Dark Brotherhood: The Cheydinhal Sanctuary 
| autorefresh |
hrálo se Denně
od: 09. května 2019 16:19 do: 29. ledna 2020 20:26
Dobrodružství vedl(a) Firefly
| |
 |
|
| |
| Vzácná návštěva Cheyndinhalská svatyně Dnes po setmění do Cheydinhalské svatyně přijela vzácná návštěva. Voldulcar přivezl Matku. Společně s ním dorazili i Aphimisa a Dra'qanar, pod jejich dohledem Voldulcar svoji dlouhou cestu ze svatyně ve Skyrimu absolvoval. I po vstupu do svatyně kolem Voldulcara kroužili ve snaze pokrýt všechny úhly. Všem bylo ale jasné, že Ošetřovatel až takovou péči nevyžaduje. Sotva mu Dra'qanar s Varnvynem pomohli snést rakev s Matkou dolů do svatyně, Altmer vyvolal kostlivce. "Khajiit si myslí, že ho Altmer už nepotřebuje," konstatoval Dra'qanar. "A možná ho nikdy nepotřeboval," dodal ještě s kamenným výrazem, zatímco sledoval Voldulcarova záda, když elf bez sebemenších problémů sám zvedl rakev a odnesl ji k Sithisově oltáři. Kostlivec ho se skřípěním kostí následoval. "Teď se už tuplem nevyspím," nechala se slyšet Brie, když kolem ní kostlivec prošel. Fronjar, který měl postel vedle ní, se zamračil, ale nic neřekl. Proti svému hlasitému chrápání se špatně bráníte a ještě hůř se bráníte před Brie, která od hádek ráda odcházela jako absolutní vítěz. Aphimisa všem na pozdrav pouze kývla. Když se ujistila, že Voldulcar i Matka jsou v pořádku, společně s Varnvynem odešla do jídelny. Pokud je tam někdo zastihl, krčili se u jednoho stolu jako dvojice konspirátorů a debatovali nad korbelem medoviny. Dra'qanar se místo toho ihned vydal do zbrojnice. Každému, kdo o to stál, pečlivě ukazoval, jak páčit zámky. Pokud na něj ale někdo nepromluvil, sám konverzaci nezačínal. Voldulcar ignoroval každého, kdo se kolem něj mihl, nebo se snad pokusil hodit kus řeči. Vedle rakve Matky si přitáhl dřevěnou židli a četl knihu. Narozdíl od něj, kostlivec vždy povážlivě zaskřípal, pokud se někdo moc přiblížil. Dvě hodiny po příjezdu vás Varnvyn všechny svolal do jídelny. Chyběli Borzul, který byl už třetí den v Brumě na misi, a samozřejmě Voldulcar, který se prozatím odmítal hnout od Matky. "Chvála Sithisovi," pozdravil vás Varnvyn a pohledem zkontroloval, zda někdo nechybí. "Aphimisa se rozhodla, že v naší svatyni prozatím zůstane," oznámil vám bez zbytečných průtahů. Věděli jste, že Aphimisa v Cheydinhalské svatyni trávila hodně času, proto její rozhodnutí nebylo velkým překvapením. Nicméně, poslední půl rok se tu neobjevila ani jednou, proto jste ji vlastně osobně viděli poprvé, kromě Fronjara a Brie. Fronjar byl od jejího příchodu ještě víc potichu než obvykle. "Bude jí prozatím náležet moje ložnice a já budu spát s vámi na ubikacích. Ale jinak to chod svatyně nikterak nenaruší," dodal. Aphimisa za jeho zády se usmála, jako kdyby věděla něco, co váš velitel ne, zatímco Dra'qanar vedle ní nevypadal nikterak překvapeně. Možná až skoro znuděně. |
| |
 | Jsem ta nejvzácnější návštěva Cheydinhalská svatyně Cesta ze Skyrimu byla dlouhá. A byla by tichá, kdyby mi bývala Aurelia nedoporučila, ať s sebou na ochranu Voldulcara a Matky přizvu i Dra'qanara. Khajiit souhlasil, týden předtím sprovodil ze světa mladého šlechtice v Solitude, takže jeho pobyt ve Skyrimu už nebyl vyžadován. Takhle jsem měla alespoň někoho, s kým jsem mohla prohodit pár slov. Voldulcara jsem znala celý svůj život, ale i tak se Altmer choval, jako kdyby moje přítomnost byla nanejvýš otravná. Typický vysoký elf. Nebyla jsem rasista, ale nebyli oni všichni stejní? Kdyby se na mě alespoň občas usmál! Hradby Cheydinhalu jsem proto viděla ráda.Víc lidí, víc možností ke konverzaci! Podplacená stráž nás i s rakví pustila do spícího města a my tak neměli problém Voldulcara s Matkou protáhnout až ke vstupu do svatyně, kde už na nás čekal Varnvyn. "Chvála Sithisovi," zasípala jsem a přenechala mu moje místo u rakve. Doteď ji táhl koňský povoz, ale ve městě jsme se tím koněm stali my s Dra'qanarem. Na přenášení těžkých věcí jsem nebyla stavěná, i když byla jen se dotknout Matčiny rakve byla veliká čest. Vevnitř Voldulcar na nic nečekal a vyvolal si kostlivce na ochranu. Dra'qanar se z toho nezdál být moc nadšený, jako kdyby naše přítomnost na cestě ze Skyrimu nebyla ani potřeba. Musela jsem se nad tím pousmát. Jako by nás dva mohl nahradit nějaký kostlivec. Úsměv mi trochu povadl, když Voldulcar bez viditelné námahy zvedl rakev a sám si ji zanesl vedle Sithisova oltáře. Začínala jsem si myslet, že mě altmer doopravdy nemá rád. Otočila jsem se na svoje bratry a sestry, kteří se tu shromáždili. Ihned poznám Bristiru a Fronjara, ten zbytek je pro mě ale neznámý. A to mi dělá radost. Ještě nedávno byla svatyně téměř prázdná, ale teď je očividně plná života. Khajiit, dunmer, orkyně, nordka a nord. Co asi dokáží? Budu to muset zjistit! A to brzo... Když jsem si jistá, že Voldulcar i Matka jsou v pořádku, přesunu se společně s Varnvynem do jídelny. Chci zjistit, v jakém stavu je svatyně (výborném) a taky mu chci v klidu oznámit své rozhodnutí prozatím v Cheyndihalské svatyně zůstat. Není překvapený a spíš já bych byla překvapená, kdyby překvapený byl. Po pár hodinách Varnvyn svolal svoje černé ovečky a oznámil jim, že tady nějaký čas jako návštěva pobudu. Nijak to nenaruší chod svatyně. Musela jsem se nad tím usmát, zatímco Dra'qanar vedle mě vypadal, že každou chvíli usne. Tenhle jeho výraz jsem moc dobře znala. Postavila jsem se, abych na sebe upoutala pozornost. "Ráda tu s vámi strávím nějaký čas. Hlavně s těmi, kteří se k naší rodině přidali, zatímco jsem byla pryč. Dra'qanar zítra ráno pokračuje dál do Valenwoodu, proto nám nebude dělat společnost při našem malém cvičení," skoro jsem cítila Varnvynův pohled. Vždycky se o svoje děti noci tolik bál! Ale já potřebovala zjistit, co kdo z téhle sebranky dokáže. "Zítra ráno po snídani vás tedy všechny poprosím, abyste se shromáždili ve zbrojnici," uzavřu to a posadím se. Tím všechny proslovy skončí. Dra'qanar ihned mizí spát (u Sithise, jestli ho najdu v posteli, která patřila mě, bude si muset Aurelia hledat nového Mluvčího!), Varnvyn něco nutně potřebuje konzultovat s Voldulcarem. Najdu si pohodlnější polohu na židli a hodím si nohu přes nohu, zatímco sleduju své bratry a sestry, jak spolu hovoří. |
| |
 | Návštěva Cheydinhalská svatyně Jak dlouho je to, co jsem utekl z univerzity? Bleskne mi hlavou, zatímco hledám ve vlastním batohu starý zápisník, který mám už nějaký ten rok. Vlastně na to ani odpovědět pořádně nedovedu, tehdy se všechno seběhlo tak rychle, vím jen, jak dlouho jsem ve svatyni, k tomu pak přidávám týden, nebo dva, abych si odvodil, jak dlouho to je, co jsem univerzitní půdu opustil. Šílené, jak ten čas letí. Za tu dobu tady jsem toho stejně moc nestihl. Sotva jsem s někým prohodil víc než jednu větu. Připadalo mi, že si tu s nikým moc nerozumím, jak bych taky ale mohl? Být mezi vrahy ten, kdo se stará o oživování mrtvých těl, není to ironie? Sotva se rozzáří svíčka na mém stole, abych na psaní viděl, dorazí návštěva. Jen s dlouhým vzdychnutím si nasliním prsty a zase ji zhasnu. Vždy když mám chvilku pro sebe, stane se něco podobného. Zápisník nechám ležet pod svíčkou a jdu se přidat k ostatním členům. Třebaže tu nejsem nijak dlouho, a pořádně nechápu všechny tradice, u tohohle bych zřejmě chybět neměl. Pozorně jsem pak s ostatními pozoroval příjezd Matky i jejího ošetřovatele. Měl bych být víc nadšený, víc rád za to, že je ctihodná Matka s námi, ale... mou pozornost upoutá altmerova magie. Když pak vidím kostlivce odcházet za novým příchozím, trochu mě to nakopne k tomu, abych vlastní techniku vypiloval. Ovšem, tohle bylo trochu něco jiného, ale ani já nechci zůstávat celý život na tom, že bych se mohl zlepšit, kdybych jen trochu chtěl. Se smíšenými pocity jsem odešel zpět do pokoje, ke svému zápisníku, konečně. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jestli bych neměl jít z dálky obdivovat Matčin sarkofág, nebo se zkusit zapojit do řeči s nově příchozími, ale měl jsem rozdělanou práci, kterou jsem chtěl prvně dokončit. Tu spokojenost, kterou jsem pociťoval, když jsem dokončil psaní a ve stejnou chvíli byl přivolán do jídelny, sotva můžu popsat. „Chvála Sithisovi,“ odpovím na pozdrav a opřu se o jednu stěnu. Pečlivě se rozhlédnu po jídelně, zrakem jen na chvíli zůstanu na Aphimise, dunmerce, než se přesunu na Varnvyna. Vyslechnu si pak, co komu leží na srdci a trochu se zaseknu, když zazní, že se máme zítra ráno dostavit do zbrojnice. Jen se znovu podívám po všech přítomných, v mých očích dokonalé vrahy, a potom si uvědomím, že v terénu budu naprosto k ničemu. Nasucho polknu. Nene, to bude v pohodě, prostě si vezmeš nějakou zbraň a ukážeš, že vlastně neumíš vůbec nic, úplně v pohodě. Většinou se dokážu uklidnit sám, ale tohle se mi ani trochu nelíbí. Když je pak konec, rozhoduji se, jestli se s někým pustit do řeči. Možná, kdybych přesvědčil dunmerku, že k něčemu sem, zítra na mě nebude tak přísná a moje schopnosti nebude hodnotit tak kriticky. Nakonec se rozhodnu pro rychlou sebevraždu. Dojdu před Aphimisu a kývnu hlavou na osobnější pozdrav. „Je dobré vidět, že tu nejsem jediný zástupce naší rasy.“ Prohodím do větru, abych viděl její reakci, jestli bude mít vůbec zájem se bavit s někým, jako jsem já. Pokud ano, představím se jí a přisednu si. |
| |
 | Ta nejvzácnější návštěva TŘÍSK! Ozvala se rána rozštípnutého dřeva. Tak tak jsem stihl zvednout levou ruku abych si dřevěným štítem uchránil hlavu před řemdichem. Štít se rozletěl snad na tisíc kousků, ale zbraň cvičného nepřítele se odrazila zpět a já stihl couvnout do bezpečné vzdálenosti. Ze stojanu jsem vzal druhý a poklepal o něj bastardem. Můj nepřítel, velmi kvalitně opracovaný kus kmene potažený kůží, zavěšený ke stropu, po stranách připevněné dvě zbraně a dokázal velmi rychle rotovat. Cítil jsem, jak mi na čele vyrazily první kapky potu. "Kom igjen du griser." (Tak pojď ty prasopse.) Zavrčel jsem v rodném jazyce a šel hrát tuto ruletu se svým zdravím. Byl jsem v bratrstvu chvíli a spoustu času trávil právě cvičením v boji. Dovedl bych si představit i častější návštěvu nějakého hostince kde by byl dostatek zásob pálenky, možná i kostek a spoustu další zábavy. Všeho se ale jistojistě ještě nesčetněkrát dočkám a tak jsem si s tímto nelámal dál hlavu. Proč jsem vlastně tady? Ptal jsem se sám sebe několikrát, i když důvod mě samotnému je víc než jasný. Nakonec postel tady mám, na hlavu mi neprší... Není to úplně špatný. "Aaaaargh!" S namáhavým výkřikej jsem mečem uťal i druhou zbraň mého protivníka a ten se pmalu jen dotáčel. Vítězosavně jsem se zazubil a odložil svou výbavu. Právě včas. Věděl jsem totiž, že dnes má dorazit vzácná návštěva a já se tak odebral na místo vyvolené našemu setkání... Ráda tu s vámi strávím nějaký čas. Hlavně s těmi... Pozorně jsem naslouchal a zároveň se rozhlížel po ostatních. Byli tady snad všichni. Tedy měli by být. Ti, co tady jsou už nějaký ten pátek a také ti, kteří jsou zde chvíli včetně mě. Některé jsem znal více, některé méně, některé jsem měl za podivíny. S některými jsem prohodil slov více, s některými méně. I to jsem ale hodlal změnit. ...poprosím, abyste se shromáždili ve zbrojnici. S pohledem upřeným na Aphimisu doposlouchám její slova. Pak již nastává téměř každodenní děj. Nakonec... Udělám pár kroků abych došel za ledovou královnou. Její jméno znělo Yasha. Je to Nordka a měl jsem k ní z tohoto důvodu asi tak nějak nejblíž. "Už máš odvahu se mi postavit?" Zazubím se na ni. Vím, s obouručním mečem zachází víc než dobře a tuším jaké se mi může dostat odpovědi, ale prostě mi to nedalo. "Když mě porazíš, máš u mě láhev pálenky, platí?" Zeptám se s úsměvem na rtech. Poté dodám o něco vážněji. "Co myslíš že se bude dít?" |
| |
 | Návštěva Jak dlouho to vlastně je? Dva? Tři? Čtyři roky? Víc? Nah, ztratila jsem už přehled... ale co na tom vůbec záleží, stejně můžu na prstech jedné ruky spočítat kolikrát se mi za celý týden povede usnout aniž by mě to pak dohnalo ve snech. Když pak přišla banda Redguardů... řekněme, že měly prostě pech, špatný večer a výběr pro přepadení. I když pochybuju, že to z nich někdo rozchodil nebo byl schopný dál chodit, alespoň né na dlouho. Nevím přesně jestli tohle oslovila Bratrstvo, ale něco rozhodně muselo, jinak bych tu nebyla. Byla, ve smyslu, že bych žila, určitě bych se nějak protloukla.... nebo by mě dřív nebo později spíše někdo utloukl. A možná by to bylo i lepší. Ten čas ale není teď, až přijde, budu mu, bohům a smrti, hledět do tváře s bradou hrdě vztyčenou a bez kouska strachu v duši! Zvykla jsem si na společnost pomalu, sakra, zvykám si pořád a stále! Nebýt té zelenokožky, Yary, asi bych tu už dávno praštila dveřma a nikdo by mě tu už neviděl. Slova ´sedli jsme si´asi dostatečně nevystihnou, ale jsou nejbližší možnou volbou. Milenky? Ne, to fakt ne! Moje srdce zstávala stále se Zualou, ale když by jeden vynechal to srdce a přidal k tomu pár korbelů piva... Odbočuješ! Jo, jasně. Bylo moje duchovní zvíře, jedinec co vás prostě doplňuje, vy uděláte A a on pak přijde s B. Tam kde mě chyběla rychlost a mrštnost, byla ona a její šíp. Kde jí nestačily svlay, poradila si moje čepel. Příchod vzácné návštěvy. Myslím, že moje mysl zůstala někde nazačátku u ´Ráda tu s vámi strávím nějaký čas...´. Dál mi potom už jen unikal význam téhle návštěvy, možná nepatřím zrovna k učencům, ale takováhle návštěva jenom aby poznala nové členy? Chtěla jsem se naklanoit k Yaře, vedle a tiše svěřit se jí se svými myšlenkami, však můj úmysl je narušen. Výzva na souboj? Tady a teď? To nemyslí vážně. Kolik toho už stihl vypít? Přesto, trochu ušklíbnu se a založím ruce přes sebe na své hrudi. "Myslím, že si pleteš odvahu s lehkomyslností." odvětím mu. "A co mi dát tu lahev a já protentokrát ušetřím tvůj překrásný nos bolesti a tvůj měšec pak výdaj za léčitele." dodám pak k tomu ještě s lehkým ušklíbnutím ve tváři. |
| |
 |
|
| |
 | Návštěva Cheyndinhalská svatyně
Zrovna se probírám knihou receptů, když nám velitel oznámí nástup a příchod vzácné návštěvy. Velitele mám rád, skoro jak bratři z karavany, stará se o své lidi a zbytečně se nepovyšuje, jen tak jak je nutné v hierarchii. Přejdu tedy do svého plíživého kroku a jdu se podívat na onu návštěvu. Rozhodně to není partička, se kterou bych si chtěl něco začít, zvláště s tím, co nese sám rakev a komanduje kostlivce, ale příchod bratra v kožichu mi hned zvedne náladu, hold už to je nějaká doby, kdy jsem mluvil s některým z bratří od karavany. Brie si postěžuje nad nedostatkem spánku, ale raději k tomu nic nedodám. Už tak mně jednou pěkně seřvala, když jsem navrhnul uspat Fronjara paralyzujícím jedem a po druhé, při mém nevyvedeném pokusu alchymie s cukříkem. Když se tedy všichni rozejdou po svých vyrážím za osamělým khajitem do zbrojnice. Přijdu k němu v plíživém módu, né proto abych otestoval své lehké krůčky, ale jelikož se zrovna soustředí na páčení zámku a nechci jej rušit. Počkám až odpáčí zámek a oslovím jej. Zdravím bratře, mohl bys mi prosím ukázat pár triků? Při tréninku se od něj zkusím něco dozvědět, třeba odkud je, jak se přidal k bratrstvu a jak dlouho už u něj je. O pár hodin později následuje schůze, při které se dozvídáme novinky. Chvála Sithisovi. Jak se zdá náš prověřovací test je tady, nebo spíš přichází čas „dát se do práce“? Rozhodně to není doba, kdy by se měl někdo opít či se nechat vážně zranit, ale náš Norský bratr se rozhodl šťouchat do místního yettiho (Yasha). To už je ožralej nebo se rozhodl zítra na cvičení nedorazit z důvodů vlastní smrti či těžkého zranění?... Raději pryč, teď už stejně nemá smysl honit skilly. Pokud si vzpomínám tak do velitelovy ubikace přibilo nějaký alchymistický vybavení… No za optání nic nedám. Bude fajn zas vytvářet skutečné lektvary. Raději se tedy rychle odplížím pryč, než dojde k poškození okolí, a vydám se k mluvčí, se kterou se snaží navázat rozhovor nás další Dunmer. Hádám, že taky rád vidí podobnou tvář. Divím se však, že se nejdřív nevydal za tím nosičem rakev, když ho tak fascinuje nekromancie Omluvte mne prosím Mluvčí i ty Benthyre ve vašem rozhovoru, ale chtěl jsem se zeptat zda bych nemohl využít vaši alchymistickou laboratoř. Hádám, že pár elixírů na zdraví a výdrž by se hodilo. |
| |
| Výzva Cheyndinhalská svatyně Abych pravdu řekl, ani jsem si příliš nevšiml zvědavých pohledů které nás častovaly. Ledová královna Yasha je neoblomná a vhozenou rukavici, zdá se mi, by klidně přijala. V tom se přidá Yara, která má ve svých slovech krev. Netušil jsem, zda některá z členek bratrstva pomyslela na to, že se má jednat pouze o cvičný souboj nebo zda, zvláště Yara, myslí svá slova vážně. Malou chvíli mi trvalo než jsem s rozvahou odpověděl. Věřil jsem si. Neviděl jsem důvod proč bych neměl v tomto souboji uspět. Přesto... Na tváři se mi objevil drobný úsměv který měl dát zapomenout předchozím slovům, která jsem vypustil. "Nos nenos, jazyk nejazyk." Pohled mi padal z nordky na orkyni a zase zpět. "Jednou vám stejně dokážu své schopnosti." Úsměv mě neopouštěl. "Kdo ví, třeba nás bude chtít vidět právě zítra." Pokrčím výmluvně rameny. "Ale do té doby je času dost. Co takhle dát dohromady láhev pálenky a černý ležák?" Navrhnu a zvědavě se mi nadzvedne obočí. "Krve společn prolejeme ještě dost a dost." Zakončil jsem svoje moudro s tím, že není třeba se mrzačit mezi sebou. |
| |
| Společnost Cheydinhalská svatyně Nečekám sama dlouho, opatrně se ke mně přiblíží dunmer. Skoro se tváří, jako bych ho měla kousnout. Pobaveně se usměju, zatímco se snažím vzpomenout na jeho jméno. Verthyr? Henthyr? U Sithise, to ani nezní jako opravdové jméno. "Ty jsi Benthyr, že ano?" odpovím nakonec na jeho pozdrav nahlas a ukážu na místo naproti sobě, aby se posadil. Naštěstí ho nemusím přemlouvat. Než stačím říct cokoliv dalšího, objeví se khajiit. Jeho jméno si pamatuju, Moenji. Jde na to zpříma, ptá se na moje vybavení. "Samozřejmě. Ale ne dnes večer," řeknu. "Potřebuji ještě alchymistickou laboratoř i aparát zkontrolovat, jestli nejsou poničené od cesty. Nerada bych, aby to někomu vybouchlo do obličeje," dodám. Hlavně aby to nevybouchlo do obličeje mně, ale ani u Moenjiho bych z toho neměla radost. "Nechceš si k nám přisednout?" zeptám se khajiita. U stolu je ještě hromada místa. Ať už si k nám přisedne nebo ne, podívám se zpátky na Benthyra. "Slyšela jsem, že jsi nekromant? Co dalšího ještě umíš?" zeptám se ho a napiju se. |
| |
| Krev či pití? Samozřejmě jsem jeho pobídku brala s nadhledem. Nebyl ostatně první kdo s podobnými slovy přišel a dozajista nebude asi poslední. Dojednoho, někde s menším, někdy s větším úsilím a krve, zjistily, že mají svých slov prve zvážiti než je pak z pusy vypustí. To, že Zelená přidává se a ještě přihazuje do kola slova dopranice, mě nijak nepřekvapí. Vlastně se na ní dlouze ušklíbnu. Když se tedy přidala na mou stranu, stranu krve i ona, on jako začal couvat. Byl to náznak strachu, který jsem u něj zahlédla? Na tom nebylo nic špatného. Raději když zjistí kam až sahají hranice než když se je bude pak zkoušet nerozvážně prorazit nebo posouvat. "O tom nemám nejmenší pochybnosti." odvětím mu, na jeho slova, že jednou nám svůj um, svoje dovednosti dokáže a ukáže. Ono už jenom to, že jsme tady, všichni, v Bratrstvu, které si svoje členy vybírá samo, tudíž musí být nějaký důvod proč je členem, proč si jej tedy Bratrstvo vybralo. V délce toho, kam až dokáže ale domočit, to zřejmě nebude, pokud je schopen to tam vůbec najít, bez cizí pomoci. "Krev není co by se mělo jenom tak prolévat, bez kouska rozumu. Pouze ta, jemž je prolita v čestném boji či souboji, vyslouží ti v posmrtném životě místo po boku bohů, drahý příteli." poupravím jeho slova. Možná jsme zabijáci, ale není žádné cti v tom, zamordovat slabé, staré či nemohoucí, nebo nedej bůh děti. V tom není žádné cti, to je jen chladnokrevný masakr. "Nicméně, nabídku pití nikdy neodmítám. Jen doufám že toho bude dost, pro nás obě." dodám k tomu a výrazně přitom mrknu na Yaru. |
| |
|
|
| |
| Výzva Cheyndinhalská svatyně Když Yasha svolí, na tváři se mi malý úsměv. Když v tom mé uši zaslechnou... Vidím do tebe, prolévat ze soudku než z břicha je ti milejší. Neudržel jsem se a z mého hrdla se rozezní poměrně hlasitý, veselý a upřímný smích. "Považuji to za své malé vítězství." Pronesl jsem k souhlasům bojovnic. Na nic jsem nečekal a udělal několik rychlých kroků k jedné ze zavřených skříní v jídelně, které se zde nacházely. Šel jsem najisto. Levou rukou otvírám dvířka a pravá uchopí první láhev, která ke mě putuje. Následně druhá a třetí. Zdejší pálenka byla velmi dobrá a bylo ji zde dostatek. "Myslím, že tohle nám na chvíli postačí." Usměju se na Yashu i Yaru a mé kroky směřuji do jiných částí svatyně. "Zvu vás do své skromné komnaty." Přece jen, dojela vzácná návštěva a uvést se právě takto, kdy by pak člověk mohl v omámení pronést nějakou nerozumnou větu... "Jen abyste byly zítra připraveny." Uculím se přes rameno. |
| |
| Společnost Cheydinhalská svatyně Ani nemusím říkat své jméno, dunmerka moc dobře ví. Přikývnu, že jsem skutečně Benthyr a posadím se. Chtěl jsem začít nějaké téma k rozhovoru, když se u nás objevil Moenji. Neřekl jsem ani hlásku, jen si kočičáka přeměřil pohledem. Nechtěl jsem, aby si k nám skutečně přisedl, protože by i on slyšel, jak moc k ničemu jsem, to jsem samozřejmě nechtěl. Nezbývalo mi ale nic jiného, než doufat. Samozřejmě bych chlupatého bratra od stolu nevyhnal, ale byl by to úplný konec mého sebevědomí. On se naštěstí zajímá o jiné věci, díky Sithisovi! „Eh,“ vydám ze sebe překvapeně, když se rovnou zeptá na mé schopnosti. Jakoby mi dokázala číst myšlenky. „Ještě ovládám iluze,“ řeknu po chvíli. „Samozřejmě, nekromancie je má přednost, jako pro jiné dýky. Je to zajímavé a nebezpečné umění, a kde jinde bych jej mohl zužitkovat, než tady mezi bratry a sestrami?“ Doufal jsem, že ji napadne, že jiná specializace skutečně není můj obor, třeba budu mít to štěstí. „V současnosti pracuji na zdokonalování rituálu, který je nutný pro reanimaci těla.“ Dodám rychle. „Vaše cesta sem byla klidná?“ zeptám se, sotva si všimnu ostatních, jak se baví oni. Nemám vůbec dobrý pocit z toho, že bych měl být součástí zítřejšího cvičení. Nezískal bych u Aphimisty nějaké pochopení pro to, co dělám? „Zítřejší cvičení bude jistě zábavné,“ zasměju se docela upřímně. Zábavné, hlavně pro někoho, kdo je k ničemu. |
| |
| Iluze? Cheydinhalská svatyně "Iluze?" zopakuji po něm zamyšleně a opřu se lokty o stůl, abych se mohla naklonit blíž. "Zajímavé. Ty mi nikdy moc nešly. Zaměřuju se na destruktivní magii, přeci jen se to v naší branži..hodí," pravý koutek mi vyjede malinko nahoru, když si vzpomenu, jak se Lia vztekala, že když jsem stačila cyrodilského šlechtice zapálit z ochozu dřív, než ona měla šanci zasadit šíp do tětivy. Fakt milá vzpomínka. Musela mi pak zaplatit pivo. To byla ještě milejší vzpomínka. Teď už jsme spolu pracovaly minimálně. Černá Ruka musela mít prsty všude po Tamrielu a jen to, že jsme s Dra'qanarem strávili tolik času, byla vzácnost. Nepochybovala jsem, že ho (a ostatní) zase pěknou chvíli neuvidím, dokud nás Aurelia nesvolá. Z mého nostalgického rozpoložení mě vytrhne Benthyr, který začne mluvit o reanimaci. "Není reanimace přesný opak toho, co tady děláme?" ušklíbnu se dobromyslně. Nemyslím to nijak zle, je to spíš takové přátelské popíchnutí. "Takže je to celý rituál, ne kouzlo? A čím se to od toho kouzla liší? Vydrží to déle?" pokračuju ve vyptávání. Pak se mě Benthyr zeptá na cestu. Znovu se opřu do židle a pokrčím rameny. "Nic zajímavého. Jednou se nám ulomilo kolo u vozu, ale khajiitská karavana nám pomohla ho opravit," odpovím mu. Doopravdy se nic zvláštního nestalo. Vzácná chvíle klidu. "A ano, zítra cvičení. Těším se, až vás uvidím v akci. Když jsem poprvé viděla trénovat Brie, málem zlomila Fronjarovi zápěstí," zasměju se. |
| |
| Další den Cheyndinhalská svatyně Ať už jste pili, nebo snad jen konverzovali, jednou jste jít spát museli. Nebo jste třeba pili až do rána, soudit vás nikdo nebude. Možná. Tak nebo tak, Moenjiho jste u snídaně už nezastihli, protože se ze svatyně vyplížil ještě před svítáním. Aphimisa měla kruhy pod očima, ale jinak vypadala čile jako rybička, když se snažila vést konverzaci s Voldulcarem, který vytrvale na všechny otázky reagoval buď jen zabručením, nebo přinejlepším jednou slabikou. Po snídani na vás Aphimisa s Varnvynem čekali ve zbrojnici. Varnvyn chodil sem a tam a obhlížel zbraně, občas po Aphimise loupnul okem, ale dunmerka jen v klidu postávala na okraji ringu. Ten byl ohraničen natáhnutým provazem, který přidržovaly malé kůly. Provaz byl sotva půl metru nad zemí, takže se dal jednoduše překročit. Ring byl dostatečně veliký, abyste tam mohli bojovat všichni najednou, kdyby na to přišlo. Fronjar se pořád tak nějak ochomýtal Aphimise za zády, dokud ho Brie skoro nepopadla za ucho a neodvlekla ke zbraním. Trochu zmateně si vzal jakousi malou dýku, i když jako mág nemohl říct, že sečné zbraně zrovna dvakrát ovládal. Ale víte, co se říká. Stick them with the pointy end. |
| |
| A teď k té zábavné části, kdy se budeme mlátit! Zbrojnice, Cheyndinhalská svatyně Večer se překulil v noc a bylo na čase jít spát. Alespoň pro mě. Po cestě jsem se cítila unavená, takže jsem se od našeho stolu omluvila a potichu zmizela, aniž bych nějak zasahovala do konverzací ostatních. Moenji měl jediné štěstí, že nebyl v mojí posteli, ale dotáhl svůj chlupatý zadek až do společných ubikací. Ráno jsem strávila v marné snaze Voldulcara rozmluvit. Elfovi ale byla moje snaha ukradená, takže si cpal jídlo do pusy, zapíjel to hnusným cyrodilským kafem. To jsem si brala fakt osobně, že by někdo raději pil takovou břečku, než aby se mnou mluvil. Nakonec jsem to vzdala a přesunula se raději s Varnvynem do zbrojnice. Varnvyn chodil sem a tam jako nervózní minotaur, ale já se tím odmítala nechat rozhodit. Počkala jsem, aby se objeví zbytek mých bratrů a sester. “Ráda vidím, že jste dorazili všichni,” přejedu je rychlým pohledem, abych posoudila jejich stupeň...probuzenosti. “Dnes ráno bych ráda viděla, co dokážou ti, které jsem ještě neviděla v akci,” podívám se na Fronjara s Brie, která trochu zklamaně věší luk zpátky na stojan. U té jsem věděla, že je mrštná jako lasička a vyleze vám v touze zvítězit pomalu i na záda. Fronjar byl naopak víc klidnější a každé kouzlo sesílal s precizností, kterou jsem viděla jen u pramála mágů. “V ringu budete všichni najednou, ale budete bojovat ve dvojicích. Henrik proti Yashě, Yara proti Moenjimu...Benthyr půjde proti mně,” rozhodnu. Ať se nekromant trochu předvede. “Jedná se doopravdy jenom o trénink. Pokud se vážněji zraníte, budete muset o léčení prosit Voldulcara sami,” trhnu rameny s pobaveným úšklebkem. “Počkejte, až budou všichni v ringu, než začnete.” ///Henrik vs Yasha Yara vs Moenji (jestli se Moenji do nedělního večera nepřihlásí, naházím ho a zahraju já) Benthyr vs Aphi Na jeden příspěvek máte 1 hod na útok a 1 hod na obranu. Nezapomeňte na bonusy k hodu, které máte v denících. Pokud máte nějaké dotazy, tak pište do diskuze. |
| |
| Do zbraně tedy Takže co smích jsme ti co? Jen počkej zítra... Oběví se myšlenky, když se Henrik zasměje. Zítra, dám mu okusit, že lepší je považovati svých slov, k nám oboum. "Aby nebylo to poslední..." utrousím směrem k Zelení, polohlasně, když otočí se k nám záda, aby zašel pro nějaké to pití. Jen doufám, že to nebudou nějaké koňské chcanky nebo ředěné vodou. Slovo pak dalo tedy slovo, pití rychle ubývalo, stejně jako vzpomínek na to, co se dělo dále. Ranní bolehlav tu byl jen mírný, k žádné rvačce nedošlo abych dostala po kebuli třeba židlí a alkohol nebyl tak silný abych odpadla do němoty úplně, nicméně nedali jsme Henrikovi nic zadarmo. A když už né slibovanou pěstí do jeho tvářičky, tak alespoň určitě dostal lekci, v tom, proč s námi nemá pít. Po snídani, která ve mě doslova zahučela, došlo tedy na lámání chleba, nebo bych měla říci spíše kostí? Ne to ne. Při tréninku by se kosti nebo končetiny obecně lámat neměli, i když jeden nikdy nemůže zaručit, že se nestane nějaká ta nehoda, že ano. Bojoví prostor byl ohraničen provazem. Skromné ale což, na ukázku to stačilo. Když elfka promluví, podívám se mlčky na ní a vyslechnu si co nám k tomu tedy řekne. Hmm... Takže fajn, máme se tedy pomlátit mezi sebou aby viděla co dokážeme, prosté a mě vyhovující. Stejně jako to, že nehodila proti mě nějakýho magiče, to by byla fakt podpásovka a něco by si rozhodně vyslechla, pokud bych se na to rovnou nevykašlala. Takhle alespoň můžu dostát svým slovům ze včerejšího večera. Když jdu si pro zbraň, ušklíbnu se trochu Henrikovím směrem. Tohle bude určitě zábava... třeba poštěstí se mu, že vyvázne jen s monoklem... Můj výběr zbraně pro tenhle trénink, mno, bylo to těžké, ale protože je to trénink nechci u toho někoho zabít, že ano, tedy můj oblíbený obouručák šel trochu stranou, stejně jako případná sekera, po značné úvaze, vezmu do rukou dřevěnou palici odkaz. Končetiny mu zůstanou, jen to trochu případně zaduní. Jak se případně pa ozve pokyn, nečekám moc na to, až se můj soupeř k něčemu přiměje a vyrážím jako první do útoku, rozeběhnu se proti němu, jak mi to prostor dovolí, chtíc ho nabrat podobně jako býk, nikoliv však ale rohama ale rukama a snažíc se jej tak povalit (5+1). Co se mé obrany přitom týče, bohužel tenhle útok není nic, při čemž bych se mohla nějak moc bránit (3+1). (38%) |
| |
| Boj, boj, boj, boj... cvičný Cheyndinhalská svatyně Stál jsem tam. Přesně na místě kde jsme měli být, tedy ve zbrojnici, kde již bylo nachystán náš bojový prostor abychom ukázali co v nás je. Spal bych. Žaludek jsem měl po snídani v pořádku, oči však zarudlé. Musí se nechat že jak Yasha tak Yara za to vzít umí. Za to si taky vysloužili můj obdiv. Na tváři se mi objevil úsměv, to když si vzpomenu na slova Yary o tom, že prolévat ze soudku je mi milejší než prolévat z břichu. Včerejší pálenka mi chutnala, stejně tak jako dnešní snídaně. Toho večera jsem povídal spoustu veselých historek a nejednou zařízl nožem do pěkně prorostlého uzeného masa a zamastil si tak pusu. Nejednou jsem se kasal se svými schopnostmi, kdy to jsem byl ale posazen zase zpět na židli. Ten večer ve mě zanechal radost i když tomu předcházelo popichování. Stačilo by ještě málo a dal bych se snad i do zpěvu. ...Henrik proti Yashe... Donese se k uším mým z úst Aphimisi. "Tak je to tady." Usměju se na Yashu. Sahám po cvičném, dřevěném, jednoručním meči bastardovi. Do druhé ruky jsem vzal kulatý dřevěný štít. Ta mě chce utlouct? Trošku vyvalím oči když vidím tu velkou palici kterou vzala do rukou Yasha. Velmi rychle čas utekl a já stojím v ringu. Levou rukou třímám štít a mečem, který třímám v ruce pravé, jsem o něj dvakrát udeřil. Sotva se ozval pokyn k boji, Yasha se po mě rozběhla. Byla ode mě jen pár kroků, i přesto jsem v jejich očích viděl chtíč. Mysl mi říkala že ta žena je pravá bojovnice, která se nevzdá. Mysl mi říkala že by raději padla. Viděl jsem její vlasy, které při prudkém pohybu v pramínkách poskakovaly ze strany na stranu. Běžela proti mě ve snaze mě zničit prvním úderem. Určitě by tomu tak i bylo, ale naštěstí jsem s pitím skončil přesně včas abych byl tak nějak na dnešek připravený. Byť jen o fous, stihl jsem se této bojovnici vyhnout (6+1) i když jsem u toho klopýtl, ale ve vteřině okamžiku se za Yashou oženu dřevěným mečem (10+1). |
| |
|
|
| |
| Další den a předchozí večer
Cheyndinhalská svatyně Má žádost byla odmítnuta, jelikož laboratoř ještě není úplně připravena. Na toto jen povzdychnu nu pokývám hlavou. Jsem přizván, abych si přisedl, což okamžitě způsobí mé zaváhání. Měl bych? Tohle sezení blízko mi moc nevyhovuje a zítřejší obsah cvičení se stejně nedozvím…A kruci chce si vykládat o magii. Díky, tak to raději vynechám. Dobrou noc, sestro, bratře. Řeknu a rychle se odplížím pryč do své postele. Ti tři se sice zatím nepozabíjeli, ale rozhodli se pořádně opít čili pořád tam panuje nebezpečná atmosféra. Jelikož jsem mezi prvními, co šli spát, tak patřím mezi první co vstanou, vlastně ještě ani nesvítá, když se vyvalím z postele. Rychle provedu ranní hygienu, dám si lehkou snídani a vyrazím se procvičit ven, abych zde nikoho nerušil. Po rozcvičce se vrátím zpět do svatyně, právě včas na naši zkoušku. Po jejím vyslechnutí se netvářím zrovna moc nadšeně, jelikož mi to připomíná starý časy. I tak si vezmu dvě dýky a postavím se proti Yaře. Orka očividně je po včerejší noci plná energie. Že by něco provedla našemu nordovi, jako potvrzení ženské dominance? Fajn stop, víc raději nechci vědět. Orka se do mě hned pustí jazykem i čepelí. Můj starý smysl čekání na signál se mi stane osudným a musím hned uhýbat před jejími výpady, bohužel neúspěšně (obrana 1), takže hned končím na zemi. Než se stačím sebrat a vyskočit na nohy, tak mou hlavu sevře mezi jejíma noha a přiloží dýku na tvář. Pohled je to jistě k nezaplacení, mít takhle blízko její tělo, vzhledem k stavu jejího oblečení. Pokusím se aspoň o poslední odpor tím, že jí přiložím dýky k jejím nechráněným ledvinám (útok 4+1). Promiň, ale tyhle hrátky si nech na vhodnější lokaci. Pokud mi nepřiložíš dýku k hrdlu a nezabráníš v pohybu rukou, tak se obávám v remízu… 7% |
| |
| Trénink Vyrazila jsem proti svému soupeři, snažíc se tak využít momentu naplno. Nejednou povedlo se mi takhle rozhodnout o dalším pokračováním šarvátky, ovšem tedy u něj, vidno příliš s tímto nepochodím. I když podařilo se mu uhnout na poslední chvíli, věřím, že jeho kalhoty nebudou tak úplně suché... Co to pro mě ale znamenalo, že měl volný prostor k útoku na mě, ale ten risk hold s tímhle útokem přichází. A pro tentokrát se nevyplatil. A on udeřil. Tupou bolest zacítila jsem vzadu na zádech. Být to skutečná zbraň, asi bych teď získala nějaké to možno smrtelné zranění, ale teď, takhle vysloužil si jen to, že jsem začínala být naštvaná. Pomalu jsem se otočila čelem k němu. Je to jen trénink... je to jen cvičení... Opakuj si stále dokola v hlavě, abych se na něj teď nevrhnula, hlava nehlava a nevymlátila mu ručně tuhle troufalost z hlavy a obličeje především. Sevřela jsem zbraň o něco pevněji v rukouch a rozmáchla se po něm (2+1). Jestli on zaútočí potom, setká se s odporem mnou nastavené palice, aby vykryla jeho útok (5+1). |
| |
| Cvičný boj Cheyndinhalská svatyně Byl jsem zjevně potěšen hned svou první ránou, kterou jsem zasadil Yashe. Na tváři se mi objevil úsměv. Mohl jsem využít situace a vrhnout se bojovnici do zad. Je však možné, že by se stihla bránit. Hlavně by to ale bylo zbabělé. Počkal jsem až se pomalu otočí. Zvedl jsem před sebe štít aby mi přes něj koukaly jen oči a pravou rukou jsem mečem pomalu opsal jeden půlkruh, hned nato druhý. Podíval jsem se Yashe do očí. Nevzdá se. Čekal jsem, očekával jsem to. Pokusila se hrubou silou prolomit mou obranu, ale štít jsem měl dostatečně vysoko. U sedmi pekel! Zaklel jsem. Páru má jako bejk, když její palice zaduněla o štít jež by mi jinak mířila na hlavu. Ihned jak se palice svezla po štítu dolů (6+1), na nic jsem nečekal. Jeden rychlý krok, druhý ještě rychlejší. Rychlost mi nikdy nechyběla. Nezaútočil jsem však mečem, ale pokusil jsem se Yashu přetlačit silou. Štítem jsem na ni zatlačil, avšak narazil jsem na odpor palice (5+1). V té blízkosti jsem cítil její dech. "No tak, ukaž co umíš." Utrousil jsem s úsměvem na rtech potichu zatímco jsme stáli zaklínění se svými zbraněmi. "Nebudu ti mít za zlý když se vzdáš!" Úsměv mě neopouštěl. |
| |
| Trénink Byl rychlejší než jsem očekávala. Nebo možná jenom já, nebrala jsem to úplně tak vážně a dělala chyby, kterých bych se jinak kdyby to bylo doopravdy nedopustila? Možná. Každopádně syknu, když můj útok vykryje štítem ale tentokrát jako útok nepochodil u mne, když jeho meč střetl se s mou palicí až dřevo o sebe zadunělo. Samozřejmě neodpustil si mě přitom dobírat. Pohledem nepřirozeně světle modrých, studených očí jsem jej probodávala. Neuhnula ani nepolevila jsem o kousek, každému protivníkovy hrdě vždy hleděla jsem zpříma do tváře, bez bázně či hany. A to i když by jím byla sama smrt! "Já se nevzdávám nikdy! Žij nebo zemři v krvi, nic mezi tím není!" zavrčím na něj a přitom znovu oženu se po něm svou zbraní (2+1). Na protiútok jsem připravena uhýbat vlastními silami (1+1). |
| |
| Cvičný boj Cheyndinhalská svatyně Štít je geniální věc. Stačí ho udržet v ruce, mít tam kde je právě potřeba a téměř nikdo se k vám nedostane. Yashin útok se tentokráte dal znovu předvídat. V tomto boji zatím vždy jen útočila hrubou silou. Štít držel i při tomto útoku (6+1). Nevím jak dlouho to může člověk takto vydržet. Když zaduněl pod dalším náporem palice, vykoukl jsem přes něj. Tentokrát jsem si řeči a mé tlachání odpustil. Sledoval jsem její pohyb a prostě s napřaženou pravou rukou udeřil. Meč opsal vysoký kruh, taky v dostatečné rychlosti. Avšak nepřesně (1+1). "Nemůžeš vyhrát." Zakřenil jsem se po nevydařeném útoku. Udělal jsem opatrně dva přešlapy doprava. "Můžeš mě porazit jenom v pití." Dodám vzápětí. "Nebo dokaž že se mýlím." Ani jsem nevěděl co tím sleduji, ale to popichování mě bavilo. |
| |
|
|
| |
| Společnost Cheydinhalská svatyně „Skutečně, iluze.“ Přiznám pomalu, jako kdybych sám nevěřil vlastním slovům. „Jsem si jistý, že by mi jiné magické odvětví tady bylo víc k užitku, ale když pak jeden utíká z univerzitní půdy, je rád i za obyčejnou iluzi, která mu získá pár metrů náskoku.“ Zasměju se, to byly časy. Vlastně ani ne tak dávné, a byla to naprosto příšerná zkušenost. Nemám na co vzpomínat. „Obávám se, že jsem se přidal do špatné sekty,“ ušklíbnu se zase já. „Rituál je mnohem komplikovanější, navíc je i v mnohých ohledech zábavnější. Tělo vydrží déle a lépe se s ním manipuluje. Pokud jde o kouzlo, jedinou výhodu vidím v jeho rychlém použití.“ Pokrčím rameny. Nevím, co bych jí k tomu řekl. Reanimace těla je trochu jako umění. Ovšem chápu, že jsem se měl asi uchýlit jinam, když si chci s mrtvolami vyhrát, než povstanou na můj příkaz. Na popis její cesty jen znalecky pokývnu. Skutečně jsem nečekal nějaké přepadnutí, ale připadalo mi zdvořilé se na to optat. Když se pak zmíní o málem zlomených zápěstích, jen si usrknu z korbele a odvrátím zrak. To bylo přesně něco, co jsem nepotřeboval! Nakonec jsem se omluvil, snad bych měl najít modlitební knížku a připravit si nějaké obvazy, jestli mám zítra dorazit se zlámanými a pořezanými končetinami. Spánek pak přišel jako osvobození od všech myšlenek, které se upíraly k zítřku. Další den Cheyndinhalská svatyně, Zbrojnice Moc jsem toho nesnědl. Očekával jsem tvrdou nakládačku, a tak bych byl raději, kdyby se jídlem zbytečně neplýtvalo, pokud mělo skončit všechno na zemi. Stejně tak pomalu jsem se odšoural do zbrojnice a prohlédl si místo, kde pravděpodobně proliji vlastní krev. Znejistil jsem o to víc, když jsem měl bojovat proti Aphimise. Jen trochu, aby to nebylo moc nápadné, jsem se rozhlédl po ostatních, než jsem si přišel vzít svou zbraň, obyčejnou hůl. Byla škoda, že jsem s ničím jiným prakticky bojovat neuměl, ale když je jeden zapálený pro svůj výzkum, snad by se to dalo pochopit. Počkal jsem, než všichni vlezou do přihrádky. Podíval jsem se na elfku před sebou a mírně se uklonil, moc do řeči mi nebylo. Tohle bude škaredý souboj. Zhluboka se nadechnu, uchopím hůl pevně do obou rukou a provedu výpad rovnou na její rameno (9). S kouzly budu šetřit, alespoň prozatím, jen pro tento začátek. Je však mnohem snadnější se holí ohánět, než se s ní krýt (4). |
| |
| Trénink Ani tentokrát se mi nezadařilo. Můj útok setkal se s tvrdým odporem v podobě jeho štítu. Jak já tyhle věci nenávidím! Používají je jenom zbabělci, kteří neumí bojovat čestně a stavět se svému protivníkovi tváří v tvář. Dokonce i teď, jeho pohled povykukující zpoza toho deklu od hajzlu stačí na to, aby se ve mě pomalu začala vařit krev. Je to jen cvičení... je to jen cvičení... Však musela jsem se pak ušklíbnout, když jeho útok nepovede se mu. Né, že bych jí uhýbala, spíše neodhadl úplně situaci a šlo to tak nějak úplně mimo, ani se mě nedotkl. "Na to bych se podívala..." utrousím když dále popichuje mě slovy. A zřejmě toho jenom tak nenechá, dokud přes tu držku řádně prostě nedostane. Což je něco s čím moc problém ani nemám. Tedy, místo abych útočila dál a nechala svoje útoky jej zbaběle blokovat jeho štítem, musela jsem s tou jeho ochranou něco udělat. Vedla jsem tedy obratem další útok, ale tentokrát zespodu, k jeho ruce se štítem, snažíc se jej tak palicí o jeho cennou ochranu připravit (6+1). Na svou vlastní obranu a ochranu přitom, jsem moc nepomýšlela (3+1). |
| |
| Cvičný boj Cheyndinhalská svatyně Na to bych se podívala... Přísahal bych, že jsem v její tváři viděl vztek. Nemohl jsem ji ale sledovat dlouho. Její palice nabírala ryhlost a sílu tentokráte zespod. Byl to dorý útok, normálního válečníka by tím i překvapila, ale na mě si tentokráte nepřišla. Měl jsem sice co dělat, ale stihla jsem dát ruce od těla, trochu se prohnout a zaklonit hlavu aby palice prosvištěla těsně před mým obličejem (9+1). Nechci ani pomyslet na to kolik zubů bych musel sbírat kdyby mě nabrala do brady. Při té mé obraně jsem nedokázal rychle najít balanc a nedokázal tak ani zaútočit (1+1). A při tom to byla taková skvělá příležitost. Namísto toho jsem měl malou chvíli, kterou jsem využil jinak. "Teď tě složím." Pronesl jsem s úsměvem na rtech a popošel tři malé kroky doleva, sledujíc Yashu. |
| |
| Au? Zbrojnice, Cheyndinhalská svatyně Co. to. sakra? Nemůžu o Benthyrovi říct, že není kreativní. Čekala jsem, že mi ukáže něco z těch iluzí, o kterých včera mluvil. Místo toho bere tyč. Jsem z jeho výběru tak konsternovaná, že když boj započne, nedokážu se mu dostatečně rychle vyhnout (4). Tyč mě bolestivě uhodí do ramene a já udělám krok zpátky, abych se vyhnula případné další ráně. Rozhodně mu k ní ale nechci dát příležitost. Vyvolám ve svých dlaní oheň, který vyšlehne Benthyrovým směrem (10+1). Ačkoliv se jedná o silný plamen, Benthyra jen tak olízne a možná mu trochu opálí obočí, než že by ho měl skutečně zranit. Taky trochu doufám, že trochu toho ohně v obličeji Benthyra rozhodí. Dostatečně na to, aby jeho krytí bylo ještě o chlup horší než teď. Ty dvě sekundy k dobru využiju k tomu, abych se rozhlédla po ostatních. Henrik a Yasha do sebe řežou, jako kdyby šlo o život - to je dobře, jednou o něj totiž půjde. Moenji s Yarou jsou do sebe zaklesnutí na zemi. |
| |
| Trénink Můj útok byl vedený strategicky, připravit jej o jeho výhodu v obraně. Byl to dobře mířený útok, ale nedopadl jak jsem očekávala, že dopadne. Vlastně nedopadl vůbec nijak, jenom tak proletěl kolem něj, jak se mu vyhýbal... To už jsem zavrčela tak, že to bylo dost slyšet, on to rozhodně přeslechnout nemohl. V tuhle chvíli jsem ani nijak neřešila jeho útok, který stejně šel naprosto mimo sám osobně aniž bych se nějak musela snažit. Sevřela jsem svou palici pevněji a jakmile se ozvala jeho slova popichování, s dalším jasným zavrčením jsem vyrazila, na nic nečekajíc, proti něm. Útočila jsem z boku, trochu i ze spoda na jeho štít. Pokud neuhne nebo jinak nezblokuje tenhle útok, bude-li štěstí při mě, jeho ruka to nebude schopná udržet, vydržet a měl by dostat slušnou ránu do tváře od své vlastní obrany. Krvácení z nosu nebo možná i vyražený zub, není taky úplně mimo (9+1). Co se mě týče, opět v tuhle chvíli nijak nepomýšlím na svou vlastní obranu přitom (3+1). |
| |
| Cvičný boj Cheyndinhalská svatyně Všechno se to seběhlo strašně rychle. Z předchozího útoku který Yasha vedla zespod... nedokázal jsem najít balanc doposud. Možná to bylo i tou pálenkou z předchozího večera, kdo ví. Možná jsem ji rozzuřil svýma slovama že ze sebe dostala to nejlepší. Ať to bylo tak či tak, její další útok byl drtivý. Sice jsem do rány stihl dát štít, ale čert ví proč, nevydržel (1+1). Její palice ho rozbila na tisíc kousků a jedna kovová část mi dala ránu přes nos. Rád bych řekl, že jsem nic necítil, leč nemohl jsem okamžitě jsem upustil zbytky štítu, z druhé ruky i samotný dřevěný meč abych se ocitl na zemi o sáh dál než jsem byl před chvilkou. Ležel jsem na zádech abych se pomalu sebral na kolena a v předklonu se držel oběma rukama za obličej. Nesykl jsem bolestí, neměl jsem proč. Jednalo se jen o cvičný boj a já věděl že se již chýlí ke konci. Mohl jsem bojovat dál, ale mělo to cenu kdyby přišla další taková rána? Nechat se zmrzačit tady? Ne. Z nosu mi crčela krev... "Je zlomenej." Promluvil jsem a podíval se na Yashu. Zatímco jsem oddálil dlaně od obličeje. Musel to být pohled k nezaplacení. Na tváři jsem vykouzlil další úsměv, avšak zuby jsem měl zalité od krve, která odkapávala dál na zem. "Čekáš že to řeknu?" Dívám se dál na Yashu. Nečekám však na odpověď a dodám vzápětí. "Dílo štěstěny." Prohodil jsem a nechtěl jsem si přiznat že byla prostě lepší. Pomalu jsem se zvedl na nohy. "Končím." Zaklonil jsem hlavu. Nakonec jsem projevil slabost. "Byla jsi lepší." Pronesl jsem s úsměvem na rtech potom, co jsem hlavu zase narovnal. Rozhlížel jsem se po nějakým kusu hadru a namířil ven tak abych nelezl do rány jiným. |
| |
| Po tréninku Možná pojala jsem to trochu víc než jenom cvičení a proto to dopadlo, jako to dopadlo. Těžko teď už zjišťovat, proč nezkusil třeba uhnout, i když možná zaskočila jsem jej, tak třeba proto. Každopádně rána dopadla a dopadla skoro úplně tak, jak jsem tušila, že by mohla, tedy její výsledek. Při pohledu na jeho tvář, zborcenou krví, cítím jak můj hněv postupně odcházel. Možná konečně vtloukl mu někdo do té jeho hlavy trochu rozumu, nebo možná jenom jsem vše zhoršila a jeho popisování teprve nabere na grádech. Tak jako tak, přistoupím k němu, nabízejíc mu svou ruku a pomoc při vstávání. "Příště važ svých slov." utrousím přitom k němu. "Nejenom před bojem ale i při něm. Těžko pak jednomu soustředí se na svého protivníka, když rozptyluješ svou mysl plytkými slovy." dodám potom s jistým úsměvem ve tváři. jinými slovy, příště by měl méně kecat a více se soustředit na boj. Hecovat svého protivníka není špatná věc, jenom jeden musí odhadnout u kterého si to může dovolit a kdy mu to naopak přinese spíše neštěstí. "Jinak si nebyl tak úplně marný, to uznávám." Odložím palici stranou, asi nejlépe opřu o zeď, aby se o ní ještě někdo nepřizabil a noho nahrubo odkopu, odsunu zničený štít a jeho kusy stranou též a ze stejných důvodů. Trochu mu pomůžu s hledáním nějakého plátna, který by si mohl k nosu přiložit, ať to tady nezakape a nezašpiní všechno krví. "Na tdy, tumáš." podám mu tedy nalezený kousek. Nebudu lhát, hřál mě pocit toho, že to takhle dopadlo, koneckonců si o to sám koledoval a to nejednou, ovšem jistá část mě si myslela, že trochu i přehnala jsem to, nechala se zase opět unést... |
| |
| Po boji Cheyndinhalská svatyně Přijmu nabízenou pomoc ke vstávání. "Těžko říct, jestli budu někdy jinej." Na malou chvíli se zamyslím. "Možná to tak nevypadá, ale vím co bych si mohl dovolit při skutečným boji." Jinak jsi nebyl úplně tak marný, to uznávám. Sotva Yasha dokončí tato slova... "Ha!" Zachroptím vesele hlubokým hlasem. "Měl jsem tě hned první ránou." Neodpustím si ještě jedno popíchnutí. "Ale ránu máš pořádnou." Složím vzápětí kompliment. Než jsem stihl najít nějaký kus látky, Yasha mi ji podala. "Děkuju." Neopatrně jsem však přiložil látku k nosu abych hlasitě sykl bolestí. "Řekni mi Yasho... Sledoval jsem jak ostatní bojují a přitom z úst vypouštěl další slova. ...jak jsi se vlastně dostala k bratrstvu?" Byl jsem tady s cestou jen chvíli a taky toho o mnoha členech nijak moc nevím. Ptal jsem se čistě ze zvědavosti. "Na koho bys vsadila?" Pokynu bradou k členům bratrstva, kteří ještě bojovali. |
| |
| Obočí! Zbrojnice, Cheyndinhalská svatyně Jsem mile překvapen, když můj první útok neskončí úplnou katastrofou a zlámanými žebry. Nevěřil bych, že ji zasáhnu, ale skutečně. Ušklíbnu se, stoupne mi ego, a jak už to bývá, je to něco, na co škaredě doplatím. Napřáhnu se, nejspíš bych ji neměl nechat tolik času na vzpamatování se. To je ta chyba, o které jsem mluvil. Plamenu si všimnu na poslední chvíli a je moc pozdě na to, abych se před ním nějak efektivně kryl (3). Obočí je nenávratně pryč a já můžu být rád, že to skončilo jen u něj. Srdce se mi divoce rozbuší, skutečně jsem si představil svůj konec. Všechna radost a arogance z úspěšného prvního zásahu je pryč, naprosto. Vyděšeně se podívám na Aphimisu, jestli náhodou nechystá další útok podobného rázu. „Agresivní...“ zaskuhrám, když uhasím zbytek doutnajících chlupů, které jsem kdysi nazýval obočím. Oženu se po ní holí (4+1), i když tuším, že to nebude moc efektivní. Co dělají ostatní mě v tu chvíli vůbec nezajímá, jde mi jen o to nedostat další ohnivou střelou do obličeje. |
| |
| Kočičák si chce hrát Cheyndinhalská svatyně
Amazonka to zjevně bere jako nějakou předehru a mou vážnou radu bere jako pobídku k hraní. Podařilo se mi přiložit jen jednu dýku včas, ale o tu hned přijdu při orčině rychlé reakci. Pokusím se obrátit situaci tím, že jí volnou ruku pevně chytím a prudce trhnu dozadu blíže k mé levé ruce (obrana 7). Můj odpor jí nejspíše překvapí a dočasně ztratí orientaci se svou dýkou, která zmizí z oblasti mého obličeje. Nyní přecházím do protiútoku, kdy se jí pokusím zachytit svýma nohama její hlavu a přiložit jí svou dýku v levé ruce (útok 8+1). Nějak takhle divoženko. To má tvůj klan období páření, že se takhle po mně sápeš? |
| |
| Po tréninku Nabízenou ruku přijme a pomůžu mu tak vstát. Na okamžik vypadá to, že možná vezme si i moje slova nějak k srdci a do hlavy, ale nakonec si stejně zamele tu svou. Trochu nad tím s mírně pozvednutým koutkem, zavrtím hlavou. Jednomu napověz a druhého kopni... "Jo to měl, ale já měla tu poslední." ušklíbnu se nad jeho slovy o tom, že byl schopen mi zasadit první ránu. Nezapírala jsem to, ani se z toho nesnažila nějak třeba vykecat, brala jsem to tak jak to je. Když ránu utržíš při cviku, není to ostuda, když dojde na lámání chleba a boje o vlastní život pak naostro, může ti to ten život zachránit, protože víš, na co si dávat pozor. Poskytnu mu alespoň kousek plátna, který si může přiložit k nosu. A ani potom, co měl rozbitý nos a krvavou tvář, nezavřel tu svojí pusu. Možná, měla jsem ho praštit silněji.... "Hmmm..." zamručím prve. "Našlo mě samo." řeknu nakonec, s mírným pokrčením ramenou. Byly jsme první co tak nějak dokončili svůj trénink a tak mohli jsme pozorovat ostatní. Boj elfů mě moc nezajímal. Kouzla či magie, nebyly nic pro mě, ani jsem toho nebyla nějak unešená. Tedy, moje pozornost padne na Zelenou. "Yara..." odvětím mu prakticky automaticky, bez většího, nebo bez nějakého přemýšlení. "Ona je ta pravá, koho chceš aby ti kryl tvoje záda." dodám ještě k tomu s jistým úsměvem. |
| |
| Obočí? Zbrojnice, Cheyndinhalská svatyně Fakt bych neměla koukat, kde co lítá, nebo kde se kdo pere a kdo s kým se válí na zemi (2). Další úder holí bolí stejně jako ten předchozí, kor když se ho pokusím vykrýt a Benthyr mě zasáhne do lokte. Au! Přímo do brňavky! Přes zaťaté zuby mi unikne zasyknutí. "Pak kdo je tady agresivní," ušklíbnu se a z konečků prstů mi vyšlehnou blesky (8+2). Mířím mu na prsty a snad ho i donutím konečně upustit tu zatracenou tyč. Haló! Jsi mág, tak se podle toho chovej! Takhle se ještě chvíli pereme, stejně jako bratři a sestry okolo nás, než usoudím, že už to stačí. Zvednu obě ruce a můžu se jen modlit, že mě Benthyr nepřetáhne tyčí přes obličej. Ale to bych mu upálila něco jiného, než obočí. "To by pro dnešek stačilo," promluvím dostatečně nahlas, aby mě slyšeli všichni. "Ráda jsem vás viděla v boji. Henriku, s tím nosem se stav za Voldulcarem. Nebo ti můžu přinést lektvar," řeknu. "Máte patnáct minut, abyste se převlékli, pokud chcete. Potom s vámi chci mluvit u svatyně Sithise," dodám a tím prozatím skupinu rozpustím. |
| |
| Kontrakty vstupní hala, Cheyndinhalská svatyně Po patnácti minutách se všichni sejdete ve vstupní hale, kde u oltáře Sithise postává Varnvyn společně s Aphimisou. Vedle nich ve stínu posedává Voldulcar a čte si. Skoro vypadá, jako kdyby se od včerejška nepohnul, i když jste ho viděli na snídani. “Mám pro tři kontrakty,” začne Varnvyn bez dlouhých průtahů a řečí. “První dva jsou jednoduché, ale třetí je složitější, proto na něj bude potřeba skupina. Ale postupně. První cíl je válečný veterán Tasilius Antes, který žije v Brumě. Ten, kdo nás najal, si přeje, aby Tasiliova smrt vypadala jako nehoda. Moenji, tento kontrakt připadne tobě - nechám na tobě, jestli ho chceš otrávit nebo mu pro mě za mě shodit na hlavu balvan, až bude na procházce. Ale pamatuj si, že jestli to nebude vypadat jako nehoda...nedostaneš zaplaceno. Však víš, jak to tady chodí. Druhý kontrakt je upír, který se schovává v jeskyni na jih od Skingradu. Benthyre, Brie, ten bude pro vás. Dávejte si pozor, jestli vás kousne, hned vypijte lektvar na potlačení nemocí. Jestli se vám vampirismus usadí v žilách… Třetí kontrakt je na nekromancera, který se usadil v kobce mezi Bravilem a Leyawiinem. Je vysoce nebezpečný a ví, že po něm jdeme, proto zapečetil vchod do kobky. Yasho a Yaro, pro něj si půjdete vy. Aphimisa se k vám přidá, aby vám pomohla prolomit pečeť. Nepochybně se i obklopil svými výtvory kvůli ochraně. Buďte opatrné. To je všechno. Máte nějaké dotazy?” uzavře to s rozhlédne se po vás. Fronjar se tváří poněkud kyseleji, že pro něj není žádná práce, ale černý petr tentokrát padl i na Henrika. Ti, kteří dostali svoji práci a nemají dotazy, se můžou rovnou jít připravit na cestu. |
| |
| Kontrakt Po tréninku, který nedopadl nijak valně, ale nikoliv pro mě, se scházíme ve vstupní hale. Tam dozvěděli jsme se, že někdo objednal si služby Bratrstva. Se založenýma rukama přes sebe na hrudi, naslouchala jsem k čem budeme postaveni. Válečný veterán, který má umřít nehodou... nic lehčího snad nemohlo být. Bohužel ale nic pro mne. Další, upír v jeskyni, byl trochu oříšek ale jeden nemusel aspoň šetřit silou nebo se přitom poohlížet na okolí, ale opět, nic pro mne. Až ten poslední kontrakt. Necromancer. Trochu přitom zamručím, dávajíc tak najevo jak moc jsem nadšená z tohohle úkolu. Jestli na světě nesnáším něco víc než zbabělce při boji, tak to jsou magičové a ta jejich podělaná magie. Místo aby se chopily zbraně, snaží se o ty svoje hokusy pokusy a čáry máry. A oživovači jsou snad nejhorší kombinace z toho všeho. No, aspoň nemusím nikoho šetřit nebo brát nějaké ohledy. A Yara po mé boku je rozhodně výhra, v dobrým slova smyslu. Nepřála, ani bych nechtěla k sobě nikoho jiného. Bylo by to vlastně i super, kdybychom k sobě nedostali ještě třetího, špičatý ucho. Jestli dva jsou pár, nejsou tři už dva? Taky nevím proč, trochu jsem tajně doufala, že by se mohl k nám připojit místo ní Henrik, ale jeden zřejmě nemůže mít všechno v jednu chvíli. Tak třeba příště. A zatímco přemýšlím jestli bude lepší vzít palici nebo rovnou kladivo, je nám vyřčeno vše o nám sděleno mělo býti. "Máme něco donýst, od něj? Nebo si můžu nechat vše co bude mít u sebe?" zeptám se nakonec. Jsme sice banda zabijáků či zlodějů a dostaneme za kontrakty zaplaceno, ale proč by si jeden nemohl přilepšit něčím navíc. Zejména když je to magič, kteří u sebe většinou mají nějaké ty cennosti nebo tretky, na které jeden utrží nemalý peníz potom někde pod rukou. |
| |
|
|
| |
| A co já? vstupní hala, Cheyndinhalská svatyně Postával jsem ve stupní hale vedle ostatních. Viděl Volducara, za kterým jsem měl v úmyslu zajít hned jak se dozvím víc. Proč jsme tady. Naslouchal jsem slovům o třech kontraktech. O prvním, na kterého chtějí poslat Moenjiho... O druhém, který dostane Benthyr a Brie... Byl jsem pořád v klidu a občas popotáhl silněji než by se v danou chvíli hodilo. Když se však mluví o třetím kontraktu, který dostane Yasha, Yara a doprovodí je Aphimisa, rozhlédnu se nevěřícně po všech přítomných. To myslí vážně? Následně se dostal prostor pro dotazy, kdy jsem svá ústa zavřená nenechal. Mluvil jsem klidně, ve slovech však byla cítat pachuť zklamání a otrávenosti. "Rval jsem se jako vlk. A necháte mě tady?" Zeptal jsem se nevěřícně. "Moje schopnosti patří k těm nejlepším co se tady můžou nabídnout." Jen jsem se nadechl abych pokračoval dál. "Jestli to je kvůli tomu nosu, ten mě nemůže zastavit." Na tváři se mi objevil trochu nucený úsměv. "Nemůžete mě tady nechat, byla by to chyba." Znovu jsem se podíval, tentokrát na Varnvyna a Aphimisu. Čekal jsem v něčí odpověď. |
| |
| Přípravy Cheydinhalské stáje Po tréninku se scházíme ve vstupní hale. Kontrakty pro mě nejsou žádnou novinkou, předtím jsme je s Varnvynem rozebírali, stejně jako to, komu který přiřadit. Rozhodla jsem se přidat k Yashě a Yaře, protože jsem chtěla mít jistotu, že se dostanou přes tu pečeť. Neměla jsem obavy, že bych pečeť nedokázala prolomit a proti nekromancerovi se rozhodně hodilo pár triků, které jsem si schovávala v rukávu. Oddělím se od Varnvyna a přidám se k Yaře s Yashou, které se netváří ani trochu nadšeně. Pro dobrotu na žebrotu, pomyslím si pobaveně. “Můžete to tam dle libosti vyrabovat,” odpovím svým společnicím. “Kontrakt detaily o nekromancově smrti nezmiňoval, takže míra utrpení bude jenom na nás,” dodám. Koutkem oka zkontroluju Henrika, který absenci vlastního kontraktu bere trochu hůře, než bych bývala čekala. Pak se podívám zpátky na nordku a orkyni. “Sejdeme se před branami?” zeptám se jich prostě. Po cestě se ještě stavím ve své prozatimní ložnici a naberu do vaku pár lektvarů a ostrou ocelovou dýku. Možná jsem byla v hodně věcech dobrá, ale v souboji se zbraněmi jsem trochu (možná víc) pokulhávala. Ale je lepší u sebe něco špičatého mít, než abyste to pak potřebovali a neměli. Chvilku přemýšlím, jestli bych si neměla vzít i nějaké ty ingredience do lektvarů, ale nakonec to zavrhnu. Byliny potřebné na léčivý lektvar dokážu sesbírat i v lese, kdyby to bylo potřeba. Na zbytek naší skromné výpravy čekám před Cheyndinhalskými branami. Pořídila jsem pro dámy dva vraníky, jejich bývalý majitel Tovas se nechal přemluvit na malou slevičku. V jedné ruce tedy držím otěže dvou vraníků, zatímco v druhé držím otěže bělouše, který nám pomohl do Cheyndihalu dotáhnout Matku. Ten se tváří, jako by nemohl uvěřit, že už zase někam musí jít. “Na koni to bude rychlejší,” vysvětlím Yashě a Yaře, když se objeví. “Umíte jezdit na koni…?” zeptám se, možná trochu pozdě, a nakrabatím u toho obočí. Při nejhorším si každou přivážu z jedné strany, no! |
| |
| Varnvyn Vstupní hala, Cheydinhalská svatyně Varnvyn se otočil na Henrika, který si neudělení kontraktu vyložil jako osobní urážku. “Henriku, tohle není žádný trest,” promluvil klidným hlasem, kterým se obvykle krotí divoká zvěř. “Je téměř nemožné, abyste všichni najednou měli kontrakt. Vy a Fronjar prozatím zůstanete ve svatyni a to je finální,” řekne. ‘Zůstanete ve svatyni’ znělo jako domácí vězení, ale členové Bratrstva byli samozřejmě volnost ze svatyně odcházet a přicházet dle libosti. "Jestli se mezitím objeví další práce, milerád vám ji přidělím." |
| |
| Boj Zbrojnice, Cheyndinhalská svatyně Těžko bych popisoval, jakou radost z toho dalšího povedeného útoku mám. Je to až moc velká náhoda a štěstí, aby se mi takhle podařilo někoho trefit. Zazubím se, i když bych neměl, jistě mi to dlouho nevydrží, ale kdyby ano... byl by snad i prostor pro můj vítězný taneček. Jen pokrčím rameny, já jsem tady ten agresivním až mě to nezdravě těší. Všimnu si jejího úsměvu, tuším zradu a včas stihnu ucouvnout. Dostanu ránu přes prsty, pustím jednou rukou hůl. Nepříjemná bolest. Jen křečovitě ji pak znovu stisknu, kdyby náhodou přišla řada na další potřebu se bránit, či útočit. Naštěstí je konec. Jen doutnající obočí protestuje proti dnešnímu tréninku, já mám pořád radost z toho, že neplivu krev i se zuby. "Bylo mi ctí s tebou bojovat," řeknu, jen špatně se při tom snažím skrývat úsměv. Tohle šlo až moc dobře. Sám se pak dojdu převléknout do pohodlnější róby, snad zkontrolovat, jak špatně na tom mé obočí skutečně je. Za patnáct minut se vrátím do svatyně, přesně jak chtěla. Přidám se ke shromážděným. Z kontraktů nemám zrovna nejlepší pocit. Co by jim udělalo, kdyby mě tu nechali v klidu dělat moje věci? Nasucho polknu, když se dozvím, co jsem vyfasoval já. Rozhlédnu se po všech přítomných, očima najdu Briu, abych viděl, jak se k tomu staví ona. Ne že bych se bál, ale vampirismus není legrace, to poslední, co bych chtěl... i když, možná by takové kousnutí nebylo vůbec naškodu. Kývnu pak, že nemám žádné otázky, ačkoliv netuším, jak toho upíra najdeme. Dojdu si pak sbalit svůj vak, jen nejzákladnější věci - byliny, obvazy a lektvary, křídu a pár speciálních nástrojů, kdybych měl příležitost podívat se blíž na mrtvolu toho upíra. I se svou holí se pak rozhodnu hledat tu nešťastnici, která má to štěstí se mnou sdílet tento úkol. |
| |
| Bristira a Benthyr Cheydinhalská svatyně Když jsi pohledem vyhledal Brie, která postávala vedle Fronjara, zašklebila se na tebe a ukázala zvednutý palec. Očividně si z vampirismu nedělala žádné velké vrásky a nemohla se dočkat, až vyrazíte. I ona si na cestu sbalila svých pár švestek a později si ji našel vchodu do svatyně s jejím lukem a vakem přehozeným přes rameno. "Tak co, těšíš se?" zeptala se tě. "Nemusíš se bát, já tě ochráním!" dodala ještě s dalším úšklebkem, než se prosmýkla otevřenými dveřmi ven ze svatyně. Venku před hradbami vám Brie sehnala vozku, kterému zaplatila, aby vás odvezl ke Skingradu. Zatímco jste se drkotali po jakžtakž udržované cestě, snažila se z tebe Brie vymámit víc informací o "tom oživování mrtvolek". Jak dlouho to vydrží? A mají vlastní vědomí? Jo a mohl by oživit někoho, kdo byl třeba týden v řece a je nafouklej jako starej pstruh? "Ty nemáš moc rád ostatní mágy, co?" zeptala se tě nakonec vševědoucně. K hradbám Skingradu jste se dostali až večer, kdy pochodně na hradbách zářily do dálky. Brie seskočila z povozu a s výrazem hlubokého utrpení se začala protahovat. Když natočila trup doprava, v páteři jí hlasitě křuplo. Útrpný výraz se o to zhoršil a Brie se toužebně zadívala na bránu do města, než se podívala zpátky na tebe. "Chceš to sfouknout hned?" zeptala se. "Takhle večer nebudeme tak nápadní, ale během dne bychom mohli mít štěstí a ta pijavice by mohla spát..." |
| |
| Do práce tedy Nejenom já jsem měla k tom poznámku. Ale odpověď špičatého ucha o tom, že si můžeme vzít potom od něj co chceme a i je celkem jedno jak zemře, mě poněkud trochu uspokojí. Takže prakticky si můžeme s ním dělat co chceme, hlavně, že bude mrtvý. Jo to se mi líbilo. Nepochopím ty, co si určují jak, kdy, pomalu kde má pak dopadnout tělo, to už si to můžou rovnou zařídit sami a netahat do toho Bratrstvo. Ovšem ono jisté uspokojení z téhle informace záhy trochu vymizí, když je tak nějak rozhodnuto, že Henrik tady stejně nakonec zůstane. Pokoutně, tajně jsem doufala, že když se ozval, že ho k nám třeba nakonec dají ale asi ne, rozhodnutí o tom, že tu zůstává je konečné. "Hej, hlavu vzhůru. Ještě není všem dnům konec. Určitě nějaký další kontrakt bude jako stvořený pro nás dva. Tři." pokusím se Henrika trochu povzbudit. Třeba to teď nevyšlo ale nikdo neříká, že je to poslední úkol všeho. "Navíc, ber to jako možnost doplnit svoje pitné zásoby. Až se vrátíme, budeme mít rozhodně žízeň a bude co zapíjet." dodám ještě k tomu s pokoutným úculem a mrknutím oka na něj. Moje příprava nebyla nijak extra valná. Natáhla jsem si zbytek své oblečení, přidala tedy spíše schovala díku do levé vysoké boty, jenom tak pro jistotu. Do kabely hodila léčiví lektvar, jeden, poslední ale nepředpokládám, že by jich bylo potřeba více. Sušené byliny první pomoci ve váčku. Neočekávala jsem, že by ten střed s necromantem byl třeba jako bandou banditů, ale neočekávala jsem ani procházku růžovou zahradou, koneckonců byl to magič a ti nikdy nedělají nic lehce. Jako hlavní zbraň, vzala jsem nakonec svůj věrný obouručák. Setkání mělo být před branami a taky tam špičatice spolu s naší dopravou už čekala. Na její slova o tom, zda-li umíme jezdit na koni, nepochopeně pozvednu jedno, levé, obočí. "Vážně? U nás učí batolata jezdit na koních dříve než sama dokážou vůbec chodit." odvětím jí na její poznámku a přeberu si od ní otěže jednoho z vraníků, pohladila jsem jej přitom po krku. Zobrazit SPOILER  |
| |
| K čertu s tebou, Varnvyne Vstupní hala, Cheydinhalská svatyně K čertu s tebou, Varnvyne. Zaklel jsem v duchu ale jediného slova nahlas nevypustil. Nejspíš mi ale má nelibost byla vidět ve tváři. Nemyslel jsem na nic, i když jsem mohl zůstat ve zbrojnici, povalovat se na pokoji, tahat z někoho nějaká moudra... Spíš se dát na cestu do nějakého hostince. V odpověď jsem jen na sucho polkl a mírně přikývl, držíc si ještě přitom hadr u nosu. Lepšilo se to, ale za léčitelem stejně půjdu. Už už jsem tam měl namířeno, když mě svými slovy zataví Yasha. Konejšila mě, ale řekla si za to svou cenu. Na tváři se mi znovu objevi široký úsměv. I ten hadr jsem odendal. "Budete mít nachystanýho tolik piva a pálenky že se druhej den nezvednete!" Zdůraznil jsem se smíchem. U sedmi pekel! Do nosu mi vjela bolest a na obličej bolestivá grimasa. "Ať vás bohové doprovázejí. Sejdeme se tady." Promluvím za Yashou, Yarou a nakonec i Aphimisou. Potom co mě rychlá bolest zase přešla, mírně jsem se s úsměvem uklonil. Během chvíle jsem ale opět sykl a já se tak vydal hledat léčitele. |
| |
| Yasha, Yara a Aphimisa mezi Bravilem a Leyawiinem Cesta proběhla bez větších obtíží. Yařin kůň několikrát vycítil nezkušenost své jezdkyně a zkusmo pohodil hlavou, nebo se pokusil sejít z cesty, ale Yaře se ho pokaždé podařilo rychle zpacifikovat. Aphimisin bělouš se na druhou stranu táhl, jako kdyby měl každou chvíli umřít a probrala ho až pořádná rána patami do slabin. Jediný Yashin kůň svoji jezdkyni nesabotoval. Bylo pozdě odpoledne, když jste dorazily na místo. Najít kobku by bylo těžké, kdybyste nevěděly, kde přesně se nachází. Vstup do jeskyně byl schovaný mezi několika balvany dál od cesty, zatarasený dřevěnými dvířky, které vypadaly dost chatrně. Skoro by do nich stačilo jen kopnout a vylomily by se. U dvířek rostly v malém houfu Dračí jazyky, rostlina, které mohla sloužit jako základ do lektvaru k ochraně před ohněm. Nebo se z ní dal udělat jed, pokud alchymista věděl, co dělá. Začalo to už na cestě, ale čím víc jste se přibližovaly ke vstupu, tím víc vás sužovala nevolnost. Nejspíš další z účinků pečetě, které nebyla na první pohled vidět, ale jakmile se k ní Aphimisa přiblížila, zjevila se. Připomínala vír třpytivého prachu a zrychloval úměrně tomu, jak blízko jste u pečetě byly. Dívat se přímo do víru jen zhoršovalo pocit nevolnosti.
|
| |
| Tak snad se nepozvracím mezi Bravilem a Leyawiinem Cesta by bývala příjemnější, kdyby ta znavená herka pode mnou nesimulovala. Několikrát jsem bělouše jemně pobídla, aby se ráčil vzpamatovat, ale ten snad ještě o to víc zpomalil. Když už bylo jasné, že vraníci jsou z pomalého tempa trochu nervózní, pořádně jsem ho kopla do slabin. A hned to šlo! Stačí jenom pohrozit troškou toho násilí. Univerzální řeč. Pokud se mnou Yara nebo Yasha nechtěly mluvit, nenutila jsem je do toho. Cítila jsem z nich jistou dávečku nepřátelství a nebyla jsem si jistá, jestli je to protože jsem elf, protože jsem mág, nebo protože si myslí, že tu figuruju jako jejich dozor. Nebo všechno dohromady. Vchod do kobky jsme našly celkem rychle. Už na cestě se mi zvedl žaludek, ale přisuzovala jsem to hladu, dokud mi nedošlo, že se to zhoršuje, čím blíž jsme rozviklaným dvířkům. Bělouše jsem přivázala u stromu (ne že by snad chtěl utéct, očividně byl rád, že už nemusí chodit) a vydala se po svých. Když jsem od vchodu do jeskyně byla sotva dva metry, zjevila se mi pečeť. Okamžitě se mi udělá třikrát tak hůř a musím na okamžik odvrátit pohled, abych se nepozvracela. "Zatím se moc nepřibližujte," varuju je. Nejsem si jistá, jak pečeť zareaguje, až se ji pokusím prolomit. A taky nechci, aby jim zbytečně bylo špatně.
Nejdřív nechám z konečků prstů vyšlehnout slabé plameny (9+1), které pečeť oblíznou a ta začne překvapeně pulzovat. Jsem taky překvapená. Možná to nebude tak silná pečeť, jak jsme se s Varnvynem domnívali. Hrubá síla bude možná nejlepší řešením, než abych se tu snažila vytvořit nějaké spletité kouzlo. Plameny zesílí (7+1), až to chvilku vypadá, že pečeť hoří, než...je prostě pryč. Narovnám se, ani jsem si neuvědomila, že jsem do téhle chvíle byl předkloněná jako stařenka. Taky zmizel pocit na zvracení "Tohle...to se mi nelíbí. Bylo to až moc lehké. Mohla by to být past," otočím se na Yashu s Yarou. |
| |
| K čertu s tebou, Varnvyne II Vstupní hala, Cheydinhalská svatyně Zarazím se po pár krocích. Zakleju sám nad svou blbostí. Vždyť jsem se chtěl vydat léčitele a Volducar sedí pár sáhů ode mě. Možná jsem jen podvědomě chtěl vyhledat někoho mluvnějšího... Pomalu jsem sklopil hlavu a již beze slova k někomu dalšímu si to namířil přímo za ním. "Omlouvám se za vyrušení Volducare..." Promluvím na léčitele zatímco si držím hadr u nosu a má slova se tak ztrací v huhňání. Konečně jsem samotnou látku odendal abych mluvil zřetelněji. "...Yasha mi při boji přerazila nos." Netřeba na své zranění víc poukazovat. "Dokázal bys to prosím spravit?" Zeptám se nakonec. Doufal jsem a čekal klodnou odpověď. Nemůžu takhle přece ven mezi lidi. Usmál jsem se. |
| |
|
|
| |
| Voldulcar vstupní hala, Cheydinhalská svatyně Voldulcar si nepřestal číst, když ho Henrik oslovil. Teprve když si odtáhl hadr z obličeje, altmer s jistou dávkou znechucení knihu zaklapl a postavil se. Knihu si strčil do podpaží, aby ji chránil před případným zašpiněním. “Samozřejmě,” odpoví na otázku, zda dokáže nos dostat do původního stavu. Jeho výraz dává jasně najevo, co si o takovém zbytečném dotazu myslí. “Zaklonit!” přikáže Henrikovi a natočí si ho tak, aby obličejem byl směrem k jedné z pochodní. Několik sekund si nos prohlíží, než ho chytne těsně nad měkkou částí a trhne prudce doprava. Z nosu se spustí čerstvá krev, tentokrát ale jen malinko, že nemá šanci ani začít kapat na podlahu. Ale bolí to jako čert. Voldulcar položí Henrikovi dlaň na nos, tak že má elfův palec pod jedním okem a zbytek prstů pod druhým. Téměř okamžitě začne zpod altmerovy dlaně vycházet namodralé světlo, které příjemně hřeje. Trvá to nějakých deset sekund, než bolest začne pomalu ustupovat a pak další minutu, než je Voldulcar se svým dílem spokojený. Odtáhne ruku a prohlédne si zpravený nos ve světle. Pak si znechuceně prohlédne svoji zakrvácenou dlaň, než si ji utře do hábitu. Bez dalšího slova si sedne na židli a znovu se pustí do čtení, aby dal Henrikovi najevo, že léčba je u konce. Fronjar to celou dobu pozoroval zpovzdálí, ale teď se k Henrikovi přidá. "Yasha ti teda pěkně dala," řekne skoro obdivně. "Ale ty ses taky nenechal," dodá rychle, aby si to snad Henrik nevzal osobně. "Když jsme bojovali před Aphimisou poprvé my, Bristira mi málem ukousla ucho." |
| |
| Upír Cheydinhalská svatyně - Skingrad, Bristira Nemohl jsem říct, že se těším, vlastně to bylo docela naopak. Pořád si nejsem tak docela jistý, jak moc platný na téhle misi budu, ale je načase zahnat všechny pochybnosti, stejně už se z toho nevyvleču. „Jsem přímo nadšený, copak to není vidět?“ povzdychnu si, alespoň nejsme dva čáryfukové. Hned poté se vydám za ní. Ona určitě zná cestu, protože jestli ne... bude to jistě ještě zábava. Jsem rád, že se celou cestu nemusíme trmácet pěšky, i když bych byl raději, kdyby mi společníka dělal Volducar. Ten by se mnou žádné konverzace nevedl a já se tak mohl soustředit na vlastní myšlenky. S velkou dávkou klidu tak Brie začnu odpovídat na její otázky - že délka jejich "životnosti" závisí na tom, jak dobře je rituál provedený, že vlastní vědomí již nemají a nafouknutou mrtvolu by se snad ani nikdo oživiti nesnažil (k čemu by to bylo?). „Ne, to opravdu nemám.“ Řeknu nakonec. „Jejich společenství svazují hloupá pravidla, která stejně sami porušují. Nenávidím jejich namyšlenost a pohled na svět.“ Dodám pak. Bezprostřední blízkost hradeb nám oznamují plápolající pochodně. Tušil jsem, že pojedeme dlouho. Seskočil jsem krátce za Briou. Nad jejím protáhnutím jsem jen protočil oči, nemohla si to odpustit. „Jasně, půjdeme mu zaklepat na dveře a zeptat se, jestli se můžem přidat k hostině...“ řeknu, když se zeptá, jestli půjdeme hned. Pak ale dlouze vzdychnu, nechci se tu zdržovat zbytečně dlouho. „Jdeme hned, říkat si, jak moc jsme pitomí, to můžeme až tu bestii zabijeme.“ Alespoň bude zábava, ne? |
| |
| Henley Dům Tasilia Ante, Bruma O Tasiliovi, válečném veteránovi, zaslechl Henley poprvé v Olavově hospodě. Prý si za svoji službu v tamrielském vojsku dokázal nahrabat menší mění, a ne vždy to bylo zrovna těmi nejčistějšími prostředky. Šeptalo se, že většinu jeho peněz získal od neznámé šlechtičny, která zemřela za podivných okolností (něco o trollovi a studně). Kvůli tomu se nikdo neodvažoval Tasilia okrást. Ale Henley nebyl jako ostatní! Obrat nějakého starého dědulu na tržišti? Nic, co by předtím už neudělal nejméně stokrát. Za pár dní se ovšem ukázalo, že to bude těžší, než se na první pohled zdálo. Tasilius posílal na obchůzky sluhu a peněz mu vždycky dal tak akorát na to, co bylo zrovna potřeba (nebo i míň, čehož byl Henley několikrát svědkem). A tak se jednoho dne Henley rozhodl, že se Tasiliovi do domu vloupe. To ten páprda rozhodně nebude čekat. Henley si tak počkal, až byl sluha z domu, než vypáčil zámek do sklepa. Bylo to překvapivě jednoduché. Bohužel, sklep byl plný brambor a cibule, v rohu se válel osamnělý pytel s moučnými jablky. Ten pravý lup čekal ve vyšších patrech. Všude bylo ticho a dalo se předpokládat, že Tasilius ulehl k odpolednímu šlofíku. Když se Henley pohyboval po spodním patře, se zklamáním zjistil, že ani tady toho moc nenajde. Ve výstavní skříni byla sice medaile za zásluhy, ale bůhví, kolik by za ni dostal (asi moc ne). Zbývalo tedy druhé patro. Sotva vylezl po schodech a stačil se otočit doprava, zaslechl za sebou kroky. Talius. Možná to byl šok, instinktivní reakce, nebo promyšlený zločin - prudce do válečného veterána strčil a ten se skutálel dolů ze schodů jako pytel jablek, které mu pomalu hnily ve sklepě. Při cestě dolů to několikrát hlasitě křuplo. Tasilius s rozbitou hlavou dopadl přímo k nohám khajiita, který tam před chvílí rozhodně nebyl a Henley si nepamatoval, že by ho v Brumě kdy viděl. Moenji Dům Tasilia Ante, Bruma Moenji do Brumy dorazil brzy odpoledne. První žebrák, na kterého narazil, mu za pět septimů řekl, kde se nachází dům Tasilia Ante. Žebrák Moenjimu také ochotně vylíčil, že Tasilius není v Brumě moc oblíbený a skoro nevychází ze svého domu. Na obchůzky prý posílá svého sluhu, kterého žebrák před několika minutami zahlédl na tržišti. Jen dobře, alespoň v domě nebude nikdo jiný než Tasilius. Do domu svých obětí vcházeli hlavním vchodem jen amatéři (a Borzul, kterému bylo jedno, jestli ho někdo vidí) a krátká obchůzka kolem domu odhalila dveře do sklepa. Překvapivě, dveře už měly vypáčený zámek. Někdo už tady byl. Sklep byl navlhlý a plný brambor a cibule. Nebylo to místo, kde byste chtěli trávit hodně času, pokud jste netoužili po jednom z moučných jablek, které někdo zapomněl v pytli v rohu sklepa. Ze sklepa vedly schody a dveře nad nimi byly otevřené. Sotva Moenji ze sklepa vyšel, ozvala se rána. Znělo to, jako kdyby někdo ze schodů shodil pytel brambor (jako by jich ve sklepě už nebylo dost). Moenjimu se k nohoum skutálel starý imperiál. Stačil jeden pohled a bylo jasné, že ten to má za sebou. Nahoře na schodech, v druhém patře, stál mladý muž. Rozhodně nepatřil k Bratrstvu, tak nebylo úplně jasné, proč by ho měl zrovna on strkat ze schodů. Zlodějíček? |
| |
| Benthyr a Bristira Jižně od Skingradu Brie se ještě jednou podívala na teplé světlo, které vycházelo z hradeb. Odráželo se jí v očích jako dva malé plamínky. “No dobře,” souhlasí nakonec trochu neochotně s Benthyrem. Upraví si svůj vak do pohodlnější polohy a přehodí si luk přes druhé rameno. “Věděl si, že Voldulcar byl profesor v Cechu Mágů v Cyrodilu?” zeptá se Benthyra trochu uštěpačně, zatímco se otočí na jih a vydá se směrem, kterým by se mohla jeskyně nacházet. “To na něj zkus se svýma řečma o mázích, třeba zjistíš, proč odešel. Slyšela jsem, že naposled pracoval v Imperial City, takže to nemohl být nějaký budižkničemu…” dodá spíš pro sebe a zamyšleně si začne okusovat nehet na palci. Najít jeskyni je těžké. Tak těžké, jak jen může být hledání jeskyně v téměř absolutní tmě, protože Brie odmítá zapálit pochodeň (“Ses zbláznil, ne? Rovnou si můžeme ve Skingradu půjčit buben a vyhrávat pochod. U Sithise…”). Když už ve tmě bloudí téměř hodinu, Brie se od Benthyra oddělí, aby pokryli co největší plochu. Nakonec je to Benthyr, který vstup do jeskyně zahlédne. A před ním pohyb. Kolem vchodu se plíží drobná žena, které se světlo měsíce od očí odráží jako kočce. Upír. Zatím si Benthyra nevšimla, ale nebude to trvat dlouho. |
| |
 | Mrtvý muž a neznámý khajit Dům Tasilia Ante, Bruma Moenji Bylo už pozdě večer a v podniku u Olava zbylo jen pár pravověrných štamgastů. U výčepu se mnou seděl bezzubý Greg, už měl něco v hlavě a tak se na dřevěné stoličce sotva udržel. Trvalo mi docela dlouho, než jsem hloupého vozku opil a vytáhl z něj informace o zdejších boháčích. Všechno pití naštěstí šlo z jeho peněz, jelikož jsem mu v průběhu radostného večera z opasku nepozorovaně odřízl měšec. Téma konverzace se mi postupně podařilo stočit k jakémusi Tasilovi. Měl prý bydlet hned za rohem naproti krámku u Modrooké Elmy. Podle Gregovo vyprávění si za službu v tamrielském vojsku vydělal pěkné jmění, většina jeho zlaťáků ale pocházela od šlechtičny, která podle brumských drbů našla o něco později svůj osud na dně vyschlé studny. A já jako odměnu za službu státu jednou dostanu oprátku kolem krku. Místní měli z Tasilia respekt. Já vskutku taky, ale jelikož mi v měšci zbylo sotva na chleba, byl už čas na to si konečně něco vydělat. A okrást nějakého pomateného starce na tržišti nevypadalo jako těžká práce pro někoho jako jsem já. Celá věc se ale zamotala, okrádat nebohého sluhu, který u sebe navíc měl jen pár šupů, nemělo smysl. Nadešel čas vydat se přímo do domu ctihodného občana Tasilia. ********* Loupeži předcházely náročné přípravy. Nebyl jsem ten druh člověka, co by si dlouze svůj zločin promýšlel, takže když jsem našel vstup do sklepa, rozohnila se ve mně nedočkavost. Ten den se zdál jako ideální, na tržišti bylo ten den více než rušno a staršímu sluhovi, který u budoucí oběti mého zločinu sloužil, tak bude každodenní nákup trvat o něco déle. Oblečení jsem měl poněkud civilní, abych na veřejnosti nebudil zbytečnou pozornost. Přes už nutně špinavou a smradlavou kdysi bílou košili jsem přehodil zavšivenou hnědou dlouhou vestu, okolo pasu jsem si nasadil jednoduchý kožená opasek. Díku a potřebné vybavení na krádež jsem si schoval na opasek obepínající stehno, aby si toho neznalý laik jednoduše nevšiml. Na nohy jsem nasadil zelené kamaše a jako obuv jsem zvolil obyčejné onuce. Nejlepší přístup měl dům ze sklepa, zámek na dveřích vypadal chatrně a nebyl proto problém ho se šperhákem vypáčit. Možná kdybych trochu na dveře zatlačil, celé se rozpadnou. To by ale způsobilo hluk, který by na mě mohl upozornit. I když jsem neočekával, že si bývalý voják do sklepa uschová své největší cennosti, takovou bídu jsem opravdu nečekal. Nejenže ve sklepu bylo vlhko, navíc zde nebylo uloženo nic víc, než pár pytlů s jablky a cibulí. Po kamenných schůdkách jsem tiše proklouzl až do domu, dveře mezi sklepem a domem nebyly naštěstí zamčené, což mi jednoznačně ulehčilo krádež. Až s tím jednou seknu, mohl bych radit lidem, pomyslel jsem si, zatímco jsem opatrně otevíral dveře ze sklepa. Mé předpoklady se naplnily, Tasilius si zrovna dával dvacet a já tak měl přinejmenším pár minut na prozkoumání celého domu. Přízemí bylo poměrně jednoduše zdobenou, co hůř, nenacházela se zde ani jediná cetka, která by měla hodnotu větší než pár drobných. Všiml jsem si sice medaile za zásluhy, ale jaký blázen by si takovou cetku koupil, když je jasné, že jsem ji někomu čmajznul? Byl proto čas trochu zariskovat a jít o patro výš. Říká se, že výdělek roste úměrně s rizikem. Dodám si trochu té kuráže a potichu vystoupám několik schodů do prvního patra. Jenže v ten jeden moment se všechny moje plány zbortí jako domeček z karet. Sotva se rozkoukám, zaslechnu za sebou kroky. Kdyby mě chytli, znamenalo by to, že půjdu zpět k armádě, a co hůř - jako dezertéra ně bude čekat vojenský soud s jediným možným závěrem. A na to, abych měl kolem krku omotaný provaz mám život až moc rád. Neváhám a v mžiku vteřiny se proti nebohému starci vyřítím a shodím ho ze schodů, v životě jsem ještě nikoho nezabil, a když vidím tělo nebohého strace na zemi, celý se rozklepu. Celé situaci nasadí korunku fakt, že se pod schody, vedle těla zřejmě mrtvého muže zjeví nějaký khajit. Rozklepanou rukou sáhnu po dýce na noze a opatrně udělám jeden krok od schodů. Na konci chodby je okno, možná tudy stihnu utéct. "Ty jsi kdo?" Pronesu rozklepaným hlasem. |
| |
| Za kontraktem Naše cesta nebyla nic o čem by jeden někam psal nebo vyprávěl za dlouhých večerů. Né tak strašná, spíše tak nudná. Kromě toho, že koně těch dvou nechtěli občas spolupracovat nebo si postavily vlastní hlavu, by to spíše vypadalo jen jako poklidná vyjížďka tří žen. Co se mě týkalo, během cest jsem toho moc neřekla, snad jen kromě několika slov k Zelené, ale to bylo tak všechno. Znala mě, nebyla jsem hold ten typ co pusu věčně nezavře. Ona, Zelená, to věděla a možná právě proto jsme spolu dokázali tak dobře vycházet a spolupracovat. Bylo to jisté porozumění mezi námi a to i bez mluvného slova. Ta horší část měla teprve přijít a nezačala zrovna příjemně. Nejdříve, připisovala jsem pocit nevolnosti propité noci s Henrikem ale čím blíže jsme cíli byly, tím to bylo horší. Záhy pak u vchodu zjišťujeme příčinu tohohle našeho stavu. Přesně tohle je jeden z desítek důvodů proč nesnáším magiče. "Chmmm..." zamručím trochu, když nás špičaté ucho varuje, abychom se nepřibližovali. V tohle jí s vcelku radostí docela vyhovuji. Následně potom tedy z uctivé vzdálenosti sleduji, jak snaží se vypořádat s tím, co tu pro nás, nejenom nás, zanechal.¨ Vlastní magií nakonec, po chvilce, prolomí pečeť, která nám bránila v dalším postupu. Když jí tak vidím, nemůžu si odpustit myšlenku o tom, jestli nebylo zbytečné nás s ní posílat, viditelně to má všechno pevně v rukou a jestli se mám tvářit jenom jako velká zlá a pouštět hrůzu zatímco ona slízne smetanu, to už můžeme rovnou jet zpátky domů. Nicméně musím jí dát tak trochu zapravdu, Magičova pečeť byla moc snadná. "Třeba nebude tak úplně schopnej přijít s něčím lepším..." |
| |
| Nordský sraz vstupní hala, Cheydinhalská svatyně Chvíli jsem myslel, že Volducarovi přerazím ruce. Co si to k čertu myslel že dělá? Chtěl mi ten nos snad zlomit na dvakrát? Věděl jsem ale, že to je léčitel a dal mu ještě další šanci. Trvalo to jen chvíli a já nevěřil ani svým očím. Ani svým pocitům. Potom, co mě příjemně hřálo to jeho světýlko, potom co odtáhl ruku a já viděl ten jeho podhled... Vždyť on mnou snad pohrdá?! Věděl jsem ale co se sluší a patří. "Děkuji ti." Zamumlal jsem přes vousy a rukou prohmatával svůj nos. Kdo by se mi do očí podíval nyní poprvý, musel by říct že šilhám jako blázen. Panneky se mi sjely na okraj očí jak jsem zrak sklopil abych viděl svůj nos bez zrcadla. Než jsem však stihl Volducarovi cokoliv dalšího říct, zeptat se jak to udělal... Oslovil mě Fronjar. Další Nord v tomto bratrstvu. Věděl jsem o něm, ale nikdy jsme se moc nebavili. "Od Yashy do byla šťastná rána. Dal bych ji tím dřevěným mečem na prdel." Odpověděl jsem s úsměvem na rtech, dělajíc již si z toho boje legraci. "Bristira." Zopakuji tiše její jméno a na malou chvíli zapřemýšlel. "To je ta malá hnědovláska?" Zeptal jsem se, ale byl jsem si téměř jistý že to je ona. "Od tý bych se nechal taky kousnout." Zazubím se na Fronjara. "Řekni mi, nevyrazíme do hostince?" Zvědavostí v jeho odpověď se mi nadzvedne obočí. "Musím si dopnit soukromý zásoby pití a navíc jsem jej přislíbil Yashe." Usměju se. "A Yara toho vypije taky dost." Znovu se podívám Fronjarovi do očí. "Povykládáme historky, jak jsi se dostal k bratrstvu... Co ty na to?" |
| |
| Nehoda ? Dům Tasilia Ante, Bruma V Brume som sa vyskytol hneď na obed. Súčasťou bezproblémovej vraždy je byť dostatočne informovaný. Správne kruhy mi neboli neznáme a tak som zamieril za prvým mužom od blata, sediacim na kusu látky a bez topánok. Za päť septimou som sa dozvedel viac, než som chcel vedieť. To, že ho tu asi nemajú veľmi v láske bola informácia do koša, vraždu si neobjednáš len tak. Miesto kde žije a jeho neschopnosť vychádzať z domu však bolo niečo iné. V druhom rade som sa potreboval ku nemu dostať. Času bolo dosť, sluha predsa len odišiel pred chvíľou. Prechádzka však rýchlo ukázala možný vstup do domu. Drevené dvierka do pivnice. Chystal som sa skontrolovať zámok keď som si všimol, že sa o neho postaral už niekto predo mnou. Vypadá to, že o zabezpečenie sa vážne nestaral. Skontroloval som, či ma nikto nepozoruje a mrštne som sa schoval do "podzemia" rušného mesta. Na moje prekvapenie som nenašiel nič pozoruhodné. Zelenina, zelenina a zelenina. Možné bylinky na moje krásne experimenty so sklenenými fľaštičkami si v tomto špinavom a vlhkom svinstve nenašli miesto. A ten puch! Bolo na čase z tadeto vypadnúť čím skorej. Posledné čo mi ostávalo bol len nápad. Ako ho zabiť ? Mala to byť nehoda. To znamená, že nesmiem použiť ani dýku, ani svoje pazúre. Otráviť ho taktiež nepôsobí dobrým dojmom. Niečo takéto som si možno mal vymyslieť cestou, ale príroda je svojou rozmanitosťou tak štedrá. Môj finálny nápad bol jed ktorý však nezabije hneď. Naopak, spôsobí malátnosť, horúčku a následnú smrť. So zámerom nájsť niečo, čo by bol Tilius schopný požiť som vychádzal z pivnice. Z môjho dúmania ma však prebral pád teľa ku mojim nohám. Oči khajita sa nestihli ešte ani poriadne roztiahnuť a prispôsobiť svetlu v miestnosti keď sa pozeral na muža na schodoch. Bolo to jasné a tak krásne. Krásne v jednoduchosti. Pri jeho nohách bol rozhodne Tilius. Padol zo schodov, párkrát to sním kleplo a bolo po všetkom. Žiadne známky súboja či bodné rany. Nehoda. Muž však nevyzeral zmierený stým čo spravil. V jeho hlase bolo počuť tras celého jeho teľa. Rýchly pohľad od svojho oponenta na ktorého tasil dýku, teda mňa mi naznačil, že nestojí o to zobrať ďalší život, natož prísť o ten svoj. Niekoho takého by som nazval jednoducho zlodejom. Aj tá najlepšie pripravená lúpež však nemusí byť bezchybná. Ležiace telo je toho dôkaz. Spomenul som si však na svoje prijatie ku bratstvu. Očami som si premeral muža a konečne sa rozhodol odpovedať. ,,Mo-... khajit ťa nevidel, ty si nevidel khajita.." tichý hlas následuje zohnutie a kontrola tepu starého muža. Ako náhle som sa uistil o jeho smrti, posledný krát si prezriem vraha. Bratstvo bude určite zaujímať, ako sa to stalo. Tak rýchlo ako som sa zjavil som odchádzal. Niečo mi však hovorilo, že muža ešte uvidím. Bratstvo malo vždy svoje spôsoby ako prejaviť záujem. |
| |
| Fronjar a Henrik Hostinec Newlands, Cheydinhal Fronjar chvilku vypadá, že váhá. Vlastně se s ostatním moc nestýkal, nejvíc mluvil s Brie, která mu nedávala šanci se stáhnout do sebe. Komunikaci se zbytkem omezoval na pozdravy a rozhodně nebyl známý pro svoji schopnost small talku. “Tak proč ne?” souhlasí nakonec. Nevypadá zrovna dvakrát nadšeně, ale Fronjarův obličej nebyl nikdy otevřená kniha, co se emocí týkalo. “Půjdeme do Newlands?” Newlands je dunmerská hospoda u severní brány do města. Není drahá, dá se tam dobře napít a majitelce nevadilo, když se tam čas od času (skoro každý večer) někdo serval. Byla to příjemnější varianta další hospody, Mostu, která je přes ulici, ale ceny jsou dvakrát tak velké a nemůžete tam ani prudčeji vstát od stolu, aniž by majitelka nazavolala stráže. Fronjar počká, až se Henrik převleče ze zakrváceného oblečení. Cestou do hospody sám od sebe nepromluví, mluví jen na Henrikův případný popud. Nikdo z kolemjdoucích jim nevěnuje pozornost, je čas oběda. “Dobré poledne, pánové. Co vám můžu přinést?” pozdraví Henrika s Fronjarem Dervera, vysoká temná elfka, které Newladns patří. “Něco k jídlu? Dneska máme zeleninovou polívku a zvěřinu s bramborem,” nabídne jim. Kromě nich je v hospodě ještě bretonec v rohu, který právě zbytky na talíři vytírá kusem chleba a argorian, který pomalu jí svojí polévku. “Já si dám zatím jen tu polévku, děkuji,” objedná si Fronjar a podívá se na Henrika, co si dá on. “A ještě pivo,” vzpomene si najednou, proč sem vlastně přišli. |
| |
| Yasha, Yara a Aphimisa Kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem
Ať už Yasha s Aphimisou váhaly před vchodem do kobky nebo ne, bylo to nakonec jedno, protože Yara vešla dovnitř. Dvířka při otevíráním ani nezavrzaly a Yaru uvítal pohled do pár metrů dlouhého tunelu. Tunel byl po všech stranách pouhá udusaná zemina a nebyly tu žádné podpěrné trámy, jako kdyby tu někdy předtím prošel hodně velký krtek. Na konci toho krátkého tunelu bylo ale světlo a po pár krocích se naskytl pohled na schody ze zašlého bílého mramoru, které vedly dolů do místnosti, která byla bezpochyby součástí Ayleidských ruin. Místnost ozařovalo bílé světlo tvořené nalámanými welkyndskými kameny, které byly uchyceny u stropu v nástavcích. Také ozařovaly oživlé kostlivce, kteří se dole potulovali. Jeden z nich si všiml Yary nahoře na schodech dřív, než ona si všimla jeho, a vystřelil po ní šíp, který ji těsně minul. Její šíp ale kostlivce zasáhl. Kostlivec udělal po nárazu dva kroky dozadu a neměl možnost hned výstřel opětovat. Kostlivců je celkem pět. Ten, který vystřelil po Yaře, měl luk (A), stejně jako jeden další (B). Dva další měli jednoruční meče (C, D), poslední kostlivec držel palcát (E). Ten s palcátem je ve vzdálenějším rohu místnosti a zatím si nezvaných návštěvníků nevšiml. Druhý kostlivec s lukem vystřelí po Aphimise, zatímco kostlivci s jednoručními meči vyrazili nahoru po schodech, aby zaútočili na Yashu a Yarou. //Prosím teď na konci příspěvku o procenta. Kostlivec A (luk) - neútočí (zasažen Yarou) Kostlivec B (luk) - střílí na Aphi Kostlivec C (meč) - útočí na Yashu Kostlivec D (meč) - útočí na Yaru Kostlivec E (palcát) - neútočí |
| |
| Pánská jízda Hostinec Newlands, Cheydinhal "Tak to jste mě dneska udělala šťastným!" Odpovím upřímně a vesele té ženě, temné elfce Derveře na její otázku co si dáme. "Miluju zvěřinu." Dodám zatímco si usedám na dřevěnou lavici tak, abych měl co nejlepší výhled do hostince. "Taky pivo." Už už bych ji nechal odejít. "Ještě bych ochutnal vaši nejlepší pálenku." Zazubím se. "Jsem rád že jsi se mnou jel." Povím Fronjarovi zatímco čekáme na naši objednávku. "Byl jsem trochu naštvanej, že mě nikam neposlali... Rozhlídnu se po hostinci a udělám si pohodlí. Zádama hledám tu správnou polohu jak bych se opřel. ..ale je to pryč." Rukama se zapřu o lavici abych se hned opřel o stůl. "Řekni mi, jak jsi se vlastně dostal k bratrstvu?" Zeptám se Fronjara. Ani jsem ho nenechal pořádně nadechnout abych ze svých úst vypouštěl další slova. "Znám tě jen málo a přitom k sobě máme poměrně blízko. Prý jsi sloužil na lodi?" Zeptám se zvědavě. "Víš Fronjare, já jsem od přírody zvědavej." Podívám se na něj. "Klidně řekni když už budu otravnej." Na tváři se mi objevil úsměv. Jakmile se nám na stole objeví ten pěnivý mok, velmi rád ochutnám. "Znáš nějaký povídačky o členech bratrstva?" |
| |
| Henrik a Fronjar Hostinec Newlands, Cheydinhal “Takže polévku, zvěřinu a dvě piva. A taky pálenku,” zasměje se chraplavě Dervera a po potvrzení objednávky nechá Henrika s Fronjarem zase o samotě. Fronjar se na židli zavrtí, jako kdyby se snažil najít pohodlnější pozici, ale pořád sedí narovnaný, jako kdyby spolkl pravítko. Očima těkne ke dveřím, než pohledem krátce sjede bretonce v rohu. Mladý muž má kápi, která je typická pro bojové mágy. Fronjar přikývne, když Henrik zmíní rozčarování z toho, že ho nikam neposlali. “Chápu,” pronese souhlasně, možná až soucitně. K dalšímu slovu se nedostane a občas se mu po tváři mihne překvapení z toho, jak moc se ho Henrik vyptává na jeho minulost. “Sloužil jsem na lodi...byl jsem první důstojník,” odpoví Henrikovi poněkud váhavě. “Aphimisa mě našla v Cheydinhalu a nabídla mi práci,” řekne. I hloupému je jasné, že tam někde je pořádný kus příběhu, který chybí. V tu chvíli se vrátí dunmerka a položí před ně jejich objednávku. Zamrká na Henrika, než se zase vzdálí za bar. Fronjar se okamžitě zhluboka napije piva a pak se pustí do jídla (když máte plnou pusu, nemůžete mluvit). Když se Henrik zeptá na nějaké historky, Fronjar svraští obočí. Není jisté, jestli nesouhlasně, nebo jestli přemýšlí. “No...asi ani ne,” řekne nakonec. “Lidé se mi s takovými věcmi moc nesvěřují,” dodá a pokrčí rameny, aby bylo jasné, že ho to nijak nevzrušuje. “Co ty? Jak ses u nás objevil?” zašklebí se, než lžící rozpůlí až příliš velkou bramboru. “Nedávám moc pozor, když přijde někdo nový...většinou čekám, jestli vydrží alespoň měsíc,” přizná se. |
| |
| Je čas na magické tríčky kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem I Yasha se zdá být trochu znepokojená tím, jak snadno se mi podařilo pečeť prolomit. Když zmíní, že se možná nekromancer na nic lepšího nezmůže, trochu váhavě pokrčím rameny. Byla bych se pokusila zformulovat nějaký plán, ale Yara si na něco takového očividně nehraje. Znovu pokrčím rameny a přikrčená ji následuji dovnitř tunelem, ale moje kroky rozhodně postrádají orčinu lehkost. Když se najednou objevíme v uvnitř Ayleidských ruin, překvapí mě to. Čekala jsem nějaký jeskynní systém, ne prudce ozářenou místnost, která je zajistá jen jednou z mnoha. Už jsem alespoň tuctem Ayleidských ruin prošla a tak jsem věděla, že jsou plné (skrytých) pastí a (skrytých) pák. Z nepříjemného překvapení mě vytrhne svist šípu, který mine Yaru, ale taky proletí až nebezpečně blízko mého obličeje. Rychle se podívám dolů do místnosti, kde se nachází pětice kostlivců. Jednoho z nich zasáhne Yara, ale další tři si nás všimnou a dva z nich se už sápou do schodů. Ten třetí na mě vystřelí šíp. Instinktivně před sebe natáhnu ruce a šíp v letu spálím (8+1). Okamžitě se pokusím svého útočníka zasáhnout bleskem, ale kouzlo kostlivce mine (2+2). Pokusím se tedy zasáhnout bleskem alespoň toho, kterého před chvílí postřelila Yara (4+2). Zároveň si uvědomuju, že kostlivci, kteří rozcupovat Yaru a Yashu, jsou až nebezpečně blízko mě samé, takže se snažím případnému útoku vyhnout (2). (78%) |
| |
| Do jeskyně tedy Zelená se ujala myšlenky, že půjde dovnitř jako první. Trochu zastyděla jsem se nad sebou, protože vždy nebo spíše povětšinou jsem to jí kdo všude lezl a vlezl jako první, právě proto abych fungovala jako případný štít, kdyby se cokoliv zvrtlo. Mno, dneska asi moc zrovna tedy nee... Nu co, né vždycky nebo každý den jsme za hrdiny. A tak, jakmile vejdeme dovnitř, sáhnu po svém meči který pomalu vysunu ven, abych jej měla připraven pro případné trable, které by se mohli vyskytnout. Snad nebudou tady na nás nachystané nějaké další skryté pasti... Zase na druhou stranu ale, čím dříve se to to vyřídí, tím dříve budeme potom zpátky a bude to moci potom i zapít. A třeba, díky odměně, zbude i nějakou tu pečeni. Co mě ale překvapilo, byl nejenom onen tunel, ale spíše kde se to ocitneme najednou. Nevím, nějak mi to do sebe nezapadalo do konceptu nebo celkově myšlenky o doupěti necromanta. Nevím proč, čekala jsem třeba opuštěné těžební štoly, nebo tak něco podobného, jenom né prostě tohle. Vzhled může klamat... Čehož se vesele přesvědčíme skoro pak vzápětí, když Zelenou mine vystřelený šíp. "To je mi tedy přivítání..." utrousím když vidím oni kostěje, kteří se k nám začínají hrnout. Jednoho sice pohotově sejmeme ale další dva se hrnuli přímo na nás. Tak fajn, uvedeme věci trochu do pochybu... a jestli jsem pochybovala o tom, že je to moc snadné, tu je jeden velký předkrm, že příště, mám nechat svůj jazyk za zuby. Vyhnu se uskokem do strany jednomu z útočících na nás, ten s mečíkem, (7+1) a vzápětí ihned, otočím se a oženu se po něm svým mečem, v jasné myšlence udělat z něj hromádku kostí (10+1). Pokusím se pak ještě i tnout po tom druhém, který šel po Zelené (5+1). (81%) |
| |
| Fronjar a já Vypadalo to, že o sobě Fronjar nerad povídá. Než jsem ovšem stihl mluvit dál, bylo na stole vše objednaný. "Dnes je první den zbytku mého života!" Zahalekám vesele když přizvednu pivo na přípitek, z kterého jsem sice už upil, ale ničemu to nebránilo. "Tak ať to stojí za to!" Dodám vzápětí a pokud to bude pokračovat tímhle tempem... Je mi jedno že jsem žádnou práci nedostal. U sedmi pekel! To je dobrý! Zakousnu se do kusu zvěřiny a zamilovaně se na něj (na ten kus zvěřiny) zadívám, zatímco mé zuby pracují na plné obrátky. Vzápětí sousto zapiju pivem abych ukousl znovu. No Fronjarovu otázku jen pokrčím rameny. "Se mnou je to jednoduchý." Znovu se napiju abych řekl kratší verzi. "Nechával jsem se najmout pro různou práci. Většinou jako doprovod bohatých kupců. Platili pěkně." Rozhlédnu se po hostinci. "Do bratrstva jsem se dostal víceméně náhodou, když jsem sháněl něco novýho. A nemůžu si vůbec na nic stěžovat." Usmál jsem se na Fronjara. Zakousl jsem se do zbývajícího masa a chvíli kousal. Fronjar musel mít jistojistě radost že nemusí alespoň chvíli mluvit. "A co vlastně bylo mezitím co jsi byl důstojníkem a když tě našla Aphimisa?" Vrátil jsem se k původní otázce a dopil korbel piva. První dvě tři mi šli vřdycky poměrně rychle. "Jak dlouho už vlastně u bratrstva jsi?" Pokračuji v rozhovoru. Pak už nechám zase Fronjara aby měl prostor pro odpověď. Zadívám se na pálenku a přivoním. Mmmmm... Příjemně zahřála. Počkal jsem až se u nás znovu objevila dunmerka. "Je výborná!" Hovořím uznale a ukázal jsem na místo, kde ještě před chvílí byla pálenka. "Dáte mi pak tak tři láhve?" Zeptal jsem se s úsměvem na rtech. |
| |
| Moenji Bruma, brzy odpoledne
Neznámý muž se Moenjiho nepokouší nijak zastavovat, jen jako přikovaný stojí nahoře na schodech. Nejspíš je v šoku. Khajiit se ven dostane stejnou cestou, jakou přišel, skrz sklep. Když už jde po ulici, mine se se sluhou zesnulého Tasilia, který mu nevěnuje sebemenší pozornost. Až za chvilku se ulicí rozlehne křik, když sluha najde svého pána mrtvého pod schody. Moenji to ještě neví, ale Henleyho najdou u těla, jak Tasilia prohledává a za necelý týden zlodějíčka čeká oprátka. Nedá se říct, že někdo uroní u jeho popravy slzu, nebo že někomu bude chybět. Sám Moenji se nedostane ani k bráně ven z města, když ho odchytí znavený kurýr. Předá mu zapečetěný dopis, než se zase vytratí. Dopis Další práce. Možná lepší se o tom nezmiňovat Henrikovi! Nordovi by určitě nevadilo se trmácet po horách a hledat nějakou bylinkářku, která může a taky nemusí být nebezpečná. Sever od Brumy je velká oblast k prohledávání, možná někdo ve městě bylinkářku zná a ví přesnější umístění její chatrče. Zároveň jako na povel začne sněžit. Zatím jsou to jen malé vločky, které se pomalu snášejí k zemi a když ulpí na oblečení, téměř okamžitě roztají. Ale počasí se v horách měnilo rychle. Do několika hodin z malého snížku mohla být sněhová vánice. //Pokud budeš chtít přesněji zjišťovat, kde ta chatrč je, hoď si na to prosím desetistěnkou. Do diskuze ti napíšu vyhodnocení. |
| |
| Upír Jižně od Skingradu - Bristira Dlouze jsem vzdychl nad jejím přístupem. Doufal jsem, že bychom to mohli rychle zmáknout a vrátit se, nebo jak dlouho si představovala, že spolu budeme výletovat? „To jsem nevěděl,“ přiznám po chvíli, „vlastně ani nevím, jestli mě to zajímá. On vypadá dost... zvláště. Jsem si jistý, že mě nemá rád...“ odtuším, když se nad tím celým zamyslím. Je pravda, že magii ovládal dobře, ale dobrovolně bych za ním asi jen tak nešel. Že by na mágy mohl mít pifku, to je sice dobré znamení, ale stejně z nás kamarády neudělá. Zbytek času, co jdu s Briou, se snažím alespoň trochu navázat rozhovor... na cokoliv. Dlouhé ticho není dobré a navíc jsem se začal nudit. Když pak neprošel můj návrh na to, abychom rozsvítili pochodeň, byl jsem víc nesvůj. Samozřejmě měla pravdu, ale mohla mi dovolit alespoň malý plamínek v ruce... stejně bych se na větší nezmohl, ale nic. S rozdělením jsem prve nesouhlasil, ale co je komu do mého názoru. Nechal jsem ji jít a dál hledal vstup do jeskyně. Samozřejmě jsem to byl já, kdo ten vstup našel! Už bych se k němu samou radostí malou rozběhl, kdybych si nevšiml té nepatrné záře. Zastavil jsem se a znovu přehodnotil své možnosti. Jak moc se mi podaří před upírem se schovat? Mohl jsem jen doufat. Zkusil jsem na sebe použít iluzi neviditelnosti (3+1), přičemž jsem se chtěl vyhnout zbytečnému souboji a proplížit se do jeskyně. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Yasha, Yara, Aphimisa kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Aphimisa svým bleskem přivede kostlivce (A) na pokraj smrti, ale nemrtvý se života drží zuby nehty. Je ale na první pohled jasné, že teď bude stačit kostlivce jen trochu pošťouchnout mečem, a půjde k zemi jako hromádka kostí. Yashe se úspěšně podaří zabít jejího útočníka (C), aniž by ji zasáhl. Další z kostlivců (D) vede bodnou ránu na Yařino levé rameno, kde ji škrábne do bicepsu. Nic dalšího nezvládne, protože ho mečem zasáhne Yasha a Yara ho dobře míněným kopancem pošle dolů ze schodů. Padající kostlivec vydává přibližně stejný rámus jako stádo mamutů a to přiláká pozornost posledního kostlivce, který se zatím k boji nepřidal (E). Jako první uvidí nahoře na schodech Yaru a začne překvapivě rychle překonávat místnost s jasným záměrem se vyškrábat do schodů a rozbít palcátem Yaře lebku. I jeho skoro mrtvý přítel (D) to nevzdává a když se zvedne na nohy (chybí mu levá ruka, naneštěstí zbraň drží v pravé), vydává se i on do schodů, i když znatelně pomaleji. Kostlivec (A), kterého Aphimisa zasáhla bleskem, se schovává za jeden z podpěrných sloupů a vykukuje jen na tak dlouho, aby mohl vystřelit šíp. Ten druhý (B) s lukem se ovšem nikde neskrývá a střílí šíp na Yashu. /Kostlivec A - skoro mrtvý, útočí na Aphimisu (šíp) Kostlivec B - útočí na Yashu (šíp) Kostlivec C - mrtvý Kostlivec D - skoro mrtvý, útočí na Yaru (meč) Kostlivec E - útočí na Yaru (palcát) Skoro mrtvé kostlivce můžete zabít v příspěvku, pokud se vám podaří hodit úspěšný hod. D je na schodech, A dole v místnosti za sloupem. |
| |
| Henrik a Fronjar Hostinec Newlands, Cheydinhal, brzy odpoledne Fronjar mlčí a přikyvuje jen v okamžicích, kdy to uzná společensky za vhodné. Ťukne si s Henrikem a znovu se pořádně napije. Když se ho Henrik zeptá na tu část života mezi službou na lodi a Bratrstvem, sotva znatelně mu ztuhne čelist. Než ale stačí odpovědět, připlete se k jejich stolu znovu Dervera, aby se ujistila, že je vše v pořádku. “Tři pálenky?” zopakuje po Henrikovi, ale nezní až moc překvapeně. “Chcete je přinýst ke stolu, nebo si je pak vyzvednete na baru?” zeptá se ho. V tu chvíli se rozletí dveře, jako kdyby do hospody vrazilo tornádo. Místo tornáda ale vejdou dva imperiálové, značně opilí a zavěšení do sebe. Očividně se navzájem podpírají, aby se neplazili po zemi. Nejdřív se nahlas smějí, ale pak si začnou špitat jako malé holky a pokukovat po argonianovi, který stále jí svojí polévku. Dervera protočí oči a jde se jim věnovat, ale imperiálové dunmerku jen odstrčí z cesty a váhavými kroky se vydají za argonianem. Ten ani nezvedne pohled, když se u něj zastaví a jeden z nich mu div nevyleje jídllo. “Co tady děláš...ty...ještěrko,” zachechtá se imperiál, ten vyšší a mohutnější z nich. “Tohle nejsou močály, chápeš?” doráží na něj. Argonian ho mezitím úspěšně ignoruje, ale to se zdá imperiály ještě víc vytáčí. Fronjar to trochu zamračeně pozoruje, ale nic neříká. Místo toho se podívá na Henrika a povytáhne obočí v otázce, co si o tom myslí. Dervera to váhavě sleduje ze svého místa na baru, jako kdyby si nebyla jistá, jestli má zakročit, nebo nechat opilce, aby byli opilci. Bojový mág se ale narovná na židli a založí si ruce na hrudi. |
| |
| Fronjar a já Hostinec Newlands, Cheydinhal, brzy odpoledne Potom co Derveře odkývu, že si láhve pálenky vyzvednu u baru. Než mi Fronjar stihne cokoliv odpovědět. Začne být hostinec hostincem a dva opilci brzy odpoledne ukážou se zde a začnou urážet ještěrku. Ryhle jsem očima přejel okolí, Fronjara i nejistou Derveru. Znovu jsem mrkl na Fronjara a polohlasem promluvil. "Zkusíme to slušně." Zvedl jsem se tedy ze židle a zamířil přímo k těm dvěma opilcům. "Pánové." Mluvím hlubokým, ale snažím se přívětivým hlasem tak jak jen můžu, zatímco jsem ruce rozpřáhl na uvítanou a v jedné z nich svíral korbel z polovičky plným pivem. "Nevšímejte si tady tý ještěrky." Omluvně na něj kouknu. "Nestojí nám za to a přece nemůžeme tady paní majitelce dělat problémy." Na malou chvíli jsem se odmlčel abych chytl druhý dech. "Nedáme si spolu zdejší pálenku? Je výborná." Snažím se je přesvědčit aby nechali svého konání. "Dáte nám prosím tři šťopky?" Zeptám se Devery abych se otočil zpět k opilcům. "Popijeme to spolu támhle u toho stolu." Kývnu hlavou k jednomu stolu v rohu v bezpečné vzdálenosti od ještěrky aby na sebe mohli vidět co jen nejmíň to jde. Pak už jsem upil piva připraven dřevěný korbel rozbít o hlavu jednoho z nich, kdyby se nedali přesvědčit. |
| |
| Kostlivec fight kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Yara má malý škrábaneček, ale nějak pochybuju, že by zrovna tohle vyřadilo zelenou z boje. Pak jí na to můžu dát lektvar, pokud ho vůbec bude chtít. To Yasha jim nedala ani šanci se pořádně rozhlédnout a hned je o jednoho kostlivce méně. Kostliveček (A), který vypadá, že mele z posledního, na mě vystřelí šíp. Není to moc dobrá rána a já se jí lehce vyhnu (8). Už se jím nechci zabývat, tak v dlaních vyvolám oheň a vyšlu fireball (4+1), který se ale rozbije o sloup, za kterým se kostlivec schovává. Semknu rozladěně rty, ale další ohnivá koule (5+1) už ho zprovodí ze světa, i když je to jen tak tak, protože se skoro stihne zase schovat za sloupem. Kostlivec s palcátem se dere do schodů rychleji, než by mi bývalo bylo příjemné. Proto pod jeho nohama vyvolám led (10+1), který se rychle vyšplhá po kostlivcových nohou skoro až po kolenní kloub a udrží ho tak na místě, alespoň prozatím. (74%) |
| |
|
|
| |
| Neznáma babizňa Bruma, brzy odpoledne Moja úloha bola u konca. Cez vlhkú a smradľavú pivnicu som prešiel skorej, než mi došiel dych. Mladík ma rozhodne zaujal a hlavne zbavil roboty. Keď si vezmem môj príbeh a moju cestu ku bratstvu, verím, že ho ešte stretnem. Ulica sa stále preberala. Stánky s ovocím a jedlom už boli dávno pripravené, ako to už väčšinou býva, ale nie každé miesto si našlo rovnaký záujem. Zvuky vtákov poletujúcich na strechách budov, zvuk listov s ktorými sa pohráva vietor a zjednávanie cien o 2 červené jablká prehluší krik na ulici. Nemusel som sa ani otáčať aby som vedel, že sluhov nákup sa v tejto chvíli stal zbytočným. Cestou von z Brumy som sa vyhýbal veškerej pozornosti či pohľadom môjho "informátora". Skôr než som však stihol dôjsť ku bráne, zastavil ma udýchaný mladík s ryšavými vlasmi. V tých 5 sekundách od pozdravu až ku rozlúčeniu mi do ruky podal list. Vypadá to, že bratstvo si pre mňa pripravilo ďalšie prekvapenie. Zabiť starého vojaka je niečo, čo môjmu egu nepridalo, zvlásť keď som to nebol ani ja, ale rozhodne ho nezhodilo. Zabiť ale starú paní? To už náš klient nemohol počkať, než mu na dvere zaklope matička smrť? S ťažkým výdychom som pokrčil list a schoval si ho do kapsy. Jasné, znie to divne.. stará pani samutinká v horách. Ale taký už starí ľudia sú, únik pred detskými šarvátkami dospelých mužov z veľkomesta. So zhoršujúcim sa počasím bola predo mnou ďalšia voľba. Mohol by som počkať kým sa počasie unormálni, predsa len zapadnutý khajit v horách nič nevyrieši. Na druhú stranu môže snežiť aj niekoľko dní. Kým sa však dostanem ku riešeniu, skontrolujem svoje zásoby. Presuniem sa do miestneho obchodu s bylinkami. Požiadam si o 3 svietiace prášky a 3 motýlie krídla. Taktiež požiadam u využitie ich alchymistického stolu. Keď som konečne pri stole, začnem sa konečne cítiť ako doma. Tá krásna vôňa použitých ingrediencií pred mojim príchodom. Korene Jarrinu voňali vždy krásne. Ťažko povedať, kto sa tu snažil vytvoriť jedy ale vedel čo robí. Začnem vyrábať tri lektvary ktoré oslabujú magické schopnosti(4+alchymie,9+,7+). Predavača som sa opýtal na paní v horách. V rýchlosti mi vysvetlil, že chata starej ženy sa nachádza severne od Brumy, smerom ku chrámu Vládca mrakov, kde na prvom rozcestí sa vydám do lesa. Chata je asi sto metrov od cesty, nemal by som ju minúť. S poďakovaním sa rozlúčim a vydám sa na cestu. Radšej nech to mám rýchlo z krku, snáď tomu vládca mrakov dá a neodmietne návštevníka na jeho cestách. Pri východe z Brumy som hneď zamieril na severné cestičky. Mladík mi už vypadol z hlavy. Po ceste cez les som sledoval, či niekde neuvidím nejaké bylinky. Hold, je tu ešte mnoho s čím môžem experimentovať. Keď som konečne našiel chatu, schoval som sa medzi hlúček stromov a pozoroval(3). |
| |
|
|
| |
| Upír jižně od Skingradu, pozdě večer Byl jsem nadšený z toho, že se mi upírku podařilo oblafnout. Cítil jsem rostoucí radost, která najednou opadla s tím, jak se za mými zády ozvalo zavřeštění. Krev v žilách docela přestala proudit a já očekával tvrdou ránu, která by možná byla mou poslední. Šíp jsem sotva postřehl, ale když se netvorka stáhla, byl to jako zásah shůry. I nadávku jsem vítal s otevřenou náručí, jenže jsem se neměl radovat dlouho. Brie zmizela a upírka se znovu zaměřila na mě. Byl jsem rád, že její první rána minula, i když jsem nevěřil tomu, že budu mít takové štěstí i příště, a proto, když další směřovala na můj krk, zvedl jsem svou hůl k obraně (6), co víc jsem mohl dělat? Snad kdyby minula, pokusil bych se jí rychlejším manévrem holí podrazit nohy (5). |
| |
| V jeskyni Kostěj neměl nejmenší šanci. Dostal ránu, aniž by se mě vůbec stačil jenom dotknout a zůstala z něj jenom hromádka rozmlácených kostí. Zato tomu dalšímu se povede mě trochu škrábnout, ale není to nic z čeho bych si měla dělat hlavu, společně ze Zelenou uděláme s ním krátký proces. O útočící kostěné je tak nějak tedy postaráno, ovšem zajistíme si tím i pozornost toho posledního. Nu co, jeden nemůže mít úplně všechno. "Co si říkala o chamtivosti...?" utrousím, když vidím jak se se svými čáry máry pouští do kostí špičatý ucho. Pořád tu ale kostějové byly a chtěli bojovat do konce, zejména jeden rozhodl se odstřelovat nás, konkrétně mě, z dálky. Stisknu k sobě čelit a rozeběhnu se proti jemu, cestou snažíc se vyhnout jeho šípu (4+1) a jakmile se dostanu k němu, udělat s ním krátký proces podobně jako s jeho kolegou předtím (7+1) 8% |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Fronjar a já II Hostinec Newlands, Cheydinhal, brzy odpoledne "Fronjar..." ukážu na mého společníka, který je spacifikoval pro mě nevídaným způsobem a za který jsem byl velmi vděčný."... a já jsem Henrik." Pronesu s úsměvem na rtech. "Přišli jsme sem ze severu, prej se tady lidi mají dobře. Tak proč ne my?" Pronesu hlasitě a uzmu jednu z donesených pálenek abych ji pozdvihl. "Tak ať se daří!" Obsah do sebe rychle dostanu aby mě příjemně zahřála v hrdle a pak v bříšku. "Řekněte nám, vy jste určitě zdejší, na co nebo na koho si tady dát pozor? A kde se dají vydělat slušný peníze?" Zeptám se na pro mě v podstatě nedůležitou otázku. Zároveň kontroluji aby oba dva vypili svou pálenku. Nemůžou přece vydržet všechno a pak budu mít klid. Stejně jako Fronjar a ta ještěrka. "A kdo vy vlastně jste?" Budu rád až se vás zbavím, pánové. Podívám se na Fronjara. Pak zpátky na Tyrama a Brolina. |
| |
| Zásah Trochu více jsem podcenila svého soupeře, trochu více, opravdu. Nevím proč jsem očekávala, že kostějové nebudou tak úplně rovnocennými protivníky, což mi teď právě tak nějak dokazovali. "Aagh...." zavrčím, když šíp zabodne se mi nad koleno, ale není to co by mě zastavilo v útoku na kostěje, který tím ztratí svou ruku s lukem. Však ani to není nic, co by kostěje nějak chtělo zpomalovat nebo zastavit. Ba naopak, ještě mi tak nějak dokázal, že není to pro něj, být bez ruky, nějaké omezení. Místo aby šíp vystřelil, zarazí jej do mě. Znovu zavrčím a udržet pak dále meč, se ukáže pro mě v tuhle chvíli, jako nemožné (4-1) a tak, jen zazvoní o podlahu. Cítím hněv, jak ve mě narůstal, hněv a zlost z toho, že povedlo se mu mě takhle zasáhnout a rozhodla jsem se po něm ohnat pravačkou (5, 2) bez většího úspěchu. "Agh, chcípni, pojdi už!" ulevím si alespoň slovně, ale zkouším se i tak znovu po něm ohnat (2,1). "Chcípni už!" zavrčím dál, využívajíc své síly, kterou jsem byla schopná nějak v tuhle chvíli v sobě najít a srazit, povalit jej na zem (10). 42% |
| |
|
|
| |
| Kosti sem, kosti tam... kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne U Sithise...zatracený kostry! Kostlivec s palcátem se nečekaně dokáže vysvobodit z ledu (vážně jsem od oživlých koster logické uvažování nečekala) a než stačím zareagovat, udeří Yaru pěkně silně do zátylku. Ta letí ze schodů jako kámen a když dopadne na zem, nevypadá, že se hned postaví. Kostlivec ale samozřejmě nečeká, až se jeho protivnice vzpamatuje a běží za ní dolů ze schodů. Jestli ji ještě jednou praští do hlavy...slyšela jsem, že orkové mají pěkně tvrdé lebky, ale nechtěla jsem to zrovna dneska testovat. Periferním viděním zaznamenám, že i Yasha má problémy, ale alespoň stojí na nohou a se svým kostlivcem stále bojuje. Proto se rozhoduju, že zelená moji pomoc potřebuje mnohem víc. Posílám kostlivci s palcátem oheň do zad (5+1), další ohnivá koule (2+1) ho už míjí. Zasyčím skrz zaťaté zuby nadávku. (22%) |
| |
|
|
| |
| Fronjar a já III Hostinec Newlands, Cheydinhal, brzy odpoledne Jak tak poslouchám rozhovor Tyrama s Tyramem, kdy Brolin kouká do vzduchoprádna, začnu se potichu smát pod vousy až se mi břich nadzvedává nahoru a zase dolů, kdy toto tempo se stupňuje. "Tak na ty její kozy." Pronesu stále s úsměvem na rtech a připiju si s Tyramem. Pak se můj pohled střetne s Fronjarem. "Tyramo..." Poplácám muže po rameni. "...právě jsi našel ty správný chlapy kteří se vypořádají s těma goblinama. Jula bude spokojená a pak na vás bude třeba ještě milejší." Vstanu od stolu. "Jen mi ještě řekni kterým přesně že to je směrem." Přece jenom, za městem, je širší pojem. Pak už u výčepu najdu Derveru abych zaplatil útratu a nechal ji ještě pár drobných mincí za její ochotu. "Koupil bych pro jistotu ještě jednu láhev. Rád zde za vámi zase zavítám." Dodám nakonec, kdy se následně otočím na Fronjara a výmluvně pokrčím rameny. "Krásný to den. Zabránili jsme rvačce a pokud souhlasíš, jdeme na ty gobliny?" Zeptám se Fronjara až se mi povytáhne obočí. Sám jsem na tuto akci nachystán a zkrátíme si tak odpoledne. |
| |
| Střet Severně od Brumy, odpoledne V meste sa hovorilo, že s jedná o alchymistku a jej záhrada to rozhodne potvrdila. Množstvo pomerne vzácnych surovín ale aj bežných ingrediencií na vytvorenie základných lektvarov ponúkalo slastnú korisť ako odmenu za ukončenú prácu. Pomaly som našľapoval a sledoval každé mihnutie svetla vo vnútri chaty. Či už to bude tichá smrť alebo to skončí súbojom, v takomto odľahlom mieste si to môžu šeptať akurát tak lesné mačky. Vetvičky stromov sa mi zabodávali do srsti, rozhodne to nebolo príjemné. Čo však bolo ešte horšie, bola jasná runa ktorá sa mi rozžiarila pod nohami. ,,Dopr-" Nestihol som dopovedať ani celé slovo. V snahe sa uhnúť sa mi podarilo udržať od zásahu polovicu teľa ale moja noha ostala uväznená. Keď sa otvorili dvere, rýchlo som zbystrel. Na tvári by mi vysršal pot, ale.. tak to nefunguje. Z chaty vyšla stará žena. Z prvého pohľadu nevyzerala ako veľký bojovník, najviac tak mág s pár trikmi v rukáve. Z budovy nevyšiel nikto iný. Čo ma znervóznilo bol jej laxný postoj. Jasné, nemusí si hneď povedať, že som zlodej alebo nebodaj vrah. A však moju prítomnosť nebrala vôbec za hrozbu. A možno to bude tým, že som z pólky nanuk. ,,Bylinkár.." Vyhrknem zo seba hneď, ako odznie otázka. Toto nieje práve situácia kedy by som ju mal napadnúť. Rukou ukážem na malú koženú kapsičku používanú na zber byliniek. ,,Bylinkár, alchymista.. nazývajte si to ako chcete.. ospravedlnte mnou spôsobený rozruch." Svoj pohľad obrátim na záhradku. ,,Určite tušíte ako rýchlo sa khajit prestane sústrediť, keď sa vydá na zber." Jemne si vydýchnem a obrátim sa na ženu. Hod 8 na Speech |
| |
| Upír jižně od Skingradu, pozdě večer Zatraceně! zakleju, když upíra odskočí, o to víc pak zatnu zuby, když kolem ní proletí šípy. Tohle je špatné, jsme na ni dva a ona pomalu nemá ani škrábnutí. Ani se neobtěžuji otočit se na svou kolegyni, s tmou musí určitě bojovat. Sleduji upírku očima a neubráním se myšlence, že nejsem ten, proti kterému chce bojovat. Pevně sevřu svou hůl, zaváhám s útokem, což se mi stane osudným. Žena se proti mě vrhne a já nestačím zareagovat dostatečně rychle. Povalí mě na zem a já sebou sotva stihnu zavrtět, aby se mi její dýka nezabodla do krku. Ovšem, když ji ucítím v rameni, také nemůžu výskat radostí. Vydám ze sebe přidušený výkřik, když dýkou v ráně otočí. Rukama se ji ze sebe snažím shodit, ani nepostřehnu, že ji kolegyně zasáhla šípem, mám teď mnohem větší problémy, než tohle. Ovšem, čím víc hýbám poraněným ramenem, tím víc to bolí. Nejsem na bolest úplně zvyklý, nebo alespoň ne v takovém rozsahu. Zakňučím, a když se mi ji nepodaří shodit (2), svěsím poraněnou ruku zase dolů, abych s ní nehýbal tolik. „Nechceš mi pomoct?!“ zakřičím na ženu, aby si nehrála ve tmě a přišla taky přiložit ruku k dílu. |
| |
| Aphimisa, Yara a Yasha kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Yasha upouští svůj meč, ale její pěsti, ačkoliv nezasáhnou cíl, alespoň znemožní kostře do ní zabodnout šíp. Kostlivec svoji veškerou pozornost koncentruje na to, aby ho jeho protivnice nezasáhla, proto šíp nakonec upouští. V toulci jich přeci jenom ještě několik zbývá. Yasha mu ale nedává šanci se pro další natáhnout, protože do něj vráží a sráží ho k zemi. Kosti pod náporem statné seveřanky nevydrží a několik se jich zlomí nebo rovnou rozdrtí. Kostlivec pod Yashou nejeví další známky života. Kostlivce s palcátem zasáhne do zad Aphimisina ohnivá koule. Trochu to zpomalí jeho postup, i když ho druhá koule už mine. Ale i to dá Yaře trochu času se vzpamatovat. Když se k ní kostlivec konečně dostane, povede se jí ho stáhnout k zemi a utrhnout mu lebku, čímž zpečetí jeho osud. I druhý kostlivec je po smrti (nejspíš ne poprvé). V podzemí je najednou atypická ticho. Yaře ale stále zvoní v hlavě a z rány na hlavě teče krev, zranění na stehně naštěstí přestává téct krev. Zvednutí na nohy bez pomoci se stále zdá být skoro až nadlidský úkol a když už se postaví, svět se pořád trochu naklání doprava. Yasha má v sobě stále zabodnuté dva šípy, jeden nad klíční kostí a druhý v koleni. Obě zranění bolí jako čert, ale neohrožují na životě. |
| |
|
|
| |
| Moenji severně od Brumy, odpoledne Uvolněný postoj bylinkářky se nemění, ale na malý okamžik podezíravě přimhouří oči. Zatímco jí Moenji vykládá, že je vlastně bylinkář a alchymista, rozhlédne se okolo, jako by čekala, že z lesa vyběhne posila. Když se podívá zpátky na khajiita, není úplně jasné, jestli mu stoprocentně věří. Pak, trochu váhavě, mávne rukou. Mezi jejími prsty se zajiskří a led, který uvěznil Moenjiho nohu, začne pomalu tát. "To sbíráš bylinky daleko od domova," řekne Moenjimu."V Brumě khajiitů moc není a už je to hezkých pár let, co se nějaká karavana vyšplhala až takhle na sever Cyrodiilu. Co tady děláš?" zeptá se ho. V tu chvíli je Moenji konečně schopen se dostat ze svého ledového vězení. "Můžeme jít dovnitř. Asi se budeš chtít trochu ohřát," nabídne bretonka. "Já jsem Elisel," představí se nakonec. Natočí se k Moenjimu bokem a natáhne ruku směrem k chalupě ve vítacím gestu. |
| |
| S Fronjarem na lovu goblinů mýtina na východ od Cheydinhalu, brzy odpoledne Prsty mě svrbí a jejich konečky netrpělivě svírám jílec meče, která během chvilky zase pustím a zpět. Nejraději bych ho podřízl jak podsvinče. Už jen za to co vidím tady všude kolem. Na sucho jsem polkl. Vevnitř jich asi bude víc. Podívám se na Fronjara a beze slova přikývnu. Pouze přiložím prst před ústa na znamení abychom teď spolu komunikovali nahlas co nejméně. Potací se tam a zpět. Jak kdyby tady byl na stráži. Chvíli ho pozoruji jako když si lovec prohlíží svou oběť. Jako když si z talíře vybírám který kousek masa bude nejlepší. Jako když si dávám pátý korbel piva. Prohlížím si okolí... Vchod do jeskyně. Dala by se na ně nastražit nějaká past? Sesypat něco kamení které by mohlo být nad vchodem do jeskyně? Kudy bych se tam dostal? Mapuju trasu jak je to asi vysoko a jestli jsou tam nějaký balvany který by se dali uvolnit hrubou silou. Měřím si jak je to vysoko a jestli bych odtud mohl v nestřeženém okamžiku zaútočit plnou silou na toho goblina a zkrátit mu tak utrpení na tomto světě aniž by zjistil co se to vlastně stalo... Dívám se kolem sebe jestli nás může někdo odněkud překvapit... Pak zpátky na goblina... Tentokrát už jsem prsty z jílce meče nespustil. |
| |
| Elisel severně od Brumy, odpoledne Z jej pohľadu bolo vidno, že jej dôvera nieje stopercentná. V momente čo sa roztopil ľad som začal skackať aby som zo seba otriasol aj posledné kúsky. Zaujímavý pocit, celé telo v teple ale bez jednej nohy. Keď som nabral cit, pomaly som kráčal za Elisel. ,,Moenji nieje ale jediný.. pravda je sám, ale nie jediný.." Usmejem sa nad jej poznámkou. ,,Karavana mi dosť pomohla ale aj tie cesty sa časom rozdelili.. Moenji teraz žije sám.." Hovoriť o bratstve nebol práve dobrý nápad. Tváriť sa ako osamelý khajit je trochu hlúpe, ale lepšie to už nebude. Moment prekvapenia som stratil už dávno. ,,Karavana do Brumy občas zavítala.. Moenji si spravil pár priateľov v miestnom hostinci." Pri vchode do chalupy sa zbavím posledných kúskov vody. Kto by si však žiadal smrť starej ženy v lesoch, ďaleko od každého. Navyše, nepôsobí ako niekto kto sa stará do záležitostí ostatných. ,,Dovoľ mi sa opýtať, ale ochranné runy v takto odľahlom mieste, nieje to trochu paranoidne?" Síce ma pustila ku sebe domov, nesmiem však stratiť na ostražitosti. |
| |
8791.jpg) | Upír V té tmě jsou jejich siluety sotva vidět, takže trefit něco není zrovna jednoduchý. Prvních několik šípu jen tak neškodně proletělo kolem.Pak se ale ozval vřískot kterej asi nepatřil Benthyrovi, teda alespoň doufám že ne. Tak jako tak mi to na tváři vykouzlilo spokojený úsměv. No vida, konečně něco. I po tom co jsem upírku trefila se dožadoval pomoci, jako kdybych celou dobu snad nic nedělala. Pomoc. Pomoc...a co jako dělám? "No jo, no jo...vždyť pomáhám" odpovím, ale to on asi neslyšel a neodpustím si přidat několik nadávek. Že by se mi uplně chtělo opouštět bezpečí stínů se říct nedá, nemůžu ji ale přece nechat aby jo oddělala. Vystřelím ji do zad další šíp (8+1), kterej už jí snad definitivně pošle k zemi. Kdybych jí i teď minula, už bych se snad musela někam zahrabat. Ty by mě přerazily kdyby ho zabila a já tak přišla o nováčka hned první den. Pro případ že jí to nestačilo vystřelím ještě jednou (1+1). (42%) |
| |
| Po boji a kostících "Hnusáku zkurvenej... dobře ti tak... Ulevím si aspoň slovně, když byť nepovede se mi kostlivce sundat vlastníma rukama, tak jsem se rozhodla jej sundat sama sebou, doslova a to i přestože se mě pokoušel pořád přitom sundat šípem. Při dopadu, který nebyl nijak moc příjemný, slyšet uspokojivé křupání pod sebou už ale příjemné rozhodně bylo. Tohle kostěj rozchodit nemohl a taky nerozchodí už. Pomalu posadím se, pořád ze mě trčely ty šípy, což není nikterak příjemné. Zatnu zuby a zdravou nohou rozkopnu zbytek kostí z toho kosťáka, kterého jsem sejmula když ze mě udělal jehelníček. Čas se ale teď jehel zbavit, jestli tedy máme nějak pokračovat v našem úkolu. Hluboký nádech a výdech, to koleno půjde ven jako první, protože na něj vidím. Chytnu tedy šíp rukou, znovu hluboký nádech a výdech, zatnout zuby a táhnout (6). "Aaagh!" zanaříkám trochu víc, když šíp příčí se v koleni a nechce se pohnout, ale i když to bolí jako čert, tahám dál až konečně ucítím pohyb. Šíp pomalu povedlo se mi dostat ven, i když jsem v uších slyšela vření vlastní krve a srdce mi tepalo jako při maratonu. Ještě to rameno. Zlomím šíp a zahodím ho pryč, chytnu šíp v rameni, syknu když ucítím jak zapulzuje mi ramenem nová vlna bolesti. Zatnu ale zuby, nadechnu se a vydechnu a se zatnutými zuby začnu tahat (2). "Čubčí synu, aby tvoje duše navěky hořela v plamenech!" ulevím si alespoň slovně, proklínajíc jak toho kosťáka, tak i toho nekromanta, který má tohle všechno nasvědomí. Až se mi dostane do rukou, nadělám z něj fašírku za tohle. Doufám, že odměna pak za to bude adekvátní... Že jsem se na to nevykašlala a nehlídala vchod nebo tak něco... S vlnou nenávisti a hněvu zkusila jsem onen šíp vytrhnout ven znovu (9) a tentokrát šel ven jako po másle. Chtělo to jen řádně se naštvat... Jeden hlubší výdech, takhle dojebaná bude obtížné pokračovat a to ani raději nebudu myslet na to, že střely nebo spíše hroty mohli být něčím očarovány nebo otráveny... i když myslím, že to bych už cítila, ony účinky. "Jak jste na tom vy dvě?" pronesu k těm dvěma. "Asi nemá nikdo z vás dvouch kapesního léčitele co?" utrousím pak ještě. Nějaká ta léčivá magie by se teď šikla a pokud se teď mezi námi nenajde, budu muset sáhnout pro lektvar pokud chceme v tomhle úkolu pokračovat. Meč sice jednou rukou unesu, ale bojovat s nim bude těžké a to ani nezmiňuji případné úskoky a úhyby... |
| |
| Tak se trochu sebereme kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Jsem připravená do kostlivce vpálit pořádnou dávku blesků, ale Yara se sebere a i ze země se jí podaří kostěje zneškodnit. I Yasha se o svého nápadníka postarala a v podzemí je najednou ticho. To nám to pěkně začíná, pomyslím si a vrátím dýku zpět k pasu. Zatímco se Yasha pere se šípy a nadává u toho (nedivím se jí), sejdu schody a nabídnu Yaře ruku, aby se mohla postavit na nohy. Netváří se zrovna dvakrát nadšeně, ale můžu si říkat, že je to protože dostala palcátem do hlavy a to jednomu na náladě zrovna nepřidá. “Jsem v pořádku,” odpovím Yashe na její dotaz. “Mám tu lektvary. Jestli najdeme ingredience, můžu nějaké lektvary přidělat. Restoraci ale bohužel neovládám,” řeknu. Proč taky? Nebyl to přesný opak toho, co byla moje práce? Lektvary na mise stačily a horší zranění jsem si nechala pak ve městě vyléčit nějakým léčitelem nebo v Cechu mágů. “Můžeme jedním lektvarem napustit nějaké hadry a obvázat ti tím rány,” nabídnu Yashe. Trik, co mě kdysi naučila Lia. Yashina zranění po šípech vypadala bolestivě. "To samé i tobě," podívám se na zelenou. Koutkem oka stále pozoruju Yaru, která nevypadá, že jí je úplně dobře, ale zároveň se začnu rozhlížet. Rozhodně to tady vypadá jako začátek nějaké Ayleidské ruiny. Neskákala jsem z toho nadšením do stropu, protože Ayleidové rádi svoje stavby prošpikovávali různými pastmi a nástrahami. Stačí šlápnout na jednu špatnou mramorovou desku a hlavu mi rozdrtí balvan. Snažím se nějakou takovou past pouhým okem objevit (5), ale podlaha i zdi mi připadají na první pohled celistvé. Ten nekromancer si rozhodně vybral dobré místo k úkrytu. Bezpochyby přesně ví, kde se jaké pasti nachází, a to mu nad námi dává výhodu. |
| |
|
|
| |
| Henrik a Fronjar mýtina na východ od Cheydinhalu, brzy odpoledne Na mýtině je stále ticho, přerušované jen občasným těžkým oddechnutím nebo heknutím goblina, který se ani neobtěžuje se pořádně rozhlédnout. Fronjar s Henrikem se můžou vydat po okraji lesa a obkroužit mýtinu, aby se dostali goblinovi do zad a zaútočili. Žádné uvolněné balvany, které by se mu dali shodit na hlavu, nejdou vidět, snad by se dala nějaká past nastražit v lese a tam pak goblin nalákat? Po pravé straně je les trochu hustší a nabízí tak lepší podmínky na schovávání. Zatímco Henrik studuje každý metr čtvereční, Fronjar vedle něho se zneviditelní. Jedná se doopravdy o pefektní iluzi. Když se nord pohne, musíte se dívat přímo na něj, abyste zaznamenali menší odchylky ve vzduchu. „Zabil bych ho a pak šel dovnitř. Teď tu jen mrháme čas,“ zašeptá prostě. //Ať budeš útočit nebo ne, házej už odteď procenta Benthyr a Bristira jižně od Skingradu, pozdě večer Benthyrovi se nedaří ze sebe něžnou upírskou květinku dostat. Ta se i přes svoji snahu vyrvat si ze zad šíp Benthyra pod sebou pevně drží stehny. Dunmerův zoufalý výkřik o pomoc ji z jejího afektu na chvilku vytrhne a v očích se ji zaleskne, ale dřív než stačí zareagovat, zasáhne ji do zad další šíp od Brie. Další šíp už upírku bohužel mine. Ale i tak toho má upírka očividně plné zuby. Zvedá se ze země a nechává dunmera s dýkou v rameni na zemi, zatímco se vydává na lov Brie. Nejdřív se jí nedaří imperiálku v té tmě objevit, ale když už se konečně zadaří, upírka zaútočí. Vrhne se na ní a pokusí se Brie strhnout na zem jako předtím Benthyra, ale Bristiře se podaří útok ustát. Místo toho se tedy upírka zaměří na Bristiřin krk. Není jasné, jestli jí chce proměnit nebo jí prostě zuby vyrvat ohryzek. //Nezapomeňte si na konci příspěvku hodit procenta. Moenji severně od Brumy, odpoledne Elisel mlčí a poslouchá Moenjiho vyprávění. „Chápu,“ řekne nakonec, když vcházejí do chalupy, kde je o poznání tepleji než vevnitř. V krbu plápolá silný oheň. Interiér není nic speciálního, v jednom rohu je přiražená postel, v druhém rohu stůl s několika židlemi. Taky je tu alchymistická laboratoř, vedle které jsou dvě knihovny plné svazků. „Člověk nikdy nemůže být dost opatrný,“ poučí Moenjiho Elisel. „Nechci, aby mi tu vyrazil dveře nějaký medvěd, nebo nedej Maro nějaký bandit. Jsem tu sama, Bruma je odtud hodinu pěšky…pomoci se nedovolám, i kdybych si hlasivky vykřičela,“ povzdechne si a sundá si kožešinu, kterou měla doteď přehozenou přes ramena. Sněhové vločky v jejích vlasech už tají, když dojde ke krbu. „Dáš si čaj?“ zeptá se khajiita a postaví se k němu zády, aby zamíchala obsah kotlíku, který se ohřívá nad ohněm. Aphimisa, Yara a Yasha kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Trojice se snaží vzpamatovat z boje s kostlivci a Aphimisa pohledem zkoumá možné pasti. Na první ani druhý pohled nic nevidí. V podzemí je nadále ticho, tak se alespoň prozatím nemusí bát toho, že by na ně něco zaútočilo. Prozatím se jako další postup jeví dvě chodby, které vedou z místnosti, kde teď právě jsou. Jedna je na pravé straně místnosti a druhá naproti té první, na levé straně místnosti. Z obou vychází namodralé světlo. |
| |
| Lov goblinů mýtina na východ od Cheydinhalu, brzy odpoledne Přihmouřím oči. To když Fronjar zmizí a přitom stojí přede mnou. Nebo si to aspoň myslím. "Pěkný." Zašeptám tiše. Na další Fronjarovu větu beze slova přikývnu. Rukou naznačuji posunek, že obejdu lesem goblina a vpadnu mu do zad. Snad mě Fronjar viděl a nenaznačoval posunky někam do prázdna nebo na jeho záda. Mé kroky následovali mou mysl a tiše lesem postupuji krok a krokem. Jedním okem sledujíc goblina, druhým okolí. Trvalo to pouze chvíli, než jsemse dostal na místo odkud jsem měl jasnou výhodu útoku, aniž by se goblin mohl bránit. Moment překvapení byl tady. Z pochvy jsem vytáhl svůj meč, kdy se jen zaleskl na slunci, jak jsem se o něj staral. Přikrčený. Krok za krokem jsem vystoupil z lesa a pokračoval ke goblinovi. Byla to jedinečná možnost. Dokud... U sedmi pekel! Udržel jsem jazyk za zuby, ale zakopl jsem o nějakou větev nebo co se to povalovalo na zemi. Pohled mi padl k zemi co to bylo a já ztratil soustředění i svou výhodu. Rychle jsem máchl mečem (1+1) a doufal že i přesto zasáhnu. Šance jsem tomu nedával. Věděl jsem, že je ode mě ještě celkem daleko a horko těžko ho zasáhnu. Musel jsem ale jednat. I ten goblin ale už někdy v životě držet zbraň a já našel během chvíle rovnováhu a na obranu byl celkem dobře připravený (6+1). 79%. |
| |
| Upír jižně od Skingradu, pozdě večer Mám co dělat, abych... vlastně nedělám nic. V téhle pozici nejsem schopný s upírkou bojovat, její dýka je pořád v mém rameni a já se jen marně dožaduji pomoci od Brie, která odněkud střílí své šípy. Nevím, kolik jich už její cíl minulo, ale jsem rád, že se k dýce žádný zbloudilý šíp nepřidává. Naděje vysvitne, když se upírka zvedne. Nezkoumám, kam to běží. Je mi hned jasné, že je má společnice v nebezpečí, ale v tu chvíli mě to snad ani nezajímá. Pevně sevřu rukou dýku a vyrvu ji ze svého ramene. Nenávidím bolest, před hlasitým vykřiknutím mě zachrání jen pevně sevřená ústa, přes která se ven stejně vydere bolestné syknutí. Dýku zůstanu držet v ruce, musím chvíli popadnout dech, nechat bolest odeznít, než se můžu ve tmě začít pídit po tom, kde jsou obě ženy teď. Soustředím své síly proti upírce, napáchala už dost škod a Brie vypadá, že by se jí nějaká pomoc hodila. Vyčaruji proti ní tedy iluzi Strachu (8+1), doufajíc, že několik vteřin rozptýlení zachrání mé společnici život a dá jí dostatek času na to, aby mohla sama zaútočit. (95%) |
| |
| Zasažena Musela jsem se ujistit, jestli ty dvě jsou v pořádku. Ani mi tak nešlo o to špičatý ucho, jako spíše o Zelenou, kterou jsem sice neslyšela odpovědět, ale je mi jasné, že kdyby to bylo nějak vážné, dověděli bychom se o tom. A to, že byla schopná mluvit, nepovědělo mi, že to nebude úplně tak zlé. Což se moc o mě ale říci nedá. V tuhle chvíli jsem byla nesmírně vděčná za to, že nakonec Henrik nebyl s náma poslán. Takovou ostudu bych si před ním udělala a ještě by mi to určitě mile rád potom předhazoval, kdykoliv by měl pak k tomu šanci či příležitost. Bohužel pro nás, nikdo tu ozdravovací magií neoplývá a ani kapesní léčitel není k mání... trochu si povzdechnu. Špičaté ucho potom nabízí možnost namočení obvazů do léčiv. "Co jiného mi zbývá... tu ruku potřebuji, máme-li to tu dokončit... a i tu nohu..." zabručím nakonec, né zrovna dvakrát nadšeně. Nikoliv na ně, ale spíše byla jsem nabručená sama na sebe. Nechat se takhle zřídit hromadou kostí... doma by se mi všichni vysmáli do ksichtu... Ale až se mi ten hnusák co je tu nechal dostane do rukou... |
| |
| Upír Už jsem si připravovala další šíp abych napravila svůj poslední výstřeů, když se upírka najednou zvedla a vyrazila směrem ke mě. Rozhodně jsem jí nehodlala to hledání nijak ulehčit a klidila se pryč. Byla to ale marná snaha, stejně si mě našla. Rychleji než jsem čekala na to že měla být zraněná. Nevypadá to že by si z těch šípů v zádech něco dělala. Protože pár šípů v zádech přece ještě nikoku nic neudělalo že jo. Měla jsem po mí střílet jak se blížila, ale taknějak jsem doufala že mě zraněná nenajde. Pozdě. Chytím luk oběma rukama abych si jí mohla držet co možná nedjál od těla . Ještě se mi ale nepodařilo úplně získat převahu po tom co se mě snažila shodit na zem. Takže to moc nevyšlo (5). Květinka nevypadá že by se chtěla mazlit nebo si třeba jen tak povídat a já se rozhodně nechci nechat zakousnout. Na pomoc od Benthyra se spoléhat nemůžu, kdo ví jak ten skončil. Ale asi Nečekám až upírka znovu zautočí a vrazím jí šíp rovnou pod bradu... nebo to spíš zkusím (4). (22%) |
| |
|
|
| |
| Jsem doktorka kobka mezi Bravilem a Leyawiinem Beru si Yařiny obvazy a vytáhnu z vaku jeden léčivý lektvar. Namočím obvazy a svoji první ufrfňanou pacientku ošetřuji úspěšně (7). Obvaz na hlavě utáhnu jen natolik, aby zelené nespadl z hlavy. Bojím se, že kdybych to utáhla až moc, akorát jí přivodím ještě víc bolehlavu. Pak svoji pozornost obrátím na Yashu. Její nohu se mi podaří převázat tak, že vypadá jako kdyby to vázal jednoruký troll (3), když se to pokouším převázat, nedopadá to o nic lépe (3). Až na třetí pokus se mi podaří obvaz utáhnout natolik, aby z nohy nepadal a přinesl díky lektvaru alespoň trochu úlevy (9). Skoro se bojím obvázat ránu na rameni, ale nakonec se mi to podaří jakž takž uvázat (6). Rozhodně ze mě léčitelka nebude. Sithis mi dává znamení, že jsem se rozhodla dobře, když jsem se ho rozhodla následovat. Posbírám svoji brašnu, kterou jsem během svého ošetřování nechala na zemi, a následuji Yaru, která se už vydala k chodbám. U každého kroku jsem si bolestivě vědoma toho, že mi může nějaká past utrhnout nohu. Nebo obě. "Kam?" zopakuju po Yaře. Nejsem si jistá. "Zatím bych se nerozdělovala. Proč zrovna doleva?" zeptám se jí. V mém tónu není žádný výsměch nebo nepřátelství, jen zvědavost. Opatrně nakouknu do levé chodby, jestli mi o sobě něco neprozradí (10). Třeba to, jestli mi urve jednu nebo obě nohy. Taky jsem si s sebou měla vzít svitek detekce života, to by se mi teď hodilo. |
| |
| Fronjar a Henrik mýtina na východ od Cheydinhalu, brzy odpoledne Jakmile Fronjar vidí, že Henrik zakopává, pokusí se na goblina seslat uklidňující kouzlo, bohužel ho ale míjí. Jak se goblin vyhýbá Henrikově ráně, povede se mu vyhnout i kouzlu. Goblin se okamžitě pokusí ránu Henrikovi oplatit, ale jeho zrezivělá sekera se jen neškodně odrazí od Henrikova meče. Stále neviditelný Fronjar využije toho, že se goblin věnuje Henrikovi a sešle na něj další uklidňovací kouzlo. Tentokrát kouzlo goblina zasáhne plnou parou. Zrezivělá sekerka mu vypadne z ruky a pohled mu zeskelnatí. Je v podstatě bezbranný. Jakmile se Henrik goblina zbaví, Fronjar zruší kouzlo neviditelnosti. Přijde k mrtvole a znechuceně do ní kopne špičkou boty, aby se ujistil, že goblin už nehodlá vstát. Pak se ohlédne ke vchodu do jeskyně, dívá se na nejčerstvější z hlav naražených na kůlu. "Můj návrh je, abychom prozatím šli opatrně. Nevíme, kolik jich je uvnitř," promluví nakonec k Henrikovi. //Počítala jsem s tím, že goblina rovnou zabiješ. Pokud máš jiné plány, poslední odstavec můžeš v podstatě ignorovat.
|
| |
| "Jed" severně od Brumy, odpoledne Pri príchode do chaty sa posadím na jednu zo stoličiek. Chata nebola ničím výnimočná, ani osoba ktorá v nej žila, teda až na občasné magické hokusy. Zaistiť si chatu proti zvieratám je jedna vec, ale aby sa jeden ustrážil pred banditmi, nemal by si len tak púšťať tulákov do domova. ,,Čaj by bol skvelý, ale..“ trochu sa zamyslím. Nemôžem sa tu zdržiavať dlho ale boj s mágom môže skončiť tragicky. „Všimol som si, že máš v záhradke horský modrý kvet, odpusť mi, že ti robím ďalšie problémy ale myslíš, že by si mohla pridať čerstvý lístok?“ Usmejem sa a začnem si šúchať po odmrznutej nohe. „Verím tomu, že by mi to pomohlo s mojim “studeným“ predkolením. Zašiel by som po neho sám ale cit v nohe sa mi ešte nevrátil.“(4) Pokus o to dostať Elisel z chaty a primiešať do čaju trochu z lektvaru proti magií bol chabý ale možno. |
| |
| Doupě goblinů mýtina na východ od Cheydinhalu, brzy odpoledne Podřízl jsem ho jako podsvinče, nezasloužil si nic lepšího. Pořád jsem ale nepochopil, že jsem měl tolik času a přesto jsem dokázal zakopnout. "Souhlasím s tebou Fronjare." Odkývu svému druhu ve zbrani jeho návrh. "Půjdu první." Dodám ihned. "Kdyby bylo potřeba, tak abys měl čas na vyvolání nějakýho kouzla." Pak už udělám první kroky směrem ke vchodu do jeskyně. "Stejně jsem zvědavej jak vypadá ta Jula." Pronesu tiše polohlasem spíš pro sebe, když si vzpomenu ne ty dva v hostinci, jak jsou z tý mlynářky nebo kdo to je tak vyvalení. Krok za krokem jde dál. "Srovnáme tohle doupě se zemí a večer si na pokojích připijem." Řeknu Fronjarovi zatímco pevně svírám meč a už opatrně nakukuji do jeskyně. Tak pojďte! Odhodlaně, opatrně držíc se u stěny a mírně přikrčen vejdu dál. Kolik jich tam vlastně může být? Určitě co bych na prstech spočítal a takový číslo goblinů nepovažuji za soupeře. |
| |
| Pokračujeme Nebyla jsem kdoví jak nadšená z toho, že bych se měla nechat ošetřovat, hlavně na tomhle místě, ale právě, protože jsme tu byly bylo to i třeba abychom se mohli postarat o zbytek a potom vyrazit domů zpátky, kde si vylijeme hubu nějakým mokem, dokud budeme při vědomí. Nebo aspoň toť byl můj plán, kterak po návratu ´slavit´ nebo spíše na tuhle hrůzu zapomenout? Přesto jsem ale nic nenamítala, když se mi špičaté ucho snažilo pomoci, pouze jen tiše bručela jsem si nesrozumitelně tiše pod vousy, ale nemyslím, že by to potřebovalo nějaké vysvětlování, kdokoliv z nich mohl poznat hravě dle mého výrazu ve tváři, že jsem dost dopálená a veškeré nadávky a přirovnání byly pronášený a vysílány na účet toho necroblba. Bylo mi celkem jedno jak nebo z čeho obvazy pocházejí a vypadají. To nejdůležitější bylo, aby splnily svůj účel, na estetiku se v tomhle ohledu moc nehrálo a beztak, jak budou pak překážet, bych je pak strhala. A skutečně se po chvilce ukázalo, že jejich funkčnost bylo to nejhlavnější. Ostrá bolest totiž postupně začala odcházet a s tím přicházela i jistá úleva. Pořád to sice nebylo ono, tip ťop kondice, ale s tímhle se už něco dalo dělat, s tímhle se jeden už mohl nějak pohybovat a uskutečnit svou pomstu. Jakmile jsem potom schopná v rukouch udržet svůj meč, je jasné, že se může dál pokračovat. A nevím jak u nich, pro mě to teď bude víc jak nějaký úkol pro Bratrstvo, byla to jistá osobní pomsta. Je mi jedno jestli dostaneme/nedostaneme zaplaceno, to nejdůležitější pro mě bylo, aby se jeho hlava válela v prachu téhle díry. A pokračujeme tedy dále. Však menší oříšek spočívá v dělení se naší cesty na dvě. Špičaté ucho nakukuje do té, kterou označila Zelená a vypadá to, že zrovna pastma nešetřil, nebo možná měl by se naučit je lépe schovávat. "Hmmm..." zabručím trochu. Nechat se rozmačkat na placku, když náhodou jedna z nás šlápne o kousek vedle, se mi moc nelíbí. "Nemrkneme se ještě do té druhé? Rozhodnout se podle toho, co tam najdeme. Nezdá se mi, že by sám chtěl riskovat krvavý lívanec, kdykoliv tudyma půjde." zkusím navrhnout, i když kdo ví co je to za člověka. Určitě to člověk ale nebude, když má za fetiš hrátky s mrtvými... Nicméně netrvám na tom úplně a pokud mě ty dvě přehlasují, tak se přizpůsobím jejich volbě. |
| |
| Jeskyně jižně od Skingradu, pozdě večer, Bristira Jsem rád, že mé kouzlo zafungovalo přesně tak, jak jsem chtěl. Bylo to několik vzácných sekund, které Brie dokázala využít v náš prospěch. Zatímco uštědřuje upírce rány z milosti, já se sesunu k zemi. Adrenalin pomalu ustupuje a rána na rameni začíná křičet. Přemýšlím, jestli se mi vyplatí na tu ránu použít léčivý lektvar, nebo to překousnu. Pokusím se rukou pohnout, ale je to bolest, kterou jsem nikdy jindy nezažil. Takhle nebudu moct kouzlit, až to bude potřeba. Navíc by moje krev lákala predátory. Sáhnu proto dozadu k opasku do vaku a vytáhnu flakón s rudou tekutinou. Tohle je chvíle, kdy lituji, že jsem si vzal jen dva. Využiji pak tekutiny k zahojení rány. "Jsi připravená na další nálož?" zeptám se kolegyně, pokud léčení uspěje. Chystáme se přeci jen vstoupit do jeskyně, kde jich bude víc... kolik šancí asi máme? Možná si to můžeme nenápadně rozmyslet. |
| |
| 2. kolo? Vlastně jsem ani nečekala že by můj útok mohl vyjít. Ale jak se upírka najednou zarazila nemusela bych se snad ani moc snažit. Neodpustím si spokojený úsměv jak se začne dusit vlastní krví. Ten se ale rychle změní v úšlebek když se ve chvilce změní na hromádku popela. "Hmm škoda...z hromádky popela bys jí asi oživit nedokázal co?" houknu na něj se sotva se zpopelní. "Bylo by super kdyby si měl takovýho poskoka" pokračuju ve fantazírování. Mohl by jí na nepřátelé posílat jako nějakýho vzteklího psa. "I když z toho asi nic nebude" zamručím si pro sebe, překročím hromádku a vydám se zpátky k dunmerovy. Ten totiž dopadl mnohem hůř než já. Když k němu dojdu nevypadá že by na tom byl zase tak špatně když chce hned jít do dalšího kola. "Huh? Jak jako jestli já sem připravedná na nálož, vždyť to ty si dostal" připomenu mu kdo je na tom vlastně hůř. "Navíc to vypadá že už tady další nebudou, protože z tebe musí bejt krev cítit a sto honů. Nemluvě o tom vašem skřehotání, to muselo bejt slyšet až ve Skingradu" uchechtnu se a dřepnu si k němu abych se podívala na to jeho rameno. Prohrabu se věcma co jsem si sebou vzala a povytáhnu zelenou lahvičku. "Měl by sis to zavázat ale já obvazy nemám...leda by si na to chtěl trochu jedu" zase lahvičku schovám. "No jasně..." lusknu prsty "ty ostatní musely bejt chytřejší než tady naše Popelka" úkážu za sebe na to co zbylo z úpírky "a raději se odklidily když zjistily že po nich jdeme" souhlasně si přikývnu a zakončím svoje teorii. Když se nad tím tak zamyslím tak to tak asi bude, měli sme přece sejmout jen jednu né? Měla bych ale konečně přejít k věci "Já ti nevím, do svítání je ještě daleko a upíra už jsme sejmuly" nenápadně naznačím že kontrakt už jsme vlastně splnily. Na tváři se mi objeví výraz hlubokého zamyšlení který ale vystřídá široký úsměv. "Ale jestli se na to cejtíš tak hrrr na ně!" zavelím a mávnu rukou jako generál. |
| |
| Moenji Severně od Brumy, odpoledne Elisel zamíchá obsah kotlíku a pak si sama do malého kovového hrnku nalije čaj, než do většího hrnku odlije i Moenjimu. Když se jí khajiit snaží přesvědčit, aby vyšla ven pro bylinu, nad nosem se jí objeví malá vráska a v očích se bretonce mihnou pochyby. “Nebylo by jednodušší to přečkat? Už tak jsem jednou kvůli tobě musela do zimy…,” řekne nahlas. Neřekne přímo ne, ale i z takovéhle odpovědi je snadné vyčíst, že se z chaty teď už odmítá hnout. Místo toho Moenjimu podá hrnek s čajem. “Dej si raději čaj, ten tě v tomhle počasí zahřeje nejlépe. Jestli chceš, mám tu rum, který ti do něj můžu přidat,” nabídne nakonec, jako by na usmířenou. Henrik Jeskyně na východ od Cheydinhalu, odpoledne Jakmile Henrik s Fronjarem vstoupí do jeskyně, obstoupí je hnilobný zápach. Takový, který se dá z vlasů a kůže umýt jen s velkým úsilím, ale na horním patře zůstane ještě hodně dlouho. Fronjar jen mírně nakrčí nos, ale jinak na sobě nedá nic znát. V jeskyni je tma, že vidí sotva dva kroky dopředu, tak Fronjar naznačí Henrikovi, aby byl potichu. Několik vteřin tam oba muži potichu stojí, každý u jedné stěny, aby je neprozradil obrys jejich postav ozářených zezadu z vchodu do jeskyně. Nakonec Fronjar usoudí, že nic neslyší, tak vyvolá malý světelný orb, který pomalu vystoupá až ke stropu jeskyně. Studené světlo orbu jeskyni ozáří s chirurgickou přesností. Na krápnících u stropu se hromadí voda, která kape na houby s červenými klobouky. Po Henrikově pravé straně je zrezivělý kotlík, ale stejně to vypadá, že v něm někdo ještě nedávno vařil, protože uvnitř je mastný povlak, a dřevo pod kotlíkem je ohořelé. Když se podívají blíž, na dně kotlíku jsou zuby. Lidské. Tohle je očividně jen první jeskynní místnost, protože před Henrikem a Fronjarem zeje prázdná černá díra, chodba hlouběji do jeskyně. Na zemi, ve vlhkém a rozdupaném bahně, jsou gobliní stopy. “Nepoznám, kolik jich je,” oznámí Fronjar. Šeptá, ale i tak se jeho hlas odráží od kamenných stěn. //Jestli chceš zjišťovat, kolik goblinů tam je podle stop, hoď si. Vyhodnotím ti to do diskuze. Bristira a Benthyr Jeskyně na jih od Skingradu, pozdě večer Benthyrovi se léčení moc nezadaří. Ačkoliv by měl lektvar začít účinkovat v rámci vteřin, rána stále pulzuje bolestí. Existuje zde reálná možnost, že upírčina zbraň byla otrávená a jed teď zabraňuje úspěšnému zacelení rány. Hůl se mu teď bude držet s menšími obtížemi. Brie s Benthyrem vstoupí do jeskyně a jsou přivítání písčitým povrchem. Zatímco zeminu tu doopravdy nahradil jemný písek, který se při každém kroku rozletí do stran a kvůli absenci tření stěžuje rychlejší pohyby, stěny tvoří pískovec. Na omak je měkký, jako by se brzy celá jeskyně měla zhroutit do sebe. Je nepříjemné na pískovcové stěny sahat, jako kdyby se nějaká pravěká část osobnosti vzpouzela. Když odtáhnou ruku, na prstech jim zůstává slizký povlak jako od ryby. Zatím stojí na začátku chodby. Na začátku je jedna osamělá pochodeň, ale zbytek chodby se ztrácí ve tmě. Na zemi jsou tmavá uskupení písku, po bližším ohledání zjišťují, že to něčí krev srazila krev do malých kuliček. V jeskyni je ticho, dokud není. Kdesi ve tmě jde najednou slyšet škrabot, jako kočičí drápky na dřevěné podlaze. |
| |
|
|
| |
| Deset malých goblinů, mělo rádo... Jeskyně na východ od Cheydinhalu, odpoledne Nepoznám kolik jich je. Taky se pozorně podívám na ty stopy a nejsem o moc moudřejší. Podívám se na Fronjara abych mu ukázal deset prstů. "Víc ne." Procedím co nejpotišeji mezi zuby. Věděl jsem i že jich mohlo být jen pět, ale nechtěl jsem dělat hluk a zároveň připravit Fronjara na nejhorší možnou variantu. Teď nemluvím, ta ozvěna tady je hrozná a při troše štěstí nenarazíme na všechny najednou. V hlavě se mi ale pořád točí kolečka a myšlenky mi jedou na plný obrátky. Vzpomněl jsem si na ty zuby v tom kotli, na ty hlavy tam venku. Vždyť i přece těm goblinům muselo být jasný, že za tohle si pro ně dřív nebo později někdo přijde. A mě o tuhle slávu nikdo neobere. Na tváři se mi objevil úsměv. Znovu se tiše rozhlídnu po téhle části jeskyně, znovu se podívám na ty prapodivné houby, na světelný orb a pak Fronjara. Prstem ukážu na orb a pak na černočernou tmu před náme. Posunky se snažím naznačit aby tamalespoň trochu posvítil. Pevně stisknu rukojeť svého meče až mi klouby na prstech zbělají a opatrně, polehoučku, potichoučku udělám další kroky směrem do tmavé jeskyně. Připraven na boj. Každou chviličku se zastavím, naslouchám... Každý krok je předem plánovaný a zvažovaný... |
| |
| Světlo na konci tunelu kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Intuice? Hm. Nejsem úplně přesvědčená, nechci skončit jako mastný flek na stropu v podzemí. Ale pak Yara řekne něco, co mě zaujme. "Přeskočit?" zopakuju po ní. Možná? Vypadá to, že ta nebezpečná zóna jsou jen dva metry, to bychom mohly zvládnout. "Ale kdo přehodí Yashu?" dodám. Nordka měla zraněné koleno. Pak mě ale něco napadne. Třeba ta past bude už léty používání opotřebovaná a nebude tak rychle na tlak reagovat... "Chci něco zkusit. Jestli se to nepodaří, můžeme se podívat do té druhé chodby," řeknu a udělám několik kroků vpřed, abych byla k pasti co nejblíž. Vyvolat kus ledu mi protentokrát nedělá žádný problém (10+1). Jde vidět, že se kus podlahy posune dolů, když na něm přistane váha, ale trvá další dvě vteřiny, než celá část vyjede nahoru. Uprostřed cesty nabere past trochu na rychlosti, ale i když se vrátí podlaha na své místo, led není úplně rozdrcený na padrť. Past po letech ztratila na síle, mechanismus je už opotřebovaný. "Myslím, že to dokážu alespoň zčásti zablokovat, ale musíme jít rychle," řeknu Yashe s Yarou. "Přeběhněte to co nejrychleji, až vám řeknu," dodám a počkám, až obě přijdou o trochu blíž, než ten původní kus ledu rozšířím směrem nahoru (5+1). Nejsem s tím úplně spokojená, tak počkám, až se past zaktivuje a vrátí na svoje místo. Pak rovnou vyčaruju tlustý sloup ledu, který začíná na podlaze a končí u stropu (9+1). "Teď!" zavelím a pomůžu popřípadě Yashe, abychom se na druhou stranu dostaly co nejrychleji. Jsme už dávno za pastí, když ledový sloup s hlasitým křupáním konečně povolí a kousky ledu se rozletí do všech stran. Ulehčeně vydechnu. Nebyla jsem si úplně jistá, jestli to vyjde. Když je teď ticho, uvědomím si, že chodbu se rozléhá rytmické bouchání, jako kdyby tepalo velké srdce. "Myslím, že jsme našly tu nejkratší cestu," poznamenám a automaticky začnu zase šeptat. Naše chodba je plná studeného namodralého světla, ale na konci je vidět teple žluté světlo. Oheň, možná? Jdu co nejpotišeji a doufám, že obvazy napuštěné v lektvaru mým kolegyním alespoň trochu ulevily, protože mi něco říká, že jsme našly našeho nekromanta. A skutečně. Na konci chodby objevíme obrovskou místnost, kde jen pár metrů od nás postava v tmavém hábitu (to je všichni nekromanti dostanou, když projdou nějakou zkouškou, nebo co?) stojí nad oltářem, kde je už zahnívající tělo, do kterého se vlévá jakási energie ze vzduchu. Je mi nepříjemné, že vůbec nevím, o co se jedná. A ještě víc mi je nepříjemné, že očividně ta energie vydává ten tepavý zvuk. Je tohle normální? Asi se budu muset vzdělat u Benthyra. Teplé světlo vychází ze dvou velkých ohňů, každý z jedné strany oltáře. Po nekromantově pravici stojí hníjící zombie, po levé dva kostlivci s palcáty. Podívám se na Yaru a povytáhnu obočí. Dokázala by alespoň jednoho posluhovače zneškodnit šípem? Nebo dva, než by si uvědomily, co se vlastně děje? Já sama můžu zkusit nekromanta zadržet na jednom místě a možná ho i donutit, aby přerušil rituál. "Zbavte se nejdřív těch humusáků, já ho zdržím," pošeptám. "Nerada bych dostala palcátem do hlavy...," zamumlám. //Prosím odteď házet procenta. Nekromant (bez viditelné zbraně) Zombie (beze zbraně) Kostlivec A (palcát) Kostlivec B (palcát) |
| |
| Henrik a Fronjar Jeskyně na východ od Cheydinhalu, odpoledne
Fronjar trochu ztlumí intenzitu světla a posune ho vpřed. Jak se orb posouvá, světlo ozařuje Fronjarův obličej z několika úhlů a nedá se říct, že by vypadal nadšený z představy deseti goblinů ve tmě, ale v očích má ledový odlesk. Henrik i Fronjar jdou tiše jako myšky, ale v chodbě nic není ještě pěkně dlouhou dobu a napětí jenom narůstá. Světlo orbu začíná pomalu uhasínat, ale to tolik nevadí, pro Fronjara nebude žádný problém vyvolat další orb. Pod nohama jim několikrát zakřupou kosti, až skoro nadskočí. Hlavní je ovšem nepolevit v ostražitosti. To se nakonec vyplácí, protože Fronjarův skomírající orb osvítí trojici goblinů, kteří v chodbě, která má tak tři metry na šířku, stojí okolo mrtvé krysy a o něčem se ve svém hrdelním jazyce dohadují. Fronjar neváhá a sešla na toho se zrezivělým mečem paralyzující kouzlo, které goblina zarazí uprostřed kroku a pošle k zemi. Ale je vidět, že ho to moc dlouho neudrží, protože jakmile dopadne na zem, začne se kroutit ze strany na stranu, jak se snaží ze sevření kouzla uniknout. Zbylí dva goblinové začnou rozzuřeně ryčet a ten s palcátem zaútočí na Henrika, zatímco ten druhý s mečem zaútočí na Fronjara po jeho boku. Fronjar stačí ještě zvýšit intenzitu světla, než začne couvat, aby mezi sebou a goblinem vytvořil odstup. //Prosím už házet procenta. Goblin A (meč) - paralyzovaný Goblin B (palcát) - útočí na Henrika Goblin C (meč) - útočí na Fronjara |
| |
| ...mělo rádo krev Jeskyně na východ od Cheydinhalu, odpoledne Má sebejistota je v některých věcech dobrá, nyní mě však příliš nepomáhá. Nechal jsem toho malýho, spradlavýho, křivozubýho goblina s palcátem zaútočit s tím, že si s ním vyhraju. Vyčkával jsem do poslední chvíle na jeho útok s tím, že ho lehce odrazím. Chtěl jsem uhnout na stranu jeho úderu aníž bych si nějakým způsobem otupil svůj meč (2+1), protancovat za něj. Přiznávám, měl jsem s tím problém a nedostal jsem se tam, kam jsem chtěl. Vzchop se! "To je všehno?!" Okřiknu goblina a nedělal jsem si žádnou starost s tím, jestli mi rozumí nebo ne. Vší silou jsem se rozpřáhl. "Nemůžeš..."V natažené paži jsem třímal meč a opsal přesný oblouk "...mě...". Nemohl jsem mířit líp. Chtěl jsem mu rozpoltit lebku vejpůl (10+1) "...porazit!". Už už jsem se ho chystal kopnout do hrudi, to pokud by se meč v lebce zasekl, abych ho dostal hned ven. Vlasy mi spadly do očí, nevšímal jsem si toho. Chtěl jsem jim uštědřit všem stejnou lekci jako oni dali těm nebohým lidem. 94% |
| |
| V útrobách bestie jižně od Skingradu, pozdní večer Vešly jsem do jeskyně a nohy se mi hned trochu zabořily do písku. Vážně mě to zarazilo, čekala jsem třeba kámen nebo třeba ušlapanou hlínu. Bezvadný na písku se bude fakt dobře bojovat, a taktický ústup bude ještě horší. Ale možná ho budeme moc pouzít k oslepení nepřátel. Na začátku nás přivítalo světlo jediné pochodně. Písek ani ticho se mi ani trochu nelíbilo. Celé mi to přijde jako perfektní místo pro pasti, ty by se takhle v písku daly schovat dokonale. Ticho přeruší prapodivné škrábání ozívající se odkudsi ze tmy. Přejedu prstem po pískovcové stěně a obličej se mi hned zkroutil do znechuceného úšklebku. Promnu prsty na kterých mi zůstal sliz "Fůůůj..." zašeptám tiše, že to zní jako bych vydechla a pak se na konci nějak objevilo J. Ten sliz,nebo co to vlastně je, z prstů si otřu o stehno do kalhot. Stejně už je mám tak zaprasený. Mávnu na Benthyra aby dál nechodil. "Použij tu svojí hůl abys našel jestli tady nejsou nějaký pasti připravený" zašeptám Benthyrovi když se k němu nakloním možná až trochu moc blízko. Nechci na nás zbytečně upozorňovat tak se snažím bejt co nejvíc potichu. Možná jsem jen paranoidní ale celý se mi to tady nějak nezdá. |
| |
| V Jeskyni "Se mnou nikdo nikam házet nebude." zabručím. Stačilo, že jsem tu už tak ostuda, ostuda za to, jak jsem nechala takhle blbě zasáhnout, postřelit jako bych byla nějaký bažant nebo ucho co sotva udrží meč v ruce a ještě mu teče mlíko po bradě. A to, i když pominu ona zranění, nechci podceňovat ani jednu z nich, ale nějak nevěřím tomu, že by mě některá byla schopná unést, o hodu ani nemluvím. To spíše bych unesla jí je obě najednou. "Do toho." utrousím když špičaté ucho řekne, že něco zkusí. To, pořád tu byla možnost jít druhou cestou, když se její snaha nepovede. Ale co chce zkoušet? Zase nějaké ty její čáry máry...? A moje domněnky nebyly daleko od pravdy. Vlastně, docela dobře jsem se trefila. Špičaté ucho užilo svoje čáry máry, aby nám koupila chvíli, abychom mohli přejít tu past aniž by se z nás stal mastný flek. "Dobrá práce." kývnu jí. Ovšem tím jednodušší část skončí a ta horší nebo bych spíše měla říci ta sladší začínala. Našli jsme totiž místnost a podle toho co a kdo všechno bylo v ní, troufnu si říci, že jsme rozhodně u našeho cíle. A špičaté ucho pak přichází z plánem. Nejsem proti, jenom dovolím si ho trochu poupravit. "A co takhle, vy dvě si vemte jeho a já jdu upoutat pozornost těch zbylích." podívám se letmo po obouch. Nalejme si čistého vína, i bez zranění nejsem zrovna expert na útoky ze zálohy nebo podobné kraviny. A pokud máme hrát na um, tak z nás tří má někdo největší úspěch, tak to jsou právě ony dvě, zatímco já odvedu pozornost. Tedy, bylo to spíše oznámení než abych se ptala. Než tedy vyrazím, sáhnu do boty pro svou dýku. Čím méně nepřátel, tím vždycky lépe. Nedělám si iluze, že bych mohla něco udělat těm kostějům, ale to třetí oživlé bych odrovnat mohla. Předstoupím tedy abych měla co nejlepší rozhled a dráhu, rozhodně si se skrýváním nedělám hlavu, přece jenom chci aby mě viděli, za mířím a hodím ho po tom třetím oživlém, míříc na hlavu (10). Počítám, že s takovou trefou si vysloužím jejich pozornost obratem. "Máš to tu moc hezky zařízený, ale mám pro tebe ale blbou zprávu, někdo si objednal tvoje stěhování." ozve se provokativně, utahujíc si a taky vcelku nahlas. "Tak co, kdo z vás hnusáku půjde první?" ušklíbnu se na kostlivce. Nečekám na nějakou případnou odpověď, nebo jestli a až po mě vyrazí a jdu po nich rovnou. Pokusím se mečem z jednoho udělat hromádk kostí dřív než se po mě ožene (7+1) a ohnat se pak ještě po druhém (1+1), mno...sakra to jsem to trochu přepočítala, ale nenechám mu ani okamžik na to, aby mě mohl zasáhnout a pokusím se mu podkopnou a rozkopnout nohy (7) a znovu se po něm ohnat mečem (7+1) 96% |
| |
|
|
| |
| Na můj názor se tu nikdo neptá, takže hurá na ně! kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Můj plán nebyl špatný plán. Už jsem za svůj život naplánovala hodně plánů, a tak vůbec. Mohly by ve mě mít trochu důvěry. Ale Yasha se rozhodne, že se ve svém ne úplně ideálním stavu postaví dvoum kostlivcům a jedné oživlé mrtvole. To jsou tři na jednoho a všichni máme ještě v živé paměti, jak to dopadlo v předchozí místnosti. Yashu se ale očividně cítí posilněná léčivými lektvary, nestíhám ani ceknout a nordka se vrhá do boje. Yara neváhá a střílí po nekromantovi. I já se ho pokusím zasáhnout bleskem (2+2) a krásně ho míjím. I druhý blesk letí mimo (2+2). Vyvolat led, který by ho spoutal na místě, se mi ani nepodaří (1+1). Nejsem si jistá, jestli tu nějak neblokuje magii, nebo jsem prostě najednou tak hrozně neschopná. Doufám ale, že ho Yařin šíp vyvede z rovnováhy natolik, že ho zasáhnu alespoň ohnivou koulí (6+1). (55%) |
| |
| Henrik a Fronjar Jeskyně na východ od Cheydinhalu, odpoledne Henrikovi se nepovede útok dokonale vykrýt a palcát ho zasáhne do bicepsu, naštěstí se jedná jen o škrábanec. Goblin nedostává šanci se znovu napřáhnout. Henrikův meč mu zajede do hlavy jako po másle a zastaví se až u lícní kosti. Nord skutečně musí do goblina kopnout, aby z jeho lebky meč dostal. Fronjar mezitím přestane couvat dál do chodby v okamžiku, kdy je na hranici mezi světlem orbu a stíny jeskyně. On se ráně vyhýbá pomalu, tak, aby zůstal co nejvíc u goblina. Díky tomu se mu na okamžik podaří na něj položit dlaň, zatímco goblinův meč se mu otře o bok. Rána není hluboká, ale vypadá, že musí bolet. Na goblina téměř okamžitě začne působit ovládací kouzlo, kdy humanoid poněkud váhavě přešlápne, ale pak identifikuje hrozbu v podobě svého druha (A), který se s rozzuřeným chrčením zvedá ze země. Skočí na něj, ale goblin nezaváhá a nabodne ho na svůj zrezivělý meč. Fronjar se možná zatváří trochu zklamaně, že se nechal pořezat a jeho byla téměř okamžitě zabita. Poslední přeživší goblin ze skupinky vytáhne meč ze svého mrtvého druha a zaútočí na toho, kdo je blíž – Henrika. Jeho meč je krátký a má několik odštěpků, zásah takovou věcí by znamenal jistou infekci. Goblin poskakuje kolem Henrika a snaží se mu dostat do zad, aby ho mohl zasáhnout. //Goblin A (meč) – útočí na Henrika Goblin B (palcát) Goblin C (meč)
|
| |
| Fronjar, já a goblin Jeskyně na východ od Cheydinhalu, odpoledne Poslední goblin kolem mě poskakuje a já mu s úsměvem na rtech oplácím stejnou mincí. Mohlo to vypadat až komicky. Vskutku, jestli jsem dobrý tanečník či nikoliv, ať posoudí jiní. Prvně jsem neútočil a jen se snažil goblina ještě víc rozpohybovat, kdyby na mě přece jen chtěl zaútočit, ať má alespoň pohybující se cíl před sebou. Ať se snaží. Přenášel jsem svou váhu z jedné nohy na druhou a nakláněl se do stran ještě svým tělem (4+1). Ať už zaútočil či nikoliv, neviděl jsem rozdíl v mém plánu. Přesně mám v hlavě to co chci udělat a vyšlo to téměř dokonale. Nechal jsem goblinovi první akci abych místo jednoho pohybu do strany udělal velmi rychlý krok vpřed s mečem přímo přede mnou. Špičkou meče namířenou přímo na goblinův krk v úmyslu mu z něj udělat jeden velký cedník (8+1). "Chcípni!" Procedil jsem skrz zuby když jsem se dostal do goblinovi blízkosti s rukou zdviženou právě v takové výšce abych dokončil svůj útok a ještě po jeho zásahu s mečem zakroutil v ráně kolem kol. Byl jsem si jistý, nemohl jsem zklamat. Ne proti takovém protivníkovi. Navíc... nechtěl jsem se tady zdržovat, ale vyčistit tuhle jeskyni co nejdřív. 52% |
| |
| Do háje už s tím vším.. Jestli protestovali nebo měli něco proti, možná ale nezůstala jsem u nich tak dlouho, abych to slyšela. Prostě jsem je postavila před hotovou věc a basta. Chtělo to rázné zakončení, ať odkud zmizíme co nejdřív, už mě to tu začínalo všechno žrát. Odrovnání jedno ze tříčlenné ochranky vyšlo navýbornou, zbyly tedy jenom dva, s tím už šlo něco dělat. O jednoho, i napříč mé né zrovna propočítané ráně je postaráno, s mírnou asistencí Zelené, abych neschrábla všechnu slávu sama. A vážně bych si měla začít dávat bacha na záda, protože pocítím tupou ránu na nich, od druhého hnusáka. "Aaagh..... ty zmrde zasranej!" zavrčím na něj nenávistně, co jde, šel mi do zad. Už jsem měla všech těch sraček tady pokrk! Vztekle se zařváním se na něj vrhnu, s úmyslem jej strhnout na zem (7), což se mi i tak nějak povede. "Kryple hnusnej, chcípni! Pojdi! Táhni do pekel!" upustím nebo spíše ponechám emocím jist průchod, zatímco jsem se snažila kostlivce hruškou rukojeti své meče do tý jeho lebky vytlouci nový otvor (5+1, 5+1,6+1) a taky jistým úmysle, rozdrtit jí na kusy. Nejraději bych z něj udělala hromádku prachu, ale na to nebyl čas. Kvůli tomu jsme tady nebyly. Prahla jsem po krvi mnohem větší ryby. Přesto si kostlivec vyslouží ještě ránu (2+1), nebo aspoń pokus o ní než mu vezmu onen jeho palcát. "Lež a ani se nepokoušel vstát..." zavrčím k němu když se zvedám. Byl to pro mě risk, jít a čelit jeho pánovi, ale kdo neriskuje, nevyhraje nikdy nic. Zelená z něj už špíz trochu udělala, dokončím to tedy a pak můžeme konečně pryč. Čas zůčtování. Není moc hrdincké využít toho, že ony obě bojovali s něčím, ale věřím, že to zvládnout. A já žádný hrdina nikdy nebyla. Soustředím tedy svoje síly a zamířím k necroblbovi, vložíc do svého útoku palcátem na něj, jeho palice sílu z rozběhu (8+1), nebo co mi noha a koleno dovolili. V další sekundě se potom švihem meče pokusím schodit/zničit/poničit to o co se tam na tom oltáři či co to bylo, pokoušel (8+1). 6% |
| |
|
|
| |
| Fuj a au! Kobka, mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Nekromanta konečně zasáhnu, ale spíš ho tím rozčílím. Vyvolá scampa (to jsou fakt tak nechutný potvory!), který zaútočí na Yaru, ale pro mě si přijde čaroděj osobně. Vyvolaný meč mi projede bokem jako skrz máslo, nestačím mu uhnout. Bolestí zalapám po dechu. Natáhnu před sebe ruce, jako kdybych ho chtěla odstrčit, ale místo toho mu do obličeje vpálím blesk (10+2). Doufám, že ho tím výbojem zaměstnám natolik, abych se dostala pryč (5). Meč je ale zaseklý v mém boku a já pomalu ani nechci myslet na to, o co se tam zasekl. Rána krvácí čím dál tím víc, jak se snažím meč z rány dostat (5). Každý další pohyb bolí jako čert. (100%) |
| |
| Vstup do jeskyně Jeskyně na jih od Skingradu, pozdě večer Léčení se moc nedaří, začínám se bát, že zbraň byla otrávená. Možná by nebylo od věci, kdybych si tu dýku vzal v případě, že se doopravdy jedná o jed? Ale nemůžu ji v té tmě rychle najít a Brie už je v jeskyni. Nechci se rozdělit, tak se rozhodnu, že dýku můžu najít i později. Jak vlezu do jeskyně za Brie, i mně se zaboří nohy do písku. "Co to sakra...?" ujede mi překvapeně. Něco takového jsem tak blízko Skingradu nečekal, spíš jsem si tu připadal jak v jiném podnebním pásmu. Taková jeskyně patřila do Hammerfellu, ne Cyrodiilu. Dotknu se stěny a na prstech mi zůstává slizký povlak. Nechápu, co se tady děje. Ze zamyšlení mě vytrhne až Bristiřino fuuuj. Trhnu sebou, zapomněl jsem, že tady taky je. A taky na náš úkol. "Samozřejmě," souhlasím a začnu koncem hole prohledávat hluboký písek před námi, zatímco pomalu postupuju vpřed. Směrem k tomu škrábavému zvuku. Brie ten zvuk nezmiňovala, tak na něj taky neupozorňuju. V rameni mi nepříjemně tepe. |
| |
| Ívarr Chata jižně od Anvilu, ráno Už to byly tři dny, kdy Ívarrovi přišel dopis s černou rukou. Temné bratrstvo si ho všimlo. Teď byla jen otázka času, než ho někdo přímo kontaktuje. Zatímco čekal, zadařilo se mu kousek od Anvilu objevit chatu, kde žil jen osamělý dřevorubec. Nebylo těžké se k němu zezadu přikrást a podříznout mu hrdlo. Protože už padala tma, rozhodl se Ívarr, že přespí v chatě své oběti. Když se Ívarr druhého dne probudil, u jídelního stolu seděla vysoká bretonka. Jedla jablko a jestli se Ívarr pokusil zaútočit, stačil jeden ostrý pohled a on měl najednou pocit, že každá jeho končetina váží nejméně tunu a spadl zpět do postele. Magie. “Dobré ráno,” pozdravila ho uhlazeně. Byla oblečená do černé kožené zbraně a cestovního pláště. Na první pohled nevypadala ozbrojeně. “Mé jméno je Aurelia. Jsem Naslouchající Temného bratrstva,” představila se a znovu se zakousla do jablka. “Už tě nějakou dobu sledujeme. Ty vraždy...místy možná trochu neohrabané, ale plné potenciálu,” hodnotila jeho snahy. Malinko se u toho pousmála. Z Aurelie vyzařovala jakási vřelost, ale její další slova jsou plná ledu. Odložia zpola snědené jablko na stůl vedle sebe. “Rádi bychom tě v Bratrstvu přivítali jako bratra. Ale nejdřív musíš prokázat svoji loajalitu. V Anvilu se nachází khajiitka jméne Dhar'narri. Snaží se objevit, kde se nachází naše Svatyně. Zbav se jí tak, aby po nás už nikdo netoužil pátrat,” Aurelia se postaví. Přehodí si cestovní plášť přes rameno tak, aby jí spadl na záda. “Jestli Dhar'narri nebude do večera mrtvá, budu tomu rozumět tak, že o místo mezi námi nestojíš,” uzavře svůj monolog. Prostor na nějaké dotazy Ívarrovi nedává. Dojde ke dveřím. “Brzy se uvidíme,” řekne na rozloučenou, než v otevřených dveřích zmizí jako lusknutím prstu. Další magie. Zůstává po ní jen zpola snězené jablko. |
| |
|
|
| |
| Fronjar, já a další goblin Jeskyně na východ od Cheydinhalu, pozdě odpoledne Na tváři se mi objeví pohrdavý úsměv nad tím goblinem, kterýmu právě obtiskl Fronjar svou botu do obličeje. "Už máme skoro hotovo." Odpovím svému druhovi na poznámku o třech goblinech. "Ale je to zábavnější než se opíjez v hospodě s těma dvouma." Utrousím ještě myslíc to zcela vážně. Ti dva by nebyli asi můj šálek pálenky. Už jsem měl namířeno dál, ale ve stehně ucítím štiplavou bolest. Šíp?! V první chvíli mi to tak nepřipadlo. Prostě štípnutí. V druhé chvíli je to ale pravda. Bolest se rozlila po celé noze až jsem zasyčel. U sedmi pekel! Pohledem střelím po Fronjarovi a jen sleduju jak mu šíp prolítne kolem hlavy. Prudce otočím hlavu a vidím dalšího goblina jak znovu zakládá šíp. Mečem urazím šíp, který mi trčí z nohy. Nemůže mi překážet toliko v pohybu a boji. První krok, druhý... Cítím tu bolest, která se ale postupně ztrácí. Vyběhl jsem proti goblinovi a věděl jsem, že není moc možností se krýt. Nemohl jsem to stihnout. Běžel jsem a sledoval ho dokud nevystřelí. Byla to jediná možnost kterou jsem v tu chvíli našel. Zkusit prostě jednu stranu před letícím šípem. Vrhl jsem se na stranu po mé levici s mečem v ruce (6+1). Ne! Znovu už to stihnout nemohl, vím že jsem byl v jeho blízkosti dřív než znovu vystřelí a vší silou se po něm ohnal (7+1)... "Umpfff...!" Druhý rychlý švih (2+1). 25% |
| |
| V doupěti "zla" jižně od Skingradu, pozdní večer Krůček po krůčku pomalu postupujeme chodbou dál. Držím se jen kousek za Benthyrem jak holí zkouší jestli před námi nejsou nějaké pasti. Jasně že sem mohla taky hledat pasti, ale jedině koncem luku nebo šípe. A to se mi tak úplně nechtělo, protože šípů nemám zase nazbyt a kdyby nějaká náhodou secvakla a já přišla o luk asi bych to jen těžko rozdejchávala. Navíc bysme byly pěkně v háji a musely se spolehnout jen na jeho čarování. Není to sice pěkný ale raději jeho hůl než můj luk. Potřebuje jí vůbec k čarování nebo jí má jen aby se měl o co opřít? Jak pokračujeme dál škrábání ztichne když už to vypadá že jsme skoro u zdroje. Znovu si, už instinktivně připravím další šíp. Naštěstí se ale nic nestalo a my zanedlouho dorazily do poměrně prostorný kruhový místnosti. Jen co vejdeme a světlo Benthyrovi pochodně osvětlí pískovcoví podstavec u protěšjší stěny pusa se mi zkroutí do znechucenýho úšklebku. Krátký pohled na znetvořený tělo malího kluka stačí aby mi hned bylo jasný že máme dočinění s pořádným hovadem. Protože ono by prostě nestačilo ho jen zabít nené, mi mu musíme ještě okousat prstíky...a roztrhat ho skoro k nepoznání. Prase. Moc dlouho se tím výjevem ale nekochám protože nás v zápětí přivítá veselí hlas imperiála. Kdyby svoje další slova řekl trochu jinak snad bych to i mohla brát jako pochvalu. Ale takhle se nám prostě vysmíval. Podívám se po místnosti jestli je tu opravdu jen on. Zvlášť zkontroluju chodbu kterou jsme to sem přišly. Vážně doufám že nemá nějakýho domácího mazlíčka, třeba nějakýho osminohýho. "Moc pěkný..." odpovím tak sarkasticky jak jen to jde. Jen co to dořeknu vystřelím po něm připravený šíp (8+1) a okamžitě sáhnu po dalším. Vážně ho nechci poslouchat a čím dřív se ho zbavíme tím dřív to tady můžeme zabalit. Jeden šíp to ale bohužel asi nevyřeší, zase takový štěstí mít nebudu. (49%) |
| |
| Konečně konec...? Z kostlivce díky mému hněvu zůstala jen hromada kostí, které se rozhodně už nepohnou. I když mohl by to zkusit a potom by byl skoro prášek nejenom z jeho kebule... Nicméně nic takové se konat nebude, kostlivec nevstane a byl čas rovnat se s tím nekroblbečkem, díky kterému jsme vlastně vůbec tady. A nebyla jsem jenom já, kdo vyrazil proti jemu. Špičaté ucho se svými čáry máry, já mu navrátila zbraň jednoho z jeho bodyuardů a zakončí to šíp Zelené. Nekroblbeček skácí se k zemi a nevypadá to, že by měl nějaké tendence taky vstávat ještě dále. Bonusové body rozhodně pro něj. Nicméně, tím to ale nekončilo, alespoň tedy pro mě. Pokračovala jsem totiž ve své ničící myšlence a zbytek své vzteku a hněvu vůči jemu i tomuto místo vybila na tom zvěrstvu, na kterém tu pracovat. Několik okamžiků stojím nad tou destrukcí, hrudník viditelně se vzdouvající, však pomalu ubírající na rychlosti, se kterou se vzdouval. Nakonec, jenom hlasitě odfrknu si a přejdu k té jeho mrtvole, u které si uplivnu. "Dostals co sis zasloužil." odfrknu si u toho trochu. Neodpustím si ani kopnout ještě do jeho prošpikované kebule. Můj pohled potom padne na Zelenou a špičaté ucho. Zelená vypadala ok, ale špičaté ucho nevypadalo moc dobře. "Myslím, že jsme tu skončili... zvládneš cestu zpátky? Kdyžtak tě můžu aspoň ke koním vzít na záda." nadhodím potom, větší část věty potom míříc ku špičatému uchu. |
| |
|
|
| |
| Baby don't hurt me no more Kobka mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Nejsem očividně jediná, kdo má nekromanta v černém hávu plné zuby. Nejenže mu po mém blesku zčerná obličej a skoro vytečou bulvy, Yasha ho ještě intimněji seznámí s palcátem (kde ho vzala?) a k zemi ho už definitivně pošle Yařin zásah. Mně se tak konečně podaří se zbavit meče, který se rozplyne dřív, než stačí dopadnout na zem. Bolí to jako čert. Nadechnu se a na chvilku zavřu oči, abych mohla bolest odsunout trochu na stranu. Podívám se na ránu, která je hluboká, ale žít budu. Aspoň že tak. Umírat se mi ještě úplně nechtělo. Neodolám a když si Yasha na nekromanta odplivne, já si ještě do jeho mrtvoly zkusmo kopnu. Nehýbe se. Očividně tu mrtvolnost nehraje. Držím se za ránu na boku a přesunu se k oltáři, ze kterého Yasha udělala sekanou. "Zvládnu," odpovím jí, zatímco pohledem zkoumám to, co po rituálu zbylo. Úplně se mi do toho zatím nechce sahat. "Ale obvazy nepohrdnu," otočím se na Yaru, když se sama nabídne. Tentokrát je ani nemáchám v lektvaru, jen si je okolo boku omotám, abych zastavila další krvácení (7). Ve Svatyni poprosím Voldulcara, aby mi to magií zalátal. Kousek obvazu si schovám. "Jestli nepospícháte zpátky, ráda bych se tu ještě porozhlédla," řeknu a vrátím se ke zkoumání oltáře. Schovaný kousek obvazu vezmu do ruky a začnu se teď i ručně prohrabávat zbytky mrtvoly. Škoda, že tu není Benthyr, ten by z tohohle maglajzu poznal víc než já. |
| |
| Setkání s upírem Jižně od Skingradu, pozdě večer Žádná past mi nohu neutrhne a škrábavý zvuk utichne. Trochu zaváhám, téměř jsem si na něj zvykl a to ticho je mi najednou velmi nepřijemné. Ale jen těžko se můžu zastavit a utéct, proto pokračuju dál, dokud nedojdeme do kulaté místnosti. Ihned si povšimnu oltáře, na kterém leží chlapcovo tělo. Zvědavě si ho prohlížím, rány jsou ošklivé, ale zbytek těla je...použitelný. Jak by se asi Brie tvářila, kdybych si to tělo vzal s námi zpět do Svatyně? A dalo by se vůbec nějak nenápadně převézt až do Cheydinhalu? Skoro zapomenu, proč tady vlastně jsme, proto sebou trhnu, když promluví náš...cíl, hádám. Překvapeně na něj zírám. Očividně si nic nedělá z toho, že na něj někdo poslal dva nájemné vrahy. Možná z toho má dokonce radost? A zmíní tuhle jeskyni, která je taky velice podivná. Moji zvědavost to vystřelí do výšin, ale než stačím cokoliv říct, Brie střílí. Zjišťuju, že jsem z toho vcelku rozladěný. Byl bych s ním rád alespoň chvíli konverzoval a zjistil jeho motivaci. Ale teď už je pozdě. Nejsem si jistý, jestli není upír náhodou také mág, proto na něj sešlo kouzlo, které potlačuje magii (9+1) a pak se po něm oženu holí (4+1). Mířím na nohy, aby ztratil rovnováhu. (90%) |
| |
| Pitva...? Nevypadalo to, že by se nekroblbečkovi chtělo ještě zvedat. Ani potom co jsem jej nakopla a uplivla si na něj, ku mé obraně jsem nebyla ale jediná. Špičaté ucho šlo mému příkladu. Až na ten začátek jsem z toho vyšli docela dobře, tedy, když pominu teď to špičaté ucho, které jsme obě nabídli pomoc. Obvazy přijme ale mou nabídku odmítne. Nu co, jenom pokrčím rameny. Jestli si pak ale vzpomene někde uprostřed cesty, tak má smolíka... Špičatý ucho se začne zajímat o mrtvolu na oltáři, kterou jsem rozporcovala. Trochu nad jejím počínáním nakrčím noc. Se zabitím někoho jsem problém nikdy neměla, ale tohle... Nevím, nechápu co tím chtěla zjistit. Mihnu pohledem k Zelené. Nevím jak ona, ale já se už viděla na cestě zpátky, al zdá se, že tu ještě nějakou tu chvilku zůstaneme, nebo aspoň dokud se ona nedohrabe v mrtvole. A když ona se může v jedné hrabat, tak já se jdu hrabat taky, pro změnu v té druhé. "Tak schválně, co máš za poklady u sebe." pronesu, dřepnouci ci přitom u mrtvoly necroblbečka. Místo ale hrabání se v mrtvole, zkusím jej prošacovat, jestli nenajdu něco co by měla nějakou peněžní či jinou hodnotu a já si mohla tak přilepšit (5). Ale zdá se, že tady mšenka příliš nepokvete. Tolika úsilí a nic co by jeden mohl střelit dál... trochu si odfrknu a potom se postavím. Koleno přitom trochu zatrpělo, ale nebylo to nic co by jeden nevydržel. "Co ty tam vlastně hledáš? Jestli s tím budeš chtít nějak pomoct, tak se mnou moc nepočítej..." pronesu potom ku špičatému uchu. |
| |
| Lome Bravil, dopoledne Byl to už měsíc, kdy Lome našla tělo svého bratra, zpola pohřbené v postranní uličce v Bravilu. Městské stráže samozřejmě předstírali, že se snaží případ vyřešit, ale za týden ho uzavřeli s tím, že vrah je neznámý. Nebylo se čemu divit, bosmeři sice nebyli otevřeně diskriminováni, ale jejich život neměl v Cyrodiilu tolik ceny jako život imperiála. A tak Lome vraha vystopovala sama. Bylo to překvapivě těžké, ale po dvou týdnech se jí podařilo zjistit, že jejího bratra zavraždil v potyčce námořník, který v Bravilu právě kotvil. Námořník byl sice kus chlapa, ale proti Lomině magii neměl sebemenší šanci. Jediná smůla byla, že jí při tom nachytala městská stráž. Po krátkém soudu ji vhodili do Bravilských kobek a dunmerka si nebyla ani jistá, na kolik let ji vlastně odsoudili. Což nás přivádí k přítomnosti. Lome ve vězení hnila něco přes týden, ale i tak jí to muselo připadat jak věčnost. Přesně znala časový rozvrh celého dne, proto bylo překvapující, když v zámku cely zachrastil klíč. Moc brzo na oběd, co asi chtějí? „To je ona?“ zeptal se ženský hlas s valenwoodským přízvukem. Žena stála ve stínu, takže z ní byl vidět pouhý obrys „Jo,“ odvětil strážný, v hlase mu bylo znát napětí. „Tady jsou peníze. Zapiš to jako sebevraždu,“ zazněly instrukce a Lome v klíně přistál cestovní plášť. „To si oblékni, než ti najdeme něco lepšího, kočko,“ řekla žena vesele. Když vstoupila do světla, Lome uviděla bosmerku s modrým tetováním na obličeji a lukem přehozeným přes rameno. Jestli to potřebovala, bosmerka jí ochotně pomohla na zemi. Na strážného vedle sebe se už ani nepodívala, ale on o to ani nestál, potěžkával si měšec plný septimů. Jestli se Lome chtěla na něco ptát, elfka ji umlčela výmluvným gestem prstu přes rty. „Na to bude čas venku.“ Vyvedla ji z podzemí a nikdo se na ně ani nepodíval. Její zachránkyně Lome dovedla až k přístavu, kde se posadila na molo a nabídla Lome jablko. „Říkala jsem si, že oceníš trochu sluníčka,“ řekla a ponořila jednu bosou nohu do vody. Bosmerka byla oblečena ve vyšisované kožené zbroji, ale boty jí chyběly. Počkala, než si vedle ní Lome sedla, než začala mluvit. „Moje jméno je Lietarila, ale všichni mi říkají Lio, takže nemusíš trhat partu,“ představila se s pobaveným úšklebkem. „Jsem Mluvčí Temného bratrstva. Dozvěděla jsem se o tobě, prý jsi pomstila smrt svého příbuzného. Docela impozantní práce, to ti musím nechat, někteří by to vzdali už po pár dnech,“ vytáhla z vaku jablko i pro sebe a začala ho leštit o zbroj na stehně. Moc jí to nešlo. „Ráda bych ti nabídla místo v naší rodině, v Temném bratrstvu. Je místy trochu dysfunkční, Sithis mi promine, ale potřebujeme někoho jako tebe, někoho vytrvalého, kdo si nebojí trochu ušpinit ruce,“ přestane leštit jablko a zadívá se na Lome s povytaženým obočím. „Než budu pokračovat, máš nějaké otázky?“ zeptá se a konečně se do jablka zakousne. "Taky si dej, nebo budeš mít kurděje." Bristira a Benthyr Jižně od Skingradu, pozdě večer Upír se zatváří skoro překvapeně, když ho zasáhne šíp Brie, který vejde do těla těsně nad klíční kostí a vyleze nahoru na zádech. Nestačí nijak reagovat, protože Benthyr svým kouzlem potlačí upírovu magii a hned se mu ožene po nohou. Míjí, ale alespoň docílí toho, že upír odskočí pár kroků vzad. „Tady asi došlo k nerozumění, ale alespoň vidím, na čem jsem,“ oznámí jim ledově, ten lehký konverzační tón se mu z hlasu úplně vytratil. Na nic dalšího nečeká a hodí na Brie vrhací dýku, která ji mine tak těsně, že skoro může cítit chlad kovu na své tváři. Pak přiskočí k Benthyrovi a násilím mu vyrve pochodeň z ruky. Dunmer se bohužel nemůže upírovi fyzickou silou rovnat. Zapálená pochodeň dopadne na zem do písku. „Dobrou noc,“ zasyčí škodolibě upír a pak botou na plápolající oheň nahrne písek. Jeskyně se okamžitě ponoří do takové tmy, že není vidět ani na špičku nosu. Napjaté ticho narušuje jen Bristiřino a Benthyrovo oddechování. Pak se pod Brie ale otevře zem a imperiálka je najednou po pás uvězněna v pohybujícím písku, který ji nepřestává stahovat dolů do hlubin. Henrik a Fronjar Jeskyně na východ od Cheydinhalu, pozdě odpoledne Goblin stačí ještě jednou vystřelit, když se k němu Henrik blíží, zraněnému nordovi se ale naštěstí podaří té ráně vyhnout. Henrik ještě cítí, jak kolem něj prolétne kouzlo seslané Fronjarem, které goblina zasáhne přímo doprostřed hrudi a paralyzuje ho. Goblin dopadne na zem a luk mu vypadne z ruky. Není proto těžké goblina zasáhnout. Rána mu rozřízne břicho a na zem se vysypou jeho vnitřnosti. Druhá rána není ani potřeba, protože život z goblinových očích vyhasne rychleji než sfouknutá svíčka. Fronjar se objeví po Henrikově boku. „Čtyři. Jsou to hajzlové,“ konstatuje a podívá se na svůj orb, který znovu začne poblikávat. Soustředěně se na orb zamračí, ale ten nepřestává blikat, kolikrát tak silně, že se chodba na dvě sekundy ponoří do absolutní tmy. „Příště vezmu pochodeň,“ dodá poněkud pobaveně Fronjar. Pak se zadívá na Henrika po své pravici. „Chceš tu nohu nějak ošetřit, než budeme pokračovat?“ zeptá se ho. Jinak je v jeskyni ticho a v chodbě před nimi není zatím vidět žádný pohyb, ačkoliv si nemůžou být jistí, jestli jejich potyčka nepřilákala pozornost dalších goblinů. |
| |
| Tak se ráda hrabu mrtvolama, no! Kobka mezi Bravilem a Leyawiinem, pozdě odpoledne Za mými zády se zrovna konají pokusy rabování mrtvoly, ale podle absence radostných vzdechů usuzuji, že jsou na tom podobně jako já. Ale i tak se dál hrabu v rozsekaných zbytcích (Yasha to vzala fakt pečlivě, to se jí musí nechat), dokud nenajdu alespoň něco (6). Je to nějaký bronzový medailon se smaragdem zasazeným uprostřed, ale kámen je prasklý a kov ohnutý. Nedokážu posoudit, jestli mu tohle udělal Yashin zásah, nebo jestli vůbec byl součásti rituálu. Třeba to oběť nosila jako ozdobu. Najednou za sebou uslyším Yashinu poznámku. Pobaveně se na ni otočím, medailon utírám do zakrváceného obvazu ve své ruce, abych ho zbavila poslední lidské paštiky. "S tím jsem ani nepočítala," opáčím jí a strčím si medailon do kapsy. Ve Svatyni to ukážu Benthyrovi a ten bude třeba vědět. A jestli ne on, tak snad Voldulcar. A jestli ani ten ne, tak to někde hodím do rybníku. "Chci vědět, co to bylo za rituál. Nikde tu nevidím žádné poznámky a bůhví jako hluboko v téhle ruině má nějakou laboratoř. Nevím jak vám, ale fakt se mi teď hledat nechce, tak jsem se zaměřila tady na mrtvolku," napůl mávnu rukou k oltáři. V boku mě při tom trochu bodne. "Chcete ještě hledat, nebo se vrátíme?" |
| |
| Fronjar a já spolu v jeskyni Jeskyně na východ od Cheydinhalu, pozdě odpoledne Boj se čtyřma goblinama dopadl téměř jak jsem čekal. Věděl jsem že to jsou malí hajzlí.i. Věděl jsem i to, že jejich výdrž stojí za prd. Jen jsem nečekal, že by mě kterýkoliv z nich mohl zranit. A to ještě tak, že mi trčí kus šípu ze stehna. Toho čtvrtýho, kterak má rozpáraný břicho jsem plně ignoroval. Fronjarovu otázku už nikoliv. Přece jenom, kdyby jich tady mělo být tak šest kusů, bylo by lepší kdybych se pohyboval líp. Chceš tu nohu nějak ošetřit, než budeme pokračovat? Přikývnu Fronjarovi s tím, že se posadím ke stěně a pohledem kolem nás pátrám, zda se nějaký ten malý smraďoch neobjeví. Na malou chvíli odložím meč abych měl volné ruce a své kalhoty kolem rány natrhl. Potůček krve se vyvalil ven. Tázavě se podívám na Fronjara. "Jestli s tím něco uděláš tak budu rád." Pak se podívám zpět do tmy jeskyně. "Už jich tady bude jenom pár. Nebudou už tady řezat slušný lidi!" Procedím skrz zuby, kdy nechám Fronjara dělat co umí a já už se zase natahuji po meči. Připraven vyrazit dál hned, jak budu moct. "Kolik máš vlastně energie? Nebo jak dlouho trvá než se vyčerpáš kouzlením?" Hledám ta správná slova jak bych se zeptal, kolik kouzel vlastně denně zvládne Fronjar seslat. |
| |
|
|
| |
| Po pás ve sra... jižně od Skingradu, pozdní večer Rozzářila jsem se nadšením když se mu šíp zarazil skoro až po letky. Vítězoslavně se rozzářím i když vítězství to tak úplně není. Bylo by kdybych se trefila jen trochu vedle dostal by to rovnou do krku. Škoda. Ani Benthyr nezrácel čas a hned se mu pokusil podrazit nohy. To mu sice nevyšlo ale upíra to aspoň rozhodilo. Upír prohodil cosi o nedorozumnění ale ani jeden z nás mu nevěnoval moc pozornosti. Teda nevim jak Benthyr ale já jeho žvanění rozhodně poslouchat nechtěla. Vyplašeně vyhrknu když kolem mě proletí imperiálův nůž, až nebezpečně blízko na můj vkus. Než se naděju vytrhne pochodeň dunmerovi, uhasí ji a nastolí absolutní temnotu. V zápětí se propadnu až po pas do písku. Chytím luk oběma rukama a zabpíchnu ho do písku co nejdál od sebe a snažím se vyhrabat ze svojí díry (6). "Pomoc mi!..." syknu zoufale námahou jak se hrabu nahoru. V té tmě má ale asi i on dost práce. (61%) |
| |
 | Sluníčko Bravil, dopoledne Seděla jsem v Bravilském vězení už něco přes týden. Den ode dne se mi zhoršovala nálada a ztrácela jsem pocit, že vymyslím něco, co by mi napomohlo k útěku. Svého činu jsem však nelitovala. I kdybych tady měla shnít za živa, tak alespoň s pocitem za dosti učinění. Ten hnusný vrah... Ušklíbnu se. To jsem já teď taky. Ale můj důvod byl jednoduchý - musela jsem pomstít svého bratra. A to se mi, ačkoli se značnými následky podařilo. Z úvah mě vytrhne zvuk otevírajících se dveří a skutečnost, že jsou tu dva další lidé. Strážný a nějaká žena, tu jsem ovšem pořádně neviděla, protože stála ve stínu. Strážce byl z ženy zjevně značně nervózní. Moc jsem nechápala, co se děje. Na oběd je brzy. Že by to byla nějaká příbuzná toho námořníka, co jsem zabila? Nemyslím... Dala mu peníze a přikázala, aby to zapsal, jako sebevraždu. Když mi v klíně přistál cestovní plášť, vstala jsem a rychle si ho oblékla. ,, Děkuju..." zamumlala jsem vděčně a nemyslela jsem jen na plášť. Ta žena, zdá se, mě přišla odvést z tohohle zatuchlého vězení. Když vystoupila ze stínu, zjistila jsem, že je to elfka, s modrým tetováním na obličeji. Pro jednou mlčím. Elfka mě vyvede ven, na slunce. Mám pocit, jako bych ho neviděla věky... Dojdeme až k přístavu, kde se posadí na kraj mola a nabídne mi jablko. Také se posadím a jablko si od ní vezmu s tichým díkem. Pořád jsem překvapená, že jsem tak lehce vyvázla a teď si můžu sedět na molu a užívat si sluníčko... Až teď si všimnu, že žena je oblečená ve vyšisované kožené zbroji, ale boty nemá. Představí se, jako Lietarila, ale prý všichni jí říkají Lia. Kdo všichni? Na to mi odpoví hned v následující větě. Je prý mluvčí Temného bratrstva. Po tom, co řekne, to nevydržím a pobaveně se ušklíbnu ,,Jsi první, kdo tohle pochválil" zasměju se ,, například ten soudce, ten mě za to nechal zavřít..." Zamračím se ,,Ten chlap si to zasloužil..." vzpomenu si, na chvíli, kdy jsem ho konečně našla, ani chvilku jsem neváhala... Nabídka členství v Temném bratrstvu. Zamyšleně se na Liu podívám. Nenapadá mě, kam bych mohla jít, co bych mohla dělat. Nevím, jak by mě má rodina přijala s faktem, že jsem zabila. Avšak jelikož jsem celý život žila v lesích, o Temném bratrstvu jsem neměla tušení... Možná ani nikdo z obyčejných měšťanů. ,, Ráda bych se k vám připojila, jen..." chvíli se odmlčím ,,o čem je, být členem Temného bratrstva?" zeptám se nejistě. Na její vybídnutí se podívám na jablko, ale potom hned zase na Liu. Kurděje? ,,My budeme cestovat lodí?" zeptám s překvapeně. Lodě jsem nikdy zrovna nemilovala... |
| |
| Díra v písku jižně od Skingradu, pozdě večer Upír se zdá být tím útokem rozzloben. Co ale čekal? Nikdo neposílá Temné bratrstvo, aby si s někým dalo šálek kávy. I když se mi ho nepovede zasáhnout, alespoň ho dostanu dál od těla, ale to se za vteřinu ukáže jako zbytečné, protože upír je zpátky a rve mi pochodeň z ruky. Snažím se ji udržet, ale fyzička nikdy nebyla mojí silnou stránku. Když už jí pouštím, snažím se mezi sebou a upírem vytvořit pro změnu já co největší vzdálenost. Překvapeně sleduji, jak upír pouští vydobytou pochodeň na zem a jeho záměr mi dojde setinu sekundy předtím, než to udělá. Jeskyně se ponoří do tmy. Sám na sebe sešlu kouzlo vidění ve tmě (8+1), ale upíra už nevidím (4). Co vidím, je Brie po pás ponořena v písku. Jak se to stalo? Když se Brie dožaduje pomoci, jsem už na půl cestě k ní. "Drž se mě," řeknu a snažím se jí za loket vytáhnout z písku (2), ale ten mi pod nohama ujíždí a díra se snad ještě zvětšuje. Tímhle tempem tam zapadneme oba. Rychle alespoň na Brie taky sešlu kouzlo, aby viděla ve tmě (6+1). A pak jí zase táhnu za lokty ven (9+1) a doufám, že mi trochu pomůže. (3%) |
| |
| Fronjar a Henrik Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Fronjar Henrikovi ochotně vysvětlí, že jeho magie je něco jako sval, který vytrénoval natolik, že se už jen málokdy přepne, že by nebyl schopný kouzlit. Přirovná to k šermu. U toho Henrikovi obvazuje zranění, ale konstatuje, že by se mu pak na to měl podívat Voldulcar. Až tady s tím skončí. Henrik s Fronajarem se nakonec dostanou až do hlavní síně, kde na ně čeká už pouhý osamocený gobliní šaman. Souboj je to krátký, Fronjar překvapeného šamana nejdřív paralyzuje a umožní tak Henrikovi skoncovat s jeho životem. Henrika začíná noha bolet čím dál tím víc, takže jestli si chtějí zajít pro odměnu za Julou, bude to muset počkat nejméně do zítra. Když vylezou z jeskyně, už se stmívá. Fronjar Henrika podpírá, ačkoliv je sám zraněný, alespoň to neschytaly jeho nohy. Do Svatyně se tedy dostanou až za tmy a Voldulcar, který tradičně posedává vedle rakve Matky, je oba vyléčí (a řekne u toho dohromady sotva pět slov). Henrikovi pak i oznámí, že šíp, který ho zasáhl, byl otrávený, ale že se teď už nemusí ničeho obávat. Fronjar se jde najíst do jídelny a pak už přichází trojlístek Aphimisy, Yashy a Yary, které taky vypadají, jako kdyby je někde po cestě podupal minotaurus. Aphimisa, Yasha a Yara Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Kromě amuletu už nic dalšího v jeskyni nenajdou, ačkoliv se samozřejmě nevylučuje, že by se mohly později vrátit a jeskyni důkladněji prohledat. Hlavně Aphimisa vypadá, že není zrovna spokojená s výsledky svého pátrání, ale ani Yasha s Yarou nenašly nic, co by stálo za řeč. Koně najdou tam, kde je nechaly. Během cesty zpátky se nic nepřihodí, Aphimisa se ale šklebí bolestí pokaždé, když kůň trochu nadskočí a i zranění Yary s Yashou pomalinku začnou přicházet k sobě. Když dorazí do Cheydinhalu, je venku už tma. Ve Svatyni je mrtvo, kromě Voldulcara (který jako vždy sedí u Matky) se v ní nachází jen Fronjar (ten sedí v jídelně) s Henrikem. Voldulcar je všechny vyléčí a Aphimisa trvá na tom, že půjde jako poslední. Varnvyn je pryč. Benthyr a Bristira jeskyně jižně od Skingradu, pozdě večer Benthyr úspěšně sešle kouzlo nočního vidění na sebe i Bristiru. Zatímco Brie vidí jako za bílého dne, dunmer vidí až nevídaně ostře, div že od sebe nedokáže rozeznat jednotlivá zrnka písku. Benthyrův první pokus dostat Brie ven z díry se setká s neúspěchem a díra začne mladou ženu ještě víc pohlcovat. Zdá se jí to, nebo na nohou začíná cítit něco, co připomíná prsty s drápy, které se jí snaží chytit za kotníky? Naštěstí to nemusí nadále zjišťovat, protože na druhé zatáhnutí se Benthyrovi podaří ji vytáhnout ven. Jakmile má Brie pevnou půdu po nohama, Benthyr tu svoji ztratí. Najednou letí vzduchem a zarazí se až o pískovcovitou zeď. V hlavě mu duní a ještě větší bolest cítí v levé ruce, kterou má zlomenou nadvakrát, až mu zlomená loketní kost vylezla ven v polovině předloktí. Upír, který čekal na svoji šanci, do Benthyra ještě na zemi kopne, než se obrátí k Brie. Vytáhne krátký meč a záutočí na ni, ránu směřuje na krk. Lome přístav v Bravilu, dopoledne Lia Lomenin pohled opětuje ani nemrkne. Očividně je na upřené pohledy zvyklá. Když se Lome zeptá na to, co to znamená být členem Bratrstva, hřejivě se usměje. "Jsme rodina. Nájemní zabijáci. Uctíváme Sithise a Matku noci. Jestli se staneš naší sestrou, budeš od velitele Svatyně přijímat kontrakty a plnit je," odmlčí se, protože z jablka dostává nehtem nějakou nečistotu. U vedlejšího ukazováčku má nehet zlomený do poloviny lůžka. "Není to práce plná slávy, ale máš střechu nad hlavou, plný žaludek a na peníze si taky stěžovat nemůžeš," pokrčí rameny stále s úsměvem. Když se Lome zeptá na loď, zmateně se zamračí. Pak se jí ale ve tváři objeví porozumění. "Ne. Myslela jsem si, že ve vězení jsi k vitamínům taky moc nepřišla. Možná se pletu a v Bravilských sklepení to není až tak špatné," uchechtne se. "Pokud se k nám budeš chtít přidat, nejdřív musíš projít vstupním kontraktem. Jeden bych pro tebe měla, je hned tady v Bravilu, tak nebudeš muset cestovat nikam daleko. Ale jestli máš pocit, že ses v Bravilu už navraždila dost, vezmu tě do Svatyně v Cheydinhalu. Tamní velitel Svatyně pro tebe určitě něco najde. A já tam mám stejně cestu, nedávno k nim přicestovala jedna z dalších Mluvčích a já ji dlouho neviděla," šibalsky se ušklíbne. |
| |
| Souboj jeskyně jižně od Skingradu, pozdě večer Konečně se mi podaří Brie vytáhnout. Na moment si oddechnu, ale pak najednou letím vzduchem. Nestačí mi ani dojít, co se to vlastně děje, a narážím zády do pískovcové stěny. Překvapeně vyjeknu bolestí a chvilku vidím jen hvězdičky, protože část nárazu pohltil můj zátylek. Ale jakmile přijdu jakžtakž k sobě, bolest vybuchne v mojí ruce. Když se podívám dolů, vidím bílou kost. A tak udělám jedinou logickou věc - přestanu se na svoji zlomenou ruku koukat. Když něco nevidíte, jako by to neexistovalo, to je snad jasné. Upír mi to ale nechce ulehčit, takže mě ještě nakopne. Pokusím se kopanec vykrýt (4), ale je mi to k ničemu, vyrazí mi dech. Alespoň mi nezlomil žebro. Upírovi to ale stejně stačí, protože se ke mně obrátí zády a jde po Brie. Snažím se ignorovat bolest v ruce a upíra kouzlem paralyzuju (10+1). Doufám, že tím dám Brie možnost ho buď zranit nebo dokonce snad i zabít. Rozhodně bych se rád z téhle divné jeskyně dostal. |
| |
| Hurá pryč! jeskyně jižně od Skingradu, pozdní večer Dunmer neváhal a hned mi pomáhal z pasti. Kouzlo na noční vidění jsem nečekala takže jsem sebou při tom náhlém rozsvícení trhla. Jak mě táhnul ven něco mě zachytilo za nohu. Vyjekla jsem zděšením a v tu chvíly by se ve mě krve nedořezaly, nebo v případě toho upíra nedososal. Když jsem se s Benthyrovou pomocí konečně dostala z té pískové pasti nestačila jsem si ani vydechnout a už na mě útočí upír. I když nerada musím použít luk abych aspoň odklonila jeho ránu (5). Co jinýho mi zbývalo, Benthyrova hůl byla i se svým majitelem na druhý straně místnosti. Ať je to raději moje zbraň než můj krk. Když u mě stojí tak blízko neváhám ani chvilku a podrazím mu nohy (8) Tentokrát už se mu snad nepodaří uhnout. Nepodařilo se mu to, vlastně se ani nepokusil nijak uhnout. Rychle se zvednu ze země a vytrhnu imperiálovy meč ze stuhlý ruky. V jeho stavu měl určitě prsty Benthyr. Rozpřáhnu se zarazím mu meč skoro po záštitu do krku (5). Mohla sem kamkoliv jinam, ale po tom čeho byla schopná ta upírka předtím i s několika šípy v zádech...nebudu vymejšlet žádný pokusy. Když už snad máme upíra vyřešenýho jdu rychle pomoc Benthyrovi, kterej zase dopadl o hodně hůř než já. "Uh..." vyhrknu sotva si všimnu kosti co mu čouhaj z ruky. To nevypadá zrovna dobře. Nejsem si jistá jestli mu s tímhle lektvar pomůže. Tak jako tak sáhnu do vaku, vyndám lahvičku a podám ji Benthyrovi. "Tady, snad to pomůže..." "Oj...počkej ještě chvilku" řeknu rychle a ještě se vrátím k upírovi. "Tohle si s dovolením beru" vykroutím mu meč z krku. Potom se ohnu k jeho pasu a odepnu mu pouzdro na meč "...a tohle taky" si tichým "tu máš" ho ještě nakopnu. Vrátím se k Benthyrovi a pomůžu mu pryč z téhle jeskyně. (33%) |
| |
| Návraty domů Se smrtí toho necroblba tím tedy končila naše povinnost tady. Však prozatím to tu bude lepší zabalit a vrátit se zpátky, s těma zraněníma bude asi nejlepší se nechat vyléčit a pak možná se vrátit zpátky pro další případné prozkoumání, ale to už může špičaté ucho samo. Tak jako tak jsem tu stejně nenašli nic pořádného takže, proč se sem vůbec vracet, ale o tom já nerozhoduju... Naštěstí tu naše koně stále byly, super. Jenom ta cesta zpátky nebyla tak úplně příjemná, kdo nikoho z nás. Zranění po šípech se totiž začínala zase zpátky hlásit o slovo. Když dorazíme do svatyně, je tma. Ve Svatyni je poněkud ticho a tak trochu i vylidněno, kromě elfa, jsou tu ještě i Fronjar s Henrikem... super, jak se ukázat ve vší velké ostudě hned jak jeden dorazí... ale co, svůj úkol jsme splnili, necroblbeček je tuhej, my byly zpátky ve Svatyni, relativně živí a na tom nejvíc teď záleželo. Elf se ujme léčení a já proti tomu nic nenamítám. Ba spíše to docela vítám. Po vyléčení, rozhodně poděkuji za léčení a potom se tedy odeberu do jídelny, abych do sebe ještě něco hodila. |
| |
| Návrat ztracených sester Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Zrovna jsem byl na cestě od Volducara, kdy bylo zřejmé, že mi ošetřoval nějakou ránu na noze. To co jsem ale viděl... Yashu, Yaru a Aphimisu. Starost o mou propíchnutou nohu šípem je ta tam. Ano, rád si utahuju, mám blbý řeči a další obdobné aktivity, ale dokážu být i starostlivý když na to přijde. Hle... přišlo. "Jste v pořádku?" Zeptám se i když je na mou otázku odpověď zřejmá. "Pojďte." Nabídnu pomoc a podporu té, která to potřebuje nejvíc. Pomůžu rovnou do rukou Volducarových. Pak už jako Fronjar zamířím do jídelny, kde se těším na pořádný kus uzenýho masa. "Nebylo jich tolik co jsem si myslel." Zazubím se na Fronjara s pusou mastnou. "Nejsem dobrý stopař." Dodám vzápětí a znovu se zakousnu do toho nejšťavnatějšího masa jaký jsem kdy jedl. Nebo si to alespoň myslím. To už se tam objevila i Yasha. Jen jsem na ni pohlédl. Vypadala, jako kdyby se za něco styděla. Nemám žádný proslov. V tichosti jen sáhnu do svých zásob abych vytáhl jednu z láhví čiré tekutiny. "Ta je pro tebe. Moc dobrá, sám jsem ji pil snad celý dopoledne." To už mi nedalo abych se své větě aspoň trošku nezasmál. "Ale odpoledne jsem ji uchránil před nebezpečím." To znělo tak, jako kdybych ji chtěl sám vypít. "Mám schovanou ještě jednu i pro Yaru." A taky jednu pro sebe. "Zažene chmury a tvoje rány se zase brzo zahojí." Pronesu klidným hlasem a znovu se zakousnu. |
| |
| Temné bratrstvo přístav v Bravilu, dopoledne Lia můj pohled bez mrknutí oplácí. Zjevně je na upřené pohledy zvyklá... Ona asi nebude patřit mezi ty, co uhýbají jako první. A to ne jen v upřených pohledech. Usměju se pro sebe. To já přece taky ne... Na mou otázku odpoví s úsměvem na tváři. Nájemní zabijáci. Ne, že by mě to snad překvapilo, jen to byla opravdu... Zajímavá nabídka. Jeden by si řekl ,,zabíjet lidi? To v žádném případě", jenomže když jednou zabijete... ,, Ráda se k vám přidám" pravím nakonec s úsměvem. Lia nevypadá, že by si chtěla stěžovat a já se něčím přece jen živit musím. Ušklíbnu se. V životě by mě nenapadlo, že budu nájemný zabiják. Na mou další otázku se zmateně zamračí, po chvilce jí je však v tváři znát pochopení. Vysvětlí, že předpokládala, že ve vězení se k vitamínům moc nedostanu. Zazubím se na ni, šťastná, že nebudu muset lézt na loď. ,, Že by mi tam každý den podávali ovoce a stříbrném podnosu, to se říct nedá..." odmlčím se a znovu se podívám na jablko ,, děkuju" řeknu a konečně se do něj zakousnu. Lia začne vysvětlovat, že pokud se budu chtít přidat do Bratrstva, musím projít vstupním kontraktem. Přikývnu, něco podobného se dalo čekat. Chvíli zamyšleně koukám do vody, než odpovím. ,,Kdyby to nevadilo, jela bych do Cheydinhalu" řeknu nakonec neurčitým hlasem. Celkem to vystihla slovy, že tady už jsem se navraždila dost. ,,Jak jsi se vlastně stala mluvčí Temného bratrstva?" zeptám se zaujatě po chvíli ticha. To musí být zajímavá práce. |
| |
| U večerního stolu Potom co se mi dostalo léčivé péče, odebrala jsem se do jídelny, kde jsem do sebe chtěla ještě něco hodit než zalehnu abych se vyspala z toho všeho, však vidno s příchodem Henrika, tomu asi tak úplně nebude. Zatím tedy. Když postaví přede mě lahev s čirou tekutinou, trochu pozvednu jedno obočí. Nemusím dvakrát přemýšlet o tom, co se v ní za tekutinu ukrývalo. Mlčky jsem přeletěla pohledem mezi ním a onou lahví. Jeho dodatek, o tom, že bránil jí před nebezpečím, mě donutí se lehce pousmát. "To tě šlechtí." Však jeho konečná slova, přimějí mě sklopit pohled zpátky ke svými žvanci. Není to žádný tajemství, že jsme sem dorazili, jak jsme dorazili. Koneckonců, on byl jedním z těch co nás při příchodu viděli, takže vymlouvat se na to, že mele tu jenom blbosti a nic takového se nestalo, vyvrátit mu ony slova, ale bohužel nešlo. Mlčky sáhnu po té flašce, otevřu jí a dopřeju si lok. Hořkost, která se mi usadila na patře, od chvíle co jsme opustili tu jeskyni, se mi ale spláchnout nepodařilo. K mému štěstí, ale noc ještě neskončila, tedy času dost na to, abych se jí zbavila. "Měli jsme prostě smůlu... připravil se na nezvané hosty dobře..." pronesu, né zrovna dvakrát nadšeně, rýpajíc se přitom ve svém žvanci. "Né, že by mu to ale nějak zvláště pomohlo... dostali jsme ho i tak a zničili i to, o co se tam pokoušel... ale i tak.. však víc, mohlo to být lepší..." pronesu pak dál, tak nějak nenuceně, spíše s unavenějším podtónem. "A jak se dařilo tobě? Doufám, že líp jak nám..." |
| |
| U večerního stolu Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer "Dostali jste ho a jste tady." Na tváři se mi znovu objeví úsměv. "Co víc chtít?" Zazněla má spíše řečnická otázka. Otevřu láhev kterou jsem přinesl sobě. "Pak připíjím na váš úspěch." Priťuknu si o láhev kterou má Yasha ať už jí pozvedne či nikoliv a následně mě doušek zahřeje zevnitř. "My jsme s Fronjarem jeli do hostince a nakonec jsme skoncovali s goblinama kteří se usídlili za městem v jeskyni a přepadávali lidi." Když jsem si vzpomněl na ty lidské ostatky co jsme viděli, až mi z toho přejel mráz po zádech. Dobře jim tak, těm goblinům. Byl jsem spokojenej že jsme je zmasakrovali. " Mám jen nějaký škrábance. " Nestěžoval jsem si ani na tu nohu. Ne že bych to snad chtěl zatajit, jen... Prostě jsem asi na sebe nechtěl nějak strhávaz pozornost nebo že sebe dělat nějakýho lazara. Teď už to bylo dobrý, jen jsem na tu nohu opatrně našlapoval a pokulhával. Pak už jsem zase stočil svůj pohled na Yashu. "Měla by sis jít odpočinout." Nešlo přehlídnout jak se ve svém jídle šťourá. "Pomůžu ti pak odnýst věci jestli chceš." Podívám se na ni. "Neboj. U dveří tvýho pokoje se ztratím." Znovu se mi na tváři objeví úsměv. Chvilku jsem přestal mluvit a hlavou se mi honili nejrůznější myšlenky. I to, kam nás a koho pošlou příště. Ale nahlas ks nic nevyslovil. |
| |
|
|
| |
| Společnost u stolu Trochu se ušklíbnu na Henrika, který připíjí na náš úspěch. Já jsem byla tak trochu jiného názoru, ale proč bych mu ho vnucovala, stejně to není nic zářivého či s čím by se jeden mohl či chtěl chlubit. Když pak začne vyprávět o tom, jak se vedlo jim, trochu vnitřně zastydím se nad sebou. Nevím jak vypadali když sem dorazili, mohl si vymýšlet samozřejmě aby udělal dojem nebo prostě zapůsobil, ale něco mi říkalo, že tohle nebudou tak úplně výmysly. A nebo prostě jenom byla jsem unavená na to, abych o tom přemýšlela. Přesto, neodpustili jsem si jeden trochu podezřívaví pohled, když zmíní, že odešel odtamtud se škrábanci. "Aspoň někomu se dařilo." pousměju se nakonec. "Měla by sis jít odpočinout." Odpočívat můžu až budu mrtvá... vnitřně si odfrknu nad těmihle jeho slovy. A nad těmi dalšími, jenom trochu si povzdechnu. Potom, podívám se na lahev, kterou mi dal a ze které jsem už ochutnala. Chytnu jí do ruky a zvednu se od stolu a podívám se na něj. "Tady je špatný vzduch, jdu ven. A samotné se mi bude špatně pít." řeknu, trochu u toho na něj mrknu jedním okem a taky, decentně kývnu hlavou do strany. |
| |
| Pod hvězdami před svatyní v Cheydinhalu, pozdě večer Když se Yasha zvedne od stolu... Na tváři se mi po chvíli znovu objeví úsměv, který mě opouští snad jen málokdy. Teď mi ho dokázala vyčarovat nečekanou větou a následným posunkem. Nenchal jsem se pobízat dvakrát, vzal do ruky druhou láhev a zvedl svůj zadek ze židle. Udělal jsem ještě jen pár kroků k Yaře, která seděla u vedlejšího stolu. "Slyšel jsem, že jste svůj úkol splnili." Zašmátral jsem ve svých věcech a vytáhl třetí láhev čiré tekutiny. "Ta je pro tebe. Určitě ti bude chutnat." Podal jsem láhev naší orkyni. Pak už si to namířím přímo za nosem ven z jídelny, ven ze svatyně. Pod širé nebe, kde jasně svítí hvězd a jen několik málo z nich je přikryto. Našel jsem si místo u jednoho statného stromu abych se tam uvelebil, sedl a opřel se zády o kmen. Noha, do které se mi zavrtal šíp přece jen ještě bolela a po cestě jsem několikrát popajdával. Počkal jsem na Yashu. "Měla jsi pravdu, vzduch je tady podstatně lepší." Upiji z láhve, kteru třímám v ruce. Čerstvý, svěží, chladnější a hlavně je zde klid. Zadíval jsem se do tmy a vychutnal si tuto vzácnou chvíli. Pak mi pohled padl na Yashu, který trval o několik okamžiků dýl než by měl. Přesto jsem neřekl půl slova. "Chutná ti?" Vypadlo ze mě nakonec a hlavou jsem kývl k láhvi. |
| |
|
|
| |
| Nová krev Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Nějak se dostaneme zpátky do Svatyně, i když ta moje herka trvá na tom, že bude každé dva metry poskakovat. Au! Ve Svatyni je klid, jsou tu jen Henrik s Fronjarem a Voldulcar, který se bez řečí (typické) ujme léčéní. Nechám Yaru s Yashou, aby se vyléčili jako první. Obě si to pak zamíří do jídelny, zatímco ode mě se očekává, že budu stát jako solný sloup, zatímco mi Voldulcar rovná vnitřnosti. Zjišťuju od něj, že mám nalomené žebro. To mám radost. Jeho léčivá magie nejdřív klasicky bolí, ale pak se mi v boku rozlije blažená otupělost. Zvednu pohled, když zaslechnu známý hlas a musím se usmát. Lia! Poslední, koho bych tady čekala. No, možná ne úplně poslední, ale na seznamu je doopravdy hodně nízko. "Já tu mám krve až až," odpovím Lie a pak se zašklebím, protože mě v boku prudce zabolí, než bolest zase odezní. Pohled přesunu na blonďatou bosmerku, kterou před sebe Lia popostrčí. Natáhnu k ní ruku, ale ne dřív než se ujistím, že na ní nemám žádnou zaschlou krev. "Aphimisa. Ráda tě poznávám," představím se. "Tohle je Voldulcar, ale teď je až moc zaměstnaný mým propíchnutým bokem, než aby alespoň předstíral, že se ti chce představit," představím altmera, který mě uzdravuje. Pak přichází Benthyr s Brie. Počkám, až k nám přijdou. "Splněno?" zeptám se jich, ale oči mi automaticky sklouznou k Benthyrově otevřené zlomenině. Podívám se zpátky na dvojičku a povytáhnu obočí. Jsem ráda, že jsou naživu, zlomeniny se dají uzdravit. |
| |
| Venkovní společnost Vskutku nenechal se pobízet dlouho nebo dvakrát. Byť předtím udělal krátkou zastávku u Zelené, které věnoval stejný dárek jako mě, musím se znovu ušklíbnout a vyčkám onen okamžik než to u ní vyřídí a potom pokračuju ve svém záměru a nápadu. Mě bylo vcelku, docela jedno jestli jsme byly uvnitř nebo venku. Byla to v podstatě jenom taková menší výmluva, jít na vzduch. Proč? Sama nevím. Občas dělám věci, které nemají žádnou větší logiku, rozbiju pár frňáků, jenom protože je mi mizerně nebo jenom protože jsem dlouho žádné nerozbila, či prostě jednoduše moje ruka vystřelí sama po nejbližším nose. Já, sice chtěla se projít, ale posadit se taky není tak úplně blbí nápad a moje byt vyléčené koleno to rozhodně taky ocení. A tak jsem se k němu přidala, jsem se usadila o pár čísel dále od něj. Sotva se pak tak nějak usadím, optá se mě, jestli mi jeho dárek chutnal. "Není špatná." odvětím mu. Po jednom loku toho člověk moc nezjistí, ale i po něm, nebyla tak úplně špatná. "Čím jsem si vůbec zasloužila takový dárek? Za ten rozbitý nos to asi rozhodně nebude." optám se potom s drobným ušklebkem. |
| |
| Svatyně Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Když Lia vesele tleskne a vstane se slovy, že bychom měly vyrazit co nejdřív, taky se vyškrábu na nohy a následuju jí. V Bravilských stájích zaplatí vozku a vyrazíme. Cestou do Cheydinhalu mi odpoví na mojí otázku vyprávěním o tom, jak se vlastně vůbec dostala k Temnému bratrstvu. Prý patřívala k Čechů zlodějů, přičemž jí však nevadilo okradené zabíjet, tak jí cech vyhodil. Temné bratrstvo jí přivítalo s otevřenou náručí a mluvčí se stala až po několika letech. Zaujatě poslouchám její vyprávění a všimnu si, že už jsme u bran města. Všechno si snažím zapamatovat, abych si pamatovala alespoň jména mluvčích a naslouchající. To byla Aurelia. Snad to nezapomenu... Když vystoupíme, Lia mě vede až k má první pohled opuštěnému domu, kterým projdeme do sklepení, ze kterého zamíříme tajným vchodem nejspíš do té svatyně, o které mluvila Lia v Bravilu. Prvního vidím nějakého muže, který zjevně léčí jednu zraněnou ženu. Lia je pozdraví a postrčí mě před sebe, přičemž do místnosti vejdou další žena s mužem. Když mě Lia nazve ,,novou krví" usměju se. Není to úplně veselý úsměv, ačkoli by tak někomu mohl připadat. ,,Zdravím" řeknu po chvilce. Zraněná žena se na nás (spíš na Liu) usměje a praví, že ona tu má krve až až. Zdá se sympatická. Natáhne ke mě ruku, přičemž si ji napřed zběžně prohlédne. ,, Já jsem Lome, taky tě ráda poznávám" usměju se na Aphimisu a ruku přijmu. Představí mi i toho, který je zrovna zabraný, do jejího léčení. Jmenuje se Voldurcar. V duchu jsem si několikrát zopakovala jejich jména. To by bylo hloupé je zapomenout ... |
| |
| Pod hvězdami II před svatyní v Cheydinhalu, pozdě večer Na její otázku pokrčím rameny. "Jsi mi tady společně s Fronjarem nejbližší." Na malou chvíli se odmlčím. "A připadlo mi jako slušnost vzít taky jednu láhev pro Yaru. Byly jste spolu na výpravě." Zadívám se na hvězdy, kterých se postupně objevuje víc a víc. "Ale ty jsi ze severu. Stejně jako já." Upiju ze své láhve. "V žilách ti koluje stejná krev jako mě." Pak se podívám na Yashu. "Proč jsi tady?" Zeptám se se zájmem v hlase. Zádama opřený o strom, stejně tak hlavou. Tu mám stále otočenou k Yashe. "Myslím..." Mluvím polohlasem stejně jako doposud. "...že podruhý by se ti to nepovedlo." Široce se usměju. "Jako rozbít mi nos myslím." Znovu se napiju. "Tímhle tempem bude dneska večer po mě jedna dvě." Dodám potom co polknu. |
| |
| Venkovní společnost "Milé vědět." řeknu zpátky s lehkým úsměvem, ohledně toho, že jsem jedna z těch, ke kterým tu má nejblíže. Svým způsobem měl pravdu. Nordové vždycky drží tak nějak při sobě. Možná to je tím odkud pocházíme, že je to tak nějak už v naší krvi. "To je na delší vyprávění..." pronesu monotóně, když zeptá se co mě sem přivedlo. Nechtělo se mi o tom moc mluvit, věděl o tom jen Zelená, ale po dalším loku, to trochu bylo lepší. "Svedla jsem jednu vdanou ženu... a když to zjistili, že jsme se takto scházeli, nemohli to překousnout. Zabili jí a já se na to musela dívat. Pak mě pod trestem smrti vyhnali... od té doby jdu kam mě nohy zavedou. Nejsem na nikoho vázána, nikomu se nezodpovídám, rodina mě považuje za mrtvou..." trochu pokrčím rameny. "Když zavřeš svoje srdce před světem a před všemi v něm, je ti pak už celkem jedno co dělíš. Vyhazovače v baru, ochranku kupci na cestách, nebo hledačem hlav... nakonec zjistíš, že se tohle neliší od toho co dělím teď a tady mám kde spát, co jíst a nemusím přemýšlet o tom co bude zítra a jestli budu mít z čeho žít další dny..." Mno, a je to venku... a ani to tak moc nebolelo... Seděla jsem tam opřená o strom, dívajíc se do ničeho, do neurčita. Přesto, musela jsem se ušklíbnout nad jeho prohlášením, že podruhé bych mu nos nerozbila. "Noc možná ne, ale pár jiných věcí by se určitě našlo." odvětím mu na to. To, že teď bych nenatáhla ani mouše raději vytrubovat nebudu, jsou věci, které se nemusí říkat, které by si člověk měl nechat jenom pro sebe. A jak tak koukám, zřejmě mě v tom pití dneska asi trumfne. |
| |
| Zpátky ve svatyni svatyně v Cheydinhalu, pozdní večer Pomohla jsem Benthyrovi na nohy. Fakt mě překvapil když se mu podařilo nás oba teleportovat z jeskyně pryč. Páni, tak toho vydrží víc než bych si myslela. Jeden by řekl že bude jen na kouzlení, ale on toho zvládne mnohem víc. Snad bych se taky mohla naučit nějaký to kouzlo, protože kdybych měla zlomenou ruku asi luk by mi byl asi k ničemu. Vypadá to že jsme se do svatyně vrátily úplně jako poslední. To že tady byla i Lia byla vážně vzácnost, moc se tady neukazuje. A pak tu samozřejmě byl další nováček, nebo spíš novačka. "Ty bláho tady je takovejch novejch...tímhle tempem za chvilku nebudeme mít kde spát" prohodím s úsměvem. "Já jsem Brie" zamávám blonďaté elfce na pozdrav. "A tohle tady je Benthyr..." ukážu na vrávorajícího dunmera, kterýho podpírám druhou rukou aby si nenamlel ještě víc. Vážně mě potěšilo že jsem mi dva nebyly jediný kdo to schytal. "No jasně, všichni upíři poctivě na prach" oznamím Aphimise s nadšeným úsměvem od ucha k uchu. Benthyrovi ještě pomůžu na postel a pustím se do čištění svojí trofeje kterou jsem získala od upíra. Ošetřování raději nechám na těch který ví co dělat. "Takže jak to šlo u vás? U nás docela hladce..." kouknu na Benthyra "...s pár hrbolkama". Jen nás skoro zakously, zapíchly, skopaly a já se propadla do pískoví pasti kde by na mě čekalo bůhví co. |
| |
| Zpátky domů Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Je mi doopravdy špatně. Na ránu v rameni úplně zapomínám, protože zlomená ruka si vyžaduje moji veškerou pozornost. Když Brie zneškodní upíra a pomůže mi na nohy, ucítím závan magie a povede se mi odhalit ukryté dveře a teleportační portál za nimi. Pořádně si ani nepamatuju, jak ho přeprogramuju na to, aby nás přeneslo do Cheydinhalu. Vzpamatuju se, až když vylezeme z Cechu a praští mě do obličeje studený vzduch. Ve Svatyni na nás čeká zraněná Aphimisa v chodbě, kterou léčí Voldulcar. A dvě bosmerky, jedna z nich potetovaná. Brie nás oba představí a já si s heknutím sedám na židli, kde normálně sedá Voldulcar. Na ruku se odmítám koukat, takže se podívám na Lome a pokusím se o úsměv. "Rád tě poznávám," zaskuhrám a trpělivě čekám, až bude Voldulcar hotový s Aphimisou, aby se mohl podívat i na moje zranění. Na nějaké zdvořilosti teď nejsem připravený. |
| |
|
|
| |
| Jdeme jíst Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Konečně je můj bok zaléčený. Rychle se klidím z Voldulcarova dosahu, ale ten už se plně věnuje Benthyrovi. Odvrátím pohled, když se dotkne odhalené kosti. Některé věci vidět nepotřebujete, pokud to není nutné. "Neboj, pod stolem v jídelně je vždycky dost místa," ujistím Brie, když se začne naoko strachovat, že nebude mít kde spát. Ale má pravdu, před rokem touhle dobou byli ve Svatyně společně s Fronjarem, Borzulem a Varnvynem jen čtyři. Docela se nám to tady rozrostlo. "Dostaly jsme se zpátky a nikdo nezemřel. To se dá považovat za úspěch," odmlčím se a hodím očkem po Benthyrovi, který vypadá, že za chvilku buď hodí šavli nebo omdlí. "Chtěla jsem se Benthyra zeptat na pár věcí ohledně toho nekromanta, ale myslím, že to vydrží do zítra," ztlumím hlas, aby mě dunmer neslyšel. Teď má plné...ruce práce. "Jsem ráda, že jste v pořádku. V rámci možností," dodám. Lia se rozhodne, že toho měla dneska už dost, a zamíří si to do jídelny. "Skočím se převléct a pak bych taky neřekla ne nějaké večeři," řeknu a podívám se na Brie s Lome. Benthyr vypadá, že si tu ještě chvíli pobude. Zato já mám vlasy slepené krví a nechci ani myslet na to, kde všude mám prach z cesty. Pokud se Lome bude chtít přidat k večeři, ukážu jí cestu do jídelny, jestli chce jít rovnou do postele, ukážu jí sdílené ubikace a její postel. Nakonec se teda sama převléknu, z vlasů dostanu největší cucky, a jdu do jídelny, kde najdu Yaru s Liou u jednoho stolu. "Vidím, že jsi už potkala Yaru," řeknu a sednu si vedle bosmerky. Zaváhám, jestli je mám představit. Samozřejmě, jména Mluvčích byla všeobecně známá, ale...Yara se s Liou ještě nikdy nepotkala, jestli se nemýlím. Na druhou stranu, kolik potetovaných bosmerů bez bot se v Temném Bratrstvu potulovalo? "Co tvoje hlava?" zeptám se proto zelené. Naleju si víno a ukradnu Lie trochu jídla z jejího talíře. Zatím jsem se nerozhodla, co vlastně chci, tak je čas na degustaci. |
| |
| Pod hvězdami III před svatyní v Cheydinhalu, pozdě večer Když mi Yasha řekla proč je tady, překvapeně jsem se na ni koukl a v rukou svíral láhev. Neskočil jsem ji však do řeči, ale tiše naslouchal jejím slovům dál. Nakonec jsem jen v pálence namočil rty, než mi na jazyk přišly ty správná slova. Kde kdo by si pomyslel, že tyhle moudra ze sebe vypouštím pod tíhou pálenky, ale nebylo tomu tak. Byl jsem poměrně ve formě a za večer vypil láhev pálenky a dorazil se druhou láhví vína. Pravda, pak jsem o sobě nevěděl, ale nikdy to ze mě nevyšlo ven a na to jsem byl proklatě hrdej. "Vždycky je důležitý mít aspoň nejbližšího přítele. Někoho, komu se můžeš vypovídat. Někoho, kdo tě podrží když ti bude nejhůř." Zadíval jsem se do tmy. "Nemůžeš v sobě všechno tutlat. Jednou by se to mohlo všechno nahromadit a kdo ví, co by se stalo pak." Na malou chvíli jsem se odmlčel abych pokračoval dál. "A rodina je, myslím si, úplně nejvíc." Podíval jsem se na Yashu. "Proč tě rodina považuje za mrtvou? Je to kvůli tomu co se stalo?" Sklopím zrak a zamumlám. "Promiň, nebudu se tě už ptát na takový věci." "Prosím tě..." Usměju se na Yashu potom co mi řekne že by mi pár věcí rozbila. "...vidím do tebe." V jeden okamžik jsem nevěděl jestli celou situaci nějak odlehčit nebo ne. "I ty máš svědomí, netloukla bys mě na počkání." Zarazím se. "Nebo ano?" Zeptám se zvědavě s úsměvem. |
| |
|
|
| |
| Lietarial Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Lia vypadá, jako by si skoro nevšimla, že jí kradu jídlo z talíře. Její pohled byl ustálený na Yaře. Nad jejím suchým poznamenáním se usměje a podepře si bradu. "To většinou ostatní pobídne k tomu, aby mi o sobě něco řekli," oznámí jí, v hlase zní trylkování ale i jed. Malinko překvapeně se na ni podívám, pak můj pohled těkne na Yaru. Trošinku se začínám bát, aby ten valenwoodský jed neskončil v Yařině večeři. Jestli Lia přivezla Brie lahvičku, nepochybuju o tom, že pro sebe má zásobu několikanásobně větší. Tak se představování ujmu já. Ne že bych toho věděla hodně. "Yara se přidala k Bratrstvu teprve nedávno, myslím, že je tu dokonce nejkratší dobu. Tedy..byla, hádám, jestli tu Lome zůstává," opravím se. "Teď jsme se vrátily z kontraktu, nekromant. Každou nás to trochu lízlo," pokrčím rameny. U Sithise, kde jsou Brie s Lome? Minimálně Brie by na sebe dokázala strhnout Liinu pozornost. A já bych tu nemusela řešit, že si Yara očividně neuvědomuje, že ne všichni Mluvčí snáší nedostatek respektu stejně dobře jako já. Má štěstí, že Im-Jee je na druhé straně kontinentu. "Yaro, tohle je Lietarial, dalších z Mluvčích," řeknu. V očích se mi blýskne nevyslovené varování. "Přivedla sem novou rekrutku, Lome," dodám. Že je to bosmerka, zjistí Yara brzy sama. |
| |
| Večerní společnost Tak jsem se podělila o svou né zrovna valnou historii, kterou doteď znala jenom Zelená, více podrobněji. Nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená, ale což, vzít zpátky se to už teď bohužel nedalo, ale zase žít s tím se snad nějak dá. Zaregistruji jeho pohled, ale sama se neotáčím. "Netutlám svoje problémy, řeším je tak, aby pak už žádný nebyly..." odfrknu si trochu, ohledně jeho slov o tom, že bych to měla s někým řešit, ideálně s někým komu důvěřuji, tedy ony problémy se sebou, se světem a tak podobně. Jenže v tom byl kámen úrazu, nevěřím skoro vlastně vůbec nikomu. Snad jenom Zelené a pak zbytku Bratrstva, ale o tom a o některých by se taky dalo ještě polemizovat. "Já nevymyslela pravidla, oni stanovili rozsudek sami... a raději jsem odešla než sledovat jak by ještě i blízcí zaplatili životem za mou chybu... dost na tom, že žijou teď v hanbě..." Nebyla jsem z toho dvakrát nadšená, ale raději vydala jsem se touhle cestou, než sledovat jak za mnou chybu platí bližní. A když jsme byly u tématu mého vyhnanství... "Kdo by se taky chtěl nějak paktovat s někým jako jsem já... pochybná existence, vrah, vyhnanec..." A co se tématu mlácení týkalo, k tomu jsem měla stále co říci. "Myslela jsem, že mě tedy znáš líp..." ušklíbnu se a symbolicky do něj šťouchnu. "...jinak abys věděl, že důvod na to jednomu natáhnout nepotřebuju a tebe? Heh, přeperu vždycky a všude, i třeba ve spánku." řeknu k tomu lehce poťouchle. |
| |
|
|
| |
| Pod hvězdami IV před svatyní v Cheydinhalu, pozdě večer Yasha mi tady řekla spoustu věcí ze své minulosti, já se snažil mít odpovědi. Kdo by se taky chtěl nějak paktovat s někým jako jsem já... pochybná existence, vrah, vyhnanec... Opět jsem zvedl zrak, když řekla tato slova. Vlastně doteď jsem nad takovou otázkou co jsem tady ani nepřemýšlel, ale padla. "Někdo by se určitě našel." Odpovím tiše. Slova o tom, že mě přepere všude už mi tak nějak vešla do hlavy jedním uchem a druhým zase hned vylezla ven. Nepřemýšlel jsem ani nad tím co mi za to udělá. Rychle, přesto opatrně jsem Yashu chytil oběma dlaněmi za tváře a dlouze políbil. "Vždycky mě přeprat nemůžeš." Odpovím nakonec s úsměvem na rtech. Pokud by se teď rozhodla mš jednu, dle jejich vlastních slov natáhnout, budu snadnej cíl. K boji jsem vůbec připravenej nebyl. Přesto mi ještě pohled padl směrem ke svatyni, jak jsme daleko, pak opačným směrem dál mezi stromy. Pak zpátky na Yashu. |
| |
| Jídlo! Cheydinhalská svatyně, pozdní večer Než jsem se stačila pustit do péče o meč chytila mě kolem ramen Lia a strčila mi do rukou modrou lahvičku. Vyvalím oči a čelist div nemám až na zemi. Jed. No jo, to se radši ani nebudu říkat že sem ten co sem měla sebou ani nepoužila. Jak jsme si to uvědomila zase jsem pusu zavřela. "Ó...Valenwůdůůů...." zopakuju po Lie. Rychle Liu obejmu a s nadšeným "Díky" ji zase pustím. Přejdu s lahvičkou ke svělu abych si pořádně prohlédla svojí novou hračku. Pečlivě lahvičku zabalím do kusu látky a schovám jí do tašky. To bych se fakt proklínala kdyby se mi tenhle jedík rozbil. Otočím se k Volducarovi, který se mezitím pustil do ošetřovaní Benthyrovi rozlámané ruky. "Myslím že ta dýka kterou to dostal do ramene byla otrávená, protože léčivej lektvar na to nějak nezabral" řeknu a doufám že mu ta informace k něčemu bude. Už ho dál neotravuju a raději ho nechám pracovat a jdu se připojit k ostatním do jídelny. Aby tam tak něco zbylo. Jen co v jídelně usednu hladově si narvu plnou pusu. |
| |
| Večerní překvapení "Někdo by se určitě našel." Hmm... to je tak trochu nepravděpodobné, ale vymlouvat mu to nebudu. Proč bych měla, stejně by to nepochopil... né rozhodně z alkoholem na mozku... navíc by to zabralo nějaký čas a já nemám náladu na to, se mu tu nějak dále svěřovat. V následující chvíli nebo okamžiku se stane, nebo spíše udělá něco, co jsem vůbec tak nějak nečekala. Ani v nejmenším. Zaskočil mě, to vskutku ano, nečekala jsem to a byť nechtěla jsem to na sobě nechat znát, nerada přiznávám někomu vítězství jenom tak a ještě tak trochu podle... Taky trochu využívajíc toho, že momentálně nemám náladu řešit nějaké rvačky i když jsem mu před okamžikem tvrdila to, že nemám problém někomu natáhnout jenom tak, bez důvodu. A teď, jinými slovy, dostal mě tím trochu do kouta. Proto tak nějak, neudělala jsem vlastně vůbec nic... jen na něj hleděla. A když se potom odtáhl, netušila jsem co říci, co udělat... Normálně, proběhl asi okamžik, však mě osobně to připadalo jako více než okamžik, když se ke mě otočil zpátky a já se konečně dokázala přimět k nějaké reakci. Otočila jsem se a poněkud trochu tvrději ho svou rukou na jeho hrudi, přirazila ke stromu za ním a s pocity, které se mísili v mé tváři jsem se k němu trochu naklonila, s přimhouřenými víčky jsem do něj trochu zabodávala pohled nepřirozeně modrých duhovek. "Proč si to udělal...?" |
| |
| Jitesh, Naira, Shivani Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Naira, Jitesh a Shivani nazývali svatyni Temného bratrstv v Torvalu v Elsweyru domovem každý jinak dlouhou dobu. Naira tam ale byla natolik dlouho, aby svatyni velela. Svatyně v Torvalu byla malá, takže kromě ní a khajiitů tam už byli jen dva imperiálové, Telritus a Cassimus. Ale někdo svatyni zradil. Nebylo jasné kdo, ale Jitesh s Shivani přišli z mise (dostali za úkol zabít vůdce jedné karavany) už k vypálené svatyni a po jejím prohledání našli zraněnou Nairu. Telritus ani Cassimus nepřežili. Naira si pamatovala pouze útržky. Silné magie ve vzduchu a stříbrná ostří, jinak ji její paměť zrazovala. Když Nairu khajiitové ošetřili, bývalá velitelka svatyně rozhodla, že nejrozumnější bude se přes hranice přesunout do Cyrodiilu. Znala velitele svatyně v Cheydinhalu, která se v poslední době stávala čím dál tím větší a silnější. Cesta to byla dlouhá a náročná, plná skrývání a nejistoty, protože nikdo nevěděl, kdo Torvalskou svatyni zradil. Zaslechli nějaké zprávy, že Mluvčí Lietarial momentálně operuje ve Valenwoodu, ale byly příliš nejasné a daleko od sebe, než aby je donutily změnili směr. Na hranicích s Cyrodiilem Naira vyslala posla se vzkazem pro Varnvyna, že svatyně v Torvalu je zničena a informovala ho o jejich příchodu. Na zbytek cesty se jim taky podařilo zaplatit vozku, takže byla možnost si trochu po náročné cestě přes Elsweyr odpočinout. Varnvyn se s nimi setkal na půli cesty mezi Imperial City a Cheydinhalem. Po zbytek cesty vedle jejich vozu jel na bělouši a vozkovi dal hrst septimů, aby si zajistil jeho mlčenlivost. Jeho otázky se zatím týkaly jen jejich stavu a zdraví. Jitesh s Shivani byli pouze vyčerpaní cestou, ale Naira měla ošklivě zanícenou ránu na bicepsu, která potřebovala ošetřit. Když dorazili do svatyně v Cheydinhalu, Varnvyn představil nově příchozí Voldulcarovi, vysokému altmerovi a Ošetřovateli Matky. Pak se krátce zastavil v jídelně, aby všechny pozdravil (na Lome s Liou se podíval trochu překvapeně) a informoval je o příjezdu přeživších z Torvalské svatyně. Aphimisa se zvedla, aby s nově příchozími vypomohla. Voldulcar zrovna ošetřoval Nairu, když dunmerka v závěsu za Varnynem dorazí k oltáři. Aphimisu všichni tři už alespoň jednou zahlédli, když se kdysi krátce zastavovala v Torvalu na cestě do Havenu. Všechny je přejede pátravým pohledem, nejdéle se pozastaví nad Naiřiným zraněním. Ve výrazu se jí mihnul sotva znatelný stín. „Nemůžu říct, že vás vidím ráda, ale jsem ráda, že vaše zranění nejsou vážnější. Chápu, že jste unavení, ale...co se v Torvalu stalo?“ zeptá se.
|
| |
 | Cheydinhalská svatyně pozdní večer Po zatraceně dlouhé době na cestě, ať už na voze nebo po svých jsme konečně dorazily do svatyně v Cheydinhalu. Nemůžu říct že bych byla bůhví jak nadšená že jsem zpátky v Cyrodiilu. Neměly jsme ale na výběr, po tom co svatyně bratrstva v Torvalu lehla popelem jsme neměly moc na výběr. Byl už večer když jsem dorazily a hned po příjezdu nás představily Volducarovi, který se hned pustil do ošetřování mojí zanícené ruky. Ani nemrknu zatímco se stará o ránu. Pár podobných nepříjemností už se mi už přihodilo takže mě tohle mě tak nevytrhne. To že byla ještě navíc zanícená mi ale přeci jen vadilo. Varnvyn se po krátké návštěvě jídelny, kde nejspíš byly přítomní všichni členové téhle svatyně, vrátil i s dunmerkou. Tu jsem si pamatovala z její návštěvy v Torvalu. Aphimisa. Připomněla jsem si její jméno. Mírným pokynutím hlavy a nepatrným úsměvem jsem dunmerku pozdravila. Se slovy která by se jen sotva dala považovat jako pozdrav nebo přivýtání se začala vyptávat co se stalo. Bohužel jí toho ale asi moc neřeknu protože to sama vlastně nevím. "Díky, nemysli si že já bych z toho taky byla kdoví jak nadšená" odvětila jsem Aphimise bez špetky humoru v hlase. Na její otázku jsem zakroutila hlavou "Vlastně ani nevím, pamatuju si jen že jsem vycítila závan silné magie. A když jsem se potom probrala, svatyně byla v troskách...oni to přežily protože měli kontrakt" pokývnu k Jieshovi a Shivani. "a já protože jsem měla štěstí..." na krátko jsem se odmlčela a zadívala se na Volducara jak se mu daří s mojí rukou. "...no a ti kdo to mají na svědomí se buď skrývají, nebo měli to štěstí že v požáru zemřeli" zakončila jsem ledovým tónem a s kamenným výrazem se zadívala dunmerce přímo do očí. Samozřejmě že imperiálové kteří byly členy bratrsva necelý rok a půl, byly hlavními podezřelími. Jejich těla jsme našly, byla sice ohořelá, ale stále rozeznatelná. |
| |
 | Příchod Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer Neměli jsme odcházet, měli jsme zůstat a bojovat, tak, jak to děláme vždycky. Měli jsme najít ty, kdo jsou zodpovědní a postarat se, aby zemřeli tou nejhorší možnou smrtí. Místo toho jsme se však vydali na tuhle dlouhou a vyčerpávající cestu. Nikdy bych se Naiře a jejímu rozhodnutí nepostavila, ale po celou dobu jsem na ní vrhala nesouhlasné pohledy. Pravdou však bylo, že zraněná velitelka potřebovala ošetřit a odpočinout si, to v naší zničené svatyni nyní nebylo možné. Přesto jsem si stále udržovala naději, že tohle není na stálo, že se třeba jen v Cheydinhalu dáme do kupy, a poté se vrátíme. Cesta je náročnější, než jsem čekala. Většinu času se pohybujeme mimo cesty, abychom nepadli do nějaké další léčky. Docela se mi uleví, když se nám za hranicí podaří zaplatit si vozku. Všichni jsme vyčerpaní a potřebujeme si odpočinout. Většinu cesty strávím přitulená k Jiteshovi, což mě uklidňuje. Alespoň o tuhle životní jistotu jsem nepřišla, nevím, co bych si bez něj počala. Když se k nám po cestě připojí Redguard, kterého nám Naira představí, jako Vanvyra, jen krátce zvednu hlavu, než se opět uvelebím. Z pod přivřených víček muže pozoruji, silně pochybuji, že se někdy stane mým velitelem. Po příjezdu do svatyně se držím velitelce po boku. Chci mít jistotu, že jí zde nic nehrozí, aktuálně totiž nevěřím skoro nikomu. Prohlédnu si oltář a v duchu vyšlu krátkou modlitbu, jako dík za to, že jsme se sem dokázali v bezpečí dostat. Poté však už spočinu pohledem svých pichlavých očí na Aphimise. Nesouhlasím s velitelkou, na rozdíl od ní si nemyslím, že zrádci byli naši bratři. To bychom přeci nenašli jejich mrtvá těla. Kromě vrásky, která se mi objeví na čele, však nedám svůj nesouhlas nijak znát. |
| |
| Bez chvilky klidu Svatyně v Cheydinhalu, pozdní večer Rychle spolikám co jsem si narvala do pusy a napiju se vína. Hned na to se otočím k Lie "Buď ráda že ne, jinak bych tě teď zakousla" odpovím s úsměvem od ucha k uchu, hned jak mám prázdnou pusu. Vůbec nic si z jejího rejpání nedělám, sama si totiž ráda do někoho rejpnu. Zvednu džbánek že si doleju, ale Lia dál pokračuje. "Tak hele, já ani nemlaskám, ani neslintám. A vůbec celej den jsem nic nejedla, a místo toho mě skoro sežrala pijavice. A inteligentě taky vypadám pořád" dodám ještě. S krapet skleslýma ramenama kousnu do kuřecího stehýnka. Jeden se tady nemůže ani v klidu najíst. Ts ts ts. Yara to naštěstí zabalila takže už jsem se nemusela snažit ukořistit si žvanec. Nevím proč ale taknějak na mě působila že by ona jediná dokázala v klidu spořádat všecho co máme na stolech. Obrátím se k bosmerce "Každopádně tě ráda poznávám, jsem teda Brie, jak už mě tady Lia nepěkně představila" krátce se na Liu nesouhlasně zamračím. Takhle mi kazit pověst. V jídelně se chvilku na to objevil Varnvyn se správou o Torvalské svatyni. Kouknu na Liu jestli si z nás náhodou jen nedělal srandu, ale když se zvedla Aphimisa, je mi jasné že to vtip tak úplně nebude. |
| |
| Pod hvězdami V před svatyní v Cheydinhalu, pozdě večer Držela na mě ruku. Nemůžu říct že ochrannou, ale držela. Nebránil jsem se a nechal se přimáčknout ke stromu. Dobrá zpráva byla ta, že jsem jednu hned nechytl. Proč si to udělal? Na tváři mi znovu hrál úsměv. Pokrčil jsem rameny. "Ty jsi žena, já jsem muž?" Snažil jsem se situaci odlehčit. "Ne... Podíval jsem se na její ruku. ...prostě mě to napadlo. Napadlo mě, že ti odvedu myšlenky pryč z tvý minulosti a tohle byl ten nejlepší způsob jak to udělat. Aby jsi... Na malou chvíli zapřemýšlím. ...aby jsi prostě chvilku myslela na něco jinýho?" Zeptám se sám sebe. "Ale pokud dáš tu ruku zase na svou láhev... Podívám se Yashe do očí. ...můžeme pokračovat v pití." Snažím se nahmatat tu svou. "Buď tohle... kývnu hlavou k láhvi. ...nebo to co jsem udělal, ti myšlenky odvedou od každodenních starostí." Znovu se mi na tváři objeví úsměv. "Nebo se snad mýlím?" Znovu jsem se podíval na ruku kterou mě držela a doufal, že mi kvůli těm řečem neudělá to, co už měla beztak v plánu a jednou už udělala. |
| |
 | Jitesh, Naira, Shivani Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer
|
| |
|
|
| |
| Nesouhlas Svatyně v Cheydinhalu, pozdní večer Chtěla jsem nechat mluvit velitelku, protože už jsem si od spousty lidí vyslechla, že když já mluvím, dějí se potom zlé věci. Obvykle někdo dostane po hubě. Ale těžko můžu ignorovat Aphimisu, a její otázku, přímo směrovanou na mě a Jiteshe. Přesto se mi v očích na okamžik objeví panika. Nechci se nesouhlasně stavět proti velitelce, zvlášť hned poté, co sama vyjádřila přesvědčení ohledně zrádců. Chvíli mi tak trvá, než odpovím. A když se tak stane, je patrné, že velmi dobře vážím slova. "Nemyslím, že to byli naši bratři. Telritus a Cassimus...nebyli zrádci. Byli to dobří bojovníci, skvělí vrazi, spolehliví přátelé." Opravdu pro mě byli jako rodina, sice ne tak, jako Jitesh, ale věřila jsem jim. "Věděli, že máme s Jiteshem kontrakt a pokud by útok plánovali právě oni, určitě by počkali, až se, celí unavení, vrátíme. Pak by se mohli zbavit všech členů najednou. A navíc jsme ve zničené svatyni našli jejich těla." Dokončím obhajobu mrtvých bratrů a opět ztichnu, tvář bez pohnutí, ale nervózně pocukávám ocasem. Pohledem se při tom pečlivě vyhýbám Naiře. |
| |
| Jitesh, Naira, Shivani Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer
|
| |
| Nikomu se nic nelíbí Cheydinhalská svatyně, pozdě večer Shivani začne mluvit první, tak se můj tázavý pohled upře na ni. Khajiitka před ním neuhne a řekne svůj názor, že imperiálové za útokem nestáli. Připomene, že ve svatyni našli jejich ohořelá těla, a kdyby chtěli svatyni zničit oni, určitě by si počkali na Shivani s Jiteshem. "Nebo vás chtěli rozdělit, protože se báli vám čelit všem najednou," opáčím. Ale měla jsem moc málo informací na to, abych si o něčem takovém utvořila názor. Jaké to štěstí, že ten nejlepší špion, jakého Bratrstvo kdy mělo, teď seděl v jídelně a láskyplně šikanoval Brie. Ať už měla Lia po Cheydinhalu namířeno kamkoliv, nebylo pochyb, že Torval má teď prioritu. Jitesh se postaví za malou khajiitku, takže přestanu pozorovat ji a podívám se na něho. Mlčím, dokud nedomluví. "Vůbec se ti to nelíbí?" zopakuju po něm. "Bohužel to, co se ti líbí nebo nelíbí, má momentálně minimální prioritu," odpovím mu ledově. Zakládala jsem si na svoji trpělivosti, ale po dnešku už jsem cítila, že se v ní objevují praskliny. "Nesnažím se Naiřin názor zpochybnit, ale ráda mám k dispozici co nejvíc informací, než dojdu k nějakému závěru," řeknu a na jejich velitelku se podívám. Není hloupá a určitě si můj dotaz nevyložila jako útok. Voldulcar, který do té doby nepromluvil, se narovná a kývne na Nairu. Bolest v ruce zmizela a po infekci ani památky, zůstala jen holá a neporušená kůže. Pak se podívá na mě, aby mi dal najevo, že už jsme v jeho malém koutku svatyně příliš dlouho. "Varnvyn vám ukáže, kde jsou ubikace a jídelna, určitě máte po dlouhé cestě hlad," řeknu přeživším. "Prozatím dobrou noc," rozloučím se s nimi a sama se vrátím do jídelny, abych se konečně pořádně najedla. |
| |
| Důvody Cheydinhalská svatyně, pozdní večer Aphimisa se po mých slovech zeptala na názor ostatních. Shivani se trochu zdráhala ale pak ze sebe přeci jen dostala odpověď. Znala jsem je oba velmi dobře, snad ne tak jako oni jeden druhého, ale zaručeně lépe než kdokoliv jiný. A proto jsem věděla že se mnou v tomhle souhlasit nebudou, stejně tak jako nesouhlasili s naším přesunem do Cyrodiilu, i přesto že nic neříkali. Protože jsem je znala, moc dobře jsem věděla co pro ně oba bratrstvo znamená. Cítila jsem že si zaslouží znát důvod mého obvinění víc než Aphimisa nebo Vernvyn. Po tom co jsme vyslechly jejich názory trochu mě překvapilo že se mnou Jitesh tak trochu souhlasil. Volnou rukou jsem si prohrábla hustou hřívu bílích vlasů. "Musíme zvážit možnosti, a protože vás dva Aphimisa nezná potřebuje znát i váš názor" upozornila jsem Jiteshe. Nemůže říct že by znala ani mě, ale já už jsem taknějak naznačila co si o tom myslím. Bylo by od ní hloupé nechtít znát i názory ostatních. V tom že nás chtěli rozdělit jsem s Aphimisou byla za jedno. Altmer který se mi staral o ruku, už byl se svou prací hotov. "Díky". Zeširoka se protáhnu a vyzkouším zdravou ruku. Bolest i zanícení byly pryč. Po tom co se Aphimisa odebrala k odchodu, postavila jsem se a otočila se ke khajiitům čelem. "Víte že to neříkám ráda, ale nemůžu holt ignorovat fakt že jsme se téměř půl století obešli bez incidentu, a pak, nedlouho po tom co se k nám přidali Telritus a Cassimus se stalo tohle" začnu s důvody svého podezření, ale o poznání příjemnějším tónem. Nemohla jsem mluvit o době kdy jsem nebyla členem bratrsva nebo Torvalské svatyně, proto jsem to zaokrouhlila na půl století svého působení. Obrátila jsem se na Shivani, která se mi pohledem zatím úspěšně vyhýbala. Nevím čeho z čeho je tak nervózní, vždyť ji za názor nikdo ocas neukousne. Když svůj názor teda řekne slušně. "Máš pravdu, bojovníci, vrazi a přátelští byly taky. A ani jeden z nich neměl moc na to aby něco takového dokázal. Proto je možnost že se spojili s někým z venku kdo už se o to postaral. A tomu možná bylo jedno jestli to přežijí nebo ne" odmlčela jsem se a postupně si prohlédla přítomné v síni. "Možná jejich cílem nebyl nebyly členové, ale svatyně jako taková...jejím zničením přeci jen oslabili vliv bratrstva v Elsweyru...a dali najevo že nemají strach z Bratrstva" navázala jsem an její poslední slova. "Každopádně něčí zrada je z mého pohledu bohužel ta nejpravděpodobnější možnost" záměrně už jsem na nikoho neukazovala, nechtěla jsem z imperiálů dál dělat zrádce navíc bez podložitelných důkazů. Řečí o svatyni už bylo pro dnešek dost. "Tak a teď už vzhůru do jídelny" zavelila jsem nadšeným tónem, který ale moc neodpovídal mému postavení a už vůbec ne věku"...nebo na kutě, to je jedno" pokrčila jsem rameny. Ještě jsem ale varovně zvedla prst "Hlavně žádný problémy" a lišácky při tom mrkla na Shivani. Pak už jsem se otočila a vydala se za vůní jídla. "Tak co nechceš nás představit?" začala jsem s přátelským úsměvem když jsem usedla na volnou židli. |
| |
| Konečně odpočinek Cheydinhalská svatyně, pozdní večer Lehce povytáhnu obočí, když mě Jitesh nařkne z toho, že hledám ve všech to nejlepší. Tohle není případ, kdy výjimka potvrzuje pravidlo. Naopak, já raději vždy čekám to nejhorší. Tentokrát se mi ale skutečně nechce věřit tomu, že by měli pravdu. I když z bratříčkových slov vyrozumím, že on je ochoten se k názoru velitelky přiklánět. Ne, že by to bylo až tak důležité. Důležitá je jeho přítomnost a tlapa na mém rameni, která mi dává znát, že je se mnou, i když se naše názory mohou lišit. Jen v tichosti vyslechnu Naiřina slova. Co se mě týče, nedluží nám žádné vysvětlení. Je to přeci velitelka. To, že nám ho ale přesto dala, však dost vypovídá o našem vztahu. Trochu se zakaboním, když mě velitelka varuje. Ne, že by to nebylo oprávněné. Není to tak, že bych záměrně chtěla dělat problémy. Jen mě někdy i špatně pozvednuté obočí dokáže rozpálit do běla. "Pokusím se." Slíbím, ale mnoho nadějí tomu nedávám. "Chceš si jít lehnout? Nebo se půjdeme...seznamovat..." Obrátím svou pozornost k Jiteshovi. Z mojí intonace je naprosto jasné, čemu bych dala přednost, ale nechci ho okrást o možnost dát si něco teplého k jídlu, nebo se po dlouhé cestě napít. Tak, jako vždy, se jím nechám vést. |
| |
| Jitesh, Naira, Shivani Svatyně v Cheydinhalu, pozdě večer
|
| |
| Pozdní večeře Cheydinhalská svatyně, pozdní večer Tuhle odpověď jsem čekala, takže vlastně ani nemůžu být zklamaná. Jen s vážnou tváří přikývnu. Ještě než vejdeme do jídelny si však vyhradím okamžik, kdy se k Jiteshovi přitulím. Trvá to jen několik krátkých chvil, kdy vdechuji jeho vůni a užívám si bezpečí, které mi jeho objetí zaručuje. Nemám strach, ale někdy si připadám ztracená a tohle je způsob, jak dokážu opět samu sebe najít. On je moje kotva. Stejně rychle, jako jsem k němu přistoupila, tak se také odtáhnu. Načerpala jsem síly na nezbytnou sociální interakci a konečně můžu vstoupit do jídelny. Za dveřmi se na okamžik zastavím a zachmuřeným pohledem přelétnu celou místnost. Lehkým pokývnutím pozdravím přítomné, ale ani tohle gesto není příliš přátelské. Shivani je drobná, uhlově černá khajiitka. Působí jako jemné, neškodné stvoření, které na svět hledí zářivě zelenýma očima. Vypadá spíš jako plyšová hračka, než zabiják. Vedle Jiteshe vypadá dost nevýrazně a obyčejně. Oblečená je v lehké kožené zbroji, kterou zakrývá dlouhý plášť. Kývnu na svého bratříčka a usednu k jednomu z volných stolů. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Bratři a sestry Cheydinhalská svatyně, jídelna, pozdní večer Ještě jsem se ani nestihla zakousnout do jídla, a už mě někdo ruší. Nádech, výdech. Koukni se na ní. Není to provokace, myslí to dobře. Pomalu zvednu oči, nejprve k Jiteshovi a poté se podívám i na elfku, která nás oslovila. "Tady je nám dobře." Zamručím, sotva slyšitelně. Být tu sama, možná bych i šla, ale vím, že bratříček má rád svůj klid, a já mám zase ráda jeho společnost. Aphimisa nám postupně představí všechny v místnosti. Na každém několik okamžiků spočinu pohledem, ale ve tváři se mi při tom nepohne jediný sval. Číst mimiku khajiita je obtížné, číst mojí je skoro nemožné. Lia je mi povědomá, někoho, jako je ona bych asi těžko zapomněla, ale nějaký pátek už to asi bude. Elfka...Lome, zapamatuj si to! ...a imperiálka, působí přátelsky. Nemám ráda přátelsky působící lidi, víc od nich bolí, když vám bodnou kudlu do zad. "Těší mě." Řeknu tónem, který nikoho nenechává na pochybách o tom, zdali mě skutečně těší. Poté opět skloním hlavu a konečně se dám do jídla. |
| |
| Pozdní večeře Cheydinhalská svatyně, pozdní večer Tulení mám rád, a vřelé obětí od Shivani mám nejradši. Přivinu si ji pevně k sobě a jemně vrním po celou dobu, co naše obětí trvá. Těžko říct jaký je přesně charakter našeho vztahu, na jednu stranu by se dalo říct, že to vypadá jako bratr chránící svou drobnou sestřičku. Hodně mohutný a nebezpečně vypadající bratr. Na druhou stranu to celé vypadá trochu jinak, jemněji, možná až romanticky - ovšem jen napůl. Po příchodu do jídelny se posadíme dostatečně daleko od ostatních, abychom se mohli v klidu najíst. Bohužel to nemá dlouhého trvání, protože sotva se zakousnu do kusu masa, tak nás Lome pozve blíž k nim. Při té představě mi malinko přeběhne mrát po zádech a raději se zakousnu podruhé. Na tohle se mi odpovídat nechce. Chci konečně svůj klid. Naštěstí odpoví má drahá Shivani. Negativně, díkybohu. Maso se rozhodnu zapít čímkoliv, co je k dispozici. Oči moc nezvedám a raději se věnuji jídlu. Je jasné, že nejsem úplně společenský. Vlastně asi ani z půlky. Možná vůbec. |
| |
| Seznamování jídelna Cheydinhalské svatyně, pozdní večer Jen krátce po mě do jídely dorazili i Shivani s Jiteshem. Jsem ráda že se rozhodly pro jídlo. Jít spát s prázdným žaludkem nikdy není dobrý nápad. Neměla jsem jim ani za zlé že si sedly stranou od ostatních. Většinou jsou to hostitelé kdo představuje svoje hosty, proto jsem to chtěla nechat na Aphimise která jak se zdálo tady teď měla hlavní slovo. Bosmerka se ale rychle chopila slova dřív než stačila cokoliv říct. "Když se budou chtít přidat určitě to udělaj, dej jim čas" řekla jsem s úsměvem když je Lome přizvala. Nemyslím že se v jídelně zdrží na nějaké dlouhé klábosení. Lehce jsem pokývala hlavou když mě Aphimisa představila. Teď už bohužel bývalé svatyně. Zatímco Aphimisa pokračuje v představování vytáhla jsem plochou čutoru a dala si z ní několik loků. Lie jsem oplatila zubatý úsměv a na okamžik se mohlo zdát že mám až nepřirozeně dlouhé tesáky. Když pak ale opět promluvila vypadaly opět úplně normálně. "Hmm...je možné že jsem ji už někde potkala, ale Tamriel není zase tak malá oblast" vyjádřila jsem se taknějak neutrálně k Lie. Než Aphimisa skončí s představováním těch pár přítomných v jídelně uzobnu něco málo ze stolu"Tak vás ráda poznávám" řeknu pak jen formálně. Brie je ve se svatyni už několik let. Ale k Lome se nevyjádřila takže jsem usoudila že ta tu bude nová. "Takže Lome je tady nováček jo?" zvědavě jsem si blonďatou bosmerku prohlédla. Se spokojeným zamručením jsem si znovu usrkla ze svojí lahve a nespouštěla z Lome oči . "...tak kolik nováčků tady máte?" obrátím se po chvilce s otázkou opět na Aphimisu. S poznávání ostatních členů jsem nějak zvlášť nespěchala takže jsem jen pokrčila rameny. Co se dá dělat. Shivani a Jitesh se do toho asi nějak zvlášť hrnout nebudou. Třeba pro ně bude takhle jednoduší zvyknout si na ostatní. |
| |
| Maska Bestie Na mou otázku odpoví docela pobavenihodně. Né, vážně, ty ses díval co máš mezi nohama a já pod kožešinama...? Můj stisk na jeho hrudi trochu zesílí a prsty sevřou mezi sebou jeho oděv. Stále neuhýbala jsem pohledem od jeho tváře. Utíkat pohledem do stran totiž znamenalo slabost a to já rozhodně nejsem. Když na okamžik utichne, pozvednu jeho, pravé obočí, trochu nahoru. Jako pohled se pak ke me navrátí a já mu jej opětuji pevně, zatímco on mluví, neuhýbá už... "...nebo se snad mýlím?" Můj pohled o něco povolí a já ukážu svou slabost, že uhnu pohledem do strany. Neví o mě nic... neví, nemůže, jen to co jsem mu řekla a i tak... Řekni proč tvář svou skrýváš, za maskou chladný bestie... Ale když si tu masku nasadím, budu silná, silnější než dřív... A zatímco já hloubám v myšlenkách můj stisk na jeho hrudi postupně slábne. "Měla bych ti za to rozbít nos, že by ti ho nikdo už nedal dohromady, a nejenom ten..." řeknu pak. Ale myslím, že to neudělám, netuším proč, ale myslím, že to taky tuší... "Nechci zapomenout na minulost, díkyní jsem tu ale díky ní jsem co jsem... berserk... učili nás, že city nemají v naší společnosti místo, hněv a zloba je to co nám má dávat sílu a díky ní a díky tomu co v bojích vykonáme, jak bojujeme, vysloužíme si svoje místo v posmrtném životě..." Hluboký povzdech. Proč mu to ale vykládám? Stejně to nepochopí, nikdo to nepochopí, protože tenhle život neznají... Postavím se. Tohle alkohol nevyřeší, jsem v sobě až příliš zbloudilá. "Potřebuju...chci být sama..." řeknu oznamujíc, nečekám na nějaké svolení nebo dovolení. Nač. "Jo, dík..." kývnu ještě k té flašce než se pak rozejdu pryč. Kam? Sama netuším. Potřebuju prostě provětrat hlavu, nechám nohy aby mě vedli sami. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Nový kontrakt Cheydinhalská svatyně, ráno Další den a další nové tváře. Nebyla jsem zvyklá, mít kolem sebe tolik lidí. Torvalská svatyně byla malá a mě to vyhovovalo. Tady jsem musela být neustále ve střehu a už to samo o sobě bylo vyčerpávající. Na náladě mi nepřidával ani fakt, že jsem v novém prostředí špatně spala. Dokonce ani přítomnost Jiteshe mi tentokrát neposkytovala tolik potřebný pocit bezpečí. Když jsem tedy ráno usedla ke snídani, pohybovala se moje nálada hluboko pod bodem mrazu. Dokonce i běžně nasraná Shivani by vedle mě nyní vypadala jako přátelské stvoření. Trochu však pookřeju při představě souboje. Většinou sice bojuji ve dvojici s Jiteshem, a navzájem se doplňujeme, ale tohle by mohla být taky zábava. *** Tak tohle nebylo zábavné ani trochu. Mělo mi dojít, že nemám moc šancí, už v okamžiku kdy jsem viděla svou soupeřku. Možná jsem dobrý vrah, ale na čestný boj, jeden na jednoho, se svou konstitucí prostě nejsem stavěná. Orkyni nečinilo problém spráskat mě jako psa. Takovou porážku jsem nečekala a po souboji jsem se velmi rychle odplížila lízat si rány. Dokonce jsem ani nečekala, jak dopadne bratříček. *** Se založenýma rukama stojím ve vstupní hale, napjatá, co nás čeká. Zapřísáhla jsem se, že ať už dostanu jakýkoliv úkol, bez řečí ho přijmu. Jenže teď hledím na Varnvyna, v očích vraždu, a přemýšlím, jestli je to vtip, zkouška, nebo trest. Nevadilo by mi, že máme doprovázet Yaru, i když porážka od ní mě pořád ještě bolí. Jenže on chce, abychom plavali...co hůř, potápěli se! Khajiiti do vody nepatří, to snad ví každý. Nairu by nikdy ani nenapadlo svěřit nám takový kontrakt. Moje averze k Varnvynovi začíná nabírat zcela konkrétní podobu. Podívám se na Jiteshe, a v tom pohledu je veškerá frustrace, kterou cítím. Bez jediného slova se k němu přitisknu a zavřu oči. Jestli teď promluvím, tak si ani jeden z nás u bratrstva už ani neškrtne. Věděla jsem to já, a věděl to i on. Prý kočka do vody...taková hloupost. |
| |
| Těžce na cvičišti, lehce na bojišti Cheydinhalská svatyně, ráno Za ty dva dny se toho odehrálo poměrně dost. Ještě prvního večera jsem dopil láhev pálenky abych nakonec usnul pod širým nebem. Při usínání slyšel cvrčky a občas nějakej vzdálenější hlas. Zalezl jsem kousek dál do přírody aby mě nikdo nerušil. Další den při cvičném boji dostanu znovu na prdel. Znovu od ženský. Tentokrát to byla Aphimisa, kdo mi uštědřil porážku. Poznal jsem spoustu nových tváří, i když moc slov jsem s nikým neprohodil. A konečně dne dalšího... No konečně! Bylo na čase. Konečně mi dali úkol. Ještě teď jsem cítil pachuť že mě poprvý vynechali. I když nakonec jsme se s Fronjarem zařídili po svým a užili si spoustu zábavy. I když byl to jenom nějaký půlobr. Zase se táhnout do nějaký jeskyně! Ale co už, hlavně že se kouknu ven. A když se taky dozvím s kým, na tváři se mi objevil úsměv. Rád mám občas k lidem připomínky a věděl jsem, že Yashu jistojistě trochu popíchnu. Podívám se na ni a výmluvně pokrčím rameny. "Já jsem připravenej vyrazit." A věřím tomu, že Yasha taky. Navíc si vzpomenu, že to není ani moc daleko od jeskyně kde jsme pobili gobliny. "Jestli budeme mít chvilku, zastavíme se v jednom mlýně kterej je jen malou zajíždkou z cesty?" Zastavíme, zastavíme. Pokud ne, nevadí. |
| |
| Práce Cheydinhalská svatyně, ráno Když se odpoledne konal trénink do kterého se nás Aphimisa rozhodla taky zapojit moc nadšená jsem nebyla. Doufala jsem že budeme pro tentokrát ušetřeni. Ale bohužel ani nám se trénink nevyhne. Nemůžu říct že bych na tom byla nějak dobře. Pořádné jídlo jsem neměla už pár dní, a z toho co jsem snědla po tom co jsme přijely do svatyně mi bylo akorát tak špatně. Dopadlo by to mnohem hůř kdybych proti sobě dostala třeba Yashu nebo Fronjara. Když ale prohlásila že budu bojovat proti blonďaté bosmerce trochu se mi ulevilo. I když mi nebylo nejlépe nechtěla jsem jí vítězství jen tak přenechat. I přes moje snahy si nakonec ale vítěství odnesla Lome. Snad není jedna z těch kterým stoupne vítězství do hlavy, dost by si totiž naletěla. Napadlo mě když jsem jí s úsměvem pogratulovala. Nemyslím že od nich bylo moudré přizvat mě až nakonec jejich plánování. V Elsweyru jsem přeci jen strávila desítky let takže by se jim moje zkušenosti jistě hodily při vytváření plánu. Ale byla to byla jejich volba. K jejich plánu nemám žádné výhrady, je to dobrý plán není na něm nic tak složitého. "Je možné že budou očekávat náš návrat" upozornila jsem je jen. Ale to je už jistě taky napadlo. Na večer soubojového dne jsem svatyni opustila a vrátila se až se svítáním druhý den, kdy přišlo na řadu rozdělování kontraktů. Je to už zatraceně dlouho kdy jsem nebyla na straně zadávajícího. Kontrakt na půlobra by neměl být zase tak obtížný. Obři jsou pomalí a těžkopádní. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou když Shivani s Jiteshem dostaly částečně zatopenou jeskyni. Tohle musí být snad to nejhloupější rozdělení kontraktů kterého jsem kdy byla svědkem. Na kontrakty by snad měl posílat ty kteří nebudou v zcela jasné nevýhodě. Koukla jsem na Shivani, která se netvářila zrovna nadšeně. No bude to s nima mít hodně těžký. Jak se rozhlédl jestli někdo nemá nějaký dotaz rychle jsem se chopila slova. "Jsi si jistý že je dobrý nápad posílat orkini a khajiity na kontrakt s plaváním a potápěním? Ještě proti argonianovi který má ve vodě jasnou výhodu?" otázala jsem se klidným tónem. Samozřejmě nechci podkopávat jeho autoritu ale tohle bylo vážně přitažený za vlasy. Taky bych nechtěla podceňovat Yaru, ale většina orků které jsem poznala nebyly zrovna zdatní plavci. S vlastním kontraktem jsem problém neměla. Teda až na to že je na druhý straně zasranýho Cyrodiilu. Promnula jsem kořen nosu. Proč mě musí takhle zdržovat. Borzul asi nebude na tiché zabíjení ale to tentokrát snad ani potřebovat nebudeme. A Lome se se svým léčením jistě taky bude hodit. Hned po tom co byly kontrakty zadány obrátila jsem se ke svým společníkům. "Do hodiny chci vyrazit takže si zbalte si co potřebujete. Kvatch je na druhé straně Cyrodiilu, takže chci vyrazit co nejdřív...mám ještě jinou práci" dodala jsem ještě. "Navrhuju na noc zastavit v Chorrolu" takhle to bude pěkně vycházet, první noc v Chorrolu a na druhý den bysme dorazily do Kvatche. |
| |
| Nové začátky Ráno jsem se probudil příjemně odpočatý a dost brzy. Než jsem se připojil k bratrstvu, tak jsem byl lovcem a na nohách jsem trávil dlouhé dny bez odpočinku. Dost často se srnou, nebo s divočákem přes rameno. Po přijetí k bratrstvu se z toho stala příjemná kratochvíle. V klidu, bez ostatních, jsem si mohl užít radost z lovu - dlouhé hodiny a když nebyla zakázka tak pro zpestření lov medvěda na dva dny. Navíc jsem si pravidelnými úlovky získal určitou oblíbenost mezi bratry a sestrami, díky čemuž snáz respektovali to, že toho moc nenamluvím a potřebuji svou samotu a klid. O to víc jsme si pak užili ty večery, kdy jsem požil větší množštví alkoholu a rozmluvil jsem se a nadšeně se socializoval. První myšlenka po probuzení patřila Shivani, láskyplně jsem jí olíznul kožíšek za uchem. Jen se zavrtěla a spala dál. Vyšel jsem na čerstvý vzduch a přemýšlel jsem o tom, že bych zašel něco ulovit. Jen zjistit jestli bude čas. Seděl jsem u vchodu do svatyně nějakou dobu, měl jsem zavřené oči a byl jsem zády opřený. Jen jsem si užíval klidu, čerstvého vzduchu a vlastních myšlenek. Už předtím jsem slyšel nějaký ruch, protože se ostatní začli probouzet, ale až teď jsme byli předvolání. Vyrazil jsem k jídelně, kde jsem se připojil k Shivani. Nevypadala zrovna dvakrát spokojeně, ale to je pochopitelné. Dlouhá cesta, nové prostředí, hromada nových lidí - to si jen říká o nějakou scénu a včera Naiře slíbila, že se to nestane. Samozřejmě tím bylo myšleno dnes, maximálně zítra. Byl nám doporučen odpočinek a protože moje malá chráněnka vypadá, že bude potřebovat mou oporu, tak jsem lov odložil a zůstal s ní i po snídani. Vždycky, když se už moc mračila, tak jsem jí jemně pohladil mezi oušky. Přijít takové pohlazení od někoho jiného, tak asi skončí s dýkou mezi očima, ale ode mě se pohladit nechá ráda. Jindy, když vypadala, že potřebuje zvednout náladu, tak jsem jí pevně objal. Stále jsme si drželi odstup, ale když by k nám někdo přišel. Sám. Tak bychom si s ním popovídali. Prozatím nic osobního, ale pár slov o ničem jsem byl ochotný prohodit s kýmkoliv, kdo by k nám přistoupil a prahnul po naší přítomnosti. Oběd proběhl v poklidu. Už jsem se chvílemi i usmíval, pokud to tedy byl úsměv. Zřejmě potřebuji čas na adaptaci. Na přímé jednoduché otázky jsem už odpovídal i u stolu, ale moc jich snad nebylo. Po obědě jsme se pak dozvěděli, že budeme bojovat. To je kratochvíle, která mne dokáže zabavit. Sice budu muset odložit luk a snažit se se svými záložními zbraněmi, ale i s dvěma meči mi to vcelku jde. Dostal jsem jako protivníka Nordku s obouručním mečem. Vypadá dost nebezpečně a silně, proto budu muset využít rychlosti a obratnosti, kterou mám se svými meči. Boj to byl dost vyrovnaný, holka se s mečem ohánět umí a to dost rychle. Holka má dost síly na obouruční meč, ale přitom má stále dostatek rychlosti a elegance, aby to byl trochu jiný boj, než s klasickým nařachancem s obouručákem. Po nějaké době, když už mám tlamu otevřenou a ostré zuby vyceněné, se otevře dobrá šance. Holka udělala menší chybu, uhnul jsem, meče zaměstnané, ale ideální pozice na menší výpomoc nakopnutím. Byl to hezký kop do nohy, z boku, snad jsem jí nic vážnějšího neudělal, ale díky tomu vykřikla, zavrávorala a já si mohl nárokovat vítězství. Tohle bylo o chlup. Nebo o čtyři. Tlamu stále otevřenou, jak se chladím. Sehnu se k Yashe a nabídnu jí ruku, abych jí pomohl na nohy. "S tebou bych naostro bojovat nechtěl holka." řeknu jí s úsměvem. Zřejmě šlo o uznání. Po svém souboji jsem se podíval i na ostatní a když jsem zjistil, že to je pro dnešek vše, tak jsem si vyzvedl luk, a zamířil jsem za Shivani. "Slib mi, že to tu teď zvládneš Shiv. Ale jestli chceš jít se mnou, tak klidně můžeš. Já se musím jít trochu uvolnit," řeknu chráněnce. Zavrtění hlavy jsem čekal. Tahle kočka je moc divoká na to, aby jí bavil lov. To je pro ní moc velká nuda. Raději to nějak zvládne tady. Třeba tu mezitím narazí na někoho, s kým bychom se mohli spřátelit. Z lovu jsem se vrátil až za tmy, měl jsem čtyři zajíce, které jsem odnesl do spíže ke zpracování. Protože jsem nevečeřel, tak jsem si asi jednoho, nebo dva někde dal sám. U večeře jsem se jen napil a sledoval ostatní. *** Druhý den ráno vypadá obdobně. Brzké vstávání a rozjímání na čerstvém vzduchu před svatyní. Pak snídaně a vrchol dnešního dne, přidělení kontraktů. Na to jsem opravdu zvědavý a to nejen proto, že to znamená vypadnout z téhle přeplněné svatyně, ale proto, že jsem zvědavý na zdejší kontrakty. Stojím těsně za Shivani, která už dopředu odmítá cokoliv, co přijde svým postojem. Jemně jí sevřu paže a nepatrně ji tak pohladím. Aby věděla, že jsme v tom společně. Jen doufám, že místní nenapadne nás rozdělit. To se naštěstí nestalo, ale naše mise je pěkně na hovno. Shivanin pohled, když se to dozvěděla je víc než výmluvný a pevně si jí k sobě přitisknu, aby neřekla něco, co nemá Naštěstí se nás zastala Naira, naše velitelka. Za tu dobu, co jsme pro ní pracovali na kontraktech jsme si jí celkem oblíbili. A ona nás, i když jsem měl chvílemi pocit, že nás má jako takové mazlíčky. Huňaté a setsakramentsky nebezpečné mazlíčky. Ale to mi nikdy nevadilo, drbání na zádech já mám rád. MOC! "Naira má pravdu. Navíc jsme prakticky neplavci. Vodě se vyhybáme, co to jde," a taky jí kurevsky nesnášíme, protože nesvědčí srsti - dokončím si v duchu. Doufám, že náš kontrakt ještě přehodnotí, protože jinak to bude nejhorší kontrakt, na kterým jsme kdy byli. |
| |
|
|
| |
| Moenjiho kontrakt Cheydinhalská svatyně Příchozí z Torvalu se zdáli v pohodě, i když mi stejně trochu vadilo kdy jsem zjistila že se k nám přidají, už takhle tady bylo docela plno. Ještě když se zrovna přidala Lome. Další den přišlo další kolo soubojů kterého jsem se tentokrát mohla taky zůčastnit. Boj proti Fronjarovi ale bohužel neprobíhal úplně jak bych si představovala. Nejdřív mě několikrát nachytal svejma iluzema a pak mě dostal paralizujícím kouzlem. Neměla jsem z toho radost, ale nedalo se nic dělat, proti jeho čárám toho moc nezmůžu. Stejně jsem z toho ale byla mrzutá. Na to že tady bylo tolik novejch tváří byl v noci klid. Možná to bylo tím že se Naira a kočičák na noc prostě vypařily a vrátily se kdo ví kdy. Jasně že sem s tím neměla problém, proč taky. Takhle byl o to větší klid. Vyspaná jsem byla až až, ale v puse mám pořád hořkou pachuť prohry ze včerejška. Musím tady pak někoho přemluvit aby mě taky naučil nějaký takovýhle triky. Třeba Aphi by mohla, po tom jak včera naložila Henrikovi. Ledy, ohně a třesky blesky. Jasně že si nemyslím že bych hned zvládla to co onayle každej nějak začínal ne? Pak přišlo na lámání chleba s kontraktama a bělovlasá to hned začala komentovat. K tomu měla připomínky i Yara. Na jednu stranu Naira asi ví co Jitesh s Shivani umí když je...nebo byla jejich velitelka. Ale Yara má taky pravdu v tom že by sme měli zvládnout všechno. Nebudu se přiklánět na ničí stranu. Já se svým kontraktem problém nemám, a můj kontrakt je to co mě hlavně zajímá. Zbalím si luk, šípy, lektvary a jedy. Zkrátka všeno potřebné. A protože vím jak to dopadlo posledně vezmu si s sebou i krátký meč který jsem ukořistila ze svýho posledního kontraktu. Ne že bych s mečem byla nějaký expert, ale určitě se mi bude hodit. Jak balím objeví se Aphimisa ohledně Moenjiho kontraktu. "Eehhh moc ne" odpovím upřímně a pokrčím rameny. Když mě trochu zasvětí "vážně" přikývnu. "Žádná obyčenjá bylinkářka, baba jedovatá to určitě bude" prohodím s úsměvem. |
| |
| Hrdost na zabití Cheydinhalská svatyně Velitelka se nás zastala a stejně tak se poté ozval i Jitesh. Byla to však až slova zelené, co mě přimělo zvednout hlavu. Obrátila jsem se k Varnvynovi a zcela klidně mu oznámila, že ten kontrakt bereme. Vím, že se za to budu později, až mi voda poteče do uší a já se budu klepat v mokrém kožichu, nenávidět, ale teď bych na té zatracené misi třeba i chcípla, jen abych mu dokázala, že je idiot. Poté však svoje smaragdové oči obrátím k Yaře. "Netvař se překvapeně, když se zraníš, nebo umřeš, kvůli slabině, o které jsi byla dopředu informovaná. Pokud neznáš svoje slabiny, nemůžeš znát ani svoje silné stránky. A v takovém případě se ptám já, co tady děláš." A pokud žádné slabiny nemáš, tak jsi zasraně divná a já s tebou nechci mít nic společného. To poslední se mi naštěstí podařilo spolknout. Zářivě se usměju na Jiteshe, jako bych snad čekala pochvalu, a poté tanečním krokem zmizím, abych se zabalila na cestu. Dýky, nějaké lektvary, trocha jídla a deka, tu budu potřebovat ze všeho nejvíc. |
| |
| Další dny Do postele jsem se dostala až hodně pozdě v noci. Tedy, netuším jaký by mohl být čas, ale cítila jsem tak nějak, že to rozhodně brzo nebylo. Ale ani jsem nedošla ani opilá. Jo, dala jsem si ještě pár hltů z lahve od Henrika, ale nebylo to takové, že bych přišla a zapomněla nebo nevěděla o světě. Ráno, nebo tedy spíše tak nějak dopoledne, když jsem se probrala, zjistila jsem, že máme tu nové tváře. Tedy, na moje poměry tu bylo moc chlupů a špičatých uch, ale kdo já jsem abych někoho mohla soudit. Navíc, nebylo to nic co by nějak pocítili ostatní, prostě jen můj vnitřní názor. Odpoledne bylo trochu jinačího nádechu, asice v duchu dalšího tréninku mezi sebou. Což bylo na jednu stranu docela příhodné, aspoň zjistím, čeho jsou ti nový zač. A nedostala jsem proti sobě Henrika, i když teď bych si to docela přála... mno, jeden nemůže dostat vždycky všechno co si přeje. A když už jsme u toho přání si, mít proti sobě hromadu chlupů a drápů, to taky nebylo zrovna co bych si přála. Ale jedno se mu muselo nechat, Kocour ví jak se má prát. Mno, jednu výhodu to mělo, nemusela jsem se zrovna dvakrát držet zpátky, in když v jistém rámci určitě, přece jenom byl to jen trénink a nikdo při něm nechce utrpět nějaké vážnější zranění nebo snad i umřít. Nicméně nikdo neříkal, že nemůže přitom jeden upustit trochu té páry, když má jeden možnost ne? Možná ale ponořila jsem se do toho až moc, kdy v nejednom okamžiku jsme na sebe vzájemně s Kocourem vrčeli či cenili zuby. A i když to tentokráte to nedopadlo mou výhrou, nemůžu říci, že by mě to nějak příliš mrzelo. Ba tak nějak trochu naopak, docela mě to bavilo. A tak jeho nabízenou tlapu, coby pomoc při vstávání, přijmu s mírným úsměvem. "Když ne na ostro, co druhé kolo? Někdy..." mrknu na něj. Další den už tak moc dobrý nebyl. Nejenom, že jsem ráno vstala z postele blbou nohou, ukázalo se, že tím ´volno´ prozatím tak nějak končí, neboť jsme posláni zase ven, do ´práce´. A aby toho nebylo ještě pro dnešek málo, nebo celkově málo, nejsem poslána na misi, za úkolem se Zelenou ale s Henrikem. Vůbec se netajím tím jak si při tomhle oznámení povzdechnu a protočím pohled. Půlobr... Mno, aspoň se mnou potáhne žádný špičatý ucho... Ohledně jeho slov, jenom tak pokrčím rameny. "Pro mě za mě, Jestli ti na tom tak záleží." odvětím mu na to nezúčastněně. Je mi vcelku jedno co tam chtěl nebo proč tam chtěl, pokud to tedy nebude nějaká kravina, kvůli které tam chce. Čím dříve tedy vyrazíme, tím bude rychlejší návrat a doufám, že to dopadne jinak než s tím necroblbečkem. |
| |
|
|
| |
| První krev Cheydinhalská svatyně, ráno K tréninku jsem přistoupila jako slepý k houslím. Nikdy jsem si neprošla jakýmkoli bojovým tréninkem a tak jsem se už ze začátku smiřovala s tím, že proti jistě zkušenější a na první pohled silnější Naiře skončím brzo na zadku. I tak jsem byla ochotná udělat co můžu, abych vyhrála a hlavně, abych se co nejvíce naučila. Jaké bylo moje překvapení, když jsem nakonec opravdu zvítězila. Možná mě má protivnice nechala vyhrát ze soucitu nad novou členkou, možná mě podcenila. Možná jsem prostě tak plná adrenalinu z nové situace a odhodlání se předvést, že jsem dokázala nemožné. I tak jsem si dala pozor, abych gratulace přijala s veselým a přátelským úsměvem. Nejsem úplně hloupá, chovat se tady jako husa by mohlo vést celkem rychle k celkem rychlé smrti. A to nechci. Alespoň zatím ne. Druhý den jsem si za svou opatrnost mohla jen děkovat, když jsem zjistila, že právě se svou protivnicí s tréninku budu lovit vlkodlaka. Tedy... s ní a s Borzulem. Nutno říct, že zatímco všichni své kontakty přijali se zdánlivým stoicismem až nezájmem, já měla co dělat, abych nedala najevo své emoce. I když by to byl jistě zvláštní obraz. Totiž, sama nevím. Mám strach? Určitě, o vlkodlacích jsem jen slyšela a to nehezké věci. Na druhou stranu, máme se sebou orka. Jen doufám, že mé talenty k něčemu také budou. Po skončení rozdělování kontraktů přispěchám k Naiře a s očekáváním se na ní zahledím. Jsem odhodlaná pevně věřit jejím příkazům, ona je konečně ta zkušenější. Avšak... Zamračím se, když zmíní plán naší cesty. Nejdřív ze všeho se kousnu do rtů, když moje prostořekost málem získá převahu nad více racionální částí mého mozku. "Um..." Chvíli přemýšlím, jak své námitky co nejlépe podat a také si snažím vybavit si mapu Cyrodiilu. "Promiň, ale proč v Chorrolu, nebylo by lepší Imperial City? Je to přímější a měla by to být snažší cesta." Nadhodím opatrně, snad díky sebevědomí, které jsem získala včerejším tréninkem. Celkem rychle ale toho začnu litovat a začnu skákat očima mezi Nairou i Borzulem, ve snaze najít alespoň nějaký náznak toho, že jsem neřekla naprostou pitomost, kterou tady všichni samozřejmě chápou, ale nikdo se mi jí neobtěžoval říct. |
| |
|
|
| |
| Detaily Cheydinhalská svatyně, ráno Varnvyn se nejdřív tváří že čeká nějaké otázky a pak když přijdou je z toho překvapen. Asi to nebyl ten typ otázky který očekával. Nemyslím si že by to byla zrovna otázka obratnosti. Řekla jsem si jen pro sebe. Nechci tady z toho dělat nějakou debatu. Vlastně jsem si ani nemyslela že k tomu bude každý mít co říct. Čekala jsem že to většina jen přejde mlčením. První část jeho otázky jsem tedy jen přešla mlčením. "Shivani a Jiteshe bych ti v žádném případě rozdělovat nedoporučovala" odpověděla jsem důrazně, aby ho to opravdu nenapadlo. Mám takový dojem že jeden bez druhého by jen těžko fungovali. Možná sem ho měla nechat aby si sám na vlastní kůži vyzkoušel jak to s nimi může být těžké. I když to dřív nebo později stejně přijde. "A co se zkušeností týče, jsem si jistá že těch mají víc než kdokoliv tady" vzhledem k tomu že co jsem tak pochopila tak nikdo ze členů tady nebude delší dobu než oni. "O Lome se postarám, žádný strach" lišácky hsen na bosmerku mrkla. "Samozřejmě" souhlasila jsem se zbytečností debaty a tím jí považovala za ukončenou. ~~~ Po mém návrhu plánu cesty se nejistě ozvala Lome. Chápavě jsem přikývla na její dotaz. Měla pravdu. Přes Imperial City by to bylo rozhodně příjemnější, snažší a asu taky rychlejší. "Máš pravdu, jen jsem tam před nějakou dobou měla problém, který nechci aby se opakoval. Proto se chci Imperial City vyhnout. Je mi jedno jestli zastavíme v Chorrolu nebo ve Skingradu" pokrčila jsem rameny. S úsměvem jsem zvedla ukazovák "Navíc se tam kolem dá líp lovit" dodala jsem ještě. Jak jsem zmínila lov vzpomněla jsem si na jeden důležitý detail ohledně našeho kontraktu. Zašla jsem protojsem zašla za Varnvynem. "Varnvyne, máme zabít vlkodlaka. Máš ohledně něho nějaké informace, konkrétně jestli se dokáže proměnit kdykoliv nebo je omezený úplňkem. Jestli není jak vypadá? Nerada bych aby se mi náhodou proměnil před očima". |
| |
 |
|
| |
|
|
| |
| Kontrakt Cheydinhalská svatyně |
| |
| Jeskyně Jitesh, Yara Blízko Anvilu, večer Cesta do Anvilu proběhla celkem v klidu. Byla to příjemná změna oproti tomu, když jsme prchali z Torvalské svatyně. Teď už jsme se nemuseli skrývat a putovat mimo cesty. I když obezřetná jsem byla pořád stejně. Nemám problém si povídat, obvykle mluvím jak za sebe, tak i za Jiteshe, ale na nějaké bezúčelné tlachání mě neužije. Obzvlášť, když zelenou neznám a vlastně o to ani nestojím. Po celou cestu se držím poblíž bratříčka. Je mi jasné, že kvůli mě nasadil trochu volnější tempo, a jsem mu vděčná. On je lovec, je zvyklý pohybovat se krajinou. Pro mě je to spíš jen nutnost. Navzdory tomu, že khajiiti jsou tuláci a pohybují se otevřenou krajinou, já se vždy daleko lépe cítila v městských ulicích. Najít jeskyni není nikterak obtížné. Zachmuřeně hledím na zatopený vchod, i jen zvuk šumění moře mě rozčiluje. Zařekla jsem se ale, že už o tom neřeknu jediné slovo. Odhodím svůj vak poblíž vyhaslého ohniště a následuji Jiteshe na okraj jeskyně, tam se zastavím. "Měli bychom využít toho, že je odliv a jít tam hned." Cesta nebyla nikterak náročná a ani blížící se noc mě nikterak nestresuje. V jeskyni bude tma, ale to není nic, s čím by si kočičí oči neporadily. Nemá cenu tady okounět a riskovat, že by na nás argonian mohl přijít. Lepší to vyřídit rychle a vypadnout. |
| |
| Další výprava A tak se nakonec vyrazilo. Na cestě jsme se tedy tak nějak zatavili na farmě, kde si Henrik vyzvednul svou odměnu za předešlí úkol. Pravda, byla to spíše taková almužna oproti normálu, tak trochu nepochopím proč se s něčím takovým obtěžoval za takové drobné, ale což, moje zdravý to nebylo. Každopádně pozvání na večeři jenom tak neodmítnu, stejně jako pozvání na pit, byť nevyužijeme to asi zrovna hned teď, ale kdo ví, třeba na cestě zpět... uvidíme v jakém stavu taky budeme, tak jako tak, vědět, že se někde může jeden zastavit na teplý žvanec, je fajn. No a pak se vyrazilo dále. Naneštěstí jsme neměli příliš problém onu jeskyni půlobra najít, mno ale to byla jedna z těch lepších věcí. Ta horší část toho byla to, že byla cítit docela na míle daleko. Měla pocit, že se pobleju a žaludek mi to dával docela dost dobře najevo. Mno, ještě, že jsme nevyužili nabídku té večeře... A když jsme u té večeře, ´večeře, snídaně, či jen svačinky´ tu byly rozestavěné snad na všech stranách kolem nás. A aby toho nebylo málo, nechyběl tu ani obtížný hmyz. "Příště na tohle seru..." utrousím nevraživě. když se snažím dotěrný hmyz od sebe rukou odehnat. Nejsou to sice komáři, ale i tak nemusím tenhle hmyz, zejména když mi to poletuje kolem hlavy. Nejenom, že tu byl hnus kolem nás, obtížný hmyz ale ještě i teplo, ve kterém si tihle ďáblovi výtvory přímo lebedili... "Navrhuju to tu vyřídit co možná nejdříve..." zamručím a pohodím si meč na rameni. |
| |
| Vlci jižně od Kvatche, pozdní odpoledne Borzulovo vyjádření k cestě jsem jen přešla mlčením. Nemělo smysl mu něco vysvětlovat nebo se s ním na tohle téma nějak vybavovat. Zastavovat sice nepotřeboval ale zastávka mu asi zase až tak nevadila. Nešlo ani tak o to jestli že by jsme to nezvládly, ale že takhle to bylo pohodlnější když jsme necestovaly přes Imperial City. Bylo by lepší kdyby mezi námi nevzikaly zbytečné rozpory, když jdeme na společný kontrakt. Problémům se ale nejspíš nevyhneme ale čím méně jich bude tím lépe. Než jsme se vydaly na cestu přehodila jsem si přes hlavu kapuci a tvář si zakryla šátkem. Jen jsme vyrazily podělila jsem se s Lome a Borzulem o informace které jsem se dozvěděla od Varnvyna, v případě že se to k nim nedostalo. Fakt že se umí proměnit když bude chtít nám to zrovna neulehčuje, zvlášť když je tu šance že je zároveň i mág. Cestou jsem toho zrovna moc nenamluvila, protože mě vážně hlodalo že musím znouv využívat služeb vozky. Co já bych jen dala za svojí kobylku. Ale ta bohužel zůstala v Torvalských stájích. Zmizely jsme dost v rychlosti takže na ní jsme vážně čas neměly. Navíc ve stavu v jakém jsem byla bych asi nedokázala jet na koni. Alespoň teda ne tak daleko. Snad jsem mohla požádat Liu jestli, ale nechtěla jsem aby byla za zlodějku koní. Víc než osud mojí kobyly nebo cestování s vozkou mi ale dělaly starosti Shivani a Jitesh. S Yarou nezačaly zrovna v nejlepším. Doufám že nebude zabedněná jako jiní orkové se kterými jsem se setkala. Snad nezapomenou že je s nimy Yara. Na kontrakty většinou chodily jen ve dvou. Jen ze začátku jsem se k nim v kontraktech přidávala. Naše svatyně nebyla zase tak velká, takže kontrakty ve třech byly jen výjímečné, když byl zrovna někdo volný. Což bohužel nebývalo tak často. Když jsme na krátko zastavily ve Skingradu Borzul se od nás oddělil. Vrátil se s mapou kde kde přesně důl najdeme. "No vidíš, ale hlavně že si nechtěl nikde zastavovat co?" Neodpustila jsem si a musela jsem si do něj trochu rýpnout. Měl k naší zastávce připomínky ale přesto jí sám využil. Musím ale přiznat že jsem byla překvapená že se vrátil z vlastní iniciativy vrátil s mapou. Nejspíš to tak úplně neplánoval když šel ke kováři ale stejně. Konec cesty jsme došly po svých. Vchod do dolu byl na malé mýtině na druhé straně řídkého lesíku a díky mapě nebylo jeho hledání žádný problém. Když už jsme měli na opuštěný důl na dohled, otevřel se nám zároveň výhled na pětici vlků. Zastavily jsme kousek od staré zarostlé cesty kterou se dřív Zatím si nás nevšimli, ale to byla jen otázka času. Zabít vlka není zase tak těžké. Není to sice jako zkopat prašivýho čokla, ale vlčí drápy hravě poraví dýky a před zuby mě ochrání brnění... alespoň z části. Byla jsem z naší skupinky jediná kdo měl na sobě alespoň nějakou zbroj."Pokusíme se je vlákat do lesa nebo rovnou zaútočíme?" zašeptala jsem svým společníkům. S tím jsem tasila obě svoje dýky. Měli bysme využít momentu překvapení a zaútočit dřív než si nás stačí všimnout. Na druhou stranu kdyby se nám je v lese podařilo rozdělit snad by jsme to měli jednoduší. |
| |
| Chaloupka Sever od Brumy, brzy odpoledne Jasně že na koni umím jezdit. Nejsem sice žádný expert ale začátečník taky ne. Prostě průměrná jezdkyně. Dlouho už jsem na koni neseděla takže jsem s tím ze začátku trochu zápasila. Když jsem se do toho ale ale zase dostala jelo se docela v klidu. Aby jsme celou cestu do Brumy nemlčely zkusila jsem zavést rozhovor. Ale nakonec to skončilo jen u mého zvědavého vyptávání. "Ty Aphi, jak dlouho si se učila magii? Je možný se teleportovat bez nějakýho portálu? Víš, jen tak bez ničeho..."na krátko jsem se odmlčela jak jsem přemýšlela nad další otázkou. "Jo a mohla bych se taky naučit něco magickýho? Mohla by jsi mě to třeba naučit?" to je asi ta ta nejdůležitější otázka. Cesta do Brumy nevtrvala tak dlouho. Pak už zbývalo jen zjistit kde bydlí náš cíl, a ani to nezabralo moc času. Takžě jen za pár hodin od odjezdu ze svatyně jsme byly u cíle. To byla dobrá změna od zdlouhavého drkotání na voze. Upřímně jsem si ale představovala něco trochu jinýho. Třeba nějakou polorozpadlou chatrč s děravou střechou a rozbitýma oknama. Zmateně se proto otočím na Aphimisu "Jsme tu správně? Protože tohle nevypadá že by tady bydlela nějaká baba" zašeptám trochu zmateně. "Neodbočily jsme někde špatně?" dodám ještě protože tohle se mi fakt nějak nezdá. Jak už to tak ale chodí tak zdání může klamat. "Co teď, půjdeme zaklepat nebo jak?" teptám se ještě po chvilce pořád ještě nejistě. |
| |
|
|
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Cestou necestou Cheydinhalská svatyně, ráno Vydechnu si, když mi Naira okamžitě neukousne hlavu, když se jí optám, proč nepočkáme v Imperial City. Když mi to vysvětlí, kývnu horlivě hlavou. Jsem si jistá, že někdo takového kalibru jako ona má za sebou svou dávku trablí, a tak chápu, proč se chce městu vyhnout. Ovšem, zrovna plavovláska na chvíli odběhne, a já jsem tak nechána o samotě s mohutným orkem... kterého se stále tak trochu bojím. Snad to není moc znát. Když dá najevo, co si myslí o našem plánu někde stavět, nejistě zašoupu nohama a zadívám se právě na špičky bot. "Určitě se tam pro tebe něco najde... promiň, já stále nevím jak to všechno půjde. Ale určitě se to rychle naučím." Zazubím se na něj se sebevědomím, které opravdu necítím, ale jsem odhodlaná ho falšovat. To je však Naira zpět a o pár momentů později vyrážíme. Já si dám záležet na tom, abych si se svým ořem kratičce popovídala a dozvěděla se, co je zač... abych mu mohla věřit a on mě. Během cesty nám plavovláska řekne pár věcí o vlkodlakovi. Fakt, že se může měnit kdy chce nám příliš práci neulehčí... a když se dozvím, že je mág, ještě trochu více mi poklesnou ramena. Jsem schopná iluzionistka a alchymistka, ale mými iluzemi mág pravděpodobně prokoukne. Nezbývá mi tak důvěřovat sama sobě, že k něčemu budu dobrá... kromě ošetřování ran, jakkoli je něco takového jistě důležité. Ve Skingradu krátce zastavíme a já se celou dobu držím skupiny, jak jen to jde. Bojím se, že udělám nějakou hloupost, kterou nás prozradím. A tak se spíš snažím přiučit, čemu můžu. Borzul na chvíli odběhne, nechat si naostřit sekery a vrátí se s mapou, ze které jsme všichni nadšeni. Já však nemám potřebu ho nějak popichovat, stále se ho bavím. Dokážu vyčarovat hodně věcí, ale asi nic, co by mě dokázalo ochránit před jeho svalnatým tělem a dvěma sekerami. --- jižně od Kvatche, pozdní odpoledne Podařilo se nám najít důl na malé mýtině, ve kterém se nám však naskytl i výhled na pětinu vlků. Chvíli je překvapeně pozoruji. Vlci nejsou extrémní hrozba, sama to vím, ale je lepší být opatrní... a mně aspoň pomohou se trochu rozcvičit. Naira navrhne dva způsoby konfrontace a já chvíli vlky pozoruji. Ovládnout je by bylo těžké, vlci jsou chytrá stvoření a zvládla bych maximálně jednoho... ale přivést ke vzteku, obzvláště když jsou všichni nad mršinou jelena by nemělo být těžké. Otočím se tak k plavovlásce. "Mohla bych je poštvat proti sobě... pokud myslíš, že je to dobrý nápad." Nejistě se usměju a protáhnu si prsty na rukou, jak se snažím vzpomenout si na správné kouzlo. |
| |
| Polem nepolem jižně od Kvatche, pozdní odpoledne Po cestě se zastavíme ve Skingradu. Po společnosti nových dámiček úplně netoužím (nejlepší bylo, když jsem na mise chodil sám), tak to využiju k tomu, abych si nechal nabrousit sekery. Jedna dobře mířená rána a můžu tomu kožoměnci useknout hlavu. Pak si z jeho tesáků udělám náhrdelník, aby každej viděl, že si se mnou nemá zahrávat. Kovář se mě ptá, kam mám namířeno a já nevidím důvod, proč mu to neříct. Nakonec z kováře vypadne, že zná přesnou polohu dolu. Alespoň k něčemu tahle zbytečná zastávka byla. Vrátím se teda k dámičkám s mapou. Když Naira řekne, že jsem se tu ani nechtěl zastavovat, odpovím jí zamračeným pohledem. Nechápu, na co naráží. Byla to zbytečná zastávka, to je snad jasný i blbýmu, ne? Nějakej důl bychom našli i bez mapy. Před vstupem do dolu na nás čeká pět vlků. Taková usoplená štěňata. K mému šoku se začnou dámičky domlouvat na plánu. Plánu! Je to smečka vlků, ne minotaur. Znechuceně si odfrknu. "Zaútočíme," oznámím jim prostě. Nechám jim pár sekund na přípravu, ale pak vystoupím z porostu. Upoutám na sebe pozornost vlků a po prvním, který ke mně dorazí, se oženu nejdřív první sekerou (7+1) a pak i druhou (3+1). Doufám, že mágyně bude mít dost rozumu se nevrhat do víru boje, aby ji vlci neroztrhali, ale ta bělovlasá by se mohla přidat v předních liniích. Když na mě začne dorážet další z vlků, seknu i po něm (9+1). (61%) |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Sněhulák ještě asi nebude Chalupa u Brumy, brzy odpoledne Povídání s Aphimisou mě bavilo mnohem víc než to s Benthyrem, hlavně protože ta svoje odpovědi alespoň trochu rozvedla. Nebyla to teda jen suchá, taková ta spíš nucená odpověď. Moc mě nepřekvapilo že už čaruje od malička. Skoro to znělo jako kdyby to byla taková jejich rodiná tradice, být mágem v bratrstvu. Zajímavá věc. Zajímalo by mě jestli někdo třeba někdo nevymyslel přenosný, kapesní teleport. Ale asi spíš ne, když se o tom ani nezmínila. Tak jsem se na to ani neptala. "Každý zvládně? Super, tak to mě pak něco naučíš" řekla jsem jako by šlo o hotovou věc, a spojila jsem ruce v trochu komicky prosebném gestu. Třeba by se mi podařilo Benthyra přemluvit aby mě něco naučil. Ale oživování mrtvol mi popravdě přijde docela zbytečný. Ale hodit po někom třeba takový blesk, to je něco jiného. Nejsem si jistá jestli něco takovýho vůbec jde, ale taková...trochu extrémní představa se mi líbila. ~~~ Pobaveně se uchechtnu na komentář Aphimisi. Hlavy bych tady teda určitě vidět nechtěla. "To asi úplně ne. Ale nějakou polorozpadlou chatrč s děravou střechou a rozbitýma oknama" zopakuju svojí představu, "k tomu třeba vyvrácený dveře nebo tak něco" rozvedu to. "Jo to by sme asi měli" souhlasím na průzkum. "Jdu na to" přikvnu a přikrčená vyrazím obhlédnout okolí chalupy. Jak jsem se pomalu plížím k malé zahrádce, konec luku který jsem měla přehozený přes záda se mi zaseknul o hustý heř (2+1). Do prdele práce, je tohle možný? S zašustěním se mi podařilo luk vysvobodit z větví. Zrovna teďka když potřebuju bejt nenápadná. Naštěstí to nebylo tak hlasitý, tak si toho snad nevšimne. Jak jsem se prala s keřem všimla jsem si na zemi zbytku nějaké runy. A několika kousků ledu, už z části ledu. "To mi neříkej že tady má babina taky pasti" zamumlala jsem si pro sebe sotva slyšitelně. A někdo už měl smůlu. Vypadá to že už byla aktivovaná takže už od ní nic nehrozí. To bych si měla dávat pozor kam šlapu, abych se zase nepropadla do nějaký díry. Hlavně bych měla varovat Aphimisu, aby si taky dala pozor kam šlape. Přikrčená těsně u země se proto vydám za Aphimisou, který zrovna nakukuje okýnkem dovnitř. Pro jistotu se koukám kam šlapu, abych sama na něco nešlápla. "Tak co? Je tam někdo?" zašeptám když se skoro doplazím k Aphi."Támhle jsem našla nějakou ledovou past" otočím se a ukážu k místu kde jsem našla kousky ledu a zbytky runy. Mezitím se docela setmělo a k zemi začaly padat malý sněhový vločky. Ještě je ale moc teplo aby se sníh udržel na zemi. (66%) |
| |
| Jitesh, Shivani a Yara Zatopená jeskyně u Anvilu, pozdě večer Opatrně se plížím jeskyní. Ne, že bych se chtěl schovávat, ale nechci na kamení uklouznout a tak jdu opatrně, prikrčen, abych měl těžiště níž a snáz se mi držel balanc. Když dorazíme až k jezírku, tak se zastavím. Vůbec se mi do vody nechce. O to méně, když je vidět světlo na druhé straně. A světlo znamená problémy. A já raději problémy způsobuji. Počkám na mé společnice. "Je čas na lektvar. A připravte se na boj, na druhé straně někdo může být. Zbytečně by tam světlo neměli," řeknu polohlasem a začnu hledat lektvar na dýchání pod vodou. Sice to nevypadá jako nějak dlouhá štreka, ale jistota je jistota. "Lektvar máš žejo?" zeptám se zelené. Když jsem jí neviděl žádný kupovat, tak předpokládám, že si nějaký už přinesla. "Půjdeš první. Pokud je někdo hned u vody, tak budu potřebovat pár vteřin než budu moct bojovat naplno. Litry vody v kožichu nejsou na mobilitu nic moc. Ty naštěstí skoro nic nemáš, tak nenasákneš." pokračuji v mluvení. Jak je vidět, tak nemám problém mluvit, jen to nevyhledávám. Také je vidět, že ať jsme mohli mít jakýkoliv začátek, tak v akci se na mě může i Yara spolehnout. Překontroluji zbraně a do vody jdu krok za Yarou. Lektvar vypiju až když do vody vkročíme. Plavu hned za zelenou, nejspíš o něco pomaleji, i když bych chtěl plavat stejně rychle jako ona. Bude na ní jestli na mě počká. Jak vylezu z vody, tak se otřepu a přidám se do boje s medvědem. Tasim meče, protože luk tu nemá smysl. |
| |
| Za slávou a smradem Tam smrad by zabil vorla v letu. A to ani příliš nepřeháním, když zvládnu tvrdit, že i někteří zelenokožci, jsou oproti tomuhle smradu voňaví jako jarní rozkvetlá louka. A to už jsem jich potkala několik a se dvěma prakticky tak nějak žiju...nebo aspoň bydlím. Mno, aspoň, že Henrik nesel louči a osvětloval tak naší cestu, abychom nezahučeli třeba do ještě větších sraček, i když s tím kolik světla z toho bylo, jeden mohl být rád, že vůbec něco viděl a neskončil s rozbitým kokosem na zemi. Já však zarývala svůj nos hluboko do kožešiny a své ruky, snažíc se tak aspoň trochu chránit svůj nos před tím smradem. Po chvilce se ale dostáváme někam jinam, do trochu ´otevřenějšího prostoru´. Trochu jako jeskyně v jeskyni, ale to nebyla ta podstatná část toho místa. Totiž to co se válelo tam v kapradinách totiž tak nějak říkalo, že se nemůžeme jenom tak otočit a vrátit se zpátky a celkově se na to třeba prostě vykašlat, ať si na tuhle hnusárnu hledají někoho jiného. Troll... to věci trochu komplikovalo. "Hmmm..." zamručím tiše, signalizujíc tak, že přemýšlím. A mohla jsem o tom přemýšlet jakkoliv usilovně, měl tak nějak pravdu. Čelit půlobrovi bude věc sama osobě, natož si nechat ještě do zad naběhnout něco takového. "Dobře, sejmeme ho co nejtišeji to půjde. Ty z jedné, já z druhé strany." kývnu tiše nakonec. Vyrazím tedy, čekám že on bude vědět co dělat. Neohlížím se, soustředím se na svůj cíl, ke kterému se začnu pomalu, přikrčeně, co nejtišeji přibližovat (8). Podobné tichostní vraždy nejsou moje parketa, ale i tak se snažím neposrat to. Během toho vytáhnu ze své boty svou dýku, na tohle se hodila mnohem lépe než obouručák. Opatrně, co nejtišeji, pokračuji dále k němu, snad nepodělá se nic a podaří se mi bodnout dýku do jeho krku (7+1). 71% |
| |
| Vlci na porážku Jižně od Kvatche, pozdní odpoledne Lome přišla celkem rychle s kreativním nápadem jak bychom se mohly s vlky vypořádat. Pošvat je proti sobě, to je mi nápad. Doufala jsem že ukriti ve stínů stromů se rychle na něčem schodneme. Ale jak už to tak s orky bývá Borzul se rozhodl rovnou jednat a bez delšího přemýšlení vyrazil na vlky. Takže než jsem stihla jakkoliv reagovat na Lome, bylo pozdě. Zatraceně, s těma orkama vážně není žádná zábava...cestování si nimy neužiju a zabíjení taky ne. Je vůbec něco co je s s tímhle orkem zábavné? Vlastně jsem v životě potkala jen pár orků se ktrými by byla vážně zábava. Většina z jejich rasy je stejná jako Borzul. "Tak zaútočíme" zopakovala jsem smířlivě a hned vyrazila za orkem. Borzul dvěma rychlými údery zdatně poslal k zemi první pár útočících vlků. To ten zbytek ale neodradilo a hned na to zaútočili další dva. I mě se dostalo pozornosti. Ač jsem byla trochu zklamaná že můj oponent neudělal to same co ten Borzulův. To by si totiž chlupáč asi naletěl. Namísto toho mě chytil za nohu. Jako kdyby se semnou snad chtěl přetahovat o mojí vlastní nohu. Podařilo se mu tím sice rozhodit moji rovnováhu, ale na zem se mu mě už dostat nepodařilo Jen co se zakousnul a pokusil se mě strhnout k zemi skončila mu v krku hned za hlavou moje, skoro sedmnáct palců dlouhá dýka (10+1). Neodpustila jsem si s dýkou ještě trochu sadisticky zakroutit, než jsem ho plynulým pohybem po krku směrem dolů podřízla jako prase na porážce. Nemít holení chrániče brnění vlkovi zuby by dokázaly nadělat o dost větší paseku. Ale takhle se mi nic tak hrozného nestalo. Když mi s bubláním krve padlo k nohám vlkovo bezvládné tělo rychle jsem nabyla rovnováhu. Vlka jsem ještě, se zapraskáním několika jeho kostí, surově odkopla několik stop stranou. Už zbýval jen dva poslední, ten který si s vrčením hlídal zdechlého jelena a ten který se zakousl do orkova ramene. Vzala jsem jednu dýku za špičku, tu ještě nezakrvácenou a hodila jí jako vrhací nůž po Borzulovo vlkovi (8+1). Tak snad ocení pomoc. Stejným způsobem jsem použila i druhou dýku na posledního vlka u jelena (5+1). Snad jsem ji mohla nejdřív otřít od krve, ale na to už bylo pozdě. 50% |
| |
|
|
| |
|
|
| |
| Henrik a Yasha Jeskyně u Imperial City, dopoledne Henrikovi i Yashe se podaří k trollovi přiblížit, i když Henrik při plížení zakopne o uvolněný kámen. Hluk ale podřimujícího trolla neprobudí, pouze způsobí, že se troll zavrtí. To se ale změní ve chvíli, kdy Yasha zabodne trollovi dýku do krku. Čepel projede tlustou kůží jako máslem a troll překvapeně otevře oči, aby o půl sekundy později začal řvát. Postaví se a ten pohyb Yashe téměř vytrhne dýku z ruky, ale na poslední chvíli se jí podaří si zbraň udržet. Troll se po Yashe ožene, ale mine, pokusí se jí kousnout, ale jeho zuby cvaknout pěkný kus od jejího obličeje. Monstrum se neobratně otočí a pokusí se Henrika udeřit, než se mu ho podaří chytnout za nohu. Smýkne s nordem po kamenné podlaze a zahodí ho o pěkných pár metrů dál. S dusotem pak k Henrikovi doběhne a napřahuje se, aby mu úderem roztříštil hlavu.
|
| |
| Konec smečky Jih od Kvatche, pozdě odpoledne Vztekle zařvu, když jeden z vlků využije mojí chvilkové nepozornosti, oběhne mě a s výskokem se mi zakousne do ramene. Pokusím se ho chytit za hlavu (3+1, 3+1), ale srst mi proklouzává mezi prsty. Najednou ale uslyším zakňučením a vlk ze mě spadne. Na znamení díku na bělovlasou kývnu, ale neztrácím čas a vlka jednou dobře mířenou ranou dorazím (8+1). Třeba nakonec ti z Torvalu nebudou úplně k ničemu, i když přišli o svatyni. Bolest v rameni skoro nevnímám. Bělovlasá útočí a posledního vlka, který se do téhle chvíle krmil. Rozeběhnu se naproti němu a zaútočím sekerou, mířím na jeho krk (8+1). (17%) |
| |
|
|
| |
| Trollhunters Okamžik jsem myslela, že tu dýku nakonec zabodnu do Henrika,potom co se málem zabije o kámen pod nohama a skoro nás tím i prozradil. Naštěstí jenom skoro, jinak by skutečna ta dýka skončila v něm, namísto v tom trolllovi. Naštěstí moje dýka nakonec skončila v tom trollovi, jenomže né tak úplně dokonale. Říkala jsem, že na tyhle útoky jsem poleno... mno, dýky v trollovi skončila, ale né dostatečně... Potvora mnou není nadšená a zvedá se, tak tak se mi povede dostat svou dýku zpátky, než je ta potvora schopná si jí vyrvat i s mou rukou. Stejně tak i uhnout jeho ráně a tak tak se mi podaří uhnout i jeho kousanci a to dost natěsno. Naštěstí se potvora zajímá o Henrika, což mi poskytne možnost sáhnout po svém meči. Než ho ale stačím pořádně vytáhnout, z Henrika se stává tak trochu boxovací pytel. "Hej, hej hnusáku, tady jsem!! Pojď si pro mě!!" pokusím se zavolat a nasměrovat trolla na sebe (1), snažíc se tak koupit Henrikovi nějaký ten okamžik na vzpamatování se, ale nejenom, že mě ta potvora úplně naprosto ignoruje, ale ještě pak následně i Henrik lítá prostorem. A kurva... I když mi pije krev, to poslední co bych chtěla vidět, bylo to, jak ho ta potvora tady přímo přede mnou rozerve na kusy. Tedy vyrážím mu napomoc, snad nebude pozdě. Chci využít co nejvíce ze síly ze svého rozběhu vůči té potvoře a probodnout jí, jak nejvíce smrtelně to možné bude (9+1). 29% |
| |
|
|
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR