Andor.cz - online Dračí doupě

Svět je jiný, než ho vidí ostatní lidé. Svět je plný magie, ale lidé jsou až moc hloupí na to, aby ji mohli ovládat. A proto jsme tu my! Démoni noci!
Je nás tu trochu víc a nejsme všichni stejní. A nestojíme při sobě. Upíři a vlkodlaci se nikdy nemuseli. Nikdy! Přece jen, pes se taky ohání za komárem, ne?!
Ale jsou tu mírová místa, jako je třeba Leeston. Je to jedno z měst, které podepsalo mírovou smlouvu. A aby se rvačky nekonaly hned vedle cedule s názvem Leeston, tak jsou hranice dány 3 kilometry od konce města. Lesu kolem se začalo říkat pohřebiště.

Zato polo-andělé nesoupeří s nikým. Démoni se perou sami se sebou.
A lidé?
Oni o nás neví, ale jsou někteří, co o nás vědí a bojí se, proto nás zabíjí. Říkáme jim lovci. Většinou jsou to silní a nemilosrdní chlapi s puškami a vším možným. Už od pradávna si předávají informace, jak nás nejlépe usmrtit. Celkem se jim to daří a někdy, když máš hodně velikou smůlu tak tě nezabije, jenom tě chytí a někam odveze.
A co jsi zač ty?

Začátek cesty

Byl jsi cítit trochu kouřem. možná z toho, že kole tebe lidi kouří a nebo z toho jak si před chvilkou upálil jednoho upíra. Docela tě bavilo dívat se,jak se tam svíjí v bolestech.
Každopádně teď jdeš se svou bagáží na kraji nějaké silnice. Auta projíždí jen zřídka a většinou to jsou staré plechovky.

Má tě čekat cesta do mírného kopce, když slyšíš zvuky motoru za zády. Když se ohlédneš, vidíš černou dodávku, která za chvilku zastaví vedle tebe. Když se otevřou dveře, vyjde jakýsi muž v saku. V ruce má nějaké papíry a podívá se na tebe?!
"Tony Blaskowitz?" Zahledí se znovu do papírů. "Pojďte prosím s námi. Ujišťuji vás, že nemáme špatné úmysly,jen s vámi potřebujeme mluvit. Ohledně jistých věcí." Znovu nastoupí a vyzve tě, aby jsi nastoupil taky. "Jestli vás tu uklidní své zbraně si můžete ponechat. ředce jen lovec je bez zbraně nic." Pořád z vážným tónem a kamennou tváří na tebe mluví.

Začátek cesty

Tik, Tak...
Už jsem pár minut do skončení dnešní šichty v kavárně. Zdálo se to, jako by to mělo trvat roky. Už si mohla skoro odejít, už si mohla mít chvilku čas pro sebe. Mohla jsi jít domů, něco si nakreslit nebo si zatančit. Mohla si už dělat něco k čemu nejsi nucená.
Na poslední chvíli se do kavárny, ale nahromadí několik lidí. Sally, jedna servírka, co s tebou také pracuje, tě poprosí, jestli bys to nevzala. Nijak moc se spolu nebavíte a když už, tak jen o práci. Je z ní zasně cítit, že je jenom pouhý člověk. Je celkem mladá a vypadá, jako by si tu jen přivydělávala.
Celkem neochotně se připlazíš ke stolku, kde se usadili. Padlou na tebe pohledy všech těch mužů. Ani jeden nevypadá, že by mu bylo víc, jak 30let. Za chviličku taky ucítíš mrtvolný pach, což znamená, že jeden z nich je upír. Většina si objednala kávu a nějaký zákusek. Jedině ten bledý, černovlasý muž neřekl jediné slovo, jen se na tebe díval a usmíval se.
Za chvilku bylo vše hotovo a mohla si jít. Zástěru si pověsila na věšák a odešla. Netrvalo dlouho a do nosu tě praštil, stejný pach jako předtím. Sleduje tě? Co po tobě chce?

... Další přeživší den, další trable ...

Tik ...
Nyní snad byla věčná pauza než se ozvalo opět.
Ťak ...
Zvládla jsem během tohoto nekonečného čekání než hodiny ohlásí konec mé šichty zavzpomínat. Zavzpomínat na to, kdy naposledy jsem mohla mluvit s někým normálním. Jo lidé by měli být ti normální, ale přeci jen na můj vkus u většiny z nich jejích inteligence nebyla taková, jak se oni samotní domnívali. Navíc.. Ne snadno se hledají přátelé, když během večerů mizíte pryč na procházky a nikdy nemluvíte o své minulosti. Či když oslavíte narozeniny vypadáte stále stejně. Toto byl můj osud, leč to bylo ještě horší. Popíjet si z pytlíků, které mám doma uschované Á pozitivní, nebo nulku, to jsou mé oblíbené. Či během každého úplňku trpět při deformaci těla, když se vám lámou kosti, aby se z vás mohl stát vlkodlak, který běhá po lesích. možná přehnané, ale u mě to bylo na denním pořádku. Toto je můj osud hybrida, jak jsem byla již několikrát nazvána v tom lepším slova smyslu. Jinak ta svině, nebo ten vyvrhel, nebo ta divná či spousta dalších.. Ano takto jsem byla známa v druhém světě. Avšak v tomto ani v druhém světě nikam nepatřím. Jsem sama, pokud nepočítám blechy. Dělám si legraci.
Z mého zamyšlení mě, ale vytrhla Sally, která přišla s žádostí, zda-li bych nemohla vzít její stůl. Ona si zde jen přidělává, takže chápu, že někam pospíchá, ale mě to bylo jedno. Ke stolku si sedlo několik mužů a já se s falšovaným, leč již dobře nacvičeným úsměvem připlazila a otázala se copak si budou přát. Většina si objednala kávu a něco sladkého k zakousnutí, krom toho jediného, který páchnul přes celou kavárnu a jeho pohled s úsměvem mi nebyl příjemný. Vyřídila jsem jejich objednávku a jen co odešli konečně nádobí odnesla a pověsila na věšák svou zástěru. Vlasy jsem si rozpustila z drdolu a lehce prohrábla prsty před malým zrcadlem v šatně, kde jsem si vzala kabelku a pomalu se vydala směrem domů.
Do uší jsem si dala sluchátka, ať se odreaguji a mohu dodělat svou choreografii na které momentálně pracuji. Občas jsem měla pocit, že jsem našla větší posedlost než krev, ale bez té bych to nebyla já, leč ani bez tance, hudby a svých obrazů.
Po chvilce mě, ale udeřil do nosu onen mrtvolný pach. Sleduje mě. Věděla jsem, že nejsem oblíbená ani u jedné rasy, ale že by mě museli sledovat? Opravdu? Navíc mi přišlo ponižující a urážející, že na mě pošlou někoho jako je tato pijavice. Avšak stále mi v hlavě vrtalo co po mě může chtít? Jedná na vlastní pěst, nebo jej někdo poslal?
Zabočila jsem do slepé uličky a vyčkávala dokud onen upír nepůjde kolem, ať jej mohu popadnout kolem krku a přitlačit na zeď. Mé ostré špičáky byly vidět a v mých očích byl vztek.
,,Proč mě sleduješ pijavice?! Co chceš?!" zavrčela jsem skrze zuby a nenávistně na něj hleděla. Neměla jsem ráda nikoho. Když jsem potřebovala pomoc všichni se ode mně odvrátili. Nyní jsem nežádala nikoho o to, ať se o mě starají a hlídají mě na každém kroku. Měla jsem chuť mu urvat hlavu, ale nejprve chci zjistit co po mě chce. Přeci jen budu lépe vychované než oni a nebudu se pouze za někým plížit. Když něco chci jednám a nechodím se staženým ocasem mezi nohama.

Začátek cesty

Strom, strom a zase strom. Momentálně procházíš lesem ve své třetí a poslední fázi. Nic v okolí není. Nic, čím by se tenhle les lišil od jakéhokoliv jiného lesa.
Postupně šly slyšet zvuky motorů, takže se pomalu blížíš k silnici. Zase až tak moc to nevadí, auta projela jen málokdy.
Ani ne za pár minut si viděl asfalt. Nebyl to ten nový černý s křiklavě bílými pruhy. Byl vybledlý, šedivý, pruhy nebyly skoro vidět a skoro všude byla suchá rozpadlá hlína. Zdálo se, že na přechod na druhou stranu bude klidný a rychlý. Opak byl pravdou, zpoza rohu se vynořil chlapík s batohem. Cítil si z něj kouř a mrtvolný zápach, přesto to byl člověk. Proč páchl jako upír? A proč páchl po popelu?
Pořádně si se přikrčil a zmizel tak v keři. Za chvilku se přiřítilo auto a zastavilo vedle něj. Moc si toho neslyšel, ale cítil si teď ještě různé deodoranty, kolínské a čistě vyprané prádlo. Na sedadle spolujezdce seděl muž s černými brýlemi.
Jasně si poznal, že mu nezastavili, aby ho svezli. V hlavě ti začala vrtat ta společnost lovců. Možná, že nabírají nové členy.

Nová cesta a hneď problémy ...

Hopkal som si pomedzi stromy hustšieho lesu. Vonku bolo príjemne a okolo nebolo ani živáčka. Dokonca ani divá zver sa neozývala. V ušiach mi len občas zazneli autá v diaľke. Inak som bol obklopený tichom a samotou.
Aké ukľudňujúce a relaxujúce.
Zbožňoval som také to chvíľky samoty, no už by sa zišlo nájsť civilizáciu. Potreboval som zásoby a hlavne sa normálne najesť, napiť a zapáliť si. Príjemná a mäkká postel by tiež bodla.
Divočina bola mojím sladkým domov, no niekedy potrebovala popohnať uzdu aj moja ľudská polovička.

Stará a prašná cesta mi prišla zvláštná. Ocitol som sa snáď zrazu niekde inde? Akoby sem nepatrila. Nezapadala sem. Akoby sa tu len pred chvílou objavila a hrala hlavnú úlohu v niekoho nočnej more.
Už už som sa chystal prejsť, keď ma zastavil môj vlastný čuch a pohyb. Stiahol som sa dozadu.
Čo to? Lovci? Tu? Teraz?
Skrytý som pozorne sledoval tú scénu pred sebou. Keď som tušil, že už sa k nim nikto viac nepridá, zavrel som oči. Nechcel som aby ma ich zelené svetlo prezradilo. Natiahol som ale uši dopredu a počúval prípadný rozhovor. Pritom som čakal, kým mi odídu z cesty.
Bolo jasné, že zabili nejaké upíra, alebo upírku. Chudák. Nemáme sa síce v láske, ale viem, že lovci dokážu byť kruty.
Ako sa vraví ...taký osud by ste neprial ano najväčšiemu nepriatelovi.

Začátek cesty

"Belladone! Máme pro tebe úkol." Řekne jaká si blond žena. Má v ruce nějaké papíry. "Jmenuje se Leen Gered Mishow. Jeho momentální poloha je ve městě Leeston." Podá ti jeden papír s jeho fotkou. "Žije už nějaké to století a silný je dost, takže nejlepší bude vzít si věci jako je svěcená voda. Regeneraci má na vysoké úrovni a tak by bylo dobré ujistit se, že je mrtvý."
Odkašle si.
"Leeston je město duchů, takže tě tam nepošleme samotnou. momentálně čekáme na jednoho lovce. Věci dostanete ještě před cestou. Zatím si tu dělej, co chceš!"
Odejde z tvého provizorního pokoje, co tu máš.
Docela nedávno si přijala nabídku, že se přidáš do téhle společnosti na chytání "příšer". Tohle je tvůj první úkol a tak ho nehodláš podělat. I když ti do party nemuseli dávat nějakého pomocníka.

Začátek cesty

Pomalu si se blížila k bílé ceduli. Za chvilku si mohla přečíst i její název. Leeston!
Město které leží uprostřed velkého a hlubokého lesa.
Cítila si tu všude kolem démony, upíry, vlkodlaky i poloanděle. Na pach člověka si narazila jen málo kdy. Tohle je rozhodně město duchů.
Tady se dvoje dýka moc dobře vyřádí.
Za chvilku si ucítila i něco neobvyklého. Vlka i upíra v jedno. je to jedinečné a tak nenormální. Tohle snad ani nejde. Upíři a vlkodlaci se navzájem nenávidí... tak jak je to možné?
Každopádně to tak nechat nemůžeš, rovnováha mezi vlky a komáry musí zůstat. Mezi rasové vztahy byli už dávno zakázány.
V tomhle městě byla, ale podepsána mírová dohoda a tak to nemůžeš zabít tady.
Ani ne za pár minut kolem tebe prošel nějaký upír.

Začátek cesty

Christian Blackwood
Leestonský les je jako každý jiný. Strom, strom, strom, keř a zase strom. Po nějaké chvilce jsi, ale ucítil vlčí pach. Což bylo po těch stromech, mnohem zajímavější. Ihned si se vydal za tím pachem. Chodil jsi už dlouho a už dlouho jsi neviděl vlkodlaka.
Možná dobrá příležitost, možná ne... každopádně jsi za tím pachem šel.
Po nějaké době jsi uviděl nějakou dívku sedět na lavičce.

Rhiannon S. Delight
Leeston, je docela nudné město, i když tam už pár dní v motelu přespáváš, než se zase vydáš na cestu. Proto sis zašla do toho lesa, kterým je obklopen. Našla jsi tam i někde lavičku. pořád jsi ale tak blízko městu, že na tebe nemůže nikdo zaútočit. To bys musela být 3 km od města. usadila si se a nechala vítr hrát si s tvými vlasy a uspořádala sis několik myšlenek.

Lavička v lese

Je to už hodně dávno, co jsem se byla naposledy projít. Když vyjdu z motelu, který mi připadá naprosto stejný jako všechny ostatní, a to jsem jich už prošla, zamířím rovnou k lesu, kde mi bylo vždycky nejlíp. Čerstvý vzduch na mě má hned účinek a na nepřirozeně alabastrové tváři se mi objeví nepatrný úsměv. S rukama v kapsách dlouhého kabátu se procházím po lese dokud mé velké oči nespatří lavičku. Neváhám, není důvod a usadím se na ni pohodlně.
Netrvá to příliš dlouho a v hlavě se mi začnou vířit myšlenky a vzpomínky jako splašené stádo a naprosto se v nich ztratím. Poleví i má ostražitost, jen trochu, ovšem mé smysly jsou stále zostřené, co kdyby náhodou.
Za pár okamžik mi to nedá a natáhnu se pohodlně na dřevo s rukama pod hlavou, tohle místo je naprosto skvělé. Prsty proplétám havraními vlasy a tiše si pobrukuju melodickým hlasem oblíbenou píseň posledních dnů. Myšlenky už se mi trochu uklidnili a dokonce mě i napadne, že bych se trochu ,,proběhla". Ta bolest je sice dost velká ale potom to většinou stojí za to.
Z myšlenek mě vytrhne až můj nos, který jasně ohlásí přítomnost dalšího tvora a pokud mě mé instinkty neklamou je to i další ,,chlupatý" tvor.
Posadím se neuspěchaně a rozhlédnu se krátce kolem než zaměřím pohled na místo, odkud vím že se někdo blíží. Na malý okamžik mě napadne jestli nemám vstát a odejít, zvědavost je ale silnější, ostatně jako vždy.

Andělská kavárna

Je to kavárna výhradně pro poloanděle. A dnes je velice přeplněná. Skoro to vypadá, jako by tu andělé měli dnes sraz, nebo tak něco. Každopádně přicházejí další a další.


Angela
Dnes byl velice perný den. Rozhodla si se proto zajít s do kavárny. Hlavně v andělské kavárně si to měla ráda. Tak jsi tam zašla. Bohužel, jakmile si otevřela dveře uviděla jsi tu hromadu andělů. Ale taky tě polil pocit, že jsi mezi svými.
když si se rozhlédla viděla jsi jen několik prázdných míst, jenž i tak tam někdo seděl. Mohla jsi jen doufat, že budou tak laskaví na nechají tě aby sis k nim přisedla.

Nathaniel
Kavárna byla dnes až moc plná. Seděl jsi tu nad hrnkem kávy, diky budu jsi měl vůbec kde sedět. i když naproti sobě jsi měl prázdné místo. Za chvilku, ale teplou kavárnou proletěl studený vzduch a do místnosti vešla, jaká si slečna. Potom se dveře zavřeli a kavárna se mohla nechat znovu ohřát.

Andělská kavárna

Kdybych tak nepocítil tu příšernou touhu po kávě, tak bych tady stoprocentně nebyl. Je tu na mně až přenadělováno. A ty sladké teplé barvy, ze kterých mě ještě víc bolí oči, mi nedovolují sundat si sluneční brýle.
Začínám uctívat klub ve kterém pracuji a kde je tma, sem tam u nás blikají ty laserové nesmysly pro lepší efekt zábavy. Jinak, to je pro mne příjemnější než toto.
Káva chutná dobře. Není úplně ta nejluxusnější a tak vůbec. Ale pít se dá. Jak jinak by také měla chutnat. Kdyby nebyla dobrá, tak sem ani nezajdu.
Ne, ne. Nemám to tu rád.

Ve chvíli, když se dveře otevřou a hlavně zima na to upozorní, svůj pohled stočím na nově příchozí. Nepamatuji si, že bych s tou dívkou něco kdy měl. Na druhou stranu vypadá jako nějaká hodná Andělka, taková která by potřebovala trošku zkazit.
A proto by se měla seznámit se mnou! Úsměv na tváři se objeví, když jí spatřím jak se blíží. Nikde jinde se vlastně ani nedá pořádně sednout.
"Ehmm, netušil jsem, že se dneska pořádá nějaký Andělský sraz. A vy?" Promluvil jsem k ní. Úsměv na tváří, v očích hrající plamínky.

* Oblečen jsem do černých kožených kalhot. Na sobě mám potom krátké černé tričko s potiskem jedné ze svých oblíbených kapel a to AC/DC, přes židli je přehozená motorkářská bunda. Blonďaté vlasy jsou sepnuté v culíku a na očích mi ční sluneční brýle takové ty Ozzyho.

Poblíž Leestonu

Příjde mi to už jako celá věčnost, co jsem naposledy prolila krev. Přitom je to sotva pár dní. Od té doby mám pocit, že se mi rozskočí hlava. 

Jen aby bylo jasno. Jsem démon, to je pravda, ale rozhodně nejsem jako ostatní. Nejdu za vlastním prospěchem. Jsem jiná. Tedy v rámci svého druhu jsem jiná už několik tisíc let. Od té doby, co jsem uzavřela tu smlouvu, ale to je dlouhý příběh.

Teď stojím u Leestonu. Nejdřív jsem nevěděla, co mě sem vedlo, ale teď mě to přímo bije do očí "Kříženec? To je nepřípustné." Myslí se mi táhnou černé myšlenky doprovázející vůli mého pána. Nicméně tentokrát stojím před místem, kde se zabíjet nesmí, ale kde to příjemně voní novou kořistí.

Možná je na čase nakopnout pár zadků a dostat se blíž k tomu, co je podstatné. I přes to ,že cestuju pěšky nejsem unavená, takže výjdu dál. Projdu kolem cedule s nápisem Leeston. Do nosu mě udeří pach smrti, tedy spíš nesmrti, jak já říkám. Takže nablízku je upír. Ušklíbnu se sama pro sebe. Za ta století jsem si vypěstovala dost dobrý odhad, takže se zastavím a kouknu jeho směrem. V mojí mysli se převalí mysl dýky. Je chladná a její "duše" je slizká a černá jako noc, ale tentokrát její vědomí musím potlačit. Nebude nadšená, ale tady zabít nesmím.

Setkání

No tak...Amando! Kašli na ně. Jsou to jenom nemrtví prevíti. Odflusne na znamení znechucení. Přece ti taková upírská špína nestojí za zkrvácené drápy. Pojď! A nech je být. Ať si třeba zhijí! Máme lepší věci na práci než se zahazovat s takovými ubožáky… Chytl Amandu za paži, ale ta se mu vysmíkla. Néééé, já jim ukážu, co dovede takové zablešené psisko jako já. Udělala dva kroky směrem k nim a hlasitě zavrčela. V tom okamžiku se Amadiny prsty začali měnit ve smrtonosné drápy, její uši se začli zlehka špičatit a po několika vteřinách připomínala spíše rozzuřeného vlka než rozzuřenou dívku silnější postavy, kterou byla ještě před malou chvílí. Tak pojďte vy zkurvysyni! Uvidíte kdo je Amanda Blackwoodová!!! Štěkla a vycenila svoje nabroušené tesáky.... Bylo mi jasné, že je pozdě jí cokoliv rozmlouvat. Sestra byla odjakživa nejvrdohlavější člen smečky. Elizabeth...Jdi stranou, tohle vyřídíme. Nechci aby tě ty svině pokousali. Pronesu směrem ke své choti a taktéž započnu přeměnu. Vrrrr!!! Tak vy myslíte že je dobrý nápad urážet Blackwoody. No, uvidíme komu zůstane hlava na svém místě vy sráči...

S Amandou po boku začala bitva na život a na smrt. Jedním skokem jsem byl u jednoho ze tří upírů, drápy se mu zarili hluboko do břišního svalstva a pronikli až do toho jejich scvrklého žaludku. Pokusil se mne na oplátku kousnout, ale to by mu pohotová Amanda nesměla stihnout chytit horní i spodní patro a vší silou mu roztrhnout hlavu na dvě ubohé půlky... Bohužel dva zbývající upíři také nelenily a rychlostí blesku stál jeden z nich za Amandou. Chytil ji za ramena a neskutečnou silou s ní mrštil o jednu ze zdí nedalekého domu. Nárazem opadala omítka, která se rozprášila na omráčeném těle mojí sestry. Najednou jsem stál proti dvěma nasraným upírům a nevěděl, co se bude dít. Oba se do mě, bez servítek, pustili. I když jsem toho názoru, že rvát se umím, tak proti těmhle dvěma jsem neměl nejmenší šanci. Utržil jsem pár ošklivých tržných zranění a párkrát jsem se také proletěl vzduchem, následováno tvrdým a bolestivým dopadem. Sakra...tohle nevypadá moc dobře. Proletělo mi hlavou asi po třetím tvrdém přistání na kapotě modrého BMW.

V tom se na scénu přiřítil další mého druhu. Ano, byla to Elizabeth. Ta už ale nestála vzpřímeně, dvěma nohama na zemi jako ostatní. Měla podobu krásného bílého vlka s výrazem, který jsem znal ze situací, kdy byla opravdu hodně naštvaná. Dlouhým ladným skokem přistála na jednom z upírů a pro mě neskutečně krásným způsobem toho prevíta roztrhala na asi 5 kusů. To byla ovšem chyba, kterou jsem neměl nikdy dopustit. Třetí z upírské bandy vyskočil na nedalekou zídku a z opasku tasil zbraň. Namířil Elizabeth přímo na hlavu a bez zaváhání začal opakovaně mačkat kohoutek spouště. Vystřílel do ní celý zásobník stříbrných kulek a zmizel někam po střechách činžákových domů. Vlčice se sice snažila uskočit, ale 4 z 5 kulek ji zasáhli. S kňučením padla k zemi a s tlamy jí pomalu začala vytékat červená, bolestivá krev smrti...Nééééééééééééé!!!!!

Trhnu sebou a v tom si uvědomím, že se mi zase zdál ten hrozný sen. Noční můra, která se opakuje snad každou třetí noc. Nebylo by to nic tak hrozného, kdyby to nebyla všechno pravda. Ach, Amando! Proč jsi to prostě nemohla nechat být... Otřu si slzy, které mi vyhrkli při vzpomínce na tu noc. Proč!!?... Poklesnu hlavou.

Rozhlédnu se kolem sebe a uvědomím si čas i prostor. Jsem v tom lese, který obklopuje město. ÁÁÁch, už si vzpomínám, přišel jsem si sem vyčistit hlavu... Nejspíše jsem musel usnout. No..to sis ji teda vyčistil Christiane. Gratuluju. Zanadávám v duchu sám sobě a protáhnu se. V tom mi do nosu praští známá vůně. Nasaju co nejvíce okolního vzduchu. Další vlk? Zajímavé. Už dlouho jsem žádného nepotkal. Možná bych měl zjistit co je zač. Pomyslím si a vydám se po pachové stopě. Ujdu sotva pár desítek metrů a spatřím ji. Krásná, bledá, černovlasá dívka sedící na vyřezávané lavičce. Ale, ale..podívejme se. Možná bych s ní mohl prohodit pár slov...Přece jenom mi společnost mého druhu už po takové době chybí. Za pozdrav nic nedám. Zauvažuji a výjdu z poza stromu. Zdravím, jmenuji se Christian. Co tady děláš tak sama? Proč nejsi někde se svojí smečkou? Nestává se mi moc často, že bych potkal vlka samotného. A když se jedná o vlčici, tak už vůbec ne...

Setkání


Hlavou mi probíhá spousta myšlenek, když se neznámý blíží mým směrem. Sleduju ho bedlivě s občasným zablýsknutím ve velkých očích a neodpustím si jej sjet nenápadně hodnotícím pohledem. Už je to dlouho co naposledy viděla někoho svého druhu. Nejsem si tak úplně jistá jakou reakci od něj můžu očekávat.


Nepatrně se ošiju a vložím ruce do kapes. Nečekala bych, že zrovna dnes a na tomto místě potkám vlkodlaka.
,, Zdravím Christiane" oplatím mu pozdrav a s výslovností jeho jména si trochu pohraji s trochu přidrzlým pousmáním.

,, Říkají mi Rhiann" dodám ještě v zápětí své jméno, to mi nepřijde až tak příliš osobní. Nad jeho dalšíma otázkami však trochu váhám, než se skrz rudé rty nadechnu k odpovědi.


,, Ani já bych zde nečekala dalšího chlupáče, zvlášť samotného. Řekněme že mám nezvladatelnou touhu cestovat." Odpovím mu nakonec neutrálně s pobaveným výrazem ve tváři, je jasné, že na tom není příliš pravdy ale zatím to beru jako dostačující odpovědět.

,, Odkud jsi? " zeptám se bez okolků, přece jenom jeho odpověď by mi pomohla odhalit, ke kterému rodu by mohl patřit. Jsem si však téměř jistá, že odpověď se buď nedozvím anebo mi bude lhát. Odmlčím se tedy krátce a neodpustím si ještě jeden hodnotící pohled .

Začátek cesty

Před měsícem si byl povolán do Evropy. Do Evropy, konkrétně do města Leeston. Právě v tomto městě byla podepsána mírová dohoda, takže se tu zabíjet nesmí. Všichni jsi toho jsou vědomi.
Přesto se lesu okolo toho města říká pohřebiště. A i tak je to město duchů. lidí tam žije jen málo.
Co tu vlastně děláš? Upírů a dalších zrůd je tu dost.

Momentálně stojíš uprostřed náměstí. Za chvilku za tebou přijde Rin. "Uhm.. nejsem si jistý, jestli je dobré tu zůstávat." Rozhlídne se okolo a snaží se aby vás nikdo neslyšel. "Slyšel jsem, že jistá společnost sem posílá lovce na menší úklid. měli bychom zatím odejít."

Kavárna

Vcházela jsem do kavárny, která je určena přímo pro nás. Je to jediné místo, kam chodím ráda a necítím se zde špatně.
Ovanulo mě příjemné teplo a dveře se za mnou, spolu se zimou zavřely. Porozhlédla jsem se okolo, na tu hromadu postav, sedících nad hrnkem kávy. Očima jsem brouzdala po prázdných místech k sezení a našla jsem jedno. Vedle muže, který byl jako vystřižený ze snu každé holky.
Byl jako přesný opak mě. Přistoupila jsem k němu a mile se usmála.
"Také nic takového netuším, přišla jsem jen na svou obvyklou dávku kávy." Odvětím rychle a podívám se na volné křeslo.
"Máte zde volno?" Nahodím sladký úsměv a doufám, že ano. Normálně spíš mlčím a dychtivě sleduji okolí, ale pokud si chci sednout. Musím být trošku výřečná, ne?

*Tak tedy, abych nebyla pozadu. - Oblečena jsem do květinové sukně a béžového svetříku.
Viz fotka

Podivná to dívka

Dívka na mě působí podivným dojmem. Nemůžu si pomoci, ale něco je na ní zvláštního. Už jen to, jak si mě prohlíží... jako by mě chtěla sežrat. Odkud jsem? No dobrá, prozradím ti to.

Já i moje smečka jsme z Californie. Ale pořád jsem se nedozvěděl co tvoje smečka... Nechceš mi snad říct, že k žádné nepatříš. Že ne?

Bodavým pohledem se jí zadívám do očí. Přece nemůže být sama. To by v dnešní době, době plné lovců a těch špinavých upírů, nemohla moc dlouho zůstat naživu.

Ujistím sám sebe a popojdu blíže k ní.

Výslech..:)

Mírně přivřu oči,kdy už zase slyším otázky. Mám co dělat abych se nezačala smát. Kdysi dávno jsem měla smečku ale nyní jsem pro ně stejně jen vyděděnec a odpadlík. Odmítnout vůli alfy se prostě nedělá a já už bych víceméně měla být po smrti.
Prozradí odkud je, nic moc mi to však nenapoví, přece jenom znám jen pár linií, o kterých mi vyprávěli, když jsem byla malá a v dnešní době je toho určitě až příliš.

,,No řekněme, že k žádné nepatřím už delší dobu a ano ještě pořád jsem naživu." odpovím mu s naprostým klidem. Tuším, že mám velké štěstí, být sama v dnešní době je velice nebezpečné. Když se nad tím krátce zamyslím, jsem naživu jen díky tomu, že jsem se většinou přidala k dalšímu samotáři a ten mi zajistil trochu ochrany.

,, To víš, ani má bývalá smečka se mnou nevydržela na jedné hromadě.. " neodpustím si drobný vtip s jemným úsměvem a rozhlédnu se kolem, než opět vzhlédnu k jeho tváři.

Andělská kavárna

"Hmmm, víte obvykle se mnou chodí na kávu můj imaginární kamarád, ale tentokrát jsem se rozhodl, jej nechat raději doma. Takže, co se týče místa.. Ano, je tu volno." Pronesl jsem ta slova s naprostou vážností ve tváři. Ke konci jsem to nevydržel a začal jsem se smát. Zbožňuji toho, kdo vynalezl sarkasmus, cynismus a sladkou ironií.
"Omlouvám se. Nemohl jsem si to odpustit." V očích stále hrající jakési plamínky. Pochopím, že by se mohla mými předchozími slovy urazit, otočit se a odejít. Možná to byl můj prvotní zájem. Možná a možná ne.
"Nathaniel, jméno mé. A to vaše je?" Pokud tedy neodešla. Představil jsem se, vzhledem k tomu, že nemám ani nejmenší tušení jak se vlastně jmenuje. A upřímně pochybuji, že by se jí zamlouvalo abych jí oslovoval Andělka.
"Je tam zima, že?" Když nemáte ani nejmenší tušení, o čem mluvit. Je nejlepším počátečním tématem počasí. Aspoň to mne naučili lidé.

Kavárna a vtipálek

Svá slova pronesl tak vážně, že jsem tomu vážně začínala věřit, ale i přes to mi cukaly koutky a když se začal on sám smát. Nevydržela jsem to a musela se tak zasmát.
Posadila jsem se a mírně se usmála.
"Takže vtipálek, jo?" Pronesu ladným hlasem a upravím si sukni, která se mi při posazení mírně vyhrnula.
"V pořádku." Pozoruji ho, má nádherné oči, ve kterých planou plamínky. Odtrhnu rychle pohled, když si uvědomím, že na něj chvilku zírám.
"Jsem Angela, těší mě." Podám mu ruku, tak jak se sluší. Vlastně kdo kdy vymyslel podávání rukou?
Pokud ji přijme, ruku položím zpět na stůl.
"Ano, to je." Usměji se a pootočím se na číšnici, která k nám zrovna přišla s otázkou, co to bude.
Nadiktovala jsem jí svou objednávku a mile se usmála.
"Chodíš sem často, Nathanieli?" Nevím proč, ale měla jsem nutkání si s jeho jménem pohrát tak, jak to dělají takové ty puberťačky na středních školách, když mluví s nějakým hezkým klukem.
Pokroutila jsem nad tím jen hlavou a raději se rychle sladce usmála.
"

Andělská kavárna

"Ne, to bych si nedovolil. Jen dneska jsem posnídal vtipnou kaši. Bohužel byla moc sladká." Já si vážně nemůžu pomoct, že.
Jsem docela rád, že jí to neodradilo. Aspoň zatím ne. Stejně tak jako se ona dívá do mých očí, tak já se dívám do těch jejich.
Angela. Sladké to jméno.
Její podanou ruku příjmu, ale ne způsobem jaký by jí mohlo na poprvé napadnou. Ale tak, jak to dělávají gentlemani. Mé rty se jako kdyby v náznaku políbení dotknou velmi letmo její ruky.
"Potěšení je na mé straně."
A to ze začátku vypadalo, že vypiji pouze jednu kávu a půjdu pryč. Teď si zřejmě dám dvě.
Číšnici jsem požádal o ještě jednu kávu a sklenici jakékoliv vody, která ji přijde pod vodu. Zabývat se tím, aby mi vyjmenovávala všechnu nabídku, se mi nechtělo.
"Ani moc ne. Povětšinou jen ve chvíli, když u mě dojde káva.... a ty?" Ten její sladký úsměv. Pohled na její rty. Představa toho, jaké by to bylo ochutnat jejich chuť. Možná to budou rajská zakázaná jablka a nebo něco jiného.

Kavárna

"Doufám, že ti ta kaše alespoň trochu chutnala." Poznamenám rychle a nesměle se usměji.
Když mě políbí na hřbet mé ruky, jsem zaskočená. Nečekala jsem takové gesto, ale musím přiznat, že to bylo sladké.
Usměji se ještě více a ohlédnu se za odcházející číšnicí.
"Chodím sem kdykoliv se mi naskytne příležitost." Odpovím popravdě.
Podívám se do jeho očí, které směřují ke mně. Pozoruje mě a já jen čekám, kdy začnu nabírat tu známou červeň.
Sklopím pohled na své ruce, které mám položené na stole a hned zase k němu.
Z mého výhledu na jeho tvář mě ovšem vyruší dopad kávy na stůl. Číšnice nám donesla objednávku.
Poděkuji a věnuji jí jeden milý úsměv.
Usrknu si ze svého hrnku a položím ho na stůl, načež se opět podívám na Nathaniela.

Začátek cesty

Když jsem se díval na tu upírku, jak se s polámanými končetinami válí v díře a při tom hoří jak pochodeň a řve, div že ji neprasknou hlasivky, celkem jsem se u toho bavil. V hlavě mi hrála písnička Burn baby, burn a já se u toho i usmíval. Jistě, byla pěkná a celkem i milá, kdyby nezabila patnáct lidí, možná bych ji i nechal žít s tím, ať pracuje jako sestra na transfůzní stanici.

Jenže to je den zpátky. Teď mířím do kopce do nějakého městečka. Prý má také problém s něčím nevídaným. Ale štve mě jedna věc. Lovců je na světě několik a vždy mají nějaké auto. Od zrezavělé dodávky po moderní mustangy. Jen já jsem lovec chodec. Ještě minulý měsíc jsem měl krásnou Škodu z Evropy. Jenže nějakému démonovi se nelíbila, a když s ní skončil, vypadala jako kdyby si s ní hrálo obří děcko. Ani nevíte s jakou radostí jsem toho haj...

Ani jsem nestačil dokončit myšlenku, když vedle mě zastavila nějaká naleštěná dodávka. Černá. A vystoupil z ní chlápek. V obleku. To zase bude: "Pane Blaskowitz. Jsem federální agent Joe Hlína a půjdete se mnou..."
"Tony Blaskowitz?" ozve se chlap. A je to tu, protočím oči v sloup.
"Maminka mi říkala, abych nikam nechodil s cizími lidmi," řeknu mu a usměju se. Už se chystám pokračovat dál, když zase promluví. Tohle není federál. C.I.A? Tajný? Otočím se a sjedu ho pohledem. Vypadá jako úředníček, toho bych v případě nouze zvládl. Nasednu a bagáž bám na podlahu.
"Kdo jste a co chcete?"

Andělská kavárna

"Dala se." Pokrčím rameny. Co víc říct ke kaši.

Kdykoliv se jí naskytne příležitost. Co na tomto místě vidí? Na můj vkus je tu všude kolem až moc sladko. Asi budu potřebovat svou dávku inzulínu.
Opět si zpátky na oči nasadím sluneční brýle, které jsem si před tím sundal. Oči mě bolí z těch nechutných barev, které by měli zvedat náladu a tak vůbec. Mou nejoblíbenější barvou, kupodivu, je černá.
Vytáhl jsem z kapsy u kalhot párátko. Vrazil si ho do pusy. Tak nějak mě to uklidňovalo. Už je to snad měsíc, co se snažím přestat kouřit. Vím, že mě cigarety tak úplně nezabijí. Ale do peněz to leze tak či tak.

S nepatrným úsměvem na tváři a s párátkem v puse, přijmu od číšnice další šálek kávy. Dneska budu trošku překofeinován a vlastně mi to nevadí. Káva je fajn. Hlavně taková černá jako noc a hořká jako život.
"Pověz mi něco o sobě? Co tě baví? Co máš ráda?" Upřel jsem na ní pohled a tvářil se u toho velmi velmi vážně. Po pravdě mě to zajímalo.
Pravou rukou jsem si přitom hrál se lžičkou, kterou jsem dostal ke kávě. Točil jsem jí v prstech.

Kavárna

Sledovala jsem každý jeho pohyb, jako bych ho studovala.
Nad jeho otázkou jsem se zamyslela... Co o sobě tak mohu říct? Jsem jen nezajímavá holka.
"Hraji na piáno, miluji přírodu a všechno, co je roztomilé a neškodné." Řeknu nakonec to, co jediné mě napadlo.
"A co ty? Vypadáš rozhodně zajímavěji než já. Řekni mi něco o sobě.." Řeknu se zájmem a usrknu si ze své kávy.

Andělská kavárna

Nemám ani nejmenší tušení, proč jsem vymyslel něco způsob takového dotazníku. Já se budu ptát a je naprosto pochopitelné, že se vzápětí bude ptát ona mne.
Teď je už pozdě toho litovat. Párátko přesunu z jednoho koutku úst do toho druhého. Usrknu trochu té hořké kávy. Přesněji se jedná o dvojité espresso.

"Noo, ehm, já... pracuji v klubu. V takovém, který by se ti asi rozhodně nelíbil a tam no prostě tam pracuji." Nevím co jí vlastně říct. Nemám v úmyslu jí sdělovat podrobnosti své práce. Ne, že bych se za ní styděl. Ale něco mi říká, že bych jí na ní nesbalil.
Chci si jen užít. Proč to s těma ženskýma musí být tak složité? V duchu jsem si zoufal. Nebavilo mě to tu. Asi jedině její přítomnost a to druhé kafe mě tu drželo.
"A mám rád... ehmmm nevím. Spoustu věcí. Třeba emmm tanec a hudbu." Odkašlal jsem si. Vlastně jsem jí řekl tak nějak poloviční pravdu.
"Co bys řekla na to, že bychom pomalu dopili, já bych to zaplatil a někam se šli projít?" Navrhl jsem jí. Posunul si brýle víc dolů, abych se jí mohl podívat upřeně do očí a vyčkával na to, co mi pěkného řekne.

Kavárna

"Takže klub, jo?" Řeknu a povytáhnu trochu obočí. Vlastně se to k němu skvěle hodí.
Trochu se usměji, aby věděl, že mi to nevadí a pokračuji.
Tanec a hudba... Vždy mě tyto věci lákaly, ale nikdy jsem na to nebyla talent. Jsem spíš přímo antitalent na tohle všechno.
Nad jeho nabídkou jsem jen pokroutila hlavou.
"Zaplatím si sama." Usměji se trochu, ale rázem ještě dopovím.
"Ale procházku beru." Usměji se víc a hypnotizuji jeho oči.
Měla jsem chuť... Ne. Grr... Co to melu.
Rychle jsem sklopila pohled a raději se napila kávy, které tam už moc nebylo.

Andělská kavárna

"Ano, ano. Zvláštní co?" Vážně jsem nechtěl o tom klubu mluvit zrovna tady. Ještě bych mohl následně vidět ty jejich odsuzující pohledy a kdo ví co ještě. Možná kázání. Kázání, jak já to nesnáším.
Zatřepu hlavou.
Ten její úsměv mě naštěstí dokáže přivést na lepší myšlenky.

"Ale, no tak. Nekaž mi to. Jsem poslední žijící gentleman a nebudu nechávat tak pěknou dámu platit. Uděláš mi tím radost, když mě necháš abych ti tu kávu zaplatil. Vždyť je to jenom káva." Trval jsem na svém. A měl v úmyslu se o tom dohadovat. Kdyby mě přeci jen přešli vhodné argumenty, tak vím moc dobře, že by mne v tom servírka podpořila.
"To jsem rád. Bylo by smutné se hned loučit." Mrknu na ní.
Zatraceně.. jak dlouho toto pekelné mučení sebeovládání jsem schopen ještě vydržet a prostě jí postaru neznásilnit. Odkašlal jsem si. Dopil v rychlosti kafe. Hrábl do kapsy pro peněženku a prozkoumal její obsah. Financí bylo tak nějak dostatek.

Kavárna

"No dobře teda." Svolím nakonec a trochu si povzdechnu. Ach ti chlapi.
Samozřejmě mám v úmyslu ho ještě někdy potkat a pozvat ho na něco, na oplátku.
Dopila jsem poslední doušek kávy a trochu se usmála.
"Ano, to by byla škoda.." Řeknu trochu potichu.
Zachvíli už k nám cupitá ta samá číšnice, která nás obsluhovala s otázkou, zdali to už bude vše, nebo si přejeme platit.
-Asi se tedy nejspíše zaplatilo-
"Takže kam půjdem?" Řeknu po chvilce a natahuji na sebe kabát, který mám s sebou.

První

Zhluboka natáhla cigaretu a v klidu, pomalu vydechla dýmavý kouř. Opírala se o stěnu s jednou nohou pokrčenou. Blondýnka, které nevěnovala tolik pozornosti, kolik by nejspíše měla, jí povídala o jejím prvním úkolu. Zajímavější než její slova byl pro ní papír s přiloženou fotografií. Prohlédla si obrázek mladíka a svraštila obočí. Nevypadá špatně, pomyslela si. Poté se na vteřinu podívala na dívku a pak zpět na Leena či jak se jmenoval. Jméno není důležité, a kdyby se někdo ptal, má to napsané v papíru. Ona si jen potřebovala detailně pamatovat jeho podobu. Bylo to něco jako její rituál

Unaveně otočila krkem, aby si ho protáhla, když jí bylo vše řečeno. Zamyšleně sevřela oči: „On půjde někdo další se mnou?“ postěžovala si spíše sama pro sebe. Pokrčila rameny, odhodila a následně zašlápla nedopalek (ano i přesto, že to bylo v pokoji), aby si mohla znovu zapálit, padla do postele na záda a prohlížela si fotku svého cíle.

"Jak někdo takhle mladý může být tak mocný. Řekla bych, že mu není ani 18. No to je jedno, stejně umře…" Polemizovala nahlas i když už v místnosti nikdo jiný nebyl.

Pryč z kavárny

Opravdu jsem byl hodně rád, že mi nakonec vyhověla a já jí mohl gentlemansky pozvat. A zároveň tak dát důvod tomu se znova vidět, až se rozhodneme dneska rozejít.
Nezapomenu číšnici udělat pořádné dýško. Sám dělám v baru a vím jaký to je skvělý pocit, když dostanete pořádné dýško. Zahřeje to u srdce, stejně jak to hřeje vaši kapsu.

Hodím na sebe koženou bundu a vypadám přitom snad jako nějaký motorkář. Tu jsem nechal doma. Mám totiž rád procházky.
"Nemám ani nejmenší tušení." Pokrčím rameny. Vážně nevím, kam by bylo vhodné jít v tuto dobu. Nepřemýšlel jsem nad tím. A pokud bych přemýšlel, tak by to dopadlo naprosto jinak. Zatáhl bych jí k sobě domů a dál by se uvidělo.
"Napadá tě něco." Podržel jsem jí dveře a nechal jí vejít ven, jako první. Tak jak to dělávali gentlemani v černobílých filmech. A stejně tak jsem jí venku nabídl rámě.
"Asi budeš vést. Kdyby bylo na mně, tak bych nás vedl k sobě domů... tam to pořádně znám." Lehce jsem se pousmál. Děkoval tomu, že mám na očích brýle. Stále jsem si hrál s párátkem v puse.

Procházka

Otevřel mi dveře a nabídl rámě, které jsem s úsměvem přijala. Jak je možné, že kluk jako on je i takový gentleman? Grrr... Dokonalost ten chlap
Chovám se jako ty malé slečny... Bude to asi tím, že mě si zrovna moc kluci nikdy nevšímali. Jo, patřila jsem mezi ty hezké ze třídy a tak dále, ale vždy jsem byla ta tichá šprtka, kterou raději odsuzovali.
"Velice lákavá nabídka, ale asi budu vést tedy já." Řeknu a trochu se zasměji.
"Takžee... Co takhle park?" Napadne mě po chvilce.
Občas okolo nás někdo projde a já se musím usmát nad tím, jak se na nás dívají.
Asi to musí být opravdu zajímavý pohled.
Nejen, že vypadáme jako den a noc, ale také to bude asi tím, že dnes se vidí málokdy to, že někdo takto drží dívku.
"Takže tanec a hudba, ještě nějaká záliba?" Řeknu po chvilce a věnuji mu nevinný pohled, tentokrát a snad poprvé bez úsměvu. Každý se přeci nemusí pořád jen usmívat a navíc si myslím, že i bez úsměvu vypadám neškodně.

Procházka

Pookřála snad? Možná. Kdo ví? Stejně to vypadá, že do mého bytu ještě nemá v úmyslu jíti. A kdo ví, zda-li tam vůbec dnešního dne zamíříme. I přesto mám v úmyslu jí tam jednou dostat. Žádná neodolá. A já si hodně věřím.
"Snad jí někdy využiješ. Mám tam vážně pěkný výhled a kávu taktéž dobrou." Na tváři mi hraje úsměv, mezitím co jí nechám, aby mne vedla jako nějakého slepce.
Vypadáme pochopitelně zvláštně. Taková ta krásná kombinace: Black and white, jing a jang. Prostě dokonalost. Protiklady se vzájemně přitahují a nebo snad odpuzují? Toť otázka.
"Park. Tam jsem dlouho nebyl. To musím přiznat." Pronesu zamyšleně. Ač vlastně nepřemýšlím nad tím, jak je tomu dlouho.
"Nevím. Možná moje práce." A pochopitelně i ženy. Krásné a dokonalé ženy. Jsou jisté věci, které se na první schůzce otevřeně neříkají a téma o ženách před ženou není vůbec vhodné.
"Řekni mi, prosím, jak si myslela že máš ráda všechno co je roztomilé a neškodné. Vážně by mne to zajímalo, protože já jsem velmi roztomilý a neškodný." Zářivě se na ní usměji. Je to takový druh provokace. Provokace, které mám rád.

Park

"Věřím, že výhled je jistě úžasný a káva ještě lepší, ale myslím, že procházka opravdu tentokrát postačí." Řeknu rychle a sama se divím, kde se to ve mně bere. Za normálních okolností bych jen hloupě mlčela a dnes jsem jako vyměněná. Ten chlap na mě má divný vliv.
Nad tou myšlenkou se musím pousmát.
Takže práce je jeho koníček? Moje vlastně také, až na ten fakt, že máme krapet odlišnou práci.
Když ovšem vysloví poslední slova, trochu se zarazím. Chvilku mi dalo zabrat, než jsem mohla nějak odpovědět. Snažila jsem se zůstat v klidu a nedat na sobě znát jedinou kapičku nervozity. Vlastně jsem nervozní celou dobu, protože se neustále bojím toho, že řeknu nějakou kravinu.
"Tím pádem Tě mám asi ráda." Řeknu na konec se smíchem v hlase a konečně vcházíme do nádherného parku.
Ale pořád musím myslet na to, co jsem vlastně řekla.
Ange, super. Znáš ho ani ne hodinu a řekneš tohle? Co si o Tobě asi pomyslí? Hm?
Opravdu miluji, když nad vším začnu přemýšlet trochu pozdě.

Park

"Dobrá chápu. Nepatříš k těm, co jsou spontánní." Nemám ani nejmenší tušení, kam tím mířím. Tak trošku provokuji. Jak jinak. Rád totiž dráždím hada bosou nohou a pak se divím, že mě právě uštknul. Ale rád bych věděl, co je schopná tato slečinka u mě snášet. Možná, abych si následně mohl u ní napsat, zda-li stojí za to se o ní zajímat dlouhodobě či ne.
Jsem parchant. A vím to moc dobře. Každý jsme na druhou stranu nějaký. Navíc já to mám prostě v genech.

V duchu si zatleskám. Dokázal jsem jí poplést. To se mi líbí. Skutečně mě zajímá, co mi pěkného řekne.
Opravdu uznávám, že to co z ní po delší odmlce vypadlo, jsem vážně nečekal. Odkašlu si. Vlastně nevím ani, co pořádně na to říct. Pěkně jsem si naběhl.
Naštěstí vejdeme do parku, který je vlastně vážně pěkný.
"Hezké... vážně pěkné místo." Schválně jsem se rozhodl neřešit to předchozí a přejít na jiné téma. Něco mi říká, že mi nebude vděčná jenom ona, ale já sám sobě.
"Chodíš sem často, jako do kavárny?" Na chvíli jsem se zastavil. Poodstoupil pár kroků od ní, abych mohl ošklivě natrhat nějakou květinu, co tu rostla. Následně jsem k ní popošel pár kroků, docela blízko a květinu jí vložil za ucho.
"Jsi mnohem krásnější než ta květina. Ale teď se aspoň nebude stydět. Myslím tu květinu.." Sundal jsem si brýle. Schoval je do kapsy. Usmál se na ní. Upřeně jí celou tu dobu hleděl do očí, v mých očích to podivně zajiskřilo.

Park

Změnil téma, za což jsem mu byla nesmírně vděčna. Upřímně jsem asi plácla dost velkou kravinu... Ale co, chybami se člověk učí, ne?
Zeptal se mě na otázku a poodstoupil dál, mlčela jsem a jen ho sledovala.
"Uhm...Jo-o, chodím." Vysoukám ze sebe, když mi dává květinu za ucho. Opravdu mě tím pomalu, ale vlastně rychle dostává. Sakra.
Usmála jsem se a stoprocentně jsem zčervenala nejméně do barvy rajčete.
V tu chvíli nebylo třeba děkovat, myslím, že můj rozjasněný úsměv mluvil za vše.
Stál blízko mě a já se na něj jen usmívala, nevěděla jsem, co mám vlastně pořádně dělat.
Je to pekerná situace. V tu chvíli bych si přála být v takovém tom filmu, kde by mu dívka skočila okolo krku atd.
Ale tady jsme v realitě - to zaprvé. A za druhé na to nemám ani odvahu.
Prostě tu budu stát, dívat se mu do jeho dokonalých očí a usmívat se. Jo, to bude asi nejlepší.
Nic tim nezkazim, doufam.
Sakra ty očii... Klid, zhluboka dýchej. Neukazuj na sobě slabé stránky... Ohh...
Měla bych se vrátit do mých pubertálních let, asi jsem z nich ještě nevyrostla.

Rozhovor

Mám zde ještě něco na práci, ale jsem rád, že jsem tě poznal. Večer budu v klubu Silver7, kdyby ses chtěla sejít a třeba se trochu víc poznat. Pohlédnu na ni a pousměji se. Tak zatím nashledanou..a dej na sebe pozor. Nerad bych, abych musel zakopávat do země tvoje mrtvé tělíčko. Pokusím se o něco jako vtip, ale ve skutečnosti to myslím vážně. Kdo jiný by se tady o to postaral než člen vlastního druhu. Upíři? Těžko....

Naposledy se při odchodu ohlédnu a zmizím mezi stromy. Když jsem dostatečně daleho od nové známé. Sundám si černou koženou bundu, následně i červené triko a džínové kalhoty. Po chvilce stojím úplně nahý jen okolo krku mi přívěšek, který nosím jako talisman. Dostal jsem jej od Elizabeth a jeho ztráta by znamenalo ztratit poslední věc, která mi po ní zbyla. Teda až na vzpomínky...

Všechno oblečení schovám do černého batahu značky nike a ten následně ukriji ke kořenům jednoho ze stromů. Kleknu si na kolena a ruce položím na čerstvě napadé listí, které zde tvoří jakýsi přírodní koberec. Zavřu oči a...

Tělem mi projede neskutečná bolest, boles, kterou si jen tak někdo neumí představit, celé moje tělo se začně pokrývat srstí a kosti v těle začnou hlasitě křupat. Obličej se začne protahovat a uši špičatit. Z tižšího projevu bolesti se najednou stane vrčení a za nedlouho už na místě, kde před chvilkou stál nahý svalnatý muž, stojí černý, mohutný vlk.



Tak kdepak jste vy krvelačné špíny!?! Nasaju do nozder okolní vzduch a snažím se roztřídit pachy....

Cesta

Jakmile si nastoupil do dodávky zavřeli se dveře a dodávka se rozjela. Nějako tu chvilku bylo ticho. Dodávka byla zevnitř plně vybavená, samé přístroje a další vymoženosti. Nebyl jsi tam sám, vepředu seděli další dva a vzadu také. potom promluvil znovu ten samý.
"Pane Blaskowitz, nejspíš nemáte ponětí, co jsme za společnost, že?!" Vyndal několik papírů a začal je projíždět. "Jste takzvaný lovec. Lovec, co určuje, kdo bude žít a kdo ne. Právě vás naše společnost potřebuje. Je známo, že všichni na naší planetě, nejsou lidé. Vláda se to snaží tajit před veřejností. Byla založena pouze naše společnost, abychom se těchto démonů zbavili. Máme už několik lovců a je jen na vás, jestli se přidáte." Podal vám jednu složku. když si ji otevřel viděl jsi různé informace o tobě. "Nechceme potíže a u nás by jste za to byl i placený, měl by jste poskytnuty všechny věci, co potřebujete, my na oplátku požadujeme morálku a loajalitu. Pokaždé bychom vám dali úkol a vy jej splníte." Na chvilku se odmlčel a vzal si od tebe tu složku zpět. "Rozmyslete se rychle!" Řekne nakonec a potom nastane ticho.

Tenhle podnik ožívá hlavně v noci, když nikdo není v práci. Když není slunce, které by vadilo.
Je to jeden z mála klubů v Leestonu, kam mohou jít všichni. Jak démoni, upíři, poloandělé tak i vlkodlaci. I když je to místo pro všechny, nečekejte tu žádné rozvíření vztahů, ani nápad. Sice tu jsou v jedné místnosti, ale dalo by se říct, že každý v jiném rohu.
Obsluha se skládá jen z temných andělů, aby se tu nestali žádné incidenty.
Každopádně klub je pořád plný. Je v něm dusno, zakouřeno, a na něčí vkus až moc osvětleno barevnými světly, ale tak tu už v klubech bývá.

Jakmile vstoupíte do nosu vás praští směsice různých pachů a kouře, vaše oči zasáhne jedno z barevných světel, které se na chvilku vzdálilo od parketu, kde se o sebe třou mnoho bytostí, co už v sobě mají minimálně dva panáky.
Potom, co jste se dnes dobelhali do mírového města Leeston, skončíte zde ať už jakýmkoliv způsobem.

Když slunce zapadne...

Dlouze se nadechnu chladného večerního vzduchu. Když zahlédnu na ulici pár desítek metrů před sebou svítící štít, přidám do kroku. Čím blíž jsem cíli, tím víc spěchám. Osoba přede mnou otevře dveře a z útrob domu se prodere oblak kouře spolu s chytlavým rytmem jakési taneční písně. Natáhnu se po dveřích a chytím je dřív, než se stačí znovu zavřít. S letmým úsměvem na rtech vejdu do kouřového oparu.
Okamžik mi trvá, než si zrak přivykne na štiplavý háv ve vzduchu, jakmile se ale rozkoukám po povědomém prostoru, vydám se k šatně, kam uložím bundu.
Pomalu se vydám k baru a když natrefím na povědomou tvář, kývnu na pozdrav a pozdravím krátkým „Ahoj,“ které ale snadno zanikne v hluku podniku. Nejsem tady poprvé, jakožto někdo, kdo žije v Leestonu už druhým rokem, jsem už měla tu čest poznat pár místních. Přitočím se k baru, mírně se přes něj nakloním, abych se podívala, kdo dneska obsluhuje, a poté si objednám mojito. Mezitím, co čekám na pití, se otočím a zkoumavě pohledem pátrám v davu jako bych snad někoho hledala. Jak se ale zdá, ten, po kom se poohlížím, tady není. Kdo tady ale je?
Obrátím pozornost podrobněji na přítomné osoby a zvědavě si je prohlížím, v duchu hádajíc, co jsou asi tak zač...

Shuck
Po nějaké době do dodávky nastoupí do dodávky ten lovec a odjedou pryč. Bylo to divné, ale zaslechnul jsi některé úryvky toho co říkal. "Tony Blaskowitz....špatné úmysly,jen s vámi potřebujeme mluvit. Ohledně jistých věcí........zbraně si můžete ponechat......"
Jakmile odjeli všechno utichlo, slyšet šel už jen zvuk lesa.

Každopádně si se pomalu belhal směrem k městečku nazvané Leeston. Okraji silnice si se radši vyhnul. A tak po několika minutách si ucítil dva vlčí pachy. Jeden se za chvilku vzdálil až se nakonec vytratil.
Pomalu si se přiblížil až k vlkodlaku, který tam zůstal. Tedy zjistil si, že jsi se přiblížil k vlkodlačici. Seděla tam na lavičce uprostřed lesa.

Rhiannon
Opravdu krásně jsi si popovídala a jakmile on odešel přiběhl si to druhý. Vypadá to, že nebudeš mít chvilku klidu. Možná tě čekají i stejné otázka možná ne. Každopádně tu máš dalšího vlka a kdo ví co tě teď bude čekat.

Sidney
Jakmile si toho upíra přitlačila na zeď, on se jen ušklíbl. "Nemůžeš mě zabít!...Ne tady...Ne v tomhle městě." Sundá tvé ruce ze svého krku a trochu si ho promne. "Víš...všichni by po tobě šli a jelikož nepatříš ani k upírům ani k hafanům, nikdo by tě neuchránil. Tohle je mírové město zlato, nemáš šanci."
Uchechtl se a prohlédnul si tě. "Víš netuším, jak může někdo jako jsi ty vůbec existovat."
Ještě jednou si tě prohlédne a potom beze slova odejde. Vůbec netušíš, co to mělo znamenat. Možná tě chtěl vyprovokovat. Kdopak ví?!

Calisto
Po chvilce si došla až náměstí. vycítila si tu tu nečistou krev. Krev míšence. Fuj!
Bylo tu i mnoho jiných pachů, ale ty ti momentálně byl ukradení. Chtěla si to vidět, chtěla si vidět, co je to za věc.
Potom si ji uviděla a taky si viděla jak ji pronásleduje jeden upír. Zašla do uličky a upír za ní. Po chvilce upír vyběhl ven. Začalo tě to zajímat mnohem víc.

To meno...
Bude dobré, ak si ho zapamätám. Nikdy neviete, kedy na lovca narazíte po svojich cestách.
Počkal som kým auto skutočne odišlo a zo svojho úkrytu bleskovo vybehol von. Prebehol som cestu a stratil sa medzi stromami. Až potom som sa cítil bezpečne a oči otvoril.

Nečakal som že, tak skoro narazím na iných vlkodlakov. Až sa mi z toho naježila srsť na chrbte. Spomalil som a pomaly našlapoval po lesnej ceste smerom k nim. Celkom sa mi ulavilo, keď sa pach jedného z nich vyparil a zostal len jeden. Žena.
Povzdychol som si. Nemal som síce príliž náladu na niekoho spoločnosť, no mohla ma nasmerovať správnym smerom a podať mi aj nejaké informácie. Možno niečo vedela o tých lovcoch.
Pridal som teda do kroku a vynoril sa spomedzi kríkov a stromov pri lavičke.

Rhianon

"Dobrý večer prajem." pozdravím sa slušne a hlavou jemne naznačím kývnutie. Podídem kúsok bližšie a sadnem si vedľa kraju lavičky. Nemám v úmysle sa zmeniť späť a hneď sa jej ukázať aj v druhej podobe.
Najprv si ju pozorne prezrem svietiacimi zelenými očami. Uši mam nastražené, ak by sa náhodou chcel vrátiť jej spoločník.
"Nerád vás ruším, ale potreboval by som zopár informácii." aj cez moju vlčiu podobu môže byť počuť silný škótsky prízvuk.

Míšenec - něco co by nemělo existovat

Byl drzý a v mých očích stále plál vztek a nenávist. Byl klidný a choval se velice namyšleně, jak se k upírovi patří. Po pravdě jak se patří ke každému, protože každý mnou opovrhuje, protože jak jsem se doslechla i z jeho úst nemám existovat.
,,To jsi takový zbabělec, že utíkáš pryč?!" křikla jsem za ním a cítila v sobě touhu někomu urvat hlavu. Udeřila jsem pěstí do zdi, která lehce popraskala.
Proč jen zrovna já žiji ve městě, kde je mír?! Možná protože nemám kam jinam jít? Kamkoliv bych vystrčila nos jsem mrtvá, leč se to chystá na mě i zde. Cítila jsem nutkání jít do lesa a žalostně výt na měsíc, leč by mi to bylo houby platné.
Pustila jsem si do uší písničkou, kterou jsem se snažila uklidnit, ale bylo to marné. Pokud toužil po vyprovokování mě bylo to marné. Potom všem co jsem si zažila mě má vyvést z míry nějaký debilní namyšlení upírek co má svůj odporný špičatý frňák, tak nahoru, že mu tam musí i pršet? Ale prosím vás... To mě pořádně neznáte.
Pomalým krokem jsem vyšla ven z uličky a pokračovala dále ve své cestě směrem domů.

Námestie Leeston

Stojím na námestí a rozhliadam sa okolo seba...
Hmm podozrivo kludné mesto... čo tu vlastne robím? To je dobrá otázka....
Zhlboka sa nadýchnem....
Vo vzduchu je cítiť likanov...
Pousmejem sa.
Aspoň niečo povedome tu je...
Vytiahnem z vrecka čierneho kabátu ,ktorý mam na sebe, zapaľovač a cigaretku...Na 2. Pokus zapaľovač naskočí a jemne mi ohreje tvár popri tom ako ním zapálim cigaretku. Potiahnem, vyfúknem šedý hustý dym a trochu zakašlem...
Na čo to vôbec robím...Aj tak je to humus...
Hodím cigaretku na zem a zaslapnem dymiaci špic...V tom ucítim prítomnosť Shury, ako ku mne z druhej strany ulice nenapadne prichádza... Ked už je pri mne, chytím ju okolo pasu a prudko pritiahnem k sebe. Chvíľku jej pozerám do očí, a potom ju pustím...
Vieš že meškáš?...
Potichu sa jej opýtam pri čom jej podávam cigaretku a zapaľovač rozhliadajúc sa po okolí...
Vezme si ju odomňa a zapáli si...Po chvilke mi povie, že si nieje istá či je tu dobre zostávať, pričom sa rozhliada po okolí či nás niekto nepočuje. Počula som že istá spoločnosť sem posiela lovcov na menšie upratovanie..., mali by sme zatiaľ odisť...
Pousmejem sa.
Lovci vravíš... odkedy sa práve ty bojíš lovcov?
Opýtam sa pri čom pozorujem ako sa meni kúsok po kúsku cigaretka v jej ruke na popol...
Mám dôležitejšiu otázku... Na čo tu som ja?
Prezerajúc si Shuru čakám na jej odpoveď...

Tak je to pravda!

Vlastně jsem si myslela, že už mě šálí můj nos. TO by bylo možné, ale tichý hlas vzadu v hlavě se přece nemýlí. Nikdy se nemýlí, takže to musí být pravda, ale jak může něco takového uniknout naší pozornosti? Jak? Jak? Jak? To slovo se mi rozezní lebkou s takovou razancí, že musím na chvíli zavřít oči. Když je otevřu, tak uvidím upíra. Jeho pach je jasný a čistý .Je to čistý upír, takže ten pach musí vydávat ta dívka, po které jde.

Zařadím se tedy za něj. Když zahne do uličky tak zpomalím a v první chvíli mi zajede ruka k pouzdru pod bundou, ale pak si uvědomím, že tady zabíjet nesmím, takže se zastavím. Zaslechnu hlasy, i útržek rozhovoru ,ale nedává mi valný smysl, takže ho vypustím. Když upír spěšně odejde, rychle se otočím k výloze blízkého krámu.

Pak výjde ta žena a mě zabrní výžeh na zádech. Tak to je ono? TO je ten tvor? To provinění proti rovnováze? Dlouze se za ní dívám. jestli jsou její schopnosti probuzené, určit ten pohled ucítí. Radši se pomalu rozejdu za ní. Uvidíme, kam mě ta dívka dovede.

Další společnost? A kdy přijdou paparazi?

Byla jsem chvilku příliš zamyšlená nad tím co se opět stalo a co jsem slyšela. Proč vůbec nad tím stále přemýšlím, když je to neustále to samé dokolečka? Pokaždé mám pocit, že snad tentokrát se dozvím něco více, ale je to marné. Nikdo mi nic neřekne a já nikdy nezjistím proč po mě jdou. Vím co jsem zač, ale za to co provedli mí rodiče nemohu a ani je neznám, takže jak bych mohla?!
Potichu si broukám písničku pro uklidnění, jenže ani ne potom co popojdu od uličky sto metrů cítím další pohled a není mi příjemný. Opravdu když už si na mě vytáhnou foťák? Sama nevím, jestli bych na fotce byla vidět, budu to muset připsat na seznam co chci o sobě zjistit. Tentokrát danou osobu nemohu zatáhnout do uličky. Během jednoho dne se dvakrát neopakuji. Ale cestu domů jsem změnila, nemohu prozradit kde bydlím, proto se i tolik často stěhuji.
Koupila jsem si u stánku kopeček zmrzliny a zamířila do parku, kde jsem se posadila na lavičku a již z dálky sledovala onu dívku co mě sledovala. Co byla zač jsem nevěděla, ale nebyl to upír a ani vlkodlak. U anděla bych viděla křídla a duch to také není. Takže poslední možností byl démon či lovec, ale cítila jsem z ní zvláštní pach, takže lovec nebude. S démonem jsem se zatím nesetkala. Vyčkávala jsem co bude důvodem mého pronésledování tentokrát.

Kočka a myš? Proč ne...

Ten míšenec nebude úplně pitomý. Ušklíbnu se pro sebe když mě místo rovnou domů, zavede do parku a koupí si zmrzlinu. Nicméně to vypadá, že stejně neví, s kým má tu čest, tak jí minimálně teď nechám na pokoji.

Moc lidí jsem tu necítila, ale chlapík, co mi prodal hotdog člověk byl. Hodila jsem po něm jeden z mých legendárních vstřícných úsměvů, zaplatila a šla si sednout k malému jezírku, kde plavou kachny. Z htdogu sním stejně jen párek a rohlík začnu drobit a házet do vody.

Pořád bojuju s ím npříjemným šimráním na záech, které mě doprovází už velmi, velmi dlouho. A to by někdo mohl říct, že On už v tuhle dobu bude zapomenut. No podle všeho není.

The Road

Samozřejmě, že nebude sám se mnou vzadu.
"Nazdar kluci. Berete si tyhle opičky i do koupelny?" opět se projevil můj smysl pro humor, když se zaklaply dveře a dodávka se rozjela. Poslouchám, co mi říká a když mi podá složku, začnu si ji pročítat.
"Koukám, někdo si dělal domácí úkoly," uchechtnu se, když je tam napsaný i ten upír, co jsem ho sejmul před ani ne dvaceti hodinami.
"Nebudu vám lhát, udělal jste na mě dojem. Nabídka je to lákavá, to jo. Jestli k tomu dostanu i auto, jsem váš. Přeci jen lovec chodec moc užitečný není." řeknu mu svoje podmínky a vrátím mu složku.

... Démon - poznání neznámého, nebo ne? ...

Snažila se také působit nenápadně, nebo oč se jednalo? Kdyby mě chtěla zabít udělá to dávno a to, že by měla strach mi nesedělo. Zkoumavě a s zaujetím jsem ji sledovala z lavičky, jak šla k jezírku, kde nakonec krmila zvířata. Pomalu jsem dojedla svou zmrzlinu a nespouštěla z jejích zad pohled. Tak jako jsem věděla předtím já, že mě sleduje bylo mi jasné, že ona ví totéž.
Telefon, který mi zvonil v kapse jsem zaznamenala, až na poslední chvíli. Byla to má kolegyně z práce, že zítra nepřijde, což pro mě znamenalo dvakrát tolik práce, ale i více peněz, které by se mému šatníku poměrně hodily. Netrpěla jsem nikterak zimou díky vlkodlačímu DNA, ale přesto nové oblečení by bylo fajn.
Mé myšlenky se začaly toulat všude možně dokud se na stromě za mnou neozval zvuk. Něco, nebo někdo tam zašustil a já se tím směrem nepříjemně podívala. Neviděla jsem nic dokud ze stromu neodletěl pták a já se sama nad sebou musela pousmát. Začínám být už šílená z toho věčného sledování. Jistě, že jsem se pokoušela několikrát sama zabít, ale neúspěšně. Nevím co je mým úkolem a co mi předepsal osud, ale je pěkně krutý, protože o tohle nestojím.
Měla jsem náladu provokovat, protože vždy všude musí být někdo z druhého světa. Skousla jsem si spodní ret na kterém se udělala malá ranka a mé rty se zbarvily do ruda mou vlastní krví.

Tam, kde vždy.

Sedím v rohu celé místnosti, jsem tu sám a občas se usměji na nějakou křepelku, kterou to odrovná. Chodím sem vždy jen, když potřebuju zrovna nějakou tu společnost. Nemohu si dovolit dlouhodobý vztah, proto je toto nejlepší řešení.
Nevím, jestli se tomu mám smát, nebo brečet. Jsou tak naivní a já tak sobecký.
Popíjím svou whiskey, když v tom přijde dívka. Anděl, jak tak koukám. (Delilah)
Sedne si na bar a mě hned popadnou hříšné myšlenky. Okamžitě kývnu na barmana, ať jí namíchá nejdražší koktejl, který tu je.
Je zvláštní, vypadá křehce a přitom tak silně. Musím se pousmát nad tím, jak na ni zírám.
Rozhlíží se tu všude po okolí, jako by někoho hledala. Snad ne přítele. Vytřesu tu myšlenku z hlavy a začnu se opět věnovat své whiskey.

Vzhled:

Budeme si hrát?

Sedla jsem si na lavičku u jezírka a sledovala ta malá stvoření. Vrtilo mě to na chvíli do minulosti, kdy jsem taky stávala na břehu a krmila zvířátka, jenže ta nebyla malinká a rozhodně bych je houskou nenakrmila. Kdepak, to byly časy. Zabít, rozkuchat a hodit krokodýlům. Z nostalgického vzpomínání mě vytrhne až zvonění telefonu oné míšenky. Musí být zabraná do myslenek, dkyž neslyší. Ostatně není možné, aby při svých ostrých smyslech neslyšela.

Obsah hovoru je pro mě dost nepodstatný. Zaujme mě až její reakce na obyčejného malého ptáčka. On je to jediný okamžik, kdy mě nezkoumá pohledem. Nejlepší chvíle na to se jí ztratit z očí.

Je to jednoduchý trik. Odvedení pozornosti a pak trochu zručnosti. Myslím ,že jí to znepokojilo, nebo chce zvědavě zjistit, co se stane, když ucítím její krev? Srdce se rychleji rozbuší a já se musím ušklíbnout. Holčička neví s čím si zahrává, ale budiž. Znovu se jí objevím v zorném poli o dost blíž a prohlédnu si jí. "Dobrý den...nemohla jsem si nevšimnout, jak mě sledujete, slečno..."  řeknu mile a dost nevybíravě si přisednu, aniž bych byla zvána. Dýka pod kaátem se chvěje vzrušením, její zvrácená mysl se v té mojí několikrát obročí jako had "...musím se tedy zeptat, zda jsem neporušila nějakou místní tradici. To víte, nejsem zdejší a někdo tradiczby se mi hodil." zářivě se usměju. Není důvod se skrývat. Tuší, kdo jsem. Tedy alespoň moji rasu.

... Hrátky s podsvětím? Super jen do toho! ...

Moje odpoutání pozornosti dalo příležitost oné démonce zmizet z mého pohledu, ale stále mé smysly o ní věděli. Má krev nebyla pro ni, ale pro ostatní. Kdokoliv by porušil pravidlo a zaútočil mám právo jej zabít, což v tomto rozpoložení bych uvítala.
Oplatila jsem milý úsměv, když se přede mnou "náhle" objevila a než jsem stihla cokoliv říci přisedla si s velice zvláštním dotazem.
,,Dobrý bych zrovna neřekla, ale budiž." řekla jsem na rovinu a pohlédla na dívku přes rameno. Cítila jsem z ní velké návaly emocí v kterých jsem byla lehce pomatená, ale nevěnovala jsem tomu radši tolik pozornosti. ,,Přestaňte si hrát.. Už mě to začíná unavovat.. Pokud něco chcete, tak ven s tím. Pokud mě chcete zabít a opravdu neznáte místní pravidla budete za to zabita také. Tohle je mírové město, leč mě se to nejspíše netýká s mou popularitou. Víte co jsem zač, tak jako já vím co jste vy. Sice mi vaše rasa je nová, protože jsem ještě s nikým takovým neměla čest, ale vím, že se mnou se nikdo z druhého světa nebaví jen tak.. Takže položím spíše otázku já vám.. S čím vám mohu pomoci?" mluvila jsem celou dobu vážně, až u své otázky jsem se mile pousmála a pohlédla již úplně na onu dívku.

V párku Parku

Znervózněla. V myšlenkách jsem si mohl zatleskat. Takto jí částečně mám. Teď nesmím udělat žádnou blbost a budu má úplně.
To její červenání jí slušelo. Asi jsem jeden z mála mužů, které si takto připustila k tělu. Je plachá. Ještě víc jsem se usmál.

"Nemůžu si pomoct, ale..." Prostě mi to nešlo. Byla tak blízko. Tak moc blízko. Nemohl jsem odolat a tak jsem se k ní ještě více přiblížil. Přiblížil se svým čelem k tomu jejímu. Pochopitelně se snížil v kolenou. Svými rty se lehce dotkl těch jejich. Jednou rukou, přesněji pravou, jí opatrně objal kolem pasu. Doufal přitom v to, že teď prostě neuteče a pokud jsem to dobře odtáhl, tak ten letmý polibek bude chtít prodloužit.
Do háje... do háje... a to jsem říkal, že nic neuspíším.

Park

Počkat, co? Chvilku mi nějak vůbec jeho slova nedošla a jen jsem nervozně stála na místě, ale když se přiblížil, cítila jsem ten prudký náraz v mém břiše. Takové ty kotrmelce radosti, natěšenosti nebo strachu. To bylo v tu chvíli nepodstatné.
Vše bylo v tu chvíli tak nepodstatné, jako bych nikdy neměla žádný stud, jako bych se nikdy ničeho nebála. V tu chvíli mi šlo jen o jeho rty, přitisklé na těch mých. Jemně jsem se usmála do polibku, dřív než jsem si ho přitáhla za zátylek a polibek prohloubila.
Vůbec jsem v tu chvíli nepřemýšlela nad tím, jak nevhodné to ode mne bylo, nebo jak moc mi stoupl adrenalin v těle. Jediné o co mi v tu chvíli šlo, byl on.

Tisíc a jedna

Mezitím, co zrakem bloudím po prostoru klubu, opřu se lokty o bar. Tak dneska asi nemám štěstí na žádnou povědomou tvář, pomyslím si trochu zklamaně. Že by snad zákon schválnosti? Zrovna, když mám chuť vyrazit ven a pobavit se, tak zůstanu sama.
Z úvah mě vytrhne lehké poklepání na rameni. Ohlédnu se a když uvidím barmana, automaticky mu podávám bankovku. On však jen zavrtí hlavou a přistrčí přede mě sklenici na tenké nožce.
„To jsem si ale neobjednala,“ houknu na něj tak, aby mě slyšel.
Barman ukáže na opačnou stranu směrem do rohu místnosti.
„To vám posílá on,“ dodá na vysvětlenou a věnuje mi významný pohled, než se vydá obsloužit další zákazníky. Tak co, Delilah? Přičichnu si k nápoji. Voní po meruňkách, trochu po citrusech a kapce ginu. Míchala ho obsluha, takže by měl být v pořádku. Kdo je ale tím neznámým dárcem? Zvědavě se zadívám do rohu, kam ukazoval barman. S úlevou zjistím, že nejde o žádného nechutného dědka. I když, co já můžu vědět? Vzhled dokáže klamat, tady snad ještě víc než kde jinde. Natáhnu se pro sklenici a trochu z ní upiju. Na škále od jedné do tisíce, jak moc špatný nápad to může být? Tady mi ale přece nic nehrozí, pomyslím si a zároveň s tou myšlenkou vykročím od baru, sklenici v ruce. Očima sleduji místo v rohu, zatímco lehce tanečním krokem proklouzávám skrz dav. Snažím se přitom nikoho cizího nedotknout nebo se o ně neotřít. Takto stanu před stolkem v rohu. Na tváři mi hraje sebejistý úsměv.
„Díky za pití,“ řeknu místo pozdravu, prohlížejíc si jej od hlavy až k... inu, kam dohlédnu. Upřený výraz, bledá kůže, dobře padnoucí drahý oblek. Tohle asi nebude žádné ztracené štěně, pomyslím si. „Můžu si přisednout?“ položím tu větu jako otázku, ale příliš nečekám, že bych měla dostat zápornou odpověď. „Neznám vás odněkud?“

Působivá společnost
Vnímám tak dlouho pouze svou whiskey, že mi skoro unikne to, že ke mně daná slečna přišla.
Zvedl jsem hlavu od pití a usmál se.
"Nemáte vůbec zač, tak krásné stvoření, jako vy by tu nemělo být samotné. A ještě k tomu platit." Řeknu klidným hlasem tak jako vždy.
"Samozřejmě, že smíte, tedy spíše musíte, kdyby to byl jen na mě." Okamžitě se zvednu a židli naproti mě mírně odsunu, aby se mohla posadit. Poté ji přistrčím zpět.
"Je to možné, i když vás bych si určitě pamatoval, takže nejspíš ne." Mírně se na ni usměji.
"Myslím, že bychom si mohli tykat. Co vy na to?" Zeptám se rychle a ani nečekám na odpověď a už chytám její ruku do té své.
"Jsem Lucas." Řeknu a políbím jí na hřbet ruky.
Přesně tak, jako se to dělávalo za mých starých let. Mezitím stačím ještě kývnout na barmana, který mě už moc dobře zná, aby nám donesl šampaňské.

Ono je to hravé...

Je rozmrzelá. No ostatně kdo by nebyl, kdyby po něm šli jako vlčák po salámu. I když vypadá trochu rozpačitě z mojí maličkosti, tak si snaží držet tvář. To je pozoruhodná vlastnost. Když ke mě mluví, tka se snažím, jak se říká, číst mezi řádky a najít něco, co by mi pomohlo.

Na konci její rozpravy se usměju se "Skoro mě uráží, že mě srovnáváš s tou svoločí tady kolem...Lidi, upíři, vlkodlaci, lovci..."  zakroutím hlavou a uraženě zamlaskám "Budiž ti k dobru, že ses s nikým z nás nesetkala, ale ono by ti nepomohlo, ani kdyby ses s někým takovým setkala, protože já jsem jiná. Sleduji jiné cíle než jen bezduché zabíjení. A ty...Něc otka zvláštního jsem ještě neviděla. Nikde na světě jsem ic takového nepotkala. Jsi...vyjímečná." Vzhledem ke svému věku přejdu už rovnou do tykýní. Pořád se lehce usmívám a sleduju jí.

"A co potřebuji? Nu, možná...parťáka." Sama jsem překvapená ,když t ořeknu, ale to asi bude nejlepší způsob jednaní s tímto...zázrakem. Potlačím vše kromě svého vědomí. Vědomí dýky, která se vzpíná jako neobsednutý hřebec i to druhé. To nemůžu potlačit úplně, tak ho je nzasunu hlouběji pod povrch svojí mysli.

Gentlemani nevymřeli, ale živí také nejsou

Položím sklenici před sebe na stolek a pomalu vklouznu na nabízenou židli. Nechám toho muže, aby přisunul židli blíž ke stolu a pak se mírně vytočím na bok tak, abych se zády nedotýkala opěrky. Už dávno jsem si zvykla se zády nikde neopírat. Jen bych si tak pocuchala peří na křídlech, před smrtelníky navíc nepůsobí zrovna nejlépe, když mezi mnou a opěrou vidí několik centimetrů prázdna. Vzbuzuje to příliš nevítaných dotazů.
Přehodím si jednu nohu přes druhou a pohlédnu na cizince, který se mezitím stačil usadit zpět naproti mně. Lichotky mu jdou víc než dobře. Co by tak řekl Nathan, kdyby mě viděl bavit se s upírem? Možná něco o pijavici a nekrofilii, pomyslím si a při té myšlence se zeširoka usměji. Jak starý vůbec může být?
„Neříkejte, že snad vidíte poprvé za život někoho jako jsem já,“ řeknu částečně zvědavě a loknu si ze svého koktejlu. Jeho nabídku na tykání přijmu přikývnutím, nejprve však nastavím ruku jakoby na potřesení a až v jeho dlaních se gesto změní a otočí ji hřbetem vzhůru. Lehce povytáhnu obočí. „Těší mě, Lucasi. Já jsem Delilah,“ představím se a když uvolní mou dlaň, stáhnu ji zpátky.
„Pověz, chodíš takhle často do barů číhat na zjevení z nebes?“ zažertuju a jen mimoděk si všímám kývnutí na barmana.
„Řekni mi něco o sobě, kromě toho, že umíš velmi dobře skládat komplimenty,“ vyzvu ho a trochu se nakloním tak, abych se loktem opírala o hranu stolku.

Nikdo se nesmál, nikdo se ani nepousmál. Vypadalo to jako nepovedené komické číslo, když se klaun sebevíc snaží, ale ani jeden koutek úst se nezvedne. Možná až k pláči. Jen na tebe všichni zírali s vražedným pohledem. Potom chvilku ticha přerušilo odkašlání si toho samého týpka.
"Ano jistě, pokaždé dostanete to, co budete potřebovat. Takže i auto. Úkol se dozvíte až dorazíme na místo, jelikož půjdete do města Leeston půjdete s dalším lovce....Leeston je velice nebezpečné město, lesu okolo říkají pohřebiště. Nechceme přijít o žádné členy, takže nic riskantního. Lovců je málo a těžko se hledají a těžko se přemlouvají. První zrůdu, kterou budete muset uh... odstranit bude v tomto městě, bližší informace dostanete v centrále, potom vám úkoly budeme posílat na mobil."
Potom se jelo mlčky, mohl si se dívat z oken, ale viděl by si jen rychle míhající se lesy.
Zanedlouho jste dorazili na místo. Dodávka zastavila a někdo z venku otevřel dveře. Byla to vysoká blond žena. Usmála se na tebe i na ostatní.
"Jsem ráda, že jste tu. Váš společník už na vás čeká. Za chvilku vás tam dovedu a řeknu informace o úkolu. Pojďte prosím zamnou!"
Otočila se a s několika služkami vyšla rázným krokem směrem k veliké budově. Vůbec jsi o tomhle nevěděl. Jak můžou tak velikou budovu skrýt před zraky lidí tak dobře?

... Spolupachatel ...

Snažila se mě vnímat a něco ve mě najít, ale bylo to marné. Nejsem člověk, pokud se tak mohu nazvat, který na sobě dá něco jen tak znát, pokud toho už není příliš, ale emoce. Krom vzteku a nenávisti mi to je vše ostatní cizí.
Naslouchala jsem jejím slovům a musela se lehce pousmát při zmínce, že mi budiž k dobru že jsem démona ještě nepotkala. Možná jsem opravdu ráda, protože přeci jen jsem ve střehu před každým, ale jejich rasa se o mě ještě nezajímala, tak proč teď? Avšak její vyjádření, že jsem vyjímečná mě donutí se zasmát a pozvednou pobaveně obočí, když ještě řekne, že by potřebovala parťáka.
,,Vypadáš dost nervozně, takže nevím co si pod tím, že nejsi jako ostatní mám představit. Ale že bych já byla to slovíčko, které jsi řekla je hloupost. Jsem hybrid, jsem jediná svého druhu a nic vyjímečného na tom není. Je to spíše prokletí, protože nikdo neví jaké to je, ale všichni mě soudí, protože nikam nepatřím. Takže, ať se dostaneme ke správnému oslovení jsem Sidney a pokud tedy chceš parťáka máš ho mít. Pokud skončím s kudlou v zádech, udělej to alespoň nějak napínavě. Mám ráda dobrodružství." mrkla jsem na ni pobaveně. Nevěřím ji, což jí musí být předem jasné, ale za zkoušku přeci nic nedám. Už tak jsem dost dlouho sama, tak společností, která mě v případu nouze zabije, nic nemohu pokazit.

Centrála

Vážnou tvář tu snad má i ten vtip. To snad není možný. Takové ksichty chytnu jen já. Poslouchal jsem toho chlápka, jak mele. Většinu věci jsem vnímal tak trochu. Vše co potřebuju, tak i dostanu. To je fajn. Dokonce i auto. Ti jsou nějak moc štědří. Ale mají pravdu. Lovců je málo.
"Takže abych to dobře pochopil. Teď mě vezete na vaší centrálu, kde mi dáte klíčky a trochu víc munice a dalších blbostí a pošlete mě do...Leestonu, že?" jen mi mlčky přikývl. "Fajn, dobře"

Zbytek cesty jsem promlčel a strávil posloucháním hudby z mobilu. Samozřejmě do sluchátek, jinak by je z toho mého metalu prdlo. Když jsme dorazili na místo, vylezl jsem ven, vzal si svůj bágl a už ke mě přišla jedna krasavice.
"Tak jo. Jsem hned za vámi," řeknu ji a jdu s menším odstupem za ní, abych se podíval, jakej má zadeček. Ale hlavně nenápadně.

Okouzlující andílek
Barman donesl šampaňské a mě i slečně, pardon Delilah nalil, načež flašku nechal na stole. Jen jsem mu pokynul a on zase hned odcupital.
Opět jsem se věnoval své společnici.
"Ne, to opravdu nevidím poprvé. Spíš vidím poprvé tak okouzlujícího anděla, jako jsi ty Delilah." Řeknu a na konci svého proslovu si pohraji s jejím jménem.
"Možná,ale mohu tě ujistit, že půvabnější stvoření z nebes jsem opravdu jak živ neviděl." Tajemně se na ní zadívám a bez jakékoliv emoce v obličeji uchopím sklenku šampaňského a pokynu s ní k přiťuknutí.
"Kromě toho, že umím skládat komplimenty si nejsem jist, že bych byl jinak nějak zajímavý. A teď pokud svolíš, bych si s Tebou rád přiťuknul... Přeci jen nepotkávám denně tak okouzlující anděly."
Řeknu rychle a v mysli se pochválím za to, jak to s nima umím. Denodenně potkávám ženy jako je ona, ale proč si trochu nezahrát, že? Konec konců.. Mohl bych začít balit ženský na svůj šarm a ne jen na to, že u mně uvidí prachy.

Přípitek

Málem by se mi chtělo opáčit, že já jsem zase dosud neviděla tak pohledného tvora, který vylezl z hrobu. Včas se ale stačím kousnout do rtu. Nemám přece důvod být na něj tak pichlavá. Některé mé žerty bývají jaksi kousavější a i když Lucas nevypadá jako někdo, kdo by si bral k srdci žert, stejně mě napadne, že možná ne každý upír je rád upozorňován na to, čím je.
„Děkuju, Lucasi,“ odpovím s úsměvem a na chvíli přesunu zrak ze svého společníka na barmana, který hned zase rychle kráčí pryč od stolu.
„Tomu se jen těžko věří,“ podotknu se rty stále zvlněnými do příjemného úsměvu. „Že by z tebe mluvila přehnaná skromnost, sebekritika, nebo si to skutečně myslíš?“
Pomalu vezmu mezi prsty tenkou nožku sklenice se šampaňským; opatrně a něžně, skoro jako by se měla pod dotekem zlomit. Pozvednu ji k ťuknutí.
„Na co si připijeme?“ optám se o něco tišším hlasem tak, aby mě slyšel jen Lucas. Na zdraví asi ne, to nás ani jednoho netrápí.

Tak na dnešní noc!
Pozoruji ji, je dokonalá. Bez jediné známky jakékoliv chyby. Vypadá tak odhodlaně a přitom mírumilovně... Když se zkousla ret, málem jsem se neudržel a přisál se na něj sám. Ne, klid. Myslím, že sebeovládání je jedna z mála věcí, které mi jdou. Naštěstí.
"Věř tomu, já totiž nikdy nelžu." Řeknu opět bez jakékoliv emoce a mírně zakroužím se sklenkou šampaňského. Musím být v klidu, což jde ale těžce při pohledu na ni.
Její úsměv, jakoby mi v těle vyčaroval souboj pocitů.
"Kritika to určitě nebude." Řeknu rychle a konečně se mi na tváři vykouzlí menší úsměv. Nerad ženám vykládám na potkání, kdo jsem a tak dále. Většina žen to ví, což už je ta horší stránka.
"Na dnešní noc." Řeknu tajemně a můj úsměv se prohloubí.
V očích zajiskří a přiťukne svou sklenkou k té, co drží Delilah. Načež se napije a s dokonalým úsměvem se zadívá na svou společnici.

Žena tě zavedla do té budovy.
"Takže, váš partner pro tento úkol na vás již čeká."
Procházeli jste světlými chodbami, všude byla velká okna a bylo to pořád dokola. Okno, okno, dveře, okno, okno, dveře....
"Ještě než vás zavedu k onomu místu udělám vám rychlou prohlídku." Řekla po chvilce žena.
"Tamto byly pokoje pro vás, pro lovce. Kuchyně, koupelny, a pokoje." Došli jste k výtahu a vstoupili do něj, jelikož, přijel téměř ihned, co se zmáčklo to tlačítko.
Vevnitř zmáčkla patro číslo -3. Tedy jedete směrem dolů. Když se otevřeli dveře bylo tu šero. Vystoupili jste a ona rozsvítila. Byl tu kamenný a hodně vysoký strop, šedavá podlaha a osvětlení na stěnách. Všude kolem byly auta, zbraně, různé lahvičky a další věci.
"Tohle je sklad, sem pro věci chodit nemusíte, pokaždé vám před úkolem všechno důležité dáme."
Znovu jste pak nastoupili a ona ještě předtím zhasla. jeli jste teď do -5. Když se to otevřelo a první pohled to bylo jako nahoře, bílé a čisté, velká okna. Jenže vevnitř byly různé potvory, upíři vlkodlaci. Všechny cely, ale plné nebyly.
"To je bezpečné vězení. Díky té technice neuniknou. Potom v -6 je laboratoř. V -7 se dělají testy na těch obludách a -9 jsou extrémně nebezpečné potvory."
Potom jste to prohlédly také až na -9. Jeli jste znovu nahoru a potom tě zavedla do tvého pokoje.
"Počkáte tu prosím zařídím pár věcí a pošlu vám sem vašeho parťáka"

Za chvilku pro tebe přišla znovu ta žena a usmívala se.
"Takže váš parťák je tu. Musím ještě něco zařídit, tak bych vás prosila bys šla za ním a řekla mu o úkolu. Děkuji je v čísle 17. Prohlídku budovy už má za sebou."
Když to dořekla tak odešla.
//napiš ten příspěvek prosím už Tonnymu, díky :)

Noc je ještě mladá

Zaklapnu knihu a neochotně se zvednu z lavičky. Světla v parku již zhasla a čtení se stalo nadlidským výkonem. Dokonce i pro noční tvory. Noc je vlahá a veskrz příjemná. Krátké šaty mi sice trochu vadí při chůzi, mám pocit, že mi jde vidět všechno, ale vypadám v nich starší.
Během chvíle dojdu k Silver Clubu a nerozhodně zastavím přede dveřmi. Moc se mi tam nechce, ale socializace je nezbytná věc v dnešním světě. Knihu si schovám do větší kabelky a vejdu dovnitř.
Znechuceně nakrčím nosík a zamířím rovnou k baru. Proč není v noci otevřená i nějaká kavárna, či nějaký jiný normální podnik?! Sednu si a hodím očkem po barmanovi. Doufám, že nebude chtít občanku...
„Rum a kolu,“ usměji se a nenápadně si upravím výstřih a dolní lem. Již rozdrbaný drdol si rozpustím a přelétnu očima celý klub.

Na dnešní noc jsem si vyhlédla Silver Club. Poněkud frekventované místo pro lidi jako sem já co je pravda, ale zase to bude příjemná změna od temných uliček a zapadlých koutů. Navíc s alkoholem a bez případných vyděšených svědků. Jak otravné je uklízet ten nepořádek.
Můj kontakt si dává na čas.
Není to tak, že by peklo zamrzlo kdyby se opozdil, ale ráda své informace dostávám s předstihem. Což však nemění nic na tom, že se ho zbavím. Až odvede svou práci, samozřejmě. Najednou si všimnu drobné blondýnky, zrovna ve chvíli, kdy vejde do klubu.
Vystoupím ze stínu stromu a zhluboka se nadechnu chladného večerního vzduchu.
Jdem se trochu zašpinit.
Vejdu do klubu, tvář bez jediné emoce. Usadím se ke stolu blízko dveří. Celý klub přejedu až na smrt odsuzujícím pohledem. A tím taky zjistím, že ona blondýnka není ta, za koho jsem jí považovala. Kontakt nikde, informace žádné, cíl špatný, obsluha mizerná a podnik k pláči. Dnes se nedaří.

Upřímný společník

Ukazuje se, že můj společník umí dobře ovládat svůj výraz tváře. To se všichni upíři dokáží tvářit tak neutrálně, jako by je mistr právě vysochal z mramoru, nebo je zrovna tenhle ideálním hráčem pokeru? Ta myšlenka mě trochu rozptýlí, raději se ale zaměřím na to, co říká.
„Nikdy? A nevymstila se ti doteď nikdy taková pravdomluvnost?“ zeptám se se zájmem. „Dokážu si představit, že by ses mohl snadno znelíbit spoustě lidí čistě tím, že k nim budeš upřímný,“ prohodím s pokrčením ramen a lehkým úsměvem.
Přikývnutím souhlasím s Lucasovým přípitkem, načež se ozve tiché cinknutí, když se dotknou stěny sklenic. Trochu zakloním hlavu, aby mi šampaňské hladce steklo úzkým hrdlem sklenice k ústům. Loknu si a když pokládám šampaňské na stolek, krátce se ohlédnu za sebe po podniku. Letmo přelétnu očima dav lidí včetně Laury stojící u pultu, nijak podrobně si je ale neprohlížím. Mnohem spíš než osoby u pultu mě zaujaly ty, které se pohybují v prostoru na samozvaném parketu. Bezděky začnu zlehka pohupovat nohou do rytmu melodie.
Natočím se k Lucasovi a s tázavým úsměvem se zeptám: „Tančíš?“ Otázku, jestli umí tančit, tak nějak automaticky zavrhnu. Vypadá jako někdo, kdo se umí pohybovat. Záleží ale, zda bude chtít...

Nový parťák...

Nevěří mi. To je mi nad slunce jasné. Ostatně kdo by taky věřit schizofrenní démonce. A co na tom, že schizofrenií netrpím. Ale aspoň bude zábava. Ostatně lov v okolí tohohle města by mohl být o něco zajímavější a napínavější. Skoro jak oza starých časů. Ach ty staré časy, kdepak jen jsou! 

"Těší mě, Sidney. Mě teď říkají Calisto."  natáhnu k ní ruku. Ostatně takhle se zdraví lidé. Tedy nejen lidé. I ti, co se snaží mezi lidi zapadnout. Prostě přátelské gesto. Podáním ruky přece nic nezkazím.  "A věř mi ,že já moc dobře vím, jaké to je být jiná. Ostatně to asi brzy poznáš. Tedy pokud se ten scénář s kudlou v zádech neodehraje tak ,že ta kudla bude v mých zádech. To by bylo nepříjemné. Velmi." ušklíbnu se. Miluju, když bytosti kolem neví, co si o mě myslet. Většině se to stane osudným.

"Co jít oslavit nové spojenectví do...mno kavárny, baru? Nevé jsou místní společenské konvence." usměju se bezelstně, což je divné vzhledem k tomu, že jsem to, co jsem.

17

Tak konečně uvidím ksicht toho „parťáka“… Snad to nebude moc velký trotl, pomyslela si. Dívajíc se ještě chvíli do stropu, naklonila lehce hlavu doleva a odhodlala se konečně vstát z postele. Odhodila nedopalek na zem a při dosednutí jej zašlápla. Znaveně se zvedla, i přestože má za sebou jen několik hodin válení, pomalu se protáhla a zapálila další cigaretu.

„Hmm, tak sedmnáct, jo?“ vydechla kouř. Hlavu měla lehce v záklonu. „Hurá do toho.“ Její hlas nezněl nijak nadšeně. Byl monotónní a bez vyjádření jakýkoliv emocí. Z postele vzala dokumenty a přesunula se do místnosti, kde byl už on.

„Čus,“ řekla lhostejně a bylo ji trochu špatně rozumět, jelikož mluvila s cigaretou v puse, „Belladona. Tady je náš úkol,“ natáhla k němu fotografií. „Nějaký smrad jménem Leen Misho-něco, je to napsané tam. Upír, údajně dost starý na to, abych se trochu zapotila při jeho zabíjení. Vybavení ještě dostaneme. A jeho regenerace je,“ zamyslela se, „obdivuhodná hustá.“
Koutky se jí lehce pozvedly v úsměv.

Park

Za chvíli bude má. V duchu jsem se usmíval. Vychutnával si polibek. Vyhrával si s ním. Stejně jako s jazykem. Zajel jsem jí rukou do vlasů. Vískal chvíli v nich.
Líbilo se jí to. Muselo. Jinak by mne přeci jen k sobě nepřitáhla. Měl jsem skoro vyhráno. Teď to akorát nepokazit.
Maličko jsem se od ní odtáhl ve chvíli, co jsem se potřeboval nadechnout. Stále jsem však byl v její blízkosti. Dalo by se říci, že jsem jí objímal. Jako milenec, jako přítel.

"Nesedneme si na lavičku?" Pronesl jsem po chvíli. Nebylo vhodné mluvit o tom polibku. Proč taky. Stal se. Co k tomu víc říct?
A jak teď dál? Jak jí teď dostat do postele... krucinál.
"Měl bych ti poděkovat. Dlouho jsem nebyl venku. A vlastně tak zapomněl, jak je úžasný ten čerstvý vzduch a jak je příroda krásná.. a vůbec to všechno." Usmál jsem se na ní. Lehce naklonil k její tváři, abych jí tam něžně líbnul.

Tančím.
Vypadá zamyšleně, nejspíš nad něčím přemýšlí, není těžké uhádnout, že to budu nejspíše já. Dívá se na mě a přemýšlí, tak o čem jiném, že? Sleduji ji s neutrálním výrazem, ale potom, když promluví se musím usmát.
"Věř mi, lidé mi i platí za to, abych je zkritizoval." Odpovím jí a hned na to se zeptám.
"Nad čím jsi tak horlivě přemýšlela?" Nedalo mi to, musel jsem se zeptat.
Napiji se šampaňského a sklenku odložil na stůl, přitom jsem celou dobu pozoroval svou společnici. Pohled jsem nemohl odtrhnout od jejích rtů, kterých se teď dotýkala její sklenička. Když se poté začala rozhlížet po okolí a pohledem skončila na parketě, znejistil jsem. Samozřejmě to na mě poznat nemohla, nikdy nedávám najevo své emoce. Nad její otázkou jen pokroutím hlavou a s menším úšklebkem se zvedám ze židle, přistupuji k ní, načež si mírně pokleknu a nabídnu jí svou ruku, tak jak se to dělávalo a stále dělává na významných akcích.
"Smím prosit?" Jsme v baru a toto gesto je až příliš zdvořilé, ale mě to přijde jako nezbytná věc pro tak dokonalou společnici.

Veď mě tedy...

Povytáhnu obočí. „Lidé ti platí za to, abys je zkritizoval?“ zopakuji po něm v otázce. Ta malá nápověda skýtá škálu od trenéra přes inspektora po recenzenta, nemohu se ale rozhodnout, co z toho by tak na Lucase sedělo. „A jsi na ně přísný?“ zeptám se doufajíc, že mi to nějak napoví v odhadnutí jeho profese. Jestli je ale vždy upřímný a nelže, tak nejspíš podává lidem bez okolků to, co si myslí. Je už pak jen na nich, jak se s tím vypořádají.
Ještě jednou si loknu šampaňského, spíše však proto, abych svlažila rty a zaměstnala nějak ruce. Letmo se prsty dotknu svých vlasů na úrovni klíční kosti a pokrčím rameny.
„Přemýšlela jsem o tom, že musíš být skvělým hráčem pokeru,“ řeknu bez okolků, hledíc mu do očí. „Umíš se tvářit tak nečitelně... a vypadáš, že máš v oblibě hry. Takové, u nichž znáš pravidla,“ řeknu s jistotou, jako by o mém úsudku nemohl být pochyb. Nechám ostatně Lucasovi prostor, aby cokoli namítl, pokud nesouhlasí.
Oči mi zajiskří a ožijí, když můj společník vstane a vyjde mi vstříc. Přehodím jednu nohu z druhé a s pokývnutím položím svou dlaň do jeho nabízené ruky.
„Ale jistě,“ brouknu a zhoupnu se do stoje na nohy. Pár křídel na zádech se při tom pohybu mírně rozevře, načež se pozvolna zase uvolní, když jim vzduch přestane klást odpor.
Nechám Lucase vést mě k ostatním tančícím lidem blíž ve středu klubu i v tom, jak budeme tančit, a pokusím se přizpůsobit. Sleduji jej s lehkým úsměvem a okolních osob si všímám natolik, abych se vyhnula nechtěnému dloubnutí loktem nebo otření o cizí záda.

Tanec
"Ano, přesně tak." Odsouhlasím jí rychle a nad její další otázkou se musím pousmát.
"Ani nevíš jak." Řeknu stále s úsměvem na tváři. Všichni mě poslouchají a nikdo se mnou nechce mít co v dočinění. Připadám si trochu víc jak ten z 50odstínů šedi, až na tu maličkost ohledně sexu, s tím bych nikdy nesouhlasil.
"Poker mi nikdy moc nešel popravdě, ale máš pravdu miluji hry, u kterých znám pravidla a umím je hrát." Řeknu klidně a pozoruji ji, jako cennost.
Když mi vyjde k pozvání vstříc, držím jí dlaň pevně a sebejistě v té své. Hodím pohled po DJovi a ten okamžitě přepne na pomalou hudbu, která se zde hraje jen ojediněle. Myslím, že mě tu už musí znát...
Přetočím Delilah tak, aby byla naproti mě a volnou rukou jí sjedu na pas, kde ji pevně sevřu. Druhá ruka je stále v té její a tanec vypadá jako zjednodušené tango.

Po prohlídce Batmanovy jeskyně jsem byl trochu uchvácen. Rozhodně bych vyměnil některý svý hračky za jejich. Ten SPAS-12 mě přímo volal.
Jejich zoo mě ani moc neohromila. Proč taky. Všechny exempláře už jsem viděl a hezky si s nimi i pohrál. I upíry a vlkodlaky si hraju nejradšji. Dlouho vydrží. Pak už mě jen zavedla do pokoje, kde mám čekat, až přijde kolega.
"Snad to nebude nějaký debil bez vkusu pro hudbu," řeknu a vytáhnu si doutníčky a jeden si připálím.

Nepřemýšlel jsem ani čtvrt hodiny, když přišla nějaká ženská.
"No nazdar," řeknu a ani si nesednu, pořád ležím na posteli. Hned přešla k věci, začíná se mi celkem líbit. Žádné hovadiny okolo, hurá na věc. Poslouchám, co o něm říká.
"Takže upír s dementním jménem a velkou regenerací," řeknu s úsměvem a posadím se. "Už se těším až si vyzkouším tu brokovnici," řeknu a podám ji ruku "Tony Blaskowitz." představím se.
"Kdy vyjedem? Jo a řídím já." řekl jsem jasně, že o tom nehodlám diskutovat.

Když ji vybídl k potřesu rukou, lhostejně natáhla ruku a pleskla mu ji „chlapácky“ do té jeho. Stisk měla pevný. Začala si prohlížet jeho tělo, aspoň ty odhalené části a hledala jizvy, které by ji mohli prozradit, jak moc schopný je.

„Hmm,“ navázala na jeho poslední větu, „Nejdřív bych se pořádně nadlábla. Pak skočíme pro vybavení a můžeme vyrazit. A klidně si řiď, stejně to neumím.“ pokrčila rameny.

Během čekání na odpověď mu vzala dokumentaci a dala si ji k sobě. Chtěla mít jistotu. I když jsou zaměstnaní stejnou společností a nepůsobil jako podrazák, potřebovala vidět, co umí. Bylo to poprvé, co měla spolupracovat s někým jiným než se svým starým učitelem.

Tanec

Dojdu s Lucasem dál od stolků do otevřeného prostoru.
„Takže jsi učitel,“ prohodím a zářivě se usměji, odhalujíc perlovitou řadu drobných zubů.
„Na... mmm, soukromé dívčí škole.“ Zastavím se spolu s Lucasem, přičemž klapnu podpatky o sebe.
„Bohužel ale příliš rozptyluješ žákyně svým vzhledem, a proto na ně musíš být přísný.“ Je mi docela jasné, že se nejedná o zrovna pravděpodobný scénář. Lucas vypadá spíš jako úspěšný podnikatel, který má pod sebou nejméně pár stovek lidí, přesto mě ale baví provokovat ho svými domněnkami.
Když hudba náhle zpomalí, přestanu se culit a svižným půlobratem se k němu natočím čelem. Mlčky mu pohlédnu do očí a poddajně zaujmu svou část tanečního postoje. Nohy zlehka uvolním v kolenou a levou ruku položím s drobným stisknutím na Lucasovo rameno. Pohodím hlavou, abych dostala neposlušné vlasy na záda, a pak, s pohledem na jeho tváři, se nechám vést. Při tanci nemluvím, ani ne tak proto, že bych snad vypadla z rytmu, ale proto, že si tak lépe užiji atmosféru. Z mého výrazu je už po prvních pár okamžicích patrné, že mě tanec baví, a z pohybů navíc, že mi tango není neznámé...

Pevný stisk. Tahle ženská nebude jen ukecaná, asi fakt něco umí. Nemohl jsem si nevšimnout jejího tázavého pohledu, kolem krku a dalších odhalených částí mého těla. "Hledáš něco?" zeptám se ji s úsměvem. Klidně bych se ještě chvilku zdržel, kdyby se chtěla blíže seznámit.

Když pak domluvila, vstal jsem z postele a ohnul se pro svou tašku s vybavením. "Tak jdem něco sníst. Jo a jakou posloucháš hudbu, aby v autě nebyla tichá domácnost." zeptám se ji a podržím ji dveře na chodbu.

Park

Užívala jsem si polibek, který se stal dokonalým zážitkem do chvíle než nám došel vzduch.
Bylo to úžasné a já nemohla uklidnit své srdce, které bilo jako na poplach.
Byli jsme u sebe stále tak blízko, že jsem mohla cítit jeho dech. Asi jsem udělala kravinu, ale kravinu, které momentálně nelituji.
Změnil téma a já mu byla vděčná, asi bych byla rudá jak rajče, kdyby teď řešil to, co se stalo.
"Jo.." Řekla jsem a na tváři se mi pohrával nevinný úsměv, když mě políbil na tvář. Jak milé. Posadila jsem se na lavičku, překřížila nohy přes sebe a zhluboka se nadechla.
"Jo, příroda je krásná.." Odkývám mu a dívám se mi přitom do očí.
"To trávíš celé dny v práci? Žes nebyl tak dlouho venku, jak říkáš..?" Zeptám se ho, aby nestála řeč a stále ho pozoruji jako obrázek.

Parťák

Na jeho otázku nereagovala. Co mu je do toho, řekla si v duchu. Mezitím, co se zvedl a otevřel dveře, dívka odhodila na zem další nedopalku a nezajímalo jí, že vůbec není ve svém pokoji. Kupodivu si však znovu nezapálila. Zkazilo by jí to chuť jídla. Podívala se na Tonyho, naklonila hlavu doleva a svraštila obočí.

„ Proč tam tak blbě stojíš? Ty nikam nejdeš nebo co?“ S výrazem „jsi fakt divnej kámo“ vyšla na chodbu. Přišlo jí to celé divné. Dělal, jakoby neuměla za sebou zavřít dveře. Vydali se směrem k jídelně. Po pár krocích se přestala tak křenit a uvědomila si, že se jí ještě na něco ptal.

„Huh, cože jsi to říkal? Co poslouchám za hudbu?“ Načež se začala zase tvářit ve stylu „co to po mně zase chceš?“. Hudbu nikdy moc neposlouchala nebo spíš nebyla příležitost, tudíž nemohla ani moc odpovědět.
„Hele, je mi to jedno princezno. Pusť si v autě, co chceš, jen mě u toho nech kouřit cíga, jinak jdu asi pěšky a sraz na místě.“ Šla laxně. Nikam nespěchala. A stejný byl i styl její mluvy. Pomalý a bez života.

Jen se pousměju se vyrazím za ní. Za chvilku ji doženu a srovnám krok. Ta holka mi přijde...divná. Chová se divně. Mluví divně. Jakoby poprvé jednala s člověkem. By mě zajímala její minulost. Nebo radši ne. Bůh ví, co bych se dozvěděl.

Pak mi konečně odpověděla na hudbu. Zase jsem se nic nedozvěděl. Ona se snad baví tím, že...ani nevím. Čím se bavili lidi v pravěku krom kreslení v bahně, plácání sošek z hoven a lovem mamutů?
"Teda..celkem těžký pravidla," pousměju se nad jejím jediným požadavkem, že ji mám nechat kouřit.
"Nevíš, co je na oběd?" zeptám se ji a nadhodím si tašku na zádech, až železo zacinká.

„Ve mně složitost nehledej - bylo mi kdysi řečeno,“ řekla na odlehčení, ale ani se jí u toho nepohnul koutek. Na jeho otázky reagovala zpomaleně. Ne že by byla nějak mentálně zaostalá, jen s ničím nikam nespěchala, tedy pokud nešlo o zabíjení. Navíc na to nebyla moc zvyklá, nikdo se jí na nic moc neptal.

Možná bych se ho měla taky na něco zeptat, pomyslela. Zničehonic se zastavila.

„Ehm, když už se ptáš na ten oběd…“ na tři vteřinky se odmlčela, „Kde je tady vlastně jídelna?“ Stála, a rozhlížela se po chodbě. Pomalu už měla nutkání si znovu zapálit.
„Mimochodem, v kolika jsi držela prvně zbraň? A klacek, kterým se mlátí děti, počítat nebudeme.“ Čekala jako tvrdé Y dokud jí neukázal, kudy kam.

No ne, teď z ní padají moudra. Ještě chvíli a bude z ní druhý Gándhí. Trochu opožděný Gándhí, jak se tak dívám, když mi konečně odpověděla ohledně obědu. Jestli se při lovu chová stejně jako teď, přivezu ji v igelitovém pytli.

Jen se na ni usměju, jednou rukou ji obejmu kolem krku a ukážu na ukazatele, který visí na stěně. "Pořád rovně, pak doleva a druhé dveře vpravo," popíšu ji cestu podle plánky a lehce poplácám po rameni. Sám se vydám jako první a když se mě zeptá, v kolika jsem držel prvně zbraň, tak se usměju.
"Byl to starej luger pé nula osmička. S dědou jsme stříleli na terče a holuby. Těžko uvěřit, že takový milý stařík byl lovec," povzdechnu si, když si vzpomenu na dědu a jdu dál.
"A co ty, amazonko, jaká byla tvoje první zkušenost se zbraní?"

Nový parťák = že by nový začátek?

Věděla, že jí nevěřím a nebylo se čemu divit. Chtěla nového parťáka a šla za mnou, za osobou po které jde každý ve městě. Lehce podezřelé, ale proč se nepobavit?
Když se představí potřesu ji lidským způsobem rukou a následně poslouchám co říká a sama se pobaveně musím usmát. Je dobrá nejspíše také ze svých důvodu. Snaha se zajistit, ať nevím co si myslet je velice známá, ale poměrně zdařilá. Démony neznám, což je její ještě větší plus, ale přeci jen já dohody neuzavírám a přišla s ní ona.
,,Já nejsem tou která podvádí. Jen se vždy bráním a mám záložní plány, ale prozatím nemám v plánu kudlu někam vrážet." pokrčila jsem rameny a následně nad jejím návrhem oslavit spojenectví jsem se lehce zamračila. Že by to bylo jen nalákání mě mezi všechny ostatní, jako prase na porážku?
,,Kavárna se bude zavírat, pracuji v ní, takže to vím. Klub zde je, ale chodí tam všechny rasy a se mnou po boku by jsi si jako nováček ve městě příliš dobrý obrázek neudělala a těch dýk by jsme potřebovaly snad tunu, protože bych tam musela zabít skoro každého. Navíc nechci být hned jako prase na porážce, pokud to byl tvůj záměr." pohlédla jsem na ní zkoumavě.

Než jste se vůbec stihli přiblížit k jídelně doběhla vás ta žena. Bylo vidět, že na sobě má jiné oblečení. Vlasy si narychlo sepnula do drdolu. Když přišla blíž byl z ní cítit vlkodlačí pach. A pro ty více všímavější, někde na kůži měla i několik kapiček zaschlé krve, které se snažila zakrýt. Nahodila milý úsměv.
"Omlouvám se za to, že jsem tak utekla, měli jsme menší problém s jedním hafanem." Snažila se zavtipkovat. Když se nikdo z vás nezasmál povzdechla si. "Můžeme jít. Doufám, že víte všechny informace. Pojďte prosím za mnou."
Šly jste úplně jinudy, možná jste si téhle cesty nikdy nevšimli, ale byla tu. Nebylo o tuhle část budovy moc velký zájem, bylo tu ticho a šero.
Došli jste až do místnosti, kde byla úplná tma. Ona na zdi nahmatala vypínač a rozsvítila.
Byli jste v takové větší garáži, ale auta tu byla jen dvě. Ta dodávka, ve které přijel Tony a taky tam stálo červené BMW.
Mezitím žena šla k tomu autu a ještě cestou ho odemkla. "Tímhle pojedete v kufru máte vybavení. Batohy, mobily, zbraně, stříbrné kulky, normální kulky, zapalovače, nějaké nože, peníze a několik lahviček svěcené vody." Potom vám hodila klíčky. "Jak už jsem říkala, tohle nebude jedno cílová výprava, jedete tam pro víc lidí, na mobil vám vždy pošleme koho a informace. Jo a taky tam máte klíče od pokoje v motelu. Můžete se vydat na cestu. V přihrádce auta máte navigaci. Hodně štěstí!" Potom otevřela dveře garáže.

Shura
"Nevím proč jste tu, vlastně nevím skoro nic. Jen že tohle město je plné démonů, andělů, duchů a také čoklů. Navíc jsem míří ti lovci.I když tu je podepsaná mírová smlouva, není to tu moc bezpečné." povzdechne si a potom tě dovede k tomu sídlu, kde máš přebývat.
Je to veliká budova na konci města. Ven vyjde nějaký postarší muž, upír, ukloní se a představí. "Přeji pěkný podvečer pane, již jsme vás očekávali. Můj pán je momentálně mimo město nejspíše na dva měsíce, do té doby tu můžete zůstat. Jmenuji se Sebastian, kdyby jste něco potřebovat mile rád vám pomohu. Ložnice jsou nahoře, jídelna dole vpravo spojná s obývacím pokojem a pracovna je nahoře." Potom ti vzal věci a odnesl je dovnitř. Nakonec s tebou udělal malou prohlídku a potom někam odešel.
Momentálně je na tobě, jestli půjdeš ven a nebo zůstaneš tady.

//Od teď si Shuru hraj ám, díky :)

Laura
Když k tobě přijde barman a ty si objednáš přelétne tě pohledem. Je to poloanděl, takže nehrozí žádný incident. Potom ti jde připravit ten nápoj.
Za chvilku do baru přijde několik vlkodlaků, hned tě do nosu trkne ten pach. Je jich dost a je tam i alfa. Všichni se nahrnou k baru kousek od tebe. Když si tě všimnou někteří zavrčí a vycení zoubky, ale jejich alfa zůstává v klidu. Objednají si a neustále tě po očku sledují. Potom se alfa nadechne.. "Copak tady dělá tak malinká pijavice sama. Ty se nebojíš, že tě někdo kousne?.. Vlastně ty už kousnutá jsi, že ano. A není ti to blbé vypadat celý život na 16let?" Potom se všichni zasmějou a vypadá to, že tohle nebyl jejich první alkohol. Několik z nich na tebe pořád cení zuby, ale většina si tě už nevšímá.

Lamia
Po chvilce, co si vstoupila do baru se ukáže tvá pravá podoba, tedy rohy atd. Potom si celkem dlouho čekala na svůj kontakt. Ale potom se přece jen objevil. Byla to malá blond dívka. Cítila si z ní poloanděla. Kdo jiný by mohl být informátor než anděl, na nich skoro nejde poznat jestli jsou lidé nebo ne. A taky je nejde zabít. Moc srandy si s ní neužiješ no. Přistoupila k tobě a naznačila aby jsi s ní šla kousek dál od zvědavých uší. Potom se usmála a spustila. Přitom se zahleděla na tvé rohy. "Tak tedy, jsem Mellisa. Nejsem si jistá jestli tě budou zajímat dění ve vlkodlačíh smečkách, ale to co tě určitě zajímat bude je lovecká společnost poslala jsem několik svých lidí, vlastně už tu dávno mohou být, každopádně ví o tomhle městě dost věcí a na jejich seznamu je dost lidí. Slyšela jsem, že nejen zabíjejí, tentokrát chtějí i odchytávat."

Štěňata

Mile se usměji na barmana, když mne přelétne pohledem. „Jednadvacet mi už bylo...“ Protočím oči a upřu pohled na parket. Nikdy mne nebavil tenhle typ tance, radši volím poněkud staromódnější párové, i když je problém sehnat partnera, který by tančit uměl.
Během chvíle dorazí i celá smečka. No paráda... Pomyslím si a místo vlití rumu do koly ho do sebe kopnu. Kývnu na barmana a naznačím mu, že chci ještě dva. Jinak na jejich přítomnost nereaguji, dokud nepromluví alfa.
„Nevybrala jsem si to... A není ti blbé si pokaždé lámat každou kost v těle?“ Nevinně se usměji a pokračuji zvědavým tónem. „Co jsem ti vlastně udělala, že jsem si vysloužila takovou nenávist? Jsem pouze oběť nešťastných okolností...“ Pokrčím rameny a i s pitím v ruce elegantně sklouznu z barové stoličky. Zamířím k nějakému volnému stolečku v upíří části baru, kde by mne neměli otravovat.

Odjezd

Tonyho poznámku ignorovala. Nestihla však ani odpovědět a už tu před nimi stála blondýnka. Dle její reakce si Belladona uvědomila, že se žádný oběd konat nejspíš nebude a pokus o vtip jí úsměv na tváři také nevykouzlil. Místo toho sáhla po krabičce, promnula si černě nabarvené rty a opět si zapálila.
Mlčky ženu následovala až do garáží. Od Tonyho si držela patřičný odstup. Náhle před ní stálo nádherné BMW, ale ona to neuměla bohužel ocenit. Nadšená však byla z jejich výbavy, nacházející se v kufru.

„Paráda,“ okomentovala. Vzala jednu ze střelných zbraní a řádně si ji prohlédla, načež ji vrátila. V koutky rtů se jí lehce pozvedly.

„Věci si rozdělíme až na místě, Tony. Díky bloncko.“ Otočila se na patě, ani nezavřela kufr a zabrala si místo spolujezdce. V autě si sundala boty, opřela si je o plastovou podestu a uvelebila se.

Odpovědi jsem se sice dočkal. Akorát že přišla od někoho jiného a na úplně něco jiného. Byla to zase ta blondýna, co mě tu provedla. Podle kapiček krve, toho pachu a nepovedeného vtipu soudím, že jeden z objektu se pokusil vzít roha. Ale ten vtip byl fakt strašný. Bez elánu, bez ničeho. Asi začnu dávat soukromé lekce.

Zaujala pozici naší průvodkyně a provedla nás chodbami do míst, kde asi nikdo nechodí. Až nás nakonec zavedla do garáže, kde stálo červené BMW. Červené! Bože! Ale výbava, která se nacházela v kufru se mi zase líbila. Takový hezký arzenál.
"Tu SPAS-12ku si zamlouvám já," odpovím Belle a svou tašku přihodím do kufru. Zabouchnu ho a převezmu si klíčky. Bella se už uvelebila na místě spolujezdce, tak jsem si sedl za volant a nastartoval. Hned krásně chytlo. Nebýt ty červené barvy, tak by se mi i líbilo.
"Tak jo, kdyby se něco dělo, ozvem se," řeknu a počkám, až nám otevře vrata.

Zařadit a jedem. Bella si mohla všimnout, že jedu rychleji, než je povoleno, ale hezky to zvládám.
"Tak co? Zajdem na oběd? Platím," řeknu a kouknu na ni. Poté jsem zalovil v kapse u bundy a vytáhl drobnou flešku a zapojil ji do rádia. Hned se ozval starý dobrý Cooper.

Auto se dalo do pohybu. Autem jela doposud jen párkrát, tudíž si ještě zvykala na cestování, ale tohle vůbec nijak nehoupalo a celkově jízda byla příjemná ani vyšší rychlost jí nevadila.

Když se jí Tony optal ohledně jídla, mile dívku překvapil, dokonce se usmála téměř od ucha k uchu.
„Hehe, jídlo které platí někdo jiný chutná nejlépe. Takže nečekej a šlápni na to,“ řekla i přestože už takhle jeli vcelku rychle. Netrvalo to chvilku a v autě začala hrát muzika. Belladona pozvedla jedno obočí a překvapeně se podívala na Tonyho.

„To je dobrá hudba. Jinak, jak se tady stahuje okénko?“ Chtěla odhodit nedopalku.

Tanec
(Omlouvám se za neaktivitu)
Musím se usmát nad jejími odhady, ale nic neříkám. Jen mlčím a tančím, jenže po chvilce mi to nedá a natisknu ji pevně k sobě.
"Ve škole by mě byla škoda, nemyslíš?" Řeknu a zaculím se, začnu tančit opravdové tango a svou společnici vedu.
Tančíme tak celou písničku a ke konci ji svižně nahnu přes své koleno a nahnu se k ní, jako bych ji chtěl políbit. Nahýbám se k ní pomalu, ale dost jistě na to, abych ji značně vyvedl z míry.
Když už jsem asi 5cm od jejích rtů, usměji se a fouknu jí do obličeje, načež se se smíchem odtáhnu a narovnám ji. Akorát skončí píseň a všichni si sedají.
Dívám se Delilah do tváře a čekám na její reakci s nehybným výrazem ve tváři.

Líbí se mi, jak mě to auto poslouchá. Jen lehce sešlápnu pedál a motor se rozvrní jako kotě. Krásně sedí na silnici a ani nehází zadkem v ostrých zatáčkách. To je něco. Ale svoje staré autíčko jsem měl radši. No co, on se mi vyřádil na autě, já zase na něm. Jsme si kvit.

"Tak jo. Cesta je to celkem dlouhá, takže navrhuji něco z drive-in," řeknu a kouknu na ti. Teď mi došlo, že když nezná pár věcí, asi nebude vědět, co je drive-in. "No jednoduše řečeno, vezmeme si jídlo do auta. Nějaký ten cheeseburger, hranolky, salát...co bude na výběr," vysvětlím ji.

Když pak pochválila hudbu, jen jsem se usmál. "Jo, starej dobrej Alice. Ten ví, jak zpívat," řeknu a stisknu tlačítko na malém panelu na dveřích a u Belly sjede okýnko.

"Řekni mi, proč tak kouříš?" zeptám se ji po chvilce ticha. Ne, že by mě to nějak zajímalo, ale rád si pokecám při jízdě.

Aby jste se mi tu, ale nenudili trošičku vás naťuknu, ale nebude to nic moc.
Angela
Jelikož jste byli v parku můžeš tam ještě být i s Nathanielem. Napiš něco, co jste mezitím dělali.
Sidney
Můžeš napsat něco podobného, kam jsi s Casandrou šla a tak.
Já vím, že toho není moc, ale jakmile budou lovci ve městě budu mít možnost vás rozhoupat.
Teď můžete napsat něco takového, když budete chtít nenutím vás.

Dojeli jste k menší restauraci. Rychle jste si objednali. Vzali jídlo a znovu nasedli do auta. Po chvilce se z přihrádky ozval zvuk telefonu.
Belladone to mohla dát na hlas a nebo taky ne. Každopádně se ozval hlas, vám známý.
"Zdravím vás, doufám, že se vám zatím nic nepřihodilo, ale volám kvůli úkolu jedna. Ruší se a tak se přechází na úkol číslo dvě." Je to démon, který loví a momentálně má za cíl, jeden z našich cílů, ale my ji potřebujeme odchytit a ne zabít. Takže, váš úkol je zbavit se hrozby. Zabijte toho démona!"
Řekne a zavěsí. Taky vám potom pošle fotku.
Za nějakou dobu dorazíte i k onomu městu.

Byl milý. To se jí líbilo, ale moc velkou váhu tomu nedávala.
„Kouřím, protože,“ na chvíli se zamyslela, „ no nejspíš to bude převzatý zvyk. Ten co mě vychovával dělal to samé a nějak jsem to okoukala. Navíc se mi líbí ten stav.“

Po chvíli zastavili u jednoho z fast foodů. Objednala si dva cheesburgery a hromadu hranolek s kečupem. Bylo to delikátní, a že jí chutná dávala značně najevo. Olizovala si prsty a každou chvíli říkala: „Mňam!“ Její chvály jídla vyrušil hlas.

„Zapnu to nahlas,“ oznámila Tonymu. Když zavěsí, zmateně se podívá vedle sebe.
„Takže máme ho zabít nebo ne? Jsem trochu zmatená.“

"Aha," jen řeknu na její vysvětlení, proč kouří. Je to logické, já vyrůstat taky s někým, kdo hulí jak fabrika, tak bych asi taky kouřil. Neříkám, že si taky občas nezapálím, ale ne tak často.

Když bylo jídlo nakoupeno, zase jsme vyjeli na cestu. Jednou rukou na volantu, v druhé cheeseburger. Nevím proč, ale usmívám se. Asi kvůli tomu dítěti, co sedí vedle mě. Takový milovník hranolků se jen tak nevidí. Pak zazvonil telefon.

Bella to dala na reprák a naštěstí přestala vychvalovat hranolky do nebe, takže jsem mohl slyšet všechno. Že bych byl nějak extra chytrej, to se říct nedá a plný debil taky nejsem, ale z toho jsem nepochopil nic. A Bella očividně taky ne.
"Nevím, ale když TO pžizabijem, určitě se nic nestane. Dorazit to můžem kdykoli," řeknu a zakousnu se do cheese.

Motel
Za chvilku jste byli na místě. Značka se jménem města se kolem vás jen tak mihla. Zaparkovali jste hned před motelem a tam zaparkovali. Pokoj jste již měli rezerovován a tak stačilo nej podat nějaký formulář, co vám ležel v přihrádce auta. 
Tohle město bylo opravdu městem duch. Už se ztmívalo, vlastně už se blížilo ke 22 hodině. Bylo šero a pouliční lampy jen zlehka osvětlovali cesty. Každopádně jste měli fotku a úkol zcela jasný, tedy skoro jasný. Zabít onu postavu na fotce.
Byl to démon, takže ho velmi dobře rozeznáte, problém je, že nevíte, jaká je jehí démoní podoba. Tak si tento úkol budete muset nechat až na ráno.
Malá hrstka lidí jsou již ve svých příbytcích, tak jste měli volný prostor. Můžete si to tu projít a nebo se nechat ubytovat.

Sidney
Blížila se 22hodina. V tu dobu se démoni přeměňují do svých pravých podob. Calisto se změnila do své podoby. Měla pleť více do fialova, křídla a rohy, taky fialové a ostré drápy. Omluvně se na tebe usmála a řekla ti, že je načase jít. Možná se ještě někdy setkáte. Potom se otočila a odběhla pryč směrem k lesu za motelem.

Motel

„Hmm to nevypadá zle,“ okomentovala motel, ke kterému zrovna přijeli. Nikde nikdo nebyl. Belladona vzala fotografii jejich cíle, bez dalších slov vylezla z auta a přesunula se ke kufru. Otevřela ho a začala svůj speciálně upravený opasek ládovat vybavením. Na každé stehno si připevnila Glock 19 Gen4. Zásobníky začala plnit kulkami a naplněné si je odložila zpět do kufru. Když měla hotovo, připevnila si jeden na pravý bok a dva na levý. K pravé botě si připevnila pouzdro s nožem. Sice to nebyla její oblíbená zbraň, ale potřebovala nějakou záchranou pojistku, kdyby se už vše podělalo. Do batohu si vložila krabičku klasických i stříbrných kulek, knihu o démonech, nějakou tu svěcenou vodu... Člověk nikdy neví, na co narazí. Nakonec všeho vytáhla malý kovový kelímek. Otevřela ho a rty si namazala jeho černým obsahem.