 2009 12:37

Poslouchám, co říká, a je mi jí trochu líto. Ne nadarmo je způsob života, který mi právě popsala, přirovnávaný ke zlaté kleci. Většina lidí by pro přepych klidně i vraždila, ale...ona vypadá že by potřebovala alespoň nějaké zdání normality. Začínám mít z toho, že ji s sebou táhneme, docela dobrý pocit. Velitelství pro ni bude dost šokující, o tom nepochybuji. Ale alespoň bude dál od těch šílených společenských přepisů a podobných hrůz. Skloním se k ní a mrknu na ni. “No, v tom případě se vám v řádu bude líbit, zazubím se na ni zeširoka. ”Knížek je tam víc než dost, lidí, kteří čtou, když na to tedy mají zrovna čas, taky...“ To je jeden z důvodů, proč se mi v řádu docela líbí. Tolik knížek bych s sebou jen těžko mohl tahat, místní knihovna je fantastická. A samozřejmě nesmím svoje nadšení ukázat jistému Pandovi, který by mě umlátil za tvoření si přílišných vazeb pro místo, ve kterém jsme jen kvůli tomu, že chceme vést zápisky. Pozorně si ji prohlížím. Už se trochu sebrala, předtím pořád přejížděla očima po podlaze a když se mi náhodou podívala do obličeje, hned ucukla. Jen by mě zajímalo, proč potřásla tou hlavou. Nepříjemné vzpomínky?

Lee Komui - 23. prosince 2009 21:52

Usmívám se pobaveně. Asi to co řekla, byla nějaká nadávka. Její angličtina je plynulá, ale je tam jasný její finský přízvuk a u složitějších slovíček asi bude potřebovat pomoci. Studium je to nejmenší co jí můžeme poskytnout. Pozoruji se zájmem přijímací zkoušku naší nové Exorcistky. Normálně každý při doteku Hevlasky začne být velmi nervózní a snaží se aktivovat svou Innocene. Ale možná protože Aino není tak znalá tak se o to ani nesnaží. Zkoumám její reakce. Opravdu je to unikátní dívka. Jako ostatní nejdřív se snaží osvobodit ze sevření Hevlasky, ale po chvíli se uklidní. To značí o dobrém sebeovládaní. Hevlasčino povídání o Innocence znám skoro nazpaměť a tak zvednu hrneček k ústům. Ale nic v něm není. Po chvilce než mi dojde, že v tom hrnečku opravdu nic není, se do něj podívám a skloním ho. Opravdu je prázdný, což mě dost mrzí. Kde se teď osvěžím kafem? Hevla mezitím dojde do části, kdy mluví k samotnému exorcistovy. Zaposlouchám se. Tak vytváření iluzí? Kde už jsem tohle slyšel? Ale ano Kanda může dělat něco podobného. Ale zarazím se u toho, že může dostat zpátky zrak. To je zajímavé. Tak její Innocence je až tak silná. “Můžeme od tebe čekat velké věci Aino. Jsem rád, že se potvrdilo, že jsi kompatibilní, ale to malé procento mě docela dělá starosti. Nu což, od zítřka začneš trénovat, pokud ti to nevadí. Potřebujeme každého schopného Exorcistu a ty se jevíš velmi slibně. A čím dřív začneš trénovat, tím dřív budeš nejspíš schopná vidět,“řeknu jí nadšeně když jí Hevlaska položí na zem a usměju se na ní. “A ano zůstaneš tady. Bude to tvůj nový domov. Jsme sice trochu … řekněme podivná rodina, ale všichni tě tu rádi přijmou. Dokonce i Kanda, i když je stále nabručený. Ale nesmíme ztrácet čas! Musím tě poslat do pokoje a taky zařídit aby ti to tu někdo ukázal, ne?“vezmu jí za rameno a usměju se na ní. Vedu jí zpátky k výtahu.

Aino Nevalainen - 25. prosince 2009 14:32

Zatímco Komui mluví, trochu se seberu a začnu hmatat po zemi, abych našla své věci, co jsem upustila, když mě Hevlaska nečekaně zvedla do vzduchu. Uklidňuje mě, když můžu sevřít prsty kolem nějakého známého předmětu, je to opora...a taky důkaz, že jsem se zatím nezbláznila, protože z toho, co se za poslední dva dny stalo, začínám mít dojem, že jsem se ještě z toho bezvědomí ve skutečnosti neprobrala. Otočím se na něj a s nevěřícným výrazem mírně zavrtím hlavou. Velké věci? To mi věříš, Komuii...vždyť já ani nevím, jak tu Innocence aktivovat a jak se s ní víc synchronizovat. Navíc není jisté, jestli budu schopná vidět, Hevlaska říkala, že možná. Nechci doufat, že je to možné, protože věřit něčemu vede jen ke zklamání. Nemůžu se ale ubránit tomu divnému pocitu...naděje? Kývnu na Komuie jako poděkování. Nejspíš se takhle snaží zvednout sebevědomí všem nováčkům, je ale první po dlouhé době, kdo věří, že bych mohla být užitečná. Také tomu chci věřit. "Nevadí, spíš naopak," odpovím upřímně. "Taky se chci začít učit co nejdříve. Jen jednomu ale nerozumím. Jak jste přišli na to, že bych mohla být hostitelkou? Totiž..." Přemýšlím, jak popsat scénu, která se odehrála u mne doma. Kanda říkal něco o tom, že na mě mluvila moje matka, což bylo nemožné, ale i já sama jsem na chvíli postřehla obrys další postavy, který tam být neměl. "Nechápu, co vás vlastně přivedlo do té vesnice," vypravím ze sebe nakonec. "Kanda říkal něco...divného, když jsem s ním ještě ve Finsku mluvila, navíc - není možné, abych nějakou tu...iluzi...vyvolala nevědomky, ne? Innocence se přece musí ovládat." Svůj dotaz se snažím podat co nejklidněji a s nezaujatým výrazem, pravděpodobně je v něm ale poznat moje nejistota. Pokud bych totiž vyvolávala tu iluzi já, pokud by to skutečně byla moje vina...pak ten "duch", co údajně obcházel vesnicí... Nemůžu se ubránit drobnému úsměvu, který mi přeběhne přes tvář, když zmíní Kandovu vzteklost. Takže je pořád takový, pomyslím si pobaveně. Komuiova poznámka ohledně ostatních ve mně vyvolá rozporuplné pocity. Vážně nejsem zvyklá na setkávání se s novými lidmi, moje samotářské založení taky nepomáhá. Ale od té doby, co se u mého prahu objevil Kanda, cítím zvědavost. Je to téměř opojné, jako kdybych se po několika letech znovu nadechla. "To budu jen ráda," řeknu a dám se do kroku, když mě vezme za rameno. Sice sebou opět trhnu, už ale ani zdaleka ne tolik, jako předtím - ten dotyk mi není nepříjemný, jen je nezvyklý. Navíc mi v hlavě pořád zní jedno slovo, co Komui zmínil. Domov... Potřesu hlavou. Nejsem sentimentální a nikdy jsem nebyla. Prostě mě ty náhlé změny vyvedly z míry, nic víc.

Victoria Rosemary Priceton - 25. prosince 2009 23:11

Maličko se odstrčím, jakmile se ke mně Lavi-san trochu přiblíží a dá se říct, že mě to i poleká. Ten jeho úsměv, který působí… docela… vřele? Je to možné, aby někdo ukazoval svoje skutečné emoce, když se s ním sotva znám? Anebo to není skutečné? Rozhodně mě to dost zmate. Uklidni se… klídek… nenech se zmást, jen klid. Nemůžeš se dát zesměšňovat! Nejradši bych zavřela oči a zhluboka se nadechla, ale zkusím odpovědět i bez toho. “I já doufám, že se mi tam bude líbit, pokud jsem skutečně ten… exorcista… Budu se tedy těšit i na ty knihy…“ řeknu trošku tiše. Teď cítím, že mám na tváři lehký úsměv. Tohle jeho jednání se mnou je mi docela příjemné.

Lee Komui - 04. ledna 2010 13:00

Usmívám se, opravdu je to zajímavá dívka. Možná si stále myslí, že je to nereálné. "Innocence je boží vůle a někteří se ani nemůžou rozhodnout z vlastní vůle, jestli budou bohu sloužit. Jako Apoštol, sice nedostaneš ani peny, ale všichni zde bráníme velkému zlu, aby ovládlo náš svět a uvrhlo ho znovu do tří denní temnoty. Doufám, že i ty se k nám přidáš, určitě se ti tu bude líbit, hlavně naše kuchyně," usměji se na ní a odvedu jí znovu k výtahu. Vezmu jí do své kanceláře a přiřadím k ní někoho kdo jí ukáže Velitelství. Když se tak nad tím zamyslím... bude tam čekat Kanda. Usměji se a poklepu jí ze strany na tvář. "Tvoje oči mají neobvyklou barvu. Většinou, když se zjistí takováto anomálie, je naší povinností ji prověřit. Třeba když se objeví různé povídačky a drby o duchách, tak se tam většinou vydá někdo z Řádu, aby zjistil jestli, je to pravda. Jak se říká, na každém šprochu pravdy trochu," zasměji se. Zamyslím se nad jejím dalším dotazem a stále jí vedu do kanceláře. Výtah tentokrát nechám volně stoupat. "Donesly se nám jakési zvěsti o duchovi, co se vyskytoval v té oblasti. Náš finder nám potvrdil, že se tam objevuje jakási zvláštní žena. Poslal jsem tam tedy Kandu aby zjistil, jestli je v okolí nějaká Innocence, která by tu anomálii vyvolávala. A pokud jde o ovládaní Innocence, tak u parazitické Innocence je to velmi složité. Nikdo přesně neví jak funguje a možná, stačilo aby si si vyvolala vzpomínku na dobu, kdy jsi viděla a přesně jsi si vybavila něco," řeknu jí svou domněnku. Opravdu je to zvláštní, ale parazitická Innocence je velmi zvláštní věc. "Parazitická Innocence je nejvzácnější. Tak proto, jsem rád, že se k nám přidáš. V této době máme 20 Exorcistů roztroušených po celém světě. Všichni podléhají generálům, nejsilnějším Exorcistům, kteří zatím žijí," dám jí ruku kolem ramen a mezitím co jí vysvětluji, co a jak odvedu jí k sobě do kanceláře. Usmívám se, opravdu se těším na další Exorcistku, která přibude do našich řad. A jak to vypadá, tak bude i další, kterou přivede Suellen a Lavi.

Aino Nevalainen - 04. ledna 2010 23:46

Když slyším popis práce v řádu, nepodaří se mi potlačit mírný úšklebek. To zní vážně slibně... K vlastnímu úžasu ale zjišťuji, že mi ta představa nevadí. Možná je to jen kvůli tomu, že jsem šťastná z toho, že se nemusím vrátit zpátky. Myšlenkami zabloudím k majiteli obchodu, ve kterém jsem pracovala, jako jeden z mála se ke mně choval normálně. Chudák...toho jediného nejspíš zarazí, že jsem takhle beze slova zmizela. Zbytek vesnice si pravděpodobně řekne, že si pro mě konečně přišel ďábel. Nepatrně se uchechtnu. Přirovnání Kandy k ďáblovi má něco do sebe. Natočím hlavu ke Komuiovi a pokusím se na něj usmát. ”Vypadá to, že na to přidání se mám docela slušně nakročeno” podotknu. Koneckonců jsem už tady, zítra mi má začít trénink. Jak bych teď mohla odmítnout? Jakmile nastoupím na tu šílenou plošinku, nebo co to vlastně je, rovnou se křečovitě chytnu zábradlí. Nehodlám si zopakovat předchozí zkušenost, děkuji. Kvůli tomu, že očekávám další šílený pohyb, mě dost překvapí, když se Komui dotkne mé tváře. V duchu si vrazím facku za to, že jsem neslyšela, jak ke mně přistoupil, musím působit jako člověk s nervy na pochodu, jak sebou při jakémkoliv tělesném kontaktu trhám. Pořád ho ale pozorně poslouchám, jen při slovu „duch“ se kousnu silně do rtu. Na tomhle šprochu bylo až moc pravdy. ”Tak proto ho to tak zarazilo...” zamumlám sama pro sebe, když mi Komui vysvětlí, proč tušili, že jsem budoucí exorcistka. Když si poslechnu zbytek vysvětlení, do úsměvu mám hodně daleko. Takže je to pravda. Podle toho, co říká, to všechno dává smysl. Ten „duch“, to nebylo nic ze záhrobí, jen moje vzpomínka...nikdy jsem si neuvědomila, jak často jsem si ji vybavovala. Nemožné...být pořád tak slabá a neschopná se odpoutat od někoho, kdo odešel před lety. Vypadá to, že už jsme došli ke Komuiově kanceláři. Překvapeně zamrkám, když mi řekne, kolik je exorcistů. Tak málo? Podle Hevlasky se svět jen hemží Akumami... Řetězec myšlenek ale zase přetrhne Komui tím, že mě vezme kolem ramen. Nechám ho, zjevně má takovéhle jednání v povaze, jdu ale hodně ztuhle. Slyším, jak otevírá dveře a během toho se k němu otočím. “Pokud jsou všichni exorcisté pod generály, znamená to, že budu taky pod někoho přiřazena?“ zeptám se. Nedovedu si představit, jak takoví generálové vypadají a jaké asi mají schopnosti. Ať už dopadnu jakkoliv...práce v řádu mi určitě přinese hodně nových zkušeností.

Lee Komui - 06. ledna 2010 22:22

Sleduji její reakce. Sice nevypadá nadšená z toho, že Řád neplatí, ale to jsou všichni na začátku. Řád stejně proplácí všechny výdaje, pokud jsou k tomu účtenky. O všech výdajích se musí vést zvlášť pečlivý zápis. Páni ve Vatikánu neradi dávají peníze na nepotřebné věci. “Neboj se, pokud budeš mít potřebné doklady, tak ti Řád některé věci proplatí a cestuje se zadarmo,“ usměji se na ní. Musím jí to říct, některé Exorcisty to docela překvapilo. A někteří jako Cross to stále neví, tedy aspoň myslím, že to neví. I když co vím, tak ty jeho dluhy by zruinovaly celý Vatikán. A je vůbec naživu? “Opravdu? No to jsem rád!“vesele zvolám. Tohle je dobrá zpráva. “Ale nebudeš nikomu chybět? Nemáš nějaké rodinné příslušníky?“rodina by byl problém. Protože Exorcista s ní musí utnout všechny kontakty. Je to povolání s vysokou úmrtností, někteří můžou být rádi, že se dožijí druhé mise. A kdyby se jejich rodiny dozvěděli, jací to byli hrdinové… nechci, aby se z někoho z nich stala Akuma. Asi stále není přizpůsobená lidskému doteku, ale co. Na to si rychle zvykne, kdo by se rád neobjímal. Možná kromě Kandy. Doufám jen, že jí moc nevystraším. Nakloním hlavu na stranu, nechápu, o čem to mluví, ale to se časem vyjasní. Jakmile mi dá Kanda zprávu ze své mise, myslím. Já si jí přečtu. Potřebuji se dozvědět o téhle unikátní Innocence co nejvíc, abych mohl odhalit její plný potenciál a taky abych mohl Aino s ní kdykoliv pomoci, přeci jen oči jsou delikátnější jak ruka. “Ale jistě, myslím, že generál Tiedol by měl být ten pravý. Už má pod sebou jednoho slepého exorcistu, který ti doufám bude pomáhat s výcvikem. Už jsme tady!“zvolám nadšeně a rozrazím dveře do své pracovny, hodinu jsme přetáhly asi tak o deset minut, takže Kanda už čeká před stolem. “Aaaa! Kando! Moc rád tě vidím. Přesně tebe jsem potřeboval,“usměji se na japonského samuraje. Poplácám ho po zádech a při té příležitosti mu vezmu Mugen. I když to o mně ostatní neví, docela často trénuju, musím být nějak ve formě, abych mohl dávat dohromady ty těžké stroje, jako jsou Komurinové. “Já se ti podívám na Mugen a ty zatím proveď Aino po velitelství. Její pokoj na dívčím podlaží, klíč máš tady. A myslím, že by nebylo od věci jí i vysvětlit některá základní pravidla, ano?“vesele se na něj usměji a držím Mugen z jeho dosahu. Nepřeji si být o hlavu kratší. Ale tohle je rozkaz a ten se musí vyplnit. “Ber to jako takovou odpočinkovou misi,“dodám ještě vesele.

Kanda Yuu - 07. ledna 2010 20:45

Deset minut uběhlo od Komuiem stanovené doby, kdy měl přijít. Kde se ten zatracený rádoby vědec a naprostý šílenec zdržuje? Když se řekne za hodinu, tak budu přesný. Nechápu, jak Řád stále drží pohromadě, když mu velí takový nezodpovědný hlupák. Netrpělivě přenáším váhu z nohy na nohu a cítím čím dál tím větší zlost vůči tomu bíle oděnému tupci. Kouknu se po kanceláři, bordel jako vždy, papíry naprosto všude. Divím se, jak tady může něco najít. Možná to nehledá on ale nějaký chudák, kterýho tím pověří. Možná tu někde má kostru, toho někoho. Nedivil bych se, podle mě se tu dá najít spousta divných věcí. Kostra by mě nepřekvapila. Konečně se otevřou dveře. Otočím se. “To je dost…“dál se nedostanu. Komui mě poplácá po zádech. A neřekl bych, že nějak moc slabě. Zamračím se na něj, ale to už vidím Mugen v jeho rukách. Maličko poblednu. Jak to jen udělal? A abych se přiznal, ten chlap mě docela děsí, když přijde na to opravovat Innocence. Hlavně ta jeho posedlost vrtáky. Ale to už na mě mluví a říká mi, že mám doprovodit tu drzou a protivnou holku do jejího pokoje a ukázat jí velitelství. NO tak tohle je vrchol. Nejsem nějaká chůva, která by se o ní měla starat. Když mu to chci naštvaně sdělit, řekne, že to mám brát jako misi. Sakra, ten chlap je opravdu děsný. “Che,“ zamračím se na něj chladně a přenesu pohled na tu blonďatou Finku. Stále slepá, jako bych mohl, čekat že jí Hevlaska nějakým záhadným způsobem vrátí zrak. “Jen jí ukážu tréninkové místnosti a dovedu jí do pokoje. Nejsem ničí chůva,“ chlad ze mě přímo čiší. Tohle si Komui vypije. Otočím se na ní. “Pojď, ať už to mám za sebou.“zavrčím a projdu kolem ní do chodby.

Aino Nevalainen - 08. ledna 2010 02:03

Komui dál mluví o peněžních záležitostech řádu. To jsem vážně zněla tak zklamaně? pomyslím si pobaveně. Vážně, tohle mu starosti dělat nemusí. Nejsem zvyklá na žádný přepych, moje původní zaměstnání stejně vydělávalo minimum, takže většina platu padla na základní potřeby. A to, že se cestuje zadarmo...pokud skutečně znovu budu schopná vidět, pak se mi za služby řádu dostane mnohem větší odměny, než bych kdy čekala. Když se zmíní o rodině, jen se k němu bez výrazu otočím. Seber se, zatraceně. "Nebudu, bez obav." Zní to poněkud ostřeji, než jsem zamýšlela. Mírně vzdychnu. "Ne, nemám. Ani žádné vazby na lidi venku," dodám už klidněji. Nechci o tom moc mluvit. Snad to pochopí. Uleví se mi, že Komui změnil téma. Jsem dost zvědavá, jak na generála, tak na toho slepého exorcistu. Zajímalo by mě, jaký typ Innocence má on, jak je schopný ho používat...až moc otázek na jeden den. Jen pokyvuji hlavou a jdu s ním, když ale tak jásavě zavolá na člověka, který na něj v kanceláři čeká, mám co dělat, abych ovládla tik v oku - zvlášť po tom milém přivítání. A já tak doufala, že se s ním alespoň nějakou dobu nepotkám... Téměř mi zaskočí, když Komui nakáže Kandovi, aby mě tu provedl. Zjevně ale nejsem sama, můj nedobrovolný průvodce zní, jako kdyby mě nejradši prohodil oknem. Spolknu jedovatou poznámku na téma, že ať už mi ukáže cokoliv, těžko si z toho něco odnesu - jak bych asi mohla, rozloučím se zdvořile s Komuiem a vyjdu za Kandou na chodbu. Vážně mi leze na nervy, jak na všechny poštěkává a dává najevo, jak příšerně ho obtěžuji. Když za sebou zavřu dveře, pomalu se nadechnu nosem. "Věř mi, že ani já z toho nejsem na větvi," ujistím ho. Nechci znít jedovatě, jsem vážně unavená, on ale musí být taky, vždyť po většinu cesty zůstal vzhůru, podle toho, co vím. Čekám, až vykročí, abych se mohla orientovat i podle zvuku jeho kroků.

Sue(llen) Salyor - 13. ledna 2010 20:01

Jakmile překonáme jízdu tím hororovým dopravním prostředkem, i když stále si myslím, že kočáry jsou horší, pokud se nepočítají ty bez střechy, vyjdu ven jako první. I když vlaky nejsou tak tmavé a malé, stále mi nahánějí husí kůži. Proto taky nejezdím výtahem v budově Řádu a navíc moje křídla jsou rychlejší, nic se nevyrovná výrazu šoku, když skočím před někým přes zábradlí. A myslím si, že bych se z toho výtahu zcvokla strachy. Maličko si povzdechnu a protáhnu se. Jsem trochu rozlámaná, ale to je asi tím, jak jsem ležela, není zrovna pohodlné mít nohy nahoře na opěradle a poslouchat k tomu ty dva. Bože, bavit se o knížkách, když můžeš svět prozkoumávat sám na vlastní pěst. Nepatrně se usměji, když si vzpomenu na všechny ty cesty co jsme podnikly s Evelyne. Všechna ta místa co jsme viděly. Ale všechna měla jedno společného. Měli přenádherně modrou oblohu. Oblohu, kterou jsem si přivlastnila se svou Innocence. To je to co nás pojí, touha být svobodný a létat. A já jsem za to ráda. Bráška by na mě byl pyšný. Teď mě asi nejvíc zajímá, kdy se dostanu do postele a pořádně se najím. Jerryho kuchyně je opravdu výborná. Jak jsem tak zabraná do svých úvah ani si to neuvědomím a uteču svým spolucestujícím. Ne že by to byla velká ztráta. Lavi nemá takový smysl pro humor jako já. Není tak vytříbený ani tak úžasný jako ten můj. A Victorie? Ani nezačínat. Copak má pravítko místo zad?

Kanda Yuu - 13. ledna 2010 20:21

Být degradovaný na chůvu. Tohle si Komui opravdu odskáče. Copak jsem nějaký zelenáč, abych tu provádět tuhle holku? Neměla by to děla t Lenalee? Nebo je zase zaneprázdněná děláním kafe pro toho závisláka? Postavím se proti ní a založím si ruce na hrudi, jako by to mohla vidět. “Tak poslouchej, nebudu brát ohledy na to, že jsi slepá. Jsi Exorcista jako každý jiný a to že nevidíš, není žádná výmluva, abych se k tobě choval nějak jinak než k ostatním. Jasný? Pokud budeš něco chtít, mě se neptej,“ zavrčím na ní. Myslím, že mluvím nějak moc. Ale ta holka mě tak rozčiluje. Ale to jak mě sledovala, jen ukazuje, že si umí poradit. Otočím se k ní zády a přemýšlím, kudy by to bylo nejrychlejší jí vzít. Asi kolem jídelny a pak na dívčí patro. “Tak ať je to za náma. Pojď,“ vyrazím docela rychle. Chci se jí zbavit a vrátit se pro Mugen. Nechci svou zbraň nechat v ruce toho šílence, dýl než je nutný. Kdo ví, co by s ní mohl udělat. Na mysli my vytane Komuiovo oblíbené nářadí, obří vrták. Opravdu ten chlap si buď něco kompenzuje, nebo je prostě šílený. Sázel bych na to druhé. Sejdu po nějakých schodech, abych se mohl dostat na patro s jídelnou. Je tu i jedna tréninková místnost, co já vím. Ale tuhle já nepoužívám, raději cvičím venku. Člověk si zbystří snáze svoje reflexy. Aino má hůl, tak si těch schodů určitě všimne. Nevěnuju jí tedy pozornost. “Radím ti, si pořádně zapamatovat cestu. Nebudu tě tu provádět znovu,“pronesu chladně přes rameno.

Temný Řád - 13. ledna 2010 21:05

Lavi, Victoria a Sue Vaše cesta se pomalu chýlí ke konci a vy nyní vycházíte z vlaku. Před sebou máte impozantní budovu velitelství, ale určitě bude lepší, pokud použijete vodní cestu, než abyste se složitě škrábali nahoru. Touhle dobou už pomalu může mít Komui signál, že se někdo blíží k velitelství. Phelippe: Máš štěstí, že se svojí zbraní umíš i bez toho, aby si z ní vypustil skryté síly. Tvůj cíl je dnes celkem nebezpečný chlapík, který je mnohonásobný vrah, jen ho nikdo neusvědčil, ale několik lidí je přesvědčených, že on je pachatel. Kolikrát se na to dá zajisté spoléhat, protože někteří z informátorů a hlavně ten, co ti za práci zaplatí, jsou takřka přesvědčeni, že je to on. Už se chystáš svůj cíl spatřit, když přes cestu přeběhne opravdu nádherná blondýnka, která je i dobře oblečená a nalíčená, zmateně se rozhlíží kolem. Pak tě spatří a doběhne až k tobě, takřka ti skočí do náruče. „Pane… pane, prosím vás, pomozte mi,“ řekne uplakaně a podívá se ti do tváře. „Tam… tam je… je to hrozné…“ ukazuje někam do ulice, tím směrem by mohl být i tvůj cíl… co se to tu jen děje?

Lavi - 13. ledna 2010 21:15

Zbytek cesty uběhne docela v klidu. Jsem vážně rád, že moje obavy, které zahrnovaly vybuchující zavazadla a prorážení stěn vlaku, byly bezpředmětné, Sue se naštěstí rozhodla, že nebude ještě víc pokoušet svoje štěstí. Co se týče Victorie, zjevně se umí dost dobře ovládat, jinak by vyletěla už po tom řeznickém komentáři. Po cestě si povídáme o všem možném, hlavním tématem jsou ale knihy. Většina lidí - hlavně Yuu - o mně tvrdí, že jsem ukecaný, mám pro to ale své důvody. Zaprvé - když vedu s lidmi rozhovor, není tak nápadné, že je pozoruji a dělám si o nich v duchu poznámky, navíc je podle reakcí mnohem lépe odhadnu. Zadruhé - kdybych mlčel, mnohem častěji sklouzávám do stavu, kdy se mi role Laviho hůř kontroluje. Lavi je veselý a usměvavý, zamlklost si můžu dovolit jen tehdy, když probírám s Pandou věci ohledně bookmanství. A jak mi vytrvale připomíná, nesmím se jí nechat pohltit. Kdyby jen tušil... Když konečně vylezeme z vlaku, zhluboka se nadechnu a protáhnu se. Konečně jsme v řádu! Tedy...skoro. Otočím se k Sue a Victorii a s lehkou, spíš vtipem míněnou úklonkou, jim pokynu ke vstupu do tunelu, co vede k vodní cestě. Přejdu k naší nové společnici a ukážu s úsměvem na impozantní budovu, která se nad námi tyčí. "Prosím, slečno Priceton...tohle je velitelství Temného řádu," zazubím se, vážně by mě zajímalo, jak se jí tu bude líbit. Oběma věnuji rozjařený pohled a vydám se svižným krokem vpřed.

Aino Nevalainen - 13. ledna 2010 22:08

Když uslyším jeho tón, cítím osten vzteku, který mě ve Finsku opustil kvůli nervozitě a tomu šílenému mrazu. Teď se zase hlásí o slovo. Snažím se ho co nejvíc potlačit, když mi ale dojde, co říká, podrážděně zasyčím a sevřu držadlo kufru tak pevně, že cítím, jak mi bělají klouby na ruce. "Pokud vím, o žádné jiné zacházení jsem se tě nikdy nežádala, ani bych o něj nestála," odseknu mu vztekle. Ten zmetek...jak je schopný se vždycky trefit? Jak je schopný vyhmátnout, co mi přesně vadí?! "Pokud máš ještě nějakou zbytečnou poznámku, můžeš si ji nechat." To s tou zbytečností myslím vážně. Jak by od něj vůbec kdokoliv mohl čekat, že by byl jiného chování schopný? A kdo by o něj vůbec stál, cítit se jako nějaká primadonka, kterou zvýhodňují jen kvůli pitomému omezení?! Pomalu uvolním sevření na kufru a odvrátím myšlenky jinam. Až moc dobře vím, co to je, být pro někoho přítěží. Nenávidím to, ale on asi nikdy nepochopí proč. Kéž by se tou svojí arogancí zadusil. Beze slov za ním vykročím a snažím se, abych se neustále orientovala, kterým směrem jdu. Sice mám neblahé tušení, že se už první den ztratím, ale pokud se tomu můžu jakkoliv vyhnout...při mém štěstí v moment, kdy bych se slepě motala po druhém konci téhle budovy, narazím na Kandu. Jsem vážně ráda, že s sebou mám pořád ten klacek, jinak bych se nejspíš u schodů natáhla. Jdu za svým průvodcem, i když občas musím dost přidat do kroku, protože se neustále zastavuji, když mineme odbočku do jiné chodby, abych si ji zapamatovala. "Díky za radu, ale jak už jsem ti řekla jednou, o nic takového bych nestála," odpovím ledově na Kandovu poznámku. Začínám si přát, aby už byla ta prohlídka u konce a já mohla začít zkoumat tu svou Innocence. Sama a v klidu.

Victoria Rosemary Priceton - 14. ledna 2010 22:30

Cesta pro mě byla opravdu příšerná. Tak nepohodlným dopravním prostředkem jsem snad ještě nejela, naštěstí mi ji Lavi-san dost zpříjemnil svým hovorem a Sue-san neříkala nic, čím by mě chtěla opět rozzlobit. U Laviho hovoru jsem se docela bavila a dobře se poslouchal. Byla jsem ráda, že se semnou konečně někdo dovedl bavit normálně, opravdu mi to udělalo radost. Chvílemi jsem váhala, zda je jeho chování skutečně upřímné, ale byly to jen mžiky, ani nevím, co mi tento podivný pocit přineslo, Lavi-san je skutečně milý. Bohužel, teď jsem skutečně celá rozlámaná, a navíc mám strach, jak moc hrozná bude moje postel… určitě si ji nepředstavuji takovou obrovskou a plnou měkoučkých polštářů a dek, jako mám doma. I nějaký ten plyšák by se tam dal najít, ale za to se stydím, takže jsem je vždy schovávala pod polštáře a vytahovala pouze na noc. Je příjemné pro jednou nebýt sama, i když jde třeba pouze o to plyšové zvířátko. Jakmile dojdeme k budově řádu, zatají se mi dech. Budova to je skutečně impozantní. Chvíli přemýšlím, jaká je uvnitř ta budova, rozhodně jsem si ji představovala úplně jinak. Je skutečně… temná? “Lavi-san?! Tohle je… skutečně ten Řád?“ dostanu nakonec ze sebe, jsem opravdu velmi udivená a abych trochu svůj údiv skryla, přikryju si rukou zlehka pusu. “Abych se přiznala, představovala jsem si ho… no… ubožeji…“ přiznám. Proč jsem ta upřímná? To bych neměla! Od teď na sebe zas musím dávat pozor, Lavi-san je v tomhle neskutečně nebezpečný, takovéhle věci nesmím přiznávat, a on působí tak, že ze mě vypadává pravda sama, i když je ošklivá. Ale právě jsem se poučila, vím, že si na tohle musím dávat pozor, tak skutečně budu. Je to skutečná zkouška toho, co mě etika naučila... Jakmile ti dva už vyrazí, trošku za nimi popoběhu, a stále upínám oči k té budově.

Sue(llen) Salyor - 17. ledna 2010 17:40

Jak přemýšlím, dostanu se jaksi před nimi k místu, kde normálně použiju svou Innocence, abych se dostala dovnitř. Nerada používám vodní cestu, z … jistých důvodů. Zrovna se chystám aktivovat svou Innocence, když si uvědomím, že bych měla mít záda v klidu. Ztuhnu. Tohle se mi nechce líbit. Budu muset jít s nimi vodní cestou. C… což se mi nechce ani v nejmenším. Mezitím mě Lavi a Victorie doženou. Lavi má dokonce tu drzost se uklonit a pokynout k tunelu. Tomu temnému, malému a zatuchlému tunelu, co vede ještě k horší nepohodlné a vratké lodičce co se může každou chvíli potopit. Zachvěju se. Narovnám záda a prkeně se usměju. “D..uhm,“odkašlu si trochu, nechci aby mi selhal hlas. “Děkuji, Lavi. A doufám že se tam nikde neztratíš, princezničko,“ zazubím se na Viki. Sama se obrním a vydám se na cestu temným, zatuchlým a nějak se zmenšujícím tunelem. Cítím studený pot, co mi stéká po zádech. Co, co když se ten tunel zhroutí a my nebudeme mít kam uniknout? Co když nám dojde vzduch? Co když… bože co když nás napadnou Akumy? Žijí přeci v takovýhle zatuchlých, ponurých místech ne? Těkám pohledem z místa na místo, opravdu se mi to nechce líbit, hlavně když to vypadá, že není cesty pryč. Ani svoje křídla bych tu nemohla pořádně roztáhnout. Ještě víc se zatřesu, když slyším šplouchat vodu. Sevřu ruce pevně v pěst a nastoupím opatrně na loďku, sedím rovně jako pravítko, aby se loďka co nejmíň rozhoupala. Když vyplujeme tak se koukám celou cestu před sebe, rty těsně semknuté v pevné lince. Uvolním se až když dorazíme k molu u řádu. Z loďky doslova vystřelím.

Lee Komui - 17. ledna 2010 17:51

Vezmu Mugen na prohlídku do laboratoře, musím se přesvědčit, že nemá ani škrábanec. Pokud by byla čepel jakkoliv nerovnost, škrábanec nebo něco jiného opravím to. Můj nástroj je samozřejmně ta obří vrtačka, co mi tak dobře pomáhá. Ve skutečnosti je to velmi delikátní přístroj a tak velký je jen proto, že potřebuje hodně energie a složité mechanizmy. Ale to nikoho asi nezajímá. Opravuji Kandovu Innocence, když se ozve alarm, že se blíží někdo cizí. Kouknu se na obraz, co mi posílá několik golemů. Opravdu s Lavim a Sue se po vodní cestě blíží ještě jedna osoba. Vypadá to jako, že naše maličká slečna Princeton je tu. Prohlédnu si bližší záběr. Opravdu vypadá tak trochu jako kluk na první pohled. Ale její obličej prozrazuje něco jiného. Opravdu jemné linie brady a nosu a ty plné rty. Usměji se. Na první pohled by se člověk asi splet. Usadím si brýle na nose. Mugen je v pořádku, tak bych se mohl podívat na naší novou exorcistku. Kývnu si sám pro sebe a ještě mávnu na Reevera. “Jdu se podívat na další nový přírůstek,“ zavolám na něj vesele a zmiznu i s Mugenem. Do ruky si stačím ještě vzít svůj hrníček, kouknu se, jestli je plný kafe, doufaje že ano. Ať tak nebo tak, vyrazím na molo, abych mohl přivítat mladou slečnu. Dorazím o něco dřív než loďka a tak se mi naskytne docela zajímavý pohled na Sue jak o překot skáče z loďky. Ta dívka asi nemá ráda vodu. Nechce si namočit vlasy nebo co? Přemýšlím docela pobaven. Usmívám se. “Slečno Princeton, vítám vás u nás v Řádu. Jsem Lee Komui, velitel této jednotky. Doufám, že se vám u nás bude líbit,“, usměji se na Britku.

Kanda Yuu - 17. ledna 2010 17:59

“Fajn, protože ho nedostaneš,“ zavrčím na ní a zamračím se. Jdu trochu rychleji, než normálně. Hlavně aby to bylo za mnou. Pak si dám pořádnou kopule a trénink. Nechci vyjít z formy. A ani nesmím. Možná bych pak mohl Komuie přesvědčit ať mi vrátí Mugen. Ale jak ho znám, ten když dostane své pracky na naše zbraně, tak je schopen se s nima patlat třeba i dva dny. Zamračím se ještě víc. Po nějaké době se dostaneme k jídelně. Zastavím se a počkám na Aino. “Jestli to cítíš a dovolím si předpokládat, že slyšíš, ten hluk. Tak tohle je jídelna, sem se chodíme najíst po misích. Kuchaři jen řekneš, co chceš a on to udělá,“informuju jí chladně. Jerry je opravdu docela dobrý kuchař, hlavně neleze na nervy jako ostatní. “Jdem dál,“ otočím se k ní zády a pustím se chodbou k jedné tréninkové místnosti. Pak už jen několik schodů k dívčím pokojům a mám jí z krku. U tréninkové místnosti se zastavím a znovu na ní počkám. Zkřížím ruce na hrudi a zamračím se. Proč jí to trvá tak dlouho? Zatracená holka.

Lavi - 17. ledna 2010 21:35

To, jak Victoria fascinovaně hledí na budovu velitelství, mi na tváři vykouzlí ještě pobavenější úsměv. Zdání vážně klame, když jsem ji dnes viděl poprvé, připadalo mi, že si v ledovosti nezadá s Yuu-chanem. Teď ale vypadá absolutně šokovaně a jak si s otevřenými ústy prohlíží svůj nový domov, připadá mi, že ji brzo budou místní obyvatelé schopní alespoň trochu odnaučit té společenské strnulosti. Jsem vážně zvědavý, jaká je naše Victoria pod tím nacvičeným povrchem. Když uslyším její poznámku, překvapeně zamrkám, mám co dělat, abych se nezačal smát. "Ubožeji?" opakuji po ní s uchechtnutím. "Jak jste si ho představovala? Ale jak brzo poznáte podle místního vybavení, Temný řád rozhodně až tak ubohý není. Sice nenabízí nějaký extra přepych, ale..." Zamyslím se, jak jí nějak přiblížit to šílené množství nejrůznějších technických serepetiček, kterými řád disponuje. Nakonec se rozhodnu, že jí tohle překvapení radši nechám. Naše milá Viki skutečně vypadá roztomile, když je zmatená nebo vyvedená z míry. Tón Sue zní vážně divně, jako kdyby byla nervózní. Otočím se k ní a podezřívavě si ji prohlédnu. I během naší cesty tunelem vypadá, jako kdyby každou chvíli měla vyskočit na nohy a tryskem zdrhnout. Nakloním se k ní, aby nás Victoria neslyšela, a zazubím se. "Copak, Sue-chaaan...že by se tu někdo bál tmy?" Zním sice vesele jako vždycky, ale nenápadně ji pozoruji. Skutečně...takovéhle chování se k Sue nehodí. Ale že by se bála tmy? Zrovna ona? Možné je všechno, ale rozhodně by mě to překvapilo. Když zahlédnu Komuie, s úsměvem mu zamávám na pozdrav a pomůžu vystoupit Victorii z loďky, Sue už se vymrštila jako na pérku a kamsi zdrhla. Než si stihnu pobrat vlastní věci, už se na ni Komui vrhne. Jen do toho, Komuii...vyděs ji, pořádně a kvalitně. Pokud to neuděláš ty, udělá to buď Komurin, Yuu-chan, Jerry nebo cokoliv v řádu, co je pro lidi z jejích vrstev neobvyklé...což je tady asi tak všechno. Zeširoka se na Komuie usměju, když s Victorií domluví. "Máš pro nás ještě nějaký úkol, Komuii? Popřípadě nějaké novinky, co bychom měli vědět?" Pohupuji se na špičkách a čekám, jak odpoví. Pokud ne, docela rád bych se šel umýt a navečeřet, děda mi dnes přes noc určitě zase nandá spoustu práce. Kéž bych se mohl jednou normálně vyspat...

Aino Nevalainen - 17. ledna 2010 23:07

"Hlavně, že si rozumíme," odseknu ledově a vydám se za ním. Žene jako blázen, takže mám občas problém ho stíhat, i tak bych si ale radši ukousla jazyk, než abych ho požádala, aby zpomalil. Začínám si na něj vypěstovávat skutečnou alergii. Kéž by už tahle průvodcovská fraška skončila a já mohla mít chvíli klidu...stejně nemůžu předpokládat, že bych si všechno hned napoprvé zapamatovala. Sice se docela orientuju, ale s takovým množstvím odboček budu ráda, pokud v tomhle bludišti najdu vlastní pokoj. Když se zastavíme u jídelny, znepokojeně svraštím obočí. Hluk je tam vážně dost velký...což znamená, že je tam hodně lidí. Pokud se mi tam podaří najít zmíněného kuchaře bez toho, že bych cestou vrazila do několika nebožáků, bude to zázrak. To, že vidím siluety, ještě není samospásné. Docela ráda bych viděla Kandu, jak by se v místnosti plné míhajících se stínů zorientoval. Ta představa mi vytvoří na obličeji zlomyslný úšklebek. I když samozřejmě není tak zábavná, jak by mohla být, kdybych věděla, jak můj stále nedobrovolný průvodce vlastně vypadá. Poté, co Kanda skončí svůj krátký proslov, jen přikývnu a vydám se za ním dál. Na jazyku mě pálí docela dost otázek, ale jak mi bylo už jasně řečeno, ptát se mám jinde - jako kdyby mě vůbec mohlo napadnout, že by mi dobrovolně a nějak slušně odpověděl. Kousnu se do rtu, abych nahlas neřekla, co si o jeho aroganci myslím. Ale...zajímalo by mě, co je vlastně zač. Třeba odkud je a podobně, pokud mohu soudit podle sebe, exorcisti jsou z různých částí světa. Vím tedy, že jsem momentálně v Anglii, ale všichni v řádu Angličané určitě nebudou. Třeba Komui...to jméno nezní moc místně. A když se nad tím zamyslím, Kanda taky ne. Tak se ztratím ve vlastních myšlenkách, že nevědomky zpomalím. Rychle zase přidám do kroku, navíc si všimnu, že se Kanda na jednom místě zarazí. Dojdu k němu a počkám, než tuhle zastávku okomentuje.

Victoria Rosemary Priceton - 18. ledna 2010 23:57

Jakmile na mě opět Sue-san promluví, opět se mi zatmí před očima. Nehty vryju do svých dlaní a semknu k sobě pevně rty. Proč mě musí stále tak urážet?! “Tu princezničku bych si vyprošovala, slečno Sue,“ procedím skrz zuby. Raději se otočím na pana Laviho. “No… prostě… když sem rodiče posílají peníze, tak jsem si myslela, že jsou skutečně velmi potřebné, ale je mi jasné, že jsou potřeba na výzkumy a podobné jiné věci… Ale jsem ráda, pokud se skutečně potvrdí, že jsem ona exorcistka, tak tu zvládnu pobývat…“ odpovím mu, už mám zas svůj normální a přijatelný výraz. Pak se dostaneme do jakýchsi podivných lodiček. Nikdy jsem tak maličkou lodičkou nejela, je to pro mě nové, a jen trošku nepříjemně vnímám, že projíždíme jakýmsi tunelem. Ale po chvilce se rozkoukám, a je mi hned lépe. Nakonec, tak nepříjemné to nebylo, ale Sue-san vypadá poněkud vyjukaně. Copak tímhle nikdy nejela? Ale možná se mi to jen zdá… ovšem vše se potvrdí, když jak střela vylítne z lodičky. Je to zvláštní, ta dívka se tedy bojí jezdit lodí? Nebo jak? Pak o tom přestanu raději uvažovat, navíc když vystoupím i já, trošku mě udiví, že mi Lavi pomáhá vylézt z loďky a váhám, zda jeho pomoc přijmout, či ne. Nakonec se rozhodnu, že by bylo slušné to přijmout, tak si nechám pomoci. Jakmile na mě ten… Komui promluví, opět váhám, co mám dělat… podat mu ruku a potřást s ní, nebo mu nabídnout, aby naznačil políbení mojí ruky? To co rozhodnu je jasné, nyní jsem v pozici dámy a nesmím tu být za burana, on je přeci jen velitel, jak mi řekl, před ním se nesmím znemožnit! Podám mu tedy ruku stylem, aby naznačil políbení. “Těší mě, Lee-san. Jsem ráda, že jsem vás mohla poznat a i já doufám, že se mi zde bude líbit,“ odpovím mu. Cítím se tak nesvá, možná proto mi jde tak krásně, držet se etiky a volit taková slova. Když se budu pevně držet pravidel, nic se mi nestane a já nebudu znemožněná. Jen tak dál Victorie, jen tak dál…

Sue(llen) Salyor - 21. ledna 2010 17:31

Ignoruji slečinku a raději se soustředím na pocit paniky vzrůstající v mém nitru. Jakmile se moje nohy dotknou pevných, trochu skřípajících prken mola, trochu se uklidním. Jedno nebezpečí zažehnáno. Opatrně se podívám mezerou mezi prkny na temnou vodu. Neovládnu se a projede mnou zachvění. Co by se stalo, kdybych spadla do té vody? Jak moc je hluboká? Dokázala bych se dostat nad hladinu? Nepříjemné představy o topení mi zaplní mysl. Raději si stoupnu blíž ke Komuiovi, ten určitě ví, jak se plave. Kdyby pod námi molo povolilo, tak se ho prostě chytím a on nás zachrání. U… určitě. Potřesu hlavou, princeznička se zase předvádí. Bože, to jsou opravdu pravidla slušného chování pro jakoukoliv příležitost? Opravdu se jich bude držet za každou cenu? Měla bych asi přestat přemýšlet tak moc o hloupých otázkách. Opatrně stojím u Komuie a těkám pohledem kolem sebe. Ta tma se mi stále nelíbí ani ten stísněný prostor tunelu. Je to… až moc malé a taky temné. Nechtěně si vybavím, jak mě otec trestal za zpackané číslo. Stále si pamatuju, jak smrděla ta zatracená skříň. Zavřu oči a snažím se uvolnit. Pomalu rozevřu prsty z pevného sevření v pěst. Ještě pomaleji protahuji každý článek na prstech, abych neztratila cit. Pak pomalu otevřu oči a nasadím ten znuděný výraz, co jsem se naučila u Evelyne. Myslím, že když budu předstírat, že tu ta tma a ten stísněný prostor není, tak se nebudu tak moc bát. Zaměřím svůj pohled nikam a myslím na různé druhy větrů, a co přinášejí.

Lee Komui - 21. ledna 2010 18:22

Docela mě pobaví Sue, jak si za mě stoupne. Je to opravdu zvláštní dívka. Ale pak mi to dojde. Proč Suellen neletěla venkem, jak to dělá normálně. Zašilhám přes rameno na ztuhlou dívku. Asi se něco stalo. Ale proč je tak napružená? Snad nemá strach ze stísněných prostor? Ale dávalo by to smysl, používá vodní cestu minimálně. Budu se na to muset pak zeptat. A taky na to co se vůbec stalo u Princetonů. Svou pozornost přenesu na Laviho a mladou slečnu. On jí pomáhá z loďky jak gentlemanské. Moji malí exorcisté si tak hezky rozumí. To jsem rád, že jsou přátelé. Dívka sice trochu váhá, ale opravdu jsem rád, že i v etiketě se Bookman junior vyzná. Usmívám se na dívku a vezmu její ruku do své, lehce skloním hlavu a předstírám polibek na hřbet její ruky, tak jak si to etiketa žádá. “Jsem velice rád, že vás tu máme, slečno Princeton. Vaši rodiče jsou velmi vážení jak u řádu, tak u Vatikánu,“ vzhlédnu na ní s úsměvem. To jak řekla, že doufá, že i jí se tu bude líbit, je trochu hrubé, ale jsem tak rád, že další exorcista se přidá, že to s radostí přehlédnu. Narovnám se do plné výše a kývnu Lavimu. “Doufám, že cesta vás moc nevyčerpala. Rád bych, kdybyste podali hlášení a pak šli se mnou do laboratoře se podívat na tu Innocence. Slečnu Princeton pak představíme Radě a Hevlasce.“ pronesu ke svým dvěma exorcistům a pokynu rukou mladé slečně k východu a ke schodům, které vedou do budovy řádu. Vydám se napřed, abych se ujistil, že schody nejsou nějak… zatarasené. Občas se to stává a někdy se stane, že narazíme na nepříjemně naladěného exorcistu, hlavně Kandu.

Evelyne Chartreux - 21. ledna 2010 18:33

Celý den byla příšerná nuda. Opravdu tak hrozná, že jsem myslela, že to snad ani nepřežiji. Ale zázrak se objevil a já jsem v řádu objevila dost dobré víno, takže jsem nudu ihned zahnala. Vypila jsem toho celkem dost, ale alespoň je mi teď lepší. Čas lépe utíká, když je člověk trochu opilý. Nakonec se rozhodnu, že objevím, kde je Komui-san. Nějak jsem ho celý den neviděla, cítím, jak se mi dost motá hlava a nemám úplně přesné pohyby, ale koho to zajímá? Dojdu až do jeho kanceláře, abych zjistila, že tam není. Přemýšlím, kde by mohl být, a objevím jen Reevera. Ten se ode mě poněkud zhnuseně otočí, jako vždy, když jsem opilá, ale konečně vím, kde je Komui-san. Rozeběhnu se tedy, v rámci mezí, dolů k vodní cestě. Kolikrát jsem tam tudy už šla? Nesčetněkrát... Po cestě si trochu upravuji vlasy, nestihla jsem bohužel vyzvědět, proč tam šel. Možná někoho uvítat z mise, aby se ulil z práce? Dost možná... Ach, kdyby se mi jen tak moc nemotala hlava. Jakmile jsem už dole, slyším jakési hlasy. Přemýšlím, jak se zachovám, ale moc mi to nejde, to už se dopotácím za pomoci zábradlí až dolů, a první koho uvidím, je Komui-san. "Komui-san!" zvolám a cítím, že to bylo asi až moc rozjařené, ale koho to zajímá? Hned mu skočím okolo krku, víno je ze mě asi dost znát, ale když mě nezabavil on, tady má výsledek. "Kde jste byl? Všude vás hledám!" zvolám trošku, jazyk se mi trochu motá, a asi je to i znát, ale já si to zrovna moc neuvědomuji. Až tak opilá si nepřipadám, ale kdo ví? "Hmm? A co to tady máte za partičku? Tuhle holku neznám!" poznamenám a ukážu na jakousi blonďatou dívenku, která má účes jako kluk. "A hele, je tu i moje učednice, zdravím, Sue-chaaan!" dodám ještě a mávnu na ni, zatímco visím na Komuiovi. Stále dost rozjařeně. I na Laviho mávnu, ale jen tak spíš aby se neřeklo, že jsem na něj zapomněla.

Kanda Yuu - 21. ledna 2010 18:53

Ignoruju jí povětšinu času. Opravdu ta holka je otravná, ale musím uznat, že si nenechá nic líbit. Snažím se jít přijatelným tempem. Ale stále je to rychleji, než by se asi líbilo Komuiovi. Ale co je mi po tom kudrnatém šílenci. Hlavně abych tohle měl z krku. Mám to brát sice jako misi, ale je mi jedno co se stane, když to odfuku a ona se ztratí, může se kdykoliv zeptat kohokoliv kolem. Soustředím se na cestu k tréninkové místnosti a jí si moc nevšímám. Je to přeci jen slepá holka, co se stane exorcistou a mě po ní nic není. Zítra bych měl dostat novou misi a jí budu potkávat jen málo. Che. Zastavím se tedy u tréninkové místnosti a čekám na ni. Kde se tak zdržela? Zamračím se ještě víc a moje nálada ještě víc poklesne. “Neloudej se,“zavrčí na ní když doběhne. “Tohle je tréninková místnost, je na stejném patře jako jídelna, tak jí exorcisté docela často používají. Je to jedna ze třech velkých tréninkových místností v celé budově. Jdem dál, nic jiného ti k tomu neřeknu,“ znovu se otočím a vyrazím. Teď je na řadě dívčí patro. Tam moc nechodím, jen když mě někdo pošle pro zbraně. Musím tudy jít. Jdu zase trochu rychleji, opravdu už mě bolí hlava. Chci se pořádně najíst a zajít si do pokoje abych mohl konečně být sám. Zastavím se až před pokojem, který byl přidělen Aino a čekám, až přijde taky.

Lavi - 22. ledna 2010 20:51

Victoriino vysvětlení přejdu pobaveným úsměvem a přikývnutím. Tak toho se bála, že odchází žít do nějaké polorozpadlé zříceniny? To by řád válku s Earlem prohrál ještě dřív, než vlastně začala. Všimnu si i toho zdvořilostního polibku, který jí Komui věnuje na hřbet ruky. Společenské divadélko. Ale někteří lidé si na tom zakládají. Poté, co znovu pohlédnu za Komuie, si všimnu, že Sue neutekla, ale schovává se za ním. Vážně by mě zajímalo, proč se cítí tak nesvá. Jen slepý by přehlédl, jak si s hrůzou prohlíží vodní hladinu. Zatímco Komui mluví s Victorií, si zívnu a protáhnu se, po té cestě jsem vážně celý rozlámaný. Záda mě bolí jako blázen a vážně se děsím toho, že mi Panda uloží práci na celou noc. Nechápu, kde ve svém věku bere tolik energie. Možná mi ji krade. To by vysvětlovalo, proč tak rád spím... Reagovat začnu až v moment, kdy na mě Komui promluví. To je jedna z užitečných schopností, které jsem získal během bookmanského tréninku - dovedu vnímat své okolí i v případě, že se na něj plně nesoustředím. "No, tak se do toho dáme, ne?" zazubím se na oba a vykročím směrem ke schodům. Ty ovšem cosi blokuje. "Ehm..." vypravím ze sebe a podezřívavě si prohlížím Evelyne Chartreux, která je - jak jinak - opilá, nebo alespoň pod vlivem alkoholu. Lísá se ke Komuiovi jako hladová kočka. Tak a už to začíná. Tady společenské divadlo nehrozí. No co...čím dřív si naše milá Victoria zvykne, že ne všichni v řádu mají vychování britských aristokratů, tím lépe. Taky na ni zamávám a zvažuji, co dál. Docela rád bych už šel, ale pro návštěvu laboratoře to chce Komuie. A toho si právě uzurpuje ona. Není divu, že se jí Sue přinejmenším obává. Nakonec se rozhodnu počkat, než Komui dámy vzájemně představí. Zachytím jeho pohled a lehce trhnu hlavou. Půjdeme?

Aino Nevalainen - 22. ledna 2010 23:19

To, že jdeme bez mluvení, mi celkem vyhovuje. Mám takový dojem, že bychom se jinak do sebe znovu začali navážet. Spíš tedy, Kanda do mne. Navíc by se v tomhle tempu chůze mluvilo hodně špatně, Kanda docela žene. Vážně bych ráda věděla, co má ten člověk za problém. Vztekle si odhrnu z obličeje pramen vlasů, který mě lechtá na tváři. Ať už má jakýkoliv, ať to řekne rovnou, nebo si to nechá pro sebe. Můj výraz ještě potemní, když zase vyštěkne, abych se neloudala. "Mám pro tebe návrh. Zkus zavřít oči a jít tak. Pak uvidíme, kdo z nás se loudá," odvětím ledově a vyslechnu si jeho pojednání na téma tréninkové místnosti. Znovu si připomenu, kolik odboček jsme minuli, tohle se pro mne nejspíš stane dost často navštěvovaným a důležitým místem. Na konci jeho výkladu jen kývnu a vydám se za ním dál. Během chůze se s ním snažím co nejvíc držet krok, i tak ale trochu zaostávám. A nutno dodat, úmyslně. Kdyby se prudce zastavil, nejspíš bych do něj plnou parou vrazila. Něco takového bych si radši nechala ujít, fyzického kontaktu s Kandou jsem si užila dostatek na tři životy dopředu, když mě nesl jako pytel brambor. Zvuk jeho kroků znovu ustane, takže dojdu k místu, kde vidím jeho siluetu, a čekám, co řekne.

Victoria Rosemary Priceton - 23. ledna 2010 19:17

Jsem ráda, a také velmi potěšena, že se tu konečně našel někdo, kdo se umí patřičně chovat. Takže tedy Lee-san? To si budu pamatovat. Vím, že cesta pro mě byla nadmíru vyčerpávající, ale je nevhodné, abych to přiznala. Ten příšerný dopravní prostředek… jestli jsem ale skutečně Exorcistka, tak jím asi budu cestovat často. Vlak je opravdu hrozný. Tato představa, že jím budu cestovat často, mě poněkud děsí. “To jsem ráda, že moje rodina může přispívat. A co se týká cesty, Lee-san, pro mě nebyla nejhorší, ale děkuji za optání,“ povím, i když vím, že to zajisté nepatřilo jen mě. Proto se maličko otočím na ostatní, abych viděla, jak jsou na tom oni a nevypadalo to, že se zajímám jen o sebe. Ovšem to, na co narazíme, mě skutečně uvede takřka do stavu šoku. Po setkání se slečnou Sue jsem netušila, že bych mohla potkat někoho horšího, ale tahleta … žena mě opravdu šokuje. Vypadá opile, a to jak mluví… má opravdu zvláštní francouzský přízvuk. Když skočí na pana Lee, trhnu sebou. To takhle dělá všem mužům? Jak může někdo pít za bílého dne, to nepochopím. Jestli je takhle denně opilá, tak je to poněkud… ošklivé. S touto ženou rozhodně nebudu chtít přicházet moc do styku. “V… Victoria Rosemary Pricenton,“ vyleze ze mě, když ke mně máchne a poznamená, že mě nezná, stále jsem v šoku. Dokonce natolik, že jsem prozradila i své prostřední jméno, kterým se nechlubím na potkání. Není to tak, že bych ho nesnášela, ale nechlubím se jim. Jenže ani si mě pořádně nevšimne a už pokřikuje na Sue-san. Už chápu, od koho to hrozné chování asi pochytila… Od svojí učitelky, této ženy.

Sue(llen) Salyor - 24. ledna 2010 16:36

Mám sto chutí protočit oči nad tou přehlídkou snobismu přede mnou. Ale stále je tu ta voda. Raději se bude držet zpátky. Stojím tam tedy a koukám co se děje kolem, trochu znechucená. Nikdy jsem tyhle věci nepotřebovala, nikdy je ode mě nikdo nechtěl. Ale není pravda, že jsem až tak nevychovaná, jen mi to přijde zbytečné. Kdybych chtěla tak se umím chovat, jak tomu říkají ostatní. Otec na tohle byl pedant. Vždy říkal, že nevíme, kdy nás pozvou nějací aristokraté, abychom jim předvedli naše umění. Já jsem tehdy s bratrem usoudila, že to je hrozné divadlo a povrchní chování. Oddechnu si, když nás Komui vyzve, abychom šli. Maličko se uvolním a povolím sevření rukou. Sice musíme podat hlášení, něco co Evelyne většinou nechávala na mě. Tedy když jsme se nějakým zvláštním způsobem dostali na Velitelství, ale nevadí. To je malá daň za únik od vody a temnoty a toho malého prostoru. Pak se ale stane něco, co mi málem způsobí smrt. Evelyne! A ještě ke všemu opilá nevypočitatelná Evelyne. I když mohlo by to být horší, znuděná je asi její nejhorší stav. Mohla bych vyprávět. Jakmile se pověsí na Komuie, začnu těkat očima z vody a na ní. Co je asi horší? Voda a jisté utopení se? Nebo Evelyne, ztrapnění a jistá pomalá smrt? To je tak těžké rozhodování. Škubnu sebou, když mě osloví, tedy spíš zavolá na mě. Zkřivím obličej bolestí, ty záda opravdu nejsou stoprocentní. Každý rychlejší pohyb bolí, asi si budu muset zajít na převaz na ošetřovnu. A když už tedy jsme u těch zad… tak voda asi nepřipadá v úvahu, nechci chytit nějakou tu infekci. “A… Ano Evelyne,“dostanu ze sebe bolestné syknutí. Opravdu mi ti záda trochu ztuhla, když jsme jeli vlakem. Asi bych je měla trochu rozcvičit, aby to tak nebolelo. Nebo je nechat v naprostém klidu.

Lee Komui - 24. ledna 2010 17:45

Kývnu na odpovědi, tedy na to co mi řekli Lavi a Vicrorie, Sue je stále zticha. Což je docela divné, většinou už by spustila, buď by si ztěžovala, nebo by nadšeně povídala. To je aspoň to co v mé přítomnosti povětšinou dělá. Když už stojím na prvním schodě, zavolá na mě Evelyne a pověsí se mi kolem krku, raději z toho schodu sestoupím, jsem přeci jen v papučích. Je z ní hrozně cítit víno. To zase pila? Bože, je snad horší jak Cross. “Evelyne-san, prosím, můžete se vrátit? Potřebuji uvést novou exorcistu a promluvit si s ní ohledně záležitostí Řádu,“ snažím se jí celý nešťastný dostat od sebe. Opravdu ta žena neví kdy má dost. A navíc je tak hrozně neupravená. Copan není Francouzska? Neměla by být neustále upravená a vědět, co jsou nejnovější módní trendy? Proč zdědila jen touhu po pití vína? A navíc proč si musela vybrat zrovna mě? Než se naději, tak už mluví na Viktorii. “Evelyne-san!" snažím se jí ořiknout, ale to už se jí Victorie zděšeně představuje. Ani se jí nedivím. Já bych byl taky hodně zděšený, kdybych potkal, Evelyne poprvé. Musím jí i podpírat jak je opilá. Hrozně se motá a její francouzský přízvuk je znatelnější jak kdy jindy. Opravdu si momentálně šlape na jazyk. Kdyby to nebyla tak dobré exorcistka tak jí šoupnu Bakuovi nebo někam jinam. Za to obtěžování to myslím nestojí. Teď ale mluví na Sue. Ta sebou cukla a zbledla. Vypadá, jako by jí něco bolelo. Maličko se zamračím a úkosem se podívám na Laviho. Budu chtít vysvětlení, pokud se něco stalo exorcistovi tak to chci vědět.

Kanda Yuu - 24. ledna 2010 18:04

Pošlu jí dost ošklivej pohled po té poznámce o zavázání očí. Na jazyku mě pálí, něco o tom aby si zkusila chodit, a vidět neustále lotusy kde nejsou. Co ta holka má za problém? Jsem na ní myslím milejší jak na ostatní, tak ať si neztěžuje. Tuhle poznámku tedy přejdu mlčením, ale moje nálada se ještě zhorší. Přidám do kroku, sice to není běh, ale obyčejná chůze taky ne. Jestli se loudá je to její věc. I když tu její hůl bych nedokázal přeslechnout ani, kdybych byl hluchý. Projdeme několik schodů a zastavíme se na dívčím patře, kouknu se na klíč, co mi dal Komui a rychle najdu dveře, které jí patří. Přejdu k nim a zastavím se u nich, abych na ní počkal. Jakmile dojde, naposledy po ní hodím naštvaný pohled. “Tady je tvůj pokoj. Kimui mi dal klíč a já ho teď dávám tobě. Takže jestli ho ztratíš, nechoď za mnou ale za tím šílencem,“ řeknu jí chladně a dám jí klíč i s vysačkou. Ještě jí musím říct číslo pokoje a můžu jít. Opravdu doufám, že jí nedostane na povel Tiedol. Další focení hlavně v její přítomnosti bych nevydržel. Zvláště jeho rady a přednášky jsou opravdu příšerné. Hlavně když je opakuje, každé Vánoce nebo Valentýn. Jakmile jí dám klíče, jsem připravený jít pryč. Opravdu se těším, že si dám v klidu sobu a teplou koupel, pak už můžu být sám v pokoji.

Evelyne Chartreux - 24. ledna 2010 20:18

Tu dívku ignoruji, nic mi do ní není, i když se mi představila. Má zapeklitě dlouhé a nemožné jméno. Pak se trochu se zapotácím a zazubím se na Komuie, ale pak zahlédnu, jak moji učednici nejspíš něco bolí. Zamračím se a všechno moje racionální myšlení jako kdyby pod vlivem alkoholu zmizelo. “Ty hloupá! Neříkala jsem ti, aby sis na sebe dávala pozor? Tak hele, rozčiluješ mě a ty to víš… už si nikdy nic neudělej, nebo mě naštveš!“ pustím se Komuie a zvolám to na ni, pak k ní popojdu pár krůčků a zamračím se na ni. “Koukej se o sebe víc starat!“ křiknu ještě, i když si asi stále trochu šlapu na jazyk a strčím do ní, aby se laskavě vzpamatovala, pak mi to ale dojde, jakmile zaslechnu žblunknutí. Vždyť ta ubožačka neumí plavat! Bez váhání skočím za ní, ale jakmile udělám pár temp, zjistím, že se potápím, copak se to děje? Vypověděly mi smysly? Pokouším se moji malou Sue-chan, učednici, zachránit, ale táhne mě to k zemi. Cosi bublám do vody a pokouším se vyhrabat nahoru, ne… nebudu tak moc pít, určitě ne… ta ledová ošklivá voda mě trochu probere z opilosti, ale moc to není.

Lavi - 24. ledna 2010 20:56

Nemůžu se ubránit šířícímu se úšklebku, když vidím šokovaný výraz Victorie. Tahle žena je třída. Vyděsila Victorii už předtím, než na ni vůbec stihla promluvit. No...kdybych tohle viděl jako první věc, když jsem přišel do řádu, asi by mě ovládla hrůza a bookman-nebookman bych zdrhnul...no, alespoň do Tibetu. A chudák Sue vypadá, jako kdyby jí za zády stál pirát, který ji nutí se projít po prkně. Jsem docela rád, že se Komui pokouší Evelyne zbavit - a naopak nejsem vůbec rád, že se mu to nedaří. Zajímalo by mě, kdo jí ten všechen alkohol dává. Ať je to ale kdokoliv, někdy bych ho snad i zabil - ohrožuje tím celé velitelství. Na druhou stranu ale...Evelyne vždycky dostane, co chce. A to takovými způsoby, že by se jednomu protočily panenky. Zachytím Komuiův pohled, který jasně říká vysvětli mi laskavě, co se stalo Sue. Na tváři se mi usadí trochu provinilý výraz, posunky ale naznačím, že mu všechno řeknu až v kanceláři, teď abychom radši šli. Což ale není možné, protože se najednou ozve hlas Evelyne a než se kdokoliv z nás naděje, následují dvě hlasitá žbluňknutí. Vytřeštěně zírám na vodní hladinu, pod kterou se odehrává drama. Takže Sue vážně neumí plavat a Evelyne...no nazdar. Bez rozmýšlení, za což by mě Panda zabil, za nimi skočím do vody. Až pak si uvědomím, že bych udělal lépe, kdybych jim pomohl kladivem, stačilo ho natáhnout a zvětšit, aby se ho mohly chytit...to jsem celý já. První doplavu k Sue a pokusím se ji chytit. Jen doufám, že se mě během topení nepokusí přiutopit taky. A ta voda je sakra ledová.

Sue(llen) Salyor - 24. ledna 2010 22:06

Ani se nenaději a Evelyne stojí u mě, tedy stále se opírá o Komuie ale věnuje celou svou pozornost mě. Co se stalo? Nechápu. Pak na mě začne křičet, že jí rozčiluju, že jsem si něco udělala a že už si nikdy nemám nic udělat. Zmateně na ní zamrkám. Copak jí na mně záleží? Asi ano, ví co je moje oblíbené jídlo. Zná mě docela dobře, ale tohle jsem netušila, netušila jsem, že mě má tak ráda. Docela mě to šokuje. Hrozně si šlape na jazyk, ale slyšela jsem horší. Hlavně od opilých francouzů, kterým jsem musela platit dluhy sensei. Penězi co jsem si vydělala jako akrobatka. Opravdu mě zajímá proč se tak moc utápějí ve víně. Teď ale opravdu stojí přede mnou, když jsem přemýšlela o minulosti. Strčí do mě a já si s hrůzou uvědomím, že si ta zatracená Francouzska zase neuvědomila svojí sílu. Letím po zádech do vody, ještě se stihnu s hrůzou otočit, abych se mohla podívat, jak se černá vodní hladina blíží. Pak už jen cítím divný tlak. Snažím se zakřičet, ale z úst my vyjdou jen bublinky. Se zděšením zjišťuju, že jsem už pod vodou a moje uniforma mě táhne dolů. Snažím, se jaksi mávat rukama a nohama, ale je to k ničemu. Závaží na nohou a hlavně mokré pončo mě svazují ještě líp jak nějaký řetěz. Spíš se do své uniformy zamotávám a potápím se hloub. Nevydržím to a musím se nadechnout, spolknu plnou pusu vody, která chce ven. Začínám panikařit, ale to už se mě snaží někdo dostat z vody ven. Třesu se, bojím se, Je tu taková tma a tolik vody… Snažím se udržet v klidu, ale jde to ztěžka. Když mě Lavi dostane nad hladinu, začnu prskat vodu všude kolem sebe a snažím se zároveň nadechnout, což jak zjišťuju je velmi těžké.

Aino Nevalainen - 24. ledna 2010 22:17

Docela mě překvapí, že mi Kanda nijak neodsekne. Začínám uvažovat nad tím, proč ho pořád provokuju, když vím, čeho je v záchvatu vzteku schopný. Zjevně mi během té cesty zmrzl i pud sebezáchovy. Ale zjevně jsem ho vytočila, protože ještě zrychlí. To nemám šanci stíhat, aniž bych se tu někde rozplácla. Nenechám se ale zahanbit. Přidám do kroku a mám co dělat, abych zvládla kontrolovat zem před sebou. Jen doufám, že tu není žádná chodba, ze které by se vyřítil někdo další, určitě bych ho srazila. Chci už jen trochu klidu, abych si mohla odpočinout a vyzkoušet, co mi radila Hevlaska. Pokud je tu možnost, že bych zase byla schopná vidět, chci se o to pokusit co nejdřív. Delší čekání by jen vedlo ke zklamání, pokud by to nešlo. Vypadá to, že naše šílená pouť po tomhle bludišti je u konce. Počkám, než domluví. Jen přikývnu a rozevřu dlaň, když mě na ruce zastudí kovový povrch klíče. Trochu se ušklíbnu nad tím nápadem - jako kdyby kdokoliv, kdo to má v hlavě v pořádku, za Kandou chodil se stížnostmi. "To se nemusíš obávat," ujistím ho klidně. Ještě chvíli s ním stojím před dveřmi, pak se ale kdesi z hlubin mé mysli ozve ta trocha slušného vychování, které únava ještě neutlumila. "A děkuju za provedení." Snažím se znít co nejneutrálněji, je sice fakt, že to proletění bylo vše, jen ne příjemné, ale...trochu vděčná mu jsem. Jen trochu. A proč vlastně, sakra?! Odemknu dveře, popojdu k nim a zastavím se na prahu, kdyby ještě něco chtěl říct, než zavřu.

Lee Komui - 24. ledna 2010 23:24

Ani nestihnu přenést pohled zpátky na Evelyne a slyším jak se pouští do Sue. Je sice hezké, že se o ní tak stará, ale nemusela by mi křičet do ucha. A opravdu se o mě teď opírá jako bych byl nějaký kandelábr, nebo co. A musím podotknout, že není zrovna lehká. Sue vypadá, jako by jí to vyvedlo z míry a proto asi jí taky tak snadno Evelyne strčí do vody. Vyděsím se a rychle se přesunu na kraj mola. Evelyne je rychlejší jak já. Skočí do vody taky. Co si myslí? Takhle opilá plavat? To nezvládne. Čehož si taky všimnu. Vrazím Victorii do ruky svůj hrníček. Shodím z ramen plášť a z nohou papuče. Lavi už skočil do vody pro Sue tak já si vezmu na starost Evelyne. Skočím po nohou do ledové vody a chytím, Evelyne tak abych měl její záda přitisknutá na své hrudi. Podpírám jí hlavně bradu, aby byla nad vodou a kopu nohama abych nás udržel nad hladinou. I když to je docela těžké. Budu si muset promluvit s Johnym ohledně uniforem. Lehce nasáknou vodou. Snažím se jí dostat k molu, ale nevím jak jí dostat nahoru. Štěstí, že tu není silný proud. Jinak nevím, co by se stalo. Ale voda je opravdu ledová. Měli bychom se z ní dostat co nejdřív. Doufám, jen že to Evelyne dostatečně probralo. “Evelyne, nevím, co vás to popadlo, ale příště když pijete, tak počkejte minimálně den, než si půjdete zaplavat,“pronesu do jejího ucha, vesele, doufám, že už je opravdu při smyslech. Nechci přijít o exorcistku tak hloupým způsobem, utopit se v Řádu.

Evelyne Chartreux - 25. ledna 2010 00:03

Lapám po dechu, jakmile mě někdo vytáhne. Když se konečně dostanu nad vodu, prskám vodu všude okolo. Zatraceně, jak mě mohlo napadnout skákat opilá do vody?! Vůbec netuším, co se to okolo mě děje, teprve až když rozpoznám podle hlasu, kdo je mým zachráncem. Komui-san?! To je vážně zvláštní… ale ne, není. Jemu záleží na úplně všech exorcistech. Hlavně si všimnu, že Lavi vytahuje Sue z vody. Jen ať se opováží na ni nějak víc sáhnout…! Tady rozhodují já, kdo se k ní dostane a kdo ne, jsem přeci jen její sensei! “Komui-san! Vy jste… můj zachránce…“ řeknu a lapám po dechu, jakmile je ze mě všechna voda, co jsem se jí uměla zbavit, pryč. Ale minimálně jednou jsem si ji lokla, snad nedostanu nějakou nemoc. Jsem opravdu šťastná, že mě vylovil, ať už byl jeho důvod jakýkoliv. Cítím se daleko svěžejší a víc při smyslech, než před chvílí, teď už bych možná byla schopná i plavat. Chytím se okraje a opatrně se na něj pokusím vyhoupnout, což se mi, pokud mi Komui trochu pomůže, dokonce i povede. Až tak nemotorná nejsem! A pokud mi i ta mladá blondýnka podá ruku, tak už teprve bude zajištěno, že se zase na souš dostanu, ať už lehce opilá, nebo ne. Ale po té šílené koupeli mi přijde, že už nemám rozum tak moc zahalený mlhou. “Komui-san, pojďte,“ řeknu a natáhnu k němu ještě ruku, když se dostanu nahoru.

Victoria Rosemary Priceton - 25. ledna 2010 00:16

Ta žena je skutečně podivná. Křičí na Sue-san a také jí vynadala jí, že si ublížila. Určitě je velmi opilá, nejen opilá, ale pak se stane ještě něco šílenějšího. Sue-san sletí do vody a ta žena za ní a já jen vyděšeně pozoruji celou tu nastalou situaci. Je to naprosto šílené, nic takového jsem nikdy neviděla. Docela mě překvapí, jak Lavi-san bez jedinkého zaváhání skočí do vody. Asi mu na Sue-san opravdu záleží, že pro ni tak skočil. Trošku smutně se usměji, ani nevím proč. Ale asi bych měla spíše panikařit a ne tady tak chladně stát a zírat, co se to tu před mýma očima odehrává. Takže… Sue-san neumí plavat? To je zajímavé zjištění… pro tu ženu skočí do vody Lee-san, jsem docela ráda, že to nebylo na mě. Nechtěla bych se zmáčet a na představování se po řádu vypadat jak vodník. Po chvilce to vypadá, že celou situaci ti dva zvládli, a ta žena očividně plavat umí, jen byla natolik opilá, že to nezvládla. Dostane se až k samotnému okraji a já se rozhodnu ji pomoci. Přeci jen, k ženám a dívkám se chovám vždy zdvořile. Natáhnu k ní ruku, abych jí pomohla se dostat zpátky nahoru, ale pak před ní o kousek ustoupím. Hrozně nerada bych, aby se na mě nějak zaměřila. Je děsivá a svým způsobem i odpudivá, protože takovéhle chování, a navíc před někým, koho viděla prvně, mi přijde opravdu nesmyslné. Vážně jsem myslela, že mě po Sue-san nic nepřekvapí… tohle si asi budu pamatovat do konce svého života, pokud tu neobjevím ještě daleko šílenější věci, což doufám že ne. Nechci, aby mi přeskočilo ještě předtím, než vůbec zjistím, zda jsem exorcistka, nebo ne. Pak jen sleduji, jestli Lavi-san vytáhne Sue-san v pořádku, a jak se Lee-san dostane také na břeh. Pokud bude třeba, i jemu podám ruku, aby se dostal nahoru snadněji.

Lavi - 25. ledna 2010 20:08

Plivám vodu všude možně, ale daří se mi držet sebe a Sue jakž takž nad hladinou, i když se občas s prskáním znovu ponořím. Chytím ji kolem pasu a druhou rukou se zavěsím za molo, takže se zhruba ustálíme, i když mě z té pozice začíná hodně bolet rameno. Pokusím se zatřást se Sue, aby mě vnímala. "S...Sue-chan," podaří se mi ze sebe vydat udýchaně, "chyť se mě, potřebuju mít volnou ruku." Jakmile mi připadá, že už se přesunula, sáhnu si do pouzdra, které mám upevněné na stehně, a vytáhnu svou Innocence. "Ozuchi kozuchi! Shin! Shin! Shin!" zavelím a doufám, že se mi podaří nějak odhadnout hloubku vody, tuhle schopnost svého kladiva nemám ještě tak zcela zvládnutou. Pokud se mi to nepodaří...no...tak nejspíš proletíme stropem. Juchů. Podle očekávání spodek kladiva brzy narazí o dno. Ještě jednou vydám ten stejný povel, načež si ale uvědomím, že jsem to možná trochu přecenil - místo toho, abychom byli pomalu zvednuti z vody, sebou najednou tyč v mé ruce trhne jako zběsilá. Jen díky tomu, že jsem se jí pevně držel, mi nevyklouzla, tím ale naše problémy nekončí. Vyletíme z vody jako šílená střela, síla nás vynese ještě tak metr a něco nad molo, načež se na něj s žuchnutím složíme. Bolestivě zamrkám, asi jsem si narazil koleno. Jsem ale rád, že už jsme z vody venku, jen ležím na zádech, oddechuji a cítím, jak se mi mokré oblečení lepí na tělo. "Páni..." vypravím ze sebe nakonec. "To byl zase zážitek. Až příště budu toužit po adrenalinu, vím, kam zajít. Jsi v pořádku, Sue-chan?" Pootočím hlavu a podívám se na svou společnici. Jen doufám, že jsem jí tím ještě víc nepoškodil zraněná záda.

Temný Řád - 26. ledna 2010 21:20

Phellippe: Dívka se na tebe usměje a jen jí září oči. Pak tě zatahá za rukáv a popojdeš s ní kousek dál. Zahlédneš tam asi tři oblečení na zemi a pouhý prach. To skoro vypadá jak… “Jsi hlupák! Dnes už jsem dostala tři muže, a ty budeš další!“ zasyčí dívka a začne se měnit v něco odporného. Po chvíli se transformuje v jakousi kouli, z které jako kdyby trčely hlavně a to, co vypadá jako obličej, se zdá, jako kdyby ten obličej byl zmučený. Monstrum už nemluví, jen po tobě střílí hlava nehlava. Tvoje zbraň se začne povážlivě chvět a ty máš pocit, že se zase probraly její síly, které jsi už dlouho neviděl. Cross a Allen: Generál Cross se právě vrátil od jedné svojí milenky a ta mu věnovala flašku velmi kvalitního vína. Uplynul akorát dost příjemný týden, co nechal Allena na jednom místě, aby za něj zaplatil dluhy a přesně odhadnul, že to Allen za týden splatil. Sice ožebračil pár gamblerů, co si s ním zahráli karty a dokonce před nimi pak musel utíkat, protože ho nařkli z podvádění, což bylo oprávněné, ale přežil to a dluhy splatil. Touhle dobou už generál může Allena celkem snadno najít ve vedlejším městě, kterak se dává dohromady a za peníze co mu zbyly (a že jich moc nebylo), obědvá.

Sue(llen) Salyor - 26. ledna 2010 22:02

Držím se Laviho jako klíště. Sice nás jaksi taksi udrží nad hladinou, ale to neznamená, že si ještě párkrát neloknu té hnusné vody. Když do sebe dostatnu dostatečně vzduchu, jsem schopná trochu vnímat okolí, přes ten hrozný strach. Pod tou vodou je takové hrozné ticho, voda se na člověka tlačí ze všech stran a taková tma je tam. Laviho zatřesení mě dostane zpátky do reality. Chce, abych se ho chytila, což udělám. Pevně ho sevřu kolem krku a klepu se. Určitě zimou. Mám zavřené oči a připadám si k ničemu. Necítí se takhle lidi, když je vezmu se proletět? Bože, to je příšerný pocit. “Slibuju, že se naučím plavat. Slibuju, že se naučím plavat….“ opakuji šeptem, tak aby mě Lavi neslyšel. Jsem až tak moc zaujatá svou malou mantrou, že si nevšimnu, co dělá a trochu mě překvapí nenadálé škubnutí a let vzhůru. Ne že bych si ztěžovala. Jsem zase ve svém živlu, vzduchu. Lavi mě stále pevně drží, za což jsem mu vděčná. Ale když cítím, že začínáme padat, vykroutím se mu z náručí a díky letům zkušeností, dopadnu tak abych si nic nezlomila. To se mi taky děje až nějak moc lehce. Skončím na kolenech a vykašlávám poslední zbytky vody v plicích a kdo ví odkaď ještě. Voda ze mě crčí proudy, asi moje uniforma opravdu nasákla. Nechci raději ani přemýšlet jak vypadají moje vlasy. Z toho kašlání se mi docela slušně zvedá žaludek, ale díky bohu, ho mám prázdný. Zaslechnu Laviho otázku. “V… v pohodě Lavi,“ dostanu ze sebe mezi kašláním. Ještě pár kapiček vody a jsem hotová, teď spíš lapám po dechu.

Lee Komui - 26. ledna 2010 23:02

Zabručím cosi, teď opravdu není vhodná chvíle, aby mi děkovala. Snažím se nás dostat z vody a z problému do kterého se dostala. Kdyby se utopila tak mi to Cloud Nine by mi to dala sežrat… doslova. A navíc, nechci blokovat vodní cestu mrtvým tělem. To by bylo neetické a ještě víc by to pohoršilo a vyděsilo slečnu Princeton. Držím Evelyne tak aby měla co nejlepší možnost vylézt z vody, a samozřejmě jí pomáhám. Jak jí jen mohlo napadnout skočit do té vody, nechápu. V takovémhle stavu by ani neměla být schopná chodit, natož skákat. Chytím se okraje mola a vyhoupnu se nahoru. Jak nemám boty a těžký plášť co by mě táhnul dolů, tak jsem mnohem pohyblivější jak ostatní. I když Lavi si ty boty asi sundat nemohl, trvalo by to hrozně dlouho. Sue více méně neměla na vybranou a Evelyne… není zrovna ve stavu, kdy by mohla rozumně uvažovat. “Slečno Princeton, doufám, že jsme vás nijak nevylekali,“ usměji se na mladou slečnu a vstanu. Voda ze mě teče proudem, což je opravdu nepříjemné, zvláště když je to tak studený. Sáhnu si na hlavu a uvědomím si, že nemám čepičku. Rychle se rozhlédnu s panikou v očích, kde by mohla být. Přeci nemůžu chodit bez svého baretku!

Evelyne Chartreux - 26. ledna 2010 23:20

Jakmile jsem zas na suchu, a všichni ostatní také, tak je mi dobře. Opřu se Komuiovi o rameno, proč já mám pro tyhlety vědce slabost? Vždycky jim po čase dám pokoj. “Vidíte Komui-san, kdybyste se se mnou dneska vyspal, tak se nenudím a neopiju se a bude klid. Příště si musím vyhlédnout alespoň nějakého findera, ale s nimi není taková zábava jako s vámi vědci, a vedoucími oddělení,“ řeknu a ušklíbnu se. Musím mu to trochu omlátit o hlavu, to jsem mu tak odporná, nebo proč mě neustále odmítá? Ale já ho jednoho dne dostanu, i kdyby to mělo být jen na jednu noc… den… cokoliv! Pak se otočím na Sue a Laviho, konečně vylezli. Jestli na ni sáhne nějak víc, příště mu urazím pracky. Já dovolím, který kluk se k ní přiblíží, ale to ona netuší. Občas mám pocit, jako kdyby byla mojí dcerou, i když je věkový rozdíl mezi námi asi jen 8 let. Také na sobě cítím pohled té nové holky. Co je jí do toho jaká já jsem? Přijde mi, jako kdyby se na mě dívala poněkud shora, je mi to krajně nepříjemné. A ještě to, jak s ní mluví Komui, docela mě to dopálí. “Komui-san! Nechte už těch uhozených zdvořilostí a pojďme třeba někam spolu, uvidíte, bude zábava,“ skočím mu do řeči a trochu se o něj opřu, dokonce ho laškovně podrbám pod bradou. Uvidíme, zda ho to uvede do rozpaků, už chápu, proč mám tak ráda vědce. Víno v sobě cítím už jen minimálně, tenhle šok mi přeci jen dopomohl k vystřízlivění, ať se mi to líbí, nebo ne. Ale teď se budu asi nudit, pokud má Komui práci a nikoho jiného nenajdu… možná bych se k nim mohla nanutit, anebo se pokusit získat nějakou misi?

Victoria Rosemary Priceton - 27. ledna 2010 17:23

Ta opilá ženština je konečně na suchu. Dokonce i Lavi-san zachrání Sue-san, a já si jen oddychnu. Musím se brzy zeptat, jestli jsou si ti dva skutečně tak blízcí, jak to vypadá. Jsem velmi zvědavá, jaké jsou tu vůbec vztahy mezi zdejšími lidmi v řádu. Každopádně si tuto scénu chci vrýt hluboko do paměti, i když se mi to asi moc věrně nepovede… ale chci to, protože se nezdá, že bych se Sue-san nějak vycházela. Až mě znovu rozčílí, jen si vzpomenu na tuhle chvíli a možná se opět trochu uklidním. Je to svým způsobem vtipné, co se tu teď stalo, pokud si odmyslím způsob, jakým se to semlelo. Pomalu dojdu k panu Lee a i on jde zdá se ke mně, krátce se podívám na tu ženu, co vylovil. Lee-san na mě promluví docela mile, s ním si asi budu rozumět… Užuž se mu chystám odpovědět, když do toho opět vpadne ta hrozná ženská. Její nestoudná slova mě přinutí se začervenat a vyjeveně na ni zírat. “Madam!“ okřiknu ji, ale nějak s ní nestíhám tempo. A to co udělá panu Komuiovi potom… Ta žena se skutečně neumí chovat, tohle si má dělat někde v soukromí a ne takhle! Zdvořilosti jsou nutná věc, hlavně když někdo přijde někam poprvé. Už aby se zjistilo, že exorcistka nejsem a mohla jsem odsud. Všechny moje myšlenky na to, že jsem na tohle místo kdy byla zvědavá mě přecházejí. Je mi z toho špatně. Ještě se rozhlédnu a pokusím se zachytit pohled pana Laviho, pokud se mi to podaří. Ráda bych se pokusila z jeho výrazu vyčíst, co si o celé situaci myslí on.

Kanda Yuu - 27. ledna 2010 22:41

Opravdu se těším, až tu holku nechám u ní v pokoji a budu si moci zajít na sobu, koupel a pak pro můj Mugen. A pak možná bych mohl Komuovi upravit fasádu. Jak jen se opovažuje mi hodit něco takovéhleho na krk. Příště ať si řekne Lenalee. Já tu od tohohle nejsem. Mračím se na celé velitelství. “Hm,“ je jediný můj vokální projev na její sarkastickou poznámku. Jakmile jí dám klíč, nic mě tu nedrží a můžu jít pryč. Ale zdrží mě ještě něco, co řekla. Pozvednu obočí. Ona mi poděkovala? To je poprvé co se zachovala slušně, za tu celou dobu co mám to nepotěšení se s ní znát. “Hm, nemáš zač,“ pronesu na půl úst a otočím se. “Dobrou noc,“ zabručím ještě podrážděně a doufám, že nebudu moci spát a zítra bude naštvaná jako já. Opravdu když Komui se dá do svých experimentů tak se tu nedá spát. Otočím se na podpatku a vyrazím směrem svůj pokoj, ani si nepočkám, jestli mi taky popřeje, což asi neudělá. Jsem naštvaný, unavený a hladový. Tohle není dobrá kombinace, hlavně pro ty findery kteří budou mít tu drzost se mi přimotat do cesty. Rázně si to mířím do pokoje pro mycí pomůcky, koupel teď zní opravdu jako dobrý nápad. Jestli tam někdo bude, tak ho budu ignorovat. Jako ostatně dělám normálně. Popadnu svoje hygienické potřeby a čistou uniformu a vyrazím do koupelen. Po koupeli, která trvala tak dvacet minut, se vydám v čisté uniformně a s poněkud lepší náladou do jídelny. Jakmile vejdu, zaměřím se na okýnko, kde Jerry vydává jídlo, a zařadím se do případné fronty, sice umím být protivný, ale vím co je to čest. Když přijdu na řadu, objednám si sobu a čaj. Pak si jako každý musím počkat.

Lavi - 27. ledna 2010 23:14

Když se konečně trochu vydýchám a podaří se mi přinutit tělo rozbolavělé tím nárazem, aby pořádně fungovalo, ještě jednou si prohlédnu situaci. Tedy, prohlédnu...spíš se o to pokusím, protože mi mokré vlasy visí přes oči jako zrzavá clona. Narovnám si čelenku, která se mi během toho šíleného letu svezla téměř až k obočí, a pomalu se převalím na břicho. Vyškrábu se na kolena a po odhrnutí vlasů z čela se rozhlédnu. Proč Evelyne Chartreux vypadá, jako kdyby si chtěla od Yuua půjčit Mugen a usekat mi ruce? A copak na ni ta voda působila jako nějaký povzbuzující prostředek? Zjevně ano, podle toho, jak se plazí po Komuiovi... V koutcích úst nebezpečně prudce škubne, když uslyším tu její poznámku na našeho nebohého velícího. Nevím, jestli je to spíš projev nervozity, přidušení ve vodě nebo prostě jen záchvat smíchu nad bizardností celé situace, ale Victoriin šokovaný výraz mě dorazí. Vyprsknu smíchy, což se pokusím zamaskovat jako kýchnutí. Snad to vyšlo. Zachytím pohled Victorie a omluvně pokrčím rameny, posunky naznačím, aby byla v klidu. Ona se to taky časem naučí, přecházet podobné věci s humorem. Pokud ne, zblázní se. Ale zatím to spíš vypadá, že by nejradši sama skočila do vodního kanálu a odplavala co nejdál od nás - ne, od Evelyne. Alespoň vidí, že Sue je oproti ní slabý odvar. A...netvářila se snad předtím i trochu smutně? Mokré oblečení už mě ale začíná dost studit, takže se rozhodnu začít jednat. Než abych tu umrzl a dostal pak nakládačku od Pandy...všechno je lepší. "Když jsme si tak pěkně zaplavali, já bych se docela skočil převléknout, i když nevím, jak vy," zazubím se a upevním si kladivo zpět do pouzdra, načež ukážu ke schodům. "Nepůjdeme tedy?"

Aino Nevalainen - 28. ledna 2010 01:33

Jsem ráda, že mi zase spadlo několik pramenů vlasů do očí, jinak by asi zahlédl můj překvapený výraz. To, že by mi odpověděl, nedejbože že by mi popřál dobrou noc, jsem vážně nečekala. Jak se ale říká, zázraky se dějí. Dokonce i u Kandy. Než se zmůžu na pořádnou odpověď, už se ale otočí a rázuje si to chodbou pryč. Zatřesu hlavou a rychle se nadechnu. "Nápodobně," zavolám za ním, než vstoupím do místnosti a zavřu dveře. Je v ní docela chladno, což mě ani tak nepřekvapuje. Když jsem procházela velitelstvím a přidržovala se zdi, kameny mě studily do konečků prstů. Nestěžuji si ale, zima mi vážně nevadí. Komu z Finska by taky mohla. Položím svůj kufr na zem a po hmatu obejdu obvod místnosti. Je v ní všechno, co bych potřebovala, ale nic víc - postel, něco jako malá skříň nebo stolek, to budu muset zjistit později, a široké okno. Zkusmo přejdu přes pokoj, abych si navykla na vzdálenosti mezi jednotlivými kusy nábytku, pak znovu nahmatám kufr s holí a položím oboje na desku vedle postele. Stáhnu ze sebe oblečení, které je po té několikadenní cestě určitě celé špinavé, a převléknu se, i když mi to dost trvá. Kanda se s mými věcmi vážně nepáral, takže mám co dělat, abych vše roztřídila a srovnala tak, abych byla schopná všechny věci bez problémů najít. Po přibližném porovnání věcí se už v normálním oblečení natáhnu na postel a začnu přemýšlet, co dál. Jsem tou únavou úplně otupělá, takže si moc neuvědomuji žádný stres nebo nervozitu, za což jsem docela ráda. Teď se musím zaměřit na praktické věci. První - musím začít zkoušet aktivovat svou Innocence, jak mi Hevlaska poradila. Druhá - budu se muset vydat po tom šíleném bludišti, co se rozprostírá za dveřmi, a najít koupelnu, plus si sehnat nějaké věci jako ručník a tak dále. A samozřejmě třetí - večeře. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy jedla. Ještě chvíli ležím, náhle se mi ale přestává chtít spát. Zkusmo se dotknu prsty svého očního víčka. Ta Innocence...není na omak nijak nepřirozená. Je to vůbec možné, aby něco tak lidského bylo zbraň? Rozvzpomínám se na Hevlasčiny rady a soustředím se. Připadá mi, že trochu cítím to, o čem mi říkala, něco jako zvláštní energie, hodně rychle se ale ztrácí. Podrážděně svraštím obočí, bude to muset jít, nějak...a v ten moment si vzpomenu na to, co jsem se dozvěděla od Komuie, i když nepřímo - že jsem vlastně část síly Innocence aktivovala, když jsem vyvolala tu iluzi. Takže o tom to je? To upnutí se na jednu věc, ten zvláštní pocit...pomůže mi to v aktivaci, stejně jako slovní ovládání Innocence? Otevřu oči a pokusím se si vybavit ten pocit, který jsem tehdy měla. Teď už přibližně vím, na co se mám soustředit, tak snad... I když cítím, že nejsem úplně soustředěná a že moje mysl pořád odbíhá k obrovskému množství informací, které jsem v posledních dnech získala, přesto cítím záchvěv té energie, o které Hevlaska mluvila. Snad je to ono... Prudce vydechnu a vypravím ze sebe ochraptělým, poněkud nesmělým hlasem: "Innocence...aktivuj se."

Sue(llen) Salyor - 29. ledna 2010 16:36

Zvednu se a malinko zavrávorám. Hlava se mi motá a cítím se trochu malátně. Asi jako bych zvládla hodně složitý akrobatický prvek s hodně otáčkami. Zapotácím se pod tíhou mé uniformy. Hlavně toho pláštíku, který zajišťuje, že mi zatím nenastydla záda. Teď je spíš na obtíž a ztěžuje mi pohyb. Vztáhnu ruku ke knoflíku, co ho drží a rozepnu si ho. Sundám si tu krátkou pelerínu a trochu vyždímám. Vody z toho teče. Kouknu se kolem. Evelyne ze sebe zase dělá hlupačku a věší se na Komuie. Sice jsou hezký pár, ale copak se musí chovat jako nějaká lehká děva? Opravdu její chování je popuzující. Sice souhlasím s Evelyne, že ty zdvořilosti jsou uhozené, ale její chování je zase naopak velmi pobuřující. Stále nechápu, jak jsem si udržela svou příčetnost v její přítomnosti. Zakroutím neznatelně hlavou. “Evelyne, Komui, pokud vám to nevadí, půjdu se upravit a vzít si čisté oblečení,“ a taky musím zajít na ošetřovnu na převaz. Dodám v duchu. Nechci, aby se mi do krve dostala nějaká infekce z té vody. Zamračím se. Vím už, proč nemám vodu tak ráda. Je mokrá, studená, a když je jí moc tak je nebezpečná. Naštvaně se podívám na už klidnou vodní hladinu. Zatracená voda. Pomyslím si a pohodím hlavou. Musím počkat na jejich odpověď, ale už teď cítím chladný vzduch na obnažených zádech. U mé uniformy, totiž chybí polovina zad, aby se mi mohla volně aktivovat Innocence.

Lee Komui - 29. ledna 2010 17:31

Cítím červeň v obličeji. To musela Evelyne říct? Decentně si odkašlu do ruky a otočím se na ní s úsměvem. “Evelyne-san, ale to by nebylo správné. Víte, jak jsem zaměstnaný člověk a navíc jsem se potřeboval připravit na příjezd slečny Nevalainen a slečny Princeton. A navíc by se to vaší mentorce Cloud Nine nelíbilo.“ Poznamenám s úsměvem, abych skryl svou nervozitu. Proč si musela vyhlédnout zrovna mě? A proč tohle dělá před Victoií. Ta Britka bude jistě pobouřena chováním naší Francouzské exorcistky. Cítím hrozný bolehlav. Nejenže se něco stalo u Princetonů, ale ještě Victorii chování Evelyne určitě odradilo, aby se stala Exorcistkou. Tenhle den nemůže být lepší. Aspoň Aino vypadá jako že se jí tu líbí. Což mi připomíná, že musím zavolat Tiedollovi a Mariovi, abych se domluvil, jak to bede s trénováním nové Exorcistky. Tolik práce, tolik práce. Povzdechnu si, a prostě ignoruji, co mi Evelyne dělá. “Omlouvám se, Evelyne-san, musím odvést slečnu Princeton k Hevlasce, ukázat jí kolem, zařadit jí a Aino pod generály a taky ještě najít někoho, s kým by trénovali svoje Innocence,“ řeknu jí upřímně, protože tady vytáčky nepůsobí. Ale tahle upřímnost, nejspíš způsobí, že se Evelyne opije… zase. Taky musím z Laviho vypáčit co se stalo. Kouknu se na Bookmana juniora. Sue se zeptá, jestli může jít a já se na ní podívám. Nevypadá zrovna nejlíp a asi ten válet do vodních hlubin jí taky nepomohl. Asi bych udělal nejlíp, kdybych jí pustil. Chudák holka se asi bude bát vody ještě víc. I když se drží. “Pokud s tím Evelyne-san nemá problémy. Můžeš jít.“

Evelyne Chartreux - 30. ledna 2010 14:45

Ještě sjedu pohledem Laviho, když promluví. Pěkný zajíček, jen co je pravda, možná by si někdy dal říci, ale momentálně jsem zaměřená na Komuie a proto se k němu vrátím pohledem. Pak je mi jasné, že s ním si opět žádnou zábavu neužiju. Trochu si prohrábnu vlasy a smetu z nich další spršku té ošklivé vody. Dost mě i baví, že jsem tu malou blondýnku tak vyšokovala. Copak nikdy neviděla někoho, kdo si umí užívat života plnými doušky? Může si za to sama, ať je zač co chce. Odtrhnu se od Komuie a věnuji všem lehce nadřazený pohled. Promluvím, a můj francouzský přízvuk je nyní asi dost znát. „Tak si dělejte co chcete, Komui-san. Já se půjdu osušit a pak se možná trochu pobavit. S vámi je taková nuda… no, mějte se,“ povím, a pak mrknu po Lavim. Komui-san mě odmítá, musím si na chvíli najít nějakou drobnější nahrážku, i kdyby z toho vůbec nic nekoukalo. Ale já se jen tak nevzdám! Teď mám jen pocit, že mě tu ani nechtějí, tak se prostě seberu a odejdu. Přemýšlím, co budu dělat, možná se osuším, třeba i vykoupu a půjdu opět prohlédnout zdejší zásoby vín. Co tu také dělat? Kéž bych dostala nějakou misi.

Temný Řád - 30. ledna 2010 14:56

Cross a Allen: Číšník jen přikývne a odejde pro jídlo. Netrvá to ani moc dlouho a přinese jakousi lahev vína, není o sice nic špatného, ale zrovna jedno z nejlepších značek to také není. Nese také dva talíře plné jídla, jsou opravdu plné. Vedle vás přes uličku způsobně obědvá jakási dáma, a neustále si upravuje lehký šál, který má okolo krku jako ozdobu, jako kdyby byla nevózní. Neustále po vašem stole vrhá temné pohledy. Phellipe: Žena vyjekne strachy, když se jejím směrem blíží tvoje zbraň, rychle se skrčí, ale akuma uniknout nestihne. Kami se zabodne do akumy, z akumy vyjde bolestivý vzdech, ale bude třeba ji ještě dorazit. Žena se sebere a vyběhne směrem k tobě. Pořád vyjeveně zírá směrem na akumu, nejspíš to byla nějaká její přítelkyně, že je z toho tak zničená. Aino: Jakmile oslovíš svoji innocence, cítíš zvláštní pocit. To, co si mohla doposud vidět před tvýma očima jako kdyby se zachvělo. Není to nic moc, a dokonce to chvíli bolí do očí, ale ty prohlédneš. Vidíš okolí, ale je na pár vteřin. Obraz hned uvadne, innocence se sama deaktivovala. Asi ses nesoustředila dostatečně. Pokud to vyzkoušíš znovu, povede se ti vidět obraz lepší, ale možná by přeci jen bylo lepší se s někým spojit, aby ti s ovládáním innocence pomohl.

Victoria Rosemary Priceton - 30. ledna 2010 20:05

Už naprosto nic nechápu. Lavi-san začal kýchat, snad se ve vodě nenastydnul… “I já bych raději šla…“ špitnu tiše, tou dobou jsem se už přesunula k člověku, kterého zatím znám nejvíce ze všech přítomných, a to k panu Lavimu. Abych se uklidnila a pokusila se nevnímat ostatní, dokonce na něj znovu promluvím. “Lavi-san, jste v pořádku?“ zeptám se, ne, nechci vnímat tu šílenou ženu, a ani Sue-san… dokonce na mě Sue-san ani nepromluví, když se rozhodně jít se převléknout. Co mi to život přichystal? Tak velkou zkoušku, že si nejsem jistá, jak jí projdu… Madam odejde a mě se trochu uleví. “Lee-san! Omlouvám se, že jsem tak neomalená… ale i já bych ráda šla, už si nejsem jistá, jak dlouho vydržím být napjatá, zda jsem ona… exorcistka, nebo nejsem,“ ozvu se a hypnotizuji ho očima. Snad už bude klid, musí být. Potřebuji to zjistit, uvnitř mě to tak vře, jsem celá nedočkavá. Ani si nejsem jistá, jestli tu chci zůstat, nebo ne. Ale nějakou dobu bych tu asi zůstala. Všichni jsou tak mokří… i když stojím blízko pana Laviho, nadále si udržuji jistý odstup od všech namočených… takže tedy všech v této místnosti. Udělám lehce váhavý krok k východu odsud.

Lavi - 31. ledna 2010 02:30

Přešlapuji a poslouchám rozhovor ostatních, necítím se ale zrovna příjemně. Uniformy jsou hodně těžké samy o sobě, natož nasáklé vodou. Zjevně vědecký tým nepočítal s možností, že bychom někdy mohli na Akumy narazit v podobně provlhlém prostředí. No...alespoň jsme to zjistili s předstihem a ne až v akci. To by nemuselo dopadnout dobře, pomyslím si a pokusím se vytřást si z rukávů co nejvíc vody. Navíc se to odkapávání hrozně rozléhá celým tunelem. Něco, co Komui řekne, ale upoutá mou pozornost. Na chvíli se přestanu ždímat a zvědavě na něj pohlédnu. "Nevalainen? Aino? Tady je ještě někdo nový?" zeptám se zaujatě. Je to hodně nezvyklé, najít najednou více lidí, kteří jsou schopni se synchronizovat s Innocence...že by byla mise někoho jiného také úspěšná? Sue už se taky cuká, ráda by odešla a upřímně řečeno se jí nemůžu divit. Po takovémhle přivítání by mi přišlo normální, kdyby se ještě tak týden lekala i skleničky vody. A i když to Evelyne nejspíš myslela dobře, tohle se jí vážně moc nepovedlo. Spokojeně se pousměji, když ji Komui propustí, jen na něj pak zagestikuluji, že mu všechno vysvětlím později. Evelyne se také vydá pryč, což mi vůbec nevadí...ale ten pohled, který po mně vyslala...no...nad tím se asi ještě v klidu později zamyslím. Všimnu si, jakým pohledem po nás Victoria háže, i to, že ke mně přešla blíž, jako kdyby hledala nějakou rozumnou oporu. Ať už jakkoliv mokrou. Jakmile se mě otáže, jestli jsem v pořádku, široce se na ni usměju. Vypadá tak...roztomile, když se takhle starostlivě ptá. Že by to taky bylo součástí společenské role? Něco mi říká, že i kdyby ano, tak ne úplně. "Ač mírně navlhle, tak žiju. Ale děkuji vám za starost, slečno Priceton," odvětím jí a alespoň si porozepnu mokrou bundu. Vážně to studí. Naše milá nová společnice mě ale překvapí ještě víc, když tak vyhrkne na Komuie svoji žádost. Pobaveně se ušklíbnu. Takže si umí dupnout, když chce. Jen ale přikývnu, zní to docela rozumně. Proč chodit kolem horké kaše...stejně se ukáže, že je exorcistka. Nejsem sice vědec, ale jestli se mýlím, tak klidně ostříhám Pandovi ve spánku vlasy. "No...já bych byl pro, pokud to našemu velícímu nevadí," mrknu na Komuie a taky se vydám ke schodům.

Aino Nevalainen - 31. ledna 2010 22:49

Ani vlastně nevím, co od toho pokusu o aktivaci čekám, ale i když se snažím sama sobě vsugerovat pocit, že to nepůjde a nic se nestane, přesto doufám, víc, než jsem kdy doufala v cokoliv jiného. Nemodlím se nebo něco takového, nemám důvod věřit v boha, ale každým kouskem těla chci věřit tomu, že to skutečně bude možné. Jako kdyby někdo vyslyšel moje zoufalá přání, najednou mi po těle přeběhne mráz a začnu se cítit...zvláštně. Ten pocit je neobvyklý a přesto tak divně povědomý...jsem si jistá, že jsem ho už kdysi cítila a ne jednou, jen ne tak silně. Nebylo to ono? Necítila jsem se podobně, když jsem tehdy vzpomínala? Začínají mě z toho bolet oči a pomalu lituji toho, že jsem se vůbec bez pořádného vedení o aktivaci pokoušela, to, co se ale stane, mé veškeré pochybnosti zarazí. Po dvanácti letech se tmavá clona zvedne a ze stínů a obrysů se vyloupnou skutečné rysy pokoje. Je trochu rozmazaný, ale skutečně...ty zdi, světlo, co proniká oknem...tohle všechno...i když to za chvíli zmizí, už si to neuvědomuji. Uslyším jakýsi zvuk a až opožděně mi dojde, že vyšel z mých úst. To překvapené vzlyknutí mi připadá cizí, jak by také ne, vždyť pláč jsem ty tři roky považovala za slabost a myslela jsem, že už se umím ovládat. Ale ty dvě stružky, co mi stékají po tvářích dolů, vypovídají o opaku. Ani se nestihnu v duchu proklít za to, jak jsem neschopná, a složím hlavu do třesoucích se dlaní. Proboha...seber se! Po chvíli se mi konečně podaří zklidnit dýchání. Otřu si slzy, vztekle a zároveň zahanbeně, a slezu z postele. Pořád trochu roztřeseně dojdu ke dveřím a zkusmo se dotknu kliky, chtěla jsem koneckonců začít hledat koupelnu a nějaké potřebné věci...třeba se mi podaří trochu delší aktivace, pokud se budu víc snažit, takže bych ji mohla najít sama. Nesnáším, když musím být závislá na jiných lidech. Znovu se soustředím, teď už to není tak těžké, jako před chvílí. Sice mám pořád plnou hlavu vedlejších myšlenek, myslím ale, že se mi daří lépe vystihnout ten pocit. "Innocence, aktivuj se," prohlásím tentokrát trochu rázněji. A skutečně, i když mi bolestivě tepe v hlavě, tma se znovu rozjasní a já si mohu prohlédnout své okolí. Někde v koutku mysli si ale uvědomím, že i tentokrát nemusí aktivace trvat tak dlouho, takže rychle vyjdu na chodbu. Akorát se otočím, abych zjistila číslo svého pokoje, kdyby se mi nedařilo ho znovu najít. Mhm...066. Dobře, tohle nesmím zapomenout. I když je hrozný nezvyk, orientovat se znovu podle zraku, co nejrychleji vykročím chodbou a začnu hledat koupelnu nebo někoho, koho bych se zeptala, kde se dají sehnat nějaké mycí potřeby. Jen mi je divné, proč se začínám cítit trochu těžce, jako kdyby na mě pomalu padala únava.

Sue(llen) Salyor - 02. února 2010 14:08

Evelyne si mě očividně nevšímá a snaží se svést Komuie. Dokonce se snaží, aby vědec žárlil, když to vypadá, že dělá oči na Laviho, což už je přehnané. Ta francouzska je šílená. Nechápu jak jsem mohla zůstat normální, když jsem s ní byla tak dlouho. Ale ani já nejsem svatoušek pokud jde o svádění kluků. Proč si každý myslí, že se tak ráda udržuji hezká? Navíc se mi líbí, když se o mě lidi zajímají. Copak je zločin, že chci být středem pozornosti? "Děkuji, Komui. Ještě přijdu se zprávou o misi," řeknu ještě mile a rychle se stáhnu ke schodům, abych se mohla vyhnout Evelyne a její naštvané náladě. Nechci, aby se mě ptala proč jdu na ošetřovnu. Zamířím tedy na druhé nejobávanější místo Řádu, hned po Komiově laboratoři. I když nechápu, proč se lidi Komuiovy laboratoře bojí. Není tak děsivá. Snažím se jít ani ne rychle ani ne pomalu. Nechci být nápadná, protože se chci vyhnout nepříjemným otázkám. Když tam dorazím, jsem už jen navlhlá a ne mokrá, jako když jsem šla od vodní cesty. "Halo? Je tu někdo? Potřebuji vyměnit obvazy a vyčistit ránu, měla jsem nehodu," zavolám opatrně, když nakouknu dovnitř. Pak už si jen musím počkat, až si mě někdo vyhmátne, zatím co tam přešlapuji na místě.

Lee Komui - 03. února 2010 16:50

Mám toho pro dnešek dost, ani jsem neměl svou normální dávku kafe. Evelyne je i pro mě velká záhada a tu se rozhodně nebudu pokoušet analyzovat nebo zkoumat. Stále nechápu co se snaží dělat. Proč mrká na Laviho, když očividně dělá oči na mě? Opravdu z tohohle mě bude jen bolet hlava. Sue očividně chce co nejdřív odejít, nevím kam, ale ostatně není nic co by předemnou zůstalo utajeno. Proč si lidé mysl, že v okolí je tolik golemů? Nejen, že mě baví je vyrábět a zdokonalovat, ale taky mi pomáhají abych měl o svých exorcistech přehled. Nemůžu přeci dovolit, aby se jim něco stalo. Mám za ně přeci odpovědnost. Kývnu na Sue a ta tedy odejde. Docela rychle co si všímám. "Na tu zprávu budu čekat," zavolám na ní, i když by asi bylo lepší kdyby jí vypracoval Lavi. Jeho zprávy z misí jsou opravdu skvělé. Ale Sue se musí naučit dělat tyhle zprávy. Papírování je součástí práce v Řádu. Podívám se na Laviho. "Ale ano, je tu nová posila. Má parazitckou Innocence, velmi zajímvaý druh. Kanda jí přivedl," řeknu mu s úsměvem. Proč bych neukojil jeho zvědavost? Je to bookman a myslím, že bych před ním stejně žádné tajemství neudržel. Někdy nevím kdy se kde objeví a ani jak se tam dostane. Otočím se na Victorii a malinko se usměji. "Skvělé! Můžeme tedy jít za Hevlaskou a zjistit jestli jsi exorcistka," A možná bych se pak mohl převléknout, pomyslím si a nazuju si pantofle, abych nemusel chodit bos po Velitelství. Hlavně u Hevlasky jsou studené podlahy. Vezmu tedy naši novou posilu k Hevlasce. Než ale dojdeme k výtahu musím něco zařídit. Victorii píchnu rychle injekci znehybňujícího preparátu. Je to normální procedura, protože lidi mají tendenci být velmi nervózní když Hevlasku vidí. Dávám si velký pozor, abych byl nenápadný s tou injekcí. Chvilku trvá, než přípravek zabere a my dojdeme k výtahu. Pak už se jen můžu vesele věnovat ovládání výtahu.

Victoria Rosemary Priceton - 03. února 2010 22:06

Už jdeme konečně pryč. Zůstali jsme jen tři a vypadá to, že bude jen otázka času, než odejde i Lavi-san. Přeci jen… také se namočil. Je mi ho líto, ale když skočil pro Sue-san, je to jasné. Chci si povzdechnout, ale raději povzdech zadržím. Opatrně přejíždím očima po okolí, abych si pamatovala cestu sem. Přímo po skaliskách to vypadalo až moc nebezpečně, a tahle cesta je přeci jen přijatelnější i když poněkud mokřejší. Tiše poslouchám, jak se baví o těch innocence, přijel ještě někdo nový? To je zajímavé… tak tu nebudu jediný nováček, to jsem moc ráda. Také nějaké papírování… to jistě není problém, takové věci bych určitě zvládala snadno. Stále jsem na vážkách, zda se mi tu bude líbit nebo ne. Když ta šílená scéna skončila, začíná mi to připadat zas docela normální. Lee-san působí seriózně a Lavi-san má pod svojí praštěnou skořápkou určitě také kus dobrého chování. Alespoň se s ním dá dobře povídat, to už jsem zjistila. Mluví sice opravdu hodně, ale mě to vůbec nevadí, alespoň pak nemusím mluvit já a nemusí se třeba stát, že plácnu nějakou blbost. “To jsem ráda. Bude mi potěšením onu Hevlasku poznat,“ povím panu Lee a pak vykročím za ostatními, ale než se tak stane, tak ucítím jakési píchnutí. “Au!“ vypísknu, i když se to snažím potlačit a rychle se chytím na místě, které mě bolelo. Zmateně se podívám, co to mělo být… že by Lee-san něco… To je divné, proč by to dělal? Ale začínám se cítit poněkud otupěle, a pohybuji se více a více ztěžka. Po nějaké době už sotva jdu a zachytávám se všeho možného. Sice jsem plně vzhůru, ale sotva své tělo ovládám. “Lee-san… Co to se … mnou… je?“ podivím se. Co se mi to stalo?!

Temný Řád - 03. února 2010 22:06

Phellipe: Žena kývne hlavou a rychle se někam schová, ale celé to asi chce sledovat, protože máš stále pocit, že nikam moc daleko neutekla. Akuma se vzpouzí, pokouší se dostat pryč z tvého kami, ale nějak se jí nedaří, je to přeci jen první level, ta toho moc nenadělá, i když ty tohle o nich zatím nevíš. Trhá sebou jako šílená, ale jakmile se do ní zabodne i druhá polovina tvojí zbraně, začne se celá chvět a pak vybuchne. Byla trochu chyba ji k sobě tahat tak moc blízko, protože z ní začíná unikat ten její jedovatý plyn. To nebylo zrovna uvážlivé a na tebe jdou mrákoty. Pokud tam budeš ještě chvíli postávat, určitě omdlíš. Suellen-san: Dojdeš do té ošetřovny a jak opatrně nakoukneš dovnitř, uvidíš jen pár zraněných finderů. Jeden zvedne ruku a někam divoce zamává, je naproti jakémusi pokoji, z něj vyjde sestra. Není to sice vrchní sestra, ale je to jedna z ošetřovatelek. Mile se na tebe usměje, a popojde k tobě. “To vy jste volala? Vyčistit ránu? Copak se vám stalo, slečno exorcistko?“ podiví se, a jakmile dojde za tebe, hned je jí to jasné. “Oh to je hrozná rána, ale očividně vás ošetřil někdo zkušený… ale jste celá promočená? Co jste dělala s takovým zraněním? Pospěšte si a pojďte za mnou, slečno exorcistko,“, pobídne tě. Tahle sestra vypadá skutečně mile. Aino: Tvá innocence se aktivuje tentokrát skutečně lépe a vydrží ti nějakou dobu. Po dobu, než objevíš místo, na kterém je napsáno „Onsen – koupelna - ženy“, ale než tam dojdeš, opět ti zrak potemní a ty už jsi zas zpátky v tom svém světě. Začínáš si víc a víc připadat unavená. Dokonce ti začne trochu kručet v břiše. Ona koupelna se nachází na kraji chodby, ve které se nacházíš. Teď už bys tam trefit mohla, není to tak moc daleko. Pokud innocence aktivuješ znovu, budeš se cítit ještě unavenější, ale pokud se dostatečně soustředíš, dokážeš ji udržet tak dlouho a tak jasně jako předtím.

Aino Nevalainen - 05. února 2010 01:04

Až opožděně si uvědomuji, jak mě ta cesta vyčerpala. Nejen, že jsem před nasednutím na vlak kvalitně vymrzla, navíc jsem po celou cestu nic nejedla. Jako potvrzení mi zakručí v břiše. Jen si povzdechnu. Tohle mi ještě chybělo. I přesto ale jdu dál, únava počká, teď je mojí primární starostí alespoň se opláchnout, v ideálním případě pořádně využít toho, jestli tu mají normální koupelny. A vypadá to, že ano, protože dál na chodbě zahlédnu cíl mé cesty. I když jsem s tím počítala, trochu mě zamrzí, když se mi znovu deaktivuje Innocence. To přepínání je vážně únavné a matoucí, jen doufám, že se časem naučím aktivovat tak, aby vydržela delší dobu a nebylo to takhle výpadkovité. Jsem ale ráda, že jsem si stihla zapamatovat přibližnou vzdálenost a orientační body kolem, takže ke dveřím dorazím poslepu, nahmatám kliku a opatrně vejdu dovnitř. Znovu aktivuji svou Innocence, abych mohla obhlédnout místnost. Naštěstí se mi podaří najít nějaké mycí potřeby, zjevně se tu používají erární, s osuškami je to ale horší - je tu složených jen pár prostěradel. Ale pořád lepší než nic. Hlavně, že tu něco je, pomyslím si a popadnu první prostěradlo, co leží navrchu. Nakonec ve vodě strávím docela dlouho, důkladně se po té cestě lesem vydrhnu a umyju si vlasy. Víc ke štěstí nepotřebuji. Tedy...nepotřebovala bych, kdyby mi nebylo tak divně slabo. Innocence se mi už před chvíli deaktivovala, radši už to ale znovu nezkouším, kvůli únavě nejsem vůbec schopná se soustředit. Jakmile se mi podaří se poslepu osušit a obléknout, vyrazím zpět do svého pokoje, zamotá se mi ale hlava a téměř se pode mnou podlomí kolena. Co se to sakra děje?! Pořád se přidržuji zdi a vydám se zpátky. Je to jen kousek, tak tam snad trefím.

Lavi - 05. února 2010 01:22

I když je to poměrně sobecké, jsem docela rád, že zprávu z téhle mise slízla Sue a ne já, i když určitě budu taky doplňovat nějaké informace. Nejspíš budu mít věcí na psaní dost. Už vidím dědu, jak si brousí zuby o tužku a jen co vejdu na pokoj, tak vpadne dovnitř a donutí mě sepsat přehled událostí, které by se z téhle mise mohly hodit pro bookmany. Bylo by mu to podobné. Jen na Sue zamávám, když vystřelí po schodech rychlostí, jakou jede člověk po mýdle mokrou nohou. Zmizí mi z dohledu během sekundy, to už ale moc nevnímám, protože mou pozornost zase upoutá Komui. "A ták...parazitní? Ne equip? Takže po dlouhé době zase někdo s tímhle druhem..." zamumlám si spíš pro sebe a zírám do podlahy, jakmile ale náš velící domluví, rychle k němu zvednu oči, poměrně zděšeně. "Cože, Yuu ji přivedl? Tak to má chudák trauma ještě předtím, než u nás pořádně začala," zazubím se. Bez legrace. Kdyby můj první kontakt s řádem obsahoval Yuu-chana, nejsem si jistý, jestli bych sem šel dobrovolně. Jdu kus cesty s Komuiem a Victorií, na jedné křižovatce chodeb se ale vydám druhým směrem abych se mohl převléknout do suchého. Ještě se otočím a mávnu na tu prapodivnou dvojku. "Kdyby bylo potřeba něco doplnit ke zprávě od Sue, budu buď v knihovně, nebo na pokoji, tak stačí říct," zavolám na Komuie, pak se usměji na Victorii. "Slečno Priceton, těšilo mne. Ať se vám u Hevlasky líbí," řeknu s širokým úsměvem. Myslím, že se mi podařilo skrýt to pobavení, které pociťuji. Chudák malá bude ještě litovat, že sem přišla. A jak se dívám na tu injekci, kterou Komui popadl, bude toho litovat sakra brzo. Když se od nich odpojím, vydám se směrem ke svému pokoji. Zvykl jsem si na jeho dveře klepat, protože tam až příliš často na můj vkus přebývá Panda. Zvednu tedy ruku a několikrát klepnu na dřevo, pak vejdu dovnitř. Kéž by tam nebyl...jediné, co chci, je si vzít suché oblečení a spát. Dlouho spát.

Lee Komui - 06. února 2010 12:55

Spokojeně se pro sebe usmívám. Docela se mi hodí, že Lavi s námi nepůjde. Musí se hlavě osušit a trochu si odpočinout. I jeho musím co nejdřív poslat na misi, Bookman už je neklidný. Asi nerad zůstává na místě, kde je velká možnost, že něco vybouchne, i když to se mi stává jen občas. Proč mě lidé nechápají? Přeci moje vynálezy jsou tak skvělé a pomáhají. Stále to ale nevysvětluje, proč mi tak záhadně mizí. A stále je nemůžu najít. Nechám raději úvahy o svých vynálezech stranou, musím se přesvědčit, že Innocence je v pořádku a slečna Victorie je s ní kompatibilní. Nechci tu padlého. Maličko posmutním, když si vzpomenu na záznamy starých velitelů. Tolik zmařených životů. Ale zpátky k tématu, jelikož jsem si všiml, že Lavi slečně nevzal kufřík, tak jsem ho vzal já. Doufejme, že tam je ta Innocence. Pokud ne… tak Helvaska uvidí nějaké to spodní prádlo. Tohle mě trochu pobaví. Opravdu je to docela vtipná představa. I když mladičká slečna se bude asi hodně stydět. Lavi nás opustí zrovna ve chvíli, kdy Victorii aplikuji injekci. Ani se nedivím, že si toho všimnul. A vypísknutí Victorie je legrační. Vesele se usměji a poplácám jí po rameni. “Hevlaska tě určitě taky ráda pozná,“ řeknu jí upřímně. Ano, naše stará Hevla jí ráda pozná. Určitě tam dole musí být tak sama. Jsem rád, když za ní můžu zajít s novým rekrutem. Dovedu tedy dívku k výtahu a koutkem oka pozoruji, jak začíná lék působit. Na to jak se snaží stále udržet dekorum je to docela vtipné. Usmívám se. “Pokud vám nebude dobře, slečno. Stačí jen říct? prohodím jen tak přes rameno a zmáčknu tlačítko na ovládacím panelu. Sjedeme docela klidně dolů. Na to jak jsem vyděsil Aino je to pomalé. Nechci Victroii způsobit další šok, po Evelyne a našem malém kanálovém koupání. Což mi připomíná, že budu muset někde zamknout veškeré zásoby vín a lihovin co jsou v Řádu. Nechci, aby se tu Evelyne opíjela. Tak moc aspoň.

Victoria Rosemary Priceton - 07. února 2010 21:11

Ani nezvládnu pořádně odpovědět panu Lavimu, sotva pohnu rty, ve chvíli, kdy nás opouští. Takže jen opatrně mávnu rukou. Pořád nechápu, co to má být. To je tak neuctivé, že jsem se s panem Lavim ani pořádně nerozloučila, když nás opouští. Rozhodně by se ale měl rychle převléknout, jinak se nachladí. Ráda bych odpověděla i panu Lee, ale moje tělo vážně moc neposlouchá. Myslím naprosto čistě, ale… proč jsem tak zparalyzovaná? Pak sjíždíme jakýmsi podivným výtahem, mám trošku strach, protože je to podivné, a nakonec jen udiveně pozoruji tu ohromnou místnost. Chci se zeptat co to je, ale už odpadnu na zem. Nehnu ani kouskem těla. Ach ne… To je skutečně smůla, ještěže je tu jen Lee-san. Kdyby tu byl kdokoliv jiný navíc, opravdu bych se studem propadla, že tu tak neuctivě ležím na zemi, jak nějaký opilec, nebo něco jiného odporného.

Temný Řád - 07. února 2010 22:13

Victoria a Komui Dojdete za Hevlaskou. “Dnes je zvláštní úroda nových lidí v řádu, tohle je exorcistka?“ promluví hned, jakmile se objevíte u ní v místnosti. Její chapadýlka se přesunou k kufříku, který Komui nese. “Innocence…“ šeptne tiše a vytáhne vějíře z kufru. Pak obtočí chapadla okolo Victorie, která se sotva hýbá a přejíždí chapadýlky po ní a po vějířích. “Komuii, je to hostitelka. Vějíře patří skutečně k ní, postarejte se o ni hezky, a teď se podívám i na její dosavadní synchronizaci“ Chvíli Victorii prohlíží, a pak ji opatrně položí na zem. “Synchronizace je 23%. Měla by víc pouštět svoje pravé emoce ven… Nevím co jiného k ní dodat,“ poví tiše. Ani neřekne, zda od ní očekává něco většího, nebo naopak vůbec nic. Phellippe: Měl by sis pro příště zapamatovat, že ten jejich plyn je nebezpečný. Žena už k tobě chtěla běžet, ale kvůli tvému křiku se zastaví, a jen kývne, že rozuměla. Plynu začíná ubývat, nakonec skončíš jen trochu malátný, ale stále se můžeš celkem dobře hýbat, jen vypadáš trochu přiopile. To už žena nevydrží, a vyběhne k tobě, aby tě podepřela. Plynu je v okolí už velmi málo, sotva znatelný, tak jí to nestihne ublížit. “Jste v pořádku, pane? Zachránil jste mi život, ale… co bude se Sarou? Co se to s ní stalo?“ začne se hned vyptávat, jak postává u tebe a pokouší se tě podepřít, kdybys padal. Během několika minut by ses měl zotavit, ale nic horšího ti už nehrozí.

Lee Komui - 13. února 2010 23:46

U Hevlaksy se postavím na stranu, abych se mohl ujistit, že naše stará dobrá Hevla najde Innocence a potvrdí mi, že Victorie je jedna z nich. Jedna z božích Apoštolů. “Ano, ale můžeme být jen rádi, že máme víc lidí, kteří si budou navzájem chránit záda ve válce,“ pošlu Hevlasce malý úsměv. Je to sobecké, ale je to pravdivé. Čím víc Exorcistů tu bude, čím víc lidí bude zapleteno do téhle války, tím větší šanci budeme mít jí vyhrát. Earl je ale nemilosrdný. Pozoruji každý pohyb Hevlasky a jestli slečna Victorie moc nevyvádí. Někteří lidé na naší starou exorcistku nereagují moc dobře. Maličko posmutním, když si vybavím, kolik toho musela prožít, za tu dobu co byla v Řádu. Stačilo mi přečíst některé zprávy a bylo mi špatně. Maličko se usmívám, když vidím jak Hevla zkoumá Victorii. Ale přijde mi divné, že mi řekla, jen že má tak malé procento synchronizace. Většinou dodá, že od nových exorcistů očekává aspoň něco. Hm, možná je jen unavená. Usměji se shovívavě, ani se jí nedivím. “Slečno Princeton? Jste v pořádku?“ podám dívce ruku a čekám, jestli jí přijme. Až bude stát, tak jí vysvětlím co vlastně Řád dělá.

Victoria Rosemary Priceton - 02. března 2010 18:04

Jsem skutečně vyděšená, ale už moc unavená. Hlavně po stránce psychické. To co se mi stane dál s tím tvorem, zvaným Hevlaska, už přecházím, a skoro nevnímám. Ne… tohle vše je jen zlý sen. Její dotek je docela nepříjemný, ale cítím, že mi nechce ublížit. Pak si prohlídne i moje vějíře a sdělí cosi o nějaké synchronizaci. Moje emoce ven.. ale… to nejde. Je to neuctivé se neovládat, ovšem její slova se mi vryjí do paměti. Možná trochu… mezi těmito lidmi… Ale ne, mám nějaké vychování, neměla bych o ničem takovém vůbec přemýšlet. Jsem tedy exorcistka, už je to potvrzené. Ty vějíře patří ke mně a já k nim. Jsem… exorcistka. Je to opravdu neuvěřitelné, ale měla jsem to čekat. Něco ve mně si bylo dokonce jisté, že jsem exorcistka. Komui se mě zeptá, zda jsem v pořádku. Jemně kývnu, pokud se mi to povede, pokud už nejsem tak moc zparalyzovaná. Ztěží pohnu rty, ale i tak se pokusím odpovědět. “Jsem…“ šeptnu. Ztuha pohnu rukou a chytím se ho, když mi nabízí ruku.

Temný Řád - 02. března 2010 18:22

Phelippe: Žena je dost na dně, od pohledu. Ale bude se s tím muset smířit. Pak jen pomalu a také smutně kývne. “Jistě… hlavně, že jsme v pořádku… i když Sara…“ řekne, ale hned poté prudce zakroutí hlavou. Asi na ni chce skutečně zapomenout. Zdá se, že bys měl zkontrolovat svoji práci, ale co když toho chlapíka dostala ta příšera? Lavi: Jakmile zaklepeš na dveře pokoje, který sdílíš s Bookmanem, otevřou se. Chvíli na tebe děda trochu znechuceně kouká, jak z tebe kape voda. “No konečně jsi tady. Už jsem si myslel, že si tě tam nechali. Dnes tě nechám odpočinout, ale hned po ránu dostaneš práci. Máme tady spoustu novin a musíme všechno pročíst,“ řekne ve dveřích a pak tě uvede dovnitř. Sám vyleze na vrchní lůžko palandy se štůskem novin a dá se do čtení. Asi na to nespěchá, jinak by tě zaměstnal hned. Takže máš čas na to, se v klidu převléknout a spát. Aino: Tvoje innocence tě neskutečně vyčerpává. Zatím nevíš, jak ji používat, abys musela použít jen malou část energie. Jak se potácíš po chodbě, zaslechneš nějaké kroky. Ve chvíli, kdy se ti podlomí kolena tě chytne něčí velká ruka. “Jste v pořádku, slečno?“ zeptá se tě hlubší hlas. “Musíte tu být nová, zatím vás neznám. Jestli vám není dobře, dovedu vás do vašeho pokoje“ dodá ještě. Zatím to ještě nevíš, ale je to exorcista Noise Maria. Yuu-chan: Konečně máš klid. Večeře proběhne naprosto v pořádku, až na pár podivných řečí okolo tebe, dost lidí se tě asi obává, hlavně mezi findery. Po večeři zbývá už jen odpočinek a příprava na další den. Možná dokonce dostaneš další misi, abys odsud zas mohl zmizet.

Sue(llen) Salyor - 03. března 2010 06:35

Usměji se na findera a pokynu mu hlavou na znamení díků. Pak se otočím k ošetřovatelce. Myslím, že bych měla být ráda, že nepřišla hlavní sestra. Kolují tu o ní dost… podivné fámy. “Ano potřebuji vyčistit ránu na zádech. No a proletěla jsem oknem, jako normálně, jen tohle okno bylo zavřené,“ pokrčím nonšalantně rameny a maličko zčervenám. Když se zmíní o tom promočení, nemůžu zastavit protočení očí. “Evelyne mi vyčetla, že jsem se zranila dole u vodní cesty. Její mateřská láska k vínu mě poslala rovnou do vody, kam pak za mnou skočila,“ pronesu dost sarkasticky, ale nezmíním se, že nás museli zachraňovat Lavi a Komui. Skoro každý tu už ví, jaký máme s Evelyne vztah. Prostě takové šílenství nejde jen tak přehlédnout. Hlavně když je ona opilá. “A ještě k těm zádům, abych řekla pravdu tak mě ošetřil doktor rodiny Princeton. Jejich dcera je ta co mi to způsobila. Naše nová Exorcistka. Juchu,“ pronesu hrobovým hlasem. Ta holka mě tak točí. Ten její perfektní čistý přízvuk. To jak se chová, copak něco takového může existovat? Naštvaně si sednu na stoličku, záda rovná abych si je ještě víc nepochroumala a přemýšlím nad tou nepříjemnou Britkou.

Lee Komui - 03. března 2010 06:43

Zamračím se, Victorie vypadá opravdu unavená, asi jsem to přehnal s tím uklidňujícím preparátem. I když, jak se nad tím tak zamyslím, bylo toho za dnešek asi moc. Potkala Exorcisty a ne zrovna ty, kteří mají to nejvybranější chování. To musím uznat, hlavně u Sue. Pak musela asi poprvé cestovat vlakem a po vodní cestě. Nakonec je tu ten incident s Evelyne. Opilou Evelyne. Pro členy Řádu je to už normální, ale pro nově příchozí je to asi dost silné kafe, hm, až odsaď odejdu, musím si jedno dát. Ale když to sečtu, tak ta dívka musí být hrozně unavená. Myslím, že ani tu mojí přednášku by nevydržela a usnula ve stoje. Zazubím se tedy na ní. “Vidím, vidím, slečno Princeton. Když jste tedy v pořádku, tak vás vezmu do vašeho pokoje. Jste už určitě unavená a přednášku o nudných věcech co Řád dělá a co je to Innocence si necháme na zítřek, společně s prohlídkou důležitých částí Řádu. Pak vám taky přidělím tréninkového partnera, který zajistí, že vaše Synchronizace bude pro vás a Innocence bezpečná,“ usměji se a konečně jí vytáhnu na nohy. Asi jsem tam trochu zaspal. Nebo se zamyslel. To je jedno. Dal bych si kafe. Otočím se k ovládacímu pultíku, slečnu nechám, ať se opře o zábradlí a nechám výtah, ať nás odveze do patra kde jsou dívčí pokoje. “Tak jsme tu, váš pokoj je nedaleko,“ usmívám se. Ale to kafe...

Aino Nevalainen - 13. března 2010 11:18

Jde se mi čím dál tím hůř. I když je to z koupelny jen krátká vzdálenost, nejsem schopná jít rychle, přidržuji se stěny a opírám se o ni seč to jde. Nedovedu si vysvětlit, čím to je, takhle rychle na mě unáva ještě nikdy nepadla, navíc...že by byla až takhle oslabující? Tomu se mi nechce věřit. Možná to bude jen tím šokem, nebo tak něco... V duchu se mi vystřídají snad všechny finské kletby, jaké znám. Než abych se zhroutila na chodbě, to bych byla radši, kdyby mě Kanda nechal předtím umrznout. A ještě při představě, že by mě tu viděl...proboha, ne. To zadostiučinění mu nedám, ani náhodou. Už tak se na mě vyvyšuje, ten arogantní- Právě v ten moment jsou ale mé myšlenky utnuty. Noha se pode mnou podlomí a já se jen marně snažím zachytit stěny. Marně. Jen doufám, že na zemi nic není, protože jinak bych nebyla schopná svůj pád ztlumit nějak účinně. V tom už mám dost rozsáhlou praxi - po svém oslepnutí jsem na zemi strávila většinu prvního roku, než jsem se naučila nějak orientovat. I tak mě ale začíná ovládat panika. Nemyslím, že budu mít dostatek energie na to, abych se pak znovu zvedla. Perkele! Najednou mě ale v mém pádu něco zastaví. Překvapeně vzhlédnu - tedy, pozvednu hlavu, toho gesta jsem se pořád nezbavila, i když je pro slepé lidi docela bezúčelné. Stojí přede mnou nějaký člověk, dost vysoký. To on mě chytil, když jsem se téměř setkala se zemí. Chci se znovu postavit, poděkovat mu a hlavně utnout ten fyzický kontakt co nejdřív. I když není vůbec nepříjemný, jen...je to stejné, jako s Komuiem. Odvykla jsem si tomu. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, moje nohy se rozhodly, že už zkrátka mou váhu neunesou. Stojím napůl opřená mezi zdí a tím člověkem a snažím se zmobilizovat zbytek sil. "D-děkuji," vypravím ze sebe trhaně a pokusím se na něj usmát, i když mi to přes to vyčerpání vážně nejde. "Ano...přivedli mě sem dnes," přiznám. "Jinak, to..." Zarazím se. Už jsem chtěla jeho nabídku odmítnout, nesnáším závislost na jiných lidech, ale pravděpodobně bych jinak k sobě nedošla. Kousnu se do rtu tak prudce, až na něm ucítím krev. Asi to budu muset jednou snést. "To byste byl...vážně hodný. Bydlím v čísle 066, je to v téhle chodbě...asi druhé nebo třetí dveře." Nastalá situace mě zmátla tak, že ani nevím, u kterých dveří teď stojím. Najednou si uvědomím, že opakuji tu samou věc, která mi zpočátku vadila na Komuiovi. "Promiňte, zapomněla jsem se představit...Aino Nevalainen," dořeknu rychle. Vyčerpání dělá s lidmi vážně divné věci. Na zdvořilosti si vážně nepotrpím, ale...připadá mi, že tenhle člověk si slušné jednání zaslouží.

Victoria Rosemary Priceton - 14. března 2010 16:35

Smutně se na Komuie pousměji a pokusím se narovnat. Je mi lépe, o dost lépe. Cítím, že ta paralýza odeznívá. Dokonce i ten šok, začínám se s tím smiřovat, hlavně s tou šílenou ženou a tou drzou dívkou. Budu o nich asi ještě dlouho přemýšlet. Nechám se od pana Lee postavit na nohy. “Děkuji velmi moc, Lee-san. Ráda s tím počkám až do zítra, dnes už jsem skutečně unavená. Bude nejlepší, pokud všechny tyto nadmíru důležité věci odložíme. Jsem vám velmi vděčná,“ promluvím konečně. Použiji hodně společenský tón. Jsem ráda, že se zas vracím do normálu. Pak už jen pokračuji tam, kam mě vede. První co udělám bude, že půjdu najít místo, kde bych se mohla vykoupat. Snad nebude nijak špinavé, nebo něco podobného… Jak jedeme tím podivným výtahem, nezbývá mi, než jen udiveně zírat. Konečně mám klid si pořádně prohlédnout okolí. Je to vskutku impozantní. Vypadá to tu celkem hezky. “Děkuji, že jste mě sem dovedl, Lee-san. Jaké mám číslo pokoje? Jestli bude potřeba, najdu si ho již sama,“ povím a udělám drobnou úklonku. Takže můj život tady začíná…

Lavi - 15. března 2010 01:06

Jakmile uvidím dědu, který zase sesbíral snad všechny noviny světa, cítím obrovskou vlnu zklamání. Sakra...takže klid nebude. Spánek nebude. A jak ho znám, určitě si zase najde důvod, proč mě praštit...živote, proč jsi tak krutý?! Copak se nemůžu ani jednou pořádně vyspat? Jako kdyby ale život, bůh nebo někdo podobný chtěl vyslyšet mou prosbu, Panda poprvé v životě ukáže trochu soucitu a řekne mi, že si můžu odpočinout...že by to bylo tím, jak jsem celý mokrý? Musím zkusit navlhlejší příchody zpět častěji. Třeba se mi podaří vyfasovat několik hodin pro odpočinek navíc... "Nech si ty poznámky, dědo," zamumlám a vplazím se dovnitř, načež ze sebe hned začnu shazovat mokré oblečení, ač krajně pomalu, protože jsem vážně utahaný. "Zítra ještě musím vyplnit zprávu o misi...to bude krátké. Pokud po mně tedy Komui nebude chtít zaznamenat i ten katastrofální příchod na Velitelství," odfrknu si. Evelyne je vážně děsivá, když se napije. "A jinak...díky. Slibuji, že čas mi tebou věnovaný náležitě proflákám." Unaveně se na něj zazubím, je to ale pravda...jsem mu vděčný, že mě hned nežene do práce, jako to obvykle bývá. Jakmile se převléknu do suchého a mokrou uniformu se mi podaří pověsit na příčky palandy, seberu ručník a vydám se do koupelny. Docela jsem v té vodě vymrzl, tak mi chvíle strávená v horkém pramenu připadá jako útržek nebe na zemi. Mávnu na Pandu a vyjdu rychle ze dveří, abych se dostal do koupelny co nejdřív. Nemám to tak blízko. Jen doufám, že tam nebude moc přeplněno...nebo že tam nebude Yuu. Hrozně rád ho provokuji, ale obávám se, že dnes bych byl snadnou obětí pro rozsekání...a o další akci ve stylu zdrhání před jistou smrtí vážně nestojím. Ale což o to, vytočím ho zítra. Podle všeho tu teď je, když přivedl tu novou exorcistku.

Lee Komui - 25. března 2010 18:51

Usmívám se. Docela se mi líbí, jak se snaží být za každé ceny zdvořilá a dobře vychovaná. Docela mě mrzí, že jí tady určitě někdo zkazí. Ale když bude silná, tak se to nestane. Dokáži si představit, že některé zvyky a pravidla nechá trochu volnější, avšak mohla by pár Exorcistům dát lekci v dobrých mravech. Nad touhle myšlenkou se poušklíbnu. To bych chtěl vidět, jak třeba učí Kandu. Raději ne. Prohlédnu si jí od hlavy až k patě. Musí být určitě unavená. “Já vás k vašemu pokoji doprovodím,“ řeknu s úsměvem. Nejenže budu gentleman, ale ještě se budu moci vyhnout té hoře papírování, co mám určitě na stole. Reever je někdy opravdu k nesnesní s tím jeho puntičkářstvím. Já bych nejraději byl zalezlý v kanceláři, ale jako šéf oddělení musím dohlížet na svoje Exorcisty. A dělám to rád. Jen to papírování… Vezmu slečnu kolem ramen, abych jí trochu podepřel. Nechci, aby se mi někde zranila hned první den, jen proto, že usnula vyčerpáním uprostřed kroku. “Není to daleko odtud,“řeknu jí vesele a informuji jí takto o čísle pokoje, kde teď bude bydlet. “Doufám, že se vám u nás bude líbit, slečno. A prosím, nesuďte nás všechny podle Evelyne. Ona… je speciální případ,“ poněkud znervózním, když jí připomenu naší Exorcistku. Opravdu by nás neměla soudit podle ní, ale ona za to Evelyne asi nemůže. Nebo ano? Pomalu odvedu dívku k jejímu pokoji a usmívám se celou cestu. Ještě kafe my tu chybí.

Kanda Yuu - 25. března 2010 18:59

Jsem za večeři rád, aspoň jedna příjemná věc za celou tu dobu. To je asi jediné snesitelné na Temném řádu. Jerry ví jak udělat jednu z nejlepších Soba, co jsem kdy ochutnal. Pomalu jím a vychutnávám si každé sousto. Nikdy nikdo neví, kdy to může být jeho poslední. I když mě se Řád jen tak nezbaví. Řečí kolem mě si nevšímám. Jsou nepodstatné. Findeři jsou tu, jen aby nám pomáhali a podporovali. Sami nic neumí, tak aspoň své životy můžou položit jako odpoutání pozornosti. Na nic jiného se asi nehodí. Když dojím, odnesu použité nádobí a tác zpátky na hromadu, která poputuje do kuchyně. Sám se odeberu do svého pokoje. Dám si dlouhou koupel v horké vodě a pak po krátké meditaci si půjdu lehnout, jen abych mohl sledovat, jak leknín postupně mizí. Zatracená kytka. Co jen znamená? Vím, že je důležitá, ale proč? Po koupeli, která trvá déle, než jsem předpokládal, odejdu svého pokoje a sednu si na studenou podlahu. Musím dostat myšlenky od té holky z Finska. Musím uznat, že je silná, ale nehodí se, abych přemýšlel, jak zabít novicku v Řádu. To by mi už asi neprošlo. Po hodině odejdu spát. Zítra musím dostat novou misi. Tady bych se asi zbláznil.

Temný Řád - 27. března 2010 22:54

Allen-kun: Tvoje dáma hned zareaguje. “Ty jsi ale roztomilý,“ začne se rozplývat a lehce ti pocuchá vlasy. Pečlivě si vyslechne, cos jí řekl a přikývne. Zajde ještě zaplatit a pak už tě vede pryč z hospody. Máš čas, aby sis rozmyslel, co jí povíš a zjistíš, kde má svoje znamínko. Marian-kun: Hostinský za tebou dojde. Pak jen kývne, že ti rozuměl a donese dámě víno. Dáma tě probodne pohledem a pečlivě sleduje tvoji uniformu. Vůbec se jí nelíbí, jak se k ní chováš. Allen je už z hospody dávno pryč a akuma je dost nervózní. Jakmile jí věnuješ ten svůj pohled, začne se celá třást a v tu chvíli se odmaskuje. V hospodě nastane šílená panika, jeden přes druhého křičí: “Monstrum! To je obluda!“ Akuma je očividně level dva. Vypadá jako hodně ošklivá panenka na hraní. Patro s dívčími pokoji a koupelnou: Opatrně tě podepře a vede tě dál, když řekneš, kde bydlíš, usměje se, i když to nemůžeš vědět. “Dobrá, to není tak daleko. Jdete správným směrem. I já se omlouvám, jmenuji se Noise Maria. Doufám, že spolu budeme vycházet. Jsem exorcista,“ představí se ti také, zatímco tě opatrně podpírá a dál vede vpřed. Sice tak moc nejspíš nezná dívčí patro, ale očividně ví, co dělá, musí to tu znát velmi dobře. Po cestě potkáte Laviho, jak pospíchá do koupelen. Maria ho pozná jen podle kroků, krátce mu mávne na pozdrav. “Zdravím Lavi. Jsme už blízko pokoje 066?“ zeptá se Laviho. Určitě to není moc daleko… Pokud půjde Lavi dál chodbou, určitě ještě narazí na Komuie a Victoriu, momentálně se nenachází moc daleko. Victoria vás všechny pak může před svým pokojem slyšet. Suellen-san: Sestřička si všechno pečlivě vyslechne. “Ale to muselo být hrozné… slečna Evelyne dovede někdy hrozné věci, to je mi už známé… kvůli ní jsou tu někteří findeři… mělo by se jí to zakázat, to je to, co si myslím…“ řekne tiše a ukáže na jednoho z nich, který vypadá velmi vyčerpaně, skoro polomrtvě. “Tak hlavně, že jste v pořádku. Se slečnou, doufám že slečnou, Priceton se pak ráda seznámím. Měla bych znát všechny zdejší exorcisty,“ celou dobu co mluví se trochu usmívá. Asi se tě snaží uklidnit, utěšit, nebo snad rozveselit? Jak dopadneš na stoličku, trochu tě napřed osuší a teprve poté se tě pokusí ošetřit. Jde jí to docela rychle, a během chvilky je hotová.

Victoria Rosemary Priceton - 27. března 2010 23:00

Když mi Lee-san nabídne, že mě doprovodí, nakonec souhlasím. Co jiného mi zbývá? Ale v podstatě je to od něj dost milé, že mi chce takhle pomáhat. Už se začínám hýbat volně a je to skvělý pocit, nedělat si zas hroznou ostudu. Je mi lépe, o dost lépe, i když mi je stále trochu slabo. Jenže se mi daleko snadněji uvažuje. Jsem tedy tady… a budu exorcistkou… mám vůbec na výběr? I kdybych měla, asi bych se domů už nevrátila. Tedy… stále ještě nevím, s čím to budu přesně bojovat, nikdy jsem to neviděla, ale… však já si s tím snad poradím. Musím si alespoň trochu v něčem věřit, i když vím, že tam mi mé vychování a znalosti moc nepomůžou. Nechám se panem Lee podepřít, ale opatrně se mu vysmeknu. “Prosím, dodržujte můj osobní prostor… tohle není správné, Lee-san,“ řeknu mu, abych obhájila, proč jsem mu unikla. Nechci aby na mě kdokoliv sahal bez dovolení, nebo pokud to není nutné. Na jeho další větu se jen trochu nervózně usměji. “Dobrá… pokusím se… Evelyne byla ta… žena, co strčila Sue-san do vody? Že ano?“ zeptám se pro jistotu. Nechci to splést, ale tohle jméno si musím zapamatovat. Co je pro boha jen zač?! Konečně dojdeme k mému pokoji a já k němu vzhlédnu. Podívám se na číslo. 069. Celkem hezky zapamatovatelné, asi ho budu mít ráda. V duchu se pousměji, můj pokoj… jak asi bude vypadat? Otočím se zpátky na pana Lee a usměji se. “Děkuji vám za váš doprovod,“ řeknu s další drobnou úklonkou. O kus dál na této chodbě také slyším nějaké hlasy… zajímalo by mě, kdo to je… ale nyní se ještě chvíli musím věnovat panu Lee. Možná to zjistím.

Lavi - 28. března 2010 15:54

Už si představuji, jak skočím do horké vody a konečně se dám dohromady. V poslední době bylo misí až moc, takže se cítím vážně vyždímaně. Představa klidného večera tak uchvátí moji pozornost - a kdo by se divil...kdy se mi něco takového stalo naposledy, že mi Panda dá volno a já mám čas si odpočinout? - že si všimnu hlasů z chodby přede mnou až v moment, kdy zabočím a uvidím, kdo to tam vlastně stojí. Marie a...kdo to je? Moje otázka je ale zodpovězena ještě dřív, než ji stihnu vyřknout, protože se sama představí. Nevalainen? To je ta, o které mluvil Komui... Automaticky zvednu ruku a zamávám na ně, až pak si uvědomím, že Marie mě nevidí...a ona nevypadá, že by si mě všimla. Přejdu k nim blíž, zatímco se Marie představuje. Sice se usměju, když mě pozdraví, ale pořád sleduji tu světlovlasou dívku, která se o něj opírá. Takže parazitní Innocence? Zajímavé...ale proč se mě na to ptá, vždyť by ho mohla navést ona... "Nazdar, Marie!" odpovím se širokým úsměvem a dám si záležet, aby můj hlas zněl jásavě jako vždycky. To k roli Laviho koneckonců patří. "Jo, před chvílí jsem kolem něj prošel, jsou to...čtvrté dveře z místa, kde teď stojíš. A co to tu máš?" Skloním se k ní, abych jí viděl přes ty vlasy do obličeje. Vypadá hodně strhaně...ale i přesto myslím, že se vejde do Strike zone. Je nejspíš o trochu starší než Victoria. "To je ta nová exorcistka, kterou přivedl Yuu?" obrátím se na Marieho. Ta...Aino? vypadá, že se mu každou chvíli složí na místě. Cesta ji musela pěkně vyčerpat...a pokud ji k tomu přivedl Yuu...tě pic. Nakloním se k ní a znovu se zářivě zazubím. "Těší mě, slečno. Jsem Lavi," představím se a podám jí ruku. Je mi divné, že celou dobu nic neřekla, ale...když vypadá na omdlení, asi jí do řeči moc nebude, že?

Aino Nevalainen - 28. března 2010 23:56

Už je to trochu lepší, ale stejně se mi podlamují kolena, pálí mě oči a v hlavě mi bolestivě tepe. Zajímalo by mě, jestli se tohle stane pokaždé, kdy aktivuji Innocence, nebo jestli se to tréninkem trochu poddá. Upřímně řečeno doufám v to druhé, protože jinak můžu na bojování zapomenout. Spíš bych sebou po každém útoku sekla. "Těší mě..." vypravím ze sebe a druhou rukou se roztřeseně opřu o stěnu, abych se alespoň trochu držela vzpřímeně sama. Když řekne, že je exorcista, pozvednu hlavu a pokusím se o další úsměv. Konečně někdo, kdo se neptá na nic ohledně očí, slepoty a podobně. Je divné, že to říkám zrovna já, ale je mi vážně sympatický. "Exorcista? To bych měla být údajně taky...tedy podle Komuie. Můžu se zeptat, pod kterým generálem jste?" otočím se na něj zvědavě. Jak mi pomáhá, pomalu se mi vrací cit do končetin, pak i do zbytku těla, takže už jsem schopná i mluvit normálně. Než mi ale stihne odpovědět, už se k nám přiblíží někdo další. Zní tak vesele, až se mi nechce věřit, že on a Kanda můžou žít v jedné budově bez toho, že by se navzájem zabili. Lavi? Co je to za jméno? A proč se ho ptá, copak ten pokoj nevidí? Měl by být v téhle chodbě, ne...? Mírně se zamračím a poslouchám je dál. Mluví s Mariem, jako kdyby byl slepý...moment. Neříkal Komui něco o tom, že je tu další slepý exorcista? Že by to byl on...? Slova toho rozjařeně znějícího člověka mě ale vytrhnou z uvažování. Ucítím závan vzduchu, jak se ke mně nakloní. "Cože? Jaký Yuu?" zeptám se nechápavě. Pak si ale ještě vzpomenu, že se představil. Kývnu na něj a nadzvednu hlavu, abych budila alespoň částečný dojem, že se na něj dívám. "...Aino Nevalainen, těší mě." Jen bych si přála, abych mohla příště nové lidi poznávat v jiné situaci - až se nebudu jako mátoha opírat o člověka, kterého znám tři minuty. Kolik jich ještě potkám, než se dostanu zpátky do svého pokoje? Zatraceně...dnešek s sebou nese až moc času ve společnosti...kéž už bych zase byla sama. Tohle je na mě po třech letech žití o samotě až moc velký nezvyk.

Sue(llen) Salyor - 02. dubna 2010 06:49

Raději Evelyne víc nekomentuju, jen cítím, jak se mi skoro všechna krev z těla nahrne do tváří. Ano, vím jak Evelyne je, děkuji pěkně. Naučila jsem se tou horší cestou, že ji a víno se nesmí rozdělovat. Pokud není blízko nějaký muž anebo Akuma. Maličko se zavrtím na židličce a kousnu se do rtu. Nechci na to nepříjemnou vzpomínku myslet. “Je mi líto, co udělala,“ zamumlám. Opravdu je mi to líto. Moje mentorka umí být… přesvědčivá. “Ano se slečnou,“zavrčím si jednu ruskou nadávku pro sebe. “Jestli chcete. Ale varuji vás. Jedno etické klopýtnutí a odepíše vás jako ztracený případ,“ ušklíbnu se pro sebe. Kéž by se se mnou tak holka nebavila. I když jsem trochu sarkastická, to že můžu mluvit, mi pomáhá. Jsem ráda, že mě sestřička poslouchá a než se naději, tak mě doošetří. Když je hotová, zvednu se a trochu se protáhnu. “Děkuji, hlavně jsem se strachovala, abych tam nedostala zánět. Mám někdy přijít na převaz?“zeptám se a už přemýšlím, že půjdu spát. Ano, spát.

Lee Komui - 02. dubna 2010 07:04

Docela mě překvapí, když se mi vysmekne. Na chviličku se zamračím, ale hned se zase usměji. Asi její kontakt s ostatníma nepříjemný, máme tu spoustu takových exorcistů, co nechtějí mít s ostatními moc společného. Hlavně Kanda Yuu. Což mi připomíná, že náš drahý Japonský exorcista bude chtít misi. Budu se muset podívat do hlášení, abych mu něco našel a poslal ho tam. Jinak je schopný mi povraždit půlku finderů a převážnou část vědeckého oddělení. Což mě přivádí na myšlenku, že tím pověřím Reevera. “Ale jistě, slečno Princeton. Mohl bych vám říkat Victorie? Je to docela nepohodlné tu někomu vykat, když jsme jako jedna velká rodina. Myslím, že se vám to tu bude líbit, i když ne všichni dodržují pravidla osobního prostoru,“pobaveně na ní mrknu. S tím hlavním, co osobní prostor ignoruje, už se setkala. Mladý Lavi neboli Bookman junior, je někdo kdo je velmi veselý a rád je v kruhu přátel. Doufám jen, že ho Řád změní a nebude to jen přetvářka. Nechci, aby se mým Exorcistům něco stalo, i když mi bylo jasně dáno najevo, že jsou tu jen za účelem sbírání informací. Znovu znervózním, když zmíní Evelyne. “Ano, Evelyne je… trochu svá a dělá si věci po svém, tak prosím omluvte její chování,“zamumlám nervózně a rozhlédnu se, jestli tam někde nečíhá, aby mi skočila kolem krku. S ní v Řádu si nejsem jistý svou bezpečností. Vím, co dělá s Findery. I když je to neohrožuje na životě, je to velmi vyčerpávající pro někoho kdo se musí neustále soustředit. A nemyslím Evelyne. Vzhlédnu na číslo pokoje a trochu se pro sebe ušklíbnu. Doufám, že nikomu nebude to číslo říkat, Chtěl bych vidět reakci starších lidí v Řádu, to mi připomíná, kolik mladých nevinných exorcistů mám pod svými křídli. Trochu si povzdechnu, když si vybavím tváře všech. I těch, kteří už svůj boj prohráli. Znovu se usměji, nesmím dát najevo, že mě něco trápí. “Vítejte doma, slečno Princeton,“řeknu jí slavnostně a maličko se ukloním. Samozřejmě, že slyším ty hlasy dál v chodbě a přemítám, zda tam zajít, ale pro dobro Řádu, bych asi měl najít Kandovi další misi a promyslet, nějakou lehkou začátečnickou pro naše dva nové přírůstky. A taky s kým by měli na tu misi jít. “Můžete se projít, pokud chcete. Já se s vámi zatím rozloučím. Dobou noc,“pokynu slečně Princeton.

Lavi - 05. dubna 2010 02:52

Původně jsem chtěl jen počkat, než Marie odpoví a odejít, ale ten její zmatený výraz a nechápavě položená otázka mi na tváři vykouzlí široký úsměv. Heh...takže ona to neví? Mhm...že by se mi podařilo přesvědčit dalšího člověka, aby mu začal říkat křestním jménem? Za ty výsledky to rozhodně stojí. Bedlivěji si ji prohlédnu, jestli by v případě nutnosti byla schopná utéct dost rychle, aby ji nedostihl Mugen. Zatím se to ale špatně posuzuje, když na Mariovi visí jako kus bezvládného hadru. "Yuu?" Nasadím podobně překvapený tón, jako má ona, dost se u toho ale bavím. "To je Kandovo křestní jméno. Nedivím se, že jste o tom nevěděla...málokdy se jím představuje, je při prvních setkáních docela plachý," pokračuji a mám co dělat, abych se nezačal smát. Yuu a plachý...ten určitě. Jen si nejsem jistý, co přesně tahle dívka o našem japonském postrachu ví. Když se představí, usměji se ještě víc a dobromyslně se zazubím. Tenhle výraz obvykle sice přidá na dojmu, že nejsem zrovna valné inteligence, ale zase díky němu lidé ztrácejí zábrany, když se mnou mluví. Ona ale reaguje jinak, tak nějak... moment. Skloním se k ní blíž, ale jen natolik, aby to nemohla cítit. Několikrát před ní mávnu rukou. Nic. Konečný důkaz dostanu, když nejeví žádné známky, že si všimla mé podané ruky, jen kývne neurčitým směrem. Chápavě se nadechnu. No...tak tu už máme dva tohohle druhu. A zrovna se srazili na chodbě. Docela vtipná náhoda. V tom všem seznamování ale úplně zapomenu na svůj původní účel cesty. Jen se praštím do čela a rychle se podívám chodbou dál, jestli někdo další náhodou taky nemíří do horkého pramenu. Naštěstí to zatím nevypadá, ale...člověk nikdy neví. "Jsem rád, že vás poznávám, slečno Nevalainen," odpovím jí s úsměvem - asi reflex...proč se usmívat, když to ani jeden z nich nevidí? - a uhnu stranou, aby kolem mohli projít. Sice by mě zajímalo, jak ji sem Yuu dotáhl, ale to může tu hodinu, dvě počkat. Koneckonců...těžko někam uteče. "No...tak já letím, než mi někdo zabere koupelnu. Mějte se, Marie...Aino." Zajímalo by mě, jak zareaguje, na použití svého křestního jména. Dělám to takhle dost často, akorát...u Victorie jsem si ještě na jeho použití netroufl. Asi by mi omlátila příručku společenských pravidel o hlavu. Rozloučím se a vyrazím ještě rychleji chodbou dál. Jestli tam během té chvíle, co jsem s nimi mluvil, někdo skočil a zabral sprchy, narvu mu Ozuchi Kozuchi tak hluboko do krku, že ho dloubnu do sleziny. Osud mě ale asi zrovna moc nemiluje - přede mnou znějí další hlasy a když přijdu blíž, uvidím Komuie a Victorii. V duchu si povzdychnu. Tak se tam asi vážně hned nedostanu. "Brý večer vám oběma," oslovím je rozjařeně. "Tak jak se vám tu líbí, slečno Priceton? Už se zabydlujete?" otočím se k Victorii a skousnu pevně zuby, aby mi přes ně nepřešla otázka, jestli už jí řád nepřipadá tak ubohý. V koutku úst mi mírně škubne.

Victoria Rosemary Priceton - 11. dubna 2010 20:04

Trochu zropačitím, když mi Lee-san chce tykat. Ale rozhodnu se, že mu to povolím, protože jsem o hodně mladší. Dospělý může mladé slečně tykat, v tom nevidím problém. “Tak dobrá, jak si přejete, Lee-san. Klidně mi tykejte, jsem o dost mladší. Možná by to působilo divně, vykat šestnáctileté dívce, že?“ odpovím mu s lehkým úsměvem. Chce-li to tak, přistoupím na to. Jakmile se znovu zmíní o tom osobním prostoru, jen zmateně zamrkám. Zatím se nic nestalo, jen on ho trochu porušil… myslel snad Evelyne-san? To snad ne… kdyby se na mě pověsilo něco takového, asi zešílím. A pak tu ženu znovu zmíní. Orosím se ještě víc, snad to na mě není vidět… Tak je to tady… tady odteď budu bydlet… je to vůbec možné? Jak jsem se jen dokázala tak rychle rozhodnout? Možná… kvůli svojí matce… když budu pryč od domova, zvládnu určitě velké věci. Budu si konečně smět dělat co budu potřebovat, doufám, že bude konečně čas na čtení, nebaví mě číst si hlavně po večerech, kdy je matka v opeře. Moje čtení jí vadí, pokud je toho moc… Ale já chci ještě znát tolik věcí! A teď konečně budu moci i poznat svět, nemusím počkat, až budu dospělá! Pak mi Lee-san řekne něco, co mi tak trochu vyrazí dech. Ano, jsem tu doma… ode dneška už ano. „D… Děkuji,“ šeptnu poněkud šokovaně, než naberu zas normální výraz. Jak se mi to jen mohlo stát? Jak mě to mohlo zaskočit?! “Dobrou noc… Lee-san…“ řeknu stále tiše, než se úplně a dokonale vzpamatuji. Lee-san je už na odchodu, když se objeví pro mě již známá tvář. Trochu překvapeně se na něj podívám, ale také se trochu usměji. Zatím jediný člověk, s kterým se dalo tak nějak bavit… opravdu překvapuje… “Lavi-san! Zdravím. Jistě, již se zabydluji, toto je můj pokoj. Hevlaska-san potvrdila, že jsem exorcistka, takže s vámi budu spolupracovat,“ řeknu mu a přistihnu se, že mluvím možná až příliš formálně, než kdy jindy… co se to děje? Vždyť k němu žádnou zvláštní úctu nemám. Ale nakonec se vzpamatuji a ukážu mu pro jistotu na číslo svého pokoje. 069, ano, jak už jsem řekla, pěkně zapamatovatelné číslo. Pokusím se i pousmát.

Temný Řád - 14. dubna 2010 23:53

Suellen-san: Sestřička se na tebe jen pousměje. “Nemusí vám to být líto, vy za to přeci nemůžete,“ a pak ti věnuje lehce rozpačitý úsměv. Opravdu na ní vidět, že to co řekla myslí vážně. Tvojí poznámce o slečně Priceton se zasměje. Přijde jí to celkem veselé, že o ní takhle mluvíš. Očividně se s ní ještě nepotkala… a sytý hladovému nevěří. Nechá tě protáhnout se a mile se usměje. “Nezdá se, voda dole ve stokách je sice špinavá, ale už jsem to osušila a znovu vyčistila. Je to i ovázané, tak snad se nic nestane… každopádně si to pozorujte a kdyby něco, okamžitě přijďte. Na převaz bude asi stačit až zítra po obědě, ano?“ pak se znovu mile usměje a vypustí tě ven. Už můžeš pokračovat ve svojí obvyklé činnosti. Phellipe-chan: Máš sice v úmyslu jít za svojí prací, ale zdá se, že jsi se ženě nějak zalíbil. “Prosím… nechoďte ještě pryč. Zachránil jste mě a… byla jsem svědkem tak hrůzné věci… potřebuji nějak zapomenout…“ pak trochu sklopí oči a zčervená. Přitočí se k tobě a natáhne se, že tě chce políbit. Nejspíš se stydí to vyslovit, ale zdá se, že s tebou chce strávit noc. Nejspíš to obvykle nedělá, nevypadá ani na nějakou lehkou dámu… Aino-tama a Lavi-pon: Když se Marieho zeptáš, pod kterým generálem je, poklidně odpoví. “Patřím ke generálu Tiedollovi,“ a nic víc nedodá. Pak už ale dojde Lavi. A Marie jen tiše poslouchá. “Děkuji,“ odpoví stroze na další, co Lavi řekne, ale i když to ty nemůžeš vidět, tak se mírně usměje. Na otázku, zda jsi ta nová exorcistka kývne hlavou na Laviho. “Zdá se, že ano. Slyšel jsem, že se poněkud potácela, tak jsem jí trochu pomohl. Nejspíš bude mít parazitickou innocence, která ji vyčerpala, nebo se jí něco stalo…“ pak můžeš slyšet, že jeho hlas zní víc u tebe, to jen na tebe natočil hlavu. “Mám pravdu, slečno Aino?“ zeptá se. Pak Lavi konečně odhopká a vy pokračujete v cestě. Marie si odpočítá dveře podle Laviho rady a nakonec tě pustí. “Jsme na místě… tohle by měly být dveře vašeho pokoje, doufám, že se ještě někdy setkáme,“ opět se mírně usměje, i když ty to nevidíš. “Doufám, že se s řádem časem sžijete, a nyní půjdu, mám ještě pár věcí na práci, těšilo mě,“ a pak už jen můžeš slyšet jeho vzdalující se kroky. K + K = Komui a Kanda: Jakmile se Komui rozloučí s Victorií, a Kanda dojí svoji sobu, nastal čas na onu kontrolu zbraně a také zjištění, zda nebude nějaká volná mise.

Aino Nevalainen - 15. dubna 2010 19:23

Na jeho odpověď děkovně přikývnu, až opožděně si uvědomím, že to asi neuvidí. Takže nejspíš budeme oba pod stejným generálem...alespoň podle toho, co říkal Komui, pomyslím si nervózně. Vážně by mě zajímalo, jací ti generálové jsou...no, vlastně by mě zajímalo tolik věcí, že bych se dovedla ptát celý den a stejně by to nebylo všechno. A i přes únavu začínám být docela nejistá, jak bude vypadat můj zítřejší trénink. Dál ty dva poslouchám. Docela mě fascinují, jsou jako svoje úplné opaky. Ten Lavi zní hrozně rozjuchaně, nechápu, kde na to bere energii...a Marie je zase dost strohý. Další věc, co by mě zajímala...odkud asi je? Z poslechu mě vytrhne až dotaz, který moc nečekám. Chvíli mi trvá, než si utřídím myšlenky, abych byla schopná normálně mluvit. ”Ehm...ano, je to tak,“ přiznám trochu zaraženě. Jak to poznal tak rychle? ”Před chvílí jsem ji zkoušela poprvé aktivovat, jenže...je to o dost víc vyčerpávající, než jsem si myslela. “ Nemluvě o tom soustředění...vsadila bych se, že to budu muset trénovat nejvíc. Pak mi Lavi vysvětlí, kdo to je ten Yuu, o kterém mluvil. Překvapením trhnu hlavou, že mi odletí několik pramenů vlasů z obličeje. ”...Kanda?“ zeptám se vyjeveně, cítím ale, jak mi v krku bublá smích z toho, co pak řekl. Tak Kanda je prý plachý. To jsem viděla. Takže plachost se projevuje extrémní arogancí a omračováním nevinných lidí? Teda...skoro nevinných? Když pak Lavi mluví dál, jen se usměju jako odpověď. Těší ho...to je příjemná změna. Vypadá to, že alespoň sem mě má čarodějnická pověst nepředchází. Akorát mě zarazí, když při rozloučení použije moje křestní jméno. Mhm...kam se jen poděla „slečna Nevalainen? pomyslím si pobaveně, nechám to ale být. Na společenských pravidlech zrovna nebazíruju. “Nápodobně...Lavi.“ Pak už jen slyším, jak odchází. Během toho rozhovoru mi únava alespoň trochu opadla, takže se mi podaří se víc postavit na vlastní nohy a nezatěžovat tolik Marieho. Jakmile dojdeme k mým dveřím, pustím se ho a chytím se futer, spíš tak pro jistotu. Poslední, co bych chtěla, je rozplácnout se tu. “Moc vám děkuju za pomoc,“ řeknu mu vděčně. “V to taky doufám. Ještě jednou děkuji a dobrou noc.“ Počkám, než se jeho kroky dostatečně vzdálí, pak za sebou teprve zavřu dveře a dojdu k posteli. Oknem prosvítá ještě trocha světla, takže rozeznávám obrysy nábytku, jsou mi povědomé. Hmatem se ujistím, že jsem skutečně ve svém pokoji, vypadá to ale, že ano. Alespoň ve skříni jsou věci přesně tak, jak jsem je tam dávala. Zašátrám v šuplíku a najdu něco, co mi hmatem připomíná noční košili. Převléknu se a lehnu si do postele. Už vážně nemám náladu nic dělat, teď se mi hlavně chce spát. Zavřu oči a s tisíci různými myšlenkami začnu usínat. Ani moc nevnímám, že se, jako ostatně každou noc, automaticky přitisknu ke stěně.

Lavi - 15. dubna 2010 23:02

Přijdu k nim akorát v moment, kdy Komui odchází. Akorát mu zamávám na dobrou noc, vypadá to, že by mu prospělo tak dvacet hodin spánku v kuse, i když pochybuji, že se mu podaří naspat alespoň pět. Ten člověk je zavalený prací a nadopovaný kofeinem. Ideální kombinace. Takže jen sleduji, jak mi mizí z dohledu, pak se otočím na Victorii. Vypadá to, že už si tu docela zvyká...rozhodně už vypadá smířeněji, než když jsme jí to oznámili. Teda...nebýt toho šokovaného výrazu. Proč se za Komuiem tak dívá? Její způsob mluvy mě ale rychle vrátí do původních kolejí. Jo, tohle k ní sedí víc...zdvořilá až na půdu. “Mhm...takže Hevlaska už rozhodla? To je super!“ zazubím se na ni. Pak se ale trochu zarazím. Tohle...ne. Co to zatraceně bylo? Copak tuhle roli hraju už tak dlouho, že se ani nemusím zamyslet, ani to vnímat, jak bych reagovat měl? Jak to, že mi tahle odpověď naskočila sama? Naštěstí po celou dobu držím ten přátelský úsměv, takže to snad Victoria nepozná, ale tohle poznání mě dost vyděsilo. Kdyby to poznal Panda, že jsem udělal takovouhle chybu, zaplatil bych za to nejen několika boulemi na hlavě. Mlátí mě za spoustu věcí, ale za takový prohřešek...jenom kvůli podobným chybám v bookmanství bývá rozzuřený vážně. Seberu se během sekundy a natáhnu k ní ruku s ještě širším úsměvem. Hlavně, aby nic nepoznala. “Takže jste teď jedna z nás. No...asi vám to zatím nepřipadá jako nic extra, hlavně kvůli Evelynovitému výstupu, ale věřte tomu, že házení se do vodního kanálu tu moc časté není. Takže ještě jednou – vítejte k nám!“ Čekám, jestli potřesení opětuje. Asi by čekala spíš políbení ruky...ale já- Lavi - takovýhle není. Do výrazu se mi vloudí trocha škodolibosti, když si uvědomím, že tahle dívka ještě netuší, že brzy momenty zdvořilosti skončí. Stejně jako Yuu nikdy nebyl oslovován, jak by chtěl, ani ona tomu neunikne. Jak bych jí měl říkat? Mhm...Victoria? Takže...Viki? Viki...chan. Viki-chan, to se mi líbí. Heh. Ta se zblázní. Ale dneska ještě ne. Podívám se na dveře, na které ukazuje. “Mělo mě napadnout, že budete mít ubytování někde tady...koneckonců to je dívčí patro.“ Jakmile ale uvidím nápis nad jejími dveřmi, zarazím se, načež mi začne cukat v koutku. Pokouším se ovládnout, ale moc to nejde. Copak si toho vážně nevšimla? Moje snaha ovládnout ty chroptivé zvuky není příliš úspěšná, proto musím ještě chvíli počkat, než se mi podaří promluvit bez přerušení. “Ehm...máte...pěkné číslo pokoje,“ vypravím ze sebe roztřeseným hlasem. Připadá mi to neuvěřitelné, že jí to nedošlo, ale...co bych mohl čekat? Koneckonců je z té vyšší vrstvy. Tam se asi podobné věci moc neprobírají. “Na spolupráci se těším,“ zakřením se na ni ještě jednou. Pak ale nervózně zašilhám směrem ke koupelnám...aby mi tam vážně někdo nevletěl. “Každopádně...kdybyste něco potřebovala, nebojte se za mnou zajít. Kdyby něco, bydlím na pokoji 113. A já běžím, protože jinak budu nucen vymýšlet způsoby, jak vylidnit umývárny. Takže...příjemné zabydlování, slečno Priceton, krásný večer a nechť nenarazíte na některý z démonických živlů, které tu pobíhají,“ zachechtám se a, s myšlenkou na Pandu, Yuua a Evelyne, na ni mávnu na dobrou noc. Pak vyrazím chodbou dál, ke koupelnám.

Sue(llen) Salyor - 16. dubna 2010 16:49

Trochu hořkosladce se usměji, sestřička asi neví, za co jsem se omlouvala, ale to je lepší, nevědět, někdy opravdu je to mnohem lepší zanechat lidskou mysl v temnotě. Ehm, začínám být nějak poetická. Vidím, že mi nevěří. To jsem tedy zvědavá, jak bude rozčarovaná, až naši drahou slečinku potká. Takového pozéra ještě neviděla, ale co vím, možná jsou její rodiče ještě horší? Hrůza pomyslet, že po světě chodí takový lidé. Ale musí existovat někdo, z koho se může utahovat… asi. A navíc Britové jsou všichni známí tou svou namyšleností a dodržování etických pravidel do puntíku. Už ten jejich čaj o páté je toho důkazem. “Děkuji za vaši péči, sistra, tedy sestřičko. Doufám, že se znovu v té hnusné vodě koupat nebudu. Přeji vám krásnou… ehm… jak se to jen řekne,“ kousnu se lehce do rtu, když mi vypadne, jak se přeje dobrou noc. Chvilku si lámu hlavu, ale pak to nechám a popřeji jí rusky. “Spakojnou noči,“ pronesu jemně a s omluvným úsměvem odejdu. Na chodbě si smutně povzdechnu, občas se to stále děje, že zapomenu některé výrazy a to i v ruštině a francouzštině. Trochu mi začínají ty tři jazyky splývat a já mám někdy opravdu horké chvilky v zapamatování, jak se mluví v tom kterém jazyku. Stejně se mi ale hodně smějí, když slyší mojí nosovou angličtinu a protáhlé „r“. Podobné je to s ruštinou a jejím přízvukem. Takhle jsem se dostala do spousty problémů. Jednou jsem jen trochu pomotala přízvuk ve slově a dostala jsem netopýra místo postele na spaní. Stále mě udivuje, kde hostinský vzal netopýra. Ale tyhle myšlenky by mě teď neměli trápit. Nejsem v Řádu sama, kdo má přízvuk. Aspoň že tak. Teď je mou prioritou se převléci a trochu se upravit. Pak přemýšlím, jestli se jít prvně najíst nebo se vykoupat. A nesmím zapomenout na tu zatrápenou zprávu z mise pro Komuie. Trochu se zamračím, psaní nikdy nebyla moje silná stránka. Jako cirkusačka jsem to moc nepotřebovala a naučila jsem se jen základy latinky, jinak veškeré psaní doma bylo v azbuce. Tatínek byl velmi striktní, pokud šlo o jeho ruské kořeny. Asi nás s bratrem chtěl poruštit. S dalším povzdechem a myšlenkami rozlétanými se vydám k zábradlí, jsem připravena skočit do kruhové šachty Komuoiva výtahu, abych se dostala do svého pokoje pomocí křídel, když si uvědomím, ránu na zádech a nařízený klid. “Hehe,“ skoro zoufalý smích mi sklouzne ze rtů, když pohlédnu nahoru, je to dlouhá cesta a já začínám naší Britku nenávidět ještě víc, kdyby nebylo jí, tak jsem mohla použít svou rychlejší metodu dostání se do velitelství, nebyla bych shozena do té odporné stoky a neměla bych střep v zádech. “Kolik to je jen schodů?“ zamumlám si pro sebe, když se vydám na strastiplnou cestu ke svému pokoji na dívčím patře. Dostala jsem tam pokoj s číslem 059. Sice malý, ale moc se mi líbí. I když moc času tam netrávím, je přeci jen docela malý… a umí být i temný a … strašidelný. Raději se kousnu do rtu a přidám do kroku. Když už jsem u svého pokoje, jsem poněkud zadýchaná a snažím se uspořádat myšlenky. Zatraceně to jsem tak z formy nebo co? S lehkým potřesením hlavou otevřu dveře do pokoje a rychle zavřu. Jakmile jsem si jistá, že je zamčeno, shodím ze sebe mokré oblečení a stáhnu elastický akrobatický dres, co pod ní stále nosím. To je moje Innocence. Ani já nechápu proč je takový. Ale spolu tak rády létáme. Rychle si na sebe obléknu záložní uniformu a učešu se. Tak strašně rozcuchaná jsem nebyla věky. Pak si sednu ke stolu a vytáhnu papír a inkoust. Jestli chci mít klidný večer, musím napsat tu zprávu. Jsem si jistá, že kdybych to neudělala teď tak po večeři a koupeli, nebo spíš opláchnutí, připomenu si svoje zranění, bych padla do peřin a usnula. Takže nedá se svítit, jde se pracovat.

Lee Komui - 27. dubna 2010 20:44

Jen kývnu Lavimu na pozdrav a už jdu zpátky do své kanceláře, díky bohu, že tu máme výtah, vylézat tolik schodů je opravdu nemilé. Nastoupím tedy na tu pohyblivou plošinku užívajíc si ten zajímavý pocit, kdy víš, že tě od pádu dělí jen několik kouzel a stroje. Sue asi musí cítit něco podobného, když létá se svou Innocence. Ale podle toho co vím, by na život ve výškách měla být zvyklá. Ani pro Laviho není cestování vzduchem novinka, jak vím. Od Bookmana občas slýchám stížnosti na to jak je ten zrzek ztřeštěný. Zmáčknu příslušná tlačítka a už v duchu sumíruji, jak se budou skládat nové týmy v naší malé rodině. Victorie a Aino musí ještě trénovat a já bych jim měl nalézt tréninkového partnera, který má aspoň podobnou Innocence s tou jejich. U Aino to bude jednoduché, je slepá, takže Maria jí bude muset nějakou dobu doprovázet. I když mi přišla, jako někdo kdo se rychle učí. A co jsem zatím slyšel, tak její Innocence vytváří iluze, což je něco podobného jako Kandovo Mugen. Nemyslím si, že by zrovna on byl dobrý partner k tréninku. Ze rtů mi sklouzne drobné povzdechnutí. Aino tedy budu muset najít někoho, kdo by jí trénoval a dokázal zvýšit její procento synchronizace. Pak je tu ještě Victoria Priceton. Co jsem zatím pochytil, tak by její Innocence měla být schopná vysílat energetické pulsy. Zase mě napadá Kanda! Proč mi stále leze na mysl? Neslíbil jsem mu něco? Možná novou misi. Vystoupím na své zastávce a nechám výtahovou plošinu vznášet se ve vzduchu. Je to moje plošinka a nikdo jiný jí bez mého dovolení nemá právo užívat, je to jako moje malé dítě. Po vstupu do místnosti ihned ucítím vůni lahodné kávy, Lenalee tu už určitě byla a moje milovaná sestřička mi tu nechala kávu! Ach, jak je milá a myslí na ostatní. Jsem hrdý, že jsem její bratr. Zasednu s šálkem za stůl a začnu přemýšlet, kdy dostanu zprávu, jak spárovat naše dvě nové Exorcistky, jelikož je na mise nemůžu zatím posílat samotné. Ani jedna z nich rozhodně nedosahuje kvalit Kandy. Nebo Laviho ale s tím je stále Bookman. A hlavní tok mých myšlenek se ubírá směrem Kanda, a kam ho pošlu na další misi. Někam daleko? To by bylo nejlepší. Možná Turecko nebo Řecko, ani Kypr není k zahození. Určitě bych ho neměl posílat do Ruska, jinak by ho tam mohl zlanařit někdo z Asie. Začnu se probírat složkami oznámení od našich finderů, musím našemu Japonskému samurajovi najít misi, než mi povraždí celé Velitelství.

Victoria Rosemary Priceton - 21. května 2010 15:22

Trochu zakroutím hlavou nad tím, jaký je zas živý, ale také se mírně pousměji. Nikoho takového jsem ještě nepotkala, je to sice drzé, ale osvěžující. Pak přikývnu. “Ano, už rozhodla. Neřekla nic velkého, ale od dnešního dne tu v podstatě bydlím…“ řeknu stále s tím lehkým úsměvem, který by určitě nikoho nepohoršil. To je to nejdůležitější… “Jistě, ten byl opravdu… nepříjemný. Doufám jen, že nic takového nebudu potkávat denně, mám pocit, že bych to nemusela ve zdraví přežít. Alespoň v tom psychickém zdraví, odpovím a pak si všimnu, že mi podá ruku, abych mu s ní mohla potřást. Krátce zaváhám, měla bych mu ukázat, jak se má chovat ke slečně, ale ve skutečnosti… Možná mi to trochu lichotí, něco takového snad ještě žádný tvor druhého pohlaví neudělal. S lehkým zaváháním natáhnu svou ruku a udělám to, co se v takovou chvíli očekává. Pokusím se pevněji stisknout, od otce vím, jaký by stisk ruky měl být. Pokaždé když to někdo udělal nějak, jak to podle něj nebylo správně, pak si mi stěžoval. Snad jsem to udělala tak, jak by i otec byl spokojený… ale proč mi na tom zrovna tak záleží? Trochu zmateně se na něj podívám, když začne vydávat zvuky, které bych nečekala, co jsem zas udělala špatně? Směje se mi? To snad ne… “Docela ano. Bude se mi hezky pamatovat, líbí se mi,“ zkusím to nějak zachránit, když mi řekne, že číslo mého pokoje je pěkné. Tak nějak mě překvapí jeho nabídka, že mi nabídl, že za ním mohu kdykoli přijít. Pokouším se zklidnit, aby mi nevyběhla červená do tváří a jen doufám, že jsem to dokázala. To tak nenávidím, tak snadno se červenám, je to ostudné. “D-děkuji za nabídku,“ vykoktám ze sebe rychle, abych tentokrát skryla rozpaky, které jeho výrok způsobil. Pak řeknu první věc, co mi padne na jazyk, protože vidím, že Lavi-san už pospíchá. “Přeji příjemnou koupel,“ znějí má slova. Až se otočí, určitě se plácnu do čela, že jsem hloupá a říkám takové věci… ale co? On se nechová jak by měl, snad to ani nepozná… Démonické živly jsou mi jasné, Evelyne a Sue-san. Snad tu takových lidí není víc. Zatím si pečlivě zapamatuji číslo jeho pokoje, snad si ze mě neudělal legraci a řekl mi skutečně své… moc lidí tu zatím neznám, rozhodně se to bude hodit. Jakmile odejde, zamířím do svého pokoje.

Temný Řád - 09. června 2010 23:38

Suellen-san: Píšeš zprávu dlouho do noci, div si nekazíš oči. Jakmile si to uvědomíš, že bys mohla dostat brýle, okamžitě se rozhodneš zhasnout lampičku a vydat se skutečně spát. Usnout ti nepotrvá zrovna dlouho, ačkoliv máš záda poraněná, protože jsi po dnešním dni velmi, opravdu velmi unavená. Probereš se tak akorát do nového dne, jako by ses probrala obvykle. Victoria-san: Jakmile se připravíš na spánek, a převlékneš se do svého spacího oblečení, uložíš se do své nové postele. Je pro tebe až divné, že je luxusnější, než jsi čekala. Ale ačkoliv je pro tebe příjemná, usneš až dlouho v noci, protože jsi z nového místa celkem nervózní a tak se dlouho převaluješ. Hned brzy ráno se probereš s menšími kruhy pod očima, ale nemohla jsi stejně už dál spát. Až si zvykneš, snad budeš spát lépe. Lavi-san: Tvá koupel proběhne celkem v klidu, až na to, že omylem šlápneš na nějaké mýdlo, a kousek se vezeš, než se zastavíš. Celkem nepříjemná věc před spaním. Ať s nabouraným čumákem, nebo bez něj, čeká tě cesta do pokoje, který sdílíš s Pandou. Panda už touhle dobou spí, a dnes celkem hlasitě chrápe. Komui-san: Kanda je už v tuhle chvíli na cestě, aby se šel dozvědět o své misi. Prohrabuješ se papíry a nějakou dobu nemůžeš nic najít. Pak ti konečně padne pod ruku papír, s celkem zajímavou misí, kde by mohla innocence být. Obtížnost sice není nijak úžasná, ale je to celkem daleko, takže by Kanda mohl být nějakou dobu pryč a sám. Zatím bys měl rozmýšlet, kdo bude trénovat dvě nové exorcistky a Sue. Aino-san: Spánek tě čeká opravdu vydatný, protože jsi velmi unavená. Probereš se dokonce i o něco později, než jsi zvyklá, protože tě včera innocence musela skutečně unavit. Zatím ji neumíš využívat tak, aby tě tolik neunavila a tohle je výsledek. Allen-san: Dáma se pousměje a pocuchá ti vlasy, zdá se, že ti věří. “No dobrá. Máš štěstí, protože jedno znaménko mám,“ sdělí s drobným úsměvem. Pak si před tebou vyhrne rukáv a ukáže ti ho. “Dobře si ho prohlédni, ať si to pak můžeš zapsat. Doufám, že svůj úkol splníš dobře, bude z tebe doktor?“ zeptá se tě ještě. Zdá se, že léta s mistrem tě přeci jen naučila trochu víc, než jen vyhrávat v kartách. Cross-san: Celá hospoda se v tu ránu vylidní, až na hospodského, který se ustrašeně klepe v koutku místnosti a rukama si zakrývá hlavu. Trvá to docela dlouho, než se akuma začne pomalu ukliďnovat, celá se u toho třese a není to zrovna hezký pohled. Pro Allena by to byla velmi nepříjemná zkušenost. Nakonec hospodu prořízne ostrý a krátký výkřik, který zní nadpřírozeně, než se změní v lidský. Nyní před tebou leží omráčená dáma, která zrovna nevypadá jako akuma, ačkoliv je uvnitř určitě stále akumou. Phellippe-san: Je vidět, že má z tvých řečí na krajíčku. Očividně jsi ji musel nějak okouzlit, jinak by s tebou jít nechtěla. Nejspíš se pouze chtěla odvděčit za záchranu, a tohle jí přišlo jako dobrý nápad, jenže už jsi ji odbyl… s pláčem uteče nakonec pryč. Nejspíš už za sebou nějaké zkušenosti musela mít… Ale to už není na tobě, abys to ozkoušel, protože je pryč. Jak se zdá, stále nevíš, kde je tvůj cíl. Nevíš, že ho zabila ta akuma a proto bloudíš městem celé hodiny, dokud si nejsi jistý, že je nejspíš po něm. Začínáš být už velmi unavený, když toho muže stále nemůžeš najít.

Lavi - 13. června 2010 14:46

Rozhovor s Victorií mi je příjemný, ale únava se začíná ozývat čím dál tím víc. Jediné, co chci, je hodit sebou do lázně a následně si jít lehnout. I tak mě ale pobaví, když se ukáže, že naše britská slečinka netuší, co číslo jejího pokoje znamená. Mám docela dilema...říct jí to, nebo ne? Když jí to neřeknu, všichni si z ní budou střílet, hlavně Sue...ta by jí nedala pokoj až do soudného dne. Když jí to řeknu, tak...mno, docela by mě zajímalo, jak to s tou svojí upjatou výchovou vezme. Třeba omdlí pohoršením. Nebo zažádá o výměnu pokoje. Heh...odpověď je jasná, ne? Řeknu jí to...ale až se vyspím. Akorát se na ni usměju a kývnu. "Díky, taky doufám, že bude příjemná," zazubím se a zamávám Victorii na dobrou noc, než se konečně pustím směrem ke koupelnám. Už po chvíli, co se od ní odvrátím, se můj pobavený výraz změní zpět na obvyklý netečný, jaký mívám, když jsem někde s Pandou jako budoucí bookman a ne Lavi. Možná je to i tou únavou, normálně mi nedělá problém se v tom radostném rozpoložení udržet...o tom by se asi taky Panda neměl dozvědět. Samozřejmě nic nemůže jít tak hladce, jak bych chtěl. Koupel proběhne v klidu, což by mě mělo varovat, že se něco chystá. Nevarovalo. Jakmile vylezu z horkého pramene, omylem šlápnu na kousek mýdla, co někdo vytrousil cestou ke sprchám, a hodím na zem takového tygra, že skoro bylo o jednoho exorcistu méně. S tlumeným klením ve všech možných jazycích se obléknu a doplazím se do pokoje, kde - proč já, bože?! - Panda chrápe jako o závod. Zhluboka vzdychnu a zavrtám se pod peřinu. Snažím se ty řezavé zvuky ignorovat, už jsem několikrát pocítil na vlastní hlavu, jak to dopadá, když Pandu kvůli jeho chrápání vzbudím, ale...tohle je nelidské! To se nedá vydržet! Jak může tak mrňavý člověk vyluzovat hluk jako pět Komuiových laboratoří?! Podaří se mi usnout asi až po hodině a půl, kdy si důmyslně omotám kolem hlavy jak přikrývku, tak polštář. Sice je mi celkem chladno, ale pokud si mám vybrat, jestli být zmrzlý a vyspalý, nebo v teple, ale pomalu uchrápáván k šílenství...výběr je jasný. Vzhůru do zimy. Ráno se vzbudím poněkud prokřehlý a přidušený - jak by taky ne, když jsem celou dobu spal s hlavou vraženou do několika vrstev - ale alespoň ne tak unavený, jako jsem byl večer. I tak jsem ale celý rozlámaný a poměrně mě bolí hlava. A Panda, který celou noc vydával zvuky jako hladová hydra, si sedí klidně v rohu a čte si noviny. "Ehm...bré ráno," ozvu se a doufám, že si za svůj přívětivý tón nevysloužím první ranní ránu. Posadím se a podrbu se ve vlasech. "Kolik je..." Větu ale nedokončím, protože ji přeruší mohutné zívnutí. Znovu sebou fláknu na postel a začnu šátrat vedle ní, kde mám pásku přes oko. "...hodin?" dořeknu už normálně.

Sue(llen) Salyor - 13. června 2010 18:57

Pero docela skřípe a to mě drží na nohou po celou dobu, co píšu zprávu. Nemůžu říct, že jsem celou dobu byla plně při vědomí, ale snažila jsem se. Svíčka už skoro dohořívala, když jsem si začala mnout oči. Začaly mě příšerně pálit, myslím, že už pálily nějakou chvilku, ale teď teprve jsem si uvědomila jako moc. Je to hrozně nepříjemné. Zamžourám na papír se slzami v očích. “Što eto?“ unikne mi zašeptání. Mám trochu rozmazané vidění a pálí mě oči. Neměla bych být tak dlouho vzhůru a psát zprávu. Mohla bych si zkazit oči… a to by znamenalo BRÝLE! To bych nemohla lítat! Nemůžu si zkazit svůj perfektní zrak! Létání by pak bylo velmi nebezpečné! Rozhodně udělám tečku na konci věty a odstrčím papíry od sebe. Tak a je hotovo. Na tohle už se ani nepodívám. Nechci si zničit svůj zrak, jak bych pak mohla létat na hrazdách, kdybych nedokázala odhadnout vzdálenost? Jak bych mohla sledovat co se děje pode mnou když jsem ve vzduchu? Sednu si na stoličku u svého toaletního stolku a začnu si před zrcadlem rozčesávat vlasy. Oči mám zavřené. Cítím tu únavu, jak mi prochází celým tělem, ale ještě pár věcí musím udělat. Když už mám rozčesané vlasy, dlouhými tahy od kořínků po konečky, vezmu jeden krém ze stolku a natřu si obličej. Je to jedna z maličkostí, co jsem si dovolila si dopřát a koupit na svých cestách s Evelyne. Ošetřuje pokožku, když člověk spí a zjemňuje jí. Maličko zčervenám, když si uvědomím, jak povrchně se chovám, asi jako každý večer, ale stejně si obličej krémem ošetřím. Chci vypadat krásně, chci být hezká. Musím být perfektní, aby mě publikum milovalo, aby mě někdo miloval. S povzdechem odložím krabičku a převléknu se do noční košile. Uniformu úhledně složím a položím jí vedle postele. Zítra si jí vezmu na sebe. Unaveně zívnu. Rána na zádech lehce táhne, ale to se dá přežít. Bosá jdu sfouknout svíčku na psacím stole a pak už za svitu měsíce jdu k posteli. Chvíli přemýšlím, jestli otevřít okno a nechat do pokoje proudit ten úžasný noční vzduch, ale nakonec únava zvítězí. Už dlouho jsem neměla končetiny ztěžklé únavou jako dneska. Sednu si na postel a už se chystám položit se na záda, jako normálně, ale to neznatelné pnutí mě zarazí. Mám přeci poraněná záda! Nemůžu spát jako normálně. Schoulit se do klubíčka taky nepřipadá v úvahu. Opatrně si lehnu na břicho a hlavu si podložím polštářem, ale ani tahle pozice není dostatečně pohodlná. Přivřu oči a obejmu polštář. Teď ležím z části na břichu a bocích, lehce schoulená kolem polštáře. Po chvíli usnu. Jsem opravdu vyčerpaná. Připadá mi to, jako by žádný čas neutekl a už cítím paprsky slunce na tváři. Je to příjemné se probouzet za východu slunce, ať už je jakýkoliv čas. Jsem ráda, že jsem dostala tenhle pokoj. Miluji světlo, miluji východy a západy slunce. A hlavně miluji nebe. A zvláště po ránu je tak úžasné. Taky je to čas, kdy se krásně létá. Posadím se jen, abych našla polštář na zemi a košili vyhrnutou skoro až k pupíku. Co se mi to asi včera zdálo? Raději o tom nebudu přemýšlet. Teď se musím umýt, provést ranní hygienu, rozcvičit se, zajít na snídani a odnést zprávu z mise. S tímhle seznamem na mysli se vydám do koupelny v županu s ručníkem kolem ramen a taštičkou toaletních potřeb v rukách. Samozřejmě bosá. Kameny jsou sice studené, ale moje nohy většinu času taky, tak jsem si už zvykla chodit uvnitř bosá. Navíc kupovat trepky by bylo nadměrné vydávání peněz.

Aino Nevalainen - 13. června 2010 19:27

Jak se probudím a zašátrám rukou podél polštáře, je mi hned jasné, že nejsem doma. Ta postel je o dost větší, než na jaké jsem spávala, a v místnosti je mnohem víc světla. Zmateně se posadím. Chvíli mi trvá, než si vybavím všechno, co se minulý den událo. Takže...Kanda...omráčení, cesta do Temného řádu, Hevlaska a první aktivace Innocence...to se mi nezdálo? Jsem ještě hodně rozespalá, takže pořádně nevnímám. Počkám ještě chvíli, než se pořádně proberu, pak tlumeně vzdychnu a spustím nohy na zem. Nevím, kolik je hodin, ale doufám, že v místní jídelně bude už otevřeno. Koneckonců...nejedla jsem od toho dne, co mě Kanda odvlekl sem, to znamená...dva dny? Možná trochu víc. Nejsem si jistá, jestli to je mým včerejším pokusem o aktivaci, ale jsem vážně vyhladovělá. Jen si skočím opláchnout obličej, vyčistit si zuby a pak půjdu hodně rychle vyzkoumat, jak se v Temném řádu vaří. Oblékání mi nezabere tolik času kolik jsem myslela, už jen díky tomu, že jsem včera strávila docela dlouho rovnáním svých věcí do šuplíků. Takže můžu už podle hmatu poznat, kde se co nachází. Navléknu se do tmavých kalhot a košile. To je mnohem pohodlnější, než kdybych si musela brát šaty. Nějaké s sebou sice taky mám, ale je to spíš z nutnosti. Ve vesnici, kde jsem až do nedávna žila, člověk vážně nemohl být v módě vybíravý. Ještě v šuplíku nahmatám hřeben a tak nějak se učešu - ale kdo ví, jak to vypadá - a jako vždycky si shodím přední prameny vlasů, aby mi šly přes obličej. Pak poberu těch pár hygienických potřeb, co můj únosce uznal hodnými sbalení, a pustím se po paměti do umývárek. V duchu odpočítávám dveře, abych někomu omylem nevrazila do pokoje. A už jsem vážně dost zvědavá, jak bude vypadat ten trénink...hlavně s kým budu trénovat a jak se mám líp procvičit v aktivaci. Když si vezmu, jak je obtížná...a to mám jen vidět. Pokud má moje Innocence skutečně schopnost vyvolávat iluze, pravděpodobně na každé misi zkolabuju vyčerpáním. Konečně dojdu k dveřím do umývárny - nebo si alespoň myslím, že to jsou ony. Opatrně vezmu za kliku a vejdu dovnitř.

Kanda Yuu - 21. června 2010 17:28

Soba je dneska velmi uspokojivá, hlavně po tom jídle, co jsem musel přetrpět ve vlaku. Ale musím jíst i něco, co mi nechutná, abych si udržel sílu k boji. Mám takový dojem, že mě Komui pošle na delší misi, zase někam, kde lišky dávají dobrou noc. Hlavně, že zničme co nejvíc démonů a přisluhovačů Earla. A možná potom budu schopen najít tu osobu, a zaplašit ty iluze. Dojím poslední nudli a položím hůlky na mističku, jak se sluší a patří. Vsadím se, že kdyby tu některý z těch ignorantů měl jíst hůlkami, tak by ani nevěděl, jak se s nimi zachází, a vypíchl by si oko. Ne, že by to byla škoda. Skoro všichni jsou tu naprosto k ničemu. Pomalu se zvednu, nač pospíchat? Komui se určitě zase někde schovává před Reeverem a svou prací, musím ho jen najít, dostat z něj Mugen a misi. A co, že jsem se zrovna z jedné vrátil. Nechci být v přítomností lidí, co nedoceňují můj talent a nechápou mě. Jsou jen na obtíž. Jako kmeny stromů, které stejně smete voda. Ale já jsem jako skála, mě nic nezlomí. Odnesu svůj podnos ke špinavému nádobí a odejdu z jídelny. Nevšímám si nikoho a ničeho, ani jeden z těch ubožáků tam si nezalouží abych si byť jen zapamatoval jejich jména. Padají jak mouchy, protože nejsou dostatečně silní. A síla a moc je to, co se v téhle válce počítá. City jsou jen projevem slabosti. Možná ta holka z Finska by stála za zmínku, ale ta nevydrží ani měsíc. Nač si pamatovat její obličej a jméno? Kolik dalších takových osudů jsem zažil? Che, je to k ničemu. Stoupám ke Komuiově pracovně, nejsem zhýčkaný, tak nepotřebuju výtah. Tělo potřebuje neustálý trénink a i jen hloupé chození po schodech ho udržuje ve střehu a formě. Kdybych nebyl tak fit, musel bych se až moc spolhat na svoje regenerační schopnosti a to by bylo naprosto pod mojí úroveň. Nechci si s každou novou zahojenou ránou připomínat to hrozné místo a tu zradu. Ani se neobtěžuju se zaklepáním. Nač, už dávno jsem se naučil, že Komuie musím překvapit abych od něj něco získal. Kupodivu ten flákač sedí za stolem a má nějaké složky. Za ním už visí několik map. "Hm, tak jsem tu pro Mugen," zavrčím podrážděně. Stojím v tom hrozném bordelu a sleduju tmavovlasého vědce. Pokud mi můj meč nevydá tak si něco zažije.

Lee Komui - 21. června 2010 18:17

Mugen mi leží na stole, dokonale opravený, což je i zásluha mé úžasné údržby. Teď je ale moje priorta najít Kandovi misi. Najdu pár složek s hlášeními od Finderů podivných úkazech ve Středomoří, za polárním kruhem a na Dálném východě. Žádná z nich není akutní. Kanda asi nepřijme to, že ho tu ještě pár dní zdržím. A navíc se mi ani jedna z nich nezamlouvá, všechny vypadají na normální povídačky. Sice je tu něco na dálném východě, ale tam se mi ho nechce posílat. Mohl bych ho potřebovat tady, a nejsem si taky jistý, jak se budou chovat naše nové příspěvky. Hlavně Sue, ten kdo byl pod dohledem Evelyne, možná není stabilní a mohlo by dojít k odmítnutí. Tahle možnost je u čerstvých Exorcistů docela vysoká. Rozhodnuto, nechám ho ještě pár dní v Řádu, bude mít čas na sobu a bude po ruce, kdyby se něco stalo. Možná bych ho mohl přinutit, aby pomáhal s výcvikem nových Exorcistek. Ale o tom silně pochybuji. Ten chlapec se tak namáhá, jako by chtěl žít co nejrychleji, aby ho nedostihla jeho minulost. Když nad tím tak přemýšlím, tak většina lidí tady má něco před čím utíká Držím desky v rukách a sleduji písmo jednoho z Finderů, který už je na Pravdě Boží. Zemřel na misi, jen co mi doručil tyhle informace. Co si pamatuji, byl z malého přístavního města v Řecku a byl syn jednoho z rybářů, které zabili Akumy na honbě za Innocence. Byl asi nejspolehlivější spojnice s Dálným východem v Řádu. Povzdechnu si. Kolik ještě obětí si tahle válka vyžádá? Moje úvahy přeruší až příchod Kandy. "Ale zdravím tě. Co tě přivádí do mojí pracovny?" nadhodím s úsměvem. Musím jít ostatním příkladem a nesmím na sobě dát znát jak moc mě zasáhne smrt každého z mých podřízených. Hlavně jít dál a neohlížet se. Smutek a minulé hříchy jsou to co dává Earlovi sílu. Jeho slova jsou jako obvykle chladná a přímo k věci, maličko si povzdechnu a položím desky na stůl. V tom moři na mém stole si ani nevšimne, co jsem to tam vůbec schoval. Taky jeden z důvodů proč moje pracovna vypadá tak jak vypadá. "Omlouvám se, Kanda-kun, ale nic jsem nenašel," řeknu mu s úsměvem a podávám mu Mugen. Jsem uvolněný, vím že na mě by si Kanda nedovolil. Přeci jsem jeho nadřízený a mám jakýsi jeho respekt. I když ne asi tolik jako Jerry, ale to mě netrápí. Lenalee má Kandu ráda a to se počítá.

Kanda Yuu - 21. června 2010 18:54

Nechápu jak se může stále tak usmívat a pít kafe, které v jeho pracovně stále cítím. Nevím k čemu to je. A ta jeho posedlost jeho mladší sestrou Lenalee je taky neuvěřitelná. Na co si ten blbec hraje? Odměním ho jen dalším ze svých chladných pohledů. Co bych měl taky říct? Jeho slova a milá nálada mě jen dohání k šílenství. A navíc má ten blb i nějak moc volného času. Na ty jeho pokusy si dává pozor každý v Řádu, díky bohu že Reever a ostatní z Výzkumného oddělení ví, jak tohohle maniaka udržet na uzdě. Je pro Řád ještě větší hrozba než samotné akumy. Che, ten neschopný chlap mi pije krev. "Nevěřím ti," prohlásím. Jak bych mohl, když jsem ho viděl s tou složkou? Určitě něco našel jen mi to nechce říct. "Nic mi není, jestli myslíš tohle. Jsem schopný zvládnout další misi. Viděl jsem tě s tou složkou tak nic nezapírej," nakloním se k němu blíž přes stůl a výhružně přimhouřím oči. Škoda že nemám Mugen. Pak by mi určitě neodporoval. Ale... je tak klidný. V žádném jeho pohybu nedokážu vyčíst jakýkoliv náznak strachu či přípravy k útěku. Jako by tenhle chlap neměl žádný pud sebezáchovy. Che, trochu obdivu si zasouží, ale jen trochu.

Lee Komui - 21. června 2010 20:22

Kanda je naprosto neuvěřitelný. Stále nabručený a tak odtažitý. Jsem rád, že tu mám Laviho, který ho sice provokuje, ale zase dokáže vytáhnout Kandu z ulity. Naše malá skupinka musí být propojená, aby byla efektivní. A možná abych mohl naštvat ostatní vedoucí ostatních poboček Temného řádu. Naše se přeci jen nachází na starém kontinentně a pokud můžu říct, tady je těch Akum a starých pověstí mnohem víc jak v Novém světě Americe. Ale nechci znít samolibě. Zadívám se na něj. "Kanda-kun, to bylo jen hlášení z poslední mise Tiedolla. Nechceš svého mentora zase vidět? Můžu tě za ním poslat, jestli budeš na té misi trvat," usměji se na něj sladce. Je to sice trochu podpásovka, ale je to jediné, co našeho temperamentního exorcistu zkrotí a udrží v určitých mezích. Vezmu Mugen do ruky a podám mu ho. "Na, vem si ho. Je naprosto v pořádku a opravený," stále se usmívám a nevěnuji pozornost jeho výhružnému postoji. Za těch několik let co pracuji s touhle horou papírů jsem si vypěstoval určitou ignoraci vůči určitým věcem. Napiji se kafe, které mi tak ráda dělá moje sladká holčička Lenalee. Ta už určitě spí, a tak je to správné. Její sladký spánek nesmí nic narušovat. "Jestli nemáš co jiného říct, tak můžeš jít," informuji ho ledabyle. "Mám moc práce," dodám ještě. Sice nejspíš zase usnu na stole, ale to můj japonský přítel nemusí vědět.

Kanda Yuu - 21. června 2010 21:01

Ztuhnu. Opravdu je to hlášení od Tiedolla? A je to jediná dostupná mise? Nevím o jediném důvodu, proč by mi měl Komui lhát. Ten brejloun nejspíš mluví pravdu. A to se mi tedy opravdu nelíbí. Zamračím se jako odpověď. Tiedollovi bych se co nejraději vyhnul a byl na jiné planetě. Ten jeho otcovský syndrom mi už leze krkem. Hlavně ty jeho poučky. Copak jsem malý? Bleskově mu z rukou vytrhnu Mugen. Nejsem vůbec rád, že mu ho musím dávat na prohlídky, ale mám takový dojem, že to dělá z toho důvodu, aby naš zbraně nikdy neselhaly. Na to je dobrý, a vyzná se. I když můj starý mentor z Asie byl lepší. "Che, fakt k ničemu. Budu čekat na svou misi," zavrčím a otočím se k odchodu. s Mugenem v ruce se cítím líp. Je to jistota. Pak ale zaslechnu jeho slova. Bože, jako by mu to někdo věřil. Určitě zase usne na stole a bude slintat na papíry. Jako normálně. Ani neřeknu sbohem nebo dobrou noc, je to nesmyslné, prostě jen odejdu a prásknu dveřmi. Určitě mě zdržuje schválně. Ale ono se mu to vrátí, ví, že jsem tu nejschopnější Exorcista. Nabručeně dojdu do svého pokoje, nevšímaje si ostatních, co případně chodí po chodbách, a zdraví mě. To poslední je silně nepravděpodobné, mám tu poněkud zlou pověst. Jako by mě to zajímalo. Když dorazím do svého pokoje, rozrazím dveře a prásknu jimi. Jsem opravdu naštvaný, musím zůstat dalšch pár dní na tomhle místě, sice to není jako Asie, ale stejně jsou tyhle zdi plné utrpení a zla. Nechci tady být. Zamknu za sebou. Opatrnosti není nikdy dost. Uložím si Mugen tak abych na něj dosáhl a svléknu si uniformu. Navléknu na sebe pohodlné kalhoty a uložím se do postele. Po chvíli usnu a jsem rád, že se mi nic nezdá. Probudím se na pátou hodinu ráno, jako normálně. Vezmu si další pár kalhot a obléknu si je. Je čas tréninku. Vezmu do ruky Mugen a jdu ven na své oblíbené místo k tréninku. Vytáhnu pásku a zavážu si oči, do ruky uchopím Mugen. Jsou to pro mě už automatiké činosti, stejně jako vnímání větru a šustění listí kolem. Nevnímám zimu ani ostré klacíky, co se mi zabodávají do chodidel, jsou to jen maličkosti v porovnání s některými typy zranění, se kterými jsem se musel vypořádat. Trénink mi začíná.

Lee Komui - 21. června 2010 21:35

Ta jeho cholerická povaha. Blahoskloně si pomyslím. Je mi ho docela líto, tahle brzo dospět a vrhnout ho do války, která by měla být jen záležitostí dospělých. Kdyby se jen netýkala mojí sladké Lenalee. A dalších a dalších exorcistů, kdyby jen tahle válka nebyla. Ale je a my jí musíme vyhrát! Nevím jestli se mám cítit zle, že jsem tak ošklivě využil svého přítele, když vidím to Kandovo zamračení, přeci jen každý ví, jak Kanda nemá rád, když ho někdo opatruje. Ale opavdu je to jediný člověk, možná tedy jediný, který na něj platí a dokáže ho uklidnit nebo Kandu donutit k něčemu, co nechce. S úsměvem se na něj dívám. "Neboj Kanda-kun, určitě něco najdu, ale nic neslibuji," pronesu sladce. Maličko sebou trhnu, když práskne dveřmi. To neví jak panty trpí, když tohle dělá? A taky už jsou ve stěnách praskliny. Nechápu jak může vynaložit tolik energie na to, aby prásknul tak velkými dveřmi. Jak odejde padne na mě hrozná únava. Tolik se toho dneska přihodilo a mě ještě čeká další práce. Ten hovor s Tiedollem do zítřka počká a Marieho určitě najdu na snídani. Teď už jen najít Generála pro Victorii a najít jí tréninkového parnera. Možná moje sladká Lenalee se uvolí k tomu jí pomoci s její Innocene. Taky Sue by měla začít trénovat pořádně. Její styl boje je unikátní a jsem rád, že jí tu máme. Vzdušnou podporu zatím zajišťovala moje sestřička. Teď na to budou dvě. Asi tyhle dvě nechám spolu trénovat. Budou skvělé tréninkové partnerky. I když Sue má ještě hodně co dohánět, aby se mohla Lenalee-chan vyrovnat. Hlavou se mi honí miliony myšlenek a plánů do budoucnosti. Ani si to neuvědomím a ležím na stole, hlavu podepřenou dosti pohodlným svazkem, co jsem si asi měl přečíst. Nějak jsem se k tomu nedostal, ale Reever určitě ví o čem to pojednává, jen mi to bude muset připomenout. Jsem tak rád, že mám takového podřízeného. Je na něj spoleh. Nezaregistruji, kdy usnu, ale sny jsou příjemné. Hlavně po tak dlouhé době. Zase jsme s Lenalee doma a ona má na sobě svůj nový úbor a zkouší i první taneční krůčky. Já jsem u plotny a vařím její oblíbené bochánky, usmívám se na ní. Bylo to tehdy tak hezké. Kde se stala chyba? Probudím se až když na mě zase někdo řve, že se moje milovaná Lenalee vdává. Vyletím, stále si pamatujíc ten sen. "NE! Moje sladká Lenalee-chan, to nemůžeš bratříčkovi udělat!" ani si neuvědomím, že řvu a natahuju ruku do nebe. Jak se může takový prcek vdávat? Ale místo pořádné odpovědi je přede mě shozen obří štos papírů s poznámkou, že je mám přečíst a podepsat. Ani kafe mi nedali a už mám pracovat? "Bee, mě nemáte rádi!" zakňourám.

Victoria Rosemary Priceton - 21. června 2010 22:23

Proberu se celá polámaná a co hlavě, nevyspalá. Tak trochu přemýšlím, zda je to tou novou postelí, neznámým prostředím, anebo že prostě byla moje mysl natolik zatěžkána, že jsem nemohla jinak, než o všem neustále dokolečka přemýšlet. Ať už to bylo to, že budu exorcistka, že mě čeká boj... Nebo třeba o těch hrozných lidech, které tu budu potkávat. Všichni jsou tak nevychovaní, až na pana Lee. Ten jediný věděl, jak se ke mě správně chovat, za což jsem ráda, že se tu našel alespoň někdo. Lavi-san není také tak nejhorší, potkala jsem už děsivější existence, avšak Lee-san byl skutečně lepší, a to bez debat. Je mi trochu nepříjemně, nevím kde jsou tady koupelny, nevím kde je tady jídelna, nevím vůbec nic. Jen cítím svoji nevyspalost. Jak moc toužím po sprše... Nedá se nic dělat, ačkoliv nerada, zahrabu mezi své věci a vyndám si nějaké oblečení pro tento den. V rukách mi přistanou černé kalhoty a ne zrovna decentní košile s fižím. Pousměji se, to se snad mezi tyto podivné lidi bude hodít více, než nějaká decentní košile. Potom vyrazím ven a pokouším se potlačit své zívání, co jen můžu. Po cestě se poptávám lidí, kteří mají podivné kápě, kde je pracovna pana Lee. Je mi poněkud trapně, protože na mě divně koukají, když to tak řeknu, a často získám slova jako "Jo ty myslíš Komuie?" ... Jsou divní, neví jak oslovit cizího člověka a ještě panu Lee říkají křestním jménem. Pochybuji, že by jim to všem dovolil. Konečně někam dorazím, a zdá se, že je to správné místo. Jsem ráda, že jsem na místě, a budu se moci konečně umýt a třeba i najíst, až budu vědět, kde co je.

Temný Řád - 09. července 2010 00:00

Victoria a Komui: Jakmile Victoria dojde až ke Komuiově kanceláři, narazí na Reevera, který ji uvítá také jak se patří. Zdá se, že dokonce ví, o koho jde… Jak to, že je tak informovaný? Každopádně ti podá ruku, trochu se usměje a představí. “Jsem Reever Wenham, jdete za Komuiem, že?“ řekne a slušně se zeptá. Potom tě za ním zavede. Oba můžete vidět, že spí, a to docela hluboce… nedá se nic dělat, není ho jak vzbudit, a proto přikročí k nejúčinnějšímu způsobu, jak to udělat. Nakloní se k němu a zašeptá: “Lenalee se bude vdávat…“ Pak začneš vyvádět, jak už víme, a jsi v tu ránu vzhůru. Reever na tebe otráveně kouká a pokouší se uklidnit pohledem Victoriu, aby se neděsila, což určitě bude. Kanda: Díky tomu, že jsi vstal nelidsky brzo, jako vždycky, nikde nikdo není. Tvůj trénink probíhá jako obvykle, není tu nic, co by tě mělo rozrušovat. Dokonce ani noví exorcisté, nikdo stejně neví, zda vydrží naživu nějak dlouho, nebo ne. Pak už ti jen zbývá dojít si na snídani, na svoji ranní sobu, nebo jak to nazýváš po ránu… Trochu si pospíšíš, než tam bude úplně plno, protože se tvůj trénink poněkud protáhl a tys ztratil pojem o čase. Aino: Koupelnu najdeš naštěstí celkem rychle a dokonce i správně. Jenže máš tu smůlu, že když dorazíš zpátky do pokoje a potom zamíříš dokonce do jídelny, tak se na rohu skoro u ní srazíš s pospíchajícím Kandou. A to doslova. Náraz je to celkem slušný, ale nic, co bys odpočinutá, ačkoliv hladová, nevydržela. Sue: Capkáš po chodbě a rozléhájí se po ní všechny tvoje krůčky. Spokojeně se umyješ, a pak se vydáš odevzdat zprávu. Naštěstí Komui spí, tak stačí mu ji tam položit na stůl a odejít odtamtud. Pak už jen lehká snídaně, jako vždy. Máš chuť se po snídani proletět, proto mu to tam skutečně jen tak položíš a zas vyjdeš. Naštěstí se s Victoriou nepotkáš, protože ta do kanceláře přijde až o dost později, než ty, protože ji chvíli hledala. Lavi: Děda zvedne oči od novin a naprosto nečitelným výrazem se na tebe podívá. “Je už pěkně pozdě, pitomče. Kdyby ses neprobral sám, už jsem se na to chystal. Koukej se dá do pořádku. Ještě než tě pustím se najíst, mám pro tebe menší prácičku…“ řekne a ukáže na štůsek dalších novin, musel je sem dneska donést, vypadají jako úplně nové. Zdá se, že se na snídani jen tak nedostaneš…

Kanda Yuu - 16. července 2010 18:30

Trénink byl docela uspokojující. Za některé údery bych si nejraději napohlavkoval, ale větru neporučím. Měl jsem to předvídat. Musím se snažit ještě víc než normálně. Musím všem těm nanicovatým rádoby Exorcistům dokázat, kde leží pravá síla. Musím najít tu osobu, a proto musím zůstat naživu. Když jsem konečně spokojený s údery a vím, že tělo potřebuje živiny, vydám se do jídelny. Nic není lepší jak soba po ránu a po dobrém utužení formy. Je to příjemně zaběhnutý zvyk. A taky mě nikdo neotravuje při tréninku venku. Nesnáším, když mě někdo vyrušuje. Hlavně pokud je to určitá Exorcistka s přestárlým dítětem za staršího bratra. S pláštěm rozhaleným jdu svižným krokem chodbami Řádu. Mugen mám neustále po ruce pověšený na zádech, abych ho mohl rychle tasit a popravit své protivníky. A taky je to dobrý způsob jak zastrašit ty neumětely findery. Hlavně když si ty děti myslí, že dělají nějakou užitečnou práci. Jsou tu jen jako podpora a životy na obětování. Nejsou nic v porovnání s námi Exorcisty. Ztracen v myšlenkách a taky trochu v kručení žaludku, který už si tu Sobu opravdu přeje, do někoho vrazím. “Zatraceně,“ dostanu ze sebe. Náraz to není nepříjemný ani něco co by mě poslalo k zemi, ale kdo se to odvažuje do mě takhle vrazit? Zamračím se na blond hlavu. “Zase ty?“ zavrčím podrážděně. Zatraceně, už zase jsem narazil na tuhle slepou bloncku. Prostě moje štěstí, že narážím na lidi, jejichž krví bych nejraději zbarvil ostří Mugenu.

Aino Nevalainen - 16. července 2010 20:01

Ačkoliv bych si normálně v koupelně celkem dala na čas, abych se pořádně tokem studené vody probrala, tentokrát docela pospíchám. Už bolestivě se svírajcí žaludek nějak nechce počkat těch několik málo minut, takže se rychle opláchnu, vyčistím si zuby a opustím koupelnu, abych si hodila věci zpět do pokoje, popadla tam svoji...hůl? Spíš větev ze včerejška. Pak budu snad schopná po paměti najít jídelnu...a pokud ne, tak jen doufám, že neskončím třeba u Hevlasky. Tu zkušenost se zvednutím do vzduchu bych si nerada zopakovala, ať už byla sama Hevlaska milá nebo ne. Nakonec se mi po hmatu podaří utřídit věci do šuplíků, které mám v pokoji naproti posteli. Možná je to tím šokem ze včerejší aktivace, ale jsem schopná si celkem dobře vybavit, jak celá místnost vypadá, tak už ani tolik nezakopávám o věci. Po uspořádání hygienických potřeb a pevného rozhodnutí se zeptat Komuie, kde tu vedou ručníky, popadnu klacek a vydám se směr jídelna...alespoň doufám. Cesta jde celkem dobře, už si dokonce i myslím, že se trochu orientuji...když tu najednou vrazím do něčeho, co podle toho, že je to o něco méně než hlavu vyšší, než jsem já, asi nebude zeď, i podle toho, že to má po hmatu lidskou kůži. Nečekaný náraz mě odmrští zpátky, jen tak tak to vyberu, abych nesejmula nikoho za sebou. Už chci otevřít ústa a omluvit se, jenže ten hlas, který uslyším, ve mně vyvolá tik, praštit se dlaní do čela. Proč já? Proč zrovna dneska ráno? A proč zrovna on?! Spolknu fiskou nadávku, která se mi už už dere na jazyk, a trochu k němu zvednu hlavu, i když mám pořád přes obličej clonu vlasů. "Dobré ráno i tobě, Kando," zavrčím, zatímco se snažím zorientovat, kde přibližně jsem. Náhoda je takový blbec...

Sue(llen) Salyor - 23. července 2010 19:52

V koupelně jsem se už už chtěla ponořit do vody, když jsem si uvědomila, co mám na zádech. To mi tedy zkazilo náladu. Sednu si tedy k umyvadlu a začnu se omývat houbičkou, no aspoň něco. Ale na náladě mi to nepřidá, až když ohnu záda a pod proudem vody si můžu omýt svoje vlasy, se konečně uvolním. Sice mě ty záda táhnout, ale tohle přežiju, nejsem nějaká třasořitka, létání do jisté míry omezím, ale procvičování a mytí vlasů tedy v žádném případě. Trénování musím omezit jen na spodní část těla a ruce, ale lepší jak nic. Možná bych mohla zkusit i pár cviků na břicho. S tímhle na mysli provedu ranní hygienu a rychle opustím umývárnu. Nechci, aby mě někdo načapal, jak se myju jen houbičkou a vlasy si myji v umyvadle. Je to docela ponižující. S ručníkem na hlavě dojdu do svého pokoje, moje kroky se rozléhají po chodbách, jak moje bosá chodidla capkají po studené dlažbě. Je to docela příjemné, člověk se aspoň probere, když už se nemůže proletět v ranním vzduchu. To je to pravé osvěžení. V pokoji si dosuším vlasy a všimnu si složky na stole. Musím jí dát Komuiovi. Rychle do ní nakouknu a zděsím se. Zase jsem to udělala. Sice prvních pár vět je latinkou a dokonce je i gramaticky anglicky správně. Ale jak jsem byla unavená, tak jsem sklouzla ke své obvyklé splácanině azbuky a francouzštiny. No… tohle mu dát jako zprávu z mise asi neprojde. Přemýšlím jak to zonačit abych nedostala vynadáno a možné lekce angličtiny, které bych určitě dostala od té dokonalé slečinky Priceton, jen to její jméno je mi proti srsti. A proč mě vůbec napadla ona? Tak to tedy nevím. Ale určitě by to bylo velmi ponižující. Já a dostávat zatracené lekce angličtiny! Výsměch. Takový nelibozvučný jazyk. Ne jako francouzština jazyk lásky. Nebo ruština, jazyk severu. Ale je tu ještě něco, ráda bych se krátce proletěla, no… možná to neuškodí. Určitě, zajdu si hned po snídani zaplachtit nad útesy, kde jsou silné větrné proudy. Plachtění nenamáhá svaly, takže bych mohla i s tím zraněním. S tímhle objevem se mi rozzáří oči a vlítnu do Komuiovi kanceláře. Najdu ho jak spí, jak jinak. Mám štěstí. Zprávu mu rychle položím do chaosu na jeho stole a vydám se do kuchyně. Mám hlad a vyhlídka na příjemný let mu zvýšila náladu o sto procent. Jak jsem veselá ani se nedívám, kam jdu a teprve až zaslechnu Kandův podrážděný hlas, praskne mou šťastnou bublinu. Zděšeně se zastavím. I když jsem v Řádu chvilku i já už jsem slyšela příběhy o tomhle temperamentním Exorcistovi a narazit do něj takhle po ránu? Je to zdraví bezpečné? Zamrkám a všimnu si jaksi neznámé dívky, co stojí před ním. Asi se tihle dva srazili. Těkám pohledem mezi nimi a nevím co dělat. Nejraději bych se co nejrychleji sbalila a utekla, ale nemůžu jí tu nechat na pospas Sluníčku Kandovi. Takhle krutý by nebyl nikdo. “Dobré ráno! Taky jdete na snídani? Mohly bychom jít spolu, ne?“ ozvu se vesele. V duchu si připravuji poslední vůli. Tohle nedopadne dobře. Ale co nadělat, ta holka je docela zajímavá i když ten její sestřih je šílenej.

Lee Komui - 23. července 2010 20:04

Nechápu, co se stalo, stojí přede mnou Reever a za ním mladá slečna Priceton. Zmateně zamrkám a potřesu hlavou. To mě musí budit takhle? A zrovna před naší novou exorcistkou? Raději si upravím brýle na nose a usměji se jako sluníčko, jako by se nic nestalo. “Dobré ráno. Copak potřebujete?“zeptám se co nejmileji a rozhlédnu se po svém stole. Pohled mi upoutá složka, která tam předtím nebyla. O svém stole mám přehled. Vím přesně kde co je. Jen to vypadá jako nepořádek. Zvednu jí. Vypadá to, že slečna Salyor už napsala svou zprávu a odevzdala jí. Zvednu pohled k Reeverovi a k mladé Victorii a rychle jí otevřu. Potřebuji vědět, co se včera stalo a proč potřebovala Sue na ošetřovnu. Lavi mi to neřekl. Prvních pár vět je skvělých na někoho pro koho je angličtina až třetí jazyk, ale pak vytřeštím oči na to, co je napsáno dál. Trochu složku pootočím a přimhouřím oči. Ani takhle to nedává smysl. S povzdechem to odložím. Vypadá to, že Sue se vrátila k azbuce, budu muset poprosit jednoho z našich ruských finderů, aby mi to přeložil, a když ho budu hledat, tak se trochu uvolním od práce co pro mě Reever určitě má. Úsměv se mi jen rozšíří. Pak si uvědomím, že jsem včera neukázal naší nové exorcistce kde co je. Určitě je zmatená. Lehce se zamračím, Reever mě jen tak nepustí, pokud nebudu mít vážný důvod, ale tím by ukázání Řádu slečně Priceton mohl být. Ale počkám si, až mě o to požádá. Tak ani Reever nebude mít podezření, že jsem v to tajně doufal. “Jen se neupejpejte, Victorie,“pobídnu jí mírně a s úsměvem.

Kanda Yuu - 24. července 2010 17:10

Zamračím se na tu Seveřanku. Takové setkání hned po ránu, jak jsem si tohle zasloužil? Už jen pohled na ní mi přivádí migrénu a to je jedním z pár lidí co tuhle vlastnost mají. Nechápu, co dělá tady na chodbě. Kromě toho, že mi znepříjemňuje život. “Che,“ Není hodná odpovědi. Už se chci otočit, když se přižene další otrava. Sue Salyor. Exorcistka, která nemá šanci na přežití. Sice byla nějakou dobu s Evelyne a k tomu je dle mého buď hodně odvahy, nebo žádný rozum. Tuhle dívku bych spíš tipoval na to druhé. “Bylo hezké,“ zavrčím a neznatelné zakručení žaludku mi říká, že s těmahle individui se nemám zahazovat dál. Se zavrčením a temným pohledem projdu kolem nich. “Uvidíme kdo tu, jak dlouho přežije, bloncá,“ pronesu na seveřanku, než zahnu za roh. Ani jim nedám šanci k odpovědi. Není potřeba. Ani jejich jména nejsou zapotřebí. Nepřežijí první měsíc. Pak možná budu uvažovat o tom se jejich jména naučit. Teď mě ale spíš zajímá snídaně. Už mám docela hlad a jídelna by teď měla být volná. Ne moc lidí a hlavně málo finderů. Mám takový dojem, že mě nemají rádi. Ale to je jejich věc.

Aino Nevalainen - 05. srpna 2010 20:55

Proboha, proč já?! Proč zrovna já musím mít na tohohle blbce takové štěstí?! A zrovna po ránu? Jen se na něj zaškaredím, i když to přes vlasy asi neuvidí. Možná to je tak lepší. Kdo ví, co by zase udělal...vypadá to, že má nulové sebeovládání. "Taky mi takové předtím přišlo," souhlasím zamračeně a uhnu se víc ke stěně, kdyby chtěl kolem někdo projít. Jen jsem ráda, že mám pořád v ruce svůj klacek/hůl, takže mám alespoň nějakou jistotu. Ale ten jeho tón mě vážně tak žere! "I když chápu, že tvoje paměť zjevně po ránu nemusí fungovat, laskavě si uvědom, že mám jméno," zavrčím na něj. Kéž by se na té snídani zadusil. Už ale nemám šanci jakkoliv jinak zareagovat, protože se za mnou ozve neznámý dívčí hlas. Překvapeně se otočím jejím směrem, držím se ale pro jistotu zdi, kvůli rovnováze. "No...ano," přiznám. Podle zvuků to vypadá, že Kanda už odchází. Žádná škoda. Akorát nevím, co je ta žena nebo dívka zač. Zatraceně, jak nenávidím seznamování se! "Promiňte, asi vás neznám...jsem tu totiž nová, od včerejška. Těší mě, Aino Nevalainen." Doufám, že nezním tak neochotně, jak mi ta slova připadají. Trochu nejistě před sebe natáhnu ruku, hlavu pořád ale držím skloněnou tak, aby mi nebylo vidět do obličeje. Zvyk.

Lavi - 05. srpna 2010 21:52

"Pozdě...?" vydechnu nevěřícně. Panda mě nechal se vyspat? On skutečně jednou pochopil, že jsem unavený?! Co se to tu děje? Ne ale, že bych si stěžoval. Zdá se, že dnešek nebude až tak hrozný - dokonce i Panda vypadá tak nějak přívětivě, že mě nevzbudil kopancem do hlavy nebo tím, že by mi hodil na žaludek stoh novin. Spokojeně vzdychnu a ještě jednou sebou plácnu na polštář, než se pomalu s několika křupnutími v zádech narovnám a vyplazím se z postele. Začnu na sebe navlékat oblečení a docela spokojeně si pobrukuji, než uslyším větu, ze které mi vstanou hrůzou všechny vlasy na hlavě. "Ne..." vydechnu zlomeně a pomalu se otočím na hroudu tiskovin, která se na mě zlověstně zubí ze stolu. Jenže jak znám dědu, tomuhle se jen tak nevyhnu. Zhluboha vzdychnu, nasadím si pásku a natáhnu se pro noviny. Pak sebou znovu praštím do postele a začnu je pročítat. Jen doufám, že mě brzy nechá jít...nikdo by nevydržel být v jedné místnosti s mým po snídani toužícím žaludkem tak dlouho. Začíná se docela dost ozývat.

Sue(llen) Salyor - 06. září 2010 12:37

Zarazí mě, když Kanda docela normálně odejde, jsem ráda, že jsem nemusela vytahovat svou Innocence a uletět. Protože jinak bych mu rozhodně neutekla, ten jeho Mugen je pověstný, hlavně rychlost s jakou ho tasí. Nechtěla bych to zažít na vlastní kůži, děkuji pěkně. A navíc, nejsem ještě fit, jedině co bych asi mohla udělat, by bylo se na něj hezky usmát a pak ho proklít ruštině. Několikrát jsem už lidi ruskou kletbou vystrašila. Nevím proč se toho všichni tak bojí, většinou zabírají stejně až po 8 letech. No, ale Kanda je už díky bohu pryč. Odešel bez jediného slova. Tedy to taky není pravda, ale neodešel se zakrvaveným Mugenem a to je to hlavní. Zarazí mě to, co mi ta dívka řekne. Je tu teprve den? A už potkala Kandu a neutekla? Bože, co je zač? “Huh? Jen den? Páni! Narazila jsi na Kandu a neutekla jsi. To jsi musela zažít něco opravdu hrozného. Ale nic si z něj nedělej, on je takový na každého. Jinak já jsem Sue Salyor. Aino Nevalainen? To není typické Evropské jméno, odkaď jsi?“ vychrlím na ní úlevou a popadnu jí za ruku. Odvedu tuhle novou kamarádku do jídelny. Bude s ní určitě legrace. “Jestli chceš, můžu tě tu provést, ale ty vlasy v obličeji ti budou asi překážet. Neuvidíš, kam jdeš a tady je to samý schod a nevrlý Exorcista. Přísahám, že Kanda má tendenci se objevovat za každým rohem. Tedy pokud jde zrovna na jídlo. Je pověstný tím, že nejí nic jiného než Sobu,“ rychle se rozhlédnu, jestli ona pomlouvaná osoba není v dosahu a oddechnu si, když ho nikde nevidím. “Jinak je hezké, že je tu další dívka. Moc holek tu není a většinou jsou všichni na misích, tak je tu hrozná nuda,“ postěžuji si a vezmu jí za ruku. “Pojď, vezmu tě do jídelny. Musíš mi o sobě taky něco povědět. Někdy je tu v Řádu pro dívku smutno,“ tu poslední větu ze sebe nevychrlím jako to předešlé, ale spíš zamumlám. Je to pravda. Sice jsem tu jen týden,ale i cesty s Evelyne by se daly počítat k působení u Řádu a musím uznat, že jako Exorcista si člověk moc lidí a přátel nezíská. Hlavně protože se nás většinou bojí a myslí si o nás bůh ví co.

Victoria Rosemary Priceton - 04. října 2010 13:53

Jakmile se mě ten muž zeptá, jestli jdu za panem Komuiem Lee, přikývnu. I on mu tak říká? Co to tady je za lidi… ale působil celkem dobře, docela slušně. Možná další normální člověk? I já mu podám ruku a usměji se na něj. “Victoria Priceton, těší mě,“ řeknu mu, když se mi představí a podá mi ruku. Pak uvidím, že Lee-san spí. Asi pracoval celou noc a teď je unavený… Kolik práce má asi hlavní důstojník v této budově? Nejspíš dost… tak trochu je mi ho líto, ale pak ho pak Wenham jde probrat a já jen vykulím oči nad způsobem, jakým to dělá. Lenalee? Kdo to je? Že by jeho manželka? Nebo… to ne, to by mu neříkal, že se bude vdávat. Možná dcera? Ano, je to možné… Takže i pan Wenham není tak úplně normální, ale až na tohle působil celkem… dobře. Pousměji se nad tím. Pak se pan Lee konečně probere a zeptá se mě, co potřebuji. Trochu zamrkám a odpovím mu. “No… ráda bych, aby mě tady někdo provedl. Potřebovala bych hlavně vědět, kde najdu sprchy a jídelnu… Bylo mi slíbeno, že mě někdo provede, proto jsem tady,“ řeknu mu, aby to tedy konečně věděl. Snažím se být stále co nejvíce slušná, on se zdá, že si to jako jeden z mála lidí, co tu bydlí, zaslouží. Ale tedy… já se neupejpám! Jen se snažím být slušná. Na jeho slova se lehce vzdorovitě zamračím, ačkoliv mu řeknu ten svůj důvod, proč tu jsem. Pořád to nemohu pochopit, skutečně jsou lidé z nižších vrstev až takhle nevychovaní? Nebo je jen tohle místo… Nadmíru šílené? Obávám se, že to bude ta druhá možnost…

Aino Nevalainen - 04. října 2010 18:37

Pořád nervózně postávám na místě. Ten ruch kolem mě děsí - nejsem schopná se orientovat, kolem jídelny jsem v Kandou včera jen proletěla, takže vůbec netuším, jak to tam vypadá a jestli do něčeho nebo někoho nevrazím. Těch stínů kolem je vážně moc. To už ale začne vykládat ta dívka. Otevřu ústa, abych jí odpověděla, ale její příval slov mě zarazí na místě. Jak vůbec někdo může říct tolik věcí za tak krátkou dobu a neukousnout si u toho jazyk? Ještě chvíli strnule stojím, pak se mi z úst ale vydere něco na způsob uchechtnutí. Postavím se trochu uvolněněji. Začínám být vážně ráda, že jsem na tuhle upovídanou dívku narazila. "Těší mě, Sue. No...spíš docela mrazivého a bolestivého," pousměju se a ruka mi automaticky vystřelí do vlasů, na bolestivý otok, co mi Kanda svým milým jednáním způsobil. "Ale taky mi to tak přišlo," souhlasím s jejím tvrzením o Kandovi. To sedne. "Z Finska, tedy...Ruska, ale z Finského velkoknížectví" řeknu a nevědomky dám na to Finsko důraz. Radši bych uváděla Finsko...máme vlastní jazyk, žádný Rus k nám nezavítá, jak je rok dlouhý, ale musím se za něj označovat. Ani omylem. To už ale zavrávorám, jak mě za nabízenou ruku chytí a začne mě někam vléct. Mám vážně obtíže se udržet na nohou, jak to se mnou hází sem a tam, nakonec se ale díky svému věrnému klacku nějak vyrovnám. Má to ale docela vliv na to, jak mluvím...nemám angličtinu tak zautomatizovanou, abych jí byla schopná mluvit, když většinu mých myšlenek tvoří finské nadávky. "S-soba? Co to je?" vykoktám akorát. Jakmile se zastavíme, skoro do Sue vrazím. "A...proč by mi ty vlasy měly vadit?" zeptám se překvapeně. V ten moment mi vůbec nedojde, že člověk, který má zrak v pořádku, by toho přes moji clonu asi moc neviděl. "Za provedení budu jen ráda," řeknu vděčněji, než bych byla chtěla. "Sice už jsem jednu prohlídku absolvovala, ale...to mě prováděl Kanda." Ano, to mluví za vše. Je mi s ní příjemně, na to, jak nejsem zvyklá mluvit s lidmi. Sue mi připadá milá. "No, pokud tě něco bude zajímat..." pokrčím rameny. "Asi se tě ale taky budu trochu vyptávat...především na mise. Totiž, ještě před pár dny jsem ani nevěděla, že existuje něco jako Innocence, takže mě to trochu...mate." Trochu se posouváme, asi už jsme ve frontě na jídlo. Pořád přešlapuju, nejsem už ale tak nervózní. Díky bohu za to. Teda spíš...díky Sue.

Sue(llen) Salyor - 06. října 2010 23:22

Stoupnu si s Aino do fronty na jídlo, jak jinak, na Jerryho kuchyni je vždy fronta. Je opravdu úžasný kuchař. Ale ty jeho výjevy jsou poněkud zvláštní. Jako by byl žena. No, ale to není moje starost. Sama sobě se divím, jak jsem výřečná asi mi opravdu chyběl někdo, s kým bych si mohla popovídat. S Lenalee jsem tak trochu… rivalky, ale to mám dojem je jen z mé strany. Jak jen si může dovolovat létat jen s botama? To je naprostý nesmyls. No, vrátím se ke své upovídanosti, ale to mě vyruší jakýsi divný zvuk od Aino, že by… uchechtnutí. Nechám to být a usměji se taky. Je opravdu zajímavá, ale její další poznámku nechápu. “No je chladný,“ pronesu nejistě. Proč se pohladila po hlavě? Copak jí Kanda něco udělal? Ehm, raději do toho nebudu šťourat. Vědět z první ruky co Kanda provádí… asi bych se ho bála ještě víc jak normálně. Pak se na ní zazubím. Ano, Kanda je vyloženě někdo koho budete milovat. “Finské velkoknížectví, hm, no aspoň že víš, odkaď jsi. Já mám rodiče z Ruska a Francie, hezký mix, jsou s tím jen problémy,“ povzdechnu si. Ani si nevšimnu, jak zavrávorá, ale klacku si všimnu. Je to divné, proč ho má klacek? “Uhm, Aino? Proč máš ten klacek? Jestli jím chceš přetáhnout Kandu, tak to se ti nepodaří, to potřebuješ něco ostřejšího,“ podotknu a sleduji, jak chodí, je na tom něco zvláštního. “Soba jsou nudle, pěkně hnusně vypadající nudle které se nalepí na všechno co je poblíž. A namáčíš je do slané omáčky. Je to jakési jídlo z Eda,“ pokrčím rameny, mě to tedy nezachutnalo. Je to divné, sice to není tak syté, což mám ráda, ale stejně je to divné. “No, vidíš přes ně? Vypadají jako závoj a já se vsadím, že naposledy viděli nůžky hodně dlouho. Neboj, udělám ti hezký sestřih, jo?“ usměji se nadšeně. To bude skvělé, asi mám kamarádku. “Dokonalý, tak po jídle tě tu hned provedu, je to tady hodně zajímavý, ale vodní cestu ti neukážu… je… ehm, jak bych to řekla… no já jí nepoužívám,“ trochu zčervenám v obličeji, nemusí vědět, že jsem se v ní včera vymáchala a že se tam bojím. To by si mě asi vůbec nevážila. “Kanda? Bože, to jsi s ním musela strávit tak dlouhou dobu, chudák tvoje nervy… „ vyděsím se. Jak jen můžou tuhle nebohou holku tak trápit? Tolik času s Kandou. Chudák. Usměji se, jsem ráda, že je tady. Není tak upjatá jako Princátko Viki a je vidět, že v sobě má něco ze severu, trochu mi to připomíná zasněžené vrcholky hor. Jedno z mích nejoblíbenějších míst. “Tak jo, ale nejdřív se najíme, ano?“ zářivě se usměji. “Můžeš si tu dát cokoliv a kolik toho sníš,“ prozradím jí ještě.

Lee Komui - 07. října 2010 19:45

Složku tedy odložím na místo, kde si jí nejspíš Reever všimne, jsem zvědavý na jeho reakci a svérázný způsob zápisu Sue. Ale nechtěl bych si z ní dělat legraci, no, je to velmi zajímavé ten její styl psaní. Asi se ještě zajdu podívat za Lavim, možná on by mohl ukázat slečně Priceton Řád a já bych se mohl ulít z práce a jít do své soukromé laboratoře. Můj nejnovější vynález nabývá na tvaru. Rozhlédnu se po stole. Cosi mi tu chybí. Ach, už vím, můj šálek kávy. Kdepak asi je? Musím mít svou ranní kávu. “Jestli chceš, tak zrovna jdu na snídani. Velmi rád tě zavedu do jídelny a určitě slíbenou prohlídku dostaneš,“ usměji se na Victorii a zvednu se. Na snídani mám právu, takže pokud má Reever nějaké připomínky, tak je ignoruju. Musím přeci nové exorcistce ukázat budovu. A doufám, že na snídani najdu Laviho, můj nový projekt určitě pomůže všem našim pilně pracujícím úředníkům a členům Vědeckého oddělení s jejich papírováním. Už se těším, až jim toho robota představím. Ale jak ho jen pojmenovat? No, na něco se přijde. Určitě to dopadne lépe jak Komuivitamín D. Kde je jen mému úžasnému vynálezu konec? Kde je všem mým dokonalým výtvorům konec? Hm, jednou to zjistím a určitě zlepším život všem našim pracovníkům. Jinak to jak se Victorie zamračí je roztomilé, sice ne jako moje úžasná Lenalee, ale trochu ano. Snaží se někoho vyděsit? Moc jí to tedy nejde. Nebo možná jsem už natolik odolný vůči mračení díky Reeverovi a Kandovi, že už to na mě nemá žádný účinek. To chce prozkoumat. Vedu naši novou posilu do jídelny a přemýšlím nad účinky Kandova mračení a jeho ledových pohledů.

Victoria Rosemary Priceton - 17. října 2010 01:25

Zdá se, že je pan Lee poněkud rozladěný, ale není divu, když se právě probral, po něčem se rozhlíží. Nechám to být, mám pouze svůj chladný přístup, tedy… Pokus o to si ho udržet, abych tu nezešílela, či nebouchla nějakým jiným, jakýmkoliv způsobem. To by se mohlo lehce stát, ačkoliv už trochu tuším, co od tohoto místa očekávat. Cvoky, pitomce, šílence… A ostatní jiná hrubá slova bych pro ně použila. Jakmile mi nabídne to se snídaní, trochu zaváhám, mám sice hlad, ale… toužím po tom se osprchovat, už od včerejšího večera… “Já bych moc ráda, pane Lee, jenže napřed bych si ráda dala sprchu,“ řeknu trochu rozpačitě. Je to tak. Bez ní si budu připadat hrozně. Snad to nebude brát jako hrubost, že jsem ho takhle odmítla. Pokouším se schovat to drobné zděšení, co se mi dere na obličej. Také začínám být lehce netrpělivá, přeci jen, je už celkem pozdě, ačkoliv jsem se snažila vstát obyčejně a nemohla jsem spát… Chvíli jsem bloudila… A tak podobně. Je to ostudné, ale nedá se nic dělat. Ještě chvíli budu muset své okolí žádat o pomoc, než se tu osamostatním. Pořád nechápu, co tu dělám, a tu innocence, a ty ostatní věci kolem… Je to nesmysl! Nečekala bych, že se něco takového přihodí zrovna mě, i když vím, že naše rodina toto místo podporuje. Se svými hlubšími myšlenkami vyčkávám na to, co mi poví pan Lee. Hlavně rychle něco dělat… A poznat co nejrychleji toto místo.

Aino Nevalainen - 09. listopadu 2010 23:16

Trochu nejistě pootáčím hlavu sem a tam, už ale nejsem tak nervózní, jako před chvílí. Když už nic jiného, cítím se trochu lépe. Vypadá to, že jsem to s poznáváním obyvatel velitelství Temného řádu vzala z toho špatného konce...respektive od Kandy. Ostatní, co jsem poznala, už ale tak šílení rozhodně nejsou. Na Sueinu charakteristiku Kandy se jen pousměji. "Chladný...jistě." souhlasím, ale v duchu si myslím trochu něco jiného. Je to ledový zmetek, ale vypadalo to, že se rozžhavit vzteky umí přímo nádherně. Když zmíní svoji rodinu, překvapeně pozvednu obočí. "To je pěkná kombinace," poznamenám pobaveně. "To prakticky jednu zemi sdílíme." Z mého hlasu je ale asi trochu slyšet nelibost...prostě se cítím být víc Finkou než někým z Ruska. "A proč s tím jsou problémy?" Jakmile si všimne klacku, tiše vzdychnu. A už je to tady zase. "No...jak bych to vysvětlila..." zamumlám a sevřu klacek o trochu pevněji. "Je to něco jako...moje opora." Když ale zmíní ty soba nudle, nevěřícně zavrtím hlavou. "Zní to pěkně nechutně. Kdo by něco podobného jedl dobrovolně?" Tedy...jeden nerudný člověk určitě. Doufala jsem, že jsem se otázce na klacek nějak vyhnula, jakmile ale zmíní moje vlasy, je jasné, že už z toho nevybruslím. "No, nevidím přes ně. Ale to ničemu nevadí, protože bych neviděla ani bez nich. Jsem totiž téměř slepá," přiznám za poslední tři dni už poněkolikáté. "Proto taky ty vlasy vypadají takhle...když už byly moc dlouhé, prostě jsem je ustříhla tak na úrovni brady, odhadem. A přes oči je mám záměrně...znervózňuje mě, když na mě...ostatní vidí," dořeknu neochotně. Je to pravda. Co jsem slyšela od okolí, oči slepě těkající sem tam vypadají ne moc hezky. Po pár sekundách se znovu otočím k Sue a usměju se. "Nicméně...tvou nabídku bych moc ráda využila. Alespoň nějak zarovnat by to rozhodně chtělo...naposledy jsem byla normálně ostříhaná před více než třemi lety." Ještě než odešla...nechci na to myslet. Jen vděčně kývnu, když souhlasí, že mě provede. "Díky, bude se to rozhodně hodit. A...proč ji nepoužíváš? Není tam nic extra zlého, ne?" zeptám se překvapeně. Když ještě jednou okomentuje Kandu, nahlas se uchechtnu. "Na moje nervy by toho muselo být mnohem víc, než jeden Kanda," poznamenám pobaveně. "To ho tady nikdo nemá rád? Respektive...je takový na každého?" Když se zmíní o jídle, začnou se mi sbíhat sliny. To, že jsem nejedla několik dní, začínám pociťovat skutečně výrazně. "S...skutečně?" zeptám se tiše. Ta vůně jídla kolem je vážně mučivá. Už aby na nás přišla řada.

Lee Komui - 10. listopadu 2010 22:37

Pohlédnu na mladou slečnu a pozvednu obočí, takže nechce jít na snídani ale vysprchovat se. No, cesta do koupelen je docela dlouhá a já se tím vyhnu práci, což je vyložené plus a můžu to rovnou vzít do jídelny, kde určitě narazím na nějakého ochotného Exorcistu, aby jí to tady ukázal. Tak rozhodnuto. “Ale proč by to mělo vadit? Nevadí, vezmu tě do koupelen, bohužel jsou společné, doufám, že to nebude moc velký šok a pak pošlu někoho z mých ochotných Exorcistů, aby tě tu provedl. Pokud to nevadí, já si zajdu na snídani a mám ještě moc práce,“ pousměji se nad tím. Ano mám moc práce ale na svém vlastním projektu. Mé zlatíčko určitě všem ulehčí práci a já budu moci být se svou milovanou sestřičkou! “Pokud to nevadí, vyrazil bych. A ještě bych doporučil, aby sis vzala svoje pomůcky na mytí,“ otočím se na Vicotrii. Tak moc velké financování zase nemáme, aby každý pokoj měl svou vlastní koupelnu. Muselo se to udělat takto. A navíc, nejvíc peněz spolkne uklízení po Kandovi.

Sue(llen) Salyor - 17. listopadu 2010 19:07

Sleduji jí, je to dost zajímavá dívka. Finka, neutekla před Kandou, což je samo o sobě dost impresivní a ještě se s ní tak hezky povídá. Doufám, že budeme kamarádky. Aspoň nějaká holka, se kterou necítím divné pocity v žaludku. U Lenalee to je rivalita a vztek, jak se opovažuje s botama lítat! A u té nové… raději nemluvit, pění mi krev jen co na ní pomyslím. “Jo, na Sibiři je víc tepla jak v jeho pohledu,“ pronesu a protočím oči. Přísahám, že ten Japonec je ztělesněním záporných lidských emocí. Na zmínku o rodině se zatvářím trpce. “Jo, zajímavá a to je tak všechno. Sňatek z rozumu k zachování rodové linie,“ mávnu rukou. Můj hlas je najednou neemotivní, nerada mluvím o rodině. “Che, já Rusko nenávidím, když jsou tam mise, tak ty neberu. Raději se té zatracené zemi vyhýbám obloukem,“ přiznám. Rusko má jednu potíž, mám tam babičku. Nejděsivější stvoření co kdy chodilo po Zemi. Evelyne následuje hned za ní. Na její otázku raději neodpovím. Stále ten klacek pochybně pozoruju, no když myslí. “Jo je to docela nechutné a člověk musí vědět jak to jíst, jinak, no pár Finderů už dostalo bolení břicha, když to jedli po Evropsku,“zazubím se na ní. Opravdu je velmi zajímavá osoba. Určitě budeme kamarádky. Ztuhnu, když mi řekne jak na tom je se zrakem. Nedokážu si to představit! Být slepá. “Ehm, t-to jsem netušila. Omlouvám se, neměla jsem se ptát, zatraceně měla jsem opravdu blbé poznámky,“ začnu koktat. Jak jsem jen mohla být tak neomalená. Teď bych jí nejraději vzala za ruku a pomohla jí ve frontě. Ale… mám takový dojem, že by mě přetáhla klackem. Když dokázala slepá přežít Kandu, to svědčí opravdu o něčem. “Bože, ty musíš být někdo. Přežít Kandu i slepá, máš můj respekt. Uhm, možná proto jsi si ho nespletla s holkou jako někteří na první pohled,“jako já dodám v duchu a maličko zrudnu. Raději bych se měla vrátit k vlasům. “Ehm, ty vlasy, tak vepředu to nechám dlouhé a vzadu bych je zkrátila nad krk, co ty na to. Vlasy ti budou zakrývat obličej, ale nebudeš je muset tak moc česat, je to velmi slušivé a určitě ti bude slušet,“ vezmu pramen, co jí visí před obličejem do ruky a prohlédnu si ho. Jsou v docela dobrém stavu. Jen roztřepené konečky. Ten návrh se mi docela zamlouvá, vyhovuje její povaze a navíc uplatním své Francouzké geny a zkrášlím někoho, to bude úžasné! Skousnu si rty. “N-no,“začnu trochu neochotně. “Moje Innocence mi umožňuje létat a nemám zrovna moc ráda tmavé úzké a hlavně vlhké prostory. Takže jsem raději, když můžu létat,“ odpovím poněkud vyhýbavě. “Řeknu to takhle. Kanda nemá rád nikoho, Lenalee všechny, Komui taky a ostatní si snaží zachovat příčetnost,“ pousměju se. Ano tak nějak na mě Řád působí, hlavně Kanda. “Ano, je to… pro Exorcisty i Findery jako poslední večeře. Nikdy nikdo neví, kdy se vrátí nebo zdali se vrátí,“řeknu jí to co mi řekla Evelyne. Bez okolků a vytáček. Proč jí mazat med kolem pusy?

Victoria Rosemary Priceton - 27. prosince 2010 19:41

Pokývám hlavou a nechám se odvést, jak jinak. “To bude v pořádku, Lee-san. Jen mi ukažte kudy se tam dostanu a také kudy dojdu k jídelně a já si tam pak zajdu,“ řeknu mu klidně a s lehkým společenským úsměvem, který nic neřiká. Ucítím, jak mi zakručelo v břiše. Zrudnu. Jenže sprcha má přednost! Přeci takhle nemohu pochodovat po zámku, když jsem včera měla tak perný den… Rozhodně to není nic příjemného. Pak jen následuji pana Komuie, až mě provede. Pečlivě se snažím si zapamatovat každé místo, svoji paměť trénuji, ale není to nic moc… Ale občas se mi povede zapamatovat více věcí, než jiným lidem. Už si v hlavě sumíruji, co všechno udělám, až dorazím do pokoje.

Aino Nevalainen - 25. ledna 2011 21:19

I když mám už skutečně ukrutný hlad, najednou se v Řádu cítím mnohem lépe. Možná to bude tím, že si mě tu našel někdo, kdo působí dost sympaticky a hlavně sdílí me antipatie vůči Kandovi. Ušklíbnu se. "No, na Sibiři jsem sice ještě nebyla, ale teď už alespoň chápu, proč byla letos v mé vesnici tak příšerná klendra...finská zima podpořená Kandou, to je teprve něco." Na její komentář o rodině se trochu zarazím. Zjevně s nimi vážně moc nevychází. A vzhledem k tomu, že neodpoví, se o tom asi ani moc nechce bavit...no, páčit to z ní nebudu. Každý z nás má věci, o kterých zrovna nemluví rád. "A tak...to zní dost...divně," přiznám rozpačitě. S takovou věcí nemám žádnou zkušenost, v mé vesnici se tyhle věci moc nepraktikovaly. Když okomentuje sobu, podivím se. "Po evropsku? To je...jak?" zeptám se napůl nevěřícně, napůl pobaveně. Bolení břicha...to Kanda způsobuje taky. Svůj k svému. Upřímně mě ale rozesměje, když zaslechnu její tón v moment, kdy jí oznámím, že nemám daleko do slepoty. Uchechtnu se a trochu pohnu hlavou, aby na mě bylo alespoň trochu vidět a ona si mohla všimnout, že mě skutečně nenaštvala. "V klidu. Nevzala jsem to nijak špatně. Už to trvá nějaký pátek, takže se kvůli tomu nedeptám asi tak, jak myslíš. Navíc...ta Innocence, jak tomu tady říkají, mi s tím možná trochu pomůže. I když to asi bude trvat pěkně dlouho," zamumlám nakonec při vzpomínce na svůj včerejší pokus. Nemůžu se dočkat, až se najím, trochu doplním energii a vyzkouším to znovu. Taky mě trochu zarazí, že jsem se o něčem podobném tak rozpovídala. Vážně...tahle holka na mě působí přímo zázračně. Po jejích dalších slovech mi znovu začne škubat v koutcích. "No, bylo to o fous," okomentuji pobaveně poznámku o přežití Kandy. "S holkou? Poslyš...totiž, chtěla bych se zeptat...jak on vlastně vypadá?" vypravím ze sebe neochotně. Nedovedu si představit, jaký je někdo s jeho povahou. Možná nějaký trol? To asi ne...ten stín, co jsem viděla, byl o dost menší, lidský...ale démonický bude určitě. Povzbudivě se usměji, když mi Sue vylíčí svůj plán, co udělat s mými vlasy. "Ta představa se mi líbí," přiznám potěšeně. "Předem moc děkuji za zcivilizování mého vzhledu. Mno...řekneš mi, až se do toho budeš moct pustit?" Nikdy jsem to moc neřešila, ale když je tady tolik lidí...asi by to chtělo. Překvapeně otevřu pusu, když zmíní, že může létat. To zní úžasně! Mou fascinovanost se mi asi nepodaří zakrýt tak, jak bych chtěla. Tak mě překvapí, že už moc nevnímám její poznámku, proč nemá ráda vodní cestu. "Páni...létat? To musí být skvělé! Jak vypadá tvoje Innocence, jestli tedy nevadí, že se ptám?" vychrlím ze sebe celkem rychle, takže se mi trochu zamotá během mluvení jazyk. Tu angličtinu se vážně budu muset pořádně doučit. Jen pokývám hlavou na její komentář. Sice nevím, kdo je ta Lenalee, ale pravděpodobně ji taky brzy poznám. "A tak. To mnoho vysvětluje." Její slova mě sice trochu znervózní, ale i tak...ta vůně začíná být poněkud mučivá. "Poslední večeře nebo ne...znám dost lidí, kteří by se klidně pro něco podobného zabili," ušklíbnu se. Člověk při vaření poslepu obvykle nic podobně vonícího neudělá.

Temný Řád - 18. března 2011 15:40

Viki-chan a Komui Komui konečně provede Victorii a ta se stihne celkem rychle i osprchovat. Její kručící žaludek ji donutí, aby se šla najíst a zkoušela po paměti najít místa, co jí právě byla ukázána. Metodou pokus-omyl, konečně najde to správné místo. Shromažďuje se tam hodně lidí, tak to není až takový problém. Pak Victorie zahlédne pár lidí, co má pocit že zná od pohledu, a objeví se smíšené pocity, když vidí, jak ležérně a s úsměvem přichází její známý, Lavi. Komui po prohlídce zamíří zas zpátky do kanceláře. Další otravné papíry, co by se měly vyřídit... a Reever už poblíž hlídkuje. Možná je čas na nějaký telefonát? Yuu-chan a... Lavi Dáš se spokojeně do jídla a nic a nikdo tě nemůže vyrušit, protože si pochutnáváš na své milované sobě, nikdo...? Jistě, nikdo, s výjimkou jednoho zrzavého otravného tvora s páskou přes oko. Lavi totiž zatím statečně přežil všechno, co mu děda naložil a ty si ho všimneš okamžitě, jak vejde do místnosti, protože všechny co zná hlasitě zdraví a usmívá se na všechny strany a pospíchá se najíst. Teď se jen modlíš, aby si nesedl zas k tobě, nebo se o to alespoň nepokusil.

Kanda Yuu - 27. března 2011 11:43

Konečně dostanu svou Sobu. Nic lepšího na světě snad ani není. Hlavně po tom setkání s těmi budižkničemi hned takhle po ránu. Co se mají co ochomítat po chodbách Řádu? Hlavně ta slepá holka. Pitomá Ledová královna. Sednu si k naprosto prázdnému stolu. Možná ho kvůli mě vyklidili, je mi to jedno, a pustím se do jídla. Spokojeně zavřu oči, ale to je asi tak všechno co indikuje, jak si užívám jedinou civilizovanou věc v tomhle Blázinci. Zamračím se, když zaslechnu toho otravného zrzavého králíka. Je jasné, že je v místnosti, je ho slyšet na míle daleko. Se divím, že ho ještě nenašly Akumy při jeho misích, ale to ho asi zachraňuje Bookman. Nemít jeho, tak je naprosto k ničemu. A má ten otravný zvyk, mě neustále lézt na nervy. Nechápu proč, jasně mu dávám najevo, že když mě naštve, tak mu setnu hlavu Mugenem, mám dojem, že moje katana by jeho krev na svém ostří uvítala. Zamračím se ještě víc a nenápadně zrychlím pohyb svých hůlek. Nechci, aby si ke mě zase přisedl. Je otravný až hůrza.

Lee Komui - 27. března 2011 12:02

Provedu naší drahou Viki-chan po Řádu a nemohu než zaslechnout jak jí zakručí v žaludku. Trochu mě popíchne svědomí, které má hlas znějící jako Reever, to je divné. Dám jí ruku na rameno a usměji se. "Slyším Viki-chan, že máš hladm, nebudu tě proto zdržovat a pošlu tě přímo do jídelny," řeknu jí mile a v duchu si vzdychnu. Budu se muset vrátit k papírování. Mě se nechce! Ale na venek jen ukáži naší nové Exorcistce kudy jít aby se dostala do jídelny a popřeji jí dobrý den. Sám se pak pěkně pomalu, pěšky, ne výtahem, vrátím do své kanceláře, otálet jak nejvíc to jde. Stačí mi jeden pohled na Reevera a vím, že má pro mě další kázání o neplnění mých povinností jako řídícího Řádu. Vzdychnu si a vezmu další hrnek kafe. POsadím se za stůl a upiju. Pak dostanu geniální nápad. "Omluv mě Reevere, ale musím někomu velmi důležitému zavolat a zdělit mu navýšení poštu Exorcistů," řeknu mu a mávnu na něj rukou. Usmívám se. Nečekám na jeho odpověď a rychle vytočím velmi známé číslo. Baku bude velmi naštvaný, že máme nové Exorcisty, už posledně když jsme mu volal ohledně Sue a popisoval její Innocence, šlo přímo slyšet jak mu naskakuje vyrážka. Je tak krásné si s tím blondýnem pohrávat. "Ohayio, Bak Chan-cha!" zašvitřím hned jak zvedne sluchátko a ohlásí se. Nemá to jméno rád, ale je tak rozkošné!

Lavi - 11. dubna 2011 20:41

Jakmile mi děda oznámí, že už můžu jít, po obličeji se mi rozšíří idiotský úsměv. Snídaně! Prudce se posadím a ještě prudčeji zalehnu, když se praštím do hlavy o strop. "...to jen, abych si to všechno doslova vtloukl do hlavy," zazubím se na dědu a s velmi rychle rostoucí boulí vyklouznu ze dveří, než stihne říct jediné slovo. Nebo spíš dvě...dvě slova typu "Nikam nejdeš". Hned, co opustím náš pokoj, si zhluboka oddychnu. Svoboda! Už jdu, snídaně! Neumírej, žaludku! I přes natékající čelo se pořád připitoměle usmívám a dokonce si i začnu pobrukovat. Nic mi nemůže zkazit náladu. Nic. Žádný Komuiův vynález. Yuuův načuřený výraz. Nic. Respektive jediná, mírně pandovitá věc, ale ta zůstala v pokoji, takže ano, nic mi nemůže zkazit náladu. Vpadnu do jídelny a tentokrát nemusím svůj nadšený výraz ani předstírat. Zhluboka se nadechnu, rozpřáhnu ruce a s výrazem dítěte, poblíž kterého se převrhl kamion lízátek, zvolám na celou jídelnu. "Dobré ráááááánko!", načež přitančím k Jerrymu a naberu si porci, že se pod ní i mírně prohne tác. Otočím se do jídelny a začnu hledat místo k sezení, když tu náhle uzřím...ha, ženské vlasy! "Yuu! Co ty tu tak sám?!" zahalekám a už si to k němu šinu skrz skupinky nechápavě a zděšeně zírajících Finderů. Vyčkám na moment, kdy bude zrovna srkat další soba nudle a praštím ho přátelsky do zad. "Přece by ses neizoloval. No tak, budu ti dělat společnost. Tak povídej, jak ses měl na své poslední misi? Viděl jsem tvůj blonďatý úlovek, pěkné, pěkné...já dávám přednost tomu svému, ale tvůj vkus taky není zlý. Třeba konečně přijdeš na jiné myšlenky...co?" šťouchnu ho přátelsky se zářivým úsměvem a začnu urychleně konzumovat obsah svého tácu s jídlem v případě, že by mi Yuu chtěl pomoci s ranní rozvičkou...třeba během po Temném řádu s katanou v zádech.

Sue(llen) Salyor - 29. května 2011 10:46

Zasměji se když jí slyším. Ano, to musela být tedy zima. "Nezávidím ti, Kanda si sebou nosí vlastní klima," zazubím se na ní a poplácám jí po zádech. Ono to není zase tak zlé. Nebudu se k ní chovat nijak jinak než k ostatním. I když je slepá. "Hm," brouknu jen v odpověď a kouknu se na ní. Ne o mojí rodině tu ví nejvíc Evelyne a ani ta všechno. "Vypiješ omáčku do které se ty nudle namáčejí, mám dojem," zapřemýšlím, jestli je to takhle, ale mám dojem, že ano. Já jsem to nezkoušela, podle mě je to moc nevýživné jídlo. Hlavní je doplňovat energii a vitamíny, aby se rychle obnovovala energie a tělo bylo fit v jakékoliv situaci. Cirkusáka neodnaučíš tomu, co ho už jednou naučili. Dost mě překvapí, když se mi trochu ukáže. Je velmi hezká, tedy podle mého úsudku a ten by asi neměl být tak mimo, ne? Usmívá se a směje se, to je dobře, jsem za to ráda, moc často ho tu u nových rekrutů neslyšíš. "Jak vypadá? Ehm," zamyslím se jak jí ho nejlíp popsat. "Má dlouhé černé vlasy, které má na temeni hlavy svázané do culíku. Oválný obličej s mandlovýma očima, ty jsou černé. Je docela štíhlý a atletické postavy. Na sobě většinou nosí kabát až na zem a je docela drobný na kluka. A neustále u sebe nosí meč," shrnu jí. Asi takhle vypadá, nevím nic víc jsem z něj tedy neviděla, no. Potěšeně se usmívám. Jsem ráda, že se jí t líbí. A že si nemyslí, že jsem otravná. Rozzářím se. "Klidně hned po snídani, času je tu mezi misema docela dost. A jelikož jsem zraněná, ale je to fakt jen povrchní, tak asi si tu chvilku pobudu," pronesu lehce a kouknu na okékno před námi. Vrátím se k ní, když se mě zeptá, sice trochu lámavě a o překot jak vypadá moje Innocence. "J-je to pár dvou bílých křídel, které mi umožňují létat. Je to úžasné," pronesu trochu zasněně, opravdu mám svou Innocence ráda a cítím na těle její jemné vibrace. Určitě si pak někdy během dne půjdu zaplachtit, jen tak kolem budovy, abych se protáhla. Nebubu se přepínat. "Pár jich tu svou příčetnost už ztratilo, ale poznáš jak se k nim chovat, neboj. Hlavně se vyhýbat Evelyne," řeknu jí vážně, protože se Evelyne děsivě bojím. "Neboj, už jsme na řadě," zasměji se a objednám si svou normální snídani a čekám až si moje nová kamarádka taky objedná.

Kanda Yuu - 12. července 2011 20:11

Kdyby jen ten králík do rána pošel myslím si temně. Podařilo se mi spolknout sobu, než jsem byl herdou do zad donucen mírně sebou cuknout. Copak nemá ponětí o tom co je to osobní prostor? Nebo jen to že někdo OPRAVDU NECHCE, aby se ho dotýkali? Ignoruju ho. Jako vždy. Nenechám se vyrušit od své snídaně. Nenechám si jí zničit tím hlupákem se zrzavými vlasy. Jsem přece jsem prvotřídní Exorcista. Ale ta slova o objevu mě mírně zaujmou, ale nedám to najevo. Že by nová Exorcistka? není tady těch ženskejch moc? "Che, odfrknu si. Ženské jsou k ničemu. "Moc se s ní nekamarádi, stejně dlouho nevydrží. Akumy jí do měsíce odkráglují," pronesu co dojím a zvednu se. Vím, že je tohle pro mě nezvyklé, normálně bych se měl rozběhnout a snažit se ho skalpovat. Ale na to jsem moc otrávený. "Děkuj své šťastné hvězdě, že tě nesetnu králíku," zavrčím temně a vezmu do ruky svůj tác. Mohl bych si přidat sobu? Je to docela lákavá představa. Ta cesta do Finského knížetvství nebyla zrovna dobrá pro mou psychickou pohodu. A soba je tak dobrá. Rozhodnuto, vezmu si zelený čaj a sobu do meditačního pokoje a běda tomu kdo tam vleze.

Victoria Rosemary Priceton - 06. srpna 2011 12:03

Konečně po sprše dojdu do jídelny a začnu přemýšlet, co si jen dám... Možná nějaký dobrý sýr a čerstvé pečivo? Budou tady vůbec mít něco takového? Mám docela strach ze zdejšího jídla, třeba tu nebudou mít nic, na co jsem zvyklá? Nějaké prosté a chudé jídlo a sbohem... V knihách jsem četla, že lidé jedí třeba jen samotnou rýži! To si nejsem jistá, zda bych se jen jí najedla... Proto váhavě dojdu až k okénku a nesměle si objednám Bleu d´Auvergne, jeden ze sýrů, které mám moc ráda. Tak trochu očekávám, že si možná kuchař nebude jistý tím, co po něm vlastně chci... Ale když já mám na něj hroznou chuť! Po očku sleduji pana Laviho, jak sedí u toho jiného exorcisty, asi se dobře baví.

Lavi - 09. srpna 2011 20:52

Dále naoko bezstarostně tlachám, ale po očku nenápadně sleduji Yuua, kdyby náhodou...takových náhod už se za dobu, co jsem v Řádu, naskytlo několik. Ani jedna k mé radosti. Ale to, že konečně můžu snídat bez Pandova pohledu v zádech, mi skutečně dodává dobrou náladu. Krátce se zamyslím nad tím, co Yuu řekne, než se zvedne s tácem. Skutečně krátce. "Ale no tak, Yuu," řeknu se širokým úsměvem, "dej jí šanci. Ještě jsi ji neviděl. Lecjaká Akuma by explodovala už jen její roztomilostí...a její Innocence vypadala taky dost zajímavě." A bolestivě...hlavně pro Sue. Chudák, ta to schytala. "A pokud jde o tu tvou," mrknu za sebe, jen abych uviděl, jak si objekt našeho rozhovoru povídá se Sue, "neviděl bych to taky tak černě...mhm....víš, že byste byli moc pěkný pár? Takový...kontrastní," zazubím se a pro jistotu se přesunu víc na kraj lavice, kdyby náhodou... Nedovolím Kandovi odejít. Na to jsem ho už moc dlouho neprovok-chci říct, nepotěšil svou přítomností. "Šťastné hvězdě?" podivím se a pak se na Yuua zeširoka usměji. "Žádná šťastná hvězda, Yuu, nýbrž tvá milosrdnost, laskavost, štědrost a náklonnost, jen těm mohu děkovat za dar svého života." Alespoň dnes. Možná už to trošku přeháním...ale zase...kdyby mě trošku, jen trošku přirozsekal...možná bych nemusel zpátky k Pandovi! I když ten mi možná donese materiály i na ošetřovnu...risknu to? Pořád následuji Kandu a v moment, kdy odevzdám jídelní tác, mi naskočí geniální myšlenka. Bezmyšlenkovitě vezmu Yuua kolem ramen. "Yuu, to je osud! Mám výborný nápad, bude se ti líbit! Navrhuji...dvojrande! Ty s tou svojí seveřankou a já s Viki-chan. Ne, nic neříkej, jasně ti vidím na očích, že jsi nadšen!" vychrlím ze sebe a nenápadně, zato celkem rychle, začnu couvat směrem k východu z jídelny. Jo, risknu to.

Laakii - admin - 26. září 2011 21:13

Nový příspěvek v dobrodružství, po měsíci a půl, páni! :-) Bohužel Vás musím zklamat, ani Váš Vypravěč, ani nikdo ze spoluhráčů ho nemá na svědomí. Přišel se na Vás podívat administrátor… Co teď s Vámi? Díky dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad". Dejte mi sem nebo do pošty do dvou týdnů vědět, jestli jste našli novou chuť k hraní, chcete změnit Vypravěče, nebo se s tímto dobrodružstvím ve vodách andorských rozloučíme. Laakii - admin

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR