Příjezd do pevnosti - Kleitos + Arthur

Vzhled

Vyrušení při lovu

Kleitos

Podivný muž

Pevnost

Centrální "nádvoří"

Plánování u ohniště

Ve stájích

U ohně

Jsem několik dni na cestě se svým drobným nákladem, velice cenné hodnoty. Stálo mě to hodně času, ale nakonec se podařilo. Původní majitel balíčku už nejspíš někde v lese hnije, stejně jako zbytek jeho družiny, která si mne našla o několik dní později. Přitisknu si obvaz na ránu. Trochu to ještě krvácí. Docela by se mi hodilo, najít si nějaké klidné místo a trochu si odpočinout. Několik dní odpočinku a hodin spánku a budu zase v pořádku. Další z mého seznamu je vykonáno. Větší úspěšnost, než kdysi. Cynicky se usměji a pak trochu syknu. Rána na hrudníku je ještě stále znát. Nějak se to hojí špatně. Doufám, že se tam nedostane sněť nebo něco podobného. Tahle část země se zdá dost neobydlená. Kůň jede klidně a já se začíná propadat do něčeho jako spánek. Po nějaké době mě frknutí koně probere. Je mi horko, sáhnu po lahvi s vodou a napiji se. Trochu mě to osvěží. V ráně trne a je o něco více bolestivější. Musím najít nějaké místo, kde si ránu lépe ošetřím. Po chvilce jízdy, kdy mne zmáhá únava, spatřím něco jako světlo ohně. Vydám se tím směrem a dorazím k něčemu, co vypadá jako polorozpadlá tvrz. Vidím oheň a několik lidí u něj. Kůň mě donese k bráně a projde. Začíná se mi točit hlava, v ráně to škube, pak se mi zatmí před očima. Kůň ještě pokračuje v cestě, odfrkne si a zastaví se. Chci sesednout, ale pak už vidím je černo a cítím, jak jsem dopadl na zem. Zůstávám ležet..

Zraněný muž na koni

Mám na sobě tmavý, silný plášť. Pod ním je jen košile, které je ale nyní prosáklá krví. Dále kožené kalhoty a těžké, vysoké, okované boty. Na kalhotách je široký pás s mečem. Na hrudníku se táhne dlouhá rána po meči. Z pravé strany na levou. Šikmá rána. Nese stopy toho, že byla ošetřována. Stále trochu krvácí. Na zbytku těla je několik již zhojených ran. Mám pevné tělo, dobře stavěné. Vypadám, že už jsem nějakými šarvátkami prošel i dříve.

Cesta

Potom co jsem se opět šťastně shledala s Alekem, jsme začali plánovat, jaká to bude příležitost otevřít hostinec. Alek mi řekl o místě, které našel během mého hledání. Rozhodla jsem se do našeho smělého plánu investovat všechny peníze, co jsem dostala. I kdyby se to nepodařilo, podařilo se mi suroviny, materiál i vůz koupit za takovou cenu, že i kdybych to měla prodat nějakýmu kupci, určitě na tom netratím. Pravda ne všechno co vezeme jsem poctivě koupila, ale to si nechám raději pro sebe. Jedouc na voze pročítám nahlas seznam toho, co vezeme. Pivo, víno, pálenka, sušené maso, nakládané okurky, nakládaná zelenina, kysané zelí. Deky, talíře, lžíce, svíčky, louče. Tady na té křižovatce, by se dala cedule. Vím, říkal si, že až tam dojedeme, tak mé nadšení opadne. Koně pomalu jedou do neobydlené pevnosti, seskočím a jdu vedle povozu. Náhodou to nevypadá vůbec zle.

Po nějaké době se proberu. Otevřu jedno oko. Po jednom střetu, jsem o to druhé přišel. Chvilku mi trvalo, než jsem si zvykl, ale stalo se. Hodí se to pro střelbu. Když otevřu oko, spatřím ženu s rezavými vlasy. Sáhnu pro tesák, ale pak ucítím nepříjemný smrad. Uvědomím si, že v ráně už neškube a že cítím kouř a teplo z ohně. Vypadá to, že jsem našel místo, kde bych mohl nabrat síly. Jenže kde to vlastně jsem? S rukou na tesáku se podívám kolem. Zrzka u mne, nějaký Seveřan a další dva chlapi - zatím si je zařadí jako Nýmand 1 a 2. Trochu zaostřím oko, zatím mi nic neříkají. Nebo si zatím nemohu vzpomenout na popis. Nevadí. Podívám se znova na Zrzku. Pěkně stavěná, pomyslím si.

"To ty, Zrzko?"
Zeptám se pravděpodobného zdroje mého ošetření. Počkám, až co odpoví.

U ohně

"Ty první," pronesu klidně a nechám ještě chvilku ruku na tesáku. Nehodlám se napít něčeho, co mi neudělá zrovna nejlépe. Na druhou stranu mě ošetřili, tak by to bylo divné. Opatrnost je ale opatrnost.

"Lothar," pronesu k Zrzce. Dám ruku mimo rukojeť tesáku a prohlédnu si okolo sedící. Seveřan bude vůdce, ale skupina je skupinou teprve chvilku. Podle toho, co jsem zaslechl, tak si to vůdcovství ještě tak moc nevykousali.

"Kde je můj kůň?" Vzpomenu se na svého hřebce. Bude třeba jej odsedlat a vytřít. A také nakrmit. Jedem celý den. Zahledím se ještě na ty, co jsem zrovna potkal. Něco mi říká, že je poznám více. Jeden z nich mi nějak nedává klidu. Začnu se pomalu zvedat tak, abych si sedl. Rána už neškube.

"Díky, Kirsten. Dobré ošetření. Kolik?" Pronesu klidně. Je mi jasné, že to nebude zdarma. Ani to nečekám. Dobré ošetření je k nezaplacení.

Už ani nevím, jak je to dlouho, co se já a má společnice toulám krajinou. Proháníme se lesy, lovíme když je třeba lovit a jen to, co víme, že zpracujeme. Nemohu říci, že bych si na tento život nějak stěžovala, ale je pravda, že lidi jsem už dlouho nepotkala. Je to už tak dávno, co jsem byla naposledy v civilizaci, co jsem se naposledy bavila s člověkem a ne vlkem. Vlčicí.

Můj život byl... složitý a jednoduchý zároveň. Měla jsem vše, co jsem potřebovala a co jsem neměla, jsem si vyrobila, nebo nějakým způsobem získala. Dokázala jsem se o sebe postarat už od svého raného dětství, i když to tehdy nebylo třeba. Jenže pak, jednoho dne se to změnilo a mě už nic nedrželo na místě, kterému jsem do té doby říkala domov. Teď jsem domov neměla, neměla jsem peníze, vlastně ani práci. Ovšem mohli mne nazývat bezdomovkyní? Žebračkou? Nemohli. Nocleh jsem si vždy našla, ať už v nějakém výmolu, jeskyni, či jen zabalená do svého pláště a přitisknutá k teplému tělu vlčice. Jídla jsem měla, co jsem dokázala nalovit. Mým domovem byl les.

Té noci jsem byla vzhůru už dva dny, stopovala jsem statného jelena, jehož kůže by vystačila na slušný stan a ještě by možná zbylo na rukavice. Maso by mi vydrželo na dva týdny a nemusela bych nikam chodit, ani nic lovit. Jen bych si našla nějakou divoce rostoucí zeleninu, či obiloviny a minimálně dva týdny bych se nemusela hnout z místa. Jenže jelen byl vytrvalí a ač jsem se snažila nedávat mu najevo, že jej s Neishou sleduji, věděl o nás. Jenže ten večer se zastavil, možná aby se napil v nedalekém potoku, nebo snad aby spásal něco trávy a mě tak dal krásnou příležitost jej ulovit. Neváhala jsem, nečekala jsem, vytáhla jsem šíp, natáhla tětivu a vypustila jej. Šíp si našel svůj cíl, probodl jelenovi hrdlo, což jej svalilo na zem. Neisha se vrhla kupředu, ne aby jej dorazila, jen aby jej udržela na místě, než tam dojdu já. Došla jsem k umírajícímu zvířeti, klekla jsem si k němu a svůj luk jsem položila na zem, vedle sebe. Položila jsem levou dlaň jelenovi na čelist, jemně mu přitlačila hlavu k zemi a pravačkou mezitím vytáhla svůj lovecký nůž.
"Klid chlapče, nebudu tě trápit. Děkuji," šeptnu mu do slechu a s posledním slovem mu zabodnu nůž zespodu do hlavy. Čepel pronikne až k mozku a ihned ukončí jeho život. Vytáhla jsem nůž, otřela jej o trávu a mlaskla jsem na vlčici. Slezla z mrtvého jelena a posadila se vedle mě. Pohladila jsem jí mezi ušima a políbila na čumák. Pak jsem se pustila do práce.

"Dneska se proneseš, holka," oddechla jsem si, když jsem měla hotovo. Velkou část masa jsem naporcovala, nasolila, pečlivě zabalila a uložila do svého batohu. Kus masa jsem dala vlčici, aby se najedla a mezitím jsem očistila kůži a pak ji také pečlivě zabalila, aby ji mohla vlčice nést. Když byla najezená, uvázala jsem jí kůži na hřbet a na boky jsem jí přivázala dva balíky masa.
"Ne, že je vytratíš jako posledně," varovně ji cvrnknu do čumáku a zasměju se, když pšíkne. Poté seberu svůj luk a postavím se. Protáhnu si záda a v tu chvíli můj pohled padne na jakési malé světélko v dáli.
"Oheň?" podivím se a podívám se na vlčici, která lehce zneklidněla. Ihned jsem poznala proč, cítila jídlo.
"Ty jsi nenažraná. Fajn, půjdeme se tam podívat," zasměju se a rozejdu se k ohni.

Dostala jsem se na okraj lesa a naskytl se mi pohled na starou, polorozpadlou pevnost, z jejíhož nádvoří se ozývaly nějaké hlasy. Tam také byl zdroj toho světla a důvodu, proč byla Neisha tak neklidná. Někdo opékal kance. V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to už dlouho, co jsem naposledy jedla. Sice jsem byla nesvá, že opět po tak dlouhé době uvidím lidi, ale na druhou stranu bude příjemné popovídat si s někým jiným, než jen s vlčicí, která vám stejně neodpoví.
Zamířila jsem tedy k pevnosti s Neishou u boku a lukem v ruce. Nenosila jsem ho nikdy jinak, než v ruce. Prošla jsem rozpadlou bránou, čímž se mi naskytl pohled na oheň, na něm se pečící kanec a okolo něj sedící skupinka lidí.
"Eh... dobrý večer... já... spatřila jsem váš oheň a má společnice ucítila vaše jídlo, takže... tak jsme si řekly, že se půjdeme podívat blíže... mohly... mohly bychom se přidat?" promluvím trochu nervózně, když dojdu blíže k lidem.


Vzhled: Středně vysoká dívka dlouhých bílých vlasů, bledé pokožky a jasně zelených očí. Má atletickou postavu, dlouhé štíhlé nohy, útlý pas a dobře vyvinutou hruď. Na sobě nosí černou blůzu, černé kalhoty zdůrazňující její postavu, černé boty. Přes tělo má ještě kožené brnění se suknicí a kožešinami a to celé zahaluje tmavě zeleným pláštěm.

V levé ruce drží obyčejný luk, zpod pláště na pravé straně jí vyčuhuje toulec se šípy, u pasu se jí houpe lovecký nůž, hned vedle něj krátká dýka a na zádech, pod pláštěm jí batoh tvoří hrb.

Vedle levého boku jí kráčí statná šedá vlčice nesoucí na zádech srolovanou kůži a u obou boků dva balíky čehosi.

Na cestě

Bláhově jsem předpokládala, že dorazíme o dost dřív. Na cestě nás zastihla tma, což se mi příliš nelíbilo. Přece jen sebou vezu hotovej poklad, takže bych nerada dopomohla někomu k bohatství. Zase teď aspoň vím, že tahle pevnost je na opravdu dobrém místě. Škoda, že dneska ji už příliš neprozkoumám. Myslela jsem, že dnes stihneme vyložit i náklad. Jdu vedle povozu tiše, nehodlám se nechat překvapit jen, protože nedokážu chvíli mlčet. Mé mlčení se mi vyplatí, před sebou vidím unaveného muže. Co to táhne? Podívám se na Aleka a kývnu. Sjedu rukou na svou dýku, zatím jí nechám v pouzdře a dojdu blíž k cizinci, abych si ho lépe mohla prohlédnout. Fešák. Kdo by řekl, že někoho takového tady potkáme. Všimnu si, že u sebe nemá žádné zbraně, spíš jen nástroje, ale i těma se dá zabít. Co budeme chtít? Pozvednu obočí a zasměju se. Teď už chápu, proč je tak zmožený. Stočím zrak na kovadlinu. Prosím, hoďte to dozadu. Pobídnu Aleka, aby popojel, oddělám plachtu a počkám, až cizinec naloží svůj náklad. Jmenuji se Catherine a tohle je můj …nadechnu se…. bratr Alek. Dokončím větu poněkud nejistě.

Jasně měla bych dál jít potichu, ale je celkem zajímavej, tak proč se nepobavit. Co Vás sem přivádí, pane Roissi? Řeknu přátelsky a mile se usměji. Ruku volně spustím podél těla.

Muž sedící na voze je průměrně vysoký. Na jeho postavě je vidět, že o sebe dbá. Není to žádný velký svalovec, ale ani věchýtek. Má světlé vlasy. Jeho tvář má ostře řezané rysy, které nejsou ani trochu podobné ženě, jež jej doprovází. Jeho věk je okolo 30.

Ženě je něco přes dvacet let. Měří okolo 170 cm. Má pěknou ženskou postavu, obzvláště vynikají její velká prsa. Na rozdíl od ostatních žen, se nesnaží svoje přednosti nijak schovávat, člověk by spíš řekl, že je vystavuje na odiv. Má tmavé vlnité vlasy. Pod tenkým obočím září hnědozelené oči. Dalším výrazným rysem jsou její plné rty. Je oděna do tmavě červených vypasovaných šatů, přes které má přehozen plášť stejné barvy. Pod pláštěm má schované své zbraně. U pravého boku nosí krátký meč, u levého boku nosí dýku. Zbytek svých věcí má nejspíše ve vozu.

Žádný klid u večeře - volba vedení

Zábava večera + další den

Cpu se pečeným kancem, když Kleitos domluví a slova se chopí Yggdrasil. Trochu od něj odkloním, když začne řvát, rukou uklidním temně vrčící Neishu a dál žvýkám maso. Nevím, jestli to myslí vážně, nebo si dělá srandu a nehodlám jej soudit. Neznám ho, jsem tu teprve pár minut na to, abych dělala nějaké soudy. Navíc, beztak nemám v plánu se nějak dlouho zdržet, nikdy jsem nebyla na to se usadit. Když se pak ale vousáč rozesměje, jen si tiše povzdechnu, ovšem nijak to nekomentuji. Neisha další sousto odmítne, nejspíše je přežraná a já už také hlad nemám, proto ten malý kousek hodím do ohně. Mastné ruce si otřu do trávy, pak o kalhoty a ústa mi olíže vlčice ještě dříve, než ji stihnu zastavit.
"Zlobíš," opět ji cvrnknu do nosu. Chvilku jen sedím u ohně, vyhřívám se a sleduji ostatní spolusedící, ale nakonec se zvednu, zabalím své věci do pláště a mlasknu na Neishu. Ta vezme do zubů své "zavazadla" a zamíří za mnou. Najdu si místo dále od ohně, spíše u polorozpadlých hradeb, kde položím luk, toulec se šípy a batoh na jedno místo, zabalím se do pláště a lehnu si k nim. Neisha položí balíky s masem a kůži na mou hromádku a přitulí se ke mě. Obě brzy usneme, ovšem vlčice jen napůl. Hlídá naše věci i mě.

Druhý den se probudím brzy, ještě před východem slunce. Posadím se, protáhnu a z vlasů si vymetu trávu, listí a větývky, které se mi tam za noc dostaly. Promnu si oči a rozhlédnu se kolem sebe. Neisha už dávno drží v zubech jeden z balíků, které nesla, načež si jen povzdechnu a maso jí vybalím.
"Jen si dej, holka," podrbu jí za ušima, když se začne ládovat nasoleným masem. Měla bych ho usušit, nebo alespoň vyudit, aby mi co nejdéle vydrželo. Proto se zvednu, poberu své věci a mlasknu na vlčici, aby mne následovala. Najdu si vhodné místo, kde bude celý den pražit slunce, vyčistím si tam kousek země a sekáčkem do země vykopu menší díru. Tu pak obložím kameny a začnu do ní snášet chroští a vedle si skládám větší kusy dřeva. Pak rozdělám oheň. Rozhodla jsem se část masa jednoduše upéci, část usušit a něco si i vyudit. No, čeká mne spousta práce, takže se do ní hned pustím. S trochou štěstí budu mít k večeru usušeno a možná i něco vyuzeno.

U vozu

Děkuji, dostala jsem ji od jednoho muže. Byl to dárek, tak proč ho Deamonovi vracet. Naopak měla jsem si toho odnést mnohem víc. Dobře mi tak, to mám za to, že jednám tak zbrkle. Škoda toho měšce s penězi.

Rozhodla jsem si otevřít vlastní podnik, nic velkého. Tohle zboží jsem nakoupila za velice výhodných podmínek. Už mě nebavilo neustále cestovat a vystavovat se nebezpečí. Alek mi řekl o tomhle místě a já si řekla, že by to mohla být zrovna ta příležitost, kterou hledám. Nedaleko odsud vede kupecká stezka, takže by určitě obchodnici ocenili, že by se tady mohli večer najíst a vyspat. Řeknu nadšeně.

Alek zastaví, jelikož se dál jet nedá. Asi přenocujeme, támhle kousek stranou. Ukážu celkem rovný plácek, nedaleko od hradeb, daleko od těl a snad i proti větru. Dost se setmělo a já už vidím sotva na krok. Naštěstí se vzduchem nese vůně pečeného masa. Poslední co by mi scházelo ke štěstí je do rána cítit ty mrtvoly. Jdu se podívat, co se jim stalo. Přes ústa si přehodím kapesníček a pozorně si prohlédnu mrtvoly, ale nedotýkám se jich. Nechápu, proč je tady někdo nechal. Určitě tady nejsou příliš dlouho. Kdyby měli sloužit jako varování, tak by byly nabodnuté na kůlech. Tohle už jsem někde viděla. Je otrávený. Upoutají mě hlasy, ale nejsem si jistá, jestli by bylo vhodné je teď rušit a probírat s nimi další plány. Takže se od nich opět vzdálím a dojdu k vozu za svým bratrem.

V pevnosti sedí kolem ohně nějací lidé, neřekla bych, že tady budou dlouho. Ta hromada mrtvol budou nejspíš nějací lapkové, kteří tohle místo obývali. Aspoň se mi tak jeví. Je poněkud zvláštní, že je jeden z nich otrávenej, jinak se zdají, že až na vši byli celkem zdraví. Takže můžu mor zcela jistě vyloučit. Navíc těla napadená morem, by byla spálena. Zítra se zkusím domluvit s těmi lidmi, co sedí u ohně. Nechci je nějak překvapit, mohli by pak reagovat dost nepřátelsky. Zítra vymyslíme, jak dostaneme všechno dovnitř, třeba se s nimi domluvím a pomůžou nám. Navrhuju rozdělat malý oheň a držet hlídky. Zůstanete tu s námi Roissi?

U vozu

Taky si myslím, že je to dobré místo. Jen je potřeba se tady porozhlédnout a najít nějakou vhodnou budovu. A taky nějak zamezit ty povídačky o tom, že tady straší. Lidé věří všemu a zbytečně by to odlákalo zákazníky. Můj bratr mezitím nachystal dříví. Vezmu křesadlo a po chvíli nezdařilých pokusů doprovázených tichým klením se mi podaří rozdělat malý oheň. Nikdy jsem nebyla zrovna zálesačka.

Vrátím se do vozu, opět je slyšet nespokojeně brblání, které ustane, jakmile se vracím. V ruce držím chleba, kus špeku, přes rameno mám přehozené deky a v druhé ruce svírám dva měchy. Většina lidí ověšená tolika věcmi by vypadala dost nemotorně, ale já nejsem většina. Ladným krokem dojdu k ohništi a posadím se mezi dva muže, aniž by mi cokoliv vypadlo. Překřížím nohy a opřu si o ně dva měchy. V tom blíž je voda a v tom druhém je výborné ovocné víno. Uříznu svou dýkou tří krajíce chleba a na každý dám kus špeku. První krajíc dám bratrovi, další podám Robinovi a do toho posledního se s chutí zakousnu. Je mi jasné, že musí mít velký hlad, když se neustále ozývá jeho žaludek. Přijde mi roztomilé, že si neřekl o nic k jídlu, když viděl, co všechno vezeme. Dobrou chuť. Robin nabídka mě sice potěší, ale příliš nenadchne. Přece jen je to cizí člověk, i když neozbrojený, ale jak sám říkal stačí rána kladivem a nerada bych se pak ráno probudila bez svého zboží. Ukrojím ještě další dva krájíce se špekem a dám je mužům. Já dokážu vyjít z mála, takže mi jeden krajíc stačil. Upiju vína a nechám jeho chuť rozplynout v ústech. Zavřu oči a na tváří se mi objeví spokojený úsměv. Je to vážně to nejlahodnější víno, které jsem pila. Nabídnu Robinovi. Měl bys jít spát první, až budu chtít vystřídat tak tě vzbudím. Řeknu bratrovi a podám mu deku. Sama si tu svou přehodím přes ramena a zahledím se do ohně. Všimla jsem si, že toho sebou příliš nemáte, tak jsem donesla jednu deku i vám. Podívám se na deku, která leží vedle mě. No, jo jsem anděl. V tu chvíli se Alsort začne smát. Ty. Štouchnu ho do ramene. Se urážím, abys věděl. Nafouknu obě tváře a začneme se oba smát jak šílení.

U vozu

Po večeři uklidím jídlo a víno do vozu. U ohně nechám jen vodu. Zachumlám se do deky a tiše poslouchám praskání ohně. Jednou za čas se potichu zvednu a obejdu blízké okolí, aby se k nám nikdo neproplížil. Přece jen kdoví jak to s těma mrtvolama je a já se k nim rozhodně přidávat nehodlám. Ten kovář se bude hodit. Určitě bude potřeba ukovat nové panty, nějaké hřebíky a kdoví co všechno, aspoň to nebudu muset všechno kupovat. Vypadal vděčně, takže doufám, že bude na mé straně. Jasně, že bude. Byla jsem dostatečně hodnou a štědrou společnicí na to, aby si toho vážil. Navíc vypadá jako čestný muž. Sice neumí ovládat zbraně, na druhou stranu díky práci, kterou dělá je z něho kus chlapa a na takovýho si nějakej bandita jen tak netroufne. Občas stačí vypadat nebezpečně. Nejsem vůbec unavená. Ono se není čemu divit, když jsem skoro celou cestu vozem prospala. Rozhodnu se, že celou hlídku budu držet sama. Není potřeba je budit. Já žiju a pracuju hlavně v noci.

Nečekaná návštěva

Vydržet celou noc vzhůru, to opravdu není problém pro člověka mého ražení. Jenže jak začne svítat, přece jen se rozhodnu na chvilku prospat. Probudím svého bratra a řeknu mu, že je na řadě. Nenechám svou ochranu přece v rukách kováře, kterého vůbec neznám. To, že vypadá bezelstně, neznamená, že takový opravdu je. Přiložím, aby oheň nevyhasl. Lehnu si zády k ohni dostatečně daleko, aby mi deka nechytla, ale abych cítila teplo z ohně. Jakmile zavřu oči, ihned usnu.

Trochu procitnu, když slyším nějaký hluk kolem vozu. Svým zkušeným sluchem, odhadnu, že se jedná jen o jednu osobu. Bratr asi začal chystat snídani. Lehce se zavrtím a znovu usnu. Zaslechnu klepání kovu. Ten zvuk mě probere jako troubení polnice. Já jsem nevytahovala kovové nádobí. To zní jinak. Kdyby nás chtěl zabít, tak už tady dávno ležím s prořízlým hrdlem, určitě by se neobtěžoval nás budit. Pro jistotu zkontroluju, jestli je živý i můj bratr. Úlevně vydechnu a ihned se na něj podívám vražedným pohledem.

Klidně se vymotám z deky a podívám se na toho cizince. Potvrdí mou domněnku. Aleku, to jako vážně. Já jsem do prdele držela hlídku celou noc. Nadávám svému bratrovi během toho, co vstávám a oprašuju si šaty. S tím, vozem se nedá vjet dovnitř. Možná byste nám vy a vaši přátelé mohli pomoct. Vím, nejsem v situaci, kdy bych si mohla klást podmínky. Nechtěla jsem Vás včera večer rušit, když jste spali. Oznámím mu, že jsem měla taky příležitost ho zabít a neudělala jsem to. Takže podle mě si nic nedlužíme.

Seděla jsem u ohniště, kontrolovala maso, občas jej otočila a opečené jsem dala vystydnout. Věděla jsem, že takhle vydrží pár dní, ale tak jako tak, déle jak týden určitě ne. Neisha se někde toulala, nejspíše prozkoumávala okolí. Nebránila jsem jí v tom, vždyť jsem ani nemohla. Je to přeci jen divoké zvíře, které se před pár lety za pohnutých událostí rozhodla mne doprovázet na mé bezcílné cestě. Když jsem pak ale uslyšela její vrčení, bleskově jsem se zvedla, popadla luk, tři šípy z toulce, přičemž jeden jsem hned zasadila do tětivy, ale tu jsem nechala povolenou. Zamířila jsem za ní, zjistit, co to našla, nebo spíše co ji rozrušilo.
Překvapením jsem zamířila na vlka stojícího ve dveřích, ale hned na to jsem si uvědomila, že je jen vycpaný. I Neisha to věděla, kdyby byl živý, už by se rvali. Nejspíše se jí nelíbilo pomyšlení, že byl vlk vycpaný. Odsunula jsem jej stranou a nahlédla do místnosti, kterou "bránil".
"Hezký objev, děvče," podrbu jí za ušima a rozhlédnu se po koželužně. Pak ale vyjdu ještě na chvilku ven a podívám se na svou přítelkyni.
"Vrať se k ohništi a ohlídej ho. Ne že to všechno zase sežereš... až přijdu, tak ti dám pořádný kus pečeného, ano?" řeknu vlčici a políbím ji na čumák. Ta jen pšíkne a odběhne k ohništi, hlídat naše zásoby. Jak jinak, uvelebí se na mém plášti, vedle batohu.

Sundám šíp z tětivy a luk i se šípy položím na volný stolek. Dojdu do místnosti, pozorně si prohlížím vše, co tu je, hlavně pak vydělané i nevydělané kůže. Nejsou ztvrdlé, takže se nedávno ještě používala. Odhadem jsem zjistila, že je tu dost materiálu na spoustu různých věcí. Upřímně, líbí se mi to a možná bych i byla ochotna zde právě kvůli koželužně zůstat. Navíc, kolem jsou rozlehlé lesy, kde bych mohla lovit a hned bych i měla místo, kde bych mohla kůže zpracovávat.
Nález luku a šípů mne potěší, protože ten luk, který jsem nalezla je kvalitnější než ten můj. Já mám obyčejný luk z lísky, který není až tak kvalitní a mnohdy nestačí na řádné skolení zvířete, ale tento luk je štědřence odvislého, což je nejlepší dřevo na luky. Vzala jsem luk i šípy, vyzkoušela jak se napíná a jakou má sílu, když pustím tětivu a uspokojivě jsem musela přikývnout. Mít dva luky se hodí a vyrobit úchyty na nošení není problém. Vzala jsem nakonec oba dva luky, všechny šípy a vyšla jsem z koželužny. Vlka jsem vrátila na jeho místo a pro jistotu jsem ještě zavřela dveře. Vrátím se tam, až budu mít zpracované maso a vyrobím si úchyty na ty luky. Občas je nepraktické nosit je v ruce.

Když se Zrzka napije a nic se nestane, tak se také napiji. Je to poměrně dobré. Nakonec si sednu a chvilku zůstanu sedět. Prohlédnu si osoby, které sedí u ohně. Pak se zvednu a jdu ustájit svého koně. Odvedu ho do stáje a k prvnímu vhodném stání. Tam Draga odstrojí a vytřu dosucha. Nakonec ho ještě nakrmím. Pak se vrátím k ohni. Zůstanu klidně sedět, něco pojím. Když se většina rozhodne ulehnout, tak jdu také. Spím klidně, ale poněkud lehkým spánkem, jak jsem zvyklý. Ráno si ale trochu přispím. Za posledních pár dní jsem toho moc nenaspal a to zranění tomu také moc nepomohlo. Ošetření ale pomohlo. Cítím, že se to lepší. Nakonec poslední dni dopadají zatím dobře. Co jsem měl udělat, jsem udělal. Kirsten se na mne přijde podívat a připomene mi, že se mám za ní stavit. Souhlasně přikývnu.

"Děkuji, Kirsten."
Jsem muž kolem čtyřicítky, ostře řezaný obličej, šedé oči. Na mám těle sis mohla všimnout několika starých jizev. Jsem dobře stavěný. Sedím u ohniště a pozoruji ostatní. Někdo se rozhoduje vydat pro zásoby, část se rozhodne prozkoumat věž. Po nějaké době se zvednu a jdu si pro novou košili. Obléknu se a přes košili si hodí svou koženici. Není to zrovna moc pohodlné, ale je to tak lepší. Meč mám po svém boku. Drag je v pořádku ve stájích. Vzhledem k tomu, že pevnost vypadá opuštěně, tak si rozhodnu, že si najdu něco na spaní pod střechou. Je tu několik budov a věž. Budovy vypadají použitelně, ale asi nejlepší by byla věž. Na druhou stranu, stačí jen střech pod hlavou. Konec konců tu budu muset zůstat, dokud se rána nezahojí. Nechám to po nezbytně nutnou dobu. Musím ale včas doručit balíček.
Po nějaké době se také rozhodnu podívat se do věže. estou přemýšlím o tom, co mi včera zůstalo v mysli. Podivný pocit, že jsem někoho z těch přítomných už někde viděl. Tuším, že to nebylo osobní setkání, ale že spíše něco pracovního. Co to ale jen je? Budu se muset podívat do svých záznamů. Jdu tedy do věže, ve které potkám Kirsten i nového... osadníka?

"Zdravím, vidím, že prozkoumáváme všichni."
Pronesu klidně. Konec konců proč bychom neprozkoumávali. Počkám, co bude dál.

Ráno

Posbírám věci a uklidím je do vozu. To nám to pěkně začíná. Nejspíš jsem nemusela být tak tvrdá. Podívám se na bratra a usměji se na něj. Omlouvat se nebudu, na to rovnou zapomeň. Pomůžu bratrovi zapřáhnout koně. Postřehnu poněkud zvláštní přízvuk. Tak nikoho takového jsem nepotkala. Asi připlul lodí. Navíc ten sestřih. Taky celkem. Líbí se mi. Je to celkem netradiční a lidi z něj budou díky tomu mít strach. Obzvláště, když to podpořím pár historkama.  

Spíš jsem chtěla vjet i s vozem dovnitř. Třeba tam je i jiná brána. Avšak nezdá se, že se s námi hodlá bavit. Odpovím Robinovi.

Celou cestu k bráně sleduju toho cizince. Takže udatný válčník. Ne, jinak. Krvelačný válečník, kterého vyvrhlo samo moře ze svých temných hlubin. To by šlo. Měla bych aspoň zjistit, jak se jmenuje a odkud vlastně je. Nebezpečnej asi bude, ale kdo říká, že se dozví, že ty historky o něm šířím já. Stačí jen tamtomu říct něco, druhému něco dalšího a bázlivý vesničani z něj udělají hotovýho pána pekel. Počkat. Nechtěla jsem náhodou, aby přestali mluvit o tom, že tady straší. Lusknu prsty. Mám to. Řekněme, že se rozkřikně, že tady vlastně nestraší, jen tady žije zvláštní muž, kterého se lidé bojí. Budu to ještě muset dopilovat, ale myslím, že základní kostru příběhu už mám.  

Zdravím jmenuji se Catherin. Můžete mi říkat Cat. Snažím se tvářit jako nevinné děvče, i když mou divokou povahu většinou prozradí moje oči. Usmívám se. Není tady náhodou ještě jiná brána? Stále očima sleduju vůz. Byla by obrovská smůla přijít o něj před bránou. Napadá mě spousta otázek, ale asi by nebylo vhodné se začít vyptávat sotva jsem přišla.

Drachenburg - jízda do vesnice

Prohlídka pevnosti

Myslím, že na zámek se ptáš špatného člověka. Ale má dost síly, aby si s dveřmi poradil. Já se určitě nehodlám projevovat tak brzo. Bude lepší, když si budou všichni umět, že jsem obyčejná vesnická holka. Nehodlám se zatím nějak zapojovat. Pohlídej vůz. Řeknu Alekovi tiše. Jasně další brána, tady být nemusí, ale určitě to není jediný vchod do pevnosti. Nemohli být přece tak hloupý, aby nepostavili nějaké tajné dveře, kterými se dá odsud dostat. Bylo by dost hloupé, spoléhat jen na jedinou únikovou cestu. Během rozhovoru kováře s Kirsten se nenápadně vytratím. Naštěstí na sebe strhává dostatek pozornosti, aby si nikdo nevšiml, kudy jsem odešla.

Chvilku se proplétám mezi domy. Rozhodnu se podívat po dalším vstupu, nemusíme přece všechny věci vynášet všem na očích. Umím se celkem zdatně orientovat ve městech a většina má podobnou architekturu. Nějaká věž, hradby, hostinec, kovárna, stáje, studna v lepších městech i kašna, nějaké obyčejné domky, zbrojírna, kasárna, pekárna a každá z těch staveb je něčím typická. Ať už pecí, nachystaným venkovním výběhem pro koně, velikostí, menšími okny a já si takových věcí všímám. Vydám se najít nějaký hostinec. Popřípadě nějaký větší dům, ze kterého, bych byla schopná hostinec s trochou snahy vybudovat. Samozřejmě se nedržím na hlavní cestě, spíš se snažím procházet uličkami a příliš se nikde dlouho nezdržuji. Jdu celkem rychlím tempem, ale pořád pozorně sleduji svoje okolí.

Seděla jsem u ohně, přemýšlela o tom, co vše by se z kůžemi mohlo dělat a skoro jsem i zapomněla na maso, kdyby mne Neisha neupozornila. Samozřejmě jsem zapomněla jí dát i odměnu za její nález, takže jsem to hned napravila a maso na ohni pootočila a sušící se maso také. Uzené ještě nějakou dobu potrvá a myslím, že ho nejspíše dodělám v koželužně, pokud tam najdu krb a vhodný komín.

Když bylo maso upečeno a usušeno, pečlivě jsem jej zabalila, udusila jsem oheň tak, aby nekouřil (zasypala jsem jej vyhrabanou hlínou) a posbírala jsem všechny věci, co jsem tu měla.
"Nečekáš, že ponesu i tvoje, že ne?" zakřením se na vlčici, když se na mě podívá s vyplazeným jazykem a vrtícím ocasem. Sklopí ocas i uši, ale nakonec věci jí svěřené vezme. Beztak se jedná jen o kůži a balík opečeného masa. Jakmile jsme měly vše posbírané, zamířily jsme do koželužny.

Kopnutím jsem otevřela dveře, vycpaný vlk kamsi odletěl a já položila své věci na jeden z volných stolů.
"Klidně si s ním hraj, nebo se ho zbav, jak chceš," řeknu Neishe ohledně vycpaného vlka, když uslyším, jak na něj opět vrčí. Já sama se dám do otevírání okenic, aby mi sem šlo světlo a trochu vzduchu a nakonec i rozžehnu svíce. Světla nikdy není dost. Hned na to začnu pořádně prohlížet celou místnost.

Místnost byla celkem prostorná, obsahovala několik stolů na kterých byly nástroje pro práci s kůží, dva koželužské rámy a několik stojanů, na které se dala pověsit kůže aby oschla. Také zde bylo několik kádí, některé s vodou, jiné s nějakou zásadou, či neutralizační látkou, sloužící ke změkčení kůže, loužení (odstranění chlupů vrchní části kůže - pokožky) a k moření (odstranění všech buněčných zbytků - kůže je pak měkčí). Jednoduše řečeno, měla jsem zde vše, co jsem potřebovala k výrobě čehokoliv z kůže. Ale to jsem už měla obhlédlé z první prohlídky. Spíše mne zajímalo, jestli zde není i další místnost, nebo pokoj, sloužící jako sklad kůže a výrobků. Také jsem se chtěla podívat po nějaké místnosti, která by mi mohla posloužit jako ubytování. Pokud bych ale nic nenašla, nebyl by pro mne problém vyrobit si něco v čem bych spala přímo v koželužně, nebo před ní.

Město

Během cesty potkám Robina. Vzhledem k tomu, že nestojím o společnost ve svém průzkumu, tak jej požádám, jestli by nemohl pomoct bratrovi. Potkám i další ženy, naštěstí mi ani jedna nevěnuje pozornost, čehož si momentálně cením.

Netrvá ani příliš dlouho a najdu přesně to, co jsem hledala. Naprosto se rozzářím a rychle vesele pobíhám po prostoru budoucího hostince. Nad každou maličkostí se zaraduji v hlavě mi už výří spousta nápadů, jak to zde upravit. Dokonce i sklad. Radostně zatleskám. To je snad sen. Umřela jsem a přišla jsem do nebe.

Dokonce objevím i kovárnu. To bude mít Robin radost. Vezmu uhlík z krbu a na dveře svého budoucího hostince napíšu CAT. To by mohlo stačit. Možná by to chtělo najít nějaký dům pro bratra. Je dost velkej poradí si pak sám. Mávnu nad tím rukou. Musí tady být přece ještě nějakej tajnej vchod. Svraštím čelo, našpulím rty a rozhlédnu se kolem sebe. Třeba támhle za tou loukou. Pro jistotu se tam podívám. Nechci, aby se sem mohl kdokoliv přikrást bez mého vědomí. Tak se tam mrkneme. Vytáhnu svůj krátký meč a prosekávám si cestu.

"Já jsem Lothar," pronesu a po několika ranách je po pantech. Nakonec se společně opřeme do dveří a ty povolí. Kovář odejde.
Vejdu do místnosti, která se před námi otevře. Vstoupím do místnosti. Její vzhledem mě ani nijak nebere. Co mě však po rychlé shlédnutí prostoru, který se nám otevřel, je pergamen s dýkou. Toto už jsem někde viděl. Pomyslím si a přistoupím ke stolu, kde leží věci, co mne zaujali. Vezmu měšec, dýku i pergamen. Porozhlédnu se po pokoji a najdu místo, kam bych si mohl sednout. Všimnu si výrazu Kirsten. Vypadá to, že našla svůj pokoj. No... proč ne. U krbu vidím křeslo. Sice vypadá staře, ale pevně. Přejdu k němu, trochu ho opráším, pokud je třeba a rovnou si sednu. Je pohodlné, opěrky pro ruce akorát, stejně tak část pro záda. Prostě ideální na klidné čtení. Pohodlně se usadím, dýku si položím na jednu opěrku a pak rozvinu pergamen. Začtu se do něj. Tváře jsou mi povědomé, stejně jako popis osob v pergamenu uvedený. Tak to vypadá, že je zase co dělat. Někdo evidentně chtěl něco dokončit. Buď to nestihl nebo neměl možnost. No.. je čas to dokončit. A ani nemusím chodit daleko.

"Ten krb si vyloženě říká o využití. Myslím, že bych ti s tím mohl pomoci, když už ses zabydlela."
Pronesu s lehkým úsměvem. Je mi jasné, že Zrzka našla místo, kde si chce zdřímnout. A já jsem spokojený s křeslem. Qui pro quo... Vypadá to tu dobře.

Pokoj

Můj průzkum nakonec přinese ovoce v podobě útulného pokoje, kde se dá krásně bydlet. Jsem celkem ráda, že si nemusím hledat něco jiného. I když je pravda, že bych se tak jako tak nejspíše zabydlela v koželužně. Pak se ale zarazím, protože zvenku neslyším Neishu. Vyjdu tedy zpět do koželužny, abych se po té nezbednici podívala. Na podlaze se válí vycpaný vlk s urvanou packou, ale má kamarádka nikde. Pak se přižene jako divoká střela, chňapne mne za suknici zbroje a kamsi mne začne táhnout.
"Počkej, kam letíš," volám za ní a z rychlého kroku přejdu do běhu. Cestou potkám nějakou ženu, kterou jsem včera neviděla, jak míří stejným směrem s mečem v ruce. Neisha mne dovede k nějakému křoví, ze kterého se ozývá jakýsi šustot. Zavrtá se do křoví a cosi začne tahat ven. Pronikavě zapískám, když uslyším vystrašený křik ženy a hýkání osla. Neisha se stáhne zpět ke mě a stále sleduje to místo. Nevrčí, jen je naježená a čeká.
Z křovin se vynoří nějaká dívka s oslem za sebou a já na ni překvapeně pohlédnu. Pohladím Neishu mezi ušima, čímž jí uklidním.
"Eh... ahoj... nemusíš se jí bát, nic ti neudělá... ne pokud nevycítí z tebe hrozbu," pokusím se uklidnit dívku, která celkem vytřeštěně hledí na mě a Neishu.
"Běž zpět Neisho. Hlídej dokud nepřijdu," řeknu vlčici a lehce jí cvrnknu do nosu. V odpověď mi pšíkne do ruky a s vrtícím ocasem se otočí a zamíří zpět do koželužny.
"Neisha není zlá, byla jen... zvědavá. Mimochodem, já jsem Alba," ještě jednou omluvím svou kamarádku a rovnou se i představím.

Vypadá to tady tak úžasně, vlastně nechápu, proč už to tady dávno někdo neobsadil. Jejich škoda. Rozhlížím se a kochám se vším, co jsem právě objevila. Asi proto si takřka ihned všimnu, že se hýbe křoví. Zas takovej vítr není. Pevně chytnu meč a jdu blíž. Kousek od křoví mě předběhne vlčice. Z počátku se leknu, ale pak si uvědomím, že jsem jí viděla u té bledé dívky. Asi se mi to vážně nezdálo.

Z křoví vyleze mladá dívka. Jupí, našla jsem další vchod. Já jsem věděla, že tady bude. Zdravím jmenuji se Carherine. Můžete mi říkat Cat. Představím se oběma ženám a příjemně se na ně usměju. Čeká dítě a plahočí se křovím? Asi jedna ze služebných, kterou zbouchl nějakej pán. Je mi jí líto. Cestujete sama drahoušku? Zeptám se a nahlížím za ní, jestli přece jen nevyleze ze křoví ještě někdo. Nejspíš ne, když se vlčice s klidem vrátila domů.

Myslím, že si potřebujete odpočnout. Pojďte za mnou. Před chvíli jsem dorazila. Možná vám najdeme i nějaké teplé místo. Vedu dívku ke své hospodě. Když se vrátím, všimnu si, že někdo byl v kovárně. Všimnu si Robinova opasku. Chtěla jsem ho příjemně překvapit. Pak by mě měl ještě radši a stál by při mně. Tak to zařídíme po staru. Dobrým domácím jídlem. Hned jak dovezu věci, udělám Vám výbornou bramboračku. Abyste se zahřála a mělo děťátko z čeho sílit. V hostinci stejně není zatím co ukrást, tak tady může klidně počkat.

Usměji se na Rebeku, když řekne, že je má společnice krásná. Teprve až teď si všimnu, že je těhotná. Překvapí mne, že se trmácela tou divnou cestou. Slova se pak ujme druhá žena, která se představí jako Catherine. Neujme se jen slova, ale i Rebeky a já si začnu připadat jako neviditelná. Inu, asi vím, proč jsem tolik času trávila v lese. Jen pokrčím rameny a klidným krokem se vrátím zpět do koželužny. Čeká mne spousta práce.

Jakmile jsem v koželužně, nejprve se rozhlížím, čím začnu, nakonec ale začnu poklízet kůže, které rovnou probírám. Pěkně tři hromádky. Ty, které se už nedají použít, ty, které se dají ještě změkčit a opracovat a ty, které se použijí přímo na nějaké výrobky. Jakmile mám roztříděné kůže, vezmu koště a celou místnost pořádně zametu. Po zametení se podívám na ony kádě s vodou a dalšími tekutinami potřebnými pro práci s kůžemi. Vše je potřeba vyměnit. Jenže s tou kádí budu potřebovat pomoct. Vlastně nejen s ní, ale se všemi káděmi. Sama je opravdu neunesu. Proto se radši poohlédnu po nějakém zdroji vody, abych měla čím tu starou špinavou vyměnit a pak samozřejmě po nějaké zásadě na moření. Bojím se, že budu muset do města.

Anna

Lothar a Kirsten

Setkání

Nechám dívku v hostinci a rychle doběhnu k obydlí, kde bydlí Alba. Stejně bych šla jejím směrem a nechci ji odstrkovat. Není nad to udělat si ze sousedů přátele. Slečno Albo, stavte se večer do hostince. Chtěla bych udělat nějaké makové buchty. Máte ráda sladké? Křiknu na ní oknem. Ale pro vlky nic vhodného nemám, až půjdu dokoupit zásoby, tak na tebe budu myslet Neisho. Chvilku počkám, jestli mi odpoví, pak jí přátelsky zamávám a rychle utíkám za bratrem.

Doufám, že mu ten kovář pomohl. Musím toho ještě hodně stihnout. Utřít prach, umýt nádobí, vyskládat zboží. Bylo by báječné, kdyby ve sklepě hostince byla studna, tím by mi odpadla veškerá starost o vodu. Pokud tam není, tak ji nechám při nejbližší příležitosti vykopat. Pomůžu mužům se zbytkem kamení. Snažím se pracovat, co nejrychleji to jde. Jsem naprosto nadšená a chci co nejrychleji vybalovat.

Během odhazování kamenů, rychle vyprávím brartrovi, co všechno jsem objevila. Díky mému rychlému brebentení mi sem tam dojde dech a já se musím zastavit, abych se pořádně nadechla. Představ si našla jsem úplně úžasnou budovu. Má kamenný základ, zbytek je ze dřeva. Má doškovou střechu, která vypadá neporušeně. Uvnitř je naprosto úchvatný krb. Dokonce i s pecí. Budu moct péct vlastní chleba. První kousky budeme muset asi rozdat, určitě je připeču, než se naučím s novou pecí. Dokonce je tam místo i pro kuchyni. Má i svůj sklep. A co je nejlepší z hlavní místnosti vedou nahoru schodu do zhruba 5 pokojů. Dokonce jsem objevila i kovárnu, ale než jsem stačila tady pana Roise překvapit našel ji sám. Řeknu poněkud zklamaně. Rychle se nadechnu a pokračuju. Kousek od hostince teče potůček a pak je tam i rybník. Mohla bych tam vysadit kapry nebo taková štika na víně. Delikatesa. Nebo sumec to by bylo něco. Třeba tam dokonce nějaké ryby i budou. Myslím, že jsem už všechno řekla. A vlastně ne.

Ještě jsem vlastně potkala takové hezké dámy. Kdybych byla žárlivá, tak bych jim záviděla jejich krásu. Ta jedna má u sebe vlka a nejspíš zpracovává kůže a ta druhá, je bych řekla přesně tvůj typ. Krásná, mladá, světlovlasá, plachá. Ale čeká dítě. Nechala jsem ji odpočinout v hostinci. Vypadala chudák unaveně. Řeknu už klidně. Přece jen ty dvě mě nenadchly tak, jako moje živnost. Ostatně i kdyby před hostincem stála sama bohyně, tak ji obejdu a půjdu se kochat svou novou živností.

Zrovna dokončuji zametání, když za mnou přijde Catherine. Neisha mne na ni upozorní ještě dříve, než se ozve, protože k ní přiběhne a zvědavě ji začne očichávat. Podívám se na obě a mlasknu na vlčici. Vyplázne jazyk a zdá se, jakoby se usmívala. Dojdu k oknu, u kterého stojí a opřu se o parapet, přičemž se na ni podívám.
"Sladké? Nevím, ještě jsem žádné sladké neměla," řeknu zaujatě a trochu se pousměju.
"Určitě se stavím, děkuji. O Neishu si nedělejte starosti, masa tu pro ni mám dost a není pro mne problém dojít něco ulovit," usměju se a také jí zamávám na rozloučenou. Chvilku se ještě opírám o parapet a s úsměvem sleduji prázdné prostranství před koželužnou. Sladké... jestli pak to bude sladké jako borůvky, nebo lesní jahody? zamyslím se, pak si povzdechnu a vrátím se k úklidu.

Zbývá mi toho ještě tolik, povzdechnu si a dám se do úklidu kamrlíku. Vytáhnu deku a polštář ven, vypráším je a nechám větrat. Pak se vrátím, abych otevřela okna a nechala vyvětrat i místnost. Pak se vrátím zpět do koželužny a beznadějně se podívám na kádě. Opravdu je třeba je vylít, vyčistit a znovu napustit, ale sama to nezvládnu. Proto si povzdechnu, mlasknu na Neishu a vyrazím hledat nějaké silné chlapíky, co by mi s tím pomohli. Pak si vzpomenu na Yggdrasila. Ten by to mohl zvládnout... a možná i sám, napadne mne a vydám se ho hledat. Kam asi šel, zamyslím se.

Ošetřování

Na Kirstenina slova přikývnu a zůstanu sedět v křesle. Přemýšlím, co budu dělat dál. Začínám si črtat plán toho, co bude v blízké budoucnosti. Vypadá to, že budu mít práci. Otázkou je, jak to dokončit a zbytečně nevzbuzovat pozornost. To se ale bude dát zařídit. Uvidíme u té holky, ta se asi tolik škubat nebude. Ten kluk už asi ano. Bude to chtít klidné místo. No... budiž.
Po nějaké době přijde Kirsten i se svými věcmi. Hodí je na postel a otočí se ke mě.

"Jak si přeješ."
Prohodím klidně a pomalu vstanu. Začnu si klidnými pohyby sundavat koženici a košili. Svaly pod kůží hrají. Mám dobře rostlou postavu. Otočím se zády ke Kirsten a ona může spatřit na zádech obrovské tetování - orel v letu, držící ve spárech Thorovo kladivo. Na rameni mám menší tetování v podobě lebky obkroužené různými meči, kopími a něčím jako vlajka s ne úplně dobře čitelným nápisem. Jinak už jen jizvy. Položím košili na křeslo a otočím se zpátky ke Kirsten, aby mi mohla ránu převázat. Nechám se ošetřit.

Na nádvoří pevnosti se rozhlížím po lidech, přemýšlím, koho se zeptat, jestli neviděl seveřana, když tu mne zatahá Neisha opět za suknici. Podívám se na ní, načež se ona rozběhne kamsi k pevnosti. Pohlédnu na ní a tam uvidím muže, kterého hledám. Usměju se, také mu zamávám a vydám se za ním. Neisha už před ním sedí a s hlavou natočenou k levé straně zvědavě sleduje, co dělá.
"Eh... ahoj. Yggdrasil, že jo?" zeptám se ho trochu nejistě, doufajíc, že jsem nijak nezkomolila jeho jméno.
"Myslíš... myslíš že bych tě mohla o něco... o něco poprosit?" zeptám se ho pak a nasadím lehký úsměv a podvědomě pohladím vlčici na krku.

Kirsten mi ošetřuje ránu. Podle jejích slov je to už lepší, což je dobře. Její dotyky jsou profesionální a velmi efektivní. Jestli je také tak šikovná i v posteli, tak je to docela jízda. Pomyslím si klidně a nechám se dále ošetřovat. Po každé, když mi řekne, co mám udělat, tak to udělám. Za ty roky v armádě a v dalších... skupinách jsme se naučil, že při ošetřování se felčarka poslouchá. Vzhledem k tomu, že jsem vyšší, mám docela pěkný výhled na její ňadra dmoucí. Hýbnu ramenem, jde to trochu hůře ale dobrý. Nebolí to, neškube v tom, je to dobrý. Pak si sednu a felčarka mě zafačuje. Zase ten pěkný výhled, musím se usmát. Felčarka skončí a dá mi instrukce.

"Dobře, kdyby něco, jsem u tebe vítán."
Pronesu jakoby nic a vstanu. Když se felčarka otočí, tak jí zlehka plesknu rukou po zadečku.
"Dobrá práce, Kirsten. Dojdu pro nějaké to dřevo." Doplní a dojdu ke křeslu, kde si vezmu košili a přes ní koženici. Pak vyjdu z místnosti pro dřevo a vezmu si sem také své věci. Cestou přemýšlím o tom, jak si naplánuji další kroky. Budu muset na chvíli do města odevzdat balíček. To bych měl ještě dnes, nejdéle zítra. Pak se pustím do druhého úkolu - naplnit závazek, který jsem v podstatě dostal. No... dostal... prostě tě baví tuhle práci dělat. Zazní mi v hlavě hlas. Jiné cesty byly mnohdy slepé a tahle je přímá, jak jsi zvyklý... Nemůžu nesouhlasit. Vždy tu ale je problém, že se najdou tací, co si myslí, že moje cesta není až tak správná. Každý má právo na svůj soud. Jenže to je nesmysl, což už po těch letech vím. To, co dělám, nemá u soudu skončit. Rozhodně ne ti, kterým patřila zásilka, co mám u sebe.
Venku se porozhlédnu po nějakém dřevě. Když zjistím, kde ho vzít, naberu několik polen a jdu do věže. Kromě polen si do věže vezmu i své věci. Postupně. S první várkou vejdu do místnosti, kde Kirsten uklízí. Do rohu dám nějaký vak tak, aby na něj nebylo moc vidět, na postel položím menší batoh, ze kterého vypadne malý zápisník v černé kůži se stejnou značkou, co mám na rameni. Polena složím u krbu a jdu pro další. Když usoudím, že je polen dost, zajdu ještě za Dragem a nakrmím ho. Poplácám ho po šíji a jdu zpět do věže za Kirsten.

Oči se mi nadšeně rozzářily, když souhlasil a zvedl se. Mlaskla jsem na vlčici a dovedla jsem ho ke své koželužně. Vešli jsme dovnitř, kde jsem mu ukázala tři kádě.
"Potřebovala bych je vylít. Sama to bohužel nezvládnu, ale s tvou pomocí by to určitě šlo," zářivě se na něj usměji a trochu zamrkám. Neisha se opět vrhne na vycpaného vlka, kterého začne systematicky likvidovat. V koželužně mám již vše uklizené a srovnané a zbývá mi právě jen ty kádě, abych se mohla pustit do práce, tedy ne, že bych měla něco k práci.
"Pomohl bys mi s tím, prosím?" zeptám se ho a mile se usmívám.

Sice se tvářil, jakoby čekal něco jiného, ale nakonec souhlasil a dokonce je sám odnosil. Chtěla jsem mu s tím pomoci, ale on mne k tomu vlastně ani nepustil.
"Já... děkuji, jen zatím... nemám jak se ti za to odměnit. Ještě jsem se pořádně ani nekoukla, jestli tu mám tekutiny na zpracování kůží, takže..." omluvně se na něj podívám a když se mne zeptá, jestli nejsou v lesích kolem nějaké jeskyně, zamyslím se. Podívám se na oštěp, který předtím, když jsem na něj narazila, ostřil a trochu se zamyslím.
"Na pár jeskyní jsem narazila, to je pravda, ale že by v nich byli medvědi, to nevím," došlo mi, na co má v plánu, jen jsem nevěděla proč.
"Nebo jsem se spletla a na medvěda nejdeš?" zeptám se ho pro jistotu, zvědavě natočím hlavu k levému rameni jako to dělává Neisha a usměju se.

Po plesknutí po zadku se ozve jiné plesknutí. Zeširoka se usměji a pak Zrzku popadnu za pas a přitáhnu jí k sobě a políbím. Zrzka se nezdá. Pak jdu pro to dřevo a vodu. Když se vracím s poslední várkou dřeva, zastihnu Kirsten kousek od svého vaku. Podívám se zpříma na Kirsten. Je mi jasné, že něco prováděla s vakem. Vím naprosto přesně co. Dívám se stále na ni stále a ruka pomalu sjíždí k tesáku. Nakročím, jako bych chtěl jít k ní. Mé ocelově šedé oko jí sjíždí tvrdým pohledem. V kombinaci s páskou přes druhé oko to vypadá velice nepříjemně. Co se mi asi honí v hlavě? Copak bude v příštích okamžicích následovat? Jsou různá tajemství, temná, která mají zůstat nepoznána. Někdy se prostě nevyplácí strkat nos, kam se nemá...

Nezdá se, to se musí nechat. No dobrá tedy... Přistoupím ke Kirsten, nakloním se k ním a promluvím:

"Lovím lidi pro peníze, co jiného. Tenhle je zatím poslední úlovek. Jen je třeba udržet hlavu s rysy, které se dají rozeznat tak, abych mohl dostat odměnu."
Pronesu temně. Pak poodstoupím a široce a velice upřímně se pořádně rozesmějí.

"Ale je fajn, že ses nebála, felčarko."
Dodám po té, co se přestanu smát. Pak ale zvážním.

"Ode mne ti nic nehrozí, ale jsou tu i jiní. Některým z nich by mohlo hodně vadit, kdybys se pletla do jejich věcí, jako nyní do mých."
S těmi slovy sáhnu pro pergamen a podám ho felčarce. Zbytek věcí vloží zase do batohu. Na felčarku se fakt nezdá.

S díky se rozloučím s Yggdrasilem, který na má slova jen kývl, ale pak se sebral a odešel. Jen jsem si povzdychla a dala se do čištění kádí. Jednu jsem musela neutralizovat, protože bych byla jen velmi nerada poleptaná zásadou. Jakmile jsem je měla vyčištěné, nanosila jsem do jedné vodu, kterou budu používat na námok, do další kádě budu muset sehnat hašené vápno nebo uhelný prach a smíchat ho s vodou, abych udělala roztok na loužení. Sice bych mohla odchlupit kůže i ručně, bez použití loužení, ale to je celkem pracné. Do poslední kádě musím udělat nějakou směs na moření. Problém je, že tu není dostatek slepic, abych použila směs slepičince a vody. No, mořit nemusím, to je pravda. Takže poslední káď využiju na praní a neutralizaci, což znamená vytvořit lehce kyselý roztok. To bude veselejší.

Po tom, co mám vodu v kádi připravenou, začnu se rozhlížet, co bývalí pán používal na loužení. K mému překvapení zjistím, že to opravdu dřel. No, je pravda, že někdy je to nejlepší a člověk se u toho zabaví, než jen čekat, až se srst sama uvolní v nálevu. Nakonec se podívám na kůže, abych ještě jednou zjistila, které ještě potřebují zpracovat a které mohu rovnou začít používat na tvorbu nějakých výrobků.

Nakonec jsem zjistila že jsou všechny kůže už připravené na další používání. Ty co nejsou, jsou už stejně v čudu. Buď prohnilé, nebo ztvrdlé. Proto jsem je dala na hromadu a pak si jednu vzala k sobě. Rozhodla jsem se začít si dělat nějaké to pouzdro na luk, ať ho nemusím tahat pořád v ruce.

Z práce mne k večeru vyrušil nějaký povyk na nádvoří. Jen jsem vykoukla z okna a když jsem zaslechla, co ti lidé provolávají, jen jsem pokrčila rameny a vrátila se zpět k práci. Natolik jsem se do ní zabrala, že jsem i zapomněla na pozvání od Catherine. Nakonec mne na to musela upozornit Neisha zataháním za suknici mé zbroje (málokdy ji sundavám, je celkem pohodlná).
"Co se děje, děvče," trochu kníkla, protočila se kolem, jakoby si chtěla chňapnout ocas a pak mne vytáhla ven.
"Počkej... počkej přece, nejdříve zavřu okna a dveře," zasměju se a také tak udělám. Jakmile mám pozavírané okna, zavřu nakonec i dveře. Chtělo by to zámek, povzdechnu si a pak se znovu vrátím zpět a schovám oba dva luky a toulec se šípy. Zkontroluji, jestli mám u sebe svůj lovecký nůž a pak teprve vyrazím do hospody.
"Catherine, omlouvám se, jdu pozdě," řeknu omluvně krčmářce a rozhlédnu se po hostinci.
"Máš to tu pěkné," usměji se.

Příprava hostince

Podaří se mi v celku rychle odklidit menší kameny, rozhlédnu se kolem sebe. Nechci ho oženit, on si do toho stejně nenechá mluvit. Tak tohle už budou muset zvládnout sami. Zacloním si rukou očí a vzhlédnu k nebi. Za chvíli bude poledne. Ten čas tak letí, budu si muset vzít, co potřebuju a nachystat nějaké jídlo. Chci jim jako pozornost nachystat něco dobrého k snědku. S takovou stihnu udělat jen oukrop.

Rychle vlezu do vozu. Vysypu svůj vak, ve kterém mám stejně jen zbytečnosti a rychle do něj nahážu to co budu potřebovat k vaření a úklidu. Otevřu jednu z beden, vytáhnu z ní brambory. Pár jich hodím do vaku. Přídám i cibuli, špek, pár váčku se sušenými bylinkami a kořením. S tou kořenářkou se nedalo vůbec domluvit. Těch pár sáčků mě stálo celé mění. Ale musím uznat, že je to neuvěřitelná kvalita. Slíbila jsem ještě něco sladkého. Budu potřebovat med. Otevřu další krabici a vytáhnu jednu nádobu s medem. Zato s med jsem měla skoro zadarmo. Asi si myslí, že se za ním večer stavím, ale já jsem nic takový neřekla. Usměju se. Mák. Vezmu další váček. Mouka. Rozdělám pytel a poškrábu se na hlavě a rozhlédnu se kolem sebe. Z obsahu, který jsem vysypala z vaku, vezmu kus látky, přesypu do ní mouku a svážu ho tak, aby se z něj moc mouky nevysypala. Pytel znovu zavážu. Doplním ještě pár nezbytností. Seskočím z vozu a na sobě mám ne jeden, ale dva vaky. V pravé ruce držím kotlík, v něm dalších pár věcí a v levé nesu koště. Měla jsem si půjčit toho oslíka. Teď to musím táhnout sama. S funěním se vydám do hostince.

V hostinci je k mému překvapení prázdno. Využiju prázdnou židli a sednu si na ni s úlevným vydechnutím. Do háje borového to se, ale pronese. Opatrně položím všechno, co jsem donesla kolem sebe. Otevřenými dveřmi sem proudí čerstvý vzduch. Notnou chvíli jen sedím a rozhlížím se kolem sebe. Čím začneme. Uklidím kuchyňku, vymetu pec, rozdělám oheň, nachystám polívku, dám péct buchtu. Ač nerada, tak se přece jen zvednu. V kuchyňce najdu mísu na přípravu těsta, kterou opláchnu v nedalekém potůčku. Z vaku vytáhnu mouku, med, mák a máslo. Bez vajec to nebude úplně ono, ale jak říkala naše kuchařka. Já dokážu z poloviny surovin udělat naprosto neuvěřitelnou lahůdku. Začnu se smát, když si vzpomenu na Bertu.

Otevřu všechny okna a dveře, abych dovnitř pustila světlo. Páni teď to vypadá ještě mnohem líp. V kuchyni najdu koště, kterým zametu přízemí. Dokonce je za hostincem i malá hráň dřeva. Takže po té co vymetu pec a krb, rozdělám oheň. Naštěstí mě nikdo neposlouchá, takže si můžu od plic zanadávat, protože rozdělávání ohně mi vážně nejde. Vždycky byl někdo, kdo to udělal za mě. Ještě než stačil bratr dorazit i s vozem, v kotlíku nad krbem omamně voněla polévka v peci se dodělávala buchta. Jasně nebylo úplně dokonale uklizeno, ale já jsem se nikdy o něco takovýho nestarala. Budu muset najít někoho, kdo se postará o ty blbý domácí práce. Vlastně jsem si myslela, že by to mohla dělat ta dívenka, co čeká potomka. Během mého rozjímání sem ucítila jako by se něco připalovalo. Buchta. Vykřiknu a ženu se jí vytáhnout. Je trochu připálená, což jsem ostatně i čekala. Jak se říká, darovanému koni i z pr… na zuby nehleď.

Bratr dorazil chvilku před tím, než se začalo ozývat jakési podivné jásání davu. Jdu to omrknout. Počkej tady, pak ti řeknu co se dělo. Řeknu bratrovi a vydám se směrem, odkud přichází ten rozruch. Ještě než lidé opustí sál, tak se ujmu slova. Odkašlu si, abych upoutala pozornost. Drazí lidé, hostinec bude i s ubytováním k dispozici od dnešního večera. Nejvhodnější čas, jak rozjet živnost. Akorát nevím, kdo uklidí ty pokoje, že by Alek? Všimnu si, že kousek ode mě stojí Rebeca. Pak přiď na tu polévku. Mrknu na ni a přátelsky se na ni usměju.           

Příjezd do pevnosti - n.2

Trůnní sál

Prohlédnu si velice pečlivě listinu. Párkrát ji zvednu a natočím proti směru. Člověk nikdy neví, kdy se mu bude hodit vědět, jak takový listiny vypadají. Já jsem přišla až po tom co jste tuhle pevnost vyčistili, takže je to spíš mezi váma. Každopádně hostinec si nechávám. Mě je celkem fuk, kdo tady bude vládnout. Já si stejně budu dělat věci po svém, a pokud se mi do toho budou míchat, tak se jich zbavím. Mimochodem ráda, bych Vás večer pozvala na takovou jednodušší večeři. Berte to jako poděkování.

Ještě než dojdu do hostince, porozhlédnu se po někom, kdo by mohl v hostinci uklízet místo mě. Zatím však nikoho neoslovím. Pomůžu bratrovi vyložit zbytek zboží a prohlédnu co je ve sklepě. Pak alespoň trochu uklidím pokoje. Když scházím dolů zrovna, dorazí Alba. Ráda Vás vidím drahá, posaďte se. Hned se Vám budu věnovat. Docela mě překvapí, že si mám kam sednout. Na Aleka je prostě spoleh, sice je to takové provizorní, ale lepší než nic.

Kirsten dá najevo, že se jí nelíbí, jak jsme si z ní udělal legraci. Nebylo to nic ve zlém. Když si přečte pergamen, kývne na znamení, že pochopila. Její další výraz je celkem pochopitelný. Kdo by chtěl být ve skupince takových lidí, jako jsme my. Z našeho rozhovoru nás vyruší Ygg. Pergamen zase uschovám. Nemá smysl, aby se o tom dozvěděl někdo jiný. Otočím se na něj a očekávám, co se bude dít. Můj pohled je lhostejný a bez zájmu. Vypadá to, že má něco na jazyku, ale nakonec nás něco vyruší. Hluk z venku, který s sebou přináší nová skupinka. Co se tady k čertu děje? pomyslím si, když scházíme dolů a jdeme na nádvoří. Tam mohu zahlédnout skupinku lidí. Nevím, kdo je vede. Včera jsem všechny nepoznal a z výrazů přítomných to vypadá, že se jedná o někoho, kdo tu včera byl.

Když spatřím, co se venku děje, začnu se smát. Nejprve si myslím, že je to legrace, ale nakonec to vypadá, že ne. Když jeden z příchozích začne mluvit, můj smích je zhrubne a je cynický. Tohle je ale šaškárna. Ostatním se nová změna moc nezamlouvá. Ygg k tomu pronese své a nějak nepochybuji o tom, že to myslí vážně. No... proč ne... Mezi novými zahlédnu známou tvář. Hmm.... to jsou věci, další... Pomyslím si. Položím ruku na hlavici meče a zaměřím se na známou tvář. Ano, je to on. Mezi příchozími, možná trochu starší nebo tak nějak, ale je to on. Chystám se vydat k němu, ale pak mě zarazí slova Kirsten. Její dotaz je celkem logický. Zůstanu stát u ní a tvářím se nezúčastněně. Jen dávám pozor, aby si někdo nechtěl hrát na drsného hocha.

Porada ve věži

Catherine mne uvítala v hostinci, načež mi nabídla místo k sezení se slovy, že se mi bude hned věnovat. Usadila jsem se tedy, Neisha se však neusadila, začala šmejdit po celé místnosti.
"Neisho, tohle se nedělá," okřiknu ji trošku a zasměju se, když běhá jako ocásek za Catherine. Neškemrá, neotravuje, jen za ní běhá a zkoumá hospodu.
"Promiň mi za ni, není moc zvyklá na uzavřené a členité prostory, proto tak lítá... musí si to prozkoumat. Snad se za chvilku uklidní," omluvím se na Neishino chováni a vytáhnu lovecký nůž z pouzdra. Ostatní nože, krom dýky, jsem nechala v koželužně. U sebe mám jen lovecký a dýku. Chvilku si nůž s viditelnou láskou prohlížím a pak jej opatrně položím na stůl. V tu chvíli přijde nějaký muž, kterého jsem už párkrát viděla, ale neznám jej. A krátce po něm nějaká žena, jež jsem minulé noci viděla u ohniště, ale jménem ji také neznám.
"..." otevírám pusu k pozdravu, ale žena promluví na muže, takže pusu zase zavřu a radši se rozhlédnu, kde je ta moje nezbednice. Pořád pobíhá za Catherinou a zdá se, jakoby se tím vyloženě bavila.
"Neisho, teď už zlobíš," okřiknu vlčici, tentokrát ale káravě. Trochu sklopí uši, hodí na mě smutný pohled a snad i trochu zakňučí.
"Žádný takový, děvče, tohle se opravdu nedělá, vždyť se jí pleteš jen pod nohy," napomínám vlčici, která se ke mě začne omluvně plížit. Na ní se však zlobit moc nedá, když začne dělat tohle, takže se jen ušklíbnu, Neisha hned nahodí předchozí chování, jen s tím rozdílem, že se rozeběhne ke mě, abych ji mohla pořádně podrbat.

Hostinec

V hostinci začíná být rušno a to jsem teprve před chvíli pověsila provizorní ceduli. Pokud chci začít prosperovat, tak musí lidé vědět, kam mají jít.

Naplním jeden džbán vínem a druhý pivem, vezmu je do jedné ruky a do druhé vezmu pár korbelů. Položím to na stůl, u kterého sedí Alba. Mému zraku neunikne její nůž. To je ale krása, drahá. Poznamenám a hned se zase vzdaluji. Na mísu naskládám buchty, pak rychle zaběhnu do kuchyně pro hrnec a šufan (naběračku), naberu z kotlíku polévku. Zkontroluju chléb, který mám v peci. Ještě chvilku a bude hotový. Odnesu buchty a hrnec s polévkou k tomu samému stolu. Pro mnoho hostů může být zajímavou podívanou s jakou takřka, až taneční elegancí pobíhám sálem ať už sama či v doprovodu Neishi. Nezdá se, že by mi kdoví jak zavazela. Berte si co hrdlo ráčí. Dneska to berte jako moje poděkování, za chvíli bude i chleba. Chybí mi pár surovin, ale myslím, že i tak se to dá jíst.

Před Vámi leží na stole buchty, které jsou o něco málo tmavší, než by být musely. Ale naprosto dokonale se rozplývají na jazyku. Jsou sladké, tak akorát a mák jim dodává na velkoleposti. Oproti tomu polévka, ta omamuje vaše smysly už jen tím, jak báječně voní. Je to něco mezi bramboračkou a oukropem. Všimla jsem si, že pracuješ s kůžema. Pokud byste potřebovala něco prodat, tak se můžeme domluvit. Budu muset jezdit do města, takže bych tam mohla i něco prodat, to samé, platí pro vaše výrobky Robine. Nebude vám vadit, když vám budu tykat? Zeptám se všech u stolu.

Hostinec

Drbu Neishu, když se na mě najednou upře pohled muže a krátce po tom i ženy, přičemž se mi oba dva představí.
"Alba, lovkyně a koželužka," řeknu s úsměvem Robinovi a jeho nabídku k přisednutí s úsměvem přijmu. Lovecký nůž však do pouzdra neschovávám, opět ho položím na stůl. Už byl ve tmě moc dlouho. Krátce na to si k nám přisedne i Rebeca, které s úsměvem odvětím v pozdravu.
"Říkala jsi slepice?" zvědavě se otočím na Rebecu s nemizejícím úsměvem.
"To je super, časem totiž budu potřebovat něco na moření kůží, aby byly měkčí a vláčnější. Nejlepší je na to použít právě slepičí, nebo psí výkaly naředěné vodou," řeknu jí s úsměvem a na rovinu, neuvědomujíc si, že hovor o takovýchto věcech je jaksi... ne zrovna přijímaný. To ovšem nevím, vždyť jsem skoro celý život prožila v lese za doprovodu vlčice.

Když nám pak Catherine přinese polévku a buchty, pozorně se na ně podívám (na buchty), ale přinutím se, po Robinovu vzoru, nejdříve zaměřit na polévku, která opravdu krásně voní. Dokonce tak krásně, že se mi Neisha zvědavě opře předníma packama o stehna a čmuchá, co to mám.
"Huš nenažranče," zašklebím se na vlčici a cvrnknu ji do nosu. Opět pšíkne, ale sedne si na zadek a zvědavě, ne však škemravě, se na mě dívá.
"To víš, že ti nechám," vypláznu na ní jazyk a s chutí se pustím do polévky. Už při prvním soustu si uvědomím, že jsem se spletla. Nenechám jí ani kousek.
"To je... to je úžasný," rozplývám se nad výbornou chutí polévky.
"Tohle je polévka?" zeptám se zvědavě, protože opravdu nevím, co polévka je a když jsem nějakou měla naposledy, byla jsem hodně malá holka, takže si už ani nepamatuju, co to polévka vlastně je.

Hostinec

S plnou pusou polévky přikývnu Rebece a dál se rozplývám nad tou chutí. Neishe už došlo, že polévku asi neuvidí a tak začala škrabat packou a tahat mne za suknici zbroje. Jen se na ní škodolibě křením a pokračuji v jídle.
"Ani nevím, jak je to dlouho, ale myslím, že nějakých pět, nebo šest zim jsme spolu," odpovím na její dotaz a cvrnknu vlčici opět do čumáku. Kdybych tohle udělala v době, kdy jsem jí nalezla, asi by mi svými, tehdy ještě mléčnými zuby, urafla ruku. Pomalu se blížím ke dnu talíře, načež zpomalím tempo a podívám se na Neishu. Ta si sedne, zvědavě nakrčí hlavu a zvedne ouška. Pak si jen povzdechnu, usměju se a talíř i se zbytkem polévky položím na zem, aby si taky dala. Ani se nenaděju a polévka je pryč.
"Našla jsem ji jako malé štěně. Měla poraněnou packu, nejspíše proto ji smečka nechala být. Pomohla jsem jí, chvíli se o ní starala až jsme se skamarádily a začaly cestovat spolu," řeknu usměvavým hlasem a celou dobu skoro až láskyplně sleduji svou nejlepší a možná jedinou kamarádku, co jsem kdy měla.

Hostinec

Povídala jsem si s Rebecou, když jsem zaslechla nějakého notně opilého muže jak křičí naším směrem. Podívala jsem se na něj a hned mi došlo, že křičel na mě a Kirsten. Tiše jsem si povzdechla, ale nevěnovala jsem mu pozornost. To se bohužel změnilo, když Neisha temně zavrčela. Podívala jsem se na vlčici, která doteď spokojeně ležela u nohou židle, na které jsem seděla. Stála, uši podél hlavy a zuby vyceněné. Ten muž přišel blíže, dožadoval se mé a Kirsteny pozornosti a evidentně si neuvědomil přítomnost vlčice a nože položeného na stole. Pro jistotu jsem sáhla po noži, schovala jsem ho do pouzdra a podívala jsem se na muže.
"Myslím, že bys měl zmizet, kamaráde. Mé přítelkyni se nelíbíš a když se jí někdo nelíbí, nedokážu jí uklidnit," řeknu klidně muži, načež položím ruku Neishe na hřbet. Je to nebezpečí i pro mne, ale já si to na rozdíl od něj uvědomuji. Toho, že se připojí i Kleitos a další žena, kterou od pohledu znám, ale jménem nikoliv, si všimnu, ale nijak na to nereaguji. Právě teď je pro mě přednější ujistit se, že Neisha opravdu nezaútočí. S tím, že bych jí jen tak nedokázala uklidnit jsem si srandu nedělala.
"A být tebou, vypadnu odsud možná co nejrychleji, jinak neručím za to, co se za chvíli bude dít," řeknu mu, nyní již podrážděně, což vycítí i vlčice a začne vrčet ještě temněji. Vlk není nebezpeční, když cení zuby. Opravdu nebezpečný začíná být teprve až tehdy, kdy k zubům přidá i temné vrčení a naježí srst, což se právě teď stalo.

Hostinec

Všechno se to naprosto nádherně rozjelo a to jsem ještě nestihla ani dát ceduli k hlavní cestě. Když mi začnou věci přerůstat přes hlavu rozhodnu se poohlédnou po někom, kdo mi mohl být nápomocen. Támhle ty dvě. Vypadají slibně. Dojdu k mladým dívkám. Drahé dámy, ráda bych Vám nabídla práci. Pokud máte zájem tak ukažte co ve vás je. Usměju se a ukážu k lokálu. Bratra postavím k sudům. Doufejme, že alespoň jedna z nich bude mít zájem. Bratr by mohl chystat pití, hlídat krb já dokončovat jídlo a ony aspoň roznášet a pomáhat s přípravami v kuchyni. Donesu ke stolu, u kterého sedí ti dva vojáci z města, džbán piva a sednu si mezi ně. Hledáte práci? O něčem bych věděla, ale nevím, zvládnete to? Možná byste mi to mohli dokázat, když odvedete támhle toho pána, co mi ruší hosty. Ale šetrně. Džbán nechám na stole a jdu se věnovat dalším hostům.

Kleitosova šaškárna skončí. Vzhledem k jeho kecům to bude vypadat prostě jako bordel. Typy jako jsou on, jsou typy s velmi krátkou kariérou. Obvykle si to neuvědomí, dokud někdy nevykrvácí v bolestech. To se prostě stává. Kirsten se vydá do hostince a já se rozhodnu, že se podívám ve věži. Je tam ještě jedno patro, které by stálo za průzkum. Podívám se, jakým směrem Kirsten šla a pak jdu do věže. Tam začnu prozkoumávat třetí patro. Vypadá, že je nepoužívané asi nejvíce, ale celkem za to stojí. Možná bych si tu mohl na chvilku zřídit místo, na přespání. Procházím si místnost, na kterou jsem narazil. Krb, starý nábytek, postel. Více nepotřebuji. No... asi tu mám místo, kde složit hlavu. Více méně.

Dostanu hlad a rozhodnu se vyrazit do hostince. Nově otevřeného, zabíhajícího se. Kdo ví, jak to bude s jídlem? Ale už jsem jedl i v horších. Tak proč to nezkusit. Cestou k hostinci se rozhlížím po tvrzi. Vypadá to, že docela ožívá. Hospoda, nějaké to řemeslo... zajímavé místo. V hostinci je šašek a několik jeho poskoků. Porozhlédnu se po lokále a zaměřím se na Kirsten. Sedí s ní ještě nějaká žena. Zahlédnu i nějaké vojáky nebo stráže. Můj pohled sjede opět směrem ke Kirsten. Nějaký ožrala si k ní sedne a o něco se snaží. Šašek odchází... Rozhodnu se tedy, že si sednu ke Kirsten a vydám se ke stolu.

"Je čas odejít, chlape."
Pronesu a s naprostou zřejmostí popadnu ožralu a vyvedu ho ven. Ze dveří ho vyprovodím drobným nakopnutím. Spíše přátelským. Pak se vrátím ke stolu a přisednu si ke Kirsten.

"Koukám, že přitahuješ fakt divné typy, felčarko."
Promluvím ke Kirsten s úsměvem. Pak se rozhlédnu po lokále po nějaké obsluze. Začínám mít trochu hlad a hodilo by se něco k jídlu. Vypadá to, že je to docela klidný hostinec.

"Lothar."
Pronesu k osobě, co seděla s Kirsten. Tak kde je nějaká ta obsluha?

Hostinec

Hostinec

Zatím se mi až podezřele daří. Penízky se množí, sehnala jsem pomocnici. A teď se zdá, že nebudu muset ani shánět žádnou společnici. To je neuvěřitelný, jak mě se daří a to jsem sotva přijela. Tady se mi bude opravdu líbit. Výborně. Někoho takového taky sháním. Spiklenecky na ni mrknu. Zítra po obědě se domluvíme. Dneska to nechám jen na vás. Pokud jsem se předtím usmívala, nyní mám úsměv od ucha k uchu a to jsem ještě ani nezačala rozbíhat svůj složitý plán na přilákání mnohem většího množství zákazníků. Možná bych mohla sehnat ještě jeden dům, nebo napřed spolehlivý lidi. Úsměv mi trochu povadne, když vojáci odmítnou vyhodit opilce. Chystám se jim předložit svou pádnou argumentaci, když uslyším hluk.

Kurva, to byla moje nejlepší židle. Vezmu pánvičku, které je kousek od stolu, kde sedí vojáci. Před chvilkou jsem jí stáhla z plotny, mě už nepálí, ale je to bude bolet. Jelikož ty parchanty, kteří si dovolili rozbít mí vybavení a ještě to tady poblít, zaměstnává dostatečně náš vůdce pevnosti a ostatní u stolu. Tiše se připlížím k těm třem. Kdyby si mě všimli, tak dělám, že sbírám nádobí od blízkého stolu, jakmile ze mě pustí zrak, tak toho nejsilnějšího máznu vší silou pánvičkou po hlavě. Ještě než se nejen on vzpamatuje, tak toho dalšího nakopnu do rozkroku, rovněž co největší silou znásobenou mým vztekem z toho, že mi ničí MOJE věci. A pak toho ožralce, taky přetáhnu pánvičkou.

Pokud se mi to nepovede, tak poodejdu mimo jejich dosah a začnu vyhrožovat vzteklými slovy. Doprdele, tohle je moje hospoda a jestli tady ještě něco rozbijete, tak už v žádný putyce na 10 mil daleko nedostanete ani vodu.

Pokud se mi povede je zpacifikovat, tak jim vyberu kapsy a řeknu všem, co tady sedí. Tohle je náhrada škody. V tyhle hospodě se nikdo prát nebude a ani zvracet, pokud se Vám někdo nelíbí, tak si to pěkně vyřešte venku za hradbama.

Usadím se ke stolu a čekám na někoho, u koho bych si mohl objednat. Náhle začnu tušit, že se něco děje. Ostatní se začnou tvářit jinak. Chystám se rozhlédnout, když mi na hlavu dopadne rána, která mě srazí k zemi. Trochu se mi zatmí před očima, ale pak to odeznívám. Bude mě zítra bolet hlava. Bolest se promění ve vztek, zvednu se a hledám toho, kdo mě praštil. Kombinace vzteku a bolesti mě nutí si to na někom vybít. V uších mi zazní hlas, který je vyloženě nepříjemný a o to více mne to všechno vytočí. Vidím blba, co jsem vyhodil, jak stojí u Kleitose a mluví s ním. Tak fajn, dostane nářez oba. Namířím si to přímo k těm dvěma. Nejdříve toho, co mě praštil. Přejdu přes Kleitose, buď mi uhne, nebo ne. To je na něm. Jestli mi neuhne, tak ho prostě odstrčím. Natáhnu se po ožralovi, který mě praštil. Schytal nějakou ránu u hostinské. Je mi to jedno. Chytnu ho za oblečení a několikrát ho praštím pěstí. Praštím ho ještě několikrát a pak ho prostě nechám spadnout. Ráno ho bude bolet hlava také. Pohledem sjedu Kliesta a pak si sednu ke stolu tam, kde jsem seděl před tím. Jestli už se všechno uklidnilo, tak bych si dal to jídlo. Hlavě mě začíná bolet.

Hostinec - bude zábava

Hostinec

Poklidný večer v hostinci

Hostinec

Hostinec

Chlapci si nedali říci. Všechno se pak seběhlo celkem rychle. Kleitos a černovláska byli svorně pozvraceni, načež černovláska přitlačila jednoho z trojice na zeď a kudlu mu přitiskla ke krku. Kleitos dostal po čuni a co se dělo dál, jsem přestala vnímat, protože jeden z trojice se rozhodl pokusit štěstí. Nestihla jsem nic říci a Neisha mu už vysela v rozkroku, zatímco má dýka byla zabodnuta v jeho ruce. Hned na to se muž svalil, jak jsem později zjistila, Catherine mu dala pánvičkou po hlavě.
"Pusť to, zlato, ještě něco chytneš," řeknu tiše Neishe, která se právě chystá začít žvejkat. Pustí chlapův rozkrok a párkrát vyplázne jazyk, jakoby dělala ono ble. Krátce na to se vyklidí celá hospoda, protože přijde Yggdrasil s medvědí kožešinou na zádech, celý od krve a s medvídětem v náručí.
"Nechceš, abych se s tím tahala, že ne?" zeptám se ho tiše, když vidím, jak ztěžka dopadla na zem (ta kožešina).
"Počítám, že srst tam budeš chtít nechat," řeknu ještě, otřu zakrvácenou dýku a tu schovám.
"Když mi jí přineseš hned, dám se hned do práce a do zítřejšího večera bych to mohla mít," řeknu mu ještě, než se dá do řeči s Kleitosem. Na odpověď nečekám, jen mlasknu na Neishu a spolu s ní zamířím k východu. Tam se ještě zastavím a podívám se zpět na Rebecu a také Catherine.
"Děkuji za pozvání, polévka i buchty byly vynikající Catherine. Pak se ještě domluvíme, ano, Rebeco?" promluvím na ně s úsměvem.
"Ještě jednou díky a dobrou noc vám všem. Počkám maximálně hodinu, Yggdrasile," rozloučím se se všemi a spolu s vlčicí po boku zamířím zpět do koželužny.

Hostinec, aneb proč jsem se namáhala s úklidem

Teď jsem se zachovala jako správná hostinská a to to dělám prvně. No, nejsem já úžasná. Sice už asi nebylo, potřeba, aby je stloukli i ostatní. Navíc utekli dřív, než jsem byla schopná z nich dostat peníze za škodu. Aspoň dostali pořádnou nakládačku. Pro tentokrát se s tím spokojím. Všichni ostatní hosté se dobře bavili a pokračovali v utrácení svých peněz. Ty dva vojáky si určitě najímat nebudu. Lenoši lenošní neschopní. To máchání pánvičkou mě celkem uklidnilo. Člověk by neřekl, jak se dá taková pánvička využít.

Ještě než jsem stačila pánvičku vrátit na místo, ve dveřích se ukázal kdosi v kožichu. Nikterak mě neznepokojuje jeho vzezření. Jediné co mě znepokojuje a vytáčím, je ta rozšiřující se krvavá louže na MOJÍ podlaze. Dokonce si dovolí odhodit ten krvavý kožich na zem. V tu chvíli pevně tisknu pánvičku, litujíce, že nemám něco, co by se lépe po někom házelo.

Nejenže jsou neschopní, oni jsou ještě poserové. Pomyslím si, když uslyším jednoho z vojáku křičet, jak hysterickou ženskou. To, že utíkají hosté, bych i přežila. Přece jen jsem si nechávala od většiny zaplatit útratu předem, některé hodně podnapilé jsem dokonce i obrala o něco víc. A to nemluvím o tom, že ten opilec, kterej se vrátil s posilou, ke konci už pil spíš vodu. Ředění musím ještě vyladit. Ale to, že dokonce proskočí oknem, tak to už je na mě moc. Vztekle po něm mrštím pánvičku. Ráno si ho najdu a nakopu mu tu jeho zbabělou prdel.

Hospoda je najednou poloprázdná, poblitá s rozbitejma oknama, div že nevysadili dveře z pantů. Nevadí, tím se poučíme. Zítra mi pěkně udělá Robin mříže do oken. A truhlář, kterej nezaplatil útratu, tak ten si to taky odpracuje. Měla bych mu na ten lístek něco připsat. Pro kameníka, taky něco vymyslím a taky něco dopíšu. Kolik bych tak mohla stanovit pokutu za utečení bez placení? Na tváři se mi objeví pokřivený úsměv.

Všimnu si klepající se pomocnice Inny. Uklidni jí Aleku, není čeho se bát.

Odchází Robin, Alba i Anna. Dobrou noc. Odpovím postupně všem.

Narovnám stoly a židel. V hlavě si propočítávám škody. Mslím, že to bude při nejhorším šul nul. Rozhlédnu se, kam se usadil ten, co zapříčinil to davové šílenství. Dokonce už se k nim blíží Inna s pivem. Vidim, že se muže bojí. Vezmu si od ní ty dva korbele. Drahoušku, ty ukliď ten nepořádek. Děkuju. Je vidět, že se jí značně ulovilo. To i mě, teď je dokonce vděčná za to, že může uklízet tu poblitou zem. A já jsem opravdu vděčná, že to nemusím dělat já.

Postavím dva korbele před muže. Mezi mnou a tím cizincem je stůl. Oběma rukama se opřu o stůl a nakloním se k Yggdrasilovi, čímž mu nevědomky poskytnu pěkný výhled na má prsa. Ještě jednou, mi vyženeš hosty bez placení, tak tě vezmu pánvičkou přes hlavu. Musím si jít pro tu pánvičku, bude ležet někde před hospodou. Měl by sis to rameno nechat ošetřit. Řeknu už poněkud klidněji a odejdu před hospodu pro pánvičku.

Poté co Inna odklidí ten největší svinčík. Děkuju za pomoc. Teď už to zvládnu sama. Pokud nemáš, kde spát, tak se můžeš prozatím vyspat v jednom z volných pokojů. Jaký si představuješ plat?

Nečekala jsem moc dlouho. Zrovna jsem si připravovala věci na práci, když mne Neisha upozornila na příchod Yggdrasila. Doběhla k němu, zvědavě k němu čmuchala, hlavně pak k jeho malému příteli. Usmála jsem se na ni, trochu jsem mlaskla, aby je nechala být a šla si převzít kůži, kterou chtěl vydělat.
"Srst tam chceš nechat?" zeptám se ho, nejspíše zbytečně, odpověď jsem znala. Jen jsem na jeho odpověď přikývla a pustila se hned do práce.
"Zítra večer si pro ni přijď," řeknu mu ještě, než odejde. Položila jsem si kůži na stůl a dala se do přípravy vhodně velkého rámu, na kterém bych mohla začít s mízdřením. Námok jsem dělat nemusela, kůže byla čerstvá. Pokud jsem chtěla kůži odevzdat zítra, jako hotový plášť, měla jsem co dělat.

Bitka skončila, zmetkové jsou pryč. Ránu od jednoho z nich židlí už ani necítím. Pomalu mě přechází i vztek. Příchod Ygga je trochu teatrální, ale nijak na něj nereaguji. Stačí ostatní. Hospoda je náhle skoro prázdná. Usadím se ke stolu. Ygg a Kleitos si odsednou a něco řeší. Jednou se nejspíše stejně pobijí. Napadne mne. Sedím u stolu a začnu jíst. Mám docela hlad. Docela dost. Trochu se mi rozleží rány, které jsem dostal a postupně se ozývají. Není to nijak zvlášť problematické, ale prostě se ozývají. Je už večer, únava se také hlásí, tudíž to bude chtít pořádně se prospat a ráno to zase bude dobré. Kirsten se staré o medvídě, které jí šoupnul Ygg. Spořádám nějaké to jídlo. Je čas se zvednout. Kirsten se rozloučí a odchází. Dorazím své a pak zaplatím za jídlo.

"Díky za jídlo."
Prohodím k hostinské a nechám na stalo peníze za útratu. Pak se zvednu a odejdu. Cestou ke dveřím se trochu protáhnu.

Venku zamířím do stájí. Musím zkontrolovat svého koně, nakrmit ho a napojit. To mi zabere nějakou dobu. Své věci u koně už nemám, odnesl jsem si je do věže. Zkontroluji koně, postarám se o něj a pak se vydám do věže. Cestou se stavím u studny a opláchnu se.
V pokoji, kde se usídlila Kirsten, už hoří v krbu. Ona sama sedí na posteli, lehce oděná a hraje na loutnu. Neznám to, ale nezní to špatně. Vejdu dovnitř a po chvilce se zadívám na Kirsten. Je opravdu moc pěkná, pomyslím si.

"Copak to tu máme?"
Pronesu tiše a vydám se k ní. Usadím se na posteli, blízko ke Kirsten a zlehka jí přejedu rukou po ruce.

Lothar dorazí do pokoje, když už sedím na posteli a věnuji se hře na loutně. Nakonec to byl docela hezký večer a já si vychutnávám poklidnou atmosféru večera. Po zdech se mihotá měkké světlo plamenů z krbu, loutna zní tiše a melodicky. Pak ale přijde Lothar. Čekala jsem, že si rozbalí deku, lehne na kůži a půjde spát. Nanejvýš, že se nejdřív podívám na ránu na jeho hlavě, ale nevypadalo to, že by to nemohlo počkat do rána, až budu stejně převazovat ránu na jeho hrudi. Ale Lothar místo toho přijde k posteli a sedne si nevhodně blízko... a tím to neskončí, pohladí mě po ruce.

Odtáhnu ruku, odložím loutnu a zadívám se mu zpříma do očí.
"Lothare, myslela jsem si, že jsem se vyjádřila dopoledne jasně. Já jsem felčarka, žádná markytánka. Takže jestli tady chceš spát, tak na zemi na kůži, jinak se seber a jdi pryč."
Mluvím sice klidně, ale dost jasně. Myslím to vážně. Jsem felčarka, starám se o něj, protože je zraněný. Nic víc.