Doba ledová
hrálo se Denně
od: 27. listopadu 2006 21:30 do: 26. srpna 2008 20:47
Dobrodružství vedl(a) Gilanor
| |
 | Neplést prosím s animovaným filmem. |
| |
| DOBA LEDOVÁ Ocitáte se v době bronzové asi 2 000 let před naším letopočtem.Lidé se přímo podobají dnešním homo sapiens sapiens. Žijí v silném patriarchálním zřízení, kde má každý člověk své místo, ať už se jedná o škrábání tuku z kožešin, či klanové vedení. Projevuje se zde i úcta k mrtvým. Jsou ukládáni do hrobů s několika nejcennějšími věcmi, které za svůj život nasbírali. Lidé žijí v dlouhých dřevěných domech (asi 20 m dlouhý), do kterého se vejde na dvacet lidí, je v něm místo pro dvě ohniště a má odvětrávání ve střeše, mezi slámovím. Lidé chodí oblékáni v kůžích, ale znají už také několik zemědělských plodin, ze kterých postupně spřádají první lněné a vlněné oblečení. Objevuje se tkalcovský stav a člunek. Díky znalosti metalurgie se objevují bronzové a železné nástroje, od nejmenších (jehly, udice se zpětnými háčky) až po meče, kladiva, kopí atd. Chovají se tažná zvířata, voli, pro orbu a další zemědělské potřeby, ovce pro vlnu, krávy pro mléko a maso. Z keramiky jsme se ocitli v kultuře únětické. Keramika je zde střídmě, ale vkusně zdobená, vyrábějí se kromě misek také první hrnky s uchem. Lidem v této době nechybí nic, co by jim chybět mělo. Pomalu se rozmáhá nomádský způsob života, mezi-klanové trhy a výměnné obchody. Idylka, jen kdyby na vesnice čas od času nezaútočili poslední z mamutů, šavlozubí tygři, jeskynní lvi či medvědi. Rozlehlými lesy se prohánějí stáda pravěké vysoké, černé zvěře. |
| |
| Obloha se zatáhla a blížili se k další noční bouřce, která byla v této oblasti typická pro nadcházející chladné období. Období zimy, na který se každý klan připravuje po svém. Jiní vyměňují keramiku, bronzové nástroje za kožešiny, jiní nabízí třpytivé kamínky ve snaze získat co nejlepší cenu a co nejvíce zboží. Kolem ohniště se to už vylidnilo zpět do domů a venku zůstalo už jen pár stařešinů a dětí, kterým se nechtělo jít si lehnout. “Proč se tváříš tak zle?“ Ptá se starý Zlomený zub Šedého havrana. Stařec si koženým řemínkem sváže vlasy na čele a přihodí zkřehlými prsty další poleno do ohně. “Před dvěmi noci zde byli Vlci ze severu na výměnném obchodě, však od nich máme několik výtečných oštěpů a kůží na zimu, ale…“ odmlčí si, aby si odchrchlal. Zdraví Šedého havrana se pomalu blíží k smrtelné nemoci. Pomalu umírá a on to ví. Ví to celý klan. A ví to i klany v okolí. Havrani jsou jedním z nejmocnějších a nejsilnějších klanů, díky nimž v okolí zůstává mír a za to vše může Šedý havran. Jeho moudrost vyvedla klan několikrát z vážných potyček a bitev k ústním jednáním u ohně, avšak to je teď ohroženo… “Vědí, že umírám a budou chtít mé místo obsadit. Zabijí mého syna. Nebude potom nástupce, který by udržovat mír v okolí Lesů a za Řekou.“ Zlomený zub Havrana půlku noci uklidňoval, přemítali spolu o tom, co bude dál a když k ránu ulehli na lože, byla to Havranova poslední noc. Druhý den se konal pohřeb, ženy a děti plakaly, muži se protentokrát nevydali na lov a drželi smutek. “Padl ó velký vůdce, moudrý Šedý havran. Den pro něj budeme smutnit, noc pro něj budeme plakat. Na druhý den vybere Černý havran, syn Šedého havrana, šest udatných bojovníků, kteří se s ním vydají na území Vlků, aby domluvili nové příměří.“ |
| |
 | Jelikož předpokládám, že jsme z jednoho rodu (klanu) tak o mne víte skoro všechno. Tak jako i já o vás, žijeme spolu spoustu let a známe se. Jsem Černý havran, ještě poměrně mladý muž (jinak by se Šedý havran nebál o mír). I přes své mládí jsem v rodu i blízkém okolí znám rozhodností a odvahou. Jestli povedu rod ale jisté není, nemáme klasické dědičné vládnutí. Mám k tomu ale velké předpoklady, protože vynikám ve věcech, které jsou v této době důležité. Mou silnou stránkou je schopnost mluvit, a protože již pomalu opouštíme dobu, kdy hlavní slovo měla hrubá síla, jeví se toto umění jako zásadní pro přežití. I můj otec, Šedý havran, udržoval mír kombinací vyjednávání a síly (k té sahal v krajním případě). Jsem střední postavy a vlasy mám černé jako uhel. Podle toho jsem dostal i jméno. Sílu mám průměrnou, nevynikám, nejsem nejsilnějším bojovníkem rodu, ale jsem velmi obratný a v osobních soubojích vyhrávám spíše lstivostí a rychlostí. To se projevuje již od dob, kdy jsem se jako malý kluk pral s ostatními, vysloužil jsem si za jiný způsob myšlení mnoho kopanců a ran, ale časem jsem přišel (a nejen já) na to, že hrubá síla je na nic, není-li spojena s bystrou myslí. Prostě jsem schopen rychle vymyslet něco nového, třeba i na první pohled podlého a díky tomu mít výhodu, vyhrávat. Nejsem ale vůbec povýšený a z toho, že jsem synem Šedého havrana nedělám vědu. Kromě toho jsem také trpělivý a z číhané nikdy nepřijdu bez úlovku. Umím dobře plavat a to v této době není zrovna obvyklé. A mám i nějaké drobné chybky, občas se rád poslouchám a jsem trochu marnivý, sice je běžné, že se všichni zdobíme, ale mě to baví. Nosím bronzový náramek na levé paži – nad loktem. A ve vlasech většinou pero z havrana – uvázané na koženém řemínku s několika kostěnými korálky. Pero se volně houpá s ostatními vlasy. Na krku samozřejmě náhrdelník se zuby a drápy ulovených dravců. |
| |
 | Jsem kovář z naší vesnice. Zdědil jsem svoje řemeslo po svém odtci, a ten po svém otci. Má rodina ková už mnoho a mnoho generací a tajemství bronzu a železa pevně střeží ve svých silných rukách. Už několik zim jsem odrostlý chlapeckému věku. Tvář mi halí krátký, místy lehce prošedivělý plnovous a dlouhé tmavé vlasy se šedivýmy pramíny mám svázené do copu a sepnuté několika měděnými sponami. Kovám pro vesnici vše potřebné, a moje kvalitní sekery a jiné nástroje mají cennu mnoha kůží. Pokud zrovna nepracuji v kovárně, chodím zahalený do kožešinových kalhot a vesty. Předloktí a zápěstí omotané lněnou bandáží. Při práci svoji vestu odkládám a nechávám žár ohně sálat na své tělo. Na kůži mám, dle rodové tradice, vypálena magická znamení předávaná po generace, dávající mi sílu pracovat s dary země...s kovem. Jsem poměrně vysoké mohutné postavy. Léta práce s perlíkem, stejně jako předkům, mi dala široký hrudník a ramena a silné paže. Žádnou ženu jsem zatím nepřijal za svoji, ale přál bych si potomka již co nejdříve. Sice mne ještě mnoho zim čeká, ale život je stejně nevyspitatelný jako pstruh v silném proudu. Mé myšlení je klidné a rozvážné, ale jakmile dospěji k rozhodnutí, jsem neoblomný. Otec míval v radě silné slovo, a já bych chtěl jednoho dne dosáhnout jeho pověsti. Nejsem nejlepší lovec, ale něco zvládnu ulovit. O to víc ale ovládám své kladivo a svoje sekery. .. |
| |
 | Pomalinku ale jistě se blíží slunovrat, den, který má svou moc, ale který pro mě znamená ještě něco víc. S tím přijde i druhá zima, kterou strávím mezi Havrany. Opravdu, jsem tu už dva roky. Občas mi to přijde teprve jako nedávno, kdy jsem spatřil k obloze stoupat dým a dostal se do vesnice. Jako kdyby se stala včera, tak jasně vidím svou první rozmluvu s Šedý havranem. Podobně si vzpomínám i na několik dalších. Ano, i na tu, kdy se rozhodlo, že mezi Havrany zůstanu, snad už natrvalo. Dali mi jméno Tichý vlk, po mém věrném společníku Tři blechy, a přijali mě mezi sebe. Ne nezištně, mohl jsem jim nabídnout ne méně než oni mně, přesto jsem za to vděčen. Toulající se vlk samotář také občas potřebuje trochu společnosti, cítit přítomnost smečky, sdílet s ní teplo i kořist. Taky i já jsem po dlouhých letech osamělosti toužil stát se znovu členem některé skupiny a znovu jí být prospěšný. A to se mi tady podařilo. Havrani jsou skvělý lid, získali si mé srdce. Ale když jsem přišel mezi ně, chybělo jim mnoho ze znalostí, jež byly běžné v mém starém domově. Rád jsem se o mnoho z nich podělil a rád jsem pomohl svým uměním, díky němuž jsem byl mezi místními nejvíce ceněn. Bylinkářství, léčitelství. Je to s podivem, ale Havranům někdo takový v době mého příchodu chyběl. Několik stařešinů sice znalo vlastnosti pár bylin, ale jejich vědění ani zdaleka nedasahovalo znalostí a schopností, jež jsem v tomto ohledu měl já. Mnoho času jsem věnoval léčbě nemocí a zranění a předávání svých vědomostí dvěma učedníkům, jež jsem si mezi mnoha zájemci vybral. Přestože se učili docela rychle, stále jsem platným členem společnosti. A nejen jako léčitel. Lov a boj patřily k mým povinnostem už před mnoha lety, v obojím jsem mezi svými lidmi vynikal. Ač nejsem nejsilnější, málokdo mě předčí v intuici a rychlosti. Jak jedno, tak druhé mi pomáhá při boji i lovu, kde se navíc uplatní moje trpělivost. V boji mi pak je neocenitelným pomocníkem Tři blechy a můj meč, dar od otce, jediná zbraň ze železa široko daleko. Však ji otec tenkrát s tím skytem směnil velice draho. Má postava se nedá popsat ani jako robustní, ani zvlášť vysoká. Přesto mám dost síly pro všechnu práci a ani na fyzickou odolnost si nemohu stěžovat. Vlasy černé barvy mi spadají na ramena, ozdobeny několika úzkými copánky, pár brky místních dravců a drobnými korálky z přírodních materiálů. Oblečení převážně z tkaných materiálů s občas přidanou kůží v chladných obdobích doplňuji teplou kožešinou. Jak už moje jméno napovídá, moc toho nenamluvím. O to víc však slyším, takže většinou mám přehled o všem, co se děje v osadě i v jejím okolí. Oči jak dvě trnky neustále přejíždí z místa na místo, aby mi neuniklo opravdu nic. Jako mladý jsem nebyl ostražitý a nejen můj otec za to zaplatil životem.. Nechci znovu udělat stejnou chybu. |
| |
 | Jirru znají skoro všichni.Když ne osobně,tak aspoň z doslechu.Nebyla ničím výjimečná.Spíš byla známá tím,že odmítala se vdát.I když již dva roky na to měla věk a hlavně chtěla se stát lovkyní.Což bylo u ženy neobvyklé.Zastávala názor,že ženy mohou být stejně dobré lovkyně a válečnice,jak muži.Ne jenom rodit děti,vařit a dělat všechny ty ženské práce. Nebyla tím moc oblíbená. Hlavně u žen.U mužů spíš vyvolávala skepsi a smích. Také o ní začali kolovat drby o tom,že má zájem o ženy,proto se nechce vdát.Ale to byli jen pomluvy. Ale i přesto byla dobrá lovkyně,která vždy přinesla nějakou zvěřinu,nikdy se nevracela s prázdnou. Její rodina byla pro osadu důležitá.Zpracovávala zvěřinu a lovili ryby.A uměli to opravdu dobře.Již čtyři generace se tomu její rodina věnuje. Přesto byla Jirra hezká mladá žena a měla nejednoho nápadníka.Všechny však odmítla.Tmavě hnědé vlasy,hnědé oči,štíhlou postavu s příjemnými,ženskými proporci. Bydlela odděleně od rodiny v malé chýši,která patřila jenom jí,s nikým ji nesdílela.Jinak nic dalšího se o ní nevědělo.Jen to,že má hrozně ráda děti,často ji vídali,jak si s nimi hraje nebo jim vypráví pohádky. Pak,ale jednoho dne prostě zmizela.Teda ne úplně.Občas se objevila,ale to mohlo být tak jednou do dvou týdnů. |
| |
| Vaše vesnice Nebo spíše osada, je to trefnější a výstižnější označení, se skládá z asi padesáti lidí. Přičemž většina jsou dospěli lidé, kteří ve svazku manželském či ne. Někteří vychovávají malé děti, ale není jich tu víc než na patnáct do věku 15ti zim. Osada je umístěna na rozlehlé louce, ze dvou stran je chráněna lesem… inu chráněna… nedaleko odtud, na jih je říčka. Lidé žijí v podlouhlých domech, asi 20 m dlouhých, ve kterých jsou dvě ohniště u východů a kouř je odvětrávám malými dírami ve střeše z slámy, které se v případě, že začne pršet dají přikrýt připravenou slámou. Spí se na slaměných podložkách. Zemědělství zde obstarává asi třetina mužů, zbytek loví. Chovají se zde tažná zvířata – voli, a krávy se chovají na mléko (které se ještě nijak tepelně nezpracovává, pije se tak jak ho nadojí). Pěstují se zde základní plodiny jako luštěniny, pšenici, žito, zeleninu a ovoce, zejména to, které nasbírali v lese (maliny, jahody, borůvky), dále různé bylinky a kořínky. Keramika se zde vyrábí pálená, glazurovaná s různými barevnými (červenými, žlutými a bílými) obrázky. Osadu, po smrti Šedého havrana, udržuje v klidu Rada starších, která je složena ze čtyř stařešinů, kteří odhlasovali jednomyslně odchod Černého havrana k Vlkům, aby jim zajistil mír. Iniciátorem toho byl Temný pták, místní šaman, který každého bojovníka před výpravou posvětil animistickým rituálem, pomaloval černou barvou na tváři. Oheň pomalu pohasíná a nastává čas, kdy by měli všichni ulehnout k odpočinku, a naši bojovníci na noc poslední ve svém kmeni. Zítra časně ráno je čeká odchod z osady. Ženy každému z vás připravily na zítřek na ráno ranec plný sušeného masa a měchu s vodou, několik pšeničných placek a na přilepšenou i měch s mlékem. |
| |
 | Zachmuřený a nevrlý mladý muž s temně hnědou hřívou dlouhých vlasů, často vlající jen tak volně. Je vidět, že neztrácí čas s vázáním složitých copánků koženými řemínky nebo vplétáním ozdob jako nějaká žena. Tvář mu zdobí začínající plnovous stejné barvy, jakou mají jeho vlasy avšak zatím žádná jizva z velkého boje. Na první pohled je vidět, že si potrpí na dobré oblečení. Boty jsou z měkké ale pevné kvalitní kůže s kožíškem, kalhoty z jelenice, lněná košile na poměry v osadě nezvykle čistá ale nejnápadnější byla jeho kabátec. Ten byl vlastně koženou halenou pokrytou bronzovými šupinkami a límcem černého havraního peří. Přes rameno přehozený dlouhý tisový luk a toulec šípů z tvrdého dřeva, na opasku spínajícím kabátec se při chůzi pohupovala zdobená pochva s bronzovou dýkou. Nikdo mě ve vesnici neosloví jinak, než Bronzový šípe. Vyrůstal jsem pod stejnou střechou jako Černý Havran a nejsem jeho nepřítelem, ačkoli k jeho otci jsem mě poutala pevně skrývaná nenávist, za jeho činy vůči mé rodině kdysi dávno. Ale to už proud řeky dávno odnesl. Byl jsem jedním z lovců, kteří doprovázeli karavany, když cestovali přes území klanu Havranů, aby je chránili a zřetelně jim naznačovali sílu a moc klanu. Patřil mi dům, postavený stranou vesnice a jedna nebo dvě kravky, o které mi chodila starat jedna stará žena. |
| |
| soukromá zpráva od Komtesa Juliet Whitová pro Tak jsem celou dobu cvičila.Cvičila,abych se stala nejlepší lovkyní.Však já těm pokryteckým mužským ještě ukáži.Myslí si,že můžou využít a pak odhodit,to tedy ne! “Půjdu s nimi!Ať už chtějí nebo ne!Je to skvělá příležitost na to ukázat co všechno dokáži,aby docenili mé schopnosti.“usměji se. Konečně se mi podařilo zapálit oheň a hned jsem nad plamen pověsila kus masa. Mezitím jsem si začala balit nějaké věci,které jsem si chtěla vzít sebou. Najedla jsem se a šla spát.Musela jsem vstát brzy,aby mi neutekli a mohla je sledovat.Až by přišel ten správná čas ukázala bych se jim.Ale ze začátku je rozhodně budu jen sledovat. A s tímto pláne jsem usnula. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro |
| |
| Noc upustila od své vlády na světem a předala žezlo dni. Ranní paprsky se vloudily do chatrčí, pošimraly vás na nose a probudily vás tak do nového dne, kdy vaše cesta započne. Opustíte kmen a kdoví jestli se vrátíte. Z domků vyběhly jako první děti a ženy, které se ihned ujaly rozfoukat oheň, na který Starý havran opět v noci zapomněl a oheň tak téměř vyhasl. Řeřavé uhlíky pomalu olízly přiložené chroští a po chvilce už spokojeně praskal v náručí několika větví. Klevetění, popěvky a hlasitý výskot dětí už vzbudil i ty poslední, kdož ještě spali jsou nyní čilí jako rybičky. Staré ženy se loučí s Černým havranem a přejí mu mnoho štěstí, ať ho duchové provázejí a berou zřetel na jeho kroky, ať má v nich oporu. S ostatními muži se loučí jejich přátelé z klanu, známí či rodina a některé ženy pláčí, že jim odchází jejich vyvolený na vdavky. Dnešní den, obloha bez mráčku a teplejší počasí, které co nevidět přivítá nové jaro, vám přeje k cestě. Led kolem osady téměř roztál a po cestě se ho najde už jen poskrovnu. Každý jste si na cestu zabalil to nejnutnější, abyste přešli bez potíží. K Vlkům je to den a půl chůze na sever, po cestě, která vás k nim zavede. “Hodně štěstí a vraťte se nám brzy.“ |
| |
| S novým dnem jsem se přivítal ještě za úplné tmy, nikdy jsem toho moc nenaspal. Ještě míň spím od té noci před lety, naštěstí mi spánek nechybí, tělo stačí zregenerovat i za ty tři nebo čtyři hodiny, které maximálně věnuju spánku. O hodně později jsem prošel ztichlou osadou až ke konci nejvzdálenějšímu od mého příbytku, kde jsem se usadil pod mohutný starý dub. Zachumlal jsem se do kožešiny a zahleděl se k východu. Netrvalo dlouho a ze tmy se připlížil Tři blechy. Položill se vedle mě a tiše oddechoval. Věnoval jsem mu jeden pohled, podrbal ho za ušima, ale pak jsem zmovu zrak upřel k východu. Po chvíli se obzor začal prosvětlovat a ještě za pár minut se na chvíli objevil sluneční kotouč, aby následně zmizel v nízké oblačnosti, která se rozplynula asi až za hodinu. Celou tu dobu jsem hleděl k východu a tiše odříkával modlitby v jazyce svého lidu, modlitby odlišné od místních. Až pak jsem se znovu zvedl, vrátil se do svého příbytku, lehce posnídal a zvedl věci, které jsem měl na cestu připravené už od včerejšího odpoledne. Vyšel jsem na prostranství uprostřed osady, kde právě probíhalo loučení a žehnání těm, kdo mají opustit své domovy. Stál jsem poněkud stranou, mlčky očekával pokyn k odchodu. Tři blechy zase zmizel, ale určitě se vrátí, až opustím osadu a nebude všude kolem tolik lidí.. |
| |
| Jak zvláštní den. Myšlenky, které mi i v noci prolétaly hlavou se vrací stále dokola. Věděl jsem již dávno, co musím udělat a kam budou směřovat mé kroky po smrti otce, přesto jsem pln pochyb a nevím co další dny přinesou. Nejsem si jist, zda dokážu vést svůj lid tak jako ho vedli všichni ti velcí muži přede mnou. A jestli to nedokážu, pak tedy nechť bohové sami vyvolí co je pro kmen nejlepší. Vstal jsem časně, stejně jsem nemohl tvrdě a hluboce spát. Snažím se být klidný a navenek tak i vypadám, ale toto je jeden z velkých obratů v životě. Porovnám-li to s minulostí, tak dosavadní život jsem si žil klidně a bezstarostně, takřka jako dítě. Vzal jsem pár drobných obětin v podobě nabarvených pírek a rozvěsil je na stromy. Duchové lesů a dobrých cest, otče všech havranů a předkové našeho rodu, budťe prosím nakloněni této cestě. Pak jsem popadl své věci, sbalené již zvečera a přidal se k ostatním. Loučíme se snad jen na krátkou dobu, kdo však ví, zda je to opravdu tak. Jdou se mnou všichni, které prověřil život i čas, všichni na které se mohu spolehnout jako na své bratry, které jsem nikdy neměl. Doufejme v rozum, požehnání našich ochránců a ve štěstí. |
| |
| soukromá zpráva od Komtesa Juliet Whitová pro |
| |
| Ráno jsem se do míst, na kterých se měli sejít bojovníci Černého Havrana, dostavil jako první. Aby se mi staraly o dobytek a připravily otop. jsem starým ženám už nakázal včera. Stačilo se jen opláchnout proti své vůli a zamračeně se obléknout, natáhnou dobré boty, připásat si dýku, do ruky vzít toulec a jediným pohledem se rozloučit s vesnicí, které pro mne už dlouho nebyla domovem. " Jsem připraven, Černý Havrane... budeme muset na ostatní loudaly čekat dlouho? " Uvítal jsem vůdce výpravy smělými slovy a s veselou tváří. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Tvůj synek pobíhá po okolí a hraje si s ostatními vrstevníky a jako obvykle, večer přiběhne domů celý od bláta a s několika novými modřinami. Vaše chatrč ze dřeva se slaměnou střechou je jedna z nějvětších, které se v osadě nacházejí. Větší má pouze náčelník Silný Vlk a dva z nejlepších bojovníků a lovců kmene. Lars, řečený Ostrá sekera a Bojva, řečený Tvrdohlavý. Velká místnost slouží jako ložnice a jídelna dohromady. Uprostřed je ohniště, ohraničené kameny, na kterém se hřeje voda v měděném hrnci. Dvě postele jsou u zdi a třetí, synova je k vašemu loži natočena jakoby do L. Na provizorně stlouklých dřevech máte položené hliněné misky a džbány, ve kterých se ukrývá mouka, mléko, med… prostě vše, co jste si na zimu připravili. Druhá místnost je o něco menší a patří pouze tobě. Máš v ní své lektvary, amulety a bylinky, sušené i čerstvé a nikdo do ní nemá přístup, kromě tebe. Tvůj manžel i syn to mají zakázané, ale malý čipera si občas nezadá se zvědavostí a navštíví tvou skrýš. Vábí ho lákavá vůně bylinek a mastí. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Ve tvém domě se nachází několik druhů zbraní, různě vyřezávaná zvířata, která s oblibou vyrábíš, protože tě to po celodenním honu uklidňuje a lépe se ti přitom přemýšlí. Žiješ sám, prozatím si žádná z žen z osady nezískala tvé srdce. Tvé obydlí je dále obohaceno o dřevěnou postel vystlanou poduškami z vlčí a medvědí kůže, lněné oblečení je pro dnešní rok schované v rohu v proutěném košíku a vyměněno za teplejší kožešiny. Na stěně se ti suší několik kusů soleného a uzeného masa, které ještě nedostalo tu pořádnou chuť. Uprostřed mísnosti plápolá oheň, ohraničený kameny a zakopaný v jámě, na kterém se hřeje měděný rendlík s polévkou, kterou pro tebe udělala jedna ze starších žen, které tě rády nazývají svým synem. Chystáš se jít spát po dalším namáhavém dni, kdy jste skoro celý den strávili stopováním vysoké a nakonec jste ulovili jen laň, která stěží nakrmí celou osadu. V tom tě ale vyruší podivný zvuk. K tvému obydlí je přidružená ještě malá místnůstka, kde schováváš keramické džbány s mlékem, medem, sušeným ovocem, kterého bylo letos dostatek, čerstvou vodou. A ten zvuk vychází právě z oné místnosti. Uslyšíš ránu, jak něco spadlo na zem, zřejmě hrníček, či miska z keramiky, a rozbila se. |
| |
 | soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Já toho Bojova psa zabiju. Vážně ho rozkrájím na kousky a uvařím si ho ... No to ale není zas tak špatný nápad. Zle se usměju, do ruky mi vklouzne kamenná dýka (přece nebudu špinit bronz) a pomalu se začnu blížit k přístěnku. Jen počkej ty potvoro zlodějská. Já ti ukážu, kdo má poslední slovo. Vzpomenu si, jak mě tuhle rafnul do ruky a krev se ve mě začne vařit. Seš mrtvej! Před tím, než skočím dovnitř, přehodí nůž do levé ruky, aby sem domělé psisko molh pevněji chytit... Skok a už v ruce držím ... |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Držíš ji tak pevně, že nemůže křičet. Když si ji otočíš k sobě, spatříš mladou dívku. Vcelku pohlednou, ale špinavou v obličeji. Její tmavě hnědé oči na tebe upřou prosebný pohled, abys jí neubližoval a snad je v nich i náznak pláče. Tmavé vlasy má protkány jehličím a zaschlou krví. Oblečena je do tmavé kožešiny, jenž má kolem pasu ovázanou silným koženým řemenem končí v půli stehen a huňaté boty vysoké až ke kolenům, ze stejné kožešiny jsou napůl rozervané a žádné tobě známé zvíře takhle tmavou srst nemá, takže usuzuješ, že musí být zdaleka. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Ihned tě pustím a leknutím odskočím dozadu. Do mamutovy prdele, co tady děláš?! Vzápětí se ale vzpamatuji a znvu k tobě přiskočím. Dýku ucítíš kousek od svého krku. Jsi zlodějka a jak na tebe koukám, jsi odjinud. Ujídáš nám jídlo, které brzy začne docházet! Proč bych tě měl šetřit?! Už nyní přesně vím, proč bych jí měl ušetřit, ale ... |
| |
 | soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Prosebně k tobě vzhlédnu. "Prosím.. ne.. já neujídala.. prosím.." A má slova potvrdí i to, že jediné co tu je prozatím načaté je rozlité mléko na zemi. K ničemu jinému jsem se nestihla dostat. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Jak se jmenuješ? Můj hlas už není zlý a můžeš v něm dokonce slyšet stopu něčeho, co by se dalo nazvat zvědavostí. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Stále se tě bojím, ale na tvou otázku odpovím. "Říkají mi Stříbrný měsíc." Tiše hlesnu, že mi skoro není rozumět. "Opravdu jsem sem nechtěla.." Nedořeknu a zasyčím bolestí, přesto, že mne držíš za krkem se skácím k zemi a držím si břicho. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Větu nedokončím. Mám co dělat, abych tě zachytil ještě před dopadem. Zvednu tě do náruče a rychle donesu na lůžko. Jsem lovec, tvrdý muž. Zabíjím a ani nemrknu. Ať to je zvíře, nebo člověk ... ale někde v sobě mám cosi jako nutkání chránit ženu. Položím tě na lůžko a i kdyby jsi protestovala, prohlédnu tě. Co se ti stalo? |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Nohama vykopávám proti sobě ve snaze tě od sebe dostat co nejdál, ale zkroutím se v další křeči. "To nic není..." zaskučím "Jen malé zranění.. nic víc.. nechte mě být.. nechte mě odejít.." Tisknu si dlaně na břicho, protože bolest neustává, ale i přesto bych raději někam utekla. |
| |
 | soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Pouze mezi mou bývalou rodinou jsem si mohla užít chvíli klidu, kdy jsem byla opravdu Divoká, jak mi matka začala říkat, když jsem se přidala ke smečce. Nikdo po mně nevyžadoval jídlo, nežaloval na sousedovic kluka... "Netahej ho za uši, jinak tě taky vytahám!" Sice stojím zády a míchám odvar pro Medvěda, ale dle zakňučení už poznám, co tam Rys se sotva ročním štěnětem, Zelenoočkem, dělají. Válí se na kožešině, kňučí, bafají a koušou se jako celé klubko štěňat. Jiný by mu už dávno ukousl ruku. V duchu už vidím ty dva naoko nevinné pohledy - jeden psí, žlutozelený, protože má každé oko jiné, druhý tmavý, dětský - které se mi zabodly do zad, že oni nic. Beze slova, ale s jasným gestem, podám Medvědovi jeho medicínu. Nemusím nic říkat, můj výraz mluví jasně: Vypiješ to hned, nebo se zase budeš ošívat a vymlouvat? Kůstky a korálky ve vlasech o sebe při každém pohybu vlasy tiše ťuknou. Pití voní hořce a tomu, kdo jej užívá, už jen pára z něj evokuje nepříjemnou chuť v ústech. Ale nedá se nic dělat, pokud se chce vyléčit a konečně se najíst, musí. Kručení v břiše je skoro slyšitelné a s takovou by byl brzo slabý jako moucha a vyhublý jako vlk po dlouhé zimě. To by mi tak ještě scházelo, aby definitivně ulehl na lůžko a já kolem něj musela skákat a být neustále k dispozici. Zbláznila bych se tu mezi čtyřmi stěnami. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Nech toho sakra. Jestli seš zraněná, tak venku umřeš. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Medvěd se snažil syna okřiknout, ale jeho hlas byl na to příliš slabý. I tak ale dostatečný, aby Rys poslechl a nechal Zelenoočka na pokoji. "Jdi spát... slyšíš!" Ještě jednou na něj zvýší hlas, aby kluk pochopil, že si nedělá legraci a že má po krk jeho dovádění se psem. Když Rys ulehne, Medvěd se otočí k tobě a trpce se usměje, když mu podáváš misku s lektvarem. "Doufám, že se mi konečně uleví... cítím se jako obtěžkaná ženská." Zamrmlá a uchopí do dlaní misku. Přičichne a znechuceně na krátkou chvíli odvrátí tvář. Pak lektvar vypije naráz. Položí misku na zem vedle postele a pomalu ulehne. Otočí se na bok a s úsměvem se na tebe dívá. "Půjdeš si lehnout? Už je pozdě a.." Otočí se, aby se ujistil, že Rys leží v posteli. Hoch si lehl spolu se štěnětem na postel a přikryli se kůží z medvěda, za chvilku již oba spokojeně oddychují. "A Rys už spí.. nebudeme ho rušit. Pojď." Udělá vedle sebe místo a lehne si na záda. Cítí, jak tvůj lektvar začíná působit. "Ráno už se snad najím... na to se těším nejvíc." Usměje se. "Nechám si zdát o pečeném masu a tvých pšeničných plackách s bylinkami." Jak se tak dívá do stropu, oči se mu začnou pomalu klížit. |
| |
| Jako poslední dorazil k setkání Kamenná pěst, který bez omluvy a s jen mrzutým zamručením řekl, že je taky připraven odejít. Naposledy se s vámi rozloučili klanové babky a popřály vám hodně štěstí. Dívky uronily slzu, protože si představily, že by se některý z jejich vyvolených nemusel vrátit. Několik dětí vás vyprovázelo kousek za osadu, ale jak jste se vzdálili dál a osada se vám ztratila z dohledu, i děti vás opustily. Kráčíte napůl zasněženou krajinou a po cestě vám začnou ptáci zpívat. Všechno už je připravené začít nový rok a přivítat jaro. Uplynulo půl dne, slunce se vyhouplo vám nad hlavy a začne příjemně hřát. Rozhodnete se na chvilku zastavit a odpočinout se. Najíst a napít. Příhodné místo k tomu je několik velikých a plochých kamenů v lese, nedaleko cesty, na kterých se dá i pohodlně sedět. Jak se vnoříte do lesa,zaslechnete podivný zvuk. Zapraskání větviček. Snad vlk, nebo divočák? |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Zakřičím a v marné snaze ti zabránit v tom, abys ze mne serval jediné oblečení, které mne chránilo před zimou a zakrývalo mou nahotu. Uvědomím si, že nemá smysl se nějak prát a přestanu s kopáním. Ležím odevzdaně na posteli a odvrátím od tebe hlavu, abych se nemusela dívat na tu potupu. Ah... ne... Uvidíš to ´zranění´. Na břiše se táhnou dvě hluboké řezné rány, které jsou několik dní staré, ale nejsou zahojené, jsou zanícené a břicho je celé napuchlé. |
| |
| Bez potíží malou skupinu mužů sleduji.Už jsem si byla si příliš jistá,když jsme udělala chybu.Větvička hlasitě praskne,na místě ztuhnu a chvíli čekám.Něco takového rozhodně nemohli přeslechnout. “Já husa hloupá….a to chci být nejlepší lovkyně v celém okolí….sakra.“začnu si v duchu nadávat. Rychle zamaskuji co nejlépe své stopy a vyšplhám na nejbližší strom a schovám se v jeho koruně,doufaje,že si mě nevšimnou. “No a i kdyby si mě našli,tak co by mi mohli udělat?Možná ledajak mě pošlou zpět….pch…to zrovna.“tiše si odfrknu,ale už jsme zticha a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Letmým pohledem zkontroluju, jestli si vážně lehli. Zelenoočko zabuší ocasem do kožešiny a zavrtí se. Stále postávám před postelí. Ležet se mi nechce, ale neodcházím, dokud si nejsem jistá, že Medvěd usnul nadobro. "Maso bude, když něco ulovíš. Nebo se chceš najíst ze zbytků od vlků?" Naštěstí jsem mu tam přimíchala i něco na spaní, takže možná moje další pošťuchování neslyšel. Ven do ztemnělé vesnice jsem vyšla, až když se mu dech prohloubil a stal se pravidelným. Pomalu kráčím mezi domy a mechanickým pohybem, nad kterým nemusím moc přemýšlet, omotávám kolem posledního kropenatého pírka a drápu řemínek z kůže, dokud pořádně nedrží. Měsíc mi k zavázání uzlu stačí a stejně při tomhle musím být v noci venku, aby to byl dobrý amulet. Musí nasát sílu zvenku, z měsíce, vzduchu i země. Poočku koukám, jestli se po vesnici toulají nějací opozdilci. Že se často i v noci procházím venku, dokonce za letních nocí mizím tajně do lesa, si už mohli zvyknout. Sice to není tak často, jako to bylo předtím, nemám na prsou pevně uvázaný balíček, ze kterého čouhá jenom nějaká mrňavá končetina. Protože balíček dávno vyrostl a běhá za mnou občas sám. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Když jsi vyšla ven, měsíc ti položil pod nohy stříbřitý koberec světla. Dnes v noci je úplněk. Vhodná doba pro tvoření nejrozličnějších amuletů a talismanů. Zamyšleně procházíš osadou, kde zdá se již všichni spí a nebo jsou zalezlí ve svých chatrčích. Z jedné se najednou ozve pronikavý výkřik. "Né!" Byl to ženská hlas, ale žádný podobný, který by jsi znala a vycházel z chatrče, ve které žije Lars Ostrá sekera. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Jen chvilku se dívám na tvé zranění. Pak na tebe rychle hodím houni. Dohoda. A dobře poslouchej. Ty tady zůstaneš. Já dojdu pro léčitelky a až se dáš dohromady, budeš si moct jít, kam budeš chtít. POstavím se ... |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Otočím hlavu tím směrem, nutím oči si ještě víc přivyknout na pološero. Opatrně strčím amulet do kapsičky, aby se mi moc nedomotal, protože by to byla jen další práce navíc. Rozhlédnu se kolem jako šelma na lovu, jestli mě někdo nepozoruje, a rychle, ale co nejtišeji, se vydám k jeho chatrči. Rozhodně by nebylo milé, kdyby zjistil, že šmíruju, ale nedá mi to. Kdyby to byla nějaká z vesnice, nechala bych to být. Třeba ji zatáhl na lože. Takové zacházejí mi není po chuti, ale naučila jsem se do toho nevměšovat. Ovšem když je to cizí hlas... Jistě se to ráno - možná ještě večer - bude řešit. Nové tváře ve vesnici bych si všimla. Musela přijít někdy večer... |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Donutím se pomalu kráčet dál po cestičce, zalovím po amuletu, ale ruce se mi trochu klepou vzteky. Násilí na ženách se mi hnusí. Dokazují si na slabších tvorech, jak jsou užasní... Klid. Chceš se taky dostat do problémů? Ona není odsud. Nemusíš ji bránit jako členku smečky. Opravdu moc nespěchám. Je to paradox. Nechci se s ním setkat tváří v tvář, protože bych mu oči vyškrábala, ale chci se tam zase podívat, jestli mě nešálil zrak, mysl pomatená od vůně tolika bylin. Medvěd by mi nepoděkoval, kdybych se s bojovníkem dostala do sporu. A já doufám, že není tak hloupý, aby se on pustil do sporu se mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Vyšel jsi z chatrče. Zem pod tebou ti osvětlil stříbřitý koberec utkaný z měsíčního světla, dnes v noci je úplněk. Taktéž nazývaný Stříbrný měsíc. Možná jen podivná náhoda, že zrovna dnes v noci se u tebe ukáže ta dívka. Nicméně z tvého přemýšlení tě vytrhnou něčí kroky. Před tebou, nedaleko, se prochází Divoká, léčitelka rodu, a pohrává si s něčím v dlaních. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Začnu hned jak tě uvidím. Možná je už pozdě a možná bych už po tobě neměl nic chtít. Ale já si z nějakých obyčejů nikdy hlavu nedělal. Doufám, že jsi nezapoměla, jak se léčí zanícené zranění, co? Rychle jdu k tobě, ale zastavím se na několika krocích a podle postoje můžeš poznat, že jsem poněkud netrpělivý. Nepatřím k těm nejrozložitějším a nejvyšším z našeho kmene, ale ani huňaté kožešiny nezakryjí mocné pletence svalů. Tmavé vlasy a vousy rámují strohý a přísný obličej. V bledém měsíčním světle trochu jako nějaká po dvou chodící šelma. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Na ženu jsem poměrně vysoká, a když jsem přišla, byla jsem jako vyžle, obtěžkané cosi na nožičkách. Teď se to pravidelným přísunem vydatného jídla spravilo, konečně jsem oplácanější, jak má pořádná žena, která nechce umřít zimou nebo se nechat sklátit nemocí, být. Do dlouhých, nezvyklých - měděných - vlasů si zaplétám kůstky a korálky, které o sebe tiše ťukají, když jdu. Sem tam je v nich copánek. Další zuby a drápy mám na krku jako náhrdelník. "Paměť mi ještě slouží dobře," ovládnu hlas tak, že se netřese vztekem, ale zní odměřeně. "Ale taky záleží na tom, zda se paměti bude chtít pracovat - co mi za to dáš? A koho jsi zranil tentokrát?" Podvědomě vycením zuby jako moji miláčkové z lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Jako vždy. Nikdy nic neudělá prostě proto, že jí někdo požádá. Proto je také s ním. Nejde jí o nic jiného než o vlastní prospěch. CO na ní vidí? Zaskřípu zuby, ale nevrlost zaženu. Nyní prostě potřebuji její pomoc. Nech si ty jedovaté poznámky. Nevím o tom, že bych někdy někoho zranil. Za službu ti dám dvě kůže, které si vybereš. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Chvíli zvažuju další rýpavou odpověď. "Dvě kůže mi může ulovit Medvěd. Ale uvidíme, jestli nemáš nějaké lepší... No co tu stojíš? Každá chvíle drahá, jak se rána zanítí ještě víc, možná ta část bude muset pryč. Jestli může chodit, doveď ho. Jestli ne... Budu muset stejně domů." |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Škleb v mé tváři možná má znamenat úsměv. No ... myslím, že se najde něco, co by Medvěd jen tak neulovil. Pak se prostě otočím a kvapně odejdu do svého domu. Všimneš si, že mám co dělat, abych neběžel... |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Ťukání kůstek zní v noci skoro strašidelně. Doprovází mě všude, ale jak se můj stín přidá k ostatním a ozývá se jenom tohle, zní to jako klepání duchů na dveře živých. Stejný zvuk se ozve, když o chvíli později bez jakéhokoli upozornění vejdu dovnitř Larsovy chalupy, vak s potřebnými věcmi v ruce. Za pasem mám dokonce nůž, to kdyby bylo potřeba vymačkat hnis anebo... No, to by měla holka problém. Jenom mě udivuje, proč se o ni chce postarat, když to předtím vypadalo úplně jinak. Ovšem moje ostražitost nepovoluje, právě naopak. Dívčinu podrobím zkoumavému, ale pouze krátkému pohledu. "Ani bych se nedivila, kdyby rána byla vážná, když jsi jí ani nedal nic na umytí. Vodu už ohříváš? Dej do ní tohle," vrazím mu do ruky nějaký svazek ostře vonících bylin, které jsou zřejmě taky jednou složkou příměsi, kterou jsem od různých rostlin z domu načichla. "Tak kde to je?" |
| |
| Źijeme v lese, v přírodě, žijeme s ní. Každý z nás lehce a jasně rozpozná, že se nejednalo o přirozený zvuk. Ztuhnu a i když zvednu ruku v gestu zastavení, není to potřeba, vím, že i ostatní naslouchají. Tiše nějakou dobu stojím bez hnutí. Co to bylo? Někdo nás sleduje. Když se po chvilce nic dalšího neozve, otočím se k ostatním. Popojdu blíž, abychom utvořili malý hlouček, co řekneme, nesmí být slyšet za okruh našich zad. "Musíme to zjistit, zastavíme a prozkoumáme okolí, sejdem se pak zase tady. Kdo najde nějakou stopu, pískne jako mládě srny." |
| |
| Cesta z osady je zatím důvěrně známá. Nejednou jsem se vydával i tímto směrem, v létě i v zimě, takže ve mně nevyvolává žádný zvláštní pocit. Prostě procházím cestou, kterou důvěrně znám. Slunce, které září na obloze, chvilkami vyvolává mírný úsměv na mojí tváři, ten však téměř okamžitě mizí, záhy po tom, co si uvědomím, že se usmívám. Vždyť přece pár paprsků k tomu není důvodem. Celou dobu viditelně nijak zvlášť nesleduju okolí, hledím jen na cestu před námi a pod nohy, ale přitom pozorně naslouchám. I Tři blechy dává pozor na všechno, co se děje. Zapraskání dřeva během naší přestávky mě překvapí, ale při pohledu na Tři blechy se okamžitě uklidním. Sedí nedaleko od nás, mezi stromy, a tváří se spokojeně. Černý Havran mluví o prohledávání okolí jako kdybychom lovili.. Nepřátelského zvěda. Otočím se k němu a zašeptám. "Černý Havrane, vidíš Tři blechy? Je úplně klidný a přitom vítr vane ze směru, odkud přišel ten zvuk. Musel cítit pach toho, kdo ho způsobil. Podle toho, že nezmizel mezi stromy a vlastně nedělá vůbec nic.. Myslím si, že to musí být někdo, jehož pach zná. Snad někdo z vesnice, možná někdo na lovu. Ale tady.. Je to zvláštní." |
| |
| Cesta na území Havranů byla dobrá, to bylo všude známo. Všichni členové družiny Černého Havrana již touto cestou kráčeli nesčetněkrát, rychle a jistě. Dokonce jsem si dovolil nechat se pobláznit vůní povětří, protkaného hřejivými paprsky slunce. " Dneska je hezký den. " stačil jsem ještě říct svým druhům, aby si i oni všimli. Má slova ještě ani docela neopustila má ústa a kousek od nás se ozvalo podezřelé zapraskání. V duchu jsem se ještě stačil proklít za nesmyslnou lehkovážnost. Tiše jsem Černému Havranovi přikývl. Sundal jsem luk ze zad a připravil si šíp, jen pro případ. Nebylo by to poprvé, kdy by nepřítel zaútočil ze zálohy. Přikrčený, pozorně jsem propátrával les kolem nás. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Mám strach. Přitáhnu si k svou roztrhlou kožešinu blíž k pasu, aby zakryla ránu a stydlivě se podívám na Larse. Žena se pak začne ochomítat po místnosti a čeká na horkou vodu. "Kdo jste? Co mi chcete... vy... jste mě přišli udat?" Napadne mě jako první věc a až později si uvědomím, že mě možná přišla vyléčit, ale o tom se jí už nezmíním. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Mám strach. Přitáhnu si k svou roztrhlou kožešinu blíž k pasu, aby zakryla ránu a stydlivě se podívám na Larse. Žena se pak začne ochomítat po místnosti a čeká na horkou vodu. "Kdo jste? Co mi chcete... vy... jste mě přišli udat?" Napadne mě jako první věc a až později si uvědomím, že mě možná přišla vyléčit, ale o tom se jí už nezmíním. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Jeho obydlí je ze dřeva se slaměnou střechou, jak to bývá ve vašem kmeni zvykem. Uprostřed je ohniště ohrazené kameny, nedaleko je postel, na které leží dívka, a vedle ní se válí několik kožešin. Různě po podle se povalují zbraně, hroty šípů a oštěpů, vyřezávané postavičky ze dřeva - především zvířata - kolem nichž jsou poházené piliny... zkrátka to tu vypadá jako příbytek muže, jenž tu žije sám. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Nu, co si budu nalhával. Velice se mi líbí. Bude mojí ženou. Pak se proberu, přestanu se dívat skrz Stříbrný měsíc a podívám se na Divokou. Jsk jsem řekl. KDyž jí vyléčíš, dostaneš kůže, jaké medvěd nemá a možná i něco navíc. Jako bych neslyšel její pobídky, vezmu si ze stojanu své černé, železné kopí a sekeru a pak vyjdu z chýše. ... Venku se zhluboka nadechnu a vyrazím směrem k Vysokému kopci s holým vrchem... |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Nu, co si budu nalhával. Velice se mi líbí. Bude mojí ženou. Pak se proberu, přestanu se dívat skrz Stříbrný měsíc a podívám se na Divokou. Jsk jsem řekl. KDyž jí vyléčíš, dostaneš kůže, jaké medvěd nemá a možná i něco navíc. Jako bych neslyšel její pobídky, vezmu si ze stojanu své černé, železné kopí a sekeru a pak vyjdu z chýše. ... Venku se zhluboka nadechnu a vyrazím směrem k Vysokému kopci s holým vrchem... |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Zhluboka se nadechnu. Můj výraz se nemění, pokud zuřím, tak uvnitř. Nevím, co si myslet a bouří to ve mně. To, co jsem viděla zvenku, na mě nechalo neblahý dojem. "Chlapi..." Jestli si ještě něco mumlám do kotlíku, tomu už není rozumět. Může to být zaříkadlo nebo spílání tomu hadímu pléměti. Jen co voda začne být trochu teplá, pára voní po oněch bylinkách. Svěže. Co jiného na zanícení a hnis. Obvinění dívky přejdu mlčením, možná jsem to ani nezaregistrovala. "Máš dvě možnosti. Buď mi to ukážeš dobrovolně a budeš spolupracovat, nebo ti to vyhnisá, zčerná a upadne jako shnilé maso." Říkám to až s cynickým klidem. Na lidi takové řeči pomáhají, když se brání ošetření, protože se bojí. "Spolupráce - hnití zaživa. Vybírej rychle, každá chvíle drahá." |
| |
| Stále čekám.Ale nějak se nic neděje. Začínám být velmi neklidná. “Tohle přece nemohli přeslechnout.Tak kde jsou?Nebo,že chystali nějakou past?“přemýšlela jsem. Vyšplhala jsem se o něco výš a rozhrnula jehličí,abych mohla vyhlédnout ven a rozhlédnout se. Nikde nikdo “Tak co teď?“zamračím se. Ještě chvíli jsem čekala než jsme slezla na zem “Tohle snad není možné…“začnu si vybírat jehličí z vlasů a z míst a ze záhybů oblečení. Pak se rozhlédnu “snad mi za tu dobu neutekli.“a vydám se opatrně k místu,kde jsme je viděla naposledy. |
| |
| Černý Havran na moje slova nijak nereagoval, mlčel, nic nedělal, zdálo se, že přemýšlí. Čert ví, kde byla pravda, rozhodl jsem se to neřešit. Důležitější pro mě bylo, kdo tedy vlastně je tam někde v houštinách. A taky taková malá rýpavá otázečka. Proč. Prostě jsem to chtěl zjistit, bez ohledu na to, co si Černý Havran myslí. Konec konců, mám vlastní hlavu a to mi stačí. Tři blechy seděl stále mezi prvními stromy ve směru, odkud přišel zvuk. Zamířil jsem tedy k němu a ruku položil na jílec svého meče. Zastavil jsem u něj, zkoumavě se rozhlédl kolem a podrbal ho za ušima. Nato se vlk zvedl a zamířil naprosto tiše. Opatrně jsem ho sledoval a nedělal jsem více hluku než on. Nešli jsme přiliš daleko, víceméně jen kousek, Tři blechy se najednou zastavil. Zastavil jsem se taky, přikrčil se a sledoval vlka. Čenichal u země, až se nakonec definitivně zarazil u jakéhosi stromu a vzhlédl ke koruně. Zběžně jsem přelétl pohledem kmen a všiml jsem si zlomené větvičky, čerstvě. A potom jsem si všiml pohybu výš, ruka rozhrnula jehličí. Schoval jsem se za kmen stromu, u něhož jsem stál a chvíli čekal. Po pár okamžicích se ozvalo velice tlumené žuchnutí, dopad na zem, nešťastně do místa, kde jehličí leželo přes kořeny a každé došlápnutí na takové místo znělo dutě. Chvilku jsem se ani nehýbal, Tři blechy nebyl slyšet. Měl jsem jistotu, že dotyčného zná. Pak jsem ho zahlédl také. Totiž ji. "Na procházce po okolí?" oslovil jsem 'lovkyni' z naší osady, která se mihla kolem kmenu stromu, u nějž jsem se opíral. Tři blechy se objevil opodál. |
| |
| Tak první co mě napadlo,když jsem uslyšela mužský hlas za sebou,bylo “Sakra!“uchopila jsem svůj oštěp a rychle se otočila a jen o chlup jsem minula jeho nos. Když uvidím kdo to je,zamračím se a oštěp skloním “No jistě.Tady jsou lepší zajíci.Mají více huňatý kožich.“řeknu a sjedu ho pohledem. A pak pohlednu na vlka,kterého si také prohlédnu “No jistě…na něj jsem zapomněla..Tak proto mě tak lehce našel.“mračím se. “Příště by ses neměl ke mně takhle plížit,nebo bych tě mohla opravdu zapíchnout.“opřu se o oštěp. “Nějaký problém?“zeptám se nevinně,jako bych o nich předtím nevěděla. “Cccss…snad mi na to skočí.Nečekala jsme,že mě objeví takhle brzi.“ |
| |
| Ani se nehnu, když mi začne mávat oštěpem před nosem, jako vždy spoléhám na rychlost svých reakcí, prostě věřím, že bych ho v případě potřeby stačil odklonit rukou nebo se mu aspoň stihl vyhnout. Prohlížím si ženu před sebou. Snaží se tvářit sebevědomě, ale nejde jí to zdaleka tak dobře, jak si myslí. Zahraju překvapeného a nahodím výraz zmatení, když mi začne vyčítat moji neopatrnost. Nakonec se jen usměju. Je to ještě jen holka. Jednou možná pozná svět, ale hned tak to nebude.. "Jistě, čím huňatější kožich, tím míň masa pod ním, to je rozumné rozhodnutí lovit tady. Zvláštní je, že ten tvůj huňatý zajíc ještě neskončíl nabodnutý na tom oštěpu, když ho ovládá taková mistryně. Ale ne, promiň, ono se jim v korunách stromů asi moc nedaří, viď? Ti asi zmizel někde, když jsme zastavili u Sedmi balvanů, nemýlím-li se." Neměl jsem příliš náladu hrát s ní její hru a rychle jsem si dal všechno dohromady. Plížila se za námi celou cestu, to za ní se Tři blechy otáčel.. "Měla bys vyrazit zpátky, abys stihla večeři," poznamenám nakonec a pomalu zamířím zpátky k ostatním. Přemýšlím, jestli mě zastaví, nebo ne.. |
| |
| “Trhni si.Já si nebudu poslouchat mužského a už vůbec ne,takového,jako jsi ty.“řeknu naštvaně a poněkud drze. “Já si mohu dělat co se mi zamane.A ty nemáš právo to nějak soudit.Půjdu si kam budu jen chtít,abys věděl!“dívám se na jeho záda.Zabodnu oštěp do země a založím si ruce na prsou. “Chlapy!Tak arogantní!Protivní!Mamut,aby je rozšlápl!“běsním v duchu. “Co si myslí sakra,že je zač?“srdce se mi rozbuší rozčílením. Znovu dám ruce podél těla a zase uchopím oštěp,pomalu se vydám za ním,jakoby o nic nešlo. Mám tmavě hnědé vlasy a hnědé oči. Byla štíhlá a hbitá.Krok měla lehký a rychlí.Byla hezká,ne krásná,ale prostě přirozeným způsobem hezká. Postavu měla příjemnou a pro muže vábnou,ale díky kožešinám,které často nosila to nikdo neviděl. |
| |
| Zaslechl jsem hlasy. Jeden jsem poznadl hned, byl Asvánův, druhý jsem zatím nepoznal, ale vydal jsem se ihned tím směrem. Snad měl opravdu správný odhad s tím, že to nebude nikdo cizí. Na zvuky boje to tedy nevypadá. Cestou jsem dal domluvený signál, aby i ostatní, pokud náhodou nezaslechli hlasy, věděli, že hledaný byl objeven. Jaké však bylo pmoje překvapení, když jsem uvidel Jirru. Budu problémy. Jirru trochu znám, zdá se, jako by se odvážný mladík omylem narodil v ženském těle. Odmala se vlastně snažila být jako my, což je ale nesmysl, nikdy nebude. A proto to nese jen problémy. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro "Dobře... chtěla jsem tu najít jen nějaké jídlo.." Třesoucími se prsty uchopím kožešinu a stáhnu si ji těsně pod podbřišek. Objeví se tři hluboké rány, nejspíše od drápů nějakého zvířete. Sleduji tvůj výraz ve tváři a pak pokračuji ve vysvětlování. "A teplou vodu, omýt si ránu... nevyznám se v bylinkách, ale doufala jsem, že bych našla něco, co by mne zbavilo bolesti. Už druhý den je to takhle nateklé a tvrdé. Bolí to, když se rychle pohnu a nemůžu si klekat.... byla jsem... já jsem..." na okamžik se zarazím..."Medvěd mne napadl... říkám pravdu." Pokývám horlivě hlavou a čekám, co s ránou provedeš. Mám z toho strach a dávám to i okatě najevo. Mé pohyby jsou ustrašené, hlas se mírně chvěje, není pevný a očima tikám od tebe přímo k ráně a zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Prohledám Larsovo nádobí. Ve vodě se už sice luhují jiné byliny, ale ty neuškodí ani vnitřně. Teď potřebuju přihodit i jiné. "Vypij to," podám jí hrnek, když je dryák připravený. Nemá mi ji kdo držet a cukala by s sebou. Je tam to stejné, co jsem dala do jídla Medvědovi na zklidnění Vezmu měkké dřívko. "Tohle si dej do zubů, kdyby něco. Aby sis neukousla jazyk." Prevence je prevence a v mých začátcích, kdy jsem o tom nevěděla, si opravdu jeden ten jazyk ukousl. Holt, byla jsem moc... Jak to říct? Ano, strčila jsem mu prsty do rány trochu nešikovně... Jak se říká, plameny jsou očistné. Nevím, proč to dělám, ale jiné vědmy to dělaly taky, tak na tom něco bude. Nechám čepel chvíli nad plameny, pak ji otřu. Musím ještě chvíli čekat, než lektvar zabere. A dál? Vymýt ránu, dostat z ní všechno, co tam nepatří... Klasický postup, dokud nebudu s prací spokojená. Mastička, obklad a možnost doufat, že se rána znovu nezanítí. |
| |
| Výbuch vzteku, kterému se Jirra zjevně ani nesnažila zabránit, vyvolá na mé tváři jen pobavený úsměv. Na chvilku se zastavím, podívám se na ni a poslouchm její plamenný projev. Chybí už snad jen to, aby začala požadovat možnost zasedání v radě starších pro sebe a další jako je ona. Když domluví, pokrčím rameny a sladce pro nesu jedinou větu: "Jak myslíš." Pak se otočím a zase vyrazím původním směrem, cestou narazím na Černého Havrana. Z jeho pohledu se dalo soudit, že má velikou radost z toho, že Jirru vidí. Usmál jsem se a pokračoval k balvanům. |
| |
| “Ah…a tady je náš velký vůdce.“pronesu kysele v duchu.Normálně mám k autoritě úctu,ale teď jsem byla dožraná,tak jsem si potřebovala uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla a usmála se na Černého Havrana,trošku se pokloním. A pak se znovu zadívám na Tichého Vlka,který mi pil krev více,jak nějaký parazit “Tak fajn.Jsem ráda,že jsme se dohodli.Tak vám určitě nebude vadit,když půjdu s vámi,že?“ušklíbnu se. A podívám se na Červeného Havrana a pohledem jsme mu naznačila,že mě se rozhodně jen tak nezbaví i kdyby to nakázal. “Už se těším na naši spolupráci.“řeknu vesele. |
| |
| Z pohledu Tichého Vlka i jeho odchodu je znát, že tohle nebude dál řešit. Je to na mě. "Jirro, co tu děláš? Víš dobře za jak důležitým jdeme posláním a plížíš se tu jako lasička? Svým jednáním můžeš ohrozit mír mnoha kmenů. Pokud ses chtěla zúčastnit, mohla jsi to říci doma." Co s ní, svázat a poslat domů, ale to nebude tak lehké. Možná by se mohla hodit, umí se dívat na svět jinýma očima. Nebo bychom ji některému z Vlků mohli nabídnout za ženu, dvě mouchy jednou ranou. Při poslední myšlence se pousměji. Není u nás zvykem diskutovat se ženami, ona je ale trochu zvláštní. Tak teď hezky rychle vyklop proč bychom tě s sebou měli brát?" Popojdu k ní a tohle jí řeknu z bezprostřední blízkosti, přísně a trochu naštvaně. |
| |
| Podívám se pevně Černému Havranovy do očí a znovu s zamračím.Zase zapíchnu kopí do země,abych si mohla trucovitě založit ruce “Říct vám to doma?Myslím,že to by na situaci nic nezměnilo.Buďto byste mě vzali sebou a nebo nevzali.V druhém případě bych stejně šla za vámi.“odpovím mu. Nad jeho otázkou se trochu zamyslím “Protože se můžu hodit a navíc mě aspoň budete mít na očích než abych se za vámi zase plížila.A je to podle mě pěkně nefér,že jste sebou nevzali žádnou ženu.“odpovím mu klidně a dokonce se usměji. “Jen se mrač.Stejně ti to nepomůže.Buď a nebo.“a čekám na to co odpoví. |
| |
| To chce politiku, ona byla vždycky trochu cvok. "Jirro, ženu? Jsi se zbláznila ne, ženy nepatří na výpravy, nosí to smůlu, navíc mají dost vlastní práce doma. To jen ty nezodpovědné se plíží po lesích a nemyslí na následky." Jasně jsem dal najevo co si o tom myslím, Jirra sama ví, že je jediná a že to má těžké. Ale na zvyklostech a názorech mužů naší doby to nic nemění. Ženy mají své místo jinde než na výpravě po boku mužů. "V čem konkrétně se budeš hodit, zatím se chováš tak, že riskuješ existenci celého rodu, jen proto aby sis dokázala, že se vyrovnáš mužům. Ne, neopakuj již vyřčené, vezmu tě s sebou pod podmínkou, že budeš poslouchat, jinak ne? To vše říkám klidně a vyrovnaně, vím jaké jsou šance, vím, že by se za námi plížila a my bychom museli nejdřív uspořádat lov na ni, ale pokud to bude nutné, udělám to. Nebudu riskovat mír kvůli rozmaru. |
| |
| Zčervenám.Ne studem,ale vzteky. “Nosí smůlu?A jak to víš?Z doslechu?To je hloupost!Jen pitomá fáma.A navíc co jsme měla dělat?Jak jsme řekla.Požádat tě o to ve vesnici ani by ses semnou o tom nebavil.“ohradím se. “A já se nesnažím dokázat,že já osobně se vyrovnám mužům,ale snažím se tím dokázat,že ženy můžou být stejně dobré.Slyšel jsi to určitě už mnohokrát a stále to budu opakovat.Ženy mohou dělat cokoliv.Ne jenom rodit děti,starat se o pohodlí svého muže a podobné věci.“opakovala jsem i když jsem byla požádána abych to nedělala,ale já musela.Zdálo se totiž,že mě buďto neposlouchali,nechtěli poslouchat a nebo ignorovali.Já si však stála za svým. Pak se nadechnu,abych zase uklidnila své rozbouřené nervy “Jsem lovkyně.To víš.A celkem dobrá.Umím stopovat a i bojovat.“řeknu hrdě. Pak uvažuji nad jeho návrhem,ale měla jsem velké podezření,že je to bouda “Dobrá.Slibuji,že tě budu poslouchat.“řeknu. “Pokud to budou rozumné příkazy a nic,jako „Nic nedělej.Nemluv a do ničeho se nepleť.“ Nejsem tu od toho,abych jim dělala problémy,ale abych jim pomohla….bohužel to nějak asi nechtějí pochopit.“postěžuji si v duchu. |
| |
| Celé to dlouhé a bezúčelné rokování jsem mlčky sledoval. Malá drzá holka a jedná s náčelníkem jako s malým klukem. To si nedovolí ani dospělý muž. Při každém jejím vzdorném slovu jsem se zachmuřil víc a víc, až jsem to nevydržel. Na kmeni rozsochatého dubu deset kroků od nás, rostla větev, kterou však při bouři zlomil vítr. Byla silná asi jako mužské předloktí a dobře o dvě hlavy výš, než jsem měl oči. " Bah, ty lasičko! Proč sebou nemáme ženy? Protože nosí hlavy v oblacích! Popadl jsem překvapenou hnědovlásku kolem pasu a přes všechen její odpor jsem si ji přehodil přes rameno jak ulovenou srnu. Byla oblečená do šatů z teplých silných kožešin a cítil jsem, jak se mi její pružné tělo zmítá pod rukama. Sevřel jsem ji proto ještě pevněji, aby se mi nemohla vysmeknout. Deset kroků a stál jsem pod zlomenou větví. Zapřel jsem se nohama do měkké hlíny, abych neztratil rovnováhu a zavěsil jsem dívku za límec jejícho kožešinového kabátu na konec větve. Spokojeně jsem se podíval, jak mrská nohama ve vzduchu a odplivnul si. " Proto jednají jen muži. " |
| |
| Když mě ten neandrtálec popadne seč mohu se bráním,ale na luk jsem nedosáhla a mé kopí bylo zpýchlé na místě,kde mě popadl,tak jsem mohla jen kopat,mlátit škrábat a dokonce jsem i kousala. “Ty přerostlý prase!Ihned mě pusť!“vykřikla jsem na něj,když jsem se poprvé zhoupla na větvi. “Tohle nemůžeš!Ihned mě dej dolů!Jak se jen opovažuješ!?“začnu na něj naštvaně křičet a vztek ve mně bublal víc,jak láva a obšťastňovala jsem jeho osobu hezkýma nadávkami. “Tohle ti nedaruji.“a snažím se ho nohou zasáhnout do obličeje.Ale po chvíli jsem to vzdala,byl trochu moc daleko. Přestala jsem sebou mrskat,přemýšlela jsem a v duchu skřípala zuby “Grrrr….však já se z tohohle dostanu sama.“zavrčím nevraživě.Začnu se všelijak kroutit,natahovat,dokonce se párkrát zhoupnu,ale jediné čeho jsem tím dosáhla bylo,že jsme se zadýchala. “Arogantní,protivní mužský!“vyštěknu,ale pomalu se uklidňuji. Zamyslím se znovu a pak prostě jen zvednu ruce a spadnu na zem.Klidně vstanu a otřu si pozadí od špíny.Natáhnu se k větvi a strhnu z něj svůj šat a zase si ho obléknu. Pak teprve jsem se podívala Bronzový šíp a už jsme ho chtěla jít nakopnout,když jsme si to rozmyslela a šla si pro svůj oštěp. Avšak nehodlala jsem to nechat jen tak.Byla jsem pevně rozhodnutá,že mu to jednou vrátím,ale teď na to nebyla ta správná doba. Jenom se na něj znechuceně podívám “S tebou s tu nikdo nebaví.Copak tě nikdo nenaučil,že do cizích rozhovorů se nemáš plést?“ a vytáhnu svůj oštěp ze země. |
| |
| "Takže poslušnost, bezpodmínečná a držet se budeš vzadu. Když budu vyjednávat nevydáš ani slovo." Pak se chvilku zamyslím, jako bych chtěl něco dodat, ale nakonec se to nestane. Otočím se a jdu zpátky v původním směru. Doufám, že muži už čekají. Krátce jim vysvětlím co se děje i pravidla pobytu Jirry s námi. Nikdo asi není nadšen, ale je to volba menšího zla. Očima poděkuji za pochopení i soudržnost svým mužům a pak můžeme znovu vyrazit. |
| |
| Rozhodnutí Černého Havrana se mi nijak nelíbilo a dával jsem to najevo podrážděným hučením při každé příležitosti. Kdo se potom s ní bude tahat, až si ta holka s jazykem ostrým jak lopuchový list pokrytý jinovatkou, zvrtne kotník nebo vrazí do prstu třísku...Vždyt neumí toho zajíce ani správně připravit a v kroku s námi sotva drží dech. I když jsem veděl, že ve svých druzích stěží najdu nějakou větší oporu pro můj názor, neustále jsem si stěžoval a reptal. " Vždyt jí nemůžu ani pořádně plácnout po zadku, protože mám strach, že bych jí zpřelámal polovičku kostí v těle. Takovou vychrtlinu si žádný Vlk nevezme, ani kdybychom k ní přidali dvě medvědí kůže... a jak jí jede huba... ani dvě medvědí kůže a tři sekery k tomu." |
| |
| Podmínky Černého Havrana přijmu bez připomínek. Stejně jsem věděla,že bych klidně mohla dopadnout hůř,přeci jen Černý Havran byl vůdce.A já věděla,že časem až pochopí,že jsem k užitku a ne neobtíž,bude mluvit jinak. Musela jsem se spokojeně usmát “Však vám ještě ukáži.Na tuhle příležitost jsem se připravovala celý život.Nenechám se jen tak odradit.“pomyslím si. “Slibuji Černý Havrane,že svého rozhodnutí nebudeš litovat.“ozvu se nakonec. Zdálo se,že však Bronzový šíp to ze všech snáší nejhůře,nebo byl aspoň jediný kdo se ohledně toho vyjádřil.Zamračeně jsem se na něj podívala “Buď rád.“vyjádřím se a vesele se na něj usměji “Kdybys to zkusil,tak o tu svou pracku přijdeš.Já nejsem žádná holka na oplácávání.“ani mě to nijak nenaštvalo.Brala jsme to s rezervou. “Však ještě budeš litovat,že jsi mě podcenil.Umím toho víc než si myslíš.“a vyrazím za Černým Havranem. |
| |
| Hodnou chvilku se z lesa ozýval rozčílený řev Jirry, já jsem ho ovšem vnímal jen napůl. Zaprvé těžko mohl obsahovat něco, co jsem ještě neslyšel, zadruhé se mě to netýkalo. Ale především jsem měl špatný pocit. Zastavil jsem se mezi prvními stromy s vlkem u nohy. I on byl neklidný. Vzhlédl jsem k obloze, rychle se po ní hnala oblaka a vrcholky stromů se pohybovaly ve větru. Rozhlížel jsem se kolem a napínal všechny smysly, přes řev zpoza stromů však nebylo nic slyšet. Přesto se zatím nic nestalo, všichni se vrátili a Černý Havran v krátkosti vysvětlil situaci. Přijal jsem to mlčky, on byl náčelník a krom toho, vnitřně jsem s tím neměl žádný výrazný problém. Aspoň doposud. Znovu jsme vyrazili na cestu, ale ten pocit se mě držel dál, stejně jako stále patrný neklid provázel Tři blechy. Trochu jsem zpomalil chůzi a držel jsem se vzadu, uzavíral jsem skupinu, ostražitější než dřív. Přesto několikrát můj pohled zvědavě ulpěl na naší lovkyni.. Byl jsem velice zvědavý, jak její první opravdová výprava dopadne a jen jsem doufal, že pro její i naše dobro neprovede nějakou nepředloženost.. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Asi jsem s tím měla přijít dřív.. nebo se dostat do rukou nějaké šamanky dřív.. že..." Vezmu si od tebe hrnek a opatrně přičichnu. Smrdí to a až to bolí v nose. Ošklíbnu se nad tím. Tohle, že mám vypít.." Ale tvůj pohled i tón hlasu jsou nesmlouvavé a tak to raději udělám. Pak uchopím dřívko do dlaní a chvíli jej držím, jako bych se bála si ho vložit do úst. Když ale pocítím, že tvůj dryák začíná působit, vložím si dřívko do úst a skousnu. Oči se mi pomalu klíží, snažím se s tím bojovat, ale bylinky nad mým tělem převezmou vládu a já usnu. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Pečlivě očistím čepel vodou i nad plameny, aby na ní nezůstal hnusný hnis, látku budu muset vyprat pořádně ještě doma. Na viditelném místě nechám hliněnou krabičku s mastí. Pro odvar na uklidnění těch pár kroků udělá. Odcházím z bojovníkova obydlí, protože tady už nemám co dělat. Najednou se mi chce spát. Vymačkávat hnis z ran a vypalovat je nenní tak jednoduché, jak se zdá. Akorát popadnu kotlík s odvarem a nesu ho ven, abych ho mohla vylít. Chrstnu to ven před chýši, aniž bych se dívala, zda tam někdo stojí. Kotlík mu vrátím a vydám se domů. Zkontroluju Rysa, jestli se neodkopal, Zelenoočka odkážu do jeho pelechu. Taky se s ním nemusí neustále válet. Vsadím se, že ráno mě probudí bud Medvěd, ať už se mu líp udělá, nebo ne, nebo výskot těch dvou, až se zase budou rvát. Pověsím vak na dřevěný háček ve zdi, kde je její místo, umyju si ruce od práce a s klížícíma se očima se svalím na svoji část postele, přitahujíc si přikrývku až pod nos. |
| |
| Jak Havran řekl, Jirra bude dál putovat s vámi, ač někteří k tomu mají své výhrady, vůdce by se měl poslouchat. Vydáte se tedy zpět na cestu. Odpočatí, avšak bez teplého jídla. Cestou zakusujete sušené maso a upíjíte vodu. Cesta k osadě Vlků se vám pomalu krátí, avšak i přese všechnu vaši snahu se tam do večera nemůžete dostat. Nejdříve druhý den k poledni. Slunce pomalu ustupuje a nabízí vládu měsíci s jeho hvězdnými družkami, které již sem tam zvědavě vykukují na nebi. Obloha se proměnila v temnou střechu nad vašimi hlavami. Víte, že v noci vylézá nejvíce predátorů, kteří se pídí po kořisti. Příhodné by bylo najít nějaké místo, kde byste mohli v klidu přespat. Ale zdá se, že vám to není dopřáno. Příhodné místo v lese není. Nejsou tu ani žádné velké kameny, ke kterým by se dalo schovat. |
| |
| Neplížíme se, nechceme přece vlky přepadnout a pozabíjet, snažíme se najít vhodné místo k rozdělání ohně a přenocování, nějaký dolík v lese, závětří. Konečně vhodné místo. Řeknu si u jednoho takového a pokynu ostatním, aby zastavili. "Tady přenocujeme, podívejme se po okolí, rozděláme malý oheň a v noci samozřejmě hlídky." Jelikož je to první noc venku, můžeme pořadí hlídek určit náhodně, nikdo není přespříliš unaven. "První hlídku si vezme Tichý vlk a druhou já." To aby bylo rovnou všem jasno jak to bude, ostatní mohou klidně spát, dá-li se to vůbec v této situaci. I já sám se pak lehce projdu kolem vybraného místa, zkontroluji, zda je vše v pořádku a nezapomenu u toho přinést nějaké dřevo. Pak si zamyšleně sednu k ohni a oddám se svým vlastním myšlenkám. |
| |
| Černý Havran vybral místo pro přenocování. Není to sice nic kdoví jak ideálního, ale je pravda, že tady kolem se beztak moc lepších míst nenajde. Možná jsme se měli zastavit o něco dřív, když jsme procházeli kolem toho místa s několika kameny a těsně semknutými stromy. Ale to je teď už jedno. Vážně přikývnu, když mi náčelník přidělí první hlídku. Nejsem nijak překvapen a ani mi to nevadí. Stejně bych teď nespal, zdřímnu si tak hodinku nebo dvě nad ránem, takže aspoň nebude muset být vhůru nikdo jiný. Sice je otázkou, jak té šance ostatní využijí, ale to už není moje starost. Využiju tu chvíli, kdy se připravuje tábořiště a mě zatím není příliš potřeba, abych se rozhlédl kolem. Nechám ostatní sice shánět dřevo a podobně samotné, ale zato rychle získám dost přesnou představu o poloze místa a jeho slabinách i výhodách, takže by mě pak případně nemělo nic překvapit. A řekl bych, že to je důležitější než nějaké dříví, které může sehnat každý. I Tři blechy se rozhodl prohlédnout si okolí našeho nocoviště. Jsem rád, že ho mám s sebou, přítomnost kohokoliv nevítaného by odhalil dřív jak my ostatní. Do tábora jsem se vrátil až když se ostatní pomalu chystali k odpočinku, někteří sice ještě dojídali něco ze zásob, ale přesto bylo ticho a klid, tichý hovor byl podivně tlumený. Posadil jsem se mlčky na místo, odkud jsem dokonale přehlédl tábořiště i okolí a kde jsem zároveň nebyl moc vidět. Zachumlal jsem se do kožešiny a vlk se položil nedaleko ode mě. |
| |
| Na místě, kde jsme se pro dnešní noc utábořili, se dalo přenocovat stejně dobře, jako přijít o život. Ale na druhou stranu, bylo nás dost silných mužů a navíc jsme se nacházeli na území silného kmene, který nenechával po lesích beztrestně potulovat žádného lapku nebo loupeživého mordýře. „ Dobrá.“ Odkýval jsem pořadí hlídek. „ Další hlídku si po vás beru já. Stejně se nemáme čeho bát. Na to, abychom zahnali nějakého prašivého vlka, je nás dost a spatřit medvěda je čím dál větší vzácnost. I když…,“ podíval jsem se temně na nezbednou Jirru. „ Někdy, když je noc černá, jako popel vyhaslého ohniště, se doprostřed tábořiště může dostat velký rys. Svou kořist zabije tiše a potom s ní zmizí v lese. Staří lovci si u ohňů vyprávějí, že velký a zkušený rys dokázal unést malé dítě, někdy dokonce i mladou ženu. Významně jsem se odmlčel a přejel jsem ji pohledem od špiček chlupatých bot až po špičku nosu. „Skočím pro nějaké dřevo. Večer jsou za teplo rádi i ti nejstatečnější a nejlepší bojovníci, kterým je něco takového, jako práce, proti mysli.“ Ušklíbnu se nad viditelnou nechutí ostatních něco dělat. Našel jsem si pěkné místo nedaleko pařezu po zlomené lípě. Tráva tu byla suchá a měkká, příhodné místo pro přespání. Složil jsem tam prozatím luk a batoh se zásobami a vybaven pouze dýkou jsem se vypravil na výpravu za dřevem k nejbližší houštině. Ty klacíky, co se válely kolem nemělo cenu sbírat.. |
| |
| Zadívám se na Bronzový šíp,jako na něco velmi nechutného.Nijak jsem to nekomentovala,teda aspoň do doby než se vydal obhlédnout okolí.Pochopila jsem,že slovně se s ním přít to je o nervy aspoň o ty mé.Sklonila jsem se k zemi a vzala do ruky šišku.Pečlivě jsem zamířila a mrštila ji po něm.Krásná rána za ucho,spokojeně jsem si odfrkla. “A já vezmu hlídku klidně po něm.“nabídnu se “Když tak mě probuďte.“řeknu a odejdu kousek stranou od ostatních a dřepnu si na zem,kde se zabalím do přikrývky a lehnu si.Chvíli pozoruji oheň,než se zadívám na Černého Havrana,který mi připadal…no…že je ustaraný. Svrásčila jsem obočí “Doufám,že to není kvůli mně.“řeknu si než se otočím ke všem zády. Spát se mi rozhodně ještě nechce,normálně chodívám spát ještě později,ale věděla jsem,že teď se budu prostě muset přizpůsobit. “Vždyť toho nechci zase tolik.Umím bojovat.Umím lovit a jistě,že vařit a zpracovávat zvěřinu.Copak si snad myslí,že jsem snad jen nějaká holka,které zrovna nějaký rozmar přelétl přes nos?Pch…..“zamračila jsem se.Bylo to stále dokola.Ale aspoň jsem si takhle uklidňovala nervy. |
| |
| Něco mě trefilo do hlavy až se mi zatmělo před očima. " Jau.. Hej... který hnát? Zaklel jsem a mnul si bolavé ucho. Na zemi vedle mě ležela pěkná smrková šiška, těžká, zelená a samá smůla. Klidně mohla spadnou i ze stromu... kdyby ale všude kolem nerostly břízy. Netrvalo dlouho, aby mi došlo, odkud to vítr šišky vane. Jiře, té malé zrzaté lasičce, v očích hořely rozčilené plamínky a z obličeje jsem mohl i já vyčíst nekonečnou spokojenost. A z prstů si ještě žmoulala smůlu... Zamračil jsem se na ni a zahrozil ji prstem ale to už šmejdila někde jinde a dělala, že mi nevěnuje sebemenší pozornost. Nechodil jsem po lese dlouho a podařilo se mi najít všechno, co jsem hledal. U tábořiště se objevilo kruhové ohniště pěkně ohraničené kameny a jelikož jsem silami zrovna nešetřil, hromada větví u ohniště rychle a utěšeně rostla. Tak, to snad bude stačit na jeden večer. Ted si ještě skočím pro maliny... Houkl jsem spokojeně, když na hromadu dopadl poslední bytelný klacek. Za chvilku jsem stejně ještě ale odešel zpátky do lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Nemůžu přestat myslet na dívku, která se tak znenadání objevila v mém obydlí a kterou bych možná měl vydat kmenu, jako zlodějku. Místo toho před sebou stále vidím její oči a její tvář. Tak jsem jí našel. Ty husky z našeho kmene jí nesahají ani po kotníky. Sice o ní nic nevím, ale bude to dobrá žena. Vždyť mi jí poslali sami bohové. Vybrat pasti jsem chtěl až ráno, ale proč čekat tak dlouho. maximálně by mi jich několik vybral černý medvěd, co se občas potlouká okolo, nebo ta sněžná puma. Brodím se sněhem a přez to, že chci vybírat pasti, moje kroky míří na kopec. Tam nahoře je kruh kamenů a v jeho středu jeden může slyšet hlasy bohů. Vrátí se mi vzpomínka na mládí, kdy jsem tam tři dny seděl a nikoho jsem nesměl vidět. Nademnou se otáčela obloha a okolo chodila zvěř. Poslední noc jsem pak slyšel hlas bohů a vím, že mi říkali, co mě čeká...škoda že jejich hlasu nerozumím... |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Vrátíš se k ránu. Stříbrný vítr leží na posteli, kde ji zanechala Divoká a nespokojeně oddychuje. Je napůl odkrytá, vidíš vypálenou jizvu na břiše, a celá zpocená. Několikrát sebou křečovitě zacuká a nakonec se probudí s výkřikem. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Vyděšeně se dívám kolem sebe. V prvním okamžiku nic nepoznávám. Vše je tu cizí, ale poté si vzpomenu. Na můj útěk a na to, jak jsem se dostala sem. Všimnu si, že už jsi zpátky a ač nerada, tak znovu ulehnu na lůžko. Nic jiného mi nezbývá, jelikož se musím léčit z rány. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Pak ale zapraská ještě jednou a blíž k tobě. Pojmeš podezření, že tě někdo sleduje. |
| |
| soukromá zpráva od Pythe - Bronzový šíp pro " Za tu šišku si zaslouží něco specielního, jezinka.. " Jak jsem tak bloumal po lese v honbě za smrtící pomstou, začaly větve stromů a keřů pomalu loupit i poslední málo hřející paprsky zubatého slunce. V šeru lesa začínalo být vidět o poznání hůř než před chvílí.. Holka chtěla probudit, co jí takhle přidat pod kožešinu přidat pár spolunocležníků.. " Tak tohle tě vzbudí spolehlivě.." Zachechtal jsem se pod vousy, když mé oči zavadily o vyboulenou hromádku jehličí. Po zemi pod mýma nohama se to jen hemžilo malinkými obyvateli z hromádky. Bylo jich všude nepočítaně ale pomalu začínali propadat ospalosti a ztrácet zuřivou ostražitost. Rukou jsem sáhl do záňadří a vytáhl prázdný měšec ušitý z kůže lumíků. Zel teď prázdnotou ale k téhle lumpárně mi poslouží docela dobře. Jak jsem se tak v podřepu hrabal v mraveništi a cpal po hrstech jednoho mravence za druhým do míšku, ozvalo se zapraskání.Přestal jsem s realizací ďábelského plánu mužské pomsty a docela obyčejně jsem se ze zvědavosti otočil, nedbaje na bolestivá kousnutí vzpurného hmyzu. Nemohlo to přeci být žádné zvíře, při hromadění dřeva jsem udělal takový rámus, že každé zvíře z okolních lesů musel vyplašit. Čekal jsem, že tam bude stát Jirra a bude chtít vyvést zase nějakou pitomost, nebo se chtít prát jako posledně. Možná to byl černý Havran, šel ulevit svému břichu nebo to mohl ten všetečný vlk Tři Klíšťata, jak na něj volal Tichý vlk. ...nebo to byly blechy? " Má štěstí, že jeho pán umí počítat jen do tří, blech má potvora daleko víc.." Pomyslel jsem si zlostně a poškrábal se podvědomě na zádech. Ale nic mě nemohlo vylekat tak, jako to co jsem uviděl. Nebylo tam nic. Vůbec nic. Nikdo z našich, ani zvíře. Jen mlčenlivé stromy a vítr,co se proplétal mezi jejich větvemi a střásal mi jehličí za krk. A zase se to ozvalo! Něco tam muselo být. Ostražitě jsem zabodával pohled do každičkého stínu, pytlík s mravenci jsem pustil na zem a rukou jsem hmátl na rameno po luku a prsty mé ruky nahmataly jen studený vzduch... Musel jsem ho zapomenout v táboře! " Kdo je tam? Zaburácel jsem. Spoléhal se na to, že malé zvíře zaplaším. A pokud se jen někdo ztratil, tak mi odpoví. A když budu mít štěstí, tak jen slovy.. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Ale zapraskalo to znova a pak, jako střela se před tebou z křoví vymrštila štíhlá dívka, oblečená do medvědí kůže, potrhané na několika částech jejího těla. Tmavé vlasy jí ve spěchu zakryly obličej, takže jsi jí neviděl do tváře, ale vaše oči se střetly. Na krátký okamžik, který však trval pro někoho jiného dost dlouho na to, aby dívku následoval. Ze křoví vyskočil rozlícený jeskynní medvěd, který tě srazil k zemi, ale nechal tě být. Následuje pouze tu dívku. Náraz od medvěda byl silný a prudký, trvalo dost dlouho na to, abys oba ztratil z dohledu, avšak stále slyšíš, jak lomozí v lese. |
| |
| soukromá zpráva od Pythe - Bronzový šíp pro " Proč utíkáš? " Zeptal jsem se. Úplně hloupě. Než slova přes mé rty přešla, dívka vyskočila a bleskurychle vyrazila dál. Aaaah Vykřikl jsem nahlas novým leknutím. Ani jsem se nenadál a do obličeje mi vrazil horký a smrdutý dech z medvědího chřtánu a do žeber mě snad nabral divoký tur. Matka Země si na chvilku vyměnila své místo s nebem a před očima jsem uviděl poprvé hvězdy ve dne. Hvězdy však za krátko vystřídal plamen bolesti. Každý nádech mi spaloval plíce pomalu slábnoucím žárem a svět se motal jako po pořádném džbánu vlčí medoviny. Rychle jsem vyskočil na nohy, připravený dát se na útěk "Pronásleduje tu dívku, musím ji pomoci " Blesklo mi instiktivně hlavou. Žena v nebezpečí, to nenechá žádného muže nečinně přihlížet. Ať už je stará či mladá, hezká nebo ošklivá. Určitě za to může příroda a její rozmar když tvořila lidi. Ještě jednou jsem zakřičel. Snad to v táboře někdo uslyší a přijdou na pomoc. U pasu mě tlačila dlouhá dýka… Neváhal jsem a vydal jsem se po stopách medvěda připravit ho o jeho kořist. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Vyběhneš lesem, váhal jsi jen chvilku a ačkoliv nejsi na lov medvěda ozbrojen, začneš utíkat za dívkou a zvířetem. Běžíš rychle, jaký šíp vystřelený z luku prosvištíš kolem stromů a vyhneš se větývkám, které si příroda pro tvou zlost nastavuje v obličej. Zastavíš se před malým údolím, skok dolů je nebezpečný, avšak ne smrtelný. A dole vidíš, u potoka, onu dívku. Sbírá klacek a čeká, až se medvěd postaví na nohy. Zřejmě sem oba dva spadli, nebo se sem dívka chtěla jen ukrýt, avšak medvěda to nezmátlo. |
| |
| soukromá zpráva od Pythe - Bronzový šíp pro " Utíkej, blázne! Křikl jsem na ní a přiskočil k okraji svahu.Jak jen může být tak hloupá... Na okamžik jsem zaváhal a rozhlédl se po okraji. Nedaleko ode mě ležel pod vrstvou mechu a lišejníku ostrý žulový kámen. Nečekal jsem, přiskočil k němu a napjal všechny své síly k tomu abych ho vytrhl a shodil na na otřeseného medvěda. Nezdržoval jsem se a neujistil jsem se, zda jsem trefil nebo ne. Odrazil jsem se a dlouhým skokem jsem sletěl do propasti, stejně jako kámen před několika okamžiky." Utíííkeeej " Medvěd by váhu dospělého muže ustát neměl. Srazím ho k zemi a ta holka snad získá dost času, aby mu zmizela. Tvrdě jsem přistál na chlupatá záda rozzuřeného medvěda... |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro To už jsi odpoutal medvědovu pozornost shozeným kamenem. Medvěd zakřičel a obrátil se k tobě. Dívka mezitím opratrně couvala k lesu, položila klacek na zem a utekla. Vrhl ses tedy na zvíře a povalil jsi ho na zem. Nyní se oba dva zmítáte na zemi v zájemné snaze protivníka zneškodnit. |
| |
| soukromá zpráva od Pythe - Bronzový šíp pro Pěstí jsem medvěda udeřil do citlivého čumáku a dlaň druhé ruky nahmatala rukojeť dýky, poslední a jedinou naději na to, že nezemřu bez boje. Prsty volné ruky jsem zaťal medvědovi do krku abych odtlačil smrtící čelisti a dýkou začal bezhlavě bodat. Cítil jsem jak měkké maso povoluje. Rozestupovalo se pod čepelí dýky stejně ochotně, jako pod drápy medvědích tlap… |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Několikrát se mu povedlo tě proranit a hluboce poškrábat na ramenou a na pažích. Jen díky tvému huňatému oblečení nedošlo k vážnějšímu zranění nebo k tomu, aby jsi o ruku přišel. Nahmatal jsi pod směsí chlupů zvířete i tvého oblečení dýku a zaryl jsi ji hluboko do medvědova těla. Zakřičel, mocně, až ti zalehlo v uších. Medvěd ti poslintal tvář, jak se jeho zvířecí instiknty čím dál tím víc blíží k utržení ze řetězu a schramstne tě jako malinu. Avšak tys ho prsty zarytými v krku odrazil a bodal jsi dál. Nezpůsobuješ medvědovi hluboká zranění, ale jejich rozsah je pro zvíře natolik vysilující, že po nějaké době svůj boj vzdá a rozhodne se odejít bez večeře. Se zamručením se od tebe odprostí a uteče do lesa, můžeš se jen domnívat, že dívku už pronásledovat nebude. Ležíš u potoka sám, nebe ti svítí nad hlavou a voda zurčí. Bolí tě každý sval v těle a nejvíce paže, které jsou potrhané od medvědích drápů. |
| |
| soukromá zpráva od Pythe - Bronzový šíp pro S ubývající k krví ze mě ubýval i život a vědomí. Jediná šance byla zranění něčím stáhnout. S velkými obtížemi jsem natáhl roztřesené prsty pro dýku. Pokoušel jsem se nařezat kůži z oblečení na pásky, ale tělo, stále ještě v šoku, odmítalo poslušnost. Opět jsem zasténal, to když mi z prstů opět vypadla dýka. Jen sebrat ji bylo pro mě těžkou zkouškou. Nemělo cenu dále zatínat zuby do rozkousaný rtů. Nikdo mou bolest neuslyší. Od rtů mi po tváři stékal malý pramínek nachové barvy |
| |
| Trvalo dvě hodiny, než v okolí někdo zašveholil ve větvičkách spadaných pod stromy. To se Pythe vrátil z lesa ze sběru malin. Jako první si ho všimla Jirra, která nemohla moc dobře spát. Měla podivné sny a tak se raději rozhodla zůstat vzhůru a dávat pozor na okolí. Pythe vypadá jako by si prožil hotové peklo. Jeho šat je na několika místech potrhaný, na ramenech visí jen v cárech, a zkrvavený. Opírá se o stromy a pomalu dokulhá k ohni, kde sebou praští vyčerpán k smrti. |
| |
| Schoulil jsem se u ohně a zimomřivě jsem se roztřásl. " Medvěd v lese.. honil vílu... Dávejte si lepší pozor.." Zadrhával jsem se unaveně v řeči. Cáry kabátce byly pažích černé zaschlou krví. Medvědí drápy se do masa zakously pořádně. Očima jsem mezi ostatními vyhledal Jirru a usmál se na ní. " Chtěl jsem ti.. připravit překvapení, lasičko.. ale musím si.. to nechat na jindy. A mám hroznou žízeň..." |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Blbá noc, co? Jsem asi trochu neandrtálec ... ale kdo by nebyl po probdělé noci a v jedné chýši s vlastně neznámou kráskou. Bolí to? Chceš napít? Začnu se hned shánět po kotli a po vodě a proto, že jsem zvyklý žít sám, mluvím si sám pro sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro "Nemůžu spát, bolí to... ale chci spát. Nechci se dívat na tenhle svět." Dívám se, jak mi začneš shánět vodu. "Překážím ti tady, že jo. Odejdu ráno... zase pryč a budeš mí klid." Pokusím se posadit, ale vzdám to, tak se jen opřu lokty a bedlivě tě sleduji. |
| |
| Překvapeně na Bronzový šíp vykulím oči a prudce se narovnám. Rychle k němu přijdu a skloním se nad jeho zuboženým tělem “Jistě…a ty velký hrdina ses musel s tím medvědem pustit do křížku.“řeknu s povzdychem. Přinesu měch na vodu a opatrně si opřu jeho hlavu o klín,pak mu dám napít “Překvapení pro mě?A bylo to hezké překvapení,nebo zase něco škodolibého?“zeptám se a i navzdory jeho stavu a vážnosti situace se musím pousmát. Opatrně,jak nejvíce jsem dokázala,sundala jsem mu zbytky vrchního kabátce a začala jsem mu rány omývat vodou. Ostatní jsem nebudila.Ošetřit ho zvládnu přece sama. Když jsem mu omyla rány zkontrolovala jsem jak moc má rány hluboké a uznala jsem,že bude nutné některé rány zašít. Vyňala jsem si ze svého oblečení jehlu a pak i niť “Bude to možná bolet,tak se neškubej.To by tě pak bolelo ještě víc.“varuji ho. Pustím se do zašívání,dělám to opatrně,ale stejně jistě,jako stahování zajíců z kůže. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro No, dla bych ti studenou, ale ona je spíš ledová. Prý by zranění neměli pít ledovou vodu. Mohl by do nich vstoupit duch Zimy a zabít je. Mluvím, aniž bych se na tebe podíval a aniž bych zareagoval na tvůj návrh odejít. Mám tu jednu bylinu, co se po ní dlouho spí. Mám ale obavu, aby ti neublížila. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Pak, jako bych se zkrotila v krotkou kočku. "Jak že se to vlastně jmenuješ? Nepamatuji si to, asi mi to nějak muselo vypadnout z hlavy. A ty... ty si mě tu chceš nechat?" Byl by to dobrý muž? Vypadá zle, žije sám... proč se mu ostatní vyhýbají? Je v tom nějaký důvod... ale když on v lese... Vzdychnu si a položím se zpět na záda, pomalu a tiše přitom syknu, jak mě rány zabolí. |
| |
| Posunul se a pokusil se usednout, aby se před ní neválel po zemi jako slaboch. Žíznivě se z měchu napil a odměnil ji šibalským ušklíbnutím. „On si začal… Jak bych mohl? Chtěl jsem ti jen zpříjemnit vstávání.. a to mám za tu snahu.“ Zachechtal se a pak rychle zkousl rty, abych nevykřikl, když jehla v šikovné Jiřině ruce začala spravovat jeho rány. Možná se nakonec pletl a ona nebyla taková nešika, za kterou ji měl. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Neodpovím hned. Chvíli si dokonce možná myslíš, že ti vůbec neodpovím. Odpověď přijde až s teplou, skoro horkou vodou. Sednu si k tobě a podám ti misku s nápojem. Jo, nechám si tě. |
| |
| “Nehýbej se.Mohlo by se ti rány,zase uvolnit.“napomenula jsem ho,když se začal hýbat,rychle jsem se šitím přestala,abych mu neublížila. “Zpříjemnit vstávání?Jako třeba že bys mi ty maliny rozpatlal po obličeji?“zeptám se zvědavě.Nevěřila jsem,že doopravdy chtěl pro mě udělat něco hezkého,když mi až do teďka dělal všelijaké škodolibé hlouposti. “Příště zkus raději utíkat.Medvěd.To není žádná sranda.A zdá se,že jsi i tak unikl jen o vlásek.“doporučím mu. Když se zase přestane hýbat znovu mu začnu rány zašívat. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Do tváře se mi vžene opět ten bojovný výraz, který jsem měla, když jsme se potkali poprvé. Výraz kočky, která nechce být v kleci. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Větu nedokončím a podívám se stranou. Jsem lovac a často nebývám doma. Podle ostatních jsem nebezpečný, blázen ... prý nedělám věci tak, jak nás to učili otcové. Seš si jistá, že tu chceš zůstat? Jestli jsi všímavá, uvidíš v mých očích ohníčky pobavení. Ano líbí se mi, jak jsi bojovná. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Pohrozím ti. "Ale jestli se ke mě budeš chovat mile, možná tu zůstanu a možná se někdy stanu tvou ženou... nemám jinou šanci, od mého kmenu mě vyhnali... a nemám kam jít... měla jsem zachránit malého chlapce, kterého unesli lidé ze Západu, ale nepovedlo se mi to. Jsem vyhnanec... a teď, tady... Cizinka... jako ty." Mluvím a přitom se dívám do stropu, nezvedám hlavu ani nijak zvlášt neprojevuji emoce. |
| |
| Otupený od dlouhé bolesti už jsem šití ran přestával pomalu vnímat jinak než bodnutí komára. Zahleděl jsem se do dálky před sebou a zasněně se usmál. „ Nemohl jsem ji tam nechat… roztrhal by ji…. Potom jsem se vzpamatoval a ušklíbl se svým škodolibým úsměvem. „Ale běž… taková škoda dobrých malin…“ Zavrtěl jsem hlavou a vrátil jí její pochyby o mých úmyslech. „ Jirro…“ řekl jsem, tentokrát už vážným tonem. „děkuji ti…“ Zradila mě oční víčka, pomalu padaly a i přes veškeré úsilí jsem je nedokázal zvednout. „… i když jsi taková malá lasička..“ A bůh spánku si mě vzal pod svá ochranná křídla a obestřel kolem mě své kouzlo. |
| |
| “Jasně…tak raději,že málem roztrhal tebe.“povzdychnu si.Když mi poděkuji poskočí mi překvapeně obočí a pousměji se “No…nemáš za co.“řeknu i když mě stejně asi už neslyší. Mlčky pak došiji jeho rány,které měl hodně hluboké.Byla to zdlouhavá práce a trvala podle mne snad hodiny než jsem mu rány ošetřila.Než jsem ho přikryla,ještě jsem mu znovu rány omyla. Poté jsem vzala jeho kabátec,kterého jsem prohlédla.Už jsem byla trochu unavená,tak jsem ji opravila jen zběžně,ale řekla jsem si,že později mu ji opravím lépe.Nebo si prostě může sehnat jinou. Pokrčila jsem rameny a položila mu kabátec vedle,než jsem si sama zalezla do přikrývky a za chvíli usnula.Takové noční dobrodružství mi nesvědčilo. |
| |
| Spím lehce, stejně jako všichni co jsou zvyklí na divočinu. Takže když se začne něco dít, probudím se. Jirra rozvinula své léčitelské umění, ale na první pohled ty rány nevypadají moc dobře, bude moci Bronzový Šíp ráno vůbec pokračovat v cestě? To není moc dobré, to není dobré. "Jak se cítíš? Jak se to stalo?" |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro V půli poledne vyběhli ven i ti nejposlednější z ranních ptáčat. Ženy se ujaly přípravy pokrmů, muži se vydali vykácet další část lesa, aby pole byla větší a nebo na lov, ve snaze zastihnout některá zvířata utlumená dlouhou zimou. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro V půli poledne vyběhli ven i ti nejposlednější z ranních ptáčat. Ženy se ujaly přípravy pokrmů, muži se vydali vykácet další část lesa, aby pole byla větší a nebo na lov, ve snaze zastihnout některá zvířata utlumená dlouhou zimou. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro V půli poledne vyběhli ven i ti nejposlednější z ranních ptáčat. Ženy se ujaly přípravy pokrmů, muži se vydali vykácet další část lesa, aby pole byla větší a nebo na lov, ve snaze zastihnout některá zvířata utlumená dlouhou zimou. |
| |
| Probudila vás rosa, co tu zbyla po ranní mlze a která se usídlila na těch, co spali dál od ohně. Ohniště je napůl vyhořelé, nebyl kdo by udržoval oheň. Všichni jste postupně během noci pousínali a nechali živel napospas světu. Kromě Pythova nočního dobrodružství na vás v těchto končinách nečeká nic zákeřného. Snad kromě Jirry. S blížícím se jarem začali šveholit ptáci, kteří by probudili i mrtvého. Je čas se nasnídat a vyrazit. Pokud se nebudete loudat, měli byste do osady Vlků dorazit po poledni. A vypadá to, že dnes bude hezky, jen co mlha opadne. |
| |
| Probudila jsem se a promnula si oči,když jsem však vystrčila ruce ven,rychle jsem se zase zachumlala do přikrývky. Rozhodně se mi ani trochu nechtělo vstávat,ale uznala jsem,že nejsem zrovna v pozici abych polehávala. To bych se před mužskýma moc nepředvedla. Proto jsem vstala,rychle si upravila oblečení a uhladila vlasy jak nejlépe jsem svedla. Poté jsem si odběhla kousek do lesa,abych vykonala ranní potřebu,když jsem se vrátila pořád ještě spali.Potřásla jsem hlavou a schovala jsem si věci,potichu jsem přešla k Bronzovému šípu a poklekla jsem u něj. Lehce jsem se dotkla jeho čela,abych zjistila jestli nemá horečku a poté jsem nadzvedla přikrývku abych se mu podívala na zranění. |
| |
| Větší část noci jsem spíše probděl, než prospal. Stačilo hloupé převalení rány mi okamžitě oznámily, že jsou stále se mnou. Celý prokřehlý od nočního chladu jsem se tiskl k houni, ale přesto jsem se nedokázal zahřát. Ranní rozbřesk jsem přivítal z duše rád. Jsou okamžiky, kdy máte ze tmy strach. Ne, protože ukrývá prazvláštní noční dravce s drápy ostrými jako bronzový nůž, nýbrž proto, že vše kolem vás zahalila. Ukradla slunce, teplo, smích... Naštěstí již začalo pomalu svítat. Ozval se tichý šramot, někdo z Havranů se zřejmě probudil a chodil po tábořišti. ale neotočil jsem. Neměl jsem na to sílu a zvědavost svůj boj s neochotou se pohnout prohrála na celé čáře. Jakmile mi ale někdo nadzvedl kožešinu a pustil pod ní lezavý ranní chlad, pohár mé trpělivosti právě pukl na tisíc střípků. Všechno mne bolelo, co po mě ještě někdo ještě teď může chtít. Prudce jsem se po vetřelci ohnal, něco jsem sevřel v dlani a zacloumal jsem s tím. Byl jsem však natolik zesláblý, že to připomínalo spíš nevinné dětské šťouchnutí. " Co je?! " Zavrčel jsem opravdu dost rozmrzele a teprve až teď jsem se otočil, abych nevyspalým mžouráním zjistil, kdo mi to leze do spaní. |
| |
| “Jen klid.“řekla jsem klidně a opatrně jsem vymanila svou ruku z jeho “Dívala jsem se,jak na tom jsi.Jestli jsi ještě živí.“usměji se a když už vím,že je vzhůru odkryji ho zcela a prohlédnu si rány,jestli mu nezačali hnisat “Jak ti je?“zeptala jsem se s mírnou starostí v hlase. “Myslíš,že budeš schopen chodit?“kdyby ne,tak bychom museli nejspíš udělat nosítka. |
| |
| "Tak vstávat, vstávat." Řeknu ráno když vidím že většina se k tomu nemá. Jasné je, že Bronzový šíp má svoje důvody, ale co ostatní. Stále stojím u Broznového šípu a čekám, že se něco dovím o jeho stavu. Buď od něj, nebo od jeho samozvané ošetřovatelky. Pokud bude moci chodit, vyrazíme dál. "Jestli nemůžeš dnes dál, tak tu s tebou někdo zůstane, bude se starat o oheň aby na tebe nemohla divá zvěř a my se tudy budeme vracet abychom tě dopravili domů, schůzku s Vlky však zmeškat nemůžeme." Při slově někdo, se podívám na Jirru a je jasné, koho tím myslím. Neptám se, neradím, jen čekám na jeho odpověď, je schopen pokračovat? |
| |
| Zamračím se na Černého havrana No jistě…zase by to nechali na mě!Jsem ženská,no jasně,tak to nechtě na mě!Ale stejně by mě tu asi s ním nechali i kdybych ho neošetřila.Otravo!Nejraději bych tě nakopala do koulí za tu tvou aroganci!vybyla jsem si zlost a znechuceně jsem se od něj odvrátila. Zase jsem Bronzový šíp přikryla a přiložila jsem mu k rtům měch s vodou,aby se napil Tak se na to podívejme…když jsou muži zranění nechávají to na ženách,protože jsou příliš bezbranní aby se starali sami.Jak rozkošné.A pak je to na žene,aby se starala….starali by se oni o mě,kdybych byla zraněná?Doufám,teda,že ano.mračím se. “Na tuhle otázku ti bude muset odpovědět sám.Nezdá se mi,že by zranění byla kdo ví,jak strašná,ale musí hodně bolet a to ho nejspíš vysiluje.Ale musí se co nejrychleji dostat pod ruce opravdového ranhojiče.Já jsem jenom amatér,který kde co odkoukal.“řekla jsem a zadívala se na Bronzoví šíp čekaje také jeho odpověď,jestli cestu zvládne. |
| |
| Upil jsem pár doušků a odstrčil Jiře ruku s měchem. Bylo zřejmé, že jsem se stal pro celou výpravu nechtěnou přítěží. Havranovi to poslouží i jako dobrá záminka, jak se zbavit Jirry. Necítil jsem se vůbec dobře, všechno mě bolelo. V další cestě bych všechny jen zdržoval, o tom nebylo pochyb. Ale přesto jsem cítil rozhodnutí Černého Havrana nechat mě tu jako neodpustitelnou křivdu. " Můžu jít... Nic mi není! " Bránil jsem se. Jednou rukou jsem odhodil houni a druhou se opřel o zem a vstal. Nikdy bych nevřil, že tak jednoduchá věc, kterou zvládá každé malé dítě, stát, může být tak obtížná. Zatočila se mi hlava já náhle zatoužil znovu si pěkně lehnout pod kožešinu, kde mi konečně začínalo být teplo. Nic, musím na sebe být tvrdý. " Nebo možná ne. Máš nějak moc naspěch, Černý havrane..." Každé slovo jsem drtil mezi zuby jako hořkou bylinu. Jirra mi už zranění dobře ovázala, je šikovná.. A vůbec. Nikoho tu jako chůvu nepotřebuju. Mám svůj luk a nůž. "Pokud už nemáš zájem, abych vás nadále doprovázel, zvládnu se vrátit do vesnice. Zase tak daleko to není." Prohlásil jsem pevně. |
| |
| "Nemyslím, že si tu na něco hrajeme. Potřebuji každého bojovníka, každou paži a ta tvá je obzvláště potřebná." Nejspíš mi strohost vynesla neporozumění. "Ale uvažuji i o tom, že by se u Vlků něco mohlo zvrtnout, nerad bych pak doma oznamoval, že zrovna o tebe jsme přišli." To, co jsem řekl myslím vážně. Každý si musí být vědom sám své síly a svého stavu. Nejsem jako můj otec, pokusím se možná o nemožné, ale nedokážu odhadnout, jak to dopadne. "Naspěch mám z prostého důvodu, nechci ponechat Vlkům výhodu času, kdy by mohli vymyslet něco proti nám, nechci se pozdě dozvědět, že nás po smrti otce obešli a je pozdě na cokoliv. Nechci se dívat, jak náš rod umírá a mír udržovaný otcem je v nenávratnu." Dost bylo řečí, jdu okouknout ohniště, zda je bezpečně uhašené a hotovím se k cestě. Už teď mám pocit, že Bronzový šíp půjde dál. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Upravím se a pustím se do přípravy snídaně, než se Medvěd odebere na lov. S kručícím žaludkem by nám těžko donesl oběd nebo večeři. Sice tu mám nějaké sušené maso, ovšem čerstvé je vždycky lepší. Sušené má na svačinu, kdyby se zdržel. Jakmile manžela vypravím a dítěti zavřu pusu kaší, vykašlu se na svoje mastičky i ženský spolek, který právě vydělává kůže, a raději si rovnou jdu pro ty svoje dvě slíbené. Jen doufám, že už nevyrazil na lov. Několikrát uhodím do dřeva jeho domu. "Larsi?" |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Nespokojeně se zvednu a protáhnu se. Můj první pohled patří ženě spící na lůžku. Chvíli jí pozoruji jako pes sleduje kus masa. Pak se ale odvrátím a zmizím v přístěnku. "To by mě zajímalo, kdy bude v pořádku. Když nemůže ven, tak by mohla připravovat jídlo. No, ale kdo ví, co by s tím dělala..." Jsem zvyklý na to, že jsem sám a tak si povídám sám se sebou. Za chvíli se vynořím s několika kusy uzeného masa a několika hlýzami. Rozhrábnu popel, vhodím do něj hlýzy a maso abodnu na klacky okolo. "To by mě zajímalo do kolika bude spát..." Sednu si k ohništi a sleduji, jak se červené uhlíky rozlézají po černých a pak zas hasnou. Ještě je dost času, než oheň vyhasne... |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Lars sedí u ohniště a rozhrabuje popel, ve kterých se už peče několik hlíz a je zde cítit vůně masa. S tím, jak Divoká vkročí do jeho příbytku se pomalu začne probouzet i Stříbrný měsíc, která díky léčitelským schopnostem Divoké již necítí takovou bolest a pnutí v břišních svalech. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Lars sedí u ohniště a rozhrabuje popel, ve kterých se už peče několik hlíz a je zde cítit vůně masa. S tím, jak Divoká vkročí do jeho příbytku se pomalu začne probouzet i Stříbrný měsíc, která díky léčitelským schopnostem Divoké již necítí takovou bolest a pnutí v břišních svalech. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Lars sedí u ohniště a rozhrabuje popel, ve kterých se už peče několik hlíz a je zde cítit vůně masa. S tím, jak Divoká vkročí do jeho příbytku se pomalu začne probouzet i Stříbrný měsíc, která díky léčitelským schopnostem Divoké již necítí takovou bolest a pnutí v břišních svalech. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Naštěstí jsem už jedla, takže na mě vůně jídla neudělá dojem. Chvíli mi trvá, než pozdravím. Možná jsem nad tím přemýšlela, jestli mi za to vůbec stojí. "Už jsi jí mazal rány?" zeptám se bez úvodu, když si všimnu, že se probouzí. Spíš mi jde o to, abych si svoje dvě kožešiny zasloužila. Co je mi po cizí holce? |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro To muselo být tím dryákem, který mi dala pít ta žena V puse mám podivnou pachuť a zdá se mi, jako bych prospala celou věčnost. Ale probudila jsem se v půli poledne a uviděla jsem Larse u ohniště, jak si povídá s tou, která mě včera večer zachránila. Ráda bych se alespoň posadila. S tlumeným syknutím při každém větším pohybu, kdy namáhám břišní svaly zatnu ruce v pěst, ale přese všechno se mi podaří se posadit. “Ehm… dobré..., ráno.“ Odchrchlám si a opět se zkroutím v bolestné grimase. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro To muselo být tím dryákem, který mi dala pít ta žena V puse mám podivnou pachuť a zdá se mi, jako bych prospala celou věčnost. Ale probudila jsem se v půli poledne a uviděla jsem Larse u ohniště, jak si povídá s tou, která mě včera večer zachránila. Ráda bych se alespoň posadila. S tlumeným syknutím při každém větším pohybu, kdy namáhám břišní svaly zatnu ruce v pěst, ale přese všechno se mi podaří se posadit. “Ehm… dobré..., ráno.“ Odchrchlám si a opět se zkroutím v bolestné grimase. |
| |
| Sbalili jste tábořiště. Havran pečlivě udusal poskromnu doutnající ohniště a když se nikdo nedíval, ještě ho pokropil. Vyčkalo se, až se všichni vyprázdní. Jen je vám divné, že kolem nepobíhá Tři blechy, společník Tichého vlka a i ten přes noc kamsi zmizel. Budete tu na něj čekat a nebo se vydáte k Vlkům? |
| |
| Tichý vlk byl vždycky trochu zvláštní, tulák a samotář. Řeknu si pro sebe a dál to neřeším, pokud si někam odběhl a bude se chtít zase vrátit, však on si nás bude umět najít, stopovat umí. Bronzový šíp se taky evidentně rozhýbal a s tím zraněním to nebude tak strašné. Jirra z toho je nějaká divná, asi jí bavilo ho ošetřovat. Ženskou v sobě stejně nezapře. Vyrážíme, obezřetně, ale neplížíme se. Jdeme směrem kterým potřebujeme na místo kde se máme sejít s Vlky. Zadumaně přemýšlím o věcech co nás čekají. |
| |
| Když mou ruku odstrčí,schovám zase měch s vodou a přestanu se mu věnovat.Viditelně už o pomoc nestál,přesto jsem mu ještě zabalila,aby se nemusel ohýbat a způsobovat si tak ještě větší bolest. Když jsem mu věci sbalila podala jsem mu tlumok a sama si schovala věci,za chvíli jsem byla připravená na další cestu. Než vyrazím za Havranem pohlédnu tázavě na Bronzový šíp,ale to je vše po té jsem mlčky následovala náčelníka. Nepřítomnost Tichého vlka jsem postřehla,ale když to neřešili ostatní neměla jsem důvod se v tom nimrat,jako nějaké dítě v nechtěném jídle. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro "Jsem snad mastičkářka?" Po včerejší noci a neúspěšném lovu jsem rozmrzelý a to že vidím Divokou hned z rána mi na náladě nepřidává. Zarazím se ale. Uvidím výraz v jejích očích, při mých nevrlých a asi i nevhodných slovech a někde hluboko uvnitř se zastydím. "Nevzpoměl jsem si. Tobě to stejně půjde lépe," pokusím se o přátelštější tón, ale zní to divně. "Už jsi jedla?" klackem ukážu do popela, kde za chvíli budou hotové hlízy... Pak se otočím na Stříbrný měsíc: "Vypadáš už trochu lépe. Tak doufám, že ti to vydrží." |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro "Když je u tebe, neměl bys zapomínat. A já u ní nemůžu sedět pořád," řeknu bezvýrazným tónem, aby nevznikl konflikt. Asi musíme vypadat jako dvě šelmy, které se spolu snaží vycházet na jednom území. Kolik toho mají lidé se zvířaty společného... "Jedla," přitakám a zcela automaticky popadnu mast, která leží - jak se dalo čekat - tam, kde včera. "Nevstávej, maso by se mohlo pod nátlakem natrhnout i jinde. A určitě nechceš, abych tě zase pálila." Kdo by taky chtěl? Jinak ránu zavřít neumím. Aniž bych se ptala na svolení, začnu dělat svoji práci. Utrpení lidí, které léčím, je mi asi upřímně jedno, ovšem konám, jak nejlépe dovedu. Aspoň to mi nutno přičíst ke cti. I když někteří by raději utekli za jiným šamanem, kdykoli začnu čepel nahřívat nad plameny, abych zastavila krvácení z ran po zvířatech. Jelení tuk společně s rozdrcenými usušenými bylinkami je proti včerejšku jako ukousnutá končetina proti kousnutí od mravence. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Takhle se asi cítí ostatní, když jsem za nimi já. V duchu se zasměju představě, že toho máme s Divokou hodně společného a pak začnu horké "brambory" vytahovat z popela. Někoho by to možná pálilo, ale muži z kmene Vlků nejsou zženštilí hošáci. Naházím to vše do mísy, postavím se a čekám, až Divoká skončí. "Doufám, že jíst může. Protože já mám hlad a nerad jím sám," pronesu stroze na adresu Stříbrného měsíce. Jakmile se šamanka zvedne, posadím se a mezi sebe a Stříbrný měsíc položím mísu s horkými hlízami a soleným masem. "Díky," pošlu ještě na adresu Divoké... Pak se bez dlašího otálení dám do jídla. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro On si mě tu chce nechat? Svou snahu alespoň se posadit na radu Divoké opustím a zůstanu ležet, jen se opřu o lokty, aby se mi lépe jedlo a pilo. Ale za chvíli si uvědomím, že se bez něčí pomoci nedokážu sama najíst. Na jedné ruce se neudržím, abych se z druhé napila či najedla. Vzdám to a ulehnu. Podívám se na Divokou. “Jíst můžu?“ Ptám se opatrně, nevím co se v tomto kmeni smí a co ne. U nás bylo nepřípustné aby ženy jedly spolu s muži. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro On si mě tu chce nechat? Svou snahu alespoň se posadit na radu Divoké opustím a zůstanu ležet, jen se opřu o lokty, aby se mi lépe jedlo a pilo. Ale za chvíli si uvědomím, že se bez něčí pomoci nedokážu sama najíst. Na jedné ruce se neudržím, abych se z druhé napila či najedla. Vzdám to a ulehnu. Podívám se na Divokou. “Jíst můžu?“ Ptám se opatrně, nevím co se v tomto kmeni smí a co ne. U nás bylo nepřípustné aby ženy jedly spolu s muži. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Nevypadá to, že bych zatím chtěla odejít, naopak spíš na něco čekám, jeden koutek pozvednutý v čemsi, co by se s trochou fantazie dalo označit za úsměv. Ten pravý, opravdu upřímný, u mě zatím mohl vidět, jen když jsem se synem nebo manželem či zvířaty. "Každopádně by neměla chodit pár dalších dní. Vlastně se ani pokoušet vstávat. Asi budeš muset přestat mizet na několikadenní lovy, než se vyzdraví." Opět mluvím neadresně o té dívce. Ta se však nerozčiluje jako jiné mé pacientky, protože je ráda, že vůbec žije. Konečně někdo, kdo nebrblá. "Ale toho vzteklého medvěda, co jí to udělal, bys s ostatními skolit mohl. Kdo ví, koho si vybere příště, až půjde nějaká žena sbírat plody do lesa. Po zimě se každá ruka hodí. A mimochodem - moje odměna." Bylo by naivní předpokládat, že na poslední věc zapomenu. |
| |
| Byl jsem Jiře za její péči dost vděčný. Nebýt jí, asi bych propadl beznaději, která se za mnou té chladné noci vplížila pod kožešinu. Asi jí přece jen vezmu na milost, bez ní by to nešlo tak hladce. Ale tu šišku u mě to zrzavé lišče bude mít jěště schovanou, jako že se Bronzový šíp jmenuji! Rozhodl jsem se pokračovat dál v cestě k Vlkům. Musel bych se stydět, vzdát se kvůli takové svízeli osudové příležitosti. " Tak kde vlastně ten poháněč psů vězí? " Ucedil jsem nevrle a posunul si Jirou sbalený ranec na zádech tak, aby netlačil na čerstvě zaschlé rány a nerozdíral je. " Já na něj teda celý den čekat nebudu.. " Dál už jsem raději nepokračoval, nebo by si někdo mohl vzpomenout, jak se čekalo na mě. Ještě pořád jsem neměl dost sil, abych bez problémů stíhal tempo ostatních a tělo na šrámy odpovídalo horečkou. Cítil jsem, jak mi po zádech nepříjemně stékají krůpěje studeného potu. |
| |
| Slunce se již řádně vyhouplo na obzor a než jste se odhodlali – no i kvůli stavu Pytheho – vyrazit, blížilo se dopoledne. Sbalili jste se a vyrazili. Díky Pythovu zranění jste nepostupovali tak rychle, jak by si to Černý havran přál a tak jste k Vlkům dorazili až k večeru. Cesta do jejich vesnice je obehnána třemi vysokými kameny, menhyry, s vytepanými znaky, které zde zřejmě byly dřív, než se zde usídlila osada. Pak několik metrů je samotná osada. O něco větší než osada Havranů, ale obydlí zde vypadají podobně. Slámové střechy, kulaté a prostorné vnitřky. Uprostřed osady se nachází shromaždiště, kde má svůj trůn i starý Vlk. Váš příchod není nepovšimnutý. Už od kamenů se k vám připojil zástup malých dětí, od věku, kdy se teprve naučili chodit, až po mladé rádoby lovce, kteří se muži chtějí stát za každou cenu. Dokonce jeden z nich do Jirry šťouchne dlouhým klackem, který používá jako zbraň, když se pere se svými kumpány. Vesnicí pobíhá několik ochočených divokých psů. Vlci zase jednou mají v osadě pozdvižení. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro |
| |
| Když ucítím šťouchanec do zadku,překvapeně poskočím a podívám se co to bylo a pak zpražím nakvašeným pohledem toho kluka,který zřejmě ještě nemá jediný chlup na hrudníku. Nejraději bych ho seřvala,ale nechtěla jsem si dovolit nějakou křivdu vůči klanu a tak místo toho jsem si prostě počkala,chytla konec klacku,vyškubla mu ho z rukou a odhodila.Nestála jsem o modřiny a co si vůbec myslel?Že do mě může šťouchat klackem,jako do zvěřiny,kterou přinesli lovci? V duchu jsem si pohrdavě odfrkla a šla jsem poslušně dál aniž bych pípla i když můj výraz dával jasně všem najevo co si myslím. |
| |
| Stojím trochu bokem od vládce kmene i šamana, snad proto, že jsem žena, ale přesto na sobě mám odznaky místní čarodějnice. Kdo jiný by si do vlasů (nezvykle je mám měděné) zapletl kosti zvířat a vypálené, nabarvené korálky? Sem tam je v nich i copánek. Kolem krku mám náhrdelník se složitě navlékanými drápy a - ano, zase kostmi. Na levé tváři a paži se mi plazí tetování, jakési ornamenty. Na ženu jsem celkem vysoká, ale na druhou stranu ne vychrtlá. Jsem oplácanější, jak má pořádná ženská, co nechce umřít zimou, být. Kabátek ze zaječích kožešin a dlouhá sukně, kterou vzadu trochu tahám po zemi. Má zaprášené lemy, dole je mírně rozedraná, jako bych s ní chodila v ostružiní nebo jiném trní a to mě nechtělo pustit. Dravčíma zlatohnědýma očima si měřím příchozí, ve tváři ani kapku vstřícnosti, ruce založené na prsou v odmítavém gestu. Ze všeho nejvíc připomínám nějaké zvíře, rysici nebo vlčici, která hodlá bránit svoje území před cizáky. Tak se snaží tvářit i asi roční vlčí štěně, koukajíce na ně pro změnu jedním okem žlutým, druhým zeleným. Párkrát bafne, dělá zákeřné, ale falešné výpady na nohy. Nakonec se postaví vedle mě stejně jako malý, tmavooký a tmavovlasý chlapec, který si po Havranech hodil několika hrudkami hlíny. Neškodné, leč ponižující. Krátce se podívám na náčelníka. |
| |
| Příchod Havranů do osady se rychle rozlétl všude, kde mohl a netrvalo to dlouho a všichni zvědavci již stojí uprostřed vesnice. Starý Vlk sedí uprostřed na kamenném podstavci – je to několik kamenů na sebe naskládaných, aby tvořily jakousi židli bez opěradla. Vlk sedí opřený ramenem o stehno, mírně předkloněný a s hloubavým pohledem v očích. Prsty si přejíždí po dlouhých vousech, které jeho obličeji dodávají na vážnosti a charisma. Vládcův trůn leží před mohutným ohništěm, které ale pro tuto chvíli skomírá jen malými plameny. Řádně se roztopí až za několik chvil, aby vyšli s dřevem pro tuto noc, nahromaděným u jednoho domu od vaší pravice. Ještě chvíli se čeká, než se sejde zbytek. K dívce, jenž si stoupla nedaleko šamana, přišel muž mohutné postavy, zlehka ji chytl kolem pasu a tváří se stejně jako ona. Chladně a bez vstřícnosti. Šaman ve vlčí kožešině a s vlčím chřtánem přes hlavu začne s hlasitými projevy uvítacího rituálu. V dlaních svírající hrací nástroj, který připomíná dvě dřívka klapající jedno o druhé svázané lýkem v malých dírkách, se rozezvučí. Šaman se pomalými plíživými úskoky začne blížit k vám, obkrouží kolem vás a s tichým klapáním zubů, které cedí stará slova, dokráčí k Starému Vlkovi. Starý Vlk zvedne dlaň do vzduchu a to je pro ostatní znamení, aby se utichli. Dokonce i děti poslechly. Muž se dlaněmi opře do stehen a nepatrně se narovná. Jeho šedé oči, v nichž je stále ještě patrná jiskra života, se upřou do poutníků z jihu. “Slyšel jsem o vaší ztrátě. Upřímně je mi to líto. Ale pochybuji, že byste sem přišli sdělit mi tuto nemilou zprávu. Nuže...“ Jeho hlas je hluboký a hřmotný jako bouřka, avšak je v něm znát i náznak vstřícnosti. Dlouhé prošedivělé vlasy mu spadnou do tváře. Starý vlk jen pokyne a jedna z žen mu ihned podá čelenku z kůže, jíž si zkrotí neposlušné vlasy. |
| |
| Je nás málo a může to být výhoda i nevýhoda, přesto se nebojíme, každému osud nadělí to co si zaslouží. Dojdu až před náčelníka, tak aby na mne dobře viděl, ale abych neporušil zvyklosti. Jdu pomalu aby se mnou šli i moji společníci, jsme přece havrani, držíme spolu. Postavím se a bez hnutí s pohledem upřeným na náčelníka čekám až domluví. Pamatuji si ho, jednou jsem měl to štěstí se nachomýtnout náhodou do míst, kde jednal s mým otcem. Je pořád stejný, silný a divoký, vládce. "Rod havranů tě zdraví velký náčelníku Starý Vlku. Máš pravdu, jsme tu abychom potvrdili svazky dohodnuté Šedým Havranem tak, jak on by si to přál a tak, jak si to přeje celý náš rod." Přemýšlím, jak by se asi choval můj otec, ale nevím to. Jednání mezi rody byla tak vzácná a vlastně tak výjimečná, že opravdu nevím, zda na to existuje nějaký návod. "Nechci, aby rod havranů byl považován za slabý nebo zbabělý. Nepřicházíme bojovat ani prosit, Černý Havran, Bronzový Šíp i Jirra přicházejí k tobě s poselstvím přátelství a spojenectví stejným jaké trvalo po život Šedého Havrana." Tím vlastně představím i mé průvodce. Nezvykle dlouhá řeč i mě samotného trochu zaskočila, muži většinou tolik nemluví. Takže teď již vyčkávám co bude dál. |
| |
| Ráno mi nikterak nezlepšilo náladu, po tom neúspěšném nočním lovu. Návštěva a řeči Divoké ve mě jen vzbudily chuť být v chatrči sám. Také jsem jí nechal, aby si z kožešin vybrala svou odměnu. Nutno uznat, že jí náčelník vysvětlil, co má cenu a co ne. Po jejím odchodu jsem tedy pomohl Stříbrnému měsíci s jídlem a pak rychle vyhledal Hnědého lišku. "Zdravím tě. Slyšel jsem, že jsi měl včera dobrý den a podařilo se ti skolit jelena," začal jsem pochvalou a oběma nám bylo jasné, že něco chci. "Nejdu ale kvůli tomu. Znáš mě," pokračuji bez okolků, "Našel jsem ženu a chci jí. Ale je zraněná a já nejsem žádná chůva. Ty máš dvě dcery. Zaplatím ti, když jedna z nich bude s ní a bude jí ošetřovat. Divoká už u mě byla." Po krátkém rozhovoru bylo vše domluveno a já chtěl spokojeně vyrazit na toho medvěda. ... Jak říkám, špatný den. Místo na medvěda se tu dívám na ty ptáky havraní, co se třepotají před Starým vlkem a nevím co s rukama. Nejsem ani příliš vysoký, ani malý. Nevyčnívám z průměru ani postavou, ani barvou vlasů, či nějakým rysem tváře. Dokonce ani mé odění není nijak zvláštní, jsem zahalen do kožešiny z losa. Přez tuto mojí průměrnost stojím sám a jako by se ostatní báli, či štítili stát blíž. "Hmm, medvěd prý počká. Zůstaňte tu, míří k nám vyslanci od Havranů," bručím si pod vousy a mám sto chutí odejít. Ale Starý vlk je i pro mě autoritou. |
| |
| Držela jsem se opodál Černého Havrana a už vůbec jsem nehodlala něco říkat.To bych si rovnou moha nechat medvědem vyrazit mozek z hlavy. Nejvíce můj pohled přitahovala ta arogantní ženština co byla zřejmě čarodějnice,odolala jsem nutkání si odplivnout. Ale neměla jsem to za zlé,že se tváří,jako kdybychom nebyli nic lepšího než mamutí lejno,hodně lidí z mého kmene měli stejné pocity vůči nim. Přesto mi ani tahle myšlenka nevymazala stejné nechutenství k nim z tváře.Aspoň nějak jsem se mohla vyjadřovat. Když náš vůdce promluvil přesunula jsem pozornost na to kvůli čemu jsme to byli a pevněji jsem sevřela v ruce násadu od oštěpu.Byla jsem připravená bojovat,pokud by mír odmítli. |
| |
| Larsova rozprava u Hnědého lišky Ne nadarmo se mu říká Liška... někteří vlci jej dokonce nazývají Ryšavcem. Ne proto, že by snad měl zrzavé vlasy či vousy, ale proto, jak mazaný je, když se mu jedná o zisk. A v Larsově případě zisk vidí. "Mnu, hřekněme, hže bychom se mohli domluvit. Dfje kůhže z pohřádnéhých vlků a půhjčím ti dcehru na dhva plnoluní. Hej?" Hnědá liška si kdysi při jedné místní potyčce, o svou nastávající, s Vlkoušem pral tak usilovně, až si překousl jazyk ve dví. Ale ženu získal on. S ní ale také získal výraznou vadu řeči. *** Starý Vlk si něco zamručí pod vousy. "Vím... vím... vy jste vždycky byli spíše ženského chování. Bojům jste se vyhejbali... a nebýt těch vašich zázračných zbraní z tvrdého kamene... nebo z čeho to je... tak bychom na vás snad i zanevřeli. Ale... smlouva o míru mezi jednotlivými klany skonala se smrtí tvého otce. Pokud ji chceš obnovit, musíš se zeptat mého syna. Vrátí se za tři dny... do té doby vám slibuji, že Vlci nikomu z vás neublíží." Domluví a podívá se za Černého havrana na Jirru. "A tu dívku mi vedete jako dar?" Neskrývaným faktem je i Vlkova touha po hezkých ženách a tak není divu, že jeho otázka byla spíše řečnická. Sám si už odpověděl. |
| |
| Tvář mi začala rudnout vztekem,sklopila jsem pohled,tak si to klidně mohli vyložit,jako stud Tak dar,ano?Já mu dám dar….zavrčela jsem si v duchu a zase zvedla pohled,který jsem upřela na záda Černého Havrana a doufala jsem,že ví že se na něj dívám. Tak co řekneš Havrane?To jsem teda na tebe zvědavá.Já teda nehodlám tomuhle staříkovy zahřívat kožešiny! |
| |
| Přemýšlím, jako bych jeho nehorázný požadavek na Jirru zvažoval. Jsem rád, že Jirra, navzdory svému obvyklému impulsivnímu chování, se drží a nic nedělá ani neříká. Její divokost by Starého Vlka mohla jen přitahovat. Přehlédnu jeho poznámku o zbabělosti, není vhodné se teď dohadovat, jsme tu v menšině, ale v duchu mě to rozčiluje. Nevím nic o jeho synovi, nevím jaký je, zda uznává sílu nebo chytrost, zda má chyby svého otce či cokoliv co by mi pomohlo. "Budeme tedy čekat, tři dny jsou však dlouhá doba, rádi bychom se vydali na lov, abychom tu jen neujídali maso a netlachali naprázdno." Snad se nám za tu dobu podaří něco zjistit a možná by stálo za to poslat zprávu domů, že se tu zdržíme. Možná budeme mít příležitost ukázat se jako zdatní lovci a vydobít tak trochu uznání a cti. "Tato žena"ukážu na Jirru a zdůrazním slovo žena, které jasně říká, že to není svobodná dívka "tu bohužel není jako dar i když mnohé ženy by si jistě pokládaly za čest sdílet s Vlky jejich život." U té malé lži doufám, že než se někdo optá, budu mít příležitost pohovořit s Jirrou a navrhnout nějaké řešení, něco, co by ji dopředu vyvázalo z možnosti, že ji vlci budou chtít. Já věděl že s ní budou problémy. Tím jsem zcela nezavřel možnost, že svatební svazek mezi Vlky a Havrany by mohl připadat v úvahu, ale slušně jsem zamítl žádost Starého Vlka. Pokud bude některá z našich dívek vdána sem, měl by to být spíše syn náčelníka, protože jeho vliv na kmen nejspíš velmi stoupl a jednou bude jeho náčelníkem. Pak čekám, zda nám vykáží nějaké obydlí, nebo zda se sesedneme ke společnému hodování, kde bychom se mohli trochu víc dovědět, případně zjistit, jak vážná situace zde je. |
| |
| Ženská. S Havrany. Buďto se u nich hodně změnilo, nebo jim přeskočilo. Sice svoje ženství bráním a jsem háklivá na to, když muži z osady ubližují snad jakékoli ženě, ale vidět nějakou se zbraní, to je i na mě moc. Klást pasti pro lov, to se dokážeme naučit, ale ohánět se tí klackem? Proč, u duchů předků? Vážně se chce tolik podobat mužům? To jí za chvíli vyraší zimní srst na prsou. Vlku prašivá, kdybys doopravdy věděl, co je ženské chování, stáhneš ocas mezi nohy, prsknu v duchu. Já jsem zářným příkladem, že tichá zmije je mnohem zlejší než štěkající fena. "Vlk se v posteli pobaví, jestli s tím klackem vážně umí zacházet," ušklíbnu se tiše, slova směřovaná ke svému manželovi. On musí vědět, jaké je chytat divokou zvěř. "Škoda, ve stále stejných dnech by se rozptýlení hodilo. Třeba by se nakonec ukázalo, že i žena si zaslouží úctu." Možná to zaslechl Vlk, ale pochybuju, že i někdo z Havranů. Zatím plivu svoje jedy jen pro uši manželovy, který cizáky ve svém teritoriu vidí rád asi jako blechy v kožešinách. Vlka, toho čtyřnohého, přestali příchozí zajímat, když zjistil, že s nimi nic nebude. Můj chlapec taky ještě nemá rozum z rozprav dospělých, třebaže je zvědavý, a tak se vytratili zpět do houfu dětí, které Havrany doprovázely. |
| |
|  Uvolnila jsem se,když Černý Havran mě odmítl vydat Starému Vlkovy. Netuším co bych udělala,kdyby mě Vlkovy „daroval“.Ale určitě by to Havranovy nebylo ani trochu příjemné. Ale asi bych zůstala poslušná,ať už jsem dělala cokoliv vždy jsem chtěla pro svůj kmen jen to nejlepší.A nakopat Starého Vlka do koulí by nám v míru nepomohlo ani trochu. Přestala jsem stát v pozoru a uvolněně pokrčila jedno koleno,ale když se ozve Bronzový Šíp zase se narovnám a překvapeně se na něj podívám.Teda aspoň na jeho široká záda. Cože?No to se podívejme…..on se mě zastává.To je od něj milé….ale ne….Jirro….nenech se zase zblbnout .pousmála jsem se ale pak si v duchu vynadala Doufám,že jeho slova naši situaci nezhorší zatvářila jsem se znepokojeně a zadívala se na Starého Vlka,zvědavá jak na jeho slova zareaguje. ***  Stanul jsem po boku Černého Havrana a snažil jsem se zaujmout co nejdůstojnější postoj, jakého jsem byl schopný. Zranění, která jsem si odnesl s potyčky s medvědem, se hojila, ale ne tak rychle, jak by bylo potřeba. Mrzák při vyjednávání se samolibými Vlky bude jenom překážet. Ač jsem nikdy nechoval Černého Havrana v lásce, při slovech, které pronášel, jsem ucítil na prsou hřejivý pocit hrdosti. Byl diplomat, jako náš otec ale před Vlky hlavu nesklonil. Byl mladý, ale krev vůdce, jež mu kolovala v žilách, nezapřel. Celou dobu jsem mlčel a nezasahoval do rozhovoru hlav obou kmenů, ale pohrdání v očích Vlků jsem už dále nemohl snášet. Rukou jsem sklouzl k opasku. " To by byl tuze cenný dar... Ale co.. Vlci by konečně poznali, jak má vypadat dobrá žena. „ Ucedil jsem posměšně a pohlédl na zástup čumilů, dětí a líných žen, které se jen tak povalovaly po táboře. Ty tři dny na zotavení, které nám nepřítomnost nejmladšího ze smečky náčelníka Vlků poskytla, mi přijdou k dobru. Jednání nebude žádnou procházkou malinovými keři. |
| |
| Starý vlk naslouchá všem vašim připomínkám. Divoké řeč nechá být, ona už je taková…s tím se smířil. Ale s Pytheho brumláním pod vousy si moc netyká. “Pochybuješ snad o našich ženách? Pochybuješ??“ S tichým zamručením se zvedl ze svého kamenného křesla. Ač již letitý, Starý vlk je stále při síle a jeho vysoká postava u nejednoho z vás vzbudí pocit méněcennosti. Starý vlk pomalu a s rozvahou, s rukama schovanými za zády a přemýšlivým výrazem, vykročí vstříc skupině Havranů. Cestou si stále něco brumlá pod vousy. Tu a tam se rozhlédne kolem. Na Divokou a jejího manžela, na Larse, na Lišku a na ženy s dětmi sedící kolem ohně. Pokyne Vlkům, kteří stojí kolem Havranů. Jen nepatrným letmým gestem očí a obočí, ale oni už vědí. Zastaví se na krok od vás. Změří si Černého havrana, Jirru a nakonec Pytheho. Z čista jasna jeho pravá ruka vystřelí zpoza zad a Pythemu rovnou do břicha. Je to jako by ho uhodili velkým kyjem. Tvrdá Vlkova dlaň se zabořila hluboko do Pythových svalů, až ho donutil kleknout si na kolena… respektive se na kolena svalit v bolestech. “Ona,“ Ukáže na Jirru. “Za tři dny se stane ženou mého Vlčete.“ Už není tak vstřícný. Jeho hluboký hlas teď přibral výhružný hrdelní podtón. Podíval se za vás a vy jste uslyšeli, jak se Vlci schovaní za vašimi zády nebezpečně přiblížili. Není těžké odhadnout, že neozbrojení zřejmě nebudou. S tím se Starý vlk otočí a odchází od vás. “Někdo se vás tu po tři dny ujme. Je jedno kdo… a když nikdo, spíte venku. Jestli vám tolik záleží na tom, aby naše rody žily i nadále v míru…“ |
| |
| Potlačila jsem výkřik,když dostal Bronzový šíp ránu,to rozhodně jeho zranění nepomohlo odolala jsem nutkání k němu přiskočit a ujistit se že je v pořádku. Vykročila jsem pomalu k němu,abych ho zkontrolovala,když mě zarazilo to co Starý Vlk řekl.Celá jsem ztuhla děsem a zadívala se na něj. Vdát?Já?Musím stát ženou chlapa a ještě k tomu Vlka?!přemýšlela jsem v duchu a teprve potom jsem si začínala uvědomovat význam těch slov. Zalapala jsem zděšeně po dechu,chtěla jsem něco říct,protestovat a nebo aspoň křičet vzteky,ale i přes zděšení a vztek jsem věděla,že by nám to jen mohlo ještě více uškodit. Tak slova Bronzového šípu,kterýma mě bránil udělali více škody než užitku. Cítila jsem,jak se mi třesou ruce a tak jsem raději oštěp uchopila oběma rukama a sklopila jsem pokorně oči k zemi. Ten parchant!začala jsem v duchu na Starého Vlka nadávat K čertu s ním!Kéž by umrzl daleko od svého kmene a až v létě roztaje,aby ho sežraly mrchožrouti!bylo mi líto,že jsme to nemohla vyslovit nahlas. Tak jestli to chápu správně,tak se musím vdát za Vlka,aby byl mír….tiše jsem vzdychla.To bych se raději utkala s medvědem jen s nožem na stahování zvěře. Narovnala jsem se a zadržovala slzy bezmoci.Nemohla jsem nic dělat.Tohle byla prostě podmínka Starého Vlka,tak jsem se vdát musela.Ať už chci nebo ne. Přišla jsem k Bronzovému šípu a položila mu ruku na rameno “V pořádku?“zeptala jsem se. “Havrane.“ucedila jsem koutkem úst na našeho náčelníka “Pythe by potřeboval ošetřit.“připomněla jsem mu a dělala,jako by se nic nestalo. |
| |
| Ani ve snu bych nečekal, že by se ve starém náčelníkovi mohlo skrývat tolik síly. Rána přišla překvapivě, nestačil jsem zatnout svaly a úder se mi zaryl hluboko do těla a trhal zajizvené rány. S vyraženým dechem jsem klesnul na koleno. Zatnul jsem zuby s takovou silou, až mi zakřupaly sanice. Z prokousnutého rtu mi stekla malá kapka krve po vousech až ke špičce brady. Nenávistně si starého Vlka změřil pohledem. "Budeš Jirru taky tlouct, když ti řekne do očí pravdu? Takové uvítání ti splatím.. starče.. Zapomněl jsi, že nejsem žena. " Zasyčel jsem s bolestnou grimasou. " Raděj budu spát venku, než si nechat od hostitelů podříznout krk v jejich chýši.." Prohlásil jsem s urážlivou sebejistotou. "To nic není, naše děti mají větší sílu než on. " Ujistil jsem Jirru a pokusil jsem se narovnat. Postavil jsem se, ruku jsem si držel na břiše a druhou jsem uchopil rukojeť dýky. Pokud to udělá ještě jednou, budou si Vlci muset najít nového náčelníka. " Pokud tvůj syn chce ženu z našeho kmene, bude si ji muset zasloužit. Dokáže tvé štěně porazit jednoho jediného zraněného Havrana? " Možná mi Jirra lezla na nervy, ale najednou se mi vůbec nelíbilo, jí dát tomu štěněti jen tak. Už jen proto, že jeho otec se na nás koukal jako na zvěř. |
| |
| V očích mi zaplane oheň vzteku.Ale tenhle vzplanul ne kvůli chováním Vlků a náčelníkovu požadavku,ale kvůli tomu co Bronzový šíp dělá.Znovu jsem ho chytla za ramene,naklonila jsem se,přitiskla jsem mu rty na ucho a zašeptala jsem,aby to slyšel jen on “Sakra buď už zticha!jenom to všechno zhoršíš!Už tak jsi nás dostal do dost velkých problému.Díky,že mě tak urputně bráníš ale mi tu jsme abychom ujednali mír a ne rozpoutali válku.Uvědom si,že mi tři nemáme v rukou jen své vlastní životy,ale i životy všech Havranů!“šeptala jsem horlivě,abych ho přivedla k rozumu “Navíc potřebujeme aby tě někdo ošetřil.Jak chceš k sakru bojovat,když jsi dnes ráno skoro sám nevstal?Jestli to zajistí mír a bezpečí pro náš kmen tak si u všech mamutů toho jeho syna vezmu!Tak přestaň dělat hlouposti!“tím jsem domluvila.Pustila jsem jeho rameno a ustoupila a hruď se mi dmula potlačovaným vztekem a bezmocí. Zadívala jsem se na Černého Havrana,doufala jsem,že rychle něco udělá než se nám to vymkne z rukou úplně. |
| |
| Je těžké nezareagovat tak jak bych chtěl, tak jak instinkty i čest rodu velí. Je to nejtěžší co překonávám a je mi z toho na nic. Bez změny výrazu, ale se zlostí v očích, pozoruji Vlka jak bezostyšně se chová a jak porušuje pravidla pohostinství. Vždy byl arogantní, ale že by mu stáří zatemnilo mozek? Když je jasné, že je u konce s řečí, otočím se a pomohu, pokud bude třeba, na nohy Bronzovému. Nikdo z Havranů nebude klečet před vlky. Syknu tiše, tak aby mě slyšela jen Jirra a Bronzový šíp. "Nepřišli jsme prosit, ale vyjednávat. Ty sám jsi řekl, že rozhodnutí bude na tvém synovi, tady vyčkáme. Neporušili jsme prastará pravidla pohostinství a očekáváme, že i Vlci vědí jak se chovat a nejsou jak divoká zvířata." Pak už nemám co říci a tak si s Jirrou a Pythem sedneme na zem spolu a probereme věci co se dějí a co budeme dělat dál. Ostatní nás uvidí s hlavami u sebe, náčelník dal jasně najevo, že on už se s námi bavit nebude. Pokud by se do večera onoho dne nenašel nikdo, kdo by projevil více úcty k tradicím pohostinnosti, vyjdeme z osady a minimálně tu první noc rozhodně strávíme někde v lese. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Musím se nutně vrátit k tomu, že je tu eminentní zájem o Jirru: "Už na začátku jsem řekl, že jsi žena, tady zadaná, ovšem pokud Vlk prohlásil, že budeš ženou jeho syna, musíme uvést kdo si na tebe dělá právo. Vím že je to proti tvému přesvědčení, ale v tu chvíli mne bohužel nic lepšího nenapadlo." To jen abych Jiře vysvětlil svoje pohnutky, kterými jsem původně chtěl zamezit možnosti jejího sňatku. "Ale jinak jsme v pěkné bryndě, otevřené střety by Havranům nic nepřinesly, jen by nás oslabovaly a Vlci jsou početnější, hrozilo by nebezpečí, že náš rod bude muset hledat jiná území. Můj otec musel umět nějak s Vlkem dojednat mír, něco mu nabídl, nebo ho nějak přemluvil, ale bohužel nevím jak. Snad setkání s jeho synem vysvětlí co se děje." Přemýšlím i nad tím, zda Jirru neposlat pryč a stejně tak i Bronzový šíp. Pokud se situace bude vyvíjet špatně, byla by to pro rod ztráta. Proč proboha Vlci nectí tradice? Myslel jsem, že společný lov by mohl utužit vztahy a projevy úcty se mi zdají samozřejmou věcí, ne ukázkou slabosti. Otec mne tak učil, ale proti hrubé síle to moc nefunguje. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Musím se nutně vrátit k tomu, že je tu eminentní zájem o Jirru: "Už na začátku jsem řekl, že jsi žena, tady zadaná, ovšem pokud Vlk prohlásil, že budeš ženou jeho syna, musíme uvést kdo si na tebe dělá právo. Vím že je to proti tvému přesvědčení, ale v tu chvíli mne bohužel nic lepšího nenapadlo." To jen abych Jiře vysvětlil svoje pohnutky, kterými jsem původně chtěl zamezit možnosti jejího sňatku. "Ale jinak jsme v pěkné bryndě, otevřené střety by Havranům nic nepřinesly, jen by nás oslabovaly a Vlci jsou početnější, hrozilo by nebezpečí, že náš rod bude muset hledat jiná území. Můj otec musel umět nějak s Vlkem dojednat mír, něco mu nabídl, nebo ho nějak přemluvil, ale bohužel nevím jak. Snad setkání s jeho synem vysvětlí co se děje." Přemýšlím i nad tím, zda Jirru neposlat pryč a stejně tak i Bronzový šíp. Pokud se situace bude vyvíjet špatně, byla by to pro rod ztráta. Proč proboha Vlci nectí tradice? Myslel jsem, že společný lov by mohl utužit vztahy a projevy úcty se mi zdají samozřejmou věcí, ne ukázkou slabosti. Otec mne tak učil, ale proti hrubé síle to moc nefunguje. |
| |
| Při Pythově poznámce opravdu zasyčím jako zmije. Tak dobrá žena! Je vidět, že nepoznal ty z našeho kmene, hlupák arogantní. Chovat se takhle na cizím území, uprostřed zástupu potenciálních nepřátel. Oni tomu možná říkají odvaha, já zase hloupost a pošetilost. Dokonce i já poznám, kde je hranice, za kterou nesmím jít, aby mě starý blecháč nepotrestal. Pobaveně si odfrknu. Aspoň že tak, zastal se nás. A to ty svoje má jen jako služky a souložnice. Jak se zdá, představení skončilo. Já rozhodně nebudu tím, kdo se kolem nich bude motat. Jasně to dám najevo i Rysovi. Kdyby měli ostatní ztřeštěné nápady a on se k nim přidal, moc dobře ví, že výprask by ho neminul. Na to máme s Medvědem stejný názor - od cizáků dál. A tak zase k práci. Naši muži jsou sice silní, ale zatím si jen málo nechalo ujít příležitost, aby o ně někdo pečoval a vůbec. I Medvěd se v posledních dnech jeho nemoci choval jako přerostlé dítě. Kdybych byla měkota, snad by po mně chtěl, abych ho i krmila. Ještě než mi Medvěd uteče, v asociaci s čímsi, co jsem ve vesnici zahlédla, ho zarazím a řeknu mu jen informaci, jakou jakožto lovec potřebuje vědět. "Asi je tu někde poblíž medvěd. Hádám, že to nebude žádný chudáček." Až teď si uvědomím, jak to musí znít, když on se tak taky jmenuje a rozhodně není tintítko. "Neptej se mě, jak to vím, jen si na lovu dávej pozor. Pořádné kůže už mám od Sekery, tak abych nedostala pak tu tvoji. Pravý medvěd se jako peřina hodí víc." |
| |
| soukromá zpráva od Komtesa Juliet Whitová pro Zhluboka jsem se nadechla “To je v pořádku.Pokud tak zajistíme našemu kmenu mír,tak se za mladého Vlka vdám.Nepřidala jsem se k vám proto,abych dělala problémy,ale abych pomohla.A pokud není jiná možnost…tak to udělám.“řeknu,ale říkám to skoro až zmučeným hlasem. “Ale třeba bude mít mladý Vlk více rozumu,jak jeho otec.“vzdychla jsem a na oba se podívala “Teď bych,ale doporučovala sehnat léčitele,který se podívá tady na Bronzáka.Moje ošetření je jen nepatrné.Potřebuje prohlédnout pořádně.“mluvila jsme naprosto vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Komtesa Juliet Whitová pro Zhluboka jsem se nadechla “To je v pořádku.Pokud tak zajistíme našemu kmenu mír,tak se za mladého Vlka vdám.Nepřidala jsem se k vám proto,abych dělala problémy,ale abych pomohla.A pokud není jiná možnost…tak to udělám.“řeknu,ale říkám to skoro až zmučeným hlasem. “Ale třeba bude mít mladý Vlk více rozumu,jak jeho otec.“vzdychla jsem a na oba se podívala “Teď bych,ale doporučovala sehnat léčitele,který se podívá tady na Bronzáka.Moje ošetření je jen nepatrné.Potřebuje prohlédnout pořádně.“mluvila jsme naprosto vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Kde se to v ní bere? Očekával bych spíš, že vyskočí jako čertík a začne tu pobíjet Vlky. „Vlk je starý, ale kmen stále drží pevnou rukou, buďme ostražití, ustoupit se dá vždy.“ „Někoho pro Bronzový šíp najít musíme, souhlasím. Ale také musíme prokázat svou užitečnost, nejdřív mu zajistíme pohodlí a pak se uvidí.“ Položím mu ruku na rameno a podívám se na něj. On ví co chci říct a nemusíme o tom diskutovat. Nepochybuji o jeho statečnosti a síle paží, ale nechci někoho tak statečného, i když trochu horkokrévného, ztratit zbytečně. Prostě si potřebuje trochu odpočinout. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Kde se to v ní bere? Očekával bych spíš, že vyskočí jako čertík a začne tu pobíjet Vlky. „Vlk je starý, ale kmen stále drží pevnou rukou, buďme ostražití, ustoupit se dá vždy.“ „Někoho pro Bronzový šíp najít musíme, souhlasím. Ale také musíme prokázat svou užitečnost, nejdřív mu zajistíme pohodlí a pak se uvidí.“ Položím mu ruku na rameno a podívám se na něj. On ví co chci říct a nemusíme o tom diskutovat. Nepochybuji o jeho statečnosti a síle paží, ale nechci někoho tak statečného, i když trochu horkokrévného, ztratit zbytečně. Prostě si potřebuje trochu odpočinout. |
| |
| Vstanu, rozhlédnu se kolem a hledám očima někoho aspoň trochu méně nepřátelsky naladěného, ale nesmí to být žena. Náčelník havranů nemůže jen tak mluvit se ženou Vlků, ať je jeho smýšlení jakékoliv. Pokud tu nikdo takový nebude, ale stále je tu Divoká, pokývnu na Jirru a počkám zda ona to nevyřídí. Pak jdu na průzkumnou prohlídku vesnice, nikam moc nenahlížím, jen to tu obejdu abych viděl, co vše tu je. Samozřejmě se snažím najít někoho z mužů, někoho komu bych mohl navrhnout lov na medvěda, který si pohrál s Broznovým šípem. Muži mají mnoho chyb, ale lov je společná věc, tam se na nepřátelství zapomíná. |
| |
| Při slovech jednoho z Havranů si jen odplivnu. Nepostřehl jsem jejich jména a ikdyby ano, nestálo mi to zatím za zapamatování. Prý že konečně uvidíme jak vypadá žena. No to má možná pravdu, ale asi neuvidíme, jak vypadá muž. Uchechtnu se své poznámce, ale pak zpozorním a připravím kopí. No doufám, že nebude nutné, aby zástup mužů pobil tři vyslance. To by se mi ani trochu nelíbilo. Naštěstí se situace relativně uklidní a ve vzduchu se začne vznášet otázka: "Kdo u sebe nechá ty lovce?" Je pravda že moje chýš je větší než ostatní, je pravda, že mám více jídla než ostatní a je pravda, že i tak se na mě všichni dívají jako na nějakého smrdutce. Ale já mám v chýši úlovek, který je zraněný a který ... Je to sakra špatná kombinace. Špatný den se maximálně protáhne na špatné tři dny. A kdo ví, třeba se někdy bude hodit to, že jsem těmhle poskytl přístřeší. Znovu si odplivnu. Rád vás k Sobě vezmu. Buďte Mými hosty. Na slova "sobě" a "mými" dám hodně velký důraz. Z mého pohledu, který věnuji několika výrostkům s kameny v rukou je celkem jasné, že po dobu, kdy budu hostitel, hodlám práva svých hostů hájit i silou. Holobrádci sklopí oči a kameny dopadnou na zem ze svěšených rukou. Pak všem třem pokynu, aby mě následovali... |
| |
| Podívala jsem se na muže,který nám nabídl pohostinství ve své chýši. Ohlédla jsme se na Havrana a Bronzáka,pokrčila jsem rameny.Už tedy nemělo smysl jít za tou protivnou ženštinu,která mě rozčilovala tím svým pohrdáním skoro stejnou měrou jako arogance a požadavky Starého Vlka. Stále jsem hluboko v podvědomí odolávala tomu,abych Starému Vlkovy něco neprovedla,naštěstí vyhrával hlas rozumu a i ta malá část sebezáchovy. Vydala jsem se za mužem,jehož jméno jsem stále ještě netušila.Popoběhla jsem,abych šla vedle něj “Děkuji ti za tvé dobrodiní.“poděkovala jsme mu a snažila se,aby to znělo co nejvíce upřímně.A myslím,že se mi to i celkem dařilo.Rozhodně jsem netoužila po tom nadělat si další nepřátele.Spíš bych řekla,že by se nám hodili…spojenci?Nebo aspoň něco na ten způsob. “Je tu,ale možnost jít za Šamanem?Bronzový šíp by potřeboval ošetřit.Nedávno se střetl s medvědem.“zeptala jsem se. To jestli se Havranovy nebo Bronzákovy nebude líbit,že se s tímhle mužem vybavuji…to byl čistě jejich problém. |
| |
| Pomalu se otočím za známým hlasem, přestože slova nepatřila mně. Udiveně zamrkám, potom se zatvářím prapodivně, až se mi tetování na tváři zavlní. I Medvěd je poněkud překvapen. Ostatně, Larse zná líp než já, oba jsou lovci, tak spolu někdy lovili. A i já jsem stihla zjistit, že je tak trochu morous. Nemáme si co vyčítat, vlastně jsme si podobní, a proto na sebe někdy vrčíme. "Měkneš, Sekero," ozvu se konečně tak, aby mě všichni slyšeli. Můj hlas je hlubší než u ostatních žen, ale ne mužský. Zní v něm naprostá absence soucitu s kýmkoli, jako by mi lidské osudy byly ukradené. "Než si je dotáhneš do domu... Udělám, co je třeba. Pak se budeš muset starat sám a nezapomínat, že léčit se musí pravidelně." Nevypadá to, že bych chtěla pomoci zraněnému z Havranů, tady asi půjde o něco jiného. Nečekám na odpověď, protože mi v mé práci málokdy někdo odporuje. A i kdyby, je mu to málo platné, pokud se chce uzdravit. Rychle mizím k chýši, která je blíž u lesa, ale nijak výrazně nevybočuje ze zastavění osady. Za chvíli se vracím s nějakým malým uzlíčkem, sotva do dlaně, a naprosto samozřejmě a bez ptaní vejdu do Larsovy chýše. Pro některé je to možná tak trochu sebevražedný krok. |
| |
| "Není zač děkovat. Není to dobrodiní, určitě si to někdy vyberu," mrknu na ženu z rodu Havranů a pak už mlčím až k chýši. "Nepatřím k žádným váženým obyvatelům této osady. Možná proto, že si dělám to, co chci, možná proto, že jsem napůl cizinec. V každém případě jsem si zvykl na to, že jsem sám a že mám svůj klid." Je pravda že to se s příchodem Stříbrného měsíce změnilo, ale stejně to bude jistě jen chvilková změna. "Takže po dobu tří dní jste mými hosty. Můj dům je i váš. Pokud se nebudete chovat nepřátelsky, budete pod mou ochranou. Sice to jistě nepotřebujete," podívám se na zraněného hrdinu, "ale třeba se vám právě v těchto dnech nebude chtít bojovat." Podívám se za Divokou, která vstoupila do mého příbytku. "Já zítra odcházím na lov ... na lov medvěda. Myslím, že není lepší způsob, jak stvrdit spojenectví, než společně ulovený medvěd." Při těch slovech několikrát udeřím násadou kopí do země. Toho, koho by to mohlo zajímat si jistě všimne podivně černého hrotu i jeho nezvyklého tvaru. Pod jistými úhly se pak na ostří objevuje duha. Nezbývá než počkat, až Divoká uvnitř skončí. Přez možné ticho mě ani nenapadne se představit. Prostě to nemám ve zvyku. "Ona umí léčit zranění. Ale nic neudělá zadarmo," poznamenám po chvíli a zazubím se na oba muže i na ženu, kterou doprovázejí. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Opět je třeba dát vařit vodu a vařit v ní bylinky. Vypadají jinak než včera, jinak voní. Mám je zabalené v kousku jemné, vydělané kůže, nahoře svázané provázky. Rozdělám to a z usušené byliny oberu jen listy a květy, stonek zahodím. Nasypu trochu nějakého prášku. Jak se zdá, Měsíc bude muset přetrpět další můj dryák, a podle množství, které dělám, je dost možné, že ho bude muset pít pravidelně. To potvrdí i moje slova: "Třikrát denně, pokud se chceš rychle uzdravit. Neředit, nic nepřidávat, jinak to ztratí účinek." |
| |
| Jsem trochu udiven tou nabídkou pomoci, tento muž odzačátku vypadá spíše jako nepřítel a vůbec má všechny znaky nepříjemností. No což první pocit může leckdy mýlit. "Lov na medvěda je dobrý nápad, máš nějakého již vystopovaného? Jeden totiž napadl v noci Broznáka a mohli bychom případně začít tam, stopy budou čerstvé. Jen bych možná nečekal až na zítřek." Navrhnu našemu hostiteli. "Jirro, zkusila bys umluvit Divokou? Je potřeba prohlédnout rány abychom o Bronzový šíp nepřišli, zkus něco slíbit, ale nepřeháněj to." Usměju se, ženy rády smlouvají, třeba by se nakonec dohodnout mohly. Jirra ví, že ji k tomu nenutím. Pokud se něco stane a Jirra by tu zůstala jako žena budoucího náčelníka, měla by si už teď budovat postavení a úctu a ostatní ženy by také mohly tak přemýšlet. Není dobré být rozhádaná s tou která může v budoucnosti hodně ovlivnit. To je obě staví zhruba na stejnou vyjednávací úroveň. |
| |
| Ano.To tedy věřím,že vybereš.pomyslela jsem si ironicky. Rozhovor o lovu mě zaujal a lov na medvěda….bohužel jsem si uvědomila,že s nimi nemůžu.Muži…by to nevzali dobře,u nás doma možná ano,ti si už zvykly na moji rebelii,ale Vlci by to snášeli asi hodně špatně. Taková nespravedlnost!Oni si užijí všechnu zábavu,klidně jsme teda mohla lovit medvěda sama…ne neměla jsem strach,ale to bych si už rovnou mohla hlavu rozbít o kámen a ušetřit si tak práci. Podívala jsem se na Havrana Cože?Já a smlouvat s tou protivnou čarodějnicí?Tak to bych raději riskla dožadovat se možnosti jít také na medvěda.S tou protivnou ženštinou nebude řeč.pomyslela jsem si. Ale místo toho jsem řekla “Jistě.To nebude problém.“založila jsme si ruce na prsou a podívala se na chýši,kde se ztratila ta čarodějnice. Otočila jsem se zase na Larse “Co vaše šamana obvykle požaduje výměnou za její pomoc?“zeptala jsem se zdvořile. Nechtěla jsme totiž,aby nás ta potvora vzala na hůl,byla jsem si skoro jistá,že kvůli tomu,že jsme Havrani zvedne si cenu. |
| |
| Rychlý sled událostí mne míjel jako jako proud řeky ulomenou větev zaklesnutou bahnitém břehu. Otevřel jsem ústa abych se hrdě vyjádřil a odmítl cizákovu nabídku na nocleh... a zase jsem je zavřel. ZAchmuřil jsem se. Ta lasička ji přijala bez mrknutí oka. Ne lasička, veverčí oháňka po večeři projímavých bobulí to je! " Ale jen dočasně... "Přežvykoval jsem tu skutečnost mezi zuby jako hořkou březovou kůru. "Rád vám budu na lovu dělat společnost, myslím, že si s tím huňáčem mám co povykládat." " Ale s tou .. heh.. léčitelkou.. nechci mít nic společného. Ještě mě spíš otráví, aby nás bylo míň.. " Zasyčel jsem Černému Havranovi do ucha. Stačí, že mě praštil stařec, ted mám zhynout rukou samolibé ženštiny. Ach, bohové, to není smrt hodná muže a bojovníka! |
| |
| „My projevíme úctu a důvěru, navíc tvé zdraví je důležité. Stačí když se na tebe koukne a na medvěda půjdem společně.“ Syknu na Bronzový šíp. Dosud nemá horečku, tak ta jeho zranění nebudou snad tak vážná. On vydrží snad všechno. A ta ženština je možná rázná, ale v očích se jí blýská chytrostí, možná bychom se od ní mohli něco dovědět. I nenávist má někde své kořeny. Myšlenky víří hlavou a já nemám jistotu jestli se rozhoduji správně. Za sebe bych věděl, ale tady rozhoduji za mnohem víc, za Jirru i za celý svůj rod. Doteď jsem si žil tak klidně, lovy a stopování, debaty s kupci, to všechno byla jen hra. Teď hra končí. Ale pohár trpělivosti pomalu přetéká, nehodlám s sebou nechat vláčet. Raději zahynout v boji, než se tu kroutit před Vlky. Jsem rozhodnut, že pokud nebude rozumná dohoda s náčelníkovým synem, budu muset válčit. Je to možná proti přání otce havranů, ale jistě by si nepřál ani to, abychom ztratili tvář. |
| |
| "Cenu?" v mém hlase je poznat překvapení nad touto otázkou, "Určitě vysokou. Ale myslím, že kůže medvěda, kterého ulovíme bude postačující." Nepatřím k trpělivým lidem a tak se seberu a vstoupím do svého příbytku. Ve dvěřích se ještě omluvně otočím na své hosty a naznačím, aby chvíli počkali venku. Pak zmizím v temnotě svého "brlohu". |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro "Jak víš, mám hosty. Nemysli si, že jsem nadšen z toho, že tu budou. Ani si nemysli, že je mám rád. Ale podle mě je mnohem výhodnější mít mír a těžit z něho, než mít válku a pouze ztrácet majetek." Ani nevím proč jí to říkám, ale z téhle osady ona patří k těm inteligentním a k těm, kteří chtějí mít užitek. "Mám pro tebe další návrh. podíváš se na rány toho drzého ptáka a za to získáš medvědí kůži," dokončím svůj monolog. Podívám se jí přímo do očí a nevím proč, musím se usmívat. Je to trochu křivý úsměv, ale co čekat od někoho, kdo se skoro nesměje. |
| |
| Neubránila jsem se úšklebku “Fajn…to je skvělé…“řekla jsem kysele a zapíchla jsem kopí do země a dřepla si na zem. Zachmuřeně jsem hleděla na Havrana a Bronzový šíp.Stále jsem musela myslet na svou svatbu s Vlkem. Myslím,že nic horšího se mi už stát nemohlo.Já a vdát se?Ne,že jsme to do budoucnosti neplánovala,ale jednou!Ne hned! Doufala jsem,že se z toho ještě nějak vyvléknu,třeba se budu Vlkovy líbit,nebude mě chtít a já zůstanu svobodná. Jistě…byl by to nejlepší způsob,jak si získat příměří.Provdat pár žen od Havranů Vlkům a naopak. Ale o to nešlo.Já nechtěla! A to všechno kvůli Bronzákovy,kdyby jen uměl držet jazyk za zuby tohle by se nestalo.No dobrá,zastával se mě.Což od něj bylo milé,ale nerozumné. Mužská hrdostpohrdavě jsem si odfrkla. Jestli se ale nakonec vdám za vlka ať teda nepočítá s tím,že by se mě byť prstem dotkl!Rozhodně nebudu spát s nějakým chlapem,kterého ani neznám na tož abych mu dala potomky.slibovala jsem si v duchu. Sklopila jsem pohled k zemi a začnu se dloubat v prstem v hlíně.Čekala jsem až Divoká vyjde ven z chýše a mohla s ní dohodnout ošetření Bronzáka. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Otočím se na Larse, na tváři skeptický výraz. Moc mi nejde pod nos, že se paktuje s cizáky. "Mír s drzouny? No, jak chceš. Nemám cizáky ráda. Tohle je moje území," zdůrazním přivlastňovací slovíčko. Vlci ve mně zanechali dost ze svých instinktů. Sice tady velí někdo jiný, ještě ke všmeu muž, ale já osadu beru za místo, kam vetřelce nechci pustit. Probodnu Larse pohledem. Oči teď mají o něco víc jantarový nádech. "Medvěda mi může ulovit i... Medvěd." Už zase to zní divně, ale co nadělám, když se tak jmenuje. "Nehodlám poslouchat jeho krákání. Já se nelíbím jim, oni se nelíbí mně. A řekni jim, že jestli tu za ty tři dny uloví vlka, zkusím, jak chutná člověčina." Všem lovcům jsem říkala, ať je nechají být, že oni jim nic neudělají. V prvních dnech, co jsem tu byla, jeden muž přinesl vlčí mršinu. V mém mateřském rozpoložení mě to tak dostalo, že jsem se dokonce rozplakala. A to bylo taky naposled, co u mě Vlci slzy viděli. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Mám sto chutí Divoké ručně vysvětlit, že tohle NENÍ její území, ale naučil jsem se ovládat. Já ti za to platit nic nebudu, ale zkus Starého. Byl to přece jeho nápad, aby tu zůstali a čekali na návrat "Vlčete", zašklebím se potutelně a otočím se na Stříbrný měsíc. "Budou tu hosté, ale neboj se, ráno všichni odejdeme. Takže si můžeš rozmýšlet o svém osudu." Pak se narovnám. Nehodlám Havrany nechat věčně čekat venku ... |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro "Pf, Starýho? Dokud nemám slíbenou odměnu, cizáka se netknu. Leda hrotem oštepu. Vyřiď si to, jak chceš. Pokud je o cizáka míň, tím líp. Že jsou hosti, to neznamená, že budu pracovat zadarmo. Když to nedělám pro svůj kmen, tuplem to nebudu dělat pro cizí. A stejně, musím dohlédnout na lektvar, jinak se ta tvoje nepostaví na nohy. Je jako mátoha. Ten medvěd je asi nemocný, když jen tak útočí na lidi blízko osad... Medvědi se zdržují dál v lese, mnohem dál než vlci..." zamyslím se pak a zní to už méně ostře, protože to nepatří nikomu, jen mně. Pouze jsem to řekla nahlas. "Dokážeš ho chytit živého?" blýskne mi najednou v očích. "Protože kdyby byl nemocný, mohlo by se to přenést i na lidi." |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Vztáhnu ruku po lektvaru a hltavě se napiju. Vidina toho, že bych mohla odejít nebo utéct je lákavá. Zatímco se ti dva hádají, já se peru s nepříjemnou chutí dryáku a s nucením zvracet. V tichých bolestech ulehnu na bok a zavřu oči. Pomalu cítím, jak mi teplý lektvar doputoval do žaludku a začíná pozvolna působit. “Co se tu děje?“ Zeptám se tiše ve chvíli, kdy oba zmlknou. Jestli se budou chtít opět hádat, raději se pokusím usnout, než je dál poslouchat. “To nemůžeš nikdy nikomu pomoc aniž bys za to nic nechtěla?“ Zeptám se Divoké. “A co budeš chtít po mě? Jestli ten medvěd byl nemocný, budu nemocná i já a zemřu?“ To, nad čím Divoká uvažovala, by mne nenapadlo. O to víc z toho teď mám hrůzu. |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Vztáhnu ruku po lektvaru a hltavě se napiju. Vidina toho, že bych mohla odejít nebo utéct je lákavá. Zatímco se ti dva hádají, já se peru s nepříjemnou chutí dryáku a s nucením zvracet. V tichých bolestech ulehnu na bok a zavřu oči. Pomalu cítím, jak mi teplý lektvar doputoval do žaludku a začíná pozvolna působit. “Co se tu děje?“ Zeptám se tiše ve chvíli, kdy oba zmlknou. Jestli se budou chtít opět hádat, raději se pokusím usnout, než je dál poslouchat. “To nemůžeš nikdy nikomu pomoc aniž bys za to nic nechtěla?“ Zeptám se Divoké. “A co budeš chtít po mě? Jestli ten medvěd byl nemocný, budu nemocná i já a zemřu?“ To, nad čím Divoká uvažovala, by mne nenapadlo. O to víc z toho teď mám hrůzu. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Ve špatný den ale nemám chuť snášet její nabubřelé žvásty a poslouchat hloupé ženské názory. Nikdo si to o mě ani nemyslel. Už kolikrát jsem svůj názor vysvětloval pěstmi, nebo dokonce i kyjem. "Jestli si ty kachno neuvědomuješ, tak Havrani jsou nejmocnějšívšude okolo nás jsou kmeny které by se rády pomstily. A Havrani jsou schopní je sjednotit!" Můj hlas pomalu přechází do chrčení a v očích mi hoří hněv. Nejsem jako medvěd, či jiní mužové našeho kmene. Neštěkám, rovnou koušu a trhám. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Tím jsem skončila a otočím se na prskajícího lovce. Jednou ranou by mi roztrdil lebku, ale já přesto drze a hlavně hrdě, jako by tu na mě vůbec neštěkal, stojím, ruce založené na prsou. Mlčím, nehádám se. Zatím. "Hloupá ženská?" zopakuju tiše, ale jako vždy se za rádoby klidným hlasem skrývá syčení podrážděné zmije. "Hloupá ženská přece neumí uzdravovat - je přece blbá. Ještě bych mohla něco pokazit," řeknu jedovatým tónem a rozhodím rukama s pokrčením rameny. Obejdu zuřícího Larse a vyjdu ven. Když hloupá, tak hloupá. Ať si tu třeba všichni pojdou. Nenechám se urážet... Ten hlupák šaman umí stejně jen poskakovat jako idiot, znalostí ohledně léčení má zpoloviny. |
| |
| Rázně vyjdu z chalupy, odkud byl doposud slyšet Larsův hluboký hlas, nebo spíš zvuk, že někdo mluví. Šlehnu po Havranech jantarovým pohledem jako bičem, jen ukázat ostré tesáky a vrhnout se jim po hrdle. Ohrnu nad nimi nos a kráčím dál, aniž bych se u nich jen na chvíli zastavila. Ať si Lars hromuje, jak chce, ode mě se ničeho nedočká. Raději zajdu do své chalupy, ale tentokrát už nevyjdu ven. |
| |
| Sledovala jsem divokou pohledem,čekala jsem kam jde a když zašla do „nejspíš“ svého příbytku vstala jsem. Otočila jsem se k Havranovy a Bronzákovy “Jdu za tou zpropadenou šamanskou.“oznámila jsem zachmuřeně. Vzala jsem oštěp,nechtěla jsem,aby si ho někdo přivlastnil.Vyrazila jsme za Divokou a při tom se mračila,jako kdybych šla na pohřeb. Rozhodně se mi to nelíbilo,že to s ní mám dojednávat já,jako by už nestačilo,že se mám vdávat. Přišla jsme k příbytku divoké a zaklepala jsem na trám chajdy,pak jsem čekala jestli se bude obtěžovat a vyjde ven. |
| |
| Divoká má nevýslovné štěstí, že odešla. Dokonce že odešla takhle. Né tedy, že bych se jejím odchodem uklidnil, či že by mě potěšila její odpověď, ale jak za ní vyběhnu ven a uvidím Havrany, zastavím se. Jsem rudý hněvem a v ruce pevně svírám klacek. Chvíli takhle stojím, těkám očima z Divoké na Havrany a zpět. Pak si odplivnu: "S její pomocí bych nepočítal." Změřím si Havrany a protože nevypadají jako měkoty, rychle se rozhodnu. "Na špatný den, na špatný začátek i na bolest je nejlepším lékem lov, začnu heslem svého otce, "tak by se možná i vám chtělo vyrazit hned. Konečné rozhodnutí nechám na tobě, Černý havrane. Jsi vůdcem vašeho lidu a tedy ti přísluší právo rozhodnout." Nevím, proč se Šedoušek nedokáže chovat rozumě a s patřičnou úctou k mladému náčelníkovi, ale já to dokážu. Možná, že Havrani nejsou nejsilnějším kmenem, ale rozhodně jsou z nás nejcivilizovanější. "Takže? Jak vážná jsou vaše zranění?" |
| |
| Nějakou chvíli jsem čekala,ale po chvíli jsem to vzdala a cítila se nanejvýš vytočená.Nejraději bych ji chytla za ten její krček a pořádně zmáčkla.Vrátila jsem se k Havranovy a Bronzákovy s kterými mluvil Lars. Přišla jsem k nim aniž bych cokoliv řekla a nakvašeně jsem si zase dřepla na zem. Nejen že mě Divoká odbyla…ne..ona se semnou vůbec neobtěžovala mluvit a ještě k tomu tu budu muset zůstat zatímco ostatní půjdou na lov. Co tu budu dělat já? Odfrkla jsem si a poslouchala co si říkají. |
| |
| Na nabídku je třeba rychle reagovat. "Půjdeme hned, moji lidé jsou dospělí a rozhodují se sami za sebe a muže Havranů jen tak nějaké zranění nezadrží." Tím dám najevo, že záleží jen a jen na každém z nás. Byl bych samozřejmě rád, kdyby si Bronzový šíp odpočinul a jeho zranění měla čas se zatáhnout, ale on sám nejlíp ví jak mu je. A Jirra? Udělala co jsem chtěl, ale nevím jaké sousto je to pro Larse. "Co kdybys tu zůstala, jako u nás doma, když mi odcházeli?" Navrhnu jí a doufám, že narážku pochopila. Pak už jsem připraven vyrazit, dokonce dalo by se říci i netrpělivý, na lov se těším. To je něco jiného než jednání, nemusí se milionkrát převracet každé slovo a jedná se na rovinu. Buď my, nebo medvěd. |
| |
| HLasitě se zasměju. "Dobrá řeč." Pak se podívám na Jirru, které Černý havran věnoval významný pohled. Možná si to ani neuvědomil ... Že by se u nich lovů účastnily i ženy? To je velice divné rozložení povinností. No, ale třeba ona je vyjímka. Ano, nejspíše to tak bude. Jinak by se o tom mluvilo široko daleko. Jinak by také byli považováni za velice schopné bojovníky. Udivilo mě, když jsem viděl v ruce ženy kopí. Měl jsem ovšem za to, že ho pouze nese někomu z mužů. Ale to její chování a chování mužů k ní... Pokývu hlavou a vstoupím do stanu. "Hned jsem tu." |
| |
| Podívala jsem se na Černého Havrana,chvíli jsem nechápala o čem to mluví než mě osvítilo poznání. Na tváři se mi rozlil úsměv a přikývnu “Jistě.“souhlasím. Musím uznat,že mě Havran překvapil,myslela bych si,že nebude chtít,abych se na lov přidala.Spíš jsem čekala,že bude chtít,abych se tady chovala poslušně,jak by „ženy“ normálně měli být. Že by se konečně něco změnilo? A nebo se mě snaží takhle uplatit,abych v případě nutnosti nedělala potíže a vzala si mladého Vlka? Nechala jsme tyhle myšlenky na později. Sundala jsem si vak ze zad a položila ho vedle sebe.Oštěp jsem si zase položila na kolena a začala jsem se ujišťovat že hrot sedí dobře a je dost ostrý. |
| |
| Ušklíbl jsem se nad loveckou vášní těch dvou s bolestivou grimasou. " Takže vy půjdete na lov... Ale jistě, honit se za mědvědem, za zraněným medvědem, to je příležitost, jak by se mohlo náhodou něco přihodit. " Kolem nás na zemi ležely věci, které jsme vzali s sebou na cestu. " Někdu by tu měl zůstat a pohlídat to. Moc našim hostitelům zrovna nevěřím." Dodal jsem o něco tišeji, když Lars vešel do svého stanu. |
| |
| "Tedy to zbylo na nás, to je nás pořád o jednoho víc, než by se mědvědovi mohlo líbit." Pokusím se zavtipkovat. Pak zkontroluju zbraň letmým pohledem a to je vše, jsem připraven. "Máš nějakou stopu? Nebo půjdem najít toho co se pomazlil s Bronzovým Šípem? |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Zatímco mluvím, připravuju si zbraně (železné kopí, dvě kopí s kamennými hroty, sekeru a kamennou dýku), dřívko, tulejku a svidřík na rozdělání ohně, jídlo na dva dny a kožešinu. "Tak," podívám se na tebe, doufám, že tu budeš." Můj hlas není rozkazovačný, spíše je v něm naděje. Pak se otočím a rychle vyjdu ven. |
| |
| Vyjdu z chýše. "Vzal jsem jídlo na dva dny a nějaká kopí navíc. Kdo nebude moct jít," promluvím bez okolků, "ten je v mém domě hostem." Pak se podívám na toho, kterému říkají Bronzový šíp. "Stříbrný měsíc je nyní paní domu." Pak se zhluboka nadechnu a zamručím. "Slyšel jsem, co jsi říkal. Myslím, že se podíváme po tom, co se seznámil s tvým přítelem ... náčelníku," zazubím se na Černého havrana. "Tak abychom odtud vypadli, ne?" |
| |
| soukromá zpráva od Zoe Alleyne-Washburne pro Pohlédnu na Larse z postele a rezignovaně ulehnu. “Hmmm, stejně moc dobře víš, že tak jak na tom jsem se nikam daleko nedostanu.“ Odvrátím od tebe pohled stranou. Stále ještě svým způsobem trucuji, že jsem tu musela zůstat a vydat se tak napospas cizímu muži, i když se o mě staráš. |
| |
| Okolo skupinky, který se chystá vyjít na lov se opět shromáždí zvědavá děcka. Tentokrát ale nikoho nepošťuchují, ani se nikomu neposmívají. Jen se zvědavě ptají. “Kam jdete?“ „Vy jdete někoho zabít?“ „A to je Larsi bereš sebou?“ „Ty se jich nebojíš?“ Děti se dívají na Jirru, ve vesnici Vlků není zvykem, že by ženy chodily na lov s muži a o to je to pro ně větší pozdvižení. Kam ale jít hledat onoho medvěda. Celá osada Vlků je obestřená lesem. Nejrozumnější by bylo vydat se cestou, kudy sem Havrani přišli a pak stopovat v lese. |
| |
| " Mohl bych tu zůstat já... Nejsem ještě natolik slabý, aby mě přemohla jediná žena. Mohl bych vybalit věci a trochu si odpočinout. Po tom štouchanci od starého dědka nemám na další štouchání do medvěda zrovna dvakrát náladu.“ Pohlédl jsem na ostatní Havrany s pobledlou tváří. Opravdu jsem se necítil dvakrát nejlépe a na lov už vůbec ne. “ Ale jak se tak na vás dívám, nevím, jestli to beze mě zvládnete. Jediný, kdo z vás umí držet zbraň je tady Jirra.“ Rozesmál jsem se a jemně jsem plácl naši lasičku po zádech, až jí z nosu vyletěla nudle jak ulomený krápník. |
| |
| Jelikož naprosto přesně víme, kde naposledy jsme se s chlupáčem setkali. Tedy víme jak to místo najít, protože Broznzový šíp za sebou jistě zanechal nezanedbatelné stopy, jdeme tím směrem. Není to tak daleko, spali jsme vlastně blízko osady, ale nechtěli jsme přijít na noc. V provizorním tábořišti nacházíme stopy celkem lehce a opatrně se po nich vydáme. Jsou jen půl dne staré a nikomu z nás by to nemělo dělat problém. Ze stop se snažím ověřit, jestli opravdu šlo o tak velkého medvěda, na jakého ukazovaly zranění Bronzového šípu. |
| |
| Dětským otázkám jsem se jen zasmál. Proč odpovídat, když si to děti stejně vyloží po svém. Odehnal jsem je mávnutím ruky a zavrčením a pak se s úsměvem vydal za Černým havranem. Celou dobu sleduji, jak se chová, jak se dívá po stopách, jak sleduje okolí i to, jak si všímá toho, kde jsme my, ostatní. Je to dobrý lovec a určitě i zdatný bojovník. Myslím, že to byl dobrý nápad vyrazit na lov. Poznat případného budoucího spojence není na škodu. Jak dorazíme na místo boje jednoho z havranů s medvědem změní se mé chování. I já začnu sledovat stopy, jejich velikost, hloubku, vzdálenost jedné od druhé. snažím se přijít na to, odkud medvěd přišel, kde se skrýval, jak zaútočil a jak odešel. Vše je pro mě důležité, vše vypovídá o jeho velikosti i o jeho charakteru a jeho způsobech. Nemluvím, protože mluvení by jen rozptylovalo... |
| |
| Takovou řachu jsem nečekala a tak div neupadnu na obličej a zachránil mě můj oštěp do kterého se zapřu. Zase se narovnám a uklidňuji své polekané srdce. Zase si ze mě dělá legraci…to mu nedaruji a teď ještě tohle…zamračím se a otřu si nos. Podívám se na Bronzáka a pohledem mu jasně dávám najevo,že tohle mu nedaruji.Nejen,že se kvůli jeho prořízlé tlamě budu muset provdat ale ještě si ze mě musí tropit žerty. Netrvá mi to dlouho vymyslet odplatu. Zve prudce oštěp a „nedopatřením“ ho koncem zasáhnu do rozkroku.Když se zkroutí bolestí zakryji škodolibí úsměv za rukou “Ale…to jsem,ale nešika.Promiň.“řeknu viditelně neupřímně. Nakonec se,ale rozhodnu,že na lov nepůjdu a místo toho si prohlédnu vesnici a pohlídám Bronzáka,aby nám tady nenadělal nepřátele. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Jelikož Jirra se k nám zatím nepřipojila, jsem v klidu a pohodě. Přeci jen ji podvědomě hlídám když je s námi. Ano, je zdatná na lovu, ale pořád je to žena, někde hluboko uvnitř vím, že je to žena a že ji mám chránit. I když s tím svým jazykem a chováním si to mnohdy nezaslouží. Myšlenky mne na dlouho neodvádějí od toho, co hledáme, snažím se najít stopu kudy ten chlupáč odešel po neúspěšném pokusu sežrat Bronzáka. Bohužel nikde nenacházím krvavou stopu. "Pokud ho Bronzový Šíp zranil, tak to asi nebude vůbec vážné." Poznamenám trochu pro svého společníka, trochu pro sebe. "Zkusíme ho vystopovat a dohonit co nejdřív, je den, mohl by někde vyspávat." Říkám obecné pravdy, je mi jasné, že Lars to ví stejně dobře jako já, jako každý dobrý lovec. Vidím ho, že mě trochu testuje a pozoruje. Nemám mu to za zlé, dělal bych totéž. Vydávám se tedy směrem, kterým jsme nalezli stopy, lesem kudy v noci šel nespokojený medvěd. Stejně je to nějaké divné, tenhle zamračený Lovec má v rodu Vlků nějaké zvláštní postavení. Zvláštní nemusí být dobré, ale on sám je prostě něčím výjimečný. Doufám, že to nebude jen to špatné. Kdoví, co se zatím děje ve vesnici, snad si s tím Jirra a Bronzák poradí. |
| |
| Tlustý Havran, kterému jednoho dne v lese na hlavu spadla větev a od té doby mluvil jen ve verších, by patrně pronesl něco o tom, že oblaka náhle povadla a opřela se mu o rameno, až mu kolena umdlela. Místo toho jsem však jen obyčejně zařval, do očí mi vlétly slzy a zatoužil jsem na několik sladkých chvil prostě nebýt. Jen žena, jež netuší, jakou bolest vlastně činní, může udělat něco takového. Pěkně jsem si hekl, zakousl se do rtů a na Jirru vypoulil oči jako říjný žabák a nevyšlo ze mě ani slůvko. Místo trapného hekání jsem se pokynutím ruky zkusil rozloučit ze všemi,co tu stáli a potom nejvyšším tempem, jak jen se takto zraněný může pohybovat, jsem se vydal v pohostinnou náruč Larsova stanu tichonce si zavýt. |
| |
| Osada Vlků Děti pobíhající kolem se začali hlasitě smát nad bolestnými grimasami, jenž opustily Pytheho tvář po nešetrné oplátce od Jirry. Jedno ze starších dětí, které zřejmě sdílí Pytheho bolest a tudíž se nesměje, k vám přistoupí a praví. “Lars říkal, že budete u něj v chýši, než se s vaším přítelem vrátí z lovu. Ukážu vám, kde bydlí a jak to u něj vypadá.“ Klukovi může být tak 15 let, je vysoký a má atletickou postavu. Vlasy černé jak uhel až po ramena a oči stejně tmavé jako noční obloha. “Říkají mi Štěně.“ Představí se vám oběma. Doprovodí vás k Larsově příbytku. Jeho chýše je dost velká na to, aby tam bydlel jeden muž. Možná až příliš velká. “Tak pojďte už,“ Otočí se za vámi a vleze jako první do Larsova obydlí. Uvnitř chýše to vypadá jako v klasickém kutlochu muže. Kolem ohniště jsou pohozené bronzové rendlíky a sem tam nějaká mokrá skvrna od rozlitého nápoje nebo čehosi. Na jedné straně je něco jako plstěná postel a u ohniště je druhá. Vlastně je to jen kupa naskládaných kožešin, na kterých leží mladá pohledná dívka. Zdá se, že spí. “Pššt,“ Štěně si přiloží prst k ústům. “Tuhle ženu prý Lars našel v lese. Prý není z osady…“ Tiše zamručí. |
| |
| Já jsem se nesmála Bronzákově utrpení,za to jsem se však ale tvářila,jako že si to zasloužil a vůbec toho nelituji. Však on si to zase někdy vybere.A asi na mě teď bude nějakou dobu nabručený,ale co?Nebýt jeho nemusela bych se vdávat.No dobře…myslel to dobře,ale bylo to nanejvýš nerozumné.A já jsem se tak aspoň trochu zbavila toho vzteku,který ve mně stále dřímal. A aspoň se děti pobavili. Přestanu pozorovat Bronzáka,jak se plahočí pryč a podívám se na hocha,který se představil,jako Štěně.Nemohla jsme si pomoci,ale to jméno se na něj hodilo. “Já jsem Jirra“představím se Štěněti krátce a pak ho už následuji do Larsovy chýše. Rozhlédnu se po chýši,celkem prostorná.Podobný měli rodiče.Zadívám se na ženu v bezvědomí.Proč nás sem zval,když tu už někoho má?Ne,že bych nebyla vděčná za pozvání.Ale asi se tu budeme poněkud mačkat. “Možná se její kmen stěhoval a ona zabloudila.To se stává.“pronesu a přesunu se blíže k ohni. |
| |
| Vděčně jsem přijal klukův zájem a nechal se zavést k Larsově chýši. Chlapec chápal moji situaci a tak jeho kroky byly krátké a pomalé, neboť rychlého pochodového tempa jsem po několik dalších minut nebyl schopen. " Já jsem Pythe... Dík za doprovod, Štěně. Tu máš.. abys věděl, že dobré skutky se mají oplácet podle zásluh. " Vtiskl jsem mu do dlaně bronzový nůž, který jsem si s sebou přinesl z osady Havranů. A ted nás nech chvilku být, potřebuji si odpočinout.. Vešel jsem dovnitř stanu a rozhlédl se kolem. Nepořádek, nádoby s obyčejné hlíny, nezdobené.. prosté. Lars si nepotrpěl na zbytečnosti narozdíl většiny bohatých. Potom nás Štěně upozornil na spící dívku. Byla přikrytá kožešinou ale její obličej.. " Šššš... nevidíš, že spí? Okřikl jsem Jirru a okouzleně si prohlížel spící dívku. |
| |
| Znechuceně se na Bronzáka zadívám a odfrknu si “Jasně…hlavně,že ty křičíš.Raději si sedni nebo se ti ještě něco stane.“ odfrknu si a přestanu si ohřívat ruce. Chvíli mlčím a prohlížím si Larsovu chýši. Nojo.Byl na mě naštvaný.To by byl asi každý chlap,kterého bych takhle zasáhla do jeho pýchy. Odložím brašnu ze zad na zem a zadívám se na spící ženu “Neciv na ní takhle.Začínáš slintat.“neodpustím si poznámku. |
| |
| Probudí mě krky v chýši. Myslela jsem si, že to je Lars a nebo Divoká a tak jsem ještě chvíli dělala, že spím. Nechtěla jsem s nimi bavit. Když jsem ale uslyšela tři cizí… vlastně dva cizí a jeden zdálky povědomý… hlasy, pomalu jsem otevřela oči. Muž, žena a dítě. Pokusila jsem se posadit, ale nešlo to. Bolestí jsem zasyčela a raději jsem se jen opřela lokty. “C-co tu děláte?“ Trvalo mi, než jsem dostala nalepený jazyk z patra dolů, abych se mohla vyjádřit. Ty Divoké dryáky strašně zůstávaly na jazyku. Nesmím jim ale upřít to, že pomáhají. Po krátkém spánku se cítím zase o něco více lépe. “Tebe znám… jsi mi povědomý.“ Zadívám se na Pytheho. “Kdo jste?“ |
| |
| Vstanu a přijdu k posteli,přátelsky se na ženu usměji “Jen lež klidně.Jmenuji se Jirra a tenhle ten je Bronzový šíp.“ukáži ještě jakoby mimochodem se značnou dávkou nezájmu na Bronzáka,který div kvůli ní neslintá. “Jsme z kmene Havranů a přišli jsme sem uzavřít mír mezi naším kmenem a kmenem vlků.“ Zamyslím se “Lars nám nabídl,že můžeme bydlet u něj do doby než se uzavře mír.Který,ale musíme uzavřít s náčelníkovým synem.“seknu pohledem na Bronzáka “Ale díky tomuhle chytrákovy mír nebude pokud si náčelníkova syna nevezmu!“zadívám se zase na ženu a nasadím zase přátelský výraz. “Tak teď jsi v obraze.“ |
| |
| Nechal jsem Jirru vymluvit a dál si zvědavě prohlížel dívku. Něco mi na ní připadalo zvláštní, možná povědomé, možná to byl jen dojem, který umí svést dva neznámé lidi dohromady... Jako bych jí už znal. Věděl jsem, že ji hledím do očí poprvé v životě a ale jako bych ty barevné drahokamy důvěrně znal.. " Kdo jsi? " Zašeptal jsem udiveně a nepřestával jsem na ni upřeně zírat. |
| |
| “Mě říkají Stříbrný měsíc. Po matce z našeho kmene.“ Pozorně si prohlédnu Jirru zblízka a pak ještě jednou Bronzového šipa. Opravdu je to on? Stále si nejsem jistá, zda jsme se již setkali a nebo mne šálí mé unavené smysly. “Je mi líto, ale nemohu se vám tu stát průvodkyní. Lars mne u sebe nechal dokud se neuzdravím.“ Zlehka a opatrně odkryji teplou kožešinu ze svého břicha a Jirra může spatřit tři hluboké vypálené rány. “Ale už je mi líp… Takže vy jste… Havrani? Nikdy jsem o takovém kmeni neslyšela.“ |
| |
| “Ráda tě poznávám.“když odkryje kožešinu a ukáže ránu soucitně syknu “Co jsi dělala?Vypadá to docela ošklivě.“řeknu a nepřeháním. “A jen si nedělej vrásky.Klidně dál lež.Mi si však nějak poradíme.“podívám se na Bronzáka,který na Stříbrný měsíc stále zírá,plesknu ho d čela “Tak přestaň s tím a vzpamatuj se.“vzdychnu. Otočím se zpět ke zraněné “No to je nejspíš hodně rozšířené.Já vlastně neznám žádný jiný kmen než ten náš a Vlků.Jak se jmenuje tvůj kmen?“zeptám se se zájmem. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Byli jste už velmi hluboko v lese a předaleko od osady Vlků, když jste vstoupili na palouk, jakobyste vstoupili do jiné části této země. Vy znáte zasněžený les, nebo les v létě, nějaké květiny či bylinky, ale to, co jste uviděli tady, vám vyrazilo dech. Palouk byl posetý žlutými kvítky, které voněly tak silně, až vám po chvíli z nich začala bolet hlava. V srdci samotného palouku stál vysoký menhir pod kterým ležel unavený a zraněný medvěd. Nevíte čím to, ale ten kámen jen uklidňoval. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Byli jste už velmi hluboko v lese a předaleko od osady Vlků, když jste vstoupili na palouk, jakobyste vstoupili do jiné části této země. Vy znáte zasněžený les, nebo les v létě, nějaké květiny či bylinky, ale to, co jste uviděli tady, vám vyrazilo dech. Palouk byl posetý žlutými kvítky, které voněly tak silně, až vám po chvíli z nich začala bolet hlava. V srdci samotného palouku stál vysoký menhir pod kterým ležel unavený a zraněný medvěd. Nevíte čím to, ale ten kámen jen uklidňoval. |
| |
| " Myslím, že jsme se již potkali... nebo jsme potkali oba stejného huňáče.." Měkce jsem se na Stříbrný měsíc usmál a zvedl jsem ruku, abych se dotkl ran, které mi před tím pečlivě ošetřila Jirra. " Jak dlouho už jsi tady? Rány po medvědích spárech se hojí dlouho, ale snad ta medicína zdejší jedubáby pomáhá víc, než její slova... Říkáme si Havrani... Přicházíme ze země, ležící nedaleko odtud ze směru, kam zapadá slunce... a krom toho máme zlobivé ženské.." Utrousil jsem na účet naší lasičky, která ze samé nepřejícnosti pořád něco brebentila. " Ano..." přidal jsem se však tentokrát k ní, nebot zvědavost trápila i moji mysl. " Odkud přichází tvůj lid? Tvé šaty... to jak máš učesané vlasy, to vše je tak jiné... cizí.. " K Jiřině zlosti jsem z mladé ženy učinil předmět podrobného pozorování. A že bylo věru co pozorovat.. |
| |
| Zájem Pytheho mi lichotí a uvádí mě do rozpaků. "Pocházím daleko ze severu, ze země, kde leží věčný sníh. Tady… zde v této krajině to vypadá úplně jinak, než jsem zvyklá vídat. Můj kmen byl před mnoha a mnoha lety pojmenován Strážci. Legenda praví, že muž – bojovník, jenž založil náš kmen s bojovnou ženou, strážili převeliké tajemství a zlo ukryté kdesi hluboko v těchto lesích. Aby zlu nepodlehli, odešli na sever, kde zbudovali náš kmen a za sto zim se do lesa vrací pár jedinců, kteří musí provést rituál, aby Zlo nevyplulo na povrch… a….“ Zarazím se v tichém vyprávění a vyděšeně na vás pohlédnu. “Sto zim uplyne právě letos… a… už si vzpomínám…“ Najednou se mi hlava motá a před očima mi vyskakují mžitky. Obraz Jirry i Pytheho se ztrácí, jak pomalu omdlévám z rozrušení, dokud mne temnota neobejme a já neupadnu do mdlob. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Co je tohle za nezbednost? Nebo to je nějaké svaté místo? Jak to, že jsem tu nikdy nebyl a neviděl to? A co že je tu ten medvěd? Je nějaký klidný. Podívám se na havrana a pak zase na úkaz. Pevně sevřu kopí, přikrčím se a opatrně vkročím na nezasněženou půdu. Tohle není vůně, to už je skoro smrad. ale přez to všechno, ten medvěd je nebezpečný. Možná napadl i Stříbrný měsíc a možná by brzy napadnul i vesnici ... nebo ženy sbírající dřevo, nebo nějaké dítě... Opatrně, přeopatrně se blížím k medvědovi. Mířím k němu a zároveň trochu doleva. Pak nás bude mít medvěd ze dvou stran. Ale co když on je strážce menhiru a když ho zabijeme, tak rozzlobíme nějaké božstvo? Co když napadnul Stříbrný měsíc a toho ... Bronzáka proto, že vstoupili do tohoto kruhu? |
| |
| Překvapeně se podívám se Stříbrný měsíc, která právě omdlela. Pousměji se a pečlivě ji zase přikryji až ke krku “Chudák holka. Je toho na ní asi trochu moc.“ natáhnu ruku a lehce ji sundám vlasy z obličeje. To jak mluvil Bronzák o „ zlobivých“ ženách jsem nijak nekomentovala.Ale jednu věc jsem si neodpustila “A ty můj drahý Bronzový šípe… zkus pro příště tak nezírat. Je hezké že se ti líbí, ale uvědom si, že nejspíš „patří“ Larsovi.“ přisunu se zase zpět k ohništi a ani se na Bronzáka nepodívám “A ty by jsi měl také odpočívat. Jsi přece značně potlučení z toho tvého mazlení s medvědem.“ zadívám se do plamenů ohniště. Začala jsem zase přemýšlet o své neplánované svatbě, která mě zajímala více jak hašteření se s Bronzovím šípem. Co vlastně budu dělat, jako žena budoucího náčelníka Vlků? To budu muset se chovat, jako poslušná ženuška? Něco takového je mi proti srsti. Ale můžu si za to sama. Neměla jsem se do této výpravy vůbec montovat. Kdybych zase nechtěla dokazovat, že ženy toho zvládnou mnohem více než si muži myslí, tak bych zaprvé vůbec nebyla v této situaci. Vzdychnu “Pythe.“oslovím Bronzoví šíp poprvé jinak než jen prostě Bronzák nebo podobně. Podívám se na něj “Co mám dělat? Co když si budu muset vzít náčelníkova syna?“zeptám se ho na radu a myslím to zcela vážně. “Ty přece víš, že já nejsem na něco takového stavěná. A vůbec… co když budu špatná manželka? Tedy… samozřejmě, že nebudu poslušná manželka jak všichni muži očekávají od žen… ale… myslíš, že tady by mě za to mohli nějak tvrdě potrestat? Nebo hůře. Zabít?“zamračím se. “Náš kmen je na mě už uvyklý. Většinou si mého chování nevšímají, nebo se mi smějí. Ale tady by nemuseli být tolik tolerantní.“ |
| |
| V Larsově chýši Když se hlava Stříbrného měsíce svezla náhle na kožešinu, vrhl jsem se k ní, abych zjistil co se stalo. V obličeji měla unavený, ale klidný výraz a když jsem před její rty nastavil hřbet své dlaně, ucítil jsem teplý a pravidelný dech. „Dýchá.. asi jen omdlela vyčerpáním… Muži umí snést větší bolest než žena, ale jen po krátkou chvíli. Z takových ran, pokud by se nezanítili, by leckterý bojovník přišel o zdravý rozum.“ Skoro až láskyplně jsem jí podložil hlavou měkkou kožešinou a pohladil ji po tváři. Byly to ty stejné oči, které se mi vpálily do duše už tehdy… Jirra tu byla také, a vypadalo to, že si chce povídat. To mě zaskočilo. Nikdy bych nečekal, že se se svými starostmi obrátí zrovna na mne, ale nechtěl jsem v tom hledat žádnou lumpárnu. Zřejmě na ní teprve až ted dopadlo, co všechno její rozhodnutí bude znamenat pro její budoucí život. „Takhle jsi mi ještě nikdy neřekla..“ Neodpustil jsem si poznamenat ale bez jakékoli jedovatosti. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Larsův stan poskytoval hojnost kožešin, na kterých mohl unavený poutník klidně spočinout. Jednu jsem podal Jiře a druhou jsem si hodil na zem vedle ní. Už jsem si potřeboval sednout, ruce se mi třásly vyčerpáním, Stříbrný měsíc usnula a medvědí škrábance se zase připomněly. Pohodlně jsem se položil, obrátil se k Jiře a pohledem zapátral v její tváři. „Máš strach, že si tě bude chtít zkrotit? Staří říkají, že po třech dětech i ta nejhorší divoženka přijde na chuť dřepění v chatrči. Nervozně jsem se zasmál. „Možná jsi nás tím všechny zachránila..“ Připomněl jsem jí, že vůči ní cítíme i jakýsi závazek. Nebo alespoň někteří z nás. „Havrani jsou na tvoje kousky zvyklí, ale koho by jsi dostala? U Vlků se staneš ženou budoucího náčelníka, zahrne tě bohatstvím a mocí, je to bohatý kmen. Kolik dívek z naší vesnice si o tom nechává každý večer zdát a potom se s brekem vydají do chatrče obyčejného lovce. Povzdechl jsem si. „ Nebo máš už vyhlídnutého jiného nápadníka?“ Nadhodil jsem ledabyle a ucítil na víčkách strašlivou váhu. „ Za celou tu dobu, co tě vídám, znám jenom tvé lumpárny, ale vlastně o tobě vůbec nic nevím..“ |
| |
| Přijala jsem od něj kožešinu jen s děkovným pokývnutím a zabalím se do ní.Poslouchala jsem co mi Bronzový šíp říká.Mohlo mi dojít,že to nepochopí. “Tedy nejde o to jestli se provdám za náčelníka nebo za obyčejného lovce.Mě jde o to,že svého budoucího manžela jsem si chtěla vybrat sama.Ne aby mi ho přidělili.Kdybych se musela vdát,tak bych chtěla aby to bylo aspoň za někoho koho budu mít..nějak ráda.“vzdychnu. “Ale máš pravdu.Bojím se toho,že mě „zkrotí“ jak jsi řekl.“podepřu si rukou bradu a zamyšleně hledím do plamenů ohně “Co je to za život?Sedět neustále doma,starat se o děti,udržovat oheň,uklízet a připravovat jídlo svému muži,který večer přijde a pak ráno zase odejde?Jen si to představ!Jak by se tobě líbilo,kdybys tohle musel dělat den co den?Jediné co by mohlo na tom být trochu zajímavé by bylo povídání si s ostatními ženami a stěžovat si na své manžele.“na chvíli se na něj zadívám. “Možná ti to tak nepřijde,ale já vždy všechno dělala pro dobro Havranů.Já to neberu jako „lumpárny“ jak si myslíš ty.Pro mě je to vážná věc.Možná,že ti přijde,že ženy jsou takhle spokojené,ale opak je pravdou.Vy o tom nevíte,protože s vámi by o tom nikdy nemluvili.Jak také…vždyť vy nás ženy ani pořádně neposloucháte.Vy jste spokojení,tak jak to je.“zase se zadívám do plamenů. Proč jsem to zase říkala?Vždyť to bylo jedno.Stanu se ženou náčelníkova syna,udělá mi kupu dětí a nakonec umřu stářím a s vědomím,že jediné co jsem udělala pořádně je výchova dětí…nebo jsem v to doufala,že aspoň to. “Je to jedno.Jestli to pomůže a bude mír mezi našimi klany,tak se bez řečí vdám.I když s tím ani trochu nesouhlasím.“ Zase jsme na chvíli zmlkla “Nic o mě nevíš?Není divu.Nikdy jsi se o mě nezajímal.Vždyť jsi sám říkal,že jediné co jsi si o mě myslel,je to,že jsem bláznivá ženská.“zase se na něj podívám “Možná ti něco víc o sobě řeknu později.Teď spi.Vypadáš unaveně.“ |
| |
| Zhluboka jsem si povzdechl, zavrtěl hlavou a rozespale zabručel něco o tom, že Náčelník Vlků možná o naši Jirru stojí stejně tak moc, jako ona o něj. Huňatá kožešina mne lákala do svého objetí tak usilovně, až jsem bez jediného hlesu podlehl a chtivě do ní zabořil tvář a ze zavřenýma očima se nechal okouzlit skřítky spánku. |
| |
| Chvíli pozoruji ty dva, jak spí. Trochu na mě z toho také padala únava, ale já nebyla moc zvyklá chodit spát takhle brzy. Vstanu a přikrývku co mi Bronzový šíp dal, přikryji jeho a vyjdu ven. Věci si nechám uvnitř, jen u pasu mi visí dlouhý,rohovcový a dobře naostřený nůž. Chodit neozbrojená by nebylo moc dobré, aspoň pro mě ne. Chtěla jsem si něco zjistit o mladém Vlkovy o svém budoucím manželovi. Bylo by dobré si udělat obrázek. Jen najít někoho kdo by byl ochoten se semnou bavit. Proto začnu vyhledávat nějakou ženu, vždyť také ženy ví o všem kde se co šustne. Kdybych se zeptala nějakého muže, nejspíš by začal vykládat jaký je to dobrý válečník a další povídačky o které jsem ani za mák nestála. |
| |
| Prosila bych reakci od Černého havrana až bude mít volnou chvilku =) |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Ulehneš na lože, ale není ti dopřáno odpočinku. Ozve se lehké ťukání na dřevo. “Divoká, jsi zde?“ Ozve se pisklavý hlásek mladé dívky, Zrzavá liška, dcera Hnědého lišky. V osadě ji má většina z vás ráda, je milá, pomáhá, kde jen může – ty zrzavé vlasy, které nemá v osadě nikdo jiný, ostatním vůbec nevadí. Obvykle bývá, že kdo se odlišuje, toho z kmene vyloučí, ale Zrzavou lišku si oblíbili už od narození. Dokonce i ty ji svým způsobem považuješ za slušnou a máš ji ráda. Ačkoliv jsi na ní vlídná, Zrzavá ví, že občas není radno tě zbůhdarma provokovat a proto, kdyby ses neozvala, odešla by. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Otec nikdy o takových věcech nemluvil, neznám žádnou pověst, co by mluvila o kameni který by chránil medvědy nebo naopak. Je to prostě jen shoda náhod, i když, připouštím, neobvyklá. Vidím jak Ostrá sekera okamžitě taktizuje a je připraven k lovu. Lovec se v něm tedy nezapře. Zatřepu hlavou, abych se zbavil té omamné vůně, vadí mi, jako by mi trochu zastírala myšlení, je moc těžká. Jestli ty máš na svědomí mého muže, tak se připrav na konec života medvěde. Pokud to jde, odhaduji jeho sílu, možnosti a také jak moc je či není zraněn. Na Larse Ostrou sekeru kývnu, rozumím jeho taktice a on rozumí mně. Při lovu je jedno z jakého jsme kmene, jen to, zda jsme dobří lovci. Sevřu lehké kopí pevně v dlani a zkusím odkud vane vítr. Kdy nás asi ten medvěd ucítí nebo uslyší? Pomalu se blížím a oči mám jen pro medvěda a druhého lovce, někde na periferii vidění sleduji i okolí, ale není tak důležité. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Ne, nemám ráda cizáky. Ať si Lars říká, co chce, ačkoli nejsem náčelnice, je to moje území. Vědmy z našeho rodu s divokou duší neuznávaly nějaké hloupé dědičné právo vládnutí. Kdo na to neměl, musel pryč. A taky... zvířatům je putna, co si jaký člověk vymyslel, že je jeho půda. Stejně si půjdou, kam chtějí. Stejně jako já. Vlci si bez ohledu na ješitné lidské lovce nárokují svůj kus lesa. A nikdo jim to nevyčítá. Tu chvíli, co ležím, se oddám pocitům, které mezi lidmi moc nemůžu mít. Ne, slzy to nejsou, i když na veřejnosti bych je nikdy neprolévala (jen jednou, v prvních měsících tady, když ulovili vlka). Jen Medvěd ví, jaká doopravdy jsem. Víc zvíře než člověk. Chovat se lidsky mě naučil až on a tahle společnost. A že se jim to moc nepodařilo. Zvíře hledí na sebe, protože kdyby se zajímalo i o ostatní, mohl by ho někdo v nepozornosti skolit. A co, život je boj. Konkurence a vetřelci se mají nemilosrdně likvidovat, pokud neukáží, že za to nestojí. Málem vyletím, když se ozve zaklepání. Duší jsem jinde, v lese. Byla bych tam i tělem, kdyby nehrozilo, že potkám tamty. Proto v první chvíli zavrčím, jak jsem se to naučila od svých prvních učitelů, vlků. Takhle reagovali na něco, co nečekali. Já si to uchovala dodnes. "Co?" ozve se, aniž bych se obtěžovala jít otevřít. Už jen z toho vyštěknutí je jasné, že by měla dobře volit slova. Ovšem, i tak je to lepší, protože jí aspoň dávám šanci říct, co po mně chce. Jindy bych se třeba ani neozvala, hlavně pokud bych byla v takové náladě. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Medvěd stále vypadá, že spí pod menhirem a proto se opatrně vydáte vstříc otevřené náručí palouku a možnosti medvěda zabít ve spánku. Není to zrovna fér souboj, ale medvěd natropil tolik zlého, že si snad nic jiného nezaslouží. Avšak bohové nestojí při vás. Jakmile se vaše kroky ocitli za polovinou vzdálenosti, kterou jste urazili k medvědovi. Menhir se podivně zahýbal. Jakoby vibroval, a vzbudil tak medvěda. Ten s řevem vstal a rovnou se postavil na zadní do výhružné a bojové pozice. Medvěd je o dobrou hlavu a půl větší, než medvědi, kteří tu jsou obvykle. Taktéž jeho srst, kterou Lars odhadl na velice pěstěnou, tmavá jako nejtmavší kůra v lesích, by mohla být majestátním úlovkem na tomto lovu. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Medvěd stále vypadá, že spí pod menhirem a proto se opatrně vydáte vstříc otevřené náručí palouku a možnosti medvěda zabít ve spánku. Není to zrovna fér souboj, ale medvěd natropil tolik zlého, že si snad nic jiného nezaslouží. Avšak bohové nestojí při vás. Jakmile se vaše kroky ocitli za polovinou vzdálenosti, kterou jste urazili k medvědovi. Menhir se podivně zahýbal. Jakoby vibroval, a vzbudil tak medvěda. Ten s řevem vstal a rovnou se postavil na zadní do výhružné a bojové pozice. Medvěd je o dobrou hlavu a půl větší, než medvědi, kteří tu jsou obvykle. Taktéž jeho srst, kterou Lars odhadl na velice pěstěnou, tmavá jako nejtmavší kůra v lesích, by mohla být majestátním úlovkem na tomto lovu. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro “Posílá mě otec, prý se mám starat u Larse v chýši o tu cizinku a tak jsem jen chtěla…“ Vkročí do světnice a založí si ruce za zády. S provinilým výrazem se na tebe podívá. “Chtěla jsem jen vědět, jestli ji nemám přikládat obklady a co jsi ty pro tu dívku připravila… abych něco nezpackala… otec by mě pak zase zbil, že jsem něco zkazila. Uzavřel s Larsem dohodu a dostane vlčí kože, víš.“ Špitá si pro sebe a dívá se přitom na zem a na špičky svých špinavých nohou. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro "Je tam hojivá mast. Ránu jsem vymyla, nemělo by se to zanítit, když je vypálená. Mazat, toť vše." Možná chci ještě něco dodat, ale neudělám to. Vynadám si za ta slova, co mě napadla. Pomáhat někomu? Jen tak? Vím, že to znamená problémy, hlavně pokud by došlo ke sporu. Prý: Jestli ti bude otec ubližovat, řekni a já si to s ním vyřídím. To tak, ještě by proti mně poštval celou vesnici. "Ještě něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Z té myšlenky se jí udělá špatně a vyjádří to patřičnými citoslovci. “Půjdu, nechám tě tu. Nechtěla jsem tě vyrušit. Omlouvá se Divoká, prosím nezlob se.“ Se sklopenou hlavou vyčká, co jí odpovíš a pak se stejně tiše, jako sem přišla, vytratí ven. |
| |
| Jirra, Pythe – Larsův příbytek Po příbytku se rozléhá jen tiché chrápání Pytheho a občasné písknutí Jirry. Sladké snění a zasloužený odpočinek vám ale nebyl přán na dlouho. Nebo se vám to aspoň zdálo jako krátký okamžik. Někdo vtrhnul do příbytku a začal tam usilovně šveholit kolem. Ten, kdo se první probudil, uviděl mladou rusovlasou dívku oblečenou do vlčích kožešin, jak se prohrabuje Larsovými hliněnými hrnci. Něco v nich hledá. Nakonec najde malý hrnec a pak si vás pozorně prohlédne. “Tak už jste vzhůru?“ Podívá se na Jirru, pak na Pytheho. Ani jeden není ten, za kterým sem přišla. Dojde k dívce ležící na provizorním lůžku. “To je Stříbrný měsíc?“ Stojí nad dívkou a dívá se na vás dva. |
| |
| U Larse Z příjemné náruče spánku mne vytrhlo divné šmejdění. S Jirrou a Stříbrným měsícem jsme určitě nebyli ve stanu sami. Mohl by to být někdo se zlými úmysly, nebo se snad do stanu vloudil drzý rosomák. Rychle jsem proloupl oči a nadzdvihl se na jednom lokti. „ Co tu děláš?“ Obořil jsem se na původce podezřelého šramotu. Mohla za něj taková malá holka v hezkém kožíšku s vlasy barvy plamene. Skláněla se nad Stříbrným měsícem, ukazovala na ni a vyslovovala její jméno. Rozzlobeně jsem se nadechl. Při rychlém probuzení jsem úplně zapomněl na svá zranění a ta mi to teď oplácela i s úroky. „ Vím jak se jmenuje, ale nevím kdo jsi ty a proč mě budíš, lišče jedno zrzavé… Zavrčel jsem a s očima přimhouřenýma hraným vztekem jsem čekal na její vysvětlení. |
| |
| Larsův příbytek Otráveně pootevřu jedno oko a zamžourám na tu myš co tady začala rejdit. Přišlo mi celkem neurvalé, že se ani nesnažila být trochu potichu. Zívnu “No teď když jsi nás probudila, ano.“ odpovím mu a vyhrabu se z vyhřátých kožešin ve kterých jsem spala. Nechtělo se mi z nich, hlavně proto že jsem měla pocit že jsem si teprve před chvílí lehla. Podívám se na tu myšku “Ano. To je ona. Ale moc bych ji nerušila. Rychle se vyčerpá.“ vyjdu ven a začnu se protahovat. Dech se mi srážel před obličejem, bylo celkem chladno tak jsem za chvíli zase vlezla dovnitř abych se pořádně oblékla. Hned jsem zase začala myslet na mou připravovanou svatbu. Kéž bych to už měla za sebou. Tohle čekání se mi nelíbilo. Podívám se na Pytheho který se rozčiloval. Nekomentovala jsem to. Po ránu jsem neměla náladu se hašteřit. Vytáhnu hřeben z rybích kostí a začnu si rozčesávat pocuchané vlasy “Lars a Černý Havran se ještě nevrátili?“ zeptám se nešetrné ženy. |
| |
| Larsův příbytek Dívku odhadujete o něco mladší než je Jirra. Té zrzečce může být tak 16 nebo 17. Dívka sklopí zrak. “Nechtěla jsem vás probudit, omlouvám se. Ne, ani jeden ani druhý se ještě nevrátili. Ale já bych se o ně nebála.“ Mile se usměje na Jirru. “Já jsem Zrzavá liška.“ Zazubí se na Pytheho, protože s tím oslovením nebyl daleko od pravdy. “Divoká mě pověřila, abych se starala o tuhle dívku. Tedy, Divoká ne, ale Lars… a… to je trošku složité.“ Stále se na vás mile usmívá. V ruce třímá nádobku s mastí. Stříbrný měsíc spí a zdá se, že ji přítomnost Zrzavé lišky nevadí. Dívenka si přisedne k lůžku Stříbrné a odhalí její zranění. Kožešinu pečlivě položí stranou, ale tak aby nebylo vidět nic, co vidět být nemá, a začne ránu potírat smradlavou mastí. Mast je opravdu smradlavá, protože podle toho, jak se u toho Zrzavá šklebí, nemůže vonět po bylinkách. |
| |
| U Larse Ej... to smrdí jak medvědí lejno, ryšavko. Opravdu něco takového může vyléčit? Podle smradu to spíš zabíjí. Divoká bude asi obávaný čaroděj, když tvoří takové masti.. Komentoval jsem s úšklebkem dívčino počínání, maličko rozčilený skutečností, že ty pitomé kožešiny všechno zakryjí. " Jinak.. já jsem Bronzový šíp a tamhleta lasička se jmenuje Jirra... asi už o výpravě Havranů víš z klevet, tak ti nemusím nic vyprávět. Jen... jak je jí? Uzdraví se? Poslední věta byla váhavá a zněla měkce. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Ostrým hvizdem zkusím medvěda na sebe upozornit, rád bych tak dosáhl toho, aby se obrátil a já tak získal dobrou pozici na hod kopím. Ve chvíli, kdy budu bez kopí, vytáhnu nůž. Doufám také, že pokud medvěda upozorním na sebe, poskytnu Larsovi výhodu nepozorovaného útoku. Pokud to při tom všem jen trochu jde, pozorně medvěda prohlížím a hledám nějaká zranění. Přece se minulou noc popral s mým mužem. Broznzák není žádné ořezávátko, kde jsou nějaké rány od toho jak bojoval? |
| |
| Larsův příbytek Přestanu se česat a obrátím zoufale oči vzhůru nad reakcí Bronzáka “Já se o ně nebojím. Jen mě to tak zajímalo.“ odpovím. Při představování prohodím něco, jako pozdrav. Trochu mě rozčilovalo to chování Bronzáka, zase nad tou spící kráskou slintal jako připoutaný vlk když kolem projde vlčice v říji. “Víš Pythe…. ono se říká že ta pravá medicína musí být hnusná.“ poznamenala jsem a svázala si kouskem kůže vlasy do copu na temeni hlavy. Podívám se na tu myšku… tedy na Zrzavou lišku “Nebude vadit, když půjdu něco ulovit? Nepotřebuji něčí svolení nebo něco takového?“ zeptám se. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Vím, že je nyní celkem jedno, zda budeme spěchat, nebo ne. Hlavní je, abychom byli oba stále stejně daleko od medvěda. Využiju toho a ukloním se medvědovi. Jeden nikdy neví ... Hvizd mě ale přesvědčí, že i kdyby to před námi byl král lesů v medvědí kůži, tahle kůže patří nám ... lovcům. Byli jsme stvořeni pro to, abychom lovili. Nelíbí se mi myšlenka, že budem s medvědem bojovat v tom divném kruhu, ktrý mu evidentně dobře slouží ... Ale co, pohádkám nevěřím. Jen chvilku počkám, než se medvěd podívá směrem na Havrana a pak vyrazím vpřed. Asi ve vzdálenosti patnácti kroků hodlám zabodnout jedno z kopí (pojistka) a pouze s železným kopím v ruce a sekerou na zádech chci zaútočit na medvěda. Jak se rozeběhnu ucítím jak se mi po tele rozlévá oheň, svaly se začnou mnohem více prokrvovat, pohyby celého těla začnou řídit instinkty ... jsem zvíře ... |
| |
| Larseho příbytek “Voňavé masti dělají jen šarlatáni. Díky Divoké se u nás již hoodně dlouho nestalo, že by někdo zemřel na nějakou nemoc, nebo že by někomu zahnisala rána. Měl bys být rád a mlčet, že ti vůbec pomůže. Ona to obvykle nedělá.“ Odsekne Pythemu. A když promluví Jirra, s Liškou to viditelně pohne. “Cože? Ty chceš jít něco lovit? Ale ženám nepřísluší lov, my máme opracovávat kůže, a…“ Zarazí se. “Myslím, že to není dobrý nápad. Pokud máte hlad, Lars tu určitě bude mít nějaké šušené maso k snědku. Ale neradila bych ti chodit ven.“ Pak přejde ke Stříbrnému měsíci a začne jí vyměňovat obvaz a čistit ránu, sice studenou vodou, ale pro příště si ji určitě ohřeje v kotlíku. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Na medvědovi nejsou viditelné žádné známky boje – ani zranění či jen srst slepená krví. Možná je to silou toho menhiru, a nebo jste jen prostě přecenili Pytheho a medvěd s ním zatočil jako kočka s myší. Zvíře se pomalu přiblíží, jeho majestátní tělo se zvedne na zadní a vyhrožuje vám útokem. Výhružka netrvá dlouho a medvěd přejde do útoku. Vyběhne proti Havranovi a sekne po něm tlapou, mladíkovi se díky jeho mrštnosti podaří uskočit stranou a poskytne tak čas Larsovi, aby do medvěda zatnul svůj oštěp. Medvěd zařve, až se okolní stromy pohnou. Menhir začne zvláštně vibrovat a na jeho kamenném povrchu se objeví rudé písmo tvořené z čárek, které vám pranic nepřipomíná. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Na medvědovi nejsou viditelné žádné známky boje – ani zranění či jen srst slepená krví. Možná je to silou toho menhiru, a nebo jste jen prostě přecenili Pytheho a medvěd s ním zatočil jako kočka s myší. Zvíře se pomalu přiblíží, jeho majestátní tělo se zvedne na zadní a vyhrožuje vám útokem. Výhružka netrvá dlouho a medvěd přejde do útoku. Vyběhne proti Havranovi a sekne po něm tlapou, mladíkovi se díky jeho mrštnosti podaří uskočit stranou a poskytne tak čas Larsovi, aby do medvěda zatnul svůj oštěp. Medvěd zařve, až se okolní stromy pohnou. Menhir začne zvláštně vibrovat a na jeho kamenném povrchu se objeví rudé písmo tvořené z čárek, které vám pranic nepřipomíná. |
| |
| Larsův příbytek „Slyšíš to, lasičko? Takhle to mají všechny kmeny v okolí. Slyšíš ale nic ti to neříká, co?“ Uchechtl jsem se, když Zrzavá liška vysvětlovala zvyklosti jejího kmene. Náhle ticho ve stanu prořízlo hlasité zakručení mého žaludku. „ Dal bych si něco na zub, duch mého břicha se začíná hněvat a dožaduje se vydatného sousta..“ Za chvilku se mi podařilo najít ve velkém hliněném hrnci, přiklopeném prkýnkem Larsovy zásoby. „Jirro, dáš si taky? Určitě, nejedla jsi stejně dlouho jako já. Tu máš, chytej!“ Hodil jsem jí několik kousků spojených provázkem a ukousnul si pořádný kus z dalšího svazku, který jsem si zabral pro sebe. |
| |
| Larsův příbytek Zatím co mi Liška vysvětluje, že ženám nepřísluší lov jenom jsem se mlčky mračila a doufala, že pod mým pohledem se ji něco stane. Hned na to se podívám na Bronzáka a jen stisknu rty až se mi promění v jednu tenkou linku. Zachytím sušené maso, které mi hodí a sednu si “Možná to tady takhle u vás funguje, ale já si vždy dělala co chci a když budu chtít jít lovit tak půjdu. Já nehodlám být po zbytek života odkázaná jen na rození dětí a staraní se o pohodlí manžela.“ řeknu a začnu pomalu ujídat. “Myslím, že asi nebudu nejlepší žena pro mladého Vlka.“ zamračím se ještě víc. |
| |
| Larsův příbytek Liška si utře do své kožešiny smradlavou mast a mokré ruce a nechá ránu dýchat. Stříbrný měsíc upadla do hlubokého spánku. Rána ale už vypadá mnohem lépe, tři hluboké škrábance již nejsou natelké a po krvavém podbarvení již není ani vidu. "A co ty? Prý jsi byl taky raněn? Mám tě taky ošetřit." Zeptá se Pytheho a čeká, až rozžvýká maso. "Myslím, že tohle je jedno z nejlepších mas, které tu Lars má, asi nebude rád, až se to dozví... ale... jste návštěva ne?" Nakonec ospravedlní to, že mu vyjídáte zásoby. Jirra se sice s chutí pustila do masa, ale nějak jí to nevoní. Cítí podivný tlak v žaludku, asi bude zvracet. |
| |
| Larsův příbytek Pokrčil jsem rameny a bezostyšně si ukousl další sousto sušeného masa. „Larsovi pár kousků snad scházet nebude. Až se dám do pořádku, tak mu takových hrnců udělám třeba pět.“ Odhodil jsem nakousnutou šrůtku zpátky do hrnce a podíval se na spící Stříbrný měsíc. „Je silná.. ona i medicína Divoké. Šrámy se jí zhojily rychle.“ Pochvalně jsem zabručel „Když nepřijde horkost, za týden určitě už bude běhat jako laňka. Když se zeptala na má zranění, kousl jsem se do rtů. To hrdost a pýcha sváděla souboj s bolestmi a nepohodlím rozdrásaných ran. „ Potkal jsem se se stejným starým bručounem, který jí to udělal. Taky mě dost pocuchal, ale tady Jirra mi už na to něco dala a snad to bude dobré… Au! Otočil jsem jak doprava i doleva, abych ukázal že mi nic není. Krev z ran mi během putování a rozmíšky s náčelníkem zaschla na oblečení a teď se strup utrhl a způsobil mi hroznou bolest. Zkroutil jsem se do klubíčka a hryzl si rty abych nezačal řvát bolestí. |
| |
| Larsův příbytek Položím si ruku na břicho a čekám až se mi žaludek trochu uklidní, ale to s nestane spíš pocit a nutkání k zvracení přetrvá. Podívám se na Pytheho “Nemáš se předvádět a bylo by ti fajn.“ podívám se na Lišku “Prosím, podívej se na něj. Já nejsem žádná šamanka a ošetřila jsem ho jak jen jsem dokázala, ale nedivila bych se kdyby se mu tam dostala infekce nebo tak.“ řeknu a trochu poblednu. Odložím maso stranou a vstanu “Promiňte.“ vyjdu rychle ven, rozhlédnu se a pak rychle zamířím k nejbližšímu křovisku které najdu, překloním se, rukou si přidržuji vlasy a čekám když se mi vrátí příval nevolnosti. Nepotrvá to dlouho a začnu zvracet, nechápu z čeho by mi mohlo být tak špatně. Možná jsem se nachladila, když jsme spali v noci venku. Nebo mi nesedlo nějaké jídlo. Tak či onak nevolnost mě nakonec přešla. Zajdu si ještě vypláchnout ústa než se vrátím do chýše. “Nějak mi není dobře. Asi jsem se nachladila.“ řeknu jen co vejdu, vezmu maso a vrátím ho do hrnce. Hlad mě dočista přešel. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Ze zad strhnu svou sekeru, podle níž mi i říkají a připravím se na další fázi boje. Jsem přesně na opačné straně, než Havran. Nyní, když medvěd zaměřil svou pozornost na mě, je řada na mém společníkovi. Pokud by se medvěd rozeběhl, jsem připraven na zběsilý útěk k zabodnutému kopí ... jsem v defenzivě. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Pak už to bude boj o život, budu mít jen nůž. Myšlenky se rozbíhají a vnitřní já mi chce vynadat. Taky jsi mohl vzít něco pádnějšího a nespoléhat na vychytralost, takhle velkého medvěda jsi ještě nikdy nelovil. Doufám, že Lars Ostrá sekera se zatím nebude kochat nádherou lesa, ale dá mi poznat, co značí jeho jméno. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Zvíře před vámi ustoupí o pár kroků zpět k vysokému menhiru. Mohutně a zlostně zařve. Ani na okamžik vás však neztrácí z dohledu a nepodceňuje vás. Oba se pomalu blížíte, ale pozorně. Víte, že zvíře zahnané do úzkých je nebezpečnější než cokoliv jiného. Lars však neváhá, vycítil příležitost a využil jí. Vrhl po medvědovi sekyrou a ta se mu zasekla do hrudi s takovou silou a razancí, až medvěda povalila na menhir. Havran si taktéž přisadil a vrhl svůj oštěp. Zasáhla padajícího medvěda do krku a oštěp se rozlomil, když narazil do kamene. Zvíře se svine k zemi a na kameni za sebou zanechává krvavou stopu. Najednou cítíte jak zem pod vámi vibruje a po kameni se rozlévají rudá písma. Něco takové jste nikdy neviděli, ale slyšeli jste o prastarém jazyce tvořeném z čar a teček. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Zvíře před vámi ustoupí o pár kroků zpět k vysokému menhiru. Mohutně a zlostně zařve. Ani na okamžik vás však neztrácí z dohledu a nepodceňuje vás. Oba se pomalu blížíte, ale pozorně. Víte, že zvíře zahnané do úzkých je nebezpečnější než cokoliv jiného. Lars však neváhá, vycítil příležitost a využil jí. Vrhl po medvědovi sekyrou a ta se mu zasekla do hrudi s takovou silou a razancí, až medvěda povalila na menhir. Havran si taktéž přisadil a vrhl svůj oštěp. Zasáhla padajícího medvěda do krku a oštěp se rozlomil, když narazil do kamene. Zvíře se svine k zemi a na kameni za sebou zanechává krvavou stopu. Najednou cítíte jak zem pod vámi vibruje a po kameni se rozlévají rudá písma. Něco takové jste nikdy neviděli, ale slyšeli jste o prastarém jazyce tvořeném z čar a teček. |
| |
| Larsův příbytek "Jak myslíš. Když jste byli od něj pozvaní." Moc vám to zrzečka nevěří, ale nebude se hádat. Je tu, aby vyměnila Měsíci obvazy a postarala se o ní. Tomu, že se Jiře udělalo zle, nevěnuje pozornost. Zřejmě někde venku něco chytila. Ještě jednou namočí kus obvazu a potře ji mastí a přiloží na břicho Stříbrného měsíce. "Vypadá to už mnohem líp. Možná že se tahle dívka zítra zvedne z lože." Opláchne si ruce a otře do kožešiny. Už tu nemá co pohledávat. Zastaví se tu později znovu na převaz. "Moc tu nezlobte vy dva." Není hloupá, všimla si, jak se ti dva peskují. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Prvotní radost nad tím, jak jsme medvěda skolili se velice rychle vytratí. Skutečně vyděšeně se podívám na Havrana a zpět. "Co to sakra je?" Nejsem příliš velikým vyznavačem bohů ani duchů. Na jihu jsem poznal, že lidé uctívají i jiné bohy a i ti jiní bohové jim pomáhají a konají zázraky. Ale něco takového ... něco tak bezprostředně nevysvětlitelného, něco tak ... hrozného jsem ještě nezažil. Od pasu vytrhnu kamennou dýku a obezřetně se začnu blížit k menhiru a snad již mrtvému medvědovi. Občas se nedůvěřivě podívám k nebi, zda se tam neobjeví bůh hromu a blesku. Tohle není obyčejné místo s menhirem a mrtvým medvědem! |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Jsem překvapen a příjemné překvapení to není. Nejistotu nesnáší nikdo dobře, to co se teď děje hraničí s uměním šamanů. Udiveně hledím na rudé znaky objevující se na kameni. Matně si vzpomínám na to, co jsem někdy o jazyce z čar a teček slyšel. Čekám zda nepromluví, když je to jazyk, nohy svázané chvěním země. Ani trochu se mi nechce jít blíž, jenže také se nechci nechat zahanbit bojovníkem z konkurenčního kmene. Otče havranů, střez svého syna na cestách bojů, nedej aby chybné kroky zavedly tvé děti do záhuby. Modlím se jen myšlenkou, slova nevyplynou z mých úst. V ruce stále držím nůž. |
| |
| Larsůvpříbytek „No...“ Protáhl jsem a podíval se na Jirru. „Vpravdě bych sám dokázal přihotovit lepší kus než co nám tu Lars nechal v plen, ale což…“ Pochlubil jsem se skromně, „ale tohle taky není špatné. „Copak se děje, Jiřičko? Tvé vytí bylo slyšet až do lesa… Měla bys zůstat víc v teple a zeptat se šamanky na nějaké léčivé bylinky.“ Položil jsem jí se zadumaným výrazem ruku na čelo, abych ozkoušel, zda nemá horkost. Po horkosti ani vidu, takže to nemoc z nachlazení určitě nebyla. Z toho jsem usoudil, že jí zřejmě jen nesedlo něco k jídlu a když se teď pročistila, tak bude mít pokoj. Uchechtl jsem se a plácl milou Jiřičku po zadku. „Nic ti není, lasičko. Ale varuju tě, jestli v noci zašpiníš kožešiny, tak s tebou v jednom stanu spát nebudu.“ |
| |
| Larsův příbytek Nechala jsem ho aby mi šáhl na čelo aniž bych sebou cukala a čekala na co přijde. Ale plácnutí po zadku jsem nečekala ani v nejmenším, myslela bych si že on už bude vědět ze takovéhle oplácávání nebudu snášet. Ale místo nějaké úsečné odpovědi jsem si prostě sedla na zem a zabalila se do kožešiny “No pokud se tak stane. Klidně můžeš jít spát ven. Mě to vadit nebude.“ odpovím nakonec. Horečku jsem necítila, nemohla jsem mít ani žádnou zanícenou ránu, protože jsem žádnou neměla. Tak to nakonec asi bude jídlem. “A i kdyby mi něco bylo tak za tou šamanskou nejdu. Ta je příjemná asi jako tchoř probuzený ze zimního spánku. Ale místo smradu vypouští jedy jak z úst tak z očí. Ještě by mě proklela.“ |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro A příroda kolem pláče… Zvedl se vítr a rozvířil kolem vás po pasece větvičky, mech a sníh z lesa. Znamení od bohů, že byste tu neměli setrvávat déle. Než se ale rozhodnete palouk opustit, uvidíte, jak se pod menhirem pomalu propadá země. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro A příroda kolem pláče… Zvedl se vítr a rozvířil kolem vás po pasece větvičky, mech a sníh z lesa. Znamení od bohů, že byste tu neměli setrvávat déle. Než se ale rozhodnete palouk opustit, uvidíte, jak se pod menhirem pomalu propadá země. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Ostrá sekera pro Kopí tu nenechám. Vždyť se mnou prošlo kus světa a něco takového nikdo ne ... Už už jsem u medvědy, už už se chystám odsunout jeho obrovitou pracku, ale propadající se zem je rychlejší. "Do zbahněný svině!!!" odskočím dozadu. Není už žel čas na záchranu železného skvostu. Takže si ho vezmeš do hrobu, napadne mě, zatím co prchám od menhiru. cestou seberu povalující se sekeru a sprintem pokračuji dál. Doufám, že ti medvědi jdou k menhiru a né po nás. Sakra, co jsme to probudili?? |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro To se příroda zbláznila docela, co tu všichni dělají? Ale náhle se situace změnila, všechno je jinak, zvířata přibíhají a já nemám na vybranou. Nejsem tak hloupý abych nepochopil všechna ta znamení. V okamžiku přehodnocuji situaci a dávám se na útěk. Ve chvíli, kdy se dostanu mimo okruh zvířat, pokusím se najít stejný směr jako Lars a dohonit ho. "Co to bylo?" Zeptám se ho, když se setkáme. Snad on ví co se v lovištích vlků může nacházet. "Ale té kůže a tesáků je škoda." Dodám ještě, je vidět, že ani tahle příhoda ve mě zcela neutlumila mužskou ješitnost a touhu po loveckých úspěších. |
| |
| Larsův příbytek „Zase tak zlá snad Divoká není.“ Zavrtěl jsem hlavou a lehl si zpátky do měkkých kožešin, pěkně pozvolna. „Hmm… mě se tu leží dobře, ven teda rozhodně nejdu. Jenom nevím, po které vás mám teď koukat…“ usmál jsem šibalsky na Jirru a ještě se o něco hlouběji zavrtal do měkkého pohodlí zvířecích kožešin. |
| |
| Larsův příbytek Zoufale obrátím oči v sloup “Se koukej jak chceš. V tom ti bránit nemůžu.“ řeknu relativně klidně. Napiji se a pak se na Bronzáka zadívám, pak si povzdychnu a také se zabalím do kožešin a lehnu si. Ale neležím klidně, pořád se vrtím až se zase posadím “To je strašná nuda.“ postěžuji si “Myslíš, že by mě Divoká prohlédla?“ zeptám se a promnu si dlaně, pochybovala jsem o tom ale vzhledem k tomu že se mi zase dělalo špatně jsem to chtěla risknout. I když se mi tam vlastně ani nechtělo. Zamyslím se a znovu se na Bronzáka podívám “Hele… myslíš, že by byl náčelník ochotný si semnou promluvit?“ |
| |
| Osada vlků Na osadu se pomalu snáší mlha, která se ale drží velmi nízko u země. S posledními slunečními paprsky pomalu utichá i hlučný les a nastává doba klidu. Ale ne pro všechny, Divoká ví, že za takového počasí se sbírají nejlepší bylinky s nejsilnějšími účinky. Zvířata byla pomalu zahnána do kotců a ženy opustily svá místa u ohniště, sklidily obdělané kůže a hrnce se sádlem. Oheň pomalu dohořívá a většina z vás se uložila ke spánku. Stříbrný měsíc se již cítí lépe, dokonce se už zvedla z lože a začala trochu poklízet po Larsově příbytku. Zapředla do rozhovoru s Jirrou a Pythem, ale nikdo z ní prozatím nedostal, odkud se zde vlastně vzdala a odkud je. Zrzavá liška se ještě několikrát během odpoledne přišla na dívku podívat a vyměnit obvaz a namazat jí břicho mastí. Když měsíc zcela převzal vládu nad oblohou a do nočního chladu začaly pronikat stříbrné tečky na nebi, zdálo se, jako by se zde čas zastavil. Všude kolem vás bylo ticho. Pak ale psi cosi zavětřili a začali štěkat. Jejich štěkot by probudil i mrtvého. Do vesnice uprostřed noci přiběhli Lars a Černý havran, k smrti vyčerpaní a zpocení. |
| |
| V osadě "U mamuta ... myslel jsem, že to bude náš konec ..." houknu udýchaně na Černého havrana a opřu se o stěnu jedné z chýší, "jsi sakra dobrý Havrane." Slyšet ode mě chválu, to je jako vidět v zimě zelenou trávu. Naposledy před půl rokem jsem se nechal slyšet, že Divoká je mnohem lepší léčitel, než náš bývalý mastičkář. "Těch kůží, drápů, sádla a masa je opravdu škoda. Ale větší škoda by byla, kdybychom se s ním nechali pohřbít," odpovím teprve teď na lovcovu poznámku. Pak se svezu na jedno koleno a snažím se zklidnit dech. "HUBU DRŽ!!!" zařvu do noci. Psi zmlknou ... alespoň prozatím. |
| |
| Larsovo doupě Ospale se posadím, když mě probudí ten pitomý štěkot. Kvůli čemu sakra tak vyvádějí? K sakru s tím hlukem, člověk se nemůže ani v klidu vyspat. Zaslechnu ostrý výkřik, který proťal noc a umlčel psy, vymotám se z kožešin a vyjdu ven. Popadnu oštěp, který jsem měla opřený o chýši a rozhlédnu se, možná že je vyrušila liška nebo zajíc a nebo něco horšího. Kdo ví. Zůstanu stát u chýše a hledím do tmy abych snad zahlédla to něco nebo někoho, kdo rozrušil psy. |
| |
| Zelenoočko je mi v patách, čenich u země. Tentokrát nehlídá Rysův spánek, ale moje kroky. Tiché, rázné, dlouhé. Noční procházky mi nevadí a nebezpečí lesa si zřejmě plně neuvědomuju, nebo si jej uvědomovat nechci. Vlci ví, že jsem z něj přišla - a kdo ví, co bylo předtím. Štěkotu psů si nevšímám, protože si v první chvíli myslím, že reagují na Očka nebo na můj bylinkový pach. Občas bývají podráždění, bodejť by ne, když se k nám přisrali cizinci. Mizím mezi prvními stromy, nohama vířím sedlou mlhu jako v nějaké podsvětní říši. Šramot. Očko zpozorní, naježí se mu srst na krku a on se přikrčí. Pro jistotu se zastavím za ním. Dle škrábanců na té holce tu je asi medvěd, ale toho se až tak nebojím. Možná bláhovost. Věřím ve svoje schopnosti. Jenže tohle nezní jako medvěd. Že by úskok od Havranů nebo jiného kmene? Ale proč? Sáhnu po noži u pasu. Divoženka a vlk. Přikrčená strnule stojím, připravena buď k zákeřnému přepadu, nebo k útěku, dokud... Lapání po dechu, pot... mužský. Cítím to až notnou chvíli po Očkovi. Ačkoli tuším, kdo by to mohl být, buď Lars, nebo Vlče, zbraň zůstane v ruce. Schovám ho za zády. "Není nad noční procházku." Jako vždy, můj hlas zní kousavě, za úsměvem v něm je zmijí jed. "Ale les skrývá horší věci, než jsou šelmy. Utíkej za maminkou, Havráně, než tě tu něco sežere." Je ze mně vidět pouze silueta, od měsíce se občas zalesknou oči a prosvitne světlá kůže. |
| |
| Otočím se na přicházející ženu. Zrovna její jedovaté a hloupé poznámky nemám náladu poslouchat. "Zmlkni, nikdo se tě na nic neptal," obořím se zprudka na Divokou a zvednu se. Káča jedna. Co ta může vědět. Uráží tady Havrana jen proto, že je z jinýho kmene. Aby jí mamut kop. "Jdeme," kývnu na Havrana a bez toho, abych Divoké věnoval další pohled, vydám se směrem ke svému obydlí. Doufám, že to byl ten správný medvěd. Měsíc už třeba bude v pořádku ... nebo jí bude lépe ... |
| |
| Snažím se utéci před zlým snem, který mě pokaždé, když zavřu oči dohoní a přemůže. Nepříjemná noční můra, kdy jsem v lese s mužem, který se promění na medvěda. Povalí kámen a obcuje s mrtvolou ležící pod kamenem. A já tomu všemu musím přihlížet. Pak se do noci ozve vlčí vytí. Ale víc než sen je vytí skutečnost. Rychle otevřu oči a osvobodím se od říše duchů a snů. Posadím se a opřu se lokty. Rozhlížím se, co se to děje. Proč ti psi tak štěkají? A pak se ozve silný mužský hlas, po kterém psi utichnou. Podívám se vedle sebe, kde je muž, kterého jsem potkala v lese. I přesto, že jsem stále raněná, ránu necítím a nepovažuji ji za nebezpečnou, vstanu z postele a jdu se podívat co se to stalo. Ve dveřích narazím na vcházejícího Larse. Shlédnu jej od hlavy až k patě. Je špinavý a zpocený, ve vlasech má větvičku stromu. Vztáhnu k ní ruce a vyndám mu ji z vrabčího hnízda. “Co se stalo?“ Zeptám se. Pak se otočím a usměji se na Pytheho. “Měla jsem tu moc milou společnost, odkud jsou?“ Zeptám se opět Larse. |
| |
| „Buď zdráv Larsi, jeden by řekl, že nikdy nemusíš spát. Procházíš se po vesnici ve dne i v noci spravuješ svým moudrým pohledem. Jen to náčelníkování bude za tmy bude asi o něco těžší, jsi uštvaný jak liška..“ Uchechtl jsem se, když jsem spatřil unavený výraz v jeho tváři, ale moc jsem se nesmál. Černý Havran nevypadal o nic lépe, zřejmě si někde užívali lovu, zatímco já tu musel sedět a tlachat s ženskýma. Cítil jsem se ublížený, neboť jsem na lovu mohl získat další příběh, co budu vykládat za dlouhých nocích houfu svých dětí. NAd tou představou jsem se zatvářil tuze spokojeně. Mělo to jen dva háčky. Těch příběhů k ohni jsem zatím moc neměl. A zatím jsem neměl ani ten houf dětí. Teda vlastně neměl jsem ani manželku, se kterou bych založil rodinu. „A Larsi, chtěl bych ti poděkovat. I moje společnost, tu lasičku vyjímaje, byla příjemná. Celou dobu prospala.“ Vesele jsem hodil pohledem po Stříbrném měsíci. „Vypadá, že jí je líp. Měl bys sis vaší kouzelnice víc vážit. Okřikuješ jí jako psa a přitom její mast skoro oživuje mrtvé. S takovými je třeba žít v míru.“ Poslední větu jsem sice nemyslel úplně vážně, ale v koutku duše jsem cítil, že Divoká dokáže být opravdu nebezpečným soupeřem. Pokud se dobře vyzná v bylinách, umí léčit stejně dobře, jako otravou život i zahubit. Zamrazilo mě. |
| |
| Černý havran pomalu nabral síly k tomu, aby promluvil. To již ale Lars odešel do příbytku. “Myslím, že jsme probudili něco, co mělo být skryto v podzemí.“ Konečně se narovná s hrdým, leč unaveným výrazem ve tváři. “Nevím, zda vašemu či mému kmeni hrozí nějaké nebezpečí… nikdy jsem neslyšel žádnou legendu, která by to, co jsme zažili v lese popisovala.“ Ztěžka polkne a podívá se na přihlížející okolo. Pomalu se vydá za Larsem do jeho příbytku, kde se usadí na zem vedle ohně. Přeci jen, Lars je sám k sobě pozval. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Otočím se na patě a pokračuju dál do lesa, pryč od zvědavých lidí, štěkajících psů. Dlouho jsem nekouzlila, mám dost sil, proti šelmám mám s sebou vlka. Proč se tedy bát? Kdo se bojí, toho zvěř roztrhá jako prvního. Opatrně našlapuju, abych nedělala větší hluk, než je potřeba. Smysly jsou napjaté jako vždy v lese, připraveny odhalit nebezpečí. Něco probudili... Zajímalo by mě co. Oni? Obyčejní hloupí muži? Odfrknu si. Mohli to probudit právě leda svou hloupostí, že na něco narazili, nepoznali, že to tam zanechal šaman nebo duch... a otevřeli to. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Chladná zem pod tvýma nohama tě mrazí a jinovatka na zemi zalézá nepříjemně mezi prsty. Měsíc však nad tebou svítí jako tvá ochranná ruka a stříbrnými paprsky rozsévá třpytivé hvězdičky i po zemi. Les v noci vypadá opravdu kouzelně. Obzvlášť dnes v noci. Spolu se svým vlčím společníkem se vydáváš hlouběji do nitra lesa, protože víš, že tam najdeš bylinky, které mají ty nejsilnější účinky. Snad je to tou půdou, ve které rostou nebo tím, že o nich víš jen ty a nesbírá je nikdo jiný, proto vždy můžou dorůst dostatečné velikosti a účinky jsou magické. Najdeš svou skrytou mýtinu s bylinkami a dáš se do sběru. Dlouho se nic neděje, v lese nepípne ani pták a neproběhne ani laňka, tvůj vlk však zůstává v klidu a tak dál sbíráš. Až když máš téměř vše, co jsi potřebovala, vlk najednou nastraží uši a tiše zavrčí. Dívá se směrem k severu. Pohlédneš tím směrem a spatříš cosi podivného mezi stromy. Vypadá to, jako by se snad jeden ze stromů pohnul, ale pak uvidíš, že to má dvě ruce a dvě nohy a… rohy. |
| |
| Musela jsem rychle uhnout na stranu, protože se přiřítil Lars a Černý Havran. Zřejmě si mě v té rychlosti nevšimli a já chvíli ohromeně stála v tmavém stínu. Ještě jednou se rozhlédnu než vejdu dovnitř "Vítám vás zpět. Už jsem se obávala, že se vám na tom lovu něco stalo." pozdravím je. Oba si je prohlédnu, vypadali unaveně. Ti asi nebudou mít náladu na to vyprávět o tom jaký byl lov. No tak jsem se pletla, když Havran řekl něco o tom... že něco probudili. Sednu si také k ohni "O čem to mluvíš? Co se na tom lovu stalo?" zeptám se zvědavě. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Všechny bylinky končí v menších váčcích u pasu, pro každý druh mám jeden. Doma to nemusím zbytečně znovu přebírat. Zrovna dřepím, když Očko zavrčí. Zůstanu tak, svaly napjaté, abych se mohla kdykoli odrazit a dát se na úprk. Začenichám stejně jako Očko, ale mám i jiné smysly než obyčejní lidé. Upřeně hledím na běsa. Strážce lesa? Zatím čekám, jestli nezachytím závan magie, jeho myšlenek... nebo dokud třeba nepromluví nebo nevydá nějaký zvuk. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Vidíš, jak vztahuje ruce ke větvím a láme je. Vždy si vybírá jen ty nejsilnější stromy s mohutnými větvemi. Poté zlomený konec olízne a napije se vytékající mízy. Stromy by však během zimy měly být zamrzlé, tak jak je to možné? Že by les skrýval něco víc, než jen obyčejné stromy. A potom ucítíš závan magie, ale také bolest a utrpení, které zřejmě vychází ze stromů. Ona magie je velmi stará, prastará, o které jsi snad jen mohla slyšet... ale ne v legendách, ty by na takovou magii nezapomněly... v pohádkách, kde vystupovaly bájná stvoření s neuvěřitelnými schopnostmi. Stejně tak jako tvůj běs lesa. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Uklidní mě, že běs se zaobírá rostlinami. Cítím jejich bolest, ale kdo ví, jestli ji nepociťuje on, třeba se zranil... Anebo všechno dohromady. Není vyloučeno, že žere i maso, ale... Opatrně vstanu, lehce se dotknu rukou Očka mezi ušima. Jsme na lovu, tiše. Jsou věci, které mě ani za mák nezajímají, třeba někdetří lidé, ovšem tohle je něco jiného. Prastará magie. Může mě smést, může i posílit. Možná je tu zřídlo moci, v srdci lesa, jako v bájích kouzelná studánka, menhir... Postoupím blíž. Jsem zvědavá, kam půjde a co bude dál dělat. |
| |
| Usadím se k ohni a chvíli mlčím. Dívám se na Havrana a nějak nevím, co dál říct. "Jo, bylo to dost divný. Tohle ale nebyla legenda ani pohádka. Spíš noční můra." Teprve teď mi pomalu začíná docházet, co se stalo a není mi z toho právě dobře. Vstanu, přihodím dvě polena do ohniště, dojdu pro kus uzeného masa, podám i Havranovi a usadím se. "Našli jsme toho medvěda. Podle mě to byl snad sám král medvědů. Tak velkého jsem ještě neviděl," pustím se do vyprávění, "ale divný bylo spíš to místo, kde byl. Nebyl tam sníh, ale zelená tráva a menhir ... a když jsme medvěda zabili, probudil se duch menhiru." Uvědomím si, jak moc jsem unavený a že zítra bude také hodně náročný den. "Heleďte, nechme to na ráno!" dožvejkám maso, vezmu jednu kůži a uložím se u dveří ... |
| |
| Pokrčím rameny "Jak chceš." odpovím Larsovi. Hlavně aby s tím vyprávěním počkali na mě. Já to taky chtěla slyšet. Vlezu si zase na místo, kde jsem měla připravené lůžko a lehnu si. Jestli mi zítra zase bude špatně zajdu za Divokou. Snad překoná svůj odpor k nám a prohlédne mě. |
| |
| "Nebudu spát, je toho nějak mnoho k přemýšlení." Hodnou chvíli ze mne ještě stékají potůčky potu jak se tělo pomalu uklidňuje. Dívám se do malého ohniště v Larsově příbytku. "Ano, nevíme co to bylo, snad duch medvědů, možná nějaký lesní démon." Doplním jeho vyprávění. Pak se opět odmlčím, nemám urovnané myšlenky, ani nemám vlastně nic, co bych jim řekl. Vždyť sám nevím, co to bylo a semlelo se to moc rychle. Snad ta jejich vědma by něco mohla vědět, nebo nějaká stařena. Jenže kde ji teď v noci hledat. Po chvíli se zvednu a jdu ven, potřebuji na vzduch, klid na přemýšlení. Pomalu procházím mezi chýšemi. Obezřetně a tiše, ve skrytu duše doufám že potkám tu jejich protivnou ženštinu. Divoká ji myslím říkali. Je hrozná, ale má jiskru v oku, není hloupá. Je mi jedno co si o mě myslí, je to jen žena, není jako naše Jirra. U obcházení dýchám noční vzduch a snažím se přemýšlet nad událostmi které právě proběhly. Do ničeho mi to nezapadá, vím toho od otce i stařešinů rodu tolik, ale o něčem podobném nikdy nevyprávěli. A to se historky duchy jen hemžily. |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Naposledy jsem ji potkal, když po mě hodila jedovatým slovem před krátkou dobou. Třeba se tu někde potuluje. Snažím se upamatovat, zda měla s sebou něco, co by naznačílo kam míří. K totemu, do chýše, na lov? Vybavuji si ale jen její štiplavý jazyk. Je mi protivná, na ženu příliš drzá, ale požívá zde nejspíš zvláštních výsad, které musím respektovat i když nerad. Pokud ji nenajdu ani při dvojím nebo nejvíce trojím obejitím osady, půjdu spát zpátky do Larsova příbytku. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Zpoza dřevěných dveří se ozvalo vrčení a pak hluboký mužský hlas. "Koho to sem čerti nesou?!" Slyšíš kroky. Otevře mohutný muž, vysoký, ramenatý, ostře řezané rysy v obličeji. Tmavě hnědé vlasy po týl a několikadenní strniště. "Co je... ty jsi od Havranů co..." pohdravě se na tebe podívá a i tónem hlasu se ti vysmívá. "Notak, to tě nikdo nenaučil mluvit?" |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro "Naučili, ale k muži nepatří zbytečná slova. Hledám zdejší vědmu, Divoká se jí myslím tady říká. A abych pravdu řekl, sice jsem ji viděl jen chvíli, ale ty to nejsi!" Na konec té věty dám důraz. Už mě nebaví pořád přehlížet ty jejich urážky i když vím, že zkoušejí kam až mohou. Pokud tohle není jen hrouda masa, pochopí tu narážku a uvidíme co bude dál. Jestli to veme jako vtip nebo urážku. Sakra jsem náčelníkův syn, přebral jsem kmen a nehodlám tu lézt po kolenou. Jsem tu vyjednávat, ne prosit. Možná má můj kmen málo hlav a možná mír není určen mé době. Začínají se mi hlavou honit až snad nebezpečné myšlenky, na to bych neměl myslet. V klidu si čekám na odpověď. Tedy vypadá to, že jsem v klidu. Doufám jen, že se ten obr nebude chtít prát. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro "Divoká je má žena. A zrovna teď je pryč. Zřejmě v lese, sbírá bylinky. Je na to dnes příhodná doba." Zavře dveře a postaví se k tobě ven. Stačil sis povšimnout, že uvnitř sedí u ohniště malé, asi tak sedmileté dítě. "Potřebuješ od ní něco? Nebude mít čas. Až přijde, tak si bude připravovat bylinky a rozhodně se nebude bavit s někým z jiného kmene." Počáteční averze vůči bojovníkovi opadla, nyní ti připadá sympatický. Vlastně nechápeš, jak takový hromotluk může zůstávat s tak jedovatou ženskou, která ho - jak sis povšiml - svou jedovatostí trochu nakazila. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Několikrát své hrabání přerušil a sehnul se, aby mohl vytrhat překážející kořeny, a pak se opět vrátil k hrabání. Po nějaké době kmen stromu odhodil a začal hrabat svýma obrovskýma rukama, na nichž sis povšimla silných drápů. Přistoupíš ještě blíž, tvá zvědavost je neukojitelná, avšak Očko tvé nadšení pro tajemno nesdílí a odmítne jít s tebou dál, byď jen o krok. Schovaná jsi mezi stromy a skrčená v hustém křovisku. Jsi si jistá, že o tobě neví. Běs najednou přestane hrabat, stojí už po pás pod úrovní země, tak hluboká je jáma, a skloní se. Zřejmě něco našel. Překvapí tě, jak pečlivě a pomalu začne jemně dohrabávat zbytky. Předtím, jak zběsile odhazoval hlínu a trhal kořeny stromů, je to až neuvěřitelné. Pak, velice láskyplně, zvedne několik kostí. Jsou špinavé od hlíny, ale jinak bílé jak měsíc. Musí být velice staré. Položí je vedle na zem a pokračuje dál, dokud neloví celou hromadu kostí, ze které by se dala už poskládat kostra... ale čí kostra? |
| |
| Larsův příbytek Posadím se na lavici, na které jsem ležela, k ohni a poslouchám Larsovo vyprávění. Se zděšením zjišťuji, že je mi to něco připomíná. Neměla bych se jim do toho plést, když oni probudili lesního běsa... ale, měla bych je upozornit, varovat je... "Larsi... to nejsou pohádky." Řeknu, když si jsem jistá, že už nikdo mluvit nebude. Hovořím potichu a se znatelnými obavami v hlase. "Je to lesní strážce, podle legendy to býval muž, který se zamiloval do čarodějnice. Byl jí tak poblouzněný, že pro ní dělal cokoliv. Ona mu nabídla své lóže a moc a on naoplátku vybíjel vesnice a upevňoval tak v lidech strach z čarodějnice,... lidé jí říkávali Divoká, Černá potvora a Mrtvice... báli se jí. Avšak v té době zasáhla velmi stará magie, říkalo se, že to prý byl jeden ze šamanů kmene - ale to nikdo nikdy nezjistil, a čarodějnici i s jejím milým proklel a zprovodil ze světa. Podle legendy měli být zakopáni někde v lesích na severu... bojím se, že nejsme daleko od pravdy... a že to nebyla jen legenda... proto jsem se sem vydala." Sklopím zrak, velice se stydím, že jsem na to nikoho dřív neupozornila. |
| |
| Larsův příbytek Vykulil jsem nevěřícně oči. „Duchové? Medvěd, který nejde zabít oštěpem ani ohněm. Ještě nikdy jsem takového neviděl. Medvěd je nebezpečná šelma, jestli je však pravda, že v tomhle sídlí zlý duch proklatého obšťastňovatele té zatracené čarodějky..“ Ztěžka jsem si povzdechl a usedl na kraj kožešiny. „ Máme štěstí, že jsme se vrátili živí. Zlého ducha však nejde přemoci silou a udatností. Bylo by moudré se poradit s někým, kdo se s duchy lesů stýká. Snad nám poradí, jak takového protivníka zbavit jeho síly.“ |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Musím se kousnout do rtu, abych svoje překvapení nedala najevo nahlas. Skoro ani nedýchám, na Očka jsem úplně zapomněla, hlavně když mlčí. Šijou se mnou všichni běsi, chci jít blíž, ale vím, že by to bylo bláznovství. Rys nemůže přijít o matku, co by z něj ten můj Medvěd vychoval. Natahuju krk, chci vidět všechno. Čí kostra? A nač ji běs, co se živí rostlinami, potřebuje? |
| |
| soukromá zpráva od Černý havran pro Vysvětlím situaci a neodpustím si pichlavé popsání její povahy. Nechce se mi zacházet do podrobností, ani to vysvětlovat dvakrát. A protože se Divoká nevrací, nakonec prostě popíšu co se stalo přímo tomuto muži a doufám, že si to zapamatuje a nezapomene to své ženě vyřídit. Nakonec se mi o tom mluví lépe, nepřerušuje mne ani se mi nesměje do očí. "Pokud by měla potřebu mi něco sdělit, ví, kde nás najde," řeknu nakonec. Pak se vrátím, trochu nespokojen sám se sebou, zpět do Larsova příbytku. Stejně stále nemohu usnout, ale vím, že je nutné odpočívat. Nikdy nevím, kdy budu potřebovat celou svou sílu. MH: Informaci od Stříbrného měsíce jsem stihl vstřebat než jsem vyšel z chýše, nebo se to odehrálo až po mém odchodu - myslím z hlediska časové linie děje. |
| |
| Larsův příbytek Nespala jsem. Zatím ne. Ale poslouchala jsem o čem to mluví. Přeběhl mi mráz po zádech. zlý duch... ten nám tak scházel. Ještě toho trochu. Zvednu se na loktech "To ano. Myslím, že měli víc než jen štěstí. Dokonce nemají ani žádné vážné zranění." odpovím a pak mě něco napadne. "Hele... ale jestli se ten zlý duch potuluje v okolních lesích. A syn náčelníka je také někde venku... hm... nemohl by být v nebezpečí?" zeptám se pomalu. "No sice by to vyřešilo ten problém s mou svatbou, ale rozhodně by to neprospělo vztahu mezi našimi vesnicemi, kdyby se mu něco stalo." |
| |
| Můj příbytek Zase legendy... Ještě včera bych tomu nevěřil ani za mák, ale ... ale to, co jsme tam viděli, to bylo něco z legend. Chvíli se dívám na Stříbrný měsíc a nevím, co říci. "Takže jsi přišla hledat hrob té ... čarodějky?" začínají mi pomalu docházet souvislosti, "a zranil tě ten stejný medvěd ...A my, když jsme ho ... zasáhli a jeho krev se dotkla ... Tak co ještě víš?" |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Otočíš se, aby se podívala po Očkovi, ale on tam už není. Utekl. Zřejmě ze strachu před něčím děsivějším. Otočíš se zpátky a zvědavě sleduješ nyní už pohybující se kostru, jak se pomalu obaluje masem a poté kůží. Vedle vyhrabané jámy leží na hlíně překrásná žena s oblými tvary, černými vlasy dlouhými snad až po kotníky, ale s velice zlým pohledem. Vášnivě obejme běsa a políbí jej. Je to až nechutné. Poté se stejně vášnivě odtrhne a podívá se tvým směrem. “Cítím zde člověka…“ Dlouhým štíhlým prstem zašermuje ve vzduchu a špičatým černým nehtem ukáže směrem, kde jsi schovaná. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro “Tohle je divné. Má žena by ti o tom jistě leccos pověděla. Ale nevím kam šla, ani kdy se vrátí. Bohužel.“ Tvé vyprávění zabralo dost času a vypadá to, že i muže zaujalo, nicméně nepřineslo kýžené ovoce. V tom se do osady přiřítí mladý šedostříbrný vlk a vběhne přímo do mužovi chýše. “Očko, co ty tady děláš?“ Otočí se za vlkem. “Tohle je divné. Ten vlk je Divoké. Nenechal by ji nikde samotnou.“ Nyní se na mužově tváři objeví ještě větší podezření a zamračení. |
| |
| Larsův příbytek Sklopím zrak a prsty se letmo přes kožešinu dotknu břicha. Rána už nebolí a můžu se různě hýbat. Magie? Poslouchám Larse a chápu, proč začíná být nepříjemný. A nedivím se mu… Zvednu oči a když domluví, promluvím já. “Ano, jsem Strážkyně, která měla zabránit návratu divoké na tento svět. Ale selhala jsem a bojím se, že zlo už nelze vrátit zpátky pod zem, kam patří. K tomu, abychom ďáblovu přisluhovačku porazili potřebujeme její krev a krev jejího nejmocnějšího společníka, jen on má tu moc ji spoutat, a šamana, který pronese zaříkadlo a uvězní ji. Musí to být ale silný šaman.“ Pomalu odhrnu kožešinu z břicha. Po ráně zbyly jen tři dlouhé jizvy, ale otok i modřina kolem zmizeli. Pohlédnu na ostatní a pomalu si břicho zahalím. “Žádám vás o pomoc. Prosím.“ Pronesu velmi naléhavým, až zoufalým hlasem. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Fascinace i hrůza, oboje tak silné, že se přikrčím jako zajíc v mlází. Kdybych se dala na útěk, uvidí mě, běs mě dostihne a její kouzla, nebo jeho, asi taky. Na útěk je moc pozdě. Očko udělal dobře... Jasně, že cítíš... Bohové... Skrčím se ještě víc. Nejraději bych dala hlavu k zemi a zakryla si ji rukama, ale to bych neviděla nic. A proč? Protože proti takovým kouzlům mi ta moje nepomohou. A možná mě ty ruce uchrání, až se mi budou snažit puknout lebku... |
| |
| "No myslím, že je tady pár lidí, kteří ti rádi pomohou. Někteří proto, aby se vyhnuli manželství," podívám se na Jirru, "někteří proto, že nevědí co se životem," podívám se na Bronzový šíp, "a jiní proto, že chtějí něco dokázat." Naposledy se podívám směrem, kterým odešel Havran. Musím sám sobě přiznat, že jsem poněkud naštvaný z toho, že tahle drobná dívka je nějaká strážkyně ... a já o tom nic nevěděl, choval se k ní jako k děcku a k tomu ještě z ní případně chtěl udělat svojí ženu. Připadám si jako totální los ... né spíš jako sob. "Myslím, že vím o jednom velice dobrém šamanovi ... eh ... šamance." |
| |
| Jsem poněkud uražená že mě tu nikdo neposlouchá. A to jsem si myslela, že mé upozornění na ten fakt, že náčelníkův syn je nejspíš v nebezpečí, bude pro ně docela znepokojující. Ale ti dva se jenom starají o Stříbrný měsíc. Chlapy jedni děsní. Ženská se nechová podle jejich představ a už ztrácí zájem. Když se Lars zmíní o možnosti vyhnutí se svatbě, jsem jenom něco neurčitého zamručela. Ne že bych se bála, ale to že před tím duchem utekl Lars s Černým Havranem.... no řekněme že mi to přijde jako sebevražda. Ne.. neměla jsem strach, ale mě se celkem můj život líbil. Mávnu rukou "Ale jo. Proč ne. Lepší smrt při boji než dávat nějakému cizímu chlapovy hromadu parchantů." řeknu. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Běs se několika mohutnými skoky, při nichž rozrazí dva stromy stojící mu v cestě k tobě, dostane až k místu, kde ležíš nehybně a skrytě v křovisku. Dvakrát silně potáhne. “Je silná má paní.“ Promluví k divoké ženě, která netrpělivě přešlapuje u vykopané díry. Mohutnou pracku vrazí do křoví a chytí tě za vlasy. Silou tě vytáhne z tvého úkrytu a ty si najednou uvědomíš, že jsi ztratila půdu pod nohama. Visíš za vlasy v jeho olbřímí pazouře a cítíš mrtvolný pach z jeho úst. Ať kopeš sebevíc, nemá to na běsa žádný účinek. Přehodí si tě přes rameno a poté pomalu vyrazí z svou paní, aby jí tě přinesl. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Vřísknu bolestí i strachy. Cítím se jako ušák, kterého Medvěd taháza slechy z oka - samozřejmě že kopu a svíjím se, že křičím. Že si mě předhodí přes rameno, to není žádná úleva. Ne, když mě nese za tou čarodějnicí. Ztuhnu, akorát popadám dech. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro “Hlupáku, nechci ji pohřbít, ani ji zabít…“ Osočí ho a poté se otočí na tebe. Cítíš na svém těle, jak tě její pohled spaluje, jak je nepříjemný a mrazivý. “Ženo, cítím z tebe magii… starou magii… mluv! Kdo jsi!“ Její hlas je hluboký a nahání ti strach. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Jenomže ano. Jakmile na mě dopadne hlína, ožiju. Vydrápu se na nohy a uskočím co nejdál od těch dvou. Nejsem takový blázen (anebo právě proto ano), abych se pokoušela dostat ven. Ne že bych to nechtěla udělat... Ruce mám zabořené do hlíny za sebou, aby nebylo vidět, jak se mi třesou. Mazlavá hlína trochu uklidňuje. "Divoká," dostanu chraplavě skrz sevřené hrdlo. "Z plemene divokých žen, teď ale... tam od Vlků..." Vždycky jsem dávala na odiv, že jsem šamanka. Není se přece za co stydět. Jaktože to ona nepoznala? Je taky čarodějnice. A já jsem ověšena kostmi, amulety... a potetovaná. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Tvá odpověď o osadě Vlků ji rozčílila, naopak zmínka o rodu divokých žen, při té její oči vzplály podivným plamenem. Vztáhne k tobě svou mrtvolně bílou ruku s dlouhými černými nehty, stejnými jako má běs. “Ukaž mi dlaň.“ Řekne o poznání klidněji, ale víš, že by nemělo cenu jí odporovat. Ne, když nad tebou stojí běs a čeká, až bude moci nahrnout zbytek hlíny. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Na podávanou hnátu se dívám podezřívavě. Kdo by taky ne? A čím dál víc zamračeně. Vypadá to, že jí tu svou nedám, ale když mi běs začne němě vyhrožovat, neochotně natáhnu zašpiněnou ruku. |
| |
| „Bah! A co když to všechno jsou jen povídačky? Celé do zní dost šíleně. Čarodějka, mocný ničitel, co ještě čekat víc? Za celý svůj život jsem se nesetkal s žádnou pořádnou magií. Blekotání našich šamanů je možná tak dobré při vyhánění blech ze svršků. Poslední slovo patří pokaždé ostré čepeli a okřídlenému šípu. Proti nim je magie bezbranná.“ Zavrčel jsem vztekle. Báchorek té holky jsem začínal mít dost. Pokud se nám tím snažila nahnat strach a přitáhnout na sebe pozornost, pak se jí to přestávalo dařit. Otočil jsem se směrem na Jirru a zle jsem se zachechtal. „Nevypadá, že by ti bylo proti mysli, kdyby tvého nastávajícího něco sežralo. Potěším tě, v lese číhá nebezpečí na každém rohu, máš docela velkou šanci na ovdovění. Vlci, rys, divoký kňour nebo takový medvěd..“ Zarazil jsem se. „ Larsi, ten medvěd když jste ho potkali, neodplazil se pak jen někam do křoví, aby tam v bolestích zdechl? Nesmrtelná zvířata přeci v našich lesích nejsou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Zkroutí ti dlaň vzhůru a chvíli pozorně sleduje tvé čáry. Sleduje proplétající se linie, obrazce znázorňující určité symboly, které zná jen ona a nakonec tloušťku oněch čar. “Je to ona?“ Běs nevydrží rozlehlé ticho a vstoupí do něj otázkou, za kterou je od čarodějnice počastován zlým pohledem. “Vydrž.“ Zasyčí a nehtem přejíždí po záhybech dlaně. Ze zachmuřeného obličeje se najednou stane škleb se širokým úsměvem a vítězným pohledem. “Je to ona.“ Pohlédne ti hluboce do očí a ty cítíš, jak se ti vkrádá do duše a pomalu ti v něm zasévá zlo. “Ale tahle se nebude bránit, takhle bojovat nebude… ona to chce. Chce moc, kterou jí můžu nabídnout.“ Mluví k běsovi, aniž by přerušila oční či duševní kontakt. |
| |
| Složím si ruce podél těla a nervózně si ze stran omačkávám kožešinu. “Jestli mi Pythe nevěříš, můžeš si počkat. Za několik málo dní, až se divoká čarodějnice probudí, to poznáš. Poznáš co je prastará magie… magie šamanů již dávno ztratila svou sílu, v dnešní době magie jen přežívá. Chápeš, proč je pro mě tak důležité ten rituál zastavit? Uvědomuješ si co se může stát?“ Podívám se na Pytheho, pevně a sebevědomě, jsem odhodlána do toho jít sama nebo s nimi. Ale potřebuji je všechny. Otočím se na Larse. “Dobře… půjdeme za ní.“ Vykročím ke dveřím, pak se ale zastavím, protože si uvědomím, že nevím, kde ona šamanka přebývá. “Ukážeš mi cestu?“ Zeptám se Larse. |
| |
| „Počkej ještě!“ Zavolal jsem na Stříbrný měsíc stojící napůl ve vchodu do chýše. „ Co má znamenat za několik málo dní? Vždyť byla takovou dobu uvězněna. Její síla ještě nemůže být plně obnovená, snad máme nějaký čas k dobru na to, abychom shromáždily dost sil magie i svalů a tu starou čarodějnici poslali i s jejím medvědem do říše mrtvých. Den dva to snad počká, ne?“ Levou rukou jsem si pohladil hojící se sešité rány na bocích a vrhl na Stříbrný měsíc prosebný pohled. |
| |
| Ve dveřích se otočím na Pytheho. Jeho nenadálý zájem mě nijak nepřekvapí. Věděla jsem, že nakonec bude více či méně souhlasit. Každý musí... "Vždyť ano, říkala jsem, že máme několik dní, než nabyde sílu. Nejlépe, aby se vůbec nedostala na tento svět. Ten medvěd... to je lesní běs, zakletý duch, který dříme v medvědomi po dlouhá staletí a probudí se jen kamennou krví." Pohodím hlavou a otočím se zpátky, již opouštím Larsům příbytek. |
| |
| Poslouchám jak se ti dva přou, nebo vášnivě diskutují. Je to děs. Dívám se na střechu chýše a ruce složené pod hlavou. Nakonec nastane ticho, jak Stříbrný měsíc odešla. Ty se musíš pořád s někým přít, co?" přetočím se na bok abych viděla na Pytheho "Jak jsi mluvil o tom, že mi není proti mysli, kdyby se mladému vlkovi stalo tak nemáš pravdu. Já právě nechci aby se mu něco stalo." odfrknu si a podepřu si rukou hlavu. "A co si myslíš o tom zlém duchu medvědovi? A čarodějnici?" zajímám se "Mě by celkem zajímalo... kdo ji tenkrát uvěznil... a hlavně jak. Nevím totiž jak se dá bojovat proti magii." |
| |
| „Kamenná krev? Co to má být?“ Nechápavě jsem pohlédl na ostatní a pokrčil rameny. „Čarodějnice se nesmí dostat na tenhle svět. To znamená, že tu ještě není. Takže ten medvěd teda zabít jde!“ Houkl jsem vítězoslavně a začal se shánět po svých zbraních. V osadě plné cizích tváří jsem se bez nich cítil skoro jako nahý. I když s některými cizinci ženského pohlaví bych na chvilku o samotě nahý být rozhodně chtěl. Taková představa mi na tváři rozlila široký úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Ani já to nevydržím. Jsem šamanka, jsem jedna z těch, co v osadě jako první ví a rozumí tomu, co se děje. Nejsem zvyklá, že netuším, zvlášť když se to týká mě. Zlobí mě to. Kdo na mě zkusil chytáky, že mi to řekl až na poslední chvíli, špatně dopadl. A i když je to její černý pařát, na dlani mě to lechtá. Cuknu rukou, úkosem pohlédnu na běsa. Očko je kdo ví kde... snad se vrátil domů. Ale mě nikdo hledat nebude, bývám v lesích často a dlouho a stejně jim za to nestojím. Možná Medvěd... Jenže pak... Co to dělá? Nebudu se bránit? "Moc? Jakou moc? A co... ne! Řekni mi, co chceš, čarodějnice!" Moc? Kecy. Stejně tady zdechnu. Tak proč chcípnout jako ustrašená slepice. Vytrhnu se jí nebo se o to aspoň pokusím. Ale jak ukročím, málem zase sletím do díry. "Nebudu ničí poskok. A už vůbec ne někoho, kdo si tu vydržuje tuhle obludu a vstává si z mrtvých, kdy se mu zachce!" Slova ze mě prudce vylétnou. Zatnu pěsti. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Pomalu se k tobě nakloní. “Jsi mé dítě.“ S trochou nadsázky se dá říci, že v jistém ohledu to může být pravda, ačkoliv to zní dosti bláznivě. “Chci jen obnovit svůj kmen. Kmen hrdých žen, kterým nebudou vládnout muži.“ V očích se jí zaleskne čirá nenávist, když vysloví slovo muži. Pak se otočí k běsovi a mávnutím ruky jej pošle pryč do lesa. Ten okamžitě uposlechne rozkaz své paní a vzdálí se. “Cítím v tobě poslední zbytky magických sil mého rodu a jsem ráda, že mě Běs probudil. Že se to stalo, jinak bychom zanikly zcela.“ |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Protože to nemusí být pravda. "Hezká myšlenka, ale ten kmen je ztracen. Matka mi říkala, že... že žijeme v lesích, protože nás právě muži vyhnali. Svrhli vůdkyni. Co ty - nebo spíš já - zmůžu? Tvůj běs je může povraždit, ale... jak mám obnovit kmen, i kdyby to byla pravda. Nejsem bezedná studna dětí. A chlapy, ty dospělé, nezměníš." Už jsem se s tím smířila, že to, co mi matka říkala, je pryč. Že vážnost žen je v nenávratnu a jsou jen na práci a na děti. Proto se musí naučit své muže ovládat jinak, ne otevřeně, ale skrytě. Našeptávat jim, nenápadně je tlačit... A kde jsou pak ty hrdé ženy, když se musí přetvařovat a dělat ze sebe poslušné chudinky. A pokud jimi nejsou, jsou hned zlé zmije. |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Až posbírám své staré síly, vyvolám ducha Matky země a společně s tebou založíme nový rod. Silnější a lepší. A ty se časem staneš mou nástupkyní. Pokud tedy přijmeš svůj osud. Vlčí ženo.“ Osloví tě poněkud nezvykle, ale nepřekvapuje tě to. Lidé ti říkají ledajak, ale vždy z toho čiší posměch a ironie. Od čarodějnice ale nikoliv. Od ní to zní, jako by ti snad žehnala. |
| |
| “Kamenná krev je část té legendy. Nevím přesně co to znamená, ale určitě to nebude v přesném slova smyslu. Musí to být nějaký přesmyčka nebo tak.“ Otočím se na Larse. “A vy… ten medvěd, povšimli jste si něčeho, když jste ho zabili?“ Snažím se najít další informace, protože otázky si žádají odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro |
| |
| soukromá zpráva od Doba ledová pro Zablesknou se jí oči. "Cestu tam najdu, bude komplikovaná, ale Běs nám pomůže. Za odměnu budeš mít část mé staré síly i ty." Propálí tě pohledem a čeká na tvou odpověď. Dívá se na tebe tak nepříjemně, až máš pocit, že ten pohled opravdu začíná pálit. |
| |
| soukromá zpráva od Лт. Táňa Ivánovna Voronova pro Uculím se přesně tím způsobem, který muži z kmene nenávidí. "Kdy začneme?" |
| |
 | Tma ještě víc zhoustla. Je vidět sotva na pár kroků, jen místy tmu prořízne odlesk ohně schovaného za kožešinou zakrytým vchodem. Pomalu obcházím vesnici, dnešní den se toho stalo příliš mnoho, na mysl přibylo příliš mnoho otázek, na které mi nyní může těžko někdo odpovědět. Nejlepší by bylo najít čarodějnici, jenže ta může být kdekoliv, třeba stojí zrovna za mnou. Podvědomně se ohlédnu, ale vidím pouze tmu. Ona to tu zná a ví kde leží jaký kámen, kde roste který strom, tu nemám šanci najít, když sama nebude chtít. Pomalu obcházím vesnici, slyším převalující se spáče doprovázené místy dunivým, jinde mlaskavým chrapotem, z jedné chýše se ozval dětský pláč, asi nějaká noční můra, pláč pomalu ustál doprovázen uklidňujícím šepotem nějaké ženy. Zastavil jsem, najednou jsem si uvědomil, že v této tmě nepoznám Larsovu chýši, naštěstí v té samé chvíli se jen pár kroků ode mne odhrnula kůže z vchodu a ve vchodu se objevila mladá dívka, kterou jsem viděl u Larse, otočila se a něco vyprávěla někomu v chýši, zaslechl jsem něco o krvi, legendě, ale moc dobře jsem jí nerozuměl. Odkašlu si, abych dívku na sebe upozornil. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." Řeknu klidným hlasem a přiblížím se, aby mě viděla v odrazu světla z chatrče a pomalým krokem dojdu na její úroveň, abych viděl, dovnitř. Cítím, že se ve mně něco změnilo, jsem jiný, než jsem byl pře týdnem, jsem jiný, než jsem byl ráno. Tam v lese jsme něco probudili a cítím, jak to mění svět kolem nás. |
| |
| Dívám se na strop chýše a poslouchám co si ti dva povídají. Nic jsem neříkala stejně mi nevěnovali pozornost. Pythe je tím Měsícem naprosto uchvácen. Vzdychnu a položím si ruku na břicho, bylo mi divně, nechápu z čeho mi může být tak špatně. Kam vůbec teď chtěli jít? Takhle v noci? Raději by si měli lehnout a spát a vyrazit až ráno. Navíc.. Měsíc se přece ještě léčí. Zaslechnu Černého Havrana, zvednu se na loktech a podívám se k východu. "Vítej zpět Havrane."pozdravím ho a pak si zase lehnu a prsty se zlehka bubnuji po břiše. |
| |
| Hluk z přehrabování v těžkých kožešinách přerušilo hlasité cinknutí kovu. Podařilo se mi najít opasek s bronzovou dýkou, kterou jsem si rychle připjal zpět k pasu, kam patřila. Na okamžik mě napadlo, jak je možné, že malý kousek kovu vykutého do špičky dokáže vrátit pocit sebedůvěry. V bronzu je jistě skrytá síla podzemních skřítků a bůžků ohně, kteří svými ohnivými pařáty v pecích přeměňují kámen na mocný kov. Hřejivý pocit na hrudi však zmizel stejně rychle, jako se objevil a na jeho místo nastoupila ostražitost. Právě teď, uprostřed noci, bychom byli vhodnou kořistí. Lars patřil ke skvělým bojovníkům, ale nedá se mu věřit. Potřeboval jsem se porozhlédnout kolem a ukolébat v srdci hlodajícího červíka nedůvěry. Vyšel jsem tedy ven za Stříbrným měsícem a jejím příjemným hlasem. Nestála venku sama. Náčelníkův syn zřejmě také nemohl klidně spát. „Neměl by ses tak sám potulovat po jejich táboře.“ Pronesl jsem zlověstně probodávajíc okolní chatrče podezřívavým pohledem. „Z ležení Vlků se zřejmě ještě dlouho nehneme. Jirra nevypadá moc dobře. Vzhledem k tomu, že už několik hodin neprovedla žádnou pitomost usuzuji, že je jí opravdu zle. A ta jejich šamanka.. , zavrtěl jsem hlavou, Ta by nás nejraději viděla všechny daleko odsud. Výmluvně jsem si přejel prstem po krku. Odvrátil jsem hlavu od Černého Havrana a zadíval jsem se na Stříbrný Měsíc. Tma zakryla obrysy dívčina obličeje měkkou rouškou tajemství a já přemýšlel, zda přeci jen není další důvod, proč tu zůstat ještě několik dní. „Proč zrovna ty? Proč bohové nezvolili k takovému úkolu někoho… jiného?“ Oslovil jsem tichým hlasem Stříbrný měsíc a přeměřil jsem si ji pohledem. |
| |
| “Myslíš jako proč bohové nezvolili například nějakého muže?! Snad poprvé v mém hlase zní uražení. Vyjdu před chatrč a zadívám se na hvězdnou oblohu nad sebou, kterou svou majestátností ovládá Měsíc. Počkám, až mě bude Pythe následovat, abych mu mohla odpovědět na jeho otázku. “To je ten důvod.“ Pomalu vztáhnu ruku vzhůru k nebi a prstem ukáži na Měsíc. “Je v něm schovaná prastará síla a skrývá se v něm tajemno. Ukazuje jen svou krásnou tvář, ale je to jen zástěrka,“ roztáhnu prsty a jakoby obkroužím kolem obrysu Měsíce. V tu chvíli se zvedne lehký teplý vítr. Stáhnu ruku zpět k tělu a podívám se na Havrana stojícího vedle mě, ale promlouvám ke všem. “Můj rod dlouhé roky střežil tajemství čarodějnice. Doufali jsme, že jsme schopni zabránit tomu, aby kdy povstala… můj otec je poslední muž v našem rodě strážců. Nesplnila jsem jeho očekávání, že budu chlapcem… tak mě tak vychoval a předal mi břímě.“ |
| |
| Dívka si mě nijak nevšímá, dokonce ani Bronzový šíp si mě snad nevšiml až přivítání od Jirry na chvíli odklonily Pythovi oči od mladé dívky vědle mě. Na Jiřin pozdrav se usměji, ale Pythovi slova mi do tváře naženou náznaky starostí. "Je ti dobře Jirro? Jsi nějaká bledá." Doufám, že jí tu nikdo neudělal nic zlého, když jsem byl s Larsem pryč. "A co tvoje zranění, Bronzový šípe, je to lepší?" Sleduji ho, jak se neobratně přehrabuje v kůžích, stále je znát, že se mu rána ozývá, ale přesto vypadá lépe než při mém odchodu. Z myšlenek mě opět vytrhne dívka. Musím si přiznat, že mi trošku uniká, o čem se baví. Pomyslím si, nepřerušuje dívčinu řeč. "To stále probíráte ten náš lov? A o jaké čarodějnici to mluvíte?" |
| |
| Vybavují se venku aspoň, že slyším o čem. Černý Havran se mě zeptal jak mi je "Momentálně to celkem jde."odpovím, jo, ale jak to se mnou bude za půl hodiny to nevím. Ale jsem ráda, že nevolnost mě momentálně netrápila. "Asi jsem onemocněla, jak jsme předtím spali na zemi. Jinak mě nic nenapadá co by se mnou mohlo být."a to jsem říkala pravdu. Pokud snad, ale čekali, že vstanu a půjdu za nimi si povídat, tak se pěkně pletli. |
| |
| Při slovech Měsíce jsem jen mlčky přikyvoval hlavou. Svět kolem nás byl doslova nasáklý magií, stejně jako lesní mech po divoké bouři a každou sílu mohl ovládnout jen ten, kdo byl vyvolený. V duši jsem pak soucítil s hlubokým zármutkem otce, jenž musel předat strašlivé tajemství zabijácké čarodějnice křehké dceři. Poznal jsem sice, že ženy jsou uvnitř velmi silné a rozhodné, však každý muž jen nerad přihlíží, když se šrámy z bojů pyšní někdo jiný než on. „A co tvůj otec, proč není s tebou? Nebo jeho duše už přebývá v temnotách Návu? Tenhle úkol je pro jednoho moc, mohli bychom ti pomoci…“ S vážným výrazem v obličeji jsem se otočil na Černého Havrana. Poslední větu jsem myslel vážně a svá rozhodnutí jsem jen málokdy měnil. Doufal jsem, že si uvědomí, že do toho půjdu i bez jeho svolení. „ Docela to bolí a to znamená, že se to hojí.“ Odbyl jsem jeho starost, ale byl jsem potěšený jeho zájmem o ostatní. Takový dřív nebýval. Změnila ho snad zodpovědnost? |
| |
| “Mluvíme o prastaré zlé síle, která by mohla vyvolat čarodějnici, která kdyby téměř způsobila vymření mého rodu a rodů jiných. Pokud znovu povstala, budeme všichni v nebezpečí. Nezabráníme-li jí v sebrání starých sil… což mě se prozatím nepovedlo.“ Poslední část vyprávění Černému havranu mě hlas sklouzne k lítosti nad sebou samou a nad mou neschopností. “Byla bych vám vděčná, kdyby jste mi pomohli, avšak jsem si vědoma toho, že to po vás nemůžu žádat. Jde o vaše životy… ale i o životy vašich lidí.“ Poté se otočím k Pythemu. “Můj otec je příliš starý aby nesl takovéto břímě. Je to má povinnost.“ |
| |
| Se zájmem poslouchám dívčina slova. I když to vypadá jako legenda nebo pohádka, tak již nejednou se legenda stala skutečností. "Máme tři dny, vlastně již jen dva, než se vrátí mladý náčelník vlků. Po tuto dobu ti jsem ochoten nabídnout svou pomoc, za své společníky rozhodovat nechci a ani nemohu. Co bude po návratu mladého náčelníka nevím. Neznám ho a nevím, co od něj čekat. Proto bych zbytečně neotálel a pustil se do toho hned zrána." Podívám se po Bronzovém šípu i Jiřře. "Bronzový šíp je již rozhodnut..." Pokračuji tišeji. "Jirra se zatím nevyjádřila, ale nerad bych jí tu nechával samotnou. Jistě chápeš." Otočím se k Jiřře. "Půjdeš do toho s námi? Zvládneš to?" |
| |
| Zvednu se na loktech a podívám se na Černého Havrana, kterého stále vidím ze svého místa. "Ráda bych šla. Jestli to zvládnu? Určitě. Jistě se mi udělá brzy lépe."posadím se "Ale je tu problém. Co, když se nestačíme vrátit zpět? Když tu nebudu až se mladý Vlk vrátí. Nebude to náčelník brát, jako urážku? Ještě by s našim kmenem mohl začít bojovat." řeknu zachmuřeně. "Neměla bych tu proto raději zůstat?"doufala jsem že řeknou, že ne. A ať jdu s nimi. |
| |
| „Kdyby však Měsíc řekla svůj příběh vlčímu kmeni, snad by pochopili. Těch pár dní však může být pro čarodějnici a jejího přisluhovače důležitých, nerad bych zbytečně vyčkával. Navíc jste si doufám i vy všimli, že vítaní hosté zde rozhodně nejsme.“ Odfrkl jsem si směrem ke zbytku ležení. Ačkoli jsem Jirru moc v lásce nechoval, přeci jen byla naše a Vlci zůstávají navždy těmi cizími. Malinká škodolibost na jejich účet by mi vůbec nebyla proti. „Ať jde taky s námi. A se mnou taky počítej, Havrane. Tuze se toužím někomu odvděčit za ta pochroumaná žebra.“ |
| |
| "Dobře, takže bych navrhl ihned zalehnout, vyrazíme s úsvitem, vysvětlení vlkům bych nechal na Larsovi, jestli tu budou ochotní někoho poslouchat, tak to bude on." Pomalu zamířím do chatrče. "Nikdo tu nezůstane, pokud to nebude nevyhnutelně nutné." |
| |
| Po svém proslovu o tom, že znám velice dobrou šamanku jsem zmizel z chýše tak rychle, že jsem ani neslyšel Stříbrný měsíc. Po nějaké době se znovu blížím k chýši. Není to už ale ve spěchu, nyní je to pomalý krok toho, kdo přemýšlí o něčem jiném, než o tom, kam jeho kroky míří. Nikde už nikoho nevidím a tak trochu nerozhodně postávám u vchodu. A hele jsem zas doma. Hmm, všichni tam už asi spí. Jenže jak můžu spát? Chci vůbec spát? Nejsem si jist ani tím, zda chci někoho vidět a mluvit s ním. Ještě nějakou dobu strnule stojím, hledíc na měsíc. Pak se ale sehnu a vejdu dovnitř. Klid noci už je zas nerušený. |
| |
| Hodnou chvíli vám ještě Stříbrný měsíc vyprávěla některé z legend a mýtů jejího kmene, které byly obvykle na téma hrozivé čarodějnice. Vyprávění se stočilo i kolem tajemného Běsu z lesa, který je popisován jako obrovský hromotluk, jehož paže a stehna jsou široká jako kmen urostlého stromu, jeho obličej a hlava zdobená parožím je tak hrozivá, že i stateční bojovníci z jejího kmene se kdysi obávali pohledu na něj. Poví vám i o rituálu, který kdysi zabránil čarodějnici ovládnout svět a jak zakleli její sílu do kamene hluboko v horách na severu. Podívání ukončila tím, že vám ještě jednou poděkovala za pomoc, když v tom se z noční obcházky po osadě a kolem vrátil Lars. Všichni byli uvnitř, posazení kolem ohniště a nevypadalo to, že by se tvářili nějak nadšeně. To kvůli vyprávění Měsíce, protože až teď si řádně uvědomili vážnost situace. Stříbrný měsíc se poté obrátila na Larse s prosbou, že by potřebovali, aby někdo promluvil s Vlk a řekl jim, jaké nebezpečí je čeká. Také mu doporučila, aby nic neříkal přímo, protože ještě není jisté, že je čarodějnice na světě, ač tomu všechna znamení z nebes přímo naznačují. |
| |
| Sice je Larsova chatrč poměrně velká, každopádne pět dospělých lidí se sem hned tak nenaskládá, aby měli dostatek místa na spaní. Natáhnu se vedle Jirry, kde zbyl poslední větší prostor, když si Bronzový šíp lehl poblíž mladé dívky. Ještě před chvílí jsem byl celý rozlámaný a unavený, jenže dívčina slova mi přinesla nové starosti, které se mi nyní vracejí na mysl. Oheň stále plápolal a rozdával své teplo. Nějakou dobu jsem sledoval oheň, který mi pomáhal rozhánět chmury, postupně se všichni uklidnili a jeden po druhém usínali. Kdy jsem usnul já ani nevím, ale ve snu jsem se vrátil k boji s medvědem, jen byl třikrát větší a třikrát hrozivější. Ze sna mě probudila Jirra, která se ke mně ve spánku přitulila, asi jí byla zima. Opatrně jsem jí přitáhl kožešinu až ke krku a pak poslepu nahmatával za sebou nějaké dřevo. Nechtěl jsem se otáčet, abych jí nevzbudil, po chvilce snahy, jsem nějaké nahmatal a dal pookřát plamínkům ohně. Venku foukal vítr a zdá se že pršelo, ale mohlo to být jen listí, Lars trošku pochrupkával, tak zvláštně do rytmu, jako když přivolává šaman slunce po dlouhé zimě. Opět jsem usnul. |
| |
| Všichni začali ulehat ke spánku, také jsem se následovala a usínala s myšlenkou, že ráno musím zajít za Divokou ještě předtím než půjdeme na tu výpravu. Brzy usnu a aspoň tak na chvíli zapomenu na nevolnost, která mě poslední dobou pronásleduje. Ve spánku si ani neuvědomím, že jsem se otočila a přitulila se k našemu, kdybych nespala nikdy bych nic takového neudělala. Ale nejspíš to bylo jen jeho tělesné teplo, které mě k němu přitáhlo. A tak jsem spokojeně spala dál. |
| |
| Nebudu si nic nalhávat, jeskyni už asi nerozehraju. Tudíš ji budu ukončovat. Řekněte si, co chcete s postavami provést. Jestli zabít a nebo vyhodit. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR